Page 15 - COFOLA 2023. Část 3 – Sborník příspěvků mladých právníků, doktorandů a právních vědců.

Aktuální otázky civilního procesu

důkazů. Nedávalo by totiž rozumný smysl, dát soudci na jedné straně prostor
dospět volným hodnocením důkazů k vnitřnímu přesvědčení, ale na druhé
straně mu ukládat, aby určitou skutečnost považoval za prokázanou, přes-
tože o ní vůbec vnitřně přesvědčen nebude. Nezbývá proto než přisvědčit
8
teoriím smíšeným, které kombinují požadavek vnitřního přesvědčení soudce
s některými objektivními prvky spočívajícími především v tom, že soudce
musí své závěry odůvodnit a jeho zdůvodnění nesmí být v rozporu s pravidly
logického myšlení, přírodními zákony ani zkušenostními poznatky. 9
Pokud jde o samotnou požadovanou úroveň míry důkazu, nenalezneme
shodu ani mezi autory tuzemskými. Macur kupříkladu požaduje, odkazujíc
především na ustanovení § 6 o. s. ř., které zakotvuje požadavek „spolehlivého
zjištění sporných skutečností“, aby soud nabyl přesvědčení o pravdivosti
těchto skutečností na hranici jistoty. Doslova uvádí: „Lze tedy usuzovat, že v čes-
kém civilním procesu je základní pravidlo, určující míru důkazu, stanoveno tak, že soudce
má považovat za dokázané pouze skutečnosti, jimž na základě svého svobodného vnitřního
přesvědčení přizná hodnotu vysoké pravděpodobnosti, odpovídající praktické jistotě.“ 10
Jiní autoři takto přísné požadavky na míru důkazu nekladou, když
např. podle Rechbergera se sice musí jednat o vysokou míru pravděpodob-
nosti, není však vyžadována pravděpodobnost hraničící s jistotou. Laumen
11
zase uvádí, že pravděpodobnost určité skutečnosti musí být natolik vysoká,
aby ji soud mohl považovat za pravdivou a založit na ní své rozhodnutí,
na druhé straně však matematická, každou pochybnost a možnost opaku
vylučující jistota již být požadována nemůže, neboť té by nemohlo být nikdy
dosaženo. V tuzemsku se proti Macurově pojetí míry důkazu vymezil pře-
12
devším Lavický, který se přiklonil k závěrům německé soudní praxe , podle
13
8 LAVICKÝ, 2017, op. cit., s. 29.
9 Ibid., s. 30.
10 MACUR, 2001, op. cit., s. 171.
11 RECHBERGER, W. H. Vor § 266 ZPO: Allgemeine Beweislehre. In: FASCHING, H. W.,
KONECNY, A., BITTNER, L. (eds.). Kommentar zu den Zivilprozeßgesetzen. 3. Band,
§ 226 bis 460 ZPO. 2. vyd. Wien: Manzsche Verlags- und Universitätsbuchhandlung,
2004, s. 557. Shodně RECHBERGER, W. H. 11. Kapitel Das Beweisverfahren. In:
RECHBERGER, W. H., SIMOTTA, D.-A. Grundriss des österreichischen Zivilprozessrechts:
Erkenntnisverfahren. 9. vyd. Wien: Manzsche Verlags- und Universitätsbuchhandlung,
2017, s. 450.
12 LAUMEN, 2016, op. cit., s. 98.
13 V této souvislosti je odkazováno především na známý rozsudek BGH ze dne 17. 2. 1970,
ve věci Anastasia, sp. zn. III ZR 139/67.

13