var textForPages = ["Michal Kořan            Česká zahraniční                 politika","Česká zahraniční                   politika                              Michal Kořan                            Všechna práva vyhrazena. Žádná část této elektronické knihy nesmí                   být reprodukována nebo šířena v papírové, elektronické či jiné podobě                   bez předchozího písemného souhlasu vykonavatele majetkových práv                   k dílu, kterého je možno kontaktovat na adrese – Nakladatelství                   Masarykovy univerzity, Žerotínovo náměstí 9, 601 77 Brno.                                   Masarykova univerzita                 Brno 2013","Tato publikace vznikla v rámci projektu OP VK s názvem             „Inovací bakalářských studijních programů k lepší zaměstnatelnosti“             s registračním číslem CZ.1.07/2.2.00/28.0238.             Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním             rozpočtem České republiky. Více informací k projektu naleznete zde:             http://www.fss.muni.cz/cz/site/struktura/projekty/inza.                Vědecká redakce Masarykovy univerzity:                prof. PhDr. Ladislav Rabušic, CSc.                prof. RNDr. Zuzana Došlá, DSc.                Ing. Radmila Droběnová, Ph.D.                Mgr. Michaela Hanousková                doc. PhDr. Jana Chamonikolasová, Ph.D.                doc. JUDr. Josef Kotásek, Ph.D.                Mgr. et Mgr. Oldřich Krpec, Ph.D.                prof. PhDr. Petr Macek, CSc.                PhDr. Alena Mizerová                doc. Ing. Petr Pirožek, Ph.D.                doc. RNDr. Lubomír Popelínský, Ph.D.                Mgr. David Povolný                Mgr. Kateřina Sedláčková, Ph.D.                prof. MUDr. Anna Vašků, CSc.                prof. PhDr. Marie Vítková, CSc.                Mgr. Iva Zlatušková                doc. Mgr. Martin Zvonař, Ph.D.                    © 2013 Michal Kořan             © 2013 Masarykova univerzita              ISBN 978-80-210-6549-9","4                                                       OBSAH             OBSAH                1. Struktura a proces české zahraniční politiky  . . . . . . . . . . . .  7            Právní rámec tvorby české zahraniční politiky . . . . . . . . . . . . . . .  7            Ústavní a legislativní vymezení pravomocí            jednotlivých aktérů zahraniční politiky . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  9            Moc legislativní – Parlament České republiky . . . . . . . . . . . . . . .  9             Moc výkonná . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .12               Prezident České republiky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12               Vláda  . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13            Vláda jako garant procedurálního nastavení zahraniční politiky .  .  .  .16            Vláda jako koordinátor a vykonavatel ČZP . . . . . . . . . . . . . . . . .18             2. Politický a konceptuální rámec současné            české zahraniční politiky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .22             3. Základní výzvy československé diplomacie            v letech 1990–1992.  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .31            Odsun vojsk . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .32            Zajištění bezpečnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .33            Regionální vztahy  . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .34             Transformace diplomatického aparátu . . . . . . . . . . . . . . . . . . .35            Rozpad federace  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .36            4. Česká republika ve střední Evropě: visegrádská spolupráce,            Polsko, Slovensko a Rakousko  . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .37            Současný Visegrád a česká zahraniční politika .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .38            Polsko v současné české zahraniční politice . . . . . . . . . . . . . . . .46            Rakousko.  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .49            Slovensko . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .52               Postfederální fáze  . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .53               Situace po vstupu do EU . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .54","5                                                       OBSAH              Shrnutí a výhled do budoucna: ČR a střední Evropa            mezi centrem a periferií.  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .56            Hlavní faktory, rizika a příležitosti.  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .57            Závěr  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .61             5. Česko-německé sbližování – od normalizace k evropeizaci .  .  .62            Situace po vstupu do EU . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .66             6. Česká republika na cestě k zajištění bezpečnosti:            integrace do NATO  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .70             7. Návrat do Evropy  . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .80            Česká republika v EU – česká stopa v Bruselu, unijní stopa v ČR . . . .85               Institucionální důsledky vstupu ČR do EU  . . . . . . . . . . . . . . .85            ČR v EU po vstupu z hlediska jednotlivých politik  . . . . . . . . . . . .86               Hospodářská oblast a zemědělská politika .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .86               Regionální – kohezní politika  . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .89               Politika rozšíření, demokratizace a lidská práva .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  . 91            ČR a diskuse o budoucnosti EU – Lisabonská smlouva .  .  .  .  .  .  .  .  .  .91            České předsednictví Radě EU . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .95            8. Spojené státy v české zahraniční politice.  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  . 102             9. Rusko v české zahraniční politice .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  . 113             10. Obranný a bezpečnostní rozměr české zahraniční politiky . 119            Teritoriální obrana versus „out of area missions“.  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  . 121            Budoucnost NATO po Afghánistánu  . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 123            Budoucnost SZBP a její vazba na NATO  . . . . . . . . . . . . . . . . . . 124            Výše příspěvku na obranu a bezpečnost a modernizace AČR.  .  .  .  . 125             Použitá literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 128","6                                                      ÚVODEM             ÚVODEM               Tato studijní opora slouží pro seznámení studentů se základními pojmy            a trendy v československé/české zahraniční politice po roce 1989. Opora            není adekvátní náhradou za studium povinné literatury či za odpředná­            šenou látku, neboť nabízí jen základní pohled na některé vybrané aspekty            české zahraniční politiky po roce 1989. Rovněž je nutné upozornit, že tento            text není akademickým textem a není určen pro další citace či kopírování            a jiné užití, než jako základní opora při seznámení s kursem Česká za­            hraniční politika. Text není opatřen standardním citačním a odkazujícím            aparátem. Některé pasáže obsahují doslovně přejaté části existujících            textů autora této studijní opory. Seznam další literatury použité při zpra­            cování tohoto textu je přiložen na jeho konci.","7                           1. STRUKTURA A PROCES ČESKÉ ZAHRANIČNÍ POLITIKY             1.            STRUKTURA            A PROCES ČESKÉ ZAHRANIČNÍ POLITIKY                Žádný aktér se nepohybuje ve vakuu a  na jeho rozhodování a  jed-            nání  působí bezpočet  vlivů a  omezení,  nikoli  pouze  jeho  jedinečné            vlastnosti a představy o zahraniční politice. Tyto vlivy a omezení jsou            například dány rolí, jež mu je přisouzena v ústavněprávním pořádku            dané země, postavením aktéra v  konkrétní organizaci a  instituci, či            postavením organizace v institucionální struktuře, v níž se zahraniční            politika odehrává. Možnosti aktéra jsou rovněž zásadně ovlivněny ak-            tuální politickou konstelací a  konkrétními vztahy  mezi  jednotlivými            aktéry zahraniční politiky. Proces tvorby zahraniční politiky se ode-            hrává v  relativně stabilním ústavněprávním a  institucionálně-organi-            začním rámci, přičemž tvorba samotná pak odpovídá podobě aktu-            álních vztahů mezi jednotlivými aktéry, rozdělení politických sil mezi            relevantními politickými stranami a politickými aktéry a v neposlední            řadě individuálnímu sebepojetí a zahraničněpolitické ideologii jednot-            livých aktérů. Máme tedy co do činění se dvěma rovinami – víceméně            statickou  a  formální  (ústavněprávní  a  legislativní  pravidla  hry),  která            tvoří  strukturu tvorby zahraniční politiky, a  s  rovinou dynamickou            a  praktickou (aktuální rozložení politických sil, aktuální vztahy mezi            jednotlivými aktéry), která tvoří proces tvorby zahraniční politiky.               PRÁVNÍ RÁMEC TVORBY ČESKÉ ZAHRANIČNÍ POLITIKY             Česká zahraniční politika je doménou především exekutivní moci,            proto není většinou určována právními předpisy, ale exekutivními            rozhodnutími a  opatřeními. Přesto však legislativní moc vytváří zá-            kladní právní rámec pro tvorbu české zahraniční politiky. Právní rámec            tvorby české zahraniční politiky je tvořen souborem právních norem            a  v  právním rámci se proces tvorby i  realizace zahraniční politiky            odehrává a je jím regulován. Právní rámec lze rozdělit na tři úrovně:            ústavní, legislativní (zákonné) a sublegislativní (podzákonné).","8                           1. STRUKTURA A PROCES ČESKÉ ZAHRANIČNÍ POLITIKY                Základním a  nejvyšším právním předpisem pro tvorbu české za-            hraniční politiky je Ústava České republiky (Ústavní zákon 1/1993            Sb.). Ústava upravuje základní vztahy a pravomoci mezi jednotlivými            orgány České republiky. Pro formulaci zahraniční politiky jsou klí-            čové pasáže týkající se parlamentu, prezidenta a vlády, které vymezují            a  upravují jejich základní pravomoci (viz níže). Dalšími ústavními            zákony týkajícími se zahraniční politiky jsou Listina základních práv            a svobod (Ústavní zákon č. 2/1993 Sb.) či zákon o bezpečnosti České            republiky (Ústavní zákon č. 110/1998 Sb.).               Ústava ČR významným způsobem upravuje vztah českého právního            řádu k mezinárodnímu právu. Hned v článku 1, písm. 2, ústava praví, že            (2) Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z meziná-            rodního práva. Klíčové pro vztah mezi legislativou ČR a mezinárodním            právem jsou však dvě pasáže ústavy, vyplývající z úprav provedených            ústavním zákonem 395/2001 Sb.. První z nich představuje odst. 2, čl.            1 ústavy „Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají            z  mezinárodního práva“. Druhou je čl. 10, podle kterého „vyhlášené            mezinárodní smlouvy, k  jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a  ji-            miž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li            mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní            smlouva“. Tyto články zásadně proměnily praxi devadesátých let, kdy            česká legislativa byla s výjimkami záležitostí týkajících se lidských práv            nadřazena mezinárodnímu právu. Až v souvislosti se vstupem do EU            byla ústava o tento článek rozšířena. Zároveň šlo o jednu z nejvýznam-            nějších změn české ústavy  vůbec. K  mezinárodním smlouvám, které            jsou významné pro zahraniční politiku a které jsou pro Českou repub-            liku závazné, patří především Smlouva o přistoupení České republiky            k Evropské unii (vyhl. MZV č. 44/2004 Sb.m.s. a 72/2004 Sb.m.s.) a sé-            rie Vídeňských úmluv – o smluvním právu (vyhl. MZV č. 15/1998 Sb.),            o konzulárních stycích (vyhl. MZV č. 32/1969 Sb.) a o diplomatických            stycích (vyhl. MZV č. 157/1964 Sb.).               Na nižší úrovni právní síly upravují vytváření zahraniční poli-            tiky zákony neústavní povahy. Tyto zákony se zabývají konkrétními            instituty, otázkami a problémy. Nejdůležitějším zákonem pro proces            tvorby zahraniční politiky je tzv. kompetenční zákon (zákon č.  2/            1969  Sb.,  o  zřízení  ministerstev  a  jiných  ústředních orgánů  státní            správy České republiky). Ten upravuje působnost, pravomoci a  od-","9                           1. STRUKTURA A PROCES ČESKÉ ZAHRANIČNÍ POLITIKY             povědnosti jednotlivých ústředních orgánů státní správy, zejména            jednotlivých ministerstev (viz dále). Mezi další zákony ovlivňující            potenciálně tvorbu a  výkon zahraniční politiky patří např. zákon            o  majetku České republiky a  jejím vystupování v  právních vztazích            (zákon č. 219/2000 Sb.), zákon o  Kanceláři prezidenta republiky            (zákon č. 114/1993 Sb.) či zákon o ochraně utajovaných skutečností            (zákon č. 148/1998 Sb.).               Na podzákonné úrovni je upraveno vnitřní fungování některých            českých institucí, které jsou významné pro českou zahraniční politiku.            Jde především o jednací řád vlády, jednací řád Poslanecké sněmovny,            jednací řád Senátu a  normy upravující organizaci a  interní činnost            některých ministerstev.               K tomu je nutné dodat, že vývoj struktury a procedur tvorby české            zahraniční politiky zdaleka není u konce. Je tomu tak proto, že, zaprvé,            obecně je způsob tvorby zahraniční politiky v neustálém stavu vývoje            a proměn tak, aby adekvátně reagoval na proměňující se mezinárodní            prostředí a  zhodnocoval získané zkušenosti z  minulých let. Zadruhé            také proto, že proces tvorby zahraniční politiky je do velké míry závislý            na politických a  mocenských preferencích silných politických hráčů            v daném období, stejně jako na (často problematických) vztazích mezi            nimi. Toto bude dobře patrné například z části, kde se bude text zabývat            vývojem mechanismu koordinace a řízení záležitostí EU.               ÚSTAVNÍ A LEGISLATIVNÍ VYMEZENÍ PRAVOMOCÍ            JEDNOTLIVÝCH AKTÉRŮ ZAHRANIČNÍ POLITIKY              Moc legislativní – Parlament České republiky             Česká zahraniční politika v  drtivé většině není určována legislativ-            ními akty, výkon zahraniční politiky je zejména exekutivní pravomocí            a  zodpovědností. Přesto však, protože politický systém ČR je  parla­            mentní demokracií, náleží parlamentu na obecné úrovni klíčové slovo            ve všech oblastech politiky, tudíž i politiky zahraniční. Parlament ČR            disponuje hlavními pravomocemi především v oblasti tvorby právního            rámce pro českou zahraniční politiku a právě z tohoto hlediska mu ná-            leží výlučné postavení v oblasti zahraniční politiky.","10                          1. STRUKTURA A PROCES ČESKÉ ZAHRANIČNÍ POLITIKY                Ve „všednodenní“ zahraničně politické agendě pak Parlament dispo-            nuje z ústavního hlediska pravomocemi zejména v oblasti schvalování            mezinárodních smluv a vnějších bezpečnostních vztahů. Čl. 49 ústavy            vyjmenovává mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci je zapotřebí sou-            hlas obou komor Parlamentu. Jde o smlouvy upravující práva a povin-            nosti jiných osob, spojenecké, mírové a jiné politické, zakládající členství            České republiky v  mezinárodní organizaci, hospodářské, jež jsou vše-            obecné povahy, a dále smlouvy o dalších věcech, jejichž úprava je vyhra-            zena zákonu (písm. a-e) čl. 49 ústavy). K ratifikaci těchto mezinárodních            smluv je třeba souhlasu obou komor Parlamentu, tj. nesouhlas Senátu            nemůže být přehlasován Poslaneckou sněmovnou jako v případě běžné            legislativy. K  přijetí souhlasu s  ratifikací mezinárodní smlouvy, která            může způsobit přenos některých pravomocí orgánů České republiky            na mezinárodní organizaci nebo instituci, je třeba souhlasu třípětinové            většiny všech poslanců a třípětinové většiny přítomných senátorů, tedy            stejně jako pro přijetí ústavního zákona. Ústavním zákonem lze také            rozhodnout, že smlouva tohoto typu musí být schválena v  referendu            (tak tomu bylo např. v případě smlouvy o přistoupení ČR do EU).               Významné ústavní ustanovení, upravující vztah mezi vládou            a  Parlamentem, se skrývá v  článku 10b, dle něhož je vláda povinna            pravidelně a  předem informovat Parlament o  otázkách souvisejících            se závazky vyplývajícími z  členství České republiky v  mezinárodní            organizaci nebo instituci, u níž mohou být některé pravomoci orgánů            České republiky přeneseny na mezinárodní organizaci nebo instituci.            Komory Parlamentu se následně mohou k připravovaným rozhodnu-            tím takové mezinárodní organizace nebo instituce vyjádřit.               Parlament dále působí jako důležitý aktér v  oblasti bezpečnostní            a  obranné  politiky.  Parlament rozhoduje  (čl.  43 ústavy)  o  vyhlášení            válečného stavu, je-li Česká republika napadena, nebo je-li třeba pl-            nit mezinárodní smluvní závazky o  společné obraně proti napadení.            K  přijetí usnesení o  vyhlášení válečného stavu a  k  přijetí usnesení            o  souhlasu s  vysláním ozbrojených sil České republiky mimo území            České republiky nebo s pobytem ozbrojených sil jiných států na území            České republiky, jakož i  k  přijetí usnesení o  účasti České republiky            v  obranných systémech mezinárodní organizace, jíž je Česká repub-            lika členem, je třeba souhlasu nadpoloviční většiny  všech poslanců            a  nadpoloviční většiny  všech senátorů (tj. nikoli jen  přítomných jako","11                          1. STRUKTURA A PROCES ČESKÉ ZAHRANIČNÍ POLITIKY             v případě běžné legislativy). Souhlas Parlamentu je kromě toho nutný            pro rozhodnutí vlády o vyslání ozbrojených sil České republiky mimo            území České republiky a  s  pobytem ozbrojených sil jiných států na            území České republiky. Tato vládní rozhodnutí nejsou podřízena sou-            hlasu Parlamentu v případě, že jde o vyslání českých ozbrojených sil či            o pobyt ozbrojených sil jiných států na území ČR po dobu kratší než            60 dnů. V minulosti jednou došlo k situaci, že Parlament z politických            důvodů neschválil vládě návrh na vyslání českých ozbrojených sil (do            Afghánistánu) a vláda se tudíž uchýlila k přechodnému řešení vyslání            na 60 dní tak, aby nebyla narušena a  zásadně poškozena kontinuita            působení českých sil  v  zahraniční  misi  ISAF.  Vláda  rovněž  nepotře-            buje souhlas Parlamentu pro svá rozhodnutí o  průjezdu ozbrojených            sil jiných států přes území České republiky nebo o jejich přeletu nad            územím České republiky, dále o  účasti ozbrojených sil České repub-            liky na vojenských cvičeních mimo území České republiky a o účasti            ozbrojených sil jiných států na vojenských cvičeních na území České            republiky. O těchto rozhodnutích však vláda neprodleně obě komory            Parlamentu informuje a  Parlament může rozhodnutí vlády zrušit. Ke            zrušení rozhodnutí vlády postačuje nesouhlasné usnesení jedné z ko-            mor přijaté nadpoloviční většinou všech členů komory.               Parlamentu dále náleží rozhodnutí ve věcech změny státní hranice            (čl. 11 a čl. 39 ústavy), což není často evokovaná pravomoc, nicméně            v některých případech může být významná (např. desetiletí se táhnoucí            plánované vyrovnávání se ČR s  Polskem za změnu státní hranice po            druhé světové válce, kdy ČR „dluží“ Polsku cca 360 hektarů území).               Ústava pamatuje na takovou situaci (ne zcela nemyslitelnou), kdy            dojde k  rozpuštění Poslanecké sněmovny. V  takovém případě  Senátu            přísluší přijímat zákonná opatření ve věcech, které nesnesou odkladu            a  vyžadovaly by jinak přijetí zákona. Senátu však  nepřísluší přijímat            zákonné opatření ve věcech ústavy, státního rozpočtu, státního závě-            rečného  účtu,  volebního  zákona  a  mezinárodních  smluv,  díky  nimž            mohou  být  některé  pravomoci  orgánů  České  republiky  přeneseny  na            mezinárodní organizaci nebo instituci.               Kromě toho Poslanecká sněmovna Parlamentu schvaluje rozpočet            České republiky, což jí dává potenciál ovlivňovat fungování a zaměření            vlády na velmi obecné úrovni, např. prostřednictvím schvalování ob-            jemu financí, který bude určen pro Ministerstvo zahraničních věcí.","12                          1. STRUKTURA A PROCES ČESKÉ ZAHRANIČNÍ POLITIKY             MOC VÝKONNÁ             Prezident České republiky             Prezident České republiky je  hlavou státu  (čl. 54 ústavy). Proto mu            ústava vyhrazuje právo reprezentovat stát navenek (písm. a), odst. 1,            čl. 63 ústavy). Díky tomu (dle článku 63 ústavy) prezident sjednává            a  ratifikuje  mezinárodní smlouvy (písm. b), odst.  1, čl. 63 ústavy).            Sjednávání mezinárodních smluv může přenést na vládu nebo s jejím            souhlasem na její jednotlivé členy. V  praxi se pak prezident účastní            na ratifikaci smluv, zatímco konkrétní vyjednávání obstarává vláda,            resp. pověřené ministerstvo. Tento stav vyplývá z  rozhodnutí prezi-            denta České republiky z  dubna 1993, kterým podle výše zmíněného            článku přenesl pravomoc sjednávat a  schvalovat některé mezinárodní            smlouvy na vládu nebo na její jednotlivé členy (Rozhodnutí prezidenta            republiky č. 144/1993 Sb., o sjednávání mezinárodních smluv). Prezi-            dent nicméně není omezen v možnosti toto rozhodnutí kdykoliv zrušit.            I přes přenos pravomocí na vládu je třeba tuto pravomoc považovat za            jednu z nejvýznamnějších, neboť v kombinaci s rolí vnějšího zástupce            státu vytváří v souladu s mezinárodním právem veřejným z prezidenta            primárního nositele mezinárodní suverenity České republiky.               S rolí reprezentanta ČR navenek souvisí i další významná pravomoc:            prezident  přijímá  vedoucí  zastupitelských  misí  a  pověřuje  a  odvolává            vedoucích zastupitelských misí (písm. c) a  d), odst. 1, čl. 63 ústavy).            Dle ústavy jsou vedoucí zastupitelských misí prezidentem jmenováni            na základě doporučení vlády podle návrhu Ministerstva zahraničních            věcí. Velvyslanci obdrží při jmenování od prezidenta pověřovací listiny,            které pak formálně předávají hlavě přijímacího státu.               Prezident republiky nejedná v  oblasti zahraniční politiky výlučně            a nezávisle na vládě, k získání platnosti jeho konání je potřebný podpis            (kontrasignace) předsedy vlády nebo jím pověřeného ministra. Tato            povinnost kontrasignace vyplývá přímo z  ústavy, jež tímto způsobem            upravuje  veškeré  výše  zmíněné  pravomoci  (odst.  3,  čl.  63  ústavy).  Za            kontrasignovaná rozhodnutí pak vláda přebírá odpovědnost (odst. 4,            čl. 63 ústavy). Prezident tedy není za svá rozhodnutí v oblasti zahraniční            politiky nikomu a ničemu odpovědný. Z hlediska tvorby zahraniční po-            litiky také může mít význam právo prezidenta účastnit se schůzí obou","13                          1. STRUKTURA A PROCES ČESKÉ ZAHRANIČNÍ POLITIKY             komor Parlamentu, jejich výborů a  komisí, kdy je mu uděleno slovo,            kdykoliv o to požádá. Stejně tak má prezident právo účastnit se schůzí            vlády, vyžádat si od vlády a jejích členů zprávy a projednávat s vládou            nebo s jejími členy otázky, které patří do jejich působnosti. Dosud však            bylo tohoto práva využíváno jen minimálně, pokud vůbec. Pochopitel-            nou otázkou do budoucna bude, zda nedojde k většímu využívání tohoto            institutu v souvislosti s nově zavedenou přímou volbou prezidenta.               V  každém případě se v  mnoha případech prokázalo, že navzdory            v  minulosti častokrát prosazovanému názoru, který přisuzoval pre-            zidentovi roli spíše reprezentativní a  formální, má prezident značné            ústavní pravomoci pro pozitivní či negativní ovlivnění vládní zahra-            niční  politiky.  Navíc,  Ústava ČR je  v  některých ohledech  poněkud            vágní. Například nespecifikuje, zda prezident musí ratifikovat každou            smlouvu, kterou mu vláda předloží, v  jaké lhůtě a  zda si může klást            podmínky pro její podpis, stejně tak nespecifikuje, zda prezident musí            jmenovat velvyslance, které mu vláda navrhne. Dále ústava nespecifi-            kuje přímo, zda diplomatické styky s druhou zemí navazuje formálně            vláda či prezident. Pak může dojít k situaci, že diplomatické styky na-            váže vláda, ovšem prezident odmítne jmenovat svého zástupce v dané            zemi – velvyslance – a výsledkem je rozporuplný postoj ČR. Prezident            se tedy může – i díky znění ústavy – chovat jako velice autonomní aktér,            který není ze své funkce ničemu a  nikomu odpovědný. Prezidentova            autonomie a její negativní důsledky bývají navíc ještě umocněny zcela            roztříštěnou,  polarizovanou  a  slabou  pozicí  politického  legislativního            zázemí české zahraniční politiky.             Vláda             Dle čl. 38 vláda je vrcholným orgánem výkonné moci (čl. 67 ústavy) a je            odpovědná Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR. Jako vrcholný orgán            výkonné moci má vláda na starosti formulaci a  výkon všech politik,            včetně politiky zahraniční. Přesto však ústava žádné specifické ustano-            vení pro působení vlády v zahraniční politice neobsahuje, koordinací            exekutivní složky zahraniční politiky se zabývají až příslušné části tzv.            kompetenčního zákona (viz dále).               Nejprve se zastavme u vlastního způsobu fungování vlády. Rozho-            dování vlády se děje v rámci zasedání vlády, která probíhají zpravidla","14                          1. STRUKTURA A PROCES ČESKÉ ZAHRANIČNÍ POLITIKY             jedenkrát týdně. Kabinet je usnášeníschopný, pokud se jeho zasedání            účastní více než polovina všech členů vlády. K přijetí usnesení je třeba            většina všech členů vlády. Konečná podoba zahraniční politiky je tedy            podřízena tomu, zda je vláda koaliční a do jaké míry je vládní koalice            jednotná,  neboť  se  zahraničněpolitickými  usneseními  musí  souhlasit            ministři z jiných resortů, případně i z jiných politických stran. Toto je            umocněno skutečností, že každý návrh usnesení prochází meziresort-            ním připomínkovým řízením. V jeho průběhu se jednotlivá minister-            stva vyjadřují ke každému návrhu, mohou vznést své připomínky a tyto            připomínky musejí být následně vypořádány. Připomínkovým řízením            si mezi sebou resorty ujasňují stanoviska a vzájemně se kontrolují.               Během vlastního hlasování na vládním jednání má premiérův hlas            stejnou váhu jako hlas kteréhokoli z ostatních členů. Jinak mu však ná-            leží zcela zásadní pravomoci. Především pochopitelně při výběru členů            vlády, ale hlavně také z hlediska činnosti již jmenované vlády. Premiér            totiž dle ústavy organizuje činnost vlády, řídí její schůze, vystupuje je-            jím jménem a vykonává další činnosti, které jsou mu svěřeny ústavou            nebo jinými zákony. Předsedu vlády zastupuje místopředseda vlády            nebo jiný pověřený člen vlády. K provedení zákona a v jeho mezích je            vláda oprávněna vydávat nařízení. Nařízení podepisuje předseda vlády            a příslušný člen vlády.               Některá ustanovení ústavy mají přímý vliv na způsob zapojení            vlády do procesu tvorby zahraniční politiky. Dle ústavy má člen vlády            právo účastnit se schůzí obou komor, jejich výborů a komisí. Udělí se            mu slovo, kdykoliv o to požádá. Člen vlády je povinen osobně se do-            stavit do schůze Poslanecké sněmovny na základě jejího usnesení. To            platí i o schůzi výboru, komise nebo vyšetřovací komise, kde se však            člen vlády může dát zastupovat svým náměstkem nebo jiným členem            vlády, není-li výslovně požadována jeho osobní účast. Z těchto ustano-            vení je patrná silnější vazba mezi Poslaneckou sněmovnou a  vládou,            která je sněmovně odpovědná. V praxi nebývá příliš zvykem, že by byli            členové vlády (s výjimkou interpelací) často zváni pomocí usnesení na            jednání sněmovny kvůli zahraničněpolitickým záležitostem. Na jed-            nání zahraničního výboru (či dalších relevantních výborů) jsou však            členové vlády (zejména ministr zahraničních věcí) zváni pravidelně.            Ovšem nebývá pravidlem, aby se ministr zahraničí takových jednání            účastnil, zpravidla se účastní maximálně třikrát do roka, často ale také","15                          1. STRUKTURA A PROCES ČESKÉ ZAHRANIČNÍ POLITIKY             jen jednou, přičemž za sebe na jednání posílá svého náměstka či další            vysoko postavené činitele MZV. Podstatné jsou také osobní vztahy            mezi  konkrétními  členy  sněmovních  výborů  a  členy  vládního  kabi-            netu či činiteli MZV.               Vláda má právo vyjádřit se ke všem návrhům zákonů. Důležitá usta-            novení se týkají role Senátu a jeho vztahu k vládě v případě, že dojde            k rozpuštění Poslanecké sněmovny. V takovém případě přísluší Senátu            přijímat zákonná opatření ve věcech, které nesnesou odkladu a vyža-            dovaly by jinak přijetí zákona. Senátu však nepřísluší přijímat zákonná            opatření ve  věcech  ústavy, státního rozpočtu,  státního  závěrečného            účtu, volebního zákona a mezinárodních smluv podle čl. 10. Zákonná            opatření může Senátu navrhnout jen vláda.               Z  hlediska konkrétních pravomocí v  zahraniční politice vláda dle            čl. 43 ústavy, jak již bylo zmíněno, rozhoduje o vyslání ozbrojených sil            České republiky mimo území České republiky a o pobytu ozbrojených            sil jiných států na území České republiky, a to nejdéle na dobu 60 dnů,            jde-li o plnění závazků z mezinárodních smluv o společné obraně proti            napadení, účast na mírových operacích podle rozhodnutí mezinárodní            organizace, jíž je Česká republika členem. Ve všech ostatních případech            musí vláda žádat o souhlas Parlament a za všech okolností se tak může            dít pouze se souhlasem přijímacího státu. Dále vláda rozhoduje o prů-            jezdu ozbrojených sil jiných států přes území České republiky nebo            o jejich přeletu nad územím České republiky, o účasti ozbrojených sil            České republiky na vojenských cvičeních mimo území České repub-            liky a o účasti ozbrojených sil jiných států na vojenských cvičeních na            území České republiky.               Konkrétní  možnosti  ovlivnění  české  zahraniční  politiky  vládou            České republiky spočívají zejména ve třech následujících nástrojích:              1)  Vláda prostřednictvím úprav jednacího řádu nastavuje rámcová               pravidla pro proces tvorby zahraniční politiky.             2)  Prostřednictvím  své  výkonné  role  ovlivňuje  povahu  zahraniční               politiky a provádí její výkon.             3)  Prostřednictvím konkrétní diplomacie premiéra a  ostatních členů               vlády přímo zasahuje do vytváření zahraniční politiky.","16                          1. STRUKTURA A PROCES ČESKÉ ZAHRANIČNÍ POLITIKY             VLÁDA JAKO GARANT PROCEDURÁLNÍHO NASTAVENÍ            ZAHRANIČNÍ POLITIKY             Fundamentální změny v  procesu tvorby zahraniční politiky může            vláda provádět jen se souhlasem Parlamentu. Je tomu tak proto, že            kompetenční zákon ve svém článku 79 praví, že ministerstva a  jiné            správní úřady lze zřídit a  jejich působnost stanovit pouze zákonem.            Principiální zásahy do počtu, působnosti a funkcí ministerstev mohou            být učiněny pouze formou legislativního aktu, tj. se souhlasem Parla-            mentu ČR. Přesto však vláda disponuje klíčovým vlivem na podobu            procesu tvorby zahraniční politiky, a  to díky své pravomoci měnit            jednací řád vlády, do něhož je vtělena možnost proměňovat způsob            koordinace řízení jednotlivých ministerstev i vlády samé. Každá vláda            přijímá svým usnesením jednací řád vlády podle vlastních potřeb. Roz-            díly v jeho obsahu často vyplývají nejen z proměnlivých potřeb koor-            dinace výkonu politiky, ale z politických zájmů a potřeb, a do povahy            jednacího řádu se projevuje například to, zda jde o vládu koaliční a co            stanovila koaliční smlouva, nebo vládu  složenou z  příslušníků jedné            strany atd. Vláda je při ovlivňování jednacího řádu omezena pouze            těmi pravidly, která jsou obsažena v ústavě (či v jiných ústavních před-            pisech) a v kompetenčním zákoně. Důsledkem toho je, že jednací řád            je velice proměnlivým předpisem, jehož podoba se navíc často odvíjí            od aktuálních politicko-mocenských vztahů.               Změny v  jednacím řádu vlády se mohou bezprostředně dotýkat            míry a způsobu zapojení i významu jednotlivých aktérů do tvorby za-            hraniční politiky. V jejich čele obvykle stojí člen vlády. Tyto orgány jsou            meziresortní a slouží k tomu, aby se spory mezi jednotlivými resorty            vyřešily ještě předtím, než budou předloženy vládě na jejím zasedání.            V některých případech může také projednání materiálů orgánem na-            hradit meziresortní připomínkové řízení. K těmto rozhodnutím v mi-            nulosti docházelo, jak níže uvidíme, například v  oblasti koordinace            evropských záležitostí.               Například v  období vlády Miloše Zemana byla prostřednictvím            jednacího řádu postupně posilována koordinační, plánovací i výkonná            funkce Ministerstva zahraničních věcí, přičemž tento trend pokračoval            i v období vlády V. Špidly. Jednotliví resortní ministři a členové vlády            byli nově povinni předkládat vládě orientační seznam zahraničních","17                          1. STRUKTURA A PROCES ČESKÉ ZAHRANIČNÍ POLITIKY             cest a  bylo jim uloženo písemně informovat premiéra a  ministra za-            hraničních věcí o plánovaných cestách a o jejich účelu. Při cestách do            členských a kandidátských zemí EU a do unijních institucí navíc MZV            posuzovalo účel cesty s  ohledem na české zahraničněpolitické zájmy            a mohlo činit doporučení ohledně dalšího postupu, včetně „nedopo-            ručení“ jednání. Dle změny jednacího řádu z  února 2003 také došlo            k  vymezení specifických vládních materiálů, které jsou zasílány ke            stanovisku (připomínkovému řízení) omezenému počtu připomín-            kových míst, popřípadě jsou předkládány vládě bez připomínkového            řízení.  Velká  část  těchto  materiálů se  týká  právě zahraniční  politiky,            jako například návrhy na vyslání delegace do zahraničí, uskutečnění            oficiálních návštěv činitelů ČR v zahraničí a přijetí oficiálních delegací            v ČR. Tyto materiály se zasílají pouze na MZV. Významný dopad na            proces tvorby zahraniční politiky znamenala změna jednacího řádu ze            září 2003, kdy se příprava a schvalování mandátů pro účast členů vlády            na zasedání Rady Evropské unie a Evropské rady přesunuly z klasic-            kého připomínkového řízení na úroveň Výboru pro EU, v němž měl (na            pracovní úrovni) klíčovou roli ministr zahraničních věcí. Druhá vláda            M. Topolánka zachovala povinnost resortních ministrů předkládat            své zahraniční cesty ministru zahraničních věcí, který se jimi zabývá            v kolegiu ministra, v evropských záležitostech se ovšem vydala cestou            okleštění pravomocí MZV. Evropskou problematiku se vláda v souladu            s dlouhodobým zájmem ODS (i prezidenta Klause) rozhodla svěřit do            rukou místopředsedy vlády pro evropské záležitosti, bývalého ministra            zahraničních věcí A. Vondry (více viz kapitola Evropský rozměr ČZP).            I  tato změna byla provedena prostřednictvím úpravy Jednacího řádu            vlády. Rozhodnutí provést změnu pouze prostřednictvím úpravy Jed-            nacího řádu vlády vyvolalo otázky, zda by pro utvoření nového orgánu            neměl být změněn kompetenční zákon. Trend k  dalšímu oslabování            role MZV v evropských věcech je patrný i z proměn ve vedení Výboru            pro EU: místopředseda vlády pro evropské záležitosti se stal jeho prv-            ním  místopředsedou  (ministr  zahraničí  je  druhým  místopředsedou)            a  na pracovní úrovni  Výboru pro EU vystřídal místopředseda vlády            pro EZ ministra zahraničních věcí přímo na předsednickém postu.            Významně se proměnilo i fungování Resortních koordinačních skupin,            neboť  na pozice  pracovníků  MZV  v  RKS nastoupili právě podřízení            místopředsedy vlády pro EZ. Jak patrno, změny jednacího řádu vlády","18                          1. STRUKTURA A PROCES ČESKÉ ZAHRANIČNÍ POLITIKY             mohou tedy mít zásadní vliv na podobu tvorby české zahraniční po-            litiky.               Významnou  roli  má  vláda  při  řízení  a  složení  Bezpečnostní  rady            státu, která může přímo zasahovat do otázek zahraniční a bezpečnostní            politiky. Vládě dále náleží pravomoc zřizovat „poradní orgány složené            z členů vlády a dalších odborníků“. V jejich čele obvykle stojí člen vlády.            Tyto orgány jsou meziresortní a slouží k tomu, aby se spory mezi jed-            notlivými resorty vyřešily ještě předtím, než budou předloženy vládě            na jejím zasedání. Vláda schvaluje jejich vytvoření, statut, nebo naopak            jejich zrušení. V některých případech může také projednání materiálů            podobným orgánem nahradit meziresortní připomínkové řízení.               Činnost spojenou s organizací, odborným a technickým zajištěním            chodu těchto orgánů zabezpečuje Úřad vlády (někdy však mohou tyto            úkoly zajišťovat jednotlivé resorty, zvláště v případech, kdy se agenda            poradních orgánů s  resortními překrývají). Plněním úkolu nebo            zajištěním činnosti může vláda pověřit také zmocněnce, který je jí            odpovědný. Samotný  Úřad vlády disponuje poměrně rozsáhlým apa-            rátem, který zajišťuje jak administrativní zázemí celé vlády, tak vlastní            agendu ministerského předsedy. V jeho strukturách mohou být rovněž            začleněny organizační složky jiných členů vlády. Významné postavení            zaujímá vedoucí Úřadu vlády, který se podle jednacího řádu účastní            každého jednání.               VLÁDA JAKO KOORDINÁTOR A VYKONAVATEL ČZP             Ve vlastní výkonné oblasti vláda řídí, kontroluje a sjednocuje činnost            ministerstev, stanovuje jejich agendu. Jednotlivé resorty se věnují            agendě ve své působnosti, zpracovávají koncepce či legislativní  opat-            ření a ty předkládají k projednávání vládě. Vláda pak ukládá předse-            dovi  či místopředsedům  vlády či jednotlivým resortním  ministrům            provedení vládních usnesení.               Co se týká zahraniční politiky, v průběhu vlastního zasedání vlády            dochází k informování o výsledcích jednání v jednotlivých radách EU            a  v  ostatních  mezinárodních organizacích. Informace o  jednotlivých            radách mají na starost resortní ministři, zprávy z  jednání Rady pro            všeobecné  záležitosti  a  Rady  pro  zahraniční  věci  předkládá  ministr","19                          1. STRUKTURA A PROCES ČESKÉ ZAHRANIČNÍ POLITIKY             zahraničních věcí. Tyto informace jsou často jednacím bodem a jako            takové vyžadují přijetí usnesení. Vláda rozhoduje o obesílání a složení            delegací na zasedání mezinárodních organizací. O  průběhu a  výsled-            cích těchto zasedání je vláda informována příslušným ministrem. Jiné            zahraniční cesty resortních ministrů než do mezinárodních organizací            ovšem na vládě projednávány nejsou. Tyto cesty jsou posvěcovány            kolegiem ministra zahraničních věcí, kterému tak zůstává podstatná            koordinační role. Vláda nicméně jedná o zahraničních cestách prezi-            denta, předsedy vlády a ministra zahraničních věcí a schvaluje je. Na            jednání vlády se také řeší způsob financování těchto cest (většinou            financováno z  rozpočtu MZV) i  velikost delegace. Ministr zahraničí            o všech těchto cestách na jednání vlády informuje. Ministr zahranič-            ních věcí rovněž předkládá ke schválení návrhy na uskutečnění pra-            covních či oficiálních návštěv zahraničních činitelů v ČR (opět, nikoli            resortních ministrů).               Pravděpodobně nejčastější zahraničněpolitickou vládní agendou je            projednávání a schvalování návrhů mezinárodních smluv a projedná-            vání aktivit českých ozbrojených sil v zahraničí či aktivit ozbrojených            sil cizích států na území ČR. Za každou mezinárodní smlouvu je re-            sortně vždy odpovědné Ministerstvo zahraničních věcí, případně spolu            s dalším resortem, pod který daná smlouva tematicky náleží (například            spolugestorem obchodních smluv je Ministerstvo průmyslu a obchodu,            smlouvy týkající se kultury spolugestoruje Ministerstvo školství mlá-            deže a tělovýchovy a podobně).               