var textForPages = ["ACTA UNIVERSITATIS BRUNENSIS                ________________________________                IURIDICA                               No 424","SPISY PRÁVNICKÉ FAKULTY                MASARYKOVY UNIVERZITY V BRNĚ                ______________________________                řada teoretická                Svazek č. 424                                                                  Všechna práva vyhrazena. Žádná část této elektronické knihy nesmí                                         být reprodukována nebo šířena v papírové, elektronické či jiné podobě                                         bez předchozího písemného souhlasu vykonavatele majetkových práv                                         k dílu, kterého je možno kontaktovat na adrese – Nakladatelství                                         Masarykovy univerzity, Žerotínovo náměstí 9, 601 77 Brno.","Dny práva 2011 – Days of Law 2011                                     Personální aspekty územní samosprávy                                                                          Masarykova univerzita                                                         Brno, 2012","OBSAH – CONTENTS                    Marek Antoš: Obecní samospráva a cizinci                                                  1                Lenka Bursíková: Podjatost úředníků územně samosprávných celků                            9                 Hana  Dejmková:  Souběh  pracovního  poměru  zaměstnance  k  obci  a  funkce  člena      22                zastupitelstva obce                 Vlastimil Göttinger: Nevolníci vojenských újezdů - lze žít šťastně i bez práva na místní   41                samosprávu?                Kristina Chrástková: Osobní působnost zákona o úřednících územních samosprávných         50                 celků ve vztahu k judikatuře ESD                Alena Kliková: Uplatnění principů dobré správy v rámci institutu veřejné služby          53                Klaudia Marczyová: Aktuálne otázky postavenia jednotlivca v obci v SR                    61                 Miloš Matula: Koncepční otázky právního postavení úředníků                               73                Rastislav Munk: Starosta obce a jeho vzdelanie                                           81                Petr Průcha: Občan a obec, obec a občan                                                  90                 Jozef Ružarovský: Postavenie starostu obce v systéme slovenskej územnej samosprávy      101                Soňa  Skulová:  Jak  mnoho  váží  princip  ochrany  soukromí  v  případě  úředníků  veřejné   114                 správy ?                Jozef  Sotolář:  Osobitosti  personálnych  vzťahov  v  miestnej  samospráve  na  Slovensku   124                (aktuálne otázky)                 Radim Vičar: Občan a obec za krizové situace                                            143                Marta Vrbová: Povinnost mlčenlivosti úředníků územních samosprávných celků              151                 Dominik Ženatý: Skončení pracovního poměru založeného jmenováním                        159","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                      MUNICIPAL SELF-GOVERNMENT AND                                                                      1                                                    FOREIGNERS                                                      MAREK ANTOŠ                                   Faculty of Law, Charles University in Prague, Czech Republic                                 Abstract in original language                              V  posledních  dvaceti  letech  patří  k  evropským  trendům  rozšiřování                              politických  práv  cizinců,  zejména  na  místní  úrovni.  Příspěvek  se                              zabývá jeho naplňováním v ČR a možnostmi dalšího rozvoje, zejména                              pokud  jde  o  podmínky  pro  případné  poskytnutí  volebního  práva  do                              zastupitelstev obcí také cizincům ze států mimo EU, a jeho případný                              vliv na volební výsledky.                               Key words in original language                              volební právo, cizinci, občané EU, zastupitelstva obcí                              Abstract                              Expansion of political rights of foreigners, especially at the local level,                              has been a trend in Europe for the last twenty years. The paper deals                              with  its  impact  on  the  Czech  Republic  and  possible  further                              development,  and  especially  with  the  environment  for  potential                              widening  of  the  voting  rights  in  the  local  councils  elections  also  to                              foreigners from non-EU countries.                               Key words                              voting right, foreigners, EU citizens, local councils                               1. ÚVOD                               Právo  účastnit  se  správy  věcí  veřejných  se  v moderních                              demokratických státech naplňuje v různých formách, se kterými jsou                              spojena  jednotlivá  politická  práva.  Tradiční  pojetí  vztahu  státu  a                              občana  přitom  možnost  plné  politické  participace  omezuje  právě  na                              státní   občany.   V základních   mezinárodních   lidsko-právních                              dokumentech,  které  vznikly  v druhé  polovině  20.  století,  jsou  proto                                                                              2                              politická  práva  zpravidla  garantována  pouze  jim.   Česká  Listina                              základních práv a svobod, ač přijata až na počátku 90. let, vychází ze                              stejného  základu.  Pouze  občanům  tak  přiznává  právo  zakládat  a                              sdružovat  se  v politických  stranách  (čl.  20/2),  právo  podílet  se  na                              správě veřejných věcí přímo či volbou zástupců (čl. 21/1), ucházet se                              o veřejné funkce (čl. 21/4) a právo na odpor (čl. 23).                                 1                                Příspěvek vznikl s finanční podporou GA ČR, projekt. č. P408/11/P366.                              2                                 Srov.  přehled  v Herdegen,  M.:  Political  Rights  and  Other  Aspects  of                              Resident Status. In: Frowein, J. A.,  Stein, T. (eds.): THE LEGAL POSITION                              OF  ALIENS  IN  NATIONAL  AND  INTERNATIONAL  LAW.  New  York:                              Springer, 1987, str. 2003-2018.                                                                   1","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                S tím,  jak  se  svět  stává  po  všech  stránkách  propojenější,  se  však                              trendy mění. Nárůst migrace  vede k tomu, že se podíl občanů, kteří                              stále  či  dočasně  pobývají  v zahraničí,  stále  zvyšuje,  a  vede  státy                              k přehodnocení  původního  přístupu.  Na  jedné  straně  tak  často                              umožňují  volit  svým  občanům  i  ze  zahraničí,  na  straně  druhé                              poskytují  různé  možnosti  politického  zapojení  i  cizincům,  kteří                                                            3                              dlouhodobě  žijí  na  jejich  území.   Praxe  států  však  není  jednotná  a                                                                               4                              diskuse  o  politických  právech  cizinců  stále  probíhá.   Ve  prospěch                              jejich  přiznání  však  hovoří  představa,  podle  níž  je  předpokladem                              demokratického  vládnutí  souhlas  ovládaných.  Pokud  jsou  cizinci                              dlouhodobě pobývající na území státu podrobeni jeho zákonům, měli                              by  mít  možnost  je  ovlivňovat,  a  pokud  státu  v  místě  svého  pobytu                                                                                            5                              odvádějí daně, měli by mít možnost spolurozhodovat o jeho rozpočtu.                              Není s podivem, že zvlášť významná je tato otázka v Evropě, kde již                              desítky  let  probíhá  integrační  proces,  jehož  součástí  je  rozšiřování                              svobody volného pohybu osob. V návaznosti na přijetí Maastrichtské                              smlouvy tak všichni občané EU od roku 1995 získali právo volit a být                              volen do místních zastupitelstev v místě svého bydliště bez ohledu na                              to,  ve  kterém  členském  státě  žijí.  Díky  své  závaznosti  tato  úprava                              výrazným způsobem zasáhla do podoby politických práv  cizinců  ve                              všech  členských  státech  EU,  mnohem  více  než  jen  o  pár  měsíců                                                                                            6                              mladší Úmluva o účasti cizinců ve veřejném životě na místní úrovni.                              Ta  byla  uzavřena  v rámci  Rady  Evropy  a  politická  práva  přiznává                              všem  cizincům  bez  rozlišování  státu  původu,  dosud  ji  však                                                               7                              ratifikovalo jen malé množství států.  Téměř polovina členských států                                   3                                 Viz  např.  Halász, I.:  Volebné  hranice politického spoločenstva  na štátnej                              úrovni a hlavné kritéria definície členstva.  PRÁVNÝ  OBZOR, č. 5/2008, str.                              376–387.                               4                                 Obecnější shrnutí  argumentů pro i  proti nabízí např.  Beckman, L:                              Citizenship  and  Voting  Rights:  Should  Resident  Aliens  Vote?                              CITIZENSHIP STUDIES, č. 2/2006, str. 153–165.                               5  Srov. Dahl, R.: DEMOKRACIE A JEJÍ KRITICI. Praha: Victoria Publishing,                              1995,  str.  110–112.  a  Dahl,  R.:  ON  DEMOCRACY.  New  Haven:  Yale                              University Press, 1998, str. 20–22.                               6                                Convention on the Participation of Foreigners in Public Life at Local Level,                              CETS no. 144.                              7                                 První  čtyři  státy  ji  podepsaly  5.  února  1992  (Dánsko,  Itálie,  Švédsko  a                              Spojené království), v účinnost vstoupila po dosažení čtyř ratifikací 1. května                              1997.  Do současné  doby  ji  podepsalo  celkem  13  států,  pět  z nich  (včetně                              České  republiky)  ji  však  následně  neratifikovalo.  Účinná  je  tak  pouze  pro                              Albánii, Dánsko, Finsko, Island, Itálii, Nizozemí, Norsko a Švédsko. Existuje                              však  řada  zemí,  které  sice  Úmluvu  neratifikovaly,  volební  právo  cizincům                              však –  s různými podmínkami – poskytují (např. Irsko, Spojené království,                              Belgie, Lucembursko, Španělsko atd.).                                                                   2","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                EU vzdor tomu poskytuje právo volit v obecních volbách i občanům                                         8                              třetích zemí.                              V souvislosti  s naším  vstupem  do  Evropské  unie  bylo  nutné,  aby                              cizinci z řad občanů EU získali volební právo do zastupitelstev obcí                              také v České republice. Vzhledem k tomu, že znění Listiny ani Ústavy                                                                9                              takovou možnost přímo nevylučovalo,  byla zavedena pouze na úrovni                              prováděcího  zákonodárství,  konkrétně  přijetím  nového  zákona  o                                                                             10                              volbách  do  zastupitelstev  obcí  (dále  jen  „ZVO“).   Podle  něj  má                              „právo volit státní občan jiného státu, který (…) je v den voleb (…)                              přihlášen k trvalému pobytu a jemuž právo volit přiznává mezinárodní                              úmluva“  (§4),  obdobně  má  také  právo  být  do  zastupitelstva  obce                                    11                              volen.   K tomu, aby své aktivní volební právo mohl uplatnit, navíc                              musí předem požádat obecní úřad, aby ho zapsal do dodatku stálého                              seznamu  voličů  (§  28/1  ZVO).  Zákon  počítá  s tím,  že  podobných                              mezinárodních úmluv může být s různými státy uzavřeno více, v praxi                              je to však dosud pouze Smlouva o fungování Evropské unie (čl. 20).                                Novým  impulsem  do  diskuse  o  volebním  právu  cizinců  se  stala                              příprava  nového  volebního  zákoníku,  který  chce  vláda  v tomto                              volebním  období  předložit  ke  schválení  v  Parlamentu.  K věcnému                              záměru, který byl projednáván začátkem roku 2011, uplatnil zásadní                              připomínku  Veřejný  ochránce  práv.  Podle  jeho  názoru  je  politická                              participace  cizinců  na  úrovni  obcí  a  krajů  důležitým  integračním                              prvkem,  který  posiluje  jejich  sounáležitost  s místním  prostředím,                              poskytuje  jim  pocit  důvěry  a  umožňuje  je  vtáhnout  do  místních                              rozhodovacích procesů. Proto navrhl, aby volební zákoník pro volby                                 8  Viz přehled v Smith, M., Shaw, J: Changing Polities and Electoral Rights:                              Lithuania’s  Accession  to  the  EU.  In  Shah,  P.,  Menski,  W.  (eds):                              MIGRATION,  DIASPORAS  AND  LEGAL  SYSTEMS  IN  EUROPE.  London,                              New York: Routledge-Cavendish, 2006, str. 146–148                               9                                Tato teze však není zcela jednoznačná: Spolkový ústavní soud v Německu                              v roce  1990  rozhodl  o  protiústavnosti  volební  úpravy  ve  Šlesvicku-                              Holštýnsku a Hamburku, která v omezené míře poskytovala volební právo i                              cizincům,  a  to  s argumentací,  že  cizinci  nejsou  součástí  „lidu“,  od  nějž                              veškerá  státní  moc  odvozuje  svoji  legitimitu  (více  viz  Klusmeyer,  D.  B.,                              Papademetriou,  D.  G.:  IMMIGRATION  POLICY  IN  THE  FEDERAL                              REPUBLIC OF GERMANY: NEGOTIATING MEMBERSHIP AND REMAKING                              THE NATION. Oxford: Berghahn Books, 2009, str. 24–29).                              10                                  Zákon  č.  491/2001  Sb.,  o  volbách  do  zastupitelstev  obcí  a  o  změně                              některých zákonů.                               11                                 Stav, kdy ústavní předpisy cizincům politická práva negarantují, ale v praxi                              jsou jim přiznávána, je v Evropě poměrně obvyklý, a bylo tomu tak už před                              přijetím Maastrichtské smlouvy. Srov. Froewein, J. A.: Concluding Report to                              the Heidelberg Colloquium on the Legal Position of Aliens in National and                              International  Law.  In:  Frowein,  J.  A.,    Stein,  T.  (eds.):  THE  LEGAL                              POSITION  OF  ALIENS  IN  NATIONAL  AND  INTERNATIONAL  LAW.  New                              York: Springer, 1987, str. 2087.                                                                   3","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                do zastupitelstev obcí i krajů přiznal aktivní i pasivní volební právo                                                                                           12                              všem  cizincům  z třetích  zemí  s povoleným  trvalým  pobytem.                              Ministerstvo  vnitra  však  jeho  připomínce  –  bez  podrobnější  věcné                              argumentace  –  nevyhovělo  s odkazem  na  to,  že  současný  stav  není                              v rozporu s mezinárodními standardy.                               Cílem  tohoto  příspěvku  je  proto  přispět  do  diskuse  o  možném                              rozšíření  politických  práv  cizinců,  a  to  prozkoumáním,  jak  velký                              dopad  by  takové  rozšíření  mohlo  mít  na  výsledky  voleb.  Práce  je                              součástí širšího výzkumu a navazuje na průzkum využívání volebního                                              13                              práva občany EU.                              2. CIZINCI V ČESKÉ REPUBLICE                               Pobyt cizinců v ČR řídí zákonem č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na                              území České republice a o změně některých dalších zákonů, v platném                              znění.  Zákon  rozlišuje  mezi  postavením  cizinců  z třetích  zemí  a                              občanů  EU  a  vymezuje  několik  druhů  pobytu.  V prvním  případě  se                              jedná o pobyt na dlouhodobé vízum nad 90 dnů (§ 30), dlouhodobý                              pobyt v délce nad 6 měsíců (§ 42) a trvalý  pobyt (§6 5). V případě                              občana  EU  se  rozlišuje  přechodný  pobyt  nad  tři  měsíce  (§  87a)  a                              trvalý  pobyt  (§  87g).  Počty  cizinců  v jednotlivých  těchto  režimech                              jsou následující:                                     Typ pobytu                                                    Počet cizinců                                     Přechodný pobyt na dlouhodobé vízum – cizinci z třetích zemí        8 428                                     Dlouhodobý pobyt – cizinci z třetích zemí                     141 538                                     Trvalý pobyt – cizinci z třetích zemí                         132 542                                     Přechodný pobyt – občané EU                                     87 862                                     Trvalý pobyt – občané EU                                        58 124                                      CELKEM                                                        428 494                                                                                        14                              Tabulka č. 1: Počet cizinců s pobytem na území ČR k 30. 4. 2011                                 12                                 Srov. Ministerstvo vnitra: Vyhodnocení zásadních připomínek uplatněných                              v meziresortním  připomínkovém  řízení  k věcnému  záměru  volebního                              zákoníku. (Materiál pro jednání vlády), 2011, str. 14-18.                              13                                 Jeho předběžné výsledky jsem v červnu 2011 prezentoval na konferenci,                              Ochrana základních práv a svobod v proměnách práva na počátku 21. století                              (PF UK, 18.–19. května 2011). Sborník s písemnou verzí příspěvku je dosud                              v tisku.                               14                                 Údaje mi poskytlo Ředitelství služby cizinecké policie.                                                                  4","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Cizinci  ze  třetích  států  s trvalým  pobytem,  kterých  se  týkala                              připomínka  Veřejného  ochránce  práv  (dále  jen  „VOP“),  tvoří  méně                              než polovinu celkového počtu těchto cizinců s registrovaným pobytem                              v ČR.  Důvodem  jsou  relativně  přísné  podmínky  pro  jeho  udělení:                              nejde-li  o  některý  ze  zákonem  stanovených  výjimečných  případů,                              povolení k trvalému pobytu se vydává až po pěti letech nepřetržitého                              trvalého pobytu na území ČR a žadatel navíc musí prokázat znalost                              českého  jazyka  (§  70/2/h).  Ze  splnění  těchto  podmínek  lze  proto                              usuzovat, že dotyčný cizinec již získal k České republice užší vazbu.                              Je proto logické, že VOP navrhuje rozšířit subjekty volebního práva                              právě o tuto skupinu, a v dalším rozboru budu pracovat pouze s ní.                               Volební právo by získali pouze cizinci starší 18 let, proto je třeba i při                              posuzovaní jejich možného vlivu na volební výsledky pracovat pouze                              s touto skupinou, což celkový počet snižuje. Z hlediska země původu                              je jejich struktura následující:                               Země původu                           Počet voličů                               Ukrajina                              37 725                               Vietnam                               25 686                               Rusko                                 10 964                               ostatní třetí země                    29 101                                CELKEM                                103 476                       (1,2 %)                                 Země původu                           Počet voličů                               Slovensko                             25 383                               Polsko                                10 671                               ostatní země EU                       16 091                                CELKEM                                52 145                      (0,6 %)                               Tabulka  č.  2:  Cizinci  s trvalým  pobytem  starší  18  let  podle  země                              původu15                                 15  Údaje o počtu cizinců mi poskytlo Ředitelství služby cizinecké policie a                              jsou  aktuální  k 30.  9.  2010;  všechna  dále  uvedená  data  o  počtech  cizinců                              pocházejí ze stejného zdroje a ke stejnému datu. Výpočet podílu na celkovém                              počtu  voličů  vychází  z údajů  o  počtu  voličů  ve  volbách  do  zastupitelstev                              obcí, které se konaly 15.–16. 10. 2010 a jsou převzaty z volebního serveru                              ČSÚ (www.volby.cz).                                                                   5","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Jak je z tabulky vidět, rozšíření volebního práva by se týkalo zhruba                              100  tisíc  osob,  což  činí  zhruba  1,2  %  celkového  počtu  voličů.  I                              v případě,  že  bychom  k této  skupině  připočítali  trvale  pobývající                              cizince  z členských  států  EU  (kteří  už  volební  právo  mají),  podíl                              nepřesáhne ani dvě procenta. Zdá se proto, že praktický vliv cizinců                              na výsledky voleb by byl jen omezený a – i s ohledem na rozmanité                              země  původu  –  se  nezdá  možné,  že  by  se  vyprofilovala  zvláštní                              politická   strana,   reprezentující   jejich   specifické   zájmy.                              Pravděpodobnější  je  proto  představa  VOP  o  tom,  že  by  přiznání                              volebního  práva  prohloubilo  integraci  cizinců,  což  by  se  projevilo  i                              tím, že by svůj hlas odevzdali pro některý ze zavedených politických                              subjektů.                               Nemůžeme však pominout, že volby do zastupitelstev obcí probíhají                              v jednotlivých obcích odděleně, a spíše než celostátními počty cizinců                              má proto smysl analyzovat situaci v jednotlivých obcích. Následující                              tabulka proto ukazuje rozdělení obcí podle toho, kolik procent voličů                              by v nich – hypoteticky – tvořili cizinci.                                  Podíl      voličů-  Počet obcí        Procento obcí                                 cizinců                                  >=20 %              4                 0,1 %                                  >= 15 %             6                 0,1 %                                  >= 10 %             12                0,2 %                                  >= 5 %              67                1,1 %                                  >= 4 %              68                1,1 %                                  >= 3 %              138               2,2 %                                  >= 2 %              433               6,9 %                                   >=1,5 %             480               7,7 %                                 >= 1 %              900               14,4 %                                   >=0,5 %             1 557             24,9 %                                  > 0 %               1 103             17,6 %                                  0 %                  1 483            23,7 %                                  CELKEM              6 251             100 %                                                                           6","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                                                              16                              Tabulka č. 3: Rozložení obcí podle procenta cizinců                              Z hlediska  hodnocení  možného  vlivu  se  jako  významná  jeví  5  %                              hranice,  což  odpovídá  uzavírací  klauzuli,  po  jejímž  překročení  má                              volební strana šanci na získání mandátů v zastupitelstvu. Jak vyplývá                              z tabulky,  podíl  cizinců  tuto  hranici  překračuje  v  89  obcích,  což                              představuje  asi  1,4  %.  Při  detailním  pohledu  na  tyto  obce  se  však                              ukáže,  že  se  většinou  jedná  o  malé  obce,  kde  se  volí  méně  než  10                              členů  zastupitelstva, což způsobuje vyšší přirozený práh pro získání                              mandátu  (např.  na  úrovni  10  %  a  výše).  Ani  zde  proto  nelze                              předpokládat,  že  by  rozšíření  volebního  práva  vedlo  k vytváření                              speciálních  volebních  stran  cizinců;  spíše  by  některý  ze  stávajících                              subjektů nabídl místo na své kandidátní listině jejich představiteli, aby                              tak získal jejich hlasy. Výjimkou by mohlo být snad jen 10 obcí, kde                              podíl cizinců přesahuje 15 %, a dále město Cheb, kde by cizinci tvořili                              téměř 8 % voličů, což by při 30 zastupitelích mohlo vést k úspěchu                              specifické volební strany. Právě v těchto obcích, kde je podíl cizinců                              vysoký,  by  však  jejich  politická  reprezentace  mohla  přispět  k další                              integraci a odstranění případných problémů ve vzájemném soužití.                               Na okraj je ještě možné zmínit, že ve většině z obcí s velkým podílem                              cizinců  (>  10  %)  je  jejich  složení  relativně  homogenní.  Převládají                              obce  s   dominantním  zastoupením  občanů  Vietnamu  (14  z 22),                              v některých obcích dominují také občané Ukrajiny (5 z 22) a Ruska (2                              z 22). V rámci zemí EU se ucelenější ohniska osídlení vyskytují jen                              zřídka,  a  to  u  občanů  Rumunska  a  Bulharska,  cizinci  z ostatních                              členských států jsou spíše rozptýlení na celém území.                               3. ZÁVĚR                               Ze statistik o pobytu cizinců na území ČR vyplývá, že pokud by byla                              akceptována zásadní připomínka Veřejného ochránce práv k věcnému                              záměru nového volebního zákoníku a volební právo do zastupitelstev                              obcí získali i cizinci z třetích států s trvalým pobytem v ČR, jejich vliv                              na výsledky voleb by s vysokou pravděpodobností nevedl  ke vzniku                              zvláštní volebních stran, ale spíše k jejich zastoupení na kandidátkách                              stávajících subjektů. Lze tedy přisvědčit tezi VOP, podle níž by toto                              rozšíření  přispělo  k další  integraci  cizinců  a  řešení  případných                              problémů vzájemného soužití.                                       16                                 Údaje o počtu cizinců mi poskytlo Ředitelství služby cizinecké policie a                              jsou  aktuální  k 30.  9.  2010;  všechna  dále  uvedená  data  o  počtech  cizinců                              pocházejí ze stejného zdroje a ke stejnému datu. Výpočet podílu na celkovém                              počtu  voličů  vychází  z údajů  o  počtu  voličů  ve  volbách  do  zastupitelstev                              obcí, které se konaly 15.–16. 10. 2010 a jsou převzaty z volebního serveru                              ČSÚ (www.volby.cz).                                                                   7","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Literature:                               -  Beckman,  L:  Citizenship  and  Voting  Rights:  Should  Resident                                 Aliens Vote? CITIZENSHIP STUDIES, č. 2/2006, str. 153–165.                              -  Dahl,  R:  DEMOKRACIE  A  JEJÍ  KRITICI.  Praha:  Victoria                                 Publishing, 1995.                              -  Dahl, R.:  ON  DEMOCRACY. New Haven:  Yale University Press,                                 1998                              -  Halász,  I.:  Volebné  hranice  politického  spoločenstva  na  štátnej                                 úrovni  a  hlavné  kritéria  definície  členstva.  PRÁVNÝ  OBZOR,  č.                                 5/2008, str. 376–387.                              -  Herdegen,  M.:  Political  Rights  and  Other  Aspects  of  Resident                                 Status. In: Frowein, J. A.,  Stein, T. (eds.): THE LEGAL POSITION                                 OF  ALIENS  IN  NATIONAL  AND  INTERNATIONAL  LAW.  New                                 York: Springer, 1987.                               -  Klusmeyer, D. B., Papademetriou, D. G.: IMMIGRATION POLICY                                 IN  THE  FEDERAL  REPUBLIC  OF  GERMANY:  NEGOTIATING                                 MEMBERSHIP AND REMAKING THE NATION. Oxford: Berghahn                                 Books, 2009.                              -  Ministerstvo  vnitra  ČR:  Vyhodnocení  zásadních  připomínek                                 uplatněných  v meziresortním  připomínkovém  řízení  k věcnému                                 záměru volebního zákoníku. (Materiál pro jednání vlády.), 2011.                              -  Smith,  M.,  Shaw,  J.:  Changing  Polities  and  Electoral  Rights:                                 Lithuania’s  Accession to the EU. In: Shah,  P., Menski, W. (eds):                                 MIGRATION,  DIASPORAS  AND  LEGAL  SYSTEMS  IN  EUROPE.                                 London, New York: Routledge-Cavendish, 2006.                                    Contact – email                                  antos@prf.cuni.cz                                                                                                   8","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                         PODJATOST ÚŘEDNÍKŮ ÚZEMNĚ                                           SAMOSPRÁVNÝCH CELKŮ                                                    LENKA BURSÍKOVÁ                                     Právnická fakulta Masarykovy univerzity, Česká republika                                 Abstract in original language                              Příspěvek  se  zaměřuje  na  otázku  podjatosti  úředníků  územně                              samosprávných celků v případech, kdy rozhodují jako správní orgán                              ve  věcech,  ve  kterých  je  účastníkem  řízení  územně  samosprávný                              celek,  do  jehož  orgánu  je  rozhodující  úředník  zařazen.  Předmět                              příspěvku je nahlížen z hlediska platné právní úpravy, názorů odborné                              veřejnosti a zejména aktuální judikatury Nejvyššího správního soudu,                              pomocí  níž  jsou  ilustrovány  dílčí  problematické  okruhy  související                              s tímto tématem.                               Key words in original language                              podjatost; úředníci; územní samospráva                               Abstract                              The paper focuses on the prejudice of the officers who decide as an                              administrative  body  in  the  cases  where  the  local  self-government                              employing  these  officials  acts  as  a  party  to  the  proceedings.  The                              subject  of  the  paper  is  examined  with  respect  to  the  legal  sources                              governing the officers' prejudice, to the opinions of the professional                              public  and  mainly  to  the  current  judicial  decisions  of  the  Supreme                              administrative court, by which the partial problems connected with the                              topic are illustrated.                                Key words                              prejudice; officers; local self-governments                               1. ÚVOD                                 Jedním  ze  základních  aspektů,  skrze  nějž  vnímají  adresáti  veřejné                              správy  její  výkon,  je  aspekt  personální.  Adresáti  veřejné  správy  se                              prostřednictvím  úředníků  dostávají  s veřejnou  správou  do  kontaktu,                              přičemž  při  realizaci  tohoto  kontaktu  vychází  z určitých  předem                              daných očekávání. Tato očekávání zahrnují mnoho rozličných prvků,                              např.  profesionalitu,  vstřícnost,  a  samozřejmě  také  nezaujatost  a                              nestrannost.  Právě  nezaujatost  a  nestrannost  úředníků  územně                              samosprávných  celků  není  pouze  vlastností  očekávanou  adresáty                              veřejné  správy,  ale  také,  a  to  zejména,  odrazem  zajištění                              ústavněprávních  požadavků  na  procesní  i  materiální  rovnost  všech                              účastníků  řízení  i  osob  na  řízení  zúčastněných  (čl.  1,  čl.  2  odst.  3                              Ústavy, čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 3 Listiny), jež se                              odráží  také  v základních  zásadách  rozhodovací  praxe  správních                              orgánu,  jako  je  zásada  rovnosti  adresátů  před  rozhodovacím                                                                       9","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                                                           1                              subjektem  a  zásada  objektivnosti  rozhodování .  Nestranný  úředník                              tedy  představuje  jednu  ze  základních  záruk  práva  na  spravedlivý                              proces  před  správními  orgány  a  je  jistě  jednou  z hlavních  premis                              důvěry  občanů  a  jiných  subjektů  práva  v právo  a  právní  stát  (čl.  1                              odst. 1 Ústavy).                               Během každodenního výkonu veřejné správy však samozřejmě může                              dojít  k situacím,  v jejichž  rámci  bude  nestrannost  a  nezaujatost                              úředníka  participujícího  na  výkonu  pravomoci  správního  orgánu                              zpochybněna. Tento příspěvek nemá za cíl pojmout otázku podjatosti                              úředníků  jako  globální  téma,  nýbrž  vybírá  z této  problematiky  dílčí                              okruh,  jež  je  dlouhodobě  považován  za  značně  problematický  –                              zabývá  se  otázkou  podjatosti  (resp.  nepodjatosti)  úředníků  územně                              samosprávných  celků  v případech,  kdy  rozhodují  v řízeních,  ve                              kterých  je  účastníkem  obec  či  kraj,  v jejichž  orgánech  jsou  tito                              úředníci  zařazeni  (tedy  územně  samosprávný  celek,  jehož  jsou                              zaměstnancem). Jinak řečeno se tedy tento příspěvek zaměřuje na to,                              zda  lze  (a  to  i  vzhledem  k aktuálnímu  nastavení  modelu  veřejné                              správy,  jako  tzv.  smíšeného  či  spojeného)  hovořit  o  tzv.  systémové                              podjatosti úředníků za výše uvedených specifických okolností.                               V příspěvku  se  nejprve  zaměříme  na  relevantní  právní  úpravu                              dopadající  na  otázky  podjatosti  úředníků,  její  aplikaci  v praxi  a                              následně  nastíníme  některé  vyvstávající  problematické  momenty.                              V závěru  tohoto  příspěvku  se  pokusíme  naznačit  možná  řešení                              předestřených problémů – zejména se bude jednat o úvahy o možnosti                              překlenutí problémů judikaturním výkladem či nutnosti změn de lege                              ferenda.                               2. RELEVANTNÍ PRÁVNÍ ÚPRAVA                               Principem  chráněným  zákonnou  úpravou  podjatosti  úředníků  je                              zachování objektivity a nestrannosti v rozhodovací činnosti správních                              orgánů,  posílení  důvěry  ve  správnost  rozhodování,  naplnění  zásady                              materiální  pravdy,  naplnění  zásady  zákonnosti  a  naplnění  zásady                                                     2                              rovnosti účastníků řízení . Dle našeho názoru lze doplnit i zájem na                              rozhodování  v souladu  s veřejným  zájmem,  nikoli  se  soukromým                              zájmem  úředníka  (či  jeho  nadřízeného,  resp.  zaměstnavatele).  Jak                              uvádí  Hendrych,  správní  řízení  „má  sloužit  k nalezení  správného,                                                       3                              spravedlivého  rozhodnutí“ .  Tohoto  cíle  jistě  nelze  dosáhnout                              v případech,  kdy  existují  pochybnosti  o  nepodjatosti  úředníků                              rozhodujících  ve  věci.  Je  mimo  jakoukoliv  pochybnost,  že  případná                              podjatost  úředníka  ve správním  řízení  může  mít  značné  dopady  na                                1                                Skulová, S. Rozhodování ve veřejné správě. 2. přepracované vydání. Brno:                              Masarykova univerzita, 1996, 173 s.                              2                                Vopálka, V., Šimůnková, V., Šolín, M. Správní řád. Komentář. 2. vydání.                              Praha: C.H.Beck, 2003, s. 95.                               3                                 Hendrych,  D.  a  kol.  Správní  právo.  Obecná  část.  6.  vydání.  Praha:                              C.H.Beck, 2006, s. 341.                                                                  10","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                výsledek řízení a jeho zákonnost (srov. nález Ústavního soudu ze dne                              27. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 289/95).                               Jak  již  bylo  naznačeno  v úvodu,  při  zvažování  aplikovatelné  právní                              úpravy  je  nutno  začít  hledat  na  ústavní  úrovni.  Kromě  obecných                              požadavků  na  rovnost  stran  a naplňování požadavků právního státu,                              lze v této souvislosti upozornit na čl. 36 odst. 1 Listiny, který zakládá                              na jedné straně povinnost státu zajistit, aby veškeré státní orgány (a                              tedy i správní orgány) rozhodovaly nestranně a objektivně, a na straně                              druhé  oprávněné  očekávání  fyzických  a  právnických  osob,                              že jejich případy  budou  řešeny  nestrannými  –  a  tedy  nepodjatými  –                              úředními osobami. V případech, jež jsou předmětem zkoumání tohoto                              příspěvku,  pak  bude  muset  být  váženo  případné  porušení  ústavní                              zásady nemo iudex in causa sua, jež je součástí práva na spravedlivý                              proces podle cit. čl. 36 odst. 1 Listiny (a samozřejmě i čl. 6 odst. 1                              Úmluvy  o  ochraně  lidských  práv  a  svobod,  jíž  je  Česká  republika                              vázána).                                Relevantní zákonný podklad pro úvahy o otázkách podjatosti úředních                              osob  ve  správním  řízení  tvoří  v současné  době  zejména  zákon  č.                              500/2004  Sb.,  správní  řád  (dále  také  jen  „správní  řád“),  jež  nabyl                                                  4                              účinnosti k 1. 1. 2006 . Dovolíme si však na tomto místě připomenout                              i          úpravu          dřívější,        tedy         zákon                              č.  71/1967  Sb.,  o  správním  řízení  (správní  řád);  (dále  jen  „starý                              správní řád“), neboť i ta může být pro účely historické komparace a                              vzhledem  k některým  běžícím  soudním  řízením,  posuzovaným  ještě                              podle  starého  správního  řádu,  taktéž  užitečná.  Zde  byla  úprava                              podjatosti  k nalezení  v  §  9  a  násl.  Přímo  §  9  odst.  1  stanovil:                              „Pracovník  správního  orgánu  je  vyloučen  z  projednávání  a                              rozhodování  věci,  jestliže  se  zřetelem  na  jeho  poměr  k  věci,  k                              účastníkům řízení nebo k jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho                              nepodjatosti“.      Od        1.       1.       2006        pak                              § 14 odst. 1 správního řádu stanoví, že „[k]aždá osoba bezprostředně                              se podílející na výkonu pravomoci správního orgánu (dále jen \"úřední                              osoba\"),  o  níž  lze  důvodně  předpokládat,  že  má  s  ohledem  na  svůj                              poměr k věci, k účastníkům řízení nebo jejich zástupcům takový zájem                                4                                Institut podjatosti a vyloučení podjaté osoby z rozhodování není doménou                              správního  řízení,  ale  je  pevnou  součástí  všech  procesních  předpisů                              obsažených v českém právním řádu. Konkrétně je tato otázka řešena v § 14                              až 17a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v § 8 zákona č. 150/2002                              Sb., soudní řád správní,  v § 30 až 31a zákona č. 141/1961  Sb., o trestním                              řízení  soudním (trestní řád), v § 8 a 18 zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších                              soudních  úřednících  a vyšších  úřednících  státního  zastupitelství  a  o  změně                              souvisejících zákonů, v § 8 zákona č. 257/2000 Sb., o Probační a mediační                              službě  a  o  změně  zákona  č.  2/1969  Sb.,  o  zřízení  ministerstev  a  jiných                              ústředních  orgánů  státní  správy  České  republiky,  ve  znění  pozdějších                              předpisů, zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů                              a zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí (zákon o Probační a                              mediační  službě),  dále  v  §  26  zákona  č.  337/1992  Sb.,  o  správě  daní  a                              poplatků,  nebo  v  §  29  zákona  č.  120/2001  Sb.,  o soudních  exekutorech  a                              exekuční činnosti (exekuční řád).                                                                   11","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                na  výsledku  řízení,  pro  nějž  lze  pochybovat  o  její  nepodjatosti,  je                              vyloučena  ze  všech  úkonů  v  řízení,  při  jejichž  provádění  by  mohla                              výsledek  řízení  ovlivnit“.  Oproti  předchozí  úpravě  zde  lze  spatřovat                              „rozšíření“ okolností, jež je nutno posuzovat při zkoumání podjatosti,                              resp.  nepodjatosti  úřední  osoby.  Jde  tedy  o  restriktivnější  pojetí                              situací,  za  nichž  bude  úřední  osoba  považována  za  podjatou;  dle                              našeho  názoru  se  nicméně  jedná  o  úpravu  obdobnou  starému                              správnímu  řádu,  což  ostatně  potvrdila  i  judikatura  Nejvyššího                              správního  soudu,  jež  při  posuzování  otázek  podjatosti  ještě  za                              účinnosti starého  správního řádu dovodila, že je nutno zkoumat pro                              konstatování  podjatosti  i  konkrétní  zájem  úřední  osoby  na  výsledku                              řízení,  přičemž  judikatura  vztahující  se  k novému  správnímu  řádu                                                    5                              tento  přístup  převzala .  Nová  úprava  také  modifikuje  okruh                              potenciálně podjatých osob a rozšiřuje dopad ustanovení o podjatosti i                                                                                 6                              na „neformální“ úkony podle části čtvrté správního řádu.                              Ustanovení § 14 odst. 1 tedy počítá s možnou podjatostí v podstatě u                              jakékoli úřední osoby, tedy takové, která se aktivně a bezprostředně                              podílí  na  výkonu  pravomoci  správního  orgánu,  přičemž  výkonem                              pravomoci  je  v této  souvislosti  nutno  rozumět  nejen  podíl  na                              formálním  správním  řízení,  ale  i  na  jednotlivých  úkonech,  v rámci                              nichž  činí  tyto  osoby  jistá  správní  uvážení,  která  se  pak  promítají                                                                           7                              v materiální podobě v právní sféře účastníků řízení .                              Co se týče pojmu „poměr k věci“, dovodila doktrína i judikatura, že                              jej  nelze  vnímat  striktně  subjektivně  jako  individuální  zájem  na                              výsledku  řízení,  ale  také  v rovině  objektivní,  tedy  je  nutno  sledovat                              případnou existenci objektivních okolností, který by mohly objektivně                              vést k legitimním pochybnostem o tom, že konkrétní osoba určitým,                              nikoli  nezaujatým poměrem  k věci disponuje (srov.  nález Ústavního                              soudu ze dne 27. 11. 1996, sp. zn. I. ÚS 167/94).                               Konkrétně  pak  poměr  k věci  může  být  podle  literatury  dán  tehdy,                              pokud  je  „pracovník  v dané  věci  sám  účastníkem  řízení,  svědkem                              nebo znalcem, pracovník má na vyřízení věci přímý majetkový nebo                              jiný osobní zájem, případně má na vyřízení věci takový zájem osoba                              pracovníkovi blízká, pracovník má k účastníkům řízení nebo k jejich                              zástupcům  příbuzenský  poměr  nebo  jej  v minulosti  měl,  pracovník                              účastníka  v dané  věci  zastupuje,  pracovník  je  účastníku  řízení  nebo                              jeho  zástupci  přímo  pracovně  podřízen,  pracovník  má  k účastníkovi                              řízení nebo k jeho zástupci důvěrně přátelský nebo zjevně nepřátelský                                     8                              poměr“ .  Zajímavé  je,  že,  např.  Šlaufův  komentář  ke  starému                               5                                Srov. např. rozsudky ze dne 16. 12. 2004, č. j. 2 As 21/2004 – 67 a ze dne                              16. 7. 2008, č. j. 8 As 35/2007 – 92.                               6                                Vedral, J. Správní řád. Komentář. Praha: Bova Polygon, 2006, s. 125 - 126.                              7  srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2020, č. j. 1 As                              19/2010 – 95.                               8  Šlauf, V. a kol. Správní řád. Komentář. 1. vydání. Praha: Linde, 1993, s. 27.                                                                   12","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                správnímu řádu výslovně zmiňuje situace, kdy úředník rozhoduje ve                              věci  „svého“  územně  samosprávného  celku,  nicméně  v souvislosti                                                                 9                              s případy, kdy se o podjatost nejedná . Jak konstatujeme  níže, tento                              názor našel odraz i v judikatorní činnosti Nejvyššího správního soudu.                               3. PROBLEMATICKÉ BODY                               V předchozí  části  jsme  stručně  uvedli  aplikovatelná  zákonná                              ustanovení  a  nastínili  možné  situace,  kdy  lze  hovořit  o  podjatosti                              úředníků.  Dle  našeho  názoru  lze  konstatovat,  že  nastíněné  případy                              podjatosti  se  budou  v praxi  vyskytovat  nahodile,  nepravidelně,  bez                              závislosti  na  celkovém  nastavení  systému  veřejné  správy.  Problém,                              který  se  snažíme  v tomto  příspěvku  zachytit,  tedy  situaci,  kdy                              rozhodují úředníci v řízeních, kde jsou účastníky „jejich“ obec či kraj,                              nastává s naprostou pravidelností, není tedy neobvyklý, a to proto, že                              je  jedním  z důsledků  (či  snad  neblahých  následků)  zavedení  tzv.                              smíšeného  či  spojeného  modelu  územní  samosprávy.  Není  tak                              výjimkou, že obec či kraj je současně žadatelem (či navrhovatelem) i                              rozhodujícím orgánem.                               Výsledkem  revitalizace  územní  samosprávy  na  počátku  90.  let                              minulého století bylo nastavení územní samosprávy na smíšený, resp.                              spojený  model,  který  spočívá  na  principu,  podle  kterého  orgány                              územních  samosprávných  celků  vykonávají  jak  samosprávu  (tj.                              samostatnou  působnost),  tak  státní  správu  (přenesená  působnost).                              Reformami,  které  s účinností  od  1.  1.  2003  přenesly  značnou  část                              pravomocí  zrušených  okresních  úřadů  na  obce  (zejména  na  obce                              s rozšířenou  působností)  a  kraje,  došlo  k rozšíření  výkonu  státní                              správy  územními  samosprávnými  celky  a  tedy  zvýšenému  výskytu                              situací,  na  něž  se  zaměřuje  tento  příspěvek.  Lze  tedy  dovodit,  že                              systémové  nastavení  způsobu  výkonu  státní  správy a samosprávy je                              hlavním  důvodem  pro  výskyt  situací,  kdy  rozhodují  úředníci                              (vykonávající  státní  správu)  ve  věcech  svých  zaměstnavatelů  (tedy                              obcí či krajů vystupujících jako žadatel či navrhovatel).                               Logickým  vývojem,  po  prvních  rozsudcích  krajských  soudů,  jež  se                                                                        10                              musely  vypořádat  s řešením  tohoto  problému ,  připutovala  věc  až                                9                                Šlauf, V. a kol. Správní řád. Komentář. 1. vydání. Praha: Linde, 1993, s. 27                              – 28.                              10                                 srov. např. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 10. 2002,                              č.j. 30 Ca 23/2002 – 17, publ. pod č. 1058/2002 SJS, kde krajský soud mimo                              jiné  dovodil,  že  „[o]becní  či  městské  úřady  plní  úkoly  jak  v  oblasti                              samostatné působnosti, tak vykonávají přenesenou působnost. Vykonávají-li                              ji pracovníci (zaměstnanci) obecního či městského úřadu, jsou v pracovním                              nebo obdobném poměru k příslušné obci  či  městu jako k právnické osobě.                              Jsou  k  ní  ve  vztahu  charakteristickém  obecně  pro  vztah  mezi                              zaměstnavatelem  a  zaměstnancem,  v  poměru  podřízeném  a  závislém.  Tyto                              skutečnosti nelze přehlížet při posuzování důvodů pro vyloučení pracovníků                              správního orgánu z projednávání a rozhodování věcí ve smyslu § 9 správního                              řádu.  Pracovníci  obecního  (městského)  úřadu  jsou  z  projednávání  a                              rozhodování  věci  vyloučeni,  pokud  by  měl  jejich  zaměstnavatel  (obec  či                                                                  13","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                před  Nejvyšší  správní  soud.  Ten  se  k otázce  podjatosti  úředníků                              rozhodující v řízeních, v nichž je účastníkem obec či kraj, do jejichž                              orgánů je rozhodující úředník zařazen, vyjádřil poprvé v rozsudku ze                              dne 16. 2. 2005, č. j. 2 As 21/2004 – 67 (publ. pod č. 503/2005 Sb.                              NSS). Pouze na okraj lze zmínit, že i přesto, že se k této otázce druhý                              senát  Nejvyššího  správního  soudu  v dané  věci  nemusel  vyjadřovat                              (úvahy ve vztahu k podjatosti se objevily v obiter dictu), učinil tak, a                              to  zřejmě  veden  snahou  sjednotit  roztříštěný  přístup  k této  otázce                              nejen    v rozhodovací   praxi    krajských   soudů,    ale   i                              územněsamosprávných  celků  samotných.  Nejvyšší  správní  soud                              v tomto  rozsudku  konstatoval,  že  úředníci  územních  samosprávných                              celků  jsou  v  mnoha  případech  povoláni  k  rozhodování  o  věcech                              týkajících  se obce  či  kraje,  tedy  de  facto  jejich  zaměstnavatelů,  ale                              tato situace, která je zákonem výslovně připuštěna a předpokládána,                              nemůže  být  bez  dalšího  důvodem  podjatosti  pracovníka  orgánu                              územně samosprávného celku, a to přes pracovní či obdobný vztah k                              takovému  celku  jako  účastníku  řízení.  Pochybnosti  o podjatosti                              konkrétního  úředníka  by  byly  v  takových  případech  dány,  kdyby                              přistoupila ještě další skutečnost, např. důvodná obava z ovlivňování                              úředníka  ze strany  jeho  zaměstnavatele  v  konkrétním  případě.                              Nejvyšší  správní  soud  dále  doplnil,  že  §  9  starého  správního  řádu                              nepřipouští  vyloučení  celého  správního  orgánu  a  neumožňuje  ani                              přenést působnost rozhodnout v konkrétní věci na jiný správní orgán,                              či  atrahovat  věc  k rozhodnutí  instančně  nadřízeným  orgánem  (tato                              možnost  nevyplývá  ani  z obecního  a  krajského  zřízení,  které  však                              zajišťují  jednotný  výkon  přenesené  státní  správy  prostřednictvím                              institutu dozoru nad jejím výkonem, který může eliminovat případné                              excesy).                               Závěry Nejvyššího správního soudu v této věci jsou tedy založeny na                              premise, že pokud zákon připouští, aby v kterémkoli stupni správního                              řízení  o  právu  nebo  povinnosti  územně  samosprávné  jednotky  na                              konkrétním  úseku  státní  správy  rozhodoval  orgán  tohoto  územně-                              správního celku, jedná se o předvídané a ústavně konformní situace,                              v nichž úředník  nevystupuje primárně  jako  zaměstnanec,  nýbrž jako                              úředník územně samosprávného celku, který musí dodržovat ústavní                              pořádek, právní předpisy, jednat a rozhodovat nestranně bez ohledu na                              své  přesvědčení  a  zdržet  se  všeho,  co  by  mohlo  ohrozit  důvěru                              v nestrannost  jeho  rozhodování  (§  16  zákona  č.  312/2002  Sb.,  o                              úřednících územních samosprávných celků).                               Se závěry uvedenými v tomto rozsudku se, byť v rozhodnutí vydaných                              formou  usnesení  o  odmítnutí  návrhu  pro  zjevnou  neopodstatněnost,                              ztotožnil i Ústavní soud (srov. usnesení ze dne 25. 6. 2009, sp. zn. II.                              ÚS 1062/08); v usnesení ze dne 23. 10. 2008, sp. zn. II. ÚS 555/07,                                město) bezprostřední a soukromý zájem na výsledku rozhodnutí vydávaného v                              přenesené působnosti, daný tím, že by se dotýkalo jeho majetku a byl od něho                              odvislý  majetkový  přínos  pro  obec  nebo  město“  a  dále  např.  rozsudek                              Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 1. 2004, č. j. 30 Ca 69/2003 –                              39.                                                                   14","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                aproboval  jako  ústavně  konformní  závěry  obsažené  v rozsudku                              druhého  senátu  aplikované  na  konkrétní  skutkový  stav,  nicméně                              současně  doplnil,  že  „[p]ro  futuro  není  možné  zcela  vyloučit  ani                              situaci,  kdy  se  v  souvislosti  s  odlišně  determinovanou  právní  věcí                              ukáží  tyto  závěry  jako  závěry  vybočující  z  mezí  ústavnosti.  Ústavní                              soud  jinými  slovy  konstatuje,  že  na  základě  konkrétních  okolností                              projednávané  věci  nedospěl  k  závěru  o  ústavní  nonkonformnosti                              napadeného  rozsudku  Nejvyššího  správního  soudu  (opírajícího  se                              argumentačně  o  rozsudek  ze  dne  16.  12.  2004  ve  věci  sp.  zn.  2  As                              21/2004), je si však současně vědom i možné eventuality, že budoucí                              praxe  ukáže  potřebu  tyto  závěry  (možná  i  podstatným  způsobem)                              modifikovat  (viz  např.  článek:  Kadečka,  Stanislav:  Je  rozhodování                              obce ve vlastní věci opravdu nepodjaté? In: Právní rozhledy, červenec                              2005,  s.  477  -  484).  Ústavní  soud  se  nedomnívá,  že  může  být                              pracovník obce a priori považován za podjatého v řízení, v němž je                              účastníkem  řízení  tato  obec  (jak  uvádí  stěžovatel),  současně  má                              nicméně za to, že kritéria předestřená Nejvyšším správním soudem v                              napadeným rozsudkem citovaném judikátu se mohou v testu skutkově                              odlišných  právních  věcí  ukázat  nevyhovujícími,  respektive  -                              uplatňoval-li by je Nejvyšší správní soud i za takovýchto okolností - i                              ústavně nonkonformními“. Ústavní soud mimo jiné v tomto usnesení                              explicitně vyjádřil, že není možno aplikovat tzv. generální podjatost,                              tedy a priori předpokládat, že úředník rozhodující ve věci „své“ obce                              či „svého“ kraje, je podjatý.                                      Byť  shora  citovaný  judikát  druhého  senátu  Nejvyššího                              správního soudu sjednotil v této otázce nejen praxi soudní, ale i výkon                              veřejné správy, což lze ocenit jako jeho pozitivum, vyvolal na druhé                              straně velmi rozporuplné reakce ve vztahu k věcnému posouzení celé                              otázky. Již před publikováním tohoto názoru kasačního soudu, někteří                              autoři  vyjadřovali  své  přesvědčení,  že  oním  poměrem  úřední  osoby                              k věci,  je  nutno  rozumět  i  takový  poměr,  kdy  „pracovník  správního                              orgánu  bude  účastníku  řízení  nebo  jeho  zástupci  přímo  pracovně                                                 11                              (služebně)  podřízen“ .  Přímo  v reakci  na  tento  rozsudek  pak  lze                                                     12                              zmínit  článek  Kadečky ,  jenž  přinesl  komplexní  kritiku  tohoto                              judikátu, s níž se ve valné většině ztotožňujeme. Kadečka v prvé řadě                              namítá, že závěry daného judikátu odporují základní procesně právní                              zásadě nemo iudex in causa sua. Dále argumentuje, že z příslušných                                                        13                              ustanovení  zákona  o  obcích   (i  zákona  o  krajích),  jež  dopadají  na                              vztah  samosprávných  orgánů  obce  (kraje)  k obecnímu  (krajskému)                              úřadu a úředníkům do něj zařazených, zřetelně svědčí pro závěr, že                              zde lze mít pochybnosti o nepodjatosti úředních osob zařazených do                                11                                 Ondruš, R. a kol. Správní řád. Komentář. 1. vydání. Praha: Linde, 2003, s.                              97.                               12                                 Kadečka, S. Je rozhodování obce ve vlastní věci opravdu nepodjaté?  In:                              Právní rozhledy, 2005, č. 13, s. 477 – 484.                              13                                 např. § 102 odst. 2 písm. f), g), j), o), §103 odst. 4 písm. b), f), i), § 109                              odst. 1, § 110 odst. 2 a odst. 3.                                                                   15","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                obecního (krajského) úřadu. Úřední osoby si jsou jistě vědomy dopadů                              svého rozhodování na ekonomickou situaci obce či kraje (jež je jejich                              zaměstnavatelem)  a  navíc  „ze  zákona  zřetelně  vyplývá  celá  řada                              pravomocí, jimiž samosprávné orgány mohou zasahovat do profesního                              (a  tak  zprostředkovaně  i  do  soukromého)  života  těchto  svých                                           14                              zaměstnanců“ .  Za  silný  argument  považujeme  tvrzení,  že  je                              nepochybné, že úředník územního samosprávného celku zůstává vždy,                              tedy  i  při  výkonu  přenesené  působnosti,  zaměstnancem  úředního                              samosprávného celku, přičemž tohoto statusu se  „nemůže zbavit ani                                                                           15                              formálněprávně,  ani  v oblasti  svého  vědomí“ .  Jako  relevantní                              vnímáme též názor, podle nějž zákonodárce přijal úpravu obsaženou v                              §  9  odst.  1  starého  správního  řádu  za  existence  zcela  nesrovnatelné                              soustavy národních výborů a po zavedení smíšeného modelu územní                              samosprávy toto ustanovení neupravil tak, aby regulovalo situace, ve                              kterých  o  právech  a  povinnostech  územně  samosprávného  celku                              rozhodoval jeho orgán.                               Citovaný  rozsudek  druhého  senátu  Nejvyššího  správního  soudu                              v současnosti  čelí  také  kritice  přicházející  z vlastních  řad,  tedy  od                              jiného senátu tohoto soudu. První senát Nejvyššího správního soudu                              dospěl totiž k závěru, že je nutno učinit judikaturní odklon od závěru                              uvedených  v dotčeném  judikátu  a  stejně  tak  i  od  judikátu  na  něj                              navazujícího, jež se vztahoval již k novému správnímu řádu (rozsudek                              NSS ze dne 16. 7. 2008, č. j. 8 As 35/2007 – 92). Proto usneseními ze                              dne 21. 4. 2010, č. j. 1 As 19/2010 – 95, a ze dne 4. 5. 2011, č. j. 1 As                              89/2010-100,  předložil  rozšířenému  senátu  k posouzení  následující                              otázku (v případě „staršího“ usnesení se jednalo o § 9 odst. 1 starého                              správního  řádu):  „Rozhoduje-li  orgán  územního  samosprávného                              celku, v němž jsou zařazeni jeho zaměstnanci, jako správní orgán o                              věci  v  řízení,  jehož  účastníkem  je  tento  územní  samosprávný  celek                              mající  zájem  na  výsledku  řízení,  lze  vyloučit  pochybnosti                              o nepodjatosti  těchto zaměstnanců  pro  poměr  k věci  vylučující  je  ze                              všech  úkonů  v řízení,  při jejichž provádění  by  mohli  výsledek  řízení                                                                         16                              ovlivnit ve smyslu § 14 odst. 1 správního řádu?“                              Skutkové okolnosti u obou věcí předložených rozšířenému senátu jsou                              obdobné – jedná se (stejně jako v rozporované věci druhého senátu) o                              povolení kácení dřevin podle § 8 odst. 1 zákona o ochraně přírody a                              krajiny – úřady městských částí Praha 6 a 7 povolily toto kácení (z                              důvodu realizace stavby městského okruhu), přičemž tato rozhodnutí                              byla  v rámci  odvolacího  řízení  Magistrátem  hl.m.  Prahy  mírně                              změněna (co se týče doby, ve které může ke kácení dojít), ve zbytku                              potvrzena.  V soudním  řízení  vyvolaném  jedním  z občanských                              sdružení,  jež  bylo  osobou  zúčastněnou  na  řízení,  byla  vznesena                              námitka podjatosti úředníků rozhodujících v prvém i druhém stupni.                                14                                 Kadečka, S. c.d., s. 481.                              15                                 Kadečka, S. c.d., s. 481.                               16                                 Rozšířený senát ani v jedné z předložených věcí doposud nerozhodl.                                                                  16","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Odvolací  orgány  i  městský  soud  vyšly  při  vypořádání  této  námitky                              z judikatury  Nejvyššího  správního  soudu  a  dovodily,  že  zde  nebyly                              pochybnosti o podjatosti úředních osob.                                       První  senát  Nejvyššího  správního  soudu  založil  svou                              argumentaci především na nutnosti respektování zásady nemo iudex in                              causa sua, na dvojím posuzování nestrannosti úředníků (subjektivní a                                                                                           17                              objektivní hledisko) a na paralele mezi nároky na nestrannost soudců                              a úředníků.                               Stejně  jako  starší  rozsudek  druhého  senátu  Nejvyššího  správního                              soudu, i předložení věci rozšířenému senátu prvním senátem vyvolalo                                                                                           18                              v odborných  kruzích  polemiku.  Tak  například  Kindl  a  Šturm                              namítají,  že  první  senát  se  opomněl  vypořádat  s  úmyslem                              zákonodárce, který do správního řádu nezařadil ustanovení o generální                              podjatosti  úředníků  z důvodu  vztahu  k obci  či  kraji,  přičemž                              zdůrazňují, že původní vládní návrh, jenž obsahoval ustanovení, podle                              kterého  by  v těchto  případech  povinně  docházelo  ke  změně                              příslušnosti  k rozhodování,  byl  v průběhu  legislativního  procesu                              pozměněn  (tato  pasáž  byla  vypuštěna)  kvůli  neudržitelnosti  takové                                    19                              úpravy . Autoři článku dovozují, že pokud by rozšířený senát potvrdil                              názor předkládajícího senátu (a připustil tzv. generální či systémovou                              podjatost úředníků), došlo by  „k zásahu soudní moci do legislativní                              pravomoci, neboť by soud vyložil zákon takovým způsobem, který se                              zákonodárce  prokazatelně  snažil  vyloučit“.  Tento  argument  je  dle                              našeho názoru velmi silný a bude zřejmě jedním z hlavních problémů,                              jež  bude  muset  rozšířený  senát  řešit  –  otázkou  totiž  je,  zda  lze                              k závěrům  zastávaným  prvním  senátem  dospět  pouze  výkladem                              v současnosti  účinných  norem,  či  zda  tyto  situace  nebude  možno                              výkladově  „pokrýt“  a  bude  nutno  legislativních  změn  (na  kterýžto                                                               20                              problém upozorňuje např. i Potměšil , který spatřuje jako povolaného                              k řešení spíše Ústavní soud – není nám ovšem jasné, jaké ustanovení                              správního  řádu  by  mělo  být  deklarováno  jako  ústavně  nesouladné;                              Ústavní soud jako negativní zákonodárce totiž mezeru v zákoně těžko                              zaplní).                                   17                                 V otázkách posouzení nestrannosti soudců odkázal Nejvyšší správní soud                              na dvě svá usnesení: ze dne 29. 2. 2009, č. j. Nad 4/2008 - 47 a ze dne 20. 8.                              2009, č. j. Nao 42/2009-21).                              18                                  Kindl,  J.,  Šturm,  J.  Jak  to  bude  s podjatostí  úředníků  územních                              samosprávných celků? In: Právní rozhledy, 2011, č. 3, s. 101 – 103.                               19                                 Srov. stenografický záznam ze 33. schůze Poslanecké sněmovny ze dne 24.                              6. 2004, bod 28. Dostupné z : www.psp.cz.                              20                                  Potměšil,  J.  Je  úředník  rozhodující  o  svém  chlebodárci  nepodjatý?                              [online].  Jiné  právo,  11.6.2011  [cit.  18.11.2011].  Dostupné  z:                              http://jinepravo.blogspot.com/2011/06/jan-potmesil-je-urednik-rozhodujici-                              o.html.                                                                   17","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Kindl  se  Šturmem  kritizují  také  postavení  naroveň  nároků  na                              nestrannost  soudců  a  úředníků,  neboť  mají  za  to,  že  „záruky                              nezávislosti  a  nestrannosti  soudců  musí  být  s ohledem  na  jejich                                                                                           21                              povahu  nezbytně  vyšší,  než  je  tomu  u  administrativního  aparátu“ .                              V prvé řadě je nutno zdůraznit, že první senát nečinil srovnání záruk                              nezávislosti  soudců  a  úředníků  (jak  implikují  autoři  článku),  nýbrž                              pouze  posuzování  vyloučení  z projednávání  a  rozhodování  věcí                              v případě  pochybností  o  nestrannosti.  V této  souvislosti  nevidíme                              důvodu, proč by tato paralela nemohla fungovat. Úředníci, stejně jako                              soudci, autoritativně rozhodují o právech a povinnostech fyzických a                              právnických  osob  a  i  zde  existuje  silný  zájem  na  tom,  aby  vydané                              rozhodnutí bylo objektivní a nestranné. V těchto úvahách lze vycházet                              i  z usnesení  Ústavního  soudu  ze  dne  25.  6.  2009,  sp.  zn.  II.  ÚS                              1062/08, ve kterém vyslovil, že na nestrannosti úředníků ve správním                              řízení  je  potřeba  trvat  se  stejnou  vehemencí  jako  na  nestrannosti                              soudců v řízení soudním. Nelze-li tedy akceptovat, aby v určité věci                              rozhodoval  podjatý  soudce,  není  stejně  tak  možno  připustit,  aby                              rozhodoval  podjatý  úředník  v jiné  věci,  která  se  však  může  také                              dotýkat  práv  a  povinností  účastníků,  a  to  častokráte  i  ve  větším                              rozsahu než řízení soudní. Ve vztahu k čl. 36 odst. 1 Listiny Ústavní                              soud ve shora citovaném usnesení mimo jiné uvedl, že „[i] když toto                              ustanovení výslovně nevyžaduje, aby i \"jiný orgán\" vykazoval atributy                              nezávislosti  a  nestrannosti  tak  jako  soud,  z  jeho  účelu,  jímž  je                              vymezení  základních  principů  spravedlivého  řízení,  vyplývá  nutnost                              širší  interpretace.  To  se  ostatně  \"na  úrovni  podústavního  práva\"                              projevuje  i  zakotvením  institutu  vyloučení  z  projednávání  a                              rozhodování věci pro podjatost do jednotlivých předpisů upravujících                              proceduru.  Pokud  jde  o  správní  orgány,  pro  jejich  rozhodovací                              činnost se sice logicky nepředpokládá nezávislost, nestrannost již ale                              ano. Nestranností je totiž třeba rozumět objektivní, předem nezaujatý                              přístup pověřených osob k posuzování, řešení a zejména rozhodování                              právních  věcí,  a  ten  je  nutno  vyžadovat  v  případě  všech  státních                              orgánů. Jiný výklad by ve svém důsledku založil procesní nerovnost, a                              otřásl by tak důvěrou v právní stát (jak o tom stěžovatel hovoří), jehož                              posláním  je  mimo  jiné  i  zajistit  neutrální  a objektivní  rozhodování                              jeho orgány. Námitka podjatosti úředníka rozhodujícího ve správním                              řízení,  byť  nejde  o instituci  soudního  typu,  tedy  může  mít                              ústavněprávní rozměr“.                                      Zaznívají  také  námitky  neřešitelnosti,  neproveditelnosti  či                              nehospodárnosti  v případě  akceptace  závěrů  o  generální  podjatosti.                              Tyto námitky dle našeho názoru neobstojí, neboť jejich přijmutím by                              byl zcela popřen smysl, pro který je ve správním řádu ustanovení o                              delegaci (§ 131 odst. 4; v případě starého správního řádu lze uvažovat                              o aplikaci  § 50 o atrakci). Považoval-li by  zákonodárce delegaci za                              výraz nehospodárného (či  neproveditelného) výkonu veřejné správy,                              jistě  by  toto  ustanovení  do  zákona  nevčlenil.  Navíc  je  lichý  i                              argument,  podle  kterého  v případě  systémových  delegací  budou                                 21                                 Kindl, J., Šturm, J. c.d., s. 102.                                                                  18","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                rozhodovat  o  věcech  obce  jiné  úřady,  jež  nemají  povědomost  o                              místních  poměrech.  Podle  §  131  odst.  4  správního  řádu  nadřízený                              správní  orgán  deleguje  věc  na  jiný  věcně  příslušný  orgán  ve  svém                              správním  obvodu,  tudíž  na  orgán  (alespoň)  geografický  blízký.  Dle                              našeho  názoru  pak  není  možné,  aby  požadavek  hospodárnosti  a                              rychlosti  řízení  převážil  nad  ústavní  kautelou,  že  nikdo  nesmí  být                              soudcem  ve  své  věci  a  s tím  souvisejícím  požadavkem  na  rovnost                              účastníků správního řízení.                                Nelze  přijmout  ani  názor,  že  dvojinstančnost  řízení  je  schopna                              napravit nezákonnost způsobenou rozhodováním podjatých úředníků.                              V prvé řadě  tento předpoklad platí pouze  za situací, kdy se jedná o                              podjatost správního orgánu prvního stupně, protože pouze nepodjatý                              odvolací  orgán  může  takovou  nezákonnost  případně  napravit;                              v opačném případě je to z logiky věci nemožné. Zadruhé je jistě velmi                              jednoduše představitelné, že pochybnosti o nepodjatosti úředních osob                              vzniknou  na  obou  stupních  (jak  tomu  ostatně  bylo  i  ve  věcech                              předkládaných  prvním  senátem  rozšířenému  senátu  Nejvyššího                              správního  soudu)  –  typicky  se  může  jednat  o  rozhodování  ve                              statutárních  městech,  kdy  na  prvním  stupni  rozhoduje  úřad  městské                              části a odvolání pak magistrát téhož města, přičemž je evidentní, že                              v obou stupních mohou být úřední osoby silně ovlivněny politickým                              nátlakem ze strany města jako celku, resp. „magistrátních“ úředníků.                              Nadto  dvojinstančnost  není  základním  principem  správního  řízení,                              existují  tedy  správní  řízení,  v nichž  odvolání  není  možné  a  i  zde  je                              proto tento argument zcela bezzubý.                               4. ZÁVĚR                               Jak jsme výše naznačili, podjatost úředníků rozhodujících v řízeních,                              jejichž účastníkem je „jejich“ obec či kraj, je otázkou komplexní, jež                              zahrnuje  mnoho  dílčích  otázek,  které  stále  čekají  na  vyřešení.                              V současné  chvíli  lze  konstatovat,  že  tento  stav  vyvěrá  zejména                              z aktuálního  nastavení  modelu  územní  veřejné  správy,  který  byl                              zaveden  jako  tzv.  smíšený  či  spojený.  Obce  a  kraje  vykonávají  jak                              samostatnou, tak přenesenou působnost, a může se tedy lehce stát, že                              v jednom řízení jsou současně navrhovatelem či žadatelem a osobou                              rozhodující. V takové situaci nastupují dle našeho názoru oprávněné                              pochybnosti o nepodjatosti úředních osob, které (a praxe to ukazuje)                              mohou být při svém rozhodování ovlivňovány nejrůznějšími způsoby                              ze  strany  svého  zaměstnavatele,  tedy  obce  či  kraje,  které  jsou                              současně  účastníky  řízení.  