var textForPages = ["MASARYKOVA UNIVERZITA                                       PRÁVNICKÁ FAKULTA       NOVÉ JEVY V HOSPODÁŘSKÉ KRIMINALITĚ SE ZAMĚŘENÍM NA KRIMINALITU FINANČNÍ                                                   Marek Fryšták, Milana Hrušáková (eds.)                         NOVÉ JEVY V HOSPODÁŘSKÉ   Marek Fryšták, Milana Hrušáková (eds.) /    NA KRIMINALITU FINANČNÍ                      KRIMINALITĚ SE ZAMĚŘENÍM                                                  Sborník příspěvků z konference","","ACTA UNIVERSITATIS BRUNENSIS                                           ________________________________                                           IURIDICA                                          Editio Scientia              vol. 596","SPISY PRÁVNICKÉ FAKULTY           MASARYKOVY UNIVERZITY           _________________________________            řada teoretická, Edice Scientia           svazek č. 596","NOVÉ JEVY V HOSPODÁŘSKÉ                     KRIMINALITĚ SE ZAMĚŘENÍM                       NA KRIMINALITU FINANČNÍ                               Sborník příspěvků z konference                                                                      Masarykova univerzita                                         Brno 2017","Vzor citace            FRYŠTÁK, Marek ; HRUŠÁKOVÁ, Milana (eds.). Nové jevy v hospodářské kriminalitě se zaměřením na            kriminalitu finanční : Sborník příspěvků z konference. 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita, Právnická fakulta,            2017. 172 s. Spisy Právnické fakulty MU, řada teoretická, edice Scientia, sv. č. 596. ISBN 978‐80‐210‐8675‐3            (brož.), 978‐80‐210‐8676‐0 (online).             CIP ‐ Katalogizace v knize              Nové jevy v hospodářské kriminalitě se zaměřením na kriminalitu finanční : sborník příspěvků z konference /            editoři: Marek Fryšták, Milana Hrušáková. ‐‐1. vydání. ‐‐ Brno: Masarykova univerzita, 2017. 172 stran. – Spisy            Právnické fakulty Masarykovy univerzity, řada teoretická, Edice Scientia, svazek č. 596. ISBN 978‐80‐210‐8675‐3            (brož.), 978‐80‐210‐8676‐0 (online)             343.37* 343.94* (062.534)*            ‐ hospodářské trestné činy            ‐ finanční kriminalita            ‐ ekonomická kriminalita            ‐ dokazování (právo)            ‐ sborníky konferencí             343 – Trestní právo [16]                     Editoři:   doc. JUDr. Marek Fryšták, Ph.D.                     JUDr. Milana Hrušáková, Ph.D.             Recenzent:  PhDr. Miroslav Scheinost             © 2017 Masarykova univerzita             ISBN 978-80-210-8675-3           ISBN 978-80-210-8676-0 (online : pdf)","OBSAH               Úvodem............................................................................................................................................7              K pojmu „podvody na DPH“ ...........................................................................................9                Michael Šefčík              Podvod ke škodě finančních zájmů Evropské unie z pohledu                de lege lata i de lege ferenda ...................................................................................24                Josef  Kuchta              Daňová trestná činnosť a pojem škoda ..................................................................45                Ján Šanta              Daňová kriminalita a problematické aspekty trestní odpovědnosti ...68                Pavel Kotlán             Vybrané aspekty hospodárskej kriminality ohrozujúce trhovú                ekonomiku ............................................................................................................................82                Stanislav Pavol, Martin Skaloš              Problematika rizika v hospodárskej a majetkovej kriminalite                s dôrazom na uplatnenie princípu ultima ratio   .........................................98                Denisa Hamranová             Samopranie špinavých peňazí .....................................................................................110                Michaela Machová              Několik poznámek k zamýšleným legislativním změnám                trestněprávní úpravy praní peněz v České republice ............................121                Petr Škvain             Vybrané procesnoprávne aspekty trestnej zodpovednosti                právnických osôb v Slovenskej republike .....................................................129                Jozef  Čentéš             Jeden z praktických aspektů dokazování (nejen) daňových                trestných činů právnických osob ........................................................................141                David Čep, Katarína Kandová              Věrohodnost obviněného při dokazování finanční kriminality ............150                Marek Fryšták             Projekt evropského veřejného žalobce v současnosti .................................163                Dominik Fojt                                                                             5","","ÚVODEM              Katedra trestního práva Právnické fakulty Masarykovy univerzity Brno pořá-             dala dne 2. 2. 2017 na půdě fakulty již sedmý ročník tradiční mezinárodní             konference věnující se novým jevům v hospodářské kriminalitě.             Pro letošní rok bylo vybráno organizátory zaměření na kriminalitu finanční,             čímž  tito  chtěli  dát  účastníkům  konference  možnost  prezentovat  různé             pohledy na tento fenomén hospodářské kriminality korespondující s jejich             odborným a profesním zaměřením a tím všem společně nabídnout ucele-             nější a hlubší pohled na předmětnou problematiku.             Konference se zúčastnila řada zástupců teorie a praxe a nabídla tak tradiční             možnost setkání akademiků s odborníky z praxe a byla vhodnou příležitostí             výměny informací a praktických zkušeností mezi oběma těmito skupinami.             Je třeba ocenit i účast studentů naší fakulty na této konferenci.              Výsledkem tohoto setkání a prolínání různých pohledů a názorů na hospo-             dářskou kriminalitu je sborník, který právě držíte ve svých rukou a který             představuje to, co na konferenci v rámci celodenního jednání zaznělo, jak             v rámci jednotlivých vystoupení účastníků, tak i od diskutujících. Diskuze             v rámci těchto setkání bývá tradičně velmi přínosná a inspirativní a nejinak             tomu bylo i v letošním roce.              Organizátoři konference by rádi vyjádřily své přesvědčení, že i další ročník             konference plánovaný na rok 2020 bude příležitostí pro vzájemné setkání             odborníků  z  teorie  a  praxe  nad  tématem  hospodářské  kriminality,  které             nelze  svým  rozsahem  nikdy  dostatečně  vyčerpat  a  postihnout,  jelikož             stále se setkáváme s jejími novými formami a způsoby páchání, ve vztahu             ke kterým je nutno hledat příslušná řešení.                           Za organizátory konference doc. JUDr. Marek Fryšták, Ph.D.                                                                                       7","","K POJMU „PODVODY NA DPH“                                        Michael Šefčík                     Právnická fakulta, Masarykova univerzita, Česká republika                Abstract in original language             Tento příspěvek se věnuje definici pojmu podvodů na DPH. Ukazuje rozdíl             mezi tím, jak je výše zmíněný pojem používán v literatuře, a tím, jak jej             používá  Soudní  dvůr  Evropské  unie.  Na  konci  je  zařazeno  odůvodněné             vysvětlení toho, co by mělo být rozuměno podvody na DPH.              Keywords in original language             Podvody na DPH; daňové úniky na úseku DPH; daňová kriminalita; daňový             delikt.              Abstract             This paper deals with defining the term of VAT frauds. It shows the differ-             ence between how the above mentioned term is used in literature and how             it is used by the Court of Justice of the European Union. Finally, there             is a reasoned explanation on what should be understood by VAT frauds.              Keywords             VAT Frauds; VAT Evasion; Tax Criminality; Tax Offence.              1  Úvod             Často diskutovaným tématem v současné právní teorii i praxi jsou podvody             na dani z přidané hodnoty. Ve jménu boje s nimi byla v poslední době učiněna             řada legislativních změn. Od 1. 1. 2013 byl např. zaveden institut nespoleh-             livého plátce,  jenž se měl stát jedním z opatření zabraňujících podvodným                         1             aktivitám  na  úseku  daně  z  přidané  hodnoty.   K  dalším  změnám  zákona                                                     2              1   Srov. zákon č. 502/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané                 hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.             2   Sněmovní tisk č. 733/0. Vládní návrh zákona, kterým se mění zákon č. 235/2004 Sb., o dani                 z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, s důvodovou                 zprávou. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [online]. [cit. 2016-11-19], s. 59.                                                                             9","NOVÉ JEVY V HOSPODÁŘSKÉ KRIMINALITĚ SE ZAMĚŘENÍM NA KRIMINALITU FINANČNÍ            o dani z přidané hodnoty provedeným zákonem č. 502/2012 Sb. za účelem           boje  s  podvody  na  DPH  patřilo  zavedení  povinnosti  uvádět  v  přihlášce           k registraci k DPH čísla účtů používaných při ekonomické činnosti s tím,           že použití jiných než těchto účtů je důvodem k ručení příjemce zdanitelného           plnění za DPH nezaplacenou poskytovatelem zdanitelného plnění. Dále bylo           zavedeno ručení oprávněného příjemce, kterému vznikla povinnost přiznat           a zaplatit spotřební daň, za DPH nezaplacenou z dodání zboží podléhajícího           spotřební dani třetí osobě pořizovatelem tohoto zboží. Kromě toho byla           zavedena povinnost činit podání elektronicky.  Od 1. 1. 2016 pak vznikla                                                  3           plátcům DPH povinnost podávat kontrolní hlášení.  Cílem a smyslem zave-                                                      4           dení kontrolního hlášení mělo být získání informací o řetězcích subjektů           účastnících se karuselových podvodů, přičemž získané informace by měly           umožnit snazší potírání karuselových podvodů. 5           Ačkoliv je boj s daňovými úniky jednou z nejčastějších příčin změn právní           úpravy  daně  z  přidané  hodnoty,  literatura  se  poměrně  zřídka  zabývá           významem  pojmu  podvodu  na  DPH,  ačkoliv  judikatura  Soudního  dvora           Evropské unie i Nejvyššího správního soudu se zmíněným pojmem pracuje,           jak bude patrno v dalším textu. Cílem tohoto příspěvku je vymezit pojem           podvodů  na  DPH.  Za  tímto  účelem  je  třeba  analyzovat  a  komparovat           prameny věnující se nastíněnému tématu.            2  Daňový delikt, daňový únik a daňová kriminalita            Předtím, než se bude možné věnovat pojmu „podvodu na DPH“ je nutné           se v krátkosti pozastavit nad poněkud obecnějšími termíny označující proti-           právní jednání na úseku plnění daňových povinností, a to „daňový delikt“,           „daňový  únik“  a  „daňová  kriminalita“,  neboť  tyto  termíny  se,  jak  bude           patrné níže, při vymezování pojmů „podvodu na DPH“ uplatní.                3   Tamtéž, s. 55.           4   Povinnost podávat kontrolní hlášení byla do zákona o dani z přidané hodnoty vtělena              zákonem č. 360/2014 Sb., kterým se mění zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hod-              noty, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.           5   Sněmovní tisk 291/0. Vládní návrh zákona, kterým se mění zákon č. 235/2004 Sb.,              o  dani  z  přidané  hodnoty,  ve  znění  pozdějších  předpisů,  a  další  související  zákony.              Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [online]. [cit. 2016-11-19], s. 64–65.              10","K pojmu „podvody na DPH“                2.1  Daňový delikt             Daňové  delikty  jsou  definovány  jako  obecně  označená  protispolečenská             jednání (lat. delictum – poklesek, provinění) na úseku daňových povinností.             Daňovým  deliktem  se  rozumí  jak  skutková  podstata  trestného  činu,  tak             přestupek, to v užším slova smyslu. V širším slova smyslu se jedná i o další             porušení  daňových  předpisů,  se  kterým  není  spojeno  naplnění  skutkové             podstaty trestného činu nebo přestupku. 6             K výše uvedené definici daňového deliktu lze poznamenat jen to, že daňovým             deliktem  již  nemůže  být  skutková  podstata  přestupku,  a  to  od  účinnosti             zákona  o  správě  daní  a  poplatků,  kterým  bylo  zrušeno  ustanovení  § 27             odst.  1  písm.  b)  zákona  o  přestupcích  označující  za  přestupek  porušení             povinnosti spolupůsobit v řízení daňovém, odvodovém, poplatkovém nebo             o jiné podobné dávce. 7             Pro  účely  tohoto  článku se  daňovým  deliktem  bude  rozumět  jakékoliv             protiprávní  jednání,  kterým  se  porušují  právní  předpisy  upravující  daně.             Přitom však vyvstává otázka, co lze rozumět daní. V teorii se označení daň             používá pro povinnou, zákonem předem sazbou stanovenou částku, kterou             se více méně pravidelně odčerpává na nenávratném principu část nominál-             ního důchodu ekonomického subjektu ve prospěch veřejného peněžního             fondu.   Kromě  toho  lze  také  využít  vymezení  daně  pro účely  daňového                   8             řádu.  S ohledem na skutečnost, že účelem vymezování obecnějších pojmů                  9             jako daňový delikt, daňový únik a daňová kriminalita je zde správné zařazení             podvodů na DPH do množiny zastřešujících pojmů, není nutné se v tomto             příspěvku podrobněji zabývat definicí daně, neboť je zcela zřejmé, že daň             z přidané hodnoty daní je (ať už podle výše uvedené teoretické definice,             nebo podle vymezení obsaženého v daňovém řádu). Kromě toho se jedná             o teorií často řešenou problematiku.              6   HENDRYCH, Dušan a kol. Právnický slovník. 3., podstatně rozš. vyd. Praha: C. H. Beck,                 2009. Beckovy odborné slovníky.             7   Bod 1 § 106 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků.             8   MRKÝVKA, Petr a kol. Finanční právo a finanční správa: 2. díl. 1. vyd. Brno: Masarykova                 univerzita, 2004, s. 5.             9   § 3 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů, sta-                 noví, že Daní se…rozumí: a) peněžité plnění, které zákon označuje jako daň, clo nebo                 poplatek, b) peněžité plnění, pokud zákon stanoví, že se při jeho správě postupuje podle                 tohoto zákona, c) peněžité plnění v rámci dělené správy.                                                                            11","NOVÉ JEVY V HOSPODÁŘSKÉ KRIMINALITĚ SE ZAMĚŘENÍM NA KRIMINALITU FINANČNÍ             2.2  Daňový únik           Je tedy na místě přejít k otázce, co se rozumí daňovými úniky. V anglicky           psané literatuře se lze setkat s pojmy tax avoidance a tax evasion. Základní           rozdíl je ten, že tax avoidance je legální snižování daňové povinnosti, kdežto           tax  evasion  je  nelegální  snižování  daňové  povinnosti.   Legalita  je  tedy                                                          10           hlavním dělícím kritériem mezi tax avoidance a tax evasion, ačkoliv existuje           mnoho „šedých zón“, kde není tolik jasné, co již je nelegální. 11           Lze  doplnit,  že  tax  avoidance  (vyhýbání  se  placení  daní  či  tzv.  efektivní           daňová optimalizace, resp. legální minimalizace daňové povinnosti) může           být na jedné straně výsledkem aplikace právních norem, kterou zákonodárce           přímo zamýšlel, ale na druhé straně může využívat i neúmyslných pochy-           bení,  kterých  se  legislativci  dopustili  při  tvorbě  daňových  předpisů.  Tax           evasion je potom nelegální aktivita, za kterou může být daňový subjekt podle           její závažnosti postižen, ať už podle daňověprávních či trestních předpisů. 12           Je patrné, že hranice mezi legální minimalizací daňové povinnosti a daňo-           vými úniky může být nejednoznačná. V některých právních řádech může           být zakázané využívání mezer v zákonech pro snižování daňové povinnosti           a v jiných nikoliv. Daňové úniky nemusí být vždy prováděny úmyslně, někdy           se může jednat o nedbalost (neznalost) při aplikaci daňových předpisů. 13           Klíčovým  poznatkem  pro další  kapitolu  tedy  je  to,  že  daňovým  únikem           se  rozumí  jednání,  které  je  v  rozporu  s  právními  (daňovými)  předpisy           a v jehož důsledku dojde ke stanovení nižší daňové povinnosti, než jaká           by byla stanovena, kdyby právní (daňové) předpisy byly aplikovány správně.             2.3  Daňová kriminalita           Jak již bylo výše naznačeno, daňové úniky mohou v některých případech           představovat  porušení  trestněprávních  norem.  V  tomto  kontextu  je  tedy             10   GRAVELLE, Jane G. Tax Havens: International Tax Avoidance and Evasion. National              Tax Journal, 2009, 62(4), s. 727.           11   Tax Avoidance, Evasion and Administration. SLEMROD, Joel a Shlomo YITZHAKI.              Handbook  of   public  economics.  Amsterdam:  Elsevier,  2002,  s. 1428.  Handbooks              in Economics.           12   ŠIROKÝ, Jan a kol. Daňové teorie: s praktickou aplikací. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2008,              s. 241. Beckovy ekonomické učebnice.           13   Tamtéž, s. 243.              12","K pojmu „podvody na DPH“              vhodné vymezit pojem daňové kriminality. Daňovou kriminalitu považu-             jeme za součást hospodářské trestné činnosti jak z hlediska systematického             zařazení  jejích  skutkových  podstat  v  trestním  zákoníku,  tak  i  z  hlediska             typizace  této  trestné  činnosti  podle  skupinového  objektu  jako  základ-             ního kritéria, a konečně též pro vypracování metodiky jejich vyšetřování.                                                                            14             Daňovou kriminalitou lze tedy v našem právním prostředí rozumět celkem             pět trestných činů, jejichž skutkové podstaty jsou upraveny v § 240 až 245             trestního zákoníku. 15             Daňová kriminalita na úseku daně z přidané hodnoty pak může spočívat             v páchání:                •  trestného činu zkrácení daně, poplatku a jiné podobné platby (§ 240                   trestního zákoníku)                •  nesplnění oznamovací povinnosti v daňovém řízení (§ 243 trestního                   zákoníku).             Skutková  podstata  trestného  činu  neodvedení  daně,  pojistného  na  soci-             ální  zabezpečení  a  podobné  povinné  platby  (§ 241  trestního  zákoníku)             se v případě daně z přidané hodnoty nemůže uplatnit, protože zákon o dani             z přidané hodnoty institut poplatníka nezná, resp. nekonstruuje vztah plátce             a poplatníka. Jinak řečeno: Daní se zde (pozn.: myšleno v ustanovení § 241             odst. 1 trestního zákoníku) podle současné právní úpravy rozumí jen daň             z  příjmů  fyzických  osob  ze  závislé  činnosti  a  z  funkčních  požitků,  resp.             tato  daň  vybíraná  srážkou  podle  zvláštní  sazby  daně,  ve  smyslu  zákona             č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, a to přesto, že zákon v tomto ustanovení             hovoří obecně o dani. 16             Ostatní  skutkové  podstaty  daňových  trestných  činů  –  porušení  předpisů             o nálepkách a jiných předmětech k označení zboží (§ 244 trestního záko-             níku) a padělání a pozměnění předmětů k označení zboží pro daňové účely             a  předmětů  dokazujících  splnění  poplatkové  povinnosti  (§ 245  trestního             zákoníku) – slouží k ochraně daňových příjmů státu ze spotřebních daní.             Pro účely DPH se zboží žádnými nálepkami ani jinými předměty neoznačuje.               14   KUCHTA, Josef a František PÚRY. Poznámky k daňové kriminalitě v České republice.                 Časopis pro právní vědu a praxi, 2013, 21(2), s. 118.             15   Tamtéž, s. 119.             16   ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník: komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2446.                 Velké komentáře.                                                                            13","NOVÉ JEVY V HOSPODÁŘSKÉ KRIMINALITĚ SE ZAMĚŘENÍM NA KRIMINALITU FINANČNÍ            Trestného činu zkrácení daně, poplatku a jiné podobné platby se na úseku           daně  z  přidané  hodnoty  lze  dopustit,  jak  již  napovídá  dikce  ustanovení           § 240 odst. 1 trestního zákoníku, jakýmkoliv jednáním, kterým je neopráv-           něně zkrácena DPH na výstupu, nebo naopak neoprávněně zvětšena DPH           na vstupu (to lze zejména dovodit ze slov kdo…vyláká výhodu) alespoň           o 50.000 Kč.  Způsobů provedení trestného činu zkrácení daně, poplatku                     17           a jiné podobné platby na úseku DPH je celá řada, ať už jde např. o karu-           selové  podvody,  jejichž  potírání  je  v  současné  době  středem  pozornosti           Ministerstva  financí  ČR,   nebo  se  jedná  o  prosté  krácení  tržeb,  v  jehož                                18           důsledku je krácena i daňová povinnost k DPH.           Na úseku DPH lze (stejně jako u jiných daní) spáchat i trestný čin nespl-           nění oznamovací povinnosti v daňovém řízení, a to tehdy, mělo-li oznámení           pachatele  uvedeného  trestného  činu,  které  však  v  rozporu  se  zákonnou           povinností  nebylo  učiněno,  být  využito  v  rámci  správy  DPH  u  jiného           subjektu.            2.4  Vztah daňových deliktů, daňových úniků a daňové kriminality            Ze všech třech výše uvedených pojmů je nejobecnějším pojmem daňový           delikt, protože se jedná o jakékoliv porušení povinnosti stanovené daňovými           předpisy. Rozdíl mezi daňovým deliktem a daňovým únikem tedy spočítá           v tom, že daňový únik vždy povede k nelegálnímu zkrácení daňové povin-           nosti, kdežto daňovým deliktem může být i méně závažné porušení povin-           nosti vyplývající z daňových předpisů, které vždy nemusí způsobit škodu           (např. podání daňového přiznání jinou než zákonem stanovenou formou).           Daňová kriminalita zase představuje protiprávní jednání, kterými jsou poru-           šovány  jak  normy  daňového  práva,  tak  normy  trestního  práva.  Ne  vše,           co je daňovou kriminalitou, musí být nutně daňovým únikem. Příkladem může           být výše zmíněný trestný čin nesplnění oznamovací povinnosti v daňovém           řízení, pro jehož spáchání postačí ohrožení řádného a včasného stanovení           daně  (nemusí tedy dojít zároveň ke zkrácení daně). Naopak mohou být               19            17   § 240 odst. 1 trestního zákoníku.           18   ŽUROVEC,  Michal.  Ministerstvo  financí  v  boji  proti  daňovým  únikům  nepoleví.              Ministerstvo financí České republiky [online]. 2015 [cit. 2017-01-29].           19   ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník: komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2466.              Velké komentáře.              14","K pojmu „podvody na DPH“              některá jednání daňovým únikem, ale nemusí se jednat o daňovou krimi-             nalitu. Příkladem může být nelegální snížení daňové povinnosti v menším             než větším rozsahu (tj. v menším rozsahu než 50.000 Kč) – jedná se sice             o daňový únik, ale nenaplňuje znaky objektivní stránky skutkové podstaty             trestného činu zkrácení daně, poplatku a jiné podobné platby podle § 240             odst. 1 trestního zákoníku.              Lze  tudíž  shrnout,  že  vše,  co  je  daňovým  únikem  nebo  daňovou  krimi-             nalitou, bude zároveň daňovým deliktem. Naopak některé daňové delikty             nemusí být ani daňovým únikem ani daňovou kriminalitou. Mohou existovat             protiprávní jednání, která jsou daňovým únikem, ale nejsou daňovou krimi-             nalitou, a naopak.              3  Podvody na DPH                3.1  Podvody na DPH v judikatuře              Nejvyšší  správní  soud  ve  své  judikatuře  odkazuje  při  vymezení  pojmu             podvody na DPH na judikaturu Soudního dvora Evropské unie (dále jen             „Soudní  dvůr“),  konkrétně  na  rozsudek  Soudního  dvora  (třetího  senátu)             ze dne 12. 1. 2006, ve spojených věcech Optigen a další, C-354/03, C-355/03             a C-484/03 (dále jen „Optigen a další“), a rozsudek Soudního dvora (třetího             senátu) ze dne 6. 7. 2006, ve spojených věcech Kittel a Recolta Recycling,             C-439/04  a  C-440/04  (dále  jen  „Kittel  a  Recolta  Recycling“).  Nejvyšší             správní soud správně uvádí, že pojmem „podvod na DPH“ je v uvedených             rozhodnutích Soudního dvora myšlena situace, kdy jeden subjekt neodvede             státu inkasovanou DPH, ale druhý subjekt si uplatní nárok na odpočet DPH             za účelem získání zvýhodnění.  Tímto tak po mém soudu prakticky dochází                                       20             k zúžení pojmu „podvod na DPH“ a rozumí se jím karuselové (kolotočové)             podvody, resp. podvody typu missing trader (podvody chybějícího obchod-             níka), které v nejobecnější rovině spočívají právě v tom, že jeden daňový             subjekt si uplatní nárok na odpočet DPH, kterou však jiný daňový subjekt             (chybějící obchodník), nacházející se v řetězci transakci před ním, neodvedl. 21               20   Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2012, č. j. 1 Afs 13/2012 – 49.             21   ŠIROKÝ, Jan. Daně v Evropské unii: daňové systémy všech 27 členských států EU a Chorvatska:                 legislativní základy daňové harmonizace včetně judikátů SD: odraz ekonomické krize v daňové politice                 EU. 5., aktualiz. a přeprac. vyd. Praha: Linde, 2012, s. 166. ISBN 978-80-7201-881-9.                                                                            15","NOVÉ JEVY V HOSPODÁŘSKÉ KRIMINALITĚ SE ZAMĚŘENÍM NA KRIMINALITU FINANČNÍ            V dvou svých rozsudcích však stran vymezení pojmu „podvod na DPH“           Nejvyšší  správní  soud  odkazuje  na  stanovisko  generálního  advokáta           Colomera  ve  spojených  věcech  Kittel  a  Recolta  Recycling,  který  dle           Nejvyššího správního soudu k podvodu na DPH konstatoval, že ve skuteč-           nosti existují varianty tak neobvyklé a spletité, jako je představivost těch,           kteří je připravují: ve všech případech jde v podstatě o to, že není odvedena           určitá částka získaná jako DPH.  22           Generální advokát Colomer však výše citovaným výrokem navazuje na svoje           vysvětlení podstaty kolotočových podvodů.  Prakticky totožně jako gene-                                                23           rální  advokát  Colomer  se  vyjadřuje  generální  advokát  Maduro  ve  stano-           visku k věci Optigen a další.  Oba generální advokáti svá stanoviska učinili                                   24           ve věcech Soudního dvora, kde byly řešeny různé právní otázky vyvstáva-           jící při realizaci karuselových podvodů, nikoliv jakéhokoliv druhu daňové           kriminality či daňových úniků na úseku daně z přidané hodnoty. V tomto           kontextu tedy došlo ke ztotožnění pojmů „podvod na DPH“ a pojmů jako           např.  „řetězový  podvod“,  „podvod  typu  chybějící  subjekt“,  „kolotočový           (karuselový) podvod“, tedy pojmů, které označují konkrétní druh kriminality           na úseku daně z přidané hodnoty. Takovému závěru též svědčí i to, že gene-           rální  advokát  Colomer  v  pasáži  svého  stanoviska,  která  bezprostředně           předchází jeho výroku o podstatě podvodů na DPH, podrobněji popisuje           základní modus operandi karuselových podvodů. Colomer navíc doslovně           uvádí, že obchod uvnitř společenství se zdá být živnou půdou pro podvody           na DPH, které mohou nabývat různých podob, ale jsou vždy „řetězové“. 25           Oba  rozsudky,  v  nichž  se  Nejvyšší  správní  soud  zabýval  definicí  pojmu           „podvod  na  DPH“,   se  týkaly  karuselových  či  řetězových  podvodů.                             26           22   Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2012, č. j. 1 Afs 13/2012 – 49,              a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 3. 2010, č. j. 9 Afs 83/2009 – 232.           23   Odst. 34 a 35 stanoviska generálního advokáta Dámasa Ruiz-Jaraba Colomera před-              neseného dne 14. 3. 2006 ve spojených věcech Kittel a Recolta Recycling, C-439/04              a C-440/04. In: EUR-Lex [online]. [cit. 2016-12-14].           24   Odst.  8  stanoviska  generálního  advokáta  M.  Poiarese  Madura  předneseného  dne              16. 2. 2005 ve spojených věcech Optigen a další, C-354/03, C-355/03 a C-484/03. In:              EUR-Lex [online]. [cit. 2016-12-14].           25   Odst. 27 stanoviska generálního advokáta Dámasa Ruiz-Jaraba Colomera předneseného              dne 14. 3. 2006 ve spojených věcech Kittel a Recolta Recycling, C-439/04 a C-440/04.              In: EUR-Lex [online]. [cit. 2016-12-18].           26   Viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2012, č. j. 1 Afs 13/2012 – 49,              a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 3. 2010, č. j. 9 Afs 83/2009 – 232.              16","K pojmu „podvody na DPH“              Ohledně definice pojmu „podvodu na DPH“ Nejvyšší správní soud odka-             zuje na generálního advokáta Colomera, který podvody na DPH označuje             za  „vždy  řetězové“.  Lze  tudíž  shrnout,  že  judikaturou  Soudního  dvora             i Nejvyššího správního soudu je pojem „podvod na DPH“ chápán poněkud             úžeji, než jak bývá někdy prezentován v (zejména anglicky psané) odborné             literatuře (viz níže).              Výše  uvedené  chápání  podvodu  na  DPH  Nejvyšší  správní  soud  ovšem             poněkud zkorigoval v jednom ze svých pozdějších rozhodnutí, kde jednou             ze sporných otázek bylo, zda se stěžovatel (daňový subjekt), účastnil podvodu             na DPH. Nejvyšší správní soud uvedl, že posuzování vědomosti o účasti             na  daňovém  podvodu  je  otázkou  kontextuální.  Pro dovození  nedostatku             dobré víry stěžovatele je třeba brát v potaz veškeré relevantní skutečnosti,             v daném případě pak vzhledem k tomu, že nejde o „kolotočový podvod“,             vyhodnocení možné vědomosti či nevědomosti stěžovatele patrně nebude             natolik spletité.  Citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu lze tedy                          27             interpretovat  tak,  že  vedle  kolotočových  podvodů  existují  i  jiné  podvody             na  DPH  (i  když  Nejvyšší  správní  soud  hovoří  o  daňových  podvodech,             je z kontextu celého rozsudku, v němž byla řešena daňová povinnost stěžo-             vatele k DPH, zřejmé, že se jednalo o daňové podvody na úseku DPH, resp.             o podvody na DPH).  Nejvyšší správní soud zde bohužel podvody na DPH                               28             (či daňové podvody na úseku DPH) nikterak blíže nespecifikuje. Za účelem             přesnějšího vymezení podvodů na DPH je tedy třeba vycházet také z doktríny.               3.2  Podvody na DPH v literatuře              Např. Walpole uvádí, že pojem „podvod na DPH“ může zahrnovat mnoho             aktivit, které vedou ke zkrácení veřejných rozpočtů o příjmy, jež by jinak             obdržely. Na rozdíl od jiných daní má DPH tu vlastnost, že daňový podvod-             níci se mohou zaměřit na dvě oddělené oblasti. Jednak mohou krátit DPH             na  výstupu  a  jednak  mohou  zvyšovat  DPH  na  vstupu,  aby  tak  zneužili             mechanismus daňového odpočtu. 29                27   Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 8 Afs 59/2013 – 33.             28   Obdobně srov. TARANDA, Petr. Nad povinností správce daně zachovávat mlčenlivost                 a k úvahám o možnosti jejího dalšího prolomení. Daně a právo v praxi, 2016, 22(1), s. 23.             29   WALPOLE, Michael. Tackling VAT Fraud. International VAT Monitor, 2014, 25(5), s. 258.                                                                            17","NOVÉ JEVY V HOSPODÁŘSKÉ KRIMINALITĚ SE ZAMĚŘENÍM NA KRIMINALITU FINANČNÍ            Na druhou stranu jiní autoři chápou podvody na DPH úžeji. Např. Bukhsh           a Weigand dělí podvody na DPH na:             •  akviziční podvody (nejjednodušší podvody typu missing trader, které,                jak již bylo výše řečeno, spočívají v tom, že jeden daňový subjekt                si uplatní nárok na odpočet DPH, kterou však jiný daňový subjekt                (chybějící  obchodník),  nacházející  se  v  řetězci  transakci  před  ním,                neodvedl);             •  karuselové podvody, které jsou oproti akvizičním podvodům složi-                tější v tom, že zboží v kruhovém řetězci transakcí proběhne několi-                krát a jeden z článků řetězce (tzv. broker) si uplatní nárok na odpočet                DPH za opakované nákupy zboží rotujícího v řetězci;             •  podvod  s  protiobchody  (angl.  contra-trading  fraud),  které  jsou                podobné jako karuselové podvody s tím rozdílem, že broker namísto                toho, aby si uplatnil nárok na odpočet DPH, tento vyrovná oproti                DPH na výstupu, a to tak, že se účastní ještě jednoho legálního řetězce                transakcí, v němž pořizuje zboží z jiného členského státu (výsledná                povinnost k DPH bude tedy velmi blízká nule). 30           Velmi široké pojetí podvodů na DPH se naopak vyskytuje u Keena a Smithe,           kteří hovoří o podvodech, které se mohou odehrát na úseku DPH i na úseku           daně z maloobchodního obratu. Proti nim staví podvody proveditelné výlučně           jen v systému DPH. Keen a Smith uvádí např. krácení tržeb, nedodržení           registrační povinnosti, neoprávněné uplatnění nároku na odpočet, vydávání           zboží, které podléhá vyšší daňové sazbě, za zboží, které podléhá nižší daňové           sazbě, apod.  I když zmínění autoři podvody na DPH nikterak blíže nedefi-                     31           nují, lze z šíře jimi uváděných příkladů podvodných jednání na úseku DPH           usuzovat, že považují daňové úniky na DPH a podvody na DPH za totéž. 32            Starší literatura zase tíhne k používání pojmu daňové úniky na DPH (VAT           evaison) a o podvodech na DPH nehovoří. Např. Tait rozlišuje 16 druhů           daňových úniků na DPH (nesplnění registrační povinnosti, různé způsoby            30   BUKHSH, Faiza Allah a Hans WEIGAND. VAT Fraud: Possible technical and ontolo-              gical solutions. In: VMBO 2015: 9th International Workshop on Value Modeling and Business              Ontologies [online]. 2015 [cit. 2017-01-30], s. 1–2.           31   KEEN,  Michael  a  Stephen  SMITH.  VAT  Fraud  and  Evasion:  What  Do  We  Know,              and  What  Can  be  Done?  [online].  In:  International  Monetary  Fund,  2007,  s. 7–8.  [cit.              2016-12-04].           32   Autoři v originále vzájemně zaměňují pojmy VAT frauds (podvody na DPH) a VAT              evasion (daňové úniky na DPH).              18","K pojmu „podvody na DPH“              neoprávněného  uplatňování  nároku  na  odpočet  DPH  na  vstupu,  zatajo-             vání tržeb, neodvedení vybrané DPH a další).  Dlužno však podotknout,                                                     33             že Tait své dílo napsal v období, které předcházelo rozmachu karuselových             podvodů na území Evropských společenství, takže nemohl reflektovat tento             poměrně nový a vysoce společensky škodlivý druh daňové kriminality.             Fedeli a Forte zase uvádí, že podvody na DPH mohou být rozděleny do dvou             širokých  kategorií  v  závislosti  na  tom,  jestli  podvodně  získané  finanční             prostředky byly nabyty pomocí nepřiznání (neodvedení) daně na výstupu             nebo neoprávněného uplatnění nároku na odpočet DPH na vstupu (v úvahu             přichází i kombinace obojího). Autoři dále dělí podvody na domácí (v rámci             jednoho státu) a mezinárodní (resp. v EU intrakomunitární). 34              Z výše uvedeného je patrné, že v anglicky psané literatuře jsou úniky na DPH             (VAT evasion) a podvody na DPH (VAT frauds) vnímány synonymně, jedná             se tedy o pojetí podvodů na DPH largo sensu. Podvody na DPH jakož             i daňovými úniky na DPH tedy bývá rozuměno jakékoliv zatajování existu-             jících nebo předstírání neexistujících skutečností rozhodných pro správné             stanovení daňové povinnosti k DPH, přičemž účelem tohoto zatajování exis-             tujících či předstírání neexistujících skutečností je nelegální snížení daňové             povinnosti k DPH, případně neoprávněné získání nároku na odpočet DPH.             Po mém soudu se však daňové úniky a podvody na DPH nejsou totožnými             pojmy, jak bude vysvětleno v následující podkapitole.                3.3  Zavinění u podvodů na DPH              Za účelem nalezení všech pojmových znaků podvodů na DPH je vhodné             zamyslet se nad otázkou, zda podvody na DPH musí být vždy úmyslné.             V praxi totiž může rozlišování mezi tím, zda ke konkrétnímu pochybení             došlo úmyslně, či z nedbalosti, činit potíže. Jako příklad lze uvést situaci, kdy             plátce neoprávněně zdaní některé zboží nižší daňovou sazbou, ačkoliv toto             podléhá základní daňové sazbě. Někdy se může jednat o chybu plátce, kdy             si nesprávně vyložil právní úpravu, jindy zase půjde o úmyslné jednání, jehož             účelem je zkrátit daň.              33   TAIT,  Alan  A.  Value-added  tax:  international  practice  and  problems.  Washington,  D.C.:                 International Monetary Fund, 1988, s. 306–315.             34   FEDELI,  Silvia  a  Francesco  FORTE.  EU  VAT  frauds.  European  Journal  of   Law  and                 Economics, 2011, 31(2), s. 146.                                                                            19","NOVÉ JEVY V HOSPODÁŘSKÉ KRIMINALITĚ SE ZAMĚŘENÍM NA KRIMINALITU FINANČNÍ            Odpověď na výše položenou otázku se hledá nejsnadněji u těch podvodů           na DPH, které jsou zároveň daňovou kriminalitou. Oba trestné činy, které           na úseku DPH připadají v úvahu, jsou trestnými činy úmyslnými (zkrácení           daně,  poplatku  a  podobné  povinné  platby  podle  § 240  odst.  1  trestního           zákoníku a nesplnění oznamovací povinnosti v daňovém řízení podle § 243           trestního zákoníku).            Naopak, jak již bylo výše řečeno (viz podkapitolu 2.2), daňovým únikem           může  být  i  neúmyslné  porušení  daňových  předpisů,  v  důsledku  něhož           je ovšem následně odvedena nižší daň (resp. je snížena daňová povinnost).           Zde lze tedy spatřovat rozdíl mezi daňovými úniky a podvody na DPH.           Podvodem se obecně rozumí jednání, jímž pachatel za účelem získání majet-           kového prospěchu někoho úmyslně uvede v omyl, využije jeho omylu, nebo           zamlčí podstatné skutečnosti.  U podvodů na DPH je podvedenou osobou                                   35           právě správce daně, kterému daňový subjekt (pachatel podvodu na DPH)           tvrdí nepravdivé skutečnosti.           Z výše uvedeného důvodu lze chápat podvody na DPH (largo sensu) jako           jakékoliv úmyslné protiprávní jednání, při němž pachatel (daňový subjekt)           tvrdí něco, co je v rozporu se skutečností, popř. určité rozhodné skutečnosti           předstírá, aby neoprávněně snížil svoji daňovou povinnost k DPH.           Pro úplnost lze dodat, že daňový delikt může představovat i nedbalostní poru-           šení daňověprávních předpisů. To plyne ze samotné podstaty pojmu, neboť           tento zahrnuje jakékoliv porušení právních předpisů upravujících daně.            4  Závěr            Závěrem lze shrnout, že podvody na DPH jsou polyvalentním pojmem.           V judikatuře se pracuje s pojmem podvodů na DPH v užším smyslu, když           se  jimi  rozumí  situace,  kdy  si  jeden  z  daňových  subjektů  uplatnil  nárok           na odpočet DPH, kterou jiný daňový subjekt neodvedl. Nutno však podotk-           nout, že judikatura Nejvyššího správního soudu či Soudního dvora EU nemá            35   Srov. § 209 odst. 1 trestního zákoníku. Odkaz na trestní zákoník je zde uveden jenom              za  účelem  obecnějšího  vymezení  podvodu.  Podvody  na  DPH  samozřejmě  nebudou              právně  kvalifikovány  jako  podvody  podle  § 209  odst.  1  trestního  zákoníku,  neboť              jsou, jak již bylo naznačeno výše, jiným trestným činem (jsou-li vůbec trestným činem),              a to trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240              odst. 1 trestního zákoníku.              20","K pojmu „podvody na DPH“              jednotnou  definici  podvodů  na  DPH.  Domnívám  se  však,  že  podvody             na  DPH  je  nutno  chápat  šířeji  (přičemž  tomu  tak  v  literatuře  nezřídka             je, jak bylo vysvětleno výše), neboť judikatorní vymezení odpovídá spíše             konkrétnímu druhu podvodů na DPH (akviziční podvody, resp. karuselové             podvody). Podvody na DPH lze tedy v širším smyslu rozumět tvrzení (před-             stírání) nepravdivých skutečností, resp. zatajování rozhodných skutečností,             za účelem neoprávněného snížení (zkrácení) daňové povinnosti k DPH.             Rozdíl  oproti  daňovým  únikům  na  úseku  DPH  tedy  spočívá  v  tom,             že podvody na DPH budou vždy úmyslné, což u daňových úniků neplatí.             U daňových úniků sice také může dojít k tvrzení nepravdivých skutečností,             v důsledku čehož je neoprávněně odvedena DPH v nižší výši, avšak tvrzení             takových nepravdivých skutečností může být zapříčiněno pouze nedbalostí             (neznalostí) při aplikaci příslušných předpisů. Daňovým únikem (na úseku             DPH) je tedy jakékoliv protiprávní jednání, v jehož důsledku dojde k odve-             dení nižší DPH v nižší výši, než v jaké by byla odvedena, kdyby k tako-             vému protiprávnímu jednání nedošlo. Podvod na DPH bude vždy zároveň             daňovým únikem na úseku DPH, avšak obráceně toto tvrzení neplatí.             Někdy může být podvod na DPH zároveň daňovou kriminalitou, a to tehdy,             bude-li se jednat o jednání, které je v rozporu s trestněprávními normami,             resp. takové jednání, které dosahuje dostatečné intenzity na to, aby mohlo             být shledáno trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné             platby podle § 240 odst. 1 trestního zákoníku. Naopak tam, kde se bude             jednat  o  trestný  čin  nesplnění  oznamovací  povinnosti  v  daňovém  řízení             podle § 243 trestního zákoníku, nemusí být vždy jednání, které je daňovou             kriminalitou na úseku DPH zároveň podvodem na DPH.              Zastřešujícím  pojmem  pro všechna  výše  uvedená  protiprávní  jednání             je daňový delikt, který představuje jakékoliv porušení daňových předpisů.              Literature:             BUKHSH, Faiza Allah a Hans WEIGAND. VAT Fraud: Possible techni-                cal and ontological solutions. In: VMBO 2015: 9th International Workshop                on Value Modeling and Business Ontologies [online]. 2015 [cit. 2017-01-30],                6 s.  Dostupné  z:  http://vmbo2015.blogs.dsv.su.se/files/2015/02/                VMBO2015_submission_14.pdf                                                                              21","NOVÉ JEVY V HOSPODÁŘSKÉ KRIMINALITĚ SE ZAMĚŘENÍM NA KRIMINALITU FINANČNÍ            FEDELI,  Silvia  a  Francesco  FORTE.  EU  VAT  frauds.  European  Journal             of  Law and Economics, 2011, 31(2), s. 143–166.           GRAVELLE,  Jane  G.  Tax  Havens:  International  Tax  Avoidance  and             Evasion. National Tax Journal, 2009, 62(4), s. 727–753. ISSN 0028-0283.           HENDRYCH, Dušan a kol. Právnický slovník. 3., podstatně rozš. vyd. Praha:             C. H. Beck, 2009. Beckovy odborné slovníky. ISBN 978-80-7400-059-1.           KEEN,  Michael  a  Stephen  SMITH.  VAT  Fraud  and  Evasion:  What             Do We Know, and What Can be Done? [online]. In: International Monetary             Fund, 2007, 33 s. [cit. 2016-12-04]. Dostupné z: https://www.imf.org/             external/pubs/ft/wp/2007/wp0731.pdf           KUCHTA,  Josef  a  František  PÚRY.  Poznámky  k  daňové  kriminalitě             v České republice. Časopis pro právní vědu a praxi, 2013, 21(2), s. 118–128.             ISSN 1210-9126.           MRKÝVKA, Petr a kol. Finanční právo a finanční správa: 2. díl. 1. vyd. Brno:             Masarykova univerzita, 2004. ISBN 80-210-3579-X.           ŠÁMAL,  Pavel  a  kol.  Trestní  zákoník:  komentář.  2.  vyd.  Praha:  C. H. Beck,             2012. Velké komentáře. ISBN 978-80-7400-428-5.           ŠIROKÝ, Jan a kol. Daňové teorie: s praktickou aplikací. 2. vyd. Praha: C. H. Beck,             2008. Beckovy ekonomické učebnice. ISBN 978-80-7400-005-8.           ŠIROKÝ,  Jan.  Daně  v  Evropské  unii:  daňové  systémy  všech  27  členských  států             EU a Chorvatska: legislativní základy daňové harmonizace včetně judikátů SD: od-             raz ekonomické krize v daňové politice EU. 5., aktualiz. a přeprac. vyd. Praha:             Linde, 2012. ISBN 978-80-7201-881-9.            TAIT, Alan A. Value-added tax: international practice and problems. Washington,             D.C.: International Monetary Fund, 1988. ISBN 15-577-5012-2.           TARANDA,  Petr.  Nad  povinností  správce  daně  zachovávat  mlčenlivost             a k úvahám o možnosti jejího dalšího prolomení. Daně a právo v praxi,             2016, 22(1), s. 20–23. ISSN 1211-7293.           Tax Avoidance, Evasion and Administration. SLEMROD, Joel a Shlomo             YITZHAKI.  Handbook  of   public  economics.  Amsterdam:  Elsevier,  2002.             Handbooks in economics, s. 1424–1470. ISBN 0-444-82314-X.            ŽUROVEC, Michal. Ministerstvo financí v boji proti daňovým únikům ne-             poleví. Ministerstvo financí České republiky [online]. 2015 [cit. 2017-01-29].             Dostupné  z:  http://www.mfcr.cz/cs/aktualne/tiskove-zpravy/2015/             mf-v-boji-proti-danovym-unikum-nepolevi-22871              22","K pojmu „podvody na DPH“              Sněmovní  tisk  291/0.  Vládní  návrh  zákona,  kterým  se  mění  zákon                č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů,                a další související zákony. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky                [online].  [cit.  2016-11-19].  Dostupné  z:  http://www.psp.cz/sqw/text/                tiskt.sqw?O=7 \& CT=291 \& CT1=0             Sněmovní  tisk  č.  733/0.  Vládní  návrh  zákona,  kterým  se  mění  zákon                č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpi-                sů, a další související zákony, s důvodovou zprávou. Poslanecká sněmovna                Parlamentu České republiky [online]. [cit. 2016-11-19]. Dostupné z: http://                www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?o=6 \& ct=733 \& ct1=0             Stanovisko  generálního  advokáta  Dámasa  Ruiz-Jaraba  Colomera  předne-                sené dne 14. 3. 2006 ve spojených věcech Kittel a Recolta Recycling,                C-439/04 a C-440/04. In: EUR-Lex [online]. [cit. 2016-12-14].             Stanovisko  generálního  advokáta  M.  Poiarese  Madura  přednesené  dne                16. 2. 2005 ve spojených věcech Optigen a další, C-354/03, C-355/03                a C-484/03. In: EUR-Lex [online]. [cit. 2016-12-14].              Rozsudek  Nejvyššího  správního  soudu  ze  dne  18.  3.  2010,  č.  j.  9  Afs                83/2009 – 232.             Rozsudek  Nejvyššího  správního  soudu  ze  dne  18.  7.  2012,  č.  j.  1  Afs                13/2012 – 49.             Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 8 Afs                59/2013 – 33.              Zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků.             Zákon č. 360/2014 Sb., kterým se mění zákon č. 235/2004 Sb., o dani z při-                dané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.             Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.              Zákon č. 502/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 235/2004 Sb., o dani z při-                dané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.              Contact – email              348141@mail.muni.cz                                                                                  23","NOVÉ JEVY V HOSPODÁŘSKÉ KRIMINALITĚ SE ZAMĚŘENÍM NA KRIMINALITU FINANČNÍ                     PODVOD KE ŠKODĚ FINANČNÍCH                 ZÁJMŮ EVROPSKÉ UNIE Z POHLEDU                  DE LEGE LATA I DE LEGE FERENDA                                      Josef  Kuchta                  Právnická fakulta, Masarykova univerzita, Česká republika              Abstract in original language           Tento příspěvek se zabývá ochranou finančních zájmů ES. Hledají se para-           lely mezi normativní dikcí skutkové podstaty dle čl. 1 Úmluvy o ochraně           finančních  zájmů  ES  a  aktuálně  účinným  zněním  některých  skutkových           podstat v našem trestním zákoně. Neopomíjí se rozbor skutkové podstaty           poškozování  finančních  zájmů  Evropských  společenství  v  návrhu  trest-           ního zákoníku. Pozornost je taktéž věnována skutkové podstatě podvodu           na rozpočtu Společenství v projektu Corpus Juris.           Keywords in original language            Úmluva  o  ochraně  finančních  zájmů  Evropských  společenství;  podvod           na  finančních  zájmech  Společenství;  poškozování  finančních  zájmů           Evropských společenství v návrhu trestního zákoníku; podvod na rozpočtu           Společenství v Corpus Juris.            Abstract           In the Convention on the protection of the European Communities’ finan-           cial interests we can find the legal term of fraud affecting the European           Communities’ financial interests. Although the Czech republic entered into           the  EU  2004,  our  legislator  hasn’t  adopted  the  Convention.  The  author           offers suggestion how to include provisions of the Convention in the Czech           Criminal Code.           Keywords           Convention  on  the  Protection  of  the  European  Communities’  Financial           Interests; Fraud Affecting the European Communities’ Financial Interests;                24","Podvod ke škodě finančních zájmů Evropské unie z pohledu de lege lata i de lege ferenda              Protection  of  the  European  Communities’  Financial  Interests  in  the             Proposal of Czech Penal Code; Corpus Juris and Financial Frauds.              1  Stručný přehled mezinárodněprávní úpravy              Boj  proti  podvodným  jednáním  ohrožujícím  nebo  poškozujícím  zájmy             Evropské unie nabývá stále na významu. Již v polovině 90. let minulého             století  bylo  příslušnými  orgány  ES  konstatováno,  že  téměř  10  procent             prostředků  pocházejících  z  rozpočtů  Evropských  společenství  je  každo-             ročně  používáno  nesprávným  způsobem,  a  kolem  1  až  2  procent  tvoří             trestná  činnost  převážně  podvodného  charakteru,  podle  odhadů  Komise             1 až 4 procenta po zavedení jednotné měny.  Podle nálezů Evropského účet-                                                  1             ního dvora bylo zjištěno, že z celkového Generálního rozpočtu EU, který             činí cca 140 miliard eur, cca 2 až 2,5 procenta fondů ES/EU je používáno             v rozporu s právními předpisy, kdy jde o chyby způsobené úmyslně nebo             z nedbalosti.  Podle dostupných zdrojů se např. odhaduje, že v roce 2009                        2             byly zjištěny nesrovnalosti v 7963 případech a rozpočet Evropské unie byl             poškozen o více než dvě miliardy eur. 3             Podle  upraveného  článku 280  Smlouvy  o  Evropských  společenstvích  byla             Evropská společenství společně s členskými státy spoluodpovědná za přijetí             opatření za  účelem ochrany jejich finančních zájmů, které musí poskytovat             stejnou a účinnou ochranu těmto zájmům ve všech členských státech. Pod             označením „finanční zájmy ES“ je třeba rozumět výdaje a příjmy pocházející             z generálního a dalších rozpočtů ES, jakož i výdaje a příjmy, které jsou spra-             vovány přímo nebo na základě pravomoci delegované společenstvím a jeho             orgány nebo institucemi. Jedná se zejména o prostředky typu předvstupních             fondů  (PHARE,  SAPARD,  ISPA)  a  povstupních  fondů  (Strukturální  fond,             Fond soudržnosti, Sociální fond atd.), (blíže viz výkladové stanovisko NSZ poř.             č. 14/2003 Sb. v. s. k § 15 vyhl. č. 23/1993 Sb. ve znění pozdějších předpisů).             V současnosti je aktuálně účinný čl. 310 odst. 6 Lisabonské smlouvy, podle             něhož bojují Unie a členské státy proti podvodům a jiným protiprávním               1   TOMÁŠEK, M. Europeizace trestního práva. Praha: Linde, 2009, s. 291.             2   FENYK, J. Ochrana finančních zájmů Evropské unie. In: BLAHO, P. a A. ŠVECOVÁ                 (eds.). Právo v evropskej perspektive. I. Diel. Trnava: Trnavská univerzita v Trnavě, 2011,                 s. 288.             3   ZÁHORA, J. Poškodzovanie finančních záujmov Europskej unie. Tamtéž, s. 436.                                                                            25","NOVÉ JEVY V HOSPODÁŘSKÉ KRIMINALITĚ SE ZAMĚŘENÍM NA KRIMINALITU FINANČNÍ            jednáním  poškozujícím  nebo  ohrožujícím  zájmy  Evropské  unie.  Podle           čl. 325 Lisabonské smlouvy (bývalý čl. 280 Smlouvy o ES) došlo k formu-           lační úpravě předchozího ustanovení v duchu provázání všech pilířů, neroz-           lišuje se tedy nadále mezi opatřeními administrativní a trestní povahy.           Výsledkem  snah  o  harmonizaci  národních  úprav  při  ochraně  finančních           zájmů ES, tedy ještě podle čl. 280, se v polovině 90. let minulého století stala           Úmluva o ochraně finančních zájmů Evropských společenství z 26. 7. 1995           (Nr. 2988/95 Rady z 18. 12. 1995). Smyslem Úmluvy bylo umožnit trestní           stíhání činů ke škodě finančních zájmů Evropských společenství, zejména           podvodů. Za tím účelem byl vytvořen jednotný pojem podvodu a byly zakot-           veny některé podmínky pro trestní odpovědnost a trestní stíhání podvodů.           Členským státům byla uložena povinnost, aby čin podvodu proti finančním           zájmům  ES  implementovaly,  resp.  transponovaly  do  národního  práva.           Vodítkem pro vnitřní legislativu členských států Unie při plnění článku 280           Smlouvy o ES i čl. 310 a 325 Lisabonské smlouvy, stejně jako požadavků           Úmluvy o ochraně finančních zájmů ES z roku 1996 včetně jejich proto-           kolů, se stal tzv. Corpus Juris jako výsledek práce teoretiků trestního práva           na mezinárodní úrovni Corpus Juris ani jeho přepracovaná pozdější verze           Corpus  Juris  2000  se  nikdy  nestaly  skutečnými  zákoníky.  Tak  tomu  bylo           nepochybně i v českém trestním zákonodárství v minulých patnácti letech.            2  Promítnutí požadavků a doporučení postihovat              podvod ke škodě finančních zájmů ES a mezinárodní              legislativy do českého trestního zákonodárství            Na výše uvedené požadavky reagovalo i české trestní zákonodárství, nelze           však zde vysledovat žádnou jednotící linku či systematickou reakci. Stejně           tak legislativní činnost v trestní oblasti nevycházela výslovně z těchto poža-           davků a byla spíše výrazem vnitrostátních tlaků. Vliv těchto mezinárodních           dokumentů na trestněprávní legislativu tedy není možné nijak kvantifikovat,           v důvodových zprávách k novelám trestního zákoníku na tyto požadavky           nenalezneme žádné odkazy. Ve vztahu k těmto požadavkům lze hovořit tedy           o jakémsi samospádu při jejich realizaci, kdy byly plněny jakoby „mimo-           chodem“, jako vedlejší produkt vnitrostátních legislativních úvah o potře-           bách novelizací. Souvislost ovšem patrně zesílila po přijetí České republiky               26","Podvod ke škodě finančních zájmů Evropské unie z pohledu de lege lata i de lege ferenda              do EU v roce 2003, kdy začala Česká republika čerpat z evropských fondů,             čímž jí vznikly nové povinnosti v ochraně těchto prostředků jako jiným člen-             ským státům.  Výslovný produkt snah je možné identifikovat teprve krátce                         4             před přijetím nového trestního zákoníku (novelizace TZ zavedením nového             trestného činu podvodu ke škodě finančních prostředků Evropské unie).             