Hlavním aktérem vytváření, řízení a koordinace zahraniční politiky            je Ministerstvo zahraničních věcí (MZV). Při výkonu své funkce Minis-            terstvo zahraničních věcí spolupracuje ve věcech zahraniční politiky            mj. s  dalšími ministerstvy, z  nichž je pro tuto oblast nejvýznamnější            Ministerstvo průmyslu a obchodu (MPO, které je podle § 13 ústředním            orgánem státní správy pro zahraniční ekonomickou politiku, zahra-            niční obchod a tvorbu exportu.               Kromě ministerstev si vláda zřizuje k podpoře své činnosti poradní            a  pracovní orgány. V  oblasti zahraniční politiky má z  těchto orgánů            význam především  Bezpečnostní rada státu, stálý pracovní orgán pro            koordinaci problematiky bezpečnosti ČR. Rada je tvořena předsedou            vlády a dalšími členy vlády dle jejího rozhodnutí. Její důležitost pro ob-            last zahraniční politiky spočívá v tom, že představuje jeden z nástrojů","20                          1. STRUKTURA A PROCES ČESKÉ ZAHRANIČNÍ POLITIKY             koordinace pozic mezi vládou a prezidentem. Prezident se totiž může            schůzí Bezpečnostní rady účastnit, vyžadovat od ní a jejích členů zprávy            a projednávat otázky, které spadají do její působnosti (čl. 9 ústavního            zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky). Jako pracovní            orgán Bezpečnostní rady funguje Výbor pro koordinaci zahraniční            bezpečnostní politiky, v němž je kromě zástupců vlády zastoupen i re-            prezentant kanceláře prezidenta.               Z  toho ovšem nevyplývá, že by všichni aktéři byli rovnocenně            ovlivněni všemi výše zmíněnými faktory. Naopak, záleží vždy na kon-            krétní povaze aktérů – například, do jaké míry je svázán konkrétními            kompetenčními zákony, do jaké míry se v jeho působení mohou pro-            jevovat jeho vlastní představy o  správné zahraniční politice, do jaké            míry je jeho organizace etablována a  uznávána jako aktér zahraniční            politiky, do jaké míry se věnuje specifickým či naopak obecným téma-            tům a podobně. Proces tvorby zahraniční politiky není ovlivněn pouze            povahou aktéra, klíčový dopad má i povaha zahraničněpolitické agendy.            Odborníci na zahraniční politiku investovali mnoho úsilí do toho, aby            pochopili, proč má určitá agenda schopnost přitáhnout pozornost            i  těch  aktérů,  kteří  v  jiných  případech  stojí  zcela  stranou  zahranič-            něpolitického  procesu.  Jinak  řečeno,  zahraničněpolitický  proces  se            často liší s ohledem na různá zahraničněpolitická témata a ne všechna            zahraničněpolitická témata nutně vtáhnou do rozhodovacího procesu            všechny potenciální aktéry.               Je jasné, že tento stav má co do činění s atraktivitou jednotlivých            zahraničněpolitických témat. „Druhořadá“, neatraktivní témata jsou            obvykle celkově administrována resortními ministerstvy (např. Mi-            nisterstvem zahraničních věcí) a  ostatní potenciální aktéři ZP (vláda,            Parlament, prezident, sektorální ministerstva) jim věnují jen okrajovou            nebo žádnou pozornost. Řešení témat „prvořadých“ naproti tomu za-            hrnuje aktivní vstupy daleko většího počtu aktérů, čímž se celý zahra-            ničněpolitický proces dostává na odlišnou kvalitativní úroveň. Obecně            se má za to, že význam dílčích zahraničněpolitických témat závisí na            dvou faktorech: 1) míra relevance agendy pro hluboká ideologicko-po-            litická přesvědčení jak ve společnosti, tak u konkrétního aktéra; 2) míra            relevance agendy pro mezinárodní prostředí. Pochopitelně, čím vyšší            míra relevance, tím vyšší předpokládaná míra zapojení. Tam, kde se oba            faktory protnou, tj. pokud je v zahraniční politice řešena ideologicky","21                          1. STRUKTURA A PROCES ČESKÉ ZAHRANIČNÍ POLITIKY             relevantní otázka, která je rovněž zajímavá pro mezinárodní prostředí,            lze očekávat vysoce aktivní participaci širokého okruhu aktérů.               Proces tvorby zahraniční politiky se bude významně lišit, jsou-li            v sázce témata, která se tak či onak dotýkají zásadních ideologicko-po-            litických názorů zakořeněných ve společnosti či u jednotlivých aktérů.            Nelze opomenout skutečnost, že nejen atraktivita, ale i samotná speci-            fičnost dané zahraničněpolitické otázky má vliv na zahraničněpolitický            proces. Určití aktéři tak vstoupí do řešení problematiky infrastruktur-            ního napojení na sousední zemi (kromě Ministerstva zahraničních            věcí se bude například jednat o  Ministerstvo dopravy, Ministerstvo            pro místní rozvoj a  regionální a  místní samosprávy), jiní aktéři do            řešení problematiky spojené s ilegální migrací (kromě MZV také Mi-            nisterstvo vnitra, popř. Ministerstvo práce a sociálních věcí). Lze tedy            tvrdit, že specifické otázky na sebe váží specifické „sítě“ aktérů. Obecně            přitom platí, že čím více se daná agenda svou povahou blíží k zásadním            ideologicko-politickým otázkám, tím širší a méně specifická síť aktérů            do procesu zahraničněpolitické tvorby vstupuje.","22            2. POLITICKÝ A KONCEPTUÁLNÍ RÁMEC SOUČASNÉ ČESKÉ ZAHRANIČNÍ POLITIKY             2.            POLITICKÝ A KONCEPTUÁLNÍ RÁMEC            SOUČASNÉ ČESKÉ ZAHRANIČNÍ POLITIKY                Bylo již řečeno, že aktéři zahraniční politiky se nepohybují „ve vakuu“.            Naopak, pohybují se v  prostoru vymezeném formální strukturou            ústavního, legislativního a  sub-legislativního rámce, stejně jako ne-            formální strukturou nepsaných pravidel a  aktuálních politicko-mo-            cenských konstelací. Zároveň však je rámec tvorby zahraniční politiky            vymezován politicko-ideologickými názory na to, jaké povahy má být            české zahraničněpolitické směřování.               Mezi odborníky na českou zahraniční politiku nepanuje shoda            o  tom, jak přesně lze jednotlivé zahraničněpolitické pozice či ideo-            logie, které působí v  rámci české politiky, definovat. Jedním z  neju-            žívanějších rozdělení je dělení na internacionalisty, autonomisty, evro­            peisty a atlantisty. Internacionalistický proud lze dle této kategorizace            zhruba ztotožnit s pohledem Václava Havla a jeho zastánců. Zásadním            východiskem tohoto pohledu je nutnost integrace České republiky do            hlavních  světových multilaterálních organizací  a  důraz  na multila-            teralismus obecně. Klade důraz na globální vládnutí a  mezinárodní            společenství jako protiklad proti úzce pojatým národním zájmům, je-            jichž bezhlavé prosazování vede ke konfliktní povaze mezinárodních            vztahů. Jde o pozici značně univerzalistickou, tj. vychází z přesvědčení,            že existují určité univerzální hodnoty (zejména lidská práva), které je            nutné v  případě potřeby bránit i  silou. Oproti tomu  auto nomismus            zdůrazňuje potřebu především hájit národně definované zájmy, ne-            boť žádná vyšší úroveň vládnutí nemůže efektivně zabezpečit přežití            národní autonomie, a tím ani zabezpečení základních, ekonomických            a sociálních potřeb občanů národního státu. V českém prostředí má            k této pozici nejblíže KSČM, určité proudy ODS a některé z novějších            stranických subjektů (jako např. Suverenita, Svobodní apod.). Další            dvě pozice opět tradičně leží v  určité opozici – zatímco  atlantisté            považují za hlavního garanta bezpečnostního i  politického rozvoje            České republiky Spojené státy americké a  pevnou transatlantickou            vazbu, evropeisté zdůrazňují potřebu posílení evropské integrace jako","23            2. POLITICKÝ A KONCEPTUÁLNÍ RÁMEC SOUČASNÉ ČESKÉ ZAHRANIČNÍ POLITIKY             nejlepší odpověď na současné regionální, kontinentální i  globální            výzvy.               S tímto rozdělením se ovšem pojí problém, neboť zmíněné pozice            nejsou rovnocennými „soupeři“ v politické aréně. Naopak, internacio­            nalismus  se bezprostředně po listopadu 1989 stal vůdčím principem            české zahraniční politiky a  i  nadále zůstává dominantním diskurzem            a jako takový neutralizuje a tlumí projevy odlišných názorů na žádoucí            povahu české (zahraniční) politiky. Po listopadu 1989 byly za základní            – společenství definující – hodnoty (logika shody) deklarovány li-            berální a  demokratické normy a  úcta k  lidským právům a  právnímu            státu. Protože tyto hodnoty mají mít univerzální platnost, promítaly se            i do působení ČR navenek (tj. v zahraniční politice). ČR se přihlásila            k  aktivnímu  přístupu  k  demokratickým  hodnotám  a  ochotě  bránit            je všemi dostupnými prostředky (Programové prohlášení vlády ČR            1992). Nedílnou součástí tohoto normativního rámce byla potřeba            sounáležitosti s (hodnotově, nikoli geograficky) definovaným „spo-            lečenstvím Západu“, jehož normy ČR musí přejmout, aby symbolicky            i formálně tuto sounáležitost stvrdila. Formální stvrzení na sebe vzalo            podobu úsilí o  členství v  NATO a  EU. Obě organizace působily jako            transformační model a  nositel modernizace české společnosti. Ze            samého počátku devadesátých let také do internacionalistické mo-            zaiky neoddělitelně náleží multilateralismus, založený na ctění mezi-            národního  práva  a  OSN.  V  českém  prostředí  bývá  multilateralismus            interpretován i  prakticky koncipován značně nesourodě, jednotlivé            přístupy a  především celý hegemonní internacionalistický diskurz lze            nicméně charakterizovat jako obezřetnost až odpor vůči unilaterální            a (vel)mocenské politice. V případě ČR je tak – spíše než multilatera-            lismus – nosnějším konceptem pojem „antiunilateralismus“.               Zejména prvních patnáct let polistopadové československé a české            zahraniční politiky (1989–2004) bývá charakterizováno jako konsen-            zuální. Po dosažení hlavního internacionalistického cíle – vstupu do            NATO a  EU – začal dle obvyklých interpretací vývoje ČZP konsen-            zus erodovat a  objevily se alternativní myšlenkové proudy, které se            stoupenci původního internacionalismu soutěží o  dominanci. Je však            podstatné zdůraznit, že ani internacionalismus devadesátých let nevy-            cházel z koherentního a jednolitého ideového či stranicko-politického            zázemí. Naopak, důvody pro prosazování výše zmíněných cílů se lišily","24            2. POLITICKÝ A KONCEPTUÁLNÍ RÁMEC SOUČASNÉ ČESKÉ ZAHRANIČNÍ POLITIKY             na základě příslušnosti ke dvěma hlavním myšlenkovým proudům,            které lze pojmenovat jako „disidenti“ a  „liberální ekonomové“, po-            případě lze tyto dva proudy rozlišit podle hlavních nositelů, V. Havla            a V. Klause. Proud „disidentský“ spatřoval jako hlavního regionálního            „dobrodince“ USA, představoval je jako spojence v  boji proti komu-            nismu a dalším formám utlačování a hlavní motor šíření demokracie            a podpory univerzálních lidských práv. Evropská společenství (pokud            překonají svůj ryze hospodářský apolitický charakter) pak pro „di-            sidenty“ skýtala vidinu jednotné Evropy bez nacionalismů, spojené            morálkou a kulturou. Neoliberální elity oproti tomu spatřovaly v USA            nejlepší příklad liberálního tržního hospodářství a uznávaly nesporný            ekonomický přínos evropské integrace. Ideologické a  hodnotové dů-            vody pro euroatlantické směřování ČR se tudíž významně lišily, byť se            nad oběma pojetími klenula esenciální shoda na nutnosti identitárně            i formálně patřit do „společenství Západu“ a na nutnosti vnitřní trans-            formace české společnosti. Zásadní politické, ideologické i hodnotové            rozdíly (v rovině politics) tak existovaly jak v devadesátých letech, tj.            v období „internacionalistického konsenzu“, a, jak si níže ukážeme, po-            chopitelně existují i v současné době.               V  každém případě platí, že alternativní koncepty (např. evro-            peismus, atlantismus, autonomismus, evropský federalismus, globální            neoidealismus, globální neoliberalismus, tradiční realismus) tedy  ne­            soupeří s internacionalismem, ale jsou jeho prizmatem interpretovány            a dokonce je jeho prostřednictvím i posuzována jejich legitimita a při­            jatelnost.  Níže v  této publikaci budeme probírat mnoho konkrétních            zahraničněpolitických událostí, které mají jednoho společného jmeno-            vatele: výsledná zahraniční politika v klíčových momentech vždy po-            tvrzuje hegemonní diskurz a tím neutralizuje hluboké rozdíly panující            uvnitř společnosti. Tento postřeh ilustrují např. případy diskusí o bu-            doucnosti EU, o invazi do Iráku či PRT v Afghánistánu. Diskuse obna-            žily fundamentální politické rozdíly, aby závěrečná rozhodnutí (např.            intervence v Kosovu 1999, ratifikace Lisabonské smlouvy, podpora in-            tervence v Iráku a dlouhodobé vojenské přítomnosti v Afghánistánu)            pouze potvrdily internacionalistickou hegemonii, jakkoli se postoje            hlavních protikladných stran k  sobě ani v  nejmenším nepřiblížily, či            aniž by diskuse přispěla k  identifikaci jiné konsenzuální plochy, než            potvrzení vnějších závazků ČR.","25            2. POLITICKÝ A KONCEPTUÁLNÍ RÁMEC SOUČASNÉ ČESKÉ ZAHRANIČNÍ POLITIKY                Bylo zmíněno, že pod příkrovem hegemonního internacionalismu            se nacházejí fundamentální politické, ideologické či snad dokonce fi-            losofické světonázory, které se promítají i do představ o patřičné roli            ČR v Evropě a ve světě. Nyní si tyto fundamentální rozdíly představme            trochu detailněji.               Podíváme-li  se  na  dlouhodobý  program  ČSSD,  nalezneme  v  jeho            mezinárodněpolitické části hlavní východisko sociálnědemokratic-            kého pohledu na zahraniční politiku. To lze shrnout takto: za podmí-            nek ekonomické globalizace je vyvíjen tlak na oslabení národního státu            v jeho ryze národním rámci, přičemž východiskem z tohoto stavu není            zpětné posilování národního státu, ale naopak větší úsilí o nadnárodní            koordinaci (integraci), která jediná může nahradit funkce národního            státu tam, kde je oslaben či přímo selhává. Neregulovaný liberální ob-            chod vede k deformovanému globálnímu ekonomickému propojování            za situace, kdy zároveň schází propojování sociální, bezpečnostní, (mul-            ti)kulturní a ekologické. Jednotlivé státy tak nejsou schopny čelit glo-            bálním výzvám. Z tohoto důvodu ČSSD prosazuje širší pojetí globální            integrace, současně s vyšší mírou regulace globálního trhu, s cílem při-            spívat nikoli pouze k ekonomické prosperitě, ale rovněž i ke globální            spravedlnosti. Tímto prizmatem je potřeba číst i sociálnědemokratické            pojetí evropské integrace, jež by mělo směřovat k  co nejhlubší vše-            stranné (politické, sociální, kulturní) integraci, která je jedinou cestou            k  zachování evropského sociálního modelu. Evropská unie tak není            pouze prostředkem, nástrojem pro posílení ČR jako např. v koncepcích            ODS, ale zdrojem legitimity a  vládnutí o  sobě. Zde se projevuje klí-            čový rozdíl mezi sociálnědemokratickým a  občanskodemokratickým            pojetím, neboť ČSSD si umí představit „nadnárodní“ demokracii, jejíž            legitimita nebude spočívat pouze v národním rámci. Na globální, resp.            evropské úrovni mají být řešeny klíčové sociální, hospodářské či en-            vironmentální výzvy, na něž tradiční národní rámec již nestačí. Tímto            způsobem ČSSD pohlíží i na bezpečnostní a obranné výzvy ČR, které            jsou globálního rozměru, a není jim tudíž možné čelit izolovaně a uni-            laterálně, ale pouze v  rámci multilaterálních organizací, zejména EU            a NATO. Z tohoto důvodu se sociální demokraté staví k dle ČSSD uni-            lateralistické politice USA odtažitě a budoucnost bezpečnosti spatřují            v  evropském multilateralismu. Kýženým světovým řádem pro ČSSD            není systém národních států, ale světový systém vybavený „globální","26            2. POLITICKÝ A KONCEPTUÁLNÍ RÁMEC SOUČASNÉ ČESKÉ ZAHRANIČNÍ POLITIKY             legitimitou“. Už z tohoto důvodu nelze ve východiscích a pohledech na            svět hledat mezi sociálnědemokratickou koncepcí globálního vládnutí            a realisticko-neoliberální koncepcí ODS příliš shody.               Dle příspěvků na ideové konferenci ODS i  dle dlouhodobé  Vize            2020, stejně jako dle volebního programu ODS pro parlamentní volby            v květnu 2010, globalizace neznamená nutnost nastolení nového glo-            bálního vládnutí, velké hospodářské i politické organizace mají obtíže            se svou vlastní ovladatelností a  výkonností, mír jako faktor meziná-            rodních vztahů se vytratil: možnost války je reálná všude na světě.            NATO již dokonce není obranným paktem, ale paktem o  neútočení.            V  EU posilují negativní tendence (dirigismus a  centralismus), navíc            dochází k  renesanci klasické evropské mocenské architektury. Jinými            slovy – multilateralismus selhává a  musíme se soustředit na vlastní            schopnosti a ekonomiku. Naše země není zodpovědná za budoucnost            evropské integrace ani osud kontinentu, nemá na to dostatek sil, česká            politická reprezentace je zodpovědná pouze za osud vlastního národa.            ODS přemýšlí o zahraniční politice v pojmech rovnováhy sil v Evropě            jako o jediném předpokladu evropské stability, přičemž je nutné uznat            konfliktnost mezinárodního (i  evropského) prostředí. Evropské sjed-            nocení je pouze prostředkem k  naplnění určitých národně definova-            ných cílů (tj. nikoli občansky, ale národně). ODS se obává „sociálního            inženýrství“ na národní i evropské úrovni, svět spatřuje jako svět civi-            lizačního konfliktu, s větší asertivitou Ruska a ohrožením ze strany is-            lámských zemí za paralelního relativního oslabení vlivu USA. Evropská            unie je pouze pragmatický projekt, který umožňuje našim národním            zájmům bezpečnostně a ekonomicky těžit.               Rozpory jdou však ještě hlouběji, do samé podstaty politiky, již ODS            vnímá prizmatem liberalismu. Zatímco ČSSD vnímá ekonomickou            globalizaci a liberalizaci bez globalizace v dalších oblastech negativně,            neboť přispívá k  prohlubování globální ekonomické nerovnosti, dle            ODS  naopak  musejí  být EU  i  USA tahouny pokračující  liberalizace            světového obchodu. Ve všech ohledech je zcela jasně patrný základní            rozpor mezi neoidealistickou koncepcí ČSSD a  klasickým realismem            ODS.  Proti  sobě  pochopitelně  stojí  i  spor  o  povahu  distribucí  statků            uvnitř společenství, kdy na jedné straně stojí koncepce liberálně tržního            a na straně druhé sociálně-tržního hospodářství. Opět, tato otázka stojí            velice blízko rozhodování o povaze a budoucnosti EU. Máme tedy co","27            2. POLITICKÝ A KONCEPTUÁLNÍ RÁMEC SOUČASNÉ ČESKÉ ZAHRANIČNÍ POLITIKY             do činění se situací, kdy proti sobě stojí dva zcela protikladné názory na            podstatu správné politiky, které se bezprostředně promítají i do před-            stav o správné zahraniční politice a mezinárodním systému.               Pokud bychom to měli zjednodušeně shrnout, pod zacelujícím            příkrovem internacionalismu mezi sebou soupeří jednotlivé politické            linie, které se mezi sebou sváří na třech základních osách:               1) spor stran zdrojů legitimity společenství či politiky. Klíčovou otáz-            kou této konfliktní linie je, zda se zdroje legitimity politického spole-            čenství (a s tím i zdroje sociální, ekonomické a bezpečnostní garance            jeho členů) nacházejí na národní úrovni, či se mohou nacházet na jiné            (vyšší či nižší) úrovni. Tj. zda je jediným garantem bezpečnosti, občan-            ských svobod a sociálního statutu občanů národní stát či jiné úrovně.            Toto dilema se bezprostředně dotýká diskusí o povaze a budoucnosti            EU, ale i o národní suverenitě, vnitřním uspořádání států či o právech            a postavení menšin;               2) spor o povahu distribuce statků uvnitř společenství a na globální            úrovni, kdy na jedné straně stojí koncepce liberálně tržního, na straně            druhé sociálně tržního společenství. Opět, tato otázka stojí velice blízko            rozhodování o povaze a budoucnosti EU;               3) filozofický, normativní a politický spor mezi univerzalismem a par­            tikularismem, tj. zda jsou euroatlantické hodnoty partikulární či uni-            verzální povahy, a hlavně, zda je legitimní tyto hodnoty také prosazo-            vat nástroji zahraničních a dalších politik ve světovém měřítku. Rovněž            toto dilema vyplouvá na povrch ve zcela konkrétních a  praktických            případech a  ani toto dilema nezná kompromisu nebo odborného            řešení, jde o  výsostně politickou otázku, a  tudíž nerozhodnutelnou            „experty“  či  diplomaty.  První  a  třetí  dilema  navíc  protíná  napříč  ce-            lou politickou scénu, bez jednoznačných vazeb na konkrétní politické            směry či strany. Tyto tři linie doprovázejí české (zahraničně)politické            myšlení od počátku devadesátých let a již z jejich povahy vyplývá, že            neexistuje prostor, na němž by bylo možné hledat shodu.               Politickou shodu pak nahrazuje hegemonní působení internaciona-            listického diskurzu, který je sice založen na obecné shodě na základních            demokratických a  liberálních hodnotách českého společenství, ovšem            odpovědi na konkrétní povahu a  budoucí vývoj (demokratického)            společenství se radikálně liší v závislosti na postoji vůči výše definova-            ným dilematům. Přesto existence takto hlubokých rozporů nenarušila","28            2. POLITICKÝ A KONCEPTUÁLNÍ RÁMEC SOUČASNÉ ČESKÉ ZAHRANIČNÍ POLITIKY             internacionalistický konsenzus v  devadesátých letech – a  nenarušuje            jej ani nyní. Existence neshod mezi neukojitelnými – protože vzájemně            protikladnými – požadavky členů daného společenství leží v  samém            jádru  teorie  hegemonního  diskurzu.  Shoda  je  v  daném  společenství            vyvolána uměle, politicky. Solidarita je nastavena mocensky. Diskurz            tlumí různost a zdůrazňuje shodu právě proto, aby neutralizoval vzá-            jemně protikladné (a  potenciálně rozkladné) požadavky přirozeně            atomizovaného společenství.               Potřeba identitárně patřit ke „společenství Západu“ je pak tedy jedi-            ným společným a definujícím znakem pro českou zahraniční politiku.            Svou sounáležitost ČR stvrzuje úsilím působit jako platný, spolehlivý            a  dobrý spojenec. Přizpůsobování se vnějšímu rámci na sebe může            vzít dvě podoby: Zaprvé může být určitá agenda vnitropoliticky či            společensky nerelevantní, a ČR tudíž nemá vyprofilovanou svébytnou            pozici, a pak se pouze automaticky přizpůsobuje politice „společenství            Západu“. Zadruhé mohou panovat hluboké vnitřní rozpory, bez jas-            ného vyústění, které jsou pak neutralizovány nutností přizpůsobit se            „společenství Západu“.               S  ohledem na demokratický proces zahraniční politiky jsou tyto            výsledky sporné, neboť  dochází  k  neutralizaci vnitřních rozdílných            názorových proudů  pouze s  odkazem na nutnost přijetí vnějších            norem či politiky. Obdobně sporné jsou situace, ke kterým dochází            v  případech, kdy je česká konsenzuální a  vyprofilovaná pozice kon-            frontována s  odlišnou pozicí „společenství Západu“. V  takových pří-            padech bylo zaznamenáno postupné opouštění svébytného českého            postoje ve prospěch hlavního proudu. ČR je schopna komunikovat své            priority na evropskou či alianční úroveň v případě, že se tyto priority            opírají o jasnou a konsenzuální pozici. Jako nezbytná podmínka úspě-            chu alespoň částečného prosazení českého postoje se ale jeví nutnost            předkládat podobné projekty jako „akty dobrého evropanství“, které            jsou v zájmu dalšího pozitivního rozvoje EU. Pokud však existuje silná            (protichůdná) pozice na mezinárodní úrovni, pak v  dlouhodobějším            horizontu ČR svou politiku přizpůsobuje. I  toto přizpůsobování však            zapadá do hegemonního internacionalistického konsenzu, neboť ten            upřednostňuje nutnost identitární sounáležitosti se „společenstvím            Západu“, které je formálně potvrzováno přijatelností české pozice            v rámci hlavních euroatlantických uskupení.","29            2. POLITICKÝ A KONCEPTUÁLNÍ RÁMEC SOUČASNÉ ČESKÉ ZAHRANIČNÍ POLITIKY                Můžeme tedy shrnout, že internacionalismus, vytvořený v  deva-            desátých letech, nepředstavuje pouze jednu ze soupeřících zahra-            ničněpolitických doktrín, ale působí jako hegemonní diskurz, který            dosud nebyl narušen ani zásadně reformulován. Internacionalismus            vychází a  zároveň přispívá k  tvorbě a  udržení české polistopadové            identity a jako takový ani nemůže být v politické praxi opuštěn, pokud            nedojde k  zásadní reformulaci identity. Rovněž se zdá, že základním            pilířem českého internacionalistického hegemonního diskurzu je po-            třeba identitární i formální sounáležitosti se „společenstvím Západu“.            Protože formální i identitární sounáležitost je ztělesněna v přijatelnosti            členství a  působení České republiky v  rámci EU a  NATO, pak musí            být výsledná internacionalistická politika v  souladu s  hlavním kon-            senzuálním proudem v rámci těchto dvou organizací. Protože politika            obou organizací ztělesňuje  často obtížně se rodící kompromis mezi            desítkami států, již ze samé podstaty vyplývá, že český internacionalis-            mus vždy bude nutně mělký a  neprincipiální. Tyto závěry oprávněně            vyvolávají rozpaky, neboť „vnější přijatelnost“ české politiky či přímo            vnější požadavky ze strany EU či NATO nahrazují, či dokonce neut-            ralizují vnitřní rozhodování a diskusi. Takovou situaci označuje např.            P.  Drulák jako českou  politiku  nezájmu, která nevychází ze společen-            ského diskurzu a  většinově projevené politické vůle, chybí jí jakákoli            politická linie či politika jako taková. To posiluje prvek diskontinuity            a nepředvídatelnosti v české zahraniční politice, kdy střídání vládních            koalic znamená podstatnou změnu politické linie. Zároveň je za této            situace možné prosazovat jednotlivá drobnější nekonsenzuální roz-            hodnutí a tímto způsobem posilovat odstup mezi významnými tábory            na politické scéně. Rozšiřuje se tak prostor pro jednostranné kroky na            úkor konsenzu, jak ukázal příklad Kosova.               Jakkoli lze  z  krátkodobého hlediska s  tímto tvrzením souhlasit,            ukazuje se zároveň, že z dlouhodobé perspektivy vytváří hegemonní            internacionalistický diskurz překvapivě pevné mantinely a  vodítko            jak pro diskuse o  zahraniční politice, tak i  pro vlastní provádění            zahraniční politiky. Pokud se vládě přece jen podaří uchýlit se ke            krokům, které nelze legitimizovat v  rámci hegemonního internacio-            nalistického diskurzu, jsou pak tyto kroky zpětně jeho prizmatem            interpretovány a kritizovány. Tímto způsobem sice může krátkodobě            dojít k  „posílení politicky definovaného odstupu mezi jednotlivými","30            2. POLITICKÝ A KONCEPTUÁLNÍ RÁMEC SOUČASNÉ ČESKÉ ZAHRANIČNÍ POLITIKY             tábory“, zároveň je však dlouhodobě hegemonní diskurz posílen            a potvrzen.               Tím  se  ovšem  obnažuje  jeden  ze  základních  problémů  české  po-            listopadové (zahraniční) politiky. Identita, normy a  hodnoty, které            jsou pro český internacionalistický hegemonní diskurz konstitutivní,            mohou působit hegemonním a dominantním způsobem pouze pokud            jsou definovány vágně a mělce. Jakýkoli bližší pokus o propracovanější            a hlubší definici hodnot a norem, z nichž je internacionalistický hege-            monní diskurz poskládán, by nutně vedl k přiklonění se k některé ze            stran výše zmíněných dichotomií (a možná řady dalších), což by zpětně            ohrožovalo konstrukci diskurzu jako takového. Vlastní interpretace            hodnot, na nichž je česká polistopadová politická identita založena,            navíc může narážet na odlišnou interpretaci vnějšího „společenství Zá-            padu“, které je pro potvrzení této identity ještě významnější. Český in-            ternacionalismus tedy zůstane hegemonem bez alternativy do té doby,            dokud bude vágním a  neprincipiálním. Vágnost není dána vnitřním            mocenským kompromisem mezi protikladnými názory a  dominance            není dána konsenzem. Obě tyto vlastnosti českého zahraničněpolitic-            kého internacionalismu (vágnost a hegemonie) jsou dány tím, že bez            nich by nebylo možné kontinuálně potvrzovat a rekonstruovat českou            polistopadovou politickou identitu.","31                3. ZÁKLADNÍ VÝZVY ČESKOSLOVENSKÉ DIPLOMACIE V LETECH 1990–1992             3.            ZÁKLADNÍ VÝZVY ČESKOSLOVENSKÉ            DIPLOMACIE V LETECH 1990–1992                Pro pochopení československé zahraniční politiky v  prvních letech            po sametové revoluci v  listopadu 1989 je zapotřebí si uvědomit, jak            radikální proměnou celá československá společnost  po revoluci pro-            šla. Identita komunistického Československa byla založena na pozitivní            identifikaci se Sovětským svazem, na totalitárním způsobu uvažování            a na negativním vymezení vůči západní Evropě, kapitalismu a liberál-            nímu  způsobu  uvažování.  Porevoluční  identita  představuje  naprostý            opak – Československo se v  řádu týdnů začalo zásadním způsobem            vymezovat vůči Sovětskému svazu a  všemu, co bylo jakkoli spojeno            s  post-sovětským  prostorem,  a  naopak  deklarovalo  jako  svůj  hlavní            cíl komplexní transformaci z  centrálně řízené ekonomiky na tržní            ekonomiku, z nedemokratického způsobu řízení státu jednou stranou            (komunistickou) na pluralitní soutěž politických stran a  na budování            občanské společnosti. Proměna československé společnosti byla do            obrovské  míry  provázána  s  mezinárodním  kontextem.  V  prvé  řadě,            listopadová revoluce by nemohla být úspěšná, pokud by nedošlo k zá-            sadním změnám v sovětské zahraniční politice a k opuštění tzv. Brež-            něvovy doktríny, dle níž měla Moskva hlavní slovo ve vnitropolitickém            i  zahraničněpolitickém vývoji svých satelitních zemí. Zároveň bylo            nutné přesvědčit tzv. západní státy, že změny, k nimž dochází v Čes-            koslovensku, jsou opravdové a  nezvratné – nezapomeňme, že ještě            v  listopadu 1989 bylo Československo jedním z  největších nepřátel            pro všechny státy NATO. V zahraniční politice se změna polistopadové            identity promítla do snahy co nejrychleji se vymanit z mezinárodních            organizací, jimž dominoval Sovětský svaz – bezpečnostní organizace            Varšavský  pakt a  hospodářské organizace  Rada  vzájemné  hospodářské            pomoci (RVHP) –, a naopak usilovat o „návrat do Evropy“, tj. usilovat            o  členství v  Evropských společenstvích, později Evropské unii, a  po-            sléze rovněž v Severoatlantické alianci (NATO).               Československá zahraniční politika v  letech 1990–1992 byla cha-            rakteristická svou směsí politického idealismu a realismu. Hnací silou","32                3. ZÁKLADNÍ VÝZVY ČESKOSLOVENSKÉ DIPLOMACIE V LETECH 1990–1992             zahraniční politiky po listopadu 1989 byly disidentské osobnosti – nový            prezident Václav Havel a ministr zahraničních věcí Jiří Dienstbier. Disi-            dentská minulost obou státníků znamenala, že se Československo při-            hlásilo  k  určitým  univerzálním  principům,  jako  je  obhajoba  lidských            práv a demokracie, a tyto principy se promítly i do zahraniční politiky.            Aktivní přístup k obhajobě lidských práv zůstal jedním z řídících prin-            cipů české zahraniční politiky do dnešních dnů, některé idealistické za-            hraničněpolitické kroky měly jen krátkou životnost. Jedním z takových            byla snaha překonat tradiční geopolitické chápání mezinárodní poli-            tiky na evropském kontinentu. V  úsilí o  překonání rozdělení Evropy            navrhla československá diplomacie v dubnu 1990 Memorandum o ev­            ropské bezpečnosti, které navrhovalo zrušit blokovou strukturu bezpeč-            nostní architektury v Evropě (tj. zrušit NATO i Varšavskou smlouvu)            a  založit evropskou bezpečnost na novém celoevropském základě na            platformě Konference (později Organizace) pro bezpečnost a spolupráci            v Evropě (OBSE/KBSE). Z dnešního hlediska se tento cíl jeví jako nere-            álný, ale ve své době byl poměrně hojně diskutován.               Na druhé straně československá diplomacie projevovala v  letech            1990–1992 dostatek smyslu pro realitu i odvahy a lze říci, že právě toto            období patří mezi vůbec nejúspěšnější periodu československé/české            zahraniční politiky. Klíčové cíle československé diplomacie v  uvede-            ném období byly:              -  Odsun sovětských vojsk              -  Zajištění bezpečnosti              -  Ustanovení fungujících diplomatických vztahů se sousedy              -  Transformace diplomatického aparátu              -  Rozpad federace               ODSUN VOJSK             Pro novou pražskou reprezentaci byl vztah k  Sovětskému svazu exis-            tenciální otázkou. Nebylo možné dělat jakoukoli vnitřní i  zahraniční            politiku, pokud jsme byli okupováni – okupace sovětskými vojsky tr-            vala od srpna roku 1968, v roce 1989 bylo na československém území            stále necelých 75  000 sovětských vojáků a  39  000 jejich rodinných            příslušníků, 1  220 tanků, 2  500 bojových vozidel a  obrněných trans-","33                3. ZÁKLADNÍ VÝZVY ČESKOSLOVENSKÉ DIPLOMACIE V LETECH 1990–1992             portérů, 105 letadel, 175 vrtulníků a 95 000 tun munice. Sovětský svaz            nechtěl z počátku o stažení vojsk ani slyšet. Přesto si československá di-            plomacie vymohla bilaterální jednání se Sovětským svazem a stanovila            pro SSSR šokující požadavek stažení sovětských vojsk do jednoho roku.            Díky tvrdému a velice zručnému postupu československé reprezentace,            mezinárodnímu kontextu i  řadě náhod se podařilo, že již 26. února            1990 byl podepsán text dohody o  stažení vojsk a  27. 6. 1991 opustil            československé území poslední voják.               ZAJIŠTĚNÍ BEZPEČNOSTI             Po pádu komunismu se celý prostor střední a středovýchodní Evropy            ocitl  v  určitém bezpečnostním vakuu, neboť studenoválečnická bez-            pečnostní architektura přestala fungovat. Československá diplomacie,            navzdory politice Moskvy, ale i  navzdory zájmům dalších středo-            a  východoevropských zemí, usilovala již od února 1990 o  rozpuštění            Varšavského paktu. Rozpuštění této organizace představovalo po-            dobný oříšek jako stažení sovětských vojsk. Nejen, že  byl tento krok            zcela v rozporu se zájmy Moskvy, původně se k rozpuštění VS stavěly            odmítavě i USA a NATO. Washington se bál, aby podrážděná Moskva            nezareagovala neuváženě, navíc převládající geopolitická mentalita            tehdejšího světa si neuměla představit jiné, než dvou-blokové bez-            pečnostní uspořádání Evropy, které zajišťovalo sice napjatou, přesto            však stabilitu v Evropě. Západní státy se obávaly vypuknutí etnických            a národnostních regionálních konfliktů ve střední a východní Evropě,            podobných těm, k nimž nakonec došlo při rozpadu Jugoslávie. Proto            převládl názor, že organizace Varšavské smlouvy by se měla reformo-            vat, nikoli zrušit. Na počátku roku 1991 měl být proces reformace za-            počat, ovšem ve stejné době se Sovětský svaz pokusil vojensky zabránit            odtržení Pobaltských republik a  vojska ruského Ministerstva vnitra            způsobila masakr při potlačování manifestace za nezávislost v  Litvě.            Tento okamžik znamenal procitnutí ostatních středo- a  východoev-            ropských států ze snu o možné úzké kooperaci se Sovětským svazem            v bezpečnostních otázkách a rázem bylo rozpuštění Varšavského paktu            na pořadu dne. Varšavská smlouva byla formálně rozpuštěna v Praze            v Černínském paláci 1. července 1991 po 36 letech fungování.","34                3. ZÁKLADNÍ VÝZVY ČESKOSLOVENSKÉ DIPLOMACIE V LETECH 1990–1992                Rozpuštění Varšavského paktu bylo však pouze prvním krokem            k  budoucímu zajištění bezpečnosti. V  srpnu 1991 došlo v  Moskvě            k  pokusu  o  ozbrojený  převrat,  který  by  v  případě  úspěchu  vedl ke            zvrácení prodemokratického vývoje v  Sovětském svazu, a  existovaly            reálné obavy, že by mohl být ohrožen proces transformace v  celém            postsovětském prostoru. Tento vývoj obnažil hrozby vyplývající z ne-            existence bezpečnostních garancí středo- a  východoevropského pro-            storu. Od těchto událostí se československá diplomacie jednoznačně            upnula k cíli usilovat o vstup do NATO. Důležitější ovšem je, že tento            cíl začaly považovat za patřičný i  samy členské země NATO na čele            s  USA a  Německem, a  to navzdory zásadnímu nesouhlasu ze strany            Moskvy.               REGIONÁLNÍ VZTAHY             Do stejného období se rovněž datuje započetí hlubší spolupráce ve            středoevropském prostoru, tj. počátek tzv.  Visegrádské skupiny (V4),            která vznikla 15. února 1991 na zasedání prezidentů Československa            a Polska a premiéra Maďarska v maďarském městečku Visegrád. Tyto            tři (po rozpadu Československa čtyři) země na počátku své spolupráce            koordinovaly zejména  právě  politiky v  oblasti bezpečnostní politiky            a založily tradici regionální spolupráce, která v současné době předsta-            vuje jeden ze základních pilířů české zahraniční politiky.               Naprosto klíčovým regionálním vztahem Československa bylo Ně-            mecko. Západní Německo bylo v komunistickém období zobrazováno            spolu s  USA jako úhlavní nepřítel československého lidu, ochotný se            kdykoli vrátit k  agresivní politice z  období druhé světové války. Obě            země spojovala a  zároveň rozdělovala po staletí trvající společná his-            torie. Nevýslovné křivdy napáchané Německem na Československu            v průběhu druhé světové války na straně jedné a často nelidský průběh            odsunu i  německých občanů z  Československa (i  jeho samotná idea)            po skončení druhé světové války položily mezi oba národy hlubokou            propast. Bezprostředně po listopadové revoluci učinil Václav Havel            vstřícné gesto vůči  Německu, kdy vyjádřil politování nad odsunem            sudetských Němců z Československa. Stejně tak bylo velice významné,            že československá diplomacie bezvýhradně podpořila sjednocení Ně-","35                3. ZÁKLADNÍ VÝZVY ČESKOSLOVENSKÉ DIPLOMACIE V LETECH 1990–1992             mecka v  průběhu roku  1990.  Oba  kroky  napomohly  rychlé  základní            normalizaci vzájemných vztahů, které byly v období studené války na            abnormálně nízké úrovni. Klíčovým dokumentem, zrcadlícím nový            počátek česko-německých vztahů, byla  Smlouva o  dobrém sousedství            a přátelské spolupráci z roku 1992. Trvalo však ještě řadu let, než byly            vzájemné vztahy postupně zbaveny historické zátěže.               TRANSFORMACE DIPLOMATICKÉHO APARÁTU             Ministerstvo zahraničních věcí mělo před listopadem oprávněnou            pověst jedné z  nejpevnějších bašt komunistické moci. Jako satelit            Sovětského svazu se v zahraniční politice přímo podřizovalo jeho in-            strukcím. V období studené války představovalo důležitou část aktivit            na mezinárodním poli i  provádění špionážní činnosti v  zemích tzv.            kapitalistického bloku a  šíření propagandy do tzv. rozvojových zemí.            Hlavním vykonavatelem československé zahraniční politiky bylo            pochopitelně Ministerstvo zahraničních věcí. V  praxi to znamenalo,            že zde působili režimu zcela oddaní lidé, což zajišťovala důsledná            kádrová politika instituce. V době, kdy se diplomacie do značné míry            prolínala se špionáží, z  toho vyplývala i  skutečnost, že řada zaměst-            nanců Ministerstva působila jako agenti rozvědky. Z  přibližně 2  500            zaměstnanců Ministerstva, kteří pracovali přímo v Černínském paláci            nebo na zahraničních ambasádách, bylo po revoluci odhaleno neuvě-            řitelných 168 agentů rozvědky, kteří byli do léta 1990 propuštěni. Nové            vedení Ministerstva potřebovalo instituci přizpůsobit novým cílům,            které si kladla československá zahraniční politika. V  této souvislosti            bylo nutné provést rozsáhlé personální změny. Při budování nového            diplomatického aparátu nebylo příliš oč se opřít, panoval nedostatek            kvalitních diplomatů, kteří by nebyli příliš svázáni s předchozím reži-            mem. V letech 1989-1991 odešlo z tehdejšího federálního MZV kolem            700 pracovníků, 520 nových pracovníků bylo přijato, téměř všichni ře-            ditelé odborů byli vyměněni a bylo jmenováno 53 nových velvyslanců.            