Máme  za  to,  že  tyto  pochybnosti  nelze                              rozptýlit  ani  povšechným  odkazem  na  povinnosti  úředníků  podle                              zákona o úřednících územně samosprávných celků, tedy zejména na                                                                  22                              povinnost jednat a rozhodovat nestranně .                               Otázkou tedy zůstává, zda lze v takové situace označit úřední osobu                              označit  jako  podjatou  a  priori,  tedy  akceptovat  koncept  jakési                              generální  či  systémové  podjatosti.  V brzké  době  by  měl  s odpovědí                                22                                 srov. rozsudek NSS ze dne 16. 2. 2005, č. j. 2 As 21/2004 – 67.                                                                  19","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                přijít rozšířený senát Nejvyššího správního soudu, kterému byla tato                              otázka předložena k posouzení. Jak však bylo uvedeno shora, existují                              silné  argumenty,  pro  které  je  velmi  diskutabilní,  zda  může  být  tato                              situace překlenuta judikaturním výkladem. Zřejmě schůdnější (avšak o                              mnoho pomalejší) cestou by bylo provedení legislativních změn, a to                              buď v menším měřítku přímo ve správním řádu, přičemž inspiraci lze                                                                23                                                                                           24                              hledat  v jiných,  ať  už  historických   či  v současnosti  platných ,                              předpisech. Uvažovat samozřejmě lze i o takových změnách, které by                              směřovaly k vyřešení samotné příčiny problému, tedy o změnách ve                              výkonu pravomocí územní veřejné správy, které by vedly k eliminaci                              těchto situací – lze však říci, že takto radikální změna modelu územní                              veřejné  správy  není  v současnosti  pravděpodobná.  Jedno  je  ovšem                              jisté  –  dokud  nebude  tento  problém  (ať  už  jakýmkoli  způsobem)                                             25                              rozumně vyřešen , bude nejen v účastnících řízení jistě přetrvávat stín                              pochybností ve vztahu k nepodjatosti úředních osob a nasnadě bude i                              otázka  dostatečnosti  záruk  práva  na  spravedlivý  proces  v těchto                              řízeních.                                  23                                 Jako inspiraci lze nabídnout úpravu podjatosti správních orgánů v období                              první republiky, která byla obsažena v § 11 vládního nařízení č. 8/1928 Sb., o                              řízení  ve  věcech  náležejících  do  působnosti  politických  úřadů  (správní                              řízení).  Předmětné  ustanovení  podrobně  popisovalo  jak  důvody  podjatosti,                              tak i proceduru určení  jiného úředního orgánu, který  bude  ve  věci  jednat a                              rozhodne ji. Mimo jiné v odstavci dva stanovilo, že „ve městech se zvláštním                              statutem jsou úřední orgánové a členové městské nebo obecní rady podjati                              také,  jestliže  jejich  vlastní  obec  jest  v  řízení  stranou,  hájíc  majetkoprávní                              zájmy obce“. Podle odst. 8 cit. ustanovení nařízení o správním řízení „[j]e-li                              celý úřad podjat, zařídí nadřízený úřad, obdrže o tom oznámení, čeho třeba,                              aby řízení  bylo  provedeno jménem podjatého úřadu jeho vlastním úředním                              orgánem, nebo deleguje jiný podřízený úřad“.                               24                                  např.  §  182  odst.  4  zákona  č.  183/2006  Sb.,  o  územním  plánovaní  a                              stavebním  řádu  (stavební  zákon:)  „Dopustí-li  se  správního  deliktu  podle                              tohoto zákona obec, jejíž obecní úřad je stavebním úřadem příslušným vést                              řízení o správním deliktu, určí nadřízený orgán, který jiný obecní úřad, který                              je  stavebním  úřadem,  provede  řízení  a  vydá  rozhodnutí.“,  či  §  16  odst.  3                              zákona č. 184/2006 Sb., o vyvlastnění: „Je-li vyvlastnitelem, vyvlastňovaným                              nebo  jiným  účastníkem  vyvlastňovacího  řízení  obec,  jejíž  obecní  úřad  je                              příslušným k tomuto vyvlastňovacímu řízení, krajský úřad usnesením pověří                              jiný  vyvlastňovací  úřad  působící  v  jeho  správním  obvodu  provedením                              vyvlastňovacího  řízení.  Obdobně  se  postupuje  i  v  případě,  že  účastníkem                              vyvlastňovacího řízení je osoba, jejímž zřizovatelem je obec nebo kraj“.                              25                                 Nad rámec je možno uvést, že pro řešení nastíněných otázek budou jistě                              velmi zajímavé i závěry Ústavního soudu, jež vynese ve věci Pl. ÚS 30/09 –                              tedy návrhu Nejvyššího správního soudu na zrušení § 14 odst. 6 správního                              řádu,  jež  zavádí  presumpci  nepodjatosti  představených  ústředních  orgánů                              státní  správy.  Byť  se  jedná  o  otázku  odlišnou,  není  zcela  vzdálena                              problematice řešené v tomto příspěvku.                                                                     20","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Literature:                               -  Hendrych, D. a kol. Správní právo. Obecná část. 6. vydání. Praha:                                 C.H.Beck, 2006, 822 s. ISBN 8071794422.                              -  Kadečka,  S.  Je  rozhodování  obce  ve  vlastní  věci  opravdu                                 nepodjaté? In: Právní rozhledy, 2005, č. 13, str. 477-484.                              -  Kindl,  J.,  Šturm,  J.  Jak  to  bude  s podjatostí  úředníků  územních                                 samosprávných celků? In: Právní rozhledy, 2011, č. 3, s. 101 – 103.                              -  Ondruš, R. a kol. Správní řád. Komentář. 1. vydání. Praha: Linde,                                 2003, 683 s. ISBN 8072013718                              -  Potměšil, J. Je úředník rozhodující o svém chlebodárci nepodjatý?                                 [online].  Jiné  právo,  11.6.2011  [cit.  18.11.2011].  Dostupné  z:                                 http://jinepravo.blogspot.com/2011/06/jan-potmesil-je-urednik-                                 rozhodujici-o.html.                              -  Skulová,  S.  Rozhodování  ve  veřejné  správě.  2.  přepracované                                 vydání.  Brno:  Masarykova  univerzita,  1996,  173  s.,  ISBN                                 802101458X.                              -  Šlauf,  V.  a  kol.  Správní  řád.  Komentář. 1. vydání.  Praha:  Linde,                                 1993, 418 s. ISBN 8072013653.                              -  Vedral,  J.  Správní  řád.  Komentář.  Praha:  Bova  Polygon,  2006,                                 1048 s. ISBN 8072731343.                              -  Vopálka, V., Šimůnková, V., Šolín, M. Správní řád. Komentář. 2.                                 vydání. Praha: C.H.Beck, 2003, 400 s. ISBN 8071797316.                                 Contact – email                              l.bursikova@email.cz                                                                                                      21","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                          SOUBĚH PRACOVNÍHO POMĚRU                                 ZAMĚSTNANCE K OBCI A FUNKCE ČLENA                                             ZASTUPITELSTVA OBCE                                                     HANA DEJMKOVÁ                                     Právnická fakulta Masarykovy univerzity, Česká republika                                 Abstract in original language                              Tento  příspěvek  se  zabývá  některými  právními  aspekty  souběhu                              pracovního  poměru  zaměstnance,  jehož  zaměstnavatelem  je  obec,  a                              funkce  člena  zastupitelstva  obce.  Též  se  věnuje  problematice                              neslučitelnosti  funkcí  podle  zákona  č.  491/2001  Sb.,  o  volbách  do                              zastupitelstev obcí a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších                              předpisů.                               Key words in original language                              Pracovní poměr; zaměstnanec; obec; člen zastupitelstva obce; souběh.                              Abstract                              This  contribution  deals  with  some  legal  points  of  view  of  the                              concurrence  of  the  employment  relationship  of  employee,  whose                              employer a municipality is, and of the function of the member of the                              municipality  council.  It  is  also  dedicated  to  the  problem  of  the                              incompatibility according to the Act No. 491/2001 Coll., on election                              to the municipality council, as amended.                               Key words                              Employment  relationship;  employee;  municipality;  member  of  the                              municipality council; concurrence.                               1. ÚVODEM                               Článek 21 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, uvozené ústavním                              zákonem č. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje Listina základních práv a                              svobod  jako  ústavní  zákon  Federálního  shromáždění  České  a                              Slovenské Federativní Republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále                              jen \"LZPS\"), zakotvuje přístup občanů České republiky k voleným a                              jiným  veřejným  funkcím  za  rovných  podmínek,  z  čehož  doktrína                              dovodila \"základní právo se o takové funkce ucházet (kandidovat) a v                              případě jejich nabytí je také nerušeně vykonávat, tzn. právo si takovou                              funkci po stanovenou dobu podržet, pokud nenastanou podmínky pro                                                                         1                              ukončení jejího výkonu (např. inkompatibilita).\"                              Jakým způsobem je na zákonné úrovni upraven výkon tohoto práva ve                              vztahu k členům zastupitelstev základních územních samosprávných                              celků ve smyslu ustanovení článku 99 ústavního zákona č. 1/1993 Sb.,                                1                                 FILIP,  J.  Vybrané  kapitoly  ke  studiu  ústavního  práva.  2.  vydání.  Brno:                              Masarykova univerzita v Brně, 2004, s. 145.                                                                   22","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Ústavy  České  republiky,  ve  znění  pozdějších  předpisů  (dále  jen                              \"Ústava\"), tj. obcí, a  k zaměstnancům obcí, bude předmětem tohoto                                        2                              příspěvku.                               2. OBEC JAKO ZAMĚSTNAVATEL                               Článek  101  odst.  3  Ústavy  definuje  obec,  stejně  jako  vyšší  územní                              samosprávný celek ve smyslu ustanovení článku 99 Ústavy - tj. kraj,                              jako  veřejnoprávní  korporaci,  která  může  mít  vlastní  majetek  a  jež                              hospodaří podle vlastního rozpočtu.                               Na  toto  ústavní  vymezení  navazuje  právní  úprava  obsažená  v                              ustanovení  §  2  odst.  1  zákona  č.  128/2000  Sb.,  o  obcích  (obecní                              zřízení),  ve  znění  pozdějších  předpisů  (dále  jen  \"zákon  o  obcích\"),                                             3                              podle  níž  obec   představuje  veřejnoprávní  korporaci  s  vlastním                              majetkem,  vystupující  v  právních  vztazích  svým  jménem  a  nesoucí                              odpovědnost z těchto vztahů vyplývající.                                Jako  zaměstnavatel  bude  v  základních  pracovněprávních  vztazích,                              jimiž je třeba v souladu s ustanovením § 3 zákona č. 262/2006 Sb.,                              zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"ZP\"), rozumět                              pracovní  poměr  a  právní  vztahy  založené  dohodami  o  pracích                              konaných mimo pracovní poměr, vystupovat vždy obec, jež je nadána                              pracovněprávní subjektivitou.                               Orgány obce, mezi které podle ustanovení § 5 odst. 1 zákona o obcích                              řadíme i obecní úřad, podle současné právní úpravy pracovněprávní                              subjektivitu  nemají,  což  potvrzuje  i  ustálená  soudní  praxe.  Nejvyšší                              soud České republiky v této souvislosti ve svém rozsudku ze dne 18.                              1. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2619/2005, konstatoval, že \"zákon o obcích                              nepřiznává  obecnímu  úřadu  jako  orgánu  (…)  obce  způsobilost                              vystupovat  v  pracovněprávních  vztazích  svým  jménem  a  mít                              odpovědnost vyplývající z těchto vztahů.\"                               Pracovněprávní  úkony,  mezi  které  můžeme  zařadit  např.  pracovní                              smlouvu,  dohody  o  pracích  konaných  mimo  pracovní  poměr  či                              výpověď  z  pracovního  poměru,  bude  jménem  obce  vůči                              zaměstnancům  obce  zařazeným  v  obecním  úřadu  činit  v  souladu  s                                2                                Tento příspěvek vychází z právního stavu účinného ke dni 1. 12. 2011.                              3                                Na tomto místě podotýkám, že v souladu s ustanoveními § 3 odst. 1 a 2 a                              ustanovením § 4 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve                              znění  pozdějších  předpisů,  se  v  tomto  článku,  není-li  uvedeno  jinak,  obcí                              rozumí též město, městys a statutární město. Vzhledem k určitým specifikům                              hlavního  města  Prahy  vyplývajícím  ze  zákona  č.  131/2000  Sb.,  o  hlavním                              městě  Praze,  ve  znění  pozdějších  předpisů,  a  ustanovení  §  150  zákona  č.                              128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, není                              problematika  souběhu  pracovního  poměru  zaměstnanců  hlavního  města                              Prahy  a  členů  zastupitelstva  hlavního  města  Prahy,  popřípadě  členů                              zastupitelstva  městské  části  hlavního  města  Prahy  předmětem  tohoto                              příspěvku.                                                                   23","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                ustanovením  §  110  odst.  4  písm.  d)  zákona  o  obcích  tajemník                              obecního úřadu. Nebude-li funkce tajemníka obecního úřadu zřízena                              nebo nebude-li tajemník obecního úřadu ustanoven, bude jeho úkony                              vůči  zaměstnancům  obce  zařazeným  do  obecního  úřadu  podle                              ustanovení § 103 odst. 4 písm. b) ve spojení s ustanovením § 110 odst.                              3 zákona o obcích činit starosta.                               V případě tajemníka obecního úřadu, jenž je vedoucím úředníkem a                              zároveň vedoucím úřadu ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 a 7 zákona                              č.  312/2002  Sb.,  o  úřednících  územních  samosprávných  celků  a  o                              změně  některých  zákonů,  ve  znění  pozdějších  předpisů  (dále  jen                              \"zákon  o  úřednících  ÚSC\"),  potom  podle  ustanovení  §  103  odst.  3                              zákona o obcích platí, že jej jmenuje a odvolává starosta se souhlasem                              ředitele krajského úřadu, přičemž absence tohoto souhlasu způsobuje                              neplatnost tohoto pracovněprávního úkonu.                               Výjimku z pravidla, podle něhož pracovněprávní úkony jménem obce                              za  zákonem  předvídaných  podmínek  činí  tajemník  obecního  úřadu                              nebo starosta, tvoří pracovněprávní úkony obce činěné vůči vedoucím                              odborů obecního úřadu, které v souladu s ustanovením § 102 odst. 2                              písm. g) zákona o obcích na návrh tajemníka obecního úřadu jmenuje                                                               4                              a  odvolává  rada  obce.  Judikatura   přitom  dovodila,  že  \"i  když                              tajemník  obecního  úřadu  (…)  plní  úkoly  zaměstnavatele  podle                              zvláštních předpisů a řídí a kontroluje činnost zaměstnanců obce (…)                              zařazených  do  obecního  úřadu  (…),  o  jmenování  a  odvolávání                              zaměstnanců uvedených v ustanovení § 102 odst. 2 písm. g) zákona o                              obcích rozhoduje obecní rada (…). Toto její oprávnění není žádným                              ustanovením zákona o obcích omezeno. Rozhodne-li tedy obecní rada                              (…) o jmenování nebo odvolání zaměstnance uvedeného v ustanovení                              § 102 odst. 2 písm. g) zákona o obcích, nemůže případný nedostatek                              návrhu  tajemníka  obecního  úřadu  (…)  v  tomto  směru  znamenat                              neplatnost  takového  rozhodnutí  obecní  rady  (…).  Oprávnění                              tajemníka obecního úřadu (…) navrhovat obecní radě (…) jmenování                              a  odvolání  vedoucích  odborů  obecního  úřadu  (…)  tak  má  povahu                                                          5                              pouze procedurální (formální).\"                              Kromě oprávnění podle ustanovení § 102 odst. 2 písm. g) zákona o                              obcích  přísluší  radě  obce  rovněž  pravomoc  stanovit  rozdělení                              pravomocí  v  obecním  úřadu,  zřizovat  a  zrušovat  odbory  a  oddělení                              obecního  úřadu  podle  ustanovení  §  102  odst.  2  písm.  f)  zákona  o                              obcích  a  pravomoc  stanovit  celkový  počet  zaměstnanců  obce  v                              obecním úřadu a v organizačních složkách  obce podle ustanovení §                              102 odst. 2 písm. j) zákona o obcích. V obcích, v nichž se rada obce                              nevolí  a  v  nichž  její  pravomoc,  nestanoví-li  zákon  o  obcích  jinak,                              vykonává  starosta  podle  ustanovení  §  99  odst.  2  zákona  o  obcích,                              pravomoc  rozhodovat  o  těchto  otázkách  nepřísluší  starostovi,  nýbrž                                4                                Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21                              Cdo 1708/2004.                               5                                Tamtéž.                                                                  24","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                zastupitelstvu obce, jak výslovně stanovuje ustanovení § 102 odst. 4                              zákona o obcích.                               Na tomto místě si dovolím ještě zmínku o pracovněprávních úkonech                              obce  coby  zaměstnavatele  činěných  vůči  jejím  zaměstnancům,  kteří                              nejsou zařazeni v obecním úřadu, ale v jiném orgánu obce, jakým je                              např. obecní policie podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 553/1991                              Sb.,  o  obecní  policii,  ve  znění  pozdějších  předpisů,  či  v  jiné                              organizační složce obce. Výkladem ustanovení § 103 odst. 4 písm. b)                              ve spojení s ustanoveními § 110 odst. 3 a 4 písm. d) zákona o obcích                              můžeme  dospět  k  závěru,  podle  něhož  bude  pracovněprávní  úkony                              vůči  těmto  zaměstnancům  činit  starosta.  Přes  nejednoznačnost                              ustanovení § 103 odst. 4 písm. b) ve spojení s ustanovením § 110 odst.                              4  písm.  d)  zákona  o  obcích  dospěla  odborná  veřejnost  k  závěru,  že                              \"tajemníkova  pravomoc  v  tomto  směru  dopadá  jen  na  zaměstnance                              obce zařazené do obecního úřadu (a) starosta by (…) měl plnit úkoly                              zaměstnavatele  vůči  zaměstnancům  obce  nezařazeným  do  obecního                                                                                 6                              úřadu i tehdy, pokud v obci tajemník obecního úřadu je.\"                              V  této  souvislosti  můžeme  poukázat  na  rozsudek  Nejvyššího  soudu                              České republiky ze dne 11. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1332/2001, podle                              něhož  \"jedná-li  obec  (…)  v  pracovněprávních  vztazích  jako                              zaměstnavatel,  je  jejím statutárním orgánem tajemník obecního (…)                              úřadu,  popřípadě,  nebyl-li  tajemník  ustanoven,  starosta\",  a  dále  na                              rozsudek téhož soudu ze dne 4. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 850/2002, v                              němž Nejvyšší soud České republiky vyslovil následující právní větu:                              \"jedná-li obec (…) v pracovněprávních vztazích jako zaměstnavatel,                              je  jejím  statutárním  orgánem  (tam,  kde  je  ustanoven)  tajemník                              obecního (…) úřadu ve vztahu ke všem zaměstnancům obce (…). Z                              tohoto  hlediska  není  významné,  že  tajemník  není  (…)  nadřízeným                              všem  zaměstnancům  obce.  Okolnost,  že  tajemník  jako  pracovník                              obecního úřadu je nadřízený všem pracovníkům obecního úřadu toliko                              znamená,  že  je  oprávněn  stanovit  a  ukládat  pracovní  úkoly,                              organizovat, řídit a kontrolovat práci a dávat k tomuto účelu závazné                              pokyny  (…)  pouze  ve  vztahu  k  těmto  jemu  podřízeným                              zaměstnancům, zatímco ve vztahu k ostatním zaměstnancům obce mu                              takové oprávnění zasahovat do (vnitřního) chodu jiných organizačních                              složek obce nebylo svěřeno.\"                               Obě  shora  citovaná  rozhodnutí  Nejvyššího  soudu  České  republiky                              vychází z koncepce nerozlišující mezi zaměstnanci obce do obecního                              úřadu  zařazenými  a  zaměstnanci  obce  do  obecního  úřadu                              nezařazenými,  kdy  v  obou  případech  pravomoc  činit  právní  úkony,                              jimiž  se  zakládají,  mění  či  ruší  pracovněprávní  vztahy,  svěřuje                              tajemníkovi obecního úřadu a není-li tato funkce zřízena nebo není-li                              tajemník obecního úřadu ustanoven, starostovi. Sluší se však na tomto                              místě  zároveň  dodat,  že  tyto  rozsudky  vycházely  z  právního  stavu                                6                                 VEDRAL,  J.,  PŠENIČKA,  S.  in  VEDRAL,  J.,  VÁŇA,  L.,  BŘEŇ,  J.,                              PŠENIČKA, S. Zákon o obcích (obecní zřízení). Komentář. 1. vydání. Praha:                              C. H. Beck, 2008, s. 543.                                                                   25","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                účinného do dne 27. 4. 2000, resp. do dne 12. 11. 2000, tj. za účinnosti                              dnes již zrušeného zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení),                              ve znění pozdějších předpisů.                                3. ZAMĚSTNANEC OBCE                               Článek  26  odst.  3  LZPS  zakotvující  právo  na  práci  stanovuje,  že                              \"každý má právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací.\"                              Obsah  práva  na  práci  je  přitom  podle  doktríny  chápán  jako  \"nárok                              získat zaměstnání, získané zaměstnání udržet (ochrana před svévolnou                              výpovědí)  a  v  případě  jeho  ztráty  nárok  na  podporu  v                                              7                              nezaměstnanosti.\"                               Pracovněprávní subjektivitu fyzické osoby jako zaměstnance obecně                              upravuje  ustanovení § 6 ZP, podle něhož  způsobilost fyzické osoby                              jako zaměstnance mít v pracovněprávních vztazích práva a povinnosti,                              jakož  i  způsobilost  vlastními  právními  úkony  nabývat  těchto  práv  a                              brát na sebe tyto povinnosti vzniká, pokud není v tomto zákoně dále                              stanoveno  jinak,  dnem,  kdy  fyzická  osoba  dosáhne  15  let  věku,                              přičemž zaměstnavatel nesmí jako den nástupu do práce sjednat den,                              který  by  předcházel  dni,  kdy  tato  fyzická  osoba  ukončí  povinnou                              školní docházku.                               V případě zaměstnanců obce, na něž se vztahuje zákon o úřednících                              ÚSC,  však  platí  úprava,  podle  níž  se  úředníkem  může  stát,  kromě                              jiných, v zákoně o úřednících ÚSC uvedených předpokladů, fyzická                              osoba,  která  dosáhla  věku  18  let.  Jako  další  příklad  odlišné  úpravy                              pracovněprávní subjektivity fyzické osoby jako zaměstnance obce lze                              uvést též ustanovení § 4 odst. 1 písm. c) zákona č.  553/1991 Sb., o                              obecní  policii,  ve  znění  pozdějších  předpisů,  podle  něhož  se                              strážníkem obecní policie může stát občan České republiky, který je                              starší 21 let (při splnění ostatních zákonných předpokladů).                               Pro  účely  tohoto  příspěvku  můžeme  zaměstnance  obce  rozlišovat                              jednak podle druhu základního pracovněprávního vztahu, v němž pro                              obec  jakožto  zaměstnavatele  konají  práci,  a  jednak  podle  zařazení                              zaměstnance obce do jejích orgánů či organizačních složek.                               Na  základě  prvního  kritéria  můžeme  rozdělit  zaměstnance  obce                              konající  práci  v  pracovním  poměru  a  na  zaměstnance  obce  konající                              práci  na  základě  dohod  o  pracích  konaných  mimo  pracovní  poměr,                              jimiž  jsou  ve  smyslu  ustanovení  §  74  -  77  ZP  dohoda  o  pracovní                              činnosti a dohoda o provedení práce.                               Z hlediska druhého kritéria lze rozdělit zaměstnance obce v zásadě na                              dvě skupiny, z nichž první budou tvořit zaměstnanci obce zařazení do                              obecního úřadu ve smyslu ustanovení § 109 odst. 1 zákona o obcích, a                              druhou  zaměstnanci  obce  do  obecního  úřadu  nezařazení,  kteří  jsou                                7                                 FILIP,  J.  Vybrané  kapitoly  ke  studiu  ústavního  práva.  2.  vydání.  Brno:                              Masarykova univerzita v Brně, 2004, s. 155.                                                                   26","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                zařazeni  buď  do  jiného  orgánu  obce  anebo  do  organizační  složky                              obce.                               Podle  ustanovení  §  109  odst.  1  zákona  o  obcích  obecní  úřad  tvoří                              starosta, místostarosta (místostarostové), tajemník obecního úřadu, je-                              li tato funkce zřízena, a zaměstnanci obce zařazení do obecního úřadu,                              přičemž v čele obecního úřadu stojí starosta.                               Jiným orgánem obce než je obecní úřad je  např. obecní policie, jak                              plyne  z  ustanovení  §  1  odst.  1  zákona  č.  553/1991  Sb.,  o  obecní                              policii, ve znění pozdějších předpisů.                               Pro výkon samostatné působnosti zakotvuje ustanovení § 35a odst. 1                              zákona  o  obcích  pravomoc  obce  zakládat  a  zřizovat  kromě                              právnických  osob  také  organizační  složky  obce,  které  v  souladu  s                              ustanovením  §  23  odst.  1  písm.  a)  zákona  č.  250/2000  Sb.,  o                              rozpočtových  pravidlech  územních  rozpočtů,  ve  znění  pozdějších                              předpisů, nemají právní subjektivitu a které ve smyslu ustanovení § 24                              odst.  1  a  2  zákona  č.  250/2000  Sb.,  o  rozpočtových  pravidlech                              územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů, hospodaří jménem                              svého zřizovatele a jejichž zaměstnanci jsou zaměstnanci zřizovatele -                              tj. obce, která danou organizační složku zřídila.                               První  skupinu  zaměstnanců  obce  zařazených  do  obecního  úřadu                              můžeme dále členit na skupinu zaměstnanců, na něž se vztahuje zákon                              o  úřednících  ÚSC  (dále  jen  \"úředníci\")  a  zaměstnance,  na  něž  se                              zákon  o  úřednících  ÚSC  nevztahuje,  jimiž  jsou  např.  zaměstnanci                              obce,  kteří  vykonávají  výhradně  pomocné,  servisní  nebo  manuální                              práce nebo kteří výkon takových prací řídí ve smyslu ustanovení § 1                                                                    8                              odst. 3 písm. c) zákona o úřednících ÚSC.                              Přesné  vymezení  skutečnosti,  zda  zaměstnanec  obce  je  anebo  není                              úředníkem, popřípadě vedoucím úředníkem ve smyslu ustanovení § 2                              odst. 4 a 5 zákona o úřednících ÚSC, je přitom klíčové mimo jiné pro                              stanovení práv a povinností takového zaměstnance, předpokladů pro                              vznik a dobu trvání jeho pracovního poměru nebo podmínek, za nichž                              může být takový zaměstnanec odvolán z funkce.                               Úředníkem se podle ustanovení § 2 odst. 4 zákona o úřednících ÚSC                              rozumí \"zaměstnanec územního samosprávného celku podílející se na                              výkonu správních činností zařazený do obecního úřadu, do městského                              úřadu, do magistrátu statutárního města  nebo do magistrátu územně                                8                                Zaměstnancem obce, který je sice formálně zařazen do obecního úřadu, ale                              nepodílí  se  na  výkonu  správních  činností  a  vykonává  výhradně  pomocné,                              servisní nebo manuální práce nebo který výkon takových prací řídí ve smyslu                              ustanovení  §  1  odst.  3  písm.  c)  zákona  č.  312/2002  Sb.,  o  úřednících                              územních  samosprávných  celků  a  o  změně  některých  zákonů,  ve  znění                              pozdějších předpisů, by byl např. zaměstnanec vykonávající práci řidiče, ale                              též vedoucí oddělení autoprovozu, pokud by  bylo takové oddělení  v rámci                              obecního úřadu zřízeno.                                                                   27","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                členěného statutárního města, do úřadu městského obvodu nebo úřadu                              městské  části  územně  členěného  statutárního  města,  do  krajského                              úřadu,  do  Magistrátu  hlavního  města  Prahy  nebo  do  úřadu  městské                              části hlavního města Prahy.\" Správními činnostmi, na jejichž výkonu                              se  úředník  podílí,  definuje  zákon  o  úřednících  ÚSC  pomocí                              legislativní zkratky v ustanovení § 2 odst. 3, podle níž se jimi rozumí                              plnění  úkolů  v  samostatné  nebo  přenesené  působnosti  územního                              samosprávného celku podle zvláštních právních předpisů.                                Za  vedoucího  úředníka  ustanovení  §  2  odst.  5  zákona  o  úřednících                              ÚSC  označuje  úředníka,  který  je  vedoucím  zaměstnancem.  Pojem                                                                                         9                              vedoucí  zaměstnanec  definovaný  v  ustanovení  §  11  odst.  4  ZP   je                              přitom  rozhodovací  praxí  soudů  interpretován  v  tom  smyslu,  že                              vedoucím  zaměstnancem  \"je  pouze  zaměstnanec,  kterému  je  na                              základě  pověření  zaměstnavatele  podřízen  nejméně  jeden  další                              zaměstnanec,  jemuž  je  v  rozsahu  pověření  oprávněn  průběžně  a                              soustavně  stanovovat  a  ukládat  pracovní  úkoly,  organizovat,  řídit  a                                                                                           10                              kontrolovat jeho práci a dávat mu k tomu účelu závazné pokyny.\"                              Zákon  o  úřednících  ÚSC  dále  v  ustanovení  §  2  odst.  6  praví,  že                              pracovní poměr vedoucího úředníka se zakládá jmenováním.                               Jak  již  bylo  naznačeno  výše,  na  zaměstnance  územních                              samosprávných  celků  zařazených  do obecního úřadu  dopadají určité                              specifické  povinnosti  vymezené  ustanovením  §  303  odst.  2  ZP  (ve                              spojení s ustanovením § 303 odst. 1 písm. e), bod 1. ZP), které se však                              na úředníky nevztahují. Zvláštní povinnosti  úředníků totiž vymezuje                              ustanovení  §  16  zákona  o  úřednících  ÚSC,  jež  představuje  lex                              specialis k ustanovení § 303 odst. 2 ZP.                               Zákon o úřednících  ÚSC rovněž  stanovuje zvláštní předpoklady pro                              vznik pracovního poměru úředníka (v ustanovení § 4), pro jmenování                              vedoucího  úřadu  (v  ustanovení  §  5)  a  procedurální  postup                              předcházející uzavření pracovní smlouvy s úředníkem (v ustanovení §                              6 - 9).                               V ustanovení § 10 zákon o úřednících ÚSC omezuje možnost sjednání                              pracovního poměru na dobu určitou výčtem důvodů, pro něž může být                              takový  pracovní  poměr  sjednán  (v  odst.  1),  a  zároveň  ukládá                              zaměstnavateli povinnost uvést v pracovní smlouvě konkrétní důvod,                              pro který nebyl sjednán pracovní poměr na dobu neurčitou (v odst. 2).                                9                                Podle ustanovení § 11 odst. 4 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve                              znění  pozdějších  předpisů,  se  \"vedoucími  zaměstnanci  zaměstnavatele                              rozumějí  zaměstnanci,  kteří  jsou  na  jednotlivých  stupních  řízení                              zaměstnavatele  oprávněni  stanovit  a  ukládat  podřízeným  zaměstnancům                              pracovní  úkoly,  organizovat,  řídit  a  kontrolovat  jejich  práci  a  dávat  jim  k                              tomu  účelu  závazné  pokyny.  Vedoucím  zaměstnancem  je  rovněž  vedoucí                              organizační složky státu.\"                               10                                 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 1. 2004, sp. zn. 21                              Cdo 1527/2003.                                                                   28","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                V  ustanovení  §  10  odst.  2  zákon  o  úřednících  ÚSC  následně                              konstruuje  jednak  nevyvratitelnou  právní  domněnkou  sjednání                              pracovního  poměru  na  dobu  neurčitou  v  případě,  že  v  pracovní                              smlouvě není uveden důvod, pro který nebyl sjednán pracovní poměr                              na dobu neurčitou, a jednak fikci sjednání pracovního poměru na dobu                              neurčitou  za  situace,  kdy  v  pracovní  smlouvě  sice  byl  důvod                              nesjednání pracovního poměru na dobu neurčitou uveden, avšak tento                              důvod není v souladu s ustanovením § 10 odst. 1 zákona o úřednících                              ÚSC.                               Další  specifikum  představuje  vymezení  podmínek,  za  nichž  mohou                              být  vedoucí  úředníci,  mezi  něž  ustanovení  §  2  odst.  7  zákona  o                              úřednících  ÚSC  řadí  i  tajemníka  obecního  úřadu  jakožto  vedoucího                              úřadu, odvoláni z funkce. Na rozdíl od obecné právní úpravy obsažené                                                                              12                                                                  11                              v ustanovení § 73 ZP, ze které doktrína  i judikatura  dovodila, že k                              odvolání  zaměstnance,  jehož  pracovní  poměr  byl  založen                              jmenováním, může dojít i bez uvedení důvodu, v případě vedoucího                              úředníka se toto ustanovení neuplatní a místo něj bude třeba aplikovat                              ustanovení § 12 zákona o úřednících ÚSC, které v odst. 1 taxativním                              výčtem stanovuje důvody, po něž může být vedoucí úředník odvolán                              ze své funkce.                               Nejvyšší soud České republiky v souvislosti se stanovením podmínek                              pro odvolání vedoucího úředníka z funkce podle ustanovení § 12 odst.                              1  písm.  b)  zákona  o  úřednících  ÚSC  vyslovil  právní  názor,  podle                              něhož  \"má-li  být  porušení  zákonem  stanovené  povinnosti  právně                              postižitelné  jako  důvod  k  odvolání  z  funkce,  musí  být  porušení                              pracovních  povinností  úředníkem  zaviněno  (alespoň  z  nedbalosti)  a                                                                     13                              musí  dosahovat  určitý  stupeň  intenzity,\"   přičemž  \"důvodem  pro                              odvolání  vedoucího  úředníka  z  funkce  nemůže  být  existence                              skutečností, které po objektivní  stránce  znamenají rozpor  s právním                              předpisem,  které  však  vedoucí  úředník  subjektivně  nemůže  nijak                                       14                              ovlivnit.\"                              4. NESLUČITELNOST FUNKCÍ                               Článek  102  odst.  1  Ústavy  stanovuje,  že  členové  zastupitelstev                              územních  samosprávných  celků  jsou  voleni  tajným  hlasováním  na                              základě  všeobecného,  rovného  a  přímého  volebního  práva.  Funkční                                 11                                 Např. DRÁPAL, L. in BĚLINA, M. a kol. Zákoník práce. Komentář. 1.                              vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 290.                              12                                 Např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. 1. 2005, sp.                              zn. 21 Cdo 1407/2004.                               13                                 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 10. 2009, sp. zn.                              21 Cdo 2895/2008.                              14                                 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. 21                              Cdo 3695/2007.                                                                   29","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                období zastupitelstev obcí a krajů je podle ustanovení článku 102 odst.                              2 Ústavy čtyřleté. Jedná se zde tedy o podrobnější stanovení ústavní                              záruky práva občanů na účast na správě věcí veřejných, zaručeného již                              článkem 21 odst. 1 LZPS, přičemž prostřednictvím článku 21 odst. 3                              LZPS  je  obyčejnému  zákonu  vyhrazeno  podrobně  upravit  samotné                              podmínky výkonu volebního práva.                               Právní úpravu problematiky voleb do zastupitelstev obcí na zákonné                              úrovni představuje zákon č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstev                              obcí a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále                              jen \"zákon o volbách do ZO\"), podle něhož se volby do zastupitelstev                              obcí  konají  na  základě  všeobecného,  rovného  a  přímého  volebního                                                                                     15                              práva tajným hlasováním podle zásad poměrného zastoupení.  Zákon                              o  volbách  do  ZO  dále  upravuje  právo  volit  do  zastupitelstev  obcí                                                    16                              (aktivní volební právo),  překážky výkonu volebního práva a právo                                                                                    17                              být volen členem zastupitelstva obce (pasivní volební právo).                              V ustanovení § 5 odst. 2 a 3 zákona o volbách do ZO jsou následně                              vymezeny podmínky neslučitelnosti funkcí.                               Podle ustanovení § 5 odst. 2 zákona o volbách do ZO je \"funkce člena                              zastupitelstva obce, města, územně členěného statutárního města nebo                                 15                                  Viz ustanovení § 2 zákona č. 491/2001  Sb., o volbách do zastupitelstev                              obcí a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.                              16                                  Podle  ustanovení  §  4  odst.  1  zákona  č.  491/2001  Sb.,  o  volbách  do                              zastupitelstev  obcí  a  o  změně  některých  zákonů,  ve  znění  pozdějších                              předpisů, má právo volit do zastupitelstva obce, města nebo hlavního města                              Prahy občan obce za předpokladu, že jde o státního občana České republiky,                              který  alespoň  v  den  voleb,  a  konají-li  se  volby  ve  dvou  dnech,  druhý  den                              voleb, dosáhl věku nejméně 18 let, je v den voleb v této obci, městě nebo v                              hlavním městě Praze přihlášen k trvalému pobytu, a státní občan jiného státu,                              který  v  den  voleb,  a  konají-li  se  volby  ve  dvou  dnech,  druhý  den  voleb,                              dosáhl věku nejméně 18 let, je v den voleb v této obci, městě nebo hlavním                              městě  Praze  přihlášen  k  trvalému  pobytu  a  jemuž  právo  volit  přiznává                              mezinárodní  úmluva,  kterou  je  Česká  republika  vázána  a  která  byla                              vyhlášena  ve  Sbírce  mezinárodních  smluv,  (dále  jen  \"volič\");  do                              zastupitelstva  městského  obvodu  nebo  městské  části  města  se  zvláštním                              postavením (dále jen \"územně členěné statutární město\") anebo městské části                              hlavního města Prahy má právo volit ten volič, který je v den voleb přihlášen                              k trvalému pobytu v tomto městském obvodu nebo městské části.                              17                                  Podle  ustanovení  §  5  odst.  1  zákona  č.  491/2001  Sb.,  o  volbách  do                              zastupitelstev  obcí  a  o  změně  některých  zákonů,  ve  znění  pozdějších                              předpisů, může být členem zastupitelstva obce zvolen každý volič, u kterého                              není  překážka  ve  výkonu  volebního  práva  podle  (ustanovení)  §  4  odst.  2                              písm. a) a b) (tohoto zákona); členem zastupitelstva městského obvodu nebo                              městské  části  územně  členěného  statutárního  města  nebo  městské  části                              hlavního města Prahy může být zvolen ten volič, u kterého není překážka ve                              výkonu volebního práva podle (ustanovení) § 4 odst. 2 písm. a) a b) (tohoto                              zákona) a který je v den voleb v tomto městském obvodu nebo městské části                              přihlášen k trvalému pobytu.                                                                   30","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                hlavního  města  Prahy  neslučitelná  s  funkcí  vykonávanou                              zaměstnancem této obce, města, územně členěného statutárního města                              nebo hlavního města Prahy zařazeným do obecního nebo městského                              úřadu  této  obce  nebo města  nebo  Magistrátu  hlavního  města  Prahy;                              funkce člena zastupitelstva městského obvodu nebo městské části je                              neslučitelná  s  funkcí  vykonávanou  zaměstnancem  zařazeným  do                              úřadu  tohoto  městského  obvodu  nebo  městské  části  a  s  funkcí                              vykonávanou  zaměstnancem  zařazeným  do  magistrátu  příslušného                              územně  členěného  statutárního  města  nebo  hlavního  města  Prahy;                              funkce člena zastupitelstva územně členěného statutárního města nebo                              hlavního  města  Prahy  je  neslučitelná  s  funkcí  vykonávanou                              zaměstnancem zařazeným do úřadu městského obvodu nebo městské                              části tohoto města; funkce člena  zastupitelstva obce, města, územně                              členěného statutárního města nebo hlavního města Prahy, městského                              obvodu  nebo  městské  části  je  neslučitelná  s  funkcí  vykonávanou                              zaměstnancem  zařazeným  do  pověřeného  obecního  úřadu  nebo                              krajského nebo finančního úřadu.\"                               Podle ustanovení § 5 odst. 3 zákona o volbách do ZO je \"funkce člena                              zastupitelstva  obce,  města,  územně  členěného  statutárního  města,                              hlavního  města  Prahy,  městského  obvodu  nebo  městské  části  (…)                              neslučitelná podle (ustanovení § 5) odst. 2 (tohoto zákona) pouze za                              podmínky, že zaměstnanec vykonává přímo státní správu vztahující se                              k  územní  působnosti  příslušné  obce,  města,  územně  členěného                              statutárního  města,  hlavního  města  Prahy,  městského  obvodu  nebo                              městské  části  (…),  nebo  za  podmínky,  že  jde  o  zaměstnance                              jmenovaného  starostou,  primátorem,  v  hlavním  městě  Praze                              primátorem  hlavního  města  Prahy  nebo  starostou  městské  části,                              hejtmanem  nebo  radou  kraje,  obce,  města,  hlavního  města  Prahy,                              městského obvodu nebo městské části.\"                               Ze shora citovaných ustanovení § 5 odst. 2 a 3 zákona o volbách do                              ZO odborná veřejnost dovodila, že \"funkce člena zastupitelstva obce                              je  neslučitelná  s  funkcí  vykonávanou  zaměstnancem  této  obce                              zařazeným  do  obecního  úřadu  (…),  zařazeným  do  pověřeného                              obecního úřadu nebo krajského úřadu nebo finančního úřadu, ovšem                              pouze  za  podmínky,  že  takový  zaměstnanec  vykonává  přímo  státní                              správu  vztahující  se  k  územní  působnosti  příslušné  obce,  nebo  za                              podmínky,  že  jde  o  zaměstnance  jmenovaného  starostou  (…)  nebo                                         18                              radou (…).\"                              Jak se můžeme dočíst v důvodové zprávě k vládnímu návrhu zákona o                              volbách  do  ZO,  \"neslučitelnost  funkce  člena  zastupitelstva  obce  se                              vymezuje pouze s funkcí vykonávanou ve veřejné správě tam, kde by                              mohlo docházet ke střetu zájmů při konkrétním výkonu státní správy.                              Dosavadní právní úprava (…) byla zpřesněna, a to tak, aby v územně                              členěných  statutárních  městech  i  v  hlavním  městě  Praze  mohl                                18                                 VEDRAL, J. in VEDRAL, J., VÁŇA, L., BŘEŇ, J., PŠENIČKA, S. Zákon                              o obcích (obecní zřízení). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s.                              320 - 321.                                                                   31","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                zaměstnanec  úřadu  městské  části  být  členem  zastupitelstva  jiné                              městské  části.  Dále  se  umožňuje  některým  zaměstnancům  úřadů                              uvedených v (ustanovení) § 5 odst. 2 (zákona o volbách do ZO) být                              členy  zastupitelstva,  neboť  neslučitelnost  funkcí  vznikne  pouze  u                              zaměstnanců,  kteří  vykonávají  na  příslušném  úřadě  přímo  státní                                                                          19                              správu a u těch, kteří jsou do funkce jmenováni.\"                              Vrátíme-li  se  nyní  ke  kategorizaci  zaměstnanců  obce  podle  prvního                              kritéria uvedené v předchozí části tohoto příspěvku, můžeme dospět k                              závěru,  že  o  vzniku  neslučitelnosti  funkce  člena  zastupitelstva  obce                              můžeme obecně uvažovat pouze ve vztahu k zaměstnancům, kteří jsou                              v pracovním poměru k obci a jsou zařazeni do obecního úřadu, členem                              jejíhož zastupitelstva se tito zaměstnanci stanou.                               U  zaměstnanců  pracujících  pro  obec  na  základě  dohod  o  pracích                              konaných mimo pracovní poměr, i kdyby byli zařazeni do obecního                              úřadu,  ke  vzniku  neslučitelnosti  funkce  člena  zastupitelstva  obce  z                              povahy  věci  dojít  nemůže,  jelikož  současná  právní  úprava                              předpokládá  výkon  \"funkce\"  zaměstnancem  obce  výlučně  v                              pracovním poměru (k tomu srov. ustanovení § 2 odst. 6, § 6 odst. 1 a                              odst.  8,  § 7  odst.  1,  § 9  odst.  4  a  §  12  zákona  o  úřednících  ÚSC).                                      20                              Doktrína   přitom  v  této  souvislosti  upozorňuje  na  skutečnost,  že                              pojem \"funkce\" užívaný v zákoně o volbách do ZO je širší než pojem                              \"funkce\" užívaný v  zákoně o úřednících ÚSC. V prvním případě  je                              třeba \"funkcí\" rozumět \"jakýkoliv pracovní poměr zaměstnance obce,                                                                         21                              který je zařazen do obecního úřadu této obce,\"  zatímco ve druhém                              případě  právní  úprava  považuje  za  funkci  výkon  práce  vedoucím                              úředníkem (např. vedoucím odboru obecního úřadu) anebo vedoucím                              úřadu  (tj.  tajemníkem  obecního  úřadu)  v  pracovním  poměru                                                                 22                              založeném jmenováním do této funkce.                              Z  hlediska  druhého  kritéria  můžeme  uzavřít,  že  k  neslučitelnosti                              funkce člena zastupitelstva obce podle účinné právní úpravy nemůže                              dojít  ani  v  případě  zaměstnanců  obce,  kteří  jsou  zařazeni  v  jiném                              orgánu  obce,  než  je  obecní  úřad,  nebo  kteří  jsou  zařazeni  do                              organizační složky obce ve smyslu ustanovení § 23 odst. 1 písm. a)                              zákona  č.  250/2000  Sb.,  o  rozpočtových  pravidlech  územních                              rozpočtů,  ve  znění  pozdějších  předpisů.  Tento  závěr  plyne  z                                 19                                 Důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona o volbách do zastupitelstev                              obcí a o změně některých zákonů (sněmovní tisk 968/0). [citováno dne 10.                              12.               2011].              Dostupná               z:                              http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=3\&CT=968\&CT1=0.                               20                                 BŘEŇ, J. in VEDRAL, J., VÁŇA, L., BŘEŇ, J., PŠENIČKA, S. Zákon o                              obcích  (obecní  zřízení).  Komentář.  1.  vydání.  Praha:  C.  H.  Beck,  2008,  s.                              393.                              21                                 Tamtéž.                               22                                 Tamtéž.                                                                  32","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                jednoznačné dikce ustanovení § 5 odst. 2 zákona o volbách do ZO,                              které  hovoří  jenom  o  \"zaměstnanci  obce  zařazeném  do  obecního                              úřadu.\"                                Ve vztahu k zaměstnancům obce zařazeným do obecního úřadu, ať už                              se zákon o úřednících ÚSC na ně vztahuje či nikoli, je třeba ve smyslu                              ustanovení § 5 odst. 3 zákona o  volbách do ZO rozlišovat, zda tito                              zaměstnanci  vykonávají  přímo  státní  správu  vztahující  se  k  územní                              působnosti příslušné obce anebo jsou jmenováni starostou, popřípadě                              radou obce.                               V  tomto  případě  bude  nezbytné  vždy  individuálně  posoudit,  zda                              zaměstnanec  zařazený  do  obecního  úřadu  přímo  vykonává  státní                              správu  vztahující  se  k  území  příslušné  obce  či  nikoli  a  zda  jeho                              pracovní  poměr  vznikl  jmenováním.  Stěžejním  vodítkem  pro  toto                              posouzení  bude  přitom  vymezení  druhu  práce  uvedené  v  pracovní                              smlouvě,  případně  jmenovacím  dekretu  či  dohodě  o  podmínkách                              výkonu  jmenované  funkce,  a  dále  skutečnost,  zda  právní  úprava                              jmenování  do  takové  funkce  předpokládá,  jako  je  tomu  kupř.  u                              tajemníka obecního úřadu nebo vedoucího odboru podle ustanovení §                              102 odst. 2 písm. g) a ustanovení § 103 odst. 3 zákona o obcích ve                              spojení s ustanovením § 2 odst. 5 a 6 zákona o úřednících ÚSC.                                Pokud  zaměstnanec  obce  zařazený  v  obecním  úřadu  nebude  přímo                              vykonávat  státní  správu  vztahující  se  k  území  této  obce  či  jeho                                                                               23                              pracovní poměr vznikl na základě pracovní smlouvy,  nemůže dojít                              ke  vzniku  neslučitelnosti  jeho  funkce  vykonávané  v  pracovním                              poměru  k  obci  s  funkcí  člena  zastupitelstva  této  obce.  Takovým                              zaměstnancem  může  být  např.  obecní  kronikář  zařazený  v  obecním                              úřadu a konající práci v pracovním poměru k obci nebo již zmiňovaný                              řidič.                                Naopak  zaměstnancem  obce  zařazeným  v  obecním  úřadu,  jehož                              funkce bude neslučitelná s funkcí člena zastupitelstva této obce, bude                              např. tajemník obecního úřadu.                               Bez  povšimnutí  by  ovšem  neměla  zůstat  ani  situace,  kdy  bude                              zaměstnanec obce s pověřeným obecním úřadem, zařazený do tohoto                              obecního  úřadu,  jehož  pracovní  poměr  vznikl  jmenováním  anebo                              který  přímo  vykonává  státní  správu  k  území  obce  spadající  do                              správního  obvodu  obce  s  pověřeným  obecním  úřadem,  zvolen  do                              zastupitelstva  obce  spadající  do  toho  správního  obvodu.  V  tomto                              případě  bude funkce  člena  zastupitelstva  obce  podle  ustanovení  §  5                              odst. 2 a 3 zákona o volbách do ZO neslučitelná s funkcí vykonávanou                                23                                  Zákon  č.  262/2006  Sb.,  zákoník  práce,  ve  znění  pozdějších  předpisů,  v                              ustanovení  §  33  odst.  1  -  3  umožňuje  vznik  pracovního  poměru  pouze  na                              základě  pracovní  smlouvy  nebo  jmenování.  Na  rozdíl  od  dřívější  právní                              úpravy  současný  zákoník  práce  neumožňuje  vznik  pracovního  poměru                              volbou,  kterou  považuje  za  pouhý  předpoklad  pro  uzavření  pracovní                              smlouvy.                                                                   33","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                tímto  zaměstnancem  v  pracovním  poměru  k  obci  s  pověřeným                              obecním  úřadem.  Obdobně  zákon  o  volbách  do  ZO  řeší  situaci                              zaměstnance zařazeného do krajského nebo finančního úřadu.                                Pokud  by  se  však  jednalo  o  zaměstnance  obce,  která  není  obcí  s                              pověřeným  obecním  úřadem,  zařazeného  do  obecního  úřadu  a                              jmenovaného do této funkce, popřípadě vykonávajícího přímo státní                              správu  ve  vztahu  k  území  této  obce,  který  by  byl  zvolen  do                              zastupitelstva  obce  jiné,  v  níž  je  přihlášen  k  trvalému  pobytu,  lze                              interpretací  ustanovení  §  5  odst.  2  a  3  zákona  o  volbách  do  ZO,  s                              přihlédnutím k výše citované důvodové zprávě, dospět k závěru, že ke                              vzniku  neslučitelnosti  funkce  člena  zastupitelstva  obce  s  funkcí                              vykonávanou zaměstnancem obce v pracovním poměru nedojde.                               Na    nastíněnou   problematiku   neslučitelnosti   funkce   člena                              zastupitelstva  obce  s  funkcí  vykonávanou  zaměstnancem  obce  ve                              smyslu ustanovení § 5 odst. 2 a 3 zákona o volbách do ZO, navážeme                              úvahou nad způsoby řešení takové situace.                               Podle ustanovení § 69 odst. 1 zákona o obcích a též podle ustanovení                              §  55  odst.  1  zákona  o  volbách  do  ZO  vzniká  mandát  člena                              zastupitelstva  obce  zvolením,  k  němuž  dojde  ukončením  hlasování.                              Uprázdní-li se mandát v zastupitelstvu obce, nastupuje za člena tohoto                              zastupitelstva v souladu s ustanovením § 56 odst. 1 zákona o volbách                              do  ZO  náhradník  z  kandidátní  listiny  téže  volební  strany  v  pořadí                              podle  ustanovení  §  45  odst. 5  zákona  o  volbách  do  ZO,  a  to  dnem                              následujícím po dni, kdy došlo k zániku mandátu.                               Neslučitelnost funkcí podle ustanovení § 5 odst. 2 zákona o volbách                                                                                 24                              do ZO nastane dnem zvolení členem zastupitelstva obce.  V takovém                              případě  však  zastupitelstvo  obce  nevysloví  na  ustavujícím  zasedání                              zánik mandátu, ale umožní takto zvolenému členu zastupitelstva obce,                              aby do 3 dnů po ustavujícím zasedání učinil právní úkon směřující ke                                                        25                              skončení pracovního poměru.                              Takovým  úkonem  bude  např.  uzavření  dohody  o  rozvázání                              pracovního  poměru  podle  ustanovení  §  49  ZP,  dání  výpovědi  z                              pracovního poměru zaměstnancem podle ustanovení § 50 a násl. ZP,                              případně  vzdání  se  funkce  vedoucího  úředníka  či  vedoucího  úřadu                              podle ustanovení § 12 odst. 2 zákona o úřednících ÚSC.                               Nabízí se v této souvislosti otázka, zda bychom za takový úkon mohli                              považovat i uzavření dohody o změně pracovní smlouvy spočívající                              ve změně druhu zaměstnancem konané práce tak, aby nově sjednaný                              druh  práce  nezakládal  důvod  neslučitelnosti  funkcí  ve  smyslu                                 24                                  Viz  ustanovení  §  55  odst.  6  zákona  č.  491/2001  Sb.,  o  volbách  do                              zastupitelstev  obcí  a  o  změně  některých  zákonů,  ve  znění  pozdějších                              předpisů.                               25                                 Tamtéž.                                                                  34","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                ustanovení § 5 odst. 2 a 3 zákona o volbách do ZO, čímž by důvod                              neslučitelnosti odpadl.                               Vyjdeme-li  z  doslovného  znění  ustanovení  §  55  odst.  6,  věty  první                              zákona  o  volbách  do  ZO,  jež  požaduje  \"učinění  právního  úkonu                              směřujícího k ukončení (neslučitelného) pracovního poměru,\" museli                              bychom tuto možnost vyloučit. Při pohledu na větu druhou ustanovení                              § 55 odst. 6 zákona o volbách do ZO, podle něhož nepředloží-li člen                              zastupitelstva obce do 3 měsíců po ustavujícím zasedání příslušnému                              starostovi  \"doklad  o  tom,  že  důvod  neslučitelnosti  funkcí  pominul,\"                              postupuje zastupitelstvo obce podle ustanovení § 55 odst. 3 a 4 zákona                              o volbách do ZO upravujících zánik mandátu, vysloví-li to příslušené                              zastupitelstvo, můžeme podle mého názoru  dospět k závěru, že tuto                              možnost současná právní úprava nevylučuje.                               Hlavní  argument  pro  tento  výklad  tkví  v  tom,  že  ustanovení  o                              neslučitelnosti funkcí představují omezení základních práv a svobod,                              v  tomto  případě  práva  na  přístup  k  voleným  a  jiným  veřejným                              funkcím za rovných podmínek ve smyslu článku 21 odst. 4 LZPS, a                              takové  omezení  podléhá  ústavnímu  příkazu  šetřit  podstatu  a  smysl                              základních práv a svobod, tedy nezneužívat meze k jinému účelu, než                              pro který byly stanoveny.                                Určité  problémy  by  v  aplikační  praxi  mohla  způsobovat  konstrukce                              obsažená v ustanovení § 55 odst. 6 zákona o volbách do ZO, podle níž                              má zvolený člen zastupitelstva obce do 3 dnů po ustavujícím zasedání                              zastupitelstva  obce  učinit  právní  úkon  směřující  ke  skončení                              pracovního  poměru  a  zároveň  do  3 měsíců  po  ustavujícím  zasedání                              zastupitelstva  obce  předložit  starostovi  doklad  o  tom,  že  důvod                              neslučitelnosti funkcí pominul. V případě, že by nedošlo k uzavření                              dohody o rozvázání pracovního poměru a zvolený člen zastupitelstva                              by  rozvázal  pracovní  poměr  výpovědí,  přičemž  výpovědní  doba  by                                                    26                              činila  např.  3  měsíce,   nemohl  by  starostovi  takový  doklad  ve                              stanovené lhůtě předložit.                              Dojde-li k situaci, kdy zvolený člen zastupitelstva obce ve lhůtě podle                              ustanovení § 55 odst. 6 zákona o volbách do ZO nepředloží doklad o                              tom, že důvod neslučitelnosti funkcí pominul, vysloví zastupitelstvo                              obce zánik mandátu podle ustanovení § 55 odst. 3 písm. c) zákona o                              volbách do ZO z důvodu neslučitelnosti funkcí podle ustanovení § 5                              odst. 2 zákona o volbách do ZO. Podle ustanovení § 55 odst. 4 zákona                              o  volbách  do  ZO  nevysloví-li  zastupitelstvo  obce  na  nejbližším                              zasedání  zánik  mandátu  podle  předchozího  odstavce,  požádá  ředitel                              krajského úřadu o svolání mimořádného zasedání zastupitelstva, které                              se uskuteční nejpozději do 21 dnů od doručení této žádosti s tím, že                                26                                 Ustanovení § 51 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění                              pozdějších  předpisů,  stanovuje,  že  výpovědní  doba  musí  být  stejná  pro                              zaměstnavatele  i zaměstnance a činí  nejméně 2 měsíce. S ohledem  na toto                              ustanovení lze stanovit, popř. sjednat výpovědní dobu delší než 2 měsíce, a to                              v kolektivní smlouvě, vnitřním předpisu nebo v pracovní smlouvě.                                                                   35","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                není-li zániku mandátu dosaženo, zaniká mandát člena zastupitelstva                              obce, vysloví-li to ředitel krajského úřadu.                               Zákon o volbách do ZO tedy vychází z konstrukce, podle níž mandát                              člena zastupitelstva obce vznikne, ale z důvodu neslučitelnosti funkcí                              podle ustanovení § 5 odst. 2 a 3 zákona o volbách do ZO, neučiní-li                              zvolený  člen  zastupitelstva  tímto  zákonem  předpokládané  kroky  k                                                                                           27                              tomu, aby důvod neslučitelnosti funkcí pominul, následně zanikne.                              Pracovní  poměr  zaměstnance,  jenž  byl  zvolen  členem  zastupitelstva                              obce,  pro  který  došlo  k  vyslovení  zániku  mandátu  z  důvodu                              neslučitelnosti, bude po vyslovení zániku mandátu trvat i nadále.                               5. PRACOVNÍ POMĚR ZAMĚSTNANCE K OBCI A FUNKCE                              ČLENA       ZASTUPITELSTVA          OBCE       -    NĚKTERÉ                              PRACOVNĚPRÁVNÍ ASPEKTY                               Jak již bylo zmíněno, k souběhu pracovního poměru zaměstnance k                              obci  a  funkce  člena  zastupitelstva  obce  může  dojít  například  za                              situace, kdy zaměstnanec zařazený v jiném orgánu obce, než je obecní                              úřad, nebo v organizační složce obce ve smyslu ustanovení § 23 odst.                              1  písm.  a)  zákona  č.  250/2000  Sb.,  o  rozpočtových  pravidlech                              územních  rozpočtů,  ve  znění  pozdějších  předpisů,  popřípadě                              zaměstnanec zařazený do obecního úřadu nevykonávající přímo státní                              správu vztahující se k území příslušné obce a jehož pracovní poměr k                              obci  vznikl  na  základě  pracovní  smlouvy,  je  zvolen  členem                              zastupitelstva  obce.  Dalším  příkladem  může  být  zaměstnanec  obce,                              která není obcí s pověřeným obecním úřadem, jenž byl v jiné obci, v                              níž je přihlášen k trvalému pobytu, zvolen členem zastupitelstva obce.                               Ustanovení § 70 zákona o obcích označuje funkci člena zastupitelstva                              obce za veřejnou funkci a dále stanovuje, že člen zastupitelstva obce                              nesmí být pro výkon své funkce zkrácen na právech vyplývajících z                              jeho pracovního nebo jiného obdobného poměru. Jak  se tato zásada                              promítá do oblasti pracovněprávních vztahů, si můžeme demonstrovat                              např.  na  institutu  pracovního  volna  pro  výkon  veřejné  funkce,                              dovolené či tzv. ochranné doby.                                Pro oblast pracovněprávních vztahů definuje ustanovení § 201 odst. 1                              ZP  výkon  veřejné  funkce  tak,  že  se  jím  rozumí  plnění  povinností                              vyplývajících  z  funkce,  která  je  vymezena  funkčním  nebo  časovým                                27                                  Podle  ustanovení  §  59  odst.  3  zákona  č.  491/2001  Sb.,  o  volbách  do                              zastupitelstev  obcí  a  o  změně  některých  zákonů,  ve  znění  pozdějších                              předpisů,  proti  usnesení,  kterým  zastupitelstvo  obce  vyslovilo,  že  mandát                              člena zastupitelstva obce zaniká, nebo proti obdobnému rozhodnutí ředitele                              krajského úřadu (…) se může člen zastupitelstva, o jehož mandát jde, nebo                              volební strana, která podala kandidátní listinu v obci, do 2 pracovních dnů od                              doručení  domáhat  ochrany  u  soudu  podle  zvláštního  právního  předpisu                              podáním návrhu na zrušení takového usnesení nebo rozhodnutí, přičemž včas                              podaný návrh má odkladný účinek. Zvláštním právním předpisem je v tomto                              případě  myšlen  zákon  č.  150/2002  Sb.,  soudní  řád  správní,  ve  znění                              pozdějších předpisů.                                                                   36","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                obdobím a která je obsazovaná na základě přímé nebo nepřímé volby                              nebo  jmenováním  podle  zvláštních  právních  předpisů.  V  návaznosti                              na  tuto  legální  definici  obsahuje  ustanovení  §  201  odst.  2  ZP                              demonstrativní výčet, podle kterého je výkonem veřejné funkce např. i                              výkon funkce člena zastupitelstva územního samosprávného celku.                               Podle ustanovení § 200 ZP, upravujícího překážky v práci na straně                              zaměstnance  z  důvodu  obecného  zájmu,  je  zaměstnavatel  povinen                              poskytnout zaměstnanci pracovní volno v nezbytně nutném rozsahu k                              výkonu  veřejných  funkcí,  pokud  tuto  činnost  nelze  provést  mimo                              pracovní dobu, s tím, že zvláštní právní předpisy upravující překážky                              v práci z důvodu obecného zájmu nejsou tímto ustanovením dotčeny.                               Takovým  zvláštním  právním  předpisem  je  ustanovení  §  71  odst.  4                              zákona  o  obcích,  podle  něhož  neuvolněným  členům  zastupitelstva                              obce, jsou-li v pracovním poměru, poskytne zaměstnavatel pro výkon                              funkce  pracovní  volno  s  náhradou  mzdy,  přičemž  rozsah  doby                              potřebné k výkonu funkce v konkrétním případě určí obec. V případě                              neuvolněných  členů  zastupitelstva  obce  se  proto  neuplatní  úprava                              daná  ustanovením  §  201  odst.  3  ZP,  která  určuje,  že  zaměstnanci                              vykonávajícímu veřejnou funkci vedle plnění povinností vyplývajících                              z pracovního poměru, může být z tohoto důvodu poskytnuto pracovní                              volno v rozsahu 20 pracovních dnů (směn) v kalendářním roce.                               Pokud  by  zaměstnavatelem  neuvolněného  člena  zastupitelstva  byla                              obec,  členem  jejíhož  zastupitelstva  by  tento  zaměstnanec  byl,                              rozhodovala by tato obec v rámci samostatné působnosti v souladu s                              ustanovením § 71 odst. 4 zákona o obcích o rozsahu pracovního volna                              poskytnutého tomuto zaměstnanci.                               V případě uvolněných členů zastupitelstva obce ve smyslu ustanovení                                                        28                              § 71 odst. 1 zákona o obcích  bude třeba aplikovat ustanovení § 200                              ZP, podle něhož výkon funkce neuvolněného člena zastupitelstva obce                              představuje  překážku  v  práci  na  straně  zaměstnance  z  důvodu                              obecného  zájmu,  za  níž  zaměstnanci  nepřísluší  náhrada  mzdy  nebo                              platu.  Pracovní  volno  k  výkonu  funkce  uvolněného  člena                              zastupitelstva  obce  by  v  tomto  případě  poskytovala  obec,  jejímž  je                              uvolněný člen zastupitelstva obce zaměstnancem.                                   28                                 Ustanovení § 71 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení),                              ve  znění  pozdějších  předpisů,  uvolněné  členy  zastupitelstva  obce  definuje                              jako  členy  zastupitelstva  obce,  kteří  jsou  pro  výkon  funkce  dlouhodobě                              uvolněni, a  členy  zastupitelstva obce, kteří před  zvolením do  funkce člena                              zastupitelstva  obce  nebyli  v  pracovním  poměru,  ale  vykonávají  funkci  ve                              stejném  rozsahu  jako  dlouhodobě  uvolnění  členové  zastupitelstva  obce.                              Neuvolněné členy zastupitelstva obce potom ustanovení § 71 odst. 4 zákona                              č.  128/2000  Sb.,  o  obcích  (obecní  zřízení),  ve  znění  pozdějších  předpisů,                              charakterizuje jako ostatní členy zastupitelstva obce, kteří nejsou uvedeni v                              ustanovení § 71 odst. 1 tohoto zákona.                                                                   37","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Ustanovení § 79 odst. 1 zákona o obcích přiznává uvolněným členům                              zastupitelstva obce nárok na dovolenou v délce 5 týdnů za kalendářní                              rok. Jak však podotýká odborná veřejnost, \"člen zastupitelstva obce,                              jakožto osoba vykonávající veřejnou funkci, není v pracovním poměru                              k obci (…), z toho např. plyne, že člen zastupitelstva obce (a to ani                              uvolněný) nemá (…) pracovní dobu, ve své veřejné funkci je po celé                              funkční období zastupitelstva obce (tj. zpravidla 4 roky, (…) 24 hodin                                                    29                              denně, 365 dní v roce).\"                               Otázkou evidence dovolené  uvolněných členů zastupitelstva obce se                              ve  svém  rozsudku  ze  dne  23.  10.  2008,  sp.  zn.  23  Co  395/2008,                              zabýval Krajský soud v Hradci Králové, který dovodil, že pro úspěšné                              uplatnění nároku na náhradu odměny za nevyčerpanou dovolenou ve                              smyslu ustanovení § 79 odst. 5 zákona o obcích je nezbytné, aby o                              pracovní  době  těchto  členů  zastupitelstva  byla  vedena  potřebná                              evidence.                               Z hlediska zaměstnavatele, jehož zaměstnanec má právo na pracovní                              volno pro překážku v práci na jeho straně z důvodu výkonu funkce                              uvolněného  člena  zastupitelstva  obce,  jsou  stěžejní  ustanovení  §  79                              odst. 4 zákona o obcích a ustanovení § 212 odst. 4 ZP, z nichž plyne,                                     30                              že obec  poskytne uvolněnému členu zastupitelstva obce též tu část                              dovolené, kterou nevyčerpal před uvolněním k výkonu veřejné funkce,                              a  v  případě,  že  uvolněný  člen  zastupitelstva  obce  nevyčerpal                              dovolenou  před  uplynutím  doby  uvolnění  k  výkonu  veřejné  funkce,                                                                  31                              poskytne mu ji uvolňující zaměstnavatel.                               V souvislosti s některými pracovněprávními aspekty výkonu funkce                              člena zastupitelstva obce a pracovního poměru zaměstnance obce by                              nemělo  zůstat  opomenuto  ani  ustanovení  §  53  odst.  1  písm.  c)  ZP                              upravující  institut  tzv.  ochranné  doby,  podle  kterého  zaměstnavatel                              nesmí dát zaměstnanci výpověď z pracovního poměru v době, kdy je                              zaměstnanec dlouhodobě plně uvolněn pro výkon veřejné funkce.                               6. ZÁVĚREM                               Současná  právní  úprava  v  zásadě  nevylučuje,  aby  docházelo  k                              souběhu  pracovního  poměru  zaměstnance  k  obci  a  výkonu  funkce                              člena  zastupitelstva  této  obce,  popřípadě  k  souběhu  pracovního                                 29                                 BŘEŇ, J. in VEDRAL, J., VÁŇA, L., BŘEŇ, J., PŠENIČKA, S. Zákon o                              obcích  (obecní  zřízení).  Komentář.  1.  vydání.  Praha:  C.  H.  Beck,  2008,  s.                              450.                               30                                 Podle ustanovení § 79 odst. 3 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní                              zřízení),  ve  znění  pozdějších  předpisů,  přísluší  uvolněnému  členu                              zastupitelstva obce po dobu dovolené měsíční odměna podle tohoto zákona.                               