var textForPages = ["ACTA UNIVERSITATIS BRUNENSIS                ________________________________                IURIDICA                               No 416","SPISY PRÁVNICKÉ FAKULTY                MASARYKOVY UNIVERZITY V BRNĚ                ______________________________                řada teoretická                Svazek č. 416","Dny práva 2011 – Days of Law 2011                                            Právo na spravedlivý proces                                                                             Masarykova univerzita                                                         Brno, 2012","Všechna práva vyhrazena. Žádná část této elektronické knihy nesmí                                         být reprodukována nebo šířena v papírové, elektronické či jiné podobě                                          bez předchozího písemného souhlasu vykonavatele majetkových práv                                         k dílu, kterého je možno kontaktovat na adrese – Nakladatelství                                         Masarykovy univerzity, Žerotínovo náměstí 9, 601 77 Brno.                          © 2012 Masarykova univerzita                 ISBN 978-80-210-5919-1                ISBN 978-80-210-5910-8 (soubor)","OBSAH – CONTENTS                    Jaroslav Benák: Právo na spravedlivý proces ve službách ochrany přírody                   1                Michal Čepela: Sociální dimense práva na spravedlivý proces                               5                 Martina Fedorišinová Čelková: Spravodlivý proces a dohoda o vine a treste                19                Kateřina Červená: Disciplinární řízení u České lékařské komory                           27                 Dušan Čurila: Rovnosť strán v rozhodovacej praxi Ústavného súdu Slovenskej republiky     34                Hana Enderová: Právo na spravedlivý proces a rozkazní řízení                             46                Jana Filipová: Řízení ve věcech cizinců a právo na spravedlivý proces                    56                 Radek Fröhlich: Řízení o předběžné otázce jako součást práva na zákonného soudce         63                Ľudmila Gajdošíková: Právo na spravodlivý proces v konaní pred Ústavným súdom            72                Slovenskej republiky                 David Hejč: Soudní přezkum územních plánů a právo na spravedlivý proces                  91                Petr Hluštík: Právo na spravedlivý proces v kontext tzv. elektronizace justice          105                Libor Holý: Potenciální kontraproduktivnost institutů ochrany proti prodlevám v         110                 soudním řízení                Faisal Husseini: Právo na spravedlivý proces a výkon trestu odnětí svobody              117                 Marek Juráš: Odpovědnost účastníků civilního soudního řízení za spravedlivý proces -    131                proces bez zbytečných průtahů                Jakub Juřena: Konkurence práva na spravedlivý proces a požadavku na rychlé a            141                 efektivní insolveční řízení ve světle dosavadní judikatury Ústavního soudu                Václav Kamaryt: Právo na spravedlivý soudní proces - problém soudů, který je jinde      147                 v naší společnosti vyřešen                Kamila Klvačová: Zamyšlení nad nezapočtením vazby v trestním řízení ve vztahu k         159                právu na spravedlivý proces                Jan Kolba: Opožděná spravedlnost                                                        167                 Zdeněk Koudelka: Odnětí a přikázání u státního zastupitelství                           185                Jakub Král: Právo farmaceutických společností na spravedlivý proces                     203                 Vít Křížka: Zavedení disentů do české justice                                           209                Michal Márton: Institut opatrovníka ve správním řízení-vybrané otázky                   220                Jiří Nantl: Odborné hodnocení a právo na spravedlivý proces ve věcech akreditace        227                 vysokoškolských studijních programů                Jan Pinz: Zásada iura novit curia a nároky kladené na soudce                            238                 Petr Podrazil: Soudní kontrola činnosti orgánů veřejné správy ve věcech                 244                soukromoprávních","Emil Semjan: Súdne preskúmanie rozhodnutí v konaní o zaistení cudzinca                  255                Ján Svák, Boris Balog: Dopad diferenciácie civilnej a trestnej veci na záruky           264                 spravodlivého súdneho procesu                Marián Ševčík: Úvahy nad zdokonaľovaním správneho súdnictva v SR                        273                Kateřina Šimáčková: Denegatio iustitiae aneb Zamyšlení nad nejnespravedlivějšími        279                 rozsudky                Naděžda Vaculíková, Martin Turčan: Osoba sudcu v spravedlivom procese                   286                 Jiří Zeman: Právo na spravedlivý proces - zbožné přání anebo realita?                   296                Denis Zotov, Y. Ivanov: The Judicial Authority: Myth and Reality                        307","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                    PRÁVO NA SPRAVEDLIVÝ PROCES JAKO                               NÁSTROJ OCHRANY ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ                                                     JAROSLAV BENÁK                                   Právnická fakulta Masarykovy univerzity / Brno, Česká republika                                Abstract in original language                              V  současnosti  se  lze  domáhat  ochrany  životního  prostředí  nejsnáze                              prostřednictvím  práva  na  spravedlivý  proces.  Příspěvek  mapuje  tuto                              praxi, jakož i důvody, které k ní vedly.                               Key words in original language                              Právo na spravedlivý proces, ochrana životního prostředí, judikatura                               Abstract                              Currently,  individuals  can  seek  the  protection  of  the  environment                              easily through the right to a fair trial. Post is mapping this practice, as                              well as the reasons that have led to it.                               Key words                              Right to fair trial, environmental protection, case law                               1. ÚVOD                               Význam  ochrany  životního  prostředí  stále  roste.  Prosazování  této                              ochrany  právními  prostředky  však  má  určité  limity.  Ty  vyplývají                              zejména z toho, jak naše právní kultura chápe základní práva.                               Předně  je  třeba  se  svých  práv  aktivně  domáhat.  K tomu  směřuje  i                              poučka  Vigillantibus  iura  scripta  sunt,  jež  se  stala  jakousi  mantrou                                               1                              dnešních právníků.  Na druhé straně se práv může domáhat zpravidla                              pouze jejich nositel.                               Kombinace  těchto  na  první  pohled  logických  zásad  přináší  značné                              obtíže v oblasti ochrany životního prostředí. Ochrany by se totiž měly                              domáhat ty entity, které na ní mají, řečeno naší terminologií, největší                              zájem.  Tedy  příroda  sama.  To  ovšem  naráží  na  to,  že  „zvířátka  a                              kytky“ nejsou způsobilé být subjekty základních práv.                               