Dále došlo v souvislosti se změnou režimu k poměrně značné proměně            sítě českých zastupitelských úřadů. Od listopadu 1989 do rozpadu fe-            derace bylo zrušeno 18 zastupitelských úřadů. Byla uzavřena velvy-            slanectví především v  těch socialistických rozvojových zemích, kde","36                3. ZÁKLADNÍ VÝZVY ČESKOSLOVENSKÉ DIPLOMACIE V LETECH 1990–1992             se Československo angažovalo v rámci sovětských aktivit na podporu            místních komunistických sil usilujících o moc (Nikaragua, Kambodža,            Laos, Barma, Mosambik), nebo v  zemích, kde vykonávalo především            špionážní činnost (Island s významnou vojenskou základnou NATO).            Naopak otevírány byly nové zastupitelské úřady v  důležitých zemích,            s  nimiž komunistický režim neudržoval diplomatické styky (Vatikán,            Izrael,  Chile,  Jižní  Korea).  Zároveň  byla  posilována  síť  zastoupení            v  zemích, kde Československo (později Česká republika /ČR/) chtělo            udržovat silnější vztahy (např. USA, Německo).              ROZPAD FEDERACE              Sílící rozpory mezi českou a  slovenskou částí federace se promítaly            i v diskusích o zahraniční politice. Slovensko nesouhlasilo s pražskou            orientací na Západ, neboť v tom vnímalo ohrožení svých zájmů na vý-            chodních trzích, Slovensko bylo tradičně více orientováno na Východ,            navíc zde nebyla tak silná disidentská tradice. Už v prosinci 1990 usta-            novila vláda SR zvláštní „Ministerstvo mezinárodních vzťahov“ v čele            s  Milanem Kňažkem, což značně znesnadňovalo činnost federálního            Ministerstva zahraničí, neboť obdobné ministerstvo vzniklo v  české            republice až v roce 1992. Pro zahraniční partnery bylo obtížné se v si-            tuaci orientovat.               Volby v  červnu 1992 přinesly vítězství Občanské demokratické            strany  a  Hnutí  za demokratické  Slovensko.  Ministrem  zahraničních            věcí v nové federální vládě byl jmenován člen HZDS Jozef Moravčík,            který v  této funkci nahradil Jiřího Dienstbiera. Volby znamenaly od-            chod velké části představitelů bývalého disentu z  vedoucích míst na            politické scéně.               Ani jedna ze stran neměla sice rozpad federace v  programu, ale            začalo se o  něm v  podstatě jednat vzápětí. Konečný zánik federace            na konci roku 1992 znamenal pro ČR geopolitický posun více na            „Západ“, což mělo za následek značnou ignoraci východního vektoru            české zahraniční politiky v podstatě až do vstupu do EU v roce 2004,            ale zároveň také nezanedbatelné opomíjení středoevropského vektoru            zahraniční politiky, které se projevovalo až do roku 1997.","37                                  4. ČESKÁ REPUBLIKA VE STŘEDNÍ EVROPĚ             4.            ČESKÁ REPUBLIKA VE STŘEDNÍ EVROPĚ:            VISEGRÁDSKÁ SPOLUPRÁCE, POLSKO,            SLOVENSKO A RAKOUSKO                 V  prvních letech po rozpadu federace (zhruba 1993–1997) česká di-            plomacie nenavázala na pozitivní trendy ve středoevropské spolupráci,            které se projevovaly v  letech 1989–1992. Oproti určitému idealismu            počátku devadesátých lete se v  letech 1993–1997 v  českém zahranič-            něpolitickém myšlení projevil spíše skeptický realismus. Dobré vztahy            ve  středoevropském  regionu  byly považovány za  jednu  z  priorit,  ale            středoevropská politika neměla jít nad rámec pragmatické spolupráce            a vůči multilaterální spolupráci byla česká diplomacie v tomto období            obezřetná. Navíc, česká reprezentace považovala Českou republiku za            jakéhosi „tygra“ transformace, premianta, který by se měl především            orientovat na svou cestu do EU a  NATO, příliš těsné vztahy s  ostat-            ními středo- a východoevropskými zeměmi byly nahlíženy spíše jako            potenciální zátěž.               Nejvíce se tento přehlíživý postoj projevil v českém přístupu k vi-            segrádské spolupráci. Visegrádská spolupráce v  období vlád Václava            Klause zcela vymizela ze slovníku české diplomacie a stal se z ní téměř            až zapovězený pojem. Existovala obava, aby V4 nebyla západními part-            nery vnímána jako náhražka za plné členství v NATO a EU. Zároveň            mezi jednotlivými visegrádskými zeměmi panovala míra konkurence            na  jejich  cestě  do  EU  (konkurence,  jíž  EU  ostatně  svým  přístupem            částečně podporovala). K tomu musíme ještě dodat, že určitá řevnivost            panovala i mezi polskou a českou diplomacií, kdy si obě země nároko-            valy postavení neformálního lídra regionu. Vinu za problematický vývoj            středoevropské multilaterální spolupráce však nelze pouze vkládat na            bedra české diplomacie – pravdou je, že středoevropští partneři nebyli            ochotni koordinovat svůj přístup v řadě konkrétních oblastí, na nichž            právě Praze záleželo (např. nelegální migrace v regionu). Proto lze říci,            že v  letech 1993–1997 převládla individualizace českého přístupu ke            středoevropské spolupráci. V souladu s dominujícím ekonomizujícím","38                                  4. ČESKÁ REPUBLIKA VE STŘEDNÍ EVROPĚ             pohledem na zahraniční politiku bylo jedinou oblastí, kde byla česká            diplomacie ochotna spolupracovat ve středoevropském formátu, hos-            podářství. Tento postup nalezl své vyjádření v  orientaci na  Středoev­            ropskou zónu volného obchodu (CEFTA), která vznikla v prosinci 1992            v  polském Krakově, zatímco V4 se nacházela ve vegetativním stavu            blízkém klinické smrti.               K oživení Visegrádské skupiny došlo až po změně české vlády, kdy            po předčasném konci vlády V. Klause nastoupila přechodná vláda J.            Tošovského (1997–1998), která  si  za  jeden  ze  zahraničněpolitických            cílů vytkla právě revitalizaci visegrádské spolupráce. Na tuto aktivnější            linii navázala poté i  menšinová sociálně-demokratická vláda Miloše            Zemana (1998–2002). Od té doby již žádná vláda roli V4 v české zahra-            niční politice nezpochybnila, naopak, její význam dosud postupně na-            růstá. Určité pochybnosti ohledně budoucnosti V4 zaznívaly (zejména            v mediální a akademické sféře) v období okolo vstupu ČR do EU. Tyto            pochybnosti vyrůstaly z  názoru, že členství v  Evropské unii nahradí            potřebu regionální multilaterální spolupráce. Navíc, zájmy v  EU jsou            velice různorodé a  očekávalo se spíše budování flexibilních pragma-            tických koalic, než vydržování jedné konkrétní regionální zájmové            skupiny. Ovšem tyto  pochybnosti  vzaly za své  poté, co se ukázalo,            že naopak právě v  podmínkách Evropské integrace se diplomaticky            vyplatí působit v rámci stabilního klubu podobně historicky, sociálně            i politicky naladěných zemí.              SOUČASNÝ VISEGRÁD A ČESKÁ ZAHRANIČNÍ POLITIKA              Povaha české zahraniční politiky vůči jednotlivým visegrádským ze-            mím, stejně jako vůči V4 jako takové, je v posledních letech ovlivněna            několika faktory. Především, od listopadu 1989 si ČR užívá dlouhého            období, které téměř nemá v  novodobé historii českých zemí obdoby,            kdy má přátelsky a stabilně uspořádány všechny bilaterální i regionální            vazby se všemi svými sousedy, včetně „čestného souseda“ – Maďarska.            Po roce 1998 pak lze dokonce říci, že středoevropské vztahy (spolu            se vztahy s  USA) patří mezi základní stavební kameny české diplo-            macie, což stojí v ostrém kontrastu vůči komplikovaným sousedským            vztahům v  minulosti. Žádný sousedský vztah netrpí skutečnými pře-","39                                  4. ČESKÁ REPUBLIKA VE STŘEDNÍ EVROPĚ             kážkami či problémy, vztahy k Polsku a k Německu jsou navíc ozna-            čovány přídomkem „strategické“, vztahy ke Slovensku pak adjektivem            „nadstandardní“. Určitým slabším článkem regionálních vztahů je sice            Rakousko, vzhledem k nedostatku společných zájmů, nicméně i tento            vztah je oproti minulosti více než normalizovaný (více viz níže).               S  tím souvisí i  skutečnost, že středoevropským vztahům je na            vládní úrovni věnována stále větší pozornost. Programové koncepce či            vládní prohlášeními z let devadesátých či z počátku milénia pracovaly            se středoevropskými partnery jako se státy, s nimiž je potřeba udržo-            vat dobré  vztahy, ale relace  s  nimi nebyly považovány  za strategické.            Ovšem  vládní  prohlášení  kabinetu  Petra  Nečase  se  jednoznačně  při-            mknulo ke strategickému pohledu na sousedské a  regionální vztahy,            stejně jako Koncepce zahraniční politiky ČR z července 2011.               Proaktivní postoj posledních českých vlád ke střední Evropě má            mnoho do činění i  s  celkovým zvýšením efektivity a  hodnoty vise-            grádské spolupráce jako takové, jehož jsme svědky zhruba od roku            2008. Této otázce se budeme podrobněji věnovat níže, nicméně na            tomto místě je důležité zdůraznit, že po mnoha letech hledání sama            sebe nalezl Visegrád postupně svou roli, identitu i přesvědčivost, která            v současnosti činí z V4 jedno z vůbec nejvýznamnějších subregionál-            ních uskupení v Evropě (po Beneluxu a Severské radě).               Nabízí se otázka, jak je možné, že po mnoha letech tápání a de facto            neexistence V4 v  devadesátých letech vstala V4 z  popela a  vyrostla            v  podobně  sebevědomou a  významnou  neformální instituci. Histo-            ricky vzato je totiž spíše zázrakem, že k tomuto vývoji došlo. Historie            středoevropského regionu je příběhem etnických, národnostních,            politických, sociálních a dalších střetů, často dlouhotrvajících a někdy            i dosud živých. Z toho důvodu jde o region, který byl tradičně považo-            ván jako potenciální zdroj nestability a konfliktu. Dokonce i po pádu            Berlínské zdi hleděla řada západoevropských zemí (v  čele například            s Velkou Británií) na středoevropský prostor s obavami kvůli rizikům            vypuknutí národnostních sporů, potlačovaných komunistickou sovět-            skou diktaturou. K podobným „balkánským“ scénářům sice ve střední            Evropě nedošlo, nicméně ani tak nelze tvrdit, že by snad středoevrop-            ské země sdílely bezprostředně po roce 1989 společné priority a zájmy.            Sdíleným osudem či zájmem sice byla tehdy všeprostupující snaha            o vnitřní transformaci a o integraci do západní rodiny zemí, nicméně","40                                  4. ČESKÁ REPUBLIKA VE STŘEDNÍ EVROPĚ             konkrétní strategie a pohledy se lišily a často byly ve vzájemném kon-            fliktu. Sporné otázky měly mnoho původů: lišící se pohledy ohledně            budoucí role Varšavské smlouvy, ohledně rychlosti stahování sovět-            ských vojsk ze středoevropských zemí, ohledně způsobu směřování            do EC/EU. Bezprostřední vnější vývoj hned zpočátku devadesátých let            naznačil, že spolupráce středoevropských zemí by měla být postavena            nad rozdílné pohledy. Zejména šlo o násilnou reakci sovětského režimu            na autonomistické snahy pobaltských států a krveprolití v Lotyšsku na            počátku roku 1991 a (neúspěšný) komunistický puč v Moskvě v srpnu            téhož  roku,  které  odhalily  zranitelnost  křehkého  prodemokratického            vývoje ve střední Evropě.               Přesto bylo pro úspěšné započetí a  pozdější revitalizaci a  rozvoj            projektu visegrádské spolupráce zapotřebí obrovské politické vůle            a  politické podpory z  nejvyšších politických míst. Tato podpora byla            nezbytná, neboť regionu po čtyřiceti letech komunismu téměř chyběla            občanská společnost, a tudíž i propojení mezi různými segmenty ob-            čanské společnosti. Neexistovaly tedy podmínky pro to, aby podobná            regionální spolupráce vyrostla „zdola-nahoru“. V českém prostředí po-            skytoval nezbytnou podporu visegrádské spolupráci v  devadesátých            tehdejší prezident Václav Havel. Z jeho hlediska byly důvody pro spo-            lupráci ideové i pragmatické. Na ideové rovině Václav Havel shledával            ve středoevropské spolupráci možnost, jak nové, rodící se demokracie            mohou kladně a  nově ovlivnit celkový vývoj evropské integrace. Cí-            lem bylo, aby se středoevropské země nepřibližovaly k západní Evropě            jako „chudí odpadlíci“, ale jako země, které budou schopny generovat            a  poskytovat  své  vlastní  morální  a  duchovní  impulzy  budoucímu            evropskému vývoji. Na úrovni pragmatické – řekněme zahraničněpo-            litické – pak byla zmiňována potřeba koordinovat bezpečnostní a ev-            ropskou politiku. Zde však, jak bylo již zmíněno, nepanovala obecná            shoda, každá země měla svou představu o těchto strategiích, a to spolu            se skutečností, že nové středoevropské diplomatické a  politické elity            neměly téměř žádné zkušenosti s regionální spoluprací, vedlo k tomu,            že řevnivost a  sebestřednost ignorující regionální dimenzi zahraniční            politiky na několik let převážily nad snahou regionální koordinace.            Důvodů pro omezení visegrádské spolupráce v letech 1993–1997 bylo            více. V případě vlády V. Klause v ČR převážil nezájem či spíše dokonce            odpor k V4. Ve slovensko-maďarských vztazích dominovaly bilaterální","41                                  4. ČESKÁ REPUBLIKA VE STŘEDNÍ EVROPĚ             problémy, přičemž nacionalistický a  autoritářsky pojímaný styl vlád-            nutí  slovenského  premiéra V.  Mečiara  víceméně vylučoval  zahrnutí            Slovenska do regionální kooperace již z  podstaty věci. Polsko se sice            stavělo ke středoevropské spolupráci kladně, ovšem je nutné přiznat,            že polská koncepce V4 byla diktována poměrně úzce definovanými            národními zájmy a geopolitickými úvahami, než zájmem o spolupráci            jako takovou. Toto se ostatně promítalo i do určité žárlivé svárlivosti            mezi Polskem a ČR o pozici jakéhosi regionálního vůdčího hráče. Nej-            důležitější však bylo, že všechny středoevropské země byly do velké            míry ovlivněny duchem soutěživosti při své snaze být „premiantem“            při přibližování se k EC/EU.             Proto, stejně jako při založení V3 v roce 1991, bylo zapotřebí mnoho po-            litické vůle a podpory pro znovuoživení Visegrádu v letech 1997/1998,            kdy došlo k  postupnému obnovení setkávání na nejvyšší exekutivní            úrovni (předsedové vlád), došlo k vyhlášení tzv. Bratislavské deklarace,            která  deklarovala  politickou  podporu  spolupráci  při  euroatlantické            integraci, stejně jako definovala řadu konkrétních polí pro spolupráci.            Navzdory výrazné politické podpoře, ke které došlo po změně vlády            v ČR v roce 1997 a na Slovensku v roce 1998, nedošlo k „automatic-            kému“ nalezení shody mezi visegrádskými zeměmi či k náhlému osla-            bení existujících rozdílů. Země Visegrádu se sice shodly na výrazné            podpoře Slovenska při jeho snaze dohnat zmeškanou integraci do            NATO, ostatní odstředivé faktory nicméně zůstaly v  platnosti. Vise-            grádská skupina si v této době začala osvojovat druhou významnou in-            gredienci pro úspěšnou subregionální spolupráci – flexibilitu a umění            nesouhlasit. Jakkoli se mohly existující zahraničněpolitické rozdíly na            přelomu milénia ukázat pro visegrádskou spolupráci fatální, visegrád-            ští aktéři se naučili používat mechanismus, který umožnil pokračování            spolupráce rozdílům navzdory. Tento mechanismus je hojně využíván            dodnes  a  spočívá  v  tom,  že  pokud  všichni  členové  Visegrádské  sku-            piny nesouhlasí s určitým postojem jednoho či více členů, neznamená            to konec spolupráce, ale o  dané otázce je diskutováno i  s  vědomím,            že spolupráce v  této konkrétní oblasti nebude možná. Jinými slovy            – rozdílné zájmy neznamenají konec spolupráce v jiných oblastech či            konec diskuse v oblasti zatížené rozdílnými postoji jednotlivých zemí.            Proto bylo například po mnoho let možné diskutovat otázky regionální","42                                  4. ČESKÁ REPUBLIKA VE STŘEDNÍ EVROPĚ             energetické bezpečnosti a energetiky jako takové, v níž měly jednotlivé            země výrazně odlišné zájmy, a přesto spolupráce V4 pokračovala. Ze-            jména v  letech 2000–2007 tento rys výrazně napomohl pokračování            Visegrádu.               Bylo již zmíněno, že V4 chyběla v devadesátých letech občanská a re-            sortní dimenze spolupráce. Jinými slovy, chybělo propojení mezi lidmi            a všednodenní kontakty mezi jednotlivými složkami státní správy všech            čtyřech zemí. Stejně tak chyběla jasnější pravidla pro visegrádskou spo-            lupráci, která by vytvářela potřebný kvaziinstitucionální rámec skupiny            (připomeňme, že s  výjimkou Mezinárodního visegrádského fondu            /IVF/ nedisponuje V4 žádnou formální institucí či stálým sekretariá-            tem). Oba deficity se začaly postupně napravovat po roce 1999. V roce            1999 byla přijata jasná pravidla komunikace a  spolupráce, konkrétně            byl zaveden institut rotujícího předsednictví V4 (každá země drží            předsednictví po dobu jednoho roku, od července do června, v pořadí            Česká republika, Polsko, Maďarsko, Slovensko). Dále byla ustanovena            minimální frekvence pravidelných summitů předsedů vlád a  ministrů            zahraničních věcí, stejně jako pracovní procedury pro přípravu těchto            setkání. Klíčovou roli v přípravě agendy – a v kontinuální komunikaci            a  organizaci visegrádské spolupráce – měli napříště zaujímat tzv. ná-            rodní visegrádští koordinátoři. V každé zemi působí jeden koordinátor,            který je pracovníkem daného Ministerstva zahraničních věcí a  má na            starosti všednodenní komunikaci ve visegrádském formátu, stejně jako            je jeho zodpovědností průběžné zjišťování pozic jednotlivých visegrád-            ských zemí atd. Koordinátoři se většinou setkávají jednou za čtyři až            šest týdnů. Deklarace a procedury z roku 1999 si rovněž vytýčily jako            cíl rozvinout mnohaúrovňovou a  mnohostrannou komunikaci a  spo-            lupráci mezi jinými resorty a  institucemi, než jen mezi ministerstvy            zahraničních věcí. Tradiční spolupráce se odehrává mezi ministerstvy            kultury,  školství,  vnitra,  obrany,  dopravy,  zemědělství,  průmyslu  a  ob-            chodu, dále pak mezi ministerstvy životního prostředí a spravedlnosti.            Postupně byla podobná komunikace rozšířena i mezi určité součásti ob-            čanské společnosti (zejména v akademické a kulturní sféře), a to mimo            jiné i  díky Mezinárodnímu visegrádskému fondu, který byl založen            v roce 2001. Po roce 2000 se tak daří budovat a rozšiřovat síť mnoho-            vrstevnatých kontaktů, které přispívají k socializaci aktérů zabývajících            se V4 a k pocitu „přirozenosti“ spolupráce v tomto formátu.","43                                  4. ČESKÁ REPUBLIKA VE STŘEDNÍ EVROPĚ                Pouhá schopnost diskutovat sporné otázky či schopnost budovat síť            kontaktů by pravděpodobně nebyla dostatečná pro smysluplnou exis-            tenci Visegrádské skupiny v dlouhodobějším časovém horizontu. Ještě            okolo roku 2006 mohla V4 připomínat spíše platformu pro komunikaci            či diskusní klub (myšleno bez pejorativního nádechu), ovšem nejpoz-            ději od let 2007/2008 se podařilo zemím V4 nalézt pevné společné            zájmy a  tyto zájmy také skupinově prosazovat. Tím se začalo z  Vise-            grádské skupiny stávat regionální uskupení s reálnými schopnostmi.               V současné době lze hovořit především o čtyřech klíčových a nej-            viditelnějších oblastech spolupráce: podpora proaktivní politiky smě-            rem na východ od hranic EU, podpora evropských ambicí balkánských            zemí, energetická politika a obranná spolupráce.               Již od svého vstupu do EU se visegrádské země snažily přesvědčit            tzv. „staré členské země“, které mají většinou jiné geografické/unijní            priority, aby věnovaly více pozornosti východnímu sousedství EU            a  balkánským zemím. Ovšem až od roku 2007/2008 se začalo da-            řit tuto podporu převádět do hmatatelnějších výsledků. Takovým            hmatatelným výsledkem rozhodně byla společná podpora projektu            Východního partnerství (původně Polsko-švédská iniciativa) a  kaž-            doroční pravidelná setkávání mezi zeměmi Východního partnerství,            zástupci Evropské komise a visegrádských zemí plus některých dalších            přizvaných partnerů (např. Německo či země, která aktuálně předsedá            Radě EU). Tímto způsobem se daří V4 průběžně lobovat za východní            agendu, navzdory tomu, že za současných podmínek (vnitřní krize            EU, dramatický vývoj v  Severní Africe a  na Blízkém východě) není            otázka rozšiřování právě atraktivní. Konkrétně V4 například napomá-            hala s  ulehčením vízových povinností, přípravou akčních plánů pro            členství v  Severoatlantické alianci, z  prostředků Visegrádského fondu            hradí mnohé projekty zaměřené na transformační asistenci a podobně.            Nejdůležitějším  prvkem  však  je  již  zmíněné  „lobování“  na  evropské            úrovni. Visegrádské země si dobře uvědomují, že výzvy plynoucí            z nedůvěry v proevropský vývoj na východ od hranic EU představují            vážné regionální riziko. Existuje reálné nebezpečí, že v případě, že se            transformační a  integrační proces v  zemích východní Evropy zablo-            kuje či nastane regrese, východní hranice visegrádských zemí se začnou            postupně stávat jakousi novou mentální a v budoucnosti možná i reál-            nou „železnou oponou“, se všemi bezpečnostními, sociálními, hospo-","44                                  4. ČESKÁ REPUBLIKA VE STŘEDNÍ EVROPĚ             dářskými, kulturními a  politickými důsledky, které s  sebou podobné            rozdělování nese. Přitom současná vnitrounijní i mezinárodní situace            znovu  a  znovu  dokazuje,  že  celá  idea  společné  zahraniční  politiky  je            stále níže na seznamu unijních priorit a rozšiřování EU je na samém            dně. Tato situace se pochopitelně odráží i ve stále negativnějším postoji            některých východoevropských zemí vůči evropskému projektu. Vise-            grádské země se tedy opravdu nenacházejí se svou provýchodní politi-            kou ve snadné situaci, zároveň je však jejich úsilí o to potřebnější.               Spolupráce v energetické oblasti patřila dlouhá léta mezi významné            položky V4, ovšem bez reálných výsledků, což mělo důvod zejména            v tom, že visegrádské země nesdílely stejné názory na klíčové otázky            energetické bezpečnosti, zejména pak ve vztahu k Rusku. České před-            sednictví V4 v  letech 2007-2008 vyhlásilo energetickou bezpečnost            jako jednu ze svých priorit. Ovšem s  výjimkou spuštění projektu            Evropského  energetického  fóra  (což  byla  česko-slovenská  iniciativa)            nedošlo k nějakému reálnému pokroku. Rovněž tak ambiciózní plán na            zřízení visegrádské pracovní skupiny k  energetice byl odložen, stejně            tak byla odkládána i  setkání ministrů zodpovědných za energetiku.            Situace se radikálně proměnila s tzv. plynovou krizí na počátku roku            2009, kdy kvůli roztržce mezi Ruskem a Ukrajinou přestal proudit do            střední a jihovýchodní Evropy ruský plyn, což bylo v zimním období            obzvláště palčivé. Jak Slovensko, tak Maďarsko změnilo názor na Rusko            coby spolehlivého dodavatele energetických surovin a  přiblížily se ke            kritičtějšímu postoji ČR a Polska. Hned v lednu 2009 byl premiérský            summit věnován pouze energetice (a tradice „energetických summitů“            byla od té  doby již zachována) a  na tomto setkání bylo rozhodnuto            o zřízení skupiny pro energetiku na vysoké úrovni, která se pravidelně            setkává ať již v Bruselu nebo v některé z visegrádských zemí. Postupně            se téma energetické bezpečnosti přetavilo ve více prakticky zaměřené            téma propojování energetické infrastruktury, tj. na regionální propo-            jování energetických přenosových soustav. Podobně spojujícím téma-            tem je osud ropovodu Družba, jehož budoucnost je stále méně jistá            a  visegrádské země by s  jeho koncem přišly o  významnou tranziční            produktovodnou trasu. Tento posun je smysluplný i z toho důvodu, že            např. politická podpora velkým projektům, jakým byl třeba plynovod            Nabucco, neodpovídá reálným možnostem Evropské unie, tím méně            Visegrádské skupiny.","45                                  4. ČESKÁ REPUBLIKA VE STŘEDNÍ EVROPĚ                Obranná dimenze visegrádské spolupráce zaznamenává podobný            vývoj – byla tradičním předmětem mnohaletých diskusí a mnoha se-            tkání na premiérské, ministerské i pracovní, ovšem reálných výsledků            bylo dosahováno minimálně. Obrannou spolupráci lze rozdělit na dvě            dimenze  –  politickou  a  obranně-vojenskou.  Na  politické  úrovni  byly            visegrádské země tradičně zaměřeny na podporu „politiky otevřených            dveří“ NATO vůči Ukrajině a Gruzii. Podpora této politiky narážela na            odpor Ruska i na obezřetnost některých zemí v NATO, stala se ovšem            téměř nemožnou po rusko-gruzínské válce v  létě 2008. Visegrádská            skupina sice toto téma nadále drží, ovšem nemá zdaleka tak prioritní            postavení. Důležitým posunem směrem k  efektivní a  reálnější spolu-            práci na politické úrovni bylo ovšem jednání o  novém strategickém            konceptu NATO v  letech 2009–2010, kdy se visegrádským zemím            (spolu s dalšími středo- a východoevropskými partnery) podařilo pro-            sadit své priority, včetně většího zaměření NATO na teritoriální obranu,            kontingenčního plánování pro prostor střední a východní Evropy a ga-            rance působení článku 5 o kolektivní obraně i pro středo- a východo-            evropský prostor. V květnu 2011 bylo na politické úrovni rozhodnuto            o  dalším symbolicky i  prakticky významném kroku – vytvoření            evropské bojové skupiny (battle group) složené z  příslušníků armád            visegrádských zemí. Visegrádská battle-group by měla být v operačním            stavu v roce 2016 a její úspěšná realizace by měla napomoci další spo-            lupráci i v oblasti zbrojní a vojenské spolupráce. Spolupráce na tomto            poli  je  totiž daleko obtížnější.  Pokusů o  společné projekty například            modernizace vojenské výzbroje (vrtulníky, tanky) bylo v devadesátých            letech i  po roce 2000 několik, vždy však skončily neúspěchem.  Dílčí            projekty spolupráce byly spíše založeny na bilaterální bázi či například            v oblasti společných vojenských cvičení. Avšak skutečné společné pro-            jekty,  které  by  napomohly  vylepšení regionálních  obranných  kapacit,            dosud realizovány nebyly. Důvodem byla většinou neochota význam-            ných hráčů v  obranném průmyslu přepouštět lukrativní možnost            kontroly ve zbrojních zakázkách v širším regionálním fóru. V případě            úspěšného vystavění Visegrádské bojové skupiny lze očekávat posun            i v této náročné oblasti spolupráce, neboť vzroste potřeba interopera-            bility zapojených armádních složek, a tudíž i potřeba koordinace v ob-            lasti vyzbrojování. Navíc, rostoucí tlak na úspory v obranné sféře nutí            k promýšlení alternativních kroků, které by umožnily rozvíjet obranné","46                                  4. ČESKÁ REPUBLIKA VE STŘEDNÍ EVROPĚ             kapacity s efektivněji vynaloženými náklady, a regionální mezinárodní            spolupráce ve sdílení obranných kapacit je jednou z nejčastěji zvažo-            vaných cest (ať už ve formátu NATO či EU).               Lze říci, že Visegrádská skupina se v posledních zhruba pěti letech            vyvinula v jednu z nejefektivnějších subregionálních skupin v Evropě.            Její budoucí potenciál spočívá v několika aspektech. Zaprvé bude na-            dále působit jako významná platforma pro sdílení a výměnu informací            a  zkušeností, pro vzájemné informování o  záměrech a  prioritách jak            v  evropské, tak v  bezpečnostní oblasti. Druhým aspektem je posílení            vlivu zemí V4, který v  rámci skupinové diplomacie narůstá. Třetím            aspektem je vnitroregionální propojování v ekonomické, kulturní, so-            ciální i politické oblasti, které z dlouhodobého hlediska bude posilovat            význam středoevropského regionu. Specificky pro českou diplomacii            představuje V4 po EU a NATO pravděpodobně nejvýznamnější mul-            tilaterální uskupení, které představuje jeden z klíčových nástrojů české            zahraniční politiky. I proto je nutné o V4 přemýšlet kriticky, z hlediska            její budoucnosti. Protože prismatem současného vývoje v EU i ve vi-            segrádských zemích není možné spoléhat na to, že současný pozitivní            regionální vývoj bude zachován provždy. Mezi jednotlivými visegrád-            skými zeměmi panují nemalé rozdíly v  pohledu na budoucí uspořá-            dání EU, stejně jako na budoucí způsoby zajištění bezpečnosti regionu.            Pokud budou tyto rozdíly nadále narůstat, nelze vyloučit i  zhoršení            visegrádské komunikace či oslabení spolupráce.              POLSKO V SOUČASNÉ ČESKÉ ZAHRANIČNÍ POLITICE              V období krátce před vstupem do NATO a v menší míře i před vstu-            pem do EU byla povaha česko-polských vztahů výjimečně dobrá. Ko-            munikace mezi ministerstvy byla přirozená, pravidelná a intenzivní na            všech úrovních. Docházelo k pravidelným setkáním mezi vyjednavači            vstupu. Vrcholu vzájemná spolupráce dosáhla v letech 1997–1999. Po            vstupu do EU tato mimořádná úroveň spolupráce poněkud poklesla            z  důvodu  posílení  mnohostranné  komunikace  v  rámci  EU  a  v  rámci            Visegrádské skupiny, kde pozice Polska zpočátku příliš nepřevyšovala            pozici dalších visegrádských zemí. Po roce 2006 se díky několika fak-            torům Polsko opět posunulo na prominentní místo v české diplomacii.","47                                  4. ČESKÁ REPUBLIKA VE STŘEDNÍ EVROPĚ             Zaprvé,  ideologická  a  politická  orientace  tehdejších  vlád  byla  velice            podobná – pravicová, liberálně-konzervativní v  ČR, vedená Mirkem            Topolánkem, a pravicová, konzervativní v Polsku, vedená Jaroslawem            Kaczyńským. Zadruhé, obě vlády sdílely podobné pohledy na EU ve            svém eurorealismu. Blízkost pohledů na EU se projevila zejména v roce            2007 při diskusích ohledně institucionální reformy EU (později známé            jako Lisabonská smlouva), kdy byly obě země zdrženlivé vůči některým            významným prvkům reformy, jako například vůči reformě hlasovacího            systému v Radě EU. Třetím a nejvíce bezprostředním faktorem, který            přispěl k oboustranné blízkosti, byla americká žádost z počátku roku            2007, adresovaná oběma zemím, o postavení prvků americké národní            protiraketové obrany na území ČR (radar) a Polska (interceptory). ČR            i Polsko zareagovaly kladně, což odpovídalo výrazné atlantistické orien-            taci tehdejších vlád. K tomu je nutné připočíst fakt, že až na některé            okrajové otázky, které budeme diskutovat později, neexistují v  česko-            -polských vztazích žádné spory či překážky. Vysoká úroveň vztahů            byla demonstrována také mimořádnou četností vzájemných návštěv            na prezidentské, premiérské a ministerské úrovni.               Ve srovnání se současností se některé z těchto významných faktorů            poměrně zásadně proměnily. Polská vláda došla razantní obměny na            podzim roku 2007, kdy v předčasných volbách zvítězila strana Občan-            ská platforma premiéra Donalda Tuska. Tuskův kabinet zaujal daleko            více proevropský kurz, nový ministr zahraničí Radoslaw Sikorski s ros-            toucí intenzitou obhajuje roli Polska jako významného evropského            hráče a  zároveň se začal stavět opatrněji vůči americkým plánům            na výstavbu interceptorů v Polsku. Přesto se ukázalo, že základy vzá-            jemných vztahů jsou natolik solidní, že tyto nově se objevivší rozdíly            nepředstavují překážku. Naopak, mnohovrstevnatá a  multitematická            spolupráce byla nadále rozvíjena, dokonce lze říci, že česko-polský tan-            dem představuje jednu ze základních os celé visegrádské spolupráce.            V praktické diplomacii se blízkost projevila při českém i polském před-            sednictví Radě EU, kdy intenzita komunikace dosahovala mimořádné            úrovně. ČR a Polsko navíc v EU sdílí některé významné priority – ať už            jde o přístup k energetice, environmentální politice, liberalizaci směr-            nic o  službách a  dokončení jednotného trhu. Dalším silným pojivem            je sdílený pohled na energetickou bezpečnost regionu obecně. V roce            2012 byl slavnostně otevřen plynový interkonektor, který významným","48                                  4. ČESKÁ REPUBLIKA VE STŘEDNÍ EVROPĚ             způsobem přispěl ke zvýšení regionální energetické propustnosti,            a tím i bezpečnosti. Společně pohlížejí ČR a Polsko i na většinu otázek            v bezpečnosti jako takové. Toto se projevuje jak v úrovni komunikace            mezi obrannými resorty a armádami, ale například i v podobných po-            hledech na budoucnost NATO.               Ne na všechny otázky mají obě země stejné odpovědi. Co se týká            zásadních politických oblastí, rozdíly panovaly zejména v  některých            otázkách budoucnosti EU, kdy se proevropská vláda Donalda Tuska            a eurorealistická vláda nejdříve Mirka Topolánka a později Petra Ne-            čase neshodovaly. Nejvíce patrné to bylo při řešení finanční krize EU            (eurozóny), kdy se Polsko přihlásilo k evropskému hlavnímu proudu,            zatímco česká vláda zvolila vyčkávací či přímo odmítavou politiku.            ČR a  Polsko po  dlouhou dobu  rovněž odlišně vnímaly priority  pro            vyjednávání o novém finančním rámci EU (unijní rozpočet), kdy ČR            „seděla na dvou židlích“ – obhajovala zároveň co nejnižší odvody do            unijního rozpočtu (na straně zejména Velké Británie) a  zároveň pa-            třila mezi  tzv. přátele koheze (právě mj. s  Polskem),  tedy požadovala            co nejštědřejší rozpočet na strukturální, kohezní fondy. Důvodem této            dvojakosti byl fakt, že dle současných trendů by se ČR dříve než Polsko            měla stát čistým plátcem v EU. Vzhledem k odlišné struktuře ekono-            miky také ČR a  Polsko nepohlížejí stejnýma očima na zemědělskou            politiku, v níž by si ČR přála takovou reformu, která by výrazně snížila            náklady na tuto společnou politiku. V obranné politice se v poslední            době projevuje skutečnost, že ČR neplní svůj závazek vůči NATO            vydávat na svou obranu alespoň 2 % HDP, zatímco Polsku se tento            závazek daří naplňovat. Dochází tak k rostoucí asymetrii v obranných            schopnostech a  polská strana začíná čím dál hlasitěji na tuto skuteč-            nost kriticky upozorňovat. Z  hlediska dílčích problematických otázek            nelze nezmínit fakt, že česká strana desítky let dluží Polsku více než            tři sta hektarů území, které připadlo Československu po válce v sou-            vislosti s narovnáním hraniční čáry. Jde o obtížný oříšek, neboť polská            strana nechce akceptovat finanční vyrovnání a na druhou stranu proti            územnímu vyrovnání dlouhodobě a  asertivně bojují dotčené české            kraje a obce. Je ovšem také nutné připomenout opakující se mediálně            vděčné téma „polských potravin“, kdy polská strana obviňuje stranu            českou z  účelového očerňování polské konkurence v  potravinářském            průmyslu, zatím co ČR obviňuje Polsko z nedostatečné kontroly svých","49                                  4. ČESKÁ REPUBLIKA VE STŘEDNÍ EVROPĚ             produktů. Dlouhodobým problémem je nedostatek kvalitního doprav-            ního propojení mezi ČR a Polskem, tento deficit byl částečně vyrovnán            v roce 2012 otevřením vůbec prvního dálničního spojení mezi oběma            zeměmi.               Přes tyto dílčí rozdíly a  výzvy je Polsko pro ČR partnerem stra-            tegického – jinými slovy největšího – významu, (jak ostatně vyplývá            i  z  vládního prohlášení P.  Nečase, stejně jako z  koncepce zahraniční            politiky ČR z roku 2011).               RAKOUSKO             Rakousko hraje v  české zahraniční politice podivnou roli. Hospodář-            sky jde o jednoho z nejvýznamnějších partnerů vůbec, bylo první ev-            ropskou zemí, která přispěla v roce 1989 k odstranění neprůchodných            hranic, a dokonce se po několik prvních měsíců roku 1990 stavělo do            role zastánce a  promotéra zájmů nově se rodících středoevropských            demokracií. Přesto jde z hlediska ČR ve srovnání s ostatními soused-            ními či středoevropskými zeměmi o zdaleka nejproblematičtější relaci.            Je to dáno několika faktory. Rakousko opravdu chtělo a mohlo hrát po-            zitivní roli ve středoevropském regionu bezprostředně po pádu Berlín-            ské zdi, roli advokáta a garanta integračních snah zemí dále na východ.            Ovšem Rakousko samo si tuto roli představovalo jako znovunastolení            jakéhosi dunajského partnerství, pod dominantním vedením právě Ra-            kouska, či přinejmenším takto byly jeho regionální aktivity ze strany            Československa (ale i dalších okolních zemí) vnímány. Poměrně záhy            (ještě v roce 1990) si Rakousko uvědomilo, že zbylé státy SVE nesdílejí            podobnou vizi středoevropského prostoru, a že mají zájem o Rakousko            jen do té míry, do jaké bude v bývalých sovětských satelitech investovat            a do jaké míry bude napomáhat s integrací do EU. V té době ovšem            i Rakousko samo muselo upřít většinu svých sil na vlastní integrační            proces. Proto začalo střední Evropu částečně spíše politicky ignorovat.            Po vstupu Rakouska do EU v roce 1996 rovněž skončily krátké líbánky            rakouské veřejností s  evropskou myšlenkou a  Rakušané se vrátili do            daleko tradičnější doktríny neutrality a  spíše důrazu na suverenitu.            Problematika rozšíření EU a přijímání nových členů, kteří byli pova-            žováni za ohrožení, nebyly politicky na pořadu dne. Rakousko se tedy","50                                  4. ČESKÁ REPUBLIKA VE STŘEDNÍ EVROPĚ             stavělo k praktické podpoře rozšiřování dosti zdrženlivě, či, opět, bylo            takto  ze  strany  středoevropských  partnerů  přinejmenším  vnímáno.            Bylo již zmíněno, že Rakousko je neutrální země, a tudíž spolu nejsme            v NATO, a tudíž celý ten vztah je ochuzen o velice významnou složku            vzájemných kontaktů, komunikace a sdílení zkušeností. Z toho ovšem            také vyplývá, že kromě hospodářských vztahů, které se vyvíjejí v pod-            statě svévolně, oba státy neměly příliš společných zájmů či příležitostí            k  jejich hledání. ČR měla pro podporu své integrace Německo a  od            roku 1998 jako přirozenou komunikační platformu měla V4. Zjedno-            dušeně řečeno lze říci, že Česká republika Rakousko příliš nepotřebo-            vala a  na rozdíl od Německa nebyli tito partneři tlačeni do vyřešení            vzájemných sporných otázek (viz následující odstavce). K  tomu ještě            připočtěme fakt, že od poloviny devadesátých let dochází k  vzestupu            radikálnějších proudů v  rakouské politice, přičemž instinktivní na-            cionalismus je hluboce zakořeněn i  v  českém politickém a  veřejném            prostředí. Proto bylo tradičně jednoduché získávat politické body na            nacionálně a historicky orientovaných tématech.               Díky všem těmto faktorům tedy patří česko-rakouský vztah            k  nejproblematičtějším ze všech středoevropských relací ČR. To však            neznamená, že by Rakousko nějak zásadně vybočovalo z  obecně            dobrého  rámce  českých  sousedských  a  středoevropských  vztahů,  tě-            žiště současné česko-rakouské relace se nachází především v  oblasti            přeshraniční spolupráce. Dlouhodobě zatěžují česko-rakouské vztahy            dvě  sporné  otázky:  zaprvé,  rakouská  veřejnost  v  roce  1978  odmítla            v  referendu využívání jaderné energetiky a  od té doby se rakouský            protijaderný postoj stal významným politikem. Oproti tomu ČR se            ve svých energetických koncepcích drží jádra jako jednoho z hlavních            zdrojů elektrické energie v  budoucnosti. Zadruhé je česko-rakouský            vztah nadále zatížen historickými reminiscencemi na nedobrovolný            odsun sudetských Němců po druhé světové válce a  následné konfis-            kace jejich majetků patřičnými dekrety prezidenta republiky Edvarda            Beneše (dekrety prezidenta republiky byly sérií legislativních opat-            ření krátce po skončení druhé světové válce, v  době, kdy ještě nebyl            ustanoven československý parlament). Závažnost obou témat je ještě            umocněna tím, že ještě donedávna (a částečně i v současné době) re-            zonují obě otázky v rakouské i české domácí politice a bývají využity            (či zneužity) v politických kampaních. Příkladem budiž skutečnost, že","51                                  4. ČESKÁ REPUBLIKA VE STŘEDNÍ EVROPĚ             sudetská karta byla jedním z  významných témat české prezidentské            kampaně, či výsledky průzkumu veřejného mínění z roku 2009, kdy se            80 % Rakušanů vyslovilo proti českým jaderným elektrárnám, zatímco            72 % českých respondentů jaderné energii dle tohoto výzkumu důvěřo-            valo. Kvůli této problematické povaze česko-rakouské relace je úroveň            vzájemné důvěry a otevřenosti o poznání nižší než v případě ostatních            zemí  v  regionu. Nedochází k  pravidelné a  mnohaúrovňové komuni-            kaci, která by napomohla k efektivnějšímu hledání společných témat.            