31                                 Podle ustanovení § 222 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve                              znění  pozdějších  předpisů,  přísluší  zaměstnanci  za  dobu  čerpání  dovolené                              náhrada mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku.                                                                   38","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                poměru  zaměstnance  k  obci,  která  není  obcí  s  pověřeným  obecním                              úřadem, a výkonu funkce člena zastupitelstva obce jiné, v níž je tento                              zaměstnanec přihlášen k trvalému pobytu.                                K zamezení případných kolizí zájmů soukromých a zájmů veřejných a                              k    zabránění   vzniku   negativních   následků   zapříčiněných                              upřednostněním  zájmu  soukromého  před  zájmem  veřejným,  které                              může  při  těchto  soubězích  nastat,  užívá  právní  řád  České  republiky                              řadu nástrojů, mezi nimiž můžeme uvést např. zákon č. 159/2006 Sb.,                              o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů, ustanovení § 83 odst. 2                              zákona o obcích, případně ustanovení § 16 odst. 1 písm. h) zákona o                              úřednících ÚSC. Ani sebedokonalejší nástroj však nedokáže zabránit                              případným excesům.                               Literature:                               -  BĚLINA, M. a kol. Zákoník práce. Komentář. 1. vydání. Praha: C.                                 H. Beck, 2008, 1063 s.                              -  FILIP,  J.  Vybrané  kapitoly  ke  studiu  ústavního  práva.  2.  vydání.                                 Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2004, 458 s.                              -  VEDRAL,  J.,  VÁŇA,  L.,  BŘEŇ,  J.,  PŠENIČKA,  S.  Zákon  o                                 obcích (obecní zřízení). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck,                                 2008, 861 s.                              -  důvodová  zpráva  k  vládnímu  návrhu  zákona  o  volbách  do                                 zastupitelstev  obcí  a  o  změně  některých  zákonů  (sněmovní  tisk                                 968/0).   [citováno   dne   10.   12.   2011].   Dostupná   z:                                 http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=3\&CT=968\&CT1=0                              -  rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. 4. 2002, sp.                                 zn. 21 Cdo 1332/2001                              -  rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 3. 2003, sp.                                 zn. 21 Cdo 850/2002                              -  rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 1. 2004, sp.                                 zn. 21 Cdo 1527/2003                              -  rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. 1. 2005, sp.                                 zn. 21 Cdo 1407/2004                              -  rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. 3. 2005, sp.                                 zn. 21 Cdo 1708/2004                              -  rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 1. 2007, sp.                                 zn. 21 Cdo 2619/2005                              -  rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 1. 2009, sp.                                 zn. 21 Cdo 3695/2007                              -  rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 10. 2009,                                 sp. zn. 21 Cdo 2895/2008                              -  rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 10. 2008,                                 sp. zn. 23 Co 395/2008                               Contact – email                              76750@mail.muni.cz                                                                     39","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                                                                                                                                      40","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                  NEVOLNÍCÍ VOJENSKÝCH ÚJEZDŮ - LZE ŽÍT                                      ŠŤASTNĚ I BEZ PRÁVA NA MÍSTNÍ                                                   SAMOSPRÁVU?                                                  VLASTIMIL GÖTTINGER                                    Právnická fakulta MU / Ústavní soud, Brno, Česká republika                                 Abstract in original language                              Vojenské  újezdy  jsou  tradiční  platformou  zajištění  výcviku                              ozbrojených sil a jejich území není součástí žádné obce. Osoby žijící                              trvale na území vojenského újezdy proto nemají právo na samosprávu,                              neboť veškeré správní činnosti ve vztahu k obyvatelstvu zde zajišťuje                              Újezdní úřad a jeho přednosta. O principech, rozsahu a rizicích života                              bez samosprávy pojednává následující příspěvek.                               Key words in original language                              vojenský újezd, samospráva, ozbrojené síly, politická práva                              Abstract                              The  military  region  is  a  delimited  part  of  the  Czech  Republic´s                              territory designed to be used for defence of the country and military                              training.    The  Military  Regional  Office  headed  by  its  Chief  is                              responsible for the support of all inhabitants living within the military                              region  for  all  the  supplies  and  administration.  There  are  described                              principles,  scope  and  risks  of  living  without  the  right  of  self-                              administration in following paper.                               Key words                              military region, self-administration, armed forces, political rights                               Vojenské újezdy jsou pro širokou právní veřejnost málo probádanou                              oblastí,  o  to  zajímavější  ale  může  být  krátký  vhled  do  této                              problematiky  z  pohledu  této  konferenční  sekce.  V rámci  struktury                              svého příspěvku tak budu postupovat ve třech etapách. Tou první bude                              pohled  na  územní  samosprávu  v širší  rovině  –  chtělo  by  se  říci  až                              s ústavněprávní excentricitou. V rovině druhé chci představit vojenské                              újezdy  coby  svébytnou  formu  veřejné  správy,  abych  ve  třetí  části                              poodhalil  problémy,  jenž  v sobě  existence  vojenských  újezdů                              stipuluje.                               1. ROVINA PRVNÍ – ÚZEMNÍ SAMOSPRÁVA                               Není  novinkou,  že  garance  územní  samosprávy  vycházejí  z Ústavy.                              Zatímco však étos dnešní Ústavy stojí na explicitě čl. 8 a čl. 100 odst.                              1, v Ústavě z roku 1920 bychom zmínku o územní samosprávě hledali                                                                           41","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                        1                              jen  stěží .  Není  ostatně  bez  zajímavosti,  že  ikona  brněnské  právní                                                        2                              školy František Weyr uváděl  jako definici územní samosprávy toto:                              „Samosprávnou korporaci tvoří  součet ji  vykonávajících osob určité                              státní území obývajících, nebo na něm přítomných“. Takovou definici                              lze  akceptovat  i  dnes.  Obtížněji  se  však  můžeme  porovnat  s jiným                              Weyrovým tvrzením, a to že v důsledku nepřátelství státní  správy a                              územní samosprávy byl zatemněn nepopiratelný – aspoň podle Weyra                              –  poznatek,  že pokud je samospráva výkonem právního, tj.  státního                                                                  3                              řádu, musí nutně být také státní správou . Je ještě vhodné poznamenat,                              že  období  první  republiky  žilo  především  samosprávou  zájmovou,                              která  byla  velmi  podrobně  regulována  a  duch  korporativismu  nebyl                              zanedbatelný.                               Relativní  idea  o  samosprávě  vykonávané  prostřednictvím  národních                              výborů padla po druhé světové válce s dikcí Ústavy z roku 1920, která                                                      4                              sice národní výbory zřídila , avšak  po vzoru sovětů a poplatné době.                              S vedoucí úlohou komunistické strany nebylo v ústavě místo pro slovo                                                                              5                              „samospráva“… Jak správně poznamenává  Sládeček , „v politickém                              systému postaveném na tzv. vedoucí úloze komunistické strany, volby                              přestaly být volbami ve vlastním smyslu slova, takže byla odstraněna                              územní samospráva nejen ve smyslu právním.“.                                Návrat  k samosprávným  idejím  tak  přišel  až  s ústavním  zákonem  č.                              294/1990 Sb., kterým se mění a doplňuje ústavní zákon č. 100/1960                              Sb., Ústava Československé socialistické republiky, a ústavní zákon č.                              143/1968 Sb., o československé federaci, a kterým se zkracuje volební                              období  národních  výborů,  a  který  do  Ústavy  inkorporoval  Hlavu                              sedmou  s marginální  rubrikou  Místní  samospráva.  Zde  také  bylo                              výslovně uvedeno, že základem místní samosprávy je obec.                               Čl.  100  odst.  1  naší  současné  Ústavy  hovoří  o  tom,  že  územní                              samosprávné celky jsou územními společenstvími občanů, která mají                              právo  na  samosprávu,  k čemuž  přistupuje  čl.  8  Ústavy  s tím,  že  se                              zaručuje  samospráva  územních  samosprávných  celků.  Územní                              samospráva je tak zaručena, zájmová a profesní nikoliv. Personálním                              základem  územní  samosprávy  v širším  slova  smyslu  jsou  proto  –                               1                                § 86 „v nižších státních úřadech správních budiž podle možnosti zastoupen                              živel občanský“, a lakonický § 91 „složení a působnost svazů samosprávných                              upravují zvláštní zákony“                              2                                WEYR, F. Československé ústavní právo. Praha. Melantrich, 1937, s. 58                              3                                WEYR, F. tamtéž                              4                                Ústavní zákon č. 150/1948 Sb.,  Ústava Československé republiky uvedla                              ve svém čl. X : „Nositelem a vykonavatelem státní moci v obcích, okresích a                              krajích a strážcem práv a svobod lidu jsou národní výbory.“.                               5                                SLÁDEČEK, V. – MIKULE, V. – SYLLOVÁ, J. Ústava České republiky.                              1. vydání, C.H.BECK, 2007, s. 65                                                                   42","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                řečeno  s Hendrychem  -    ty  „  …  osoby,  které  mají  právně                                                              6                              kvalifikovaný vztah k jejich území“ . Základnou personálního složení                              obecního  pospolitosti  jsou  proto  občané  obce,  tedy  fyzické  osoby,                              které jsou státními občany České  republiky  a jsou  v obci hlášeny  k                                              7                              trvalému  pobytu ;  občanem  kraje  je  pak  fyzická  osoba,  která  je                              státním občanem České republiky a je přihlášena k trvalému pobytu v                              některé  obci  nebo  na  území  vojenského  újezdu  v  územním  obvodu                                   8                              kraje .                               Právo  na  samosprávu  však  náleží  územní  samosprávě  jako  takové,                              právem  je  proto  obdařena  veřejnoprávní  územní  korporace,  nikoliv                              její občané nebo cizinci  s trvalým pobytem na území obce či kraje.                              Lze  samozřejmě  namítat  –  a  činí  tak  kupříkladu  Jan  Filip  –  že                                                              9                              důsledkem ustanovení čl. 21 Listiny  je podíl na správě věcí veřejných                              i na místní (územní) úrovni,  což vytváří optiku územní samosprávy                                                                10                              jako  subjektivního  politického  práva .  Musím  říci,  že  je  mi  názor                              profesora Filipa velmi blízký. Zatímco ale může územní samosprávný                              celek  své  právo  na  samosprávu  bránit  [správní  žalobou  podle  §  67                              písm.  b)  soudního  řádu  správního  nebo  ústavní  stížností  proti                              nezákonnému zásahu státu podle čl. 87 odst. 1 písm. c) Ústavy], pak je                              občan  v obhajobě  svého  stipulovaného  politického  práva  slabší                              stranou.                                2. ROVINA DRUHÁ – VOJENSKÉ ÚJEZDY                               Právní  úprava  definuje  vojenský  újezd  takto:  „Vojenský  újezd  je                              vymezená  část  území  státu  určená  k  zajišťování  obrany  státu  a  k                                                    11                              výcviku  ozbrojených  sil “.  Obranou  státu  se  přitom  rozumí  souhrn                              opatření  k  zajištění  svrchovanosti,  územní  celistvosti,  principů                              demokracie a právního státu, ochrany života obyvatel a jejich majetku                              před vnějším napadením.                                  V obecnějším  pohledu  představuje  vojenský  újezd  platformu                              územního  vymezení  působnosti  ozbrojených  sil,  vztaženou  k  první                                6                                HENDRYCH, D. Správní právo, 7. vydání, C.H.BECK, 2009, s. 148                              7                                § 16 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích                              8                                § 12 odst. 1 zákona č. 129/2000 Sb., o krajích                              9                                 Právo  podílet  se  na  správě  veřejných  věcí,  a  to  přímo  nebo  svobodnou                              volbou svých zástupců                              10                                  Srov.  FILIP,  J.  Ústavní  právo  České  republiky  I.  díl.  Základní  pojmy a                              instituty.  Ústavní  základy  ČR  (4.  opravené  a  doplněné  vydání).  Brno  :                              Masarykova univerzita, nakl. Doplněk, 2003, s. 471                               11                                 § 30 odst. 1 zákona č. 222/1999 Sb., o zajišťování obrany České republiky,                              ve znění pozdějších předpisů                                                                   43","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                části  jejich  základního  úkolu  –  přípravy  k obraně  státu.  Území                              vojenského  újezdu  nepatří  do  katastru  žádné  z obcí.  V rámci                              vojenských újezdů se vojenský výcvik realizuje na základě zákonného                                       12                              zmocnění ,  není  však  jedinou  možností,  jak  výcvik  zabezpečit.  Na                              rozdíl  od  ostatních  možností,  kterými  jsou  výcvik  ve  vojenských                              objektech,  vojenských  útvarech,  vojenských  zařízeních,  vojenských                              záchranných  útvarech  a  ve  vojenských  školách,  se  však  výcvik  ve                              vojenském újezdu realizuje v „územní správní jednotce“.                                Uvažoval  jsem  však  i  nad  tím,  že  terminologickým  souslovím                              „územní  správní  jednotka“  může  být  sledován  i  jiný  cíl.  Může  se                              jednat  o  diskurs  mezi  ustanovením  čl.  99  Ústavy,  který  rozeznává                              územní  členění  České  republiky  jen  na  obce  a  kraje,  a  potřebou                              zachovat  právní  podklad  existence  vojenských  újezdů  bez  změny                              předpisu  nejvyšší  právní  síly.  Slova  „územní  správní  jednotka“  tak                              vyjadřují  územní,  ohraničující  význam  vojenského  újezdu,  současně                              však lze jazykovým výkladem dovodit, že se jedná o jednotlivá území                              (nespojená a nepočetná), na nichž (a vůči nimž) je vykonávána správa.                              Byl tak odstraněn byť náznak vazby na domněnku, že by na vojenský                              újezd mohly být aplikovány principy práva na samosprávu dle čl. 100                              Ústavy.                               Historie  vojenských  újezdů  na  našem  území  je  relativně  dlouhá.                              Vojenská cvičiště a střelnice byly v období první republiky zřizovány                              jen  z vůle  vládní  moci  a  vyloučení  veřejnosti  se  konalo  ad  hoc.                              Existovaly ale dva velké a pravidelné vojenské prostory Brdy (1927) a                              Dědice  (1935),  které  se  dnešním  újezdům  blíží  nejvíce.  Po  druhé                              světové válce přibyl normativní zdroj regulace vojenských újezdů   -                              zákon  č.  169/1949  Sb.,  o  vojenských  újezdech  –  dle  nějž  zřizovala                              vojenské  újezdy  vláda.  Vláda  také  stanovovala  hranice  újezdu  (a                              mohla je měnit) a stanovovala úřední název. Obce, jejichž území se                              krylo s územím vojenského újezdu zanikly (zcela nebo zčásti), jejich                              práva  a  závazky  přešly  na  stát,  obecní  zaměstnanci  se  stali                                                                                      13                              zaměstnanci státu. Přibylo také šest nových vojenských újezdů .                              Z doposud uvedeného vyplývají zřetelnější obrysy poslání vojenských                              újezdů  –  zájem  na  bezpečnosti  státu  a  výcviku  ozbrojených  sil  má                              přednost před uplatňováním práva na samosprávu. Vojenský újezd tak                              není  srovnatelný  s obcí  a  nekopíruje  její  organizační  strukturu.                              V rámci  preference  vojenského  živlu  nad  civilním  stojí  v čele                                                      14                              újezdního úřadu přednosta  jmenovaný ministrem obrany. Přednosta                                12                                 § 29 odst. 2 zákona č. 219/1999 Sb., o ozbrojených silách České republiky,                              ve znění pozdějších předpisů                              13                                  Boletice  (1947),  Dobrá  Voda  (1952),  Doupov  (1955),  Libavá  (1946),                              Prameny (1949) a Ralsko (1947)                               14                                 Samotný pojem „přednosta“ je až dílem nového zákona a zjevnou inspirací                              k němu  byla  titulatura  z  §  8  odst.  1  zákona  č.  425/1990  Sb.,  o  okresních                              úřadech,  úpravě  jejich  působnosti  a  o  některých  dalších  opatřeních  s  tím                              souvisejících; v jiné souvislosti je znám pouze přednosta kliniky a přednosta                                                                  44","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                je vždy vojákem z povolání, byť jeho zástupcem může být i občanský                              zaměstnanec  (v  některých  újezdních  úřadech  je  totiž  přednosta                              jediným  vojákem  z povolání)  a  státní  správu  v rozsahu  stanovém                              zákonem nebo zvláštními právními předpisy vykonává újezdní úřad.                              Zákon obraně české republiky ve svém § 35 zákona ve svém druhém                              odstavci  totiž  podává,  že  újezdní  úřad  je    -  kromě  vykonavatele                              veřejné správy  -  také současně vojenským orgánem, který plní úkoly                              při zajišťování obrany státu a je podřízen Ministerstvu obrany. Toto                              schizma se promítlo i do § 37 odst. 1 zákona, který demonstrativně                              uvádí hlavní úkoly plněné újezdním úřadem, tedy že:                               a) zpracovává podklady pro tvorbu územního plánu újezdu a zajišťuje                              koordinaci vojenského a hospodářského využití spravovaného území;                               b)  zabezpečuje  podmínky  pro  výcvik  ozbrojených  sil  v  polních                              podmínkách; a konečně                               c) rozhoduje o vstupu a pobytu fyzických osob na území újezdu.                               Legislativně tak vznikl konglomerát tří funkcí, které se od sebe značně                              liší. První funkce spadá pod výkon státní správy (respektive supluje                              neexistující samosprávu), ta druhá nepřekračuje linii interních vztahů                              nadřízenosti  a  podřízenosti  v rámci  ozbrojených  sil  a  třetí                              charakterizuje  průnik  interních  a  externích  prvků  řízení  organizace,                              neboť  má  přímý  dopad  na  práva  a  právem  chráněné  zájmy  třetích                              osob,  avšak  z hlediska  svého  účelu  nesleduje  veřejné,  ale  vojenské                                    15                              zájmy .                              V České republice se nachází celkem pět vojenských újezdů: Boletice,                              Brdy,  Hradiště,  Libavá  a  Březina  a  k trvalému  pobytu  je  v nich                              přihlášeno 2112 osob.                                 stanice. Dřívější právní úprava používala pojmu „újezdní správce“  - srov. §                              18 odst. 1 zákona č. 169/1949 Sb., o vojenských újezdech, ve znění zákona č.                              425/1990 Sb., - který byl logičtější. Újezdní správce navíc nebyl jmenován                              ministrem obrany, ale krajským národním výborem, v důsledku čehož bylo                              zřetelnější propojení obecné místní správy a správy vojenské.                               15                                 Újezdní úřad vykonává na území vojenských újezdů státní správu v oblasti                              ochrany přírody a krajiny, a to v rozsahu působnosti obecních úřadů, obcí s                              rozšířenou působností a krajů; vydává osvědčení o státním občanství České                              republiky pro občany s trvalým pobytem na území vojenského újezdu; dává                              vyjádření k veterinárním opatřením; je pověřen výkonem státní správy podle                              zákona  č.  133/2000  Sb., o  evidenci  obyvatel  a  rodných  číslech  a  o  změně                              některých zákonů (zákon o evidenci obyvatel) a  podle zákona č. 301/2000                              Sb.,  o  matrikách,  jménu  a  příjmení  a  o  změně  některých  souvisejících                              zákonů; kontroluje na území vojenského újezdu nakládání s odpady a ukládá                              pokuty  za  porušení  zákona;  újezdní  úřad  dále  vyměřuje  poplatky  za                              znečišťování  ovzduší  podle  zákona  č.  86/2002  Sb.,  vykonává  funkce                              vodoprávního úřadu za podmínek stanovených zákonem č. 254/2001 Sb., ale                              vykonává i funkci orgánu státní správy na úseku rybářství podle zákona č.                              99/2004 Sb.                                                                   45","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                  3. ROVINA  TŘETÍ    -  VOJENSKÉ  ÚJEZDY  A  DEFICITY                              PRÁVA NA SAMOSPRÁVU                                                                                     16                              Když před deseti lety publikoval Jan Filip vynikající článek  na toto                              zajímavé  téma,  jen  málokdo  mohl  tušit,  že  byl  na  dlouhou  dobu                              poslední.  Je  to  právě  omezení  realizace  občanských  práv  spojených                              s účastí  na  správě  věcí  veřejných,  co  činí  trvalý  pobyt  osob  ve                              vojenského újezdu tak problematickým.                                                             17                              Dušan  Hendrych  identifikoval   práva  osob  vůči  příslušnému                              samosprávnému územnímu celku:                               - právo volit a být volen do místního zastupitelstva                               - právo účastnit se hlasování v místním referendu v obci a na území                              části obce                               -  právo  vyjadřovat  v  souladu  s  jednacím  řádem  na  zasedání                              zastupitelstva svá stanoviska k projednávaným věcem, vyjadřovat se k                              návrhu rozpočtu a k závěrečnému účtu, nahlížet do usnesení a zápisů z                              jednání zastupitelstva, do usnesení rady, výborů a komisí                               -  právo  požadovat  projednání  určité  záležitosti  v  oblasti  samostatné                              působnosti  radou  nebo  zastupitelstvem,  je-li  žádost  podepsána                              kvalifikovaným počtem občanů, musí být v orgánech obce (kraje) v                              zákonem určené lhůtě projednána                              - právo podávat orgánům obce (kraje) návrhy, připomínky a podněty,                              které jsou příslušné orgány povinny v zákonem stanovené vyřídit; též                              právo  obracet  se  se  svými  peticemi  a  jinými  návrhy  a  stížnostmi  k                              orgánům obce a kraje                               -  práva  občanů  související  s jejich  národností  nebo  etnickou                              menšinovostí.                               Tak tato práva osoby trvale žijící na území vojenských újezdů nemají.                              Vojenské újezdy totiž  nemají zastupitelstvo, do nějž by bylo možné                              volit  anebo  se  nechat  zvolit,  což  se  aplikuje  také  na  právo  podávat                              návrhy a účastnit se jednání volených orgánů, stejně jako podávat jim                                                                18                              návrhy.  Zákon  o  místním  referendu   potom  kazuisticky  upravuje                                  16                                 FILIP, J. Vojenské újezdy a realizace práva na samosprávu, Časopis pro                              právní vědu a praxi, 2001, č. 3., s. 275 a násl.                              17                                 HENDRYCH, D. Správní právo, 7. vydání, C.H.BECK, 2009, s. 149 - 150                              18                                  §  1  zákona  č.  22/2004  Sb.,  o  místním  referendu  a  o  změně  některých                              zákonů                                                                   46","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                místa, kde lze místní referendum konat, a vojenský újezd zde uveden                              není.                               Jan Filip ve svém citovaném článku naopak vyzdvihuje, co všechno                              osoby trvale pobývající na území vojenského újezdu činit mohou:                               - volit a být volen do zastupitelstva kraje                               - volit a být volen do obou komor Parlamentu                               - být volen do orgánů profesní a akademické samosprávy                                                              19                              - účastnit se celostátního referenda .                              Když  se  na  okamžik  zastavím  u  voleb  do  krajských  zastupitelstev,                              jedná se ze strany újezdních úřadů o téměř partizánskou akci. Zákon o                              krajích  totiž  ve  svém  §  12  odst.  1  přiznává  občanství  kraje  fyzické                              osobě,  která  je  státním  občanem  České  republiky  a  je  přihlášena  k                              trvalému  pobytu  na  území  vojenského  újezdu  v  územním  obvodu                              kraje, avšak zákon č. 130/2000 Sb., o volbách do zastupitelstev krajů a                              o  změně  některých  zákonů  nevyjmenovává  újezdní  úřad  mezi                              volebními  orgány  a  navíc  ve  svém  §  4  uvádí,  že  „právo  volit  do                              zastupitelstva kraje má státní občan České republiky, který alespoň ve                              druhý den voleb dosáhl věku nejméně 18 let a je přihlášen k trvalému                              pobytu  v  obci,  která  náleží  do  územního  obvodu  kraje“.  Striktní                              intepretací bychom museli dospět k závěru, že obyvatelé vojenských                              újezdů do zastupitelstva kraje volit nemohou.                               Normativní a v podstatě i faktická nemožnost participovat na místní                              samosprávě není jediným hendikepem, jímž jsou osoby pobývající ve                              vojenském  újezdu  omezeny.  Chtěl  bych  zdůraznit,  že  kromě                              volebního práva  a účasti v místním referendu je omezena i svoboda                              pohybu  a  pobytu.  Omezení  této  svobody  je  realizováno  ve  dvou                              krocích.                               1)  Na  území  vojenského  újezdu  je  omezena  svoboda  pohybu.                              V souladu  s  §  39  zákona  o  zajišťování  obrany  může  újezdní  úřad                              vydat  povolení  ke  vstupu  na  území  újezdu,  avšak  již  samotná                              formulace  „může  vydat“  nasvědčuje  tomu,  že  se  nejedná  o                              automatický,  tím  méně  nárokový  úkon.  Podle  odstavce  druhého  a                              třetího téhož ustanovení lze vydané povolení navíc kdykoliv odejmout                              bez  udání  důvodu,  kterýžto  krok  je  současně  vyloučen  z přezkumu                              v působnosti správního řádu.                               2)  Následující  ustanovení  §  40  téhož  zákona  potom  upravuje                              povolování pobytu ve vojenském újezdu. Povolení pobytu je správním                              aktem  a    -  oproti  omezení  pohybu  –  se  v tomto  řízení  správní  řád                              použije.  Povolení  pobytu  se  vydává  fyzickým  osobám,  které  trvale                                19                                 Profesor Filip se před deseti lety optimisticky domníval, že právní regulace                              referenda dle čl. 2 odst. 2 Ústavy je téměř na dohled. Jak víme – není…                                                                   47","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                sídlí  či  chtějí  sídlit  na  území  vojenského  újezdu,  avšak  ani  zde                              nedochází k uplatnění nárokové složky práva. Povolení k pobytu lze                              navíc odejmout, zákon však stanoví přísnější podmínky pro odejmutí,                              a to kogentním výčtem dvou důvodů:                                - veřejný zájem, nebo                                - vyžaduje-li to bezpečnost a ochrana zdraví obyvatel újezdu.                               Správní  rozhodnutí  o  odejmutí  povolení  k pobytu  musí  být  vždy                              odůvodněno, což je i podmínkou pro jeho další přezkoumatelnost při                              aplikaci opravných prostředků.                                Posledním  z deficitů,  na  něž  bych  chtěl  upozornit,  je  omezení                              vlastnického práva. Občané s trvalým pobytem na území vojenského                              újezdu  nemohou  vlastnit  nemovitý  majetek  na  území  újezdu,  což                              vyplývá z ustanovení § 31 odst. 1 zákona, ve spojení s čl. 11 odst. 2                                                  20                              větou  první  Listiny .  Mohou  tak  vlastnit  pouze  věci  movité                              (terminologií  zákona  „vnesené“),  anebo  nemovitosti  ležící  mimo                              vojenský  újezd.  Důvod  této  regulace  je  logický.  Slouží-li  vojenský                              újezd především pro výcvik ozbrojených sil, je nutné minimalizovat                              jednak  škody  na  majetku  třetích  osob  a  dále  respektovat  potřebu                              dynamicky  se  měnících  nároků  výcviku.  Ochrana  a  výkon                              vlastnického  práva  obyvatel  vojenského  újezdu  k nemovitostem  by                              pružné změny podmínek ztížily.                               4. ZÁVĚREM                               Jelikož již známe fakta, zbývá zodpovědět otázku položenou v úvodu.                              Profesor Filip došel v předestřeném článku k závěru, že nemohlo dojít                              k porušení / omezení poltických práv obyvatel vojenského újezdu ze                              dvou důvodů:                               -  jestliže  ve  vojenském  újezdu  chybí  institucionální  prostředí  pro                              realizaci práv, nelze tato práva zkrátka realizovat                                -  je  svobodným  rozhodnutím  obyvatel  vojenského  újezdu,  zda  se                              rozhodnou  setrvat  a  být  kráceni  v aktivním  a  pasivním  volebním                              právu, anebo se odstěhují do jiné obce.                               Podle  mého  soudu  je  nemožnost  participovat  na  místní  samosprávě                              zásadním  problémem,  který  nezhojíme  jen  s poukazem  na  možnost                              omezení některých základních práv zákonem. Stejně, jako je obtížně                              představitelné,  že  by  byla  oktrojována  svoboda  myšlení,  svědomí  a                              náboženského  z prostého  důvodu  neexistence  instituce,  jež  je  jejich                              aplikačním  instrumentáriem,  pak  ani  omezení  politických  práv  není                                20                                 čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod publikované jako usnesení                              předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb.: „Zákon stanoví, který majetek nezbytný k                              zabezpečování  potřeb  celé  společnosti,  rozvoje  národního  hospodářství  a                              veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu …“.                                                                   48","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                z této příčiny přijatelné. Stěhování se kvůli výkonu politických práv je                              potom utopií.                               Pro  dodržení  formálních  principů  ochrany  politických  práv  proto                              nacházím dvě řešení:                                1)  zrušení  vojenských  újezdů,  vznik  nových  obcí  a  kooperace                              ozbrojených  sil  s obcemi  a  jejich  občany  ve  vztahu  k vojenským                              prostorům,  a  zařízením,  které  by  zůstaly  zachovány.  Výhodou  je                              důsledné  oddělení  vojenského  a  civilního  prostředí,  včetně  ochrany                              práva  na  samosprávu.  Negativem  je  utlumení  vojenské  činnosti,                              protože se vznikem obcí by se objevily nové logistické, hygienické a                              technické překážky ve výcviku ozbrojených sil.                                                             21                              2) Zrušení všech sídelních útvarů  a zrušení povolení k pobytu všech                              obyvatel podle § 40 zákona. Výhodou je eliminace kolize výkonu práv                              obyvatel s nutností vojenského výcviku; neblahým důsledkem potom                              situace 2.000 obyvatel vojenských újezdů, kteří by museli opustit své                              domovy (pravděpodobně bez náhrady), čímž by se významně snížila                                                                22                              obslužnost a efektivita činnosti újezdů .                              Jak se ale dívají na omezení svých práv samotní „nevolníci“, jak jsem                              obyvatele  vojenských  újezdů  s nadsázkou  nazval?  Neměnili  by.                              Příjemným  důsledkem  nemožnosti  vlastnit  nemovitý  majetek  ve                              vojenském  újezdu  je  korespondující  povinnost  Ministerstva  obrany                              zabezpečit potřeby obyvatel újezdu, a to jak z hlediska bydlení, tak i                              občanské  vybavenosti,  infrastruktury,  inženýrských  sítí  apod.  A  je                              vhodné  zdůraznit,  že  ministerstvo  je  skutečně  velkorysé  (dotované                              služby, energie, doprava etc.).                                                                                            23                              Namísto voleb do obecního zastupitelstva fungují občanské aktivy ,                              což  jsou  poradní  orgány  újezdního  úřadu,  které  především  iniciují                              sanování  potřeb  obyvatel  újezdu,  byť  nemají  vlastní  rozhodovací                              pravomoci  ani  vlastní  právní  subjektivitu.  Obyvatelé  vojenských                              újezdů tak křivdu necítí … my ano?                                Contact – email                              vlastimil.gottinger@usoud.cz                                   21                                 místo, kde žijí obyvatelé vojenského újezdu                              22                                  většina  obyvatel  je  totiž  přímo  napojena  na  ozbrojené  síly  jako  jejich                              příslušníci nebo občanští zaměstnanci, anebo zaměstnanci Vojenských lesů a                              statků ČR, které ve vojenských újezdech hospodaří                               23                                 srov. § 38 zákona č. 222/1999 Sb., o zajišťování obrany České republiky,                              ve znění pozdějších předpisů                                                                   49","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                         OSOBNÍ PŮSOBNOST ZÁKONA O                                  ÚŘEDNÍCÍCH VE VZTAHU K JUDIKATUŘE                                      EVROPSKÉHO SOUDNÍHO DVORA                                                  KRISTINA CHRÁSTKOVÁ                               In  Pracovněprávní  vztahy  jsou  právem  upravené  vztahy  účasti  na                              výkonu  závislé  (nesamostatné)  práce  v širokém  slova  smyslu,  které                              vznikají mezi jednotlivými subjekty jako nositeli vzájemných práv a                              povinností.                               Tyto  vztahy  vznikají  v příčinné  souvislosti  s výkonem  závislé                              (nesamostatné)  práce  zaměstnance  pro  zaměstnavatele,  a  to  bez                              ohledu  na  to,  zda  účastníkem  vztahu  je  vedle  zaměstnavatele                              zaměstnanec nebo (na jeho místě) jiná osoba anebo zda výkon závislé                              (nesamostatné práce) pro zaměstnavatele trvá nebo byl již ukončen.                               V rámci pracovního poměru tedy nelze jakýkoliv dílčí vztah vzniklý v                              příčinné  souvislosti  s  výkonem  práce  posoudit  podle  jiného  než                              pracovněprávního předpisu.                               Pracovněprávní  vztahy  u  územních  samosprávných  celků  vznikají                              jednak mezi příspěvkovou organizací, jejímž zřizovatelem je územní                              samosprávný celek, a jejím zaměstnancem a též pak mezi územním                              samosprávným  celkem  a  jeho  zaměstnancem,  který  své  úkoly  plní                              buď  v úřadu  územního  samosprávného  celku  anebo  v jeho                              organizačních složkách.                               Mezi  zaměstnanci  územního  samosprávného  celku  organizačně                              začleněnými do jeho úřadu, existují dvě skupiny zaměstnanců. První                              tvoří  pouze  zaměstnanci  –  úředníci  (dále  jen  „úředníci“),  ve  druhé                              skupině jsou všichni zaměstnanci – neúředníci (dále jen „neúředníci“).                              Mezi  oběma  kategoriemi  zaměstnanců  je  zásadní  rozdíl,  a  to                              v právním  režimu  jejich  pracovněprávního  vztahu.  Pracovněprávní                              vztahy,  kdy  účastníkem  vztahu  je  vedle  územního  samosprávného                              celku  zaměstnanec  sice  organizačně  začleněný  do  úřadu  územního                              samosprávného  celku,  ovšem  v něm  zařazený  jako  neúředník,  jsou                              vztahy čistě v režimu zákoníku práce. Oproti tomu na pracovněprávní                              vztahy,  kdy  druhým  účastníkem  vztahu  je  opět  zaměstnanec                              organizačně  začleněný  do  úřadu  územního  samosprávného  celku,                              ovšem  zařazený  jakožto  úředník,  se  primárně  vztahuje  speciální                              právní  úprava  obsažená  v zákoně  o  úřednících.  Jinými  slovy  to                              znamená,  že  zákoník  práce  se  na  pracovněprávní  vztahy  úředníků                              územních  samosprávných  celků  nebo  na  některé  instituty  v  těchto                              vztazích  aplikuje  až  tehdy,  pokud  zákon  o  úřednících  neobsahuje                              zvláštní úprávní úpravu. Zákoník práce sám, případně za subsidiárního                              použití  občanského  zákoníku,  tedy  řeší  oblast  právních  vztahů                              zákonem  o  úřednících  neupravených  vyplývajících  ze  vztahu  mezi                              územním samosprávným celkem a úředníkem vznikajících při výkonu                              závislé  činnosti,  jakož  i  některé  právní  vztahy  těmto  vztahům                              předcházející,  tak  i  vztahy  vzniklé  v příčinné  souvislosti  s výkonem                              závislé práce úředníka pro územní samosprávný celek bez ohledu na                              to,  zda  účastníkem  vztahu  je  vedle  územního  samosprávného  celku                                                                  50","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                úředník nebo (na místě úředníka) jiná osoba anebo zda výkon závislé                              práce pro územní samosprávný celek trvá nebo byl již ukončen.                               Vztahy účasti na výkonu závislé (nesamostatné) práce, které vznikají                              mezi územním samosprávným celkem a jeho zaměstnanci zařazenými                              do  jeho  úřadu  tedy  dělíme  na  pracovněprávní  vztahy  úředníků  a                              pracovněprávní  vztahy  neúředníků.  Zákon  o  úřednících  tedy                              předpokládá, že vedle zaměstnanců zařazených do kategorie úředníka                              (zaměstnanců – úředníků) působí v územních samosprávných celcích i                              nadále  zaměstnanci  -  neúředníci  v  pracovním  poměru  nebo  jiném                              pracovněprávním vztahu.                               Osobní  působnost  zákona  o  úřednících  je  pozitivně  vymezena                              v ustanovení  §  1  tak,  že  z  celkové  skupiny  zaměstnanců  územních                              samosprávných  celků  se  speciální  právní  úprava  vztahuje  pouze  na                              určitou  část  z  nich,  a  to  na  ty,  kteří  splňují  všechny  znaky,  jež                              charakterizují pojem úředník, vedoucí úředník nebo vedoucí úřadu. Ze                              zmiňovaného  ustanovení  lze  též  dovodit  vyloučení  výkonu  závislé                              (nesamostatné) práce úředníka na základě dohody o provedení práce                              či dohody o pracovní činnosti (srov. „tento zákon upravuje pracovní                              poměr úředníků územních samosprávných celků a jejich vzdělávání“).                              Výkon  závislé  (nesamostatné)  práce  úředníka  pro  územní                              samosprávný celek na rozdíl od výkonu závislé (nesamostatné) práce                              neúředníků tedy může být realizován jen v pracovním poměru, nebo-li                              jen na základě pracovní smlouvy či jmenování do funkce).                               Negativní  vymezení  působnosti  zákona  především  akcentuje,  že  se                              zákon  nevztahuje  na  zaměstnance  územního  samosprávného  celku                              vykonávající  či  řídící  výhradně  pomocné,  servisní  nebo  manuální                              práce.  Zbývající  část  negativního  vymezení  působnosti  je  již                              nadbytečná,   neboť   je-li   úředníkem   zaměstnanec   územního                              samosprávného  celku  zařazený  do  jeho  úřadu,  je  zcela  zřejmé,  že                              úředníkem nemůže být zaměstnanec zařazený do jiného jeho orgánu či                              do jeho organizační složky.                               Definice úředníka je charakterizována souhrnem následujících znaků:                                musí jít o zaměstnance v pracovním poměru                              musí jít o zaměstnance zařazeného do obecního úřadu                                musí se podílet na výkonu správních činností                               Správními činnostmi se pro účely zákona o úřednících rozumí plnění                              úkolů  v  samostatné  nebo  přenesené  působnosti  územního                              samosprávného celku podle zvláštních právních předpisů.                               Jedním z předpokladů pro vznik pracovního poměru úředníka je státní                              občanství České republiky nebo trvalý pobyt v České republice, jedná-                              li se o cizího státního občana. A zde je právě jádro problému, neboť                              čl. 39 odst. 4 Smlouvy o založení Evropského společenství (dále jen                              „Smlouva“)  sice  stanoví  výjimku  z volného  pohybu  pracovníků  v                              rámci  Evropských  společenství  pro  zaměstnance  ve  veřejné  správě,                                                                  51","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                ovšem  podle  výkladu  Evropského  soudního  dvora  není  možné  tuto                              výjimku aplikovat plošně na všechny zaměstnance ve veřejné správě a                              nepřijatelná z hlediska práva ES/EU je i plošně uplatněná podmínka                              trvalého pobytu.                               Podle  judikatury  ESD  tato  výjimka  ze  zásady  volného  pohybu  a                              zásady rovného zacházení dopadá pouze na pracovní místa ve veřejné                              správě spjatá s výkonem veřejné moci a s přidělením odpovědností za                              ochranu obecných zájmů státu [ srov. rozhodnutí ve věci Komise v.                              Belgie (149/79), ve věci Komise v. Francie (307/84 a 89/07), ve věci                              Komise v. Itálie (225/85 a 447/07), ve věci Komise v. Řecko (460/08)                              a  ve  věci  Komise  v.  Španělsko  (94/08),].  Ve  stěžejním  případě  v                              rozsudku Soudního dvora C-66/85  Deborah Lawrie-Blum proti Land                              Baden-Württemberg (bod 27) bylo přitom objasněno, že zaměstnáním                              ve  veřejné  správě  jsou  pozice,  které  zahrnují  přímý  nebo  nepřímý                              výkon  moci  uložené  veřejným  právem  při  výkonu  funkcí,  jejichž                              účelem je chránit obecné zájmy státu nebo jiné veřejné autority a jež                              proto vyžadují zvláštní vztah loajality  ke státu na straně osob, které                              tato zaměstnání  vykonávají, a dále  reciprocitu  práv  a povinností,  na                              nichž je založeno pouto státní příslušnosti.                               Ačkoli  pojem  správních  činností  není  v zákoně  o  úřednících  zcela                              přesně  definován  (obtíže  vyvolává  příliš  velké  rozpětí  samostatné                              působnosti), je třeba ho vyložit se zřetelem na judikaturu ESD. Jak lze                              z výše  uvedeného  dovodit,  kritériem  pro  zařazení  zaměstnance  do                              kategorie  úředníka,  je  podílení  se  na  výkonu  správních  činností.                              Jelikož jedním z předpokladů pro vznik pracovního poměru úředníka                              je  státní  občanství  České  republiky  nebo  trvalý  pobyt  v České                              republice, jedná-li se o cizího státního občana, je nutno pro aplikaci                              výjimky  ze  zásady  volného  pohybu  a  zásady  rovného  zacházení                              zanalyzovat,  a  to  v  každém  jednotlivém  případě,  jaká  práva  a                              povinnosti  jsou  předmětem  konkrétní  funkce  (zaměstnaneckého                              vztahu) vykonávané ve veřejné správě.                                                                                            52","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                    UPLATNĚNÍ PRINCIPŮ DOBRÉ SPRÁVY V                                    RÁMCI INSTITUTU VEŘEJNÉ SLUŽBY                                                     ALENA KLIKOVÁ                                     Právnická fakulta Masarykovy univerzity,Česká Republika                                 Abstract in original language                               Příspěvek  je  věnovaný  problematice  personální  stránky  veřejné                              správy, a to konkrétně institutu veřejné služby ve vztahu k principům                              dobré správy. Příspěvek vymezuje  veřejnou službu a principy dobré                              správy  v  obecné  rovině  a  dále  se  zaměřuje  na  konkrétní  provázání                              veřejné služby a obecných principů dobré správy.                               Key words in original language                              Veřejná služba, dobrá správa, základní zásady, slušnost, nestrannost,                              zákonnost, transparentnost.                               Abstract                              The contribution deals with the matter of personal aspects of public                              administrationand specific Institute of Public Service in relation to the                              principles of good governance. The contribution defines public service                              and the principles of good governancein general. Further, it focuses on                              interconnection of specific public services and the general principles                              of good governance.                               Key words                              Public  service,  good  governance,  fundamental  principles,  fairness,                              impartiality, legality, transparency.                               1. VEŘEJNÁ SLUŽBA                               Cílem příspěvku je zpracovat problematiku institutu veřejné služby a                              uplatňování  některých  základních  principů  dobré  správy  v rámci                              tohoto  institutu.  V úvodu  se  příspěvek  krátce  věnuje  výkladu                              některých  pojmů  užívaných  při  činnosti  veřejné  služby.  Samotný                              pojem  veřejná  služba  lze  použít  pro  označení  právního  postavení                              veřejných zaměstnanců, kdy veřejné zaměstnance je možné definovat                              několika pojmovými znaky:                               veřejný zaměstnanec je v zaměstnaneckém nebo obdobném    poměru                              ke  státu  nebo  jinému  veřejnoprávnímu  zaměstnavateli  –  charakter                              veřejné  služby  je  dán  zvláštní  povahou  zaměstnavatele  jako                              primárního nositele veřejné správy;                               plat veřejného zaměstnance je hrazen z veřejných prostředků;                               zaměstnanecký poměr vykazuje trvalost;                                                                       53","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                veřejný  zaměstnanec  v rámci  svého  zaměstnání  odborně  zajišťuje                                           1                              veřejné úkoly.                              Tyto  znaky  lze  označit  za  základní  identifikátory  veřejné  služby.                              Pokud bychom se krátce věnovali jednotlivým znakům veřejné služby,                              můžeme  říct,  že  zvláštní  povaha  zaměstnavatele  je  dána  mimo  jiné                              organizací  veřejné  správy.  Zaměstnavatelem  veřejného  zaměstnance                              může  být  nejenom  stát,  ale  také  jiné  veřejnoprávní  korporace.                              Současná právní úprava v české republice se pokusila oddělit právní                              postavení  zaměstnanců  ve  státní  službě  a  zaměstnanců  územně                              samosprávných  celků.  Pojem  veřejná  služba  můžeme  vztáhnout  na                              oba  typy  zaměstnanců  –  jak  zaměstnance  státu,  tak  zaměstnance                                                          2                              územně samosprávného celku.  Dalším znakem veřejné služby je to,                              že plat veřejného zaměstnance je vždy hrazen z veřejných prostředků.                              Další znak institutu veřejné služby trvalost zaměstnaneckého poměru                              znamená  určitou  nevypověditelnost  ze  zaměstnaneckého  poměru.                              Tento  znak  pramení  z historického  vývoje  institutu  veřejné  služby,                              kdy  jedním  ze  znaků  veřejné  služby  byla  tzv.  definitiva,  která  byla                                                                           3                              dokonce  zakotvena  v tehdejší  právní  úpravě.   Poslední  z výše                              uvedených  znaků  veřejné  služby  –  odborné  zajišťování  veřejných                              úkolů  –  spočívá  v profesionálním  přístupu  zaměstnanců  veřejné                              služby  k plnění  jím  svěřených  specifických  úkolů,  které  vychází                              z potřeb veřejné správy.                               Závěrem lze  říci, že zaměstnanec veřejné správy má zvláštní status,                              který mu vyplývá z výše uvedených specifik jeho postavení.                               Veřejnou  službu  jako  institut  veřejné  správy  lze  rozdělit  na  dva                              systémy:                               Kariérní  systém  jehož  charakteristickými  znaky  jsou  právně                              garantovaný  služební  postup  a  platový  růst.  Pro  zaměstnance  je                              výhodné setrvat ve služebním poměru. Pro zaměstnavatele, kterým je                              stát je takovýto úředník výhodný pro svoji loajálnost a profesionalitu.                               Smluvní  systém,  označovaný  také  merit,  jehož  charakteristickým                              znakem je stálý katalog služebních míst, kdy zaměstnanec se na svoji                                     1                                 blíže  viz.  Hendrych,  D.  a  kol.,  Správní  právo  obecná  část,  5.  rozšířené                              vydání, C.H.Beck, Praha, 2003, s.426-427                               2                                 V  září  2011  byl  projednán  věcný  záměr  zákona  o  úřednících  a                              zaměstnancích veřejné správy a o vzdělávání ve veřejné správě. Dle tohoto                              věcného  záměru  by  mělo  dojít  ke  sjednocení  této  právní  úpravy.  (zdroj:                              http://eklep.vlada.cz/eklep/page.jsf?resultform:hledaniTables=_id411\&a=fals                              e)                               3                                Služební pragmatika, zákon č. 15/1914 z.ř.                                                                  54","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                pozici dostane na základě výběrového řízení, ve kterém rozhodují jeho                              schopnosti, po uzavření smlouvy.4                               Problematika  veřejné  služby  a  vůbec  personální  stránky  veřejné                              správy je dle mého názoru klasickým příkladem prolínání veřejného a                              soukromého  práva.  Z výše  uvedených  charakteristik  je  zřejmé,  že                              institut veřejné služby v sobě zahrnuje jak prvky pracovněprávní, tak                              prvky správněprávní. Tento příspěvek si neklade za cíl zařadit institut                              veřejné  služby  do  veřejného  nebo  soukromého  práva,  ale  pro                              dokreslení celkového výkladu pojmu veřejné správy, je možná vhodné                              zmínit  judikát,  který  mimo  jiné  zmiňuje  i  prof.  Hendrych  ve  své                              publikaci Správní právo obecná část - NSS z 13.11.1920, č. 25 (Boh.                              1920,  s.  783),  který  vysvětluje  důvody  vyčlenění  úřednického  práva                              z obecného  smluvního  –  pracovněprávního  práva.  Tento  judikát                              uvádí:  „Zmíněné  okolnosti:  zvláštní  povaha  zaměstnavatele  jako                              primárního nositele veřejné správy, předmět služeb, spolupůsobení při                              výkonu  veřejné  správy,  potřeba  těsného  organického  včlenění                              zaměstnance do organismu zaměstnavatele, vyvolali nutnost upravit –                              nejprve  pro  obor  státní  správy  –  služební  poměr  zaměstnanců                              speciálními  předpisy;  regulace  tím  provedená  sahá  tak  hluboko,  že                              nejeví  se  snad  jen  jako  modifikace  předpisů  všeobecného  zákoníku                              občanského a smlouvě služební, nýbrž jako samostatný institut práva                              veřejného,  přiměřený  povaze  věci  a  potřebám  z ní  plynoucím.                              Analogické  úpravy  dostalo  se  pak  během  doby  také  služebnímu                              poměru zaměstnanců ostatních veřejných korporací územních celků.“                               Otázku, zda veřejná služba  spadá pod veřejné či soukromé právo si                              kladli právníci již v historii při zavádění tohoto institutu do právního                              řádu  a  při  jeho  uplatňování.  A  jak  je  z výše  uvedeného  soudního                              rozhodnutí zřejmé, došlo již v dřívějších dobách k určitému vyčlenění                              veřejné  služby  z čistě  soukromoprávní  úpravy  pracovního  práva  a                              bylo zakotveno jako samostatný typ zaměstnaneckého poměru s prvky                              jak soukromoprávními, tak veřejnoprávními.                               2. SLUŽEBNÍ PRAGMATIKA A PRINCIPY DOBRÉ SPRÁVY                               Protože  se  v současné  době  připravuje  nový  zákon  o  úřednících  a                              zaměstnancích  veřejné  správy  a  o  vzdělávání  ve  veřejné  správě,                              považuji  za  vhodné  se  v této  souvislosti  podívat  do  historie  právní                              úpravy  úředníků,  kterou  by  bylo  možné  se  alespoň  v některých                              zásadních obecných principech inspirovat.                               První  zákonný  předpis  zakotvující  veřejnou  službu  jako  samostatný                              typ zaměstnaneckého poměru byla tzv. služební pragmatika – zákon č.                              15  z roku  1914,  o  služebním  poměru  státních  úředníků  a  státních                              zřízenců.                                4                                podrobněji viz. Hendrych, D. a kol., Správní právo obecná část, 5. rozšířené                              vydání, C.H.Beck, Praha, 2003, s.431-432                                                                     55","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Tento  zákon  stanovil  úřednickému  aparátu  zaměstnanému  podle                              služební pragmatiky definitivu, tj. nevypověditelnost. Dále mimo jiné                              upravoval  i  povinnosti  státní  úředníků,  včetně  toho,  že  omezoval                              možnost korupce a preferenci na základě rodinných vazeb. Za velmi                              zajímavé  lze  označit  ustanovení  v zákoně,  které  řeší  jmenování  na                              pozici  úředníka  v případě,  že  by  se  tento  stal  nadřízeným  nebo                              podřízeným svého příbuzného, a to až do třetího stupně příbuzenství.                              V takovémto případě, aby se ten kdo úředníka jmenuje na jeho místo                              vyvaroval  podezření  z protekce,  mohl  úředníka  jmenovat  pouze  se                                                                  5                              souhlasem ústředního správního orgánu.                               Služební pragmatika zakotvovala také základní principy dobré správy,                              byť  je  takto  nenazýval.  Obecné  principy  dobré  správy  byli                              v modifikovaném  pojetí  zapracovány  do  služební  pragmatiky  jako                              základní povinnosti úředníků.                               Některé  z těchto  povinností  jednoznačně  odpovídají  i  současným                              principům dobré správy. Jako příklad lze např. uvést:                               Princip zákonnosti                               „Úředník  jest  povinen,  býti  císaři  Pánu  věrným  a  poslušným  a                                                                                         6                              nezlomně zachovávati státní základní zákony jakož i jiné zákony.“                              Princip nestrannosti                               „Úředníku jest zapověděno účastenství v některém spolku, příčí- li se                              to pro snahy spolku nebo pro způsob spolkové činnosti povinnostem                              úředníkovým.“                                „Všechny žádosti, rozklady a stížnosti ve služebních nebo služebního                              poměru  se  týkajících  osobních  záležitostech  úředník  má  zpravidla                              přednášeti  služební  cestou,  každým  způsobem  však  výlučně  u                              představených úřadů; tyto žádosti buďte neprodleně zaslány úřadu k                              úřednímu  jednání  povolanému,  který  třeba-li  toho  po  vysvětlení                                                                       7                              skutkové povahy má učiniti vhodné opatření.“                              Princip slušnosti                               „Úředník  má  se  uctivě  chovati  k  svým  představeným  a  ve  styku  s                              úředními soudruhy a podřízenými šetřiti slušného chování.“                               5                                Ustanovení § 3 zákona č. 15/1994 ř.z. „Ustanovení úředníka, který by tím                              vstoupil  do  poměru  služební  nadřízenosti  nebo  podřízenosti  k  jinému                              úředníkovi, s kterým jest buďte v vzestupném nebo sestupném pokolení nebo                              ve vedlejší linii až včetně do třetího stupně příbuzen nebo sešvakřen nebo ku                              kterému  jest  v  adopčním  poměru,  jest  dovoleno  toliko  se  schválením                              ústředního místa.“                              6                                § 21 zákona č. 15/1914 z.ř.                               7                                § 25 a 27 tamtéž                                                                  56","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                 „V  služebním  styku  se  stranami  buď  šetřeno  náležité  slušnosti.  Ve                              služebních záležitostech buď v přípustných hranicích stranám ochotně                                       8                              přispěno.“                               Zákaz přijímaní úplatků a jiných výhod                                „Úředník  nehledě  k  odměnám,  které  obdrží  představeným  úřadem,                              nesmí  vzhledem  ke  svému  úřadování  přijímati  jemu  nebo  jeho                              příslušníkům prostředně nebo bezprostředně nabízené dary v penězích                              nebo v peněžní hodnotě nebo si opatřiti pod jakoukoli záminkou jiné                              prospěchy.  Ku  přijetí  čestných  darů  je  třeba  souhlasu  služebního                                     9                              úřadu.“                               Z výše  uvedeného  příkladu  služební  pragmatiky  lze  vycházet  i                              v současné  době,  neboť  principy  dobré  správy  uplatňující  se  již                              v tehdejší době jsou neustále aktuální.                               Služební  pragmatika  byla  zrušena  zákonem  č.  66/1950  Sb.,  o                              pracovních a platových poměrech státních zaměstnanců. Tento zákon                              byl zrušen zákoníkem práce č. 65/1965 Sb.                               V současné době je právní úprava veřejné služby upravena v Ústavě                              ČR  v článku  79  odst.  2  „Právní  poměry  státních  zaměstnanců  v                              ministerstvech  a  jiných  správních  úřadech  upravuje  zákon.“  Dále                              Listina základních práv a svobod, dále je částečně pokryta zákoníkem                              práce  262/2006  Sb.  a  jako  základní  právní  předpis  můžeme  označit                              služební  zákon  ¨č.  218/2002  Sb.,  jehož  účinnost  je  opakovaně                              odkládána  a  zákon  o  úřednících  územně  samosprávných  celků  č.                              312/2002 Sb., který nabyl účinnosti 1.1.2003.                               3. PRINCIPY DOBRÉ SPRÁVY                               Základ  veřejné  služby  je  tvořen  tzv.  personální  stránkou,  kdy                              personální stránka veřejné správy je jeden z nejdůležitějších aspektů a                              institutů  veřejné  správy.  Veřejná  služba  je  vykonávána  a  tvořena                              lidmi.  Lidský  činitel  hraje  ve  veřejné  správě  významnou  roli.                              Vykonavateli veřejné správy jsou lidé a lidmi jsou také adresáti jejího                                       10                              působení,   což  je  vždy  nezbytné  promítnout  do  právní  úpravy                              upravující postavení úředníků veřejné správy a také činnost úředníků                              veřejné  správy.  Právní  úprava  by  měla  regulovat  činnost  osob                              vykonávajících  veřejnou  správu.  Lidský  faktor,  který  tento  institut                              ovládá,  je  sám  o  sobě  významným  činitelem  při  utváření  právního                              rámce veřejné služby.                                    8                                § 24 a 26 tamtéž                              9                                § 35 tamtéž                               10                                 Skulová, S. a kol., Základy správní vědy, MU, Brno, 2001, s.123                                                                  57","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Např.  ustanovení  §  4  odst.  1  správního  řádu  stanoví,  že  „Veřejná                              správa  je  službou  veřejnosti.  Každý,  kdo  plní  úkoly  vyplývající  z                              působnosti  správního  orgánu,  má  povinnost  se  k  dotčeným  osobám                              chovat zdvořile a podle možností jim vycházet vstříc.“  Z citovaného                              ustanovení  tedy  vyplývá,  že  veřejná  služba má být  vykonávána  jako                              služba veřejnosti.                               Jako specifický rámec a pravidla chování úředních osob vznikají tzv.                              etické  kodexy.  Tyto  kodexy  úředníků  stanoví  základní  principy  a                              pravidla pro výkon veřejné služby. Řada těchto etických kodexů mimo                              jiné  zahrnuje  i  základní  principy  dobré  správy.  Základní  principy                              dobré  správy  jsou  vymezovány  téměř  shodně,  ať  už  výše                              zmiňovanými  etickými  kodexy,  právními  předpisy,  akademiky  či                              dokonce některými veřejnoprávními institucemi. Jedna z uznávaných                              institucí,  která  se  věnovala  problematice  principů  dobré  správy,  je                              veřejný  ochránce  práv.  Veřejný  ochránce  práv    tyto    neformální                              zásady  kvalitního  spravování  věcí  veřejných,  které  vycházejí  z                              ústavních zásad, z obecných právních principů, z morálních pravidel i                              z legitimních společenských očekávání, vymezil v rámci své činnosti                              jako shrnutí svých poznatků. Dobrou správou označil  takový postup                              úřadu,  který  je  nejen  v  souladu  se  zákonem,  ale  zároveň  mu  nelze                              vytknout  svévoli,  účelovost,  vyhýbavost,  neefektivnost,  liknavost  a                              jiné nežádoucí znaky.                               Jako základní principy dobré správy Veřejný ochránce práv vymezil:                                Soulad s právem - zákonnost;                               Nestrannost;                               Včasnost, rychlost;                                Předvídatelnost;                              Přesvědčivost – poskytovat poučení, informovat;                                Přiměřenost – nezbytná míra;                               Efektivnost  –  skutečné,  rychlé  a  komplexní,  nikoliv  pouze  formální                              projednání věci;                               Odpovědnost;                               Otevřenost  –  transparentnost  (právo  na  informace,  úřední  deska                              apod.);                                                  11                              Vstřícnost – slušnost.                                 11                                  Podrobněji:  zdroj:  http://www.ochrance.cz/stiznosti-na-urady/stanoviska-                              ochrance/principy-dobre-spravy/                                                                   58","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Některé  z těchto  výše  uvedených  principů  dobré  správy  jsou                              v modifikované formě zakotveny v právních předpisech upravujících                              právní poměry úředníků či činnost veřejné správy. Pokud si zvolíme                              např.  zákon  o  úředních  územně  samosprávných  celků,  nalezneme                              v ustanovení § 16 vymezené povinnosti úředníků.                               Projev principu zákonnosti nalezneme v odst. 1 písm a) a b) § 16 jako                              povinnost  úředníků  dodržovat  ústavní  pořádek  České  republiky,                              dodržovat  právní  předpisy  vztahující  se  k  práci  jím  vykonávané;                              dodržovat ostatní předpisy vztahující se k práci jím vykonávané.                               Ukázku principu nestrannosti nalezneme v odst. 1 písm f) a h) § 16                              jako povinnost úředníků  jednat a rozhodovat nestranně bez ohledu na                              své  přesvědčení  a  zdržet  se  při  výkonu  práce  všeho,  co  by  mohlo                              ohrozit důvěru v nestrannost rozhodování; zdržet se jednání, které by                              mohlo  vést  ke  střetu  veřejného  zájmu  se  zájmy  osobními,  zejména                              nezneužívat informací nabytých v souvislosti s výkonem zaměstnání                              ve prospěch vlastní nebo někoho jiného.                               Projev principu transparentnosti nalezneme v odst. 1 písm k) a l) § 16                              jako  povinnost  úředníků  poskytovat  informace  o  činnosti  územního                              samosprávného celku podle zvláštních právních předpisů v rozsahu, v                              jakém  to  vyplývá  z  jeho  pracovního  zařazení;  při  ústním  nebo                              písemném jednání s fyzickými nebo právnickými osobami sdělit své                              jméno, příjmení, úřad, ve kterém je zařazen k výkonu práce, zařazení                              v útvaru úřadu; územní samosprávný celek v organizačním řádu může                              stanovit,  pro  které  funkce  a  činnosti  lze  nahradit  toto  označení                              uvedením identifikačního čísla úředníka.                               Projev principu efektivnosti nalezneme v odst. 2 písm b) a c) § 16 jako                              povinnost  úředníků  plně  využívat  pracovní  doby  a  pracovních                              prostředků k vykonávání svěřených prací, plnit kvalitně, hospodárně a                              včas  pracovní  úkoly;  řádně  hospodařit  s  prostředky  svěřenými  mu                              územním samosprávným celkem a střežit a ochraňovat jeho majetek                              před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s                              oprávněnými zájmy územního samosprávného celku.                                 Ukázku principu vstřícnosti, slušnosti nalezneme v odst. 2 písm d) §                              16 jako povinnost úředníků zachovávat pravidla slušnosti při úředním                              jednání a vůči ostatním zaměstnancům působícím ve veřejné správě.                               4. ZÁVĚR                               Závěrem můžeme konstatovat, že v rámci institutu veřejné služby se                              principy  dobré  správy  uplatňují  a  projevují  v mnoha  podobách.                              Uplatňování  principů  dobré  správy  je  jedno  ze  základních  pravidel                              činnosti  veřejné  správy  a  tudíž  i  samotné  činnosti  úředníků.  Jak  je                              uvedeno  výše  v příspěvku,  některé  principy  dobré  správy  jsou                              dokonce  zakotveny  v právních  předpisech  upravujících  jak  činnost                              veřejné  správy,  tak  postavení  úředníků,  kteří  vykonávají  veřejnou                              službu.                                                                     59","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Literature:                               -  H  Hendrych,  D.  a  kol.,  Správní  právo  obecná  část,  5.  rozšířené                                 vydání, C.H.Beck, Praha, 2003, s.431-432, ISBN 80-7179-671-9                              -  H Hendrych, D., Správní věda, teorie veřejné správy, ASPI, Praha,                                 2003, ISBN 80-86395-86-3                              -  Skulová, S. a kol., Základy správní vědy, MU, Brno, 2001, s.123,                                 ISBN 80-210-1828-3                                Contact – email                              alena.klikova@law.muni.cz                                                                                                                                60","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                         AKTUÁLNE OTÁZKY POSTAVENIA                                           JEDNOTLIVCA V OBCI V SR                                                  KLAUDIA MARCZYOVÁ                                   Akadémia Policajného zboru v Bratislave, Slovenská republika                                 Abstract in original language                              Príspevok  sa  zaoberá  postavením  obyvateľa  obce  ako  dôležitého                              fundamentu obce v procese realizácie niektorých práv, jeho možnosti                              podieľať  sa  na  rozhodovaní  v  obci.  Dôraz  je  kladený  na  vybrané                              otázky  v súvislosti  s realizáciou  práva  účasti  na  samospráve,  na                              veciach  verejných  –  prostredníctvom  volieb,  na  aktuálne  problémy                              s ich uskutočnením (i  v kontexte s otázkou trvalého pobytu, ktorý je                              jednou  z  podmienok  pre  uplatnenie  práva  na  prístup  k voleným                              funkciám a naplnenia ďalších práv).                               Key words in original language                              Obec,  obyvateľ,  samospráva,  miestne  referendum,  evidovaný  trvalý                              pobyt, trvalý pobyt, voľby,  Ústava SR.                               Abstract                              The contribution deals with the status of citizen of the municipality as                              an important foundation of the municipality in the implementation of                              certain rights, the opportunity to participate in decision-making in the                              village.  Emphasis  is  placed  on  selected  issues  concerning  the                              implementation of right to participate in government, public affairs -                              through  elections,  the  current  problems  with  their  implementation                              (even in the context of the issue of permanent residence, which is one                              of the conditions for exercising the right of access to elective office                              and fulfillment of other rights).                               Key words                              Municipality,  population,  government,  the  local  referendum,                              registered permanent residence, domicile, election, Constitution of the                              Slovak repulic.                               1. NA ÚVOD                                Štát,  obec,  ani  žiadnu  inú  organizáciu  či  spoločenstvo  si  nevieme                              predstaviť bez existencie jednotlivca, pretože až jednotlivci  vytvárajú                              celok  -  skupinu,  spoločnosť.  Charakteristickým  a typickým  znakom                              štátu a zároveň aj jedným z najdôležitejších znakov je (územie, štátna                              moc  a)  obyvateľstvo.  „Veď  nech  už  štát  vznikal  a rozvinul  sa                              akokoľvek, vždy bol jedným z jeho najvýznamnejších znakov zväzok                              určitých  ľudí  a ich  členstvo  v tomto  zväzku  –  spájal  ich  spoločný                                                                   1                              životný či verejný záujem – „res publica“.                                 1                                Ottová, E. Teória práva. 2004,  s.79.                                                                  61","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Aj obec, či samosprávny kraj sú vytvorené na tomto základe, a taktiež                              sa  vyznačujú  charakteristickými  znakmi,  medzi  ktorými  dominuje                              obyvateľstvo – jednotlivci.                                Postavenie  jednotlivca  v spoločnosti  je  rozmanité,  má  široké                              vymedzenie,    ktoré  možno  vnímať  tak  z personálneho,  ako  aj                              teritoriálneho aspektu, či už postavenie občana v štáte, v regionálnom                              a medzinárodnom  rozmere  (Európskej  únie...),  obyvateľa  obce,                              jedinca v spoločnosti....                               Moderný  demokratický  a  právny  štát  umožňuje  svojim  občanom                              participovať na štátnej moci, ako aj podieľať sa na samospráve v obci.                              „Územná  samospráva  predstavuje  neoddeliteľnú  súčasť  moderného                              ponímania  demokratického  a právneho  štátu  v súlade  so  všeobecne                                                                                            2                              uznávanou zásadou, že základom slobodného štátu je slobodná obec.“                              V súčasnom  ponímaní  možno  hovoriť  o práve  na  samosprávu,  na                              územnú     samosprávu.    Už    v období   vzniku    moderného                              konštitucionalizmu  bolo  právo  na  samosprávu  prezentované  ako                              prirodzenoprávny nárok obdobný prirodzenému právu fyzických osôb                              na život, osobnú slobodu, rovnosť pred zákonom a pod. Keďže v tejto                              dobe patrilo k najdôležitejším oprávneniam samosprávy najmä právo                              spravovať  vlastný  majetok,  právo  voliť  si  svojich  zástupcov,                              zriaďovať vlastnú políciu a iné práva súvisiace s fungovaním obcí, je                              zreteľné, že pojem samosprávy bol vnímaný synonymicky s pojmom                                                  3                              územnej samosprávy.  I postavenie obyvateľa obce možno vnímať vo                              viacerých oblastiach, pri realizácii rôznych práv a rozmanitosti oblastí                              spoločenského  života.  Na    tomto  mieste  sa  zaoberáme  jeho                              postavením v procese účasti na samospráve obce.                               2. OBYVATEĽ OBCE A SAMOSPRÁVA                               Ústava  Slovenskej  republiky  upravuje  v IV.  hlave  pod  názvom                              Územná  samospráva možnosti realizácie územnej samosprávy (tvorí                              ju  obec  a vyššie  územné  celky),  ktorá  sa  uskutočňuje  na                              zhromaždeniach  obyvateľov  obce,  miestnym  referendom  a orgánmi                              obce. V nadväznosti na ústavnú úpravu tieto otázky sú konkretizované                              ďalej  v zákone  o obecnom  zriadení  č.  369/1990  Zb.  o obecnom                              zriadení v znení neskorších predpisov (a výkon územnej samosprávy                              na  regionálnej  –  krajskej  úrovni  v zákone  č.  302/2001  Z.z.                              o samospráve  vyšších  územných  celkov  (zákon  o samosprávnych                              krajoch) v znení neskorších predpisov), ako aj v zákone upravujúcom                              organizáciu  a priebeh  volieb  do  orgánov  obcí  č.  346/1990  Zb.  o                              voľbách do orgánov samosprávy obcí v znení neskorších predpisov (a                              do  orgánov  samosprávneho  kraja  č.  303/2001  Z.z.  o  voľbách  do                              orgánov  samosprávnych  krajov  a  o  doplnení  Občianskeho  súdneho                              poriadku v znení neskorších predpisov). Týmto však nie sú vyčerpané                                2                                Jesenko, M. Pluralita tvorby práva  v územnej samospráve. In Pluralizmus                              moci a práva. 2009, s.76.                               3                                Palúš, I. Štátne právo (Všeobecná časť). 2001, s. 109.                                                                  62","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                všetky alternatívy, ktoré poskytuje právny poriadok jednotlivcovi za                              účelom  ovplyvniť  dianie,  rozhodovanie  o rôznych  otázkach  v obci,                              avšak  predstavujú  podstatu  a  bazálnu  sféru  garantovanú  základným                              zákonom.                               „Osobným  základom  územného  samosprávneho  celku  sú  jeho                                         4                              obyvatelia.“  Obyvatelia obce sú zdrojom moci obecnej samosprávy.                              Analógiu  možno  vidieť  v súvislosti  s princípom    suverenity  ľudu,                              vychádzajúc z jeho obsahu, ktorý upravuje aj Ústava SR, a v zmysle                              ktorého  sú  zdrojom  štátnej  moci  občania  a  títo majú  právo  moc  aj                              vykonávať.    Obyvateľ  obce  predstavuje  dôležitý  substrát  územnej                              samosprávy. S jeho postavením sa spája celý rad otázok a problémov                              z rôznych oblastí spoločenského života, avšak v tomto príspevku, ako                              bolo  naznačené  venujeme  pozornosť  postaveniu  obyvateľa  pri                              realizácii  jeho  základných  práv  smerujúcich  k participácii  na                                              5                              samospráve obce . Za tým účelom je predmetom nášho záujmu sčasti                              obsah práva účasti na správe vecí verejných slobodnou voľbou svojich                              zástupcov,  prostredníctvom  komunálnych  -  obecných  volieb                              v kontexte  a s dôrazom  na  jednu  (základnú)  podmienku  -  existencia                              trvalého pobytu.                               V prípade práva občanov zúčastňovať sa na správe vecí verejných ide                              o jedno  zo  základných  politických  práv  občanov  v demokratickej                              spoločnosti.  Obsahom  uvedeného  práva  sú  vlastne  spôsoby,  ktoré                              umožňujú  občanovi  rozhodovať  a spolupodieľať  sa  na  realizácii                              štátnej  moci.  „Pod  správou  verejných  vecí  sa  rozumie  účasť  na                              politickom živote štátu, na správe štátu, ako aj na správe verejných                              vecí  v obciach  a vo  vyšších  územných  celkoch.  Znamená  možnosť                              uchádzať  sa  a zastávať  akékoľvek  funkcie  vo  verejnom  živote  bez                                                      6                              akejkoľvek diskriminácie.“  Súčasťou práva zúčastňovať sa na správe                              vecí  verejných  je  aj  právo  na  prístup  k  verejným  funkciám  za                              rovnakých podmienok. V zmysle nálezu Ústavného súdu Slovenskej                              republiky  č.  Pl.  ÚS  3/99  právo  na  prístup  k  verejným  funkciám                              zaručené v článku 30 ods. 4 Ústavy Slovenskej republiky neznamená                              právo na úspech pri kandidovaní na konkrétnu funkciu. Jeho obsahom                                4                                Palúš, I. Somorová, Ľ. Štátne právo Slovenskej republiky. 2008, s. 513.                              5                                Obyvateľ obce pri účasti na samospráve obce má  právo najmä:                               a) voliť orgány samosprávy obce a byť zvolený do orgánu samosprávy obce,                               b)  hlasovať  o  dôležitých  otázkach  života  a  rozvoja  obce  (miestne                              referendum),                               c) zúčastňovať sa na zhromaždeniach obyvateľov obce a vyjadrovať na nich                              svoj názor a zúčastňovať sa na  zasadnutiach obecného zastupiteľstva,                               d)  obracať  sa  so  svojimi  podnetmi  a  sťažnosťami  na  orgány  obce,  a                              uplatňovať ďalšie práva.                               6                                Bröstl, A. et al. Ústavné právo Slovenskej republiky. 2010,  s.169.                                                                  63","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                je princíp rovnosti v prístupe k voleným a verejným funkciám. Článok                              30 ods. 4 Ústavy Slovenskej republiky je tak vo vzťahu k článku 12                              ods.  2  Ústavy  Slovenskej  republiky  ako  lex  specialis.  Ako                              z uvedeného vyplýva, obsahom daného práva sú aj možnosti podieľať                              sa  na  správe  vecí  verejných  v obciach.  Európska  charta  miestnej                              samosprávy  charakterizuje  územnú  samosprávu  ako  inštitút,  ktorý                              vyjadruje  práva  a schopnosti  obyvateľstva  spravovať  tú  časť                              verejných vecí, ktoré sú jeho vlastné. Právo občanov podieľať sa na                              riadení  verejných  vecí  je  jedným  z  demokratických  princípov                              uznávaných  demokratickými  štátmi,  aj  členskými  štátmi  Rady                              Európy,  vyjadrené  už  v    Preambule  Európskej  charty  miestnej                              samosprávy, a tiež, že miestne orgány sú jedným z hlavných základov                              každého demokratického systému.                               Na tomto mieste by sme upresnili, komu z hľadiska subjektu je daná                              možnosť zúčastňovať sa na samospráve v obci, ako je špecifikovaný                              pojem  -  obyvateľ  obce.  Ústava  SR  v čl.  64a definuje  obec  a vyšší                              územný celok ako samostatné územné samosprávne  a správne celky                              Slovenskej  republiky  združujúce  osoby,  ktoré  majú  na  ich  území                              trvalý pobyt. Ústava tak výslovne „nedefinuje“ obyvateľa obce, ale I.                              Palúš  a Ľ.  Somorová  uvádzajú  „V  zmysle  Ústavy  SR  /čl.64  a/                              obyvateľmi územných samosprávnych celkov sú osoby majúce na ich                              území  trvalý  pobyt.\" 7  „Územná  samospráva  združuje  v oboch                              formách  ustanovených  Ústavou  SR  osoby  podľa  kritéria  trvalého                              pobytu. Každý, kto má trvalý pobyt na území obce, je príslušníkom                              obecnej samosprávy. Každý, kto má trvalý pobyt na území vyššieho                              územného  celku,  je  príslušníkom  daného  vyššieho  územného  celku.                              Príslušnosť  k Slovenskej  republike,  inému  štátu  ani  bezdomovectvo                                                                                           8                              nezbavuje ústavného  práva na príslušnosť k územnej samospráve“ .                              Na    základe   uvedeného   paralelnosť   vnímame    v súvislosti                              s vymedzením  postavenia  občana  štátu,  na  základe  jeho  príslušnosti                              k danému  štátu,  a v prípade  príslušnosti  k obci  -  možno  hovoriť                              o obyvateľovi  obce(?)  Pri  určení  pojmu  a  v   týchto  úvahách  možno                              poukázať  i na ďalšie ustanovenia ústavy, a to čl. 69 ods. 2,3, z obsahu                              ktorých  vyplýva,  že    -  poslancov  obecného  zastupiteľstva,  ako  aj                              starostu  obce  volia  obyvatelia  obce,  ktorí  majú  na  jej  území  trvalý                              pobyt.  Ak sa za obyvateľa obce považuje osoba, ktorá má na území                              obce  trvalý  pobyt,  javí  sa  táto  formulácia  \"ktorí  majú  na  jej  území                              trvalý  pobyt\"  ako  nadbytočná.  Ústava  Slovenskej  republiky  už                              článkom 30 ods. 1 priznáva cudzincom s trvalým pobytom na území                                 9                              SR   právo  voliť  a byť  volený  do  orgánov  samosprávy  obcí  (a  do                              orgánov  vyšších  územných  celkov).  V zmysle  zákona  o obecnom                                7                                Palúš, I. Somorová, Ľ. Štátne právo Slovenskej republiky. 2008, s. 514.                              8                                Drgonec, J. Ústava Slovenskej republiky. Komentár.  2004, s. 442.                              9                                 Podrobnosti  v súvislosti  (o.i.)  s udelením  povolenia  na  trvalý  pobyt                              cudzincom upravuje zákon č. 48/2002 Z.z. o pobyte cudzincov a o zmene a                              doplnení niektorých zákonov, ktorý s účinnosťou od 1.1.2012 ruší zákon č.                              404/2011 Z.z. o pobyte cudzincov a o zmene a doplnení niektorých zákonov.                                                                   64","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                zriadení sa obyvateľom obce rozumie osoba, ktorá má na území obce                              trvalý pobyt. V zákone (vychádzajúc z Ústavy SR) nie je podmienkou                              pre výkon  uvedených práv status štátneho občianstva  SR, teda  tieto                              práva  sú  garantované  aj  cudzincom,  avšak  pri  realizácii  volebného                              práva a účasti na miestnom referende je výslovnou podmienkou trvalý                              pobyt na území danej obce. Aj zákon o obecnom zriadení špecifikuje                              možnosť voliť a byť volený do orgánov obce „svojim“ obyvateľom,                              obyvateľom obce. Dôraz je na existencii reálu trvalého pobytu. Táto                              podmienka sa však nevzťahuje na realizáciu všetkých práv týkajúcich                              sa  výkonu  samosprávy,  pretože  zo  zákona  ďalej  vyplýva,  že  na                              samospráve  obce  sa  môže  podieľať  aj  ten,  kto  nie  je  prihlásený  na                              trvalý pobyt, ale má na území obce nehnuteľný majetok, alebo platí                              miestnu  daň  alebo  miestny  poplatok  v obci,  je  v obci  prihlásený  na                              prechodný  pobyt  alebo  má  čestné  občianstvo.  Tieto  osoby  však                              nemôžu realizovať volebné právo – aktívne ani pasívne, a ani nemôžu                              hlasovať o dôležitých otázkach obce v miestnom referende.                               3. VÝZNAM TRVALÉHO POBYTU PRE REALIZÁCIU PRÁV                               Trvalý pobyt je determinantom pre výkon priamej a nepriamej formy                              demokracie v podmienkach obce, uplatnenia práva účasti na veciach                              verejných  a práve  na  prístup  k funkcii  v danej  obci.  Ak  si  chce                              jednotlivec  uplatniť  tieto  práva,  a nie  je  v obci  prihlásený  na  trvalý                              pobyt  –  formálny  (evidovaný),  musí  tak  urobiť.  Zákon  o obecnom                              zriadení (ako aj zákon o voľbách do orgánov samosprávy obcí) tak pri                              uvádzaných  alternatívach  výkonu  samosprávy  viaže  niektoré                              eventuality  na  existenciu  formálneho  trvalého  pobytu  –  de  iure,                              a v niektorých  „postačuje“  faktický  pobyt,  resp.  nepodmieňuje                              naplnenie  práv  evidovaným  trvalým  pobytom.  Vymedzenie  trvalého                              pobytu,  práva  a povinnosti  občanov  SR  pri  hlásení  pobytu,  ako  aj                              ďalšie  s tým  súvisiace  otázky  upravuje  zákon  o hlásení  pobytu                              občanov  Slovenskej  republiky  a registri  obyvateľov  Slovenskej                              republiky  č.  253/1998  Z.z.  v znení  neskorších  zmien  a doplnkov                              (ďalej len aj ako zákon o hlásení pobytu občanov). Trvalým pobytom                              je  pobyt  v mieste  stáleho  bydliska  osoby,  rozumie  sa  ním  spravidla                              miesto,  kde  má  rodinu,  rodičov,  byt  alebo  zamestnanie.  Zákon                              o hlásení  pobytu  občanov  upravuje  taktiež  povinnosti  ohlasovne,                              pričom    explikácia  niektorých  jeho  ustanovení  môže  spôsobiť  isté                              nezrovnalosti.  Problémy  vznikajú  v súvislosti  s postupom  obce  ako                              ohlasovne, v okamihu, ak si niektoré obce uzurpujú kompetencie nad                              rámec zákona. Poukážeme na prípad, keď obec prihlásenie osoby na                              trvalý  pobyt  podmienila  určitou  „skúšobnou  dobou“,  čím  došlo                              zároveň  k porušeniu  základného  práva  –  slobody  pohybu  a pobytu                              osoby a následne obmedzeniu realizácie ďalších práv, ktoré sa viažu                              na trvalý pobyt, ako už uvedené právo účasti na správe vecí verejných,                              ale aj ďalších upravenými konkrétnymi právnymi predpismi. Takýmto                              prípadom  sa  zaoberal  aj  verejný  ochranca  práv,  kedy  si  obec  v                              postavení ohlasovne a s tým spojenými úlohami, tieto interpretovala aj                              ako  oprávnenie  rozhodovať  o udelení  trvalého  pobytu  občianke  aj                              vtedy,  ak  splnila  zákonom  (o  hlásení  pobytu  občanov  SR  a registri                              obyvateľov  SR)  stanovené  podmienky.  Obec  podmienila  udelenie                              trvalého  pobytu  žiadateľke    uplynutím  skúšobnej  doby,  ktorá  bola                                                                   65","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                stanovená    v dĺžke  jedného  roka.  Už  samotná  skutočnosť,  že  obec                              napriek tomu, že boli splnené zákonné podmienky prihlásenia osoby                              na  trvalý  pobyt,  si  vyhradila  právo  rozhodovať  o jeho  udelení,                              a zároveň určila ako podmienku skúšobnú dobu trvalého pobytu nemá                              oporu  v zákone  o  hlásení  pobytu  občanov  SR  a registri  obyvateľov                              SR, ani v zákone o obecnom zriadení, ktorý upravuje úlohy obce a jej                              orgánov.  Nejasnou  zostáva  i  otázka  vymedzenia  lehoty  skúšobnej                              doby,  ako  aj  forma  kontroly  určenému  subjektu.  Podľa  zákona                              o hlásení pobytu občanov SR a registri obyvateľov SR „trvalý pobyt je                              pobyt  občana  spravidla  v mieste  jeho  stáleho  bydliska  na  území                                                  10                              Slovenskej republiky“ , pričom občan môže mať v tom istom čase iba                              jeden trvalý pobyt a na jednom mieste. Trvalý pobyt je povinný hlásiť                              každý občan, ak sa trvalo nezdržiava v zahraničí, a pri hlásení trvalého                              pobytu  je  povinný  uviesť  zákonom  stanovené  údaje  a predložiť                              v zákone uvedené doklady. Ohlasovňa, (ktorou v tomto prípade bola                              obec)  je  pri  hlásení  pobytu  občana  povinná  overiť  totožnosť  osoby,                              ktorá  hlásenie  vykonáva,  overiť  úplnosť  a správnosť  uvedených                              údajov  a platnosť  dokladov  potrebných  na hlásenie  pobytu,  urobiť                              záznam o hlásení pobytu  v evidencii pobytu občanov, ak  sú splnené                              zákonom  ustanovené  podmienky,  oznámiť  ohlasovni  doterajšieho                              trvalého pobytu občana skončenie predchádzajúceho trvalého pobytu,                              bezodkladne  zaznamenať  alebo  oznámiť  údaje  o hlásení  pobytu  do                              okresnej  evidencie  a vydať  občanovi  na požiadanie  potvrdenie                              o pobyte. Z uvedeného vyplýva, že ak občan prihlasujúci sa na trvalý                              pobyt  splní  zákonom  určené  podmienky,  ohlasovňa  je  povinná  ho                              na trvalý  pobyt  prihlásiť,  teda  nemôže  prihlásenie  podmieňovať                              splnením ďalších podmienok. Plnenie týchto úloh obcí im je zverené                              zákonom  o hlásení  pobytu  občanov,  ide  o prenesený  výkon  štátnej                              správy, ako vyplýva z § 26 ods. 1 „Ministerstvo riadi výkon štátnej                              správy  na  úseku  hlásenia  a  evidencie  pobytu  občanov  a  registra.                              Činnosť obcí, mestských častí  hlavného mesta  Slovenskej republiky                              Bratislava  a  mestských  častí  mesta  Košice  na  úseku  hlásenia  a                              evidencie pobytu občanov a registra je preneseným výkonom štátnej                              správy.“ Obec po preskúmaní, či boli splnené náležitosti vyplývajúce                              zo zákona pre prihlasovanie trvalého pobytu, bola povinná prihlásiť                              žiadateľku na trvalý pobyt.  Svojim postupom porušila viaceré práva                              dotknutej osoby, slobodu pohybu a pobytu  vychádzajúc z oprávnenia                              vybrať si slobodne miesto pre svoje bydlisko  – (či už na prechodný                              alebo trvalý pobyt) pretože tým, že nemohol vzniknúť trvalý pobyt de                              iure  (i  keď  de  facto  vznikol  pretože  žiadateľka  v obci  bývala),                              nemohla (by) si uplatňovať ďalšie práva viažuce sa na trvalý pobyt,                              vrátane  volebného  práva,   možnosti  voliť  a byť  volený  do  orgánov                              obce,  účasti  na  miestnom  referende  a  ďalších.  O určení  skúšobnej                              doby  pre  žiadateľku  rozhodlo  obecné  zastupiteľstvo,  avšak  jeho                              rozhodnutie mohol zmeniť  –  zrušiť starosta obce. Starosta obce ako                              najvyšší  výkonný  orgán  obce  a zároveň  ako  zodpovedný  za  plnenie                              povinnosti ohlasovne pobytu mal rozhodovať v týchto veciach. A ak                                10                                 § 3 ods. 1 Zákona č. č. 253/1998 Z.z. o hlásení pobytu občanov Slovenskej                              republiky  a registri  obyvateľov  Slovenskej  republiky  v znení  neskorších                              zmien.                                                                   66","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                už  rozhodlo  obecné  zastupiteľstvo,  starosta  je  ex  lege  oprávnený                              pozastaviť výkon uznesenia obecného zastupiteľstva, ak sa domnieva,                                                11                              že odporuje zákonu.                               Ďalšou  oblasťou,  aktuálnou  a závažnou  otázkou  v súvislosti                              s inštitútom  trvalého  pobytu  sú  prípady  „účelového“  prihlasovania                              osôb na trvalý pobyt v nadväznosti na komunálne voľby, v čase pred                              ich  konaním  so  zámerom  podporiť  konkrétneho  kandidáta  a tak                              ovplyvniť  výsledok  volieb.    Týchto  prípadov  sa  objavilo  viacero  aj                                                    12                              počas posledných volieb  do orgánov obce, najmä pri voľbe starostu                              obce. Dalo by sa povedať, že sa jedná o špecifický prípad  -  spôsob                              ovplyvňovania  výsledkov  volieb,  keďže  nie  je  vždy  jednoduché                              preukázať  zámer  –  úmysel  ovplyvniť  výsledky  volieb.  Prípadov,                              o ktorých rozhodoval Ústavný súd Slovenskej republiky ako nezávislý                              orgán,  do  ktorého  kompetencie  spadajú  aj  otázky  rozhodovania                              o neústavnosti  a nezákonnosti  volieb  (aj)  do  orgánov  obcí,  bolo                              viacero. V týchto prípadoch oprávnené subjekty, neúspešný kandidát                              namietal  neústavnosť  a nezákonnosť  volieb  do  orgánov  samosprávy                              obce. O ich neplatnosti rozhoduje Ústavný súd Slovenskej republiky,                              do  ktorého  právomocí  patrí  aj  právomoc  spojená  s uplatňovaním                              demokratických  foriem  vlády,  tzv.  volebné  súdnictvo  (v  zmysle                              článku  129  ods.  2  Ústavy  Slovenskej  republiky).  „V  konaní                              o zákonnosti  volieb  ústavný  súd  preskúmava  dodržanie  volebného                              zákona,  ako  aj  dodržanie  všetkých  ďalších  ustanovení  o voľbách                                                                              13                              upravených  v právnom  predpise  so  silou  zákona.“   Ústavný  súd                              preskúmava,  či  porušením  zákona  bol  ovplyvnený  výsledok  volieb,                              a k zrušeniu volieb uviedol, že sa uplatní vtedy, ak k porušeniu zákona                              dôjde  spôsobom,  ktorý  ovplyvňuje  slobodnú  súťaž  politických  síl                              v demokratickej  spoločnosti.  Na  to,  aby  ústavný  súd  využil  toto                              oprávnenie,  vyžaduje  sa  hrubé  alebo  závažné  porušenie,  prípadne                              opätovné porušovanie volebného zákona (tento právny názor vyjadril                              ústavný súd viackrát). A taktiež uviedol, že „nezákonnosť volieb musí                              byť v konaní o volebných veciach podľa § 59 a nasledujúcich zákona                              Národnej rady Slovenskej republiky č. 38/1993 Z. z. dokázaná a musí                              byť v príčinnej súvislosti s takým následkom porušenia práva, ktoré je                              v konečnom  dôsledku  porušením  ústavného  volebného  práva  a jeho                                        14                              princípov.“   A ako  uvádza  J.  Drgonec  „účelom  kritérií  je  odlíšiť                              porušenie  ústavy  alebo  zákona,  ktoré  preukázateľne  malo  alebo                              s rozumnou mierou pravdepodobnosti mohlo ovplyvniť priebeh alebo                              výsledok  volieb  od  takého  porušenia  ústavy  alebo  zákona,  ktoré                                                                             15                              priebeh alebo výsledok volieb ovplyvniť nemohlo.“  Prirodzene ani                                11                                 www.vop.sk.                              12                                 Voľby do orgánov obcí konané v novembri 2010.                              13                                 Pl. ÚS 17/1994, www.concourt.sk.                              14                                 Pl. ÚS 21/1994, www.concourt.sk.                               15                                 Drgonec, J. Ústava Slovenskej republiky. Komentár. 2004, s. 695.                                                                  67","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                tieto aspekty nemožno generalizovať na všetky druhy volieb, pretože,                              ako  poznamenáva  J.  Drgonec  ďalej,  „účel  sledovaný  stanovením                              týchto kritérií možno dosiahnuť  diferenciáciou podľa prameňa práva,                              teda podľa toho, či bol porušený zákon o voľbách do Národnej rady                              Slovenskej republiky, zákon o voľbách do vyšších územných celkov                                                                              16                              alebo zákon o voľbách do orgánov samosprávy obcí.“  V podstate ide                              o to, že treba odlíšiť a špecifikovať jednotlivé prípady, pretože to, čo                              môže  mať  zásadný  vplyv  na  priebeh  a výsledok  volieb  do  orgánu                              územnej  samosprávy,  môže  mať  zanedbateľný  účinok  na  voľby  do                              Národnej  rady  Slovenskej  republiky.  Ak  ide  o voľby  do  orgánu                              samosprávy,  môže  ústavný  súd  vyhlásiť  za  neplatné  voľby  aj  iba                              jedného orgánu samosprávy. Ústavný súd Slovenskej republiky môže                              v súvislosti  s rozhodovaním  o neústavnosti  a nezákonnosti  volieb  či                              sťažnosti proti výsledku volieb ich vyhlásiť za neplatné, môže zrušiť                              napadnutý  výsledok  volieb,  zrušiť  rozhodnutie  volebnej  komisie                              a vyhlásiť  za  zvoleného  toho,  ktorý  bol  riadne  zvolený,  alebo  aj                                                                            17                              sťažnosť zamietnuť (§ 63 ods.1 z. č. 38/1993 Z. z.).                               Keďže  zákon  o voľbách  do  orgánov  samosprávy  obcí  ustanovuje                              spôsob,  hranice  a ochranu  súťaže  politických  síl  v demokratickej                              spoločnosti, hrubé porušenie týchto pravidiel, ktoré má príčinný vzťah                              k výsledku takejto súťaže, narušuje aj ústavný princíp slobody súťaže                              politických síl garantovaný čl. 31 Ústavy Slovenskej republiky a to aj                              vo  vzťahu  medzi  občanmi,  ktorí  uplatnili  ústavné  právo  na  prístup                                              18                              k volenej funkcii.                              Na  základe  prípadov,  nemožno  však  očakávať  akýsi  precedens                              v spojitosti  rozhodnutých  vecí  -  prihlásených  občanov  v obciach                              krátko  pred  voľbami,  pretože  ústavný  súd  pri  svojej  rozhodovacej                              činnosti  musí  vychádzať  z viacerých  atribútov,  na  základe  ktorých                              rozhodne  o neústavnosti  a nezákonnosti  volieb,  a  na  základe  čoho                              môže potom v zmysle § 63 ods.1 zákona č. 38/1993 Z.z. o organizácii                              Ústavného  súdu  Slovenskej  republiky,  o konaní  pred  ním                              a o postavení  jeho sudcov v znení  neskorších predpisov ako  už bolo                              uvedené:                               vyhlásiť voľby za neplatné,                               zrušiť napadnutý výsledok volieb,                               zrušiť rozhodnutie volebnej komisie a vyhlásiť za zvoleného toho, kto                              bol riadne zvolený,                                  16                                 Drgonec, J. Ústava Slovenskej republiky. Komentár.  2004, s. 495.                              17                                  Konanie  vo  volebných  veciach  upravuje  zákon  č.  38/1993  Z.  z.                              o organizácii  Ústavného  súdu  Slovenskej  republiky,  o konaní  pred  ním                              a o postavení jeho sudcov v znení neskorších zmien a doplnkov.                               18                                 PL. ÚS 1/00, www.concourt.sk                                                                  68","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                sťažnosť zamietnuť.                               Podstatou ochrany ústavnosti  vo volebných  veciach je ochrana práv                              zaručených  v článku  30  ústavy,  aktívneho  a pasívneho  volebného                              práva. Rovnosť volebného práva znamená zaručenie toho, aby každý                              z voličov i kandidátov mali rovnaké postavenie. Podstatou zákonnosti                              volieb do orgánov samosprávy obcí je uskutočnenie volieb v súlade so                              zákonmi,  ktoré  sa  dotýkajú  volieb  do  orgánov  samosprávy  obcí                              (mutatis  mutandis  PL.  ÚS  34/99,  PL.  ÚS  18/07,  PL.  ÚS  82/07).                              Zistená  nezákonnosť  volieb  do  orgánov  samosprávy  obcí  musí  byť                              v príčinnej  súvislosti  s takým  následkom  porušenia  práv,  ktoré  je                              v konečnom  dôsledku  porušením  ústavného  volebného  práva  a jeho                              princípov  (mutatis  mutandis  PL.  ÚS  21/94,  PL.  ÚS  18/07,  PL.  ÚS                                    19                              82/07) . Teda nie každé porušenie zákona musí nevyhnutne vyvolať                              neplatnosť volieb alebo voľby kandidáta.                              Ústavný  súd  v súvislosti  s námietkou  „účelového  prihlásenia  sa  na                              trvalý pobyt“ potreboval zdôrazniť, že trvalý pobyt v obci ako ústavná                              a zákonná  podmienka  výkonu  volebného  práva  pre  voľby  do                              obecného  zastupiteľstva  a starostu  obce  nie  je  v právnej  úprave                              ustanovená  samoúčelne.  Sleduje  totiž  legitímny  cieľ,  aby  orgány                              samosprávy  obce  mali  právo  voliť  len  obyvatelia  obce,  t.j.  tí,  ktorí                              v obci  trvale  žijú,  a teda  tvoria  (relatívne)  trvalú  súčasť  územného                              spoločenstva  osôb,  ktoré  si  prostredníctvom  volieb  do  orgánov                              samosprávy obcí volí svojich zástupcov pre ten účel, aby im zverilo na                              obdobie  štyroch  rokov  podstatný  rozsah  svojho  práva  na  výkon                              územnej  samosprávy.  V rozpore  s účelom  a funkciou  volieb  sú  také                              aktivity kandidátov na funkcie v orgánoch samosprávy obcí, ktoré na                              základe  zneužitia  liberalizácie  právnej  úpravy  hlásenia  trvalého                              pobytu občanov smerujú k tomu, aby sa týchto volieb mohli zúčastniť                              aj  také  osoby,  ktoré  trvalo  žijú  mimo  územia  obce,  a teda  netvoria,                              resp. v skutočnosti  nechcú  tvoriť  trvalú  súčasť  tohto  územného                              spoločenstva fyzických osôb – obyvateľov obce. 20  V tejto súvislosti                                                            21                              môžeme  poukázať  na  prípad ,  kedy  sťažovateľka  namietala                              neústavnosť  a nezákonnosť  volieb  starostu  obce,  pričom  napádala                              predovšetkým  hlasovanie  mimo  volebnej  miestnosti  a hromadné                              prihlasovanie sa na trvalý pobyt v čase krátko pred konaním volieb.                              Do volebných zoznamov a na kandidátku do obecného zastupiteľstva                              boli  zapísaní  občania,  ktorí  sa  na  trvalý  pobyt  prihlásili  v obci                              v mesiacoch október  a november,  krátko pred voľbami. Vykonaným                              dokazovaním  v konaní  pred  ústavným  súdom  bolo  preukázané,  že                              v období  dvoch  mesiacov  pred  voľbami  sa  na  trvalý  pobyt  v obci                              prihlásilo  8  občanov,  t.j  20%  voličov,  ale  z týchto  sa  tri  osoby                               19                                 PL ÚS 110/07, www.concourt.sk                               20  PL. ÚS 110/07, www.concourt.sk                              21  PL. ÚS 16/2011, www.concourt.sk                                                                      69","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                odhlásili  v priebehu  mesiaca  po  voľbách,  čím  boli  evidenčne  tieto                              osoby v obci prihlásené na trvalý pobyt iba 40 dní, a tak ústavný súd                              dospel k záveru, že minimálne týmto trom voličom nemohol vzniknúť                              faktický  trvalý  pobyt,  pretože  zrejme  nemali  ani  záujem  stať  sa                              súčasťou územného spoločenstva obyvateľov obce. Okolnosti prípadu                              nasvedčujú, že dôvodom prihlásenia sa na trvalý pobyt bolo získanie                              možnosti  hlasovať  vo  voľbách  do  orgánov  miestneho  zastupiteľstva                              a ovplyvniť výsledok volieb (aj keď pochopiteľne nemožno vyvodiť                              záver, že práve ich hlasy získal úspešný kandidát). V danom prípade                              ústavný  súd  posudzoval  aj  ďalšie  skutočnosti,  ktoré  napádala                              sťažovateľka (protizákonné voľby do prenosnej urny) a fiktívny trvalý                              pobyt mohli mať také dopady, že mohli vyvolať reálne pochybnosti                              o tom, či voľby boli slobodné a ich výsledky sú prejavom skutočnej                              vôle oprávnených voličov.                               Obyvatelia   obce    ustanovujú   obecnú    samosprávnu    moc                              prostredníctvom slobodných a demokratických volieb. Voľby sú teda                              prostriedkom pravidelného obnovovania verejnej moci občanmi, resp.                              obyvateľmi  obce.  Tomuto  zodpovedá  i  zákonná  úprava  volebného                              súdnictva,  pre  ktoré  platí  „vyvrátiteľná  domnienka“,  podľa  ktorej                              volebný  výsledok  zodpovedá  vôli  voličov.  Predložiť  dôkazy  na                              vyvrátenie  tejto  domnienky  je  povinnosťou  toho,  kto  volebné                              pochybenie namieta.                               4. NA ZÁVER                               S postavením  obyvateľa  obce  sa  spája  celý  rad  otázok,  rozmanitých                              problémov z rôznych oblastí spoločenského života. Veď len v spojení                              s uplatnením  práva  na  výkon  samosprávy  v obci  s akcentom  na                              zúženú  problematiku  –  realizácie  volebného  práva  narážame  na                              množstvo  nejednoznačných  otázok.  Na  základe  uvedeného  možno                              konštatovať,  že  existencia  trvalého  pobytu  de  iure  -  formálneho  je                              základnou podmienkou pre realizáciu práv spojených s uplatňovaním                              práva zúčastňovať sa na veciach verejných  v obci priamo (miestnym                              referendom),  ako  aj  nepriamo  prostredníctvom  volených  zástupcov,                              podmienkou  pre  uplatnenie  práva  aktívneho  ako  aj  pasívneho.                              Podmienka evidovaného trvalého pobytu, je jednou z podmienok pre                              možnosť zúčastniť sa komunálnych volieb. Právne normy upravujúce                              danú oblasť neurčujú akúsi minimálnu lehotu jeho trvania v súvislosti                              s uplatnením  volebného  práva,  resp.  túto  vieme  subsidiárne  odvodiť                              z ďalších aspektov procesu organizácie volieb. Aktívne volebné právo                              je priznané obyvateľom SR, ktorí majú v obci trvalý pobyt, pričom do                              zoznamu  voličov  dopíše  okrsková  volebná  komisia  aj  v deň  volieb                              voliča,  ktorý  platným  preukazom  totožnosti  preukáže,  že  má  trvalý                              pobyt  v mieste,  ktoré  patrí  do  volebného  okrsku.  Za  poslanca                              obecného  zastupiteľstva  a starostu  obce    môže  byť  zvolený  volič,                              ktorý  spĺňa  vekovú  hranicu  a nenastali  u neho  prekážky  vo  výkone                              volebného  práva,  pričom  v zmysle  zákona  o voľbách  do  orgánov                              samosprávy obcí sa kandidátne listiny podávajú 55 dní pred konaním                              volieb,  a súčasťou  uvedených  údajov,  je  aj  údaj  o trvalom  pobyte                              kandidáta.  I keď  sa  v súvislosti  s realizáciou  uvedených  práv  dôraz                              kladie na existenciu trvalého pobytu evidovaného, neznamená to, že                                                                   70","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                faktický  trvalý  pobyt  nemá  zásadný  význam.  Domnievame  sa,  že                              práve  úkony  smerujúce  k získaniu  faktického  trvalého  pobytu  sú                              jedným  z krokov  -  signálom  na  naplnenie  podstaty  územnej                              samosprávy, ktorej súčasťou je záujem osôb žiť v obci trvale, a tvoriť                              súčasť územného spoločenstva osôb, stať sa obyvateľom danej obce.                              Aby však došlo k uskutočneniu daného zámeru, nepostačuje z nášho                              pohľadu splnenie požiadavky faktického trvalého pobytu, je potrebné                              aj získanie evidovaného trvalého pobytu, a tak až ich súhrn  umožňuje                              využívanie  najširšieho  rozsahu    práv  obyvateľovi  obce.  Zároveň                              môžeme poukázať aj na skutočnosť, kedy pri rozhodovaní prípadov, či                              došlo  k porušeniu  volebného  zákona  a volebných  pravidiel  v takej                              intenzite,  čo  môže  mať  za  následok  neplatnosť  volieb,  bol  istým                              indikátorom posudzovania daného stavu pred ústavným súdom i trvalý                              pobyt faktický. Ústavný súd pri výkone svojej právomoci rozhodovať                              o ústavnosti  a zákonnosti  volieb  chráni  princíp  slobodných  volieb,                              ktorý  zahŕňa  nielen  organizačné  záruky  volebného  procesu,  ale  aj                              ľudskoprávnu dimenziu volieb. Ústavný súd posudzuje každý prípad                              materiálne, prihliada pri tom tak na účel a zmysel volebného zákona,                              ako  aj  na  princípy  uznávané  demokratickými  štátmi,  „aby  žiadny                                                                            22                              ústavný princíp neutrpel a naplnil sa jeho význam.“                              Naznačené  prípady  v kontexte  s inštitútom  trvalého  pobytu  nie  sú                              jedinými  prípadmi,  ktoré  sú  negatívnym  javom  volieb  v obciach,                              vyskytujú  sa  aj  iné  formy  zneužívania  „nedokonalosti“  právnej                              úpravy, a tak prioritné riešenie vnímame v rovine právnej, stanovením                              jasných  pravidiel  konania  volieb,  keďže  v  prípade  zákona  o hlásení                              pobytu  občanov,  nie  je  jednoduché  navrhnúť  konkrétne  zmeny                              v súvislosti  s  podmienkami  pre  udelenie  trvalého  pobytu,  aby  sa                              zabránilo  prípadom  zneužitia  tohto  inštitútu  v čase  konania  volieb,                              pretože akékoľvek  obmedzenia pri stanovení lehoty, by boli zásahom                              do slobody pohybu a pobytu. Návrhy de lege ferenda možno smerovať                              a navrhnúť v súvislosti so zavedením sankcií v prípadoch porušovania                              volebných  pravidiel,  avšak  v tomto  smere  nastali  v SR  isté  zmeny                              (v Trestnom zákone inkorporovaný § 336a – volebná korupcia), a tak                              až  praktické  skúsenosti  ukážu,  či   uvedené  zmeny   reflektujú  na                              vágnosť  právnych  predpisov,  a či  došlo  k eliminácii  nežiaducich                              javov,  k úbytku  prípadov  sťažností  na  neústavnosť  a nezákonnosť                              volieb, a aj k odbremeneniu ústavného súdu.                               Literature:                              -  Bröstl, A. et al: Ústavné právo Slovenskej republiky, Plzeň: Aleš                                 Čeněk, s.r.o., 2010, 463 s., ISBN 978-80-7380-248-6                              -  -  Drgonec,  J.:  Ústava  Slovenskej  republiky.  Komentár,  Šamorín:                                 Heuréka, 2004, 811 s., ISBN 80-89122-05-1                              -  -  Jesenko,  M.  Pluralita  tvorby  práva    v  územnej  samospráve.  In                                 Pluralizmus moci a práva,  Žilina: Eurokódex, s.r.o., 2009, 480 s.,                                 ISBN 978-80-970144-3-8                                22                                  Mrva,  M.  Neopluralizmus?  Neoelitizmus?  Alebo  post-demokracia?  In                              Pluralizmus moci a práva.  2009, s. 103.                                                                   71","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                 -  -  Marczyová,  K.  Voľby  do  Národnej  rady  Slovenskej  republiky                                 (ako prostriedok demokracie), Bratislava: A PZ, 2010, 136 s., ISBN                                 978 – 80-8054-504-8                              -  -  Mrva,  M.  Neopluralizmus?  Neoelitizmus?  Alebo  post-                                 demokracia. In Pluralizmus moci a práva, Žilina: Eurokódex, s.r.o.,                                 2009, 480 s., ISBN 978-80-970144-3-8                              -  - Ottová, E. Teória práva, Bratislava: VO PraF UK, 2004, 227 s.,                                 ISBN 80-7160-187-X                              -  - Palúš, I. Štátne právo (Všeobecná časť), Košice: UPJŠ, 2001, 114                                 s., ISBN 80-7097-429-X                               -  -  Palúš,  I.,  Somorová,  Ľ.  Štátne  právo  Slovenskej  republiky.  II.                                 vydanie, Košice: UPJŠ, 2008, 558 s., ISBN 978-80-7097-703-3                              -  -  Zákon  č. 369/1990 Zb. o obecnom zriadení v znení neskorších                                 zmien a doplnkov                              -  -  Zákon  č.  346/1990  Zb. o voľbách  do  orgánov  samosprávy  obcí                                 v znení neskorších zmien a doplnkov                              -  - Zákon č. 38/1993 Z. z. o organizácii Ústavného súdu Slovenskej                                 republiky,  o konaní  pred  ním  a o postavení  jeho  sudcov  v znení                                 neskorších zmien a doplnkov                              -  -  Zákon  č.  253/1998  Z.z.  o  hlásení  pobytu  občanov  Slovenskej                                 republiky  a  registri  obyvateľov  Slovenskej  republiky  v  znení                                 neskorších zmien                              -  - PL. ÚS 6/08, www.concourt.sk                              -  - www.e-obce.sk                              -  - www.vop.sk                                     Contact – email                                  klaudia.marczyova@minv.sk                                                                                                 72","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                 KONCEPČNÍ OTÁZKY PRÁVNÍHO POSTAVENÍ                                                      ÚŘEDNÍKŮ                                                      MILOŠ MATULA                               Abstract in original language                              Příspěvek  se  věnuje  právnímu  postavení  úředníků  v občanské  státní                              službě  v  územní  samosprávě.  Zkoumá  důvody  pro  nezbytnou                              diferenciaci jejich postavení a případné možnosti pro přiblížení nebo                              sjednocení  právní  regulace.  Současně  je  reflektován  problém  míry                              event.  uplatnění  kariérního  modelu  v podmínkách  ČR  a  problém                              diferenciace  postavení  úředníků  z hlediska  zastávaných  pozic  ve                              správním systému.                               Key words in original language                              územní samospráva, úředník, právní regulace, kariérní model                                Abstract                              The  paper  deals  with  the  legal  status  of  civil  service  in  the  public                              service  in  local  self-government.  It  examines  the  reasons  for  the                              necessary differentiation of their position and possible options for the                              approach  or  the  unification  of  legal  regulation.  At  the  same  time                              reflected the problem of possible application of the career model in                              the  Czech  Republic  and  the  problem  of  differentiation  status  of                              officials from point of view  serve  as positions these officials  in the                              administrative system.                               Key words                              local self-government, official, legal regulation, career model                               Koncepční problémy související s právní regulací postavení úředníků                              v české veřejné správě mají dvojí povahu. V první rovině je možné                              uvést  koncepční  problémy  legislativního  charakteru,  které  mají                              primárně  juristickou  povahu.  K  těmto  problémům  patří  zejména                              následující otázky.                               Veřejnoprávní nebo soukromoprávní charakter právní úpravy.                               Využití kariérního nebo meritního modelu ve veřejné správě, případně                              jejich  kombinace  nebo  korekce,  např.  míra  odlišnosti  od  běžného                              pracovního poměru.                               Diferencovanost právní úpravy mezi státní správou a samosprávou.                               Pojem  úředníka,  okruh  osob  sem  zařazených,  možnost  výkonu                              činnosti úředníka cizinci.                               Vztah  práv  a  povinností  úředníků,  specifické  povinnosti  úředníků  a                              jejich ochrana.                               Modely  vzdělávání  úředníků,  zejména  vztah  centrální  regulace  a                              plurality vzdělávacích subjektů.                                                                    73","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                       Uvedené  otázky  byly  vícekrát  analyzovány  v  teoretické                              literatuře i v legislativních návrzích. Přes tuto pozornost a okolnosti,                              které  v  zásadě  nevybočují  z  běžných  středoevropských  poměrů  a                              dovolují  tedy  i  využití  zahraničních  zkušeností,  přetrvává  značná                              různost  nejen  výchozích  pohledů,  ale  i  legislativncích  představ,  a                              především dochází ke stálému odkládání volby legislativního řešení.                              V  ČR  přitom  již  existuje  platná,  i  když  převážně  nikoliv  účinná                              zákonná úprava státní služby provedená zákonem č. 218/1990 Sb., a                              jak platná, tak účinná úprava postavení úředníků územních samospráv                              provedená zákonem č. 312/2002 Sb. Tyto zákony vycházejí ze zcela                              rozdílného přístupu k postavení úředníků.                                      Vyvstává  tedy  otázka  příčin  odkládání  „definitivního“                              legislativního  řešení  problematiky  postavení  úředníků,  především  z                              hlediska  státní  služby.  Toto  odkládání  nepochybně  souvisí  i  s                              konkrétními  praktickými  otázkami,  jako  je  např.  finanční  zátěž                              spojená se zavedením státní služby nebo vytvoření určitých institucí,                              především Generálního ředitelství státní služby. Také k těmto otázkám                              ovšem  bylo  možné  během  devíti  let  existujícího  právního  stavu                              zaujmout určitou pozici a přiklonit se k nějakému způsobu regulace.                                      Skutečnost, že k takovému výběru způsobu regulace dochází                              teprve se značným odstupem a některé otázky jsou stále předmětem                              sporů,  ukazuje,  že  jsou  zde  patrné  ještě  další  koncepční  problémy                              metajuristické  povahy,  jejichž  řešení  fakticky  podmiňuje  řešení                              právních  otázek.  Tyto  metajuristické  problémy  mají  opět  několik                              konkrétních  poloh.  Jako  klíčové  je  možné  hypoteticky  určit                              následující otázky.                                 Jaká jsou očekávání společnosti ve vztahu k veřejné správě?                               Jaká jsou specificky očekávání společnosti ve vztahu k úředníkům?                               Jak se vyvíjí fenomén byrokracie?                               Jak rozumět požadavku nezávislosti ve vztahu k veřejné správě?                               Jak nahlížet na problém internacionalizace veřejné správy?                                Jakého  druhu  mohou  být  kvalifikační  požadavky  na  výkon  veřejné                              správy?                               Ad 1.                                      Očekávání společnosti ve vztahu k veřejné správě procházejí                              od 19. století do dnešní doby výraznými proměnami. Tyto proměny je                              možné jen omezeně reflektovat v rámci tradiční polarity soukromé a                              veřejné správy  a obvyklého rozlišení  kariérního a meritního modelu                              pro výkon státní, resp. veřejné služby. V průběhu 20. století došlo k                              podstatnému  zvýšení  role  veřejné  správy  ve  společnosti  a  tím  i  k                              nárůstu jejich činností nejen z hlediska rozsahu, ale i z pohledu druhů                                                                  74","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                vykonávaných    činností.   Vývoj   veřejné   správy   je   tedy                              charakterizovaný  zvyšováním  heterogenity  a  podílu  neklasických                              činností  na  výkonu  veřejné  správy.  Uvedená  situace  velmi  omezuje                              možnosti využití v kontinentálních evropských podmínkách tradičního                              kariérního modelu.                                      Ve  správní  vědě  se  stále  více  pozornosti  věnuje  problému                              státní  správy  nebo  vůbec  veřejné  správy  jako  služby  a  vztahu                              takovéhoto  pojetí  k  mocenským  prvkům,  které  i  nadále  zůstávají                              charakteristické  pro  veřejnou  správu,  i  když  mají  diferencovaný                              význam  v  jejich  jednotlivých  oborech.  Tyto  otázky  jsou  opět  ve                              skutečnosti  spojené  s  postavením  úředníků,  neboť  jiná  regulace  je                              vhodná  ve  vztahu  k  činnosti  úředníka  vykonávajícího  službu  ve                              veřejném  sektoru  a  jiná  regulace  je  vhodná  při  zvýšeném  uplatnění                              mocenských prvků.                                      Pojetí  správy  jako  služby  přibližuje  navíc  evropský                              kontinentální systém k angloamerickému systému a vyvolává otázku                              možné  míry  uplatňování  kritérií  a  postupů  charakteristický  pro                              soukromou správu ve veřejné správě. Význam této otázky je značný                              především ve státech střední a východní Evropy, kde došlo k narušení                              přirozeného vývoje kariérního modelu veřejné správy. Současně zde                              byly s mimořádnou intenzitou nastoleny otázky související s procesy                              deetatizace a privatizace.                                      Ačkoliv procesy deetatizace a privatizace vedou v konečném                              důsledku ke snížení role veřejné správy, v období, kdy tyto procesy                              probíhají, dochází v mnoha směrech paradoxně k růstu role určitých                              správních  struktur,  především  takových,  které  rozhodují  v                              privatizačních procesech. Tato situace opět kladla a do jisté míry stále                              ještě klade zvýšené nároky na etiku chování úředníků a odolnost proti                              korupci,  a  to  v  systému,  který  se  nemůže  spoléhat  na  kontinuální                              fungování klasických etických zábran ve veřejném životě.                                      Zmíněná  situace  je  spojena  s  mnohovrstevností  a  také                              rozporností  očekávání  společnosti  ve  vztahu  k  veřejné  správě.  Tato                              rozpornost  se  zvyšuje  ne  zcela  ustálenou  preferencí  společenských                              hodnot  a  uplatnění  postmoderního  konceptu  ve  společenském                              uvažování, který sám o sobě zvyšuje různorodost očekávání a ztěžuje                              vytváření pevné hierarchie potřebné pro regulaci.                                      Významnou  otázkou  ovlivňující  postavení  úředníků  je                              všeobecná kultura chování ve společnosti, zvláště správní a politická                              kultura. Úředníci působící ve veřejné správě přirozeně zastávají i jiné                              společenské role a navíc je zejména v období výrazných systémových                              změn  také  vysoká  dynamika  přechodů  mezi  veřejnou  správou  a                              uplatněním v jiných společenských činnostech. Tyto okolnosti mají za                              následek  zvýšený  vliv  všeobecné  společenské  kultury  na  správní                              kulturu a chování úředníků.                                      Správní  kultura  má  pochopitelně  vlastní  limity  ztěžující                              optimalizaci veřejné správy.  Tyto vlastní limity však nelze pokládat                                                                   75","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                při  vysoké  interakci  procesů  odehrávajících  se  ve  veřejné  správě  s                              jinými společenskými procesy za klíčové. Úroveň fungování veřejné                              správy  je  tedy  úzce  propojena  s  fungováním  jiných  společenských                              činností  a  limity  podnikatelské,  politické  i  obecné  občanské  kultury                              nepochybně výrazně působí i na veřejnou správu.                                      Nedostatek   správní   a   politické   kultury,   který   je                              charakteristický  pro  země  ocitající  v  transformačních  procesech,                              současně  výrazně  komplikuje  nalezení  vhodného  modelu  právní                              regulace. V zásadě jde o to, že limity, které v sobě obsahuje  konec                              konců  každá  regulace,  se  v  podmínkách  snížené  správní  a  politické                              kultury  projeví  dříve  a  v  podstatě  mohou  znemožnit  reálné  využití                              předností  příslušných  modelů.  Volba  každého  modelu  tak  může                              nakonec  vést  k  neuspokojivým  výsledkům.  Rozhodující  totiž  není                              volba  určitého  způsobu  právní  regulace,  nýbrž  vývoj  společenského                              nazírání na veřejnou správu a společenské kultury.                               Ad 2.                                      Očekávání, která má společnost ve vztahu k úředníkům, jsou                              do  značné  míry  rozporná.  Tato  rozpornost  konec  konců  vyplývá  na                              jedné  straně  ze  zvýšeného  podílu  administrativy  na  prakticky  všech                              společenských činnostech a tedy zvýšené potřeby úředníků a na druhé                              straně z hodnocení veřejné správy jako činnosti, která je do jisté míry                              zbytná, případně, u které je alespoň neustále nutné pečovat o to, aby                              byla udržována v mezích únosných pro společnost.                                      Vzestup administrativních aspektů všech činností vede také k                              situaci,  kdy  v  podstatě  každý,  kdo  vykonává  jakoukoliv  v  širším                              smyslu  intelektuální  činnost,  vykonává  rovněž  řadu  správních                              činností,  přičemž  podíl  správních  činností  má  patrně  stoupající                              tendenci. Uvedený stav vyvolává psychologii nadbytku veřejné správy                              a současně pocit, že správní činnosti v podstatě každý člověk alespoň                              s určitým stupněm vzdělání rozumí. Ani jedna z těchto okolností není                              ovšem příznivá pro hodnocení veřejné správy a pro skutečné poznání                              jejích potřeb. Kromě toho je třeba vzít v úvahu, že výkon správních                              činností lidmi, jejichž profesí není  správa,  má nutně  v řadě případů                              amatérské rysy a jeho kvalita je příliš závislá na přirozeném talentu                              pro správní činnost, který kupodivu také existuje.                                      Prvořadou  podmínkou  pro  odstranění  zmíněného  rozporu                              nebo alespoň jeho redukce na přijatelnou míru je pohled na veřejnou                              správu jako na jakoukoliv jinou činnost, činnost, která je společensky                              nezbytná a musí být vykonávána. Rozsah administrativní činnosti není                              přitom závislý v první řadě na správě samotné, ale na administrativní                              náročnosti řídících procesů, která se utváří ze značné části v důsledku                              politického  rozhodování,  ale  nepřímo  i  působením  prvků                              „ideologické“ povahy a podnikatelské kultury.                                      Veřejná  správa  je  z  povahy  věci  obtížně  regulovatelná  z                              kvantitativního  hlediska.  To  ovšem  není  specifické  pouze  pro                              veřejnou  správu,  ale  do  značné  míry  souvisí  s  povahou  veřejného                                                                   76","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                sektoru vůbec, stačí připomenout třeba objektivní nemožnost plného                              uspokojení nároků na zdravotnické služby.                                      V důsledku problémů uvedených v předcházejících odstavcích                              vzniká představa, že  klíčovým problémem kvality veřejné správy je                              její kvantita, resp. kvantita osob, které ji vykonávají. Projevuje se tedy                              názor,  že  samotné  snižování  počtu  úředníků  je  výrazným  projevem                              zvyšování efektivnosti veřejné správy, přičemž za systémově kvalitní                              lze pochopitelně pokládat pouze efektivní správu. V této souvislosti si                              stačí uvědomit, jak by bylo nazíráno na to, kdyby někdo viděl klíčový                              potenciál  pro  zvýšení  efektivnosti  školství  ve  snížení  počtu  učitelů                              nebo pro zvýšení efektivnosti zdravotnictví ve snížení počtu lékařů.                                      Představy o významu redukce úředníků se pochopitelně pouze                              vztahují k právní regulaci jejich postavení. Je zcela logické, že pokud                              mám  mít  možnost  redukce  administrativního  aparátu,  nemohu  na                              určitou míru stabilizovat postavení úředníků.                                       Vyvstává  tedy  otázka,  do  jaké  míry  chceme  skutečně                              stabilizovat  správu.  Jediným  problémem  tu  přitom  není  počet                              úředníků, ale stejný význam má otázka zachování stávající struktury                              úředníků  a  konkrétního  personálního  obsazení.  Představa  o                              nevyhovujícím konkrétním obsazení úřednických míst opět významně                              působí proti takovým variantám právní regulace, které zvyšují právní                              ochranu úředníků.                                      Je ovšem otázka, zda snížení stability administrativy skutečně                              vede  k  očekávaným  důsledkům  ve  směru  zvýšení  efektivity  veřejné                              správy.  Počet  úředníků  je  totiž  závislý  primárně  na  administrativní                              náročnosti řízení, nikoliv  naopak. Pokud se  nezmění administrativní                              náročnost  řízení,  dochází  po  různě  dlouhé  době  k  návratu  počtu                              úředníků  na  původní  hodnoty,  ovšem  s  důsledkem  na  jejich                              průměrnou  profesionální  zkušenost  a  znalost  problematiky.  Další                              otázka je, zda odejdou právě ti úředníci, které bychom potřebovali z                              hlediska  efektivnosti  správy  vyměnit.  Zkušenosti  s  reorganizací                              správy  v  různých  státech  ukazují,  že  tomu  tak  rozhodně  vždy  není.                              Těmito  faktory  je  dále  snižován  pozitivní  efekt  případné  personální                              redukce  administrativy.  Jakkoliv  může  být  taková  redukce                              diferencovaně  podle  situace  jednotlivých  oborů  správy  a  správních                              orgánů  potřebná,  nelze  v  nich  hledat  klíčový  zdroj  zvýšení                              efektivnosti  správní  regulace  a  tudíž  jí  i  příliš  přizpůsobovat  právní                              regulaci postavení úředníků.                                 Ad 3.                                      Fenomén  byrokracie  nabývá  ve  vývoji  společnosti  stále                              nových forem a přinejmenším od Croziera je známo, že byrokracie je                              ve  skutečnosti  daleko  pružnější  než  by  odpovídalo  původní                              weberovské  charakteristice.  V  této  souvislosti  je  především  důležité                              vzít v úvahu, že byrokracie je spojena především s vedoucími místy ve                              veřejné  správě.  Zvýšení  počtu  účetních  nebo  úřednic  vydávajících                                                                  77","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                občanské  průkazy  může  sice  způsobit  kvantitativní  nárůst                              administrativy, nikoliv však růst byrokracie v sociologickém smyslu.                              Tento  růst  je  generován  z  politických  a  jiných  významných                              společenských struktur a z administrativních elit.                                      Z hlediska očekávání společnosti od veřejné správy je tedy na                              místě  položit  si  otázku,  co  společnost  očekává  specificky  od                              vedoucích úředníků a do jaké míry jsou tato očekávání naplňována. V                              každém případě však lze konstatovat, že pokud bychom viděli určité                              riziko  ve  stabilitě  postavení  úředníků  z  hlediska  možného  vývoje                              byrokracie,  muselo  by  takové  riziko  být  spojeno  ještě  výrazněji  se                              stabilitou postavení vedoucích úředníků. To do jisté míry zpochybňuje                              korektnost  řešení  založených  na  vyšší  míře  stability  postavení                              vedoucích úředníků než úředníků vůbec. Zdálo by se také logické, že                              pokud má mít někdo právní jistotu výkonu určité funkce ve veřejné                              správě,  musí  mít  především  jistotu  samotného  působení  ve  veřejné                              správě.                                       Další  otázkou  z  hlediska  postavení  vedoucích  úředníků  je                              jejich  propojení  s  dalšími  společenskými  elitami.  Toto  propojení  se                              zvyšuje  tím,  že  v  podmínkách  české  veřejné  správy  řada  vedoucích                              úředníků  nepřichází  na  svá  místa  v  důsledku  klasického  kariérního                              postupu,  ale  v  důsledku  příslušnosti  k  neformálním  elitám,  jejichž                              příslušníci  nejednou  střídají  působení  ve  veřejné  správě  s  vlivnými                              místy v jiných oblastech společenského života.                               Ad 4.                                      Míra  nezávislosti  úředníků  patří  mezi  tradiční  problémy                              veřejné  správy,  nicméně  jejich  význam  stoupá  s  rychlostí  pohybu                              společenských  vztahů.  Zcela  jiný  byl  význam  nezávislosti  ve                              stabilizovaných   podmínkách   Rakousko-Uherska    nebo   první                              československé  republiky, kdy  tlak  na omezení  této nezávislosti byl                              limitovaný  převahou  klasických  správních  činností  a  relativně  nižší                              rychlostí  společenského  pohybu  od  významu,  který  má  nezávislost                              úředníků v dnešních podmínkách, kdy toto rozhodování je daleko více                              propojeno s jinými aspekty společenského rozhodování.                                      Nezávislost  úředníků  nemůže  mít  intenzitu  soudcovské                              nezávislosti, neboť by jinak nemohl být zajištěn demokratický princip                              rozhodující úlohy volených orgánů. Naproti tomu i ve veřejné správě                              se uskutečňuje řada činností, které se svým charakterem do jisté míry                              blíží  soudnímu  rozhodování  v  tom  smyslu,  že  má  jít  o  objektivní                              rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob                              na  základě  zákona.  Zejména  při  tomto  rozhodování  je  tedy  určitý                              stupeň nezávislosti úředníků podmínkou k tomu, aby veřejná správa                              byla  vykonávána  nejen  v  souladu  se  zákonem,  ale  i  spravedlivě  a                              věcně správně.                                      Klíčovou otázkou pro nezávislost úředníků je vztah politiky a                              správy. Tento vztah  zdaleka není závislý jen na právní regulaci, ale                              zejména také na politické a správní kultuře. Klíčový problém spočívá                                                                   78","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                v tom, že nelze současně vyžadovat objektivitu a nestrannost a přitom                              v zájmu boje proti byrokracii podřizovat úředníky při výkonu jejich                              kompetencí  politickým  vlivům  a  vystavovat  je  nadměrně                              subjektivnímu  hodnocení.  Jde  opět  o  klasický  případ  rozporů  ve                              společnosti  souvisejících  s  očekáváními  od  veřejné  správy  i  od                              jednotlivých úředníků.                                      Důležitým  předpokladem  pro  kvalitní  regulaci  postavení                              úředníků  je  zde  přijetí  faktu,  že  každé  zvýšení  nezávislosti                              podmiňující nestrannost rozhodování současně dává ztížené možnosti                              korekce  administrativního  rozhodování  jinými  subjekty  a  naopak.                              Nelze si zachovat výhody všech regulací současně.                               Ad 5.                               Míra  internacionalizace  administrativy  je  pochopitelně  rozdílně                              vnímána v různých oborech a činnostech veřejné správy a je tu vždy                              na  jedné  straně  otázka  využití  kvalitních  zahraničních  odborníků  a                              respektování evropských principů ve veřejné správě na straně jedné a                              zachování  principu  suverenity  státu  na  straně  druhé.  Z  hlediska                              právního postavení úředníků lze pak jen stěží zachovat zcela jednotný                              přístup k otázce, zda úředník musí být státním občanem. U některých                              rozhodovacích  činností  je  to  z  hlediska  svrchovanosti  státu  zřejmě                              potřebné, v jiných oblastech, např. u neklasických správních činností a                              v koncepčních záležitostech může být naopak přítomnost cizího prvku                              funkční.                               Ad 6.                               Významnou otázkou je, jakou kvalifikaci od úředníka očekáváme. Z                              obsahového hlediska je zde možné dvojí pojetí. První pojetí nahlíží na                              veřejnou správu jako na každou jinou odbornou činnost a je spojeno s                              požadavky  na  přiměřené  vzdělání  nejen  z  hlediska  výše,  ale  také  z                              hlediska druhu vzdělání. Druhé pojetí vychází z toho, že ve veřejné                              správě  je  často  zapotřebí  kombinace  různých  odborných  znalostí  a                              schopnost  určitého  přesahu  může  být  zejména  na  vyšších  místech                              důležitější  než  druh  dosaženého  vzdělání.  Řešení  tohoto  problému                              nelze  omezit  na  vztah  generalistů  a  specialistů  ve  veřejné  správě,                              protože i pro pozici generalisty jsou určité druhy vzdělání vhodnější.                                      Uvedený rozpor patrně nelze řešit jinak než s přihlédnutím ke                              specifickým okolnostem různých správních činností a zkušenostem z                              veřejné správy, případně schopnosti zastávat případně i bez ohledu na                              druh vzdělání činnosti potřebné ve veřejné správě. Nejsložitější je zde                              nalezení  kompromisu  mezi  rizikem  působení  velkého  počtu  osob,                              jejichž  kvalifikace  se  ve  skutečnosti  nevztahuje  k  veřejné  správě  a                              rizikem přílišné formalizace požadavků pro výkon určitých činností a                              funkcí, jehož důsledky můžeme velmi dobře vidět např. ve vysokém                              školství.                                      Pohříchu se pozornost ve vztahu ke vzdělávání nezaměřuje ani                              tak  na  tyto  obsahové  otázky  jako  spíše  na  institucionální  základ                              vzdělávání  ve  veřejné  správě,  kde  ovšem  opět  vyvstává  zcela                                                                  79","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                racionální  otázka  vztahu  mezi  nezbytnou  centrální  regulací  a                              pluralitou subjektů podílejících se na vzdělávání.                                      Koncepční otázky, které zde byly stručně nastíněny, jsou ve                              skutečnosti  předpokladem  pro  adekvátní  řešení  otázek  juristických.                              Dokud si nebudou umět politici, další společenské struktury a občané                              vůbec  na  ně  odpovědět  způsobem,  který  by  alespoň  minimalizoval                              rozpory  v  nich  obsažené,  nelze  očekávat  funkční  řešení  ani                              juristických problémů. Je pochopitelné, že při vzrůstající heterogenitě                              veřejné správy a závislostech mezi správou a dalšími společenskými                              strukturami není řešení daných otázek a snížení rozporů jednoduché,                              nicméně  bez  takového  řešení  se  ocitáme  ve  stejné  situaci,  jako                              bychom  se  pokoušeli  o  léčení  pacienta  bez  stanovení  diagnózy.                              Dosavadní  „terapeutické“  výsledky  ve  vztahu  k  veřejné  správě                              opravdu takové situaci odpovídají.                                                                                                                            80","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                      STAROSTA OBCE A JEHO VZDELANIE                                 CHAIRMAN OF THE COMMUNITY AND HIS                                                     EDUCATION                                                     RASTISLAV MUNK                                         Katedra Správneho a Environmentálneho  Práva                                Právnická Fakulta Univerzity Komenského v Bratislave, Slovenská                                                         Republika                               Abstract in original language                              Autor sa v článku venuje problematike prístupu každej fyzickej osoby                              k volenej  funkcii  starostu  obce  a k možnému  obmedzeniu  prístupu                              k tejto funkcii z dôvodu dosiahnutého vzdelania.                               Key words in original language                              starosta obce, obmedzenie prístupu fyzickej osoby k funkcii starostu                              obce                               Abstract                              Author  is  concerned  with  the  issue  of  access  for  each  individual  to                              hold  the  chairman  of  the  community  and  the  possible  restriction  of                              access to this feature because of achieved education.                               Key words                              chairman of the community, restriction of access of individual to hold                              chairman of the community                                1. ÚVOD                               Po voľbách do orgánov samosprávy obcí v roku 2010, ktoré sa konali                              dňa  27.  novembra  2010  sa  po  celom  území  Slovenskej  republiky                              rozšíril  audiovizuálny  záznam,  na  ktorom  je  zachytený  zvolený                                                                                            1                              starosta obce Richnava pri tom, ako skladá svoj sľub starostu obce .                              Z predmetného  videozáznamu  je  jednoznačne  zrejmé,  že  zvolený                              starosta  obce  Richnava  nie  je  schopný  samostatne  prečítať  sľub                              starostu podľa § 13 ods. 2 zákona č. 369/1990 Zb. o obecnom zriadení                              (ďalej  len  „zákon  o obecnom  zriadení“),  čo  je  nevyhnutnou                              podmienkou  vzniku  funkcie  starostu  obce.  Následne  je  na  tomto                              videozázname  zachytené,  ako  mu  je  tento  sľub  predčítaný                              predsedníčkou miestnej volebnej komisie a zvolený starosta obce len                              vysloví svoj súhlas s týmto predčítaným sľubom. Tento videozáznam                              bol obsahom hlavných správ všetkých televíznych staníc v Slovenskej                              republike ešte niekoľko týždňov po voľbách do orgánov samosprávy                              obcí  v roku  2010,  pričom  v  nadväznosti  na  tento  rozšírený                              videozáznam  sa  prostredníctvom  internetu  začali  šíriť  aj  ďalšie                              videozáznamy s obdobným obsahom.                                   