Page 47 - COFOLA 2023. Část 3 – Sborník příspěvků mladých právníků, doktorandů a právních vědců.

Aktuální otázky civilního procesu

Nelze ničeho namítat vůči tomu, že otázku pasivní věcné legitimace
by si měl posoudit primárně žalobce před podáním žaloby a že její případné
nesprávné vymezení je (mezi jinými) jeho rizikem vyplývajícím ze sporu. Jak
však správně upozornil Ústavní soud v citovaných věcech, mohou nastat
situace, které se vymykají běžně se vyskytujícím sporům, popř. které dosud
nebyly judikatorně zcela vyjasněny, u kterých nelze žalobci klást k tíži,
že za žalovaného označil nesprávný subjekt. V takovém případě by neodpo-
vídalo smyslu a účelu civilního řízení sporného ani požadavkům vyplývají-
cím z práva na spravedlivý proces (mj. ani zásadě předvídatelnosti soudního
rozhodování), aby soud, pokud má na otázku pasivní věcné legitimace svůj,
oproti žalobci, popř. odvolací soud oproti soudu prvého stupně, odlišný
náhled, žalobu zamítl, aniž by žalobce o tomto právním náhledu poučil,
popř. s ním věc na začátku prvního jednání v tomto směru probral. Nejedná
se totiž o situaci, kdy by žalobce nesprávně vyhodnotil okolnost, jejíž řádné
posouzení před podáním žaloby bylo možno požadovat. Tomu odpovídají
i závěry Ústavního soudu uvedené v nálezu ze dne 6. 4. 2004, sp. zn. IV.
ÚS 22/03, kdy uvedl, že „je třeba, aby soudy vždy velmi citlivě zvažovaly rozsah své
poučovací povinnosti tak, aby nebyla dotčena zásada rovného postavení všech účastníků
řízení při současném respektování ideálu soudního rozhodování, kterým je spravedlivé
rozhodnutí sporu.“
Naproti tomu, pokud žalobce vědomě zvolí určitý procesní postup, není
důvod, aby jej soud upozorňoval na to, že tato procesní strategie s sebou
nese určitá rizika týkající se pasivní věcné legitimace, která by mohla vést
k zamítnutí žaloby. V takovém případě je namístě, aby žalobce tato pří-
padná rizika plně nesl. Jde například o situaci, kdy žalobce žaluje konkrétní
zaměstnance určitého zaměstnavatele s požadavkem na náhradu újmy, kte-
rou mu při plnění pracovních činností způsobili. V takovém případě žalobce
nese riziko prokázání pracovního excesu, tedy prokázání, že šlo o jednání
vybočující z rámce plnění pracovních povinností. V takovém sporu není
podle mého názoru namístě, aby soud žalobce upozorňoval, že podle
jeho předběžného názoru není exces dán a že správně měl být žalovaný
zaměstnavatel. Povaha a náležitosti excesu jsou totiž judikaturou poměrně
obsáhle pojednány a žalobce, tím spíš, pokud je zastoupený advokátem,
měl tuto okolnost vzít v potaz před podáním žaloby. I přesto však, možná

45