Proto většina let po vstupu ČR do EU byla zasvěcena nejprve zvlá-            dání krizí (např. protijaderné blokády, výroky rakouských sudetských            Němců) a v letech 2007–2009 postupné a úspěšné normalizaci. K této            normalizaci přispěla v  uvedeném období vláda Mirka Topolánka a            Alfreda  Gusenbauera,  navzdory  tomu,  že  právě  rakouská  vláda  byla            pod tvrdým tlakem opozičních Zelených a Strany svobodomyslné, re-            gionálních vlád Horních a Dolních Rakous a protijaderných aktivistů.            Všichni tito aktéři požadovali více či méně asertivně (či agresivně)            po rakouské vládě tzv. „nulovou variantu“, tj. aby vykonávala tlak na            ČR, aby všechna svá jaderná zařízení vyřadila z  provozu a  nepláno-            vala výstavbu nových. Toto řešení bylo – pochopitelně – pro Českou            vládu  zcela  nepřijatelné.  Kromě  toho rakouská strana dlouhodobě            upozorňovala na nedostatečnou informovanost od české vlády a  na            potenciální bezpečnostní rizika spjatá zejména s jadernou elektrárnou            Temelín. Naopak pozitivně po roce 2007 působila skutečnost, že obě            vlády nastupovaly zhruba ve stejné době a obě tudíž chtěly „resetovat“            vzájemné vztahy. Navíc, oproti období 2000–2007, kdy byla pravicová            vláda  W.  Schüssela  vystavena nevybíravému  tlaku  sociálních demo-            kratů, byla nová vláda tvořena velkou koalicí a sociální demokraté tak            museli slevit ze svého kritického postoje. Na premiérském setkání mezi            oběma předsedy vlád v Praze v únoru 2009 navrhl premiér Topolánek            vytvoření společné parlamentní komise pro otázky Temelína. Vytvo-            ření a činnost komise byly pravděpodobně nejzdařilejším diplomatic-            kým a politickým kouskem, který ať už symbolicky či prakticky umož-            nil cestu ke konečné normalizaci vztahů (prvním krokem byl protokol            z Melku, podepsaný mezi ČR a Rakouskem v roce 2000) v souvislosti            s jadernou energetikou. V současné době nelze říci, že by snad proble-            matika jaderné energetiky zcela zmizela ze vzájemných vztahů. Po ha-            várii jaderné elektrárny v japonské Fukušimě dostala rakouská strana","52                                  4. ČESKÁ REPUBLIKA VE STŘEDNÍ EVROPĚ             další příležitost ke kritice jaderné energetiky a stejně tak nelibě sleduje            nejnovější plány na rozšíření Jaderné elektrárny Temelín.               Obecně chladné vztahy a nedůvěra se projevily mimo jiné i v tom,            že  Rakousko (spolu s  Německem) využilo bezezbytku sedmiletou            výjimku v podobě přechodného období na uvolnění pracovního trhu            pracovníkům z České republiky, či v nepříliš nadšeném otevření vzá-            jemných hranic při vstupu ČR do schengenského prostoru. Všechny            tyto faktory přispívají k tomu, že ČR a Rakousko se dosud nenaučily            pravidelně komunikovat, což zpětně znamená, že neexistuje ani příliš            prostoru k  hledání společných zájmů, kterých je popravdě jen mini-            mum, ať již se díváme na vnější politiku EU, na bezpečnost, na blízko-            východní politiku, na vnitrounijní záležitosti, ve všech těchto aspektech            mají k sobě většinou česká a rakouská pozice spíše daleko.               Nelze říci, že by se česká či rakouská diplomatická služba nesnažila            s  tímto stavem věcí něco dělat – periodicky se objevují iniciativy na            rozšíření a  prohloubení komunikace mezi různými složkami obou            států, některé jsou úspěšnější, jiné  méně. Navzdory  těmto snahám            však chybí  strategičtější  vize  rozvoje tohoto  bilaterálního  vztahu,            ovšem ona zejména částečně chybí její potřeba, a to na obou stranách.            Hlavní těžiště současných snah o  oživení česko-rakouské spolupráce            tak spočívá v oblasti přeshraniční spolupráce, kultury a částečně spo-            lupráce ministerstev vnitra (v rámci tzv. Salcburského fóra). I přes toto            poněkud kritičtější vyznění je však zapotřebí především zdůraznit,            že ve srovnání se situací před vstupem do EU a ještě i několik let po            něm je nyní situace normalizovaná, sporné otázky nejsou (prozatím)            obnažené a vyhrocené, což je prvním předpokladem k potenciálnímu            postupnému budování důvěry a kooperativního vztahu do budoucna.               SLOVENSKO             Česko-slovenské vztahy se tradičně těší přídomku „nadstandardní“,            a to již bezprostředně od rozdělení federace, kdy toto adjektivum spíše            vyjadřovalo  zamýšlený  stav  než  realitu.  Výrazným  předělem  ve  vzá-            jemných vztazích byly změny vlád obou zemí v letech 1997 a 1998, ale            zejména pak rozvoj regionální (visegrádské) spolupráce po vstupu do            EU v roce 2004. Od té doby dochází k razantnímu úbytku bilaterálních","53                                  4. ČESKÁ REPUBLIKA VE STŘEDNÍ EVROPĚ             témat, která jsou nahrazována tématy multilaterálními. Nadstandardní            povaha vzájemných vztahů se projevuje vysokou intenzitou diplo-            matických kontaktů, neexistencí problematických míst, robustními            ekonomickými vztahy  a  silně  decentralizovanými, multiúrovňovými            vazbami mezi jednotlivými složkami státní správy. Současný největší            potenciál spočívá ve spolupráci v energetické, obranné, zbrojní a kon-            zulární oblasti, všechny tyto oblasti však potřebují další politickou            podporu. Hlavní otázkou je, jakým způsobem lze dále využít potenciálu            bezproblémových a tradičních vztahů, kterým vzhledem k omezeným            možnostem obou zemí chybí silnější bilaterální strategický rozměr.             Postfederální fáze              Bezprostředně po rozdělení federace bylo hlavní snahou obou vlád            pokud možno racionálně a  bezproblémově rozdělit společný majetek            a  provést důsledné institucionální oddělení obou republik. Nejčastěj-            ším adjektivem se brzy stalo slůvko „nadstandardní“, v prvních letech            se však v řadě aspektů obsah „nadstandardních vztahů“ nedařilo napl-            nit. První vláda ČR se orientovala zejména na vlastní integrační cestu            do euro-atlantických struktur a neměla dostatek kapacit a ani politické            vůle pro nalezení silné vazby ke Slovensku. K tomu přispívaly i lišící se            přístupy k podobě transformačního procesu a prohlubování rozdílů ve            vnitro- i  zahraničněpolitickém směřování obou nástupnických států.            I  proto docházelo k  problémům v  procesu dělení majetku a  ochla-            zování vztahů se promítalo i  do diplomatických vztahů na nejvyšší            úrovni. Po hospodářské stránce ČR usilovala o  důsledné naplňování            celní unie, ale zároveň o  co nejrychlejší uskutečnění měnové odluky            a  zrušení měnové unie. I  díky množství konkrétních otázek, které            bylo potřeba vyřešit v počáteční „postfederální“ fázi, byla komunikace            v  prvních zhruba dvou letech intenzivní, ovšem po roce 1994 došlo            ke zvyšování vzájemné apatie až ignorance, což souvisí nejen s nižším            zájmem o středoevropský prostor tehdejší české vlády, ale zejména také            s rostoucí izolací Slovenska. I v této době však pokračovaly vazby na            pracovní, resortní úrovni, které sice byly poznamenány odtažitostí na            úrovni politické, nikoli však zásadně.               Nárůst intenzity vzájemných vztahů nastal s  příchodem přechod-            ného kabinetu J. Tošovského a  s  nástupem sociálně-demokratického","54                                  4. ČESKÁ REPUBLIKA VE STŘEDNÍ EVROPĚ             kabinetu M. Zemana v  roce 1997, resp. 1998, ale zejména také po            hluboké politické proměně na Slovensku, kdy v  roce 1998 premiéra            V. Mečiara vystřídal dosavadní představitel opozice M. Dzurinda.            Proto trvalo až zhruba do roku 1997, než např. došlo ke snaze o napl-            nění zásad Smlouvy mezi ČR a SR o dobrém sousedství. Posunem pro            vypořádání vzájemných otevřených otázek  byla vládní  návštěva ČR            v  Bratislavě na konci listopadu 1998, která dala impulz pro jednání            o dořešení dělení majetku bývalé federace. Jednání skončila v květnu            2000 a  teprve tento mezník otevřel prostor pro všestrannější rozvoj.            Naplnění vztahů napomohla také revitalizace Visegrádské skupiny,            která následně podporovala Slovensko v jeho snaze dohonit zmeškaná            léta v integračním procesu.              Situace po vstupu do EU             Hlavním impulzem  pro rozvoj  česko-slovenských vztahů však byl            společný vstup do EU a  následný postupný rozvoj regionální (vise-            grádské) spolupráce. Oba multilaterální rámce postupně nahradily            většinu bilaterálního obsahu česko-slovenských vztahů, či spíše do-            konce obsah bilaterálních vztahů poskytly. Intenzitě česko-slovenské            relace  rovněž  napomáhá  skutečnost,  že  česká  středoevropská politika            patří v posledních letech k nejvíce propracované a nejkvalitnější části            české zahraniční politiky obecně, jde jednoznačně o politiku prioritní.            Po roce 1998 se česko-slovenské vztahy vyznačují tím, že většinu            z uplynulých patnácti let vládly v obou zemích vlády s odlišným ideo-            logickým profilem. Tato skutečnost se téměř nepromítala do narůstající            spolupráce mezi resorty a  většinou negativně  neovlivňovala ani kva-            litu politických vztahů na nejvyšší úrovni. Návštěvy na nejvyšší úrovni            jsou pravidelné a časté a převyšují míru diplomatických relací se všemi            zahraničněpolitickými partnery (v posledních letech snad s výjimkou            Polska). Nelze však ani říci, že by bilaterální relace byla vždy prosta            sporných otázek. Nejvíce se vzájemné rozpory projevovaly v  období            koexistence středopravé vlády M. Topolánka s  levicovým kabinetem            R. Fica v letech 2006–2009. Nejhmatatelnější rozdíly se týkaly geopoli-            tického pojetí vztahů s Ruskem a Spojenými státy. Slovenský premiér            se například otevřeně stavěl proti českým plánům na umístění radaru            americké národní protiraketové obrany a posiloval slovenské vazby na","55                                  4. ČESKÁ REPUBLIKA VE STŘEDNÍ EVROPĚ             Rusko, zatímco ČR vyznávala právě opačný geopolitický přístup. Navíc,            v roce 2007 se do vztahů vkradly rozpory ohledně vstupu obou zemí do            schengenského prostoru, ČR dávala najevo své znepokojení nad zpož-            ďujícími se přípravami SR. Ve stejném roce probíhala určitá řevnivost            stran vzniku Jaderného fóra, kdy obě země měly ambici být hlavním            realizátorem této unijní iniciativy.               Pro česko-slovenské vztahy je však typické, že obě posledně jme-            nované třecí plochy se podařilo přetavit v  příklad dobré bilaterální            spolupráce,  kdy  ČR  vydatně  asistovala  Slovensku  při  dohánění  skluzu            v přípravách na vstup do Schengenu a Jaderné fórum se stalo tradiční            společnou akcí, která posiluje postavení ČR i SR v evropském rozměru.            Právě energetika je jednou z oblastí, kde je pragmatická bilaterální relace            nejsilnější. V roce 2007 byla podepsána smlouva o nouzovém skladování            ropy (která výrazně napomohla Slovensku při řešení této problematiky),            od roku 2008 bylo připravováno a  později realizováno propojení trhu            s elektrickou energií, od roku 2009 (lednová plynová krize) zintenzív-            něla i komunikace v oblasti propojování plynové infrastruktury a silný            tandem tvoří ČR a SR právě v oblasti jaderné energetiky.               Silná tradice a úzká komunikace také panuje v oblasti obrany. V le-            tech 2002–2004 působily společné kontingenty jako společný česko-slo-            venský prapor v rámci KFOR, ve druhé polovině roku 2009 působila            společná česko-slovenská battle-group (pravda ovšem je, že k tomuto            projektu se stavěla česká strana skepticky a  ani pozdější interpretace            společných zkušeností zejména ze strany české armády není právě            nejpříznivější). Komunikace v  oblasti obrany byla razantně posílena            po nástupu ideologicky spřízněných středo-pravých vlád v roce 2010,            ovšem z ambiciózních plánů poměrně záhy sešlo a komunikace se vrá-            tila zpět na technickou rovinu. Po pádu vlády I. Radičové se obranná            a zbrojní spolupráce v podstatě vrátila na začátek, ke hledání konkrét-            ních dílčích cílů. Rostoucí finanční nouze  však bude  již v  krátkodo-            bém horizontu vyvíjet tlak na spolupráci v  oblasti akvizicí, výcviku,            logistiky a modernizace. Z obdobných důvodů se v posledních letech            zintenzívnila komunikace o možném společném zastupování. Od roku            2009 probíhalo společné zastupování v MMF a WB, v roce 2011 byla            podepsána dohoda mezi ministerstvy zahraničních věcí o zastupování            v konzulárních službách v Afghánistánu, Alžírsku, Filipínách, Ghaně,            Mongolsku, Pákistánu a Keni.","56                                  4. ČESKÁ REPUBLIKA VE STŘEDNÍ EVROPĚ                V posledních letech se ukazují rozdíly v pohledech na budoucnost            EU a na působení obou zemí v ní. Slovensko je tradičně, s malými vý-            jimkami, konsensuální a snaží se patřit k tzv. „integračnímu jádru“, což            neodpovídá pozici ČR. Rozdílné postavení navíc vyplývá z  faktu, že            Slovensko je na rozdíl od ČR v eurozóně. Tento fakt se sice do kvality            bilaterální relace nepromítá, na druhou stranu je tím zmenšen poten-            ciál vzájemné spolupráce. Naopak, rozdílné postoje vůči Kosovu se            nezdají hrát významnější roli, obě země se na obecné úrovni shodují            na hlavních prioritách vůči západnímu Balkánu.               Zajímavou dimenzí česko-slovenské relace je problematické soužití            Slovenska s Maďarskem. ČR se snaží stavět do role nezávislého aktéra,            popřípadě „tichého“ moderátora sporu, ovšem při eskalaci sporu            v roce 2010 se ČR vcelku jednoznačně postavila po bok Slovenska, a to            i díky tomu, že na maďarské straně se objevovaly hlasy zpochybňující            evropské uspořádání po první světové válce (např. schválení zákona            o maďarské soudržnosti).               Obchodní vztahy vytvářejí solidní základ pro politickou dimenzi            bilaterálního vztahu. Slovensku patří dlouhodobě místo druhého            největšího obchodního partnera (po Německu), přestože se od po-            čátku tisíciletí jeho podíl na českém zahraničním obchodě zmenšuje.            Nejvýraznější komoditou je tradičně automobilový průmysl a obchod            s  energiemi. Postupně se prosazují sofistikovanější propojení, jako            joint-ventures a podobně. Dlouhodobě (nejméně od roku 2007) se ho-            voří o  koupi slovenského CARGO českým ČD CARGO, dosud tento            společný projekt ale realizován nebyl.               SHRNUTÍ A VÝHLED DO BUDOUCNA:            ČR A STŘEDNÍ EVROPA MEZI CENTREM A PERIFERIÍ             Česká zahraniční politika vůči střední Evropě potvrzuje širší trend,            zaznamenatelný ve všech zemích EU, kdy ryze bilaterální agenda dává            přednost  multilaterálním záležitostem,  zejména  pak  EU  a  NATO.            V  případě střední Evropy s  k  těmto dvěma přidává další významná            platforma – Visegrádská skupina, která rozhodným způsobem ovliv-            ňuje i  bilaterální diplomacii. Bilaterální vztahy (s  určitou výhradou            v  případě Rakouska) jsou výjimečně dobré a  standardizované a  ve","57                                  4. ČESKÁ REPUBLIKA VE STŘEDNÍ EVROPĚ             srovnání s dalšími evropskými státy (kromě Německa) nabízejí i větší            prostor pro strategičtější uchopení a více bilaterální agendu.               Z hlediska bezprostřední budoucnosti ČR ve střední Evropě je si-            tuace poněkud nepřehledná a  lze o  ní uvažovat spíše jako o  určitých            „scénářích“ a „výzvách“.               HLAVNÍ FAKTORY, RIZIKA A PŘÍLEŽITOSTI             Česká republika bude v  nejbližší budoucnosti čelit hrozbě dvojité            periferizace – střední Evropa jako periferie EU a střední Evropa jako            geopolitická periferie „Západu“. Následující studie definuje klíčové            faktory,  které  budou  v  roce 2012 působit na  strukturální,  regionální            a vnitropolitické úrovni ve střední Evropě, hlavní rizika a příležitosti,            které z vývoje těchto faktorů vyplývají a na jejich základě modeluje tři            základní scénáře více či méně pravděpodobného vývoje v roce 2012.               Na strukturální úrovni budou působit tyto klíčové faktory: 1)            snaha EU o řešení finanční krize a působení tíživé ekonomické a po-            litické situace v  EU; 2) oslabení hodnotového přístupu k  integraci            ve prospěch problémřešícího, ekonomizujícího přístupu; 3) Změna            zahraničně-bezpečnostní strategie USA a  s  tím související pokles            angažovanosti  USA  v  Evropě;  4)  Vývoj  v  Rusku  a  reakce  na  ruské            ambice v  post-sovětském prostoru. Vývoj v  těchto oblastech  přináší            rizika posílení vícerychlostních tendencí v EU, jejich negativní dopad            na elementární shodu V4. Hrozí pokračující ztráta síly „evropských            hodnot“ pro východní a jihovýchodní sousedství EU (VJVE) spolu se            snižující se ochotou/schopností EU zde působit. Z toho vyplývá hrozba            dvojité periferizace SE – v rámci EU tak i geopoliticky mezi „Západem“            a „Východem“. Rizikem je rovněž rostoucí geopolitická asertivita Ruska            a jeho dostředivé působení na VJVE, což spolu s poklesem americké            angažovanosti  v  Evropě zvýší riziko bezpečnostní zranitelnosti  SE.            Stávající situace rovněž nabízí příležitosti. Mezi ty hlavní patří posí-            lení středoevropské koheze tváří v tvář evropským a transatlantickým            výzvám, posílení východního vektoru vnějších vztahů EU v  reakci            na hrozící periferizaci, nalezení pragmatičtějšího vztahu EU-Rusko            a nalezení nové podstaty transatlantických vztahů, založené na silnější            regio nální i evropské kohezi. Využití těchto příležitostí by vedlo k po-","58                                  4. ČESKÁ REPUBLIKA VE STŘEDNÍ EVROPĚ             sílení bezpečnosti a  bezpečnostní soběstačnosti díky vyšší regionální            propojenosti v  bezpečnostních otázkách, přičemž tato koheze je žá-            doucí i na celoevropské úrovni.               Na regionální úrovni budou hrát hlavní roli 1) obecná shoda/            neshoda V4 v  elementárních otázkách stran budoucnosti EU; 2) ko-            heze V4 při řešení konkrétních evropských otázek (vyjednávání o no-            vém rozpočtu EU a řešení fin. krize); 3) efektivita spolupráce při pod-            poře evropských ambicí VJVE; 4) efektivita česko-polské spolupráce            a  míra shody v  česko-polských zahraničněpolitických a  evropských            prioritách. Za této situace bude rizikem prohlubování rozdílů v  po-            jetí budoucnosti EU mezi Polskem a  menšími visegrádskými (Polsko            jako evropská středně velká mocnost, ČR, Maďarsko a Slovensko jako            periferní, nevlivné a/nebo euroskeptické země), převážení národních            ambicí  při  formulaci  východní  a  jihovýchodní  politiky EU  nad  re-            gionálním přístupem s  následkem oslabení efektivity působení V4            a  rozpad silného česko-polského tandemu, který v  mnoha oblastech            působí jako vůdčí síla středoevropské spolupráce. Naopak regionální            příležitosti spočívají v nalezení silné regionální odpovědi na existující            evropské problémy a jejich komunikaci na evropskou úroveň, efektivní            prosazování  regionálních priorit  při  vyjednávání  o  novém  finančním            rámci, posílení spolupráce s  VJVE a  efektivní komunikace této prio-            rity směrem k  EU a  prohloubení existující spolupráce ČR a  Polska            (zejména bezpečnost a  zbrojní průmysl, ale též energetika, doprava,            hospodářská a vědecká spolupráce).               Na vnitropolitické úrovni budou působit následující klíčové            faktory: 1) vnitropolitický vývoj a  koheze české vládnoucí koalice;            2)  volby na Slovensku; 3) vnitropolitický vývoj v  Maďarsku; 4) vývoj            napjatých  slovensko-maďarských  vztahů.  Z  těchto  faktorů  vyplývají            rizika prohlubující se neschopnosti české vládnoucí koalice formulo-            vat jasnou evropskou politiku a s tím související ztráta důvěryhodnosti            v  očích středoevropských partnerů (zejména Polska), vznik naciona-            listicky orientované, populistické, silné vlády na Slovensku, která bude            obtížně hledat partnera v  SE, či naopak vznik křehké a  neefektivní            koalice v SR, prohlubující se protidemokratické tendence v Maďarsku            a prohloubení tamní hospodářské krize, posun Maďarska na periferii            EU i střední Evropy. Naopak může dojít k nalezení elementární shody            ohledně zahraničněpolitických a evropských otázek v ČR a k posílení","59                                  4. ČESKÁ REPUBLIKA VE STŘEDNÍ EVROPĚ             politicky i hospodářsky konstruktivní role Polska v evropské politice,            k sestavení silné a předvídatelné slovenské vlády s jasným mandátem            a  jasnou pozicí v  evropských otázkách, ochotné řešit slovensko-ma-            ďarskou otázku bez tradičních emocí, a  k  ochotě maďarské vlády V.            Orbána přehodnotit své pojetí maďarské ‚reformní politiky‘.              Scénáře             1) Zachování evropské solidarity a posílení střední Evropy            EU vyřeší bezprostřední finanční krizi, nedojde k  rozpadu eurozóny            ani EU. EU nalezne dostatek vůle a  potenciálu k  zachování základní            solidarity a uspěje při formulování nového politického a normativního            rámce. Do této diskuse možná zasáhne Polsko, v žádném případě však            Česká republika, Slovensko či Maďarsko, tyto země ale budou schopny/            ochotny tento rámec přijmout. Díky zachované kohezi regionu dojde            k  posílení vnitřní spolupráce, zejména v  oblasti bezpečnostní, infra-            strukturní, energetické, hospodářské, či dokonce vědecko-výzkumné.            Tím bude posílena konkurenceschopnost SE i schopnost V4 efektivněji            komunikovat své priority na evropskou úroveň. SE pokročí ve své for-            mulaci nového vztahu k USA, nestane se strategickým partnerem USA,            ale budou nalezeny důležité oblasti konkrétní spolupráce (energetika,            lidská práva, podpora východního rozšíření EU, posílení bezpečnosti).            EU bude mít dostatek vůle ke hledání pragmatického vztahu s Ruskem.            Nedojde sice k žádným výrazným průlomům či pokroku, ale bude za-            chován status quo. VJVE sice nepokročí směrem ke členství do EU,            ale zároveň se ani zcela neztratí zájem o rozšíření (na straně EU i na            straně zemí VJVE). EU bude působit jako dostatečný korektiv vývoje            v Maďarsku a V4 bude hrát stabilizační roli regionu i navzdory eskalaci            slovensko-maďarského  sporu.  Česká  diplomacie  se  bude moci nadále            spoléhat na V4 i  na česko-polský vztah jako na přirozené a  nejbližší            spojence, s  Polskem začne vytvářet silnější tandem v  oblasti bezpeč-            nostní a  zbrojní spolupráce, který se stane  základem pro širší regio-            nální kohezi v této oblasti.             2) Evropa více-rychlostní a postupný rozklad střední Evropy            EU vyřeší bezprostřední finanční krizi, nedojde k  rozpadu eurozóny            ani EU. Cenou za tento úspěch bude posílení dvojrychlostní povahy","60                                  4. ČESKÁ REPUBLIKA VE STŘEDNÍ EVROPĚ             EU, ztráta solidarity se slabšími členy eurozóny, posílení technokra-            tické, problémřešící na úkor hodnotové úrovně EU a  oslabení zájmu            o východní a jihovýchodní sousedství, spolu se ztrátou (zbytků) ochoty            členských států uvažovat o dalším rozšíření EU. Zatímco Polsko bude            mít vůli i potenciál usilovat o náležitost k jádru EU, ČR díky své poli-            tické orientaci a nevypočitatelnosti, Slovensko díky malému významu            a politickým turbulencím a Maďarsko díky působení vlády V. Orbána            se posunou do ‚Evropy druhé kategorie‘ a  tím i  posílí své periferní            postavení v rámci EU. Posílí geopolitická okrajovost SE, jejíž východní            hranice se stane základem pro hranice nového rozdělení kontinentu.            Spolu se snižujícím se zájmem USA o SE a o VJVE a se zvyšující se            asertivitou Ruska a  jeho přitažlivostí pro post-sovětský region zesílí            bezpečnostní i  geopolitická zranitelnost SE. Posílením nedemokratic-            kých tendencí v Maďarsku a po nástupu populistické vlády na Sloven-            sku dojde k zásadní eskalaci slovensko-maďarského konfliktu. Všechny            tyto faktory oslabí kohezi i  efektivitu V4, v  důsledku bude ještě dále            oslaben ‚pro-východní‘ hlas v rámci EU i schopnost prosazovat regio-            nální priority v komunitárních politikách EU. Polská diplomacie ztratí            zájem o ČR a česká diplomacie tak v oslabeném Visegrádu i vzdalují-            cím se Polsku ztratí jednu z  mála (pokud ne jedinou) platforem pro            prosazování svých zájmů v evropské politice.             3) Rozpad evropského projektu, nestabilita a zranitelnost střední            Evropy            EU se nepodaří překonat své vnitřní potíže, dojde k  praktickému            rozpadu EU, EU přestane působit jako „měkká síla“ ve střední ale            i východní Evropě, dojde k posílení populistických a nacionalistických            tendencí v  SVE, což přispěje k  rozpadu principiální středoevropské            shody, střední Evropa se stane periferií Evropy, vystavena geopoli-            tickým ambicím Ruska a  nestabilitě východního prostoru. Středoev-            ropské vlády budou hledat zejména bilaterální a  unilaterální řešení            svých problémů. Jediným ‚pozitivem‘ takového vývoje je, že v takovém            případě je téměř garantovaný zvýšený zájem USA o středo- a výcho-            doevropský prostor.","61                                  4. ČESKÁ REPUBLIKA VE STŘEDNÍ EVROPĚ             ZÁVĚR             V  nejbližší době nejspíše nedojde k  výraznějším výkyvům, ovšem            i tato střední cesta si vyžádá obrovské úsilí, neboť bez jeho vynaložení            je varianta postupného zhoršení vývoje v SE reálná a česká diplomacie            musí bojovat i  o  zachování statu quo. ČR nemá žádné nástroje pro            ovlivnění strukturálního kontextu vývoje v  SE a  jediná možnost, jak            pozitivně ovlivnit regionální vývoj, spočívá ve schopnosti překonat ne-            gativní tendence v domácím kontextu zahraniční politiky. Zejména ČR            musí nalézt jasnější rámec pro svou evropskou politiku, z čehož bude            vyplývat i lepší uchopitelnost pro partnery v SE. Na regionální úrovni            by měla česká diplomacie pokračovat v dosavadním směru – v hledání            a  podpoře konkrétních a  prakticky cílených regionálních projektů            v různých oblastech, které budou posilovat regionální propojení a osla-            bovat centripetální tendence. Bude zapotřebí trvalé a výrazné politické            podpory V4 a  SE na nejvyšší úrovni a  zachovat politiku „flexibility“            a „umění nesouhlasu“, která se ve V4 osvědčila a znamená, že dojde-li            na kontroverzní otázku, je možné o ní otevřeně diskutovat a nesouhlas            neznamená překážku pro spolupráci v jiných oblastech.","62                   5. ČESKO-NĚMECKÉ SBLIŽOVÁNÍ – OD NORMALIZACE K EVROPEIZACI             5.            ČESKO-NĚMECKÉ SBLIŽOVÁNÍ –            OD NORMALIZACE K EVROPEIZACI                Historicky vzato existují v českém zahraničněpolitickém smýšlení dvě            hlavní  ideové školy  vůči Německu  – zejména  pravice  zaujímá  stano-            viska  bližší  realismu.  Uznává, že  Německo  představuje  významného            partnera, s  nímž je nutné aktivně spolupracovat. Zároveň si ovšem            všímá značné asymetrie ve vzájemném vztahu, která vyvolává obezřet-            nost a nutnost hledat garance pro případ, že by se Německo uchýlilo            k  asertivnější regionální politice či například začalo vznášet nároky            spojené s  poválečným vyhnáním a  nuceným vysídlením německého            obyvatelstva. Tyto garance jsou hledány částečně ve členství v  EU            a NATO a zároveň ve snaze vyvažovat vztahy s Německem posilová-            ním vztahů s anglosaským světem (zejm. USA). Tento přístup lze ozna-            čit za defenzivní a vyznačuje se snahou posilovat českou národní suve-            renitu a spíše se distancovat od Německa (zejména pokud jde o jeho            pojetí evropské integrace) při zachování pragmatických a  vzájemně            prospěšných vztahů. Liberálně-idealistický pohled, který byl repre-            zentován zejména disidentskou částí polistopadové elity a  Václavem            Havlem, bezvýhradně vítal německé sjednocování jako cestu k překo-            nání rozdělení Evropy a byl založen na pozitivním vnímání Německa            jako aktéra, který již překonal svůj nacionalismus a  národní ambice            a  soustředí  svůj  potenciál na  multilaterální  a  nadnárodní rozvoj  ev-            ropské  integrace.  Tento  postoj  byl  aktivistický  a  ofenzivní,  založený            na bilaterální i multilaterální vstřícnosti a podpoře evropské integrace            jako hlavního rámce pro vzájemné soužití s  Německem. Tento poli-            tický názor ovšem měl méně zastánců a nebyl v reálné politice příliš            zohledňován zejména v devadesátých letech.               V  každém případě není možné odhlédnout od skutečnosti, že            v  mnoha zcela klíčových prioritách jsou zájmy České republiky            a Německa téměř totožné. Podobnost zájmů vyplývá z toho, že Česká            republika nalezla v  devadesátých letech v  Německu vůbec nejaktiv-            nějšího zastánce svého členství v  Evropské unii. Podobně je patrné,            že bez německé podpory by byl o poznání komplikovanější – či spíše","63                   5. ČESKO-NĚMECKÉ SBLIŽOVÁNÍ – OD NORMALIZACE K EVROPEIZACI             nemožný – překvapivě brzký vstup ČR do NATO v březnu 1999. Role            Německa v  tomto procesu byla zásadní zejména s  ohledem na ruský            odpor k rozšíření NATO, který se Německu (těšícímu se tradičně dob-            rým a pragmatickým vztahům s Ruskem) dařil překonávat. Obrovsky            silným vzájemným pojivem jsou hospodářské vztahy. Česká ekono-            mika potřebovala na počátku devadesátých let masivní investice, bez            nichž by nebyla komplexní hospodářská transformace myslitelná,            a  Německo na druhé straně vítalo možnost investovat do relativně            předvídatelného prostředí a  stalo se tak největším zahraničním in-            vestorem v ČR a tuto pozici si udržuje dodnes. Postupně navíc došlo            k hlubokému provázání mezi českou a německou ekonomikou, jež je            největší v EU. Německo se již v devadesátých letech chovalo liberálněji            v  odstraňování vzájemných obchodních bariér než například Francie            či jiné evropské státy.               České  diplomacii se  rovněž  dařilo  stavět  vzájemný  vztah  i  na            pevnější smluvní základy. Prvním významným dokumentem byla            Smlouva o dobrém sousedství a přátelské spolupráci z února roku 1992,            následovaná řadou dalších ujednání, např. o  zaměstnávání českoslo-            venských občanů v  Německu, o  silniční přeshraniční dopravě  zboží,            o  spolupráci v  boji proti organizované kriminalitě, vojenské spolu-            práci atd. V  listopadu 1994 byla podepsána zvláštní smlouva, která            uzavřela emocionálně laděnou otázku česko-německé státní hranice,            a následně smlouva o malém pohraničním styku. Nelze však říci, že by            snad byl česko-německý vztah harmonický. Naopak, zejména v deva-            desátých letech se vždy nacházel na pomezí konstruktivní a konfliktní            povahy. Je nutné předeslat, že zatímco pro ČR je Německo partnerem            strategickým a prioritním, pro Německo je ČR partnerem nanejvýš re-            gionálním a druhořadým. Lze dokonce říci, že Německo neprojevovalo            o Českou republiku závratný zájem, což má za následek určitou nezna-            lost českého prostředí. Rozdělení Československa například Německo            vnímalo jako důkaz egoističnosti a  malosti středoevropské české            politiky. Mezi konfliktní body rovněž patřilo lišící se pojetí evropské            integrace, kdy Německo usilovalo o posun EU směrem k politické unii            a směrem k nadnárodnímu principu, české pravicové vlády v 90. letech            upřednostňovaly ekonomizující a mezivládní pojetí integrace.               Jednoznačně nejpalčivějším problémem ve vzájemných vztazích            byla ovšem pochopitelně nedořešená otázka vzájemné historie, ze-","64                   5. ČESKO-NĚMECKÉ SBLIŽOVÁNÍ – OD NORMALIZACE K EVROPEIZACI             jména v  průběhu a  těsně po skončení druhé světové války. Většina            české společnosti i  velká část politické elity vnímala Německo v  de-            vadesátých letech zejména prismatem sudetoněmeckého problému.            Část české veřejnosti se obávala, že Německo sleduje jasný strategický            plán, navazující na expanzivní záměry Velkoněmecké říše, a i střízliví            politologové psali, že „takový pohled nelze jednoduše zavrhnout“.            ČR se spíše jaksi nutila do toho, aby hrála pozici evropského hráče,            nikoli  německého  protihráče.  Nakonec  se  česko-německý  problém            začal stávat i  problémem evropským, neboť Evropské státy i  EU hle-            děly nevraživě na neschopnost dvou sousedů uspokojivě vyřešit svou            historickou zátěž. Ze všech těchto důvodu je nutné vyzdvihnout jak            obrovskou a  nedocenitelnou roli sehrála a  sehrává v  českoněmecké            i evropské politice Česko-německá deklarace (podepsána v roce 1997).            Její význam a dopad je opravdu bezprecedentní a lze ji považovat spolu            s  úspěchy československé diplomacie na počátku devadesátých let za            jeden z vůbec nejvýznamnějších momentů novodobé české zahraniční            politiky, neboť navzdory převládající skepsi opravdu učinila pověstnou            čáru za trpkou vzájemnou minulostí, která byla provázena bezpočtem            vzájemných křivd a násilí. Už proto byla cesta k ní neuvěřitelně složitá.            Z německého tábora zaznívala prohlášení typu, že je potřeba bojovat            za majetkoprávní nároky a  že poválečný odsun byl jednoznačným            bezprávím jak z morálního, tak z legálního hlediska. ČR zase naopak            trvala na tom, že odsun byl naprosto logickým vyústěním tragédie            druhé světové války, kterou rozpoutalo Německo. Po zdánlivě nekon-            čících peripetiích byla deklarace podepsána 21. 1. 1997. Pro ilustraci            dosahu vzájemného sebezapření zde ocitujme některé klíčové části            Česko-německé deklarace:                   „Obě strany jsou si vědomy svého závazku a odpovědnosti dále               rozvíjet česko­německé vztahy v duchu dobrého sousedství a part­               nerství a přispívat tím k utváření sjednocující se Evropy.                  Německá strana přiznává odpovědnost Německa za jeho roli               v historickém vývoji, který vedl k Mnichovské dohodě z roku 1938,               k útěku a vyhánění lidí z československého pohraničí, jakož i k roz­               bití a obsazení Československé republiky.                  Německá strana vzdává čest obětem nacionálněsocialistické               vlády násilí a těm, kteří této vládě násilí kladli odpor.","65                   5. ČESKO-NĚMECKÉ SBLIŽOVÁNÍ – OD NORMALIZACE K EVROPEIZACI                   Německá strana si je rovněž vědoma, že nacionálněsocialistická               politika násilí vůči českému lidu přispěla k vytvoření půdy pro po­               válečný útěk, vyhánění a nucené vysídlení.                  Česká strana lituje, že poválečným vyháněním, jakož i nuce­               ným vysídlením sudetských Němců z  tehdejšího Československa,               vyvlastňováním a  odnímáním občanství bylo způsobeno mnoho               utrpení a  křivd nevinným lidem, a  to i  s  ohledem na kolektivní               charakter přisuzování viny.                  Zejména lituje excesů, které byly v  rozporu s  elementárními               humanitárními zásadami.                  A nadto lituje, že na základě zákona č. 115 z 8. května 1946               umožněno nepohlížet na tyto excesy jako na bezprávné a že ná­               sledkem toho nebyly tyto činy potrestány.                  Obě strany se shodují v tom, že spáchané křivdy náležejí minu­               losti, a že tudíž zaměří své vztahy do budoucnosti. Právě proto, že               si zůstávají vědomy tragických kapitol svých dějin, jsou rozhodnuty               nadále dávat při utváření svých vztahů přednost dorozumění a vzá­               jemné shodě, přičemž každá strana zůstává vázána svým právním               řádem a respektuje, že druhá strana má jiný právní názor.“                Z dnešního hlediska lze říci, že bez podobného uzavření historic-            kých otázek by byl obtížně myslitelný český vstup do EU. Český vstup            do EU následně otevřel zcela novou kapitolu česko-německých vztahů.            České členství v EU, stejně jako v NATO, podstatně relativizovalo vý-            znam dvou prvků, které jsem zmínil výše, a které zatěžkávaly vzájemné            vztahy, tj. asymetrie a zátěže minulosti, a rovněž vyřešilo další dlouho-            dobou obtížnou geopolitickou otázku – zajištění bezpečnosti a  pro-            sperity malého státu situovaného mezi dvě evropské mocnosti: Rusko            a Německo. ČR si rovněž mohla začít užívat komfortu spoléhání na to,            že má za sebou nejsilnější možné spojenectví s EU i NATO v zádech.            Vstup ovšem neřešil – či spíše dokonce otevřel – jiné rozpory. Zejména            je to otázka budoucnosti EU, tj. otázky zásadního směřování unie (zda            směrem k  politické unii, či naopak směrem k  mezivládní, spíše eko-            nomické organizaci). V  tomto ohledu působí česká politika značně            nevypočitatelně, což částečně zatěžkává vzájemný vztah s Německem.            Zároveň však roste význam toho, že SRN představuje nejdůležitějšího            účastníka a prostředníka politických a hospodářských aktivit české po-","66                   5. ČESKO-NĚMECKÉ SBLIŽOVÁNÍ – OD NORMALIZACE K EVROPEIZACI             litiky v Evropě. Zejména v oblasti východního sousedství EU nachází            česká zahraniční politika v Německu silného spojence, stejně tak hrálo            Německo významnou roli při výkonu českého předsednictví EU v roce            2009.  Také narůstá normalizace, depolitizace  a  decentralizace  vztahů.            To znamená, že vztahy jsou ve stále menší míře zatěžovány historic-            kými otázkami, jsou řešeny zejména pragmatické a  technické otázky            bez větší politizace, která je často pro soužití dvou zemí problematická,            a navíc se rozvíjí mnohaúrovňová decentralizovaná síť kontaktů a spo-            lupráce, jejíž předivo je významným nástrojem pro stabilitu a výhod-            nost česko-německého vztahu.               SITUACE PO VSTUPU DO EU             Česko-německé vztahy po vstupu do EU navázaly na pozitivní dy-            namiku po uzavření  Česko-německé deklarace z  roku 1997. Hlavní            trendy  vývoje  po  roce  2004  lze  shrnout  jako  1)  depolitizace historie,            2) evropeizace, 3) decentralizace vzájemných vztahů, 4) význam hospo­            dářské a obchodní spolupráce.               Pro nastavení konstruktivního vztahu s  Německem, kterému se            v posledních letech obě země těší, bylo nejnutnější vzájemné smíření            a porozumění z hlediska historických křivd. O tomto procesu bylo již            psáno výše, zde opět zdůrazněme, že klíčovým faktorem porozumění            byla vzájemná shoda o tom, že problémy, vycházející z historie, by ne-            měly zatěžovat současné a  budoucí vztahy. Na tomto půdorysu byla            také vystavěna Česko-německá deklarace. Druhým klíčovým faktorem            je skutečnost, že bez vzájemného porozumění by nebylo možné rea-            listicky přemýšlet o  vstupu ČR do EU, což byla dlouhodobá priorita            jak ČR, tak i Německa. Třetí faktor vyplývá z toho, že pro většinovou            německou společnost není otázka historických vztahů s ČR v podstatě            vůbec  relevantní,  výjimku  pochopitelně  tvoří  části  Bavorska  a  Saska            a sudetoněmecká sdružení. Díky tomu se německé vládě dařilo držet            historické otázky stále níže na žebříčku politické pozornosti (na rozdíl            od Rakouska). Konečně čtvrtý faktor přinesl přesun politické agendy            na úroveň technickou, administrativní a  akademickou, namísto ryze            politické, díky dohodám o  kompenzacích obětí nacistických křivd            a zneužívání, dohodám o ustanovení fór pro vzájemný dialog atd.","67                   5. ČESKO-NĚMECKÉ SBLIŽOVÁNÍ – OD NORMALIZACE K EVROPEIZACI                V posledních letech je pak důležitějším procesem evropeizace, která            přináší (ostatně jako u  většiny dalších bilaterálních vztahů) postupné            opouštění  ryze  bilaterální agendy  ve prospěch  agendy celo-evropské/            unijní. Tento proces evropeizace rovněž vede k oslabení vzájemné mo-            censké asymetrie, neboť ČR je pevně ukotvena v evropském a transat-            lantickém multilaterálním rámci, který českou pozici posiluje. V oblasti            evropské-unijní politiky provázejí česko-německé vztahy dva základní            faktory. Na jedné straně panuje blízkost zájmů v některých důležitých            oblastech, která je navíc podpořena tím, že Německo hraje důležitou            roli prointegračního motoru, včetně podpory rozšíření EU o  středo-            evropské  země,  což  pochopitelně  bylo  nesmírně  příznivé  a  pozitivní            pro ČR. Na druhou stranu však působí negativně faktor nevypočita-            telnosti české unijní  politiky, či přinejmenším  její  reaktivnosti a  ne-            dostatku  strategičtějšího  a  konsensuálního  postupu.  