Lepší  chování  lidí  k životnímu  prostředí  se  tak  dá  právní  cestou                              dosáhnout pouze tehdy, pokud o to budou usilovat jiní lidé. Přesněji                              řečeno,  pokud  ti  druzí  budou  namítat,  že  první  zasahují  svým                              chováním do jejich práv. Je tudíž třeba konstruovat právo na zdravé                              životní  prostředí  jako  základní  právo  a  různá  nevhodná  jednání                              kvalifikovat jako zásahy do tohoto práva.                                   1  Za tento příměr děkuji Kateřině Šimáčkové.                                                                   1","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Předkládaný příspěvek ukáže, jaké nevýhody má současná koncepce                              práva  na  zdravé  životní  prostředí  a  proč  se  v současnosti  jako                              „nejsilnější  zbraň“  používá  argumentace  právem  na  spravedlivý                              proces. Dále rozebere, jaké jsou konkrétní možnosti a limity uplatnění                              tohoto práva.                               2. PRÁVO NA ZDRAVÉ ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ                               Právo na zdravé životní prostředí je konstruováno jako nárok každého                                                                                2                              žít v prostředí, kde není ohrožen jeho život nebo zdraví.                               To  ovšem  naráží  na  to,  že  teorie  základních  práv  dosud  není                              připravena  na  fungování  světa  v globálním  měřítku.  Technické                              možnosti  jsou  bohužel  již  na  takové  úrovni,  že  jednání  jednoho                              konkrétního  subjektu  je  způsobilé  poškodit  životní  prostředí                              v takovém rozsahu, že to pocítí velké množství lidí. Jednak přímo (tj.                              například tím, že někdo založí požár, který zničí něčí dům i veškeré                              jeho  okolí,  z něhož  získával  obživu  jako  zemědělec)  ale  zejména                              nepřímo  (kácení  deštných  pralesů  má  nedozírné  důsledky  v podobě                              zvýšení  obsahu  oxidu  uhličitého  v atmosféře  a  tím  rostoucí  teplotě,                              která  může  vést  až  k tání  ledovců).  I  od  těch,  kteří  jsou  ovlivněni                              zprostředkovaně  (tj.  například  hrozícím  táním  ledovců),  totiž  budou                              soudy podle stávajících konceptů základních práv požadovat důkaz, že                              existuje  přímá  souvislost  mezi  namítaným  jednáním  (tj.  kácením                              deštných lesů) a újmou konkrétního žalobce.                               Mnohem  významnějším  problémem  ovšem  je,  že  české  soudy                              nepřipouštějí, že by právo na zdravé životní prostředí mohlo náležet                                                                                         3                              právnickým  osobám.  Základní úvaha  usnesení  Ústavního soudu ,  na                              něž se odvolávají všechna další rozhodnutí odpírající právo na zdravé                              životní prostředí právnickým osobám, je následující. Právnická osoba                              je umělá konstrukce, které nemůže nijak vadit, jaká je situace v oblasti                              životního  prostředí.  Ani  sebehorší  změny  se  nemohou  dotknout                              podstaty právnické osoby.                               Tím  se  však  opomíjí  skutečnost,  že  korporace  (tj.  právnické  osoby                              založené  jako  účelová  sdružení  osob)  jsou  entitami  založenými  pro                                                                                 4                              účinnější realizaci společného zájmu fyzickými osobami . Dospíváme                              tak k absurdnímu závěru, že jestliže několik fyzických osob, z nichž                              každá  má  právo  na  zdravé  životní  prostředí,  založí  k usnadnění                              výkonu tohoto práva právnickou osobu, je tato jejich snaha zmařena                                   2  CHOMA, Hlako. The environmental rights entered in the constitutions: A                              critique. In: US-China Law Review, ISSN 15486605; Jan2008, Vol. 5 Issue                              1, s. 2.                               3                                Jde o usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1998, sp. zn. I. ÚS 282/97.                              4  TELEC, Ivo. Spolkové právo. Vyd. 1. Praha : C.H. Beck, 1998, s. 26.                                                                   2","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                konstatováním, že právnická osoba právo na zdravé životní prostředí                              nemá.                                                                                            5                              Tato  koncepce  je  doktrínou  označována  jako  stěží  udržitelná .                              V rozhodovací  praxi  soudů  však  není  vidět  tendence  směřující                              k posunu  směrem  k přiznání  práva  na  zdravé  životní  prostředí  též                              právnickým osobám.                               3. PROCESNÍ  PRÁVA  PRÁVNICKÝCH  OSOB  A  JEJICH                              VÝZNAM                               Koncepce odpírající právnickým osobám  možnost domáhat se práva                              na  zdravé  životní  prostředí  prakticky  nutí  ekologické  organizace                                                                                 6                              k tomu, aby se domáhaly výlučně svých procesních práv.                              Dosavadní činnost ekologických organizací tak měla blahodárný vliv                              na  „výchovu“  správních  orgánů  k dodržování  všech  různých                              standardů.  Díky  kasačním  rozhodnutím  soudů  se  správní  orgány                              dozvěděly, že opravdu musí zveřejňovat veškeré potřebné informace o                              probíhajících a  budoucích řízeních  a  že  veřejná jednání,  tam  kde  to                              zákon vyžaduje, se skutečně musí konat. Taktéž všechny připomínky                              musí být patřičně vypořádány.                               Tato činnost vedla ke kultivaci veřejné diskuse v tom smyslu, že se                              vytvořily podmínky, v nichž může veřejná diskuse probíhat. Správní                              orgány  si  zvykly,  že  je  třeba  vytvořit  prostředí  pro  tuto  diskusi  (tj.                              poskytovat   veškeré   podkladové   informace)   a   naslouchat                              připomínkám.  Dostáváme  se  tak  postupně  do  stavu,  kdy  správní                              orgány (ne nutně hned na první pokus) pečlivě vypořádávají všechny                              připomínky dotčené veřejnosti.                               Může  však  nastat  situace,  kdy  vypořádáním  připomínek  dochází                              (slovy  Ústavního  soudu)  k sofistikovanému  odůvodňování  zjevné                              nespravedlnosti. Zde již právo na spravedlivý proces nepomáhá, neboť                              negarantuje právo na správný výsledek procesu.                               