3  Trestný čin Poškození finančních zájmů Evropské                 unie v aktuálním českém trestním zákoníku              Staronové ustanovení § 260 TrZ chrání speciálně zájmy Evropské unie. Tuto             skutkovou podstatu znala již předcházející právní úprava (§ 129a tr. Zákona             ve znění zák. č. 122/2008 Sb., současný trestní zákoník ji převzal a rozšířil).             Podle  důvodové  zprávy  k  této  úpravě  se  z  důvodů  umožnění  ratifikace             Úmluvy o ochraně finančních zájmů Evropských společenství upravuje nový             trestný čin poškozování finančních zájmů Evropských společenství, který             zajišťuje implementace čl. 1 a 2 této Úmluvy do českého právního řádu.             Podle dřívější úpravy bylo možné postihovat taková jednání jen do určité míry             jako trestný čin podvodu nebo úvěrového podvodu, což nebylo zcela vyho-             vující, kromě toho takové podřazení nebylo zcela korektní, neboť ve všech             případech zahrnutých novou úpravou se nemusí jednat o klasické podvodné             jednání. V rámci dosavadních obecných skutkových podstat nebylo dosud             zajištěno  pokrytí  specifických  případů  podvodů  poškozujících  finanční             zájmy  Evropské  unie.  Jednalo  se  zejména  o  skutečnost,  že  obligatorním             prvkem obecného trestného činu podvodu bylo způsobení škody nikoliv             nepatrné, zatímco Evropská úmluva takové omezení nezná. Dalším nedo-             statkem byl problematický postih neoprávněného užití prostředků Evropské             unie pro jiné účely, než pro které byly poskytnuty, když podle úvěrového             podvodu bylo dané jednání trestným činem pouze tehdy, byl-li nedovoleně             použit úvěr, dotace nebo subvence, jejichž použití je vázáno na určitý účel,             nebyly tedy pokryty všechny typy finančních prostředků. V dřívějším rámci             nebylo ani plně postihováno jednání, kdy povinná osoba neodvede finanční             prostředky do evropských rozpočtů a tím zkrátí jejich příjmy. Úmluva navíc             vyžaduje trestně postihovat i pouhé vyhotovení, použití nebo předložení               4   Srov. přílohu k usnesení Vlády ČR č. 465 ze dne 12. 5. 2004, kde jsou tyto prostředky                 a povinnosti rozpracovány podrobně.                                                                            27","NOVÉ JEVY V HOSPODÁŘSKÉ KRIMINALITĚ SE ZAMĚŘENÍM NA KRIMINALITU FINANČNÍ            nepravdivých, neúplných nebo nesprávných údajů, jež umožňují nesprávné           použití nebo zadržování finančních prostředků nebo snížení zdrojů z někte-           rého evropského rozpočtu, aniž by takový následek musel nastat.           Za  účelem  komplexní  implementace  všech  jednání  uvedených  v  čl.  1           Úmluvy byla proto navržena uvedená skutková podstata, která by pokryla           všechny uvedené typy jednání. Vzhledem k jejich specifičnosti a vzájemné           odlišnosti se nejeví být jako vhodnější implementace doplněním stávajících           skutkových podstat o uvedená jednání. V oblasti výdajů má být postiho-           váno  zejména  neoprávněné  přisvojení  si,  použití  nebo  zadržování  dotací           a podpory ze strany strukturálních fondů a rovněž neposkytnutí informací           se  stejnými  následky.  Podvodným  jednáním  na  straně  příjmů  je  zejména           nedovolené  snížení  prostředků  v  rozpočtech  Evropské  unie.  Přestože           se v Úmluvě hovoří o podvodu poškozujícím zájmy evropských společen-           ství, povahou popsaného jednání jde spíše o porušení hospodářské disci-           plíny než o podvod v našem pojetí, neboť úprava nevyžaduje podvodný           úmysl. Proto je tento trestný čin zařazen do hospodářských, nikoliv majet-           kových trestných činů. 5           Důvodové zprávě lze přisvědčit, neboť nová úprava je konkrétnější, speci-           álnější  k  obecným  skutkovým  podstatám  odpovídajících  trestných  činů           a  odstraňuje  z  velké  části  výkladové  rozdíly  a  nejasnosti,  na  které  bylo           poukázáno v předcházející kapitole. Příznačné ovšem také je, že ani důvo-           dová zpráva, ani komentář neodkazují na Corpus Juris, takže není na první           pohled patrné, do jaké míry byl v úvahách využit.           Individuálním  primárním  objektem  tohoto  trestného  činu  jsou  finanční           zájmy Evropské unie, resp. zájem na jejich ochraně. Tyto zájmy se nepo-           chybně vztahují v první řadě na výdaje a příjmy pocházející z generálního           a dalších rozpočtů Evropských společenství, jakož i další příjmy a výdaje,           které  jsou  spravovány  přímo  nebo  na  základě  pravomocí  delegovaných           Evropským společenstvím, unií a jejich orgány, konkrétně např. prostředky           z fondů EU. Tyto pojmy spolu s dalšími, které jsou uváděny v § 260 odst. 1           (souhrnný rozpočet, rozpočty spravované EU), zde však nejsou definovány           ani zde není odkaz na jiné mimotrestní předpisy s definicemi, což při aplikaci            5   ŠÁMAL,  P.  Trestní  zákoník:  komentář.  II,  § 140–421.  2.  vyd.  Praha:  C. H. Beck,  2012,              s. 2647, 2648.              28","Podvod ke škodě finančních zájmů Evropské unie z pohledu de lege lata i de lege ferenda              bude znamenat, že mají povahu tzv. normativního znaku skutkové podstaty,             tudíž  při  negativním  omylu  pachatele  o  těchto  znacích  a  jejich  výkladu             nebude pachatel trestný (jde o úmyslný trestný čin).             V souvislosti s tím, že § 260 TrZ poskytuje ochranu výše uvedeným zájmům             Evropské unie, i s tím, že uvádí mnohem více trestných forem jednání než             trestné činy podvodu podle § 209 i dotačního podvodu podle § 212 TrZ,             byly vzneseny určité pochybnosti o ústavnosti takové úpravy, která posti-             huje  přímo  i  nepřímo  speciální  formu  vlastnictví  –  vlastnictví  EU.  Lze             dokonce  uvést,  že  postih  za  porušení  finančních  zájmů  Evropské  unie             a následně za porušení vlastnictví EU je přísnější než za obdobná porušení             zájmů a vlastnictví formy vnitrostátního vlastnictví, neboť § 212 v prvním             odstavci stanoví maximální hranici trestu odnětí svobody na dvě léta, kdežto             § 260 odst. 1 TrZ až na tři léta. Mohlo by jít o kontroverzní prvek, hraničící             až s ústavností, neboť ochrana mezinárodního vlastnictví by mohla takto             být vyšší než vnitrostátního, což by mohlo vyvolávat reminiscence na již             dávno zrušenou preferenci tzv. socialistického vlastnictví na úkor osobního             či  soukromého.  § 260  tedy  přiznává  zvýšenou  ochranu  majetku  EU  jen             proto, že jde o majetek EU, a zvýhodňuje jej oproti majetku České repub-             liky nebo NATO či OSN. Není přitom vysvětleno, proč by měl být majetek             EU chráněn více než majetky uvedených subjektů, když oba typy majetku             byly  shromážděny  ze  společných  zdrojů  a  slouží  k  uspokojování  širších             potřeb, navíc daňoví poplatníci odvádějí svému státu více prostředků než             EU. Historické konotace zvýšení ochrany jedné formy vlastnictví by záko-             nodárce měly vést k tomu, aby poskytoval shodnou ochranu před shodnými             formami útoků proti všem formám vlastnictví a aby pečlivě sjednotil výše             trestních sazeb u odpovídajících trestných činů. Z toho se pak dovozuje,             že možný ústavní přezkum takového ustanovení není nepravděpodobný. 6              Takovému názoru je možné přiložit určitou relevanci, neboť chráněný objekt             u trestného činu podle § 260 (chráněné finanční zájmy EU) se jeví skutečně             být širším než u § 212 (majetek státu či jiných kolektivních subjektů), navíc             je chráněn před širší škálou škodlivých jednání. Uvedený rozpor by mohl               6   VUČKA,  J.  § 132  vrací  úder.  In:  Jiné  právo  [online].  Publikováno  30.  8.  2012  [cit.                 10. 1. 2017]. Dostupné z: http://jinepravo.blogspot.cz/2012/08/jan-vucka-132-vraci-                 -uder.html                                                                            29","NOVÉ JEVY V HOSPODÁŘSKÉ KRIMINALITĚ SE ZAMĚŘENÍM NA KRIMINALITU FINANČNÍ            zvýšit i nový návrh evropské směrnice, jehož článek 3 hovoří o nesprávném           použití zákonně získané výhody, které má za následek protiprávní snížení           prostředků  z  rozpočtu  Unie  (viz  níže),  což  by  při  absentujícím  výkladu           mohlo vést až k trestnosti úmyslného nesplnění smluvního závazku.           Další  pojmy  ve  skutkové  podstatě  uvedené  je  třeba  vysvětlovat  tak,           že dokladem je jakákoliv listina, jejíž předložení je zapotřebí pro účely získání           finančních prostředků z evropských rozpočtů, zejména žádosti o poskytnutí           dotace, čestná prohlášení, výpisy z rejstříků, podklady k zakázkám apod.           Tyto  doklady  nesmějí  být  nepravdivé,  hrubě  zkreslující,  nesprávné  nebo           neúplné. Pachatel je musí vyhotovit (vyrobit), předložit nebo použít (stačí           kterákoliv  z  těchto  variant).  Zatajení  dokladů  je  třeba  vykládat  podobně           jako „zamlčení“ u trestného činu podvodu podle § 209 TrZ, tzn. neuvedení           rozhodujících nebo zásadních skutečností důležitých pro vydání rozhodnutí.           Není třeba prokazovat, že druhá strana jednala v omylu, tedy že uvedené           skutečnosti jí nebyly známé, resp. že pokud by je znala, nejednala by takovým           způsobem, jakým skutečně jednala. Následkem pak je umožnění nespráv-           ného  použití  nebo  zadržování  rozpočtových  finančních  prostředků  nebo           zmenšení zdrojů takového rozpočtu. Mezi těmito jednáními a následkem           se  vyžaduje  existence  příčinné  souvislosti,  takové  jednání  musí  následek           umožnit.           Ve  druhém  odstavci  lze  nalézt  další  základní  skutkovou  podstatu,  podle           níž bude stejně potrestán, kdo neoprávněně zkrátí nebo použije finanční           prostředky,  které  tvoří  příjmy  nebo  výdaje  evropských  rozpočtů  nebo           rozpočtů spravovaných jménem EU. K dokonání se již vyžaduje, aby již           nastala porucha ve formě neoprávněného zkrácení nebo použití finančních           prostředků. V tomto smyslu zde patrně funguje skutková podstata v prvním           odstavci jako ohrožovací delikt, resp. jako předčasně dokonaný delikt posti-           hující ale také účastenství ve formě pomoci. Přesto je však patrně možné           spolupachatelství v podobě, kdy pachatelé úmyslně naplní svým společným           jednáním znaky obou těchto základních skutkových podstat.           Tento trestný čin je deliktem úmyslným, nedbalost zde trestná není, i když           v první variantě Corpus Juris se počítalo i s trestností hrubých forem nedba-           losti. Čl. 9 CJ pojednával o subjektivní stránce, který jde nad rámec požadavků           Úmluvy v tom, že pro naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu              30","Podvod ke škodě finančních zájmů Evropské unie z pohledu de lege lata i de lege ferenda              podle čl. I CJ postačuje zavinění z neopatrnosti nebo hrubé nedbalosti, když             uvádí definice těchto pojmů. Tyto pojmy pak jen vzdáleně odpovídaly našim             definicím vědomé a nevědomé nedbalosti. Je otázkou, zda by nebylo vhodné             se  k  takovým  úvahám  vrátit  vzhledem  k  závažným  škodám,  které  takto             mohou vzniknout. I když by se jednalo o první takový případ trestné nedba-             losti u hospodářských trestných činů, patrně by bylo možno pro případnou             úpravu trestnosti některé nedbalostní formy jednání využít ust. § 221 TrZ,             které zakotvuje trestnost takové hrubé formy nedbalosti při splnění dalších             podmínek zvyšujících míru škodlivosti (např. stanovit vyšší minimální výši             škody, stíhat jen porušení zvláště závažných povinností apod.). I zde by však             bylo  zapotřebí  vypořádat  se  s  námitkami  ohledně  nestejné  výše  ochrany             různých druhů vlastnictví, jak bylo uvedeno výše.             Příprava  tohoto  trestného  činu  není  trestná.  Jde  totiž  jednak  v  základní             skutkové podstatě o přečin a teprve u nejvyššího pátého odstavce o zvlášť             závažný  zločin  ve  smyslu  § 20  odst.  1  TrZ,  ani  v  takovém  případě  však             nelze trestnost dovodit, neboť ji trestní zákoník ve zvláštní části u § 260             výslovně nepřipouští. Je otázkou, zda při konstrukci skutkové podstaty bylo             na trestnost zapomenuto, nebo jde o úmysl zákonodárce. Kloníme se spíše             k  názoru,  že  zákonodárce  nepovažoval  zakotvení  trestnosti  za  potřebné,             neboť příprava není trestná ve vztahu k většině trestných činů hospodář-             ských, kam je řazen i trestný čin podle § 260, na druhé straně většina klasic-             kých majetkových deliktů v nejvyšších odstavcích trestnost přípravy zakot-             venou má. Je pak skutečností, že většina jednání popsaných v § 260 připo-             míná trestné činy ohrožovacího charakteru, kde od přípravy ke způsobení             účinku může být poměrně dlouhý časový úsek, přípravné jednání se jeví jako             relativně méně závažným a také relativně obtížně dokazatelným.             Účinná lítost ve smyslu § 33 ve vztahu k trestnému činu není možná, zvláštní             ustanovení o účinné lítosti právní úprava neobsahuje. Na druhé straně je tato             účinná lítost možná v případě, že tento trestný čin spáchá právnická osoba             (§ 7, 11 zákona o TOPO).             V nedávné minulosti bylo lze pozorovat snahy o rozšíření výčtu trestných             činů podle § 33 TrZ, když by k trestným činům, u nichž by trestnost činu             mohla  zaniknout  účinnou  lítostí,  byly  přiřazeny  právě  trestné  činy  podle             § 212 a 260 TrZ (poslanecký návrh zákonné iniciativy k novelizaci trestního                                                                            31","NOVÉ JEVY V HOSPODÁŘSKÉ KRIMINALITĚ SE ZAMĚŘENÍM NA KRIMINALITU FINANČNÍ            zákoníku ze dne 17. září 2014).  K takovému návrhu, i když již není aktuální,                                    7           doporučujeme  zaujmout  pro futuro  obezřetné  stanovisko  např.  z  těchto           důvodů.           Tuto  situaci,  kdy  jsou  vedena  trestní  řízení  pro předmětné  trestné  činy,           lze u méně závažných porušení, tedy přečinů, již v současnosti celkem efek-           tivně a neformálně řešit skrze tzv. odklony v trestním řádu (tedy zejména           případy, kdy došlo k „pouhému omylu či nedorozumění“). Zde se případně           nabízí i hmotněprávní řešení za využití hmotněprávního korektivu formál-           ního pojetí trestného činu, tedy zásady subsidiarity trestní represe uvedené           v § 12 odst. 2 TZ.           Argumenty  navrhovatelů  týkající  se  „účelovosti  či  kriminalizace  osob           např. v rámci předvolebního boje, jež mohou mít značně devastující účinky           na profesní či osobní životy stíhaných osob“,  nelze bez dalšího přijmout,                                                  8           neboť existuje účinná možnost (která bude v případě těchto bagatelních           deliktů často používaná), jak se vyhnout jediné veřejné fázi trestního řízení,           tedy  řízení  před  soudem.  Jelikož  přípravné  řízení  je  v  zásadě  neveřejné,           nepovažuji  argumenty  navrhovatelů  ohledně  „likvidačních  dopadů  trest-           ního stíhání do života obviněných“ za zcela přiléhavé. V případě bagatelních           deliktů často nebude probíhat klasické trestní stíhání ve smyslu § 160 a násl.           trestního řádu, ale věc bude řešena v tzv. zkráceném přípravném řízení podle           § 179a a násl. trestního řádu bez účasti veřejnosti.           Máme také za to, že není zapotřebí do obecného ustanovení o účinné lítosti           zavádět speciální skutkovou podstatu dotačního podvodu, když žádný jiný           podvod (základní skutková podstata podvodu podle § 209 TZ či speciální           skutková  podstata  úvěrového  podvodu  podle  § 211  TZ,  která  má  velice           blízko  právě  k  dotačnímu  podvodu)  v  ustanovení  § 33  TZ  uveden  není.           Ani další trestné činy, u nichž může pachatel následek dobrovolně napravit              7   Zveřejněno  jako  Sněmovní  tisk  č.  323.  Poslanecká  sněmovna  Parlamentu  České  republiky              [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, © 2014 [cit. 11. 1. 2017].              Dostupné z: http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=7 \& CT=323 \& CT1=0           8   K tomu srovnej Analýzu k trestní odpovědnosti zastupitelů a radních vypracovanou              Nejvyšším  státním  zastupitelstvím.  Nejvyšší  státní  zastupitelství  [online].  Nejvyšší  státní              zastupitelství,  ©  2014  [cit.  29.  11.  2014].  Dostupné  z:  http://nsz.cz/index.php/cs/              tiskove-zpravy/931-nejvyssi-statni-zastupitelstvi-vydava-analyzu-k-trestni-odpovdnosti-              -zastupitel-a-radnich              32","Podvod ke škodě finančních zájmů Evropské unie z pohledu de lege lata i de lege ferenda              poté, co jej sám zjistí, v ustanovení § 33 TZ uvedeny nejsou (za všechny             např. trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254             TZ, který se navíc v praxi objevuje mnohem častěji).             Přijmout nelze ani argument navrhovatelů ohledně nutnosti vzniku škody             v alespoň nikoli nepatrné výši pro trestnost daného jednání, neboť vznik             škody u těchto jednání není vůbec vyžadován, což lze demonstrovat na indi-             viduálním objektu těchto skutkových podstat, jímž je zájem na ochraně řádné             hospodářské  disciplíny  při  manipulaci  s  finančními  prostředky  Evropské             unie, resp. zájem na ochraně řádného poskytování dotací a pouze následně             se  skrze  něj  prosazuje  konečný  zájem  na  ochraně  majetku.   Finanční                                                                    9             omezení, resp. vznik minimální škody, nezná ani Úmluva o ochraně finanč-             ních zájmů Evropských společenství (dále jen „Úmluva“).             Důvodová  zpráva  dále  uvádí,  že  jedním  z  důvodů  předložení  předmět-             ného  návrhu  je,  že  příjemci  dotací  za  stávající  právní  úpravy  nemohou             opravit  „administrativní“  chyby  nebo  vrátit  část  neoprávněně  čerpané             dotace. Rozšíření účinné lítosti o trestné činy dotačního podvodu a poško-             zení finančních zájmů Evropské unie lze tedy podle navrhovatelů vykládat             tak, že má umožnit příjemcům dotace vyhnout se trestnímu řízení právě             s odkazem, že veškeré „nesrovnalosti“ budou pouhými „administrativními“             chybami, a problematickou část dotace příjemce pouze navrátí. Tuto argu-             mentaci však nelze přijmout. Nelze proto souhlasit s navrhovateli, že zave-             dením  účinné  lítosti  klesne  počet  skutků,  jejichž  základem  je  nepřesná             informace na počátku procesu schvalování a čerpání finančních prostředků             z dotačních titulů, případně v situacích, kdy žadatel o dotaci má rozdílná             stanoviska od různých úřadů, podle kterých se řídí. V případě trestných činů             poškození finančních zájmů Evropských společenství a dotačního podvodu             se jedná z hlediska subjektivní stránky o úmyslné trestné činy, a proto tedy             osoby nelze trestně stíhat za pouhá administrativní pochybení nebo konání             bez úmyslu spáchat trestný čin.             U trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260             TZ  vyjadřujeme  silnou  pochybnost  nad  souladností  případného  vyvinění             formou účinné lítosti s Úmluvou, resp. jejími protokoly, na jejímž základě              9   KUCHTA, J. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Zvláštní část. 1. vyd. Praha:                 C. H. Beck, 2009, s. 169, 312 a 313; nebo ŠÁMAL, op. cit., s. 1898 a 1910.                                                                            33","NOVÉ JEVY V HOSPODÁŘSKÉ KRIMINALITĚ SE ZAMĚŘENÍM NA KRIMINALITU FINANČNÍ            byl tento trestný čin do trestního zákoníku zaveden. Úmluva neuvádí žádnou           výjimku z trestnosti při úmyslném předložení nepravdivých, nesprávných           nebo neúplných dokladů nebo uvedení nepravdivých či hrubě zkreslujících           údajů v souvislosti s rozpočtem EU.           V neposlední řadě bych chtěl upozornit, že zavedení účinné lítosti u navr-           hovaných trestných činů může mít efekt zcela opačný než je ochrana zájmů           poškozeného (tedy státu). Došlo by k úplně absenci preventivního charak-           teru trestního řízení, čímž by vznikl větší prostor pro páchání této trestné           činnosti s vědomím, že v případě odhalení nezákonného jednání pachatelů           se téměř automaticky uplatní institut účinné lítosti, oni finanční prostředky           pouze navrátí zpět a bez postihu se mohou pokusit o nový podvod či jiné           konání, které má charakter trestného činu.           Závěrem upozorňujeme, že předmětné delikty nebyly ani v dřívější právní           úpravě  (zákon  č.  140/1961  Sb.,  trestní  zákon)  zařazeny  mezi  ty,  u  nichž           by bylo možno využít institut účinné lítosti.           Domníváme se tedy, že s ohledem na shora uvedené není zapotřebí takto zasa-           hovat do současného znění trestního zákoníku. Naopak máme za to, že jeho           případná změna v podobě, v jaké je navrhována, by byla nekoncepční a navíc           vysoce  pravděpodobně  v  rozporu  s  právem  Evropské  unie.  Tento  názor           ostatně vyjádřila i Poslanecká sněmovna, když tento návrh nebyl schválen.           Z okolností kvalifikovaných je třeba poukázat v první řadě na ust. § 260           odst. 4 písm. b) TrZ, podle něhož je přísněji trestná osoba, která má zvlášť           uloženou povinnost hájit zájmy Evropské unie, tzn. pro kterou tato povin-           nost vyplývá z pracovního, funkčního nebo služebního postavení, je-li tedy           jejím hlavním úkolem péče a zabezpečení ochrany zájmů EU, např. příslušný           pracovník  oddělení  hospodářské  a  finanční  politiky  EU  na  ministerstvu           financí  ČR.  Taková  povinnost  může  vyplývat  z  vnitrostátního  předpisu           (např.  zákona  248/2000  Sb.  o  podpoře  regionálního  rozvoje,  z  nařízení           Evropské unie (např. nařízení Rady č. 1083/2006, nařízení ES č. 1260/1999)           nebo ze smlouvy podle vnitrostátních předpisů (např. na základě plné moci).           Samotná  dohoda  o  hmotné  odpovědnosti  stejně  jako  vedoucí  postavení           pracovníka ještě samy o sobě tuto povinnost nezakládají. 10             10   ŠÁMAL, op. cit., s. 2654.              34","Podvod ke škodě finančních zájmů Evropské unie z pohledu de lege lata i de lege ferenda              Co se týká vztahu k jiným ustanovením TrZ, nebude přípustný souběh mezi             ust. § 260 a 254, neboť posléze uvedené ustanovení je obecnější. V úvahu             však přichází souběh trestného činu podle § 260 odst. 2 a trestného činu             způsobení  úpadku  podle  § 227  a  § 224  odst.  12  písm.  c),  neboť  každý             z těchto trestných činů chrání jiný objekt. Bude-li na místě pachatele úřední             osoba ve smyslu § 127 TrZ, je myslitelný jednočinný souběh trestného činu             podle  § 260  a  zneužití  pravomoci  úřední  osoby  podle  § 329,  stejně  jako             souběh s trestnými činy úplatkářství podle hlavy desáté zvláštní části trest-             ního zákona. 11             Ve  vztahu  k  trestnému  činu  podvodu  podle  § 209  TrZ,  obecně  lze  říci,             že ust. § 260 odst. 1 je ve vztahu k § 209 ustanovením ohrožovacím, souběh             patrně tedy nebude možný. Pokud vznikne v důsledku naplnění obou skut-             kových podstat porucha, tj. větší škoda podle třetího a vyšších odstavců,             půjde o vztah speciálního a obecného a souběh bude tedy také vyloučen.             Stejně tak nepřípustný bude souběh s trestným činem podle § 211 TrZ.             Velmi složitý je však v tomto smyslu vztah mezi § 260 a 212 TrZ, čehož             odrazem  je  dosavadní  rozdílný  způsob  posuzování  případného  souběhu             různými soudy. Na jedné straně vyslovil jasný názor senát Vrchního soudu             v Praze pod sp. zn. 1 T 10/2015, podle něhož je ust. § 260 v poměru speci-             ality k § 212 TrZ, což je zřejmé již z toho, že zatímco obě zmíněná ustano-             vení shodně postihují užití dotace na jiný než určený účel, v § 212 se zdroje             těchto dotací blíže neuvádějí, avšak § 260 výslovně zmiňuje pouze výdaje             spravované z rozpočtu EU. Tento závěr podporuje i stanovisko NSZ, sp.             zn. 7 St 770/2010, ale i argument, že pod § 260 nelze zařadit dotace z jiných             zdrojů než z EU. V případě postihu podle § 212 by pak na výši způsobené             škody byla započtena hodnota všech vylákaných dotací vcelku. Poměr speci-             ality, který by vylučoval jednočinný souběh, ovšem předpokládá, že obě usta-             novení jsou určena k ochraně týchž zájmů, přičemž speciálním ustanovením             má být postihnout určitý útok proti témuž individuálnímu objektu, aby byly             vystiženy  zvláštní  povaha  a  stupeň  závažnosti  takových  útoků.  V  tomto             případě však považujeme za sporné, zda jde u těchto trestných činů o týž             individuální  objekt  (tyto  trestné  činy  jsou  zařazeny  v  odlišných  hlavách             zvláštní části TrZ), tj. zda nejsou finanční zájmy EU svou povahou vyčleněny              11   ŠÁMAL, op. cit., s. 2656.                                                                            35","NOVÉ JEVY V HOSPODÁŘSKÉ KRIMINALITĚ SE ZAMĚŘENÍM NA KRIMINALITU FINANČNÍ            do samostatného individuálního objektu. Kromě toho lze o poměru speci-           ality pochybovat vedle následku a objektu i z hlediska dalších znaků objek-           tivní stránky skutkové podstaty.           Opačně však judikoval jiný senát VS v Praze pod sp. zn. 4To 3/2016, podle           něhož trestný čin podle § 260 není v poměru speciality k trestnému činu           podle § 212 TrZ, jednočinný souběh těchto trestných činů není vyloučen           v těch případech, kdy jedním jednáním byly současně naplněny znaky obou           skutkových podstat, tedy když došlo k současnému ohrožení jak finančních           zájmů EU, tak i majetkových zájmů ČR, tj. nedošlo-li výlučně k ohrožení           zájmů EU, kdy by byl dopad trestné činnosti pokryt právním posouzením           takového jednání jako trestného činu podle § 260, neboť v tomto případě           speciálního vůči ustanovení § 212 TrZ. Souběh by tedy přicházel v úvahu           pouze  v  případech,  kdy  by  jedním  jednáním  popsaným  v  obou  skutko-           vých podstatách byly poškozeny v určité míře vedle sebe zájmy jak EU, tak           ČR a na každý trestný čin by se jen započítala příslušná část způsobené           škody.           V úvahu při posuzování otázky souběhů tedy přichází v úvahu více řešení.            První vychází z toho, že z hlediska obou trestných činů je třeba zohlednit           jednotně celou způsobenou škodu bez ohledu na to, zda byla způsobena           EU nebo ČR. O důvodech vyloučení souběhu v takových případech a prefe-           renci principu speciality viz výše.           Dalším řešením by mohlo být rozdělení škod z hlediska kvalifikačních znaků           tak, že pro naplnění příslušných okolností naplňujících vyšší trestní sazbu           je v případě trestného činu podle 260 rozhodná pouze škoda způsobená           EU a v případě § 212 pouze škoda způsobená jiným subjektům. Toto řešení           však plně nevystihuje smysl zákonné úpravy a místo zajištění dostatečného           postihu  různých  forem  podvodného  jednání  by  mohlo  dojít  k  částečné           nechtěné dekriminalizaci. Takové rozdělení škod mezi dva souběhové trestné           činy by vedlo v některých případech k podstatnému snížení trestní sazby           za  taková  jednání  (např.  pachatel,  který  by  způsobil  škodu  9  milionů Kč           výlučně ke škodě EU nebo ČR, by byl postižen za přísnější odstavec s vyšší           škodou (v daném případě škodou velkého rozsahu), zatímco pachatel, který           by fakticky stejným jednáním způsobil škodu 4,5 milionu Kč Evropské unii           a současně škodu 4 a půl milionu České republice, by byl postižen za souběh              36","Podvod ke škodě finančních zájmů Evropské unie z pohledu de lege lata i de lege ferenda              dvou trestných činů, přičemž by mu u každého trestného činu byla přičtena             k tíži jen tato výše škody, tedy značná škoda). Takové řešení by patrně nebylo             spravedlivé a zákonodárce takto jistě nezamýšlel zavést takovou výraznou             úlevu pachatelům trestné činnosti ke škodě Evropské unie. 12             Poněkud kompromisní řešení vychází z toho, že ve smyslu § 212 je za takové             situace způsobena škoda ve výši představující součet škod jdoucích na účet             státu a na účet EU, zatímco ve smyslu § 260 toliko škoda ve výši majet-             kové újmy způsobené EU. Výjimkou z tohoto pravidla by byly jen případy             ohrožující nebo porušující výlučně zájmy EU, kde by právním posouzením             výlučně podle § 260 byl plně pokryt škodlivý dopad takových jednání, což             ovšem nevysvětluje, proč právě v těchto případech by byl vyloučen postih             podle § 212.  § 212 totiž nijak nevylučuje ze svého dopadu poškození jaké-                        13             hokoliv subjektu, tedy ani EU, a zavedení § 260 by bylo možno chápat také             jako snahu zákonodárce postihnout zavedením další skutkové podstaty i jiná             jednání,  dosud  trestním  právem  nepostihovaná  ve  vztahu  k  EU  jakožto             tělesu požívajícímu zvláštní a specifické ochrany (což vede opět k úvahám             o  záměru  novým  ustanovením  chránit  nový,  zvláštní  individuální  objekt.             Dodáváme také ještě, že problémem by zde mohlo být také vyloučení zásady             ne bis in idem, jehož zdůvodnění by se zde jen těžko nacházelo.              Je  skutečně  obtížné  dát  některému  z  těchto  řešení  přednost,  když  první             z nich se zdá z hlediska zákona přesvědčivější, druhé se zase snaží překlenout             jeho možnou nespravedlnost. Konečnou, doufejme přesvědčivou odpověď,             dá v nejbližší době Velký senát NS ČR, který se bude danou problematikou             zabývat v blízké době.             4  Návrh Směrnice Evropského parlamentu a Rady                 o boji vedeném trestněprávní cestou proti podvodům                 poškozujícím finanční zájmy Unie a její případné                 dopady do českého trestního zákonodárství             Dosavadní Úmluva z roku 1995 se dosud promítla do ochrany finančních zájmů             Evropské unie nedostatečně zejména z toho důvodu, že byla velmi obecná              12   Tuto argumentaci, kterou považujeme za správnou, viz VÁVRA, L. Kolik dotací, tolik                 trestů? In: Právní prostor [online]. Publikováno 20. 4. 2016 [cit. 18. 1. 2017]. Dostupné z:                 http://www.pravniprostor.cz/clanky/trestni-pravo/kolik-dotaci-tolik-trestu-cast1             13   VÁVRA, op. cit.                                                                            37","NOVÉ JEVY V HOSPODÁŘSKÉ KRIMINALITĚ SE ZAMĚŘENÍM NA KRIMINALITU FINANČNÍ            a umožňovala státům poměrně velkou volnost při implementování jejich usta-           novení jak do odvětví správního a finančního, tak i do trestního práva. Na úrovni           členských států je ochrana finančních zájmů EU řešena nejčastěji prostřednic-           tvím jejich vnitrostátních předpisů, zejména z oblasti trestního práva, nicméně           definice těchto podvodů a forma a intenzita postihů je v jednotlivých člen-           ských státech velmi odlišná. Speciální ustanovení o těchto podvodech v trest-           ních zákonících členských států absentují (s výjimkou např. ČR). Existuje proto           dosud také riziko rozdílné praxe, které by mohla odstranit jednotná skutková           podstata. Evropská komise proto dospěla k závěru, že jednotný právní rámec           je nutný, a své představy vtělila do konkrétního návrhu. Obsah návrhu není           sám o sobě dramaticky nový oproti primární Úmluvě z roku 1995, revoluční           je však forma navrhované úpravy, když se jedná o jeden z prvních návrhů, kdy           EU směrnicí nadiktuje členským státům povinnou definici určitého trestného           činu včetně trestní sazby.            Ze zprávy Komise z roku 2010 o ochraně finančních zájmů Unie  vyplývá,                                                                  14           že i přes zavedený právní rámec se každoročně projevují případy podezření           na podvod týkající se příjmů a výdajů, u kterých celkový objem škody dosa-           huje částky přibližně 600 milionů EUR. Poškozování rozpočtu EU si vyža-           duje  opatření  k  zajištění  rovnocenné  a  účinné  ochrany  zájmů,  přičemž           se  konstatuje,  že  rovnocenná  ochrana  zájmů  neexistuje  a  opatření  proti           podvodu nemají dostatečně velký odstrašující účinek. Pokud by ve všech           státech  Unie  měly  trestné  činy  jednotnou  skutkovou  podstatu,  snížilo           by se riziko uplatňování rozdílné praxe, neboť by se zajistil také jednotný           výklad ustanovení a jednotná skutková podstata by rovněž posílila odstra-           šující  účinek  a  zefektivnila  jejich  prosazování.  Pro potenciální  pachatele           by bylo také méně efektivní přesouvat se v rámci Unie do státu s mírnějšími           předpisy, důležitost pro důvěryhodnost orgánů a institucí EU a pro zajištění           legitimního plnění rozpočtu je nasnadě.           Proto  po  několika  letech  úvah  byl  Komisí  přijat  nový  návrh  Směrnice           Evropského  parlamentu  a  Rady  o  boji  vedeném  trestněprávní  cestou           proti podvodům poškozujícím finanční zájmy Unie, a to 11. 7. 2012 pod            14   Zpráva Komise z roku 2010 o ochraně finančních zájmů Unie, KOM (2011) 595 v ko-              nečném znění a doprovodné pracovní dokumenty útvarů Komise SEK (2011) 1107,              1108 a 1109 v konečném znění. Dostupné z: http://ec.europa.eu/transparency/reg-              doc/rep/1/2011/CS/1-2011-595-CS-F1-1.pdf              38","Podvod ke škodě finančních zájmů Evropské unie z pohledu de lege lata i de lege ferenda              č. COM(2O12)363final, 2012/0193 (COD) – dále jako Směrnice, zakládající             se na čl. 325 odst. 4 Smlouvy o fungování Evropské unie. Na rozdíl od formy             úmluvy je vhodným nástrojem pro harmonizaci trestních opatření v oblasti             ochrany finančních zájmů Unie, který je dostatečně konkrétní, který však             přitom umožňuje členským státům při zavádění přísnějších opatření jistý             stupeň flexibility. Proto má tato nová Směrnice nahradit dosavadní Úmluvu             o ochraně finančních zájmů Evropských společenství ze dne 26. 7. 1995             i následné dva protokoly.             Česká  republika  tento  návrh  projednala  a  vytvořila  Instrukci  pro jednání             pracovní skupiny Rady EU pro tuto problematiku v říjnu 2014, v níž zaujímá             stanoviska k jednotlivým bodům návrhu. V dalším budou tato stanoviska             stručně sumarizována.             Hlavní body nové směrnice rozdělení do jednotlivých článků jsou tyto:             Čl. 1 – toto ustanovení objasňuje účel a rozsah návrhu tak, že tato směr-             nice  má  vymezovat  konkrétní  trestné  činy  a  sankce  a  také  skutečnost,             že se návrh týká jen ochrany finančních zájmů Unie. Byla dána přednost             pojmu  „ochrana  –  protection“  před  pojmem  „prevence  –  prevention“,             s čímž ČR vyslovila souhlas             Čl. 2 – definuje výraz finančních zájmů Unie v podstatě ve shodě s před-             chozí  Úmluvou  se  zvláštním  důrazem  na  výběr  a  užití  daně  z  přidané             hodnoty.  ČR  žádá,  aby  do  definice  vedle  pojmu  „aktiva“  byl  doplněn             i pojem „závazky – liabilities“. Ostře vystoupila ČR proti požadavku zahr-             nout do definice i podvody na DPH, neboť příjmy z DPH jsou primárně             příjmem  státu  a  součástí  rozpočtu  EU  se  stávají  až  následně  na  základě             odvedení  procentuální  části  čistého  výnosu  z  daně.  Podvodem  na  DPH             tedy nedochází k přímému úbytku na majetku Unie a tím ani k poškození             jejích finančních zájmů ve smyslu trestního zákoníku. Směrnice má nastavit             minimální pravidla harmonizace a musí respektovat princip proporciona-             lity.  Zasahováním  do  takové  dominantně  vnitrostátní  záležitosti  není  ani             v souladu se zásadou subsidiarity ve smyslu čl. 5 SEU.             Čl.  3  –  podrobně  definuje  skutkovou  podstatu  podvodu  poškozujícího             finanční  zájmy  Evropské  unie.  Původní  definice  Úmluvy  byla  přeformu-             lována  a  poněkud  prohloubena,  aniž  by  došlo  k  podstatným  změnám.             Dikci odpovídá trestný čin podle § 260 TrZ, která je v některých případech                                                                            39","NOVÉ JEVY V HOSPODÁŘSKÉ KRIMINALITĚ SE ZAMĚŘENÍM NA KRIMINALITU FINANČNÍ            dokonce  ještě  přísnější  (postihuje  samotné  jednání,  kdežto  návrh  jen           následek, k němuž toto jednání vede, namísto Unií požadovaného specific-           kého úmyslu postačuje úmysl nepřímý.).           Čl. 4 – upravuje trestné činy v souvislosti s podvodem poškozujícím zájmy           Evropské  unie.  Na  rozdíl  od  CJ  stanovuje  užší  okruh  trestných  činů,           tzn. nepoctivé jednání uchazečů o veřejnou zakázku, praní špinavých peněz,           úplatkářství ve své aktivní i pasívní formě a zneužití finančních prostředků           Unie, i když toto není zahrnuto podvodem v užším slova smyslu. Jsou zde také           definovány úřední osoby jako osoby, které působí v legislativním, soudním           nebo správním úřadě a vykonávají zde pro Unii či v členských státech nebo           ve třetích zemích úkoly veřejné služby, ale i osoby, které nepůsobí v těchto           úřadech, ale účastní se správy finančních zájmů Unie či se účastní přijímání           rozhodnutí týkajících se finančních zájmu Unie. Naproti tomu je v některých           směrech směrnice příliš úzká, když se např. soustřeďuje pouze na soutě-           žitele u veřejných zakázek a nikoliv na osoby zadávající veřejnou zakázku           či grant, dále bylo lze zaznamenat snahu vyloučit z dosahu Směrnice samotné           poslance Evropského parlamentu, což ČR považuje za nepřijatelné. V této           oblasti, bude-li Směrnice přijata, bude třeba provést v českém trestním záko-           nodárství největší změny.           Čl. 5 – návod, pomoc, účastenství a pokus – nebyly shledány diference mezi           Návrhem a stanoviskem ČR.           Čl. 6 – zakotvuje odpovědnost právnických osob za všechny výše zmíněné           trestné činy a vylučuje tuto odpovědnost jako alternativu k odpovědnosti           osob fyzických. V této oblasti se jeví česká právní úprava jako dostatečná.           Čl.  7  –  sankce  pro fyzické  osoby  –  týká  se  délky  trestů  odnětí  svobody           pro fyzické osoby a zavádí určité minimální hranice trestu odnětí svobody,           které vycházejí z prahových hodnot stanovených u jednotlivých trestných           činů,  přičemž  minimální  hranice  u  dolní  hranice  trestní  sazby  má  činit           6 měsíců a minimum horní hranice trestní sazby alespoň 5 let, u zločinného           spolčení alespoň na 10 let. Zavedení minimálních sankcí zajistí konsistenci           v celé Unii, jednotu při ukládání a současně budou schopny i odstrašujícího           účinku. V tomto směru bude zapotřebí upravit sazby u trestného činu podle           § 260 či u jeho změněné podoby.           Čl. 8 – přitěžující okolnosti – dtto               40","Podvod ke škodě finančních zájmů Evropské unie z pohledu de lege lata i de lege ferenda              Čl. 9 – druhy minimálních sankcí pro právnické osoby – dtto             Čl. 10 – podle něj členské státy zajistí zmrazení a konfiskaci výnosů z trestné             činnosti a nástrojů trestných činů výše uvedených dle směrnice EP a Rady,             která bude za tím účelem vydána.             Čl. 11 – významné procesní ustanovení umožňující jasné stanovení soudní             příslušnosti. Vychází se ze zásady teritoriality a personality, v ostatních přípa-             dech budou státy povinny sdílet důkazy po podvodech spáchaných mimo             jejich území cizími státními příslušníky, při stíhání těchto činů se pak vždy             uplatní zásada legality a oficiality. Za velmi významné novum je třeba pova-             žovat úpravu, podle níž členské státy zajistí, aby se jejich soudní příslušnost             vztahovala i na trestné činy spáchané prostřednictvím informačních a komu-             nikačních technologií použitých z jejich území.             Čl. 12 – členské státy zajistí zavedení promlčecí doby, jež bude od okamžiku             spáchání trestného činu činit plošně alespoň 10 let. Dále zajistí, aby byla             promlčecí doba  na  základě  jakéhokoliv  úkonu  příslušného vnitrostátního             orgánu,  zejména  faktického  zahájení  vyšetřování  nebo  trestního  stíhání,             přerušena a začala běžet znovu od počátku, a to po dobu alespoň 10 let             od spáchání trestného činu. Vymáhání uložených sankcí musí být umožněno             po dobu trvající alespoň 10 let od okamžiku vynesení pravomocného odsu-             zujícího rozsudku. První podmínku současný § 260, ostatní dvě bude patrně             zapotřebí nově implementovat.             ČR zaujala odchylné stanovisko, podle nějž nastavení promlčecí doby musí             vždy reflektovat společenskou škodlivost případu a tedy uložený trest nebo             aplikovatelnou  sazbu.  Zavedení  jednotné  promlčecí  doby  v  délce  10  let             pro všechny  trestné  činy  vymezené  ve  Směrnici  není  proto  přijatelným             řešením. V opačném případě by bylo třeba změnit celý koncept promlčení             v TrZ, jeho systematiku, nastavení promlčecích dob atd. Proto je navrho-             vaná úprava pro ČR nepřijatelná.             Čl. 13 – touto směrnicí ani jejím ustanovením o promlčení není dotčena             povinnost  členských  států  zajistit  zpětné  získání  prostředků,  které  byly             nesprávně vyplaceny v důsledku trestných činů uvedených v této Směrnici.             Znění je pro ČR příliš zatěžující, není v souladu se zásadou proporcionality             a ČR jej nepodporuje.                                                                              41","NOVÉ JEVY V HOSPODÁŘSKÉ KRIMINALITĚ SE ZAMĚŘENÍM NA KRIMINALITU FINANČNÍ            Čl.  14  –  upravuje  součinnost  s  jinými  platnými  právními  předpisy  Unie           a objasňuje vzájemné působení mezi správními a trestními sankčními režimy.           Návrh směrnice projednalo plénum Senátu PČR a na návrh výborů ústavně-           právního a pro záležitosti EU přijalo usnesení vyjadřující obecnou podporu           návrhu i Rámcové pozice vlády ČR, byla však také uvedena řada výhrad           k obsahové stránce Návrhu Směrnice (viz výše).           5  Prevence trestného činu podle ust. § 260 TrZ            V  rámci  čerpání  různých  druhů  evropských  fondů  dochází  nepochybně           velmi  často  k  této  trestné  činnosti.  V  České  republice  se  takto  rozdělují           stovky miliard Kč, což skýtá pochopitelně mnoho příležitostí ke korupci           a soukromému obohacení. Motivem nejčastěji bývá snaha obohatit se vel-           kými částkami na úkor jiného, velmi nekonkrétního subjektu, podmínkami           pak  nejčastěji  nedostatečná  kontrola  a  nezájem  se  těmito  věcmi  zabývat           ze strany státních orgánů i politických subjektů v zemi. Lze předpokládat,           že tato trestná činnost je relativně poměrně častá, existuje vysoká latence, jde           typicky o kriminalitu bílých límečků, sofistikovanou a organizovanou trest-           nou činnost, páchanou často ve formě zločinného spolčení, velmi obtížně           prokazatelnou.  Spíše  než  trestní  represe  zde  mohou  preventivně  působit           opatření primární a sekundární prevence. Tato prevence by měla být ovlá-           dána zejména těmito principy:             •  nulová tolerance podvodů na všech úrovních implementace a čerpání                fondů,             •  transparentní  postupy  pod  kontrolou  nejen  příslušných  orgánů,                ale i veřejnosti,             •  snižování administrativní zátěže, jasné a jednoduché postupy,             •  omezování politických vlivů.            Základem konkrétní prevence by mělo být např.             •  prosazování kultury odmítající podvodné jednání např. prostřednic-                tvím prověřování kandidátů na pracovní místa prověřováním jejich                morální integrity a případného střetu zájmů, prověřováním žadatelů                o dotace z hlediska jejich poctivosti a dřívějšího zapojení do praktik                podvodného jednání, předcházení vzniku nežádoucích vazeb a střetu                zájmů,                42","Podvod ke škodě finančních zájmů Evropské unie z pohledu de lege lata i de lege ferenda                 •  posilování kontrolních mechanismů jednoznačným stanovením rolí                   a  odpovědnosti  až  na  úroveň  pracovních  míst,  oddělením  funkcí                   souvisejících  s  administrací  a  kontrolou,  ověřováním  účinnosti                   a  nastavením  kontrolních  mechanismů,  zjišťováním  indikátorů                   podvodů, jimiž jsou např. stejné místo zadavatele a dodavatele, ručně                   psané faktury na vysoké částky, různé písmo u podpisů téže osoby,                   výkazy práce na přesných osm hodin denně a stejnou činnost, použití                   zprostředkovatelů a poradců pro získání dotace atd.,                •  Whistleblowing  systém  -  nastavení  a  propagace  důvěryhodného                   systému umožňujícího anonymní nahlášení podezření na nezákonné                   jednání (protikorupční linky, ombudsman), nastavení pravidel inter-                   ního vyšetřování, včasné zajišťování podkladů a případných důkaz-                   ních  materiálů,  poskytování  dostatečné  ochrany  neanonymním                   oznamovatelům,                •  sdílení  znalostí  a  zkušeností  na  mezinárodní  úrovni,  spolupráce                   s nadnárodními kontrolními a vyšetřovacími orgány (OLAF).              6  Závěr              Na základě výše uvedené analýzy trestného činu podle § 260 TrZ i perspektiv             jeho  úpravy  včetně  nadnárodních  konsekvencí  dospíváme  k  závěru,             že ČR vcelku dobře a odpovědně reagovala ve svém vnitřním trestním záko-             nodárství na aktuální potřeby i právní požadavky stanovení v aktech a práv-             ních  pramenech  Evropské  unie,  v  některých  částech  úpravy  lze  konsta-             tovat, že platnou evropskou legislativu dokonce předbíhá. To nic nemění             na  požadavku,  že  je  třeba  tuto  evropskou  legislativu  podrobně  sledovat             i do budoucna a na její požadavky včas a adekvátně reagovat. Nejbližším             projevem evropské legislativy bude patrně v nejbližší době nová evropská             směrnice, které z naší strany nebude vyžadovat vzhledem k výše uvedenému             mimořádné úsilí.              Literature:             Analýza k trestní odpovědnosti zastupitelů a radních vypracovaná Nejvyšším                státním zastupitelstvím. Nejvyšší státní zastupitelství [online]. Nejvyšší stát-                ní zastupitelství, © 2014 [cit. 29. 11. 2014]. Dostupné z: http://nsz.cz/                index.php/cs/tiskove-zpravy/931-nejvyssi-statni-zastupitelstvi-vydava-                -analyzu-k-trestni-odpovdnosti-zastupitel-a-radnich                                                                             43","NOVÉ JEVY V HOSPODÁŘSKÉ KRIMINALITĚ SE ZAMĚŘENÍM NA KRIMINALITU FINANČNÍ            FENYK,  J.  Ochrana  finančních  zájmů  Evropské  unie,  In:  BLAHO,  P.             a A. ŠVECOVÁ (eds.). Právo v evropskej perspektive. I. Diel. Trnava: Trnavská             univerzita v Trnavě, 2011, s. 288.           KUCHTA, J. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Zvláštní část. 1. vyd.             Praha: C. H. Beck, 2009. ISBN 978-80-7400-047-8.            Příloha k usnesení Vlády ČR č. 465 ze dne 12. 5. 2004. Vláda ČR [online].             Vláda ČR © 2009-2012 [cit. 10. 1. 2017]. Dostupné z: https://kormoran.             odok.cz/usneseni/usneseni_webtest.nsf/web/cs?Open \& 2004 \& 05-12            Sněmovní  tisk  č.  323.  Poslanecká  sněmovna  Parlamentu  České  republiky [on-             line].  Poslanecká  sněmovna  Parlamentu  České  republiky,  ©  2014             [cit.  11.  1.  2017].  Dostupné  z:  http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.             sqw?O=7 \& CT=323 \& CT1=0            ŠÁMAL, P. Trestní zákoník: komentář. II, § 140-421. 2. vyd. Praha: C. H. Beck,             2012. ISBN 978-80-7400-428-5.           TOMÁŠEK,  M.  Europeizace  trestního  práva.  Praha:  Linde,  2009,  459 s.             ISBN 978-80-7201-737-9.           VÁVRA, L. Kolik dotací, tolik trestů? In: Právní prostor [online]. Publikováno             20. 4. 2016 [cit. 18. 1. 2017]. Dostupné z: http://www.pravniprostor.cz/             clanky/trestni-pravo/kolik-dotaci-tolik-trestu-cast1           VUČKA, J. § 132 vrací úder. In: Jiné právo [online]. Publikováno 30. 8. 2012             [cit. 10. 1. 2017]. Dostupné z: http://jinepravo.blogspot.cz/2012/08/             jan-vucka-132-vraci-uder.html           ZÁHORA,  J.  Poškodzovanie  finančních  záujmov  Europskej  unie.  In:             BLAHO, P., a A. ŠVECOVÁ (eds.). Právo v evropskej perspektive. I. Diel.             Trnava: Trnavská univerzita v Trnavě, 2011.           Zpráva  Komise  z  roku  2010  o  ochraně  finančních  zájmů  Unie,  KOM             (2011) 595 v konečném znění a doprovodné pracovní dokumenty útvarů             Komise SEK (2011) 1107, 1108 a 1109 v konečném znění. Dostupné             z:  http://ec.europa.eu/transparency/regdoc/rep/1/2011/CS/1-2011-             595-CS-F1-1.pdf            Contact – email           kuchta@law.muni.cz                   44","DAŇOVÁ TRESTNÁ ČINNOSŤ A POJEM ŠKODA                                          Ján Šanta                       prokurátor Úradu špeciálnej prokuratúry Generálnej                           prokuratúry, Bratislava, Slovenská republika                Abstract in original language             V  predmetnom  príspevku  jeho  autor  analyzuje  jeden  z  najaktuálnejších             problémov pri stíhaní daňových deliktov, ktorým je ustálenie pojmu škoda.             Dochádza k záveru , že v zmysle staršej judikatúry u daňových deliktov nejde             o škodu s nárokom na jej náhradu obvineným. To však podľa autora príspevku             neplatí u trestného činu daňového podvodu podľa § 277a Tr. zákona SR ,             pretože uplatnením nároku na vrátenie DPH alebo spotrebnej dane a jeho             vyplatením páchateľovi , vzniká reálny úbytok zo štátneho rozpočtu vnímaný             ako škoda. V tomto kontexte autor poukazuje tiež na nejednotnosť rozho-             dovania súdov v SR a na neexistujúcu judikatúru v SR k danej problematike.              Keywords in original language             Daňové trestné činy; škoda; DPH; daňový podvod.             Abstract             Abstract: In this article is the term “damage“ analyzed, which is the most             recent problem related to the prosecution of tax crimes. The author concludes             that from the point of view of older case law damage, related to the tax             crimes, is not with entitlement of compensation by the accused person. But             this is not applied in the event of tax fraud crime under section § 277a of             the Criminal Act of the Slovak Republic, because the claim for the refund of             value added tax or excise duty tax and payment of it to the defendant causes             actual loss of the State budget construed as the damage. The author points             out the non-uniformity of the court´s deciding in the Slovak Republic and             non-existent case law in the Slovak Republic related to this issue.              Keywords             Tax Crimes; Damage; Value Added Tax; Tax Fraud.                                                                             45","NOVÉ JEVY V HOSPODÁŘSKÉ KRIMINALITĚ SE ZAMĚŘENÍM NA KRIMINALITU FINANČNÍ            1  Úvod           V  intenciách  teoretických  východísk  o  obligatórnych  znakoch  skutkových           podstát  trestných  činov  ekonomického  charakteru  aplikačná  prax,  ktorej           súčasťou je vyšetrovanie tých najzávažnejších ekonomických trestných činov           potvrdzuje, že popri dokazovaní úmyselného zavinenia býva mnohokrát mimo-           riadne zložitým nielen samotné dokazovanie, ale aj ponímanie pojmu škoda.           Podľa § 124 ods. 1, ods. 2 Trestného zákona škodou sa na účely tohto zákona           rozumie ujma na majetku alebo reálny úbytok na majetku alebo na právach           poškodeného alebo jeho iná ujma, ktorá je v príčinnej súvislosti s trestným           činom, bez ohľadu na to, či ide o škodu na veci alebo na právach. Škodou           sa na účely tohto zákona rozumie aj získanie prospechu v príčinnej súvislosti           s trestným činom. Škodou sa rozumie v zmysle odseku 1 aj ujma na zisku,           na ktorý by poškodený inak vzhľadom na okolnosti a svoje pomery mal           nárok alebo ktorý by mohol odôvodnene dosiahnuť.             1.  Škoda ako pojem trestného práva hmotného plní niekoľko funkcií:             a)  je znakom skutkovej podstaty mnohých trestných činov či už zák-                ladnej, alebo kvalifikovanej (najmä trestné činy proti majetku podľa                IV. hlavy osobitnej časti TZ a trestné činy hospodárske podľa V. hlavy                osobitnej  časti  TZ,  ale aj  iných  trestných  činov,  napr.  lúpež  podľa                § 188 ods. 2 až 4 TZ). Pritom škodou v TZ je nielen škoda v klasic-                kom zmysle slova, prejavujúca sa ako ujma na majetku či akýchkoľ-                vek právach iného, vzniknutá v príčinnej súvislosti s trestným činom                (napr. odcudzenie notebooku za 700 €, alebo ohováranie, kvôli kto-                rému príde ohováraný o zákazku v hodnote 20 000 €), ale zároveň                je ňou aj získanie prospechu v príčinnej súvislosti s trestným činom,                pričom mohlo, ale aj nemuselo prísť ku klasickej škode u inej osoby                [napr. vydieračský únos podľa § 186 ods. 2 až 4 TZ, kedy páchateľ                dostane od inej osoby výkupné za ďalšiu osobu, pričom získa pre seba                prospech, ktorý je zároveň škodou v klasickom zmysle na majetku                inej osoby, alebo naproti tomu neoprávnené podnikanie podľa § 251                ods. 2 písm. c) – a získa ním väčší prospech, kedy neoprávneným                podnikaním,  napr.  predajom  pneumatík,  nie  je  nikomu  spôsobená                škoda  ako  ujma  na  majetku,  páchateľ  však  získa  väčší  prospech].                Základným  znakom  základnej  alebo  kvalifikovanej  skutkovej  pod-                staty trestného činu môže byť aj rozsah trestného činu, na ktorého                určenie, ak má povahu vyjadriteľnú v peniazoch, sa použijú tie isté                kritéria, ako na zistenie škody,              46","Daňová trestná činnosť a pojem škoda                 b)  je  následkom  trestného  činu,  za  ktorý  patrí  náhrada  škody,  teda                   je právnym titulom pre náhradu škody v zmysle Občianskeho zákon-                   níka (§ 430 až 450 OZ, § 13 OZ), Trestného poriadku (najmä § 46                   až 54 TP – poškodený a splnomocnenec zúčastnenej osoby a poško-                   deného § 287a a 288 TP – tzv. adhézne konanie, v ktorom sa poško-                   dený za splnenia ďalších podmienok môže priamo v trestnom konaní                   domôcť náhrady škody, prípadne je rozhodnutím v trestnom konaní                   odkázaný na občianske súdne konanie alebo konanie pred iným prí-                   slušným  orgánom),  prípadne  iného  všeobecne  záväzného  právne                   predpisu,                c)  získanie  alebo  snaha  o  získanie  určitého  majetkového  prospechu                   trestným činom, ktorý je súčasťou pojmu škoda v TZ, je predpokla-                   dom na uloženie peňažného trestu a trestu prepadnutia majetku                2.  