1                                http://www.youtube.com/watch?v=1xp--amEPRA                                                                  81","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                  Je  potrebné  poukázať  na  skutočnosť,  ako  to  bolo  prezentované  aj                              v médiách po voľbách do orgánov samosprávy obcí v roku 2010, že                              možno dôvodne predpokladať, že zvolený starosta obce nevie čítať ani                              písať, ba dokonca nemá ani základné vzdelanie. Okamžite po týchto                              udalostiach  sa  dostala  do  popredia  otázka,  či  takáto  fyzická  osoba                              spĺňa predpoklady na výkon funkcie starostu obce, keďže pri výkone                              funkcie starostu obce, tento rozhoduje o právach, právom chránených                              záujmoch    a povinnostiach   obyvateľov   obce    a o verejných                              záležitostiach obce a jej obyvateľov. V tejto súvislosti je potrebné tiež                              pripomenúť,  že  v dnešnej  dobe  informatizácie  spoločnosti  musí                              starosta  obce  ovládať  nielen  základy  výpočtovej  techniky,  ale  aj                              informatiky. Zároveň je potrebné zdôrazniť skutočnosť, že Slovenská                              republika  je  súčasťou  Európskej  únie,  ktorá  taktiež  svojimi                              rozhodnutiami  ovplyvňuje  život  samosprávy  na  Slovensku.  Funkcia                              starostu  obce  má  európsky  rozmer  v tom,  že  v oblasti  samosprávy                              obce  sa  uplatňuje  európske  právo  v podobe  množstva  nariadení,                              smerníc,  odporúčaní  a iných  rozhodnutí.  Sledovanie  legislatívy                              Európskej  únie  je  neľahkou  úlohou  pre  človeka  s ukončeným                              právnickým vzdelaním a nie to ešte pre niekoho, kto nemá ukončené                              ani základné vzdelanie.                                Po  týchto  uskutočnených  udalostiach  po  voľbách  do  orgánov                              samosprávy  obcí  v roku  2010  sa  okamžite  rozprúdila  široká  dišputa                              odbornej i laickej verejnosti, ako aj politikov, ktorej obsahom bolo, či                              súčasná  úprava  podmienok  výkonu  funkcie  starostu  obce  je                              dostačujúca, a či by vzhľadom na vyššiu odbornú úroveň spoločnosti                              nemali  byť  tieto  podmienky  sprísnené,  prípadne  doplnené                              o podmienku  najvyššieho  dosiahnutého  vzdelania,  prípadne  tiež                              ďalších podmienok. Vzhľadom na účel tohto článku  sa  však budem                              venovať  len  možnej  právnej  úprave  najvyššieho  dosiahnutého                              vzdelania ako možnej podmienke na výkon funkcie starostu obce.                               Starosta obce je volený funkcionár miestnej samosprávy, od ktorého                              sa  očakáva,  že  bude  ochotný  a profesionálne  schopný  pracovať                              v prospech  rozvoja  obce,  ako  aj  potrieb  a záujmov  jej  obyvateľov.                              Nároky  na  výkon funkcie starostu obce  – ľudské, morálne, odborné                                                                   2                              i profesionálne  –  sa  sústavne  zvyšujú.   Táto  skutočnosť  už  bola                              potvrdená  aj  legislatívnou  zmenou,  kedy  na  základe  zákona  č.                              102/2010  Z.z.  bol  novelizovaný  a  doplnený  zákon  Slovenskej                              národnej rady č. 369/1990 Zb. o obecnom zriadení. Na základe tejto                              novelizácie zákona o obecnom zriadení bola do tohto zákona doplnená                              povinnosť  pre  starostu  obce  prehlbovať  si  svoje  vedomosti,  a to                              konkrétne v ustanovení § 13 ods. 12 zákona o obecnom zriadení, cit.:                                                                                            3                              Starosta si prehlbuje vedomosti potrebné na výkon funkcie starostu.                                2                                 PALUŠ,  I.:  Nové  kritériá  na  prvého  občana  obce.  zdroj:                              http://www.civil.gov.sk/archiv/CASOPIS/2006/14/1414kr.htm                               3                                § 13 ods. 12 zákona o obecnom zriadení                                                                  82","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Z citovaného  ustanovenia  je  zrejmé,  že  problém  vzdelania  starostov                              obcí je v Slovenskej republike rozšíreným problémom a legislatíva sa                              snažila tento čiastočne odstrániť doplnením citovaného ustanovenia do                              zákona o obecnom zriadení. Vzhľadom na skutočnosť, že  neexistuje                              žiadna  koncepcia  vzdelávania  starostov  obcí,  mám  za  to,  že  toto                              ustanovenie nevyrieši problém vzdelanosti starostov obcí, navyše keď                              zákon o obecnom zriadení túto povinnosť ustanovuje bez akejkoľvek                              sankcie. Nastáva preto otázka, či neposunúť vzdelanie fyzickej osoby                              ako podmienku výkonu funkcie starostu obce.                               2. PRÁVNA  ÚPRAVA  PODMIENOK  NA  VÝKON  FUNKCIE                              STAROSTU OBCE                               Pri  hodnotení  podmienok  výkonu  funkcie  starostu  obce  treba                              vychádzať  najmä  zo  zákona  č.  346/1990  Zb.  o voľbách  do  orgánov                              samosprávy obcí (ďalej len „zákon o voľbách“), ale tiež zo zákona č.                              460/1992 Zb. Ústava Slovenskej republiky (ďalej len „ústava“).                                Zákon  o voľbách  stanovuje  podmienky  na  výkon  funkcie  starostu                              obce  v ustanoví  §  4  v spojení  s  §  2.  Podľa ustanovenia  §  4  zákona                              o voľbách,  cit.:  Za  starostu  obce  (primátora),  v  hlavnom  meste                              Slovenskej  republiky  Bratislave  a  v  meste  Košice  starostu  mestskej                              časti  môže byť zvolený volič, u ktorého nenastali prekážky vo výkone                              volebného práva podľa § 2 ods. 2 písm. b) a d) a ktorý najneskôr v                                                              4                              deň  volieb  dovŕšil  25  rokov  veku.   Podľa  §  2  ods.  2  písm.  b)  a d)                              zákona  o voľbách  prekážkou  vo  výkone  volebného  práva  je  výkon                              trestu odňatia slobody a pozbavenie alebo obmedzenie spôsobilosti na                              právne úkony.                               Vzhľadom  na  citované  ustanovenia  zákona  o voľbách,  v súčasnosti                              právna  úprava  stanovuje  nasledovné  podmienky  na  výkon  funkcie                              starostu,  t.j.  podmienky,  ktoré  musí  spĺňať  kandidát  na  funkciu                              starostu:                               dovŕšenie 25 roku veku,                               trvalý  pobyt  v  obci,  v  mestskej  časti  hlavného  mesta  Slovenskej                              republiky Bratislavy alebo v mestskej časti mesta Košice,                               plná  spôsobilosť  na  právne  úkony,  t.j.  fyzická  osoba  nemôže  mať                              spôsobilosť  na  právne  úkony  obmedzenú,  ani  nemôže  byť  fyzická                              osoba pozbavená spôsobilosti na právne úkony,                               nemôže byť vo výkone trestu odňatia slobody.                               Každá  fyzická  osoba,  ktorá  napĺňa  všetky  štyri  vyššie  uvedené                              podmienky na výkon funkcie starostu stanovené zákonom o voľbách,                              môže kandidovať za starostu obce a v prípade úspechu vo voľbách sa                              aj  stať  starostom  obce,  primátorom  mesta,  prípadne  starostom                                 4                                § 4 zákona o voľbách                                                                  83","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                mestskej časti. Dokonca aj cudzinec pokiaľ má trvalý pobyt v obci, v                              mestskej časti hlavného mesta Slovenskej republiky Bratislavy alebo v                              mestskej časti mesta Košice a spĺňa ostatné tri podmienky na výkon                              funkcie  starostu  obce,  môže  kandidovať  vo  voľbách  do  orgánov                              samosprávy  obcí  na  post  starostu.  Nie  je  pritom  rozhodujúce,  či                              konkrétna fyzická osoba ovláda Slovenský jazyk, prípadne ako dobre                              ovláda  Slovenský  jazyk,  ani  nie  je  rozhodujúce,  či  konkrétna  osoba                              má  akékoľvek  dosiahnuté  vzdelanie,  ba  dokonca  nie  je  ani                              rozhodujúce, či konkrétna osoba vie aspoň čítať a písať.                               3. MOŽNOSŤ  ZAVEDENIA  PODMIENKY  NAJVYŠŠIEHO                              DOSIAHNUTÉHO  VZDELANIA  AKO  PODMIENKY  NA                              VÝKON FUNKCIE STAROSTU                               Ako  bolo  už  vyššie  uvedené  súčasne  platná  právna  stanovuje  štyri                              podmienky na výkon funkcie starostu, a to a) dovŕšenie 25 roku veku,                              b)  trvalý  pobyt  v  obci,  v  mestskej  časti  hlavného  mesta  Slovenskej                              republiky  Bratislavy  alebo  v  mestskej  časti  mesta  Košice,  c)  plná                              spôsobilosť  na  právne  úkony,  t.j.  fyzická  osoba  nemôže  mať                              spôsobilosť  na  právne  úkony  obmedzenú,  ani  nemôže  byť  fyzická                              osoba  pozbavená  spôsobilosti  na  právne  úkony,  d)  nemôže  byť  vo                              výkone trestu odňatia slobody. Pokiaľ by sme chceli zabezpečiť, aby                              na  funkciu  starostu  obce  mohli  kandidovať  len  osoby,  ktoré  majú                              určitý stupeň dosiahnutého vzdelania, prípadne aj odpracovanej praxe                              v určitej  oblasti,  musela  by  k uvedeným  štyrom  podmienkam  na                              výkon funkcie starostu pristúpiť ďalšia podmienka, ktorá by stanovila                              najnižšie dosiahnuté vzdelanie fyzickej osoby, prípadne tiež potrebný                              počet odpracovaných rokov v určitej oblasti. Tu však  nastáva veľmi                              ťažká otázka, a to síce, či je možné, ako podmienku na výkon verejnej                              funkcie,  t.j.  funkcie  starostu  obce  ustanoviť  podmienku  najnižšieho                              dosiahnutého  vzdelania,  prípadne  potrebný  počet  odpracovaných                              rokov  v praxi  v určitej  oblasti.  Odpoveď  na  túto  otázku  nie  je                              jednoznačná  a mnoho  právnikov  má  odlišné  názory.  Je  potrebné                              zaoberať  sa  skutočnosťou,  či  stanovenie  takejto  podmienky  nie  je                              protiústavné a preto odpoveď na túto otázku je treba hľadať v ústave.                               V úvode  je  nevyhnutné  poukázať  na  ustanovenie  §  1  zákona                              o voľbách, podľa ktorého, cit.: Voľby do orgánov samosprávy obcí sa                              konajú na základe všeobecného, rovného a priameho volebného práva                                                 5                              tajným  hlasovaním.   Predmetné  ustanovenie  zákona  o voľbách                              stanovuje, že voľby do orgánov samosprávy obcí sa konajú na základe                              všeobecného,  rovného  a  priameho  volebného  práva  tajným                              hlasovaním. V podstate ide o duplicitnú úpravu, pretože podľa čl. 69                              ods. 3 prvá veta ústavy, cit.: Starostu obce volia obyvatelia obce, ktorí                              majú na jej území trvalý pobyt, na základe všeobecného, rovného a                              priameho  volebného  práva  tajným  hlasovaním  na  štvorročné                                      6                              obdobie.   Skutočnosť,  že  volebné  právo  je  všeobecné  znamená,  že                               5                                § 1 zákona o voľbách                               6                                čl. 69 ods. 3 ústavy                                                                  84","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                volebné právo má každý, či už ide o aktívne alebo pasívne volebné                              právo.  Čo  sa  týka  rovnosti  volebného  práva,  tak  táto  skutočnosť                              predstavuje, že každý volič má rovnaké právne postavenie ako všetci                              ostatní  voliči,  a že  hlas  každého  voliča  má  rovnakú  váhu.  Priamosť                              volebného  práva  vyjadruje,  že  každý  volič  uplatňuje  svoje  volebné                              právo  vo  svojom  mene.  Posledným  znakom  volebného  práva  je,  že                              toto  sa  vykonáva  tajným  hlasovaním.  Všeobecná  právna  úprava                              volebného  práva  je  zakotvená  v čl.  30  ústavy.  Podľa  čl.  30  ods.  1                              ústavy, cit.: Občania majú právo zúčastňovať sa na správe verejných                              vecí  priamo  alebo  slobodnou  voľbou  svojich  zástupcov.  Cudzinci  s                              trvalým pobytom na území Slovenskej republiky majú právo voliť a byť                              volení do orgánov samosprávy obcí a do orgánov samosprávy vyšších                                              7                              územných celkov.  Z uvedeného ustanovenia vyplýva skutočnosť, že aj                              cudzinci  s trvalým  pobytom  na  území  Slovenskej  republiky  majú                              právo  voliť  a byť  volený  do  orgánov  samosprávy  obcí  a tým  aj  za                              starostu  obce.  Samozrejme  v spojení  so  zákonom  o voľbách  za                              starostu  obce  môže  kandidovať  len  cudzinec  s trvalým  pobytom  na                              území tej, ktorej obce. podľa čl. 30 ods. 3 ústavy, cit.: Volebné právo                                                                                         8                              je všeobecné, rovné a priame a vykonáva sa tajným hlasovaním.  Ide                              všeobecnú právnu úpravu určenia základných kvalít volebného práva,                              ku ktorej je ustanovenie čl. 69 ods. 3 ústavy špeciálnym ustanovením,                              ktoré však upravuje totožné kvality volebného práva v prípade volieb                              starostu  obce,  preto  sa  týmto  už  venovať  nebudem.  Posledným                              a najdôležitejším ustanovením majúcim vplyv na možnosť zavedenia                              podmienky dosiahnutého najnižšie možného vzdelania ako podmienky                              na  výkon funkcie starostu obce je ustanovenie  čl. 30 ods. 4 ústavy,                              cit.: Občania majú za rovnakých podmienok prístup k voleným a iným                                                 9                              verejným  funkciám.   Predmetné  ustanovenie  poskytuje  ochranu                              prístupu  k voleným  funkciám  za  rovnakých  podmienok  všetkým                              občanom. Podľa právneho názoru Ústavného súdu SR, cit.: Prístup za                              rovnakých  podmienok  znamená,  že  nemožno  v procese  tvorby,  či                              aplikácie práva preferovať alebo diskriminovať niektoré subjekty pred                              inými  pri  uchádzaní  sa  o verejné  funkcie.  Subjektom  tohto  práva  je                                                                          10                              každý občan, ktorý sa o volenú funkciu uchádza.  Z tohto citovaného                              ustanovenia  sa  na  prvý  pohľad  zdá,  že  stanovenie  podmienky                              dosiahnutia  určitého  stupňa  vzdelania  ako  podmienky  na  výkon                              funkcie starostu obce je diskriminačné, preferujúce niektoré subjekty                              pred  inými  a tým  pádom  protiústavné.  Nie  všetci  ústavní  právnici                              a ani ja však nie sú jednoznačným zástancom takéhoto výkladu čl. 30                              ods. 4 ústavy.                                    7                                čl. 30 ods. 1 ústavy                              8                                čl. 30 ods. 3 ústavy                              9                                čl. 30 ods. 4 ústavy                               10                                 PL. ÚS 35/03                                                                  85","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Pre  rôznorodosť  právnych  názorov,  dovolím  si  uviesť  dva  z nich,                              z ktorých  jeden  tvrdí,  že  zavedenie  podmienky  dosiahnutia  určitého                              stupňa  vzdelania  ako  podmienky  na  výkon  funkcie  starostu  obce  je                              protiústavné  a druhý  tvrdí  presný  opak.  Podľa  názoru  Eduarda                              Bárányho,  bývalého  sudcu  Ústavného  súdu,  dnes  advokáta,  cit.:                              Ústava  pravdepodobne  neumožňuje  stanovenie  vzdelanostného                                                                            11                              kritéria  pre  zastávanie  týchto  verejných  funkcií.   Odlišný  právny                              názor  zastáva  ústavný  právnik  Štefan  Kseňák,  cit.:  Pokiaľ  by  šlo                              skutočne o negramotnosť, môj názor je ten, že osoba, ktorá nevie čítať                              a písať, nemá vykonávať funkciu starostu. Obyvatelia majú totiž právo                              na  riadny  výkon  samosprávy  a osoba,  ktorá  nie  je  gramotná, nie  je                              dostatočnou  garanciou  pre  plnenie  úloh  samosprávy.  Starosta  obce                              predsa vykonáva v mene obce aj právne úkony, a to aj tie, kde zákon                              vyžaduje  písomnú  formu.  Ako  sa  oboznámi  negramotná  osoba                              napríklad so zmluvou? Odpoveď na otázku, či zavedenie podmienky                              dosiahnutia  určitého  stupňa  vzdelania  ako  podmienky  na  výkon                              funkcie  starostu  obce  je  protiústavné  preto  nie  je  jednoznačná                              a v konečnom dôsledku túto otázku vyrieši až rozhodnutie Ústavného                              súdu SR.                               Osobne som zástancom právneho názoru ústavného právnika Štefana                              Kseňáka a zastávam názor, že osoba, ktorá nevie čítať a písať, nemá                              vykonávať  funkciu  starostu.  Dokonca  si  dovolím  tvrdiť,  že  nielen                              osoba, ktorá nevie čítať a písať nemá zastávať funkciu starostu obce,                              ale aj zavedenie podmienky dosiahnutia určitého stupňa vzdelania ako                              podmienky  na  výkon  funkcie  starostu  obce  nemusí  byť  apriori                              protiústavné.  Svoje  tvrdenie  opieram  o nález  Ústavného  súdu                              Slovenskej  republiky  PL.  ÚS  19/98,  ktorý  už  obdobnú  situáciu                              v minulosti  riešil.  Predmetom  tohto  nálezu  je  riešenie  otázky,  či                              zavedenie 1-ročného trvalého pobytu v obci pre uplatnenie pasívneho                              volebného  práva  vytvára  nerovnosť  medzi  kandidátmi.  Rozhodnutie                              Ústavného súdu v tejto veci znelo, že zavedenie takejto podmienky je                              protiústavné, pretože nemá opodstatnenie z aspektu verejného záujmu.                              To  znamená,  že  pokiaľ  by  nejaká  podmienka  mala  opodstatnenie                              z aspektu  verejného  záujmu,  rozhodnutie  Ústavného  súdu  SR  by                              mohlo byť odlišné.                               Zároveň na podporu svojich tvrdení citujem z tohto nálezu Ústavného                              súdu  SR  PL.  ÚS  19/98  ústavný  súd  pri  hodnotení  ústavnosti  alebo                              neústavnosti bral do úvahy tieto aspekty:                               či  objektívne  existuje  legitímny  verejný  záujem  na  obmedzení                              pasívneho volebného práva,                               či  zákonom  upravené  obmedzenie  pasívneho  volebného  práva  je                              naozaj nevyhnutné so zameraním na realizáciu verejného záujmu,                                   11                                      http://korzar.sme.sk/c/5855473/vlada-uvazuje-o-povinnom-vzdelani-                              starostov.html                                                                   86","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                či  existuje  priama  príčinná  súvislosť  medzi  verejným  záujmom                                                                                      12                              a potrebou zákonného obmedzenia pasívneho volebného práva.                              Vzhľadom na citované skutočnosti z nálezu Ústavného súdu SR mám                              za to, že v prípade zavedenia podmienky dosiahnutia určitého stupňa                              vzdelania ako podmienky  na  výkon funkcie starostu obce  sú všetky                              vyššie  uvedené  podmienky,  t.j.  legitímny  verejný  záujem  na                              obmedzení  pasívneho  volebného  práva,  zákonom  upravené                              obmedzenie pasívneho volebného práva je nevyhnutné so zameraním                              na realizáciu verejného záujmu a že existuje priama príčinná súvislosť                              medzi  verejným  záujmom  a potrebou  zákonného  obmedzenia                              pasívneho  volebného  práva  naplnené  a rozhodnutie  Ústavného  súdu                              SR by v tomto prípade mohlo byť odlišné.                               Ďalej je tiež nevyhnutné uviesť skutočnosť, že do Národnej                              rady Slovenskej republiky bol dňa 18.8.2011 doručený návrh                              poslancov  Národnej  rady  Slovenskej  republiky  Anny                              Belousovovej a Rudolfa Pučíka na vydanie zákona, ktorým                              sa  mení  a  dopĺňa  zákon  Slovenskej  národnej  rady  č.                              346/1990 Zb. o voľbách do orgánov samosprávy obcí v znení                              neskorších  predpisov,  ktorým  sa  má  ako  podmienka  na                              výkon  funkcie  starostu  obce  zaviesť  ukončené  minimálne                              úplné  stredné  vzdelanie.  Z dôvodovej  správy  k tomuto                              návrhu  zákona  na  podporu  svojich  tvrdení  uvádzam,  cit.:                              Ústava  Slovenskej  republiky  v Čl.  42,  ako  aj  Listina                              základných  práv  a slobôd  (ústavný  zákon  č.  23/1991  Zb.,                              ktorým sa uvádza Listina  základných práv a slobôd) v čl. 33,                              stanovujú  právo  každého  na  vzdelanie,  pričom  stanovujú,  že                              školská  dochádzka  je  povinná  a  jej  dĺžku  a vekovú  hranicu                              ustanoví  zákon  a rovnako  zabezpečujú  právo  občanov  na                              bezplatné  vzdelanie  na  základných  a stredných  školách                              a podľa  schopností  občana  a možnosti  spoločnosti  aj  na                              vysokých  školách.  Z dôvodu,  že  každý  má  právo  na                              vzdelanie,  z dôvodu,  že  občania  majú  právo  na  bezplatné                              vzdelanie na základných a stredných školách, ba dokonca, že                              zákon  č.  245/2008  Z.z.  o výchove  a vzdelávaní  (školský                              zákon)  ustanovuje  povinnú  školskú  dochádzku,  nemožno                              o zavedení  podmienky  najnižšieho  dosiahnutého  vzdelania                              ako podmienky na výkon funkcie starostu obce hovoriť ako                              o diskriminačnej  a protiústavnej.  Z dôvodovej  správy  na                              podporu  svojich  tvrdení  ďalej  uvádzam,  cit.:  Dodržiavanie                              zásady rovnakého zaobchádzania spočíva v zmysle § 2 ods. 1                              zákona  Národnej  rady  Slovenskej  republiky  č.  365/2004  Z.z.                              o rovnakom zaobchádzaní v niektorých oblastiach a o ochrane                              pred diskrimináciou a o zmene a doplnení niektorých zákonov                              (antidiskriminačný  zákon)  v znení  neskorších  predpisov,                                12                                 PL. ÚS 19/98                                                                  87","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                spočíva    v zákaze   diskriminácie    z   dôvodu     pohlavia,                              náboženského  vyznania  alebo  viery,  rasy,  príslušnosti  k                              národnosti  alebo  etnickej  skupine,  zdravotného  postihnutia,                              veku,  sexuálnej  orientácie,  manželského  stavu  a  rodinného                              stavu, farby pleti, jazyka, politického alebo iného zmýšľania,                              národného  alebo  sociálneho  pôvodu,  majetku,  rodu  alebo                              iného postavenia. Z uvedeného je jednoznačné, že stanovením                              kvalifikačných  predpokladov  pre  výkon  verejnej  funkcie                              starostu obce nebude porušený princíp rovnakých podmienok                              občanov k tejto verejnej funkcii.                               S ohľadom na všetky vyššie uvedené skutočnosti dovolím si tvrdiť, že                              zavedenie  podmienky  dosiahnutia  určitého  stupňa  vzdelania  ako                              podmienky  na  výkon  funkcie  starostu  obce  nemusí  byť  apriori                              protiústavné. V súčasnom stave rozvoja spoločnosti mám za to, že je                              žiaduce, aby osoba vykonávajúca verejnú funkciu, ktoré je oprávnená                              samostatne  rozhodovať  o  právach,  právom  chránených  záujmoch                              a povinnostiach  obyvateľov  obce  a o verejných  záležitostiach  obce                              a jej obyvateľov bola aspoň minimálne vzdelaná.                               Odporcovia  môjho  názoru  tiež  argumentujú  tým,  že  zavedením                              vzdelanostného cenzu ako podmienky na výkon funkcie starostu obce                              sa zvýši počet obcí, v ktorých sa nenájde kandidát na funkciu starostu                              obce. Túto skutočnosť nepopieram, avšak v tejto súvislosti je vhodné                              pripomenúť volebné výsledky v Slovenskej republike vo voľbách do                              orgánov  samosprávy  obcí  za  rok  2010.  Vo  voľbách  do  orgánov                              samosprávy obcí v roku 2010 sa v Slovenskej republike starosta obce,                              resp.  primátor  mesta  volil  v 2924  obciach,  mestách,  mestských                              častiach,  pričom  počet  obcí,  miest,  mestských  častí,  v  ktorých  bol                              zvolený  starosta  obce,  primátor  mesta,  starosta  mestskej  časti  bol                                   13                              2907.   Z uvedených  výsledkov  volieb  do  orgánov  samosprávy  obcí                              za rok 2010 je zrejmé, že aj bez zavedenia vzdelanostnej podmienky                              na  výkon  funkcie  starostu  obce  nebol  starosta  obce  zvolený  v 17                              obciach,  preto  tento  argument,  že  zavedením  vzdelanostného  cenzu                              ako podmienky na výkon funkcie starostu obce sa zvýši počet obcí,                              v ktorých sa nenájde kandidát na funkciu starostu obce, neobstojí (aj                              keď túto domnienku  nepopieram), ale ako konštruktívnejšie  riešenie                              tohto  problému  navrhujem  radšej  hľadať  legislatívne  riešenie,  ako                              zabezpečiť fungovanie obce vo všetkých prípadoch, v ktorých nie je                              zvolený starosta obce z akéhokoľvek dôvodu.                               4. ZÁVER                               Vzhľadom na všetky vyššie uvedené skutočnosti ohľadom zavedenia                              podmienky dosiahnutia určitého stupňa vzdelania ako podmienky na                              výkon funkcie starostu obce nie je jednoznačne zrejmé, či takáto nová                              právna  úprava  je  protiústavná  alebo  nie  je.  Na  základe  vyššie                              uvedených  argumentov  osobne  zastávam  názor,  že  zavedenie                                13                                 http://app.statistics.sk/kv2010/sr/tab1.jsp?lang=sk                                                                  88","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                podmienky dosiahnutia určitého stupňa vzdelania ako podmienky na                              výkon  funkcie  starostu  obce  nemusí  byť  apriori  protiústavné.                              V konečnom dôsledku však o takejto legislatívnej zmene s najväčšou                              pravdepodobnosťou rozhodne Ústavný súd Slovenskej republiky. Na                              záver  mi  zostáva  len  privítať  návrh  poslancov  Národnej  rady                              Slovenskej  republiky  Anny  Belousovovej  a  Rudolfa  Pučíka  na                              vydanie zákona, ktorým sa mení a dopĺňa zákon Slovenskej národnej                              rady č. 346/1990 Zb. o voľbách do orgánov samosprávy obcí v znení                              neskorších predpisov, ktorým sa má ako podmienka na výkon funkcie                              starostu  obce  zaviesť  ukončené  minimálne  úplné  stredné  vzdelanie.                              Nech  už  tento  návrh  zákona  dopadne  akokoľvek,  je  potrebné  ho                              privítať  z dôvodu, že za predpokladu, ak by bol tento návrh zákona                              v Národnej  rade  Slovenskej  republiky  schválený,  z najväčšou                              pravdepodobnosťou  by  o jeho  súlade  s ústavou  rozhodoval  Ústavný                              súd Slovenskej republiky a jeho rozhodnutím by sme dostali odpoveď                              na  otázku,  či  zavedenie  podmienky  dosiahnutia  určitého  stupňa                              vzdelania ako podmienky na výkon funkcie starostu obce je alebo nie                              je  protiústavné.  Následne  v prípade,  ak  by  Ústavný  súd  Slovenskej                              republiky rozhodol, že zavedenie tejto podmienky nie je protiústavné,                              otvoril by sa tým priestor pre zavedenie možno ďalších podmienok na                              výkon funkcie starostu obce, ako napríklad určitý počet opracovaných                              rokov v oblasti verejnej správy, atď.                                Literature:                              -  zákon  č.  460/1992  Zb.  Ústava  Slovenskej  republiky  v platnom                                 znení (novela 356/2011 Z.z.)                              -  zákon č. 369/1990 Zb. o obecnom zriadení v platnom znení (novela                                 204/2010 Z.z.)                              -  zákon č. 102/2010 Z.z. ktorým sa mení a dopĺňa zákon o obecnom                                 zriadení                              -  zákon  č.  346/1990  Zb.  o voľbách  do  orgánov  samosprávy  obcí                                 (novela 204/2010 Z.z.)                              -  http://app.statistics.sk/kv2010/sr/tab1.jsp?lang=sk                              -  http://www.youtube.com/watch?v=1xp--amEPRA                              -  http://www.civil.gov.sk/archiv/CASOPIS/2006/14/1414kr.htm                              -  http://korzar.sme.sk/c/5855473/vlada-uvazuje-o-povinnom-                                 vzdelani-starostov.html                              -  nález Ústavného súdu SR - PL. ÚS 35/03                              -  nález Ústavného súdu SR - PL. ÚS 19/98                                 Contact – email                              rastislav_munk@yahoo.com                                                                         89","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                         OBČAN A OBEC, OBEC A OBČAN                                                      PETR PRŮCHA                                    Právnická Fakulta Masarykovy Univerzity, Česká Republika                                 Abstract in original language                              Příspěvek se zaměřuje na postavení občana obce jako samosprávného                              společenství  ve  vztahu  k  obci  jako  veřejnoprávní  samosprávné                              korporaci,  na  straně  jedné,  a  současně  na  postavení  obce  jako                              veřejnoprávní    samosprávné  korporace  ve  vztahu  k  občanovi  obce                              jako samosprávného společenství, na straně druhé.                               Key words in original language                              Občan, obec, zastupitelstvo obce, rada obce, účast občanů na místní                              správě, místní referendum, informace o činnosti obce.                              Abstract                              This  paper  focuses  on  the  status  of  citizen  of  the  village  as  a  self-                              governing  communities  in  relation  to  the  municipality  as  a  public                              autonomous corporation, on the one hand, while the position of village                              self-government as a public corporation in relation to the citizen as a                              self-governing village communities, on the other.                               Key words                              Citizen,  community,  municipal  council,  municipal  council  ,                              participation  of  citizens  in  local  government  ,  local  referendum  ,                              information on the activities of the municipality.                                ÚVODEM                                Ve svém příspěvku se chci, v souladu s tématickým zaměřením naší                              sekce  na  této  konferenci,  zaměřit  na  podtržení,  resp.  zdůraznění                              postavení občana obce, vztahů občanů k obci, stejně jako vztahů obce                              k občanům  obce.  To  z toho  důvodu  že  postavení  občana  obce                              z pohledu obecní samosprávy má pro tento  institut  klíčový význam,                              stejně  jako  vztahy  občanů  k jejich  obci  a  obce  k jejich  občanům.                              Občan obce nepochybně patří k ústředním pojmům či prvkům obecní                              samosprávy, a vztahy občanů obce a vždy dané obce jako celku jsou                              vztahy  obousměrné.  Obec  je  potom  nepochybně  ústředním  pojmem                              územní  samosprávy,  a  klíčovým  předmětem  zájmu  obce  je                              uspokojování potřeb občanů a současně i uspokojování potřeb obce.                                Obec je pod tímto zorným úhlem vnímána jako společenství občanů, a                              jak se traduje poukazovali na to i starořečtí filosofové. Tak se např.                              Aristotelovi  (dílo:  Politika)  přisuzuje  myšlenka:  Obec  je  první                              společenství,  které  tvoří  více  rodin  a  které  neexistuje  jen  pro                              okamžitou  potřebu.  Dokonalým  společenstvím  je  stát,  tvořený  více                              obcemi.                               Tomu konvenuje i právní doktrína konce 19. a první třetiny 20. století                              v našich  podmínkách,  kdy  J.  Pražák  (Rakouské  ústavní  právo)                                                                   90","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                zdůrazňuje, že Obec není svou podstatou svazek či ústav státní, nýbrž                              svazek přirozený., a A.. Merkl (Obecné správní právo) uvádí: Občan,                              který je ve státní správě objektem správy, se v samosprávě stává jejím                              subjektem.                               Připomínané rysy postavení občana obce a obce jako samosprávného                              společenství  svých  občanů  si  zachovává  i  naše  současná  obecní                              samospráva a její právní úprava.                               Obce  jsou  v  souladu  s  čl.  99  Ústavy  „základními  územními                              samosprávnými celky“, přičemž podle čl. 100 Ústavy jsou obce dále                              „územními společenstvími občanů, které mají právo na samosprávu“,                              přičemž  „Obec  je  vždy  součástí  vyššího  územního  samosprávného                              celku“.                               Takto  (ústavněprávně)  je,  ve  spojení  s  obsahem  hned  úvodního                              ustanovení  zákona  o  obcích,  danou  právní  úpravou  v  základním                              rozměru  definován  územní  a  současně  osobní  základ  samosprávy                              obcí.  Na  tento  základní  rozměr  potom  navazuje  podrobnější  úprava                              územních  i  „osobních“  otázek  postavení  a  samosprávy  obce  v                              některých následných ustanoveních zákona o obcích, a to zejména při                              bližším vymezování režimu území obce a jeho změn, a dále režimu                              postavení občanů obce a jejich oprávnění.                               Stručně vyjádřeno tzv. územním základem samosprávy obcí je jejich                              determinace podle územních hledisek. V tomto směru zejména platí,                              že  území  obcí  musí  respektovat  režim  katastrálních  území,  a  území                              každé  obce  tak  musí  tak  být  tvořeno  buď  jedním  nebo  několika                              souvisejícími,  resp.  navazujícími,  katastrálními  územími.  To  platí  i                              pro  případy  rozdělování  obcí.  Obce  se  mohou  jednak  slučovat  či                              připojovat,  to  na  základě  rozhodnutí  jejich  zastupitelstev,  nebo                              rozdělovat, resp. oddělovat, to však jen na základě rozhodnutí občanů                              v místním referendu.1                               Pokud jde o tzv. osobní základ samosprávy obcí (společenství občanů                              obce), tady je třeba podtrhnout, že za občany obce, tedy osoby, které                              se mohou v plném rozsahu zapojovat do samosprávy obce, se považují                              všechny  osoby,  které  mají  v  obci  trvalý  pobyt.  To  platí  nejen  pro                              občany České republiky, ale také v určitých případech (viz dále) pro                              fyzické osoby, které dosáhly věku 18 let, jsou cizími státními občany                              a jsou v obci hlášeny k trvalému pobytu.                               Obce jako veřejnoprávní korporace jsou v jistém smyslu odděleny od                              státu,  neboť  jsou  svou  povahou  a  postavením  nestátními  subjekty.                              Jakožto veřejnoprávní korporace mají obce vlastní právní subjektivitu.                              Tomuto postavení potom koresponduje oprávnění obcí vystupovat  v                              právních  vztazích  svým  jménem,  nést  odpovědnost  z  těchto  vztahů                              vyplývající a mít vlastní majetek. Ústavněprávním východiskem pro                              to, aby obce mohly mít vlastní majetek a hospodařit podle vlastního                              rozpočtu  je  ustanovení  čl.  101  odst.  3  Ústavy,  které  toto  oprávnění                              obcím  zakládá  ze  své  úrovně.  Jedná  se  o  tzv.  ekonomický  základ                                                                     91","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                samosprávy obcí, v jehož  rámci obce hospodaří samostatně, a  to za                              podmínek, které stanoví příslušná právní úprava.                               Územní, osobní a ekonomický základ samosprávy obcí tak představují                              sice  různé,  nicméně  vzájemně  propojené  a  podmiňující  se  stránky                              samosprávného postavení obcí, a to včetně jejich fungování, přičemž                              platí, že svorníkem takto pojatého základu samosprávy obcí je vždy                              jeho osobní složka, tedy občané obce. Bez jejich existence by nebylo                              možné  o  obci  jako  územním  samosprávném  společenství  vůbec                              hovořit.                               1. K OPRÁVNĚNÍ OBČANŮ OBCE                               Občanům  obce  zákon  o  obcích  přiznává  významná  oprávnění  pro                              potřeby jejich účasti či podílu na samosprávě obce,2 a proto je také                              třeba poměrně přesně vymezit, komu a za jakých podmínek postavení                              občana  obce  přísluší.  Pro  postavení  občana  obce  zákonná  úprava                              požaduje  kumulativní  splnění  dvou  základních  podmínek,  a  to                              podmínky  státního  občanství  České  republiky  a  dále  podmínky                              hlášeného  trvalého  pobytu  v  obci.  Takto  přísluší  postavení  občanů                              obce všem fyzickým osobám, které  splňují  uvedené podmínky,  a to                              bez  ohledu  na  jejich  věk.  Pro  to,  aby  se  občan  obce  mohl  aktivně                              podílet na samosprávě obce však zákonná úprava vymezuje ještě další                              či přistupující podmínku, a to dosažení věku 18 let.                              Občané  obce,  kteří  dosáhli  věku  18  let,  jsou  zejména3  oprávněni,                              vedle  svého  práva  volit  a  být  voleni  za  členy  zastupitelstva  obce  a                              rozhodovat  při  referendu  konaném  v  obci,  účastnit  se  na  zasedání                              zastupitelstva  obce  a  v  souladu  s  jednacím  řádem  se  vyjadřovat  k                              projednávaným  věcem,  vyjadřovat  se  k  návrhu  rozpočtu  a                              závěrečného  účtu,  nahlížet  do  rozpočtu  a  závěrečného  účtu  za                              uplynulý  kalendářní  rok,  jakož  i  podávat  orgánům  obce  návrhy,                              připomínky  a  podněty.  Mimo  to  jsou  občané  obce  dále  oprávněni                              požadovat  projednání  určité  záležitosti  v  oblasti  samostatné                              působnosti radou obce nebo zastupitelstvem obce, přičemž pokud je                              taková  žádost  podepsána  nejméně  0,5  %  občanů  obce,  musí  být                              projednána  na  zasedání  daných  orgánů  nejpozději  do  60  dnů,                              v případech,  kde  jde  o  působnost  zastupitelstva  obce,  musí  taková                              záležitost projednána nejpozději do 90 dnů.                               Zvláštní  formou  zapojení  do  samosprávy  obce  je  potom  dále  ještě                              realizace tzv. petičního práva občanů podle zvláštní právní úpravy.                               Stávající právní úprava oprávnění občanů obce, v porovnání s prvním                              historicky novodobým zákonem o obcích z r. 1990, představuje jejich                              významné posílení. To se nejzřetelněji projevuje v oprávnění občanů                              obce vyjadřovat se na zasedání zastupitelstva ke všem projednávaným                              věcem,  což  předchozí  úprava  neumožňovala.  Současná  úprava  váže                              realizaci  tohoto  oprávnění  na  jeho  soulad  s  jednacím  řádem                              zastupitelstva, což znamená, že jednací řád může, ale současně také                              musí, stanovit jednoznačná pravidla pro udělování slova občanům na                              jednání  zastupitelstva.  Nicméně  vždy  tak  musí  jednací  řád  učinit                                                                   92","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                způsobem,  který  umožňuje  realizaci  tohoto  oprávnění,  tzn.  že  pro                              žádné  situace  či  případy  nemůže  vyloučit  možnost  vyjadřování  se                              občanů k projednávaným věcem. Na tomto místě je třeba poznamenat,                              že  zákon  o  obcích  v  §  36  odst.  1  právo  vyjadřovat  na  zasedání                              zastupitelstva obce svá stanoviska přiznává (a to jako jediné oprávnění                              z  řady  všech  oprávnění  občanů  obce)  také  tzv.  čestným  občanům                              obce.                               Stávající  zákon  o  obcích  stanoví  i  to,  že  oprávnění  občanů  obce                              starších 18 let zákonná úprava, s výjimkou práva volit a být volen do                              zastupitelstva  obce  a  hlasovat  v  místním  referendu,  přiznává  i                              fyzickým osobám, které dosáhly věku 18 let a vlastní na území dané                              obce  nemovitost.  Tímto  řešením  se  posiluje  ochrana  vlastnického                              práva příslušných osob, a ve vztahu k samotné obecní samosprávě se                              tak vytváří objektivizovanější prostor pro zjišťování a vyhodnocování                              příslušných potřeb a rozhodování v souladu s nimi.                               Veřejnoprávní souvztažnost postavení takového vlastníka nemovitosti                              a dané obce je ostatně dána i příslušným daňovým režimem pro odvod                              daně z nemovitostí. V případě pochybností, zda se jedná o vlastníka                              předmětné nemovitosti, je v praxi  vždy třeba tuto skutečnost ověřit.                              Pokud  by  nešlo  o  vlastníka  nemovitosti,  ale  např.  jen  o  rodinného                              příslušníka vlastníka, nájemce apod., potom by takové osobě příslušná                              oprávnění účasti na obecní samosprávě nenáležela.                               S  ohledem  na  naše  mezinárodní,  a  v  jejich  rámci  pak  zejména  na                              evropsko-integrační,  zájmy  zákonná  úprava  přiznává  veškerá                              oprávnění  občanů  obce  starších  18  let  také  těm  fyzickým  osobám                              starším 18 let, které jsou cizími státními občany, hlášenými k trvalému                              pobytu  v  příslušné  obci,  pokud  tak  stanoví  mezinárodní  smlouva,                              kterou je Česká republika vázána a která byla vyhlášena.                                Ve  své  podstatě  tady  jde  o  zohlednění  dopadu  čl.  19  Smlouvy  o                              založení Evropského společenství ve znění Amsterodamské smlouvy a                              Směrnice 94/80/ES, stanovící podrobné uspořádání výkonu práva volit                              a kandidovat v komunálních volbách pro občany Evropské unie, kteří                              sídlí  v členském  státě, jehož nejsou státními příslušníky.  I když má                              uvedená  směrnice  vztah  především  k  úpravě  voleb  do  obecních                              zastupitelstev, tento její požadavek se v daném ustanovení promítá do                              daleko šířeji pojatých práv občanů obce.                               Touto  úpravou  je  tedy  především  sledován  stav  plynoucí  z  členství                              České  republiky  v  Evropské  unii,  kde  je  otevřen  prostor  účasti  na                              samosprávě obcí příslušným občanům členských států Evropské unie.                              Nicméně zákonodárce však v zákoně o obcích neomezil uvažovanou                              možnost  toliko  na  stav  po  vstupu  do  Evropské  unie,  a  tudíž  ani  na                              občany  členských  států  EU,  nýbrž  naopak  zvolil  daleko  pružnější                              řešení,  a  jde  tedy  i  v  tomto  směru  podstatně  dále.  To  umožňuje,                              abychom cestou příslušných mezinárodních smluv příp. založili tento                              režim, jako určité vstřícné gesto i k jiným státům.                                                                       93","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                V důsledku této úpravy se i pro takto určené cizí státní občany vytváří                              prostor  k naplnění  ústavně  právního  oprávnění  podílu  občanů  na                              správě věcí veřejných v dané obci na našem území ve které trvale žijí,                              a to přímo, nebo volbou svých zástupců.                               Jedinou  dnes  stanovenou  zákonnou  výjimkou  pro  realizaci                              předmětných oprávnění ze strany příslušných cizích státních občanů                              přitom je, že tito občané nemohou být voleni do funkcí starosty nebo                              místostarosty.                               Ve spojení s postavením občanů obce je třeba rovněž poukázat i  na                              institut tzv. čestného občanství obce. Tento institut je platným právem                              upraven tak, že jeho prostřednictvím jsou čestní občané zahrnování do                              tzv.  osobního  základu  samosprávy  obcí.  Začlenění  čestných  občanů                              obce  do  tohoto  osobního  základu  samosprávy  obcí  má  význam                              především společenský a reprezentativní, a takto zvýrazněně se také                              zpravidla  projevuje  dopad  zapojení  těchto  občanů  do  samosprávy                              obce. Právně se toto začlenění projevuje sice toliko v jediném, ale v                              daných  souvislostech  zřejmě  plně  dostačujícím,  oprávnění  čestných                              občanů, a to oprávnění vyjadřovat na zasedání zastupitelstva obce svá                              stanoviska v souladu s jednacím řádem zastupitelstva obce.                               Udělení čestného občanství je primárně vázáno na významné zásluhy                              o  rozvoj  obce,  nicméně  tento  předpoklad  je  uveden  toliko  jako                              demonstrativní.  Tzn.,  že  v  odůvodněných  případech  není  vyloučeno                              udělení čestného občanství ani v případě jiných významných zásluh.                              Dostatečnost důvodů pro udělení čestného občanství obce je vždy věcí                              úvahy orgánu, kterému přísluší rozhodovat o jeho udělení. O čestném                              občanství  obce  rozhoduje  podle  platné  právní  úpravy  obec                              prostřednictvím  svého  zastupitelstva,  přičemž  čestné  občanství  obce                              může obec nejen udělit, ale případně také může občanství odejmout. A                              to i čestné občanství udělené v minulosti.                               2. K POVINNOSTEM OBCE                               Pokud jde o postavení obce a její povinnosti ve spojení s oprávněními                              občanů obce, pak především platí, že obce jsou v prvé řadě povinny                              poskytovat občanům obce k realizaci jejich oprávnění pro účely jejich                              účasti, resp. podílu na samosprávě obce vždy potřebnou součinnost, a                              to  způsoby  odpovídajícímu  nejen  platné  právní  úpravě,  ale  i  tzv.                              principům  dobré  správy,  a  dále  jsou  stejně  tak  povinny  v rámci                              uspokojování potřeb občanů zabezpečovat chod příslušných veřejných                              služeb.                               Takto  se  nabízí  značně  rozsáhlý  rejstřík  povinností  či  úkolů  obcí,                              jehož vyčerpávající přehled není ani cílem, ani v možnostech tohoto                              příspěvku. Proto se chci zaměřit toliko na dvě vybrané po mém soudu                              zajímavé, a myslím i aktuální, oblasti povinností obce, a to povinností                              spojených  se  součinností  obce  ve  vztahu  k oprávněním  občanů                              k účasti na samosprávě obce.                               Na prvém místě chci připomenout povinnost poskytovat informace o                              své činnosti. Základ právní úpravy „poskytování informací“ či „práce                                                                  94","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                s informacemi“ v našich podmínkách představuje  Listina základních                              práv  a  svobod4  a  návazná  zákonná  úprava,  obsažená  především                              v zákoně  č.  106/1999  Sb.,  o  svobodném  přístupu  k informacím,  ve                              znění pozdějších předpisů.                               Podle  čl.  17  odst.  5  Listiny  jsou  \"Státní  orgány  a  orgány  územní                              samosprávy povinny přiměřeným způsobem poskytovat  informace o                              své činnosti. Podmínky a provedení stanoví zákon.\" Uvedený základní                              ústavně  právní  rozměr  \"práce\"  s  informacemi  je  však  třeba  vnímat                              ještě ve spojení s některými \"omezujícími\" ustanoveními Listiny. To                              se  týká  zejména  odst.  3  čl.  10,  podle  něhož  má  \"Každý  právo  na                              ochranu  před  neoprávněným  shromažďováním,  zveřejňováním  nebo                              jiným zneužíváním údajů o své osobě.\" Citovaná ustanovení Listiny                              se  tak  vzájemně  doplňují,  neboť  upravují  jak  právo  na  \"práci\"  s                              informacemi,  tak  právo  na  ochranu  před  neoprávněnou  \"prací\"  s                              informacemi.                               Zákon o svobodném přístupu k informacím je v dnešních podmínkách                              obecným  právní  úpravou,  která  zajišťuje  právo  veřejnosti  na                              informace,  jež  se  vztahují  k působnosti  státních  orgánů,  územních                              samosprávných  celků  a  jejich  orgánů  a  veřejných  institucí,  jakož  i                              další  subjektů,  které  rozhodují  na  základě  zákona  o  právech  a                              povinnostech občanů a právnických osob.                               Z  demonstrovaných  ustanovení  Listiny,  vyplývá,  že  předpoklady,  a                              stejně tak i podmínky a limity realizace práva na informace příslušejí                              zákonné  úpravě.  Před  přijetím  zákona  o  svobodném  přístupu  k                              informacím byly v našem právním řádu tyto otázky řešeny v celé řadě                              zákonů, a to převážně dílčím způsobem, a ucelenější úpravu přinesl až                              zákon o svobodném přístupu k informacím. Výjimkou do určité míry                              byl  jen  zákon  č.  123/1998  Sb.,  o  právu  na  informace  v  životním                              prostředí,  jenž  navázal  na  ust.  čl.  35  odst.  2  Listiny,  podle  něhož                              \"Každý  má  právo  na  včasné  a  úplné  informace  o  stavu  životního                              prostředí  a  přírodních  zdrojů.\",  a  jenž  představoval  a  dosud                              představuje speciální ucelenou úpravu režimu poskytování informací,                              zaměřenou však výlučně na oblast životního prostředí.                                Tady  je  třeba  poznamenat,  že  daná  úprava  neliší  mezi  informacemi                              poskytovanými  občanům  a  neobčanům  obce,  nicméně  pokud  jde  o                              informace ze strany obce o její činnosti, ty z povahy věci mají (zvláště                              pak  ve  spojení  s účastí  na  samosprávě  obce)  rozhodnou  informační                              hodnotu především pro občany obce.                               Orgány  obce  jsou  přitom  zákonem  o  svobodném  přístupu                              k informacím zavázány především k tomu, aby zveřejňovaly základní                              a  standardní  informace  o  své  činnosti  automaticky  tak,  aby  byly                              všeobecně přístupné.5 Mají k tomu využívat jak tradičních prostředků                              zveřejňování informací, tak moderních prostředků šíření informací v                              elektronických sítích. Ostatní informace, které mají k dispozici, vydají                              povinné  subjekty  na  požádání  žadatele,  tj.  každé  fyzické  nebo                              právnické  osoby.  Nicméně  návazně  každou  takto  na  žádost                                                                     95","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                poskytnutou  informaci  jsou  podle  aktuálního  znění  právní  úpravy                              orgány povinny taktéž zveřejnit.6                               Další z povinností obce, resp. jejích orgánů ve vztahu k oprávněním                              občanů  k účasti  na  samosprávě  obce,  na  kterou  chci  návazně                              jmenovitě  poukázat,  je  povinnost  umožnit  občanům  nahlédnout  do                              usnesení  a  zápisů  z jednání  zastupitelstva  obce  a  dále  do  usnesení                              z jednání rady obce.                               V této  souvislosti  je  však  třeba  poukázat  na  průlomové  rozhodnutí                              Nejvyššího  správního  soudu,  které  uvádí:  Neveřejnost  schůze  rady                              obce ani právo člena zastupitelstva obce nahlížet do zápisu ze schůze                              rady obce (§ 101 odst. 1 a 3 zákona č. 128/2000 Sb., obecního zřízení)                              neomezují  samy  o  sobě  právo  na  informace  (čl.  17  odst.  1  Listiny                              základních práv a svobod) ohledně skutečností obsažených v takovém                              zápisu.  (Podle  rozsudku  Nejvyššího  správního  soudu  ze  dne  25.  8.                              2005, sp.zn.. 6 As 40/2004).                                Osobně  považuji  zvolené  řešení  za  diskusní.  Jsem  toho  názoru,  že                              zákon  o  obcích  je  ve  vztahu  k zákonu  o  svobodném  přístupu                              k informacím  lex  specialis,  přičemž  ve  spojení  s dikcí  §  2  odst.  3                              zákona  o  svobodném  přístupu  k informacím  ve  znění  k uvedenému                              datu rozhodnutí NSS (Zákon se nevztahuje na poskytování osobních                              údajů a informací podle zvláštního právního předpisu.), bylo zřejmě                              nutno k „poskytování informací“ ohledně obsahu usnesení rady obce a                              zápisů z jednání rady vycházet toliko z § 16 odst. 2 písm. e) zákona o                              obcích. Z tohoto ustanovení vyplývá, že občan obce má právo nahlížet                              do  usnesení  rady  obce,  nemá  však  již  právo  nahlížet  do  zápisů                              z jednání rady obce (na rozdíl od zápisů z jednání zastupitelstva obce)                              To  souvisí  m.j.  s tím,  že  zákon  o  obcích  již  jednání  rady  obce                              koncipuje jako neveřejná, na rozdíl od jednání zastupitelstva obce.                                Tato konstrukce režimu poskytování informací z „dokumentů“ orgánů                              obce  tak,  jak  je  upravena  zákonem  o  obcích,  je  výrazem  specifické                              povahy samosprávy (zastupitelstvo i rada v rozhodující míře realizují                              samostatnou  působnost)  jako  autonomní  veřejné  správy.  To  je                              zvýrazněno  m.j.  i  tím,  že  právo  „nahlížet“  je  právem  toliko  občanů                              obce a navíc starších 18ti let, což souvisí s právem občanů obce jako                              členů  samosprávného  společenství  (tzv.  personálního  základu                              samosprávy obce) podílet se na správě obce. To se v plném rozsahu                              promítá  do  práva  občanů  obce  starších  18ti  let  aktivně  se  účastnit                              jednání zastupitelstva, jako orgánu tvorby samosprávné moci, a také                              nahlížet  do  usnesení  a  zápisů  z jeho  jednání.  Naproti  tomu  u  rady                              obce,  která  je  již  výkonným  orgánem,  se  s takovouto  mírou  podílu                              občanů  obce  na  správě  obce  z povahy  věci  počítat  nemůže  a  také                              nepočítá, a proto je tomu uzpůsoben i režim „nahlížení“.                               Pokud jde o „neobčany obce“, obdobné právo „nahlížet“ (ale i aktivně                              se  účastnit  jednání  zastupitelstva)  zákon  o  obcích  přiznává  jen  těm                              „neobčanům obce“, kteří dosáhli věku 18 let a vlastní na území obce                              nemovitost (což souvisí s tzv. územním základem samosprávy obcí).                                                                     96","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Zákon o obcích tak s poskytováním informací o jednání zastupitelstva                              a  rady  počítá  jen  ve  vztahu  k občanům  obce  a  úzce  determinované                              skupině  „neobčanů  obce“,  zatímco  ve  vztahu  k ostatním  občanům                              poskytování takových informací nepředpokládá.                               Ve  vztahu  k předpokládaným  adresátům  informací  z předmětných                              jednání  orgánů  obcí  přitom  zákon  o  obcích  diferencuje  mezi                              informacemi z jednání zastupitelstva a z jednání rady, a to s ohledem                              na povahu a poslání těchto orgánů, a to m.j. s ohledem na možnosti a                              meze podílu občanů obce na správě obce v procesu tvorby a realizace                              samosprávné moci.                               Otázkou  zůstává,  zda  je  s ohledem  na  shora  uvedené  možno  dospět                              k závěru, že pro „neobčany obce“ (resp. pro ty, kteří v obci nevlastní                              nemovitost)  jsou  informace  z jednání  zastupitelstva  či  rady  „tabu“.                              Nesporné je, že by bylo popřením smyslu uvedené úpravy v zákoně o                              obcích, kdybychom dospěli k závěru, že těmto občanům, nelze-li jim                              poskytovat informace dle zákona o obcích,  lze poskytovat příslušné                              informace v režimu zákona o svobodném přístupu k informacím bez                              ohledu na omezení pro občany obce v zákoně o obcích (jmenovitě u                              rady omezení práva „nahlížet“ jen do usnesení).                               Na druhé straně je stejně tak zřejmé, že tito občané, a to již s ohledem                              na čl. 17 Listiny, dále ve spojení se zákonem o svobodném přístupu                              k informacím (za podmínek tam stanovených, včetně tam uváděných                              omezení),  budou  mít  právo  na  „rámcovou“  informaci  o  činnosti                              orgánů obcí (patrně za účelem získání obrazu o zaměření činnosti a                              aktivitě orgánů obce a pro příp. srovnání s přístupem orgánů vlastní                              obce), a to jmenovitě zřejmě i v tom směru, zda se rada obce (a stejně                              tak i  zastupitelstvo) určitým problémem  v obci zabývala,  či  nikoliv,                              resp.  zda  se  jím  již  zabývala,  a  jakým  způsobem  ve  věci  rozhodla.                              Tedy  na  informaci,  která  zhruba  odpovídá  informačnímu  dosahu                              usnesení rady. Nicméně vždy by mělo jít o „zpracovanou informaci“ a                              nikoliv o „prostou“ či „přímou“ a  současně  „doslovnou“ reprodukci                              konkrétního či konkrétních usnesení rady obce. Na to má právo toliko                              občan obce. To souvisí s tím, že „neobčan obce“ (krom toho, jenž má                              v obci nemovitost) logicky nemůže mít stejný, či dokonce širší přístup                              k informacím z jednání zastupitelstva či rady než „občan obce“, jemuž                              tyto  informace  mají  systémově  sloužit  k jeho  podílu  na  samosprávě                              obce. „Neobčan obce“ (krom toho, jenž má v obci nemovitost) se na                              samosprávě obce podílet nemá a také ani nemůže.                                Informace z jednání orgánů obcí, které by mohly mířit k extraenům,                              však  v praxi  zpravidla  nebude  vzhledem  k jejich  povaze  nutno                              jmenovitě  v režimu  zákona  o  svobodném  přístupu  k informacím                              poskytovat,  neboť  ve  spektru  a  v rozsahu,  v němž  by  takto  jejich                              poskytnutí přicházelo v úvahu, obce tyto informace zveřejňují velmi                              často samy v místním tisku, přes svoje informační centra, informační                              kiosky  apod.,  neb  nejde,  a  to  ani  v případě  informací  z neveřejného                              jednání rady, o informace tajné.                                                                       97","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Jsem  si  vědom  toho,  že  na  danou  problematiku  mohou  být  i  jiné                              názory.                               3. ZÁVĚREM                               Závěrem chci konstatovat, že reálná praxe chodu obcí, které realizují                              svoje  úkoly  v tzv.  smíšeném  modelu  výkonu  působnosti  (působnost                              samostatná  a  působnost  přenesená)  někdy  opticky  spíše  svědčí  o                              administrativně  úředním  pojetí  činnosti  orgánů,  v němž  se  jakoby                              vytrácí  pozice  občana  jako  člena  obce  coby  samosprávného                              společenství s významným právem podílu na samosprávě obce.                               To  by  ovšem  popíralo  podstatu  obecní  samosprávy.  Bez  podílu                              občanů  obce  na  jejich  samosprávě  a  bez  příp.  respektování  tohoto                              práva občanů ze strany obce a jejich orgánů by samospráva přestala                              být  tím,  čím  býti  má.  Nehledě  k tomu,  že  další  žádoucí  vývoj  ve                              společnosti by měl být provázen spíše posilováním samosprávy, než                              jejím příp. faktickým oslabování. Proto je také vztahů občana a obce,                              stejně jako obce a občana, žádoucí trvale věnovat náležitou pozornost.                               Celý  příspěvek  si  dovolím  uzavřít  připomenutím  myšlenky  čelného                              francouzského  myslitele  J.J.Roussea,  který  ve  své  Společenské                              smlouvě mj. uvádí: Domy tvoří město, kdežto obec tvoří občané.                               Poznámky:                               1  Zákon  č.  22/2004  Sb.,  o  místním  referendu  a  o  změně  některých                              zákonů, ve znění zákona č. 234/2006 Sb.                               2  Východiskem  těchto  oprávnění  je  ústavněprávní  oprávnění  podílu                              občanů na správě věcí veřejných přímo, nebo volbou svých zástupců,                              zakotvené v čl. 21 Listiny základních práv a svobod.                               3  V textu  nejsou  uváděna  všechna  oprávnění  občanů,  ale  jen  ta                              nejzákladnější.                                4 přísl. ustanovení Listiny (zejm. čl. 17), v tomto směru navazující na                              Mezinárodní  pakt  o  občanských  a  politických  právech  (č.  120/1976                              Sb.)  a  Úmluvu  o  ochraně  lidských  práv  a  základních  svobod  (č.                              209/1992 Sb.), jimiž je Česká republika vázána.                               K  tomu  je  však  třeba  poznamenat,  že  ani  v  dokumentech  Rady                              Evropy,  ani  v  komunitárním  právu  Evropských  společenství  není                              právo vyhledávat a získávat informace ani povinnost orgánů veřejné                              správy  poskytovat  informace  o  své  činnosti  komplexně  upravena.                              Dílčí  zřetelehodnou  úpravou  v  tomto  směru,  na  kterou  je  vhodné                              poukázat,  je  Rezoluce  a  Doporučení  Poradního  shromáždění  Rady                              Evropy č. 428 z 23.1.1970 o masmédiích a lidských právech.                               Na  úrovni  orgánů  Rady  Evropy  přitom  existuje  soubor  rezolucí  a                              doporučení,  v  nichž  je  právo  na  přístup  k  informacím  přímo  nebo                              nepřímo  spojováno  s  právem  na  svobodu  projevu  a  informací,  ve                              smyslu čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.                                                                  98","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Rada  Evropy  dále  podrobně  upravuje  přístup  k  informacím  o  své                              vlastní činnosti. Rovněž v rámci Evropské unie je podrobně upraven                              přístup k jejím dokumentům.                                5 Orgány obce tak musí pro informování veřejnosti ve svém sídle a                              svých  úřadovnách  zveřejnit  na  místě,  které  je  všeobecně  přístupné,                              jakož i umožnit pořízení jejich kopie, tyto informace:                               -  důvod  a  způsob  založení  povinného  subjektu,  včetně  podmínek  a                              principů, za kterých provozuje svoji činnost,                               - popis své organizační struktury, místo a způsob, jak získat příslušné                              informace, kde lze podat žádost či stížnost, předložit návrh, podnět či                              jiné  dožádání  anebo  obdržet  rozhodnutí  o  právech  a  povinnostech                              osob,                               -  místo,  lhůtu  a  způsob,  kde  lze  podat  opravný  prostředek  proti                              rozhodnutím povinného subjektu o právech a povinnostech osob, a to                              včetně  výslovného  uvedení  požadavků,  které  jsou  v  této  souvislosti                              kladeny na žadatele, jakož i popis postupů a pravidel, která je třeba                              dodržovat při těchto činnostech,  a označení  příslušného formuláře  a                              způsob a místo, kde lze takový formulář získat,                               - postup, který musí povinný subjekt dodržovat při vyřizování všech                              žádostí, návrhů i jiných dožádání občanů, a to včetně příslušných lhůt,                              které je třeba dodržovat,                                -  přehled  nejdůležitějších  předpisů,  podle  nichž  povinný  subjekt                              zejména  jedná  a rozhoduje, které stanovují  právo žádat  informace  a                              povinnost poskytovat informace a  které  upravují další práva občanů                              ve  vztahu  k  povinnému  subjektu,  a  to  včetně  informace,  kde  a  kdy                              jsou tyto předpisy poskytnuty k nahlédnutí,                               - sazebník úhrad za poskytování informací,                               -  výroční  zprávu  za  předcházející  kalendářní  rok  o  své  činnosti  v                              oblasti poskytování informací,                               -  výhradní  licence  poskytnuté  podle  §  14a  odst.  4  zákona  o                              svobodném přístupu k informacím,                               - usnesení nadřízeného orgánu o výši úhrad za poskytnutí informací,                               - adresu elektronické podatelny.                                Obce jsou ve svém sídle povinny v úředních hodinách zpřístupnit                               - právní předpisy vydávané v rámci jejich působnosti,                               -  seznamy  hlavních  dokumentů,  zejména  koncepční,  strategické  a                              programové povahy, které mohou být poskytnuty podle tohoto zákona                              včetně případných návrhů licenčních smluv2b) podle § 14a, zákona o                                                                    99","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                svobodném přístupu k informacím a to tak, aby do nich mohl každý                              nahlédnout a pořídit si opis, výpis nebo kopii.                               6 Do 15 dnů od poskytnutí informací na žádost povinný subjekt tyto                              informace  zveřejní  způsobem  umožňujícím  dálkový  přístup.  O                              informacích,  poskytnutých  v  jiné  než  elektronické  podobě,  nebo                              mimořádně rozsáhlých elektronicky poskytnutých informacích postačí                              zveřejnit doprovodnou informaci vyjadřující jejich obsah.                                Contact – email                              Petr.prucha@law.muni.cz                                                                                                                              100","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                   THE POSITION OF MAYOR IN THE SLOVAK                                                MUNICIPAL SYSTEM                                                   JOZEF RUŽAROVSKÝ                                  Inštitút sociálnych vied Univerzity sv. Cyrila a Metoda v Trnave                                                   Katedra verejnej správy                                 Abstract in original language                              Úlohou  príspevku  bude  predstaviť  inštitút  starostu  obce  v  kontexte                              slovenského  systému  územnej  samosprávy  na  obecnej  úrovni  ako                              štatutárneho  orgánu  obce  v  občianskoprávnych  a  pracovnoprávnych                              vzťahoch  a  ako  správneho  orgánu.  Kľúčovým  pre  identifikáciu                              charakteru  postavenia  starostu  obce  bude  analýza  jeho  vzťahov  s                              obecným zastupiteľstvom ako ďalším základným orgánom obce, ako                              aj  fakultatívne  kreovanými  obecnými  orgánmi.  Príspevok  kriticky                              zhodnotí problémové aspekty aktuálnej právnej úpravy obsiahnutej v                              zákone o obecnom zriadení, špecificky kladúc pozornosť na politickú                              rovinu  spolupráce  medzi  orgánmi  obce  a  limity  kontrolných                              mechanizmov občianskej spoločnosti a na báze získaných poznatkov                              sa  pokúsi  navrhnúť  zavedenie  progresívnych  inštitútov  schopných                              eliminovať existujúce negatívne javy.                               Key words in original language                              územná  samospráva,  starosta  obce,  obecné  zastupiteľstvo,  obecná                              rada, obecný úrad, komisie obecného zastupiteľstva, volebný systém.                               Abstract                              The  goal  of  the  paper  is  to  describe  the  institute  of  mayor  in  the                              context  of  the  Slovak  system  of  local  government  at  the  municipal                              level as a statutory authority of the municipality in civil and labor law                              relations and the administrative body. A key for identifying the nature                              of the position of mayor will be an analysis of his relations with the                              municipal council as the other main body of the municipality, as well                              as  optionally  created  municipal  authorities.  The  paper  critically                              evaluates problematic aspects of the current legislation contained in                              the  Act  on  Municipalities,  while  giving  specific  attention  to  the                              political level of cooperation between bodies of the municipality and                              limits  of  civil  society‘s  control  mechanisms  and  based  on  gained                              knowledge will try to propose the introduction of advanced institutes                              able to eliminate existing negative phenomena.                              Key words                              local  government,  mayor,  municipal  council,  municipal  authority,                              commission of the municipal council, electoral system.                               Systém  územnej  samosprávy  na  Slovensku  sa  začal  formovať                              paralelne s revolučnými zmenami v celom spoločenskom a politickom                              prostredí v rokoch 1989 a 1990. Ukázalo sa, že nevyhnutnou súčasťou                              demokratizácie  verejného  života  je  aj  znovuobjavenie  významu                              samosprávneho prvku  v riadení  vecí verejných, a tak si svoje miesto                              medzi  kľúčovými  ponovembrovými  právnymi  predpismi  meniacimi                                                                 101","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                charakter štátu našiel aj zákon Slovenskej národnej rady č. 369/1990                              Zb.  o obecnom  zriadení.  Postavenie  základného  zákona  vo  vzťahu                              k princípom  fungovania  obecného  stupňa  územnej  samosprávy  si                              napriek    viacerým    novelizáciám,   podmieneným     tempom                              spoločenských  zmien  v rámci  tranzičného  a demokratizačného                              procesu, zachoval až do súčasnosti, čo okrem iného svedčí o kvalite                              uvedenej legislatívnej úpravy.                               Decentralizácia  výkonu  verejnej  moci,  uvedená  do  života                              znovuobnovením  obecnej  samosprávy,  sa  ako  téma  politického                              diskurzu  na  pomerne  dlhý  čas  vytratila  z centra  pozornosti                              zákonodarcov.  Až  po  politických  zmenách  v roku  1998  došlo                              k širokému  konsenzu  ohľadom  potreby  realizovať  samosprávny                              subsystém  verejnej  správy  aj  na  vyššej  ako  obecnej,  resp.  mestskej                              úrovni. Aj pod tlakom dominantného európskeho trendu posilňovania                              princípu subsidiarity v procese implementácie jednotlivých verejných                              politík  sa  na  začiatku  nového  tisícročia  v Slovenskej  republike                              realizuje  ambiciózna  reforma  verejnej  správy,  v rámci  ktorej  sa                              etabluje  aj  druhý  a  to  regionálny  stupeň  územnej  samosprávy,                              reprezentovaný  inštitútom  vyšších  územných  celkov,  resp.                                                   1                              samosprávnych krajov.  