4. ZÁVĚR                               V příspěvku jsem shrnul důvody, proč je v současnosti možné bránit                              životní  prostředí  prakticky  pouze  domáháním  se  procesních  práv.                               5   ČAPLA,  Nikola:  Vybrané  problémy  participace  subjektů  práva  životního                              prostředí na rozhodování a soudní ochrana jejich práv. In HRŮŠOVÁ, Klára                              (ed.): Ochrana životního prostředí ve správním soudnictví. Sborník příspěvků                              ze semináře. LexisNexisCZ. 2008, s. 92.                               6   Srov.  Podnět  Ekologického  právního  servisu  Výboru  pro  dodržování                              Aarhuské  úmluvy  dostupný  na  internetových  stránkách  Ekologického                              právního                        servisu                       :                              http://aa.ecn.cz/img_upload/98a9a0fe3779d35f22dc8d93fe87df89/Stiznost_A                              arhus_CC_CZ_cl9_preklad.pdf [citováno dne 12. 12. 2011] ; bod 33 podnětu.                                                                   3","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                zároveň  jsem  však  nastínil  největší  úskalí  tohoto  přístupu.  Nutností                              dodržovat určitá procesní pravidla se ničení životního prostředí pouze                              znesnadňuje, nikoliv vylučuje. Pokud všichni dodrží všechna procesní                              pravidla,  stále  to  může  dopadnout  tak,  že  se  zájmům  přírody                              nedostane patřičné ochrany.                               Domnívám  se  proto,  že  je  na  čase  přehodnotit  dosavadní  koncepci                              přístupu  k soudu  ve  věcech  ochrany  životního  prostředí  a  otevřít                              přístup do řízení též věcným argumentům právnických osob popřípadě                              dokonce  každému  (tj.  zavést  ve  věcech  životního  prostředí  princip                              actio popularis).                               Literature:                               -  ČAPLA,  Nikola:  Vybrané  problémy  participace  subjektů  práva                                 životního prostředí na rozhodování a soudní ochrana jejich práv. In                                 HRŮŠOVÁ, Klára (ed.): Ochrana životního prostředí ve správním                                 soudnictví.  Sborník  příspěvků  ze  semináře.  LexisNexisCZ.  2008.                                 142 s. ISBN 987-80-86920-27-6                              -  CHOMA,  Hlako.  The  environmental  rights  entered  in  the                                 constitutions:  A  critique.  In:  US-China  Law  Review,  ISSN                                 15486605; Jan2008, Vol. 5 Issue 1, p1-14.                              -  usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1998, sp. zn. I. ÚS 282/97                                 (dostupné prostřednictvím webu nalus.usoud.cz)                              -  Podnět  Ekologického  právního  servisu  Výboru  pro  dodržování                                 Aarhuské   úmluvy   dostupný   na   internetových   stránkách                                 Ekologického           právního           servisu          :                                 http://aa.ecn.cz/img_upload/98a9a0fe3779d35f22dc8d93fe87df89/S                                 tiznost_Aarhus_CC_CZ_cl9_preklad.pdf  [citováno  dne  12.  12.                                 2011]                              -  TELEC, Ivo. Spolkové právo. Vyd. 1. Praha : C.H. Beck, 1998. 254                                 s. ISBN 8071791946                               Contact – email                              Jaroslav.benak@gmail.com                                                                                        4","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                          SOCIÁLNÍ DIMENSE PRÁVA NA                                             SPRAVEDLIVÝ PROCES                                                       MICHAL ČEPELA                                      Právnická fakulta, University Karlovy, Česká republika                                 Abstract in original language                              Článek se zaměřuje na vysvětlení pojmu a podstaty sociální dimense                              práva na spravedlivý proces. Zabývá se negativním vlivem                              neoliberální ideologie na uplatňování lidských práv včetně práva na                              spravedlivý proces. Na závěr se zaměřuje na fiktivnost práva na                              spravedlivý proces v podmínkách soumraku sociálního státu.                              Key words in original language                              právo na spravedlivý proces, sociální dimense, lidská práva,                              neoliberální ideologie,  soumrak sociálního státu.                               Key words in original language                              právo na spravedlivý proces, sociální dimense, lidská práva,                              neoliberální ideologie,  soumrak sociálního státu                               Abstract                              The article focused on explaining the concept and the essence of                              social dimension of the right to a fair judical proceedings. It concerns                              the negative impact of neoliberal ideology on the implementation of                              human rights including the right to a fair judicial proceedings. Finally                              it deals with a fictitiousness of the right to a fair judicial proceedings                              in conditions of the twilight of the welfare state. lines.                               Key words                              fair judicial proceedings, human rights, neoliberal ideology, twilight                              of the welfare state.                               ÚVOD                               Právo na spravedlivý proces je jedním z nejzásadnějších práv nějakým                              způsobem  zakotvených  ve  všech  právních  řádech  demokratických                              zemí.  Vychází  z  přirozenoprávní  teorie,  která  staví  na  svobodě  a                              rovnosti  lidí  a  historie  vývoje  tohoto  práva  se  táhne  minimálně  od                              Magna  charta  libertatum  z  roku  1215,  prvního  právního  textu,  kde                              bylo  zakotveno  právo  na  právní  ochranu  –  odvolání  se  proti                              nezákonnému  uvěznění,  přes  Habeas  corpus  act  z  roku  1679,  který                              obsahoval určité záruky osobní svobody, nedotknutelnosti poddaných                              vůči  koruně  při  trestním  řízení,  a  kterým  došlo  k  oddělení  moci                              výkonné od moci soudní, až k osvícenské filosofii s dělbou mocí ve                              státě  (Charles  Louis  Montesquieu)  a  listinami  práv,  které  přinesli                              revoluce  americká  a  zejména  Velká  francouzská  revoluce.  Sociální                              aspekt  práva  na  spravedlivý  proces  úzce  souvisí  s  demokratizací                              politiky a postupným vznikem dnešních hospodářských, kulturních a                              sociálních  práv.  Byli  to  právě  výrazní  aktéři  Velké  francouzské                                                                   5","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                revoluce  Maximilien  Robespierre,  Jean-Paul  Marat  či  girondistický                              poslanec  a  zároveň  účastník  bojů  amerických  kolonií  za  nezávislost                              Thomas  Payne,  kteří  přišli  s  materiálními  pojistkami  práv  občanů.                              