Pojem škoda v TZ vyjadruje takú ujmu alebo získanie takého prospe-                   chu v príčinnej súvislosti s trestným činom, ktorá je objektívne vyjad-                   riteľná všeobecným ekvivalentom, t. j. peniazmi (a to aj v prípade,                   že sa prejavuje v čisto subjektívnej sfére jednotlivca ako je napríklad                   ochrana osobnosti, samozrejme škoda musí mať objektívny charak-                   ter), a je teda z hľadiska náhrady škody (ak nedochádza k naturálnej                   reštitúcii) napraviteľná poskytnutím majetkového plnenia, predovšet-                   kým poskytnutím peňazí (R 55/1971 CV). 1              2  Škoda a trestné činy daňové              Špecifická situácia v súvislosti s takto ponímaným pojmom škoda vzniká             u daňových trestných činov, ktoré sú zakotvené v 2. časti, 5. hlave, 3. diele             v § 275–279 Trestného zákona. Ako to vyplýva z ďalej uvedených čiastoč-             ných citácií týchto ustanovení, v týchto skutkových podstatách daňových             trestných činov zákonodarca zakotvuje získanie prospechu (určitej výšky),             spáchanie  činu  v  odseku  1  a  ďalších  odsekoch  v  zákonom  stanovenom             rozsahu a spôsobenie škody v zákonom stanovej výške.             Tieto pojmy sú v jednotlivých uvádzaných ustanoveniach Trestného zákona             použité takto:             § 275             Falšovanie a pozmeňovanie kontrolných technických opatrení na označenie tovaru              1   BURDA, E., J. ČENTÉŠ, J. KOLESÁR, J. ZÁHORA a kol. Trestný zákon. Všeobecná časť.                 Komentár. I. diel. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 806–807.                                                                            47","NOVÉ JEVY V HOSPODÁŘSKÉ KRIMINALITĚ SE ZAMĚŘENÍM NA KRIMINALITU FINANČNÍ                 (1) Kto falšuje alebo pozmení kontrolné známky, kontrolné pásky                alebo  iné  kontrolné  technické  opatrenia  na  označenie  tovaru                na daňové účely alebo na iné účely ustanovené všeobecne záväzným                právnym predpisom v úmysle spôsobiť inému škodu alebo zadovážiť                sebe alebo inému neoprávnený prospech alebo kto také kontrolné                známky uvádza do obehu alebo ich použije ako pravé, alebo ich pre-                chováva, potrestá sa odňatím slobody až na jeden rok.                (2)  Odňatím  slobody  na  šesť  mesiacov  až  päť  rokov  sa  páchateľ                potrestá, ak spácha čin uvedený v odseku 1                a) a získa ním väčší prospech,                (3) Odňatím slobody na štyri roky až osem rokov sa páchateľ potrestá,                ak spácha čin uvedený v odseku 1                a) a získa ním prospech veľkého rozsahu.           § 276           Skrátenie dane a poistného                (1) Kto v malom rozsahu skráti daň, poistné na sociálne poistenie,                verejné zdravotné poistenie alebo príspevok na starobné dôchodkové                sporenie, potrestá sa odňatím slobody na jeden rok až päť rokov.                (2) Odňatím slobody na tri roky až osem rokov sa páchateľ potrestá,                ak spácha čin uvedený v odseku 1                d) vo väčšom rozsahu.                (3) Odňatím slobody na štyri roky až desať rokov sa páchateľ potrestá,                ak spácha čin uvedený v odseku 1 v značnom rozsahu.                (4) Odňatím slobody na sedem rokov až dvanásť rokov sa páchateľ                potrestá, ak spácha čin uvedený v odseku 1 vo veľkom rozsahu.           § 277           Neodvedenie dane a poistného                (1)  Kto  v  malom  rozsahu  zadrží  a  neodvedie  určenému  príjemcovi                splatnú daň, poistné na sociálne poistenie, verejné zdravotné poistenie                alebo príspevok na starobné dôchodkové sporenie, ktoré zrazí alebo                vyberie podľa zákona, v úmysle zadovážiť sebe alebo inému neopráv-                nený prospech, potrestá sa odňatím slobody na jeden rok až päť rokov.                (2) Odňatím slobody na tri roky až osem rokov sa páchateľ potrestá,                ak spácha čin uvedený v odseku 1                b) vo väčšom rozsahu.              48","Daňová trestná činnosť a pojem škoda                    (3) Odňatím slobody na štyri roky až desať rokov sa páchateľ potrestá,                   ak činom uvedeným v odseku 1 spôsobí značnú škodu.                   (4) Odňatím slobody na sedem rokov až dvanásť rokov sa páchateľ                   potrestá, ak spácha čin uvedený v odseku 1 vo veľkom rozsahu.             § 277a             Daňový podvod                   (1) Kto neoprávnene vo väčšom rozsahu uplatní nárok na vrátenie                   dane z pridanej hodnoty alebo spotrebnej dane v úmysle zadovážiť                   sebe alebo inému neoprávnený prospech, potrestá sa odňatím slo-                   body na jeden až päť rokov.                   (2) Odňatím slobody na štyri roky až desať rokov sa páchateľ potrestá,                   ak spácha čin uvedený v odseku 1                   b) v značnom rozsahu,                   (3) Odňatím slobody na sedem rokov až dvanásť rokov sa páchateľ                   potrestá, ak spácha čin uvedený v odseku 1                   a) vo veľkom rozsahu.             § 278             Nezaplatenie dane                   (1) Kto vo väčšom rozsahu nezaplatí splatnú daň, potrestá sa odňatím                   slobody až na tri roky.                   (2) Odňatím slobody na jeden rok až päť rokov sa páchateľ potrestá,                   ak spácha čin uvedený v odseku 1 v značnom rozsahu.                   (3) Odňatím slobody na tri roky až osem rokov sa páchateľ potrestá,                   ak spácha čin uvedený v odseku 1 vo veľkom rozsahu.             § 279             Porušenie predpisov o štátnych technických opatreniach na označenie tovaru                   (1) Kto s kontrolnými známkami, kontrolnými páskami alebo inými                   kontrolnými technickými opatreniami na označenie tovaru na daňové                   účely  alebo  na  iné  účely  ustanovené  zákonom  nakladá  v  rozpore                   so  všeobecne  záväzným  právnym  predpisom  v  úmysle  spôsobiť                   inému škodu alebo zadovážiť sebe alebo inému neoprávnený pro-                   spech alebo kto v rozpore so všeobecne záväzným právnym pred-                   pisom  dovezie,  vyvezie,  prepraví,  dá  prepraviť,  uvádza  do  obehu                   alebo prechováva tovar bez kontrolných známok, kontrolných pások                                                                             49","NOVÉ JEVY V HOSPODÁŘSKÉ KRIMINALITĚ SE ZAMĚŘENÍM NA KRIMINALITU FINANČNÍ                 alebo bez iných kontrolných technických opatrení na jeho označenie                na daňové účely alebo na iné účely ustanovené zákonom, potrestá                sa odňatím slobody na šesť mesiacov až tri roky.                (2) Odňatím slobody na jeden rok až päť rokov sa páchateľ potrestá,                ak spácha čin uvedený v odseku 1                a) a spôsobí ním väčšiu škodu,                (3) Odňatím slobody na tri roky až osem rokov sa páchateľ potrestá,                ak spácha čin uvedený v odseku 1                a) a spôsobí ním škodu veľkého rozsahu.             Na tomto mieste je potrebné opätovne v súvislosti s týmito skutkovými           podstatami daňových trestných činov pripomenú, že v zmysle § 124 ods. 1           Trestného zákona sa škodou na účely tohto zákona rozumie nielen ujma           na majetku alebo reálny úbytok na majetku, ale aj iná škoda a ujma poško-           deného na jeho právach a taktiež získanie prospechu v príčinnej súvislosti           s trestným činom.           Z citovaných ustanovení Trestného zákona je pritom evidentné, že Trestný           zákon  uvedené  pojmy  prospech,  škoda  a  rozsah  používa  zjavne  nesys-           témovo  až  chaoticky,  ba  dokonca  legislatívne  zjavne  mylne,  čo  celkom           zreteľne  badať  u  trestného  činu  neodvedenia  dane  a  poistného  podľa           § 277 Trestného zákona, pretože v odseku 1 je použitý pojem malý rozsah,           v odseku 2 písm. a) väčší rozsah a v odseku 4 veľký rozsah, avšak v odseku 3           je sankcionované konanie páchateľa, ktorý činom v odseku 1 spôsobí značnú           škodu. Takýto právny stav preto nepochybne vyžaduje pojmové zjednotenie           skorou ďalšou novelou Trestného zákona, k čomu prekvapujúco doposiaľ           nedošlo napriek takémuto dlhodobému stavu a viacerým skorším novelám           iných ustanovení Trestného zákona.           Aj z takéhoto znenia skutkových podstát daňových trestných činov a pojmu           škoda podľa citovaného § 124 ods. 1 Trestného zákona potom plynú nasle-           dujúce  aplikačné  problémy  nielen  hmotnoprávneho,  ale aj  procesnopráv-           neho charakteru súvisiaceho s náhradou škody poškodenému podľa § 46           ods. 3, § 287, § 288 Trestného poriadku alebo podľa § 50–§ 52 Trestného           poriadku upravujúceho zaistenie nároku poškodeného.                50","Daňová trestná činnosť a pojem škoda              Podľa § 46 ods. 1, ods. 3, ods. 4 Trestného poriadku poškodený je osoba,             ktorej  bolo  trestným  činom  ublížené  na  zdraví,  spôsobená  majetková,             morálna alebo iná škoda alebo boli porušené či ohrozené jej iné zákonom             chránené práva alebo slobody. Poškodený má právo v prípadoch ustanove-             ných týmto zákonom sa vyjadriť, či súhlasí s trestným stíhaním, má právo             uplatniť nárok na náhradu škody, robiť návrhy na vykonanie dôkazov alebo             na ich doplnenie, predkladať dôkazy, nazerať do spisov a preštudovať ich,             zúčastniť sa na hlavnom pojednávaní a na verejnom zasadnutí konanom             o odvolaní alebo o dohode o priznaní viny a prijatí trestu, vyjadriť sa k vyko-             naným dôkazom, má právo záverečnej reči a právo podávať opravné pros-             triedky  v  rozsahu  vymedzenom  týmto  zákonom.  Poškodený  má  právo             sa kedykoľvek v priebehu trestného konania informovať o stave trestného             konania. Informáciu poskytne orgán činný v trestnom konaní alebo súd, ktorý             vo veci koná; na tento účel sa poškodenému poskytnú potrebné kontaktné             údaje. Informácia o stave konania sa neposkytne, ak by poskytnutím takej             informácie mohol byť zmarený účel trestného konania. Poškodený, ktorý             má podľa zákona proti obvinenému nárok na náhradu škody, ktorá mu bola             spôsobená trestným činom, je tiež oprávnený navrhnúť, aby súd v odsu-             dzujúcom rozsudku uložil obžalovanému povinnosť nahradiť túto škodu;             návrh  musí  poškodený  uplatniť  najneskoršie  do  skončenia  vyšetrovania             alebo skráteného vyšetrovania. Z návrhu musí byť zrejmé, z akých dôvodov             a v akej výške sa nárok na náhradu škody uplatňuje. Takýto návrh nemožno             podať, ak bolo o nároku už rozhodnuté v civilnom procese alebo inom             príslušnom konaní.             Podľa § 287 ods. 1 Trestného poriadku, ak súd odsudzuje obžalovaného             pre trestný čin, ktorým spôsobil inému škodu uvedenú v § 46 ods. 1, uloží             mu spravidla v rozsudku, aby ju poškodenému nahradil, ak bol nárok riadne             a včas uplatnený. Ak tomu nebráni zákonná prekážka, súd uloží obžalo-             vanému vždy povinnosť nahradiť neuhradenú škodu alebo jej neuhradenú             časť, ak jej výška je súčasťou popisu skutku uvedeného vo výroku rozsudku,             ktorým bol obžalovaný uznaný za vinného, alebo ak ide o náhradu morálnej             škody spôsobenej úmyselným násilným trestným činom podľa osobitného             zákona, ak škoda nebola dosiaľ uhradená.                                                                               51","NOVÉ JEVY V HOSPODÁŘSKÉ KRIMINALITĚ SE ZAMĚŘENÍM NA KRIMINALITU FINANČNÍ            V zmysle § 288 od. 1 Trestného poriadku, ak podľa výsledku dokazovania           nie je podklad na vyslovenie povinnosti na náhradu škody alebo ak by bolo           treba na rozhodnutie o povinnosti na náhradu škody vykonať ďalšie doka-           zovanie, ktoré presahuje potreby trestného stíhania a predĺžilo by ho, súd           odkáže poškodeného na civilný proces, prípadne na konanie pred iným prís-           lušným orgánom. Poškodeného treba označiť jeho menom a priezviskom,           dátumom a miestom narodenia a miestom bydliska. Ak je poškodeným práv-           nická osoba, treba ju označiť jej obchodným menom alebo názvom, sídlom           a identifikačným číslom podľa záznamu v obchodnom registri, živnosten-           skom registri alebo inom registri.           Podľa návetia § 50 ods. 1 Trestného poriadku, ak je dôvodná obava, že uspo-           kojenie nároku poškodeného na náhradu škody spôsobenej trestný činom           bude marené alebo sťažované, možno nárok až do pravdepodobnej výšky           škody zaistiť.           3  Aplikačné problémy            Bolo už teda konštatované, že k procesným a hmotnoprávnym špecifikám           trestných činov daňových vyvolávajúcich nejednotnú aplikačnú prax patrí           aj problematika škody, náhrady škody a postavenia poškodeného. Osobitne           aktuálnou je najmä otázka, či u trestného činu daňového podvodu podľa           § 277a Trestného zákona, teda v prípade, ak páchateľ neoprávnene v malom           až veľkom rozsahu uplatní nárok na vrátenie dane z pridanej hodnoty alebo           spotrebnej dane v úmysle zadovážiť sebe alebo inému neoprávnený prospech           a príslušná finančná čiastka mu je zo štátneho rozpočtu reálne vyplatená,           je  daňový  alebo  colný  úrad  poškodeným,  ktorý  má  podľa  zákona  proti           obvinenému nárok na náhradu škody, ktorá mu bola spôsobená trestným           činom v zmysle § 46 ods. 3 Trestného poriadku, a teda či v takomto prípade           daňovému alebo colnému úradu zastupujúceho štát vznikla škoda v zmysle           § 124 ods.1 Trestného zákona. S týmito otázkami potom veľmi úzko súvisí           aj aplikovateľnosť § 50 Trestného poriadku upravujúceho zaistenie nároku           poškodeného.           Dlhoročná súdna prax a doposiaľ platná staršia judikatúra (napr. Rt 29/1982,           Rt  34/1987,  Rt  52/1989)  ustálili,  že  nárok  štátu  na  zaplatenie  dane  nie           je  nárokom  na  náhradu  škody  spôsobenej  daňovými  trestnými  činmi,               52","Daňová trestná činnosť a pojem škoda              ale nárokom vyplývajúcim priamo z príslušných daňových zákonov. Nejde             preto  o  takú  škodu,  ktorú  by  mohol  daňový,  či  colný  orgán  uplatňovať             v rámci adhézneho konania podľa § 46 ods. 3 Trestného poriadku. Voči             tomuto právnemu záveru nemožno mať výhrady v prípade takých trestných             činov daňových, akými sú trestné činy falšovania a pozmeňovania kontrol-             ných,  technických  opatrení  na  označenie  tovaru  podľa  § 275  Trestného             zákona, skrátenia dane a poistného podľa § 276 Trestného zákona, neod-             vedenia  dane  a  poistného  podľa  § 277  Trestného  zákona,  nezaplatenia             dane a poistného podľa § 278 Trestného zákona, a trestný čin porušenia             predpisov o štátnych technických opatreniach na označenie tovaru podľa             § 279 Trestného zákona. Novela Trestného zákona účinná dňom 1. 9. 1999             však nad rámec uvedenej staršej judikatúry do pôvodného § 148a ods. 1             alinea druhá Trestného zákona - súčasné citované znenie § 277a Trestného             zákona  –  zakotvila  už  zmienené  uplatnenie  nároku  na  vrátenie  dane             z pridanej hodnoty alebo spotrebnej dane. A práve v prípade najzávažnejších             foriem tejto daňovej trestnej činnosti dochádza páchateľmi – často aj členmi             organizovaných a zločineckých skupín, voči daňovým úradom k uplatňo-             vaniu nároku na vrátenie dane z pridanej hodnoty v rozsahu aj niekoľko             miliónov eur, ktoré sú týmto daňovým subjektom daňovými úradmi vyplá-             cané, napriek tomu, že tento nárok nie je uplatnený zákonne. Za takýchto             okolností potom už nejde o situácie predpokladané uvedenou staršou judi-             katúrou, teda že v dôsledku trestne relevantného konania páchateľa nedošlo             k očakávanému prírastku na majetku, konkrétne že nedošlo k predpokla-             daným príjmom štátneho rozpočtu.             Naopak, vyslovujem teda názor, že za daných okolností dochádza k reál-             nemu  úbytku  –  ujme  na  majetku  tak,  ako  to  má  na  zreteli  § 124  ods.  1             Trestného  zákona,  teda  k  reálnemu  odčerpaniu  adekvátnej  sumy  priamo             zo  štátneho  rozpočtu,  čím  dochádza  k  následku  vo  forme  skutočnej             škody – čiastky predstavujúcej majetkovú hodnotu, o ktorú bol trestným             činom  daňovým  majetok  poškodeného  (štátny  rozpočet)  reálne  znížený             (Rt 33/1967, Rt 71/1971). Takýto stav potom zodpovedá pojmu majetková             škoda v širšom slova zmysle, ktorou sa na účely náhrady škody rozumie ujma,             ktorá  nastala  v  majetkovej  sfére  poškodeného,  je  objektívne  vyjadriteľná             v peniazoch a reprezentuje majetkové hodnoty, ktoré je potrebné vynaložiť                                                                             53","NOVÉ JEVY V HOSPODÁŘSKÉ KRIMINALITĚ SE ZAMĚŘENÍM NA KRIMINALITU FINANČNÍ            na to, aby došlo k uvedeniu veci do pôvodného stavu (R 55/1971-civilné).           Tejto situácii v dôsledku spôsobenia majetkovej škody poškodenému – štátu           zastúpenému daňovým alebo colným orgánom, daňovým trestným činom,           konkrétne len trestným činom daňového podvodu podľa § 277a aktuálne           účinného  Trestného  zákona,  spáchaným  obvineným,  zodpovedá  nárok           poškodeného voči obvinenému na náhradu škody v rámci tzv. adhézneho           konania podľa § 46 ods. 3 Trestného poriadku. U iných daňových deliktov,           ako  to  už  bolo  naznačené,  takýto  nárok  na  náhradu  škody  neprichádza           do  úvahy.  Daňovým  a  colným  orgánom  je  však  nevyhnutné  v  takýchto           prípadoch zachovať oprávnenia poškodeného podľa 46 ods. 1 Trestného           poriadku, v plnom rozsahu ich o týchto a ďalších právach poškodeného           poučiť a ponechať im možnosť tieto práva počas celého trestného konania           využiť. Ide predovšetkým o práva týkajúce sa realizácie návrhov na vyko-           nanie  dokazovania,  oboznámenia  sa  so  spisovým  materiálom,  osobitne           v prípade skončenia vyšetrovania v zmysle § 208 Trestného poriadku, práva           účasti na hlavnom pojednávaní alebo verejnom zasadnutí, práva záverečnej           reči a podávania opravných prostriedkov v rozsahu vymedzenom Trestným           poriadkom a ďalšie práva.           V súvislosti s predmetnou trestnou činnosťou je potrebné ešte poukázať           na dôležitú skutočnosť, že najčastejšie práve v prípadoch zločineckých a orga-           nizovaných skupín páchajúcich daňové podvody podľa § 277a Trestného           zákona ich organizátori, ale aj ďalší členovia skupiny nie sú totožní s daňo-           vými subjektmi, zvyčajne sú to osoby nemajúce žiadnu účasť v obchodných           spoločnostiach využívaných na danú trestnú činnosť, a obchodné spoloč-           nosti v čase, kedy dochádza k odhaleniu trestnej činnosti sú zvyčajne už bez           akéhokoľvek majetku, prevedené najčastejšie na sociálne slabšie osoby, resp.           cudzincov,  ako  to  bude  ďalej  uvedené  a  protiargumentované  –  v  tomto           smere, v adhéznom konaní môže byť uplatňovaný a priznaný len taký nárok           na  náhradu  škody,  ktorý  je  všeobecne  možné  uplatňovať  aj  v  civilnom           procese, t. j. prejednať a rozhodnúť o ňom v zmysle civilných kódexov,           alebo v konaní pred iným príslušným orgánom – R ČR 52/1998 – 1 – civ.,           R ČR 26/1999 – civ.           Daň či iná povinná platba sa pritom nevymáha žalobou v civilnom konaní,           ale na jej  nedoplatok  vydá  príslušný  orgán  platobný  výmer,  resp.  výkaz               54","Daňová trestná činnosť a pojem škoda              nedoplatkov, ktorý je sám o sebe podkladom pre doplatenie a vymáhanie             skrátenej platby a zároveň exekučným titulom pre prípadný nútený výkon             rozhodnutia.             A práve zástancovia názoru, že trestným činom daňového podvodu podľa             § 277a Trestného zákona nevznikla škoda, vychádzajú zo záveru, že pred-             metný nárok daňového alebo colného úradu nie je uplatniteľný v civilnom             konaní  ako  nárok  súkromnoprávny.  Protiargumentom,  ku  ktorému             sa prikláňame je, že nemusí ísť len o nárok uplatniteľný v civilnom procese,             ale aj o nárok realizovateľný v konaní pred iným príslušným orgánom, ako             to stanovuje ustanovenie § 288 Trestného poriadku, čo v prípade trestného             činu daňového podvodu podľa § 277a Trestného zákona znamená konanie             o daňovom nároku v daňovom konaní podľa daňového poriadku.             Konkrétnymi protiargumentmi, z ktorých vyplýva, že naopak, ani u citova-             ného trestného činu daňového podvodu podľa § 277a Trestného zákona             nejde  o  škodu,  ktorá  by  bola  uplatňovaná  v  adhéznom  trestnom  konaní             sú tieto:             Staršia judikatúra bola jednotná v tom, že nárok na zaplatenie dane vzniká             už  tým,  že  určitý  príjem  podlieha  podľa  daňových  predpisov  zdaneniu             a  nevzniká  teda  z  konania,  ktoré  má  znaky  trestného  činu  (R  29/1982).             Nárok štátu na zaplatenie dane teda nie je nárokom na náhradu škody spôso-             benej  trestným  činom  skrátenia  dane,  ale nárokom  vyplývajúcim  priamo             zo zákona. Nejde preto o nárok, ktorý by príslušný správca dane mohol             uplatňovať v adhéznom konaní (R 34/1987, R 52/1989).             Z uvedenej judikatúry teda vyplýva, že skrátená daň nie je škodou, a preto             ju ani nemožno uplatňovať a priznať v adhéznom konaní.             V tomto smere je však nutné zdôrazniť, že ide o judikatúru, ktorá sa sformo-             vala ešte pred rokom 1990, t. j. v čase, keď niektoré druhy daní neexistovali.             Napríklad daň z pridanej hodnoty sa uplatňuje v podmienkach Slovenskej             republiky až od roku 1993 a rovnako aj mechanizmus uplatňovania nárokov             na  vrátenie  DPH.  V  čase,  keď  najvyšší  súd  všeobecne  judikoval,  že  daň             nie  je  škoda,  neexistoval  napríklad  trestný  čin  daňového  podvodu,  ktorý             by postihoval neoprávnené uplatňovanie nárokov na vrátenie DPH, teda             situácie, keď štát má vyplatiť finančné prostriedky daňovému subjektu a nie                                                                              55","NOVÉ JEVY V HOSPODÁŘSKÉ KRIMINALITĚ SE ZAMĚŘENÍM NA KRIMINALITU FINANČNÍ            naopak, ako je to pri trestnom čine skrátenia dane. Rovnako tak v Trestnom           zákone neexistovala definícia pojmu škoda v zmysle súčasného ustanovenia           § 124 ods. 1, ods. 2 TZ.           Vzhľadom na uvedené nie je možné mechanicky preberať alebo aplikovať           všetky  závery  uvedenej  judikatúry,  resp.  ich  aplikovať  na  všetky  daňové           trestné činy.           Aj  v  trestnom  práve  platí,  že  škoda  je  ujma,  ktorá  nastala  v  majetkovej           sfére  poškodeného,  je  objektívne  vyjadriteľná  všeobecným  ekvivalentom,           t.  j.  peniazmi,  a  možno  ju  napraviť  poskytnutím  majetkového  plnenia  –           predovšetkým  peniazmi.  Rozlišuje  sa  pritom  skutočná  škoda  a  ušlý  zisk           (§ 442 ods. 1 Občianskeho zákonníka a § 379 Obchodného zákonníka) –           R ČR 34/2010. Tento výklad teda platí aj v podmienkach trestného práva           Slovenskej republiky, pretože ustanovenie i § 124 ods. 1 TZ síce definuje           pojem „škoda“, ale robí tak úplne v zhode s definíciami škody uplatňova-           nými v občianskoprávnych predpisoch.           Pri trestnom čine daňového podvodu ide o trestný čin, ktorý má nepochybne           majetkový charakter, t. j. vyplatením neoprávnene uplatňovaného nároku           na  vrátenie  DPH  dochádza  k  spôsobeniu  majetkovej  ujmy,  k  reálnemu           úbytku na  majetku poškodeného  (ide o  zmenšenie  majetku  štátu). Pôjde           tu o skutočnú škodu, ktorá sa prejavuje zmenšením majetku poškodeného           oproti stavu pred spôsobením škody. Nárok daňového subjektu na vypla-           tenie nadmerného odpočtu DPH zo strany štátu je síce nárokom vyplýva-           júcim zo zákona o DPH, ale škoda v trestnoprávnom zmysle tu vznikne len           v prípade, ak štát vyplatí nadmerný odpočet, na ktorý daňový subjekt nemal           nárok. Škoda na majetku štátu vzniká v príčinnej súvislosti s protiprávnym           konaním páchateľa a nie v príčinnej súvislosti s tým, že inak (vo všeobec-           nosti)  nárok  na  vyplatenie  nadmerného  odpočtu  zo  strany  štátu  vyplýva           zo zákona o DPH.           V  ustanovení  § 124  ods.  2  TZ  dokonca  Trestný  zákon  rozširuje  pojem           škoda aj o ujmu na zisku. Ujma na zisku (ušlý zisk) je po skutočnej škode           druhým typom hmotnej škody. Spočíva v rozdiele medzi tým, čo by poško-           dený pri normálnom behu vecí (bez konania páchateľa) dosiahol, a tým,           čo  dosiahol  skutočne.  Ide  teda  o  predpokladané  rozmnoženie  majetku           poškodenej strany, ku ktorému však nedošlo v dôsledku spôsobenia škody.              56","Daňová trestná činnosť a pojem škoda              Ujma na zisku spočíva v nerozmnožení majetku poškodeného, ku ktorému             preukázateľne došlo v dôsledku (v príčinnej súvislosti) konania páchateľa.             Definovanie ujmy na zisku má svoj význam pri trestnom čine skrátenia dane,             ktorý je charakteristický tým, že daňový subjekt zatají svoju daňovú povin-             nosť voči štátu, teda majetok štátu sa nezväčší o sumu, o ktorú by sa inak             zväčšil, ak by nedošlo k spáchaniu trestného činu skrátenia dane zo strany             páchateľa. Rovnako ako pri trestnom čine daňového podvodu, možno aj pri             trestnom čine skrátenia dane konštatovať, že skrátenú daň možno pova-             žovať za škodu (ujmu na zisku), ktorá bola spôsobená Slovenskej repub-             like v dôsledku nezväčšenia jej majetku, ku ktorému by inak pri normálnom             behu vecí došlo (táto ujma na zisku je preto spôsobená v príčinnej súvislosti             s trestnoprávne relevantným konaním páchateľa).             Podľa  odlišného  názoru  a  ponímania  škody  u  trestného  činu  daňového             podvodu  podľa  § 277a  Trestného  zákona,  skutočnosť,  že  pri  trestnom             čine  daňového  podvodu  vzniká  štátu  i  majetku  skutočná  škoda  (zmen-             šenie majetku štátu) a pri trestnom čine skrátenia dane vzniká štátu ujma             na zisku (nezväčšenie majetku štátu), t. j. že v obidvoch prípadoch možno             hovoriť o škode, však automaticky neznamená, že je možné túto škodu (či             už skutočnú, alebo ujmu na zisku) uplatňovať aj v adhéznom konaní ako             nárok na náhradu škody, resp. že ju môže trestný súd v adhéznom konaní             aj priznať.             V tomto smere, podľa týchto názorov, spravidla niektorých sudcov, možno             poukázať aj na judikatúru Najvyššieho súdu ČR, ktorý konštatoval, že suma,             o ktorú páchateľ skrátil daň alebo ktorú vylákal ako daňovú výhodu, pred-             stavuje škodu spôsobenú trestným činom, hoci náhradu tejto škody spra-             vidla nie je možné uplatňovať a priznať v adhéznom konaní (R 22/2005             -  II.).  Táto  právna  veta  judikatúry  reagovala  na  nesprávne  názory,  ktoré             sa vyskytovali v odbornej literatúre a v praxi a ktoré s poukazom na staršiu             judikatúru dôvodili, že skrátená daň nie je škoda. Uvedené názory sa opie-             rajú o judikatúru, ktorá síce konštatuje, že skrátená daň nie je škodou spôso-             benou  trestným  činom  skrátenia  dane,  opomínajú  však,  že  toto  tvrdenie             sa  vzťahuje  na  dovetok,  podľa  ktorého  nejde  o  škodu,  ktorej  náhradu             by bolo možné uplatňovať v trestnom (adhéznom) konaní. Skrátenú daň             (či  inú  podobnú  platbu,  v  podmienkach  Slovenskej  republiky  napríklad                                                                            57","NOVÉ JEVY V HOSPODÁŘSKÉ KRIMINALITĚ SE ZAMĚŘENÍM NA KRIMINALITU FINANČNÍ            poistné) je vždy potrebné považovať za majetkovú škodu, ktorá bola spôso-           bená trestným činom skrátenia dane a ktorá spočíva v tom, že v rozpore           so  zákonom  nedošlo  k  dôvodne  očakávanému  prírastku  na  majetku           príjemcu takejto platby, t. j. k škode v podobe ušlého zisku. Výška skrátenej           dane je potom prospechom páchateľa. Nemožno preto zamieňať skutoč-           nosť, že nárok na zaplatenie dane alebo inej povinnej platby vzniká priamo           zo zákona, teda nie až spáchaním trestného činu, so skutočnosťou, že práve           trestným  činom  nedôjde  k  dôvodne  očakávanému  prírastku  na  majetku           príjemcov daní, t. j. k škode, a to v dôsledku úmyselného skreslenia či zata-           jenia ich existencie alebo skutočnej výšky. Pokiaľ sa v právnej vete judikátu           uvádza,  že  náhradu  spôsobenej  škody  nemožno  „spravidla“  uplatňovať           a priznať v adhéznom konaní, myslí sa tým možnosť výnimky najmä pre           prípad, keď páchateľ vylákal daňovú výhodu konaním, ktorým od začiatku           len  predstieral  existenciu  daňovo-právneho  vzťahu,  hoci  v  skutočnosti           nedošlo  k  žiadnym  okolnostiam  zakladajúcim  jeho  postavenie  ako  daňo-           vého subjektu a nebol dôvod na začatie daňového konania, teda neprichádza           do úvahy ani vydanie daňového výmeru a vrátenie vylákanej výhody je nutné           umožniť v adhéznom konaní.           Uvedené závery českej judikatúry je možné akceptovať aj v podmienkach           Slovenskej republiky, pretože je nepochybné, že konaním páchateľa, ktorý           sa dopustí trestného činu skrátenia dane či trestného činu daňového podvodu,           vzniká  na  majetku  štátu  škoda,  pričom  zákonná  povinnosť  priznávať           a platiť dane, ako aj zákonná možnosť uplatňovať nárok na vrátenie DPH           túto škodu nespôsobuje, ale ju spôsobuje až protiprávne konanie páchateľa.           Rovnako sa možno, podľa týchto odlišných názorov, stotožniť so záverom           judikatúry, že túto škodu pri týchto daňových trestných činoch nie je možné           uplatňovať a priznať v adhéznom konaní.            V súvislosti s adhéznym konaním, tvrdia niektorí sudcovia, ktoré je súčasťou           trestného  konania,  je  potrebné  pripomenúť,  že  predmetom  adhézneho           konania môžu byť len súkromnoprávne nároky, ktoré vznikajú zo súkrom-           noprávnych vzťahov, a nie aj nároky verejnoprávne, ktoré vznikajú v oblasti           verejného práva. To napokon vyplýva aj z toho, že v negatívnom prípade súd           v trestnom konaní podľa § 288 ods. 1 TP odkáže poškodeného na civilné           konanie, prípadne na konanie pred iným príslušným orgánom (týmto iným               58","Daňová trestná činnosť a pojem škoda              príslušným orgánom však v daňových trestných veciach nie je možné rozu-             mieť daňové orgány, navyše, bolo by nelogické, aby súd odkazoval poško-             denú  Slovenskú  republiku,  ktorú  v  trestnom  konaní  zastupuje  správca             dane,  na  konanie  vykonávané  pred  správcom  dane).  V  zásade  teda  platí,             že v adhéznom konaní je možné prejednať a rozhodnúť len taký nárok,             ktorý by mohol prejednať a rozhodnúť súd v civilnom konaní, t. j. musí ísť             o nárok, ktorý by inak podliehal právomoci súdu v zmysle § 7 Občianskeho             súdneho poriadku. Súd v trestnom konaní tak nahrádza v rámci adhézneho             konania súd civilný.             Z  uvedeného  vyplýva,  že  ak  ide  o  nárok  poškodeného,  ktorý  vyplýva             z  verejnoprávnych  vzťahov  (napr.  zo  vzťahov,  ktoré  sú  upravené  daňo-             vými  normami),  tak  ide  o  nárok,  ktorý  nespadá  do  právomoci  civilného             súdu v zmysle § 7 Občianskeho súdneho poriadku, pretože takéto nároky             sa  spravidla  prejednávajú  a  rozhodujú  v  správnom  |konaní  pred  prís-             lušným správnym orgánom (napr. v daňovom konaní pred správcom dane).             Z uvedeného dôvodu takéto nároky nie je možné prejednať a rozhodovať             ani v trestnom konaní, a to ani negatívne (t. j. adhézne konanie neprichádza             vôbec do úvahy a súd v trestnom konaní preto nezamieta takýto nárok a ani             neodkazuje s nárokom na iný orgán či súd v občianskom súdnom konaní).              V  súvislosti  s  daňovým  vzťahom  medzi  daňovým  subjektom  a  štátom             je  potrebné  uviesť,  že  ide  o  súčasť  finančnoprávnych  vzťahov,  ktoré             sú upravené finančnoprávnymi normami majetkového charakteru a mocen-             skej povahy, vznikajúce vo sfére finančnej činnosti štátu (resp. obce alebo             vyššieho územného celku). Finančnoprávne vzťahy, ktoré vznikajú v oblasti             verejného práva, možno od iných vzťahov finančnej povahy, ktoré vzni-             kajú vo sfére súkromného práva, odlíšiť tak, že vo finančnoprávnych vzťa-             hoch, ktoré vznikajú v oblasti verejného práva, nemajú subjekty rovnocenné             postavenie,  finančnoprávne  vzťahy  sú  upravené  kogentnými  normami,             ktoré účastníci nemôžu modifikovať podľa svojej vôle, pri porušení povin-             nosti nastupujú represívne sankcie, finančnoprávne vzťahy vznikajú, menia             sa a zanikajú často nezávisle od vôle účastníkov, na základe rozhodnutia             štátu, na rozdiel od súkromnoprávnych vzťahov, ktoré vznikajú prevažne             na  základe  dvojstranných  právnych  úkonov  s  tým,  že  procesné  práva             a povinnosti sa často spravujú správnoprávnymi normami.                                                                             59","NOVÉ JEVY V HOSPODÁŘSKÉ KRIMINALITĚ SE ZAMĚŘENÍM NA KRIMINALITU FINANČNÍ            Ak sa zameriame na škodu, ktorá vzniká štátu pri trestnom čine skrátenia dane,           ako aj pri trestnom čine daňového podvodu, tak je zrejmé, že podkladom           na  jej  vznik  sú  práve  daňovoprávne  vzťahy  medzi  štátom  (zastúpeným           správcom dane) a iným subjektom, ktoré vznikli v oblasti verejného práva           a o ktorých spravidla rozhoduje správny orgán (správca dane). Až právo-           platné rozhodnutie správcu dane je možné napadnúť v konaní pred súdom           v rámci ustanovení o správnom súdnictve. Ak teda došlo ku škode proti-           právnym konaním určitého daňového subjektu, ktoré napĺňa znaky skut-           kovej podstaty daňového trestného činu, malo by byť v zásade na správcovi           dane, aby sa s touto skutočnosťou vysporiadal v rámci daňového konania,           nakoľko  škoda  na  majetku  Slovenskej  republiky  vznikla  primárne  práve           v príčinnej súvislosti s porušením mimotrestnej (daňovej) právnej úpravy.           Poškodený, uzatvárajú zástancovia tohto názoru, teda nemá nárok na náhradu           škody  vzniknutej  z  trestného  činu,  ktorý  je  možné  uplatniť  v  inom  než           občianskom  súdnom  konaní,  napríklad  v  konaní  správnom  (daňovom).           Škodu  spôsobenú  daňovým  trestným  činom  preto  možno  nahradiť  (či           zaviazať k náhrade) v daňovom konaní a nie v adhéznom konaní.           V tomto smere je nutné uviesť, že súdy v občianskom súdnom konaní prejed-           návajú a rozhodujú spory o pravosť alebo výšku pohľadávky vtedy, ak ide           o pohľadávky, ktoré sú podľa ustanovenia § 7 ods. 1 Občianskeho súdneho           poriadku oprávnené prejednávať a rozhodovať o nich. Právomoc prejednať           a rozhodnúť spor o pravosť alebo výšku iných pohľadávok (napr. daňových)           majú príslušné správne orgány (R ČR 52/1998). Právomoc súdu na prejed-           nanie žaloby o zaplatenie dlžnej dane nie je daná ani v prípade, ak je zapla-           tenie požadované nie od dlžníka (obchodnej spoločnosti), ale od spoločníka           s odôvodnením, že ten ručí za záväzky spoločnosti do výšky svojho nespla-           teného vkladu zapísaného v obchodnom registri (R ČR 26/1999). 2           Rozdielnosť  týchto  právnych  názorov  a  výrazne  nejednotná  súdna  prax           existuje zjavne aj preto, že danú problematiku v Slovenskej republike nerieši           žiadna judikatúra.           Z  ojedinelých  súdnych  rozhodnutí  možno  k  danej  problematike  uviesť           aspoň citát z rozsudku Špecializovaného trestného súdu, pracovisko Banská           Bystrica, ktorý rozsudkom sp. zn. BB-3 T 25/2012 z 23. 1. 2014 odsúdil obž.            2   ŠAMKO, P. Daňové podvodné konania a ich dokazovanie. Wolters Kluwer, r. 2015, s. 295–301.             60","Daňová trestná činnosť a pojem škoda              Mikuláša V. za trestné činy skrátenia dane a poistného podľa § 276 ods. 1,             ods. 4 Trestného zákona a neodvedenia dane a poistného podľa § 277 ods. 1,             ods. 4 Trestného zákona v pôvodnom znení (teda v znení obsahujúcom             aj  súčasnú  skutkovú  podstatu  trestného  činu  daňového  podvodu  podľa             § 277a ods. 1, ods. 3 písm. a) Trestného zákona – neoprávnene vo veľkom             rozsahu uplatnenie nároku na vrátenie DPH alebo spotrebnej dane v úmysle             zadovážiť sebe alebo inému neoprávnený prospech) a následne citát z uzne-             senia Najvyššieho súdu SR sp. zn. 4To 5/2014, ktorým najvyšší súd podľa             § 321 ods. 1 písm. f) Trestného poriadku napadnutý uvádzaný prvostupňový             rozsudok zrušil.             Špecializovaný trestný súd, pracovisko Banská Bystrica k uvádzanej proble-             matike konštatoval nasledovné:             Skrátením dane podľa § 276 ods. 1, ods. 4 Trestného zákona treba rozu-             mieť akékoľvek konanie páchateľa, v dôsledku ktorého mu príslušný štátny             orgán vyrubí daň v nižšej, než zákonom určenej sume alebo k vyrubeniu             dane vôbec nedôjde. Trestný čin neodvedenia dane a poistného podľa § 277             ods. 1, ods. 4 Trestného zákona v jeho alinei dva treba považovať za pred-             časne dokonaný trestný čin, ku ktorého spáchaniu dochádza už uplatnením             nároku na vrátenie DPH. Pri jednom aj druhom uvedenom trestnom čine             dochádza k „reálnemu úbytku na majetku poškodeného“, ktorým je štát.             Preto je podľa názoru prvostupňového súdu celkom na mieste primerané             použitie analógie, výsledkom ktorej je možnosť štátu sledovať priebeh trest-             ného stíhania a jeho výsledok a aj možnosť uplatňovania si náhrady „škody“             v trestnom konaní, lebo ide o prostriedky štátneho rozpočtu, hoci na povin-             nosť doplatenia prípadných chýbajúcich odvodov na daniach a poistnom             vyplývajúcu priamo zo zákona podľa § 56 a nasledujúcich zák. č. 511/2004             Z. z. o správe daní a poplatkov a o zmenách v sústave územných finančných             orgánov v znení neskorších zákonov (účinný do 1. januára 2012) upozornil             najvyšší súd vo svojom rozhodnutí.             Podľa výsledkov dokazovania na hlavnom pojednávaní a najmä s prihliad-             nutím na prečítané vyjadrenie zástupkyne poškodenej strany súd postupom             podľa  § 288  ods.  1  Trestného  poriadku  odkázal  poškodeného,  Finančné             riaditeľstvo  Slovenskej  republiky,  Bratislava  na  občianske  súdne  konanie.             Zástupkyňa poškodeného pri výsluchu ešte v prípravnom konaní uviedla,                                                                            61","NOVÉ JEVY V HOSPODÁŘSKÉ KRIMINALITĚ SE ZAMĚŘENÍM NA KRIMINALITU FINANČNÍ            že čo sa týka skrátenia dane, tam škodu neuplatňuje, lebo na  ňu poško-           dený nemá zákonný nárok. Čo sa týka daňovým subjektom – obžalovaným           uplatnený  nadmerný  odpočet,  vzhľadom  na  odvolanie  podané  daňovým           subjektom  proti  výsledkom  daňových  kontrol,  ešte  nie  je  právoplatné           rozhodnutie v odvolacom konaní, na základe ktorého správca dane vydá           rozhodnutie vo veci.            Z dokazovania na hlavnom pojednávaní vyplynulo, že obžalovaný napadol           na  súde  rozhodnutia  daňových  úradov  –  platobné  výmery  a  dodatočné           platobné  výmery.  Pre  potreby  trestného  konania  však  súd  vychádzal           z obsahu jednotlivých faktúr a daňových priznaní. Skúmanie, či platobné           výmery a dodatočné platobné výmery daňových úradov sa už stali právo-           platnými a prípadne v akom rozsahu došlo k ich uhradeniu by presahovalo           rámec trestného stíhania, preto súd postupom podľa § 288 ods. 1 Trestného           poriadku  odkázal  poškodeného  uvedeného  vo  výrokovej  časti  rozsudku           s nárokom na občianske súdne konanie.           Prvostupňový súd rozhodol o odkázaní poškodeného s nárokom na náhradu           škody  na  občianske  súdne  konanie  a  daňové  orgány  sa  budú  môcť           rozhodnúť, či na vymoženie svojich oprávnených nárokov využijú predpisy           správneho a finančného práva alebo sa budú domáhať uspokojenia svojich           nárokov na základe trestného rozsudku v občiansko-súdnom konaní.           V  citovanom  zrušujúcom  uznesení  tohto  súdneho  výroku  Najvyšší  súd           SR uviedol len tieto argumenty:           Prvostupňový  súd  pri  rozhodovaní  o  nároku  poškodeného  však  pochybil,           keď Finančné riaditeľstvo Slovenskej republiky považoval za poškodeného           s  právom  na  nárok  na  náhradu  škody.  Správne  preto  tento  subjekt  nemal           pripustiť do konania s nárokom na náhradu škody, ak tak urobil, v ďalšom           konaní ho mal vylúčiť z konania. Najvyšší súd v uznesení z 30. októbra 2013           vyslovil, že v trestnom konaní, predmetom ktorého je prejednanie a rozhodo-           vanie   daňových a poistných podvodov si nemôže postavenie poškodeného           uplatňovať  žiadny  subjekt.  Povinnosť  doplatenia  prípadných  chýbajúcich           odvodov na daniach a poistnom, respektíve vrátenie nadmerných odpočtov           vyplýva priamo zo zákona, ako napríklad zákon č. 511/1992 Zb. o správe daní           a poplatkov a o zmenách v sústave územných finančných orgánov v znení           neskorších zákonov (§ 56 a nasledujúce) účinný do 1. januára 2012.              62","Daňová trestná činnosť a pojem škoda              Takéto rozhodnutie Najvyššieho súdu SR je však značne sporné a mnohokrát             kritizované najmä preto, že najvyšší sú vôbec neanalyzoval pojem škoda a posta-             venie poškodeného špecificky u trestného činu daňového podvodu (poníma-             ného v súčasnom znení Trestného zákona) a negatívny záver v tak závažnej             otázke vôbec nevyargumentoval v zmysle niektorého zo skôr uvádzaných práv-             nych názorov, resp. v zmysle svojich presvedčivých obsiahlejších právnych úvah.              Následným  problémom  vyplývajúcim  z  takto  nejednotne  ponímaného             pojmu škoda a poškodený u trestného činu daňového podvodu podľa § 277a             Trestného zákona sú v nadväznosti na citovaný § 50 Trestného poriadku             upravujúci  zaisťovanie  nároku  poškodeného  rozdielne  stanoviská  a  teda             aj rozhodnutia sudcov Špecializovaného trestného súdu (ŠTS), konkrétne             vo veci, kde je vedené trestné stíhanie obvinených za trestný čin založenia,             zosnovania  a  podporovania  zločineckej  skupiny  podľa  § 296  Trestného             zákona v jednočinnom súbehu s trestným činom daňového podvodu podľa             § 277a Trestného zákona a iné. V tomto konaní bolo vydané uznesenie sudcu             pre prípravné konanie ŠTS, pracovisko Banská Bystrica, ktorým zamietol             sťažnosť troch obvinených proti uzneseniu prokurátorky podľa § 50 ods. 1             Trestného poriadku a ďalší sudca pre prípravné konanie v tej istej veci uzne-             sením sťažnosti obvineného vyhovel a zrušil zaistenie majetku na základe             vyššie konkretizovanej judikatúry.             Na základe tohto stavu obhajkyňa jedného z obvinených podala sťažnosť             na Ústavný súd SR, ktorý svojím uznesením sp. zn. II. ÚS 194/2016-18             zo  dňa  24.  02.  2016  sťažnosť  odmietol  ako  neopodstatnenú  a  k  argu-             mentácii rozdielneho  postupcu sudcov poukázal na štádium prípravného             konania a teda možnosti v prípade podania obžaloby preskúmania zákon-             nosti postupu všeobecným súdom.             Aktuálne  však  došlo  v  dvoch  trestných  veciach  prejednávaných  na  ŠTS             k rozhodnutiu senátu o zrušení právoplatne zaisteného majetku. Boli preto             prokurátormi podané sťažnosti a veci boli predložené NS SR.             Stalo sa tak dokonca za situácie, že Špecializovaný trestný súd podľa § 50             ods. 3 Trestného poriadku po podaní obžaloby zrušil uznesenie prokurátora             ÚŠP GP SR v spojení s uznesením sudcu pre prípravné konanie tohto súdu             s konštatovaním vo výrokovej časti svojho uznesenia, že sa tak stalo preto,             lebo nemožno zaistiť nárok, ktorý nemožno v trestom konaní uplatniť.                                                                            63","NOVÉ JEVY V HOSPODÁŘSKÉ KRIMINALITĚ SE ZAMĚŘENÍM NA KRIMINALITU FINANČNÍ            V odôvodnení svojho rozhodnutia súd okrem iného konštatoval, že uzne-           sením senát Špecializovaného trestného súdu podľa § 256 ods. 3 Trestného           poriadku  poškodenú  stranu  Daňový  úrad  Bratislava  ako  poškodeného,           na hlavné pojednávanie nepripustil, pretože podľa názoru súdu v trestnom           konaní predmetom ktorého je prejednanie a rozhodovanie daňových a poist-           ných  podvodov  si  nemôže  postavenie  poškodeného  uplatňovať  žiadny           subjekt. Povinnosť doplatenia prípadných chýbajúcich odvodov na daniach           a  poistnom,  resp.  vrátenia  nadmerných  odpočtov  vyplýva  totiž  priamo           zo zákona, ako napríklad zákon č. 511/1992 Zb. o správe daní a poplatkov           a o zmenách v sústave územných finančných orgánov v znení neskorších           zákonov účinných do 1. januára 2012.           Na rozdiel od tohto súdneho právneho názoru prokurátor argumentoval           nasledujúcimi tvrdeniami, konštatujúc v konečnom dôsledku, že vyplatená           suma DPH daňovým úradom obžalovanému stíhanému za trestný čin daňo-           vého podvodu podľa § 277a Trestného zákona je škodou a daňový úrad           je poškodeným v zmysle § 46 ods. 3 Trestného poriadku, t. j. poškodeným           s nárokom na náhradu škody.           Prokurátor konkrétne uviedol, že konaním páchateľov v tomto prípade došlo           k  reálnemu  úbytku  –  ujme  na  majetku  tak,  ako  to  vyplýva  z  § 124  ods.  1           Trestného zákona. Konkrétne došlo k reálnemu odčerpaniu žalovanej peňažnej           sumy priamo zo štátneho rozpočtu Slovenskej republiky, čím došlo aj k následku           vo forme skutočnej škody – čiastky predstavujúcej majetkovú hodnotu, o ktorú           bol  daňovým  trestným  činom  reálne  znížený  majetok  poškodeného  (štátny           rozpočet). Takýto stav potom zodpovedá pojmu majetková škoda v širšom slova           zmysle, ktorou sa na účely náhrady škody rozumie ujma, ktorá nastala v majet-           kovej sfére poškodeného, je objektívne vyjadriteľná v peniazoch a reprezentuje           majetkové hodnoty, ktoré je potrebné vynaložiť na to, aby došlo k uvedeniu           veci do pôvodného stavu. Tejto situácii v dôsledku spôsobenia majetkovej škody           poškodenému  –  štátu,  zastúpenému  daňovým  orgánom  a  spáchaným  obvi-           neným, zodpovedá nárok poškodeného voči obvinenému na náhradu škody,           ktorá mu bola spôsobená trestným činom v rámci tzv. adhézneho konania podľa           § 46 ods. 3 Trestného poriadku. V adhéznom konaní môže byť uplatňovaný           a priznaný len taký nárok na náhradu škody, ktorý je všeobecne možné uplat-           ňovať v civilnom procese alebo inom príslušnom konaní.               64","Daňová trestná činnosť a pojem škoda              Samotný Trestný poriadok vo viacerých ustanoveniach predpokladá subsidi-             árnu povahu uplatňovania nároku na náhradu škody v inom ako trestnom             konaní, napr. § 46 ods. 4, § 288 ods. 1,2,3, § 355 ods. 2 Tr. por. a iné. Práve             zákon počíta s tým, že pokiaľ súd zo zákonných dôvodov nemôže rozhodnúť             o nároku na náhradu škody (najmä podľa § 288 Tr. por.), odkáže poškodeného             buď na civilný proces alebo na konanie pred iným príslušným orgánom.              Aj keď doterajšia právna teória vo vzťahu ku daňovému trestnému činu             Neodvedenie dane a poistného podľa § 277, ods. 1 alinea druhá (dnešný             daňový  podvod  podľa  § 277a  Trestného  zákona)  sa  prikláňa  k  tomu,             že v zásade sa musí jednať o nárok, ktorý by mohol prejednať a rozhodnúť             súd  v  civilnom  konaní,  s  právomocou  podľa  § 7  Občianskeho  súdneho             poriadku,  ako  o  súkromnoprávnom  nároku,  opomínanou  skutočnosťou             je však to, že sa môže jednať aj o nárok realizovateľný v konaní pred iným             príslušným  orgánom,  čo  v  tomto  prípade  znamená  konanie  o  daňovom             nároku v daňovom konaní podľa daňového poriadku. V takomto prípade             je  možné  uvedený  nárok  prejednať  pred  príslušným  daňovým  orgánom,             ako iným príslušným orgánom, čo predpokladá aj samotné znenie § 288 Tr.             por., a teda by sa jednalo o nárok, ktorý by bolo možné uplatniť v trestnom             konaní. Preto ak by súd dospel ku záveru, že tu nastala niektorá skutočnosť,             ktorú  zákon  predpokladá  v  niektorej  dispozícii  normy  uvedenej  v  § 288             Tr.  por.,  môže  bez  ďalšieho  odkázať  poškodeného  so  svojim  nárokom             na konanie pred iným príslušným orgánom. Tomu nebráni ani skutočnosť,             že takým orgánom by bol nakoniec správca dane, u ktorého bol tento nárok             na vrátenie DPH uplatňovaný. To nakoniec zodpovedá aj tomu, že prísluš-             nému daňovému orgánu nemožno uprieť oprávnenia, ktoré mu priznáva             právny poriadok Slovenskej republiky. Je v samostatnej právnej dispozícii             daňového orgánu, aby svoje zákonné oprávnenia vyplývajúce mu z jednot-             livých  normatívnych  predpisov  využil  ním  zvoleným  spôsobom,  či  už,             v tomto prípade, podľa daňových predpisov alebo trestnoprávnych pred-             pisov. Len názor, že daňový orgán pri vymáhaní vrátenia neoprávnene vypla-             teného nároku na DPH mal bezvýhradne využiť postup podľa daňových             predpisov, keďže sa jedná o verejnoprávny vzťah vyplývajúci z Daňového             poriadku, nemá výlučné právne opodstatnenie, pretože aj samotný Trestný             poriadok  predpokladá  konanie  pred  iným  príslušným  orgánom,  ktorý                                                                             65","NOVÉ JEVY V HOSPODÁŘSKÉ KRIMINALITĚ SE ZAMĚŘENÍM NA KRIMINALITU FINANČNÍ            v tomto prípade môže byť aj daňový orgán, ktorý si naopak subsidiárne           v postavení poškodeného uplatňuje svoje nároky v Trestnom konaní. Tento           postup možno dovodiť napr. aj z ustanovenia § 46 ods. 4 Tr. por., ktorý           upravuje jediné zákonné obmedzenie pri uplatňovaní nároku na náhradu           škody, a to v prípade, ak už bolo v civilnom procese alebo inom príslušnom           konaní o ňom rozhodnuté. Takýto návrh preto nie je možné v zmysle tohto           ustanovenia následne uplatniť v Trestnom konaní a súd by mal postupovať           podľa § 256 ods. 3 Tr. por. tak, že by uplatňovanie nároku na náhradu škody           v adhéznom konaní neuznal s tým, že by súčasne zachoval ostatné procesné           práva poškodeného podľa § 46 ods. 1 Tr. por. Závery súdu o neuplatniteľ-           nosti  nároku  na  náhradu  škody  v  trestnom  konaní,  považuje  prokurátor           z vyššie uvedených dôvodov za nesprávne a bez zákonného opodstatnenia.           V predmetnej trestnej veci Najvyšší súd SR pod sp. zn. 5 Tost 46/2016 dňa           12. 1. 2017 rozhodol tak, že napádané uznesenie ŠTS podľa § 194 ods.1 Tr.           por. zrušil po tom, čo sa stotožnil s vyššie uvádzanými argumentmi prokurátora.           Vznikla  tak  momentálne  ešte  zložitejšia  situácia,  pretože  o  uvádzaných           sporných pojmoch škoda a poškodený u trestného činu daňového podvodu           podľa § 277a Tr. zákona rozdielne rozhodli dva senáty najvyššieho súdu,           čo si nepochybne žiada vydať Najvyšším súdom SR zjednocujúce stanovisko.            4  Záver           Z uvedenej argumentácie preto plynú, podľa môjho názoru, tieto závery:             •  trestným činom daňového podvodu podľa § 277a Trestného zákona                na rozdiel od iných daňových trestných činov vzniká škoda tak, ako                je definovaná v § 124 ods. 1 Trestného zákona,             •  túto škodu môže poškodený uplatňovať v trestnom konaní a podľa § 46                ods. 3 Trestného poriadku poškodený daňový alebo colný úrad má nárok                na náhradu škody, ktorá mu bola spôsobená týmto trestným činom,             •  za  zákonom  splnených  podmienok  možno  podľa  § 50  Trestného                poriadku u trestného činu daňového podvodu podľa § 277a Trestného                zákona zaistiť nárok tohto poškodeného.           Úplne záverom nepochybne inšpirujúcim pre riešenie daňovej problematiky           aj v Slovenskej republike je judikát Najvyššieho súdu ČR R 39/2014, v zmysle           ktorého nárok štátu vyplývajúci zo skrátenej (neodvedenej) dane je nárok               66","Daňová trestná činnosť a pojem škoda              na náhradu škody, ktorý však nemôže príslušný finančný orgán uplatňovať             podľa  § 43  ods.  3  Trestného  poriadku  v  trestnom  konaní  proti  subjektu             povinnému k zaplateniu dane (por. primerane č. 34/1987 a č. 22/2005-II.             Sb. rozh. tr.). Preto je potrebné, aby súd rozhodol na začiatku hlavného             pojednávania uznesením podľa § 206 ods. 4 Trestného poriadku per analo-             giam,  že  tento  nárok  na  náhradu  škody  nemôže  uplatňovať  v  trestnom             (adhéznom) konaní. V rozsudkom potom súd už o takomto uplatnenom             nároku nerozhoduje v zmysle § 228 a § 229 Trestného poriadku.             Uplatnenie  nároku  na  náhradu  škody  v  trestnom  konaní  (adhéznom             konaní) môže prichádzať do úvahy len tam, kde z vykonaného dokazovania             vyplýva, že obvinený ako osoba konajúca za právnickú osobu skrátil daň             z príjmu (alebo inú daň) tejto právnickej osoby, voči ktorej síce finančný             úrad  vydal  platobný  výmer,  ktorým  právnickej  osobe  domeral  skrátenú             daň,  ale je zrejmé,  že  tento  platobný  výmer  je  nevykonateľný,  pretože             právnická  osoba  nemá  žiadny  majetok,  na  ktorý  bo  bolo  možné  viesť             exekúciu. Ak ide o akciovú spoločnosť alebo spoločnosť s ručením obme-             dzeným a ak je obvinený členom ich štatutárneho orgánu, je potrebné riešiť             otázku, či mu v takomto prípade nevzniká ručiteľský záväzok podľa § 194             ods. 6 obchodného zákonníka (resp. za použitia § 135 ods. 2 obchodného             zákonníka), na základe ktorého by mohol byť v adhéznom konaní zavia-             zaný k náhrade spôsobnej škody alebo k vydaniu bezdôvodného oboha-             tenia získaného trestným činom podľa § 240 Trestného zákona (príp. podľa             § 241 Trestného zákona). Uplatnenie nároku na náhradu škody by mohlo             prichádzať  do  úvahy  i  vtedy,  ak  by  bolo  možné  vyvodiť  zodpovednosť             obvineného, ktorý nie je platcom, resp. poplatníkom skrátenej (alebo neod-             vedenej) dane, ako páchateľa trestného činu podľa § 240 Trestného zákona             (príp. podľa § 241 Trestného zákona) za škodu spôsobenú týmto trestným             činom  alebo  bezdôvodné  obohatenia  získané  takýmto  trestným  činom             (por. č. 25/1968-I- a č. 20/2002-II. Sb. rozh. tr.).              Contact – email             Jan.Santa@genpro.gov.sk                                                                                 67","NOVÉ JEVY V HOSPODÁŘSKÉ KRIMINALITĚ SE ZAMĚŘENÍM NA KRIMINALITU FINANČNÍ              DAŇOVÁ KRIMINALITA A PROBLEMATICKÉ                  ASPEKTY TRESTNÍ ODPOVĚDNOSTI                                      Pavel Kotlán                       Oddělení hospodářské kriminality Městského                          ředitelství PČR Brno, Česká republika            Abstract in original language           Předkládaný příspěvek se zabývá problémy, které jsou spojené s postihem           daňové kriminality. Autor komentuje aktuální otázky trestní odpovědnosti           za  daňové  trestné  činy,  včetně  trestní  odpovědnosti  právnických  osob;           rovněž kriticky polemizuje s převládajícími odbornými názory a judikaturou.            Keywords in original language           Daň; trestný čin; zkrácení daně; účinná lítost; penále; zavinění; právnická           osoba; trestní odpovědnost.            Abstract           The presented paper concerned with the problems which are connected           with  punishment  of  tax  crime.  The  author  comments  on  topical  issues           of criminal liability for tax crimes including corporate criminal responsi-           bility; critically discusses prevailing expert opinion and jurisprudence too.           