Tento  problém            se daří tlumit zejména díky již zmíněné pragmatické blízkosti zájmů,            která se nejvíce projevila v době českého předsednictví Radě EU (první            polovina roku 2009). Před zaujetím předsednické role eurorealistická            vláda vedená M. Topolánkem (ODS) podpořila několik klíčových            unijních  kroků,  za  nimiž  stálo  Německo  (zejména  reformní,  později            Lisabonská smlouva), a naopak česká vláda se pak mohla spolehnout            na silnou německou podporu při vlastním výkonu předsednictví. Bez            německé podpory by české předsednictví mělo daleko obtížnější po-            zici. Lze dokonce říci, že předsednická zkušenost dlouhodobě a trvale            sblížila obě země v unijní politice.               V posledních letech se však určité nekonstruktivní paradoxy v čes-            ko-německých vztazích obnažují s  větší intenzitou.  Na  jedné straně            ČR posilovala svou sounáležitost s  tzv. „severní skupinou“ v  rámci            EU, jejímž ústředním aktérem je právě Německo a  jejímž hlavním            poselstvím je důraz na úsporná opatření a odpor proti zadlužování. To            dále stabilizovalo vztah s Německem. Na druhé straně však nevypoči-            tatelnost a nestabilita české vnitřní politiky a její obsahová prázdnota,            polarizace ve vztahu k  EU, fundamentálně oslabují hodnověrnost            a atraktivitu české pozice vůči Německu a EU jako takové.               Decentralizace je pak z hlediska chronologického nejnovějším tren-            dem, který reflektuje potřebu multiúrovňové kooperace a komunikace,            která se rozvíjí bez přímé koordinace vládou jako hlavním aktérem            zahraniční politiky. Jde o  decentralizaci vertikální, kdy se posiluje","68                   5. ČESKO-NĚMECKÉ SBLIŽOVÁNÍ – OD NORMALIZACE K EVROPEIZACI             role kooperace na regionální či obecní úrovni (zejména přeshraniční            spolupráce), a decentralizaci horizontální, kdy se do česko-německých            vztahů (stejně jako v  případě visegrádské spolupráce) zapojuje stále            více jednotlivých resortních ministerstev, dalších orgánů státní správy,            ale i občanských iniciativ, akademických pracovišť a podobně.               Z hlediska vertikální decentralizace je potřeba poukázat kromě tra-            diční přeshraniční spolupráce zejména na skutečnost, že oproti deva-            desátým letům, kdy česká vláda odmítala komunikovat s představiteli            jednotlivých německých spolkových zemí (s poukazem, že partnerem            pro dialog je pouze německá federální vláda), v posledních letech kva-            litativně i  kvantitativně narůstá počet interakcí mezi českou vládou            a Saskem a Bavorskem. Zejména kontakty mezi českým a bavorským            premiérem lze považovat – z hlediska historického – za zásadní a sym-            bolický průlom. Co se týká resortní kooperace, pak v mnoha oblastech            zůstává v platnosti argument o asymetrii, kdy z české strany je o Ně-            mecko větší zájem, než naopak. Toto platí například o oblasti kultury            a vzdělání, jakkoli základní parametry spolupráce (výměny, vzájemné            uznávání diplomů, konzultace atd.) fungují standardně. Neshody na-            opak panují zejména v  oblasti ochrany životního prostředí, kde jsou            český a německý přístup spíše nekompatibilní. Dlouhá léta po vstupu            ČR do EU česká strana těžce nesla neochotu Německa otevřít svůj pra-            covní trh pro české pracovníky. Tento problém byl vyřešen v podstatě            až poté, co skončila platnost přechodného období, tj. výjimky z unij-            ních pravidel pro volný pohyb pracovních sil.               Co se týká spolupráce v  bezpečnostní a  obranné politice, pro její            vývoj až do nedávné minulosti platilo, že ČR zastávala poněkud od-            lišný postoj k evropské obranné a bezpečnostní politice a k evropské            geopolitice obecně, neboť vyznávala zejména hodnoty atlantistické,            tj. za základní pilíř evropské bezpečnosti i  v budoucnosti považovala            Spojené státy americké. V tomto ohledu se ČR dostávala do určitých            rozporů s Německem, neboť Německo bylo k některým krokům či po-            litikám USA kritické (zejm. vpád USA do Iráku v roce 2003 či projekt            americké národní protiraketové obrany s radarem v ČR, ale i obecně            unilateralistické pojetí zahraniční politiky za amerického prezidenta            G. W. Bushe). Po nástupu amerického prezidenta B. Obamy lze sledovat            odlišný trend v české politice, a to postupné přivykání na realitu evrop-            ské bezpečnostní a obranné politiky. Tento posun si lze vyložit zejména","69                   5. ČESKO-NĚMECKÉ SBLIŽOVÁNÍ – OD NORMALIZACE K EVROPEIZACI             v  souvislosti s  postupným oslabováním bezpečnostního i  politického            zájmu USA o region střední Evropy (a o Evropu obecně). Jinými slovy,            s  „odchodem“ USA z  regionu nezbývá nic jiného, než se soustředit            více na Evropu samotnou. Tato změna postoje s  sebou pochopitelně            nese i  sblížení s  německou pozicí. V  souvislosti s  propadem českého            rozpočtu na obranu se navíc otevírá ještě jedna významná oblast            potenciální spolupráce, a to je oblast sdílení vojenských kapacit a vět-            šího propojení mezi obrannými kapacitami obou zemí jako takových.            Zde ovšem (podobně jako v  případě Polska) je Česká republika tím            slabším partnerem, který nemá zatím příliš mnoho nabídnout, kromě            vlastního zájmu o spolupráci. V oblasti vnitřní bezpečnosti vyvolávaly            kontroverze snahy německé policie selektivně provádět kontroly čes-            kých občanů cestujících do Německa po vstupu ČR do schengenského            prostoru, nicméně tyto rozpaky nezastřely fakt, že spolupráce v oblasti            vnitřní bezpečnosti funguje na dobré úrovni a vzájemně výhodně.               Nadále pak pochopitelně zůstává v  platnosti argument hospo-            dářský, kdy Německo je pro ČR zdaleka nejvýznamnějším obchodním            partnerem. V  devadesátých letech se sice  často objevovaly historicky,            sociálně i  politicky motivované výhrady vůči německým investicím            v  ČR (zaznívaly obavy z  „vyprodávání“ českého rodinného stříbra,            např. automobilky Škoda, do německých rukou), postupně se však            česká ekonomika stále ochotněji otevírala německým přímým inves-            ticím. Kolem roku 2000 se závislost české ekonomiky na německých            investicích a  obchodu stávala příliš velkou a  z  tohoto hlediska pozi-            tivně zapůsobil vstup ČR do EU, neboť díky němu došlo k  diverzifi-            kaci českého exportu i  zdrojů přímých investic. Nadále však je česká            ekonomika zásadně závislá na německých hospodářských cyklech a na            německém hospodářství jako takovém. Z hlediska obecného přístupu            k  ekonomice  si  byly  obě  země  v  „krizových“  letech  (2008  –  dosud)            blízké svým přístupem: obě podporovaly liberální přístupy k obchodu            a zároveň úsporná opatření jako cestu z krize.","70            6. ČESKÁ REPUBLIKA NA CESTĚ K ZAJIŠTĚNÍ BEZPEČNOSTI: INTEGRACE DO NATO             6.            ČESKÁ REPUBLIKA NA CESTĚ K ZAJIŠTĚNÍ            BEZPEČNOSTI: INTEGRACE DO NATO                Zájem ovlivnit bezpečnostní uspořádání v  Evropě mezi českosloven-            ským disentem, který byl z  velké většiny zodpovědný za formulaci            československé zahraniční a  bezpečnostní politiky bezprostředně po            listopadu 1989, se datují přinejmenším do období vzniku Charty 1977.            V březnu 1985 vydala Charta 1977 dokument (takzvaná Pražská výzva)            adresovaný mírovému kongresu v Amsterodamu (červenec 1985). Text            obsahoval návrhy, které mohly podle jeho signatářů přispět k  překo-            nání překážek bránících vytvoření jednotné, demokratické a  svrcho-            vané Evropy svobodných občanů a  národů. Mimo jiné měla by být            stažena cizí vojska a urychleně zahájena jednání mezi NATO a Varšav-            skou smlouvou o rozpuštění vojenských bloků, o stažení a odstranění            všech jaderných zbraní rozmístěných v  Evropě, o  odchodu jednotek            USA a SSSR z území jejich evropských spojenců. Dokument podepsalo            45 signatářů. V samotném NATO byly změny ve střední Evropě reflek-            továny poprvé v  polovině prosince 1989.  Na zasedání Rady ministrů            NATO byly analyzovány změny ve střední Evropě, první podnět pro            nové vztahy mezi ještě existující Varšavskou smlouvou a NATO. Dal-            ším milníkem byl seminář o  vojenských doktrínách na přelomu let            89/90 ve Vídni v rámci KBSE. Šlo o vůbec první dvoustranné kontakty            mezi zeměmi, jejichž vojenské styky dříve nebyly možné. Na počátku            března 1990 pak československý ministr zahraničních věcí Jiří Dienst-            bier navštívil centrálu NATO a navázal kontakt s generálním tajemní-            kem NATO Manfredem Wörnerem.               To nicméně neznamená, že by zaznívaly hlasy, volající po rozšíření            NATO. Naopak, v květnu 1990 v rámci zasedání Parlamentního shro-            máždění  Rady  Evropy  ve  Štrasburku  navrhl  prezident  ČSFR  Václav            Havel mimo jiné postupnou přeměnu NATO a  Varšavské smlouvy            v nový bezpečnostní systém. Havel přednesl některé návrhy pro celou            takzvanou helsinskou oblast. Zárodkem nového evropského bezpeč-            nostního uspořádání by mohla být Evropská bezpečnostní komise,            jejíž vytvoření navrhuje rovněž Československo, za sídlo sekretariátu","71            6. ČESKÁ REPUBLIKA NA CESTĚ K ZAJIŠTĚNÍ BEZPEČNOSTI: INTEGRACE DO NATO             komise navrhuje ČSFR Prahu. Návrhy obsahovaly i časový rozvrh pro            konání summitu účastnických států KBSE a  pro celoevropskou kon-            ferenci Helsinky. V podobném duchu hovořil v polovině května 1990            i Jiří Dienstbier, když promluvil na Harvardově univerzitě v USA, kde            se vyslovil proti existenci stávajících bezpečnostních struktur v  Ev-            ropě a podpořil zřízení Evropské bezpečnostní komise, kterou navrhla            porada ministrů zahraničí Varšavské smlouvy v Praze v březnu 1990.            V  návaznosti na to pak v  červenci 1990 ve Vídni, na plenárním za-            sedání přípravného výboru vrcholné schůzky 35 účastnických států            KBSE, předložil vedoucí československé delegace velvyslanec Ladislav            Balcar návrh ČSFR, NDR a Polska na institucionalizaci celoevropského            procesu. Společný projekt měl vycházet z  nových politických realit            v  Evropě i  z  nové role, kterou by měla mít politicko-vojenská sesku-            pení NATO a Varšavská smlouva.               Navzdory tomu, že Československo usilovalo o  rozpuštění Var-            šavského paktu v  podstatě hned od počátku roku 1990, regionální            zájmy byly definovány odlišně a po většinu roku 1990 byly spíše dis-            kutovány otázky reformy Varšavské smlouvy a případně nový formát            vztahů s NATO. I z toho je patrné, jak vzdálená byla v té době myš-            lenka rozšíření NATO. V červenci na londýnském summitu šéfů států            a vlád členských zemí NATO padl návrh uzavřít společnou deklaraci            se zeměmi Varšavské smlouvy. „Londýnská deklarace“ definuje trans-            formaci NATO a  předkládá návrhy na spolupráci se zeměmi střední            a východní Evropy v politické i vojenské oblasti. Významným krokem            pak  byl listopad 1990, kdy proběhla mimořádná vrcholná schůzka            KBSE v Paříži. Před jejím zahájením podepsali zástupci 16 členských            států  NATO  a  6  členských  států  Varšavské  smlouvy  smlouvu  o  kon-            venčních ozbrojených silách v  Evropě. Obě vojenské aliance vydaly            prohlášení o  tom, že se již nepovažují za protivníky, čímž byla de            facto ukončena studená válka. Pro ČSFR však mělo velký význam            listopadové zasedání Severoatlantického shromáždění v Londýně, kde            byl ČSFR udělen statut přidruženého delegáta. Od té doby lze datovat            i opuštění myšlenky celoevropské bezpečnostní struktury, založené na            bezpečnostní komisi pod KBSE/OBSE. Naopak, vůdčí  politické  síly            začínají prosazovat myšlenku, že základním pilířem (středo)evropské            bezpečnosti by mělo být do budoucna NATO a  nikoli jiná bezpeč-            nostní  struktura.  V  lednu  1991  zveřejnilo  Občanské  fórum  program","72            6. ČESKÁ REPUBLIKA NA CESTĚ K ZAJIŠTĚNÍ BEZPEČNOSTI: INTEGRACE DO NATO             se základními cíli zahraniční politiky ČSFR. Dle něho jsou hlavními            cíli zajištění bezpečnosti státu a vytvoření co nejlepších podmínek pro            svobodný styk našich občanů a občanů druhých zemí. Československo            dle něj usiluje o to, aby se co nejdříve stalo členem Evropského spole-            čenství, garanta míru a svobody spatřujeme v Alianci. Ani nejnovější            vývoj nevede dle programu OF ke snížení jejího významu. NATO            zůstává jedním z hlavních pilířů budování nového celospolečenského            bezpečnostního systému. Po násilném potlačení demonstrací za ne-            závislost v  pobaltských státech ze strany ozbrojených sil sovětského            Ministerstva vnitra postupně i  další středoevropské státy, stejně jako            západní Evropa a USA, dospěly k názoru, že Varšavskou smlouvu pod            vedením Sovětského svazu není možné reformovat, naopak, mělo by            co nejdříve dojít k jejímu rozpuštění. K dohodě o rozpuštění došlo na            konci února 1991. Hned na počátku března 1991 pak byly dohodnuty            oficiální kontakty mezi ČSFR a  NATO: návštěvy civilních a  vojen-            ských delegací z  Československa v bruselském sídle NATO, návštěvy            představitelů NATO a  vrchního velitelství spojeneckých sil v  Evropě            (SHAPE) v  Československu a  návštěvy československých vojenských            odborníků v  SHAPE. Na konci března pak navštívil prezident ČSFR            Václav Havel jako první hlava postkomunistického státu sídlo NATO.            Další významný krok na cestě  k  přibližování s  NATO byl učiněn            v  dubnu, kdy Severoatlantické shromáždění (NAA) nabídlo ČSFR,            Maďarsku a Polsku účast na činnosti NAA jako asociovaným členům.            Na počátku října 1991 pak poprvé zcela jasně vyjádřili ministři zahra-            ničních věcí Polska, Maďarska a ČSFR na setkání v Krakově společně            přání, aby jejich země byly zapojeny do činnosti NATO. Zároveň však            v téže době (během říjnové návštěvy prezidenta Václava Havla v USA)            řekl vysoce postavený činitel americké vlády, že USA jsou proti tomu,            aby se Československo, Maďarsko a Polsko staly členy Severoatlantic-            kého paktu. Jsou však pro to, aby tyto země měly úzký vztah k paktu,            který by jim umožnil dialog se západní aliancí o takových záležitos-            tech, jako je hospodářská spolupráce a rozvoj. To sice nebylo poselství,            které by Československo chtělo slyšet, nicméně existovala naděje, že            postupnými kroky bude možné USA přesvědčit. Takovým „postup-            ným krokem“ pak bylo zasedání rady NATO v Římě, kde byla vytvo-            řena Rada pro spolupráci (NACC) umožňující širší dialog mezi NATO            a střední a východní Evropou. Inaugurační zasedání NACC proběhlo","73            6. ČESKÁ REPUBLIKA NA CESTĚ K ZAJIŠTĚNÍ BEZPEČNOSTI: INTEGRACE DO NATO             v  prosinci 1991 za účasti 16 zemí NATO a  9 středo- a  východoev-            ropských zemí. První setkání vojenského výboru NATO s  ministry            obrany a náčelníky generálních štábů zemí střední a východní Evropy            se uskutečnilo v dubnu 1992. V průběhu roku 1992 a 1993 pak zesílily            snahy středoevropských zemí (ČR, Polsko, Maďarsko a  Slovensko)            o přijetí do NATO. V reakci na to přišla americká strana na podzim            roku 1993 (na říjnovém zasedání ministrů obrany NATO v  němec-            kém Travemünde) s  myšlenkou „Partnerství pro mír“. V  prosinci se            následně ministři zahraničních věcí členských zemí NATO shodli na            podpoře programu „Partnerství pro mír“. Program byl definitivně            schválen na vrcholné schůzce NATO v lednu 1994 za účasti americ-            kého prezidenta B. Clintona v Bruselu. V rámci stejné evropské cesty            proběhla oficiální návštěva prezidenta USA Billa Clintona v Praze. Jed-            nal s českou politickou reprezentací a s prezidenty států Visegrádské            skupiny o projektu integrace do NATO Partnerství pro mír. V březnu            1994 pak předseda české vlády V. Klaus podepsal v Bruselu dokument            o připojení České republiky k projektu Partnerství pro mír a na konci            dubna byla oficiálně zahájena činnost koordinačních skupin států            Partnerství pro mír na velitelství SHAPE v Monsu. Konkrétní a prak-            tické kroky pak rychle následovaly. Na konci června 1994 zahájila čin-            nost Brigáda rychlého nasazení, která má plnit úkoly při obraně státu            a zabezpečovat součinnost s jednotkami NATO, v polovině července            1994 schválil Senát Kongresu USA dodatek o  amerických zahranič-            ních operacích ve vojenské spolupráci s Polskem, Maďarskem a Čes-            kou republikou v rámci jejich sbližování s NATO a hned v září téhož            roku proběhlo historicky první společné cvičení NATO s  armádami            v Partnerství pro mír „Most spolupráce 94“ v Polsku u Poznaně. Velice            důležité v tomto ohledu bylo, že americký kongres schválil v říjnu 1994            tzv.  Brown-Simonův dodatek, který navrhuje  rozšíření vojenské  spo-            lupráce USA mimo jiné s  Českou republikou  a  Slovenskem v  rámci            jejich sbližování s NATO. Všechny tyto kroky byly nezbytné pro sbli-            žování vojenských kapacit obranných sil NATO a střední Evropy, bez            něhož by nebylo členství v alianci myslitelné.               Zajímavé bylo, že česká vláda, díky svému tehdy rozšířenému            odporu proti středoevropské koordinaci a  spolupráci (Visegrádské            skupině), neměla velký zájem o společný postup V4 vůči NATO. Kon-            krétně například v lednu 1994 odmítl tehdejší ministr obrany Antonín","74            6. ČESKÁ REPUBLIKA NA CESTĚ K ZAJIŠTĚNÍ BEZPEČNOSTI: INTEGRACE DO NATO             Baudyš účastnit se setkání ministrů obrany Visegrádské skupiny ve            Varšavě a  prohlásil, že nevidí žádný důvod ke koordinaci postupu            zemí Visegrádské čtyřky ve vztahu k NATO. Obecně se nicméně nálada            nesla spíše ve znamení optimismu s ohledem na vstup ČR do NATO,            byť například v únoru 1995 prohlásil ministr obrany Vilém Holáň po            návratu z NATO, že Česká republika vstoupí do NATO, ovšem patrně            nikoli dříve, než před rokem 2006. Oproti tomu v USA navrhla skupina            republikánských zákonodárců vládě zákon, kterým by nabídla čtyřem            středoevropským zemím vstup do NATO nejpozději do 10. ledna roku            1999. Podobný optimismus podpořila i návštěva ministra obrany USA            Williama Perryho v České republice v září 1995. Z jeho úst tehdy za-            zněla silná podpora začlenění České republiky  do NATO, mimo jiné            prohlásil, že „ČR učinila ze všech zemí střední a  východní Evropy            největší pokrok směrem k  integraci do NATO. Rusko nebude rozho-            dovat o  tom, zda se NATO rozšíří nebo ne“. Klíčovým kritériem pro            přistoupení byla podle Perryho kompatibilita české armády a  otázky            finančních zdrojů. Ve stejném měsíci přijal tehdejší generální tajemník            NATO Willy Claes v sídle NATO zástupce 26 zemí programu Partner-            ství pro mír, aby je seznámil s obsahem interní studie NATO, zabývající            se budoucím rozšířením Aliance o  nové členy ze střední a  východní            Evropy. Zahájil tak prakticky proces rozšiřování NATO, který by měl            podle většiny předpokladů vyvrcholit na přelomu století přijetím prv-            ních nových členů.               V  České republice mezitím neprobíhala reálná společenská či po-            litická diskuse o členství v NATO. Čas od času se sice objevily určité            kontroverze, jako když se začalo diskutovat o  možnosti, že ČR bude            muset umístit taktické jaderné zbraně na svém území, či když opoziční            levicové strany volaly po referendu o vstupu do NATO. V říjnu 1995            prezident Václav Havel i premiér Václav Klaus se vyslovili proti pořá-            dání referenda o vstupu České republiky do NATO. Ovšem otázku, jak            patřičně oslovit širokou veřejnost s  otázkou vstupu do NATO, řešily            i jiné země než ČR. Například na 41. valném shromáždění nevládního            Sdružení Atlantické  smlouvy (ATA) v  Torontu byly Česká republi-            ka  a  Norsko přizvány do sedmičlenné poradní rady, která promýšlí            strategii, jak osvětlovat smysl a cíle NATO široké veřejnosti. V prosinci            pak NATO adresovalo České republice  pozvání k  účasti v  mnohoná-            rodních jednotkách IFOR. Česká republika svou účast schválila, ve-","75            6. ČESKÁ REPUBLIKA NA CESTĚ K ZAJIŠTĚNÍ BEZPEČNOSTI: INTEGRACE DO NATO             řejnost nebyla nijak zásadně proti. Stejně tak těsně před Vánoci 1995            podpořila Poslanecká sněmovna přístup České republiky  k  dohodě,            podle níž by ozbrojené síly členských států Severoatlantické rady pro            spolupráci v  případě pobytu na území členského státu NATO nebo            státu účastnícího se Partnerství pro mír měly převzít právní režim            obvyklý v těchto případech v členských státech NATO. To však nezna-            mená,  že  by proti vstupu do  NATO  neexistovala  opozice.  Například            v  polovině ledna 1996 se v  Praze konala mezinárodní konference za            mír a proti rozšiřování NATO, kterou v Praze pořádala římská nadace            Nina Pastiho. Její účastníci přijali takzvanou Pražskou výzvu, jejímž            hlavním tématem je kritika plánovaného vstupu České republiky  do            NATO a cílů této organizace. Akce se zúčastnili představitelé 32 organi-            zací z 21 zemí, za Českou republiku především komunističtí poslanci.            Zhruba ve stejné době opoziční ČSSD odsouhlasila prosazování refe-            renda o případném vstupu České republiky do NATO a ministerstvo            vnitra zaregistrovalo občanskou iniciativu Veřejnost proti NATO.               Mezitím pokračovala diskuse o  rozšíření na mezinárodní úrovni.            V prosinci 1995 bylo na zasedání Severoatlantické rady na úrovni mi-            nistrů zahraničí rozhodnuto o  tom, že z  hlediska dalšího rozšiřování            NATO bude rok 1996 zasvěcen takzvané druhé etapě procesu rozšiřo-            vání. Jednání o tom, které státy budou přijaty a kdy k tomu dojde, by            se měla konat až v roce 1997. V lednu zahájila Severoatlantická rada            formálně „intenzivní individualizovaný dialog“ se státy Partnerství pro            mír a vyzvala je, aby na tuto nabídku v co nejkratší době odpověděly.            Jinými slovy, NATO dává najevo, že nedojde k  velkému, „regionál-            nímu“ rozšíření, naopak, rozšiřování bude probíhat spíše individuální            cestou. Česká republika na to reagovala zvýšením intenzity svých            příprav na členství. V  jarních měsících 1996 však pokračovaly prak-            tické přípravy na přibližování k NATO na úrovni Ministerstva obrany            a Armády ČR. Ministerstvo obrany např. připravilo zvláštní týmy, které            by měly navštívit jednotlivé země NATO a seznámit je s připraveností            a  možnostmi České republiky  k  integraci do struktur aliance. Česká            strana uvažovala o  vytvoření „diskusních dokumentů“ k  problema-            tice rozšíření NATO, které by projednaly orgány Aliance. NATO pro            ČR uvolnilo 598 z  2  200 utajených norem TANAG. Jedná se o  tajné            standardy materiálně technické oblasti, operačně taktických postupů            i  administrativy. V  polovině března česká  vláda ustavila  koordinační","76            6. ČESKÁ REPUBLIKA NA CESTĚ K ZAJIŠTĚNÍ BEZPEČNOSTI: INTEGRACE DO NATO             orgán na úrovni náměstků ministrů, který se měl zabývat přípravami            na případnou integraci země do NATO. V poradní skupině byli vedle            zástupců ministerstev obrany a  zahraničí také představitelé minister-            stev financí, obchodu a  průmyslu a  některých dalších orgánů státní            správy. Skupina měla koordinovat činnost země při snahách o  vstup            do aliance, protože integrace je záležitostí celého státu, spolu s  tímto            orgánem měla pracovat také skupina na úrovni ředitelů odborů zain-            teresovaných resortů. Ve stejné době také Česká republika jako první ze            zemí, které se ucházely o členství v NATO, předala v bruselském sídle            Aliance dokumenty k  zahájení intenzívního dialogu, který měl před-            cházet rozhodování o  tom, kdy a  s  kým budou zahájeny rozhovory            o  přijetí. První schůzka v  rámci „intenzivního individualizovaného            dialogu“ věnovaná konkrétním tématům souvisejícím s  budoucím            členstvím České republiky v Alianci proběhla v dubnu 1996. Delegace            při rokování v bruselském sídle NATO vedli první náměstek ministra            zahraničí Alexandr Vondra a  zástupce generálního tajemníka NATO            pro  politické otázky  Gebhardt  von  Moltke.  V  červenci 1996 repub-            lika  obdržela od NATO podrobný dotazník předávaný každoročně            členským státům pro plánování obrany.               Jak již bylo naznačeno, velkou překážkou na středoevropské cestě do            NATO bylo Rusko, které považovalo rozšíření Severoatlantické aliance            za své přímé ohrožení. Velkým ústupkem proto bylo, když v  dubnu            1996 Ruský ministr zahraničí Jevgenij Primakov prohlásil, že Rusko je            připraveno akceptovat přijetí středoevropských zemí do NATO, pokud            by Aliance do těchto zemí nerozšířila své vojenské struktury. To ovšem            nebylo pro středoevropské státy příliš přijatelné a na červencové kon-            ferenci NATO ve Varšavě vyzval prezident Václav Havel k jasnému sta-            novení sfér vlivu mezi rozšířeným NATO a Ruskem. Je ovšem patrné, že            ruské požadavky nepadaly zcela na neúrodnou půdu a v otázce plného            zapojení do vojenských struktur nepanovala naprostá jistota. Jinak si            nelze vysvětlit, že v září 1996 ministr zahraniční Jozef Zieleniec vybídl            NATO, aby respektovalo postoje uchazečů o  členství při případných            jednáních s Ruskem o dohodě, jejímž uzavřením ruský prezident Boris            Jelcin podmínil nyní rozšíření NATO. Naopak, v květnu 1997 prohlásil            premiér Klaus, že Česká republika  přijme členství v  NATO v  plném            rozsahu, nebude žádat žádné výjimky a  klást žádné požadavky. Více-            méně byla ale tato otázka vyřešena k obecné spokojenosti již v prosinci","77            6. ČESKÁ REPUBLIKA NA CESTĚ K ZAJIŠTĚNÍ BEZPEČNOSTI: INTEGRACE DO NATO             1996, když NATO oznámilo, že na území případných nových členů            neumístí jaderné zbraně. I  díky tomu pak v  dubnu 1997 mohl ruský            premiér Viktor Černomyrdin v Moskvě prohlásit, že Rusko v případě            vstupu České republiky do NATO neplánuje žádné odvetné akce, ani            pokud  jde  o  dodávky  palivoenergetických  zdrojů.  V  tomto  koopera-            tivnějším ovzduší došlo k podpisu Charty mezi Ruskem a NATO, po            němž v květnu 1997 prezident Václav Havel prohlásil, že Charta je cesta            správným směrem, zároveň však uvedl, že si nemyslí, že by se Rusko            mohlo stát členem NATO a připomněl, že transformace NATO je nevy-            hnutelná. Naopak, ruští komunisté nadále příkře odmítali vstup České            republiky  do NATO a  předvídali ústy předsedy Komunistické strany            Ruské federace a  poslance ruské Státní dumy Gennadije Zjuganova            odvetná opatření.               V  květnu proběhlo portugalské jednání NATO, kde členské státy            aliance v  debatě o  rozšiřování Aliance rozdělily kandidátské země na            dvě skupiny. Ze 12 kandidátů se hovořilo o pěti – zatímco přijetí České            republiky, Maďarska a  Polska je považováno za doslova hotovou věc,            diskutuje se o kandidatuře Rumunska a Slovinska. V návaznosti na to            se český ministr zahraničí Josef Zieleniec poprvé veřejně vyslovil pro            to, aby první vlna postkomunistických zemí přijímaných do NATO            byla spíše menší. Nepřímo se tak vyslovil proti přijetí Rumunska            a Slovinska, ale vyjádřil zájem, aby šance na budoucí přijetí neztratilo            Slovensko. Česká republika byla připravena po madridském summitu            (1997), od něhož již očekávala přizvání ke vstupu do NATO, začít spo-            lečně s  Polskem „intenzivně jednat“ s  NATO o  svém novém statutu.            Celkově čeští politici již nešetřili optimismem – např. v  dubnu 1997            právě ministr zahraničí Zieleniec před členy sněmovního zahranič-            ního výboru uvedl, že při předpokládaném dodržení stanoveného            harmonogramu procesu rozšiřování NATO bude Česká republika sla-            vit oslavy čtyřiceti let existence NATO v březnu 1999 již jako členská            země. Na konci června pak vláda schválila zřízení Výboru pro integraci            České republiky  do Severoatlantické aliance, který bude koordinovat            přípravu země na členství v NATO, významným krokem byl také vznik            Národního bezpečnostního úřadu, jehož činností je ochrana utajova-            ných skutečností.               V rámci aliance mezitím dále doutnal spor o to, kolik zemí v první            vlně přijmout. Zatímco plných devět z  16 členských států NATO","78            6. ČESKÁ REPUBLIKA NA CESTĚ K ZAJIŠTĚNÍ BEZPEČNOSTI: INTEGRACE DO NATO             podporovalo myšlenku, aby byly v  rámci první vlny rozšíření přijaty            za členy NATO kromě České republiky, Polska a  Maďarska také Ru-            munsko a Slovinsko, Spojené státy (a Island) prosazovaly menší první            skupinu rozšíření. V červnu 1997 tuto ideu veřejně podpořil i americký            prezident Bill Clinton. V České republice také rostly snahy o problema-            tizaci vstupu ČR do NATO. Například počátkem června 1997 zaslali            poslanci KSČM dopis členům Kongresu USA a představitelům NATO            v Bruselu s informací o tom, že vysoké procento občanů České repub-            liky  je proti vstupu do NATO. V  podobném duchu schválilo v  téže            době předsednictvo ČSSD dokument, ve kterém se hlásí k  referendu            o  vstupu do NATO, k  bezjadernému statutu České republiky  a  k  ne-            umisťování cizích vojenských základen v republice.               V červenci 1997 proběhl v Madridu historický summit, kde se s de-            finitivní platností rozhodlo o tom, že Aliance nabídne členství České            republice, Maďarsku a Polsku. Znamená to, že Česká republika zahájí            okamžitě vstupní rozhovory, které mají trvat do prosince, kdy na pra-            videlném zasedání ministrů zahraničí NATO a  Euroatlantické rady            partnerství spolu s  ostatními podepíše protokol o  přistoupení k  Wa-            shingtonské smlouvě. Od ledna 1998 poběží ratifikační proces. Přizvání            České republiky k tomu, aby se ucházela o členství v Alianci, přivítali            všichni čeští politici s  výjimkou komunistů a  republikánů. Česká re-            publika  zřídí  nový  zastupitelský  úřad  při  sídle  NATO  v  Bruselu,  vel-            vyslancem byl jmenován Jaroslav Šedivý, bývalý náměstek ministra            zahraničních věcí a bývalý velvyslanec ve Francii, dosavadní velvysla-            nec v Belgii. Od této doby se datují finální přípravy na vstup ČR do            Aliance. Již v srpnu 1997 Česká republika obdržela od Severoatlantické            aliance první návrh chystaných jednání o  připojení k  NATO. Podle            představ NATO by se měly ve čtyřech až šesti kolech jednání dohod-            nout podmínky, za nichž Česká republika k NATO přistoupí. Vlastní            jednání začala v  polovině září. Na počátku září pak vláda schválila            materiál „Institucionální zajištění příprav na plnou integraci České            republiky do Organizace Severoatlantické smlouvy (NATO)“ spolu se            strukturou a statutem vládního a pracovního výboru pro integraci do            NATO. Vládní výbor vedl předseda vlády Václav Klaus, místopředsedy            byli ministr zahraničí Jozef Zieleniec a  ministr obrany Miloslav Vý-            borný.  Pracovní výbor fungoval  na úrovni náměstků ministrů  a  jeho            úkolem bylo koordinovat praktickou součinnost orgánů státní správy","79            6. ČESKÁ REPUBLIKA NA CESTĚ K ZAJIŠTĚNÍ BEZPEČNOSTI: INTEGRACE DO NATO             při začleňování do NATO. Na konci září Rada NATO na úrovni vel-            vyslanců rozhodla, že zástupci České republiky, Maďarska a Polska se            budou od roku 1998 moci účastnit pravidelných schůzí Rady NATO            a výborů Aliance včetně ministerských zasedání. Pozvané země budou            více než pozorovatelé a méně než členové. V listopadu 1997 Česká re-            publika ukončila pátým kolem rozhovory o vstupu do NATO. Vedoucí            delegace Karel Kovanda odevzdal náměstkovi generálního tajemníka            NATO Klausu-Peteru Klaiberovi dopis, potvrzující zájem České repub-            liky  vstoupit do Aliance, adresovaný nejvyššímu představiteli NATO            Javieru  Solanovi.  Následně  pak  v  prosinci  1997  slavnostně  podepsali            ministři zahraničních věcí Aliance Protokoly o vstupu České republiky,            Maďarska a Polska do NATO. Oficiálně tak potvrdili přijetí do Aliance,            jež je teď závislé jen na ratifikaci protokolů v parlamentech členských            zemí. V  polovině ledna přechodná vláda Josefa Tošovského jedno-            myslně rozhodla o  přistoupení republiky k  Washingtonské smlouvě            a  v  návaznosti na tento krok iniciovala co nejrychlejší projednání            a schválení této smlouvy v českém Parlamentu. K tomu došlo následně            v polovině dubna 1998, kdy Poslanecká sněmovna Parlamentu schvá-            lila přistoupení České republiky do NATO poměrem 154 ku 38 hlasům.            Proti hlasovali poslanci KSČM a  SPR-RSČ a  v  Senátu hlasovalo pro            vstup 64 senátorů, proti byli tři a  dvanáct senátorů nebylo hlasování            přítomno. Posledním – a již slavnostním – aktem završujícím vstup ČR            do NATO, bylo podepsání listiny o přistoupení České republiky k Se-            veroatlantické smlouvě na konci února 1999, kterým se ze strany České            republiky ukončil proces vstupu země do Aliance. Ve stejnou chvíli            obdobný dokument podepsal ve Varšavě i polský prezident Aleksander            Kwaśniewski.  Konečně  12.  března  1999  se  Česká  republika  oficiálně            stala členem Severoatlantické aliance. Ministr zahraničí  Jan Kavan            a jeho kolegové z Polska a Maďarska Bronislaw Geremek a János Mar-            tonyi odevzdali ve městě Independence v  americkém státě Missouri            ministryni zahraničí USA Madeleine Albrightové ratifikační listiny            o vstupu svých zemí do NATO.","80                                             7. NÁVRAT DO EVROPY             7.            NÁVRAT DO EVROPY                Návrat do Evropy byl hlavním sloganem polistopadového vývoje české            politiky, ekonomiky a společnosti. Formálním i institucionálním vyjá-            dřením tohoto chytlavého sloganu byl bolestivý a  nesmírně náročný            proces integrace ČR do Evropské unie. Obtížnost a bolestivost tohoto            procesu si však byl jen málokdo vědom na jeho počátku. Na rozdíl            od vstupu do NATO, kdy byla vážena všechna pro a  proti, rozhod-            nutí připojit se k  Evropským společenstvím (později EU) bylo spíše            instinktivní a intuitivní. K tomu napomohl i fakt, že v komunistickém            Československu neexistovala téměř žádná představa o tom, co Evrop-            ská společenství znamenají. Na politické, mediální i akademické úrovni            byla Evropská společenství téměř cele ignorována (diplomatické kon-            takty s ES ustanovila ČSSR až v srpnu 1988). V prosince 1989 první            polistopadová československá vláda M. Čalfy požádala Evropskou            komisi (EK) o  započetí rozhovorů o  smlouvě o  obchodu a  vzájemné            spolupráci. Tato smlouva byla uzavřena v květnu 1990 a stanovila ča-            sový rámec pro postupné odstraňování obchodních bariér a  rovněž            ustanovila společný výbor EK a Československa, který měl tento rámec            pomáhat naplňovat. Ve skutečnosti však byl reálný dopad této dohody            minimální, neboť například nezahrnoval oblasti uhlí a oceli, které byly            v té době pro ČSFR klíčové, stejně tak jako zůstaly platné významné            tarify na zemědělské a textilní výrobky, opět zásadní součásti českého            hospodářství. Tento postup vyvolal zklamání na straně československé            vlády. Větší význam mělo rozšíření evropského programu PHARE (pů-            vodně program zaměřený na pomoc při restrukturalizaci Polska a Ma-            ďarska) na ČSFR a  další vybrané postkomunistické země v  červenci            1990. V letech 1990–1992 pak ČSFR obdržela prostředky rovnající se            100  milionům  eur  transformační  pomoci  (zejména  zaměřené  na  re-            strukturalizaci průmyslu, hospodářství, životního prostředí, dopravní            infrastruktury). Z důvodu nespokojenosti s existující platnou dohodou            s EK se ČSFR nadále pokoušela prosadit sblížení s Evropskými spole-            čenstvími na jiném smluvním základě. Rovněž Evropská komise do-            spěla k názoru, že nejlepším prostředkem, jak zajistit vývoj, bezpečnost","81                                             7. NÁVRAT DO EVROPY             a stabilitu regionu, je nabídnout středo- a východoevropským státům            perspektivu členství, pochopitelně v  závislosti na splnění předvstup-            ních podmínek. V  srpnu 1990 EK připravila návrh tzv. Evropských            dohod (jejich název se záměrně lišil od tzv. Asociačních dohod, které            byly zaměřeny na neevropské země, bez perspektivy členství v  ES).            Vlastní jednání začala v prosinci 1990 a byla velice obtížná díky lišícím            se (zejména) hospodářským zájmům obou stran. Tato jednání částečně            odhalila skutečnou hloubku problémů a pragmatismu, který stál za lí-            bivým sloganem „návrat do Evropy“. Přesto se po roce jednání poda-            řilo v prosinci 1991 dohodu podepsat, spolu s Polskem a Maďarskem.            Výsledná dohoda byla směsí úspěchu a  zklamání. Na jedné straně se            sice EK zavázala do deseti let zapojit Československo do zóny volného            obchodu a do šesti let snížit překážky volnému obchodu, stranou však            zůstala řada „citlivých odvětví“ jako zemědělství, textil, uhlí a ocel, kdy            EK stanovila přísné mantinely pro export z levnějších středo- a výcho-            doevropských zemí. Pražská reprezentace se cítila zejména poškozena            ustanovením kvót na ocel, neboť československý ocelářský průmysl            měl obrovský potenciál, ale po postupné ztrátě východních trhů nebylo            kam československou ocel vyvážet. Z ekonomických dat následujících            několika let je patrné, že z Evropských dohod profitovaly spíše členské            země ES/EU, neboť jejich export do ČSFR/ČR rostl o poznání rychleji            než export ČR do EU, byť tento jev měl i jiné důvody než jen restrik-            tivní opatření EK.               Největším zklamáním však v  každém případě byla skutečnost, že            se ani přes značnou snahu nepodařilo do Evropské dohody prosadit            přímou zmínku o  perspektivě členství v  ES. Česká republika spolu            s dalšími kandidátskými zeměmi proto pokračovala v tlaku na EK na            užší integraci s ES. Jejich hlasy byly podporovány zejména Německem,            Dánskem, Velkou Británií, naopak proti se nejvíce stavěla Francie. Jako            výsledek tohoto tlaku prezentovala Evropská komise na počátku roku            1992 zprávu s názvem Evropa a výzvy rozšíření, v níž EK navrhla řadu            konkrétních opatření s cílem většího sepjetí kandidátských zemí a ES.            I  nyní se však opakovala situace z  předchozích let, kdy se zejména            středomořské země stavěly proti intenzifikaci hospodářských a  poli-            tických vazeb. Ke skutečnému pokroku tedy došlo až na kodaňském            summitu v červnu 1993, který představoval milník na cestě ke středo-            a  východoevropskému rozšíření Evropské unie, neboť vlastně přemě-","82                                             7. NÁVRAT DO EVROPY             nil otázku, zda dojde k rozšíření, na otázku, kdy a za jakých podmínek.            Kodaňský summit zároveň tyto podmínky, které se následně vžily pod            označením Kodaňská kritéria, poměrně jasně stanovil. Šlo o následující            tři základní kritéria:              1.  Politické  kritérium: kandidátská země musí dosáhnout stability               institucí, garanci demokracie, vládu práva, ochranu lidských práv               a respekt k menšinám.             2.  Ekonomické kritérium: kandidátská země musí mít fungující tržní               ekonomiku, která bude dostatečně konkurenceschopná, aby mohla               odolávat konkurenčním tržním tlakům uvnitř ES.             3.  Legislativní kritérium: kandidátská země musí přejmout a imple-               mentovat evropskou legislativu a  dostát těmto závazkům tak, aby               země byla plně kompatibilní s cíli politické, hospodářské a měnové               unie.                