Jakobínská  ústava  z  roku  1793,  která  však  nedošla  svého  naplnění,                              obsahovala  právo  na  práci  a  právo  na  vzdělání.  Tato  práva  jsou                              důležitými  podpůrnými  právy,  která  občanům  zajišťují  materiální                              předpoklady pro reálné vymožení spravedlnosti. Prací si člověk zajistí                              nejen prostředky své obživy, není tak odkázán na živoření a trestnou                              činnost, ale může si dovolit i zaplacení právního zástupce. Právo na                              vzdělání člověku dává předpoklady pro to, aby reálně mohl hájit svá                              práva i sám.                               1. POSITIVNĚPRÁVNÍ ÚPRAVA                                      V  právním  řádu  České  republiky  je  právo  na  spravedlivý                              proces zakotveno v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod,                              materiálně  by  pak  toto právo  měly  zajišťovat články  Hlavy  čtvrté o                              hospodářských, sociálních a kulturních právech, dále pak je právo na                              spravedlivý proces zakotveno v  čl. 6 a 7 Úmluvy o ochraně lidských                              práv  a  základních  svobod  (z  roku  1950,  ratifikovaná  České  a                              slovenské  federativní  republiky  roku  1992),  v  materiálním  smyslu                              ještě v Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních                              právech z roku 1966.                                      Systematika  listiny  základních  práv  a  svobod  řadí  právo  na                              spravedlivý  proces  do  základních  práv  v  rovině  obecné  a  v  rovině                              speciální mezi práva na soudní a jinou ochranu (5. hlava Listiny).                                       Obsahem  práva  na  spravedlivý  proces  je  poměrně  široký                              katalog  dílčích  procesních  práv,  která  mimo  jiné  zahrnují:  právo  na                              projednání věci bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě, právo na                              zákonnou  procesní  úpravu  (tj.  vyloučení  arbitrárních  postupů                              správního  úřadu  nebo  soudu),  právo  na  veřejné  projednání  věci                              (vztahuje  se  pouze  na  řízení  před  soudem,  a  to  jen  v  I.  stupni)  –                              vyloučení veřejnosti je možné jen v zákonem stanovených nezbytných                              případech; rozsudek však  musí být  vyhlášen veřejně vždy, právo na                              nestrannost a nezávislost soudu nebo správního úřadu, zásada rovnosti                              stran,  právo  na  zákonného  soudce,  právo  vyjádřit  se  ke  všem                              prováděným důkazům. V trestním řízení má obviněný navíc právo být                              seznámen  s  obviněním  v  jazyce,  který  ovládá,  právo  na  obhajobu,                              včetně  práva  obhajovat  se  osobně,  zásada  presumpce  neviny,  právo                              odepřít  výpověď,  právo  na  bezplatnou  pomoc  tlumočníka,  zásada                              nullum  crimen  sine  lege,  nullum  poena  sine  lege,  in  dubio  pro  reo,                              právo na odvolání. Dále je nutno připomenout obhájce ustanoveného                              obviněnému soudem z úřední povinnosti (ex officio) v případě nutné                              obhajoby. Takový obhájce je nazýván obhájcem ex offo.  Obviněný                              má možnost si obhájce zvolit. Pokud tak však do určité doby neučiní                              je  mu  soudem  ustanoven.  I  po  tomto  ustanovení  si  obviněný  může                              zvolit obhájce na plnou moc. Poté, co se tak stane, obhájce ex offo se                              svou obhajobou končí a na jeho místo nastupuje obhájce, kterého si                              obžalovaný zvolil.                                                                    6","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                   2. KLASICKÝ PRÁVNÍ STÁT A PRINCIP LEGALITY                                      Historia,  magistra  vītae.  Pokud  chceme  prozkoumat,  co                              znamená  právo  na  spravedlivý  proces,  zejména  ve  své  sociální                              dimensi,  pro  občana  demokratického  právního  státu,  je  nutno                              prozkoumat  vývoj  tohoto  fenoménu  z  historické  perspektivy  ve                              spojení  s  vývojem  státu.  Zastavme  se  tedy  nejprve  u  klasického                              právního státu.                                        Proti  absolutistickému  státu,  který  nijak  neomezoval  moc                              panovníka se po revolucích vedených třetím stavem, tj. měšťanstvem ,                              v průběhu 18. století vyvinul coby jeho protipól klasický právní stát.                              Ideově vycházel z myšlenek osvícenských filosofů, jakými byl John                              Locke,  Charles  Louis  Montesquieu,  Jean-Jacques  Rousseau  a                              inspiroval se i utilitarismem Jeremyho Benthama apod.   Kvůli tomu                              bývá často nazýván též státem liberálním. Počítal s rozdělením moci                              na  moc  zákonodárnou,  výkonnou  a  soudní  a  stavěl  na  principu                              legality.  Vyznačoval  se  nonintervecionalistickým  přístupem,  tj.                              projevoval  kvalifikovaný  nezájem  o  majetkové,  hospodářské  a                              sociální  osudy  občanů.  „Zároveň  ovšem  pravidlo,  že  „jakékoliv                              omezení osobní nebo majetkové svobody občanů je možné pouze na                              základě zákona“, je součástí zmíněného principu neintervence a patří                              nepochybně  ke  kladným  znakům  právního  státu.  Je  to  uskutečnění                              zásady,  že  každému  občanu  je  dovoleno  činit  všechno  to,  co  není                              zákonem zakázáno.“                                      „Jasné  vyjádření  monopolu  státu  na  právo  v  éře  liberalismu                              znamená zásadu, že vládu lze vykonávat jen právní cestou. Za tohoto                              stavu je tedy princip právního státu v podstatě formálním principem.                              Reálnějšímu  obsahu  tohoto  principu  se  ale  dostává  ...  rozšířením                              principu legality z moci soudní i na moc výkonnou, totiž zavedením                              právní  kontroly  veřejnoprávních  vztahů  vedle  dosavadní  právní                              kontroly  vztahů  soukromoprávních  soudy.“    Vzniká  správní                              soudnictví,  které  občanům  umožňuje  hájit  svá  práva  u  soudu  i  vůči                              rozhodnutím státních orgánů. Zákonodárství, soudnictví a správa jsou                              v tomto kontextu rozděleny mezi orgány na sobě vzájemně nezávislé.                              Liberální  stát  kladl  na  sebe  tři  nároky,  „totiž  požadavek  zákonnosti                              správy,  požadavek  samosprávy  a  požadavek  správního  soudnictví.                              