Keywords           Tax,  Crime;  Tax  Fraud;  Effective  Regret;  Penalty;  Fault;  Legal  Person;           Criminal Responsibility.            1  Úvodem            Daňová kriminalita je českým trestním právem postihována zejména trest-           nými činy zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 240 trest-           ního zákoníku (TrZ) a neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení           a podobné povinné platby dle § 241 TrZ. Jakkoliv jsou uvedené skutkové           podstaty víceméně stabilizované,  přesto neustále vyvstává řada problémů                                       1           1   V poslední době došlo ke zpřísnění postihu zkrácení daně kodifikováním další kvalifiko-              vané skutkové podstaty a zavedením trestnosti přípravy – viz novela č. 163/2016 Sb.              68","Daňová kriminalita a problematické aspekty trestní odpovědnosti              spojených s trestní odpovědností. To souvisí s vývojem práva v této oblasti             (judikatura Evropského soudu pro lidská práva a na ni navazující rozhodnutí             českých nejvyšších soudů, novelizace zákona o trestní odpovědnosti práv-             nických osob či zákona o DPH), ale i s faktory mimoprávními (např. poli-             tická opatření proti daňové kriminalitě).             V předkládaném příspěvku okomentuji vybrané problémy daňové krimina-             lity spojené s aplikací trestní odpovědnosti. Přitom se zaměřím na oblasti,             kde je interpretace příslušných ustanovení nejednotná nebo převládá přístup,             jež, po mém soudu, odporuje systému a funkci (trestního) práva.              2  Pasivita daňového subjektu a trestnost zkrácení daně             V četných případech podezření ze zkrácení daně (§ 240 TrZ) se zkoumá             trestnost daňového subjektu resp. osob za něj jednajících tehdy, je-li vůči             správci daně v určité fázi řízení pasivní.             První  problém  vzniká  již  v  případě,  kdy  není  daňové  přiznání  podáno,             ačkoliv  daný  subjekt  provedl  plnění,  které  podléhá  daňové  povinnosti.             Pokud se jedná o subjekt, jehož daňová (či obdobná) povinnost je přísluš-             nému  orgánu  státu  známa,  nelze  trestnost  za  zkrácení  daně  dovozovat.                                                                             2             V opačném případě ovšem ano, neboť se jedná o podvod sui generis, tedy             případ, kdy pachatel „v rozporu se skutečností předstírá nižší rozsah této             povinnosti nebo předstírá, že takovou povinnost vůbec nemá“. 3             Převládající  názor  vylučuje  trestnost  za  zkrácení  daně,  jestliže  podáním             daňového přiznání pachatel zatajoval zisk/příjem z neoprávněného podni-             kání – tj. dopustil se trestného činu neoprávněného podnikání dle § 251             TrZ. A to údajně z toho důvodu, že by tak byl nepřípustně nucen k doznání             vlastní trestné činnosti.  Domnívám se, že jde o názor nepřesný. Pachatel                                 4             totiž  vlastním  podáním  daňového  přiznání  nemusí  doznávat,  jakým             způsobem  prospěch  nabyl  (např.  může  udržovat  lživou  legendu,  kterou             pravděpodobně  užíval  při  realizaci  neoprávněného  podnikání).  Takový              2   U určitých povinných plateb, tj. především u daně a pojistného, které má zaměstnavatel                 odvést za svého zaměstnance, však připadá v úvahu postih za neodvedení (§ 241 TrZ).             3   ŠÁMAL,  Pavel.  Podnikání  a  ekonomická  kriminalita  v  České  republice.  Praha:  C. H. Beck,                 2001, s. 369.             4   ŠÁMAL, Pavel. Trestní zákoník: komentář. II, § 140–421. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2010,                 s. 2330.                                                                            69","NOVÉ JEVY V HOSPODÁŘSKÉ KRIMINALITĚ SE ZAMĚŘENÍM NA KRIMINALITU FINANČNÍ            výklad by ostatně vedl k nesystematickému důsledku, kdy pachatel typově           závažnějšího jednání, tj. zkrácení daně neoprávněným podnikáním, by byl           trestán mírněji než ten, který zkrátil daň na legálním příjmu. 5           V další fázi daňového řízení se projevuje pasivita daňového subjektu tím,           že nespolupracuje se správcem daně. Samotná nesoučinnost, která v daňovém           řízení zpravidla vede k neunesení důkazního břemene,  není sama o sobě                                                          6           důvodem trestnosti za zkrácení daně. Pokud však daňový subjekt či jeho           zástupce převezme výzvu finančního úřadu požadujícího prokázání tvrzení           v daňovém přiznání (v rámci postupu k odstranění pochybností nebo při           daňové kontrole) a následně nereaguje, bylo by možné uvažovat o trestnosti           za zatajení účetnictví (§ 254 TrZ). 7            Poslední  typický  pasivní  přístup  se  objevuje  ve  fázi,  kdy  daňový  subjekt           předloží  k  prokázání  zdanitelného  plnění  určité  daňové  doklady,  avšak           ty se jeví správci daně, a později i policejnímu orgánu, nedostatečné, neúplné           či lživé. Tehdy zřejmě považuje daňový subjekt obhajování dříve předlo-           žených dokladů za neobhajitelné a zvolí pasivní přístup. Pro orgány činné           v trestním řízení, byť by správcem daně došlo k doměření daně, však tato           pasivita  automaticky  neznamená  závěr,  že  daň  byla  zkrácena  o  neproká-           zané nebo lživými doklady prokazované zdanitelné plnění. Jejich povinností           je zabývat se, zda i přesto nevznikl daňovému subjektu (částečný) nárok           na odpočet daně. To má totiž zásadní vliv na závěr, o jakou částku byla daň           zkrácena; a to dokonce i v případě, že se zdanitelné plnění týká zboží naby-           tého nelegálně. 8           3  Zavinění v případě neodvedení daně a pojistného            Podstatou  trestného  činu  neodvedení  daně  a  pojistného  (§ 241  TrZ)           je (úmyslné) nesplnění zákonné povinnosti odvést platby, které zaměstnavatel            5   Např. v případě prospěchu/příjmu v řádech desítek miliónů, by byl pachatel neoprávně-              ného podnikání potrestán nanejvýš za zločin (viz § 251 odst. 3 TrZ), zatímco zkrácení              daně z tohoto příjmu by bylo trestáno jako zvlášť závažný zločin (viz § 240 odst. 3 TrZ).           6   Viz zejména ust. § 92 odst. 3 a 4 daňového řádu (zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád,              ve znění pozdějších předpisů).           7   Trestné dle skutkové podstaty trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření              a jmění dle § 254 odst. 1 alinea třetí TrZ je zatajení příslušných účetních dokladů před              správcem daně, kterým pachatel ohrozil řádně vyměření daně.           8   K tomu blíže viz Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 5 Tdo              1503/2014.              70","Daňová kriminalita a problematické aspekty trestní odpovědnosti              zaměstnanci ze mzdy strhne. Trestnost je vázána již na okamžik, kdy je vypla-             cena mzda. Pokud tedy odpovědná osoba rozhodne o tom, že mzdy vyplatí,             ale povinné platby se mzdou spojené neodvede, je její úmysl spáchat trestný             čin zřejmý.             Při  zjišťování  zavinění  ovšem  nutno  zhodnotit,  zda  měla  odpovědná             osoba  reálnou  možnost  nesplnění  povinnosti  zabránit.  Pokud  podezřelý             činil přiměřená opatření, aby dlužná částka na odvodech byla krátkodobě             co nejnižší a dlouhodobě nulová, absentuje zde úmysl spáchat trestný čin             neodvedení  daně  a  pojistného.  Naopak  „dlouhodobé  udržování  nepříz-             nivého  stavu  podnikání,  které…znemožňuje  placení“   svědčí  o  úmyslu                                                             9             povinné  platby  neodvést.  Podobně  nelze  vyloučit  zavinění  jen  z  toho             důvodu, že je pachatel subjektivně přesvědčen o budoucím zlepšení ekono-             mického stavu podnikání.  Z uvedeného je patrné, že významnou roli hraje                                   10             pracovněprávní  stránka  věci,  tj.  jaké  byly  možnosti  zaměstnavatele,  aby             zaměstnanci snížil mzdu  či mu dal výpověď, zohlednění výpovědní doby                                  11             či nároku na odstupné apod.             Hraniční situací je případ, kdy pachatel použije sražené (a neodvedené) platby             výhradně na podnikatelský provoz, tedy s reálným výhledem zlepšit hospoda-             ření. Domnívám se, že tato skutečnost sama o sobě k vyvinění nepostačuje,             a že je nutné, aby tato investice byla realizována „ruku v ruce“ s adekvátním             ponížením  mezd.   Každopádně  je  trestnost  dána  tehdy,  pokud  se  jedná                            12             o dlouhodobější situaci. Ten podnikatel, který není opakovaně schopen dostát             povinnosti zákonných odvodů, by totiž měl podnikání ukončit. 13             Předmětem diskuse je případ, kdy má podnikatel finanční prostředky pouze             na  tzv.  čisté  mzdy.  Judikatura  soudí,  že  dostatek  prostředků  na  povinné                                                 14             odvody  je  nutnou  podmínkou  trestnosti.   Podle  mého  názoru  však  tato             skutečnost není rozhodující. Mzdu totiž nelze uměle dělit na část „čisté“             mzdy a „hrubé“ navýšení. Pachatel má povinnost vyplatit jen takovou částku               9   Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 3 Tdo 371/2014.             10   Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 8 Tdo 316/2012.             11   Výše mzdy není obligatorní náležitostí pracovní smlouvy – viz ust. § 34 odst. 1 zákoníku                 práce (zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů).             12   Opačné stanovisko viz NS ČR 8 Tdo 316/2012.             13   Viz i rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 9. 2001, sp. zn. 7 Tz 228/2001.             14   Viz např. NS ČR 8 Tdo 316/2012.                                                                            71","NOVÉ JEVY V HOSPODÁŘSKÉ KRIMINALITĚ SE ZAMĚŘENÍM NA KRIMINALITU FINANČNÍ            na  mzdě,  aby  z  ní  pokryl  i  povinné  odvody.  Pokud  vyplatí  mzdu  vyšší,           vědomě se dopouští trestného činu dle § 241 TrZ. 15           Poslední aspekt zavinění, který zmíním jako problematický, vyplývá z charak-           teru skutkové podstaty trestného činu neodvedení daně a pojistného. Není           sporu o tom, že jde o trestný čin pokračující, kdy výsledná částka dluhu           na dani a pojistném je součtem jednotlivých měsíčně sražených, ale neod-           vedených záloh.  Každé měsíční období resp. součet neodvedených plateb                        16           v  tomto  období  je  tak  samostatným  dílčím  útokem.  Pokračování,  které           je souhrnem takových dílčích útoků, musí ovšem splňovat definiční znaky           dle ust. § 116 TrZ. V případě trestného činu dle § 241 TrZ je především           na místě pečlivě vážit, zda byl úmysl pachatele veden jednotným záměrem           a zda se jedná o blízkou časovou souvislost. Četné případy totiž zahrnují           neodvádění v delším časovém období, ve kterém se střídají plně zaplacené           zálohy s částečně či vůbec nezaplacenými, mění se odpovědné osoby či počty           zaměstnanců apod. Orgán činný v trestním řízení by proto měl důsledně           hodnotit  zavinění  konkrétní  osoby  ve  vztahu  ke  konkrétnímu  období,           zejména určit, zda lze konstatovat blízkou časovou souvislost a jednotný           záměr neodvádět povinné platby v souhrnu (tj. není-li doba neplacení přeru-           šena delším obdobím placení).            4  Účinná lítost            V případě námi sledovaných trestných činů přichází v úvahu zánik trestnosti           v důsledku účinné lítosti. Při výkladu tohoto institutu, který podléhá mnoha           interpretačním nejasnostem, je vhodné si připomenout klíčovou myšlenku           formálně systematického přístupu: „Kein Text ohne Kontext“. 17           Navzdory určitým zpochybněním, a to dokonce v rozhodnutí Ústavního           soudu,  je  nutné  aplikovat  obecnou  účinnou  lítost  dle  § 33  TrZ  na  zkrá-           cení daně (§ 240 TrZ) a výhodnější speciální účinnou lítost dle § 242 TrZ            15   Úvaha, zda se tím nemohl dopustit, při splnění dalších podmínek, trestného činu zvý-              hodnění věřitele dle § 223 TrZ, je zbytečná. Pohledávka státu nebo zdravotní pojišťovny              vyplývající z povinnosti plátce odvést daň či pojistné je totiž ve vztahu k obecné ochra-              ně, kterou poskytuje trestný čin zvýhodnění věřitele věřitelům dlužníka, ochranou speci-              ální (tj. trestný čin dle § 241 TrZ je zde speciálním vůči trestnému činu dle § 223 TrZ).           16   Viz judikatura obsažena v: Šámal, Trestní zákoník, II, s. 2230–2231.           17   Žádný text (nevykládat) bez kontextu. KRAMER, E. A.: Juristische Methodenlehre. 4.              Aufl. München: Verlag C. H. Beck, 2013, s. 88.              72","Daňová kriminalita a problematické aspekty trestní odpovědnosti              na neodvedení (§ 241 TrZ).  Lze souhlasit s tím, že odlišná povaha obou                                     18             institutů je důsledkem rozdílné povahy obou trestných činů (tj. nesplnění             povinnosti kontra zvláštní druh podvodu). 19             Obecná lítost ve smyslu ust. § 33 TrZ se aplikuje tehdy, napraví-li pachatel             dobrovolně škodlivý následek.  Tím nutno rozumět nejen uhrazení zkrá-                                       20             cené  daně,  ale i  její  příslušenství.   Jádro  problému  zde  tkví  ve  výrazu                                           21             „dobrovolně“. Není sporu o tom, že podstatou tohoto pojmu je jednání             z vlastní vůle, tj. bez donucení. Domnívám se, že jakýkoliv další požadavek             na  „kvalitu“  dobrovolnosti,  který  by  např.  směřoval  k  jakémusi  aspektu             upřímnosti nebo morálního sebezpytu, je nepřípustný. Nelze ho dovodit             ze systému tohoto institutu, jazykově či jinak. Spíše naopak, je-li požadována             lítost upřímná, je to zákonodárcem verbis expressis vyjádřeno (viz upřímná             lítost co by polehčující okolnost ve smyslu § 41 písm. n) TrZ).  Interpretovat                                                                 22             tedy dobrovolnost tak, že je neaplikovatelná v případech, kdy již pachateli             bezprostředně hrozí trestní stíhání  nebo vyčkává-li s odstraněním škodli-                                           23             vého následku na to, zda správce daně daňový únik odhalí,  je neudržitelné.                                                               24             I  kdybychom  přijali  tuto  interpretační  variantu  jako  rovnocennou,  musel             by být aplikován (opačný) výklad, který respektuje princip in dubio mitius.             Speciální účinná lítost dle § 242 TrZ spočívá v (dodatečném) splnění povin-             nosti (tj. doplacení dlužné částky na povinných odvodech) do doby vyhlá-             šení rozsudku prvostupňového soudu. U tohoto institutu (kupodivu) nejsou,             navzdory názvu ust. § 242 TrZ (Zvláštní ustanovení o účinné lítosti), žádné             pochybnosti o tom, že k zániku trestnosti postačí uhrazení dlužných částek,             18   „Ústavní  soud  přitom  považuje  pojem  „neodvedení“  za  terminologicky  významněj-                 ší zásah do chráněného zájmu“ (oproti zkrácení). Nález Ústavního soudu ČR ze dne                 28. 7. 2009, sp. zn. IV. ÚS 3093/08. Z tohoto zjevně nesprávného tvrzení - což vyplývá,                 jak z podstaty obou trestných činů, tak i ze zákonodárcem stanovených trestních sazeb                 - Ústavní soud dovozuje, že by měly pro oba trestné činy existovat obdobné podmínky                 zániku trestnosti účinnou lítostí.             19   ŠÁMAL, Pavel. Trestní zákoník: komentář. I, § 1–139. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 371.             20   Zákon nestanovuje okamžik, do kterého tak musí učinit.             21   Jak správně uvádí Nejvyšší soud, pro aplikaci účinné lítosti, nutno „napravit všechny                 významnější škody (újmy)“. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 5                 Tdo 749/2014.             22   Případně je zákonodárcem přinejmenším použito verbum „litovat“ - viz ust. § 46 odst. 1                 TrZ.             23   Viz Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 1964, sp. zn. Tz 69/64 nebo NS ČR, sp.                 zn. 5 Tdo 749/2014.             24   Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1024/2015.                                                                            73","NOVÉ JEVY V HOSPODÁŘSKÉ KRIMINALITĚ SE ZAMĚŘENÍM NA KRIMINALITU FINANČNÍ            aniž by pachatel (upřímně) litoval. To lze shledávat v souladu se shora prezen-           tovaným přístupem k obecné účinné lítosti, kde rovněž nelze z názvu usta-           novení dovozovat požadavek na skutečnou lítost. Sporný ovšem shledávám           převládající  názor,  že  úhrada  musí  být  realizována  (aktivním)  přičiněním           pachatele, tedy, že úhrada v rámci insolvenčního řízení nebo prostřednictvím           exekuce splněním povinnosti není.  Samotný aktivní rod slovesa „splnil“                                         25           není dostatečný pro požadavek aktivity pachatele směřující k úhradě dluhu.           Logičtější,  tj.  formálně  systematický  přístup  respektující  je  výklad,  který           z definice obecné lítosti a zde použitého výrazu „dobrovolně“ odvozuje,           že jeho neužití (v ust. § 242 TrZ) připouští i úhradu nedobrovolnou. Stále           totiž musíme mít na mysli, že účinná lítost (minimálně v ust. § 242 TrZ)           není vlastně účinnou lítostí, nýbrž upřednostněním fiskálního zájmu před           preventivně  represivní  funkcí  trestního  práva  resp.,  z  pohledu  pachatele,           že se jedná o pragmatickou úvahu, zda „risknout“ odsuzující rozsudek nebo           uhradit dluh.           Z uvedeného rezultuje následující závěr o aplikaci účinné lítosti: Napravení           škodlivého následku (tj. nejčastěji zaplacení zkrácené daně, včetně příslušen-           ství) z vlastní vůle (tj. aktivním přičiněním) pachatele do vyhlášení rozsudku           prvostupňového soudu znamená ve smyslu ust. § 33 TrZ zánik trestnosti           u trestného činu zkrácení daně dle § 240 TrZ. Splnění povinnosti uhradit           dluh  na  příslušných  povinných  odvodech  daně  a  pojistného  (za  zaměst-           nance), proti kterému pachatel aktivně nevystupoval, do vyhlášení rozsudku           prvostupňového  soudu  znamená  ve  smyslu  § 242  TrZ  zánik  trestnosti           u neodvedení daně a pojistného dle § 241 TrZ.            5  Penále a zásada ne bis in idem           V oblasti daňové kriminality není v současnosti snad aktuálnější a diskuto-           vanější téma než charakter penále v daňovém řízení a jeho vztah k řízení           trestnímu.  Určující  je  zde  judikatura  Evropského  soudu  pro lidská  práva           (ECHR), která má pak následně odraz v rozhodnutích Nejvyššího soudu           ČR a Nejvyššího správního soudu ČR, a samozřejmě i v odborné literatuře.           Klíčovou otázkou v českém právním řádu je, zda penále v daňovém řízení           ve smyslu § 251 daňového řádu má povahu trestu a dopadá tak na něj ochrana            25   ŠÁMAL, P. Trestní zákoník: komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 2230–2236.              74","Daňová kriminalita a problematické aspekty trestní odpovědnosti              Protokolu 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (zásada             ne bis in idem) či nikoliv. Postoj, který v udělení penále nespatřuje poru-             šení zákazu dvojího trestání, se odvíjí zejména od rozdílného účelu jednot-             livých institutů (tj. platebního deliktu a trestného činu); přitom vyzdvihuje             zejména nutnost chránit jak daňový systém, co by základ fungování státu,                                                                             26             tak i společnost represivním postupem proti pachateli daňového podvodu.                                                                            27             Jádrem opačného názoru jsou tzv. Bendenounova kritéria. Ta v zásadě pova-             žují (daňové) penále za formu trestu z toho důvodu, že má obecný dopad             (na daňové poplatníky), nemá povahu peněžní kompenzace, je prostředkem             odstrašujícím/represivním a je zásahem (do majetkové oblasti) podstatným. 28             Český právní řád trestá protispolečenské jednání v zásadě buď jako správní             delikt nebo trestný čin. S ohledem na Úmluvu je ochrana zákazu dvojího             trestání poskytována ve vztahu k oběma těmto kategoriím - tedy správně-             právní  sankce  vylučuje  možnost  sankce  trestního  práva.  Platební  delikty             jsou převážně považovány za „hraniční (tedy nepravé) kategorie správních             deliktů.  Rozhodující je tak charakter konkrétního platebního deliktu, tj. zda                    29             jej subsumovat pod pojem správní delikt s dosahem zákazu dvojího trestání             či nikoliv. Pokud odhlédnu od rozsáhlé a protichůdné judikatury a zaměřím             se na samou podstatu zásady ne bis idem, mám za to, že jejím smyslem             je zamezit státu dvakrát významněji trestat dotčený subjekt, tedy zabránit             multiplikaci  podstatných  sankcí.  Penále  dle  § 251  daňového  charakter             významné sankce má. Víceméně tak lze souhlasit s uvedenými kritériemi             z případu Bendenoun proti Francii - tedy všeobecně působící, podstatná             sankce (nekompenzační povahy) je trestem. 30               26   „…secure the foundations of the national tax system, a precondition for a functioning                 State…“. Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15. 11. 2016, případ                 A a B proti Norsku, nos. 24130/11 a 29758/11, s. 48.             27   „…served not only as a deterrent but also punitive purpose in respect of the same anti-                 -social omission, involving additional element of the commission of culpable fraud“.                 Tamtéž.             28   Viz Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 24. 2. 1994, případ Bendenoun                 proti Francii, no. 12547/86; aktuálně pak ECHR, případ A a B proti Norsku, odlišné                 stanovisko soudce Pinto de Albuquerque, s. 66–67 nebo Usnesení rozšířeného senátu                 Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 4 Afs 210/2014.             29   Důvodová  zpráva  k  zákonu  č.  250/2016  Sb.,  o  odpovědnosti  za  přestupky  a  řízení                 o nich, komentář k obecné části.             30   Dovozovat, zda má i povahu represivní, odstrašující, preventivní apod., považuji za nad-                 bytečné, jelikož podstatná sankce takových charakter nutně mít musí.                                                                            75","NOVÉ JEVY V HOSPODÁŘSKÉ KRIMINALITĚ SE ZAMĚŘENÍM NA KRIMINALITU FINANČNÍ            Zdá  se  ovšem,  že  v  nejbližší  budoucnosti  bude  v  důsledku  posledního           rozhodnutí  Velkého  senátu  ECHR  převládat  prvně  uvedený  názor.                                                                         31           To ovšem považuji za popření podstaty zásady ne bis in idem, neboť argu-           menty  zde  užité  se  zcela  nesystémově  obracejí  k  jakémusi  celospolečen-           skému účelu jednotlivých sankcí a ochraně funkcí státu - aniž by respekto-           valy ochranu soukromého subjektu.  Přitom „hlavním kritériem pro kvalifi-                                         32           kaci penále“ by měla být „materiální povaha institutu a jeho faktický nikoliv           pouze deklarovaný účel“. 33           Rozhodně také není na místě obava z toho, že by interpretace penále dle           § 251 daňového řádu jako trestu znemožňovala trestně stíhat osoby jednající           za právnickou osobu.  Nutnou podmínkou aplikace zásady ne bis in idem                             34           je totiž totožnost subjektů.  Ta je zachována jen v případě, kdy jde o stíhání                                 35           právnické osoby, co by daňového subjektu, nebo je-li daňovým subjektem           podnikající fyzická osoba. Možnost potrestat většinu pachatelů, kterými jsou           fyzické osoby jednající za osoby právnické, tak zůstává zachována.           Pojem penále je užíván právními předpisy v oblasti povinných plateb i jako           sankce mající charakter úroku z prodlení.  Zjevně se však zde jedná o účto-                                             36           vání (přiměřených) částek za opožděné placení, tedy kompenzaci za pozdní           plnění povinnosti. Na trestnost zkrácení daně dle § 240 TrZ nemůže mít           proto toto penále žádný vliv. Ovšem u neodvádění daně a pojistného dle            31   Zatím jsou určující výklady svědčící pro povahu penále, co by trestu sui generis (kromě              rozhodnutí NSS ČR, sp. zn. 4 Afs 210/2014 viz Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne              25. 5. 2016, sp. zn. 8 Tdo 532/2016).           32   Zcela  irelevantní  jsou  problémy  státu,  které  vyvěrají  ze  zákonodárcem  nesprávně/              nevhodně formulovaných právních předpisů. To totiž nutno přičítat k tíži státu niko-              liv adresáta sankce. Nelze proto přijmout argument pro dvojí postih, který vyjadřuje              např. NS ČR, sp. zn. 5 Tdo 749/2014: „…neboť daňový orgán by jinak nemohl doměřit              daň, pokud by se jednalo o trestní sankci, a bylo by tak nutné činit výběr mezi doměře-              ním daně a trestním stíháním pachatele, což je jistě nežádoucí“.           33   NSS ČR, sp. zn. 4 Afs 210/2014.           34   Michal Radvan nepřesně uvádí, že trestního stíhání by se nemusely obávat fyzické oso-              by, právnické osoby či jejich statutární orgány (RADVAN, M. Zásada ne bis in idem              v případě trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby. In: Státní              zastupitelství: profesní časopis státních zástupců a státního zastupitelství České republiky, 2015, č. 4,              s. 26).           35   Viz i např. NS ČR, sp. zn. 749/2014.           36   Penále dle § 252 a § 253 daňového řádu, penále dle § 20 a násl. zákona č. 589/1992 Sb.,              o pojistném na sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů a pojistné dle § 18              a násl. zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejném zdravotním pojištění, ve znění              pozdějších předpisů.              76","Daňová kriminalita a problematické aspekty trestní odpovědnosti              § 241 TrZ je situace odlišná. V důsledku korektního uplatnění subsidiarity             trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 TrZ by mělo být náležitě zhodnoceno,             zda  nepříliš  vysoká  společenská  škodlivost  samotné  skutkové  podstaty,                                                                            37             v  kombinaci  s  účtováním  tohoto  penále  a  možností  správní  exekuce             příslušným orgánem (finančním úřadem či správou sociálního zabezpečení)             neznamená,  že  povinný  subjekt  není  trestně  odpovědný.   Nutno  ovšem                                                               38             znovu zdůraznit, že i v tomto případě by se posuzování trestnosti týkalo             pouze povinného subjektu, nikoliv osob za něj jednajících.              6  Trestní odpovědnost právnických osob             Trestní odpovědnost právnické osoby se při postihování daňové kriminality             výrazně uplatňuje. Podle veřejné evidence právnických osob je více než 50%             právnických osob odsouzeno za trestný čin dle § 240 TrZ nebo § 241 TrZ. 39             Sporné momenty její trestní odpovědnosti jsou spojeny zejména s ust. § 8             zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení             proti  nim,  ve  znění  pozdějších  předpisů  (TOPOZ).  Odpovědnost  práv-             nické osoby je založena na konceptu přičitatelnosti, podle které lze „proti-             právní čin“ právnické osobě přičíst, byl-li „spáchaný v jejím zájmu nebo             v  rámci  její  činnosti“,  osobou  za  ní  jednající  (§ 8  odst.  1  a  2  TOPOZ).             Nutnou podmínkou je tedy činnost v zájmu právnické osoby nebo v rámci             její činnosti.  Zejména prvně uvedená alternativa trestnosti může působit                        40             určité  potíže,  neboť  nelze  vždy  jednoznačně  určit,  zda  prospěch  fyzické             osoby je zároveň prospěchem pro osobu právnickou. Pokud je však zřejmé,             že právnická osoba nemá z jednání osoby fyzické „majetkový nebo imateri-             ální prospěch, tj. jakoukoliv jinou výhodu“,  nelze ji skutek přičítat.                                                  41               37   Jedná se o trestný čin hospodářský, nepodvodného charakteru, kde navíc zákonodárce                 zavedením speciální účinné lítosti zjevně dává přednost jakémukoliv způsobu splnění                 povinnosti před trestáním.             38   Blíže viz KOTLÁN, P. Criminal Liability of Legal Person in Light of the Subsidiarity                 of Criminal Repression. Danube: Law and Economics Review, 2016, 4, s. 225–226.             39   Veřejná  evidence  odsouzení  právnických  osob.  Dostupné  z:  http://portal.justice.cz/                 Justice2/Soud/soud.aspx?o=203 \& j=213 \& k=5764 \& d=322484             40   Novela č. 183/2016 Sb. vypustila alternativu trestnosti spočívající v trestnosti jednání                 spáchaného i „jménem“ právnické osoby. Tím se umožňuje netrestat právnickou osobu,                 jejíž jméno oprávněná osoba (k vlastnímu prospěchu) zneužila.             41   Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 11 2015, sp. zn. 8 Tdo 627/2015.                                                                            77","NOVÉ JEVY V HOSPODÁŘSKÉ KRIMINALITĚ SE ZAMĚŘENÍM NA KRIMINALITU FINANČNÍ            Pochybnost o tom, zda je právnická osoba odpovědná ve smyslu ust. § 8           odst. 1 a 2 TOPOZ může nejčastěji vzniknout u organizovaného zkrácení           daně  (§ 240  TrZ).  Např.  tehdy,  kdy  určitá  osoba  v  pozadí,  prostřednic-           tvím ovládaných společností, krátí daně způsobem, který vybočuje z rámce           podnikatelské činnosti a nepřináší zneužitým společnostem žádný prospěch           (spíše naopak), není trestní represe právnické osoby na místě.            Ust. § 8 odst. 5 TOPOZ pak dává možnost právnické osobě se zprostit odpo-           vědnosti v případě, kdy „vynaložila veškeré úsilí, které na ní bylo možno spra-           vedlivě požadovat, aby spáchání protiprávního činu… zabránila“. V zásadě           tak právnická osoba neodpovídá za exces zástupce společnosti (byť by byl           skutek spáchán v jejím zájmu nebo v rámci její činnosti). To by bylo možné           aplikovat především u určení trestní (ne)odpovědnosti za neodvedení daně           a pojistného (§ 241 TrZ), pokud by se prokázalo, že odpovědná (fyzická)           osoba stržené částky neodvedla navzdory adekvátním opatřením právnické           osoby (preventivním i kontrolním).           Podobně jako v přechozí kapitole nutno připomenout význam subsidiarity           trestní represe v ust. § 12 odst. 2 TrZ, která se ve smyslu § 1 odst. 2 TOPOZ           na  trestní  odpovědnost  osoby  právnické  rovněž  vztahuje.  Subsidiarita           by totiž měla být aplikována v případech, kdy jsou formální znaky trestní           odpovědnosti naplněny, chybí však aspekt „ultima ratio“, vyjádřený záko-           nodárcem spojením „…nepostačuje-li uplatnění odpovědnosti podle jiného           právního předpisu“ (§ 12 odst. 2 TrZ, in fine).           U daňové kriminality se setkáváme s těmito případy pravidelně tehdy, jedná-li           se o nefunkční obchodní společnost. Tím nutno rozumět společnost, která           vůbec nevyvíjí činnost (tzv. „mrtvá schránka“) nebo tu, jejíž aktivity jsou                                        42           převážně kriminálního charakteru.  Zejména u závažnějších případů zkrá-           cení daně figurují při spáchání trestného činu nefunkční společnosti obojího           typu,  případně  se  stávají  nefunkčními  brzy  poté.  Kodifikovaný  princip                 42   Blíže viz KOTLÁN, P. Problémy vyšetřování ekonomické kriminality spojené s exis-              tencí nefunkční obchodní společnosti. In: VOJÁČEK, Ladislav a Jaromír TAUCHEN.              Majetkové a hospodářské trestné činy včera a dnes: (sborník z konference). Brno: Masarykova              univerzita, 2016, s. 242–243. Spisy Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně.              78","Daňová kriminalita a problematické aspekty trestní odpovědnosti              ultima ratio, který je součástí definice trestného činu,  znamená, že je nutno                                                          43             primárně použít proceduru civilní - tj. zrušení společnosti nucenou likvi-             dací.  Společnost, která podmínky nucené likvidace splňuje, není trestně                 44             odpovědná, neboť skutek fyzické osoby jí nelze ve smyslu ust. § 12 odst. 2             TrZ přičíst. Ostatně zrušení společnosti je nejtěžší trest, který by mohl práv-             nickou osobu postihnout v řízení trestním.              Subsidiarita  trestní  represe  by  mohla  dopadat  rovněž  na  některé  situace,             kdy se po spáchání trestného činu výrazně obměnil „personální substrát“             obchodní  společnosti.  Pokud  např.  nový  majitel  koupil  100%  obchodní             podíl, v dobré víře, aniž by měl ponětí o zkrácení daně předchozím statu-             tárním orgánem, stěží je akceptovatelný trestní postih „jeho“ společnosti.             To by bylo nejen v rozporu s ust. § 12 odst. 2 TrZ (doplacení daně či jiných             plateb je ve vztahu k právnické osobě nepochybně postačujícím právním             řešením), ale odporuje to i samotné podstatě (trestního) práva (tj. postihovat             osoby za jednání, které bylo ve sféře jejich vlivu).             7  Závěr              Daňová kriminalita je složitý problém, jehož řešení je spojeno s mnoha obtí-             žemi. Jak vyplývá z předchozího textu, je její korektní trestní postih spojen             s komplexním a metodologicky promyšleným přístupem. Některé chybné             názory lze tímto přístupem odstranit (např. rozsah uplatnění obecné účinné             lítosti dle § 33 TrZ či přiměřenost trestního postihu právnické osoby), jiné,             v důsledku nejasného textu právního předpisu, nikoliv.             Určité problémy by vyřešily a právní jistotu adresátů práva posílily změny             trestního zákoníku nebo daňového řádu. Z pohledu de lege ferenda by proto             jistě stálo za úvahu upravit formulaci obecné i zvláštní účinné lítosti tak, aby             tvořily smysluplný celek, nebo podmínek, za kterých má být penále dle § 251             daňového řádu uplatněno.             Na závěr závěru bych si dovolil trochu revolučnější názor: trestný čin neod-             vedení daně a pojistného (§ 241 TrZ) bych bez náhrady zrušil, neboť jej               43   To je můj pevný názor, který zde ovšem nelze více rozvádět. K tomu viz např. KOTLÁN, P.                 Hmotněprávní subsidiarita trestní represe a její aplikace na ekonomickou kriminalitu.                 2016. In: ASPI [právní informační systém]. WoltersKluwer ČR [cit. 10. 2. 2017].             44   Nejčastěji na základě ust. § 172 odst. 1 občanského zákoníku nebo ust. § 93 zákona                 č. 90/2012 Sb., zákon o korporacích, ve znění zákona č. 458/2016 Sb.                                                                            79","NOVÉ JEVY V HOSPODÁŘSKÉ KRIMINALITĚ SE ZAMĚŘENÍM NA KRIMINALITU FINANČNÍ            považuji  za  nesystémovou  a  účelu  trestního  práva  odporující  skutkovou           podstatu.  Tento fakt přitom nelze jednoduše odbýt tvrzením, že „se jedná                  45           o  důležitý  stupeň  ochrany  společnosti“.   Pouhé  nedodržení  povinnosti,                                              46           jejíž splnění si stát může poměrně snadno a rychle vymoci netrestněprávní           cestou, není, po mém soudu, na místě postihovat jako trestný čin.           Literature:           KOTLÁN, P. Problémy vyšetřování ekonomické kriminality spojené s exis-             tencí nefunkční obchodní společnosti. In: VOJÁČEK, Ladislav a Jaromír             TAUCHEN. Majetkové a hospodářské trestné činy včera a dnes: (sborník z kon-             ference). Brno: Masarykova univerzita, 2016, s. 242–251. Spisy Právnické             fakulty Masarykovy univerzity v Brně. ISBN 978-80-210-8332-5.           KOTLÁN, P. Criminal Liability of Legal Person in Light of the Subsidiarity             of  Criminal  Repression.  Danube:  Law  and  Economics  Review,  2016,  4,             s. 215–228. ISSN 6746.           KOTLÁN,  P.  Hmotněprávní  subsidiarita  trestní  represe  a  její  aplikace             na ekonomickou kriminalitu. 2016. In: ASPI [právní informační systém].             WoltersKluwer ČR [cit. 10. 2. 2017].           KRAMER, E. A. Juristische Methodenlehre. 4. Aufl. München: Verlag C. H. Beck,             2013, 349 s. ISBN 978-3-406-65684-2.           Nález Ústavního soudu ČR ze dne 13. 12. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 21/2000.           Nález Ústavního soudu ČR ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. IV. ÚS 3093/08.           RADVAN, M. Zásada ne bis in idem v případě trestného činu zkrácení daně,             poplatku a podobné povinné platby. In: Státní zastupitelství: profesní časopis             státních zástupců a státního zastupitelství České republiky, 2015, č. 4, s. 20–27.             ISSN 1214-3758.           Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 1964, sp. zn. Tz 69/64.           Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15. 11. 2016, případ             A a B proti Norsku, nos. 24130/11 a 29758/11.           Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 24. 2. 1994, případ             Bendenoun proti Francii, no. 12547/86.              45   Podobně jako porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti dle § 221 TrZ              nebo v dřívější době nepodání návrhu na konkurz dlužníkem dle § 126 odst. 2 zákona              č. 140/1961 Sb., trestní zákon, platný do 31. 12. 2007.           46   Nález Ústavního soudu ČR ze dne 13. 12. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 21/2000.              80","Daňová kriminalita a problematické aspekty trestní odpovědnosti              Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 9. 2001, sp. zn. 7 Tz 228/2001.             ŠÁMAL,  Pavel.  Podnikání  a  ekonomická  kriminalita  v  České  republice.  Praha:                C. H. Beck, 2001, 776 s. ISBN 80-7179-493-7.             ŠÁMAL, Pavel. Trestní zákoník: komentář. I, § 1-139. Praha: C. H. Beck, 2009,                1287 s. ISBN 978-80-7400-109-3.             ŠÁMAL, Pavel. Trestní zákoník: komentář. II, § 140-421. Praha: C. H. Beck,                2010, s. 1289–3285. ISBN 978-80-7400-178-9.             Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 8 Tdo 316/2012.             Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 5 Tdo 749/2014.             Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1503/2014.              Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 8 Tdo 532/2016.             Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 11 2015, sp. zn. 8 Tdo 627/2015.             Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 3 Tdo 371/2014.             Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1024/2015.             Usnesení  rozšířeného  senátu  Nejvyššího  správního  soudu  ČR  ze  dne                24. 11. 2015, sp. zn. 4 Afs 210/2014.             Veřejná evidence odsouzení právnických osob. Dostupné z: http://portal.                justice.cz/Justice2/Soud/soud.aspx?o=203 \& j=213 \& k=5764 \& d=32                2484              Contact – email             pavel.kotlan@seznam.cz                                                                                               81","NOVÉ JEVY V HOSPODÁŘSKÉ KRIMINALITĚ SE ZAMĚŘENÍM NA KRIMINALITU FINANČNÍ                  VYBRANÉ ASPEKTY HOSPODÁRSKEJ                       KRIMINALITY OHROZUJÚCE                            TRHOVÚ EKONOMIKU                               Stanislav Pavol, Martin Skaloš                         Právnická fakulta, Univerzita Mateja Bela                          v Banskej Bystrici, Slovenská republika             Abstract in original language           Vývoj, príčiny a aj prevencia hospodárskej kriminality sú poplatné zmenám           v  našej  spoločnosti.  V  tomto  smere  sa  pomerne  rýchlo  menil  charakter,           početnosť  a  tiež  závažnosť  hospodárskej  kriminality.  Cieľom  tohto           príspevku je analýza vybraných aspektov hospodárskej kriminality ohrozu-           júcich trhovú ekonomiku so zameraním na objasnenie pojmu kriminalita           páchaná v ekonomike.            Keywords in original language           Hospodárska  kriminalita;  Trestný  zákon;  hospodársky  trestný  čin;  vývoj;           Slovenská republika; Česká republika; porovnanie.           Abstract            The  development,  causes  and  the  prevention  of  economic  crime  are           indebted to the changes in our society. In this respect there were relatively           fast  changing  nature,  frequency  and  seriousness  of  crime  also.  The  goal           of this article is the analysis of selected aspects of economic crime threat-           ening the market economy in intention on clarification of term criminality           committed in economy.            Keywords           Economic  Criminality;  Criminal  Code;  Economic  Crime;  Development;           Slovak Republic; Czech Republic; Comparison.                    82","Vybrané aspekty hospodárskej kriminality ohrozujúce trhovú ekonomiku              1  Úvod             Hospodárska kriminalita predstavuje jednu z najzávažnejších foriem krimina-             lity. Je to fenomén, ktorého rozsah a závažnosť v našej spoločnosti v posled-             ných rokoch radikálne vzrástli. Riziko, ktoré predstavuje hospodárska krimi-             nalita pre spoločnosť, spočíva na jednej strane práve v rozmanitosti foriem,             ktorými sa navonok prejavuje, na druhej strane sa však zároveň vyznačuje             vysokou latentnosťou u mnohých trestných činov a organizovanosťou ich             páchateľov. Výsledkom tejto trestnej činnosti je dosahovanie maximálnych             finančných ziskov.              Hospodárska (resp. ekonomická) kriminalita má mimoriadny ekonomický             a sociálny dopad na vnútornú stabilitu štátu. Dotýka sa základných príjmo-             vých zložiek štátu (daní, ciel, poplatkov), čím ohrozuje kvalitné fungovanie             štátneho mechanizmu. Výsledkom môže byť celková destabilizácia spoloč-             nosti i ohrozenie jej ekonomických a politických štruktúr. 1              2  Pojem hospodárska kriminalita a trestné právo              Pojem hospodárska kriminalita nebol zatiaľ ani napriek všetkým snahám             jednoznačne vymedzený. Z hľadiska slovenského trestného práva sa spája             s hospodárskymi trestnými činmi, zaradenými v piatej hlave osobitnej časti             Trestného zákona č. 300/2005 Z.z. Avšak tieto explicitne vymedzené hospo-             dárske trestné činy tvoria iba základ, ich množina z hľadiska rôznorodosti             skutkových podstát nie je konečná. Hospodársku kriminalitu je potrebné             odlišovať od majetkovej kriminality, vzhľadom na skutočnosť, že niektoré             trestné  činy,  ktoré  sú  zaradené  v  štvrtej  hlave  osobitnej  časti  Trestného             zákona  (napríklad  podvodu,  sprenevery),  sa  objavujú  aj  vo  fenomeno-             lógii hospodárskej kriminality. V takomto prípade je vždy určujúci spôsob             spáchania trestného činu. 2             Tradičný pojem „hospodárska kriminalita“ sa používa súbežne s pojmom             „ekonomická kriminalita“, pretože z hľadiska jazykového sú tieto termíny             totožné. Za hospodársku trestnú činnosť platný Trestný zákon č. 300/2005             Z. z. považuje trestné činy obsiahnuté v piatej hlave osobitnej časti Trestného             zákona. V zmysle odporúčania Výboru ministrov Rady Európy č. R (81) 12              1   VRÁBLOVÁ, M. Nové trestnoprávne trendy v hospodárskej kriminalite. S. 853.             2   KOPRLOVÁ, J. Ekonomické a právne aspekty súčasnej hospodárskej kriminality. S. 151.                                                                            83","NOVÉ JEVY V HOSPODÁŘSKÉ KRIMINALITĚ SE ZAMĚŘENÍM NA KRIMINALITU FINANČNÍ            o hospodárskych trestných činoch sa za hospodárske trestné činy považujú:           kartelové trestné činy, podvodné praktiky a zneužívanie hospodárskej situ-           ácie nadnárodnými spoločnosťami, vytváranie falošných firiem, falšovanie           záznamov o bilanciách spoločnosti a trestné činy spojené s účtovníctvom,           podvody vzťahujúce sa na hospodársku situáciu spoločností, porušovanie           pravidiel  bezpečnosti  a  ochrany  zdravia  pracovníkov  zo  strany  spoloč-           ností, podvádzanie spotrebiteľov a nekalá súťaž. Za predpokladu, že bola           spôsobená  značná  škoda  a  bola  spáchaná  podnikateľmi  pri  výkone  ich           profesií či funkcií, možno k hospodárskym trestným činom zaradiť podľa           tohto odporúčania: podvodné získanie či zneužitie dotácií štátnych alebo           nadnárodných organizácií, počítačové zločiny, podvody na škodu veriteľov,           finančné trestné činy a vyhýbanie sa sociálnym výdavkom zo strany podniku,           colné trestné činy, trestné činy vzťahujúce sa k regulácii peňazí a obeživa,           kurzové a bankové trestné činy a trestné činy proti životnému prostrediu. 3            Charakteristickou črtou hospodárskych trestných činov je ich úzka spätosť           s mnohými mimotrestnými právnymi predpismi. Mnohé skutkové podstaty           hospodárskych  trestných  činov  priamo  odkazujú  na  mimotrestné  právne           normy (napr. normy obchodného, občianskeho práva), pričom trestná zodpo-           vednosť je podmienená tým, že došlo k porušeniu týchto právnych noriem.            V  tejto  súvislosti  je  nutné  zdôrazniť  pomocnú  úlohu  trestného  práva.           Trestnoprávne riešenie totiž predstavuje ultima ratio – tzn. posledný pros-           triedok ochrany právnych vzťahov v prípade, keď možnosti iných právnych           odvetví alebo iné mimoprávne opatrenia neposkytujú dostatočnú ochranu.           Legitimitu trestnoprávnych zásahov odôvodňuje nutnosť ochrany elemen-           tárnych právnych hodnôt pred činmi nebezpečnými pre spoločnosť s tým,           že neexistuje iné riešenie, než trestnoprávne, a pasivita štátu by mohla viesť           k svojpomoci občanov a chaosu. 4           Vychádzajúc z analýz súčasnej ekonomickej situácie je zrejmý nielen nárast           tejto trestnej činnosti, ale aj kvalitatívne zmeny v páchaní kriminality ekono-           mického charakteru, ktoré sa u nás prejavili v nadväznosti na nové spolo-           čenské, politické a ekonomické podmienky. Z najvšeobecnejšieho hľadiska           možno povedať, že hospodárska trestná činnosť je odrazom stavu a vývoja            3   VRÁBLOVÁ, M. Nové trestnoprávne trendy v hospodárskej kriminalite. S. 853–854.           4   NOVOTNÝ, O. O otázkach hospodářského Trestního práva. S. 378.              84","Vybrané aspekty hospodárskej kriminality ohrozujúce trhovú ekonomiku              ekonomickej  sféry  štátu.  Proces  transformácie  ekonomiky,  privatizácia             národného majetku, vznik súkromno-vlastníckeho sektoru a súkromného             podnikania,  ako  aj  väčšia  liberalizácia  zahraničného  obchodu  a  zahranič-             ných investícií umožnili nielen oživenie hospodárskeho života, ale podnietili             aj výskyt javov spoločensky nežiaducich. 5             3  Porovnanie platnej právnej úpravy                 hospodárskych trestných činov v ČR a SR              Základnou  hmotno-právnou  normou,  ktorá  usmerňovala  odvetvie  trest-             ného  práva  hmotného  na  území  obidvoch  krajín  až  do  prijatia  aktuálne             platných  a  účinných  právnych  noriem,  bol  v  oboch  republikách  zákon             č. 140/1961 Zb. Trestný zákon v znení neskorších predpisov, pri zohľadnení             samostatného vývoja ich právnych poriadkov od 1. januára 1993. Uvedenú             právnu  normu  nahradil  v  Slovenskej  republike  zákon  č.  300/2005  Z.z.             Trestný zákon, s účinnosťou od 1. januára 2006. Naopak v Českej republike             ju nahradil až zákon č. 40/2009 Sb. Trestní zákoník, ktorý nadobudol účin-             nosť od 1. januára 2010. Obe tieto nové hmotno-právne normy vymedzujú             vo  svojej  osobitnej  časti  samostatnú  kategóriu  hospodárskych  trestných             činov – slovenská právna norma v piatej hlave a česká právna norma zase             v šiestej hlave.             Hospodársku kriminalitu zaradenú v piatej hlave osobitnej časti slovenského             Trestného  zákona  v  platnom  znení  podrobnejšie  charakterizujú  hospo-             dárske  trestné  činy,  ktoré  zákonodarca  rozdelil  do  štyroch  samostatných             dielov: Trestné činy ohrozujúce trhovú ekonomiku (§§ 250 až 258), Trestné             činy proti hospodárskej disciplíne (§§ 259 až 269a), Trestné činy proti mene             a trestné činy daňové (§§ 270 až 280) a Trestné činy proti priemyselným             právam a proti autorskému právu (§§ 281 až 283).              Hospodársku kriminalitu zaradenú v šiestej hlave osobitnej časti Trestního             zákoníka v platnom znení podrobnejšie charakterizujú hospodárske trestné             činy,  ktoré  český  zákonodarca  rozdelil  do  štyroch  samostatných  dielov:             Trestné činy proti mene a platobným prostriedkom (§§ 233 až 239), Trestné             činy daňové, poplatkové a devízové (§§ 240 až 247); do § 242 začlenil záko-             nodarca  v  druhom  diele  osobitné  ustanovenia  o  účinnej  ľútosti,  Trestné              5   VRÁBLOVÁ, M. Nové trestnoprávne trendy v hospodárskej kriminalite. S. 854.                                                                            85","NOVÉ JEVY V HOSPODÁŘSKÉ KRIMINALITĚ SE ZAMĚŘENÍM NA KRIMINALITU FINANČNÍ            činy proti záväzným pravidlám trhovej ekonomiky a obehu tovaru v styku           s cudzinou (§§ 248 až 267) a Trestné činy proti priemyselným právam a proti           autorskému právu (§§ 268 až 271).           Na  základe  porovnania  vymedzenia  množiny  hospodárskych  trestných           činov v oboch hmotno-právnych normách možno charakterizovať, že:             •  obidve hmotno-právne normy venujú inštitútu hospodárskej krimi-                nality mimoriadnu pozornosť, predovšetkým tým, že hospodárskym                trestným činom vymedzujú v osobitnej (zvláštnej) časti zákona samo-                statnú hlavu;             •  obe  hmotno-právne  normy  klasifikujú  trestné  činy  hospodárske                v  štyroch  samostatných  dieloch,  pričom  posledný,  štvrtý  diel                je z hľadiska názvu rovnaký v českej aj slovenskej právnej úprave,                pričom už množina v ňom obsiahnutých skutkových podstát trest-                ných činov totožná v plnej miere nie je;             •  vzhľadom  na  závažnosť  významu,  a  taktiež  celospoločenských                dopadov predmetných právnych noriem je pochopiteľné, že sa ich                legislatívne  znenia  pripravovali  dlhé  obdobie,  a  to  s  ohľadom                na podmienky národnej ekonomiky, ako aj podmienky ekonomiky                a hospodárskej politiky Únie. 6            4  Charakteristika trestných činov              ohrozujúcich trhovú ekonomiku           Trestné  činy  ohrozujúce  trhovú  ekonomiku  sú  obsiahnuté  v  prvom           zo štyroch dielov piatej hlavy osobitnej časti Trestného zákona (ďalej aj ako           „TZ“) s názvom Trestné činy hospodárske a podľa obsahu jednotlivých usta-           novení chránia trhové hospodárstvo pred jeho ohrozením. Potreba ochrany           je podmienená najmä rozvojom trhových štruktúr, čoraz väčším počtom           subjektov podieľajúcich sa na procesoch trhovej ekonomiky, ktoré svojím           správaním ohrozujú či poškodzujú právny poriadok Slovenskej republiky. 7                6   Bližšie pozri KOPRLOVÁ, J. Hospodárska kriminalita v kontexte porovnania Českej republiky              a Slovenskej republiky. S. 424 a nasl.           7   KOLEKTÍV AUTOROV. Trestný zákon s rozsiahlym komentárom a judikatúrou; Zákon o vý-              kone trestu odňatia slobody s komentárom; Zákon o výkone väzby s komentárom. Bratislava: Nová              Práca, 2011. s. 326.              86","Vybrané aspekty hospodárskej kriminality ohrozujúce trhovú ekonomiku              Trestnoprávne  prostriedky  na  ochranu  týchto  spoločenských  vzťahov             sú výlučne uvedené v Trestnom zákone. Pri ich uplatňovaní platí princíp             „ultima ratio“. Preto sú nazývané aj prostriedkami poslednej inštancie, ktoré             majú a musia byť aplikované len v prípade, ak iné relevantné právne pros-             triedky ochrany, ktoré sú súčasťou právneho poriadku Slovenskej republiky             nemožno použiť, prípadne ich použitie by bolo neúčelné. 8              Trestný zákon vo svojich ustanoveniach postihuje páchateľovo konanie, ako             aj opomenutie jeho konania, najprísnejším trestom a to trestnom odňatia             slobody.             Prvý diel piatej hlavy osobitnej časti TZ bol s názvom Trestné činy ohrozujúce             trhovú ekonomiku zaradený do sústavy Trestných činov hospodárskych reko-             difikáciou trestného práva zákonom č. 300/2005 Z. z. – Trestný zákon z 20.             mája 2005, účinným od 1. januára 2006. Do prijatia tohto zákona sa v pôvod-             nom trestnom zákone č. 140/1961 Zb. v znení neskorších predpisov tento             diel nazýval Trestné činy proti hospodárskej sústave, ktorý obsahoval so súčasne             platným a účinným trestným zákonom zhodne nasledovné trestné činy:                •  neoprávnené  podnikanie,  zavedené  do  zákona  č.  140/1961 Zb.                   novelou č. 175/1990 Zb. účinnou od 1. júla 1990 (dovtedy s názvom                   Nedovolené podnikanie),                •  neoprávnené  obchodovanie  s  devízovými  hodnotami,  zavedené                   do  zákona  č.  140/1961 Zb.  novelou  č.  545/1990 Zb.  účinnou                   od 1. februára 1991,                •  porušovanie  predpisov  o  obehu  tovaru  v  styku  s  cudzinou  (stav                   k 1. januáru 1962),                •  porušovanie  predpisov  o  nakladaní  s  kontrolovaným  tovarom                   a  technológiami,  zavedené  do  zákona  č.  140/1961 Zb.  novelou                   č. 545/1990 Zb. účinnou od 1. februára 1991.             Ostatné trestné činy nachádzajúce sa v prvom diele piatej hlavy osobitnej             časti súčasného TZ boli v pôvodnom texte TZ súčasťou iných oddielov,             resp. hláv ako napr. Zneužitie účasti na hospodárskej súťaži, zavedené do zákona             č. 140/1961 Zb. novelou č. 177/1993 Z. z. účinnou od 12. augusta 1993,             ktorý bol zaradený do druhej hlavy Trestné činy hospodárske štvrtého oddielu             osobitnej časti TZ s názvom Trestné činy proti predpisom o hospodárskej              8   ŠANTA,  J.  a  M.  ŽILINKA.  Ekonomická  trestná  činnosť  a  princíp  ultima  ratio.                 In: Justičná revue, 2007, roč. 59, č. 12, s. 1647–1652.                                                                            87","NOVÉ JEVY V HOSPODÁŘSKÉ KRIMINALITĚ SE ZAMĚŘENÍM NA KRIMINALITU FINANČNÍ            súťaži,  ochranných  známkach,  chránených  vzoroch  a  vynálezoch  a  proti           autorskému právu, Nedovolená výroba liehu (stav k 1. januáru 1961), zaradený           do štvrtej hlavy osobitnej časti s názvom Trestné činy všeobecne nebez-           pečné,  Ohrozenie  devízového  hospodárstva  (stav  k  1.  januáru  1961),  zaradený           do druhej hlavy Trestné činy hospodárske tretieho oddielu s názvom Trestné           činy proti mene a trestné činy daňové. 9            Po  páde  totalitného  režimu  sa  autori  novely  trestného  zákona  museli           zaoberať  aj  otázkami  týkajúcimi  sa  ochrany  demokratickej  spoločnosti,           predovšetkým ochrany novovzniknutých spoločenských vzťahov v oblasti           hospodárstva.  Ťažkosti  sa  vynorili  hneď  na  začiatku,  najmä  pokiaľ  ide           o  mieru  zásahov  štátu  do  ekonomiky  prostredníctvom  trestného  práva.           