Zároveň Evropská rada deklarovala, že ES se rozšíří pouze v  pří-            padě, že bude dosahovat patřičné absorpční kapacity nových zemí            a nedojde k ohrožení dalšího prohlubování integračního procesu. Zá-            roveň bylo na této radě deklarováno, že obchodní bariéry vůči středo-            a východoevropským zemím budou odstraňovány v rychlejším tempu,            než bylo předpokládáno v Evropských dohodách.               Dalšímu pokroku napomohla ratifikace a  vstup v  platnost  Maas­            trichtské  dohody v  listopadu 1993. Intenzivnějšímu postupu ze strany            EU rovněž napomohl vzestup nacionalistických tendencí v Rusku a es-            kalace napětí na Balkáně. Tyto procesy ukázaly, že prodemokratické            změny ve střední, východní a jihovýchodní Evropě nejsou nezvratné,            a  že  je  tudíž  zapotřebí  aktivnější  politiky  ze  strany  EU  při  podpoře            kandidátských zemí na jejich transformační stezce. Bylo přitom jasné,            že nejlepším nástrojem pro ovlivnění rychlosti a hloubky transformace            v kandidátských zemích je jasná perspektiva členství v EU. Neopomí-            jejme rovněž fakt, že k aktivnějšímu přístupu vyzývala Evropskou unii            i administrativa amerického prezidenta Billa Clintona (např. na sum-            mitu NATO v Bruselu v lednu 1994).               První  formální  přihlášku  ke  vstupu  do  EU  podalo  Maďarsko  na            konci března 1994, následováno Polskem počátkem dubna 1994. Česká            republika, vedena vůči EU zdrženlivým premiérem Václavem Klau-","83                                             7. NÁVRAT DO EVROPY             sem (ODS), váhala s  podáním přihlášky až do ledna 1996. Mezitím            se EU rozhodovala, zda bude upřednostňovat celoregionální přístup            k  rozšiřování, tj. počká, až bude připravena celá skupina kandidátů,            nebo zaujme tzv. princip regaty, tj. poskytne možnost včlenit se do EU            i  jednotlivým nejlépe připraveným kandidátům. Zatímco Německo            preferovalo druhou variantu tak, aby se mohli lépe připravení kandi-            dáti (jako např. Česká republika a Slovinsko) přičlenit dříve, Francie se            stavěla proti. V zájmu ČR pochopitelně bylo upřednostnit individuální            přístup, ovšem hlavním protiargumentem bylo, že není možné usku-            tečnit rozšíření bez Polska. Přesto vláda ČR zaujala unilaterální přístup            k EU, což bylo rovněž reflektováno v jejím pojetí středoevropské regio-            nální spolupráce. Perspektiva rychlejšího členství založená na indivi-            duálním posuzování jednotlivých kandidátských zemí ovšem vzala za            své spolu s  francouzským předsednictvím EU v  první polovině roku            1995. Navíc na počátku roku 1996 se EU rozhodla započít přípravy            nové mezivládní konference zaměřené na důslednou revizi Maastricht-            ské smlouvy a zdálo se nepravděpodobné, že by rozhodnutí o rozšíření            padlo před ukončením mezivládní revize.               Další posun však přesto nastal, a to v podobě závěrů Madridského            summitu v prosinci 1995. Přesto, že se na summitu opět nepodařilo            nastavit jasný „jízdní řád“ rozšíření EU, Evropská komise deklarovala            svůj záměr začít vstupní rozhovory s  nejlépe připravenými kandi-            dáty a  za tímto účelem podrobila kandidátské země detailnímu            hodnocení.  Česká  republika  tak  od  roku  1996  musela  každoročně            zodpovídat dotazníky obsahující více než tisíc podrobných otázek.            Evropská komise hodnotila připravenost České republiky následu-            jícím způsobem:               -  Česká republika vykazuje charakteristiky demokracie se stabilními               institucemi garantujícími vládu práva, lidských práv a  respekt               k minoritám (s výhradami vůči českému postoji vůči romské men-               šině),              -  Česká republika může být považována za fungující a konkurence-               schopnou tržní ekonomiku,              -  Česká republika by se měla více zaměřit na převádění evropské               legislativy do národního práva.","84                                             7. NÁVRAT DO EVROPY                Přes celkově pozitivní hodnocení EK zaujala kritický postoj k obec-            nému stavu příprav ČR na členství v EU. Tento stav byl mimo jiné dán            tím, že česká vláda V. Klause nepřistupovala k přípravám z politických            důvodů právě aktivně. Přechodný kabinet, který nastoupil po překva-            pivém pádu vlády v listopadu 1997, stejně jako menšinová sociálně-de-            mokratická vláda M. Zemana, vzešlá z předčasných voleb v roce 1998,            výrazně urychlily přípravy na členství, zejména v  oblasti přejímání            evropské legislativy. Mezitím se podařilo České republice dosáhnout            dalšího významného mezinárodního úspěchu, když v  březnu 1999            vstoupilo spolu s Polskem a Maďarskem do NATO.               Vlastní vstupní vyjednávání bylo formálně a  ceremoniálně zapo-            čato na konci března 1998. Vyjednávání bylo rozděleno na dvě hlavní            fáze –  první fáze, pro niž se vžilo označení  „screening“, porovnávala            kompatibilitu a připravenost kandidátských zemí v jednotlivých oblas-            tech (kapitolách). Česká republika oficiálně ukončila „screening“ v čer-            venci 1999. Skutečné vyjednávání pak představovalo snahu obou stran            vyjednat co nejvýhodnější podmínky vstupu. Šlo zejména o vyjednání            nejrůznějších úlev a přechodných období z platné evropské legislativy.            Jako příklad mohou sloužit výjimky pro přistupující země ve finančně            nákladné oblasti ochrany životního prostředí, kdy  bylo  kandidátům            umožněno změkčení jejich závazků. Na druhé straně kandidátské            země souhlasily s  výjimkami z  volného pohybu pracovních sil, kdy            z  obav před přílivem levných pracovníků z  nových členských států            většina „starých“ členských zemí EU usilovala o  přechodné uzavření            svého pracovního trhu pro pracovní síly z nových zemí. Vyjednávání            vedl tým Ministerstva zahraničních věcí pod vedením hlavního vy-            jednavače Pavla Teličky. Některé kapitoly byly uzavírány poměrně            snadno, jiné, kvůli politické citlivosti či komplexnosti a složitosti (jako            například energetika, ochrana životního prostředí, regionální rozvoj či            zemědělství), si vyžádaly více času a  úsilí. Značná překážka rozšíření            byla odstraněna v prosinci 2000, kdy se členské země EU dohodly na            revizi Amsterodamské smlouvy (1997) a  podepsaly smlouvu z  Nice.            Tím  EU  dosáhla  potřebné  institucionální  reformy  nezbytné  pro  his-            toricky  největší  rozšíření  Evropské  unie.  Předchozí  institucionální            rámec byl vytvořen pro EU s 12 či 15 členy, pro EU s 25 členy by bylo            nemyslitelné, aby Maastrichtská institucionální struktura fungovala.            Česká republika uzavřela poslední kapitolu na konci ledna 2003. Sym-","85                                             7. NÁVRAT DO EVROPY             bolicky opět v Kodani v prosinci 2002 stanovila Evropská rada datum            vstupu nových členských zemí do EU na 1. květen 2004. Pro potvrzení            vstupu bylo v České republice poprvé (a dosud naposledy) v její histo-            rii uspořádáno celostátní referendum, které se konalo v červnu 2003.            Za poměrně nízké účasti (55 % oprávněných voličů) se česká veřejnost            vyslovila  jednoznačně  pro  vstup  do  EU,  když  se  pro  vstup  vyslovilo            více než 77 % voličů. Prvního května 2004 se tak Česká republika stala            plnoprávným členem Evropské unie.               ČESKÁ REPUBLIKA V EU –            ČESKÁ STOPA V BRUSELU, UNIJNÍ STOPA V ČR              Institucionální důsledky vstupu ČR do EU             Vstupem ČR do EU došlo k  několika podstatným změnám v  oblasti            politického rozhodování a tvorby politiky. Vstupem do EU český Par-            lament delegoval své některé (přesně vymezené) výlučné legislativní            pravomoci na orgány EU. Exekutivní (tj. výkonné a vymáhací) pravo-            moci nadále zůstávají v rukou členských států. Evropská komise má jen            omezenou roli v exekutivní rovině, její hlavní úloha spočívá v dohledu            nad aplikací a dodržováním evropského práva členskými státy. Hlavní            „exekutivní“ oblastí, kde se však český stát vzdal svých pravomocí, je            oblast sjednávání některých obchodních dohod se třetími státy, jakkoli            rozhodnutí o  uzavření takovéto smlouvy nadále zůstává Radě EU, tj.            mezivládnímu orgánu.               Díky členství v EU však došlo i k některým významným změnám            ve vnitřním rozhodovacím mechanismu. Zásadním procesem, o němž            byla již řeč výše, je postupný přesun rozhodovacích pravomocí od            Ministerstva zahraničních věcí směrem k  Úřadu vlády. Tento proces            souvisí  jak  s  politickými  preferencemi aktuálně zainteresovaných ak-            térů, tak ale s postupným rozšířeným zapojením celého spektra státní            správy do politik, které se tak či onak týkají EU. Zatímco v  období            vyjednávání vstupu ČR do EU bylo pochopitelné, že se vyjednávání            soustředila v rukou několika profesionálních diplomatů a zbytek státní            správy nedisponoval příliš rozsáhlými zkušenostmi s unijní problema-            tikou, postupným zapojováním dalších resortů a orgánů státní správy","86                                             7. NÁVRAT DO EVROPY             se ukazuje jako nezbytné koordinovat evropské záležitosti nikoli            z  jednoho resortu, ale z  orgánu, který je alespoň formálně ostatním            resortům nadřízen. Takovým orgánem je Úřad vlády, který spadá pod            předsedu vlády. Podstatným impulzem pro tento posun byl výkon            českého předsednictví v Radě EU (viz níže). Úskalím tohoto procesu            je skutečnost, že z personálního hlediska disponuje Úřad vlády omeze-            ným  počtem  pracovníků,  zatímco  MZV  má  pro  unijní  problematiku            celou škálu zkušených diplomatů.               ČR V EU PO VSTUPU Z HLEDISKA JEDNOTLIVÝCH POLITIK             Hospodářská oblast a zemědělská politika             Pochopitelně největší důsledky i výzvy v EU pro ČR vyplývají ze zapo-            jení do jednotlivých politik EU, ze zapojení do diskusí o budoucnosti            EU a ze zodpovědnosti ČR jakožto jednoho ze členů celého společen-            ství. Nejvíce bezprostředním dopadem na ČR bylo zapojení do společ-            ného obchodního prostoru. Zde ČR dlouhodobě zastává pozici, která            podporuje plné dokončení jednotného společného evropského hos-            podářského prostoru. Tato priorita vyplývá celkem přirozeně z  toho,            že ČR je malá země s omezenou kapacitou domácího trhu, a je proto            životně závislá na exportu. Na jednotném trhu EU (někdy také ozna-            čovaném jako vnitřní trh) se mohou lidé, zboží, služby a kapitál pohy-            bovat stejně svobodně jako v rámci jedné země a nejsou při tom nijak            omezováni hranicemi států ani jinými překážkami jako v minulosti.               Program vzájemného otevření trhů předpokládal odstranění všech            dosavadních omezujících národních bariér, desítek a stovek národních            předpisů, a  na jejich místě zavedení společně dohodnuté evropské            úpravy umožňující volný pohyb po celém vnitřním trhu. Pokroku při            vytváření funkčního vnitřního trhu bránily  tři hlavní bariéry, které            poprvé identifikovala Bílá kniha o dokončení vnitřního trhu (1985):              1.  Fyzické: na vnitřních hranicích mezi členskými státy se nadále udr-               žovaly kontroly zboží i osob,             2.  Technické: značně rozsáhlý rejstřík odlišných národních předpisů,               jež brzdily volný pohyb zboží, služeb i pracovníků,","87                                             7. NÁVRAT DO EVROPY              3.  Daňové: rozdíly v sazbách nepřímých daní, jež nejen deformovaly               obchod, ale vynucovaly si kontrolu na hranicích mezi členskými               státy.                Zatímco většinu těchto překážek se podařilo v minulosti postupně            odstraňovat, nadále přetrvávají zejména následující překážky v dalším            postupu vzájemného otevírání trhu: 1) odlišné  vnitrostátní daňové            systémy; 2) Odvětví služeb zaostává za trhem se zbožím (přestože od            roku 2006 mohou firmy nabízet řadu služeb přes hranice); 3) Stále            existují  oddělené trhy jednotlivých států  v  oblasti finančních služeb,            energetiky a  dopravy; 4) Elektronický obchod  mezi zeměmi EU se            rozjíždí pomaleji než na vnitrostátní úrovni a existují výrazné rozdíly            v  předpisech, normách a  postupech, jež každá země používá; 5) Je            třeba zjednodušit pravidla pro  uznávání odborných kvalifikací, aby            bylo  hledání  práce  pro  kvalifikované  pracovníky  v  ostatních  zemích            EU snazší.               S určitou výjimkou harmonizace vnitrostátních daňových systémů            patří Česká republika mezi země, které téměř bezvýhradně podporují            odstranění zbývajících zmíněných bariér. Důvod je nasnadě – Česká            republika disponuje omezeným vnitřním trhem a  převážnou část            českého domácího produktu tvoří export. Jinými slovy – české hos-            podářství je životně závislé na exportu, a tudíž i na co nejliberálnějším            přístupu k obchodu.               S obchodem bezprostředně souvisí otázka vstupu ČR do Evropské            měnové unie (správně Hospodářské a měnové unie), či zjednodušeně            do tzv. eurozóny. K připojení ke společné evropské měně se ČR zavá-            zala při podepsání smlouvy o vstupu ČR do EU, nicméně současná si-            tuace nenasvědčuje brzkému splnění tohoto závazku. Předně, ČR zatím            neplní všechna stanovená konvergenční kritéria, tj. podmínky, které je            nutné před zapojením do jednotné měny splnit.             Konvergenčních kritérií je pět:              1.  Rozpočtový deficit veřejného sektoru – nesmí dlouhodobě pře-               kročit 3 procenta hrubého domácího produktu. Toto kritérium ČR               dlouhodobě neplnila, nicméně v  roce 2013 se očekává, že se pod               tento horizont česká ekonomika vejde.","88                                             7. NÁVRAT DO EVROPY              2.  Celkový dluh veřejného sektoru nesmí dlouhodobě překročit 60               procent hrubého domácího produktu (toto kritérium ČR plní, nic-               méně kumulovaný dluh se stále zvyšuje, od roku 2009 do roku 2012               se zvýšil ze 34,2 % na 45, 7 %).             3.  Kritérium cenové stability (míra inflace – měřeno podle spotřebi-               telských cen – nesmí přesáhnout během jednoho roku 1,5 procent-               ního bodu průměrné inflace tří zemí s nejnižší inflací) ČR v roce               2012 nesplnila zejména kvůli zvýšení DPH.             4.  Kritérium dlouhodobých úrokových sazeb, kdy úroková sazba ČNB               nesmí překročit během jednoho roku před rozhodnutím o vstupu               o více než 2 procentní body průměr ve třech cenově nejstabilnějších               členských zemích, ČR nyní plní.             5.  Měna musí být udržována v  povoleném fluktuačním pásmu me-               chanismu směnných kurzů Evropského měnového systému bez               devalvace vůči jiným měnám po dobu dvou let před rozhodnutím               o vstupu – toto kritérium je prozatím pro ČR nerelevantní, neboť               ještě nevstoupila do hodnoceného období.                 Klíčová kritéria jsou právě udržitelnost veřejných financí (tj. podíl            celkového dluhu na DPH) a rozpočtový deficit. Obě kritéria ČR plní,            či se očekává jejich plnění v brzké době. Přesto však je předpokládané            datum vstupu ČR do eurozóny nadále odkládáno. Rozhodnutí je tedy            nyní spíše politického než ekonomického charakteru. Hlavními argu-            menty jsou nevyzpytatelnost budoucnosti celého projektu měnové            unie a možné negativní dopady přijetí eura na české hospodářství a na            schopnost České národní banky autonomně reagovat na hospodářské            výzvy  aktivní  měnovou  politikou.  Autonomie  ČNB  v  oblasti  měnové            politiky bude v případě připojení k měnové unii omezena. Stejně tak            ovšem zaznívají argumenty ve prospěch přijetí eura. Zaprvé, ke vstupu            do měnové unie se ČR zavázala ve smlouvě o přistoupení do EU. Za-            druhé, vstup do měnové unie zabezpečí větší měnovou stabilitu, důle-            žitou pro české hospodářství. Jednotná měna by rovněž měla přispět            k větší atraktivitě české ekonomiky z hlediska investic a obchodu, což            jsou klíčové oblasti pro české, na export a výrobu orientované hospo-            dářství. Zatřetí, stále větší objem klíčových rozhodnutí o budoucnosti            celé EU je rozhodován mezi státy eurozóny a pro Českou republiku je            nevýhodné stát mimo tuto rozhodovací strukturu. Z toho vyplývá, že","89                                             7. NÁVRAT DO EVROPY             otázka stran přidružení ČR ke společné měně není otázkou ryze eko-            nomickou, neboť přesvědčivé argumenty zaznívají na obou stranách.            Jde o  otázku zejména politickou a  bude záležet na politickém, nikoli            ekonomickém rozhodování hlavních aktérů české zahraniční politiky.               Česká republika je zemí s relativně malým domácím trhem, její eko-            nomika je proto životně závislá na exportu. Proto ČR tradičně podporuje            co největší prohlubování a liberalizaci vnitřního obchodu v EU, jakkoli            často naráží (zejména v  oblasti liberalizace služeb) na ochranářskou            politiku zemí s vyššími mzdami, obávajících se „sociálního dumpingu“            a jiných pro ně negativních hospodářských jevů. S tím souvisí i snaha            ČR podporovat co nejdůslednější odstranění omezení volného pohybu            osob (ČR se např. snažila – spolu s ostatními zeměmi V4 – dosáhnout            v co nejdřívějším termínu vstupu do schengenského systému).               Ve vůbec nejrobustnější společné politice EU – společné zeměděl-            ské politice – ČR jedná na základě toho, že je zemí s relativně malým            zemědělským sektorem (ve srovnání např. s Polskem a zejména Fran-            cií, tradičním advokátem rozsáhlé podpory zemědělství). Proto česká            vláda v posledních letech tradičně podporuje snížení podílu podpory            zemědělské politiky na celkových unijních výdajích, stejně tak tlačí na            liberalizaci a  zjednodušení společné zemědělské politiky, stejně jako            na liberalizaci obchodu zemědělského trhu. Na druhé straně se ČR            brání některým prvkům reformy společné zemědělské politiky, jako            například omezení podpory velkým farmám (družstvům), které tvoří            většinu českého zemědělství.               Česká republika je relativně chudou zemí, zároveň však s  mnoha            problémy v oblasti znečišťování životního prostředí, neboť tato otázka            byla v období komunistické diktatury zanedbávána. Tato kombinace ji            staví do nepříjemného postavení, neboť s ohledem na rozvoj hospodář-            ství si nemůže dovolit nákladná restriktivní environmentální opatření,            zároveň však patří k  největším znečišťovatelům v  EU. Stejně tak ČR            pravidelně patří k zemím, které se staví obezřetně ke globálním unij-            ním aktivitám směřujícím k omezení emisí skleníkových plynů.             Regionální – kohezní politika             Regionální politika (kohezní politika – politika soudržnosti) byla vy-            tvořena k  vyrovnání rozdílů mezi chudými a  zaostávajícími regiony","90                                             7. NÁVRAT DO EVROPY             na straně jedné a bohatými a prosperujícími regiony na straně druhé.            Základy této politice byly položeny v  sedmdesátých letech a  stala se            postupně  jednou  z  nejvýznamnějších  politik  EU.  V  rozpočtovém  ob-            dobí 2007–2013 se podílela na unijním rozpočtu 36 %, což z  ní činí            druhou největší výdajovou položku EU po Společné zemědělské poli-            tice. Hlavními nástroji jsou strukturální fondy (80 % výdajů) a kohezní            fond, který poskytuje finanční podporu relativně chudým členským            zemím. Z toho je jasně patrné, že právě regionální politika představuje            jednu z klíčových arén pro ČR jakožto rozvíjející se země, jejíž většina            regionů nedosahuje 75 % HDP Evropské unie. ČR je proto tzv. čistým            příjemcem z rozpočtu EU, tj. je jí přiznáno více unijních prostředků,            než kolik jich odvádí. V jednání o unijním rozpočtu pro léta 2007–2013            ČR stála na straně „vítězů“ jednání, neboť jí bylo přiznáno téměř dva-            cet sedm miliard eur, což představuje třetí nejvyšší alokaci prostředků            mezi všemi  členskými  státy  a  vůbec  nejvyšší  částku  v  přepočtu  na            obyvatele.               Bohužel, přes některé pozitivní trendy zůstává zkušenost se schop-            ností řádně čerpat strukturální fondy bolestivá a  čerpání v  mnoha            klíčových oblastech výrazně vázne. Při jednání o finančním rámci EU            (rozpočtu) pro léta 2014–2020 byla Česká republika svými hospodář-            skými reáliemi tlačena do dvojaké pozice. Vzhledem k ekonomickému            programu i prioritám vlády se vláda Petra Nečase stavěla za omezený            rozpočet a co nejnižší odvody do EU, zároveň však usilovala o nesní-            ženou finanční podporu strukturální/kohezní politiky. ČR tak seděla            doslova na dvou židlích, kdy patřila do tzv. „skupiny přátel koheze“, tj.            skupiny zemí, které usilují o  zachování robustní strukturální politiky            (kde hrálo vůdčí roli Polsko), ale zároveň podpořila skupinu zemí, které            odmítaly navyšování unijního rozpočtu (kde naopak hrála vůdčí roli            Velká Británie). Problém této pozice spočíval v  tom, že zkrátka není            možné požadovat štědrost z  unijního rozpočtu a  zároveň prosazovat            úspornost při jeho vytváření. U některých blízkých partnerů (zejména            Polska) pak tato dvojaká pozice vyvolala určité neporozumění. Přesto            se podařilo udržet základní soudržnost ve středoevropském regionu            a  jednání o  rozpočtu vyústila v  relativní úspěch. Do budoucna však            bude pravděpodobně ČR čelit větším výzvám stran financování            strukturálních fondů, neboť díky rozšiřování EU o méně hospodářsky            vyspělé země se snižuje průměr HDP EU a je možné očekávat, že ČR","91                                             7. NÁVRAT DO EVROPY             se stane čistým plátcem, tj. zemí, která více do rozpočtu přispívá, než            z něj dostává.             Politika rozšíření, demokratizace a lidská práva             Podpora rozšíření EU patří již od vstupu ČR do unie mezi její hlavní            evropské priority. Je to dáno několika faktory – zaprvé jsme zemí s bez-            prostřední zkušeností s komunismem a s obtížemi, které nastávají při            vyrovnávání se s jeho dědictvím. Zadruhé máme v živé paměti, jak je            důležité mít při transformačním a integračním úsilí na své straně ně-            jaké spojence, kteří jsou schopni naše zájmy udržovat v povědomí EU.            Zatřetí, i z čistě sobeckého a racionálního zájmu je pro Českou repub-            liku, i z hlediska geografického, životně důležité, aby prostor na východ            a  jihovýchod od našich hranic pokračoval ve svém demokratizačním            úsilí, možná jednou v  budoucnosti korunovaném plným členstvím            v  unii. Česká republika se oprávněně obává zamrznutí transformač-            ního procesu a  vytváření jakési nové železné opony mezi Západem            a  Východem. Neboť ČR by se tak ocitla na unijní periferii se všemi            negativními důsledky,  které tato pozice obnáší.  Tradičně  se  česká  di-            plomacie orientovala v této politice na Balkán, východní dimenzi „ob-            jevila“ až po svém vstupu do EU. V EU se pak ČR (spolu s ostatními            státy v platformě V4) pokouší prosadit názor, že východnímu a jihový-            chodnímu sousedství by měla být věnována adekvátní pozornost ze-            jména ve srovnání s dlouhodobější a tradičnější jižní – středomořskou            – dimenzí evropského sousedství.               ČR A DISKUSE O BUDOUCNOSTI EU – LISABONSKÁ SMLOUVA             V  Evropské unii probíhají téměř neustálé diskuse o  její budoucnosti            a o patřičném institucionálním rámci EU. ČR stála až do období krátce            před svým vstupem do EU mimo tyto diskuse. První institucionální            reformou, jíž se ČR účastnila již jako členský stát, byla reforma, která            vedla  v  přijetí  Lisabonské smlouvy (původně známa pod názvem            „Reformní smlouva“), jež doplňuje předchozí dvě smlouvy, které            tvoří legislativní základnu Evropské unie (jde o tzv. Římskou smlouvu            a Maastrichtskou smlouvu, ustanovující EU).","92                                             7. NÁVRAT DO EVROPY                Cílem reformních diskusí bylo dokončit proces, který byl započat            Amsterodamskou smlouvou (1997) a Nicejskou smlouvou (2001), jejichž            cílem bylo posílit a zlepšit efektivitu a zároveň demokratickou legitimitu            EU a posílit koherenci unijních aktivit. Mimo jiné bylo zřejmé, že stávající            unijní instituce a pravidla nemohou fungovat efektivně pro rozšířenou            EU. Stávající institucionální rámec byl postaven pro 15 členů Evropské            unie (s určitými změnami v Nicejské smlouvě, které přechodně dovolily            rozšíření na 25 členů). Bylo ovšem jasné, že tento stav není dlouhodobě            udržitelný a zároveň by nebylo možné uvažovat o dalším rozšiřování EU,            což je mj. i jedna z dlouhodobých unijních priorit ČR.               Původní vyjednávání o  modifikaci unijních institucí započaly již            v roce 2001 a vyústily v návrh „Smlouvy zakládající evropskou ústavu“.            Záměrem „evropské ústavy“ bylo nahradit předchozí smlouvy (nikoli            doplnit) novým dokumentem – ústavou. Ústavní smlouva byla rati-            fikována většinou zemí (nikoli však Českou republikou), v roce 2005            byla odmítnuta ve francouzském a nizozemském referendu. Následo-            valo zhruba dvouleté „období reflexe“, během něhož se státy dohodly            na tom, že existující smlouvy budou zachovány a budou pouze dopl-            něny novou reformní smlouvou.               Diskuse o  reformě EU po odmítnutí evropské ústavní smlouvy            zintenzivněly v  průběhu německého předsednictví Radě EU v  první            polovině 2007. Pozice české vlády v  sobě kombinovala dva základní            proudy. Vůči EU obezřetnou až odtažitou pozici ODS, která nebyla            právě horlivým zastáncem reformní smlouvy, jež měla dále prohloubit            evropský integrační proces. Na druhé straně však vláda cítila odpověd-            nost a chtěla úspěšně dokončit reformní proces tak, aby se EU mohla            zaměřit na aktuální substantivní problémy, včetně agendy rozšíření,            které by bylo bez reformní smlouvy nemyslitelné. Při vlastních jed-            náních ČR nevystupovala nikterak asertivně, s ohledem na priority se            zaměřila na otázku budoucího rozdělení hlasů pro hlasování v  Radě            EU.  Obávala  se  zásadního  oslabení pozice  ČR v  Radě,  způsobeného            novým  rozdělením hlasů v  Radě  jednotlivým  zemím,  u  něhož  bylo            očekáváno oslabení menších unijních zemí. ČR obhajovala rovnováhu            mezi principem rovné reprezentace dle počtu obyvatel na jedné straně            (tento princip oslabuje pozici ČR) a  principem rovné reprezentace            států (tento princip naopak pozici ČR posiluje). Zároveň se ČR stavěla            po bok zemí, které usilovaly o to, aby z textu smlouvy zmizely všechny","93                                             7. NÁVRAT DO EVROPY             zmínky o symbolech státnosti EU (hymna, vlajka, ministr zahraničních            věcí a podobně). V obou případech se ČR stala součástí určitého šir-            šího proudu a nestála osamoceně. Podobně tomu bylo i u požadavku,            který si česká vláda určila jako „klíčový“, což byl požadavek tzv. obou-            směrné flexibility, umožňující přesun kompetencí z národní na evrop-            skou úroveň, ale také jejich návrat zpět na národní úroveň. Tento po-            žadavek byl (ovšem v nezavazující formě) v konečném textu zakotven.            V  podobném duchu ČR usilovala o  větší vliv národních parlamentů.            Dále česká vláda usilovala o to, aby se v textu reformní smlouvy neob-            jevila Charta základních práv Evropské unie. Namísto toho se měla EU            připojit svým podpisem k Evropské konvenci o lidských právech. Tato            iniciativa nebyla úspěšná. Zároveň ČR usilovala o to, aby rozhodování            v  EU bylo transparentnější a  demokratičtější. Tento požadavek je            v podstatě běžným a trvalým voláním většiny zejména menších států,            ovšem bez specifičtějších návrhů k tomu, jak k větší transparentnosti            a demokratičnosti institucí dospět. Reformní smlouva byla podepsána            v polovině prosince 2013 na summitu v Lisabonu (odtud název Lisa-            bonská smlouva) a ČR svůj podpis připojila.               V  krátkosti, Lisabonská smlouva přinesla několik zásadních změn            do institucionální struktury EU, největšími institucionálními „vítězi“ se            však každopádně stal Evropský parlament, kterému byly přiznány nové            pravomoce, a také Evropská rada, která částečně přebrala úlohu Evrop-            ské komise v iniciaci určitých aktivit, a to i díky tomu, že nově nepřed-            sedá ER každého půl roku jedna země, ale na dva a půl roku prezident            (předseda) Evropské rady. V  rovnováze sil mezi ER a  EK tedy došlo            k  posílení Rady. Oslabení EK také vyplývá z  vytvoření speciálního            postu vysokého představitele EU pro zahraniční věci a  bezpečnostní            politiku (v  podstatě jde o  ekvivalent ministra zahraničí). Dříve byly            vnější záležitosti více pod kontrolou EK, nyní byla vytvořena vlastní            separátní instituce – Evropská služba vnější akce – kterou vede právě            vysoký představitel pro zahraniční věci, a  tím se zahraniční politika            částečně vymkla kontrole EK. Evropská rada byla navíc oddělena od            Rady ministrů, která tím byla také částečně oslabena. V rozhodování            v Radě došlo k posílení hlasování pomocí (dvojí) kvalifikované většiny            na úkor konsensuálního hlasování. Od roku 2014 již tedy nebude ve            většině oblastí mít žádný národní stát právo veta, naopak, každé roz-            hodnutí, které získá podporu nejméně 55 % hlasů v Radě a bude repre-","94                                             7. NÁVRAT DO EVROPY             zentovat souhlas států čítajících dohromady nejméně 65 % občanů EU            (proto dvojí většina), bude platné, navzdory případnému nesouhlasu            jednoho nebo více států. Dále byla zakotvena možnost vystoupit z EU,            jakož i tzv. občanská iniciativa, která ukládá EK zabývat se podnětem,            pod který se podepsalo přinejmenším 1 milión občanů. Lisabonská            smlouva také zaručuje větší zahrnutí národních parlamentů do rozho-            dování, a  to (mj.) díky prodloužení času pro projednávání legislativy            a  díky možnosti národních parlamentů spojit se a  požadovat po EK            revizi či přímo stažení navrhovaného legislativního aktu.               Jak bylo řečeno, česká vláda připojila svůj podpis k  Lisabonské            smlouvě v prosinci 2007, poté ovšem (od března 2008) započal drama-            tický domácí politický boj o ratifikaci smlouvy v Parlamentu. Diskuse            o zahraniční politice v létech 2008 a 2009 se nesla do velké míry právě            ve znamení ratifikace Lisabonské smlouvy. Tehdejší předseda vlády Mi-            rek Topolánek sice zdrženlivě, přesto však obhajoval ratifikaci smlouvy            z důvodů naznačených výše. Premiér nebyl v jednoduché pozici – mu-            sel se vyrovnávat s tlakem vlastních euroskeptických poslanců v ODS,            včetně nesmlouvavé opozice vůči smlouvě ze strany euroskeptického            prezidenta Václava Klause a  jeho příznivců. Na druhé straně na pre-            miéra tlačily vládní proevropské strany, Zelení a  KDU-ČSL, přičemž            vládní koalice disponovala jen velmi křehkou většinou. Výrazně pro ra-            tifikaci Lisabonské smlouvy byla opoziční ČSSD. Celou diskusi o ratifi-            kaci je navíc nutné umístit do kontextu toho, že zároveň probíhala snad            ještě vypjatější jednání o možném umístění americké radarové stanice,            jako součásti americké národní protiraketové obrany (kdy byly strany            v podstatě zrcadlově obráceny, tj. Zelení, ČSSD a částečně KDU-ČSL            proti radaru, ODS spíše pro). Parlamentní diskuse započala v březnu            2008. Krátce po započetí diskuse Senát zaslal Lisabonskou smlouvu            k Ústavnímu soudu, aby přezkoumal, zda je smlouva v souladu s čes-            kou ústavou. Ústavní soud tak získal pozici významného aktéra zahra-            niční politiky, neboť v podstatě není příliš jasné, co by se stalo, pokud            by Ústavní soud rozhodl proti Lisabonské smlouvě. Senátní rozhodnutí            ještě přililo oleje do ohně vnitropolitické diskuse, stejně jako irské refe-            rendum o Lisabonské smlouvě, které v červnu roku 2008 smlouvu za-            mítlo. Proti-unijně orientované politické proudy v čele s prezidentem            Klausem se vyslovily pro pozastavení ratifikačního procesu, vláda jako            celek však takový krok neučinila.","95                                             7. NÁVRAT DO EVROPY                Na konci listopadu 2008 Ústavní soud rozhodl, že Lisabonská            smlouva je v  souladu s  českou ústavou. Přesto nedošlo k  diskusi            o souhlasu s ratifikací v Parlamentu až do února 2009, což postavilo            českou vládu do poněkud nepříjemné situace, neboť již v lednu 2009            ČR za ujala ve své historii poprvé roli předsednické země Radě EU            (díky tomu, že Lisabonská smlouva ještě nevstoupila v  platnost, ČR            vykonávala svou roli stále podle starých pravidel, tj. s daleko větší zod-            povědností a pravomocemi, než jak je tomu v současnosti). Ratifikační            debata proběhla na počátku roku 2009 a  sněmovna vyslovila souhlas            s ratifikací 18. února 2009, Senát pak po hojně sledované diskusi (ne-            boť v té době měla v Senátu většinu eurorealistická ODS) na počátku            května 2009. Souhlas s ratifikací v Parlamentu byl mimo jiné umožněn            tím, že Parlament schválil doprovodné usnesení, kterým zapovídá české            vládě  přenést jakoukoli pravomoc na unijní instituce bez výslovného            souhlasu obou komor Parlamentu. Přesto však ještě nebyl ratifikační            diskusi konec – prezident Václav Klaus v rozporu s ústavními principy            a  zvyklostmi odmítl svým podpisem smlouvu ratifikovat, mezi tím            ještě skupina 17 senátorů znovu poslala Lisabonskou smlouvu k pře-            zkoumání Ústavnímu soudu. Soud sice poměrně velice rychle rozhodl            ve prospěch smlouvy, větším problémem však bylo rozporuplné roz-            hodnutí prezidenta Klause neratifikovat smlouvu svým podpisem. Svůj            podpis podmínil výjimkou pro ČR ze závazků vůči Chartě základních            práv Evropské unie. Vládě, vedené nyní již novým – přechodným            – předsedou vlády Janem Fischerem, se podařilo vyjednat v průběhu            podzimu 2009 kompromisní řešení s vyhlídkou na to, že v budoucnu            bude výjimka ČR poskytnuta (dosud se tak nestalo) a V. Klaus Lisabon-            skou smlouvu podepsal. Smlouva začala platit v prosinci 2009.               ČESKÉ PŘEDSEDNICTVÍ RADĚ EU             Diskuse o předsednictví a přípravy na jeho výkon začaly více než dva            roky před jeho vlastním výkonem (leden – červen 2009). Původní            přípravy započaly dokonce již za vlády koalice vedené ČSSD v letech            2005–2006. Intenzivněji se začalo s přípravami až po ustanovení druhé            vlády M. Topolánka (která získala důvěru v závěru roku 2006). Bezpro-            středně poté byl zřízen post místopředsedy vlády pro evropské záleži-","96                                             7. NÁVRAT DO EVROPY             tosti (Alexander Vondra), který byl pověřen jak řízením příprav, tak            posléze i vlastním výkonem předsednictví. Díky nestabilní politické si-            tuaci (výsledky parlamentních voleb v červnu 2006 neposkytly jasnou            většinu pro budoucí vládu) se však přípravy prodlužovaly a oddalovaly,            ve srovnání s jinými, podobně velkými státy (např. Slovinsko). Většina            energie v  průběhu příprav byla vynaložena zaprvé na formulaci ob-            sahových priorit  předsednictví  a  zadruhé  na  přípravu organizačního            zajištění výkonu předsednické funkce.               Z  převažující liberální politické  orientace  tehdejší vládní koalice            (ODS, KDU-ČSL, Zelení) a také z faktu, že přípravy předsednictví spa-            daly zejména pod křídla liberální ODS, vyplývala skutečnost, že se tento            liberální proud promítl i  do hlavních priorit předsednictví. Hlavním            mottem se stalo heslo reflektující tento pro-liberální moment: „Evropa            bez bariér“. V průběhu roku 2007 pak probíhal poměrně dlouhý a dů-            sledný proces naplňování hlavního hesla reálným obsahem. V  říjnu            2007 byla zveřejněna první verze priorit českého předsednictví. Za            hlavní prioritu bylo zvoleno téma „Evropa konkurenceschopná a ote-            vřená“, které bylo dále doplněno o témata Energetika udržitelná a bez-            pečná, Evropa jako globální aktér, Rozpočet pro budoucnost Evropy            a Evropa bezpečná a svobodná. Dle následného dokumentu z července            2008 bylo těchto pět oblastí zúženo na tři, na takzvaná tři E: Ekonomika,            Energie  a  Evropská  unie  ve  světě.  Stěžejní  prioritou  přitom  bylo  ono            první E – Ekonomika. Zaměřila se na snahu prohloubit vnitřní trh EU            (dlouhodobá priorita ČR), liberalizaci obchodu a  inovační potenciál            EU. Priorita „energetická“ pak odrážela diskursivní politické nastavení            tehdejší vlády, které výrazně podporovalo témata energetické bezpeč-            nost a  liberalizace v  oblasti energií. Konkrétně se mělo předsednictví            zaměřit na rozvoj společné evropské energetické politiky, na fungující            evropský vnitřní trh s plynem a elektrickou energií, zahrnovalo ovšem            také (díky vládní přítomnosti Zelených) oblast ochrany životního            prostředí. V oblasti Evropa jako globální aktér se pak odrážely zahra-            ničněpolitické priority tehdejší vlády. Zaznívala tudíž potřeba silného            transatlantického partnerství a také rozšiřování demokratické stability            do sousedství EU, mimo jiné i pomocí nástroje rozšiřování EU na vý-            chod a na jihovýchod. Mělo rovněž dojít k posílení vztahů s Izraelem.               Jak tomu obvykle bývá, plány a priority jsou jedna věc, realita me-            zinárodní i domácí politiky jsou pak věcí zcela odlišnou. Česká vláda","97                                             7. NÁVRAT DO EVROPY             převzala otěže předsednictví 1. ledna 2009 po velice ambiciózní Francii,            vedené hyperaktivním prezidentem Nicolasem Sarkozym, který se jen            nelehko loučil s možností ovlivňovat evropské dění z pozice předsedy            Rady. Horší však bylo, že evropské země, stejně jako celý svět, si na            konci roku 2008 začaly stále  palčivěji  uvědomovat rostoucí problémy            globální, finanční a  následně i  hospodářské krize. Ještě akutnější pak            byl konflikt v Gaze, kdy těsně před Novým rokem 2009 Izrael provedl            rozsáhlou ofenzívu na cíle hnutí Hamáz na palestinském území. Navíc            téměř současně došlo k  prudkému omezení dodávek ruského plynu            do východní a střední Evropy díky roztržce mezi ruskou a ukrajinskou            vládou. Zejména pokus aktivně se zapojit do řešení situace v Gaze byl            podkopán již zmíněnou snahou francouzského prezidenta nadále            působit z  pozice lídra EU, na druhou stranu se české vládě podařilo            kreativním způsobem napomoci vyřešit tzv. plynovou krizi. V každém            případě však bylo již na počátku výkonu předsednictví jasné, že tři udá-            losti, které na sebe vzaly brzy akronym tři G (global crisis, Gaza a Gas),            překryjí přinejmenším na určitou dobu české priority „tři E“. Přesto se            ke konci první poloviny předsednictví již zdálo, že se česká vláda učí            vyrovnávat s  nástrahami předsednictví, proběhlo několik úspěšných            summitů a vše probíhalo i po organizační stránce spíše pozitivně. Na            konci března však došlo k  bohužel celkem typickému obrázku české            politiky, kdy vnitropolitické zájmy a půtky převážily nad širší státnic-            kou zodpovědností a  sérií chybných rozhodnutí na straně premiéra,            vládní koalice a  opozičních stran došlo k  vyjádření nedůvěry vládě,            která právě držela evropské předsednictví. Podobnou situaci unijní dě-            jiny zaznamenaly několikrát, např. v devadesátých letech v případě Itá-            lie, jde však o věc velice neobvyklou a její negativní důsledky byly ještě            posíleny skutečností, že ČR předsednickou funkci vykonávala poprvé.            Po pádu vlády bylo české předsednictví v podstatě paralyzované z hle-            diska prosazování vlastních priorit, neboť tyto potřebují jak silný vnit-            ro-politický mandát, tak i uznání a důvěru ze strany vnějších partnerů.            Ani jedno se však jak vládě v demisi M. Topolánka, tak ani v květnu            nastoupivší přechodné „úřednické“ vládě J. Fischera silně nedostávalo.            Za hlavní úspěchy přechodné vlády v předsednické roli bychom však            měli vyzdvihnout schopnost zprostředkovat kompromis mezi Irskem            a zbytkem EU, který umožnil nové referendum o Lisabonské smlouvě            v  Irsku (které tentokrát Lisabonskou smlouvu odsouhlasilo), stejně","98                                             7. NÁVRAT DO EVROPY             jako úspěšné spuštění programu Východní partnerství na summitu            v Praze. Zároveň je však nutné dodat, že bez silné německé podpory            by většina ze zmíněných úspěchů byla jen stěží myslitelná.               