Z celého spektra zákonov regulujúcich proces                              reformy  ako  východiskový  pre  pochopenie  logiky  nového                              usporiadania   treba   zdôrazniť   zákon   č.   302/2001   Z.   z.                              o samosprávnych krajoch.                               Zákon  o samosprávnych  krajoch  z hľadiska  základnej  štruktúry                              vzájomných  vzťahov  medzi  jednotlivými  orgánmi  samosprávy                              fakticky kopíruje svoj o jedenásť rokov starší vzor v podobe zákona                              o obecnom  zriadení,  takže  naše  úvahy  o postavení  starostu  obce                              v slovenskom systéme územnej samosprávy sa do značnej miery budú                              vzťahovať  aj  na pozíciu predsedu  vyššieho  územného celku,  ako sa                              krkolomne  nazýva  štatutárny  orgán  samosprávneho  kraja  po                              neschválení  pôvodného  návrhu  na  obnovu  historicky  pôvodného                              označovania  regionálnych  jednotiek  územnej  samosprávy  ako  žúp.                              Snáď jedinou závažnou odlišnosťou v rámci štrukturálne definovanej                              pozície predsedu samosprávneho kraja je spôsobjeho priamej voľby,                              ktorý  bol  ale  v pôvodnom  návrhu  balíčka  zákonov  reformujúcich                              slovenskú verejnú správu koncipovaný presne rovnako ako v prípade                              starostu obce.                               Zmena spôsobu voľby predsedu samosprávneho kraja z jednokolovej                              na  dvojkolovú  sa  udiala  v dôsledku  poslaneckej  iniciatívy  klubu                              Kresťanskodemokratického  hnutia  a bola  motivovaná  iracionálnou                              obavou  z možnosti  zvolenia  hlavy  samosprávneho  kraja  z prostredia                              politických  strán  reprezentujúcich  maďarské  politické  strany,  keďže                                1                                Nižňanský, V. (2002): Spoločenský, historický a európsky kontext reformy                              verejnej  správy  na  Slovensku.  In:  Mesežnikov,  G.,  Nižňanský,  V..  (eds.):                              Reforma verejnej správy na Slovensku 1998 - 2002. Bratislava: IVO, s. 22.                                                                    102","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                príslušníci  maďarskej  národnostnej  menšiny  najmä  v Trnavskom                              a Nitrianskom  samosprávnom  kraji  predstavujú  významný  podiel                              obyvateľstva,  síce  nie  majoritný,  ale  vzhľadom  na  tradičnú  jednotu                              uvedenej minority z hľadiska volebného správania, narušenú azda len                              v posledných  rokoch  nečakaným  úspechom  novej  menšinovo                              orientovanej  politickej  strany  Most  –  Híd,  sa  dalo  predpokladať,  že                              v prípade jednokolovej priamej voľby za predpokladu roztrieštenosti                              politického spektra reprezentujúceho slovenskú majoritu môže dôjsť                              k víťazstvu  maďarského  kandidáta,  čo  mimochodom  bola  úvaha                              racionálne  podopretá  skúsenosťami  z primátorských  volieb  na                              národnostne zmiešanom území.                               Z podobnosti základných štrukturálnych mechanizmov v oboch vyššie                              uvedených  zákonoch  vyplýva,  že  dôsledky  argumentácie  zameranej                              v prvom  rade  na  pozíciu  starostu  obce  sa  budú  v plnej  miere                              vzťahovať  aj  na  postavenie  a vzájomné  vzťahy  základných  orgánov                              samosprávneho kraja, samozrejme z výnimkou úvah o spôsobe voľby                              starostu obce, v rámci analýzy ktorého sa budeme môcť inšpirovať aj                              skúsenosťami  s regionálnych  volieb  do  orgánov  vyšších  územných                              celkov,  pričom  v dvojkolovej  voľbe  postrehneme  viac  pozitív  ako                              negatív,  pochopiteľne  ale  nie  z výlučne  nacionálne  motivovaných                              dôvodov, ako tomu bolo v reálnej politickej aréne.                                Zákon o obecnom zriadení v § 10 uvádza, že orgánmi obce sú obecné                                                           2                              zastupiteľstvo  a starosta  obce.   K pojmu  starosta  obce  z hľadiska                              terminologického treba dodať, že ustanovenia zákona o starostovi sa                              vzťahujú aj na primátora mesta, ktorý je predstaviteľom mesta a jeho                              najvyšším  výkonným  orgánom,  podobne  ako  ustanovenia  zákona                              o obecnom  zastupiteľstve  sa  vzťahujú  na  postavenie  mestského                              zastupiteľstva ako ďalšieho orgánu samosprávy mesta. Národná rada                              Slovenskej  republiky  môže  na  návrh  vlády  vyhlásiť  za  mesto  obec,                              ktorá je hospodárskym, administratívnym a kultúrnym centrom alebo                              centrom  cestovného  ruchu  alebo  kúpeľným  miestom,  zabezpečuje                              služby  aj  pre  obyvateľov  okolitých  obcí,  má  zabezpečené  dopravné                              spojenie  s okolitými  obcami,  má  aspoň  v časti  územia  mestský                              charakter  zástavby  a má  najmenej  5 000  obyvateľov.  Obec  možno                              vyhlásiť za mesto, aj keď nespĺňa podmienku počtu obyvateľov, ak je                              to opodstatnené vzhľadom na splnenie ostatných predpokladov. Celá                              naša  ďalšia  argumentácia  vo  vzťahu  k identifikácii  základných                              atribútov  postavenia  starostu  obce  v slovenskom  systéme  územnej                              samosprávy  sa  tak  bude  v plnej  miere  vzťahovať  aj  na  pozíciu                              primátora mesta.                               Postavenie  starostu  obce  ako  základného  orgánu  obce  je  legálne                              definované  v  §  13,  13a  a 13b  zákona  o obecnom  zriadení.  Naším                              cieľom  nebude  len  interpretácia  legálneho  vymedzenia  funkcie                              a právomocí  starostu,  ale  uvedená  zákonná  úprava  nám  poslúži  ako                               2                                 Staroňová, K., Sičáková  – Beblavá, E. a kol.. (2006): Verejná politika  a                              miestna samospráva: štyri princípy spravovania.  Bratislava: Ústav verejnej                              politiky FSEV UK, s. 11.                                                                  103","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                indikátor základného systémového charakteru orgánov obecnej, resp.                              mestskej  samosprávy,  čo  nám  umožní  kvalifikovane  uvažovať                              o prípadných návrhoch de lege ferenda.                                Taliansky  analytik  politických  systémov  Giovanni  Sartori,  ktorý  sa                              svojimi  prácami  stal  priekopníkom  viacerých  spoločenských                              subdisciplín,  razil  vo  svojich  úvahách  pojem  ústavné  inžinierstvo,                              ktorý  vnímal  metaforicky  na  základe  pôvodného  etymologického                              základu  anglického slova  engineering, prekladaného do slovenského                              jazyka ako inžinierstvo, ktorým je substantívum engine, v slovenskom                                                        3                              jazyku  motor  alebo  stroj.   Ústavy  moderných  demokratických                              režimov vrátane volebných zákonov, ktoré formálnoprávne väčšinou                              nebývajú súčasťou základných právnych dokumentov, považoval totiž                              za  motory  zmien  v celom  politickom  systéme,  motory,  ktoré  môžu                              fungovať  bezchybne,  ale  v mnohých  prípadoch  aj  motory,  ktoré  sa                              veľmi ľahko pokazia, zaseknú a spôsobia skrat celého systému, ktorý                              pôvodne mali dynamicky uvádzať do progresívneho pohybu.                                 Sartoriho  úvahy  o ústavnom  inžinierstve,  ktoré  našli  celosvetový                              ohlas,  sú  venované  základnému  usporiadaniu  vzťahov  medzi                              najvyššími orgánmi štátu, ktorými sú hlava štátu, vláda a parlament.                              Ich právomoci, často regulované zložitými systémami bŕzd a protiváh,                              môžu  v rozmanitých  krajinách  s mnohokrát  veľmi  odlišnými                              politickými  systémami  produkovať  široké  spektrum  kombinácií,                              líšiacich  sa  navzájom  množstvom  špecifík  v ústavnoprávnych                              definíciách základných atribútov jednotlivých nositeľov moci v štáte.                              Napriek  množstvu  vytváraných  kombinácií  možno  za  účelom                              zjednodušenia   analytickej   pozície   pracovať   s obmedzeným                              množstvom  variantov  systémového  usporiadania  najdôležitejších                              mocenských  vzťahov.  Dospievame  tak  k definíciám  prezidentského                              systému,  poloprezidentského  systému,  často  krát  analyticky                              diferencovaného  na  premiérsko  -  prezidentský  a prezidentsko  –                                                     4                              parlamentný  sysbsystém ,  ďalej  k definíciám  jednotlivých  typov                              parlamentných  systémov,  môžeme  uvažovať  o špecifikách  inštitútu                              priamo  voleného  premiéra,  bikameralizmu,  prípadne  o možných                              teoretických  alternatívach,  ako  je  napríklad  alternujúci  prezidentský                              systém  a v každom  jednom  prípade  nám  komparatívne  štúdium                              jednotlivých  vládnych  foriem  umožňuje  identifikovať  výhody                              a nevýhody  daného  systému,  ktoré  sú  samozrejme  ovplyvnené                              množstvom  ďalších  faktorov,  najmä  aplikovanými  volebnými                              pravidlami a nimi podmienenými straníckymi konfiguráciami.                                    3                                 Sartori,  G.  (2001):  Srovnávací  ústavní  inženýrství.  Zkoumání  struktur,                              podnětů a výsledků. Praha: SLON, s. 9.                                4                                 Sartori,  G.  (2001):  Srovnávací  ústavní  inženýrství.  Zkoumání  struktur,                              podnětů a výsledků. Praha: SLON, s. 140.                                                                  104","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Výsledky  podobných  línií  analytického  skúmania  sú  podľa  nášho                              názoru  aplikovateľné  aj  na  subnacionálnej  úrovni.  Funkčnosť                              politického  systému  je  v prípade  použitia  metód  ústavného                              inžinierstva   posudzovaná    predovšetkým    z hľadiska   jeho                              akcieschopnosti  a stability,  pričom  zodpovedajúca  pozornosť  je                              venovaná  aj  otázke  relevantnosti  miery  obhajoby  záujmov                              jednotlivých  častí  politického  a právneho  spoločenstva.  Platí  pritom                              základné  pravidlo,  že  ide  o hru  častokrát  s nulovým  súčtom                              a paralelné  naplnenie  všetkých  mysliteľných  cieľov  pri  hľadaní                              najvhodnejšieho rozdelenia kompetencií jednoducho nie je možné.                               Buď  naplníme  kritérium  akcieschopnosti  a stability,  alebo  kritérium                              spravodlivej  miery  obhajoby  jednotlivých  záujmov,  strednej  cesty                              jednoducho  niet.  Ak  politický  systém  reflektuje  všetky  požiadavky                              svojich častí, nemá možnosť jednoznačného rozhodovania v prospech                              jednej  z alternatív  vývoja,  takže  de  facto  stagnuje.  Konkrétna                              realizácia  politických  vízií,  podmienená  existenciou  politickej  moci                              schopnej  efektívne  presadzovať  svoje  ciele,  znamená  úspech  jednej                              časti systému a neúspech druhej. Nemusí ísť v každom prípade o hru                              s nulovým  súčtom,  ale  z prirodzenosti  usporiadania  ľudskej                              spoločnosti vyplýva, že akcieschopné politické rozhodovanie prináša                              so  sebou  aj  existenciu  tábora  porazených.  Jednoducho  materiálne                              zdroje  sú  limitované  a ak  v procese  ich  rozdeľovania  niekomu                              pridáme, inému musíme ubrať. Akcieschopná a stabilná politická moc                              teda  nemôže  reflektovať  požiadavky  všetkých  vrstiev  spoločnosti                              a naopak  konsenzuálny  model  rozhodovania  nedokáže  dospieť  ku                              konkrétnej  realizácii  politickej  vízie,  je  len  neustále  sa  opakujúcim                              súborom  kompromisov.  Samozrejme  môže  existovať  aj  stabilita                              vládnej  moci,  ktorá  nevykonáva  žiadnu  činnosť,  veď  napríklad                              v Belgicku vláda v demisii pôsobila viac jako 500 dní, ale to by sme                              už naše úvahy zbytočne komplikovali.                               Možno  úvahy  o základných  princípoch  ústavného  inžinierstva                              aplikovať  aj  v prípade  analýzy  postavenia  nositeľov  moci  na                              samosprávnej úrovni? Z hľadiska identifikácie podmienok fungovania                              akcieschopnej  a stabilnej  politickej  moci  určite  úvahy  zo  sféry                              ústavného  inžinierstva  môžu  inšpirovať,  ale  musíme  mať  vždy  na                              pamäti špecifiká realizácie komunálnej politiky najmä v prostredí obcí                              a miest   s malým   počtom   obyvateľov,   kde   štrukturovanosť                              konfigurácií  politických  strán  nie  je  zďaleka  tak  vyhranená  ako  vo                              väčších  metropolách,  čím  máme  na  mysli  väčšiu  identifikáciu                              elektorátu  s osobnostnými  charakteristikami  politických  kandidátov                              v porovnaní s ich straníckou príslušnosťou v rurálnom prostredí.                               Ale  skôr,  ako  posúdime  postavenie  starostu  obce  v slovenskom                              systéme územnej samosprávy z hľadiska jeho príspevku k fungovaniu                              akcieschopnej a stabilnej politickej moci na lokálnej úrovni, musíme                              sa  vysporiadať  s legálnym  vymedzením  jeho  základných  funkcií                              a právomocí  ako  základným  faktorom  ovplyvňujúcim  jeho  politické                              postavenie,  presne  ako  tomu  je  v ústavnoinžinierskych  koncepciách,                              v ktorých  je  za  základný  faktor  konfigurácie  politického  systému                              pokladaný  text  ústavy  ako  základného  zákona  štátu.  A základným                                                                  105","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                zákonom  obecného  stupňa  územnej  samosprávy  v Slovenskej                              republike  je  práve  zákon  SNR  č.  369/1990 Zb.  o obecnom  zriadení                              v znení neskorších predpisov.                                Starosta obce je definovaný ako predstaviteľ obce a najvyšší výkonný                              orgán  obce.  Funkcia  starostu  je  verejná  funkcia.  Funkčné  obdobie                              starostu  sa  skončí  zložením  sľubu  novozvoleného  starostu.  Starosta                              skladá  sľub,  ktorý  znie:  „Sľubujem  na  svoju  česť  a  svedomie,  že                              budem  riadne  plniť  svoje  povinnosti,  ochraňovať  záujmy  obce  a                              Slovenskej republiky. Ústavu  Slovenskej  republiky, ústavné zákony,                              zákony  a  ostatné  všeobecne  záväzné  právne  predpisy  budem  pri                              výkone  svojej  funkcie  starostu  uplatňovať  podľa  svojho  najlepšieho                              vedomia  a  svedomia.“  §  13  ods.  3  zákona  o obecnom  zriadení                              zakotvuje  inkompatibilitu  funkcie  starostu,  keď  uvádza,  že  je                              nezlúčiteľná  s funkciou  poslanca,  zamestnanca  obce,  v  ktorej  bol                              zvolený,  štatutárneho  orgánu  rozpočtovej  organizácie  alebo                              príspevkovej  organizácie  zriadenej  obcou,  v  ktorej  bol  zvolený,                              predsedu  samosprávneho  kraja  a  vedúceho  zamestnanca  orgánu                              štátnej  správy,  pričom  osobitný  zákon  môže  stanoviť  aj  ďalšie                                                    5                              príklady inkompatibility.                              Starosta  podľa  zákona  zvoláva  a  vedie  zasadnutia  obecného                              zastupiteľstva  a obecnej  rady,  ak  zákon  o obecnom  zriadení                              neustanovuje  inak  a  podpisuje  ich  uznesenia,  vykonáva  obecnú                              správu, zastupuje obec vo vzťahu k štátnym orgánom, k právnickým a                              fyzickým osobám, vydáva pracovný poriadok, organizačný poriadok                              obecného  úradu  a  poriadok  odmeňovania  zamestnancov  obce,                              informuje  obecné  zastupiteľstvo  o  vydaní  a  zmenách  organizačného                              poriadku  obecného  úradu  a  rozhoduje  vo  všetkých  veciach  správy                              obce, ktoré nie sú zákonom alebo štatútom obce vyhradené obecnému                              zastupiteľstvu.                               Starosta je štatutárnym orgánom obce. Starosta môže rozhodovaním o                              právach, právom chránených záujmoch alebo povinnostiach fyzických                              osôb  a  právnických  osôb  v  oblasti  verejnej  správy  písomne  poveriť                              zamestnanca  obce.  Poverený  zamestnanec  obce  rozhoduje  v  mene                              obce v rozsahu vymedzenom v písomnom poverení.                               Mandát  starostu  zaniká  odmietnutím  sľubu  alebo  zložením  sľubu  s                              výhradou,  uplynutím  funkčného  obdobia,  vzdaním  sa  mandátu,                              právoplatným odsúdením za úmyselný trestný čin alebo právoplatným                              odsúdením  za  trestný  čin,  ak  výkon  trestu  odňatia  slobody  nebol                              podmienečne  odložený,  pozbavením  spôsobilosti  na  právne  úkony                              alebo  obmedzením  spôsobilosti  na  právne  úkony,  vyhlásením                              výsledku miestneho referenda o odvolaní starostu, ktorým sa rozhodlo                              o  odvolaní  starostu,  zmenou  trvalého  pobytu  mimo  územia  obce,  v                                5                                 Sotolář,  J.  (2011):  Samospráva  obce.  Obecné  zriadenie  na  Slovensku.                              Košice: SOTAC, s. 134.                                                                    106","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                mestách so samosprávou mestských častí aj v prípade zmeny trvalého                              pobytu  mimo  územia  mestskej  časti,  v  ktorej  vykonáva  funkciu,  ak                              starosta  do  30  dní  odo  dňa  vzniku  nezlučiteľnosti  funkcie  neurobí                              relevantný  úkon  na  odstránenie  tohto  rozporu,  smrťou  a napokon                              zrušením  obce.  Zákon  stanovuje  povinnosť  starostu  bezodkladne                              oznámiť  obci  právoplatné  odsúdenie,  zmenu  trvalého  pobytu,  resp.                              vznik nezlúčiteľnosti funkcie, ak by mali za následok zánik mandátu                              starostu. Vzdanie sa mandátu starostu sa musí urobiť písomne a jeho                              účinky nastávajú dňom uvedeným v tomto písomnom úkone, najskôr                              však dňom doručenia obecnému úradu. Vzdanie sa mandátu nemožno                              vziať späť.                               Dôležitým  prvkom  priamej  demokracie  nie  je  len  inštitút  priamej                              voľby  starostu,  ale  vzhľadom  na  vyššie  uvedený  široký  okruh                              právomocí  starostu  aj  veľmi  potrebná  možnosť  odvolania  starostu                              prostredníctvom  miestneho   referenda.   Obecné   zastupiteľstvo                              obligatórne  vyhlási miestne  referendum o odvolaní starostu, ak o to                              petíciou  požiada  aspoň  30  %  oprávnených  voličov,  alebo  ak  hrubo                              alebo  opakovane  zanedbáva  povinnosti  starostu,  porušuje  Ústavu                              Slovenskej  republiky,  ústavné  zákony,  zákony  a  ostatné  všeobecne                                                       6                              záväzné  právne  predpisy.   Fakultatívne  môže  vyhlásiť  miestne                              referendum o odvolaní starostu, ak neprítomnosť alebo nespôsobilosť                              starostu na výkon funkcie trvá dlhšie ako šesť mesiacov. Ak starosta                              hrubo  alebo  opakovane  zanedbáva  povinnosti  starostu,  porušuje                              Ústavu  Slovenskej  republiky,  ústavné  zákony,  zákony  a  ostatné                              všeobecne  záväzné  právne  predpisy,  obecné  zastupiteľstvo  vyhlási                              miestne  referendum  o jeho  odvolaní  nadpolovičnou  väčšinou  hlasov                              všetkých  poslancov,  teda  na  základe  vyššieho  kvóra  ako  v prípade                              bežných  uznesení,  na  ktorých  prijatie  je  potrebný  súhlas                              nadpolovičnej väčšiny prítomných poslancov. V tejto súvislosti treba                              zdôrazniť, že obecné zastupiteľstvo je spôsobilé rokovať a uznášať sa,                              ak je prítomná nadpolovičná  väčšina  všetkých poslancov. Doplníme                              len, že na prijatie všeobecne záväzného nariadenia je potrebný súhlas                              trojpätinovej väčšiny prítomných poslancov.                              V administratívnoprávnych  vzťahoch  vystupuje  starosta  obce  ako                              správny  orgán  konajúci  a rozhodujúci  v intenciách  Správneho                                       7                              poriadku.  Preto je z hľadiska vymedzenia jeho právneho postavenia                              významný § 13 ods. 9 zákona o obecnom zriadení, ktorý uvádza, že                              obec  môže  právnickej  osobe  alebo  fyzickej  osobe  oprávnenej  na                              podnikanie  uložiť  pokutu  do  6638  eur,  ak  poruší  nariadenie,  ak                              neudržuje  čistotu  a  poriadok  na  užívanom  pozemku  alebo  na  inej                              nehnuteľnosti  a  tým  naruší  vzhľad  alebo  prostredie  obce,  alebo  ak                              znečistí verejné priestranstvo, alebo odkladá veci mimo vyhradených                                6                                 Sotolář,  J.  (2011):  Samospráva  obce.  Obecné  zriadenie  na  Slovensku.                              Košice: SOTAC, s. 136.                               7                                Prusák, J., Škultéty, P. (1999): Miestna samospráva ako verejná autorita.                              Tvorba práva a všeobecne záväzné nariadenia obce. Rozhodovanie starostu                              obce v správnom konaní.. Pezinok: Jaspis, s. 29.                                                                  107","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                miest  a  ďalej  ak  nesplní  v  určenej  lehote  bez  vážneho  dôvodu                              povinnosť  uloženú  starostom  poskytnúť  osobnú  pomoc  alebo  vecnú                              pomoc  počas  odstraňovania  a  pri  odstraňovaní  následkov  živelnej                              pohromy alebo pri inej mimoriadnej udalosti. Pokutu možno uložiť do                              jedného  roka  odo  dňa,  keď  sa  obec  dozvedela  o  tom,  kto  sa  vyššie                              uvedeného  konania  dopustil,  najneskôr  však  do  troch  rokov  od                              porušenia nariadenia alebo nesplnenia povinnosti. Pri ukladaní pokút                              sa  prihliada  najmä  na  závažnosť,  spôsob,  čas  trvania  a  následky                              protiprávneho  konania.  Na  konanie  o  uložení  pokuty  sa  vzťahuje                              všeobecný predpis o správnom konaní. Pokuta je príjmom obce.                               Starostu  zastupuje  zástupca  starostu,  ktorého  spravidla  na  celé                              funkčné obdobie poverí zastupovaním starosta do 60 dní od zloženia                              sľubu  starostu;  ak  tak  neurobí,  zástupcu  starostu  zvolí  obecné                                           8                              zastupiteľstvo.  Zástupca starostu môže byť len poslanec. Ak obec má                              viac  ako  20  000  obyvateľov,  starosta  môže  poveriť  zastupovaním                              dvoch  zástupcov  starostu,  pričom  určí  ich  poradie.  Starosta  môže                              zástupcu  starostu  kedykoľvek  odvolať.  Ak  starosta  odvolá  zástupcu                              starostu,  poverí  zastupovaním  ďalšieho  poslanca  do  60  dní  od                              odvolania  zástupcu  starostu.  Ak  je  v  obci  zriadená  obecná  rada,                              zástupca starostu je jej členom. Zástupca starostu zastupuje starostu v                              rozsahu určenom starostom v písomnom poverení. Ak zanikne mandát                              starostu  pred  uplynutím  funkčného  obdobia,  plní  úlohy  starostu  v                              plnom rozsahu zástupca starostu; ak sú poverení zastupovaním dvaja                              zástupcovia  starostu,  plnia  tieto  úlohy  v  poradí,  v  ktorom  boli                              poverení  za  zástupcov  starostu.  Zastupovanie  sa  skončí  zložením                              sľubu novozvoleného starostu.                                Z hľadiska  identifikácie  základných  systémových  charakteristík                              usporiadania  mocenských  vzťahov  na  obecnom  stupni  územnej                              samosprávy sú veľmi dôležité ustanovenia odsekov 6 až 8 § 13 zákona                              o obecnom zriadení. Z ich dikcie vyplýva, že starosta môže pozastaviť                              výkon  uznesenia  obecného  zastupiteľstva,  ak  sa  domnieva,  že                              odporuje  zákonu  alebo  je  pre  obec  zjavne  nevýhodné  tak,  že  ho                              nepodpíše v lehote podľa § 12 ods. 11 uvedeného zákona (do 10 dní                              od jeho schválenia obecným zastupiteľstvom). Ak je zriadená obecná                              rada,  starosta  prerokuje  uznesenie  obecného  zastupiteľstva  pred                              pozastavením jeho výkonu v obecnej rade. Uznesením obecnej rady                              však nie je viazaný. Toto ustanovenie sa nevzťahuje na uznesenie o                              voľbe  a  odvolaní  hlavného  kontrolóra  a  na  uznesenie  o  vyhlásení                              miestneho referenda o odvolaní starostu.                                Starostovo  právo  veta  vo  vzťahu  k uzneseniam  obecného                              zastupiteľstva  je  iba  relatívne,  pretože  ak  bol  výkon  uznesenia                              obecného zastupiteľstva pozastavený, môže obecné zastupiteľstvo toto                              uznesenie trojpätinovou väčšinou hlasov všetkých poslancov potvrdiť;                              ak obecné zastupiteľstvo uznesenie nepotvrdí do dvoch mesiacov od                                8                                 Spišiaková,  H.  a kol.  (2011):  Miestna  samospráva  –  základné  princípy                              fungovania.  Sprievodca  kompetenciami  volených  predstaviteľov  miestnej                              samosprávy 2010 - 2014. Prešov: Asociácia vzdelávania samosprávy, s. 47.                                                                  108","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                jeho  schválenia,  uznesenie  stráca  platnosť.  Výkon  potvrdeného                              uznesenia starosta nemôže pozastaviť.                               §  13  zákona  o obecnom  zriadení  bol  doplnený  o odsek  12,  ktorý                              stanovuje,  že  starosta  si  prehlbuje  vedomosti  potrebné  na  výkon                                             9                              funkcie starostu.  Ide o hypotézu a dispozíciu právnej normy, ktorým                              evidentne  chýba  sankcia,  uvedená  právna  veta  má  len  deklaratórny                              charakter,  podmienený  skúsenosťou  s nedostatočnou  odbornou                              pripravenosťou novozvolených starostov obcí so zvýšeným podielom                              sociálne neprispôsobivého obyvateľstva. Rigoróznejšia právna úprava                              by  ale  na  druhej  strane  zrejme  bola  konfrontovaná  s ústavným                              a celoeurópskym  systémom  ochrany  ľudských  práv  a základných                              slobôd.                               Na záver právneho vymedzenia postavenia starostu obce je potrebné                              uviesť,  že  okrem  zákona  o obecnom  zriadení  určité  právne  aspekty                              fungovania inštitútu starostu obce regulujú aj ďalšie zákony a z nich je                              potrebné  spomenúť  najmä    zákon  Slovenskej  národnej  rady  č.                              346/1990  Zb.  o  voľbách  do  orgánov  samosprávy  obcí  a  zákon                              Národnej  rady  Slovenskej  republiky  č.  253/1994  Z.  z.  o  právnom                              postavení a platových pomeroch starostov obcí a primátorov miest v                              znení neskorších predpisov.                                Zákon  o  voľbách  do  orgánov  samosprávy  obcí  stanovuje  v prípade                              volieb  starostu  obce  jednokolovú  priamu  voľbu  a v prípade  volieb                              poslancov  obecného  zastupiteľstva  semiproporcionálny  volebný                              systém  neobmedzeného  hlasovania,  ktorý  môžeme  v dôsledku  jeho                              predpokladaných  účinkov  z hľadiska  iného  typu  klasifikácie                              označovať  aj  ako  väčšinový  volebný  systém  vo  viacmandátových                              obvodoch. Systém voľby starostu obce môžeme prirovnať k relatívne                              väčšinovému    jednokolovému    jednomandátovému     volebnému                              systému,  ktorý  býva  často  v odbornej  literatúre  označovaný  aj  ako                              systém  prvého  v cieli  (verzia  prekladu  celosvetovo  známeho                              anglického výrazu first past the post system), alebo aj poetickejšie ako                              kráľovský  volebný  systém  (v  dôsledku  jeho  prvotného  používania                              v Spojenom  kráľovstve).  Ako  taký  je  veľmi  jednoduchý,  čo  je  jeho                              základnou  prednosťou,  proste  víťazí  kandidát,  ktorý  získa  najväčší                              počet  hlasov.  V jednoduchosti  je  síce  krása,  ale  v danom  prípade  to                              zrejme nie vždy platí.                               Prívlastok relatívne väčšinový bol danému volebnému systému daný,                              pretože  víťazovi  volieb  na  získanie  mandátu  stačí  relatívna  väčšina                              hlasov.  Existujú  aj  iné  typy  väčšín,  ako  napríklad  absolútna  alebo                              kvalifikovaná  a evidentne  len  v ich  prípade  má  používanie  termínu                              väčšina opodstatnenie, pretože relatívna väčšina je často len najväčšou                              menšinou  a môže  nastať  situácia,  že  zvíťazí  kandidát,  ktorého  síce                                9                                 Tuma,  M.  (2009):  Rozvoj  ľudských  zdrojov  v  samospráve.  Martin:                              Združenie obcí Regionálne vzdelávacie centrum Martin, s. 166.                                                                    109","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                podporuje najviac voličov, ale ešte vyšší počet ho môže nenávidieť.                              V prípade  volieb  starostov  obcí  nie  sú  zriedkavé  prípady,  že  na                              zvolenie postačuje 15 alebo 20 percent odovzdaných platných hlasov.                              To  nastoľuje  vážne  otázky  v súvislosti  s legitimitou  zvolených                              kandidátov.                               Relatívne nízke kvórum potrebné na získanie mandátu starostu obce                              potom  umožňuje  voľbu  reprezentantov  práve  neprispôsobivej  časti                              občanov  za  predpokladu,  že  ich  podiel  na  obyvateľstve  obce  je                              výraznejší  a podarí  sa  aktivizovať  ich  zmysel  pre  politickú                              participáciu.  Na  druhej  strane  daný  volebný  systém  umožňuje                              využívanie  tzv.  trójskych  koňov,  teda  kandidátov,  ktorých  jediným                              zmyslom  je  na  základe  podobného  volebného  programu  odobrať  čo                              najväčšie  množstvo  hlasov  hlavnému  politickému  protivníkovi.                              Všetky  problémy  s legitimitou  zvolených  hlavných  predstaviteľov                              obce  sú  ľahko  odstrániteľné  prostredníctvom  aplikácie  systému                              požadujúceho  v prípade  zvolených  kandidátov  získanie  absolútnej                              väčšiny hlasov a ako ukazuje austrálsky príklad, nie je nevyhnutné za                              tým účelom zavádzať druhé kolo volieb ako vo voľbách slovenských                              predsedov  samosprávnych  krajov,  ale  úplne  postačuje  možnosť                              alternatívneho hlasovania.                               Naproti  tomu  systém  voľby  poslancov  obecných  zastupiteľstiev  sa                              ukazuje  viac  ako  vhodný,  pretože  dokáže  generovať  väčšinu  členov                              zastupiteľstva  z jedného  politického  tábora,  čo  garantuje  jeho                              akcieschopnosť a stabilitu a zároveň prispieva k integrácii politických                              subjektov , ktoré si v dôsledku logiky volebného systému musia byť                              vedomé, že jedine vzájomná spolupráca im umožňuje získať volebné                              víťazstvo.                              Obraz akcieschopnej lokálnej politiky schopnej riešiť najzákladnejšie                              problémy  života  občanov  získaný  letmým  pohľadom  na  algoritmus                              kreácie obecných  zastupiteľstiev  však dostáva zásadné trhliny, ak  si                              uvedomíme  celkovú  logiku  usporiadania  vzťahov  medzi  hlavnými                              orgánmi  obce.  Významné  právomoci,  podrobne  uvedené  vyššie                              v rámci  legálneho  vymedzenia  postavenia  starostu  obce,  zakladajú                              druhé  centrum  moci  v systému  obecnej  územnej  samosprávy,  takže                              máme  čo  do  činenia  so  systémom  duálnej  autority,  rovnomerne                              rozloženej  medzi  hlavné  orgány  obce,  t.j.  starostu  a obecné                              zastupiteľstvo.                               Z hľadiska kontroly výkonu moci ide nepochybne o významný prvok,                              ale  na  druhej  strane  je  potrebné  si  uvedomiť,  že  predimenzovaná                              kontrola  môže  z hľadiska  logiky  úvah  ústavného  inžinierstva                              znamenať  paralýzu  výkonnej  moci,  čo  jasne  vystupuje  do  popredia                              napríklad  v prípade  inštitútu  absolútneho  veta  alebo  v prípade                              parlamentných    systémov    pri   symetrickom    bikameralizme                              sprevádzanom  odlišným  spôsobom  voľby  a časovým  rozložením                              funkčného obdobia dvoch rovnocenných parlamentných komôr.                               Časovo  zhodný  mechanizmus  voľby  starostu  obce  a poslancov                              obecného  zastupiteľstva  síce  zvyšuje  pravdepodobnosť  zvolenia                                                                  110","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                starostu  a majority  poslancov  z toho  istého  politického  tábora,  ale                              empirické  skúsenosti  z niekoľkých  posledných  komunálnych  volieb                              ukazujú,  že  voľba  starostu  obce,  resp.  primátora  mesta,  nemusí  byť                              vždy  primárne  stranícky  motivovaná,  k čomu  ešte  pristupuje  vyššie                              spomínaný fakt relevantného využívania tzv. trójskych koňov. To má                              za následok pomerne častý výskyt kohabitácie na komunálnej úrovni,                              keď  sú  nútení  spolu  kooperovať  primátor  a väčšina  poslancov                              mestského  zastupiteľstva  z opačných  pólov  politického  spektra                              (napríklad  v Bratislave,  Košiciach,  Trnave,  čiže  najvýznamnejších                              slovenských mestách).                                      Komplikovaný  systém  bŕzd  a protiváh  na  úrovni  obecného                              stupňa  samosprávy  tak,  ako  sme  ho  opísali  vyššie,  dáva  v prípade                              kohabitácie  obom  hlavným  aktérom  realizácie  komunálnej  politiky                              účinné  nástroje  na  elimináciu  snáh  svojho  politického  protivníka,                              takže ak nedôjde k obojstranne prijateľnému kompromisu, výsledkom                              štrukturálneho  usporiadania  vzťahov  medzi  základnými  orgánmi                              obecnej  samosprávy  môže  byť  zákopová  vojna  znemožňujúca                              akúkoľvek  zmysluplnú realizáciu volebných programov. Ak si hlavní                              aktéri  uvedomia  svoju  zodpovednosť  voči  obci  a voličom,  zrejme                              pristúpia  na  limitovaný  model  spolupráce  a uprednostnia  ho  pred                              fatálnym poškodením záujmov lokálneho politického spoločenstva, čo                              je  uľahčené  charakterom  komunálnej  politiky,  ktorá  nie  je  tak                              ideologicky definovaná ako politika celoštátna.                               Napriek  tomu  faktom  ostáva,  že  väčšina  politických  otázok  a to  aj                              tých,  ktoré  sú  nastoľované  na  najnižšej  úrovni  riadenia,  nemá                              kontinuálnu  škálu  riešení,  v rámci  ktorej  by  bolo  možné  nájsť                              aritmetický priemer, ale skôr podobu diskusie o alternatívach, ktoré sa                              vzájomne vylučujú – buď sa škola postaví, alebo nepostaví, vzhľadom                              na limity rozpočtu sa realizuje oprava križovatky len v tej alebo onej                              časti mesta a podobne. Politický kompromis tak nevzniká na základe                              hľadania prieniku, ale ustúpením zo svojich názorov a akceptovaním                              časti  predstáv  politického  protivníka,  i keď  môžeme  navonok                              deklarovať,  že  sa  zhodujeme  v dôsledku  našej  spoločnej  lásky                              k mestu, v ktorom žijeme.                                 Kohabitácia  tak  v podstate  znamená,  že  ani  primátor,  ani  väčšina                              poslancov  mestského  zastupiteľstva  nedokážu  realizovať  program,                              s ktorým  zvíťazili  v svojej  časti  komunálnych  volieb  a to  nastoľuje                              otázku  zodpovednosti  za  výkon  politickej  moci  na  úrovni  obecnej                              samosprávy. Kto má zásluhy za úspechy mesta a kto nesie podiel viny                              za  prípadné  zlyhanie  komunálnych  aktivít,  ak  sa  na  realizácii                              samosprávnej  činnosti  podieľajú  primátor  i mestské  zastupiteľstvo?                              Volič  má  v takom  prípade  nezávideniahodnú  pozíciu  rozhodcu                              nesmierne  dynamickej  hry  bez  pomoci  kamerových  systémov  a                              nevyhnutne  sa  v mnohých  prípadoch  stane  len  obeťou  šikovných                              marketingových  aktivít,  pretože  jeho  schopnosť  identifikácie  miery                              zodpovednosti jednotlivých aktérov ostáva nutne limitovaná.                               Špecifická podoba kohabitácie nastáva v prípade, ak je za primátora                              zvolený  nezávislý  kandidát.  Ten  je  z titulu  svojej  nezávislosti                                                                  111","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                automaticky  konfrontovaný  s opozíciou  v mestskom  zastupiteľstve                              a stáva  sa  tak  generálom  bez  vojska.  Z hľadiska  štrukturálnych                              vlastností  nachádzame  v slovenskom  systéme  územnej  samosprávy                              niektoré zhodné črty s princípmi fungovania prezidentských systémov,                              ak  teda  vnímame  ako  relevantnú  argumentáciu  v duchu  ústavného                              inžinierstva  a práve  príklady  fungovania  prezidentských  systémov                              v Latinskej Amerike ukazujú, že ich najväčším nepriateľom sú práve                              od politických strán nezávislé osobnosti v prezidentskom kresle, čím                              sa nechceme zastávať negatívneho javu partokracie, len upozorňujeme                              na logické konzekvencie štrukturálneho usporiadania.                               Ešte  viac  ako  s prezidentskými  systémami  nachádzame  v prípade                              priamej  voľby  starostov,  resp.  primátorov,  podobnosti  s inštitútom                              priamo  voleného  premiéra  a nie  je  asi  náhoda,  že  v súčasnom                              demokratickom svete nenachádzame jediný prípad krajiny, v ktorej by                              bol  predseda  vlády  priamo  volený,  keďže  je  pomerne  logické,  že                              efektívna  realizácia  výkonnej  moci  môže  byť  zabezpečená  iba  za                              predpokladu  podpory  vládnej  politiky  parlamentnou  väčšinou  a na                              záver  našich  úvah  sa  tak  nevyhnutne  vynára  otázka,  či  by  podobné                              štrukturálne  usporiadanie  nemalo  byť  vhodné  minimálne  v prípade                              väčších  miest,  keď  už  pripustíme  možnosť,  že  v rurálnom  prostredí                              stranícky vyhranená politika nemá svoje opodstatnenie. Príklad Českej                              republiky,  v ktorej  je  nepriama  voľba  starostov,  resp.  primátorov,                              zdrojom  odsúdeniahodných  zákulisných  politických  bojov,  často                              spochybňujúcich  základy  demokratickej  legitimity  zvolených                              predstaviteľov,  nás  síce  nabáda  k opatrnosti,  ale  nami  uvedené                              argumenty  odôvodňujú  potrebu  minimálne  akademickej  diskusie  na                              danú tému.                               Literature:                              -  Nižňanský, V.: Spoločenský, historický a európsky kontext reformy                                 verejnej správy na Slovensku. In: Mesežnikov, G., Nižňanský, V.                                 (eds.):  Reforma  verejnej  správy  na  Slovensku  1998  -  2002,                                 Bratislava: IVO, 2002, 256 p., ISBN 80-88935-30-X                              -  Staroňová, K., Sičáková  –  Beblavá, E. a kol..: Verejná politika  a                                 miestna samospráva: štyri princípy spravovania, Bratislava: Ústav                                 verejnej politiky FSEV UK, 2006, 236 p., ISBN 80-89244-13-0                              -  Sartori,  G.:  Srovnávací  ústavní  inženýrství.  Zkoumání  struktur,                                 podnětů a výsledků, Praha: SLON, 2001, 238 p., ISBN 80-85850-                                 94-X                              -  Sotolář,  J.:  Samospráva  obce.  Obecné  zriadenie  na  Slovensku,                                 Košice: SOTAC, 2011, 318 p., ISBN 978-80-89446-23-0                              -  Prusák,  J.,  Škultéty,  P.  (1999):  Miestna  samospráva  ako  verejná                                 autorita.  Tvorba  práva  a všeobecne  záväzné  nariadenia  obce.                                 Rozhodovanie  starostu  obce  v správnom  konaní,  Pezinok:  Jaspis,                                 1999.                              -  Spišiaková,  H.  a kol.:  Miestna  samospráva  –  základné  princípy                                 fungovania.  Sprievodca  kompetenciami  volených  predstaviteľov                                 miestnej samosprávy 2010  -  2014, Prešov: Asociácia  vzdelávania                                 samosprávy, 2011, 208 p., ISBN 978-80-970616-0-9                                                                  112","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                 -  Tuma,  M.:  Rozvoj  ľudských  zdrojov  v  samospráve,  Martin:                                 Združenie obcí Regionálne vzdelávacie centrum Martin, 2009, 210                                 p., ISBN 978-80-969737-7-4                               Contact – email                              jozefruzarovsky@yahoo.com                                                                                                                                         113","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                      JAK MNOHO VÁŽI PRINCIP OCHRANY                               SOUKROMÍ V PŘIPADĚ ÚŘEDNIKŮ VEŘEJNÉ                                                        SPRÁVY                                              doc. JUDr. Soňa Skulová, Ph.D.                                1. PROČ O PROBLÉMU OCHRANY SOUKROMÍ ÚŘEDNÍKŮ                              VEŘEJNÉ SPRÁVY NYNÍ DISKUTOVAT?                               Sepsání  předloženého  příspěvku  bylo  do  jisté  míry  motivováno                              nedávným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu1 řešícím případ,                              a  také  vyslovujícím  určitý  obecnější  názor,  z oblasti    poskytování                              informací,  majících  povahu  osobních  údajů,  a  to  v případě                              zaměstnanců  veřejné správy, jež ještě více zčeřilo již tak dlouhodobě                              neklidnou názorovou hladinu v oblasti poskytování informací tohoto                              druhu  (  a  to  nejen  správními  orgány2),  ze  strany    tzv.  povinných                              subjektů  ve  smyslu  zákona  o  svobodném  přístupu  k informacím3.                              Pozornost  vzbudila  rovněž  následná  reakce  Úřadu  pro  ochranu                              osobních  údajů,  jenž  ve  svém  stanovisku  právní  argumentaci  soudu                              (nikoliv samotný výrok soudního rozhodnutí) podrobil kritice4.                               Dosavadním shrnutím uvedené „diskuze“ bylo pak přijetí společného                              „Metodického  doporučení  Ministerstva  vnitra  a  Úřadu  pro  ochranu                              osobních  údajů  k poskytování  informací  o  platech  pracovníků                              povinných  subjektů  podle  zákona  o  svobodném  přístupu                              k informacím“  5  (dále  jen  „metodické  doporučení“  ),    jež  mj.                              zdůrazňuje nutnost individuálního posouzení každého případu žádosti                               1  Srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. května 2011,                              sp.zn.  5  As  57/2010-57  (dostupné,  stejně  jako  další  citovaná                              rozhodnutí Nejvyššího správního soudu,  na www.nssoud.cz).                               2                                 Srov.  např.    judikaturu  řešící  poskytování  informací  o  členství                              soudců v  Komunistické straně Československa ke dni 17.11.1989  -                              rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6.1.2010,  sp.zn. 3 As                              10/2009-77, v němž převážilo právo na ochranu soukromí,  následně                              zrušený  nálezem  Ústavního  soudu  ze  dne  15.11.2010,    sp.zn.  I.ÚS                              517/2010 ( dostupné na www.nalus.usoud.cz), kde akcent je položen                              na naplnění práva na informace.                               3  Srov. § 2 odst. 1 a 2 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu                              k informacím, ve znění pozdějších změn a doplnění ( dále jen „zákon                              o svobodném přístupu k informacím“).                               4  Podrobně viz  stanovisko Úřadu pro ochranu osobních údajů ze dne                              3.6.2011  http://www.uoou.cz/uoou.aspx?menu=14\&loc=328  (  stav                              k 20.11.2011).                               5   Dostupné  na  www.mvcr.cz. Jde však pouze o právně nezávatznou                              metodiku, jak je v textu připomínáno.                                                                  114","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                o  informace,  přičemž  zaměstnancem  může  být  také  tzv.  veřejný                              funkcionář  ve  smyslu  zákona  o  střetu  zájmů6,  a  na  konkrétní                              podmínky,  jež v důsledku, při uplatnění testu proporcionality,  mohou                              vést i k odmítnutí poskytnutí požadované informace.7                               Tímto příspěvkem, rozsahem spíše glosou,  autorka  zamýšlí upozornit                              na  některé      aspekty  řešeného  konkrétního  případu,  jež  zatím                              v nastíněném kontextu  nebyly zmíněny, nebo patřičně zohledněny či                              konkretizovány.                               2. ŠIRŠÍ  KONTEXT  PROBLEMATIKY.  VÝZNAM  PRINCIPŮ                              PRO ŘEŠENÍ KONKRÉTNÍCH PŘÍPADŮ                               Původ  hlavních problémů v předmětné kauze lze spatřovat ve dvou                              rovinách,  resp.  stránkách  řešené  problematiky.  Nejprve  to  bylo  (  a                              stále  je)    nedostatečné  rozlišení,    a  také  následná    kvalifikace                              požadovaných informací, a také  pracovníků veřejné správy, o jejichž                              osobní  údaje  se  má  jednat.  Dalším    problémem  je  pak  interpretace                              relevantních  zákonných  ustanovení,  neboť  opomíjející  (  resp.                              odmítající  aplikovat)    obecné  principy,    jež  se  na  řešenou  kauzu                              v příslušné  rozsahu  vztahují,  zejména  pak  principu  proporcionality,                              jež by vedl k uplatnění testu proporcionality pro předpokládaný zásah                              do práva .  Obě problémové oblasti přitom spolu úzce souvisejí, neboť                              teprve dostatečné zjištění a zhodnocení relevantních okolností vytváří                              podmínky  pro  řádné  uplatnění  testu  proporcionality,  resp.                              konstatování, že úprava je natolik určitá, že testu není zapotřebí.                                Ve   druhém  z  uvedených  problémových  okruhů,  tedy  v  přístupu                              k aplikaci principů, resp. provedení testu proporcionality, učinilo krok                              potřebným směrem citované metodické doporučení, neboť úlohu testu                              proporcionality  obecně  připomíná,  jakož  i  nutnost  náležitého                              odůvodnění  v případě  příklonu  k ochraně  soukromí,  což  znamená                              neposkytnutí požadované informace.                               Problém  však  stále  přetrvává  ve  vztahu  k prvému  nanesenému                              problému,  tedy  vodítek  pro    identifikaci  a    rozlišení  již  nyní  ze                              zákonných úprav odvoditelných znaků jednotlivých případů. Do této                              kategorie  zapadá  rovněž    nedostatečné    vypořádání  se  s pojmem                              „příjemce  veřejných  prostředků“8  pro  sledované  účely.  Z tohoto                                 6   Zákon č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších změn a                              doplnění.                               7  …„Nosné důvody (ratio decidendi) odůvodnění rozsudku Nejvyššího                              správního  soudu  však  principiálně  nevylučují,  aby  vydání  takové                              informace  bylo  při  uplatnění  testu  proporcionality  v odůvodněných                              případech odmítnuto.“   -  srov. bod II.a. cit. metodického doporučení.                               8   Jak  tento  pojem  upravuje  §  8b  zákona    o  svobodném  přístupu  k                               informacím.                                                                  115","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                důvodu  nemohou  být  ani  vodítka  k provedení  testu  proporcionality                              dostačující.                               Než bude  konkrétněji přistoupeno k oběma problémovým okruhům,                              hodí se předeslat, že v uvedené oblasti jde o vztah  dvou konkurujících                              si obecných principů, a to principu ochrany soukromí, jehož součástí                              je  také  ochrana  osobních  údajů,  a  principu  transparentnosti  a                              otevřenosti veřejné správy.                               Vymezování hranic mezi ústavně  a mezinárodně založenou ochranou                              soukromí9,  včetně  ochrany  před  neoprávněným  zveřejňováním                              osobních  údajů  na  straně  jedné,  a  naplněním  rovněž  ústavně                              zaručeného práva na informace10, podpořeného z pohledu žadatelů o                              informace  založením  tzv.  informační  povinnosti  státních  orgánů  a                              orgánů  územně  samosprávných  celků11  na  straně  druhé,  je  vskutku                              úkolem  obtížným  a  také  dlouhodobým, o  čemž  svědčí  mj.  poměrně                              bohatá judikatura soudů, a to nejen vnitrostátních.12 Projevuje se zde                              ústavní  a  mezinárodní,  resp.  evropský    základ  ochrany  soukromí,                              z nějž  vychází  také  obecná  úprava  ochrany  osobních  údajů.13  Jak                              uvádí  P.Mates, řešení může být nalezeno jen v právní úpravě, která                              zajistí  rovnováhu    mezi  zájmem  člověka    na  tom,  aby  nebyla                              narušována  jeho  integrita  a  veřejným  zájmem  na  tom,  aby  osobní                              údaje lidí mohly být zpracovány.14 Řešení jednotlivých „hraničních“                              případů  je  přitom  vždy  určeno  relevantními,  a  přitom  rozmanitými                              podmínkami a znaky  jednotlivých případů, ve kterých jsou informace                              ( rozmanité povahy)  vyžadovány. Z toho se odvíjí potřebnost jednak                              právní  úpravy  ne  zcela  určité,  resp.  využití  neurčitých  pojmů                              v zákonných úpravách.                                 9   Srov.  čl.  10  odst.  3    Listiny  základních  práv  a  svobod    (usnesení                              předsednictva ČNR č.2/1993 Sb., o vyhlášení Listina základních práv                              a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění                              pozdějších    změn,  dále  jen  „Listiny“),  a  také  čl.  8  (Právo  na                              respektování  soukromého  a  rodinného  života)  Evropské  úmluvy  o                              ochraně lidských práv a základních svobod..                               10  Srov. čl. 17 odst. 1 Listiny.                               11  Cit. ust., odst. 5.                               12                                 Srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 4.                              prosince  2008,  ve  věci  S.  a  Marper  proti  Spojenému  království                              (stížnost č. 30562/04 a 30566/04).                               13                                 Srov. znění § 1 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a                              o změně některých zákonů,  ve znění pozdějších změn a doplnění (                              dále jen „zákon o ochraně osobních údajů)“.                               14                                  Srov.  MATES,  P.:  Ochrana  soukromí  ve  správním  právu,  2.                              aktualizované a podstatně přepracované vydání. Praha: Linde, 2006,                              s. 187.                                                                 116","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                V obecné  rovině,  pokud  je  po  povinném  subjektu  v rámci  uplatnění                              práva  na  informace  požadován  údaj,    jež  by  mohl  náležet  do  sféry                              soukromí fyzické osoby,  jde o případ konfliktu obou shora uvedených                              principů  (  a  také  odpovídajících  chráněných  hodnot),  přičemž  oba                              obecné  principy  jsou  pro  veřejnou  správu  právně    závazné.    V  této                              souvislosti, tedy také k otázce závažnosti obou principů,  není od věci                              připomenout  rovněž  systematiku  a  genezi  relevantních  základních                              práv, kdy právo na ochranu soukromí je řazeno do skupiny základních                              lidských  práv  (hlava  druhá,  oddíl  první  Listiny),  zatímco  právo  na                              informace je včleněno do práv politických (hlava druhá, oddíl druhý                              Listiny).                               V případě,  kdy  zákonná  úprava  neposkytuje  dostatečně  konkrétní                              řešení,  je  nutno  použít  interpretaci  systematickou,  a  event.  také                              teleologickou. Budou tedy aplikovány příslušné obecné principy, resp.                              v případě jejich nesouladu (konfliktu) uplatněna metoda poměřování                              těchto principů.                                Ve  sledovaných  „protikladných“    oblastech  ochrany  osobních  údajů                              na straně jedné, a práva na informace na straně druhé jde v podstatě o                              nalezení  správného  poměru  mezi  naplněním  veřejného  zájmu  na                              transparentnosti veřejné správy, jenž je základem  práva  na informace                              konkrétního žadatele  na straně jedné,  a na straně druhé  zajištěním                              soukromí  jednotlivých  osob,    v potřebném  a  odůvodněném  rozsahu,                              na  straně  druhé.  Je  tedy    nutno  přistoupit  k poměřování  uvedených,                              v podstatě kontradiktorních principů, neboli uplatnit princip další, a to                              proporcionality.  Uvedený  postup    má  napomoci  nalezení  správného                              vyvážení  principů,  a  také  chráněných  hodnot;  zde  tedy  jednak                              informační otevřenosti, a tím také možnost kontroly veřejné správy ze                              strany  veřejnosti,  a  zároveň  působící    ochrany  soukromí  jednotlivé                              fyzické osoby ( a dodejme, že  jakékoliv).                               Uvedený  postup,  resp.  metoda  řešení,  není  již  ani  v našich                              podmínkách výjimkou; ostatně pro rozhodování správních orgánů se                              uplatňuje  v rámci  působení   základních  zásad  činnosti  správních                              orgánů15;  a  její  naplnění    stává  se  pak  předmětem  soudní  kognice                                   15   Srov.  znění  §  2  zákona  č.  500/2004  Sb.,  správní  řád,  ve  znění                              pozdějších  předpisů,  ,  kde  se  od  správních  orgánů  vyžaduje  jednak                              dbát, aby „…přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem“ (odst.                              4  cit.  ust.),  a  zároveň  šetřit  „…práva  nabytá  v dobré  víře,  jakož  i                              oprávněné  zájmy  osob,  jichž  se  činnost  správního  orgánu                              v jednotlivém  případě  dotýká..“,  a  možnost  „…zasahovat  do  těchto                              práv jen za podmínek stanovených zákonem a v nezbytném rozsahu.“.                              Bez  významu  nemusí  být  v této  souvislosti  ani  princip  subsidiarity                              mocenského  řešení,  když  přednost  má  být  dána  řešení                              konsenzuálnímu  (  srov.  §  5  cit.  zákona).  K tomu  více  např.  in                              SKULOVÁ, S. a kol.: Správní právo procesní.  Plzeň: Čeněk, 2008, s.                              60-67.                                                                  117","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                v rámci  přezkumu  legality  správních  rozhodnutí  dle  soudního  řádu                              správního.16                               3. K PROBLÉMOVÝM ASPEKTŮM ŘEŠENÍ KONKRÉTNÍHO                              PŘÍPADU                                      Zákonná úprava neposkytuje přesný návod  pro situace, kdy                              osobou, jíž se žádost o poskytnutí informace týká, je v dikci zákona                              „zaměstnanec  veřejné  správy“  (  dále  jen  „zaměstnanec“).  V  daném                              případě o takovou osobu šlo; byl jí vedoucí oddělení na magistrátu,                              tedy  v dikci  zákona  o  obcích  orgánu  územního  samosprávného                              celku.17                                         Specifičnost  postavení  širší  kategorie  osob,  jež  se  podílejí  na                              výkonu  veřejné  moci  a  veřejné  správy  odráží  v zákoně  o  ochraně                              osobních  údajů  pouze  ustanovení  zakládající  výjimku  z obecné                              povinnosti  získat  souhlas  osoby,  jejíž  osobní  údaje  mají  být                              zpracována  (tedy  také  poskytnuty18).  Musí  však  jít  o  zákonem                              stanovené druhy informací, opět vyjádřené pomocí neurčitými pojmů,                              konkrétně  o  osobní  údaje  o  veřejně  činné  osobě,  funkcionáři  či                              zaměstnanci  veřejné  správy,  které  vypovídají  o  jeho  veřejné  anebo                              úřední činnosti, o jeho funkčním nebo pracovním zařazení.19 V tomto                              směru cit. ustanovení plně  konvenuje cíli zákonné úpravy, kterým  je                              naplnění práva na informace, a zároveň stanoví obecnou hranici, jež                              má  vymezovat  potřebný  a  legitimní  rozsah  ochrany  soukromí                              uvedených osob. 20                               Přesná zákonná hranice mezi tím, co má být z oblasti osobních údajů                              týkajících  se  úředníků  poskytováno,  a  co  je  naopak    nutno  chránit,                              tedy  rozhodně  není  pro  všechny  případy,  resp.  ke  všem  druhům                              informací  vztahujícím  se  ke  všem  zaměstnancům  veřejné  správy,                              stanovena  přesně,  resp.  explicite.  Speciální  úpravy  jsou  v tomto                                   16  Srov. § 78 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve                              znění pozdějších změn a doplnění.                               17  Srov. § 5 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích ( obecní zřízení),                              ve znění pozdějších změn a doplnění.                               18  Poskytnutí osobních údajů  náleží do rámce  široké definice pojmu                              „zpracování“  osobních  údajů  dle    §  4  písm.  e)  zákona  o  ochraně                              osobních údajů.                               19  Srov. § 5 odst. 2 písm. f ) cit. zákona.                               20  Komentář  k zákonu  obdobně  označuje    cit.  ustanovení    jako                              „kolizní  pravidlo“  pro  aplikaci  zákona  o  svobodném  přístupu                              k informacím.  Srov.  BARTÍK,  V.,  JANEČKOVÁ,  E.:  Zákon    o                              ochraně osobních údajů s komentářem. Praha: Anag. 2010, s. 99.                                                                  118","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                ohledu  spíše  výjimečné.21  Neboli,  neexistuje  přesný  výčet  druhů                              informací, které by se měly poskytovat vždy, nebo neměly poskytovat                              v žádném případě. Nebyl  k dispozici ani ve sledovaném případě, resp.                              nikoliv pro celý rozsah otázek, ke kterým se soud vyjadřoval.                               Nutnost řádné, plné  interpretace uvedených ustanovení je v takovém                              případě více než zřejmá, neboť je nezbytná pro určení hranice mezi                              ochranou soukromí, a principem transparentnosti.                                 Ve  sledovaném případě  byla  požadována  informace  o  výši                              mimořádných  odměn  udělených  v časovém  rozmezí  několika  let                              konkrétně  určenému  vedoucímu  oddělení  magistrátu,  a  také  o                              důvodech všech těchto poskytnutých odměn.                                      Zdůraznit je nutno, že mělo jít o mimořádné odměny, jež jsou                              poskytovány  z příslušného  veřejného  rozpočtu,  a  právním  základem                              jejich  poskytnutí  je   rozhodnutí    příslušného  orgánu  územního                              samosprávného  celku.  Výše  těchto  odměn,  kritéria  pro  jejich                              udělování, ani důvody pro udělení  nejsou upraveny žádným právním                              předpisem, přičemž není vyloučeno, aby územní samosprávný celek                              přijal vlastní pravidla a kritéria pro přidělování odměn. Ať se tak již                              v konkrétním  případě  stane,  či  nikoliv,  samo  rozhodnutí  o  udělení                              mimořádných     odměn    je   výkonem    působnosti   územního                              samosprávného celku.                                Povinný  subjekt  poskytuje  konkrétní  finanční  částku  z veřejných                              prostředků na základě svého vlastního rozhodnutí přímo příslušnému                              příjemci,  kterým  je  zaměstnanec  úřadu  územního  samosprávného                              celku  (konkrétně  magistrátu).22  Jde  tedy  o  činnost  povinného                              subjektu, resp. poskytnutí informace o činnosti, tedy naplnění ústavně                              a zákonem založené  informační povinnosti.                               Uvedený  případ  lze  také  nepochybně  podřadit    pojmu  poskytování                              veřejných  prostředků,  a  osoba,  jíž  jsou  tyto  prostředky  poskytnuty,                                21   V této  souvislosti  je  nutno  zmínit  zákon  o střetu  zájmů,  který  do                              kategorie  tzv.  veřejných  funkcionářů  řadí  rovněž  některé  osoby                              působící  na  vyšších,  resp.  rozhodujících  místech  ve  veřejné  správě                              (tzv. „vedoucí úředníky“), vůči nimž ve stanoveném spektru informací                              ochranu jejich soukromí poněkud redukuje.   Srov. zejména § 2 odst. 2                              písm. e) cit. zákona.                               22  Bez významu v obdobných případech nemusí být ani skutečnost, že                              jde nikoliv o tzv. řadového zaměstnance, ale vedoucího útvaru, jenž                              může být dle zákona o obcích vytvořen. Srov. § 109 odst. 2 zákona č.                              128/2000 Sb., o obcích ( obecní zřízení), ve znění pozdějších změn a                              doplnění:  „Rada  obce  může  zřídit    pro  jednotlivé  úseky  činnosti                              obecního úřadu odbory a oddělení, v nichž jsou začleněni zaměstnanci                              obce zařazení do obecního úřadu.“                                                                  119","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                může být označena za příjemce veřejných prostředků ve smyslu § 8b                              zákona  č.106/1999  Sb.,  jak  to  učinil  také  soud  v cit.  rozsudku.                              Ochrana  osobních  údajů  příslušného  zaměstnance  orgánu  veřejné                              správy  nedoznala  uvedeným  řešením   úhony,  neboť  uvedený  případ                              vskutku nespadá pod výjimky z povinnosti poskytovat základní osobní                              údaje  o  příjemcích  veřejných  prostředků,  jak  je  zakládá  odst.  2  cit.                              ustanovení.23                               Jako podpůrný argument slouží vymezení vztahu k obecnému principu                              ochrany  soukromí.  Ten  se  v zákoně  o  ochraně  osobních  údajů                              projevuje  v obecné  povinnosti  získat  souhlas  osoby  se  zpracováním                              osobních údajů. Náš případ však lze podřadit pod výjimku z uvedené                              povinnosti,  neboť  jsou  poskytovány    osobní  údaje  o  zaměstnanci                              veřejné správy, které, v dikci zákona, vypovídají : „… o jeho veřejné                              anebo  úřední  činnosti…“.24  V zápise  z jednání  příslušného  orgánu                              nepochybně  je  a  musí  být  uvedeno,  za  jakou  činnost  byla  příslušná                              mimořádná odměna konkrétnímu zaměstnanci přiznána.                                Doposud  v daném  případě     nebylo  nutno  poměřovat,  ale  pouze                              interpretovat  příslušná  zákonná  ustanovení  v jejich  systematických                              souvislostech.  V rámci své přezkumné činnosti však soud do stejného                              rámce  zařadil,  a  stejným  způsobem  ošetřil,  také  informaci  o  platu                              zaměstnance  veřejné  správy,  aniž  by  však  v tomto  případě  byla                              informace  o  platu  požadována,  resp.  předmětem  řízení  u  správního                              orgánu a následně u krajského soudu.                                    23  Povinnost poskytovat základní osobní údaje se nevztahuje  „…na                              poskytování  veřejných  prostředků  podle    zákonů  v oblasti  sociální,                              poskytování zdravotní péče, hmotného zabezpečení v nezaměstnanosti,                              státní podpory stavebního spoření a státní pomoci při obnově území“.                              -   § 8b odst. 2 zákona o svobodném přístupu k informacím.                               24  Srov.  §  5  odst.  2  písm.  f)  zákona  o  ochraně  osobních  údajů.                              V tomto smyslu ( ovšem ve vztahu k činnosti soudců)  uvádí Ústavní                              soud, v nálezu cit. v pozn. č. 2: „…Profesionální sféra ( a informace o                              ní) osob působících ve veřejném životě  – i soudců – náleží do sféry                              veřejné,  neboť  může  souviset  s realizací  soudní  moci.“.    Obdobný                              přístup  k problému  zaujal  rovněž  Nejvyšší  správní  soud  ve  věci                              poskytnutí informace o tom, zda byla ověřována u konkrétních celníků                              duševní, resp. osobnostní způsobilost ke službě u celní správy za dobu                              trvání  služby,  a  kdy  se  tak  stalo,  kde  soud  vyšel  mj.  z toho,  že                              v uvedeném  případě  jde  o  informace    ve  smyslu  právní  úpravy                              předpokladů  pro  výkon  služby.  Srov.  rozsudek  nevyššího  správního                              soudu ze dne 6.8.2010, sp.zn. 7 As 47/2010-62.  Autorka se však již                              (z důvodů,  jejichž  uvedení  by  přesáhlo  rozsah  a  účel  příspěvku)                              neztotožňuje s dále v cit. rozsudku uplatněným názorem, že uvedené                              informace  nejsou  osobními  údaji  ve  smyslu  §  4  pís.  a)  zákona  o                              ochraně osobních údajů.                                                                  120","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Z odůvodnění  soudního  rozhodnutí,  jež  je  v této  části  poměrně                              stručné,  nelze  dovodit,  zda    oba  druhy  informací,  tedy  jednak  o                              mimořádných odměnách a dále  o platu,  dostatečně rozlišeny, anebo                              se k otázce platu soud vyjadřoval obiter dictum. V každém případě se                              však  nelze  ztotožnit  s tím,  že  povaha  a  režim  poskytování  byly                              posouzeny  totožně,  resp.  bylo  aplikováno  shodné  řešení  pro  obě                              kategorie informací, jež však svou povahou totožné nejsou.                               K otázce platu Nejvyšší správní soud uvádí:  „…Zaměstnanec  veřejné                              správy dostává za svou práci plat, který je mu vyplácen z veřejných                              prostředků.  Je  proto  ve  smyslu  §  8b  odst.  1  zákona  o  svobodném                              přístupu k informacím „příjemcem veřejných prostředků“.25                               Domnívám se, že nikoliv řešení otázky  informace žalobcem vskutku                              požadované, tedy o mimořádných odměnách, ale právě uvedený závěr                              k informaci  o  platu  stal  se  rozbuškou,    jež  vyvolala  shora  zmíněné                              živé  reakce,  působící  o  to  razantněji,  když  v cit.    rozsudku    zůstal                              uvedený závěr bez hlubší analýzy a  nezdůvodněn.                               Jde přitom v uvedeném případě o otázku zásadní, jež si podrobného                              rozboru  zaslouží.  Nelze,  samozřejmě,  na  tomto  místě  předjímat                              rozhodnutí  soudu,  který  se  nepochybně  k uvedenému  problému                              v blízké budoucnosti vrátí. V posuzování otázky informace o platech                              by však bylo záhodno vypořádat se argumentačně s odlišnou povahou                              informace o platech.                               Uvedená  odlišnost  pramení  ze  skutečnosti,  že  poměr  zaměstnanců                              územních  samosprávných  celků  a  jejich  zaměstnavatele,  jímž  je                              uvedený  samosprávný  celek,  je  poměrem  pracovněprávním26,  tedy                              soukromoprávní  povahy.  Uvedený  pracovní  poměr  je    upraven                              zákonem  o  úředních  územních  samosprávných  celků,  k  němuž  je                              zákoník práce ve vztahu subsidiarity27. Nejde o veřejnoprávní vztah                              povahy služebního poměru; projevují se v něm pouze dílčí specifika                              založená  zákonem  o  úřednících;  tato  specifika  se  však  netýkají,  a                              zákon  nikterak  speciálně,  odlišně  od  ostatních  zaměstnanců                              v pracovněprávním vztahu,  neupravuje  otázku informování  třetích                              osob o platech této kategorie zaměstnanců,  tedy úředníků územních                              samosprávných  celků,    resp.  nezakládá  povinnost  ro  pro  úředníky                              územních  samosprávných  celků    snášet  zásah  do  svého  soukromí,                                      25  Srov. rozsudek cit. v pozn. č. 1.                               26                                  Srov.    znění  §  1  odst.  1  zákona  č.  312/2002  Sb.,    o  úřednících                              územních samosprávných celků a o změně některých zákonů, ve znění                              pozdějších předpisů.                               27                                 Srov. § 1 odst. 2 cit. zákona.                                                                  121","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                spočívající  ve  sdělování  na  žádost  (  tedy  komukoliv)  informace  o                              konkrétní výši platu uvedené osoby.28                               Pokud  by  zákonodárce  zamýšlel  v uvedeném  směru  omezit  práva                              uvedené  kategorie  zaměstnanců,  pro  kterou  přijal  zvláštní  zákon  o                              úřednících,  bylo  by  možno  oprávněně  očekávat,  že  uvedenou                              odlišnost  by  do  předmětného    speciálního  zákona  vtělil.  Uvedená                              otázka  by  mohla  být  speciálně  ošetřena  také  v jiné  zákonné  úpravě,                              jako je tomu ve vztahu k určitým vymezeným informacím v případě                              tzv. vedoucích úředníků  v již zmíněném zákoně o střetu zájmů.                               Avšak nestalo se tak; zvláštní úprava uvedené otázky nebyla přijata.                              Zajisté  není  obecně  vyloučeno,  že    argumentací  s pomocí  principů,                              resp.  poměřování  principů  transparentnost    vs.    ochrany    soukromí                              úředníků  bylo  by  možno  dospět  k závěru,  že  uvedená  povinnost  je                              v uvedených úpravách obsažena implicite.29 Takový postup by však                              vyžadoval důkladnou analýzu a  argumentaci,  jež bude zařazena do                              odůvodnění rozhodnutí, jež by se následně  mohlo stát svou vahou do                              jisté míry „precedentním“.                               Obdobně  důkladně  by  pak  bylo  zapotřebí  vypořádat  se  rovněž                              s jednoznačnou  podřaditelností    platu  poskytovaného  konkrétnímu                              úředníku, pod pojem „veřejné prostředků“, když uvedené prostředky                              jsou  poskytováno  na základě pracovní smlouvy, jako plnění z této                              smlouvy,  nikoliv  z rozhodnutí  orgánu  územního  samosprávného                              celku. Konkrétní výše platu je dle stanovených kritérií určena právním                              předpisem  prováděcí  povahy,    vydaným  na  základě  zmocnění                              obsaženého v zákoníku práce.30  Zcela jistě pak nejde o informaci, již                              lze  poskytnout  bez  souhlasu    úředníka,    tedy  takové,    jež  by                                28  Od zaměstnanců soukromého sektoru se úředníci veřejné správy dle                              zákonné  dikce    liší  (  širším)  rozsahem  povinností  vyplývajících                              z pracovního poměru, a dále povinností snášet, v rámci plnění obecné                              informační  povinnosti  ze  strany  povinného  subjektu,  jenž  je  jejich                              zaměstnavatelem,    poskytování  údajů  o  úřední  činnosti,    jak  s tím                              počítá  také  zákon  na  ochranu  osobních  údajů,  a  jak  to  má  sloužit                              naplnění  práva  na  informace.  