Zákonností  správy  byl  sledován  cíl  vymanit  exekutivu  z  područí                              absolutistické  vůle  panovníka.  Zavedením  samosprávy  do  veřejné                              správy nacházel uplatnění záměr přímé účasti třetího stavu na veřejné                              moci. A konečně instalací instituce právního soudnictví se vytvářely                              záruky, že vůle měšťanstva vyjádřená v zákonech bude realisována ve                              veřejné  správě  bez  ovlivnění  osobami  vymykajícími  se  právní                              kontrole. Šlo o vyloučení vlivu dosavadních držitelů moci především                              v oblasti exekutivy. Aby správní úředník vykonávající politickou vůli                              vrchnosti  neměl  v  otázce  správního  práva  poslední  slovo.  Jinými                              slovy, aby protiklad mezi ochranou veřejného nebo státního zájmu a                              uskutečňováním  práva  byl  řešen  relativně  objektivním  způsobem.                              Přezkoumání, zda konkrétní správní akt je skutečným aktem aplikace                                                                  7","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                správního  práva,  a  nikoliv  pouze  projevem  správní  politiky  bez                              právního podkladu, mělo příslušet soudci.“                                      Klasický právní stát přišel s principem legality, což byl krok                              směrem  k  spravedlivé  justici.  Je  však  nutno  říci,  že  se  nikterak                              nestaral  o  sociální  poměry  svých  občanů,  což  činilo  spravedlnost                              pouze čistě formální spravedlností. Klasický právní stát neposkytoval                              dostatečné materiální záruky pro spravedlivého procesu, tj. nerozvinul                              sféru  sociálních  práv.  Drakonické  trestní  právo  dále  přispívalo  k                              sociálně-darwinistickému  charakteru  společnosti  jak  je  popisována                              například  v  románu  Victora  Huga  Bídníci  či  v  románech  Charlese                              Dickense. Na svou dobu pokrokový právní a politický liberalismus byl                              totiž většinou pouze doplňkem liberalismu hospodářského.                               3. HOSPODÁŘSKÝ LIBERALISMUS A SOCIÁLNÍ                              PODMÍNKY PRO UPLATNĚNÍ PRÁVA NA SPRAVEDLIVÝ                              PROCES                                      Hospodářský  „liberalismus  předznamenaný  fikcí  tzv.  homo                              oeconomicus,  tzn.  představou  individua  vedeného  pouze  svým                              osobním  prospěchem  a  provázený  fysiokratickým  heslem  „laissez                              faire,  laissez  aller,  le  monde  va  de  lui-meme  “  jako  kvintesencí                              klasického  liberalismu,  osciloval  kolem  zbožných  zásad  tzv.                              svobodného  hospodaření,  svobodné  soutěže  a  svobodného  trhu.“                              Tržní komoditou se stává i práce, ze které se stává zboží stejně tak                              jako z ostatních lidských potřeb.  „Liberálové byli vždy přesvědčeni,                              že  trh  je  spravedlivý,  podle  A  Smitha  je  trh  přímo  synonymem                              spravedlnosti, neboť se zde směňuje výhodně pro obě strany. Klasičtí                              liberálové se proto stavěli proti jakékoliv alternativě k čistě peněžní                              závislosti člověka jako pracovní komodity na trhu, neboť oslabení této                              závislosti by narušovalo posvátné ekvilibrium poptávky a nabídky na                              trhu.“                               V  praxi  ovšem  aplikace  této  „svobody“  trhu  znamenala  vytvoření                              privilegovaných  tříd,  které  na  sebe  strhly  veškerá  politická  práva.                              „Samotný  vývoj  liberalismu  na  poli  hospodářském  vedl  přímo  ke                              vzniku  hospodářsky  silných  jednotek.  Hospodařící  subjekt  byl                              přirozeně  veden  ve  své  činnosti  principem  více  méně  neomezeného                              egoismu,  takže  tento  moment  odpovídající  věrně  podstatě                              hospodářského liberalismu měl za následek , že několik málo jedinců                              ovládlo  hospodářskou  sféru.“    Tyto  majetné  třídy  dokázaly  prosadit                              volební  censy,  které  z  výkonu  volebního  práva  vyřazovaly  většinu                              společnosti. Vznikla pays legal , kde pouze majetní měli volební právo                              a právo být zastoupeni v zákonodárných sborech. Nejvýrazněji se tyto                              tendence projevovaly v období nadvlády finančního kapitálu například                              v období tzv. orleanistické restaurace ve Francii let 1830 až 1848. Na                              právo  v  tomto  období  se  lze  pohlížet  jako  na  nástroj  moci,  jak  jej                              definovali  stoupenci  politicky  orientované  právní  vědy  a  teorie                              konfliktu,  „kteří  vidí  v  právu  především  nástroj  k  prosazování                              politických  a  ekonomických  zájmů.  Nelze  zde  nezmínit  známou                              definici  klasiků  marxistické  teorie  Karla  Marxe  (1818  –  1883)  a                              Bedřicha  Engelse  (1820  –  1895),  kteří  v  Manifestu  komunistické                                                                  8","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                strany (1848) vymezili právo jako „vůli vládnoucí třídy povýšenou na                              zákon, vůli, jejíž obsah determinují materiální podmínky života dané                              třídy.“   Marx situaci v „červencové monarchii“ popisuje takto: „Když                              po  červencové  revoluci  provázel  liberální  bankéř  Laffitte  triumfálně                              svého kmotra, vévodu z Orleánu, na radnici,  pronesl tato slova: „Od                              nynějška  budou  vládnout  bankéři.“  Laffitte  prozradil  tajemství                              revoluce.                                      Za Ludvíka Filipa nevládla francouzská buržoasie, nýbrž jen                              jedna  její  frakce  –  bankéři,  králové  burs,  králové  železnic,  majitelé                              uhelných  dolů,  dolů  na  železnou  rudu  a  lesů, část  s nimi  spojeného                              velkostatkářstva  –  tak  zvaná  finanční  aristokracie.  Seděla  na  trůně,                              diktovala ve sněmovně zákony, rozdělovala místa ve státní službě od                              ministerstva až po trafiky.  …                                      Maloburžoasie  všech odstínů, právě tak jako rolnictvo byly z                              účasti  na  politické  moci  úplně  vyloučeny.  Konečně  byli  v  oficiální                              oposici  nebo  zcela  mimo  pays  legal  ideologičtí  zástupci  a  mluvčí                              uvedených tříd, jejich učenci, advokáti, lékaři atd., zkrátka jejich tak                              zvané kapacity.                                       