Z hlediska organizačního a koordinačního zvolila česká vláda semi-            centralizovaný přístup, tj. přístup, kde do koordinace a řízení předsed-            nictví zasahuje více aktérů než jedna instituce (toto však neplatí pro            vytvoření předsednického programu, který byl zhotoven zejména na            úřadu místopředsedy vlády pro evropské záležitosti, s určitými vlivy ze            strany ostatních resortů, ale i akademické obce). Za koordinaci a pří-            pravu agendy zodpovídalo několik orgánů – Výbor pro Evropskou unii            v  rámci Úřadu vlády, který spolupracoval s  Ministerstvem zahranič-            ních věcí a Stálým zastoupením ČR při Evropské unie. Hlavní zodpo-            vědnost za logistiku, rozpočet a komunikační strategii nesla Sekce pro            předsednictví ČR v Radě EU pod místopředsedou vlády pro evropské            záležitosti. Jednotlivá ministerstva zodpovídala za své vlastní politické            oblasti prostřednictvím svých zástupců ve Výboru pro Evropskou unii.            Výbor pro Evropskou unii představuje hlavní orgán vlády zodpovědný            za formulaci českých stanovisek k EU. Sestává ze dvou úrovní – vládní            (jíž předsedá premiér) a pracovní (jíž předsedal v době předsednictví            Radě EU místopředseda vlády pro evropské záležitosti), v jejímž rámci            se tyto zájmy prosazují v  Radě a  COREPERu. Organizací zasedání            institucí Evropské unie v  ČR v  průběhu předsednictví byla pověřena            centrální organizační skupina, která sloužila jako logistická a technická            podpora pro předsednické akce. Skupina zahrnovala zástupce české            vlády, krajů a  představitele České národní banky, Stálé mise ČR při            EU a poskytovatelů služeb. Obecně zajímavou otázkou bylo, kdo bude            předsedat Evropské radě a  zastupovat EU při mezinárodních jedná-            ních. Většina evropských zemí vysílá na tyto akce předsedu vlády,            s  výjimkou Francie a  Finska, které jsou poloprezidentskými systémy.            I  za podmínek parlamentního systému v  případě ČR si však Václav            Klaus nárokoval určitý podíl na těchto aktivitách pro sebe jako prezi-            denta. Většinu jednání tedy vedl sice český premiér, ale vybraná setkání            (s Ruskem, Čínou, Koreou, Japonskem, Pákistánem a Jordánskem) vedl            český prezident. I v tomto ohledu budila česká pozice určité rozpaky            kvůli své nejasnosti a  nejednotnosti. Předsednictví představuje pro            danou zemi značné organizační i  administrativní požadavky. Jednot-            livá ministerstva i Úřad vlády, stejně jako některá velvyslanectví a Stálé","99                                             7. NÁVRAT DO EVROPY             mise při EU, ale i při mezinárodních organizacích, musela dočasně zvý-            šit počet svých zaměstnanců. Celkem bylo vytvořeno 365 dočasných            nových míst. Celkem vyčlenila česká vláda necelé dvě miliardy korun            pro centrálně plánované aktivity a  1,4 miliardy pro resortní aktivity            a ministerské rady.               Vzhledem ke všemu uvedenému neexistuje jednoznačná ani snadná            odpověď na otázku – jak celkově hodnotit české předsednictví? V ob-            lasti předem definovaných priorit se českému předsednictví podařilo            uskutečnit jen  minimální pokrok.  Zejména  priorita  další liberalizace            a  prohlubování vnitřního trhu trpěla narůstající globální finanční            a hospodářskou krizí a česká vláda spíše než další pokrok obhajovala            alespoň ubránění stávajícího stavu proti protekcionistickým tendencím            uvnitř EU. Českému předsednictví se podařilo napomoci dohodě o re-            formě finančních regulací EU a  dokončilo i  smlouvu snižující sazby            DPH pro místní služby. Co se týká mezinárodní či světové ekonomiky,            nebyla česká vláda ani zdaleka hlavním hráčem. Největšího pokroku            se patrně podařilo dosáhnout v oblasti energetické bezpečnosti, ať již            zmíněnou rolí při zprostředkování řešení plynové krize z  ledna 2009            mezi Ruskem a  Ukrajinou, kdy  řada  zemí  středo-  a  východoevrop-            ského regionu skutečně pocítila důsledky nedostatku plynu. České re-            publice se rovněž podařilo přesvědčit Německo, aby otupilo svůj odpor            vůči projektu plynovodu Nabucco a odsouhlasit iniciační financování            tohoto projektu. Nabucco měl být alternativní trasou plynu z  kaspic-            kého regionu do Evropy, obcházející tak Rusko. Dnes je však situace            taková, že realizace Nabucca je tak jako tak v nedohlednu, či spíše je            její šance mizivá. V roce 2009 však i díky českému předsednictví šance            stouply. Úspěchu však ČR dosáhla při zajištění dodatečných finančních            zdrojů pro projekty zaměřené na posílení přeshraniční propojenosti            plynovodů členských zemí. Zároveň se předsednictví podařilo posu-            nout jednání mezi Radou, Evropským parlamentem a Komisí v otázce            třetího energetického –  tzv. liberalizačního – balíčku, směřujícího            k  uvolnění  vnitřního trhu  s  plynem a  elektřinou  a  ke  větší solidaritě            mezi členskými zeměmi v případě potíží s dodávkami energií. Nemalý            úspěch si česká diplomacie (ovšem za vydatného přispění předcho-            zího úsilí diplomacie švédské a  polské) připsala díky schválení pro-            jektu  Východního  partnerství,  a  zejména  díky  souhlasu  s  finančními            prostředky ve výši šest set miliónů eur. Samotný zahajovací summit","100                                            7. NÁVRAT DO EVROPY             Východního  partnerství  v  Praze  v  květnu  ovšem  trpěl  tím,  že  se  jej            i  díky politické krizi v  ČR nezúčastnila řada čelných představitelů            evropských zemí, namátkou například právě francouzský prezident.            I zde hrála roli významná podpora Německa, neboť kancléřka Angela            Merkel do Prahy na summit cestovala (ostatně i finanční zdroje pro Vý-            chodní  partnerství  byly alokovány  zejména  díky  podpoře  Německa).            Dílčí posun zaznamenala také agenda balkánského rozšíření EU, ovšem            klíčovou prioritu – pokrok v  přístupových jednáních s  Chorvatskem            –  se  nepodařilo  posunout  téměř  vůbec  kvůli  vleklým  sporům  mezi            Chorvaty a  Slovinci o  společné hranici. Tím méně se podařilo zpro-            středkovat společný postoj EU vůči Rusku. V oblasti transatlantických            vztahů se podařil českému předsednictví mimořádný kousek, když se            podařilo přesvědčit prezidenta Obamu k  návštěvě Prahy na počátku            dubna u  příležitosti summitu EU-USA. Barack Obama sice přednesl            během své návštěvy jeden z klíčových projevů svého mandátu v úřadu            amerického prezidenta (navrhl „bezjaderný“ svět),  ovšem vlastní ná-            vštěvu negativně ovlivnil již zmíněný pád vlády M. Topolánka, stejně            jako z diplomatického hlediska velice neuvážený výrok M. Topolánka            o tom, že americké stimulační plány jsou „cestou do pekel“.               Jak vidno, s každým úspěchem se rovněž pojí některé více či méně            těžké prohry, celkově české předsednictví neoslnilo z hlediska obsaho-            vého ani z hlediska moderačního, navíc bylo velice silně – symbolicky            i diplomaticky – oslabeno nepochopitelným pádem vlády v jeho prů-            běhu. Na druhou stranu se českému předsednictví podařilo modero-            vat některé spory a vyjednávání, což bývá často považováno za vůbec            nejdůležitější předsednickou roli. Mimořádně dobře si ovšem ČR vedla            z  hlediska organizačního a  při výkonu všednodenní administrativní            agendy předsednictví. Uznání si česká vláda zaslouží už proto, že její            finanční i personální zdroje byly oproti větším zemím omezené, ovšem            počet akcí, setkání, summitů – ať už v ČR či v Bruselu, ale i na stálých            misích u mezinárodních organizací či většiny ambasád po světě – byl            srovnatelný s  ostatními zeměmi. V  součtu (a  v  průměru) řídili čeští            úředníci během každého pracovního dne 25 zasedání, celkem bylo            potřeba zorganizovat na téměř tři tisícovky zasedání na různých úrov-            ních, včetně stovek formálních zasedání Rady EU a pracovních skupin            v Bruselu. Celkově se dle dostupných informací akcí českého předsed-            nictví zúčastnilo na třicet tisíc zahraničních delegátů. Administrativní","101                                            7. NÁVRAT DO EVROPY             a  logistické úspěchy však přese všechno nedokáží zakrýt rozpačitý            dojem, který vyplývá zejména z domácích politických turbulencí a je-            jich negativního dopadu na politickou rovinu výkonu předsednické            funkce.","102                             8. SPOJENÉ STÁTY V ČESKÉ ZAHRANIČNÍ POLITICE             8.            SPOJENÉ STÁTY V ČESKÉ ZAHRANIČNÍ POLITICE                Na česko-americké vztahy po roce 1989 je nutné pohlížet v kontextu            globální role USA jako takové, v kontextu celkových transatlantických            vztahů i v kontextu celého regionu střední Evropy. Jedině tak je možné            pochopit některé klíčové trendy, příležitosti i omezení, které z tohoto            vztahu vyplývají. Právě z hlediska USA jako jednoho z pólů bipolární            konfrontace v období studené války, se zodpovědností, která s tím sou-            visela, je nutné pohlížet na americkou zahraniční politiku vůči středo-            evropskému  regionu  po  skončení  studené  války.  Hlavním  a  vůdčím            principem tehdejšího prezidenta George Bushe bylo zvládnout konec            studené války bez krveprolití a  následně podporovat demokratizační            tendence  v  Sovětském  svazu  (tj.  podporovat  osobně  sovětského  pre-            zidenta Michaila Gorbačova) proti konzervativním komunistickým            proudům uvnitř SSSR. Stejně tak po rozpadu Sovětského svazu byla            absolutní prioritou USA snaha zachovat alespoň elementární stabilitu            post-sovětského regionu, zejména vzhledem k  množství bývalých so-            větských taktických i  strategických zbraní rozmístěných v  některých            bývalých sovětských republikách. Tyto zbraně a jejich potenciální ne-            kontrolované šíření představovalo obrovskou hrozbu pro americkou, ale            i globální bezpečnost. Na tomto půdorysu nezbývalo mnoho prostoru            pro výslovnou a aktivní podporu protirežimních proudů v sovětských            satelitech před revolučním létem a podzimem 1989, neboť nechtěl tlačit            Sovětský svaz příliš do kouta. Stejně tak si nedovolil například podpo-            rovat rozšíření NATO o bývalé středo- a východoevropské země, neboť            i  tento krok by byl oslabením sovětského protransformačního vedení            v jejich souboji s konzervativními silami. Proto někdy bývá americký            prezident G. Bush st. nepřímo obviňován z přílišné opatrnosti a snad            i zbabělosti při formulování své politiky vůči bývalým sovětským sate-            litům. Dále je nutné zaměřit svou pozornost na transatlantické vztahy            a  na evropskou politiku amerického prezidenta jako takovou – zde            je opět nutné uvědomit si, že absolutní prioritou amerického prezi-            denta bylo napomoci sjednocení Německa a nevyvolat tím nestabilitu            v  Evropě.  I  proto  hrála  problematika  středo-  a  východoevropských","103                             8. SPOJENÉ STÁTY V ČESKÉ ZAHRANIČNÍ POLITICE             států v  oněch hektických letech 1989–1991 jen velmi omezenou roli.            Zároveň dochází k určitému rozvolňování transatlantického spojenec-            tví, jehož pevnost byla do velké míry založena na sdílení společného            nepřítele – Sovětského svazu. Po konci studené války a rozpadu SSSR            tento  nepřítel  zmizel  z  geopolitické mapy světa,  přinejmenším v  té            míře, v jaké působil před rokem 1989. Spojené státy tedy obrací čás-            tečně svou pozornost mimo evropský kontinent, kam v období studené            války směřovala většina jejich strategického uvažování.               Ze  všech  těchto důvodů platí, že  přinejmenším do  nástupu ame-            rického prezidenta Billa Clintona Spojené státy nepohlížely na prostor            střední Evropy prizmatem nějakých strategičtějších zájmů. Důležité je            také dodat, že USA pohlížely na střední Evropu jako na komplexní            region, snad s částečnou výjimkou Polska, tj. nedocházelo k přílišnému            rozlišování mezi jednotlivými středoevropskými zeměmi. Na celore-            gionální úrovni si USA kladly zejména následující otázky: jak zajistit            bezpečnost a  stabilitu tohoto regionu; jaký postoj v  tomto ohledu            zaujmout vůči SSSR a  později Rusku; jaká by měla být role NATO            v  obou předchozích otázkách. Znovu ovšem zdůrazněme, že na tyto            otázky bylo odpovídáno s ohledem na globální a transatlantické zájmy            a úvahy USA, tj. nebyly pro Ameriku prioritní. Prvotní idea byla pod-            porovat  Gorbačovovu linii  stabilizace a  demokratizace  celého  Sovět-            ského svazu, čímž by byla zajištěna i stabilita střední Evropy, přičemž            NATO mělo postupně převzít odpovědnost za krizové situace v  Ev-            ropě. Jinými slovy, NATO mělo z pohledu USA rozšířit svou působnost            a zodpovědnost, ale nikoli počet svých členů               Navíc klidný průběh revolucí ve střední Evropě nevyžadoval – na            rozdíl od otázek sjednocení Německa, rozpadu Sovětského svazu či            jednání o  ozbrojení v  Evropě – mimořádnou pozornost USA. Čes-            koslovensko (stejně jako později Česká republika) také nemuselo            překonávat žádné zátěže historických křivd či jiných podobných pro-            blémů, které omezují jiné bilaterální vztahy. Na rozdíl od některých            západoevropských  zemí  hrál  v  české  společnosti  jen  minimální  roli            antiamerikanismus, naopak, existoval široký společenský konsensus,            že dobré a  přátelské vztahy jsou v  samém centru českých národních            zájmů. Amerika měla v  mnoha obdobích (těsně polistopadové nevy-            jímaje) v  očích Čechů určitý nádech romantična a  exotična, spojený            s nekritickým a utopickým uznáváním všeho amerického.","104                             8. SPOJENÉ STÁTY V ČESKÉ ZAHRANIČNÍ POLITICE                Pozitivní roli v prvních měsících po listopadu 1989 sehrála osobnost            Václava Havla a jeho první cesta coby československého prezidenta do            USA. Tuto cestu podnikl v únoru 1990 a dostalo se mu tehdy triumfál-            ního přijetí. Jako první představitel země zpoza bývalé železné opony            vystoupil v americkém Kongresu, kde jeho projev 23krát přerušili často            bouřlivým potleskem. Ještě důležitější však bylo, že se mu podařilo pro            sebe do velké míry získat i pozornost amerického prezidenta G. Bushe.            V oblasti praktických kroků se však USA nadále omezily spíše na tech-            ničtější projekty, jako byla podpora prvních transformačních kroků na-            příklad ve vojenské oblasti, v ekologii, informačních a komunikačních            systémech. Velký význam ovšem měly i investiční a obchodní aktivity            USA, z  hlediska transformace ekonomiky z  východních na západní            trhy klíčové (byť nedosahovaly např. úrovně Německa). Navíc nelze            říci, že by všechny investiční projekty byly vysloveně úspěšné (jako            například působení  firmy  Boeing  v  Aeru Vodochody,  či jiného ame-            rického investora  v  Tatře Kopřivnice).  Prvním  výrazným  politickým            projevem USA vůči regionu bylo ustavení Severoatlantické rady pro            spolupráci v prosinci 1991, která mimo jiné reagovala i na nevyzpyta-            telné procesy v bývalém Sovětském svazu a na rostoucí potřebu více se            věnovat bezpečnostní situaci ve střední Evropě.               Až po nástupu administrativy B. Clintona (leden 1993) začaly USA            ještě aktivněji usilovat o  rozšíření zóny stability a  bezpečnosti. Svým            způsobem to bylo překvapení, neboť Bill Clinton se oproti svému ri-            valovi v  prezidentské kampani soustředil zejména na vnitropolitická            témata v duchu hesla, že studená válka je pryč a nastal čas, aby USA            více dbaly o  své vlastní záležitosti. Navzdory bezprecedentní popula-            ritě G. Bushe poté, co vyhrál (první) válku v Perském zálivu tato stra-            tegie slavila úspěch. V  Evropě tato potenciální tendence nového pre-            zidenta ovšem přirozeně vyvolávala obavy, neboť bezpečnostní výzvy            na evropském kontinentě se nemenšily, spíše naopak – zejména díky            eskalujícímu konfliktu v  Jugoslávii. Rovněž administrativa Billa Clin-            tona však zaujala zprvu strategii „Rusko  na prvním místě“ a  většinu            svých kroků činila s  ohledem na to, aby nepodkopala vratkou pozici            tehdejšího ruského prezidenta Borise Jelcina, v němž spatřovala hlavní            (či  spíše  jedinou)  záruku  pokračování  demokratizačního  procesu            v Rusku. Hlavním „ústupkem“ v tomto ohledu bylo, že USA odmítaly            myšlenku rozšíření NATO, jakkoli tlak na rozšíření ze strany středoev-","105                             8. SPOJENÉ STÁTY V ČESKÉ ZAHRANIČNÍ POLITICE             ropských  zemí,  ale i  některých západoevropských  spojenců (zejména            Německa) postupně narůstal. Až po sérii zklamání a postupném uvě-            domování bezvýchodnosti politiky „ústupků“ vůči Rusku zaujala ame-            rická administrativa asertivnější roli. Od té doby se začíná zahraniční            politika amerického prezidenta více řídit novou strategií rozšiřování            světového společenství svobodných tržních demokracií, poté co stra-            tegie  zadržování  komunismu  byla  úspěšně  dovršena.  USA  by  měly            díky  svému  obrovskému  politickému,  ekonomickému  a  vojenskému            potenciálu stát jako vůdčí středobod zemí, které usilují o prosazování            otevřenějšího a  demokratičtějšího světa. V  lednu 1994 cestoval ame-            rický prezident na svou první návštěvu do středoevropského regionu.            Jako hlavní poselství s sebou přivážel právě ideu postupného otevírání            NATO a  středobodem tohoto poselství byl návrh programu  Partner-            ství pro mír. V únoru roku 1994 byl program přijat. Středoevropskými            zeměmi byl vnímán jako předstupeň vstupu do NATO, v  USA byl            ovšem  také  interpretován  naopak  jako  náhražka  plného  členství.  Již            v lednu 1994 však Bill Clinton pronesl památnou větu, že otázka nezní,            zda NATO rozšířit, ale kdy tak učinit. Proti této politice se objevovaly            vážné výhrady nejen na straně Ruska, které v rozšíření NATO spatřo-            valo přímou hrozbu své bezpečnosti, ale také v USA samých. Dle někte-            rých vlivných osobností v americkém Kongresu nestála hlavní otázka            o rozšíření NATO „zda“ či „kdy“, ale jednoduše „proč“. Obavy z rych-            lého rozšíření se ovšem objevovaly i  v  prezidentově administrativě,            a to zejména kvůli riziku, že se z Ruska v reakci na rozšíření aliance            stane neoimperiální mocnost. Americký prezident však byl již pevně            rozhodnut – navzdory nevysoké podpoře veřejnosti a  rozporuplným            očekáváním ze strany Senátu – podpořit rozšíření NATO. V té chvíli se            staly základní americké cíle v tomto regionu identické i pro ČR (více            viz část věnovaná integraci ČR do NATO).               Z  hlediska ČR nebyla nikdy zpochybněna klíčová role USA pro            ČR v  politické, bezpečnostní a  do velké míry i  ekonomické oblasti.            Všechny polistopadové vlády, prezidenti, všichni ministři zahranič-            ních věcí si uvědomovali zásadní význam USA pro ČSR či pro ČR.            Hlavní spory byly vyřešeny ještě před pádem komunismu, šlo zejména            o  navrácení československého zlata a  kompenzace za americký maje-            tek  znárodněný  E. Benešem  a  pozdějšími  komunistickými  vládami.            Přesto, jak již bylo zmíněno, nemusely vztahy s USA překonávat žádné","106                             8. SPOJENÉ STÁTY V ČESKÉ ZAHRANIČNÍ POLITICE             historické zátěže. Vzájemný vztah není pochopitelně jen idylický.            Stejně jako v případě Německa jde o vztah značně asymetrický. To se            projevovalo například i  tím, že česká vláda často sahala k  nekritické            podpoře americké politiky, a  to i  navzdory odporu veřejnosti či sil-            nému odporu opozice. V 90. letech ještě vcelku silně podporovala česká            veřejnost angažmá USA ve válce v  Perském zálivu a  v  Bosně, ale již            značně skepticky pohlížela na zásah proti Jugoslávii v souvislosti s ko-            sovskou krizí, který byl zahájen v březnu 1999, krátce po vstupu ČR do            NATO. Tehdejší menšinová sociálně-demokratická vláda zásah váhavě            podpořila, protože v podstatě nemohla nic jiného udělat. Zásah proti            srbským cílům jednoznačně podpořil prezident Václav Havel, naopak            řada vládních (ČSSD) poslanců útoky kritizovala, stejně jako byl proti            V. Klaus (ODS) jako předseda sněmovny. Podobná situace se opako-            vala i  před kampaní proti Iráku v  roce 2003. Proti spornému zásahu            amerického prezidenta G. W. Bushe se vyslovilo 77 % občanů. Špidlova            vláda útok opět a  váhavě opatrně podpořila. K  vyslání nebojových            jednotek ale vláda neměla podporu vlastních poslanců (disponovala            křehkou většinou 101 hlasů, přičemž bylo jasné, že někteří vládní po-            slanci by hlasovali proti). Útok na Saddáma Husajna – k  překvapení            západní levice – podpořil i  dosluhující prezident V. Havel, zatímco            nový prezident V. Klaus jej kategoricky odmítl. Nakonec česká vláda            vyslala polní nemocnici a více se angažovala až po schválení rezoluce            Rady bezpečnosti OSN, která autorizovala mezinárodní společenství            ke stabilizaci situace v  Iráku po americkém útoku. V  těchto rozhod-            nutích se objevuje jistá ambivalence ve vztahu k  USA, neboť v  české            zahraničněpolitické mentalitě jsou dlouhodobě zakódovány obavy            z mocenské, unilaterální politiky, naše zahraničněpolitické zaměření je            internacionalistické, zároveň však máme silnou vazbu na atlantismus            a tím i na proamerickou politiku.               Za zmínku však stojí například skutečnost, že navzdory celkem            i  otevřenému politickému tlaku USA si česká vláda po letech váhání            a nejasností zvolila za základ svého budoucího přezbrojovaného stíha-            cího  letectva  stíhačky  Gripen  nabízené  švédsko-britským  konsorciem            namísto amerických letounů F-16, resp. F-18. Americký velvyslanec            přitom např. v prosinci 2003 varoval, že rozhodnutí upřednostnit jiné,            než americké stroje by mohlo mít důsledky pro politickou i vojenskou            úroveň, což bylo v ČR přijato s nevolí. Zároveň také dlouhá léta pano-","107                             8. SPOJENÉ STÁTY V ČESKÉ ZAHRANIČNÍ POLITICE             vala ne-reciprocita  ve vízových vztazích, kdy čeští občané podléhali            vízové povinnosti ze strany USA, zatímco američtí občané mohli ces-            tovat do ČR bez vízových omezení. Jako důvod americká strana (vcelku            pochopitelně) uváděla, že čeští občané zneužívají cesty do USA k práci            na černo, a zejména platila pravidla, dle nichž mohou bezvízový styk            obdržet jen ty země, jejichž občanům nebylo zamítnuto více než 3 %            žádostí o vízum (tato asymetrie byla vyřešena – poněkud symbolicky            – až 17. listopadu 2008, kdy byla ČR zařazena do bezvízového pro-            gramu USA, tzv. Visa Waiver Program).               V květnu 2004 se ČR stala členskou zemí EU. S tím ČR i bezpro-            středněji vstoupila do  určitého  myšlenkového  prostředí,  které  nad            bilaterální vazby nadřazuje „evropeismus“, kontinentalismus. V někte-            rých případech je za evropeismem cítit i  určité vymezování se vůči            Spojeným státům, posilování Evropy. Česká republika i  ostatní nové            členské státy EU však zpočátku nepřijímaly tuto evropskou vizi, jejich            zahraniční politika se „neevropeizovala“. Naopak, na jaře roku 2003,            kdy již začínalo být jasné, že USA zasáhnou v Iráku, vystoupil americký            ministr obrany Donald Rumsfeld s dnes již notoricky známou myšlen-            kou o „staré“ a „nové“ Evropě. Tím si chtěla americká administrativa            připoutat k sobě nové členy NATO a EU v době, kdy velká část konti-            nentální Evropy se velice příkře vymezovala proti americkým plánům            zasáhnout vojensky proti iráckému diktátorovi Saddámu Husajnovi.            Nové členské země si za svůj více či méně jednoznačný příklon k USA            vysloužily značnou kritiku, a to zejména z Francie, ale rovněž ze strany            Německa. Právě v  oněch několika letech těsně před a  po vstupu ČR            do EU byl středoevropský atlanticismus v  české zahraniční politice            (podobně jako v polské, ale i slovenské a částečně maďarské) nejzjev-            nější.               České (a polské) úsilí o udržení co nejpevnější vazby na USA (a to            i  navzdory odmítavým  reakcím  některých evropských zemí, včetně            Německa a Slovenska) bylo vůbec nejpatrnější při jednání o umístění            prvků  americké národní protiraketové  obrany na území obou zemí            (v Polsku měly být umístěny interceptory, v ČR pak v Brdech radarová            základna). První konzultace ohledně umístění radarové stanice se            odehrály již v roce 2002, tedy za vlády sociální demokracie. Původní            konzultace byly přísně tajné a odehrávaly se pod taktovkou minister-            stev obrany. Další průzkumné konzultace probíhaly v  podstatě až do","108                             8. SPOJENÉ STÁTY V ČESKÉ ZAHRANIČNÍ POLITICE             konce roku 2007, ještě vláda premiéra Paroubka vydala v srpnu 2006            instrukci, aby Ministerstvo zahraničních věcí důvěrně zjišťovalo po-            zice třetích zemí k případnému umístění prvků americké protiraketové            obrany v ČR (z toho je patrné, že sociální demokracii, jakožto vládní            straně, nebyl a priori projekt americké obrany na českém území proti            mysli).  Formální  žádost ze strany americké vlády však byla  ve formě            diplomatické nóty přijata v Černínském paláci až 25. ledna 2007, tedy            jen výmluvně krátce poté, co obdržel důvěru druhý kabinet Mirka To-            polánka. Záhy poté byly ustanoveny dva vyjednávací týmy, a to na zá-            kladě rozhodnutí Bezpečnostní rady státu – jeden tým pocházel z Mi-            nisterstva zahraničních věcí, druhý tým fungoval pod Ministerstvem            obrany. Každý tým byl zodpovědný za vyjednání jedné ze dvou smluv            celého projektu. MZV vyjednávala hlavní smlouvu o  protiraketové            obraně, MO pak tzv. SOFA smlouvu o statutu amerických ozbrojených            sil na českém území. Původní očekávání byla taková, že obě smlouvy            budou dojednány před koncem roku 2007, ale díky mnoha rozporupl-            ným bodům, o nichž probíhala tvrdá jednání, bylo ukončení jednání            několikrát posunuto. Celkem proběhlo osmnáct jednání jen o  hlavní            smlouvě, která byla nakonec podepsána v červenci 2008 v Praze čes-            kým ministrem zahraničních věcí Karlem Schwarzenbergem a  ame-            rickou státní tajemnicí Condoleezou Rice. Nakonec se ukázalo, že více            kontroverzí se skrývá ve smlouvě o postavení amerických ozbrojených            sil v  ČR (SOFA), jednání se protáhla až do poloviny září, kdy byla            smlouva podepsána v  Londýně ministry obrany Vlastou Parkanovou            a Robertem Gatesem.               Vláda premiéra Topolánka, s  výhradami ze strany Zelených, pro-            kazovala vytrvale silnou podporu umístění radaru na českém území,            považovala je za potvrzení zájmu USA o střední Evropu a za posílení            bezpečnostních i  politických garancí tomuto prostoru. Pochopitelně,            z hlediska ČR jako malého státu šlo i o prestiž aktuální české adminis-            trativy, neboť v  období vyjednávání o  radaru byly téměř na denním            pořádku kontakty na nejvyšší úrovni s  americkými představiteli, což            je situace, která je velice neobvyklá a v současnosti pro ČR nepředsta-            vitelná. Na druhé straně se však Topolánkova vláda potýkala se silnou            společenskou i politickou opozicí uvnitř ČR, stejně jako s mimořádně            výraznými výhradami ze strany některých dalších států, zejména pak            Ruska, ale i  Slovenska, Rakouska a  zpočátku i  Německa. Německé","109                             8. SPOJENÉ STÁTY V ČESKÉ ZAHRANIČNÍ POLITICE             výhrady (stejně jako částečně i  výhrady strany Zelených) se podařilo            utlumit poté, co bylo rozhodnuto, že projekt americké národní raketové            obrany bude zahrnut pod multilaterální deštník NATO. Zároveň hrála            Topolánkova vláda o čas – stále více narůstalo přesvědčení, že pokud            dojde na konci roku 2008 v amerických prezidentských volbách k po-            litické změně, tj. volby vyhraje demokratický prezident Barack Obama,            pozice  Spojených  států  k  projektu  protiraketové  obrany  se  promění.            Topolánkova vláda se nakonec sama rozhodla odložit souhlas s ratifi-            kací smluv v Parlamentu kvůli nadcházejícím regionálním a senátním            volbám (podzim 2008), neboť téma radaru bylo v  té době již tolik            výbušné, že mohlo hrát velkou roli při volební kampani. Před koncem            roku 2008 tak byl souhlas s ratifikací smluv poskytnut pouze Senátem,            kde tehdy měla vládní koalice pohodlnou většinu.               Rozporuplnost celého plánu na umístění radarové základny v ČR se            projevila naplno v roce 2009. V polovině března se Topolánkova vláda            rozhodla stáhnout obě smlouvy ze sněmovny, neboť se obávala, že by            smlouvy nemohly sněmovnou projít a tím by se celý negociační proces            ocitl téměř na začátku. Zejména však záhy poté vyslovila sněmovna            Topolánkově kabinetu nedůvěru a  přechodný kabinet J. Fischera ne-            měl zájem zabývat se takto politicky citlivou otázkou. Celou záležitost            nakonec vyřešila americká strana sama, když nový prezident Barack            Obama nařídil důkladné vyhodnocení bezpečnostní a  politické vý-            hodnosti projektu. V  polovině září pak prezident Obama informoval            telefonicky premiéra Fischera, že USA ustupují od plánu na umístění            prvků protiraketové obrany na českém území. Zpětně vzato nemohla            tato informace být pro ČR překvapivá, nicméně pravdou zůstává, že            oproti diplomatickým zvyklostem a  snad i  pravidlům nebyla česká            strana dopředu diplomaticky a  neveřejně konzultována. Prezident            učinil telefonát narychlo (uprostřed noci v  ČR kvůli časovému roz-            dílu) poté, co informace o odstoupení od plánu na raketovou obranu            prosákly do amerického tisku.               Po tomto kroku nastalo ve vztazích mezi ČR a USA poměrně dlouhé            období (které svým z způsobem trvá dodnes), kdy se rozpačitě hledala            nová náplň bilaterálních vztahů. Atlantistická část českého politického            spektra reagovala na americké rozhodnutí podrážděně. Spatřovala            v něm (a v podstatě oprávněně) mimo jiné taktický ústupek B. Obamy            vůči Rusku, které s plány na proti-balistickou obranu dlouhodobě ne-","110                             8. SPOJENÉ STÁTY V ČESKÉ ZAHRANIČNÍ POLITICE             souhlasí a tím méně pak s umístěním prvků obrany v prostoru střední            Evropy. Obama se však pokoušel o nové nastartování vztahů s Ruskem,            kdy v  prezidentovi D. Medveděvovi spatřoval modernizátora  Ruska,            hodlal jej svou zahraniční politikou podpořit. Navíc USA potřebovaly            Rusko pro své další strategické zájmy, jako logistickou podporu pro            válku v  Afghánistánu či podporu pro svou politiku vůči Íránu (zda            se tato strategie vyplatila je zejména po nástupu staronového ruského            prezidenta Vladimira Putina diskutabilní, spíše nikoli, ovšem to je již            jiná otázka). Přesto se však v  českém politickém myšlení v  reakci na            Obamovo rozhodnutí projevil určitý nedostatek širšího strategického            rozhledu,  porozumění  americkým  zájmům  a  celkové  předvídavosti            tehdejší atlantistické administrativy. Lze říci, že Topolánova vláda            vsadila vše na jednu kartu – umístění radaru – bez snahy ukotvit bi-            laterální vztahy v  širších politických rámcích, včetně toho, aby vzala            do úvahy svou sounáležitost v  Evropské unii. Zároveň však platí, že            americký prezident Obama jednoznačně podcenil ve své politice vůči            Rusku a  střední Evropě tradiční obavy a  citlivosti, které v  regionu            střední Evropy panují, a  americká administrativa následně vynaložila            poměrně dost  energie  na to,  aby alespoň  částečně  tento  „nedostatek            taktu“ nahradila.               Skutečností však nadále zůstává to, čím tato část začala – vztahy ČR            a USA je nutné vnímat prizmatem globálních, transatlantických a regio-            nálních zájmů USA. Z  tohoto hlediska jednoznačně platí, že Spojené            státy stahují svou pozornost z  Evropy (a  tudíž i  ze střední Evropy),            kladou větší důraz na bilaterální negociace oproti multilaterálním            a celkově transatlantická vazba (zejména po ukončení operací NATO            v Afghánistánu) bude procházet velice náročným testem své pevnosti.               Pro ČR z  toho vyplývá, že dřívější percepce vztahů s  USA jako            „nadstandardních“  zdaleka  není reálná (pokud  kdy  byla)  a  je  nutné            hledat  nové  vzájemně  prospěšné  vazby  v  tomto  silně  asymetrickém            vztahu. Mezi těmito novými vazbami pak dominuje tradiční důraz na            českou podporu demokratizace a lidských práv ve světě. Zde je nutné            zdůraznit, že ČR má v  očích USA opravdu nadále roli nezastupitel-            ného partnera a podobně i v celém regionu by USA chtěly spatřovat            vůdčí sílu východoevropské demokratizace, když Spojené státy jako            takové do tohoto projektu již politicky tolik neinvestují. S  tímto se            ovšem pojí dva problémy – středoevropské státy nemají ani zdaleka","111                             8. SPOJENÉ STÁTY V ČESKÉ ZAHRANIČNÍ POLITICE             dostatek kapacit a politického kapitálu, aby mohly tuto agendu reálně            prosazovat. Zároveň – a  na to bychom neměli zapomenout – mají            sami s  liberálně-demokratickým fungováním vlastně svých starostí            dost. Druhou oblastí, která se může rozvíjet relativně slibně, je spo-            lupráce v oblasti výzkumu, vývoje a technologií. Z tohoto partnerství            by mohla ČR obrovsky profitovat a je v českém zájmu tuto oblast co            nejvíce prohlubovat. Třetí dimenzí pochopitelně nadále zůstává bez-            pečnost a obrana. Evropa je nadále esenciálně závislá na amerických            obranných a  bezpečnostních kapacitách, vlastní evropské a  unijní            obranné kapacity jsou zcela nedostačující a měly by ideálně hrát spíše            roli komplementární ke strukturám Severoatlantické aliance. I  zde            se však objevuje mnoho problémů. Zaprvé, po ukončení vojenských            aktivit v Afghánistánu se vytratí silné společné pouto, které svazovalo            alianční spojence v jedné operaci, a bude obtížné nalézt podobně silné            pouto  a  výzvu  v  budoucnu.  Zadruhé,  USA  jsou  stále  méně  ochotny            investovat své prostředky do evropské obrany, jednak z  politických            důvodů a  jednak z  důvodů ekonomických. Tím spíše, že evropské            země své vlastní prostředky na obranu díky hospodářským potížím            snižují, nikoli zvyšují. Zatřetí, Spojené státy přesouvají svou strategic-            kou pozornost do oblasti Asie a Pacifiku, kde v současnosti vyrůstají            jak nové příležitosti, tak i výzvy. V bezpečnostní a obranné oblasti by            se tedy měla ČR do budoucna zaměřit zejména na to, aby co nejlépe            plnila své vlastní závazky vůči společné alianční obraně (nyní zdaleka            neplní závazek vydávat na vlastní obranu alespoň 2 % HDP). Další            možností, jak strukturovat vztahy s  USA v  bezpečnostní a  obranné            oblasti, je zaměřit se na konkrétní projekty zbrojní a obranné spolu-            práce ať už v rámci NATO, či bilaterálně (například v oblasti výzkumu            a vývoje).               Budoucnost vztahu ČR a USA se tedy bude odvíjet od transatlan-            tických vztahů jako takových. Největší příležitostí pro transatlantické            vztahy v  následujících letech nespočívají, jak bylo výše naznačeno,            v  tradiční oblasti obranné a  bezpečnostní, ale v  oblasti hospodářské.            Transatlantický obchod představuje vůbec nejvýznamnější položku            světového obchodu a  nadále existuje obrovský potenciál, který bude            možné uvolnit, pokud se podaří úspěšně vyjednat smlouvu o trasatlan-            tickém obchodním a investičním partnerství (TTIP), která je vyjedná-            vána od počátku roku 2013.","112                             8. SPOJENÉ STÁTY V ČESKÉ ZAHRANIČNÍ POLITICE                Česko-americké vztahy prošly za posledních deset let periodou            nejprve nadstandardních – a  patrně nerealistických – očekávání (cca            do roku 2009), stejně tak jako obdobím více či méně oprávněného            zklamání a  následného hledání. V  současnosti lze říci, že vzájemné            vztahy jsou normalizované, mimořádně přátelské a v rámci možností            vzájemně prospěšné. Zejména jsou však obrovsky asymetrické. To vše            postupně vedlo ČR k  opuštění dřívějšího nekritického atlanticismu            a  k  hledání nových způsobů, jak potvrdit pevné partnerství s  USA.            Obecně také platí, že česká zahraniční politika se za téměř deset let            od svého vstupu do EU více evropeizovala. Navíc, česká společnost již            není tak prostoupena oním romantismem vůči USA jako v období na            počátku devadesátých let.  Naopak, denní realitou se stává Evropská            unie se svými výměnnými studijními programy, socializací atd. K tomu            připočtěme oblast ekonomickou. Již před vstupem musela ČR slaďovat            svou politiku s EU v oblasti hospodářství, navíc více než 70 % českého            zahraničního obchodu se odehrávalo se zeměmi EU před vstupem do            EU,  po  vstupu  do  EU  roste  tento  podíl  až  na  85  %.  Ze  všech  těchto            důvodů platí, že za posledních pět let došlo k významné proměně po-            hledu na USA i na potenciál vzájemných vztahů. Bylo by však osudo-            vou chybou sklouznout k názoru, že Evropa či střední Evropa Spojené            státy již „nepotřebuje“, či že Spojené státy se v  budoucím světovém            vývoji obejdou bez Evropy. Naopak, v oblasti globálního vládnutí, bez-            pečnosti, ekonomiky, ale i například další demokratizace jsou Evropa            se Spojenými státy nadále nejbližšími spojenci. Jen taktika a strategie            tohoto  spojenectví  se  zásadně  proměňuje  a  česká  diplomacie  na  tuto            proměnu začíná rovněž reagovat.","113                                  9. RUSKO V ČESKÉ ZAHRANIČNÍ POLITICE             9.            RUSKO V ČESKÉ ZAHRANIČNÍ POLITICE                Vztahy ČR k Rusku prošly po listopadu 1989 podobně radikální pro-            měnou, jako v případě Spojených států, jen ovšem v opačném směru.            Zatímco až do listopadu 1989 byla Moskva v  podstatě hybatelem,            arbitrem i  určovatelem české zahraniční politiky a sounáležitost se            Sovětským svazem byla definujícím znakem československé komunis-            tické identity, od počátku 90. let hrál SSSR a později Rusko, stejně jako            celý postsovětský prostor roli identitárního protipólu transformující se            ČSR a ČR – hlavním a bezprostředním cílem české zahraniční politiky            se stalo odpoutání od vlivu Moskvy ve všech oblastech, zejména však            bezpečnostní  a  politické.  Bezprostředně  po  listopadovém  převratu            tak hrál Sovětský svaz v  české zahraniční politice po řadu měsíců            nadále jednu z hlavních rolí. Za hlavní cíle vůči Sovětskému svazu si            česká diplomacie stanovila odsun sovětských vojsk, zrušení Varšavské            smlouvy  a  zrušení  Rady  vzájemné  hospodářské  pomoci.  Po  naplnění            těchto třech cílů (viz výše) v polovině roku 1991 však význam Ruska            a s ním i celého východního prostoru rapidně klesal. Tento pokles byl            ještě umocněn rozpadem československé federace, kdy nově vzniklá            Česká  republika  ztratila  i  bezprostřední  kontakt  s  východní  Evropou            skrze  hranici  s  Ukrajinou.  Rusko  a  celý  postsovětský  prostor  měl  po            většinu devadesátých let v české zahraniční politice postavení bezpeč-            nostní hrozby (kvůli obavám z  nestabilního vývoje v  post-sovětském            prostoru a kvůli nepředvídatelnosti vývoje v samotném Rusku) a také            hlavního zahraničního odpůrce rozšíření Severoatlantické aliance,            které se po roce 1991 stalo jedním ze dvou fundamentálních cílů čes-            kého státu.               Problém spočíval v tom, že po rozpadu SSSR po roce 1991 řešily obě            země záležitosti, které přesahovaly horizont bilaterálních vztahů, kte-            rým byly ovšem vztahy podřízeny, a které byly zároveň nekompatibilní.            