Jak  shora  uvedeno,  lze  dovodit  také                              povinnost  strpět  poskytnutí    informace  o  udělení  odměny,  jež  jim                              mimořádně  jejich  zaměstnavatel  na  základě  vlastního  rozhodnutí,                              resp. jeho příslušný orgán, udělil.                               29  Jako byl obdobný  postup a argumentace uplatněn např. v případě                              absence  výslovné  úpravy  možnosti  zmírnit  tvrdost  zákona  –  srov.                              rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18.12.2008, sp.zn. 7 As                              21/2008-101.                               30   Srov.  nařízení  vlády  č.  564/2006  Sb.,  o  platových  poměrech                              zaměstnanců ve veřejných službách a správě, jež vláda přijala  podle §                              123 odst. 6 písm. c) až g), § 128 odst. 2 a § 129 odst. 2 zákona č.                              62/2006 Sb., zákoník práce.                                                                   122","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                vypovídala „o jeho úřední činnosti, o jeho funkčním nebo pracovním                              zařazení“, dle již cit. § 5 odst. 2 písm. f) zákona o ohraně osobních                              údajů.                                Bez  dalšího  nelze  přijmout  ani  argument,  že  informace  o  platu                              konkrétního  úředníka  je    informací  oprávněně    zveřejněnou,  což  by                              naplňovalo  jinou  výjimku  z povinného  získání  souhlasu  subjektu                              údajů  k poskytnutí  informace,    jak  to  předpokládá  písm.  d)  cit.                              zákonného  ustanovení.  Zveřejněny,  jako  příloha  cit.  nařízení  vlády,                              jsou platové tarify. Avšak ke zjištění, který údaj z tarifní tabulky, tedy                              částka výše platu,  je přiřaditelný konkrétnímu zaměstnanci, bylo by                              zapotřebí  získat  minimálně  také  informaci  o  dosažené  kvalifikaci,                              resp. zkoušce  odborné způsobilosti, a také o délce vykonané praxe,                              resp. další relevantní  (osobní ?) údaje, jak je podrobně upravuje cit.                              prováděcí předpis. Podle názoru autorky se za  uvedených podmínek                              dle všeho o zveřejněnou informaci nejedná. Nevylučuje však obecně                              takovou  interpretaci  uvedených  ustanovení,  jež  odůvodní  názor                              opačný. Bude však nutno k ní přistoupit, pokud má být argumentace                              cit.  ustanovením  (  o  výjimce  z principu  souhlasu  k poskytnutí                              osobních údajů) využita.                               4. ZÁVĚREM                                Příspěvek, povahy spíše diskuzní, lze uzavřít shrnutím v tom směru,                              že rovněž soukromí úředníků ( zaměstnanců)  veřejné správy má svou                              váhu, a je chráněno na základě ústavního principu ochrany soukromí.                              Pokud má být omezeno, resp. má do něj být zasaženo, např. v rámci                              naplnění práva na informace,  resp. principu   transparentnosti,  musí                              být  takový  zásah  buď  opřen  o  dostatečně  určitou  a  konkrétní                              zákonnou úpravu, a není-li takový konkrétní právní základ k dispozici,                              je nutno provést řádnou úvahu, resp. využít interpretace systematické                              a teleologické, včetně aplikace  příslušných obecných principů, resp.                              jejich  vzájemného  poměřování,    se  zohledněním  relevantních  znaků                              daného  případu.  V tomto  směru  soudní  rozhodnutí,  jež  inspirovalo                              sepsání tohoto příspěvku, dle všeho svou úlohu nenaplnilo, a metodika                              zatím dostatečně konkrétní návod neposkytuje.                                                                                            123","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                   OSOBITOSTI PERSONÁLNYCH VZŤAHOV V                                 MIESTNEJ SAMOSPRÁVE NA SLOVENSKU                                                     JOZEF SOTOLÁŘ                                       Právnická fakulta UPJŠ Košice, Slovenská republika                                 Abstract in original language                               Predmetná vedecká štúdia na podklade judikatúry súdov  hodnotí                              a posudzuje existujúci status a osobitosti personálnych vzťahov                              v oblasti miestnej samosprávy na území Slovenska. Pozornosť je                              venovaná postupne orgánom obce – obecnému zastupiteľstvu                              i starostovi obce, a tiež ostatným subjektom.                               Key words in original language                              Miestna samospráva – obec –  orgány obce – funkčné                              a zamestnanecké vzťahy                              Abstract                              The present research study on the basis of case law courts and assess                              the existing status  and specific  personal relationships in local                              government in Slovakia.  Attention is paid to the village authorities                              gradually – the municipal council and mayor, and also other entities.                               Key words                              local government – municipality – municipal authorities – functional                              and employment relationships                               Jednou z dominantných a určujúcich funkcií práva, vrátane                              komunálneho práva  je vnášať prvky istoty do systému usporiadania                              štátu.                               Moderná verejná správa vychádza z viacerých právnych predpokladov                              - základným a určujúcim je to, že správu nevykonáva len štát, ale aj                              iné neštátne subjekty. Ide o prvok, ktorým  sa zabezpečuje  čo                              najoptimálnejšia rovnováha  medzi všeobecnými  a miestnymi                              (lokálnymi) záujmami. V podmienkach Slovenskej republiky je ním aj                              samospráva obcí a miest. Takto vymedzený a deklarovaný záver, že                              správa  má svojich nositeľov nielen  v štátnych orgánoch, ale aj                              samosprávnych orgánoch a inštitúciách neštátneho charakteru                              uskutočňujúcich výkon miestnej verejnej  správy, umožňuje                              konštatovať, že špecifický a osobitný  obsah úloh štátnej správy a                              samosprávy sa navonok musí prejaviť v špecifických formách. Pritom                              nemožno zabúdať na to, že rozsah a intenzita výkonu verejnej správy                              je rôzna. V tomto zmysle a kontexte možno hovoriť a rozoznávať dve                              základné dimenzie  administrácie: vládna správa (administration of                              government) a samosprávna správa (administration of  self-                              government). Prvá dimenzia sa viaže  na globálnu  organizáciu štátu,                              zatiaľ  čo druhá je prepojená s tzv. lokálnou (miestnou alebo                              regionálnou) autonómiou. Jasným cieľom je  to, aby miestne                              samosprávne orgány mali rozsiahle kompetencie, ktoré  možno                              zabezpečovať a plniť na miestnej úrovni. Charakter týchto oprávnení a                                                                 124","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                povinností  tvorí  základ  existencie  miestnej  samosprávy  a  preto  –                              v záujme  právnej  istoty  a  jednoznačnosti  –  sa  zakotvil  aj  v Ústave                              Slovenskej  republiky  nosný  princíp,  spočívajúci  v tom,  že                              poverovanie  na  výkon  nebude  realizované  „ad  hoc“,  ale                              prostredníctvom právnych predpisov (kompetencie). Tým sú zároveň                              dané    garancie  právnej  stability  miestnej  samosprávy  na  území                              Slovenskej  republiky,  pretože  tieto  povinnosti  a  oprávnenia                              vymedzuje ústava a zákony.                                Od tohto základného prístupu sa potom odvíjajú aj ostatné vzťahy  –                              a to vrátane personálnych  vzťahov  –  kde sú už zohľadňované zhora                              uvedené  osobitosti  viažuce  sa  na  kompetencie  a systém  fungovania                              miestnej samosprávy na Slovensku.                               Miestna  samospráva  na  Slovensku  –  s poukazom  na  medzinárodné                              dokumenty a vnútroštátnu legislatívu  - znamená právo a spôsobilosť                              miestnych  orgánov  spravovať  a  riadiť  v medziach  zákona  podstatnú                              časť  verejných  záležitostí  na  vlastnú  zodpovednosť  a  v záujme                              miestnych  obyvateľov.  Pojem  „spôsobilosť“  vyjadruje  schopnosť  a                              myšlienku  o  tom,  že  zákonné  právo  spravovať  a  riadiť  niektoré                              verejné  veci  musia  sprevádzať  adekvátne  právne  a  materiálne                              prostriedky  na  strane  jednej,  ale  aj  tomu  zodpovedajúce  personálne                              „vybavenie“ úradov na strane druhej, aby sa tak zabezpečila účinnosť                              a efektívnosť spravovania záležitostí.                               Do  tejto  definície  sa  tak  vývojom  transponovali  všetky  dominantné                              znaky  a  charakteristické  črty  systémového  významu.  Možno                              vyselektovať  a  následne  konštatovať,  že  sa  v nej  premieta    päť                              základných  a  nosných  právnych  podmienok  výkonu  práva  a                              spôsobilosti spravovať a riadiť miestne záležitosti:                               -    prvá,  tzv.  regulatívne  právo  orgánov  miestnej  samosprávy  –                              predstavuje     oprávnenie orgánov miestnej samosprávy spravovať a                              riadiť svoje vlastné záležitosti, vždy v medziach zákonov a na vlastnú                              zodpovednosť,                               -     druhá, tzv. lokálne právo orgánov miestnej samosprávy – výrazom                              je  to,  že  miestna  samospráva  vždy  koná  v záujme  miestnych                              obyvateľov.        Zvýrazňuje  sa  tak  myšlienka  legálnosti,  pričom                              základnou zásadou je to, že miestna aktivita nemá opodstatnenie, ak                              nevedie k uspokojovaniu potrieb obyvateľov, ktorí ju chceli,                               tretia,  tzv.  kompetenčné  právo  orgánov  miestnej  samosprávy  –  ide                              v praktickej  podobe  o  regulovanie  a  spravovanie  podstatnej  časti                              verejných záležitostí,                                štvrtá,  tzv.  efektivita  spravovania  verejných  záležitostí  orgánmi                              miestnej  samosprávy  -  je  to  právny  základ  schopnosti  efektívne  a                              racionálne spravovať a riadiť podstatnú časť verejných záležitostí,                               piata,  tzv.  primárne  právo  orgánov  miestnej  samosprávy  na                              spravovanie a regulovanie miestnych záležitostí – je odrazom princípu                                                                   125","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                subsidiarity  v činnosti  regionálnych  samosprávnych    orgánov  na                              území Slovenska.                               S poukazom na zhora uvedené poznámky  možno  definovať ústavné                              postavenie  miestnej  samosprávy  na  území  Slovenskej  republiky                              pomocou nasledovných zásadných a určujúcich (dominantných) čŕt:                                      1./  obec vystupuje ako  k o o r d i n á t o r    rozvoja  územia                                      2./  obec vystupuje ako  r e g u l á t o r    rozvoja  územia                                      3./  obec vystupuje ako  s t a b i l i z á t o r   rozvoja územia                                4./ obec nie je a nemôže byť  r e a l i z á t o r o m   (vykonávateľom)                              rozvoja    územia.                                      Všetky  tieto  črty  sa  následne  premietajú  aj  do  jednotlivých                              oprávnení  a povinností,  do  kompetencií  a úloh  jednotlivých  orgánov                              obce.  Nachádzajú  konkrétny  výraz  v reálnych  podmienkach  tej  –                              ktorej obce. Samozrejmým a logickým výstupom sú potom osobitosti                              a zvláštnosti  v statusovom  postavení  jednotlivých  funkcionárov                              v miestnej  samospráve,  ale  i osobitosti  a zvláštnosti  v postavení                              zamestnancov  obce  a v postavení  tzv.  špecifických  zamestnancov                              obce  s osobitným  statusom.  Efektívnosť  a  racionálnosť  výkonu                              miestnej – komunálnej správy preto veľmi úzko súvisí s postavením                              funkcionárov a zamestnancov obcí a miest                                       Na  rozdiel  od  právnej  úpravy  národných  výborov  je                              právnickou osobou v podmienkach Slovenskej republiky obec a nie jej                              orgán.  Obec  vykonáva  samosprávu  obce  vlastnými  orgánmi                              samostatne v medziach Ústavy Slovenskej republiky  a zákonov. Obec                              ako nositeľka právnej  subjektivity nadobúda práva a zaväzuje sa vo                              vlastnom  mene  s  akýmkoľvek  právnym  subjektom.  Obec  ako  taká                              vystupuje v právnych vzťahoch svojím menom a nesie zodpovednosť                              z  týchto  vzťahov  vyplývajúcu.  Pojem  právnická  osoba  je  bližšie                              vymedzený v ust. § 18 - 20a Občianskeho zákonníka, príp. v ust. § 13                              Obchodného zákonníka. Právnická osoba je útvar vytvorený občanmi,                              ktorý  je  považovaný  podľa  zákona  za  samostatný  subjekt  práv  a                              záväzkov.  Spôsobilosť  právnickej  osoby  nadobúdať  práva  a                              povinnosti  môže  byť  obmedzená  len  zákonom.  Právne  úkony                              právnickej  osoby  vo  všetkých  veciach  robia  tí,  ktorí  k  tomu  sú                              oprávnení zákonom (tzv. štatutárne orgány). Podľa § 13 ods. 1 veta                              druhá Obchodného zákonníka, právnická osoba koná prostredníctvom                              štatutárneho orgánu, alebo za ňu koná zástupca. Uvedený postup však                              nemožno rigorózne aplikovať na podmienky miestnej samosprávy - tu                              je  totiž  rozhodovacia  a ostatná  právomoc  striktne  delená  medzi                              jednotlivé orgány samosprávy obce - starostu a obecné zastupiteľstvo.                              Obec je budovaná ako samostatný a samosprávny subjekt, preto zákon                              musel zakotvovať právne inštitúty tak, aby v rámci vnútorného chodu                              samosprávy bol vytvorený funkčný systém určitých vzájomných bŕzd                              a protiváh umožňujúcich plynulý chod a existenciu obce. Vzájomný                              vzťah  orgánov  obce  je  podmienený  a  determinovaný  tým,  že  oba                              orgány sú orgánmi s tzv. originálnou kompetenciou. Majú rovnocenné                                                                 126","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                postavenie, každý na svojom úseku pôsobnosti. Obecné zastupiteľstvo                              má relatívne nezávislé postavenie a rozhoduje o základných otázkach                              života  obce,  o  koncepčných  a  koncepčnejších  záležitostiach  rozvoja                              obce.  Starosta  obce  je  tiež  orgánom  relatívne  nezávislým  (obecné                              zastupiteľstvo ho nevolilo), a preto ho nemôže obecné zastupiteľstvo                              ani odvolať.                                      Pri hľadaní ústavne konformných zodpovednostných vzťahov                              v podmienkach  miestnej  samosprávy  si  je  žiaduce  uvedomovať                              minimálne nasledovné právne relevantné skutočnosti a okolnosti :                                      A./ rozlišovať u obce ako právnickej osoby ( § 18 ods. 2 písm.                              c/  Občianskeho  zákonníka  a  §  1  ods.  1  zák.  SNR  č.  369/1990  Zb.                              o obecnom  zriadení  v znení  neskorších  predpisov)  vykonávanie                              právnych úkonov  na strane jednej a na strane druhej  rozhodovanie o                              týchto úkonoch. Zatiaľ čo rozhodovanie znamená vytváranie vôle vo                              vnútri, v rámci organizačnej štruktúry obce o tom, či, resp. aký právny                              úkon  obec  urobí  (vykoná),  právne  konanie  je  prejavom  už  takto                              vytvorenej vôle navonok voči tretím osobám s cieľom založiť, zmeniť                              alebo zrušiť právny vzťah.                                      B./  Funkcia  štatutárneho orgánu právnickej  osoby ktorým je                              nesporne starosta obce ( § 13 zák. SNR č. 369/1990 Zb. o obecnom                              zriadení v znení neskorších predpisov), znamená výhradné oprávnenie                              konať menom obce navonok, t.j. prejavovať vôľu obce vo vzťahu k                              tretím osobám.                                      Táto  funkcia  však  sama  osebe  nezahŕňa  jeho  výlučné                              oprávnenie vytvárať vôľu, ktorá je potom prejavovaná navonok práve                              v  podobe  právnych  úkonov  urobených  na  základe  uvedeného                              konateľského oprávnenia.                                       Oprávnenie rozhodovať o právnych úkonoch, t.j. o tom, či ,                              resp.  aký  úkon  obec  urobí  (prejaví)  je  zo  zákona  rozdelené  medzi                              orgány  obce  -  štatutárny  orgán  a  obecné  zastupiteľstvo  (porovnaj                              k tomu najmä § 11 a § 13 zákona o obecnom zriadení,  § 7 a nasl. zák.                              SNR č. 138/1991 Zb. o majetku obcí v znení neskorších predpisov).                                      C./ Starosta obce nemôže urobiť bez prejavu vôle obce právny                              úkon, ku ktorému sa vyžaduje predchádzajúce rozhodnutie obecného                              zastupiteľstva a zaviazať ním obec, pretože mu k tomu platná právna                              úprava nedáva oprávnenie, takže  jeho právny úkon nemôže  vyvolať                              právne  účinky.                                      D./  Prejav  vôle  príslušného  orgánu  obce  –  obecného                              zastupiteľstva  -  právne účinky vyvolá  len vtedy, ak spĺňa formálne                              a obsahové náležitosti.                                      E./  Prejav vôle orgánu obce – obecného zastupiteľstva -  je                              potrebné sledovať aj z pohľadu jeho rozsahu oprávnení na ten – ktorý                              právny úkon                                                                    127","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                       V kontexte  slovenskej  právnej  úpravy  musíme  nutne                              vychádzať    z relatívne   štandardného   modelu    na    úseku                              zamestnaneckých vzťahov (tzv.: triangel):                                zákonník práce  –  štátna služba  –  verejná služba.                               Zhora  uvedený  stav  ale  nemožno  mechanicky  aplikovať  na                              samosprávne  jednotky  –  tu  sú  zásadné  odlišnosti,  ktoré  spravidla                              nachádzajú svoj výraz v osobitnej právnej úprave, prípadne kde chýba                              je dopĺňaná postupne rozhodovacou činnosťou jednotlivých súdov.                               Preto v ďalšom výklade pojmov sa vychádzalo zo znenia a zo zmyslu                              príslušného ustanovenia zákona – v intenciách nálezu Ústavného súdu                              Slovenskej  republiky  pod  sp.  zn.  III.  ÚS  72/2010:  „Pri  výklade                              a aplikácii  ustanovení  právnych  predpisov  je  nepochybne  treba                              vychádzať  najprv  z  ich  doslovného  znenia  ...  môže,  ba  dokonca  sa                              musí  od  neho    (od  doslovného  znenia  právneho  textu)  odchýliť                              v prípade,  keď  to  zo  závažných  dôvodov  vyžaduje  účel  zákona,                              systematická  súvislosť  alebo  požiadavka  ústavne  súladného  výkladu                              zákonov  a ostatných  všeobecne  záväzných  právnych  predpisov  (čl.                              152 ods. 4 ústavy) ... Viazanosť štátnych orgánov zákonom v zmysle                              čl.  2  ods.  2  ústavy  totiž  neznamená  výlučnú  a bezpodmienečnú                              nevyhnutnosť  doslovného  gramatického  výkladu  aplikovaných                              zákonných ustanovení. Ustanovenie čl. 2 ods. 2 ústavy nepredstavuje                              iba  viazanosť  štátnych  orgánov  textom,  ale  aj  zmyslom  a účelom                              zákona.“  (rovnako  tak  nález  Ústavného  súdu  Slovenskej  republiky                              pod sp. zn. III. ÚS 341/07). V tejto súvislosti je vhodné poukázať aj na                              nález Ústavného súdu Českej a Slovenskej Federatívnej republiky pod                              sp. zn. Pl. ÚS 22/92, v ktorom ústavný súd vyjadruje právny názor,                              podľa  ktorého  „je  potrebné  si  uvedomiť,  že  existuje  rozdiel  medzi                              chápaním rovnosti pred zákonom v sfére súkromnoprávnej a v oblasti                              verejnoprávnej.  Zatiaľ  čo  v prvej  je  podmienkou  získania  určitého                              práva  iba  samotná  spôsobilosť  na  práva  a povinnosti  (právna                              subjektivita), v druhej môžu, či dokonca musia byť stanovené ďalšie                              kritériá“.  Na  záver  ešte  možno  zvýrazniť  –  zohľadňujúc  osobitosti                              a špecifiká  personálnych  vzťahov  jednotlivých  subjektov  v oblasti                              miestnej samosprávy – a citovať rozsudok Európskeho súdneho dvora                              -  vec  Lindou  a  spol.  proti  Francúzsku  z  22.10.2007.  „Súd  znovu                              opakuje, že normu nemožno považovať za „zákon“ v zmysle článku                              10 ods. 1 Dohovoru, pokiaľ nie je formulovaná dostatočne presne, aby                              umožnila  občanovi  regulovať  svoje  správanie.  Musí  byť  schopný  v                              prípade  potreby  s  príslušnou  radou  predvídať  v  miere  primeranej                              okolnostiam dôsledky, ktoré jeho konanie môže mať. Tieto dôsledky                              nemusia  byť  predvídateľné  s  absolútnou  istotou.  Hoci  istota  je                              žiaduca,  môže  so  sebou  prinášať  prehnanú  strnulosť  a  zákon  musí                              držať  krok  s  meniacimi  sa  okolnosťami.  Preto  mnohé  zákony  sú                              nevyhnutne  formulované  pojmami,  ktoré  sú  vo  väčšom  či  menšom                              rozsahu vágne a ktorých interpretácia a aplikácia sú otázkami praxe.                              Súd ďalej opakuje, že rozsah pojmu predvídateľnosti závisí do značnej                              miery od obsahu textu, o ktorý ide, priestor, ktorý má pokryť, a počet                              a  status  tých,  ktorým  je  adresovaný.  Zákon  stále  môže  spĺňať                              požiadavky  predvídateľnosti,  dokonca  aj  keď  dotknutá  osoba  mala                                                                  128","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                primeranú  právnu  pomoc  na  posúdenie  v  miere  primeranej                              okolnostiam, dôsledky, ktoré daná činnosť môže vyvolať. To osobitne                              platí  vo  vzťahu  k  osobám  vykonávajúcim  odbornú  činnosť,  ktorých                              úlohou je byť v značnej miere obozretní pri výkone svojho povolania.                              Môže  sa  od  nich  očakávať,  že  osobitne  starostlivo  posúdia  riziká,                              ktoré z takejto činnosti vyplývajú.“                                 Na  území  Slovenskej  republiky  personálne  a funkčné  osobitosti                              možno zreteľne badať najmä na úrovni :                               poslanca obecného zastupiteľstva                               zástupcu starostu a dlhodobo uvoľneného poslanca na výkon funkcie                               starostu obce                               hlavného kontrolóra.                               Ad.  1./    POSLANEC  OBECNÉHO  ZASTUPITEĽSTVA.  Obce  sú                              budované  ako  samostatné  a  samosprávne  subjekty,  preto  Ústava                              Slovenskej  republiky  a  zákon o obecnom zriadení  museli zakotviť                              základné  právne  inštitúty  tak,  aby  v  rámci  vnútorného  chodu                              samosprávy obce bol vytvorený funkčný systém určitých vzájomných                              bŕzd a protiváh umožňujúcich plynulý chod a existenciu obce. Podľa                              čl.  69  ods.  1  -  3  Ústavy  Slovenskej  republiky  orgánmi  obce    sú                              výlučne  obecné  zastupiteľstvo  a starosta  obce.  Vzájomný  vzťah                              orgánov obce je podmienený a determinovaný tým, že oba orgány sú                              orgánmi  s  tzv.  originálnou  kompetenciou.  Majú  rovnocenné                              postavenie, každý na svojom úseku pôsobnosti. Obecné zastupiteľstvo                              má  nezávislé  postavenie  a  rozhoduje  o  základných  otázkach  života                              obce,  o  koncepčných  a  koncepčnejších  záležitostiach  rozvoja  obce.                              Starosta obce je tiež orgánom nezávislým (obecné zastupiteľstvo ho                              nevolilo) a preto ho nemôže ani odvolať.                                Obecné zastupiteľstvo tvoria poslanci obecného zastupiteľstva. Voľby                              poslancov    zastupiteľstva  sa  uskutočňujú  na  základe  všeobecného,                              rovného a priameho volebného práva tajným hlasovaním. Podľa ust. §                              11 ods. 2  písm. b/ zák. SNR  č. 369/1990 Zb. o obecnom zriadení                              v znení   neskorších   predpisov:   Funkcia   poslanca   obecného                              zastupiteľstva je  nezlučiteľná  s funkciou  zamestnanca obce,  v ktorej                              bol zvolený. Z ust. § 25 ods. 2  citovaného zákona: Mandát poslanca                              zaniká v prípadoch podľa § 11 ods. 2.                                       Z uvedenej právnej úpravy (predovšetkým z ustanovení § 25                              ods. 4 a 7 zákona SNR  č. 369/1990 Zb. o obecnom zriadení v znení                              neskorších  predpisov  ako  aj  §  13b  tohto  zákona)  je  daný  úmysel                              zákonodarcu odlíšiť postavenie poslancov obecného zastupiteľstva od                              právneho  postavenia  zamestnancov.  Na  rozdiel  od  poslancov                              v prípade  starostu  a primátora  vytvoril  zákonodarca  osobitnú  úpravu                              zákona č. 253/1994 Z. z. o právnom postavení a platových pomeroch                              starostov  obcí  a primátorov  miest,  ktorý  vo  svojich  ustanoveniach                                                                 129","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                priamo odkazuje na použitie Zákonníka práce v niektorých prípadoch                              (napr. aj v prípade nároku na dovolenku).                               Dohoda o vykonaní práce a dohoda o pracovnej činnosti. Dôležité sa                              javí presné vymedzenie statusu zamestnanca a to práve s ohľadom na                              potenciálne  dopady  vyplývajúce  z právnej  regulácie  miestnej                              samosprávy na Slovensku.                               V súlade s ust. § 1 zák. č. 311/2001 Z. z. -  Zákonník  práce v znení                              neskorších   predpisov:   Tento   zákon   upravuje   individuálne                              pracovnoprávne  vzťahy  v  súvislosti  s  výkonom  závislej  práce                              fyzických osôb pre právnické osoby alebo fyzické osoby a kolektívne                              pracovnoprávne  vzťahy.  Za  závislú  prácu,  ktorá  je  vykonávaná  vo                              vzťahu nadriadenosti zamestnávateľa a podriadenosti zamestnanca, sa                              považuje   výlučne   osobný   výkon   práce   zamestnanca   pre                              zamestnávateľa,  podľa  pokynov  zamestnávateľa,  v  jeho  mene,  za                              mzdu alebo odmenu, v pracovnom čase, na náklady zamestnávateľa,                              jeho  výrobnými  prostriedkami  a  na  zodpovednosť  zamestnávateľa  a                              ide o výkon práce, ktorá pozostáva prevažne z opakovania určených                              činností.  Závislá práca môže byť vykonávaná výlučne v pracovnom                              pomere,  v  obdobnom  pracovnom  vzťahu  alebo  výnimočne  za                              podmienok ustanovených v tomto zákone aj v inom pracovnoprávnom                              vzťahu.  Závislou  prácou  nie  je  podnikanie  alebo  iná  zárobková                              činnosť  založená  na  zmluvnom  občianskoprávnom  alebo  zmluvnom                              obchodno-právnom vzťahu podľa osobitných predpisov.                                      Podľa ust.   § 11 cit. zákona  zamestnanec je  fyzická osoba,                              ktorá  v  pracovnoprávnych  vzťahoch,  a  ak  to  ustanovuje  osobitný                              predpis,  aj  v  obdobných  pracovných  vzťahoch  vykonáva  pre                              zamestnávateľa závislú prácu.                                      Z  §  223  cit.  zákona  vyplýva,  že  zamestnávateľ  môže  na                              plnenie svojich úloh alebo na zabezpečenie svojich potrieb výnimočne                              uzatvárať  s  fyzickými  osobami  dohody  o  prácach  vykonávaných                              mimo  pracovného  pomeru  (dohodu  o  vykonaní  práce,  dohodu  o                              pracovnej činnosti a dohodu o brigádnickej práci študentov), ak ide o                              prácu,  ktorá  je  vymedzená  výsledkom  (dohoda  o  vykonaní  práce)                              alebo ak ide o príležitostnú činnosť vymedzenú druhom práce (dohoda                              o  pracovnej  činnosti,  dohoda  o  brigádnickej  práci  študentov).  Na                              pracovnoprávny  vzťah  založený  dohodami  o  prácach  vykonávaných                              mimo pracovného pomeru sa vzťahujú ustanovenia prvej časti.                               Pracovný pomer podľa judikatúry Súdneho dvora je charakterizovaný                              okolnosťou, že určitá osoba vykonáva po určitú dobu v prospech inej                              osoby  a pod  jej  vedením  činnosti,  za  ktoré  protihodnotou  poberá                              odmenu ...  za pracovníka musí byť považovaný každý, kto vykonáva                              skutočnú  a efektívnu  činnosť,  s výnimkou  takých  činností,  ktoré  sú                              natoľko obmedzené, že sú čiste okrajové a vedľajšie (najmä rozsudky                              Mattem a Cikotic C-10/05, bod 22  z 30. 03. 2006,  Collins, C-138/02,                              bod 26  z 23. 03. 2004). Obdobne  .. súd zistil, že ... vykonáva činnosti                              v prospech  zamestnávateľa  a pod  jeho  vedením  za  odmenu,                              konštatoval   teda   existenciu   znakov   zakladajúcich   každý                                                                  130","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                pracovnoprávny  vzťah,  a síce  vzťahu  podriadenosti  a vyplácania                              odmeny za protihodnotou za vykonávané činnosti. (rozsudok Genc C-                              14/09,  bod 21  z 04.  02.  2010  obdobne  rozsudok  Trojani,  C-456/02,                              bod 22 z 07. 10. 2004).                               V súlade s hore citovanými ustanoveniami Zákonníka práce je zjavné,                              že  uzatvorením  platnej  dohody  o vykonaní  práce,  resp.  dohody                              o pracovnej  činnosti    medzi  obcou  a fyzickou  osobou  dochádza                              k založeniu   individuálneho   pracovnoprávneho   vzťahu   podľa                              Zákonníka  práce,  v ktorom  na  jednej  strane  vystupuje  obec  ako                              zamestnávateľ  a na  druhej  strane  vystupuje  fyzická  osoba  v pozícii                              zamestnanca. Vytvorí sa tým právny stav tzv. nezlučiteľnosti funkcií,                              ktorého  dôsledkom  je  zánik  mandátu  poslanca  obecného                              zastupiteľstva dotknutej obce „ex lege“ - zo zákona bez ďalšieho.                               Zo zákona nastupuje za tohto poslanca náhradník, ktorého nastúpenie                              má  vyhlásiť  obecné  zastupiteľstvo  v lehote  stanovenej  zákonom.                              O tomto  nastúpení  odovzdá  obecné  zastupiteľstvo  náhradníkovi                              starostom podpísané osvedčenie.                                      Odmena  poslanca  obecného  zastupiteľstva:  Podľa  ust.  §  25                              ods.  4  a 5    zák.  SNR    č.  369/1990  Zb.  o obecnom  zriadení  v znení                              neskorších predpisov:                                      (4)  Funkcia  poslanca  sa  zásadne  vykonáva  bez  prerušenia                              pracovného alebo obdobného pomeru. Za jej výkon však môže obec                              poskytnúť  odmenu.  Poslancovi  patrí  náhrada  skutočných  výdavkov,                              ktoré  mu  v  súvislosti  s  výkonom  funkcie  poslanca  vznikli,  podľa                              osobitných  predpisov  platných  pre  zamestnancov  v  pracovnom                              pomere.                                      (5) Poslanec nesmie byť pre výkon svojej funkcie ukrátený na                              právach  ani  nárokoch  vyplývajúcich  z pracovného alebo obdobného                              pomeru. Zamestnávatelia umožňujú poslancom výkon funkcie podľa                              osobitných  predpisov;  to  platí  aj  o  členoch  komisií,  ktorí  nie  sú                              poslancami. Obec uhrádza zamestnávateľom na požiadanie náhradu za                              vyplatenú  náhradu  mzdy  alebo  inej  odmeny  za  prácu.  Poslancom,                              ktorí  nie  sú  v  pracovnom  alebo  obdobnom  pomere,  obec  poskytuje                              náhradu ušlého zárobku.                                      Aj táto oblasť je – vzhľadom na svoj význam a dopad veľmi                              často  pretraktovaná  na  území  Slovenska.  Prístupy  jednotlivých  obcí                              a miest  boli  rôzne  a teda  bola  rozmanitá  i forma  a spôsoby                              odmeňovania  poslancov  za  výkon  ich  poslaneckej  funkcie  v tej  -                              ktorej  obci.  Otázka  nastavenia    základných    parametrov  a štandard                              odmeňovania poslancov zostala na súdnu prax.                                       Rozsudok  Krajského  súdu  v Trenčíne  pod    sp.  zn.                              17Co/145/2007  výslovne  uvádza:    „V  prejednávanej  veci    bolo                              skutkovo nepochybné,  že   navrhovatelia  boli ...  členmi  obecného                              zastupiteľstva,  pričom v uvedenom období im nebola vyplácaná  za                              výkon odmena. ... Výška odmien bola upravená v uznesení  obecného                              zastupiteľstva č. ...... zo dňa ....                                                                 131","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                          Pri  posudzovaní nárokov poslancov obecného zastupiteľstva                              je  treba vychádzať jednak  z gramatického  výkladu vyššie citovaného                              zákonného  ustanovenia,  podľa  ktorého  patrí  odmena  členovi                              obecného  zastupiteľstva  len  za  výkon  funkcie    poslanca,  a  preto  je                              viazaná na skutočný výkon. Zároveň je potrebné prihliadať aj na  účel                              a zmysel úpravy odmeny poslanca obecného zastupiteľstva, z ktorej je                              zrejmé, že táto funkcia  je  vykonávaná popri  riadnom  pracovnom                              pomere,  poslanec  má  zachované  nároky z pracovného  pomeru, ako                              aj    skutočné    výdavky  v  súvislosti  s  vykonávaním    funkcie.  Na                              rozdiel od práce vykonávanej  v rámci pracovného alebo obdobného                              pomeru,  ktorej  účelom    a  zmyslom  je  získanie  finančných                              prostriedkov, výkon funkcie poslanca je verejnou funkciou, s právami                              a povinnosťami vymedzenými v ust. § 25 zákona o obecnom zriadení                              a jej cieľom  je vykonávanie činnosti v záujme obce a jej obyvateľov.                              Zaplatenie  odmeny,  ktorú  umožňuje    obecnému  zastupiteľstvu                              stanoviť zákon o obecnom zriadení v ust. § 25 ods. 4, predstavuje  len                              ekvivalent a náhradu poslancovi za vynaloženie svojho voľného času                              v  prospech  danej    činnosti.    V  prípade,  pokiaľ    túto  činnosť                              nevykonáva,  a  to    bez  ohľadu  na  dôvod,    prečo  k  takejto    situácii                              došlo,  podľa názoru krajského súdu nemôže mať nárok na vyplatenie                              odmeny podľa § 25 ods. 4 zákona  č. 369/1990 Zb., pretože niet čo                              nahrádzať.“                                Ad.   2./   ZÁSTUPCA     STAROSTU       OBCE    A DLHODOBO                              UVOĽNENÝ POSLANEC. Inštitút zástupcu starostu dotvára sústavu                              subjektov spôsobilých v samospráve obce zabezpečovať a podieľať sa                              na plnení úloh v súlade s platnou právnou úpravou. Podľa dôvodovej                              správy  k zákonu  o obecnom  zriadení  takáto  úprava  sleduje                              zamedzenie  zneužitia  krátkodobej  neprítomnosti  starostu  v obci                              (napr. pre dovolenku alebo štúdium) na zásadné zmeny v správe obce,                              na  reorganizáciu  obecného  úradu  a  pod.,  resp.  na  vypísanie  volieb                              starostu obce. Právna úprava vymedzuje postavenie zástupcu starostu                              takto: Zástupcu starostu vymenúva starosta obce výlučne z poslancov                              obecného    zastupiteľstva  -  v  tomto  prípade  nejde  o  formu  vzniku                              zamestnaneckého vzťahu k obci, a preto sa mu týmto vymenovaním                              do  funkcie  nezakladá  pracovný  pomer  a  z  toho  titulu  si  nemôže                              uplatňovať žiadne nároky spojené s pracovným pomerom. Nasvedčuje                              tomu  aj  možnosť  kedykoľvek  ho  z  tejto  funkcie  odvolať.  Funkcia                              zástupcu  starostu    je  obligatórnou  funkciou  v samospráve  (svedčí  o                              tom  dikcia  zákonodarcu  “starostu  zastupuje...”  a  nie  starostu  „môže                              zastupovať“.  Starosta  obce  vymenúva  zástupcu  spravidla  na  celé                              funkčné  obdobie,  môže  ho  však  kedykoľvek  odvolať  a vymenovať                              nového.                                      Funkcia  poslanca  a teda  aj  zástupcu  starostu  -  je  verejnou                              funkciou,  a   teda  v súlade  s  §  2  ods.  2  zákona  č.  311/2001  Z.  z.  -                              Zákonník  práce  v znení  neskorších  predpisov,  sa  na  právne  vzťahy                              vyplývajúce z výkonu jeho funkcie Zákonník práce vzťahuje iba ak to                              výslovne ustanovuje alebo ak to ustanovuje osobitný predpis. Podľa §                              137  ods.  2  Zákonníka  práce  výkon  verejnej  funkcie  na  účely  tohto                              zákona  je  plnenie  povinností  vyplývajúcich  z funkcie,  ktorá  je                              vymedzená    funkčným    obdobím    alebo   časovým    obdobím                                                                  132","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                a obsadzovaná na základe priamej voľby alebo nepriamej voľby alebo                              vymenovaním  podľa  osobitných  predpisov.  Výkon  funkcie  zástupcu                              starostu je aj z pohľadu Zákonníka práce výkonom verejnej funkcie.                              Zásadne  platí,  že  zástupca  starostu  nie  je  oprávnený  realizovať                              rozhodovaciu  činnosť  –  viď  formuláciu  „obecné  zastupiteľstvo  určí                              rozsah úkonov a činností“, t.j. len jednotlivé úkony a činnosti.                                      Z uvedeného  úplne  jednoznačne  vyplýva,  že  poslanec                              obecného  zastupiteľstva  ostáva  poslancom  aj  po  jeho  zvolení  za                              zástupcu starostu. A teda je odmeňovaný podľa § 25 ods. 4 alebo 7                              zákona SNR č. 369/1990 Zb. o obecnom zriadení v znení neskorších                              predpisov.  Podľa  §  25  ods.  4  zákona  o obecnom  zriadení  funkcia                              poslanca  sa  zásadne  vykonáva  bez  prerušenia  pracovného  alebo                              obdobného pomeru. Za jej výkon však môže obec poskytnúť odmenu.                              Podľa  odseku  7  tohto  ustanovenia    poslancovi,  ktorý  je  na  výkon                              funkcie dlhodobo plne uvoľnený zo zamestnania, patrí namiesto mzdy                              alebo  inej  odmeny  v zamestnaní  primeraný  plat  od  obce.  Jeho                              pracovný  vzťah  v doterajšom  zamestnaní  zostáva  zachovaný  podľa                              osobitných predpisov.                                      To, že zástupca starostu nie je samostatnou funkciou je možné                              jednoznačne  vyvodiť  aj  z ostatných  ustanovení  zákona  o obecnom                              zriadení:                               zástupca  starostu  nie  je  volený  priamo,  ale  nepriamo  obecným                              zastupiteľstvom   na   návrh   starostu   z poslancov   obecného                              zastupiteľstva,  (od  1.4.2010  je  menovaný  starostom  alebo  volený                              obecným zastupiteľstvom, v prípade že starosta zástupcu nemenuje)                               obecné  zastupiteľstvo  (od  1.4.2010  starosta  obce)  môže  zástupcu                              starostu kedykoľvek aj bez dôvodu odvolať,                                ak je v obci zriadená obecná rada, zástupca starostu je po celý čas jej                              existencie a po celé svoje funkčné obdobie jej členom (§ 13b ods. 2).                              Podľa § 14 ods. 1 zákona o obecnom zriadení obecná rada je zložená                              z poslancov   obecného   zastupiteľstva,   ktorých   volí   obecné                              zastupiteľstvo na celé funkčné obdobie. Ustanovenie § 14 neobsahuje                              žiadnu  osobitnú  zmienku  o zástupcovi  starostu,  pretože  tento  je                              naďalej poslancom obecného zastupiteľstva, čo je jeho jediná verejná                              funkcia.                                      Ak  by  sme  aj  chceli  zakladať    početné  nároky  zástupcu                              starostu alebo dlhodobo uvoľneného poslanca obecného zastupiteľstva                              na ustanoveniach čl. 35 – 43 Ústavy Slovenskej republiky, konkrétne i                              na  čl.  36,  podľa  ktorého  zamestnanci    majú  právo  na  spravodlivé                              a uspokojujúce  pracovné  podmienky,  ktoré  okrem  iného  zahŕňajú  aj                              právo  na  primeraný  odpočinok  po  práci,  musíme  zohľadniť                              ustanovenie  čl. 51 Ústavy  Slovenskej republiky,  ktorý stanovuje, že                              domáhať sa práv uvedených v čl. 35, 36, 37 ods. 4, 38 až 42 a čl. 44 až                              46  tejto  ústavy  sa  možno  len  v medziach  zákonov,  ktoré  tieto                              ustanovenia  vykonávajú.  Z vyššie  uvedenej  právnej  úpravy                              jednoznačne  vyplýva,  že  zákony  týmto  funkcionárom  nepriznávajú                                                                  133","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                postavenie zamestnanca. Právna teória a rovnako aj Ústavný súd SR                              označujú  uvedené  ustanovenie  čl.  51  ústavy  ako  tzv.  pozitívny                              záväzok  zákonodarcu.  Z judikatúry  Ústavného  súdu  SR  (napríklad                              pod  sp.  zn.  PL  ÚS  8/94  ale  i mnohé  ďalšie)    vyplýva,  že  obsahom                              pozitívneho záväzku štátu vo vzťahu k právom a slobodám občana je                              povinnosť  podniknúť  opatrenia  na  ochranu  práv,  ktoré  v ústave                              priznal občanovi, ale súčasťou pozitívneho záväzku nie je povinnosť                              dosiahnuť výsledok, ktorý občan žiada od štátu.                                       V danom  prípade  nemožno  hovoriť  ani  o diskriminácii                              v súvislosti so zhora uvedeným statusom funkcionárov. Vychádzajúc                              totiž  z judikatúry  Európskeho  súdu  pre  ľudské  práva  (napríklad  vo                              veci Thlimmenos v. Grécko zo 6. 4. 2000, bod. 44) „o diskriminácii je                              možné  hovoriť  v prípade,  ak  štát  zaobchádza  rozdielne  s osobami                              v obdobnej  situácii  (postavení)  bez  zabezpečenia  objektívneho                              a rozumného zdôvodnenia. Súd rovnako považuje za diskriminačné ak                              štát  bez  objektívneho  a rozumného  zdôvodnenia  nezaobchádza                              s osobami v rozdielnom postavení rozdielne“. Je potrebné podotknúť,                              že uvedený judikát nie je ojedinelým, ale táto definícia diskriminácie                              je trvalou súčasťou rozhodovacej praxe Európskeho súdu pre ľudské                              práva. Porovnateľnú definíciu využíva aj Súdny dvor Európskej únie                              (porovnaj napr. rozsudok Súdneho dvora z 9. septembra 2004 vo veci                              C  –  304/01)  –  zásada  rovnosti  zaobchádzania  alebo  zákazu                              diskriminácie  vyžaduje,  aby  sa  s porovnateľnými  situáciami                              nezaobchádzalo rozdielne a s rozdielnymi situáciami nezaobchádzalo                              rovnako,   pokiaľ   takéto   zaobchádzanie   nie   je   objektívne                              odôvodniteľné.                                Predpokladom  toho,  aby  bolo  možné  konštatovať,  že  zástupca                              starostu,  resp.  dlhodobo  uvoľnený  poslanec  alebo  poslanec  je                              v porovnaní  so  zamestnancami  alebo  v porovnaní  so  starostom  pri                              priznávaní  nárokov  diskriminovaný    je  teda  priznanie  rovnakého                              postavenia  týmto  osobám.  Zástupca  starostu,  resp.    dlhodobo                              uvoľnený poslanec obecného zastupiteľstva            však jednoznačne                              nemá  porovnateľné  postavenie  ako  zamestnanec  obce  alebo  starosta                              obce.  Je  teda  nemysliteľné  a právne  neakceptovateľné,  aby  mu  boli                              garantované  rovnaké  práva.  S prihliadnutím  na  vyššie  uvedenú                              judikatúru    je  dokonca  práve  v situácii  -    kedy  by    sa  osoby  v nie                              rovnakom  postavení  nerozlišovali,    ale  naopak  priznávali  by  sa    im                              rovnaké práva -  možné hovoriť o diskriminácii.                               Ad.  3./      STAROSTA  OBCE.  Právne  postavenie  starostu  obce      je                              oproti ostatným subjektom vo viacerých smeroch osobitné. Pôvodné                              postavenie, pôsobenie a úlohy starostu obce boli spojené s celkovým                              poslaním obce. Bol teda jedným z činiteľov územnej samosprávy - a                              to veľmi významným činiteľom. Postupne sa dostávala do popredia aj                              druhá oblasť charakterizujúca jeho súčasné postavenie - t.j. pôsobnosť                              v oblasti štátnej správy, príp. na obec prenesených úloh štátnej správy.                              Vo  vývoji  sa  objektivizuje  postavenie  starostu  ako  nezávislého                              predstaviteľa  obce,  ktorý  nesmie  dať  prednosť  osobným  záujmom                              pred  obecnými  záujmami.  Funkcia  starostu  obce    je  budovaná  na                              monokratickom princípe, na rozdiel od  obecného zastupiteľstva, ktoré                                                                  134","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                je  typickým  kolektívnym  orgánom,  rozhodujúcim  v zbore.  Starosta                              obce  nie je členom zastupiteľstva a ani ním volený, má samostatné a                              nezávislé postavenie vyplývajúce z platnej právnej úpravy.                                Postavenie  starostu    obce  v  Slovenskej  republike  nie  je  len  tzv.                              “čestnou funkciou”, tak ako je to zvykom  v niektorých iných štátoch.                              Podľa  dôvodovej  správy  k zákonu  o obecnom  zriadení  „starosta    je                              konštituovaný  ako  najvyšší  výkonný  orgán  správy  obce.  Jeho                              postavenie je pomerne nezávislé na obecnom zastupiteľstva.  Tým sa                              značne oddeľuje výkon moci ľudu v obci od rutinnej správy obce a                              prehlbuje  jeho  priama  zodpovednosť  obyvateľom  obce  ako  svojim                              voličom.“                               Starosta  obce    je  Ústavou  Slovenskej  republiky  konštituovaný  ako                              najvyšší výkonný orgán obce a predstavený obce (čl. 69 ods. 3 Ústavy                              Slovenskej republiky). Rovnako tak z ustanovenia § 13 ods. 1 zákona                              SNR  č.  369/1990  Zb.  o obecnom  zriadení  v znení  neskorších                              predpisov  vyplýva,  že  funkcia  starostu  obce  je  verejná  funkcia:                              „Predstaviteľom  obce  a  najvyšším  výkonným  orgánom  obce  je                              starosta. Funkcia starostu je verejná funkcia. Funkčné obdobie starostu                              sa  skončí  zložením  sľubu  novozvoleného  starostu.  Spôsob  voľby                              starostu upravuje osobitný zákon.“                                       Dovolenka.  Ustanovenie  §  2  ods.  1  a ods.  2    zákona  č.                              253/1994 Z. z.  o právnom postavení a platových pomeroch starostov                              obcí  a primátorov  miest  v znení  neskorších  právnych  predpisov                              vymedzuje funkciu starostu obce tak, že je to verejná funkcia, ktorá sa                              nevykonáva v pracovnom pomere :                                      „(1) Funkcia starostu je verejná funkcia, ktorá sa nevykonáva                              v pracovnom pomere. Výkon tejto funkcie je nezlučiteľný s funkciami                              podľa osobitného predpisu a s výkonom práce zamestnanca obce.                                      (2)  Starostovi  počas  výkonu  funkcie  patrí  dovolenka  na                              zotavenie;  na  jej  účely  sa  primerane  použije  osobitný  predpis.                              Náhradu  platu  za  nevyčerpanú  dovolenku  možno  starostovi                              poskytnúť,  len  ak  nemohol  vyčerpať  dovolenku  ani  do  konca                              budúceho  kalendárneho  roku  a  ak  o  tom  rozhodlo  obecné                              zastupiteľstvo.“                                      Podľa  ust.  §  2  ods.  2  zákona  č.  253/1994 Z.  z.    o právnom                              postavení  a platových  pomeroch  starostov  obcí  a primátorov  miest                              v znení  neskorších  právnych  predpisov  patrí  starostovi  obce                              dovolenka podľa Zákonníka práce. ( viď odkaz č. 3 pri § 2 ods. 2 zák.                              č. 253/1994 Z. z.).  Zákonník práce upravuje dovolenku v ust. § 100                              až  §  117.  Možnosť  predĺženia  dovolenky  pre  zamestnancov  obce                              vyplýva  z ust.  §  231  ods.  1  Zákonníka  práce,  ktoré  uvádza,  že                              zamestnávateľ  a odborový  orgán  môžu  v kolektívnej  zmluve                              v prípadoch,  kde  to  Zákonník  práce  výslovne  nevylučuje  upraviť                              pracovné  podmienky  výhodnejšie  ako  Zákonník  práce  („Odborový                              orgán  uzatvára  so  zamestnávateľom  kolektívnu  zmluvu,  ktorá                              upravuje  pracovné  podmienky  vrátane  mzdových  podmienok  a                                                                  135","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                podmienky  zamestnávania,  vzťahy  medzi  zamestnávateľmi  a                              zamestnancami,   vzťahy   medzi    zamestnávateľmi   alebo   ich                              organizáciami  a  jednou  organizáciou  alebo  viacerými  organizáciami                              zamestnancov  výhodnejšie,  ako  upravuje  tento  zákon  alebo  iný                              pracovnoprávny predpis, ak to tento zákon alebo iný pracovnoprávny                              predpis výslovne nezakazuje alebo ak z ich ustanovení nevyplýva, že                              sa  od  nich  nemožno  odchýliť.  Nároky,  ktoré  vznikli  z  kolektívnej                              zmluvy  jednotlivým  zamestnancom,  sa  uplatňujú  a  uspokojujú  ako                              ostatné nároky zamestnancov z pracovného pomeru.“)                                      Z citovaného  ustanovenia  Zákonníka  práce  a rovnako  aj                              z ustanovenia § 2 ods. 1 zák. č. 2/1991 Zb. o kolektívnom vyjednávaní                              v znení neskorších predpisov vyplýva, že kolektívna zmluva upravuje                              len  a výlučne  pracovné  podmienky  vrátane  mzdových  podmienok  a                              podmienky  zamestnávania  zamestnancov.  Aby  sa  mohla  kolektívna                              zmluva  uplatniť  aj  vo  vzťahu  k verejnému  funkcionárovi,  v tomto                              prípade k starostovi obce musela by právna úprava  v Zákonníku práce                              alebo    v osobitnom  predpise,  t.j.  v zákone  č.  253/1994  Z.  z.                              o právnom    postavení   a platových   pomeroch   starostov   obcí                              a primátorov  miest  v znení  neskorších  právnych  predpisov  alebo                              v zák.  SNR  č.  369/1990  Zb.  o obecnom  zriadení  v znení  neskorších                              predpisov ustanoviť postavenie starostu obce ako zamestnanca aj pre                              oblasť kolektívnych vzťahov.(viď k tomu § 2 ods. 2 Zákonníka práce:                              „Na právne vzťahy vyplývajúce z výkonu verejnej funkcie sa vzťahuje                              tento  zákon,  ak  to  výslovne  ustanovuje  alebo  ak  to  ustanovuje                              osobitný predpis.“).                               Vzhľadom na vyššie uvedené je potrebné právne uzavrieť, že starosta                              obce  nie  je  zamestnancom  obce,  a osobitná  úprava  jeho  postavenia                              neumožňuje, aby mu patrila dovolenka  vo výmere predĺženej oproti                              Zákonníku práce pre zamestnancov obce   -  tak ako bola dohodnutá                              v kolektívnej zmluve. Starostovi obce patrí  dovolenka výlučne a len                              vo výmere ako je upravená v Zákonníku práce.                                      Nevyčerpaná dovolenka. Podľa § 2 ods. 2 zákona č. 253/1994                              Z.  z.  o právnom  postavení  a platových  pomeroch  starostov  obcí                              a primátorov  miest  starostovi  počas  výkonu  funkcie  patrí  dovolenka                              na zotavenie; na jej účely sa primerane použije osobitný predpis. 3)                              Náhradu  platu  za  nevyčerpanú  dovolenku  možno  starostovi                              poskytnúť,  len  ak  nemohol  vyčerpať  dovolenku  ani  do  konca                              budúceho  kalendárneho  roku  a  ak  o  tom  rozhodlo  obecné                              zastupiteľstvo.                               Použijúc  logický,  systematický  ako  aj  gramatický  výklad  v súlade                              s právnou  teóriou,  je  možné  toto  ustanovenie  vykladať  iba  jedným                              spôsobom.  Starostovi  možno  (teda  nie  povinnosť  ale  možnosť)                              poskytnúť náhradu platu za nevyčerpanú dovolenku, len ak nemohol                              dovolenku  vyčerpať  do  konca  budúceho  kalendárneho  roka  a ak                              (kumulatívna podmienka, čo znamená, že musia byť splnené obe tieto                              podmienky) o tom rozhodlo obecné zastupiteľstvo.                                                                      136","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Z uvedeného vyplýva, že starosta obce má právny nárok na náhradu za                              nevyčerpanú dovolenku iba v prípade, ak si ju nemohol vyčerpať a ak                              o tom rozhodlo obecné  zastupiteľstvo.                                       V tejto súvislosti možno odkázať na rozsudok Súdneho dvora                              Európskych  spoločenstiev  vo  veci  C-124/05  Federatie  Nederlandse                              Vakbeweging  v.  Holandské  kráľovstvo  zo  6.  apríla  2006:  „Je                              v rozpore  s právom  Spoločenstva,  keď  namiesto  minimálnej  doby                              platenej  dovolenky  za  rok  je  vyplatená  peňažná  náhrada  v prípade                              prenosu tejto dovolenky na nasledujúci rok. Súdny dvor Európskych                              spoločenstiev zastáva názor, že pozitívny účinok tejto dovolenky pre                              bezpečnosť  a zdravie  pracovníka  sa  môže  úplne  rozvinúť,  ak  sa                              dovolenka  čerpá  v roku,  pre  ktorý  je  určená.  Možnosť  vyplatenia                              finančnej  náhrady  za  prenesenú  minimálnu  dovolenku  za  rok                              v každom prípade by mohla byť podnetom, aby sa pracovníci zriekli                              svojej  dovolenky  na  odpočinok  alebo  aby  boli  podnecovaní  sa  jej                              zrieknuť, čo je nezlučiteľné s cieľmi smernice.“  Tento vychádza zo                              smernice Európskeho parlamentu a Rady 2003/88/ES zo 4. novembra                              2003 o niektorých aspektoch organizácie pracovného času, zverejnená                              v Úradnom vestníku EÚ L299, s. 9, Mim. vyd. 05/004, s. 381. Tento                              judikát    indikuje  spôsob,  akým  je  potrebné  nahliadať  na  nároky                              z nevyčerpanej dovolenky. Takýto prístup v judikatúre Súdneho dvora                              sa odrazil v rozhodovacej praxi aj slovenských súdov, čoho príkladom                              je  rozsudok  Krajského  súdu  v Prešove  vo  veci  1Co/137/2006  -  súd                              v rozhodnutí  uvádza,  že  „nemožno  akceptovať  argumentáciu,  ktorú                              produkoval žalobca v priebehu konania a vrátane odvolacieho konania                              spočívajúcu  v tom,  že  bol  natoľko  pracovne  vyťažený,  že  si  túto                              dovolenku  nemohol  vyčerpať.  Podstatné  však  je,  že  na  preplatenie                              tejto dovolenky nebol udelený súhlas vo forme rozhodnutia obecného                              zastupiteľstva.  Z týchto  dôvodov  žalobcovi  nevzniká  nárok  na                              preplatenie  náhrady  platu  za  nevyčerpanú  dovolenku.  Ustanovenia                              zákonníka  práce  možno  v takomto  prípade  aplikovať  len  podporne.                              Zákon  č.  253/1994  Z.  z.  úpravu  v tomto  smere  obsahuje,  táto  je                              striktná  a v jej  zmysle  nemožno  žalobe  žalobcu  vyhovieť“.                              S poukazom  na  prednosť  medzinárodných  zmlúv  pred  zákonmi  SR,                              ako  je  ustanovená  v článku  7  ods.  5  Ústavy  SR  ešte  dodávame,  že                              podľa  čl.  2  ods.  4  Dohovoru  o každoročne  platenej  dovolenke                              (zverejnený  pod  č.  442/1990  Zb.)  vnútroštátne  zákonodarstvo  môže                              výnimočne  povoliť  rozdelenie  každoročnej  platenej  dovolenky,  len                              pokiaľ ide o tú časť dovolenky, ktorá presahuje minimálnu výmeru.                              Tento  dohovor  pripúšťa  osobitný  režim  vo  vzťahu  k osobám                              zamestnaným vo verejných úradoch.                                      Pracovný  čas.  Pracovný  čas  je  inštitút  typický  pre                              zamestnanca.  Podľa  §  85  ods.  1  Zákonníka  práce  pracovný  čas  je                              časový úsek, v ktorom je zamestnanec k dispozícii zamestnávateľovi,                              vykonáva  prácu  a  plní  povinnosti  v  súlade  s  pracovnou  zmluvou.                              Samotný zákon č. 253/1994 Z. z.  o právnom postavení a platových                              pomeroch  starostov  obcí  a primátorov  miest  v znení  neskorších                              právnych  predpisov  umožňuje  použiť  Zákonník  práce  pri  riešení                              právneho  postavenia  starostu  obce  len  pre  účely  dovolenky  na                              zotavenie  a    zrážok  z platu.  Zákonník  práce  neupravuje  možnosť                                                                  137","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                použitia Zákonníka práce na právne postavenie  starostu obce. Zákon                              SNR  č.  369/1990  Zb.  o obecnom  zriadení  v znení  neskorších                              predpisov    tiež  v žiadnom  zo  svojich  ustanovení  neurčuje  pracovný                              čas starostu obce.                               Keďže neexistuje zákonná právna úprava, ktorá by určovala pracovný                              čas starostu obce – a nemožno v týchto prípadoch aplikovať osobitné                              právne predpisy  - je potrebné uzavrieť, že starosta obce  nemá určený                              pracovný čas - „pracovnú dobu“, v ktorej verejnú funkciu vykonáva.                              Výkon  svojej  práce  si  môže  sám  zadeľovať  podľa  svojho  uváženia                              v rámci  svojho  volebného  obdobia.  Musí  vykonávať  svoju  funkciu                              tak,  aby  zabezpečil  realizáciu  všetkých  úloh  vyplývajúcich  z jeho                              funkcie.                               Ad.  4./  HLAVNÝ  KONTROLÓR  OBCE.  Hlavný  kontrolór  je                              zamestnancom  obce,  ktorý  vykonáva  kontrolu  v rozsahu  tzv.                              kontrolnej činnosti podľa ust. § 18 a nasl.  zákona SNR č. 369/1990                              Zb. o obecnom zriadení v znení neskorších predpisov.                               V  praktickej  podobe  to  znamená,  že  jeho  miesto  nemožno  nahradiť                              “kontrolnou alebo inou obdobnou komisiou obecného zastupiteľstva”                              a ani zmluvným vzťahom obchodného charakteru (zmluva o výkone                              kontrolnej činnosti s fyzickou alebo právnickou osobou a pod.). Musí                              byť pritom splnená podmienka zamestnaneckého právneho vzťahu v                              súlade  s  príslušnými  ustanoveniami  Zákonníka  práce.  Tomu                              korešponduje aj ust. § 13 ods. 4 písm. i/ zákona SNR č. 369/1990 Zb.                              o obecnom  zriadení  v znení  neskorších  predpisov,  podľa  ktorého                              obecnému  zastupiteľstvu  je  vyhradené  určovať  plat  hlavného                              kontrolóra.                               Pri  výkone  verejnej  funkcie  a  právomocí  z  nej  vyplývajúcich  teda                              vystupuje hlavný kontrolór  ako  nositeľ  časti verejnej   moci  -  je                              nositeľom  kontrolných  právomocí  priznaných  mu  zák.  SNR  č.                              369/1990  Zb.  o obecnom  zriadení  v znení  neskorších  predpisov                              a ostanými  právnymi  predpismi.  I  z  uvedeného  dôvodu  sa  funkcia                              hlavného kontrolóra obsadzuje voľbou obecným zastupiteľstvom.                                Funkcia hlavného kontrolóra. K  vzniku funkcie  hlavného kontrolóra                              dochádza  aktom   voľby nakoľko vtedy dochádza k jednostrannému                              konštitutívnemu preneseniu oprávnenia (právomocí) na zvoleného.                               To  znamená,  že  voľba  predstavuje  základný  a rozhodujúci  moment                              pre  posúdenie  statusu  hlavného  kontrolóra.  Hlavnému  kontrolórovi                              síce vzniká po zvolení nárok na uzavretie pracovnej zmluvy s obcou -                              viď  ust.  §  18  ods.  5  a  6  zákona  SNR  č.  369/1990  Zb.  o obecnom                              zriadení v znení neskorších predpisov -  avšak táto pracovná zmluva                              plní  vo  vzťahu  k  výkonu  funkcie  len  podpornú  úlohu.  O tom                              nepochybne svedčí                               1./    postupnosť  úkonov  a činnosti  pri  „ustanovení“  kontrolóra  –                              prvotná je voľba a až   potom sa uzatvára pracovný pomer                                                                    138","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                2./    jednoznačná  dikcia    ustanovenia  §  18a  ods. 6  veta  prvá,  podľa                              ktorého „hlavnému     kontrolórovi  po  zvolení  vzniká  nárok  na                              uzavretie pracovnej zmluvy s obcou.“                                3./ na zvýraznenie a podporu tejto argumentácie možno spomenúť aj                              rozhodnutie    Ústavného súdu Slovenskej republiky pod sp. zn. ÚS                              I.  93/07,  kde  v porovnateľnej  situácii  ústavný  súd  uvádza,  že                              „neskoršie uzatvorená pracovná zmluva plní v tomto   prípade   len                              technickú, podpornú funkciu“                               Uvedené  vyplýva  i  z  právnej  úpravy  obsiahnutej  v  zákone  SNR  č.                              369/1990 Zb. o obecnom zriadení v znení neskorších predpisov, ktorá                              dôsledne  rozlišuje  v rámci  funkcie  hlavného  kontrolóra  vzťahy                              spojené  s  výkonom  verejnej  funkcie  hlavného  kontrolóra  (vzťahy                              verejnoprávne), ktoré sa riadia zákonom o obecnom zriadení  (ust. §                              18 ods. 1 veta 1, ods. 2; ust. § 18a ods. 1 až 5, ods. 8 až 10; ust. 18d,                              18e,  18f,  18g  citovaného  zákona)    a  vzťahy  vyplývajúce  z  jeho                              pracovnoprávneho pomeru k obci (ust. § 18 ods. 1 veta druhá; ust. §                              18a  ods.  6a  7;  ust.  §  18c  citovaného  zákona),  na  ktoré  sa  okrem                              ustanovení  zákona  o  obecnom  zriadení  podporne  aplikujú  i                              ustanovenia  zákona  č.  552/2003  Z.  z.  o  výkone  prác  vo  verejnom                              záujme  v  znení  neskorších  právnych  predpisov  a  Zákonníka  práce                              (zákon č. 311/2001 Z. z. v znení neskorších predpisov).                               Funkcia  hlavného  kontrolóra  teda  v  sebe  v  zmysle  platnej  právnej                              úpravy spája výkon verejnej (mocenskej) funkcie a súkromnoprávny                              (pracovný)  vzťah  medzi  hlavným  kontrolórom  a obcou.  (k  potrebe                              rozlišovania  verejnoprávneho  a  súkromnoprávneho  prvku  v  rámci                              služobných a obdobných vzťahov pri verejných funkcionároch, ako aj                              zamestnancoch verejnej alebo štátnej správy sa vyjadrili  vo viacerých                              nálezoch  a rozhodnutiach  tak  Ústavný  súd  Slovenskej  republiky    v                              rozhodnutí vo veci pod sp. zn. ÚS I. 93/07, ako aj Najvyšší správny                              súd Českej republiky pod sp. zn. As 55/2006 - 96, ale aj Európsky súd                              pre ľudské práva v Strasbourgu vo veciach Pellegrin proti Francúzsku,                              Eskelinen proti Fínsku, a pod).                               Voľba  hlavného  kontrolóra.  Bez  platnej  a zákonnej    voľby  sa  však                              takáto  osoba      nemôže  ujať  výkonu  funkcie  hlavného  kontrolóra.                              Výkonu  funkcie  sa  nemôže  ujať  len  na  základe  uzatvorenia                              pracovného pomeru s príslušným orgánom. To napokon vyplýva i z                              vyššie citovaného rozhodnutia Ústavného súdu SR, pracovný pomer                              tu plní vo vzťahu k verejnej funkcii a jej výkonu len technickú úlohu –                              nemožno ním založiť výkon verejnej funkcie.                              Uvedené napokon nepriamo vyplýva i z ust. § 3 ods. 1 písm. e) zákona                              č.  552/2003  Z.  z.  o  výkone  prác  vo  verejnom  záujme  v  znení                              neskorších  právnych  predpisov,  ktorý  sa  podporne  vzťahuje  na                              pracovný   pomer    hlavného   kontrolóra,   v   zmysle   ktorého                              zamestnancom  podľa  tohto  zákona  sa  môže  stať  len  fyzická  osoba,                              ktorá  bola zvolená alebo vymenovaná, ak tento zákon alebo osobitný                              predpis  voľbu  alebo  vymenovanie  ustanovuje  ako  predpoklad                              vykonávania práce vo verejnom záujme, Obdobne to platí  i vo vzťahu                                                                  139","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                k zániku verejnej funkcie: pokiaľ je osoba – verejný funkcionár platne                              odvolaný  z  funkcie  zanikajú  mu  mocenské  oprávnenia  spojené  s                              výkonom funkcie (stráca právomoc) a teda nemôže ďalej vykonávať                              funkciu, a to ani v prípade, ak by aj pracovný pomer zostal zachovaný                              (nedošlo  by  k  jeho  ukončeniu).  V  tejto  súvislosti  je  však  potrebné                              poukázať na skutočnosť, že voľbu resp. menovanie a odvolanie do/z                              verejnej  funkcie  nemožno  stotožňovať,  či  zamieňať  s  voľbou                              (menovaním)     a   odvolávaním    riadiacich   pracovníkov   v                              podnikateľských subjektoch, ktoré sa spravuje Zákonníkom práce (k                              tomu  možno  v podrobnostiach  odkázať  napríklad  na    rozsudok                              Najvyššieho  správneho  súdu  Českej  republiky  pod  sp.  zn.  1  As                              9/2009)                               Ako  vyplýva  z  ust.  §  1  ods.  1  a  2  Zákonníka  práce  tento  upravuje                              individuálne pracovnoprávne vzťahy v súvislosti s výkonom závislej                              práce  fyzických  osôb  pre  právnické  osoby  alebo  fyzické  osoby  a                              kolektívne pracovnoprávne vzťahy; pričom za závislú prácu, ktorá je                              vykonávaná vo vzťahu nadriadenosti zamestnávateľa a podriadenosti                              zamestnanca, sa považuje výlučne osobný výkon práce zamestnanca                              pre zamestnávateľa, podľa pokynov zamestnávateľa, v jeho mene (...)                              a na zodpovednosť zamestnávateľa.                               Z  ustanovení  zákona  SNR  č.  369/1990  Zb.  o  obecnom  zriadení  v                              znení  neskorších predpisov  o postavení hlavného kontrolóra a  jeho                              vzťahu  k  orgánom  obce,  ako  aj  z  uvedenej  definície  obsahu                              pracovnoprávneho  vzťahu  je  teda  nepochybné,  že  vzťah  medzi                              obecným zastupiteľstvom a hlavným kontrolórom obce pokiaľ ide o                              výkon jeho funkcie a  uplatňovanie kontrolných právomocí nenapĺňa                              znaky pracovného pomeru  a teda obecné zastupiteľstvo nevystupuje                              pri voľbe / odvolávaní hlavného kontrolóra v pozícii  zamestnávateľa                              (k tomu bližšie možno pozrieť rozsudok Najvyššieho správneho súdu                              Českej republiky pod sp. zn. 1 As 9/2009-86).                               Materská dovolenka. Zákon SNR č. 369/1990 Zb. o obecnom zriadení                              v  znení  neskorších  predpisov  jednoznačne  stanovuje,  kedy  funkcia                              hlavného kontrolóra zaniká. Podľa § 18a ods. 8 zákona č. 369/1990                              Zb. výkon funkcie hlavného kontrolóra zaniká                               a) vzdaním sa funkcie,                               b) odvolaním z funkcie,                               c) uplynutím jeho funkčného obdobia,                               d) smrťou alebo vyhlásením za mŕtveho,                                e)  dňom  nadobudnutia  právoplatnosti  rozsudku,  ktorým  bol                              pozbavený  spôsobilosti  na  právne  úkony  alebo  ktorým  bola  jeho                              spôsobilosť na právne úkony obmedzená,                               f) dňom nadobudnutia právoplatnosti rozsudku, ktorým bol odsúdený                              za úmyselný trestný čin alebo právoplatne odsúdený za trestný čin, ak                              výkon trestu odňatia slobody nebol podmienečne odložený,                                                                 140","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                g) dňom, keď začal vykonávať funkciu podľa § 18 ods. 2.                                      Nástup na materskú dovolenku nie je skutočnosťou, na ktorú                              zákon  viaže  zánik  funkcie  hlavného  kontrolóra  obce,  a  teda  je                              nevyhnutné konštatovať, že funkcia hlavného kontrolóra naďalej trvá,                              a teda nedochádza k jej „zrušeniu“ obcou. Ani fakt, že  táto  funkcia sa                              „de facto“ prakticky nevykonáva na tom nič nemení.                                      Druhou skutočnosťou, ktorú je nevyhnutné v tejto  súvislosti                              zdôrazniť,    je  nemožnosť  zabezpečiť  zastupovanie  hlavného                              kontrolóra inou osobou alebo komisiou obecného zastupiteľstva.                               Zákon SNR č. 369/1990 Zb. o obecnom zriadení v znení neskorších                              predpisov   neumožňuje zastupovanie hlavného kontrolóra, keďže ho                              neupravuje. Kontrolné oprávnenia hlavného  kontrolóra obce nemôže                              vykonávať  v  takomto  rozsahu  žiaden  z  orgánov  obce,  ani                              zamestnancov obce, a keďže to zákon vyslovene neumožňuje, nie je                              možné  výkon  tejto  kontrolnej  činnosti  preniesť  na  inú  osobu  alebo                              orgán v obci. Zo zákona o obecnom zriadení  vyplýva, že kontrolné                              právomoci  majú  aj  napríklad  komisie  obecného  zastupiteľstva,  nie                              však v rozsahu, ako hlavný kontrolór, z čoho vyplýva aj nemožnosť                              dočasného  nahradenia  hlavného  kontrolóra  napríklad  komisiou                              obecného  zastupiteľstva  (táto  by  nemohla  vykonávať  oprávnenia,                              ktoré zákon zveruje výlučne hlavnému kontrolórovi).                                     Zhrnúc  zhora  uvedené  fakty  a  skutočnosti  (ktoré  treba                              zohľadňovať nielen pri budúcom vývoji, ale aj z praktického hľadiska)                              miestna  samospráva  je  mnohostranný  právne  -ekonomický  jav                              s dopadom  na  rozvoj  celého  štátu.  Ide  vlastne  o  súhrn  možných  a                              reálnych praktických riešení v každodennej  praxi. Viaceré oblasti  sa                              pritom ešte len kryštalizujú, iné hľadajú svoj obsah, právnu formu a                              pod.  Znamená  to  spojenie  praktických  podmienok  (vznikajúcich                              z miestnych  a  lokálnych  úloh)  a  možností  poskytovaných  právnou                              úpravou  -  súčasne  platnou,  ale  i  budúcou.  Postupné  budovanie                              samosprávneho systému  znamená totiž dôsledné a detailné poznanie                              (rozoznávanie)  samosprávnych  úloh,  organizačnej  základne  územnej                              samosprávy, metód a foriem ich riešenia a zabezpečovania - v skratke                              možno  hovoriť  o  tzv.  samosprávnej  politike  na  danom  územnom                              celku,  prostredníctvom  ktorej  sa  formulujú  samosprávne  ciele  a                              samosprávne záujmy.                               Literature:                              -  Sotolář,  J.:  Zákon  o obecnom  zriadení  (komentár),  SOTAC,  s.r.o.                                 Košice, 2003, 383 s, ISBN 80-968356-1-0                              -  Sotolář, J.: Príručka starostu obce (rukoväť samosprávy), SOTAC,                                 s.r.o. Košice, 2004, 131 s, ISBN 80-968356-9-6                              -  Sotolář,  J.:  Príručka  hlavného  kontrolóra  obce  (rukoväť                                 samosprávy), SOTAC, s.r.o. Košice, 2004, 127 s, ISBN 80-969155-                                 1-7                                                                      141","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                 -  Sotolář,  J.:  Samospráva  obce.