Novelou  Hospodárskeho  zákonníka  a  vznikom  nových  zákonov  (zákon           o súkromnom podnikaní občanov, zákon o akciových spoločnostiach, atď.)           vznikli  spoločenské  vzťahy,  ktoré  predchádzajúca  právna  úprava  nepo-           znala. Existovali len hrubé predstavy o budúcom vývoji právneho poriadku           v ekonomickej oblasti. V podmienkach plánovaného hospodárstva mal štát           bezprostredný  záujem  na  hospodárskom  výsledku  ekonomickej  činnosti           a merítkom bolo splnenie ukazovateľov plánov a používali sa všetky, teda           aj trestnoprávne prostriedky, na dosiahnutie tohto cieľu. Naopak v trhovom           hospodárstve  štát  neurčuje  ekonomický  výsledok  subjektov  účastných           na ekonomických procesoch, ani ho nechráni. Úlohou štátu sa stalo vybu-           dovanie systému poskytujúceho rovnocennú ochranu všetkým vlastníkom,           čo sa malo dosiahnuť stanovením a chránením „pravidiel hry“. Preto stre-           dobodom novely TZ bolo oddeliť štátnu moc od priameho riadenia trho-           vých procesov a zrovnoprávniť štátny majetok a majetok všetkých ostat-           ných vlastníkov – súkromných podnikateľov i občanov.           Všeobecne  objektom  trestných  činov  ohrozujúcich  trhovú  ekonomiku           sú spoločenské vzťahy, ktoré vznikajú v súvislosti s podnikateľskou činnos-           ťou a hospodárskou súťažou v rámci Slovenskej republiky, ako i v cudzine.           Objektívnu stránku tvoria rôzne formy protiprávneho správania:             •  zneužitie účasti na hospodárskej súťaži (§ 250 TZ),              9   Zákon č. 140/1961 Zb. v znení neskorších predpisov – Trestný zákon (nahradený záko-              nom č. 300/2005 Z. z. v znení neskorších prepisov – Trestný zákon).              88","Vybrané aspekty hospodárskej kriminality ohrozujúce trhovú ekonomiku                 •  neoprávnené  podnikanie,  zamestnávanie,  obchodovanie  a  výroba                   (§ 251 aţ § 253 TZ),                •  porušovanie právnych predpisov o obehu tovaru v styku s cudzinou                   (§ 254 TZ), resp. o nakladaní s kontrolovaným tovarom a technológiami                   (§ 255 aţ § 257 TZ) a – porušovanie devízových predpisov (§ 258 TZ).             Subjekt  trestných  činov  ohrozujúcich  trhovú  ekonomiku  je  spravidla             všeobecný, špecifikum tvorí iba skutková podstata trestného činu nakladania             s kontrolovaným tovarom a technológiami v zmysle § 256 TZ. Posledným             znakom skutkových podstát týchto trestných činov je subjektívna stránka,             na naplnenie ktorej sa vyžaduje vo všetkých prípadoch úmyselné zavinenie             v zmysle § 15 TZ. 10              5  Kriminalita páchaná v ekonomike             So skupinou trestných činov uvedených v piatej hlave TZ – Trestné činy             hospodárske,  vrátane  Trestných  činov  ohrozujúcich  trhovú  ekonomiku,             sa často spájajú pojmy ako kriminalita páchaná v ekonomike, ekonomická,             hospodárska,  finančná  kriminalita  i  majetková  kriminalita,  ktoré  sa  často             zamieňajú a používajú ako synonymá. Pred rokom 1989 bol prezentovaný             názor,  že  trestnú  činnosť  týkajúcu  sa  hospodárskeho  prostredia  možno             subsumovať pod súhrnný pojem hospodárska kriminalita. 11             Po revolučnom období v roku 1989, reagujúc na nové spoločensko-ekono-             mické  zriadenie,  bol  pojem  hospodárska  kriminalita  nahradený  pojmom             ekonomická kriminalita. K takémuto pomenovaniu sa i v súčasnosti priklá-             ňajú niektorí autori, napr. T. Strémy, a zaraďujú do tohto druhu kriminality             najmä všetky trestné činy hospodárske, ako aj niektoré trestné činy v iných             hlavách TZ, napr. šiesta hlava osobitnej časti TZ - všeobecné ohrozenie             (§ 284 TZ), poškodzovanie a ohrozovanie prevádzky všeobecne prospeš-             ného zariadenia (§ 286 TZ), ohrozenie a poškodenie životného prostredia                    10   IVOR, J. a kol. Trestné právo hmotné. Osobitná časť – 2. diel. Druhé, doplnené a prepracova-                 né vydanie. Bratislava: Iura Edition, 2010, s. 196–198.             11   LISOŇ, M. Odhaľovanie kriminality páchanej v ekonomike. Bratislava: Akadémia Policajného                 zboru, 2001, s. 22.                                                                            89","NOVÉ JEVY V HOSPODÁŘSKÉ KRIMINALITĚ SE ZAMĚŘENÍM NA KRIMINALITU FINANČNÍ            (§ 300 TZ), siedma hlava osobitnej časti TZ - sabotáž (§ 317 TZ), ôsma           hlava osobitnej časti TZ - prijímanie úplatku (§ 328 TZ), podplácanie (§ 332           TZ), nepriama korupcia (§ 336 TZ) a i. 12           Iní autori sa však s týmto pomenovaním nestotožňujú, považujú ho za nie           celkom  správne  a  uprednostňujú  označenie  kriminalita  páchaná  v  ekono-           mike. Kolektív autorov, zložených z odborníkov teórie a praxe, pod vedením           Baláža a Krupu charakterizujú kriminalitu páchanú v ekonomike ako „súhrn           trestných  činov,  pri  ktorých  páchateľ  a  poškodený  sú  v  právnom  vzťahu           založenom na obchodnom, občianskom, pracovnom a inom práve, pričom           zneužitím dôvery, ktorá je potrebná pre fungovanie riadneho chodu ekono-           miky, dochádza k porušovaniu ekonomických vzťahov upravených všeobecne           záväznými právnymi predpismi a k zabezpečeniu prospechu pre páchateľa           alebo iný subjekt“.  Kriminalitu páchanú v ekonomike rozčleňujú do dvoch                          13           základných skupín: na ekonomickú (hospodársku) a finančnú kriminalitu.           Z uvedeného možno vyvodiť, že tento druh kriminality je páchaný v celom           ekonomickom systéme, skladá sa z dvoch vyššie uvedených zložiek, ktoré           sa prejavujú poškodzovaním alebo ohrozovaním hospodárskeho poriadku           v rámci realizácie určitého druhu trhu. Trestné činy spadajúce do  hospo-           dárskej kriminality poškodzujú alebo ohrozujú trh so spotrebným tovarom,           pracovný trh a trh iných investícií. Do kategórie finančnej kriminality sa zara-           ďujú najmä trestné činy súvisiace s finančnými investíciami. M. Lisoň zara-           ďuje ku ekonomickej kriminalite napr. trestné činy na úseku autorských práv,           práv  k  ochrannej  známke,  hospodárskej  súťaže,  porušovania  predpisov           o nakladaní kontrolovaným tovarom a technológiami, k finančnej kriminalite           napr. trestné činy na úseku daní, kapitálového trhu, devízového hospodár-           stva, v bankách, falšovanie a pozmeňovanie peňazí, pranie špinavých peňazí           a i. Z toho vyplýva, že trestné činy ohrozujúce trhovú ekonomiku predsta-           vujú spleť finančnej a ekonomickej kriminality, preto je pre ne výstižnejší           pojem kriminalita páchaná v ekonomike.  Často sa však v súčasnosti stre-                                             14           távame aj s pojmom hospodárska kriminalita, ktorý sa vzťahuje na všetky            12   STRÉMY, T. Znaky majetkovej a ekonomickej kriminality. In: Justičná revue, 2009, roč. 61,              č. 12, s. 1377.           13   LISOŇ, M. Odhaľovanie kriminality páchanej v ekonomike. Bratislava: Akadémia Policajného              zboru, 2001, s. 21.           14   LISOŇ, M. Odhaľovanie kriminality páchanej v ekonomike. Bratislava: Akadémia Policajného              zboru, 2001, s. 24–26.              90","Vybrané aspekty hospodárskej kriminality ohrozujúce trhovú ekonomiku              Trestné činy hospodárske uvedené v piatej hlave osobitnej časti TZ. Túto             terminológiu  uprednostňuje  napr.  prokuratúra  vychádzajúc  zo  správ  jej             činností a štatistických ročeniek.  Pomenovanie vyššie špecifikovanej trestnej                                        15             činnosti je však stále predmetom diskusie, preto prípadnú zámenu pojmov             ekonomickej, hospodárskej, či finančnej kriminality s kriminalitou páchanou             v ekonomike a naopak nemožno pokladať za výraznú nepresnosť. 16              Pre kompletizáciu pojmov vzťahujúcich sa k predmetnej trestnej činnosti             je potrebné definovať aj majetkovú kriminalitu. Tá je však vo vzťahu k hore             uvedeným pojmom najviac vzdialená. Jej charakteristickým znakom je zásah             do cudzieho majetku, ktorý je rovnako aj objektom trestných činov proti             majetku zaradených do štvrtej hlavy osobitnej časti TZ. Tento druh krimina-             lity patrí k najrozšírenejšej trestnej činnosti v Slovenskej republike. Štatistiky             ukazujú,  že  v  roku  2000  predstavovala  majetková  kriminalita  až  60  %             z celkovej kriminality. Najčastejšie páchaným trestným činom v rámci majet-             kovej kriminality je krádež. K ďalším patria napr. vlámanie, lúpež, krádež             motorových vozidiel. 17              6  Príčiny hospodárskej kriminality a jej páchatelia             Príčiny jednotlivých skutkových podstát hospodárskej kriminality sú rôzne,             ale možno zhrnúť, že hospodárska kriminalita reflektuje stav a vývoj ekono-             mickej a spoločenskej sféry i určité formy a stupne ich vzťahu navzájom. 18             Medzi  základné  príčiny  hospodárskej  kriminality  z  historicko-právneho             hľadiska možno zahrnúť: zmeny v ekonomike, otvorenie hraníc, sociálne             faktory, úroveň legislatívy, práce polície a justičných orgánov, chyby a omyly             v trestnej politike, úroveň morálky a právneho vedomia.              Z obsahového hľadiska možno príčiny hospodárskej kriminality rozdeliť             do  troch  základných  skupín.  Sú  to:  ekonomické,  organizačno-technické             a sociálno-kultúrne príčiny.               15   Http://www.genpro.gov.sk/-uvod—2405.html             16   LISOŇ, M. Odhaľovanie kriminality páchanej v ekonomike. Bratislava: Akadémia Policajného                 zboru, 2001, s. 25.             17   STRÉMY, T. Znaky majetkovej a ekonomickej kriminality. In: Justičná revue, 2009, roč. 61,                 č. 12. s. 1370–1371.             18   KUCHTA, J., H. VÁLKOVÁ a kol. Základy kriminologie a trestní politiky. Praha: C. H. Beck,                 2005, s. 360–364.                                                                            91","NOVÉ JEVY V HOSPODÁŘSKÉ KRIMINALITĚ SE ZAMĚŘENÍM NA KRIMINALITU FINANČNÍ            Medzi ekonomické príčiny patria najmä: prílišná liberalizácia, hospodárska           situácia, technický pokrok, zmeny ekonomického systému, niektoré formy           obchodných spoločností, nedostatočná práca kontrolných orgánov, osoby           zastávajúce viacero funkcií súčasne a globalizácia ekonomiky.           Organizačno-technické príčiny sú najmä: nedostatočná legislatíva, vymáha-           teľnosť práva, omyly v trestnej politike, nevhodný prístup štátnych orgánov           a otvorenie hraníc.           Medzi  sociálno-kultúrne  príčiny  možno  zaradiť  najmä:  vplyv  morálky           a  hodnôt  spoločnosti,  sociálne  faktory,  vplyv  spoločenského  prostredia,           moderné  chápanie  životného  štýlu,  nízke  etické  nároky  pri  vysokých           postoch, osobnosť páchateľa.           Počas  vývoja  hospodárskej  kriminality  a  jej  trestnoprávnej  úpravy,  došlo           k hľadaniu definície páchateľov tejto trestnej činnosti vo vzťahu k vývoju           ich správania a modifikácie vystupovania pri páchaní trestnej činnosti hospo-           dárskej kriminality. Vo vzťahu pri skúmaní príčin hospodárskej kriminality           je pri páchateľovi hospodárskej kriminality možné nájsť určité odlišnosti           napríklad od páchateľa pouličnej kriminality, ktorý má väčšinou nedosta-           točne vyvinuté biologické, psychologické či sociálne normy. Naproti tomu           páchateľ hospodárskej kriminality nijako nevybočuje z väčšinovej populácie.           Veľmi  problematickou  skutočnosťou  je  fakt,  že  páchatelia  hospodárskej           kriminality  vychádzajú  z  radov  vzdelaných,  vysoko  postavených,  spoloč-           nosťou  uznávaných  a  sofistikovaných  ľudí.  Ich  nezákonná  činnosť  býva           vykonávaná dlhodobo, pričom navonok neviditeľná a veľmi ťažko odhali-           teľná. Stopy zanechané páchateľmi hospodárskej trestnej činnosti sú veľmi           špecifické a vo svojej podstate diametrálne odlišné od stôp bežnej kriminality.           Ďalším  zásadným  problémom  je  mnohokrát  úplná  latencia.  V  mnohých           prípadoch spáchaných deliktov sa skutok ako taký nepodarilo nikdy zistiť.           Ďalšou  možnosťou  je  síce  zistenie,  ale neoznámenie  skutku  orgánom           činným v trestnom konaní. Spoločnosti radšej oželia nemalé finančné straty,           než aby kontaktovali orgány činné v trestnom konaní a absolvovali zdĺhavú           a mnohokrát neúčinnú procedúru vyšetrovania trestnej činnosti. Tým však                   92","Vybrané aspekty hospodárskej kriminality ohrozujúce trhovú ekonomiku              aj prispievajú k tomu, že sa páchateľ môže o svoje konanie pokúsiť znovu             a vo väčšine prípadov poučený, lepšie pripravený a tým ťažšie zistiteľný.             Následne spôsobená škoda tak býva mnohokrát väčšia.             Inštitút pre kriminológiu a sociálnu prevenciu vykonal v roku 2004 výskum             ekonomickej  kriminality,  na  základe  ktorého  vznikla  určitá  kategorizácia             páchateľov tejto trestnej činnosti:                a)   typ naivného a ľahkomyseľného páchateľa – mladší ako 30. rokov,                   podniká v menšom rozsahu, dôverčivý, neskúsený, dostáva sa do ťaž-                   kostí vinou svojho nereálneho pohľadu na svet, často úverové pod-                   vody, nie je schopný splácať svoje záväzky, ideálny pre tzv. biele kone,                b)   typ  páchateľa  športovca  –  zámerne  sa  dopúšťa  trestnej  činnosti,                   počíta s rizikom,                c)   typ bezohľadného dobrodruha – najprv podnikal v súlade so záko-                   nom, vedome sa však rozhodol pre trestnú činnosť, možnosť získa-                   nia väčších finančných prostriedkov bez námahy, prípadne konal pod                   ťarchou situácie, bezohľadný, často to nie je jeho prvý trestný čin,                d)   typ páchateľa manipulátora – tzv. biele goliere,                e)   typ páchateľa velikáša – rýchla kariéra a začiatočné úspechy ho pri-                   vedú k názoru, že má mimoriadne schopnosti a má pocit, že môže                   rozhodovať neobmedzene, neriadi sa pravidlami. 19              Ako  možno  vidieť  podľa  vyššie  uvedeného,  aj  páchateľov  hospodárskej             kriminality možno triediť do rôznych kategórií podľa ich správania. Okrem             toho  je  aj  napriek  určitej  ťažkosti  možné  pri  týchto  páchateľoch  vidieť             typické prvky, ktoré ich spájajú.             Typický  páchateľ  hospodárskej  kriminality  sa  vyznačuje  odvahou  hrani-             čiacou až s hazardom, cieľavedomosťou a vytrvalosťou, vypočítavosťou,             túžbou po majetku, spoločenskom uznaní a po moci, citovou chladnosťou,             bezohľadnosťou, bezcitnosťou, sklony k velikášstvu a egoizmu. 20             Taktiež možno vidieť, že páchatelia presúvajú vinu od seba tým, že poukazujú             na ostatných, neuvedomujú si, že konajú amorálne, sú arogantní a narcistickí.             Asi najznámejší páchatelia hospodárskej kriminality sú tzv. biele goliere.               19   SCHEINOST,  M.  a  kol.  Výzkum  ekonomické  kriminality.  Praha:  INSTITUT  PRO                 KRIMINOLOGII A SOCIÁLNÍ PREVENCI, 2004, s. 91–93.             20   KUCHTA, J., H. VÁLKOVÁ a kol. Základy kriminologie a trestní politiky. Praha: C. H. Beck,                 2005, s. 353.                                                                            93","NOVÉ JEVY V HOSPODÁŘSKÉ KRIMINALITĚ SE ZAMĚŘENÍM NA KRIMINALITU FINANČNÍ            Klasická  definícia  pochádza  už  z  roku  1939  a  jej  autorom  je  Edwin           Sutherland:  „Zločin  bieleho  goliera  je  zločin  spáchaný  rešpektovanou           osobou, ktorá požíva vysoký sociálny status a ktorá zneužíva ku spáchaniu           činu svoje pracovné zaradenie.“ 21           Hospodárskej trestnej činnosti sa nedopúšťajú len „biele goliere“. S tech-           nickým pokrokom sa dnes možno stretnúť aj s „obyčajnými“ kriminálnikmi,           ktorí sa snažia páchať hospodársku kriminalitu, aj keď väčšinou nie sú tak           úspešní.           To čo platí pre páchateľov hospodárskej kriminality všeobecne, platí aj pre           „biele goliere“. Navyše možno doplniť, že vystupujú ako riadni občania,           ktorí sú úspešní v zamestnaní. Sú vzdelaní, bezúhonní, nemajúci skúsenosť           s  orgánmi  činnými  v  trestnom  konaní.  Páchateľom  bude  prinajmenšom           stredný  management,  ktorý  už  musí  dosahovať  určité  kvality  a  zároveň           má v zamestnaní zodpovednosť.           Človek  s  príliš  hrubými  antisociálnymi  znakmi  (zanedbanosť,  hrubosť           vo  formách  konania,  násilnosť,  plný  register  trestov  apod.)  by  sa  sotva           mohol dostať do kľúčového postavenia, ktoré potrebuje na spáchanie činu. 22           Nebezpečnosť  týchto  páchateľov  spočíva  vo  vyššie  uvedených  vlastnos-           tiach. Nikto pri nich trestnú činnosť nepredpokladá. Naviac vďaka svojmu           postaveniu môžu mať kontakty na politiku.            7  Podnikanie a hospodárska kriminalita            Hospodárska kriminalita môže postihnúť každý subjekt v trhovom hospo-           dárstve, bez ohľadu na to, či je, alebo nie je vo svojich aktivitách prvorado           zameraný na dosiahnutie zisku. Pre podnikateľov môže predstavovať také           ďalekosiahle a deštruktívne účinky, ktoré v závislosti od konkrétnych okol-           ností  môžu  dokonca  spôsobiť  existenčné  ohrozenie  či  ich  úplný  zánik.           Hospodárska  kriminalita  nespôsobuje  výlučne  hmotné  škody,  poško-           dzuje  viacero  subjektov,  ako  napr.  dodávateľov,  zákazníkov  a  ostatných               21   CHMELÍK, J., P. HÁJEK a S. NEČAS. Úvod do hospodářské kriminality. Plzeň: Aleš Čeněk,              2005, s. 14.           22   PROTIVINSKÝ, M. K některým aspektům hospodářské kriminality. In: Kriminalistika,              2007, č. 2, s. 128 a nasl.              94","Vybrané aspekty hospodárskej kriminality ohrozujúce trhovú ekonomiku              obchodných partnerov, zhoršuje samotný imidž podnikateľského subjektu             a znižuje morálku jeho zamestnancov. Napriek tomu mnohé podnikateľské             subjekty stále podceňujú riziká hospodárskej kriminality.             Moderné podnikateľské subjekty sa snažia so vzniknutou situáciou a feno-             ménom hospodárskej kriminality vyrovnať. Aj najnovšie, sprísnené zákonné             ustanovenia  nútia  podnikateľov  aktívne  sa  vyrovnávať  s  problematikou             hospodárskej  kriminality,  podobne,  ako  sa  široká  verejnosť,  a  osobitne             prominentné  osobnosti  začínajú  čoraz  viac  venovať  otázkam  riešenia             hospodárskej kriminality.             Kolektív autorov J. Chmelík, P. Hájek a S. Nečas vymedzuje viacero krimi-             nogénnych  signálov,  na  základe  ktorých  možno  predpokladať  páchanie             hospodárskej  kriminality.  Ide  najmä  o  tieto  signály:  manažment  subjektu             ovláda úzka skupina osôb bez pôsobenia dozorného orgánu, porušovanie             zákonných (vrátane vnútorných) noriem, ako aj noriem interného auditu,             nadštandardná  životná  úroveň  niektorého  z  predstaviteľov  podnikateľ-             ského subjektu, ktorá nezodpovedá jeho príjmu, neúmerná nadčasová práca             zamestnanca, zväčša vedúceho pracovníka, ktorý odmieta delegovať úlohy             na iné osoby, zriaďovanie bankových účtov v tzv. daňových rajoch, neob-             vyklé finančné alebo všeobecné hospodárske transakcie hrubo sa vymyka-             júce podobným režimom a iné. 23             Mienky  mnohých  odborníkov  na  charakteristiku  kriminality  páchanej             v ekonomike sa rôznia, nie sú jednotné. Dôvodom je najmä rozvoj trhovej             ekonomiky, vzťahov v rámci nej i časté zmeny týkajúce sa ekonomického             prostredia, čo prispieva k nejednotnému názoru na definovanie tohto druhu             kriminality.             8  Záver              Vývoj,  príčiny  a  aj  prevencia  hospodárskej  kriminality  boli  podriadené             zmenám v našej spoločnosti, ktoré odštartovali udalosti na konci roku 1989.             V tomto smere sa pomerne veľmi rýchlo menil charakter, počet a aj závaž-             nosť hospodárskej kriminality.                 23   CHMELÍK, J., P. HÁJEK a S. NEČAS. Úvod do hospodářské kriminality. S. 41.                                                                            95","NOVÉ JEVY V HOSPODÁŘSKÉ KRIMINALITĚ SE ZAMĚŘENÍM NA KRIMINALITU FINANČNÍ            Na začiatku zmien zohrávala hlavnú úlohu privatizácia, nasledovaná takmer           búrlivým nárastom bankových a finančných domov a služieb. V týchto oblas-           tiach bol nárast hospodárskej kriminality takmer explozívny, pričom veľká           časť sa na uvedené druhy kriminality tak povediac iba nabalila. Následne           sa v oblasti hospodárskej kriminality objavili nové druhy, zamerané naprí-           klad na daňové úniky.            Vývoj kriminality v Slovenskej republike je nesporne ovplyvňovaný predo-           všetkým vnútornými faktormi, avšak na intenzitu ich pôsobenia ako aj na ich           kratšie či dlhšie pretrvávanie budú významne vplývať faktory vonkajšie. Ich           zakomponovanie do širšieho prognostického pozadia považujeme za obliga-           tórny predpoklad ďalších korektných úvah o vývoji kriminality v Slovenskej           republike.            Literature:           CHMELÍK, J., P. HÁJEK, P. a S. NEČAS. Úvod do hospodářské kriminality.             Plzeň: Aleš Čeněk, 2005, 168 s. ISBN 80-86898-13-X.            KOPRLOVÁ, J. Ekonomické a právne aspekty súčasnej hospodárskej krimi-             nality. In: Dny práva 2008: 2. ročník mezinárodní konference pořádané Právnickou             fakultou Masarykovy univerzity: sborník z konference. Brno: Masarykova uni-             verzita, 2008, 235 s. ISBN 978-80-210-4733-4           KOPRLOVÁ,  J.  Hospodárska  kriminalita  v  ekonomických  súvislostiach.  1.  vyd.             Bratislava: Daniel NETRI, 2010, 122 s. ISBN 978-80-89416-05-9.           KOPRLOVÁ, J. Hospodárska kriminalita v kontexte porovnania Českej re-             publiky a Slovenskej republiky. In: Dny práva 2010: 4. ročník mezinárodní             konference pořádané Právnickou fakultou Masarykovy univerzity: sborník příspěv-             ků. Brno: Masarykova univerzita, 2010, 3198 s. ISBN 978-80-210-5305-2.           KUCHTA, J., J. FENYK, M. FRYŠTÁK a V. KALVODOVÁ. Hospodářská             trestná činnost.  1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2007, 111 s. Edice             multimediálních pomůcek PrF MU. ISBN 978-80-210-4256-8.           KUCHTA,  J.,  H.  VÁLKOVÁ  a  kol.  Základy  kriminologie  a  trestní  politiky.             Praha: C. H. Beck, 2005, 552 s. ISBN 80-7179-813-4.            LISOŇ, M. Odhaľovanie kriminality páchanej v ekonomike. Bratislava: Akadémia             Policajného zboru Slovenskej republiky, 2001, 158 s. ISBN 80-8054-170-1.           NOVOTNÝ, O. O otázkách hospodářského Trestního práva. Právní praxe,             č. 6/1997, s. 378.              96","Vybrané aspekty hospodárskej kriminality ohrozujúce trhovú ekonomiku              PROTIVINSKÝ,  M.  K  některým  aspektům  hospodářské  kriminality.  In:                Kriminalistika, 2007, roč. 40, č. 2, s. 128–131. ISSN 1210-9150.             SCHEINOST, M. a kol. Výzkum ekonomické kriminality. Praha: INSTITUT                PRO  KRIMINOLOGII  A  SOCIÁLNÍ  PREVENCI,  2004,  152 s.                ISBN 80-7338-031-5.              ŠÁMAL, P. a kol. Podnikání a ekonomická kriminalita v ČR. Praha: C. H. Beck                2001, 776 s. ISBN 80-7179-493-7.             ŠANTA, J. K niektorým historickým aspektom daňových trestných činov.                Justičná revue, 67, 2015, č. 6-7, s. 782–796.             STRÉMY, T. Majetková a ekonomická kriminalita a ich sociálne riziká. Trnava:                Typi Universitatis Tyrnaviensis, 2010, 133 s. ISBN 978-80-8082-413-6.              STRÉMY, T. Vymedzenie pojmu ekonomická kriminalita. In: Justičná revue,                2010, roč. 62, č. 3, s. 378–385. ISSN 1335-6461.             STRÉMY, T. Znaky majetkovej a ekonomickej kriminality. In: Justičná revue,                2009, roč. 61, č. 12, s. 1370–1378. ISSN 1335-6461.             VRÁBLOVÁ, M. Nové trestnoprávne trendy v hospodárskej kriminalite.                Justičná revue, 57, 2005, č. 6–7, s. 853–857.              Contact – email             pavol@akplegal.com, Martin.skalos@umb.sk                                                                                                     97","NOVÉ JEVY V HOSPODÁŘSKÉ KRIMINALITĚ SE ZAMĚŘENÍM NA KRIMINALITU FINANČNÍ              PROBLEMATIKA RIZIKA V HOSPODÁRSKEJ             A MAJETKOVEJ KRIMINALITE S DÔRAZOM             NA UPLATNENIE PRINCÍPU ULTIMA RATIO                       1                                    Denisa Hamranová                        Právnická fakulta, Univerzita Komenského                             v Bratislave, Slovenská republika              Abstract in original language           Príspevok  sa  zameriava  na  problematiku  rizika  v  právnej  teórii,  pričom           dôraz  je  kladený  na  hospodársku/komerčnú  sféru.  Prípustné  riziko  nie           je v podmienkach Slovenskej republiky vymedzené, naproti tomu právny           systém  Českej  republiky  má  exemplifikatívne  zakotvený  tento  pojem           v  Trestnom  zákonníku.  V  dôsledku  tejto  skutočnosti  sa  autorka  venuje           komparácii  vymedzenia  prípustného  rizika  v  Českej  a  Slovenskej  repub-           like s prelínaním prvkov princípu ultima ratio a zásady subsidiarity trestnej           represie.            Keywords in original language           Prípustné  riziko;  podnikateľské  riziko;  dovolené  riziko;  komerčná  sféra;           princíp ultima ratio.            Abstract           This paper focuses on the issue of the risk of legal theory, with emphasis           on the economic / commercial sector. Tolerable risk is not defined in the           Slovak  Republic,  whereas  the  legal  system  of  the  Czech  Republic  has           embedded this concept in the Criminal Code. As a consequence, the author           deals  with  comparison  of  definition  of  tolerable  risk  in  the  Czech  and           Slovak Republics with an overlap between the elements of the principle           of subsidiarity and the principle of the ultima ratio of criminal repression.              1   Vedecký príspevok vznikol s podporou Agentúry na podporu výskumu a vývoja na zá-              klade grantu APVV-15-0740 Návody a nástroje na efektívnu elimináciu protiprávnych konaní              v spojení s možnou insolvenciou.              98","Problematika rizika v hospodárskej a majetkovej kriminalite s dôrazom na uplatnenie princípu ultima ratio              Keywords             Economic Risk, Tolerable Risk, Commercial Sector, Principle of the ultima ratio.             1  Úvod              Riziko ako určitý abstraktný pojem datujeme od existencie ľudstva, nakoľko             každé rozhodnutie človeka je v určitom zmysle späté aj s rizikom a vytvo-             rením neistoty, ktorá plynie z jeho konania. Výskyt rizika je pomerne obšírny,             pričom  medzi  najčastejšie  oblasti  patrí  verejno-spoločenské,  pracovné             či ekonomické prostredie. Frekventovane sa pojem riziko prelína s pojmom             neistota  najmä  v  hospodárskej,  resp.  ekonomickej  sfére  alebo  v  oblasti             majetkovej kriminality, v rámci ktorých je tento termín užšie špecifikovaný             ako prípustné riziko. Jeho hlavné ťažisko tkvie v tom, že u mnohých činnos-             tiach vyznačujúcich sa vznikom spoločensky pozitívneho následku sa môže             nezámerne vyskytnúť aj určitá kalkulovaná strata v podobe ujmy.             Riziko v sebe nesie viaceré označenia a môžeme do neho zahrnúť napr.             stratu, ktorá nielen vzniká, ale ktorá prekročí aj určitú sumu, stupeň možnosti             vzniku  určitého  javu,  nebezpečenstvo  chybného  rozhodnutia,  odchýlenie             skutočných a očakávaných výsledkov, určitých faktorov, javov, udalostí urči-             tého postupu, druh činnosti, variability možných výsledkov a iné.  Mnohé                                                                      2             podniky  a  organizácie  svoje  konania  podriaďujú  legislatívnemu  rámcu,             v rámci ktorého štát upravuje fungovanie trhovej ekonomiky.              2  Teoretické východiská rizika v komerčnej sfére              Vo všeobecnosti platí premisa, že postih každého rizika v podnikateľskej             sfére nie je možný, nakoľko trestná politika štátu toleruje určitú mieru rizi-             kovosti v podnikateľskej sfére.             Pojem hospodárské riziko je vo všeobecnosti náročné definovať. Z hľadiska             pracovnoprávnych vzťahov vyslovil právno názor Najvyšší súd Českej repub-             liky a definoval hospodárske riziko ako „riziko, které působí jako okolnost vyluču-             jící odpovědnost zaměstnance a je spojené s hospodářskými činnostmi ve výrobě, při nichž             se zaměstnanec dopustil nepatrného přehlédnutí nebo nepozornosti, případně jde o riziko             spojené  s  rutinními  a  opakujícími  se  činnostmi  administrativních  zaměstnanců,  které              2   ŠEBEK, J. Ekonomické a právne aspekty rizika v podnikateľskej činnosti (Manažment rizika).                 Bratislava: Vydavateľstvo Právnickej fakulty UK, 1996, s. 20–21.                                                                            99","NOVÉ JEVY V HOSPODÁŘSKÉ KRIMINALITĚ SE ZAMĚŘENÍM NA KRIMINALITU FINANČNÍ            se stávají v konkrétních situacích a nelze jim i při vynaložení maximálního možného úsilí           zabránit“ , avšak z trestnoprávneho hľadiska absentuje konkrétnejšia definícia.                  3           Podľa Kuchty ide o riziko vznikajúce a uplatňujúce sa pri realizácii hospo-           dárskej činnosti v spoločnosti, najmä ktoré sú možným zdrojom ekonomic-           kých strát, pričom ho členíme na ďalšie podskupiny ako napr. investičné           riziko, obchodné, trhové, menové a pod. 4           3  Prípustné riziko v Trestnom práve              z pohľadu Slovenskej republiky           Na začiatok je dôležité objasniť, že riziko v komerčnej sfére nie je v zákone           č. 300/2005 Z. z. v znení neskorších predpisov (ďalej len ako „Trestný           zákon“)  exaktne  ustanovené.  V  niektorých  odborných  publikáciách           sa takéto riziko radí medzi okolnosti vylučujúce protiprávnosť, konkrétne           do  dovoleného  rizika  upraveného  v  ustanovení  § 27  Trestného  zákona,           s  čím  sa  nestotožňujeme,  nakoľko  uvedené  ustanovenie  je  špecifikované           veľmi úzko a nekorešponduje s cieľom rizika v komerčnej sfére.            § 27           Dovolené riziko                (1) Čin inak trestný nie je trestným činom, ak niekto v súlade s dosiah-                nutým stavom poznania vykonáva spoločensky prospešnú činnosť                v oblasti výroby a výskumu, ak spoločensky prospešný výsledok, ktorý                sa  od  vykonávania  činu  očakáva,  nemožno  dosiahnuť  bez  rizika  ohrozenia                záujmu chráneného týmto zákonom.            Podstata dovoleného rizika ako okolnosti vylučujúcej protiprávnosť spočíva           v tom, že pri skúšaní nových výrobkov, pri prevádzkovaní rizikových techno-           lógií, pri odvracaní nebezpečenstva, ktoré vzniklo vo výrobe alebo výskume,           je v niektorých prípadoch nevyhnutné záujmy chránené Trestným zákonom           vystaviť určitému riziku.            Základom  dovolenej  miery  rizika  je  vlastne  pomer  medzi  charakterom,           rozsahom a pravdepodobnosťou možného negatívneho následku  a charak-           terom,  rozsahom  a  pravdepodobnosťou  očakávaného  spoločensky            3   Primerane pozri rozsudok Najvyššieho súdu Českej republiky zo dňa 18. marca 2009, sp.              zn. 21 Cdo 603/2009.           4   PÚRY, F. a J. KUCHTA. Postih úpadkových deliktů podle nového trestního zákoníku              s přihlédnutím k úpravě přípustného rizika. In: Bulletin advokacie, 2011, č. 9, s.???.              100","Problematika rizika v hospodárskej a majetkovej kriminalite s dôrazom na uplatnenie princípu ultima ratio              prospešného  výsledku.  Pravdepodobnosť  vzniku  škody  však  musí  byť             oveľa menšia ako pravdepodobnosť očakávaného prospešného výsledku.             Samozrejme nikdy nemožno vylúčiť, že nedôjde k vyššej škode, ako bol             očakávaný úžitok (nevyžaduje sa tu zásada proporcionality).             V tejto súvislosti však naša pozornosť nie je zameraná na dovolené riziko             ale riziko, ktoré sa vyskytuje v podnikateľskom prostredí v prípadoch majet-             kových dispozícii s cieľom dosiahnutia ziskov. Šamko takýto stav definoval             ako „riziko, ktoré je právnym poriadkom predpokladané, pretože vyplýva zo samot-             nej podstaty komerčnej sféry“ . Predmetnú okolnosť vylučujúcu protiprávnosť                                   5             ako dovolené riziko v žiadnom prípade nemôžeme stotožňovať s rizikom             v komerčnej sfére. Je tomu tak z dôvodu, že na to, aby mohlo byť ustanove-             nie § 27 Trestného zákona aplikované na čin inak trestný musia byť splnené             nasledovné podmienky:                •  Vzťahuje sa len na oblasť vedy a výskumu (vylúčená podni-                   kateľská  oblasť)  -  dovolené  riziko  je  prípustné  len  vo  výskume                   a výrobe, pričom ich charakter musí byť spôsobilý vyžiadať si potrebu                   riskantného konania.                •  Absencia limitácie subjektom (ktokoľvek)              Výklad pojmu „prípustné riziko“ bol obsiahnutý aj v rozhodnutí Okresného             súdu v Rimavskej Sobote, ktorý konštatoval, že posudzovanie tzv. prípust-             ného  rizika  v  komerčnej  sfére  a  uplatňovanie  princípu  ultima ratio  úzko             súvisí  a  zároveň  sa  prekrýva  s  posudzovaním  povinnej  miery  opatrnosti             osôb  vykonávajúcich  majetkové  dispozície  v  podnikateľských  vzťahoch.                                                                             6             Zároveň súd vyjadril právny názor, že ho nemožno stotožňovať s dovo-             leným rizikom upraveným v § 27 Trestného zákona, ale v komerčnej sfére             ho možno pokladať za výkon práv a povinností podľa § 28 Trestného             zákona.   Obdobný  názor  zdieľa  Kuchta,  ktorý  vyjadril  právny  názor,                     7             že dovolené riziko súvisí i s ďalšími okolnosťami vylučujúcimi protipráv-             nosť činu. Blízky vzťah má k výkonu práv, pričom konštatuje, že dovolené              5   ŠAMKO, P. Trestný čin podvodu. Komentár s judikatúrou. IURAD EDITION, 2012, s. 151.             6   Primerane pozri HAMRANOVÁ, D. Dodržiavanie obvyklej miery opatrnosti a prin-                 cíp  ultima ratio  v  majetkovej  kriminalite.  In:  Zborník  z  medzinárodnej  vedeckej  konferencie                 „BRATISLAVSKÉ PRÁVNICKÉ FÓRUM 2016“, ktorá sa konala v dňoch 21. a 22.                 októbra 2016 na Univerzite Komenského v Bratislave, Právnická fakulta.             7   Rozsudok  Okresného  súdu  Rimavská  Sobota  zo  dňa.  20.  januára  2015,  sp.                 zn. 11 T/81/2013.                                                                           101","NOVÉ JEVY V HOSPODÁŘSKÉ KRIMINALITĚ SE ZAMĚŘENÍM NA KRIMINALITU FINANČNÍ            riziko je ich „speciálním případem, konkretizuje je pro určitou oblast vztahu a ony           mu naopak vtiskuju pečet legálnosti“  .                                      8           Toto určenie je dôležité pre porovnanie s českou úpravou prípustného rizika,           nakoľko česká definícia prípustného rizika pokrýva všetky oblasti rizikovej           činnosti, avšak je limitovaná postavením subjektu vykonávajúceho rizikovú           činnosť. Na druhej strane slovenská úprava dovoleného rizika neobsahuje           limitáciu subjektu rizikovou činnosťou a môže ju svojím spôsobom usku-           točňovať každý, kto má dokonca len všeobecné znalosti v danej činnosti           (napr. amatérsky chemik). 9           Absencia  jeho  zákonnej  úpravy  však  neznamená,  že  by  Trestný  zákon           na  takéto  prípustné  riziko  neprihliadal,  pretože  súčasťou  úpravy  trest-           ného práva hmotného je aj princíp ultima ratio a zásada subsidiarity trestnej           represie, v rámci ktorých sa jej súčasťou stáva aj prípustné riziko. Spoločne           vylučujú trestnoprávny postih v prípadoch, keď vznikne škoda na majetku           právnickej  osoby,  ale dôjde  k  nej  v  konaní,  ktoré  je  pokryté  prípustným           rizikom v komerčnej sfére.           Účelom  podnikania  je  dosiahnutie  zisku,  čo  býva  sprevádzané  rôznymi           majetkovými dispozíciami s menšou alebo väčšou mierou rizika, kde možno           pripustiť  a  tolerovať  aj  prípadné  škody,  ktoré  môžu  právnickej  osobe           vzniknúť.  K  naplneniu  skutkovej  podstaty  trestného  činu  proti  majetku           nestačí formalisticky pojatý výklad ustanovení Trestného zákona, je nutne           brať  na  zreteľ  aj  osobu  páchateľa,  ktorý  je  podnikateľom,  spôsob  jeho           konania, ktoré je upravené nielen výlučne ustanovením Trestného zákona,           ale i  ustanoveniami  napríklad  Obchodného  zákonníka,  Živnostenského           zákona, pričom z povahy obchodnej činnosti vyplýva určitý prvok predvída-           teľnosti, odhadu alebo očakávania, ktorý nemusí byť v podmienkach trhovej           ekonomiky vždy naplnený.           Nemožno vychádzať z domnienky, že každé rizikové podnikanie je podozrivé           a aj trestnoprávne postihnuteľné. Sporné prípady pri posudzovaní prípust-           ného rizika v komerčnej sfére, ktoré sú na „hranici“ medzi občianskoprávnou           a trestnoprávnou zodpovednosťou, bude vždy potrebné posúdiť v zmysle             8   KUCHTA, J. Riziko v pojetí kriminologickém a juristickém. Brno: Masarykova univerzita,              1997, s. 132.           9   Bližšie pozri s. 6.              102","Problematika rizika v hospodárskej a majetkovej kriminalite s dôrazom na uplatnenie princípu ultima ratio              princípu ultima ratio a zásady subsidiarity trestného práva a nevyvodzovať trest-             noprávnu zodpovednosť. Z princípu ultima ratio vyplýva, že ochrana majetko-             vých vzťahov má byť v prvom rade uplatňovaná prostriedkami občianskeho             a obchodného práva a až tam, kde je taká ochrana neúčinná a teda porušenie             súkromnoprávnych vzťahov dosahuje svojou intenzitou zákonom predpokla-             dané nebezpečenstvo, je na mieste uvažovať o trestnoprávnej zodpovednosti. 10              Prípustné riziko v komerčnej sfére má však svoje hranice, pričom prípustným             rizikom  sú  pokryté  len  také  rozhodnutia  oprávneného  orgánu,  ktoré             sú primerané. Ide o zváženie miery pravdepodobnosti zamýšľaného             prospechu a miery pravdepodobnosti neúspechu. Prípustným rizikom             nemôžu  byť  pokryté  konania,  ktorých  podstata  spočíva  v  protiprávnom             konaní (napr. tzv. pyramídové hry, pri ktorých nejde o skutočné podnikanie,             skutočný podnikateľský zámer, ale ide len o spôsob získavania finančných             prostriedkov pod zámienkou ponuky vysokých výnosov). V komerčnej sfére             nemožno do prípustného rizika zahrnúť ani konanie oprávneného orgánu             právnickej osoby s odbornou neznalosťou, nízkou kvalifikovanosťou alebo             schopnosťou konajúcej, keď oprávnený orgán konal rizikovo bez náležitej             opatrnosti v situáciách, keď vedel, že nemá odborné znalosti, schopnosti             alebo kvalifikáciu na zhodnotenie rizikovej operácie, resp. keď si ani nevyži-             adal potrebné informácie o zamýšľanej rizikovej operácii, prípadne riskoval             nie za účelom, aby zisk dosiahla právnická osoba, ale z majetkovej dispozície             chcel alebo dosiahol neoprávnený prospech sám.  11             V  takýchto  prípadoch  nejde  o  prípustné  riziko  právnickej  osoby,  s  ktorej             majetkom  sa  nakladá,  ale ide  o  tzv.  osobné  riziko  tej  fyzickej  osoby,             ktorá v mene právnickej osoby koná a ktorá sa v podstate spolieha len             na náhodu a aj to často na náhodu nereálnu. Konanie podnikateľa, ktoré             ohrozuje alebo narušuje spoločenské záujmy chránené ustanoveniami trestného             práva, nie je už podnikaním, ale trestnou činnosťou a zodpovednosti za takéto             konanie sa páchateľ nemôže zbaviť ani s poukazom na podnikateľské riziko.                 10   K  problematike  princípu  ultima  ratio  primerane  pozri  uznesenie  Ústavného  súdu                 Slovenskej republiky zo dňa 19. februára 2009, sp. zn. IV. ÚS 55/2009. Obdobne nález                 Ústavného súdu Slovenskej republiky zo dňa 14. decembra 2011, sp. zn. I. ÚS 316/2011.             11   Uznesenie Najvyššieho súdu Slovenskej republiky zo dňa 21. apríla 2015, sp. zn. 4 To                 11/2013.                                                                           103","NOVÉ JEVY V HOSPODÁŘSKÉ KRIMINALITĚ SE ZAMĚŘENÍM NA KRIMINALITU FINANČNÍ            Pre úplnosť treba uviesť, že osobné riziko fyzickej osoby konajúcej za práv-           nickú osobu je odlišné od prípustného rizika právnickej osoby. Na základe           uvedeného si dovolíme tvrdiť, že dovolené riziko ≠ riziko v podnikateľskej sfére.            4  Prípustné riziko v trestnom práve z pohľadu Českej republiky           Aktuálnosť  v  prípade  trestnej  zodpovednosti  za  úpadkové  trestné  činy.           V Českej republike je inštitút dovoleného rizika ako okolnosť vylučujúca           protiprávnosť  známy  pod  pojmom  prípustné  riziko.  Do  českej  právnej           úpravy bol zakotvený neskôr, a to až v roku 2009. Dovtedy bolo dovolené           riziko zaradené do tzv. okolností v zákone neuvedených.            § 31           Přípustné riziko                (1) Trestný čin nespáchá, kdo v souladu s dosaženým stavem poznání a informa-                cemi, které měl v době svého rozhodování o dalším postupu, vykonává v rámci                svého zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce společen-                sky prospěšnou činnost,  kterou ohrozí nebo poruší zájem chráněný trest-                ním zákonem, nelze-li společensky prospěšného výsledku dosáhnout jinak           V prvom rade konštatujeme, že prípustné riziko sa vzťahuje sa na akékoľvek           riziko, čo z uvedenej okolnosti vylučujúcej protiprávnosť v Českej republiky           robí všestrannosť.            Hoci  aj  česká  právna  úprava  vyžaduje  konanie  v  súlade  s  dosiahnutým           stavom poznania, nelimituje takéto konanie len na oblasti výroby a výskumu,           ale okruh týchto činností výrazne rozširuje. Dovolené riziko je tak možné           v Českej republike aplikovať na konanie vykonávané v rámci, postavenia,           povolania zamestnania alebo funkcie, ktoré je spoločensky prospešné. Môže           sa teda uplatniť v rôznych oblastiach ľudskej činnosti.            Ide o opak našej právnej úpravy, kde je to možné, ako sme sa už vyššie zmie-           nili, len v rámci výroby a výskumu. Na druhej strane sa česká právna úprava           prípustného  rizika  vyznačuje  limitáciou  subjektu,  čo  znamená,  že  trestný           čin nespácha ten, „kto vykonává v rámci svého zaměstnání, povolání,           postavení nebo funkce společensky prospěšnou činnost“.            V ustanovení § 31 odst. 1 Trestného zákonníka sú teda vymedzené znaky           prípustného  rizika  pre  všetky  druhy  rizík,  pričom  z  daného  ustanovenia           je podľa Púryho možné aj s dôrazom na hospodársku sféru a podnikanie              104","Problematika rizika v hospodárskej a majetkovej kriminalite s dôrazom na uplatnenie princípu ultima ratio              vyvodiť určité formulované podmienky k tomu, aby bolo riziko aplikované             a aby vylučovalo protiprávnosť činu:                •  ide  o  postup  smerujúci  k  dosiahnutiu  spoločensky  prospešného                   výsledku rizikového konania,                •  je  potreba  zachovať  rešpekt  k  záujmom  chráneným  Trestným                   zákonníkom,                •  musí byť zaistená subsidiarita rizikového konania,                •  je nevyhnutné dodržať úmernosť vzťahu medzi ziskom a stratou,                •  je potrebné minimalizovať možné straty a vylúčiť ohrozenie života                   a zdravia bez súhlasu dotknutých osôb,                •  musí byť optimálna informovanosť dotknutých osôb a je potreba                   zachovať postup lege artis,                •  k rizikovému konaniu je oprávnený len subjekt v určitom postavení,                •  je  nevyhnutný  súlad  rizikového  konania  s  požiadavkami  právnych                   noriem,                •  nesmie existovať rozpor rizikového konania s verejným záujmom,                   zásadami ľudskosti a s dobrými mravmi. 12             Za nevyhnutné považujeme zdôrazniť, že dovolené riziko je možné apli-             kovať v prípadoch, kedy právne predpisy takúto rizikovú činnosť v určitej             miere pripúšťajú alebo priamo ju prikazujú. Na dovolené riziko sa neprihli-             adne, ak je riziková činnosť v rozpore s konkrétnym, resp. lex specialis pred-             pisom.  V  dôsledku  uvedeného  u  niektorých  právnych  predpisov  nastáva             obmedzenie využitia dovoleného rizika, pretože výkon rizikových činností             podľa  zvláštnych  právnych  predpisov  na  Slovensku  nespadá  pod  inštitút             dovoleného rizika, ale pod výkon práva a povinnosti (§ 28 Trestný zákon).             Na  základe  uvedenej  skutočnosti  Burda  konštatuje  zníženie  praktického             významu  dovoleného  rizika  preto,  že  prevažná  časť  rizikových  činností,             prevažne vo výrobe a výskume je upravená zvláštnymi právnymi predpismi. 13             Na tomto mieste by sme chceli uviesť, že v určitých prípadoch môžeme pod             prípustné  riziko  subsumovať  riziko  v  komerčnej  sfére,  nakoľko  uvedené             podmienky  sa  líšia  od  podmienok  dovoleného  rizika  na  našom  území             vo viacerých oblastiach.              12   PÚRY, F. Úpadkové trestné činy v České republice. Praha: C.H.Beck, 2015, s. 36–37.             13   BURDA, E., J. ČENTÉŠ, J. KOLESÁR, J. ZÁHORA a kol. Trestný zákon. Všeobecná časť.                 Komentár. I. diel. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 231.                                                                           105","NOVÉ JEVY V HOSPODÁŘSKÉ KRIMINALITĚ SE ZAMĚŘENÍM NA KRIMINALITU FINANČNÍ             4.1  Obvyklé podnikateľské riziko           Podnikanie so sebou vždy nesie určitú mieru rizika, ktorá je ovplyvňovaná           mnohými  faktormi,  ktoré  podnikateľ  musí  frekventovane  vyhodnocovať           a posudzovať tak, aby podstúpená miera rizika bola únosná a neohrozujúca           podnikateľa samotného a podstatu jeho podnikania.           Trestný  zákonník  operuje  tiež  s  pojmom  „obvyklé  podnikateľské  riziko“,           pričom jeho prekročením je možné naplniť skutkovú podstatu trestného           činu spôsobenia úpadku podľa § 224 odst. 1 písm. e) Trestného zákonníka           (učiní nad rámec obvyklého podnikatelského rizika). Všeobecne sa teda pripúšťa           existencia  imanentného  rizika  v  podnikaní,  najmä  v  oblasti  úpadkových           trestných činov, čím dal zákonodarca v Českej republike najavo, že takéto           riziko v uvedených prípadoch toleruje.           Na základe uvedeného je nepochybné, že Trestný zákonník využíva dvojakú           terminológiu korelujúcu s rizikom a to pojem „prípustné riziko“ a „obvyklé           podnikateľské  riziko“.  Na  druhej  strane  však  odborná  literatúra  ani  dôvo-           dová  správa  k  Trestnému  zákonníku  neuvádza  rozdiel  medzi  uvedenými           pojmami, na základe čoho sa domnievame, že ide o výrazný deficit v legisla-           tívnej oblasti.            § 224           Způsobení úpadku                (1) Kdo, byť i z hrubé nedbalosti, si přivodí úpadek tím, že                a) činí vydání hrubě nepřiměřená svým majetkovým poměrům,                b) spravuje svůj majetek způsobem, který neodpovídá zákonem mu uloženým                nebo smluvně převzatým povinnostem nebo je s nimi v hrubém nepoměru,                c) užívá poskytnutý úvěr v rozporu nebo hrubém nepoměru s jeho účelem,                d) poskytuje ze svého majetku půjčky nebo úvěry jiným osobám, ač to je v hrubém                nepoměru k jeho majetkovým poměrům, nebo                e) učiní nad rámec obvyklého podnikatelského rizika obchod                nebo  operaci,  která  nenáleží  k  jeho  pravidelné  podnikatel-                ské činnosti nebo je v hrubém nepoměru k jeho majetkovým                poměrům.           Zo zákonnej dikcie uvedeného ustanovenia vyplýva, že za prekročenie rámca           obvyklého  podnikateľského  rizika  sa  považuje  realizácia  obchodu  alebo              106","Problematika rizika v hospodárskej a majetkovej kriminalite s dôrazom na uplatnenie princípu ultima ratio              operácie  mimo  pravidelnú  podnikateľskú  činnosť  alebo  ak  ide  o  hrubý             nepomer takéhoto obchodu či operácie k majetkovým pomerom prísluš-             ného podnikateľa. Ide o alternatívne možnosti.             K uvedenej problematike vyslovil právny názor Najvyšší súd Českej repub-             liky,  ktorý  konštatuje,  „že  hrubý  nepoměr  k  majetkovým  poměrům  pachatele  při             překročení rámce obvyklého podnikatelského rizika ve smyslu § 256c odst. 1 písm. e) tr.             zák., ale i § 224 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku je nutno posoudit na základě porovnání             povahy a finanční náročnosti obchodu nebo operace v závislosti na jejím organizačním             i materiálním zabezpečení ze strany dodavatele včetně jeho personálních, materiálních             (např. dopravní, strojní a jiné vybavení) a finančních prostředků nutných pro realizaci             takového obchodu nebo operace na straně jedné a jejího finančního krytí a nutné součin-             nosti ze strany odběratele na straně druhé, což zahrnuje zejména dohodnutý způsob             financování a potřebné spolupráce ze strany odběratele v průběhu realizace (např. vypla-             cení finanční zálohy na počátku realizace, další financování jednotlivých etap, zajišťo-             vání a financování víceprací, předání díla a vypořádávání případných reklamací apod.).             Z hlediska závěru o hrubém nepoměru v tomto smyslu záleží jen na skutečném výsledném             poměru vzájemného srovnání těchto veličin“. 14             Obvyklé  podnikateľské  riziko  však  nemôže  samo  o  sebe  plniť  podm-             ienky prípustného rizika, nakoľko účelom prípustného rizika je vylučovať             protiprávnosť činu, ktoré nemôže byť dosiahnuté pri zákonom schválenej             činnosti. Otázkou zostáva, akú úlohu má samotná miera podnikateľského             rizika, kde Trestný zákonník používa pojem obvyklosti, pričom by malo byť             predpokladané, že časť konania pri prekročení tejto medze by mohla spadať             práve pod všeobecnú definíciu prípustného rizika, z čoho by následné nebolo             možné vyvodiť vzťah nadradenosti pojmu prípustné riziko pojmu podni-             kateľské riziko. Vzhľadom k tomu, že požiadavka protiprávnosti odkazuje             i na normy mimo trestného práva, bude nutné nahliadať aj do obchodno-             právnej oblasti a brať v úvahu aj predpisy nižšej právnej sily.             Zastávame názor, že uvedený pojem je najbližší k pojmu prípustné riziko             v komerčnej sfére, ktoré sa využíva na území Slovenskej republiky.                  14   Uznesenie Najvyššieho súdu Českej republiky zo dňa 8. februára 2012, sp. zn. 5 Tdo                 1440/2011.                                                                           107","NOVÉ JEVY V HOSPODÁŘSKÉ KRIMINALITĚ SE ZAMĚŘENÍM NA KRIMINALITU FINANČNÍ            5  Záver           Na  podklade  uvedených  skutočností  možno  konštatovať,  že  legislatívny           pojem  „riziko  v  komerčnej  sfére/podnikateľskej  sfére“  nie  je  de  lege ani           de facto vymedzený v teórii práva na území Slovenskej a Českej republiky.           Slovenská  legislatíva  vymedzuje  len  tzv.  dovolené  riziko,  čo  však  nemá           žiadnu relevanciu pre podnikateľské prostredie, nakoľko je uvedená okol-           nosť vylučujúca protiprávnosť výrazne obmedzená len pre oblasť výskumu           a vedy. Preto sa na tzv. riziko v komerčnej sfére prihliada len spolu v spojení           s princípom ultima ratio a zásadou subsidiarity.           V Českej republike naopak síce majú vymedzené prípustné riziko pre všetky           oblasti, z čoho vyplýva, že aj riziko v podnikateľskej sfére môže byť subsu-           mované pod prípustné riziko.           Existencia  pojmu  rizika  v  komerčnej  sfére  je  faktom,  na  ktorý  by  mala           súčasná  prax,  ako  aj  teória  práva  reagovať,  avšak  môžeme  len  potvrdiť           výrazný nedostatok v podobe absencie konštantnej a ustálenej judikatúry.           Pre  úplnosť  na  záver  dodávame,  že  terminológia  vyššie  uvedených  rizík           sa v praxi frekventovane zamieňa, pričom sme toho názoru, že dovolené           riziko ≠ prípustné riziko ≠ riziko v podnikateľskej sfére ≠ obvyklé           podnikateľské riziko.           Nami uvedenú premisu názorne demonštrujeme na tabuľke:           Dovolené riziko  Prípustné riziko Obvyklé      Riziko v komerčnej/                                        podnikateľské riziko  podnikateľskej sfére           okolnosť vylučujúca okolnosť   pojem uvedený v § 224  právnou terminológiou           protiprávnosť činu vylučujúca   odst. 1 písm. e)   nevymedzený pojem                          protiprávnosť   Trestného zákonníka  chýba konštantná                          činu                            judikatúra           oblasť         všetky oblasti  hospodárska oblasť  hospodárska           vedy/výskumu                                   oblasť           SR             ČR            ČR                SR           vylúčené       možné         vo vzťahu         v komerčnej sfére           subsumovať riziko  subsumovať   k prípustnému riziku   ho možno subsumovať           v podnikateľskej   obvyklé   ide o špeciálny pojem  pod výkon práv           sfére          podnikateľské                   a povinností podľa § 28                          riziko                          Trestného zákona             Tab. 1 Porovnanie predmetných rizík v zmysle názorného poukázania             na jednotlivé rozdiely 15            15   Vytvorené a spracované autorom.             108","Problematika rizika v hospodárskej a majetkovej kriminalite s dôrazom na uplatnenie princípu ultima ratio              Literature:             BURDA, E., J. ČENTÉŠ, J. KOLESÁR, J. ZÁHORA, J. a kol. Trestný zákon.                Všeobecná časť. Komentár. I. diel. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2010, 1106 s.                ISBN 978-80-7400-324-0.             HAMRANOVÁ, D. Dodržiavanie obvyklej miery opatrnosti a princíp ultima                ratio v majetkovej kriminalite. In: Zborník z medzinárodnej vedeckej konferen-                cie „BRATISLAVSKÉ PRÁVNICKÉ FÓRUM 2016“, ktorá sa konala                v dňoch 21. a 22. októbra 2016 na Univerzite Komenského v Bratislave,                Právnická fakulta. ISBN 978-80-7160-430-3.              KUCHTA, J. Riziko v pojetí kriminologickém a juristickém. Brno: Masarykova                univerzita v Brne, 1997, 167 s. ISBN 80-210-1682-5.              ŠAMKO, P. Trestný čin podvodu. Komentár s judikatúrou. IURAD EDITION,                2012, 312 s. ISBN 978-80-8078-553-6.              ŠEBEK, J. Ekonomické a právne aspekty rizika v podnikateľskej činnosti (Manažment                rizika).  Bratislava:  Vydavateľstvo  Právnickej  fakulty  UK,  1996,  125 s.                ISBN 80-7160-019-9.              PÚRY, F. Úpadkové trestné činy v České republice, Praha: C. H. Beck, 2015, 216 s.                ISBN 978-80-7400-293-9.              KUCHTA, J., PÚRY F. Postih úpadkových deliktů podle nového trestního                zákoníku s přihlédnutím k úpravě přípustného rizika. In: Bulletin advoka-                cie, Praha: ČAK v agentuře Impact, s r.o., 2011, roč. 2011, č. 9, s. 13–25.                ISSN 1210-6348.              KUCHTA, J. Riziko v pojetí kriminologickém a juristickém. Brno: Masarykova                univerzita, 1997, 168 s. ISBN 80-210-1682-5.              Contact – email             d.hamranova@gmail.com                                                                                       109","NOVÉ JEVY V HOSPODÁŘSKÉ KRIMINALITĚ SE ZAMĚŘENÍM NA KRIMINALITU FINANČNÍ                    SAMOPRANIE ŠPINAVÝCH PEŇAZÍ                                    Michaela Machová                  Právnická fakulta, Masarykova univerzita, Česká republika;                 Advokátska kancelária MAPLE \& FISH, Slovenská republika             Abstract in original language           Tento článok analyzuje otázku samoprania špinavých peňazí v slovenskej           a českej trestno-právnej úprave a judikatúre, ktoré k nej pristupujú veľmi           podobne a to tak, že obe ho postihujú. Článok nastoľuje otázku potreby           a nesúladu postihovania samoprania špinavých peňazí v slovenskej a českej           právnej úprave so základnými zásadami trestného práva (napr. ne bis in idem,           nemo tenetur se ipsum accusare), čo naráža na odpor vplyvom vychádza-           júcim z európskeho a medzinárodného rámca na boj proti praniu špina-           vých peňazí. Článok dospieva k záveru, že súčasná právna úprava a chápanie           samoprania špinavých peňazí nie sú jednoznačné, ani dostatočne prepraco-           vané a odporúča návrhy de lege ferenda.           