Pro svou finanční tíseň závisela červencová monarchie již od                              počátku na vysoké buržoasii a její závislost na vysoké buržoasii byla                              nevyčerpatelným zdrojem rostoucí finanční tísně. Je nemožné podřídit                              státní správu zájmům národní výroby, není-li dosaženo rovnováhy v                              rozpočtu,  rovnováhy  mezi  státními  výdaji  a  státními  příjmy?  A  jak                              dosáhnout rovnováhy bez omezení státních výdajů, t. j. bez porušení                              zájmů, které byly oporami panujícího režimu, a bez nového rozdělení                              daňových břemen, t. j. bez převalení značné části daňových břemen na                              bedra vysoké buržoasie?                                      Zadluženost  státu  byla  naopak  přímo  v  zájmu  té  buržoasní                              frakce,  která  vládla  a  vydávala  zákony  prostřednictvím  sněmoven.                              Státní deficit byl právě hlavním předmětem její spekulace a hlavním                              zdrojem jejího obohacování. Po každém roce nový deficit. Po uplynutí                              čtyř  až  pěti  let  nová  půjčka.  A  každá  nová  půjčka  skýtala  finanční                              aristokracii novou příležitost k okrádání státu; stát, uměle udržovaný                              na  pokraji  bankrotu,  byl  nucen  sjednávat  s  bankéři  půjčku  za                              nejnevýhodnějších  podmínek.  Každá  nová  půjčka  skýtala  novou                              příležitost  k  olupování  obecenstva,  které  ukládalo  své  kapitály  do                              státních dluhopisů, bursovními operacemi, do jejichž tajů byly vláda a                              sněmovní  většina  zasvěceny.  Vratký  stav  státního  úvěru  a  znalost                              státních  tajemství  dávaly  vůbec  bankéřům  a  jejich  spolčencům  ve                              sněmovně a na trůně možnost vyvolat mimořádné náhlé kolísání kursů                              státních  papírů,  které  po  každé  nutně  vedlo  k  ruinování  spousty                              menších kapitalistů a k úžasně rychlému obohacování velkých hráčů.“                                            Není tedy divu že v tomto období neexistovala takřka žádná                              právní  úprava  pracovněprávních  vztahů    a  zákony  vylučovaly                              jakékoliv  sdružování  dělnictva  k  hájení  svých  zájmů.  I  relativně                              špatné  sociální  zákonodárství,  které  tehdy  existovalo,  bylo  spíše                              zásluhou  konservativních  kruhů,  vycházejících  z  principu  noblesse                                                                  9","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                oblige . Formálně bylo právo na spravedlivý proces v tomto období                              sice dodržováno , ale pro většinu společnosti, vyjma příslušníků pays                              legal, nebyla justice finančně dostupná.                               4. SOCIÁLNÍ DIMENSE PRÁVA NA SPRAVEDLIVÝ PROCES                              V  LIBERÁLNĚ-DEMOKRATICKÉM  PRÁVNÍM  STÁTĚ  A  V                              MODERNÍM DEMOKRATICKÉM PRÁVNÍM STÁTĚ                               Po  revolučním  roce 1848 a  následných  revolučních vystoupeních  se                              poměry  postupně  demokratisovaly  a  ke  konci  19.  století  si  nižší                              sociální třídy ve většině zemí Evropy vydobyly všeobecné hlasovací                              právo  a  určitá,  byť  omezená,  sociální  práva.  Nešvary  klasického                              právního státu v kombinaci s hospodářským liberalismem však nadále                              pokračovaly. Stranický systém se transformoval v čistou partiokracii –                              vládu  řídících  aparátů  hlavních  politických  stran,  která  je  pro  tzv.                              liberálně-demokratické státy charakteristická. To mělo za následek, že                              na soudy byly vytvářeny politické tlaky tou kterou zrovna vládnoucí                              stranou či koalicí stran.                                      „Nedostatečnost  liberálního  právního  státu  byla  pociťována                              delší dobu. Jeho kritika zesílila zejména po první světové válce a do                              značné  míry  sdílela  společné  osudy  s  kritikou  liberalismu.“                              Předpoklad  volné  hry  tržních  sil  a  volné  soutěže  byl  popřen.                              „Demokratický  stát  má  být  založen  nejen  na  svobodě  a  rovnosti  v                              právním  smyslu,  ale i na dalších positivních hodnotách demokracie.                              Svoboda  v  liberalistickém  smyslu  nepostačuje  ….  První  princip                              demokracie je suverenita lidu.“   Demokracie je „vláda veškerého lidu                              na  rozdíl  od  vlády  určitých  tříd  privilegovaných  dle  původu                              (aristokracie),  majetku  (timokracie)  nebo  hodností  úředních                              (byrokracie),  od  vlády  jedné  osoby  (monarchie),  malé  skupiny                              (oligarchie)“  apod.    ;    „navazující  princip  je  kontrola  vládnoucích                              ovládanými. Tu nepostačuje funkce parlamentní oposice nebo vůbec                              moci  výkonné.  Jde  o  kontrolní  mechanismy  občanské  společnosti                              počínaje  veřejným  míněním,  sdělovacími  prostředky  až  po                              institucionalisované  formy  občanské  kontroly.  Uskutečňování  těchto                              kontrolních funkcí je závislé nejen na vytvoření potřebných právních                              institucí a prostředků, ale také na existenci nezávislého tisku a jiných                              prostředků  hromadného  sdělování  a  na  dostupnosti  důležitých                              informací.  Kromě  legislativního  zabezpečení  podmínek  fungování                              autentické  demokracie  nutně  je  zapotřebí  politického  zajištění                              demokratického  prostředí.  Státu  přísluší  úkol  zajišťovat  svobodu                              všem.  Stát  má  v  positivním  smyslu  osvobozovat  lidské  skupiny  i                              jednotlivce a dávat jim existenční podmínky.“                                      „Nejedná se jen o demokracii politickou, ale i hospodářskou ,                              kulturní  a sociální … , má být vládou lidu z lidu a pro lid … Stát má                              v  této  společnosti  svobodných  a  rovnoprávných  lidí,  bez  výjimky                              jejich  politické  organisace,  za  povinnost  vytvářet  spravedlivé,  tj.                              přiměřené podmínky pro rozvoj osobnosti a garantuje existenci lidsky                              důstojnou.“   Moderní demokratický právní stát je tedy zároveň státem                              sociálním, který k právům občanským (zajištění individuální svobody                              a  rovnosti  před  zákonem),  politickým  (zajištění  participace  na                                                                  10","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                rozhodování a na moci zejména vytvářením politických representací)                              přidává  i  práva  sociální  (zajištění  sdílení  minimální  úrovně                              ekonomického  blahobytu,  sociálního  zabezpečení  při    ohrožení                              sociální situace jedince jedince a kulturního dědictví).  