Rusko mělo zájem v nějaké formě obhájit svou velmocenskou pozici,            zatímco ČR se snažilo rychle transformovat a  integrovat do trans-            atlantických struktur. V Rusku se střídala politika kooperace s určitou            velmocenskou nostalgií, která se zhruba od poloviny devadesátých let","114                                  9. RUSKO V ČESKÉ ZAHRANIČNÍ POLITICE             napevno usídlila v nejvyšších patrech ruské exekutivy. S touto nostalgií            rovněž rostla i snaha hledat vnější viníky neuspokojivého stavu domácí            ekonomiky a politiky. Je ale spravedlivé dodat, že se zárodky nedůvěry            vůči Západu objevily v  Rusku již na počátku devadesátých let, kdy            Spojené státy, namísto masivnější pomoci svému bývalému nepříteli            číslo jedna, zaujímaly velice obezřetný postoj a  konkrétní hospodář-            ské pomoci bylo velice poskrovnu. Tato nekompatibilita i  rostoucí            neporozumění postupně vedlo k  oživení konfrontačních postojů vůči            USA, ale i k EU, které v podstatě stabilně narůstají od druhé poloviny            devadesátých let až do současnosti. Jak víme, Rusko se vytrvale snažilo            znemožnit vstup ČR, Polska a  Maďarska do NATO. Moskva vnímala            rozšíření NATO optikou konfliktní, tj. spatřovala v  něm ohrožení            své bezpečnosti. Mimo jiné i díky ruské iniciativě nebyl ještě summit            NATO v roce 1994 připraven jednat o rozšíření, neboť vedoucí moc-            nosti, včetně USA, se řídily politikou pragmatických vztahů s Ruskem,            a  proto projevovaly stále vysokou citlivost vůči ruským námitkám.            Po přijetí definitivního rozhodnutí o  rozšíření NATO se Rusko zcela            zabednilo a dlouhé měsíce odmítalo s NATO v podstatě komunikovat            či zabývat se jeho návrhy na spolupráci. Velkou ranou pro již tak slabé            vazby Rusko-NATO pak bylo  bombardování srbských  cílů v  alianční            kosovské kampani v roce 1999. Srbsko je tradičním spojencem Ruska            a  Rusko se cítilo bezprostředně ohroženo alianční akcí na „ruském            vlastním dvorku“, ke které došlo naprosto navzdory ostrému ruskému            nesouhlasu. Kosovské bombardování zcela obnažilo tehdejší ruskou            neschopnost jakkoli ovlivňovat bezpečnostní otázky v  bývalé sféře            vlivu. Konfrontační styl tím dostal další impulz, tím spíše, že ke ko-            sovskému zásahu došlo bezprostředně po rozšíření aliance, kterému se            Rusko tak úporně po celá devadesátá léta bránilo.               ČR bohužel rovněž přistoupila na ruskou optiku, která pohlížela            na vztahy s  celým regionem prismatem otázky rozšíření NATO. Tj.            ČR akceptovala redukci vzájemných vztahů s Ruskem zejm. na otázky            bezpečnostní a na otázky rozšíření NATO. Ostatně ČR na tom nebyla            moc jinak – v  podstatě se vůbec odmítala s  Ruskem o  NATO bavit.            Je sice pravda, že pražská diplomacie byla v devadesátých letech spíše            tou aktivnější stranou ve snaze o  zlepšení relace, přesto bylo patrné,            že Praha nepovažovala zlepšení stavu vztahů s  Ruskem za prioritu            své zahraniční politiky a  přinejmenším do konce 90. let byla úroveň","115                                  9. RUSKO V ČESKÉ ZAHRANIČNÍ POLITICE             vztahů poměrně nízká. Nikdo nepřicházel s  iniciativami, jak rozší-            řit  bázi  bilaterálních vztahů,  vše se točilo  okolo negativního  obrazu            Ruska. Jako důsledek nebyla žádná z  polistopadových vlád, včetně            vlád vedených k Moskvě otevřenějšími sociálními demokraty, schopna            definovat dlouhodobější a  koherentnější strategii vůči Rusku. Sociál-            ně-demokratická vláda M. Zemana se sice pokusila „ekonomizovat“            zahraniční politiku a  poskytovat více podpory soukromým firmám,            snažícím se proniknout na ruský trh, ovšem bez valného výsledku            a  bez většího strategičtějšího uchopení. To se ovšem týká  vlastně ce-            lého východoevropského, post-sovětského prostoru, který zůstal až do            vstupu do EU naprosto podceňovanou a zanedbanou položkou české            zahraniční politiky. Zpětně vzato je patrné, že obě strany promarnily            „okno příležitostí“ pro definování vzájemně prospěšného a konstruk-            tivního vztahu, které se mohlo otevřít na počátku devadesátých let díky            atmosféře celoevropských změn a nadějí ohledně budoucnosti, včetně            budoucnosti demokracie v  Rusku. Ruská diplomacie odhadla chybně            a nerealisticky své možnosti zablokovat rozšíření NATO a tím, že vsa-            dila vše na snahu blokovat vstup středoevropských zemí do NATO,            ztratila  možnost  angažovat  se  ve  vícebarevném  vyjednávání  a  možná            dosáhnout výhodnějších podmínek. Jak už ale bylo naznačeno, česká            strana také nevyvinula větší úsilí pro překonání deficitu vzájemných            vztahů. K tomu dodejme, že se rovněž snížila relevance Ruska v mezi-            národních vztazích, tj. ani nebyl přílišný důvod k aktivnější relaci.               Pochopitelně se i  v  devadesátých letech dařilo navazovat běžnější            agendu a řešit běžnější otázky. Šlo zejména o obchod se SSSR a nástup-            nickými státy, zde byl řešen mimo jiné problém přechodu na platby ve            volně směnitelných měnách místo rublu, a o dodávky energetických su-            rovin, kdy byla ČSFR a později i ČR jak v dodávkách plynu, tak dodáv-            kách ropy téměř stoprocentně závislá na ruských zdrojích. Jako jediné            nosné téma tudíž zůstávala ekonomika. I  v  hospodářské oblasti nic-            méně platí, že česká strana nepovažovala ruský trh za příliš významný            a  podporovala spíše integraci a  zapojení do trhů západních. I  proto            zůstával objem obchodní výměny po celá devadesátá léta v  podstatě            stejný, bez růstu a ani zdaleka se nepřibližoval úrovni obchodu z dob            RVHP. Bylo to dáno nekompatibilitou poptávky a nabídky, stejně jako            (oboustrannou) nekonkurenceschopností nabízeného zboží. Navíc,            česká strana – jak vládní představitelé, tak rozvíjející se podnikatelský","116                                  9. RUSKO V ČESKÉ ZAHRANIČNÍ POLITICE             sektor – si byla vědoma hospodářských rizik, plynoucích z nestability            ruského trhu i z úzké provázanosti hospodářské sféry se sférou politic-            kou. Investice do ruského hospodářství tak – pokud nebyly kryty po-            liticky – byly velice nevyzpytatelné. Česká vláda i čeští podnikatelé se            prostě vcelku pochopitelně rozhodly zaměřit se na západní trhy, které            jsou daleko náročnější pro úspěch, namísto pohodlnější snahy setrvat            na „měkkých“ a vysoce rizikových trzích východních.               Tématem, které bylo důležitější než obchodní vztahy, se tak záhy            stala energetika. Dodávky energetických surovin z nestabilního Ruska            byly již v  devadesátých letech pociťovány jako významný rizikový            faktor. Česká vláda proto usilovala o zajištění stabilních dodávek ropy            a plynu z Ruska. Zejména za sociálně-demokratických vlád docházelo            ke zvýšené snaze vylepšit komunikaci výměnou za lepší podmínky pro            české hospodářské subjekty a výměnou za snazší vyjednávání o ener-            getických dodávkách, k  této snaze se uchýlil sociálnědemokratický            kabinet M. Zemana a poté i V. Špidly, ovšem – s výjimkou rétorických            ujišťování – bez valného praktického významu. Proto se již v devadesá-            tých letech snažil český stát také o diverzifikaci přepravních produkto-            vodných tras a diverzifikaci zdrojů. Výsledkem je, že ČR je v porovnání            s ostatními středo- a východoevropskými státy daleko méně závislá na            Rusku – je to 68 % u ropy a 73 % u plynu díky propojení na přenosové            soustavy v Německu a na norské zdroje plynu. Dalším dílčím – a dlou-            hodobým – tématem česko-ruských vztahů byly nevypořádané pohle-            dávky Ruské federace ve výši 3,4 mld. dolarů. Dluh vznikl za socialismu,            kdy ČSSR investovala do plynovodů a rafinerií v bývalém SSSR. Svaz            měl platit ropou a plynem, s jeho rozpadem z toho sešlo. Rusko v roce            1998 vyhlásilo neschopnost dostát závazkům, a  v  roce 2002 přestalo            splácet docela, když už předtím splácelo jen velice málo. Jako vyrovnání            nabízela Moskva vojenskou techniku, což byla cesta, jakou se vydalo            Slovensko, a která byla v důsledku naprosto nevýhodná. Nakonec stát            dluh ve velké většině prodal soukromým subjektům, které se následně            s dluhem potýkaly samy.               Paradoxně samotný vstup ČR do NATO znamenal rovněž určitý            předěl, krok k  větší pragmatizaci vzájemných vztahů. Impulz k  prag-            matizaci dal i  nástup tehdy nového prezidenta V. Putina. Od konce            90. let se Rusko v zásadě dlouho vyvarovalo jednostranně negativních            kroků a po mnohaleté přestávce Moskva souhlasila s obnovením schů-","117                                  9. RUSKO V ČESKÉ ZAHRANIČNÍ POLITICE             zek na úrovni ministrů zahraničních věcí, premiérů i  prezidentů. To            sice představuje normalizaci vztahů, rozhodně však velký rozvoj. Pro-            blém rovněž byl, jak bylo již zmíněno, že ČR naprosto neměla – a nemá            – žádnou strategii či cíl vztahů vůči Rusku. V tom je vlastně ČR dost            unikátní, neboť ostatní země v regionu buď byly členy EU, a tím se po-            dílely a byly vtaženy do tvorby unijní východní politiky, anebo s Rus-            kem  sousedily  či  byly  v  bezprostřednějším  kontaktu  s  postsovětským            prostorem, proto mají mnohem propracovanější východní politiku            než ČR. Česká republika tak působila – a působí – jakoby nevěděla, co            vlastně vůči Rusku a východnímu prostoru prosazovat, kromě reaktiv-            ního přístupu. Vstup do EU posílil pozici ČR a posílil rovnoprávnost            vzájemného vztahu, ale uvnitř české společnosti i  některých proudů            politiky  nadále  přetrvává  negativní  vnímání,  obavy  z  prorůstání  rus-            kého vlivu (ostatně např. konečné vypořádání ruského dluhu a prodej            soukromému subjektu za nejasných podmínek nápadně ilustruje, že            něco nebylo zcela v pořádku).               Zhruba po přelomu tisíciletí bylo možné pozorovat proměnu obec-            ného českého pohledu na Rusko. Zatímco v devadesátých letech domi-            novala percepce Ruska jako bezpečnostního rizika kvůli jeho post-so-            větskému dědictví a nestabilitě, v první polovině první dekády nového            milénia se začíná objevovat obraz Ruska jako obnovujícího se impéria,            jako rostoucí vojenské mocnosti, která usiluje o  obnovení svého ně-            kdejšího vlivu. Tato interpretace byla zejména silná v letech, kdy česká            diplomacie vyjednávala s USA umístění radarové stanice, což byl krok,            který si Rusko vykládalo jako jednoznačně nepřátelský akt. V této době            také dosáhly česko-ruské vztahy pravděpodobně historického minima,            kdy byla vzájemná obviňování či dokonce určité výhružky téměř všed-            nodenní záležitostí. Po opuštění plánů na výstavbu amerického radaru            došlo k  další normalizaci vztahů a  k  hledání nových pragmatických            forem spolupráce, a  to dokonce i  ve zbrojní oblasti. Této změně na-            pomohlo i české předsednictví Radě EU, které posunulo ČR v oblasti            vztahů k Rusku více do středové pozice EU. Normalizace vztahů také            zapadá do  celkového  proudu  středoevropského,  kdy  zejména  Polsko            usiluje zhruba od konce roku 2009 o posílení pozitivního rozměru vzá-            jemných vztahů (samotná iniciativa se sice často míjí s konkrétními dů-            sledky, nicméně Polsko určitě ztratilo pozici regionálního proti-ruského            „potížisty“, kterou od něj na několik let převzala Česká republika).","118                                  9. RUSKO V ČESKÉ ZAHRANIČNÍ POLITICE                Zhruba po roce 2010 dochází i  ke druhé proměně dominantního            pohledu české politické veřejnosti na Rusko, či spíše k  posílení po-            hledu alternativního. Tato interpretace již nevnímá Rusko primárně            jako bezpečnostní hrozbu, naopak je vnímá prismatem hospodářských            vztahů. Zde se pak tato interpretace dělí – jedna strana se obává pro-            růstání nevyzpytatelného ruského kapitálu do české ekonomiky, a tím            i zprostředkovaného posilování ruského politického vlivu v ČR, druhá            strana vnímá rozvoj hospodářských vztahů jako pozitivní věc, která je            vzájemně prospěšná.               Zcela novým fenoménem, na který dosud neexistuje jednoznačná            odpověď, jsou pak rostoucí autoritářské a  protizápadní tendence nej-            současnějšího Ruska poté, co si již napodruhé mezi sebou vyměnili            pozice prezidenta a premiéra ruští lídři Dmitrij Medvěděv a Vladimir            Putin. Tato cynická mocenská hra neponechala již nikoho na pochy-            bách, že ruská demokracie je jednoznačně na ústupu a  tvrdé potla-            čování  občanských  práv,  selektivní  „spravedlnost“  vůči  nepohodlným            podnikatelským subjektům a všudypřítomná dusivá korupce staví EU            i USA před nepříjemné dilema: existuje prostor pro racionální a prag-            matickou spolupráci se zemí, která se cíleně a vědomě vydává na cestu            proti  základním  hodnotám,  které  definují  euro-atlantickou  civilizaci?            Jde o  otázku i  odpověď výsostně politickou a  bude záležet pouze na            složení budoucích vlád, jak si na tuto otázku odpoví Česká republika.","119                10. OBRANNÝ A BEZPEČNOSTNÍ ROZMĚR ČESKÉ ZAHRANIČNÍ POLITIKY             10.            OBRANNÝ A BEZPEČNOSTNÍ ROZMĚR            ČESKÉ ZAHRANIČNÍ POLITIKY                V  této části se soustředíme na vývoj bezpečnostního prostředí ČR.            V  této kapitole budeme v  podstatě sledovat tu linii obranné politiky,            která se netýká bezprostředně vstupu České republiky do NATO, neboť            o  této problematice je projednáváno výše, zde se spíše zaměříme na            vývoj vnitřní dimenze obranné politiky a následně na současné hlavní            výzvy pro českou bezpečnost. Rozdíl mezi oběma kapitoly lze pochopit            i tak, že zatímco kapitola o vstupu do NATO se týkala více diplomatic-            kého a  zahraničněpolitického rozměru české politiky, zde se budeme            soustředit více na samotný obranný rozměr české politiky. Nejprve            provedeme stručný přehled základních milníků ve vývoji obranné di-            menze do současnosti. Vývoj za posledních necelých dvacet pět let lze            rozdělit na několik období.               První období,  které  se  zhruba  kryje s  lety  1989–1993,  se  neslo  ve            znamení velké euforie z  ukončení studené války, z  okamžitého konce            nepřátelství se Západem, z otevření hranic a podobně, ze zrušení Var-            šavského paktu a podobně. V armádní oblasti docházelo k prudké de-            militarizaci. Komunistické Československo bylo silně militarizovanou            zemí, první kroky k  demilitarizaci znamenaly snižování vojenských            rozpočtů, zkrácení povinné vojenské služby ze dvou let na jeden rok,            snižování počtu vojáků na 1000 obyvatel, rušení obrovských posádek            sovětského typu, likvidaci útočné výzbroje spojované s ofenzivní strate-            gií Varšavské smlouvy (tanky, BVP, pontony, migy, kanóny, raketometné            systémy). Mimořádnou výzvou bylo taktéž dělení ČSFR a její armády.               Druhé období, zhruba v letech 1993–1995, se neslo ve znamení bu-            dování základů „nové“ Armády České republiky a  získávání prvních            zkušeností se zahraničními misemi. K radikálním změnám docházelo            na poli výstavby a řízení armády, kdy byly dále rušeny velké jednotky            z doby studené války (fronty, armády, divize, pluky) a následně nahra-            zovány menšími jednotkami západního typu (brigády a  samostatné            prapory). Druhým trendem byla modernizace. V  těchto letech byly            nastartovány velké modernizační projekty – vývoj nového bitevníku","120                10. OBRANNÝ A BEZPEČNOSTNÍ ROZMĚR ČESKÉ ZAHRANIČNÍ POLITIKY             L 159, rozsáhlá modernizace tanků a  bojových vozidel pěchoty, veli-            telských a štábních systémů. Bohužel řada z těchto projektů se ukázala            jako nesplnitelná, příliš nadhodnocená či byla jednoduše objektem po-            litické korupce, a tudíž nevýhodná. Třetím trendem byly pochopitelně            diskuze o válkách na území bývalé Jugoslávie a vojenské reakce na ně.            Díky konfliktu v bývalé Jugoslávii si Armáda České republiky připsala            první zkušenosti se zahraničními misemi pod kuratelou NATO. Vojáci            AČR se zúčastnili prvních významných misí (IFOR a KFOR), kde zís-            kávali nové poznatky a dovednosti.               V  letech 1995–2000, kromě zintenzivnění příprav na vstup do            NATO, byl podstatně posílen legislativní rámec pro českou bezpeč-            nostní a obrannou politiku. V prvních pěti letech existence samostatné            ČR chyběl základní rámec bezpečnostní a branné legislativy, a to ze-            jména  ústavní  zákon o  bezpečnosti. Neexistence  příslušné  legislativy            způsobovala  problémy  v  oblasti  kompetencí  jednotlivých  institucí,            nevěděli jsme, jak se máme chovat za konkrétních okolností. Až v roce            1998 byl schválen ústavní zákon č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České            republiky, který mj. vymezuje Bezpečnostní radu státu a různé druhy            krizových stavů – nouzový stav, stav ohrožení státu a válečný stav. Na            přijetí tohoto ústavního zákona navázalo v  poměrně rychlém sledu            v rozmezí let 1999 a 2000 přijetí řady zákonů v oblasti vnější i vnitřní            bezpečnosti, zejména zákona č. 219/1999 Sb., o ozbrojených silách ČR,            zákona č. 222/1999 Sb., o zajišťování obrany ČR, zákona č. 310/1999 Sb.,            o pobytu ozbrojených sil jiných států na území ČR, zákona č. 239/2000            Sb., o  integrovaném záchranném systému a  zákona č. 240/2000 Sb.,            o krizovém řízení a změně některých zákonů (krizový zákon). V letech            1998 až 2000 tedy byl ze značné části vytvořen legislativní rámec české            bezpečnostní a obranné politiky, který snižoval dosavadní legislativní            deficit v  oblasti bezpečnosti v  ČR a  zároveň reflektoval vstup České            republiky do NATO na jaře 1999.               Jak bylo popsáno výše, před vstupem do NATO a EU nebyla obranná            a bezpečnostní politika veřejně ani politicky příliš diskutována. Proto            nastal takový šok, když jsme se z víceméně pasivních příjemců bezpeč-            nosti měli přeorientovat na poskytovatele mezinárodní bezpečnosti,            a to tím spíše proto, že první zkušenosti s rolí poskytovatele bezpeč-            nosti měly přijít v horizontu dní po našem vstupu do Severoatlantické            aliance. Hovoříme pochopitelně o bombardování Kosova v roce 1999.","121                10. OBRANNÝ A BEZPEČNOSTNÍ ROZMĚR ČESKÉ ZAHRANIČNÍ POLITIKY                Než mohla tato diskuse skutečně proběhnout, přišla čtvrtá fáze,            kryjící se zhruba s první polovinou první dekády nového století, která            znamenala nástup globálního terorismu. Zde se česká reorientace na            roli poskytovatele mezinárodní bezpečnosti projevila naplno, neboť            české  ozbrojené  síly  se  začaly  po  dlouhé  době  angažovat  v  místech,            která bezprostředně s českou bezpečnostní situací nesouvisí, jako Irák            a především Afghánistán. Celá dekáda po roce 2001 se nesla ve znamení            misí v islámském světě a zejména pak ve znamení „afghánizace AČR“.            Afghánská mise ISAF se stala dosud jednoznačně nejvýznamnější misí            v dosavadních dějinách AČR, stala se školou bojových zkušeností pro            všechny  brigády,  které  se  v  ní  postupně  vystřídaly.  Jejich  bojová  pří-            prava, výstroj a výzbroj se trvale přizpůsobovaly právě afghánské misi.            Zároveň v  této době probíhaly další – víceméně neúspěšné – pokusy            o reformu AČR a další více či méně pochybné akvizice výzbroje a vý-            stroje pro AČR, které vzbuzovaly pravděpodobně oprávněná podezření            z rozsáhlé korupční činnosti, prodražující nákupy techniky a zatěžující            již tak oslabený obranný rozpočet.              Tím jsme se v podstatě přesunuli do současnosti, kdy se zaměříme na            existující hlavní diskuse v bezpečnostní a obranné oblasti. Zjednodu-            šeně vzato jsou hlavní diskuse celkem čtyři. První z nich se vede mezi            teritoriální obranou a out of area missions, druhá se vede o budouc-            nosti NATO a roli ČR v Alianci, třetí pak o budoucnosti evropských            obranných a  bezpečnostních projektů a  rozdělení kompetencí a  zod-            povědností mezi evropskou a  alianční dimenzí bezpečnosti a  v  ne-            poslední řadě  čtvrtá – o  modernizaci AČR a  v  té souvislosti o  výši            příspěvku ČR na bezpečnost.               TERITORIÁLNÍ OBRANA VERSUS „OUT OF AREA MISSIONS“             Z geopolitického hlediska existují dvě základní kategorie hrozeb, a to            přímé (bezprostřední) a  nepřímé. Přímé jsou takové hrozby, kterým            je vystaven náš stát. Díky plnému členství v  NATO a  pokračujícímu            procesu rozšiřování tohoto bezpečnostního společenství není ČR na            počátku 21. století vystavena žádné přímé hrozbě vojenského charak-            teru. Vedle přímých hrozeb ale existují i hrozby nepřímé, které se do-","122                10. OBRANNÝ A BEZPEČNOSTNÍ ROZMĚR ČESKÉ ZAHRANIČNÍ POLITIKY             týkají našich spojenců nebo regionální, popř. dokonce světové stability.            Jsou jimi zejména nárůst bídy ve světě, diktátorské režimy a regionální            či vnitrostátní ozbrojené konflikty nebo vážná mezinárodní napětí            v odlehlejších oblastech světa. Díky pokračující globalizaci se mohou            tyto nebezpečné jevy stát přímými hrozbami pro spojence ČR či pro            ČR přímo. Z toho vyplývá, že členství v NATO pro nás znamená ne-            jen sdílení základních hodnot a předností této aliance, ale také sdílení            hrozeb směřujících proti euroatlantickému prostoru jako celku nebo            proti kterémukoli z jeho členů. Jinými slovy, přenášíme odpovědnost za            bezpečnost mimo náš bezprostřední prostor (proto „out of area“). Roz-            voj tohoto přístupu k bezpečnosti je dobře patrný při srovnání počtu            zahraničních misí ČR před vstupem do NATO a po vstupu. Od roku            1989 do vstupu do Aliance (tj. za zhruba 10 let) se ČR zúčastnila 6 misí,            od vstupu do NATO do současnosti (tj. za necelých 13 let) dalších 23            misí, včetně bezprecedentního zapojení do Afghánistánu. Následující            tabulka poukazuje na některé z nejvýznamnějších dosavadních misí:               Název a charakter operace  Počet   Jednotky Čas a místo                                     účastníků             POUŠTNÍ BOUŘE           200      ČSLA     1990–1991             Osvobozovací operace                      Kuvajt             UNPROFOR                2 250    ČSLA     1992–1995             Mírová mise                      AČR      Země bývalé                                                       Jugoslávie              IFOR, SFOR, SFOR II     6 300    AČR      1996 – 12/2001             Mírová operace                            Bosna a Hercegovina,                                                       Chorvatsko             KFOR                    3 070    AČR      1999 – 2/2002             Mírová operace                            Kosovo             TRVALÁ SVOBODA          612      AČR      3/2002 – 6/2003             Protiteroristická operace                 Kuvajt             ISAF, trvalá svoboda    269      AČR      4/2002 – 1/2003             Mírová operace – (6. a 11.                Afghánistán             polní nemocnice)","123                10. OBRANNÝ A BEZPEČNOSTNÍ ROZMĚR ČESKÉ ZAHRANIČNÍ POLITIKY               Operace Evropské unie   2        AČR      ukončena 15. 3. 2009             “EUFOR” Čad              ( http://consilium.europa.eu)             AIR POLICING 2009       2 x 75   AČR      ukončena 1. 9. 2009             Litva                 Zároveň však zhruba od roku 2010 sílí volání po tom, aby se NATO            zaměřilo zpět více na vlastní teritoriální obranu, když už pro nic jiného            tak proto, že na rozsáhlé out of area missions přestávají být prostředky            a zároveň teritoriální obrana začíná být zanedbávána. Toto je mimo jiné            i  současný postoj České republiky. Doposud poslední summit NATO            v Chicagu v roce 2012 potvrdil trend nastoupený před dvěma lety na            summitu v Lisabonu. NATO do budoucna omezí působení mimo tra-            diční obranný perimetr, což se bezprostředně dotýká i přijatého plánu            na ukončení mise ISAF v Afghánistánu a její nahrazení novou výcviko-            vou a podpůrnou operací. Česká republika, která se při jednání o nové            strategické koncepci klonila k  „regionalistům“ zdůrazňujícím nutnost            potvrdit alianční rozměr kolektivní obrany, může pokračování tohoto            trendu přivítat. Postupný návrat k  teritoriální obraně však nemá být            návratem do minulosti: NATO verze 3.0 si klade za cíl chránit pomocí            nových technologií obyvatelstvo a  kritickou infrastrukturu, jež jsou            rozprostřené na území států, nikoliv opevňovat jejich hranice proti            nositelům tradičních hrozeb. Na pozadí finanční krize a  tenčících se            obranných rozpočtů většiny členských států stojí před dilematem, jak            cíl strategické koncepce naplnit a potažmo tak prokázat svůj pokraču-            jící raison d’être. V Chicagu přijatý obranný balíček je pokusem nastí-            nit, jak toto dilema řešit, zejména pomocí konceptu „chytré obrany“,            jenž by se měl odrazit v posílení spolupráce mezi členskými státy při            pořizování kapacit a jejich sdílení nebo posílené národní specializaci.               BUDOUCNOST NATO PO AFGHÁNISTÁNU             Konkrétnější otázky pak při hledání budoucnosti NATO vypadají            zhruba následujícím způsobem: Jak se bude ČR podílet na stabilizač-            ních aktivitách NATO v Afghánistánu po roce 2014 (výcviková mise,","124                10. OBRANNÝ A BEZPEČNOSTNÍ ROZMĚR ČESKÉ ZAHRANIČNÍ POLITIKY             účast na financování mise)? Jak může na tranziční plán dopadnout            vývoj podle černějších scénářů bezpečnostního prostředí v zemi, resp.            v oblastech působení AČR? Jak přistupovat k otázce rozšiřování NATO            v situaci, kdy se Alianci nedaří nalézt společnou řeč zejména v otázce            členství Gruzie (byť  je nyní spojena ve skupině států aspirujících na            členství se zeměmi západního Balkánu, od bukurešťské deklarace se            k  NATO reálně nepřiblížila)? Jak konstruktivně přispět k  nalezení            konsenzu, stále chybějícího, o  budoucnosti nasazení amerických tak-            tických jaderných zbraní v  Evropě? Jde o  vysoce odborné a  politické            otázky, jejichž odpovědi se budou teprve hledat, proto zde na ně nebu-            dou odpovědi ani naznačeny, nicméně je potřebné budoucnost českého            působení v NATO vnímat zejména prizmatem těchto výzev.               BUDOUCNOST SZBP A JEJÍ VAZBA NA NATO             V posledních letech roste i v České republice, která se tradičně spíše            klonila k atlantické dimenzi bezpečnosti, význam Společné zahraniční            a  bezpečnostní  politiky  a  Společné  bezpečnostní  a  obranné  poli-            tiky, včetně rozvoje evropských obranných/bezpečnostních kapacit            v  návaznosti na dlouhodobě stagnující či klesající výdaje na obranu.            Problém spočívá v tom, že tento trend bude s ohledem na ekonomic-            kou situaci v  EU zcela jistě pokračovat. Stávající nedostatečnost na            úrovni  obranných/bezpečnostních  kapacit  je  ještě  násobena  dalšími            politickými a strategickými skutečnostmi. V této souvislosti je přede-            vším nutné zmínit proměnu americké zahraniční politiky související            s procesem řízeného ústupu z pozice globální mocnosti, který povede            k důslednější strategické selekci americké angažovanosti, a dopady af-            ghánské mise na budoucí akceschopnost NATO. V tomto kontextu se            EU pokouší racionalizovat svou obrannou základnu skrze mapování            evropské průmyslové základny, nadnárodní podporu určitých pro-            gramů a projektů a liberalizaci evropského zbrojního trhu, jejichž cí-            lem je zefektivnění na úrovni výzkumu, vývoje i výroby. V současnosti            lze říci, že proces liberalizace naráží na komplikovanou ekonomickou            situaci v EU a s tím spojenou neochotu evropských vlád ke krátkodobě            nevýhodným strategickým rozhodnutím. Úhelným kamenem evropské            obranné a bezpečnostní spolupráce nejsou „skromné“ zahraniční mise","125                10. OBRANNÝ A BEZPEČNOSTNÍ ROZMĚR ČESKÉ ZAHRANIČNÍ POLITIKY             (jakkoli je téma conflict managementu pro EU významné), ale větší            efektivita v  oblasti výzkumu, vývoje a  inovací. Politické, ekonomické            i  bezpečnostní podmínky jednoznačně nenahrávají „velkým“ zahra-            ničním misím, ale podtrhují význam déletrvajících posunů směrem            k  investicím do vnitřní bezpečnosti. Jedním z  klíčových témat sou-            časnosti a  blízké budoucnosti je pak jednoznačně ochrana (kritické)            infrastruktury – velké elektrárny, přehrady, letiště, transportní uzly,            energetická infrastruktura a  pochopitelně také bezpečnost cyber pro-            storu. Podobně jako v předchozí části i zde nastíníme základní otázky,            které v  této oblasti Českou republiku čekají: Jakým  způsobem  by  ČR            mohla zefektivnit svůj přístup k projektům a programům v rámci ev-            ropské bezpečnostní politiky v  kontextu stávajících a  budoucích roz-            počtových tlaků? Na jaké oblasti výzkumu, vývoje a inovací by se ČR            měla soustředit v rámci napojování na programy a projekty evropské            bezpečnostní politiky (otázka vychází z předpokladu, že ČR má šanci            na úspěch pouze v situaci, kdy bude schopna identifikovat několik po-            tenciálně silných odvětví)? Jakým způsobem bude ČR reflektovat trend            rostoucí orientace na oblast vnitřní bezpečnosti charakterizovaný            například rozvíjejícími se programy a  iniciativami v  oblasti ochrany            (kritické) infrastruktury?               VÝŠE PŘÍSPĚVKU NA OBRANU A BEZPEČNOST            A MODERNIZACE AČR             Od prvních příznaků finanční a  následně i  hospodářské krize, tj. od            roku 2008 až po současnost, se bezpečnostní a  obranná dimenze            české politiky potýká s  rostoucími negativními dopady nedostatku            prostředků a úsporných opatření. Od roku 2008 se neustále snižuje, či            spíše „masakruje“ vojenský rozpočet ČR. Ještě na přelomu milénia byla            Česká republika chválena za to, že vydává na obranu nejvíce z nových            členských  států  (více  než  dvě  slíbená  procenta  HDP),  v  roce  2012  se            obranný rozpočet dostal na pouhých 1,21 % HDP a v roce 2013 ještě            blíže k jednomu procentu, což je téměř o polovinu méně, než je mini-            mální alianční závazek vydávat na obranu dvě procenta HDP. Tento            trend se pochopitelně netýká jen České republiky, jsou jím zasaženy            všechny  středoevropské  státy  (s  výjimkou  Polska),  ale  i  většina  států","126                10. OBRANNÝ A BEZPEČNOSTNÍ ROZMĚR ČESKÉ ZAHRANIČNÍ POLITIKY             evropských. V  regionu plodí neschopnost dostát svým závazkům ze            strany ČR, Maďarska a Slovenska určité napětí mezi těmito třemi státy            a  Polskem, obecně pak vyvolává pokles celoevropských výdajů na            obranu a bezpečnost negativní reakce ze strany USA, které přestávají            být ochotny „platit“ za evropskou bezpečnost.               Nabízí se pochopitelně otázka, jakým způsobem co nejlépe udržet            či zvýšit relevanci svého příspěvku k alianční obraně. Receptů, které se            diskutují, je několik. Zaprvé, zvýšením interoperability kapacit. To zna-            mená dosáhnout stavu, kdy obranné kapacity AČR budou plně kom-            patibilní a vzájemně zastupitelné s dalšími aliančními státy. Takovým            způsobem je možné ušetřit značné množství prostředků bez omezení            obranných kapacit státu. Právě tímto směrem je zacílena nejnovější            spolupráce v  rámci Visegrádské skupiny, o  níž byla řeč výše. Dalším            krokem je intenzivní účast na projektech chytré obrany a  sdílení in-            vestic do výzkumu a vývoje v obranné oblasti, opět zejména v rámci            Visegrádské skupiny. Především však je zapotřebí co nejrychleji učinit            přítrž nekontrolované korupci, nezodpovědnosti a vlastnímu obohaco-            vání v oblasti akvizic výstroje a výzbroje, a tím zajistit účinné vynaklá-            dání rozpočtových prostředků na obranu a bezpečnost. V posledních            zhruba  dvou  až  třech  letech  se  pravděpodobně  situace  s  korupcí  ve            výdajích na armádní akvizice zlepšila – pokud už kvůli ničemu jinému,            tak rozhodně proto, že akvizic řádově ubylo. Přesto však bylo plných            dvacet  let  polistopadového  vývoje  poznamenáno  nepochopitelně  ne-            zodpovědným a nehospodárným nakládáním s prostředky na obranu.            Jen několik případů za všechny, z konce předchozí dekády. Z tehdejších            kontroverzních nákupů vyčnívá zejména předražený nákup španěl-            ských letounů CASA, doplněný ještě smlouvou na servis letounů na            tři roky v celkové výši jedna miliarda korun pro zprostředkovatelskou            firmu Omnipol. Ještě koaliční, ČSSD vedená vláda schválila narychlo            v roce 2006 jiný sporný nákup – akvizici 199 ozbrojených vozidel typu            Pandur. Topolánkova vláda pak učinila redukci počtu vozidel na 107,            ovšem zároveň nedošlo k adekvátní redukci ceny. Takto by bylo možné            pokračovat dále od nákupu pěchotních pušek, přes nákup obrněných            vozů Dingo až po lehké obrněné transportéry IVECO. Všechny (a další            zde nejmenované) nákupy provázely jeden nebo více podobných pří-            znaků: výběr dodavatele bez veřejné, celoevropské soutěže, výběr            zprostředkovatele bez soutěže, někdy až dvojnásobné předražení oproti","127                10. OBRANNÝ A BEZPEČNOSTNÍ ROZMĚR ČESKÉ ZAHRANIČNÍ POLITIKY             dodávkám stejné výzbroje či výstroje jiným odběratelům, či otázky            ohledně užitečnosti a  užitelnosti akvizic a  podobně. Dosud nebyla            zveřejněna studie, která by realistickým a  důvěryhodným způsobem            spočítala, kolik tyto nápadně nevýhodné a  pochybné kontrakty stály            český obranný rozpočet od roku 1993, je však jasné, že tato částka bude            dosahovat desítek miliard korun, které mohly být vynaloženy účelněji,            ať už na rozvoj obranných kapacit či na rozvoj nezbytného výzkumu            a vývoje. Proto právě v této oblasti lze spatřovat jednu z největších bez-            prostředních výzev současné české obranné a bezpečnostní politiky.","128                                             POUŽITÁ LITERATURA             POUŽITÁ LITERATURA               Beneš, V. – Braun, M. (2010): The European Dimension of the Czech Foreign              Policy. In Kořan, Michal et. al.: Czech Foreign Policy in 2007–2009: Analysis.              Prague: Institute of International Relations            Calda, M. (2004): Česko-americké vztahy: od vzdálené perspektivy k blízkému              spojenectví. In Handl, V. and Pick, O. (eds.): Zahraniční politika České republiky              1993–2004. Úspěchy, problémy a perspektivy. Praha: Ústav mezinárodních              vztahů.            Česká republika a NATO chronologicky, NATOaktual, on-line:_ http:              //www.natoaktual.cz/cr-a-vztahy-s-nato-0zy-/na_cr.aspx?y=na_cr/              cravztahysnato.htm            Dienstbier, J. (1990): Kolik azimutů? Mezinárodní politika, 0/XIV, s. 4–6            Drulák, P. (2002): When Does Regional Cooperation Make Sense? In Šťastný, M.              (ed.): Visegrad Countries in an Enlarged Transatlantic Community. Bratislava:              IPA, 2002, s. 47–66            Ditrych, O. (2010): The U.S. in the Czech Foreign Policy. In Kořan, Michal et. al.:              Czech Foreign Policy in 2007–2009: Analysis. Prague: Institute of International              Relations            Eichler, J.: Priority zajištění bezpečnosti České republiky. In Kolektiv autorů:              Česká zahraniční politika: Úvahy o prioritách. Praha: ÚMV.            Fawn, R. (2000): The Czech Republic: a nation of velvet. Amsterodam: Harwood              academic publishers.            Gajdoš, M. (2007): Vláda jako aktér české zahraniční politiky. In Kořan, M. and              Hrabálek, M. (eds.): Česká zahraniční politika: Struktura, tvorba, aktéři. Brno:              Mezinárodní politologický ústav.            Handl, V. et al. (1997): Česká republika a Německo. In Kotyk, V. (ed.): Česká              zahraniční politika. Úvahy o prioritách. Praha: Ústav mezinárodních vztahů.            Handl, V. (2004): Česká politika vůči Německu. In Handl, V. and Pick, O. (eds.):              Zahraniční politika České republiky 1993­2004. Úspěchy, problémy a perspektivy.              Praha: Ústav mezinárodních vztahů.            Handl, V. (2008): Spolková republika Německo v české zahraniční politice. In              Kořan, M. a kol.: Česká zahraniční politika v roce 2007: Analýza ÚMV. Praha:              Ústav mezinárodních vztahů.            Handl, V. (2009): Spolková republika Německo v české zahraniční politice. In              Kořan, M. a kol.: Česká zahraniční politika v roce 2008: Analýza ÚMV. Praha:              Ústav mezinárodních vztahů.            Kaniok, Petr – Smekal, Hubert (2010): České předsednictví v Radě EU: politický              standard, mediální katastrofa. Politologický časopis, 1/10, s. 39–58","129                                             POUŽITÁ LITERATURA             Karlas, J. and Beneš, V. (2008): Evropská dimenze české zahraniční politiky. In              Kořan, M. et al.: Česká zahraniční politika v roce 2007: Analýza ÚMV. Praha:              Ústav mezinárodních vtahů.            Kořan, M. (2007): Domestic Politics in Czech Foreign Policy: Between Consensus              and Clash. International Issues and Slovak Foreign Policy Affairs, Vol. XVI, No. 2,              s. 23–45.            Kořan, M. and Hrabálek, M. (eds.) (2006): Česká zahraniční politika: Struktura,              tvorba, aktéři. Brno: Mezinárodní politologický ústav.            Kořan, M. (2010): Political Context and Making of the Czech Foreign Policy in              2007–2009. In Kořan, M. et al.: Czech Foreign Policy in 2007–2009: Analysis.              Praha: Institute of International Relations.            Kořan, M. (2012): The Visegrad Group on the Treshold of Its Third Decade:              A Central European Hub? In Zlatko Šabič and Petr Drulák: Regional and              International Relations in Central Europe. London: Palgrave.            Kořan, M. (2013): Coloring it Europe? The Europeanization of Czech foreign              policy. In Michael Baun and Dan Marek: The New Member States and the              European Union. Foreign Policy Europeanization. New York: Routledge.            Kotyk, V. (ed.) (1997): Česká zahraniční politika. Úvahy o prioritách. Praha: Ústav              mezinárodních vztahů.            Kratochvíl, P. – Kuchyňková, P. (2010): Russia in the Czech Foreign Policy. In              Kořan, Michal et. al.: Czech Foreign Policy in 2007–2009: Analysis. Prague:              Institute of International Relations.            Marek, D. and Baun, M. (2011): The Czech Republic and the European Union.              London and New York: Routledge.            Müller, D. (2007): Legislativní rámec tvorby české zahraniční politiky. In Kořan,              M. and Hrabálek, M. (eds.): Česká zahraniční politika: Struktura, tvorba, aktéři.              Brno: Mezinárodní politologický ústav.            Rupniq, J. and Zielonka, J. (eds.) (2003): The Road to the European Union. Vol. 1.              The Czech and Slovak Republics. Manchester and New York: Manchester              University Press.            Scénáře světové politiky 2012–2013 (2012). Praha: Ústav mezinárodních vztahů            Votápek, V. (2004): Česká východní politika. In Handl, V. and Pick, O. (eds.):              Zahraniční politika České republiky 1993–2004. Úspěchy, problémy a perspektivy.              Praha: Ústav mezinárodních vztahů.","Michal Kořan             ČESKÁ ZAHRANIČNÍ POLITIKA             Jazyková korektura Lenka Váchová            Grafické práce Filip Vácha            Vydala Masarykova univerzita v roce 2013            Žerotínovo nám. 617/9, 601 77 Brno, www.muni.cz            1. vydání             Neprodejné            www.mves.cz            http://www.fss.muni.cz/cz/site/struktura/projekty/inza             ISBN 978-80-210-6549-9","Tato studijní opora slouží pro seznámení studentů se zá-              kladními pojmy a trendy v československé/české zahraniční              politice po roce 1989. Text se zaměřuje na základní trendy za-              hraniční politiky České republiky od roku 1989 do současnos-              ti. Po přečtení opory se bude student orientovat v hlavních              vývojových fázích české zahraniční politiky, bude obeznámen              s hlavními aktéry české zahraniční politiky a s hlavními vý-              zvami, jímž Česká republika čelí v současném světě. Studijní              text se zaměřuje na to, aby student chápal českou zahraniční              politiku v souvislostech a v kontextu jak vývoje vnitropolitic-              kého, tak i  evropského a  světového. Jsou v  něm rozebrány              bilaterální vztahy se sousedními zeměmi v kontextu regionu              střední Evropy. Dále bilaterální vztahy s USA a Ruskem a zapo-              jení ČR do multilaterální spolupráce v rámci NATO a EU. Kurz              rovněž studenty seznámí se základními směry v hospodářské              diplomacii.                             Publikace vychází v rámci projektu Inovací                   bakalářských studijních programů k lepší zaměstnatelnosti,                                 CZ.1.07/2.2.00/28.0238."];