(Obecné  zriadenie  na  území                                 Slovenska).  Košice  :  SOTAC,  s.r.o.  Košice  2011.,   315  s.,  ISBN                                 978-80-89446-23-0                              -  Tekeli,  J.:  Vybrané  aspekty  pracovného  pomeru  hlavného                                 kontrolóra obce,  In: Liberalizácia pracovného práva a nové trendy                                 vo  vývoji  pracovných  vzťahov:  zborník  vedeckých  prác,  Košice:                                 UPJŠ, 2010.  ISBN 9788070978405., strana 283-300.                              -  Tekeli, J.: Skončenie výkonu funkcie hlavného kontrolóra obce, In:                                 Míľniky  práva  v  stredoeurópskom  priestore  2010:  zborník  z                                 medzinárodnej  konferencie:  18.  -  20.  marec  2010,  Častá-                                 Papiernička.  -  Bratislava  :  UK,  2011.  -  ISBN  9788071603085.,                                 strana 504-510.                              -  Tekeli,  J.:  Zánik  výkonu  funkcie  versus  skončenie  pracovného                                 pomeru hlavného  kontrolóra obce,  In: Právo pre ROPO a obce  v                                 praxi. - ISSN 1337-7523. - Roč. III, č. 12 (2010), strana 18-21.                                Contact – email                              sotolar@sotolar.sk                                                                                                                  142","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                      OBČAN A OBEC ZA KRIZOVÉ SITUACE                                                       RADIM VIČAR                                   Fakulta ekonomiky a managementu, Univerzita obrany, Česká                                                         republika                                 Abstract in original language                              Tento  příspěvek  se  zabývá  specifiky  výkonu  veřejné  správy  při                              krizových  situací  v České  republice.  Zaměřuje  se  na  postavení  a                              činnosti obcí a občanů během vojenských a nevojenských krizových                              situací. Krizové situace vyžadují rychlé a účinné řešení, proto zákony                              umožňují  orgánům  veřejné  správy  ukládat  výjimečné  povinnosti                              občanům  obce,  či  je  dokonce  omezit  ve  výkonu  základních  práv  a                              svobod.                               Key words in original language                              Občan, krizová situace, krizový stav, obec, veřejná správa, specifické                              právní prostředky.                               Abstract                              This  paper  concentrates  on  the  specifics  of public  administration  in                              crisis situations in the Czech Republic. It focuses on the legal aspects                              of  the  position  and  activities  of  municipalities  and  citizens  during                              military and non-military crisis situations. Crisis situations require fast                              and  efficient  solution,  therefore  laws  allow  public  authorities  to                              impose  special  duties  to  citizens  of  municipalities,  or  even  restrict                              them from the exercising their fundamental rights and freedoms.                                Key words                              Citizen;  crisis  situation;  crisis  state;  municipality;  public                              administration; specific legal means.                               ÚVOD                               Veřejnou  správu  lze  vymezit  jako  správu  veřejných  záležitostí,                              přičemž je v současnosti nejen ze strany občanů vnímána především                                                1                              jako veřejná služba.  Na jejím výkonu se podílí stát, Česká republika,                              prostřednictvím  státních  orgánů  a  dále  zejména  veřejnoprávní                              korporace, především pak orgány územních samosprávných celků. Při                              výkonu  veřejné  správy  v  souvislosti  se  zajišťováním  bezpečnosti                              svých  občanů  a  dalších  osob  nacházejících  se  na  jeho  území  je                              charakteristické, že stát přenáší část svých úkolů na obce a kraje, které                              potom vykonávají na daném území veřejnou správu v tzv. přenesené                              působnosti.                                 1  K zásadě veřejné správy jako služby veřejnosti viz např. SKULOVÁ, Soňa                              et  al.  Správní  právo  procesní.  Plzeň:  Aleš  Čeněk,  2008.  s.  72  a  násl.  Své                              zákonné  vymezení  našla  v ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 500/2004  Sb.,                              správní řád, ve znění pozdějších předpisů.                                                                  143","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Výkon  územní  správy  na  místní  úrovni  má  svá  specifika,  zejména                              vzhledem k tomu, že mimořádné události a  krizové situace si žádají                              rychlé  a  účinné  řešení.  Orgány  obcí  přitom  mají  své  pevné  místo                              v systému  tzv.  krizových  orgánů  podle  zákona  č.  240/2000  Sb.,                              o krizovém  řízení  a  o  změně  některých  zákonů  (krizový  zákon),  ve                                                       2                              znění  pozdějších  předpisů,   a  podílejí  se  tak  na  přípravě  a  řešení                              nevojenských krizových situací (tedy těch, při nichž se vyhlašuje stav                              nebezpečí, nouzový stav nebo stav ohrožení státu). Významnou úlohu                              plní orgány obcí i při přípravě a řešení vojenských krizových situací                              (za stavu ohrožení státu nebo válečného stavu), zejména podle zákona                              č.  222/1999  Sb.,  o  zjišťování  obrany  České  republiky,  ve  znění                              pozdějších předpisů (dále jen \"zákon o zajišťování obrany\").                               Při výkonu veřejné správy při přípravě a při vlastním řešení krizových                              situací  na  obecní  úrovni  lze  vymezit  specifika,  která  se  týkají  jak                              organizačního pojetí veřejné správy (zřizování zvláštních poradních a                              pracovních  orgánů  obce),  tak  pojetí  funkčního  (rozhodování  ve                              zjednodušených procesech, ukládání fyzickým a právnickým osobám                              zvláštních povinností či omezování osob ve výkonu jejich základních                              práv a svobod).                               1.  K   PRÁVNÍMU       POSTAVENÍ       OBCE     V   SYSTÉMU                              KRIZOVÉHO ŘÍZENÍ                               Východiskem  pro  zkoumání  postavení  obcí  jako  subjektů  místní                              správy  v České  republice  je  tzv.  smíšený  systém,  ve  kterém  obce                              vedle  vlastní  samostatné  působnosti  (samosprávy)  vykonávají                                                                                           3                              i působnost tzv. přenesenou (tedy určitý díl regionální státní správy).                              Jako  územní,  resp.  místní  orgány  veřejné  správy  s  všeobecnou                              působností  působí  orgány  obce,  které  vykonávají  veřejnou  správu                              v rámci  samostatné  a  přenesené  působnosti.  Těžiště  právní  úpravy                              orgánů  obce  spočívá  v  zákoně  č.  128/2000  Sb.,  o  obcích  (obecní                              zřízení),  ve  znění  pozdějších  předpisů,  který  vymezuje  následující                              orgány obce: zastupitelstvo obce, radu obce, starostu, obecní úřad a                              zvláštní orgány obce. Jistá specifika  vykazují statutární města, která                              jsou  samostatně  spravována  zastupitelstvem  města;  dalšími  orgány                              statutárního  města  jsou  rada  města,  primátor,  magistrát  a  zvláštní                              orgány  města.  Hlavní  město  Praha  jako  obec  a  současně  kraj  má                                                 4                              výjimečné postavení.                                  2                                 Blíže  viz  ustanovení  §  18  a  násl.  krizového  zákona,  která  vymezují                              působnost  a  svěřují  pravomoci  orgánům  obcí  s  rozšířenou  působností  a                              orgánům \"obyčejných\" obcí.                               3                                 Podrobněji  viz  KADEČKA,  Stanislav,  PRŮCHA,  Petr.  Správní  právo  –                              obecná  část.  Multimediální  učební  text.  1.  dotisk,  1. vydání.  Brno:                              Masarykova univerzita, 2006. s. 33.                               4                                 Praha  je  ve  stejných  hranicích  krajem  podle  ústavního  zákona                              č. 347/1997 Sb.,  o  vytvoření  vyšších  samosprávných  celků,  ve  znění                                                                144","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                V  České  republice  se  na  úrovni  obcí  uplatňuje  model                              s diferencovaným výkonem přenesené působnosti, kdy se rozlišují na                              první  úrovni  „obyčejné“  obce,  na  druhé  úrovni  pověřené  obce  a  na                              třetí, nejvyšší úrovni, obce s rozšířenou působností. Na obecní úrovni                              hrají při  výkonu  veřejné  správy  v oblasti krizového řízení důležitou                              úlohu  obce  s rozšířenou  působností.  Seznam  těchto  obcí  tzv.                                       5                              3. úrovně   je  přitom  taxativně  vymezen  v  příloze  2 zákona                              č. 314/2002 Sb.,  o  stanovení  obcí  s  pověřeným  obecním  úřadem  a                              stanovení obcí s rozšířenou působností, ve znění pozdějších předpisů.                               Výkonem  veřejné  správu  v oblasti  řešení  krizových  situací  na                              municipální  (obecní)  úrovni  jsou  pověřeny  především  monokratické                              orgány  těchto  celků  –  starostové,  spolu  s  orgány  úředního  typu  –                              obecními  úřady.  Před  vymezením  věcné  působnosti  těchto  orgánů                              obce  je  nutno  poznamenat,  že  z pohledu  českého  práva  se  krizovou                              situací ve smyslu krizového zákona rozumí „mimořádná událost podle                              zákona  o  integrovaném  záchranném  systému,  narušení  kritické                              infrastruktury  nebo  jiné  nebezpečí,  při  nichž  je  vyhlášen  stav                              nebezpečí,  nouzový  stav  nebo  stav  ohrožení  státu“.  Zákon                              o zajišťování obrany podobnou definici pro vojenské krizové situace                              nenabízí. Obecně lze charakterizovat, že mimořádnou událost lze řešit                              standardními způsoby, tedy bez vyhlášení krizového stavu a krizových                              opatření.  Mimořádná  událost  přerůstá  v krizovou  situaci  teprve  až                              tehdy, kdy standardní způsoby řešení již nepostačují.                               2.  AKTUÁLNÍ  OTÁZKY  PRÁVNÍ  ÚPRAVY  OBCÍ  ZA                              KRIZOVÝCH SITUACÍ                               Krizový zákon doznal k 1. lednu 2011 několika změn, které přineslo                              nabytí  účinnosti  zákona  č.  430/2010  Sb.,  kterým  se  mění  zákon                              č. 240/2000  Sb.,  o  krizovém  řízení  a  o  změně  některých  zákonů                              (krizový  zákon),  (dále  jen  „novela“).  Klíčovým  důvodem  pro                              vypracování této novely byla nutnost zapracovat do českého právního                              řádu Směrnici Rady Evropské unie č. 2008/114/ES ze dne 8. prosince                              2008 o určování a označování  evropských  kritických infrastruktur  a                              posuzování  potřeby  zvýšit  jejich  ochranu.  Přitom  lhůta  pro                                 pozdějších předpisů, a současně obcí dle zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním                              městě Praze, ve znění pozdějších předpisů. Jejími orgány jsou zastupitelstvo                              hlavního města Prahy, rada hlavního města Prahy, primátor hlavního města                              Prahy, Magistrát hlavního města Prahy, zvláštní orgány hlavního města Prahy                              a městská policie hlavního města Prahy.                               5                                Petr Průcha poukazuje na nesprávné, ale také zavádějící používání pojmu                              stupně  v systému  obcí,  když  se  vyslovil,  že  „…vztahy  mezi  takto                              diferencovaně disponovanými obcemi nejsou právní úpravou nastaveny jako                              \"stupňovité\",  neboť  mezi  nimi  zákonitě  nejsou  konstruovány  vztahy                              nadřízenosti  a  podřízenosti.  Proto  je  třeba  i  v  pracovní  terminologii  spíše                              hovořit o rozdílných kategoriích, či příp. snad ještě o úrovních“ obcí…“ Viz                              PRŮCHA,  Petr.  K otázkám  organizace  současné  místní  a  regionální                              samosprávy.  In  Sborník  z II.  ročníku  mezinárodní  konference  Dny  práva                              2008. Brno: Masarykova univerzita, 2008. s. 1582-1595.                                                                  145","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                implementaci tohoto sekundárního aktu Evropské unie byla stanovena                              nejpozději do 12. ledna 2011.                               Problematika  kritické  infrastruktury  totiž  zůstávala  do  té  doby                              českými  právními  předpisy  opomenuta,  přičemž  její  vymezení  na                              národní  úrovni  je  dále  zásadní  pro  vymezení  evropské  kritické                              infrastruktury.  Zákonodárce  přitom  nešel  cestou  vypracování                              samostatného speciálního zákona o kritické infrastruktuře. Do kritické                              infrastruktury  na  národní  úrovni,  lze  zařadit  například  vodárny,                              elektrárny či nemocnice, tedy právě zařízení či stavby, jejichž zničení                              či narušení činnosti by vážně ohrozilo zdraví obyvatel, bezpečnost či                              ekonomickou situaci země. Evropskou kritickou infrastrukturu pak lze                              při   jisté   míře   zjednodušení   vymezit   jako   infrastrukturu                              s přeshraničním  významem  (tedy  např.  letiště,  vodní  cesty  nebo                              mezinárodní ropovody).                               Nutnost  novelizovat  krizový  zákon  v  souvislosti  se  standardy                              Evropské  unie,  pak  s  sebou  přinesla  příležitost  pro  odstranění                                                                                      6                              některých  nedostatků  ve  stávajícím  znění  krizového  zákona   a  pro                              zpřesnění  pojmů,  pravidel  při  ukládání  krizových  opatření  či                              preciznější vymezení vztahů mezi krizovými orgány.                               Novela  krizového  zákona  dále  zpřesnila  působnost  a  pravomoc                              jednotlivých  krizových  orgánů  na  úrovni  obce.  Nově  se  tak  již                              v krizovém  zákoně  „nehovoří“  obecně  o  orgánech  obce,  které  jsou                              povinny zajistit provedení krizových opatření v podmínkách obce při                              vyhlášení nouzového stavu nebo stavu nebezpečí, ale tuto povinnost                              svěřuje starostovi. Podobně i v ustanovení § 21 krizového zákona bylo                              zpřesněno, že připravenost obce na řešení krizových situací zajišťuje                              starosta  obce,  přičemž  ostatní  orgány  obce  se  na  této  připravenosti                              podílejí.  Starosta  obce  je  tím  krizovým  orgánem,  kterému  jsou                              uděleny hlavní pravomoci v oblasti přípravy a řešení krizové situace                              na  území  obce  (varování  a  informování  osob,  nařizování  evakuace                              osob, provedení stanovených krizových opatření). Starosta obce může                              zřídit jako svůj pracovní orgán krizový štáb obce.                               Nově  byl  upraven  také  systém  orgánů  krizového  řízení  na  obecní                              úrovni. Ke krizovým orgánům byly zařazeny orgány obce s rozšířenou                              působností,  konkrétně  tedy  starosta  obce  s  rozšířenou  působností  a                              obecní  úřad  obce  s  rozšířenou  působností.  Zákonodárce  naopak                              vypustil ustanovení týkající se tzv. určených obcí.                               Starosta  obce  s  rozšířenou  působností  tak  má  vrcholné  postavení                              v systému  krizových  orgánů  na  obecní  úrovni,  zajišťuje  totiž                                     6                                Viz např. ustanovení § 40 krizového zákona, ve znění účinném do 31. 12.                              2010, které „zmocňovalo“ vládu k vydání nařízení k provedení neexistujícího                              ustanovení § 28 odst. 5.                                                                  146","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                                                                           7                              připravenost  správního  obvodu  obce  s  rozšířenou  působností   na                              řešení krizových situací; ostatní orgány obce s rozšířenou působností                              se  na  této  připravenosti  podílejí.  Dále  řídí  a  kontroluje  přípravná                              opatření,  činnosti  k  řešení  krizových  situací  a  činnosti  ke  zmírnění                              jejich  následků,  které  vykonávají  územními  správními  úřady                              s působností  na  správním  obvodu  obce  s  rozšířenou  působností,                              orgány obcí, právnickými a fyzickými osobami ve správním obvodu                              obce s rozšířenou působností.                                Za  tímto  účelem  zřizuje  bezpečnostní  radu  obce  s  rozšířenou                              působností  a  krizový  štáb  obce  s  rozšířenou  působností,  které  mají                              právní postavení poradních, resp. pracovních orgánů svého zřizovatele                              (v případě obcí starosty) a ztrácí tak postavení samostatných  orgánů                              krizové řízení.  Územní bezpečnostní rady  lze s  využitím ustanovení                              § 24 krizového zákona charakterizovat jako stálé obligatorní poradní                              orgány  zřizovatele  pro  přípravu  na  krizové  situace.  Územní  krizové                              štáby  pak  jsou  s  využitím  ustanovení  §  24b  krizového  zákona                              obligatorními pracovními orgány zřizovatele, které jsou svolávány pro                              řešení krizových situací.                               Obecní  úřad  jako  další  krizový  orgán  obce  zajišťuje  informační                              podporu úřadu obce s rozšířenou působností podklady, plní evidenční                              funkci  (např.  vede  evidenci  údajů  o  přechodných  změnách  pobytu                              osob  za  stavu  nebezpečí)  a  funkci  organizační  (organizuje  přípravu                              obce na  krizové situace). Obecní úřad obce  s rozšířenou působností                              zejména  poskytuje  součinnost  hasičskému  záchrannému  sboru  kraje                              při zpracování územních krizových plánů (tedy krizového plánu kraje                              a  krizového  plánu  obce  s  rozšířenou  působností)  a  plní  evidenční                              funkci (vede evidenci údajů o přechodných změnách pobytu osob za                              krizových  stavů).  Obecní  úřad  obce  s  rozšířenou  působností  má                              krizovým zákonem zakotvenu povinnost zřizovat pracoviště krizového                              řízení, jehož úkolem je zajištění připravenosti správního obvodu obce                              s rozšířenou působností na řešení krizových situací.                               3. K POSTAVENÍ OBČANA ZA KRIZOVÉ SITUACE                               Na občana obce, tedy fyzickou osoba, která je státním občanem České                              republiky  a  je  v  příslušné  obci  hlášena  k  trvalému  pobytu,  je                              v systému krizového řízení v demokratickém právním státu pohlíženo                              ve dvou rovinách. Jsou jednak „předmětem“ ochrany, ale současně je                              na ně kladena povinnost účastnit se na zmírňování následků krizových                              situací. Občanům obce, jakož i dalším fyzickým osobám pobývajícím                              na území ČR, náleží za krizové situace právo na nezbytné informace                              o připravovaných krizových opatřeních k ochraně jejího života, zdraví                              a majetku.  Tím  má  být  zabráněno  vedlejším  účinkům,  jakými  jsou                              chaos, zmatek, panika. Kromě tohoto práva na informace jsou občané                              obce (stejně tak i další fyzické osoby) i adresáty celé řady povinností.                                7                                 Správní  obvody  obcí  s  rozšířenou  působností  jsou  upraveny  ve  vyhlášce                              č. 388/2002  Sb., o stanovení  správních obvodů obcí  s pověřeným obecním                              úřadem a správních obvodů obcí s rozšířenou působností.                                                                  147","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Tyto povinnosti nabývají v krizovém zákoně a zákoně o zajišťování                              obrany  zejména  podobu  povinnosti  poskytnout  věcný  prostředek,                              vykonat  pracovní  výpomoc  či  pracovní  povinnost.  Tato  krizová                              opatření lze uložit občanům obce za trvání nevojenských i vojenských                              krizových stavů, přičemž pro ukládání těchto povinností v souvislosti                              s  řešením  nevojenských  krizových  situací  má  aplikační  přednost                              krizový  zákon,  v  souvislosti  s  vojenskými  krizovými  situacemi  pak                                                       8                              zákon o zajišťování obrany.                               I  když  se  jedná  o  povinnosti,  které  mají  podobný  obsah  za  trvání                              nevojenské i vojenské krizové situace, resp. krizového stavu, k jejich                              ukládání mají pravomoc různé orgány (např. pracovní povinnost podle                              krizového  zákona  nařizuje  fyzickým  osobám  hejtman  kraje,  kdežto                              o povolání k pracovní povinnosti podle zákona o zajišťování obrany                              České  republiky  rozhoduje  příslušný  obecní  úřad  obce  s  rozšířenou                              působností)  či  k  jejich  ukládání  slouží  různé  právní  prostředky                              (k uložení  pracovní  povinnosti  podle  krizového  zákona  slouží  tzv.                              pracovní příkaz, ovšem v případě zákona o zajišťování obrany České                              republiky povolávací příkaz).                               Plnění  těchto  povinností  může  občan  odmítnout,  pokud  by  jejich                              plněním  ohrozil  život  nebo  zdraví  vlastní  nebo  jiných  osob  anebo                              pokud jsou povinnosti jí ukládané v rozporu se zákonem. Vychází se                              ze  zásady,  že  občan  není  povinen  snášet  hrozící  nebezpečí.  Tedy                              v případě, že je v úkrytu, není povinen z něj vycházet z důvodu plnění                              výše  uvedených  povinností,  pokud  krizová  situace  panující  v okolí                              úkrytu ohrožuje jeho život nebo zdraví.                                                                        9                              Na  některé  osoby  se  vztahují  výjimky   z takto  zakotvených                              povinností, v  krizovém zákoně  a zákoně o zajišťování obrany tak  je                              upravena  výjimka  ze  zásady  teritoriality  a  personality.  Obecně  platí                              zásada, že zákony zavazují na území ČR všechny fyzické a právnické                              osoby,  které  se  zde  zdržují  nebo  působí,  a  to  bez  rozdílu,  zda  jde                              o našeho  občana  nebo  občana  cizího  státu,  či o osobu  bez  státní                              příslušnosti.  Krizový  zákon  tuto  výjimku  stanovuje  především  pro                              fyzické osoby, které požívají výsady a imunity podle mezinárodního                              práva. U osob požívajících diplomatických práv a imunit (velvyslanec,                              chargé  d´affaires,  konzul)  jde  v důsledku  jejich  postavení,                              garantovaného  mezinárodním  právem,  o  záležitost  poněkud                              specifickou. Poskytnutí věcných prostředků, pracovní povinnost nebo                              pracovní výpomoc tak těmto osobám nelze uložit.                                Stanovit  omezení  a  uložit  povinnosti  lze  jen  na  základě  principu                              rovnosti.  To  znamená,  že omezení  a povinnosti  musí  platit  pro                              všechny subjekty a musí být ve všech případech stejné. Právní úprava                                8                                Ke vzájemnému vztahu těchto právních předpisů viz ustanovení § 39 odst. 3                              krizového zákona a § 9a zákona o zajišťování obrany České republiky.                              9                                viz ustanovení § 32 krizového zákona a § 19 a § 26 zákona o zajišťování                              obrany                                                                  148","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                umožňuje  výjimku  z tohoto  principu,  tedy  dovoluje  uložit  některým                              subjektům  povinnosti  v jiném  (menším  rozsahu).  Menší  rozsah  je                              zejména  u  pracovní  povinnosti  a pracovní  výpomoci  vázán  na                              možnosti, schopnosti a zdravotní stav.                               Za  určitých  podmínek  mohou  být  takové  okolnosti  důvodem  ke                              zproštění fyzické osoby od těchto povinností - od pracovní povinnosti                              a pracovní výpomoci jsou osvobozeny osoby ve věku do 18 let a od                              62  let,  osoby  zdravotně  nezpůsobilé  k  výkonu  požadovaných  druhů                              práce,  osoby  invalidní  ve  třetím  stupni.  Dále  jsou  od  pracovní                              povinnosti  a  pracovní  výpomoci  osvobozeny  ženy  a  osamělí  muži                              pečující  o  dítě  do  15  let  věku,  těhotné  ženy,  ženy  do  konce  třetího                              měsíce po porodu, jestliže se dítě narodilo mrtvé, zemřelo anebo žena                              o něj nepečuje.                               4. ZÁVĚR                               Orgány  obcí  plní  úkoly  státu  v  oblasti  zajišťování  bezpečnosti  a                              obrany  na  daném  území,  a  to  v  rámci  výkonu  statní  správy  v  tzv.                              přenesené  působnosti.  Výkonem  veřejné  správu  v oblasti  řešení                              krizových  situací  na  obecní  úrovni  jsou  pověřeny  především                              starostové  a  obecní  úřady,  spolu  se  svými  pracovními  a  poradními                              orgány.  Krizový  zákon  doznal  novelizací  k  1.  lednu  2011  několika                              změn, které upravili nejasné vztahy a kompetence v oblasti krizového                              řízení  na  krajské  a  obecní  úrovni,  stejně  tak  došlo  k zapracování                              problematiky  kritické  infrastruktury  do  českého  právního  řádu.                              Občanům obce, jakožto personálnímu (osobnímu) základu obcí, jsou                              při řešení krizových situací adresáty povinností (věcného a osobního                              charakteru),  které  lze  ukládat  zejména  na  základě  krizového  zákona                              (v případě  nevojenských  krizových  situací)  a  zákona  o  zajišťování                              obrany České republiky.                                Literature:                              -  KADEČKA,  Stanislav,  PRŮCHA,  Petr.  Správní  právo  –  obecná                                 část.  Multimediální  učební  text.  1.  dotisk,  1. vydání.  Brno  :                                 Masarykova univerzita, 2006. s. 33.                              -  PRŮCHA, Petr. K otázkám organizace současné místní a regionální                                 samosprávy. In Sborník z II. ročníku mezinárodní konference Dny                                 práva  2008.  Brno  :  Masarykova  univerzita,  2008.  1908  s.  ISBN                                 978-80-210-4733-4.                              -  SKULOVÁ, Soňa et al. Správní právo procesní. Plzeň: Aleš Čeněk,                                 2008. 428 s. ISBN 978-80-7380-110-6.                              -  Ústavní zákon č. 347/1997 Sb., o vytvoření vyšších samosprávných                                 celků, ve znění pozdějších předpisů                              -  Zákon  č.  222/1999  Sb.,  o  zjišťování  obrany  České  republiky,  ve                                 znění pozdějších předpisů                              -  Zákon  č.  128/2000  Sb.,  o  obcích  (obecní  zřízení),  ve  znění                                 pozdějších předpisů.                              -  Zákon č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších                                 předpisů                                                                  149","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                 -  Zákon  č.  240/2000  Sb.,  o  krizovém  řízení  a  o  změně  některých                                 zákonů (krizový zákon), ve znění pozdějších předpisů.                              -  Zákon  č.  430/2010  Sb.,  kterým  se  mění  zákon  č.  240/2000  Sb.,                                 o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon).                               Contact – email                              radim.vicar@unob.cz                                                                                                                                       150","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                     POVINNOST MLČENLIVOSTI ÚŘEDNÍKŮ                                    ÚZEMNÍCH SAMOSPRÁVNÝCH CELKŮ                                                      MARTA VRBOVÁ                                    Právnická fakulta, Masarykova univerzita, Česká republika                                 Abstract in original language                              Předkládaný  konferenční  příspěvek  je  věnován  jedné  ze  základních                              povinností  úředníků  územních  samosprávných  celků  -  povinnosti                              mlčenlivosti.  Ta  je  s  ohledem  na  zvláštní  povahu  veřejné  správy                              pojata  odchylně  od  klasické  úpravy  v  pracovněprávních  předpisech.                              Jejím  účelem  není  na  rozdíl  od  soukromé  sféry  ochrana  zájmů                              zaměstnavatele,  ale  především  ochrana  řádného  výkonu  veřejné                              správy.                               Key words in original language                              Povinnost  mlčenlivosti;  úředníci  územních  samosprávných  celků;                              ochrana řádného výkonu veřejné správy.                               Abstract                              The aim of this present paper is to underline the current regulation of                              the  obligation  to  maintain  confidentiality  of  the  local  self-                              governmental  officials.  The  conception  of  obligation  to  maintain                              confidentiality in public administration differ from the conception in                              private sphere - its purpose is not to protect the private interests of the                              employer but to protect the due course of public administration.                               Key words                              Obligation  to  Maintain  Confidentiality;  Local  Self-governmental                              Officials; Protection of the Due Course of Public Administration.                               V  podmínkách  moderního  právního  státu  je  zaměstnancům  veřejné                              správy  ukládána  řada  povinností  vedoucích  k  zabezpečení  jejího                              řádného  výkonu.    V  souvislosti  s  činností  Rady  Evropy  (a  na                              vnitrostátní  úrovni  zejména  s  činností  Veřejného  ochránce  práv)  se                              objevují  především  stále  silnější  požadavky  směřující  k  zajištění                              kvalitního  výkonu  veřejné  správy  založeného  na  respektování                              základních  lidských  práv  a  svobod  jednotlivců.  Soubor  takových                              požadavků je  nazýván „dobrou správou (good governance)“. 1                               V  Kodexu  dobré  veřejné  správy,  který  je  součástí  Dodatku  k                              Doporučení CM/Rec (2007)7 Výboru ministrů členským států o dobré                              správě/good governance, je jako jeden z pilířů výkonu veřejné správy                              uváděn  princip  transparentnosti,  vyjadřující  právo  jednotlivců,  aby                              byli  vhodnými  prostředky  informováni  o  činnosti  a  rozhodování                                  1                                Potěšil, L. \"Dobrá správa\" v dokumentech Rady Evropy. Veřejná správa,                              čtrnáctideník vlády ČR, Praha : Ministerstvo vnitra, 12, 2008, s. 7.                                                                  151","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                orgánů  veřejné  správy.2  Současně  s  ním  je  však  formulován  také                              princip  úcty  k  soukromí  společně  s  požadavkem  na  respektování                              pravidel  týkajících  se  ochrany  osobních  údajů  a  zákonné  ochrany                              tajemství.                               V  právních  řádech  demokratických  právních  států  se  objevují  různé                              právní prostředky a instituty směřující k ochraně informací, na jejichž                              veřejné přístupnosti společnost nemá z různých důvodů zájem. Tyto                              prostředky pak představují určitý průlom do principu transparentnosti                              veřejné  správy,  který je však (s ohledem na existenci údajů, jejichž                              zpřístupnění  by  v  konečném  důsledku  mohlo  mít  spíše  negativní                              dopady na  zájmy jedinců  či  společnosti)  v  demokratickém prostředí                              přípustný a zároveň nezbytný. Jedním z  těchto ochranných právních                              prostředků je i institut povinné mlčenlivosti.                               1. K  POJMU  POVINNOST  MLČENLIVOSTI  ÚŘEDNÍKŮ                              ÚZEMNĚ SAMOSPRÁVNÝCH CELKŮ                                Povinnost  mlčenlivosti  patří  k  obecným  zásadám  veřejného  práva                              sloužících  zejména  k  ochraně  soukromých  a  veřejných  zájmů                              fyzických  osob,  právnických  osob  či  státu.3  Zpravidla  bývá                              vymezena jako zákonem stanovená povinnost fyzické osoby uchovat v                                 2  Rovněž Veřejný ochránce práv řadí otevřenost veřejné správy mezi základní                              principy dobré správy. V souhrnu principů dobré správy ji vymezuje takto:                               „Úřad umožní osobám nahlížet do všech úředních dokumentů a pořizovat si                              jejich  kopie.  Úřad  pečlivě  dodržuje  spisový  pořádek,  takže  je  schopen                              jednotlivé dokumenty vyhledat. Přístup osob k úředním dokumentům omezí                              úřad pouze do té míry,  jakou vyžaduje ochrana  osobních údajů, soukromí,                              oprávněných  zájmů  jiných  osob,  utajovaných  informací,  obchodních                              tajemství  nebo  jiné  zákonné  limity.  Poplatek  za  zpřístupnění  úředních                              dokumentů či pořízení jejich kopií stanovuje úřad tak, aby tím nezabraňoval                              osobám  v  získání  informací  o  činnosti  úřadu.  Při  styku  s  osobami  uvádí                              úředník,  který  věc  vyřizuje,  své  jméno,  funkci  a  telefonický  či  e-mailový                              kontakt. Tyto údaje jsou uvedeny i na všech dokumentech a na internetových                              stránkách  úřadu.  Budova  úřadu  je  vybavena  informačním  systémem,  který                              zaručuje  snadnou  orientaci  osob  a  možnost  identifikace  úředníků  na  jejich                              pracovištích.  Úřední  deska  je  umístěna  na  viditelném  místě,  je  zřetelně                              označena  a  přehledně  členěna.“Veřejný  ochránce  práv:    Principy  dobré                              správy.  Dostupný  na  http://www.ochrance.cz/stanoviska-ochrance/principy-                              dobre-spravy/ [citováno 30.11.2011].                               Více  také  viz    Černín,  K.  Principy  dobré  správy  definované  veřejným                              ochráncem práv, In Principy dobré správy - Sborník příspěvků přednesených                              na  pracovní  konferenci  Kanceláře  veřejného  ochránce  práv.  (Hrabcová,  D.                              ed.), Brno: Vydavatelství Masarykovy univerzity, 2006, s. 11 – 19. Dostupný                              na                              http://www.ochrance.cz/uploads/tx_odlistdocument/Principy_d_spravy_konf                              erence.pdf [citováno 30.11.2011].                               3                                Ondruš, R. Správní řád: Nový zákon s důvodovou zprávou a poznámkami.                              Praha: Linde. 2005, s. 70.                                                                  152","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                tajnosti takové informace a údaje, jejichž neoprávněné poskytnutí je                              způsobilé ohrozit či poškodit práva a chráněné zájmy fyzických nebo                              právnických  osob  či  zájmy  státu,  k  jejichž  ochraně  byla  povinná                              mlčenlivost uložena.4  5                               Základním znakem povinnosti zachovávat mlčenlivost je její vazba na                              příslušnou fyzickou osobu. Tato osoba disponuje určitými chráněnými                              informacemi a údaji, na jejichž utajení mají jednotlivci či stát vážný                              zájem, a s nimiž se seznámila zpravidla v souvislosti s výkonem svého                              zaměstnání, povolání či funkce.6   Povinnost mlčenlivosti pak takovou                              fyzickou  osobu  zavazuje  v  soukromém  i  úředním  styku  k  jednání,                              které  zaručí  ochranu  těchto  informací  a  údajů  před  jejich                              neoprávněným šířením. I když se povinná osoba s chráněnými údaji                              seznámila při výkonu svých úředních kompetencí, ochrana vyplývající                              z  právní  úpravy  mlčenlivosti  je  širší  a  zavazuje  povinnou  fyzickou                              osobu zachovávat mlčenlivost nejen v úředním životě, ale i v životě                              soukromém,  a  to  i  po  dobu,  kdy  již  ukončila  příslušný  pracovní  či                              služební poměr. 7                               Povinnou mlčenlivost je možné vždy charakterizovat z pohledu jejího                              osobního  a  věcného  rozsahu.  Osobní  rozsah  povinné  mlčenlivosti                              určuje  okruh  fyzických  osob,  které  jsou  mlčenlivostí  vázány  a  plní                              povinnosti  z  tohoto  institutu  vyplývající.  Věcný  rozsah  pak  určuje                                   4  Müllerová, M.  Sankce za porušení povinnosti zachovávat mlčenlivost ve                              veřejné správě. In COFOLA 2010: The Conference Proceedings. 1. vydání.                              Brno : Masarykova univerzita, 2010. s. 1187.                               5                                 Charakteristickou  vlastností  informací  a  údajů,  které  jsou  povinností                              mlčenlivosti  v  různých  oblastech  veřejné  správy  chráněny,  je  jejich                              výjimečnost, zaručující jejich nositeli určité výsadní postavení.  Tato výhoda                              a  výjimečné  postavení  však  může  být  uplatňována  pouze  v  situaci,  kdy                              nositel daných chráněných informací je současně jejich výlučným nositelem,                              nebo existuje-li  pouze omezený okruh dalších osob, které  mají k  chráněné                              informaci přístup. V procesu všeobecné výměny informací tak vzniká potřeba                              takové  informace  a  údaje  z  této  výměny  vyloučit  a  omezit  tak  širokému                              okruhu osob volný přístup k  nim.  Ztráta výsadního postavení  a poskytnutí                              chráněných informací širokému okruhu nepovolaných osob je vždy chápana                              jako  nebezpečí  ohrožující  či  přímo  poškozující  kvalitu  existence  nositele                              těchto  informací,  tj.  fyzické  osoby,  právnické  osoby  či  státu,  neboť                              nepovolaná osoba, která získala tyto informace k dispozici, je může použít                              proti těm, v jejichž zájmu bylo dané informace utajit.                               Blíže  viz  Musil,  R.    Ochrana  utajovaných  skutečností.  Praha  :  Eurounion,                              2001,  s. 18  an.                               6                                Mates, P.  Ochrana soukromí ve  správním právu. Praha : Linde, 2006, s.                              258.                              7                                Brejcha, A.: Právo na informace a povinnost mlčenlivosti v českém právním                              řádu. Praha : CODEX Bohemia, 1998, s. 99-100.                                                                  153","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                okruh informací nebo údajů, k jejichž ochraně je povinná mlčenlivost                              zákonem stanovena. 8                               Zákon  č. 312/2002 Sb. o úřednících územních samosprávných celků a                              o  změně  některých  zákonů,  ve  znění  pozdějších  předpisů  (dále  jen                              \"zákon  o  úřednících  ÚSC\")  zakotvuje  povinnost  mlčenlivosti  v                              ustanovení §  16 odst. 1 písm. j), jako jednu ze základních povinností                              úředníků  územně  samosprávných  celků.9  V  rozsahu  stanoveném                              zvláštními  právními  předpisy  úředníky  zavazuje  k  zachování                              mlčenlivosti  o  všech  skutečnostech,  které  se  dozvěděli  při  výkonu                              svého zaměstnání a v souvislosti s ním. Současně připouští možnost                              zproštění povinné mlčenlivosti, a to prostřednictvím vedoucího úřadu,                              jím  pověřeného  vedoucího  úředníka  či  příslušného  správního  úřadu                              podle  zvláštních  právních  předpisů,  nestanoví-li  zvláštní  právní                              předpis jinak.                               Koncepce  povinné  mlčenlivosti  podle  zákona  o  úřednících  ÚSC  je                              odlišná  od  koncepce  povinné  mlčenlivosti,  jak  ji  zakotvuje  v                              ustanovení  §  303  odst.  2  písm.  b)  zákon  č.262/2005  Sb.,  zákoník                              práce,  ve  znění  pozdějších  předpisů  (dále  jen  \"zákoník  práce\").                              Účelem  povinné  mlčenlivosti  ve  veřejné  správě  totiž  není  ochrana                              zájmů zaměstnavatele,  ale ochrana řádného výkonu veřejné správy.                              10                               Spolu s dalšími povinnostmi  uloženými zákonem o úřednících ÚSC                              povinná  mlčenlivost  vytváří  předpoklady  odpovědného  jednání  a                              činnosti  úředníků  územních  samosprávných  celků,  a  to  nejen  vůči                              svému  zaměstnavateli  a  nadřízeným,  ale  také  směrem  dolů  vůči                              adresátům veřejné správy. Přispívá tak k výkonu veřejné správy jako                              služby veřejnosti, veřejné správy, která odpovídá požadavkům správy                              dobré. 11                                   8                                Tamtéž, s. 100.                              9                                 Zákon o úřednících ÚSC  nabyl účinnosti dne 1. 1. 2003 v návaznosti na                              ukončení činnosti bývalých okresních úřadů. Podle důvodové zprávy k jeho                              návrhu  je  jeho  hlavním  účelem  především  zvýšení  kvality  výkonu  veřejné                              správy  vykonávané  územními  samosprávnými  celky,    přispění  ke  vnímání                              veřejné  správy  jako  veřejné  služby    a  profesionalizace  úředníků  územně                              samosprávných  celků,  kteří  zajistí  kvalitní,  odborný  a  nestranný  výkon                              veřejné  správy.  Těmto  požadavkům  odpovídá  i  koncepce  základních                              povinností úředníků zakotvených v ustanoveních hlavy III. zákona.                              10                                  Vidláková,  O.:  Zákon  č.  312/2002  Sb.,  o  úřednících  územních                              samosprávných  celků  –  výklad  a  problémy  In  Personalistika  ve  veřejné                              správě,    Ministerstvo  vnitra  -  Odbor  vzdělávání  a  informací  ve  veřejné                              správě.Dostupný                                              na                              http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/sprava/priprava/personalistika/03_kapitol                              a.pdf [citováno 30.11.2011].                               11                                  Vedle  povinnosti  zachovávat  mlčenlivost  zakotvuje  zákon  o  úřednících                              územně  samosprávných  celků  celou  řadu  povinností,  které  jsou  odrazem                                                                154","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                2. OSOBNÍ ROZSAH POVINNOSTI MLČENLIVOSTI                               Jak  bylo  výše  uvedeno,  osobní  rozsah  povinné  mlčenlivosti  určuje                              okruh fyzických osob, které jsou mlčenlivostí vázány a plní povinnosti                              z  tohoto  institutu  vyplývající.    Ve  vztahu  k  povinnosti  mlčenlivosti                              zakotvené  v  ustanoveních  zákona  o  úředních  ÚSC  je  proto  namístě                              vymezit, kdo je úředníkem územně samosprávného celku.                               Podle ustanovení § 2 odst. 4 zákona o úřednících ÚSC je úředníkem                              zaměstnanec12    územního  samosprávného  celku  podílející  se  na                              výkonu správních činností zařazený do obecního úřadu, do městského                              úřadu, do magistrátu statutárního města  nebo do magistrátu územně                              členěného statutárního města, do úřadu městského obvodu nebo úřadu                              městské  části  územně  členěného  statutárního  města,  do  krajského                              úřadu,  do  Magistrátu  hlavního  města  Prahy  nebo  do  úřadu  městské                              části hlavního města Prahy. Výkonem správních činností se pak dle                              ustanovení § 2 odst. 3 zákona  rozumí plnění úkolů v samostatné nebo                              přenesené  působnosti  územního  samosprávného  celku  podle                              zvláštních právních předpisů.                               Podíl na výkonu správních činností je přitom důležitým kritériem pro                              určení  jurisdikce  zákona  o  úřednících  ÚSC,  neboť  na  zaměstnance,                              kteří  nevykonávají  správní  činnosti,  tento  zákon  nedopadá.13  Tito                              pak spadají pod osobní působnost zákoníku práce.                               Vedle  kritéria  výkonu  správních  činností  je  pro  účely  stanovení                              osobního  dopadu  zákona  o  ÚSC  a  osobního  rozsahu  povinnosti                              mlčenlivosti  v  něm  zakotvené  určující  také  ustanovení  §  1  odst.  3                              zákona, které vymezuje okruh osob, které jsou z jeho působnosti zcela                                základních  principů  dobré  veřejné  správy.  S  povinnou  mlčenlivostí                              nepochybně souvisí povinnost souladu činnosti úředníků s právními předpisy                              České republiky jako projev zásady zákonnosti, povinnost ochrany veřejného                              zájmu,  informační  povinnost  o  činnosti  územního  samosprávného  celku,                              apod.                              12                                 Zákon o úřednících ÚSC v ustanovení § 4 stanoví předpoklady pro vznik                              pracovního poměru úředníka. Dle něj se úředníkem může stát pouze fyzická                              osoba,  která  je  státním  občanem  České  republiky,  případně  cizím  státním                              občanem    s  trvalým  pobytem  v  České  republice,    dosáhla  věku  18  let,  je                              způsobilá k právním úkonům, ovládá jednací jazyk, je bezúhonná a splňuje                              další předpoklady pro výkon správních činností stanovené zvláštním právním                              předpisem. Za bezúhonnou se přitom pro účely  zákona nepovažuje fyzická                              osoba, která byla pravomocně odsouzena  pro trestný čin spáchaný úmyslně,                              nebo  pro trestný čin spáchaný z nedbalosti za jednání související s výkonem                              veřejné správy, pokud se podle zákona na tuto osobu nehledí, jakoby nebyla                              odsouzena.                               13                                  Blíže  viz  Vedral,  J:  Kdo  je  „úředníkem“  podle  zákona  o  úřednících                              územních       samosprávných      celků?.     Dostupný       na                              http://www.epravo.cz/top/clanky/kdo-je-urednikem-podle-zakona-o-                              urednicich-uzemnich-samospravnych-celku-20004.html     [citováno                              30.11.2011].                                                                  155","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                vyloučeny.  Jedná  se  o    zaměstnance  zařazené  v  organizačních                              složkách  územního  samosprávného  celku,14  zaměstnance  zařazené                              jen  ve  zvláštních  orgánech  územního  samosprávného  celku15  a                              zaměstnance,  kteří  vykonávají  výhradně  pomocné,  servisní  nebo                              manuální práce nebo kteří výkon takových prací řídí. 16  17                               3. VĚCNÝ ROZSAH POVINNOSTI MLČENLIVOSTI                               Okruh informací a údajů, které jsou chráněny povinností zachovávat                              mlčenlivost,  je  vždy  vymezen  zájmem  na  zachování  jejich                              neveřejnosti. Může jít jak o zájem jednotlivců tak o zájem společnosti,                              zájem  veřejný.  Na  které  konkrétní  zájmy  povinnost  zachovávat                              mlčenlivost  dopadá,  stanoví  vždy  příslušný  právní  předpis.  Ve                              prospěch  veřejného  zájmu  jde  typicky  o  utajované  informace  ve                              smyslu zákona č.  412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o                              bezpečnostní způsobilosti, ve znění pozdějších předpisů, ve prospěch                              zájmu jednotlivců pak vedle osobních údajů ve smyslu  zákona č. č.                              101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů,                              ve  znění  pozdějších  předpisů,  obvykle  také  o  ochranu  majetkových                              poměrů, informací o rodinném životě a jiných soukromých aktivitách,                              o ochranu obsahu předávaných zpráv apod.                               Úředníci  územních  samosprávných  celků  jsou  dle  ustanovení  §  16                              odst. 1 písm. j) vázáni povinností dopadající na všechny skutečnosti, o                              kterých se tyto osoby dozvěděly v souvislosti s výkonem svého úřadu                              a které v zájmu zajištění řádného výkonu veřejné správy vyžadují, aby                              zůstaly  nezveřejněny.  Komplexní  pojetí  povinné  mlčenlivosti  však                              nelze  vykládat  jako  absolutní    zákaz  sdělovat  jakoukoli  informaci                              související  s  úřední  činností  povinné  osoby,  ale  pouze  takovou                                 14   Organizační  složky  územního  samosprávného  celku  jsou  zřizovány  v                              režimu  zákona  č.  250/2000  Sb.,  o  rozpočtových  pravidlech  územních                              rozpočtů,  ve  znění  pozdějších  předpisů.  Tyto  složky  nedisponují  právní                              subjektivitou. Jejich pracovníci  jsou pak zpravidla zaměstnanci příslušného                              územního samosprávného celku, který danou organizační složku zřizuje.                               15                                  Jedná  se  např.  o  strážníky  obecní  policie  vykonávající  svou  činnost  dle                              zákona  č.553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů.  Pro                              určení zaměstnanců spadajících pod ustanovení § 1 odst. 3 písm.) je klíčové                              slovo \"jen\". Platí totiž, že pracovník, který  je zařazen  ve zvláštním orgánu                              územního  samosprávného  celku  a  současně  je  do  jeho  úřadu,  spadá  pod                              jurisdikci zákona o úřednících ÚSC.                               16                                  Např.  administrativní  činnosti,  řízení  motorových  vozidel,  správa                              informačních systémů, úklid, zásobování  apod                              17                                  Blíže  viz Vidláková, O.:  Zákon č. 312/2002  Sb., o úřednících územních                              samosprávných  celků  –  výklad  a  problémy  In  Personalistika  ve  veřejné                              správě,    Ministerstvo  vnitra  -  Odbor  vzdělávání  a  informací  ve  veřejné                              správě.                       Dostupný                       na                              http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/sprava/priprava/personalistika/03_kapitol                              a.pdf [citováno 30.11.2011].                                                                  156","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                informaci, která není veřejná a jejíž prozrazení může způsobit újmu na                              právech a zájmech, v jejichž prospěch byla mlčenlivost uložena. 18                               4. ZÁVĚREM                               Text  předkládaného  konferenčního  příspěvku  se  snažil  přiblížit                              koncepci  povinné  mlčenlivosti  úředníků  veřejné  správy,  jak  ji                              zakotvuje  zákon  o  úřednících  ÚSC.  Ta  je  s  ohledem  na  zvláštní                              povahu  veřejné  správy  pojata  odchylně  od  klasické  úpravy  v                              pracovněprávních  předpisech.  Jejím  účelem  není  na  rozdíl  od                              soukromé sféry ochrana zájmů zaměstnavatele, ale především ochrana                              řádného  výkonu  veřejné  správy.  Spolu  s  dalšími  povinnostmi                              uloženými  zákonem  o  úřednících  ÚSC  pak  povinná  mlčenlivost                              vytváří  předpoklady  odpovědného  jednání  a  činnosti  úředníků                              územních  samosprávných  celků  a  přispívá  k  výkonu  veřejné  správy                              jako  služby  veřejnosti,  veřejné  správy,  která  odpovídá  požadavkům                              správy dobré.                                Literature:                              -  Brejcha, A.: Právo na informace a povinnost mlčenlivosti v českém                                 právním  řádu.  Praha  :  CODEX  Bohemia,  1998,  228  s.  ISBN                                 8085963477.                              -  Černín, K. Principy dobré správy definované veřejným ochráncem                                 práv,  In Principy dobré správy  -  Sborník příspěvků přednesených                                 na  pracovní  konferenci  Kanceláře  veřejného  ochránce  práv.                                 (Hrabcová,  D.  ed.),  Brno:  Vydavatelství  Masarykovy  univerzity,                                 2006.    Dostupný     na    http://www.ochrance.cz/stanoviska-                                 ochrance/principy-dobre-spravy/  [citováno 30.11.2011].                              -  Hamplová, J.: Úředníci územních samosprávných celků. Dostupný                                 na    http://pravniradce.ihned.cz/c1-13873960-urednici-uzemnich-                                 samospravnych-celku [citováno 30.11.2011].                              -  Korotvičková,  M.,  Onisko,  J.:    Zákon  o  úřednících  územních                                 samosprávných          celků.          Dostupný           na                                 http://www.volny.cz/akv/stanosamosprava.doc        [citováno                                 30.11.2011].                              -  Mates,  P.    Ochrana  soukromí  ve  správním  právu.  Praha  :  Linde,                                 2006, 313 s.. ISBN 8072015893.                              -  Musil,  R.    Ochrana  utajovaných  skutečností.  Praha  :  Eurounion,                                 2001, 379 s. ISBN: 8085858932.                              -  Müllerová,  M.    Sankce  za  porušení  povinnosti  zachovávat                                 mlčenlivost ve veřejné správě. In COFOLA 2010: The Conference                                 Proceedings.  1.  vydání.  Brno  :  Masarykova  univerzita,  2010.                                 Dostupný                                                  na                                 http://www.law.muni.cz/sborniky/cofola2010/files/sankce/Mullerov                                 a_Marta___1581_.pdf [citováno 30.11.2011].                                 18                                 MATES, P.: Ochrana soukromí ve správním právu. Praha : Linde, 2006, s.                              260.                                                                  157","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                   210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                 -  Ondruš,  R.  Správní  řád:  Nový  zákon  s  důvodovou  zprávou  a                                 poznámkami. Praha: Linde. 2005, 515 s. ISBN: 8072015230.                              -  Potěšil, L. \"Dobrá správa\" v dokumentech  Rady Evropy. Veřejná                                 správa,  čtrnáctideník  vlády  ČR,  Praha  :  Ministerstvo  vnitra,  12,                                 2008.  Dostupný  na  http://www.mvcr.cz/clanek/dobra-sprava-v-                                 dokumentech-rady-evropy.aspx [citováno 30.11.2011].                              -  Vedral, J: Kdo je „úředníkem“ podle zákona o úřednících územních                                 samosprávných          celků?.         Dostupný           na                                 http://www.epravo.cz/top/clanky/kdo-je-urednikem-podle-zakona-                                 o-urednicich-uzemnich-samospravnych-celku-20004.html                                 [citováno 30.11.2011].                               -  Vidláková,  O.:  Zákon  č.  312/2002  Sb.,  o  úřednících  územních                                 samosprávných  celků  –  výklad  a  problémy  In  Personalistika  ve                                 veřejné správě,  Ministerstvo vnitra - Odbor vzdělávání a informací                                 ve        veřejné        správě.        Dostupný          na                                 http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/sprava/priprava/personalistika/0                                 3_kapitola.pdf [citováno 30.11.2011].                                Contact – email                              134581@mail.muni.cz                                                                                                           158","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                              210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                     APPOINTED EMPLOYMENT TERMINATION                                                     DOMINIK ŽENATÝ                                       Faculty of Law, Masaryk University, Czech Republic                                Abstract in original language                              Příspěvek  pojednává  o  atypičnosti  pracovního  poměru  založeného                              jmenováním;  zejména  vzhledem  k  možnostem  jeho  skončení  a                              vyvozuje závěry o dopadech těchto atypů.                               Key words in original language                              pracovní poměr, jmenování, skončení                               Abstract                              The  contribution  considers  the  potential  impacts  caused  by  the                              atypical  aspects  of  appointed  employment,  especially  caused  by  its                              termination.                               Key words                              appointed employment, termination                               1. ÚVOD                               Pracovněprávní  vztahy,  kde  jako  zaměstnavatel  vystupuje  stát,                              vykazují  celou  řadu  odlišností  od  klasických  pracovněprávních                              vztahů. Některé tyto odlišnosti jsou dány přímo dikcí zákona a některé                              odlišnosti  jsou  dány  rozdílnou  motivací  státu  jako  zaměstnavatele,                              oproti motivaci \"klasického\" zaměstnavatele.                               Pokud  se  podíváme  na  vztah  zaměstnanců  a  států,  který  více                              krystalizuje v přímém vztahu nadřízený - podřízený, můžeme hned na                              první  pohled  vidět  základní  rozdíly.  Tyto  vztahy  jsou  obecně  vzato                              specifikovány  malou  mírou  motivace  (tabulkové  platy  i  odměny),                              nízkou  měrou  rizika  ztráty  zaměstnání  (osobní  odpovědnost  s                              následkem ukončení pracovního poměru je statisticky vzato nižší než                              v  případě  \"nestátních\"  zaměstnavatelů  a  mnohé  další.  V  neposlední                              řadě  je  pak  nutno  zmínit  odlišnosti  spojené  s  pracovními  poměry                                                     1                              založenými  jmenováním ,  kde  jsou  všechny  odlišnosti  nejvýrazněji                              projeveny.                               Tento článek pojednává o některých atributech ukončení pracovního                              poměru  založeného  jmenováním  a  to  včetně  nastínění  některých                              ekonomických důsledků, které jsou s ukončením pracovního poměru                              založeného jmenováním spjaty.                                pracovní poměr založený jmenováním na vedoucí pracovní místo                                   1                                Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, §33odst. 3 a 4                                                                 159","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                              210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                  Jmenování  je  institut  pracovního  práva,  kterým  se  zakládá  pracovní                              poměr u zákonem výslovně stanovených zaměstnanců. Zákoník práce                                                                                      2                              v této souvislosti jednak odkazuje na zvláštní právní předpis , který                              může stanovit, že je daný pracovní poměr je zakládán jmenováním na                              vedoucí pracovní místo a dále přímo stanovuje skupiny zaměstnanců,                              u kterých se zakládá pracovní poměr jmenováním na vedoucí pracovní                              místo (jedná se o vedoucího organizační složky státu, organizačního                              útvaru  organizační  složky  státu,  organizačního  útvaru  státního                              podniku,  organizačního  útvaru  státního  fondu,  příspěvkové                              organizace,   organizačního   útvaru   příspěvkové   organizace,                              organizačního útvaru v Policii České republiky).                                Jmenování  provede  ten,  kdo  je  k  tomu  příslušný  podle  zvláštního                              právního  předpisu.  Pokud  zvláštní  předpis  neexistuje  nebo  neurčuje                              příslušnost,  pak  jmenování  provede  u  vedoucího  organizační  složky                              státu    vedoucí    nadřízené    organizační    složky    státu,                              u  vedoucího  organizačního  útvaru  organizační  složky  státu  vedoucí                              této  organizační  složky  státu,  u  vedoucího  organizačního  útvaru                              státního podniku ředitel státního podniku,u vedoucího organizačního                              útvaru státního fondu, v jehož čele stojí individuální statutární orgán,                              vedoucí tohoto fondu,u vedoucího příspěvkové organizace zřizovatel,                              u  vedoucího  organizačního  útvaru  příspěvkové  organizace  vedoucí                              této  příspěvkové  organizace,  u  vedoucího  organizačního  útvaru  v                              Policii České republiky policejní prezident.                               Pokud se jedná o místo jiné, než-li místo jmenované zákoníkem práce,                              pak  je  zároveň  nutno  splnit  podmínku,  že  je  se  zaměstnancem                              sjednána možnost vzdát se místa vedoucího (při splnění podmínky, že                              se  jedná  o  místo  vedoucího  zaměstnance,  tak  jak  je  definováno                                             3                              zákoníkem práce ).                                 2  Například § 102 odst. 2 písm. g) a § 103 odst. 3 zákona č. 128/2000                              Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, § 2 odst.                              6 a 7 zákona č. 312/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, § 68 odst.                              2 písm. v) a § 72 odst. 3 písm. b) zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním                              městě Praze, ve znění pozdějších předpisů, § 131 zákona č. 561/2004                              Sb., o předškolním,  základním,  středním,  vyšším odborném a jiném                              vzdělávání (školský zákon), § 14 odst. 3 zákona č. 201/2002 Sb., o                              Úřadu  pro  zastupování  státu  ve  věcech  majetkových,  §  17  odst.  2                              zákona č. 341/2005 Sb., o veřejných výzkumných institucích, § 8 odst.                              1 písm. a) a § 9 odst. 4 zákona č. 483/1991 Sb., o České televizi, § 8                              odst.  1  písm.  a)  a  §  9  odst.  4  zákona  č.  484/1991  Sb.,  o  Českém                              rozhlasu, § 7 odst. 4 a § 8 odst. 1 zákona č. 245/2006 Sb., o veřejných                              neziskových  ústavních  zdravotnických  zařízeních  a  o  změně                              některých  zákonů,  §  10  vyhlášky  č.  394/1991  Sb.,  o  postavení,                              organizaci  a  činnosti  fakultních  nemocnic  a  dalších  nemocnic,                              vybraných  odborných  léčebných  ústavů  a  krajských  hygienických                              stanic v řídící působnosti ministerstva zdravotnictví České republiky.                               3                                Místo vedoucího zaměstnance je pracovní místo v přímé řídící působnosti                              statutárního orgánu, je-li zaměstnavatelem právnická osoba a v přímé řídící                                                                160","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                              210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                  odvolání z pracovního místa vedoucího zaměstnance nebo vzdání se                              tohoto místa                               V případě odvolání z pracovního místa vedoucího zaměstnance je k                              tomuto oprávněn pouze subjekt, stanovený zákonem (jedná se o stejný                              subjekt, který je oprávněn ke jmenování na vedoucí pracovní místo).                                Pod sankcí neplatnosti je v obou případech, tedy u odvolání i u vzdání                              se  pracovního  místa,  vyžadována  písemná  forma  a  také  doručení                              druhému  účastníkovi.  Výkon  práce  na  pracovním  místě  vedoucího                              zaměstnance pak končí dnem následujícím po doručení odvolání, resp.                              vzdání se.                               V  tomto  případě  však  pracovní  poměr  jako  takový  nekončí.  Za                              výjimku  je  možno  považovat  pouze  založení  pracovního  poměru                              jmenováním  na  místo  vedoucího  zaměstnance  na  dobu  určitou.                              Zaměstnavatel musí, s přihlédnutím k zdravotnímu stavu a kvalifikaci                              zaměstnance, dohodnout se zaměstnancem výkon práce jiné.                               Pouze v případě, že zaměstnavatel nemá pro zaměstnance adekvátní                              práci (nebo ji zaměstnanec odmítne), naplní se výpovědní důvod podle                              §52  pís.  c).  Odstupné  náleží  zaměstnance  jen  za  předpokladu,  že                              pracovní  místo  bylo  zrušeno  následkem  organizační  změny.  V                              žádných dalších případech zaměstnanci právo na odstupné nevzniká.                               širší souvislosti odvolání z pracovního místa vedoucího zaměstnance                              nebo vzdání se tohoto místa                               Podíváme-li se na širší pohled na problematiku odvolání z pracovního                              místa  vedoucího  zaměstnance  nebo  vzdání  se  tohoto  místa,  tak                              musíme  dospět  k  závěru,  že  tato  oblast  může  vytvářet  silně                              destabilizované prostředí. A to nejenom pro zaměstnance, ale také pro                              zaměstnavatele, kterému vznikají potíže při plánování lidských zdrojů.                               V  případě  zaměstnanců  státní  správy  a  územní  samosprávy  je  tento                              dopad  eliminován,  vzhledem  k  odlišné  motivaci  zaměstnanců  a                              zaměstnavatelů  státní  správy  a  územní  samosprávy  oproti  sféře                              podnikatelské. Propouštění státní zaměstnanců není zdaleka tak časté                              jako zaměstnanců ostatních. Navíc jsou tato propouštění velmi často                              medializovaná,  což  následně  vede  k  eliminaci  možných  budoucích                              propouštění.                               Nadřízený daného vedoucího, který by mohl být propouštěn, také není                              ekonomicky motivován k optimalizaci stavu lidských zdrojů, zejména                              proto, že obecně je nakládání s nákladovými položkami ve státní sféře                               působnosti zaměstnavatele, je-li zaměstnavatelem  fyzická osoba. Dále je to                              pracovní  místo  v  přímé  řídící  působnosti  vedoucího  zaměstnance  přímo                              podřízenému statutárnímu orgánu, je-li zaměstnavatelem právnická osoba, a                              v  přímé  řídící  působnosti  vedoucího  zaměstnance  přímo  podřízeného                              zaměstnavateli, je-li zaměstnavatelem fyzická osoba, za podmínky, že těmto                              vedoucím zaměstnancům je podřízen další vedoucí zaměstnanec.                                                                  161","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                              210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                  méně kontrolované a provázené osobní odpovědností, než-li ve sféře                              podnikatelské, a tímto je také stabilizované pracovněprávní klima a je                              posílena také stabilita pracovního poměru jako takového.                               2. ZÁVĚR                               Shrneme-li  nyní  celou  problematiku,  tak  se  můžeme  pokusit  o                              stanovení  možných  východisek  pro  případná  budoucí  řešení.  Tuto                              situaci  ilustrujeme  použitím  modelového  příkladu,  ve  kterém                              dosadíme možné změny systému do funkčnosti současné praxe státní                              správy a územní samosprávy.                               Modelový  příklad  dosadí  osobní  odpovědnost  a  ekonomickou                              motivovanost do stávající situace státní správy a územní samosprávy.                              V  případě,  že  nadřízený  daného  vedoucího,  který  by  mohl  být                              propouštěn,  bude  finančně  motivován  a  osobně  odpovědný  za                              nákladové položky (bude hodnocen také dle ekonomických ukazatelů                              oddělení  či  organizace),  dojde  velice  pravděpodobně  k  situaci,  kdy                              nadřízený  bude  nucen  propouštět  své  podřízené,  kteří  nedosahují                              očekávaných  výsledků.  Tedy  situace  na  kterou  jsme  standardně                              zvyklý z podnikatelského prostředí.                               Za  této  situace  je  pravděpodobné,  že  institut  odvolání  z  pracovního                              místa  vedoucího  zaměstnance,  bude  zneužíván  pro  případy  výše                              zmiňovaného  propouštění,  když  nebude  možno  použít  ostatních                              institutů skončení pracovního poměru.                               Můžeme  tedy  konstatovat,  že  existence  institutu  odvolání  z                              pracovního místa vedoucího zaměstnance, aniž by docházelo k jeho                              zneužívání,  může  fungovat  pouze  pokud  subjekty,  které  ho  mohou                              využívat nebudou tlačeny ekonomickými faktory.                               Tento zjednodušený pohled však zcela ignoruje politicky motivovaná                              rozhodnutí,  která  mohou  v  konečném  důsledku  přinášet  stejné                              výsledky  jako  rozhodnutí  motivovaná  ekonomicky.  Zůstává  tak                              otázkou, zda je tento institut vhodnou součástí pracovního práva a zda                              stále  splňuje  zákonodárcem  stanovený  účel.  A  nebo  je  naopak  již                              přežitým prvkem, u kterého dochází k jeho zneužívání.                               V  souvislosti  s  hojně  zmiňovanou  liberalizací  pracovního  práva                              můžeme do budoucna očekávat vyšší svobodu právního projevu mezi                              zaměstnanci  a  zaměstnavateli.  Není  však  jisté,  zda  k  tomuto                              uvolňování dojde také v prostředí státní správy a územní samosprávy                                      Literature:                              -  Gregorová,  Zdeňka  -  Galvas,  Milan.  K  problematice  liberalizace                                 skončení  pracovního  poměru  v  českém  pracovním  právu.  In                                                                 162","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                              210-5910-8 (soubor). Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                     Liberalizácia pracovného práva - možnosti a obmedzenia. Trnava :                                 Trnavská univerzita v Trnave, Právnická fakulta, 2007. od s. 50-59,                                 10 s. ISBN 978-80-224-0958-2                              -  Gregorová, Zdeňka. Skončení pracovního poměru v mezinárodních                                 a  evropských  dokumentech  a  česká  právní  úprava.  Právník  :                                 teoretický  časopis  pro  otázky  státu  a  práva,  Praha  :  Academia,                                 146/2007, 2, od s. 173-189, 16 s. ISSN 0231-6625. 2007                               Contact – email                              zenaty@centrum.cz                                                                                                                                  163","© 2012 Masarykova univerzita                 ISBN 978-80-210-5958-0                ISBN 978-80-210-5910-8 (soubor)","Vědecká redakce MU                prof. PhDr. Ladislav Rabušic, CSc., Mgr. Iva Zlatušková,                prof. RNDr. Zuzana Došlá, DSc., Ing. Radmila Droběnová, Ph.D.,                Mgr. Michaela Hanousková, doc. PhDr. Jana Chamonikolasová, Ph.D.,                doc. JUDr. Josef Kotásek, Ph.D., Mgr. et Mgr. Oldřich Krpec, Ph.D.,                doc. PhDr. Růžena Lukášová, CSc., prof. PhDr. Petr Macek, CSc.,                Mgr. Petra Polčáková, doc. RNDr. Lubomír Popelínský, Ph.D.,                Mgr. Kateřina Sedláčková, Ph.D., prof. MUDr. Anna Vašků, CSc.,                prof. PhDr. Marie Vítková, CSc.,                doc. Mgr. Martin Zvonař, Ph.D., PhDr. Alena Mizerová                       Dny práva 2011 – Days of Law 2011                  Personální aspekty územní samosprávy                        Vydala Masarykova univerzita roku 2012                Spisy Právnické fakulty MU č. 424 (řada teoretická)                 Ediční rada:  J. Kotásek (předseda), J. Bejček, V. Kratochvíl,                                     N. Rozehnalová, P. Mrkývka, J. Hurdík, R. Polčák, J. Šabata                  Tisk: Tribun  EU s.r.o., Cejl 32, Brno                  1. vydání, 2012                   ISBN 978-80-210-5958-0"];