Sociální práva                              dále  zformoval  „do    podoby  sociální  ho  občanství,  které  je  stát                              povinen respektovat, a to nejen tím, že tato práva neruší, ale naopak                              svou aktivitou naplňuje... Sociální stát tedy představuje v současnosti                              podstatnou  charakteristiku  moderního  státu  a  zajišťování  sociálních                              aktivit  státu  se  posunuje  z  role  pomocného  mechanismu  směrem  k                              institucionálnímu jádru západních společností“                                         Moderní demokratický právní se dále zakládá na vládě dobrého                              práva. „Dobré právo je takové právo které kvantitativně i kvalitativně                              odpovídá   požadavkům     celé   občanské   společnosti.“      „V                              demokratickém právním státě je splněn požadavek právnosti státních                              funkcí  (formální  i  materiální),  stejně  jako  požadavek  legitimity                              státních funkcí (decentralisace, veřejná kontrola, právní odpovědnost).                              Zákonodárnému orgánu jako orgánu svrchovaného lidu přísluší pouze                              le pouvoir législatif (pouvoir constitué ), zatímco lidu jako základnímu                              subjektu  demokracie  přísluší  le  pouvoir  constituant  .  Representant                              moci  výkonné,  tj.  vláda, je  vládou  ku  prospěchu  všech  –  dominium                              politicum. Moc soudní stejně jako ostatní státní moci není svrchovaná.                              Jejím úkolem je prosazovat zákon, nikoliv vlastní představy o zákoně.                              Má  garantovat  dodržování  zákona  a  zachovávání  právních  jistot                              občanů  a  ostatních  právních  subjektů.  V  rozhodovaných  právních                              sporech  má  především  nalézat  právo  obsažené  v  zákonech  a  jen  v                              případech právních mezer je vyplňovat právními principy, zásadami a                              vzít v úvahu legis ratio, není-li možné použít interpretační postup per                              analogia  legis  sive  per  analogia  iuris.  Je  tedy  svrchovanost  zákona                              korespondující  spravedlivému  právu  resultátem  suverenity  lidu  a                              právního  státu  v  demokratické  společnosti.  Vůle  zákonodárcova  je                              však nekaratelná jen do té míry, dokud odpovídá skutečné vůli lidu a                              všem dimensím lidských práv. Jen za splnění těchto kautel se jedná o                              demokraticky  kvalifikované  právo  –  ius  iustum,  tzn.  právo                              spravedlivé, dobré.“                                      Vzhledem  k  dodržování  základních  sociálních  práv  občanů                              naplňováním  principu  sociálního  občanství  a  dbaní  na  rovnost  při                              přístupu  ke  spravedlnosti  (zvýšená  ochrana  spotřebitele,  nedusící                              soudní  poplatky,  rychlost  a  efektivnost  soudů)  není  přístup  k  právu                              odepřen  ani  níže  sociálně  postaveným  vrstvám  společnosti.  Sociální                              rozdíly  ovšem  nejsou  v  tomto  typu  států  nikterak  velké.    Garance                              přístupu ke kvalitnímu vzdělání všech stupňů ve veřejných školách po                              prokázání  studijních  předpokladů  všem  občanům  státu  bez  rozdílu                              zdarma,  zajišťuje  vyšší  celospolečenské  právní  vědomí  a  dává  tak                              občanům větší šance na obhájení svých práv.                                         Demokratický právní stát stojí na bezvýhradném a těsném sepětí                              demokratického politického zřízení,  právního státu a státu sociálního.                                                                      11","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                5. NEGATIVNÍ  VLIV  NEOLIBERÁLNÍ  IDEOLOGIE  NA                              UPLATŇOVÁNÍ  LIDSKÝCH  PRÁV    VČETNĚ  PRÁVA  NA                              SPRAVEDLIVÝ PROCES                                      V současnosti ovšem principy demokratického právního státu                              zastřeně i otevřeně narušuje působení neoliberální ideologie, která „je                              postavena  na  principu  individua  řízeného  trhem.  Odmítá  jakoukoliv                              sociální  politiku  a  glorifikuje  sociální  pozice  „nezávislých“                              podnikatelů.  Podezřívavě  a  odmítavě  se  staví  k  hospodářsky  závislé                              většině  a  jejím  organizacím.  Stojí  na  přesvědčení,  že  mechanismus                              ekonomického fungování společnosti řídí všechny její ostatní funkce a                              že  rozhoduje  o  konečné  podobě  společenské  struktury.“    Tato                              ideologie ve své nejvyostřenější podobě tzv. anarchokapitalismu zcela                              odmítá  stát  a  na  jeho  místo  staví  síťovou  strukturu  složenou  z                              obchodních společností a samostatně podnikajících osob. V mírnějších                              podobách pak neoliberální ideologie hlásají stát co nejmenší, ovšem                              ne  nutně  stát  co  nejslabší,  který  jen  jakým  si  úřadem  pro  ochranu                              hospodářské  soutěže.  Zbytek  státních  funkcí  je  tzv.  „outsorcován“                              soukromému sektoru. Stát nakupuje služby potřebné pro svou činnost                              od soukromých společností.                                       Jak tato ideologie pohlíží na oblast práva a ochrany občanů a                              jaký  má  vztah  k  právu  na  spravedlivý  proces  se  pokusíme  doložit                              výkladem Josefa Šímy z jeho knihy Právo a obrana jako zboží na trhu.                              Tato studie  vychází  z  myšlenek  Belgického  představitele  klasického                              předdemokratického liberalismu Gustave de Milinariho, představitelů                              rakouské  školy,  jedné  z  odnoží  neoliberální  ideologie,  Murraye                              Newton Rothbarda a Hanse-Hermanna Hoppeho a předvádí nám vizi                              zcela privatizované justice a bezpečnostních sil.                                      Rothbardova theorie odmítá monopol státu na výklad práva a                              moc  vybírat  daně,  protože  vlivem  státního  monopolu  údajně  roste                              cena a klesá kvalita státem poskytované ochrany a vymáhání práva.                              Stát  navíc  upřednostňuje  zájmy  držitelů  státních  úřadů  a  neustále                              rozšiřuje sféru svého vlivu .                                      „Obrana  ve  svobodné  společnosti  (včetně  takových  služeb                              chránících životy a majetek jako jsou policejní ochrana a rozhodnutí                              soudu)“, uzavírá Rothbard, „by proto  musela být poskytována lidmi                              nebo firmami, které a) získaly své příjmy dobrovolně a ne útlakem a                              b)  nečiní  si  právo  –  tak jako  stát  na  povinný  monopol  policie  nebo                              právní  ochrany...  