Page 125 - Ochrana přírody při rozvojových činnostech a jiné střety zájmů při využití území

Ochrana přírody a stavební činnost (několik obecných poznámek a postřehů)

v českém právu stále jenom dva, a to ještě v omezeném rozsahu (zákoník
práce – pracovní podmínky a občanský zákoník v ustanoveních upravujících
tzv. sousedské vztahy), musí se osoba domáhající se práva na příznivé životní
prostředí obrátit nejprve na orgány veřejné správy, kterým je ochrana život-
ního prostředí, a tedy i práva každého na jeho příznivý stav, zákony svěřena.
O ochranu soudní se tak mohou ucházet až teprve tehdy, když u těchto
správních orgánů úspěšní nebyli. Takže soudní ochrana je i v tomto případě
dosažitelná, jen dosáhnout jí je složitější. Kromě toho procesní správní
právo není dnes o nic jednodušší než to civilní (občanskoprávní).
Zdá se, že větší problém je jinde. A to právě v již shora připomínaném
dodatku k v závěru čl. 35 odst. 3 a obdobného dodatku v čl. 11 odst. 3.
Že totiž při výkonu svých práv, včetně práva vlastnického, nesmí jedna-
jící subjekt poškozovat mj. přírodu (a nakonec i životní prostředí, jehož
nedílnou součástí příroda je) nad míru stanovenou zákonem. Problém je v tom,
že mez přípustného negativního působení na uvedené chráněné hodnoty,
a tedy i zasahování a omezování práva na příznivé životní prostředí, je vždy
dána příslušným zákonem, resp. by měla jím být dána.
Zákony, jak je obecně známo, schvaluje a vydává parlament. Zatímco
všechny ostatní subjekty musí tyto v nich stanovené meze respektovat,
neplatí to zcela úplně právě pro parlament. Ten je sice rovněž musí respek-
tovat, ale jen do té doby, než začne projednávat a schvalovat nový zákon,
který omezení pro negativní působení na životní prostředí (tedy i přírodu)
oproti dosavadní právní úpravě sníží. Pokud by takový zákon měl existovat,
musel by to být zákon ústavní, a i ten může parlament svou kvalifikovanou
většinou změnit. Ledaže by právo na příznivé životní prostředí, a tedy opět
i ochrana přírody, byla zahrnuta do podstatných náležitostí demokratického
právního státu (viz čl. 9 Ústavy České republiky). 4

4 Na tom nic nemění ani čl. 7 Ústavy ČR, v němž ústava ukládá státu dbát o šetrné využí-
vání přírodních zdrojů a ochranu přírodního bohatství. Problém tohoto ustanovení totiž
spočívá právě v podobě uložené povinnosti – stát „dbá“. I když teorie říká, že konkre-
tizace tohoto ustanovení je obsahem zákonů zajišťujících ochranu životního prostředí,
problém je v závaznosti, resp. vynutitelnosti této povinnosti tehdy, když jménem státu
koná parlament, tedy když vydává nový zákon, kdy nově stanoví míru (stupeň) přípust-
ného zasahování do životního prostředí. Aby toto pravidlo platilo i pro zákonodárce
samotného, musela by ústava výslovně stanovit, že žádný nový zákon nemůže dosavadní
omezení zákony již vydanými novým zákonem snížit. Leda snad z důvodů velmi váž-
ných – ohrožení života – a jen na omezenou dobu.

123