Keywords in original language            Samopranie špinavých peňazí; subjekt legalizácie príjmov/ výnosov z trestnej           činnosti; odporúčania FATF; Finančná akčná skupina; ne bis in idem.            Abstract           This contribution analyzes the issue of self-money laundering in Slovak and           Czech criminal legislation and jurisprudence (case law), also both countries           have a similar approach to this issue, thus both countries criminalize it. The           contribution raises the questions of need and discrepancy of criminalizing           self-money  laundering  in  Slovak  and  Czech  criminal  legislation  with  the           fundamental principles of criminal law (for example: ne bis in idem, nemo           tenetur se ipsum accusare), which meets with the oposition of influence           resulting from European  and international framework to combat money           laundering.  The  contribution  concludes,  that  the  current  legislation  and           understanding  of  self-money  laundering  is  not  clear  and  not  sufficiently           sophisticated and it recommends a proposals de lege ferenda.               110","Samopranie špinavých peňazí              Keywords             Self-money  Laundering;  Subject  of  the  Legalization  of  Income  from             Criminal  Activities;  the  FATF  Recommendations;  Financial  Action  Task             Force; ne bis in idem.              1  Úvod              Pranie špinavých peňazí, slovensky a česky nazývané legalizácia príjmov/             výnosov z trestnej činnosti predstavuje závažný celosvetový problém, najmä             v rovine ekonomickej a trestno-právnej. Prostredníctvom tohto trestného             činu sú premieňané ilegálne príjmy/ výnosy pochádzajúce z trestnej činnosti             na  legálne  (sa  javiace).  Zaujímavá  je  podstata  samotného  trestného  činu             legalizácie príjmov/ výnosov z trestnej činnosti, keďže na naplnenie znakov             skutkovej podstaty sa vyžaduje spáchanie predošlého (predikatívneho, hlav-             ného) trestného činu, z ktorého príjmy sa majú následne legalizovať týmto             trestným činom.             Jedna  z  otázok,  ktorá  v  súvislosti  s  konštrukciou  tohto  trestného  činu             vyvstáva, je tzv. samopranie špinavých peňazí, t. z. či páchateľ predikatív-             neho trestného činu je/ by mal byť súbežne trestne zodpovedný za následný             trestný čin prania špinavých peňazí? K tomu sa viaže otázka, že čo je možné             s príjmom z trestnej činnosti vôbec urobiť iné, ako ho zlegalizovať, prípadne             použiť na ďalšiu trestnú činnosť?             V  tomto  článku sa  zameriame  na  analýzu  vnútroštátnej  trestno-právnej             úpravy a judikatúry v Slovenskej a Českej republike v otázke samoprania             špinavých peňazí, ktorá je v oboch krajinách veľmi podobná. Načrtneme             vplyvy a odporúčania z medzinárodného a európskeho rámca na boj proti             praniu  špinavých  peňazí.  Poukážeme  na  súlad  alebo  rozpornosť  súčasne             nastavenej právnej úpravy tzv. samo-legalizácie príjmov/ výnosov z trestnej             činnosti so základnými princípmi trestného práva a v závere sa pokúsime             naformulovať odporúčania de lege ferenda.             2  Medzinárodné a európske požiadavky                 na kriminalizáciu samoprania špinavých peňazí              V prvom rade je potrebné uviesť, že právna úprava na boj proti praniu             špinavých peňazí vychádza z medzinárodných a európskych dokumentov,                                                                            111","NOVÉ JEVY V HOSPODÁŘSKÉ KRIMINALITĚ SE ZAMĚŘENÍM NA KRIMINALITU FINANČNÍ            preto je ako prvé vhodné analyzovať východiská kriminalizácie samoprania           špinavých peňazí z týchto dokumentov.           Z hľadiska medzinárodných štandardov na boj proti praniu špinavých peňazí           a  financovaniu  terorizmu  a  ich  rozširovaniu  nazývaných  aj  Odporúčania           Finančnej akčnej skupiny (ďalej len „Odporúčania FATF“) , ktoré predstavujú                                                           1           jeden z prvých a základných dokumentov na boj proti praniu špinavých peňazí           vôbec, možno považovať odporúčanie na úpravu kriminalizácie samoprania           špinavých peňazí vo vnútroštátnych právnych poriadkoch za vcelku vhodnú           a liberálnu. Odporúčania FATF uvádzajú, že štáty môžu prijať takú úpravu           trestného  činu  prania  špinavých  peňazí,  že  tento  sa  nevzťahuje  na  osoby,           ktoré spáchali predikatívny trestný čin, ak je to vyžadované základnými zása-           dami  vnútroštátneho  práva.  Z  uvedeného  vyplýva,  že  Odporúčania  FATF           rešpektujú základné princípy právnych poriadkov jednotlivých štátov, a teda           kriminalizácia samoprania špinavých peňazí nemusí byť výslovne upravená           ako samostatný trestný čin, hoci kriminalizáciu samoprania špinavých peňazí           by vo vnútroštátnych právnych poriadkoch privítali.           Aktuálny základný dokument Európskej únie na boj proti praniu špinavých           peňazí: Štvrtá smernicu č. 2015/849 o predchádzaní využívaniu finančného           systému  na  účely  prania  špinavých  peňazí  alebo  financovania  terorizmu           sa k samopraniu nevyjadruje, je zameraná skôr na prevenciu a na mimo-           -trestnú oblasť regulácie boja proti praniu špinavých peňazí.  Boj proti praniu                                                            2           špinavých peňazí na úrovni Európskej únie si osvojuje a preberá východiská           kriminalizácie samoprania špinavých peňazí už z predošlých medzinárod-           ných dokumentov, ako sú napr. spomínané Odporúčania FATF.           Celkový trend a vplyv vysielajúci z európskej a nadnárodnej úrovne v tejto otázke           je za postihovanie samoprania špinavých peňazí. Koniec koncov, celkovo trend           v oblasti boja proti praniu špinavých peňazí je neustále sprísňujúci sa.             1   Odporúčania Finančnej akčnej skupiny (FATF): Medzinárodné štandardy na boj proti              praniu špinavých peňazí a financovaniu terorizmu a ich rozširovaniu [online]. Február              2012, s. 34 [cit. 19. 2. 2017]. Dostupné na internete: <http://www.fatf-gafi.org/media/              fatf/documents/recommendations/pdfs/FATF_Recommendations.pdf>.           2   Smernica Európskeho parlamentu a Rady (EÚ) 2015/849 z 20. mája 2015 o predchádza-              ní využívaniu finančného systému na účely prania špinavých peňazí alebo financovania              terorizmu, ktorou sa mení nariadenie Európskeho parlamentu a Rady (EÚ) č. 648/2012              a zrušuje smernica Európskeho parlamentu a Rady 2005/60/ES a smernica Komisie              2006/70/ES.              112","Samopranie špinavých peňazí              3  Slovenská trestno-právna úprava             V slovenskom zákone č. 300/2005 Z. z. Trestný zákon v znení neskorších             predpisov (ďalej len „Trestný zákon“ alebo „TZ“) je upravená legalizácia             príjmu z trestnej činnosti v ustanovení § 233 ods.1 takto:                „Kto príjem alebo vec pochádzajúcu z trestnej činnosti, v úmysle zatajiť                existenciu takého príjmu alebo veci, zakryť ich pôvod v trestnej činnosti,                ich určenie či použitie na spáchanie trestného činu, zmariť ich zaistenie                na účely trestného konania alebo ich prepadnutie alebo zhabanie,                a)  prevedie na seba alebo iného, požičia, vypožičia, prevedie v banke                   alebo v pobočke zahraničnej banky, dovezie, prevezie, privezie, pre-                   miestni, prenajme alebo inak sebe alebo inému zadováži, alebo                b)  drží, uschováva, ukrýva, užíva, spotrebuje, zničí, zmení alebo poškodí,                potrestá sa odňatím slobody na dva roky až päť rokov.“             Z  uvedeného  znenia  skutkovej  podstaty  vyplýva,  že  subjekt  je  označený             slovom „kto“, čo naznačuje, že ide o všeobecný subjekt (fyzická aj práv-             nická osoba) a nižšie je uvedené „na seba alebo iného prevedie, inak sebe             alebo inému zadováži“, z čoho podľa môjho názoru nie je jednoznačné,             či sa postihuje aj samopranie špinavých peňazí. No v slovenskej právnickej             obci je otázka samoprania špinavých peňazí pomerne jasná a to, že samo-             pranie je možné a trestne postihnuteľné. Teda spáchanie trestného činu lega-             lizácie príjmu z trestnej činnosti je možné buď páchateľom predikatívneho             trestného činu, alebo aj iným páchateľom. 3             To  isté  potvrdzuje  aj  judikatúra  slovenských  súdov,  napr.  uznesenie             Najvyššieho  súdu  Slovenskej  republiky  sp.  zn.  3Tdo/7/2012  zo  dňa             18. 04. 2012, v ktorom sa uvádza: „Slovo „kto“ v skutkovej podstate trest-             ného činu legalizácie príjmu z trestnej činnosti podľa § 233 TZ označuje             všeobecný subjekt, takže páchateľom môže byť každý, vrátane páchateľa             trestného činu, ktorým bola táto vec (príjem) získaná.“ 4             Názorovosť  v  skúmanej  oblasti  sa  veľmi  nelíši  ani  v  teórii,  ani  v  praxi,             pričom však nie je ani podložená dostatočným zdôvodnením. Mám za to,              3   Viď ČENTÉŠ, J. et al. Trestný zákon: Veľký komentár. Bratislava: Eurokódex, 2013, s. 234.                 ISBN 978-80-8155-020-1.             4   Uznesenie  Najvyššieho  súdu  Slovenskej  republiky  sp.  zn.  3Tdo/7/2012  zo  dňa                 18. 04. 2012.                                                                           113","NOVÉ JEVY V HOSPODÁŘSKÉ KRIMINALITĚ SE ZAMĚŘENÍM NA KRIMINALITU FINANČNÍ            že jazykový výklad slova „kto“ zahŕňajúci každého páchateľa, teda aj pácha-           teľa predikatívneho trestného činu je plytký a je potrebné túto argumentáciu           prehĺbiť s dôrazom na dodržiavanie základných princípov trestného práva           tak, ako bude rozobraté nižšie.           4  Česká trestno-právna úprava            Český zákon č. 40/2009 Sb. trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů           (ďalej len „Trestní zákoník“ alebo „TrZ“) upravuje v ustanovení § 216 ods. 1           trestný čin legalizácie výnosov z trestnej činnosti nasledovne:             „Kdo zastírá původ nebo jinak usiluje, aby bylo podstatně ztíženo nebo             znemožněno zjištění původu             a)  věci, která byla získána trestným činem spáchaným na území České                republiky nebo v cizině, nebo jako odměna za něj, nebo             b)  věci, která byla opatřena za věc uvedenou v písmenu a), nebo             kdo jinému spáchání takového činu umožní nebo se ke spáchání tako-             vého činu spolčí,             bude  potrestán  odnětím  svobody  až  na  čtyři  léta,  peněžitým  trestem,             zákazem  činnosti  nebo  propadnutím  věci;  spáchá-li  však  takový  čin             ve vztahu k věci, která pochází z trestného činu, na který zákon stanoví             trest mírnější, bude potrestán tímto trestem mírnějším.“            Z vyššie uvedeného znenia skutkových podstát je podobne možno vidieť           označenie  subjektu  slovom  „kto“  v  prvej  skutkovej  podstate,  z  čoho           možno  dedukovať  všeobecný  subjekt  (fyzická  aj  právnická  osoba)  zahŕ-           ňajúci  aj  páchateľa  predikatívneho  trestného  činu,  keďže  v  druhej  skut-           kovej podstate je uvedené „inému umožní“, čo evokuje vylúčenie možnosti           postihu  tzv.  samoprania.   Tento  jazykový  výklad  nie  je  však  najpresnejší                                5           a medzi českými odborníkmi je viacero názorov na jeho výklad (ako uvádza           napr. Bruna). 6           V  prípade  ustanovenia  § 217  TrZ,  v  ktorom  je  upravená  nedbanlivostná           forma  legalizácie  výnosov  z  trestnej  činnosti,  páchateľ  legalizácie  musí           z nedbanlivosti umožniť zastretie/zistenie pôvodu veci získanej z trestnej             5   ŠÁMAL, P. Trestní zákoník: Komentář. 2. vyd., Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2156 a nasl.              ISBN 978-80-7400-428-5.           6   BRUNA, E. K diskusi o subjektu trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti. In:              Bulletin advokacie, č. 5/2015, s. 25 a nasl.              114","Samopranie špinavých peňazí              činnosti inému, teda nemôže ísť o totožného páchateľa s páchateľom predi-             katívneho trestného činu.  Samopranie je v tomto prípade logicky vylúčené.                                   7             Subjekt  nedbanlivostného  trestného  činu  legalizácie  výnosov  z  trestnej             činnosti nie je vo výklade ani aplikácii problematický.             Napriek nie najjednoznačnejšej úprave subjektu trestného činu legalizácie             výnosov z trestnej činnosti podľa ust. § 216 TrZ, judikatúra, ktorá dopĺňa             výklad právnej úpravy, tiež potvrdzuje možnosť postihu samoprania. V zmysle             uznesenia  Nejvyššího  soudu  České  republiky  sp.  zn.  11Tdo/652/2008             zo  dňa  08.  07.  2008  sa  uvádza:  „  Namítl-li  dále  obviněný,  že  zakrýval             spáchání jím dokonaného trestného činu a za této situace je nepřípustné,             aby byl nucen pohrůžkou trestu k vlastnímu doznání, je možno obecně říci,             že první skutkovou podstatu trestného činu podle § 252a odst. 1 tr. zák.             může naplnit jak osoba, která sama spáchala hlavní trestný čin, tak i jiná             osoba,  od  pachatele  hlavního  trestného  činu  odlišná.  V  prvním  případě             bude za splnění všech zákonných podmínek pachatel trestně odpovědný jak             za hlavní trestný čin, tak i za trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti             podle § 252a tr. zák. Podle názoru Nejvyššího soudu nelze v tomto stavu             spatřovat  nucení  k  sebeobviňování,  jak  naznačuje  obviněný.  Ustanovení             § 252a tr. zák. v sobě totiž neobsahuje povinnost doznat se ke spáchání             předchozí trestné činnosti, ale jeho cílem je postihnout jednání, které nava-             zuje na předchozí trestnou činnost stejné či jiné osoby, přičemž toto (další)             jednání spočívá právě v legalizaci věcí nebo jiného majetkového prospěchu             (jiných majetkových hodnot), které byly předtím získány trestným činem.             Citované ustanovení tedy v sobě obsahuje pouze zákaz takového jednání.             Vzhledem k uvedenému posoudil Nejvyšší soud i tuto námitku obviněného             jako zjevně neopodstatněnou.“             Nedokonalá úprava a výklad samoprania špinavých peňazí však neostávajú             v Českej republike úplne opomenuté a veľmi správne a podrobne upozor-             nili  na  túto  problematiku  odborníci,  ako  napr.  Pelc ,  či  Bruna .  Nižšie,                                                            8                                                                     9             7   ŠÁMAL,  P.  Trestní  zákoník:  Komentář.  2.  vyd.,  Praha:  C. H. Beck,  2012,  s. 2166.                 ISBN 978-80-7400-428-5.             8   Bližšie pozri: PELC, V. Subjekt trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti. In:                 Kriminalistika, č. 2/2013, s. 114–122.             9   Bližšie pozri: BRUNA, E. K diskusi o subjektu trestného činu legalizace výnosů z trest-                 né činnosti. In: Bulletin advokacie, č. 5/2015, s. 25 a nasl.                                                                           115","NOVÉ JEVY V HOSPODÁŘSKÉ KRIMINALITĚ SE ZAMĚŘENÍM NA KRIMINALITU FINANČNÍ            aj v zmysle článkov uvedených autorov, bližšie rozoberieme problematiku           samoprania  špinavých  peňazí  narážajúcu  na  niektoré  základné  princípy,           či logické výklady.            5  Zamyslenie sa nad súčasnou trestno-právnou úpravou              a aplikáciou samoprania špinavých peňazí            Základnou otázkou týkajúcou sa páchateľstva trestného činu prania špina-           vých peňazí je to, či v prípade, že trestný čin prania špinavých peňazí a predi-           katívny  trestný  čin  je  spáchaný  tou  istou  osobou,  je  možné  vyvodzovať           a uplatňovať trestnú zodpovednosť voči páchateľovi za oba trestné činy           zároveň (išlo by o prípad viacčinného súbehu). 10           Formulácie oboch právnych úprav trestných činov prania špinavých peňazí           obsahujú pojmy „kto“ a „kto inému“, na základe čoho je v teórii i praxi           jazykovým výkladom odôvodnený všeobecný subjekt, teda, že páchateľom           prania špinavých peňazí môže byť ktokoľvek, aj páchateľ predikatívneho           trestného  činu.  Bruna  dokonca  hovorí  o  mlčaní  zákona,  teda  že  pokiaľ           by zákonodarca zamýšľal postihovať aj situácie samoprania, nič mu nebráni           výslovne to v zákone vyjadriť.  S takýmto formalistickým odôvodnením                                     11           možného postihovania samoprania špinavých peňazí sa nemožno stotožniť           a  jazykový  výklad  je  potrebné  podporiť  aj  výkladom  logickým,  systema-           tickým, či teleologickým.           Ďalšou zásadou svedčiacou za postihovanie samoprania špinavých peňazí           je zásada, že páchateľa je potrebné postihnúť za všetky v úvahu prichá-           dzajúce  ustanovenia  Trestného  zákona/  Trestního  zákoníka  (všetkými           možnými  trestnoprávnymi  prostriedkami),  čo  zmieňuje  Nett,  Bruna.                                                                         12           Zároveň je však potrebné uviesť, že poznáme napr. faktickú konzumpciu                                                                         13           skutkových podstát (kde závažnejšia spravidla konzumuje menej závažnú),           poznáme  tiež  tzv.  konanie  post  factum,  za  čo  sa  považuje  nutná  krimi-            10   PELC, V. Subjekt trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti. In: Kriminalistika,              č. 2/2013, s. 114.           11   BRUNA, E. K diskusi o subjektu trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti. In:              Bulletin advokacie, č. 5/2015, s. 25 a nasl.           12   BRUNA, E. K diskusi o subjektu trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti. In:              Bulletin advokacie, č. 5/2015, s. 25 a nasl.           13   KRATOCHVÍL, V. et al. Trestní právo hmotné: Obecná část. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012,              s. 403 a nasl. ISBN 978-80-7179-082-2.              116","Samopranie špinavých peňazí              nálna činnosť nasledujúca po spáchaní trestného činu, ktorá je obsiahnutá             v zodpovednosti za predchádzajúci čin. Už samotná povaha prania špina-             vých peňazí sa javí ako následná trestná činnosť, dokonca možno povedať,             že je to až tzv. nutnosť pri vygenerovaní zisku z trestnej činnosti. Teoreticky             každý príjem/ výnos pochádzajúci z trestnej činnosti je z pohľadu pácha-             teľa  potrebné  zlegalizovať,  prípadne  použiť  na  ďalšiu  trestnú  činnosť.             Pranie špinavých peňazí by malo byť skúmané pri každej trestnej činnosti,             z ktorej príjem/ výnos vzíde. Koniec koncov, uvedené potvrdzuje aj trestné             právo procesné, kde napr. v slovenskom právnom poriadku existuje povin-             nosť  orgánov  činných  v  trestnom  konaní  dokazovať  príjmy  z  trestnej             činnosti a prostriedky na jej spáchanie, ich umiestnenie, povahu, stav a cenu             (ust. § 119 zákona č. 301/2005 Z. z. Trestný poriadok v znení neskorších             predpisov). Český zákon č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (trestní             řád),  ve  znění  pozdějších  předpisů  nekonkretizuje  povinnosť  dokazovať             výnosy  z  trestnej  činnosti,  ale skôr  všeobecne  dokazovať  –  podstatné             okolnosti majúce vplyv na posúdenie povahy a závažnosti činu, umožňu-             júce stanovenie následkov, a pod. (ust. § 89). Vzhľadom na uvedené, sa javí             nelogické postihovať následnú trestnú činnosť po spáchaní trestného činu             -  samostatným  trestným  činom,  zároveň  táto  následná  činnosť  sa  viaže             k množstvu hlavných trestných činov. Okrem iného, výsledky objasňovania             trestného činu prania špinavých peňazí sú také, že tento je prevažne posti-             hovaný v súvislosti s trestným činom krádeže motorového vozidla, pričom             všeobecne je odhadovaná vysoká latencia (cca 4násobná) odhaľovania trest-             ného činu legalizácie príjmov/ výnosov z trestnej činnosti.             V opozícii vyššie uvedenej zásady - potreby postihnutia páchateľa za všetky             v úvahu prichádzajúce ustanovenia Trestného zákona/ Trestního zákoníka             sa nachádza zásada ne bis in idem, t. z. že nikto nesmie byť stíhaný opätovne             za ten istý skutok.  Pričom, kebyže v danom prípade išlo o viacčinný súbeh,                            14             tak nemožno hovoriť o porušení zásady ne bis in idem.             Podobne  zásada  nemo  tenetur  se  ipsum  accusare  znamenajúca  zákaz             nútenia k sebaobviňovaniu  nie je úplne v súlade s možnosťou postihovania                                    15             14   ŠÁMAL, P., J. MUSIL, J. KUCHTA et al. Trestní právo procesní. 4. vyd., Praha: C. H. Beck,                 2013, s. 73. ISBN 978-80-7400-496-4.             15   ŠÁMAL, P., J. MUSIL, J. KUCHTA et al. Trestní právo procesní. 4. vyd., Praha: C. H. Beck,                 2013, s. 306, ISBN 978-80-7400-496-4.                                                                           117","NOVÉ JEVY V HOSPODÁŘSKÉ KRIMINALITĚ SE ZAMĚŘENÍM NA KRIMINALITU FINANČNÍ            samoprania špinavých peňazí. V danom prípade hovoríme o tzv. nepriamej           podobe   tejto  zásady,  teda  do  konfliktu  sa  dostáva  nutnosť  vykonania                 16           následnej  trestnej  činnosti  akejkoľvek  predchádzajúcej  trestnej  činnosti           generujúcej  výnosy  (napr.  vyprať  špinavé  peniaze)  s  prevenciou  trestnej           činnosti a nezlegalizovaním príjmov/ výnosov z trestnej činnosti. Pričom           pre páchateľa je prirodzené, že výnosy z trestnej činnosti potrebuje zlegali-           zovať, t. j. ako keby dokončiť trestnú činnosť.           Okrem iného pranie špinavých peňazí je radené medzi formy trestnej súčin-           nosti, čo by nemalo byť postihované samostatným trestným činom, pokiaľ           existuje hlavný trestný čin spáchaný tou istou osobou (faktická konzumupcia           skutkových podstát ).                           17           6  Záver            Hoci sa v Slovenskej republike o tomto probléme nehovorí vôbec a v Českej           republike zriedkavo, nepochybne ide o zaujímavú tému na diskusiu. V zmysle           vyššie uvedeného, ako aj článkov autorov Bruna a Pelc, je možné nájsť argu-           menty  pre  aj  proti  postihovaniu  tzv.  samo-legalizácie  príjmov/  výnosov           z trestnej činnosti.           Osobne sa prikláňam k názoru, že výslovná kriminalizácia samoprania špina-           vých peňazí v Trestnom zákone ako ani v Trestním zákoníku zakotvená nie           je, pričom výklady potvrdzujúce možnosť jej postihovania sa nejavia ako           dostatočné a odôvodnené. Naopak, logickejšie a účelnejšie sa skôr javí nepri-           pustiť  postihovanie  samoprania  špinavých  peňazí  samostatným  trestným           činom,  za  čo  sa  prihovára  aj  samotný  zmysel  prania  špinavých  peňazí.           Uvedeným  tvrdením  nie  je  nijako  napadnutá  dôležitosť  postihu  prania           špinavých peňazí ako takého.           Ako  optimálne  sa  javí  posudzovanie  tzv.  „samoprania  špinavých  peňazí“           v rámci trestnej zodpovednosti za predikatívny trestný čin, čo sa v praxi často           aj deje a o čom svedčí aj vysoká latencia (ne)objasnenosti a postihu prania               16   BRUNA, E. K diskusi o subjektu trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti. In:              Bulletin advokacie, č. 5/2015, s. 25 a nasl.           17   KRATOCHVÍL, V. et al. Trestní právo hmotné: Obecná část. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012,              s. 404, ISBN 978-80-7179-082-2.              118","Samopranie špinavých peňazí              špinavých peňazí, teda aj samoprania. Pranie špinavých peňazí by mohlo byť             v rámci trestnej zodpovednosti za hlavný trestný čin posudzované napr. ako             priťažujúca okolnosť.             Na  záver  je  nutné  zdôrazniť,  že  problematika  kriminalizácie  samoprania             nemá len vyššie uvedený rozmer, ale následne vplýva na ukladanie trestu             aj  jeho  trestnú  sadzbu  (napr.  v  prípade  viacčinného  súbehu  sa  ukladajú             úhrnné, súhrnné tresty s vyššou trestnou sadzou).             Literature:             BRUNA, E. K diskusi o subjektu trestného činu legalizace výnosů z trestné                činnosti. In: Bulletin advokacie, č. 5/2015, s. 25 a nasl..             ČENTÉŠ, J. et al. Trestný zákon: Veľký komentár. Bratislava: Eurokódex, 2013,                880 s. ISBN 978-80-8155-020-1.              KRATOCHVÍL,  V.  et  al.  Trestní  právo  hmotné:  Obecná  část.  2.  vyd.  Praha:                C. H. Beck, 2012, 961 s. ISBN 978-80-7179-082-2.             Odporúčania Finančnej akčnej skupiny (FATF): Medzinárodné štandardy                na boj proti praniu špinavých peňazí a financovaniu terorizmu a ich roz-                širovaniu [online]. Február 2012, 133 s. [cit. 19. 2. 2017]. Dostupné na in-                ternete: <http://www.fatf-gafi.org/media/fatf/documents/recommen-                dations /pdfs/FATF_Recommendations.pdf>.              PELC, V. Subjekt trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti. In:                Kriminalistika, č. 2/2013, s. 114–122.             Smernica Európskeho parlamentu a Rady (EÚ) 2015/849 z 20. mája 2015                o predchádzaní využívaniu finančného systému na účely prania špina-                vých  peňazí  alebo  financovania  terorizmu,  ktorou  sa  mení  nariadenie                Európskeho  parlamentu  a  Rady  (EÚ)  č.  648/2012  a  zrušuje  smerni-                ca  Európskeho  parlamentu  a  Rady  2005/60/ES  a  smernica  Komisie                2006/70/ES.             ŠÁMAL, P. Trestní zákoník: Komentář. 2. vyd, Praha: C. H. Beck, 2012, 3632 s.                ISBN 978-80-7400-428-5.              ŠÁMAL, P., J. MUSIL, J. KUCHTA et al. Trestní právo procesní. 4. vyd. Praha:                C. H. Beck, 2013, 1053 s. ISBN 978-80-7400-496-4.             Zákon č. 300/2005 Z. z. Trestný zákon v znení neskorších predpisov.             Zákon č. 40/2009 Sb. trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.                                                                             119","NOVÉ JEVY V HOSPODÁŘSKÉ KRIMINALITĚ SE ZAMĚŘENÍM NA KRIMINALITU FINANČNÍ            Zákon č. 301/2005 Z. z. Trestný poriadok v znení neskorších predpisov.           Zákon č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění poz-             dějších předpisů.           Uznesenie  Najvyššieho  súdu  Slovenskej  republiky  sp.  zn.  3Tdo/7/2012             zo dňa 18. 04. 2012.           Uznesenie  Nejvyššího  soudu  České  republiky  sp.  zn.  11Tdo/652/2008             zo dňa 08. 07. 2008.            Contact – email           michaela.machova14@gmail.com                                                         120","NĚKOLIK POZNÁMEK K ZAMÝŠLENÝM                LEGISLATIVNÍM ZMĚNÁM TRESTNĚPRÁVNÍ               ÚPRAVY PRANÍ PENĚZ V ČESKÉ REPUBLICE                                          Petr Škvain                 Fakulta právnická, Západočeská univerzita v Plzni, Česká republika;                     Právnická fakulta, Masarykova univerzita, Česká republika;                       Vrchní státní zastupitelství v Praze, Česká republika                Abstract in original language             Příspěvek  se  zabývá  aktuálními  legislativními  návrhy  ministerstva  sprave-             dlnosti na změnu stávajícího trestněprávního postihu praní peněz v České             republice,  a  to  v  návaznosti  na  zjištěné  nedostatky  ze  strany  Výboru             expertů pro hodnocení opatření proti praní peněz a financování terorismu             (MONEYVAL), které podle hodnotitelů ztěžují efektivní postih praní peněz             v České republice.             Keywords in original language             Legalizace  výnosů  z  trestné  činnosti;  podílnictví;  novelizace  trestního             zákoníku.              Abstract             The  paper  deals  with  the  recent  legislative  proposals  of  the  Ministry             of Justice to amend the current criminal regulation of money laundering             in  the  Czech  Republic,  in  response  to  the  deficiencies  identified  by  the             Committee  of  experts  on  the  evaluation  of  anti-money  laundering  and             financing of terrorism (MONEYVAL), which, according to the evaluators             impede effective sanction of money laundering in the Czech Republic.              Keywords             Money Laundering; Secretion; Criminal Code Amendment.                                                                                121","NOVÉ JEVY V HOSPODÁŘSKÉ KRIMINALITĚ SE ZAMĚŘENÍM NA KRIMINALITU FINANČNÍ            1  Úvodem           Ministr spravedlnosti JUDr. Robert Pelikán, Ph.D. předložil v lednu 2017           do vnitroresortního připomínkového řízení návrh zákona, kterým se mění           zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé           další zákony. Účelem tohoto příspěvku je zejména podat informaci o navr-           hovaných změnách trestního zákoníku, a to v aktuálních souvislostech.           Z  důvodové  zprávy  vyplývá,  že  předmětem  navrhované  právní  úpravy           je  odstranění  legislativních  nedostatků,  které  byly  zjištěny  Výborem           expertů pro hodnocení opatření proti praní peněz a financování terorismu           (MONEYVAL)  v rámci čtvrtého kola hodnocení České republiky, které                        1           podle  hodnotitelů  ztěžují  efektivní  postih  praní  peněz  v  České  repub-           lice.  Za hlavní problém platné trestněprávní úpravy postihu praní peněž              2           v ČR označuje MONEYVAL skutečnost, že praní peněž, tak jak je defino-           váno mezinárodními dokumenty, je v českém trestním zákoníku postiho-           váno jako trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti (§ 216 trestního           zákoníku), ale zčásti také jako trestný čin podílnictví (§ 214 trestního záko-           níku) a trestný čin nadržování (§ 366 trestního zákoníku). Uvedený právní           stav podle hodnotitelů nepřispívá k jednoznačnému vymezení, shodnému           trestnímu postihu, nezajišťuje návaznost na zákon č. 253/2008 Sb., o někte-           rých  opatřeních  proti  legalizaci  výnosů  z  trestné  činnosti  a  financování           terorismu,  ve  znění  pozdějších  předpisů,  ztěžuje  mezinárodní  spolupráci           a v neposlední řadě statistické sledování. 3            2  Přehled navrhovaných legislativních změn              trestněprávní úpravy praní peněz            Podstatou  navrhovaných  změn  je  zrušení  dosavadních  ustanovení  § 214           a 215 trestního zákoníku a jejich včlenění do skutkové podstaty trestného           činu legalizace výnosů z trestné činnosti (§ 216 odst. 1 alinea druhá návrhu             1   H t t p: //w w w. c oe . int /t /dg hl/monit oring /mone y v al/Abou t /              About_MONEYVAL_en.asp           2   Srov.  Report  on  Fourth  Assessment  Visit  –  Executive  Summary.  Anti-Money              Laundering and Combating the Financing of Terrorism. Czech Republic. MONEYVAL              (2011)1-SUMM.           3   Důvodová zpráva k návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní záko-              ník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, s. 3.              122","Několik poznámek k zamýšleným legislativním změnám trestněprávní úpravy praní peněz v České republice              zákona), „doplnění“ objektivní stránky a okolností zvlášť přitěžujících stáva-             jící skutkové podstaty legalizace výnosů z trestné činnosti obsažené v platné             právní úpravě v ustanovení § 216 trestního zákoníku. Návrh zákona také             zavádí trestnost přípravy a provádí zpřísnění trestních sazeb. V návaznosti             na uvedené změny návrh zákona doplňuje a mění znění dosavadní skutkové             podstaty legalizace výnosů z trestné činnosti z nedbalosti (§ 217 trestního             zákoníku). Navrhované změny dalších zákonů (např. trestního řádu) souvi-             sejí se shora uvedenými změnami trestního zákoníku.             Nová podoba úmyslné formy skutkové podstaty legalizace výnosů z trestné             činnosti (§ 216 návrhu) se navrhuje v následujícím znění:                „§ 216                Legalizace výnosů z trestné činnosti                (1) Kdo zastírá původ věci, která je výnosem z trestné činnosti spáchané                na území České republiky nebo v cizině, nebo jinak usiluje, aby bylo                podstatně  ztíženo  nebo  znemožněno  zjištění  jejího  původu,  zejména                tím, že ji přemění, převede na jiného anebo jinak utajuje nebo zakrývá                podstatu takové věci, její umístění nebo pohyb, nakládání s ní, vlastnické                nebo jiné právo k ní, nebo                kdo  na  sebe  převede,  přechovává  nebo  užívá  věc,  která  je  výnosem                z trestné činnosti spáchané na území České republiky nebo v cizině jinou                osobu,                bude  potrestán  odnětím  svobody  až  na  čtyři  léta,  peněžitým  trestem,                zákazem činnosti nebo propadnutím věci.                (2)  Stejně  bude  potrestán,  kdo  jinému  spáchání  činu  uvedeného                v odstavci  1 umožní nebo se ke spáchání takového činu spolčí.                (3) Odnětím svobody na jeden rok až pět let nebo peněžitým trestem                bude pachatel potrestán,                a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 nebo 2 ve vztahu k věci pocházející                ze zločinu,                b) spáchá-li takový čin ve vztahu k věci, která má větší hodnotu, nebo                c) získá-li takovým činem pro sebe nebo pro jiného větší prospěch.                (4) Odnětím svobody na dvě léta až osm let nebo propadnutím majetku                bude pachatel potrestán,                a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 nebo 2 jako člen organizované skupiny,                                                                            123","NOVÉ JEVY V HOSPODÁŘSKÉ KRIMINALITĚ SE ZAMĚŘENÍM NA KRIMINALITU FINANČNÍ              b) spáchá-li takový čin ve vztahu k věci pocházející ze zvlášť závažného             zločinu,             c) spáchá-li takový čin ve vztahu k věci, která má značnou hodnotu,             d) získá-li takovým činem pro sebe nebo pro jiného značný prospěch,             nebo             e) spáchá-li takový čin proto, že porušil důležitou povinnost vyplýva-             jící z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou             mu podle zákona.             (5) Odnětím svobody na tři léta až deset let nebo propadnutím majetku             bude pachatel potrestán,             a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 nebo 2 ve spojení s organizovanou             skupinou působící ve více státech,             b)  spáchá-li  takový  čin  ve  vztahu  k  věci,  která  má  hodnotu  velkého             rozsahu, nebo             c) získá-li takovým činem pro sebe nebo pro jiného prospěch velkého             rozsahu.             (6) Příprava je trestná.“ 4           Ze  znění  navrhované  právní  úpravy  úmyslné  formy  skutkové  podstaty           legalizace výnosů z trestné činnosti předně vyplývá, že zpracovatel do této           skutkové  podstaty  nově  začlenil  stávající  skutkovou  podstatu  trestného           činu  podílnictví.   Dále  doplnil  objektivní  stránku  o  další  formy  jednání,                         5           když použil odlišnou legislativní techniku v porovnání se stávající právní           úpravou. Zpřísnění trestního postihu je zřetelné v základní, ale i v kvalifiko-           vaných skutkových podstatách. V rámci základní skutkové podstaty spočívá           ve vypuštění možnosti uložení mírnějšího trestu, pokud je stanoven u predi-           kativního trestného činu.  V rámci jednotlivých okolností zvlášť přitěžují-                                6           cích bylo provedeno jejich doplnění a současně byly navýšeny stávající sazby           trestu odnětí svobody. Zavedena byla též trestnost přípravy.                  4   Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozděj-              ších předpisů, a některé další zákony, s. 1–2.           5   Srov. § 216 a § 214 trestního zákoníku.           6   Srov. § 214 odst. 1 in fine; § 216 odst. 1 in fine trestního zákoníku.              124","Několik poznámek k zamýšleným legislativním změnám trestněprávní úpravy praní peněz v České republice              3  Několik poznámek k zamýšleným legislativním                 změnám trestněprávní úpravy praní peněz              K  navrhovaným  legislativním  změnám  lze  uvést  zejména  následující.             Aplikační praxe ani nauka nesignalizují zásadnější obtíže týkající se legisla-             tivního vyjádření platné trestněprávní úpravy praní peněz. Tuto skutečnost             ostatně  potvrzuje  také  důvodová  zpráva  k  návrhu  zákona.   V  porovnání                                                                 7             s dotčenými mezinárodními smlouvami  vykazuje česká právní úprava praní                                               8             peněz (§ 216 trestního zákoníku) vyšší stupeň obecnosti, zejména co do vyjá-             dření objektivní stránky (srov. zejména znak „zastírá původ věci“). V tomto             ohledu český zákonodárce používá rozdílnou legislativní techniku. Uvedený             stav je však ze strany hodnotitelů MONEYVAL vnímán jako nepřijatelný.             Požadavky hodnotitelů však podle mého názoru vychází z ne vždy správ-             ného vyhodnocení platné české právní úpravy a aplikační praxe. 9             Za nedostatek navrhované právní úpravy považuji skutečnost, že k připo-             mínkovému řízení, byť vnitroresortnímu, je přistupováno v době, kdy stále             probíhá jednání o podobě nové směrnice Evropského parlamentu a Rady             o boji proti praní peněz prostředky trestního práva. Právě finální podoba             uvedené  směrnice  představuje  zásadní  pramen  pro formulaci  a  následné             vyhodnocení navrhovaných legislativních změn. V tomto ohledu se jeví jako             vhodné vyčkat finální podoby a až následně přistoupit k připomínkovému             řízení.             Jako problematické též vnímám změnu stávajícího právního stavu a začle-             nění  skutkové  podstaty  trestného  činu  podílnictví  (§ 214  trestního  záko-             níku)  do  skutkové  podstaty  trestného  činu  legalizace  výnosů  z  trestné             činnosti (§ 216 návrhu). Podílnictví totiž tradičně postihuje určitou formu               7   Důvodová zpráva k návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní záko-                 ník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, s. 3.             8   Srov. zejména čl. 6 Úmluvy o praní, vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů ze zlo-                 činu (č. 33/1997 Sb.); čl. 6 Úmluvy OSN proti nadnárodnímu organizovanému zločinu                 (č. 75/2013 Sb. m. s.) a čl. 9 Úmluvy Rady Evropy o praní, vyhledávání, zajištění a kon-                 fiskaci výnosů z trestné činnosti a o financování terorismu, kterou však dosud Česká                 republika neratifikovala.             9   Srov. důvodovou zprávu k návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní                 zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, s. 13; dále Report on Fourth                 Assessment Visit – Executive Summary. Anti-Money Laundering and Combating the                 Financing of Terrorism. Czech Republic. MONEYVAL (2011)1-SUMM, s. 205.                                                                           125","NOVÉ JEVY V HOSPODÁŘSKÉ KRIMINALITĚ SE ZAMĚŘENÍM NA KRIMINALITU FINANČNÍ            součinnosti pachatele tohoto trestného činu s pachatelem jiného trestného           činu, jímž byl získán určitý výtěžek , zatímco legalizace výnosů z trestné                                         10           činnosti  specifické  jednání  spočívající  v  zastírání  původu  majetku,  který           byl získán trestným činem.  Obsahově se tedy jedná o skutkové podstaty                                  11           s odlišně stanovenými znaky objektivní stránky, které by neměly být podle           mého názoru upraveny v rámci „souhrnné“ skutkové podstaty.            Další  připomínku  směřuji  k  návrhem  provedenému  zpřísnění  trestní           represe.  Pokud  se  týká  základní  skutkové  podstaty,  v  důvodové  zprávě           se uvádí, že návrh plně harmonizuje výměru horní hranice trestu odnětí           svobody u základních skutkových podstat (§ 216 návrhu) s čl. 2 rámcového           rozhodnutí Rady ze dne 26. 6. 2001 (2001/500/SVV).  V tomto ohledu lze                                                        12           zpracovateli přisvědčit. Na druhou stranu je nutné upozornit na skutečnost,           že návrh směrnice Evropského parlamentu a Rady o boji proti praní peněz           prostředky  trestního  práva  upravuje  povinnost  každého  členského  státu           zajistit, aby za uvedené trestné činy bylo možné uložit účinné, přiměřené           a odrazující tresty. Požadavek možnosti uložení maximálního trestu odnětí           svobody v trvání nejméně čtyř let je uplatňován pouze „v závažných přípa-           dech.“  Platná právní úprava umožňující použití mírnějšího trestu, který                13           je  stanoven  u  predikativního  trestného  činu,   se  z  pohledu  navrhované                                                  14           směrnice jeví jako přiměřený trest, neboť legalizační trestný čin zpravidla           nevykazuje vyšší typovou závažnost než predikativní trestný čin. Uvedené           bude  platit  zejména  ve  vztahu  k  typově  méně  závažným  formám  majet-           kové trestné činnosti.  Z tohoto důvodu by měla být stávající právní úprava                             15           zachována. Zpřísnění trestního postihu však postihuje také okolnosti zvlášť           přitěžující. Zvýšení jednotlivých sazeb trestu odnětí svobody je zpracova-           telem odůvodněno toliko obecným způsobem, když nejsou uvedeny žádné           konkrétní důvody, proč stávající trestní sazby nevyhovují a je tedy nutné              10   KUCHTA, J. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Zvláštní část. 1. vyd. Praha:              C. H. Beck, 2009, s. 176.           11   Srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck,              2012, s. 2155.           12   Srov. s. 15 bod 4) důvodové zprávy.           13   Článek 5 návrhu směrnice Evropského parlamentu a Rady o boji proti praní peněz pro-              středky trestního práva.           14   Srov. § 214 odst. 1 in fine; § 216 odst. 1 in fine trestního zákoníku.           15   Např. přečin krádeže posouzený podle § 205 odst. 1 písm. a), b) trestního zákoníku.              126","Několik poznámek k zamýšleným legislativním změnám trestněprávní úpravy praní peněz v České republice              přistoupit k jejich zvýšení. V této souvislosti lze poukázat na skutečnost,             že  MONEYVAL  v  rámci  doporučeného  akčního  plánu  pouze  zmiňuje             možnost uvážení navýšení trestních sazeb u skutkových podstat trestných             činů  postihujících  praní  peněz.   Požadavek  na  zvýšení  trestních  sazeb                                         16             v  rámci  okolností  zvlášť  přitěžujících  není  ostatně  zmíněn  ani  v  návrhu             směrnice Evropského parlamentu a Rady o boji proti praní peněz prostředky             trestního práva. Posilování trestní represe v rámci jednotlivých skutkových             podstat  by  mělo  být  prováděno  pouze  zcela  výjimečně,  neboť  narušuje             systém trestních sazeb, který byl nastaven v souvislosti s přijímáním trest-             ního zákoníku.              4  Závěrem              Jak již bylo uvedeno v úvodu tohoto příspěvku, cílem navrhované právní             úpravy je odstranění legislativních nedostatků, které byly zjištěny Výborem             expertů pro hodnocení opatření proti praní peněz a financování terorismu             (MONEYVAL). V této souvislosti lze opětovně namítnout, že hodnotitelé             zřejmě ne vždy správně provedli vyhodnocení platné české právní úpravy             a  aplikační  praxe.  Navrhovaná  změna  stávající  právní  úpravy  spočívající             zejména ve zrušení úmyslné i nedbalostní formy skutkové podstaty trest-             ného činu podílnictví a její začlenění do úmyslné a nedbalostní formy skut-             kové  podstaty  trestného  činu  legalizace  výnosů  z  trestné  činnosti  podle             mého názoru rozhodně nepřispěje ke zlepšení platné právní úpravy.              Literature:             Důvodová zpráva k návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb.,                trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.             KUCHTA, J. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Zvláštní část. 1. vyd.                Praha: C. H. Beck, 2009, 656 s. ISBN 978-80-7400-047-8.              Návrh směrnice Evropského parlamentu a Rady o boji proti praní peněz                prostředky trestního práva ze dne 21. prosince 2016 [COM (2016) 826                final; 2016/0414 (COD)].                 16   Srov. Report on Fourth Assessment Visit – Executive Summary. Anti-Money Laundering                 and Combating the Financing of Terrorism. Czech Republic. MONEYVAL (2011)1-                 SUMM, s. 205.                                                                           127","NOVÉ JEVY V HOSPODÁŘSKÉ KRIMINALITĚ SE ZAMĚŘENÍM NA KRIMINALITU FINANČNÍ            Rámcové rozhodnutí Rady ze dne 26. června 2001 o praní peněz, identifika-             ci, vysledování, zmrazení, zajištění a propadnutí nástrojů trestné činnosti             a výnosů z ní (2001/500/SVV).           Report  on  Fourth  Assessment  Visit  –  Executive  Summary.  Anti-Money             Laundering and Combating the Financing of Terrorism. Czech Republic.             MONEYVAL (2011)1-SUMM.           ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vyd. Praha:             C. H. Beck, 2012, 2150 s. ISBN 978-80-7400-428-5.             Contact – email           pskvain@ktr.zcu.cz                                                        128","VYBRANÉ PROCESNOPRÁVNE ASPEKTY               TRESTNEJ ZODPOVEDNOSTI PRÁVNICKÝCH                     OSÔB V SLOVENSKEJ REPUBLIKE                     1                                         Jozef  Čentéš              Právnická fakulta, Univerzita Komenského v Bratislave, Slovenská republika;                           Generálna prokuratúra Slovenskej republiky                Abstract in original language             V príspevku autor venuje pozornosť vybraným procesnoprávnym aspektom             právnej úpravy trestnej zodpovednosti právnických osôb v Slovenskej repub-             like. Pozornosť zameriava na postup orgánov činných v trestnom konaní             a súdov v trestnom stíhaní vedenom proti právnickým osobám. V rámci             tohto postupu rieši aj vzťah trestného konania a správneho konania. V súvis-             losti  s  trestným  stíhaním  právnickej  osoby  skúma  aj  možnosti  uloženia             obmedzujúcich  a  zaisťovacích  opatrení.  V  závere  príspevku  sa  zaoberá             právnou  úpravou  výkonu  trestov,  ktoré  možno  uložiť  obvinených  práv-             nickým osobám.              Keywords in original language             Právnická osoba; trestná zodpovednosť; trestné stíhanie; prokurátor; súd;             obhajca; trestné konanie; správne konanie; zásada ne bis in idem.             Abstract             In this paper the author draws attention to selected procedural aspects crim-             inal liability legislation of legal persons in Slovakia. The attention is focused             on the process of law enforcement bodies and courts in criminal proceed-             ings against legal persons. This technique also addresses the relationship             of criminal proceedings and administrative proceedings. In connection with             the prosecution of a legal person also the possibility of imposing restrictive               1   Článok  je  podporený  Agentúrou  na  podporu  výskumu  a  vývoja  na  základe  zmluvy                 č.  APVV-15-0740  Návody  a  nástroje  na  efektívnu  elimináciu  protiprávnych  konaní                 v spojení s možnou insolvenciou/Guidelines and tools for effective elimination of un-                 lawful acts in relation with potential insolvency.                                                                           129","NOVÉ JEVY V HOSPODÁŘSKÉ KRIMINALITĚ SE ZAMĚŘENÍM NA KRIMINALITU FINANČNÍ            measures and reinsurance is examined. The end of the article deals with           legislation of execution the penalties that may be imposed on the accused           legal entities.            Keywords           Legal Person; Criminal Liability; Criminal Prosecution; Prosecutor; Court;           Defence  Attorney;  Criminal  Proceedings;  Administrative  Proceedings;           ne bis in idem.            1  Úvod            Jednou  z  aktuálnych  otázok,  ktorým  je  dlhodobo  venovaná  pozornosť           v  podmienkach  Slovenskej  republiky  je  nesporne  trestná  zodpovednosť                          2           právnických  osôb.   K  aktuálnosti  tejto  problematiky  nesporne  prispieva           nadobudnutie účinnosti zákona č. 91/2016 Z.z. o trestnej zodpovednosti           právnických osôb v znení zákona č. 316/2016 Z.z. (ďalej len „ZoTZPO“),           ktorým  sa  do  právneho  poriadku  Slovenskej  republiky  od  1.  júla  2016           zaviedla trestná zodpovednosť právnických osôb.            2  Postup orgánov činných v trestnom konaní a súdov            Z hľadiska procesného postupu orgánov činných v trestnom konaní a súdov           môžu v trestnom stíhaní vedenom proti právnickým osobám nastať spra-           vidla tieto situácie:             a)  úprava určitého postupu orgánov činných v trestnom konaní a súdov                je  ZoTZPO  a  v  konaní  proti  ním  komplexná  a  úplná,  a  preto                sa v tomto rozsahu použije len tento špeciálny zákon – napr. úprava                obmedzujúcich  a  zaisťovacích  opatrení,  pričítanie  trestného  činu                právnickej osobe, 3            2   Podrobnejšie  pozri  ČENTÉŠ,  J.  a  M.  KORDÍK.  Vývoj  a  okolnosti  zavedenia  trest-              nej  zodpovednosti  právnických  osôb  v  Slovenskej  republike.  In:  TURAYOVÁ,  Y.,              L. TOBIÁŠOVÁ a J. ČENTÉŠ. Trestná zodpovednosť právnických osôb. Vybrané aspekty trest-              nej zodpovednosti právnických osôb v Slovenskej republike. Studia Iuridica Bratislavenia Nr. 49,              Wolters Kluwer, 2016, s. 12 a nasl.; STRÉMY, T. Trestná zodpovednosť právnických              osôb. In: Aktuální problémy rekodifikace trestního práva hmotného: sborník příspěvků z mezinárod-              ní vědecké konference konanej dňa 11. 5. 2007 v Prahe. Praha: Karolinum, 2007, s. 183–191.           3   ČENTÉŠ, J., a J. ĽORKO. Trestná zodpovednosť právnickej osoby založená na pričítaní              trestného činu. In: Justičná revue, 68, 2016, č. 11, s. 1178–1192; ČENTÉŠ, J. a J. ĽORKO.              Právna  úprava  konceptu  pričítateľnosti  v  modele  tzv.  pravej  trestnej  zodpovednosti              právnických osôb v Česku a na Slovensku. In: Trestní právo, 2016, s. 4, s. 26–34.              130","Vybrané procesnoprávne aspekty trestnej zodpovednosti právnických osôb v Slovenskej republike                 b)  úprava určitého postupu orgánov činných v trestnom konaní a súdov                   je v ZoTZPO v konaní proti ním len čiastočná či dielčia, v dôsledku                   čoho sa použije predovšetkým úprava v tomto zákone, ktorá však                   bude  doplnená  nadväzujúcou  všeobecnou  úpravou  v  Trestnom                   zákone alebo v Trestnom poriadku, avšak len v rozsahu, v ktorom                   to nie je v povahy veci vylúčené – napr. ukladanie trestov,                c)  ZoTZPO a v konaní proti ním neobsahuje žiadnu úpravu určitého                   inštitútu alebo postupu orgánov činných v trestnom konaní, a preto                   sa použije všeobecná úprava podľa Trestného zákona alebo Trestného                   poriadku, ale len vtedy, ak to z povahy veci nie je vylúčené – napr.                   vznesenie obvinenia právnickej osobe.              3  Vzťah trestného konania a správneho konania             Z hľadiska postupu orgánov činných v trestnom konaní a súdov v trestnom             stíhaní právnických osôb je podstatným vzťah trestného konania a správ-             neho  konania.  ZoTZPO  ustanovuje  prednosť  trestného  konania  pred             správnym  konaním.  Za  touto  skutočnosťou  možno  vidieť  všeobecnú             zásadu, že o správny delikt sa môže jednať len vtedy, pokiaľ nejde o trestný             čin  (subsidiarita  správneho  deliktu  k  trestnému  činu).  Zároveň  možno             uviesť,  že  ZoTZPO  nevylučuje  v  prípade  trestného  stíhania  právnickej             osoby, aby bola tejto uložená nútená správa alebo iné opatrenie na nápravu             podľa  osobitného  všeobecne  záväzného  právneho  predpisu,  napr.  § 50             ods. 1 písm. a) až c) a d) až i) a § 53 až 62 zákona č. 483/2001 Z. z. o bankách             a zmene a doplnení niektorých zákonov v znení neskorších predpisov. Toto             opatrenie správneho orgánu nie je sankciou, ale má nápravný charakter.              ZoTZPO rieši postup v prípade trestného konania a správneho konania             právnickej osoby tak, že zakazuje dvojitý postih právnickej osoby v trestnom             konaní  a  správnom  konaní  pre  ten  istý  skutok  (zásada  ne  bis  in  idem).             Z hľadiska postupu orgánov činných v trestnom konaní a súdov v konaní             proti právnickej osobe, ZoTZPO nedovoľuje viesť dve súbežné konania             proti právnickej osobe pre ten istý skutok v trestnom konaní a v správnom             konaní.  ZoTZPO  uprednostňuje  vedenie  trestného  stíhania  proti  práv-             nickej osobe pred konaním o správnom delikte právnickej osoby pre ten             istý skutok.                                                                              131","NOVÉ JEVY V HOSPODÁŘSKÉ KRIMINALITĚ SE ZAMĚŘENÍM NA KRIMINALITU FINANČNÍ            V  ustanovení  § 21  ZoTZPO  je  ustanovená  zásada  ne  bis  in  idem  tak,           že  právoplatné  rozhodnutie  o  správnom  delikte  tvorí  prekážku  veci           rozhodnutie pre trestné konanie – t. j. ak bola právnická osoba postihnutá           za spáchanie správneho deliktu nebude môcť byť trestne stíhaná za totožný           skutok, ktorý má totožného páchateľa (právnickú osobu). Zmyslom zásady           ne bis in idem je dosiahnuť, aby právnická osoba bola za jeden skutok sank-           cionovaná len raz.  Vzhľadom k tejto právnej úprave sa aplikuje k právnickej                          4           osobe  špeciálne  ustanovenie  § 21  ods.  2  ZoTZPO  (nemožnosť  začatia           trestného stíhania resp. zastavenie trestného stíhania), a nie ustanovenie § 9           ods. 1 písm. e) Trestného poriadku.           ZoTZPO  umožňuje  výnimku  zo  zásady  ne  bis  in  idem,  a  to  v  prípade,           ak  právoplatné  rozhodnutie  o  správnom  delikte  bolo  v  predpísanom           konaním zrušené. Po zrušení takéhoto rozhodnutia tento zákon umožňuje           viesť trestné stíhanie  proti právnickej osobe. Uplatňovanie tohto ustano-                             5           venia je v aplikačnej praxi sporné a to najmä v prípade, ak bolo rozhod-           nutie správneho orgánu vydané v súlade so zákonom. V takomto prípade           by  zrušenie  takéhoto  rozhodnutia  mohlo  byť  označené  ako  nesúladné           s princípom právneho štátu (princíp právnej istoty).           4  Trestné stíhanie proti právnickej osobe            Trestné stíhanie proti právnickej osobe začína vznesením obvinenia (§ 206           ods. 1 Trestného poriadku) konkrétnej právnickej osobe pre skutok právne           kvalifikovaný ako trestný čin taxatívne uvedený v § 3 ZoTZPO. Vzneseniu           obvinenia  predchádza  začatie  trestného  stíhania  (§ 199  ods.  1  Trestného           poriadku).           Začatie  trestného  stíhania  proti  právnickej  osobe  má  viacero  právnych           účinkov, prejavujúcich sa v uplatňovaní jej práv napr. právo na obhajobu,             4   ČENTÉŠ,  J.  Vybrané  aspekty  zásady  ne  bis  in  idem  v  trestnom  konaní.  In:  Princíp              spravodlivosti v trestnom a správnom súdnom konaní. Pezinok: Justičná akadémia SR, 2016,              s. 156–168.           5   ZoTZPO nie je legislatívne dostatočne zosúladený s Trestným poriadkom pri používaní              pojmov „trestné konanie“, resp. „trestné stíhanie“ proti právnickej osobe, ktoré nedo-              statočne rozlišujú začatie trestného stíhania (§ 199 TP) a vznesenie obvinenia (§ 206              TP). Pre účely tohto príspevku sa tieto pojmy sa vykladajú tak, že tu ide o vznesenie ob-              vinenia právnickej osobe (§ 206 TP), nakoľko až v týmto okamihom sa začína jej trestné              stíhanie. Na naplnenie tohto pojmu nestačí len začatie trestného stíhania (§ 199 TP).              132","Vybrané procesnoprávne aspekty trestnej zodpovednosti právnických osôb v Slovenskej republike              prípadne v obmedzení obvinenej právnickej osoby vo vykonávaní niekto-             rých úkonov. Konkrétne možno uviesť, že podmienkou na nadobudnutie             účinnosti  právnych  úkonov  smerujúcich  k  zmene,  zrušeniu  alebo  zániku             právnickej osoby sa vyžaduje v prípravnom konaní písomný súhlas sudcu             pre prípravné konanie a v konaní pred súdom a vo vykonávacom konaní             písomný súhlas senátu. Splnenie tejto podmienky je predpokladom k tomu,             aby obchodný register alebo iný zákonom určený register, zápisom v ktorom             právnická  osoba  vznikla,  zapísal  zrušenie  alebo  zmenu  právnickej  osoby             do  tohto  registra.  Takouto  úpravou  ZoTZPO  zabraňuje  trestne  stíhanej             právnickej osobe, aby sa vyhla vyvodeniu trestnej zodpovednosti, prípadne             jej trestnoprávnemu postihu tým, že by v priebehu trestného stíhania došlo             k účelovým zmenám v právnickej osobe alebo k dobrovoľnému zrušeniu             a následnému zániku.             V  súvislosti  so  začatím  trestného  stíhania  proti  právnickej  osobe  ukladá             ZoTZPO  povinnosti  konkrétnym  subjektom,  ktoré  môžeme  členiť             do  dvoch  skupín  a  to  orgánom  verejnej  moci  (policajt)  a  štatutárnemu             orgánu právnickej osoby alebo jej členovi.             ZoTZPO ukladá policajtovi upovedomiť určité subjekty o začatí trestného             stíhania, ktorými sú:                •  štátne  orgány,  ktoré  vedú  registre  (obchodný  register  alebo  iný                   zákonom  určený  register),  do  ktorých  zápisom  právnická  osoba                   vzniká,                •  štátne orgány dohľadu,                •  nútený správca, ak je právnická osoba v nútenej správe,                •  orgán udeľujúci licenciu alebo povolenie k činnosti tejto právnickej                   osoby.                •  Úrad vlády Slovenskej republiky a Ministerstvo financií Slovenskej                   republiky (pre trestný čin spáchaný v súvislosti s pomocou a podporou                   poskytovanou z fondov Európskej únie),                •  Úrad pre verejné obstarávanie a Ministerstvo financií Slovenskej repub-                   liky (pre trestný čin spáchaný v súvislosti s verejným obstarávaním). 6               6   Upovedomenie o začatí trestného stíhania proti právnickej osobe nie je obmedzené,                 pretože rozhodujúci trestný čin – machinácie pri verejnom obstarávaní a verejnej dražbe                 (§ 266 až 267 Trestného zákona), je uvedený v katalógu trestných činov právnických                 osôb ustanovených v § 3 ZoTZPO.                                                                           133","NOVÉ JEVY V HOSPODÁŘSKÉ KRIMINALITĚ SE ZAMĚŘENÍM NA KRIMINALITU FINANČNÍ            Prokurátor v prípravnom konaní a v konaní pred súdom predseda senátu           sú  povinní  upovedomiť  tieto  subjekty  o  tom,  že  voči  určitej  právnickej           osobe sa právoplatne skončilo trestné stíhanie.           ZoTZPO ukladá štatutárnemu orgánu obvinenej právnickej osoby alebo jej           členovi, aby všetky právne úkony, ktoré vedú k zmene, zrušeniu alebo zániku           právnickej osoby oznámil prokurátorovi, resp. predsedovi senátu. Zmyslom           tohto ustanovenia je zamedziť situácii, kedy by v priebehu trestného stíhania           dochádzalo k účelovým zmenám v právnickej osobe alebo k jej zrušeniu           (zániku) a tak aj k znižovaniu alebo zániku trestnej zodpovednosti právnickej           osoby najmä v dôsledku uskutočňovania právnych úkonov.           Účinnosť právnych úkonov smerujúcich k zmene, zrušeniu alebo zániku           obvinenej právnickej osoby je podmienená súhlasom súdu. V konkrétnom           prípade  to  znamená  to,  že  napríklad  trestne  stíhaná  akciová  spoločnosť           sa môže zlúčiť s inou právnickou osobou len so súhlasom a to v prípravnom           konaní sudcu pre prípravné konanie a v konaní pred súdom so súhlasom           predsedu senátu.           5  Obmedzujúce a zaisťovacie opatrenia            V trestnom stíhaní vedenom proti právnickej osobe možno uložiť obme-           dzujúce a zaisťovacie opatrenia, ktoré možno rozdeliť do dvoch skupín:             a)  Obmedzujúce  a  zaisťovacie  opatrenie  proti  právnickej  osobe                ustanovené v ZoTZPO.             b)  Obmedzujúce a zaisťovanie opatrenia proti právnickej osobe                v Trestnom poriadku.            ad A. Obmedzujúce a zaisťovacie opatrenia proti právnickej osobe           ustanovené v ZoTZPO           Účelom obmedzujúcich a zaisťovacích opatrení ustanovených v ZoTZPO           je zabrániť jej, aby obvinená právnická osoba pokračovala v trestnej činnosti           alebo  aby  dokonala  trestný  čin,  ktorý  pripravovala  alebo  ktorým  hrozila,           alebo aby zmarila účel trestu postihujúceho jej majetok.           Obmedzujúce opatrenie spočíva v pozastavení výkonu jedného alebo viace-           rých predmetov činnosti obvinenej právnickej osoby a zaisťovacie opatrenie                 134","Vybrané procesnoprávne aspekty trestnej zodpovednosti právnických osôb v Slovenskej republike              smeruje k obmedzeniu možnosti nakladať s jej majetkom. Obidve opatrenia             možno uložiť samostatne alebo súčasne. 7             ZoTZPO umožňuje uložiť nasledovné obmedzujúce a zaisťovacie opatrenia:                a)  povinnosť zložiť peňažnú sumu alebo vec do úschovy na súde,                b)  zákaz nakladať s určitými vecami alebo právami,                c)  povinnosť niečo vykonať, niečoho sa zdržať alebo niečo znášať.             Uloženie  uvedených  obmedzujúcich  a  zaisťovacích  opatrení  je  v  zákone             TZPO  uvedené  ako  demonštratívny  výpočet,  čo  nevylučuje  aj  uloženie             iných foriem opatrení, ktoré nie sú uvedené v tomto zákone.             Podľa odbornej literatúry obmedzujúce a zaisťovacie opatrenia predstavujú             výlučne  zaisťovacie  procesné  inštitúty.  Nemožno  ich  chápať  ako  určitú             trestnú  sankciu  a  nemajú  ani  povahu  výchovného  prostriedku.  Uloženie             niektorého z uvedených opatrení obvinenej právnickej osobe tiež nemôže             byť chápané ako prejudikovanie odsudzujúceho rozsudku o vine a nesmie             byť  ani  prostriedkom  na  získanie  priznania  obvinenej  právnickej  osoby             k spáchaniu trestného činu.             K  uloženiu  obmedzujúcich  a  zaisťovacích  opatrení  môže  dôjsť  po  spl-             není kumulatívnych formálnych a materiálnych podmienok ustanovených             v zákone o TZPO, medzi ktoré patria:                a)  obvinenie právnickej osoby,                b)  existencia dôvodnej obavy vyplývajúcej z konania právnickej osoby                   alebo  ďalších  konkrétnych  skutočností  vo  vzťahu  k  protiprávnym                   formám správania právnickej osoby,                c)  prihliadnutie  oprávneného  subjektu  (sudcu  pre  prípravné  konanie,                   resp. predsedu senátu) na následky, ktoré môže mať takéto rozhod-                   nutie na právnickú osobu a tretie osoby.              Základnou  formálnou  podmienkou  ustanovenou  v  ZoTZPO  na  uloženie             obmedzujúcich  a  zaisťovacích  opatrení  je  vznesenie  obvinenia  právnickej             osobe, pre skutok právne kvalifikovaný ako trestný čin taxatívne uvedený             v § 3 ZoTZPO. K tejto podmienke zároveň možno priradiť aj  skúmanie             dôvodnosti trestného stíhania právnickej osoby, teda aj splnenie podmienok             ustanovených v § 206 ods. 1 TP, spáchanie trestného činu konkrétnou osobou,              7   ZÁHORA, J. a I. ŠIMOVČEK. Zákon o trestnej zodpovednosti právnických osôb. Komentár.                 Wolters Kluwer, 2016, s. 302.                                                                           135","NOVÉ JEVY V HOSPODÁŘSKÉ KRIMINALITĚ SE ZAMĚŘENÍM NA KRIMINALITU FINANČNÍ            rovnako tak skúmanie neexistencie okolností vylučujúcich vznesenie obvi-           nenia (napr. neprípustnosť trestného stíhania, premlčanie trestného stíhania).           Základnou materiálnou podmienkou ustanovenou v ZoTZPO ako dôvodu           na uloženie obmedzujúcich a zaisťovacích opatrení predstavuje existencia           dôvodnej  obavy  vyplývajúcej  z  konania  právnickej  osoby  alebo  ďalších           konkrétnych skutočností spočívajúcich v tom, že obvinená právnická osoba           bude pokračovať v trestnej činnosti, dokoná trestný čin, o ktorý sa pokú-           sila, alebo vykoná trestný čin, ktorý pripravovala alebo ktorým hrozila, alebo           sa zbaví majetku a ohrozí účel trestu.           ZoTZPO  vymedzuje  tieto  dôvody  obmedzujúcich  a  zaisťovacích  opat-           rení taxatívne. Z tohto dôvodu uloženia týchto opatrení z iného dôvodu           je vylúčené. Tieto dôvody sú v tomto zákone ustanovené alternatívne, preto           na  uloženie  obmedzujúcich  a  zaisťovacích  opatrení  obvinenej  právnickej           osobe postačuje splnenie niektorého dôvodu.           Ďalšou  podmienkou  na  uloženie  obmedzujúcich  a  zaisťujúcich  opatrení           je existencia zistenia konkrétnych skutočností, ktoré nasvedčujú (odôvod-           ňujú) obavu z protiprávneho konania právnickej osoby. Existencia týchto           konkrétnych skutočností je naplnená v prípade týchto skutočností opiera-           júcich sa v reálne zistenia príslušných orgánov, ktorý predstavujú rozumný           predpoklad o naplnenie tejto obavy. Pre naplnenie tohto pojmu sa nevyža-           duje konkrétna istota, čo vyplýva aj zo slov „dôvodná obava“.           Záver  o  existencii  niektorého  z  dôvodov  obmedzujúcich  a  zaisťovacích           opatrení  môže  byť  daný  tak  konaním  obvinenej  právnickej  osoby,  ako           aj ďalšími, konkrétnymi skutočnosťami.           Zákonným dôvodom pre uloženie obmedzujúcich a zaisťovacích opatrení           je, že existuje dôvodná obava, že právnická osoba sa „zbaví majetku a ohrozí           účel  trestu“.  Tento  dôvod  je  naplnený  iba  v  prípade,  keď  sa  preukáže,           že  prípadným  zbavením  sa  majetku  právnickej  osoby  je  súčasne  spojené           aj ohrozenie účelu trestu (napr. predaj, darovanie, výmena, zničenie majetku).            Rozhodujúci orgán (súd) pri uložení obmedzujúcich a zaisťovacích opatrení           je povinný tiež prihliadnuť aj na následky, ktoré môže mať takéto opatrenie           na právnickú osobu a tretie osoby (napr. z hľadiska ďalšej činnosti obvinenej           právnickej osoby vo vzťahu k zamestnancom a pod.).               136","Vybrané procesnoprávne aspekty trestnej zodpovednosti právnických osôb v Slovenskej republike              O uložení obmedzujúcich a zaisťovacích opatrení rozhoduje súd uznesením,             proti ktorému je prípustná sťažnosť. Odkladný účinok má sťažnosť proti             rozhodnutiu súdu o zrušení alebo obmedzení obmedzujúceho alebo zais-             ťovacieho opatrenia alebo proti rozhodnutiu o povolení vykonania úkonu,             na ktoré sa vzťahuje obmedzujúce alebo zaisťovacie opatrenie.             ZoTZPO demonštratívne uvádza nasledovné obmedzujúce a zaisťovacie             opatrenia:                a)  povinnosť  zložiť  peňažnú  sumu  alebo  vec  do  úschovy  na  súde  –                   predpokladom pre uloženie takejto, povinnosti je zistenie, že peňažná                   suma alebo vec je vo vlastníckom práve obvinenej právnickej osoby                   a má nad nimi faktickú dispozíciu;                b)  zákaz nakladať s určitými vecami alebo právami v tomto opatrení                   sa okrem zistenia vlastníckeho práva obvinenej právnickej osoby a jej                   faktickej  dispozície  vyžaduje  presná  špecifikácia  a  individualizácia                   veci a určenie spôsobu nakladania s týmito vecami zo strany obvine-                   nej právnickej osoby;                c)  povinnosť niečo vykonať, niečoho sa zdržať alebo znášať – v tomto                   prípade konkrétne opatrenie ukladá obvinenej právnickej osobe prí-                   kaz smerujúci k obmedzeniu určitej aktivity alebo povinnosti strpieť                   určité konanie zo strany inej osoby.              ad B. Zaisťovacie inštitúty proti obvinenej právnickej osobe podľa             Trestného poriadku             Vo  vzťahu  k  obvineným  právnickým  osobám  sú  aplikovateľné  inštitúty,             ktoré  sú  ustanovené  v  Trestnom  poriadku.  Z  hľadiska  týchto  inštitútov             možno  spomenúť  napr.  vydanie  a  odňatie  veci,  vydanie  a  odňatie  počí-             tačových  údajov,  zaistenie  peňažných  prostriedkov,  zaistenie  zaknihova-             ných  cenných  papierov,  domová  prehliadka,  prehliadka  iných  priestorov             a pozemkov a inštitút agenta.             6  Výkon trestov              Výkon trestov, ktoré možno uložiť odsúdeným právnickým osobám je usta-             novený najmä v ZoTZPO, Trestnom zákone a Trestnom poriadku.              ZoTZPO ustanovuje podmienky:                a)  výkonu trestu zrušenia právnickej osoby,                                                                             137","NOVÉ JEVY V HOSPODÁŘSKÉ KRIMINALITĚ SE ZAMĚŘENÍM NA KRIMINALITU FINANČNÍ              b)  výkonu trestu zákazu činnosti, trestu prijímať dotácie alebo subven-                cie, trestu zákazu prijímať pomoc a podporu poskytovanú z fondov                Európskej únie a trestu zákazu účasti vo verejnom obstarávaní,             c)  výkonu trestu zverejnenia odsudzujúceho rozsudku,             d)  podmienečného upustenia od výkonu zvyšku niektorých trestov.            ad A. Výkon trestu zrušenia právnickej osoby           Výkon trestu zrušenia právnickej osoby zabezpečí súd tým, že zašle rovnopis           právoplatného rozsudku štátnemu orgánu, ktorý vedie obchodný register           alebo  iný  zákonom  určený  register,  zápisom  v  ktorom  právnická  osoba           vzniká. Tento orgán následne vykoná zápis v príslušnom registri, čím sa táto           skutočnosť  stane  verejne  známou  a  obsadená  právnická  osoba  vstupuje           do likvidácie.           Zrušenie  právnickej  osoby  je  najprísnejším  trestom,  ktorý  možno  uložiť           obvinenej  právnickej  osobe.  Tento  trest  sa  vykonáva  formou  zrušenia           právnickej  osoby  s  likvidáciou,  ktorá  nastáva  právoplatnosťou  odsudzu-           júceho  rozsudku.  Následne  sa  vykoná  likvidácia  postupom  ustanovenom           vo všeobecne záväzných právnych predpisoch; ak takáto úprava absentuje           vykoná sa likvidácia v zmysle Obchodného zákonníka.            ad B. Výkon trestu zákazu činnosti, trestu prijímať dotácie alebo sub-           vencie, trestu zákazu prijímať pomoc a podporu poskytovanú z fon-           dov Európskej únie a trestu zákazu účasti vo verejnom obstarávaní           ZoTZPO  ustanovuje  osobitosti  výkonu  trestu  zákazu  činnosti,  trestu           prijímať dotácie alebo subvencie, trestu zákazu prijímať pomoc a podporu           poskytovanú z fondov Európskej únie a trestu zákazu účasti vo verejnom           obstarávaní. V súvislosti s výkonom trestu sa subsidiárne použije Trestný           poriadok (§ 436).           Výkon týchto trestov súd zabezpečí tým, že zašle rovnopis právoplatného           rozsudku konkrétnym subjektom, ktorými sú v prípade:             •  trestu zákazu činnosti - štátny orgán, ktorý vedie obchodný register                alebo  iný  zákonom  určený  register,  zápisom  v  ktorom  právnická                osoba vzniká, ako aj orgánu, ktoré vydáva oprávnenie na výkon tejto                činnosti alebo, ktorý výkon takej činnosti eviduje,                138","Vybrané procesnoprávne aspekty trestnej zodpovednosti právnických osôb v Slovenskej republike                 •  trestu  prijímať  dotácie  alebo  subvencie-  štátny  orgán,  ktorý  vedie                   obchodný  register  alebo  iný  zákonom  určený  register,  zápisom                   v ktorom právnická osoba vzniká,                •  trestu  zákazu  prijímať  pomoc  a  podporu  poskytovanú  z  fondov                   Európskej únie – Úrad vlády Slovenskej republiky a tomu, kto vedie                   obchodný  register  alebo  iný  zákonom  určený  register,  zápisom                   v ktorom právnická osoba vzniká,                •  trestu zákazu účasti vo verejnom obstarávaní Úrad pre verejné obsta-                   rávanie  a  tomu,  kto  vedie  obchodný  register  alebo  iný  zákonom                   určený register, zápisom v ktorom právnická osoba vzniká.             ad C. Výkon trestu zverejnenia odsudzujúceho rozsudku             Výkon  trestov  zverejnenia  odsudzujúceho  rozsudku  súd  zabezpečí  tým,             že po nadobudnutí právoplatnosti odsudzujúceho rozsudku tým, že vyzve             odsúdenú  právnickú  osobu,  aby  ho  na  svoje  náklady  v  určenej  lehote,             v určenom rozsahu a určeným spôsobom zverejnila.             Nerešpektovanie tejto povinnosti môže súd vynucovať uložením poriad-             kovej pokuty do 16 500 €, a to aj opakovane.             ad D. Podmienečné upustenie od výkonu zvyšku niektorých trestov             Na podmienečné upustenie od zvyšku trestu zákazu činnosti, trestu prijímať             dotácie a subvencie, trestu zákazu prijímať pomoc a podporu poskytovanú             z fondov Európskej únie a trestu zákazu účasti vo verejnom obstarávaní             sa primerane použijú ustanovenia Trestného zákona (§ 69 a 70), ktoré usta-             novujú podmienečné upustenie od výkonu zvyšku trestu zákazu činnosti.             V zmysle ZoTZPO predseda senátu o podmienečnom upustení od výkonu             zvyšku trestu prijímať dotácie a subvencie, trestu zákazu prijímať pomoc             a  podporu  poskytovanú  z  fondov  Európskej  únie  a  trestu  zákazu  účasti             vo verejnom obstarávaní upovedomí toho, kto vedie obchodný register alebo             iný zákonom určený register, zápisom v ktorom právnická osoba vzniká,             ako aj orgán, ktoré vydáva oprávnenie na výkon tejto činnosti alebo, ktorý             výkon takej činnosti eviduje. Navyše v prípade v prípade podmienečného             upustenia od výkonu zvyšku trestu prijímať pomoc a podporu poskytovanú             z fondov Európskej únie a trestu zákazu účasti vo verejnom obstarávaní súd             o tejto skutočnosti upovedomí aj Úrad vlády Slovenskej republiky a Úrad             pre verejné obstarávanie.                                                                           139","NOVÉ JEVY V HOSPODÁŘSKÉ KRIMINALITĚ SE ZAMĚŘENÍM NA KRIMINALITU FINANČNÍ            7  Záver           Právna úprava trestnej zodpovednosti právnických osôb bola v Slovenskej           republike zvolená najmä z toho dôvodu, že v rámci nej možno právnickú           osobu postihnúť aj v prípade, že sa nepodarí preukázať, ktorá konkrétna           fyzická osoba spáchala trestný čin (z dôvodu zložitej organizačnej štruktúry,           deľby právomocí a pod.) ak je celkom nepochybné, že k spáchaniu trestného           činu došlo v rámci danej právnickej osoby a v jej prospech. Z hľadiska apli-           kovania tohto zákona možno uviesť, že v roku 2016 sa v žiadnej trestnej veci           neviedlo trestné stíhanie proti právnickej osobe, pričom hľadiska budúcnosti           možno vysloviť nádej, že v priebehu roku 2017 orgány činné v trestnom           konaní pristúpia k jeho aplikovaniu.            Literature:           ČENTÉŠ, J. Vybrané aspekty zásady ne bis in idem v trestnom konaní. In:             Princíp spravodlivosti v trestnom a správnom súdnom konaní. Pezinok: Justičná             akadémia SR, 2016, s. 156–168, ISBN 978-80-970207-9-8.           ČENTÉŠ, J. a J. ĽORKO. Trestná zodpovednosť právnickej osoby založená             na pričítaní trestného činu. Justičná revue, 68, 2016, č. 11, s. 1178–1192.           ČENTÉŠ, J. a J. ĽORKO. Právna úprava konceptu pričítateľnosti v mo-             dele  tzv.  pravej  trestnej  zodpovednosti  právnických  osôb  v  Česku             a na Slovensku. Trestní právo, 2016, s. 4, s. 26–34.           STRÉMY, T. Trestná zodpovednosť právnických osôb. In: Aktuální problé-             my rekodifikace trestního práva hmotného: sborník příspěvků z mezinárodní vě-             decké konference konanej dňa 11. 5. 2007 v Prahe. Praha: Karolinum, 2007,             s. 183–191. ISSN 0323-0619.           TURAYOVÁ, Y., L. TOBIÁŠOVÁ a J. ČENTÉŠ. Trestná zodpovednosť práv-             nických osôb. Vybrané aspekty trestnej zodpovednosti právnických osôb v Slovenskej             republike.  Studia  Iuridica  Bratislavenia  Nr.  49,  Wolters  Kluwer,  2016,             211 s. ISBN 978-80-8168-328-2.           ZÁHORA, J. a I. ŠIMOVČEK. Zákon o trestnej zodpovednosti právnických osôb.             Komentár. Wolters Kluwer, 2016, 342 s. ISBN 978-80-8168-413-5.            Contact – email           Jozef.Centes@flaw.uniba.sk                140","JEDEN Z PRAKTICKÝCH ASPEKTŮ                      DOKAZOVÁNÍ (NEJEN) DAŇOVÝCH                 TRESTNÝCH ČINŮ PRÁVNICKÝCH OSOB                        1                                  David Čep, Katarína Kandová                     Právnická fakulta, Masarykova univerzita, Česká republika               Abstract in original language             Zavedení trestní odpovědnost právnických osob v České republice s sebou             přineslo pro právní teorii, ale především praxi, mnohá doposud nepoznaná             úskalí. Autoři se v předkládaném příspěvku zabývají jedním z praktických             aspektů dokazování trestní odpovědnosti právnických osob, totiž instituty             vydání, reps. odnětí věci dle § 78 a § 79 tr. řádu, jež zvláště v rovině daňo-             vých trestných činů hrají stěžejní úlohu.              Keywords in original language             Trestní odpovědnost právnických osob; daňové trestné činy; dokazování;             vydání věci; odnětí věci.              Abstract             Introduction of criminal liability of legal entities in the Czech Republic had             brought many difficulties that were yet unknown to both legal theory and             practice. In this contribution the authors pay their attention to two practical             elements of proving criminal liability of legal entity. These are institutes             of release and seizure of property according to sec. 78 and 79 of Czech             Code  of  Criminal  Procedure,  which  are  able  to  play  a  key  part  during             evidence when considering tax crime.              Keywords             Criminal  Liability  of  Legal  Entities;  Tax  Crime;  Evidence;  Release             of Property; Seizure of Property.              1   Uvedený  příspěvek  byl  zpracován  v  rámci  řešení  projektů  specifického  výzku-                 mu  na  téma  „Adjustace  specifických  procesních  otázek  lidskoprávním  požadav-                 kům  (MUNI/A/1338/2016)“  a  na  téma  „Vývojové  tendence  trestní  politiky                 (MUNI/A/1348/2016)“.                                                                           141","NOVÉ JEVY V HOSPODÁŘSKÉ KRIMINALITĚ SE ZAMĚŘENÍM NA KRIMINALITU FINANČNÍ            1  Pár slov na úvod           S přijetí zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob           a řízení proti nim (dále jen „TOPOZ“) došlo - a to nejen v oblasti daňové           kriminality - ke zcela stěžejnímu posunu. Subjekty trestných činů uvedených           v § 240, § 241 a § 243 tr. zákoníku se totiž od 1. ledna 2012 staly vedle fyzic-           kých osob i osoby právnické.  Právě právnické osoby (konkrétně obchodní                                   2           společnosti)  přitom  v  rámci  podnikatelské  sféry  představují  nejvýraznější           aktéry,  jejichž  povaha,  jakožto  právní  fikce,  v  mnoha  ohledech  usnadňuje           páchání trestných činů. Vedle specifik samotného páchání trestné činnosti           právnickými  osobami  však  vystupuje  do  popředí  další  charakteristický           rys, spojený opět právě s povahou právnické osoby, v mnoha ohledech značně           odlišnou od standardního pachatele - fyzické osoby. Tím je samotné dokazo-           vání trestných činů právnických osob.            2  Zvláštnosti dokazování trestného činu              právnické osoby (obecně)            Oproti  standardnímu  pachateli  trestného  činu  -  fyzické  osobě,  práv-           nická osoba vykazuje řadu odlišných znaků, které dokazování jí spáchané                                                         3           trestné činnosti (resp. této právnické osobě vytýkatelné)  značně ztěžují. Jen           namátkou můžeme uvést problematiku výslechu právnické osoby, jenž je dle § 34           odst. 1 TOPOZ prováděn prostřednictvím fyzické osoby oprávněné vystu-            2   Na čemž nic nezměnila ani novela TOPOZ provedená zákonem č. 183/2016 Sb., kte-              rým se mění zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení              proti nim, ve znění pozdějších předpisů, jíž byl dosavadní pozitivní taxativní výčet trest-              ných činů, jichž se právnické osoby mohou dopustit, resp. které mohou být právnickým              osobám vytknuty (srov. níže), nahrazen negativním taxativním výčtem trestných činů,              které nelze právnické osobě vytýkat.           3   K použité terminologii viz především FENYK, J. Zákon o trestní odpovědnosti práv-              nických  osob.  In:  KRATOCHVÍL,  V.  a  kol.  Trestní  právo  hmotné.  Obecná  část.  Praha:              C. H. Beck,  2012,  s.  535;  případně  též  BOHUSLAV,  L.  Trestní  odpovědnost  právnických              osob. Plzeň: Aleš Čeněk, 2014, s. 119 an. Vytýkatelností trestného (resp. protiprávní-              ho) činu právnické osobě zde rozumíme naplnění formální podmínky vytýkatelnosti trest-              ného činu právnické osobě, tedy spáchání protiprávního činu v intencích návětí § 8 odst. 1              TOPOZ některou z osob uvedených v § 8 odst. 1 písm. a) až d) TOPOZ, a materiální              podmínky vytýkatelnosti trestného činu právnické osobě zakotvené v § 8 odst. 2 písm. a) nebo b)              TOPOZ (tedy přičitatelnosti trestného činu právnické osobě stricto sensu), ve spojení s § 8              odst. 5 TOPOZ (tedy toliko tehdy, nebude-li kritérium v tomto ustanovení naplněno).              K možné interpretaci § 8 odst. 5 TOPOZ jako podmínky přičitatelnosti trestného činu              právnické osobě stricto sensu viz ŠÁMAL, P. K trestní odpovědnosti právnických osob              po novele provedené zákonem č. 183/2016 Sb. Trestněprávní revue, 2016, č. 11-12, s. 251.              142","Jeden z praktických aspektů dokazování (nejen) daňových trestných činů právnických osob              povat za tuto právnickou osobu v trestním řízení.  Svou povahou předsta-                                                        4             vuje výslech ‚právnické osoby‘ spíše svědeckou výpověď, jelikož oprávněná             osoba nemůže být současně tzv. kvalifikovanou fyzickou osobou , pročež                                                                      5             je třeba říci, že výslech oprávněné osoby může (nevyužije-li taková osoba             práva mlčet) orgánu činnému v trestním řízení přinést toliko zprostředko-             vané poznatky o okolnostech důležitých pro trestní řízení - oprávněná osoba             se na trestném činu právnické osoby nijak nepodílela.  Rozdíl v porovnání                                                           6             s výslechem fyzické osoby - obviněného, je již na prvý pohled zřejmý. Další             odlišnosti se odvíjejí od samotné biologické existence fyzické osoby, neboť             právnická osoba je nehmotnou právní konstrukcí, a tudíž nelze uvažovat             o uplatnění důkazních prostředků tradičně spojených přímo s fyzickou osobou, jako jsou             např. metoda pachové identifikace, ohledání osoby, konfrontace či rekog-             nice.  Oproti  fyzické  osobě  je  právnická  osoba  nadto  značně  komplexní,             když ne z hlediska biologického, pak alespoň z pohledu práva. Na rozdíl             od osoby fyzické je proto třeba rozlišovat ‚v životě právnické osoby‘ řadu             významných okamžiků jako jsou její založení a vznik, zrušení a zánik, jakož             i množství právně relevantních specifik vyplývajících opět z povahy právnické             osoby - majetkovou samostatnost, strukturu orgánů právnické osoby, jejich             složení, vztah mezi právnickou osobou a jejími zaměstnanci etc.             Vrátíme-li se však zpět k daňové trestné činnosti, je třeba konstatovat, že tato             je  v  drtivé  většině  případů  prokazována  prostřednictvím  věcných  –             konkrétně listinných – důkazů, mezi nimiž hrají stěžejní úlohu účetní doklady             (typicky faktury) a na nich vybudované účetnictví. Stěžejní je proto otázka             jejich opatření orgány činnými v trestním řízení. Některé listinné důkazy             mohou  být  získány  poměrně  jednoduše  prostřednictvím  institutu  dožádání             dle ustanovení § 8 tr. řádu. Tak například policejní orgán se může obrátit              4   Srov. ŘÍHA, J. Komentář k § 36. In: ŠÁMAL, P., J. DĚDIČ, T. GŘIVNA a kol. Trestní                 odpovědnost právnických osob. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 654; anebo ve vztahu                 k ustanovení § 37 viz FENYK, J. a L. SMEJKAL. Zákon o trestní odpovědnosti práv-                 nických  osob  a  řízení  proti  nim:  Komentář.  Nové  ASPI  [právní  informační  systém].                 Wolters Kluwer, a. s. [cit. dne 26. 2. 2017].             5   Tedy osobou, jejíž protiprávní čin je právnické osobě v intencích § 8 odst. 1 a 2 TOPOZ                 vytýkán,  a  který  proto  představuje  základ  samotného  trestného  činu  právnické  oso-                 by. K neslučitelnosti procesního postavení osoby obviněného (fyzické osoby) a oso-                 by  oprávněné  srov.  GŘIVNA,  T.  Komentář  k  § 633.  In:  ŠÁMAL,  P.,  J.  DĚDIČ,  T.                 GŘIVNA a kol., op. cit., sub. 4, s. 632–633, 628–629.             6   A pokud ano, pak je zde dána právě uvedená neslučitelnost procesního postavení dle § 35                 odst. 4 TOPOZ, neboť taková osoba by měla vystupovat v postavení (spolu)obviněného.                                                                           143","NOVÉ JEVY V HOSPODÁŘSKÉ KRIMINALITĚ SE ZAMĚŘENÍM NA KRIMINALITU FINANČNÍ            na příslušný rejstříkový soud – u něhož je určitá právnická osoba zapsána           – s žádostí o předložení účetní závěrky této právnické osoby za příslušné           účetní období.  Pokud požadovaná účetní závěrka bude založena ve sbírce                       7           listin, pak její získání nebude představovat větší obtíže. Obdobně může poli-           cejní orgán požádat správce daně o konkrétní daňové prohlášení poplatníka           daně z příjmu nebo daňové přiznání k dani přidané hodnoty.           Mnohdy je však tím, kdo disponuje potřebnými listinnými důkazy, sama práv-           nická osoba, proti níž je vedeno trestní řízení. V takové situaci může orgán           činný v trestním řízení právnickou osobu vyzvat, aby dobrovolně vydala věc           důležitou pro trestní řízení (§ 78 tr. řádu), a v případě, kdy takové výzvě           nevyhoví, může přistoupit k jejímu odnětí (§ 79 tr. řádu). Zde však na scénu           vstupuje již zmiňovaná povaha právnické osoby, která v mnoha ohledech           - v porovnání s osobou fyzickou - značně komplikuje opatření pramenů           důkazu prostřednictvím uvedených zajišťovacích institutů.            3  Vydání a odnětí věci            Jestliže  jsme  v  úvodu  našeho  příspěvku  hovořili  o  možnosti  orgánů           činných  v  trestním  řízení  zajistit  jednotlivé  důkazní  prostředky  prostřed-           nictvím dožádání vůči různým jiným orgánům veřejné moci, je třeba říci,           že i v případě vydání věci právnickou osobou, resp. jejího odnětí právnické           osobě, zde vystupuje několik odlišných subjektů, které tuto povinnost mohou           splnit, případně, na nichž může být fakticky vymožena. Ačkoliv totiž práv-           nická osoba sama představuje subjekt (nejen trestního) práva, jedná navenek           prostřednictvím jiných - fyzických - osob. V této souvislosti je třeba upozornit           na dvě základní a zcela odlišné situace, s nimiž se lze v praxi setkat.           První z nich je případ, kdy je výzva k vydání věci adresována právnické osobě,           proti níž však není vedeno trestní řízení - v takovém případě budou k vydání věci           oprávněny osoby, jimž přísluší za právnickou osobu jednat podle obecné           občanskoprávní úpravy, neboť splnění výzvy - tedy vydání věci - lze hodnotit           obecně jako určité právní jednání. K vydání věci je tak primárně oprávněn           statutární orgán právnické osoby, případně některý z jeho členů.            7   Účetní závěrka (řádná, mimořádná či konsolidovaná, není-li součástí výroční zprávy)              se samostatně povinně zakládá do sbírky listin na základě ustanovení § 66 písm. c) zá-              kona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob, ve znění              pozdějších předpisů, ve spojení s § 21a odst. 4 zákona č. 563/1991, o účetnictví, ve znění              pozdějších předpisů.              144","Jeden z praktických aspektů dokazování (nejen) daňových trestných činů právnických osob              Druhou variantou je situace, kdy proti právnické osobě, jíž je adresována             výzva, již trestní řízení probíhá a v takovém případě je nezbytné komunikovat             přímo s osobou, která je oprávněna za právnickou osobu činit úkony v trestním             řízení (srov. § 34 odst. 1 TOPOZ). Taková osoba [např. pověřený zaměst-             nanec právnické osoby dle § 21 odst. 1 písm. b), o. s. ř. či její zmocněnec dle             § 34 odst. 2 TOPOZ] je současně jedinou osobou, která je oprávněna výzvě             k vydání věci – adresované samotné právnické osobě – vyhovět.             Obecně však věcí důležitou pro trestní řízení (v našem případě účetnictvím             právnické  osoby)  nemusí  nezbytně  ‚fakticky‘  disponovat  sama  právnická             osoba. Orgány činné v trestním řízení mohou např. být vybaveny poznatkem,             že danou věc má u sebe statutární orgán právnické osoby či její zaměstnanec.             V takovém případě bude třeba výzvu k vydání věci směřovat právě vůči těmto             osobám,  přičemž  je  nezbytné,  aby  např.  zaměstnanec  (účetní)  právnické             osoby skutečně měl požadovanou věc u sebe, tzn. ve své moci (ve své dispozici)             tak, že ji přímo on sám může předložit či vydat.  Z rozhodovací praxe Nejvyššího                                                 8             soudu České republiky se přitom podává, že ediční povinnost nestíhá osobu,             která v době výzvy tuto věc u sebe nemá, ale musela by ji nejprve sama opatřit             u někoho jiného a teprve následně vydat orgánům činným v trestním řízení. 9             Z uvedených judikaturních závěrů tak lze vyvodit, že ediční povinnost nedo-             padá na situace, kdy např. zaměstnanec právnické osoby, který bude vyzván             k vydání účetnictví, nebude mít požadované listiny u sebe, ale musel by tyto             obstarat  u  jiné  osoby  (např.  externí  účetní  právnické  osoby,  či  auditora),             anebo například zpřístupnit prostory v sídle právnické osoby, kde se takové             listiny nacházejí. 10              8   Srov.  rozsudek  Nejvyššího  soudu  České  republiky  ze  dne  1.  dubna  1998,  sp.  zn.  5                 Tz 19/98.             9   Blíže  viz  rozsudek  Nejvyššího  soudu  České  republiky  ze  dne  20.  ledna  2004,  sp.                 zn. 4 Tz 180/2003.             10   Viz  PROVAZNÍK,  J.  Defence  of  legal  entity.  In:  FRYŠTÁK,  M.,  J.  ČENTÉŠ,                 J. SZCZECHOWICZ a kol. Corporate Criminal Liability (in the Czech Republic, Slovakia and                 Poland), Brno: Masarykova univerzita, 2016, s. 72–73. Srov. také další úvahy uvedené                 v citované monografii k vydání věci důležité pro trestní řízení ve vztahu k realizaci práva                 na obhajobu, kdy zmíněný autor poměřuje konflikt mezi zájmem fyzické osoby (zaměst-                 nance právnické osoby) na vydání určité listiny, kterou má v dispozici právě s ohledem                 na své pracovní zařazení v rámci právnické osoby, kdy tato listina může sloužit jako                 důkaz o nevině dané fyzické osoby, a zájmem právnické osoby, kterou takový důkaz                 může usvědčovat, jakož i zákonnost a (ne)účinnost takového důkazu v trestním řízení                 vedeném proti právnické osobě.                                                                           145","NOVÉ JEVY V HOSPODÁŘSKÉ KRIMINALITĚ SE ZAMĚŘENÍM NA KRIMINALITU FINANČNÍ            Na tomto místě je třeba upozornit na další překážku, jíž si orgány činné           v trestním řízení musí být vědomy. Bude-li výzva k vydání věci adresována           fyzické osobě, o níž panuje podezření, že by tato mohla být současně kvali-           fikovanou osobou, tedy osobou, jejíž protiprávní jednání představuje základ           trestného činu právnické osoby (např. zaměstnancem, který na pokyn statu-           tárního orgánu učinil nepravdivé daňové přiznání, čímž by došlo ke zkrácení           daně ve větším rozsahu), pak je třeba si uvědomit, že splnění ediční povin-           nosti v takové situaci nelze vymáhat pomocí uložení pořádkové pokuty dle           § 78 odst. 1 ve spojení s § 66 odst. 1 tr. řádu. Naznačenému postupu totiž           brání princip zákazu sebeobvinění (nemo tenetur se ipsum accusare), neboť uložená           pořádková pokuta by v takové situaci ve vztahu k fyzické osobě představo-           vala nezákonný způsob donucení k poskytnutí důkazu proti sobě samému           (nemo tenetur edere instrumenta contra se). 11           Věcí  důležitou  pro trestní  stíhání  však  mohou  disponovat  nejen  fyzické           osoby ‚uvnitř‘ právnické osoby, proti níž se trestní řízení vede, ale rovněž           mimo  ni  (tj.  jakákoliv  osoba,  která  má  věc  důležitou  pro trestní  řízení           u sebe).  Takovými osobami mohou být zvláště ve vztahu k účetní doku-                 12           mentaci (či jiným listinným důkazům) advokáti  a auditoři .                                                 13                                                          14           Stran obou těchto skupin je třeba říci, že uplatnění institutu vydání věci           brání ustanovení § 78 odst. 2 tr. řádu, které limituje aplikaci ediční povinnosti           ve vztahu k listinám, jejich obsah se týká skutečností, o nichž platí zákaz           výslechu dle § 99 tr. řádu, ledaže došlo ke zproštění povinnosti zachovávat                11   K tomu srov. rozsudky ESLP ve věcech Funkce proti Francii, ze dne 25. února 1993 (stíž-              nost č. 10828/84), Saunders proti Spojenému království, ze dne 17. prosince 1996 (stížnost              č. 19187/91), anebo J. B. proti Švýcarsku, ze dne 5. května 2001 (stížnost č. 31827/96).           12   Srov. ŠÁMAL, P. a M. RŮŽIČKA. Komentář k § 79. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád.              Komentář. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1016.           13   Ve smyslu zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen              „zákon o advokacii“), za advokáta tedy nelze považovat např. zaměstnance právního              oddělení, neboť vztah mezi právnickou osobou a takovým zaměstnancem nelze kvalifi-              kovat jako vztah mezi advokátem a klientem, založeným na základě smlouvy příkazního              typu (naopak zde půjde o vztah založený pracovní smlouvou, jehož obsahem bude vý-              kon závislé činnosti). Obdobný závěr se uplatní i ve vztahu k zaměstnancům právnické              osoby pověřeným tzv. vnitřním auditem.           14   Tj. auditoři dle zákona č. 93/2009 Sb., o auditorech a o změně některých zákonů (zákon              o auditorech).              146","Jeden z praktických aspektů dokazování (nejen) daňových trestných činů právnických osob              věc v tajnosti či ke zproštění povinnosti mlčenlivosti.  Státem uznanou povin-                                                       15             nost mlčenlivosti přitom obsahují jak ustanovení § 21 zákona o advokacii tak             § 15 a násl. zákona o auditorech.             Co se týče advokáta, je třeba rozlišovat, zda s určitými listinami disponuje             z toho důvodu, že byly pořízeny v souvislosti s poskytováním právních služeb,  anebo                                                                       16             zda tyto byly pouze uloženy u takové osoby do úschovy. Povinnost mlčenli-             vosti dle ustanovení § 78 odst. 2 a § 99 tr. řádu, resp. § 21 zákona o advo-             kacii, se totiž dotýká pouze listin přímo souvisejících s obhajobou právnické             osoby jako takové, anebo s poskytováním právních služeb.  Jestliže tedy                                                                 17             určitou listinu (např. právě účetní doklady právnické osoby) advokát přijal             toliko do úschovy, byť by se de facto jednalo o originální důkaz o trestné             činnosti, pro kterou je právnická osoba stíhána, je povinen ji vydat. Opačný             závěr by totiž vedl k situaci, kdy by advokátní úschova plnila účel ‚sběr-             ného místa‘ důkazů, které by orgány činné v trestním řízení nemohly získat             prostřednictvím institutu vydání, a tedy ani odnětí věci. 18             V případě auditorů, kteří budou účetními doklady právnické osoby dispo-             novat v souvislosti s prováděním auditu, je třeba poukázat na úpravou obsa-             ženou v samotném zákonu o auditorech. Ustanovení § 15 a násl. uvede-             ného zákona obsahuje povinnost mlčenlivosti auditora, z níž však stanoví             řadu výjimek. Pro potřeby trestního řízení vedeného pro některý z daňových             trestných činů však zjišťujeme, že žádná z výjimek vztahujících se k trest-             nímu řízení na tento okruh případů nedopadá [srov. § 15 odst. 3 písm. g)             až i) zákona o auditorech]. Jinými slovy budou-li orgány činné v trestním             řízení disponovat poznatkem, že věc důležitou pro trestní řízení - účetnictví              15   Zde navíc srov. i ustanovení § 8 odst. 5 tr. řádu, které obecně stanoví podmínku souhlasu                 soudce v případě sdělování informací, které jsou podle zákona utajovány, či na které                 se vztahuje povinnost mlčenlivosti, nestanoví-li zvláštní zákon podmínky jejich sdělo-                 vání pro účely trestního řízení sám. Právě ve vztahu k povinnosti mlčenlivosti advokáta                 však věta druhá tohoto ustanovení dožádání na základě souhlasu soudce nepřipouští                 (a contrario však v případě auditora takový postup možný je).             16   Srov. ŠÁMAL, P. a M. RŮŽIČKA. Komentář k § 79. In: ŠÁMAL, P. a kol., op. cit.,                 sub. 10, s. 1015.             17   V. Mandák jako příklad listin, na něž se vztahuje povinnost mlčenlivosti, a tedy i zákaz                 vydání, uvádí: „listiny, které se obvykle nacházejí v klientském spisu, to je informace sepsaná s kli-                 entem nebo se třetími osobami, záznamy advokáta, jeho poznámky, podání, ale např. i kopie různých                 listin obsahujících odborná pojednání, úřední rozhodnutí apod.“ Viz MANDÁK, V. K vydání                 nebo odnětí věci důležité pro trestní řízení. Trestněprávní revue, 2009, č. 2, s. 56.             18   MANDÁK, op. cit., sub. 17, s. 56.                                                                           147","NOVÉ JEVY V HOSPODÁŘSKÉ KRIMINALITĚ SE ZAMĚŘENÍM NA KRIMINALITU FINANČNÍ            právnické osoby – má v dané době u sebe auditor, bude výzvě k vydání           takové věci bránit § 78 odst. 2 tr. řádu (ledaže by došlo ke zproštění povin-           nosti mlčenlivosti auditora účetní jednotkou – v našem případě právnickou           osobou).           4  Závěrem            Dokazování  daňových  trestných  činů  samo  o  sobě  představuje  značně           nelehkou disciplínu, která na orgány činné v trestním řízení klade vysoké           nároky.  V  případě,  kdy  pachatelem  protiprávního  činu,  který  bude  vyka-           zovat znaky některého z trestných činů uvedených v § 240, § 241 a § 243           tr. zákoníku, bude osoba fyzická, z jejíhož poměru vůči právnické osobě           bude možné dovodit, že takový čin lze vytýkat i této právnické osobě, přistu-           puje k již tak obtížnému postavení orgánů činných v trestním řízení další           významný faktor. Tím je skutečnost, že relevantní prameny důkazů je třeba           zajistit nejen od této fyzické osoby, ale rovněž od osoby právnické. Právě           vydání a odnětí věci však v případě právnických osob vykazuje řadu dílčích           odchylek, jež mají svůj původ v povaze právnických osob, a jejichž vědomí           je  nezbytným  předpokladem  dosažení  účelu  trestního  řízení  způsobem,           který bude zákonný a současně i reflektující základní práva a svobody dotče-           ných osob.           Do  popředí  proto  vystupuje  problematika  určení  osoby  oprávněné  činit           za právnickou osobu úkony v trestním řízení, vůči níž bude třeba samotnou           výzvu - v případě, že proti právnické osobě bude vedeno trestní řízení -           adresovat. Naopak budou-li orgány činné v trestním řízení adresovat výzvu           k vydání věci přímo vůči osobě uvnitř právnické osoby, bude třeba zkoumat,           zda tato osoba disponuje věcí důležitou pro trestní řízení a v případě, že tuto           odmítne vydat, zda použití případné pořádkové pokuty nebrání skutečnost,           že fyzická osoba je současně kvalifikovanou osobou (jak bylo vysvětleno           výše). Konečně je třeba mít na paměti, že bude-li v úvahu přicházet vydání           účetních dokladů od třetích osob – extraneů – může využití institutu vydání           bránit státem uznaná povinnost mlčenlivosti.           Literature:           BOHUSLAV, L. Trestní odpovědnosti právnických osob. Plzeň: Aleš Čeněk, 2014,             206 s. ISBN 978-80-7380-473-2.              148","Jeden z praktických aspektů dokazování (nejen) daňových trestných činů právnických osob              FENYK, J. a L. SMEJKAL. Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob                a řízení proti nim: Komentář. In: Nové ASPI [právní informační systém].                Wolters Kluwer, a. s. [cit. dne 26. 2. 2017].             FRYŠTÁK, M., J. ČENTÉŠ, J. SZCZECHOWICZ a kol. Corporate Criminal                Liability (in the Czech Republic, Slovakia and Poland). Brno: Masarykova uni-                verzita, 2016, 255 s. ISBN 978-80-210-8382-0.             KRATOCHVÍL,  V.  a  kol.  Trestní  právo  hmotné.  Obecná  část.  2.  vyd.  Praha:                C. H. Beck, 2012, 961 s. ISBN 978-80-7179-082-2.              MANDÁK,  V.  K  vydání  nebo  odnětí  věci  důležité  pro trestní  řízení.                Trestněprávní revue, 2009, č. 2, s. 56. ISSN 1213-5313.             ŠÁMAL, P. K trestní odpovědnosti právnických osob po novele provedené                zákonem č. 183/2016 Sb. Trestněprávní revue, 2016, č. 11-12, s. 247–253.                ISSN 1213-5313.             ŠÁMAL,  P.  a  kol.  Trestní  řád.  Komentář.  7.  vyd.  Praha:  C. H. Beck,  Praha:                C. H. Beck, 2013, 4700 s. ISBN 978-80-7400-465-0.             ŠÁMAL,  P.,  J.  DĚDIČ,  T.  GŘIVNA  a  kol.  Trestní  odpovědnost  práv-                nických  osob.  Komentář.  Praha:  C.  H.  Beck,  2012,  820 s.  ISBN                978-80-74001161.              Contact – email             378907@mail.muni.cz; 372107@mail.muni.cz                                                                                                    149","NOVÉ JEVY V HOSPODÁŘSKÉ KRIMINALITĚ SE ZAMĚŘENÍM NA KRIMINALITU FINANČNÍ                       VĚROHODNOST OBVINĚNÉHO             PŘI DOKAZOVÁNÍ FINANČNÍ KRIMINALITY                       1                                     Marek Fryšták                  Právnická fakulta, Masarykova univerzita, Česká republika              Abstract in original language           V uvedeném příspěvku se autor nejprve zabývá stručným vymezením pojmů,           jako  je  hospodářská,  resp.  ekonomická  a  finanční  kriminalita.  Následně           se hlouběji zabývá profilem pachatele finanční kriminality. Dále se věnuje           možnostem, které dává trestněprávní úprava při odstraňování pochybností           o jeho věrohodnosti.            Keywords in original language           Hospodářská  kriminalita;  finanční  kriminalita;  profil  pachatele;  věrohod-           nost, odstraňování pochybností.            Abstract           In  this  article,  the  author  first  gives  a  brief  definition  of  terms  such           is economic and financial criminality. Subsequently he goes deeper into the           description of the profile of financial criminality offender. He also focus           the opportunities offered by criminal law regulation about how to put aside           dubiety about credibility of offender.            Keywords           Economic  Criminality;  Financial  Criminality;  the  Profile  of  Offender;           Credibility; a Put Aside of Dubiety.            1            Ihned v úvodu je třeba zmínit, že v běžném a každodenním životě se setká-           váme mezi laickou, ale i odbornou veřejností či v trestněprávní a jiné literatuře           s pojmy jako je hospodářská a ekonomická trestná činnost, resp. kriminalita            1   Uvedený  příspěvek  byl  zpracován  v  rámci  řešení  projektu  specifického  výzkumu              na  téma  „Adjustace  specifických  procesních  otázek  lidsko-právním  požadavkům              (MUNI/A/1338/2016)“.              150","Věrohodnost obviněného při dokazování finanční kriminality              nebo s pojmem finanční kriminalita. V kriminologické oblasti se lze pak             setkat i s pojmem tzv. kriminalita bílých límečků. Mnohdy tyto pojmy použí-             váme s naprostou samozřejmostí, aniž bychom se jakkoli blíže zamýšleli nad             jejich obsahem. Ten se nám zdá na první pohled naprosto jasný a zřejmý.             Teprve jejich hlubší analýzou zjišťujeme určitou nejednotnost, protichůd-             nost a až zmatečnost při jejich definování. Není záměrem tohoto příspěvku             zaobírat se bližšími souvislostmi při vymezování těchto jednotlivých pojmů,             přesto pro bližší pochopení obsahového zaměření tohoto příspěvku pova-             žuji za nezbytné provést alespoň jejich stručné vymezení.             Základním pojmem, se kterým je třeba začít, je bezpochyby hospodářská             kriminalita,  ve  vztahu  ke  které  bylo  učiněno  velké  množství  definic.                                                                             2             Co se týče pojmu hospodářská trestná činnost, tak tento je mnohem užší,             než hospodářská kriminalita. Hospodářská trestná činnost je vždy vnímána             jako hospodářská kriminalita, opak ovšem neplatí. Hospodářskou krimina-             litu lze obecně definovat jako zaviněné (společensky nebezpečné jednání)             popsané  ve  zvláštní  části  trestního  zákona,  poškozující  nebo  ohrožu-             jící  hospodářský  pořádek,  systém  ekonomických  a  souvisejících  právních             vztahů, jejich fungování, práva a oprávněné zájmy subjektů těchto vztahů. 3             Dalším pojmem, kterému je třeba věnovat pozornost, je ekonomická krimi-             nalita. V případě, že bychom chtěli tento pojem definovat, lze se na ni dívat             jako na protiprávní jednání, kterým byl dosažen finanční nebo jiný prospěch             na úkor konkrétního ekonomického subjektu, kterým může být fyzická osoba,             obchodní společnost nebo stát. Znak „protiprávní jednání, kterým byl dosažen             finanční nebo jiný prospěch na úkor konkrétního ekonomického subjektu“             je znak, který je ve své podstatě obsahovým pojmem hospodářské krimina-             lity. Pojmy hospodářská a ekonomická kriminalita jsou synonyma a fakticky             označují jeden a týž protiprávní jev. Jen pro úplnost bych v tomto okamžiku             doplnil, že pojem hospodářská kriminalita je užíván zejména v České repub-             lice, zatímco pro zahraničí je typické označení ekonomická kriminalita.              2   Srovnej např. in NOVOTNÝ, O. O otázkách hospodářského trestního práva. Právní                 praxe, 1997, č. 6; TERYNGEL, J. Podnikání, hospodářské a majetkové trestné činy. Praha:                 Prospektum, 1991; nebo KONRÁD, Z. a kol. Metodika vyšetřování jednotlivých druhů trest-                 ných činů. Praha: Policejní akademie, 1995.             3   KUCHTA, J. a kol. Hospodářská trestná činnost. 2. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2010,                 s. 13; resp. blíže in CHMELÍK, J.. P. HÁJEK a S. NEČAS. Úvod do hospodářské kriminality.                 Plzeň: Aleš Čeněk, 2005.                                                                           151","NOVÉ JEVY V HOSPODÁŘSKÉ KRIMINALITĚ SE ZAMĚŘENÍM NA KRIMINALITU FINANČNÍ            Velmi  často  je  ekonomická  kriminalita  označována  jako  trestná  činnost           tzv.  bílých  límečků  (white  collar  crime).   Tento  pojem  se  objevil  v  USA                                              4           v roce 1939 a použil jej sociolog Edwin H. Sutherland, který pod něj podřa-           zuje jednání, které spáchala vážená a vysoce společensky postavená osoba           v  rámci  svého  povolání,  využívající  přitom  své  důvěryhodnosti,  vyplý-           vající z jejího vysokého sociálního statutu a prestiže. Opakem jí je krimi-           nalita tzv. modrých límečků (blue collar crime), tj. zločinců z „podsvětí“.                                                                          5           Zdůvodnění  pro vytvoření  tohoto  termínu  nacházelo  z  faktu,  že  ekono-           mové nebyli schopni dostatečně vymezit ekonomickou kriminalitu z krimi-           nalistického  hlediska  a  kriminalisté  nebyli  schopni  vymezit  tento  pojem           z hlediska ekonomického. V této souvislosti byl Edwinem H. Sutherlandem           také  občas  používán  pojem  „trestná  činnost  horní  vrstvy  společnosti“.                                                                          6           V současné době lze chápat trestnou činnost tzv. bílých límečků jako hospo-           dářskou trestnou činnost páchanou při výkonu profese představitelem legál-           ního podnikání, tj. obcházení pravidel a porušování zákonů v rámci výkonu           profese v místě, které to umožňuje, s cílem získat vyšší zisk. 7           Poslední pojem, kterému bych chtěl věnovat svoji pozornosti, je finanční           kriminalita.           Finanční  kriminalita  představuje  jednu  z  nejdůležitějších  oblastí  hospo-           dářské kriminality a je zpravidla definována jako trestná činnost směřující           proti fungování bankovního systému, kapitálového trhu a finančních insti-           tucí, zejména bank, burz, pojišťoven, investičních společností a investičních           fondů, penzijních fondů a v poslední době i fondů Evropské unie.  Finanční                                                                  8           kriminalita je tedy podmnožinou kriminality hospodářské, od které se liší,           spíše  než  jinými  znaky  skutkové  podstaty,  rozdílným  předmětem  útoku,           resp. jinou charakteristikou poškozených, jelikož postihuje primárně peníze            4   KUCHTA, J. a kol. Hospodářská trestná činnost. 2. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2010,              s. 13–14.           5   NOVOTNÝ, O., J. ZAPLETAL a kol. Kriminologie. 2 vyd. Praha: Aspi Publishing, 2004,              s. 97; nebo CROALL, H. Understanding white collar crime. Buckingham: Open University              Press, 2001, s. 3 a násl.           6   GOTTSCHALK, P. Theories of financial crimes. Journal of  financial crime, 2010, č. 1,              s. 133–151.           7   SCHEINOST, M. Pojetí organizovaného zločinu a jeho vztah k dalším kategoriím kri-              minality. Kriminalistika, 2004, č. 4, s. 270.           8   ŠÁMAL,  P.  a  kol.  Podnikání  a  ekonomická  kriminalita  v  České  republice.  1.  vyd.  Praha:              C. H. Beck, 2001, s. 174.              152","Věrohodnost obviněného při dokazování finanční kriminality              a cenné papíry jako věci snadno odcizitelné.  Osoby zapojené do této trestné                                                  9             činnosti navíc disponují převážně cizími prostředky a vlastní kapitál vložený             do následných machinací je zanedbatelný. 10             Pokud bych měl v tomto okamžiku stručně sumarizovat, pro finanční krimi-             nalitu je specifická především vysoká profesionalita pachatelů a jejich velmi             dobrá znalost ekonomického prostředí, v němž operují. Z tohoto důvodu             jsou zde kladeny vysoké znalostní požadavky na všechny subjekty angažující             se v boji proti tomuto druhu kriminality.             Pro většinu skutkových podstat spadajících do hospodářské, resp. finanční             kriminality, je charakteristická jejich úzká návaznost na řadu norem mimo-             trestních nebo to, že obsahují určitý normativní znak, jehož obsah je nutné             podle těchto norem vykládat. Je zřejmé, že existence takového právní úpravy             klade v rámci trestního řízení vysoké požadavky na orgány činné v trestním             řízení. Ty jsou tak „nuceny“ nejen detailně se seznámit s obsahem těchto             norem,  resp.  s  právní  úpravou  dané  problematiky  mimo  režim  trestního             práva, ale této právní úpravě by měly taktéž porozumět a být schopny ji apli-             kovat na konkrétní případy. Nelze tak dopustit, aby orgány činné v trestním             řízení  takové  znalosti  neměly  a  pachatelé  této  trestné  činnosti  tak  svým             způsobem byly vždy „o krok napřed“ před nimi, což by se mohlo negativně             odrazit na možnostech jejího dokazování. Jsem si ale vědom, že problema-             tika, kterou jsem právě nastínil, by si zasloužila hlubší pojednání a analýzu,             což by bylo ale již nad rámec tohoto příspěvku.              2             Finanční kriminalita je charakteristická svou latencí.  Jedná se o tzv. skrytou                                                         11             kriminalitu, neprojevující se následně potom, co je spáchána, ale postupem             času. Z tohoto důvodu je nutno tuto kriminalitu spíše aktivně vyhledávat.             Nechci  se  spouštět  do  spekulací,  o  jak  vysokou  latenci  se  jedná,  vědom             si toho, že jakékoliv procentní vyjádření bude pouze vypovídat o subjek-             tivním názoru toho, kdo jej pronáší. V souvislosti s latencí je u finanční               9   Blíže srovnej in KYNCL, L. a kol. Poznej svého klienta: základní zásada finančního práva.                 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, Právnická fakulta, 2012.             10   Blíže srovnej in CHMELÍK, J.. P. HÁJEK a S. NEČAS. Úvod do hospodářské kriminality.                 Plzeň: Aleš Čeněk, 2005.             11   Z latinského “latens“, což znamená skryté, utajené, nezjevné.                                                                           153","NOVÉ JEVY V HOSPODÁŘSKÉ KRIMINALITĚ SE ZAMĚŘENÍM NA KRIMINALITU FINANČNÍ            kriminality taktéž zmiňována její tzv. malá viditelnost. Tato je způsobena           především  přítomností  pachatelů na  „místě činu“,  kteří disponují odbor-           nými znalostmi, umožňujícími efektivně zakrýt všechny stopy. Oběti si často           ani nejsou vědomi toho, že byly poškozeny. Je pro ni typická komplexnost           a  spletitost  případů.  Díky  nárůstu  používání  vyspělých  technologií  tyto           dovolují pachatelům operovat ze zahraničí, což samozřejmě stěžuje určení           podílu jednotlivce na spáchání konkrétního trestného činu a celkový proces           jejího odhalování, a dokazování. 12           Definovat pachatele finanční kriminality lze vnímat s ohledem na vše výše           uvedené jako relativně bezproblémové, ale opak je pravdou. Nejedná totiž           o  typického  pachatele  trestných  činů.  Jak  již  bylo  uvedeno,  jde  o  osobu           váženou a vysoce společensky postavenou v rámci svého povolání, využí-           vající přitom své důvěryhodnosti, vyplývající z jejího vysokého sociálního           statutu a prestiže. Nelze u ní vypozorovat žádné abnormální jednání, nemívá           poruchy  osobnosti  a  není  nositelem  ani  jiných  psychologických  výjimeč-           ností.  Pachatelem finanční kriminality bývá nejčastěji osoba bezúhonná,               13           která nikdy dříve trestný čin nespáchala. Zajímavé je, že to bývají převážně           prvopachatelé, přičemž ženy se na této trestné činnosti podílejí jen zcela           výjimečně. Navíc jde často o osoby s vysokými znalostmi v oboru, ve kterém           tato  profesně  působí.  A  díky  dostatku  finančních  prostředků  si  mohou           dovolit ty nejlepší advokáty.           Jelikož finanční kriminalita představuje jednu z výsečí hospodářské krimi-           nality, lze na jejího pachatele samozřejmě vztáhnout i kriteria, která jsou           obecně  typická  pro pachatele  kriminality  hospodářské.  Takový  pachatel           se vyznačuje odvahou hraničící až s hazardem, cílevědomostí a vytrvalostí,           vypočítavostí, touhou po majetku, společenském uznání a po moci, citovou           chladností, bezohledností, bezcitností, sklony k velikášství a egoismu.  Další                                                                     14           příznačnou vlastností těchto pachatelů je to, že si neuvědomují, že jednají            12   Blíže srovnej in CROALL, H. White collar crime: criminal justice and criminology. Buckingham:              Open University Press, 1992; nebo PASÁK, R. Komparace hospodářské kriminality v České re-              publice a ve Francii. Diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita, Ekonomicko-správní              fakulta, 2014.           13   ČÍRTKOVÁ, L, M. FIALKA a kol. Podvody, zpronevěry, machinace (možnosti prevence, odhalo-              vání a ochrany před podvodným jednáním). Praha: Armex publishing, 2005, s. 115.           14   KUCHTA, J., H. VÁLKOVÁ a kol. Základy kriminologie a trestní politiky. Praha: C. H. Beck,              2005, s. 353.              154","Věrohodnost obviněného při dokazování finanční kriminality              nemorálně a trestně. O tom svědčí také věta jednoho z usvědčených pacha-             telů: „Neudělal jsem nic, co nedělá každá banka.“ V případě, že jsou odha-             leni, domnívají se, že měli smůlu v obchodech: „Všechno by bylo dobře             dopadlo, kdyby bankovní komise neintervenovala“. 15             3              Přejděme nyní k meritu tohoto příspěvku a snažme se odpovědět na otázku,             jakým způsobem lze tedy nazírat a posuzovat věrohodnost obviněného při             dokazování finanční kriminality? Dříve, než se začnu nad uvedenou otázkou             zamýšlet, podívejme se na vybraná procesní práva, kterými tento v trestním             řízení  disponuje,  jelikož  tato  s  hledáním  odpovědi  na  položenou  otázku             velmi úzce souvisí.             Základní práva obviněného jsou upravena v § 33 odst. 1 TrŘ  a v podstatě                                                                 16             vymezují jeho právo na obhajobu, jak toto vyplývá z čl. 40 odst. 3, 4 Listiny.                                                                            17             Nejedná se samozřejmě o kompletní výčet jeho práv, jelikož ta jsou obsažena             i v dalších ustanoveních trestního řádu jako je možnost žádat přezkoumání             postupu policejního orgánu a státního zástupce dle § 157a, právo, aby byly             vyhledávány důkazy bez ohledu na to, zda svědčí v jeho prospěch i neprospěch             dle § 164 odst. 3, právo účastnit se vyšetřovacích úkonů dle § 165, možnost             prostudovat vyšetřovací spis a učinit návrhy na doplnění dokazování dle § 166             odst. 1, právo vyjádřit se k důkazům provedeným v hlavním líčení dle § 214,             právo provést důkaz, zejména výslech svědka nebo znalce dle § 215, právo             závěrečné řeči dle § 216 odst. 2, 3 a právo posledního slova dle § 217. Úroveň             ochrany  práv  obviněného  lze  u  nás  považovat  za  srovnatelnou  se  stavem             v demokratických evropských zemích. Zcela paradoxně byla tato ochrana v 90.             letech minulého století větší, než ochrana zájmů poškozeného. Postupem doby             došlo k nastavení určité rovnováhy a v trestním řádu se začala objevovat řada             institutů, které směřují k zajištění jeho nároku na náhradu škody. 18              15   Blíže k osobě pachatele hospodářské kriminality srovnej in MARŠÁLKOVÁ. K. Pachatel                 hospodářské kriminality. Diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita, Právnická fakul-                 ta, 2009.             16   Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších                 předpisů, dále v textu jen „trestní řád nebo TrŘ“.             17   Usnesení předsednictva Česká národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních                 práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších                 předpisů, dále v textu jen „Listina“.             18   K tomu srovnej § 47 TrŘ a násl.                                                                           155","NOVÉ JEVY V HOSPODÁŘSKÉ KRIMINALITĚ SE ZAMĚŘENÍM NA KRIMINALITU FINANČNÍ            Ve vztahu k výslechu obviněného z § 33 odst. 1 TrŘ vyplývá, že obviněný           má právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu,           a  k  důkazům  o  nich.  Obviněný  má  právo,  nikoliv  povinnost  vypovídat,           přičemž odmítnutí výpovědi pro něj nesmí mít žádné negativní důsledky.           Právo odmítnout vypovídat se netýká jen jeho výslechu, ale i dalších proces-           ních úkonů.  Obviněný může při svém výslechu uvádět okolnosti a důkazy                     19           sloužící k jeho obhajobě. Dále má právo zvolit si obhájce, přičemž může           žádat, aby byl vyslýchán za jeho účasti. V rámci výslechu se může s obhájcem           radit, nikoliv však o tom, jak odpovědět na již položenou otázku.           To, že obviněný nemá, na rozdíl od svědka povinnost vypovídat, znamená,           že v našem trestním řízení neplatí staré důkazní pravidlo „qui tacet (ubi loqui           potuit et debuit) consentire videtur“, tj. „kdo mlčí (když mluvit mohl a měl),           zřejmě souhlasí“ formulované papežem Bonifácem VIII. (1235–1303). 20           Z  toho,  že  obviněný  má  právo  vyjádřit  se  ke  všem  skutečnostem,  které           se mu kladou za vinu, a k důkazům o nich, přičemž může uvádět okolnosti           a důkazy sloužící k jeho obhajobě, vyplývá, že obviněný se může hájit jakkoliv,           tudíž i lží. Jediným limitem, který stanovuje v tomto případě meze jeho obha-           joby, tj. meze toho, jak dalece může lhát, je to, že ve své výpovědi nesmí nikoho           křivě obvinit, jinak by se dopustil trestného činu křivé obvinění dle § 345 TrZ. 21           Pokud se již obviněný rozhodne hájit tímto způsobem, činí tak velmi často           z důvodu, aby orgán činný v trestním řízení svedl na „falešnou stopu“, jelikož           tento musí v rámci procesu dokazování podrobit každé jeho tvrzení prověrce           věrohodnosti, a to i tehdy, když se obviněný ke skutečnostem uvedeným v usne-           sení  o  zahájení  trestního  stíhání,  resp.  v  obžalobě,  dozná.  Uvedený  postup           je projevem zásady vyhledávací upravené v § 2 odst. 5 TrŘ. Na jejím základě           jsou orgány činné v trestním řízení povinny objasnit všechny relevantní skuteč-           nosti nezbytné pro rozhodnutí ve věci, bez ohledu na to, zda svědčí ve prospěch           nebo v neprospěch obviněného, a co je důležité, že této povinnosti nejsou           tyto orgány zbaveny ani v případě, že se obviněný dozná. Je zřejmé, že takto            19   Jedná se o zvláštní způsoby dokazování dle § 104a TrŘ a násl., tj. o konfrontaci, rekogni-              ci, vyšetřovací pokus, rekonstrukci nebo prověrku na místě.           20   MUSIL,  J.  Zákaz  donucování  k  sebeobviňování  (nemo  tenetur  se  ipsum  accusare).              Kriminalistika, 2009, č. 4, s. 254.           21   Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále v textu jen              „trestní zákoník nebo TrZ“.              156","Věrohodnost obviněného při dokazování finanční kriminality              zvoleným způsobem obhajoby obviněného mohou vzniknout, a v aplikační             praxi vznikají, v trestním řízení průtahy, ale tyto nelze v žádném případě přičítat             k jeho tíži, jelikož jak již bylo uvedeno, obviněný svou „lží“ pouze realizuje své             zákonné právo vyplývající z § 33 odst. 1 TrŘ. Nelze taktéž v žádném případě             presumovat, že pokud se již obviněný rozhodne vypovídat, že nemluví pravdu.             Jak bude uvedeno dále, tato skutečnost, by mu musela být dokázána.              Vina  obviněného  musí  být  prokázána  na  základě  důkazů  provedených             v souladu s trestním řádem. Nelze usuzovat o jeho vině ze způsobu jeho obha-             joby, např. z toho, že záměrně vypovídal nepravdu, popíral určité skutečnosti             nebo se snažil svést vyslýchající orgán na falešnou stopu. Pokud se již obviněný             dozná, obsah takového doznání se považuje za věrohodný jen tehdy, je-li jeho             věrohodnost prokázána i dalšími věrohodnými důkazy (R 38/1968-II, III)             Doznání obviněného jako jediný důkaz proto nemůže být základem pro jeho             odsouzení, poněvadž je třeba, aby bylo prověřeno a potvrzeno i jinými věro-             hodnými důkazy.  Doznání obviněného navíc není v našem právu důkazem                            22             nesporným,  ale řadovým,  který  nemá  přednost  před  jinými  druhy  důkazů,             a musí být v dokazování prověřováno právě tak jako ostatní důkazy ve věci. 23             Ve stejném duchu se vyjádřil již v roce 1897 F. Storch: „…Přiznání obvi-             něného  neznamená,  že  tento  se  podrobuje  žalobnímu  návrhu  (confessio             in iure) tak, že by pouze na základě tohoto doznání mohl být odsouzen.             I  když  se  obviněný  přizná,  tak  nelze  učinit  žádnou  výjimku  ze  zásady             volného  hodnocení  důkazů  a  přičítat  takovému  doznání  jinou  váhu  než             ostatním  důkazům.  Nemělo  by  se  zapomínat,  že  i  doznání  obviněného             může být z nejrůznějších příčin nepravdivé. Proto je povinností soudu, aby             srovnával, zdali je doznání ve shodě s ostatními důkazy, a podle toho aby             se rozhodoval, jestli skutečnosti uvedené v tomto doznání bude považovat             za pravdivé, či nikoliv“. 24             Podívejme se nyní na to, jaké možnosti má orgán činný v trestním řízení             v  případě  svých  pochybností  o  věrohodnosti  –  pravdivosti  výpovědi              22   MATHERN, V. Dokazovanie v československom trestnom procese. Bratislava: Nakladatelství                 Obzor, 1984, s. 123.             23   RŮŽEK, A. a kol. Československé trestní řízení. 3. přep. a dop. vyd. Praha: Nakladatelství                 Orbis, 1977, s. 151.             24   STORCH, F. Řízení trestní rakouské. II. díl. Praha: Nakladatelství Právnická Jednota, 1897,                 s. 99.                                                                           157","NOVÉ JEVY V HOSPODÁŘSKÉ KRIMINALITĚ SE ZAMĚŘENÍM NA KRIMINALITU FINANČNÍ            obviněného. Ještě předtím je třeba zdůraznit, že tento v takovém případě           postupuje podle zásady volného hodnocení důkazů. Uvedená zásada vyplývá           z § 2 odst. 6 TrŘ, ve kterém je uvedeno, že orgány činné v trestním řízení           hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém           uvážení  všech  okolností  případu  jednotlivě  i  v  jejich  souhrnu.  Fakticky           to znamená, že tyto orgány hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvěd-           čení  založeného  na  pečlivém  uvážení  všech  okolností  případu  jednotlivě           i v jejich souhrnu. Neexistují žádná zákonná pravidla stanovící potřebnou           míru důkazů či důkazní sílu jednotlivého důkazu. Volné hodnocení důkazů           neznamená libovůli v hodnocení důkazů, naopak musí jít vždy o logický           úsudek vyplývající z pečlivého, objektivního a všestranného uvážení všech           důkazů, a to jednotlivě i v jejich souhrnu. Orgány činné v trestním řízení jsou           také povinny úvahy, kterými byly vedeny při hodnocení důkazů, v odůvod-           nění svých rozhodnutí řádně a přezkoumatelně vyložit.            Zásada volného hodnocení důkazů naopak neznamená, že by soud (orgán           činný  v  trestním  řízení)  ve  svém  rozhodování  (v  úvahách  nad  ním)  měl           na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které           z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. 25           4            Praktický dopad uvedené zásady může být tedy následující. Jednou, a troufnu           si tvrdit, že první z možností, jak mohou orgány činné v trestním řízení           postupovat, je to, že znovu provedou výslech obviněného a v jeho rámci           mu předestřou skutečnosti vyplývající z doposud provedeného dokazování           a budou očekávat jeho vyjádření. Lze však předpokládat, že pokud již obvi-           něný zvolil tuto formu obhajoby, tj. rozhodl se, že se bude hájit lží, bude           se snažit na svých tvrzeních servat. Pokud by totiž tomu bylo naopak, neměla           zvolená forma obhajoby žádný smysl. Je tak možné, že tímto způsobem           se pochybnosti mezi tvrzeními obviněného a dalšími provedenými důkazy,           neodstraní.  Pokud  se  orgán  činný  v  trestním  řízení  objektivně  domnívá,           že  existují  stran  otázek  viny,  stran  otázek  skutkových,  důvodné  pochyb-           nosti, které jsou dalším dokazováním neodstranitelné, je nutno rozhodnout           ve prospěch obviněného a to na základě zásady v pochybnostech ve prospěch            25   Usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 5 Tdo 31/2010, ze dne 27. 1. 2010.              158","Věrohodnost obviněného při dokazování finanční kriminality              vyplývající z presumce neviny upravené v § 2 odst. 2 TrŘ. V jiných přípa-             dech takto postupovat nelze, zejm. ne ohledně pochybností právních, kde             platí zásada iura novit curia (soud zná právo). Rovněž by nestačily pochyb-             nosti jen běžné, tedy nikoli důvodné. Odsuzující rozsudek může být vynesen             pouze tehdy, pokud byly odstraněny důvodné pochybnosti o (ne)vině obža-             lovaného.  A naopak. Jinak samozřejmě může v ostatních případech vyhod-                     26             notit výpověď obviněného jako nevěrohodnou.             Další z možností, jak odstranit rozpory mezi tvrzeními procesních stran,             je realizace konfrontace představující zvláštní formu výslechu osob, při které             jsou si tváří v tvář postaveny dvě, již dříve v téže trestní věci vyslechnuté             osoby, o jejichž výpovědi byl sepsán protokol (R 52/1992). Ke konfrontaci             mezi obviněným a svědkem je tedy možné přistoupit až po jejich řádném             výslechu, jelikož až po tomto úkonu může orgán činný v trestním řízení             zjistit, že výpověď svědka nesouhlasí s výpovědí obviněného. 27              Z § 104 odst. 1, 2 TrŘ vyplývá, že je možná konfrontace mezi dvěma obvině-             nými (spoluobviněnými), dvěma svědky nebo mezi obviněným a svědkem.             Tyto osoby jsou konfrontovány ve stejném procesním postavení, v jakém             byly vyslechnuty. V rámci tohoto postavení mají příslušná práva a povin-             nosti, včetně práva odmítnout vypovídat, což znamená nemožnost prove-             dení konfrontace. Konfrontace není možná mezi obviněným či svědkem             a znalcem (B 3/1983-I) nebo mezi podezřelým a svědkem. Z povahy věci             taktéž vyplývá, že není možná konfrontace v případě svědka, jehož totož-             nost se dle § 55 odst. 2 TrŘ utajuje, resp. je možná pouze tehdy, kdy důvody             pro utajení totožnosti svědka skončily a jeho totožnost byla odtajněna.             Konfrontace se dle § 104a odst. 7 TrŘ zásadně provádí jen v řízení před             soudem a jen výjimečně v rámci přípravného řízení. Je to dáno nejen tím,             že těžiště dokazování je v řízení před soudem, ale i skutečností, že konfron-             tace představuje svou povahou úkon neopakovatelný.             Bez ohledu na skutečnost, zda se konfrontace provádí v řízení před soudem             nebo v rámci přípravného řízení, lze k ní přistoupit pouze v případě, kdy             nesoulad  mezi  výpovědí  obviněného  (spoluobviněného)  nebo  svědka              26   CÍSAŘOVÁ,  D.,  J.  FENYK  a  kol.  Trestní  právo  procesní.  5.  vyd.  Praha:  ASPI,  2008,                 s. 81–82.             27   ČERNÁKOVÁ, L. Judikatúra vo veciach dokazovania v trestnom konaní - svedok. Bratislava:                 Nakladatelství Iura Edition, 2013, s. 222.                                                                           159","NOVÉ JEVY V HOSPODÁŘSKÉ KRIMINALITĚ SE ZAMĚŘENÍM NA KRIMINALITU FINANČNÍ            týkající se závažných okolností, nebylo možné odstranit jiným způsobem, jako           např. opětovným výslechem těchto osob, výslechem dalších svědků či jinými           důkazními prostředky, což představuje zdůraznění subsidiarity tohoto úkonu.           V § 104a odst. 3 TrŘ je uveden stručný návod, jak by konfrontace měla           probíhat. Nejprve každá z osob v přímé řeči vypoví své tvrzení o okolnos-           tech, kvůli jejichž upřesnění se konfrontace provádí, přičemž se samozřejmě           může vyjádřit i ke skutečnostem, o kterých dosud nevypovídala. Následně           si tyto osoby mohou klást vzájemné otázky, kdy s ohledem na jejich procesní           postavení jsou vyloučeny otázky kapciozní a sugestivní. Úspěch konfron-           tace vždy souvisí s tím, zda přítomnost a otázky druhé osoby přimějí první           osobu, která v rámci předchozího výslechu vypovídala nepravdivě, vypo-           vídat pravdivě. S tím se však v aplikační praxi nesetkáváme často, jelikož           je spíše pravidlem, že konfrontované osoby zpravidla dále setrvají na své           původní výpovědi.            Závěrem  nelze  ani  vyloučit  a  opomenout  případy,  kdy  v  trestním  řízení           vzniknou  na  základě  doposud  provedeného  dokazování  pochybnosti           o  způsobilosti  obviněného,  tj.  pochybnosti  o  jeho  plné  příčetnosti,  což           se samozřejmě může odrazit na pochybnostech o jeho věrohodnosti, což           lze na poli finanční kriminality považovat za něco čistě teoretického, i když           na druhou stranu, i s tímto jsem se ve své vlastní praxi setkal. Platí, že nelze           zjišťovat duševní stav obviněného na základě lékařského potvrzení nebo           odborného vyjádření, ale je třeba dle § 116 odst. 1 TrŘ vyšetřit jeho duševní           stav tak, že se přibere jeden znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie           k vypracování znaleckého posudku (R 35/1970, R 24/1976, B 1/1984-I).           Je v rozporu se zákonem, zjišťuje-li soud tuto okolnost pouze z odborného           vyjádření  lékaře  psychiatra  (B  1/1984-I).  Znalcem  z  odvětví  psychiatrie           je pouze lékař psychiatr, který získal předepsaným způsobem vysokoškolské           lékařské  vzdělání  a  specializaci  v  oboru  psychiatrie.  Takovým  znalcem           nemůže  být  klinický  psycholog,  i  kdyby  pracoval  jako  tzv.  jiný  odborný           pracovník ve zdravotnictví na úseku psychiatrie a získal tak odborné znalosti           z tohoto odvětví (R 2/1982). Znalecký posudek o duševním stavu obvi-           něného  podaný  v  předchozí  trestní  věci  téhož  obviněného,  nemůže  být           znaleckým posudkem v další trestní věci, v níž je vedeno nové trestní stíhání           (R 65/19850, R 11/1982).                160","Věrohodnost obviněného při dokazování finanční kriminality              Duševní stav obviněného bude třeba vyšetřit, nasvědčují-li konkrétní okolnosti             tomu, že obviněný může trpět duševní poruchou, která v době činu mohla             vylučovat nebo snižovat jeho příčetnost (R 33/1986). Jestliže jde dle § 105             odst. 4 TrŘ o objasnění skutečnosti zvláště důležité, je třeba přibrat znalce             dva, čímž jsou myšleni dva znalci z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. 28             5              Závěrem lze tedy konstatovat, že orgán činný v trestním řízení zabývající             se dokazováním finanční kriminality, musí být na výslech řádně, a pokud             možno do detailů, připraven, aby byl schopen okamžité a relevantní reakce             na tvrzení obviněného. I když to, co jsem právě uvedl, by mělo být samo-             zřejmostí u jakéhokoliv výslechu obviněného či svědka. Musí si uvědomit,             že jeho „protihráč“ jej bude s největší pravděpodobností odborně a profesně             převyšovat. Jen detailní znalostí konkrétních souvislostí bude totiž schopen             uvedenou trestnou činnost pachateli dokázat.              Literature:             CÍSAŘOVÁ, D., J. FENYK a kol. Trestní právo procesní. 5. vyd. Praha: ASPI,                2008, 822 s. ISBN 978-80-7357-348-5.             CROALL, H. White collar crime: criminal justice and criminology. Buskingham:                Open University Press, 1992, p. 208. ISBN-10: 0335096565, ISBN-13:                978-0335096565.             ČERNÁKOVÁ,  L.  Judikatúra  vo  veciach  dokazovania  v  trestnom  kona-                ní  -  svedok.  Bratislava:  Nakladatelství  Iura  Edition,  2013,  244 s.                ISBN 978-80-8078-675-5.              ČÍRTKOVÁ, L, M. FIALKA a kol. Podvody, zpronevěry, machinace (možnosti                prevence, odhalování a ochrany před podvodným jednáním). Praha: Armex pub-                lishing, 2005, 247 s. ISBN 80-86795-12-8.             GOTTSCHALK, P. Theories of  financial crimes. Journal of  financial crime. 2010,                č. 1, pp. 210–222. ISSN 1359-0790.             CHMELÍK, J.. P. HÁJEK a S. NEČAS. Úvod do hospodářské kriminality. Plzeň:                Aleš Čeněk, 2005, 167 s. ISBN 80-86898-13-X.               28   Právní úprava obsažená v § 116 TrŘ hovoří o přibrání znalce z oboru psychiatrie, což                 není zcela přesné, protože obecným oborem znalce je zde zdravotnictví a psychiatrie                 je jeho odvětvím.                                                                           161","NOVÉ JEVY V HOSPODÁŘSKÉ KRIMINALITĚ SE ZAMĚŘENÍM NA KRIMINALITU FINANČNÍ            KONRÁD, Z. a kol. Metodika vyšetřování jednotlivých druhů trestných činů. Praha:             Policejní akademie, 1995, 212 s. ISBN 80-901923-0-0.           KYNCL, L. a kol. Poznej svého klienta: základní zásada finančního práva. 1. vyd.             Brno:  Masarykova  univerzita,  Právnická  fakulta,  2012,  165 s.  ISBN             978-80-210-6085-2.           KUCHTA,  J.,  H.  VÁLKOVÁ  a  kol.  Základy  kriminologie  a  trestní  politiky.             Praha: C. H. Beck, 2005, 544 s. ISBN 80-7179-813-4.           KUCHTA, J. a kol. Hospodářská trestná činnost. 2. vyd. Brno: Masarykova uni-             verzita, 2010, 103 s. ISBN 978-80-210-5155-3.           MARŠÁLKOVÁ. K. Pachatel hospodářské kriminality. Diplomová práce. Brno:             Masarykova univerzita, Právnická fakulta, 2009, 60 s.           MATHERN,  V.  Dokazovanie  v  československom  trestnom  procese.  Bratislava:             Nakladatelství Obzor, 1984, 229 s.           MUSIL,  J.  Zákaz  donucování  k  sebeobviňování  (nemo  tenetur  se  ipsum             accusare). Kriminalistika, 2009, č. 4. ISSN 1210-9150.           NOVOTNÝ, O. O otázkách hospodářského trestního práva. Právní praxe,             1997, č. 6, ISSN 1211-0825.           NOVOTNÝ,  O.,  J.  ZAPLETAL  a  kol.  Kriminologie.  2  vyd.  Praha:  Aspi             Publishing, 2004, 451 s. ISBN 80-7357-026-2.           PASÁK,  R.  Komparace  hospodářské  kriminality  v  České  republice  a  ve  Francii.             Diplomová  práce.  Brno:  Masarykova  univerzita,  Ekonomicko-správní             fakulta, 2014, 99 s.           RŮŽEK, A. a kol. Československé trestní řízení. 3. přep. a dop. vyd. Praha:             Nakladatelství Orbis, 1977, 354 s.           SCHEINOST, M. Pojetí organizovaného zločinu a jeho vztah k dalším kate-             goriím kriminality. Kriminalistika, 2004. č. 4. ISSN 1210-9150.           STORCH, F. Řízení trestní rakouské. II. díl. Praha: Nakladatelství Právnická             Jednota, 1897, 691 s.           ŠÁMAL, P. a kol. Podnikání a ekonomická kriminalita v České republice. 1. vyd.             Praha: C. H. Beck, 2001, 776 s. ISBN 80-7179-493-7.           TERYNGEL,  J.  Podnikání,  hospodářské  a  majetkové  trestné  činy.  Praha:             Prospektum, 1991, 215 s. ISBN 80-85431-02-5.            Contact – email           Marek.Frystak@law.muni.cz              162","PROJEKT EVROPSKÉHO VEŘEJNÉHO                           ŽALOBCE V SOUČASNOSTI                                         Dominik Fojt                     Právnická fakulta, Masarykova Univerzita, Česká republika                Abstract in original language             Evropská unie disponuje s ohromným množstvím finančních prostředků.             V závislosti na tento fakt tak roste trestná činnost, jejímž objektem jsou             právě tyto finančních prostředky. Pro jejich ochranu tak má být vytvořen             Úřad evropského veřejného žalobce, který by měl pomoci tento druh krimi-             nality potírat.             V prvé řadě krátce představím celý projekt a jeho historický vývoj. Jádro             příspěvku poté bude zaměřeno na současný stav tohoto projektu. Na základě             těchto informací provedu analýzu současné podoby návrhu a kriticky zhod-             notím jeho případné dopady.             Keywords in original language             Evropská unie; Evropský veřejný žalobce; trestní právo.              Abstract             The  European  Union  has  a  huge  amount  of  funds.  Depending  on  this             fact  that  rising  crime  whose  object  is  these  funds.  For  their  protec-             tion, so be creation of a European Public Prosecutor, which should help             to combat this type of crime.              At  first,  I  briefly  introduce  the  project  and  its  historical  development.             The  core  of  contribution  will  then  be  focused  on  the  current  status             of the project. Based on this information, I will analyze the current form             of the proposal and critically evaluate its potential impacts.              Keywords             European Union; European Public Prosecutor; Criminal Law.                                                                              163","NOVÉ JEVY V HOSPODÁŘSKÉ KRIMINALITĚ SE ZAMĚŘENÍM NA KRIMINALITU FINANČNÍ            1  Úvod           Institut  Evropského  veřejného  žalobce  je  tématem  Evropské  unie  již           dlouho řadu let. Evropská unie se stále více a více rozšiřuje, počet členských           států se zvyšuje a s tím jde ruku v ruce manipulace se stále většími finanč-           ními prostředky. Evropská unie tak logicky hledá vhodné nástroje k boji           s trestnou činností, jejímž objektem jsou finanční prostředky Evropské unie.           A jedním takovým nástrojem by mohl být právě institut Evropského veřej-           ného žalobce.           2  Důvody pro zavedení institutu Evropského veřejného žalobce            Rozpočet  Evropské  unie  každoročně  překračuje  částku  100  miliard  eur.           Např. za rok 2015 činil rozpočet EU 142 miliard eur. Podle odhadů Evropského           účetního dvora je až 10% fondů Evropských společenství užíváno v rozporu           s právními předpisy a dle Komise je 1 až 4 % příspěvků z těchto fondů získá-           váno podvodným způsobem po zavedení jednotné měny. 1           Rozpočet  Evropské  unie  tak  nepředstavuje  žádnou  malou  částku  a  jako           každý  správný  hospodář  se  Evropská  unie  snaží  své  finanční  prostředky           chránit. Problematika ochrany finančních prostředků dlouhodobě zůstávala           v pozadí, jelikož hlavní pozornost byla upjata na hospodářské a ekonomické           problémy členských států a jejich řešení. Až s přijímáním nových členských           států a tím pádem s výrazným nárůstem finančních prostředků, se kterými           Evropská unie disponuje, přicházejí úvahy o jejich nedostatečné ochraně           a o potřebách zavádění nových institutů pro jejich ochranu. Ani jednotlivé           členské státy nezaujaly moc aktivní postoj k této problematice, jelikož nevi-           děly důvod  k  úpravě  právních  norem  obsahující  trestní prvek  k ochraně           finančních zájmů Evropských společenství, protože se nejednalo o „jejich           finance“.           K poškozování nebo ohrožování finančních zájmů Evropských společenství           dochází zejména ve dvou následujících oblastech:             a)  Příjmy                   ▫ daňové a celní podvody;                   ▫ pašování zboží;             1   TOMÁŠEK, M. a kol. Europeizace trestního práva. 1. vyd. Praha: Linde, a. s., 2009, s 405.              164","Projekt evropského veřejného žalobce v současnosti                       ▫ nedodržování dovozních kvót;                      ▫ záměna zboží a jeho kvality;                      ▫ zneužití vnitřních celních preferencí;                      ▫ antidumpingová opatření.                b)  Výdaje                      ▫ přímá pomoc státům a regionům;                      ▫ podpora vývozu;                      ▫ výdaje na společnou agrární politiku;                      ▫ subvencovaný vývoz;                      ▫ vývozní kvóty;                      ▫ subvencované ceny;                      ▫ restrukturalizace;                      ▫ cestovní náklady pracovníků Evropských společenství;                      ▫ přímé výdaje na společné politiky – vzdělání, výzkum, energetika,                      ochrana životního prostředí, sociální politika. 2             3  Historický vývoj institutu              Odpovědnost  za  provádění  rozpočtu  byla  stanovena  Evropské  komisi,             a to konkrétně v čl. 205 Smlouvy o založení Evropského společenství. Tímto             aktem jí tak byla svěřena kontrolní oprávnění za účelem ochrany finančních             zájmů Evropských společenství. Tato věcná příslušnost ovšem nebyla dopl-             něna účinnými pravomocemi tak, aby Komise reálně mohla chránit finanční             prostředky Společenství.             Prvním velkým milníkem bylo přijetí Maastrichtské smlouvy v roce 1992,             neboli přijetí Smlouvy o Evropské unii. Tato smlouva vytvořila zcela nový             a  revoluční  systém  založený  na  třech  pilířích.  Pro další  výklad  je  důle-             žitý  třetí  pilíř.  Tento  představoval  oblast  spravedlnosti  a  vnitřních  věcí.             Smlouvou o Evropské unii bylo do Smlouvy o založení Evropského spole-             čenství  vloženo  mnoho  nových  článků.  Pro ochranu  finančních  zájmů             Evropských  společenství  je  důležitý  článek 209a.  Tento  článek zavazoval             členské  státy  k  přijetí  účinných,  odrazujících  a  přiměřených  opatření             na ochranu finančních zájmů Evropských společenství. Konkrétně měla být             přijata opatření na stejné úrovni jako opatření, která přispívají k zamezení              2   TOMÁŠEK,  M.  a  kol.  Europeizace  trestního  práva.  1.  vyd.  Praha:  Linde,  a.  s.,  2009,                 s 405–406.                                                                           165","NOVÉ JEVY V HOSPODÁŘSKÉ KRIMINALITĚ SE ZAMĚŘENÍM NA KRIMINALITU FINANČNÍ            podvodů ohrožujících jejich vlastní finanční zájmy. Kromě toho byla také           uložena povinnost členským státům koordinovat svou činnost zaměřenou           na ochranu finančních zájmů Společenství proti podvodům, a proto mají           organizovat  s  podporou  Komise  úzkou  a  pravidelnou  spolupráci  mezi           příslušnými útvary státní správy. Článek 209a byla taková „jiskra“ k vytvo-           ření  dalších  norem  na  úrovni  Evropských  společenství  a  Evropské  unie,           které by pak tvořily základ systému norem určených na ochranu finančních           zájmů Evropských společenství. 3           Právě na základě čl. 209a byla v roce 1995 přijata Úmluva o ochraně finanč-           ních zájmů ES, tzv. Úmluva PIF.  Primárním smyslem úmluvy bylo umožnit                                      4           trestní stíhání činů, které poškozují finanční zájmy Evropských společenství.           Zejména pak podvodů. Pro tento účel přinesla definici podvodu poškozu-           jícího či ohrožujícího příjmy a výdaje Společenství. Úmluva také zdůraznila           povinnost členských států přijmout opatření, aby takové jednání bylo možné           trestat  účinnými,  přiměřenými  a  odrazujícími  tresty.  V  úmluvě  také  byly           zakotveny některé podmínky pro trestní odpovědnost a pro trestní stíhání           podvodů. Členské státy měly povinnost transponovat trestný čin podvodu           proti finančním zájmům Evropských společenství do jednotlivých národ-           ních právních systémů, i když definice byla poměrně široká. Tato úmluva tak           přináší jeden z mála přímých projevů europeizace trestního práva.  Úmluva                                                                   5           vstoupila v platnost ratifikací všemi členskými státy dnem 17. 10. 2002.           Kromě „oficiálního“ proudu aktů přijímaných orgány Evropských spole-           čenství,  vnikaly  také  další  projekty  a  studie  v  oblasti  ochrany  finančních           zájmů Evropských společenství. Pravděpodobně nejvýznamnějším takovým           projektem byl Corpus Juris a poté Corpus Juris 2000.            Jednalo se o trestněprávní studii s úvahami de lege ferenda, kterou si nechala           podle svých požadavků vypracovat Evropská komise a Evropský parlament           od skupiny nezávislých expertů, kterou vedla profesorka pařížské Sorbonny           Mireille  Delams-Martyová.  Tato  studie  obsahovala  návod  pro harmonizaci           trestního práva hmotného v oblasti trestněprávní ochrany finančních zájmů             3   POLT, P. Prokuratura Evropské unie – Úřad evropského veřejného žalobce. Státní zastu-              pitelství, 2016, č. 5, s. 9.           4   Zkratka je odvozena od názvu úmluvy ve francouzštině: La protection des interets fi-              nanciéres de l’Union Européenne.           5   TOMÁŠEK, M. a kol. Europeizace trestního práva. 1. vyd. Praha: Linde, a. s., 2009, s 407.              166","Projekt evropského veřejného žalobce v současnosti              Evropských společenství a základních trestněprocesních pravidel v  zemích             Evropské unie. Po zveřejnění Corpus Juris proběhla série diskusních jednání,             připomínkování návrhu, atd. Po vyhodnocení všech podkladů, připomínek             a návrhů byla studie přepracována a nově publikována jako Corpus Juris 2000. 6             Úřad evropského veřejného žalobce by měl být podle návrhu Corpus Juris             samostatným orgánem odpovědným za vyšetřování, trestní stíhání, podání             obžaloby, zastupování obžaloby v hlavním líčení a výkonu rozsudků týka-             jících se trestných činů uvedených v prvních osmi článcích Corpus Juris.             Měl by být zcela nezávislým orgánem, a to jak na národních orgánech, tak             na orgánech Společenství. 7             Corpus Juris ani Corpus Juris 2000 se nikdy nestaly právně závaznými doku-             menty. Ovšem nebyly zcela zbytečné. Úvahy z těchto dokumentů se staly             předmětem  projektů  de  lege  ferenda.  A  jedním  takovým  projektem  byla             Zelená kniha  o trestněprávní ochraně finančních zájmů ES a zřízení Úřadu                        8             evropského veřejného žalobce, která vychází právě z dokumentů Corpus             Juris.  Tento  dokument  se  zabýval  možnou  budoucí  regulací  v  oblasti             ochrany finančních zájmů Společenství, a to v podobě jakéhosi dotazníku,             jehož smyslem bylo zjistit názor zúčastněných stran, organizací i jednot-             livců na tuto problematiku. Významná část zelené knihy se věnovala právě             projektu evropského veřejného žalobce.             Dalším  významným  mezníkem  bylo  přijetí  Lisabonské  smlouvy,  která             nakonec byla ratifikována všemi členskými státy a k 1. 12. 2009 tak vstou-             pila v platnost. Lisabonská smlouva je revoluční v tom, že ruší pilířovou             strukturu,  kterou  zavedla  Maastrichtská  smlouva.  Pro nás  důležitá  oblast             třetího pilíře tak již nefunguje na principech mezivládní spolupráce vyža-             dující jednomyslnost pro přijetí nějakého opatření na úrovni EU. Nově tak             funguje mechanismus, který členským státům umožňuje přijímat opatření               6   HAMRAN, L. a E. SZABOVA. European Public Prosecutor’s Office – Cui Bono? New                 Journal of  European Criminal Law, Vol. 4, issue 1-2, 2013, s. 41.             7   FENYK, J. a J. SVÁK. Europeizace trestního práva. 1 vyd. Bratislavská vysoká škola práva,                 2008, s. 52.             8   Zelené knihy jsou diskusní dokumenty zveřejňované Komisí. Vztahuje se k určitému                 tématu, které chce Komise regulovat. Zelené knihy pak ukazují směr, kterým se má pří-                 padná regulace ubírat. Tyto dokumenty jsou určeny především zúčastněným stranám,                 organizacím i jednotlivcům, kteří tím jsou vyzváni k tomu, aby se zapojili do konzultace                 a debaty o tomto problému.                                                                           167","NOVÉ JEVY V HOSPODÁŘSKÉ KRIMINALITĚ SE ZAMĚŘENÍM NA KRIMINALITU FINANČNÍ            v oblasti justiční spolupráce v trestních věcech i v případech, kdy některé           členské státy s tímto opatřením projeví nesouhlas. Pokud tedy alespoň devět           států si přeje navázat posílenou spolupráci týkající se konkrétního legislativ-           ního návrhu, oznámí svůj záměr Evropskému parlamentu, Radě a Komisi.           V takovém případě se má za to, že posílená spolupráce byla povolena. 9           Oblast justiční spolupráce je pak zařazena pod hlavu V. Oporu pro vytvo-           ření  Úřadu  evropského  veřejného  žalobce  nalezneme  v  čl.  86  Smlouvy           o fungování Evropské unie: „pro boj proti trestným činům poškozujícím           nebo ohrožujícím finanční zájmy Unie může Rada zvláštním legislativním           postupem  formou  nařízení  vytvořit  z  Eurojustu  Úřad  evropského  veřej-           ného žalobce.“ Znění tak počítá se změnou Eurojustu. Je to z toho důvodu,           že  Eurojust  nemá  pravomoc  samostatně  vykonávat  procesní  úkony  ani           samostatně vystupovat před národními soudy. Z tohoto pohled by tak Úřad           měl silnější postavení. Odstavec druhý čl. 86 Smlouvy o fungování Evropské           unie poté vymezuje oblasti, ke kterým by byl Úřad evropského veřejného           žalobce příslušný: „k vyšetřování a stíhání pachatelů a spolupachatelů trest-           ných činů poškozujících nebo ohrožujících finanční zájmy Unie vymezených           příslušným nařízením a k jejich předvádění před soud, kde by v souvislosti           s těmito trestnými činy plnil úlohu veřejné žaloby.“ Statut, procesní pravidla,           podmínky výkonu, atd. by poté konkretizovalo příslušné nařízení.            4  Institut Evropského veřejného žalobce v současnosti            V létě 2013 Komise předložila návrh nařízení o zřízení Úřadu evropského           veřejného  žalobce,  jak  to  předpokládal  výše  uvedený  článek 86  Smlouvy           o fungování Evropské unie. Jedná se historicky vůbec o první konkrétní           pokus o zřízení tohoto Úřadu. Všechny dokumenty uvedené výše byly pouze           úvahy de lege ferenda. Dříve, než Komise předložila tento návrh, proběhla           řada konzultací a odborných fór. K projektu se tak vyjádřilo velké množství           odborníků.            9   TETOUROVÁ,  E.  a  M.  ŠKVOROVÁ.  Studie  č.  5.340.  Projekt  evropského  veřej-              ného  žalobce.  Poslanecká  sněmovna  parlamentu  České  republiky,  2013,  s. 17.              Dostupné   z:    https://www.google.cz/url?sa=t \& rct=j \& q=\&esrc=s \& sour-              ce=web \& cd=4 \& sqi=2 \& ved=0ahUKEwjspLfU-LTRAhUEbxQKHbisAhYQFgg-              nMAM \& url=https%3 A%2F%2Fwww.psp.cz%2Fsqw%2Ftext%2Forig2.sqw%3Fi-              dd%3D91751 \& usg=AFQjCNH0k7SIrtGlXTrStDuyVcjz4PhpjQ \& sig2=5V2gkLd-              So9bdTHRRDjrXkg \& bvm=bv.142059868,d.bGg \& cad=rja              168","Projekt evropského veřejného žalobce v současnosti              Úřad evropského veřejného žalobce by měl potírat trestnou činnost, která             ohrožuje finanční zájmy Evropské unie. Nařízení ovšem neuvádí konkrétní             trestné činy, proti kterým by měl tento úřad vystupovat. Tyto trestné činy             má poté stanovovat příslušná směrnice. 10             Návrh  nařízení  také  rozšiřuje  pravomoci  Úřadu  evropského  veřejného             žalobce, neboť uvádí, že pokud jsou trestné činy proti finančním zájmům             Evropské unie neoddělitelně spjaty s jinými trestnými činy a jejich společné             vyšetřování  a  stíhání  je  v  zájmu  řádného  výkonu  spravedlnosti,  je  Úřad             evropského  veřejného  žalobce  způsobilý  i  ve  vztahu  k  těmto  trestným             činům, pod podmínkou, že trestné činy uvedené příslušnou směrnicí mají             převládající charakter.              Úřad evropského veřejného žalobce by měl mít poměrně volnost, pokud jde             o volbu jurisdikce soudního řízení. Při určování příslušnosti vnitrostátního             soudu pro soudní řízení by šlo přihlédnout k místu, kde došlo ke spáchání             trestného činu, místu obvyklého bydliště obviněné osoby, místu, kde se nachá-             zejí  důkazy,  případně  k  místu  bydliště  přímých  obětí.  Evropský  veřejný             žalobce by také mohl předat případ jinému evropskému pověřenému žalobci             nebo sám vést vyšetřování, pokud by se to jevilo jako nezbytné v zájmu účin-             nosti vyšetřování či stíhání, a to s ohledem na závažnost trestného činu nebo             konkrétních okolností souvisejících s postavením údajného pachatele. Tento             tzv. forum shopping by mohl být velice nebezpečný a lehko zneužitelný.             Návrh  zamýšlí  zřídit  Úřad  evropského  veřejného  žalobce  podle  hierar-             chického modelu. Ústřední jednotku by tak představoval evropský veřejný             žalobce, který přijímá zásadní rozhodnutí. Ten stojí v čele Úřadu a řídí jeho             činnost a organizuje práci. Nápomocni by mu byli čtyři zástupci. Vyšetřování             a trestní stíhání by pak prováděli evropští pověření žalobci, kteří by byli             pod vedením a dohledem evropského veřejného žalobce. Pověření evropští             žalobci by zůstali pracovníky vnitrostátních prokuratur. Tito veřejní žalobci             by měli být pak jmenování evropským veřejným žalobce ze seznamu osob,             které příslušný členský stát předkládá evropskému veřejnému žalobci. 11               10   ZBÍRAL, R. Analýza návrhu nařízení zakládajícího Úřad evropského veřejného žalobce                 a perspektivy jeho přijetí: zlom v europeizaci trestního práv? Státní zastupitelství, 2013,                 č. 6, s. 35.             11   Plné znění nařízení o zřízení Úřadu evropského veřejného žalobce viz http://eur-lex.                 europa.eu/legal-content/CS/TXT/HTML/?uri=CELEX:52013PC0534 \& from=EN                                                                           169","NOVÉ JEVY V HOSPODÁŘSKÉ KRIMINALITĚ SE ZAMĚŘENÍM NA KRIMINALITU FINANČNÍ            Jedenáct  členských  států  ovšem  shledalo,  že  návrh  narušuje  jejich  suve-           renitu a tak návrh dostal tzv. žlutou kartu a musel být přepracován. Bylo           to podruhé, co se něco podobného za doby trvání EU stalo.           Na  základě  vystavení  tzv.  žluté  karty  byl  v  roce  2014  představen  návrh           nového  nařízení  o  zřízení  evropského  veřejného  žalobce.  Tento  návrh           vychází z předchozího nařízení, ale značně se od něj liší. Úřad evropského           veřejného žalobce by nově měl být zřízen podle kolegiálního modelu jako           instituce s horizontální strukturou.           Úřad  evropského  veřejného  žalobce  by  se  tak  měl  skládat  z  evropského           nejvyššího žalobce, jeho zástupců, evropských žalobců, evropských pověře-           ných žalobců a pracovníků, kteří by jim pomáhali při plnění jejich povinností.           Evropští žalobci by byli jmenování příslušnými členskými státy s výjimkou           státu, z něhož pochází nejvyšší evropský žalobce. Evropští žalobci a nejvyšší           evropský žalobce by tvořili kolegium. Toto kolegium by formulovalo stano-           viska  Úřadu  ke  strategickým  záležitostem.  Kolegium  by  nerozhodovalo           o jednotlivých případech ani by nepřijímalo konkrétní rozhodnutí v indi-           viduálních případech. Součástí centrální úrovně by byly také stálé komory.           Jedna  tato  komora  by  byla  tvořena  třemi  stálými  členy  kolegia.  Komory           by poté sledovaly a řídily vyšetřování a stíhání vedená evropskými pověře-           nými žalobci a rovněž by měly zajišťovat koordinaci vyšetřování a stíhání           v přeshraničních případech. Staly by se tak hlavními orgány rozhodujícími           v  individuálních  případech.  Z  tohoto  hlediska  by  tak  dohlížející  evropští           žalobci měli právo udělovat pokyny evropským pověřeným žalobcům.           5  Kritické zhodnocení návrhů            Poslední návrh nařízení opět neobsahuje taxativní vymezení trestných činů           spadajících  do  působnosti  Úřadu  evropského  veřejného  žalobce.  Tento           seznam  je  stále  ponechán  na  příslušné  směrnici.  Osobně  v  tomto  vidím           asi největší problém nařízení. Jelikož směrnice a nařízení nebudou přijaty           současně, ustanovení směrnice tak nebudou mít vliv na ustanovení nařízení.           Druhý problém je v implementaci směrnice do jednotlivých trestních záko-           níků členských států. Implementace je poměrně „volná“ a může tak přispět           ke vzniku nesoudržnosti mezi jejich různými právními definicemi trestných           činů,  což  by  mohlo  vyvolat  problémy  ohledně  legality.  Směrnice  pouze               170","Projekt evropského veřejného žalobce v současnosti              ukládá státům povinnost, aby ji implementovaly, ale nestanovuje již, jakou             formou či legislativním aktem má být implementace provedena.             Také problematické se může zdát, že Úřadu náleží primární, nikoliv však             výlučná, působnost, pokud jde o trestné činy spadající do jeho působnosti.             Úřad také může uplatnit evokační právo a převzít případ od vnitrostátních             orgánů pověřených stíháním. Zde bych byl velice opatrný, jelikož nikde není             stanoveno, co je to převládající charakter. V takovémto případě by tu mohl             hrozit určitý „monopol“ na trestní stíhání trestných činů, které mají jen něco             společného s finančními zájmy Evropské unie. Ohledně této otázky tak může             hrozit částečné zneužití postavení Úřadu evropského veřejného žalobce.             Po ukončení vyšetřování by evropský pověřený zástupce vypracoval návrh             žaloby a evropský žalobce jej odešle k posouzení příslušné komoře. Stálá             komora jej posoudí a je oprávněna určit jiný členský stát, kde bude případ             předložen soudu. Dle mého názoru by v tomto případě měla být stano-             vena  další  kritéria  a  podmínky,  za  jejichž  splnění  by  tak  komora  mohla             rozhodnout. Forum shopping tak stále zůstává jedním z největších strašáků             celého návrhu. Takováto rozhodnutí by dle mého měla podléhat soudnímu             přezkumu Soudního dvoru EU.              6  Závěr             Finanční prostředky Evropské unie je zcela jistě potřeba chránit, ale otázka             zní, zda k tomu musí být zaveden institut Evropského veřejného žalobce. Jak             jsem nastínil výše, dosavadní návrhy tohoto institutu nejsou zcela jistě doko-             nalé. V těchto návrzích je velké množství „děr“, které je potřeba změnit.             V takovéto podobě si nedovedu představit, že by byl institut Evropského             veřejného  žalobce  zaveden.  Podle  současné  právní  úpravy  by  byl  více             disfunkční než funkční, ba dokonce by se mohl stát i lehce zneužitelným.             Ale pokud by návrh byl přepracován, kritická místa opravena a vypracován             kvalitní návrh, měl by se tento návrh i tak přijmout a měl by tak vznik-             nout Úřad evropského veřejného žalobce? Protože pokud by nevzniknul,             má Evropská unie jiné dostatečné a účinné nástroje k ochraně svých finanč-             ních prostředků? Dle mého názoru nemá. Proto, dle mého názoru, bude             muset zavést některé nástroje k ochraně finančních zájmů, ať již v podobě             Evropského veřejného žalobce, nebo v jiné.                                                                            171","NOVÉ JEVY V HOSPODÁŘSKÉ KRIMINALITĚ SE ZAMĚŘENÍM NA KRIMINALITU FINANČNÍ            Literature:           TOMÁŠEK, M. a kol. Europeizace trestního práva. 1. vyd. Praha: Linde, a. s.,             2009, 459 s. ISBN 97880-7201-737-9.           JELÍNEK, J., J. IVOR a kol. Trestní právo Evropské unie a jeho vliv na práv-             ní  řád  české  a  slovenské  republiky.  1  vyd.  Praha:  Leges,  2015,  384 s.             ISBN 978-80-7502-080-2.           FENYK, J. a J. SVÁK. Europeizace trestního práva. 1. vyd. Bratislavská vysoká             škola práva, 2008, 233 s. ISBN 978-80-88931-88-1.           DELMAS-MARTY, Mireille a John A. E. VERVAELE (eds.). Corpus Juris             2000: Trestněprávní ustanovení za účelem ochrany financí Evropské unie. Překlad             do češtiny Světlana KLOUČKOVÁ a Jaroslav FENYK. Brno: Sypták,             2001, 104 s.           POLT, P. Prokuratura Evropské unie – Úřad evropského veřejného žalobce.             Státní zastupitelství, 2016, č. 5, s. 9–16.            ZBÍRAL, R. Analýza návrhu nařízení zakládajícího Úřad evropského ve-             řejného žalobce a perspektivy jeho přijetí: zlom v europeizaci trestního             práv? Státní zastupitelství, 2013, č. 6, s. 30–40.            HAMRAN,  L.  a  E.  SZABOVA.  European  Public  Prosecutor’s  Office  –             Cui Bono? New Journal of  European Criminal Law, Vol. 4, issue 1-2, 2013,             s. 40–58. ISSN 2032-2844.           TETOUROVÁ, E. a M. ŠKVOROVÁ. Studie č. 5.340. Projekt evropského ve-             řejného žalobce. Poslanecká sněmovna parlamentu České republiky, 2013,             39 s.  Dostupné  z:  https://www.google.cz/url?sa=t \& rct=j \& q=\&esr-             c=s \& source=web \& cd=4 \& sqi=2 \& ved=0ahUKEwjspLfU-LTRA-             hUEbxQKHbisAhYQFggnMAM \& url=https%3 A%2F%2Fwww.psp.             cz%2Fsqw%2Ftext%2Forig2.sqw%3Fidd%3D91751 \& usg=AFQjCN-             H0k7SIrtGlXTrStDuyVcjz4PhpjQ \& sig2=5V2gkLdSo9bdTHRRDjr-             Xkg \& bvm=bv.142059868,d.bGg \& cad=rja            Informace  i  rozpočtu  Evropské  unie.  Dostupné  z:  http://europa.eu/             european-union/topics/budget_cs            Contact – email           390544@mail.muni.cz                   172","","Vědecká redakce MU           prof. MUDr. Martin Bareš, Ph.D.; Ing. Radmila Droběnová, Ph.D.;           Mgr. Michaela Hanousková; doc. Mgr. Jana Horáková, Ph.D.;           doc. PhDr. Mgr. Tomáš Janík, Ph.D.; doc. JUDr. Josef Kotásek, Ph.D.;           Mgr. et Mgr. Oldřich Krpec, Ph.D.; prof. PhDr. Petr Macek, CSc.;           PhDr. Alena Mizerová; doc. Ing. Petr Pirožek, Ph.D.;           doc. RNDr. Lubomír Popelínský, Ph.D.; Mgr. David Povolný;           Mgr. Kateřina Sedláčková, Ph.D.; prof. RNDr. David Trunec, CSc.;           prof. MUDr. Anna Vašků, CSc.; Mgr. Iva Zlatušková;           doc. Mgr. Martin Zvonař, Ph.D.            Ediční rada PrF MU           doc. JUDr. Josef Kotásek, Ph.D. (předseda)           prof. JUDr. Josef Bejček, CSc.; prof. JUDr. Jan Hurdík, DrSc.;           prof. JUDr. Věra Kalvodová, Dr.; prof. JUDr. Vladimír Kratochvíl, CSc.;           doc. JUDr. Petr Mrkývka, Ph.D.; doc. JUDr. Radim Polčák, Ph.D.;           prof. JUDr. Petr Průcha, CSc.; doc. JUDr. Markéta Selucká, Ph.D.              NOVÉ JEVY V HOSPODÁŘSKÉ KRIMINALITĚ           SE ZAMĚŘENÍM NA KRIMINALITU FINANČNÍ             doc. JUDr. Marek Fryšták, Ph.D., JUDr. Milana Hrušáková, Ph.D. (eds.)            Vydala Masarykova univerzita           Žerotínovo nám. 617/9, 601 77 Brno            Spisy Právnické fakulty MU č. 596 (řada teoretická, Edice Scientia)           Tisk: Point CZ, s.r.o., Milady Horákové 890/20, 602 00 Brno             1. vydání, 2017           Tato publikace neprošla jazykovou úpravou.            ISBN 978-80-210-8675-3           ISBN 978-80-210-8676-0 (online : pdf)           www.law.muni.cz","Marek Fryšták, Milana Hrušáková (eds.) /   NOVÉ JEVY V HOSPODÁŘSKÉ KRIMINALITĚ SE ZAMĚŘENÍM NA KRIMINALITU FINANČNÍ                    ISBN 978-80-210-8676-0 (online : pdf)            9 788021 086760"];