Firmy  zajišťující  bezpečnost  si  musí  volně                              konkurovat  a  nepoužívat  násilí  proti  nikomu,  kdo  na  ně  nezaútočí,                              stejně jako všechny ostatní firmy, které svobodný trh zásobuje zbožím                              a  službami.  Služby  poskytování  bezpečnosti,  podobně  jako  všechny                              ostatní služby budou poskytovány trhem a pouze trhem. To znamená,                              že každý vlastník soukromého majetku by měl možnost podílet se  -                              ve spolupráci s ostatními vlastníky – a s využitím jejich majetku – na                              výhodách dělby práce a hledat lepší ochranu svého majetku, než mu                              umožňuje  obrana  vlastními  silami.  Každý  by  mohl  nakupovat  a                              prodávat,  komu  by  chtěl,  mohl  by  uzavírat  smlouvy  o  ochraně  a                              právních službách s kýmkoliv by chtěl, a každý by mohl v kterýkoli                                                                  12","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                okamžik  tuto  spolupráci  přerušit  a  rozhodnout  se  opět  pro  ochranu                              svého majetku vlastními silami, nebo změnit svou příslušnost k nějaké                              ochranné instituci.“                                      Právní,  policejní  a  obranné  služby  by  byly  pravděpodobně                              poskytovány  na  základě  předplatného  na  požádání.  Konkurence  by                              vedla  ke  zvyšování  kvality  těchto  služeb  a  ke  snižování  cen.  Autor                              připouští ovládnutí určitých lokalit jednou agenturou poskytující tyto                              služby,  ale  nezdá  se  mu  to  pravděpodobné  vzhledem  k  vlivu                              konkurence  a  neexistenci  teritoriálního  monopolu.  Tyto  služby  by                              nejspíše  poskytovaly  pojišťovací  agentury,  pro  které  je  dle  autora                              snižování zločinnosti v jejich přímém zájmu.                                      „Existovalo  by  pravděpodobně  pouze  několik  systémů                              odvolacích soudů a každý z nižších soudů by se honosil před svými                              zákazníky tím, že je členem těch systémů odvolacích soudů, které jsou                              známy  svou  efektivností  a  čestností.  Rozhodnutí  odvolacího  soudu                              mohou  být  poté  společností  považovány  za  závazná.  Samozřejmě  v                              základním  zákonném  ustanovení  (Law  Code)  by  byla  zakotvena                              nějaká  taková doložka, že rozhodnutí jakýchkoliv dvou soudů bude                              považováno  za  závazné,  tj.  tato  doložka  bude  určovat  okamžik,  ve                              kterém  soudy  budou  moci  provést  opatření  proti  straně,  jež  byla                              prohlášena vinnou.“                                      „Základní  zákonné  ustanovení  ryze  svobodné  společnosti  by                              jednoduše  stanovovalo  libertariánský  axiom:  zákaz  jakéhokoli  násilí                              proti osobám nebo majetku druhých (s výjimkou obrany něčího života                              nebo majetku), kde je  majetek definován jako vlastnictví sebe sama                              plus  vlastnictví  zdrojů,  které  člověk  nalezl  nebo  koupil,  popřípadě                              obdržel poté, co vlastnictví bylo již takto přetvořeno. Úlohou tohoto                              ustanovení  by  bylo  popsat  implikace  tohoto  axiomu    (např.                              libertariánské  oddíly  v  obchodním  právu  nebo  zvykovém  právu  by                              byly přijaty, oddíly, které přidal stát, by byly vypuštěny). Ustanovení                              by bylo poté používáno v konkrétních případech soudci působícími na                              svobodném trhu a ti by se zavázali řídit se těmito ustanoveními.“                                      „Každý systém práva musí obsahovat nějakou mez, na které                              se  společnost  shoduje,  mez,  kterou  končí  právní  procedura  a  začíná                              uplatňování trestu proti usvědčeným zločincům. Nevzniká ale potřeba                              existence  jediného  monopolního  soudu  jako  instituce  s  konečnou                              rozhodovací  pravomocí,  a  ani  by  tomu  tak  ve  svobodné  společnosti                              nemohlo  být.  Libertariánské  základní  ustanovení  by  například                              umožňovalo  dvouúrovňový  systém  odvolání,  protože  vždy  existují                              dvě protestující strany, navrhovatel a obžalovaný.“                                      Vzhledem  k  tomu,  že  právo  a  bezpečnost  v  konstrukcích                              těchto  neoliberálních  myslitelů  spadá  ponejvíce  do  oblasti                              pojišťovnictví  a  v  tržní  logice  má  přinést  nejvyšší  výnos  s  co                              nejnižšími náklady, působí naprosto otevřeně segregačně a implicitně                              počítá  s  partikularitou  práva.  Tato  partikularita  vznikne  na  základě                              rozdílných  „pojistných  smluv“,  které  nastavují  různé  podmínky  a                              právní  režimy  dle  místa,  kde  „zákazník“  žije  i  dle  jeho  finančního                                                                  13","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                zajištění.  Staví  totiž  na  exaltovaném  timokratickém  principu    -                              občanská práva jsou odstupňována dle majetku, protože i ona jsou v                              tržními komoditami. To dokresluje následující vpravdě cynická citace                              vykreslující proti čemu se v neoliberální logice pojistit nelze: „Chci                              dále analyzovat a systematicky vyjasnit tento návrh:  ochrana a obrana                              jsou pojištěním a mohou být poskytovány pojišťovacími agenturami.                              …    člověk  se  nemůže  pojistit  proti  všem  rizikům  svého  života.                              Nemohu  se  například  pojistit  proti  spáchání  sebevraždy  nebo  proti                              tomu, že si sám zapálím vlastní dům, že se stanu nezaměstnaným, že                              se mi nebude chtít ráno z postele, nebo proti tomu, že nebudu postižen                              ztrátami  z  podnikání,  protože  v  každém  z  uvedených  případů  mám                              úplnou  nebo  částečnou  kontrolu  nad  pravděpodobností  možného                              výsledku.  Tato  a  podobná  rizika  musí  člověk  podstupovat                              individuálně.“                                      Jak již bylo naznačeno výše, se neoliberální úvahy vyznačují                              stupňující se  sociálně darwinistickou logikou. J. Šíma dále pokračuje:                              „namísto  toho,  aby  byla  odškodněna  oběť  zločinu,  kterému  se                              nezabránilo  prevencí  (jak  by  tomu  mělo  být),  nutí  vláda  oběti                              tentokrát  v  roli  daňových  poplatníků  uhradit  ještě  jednou  náklady                              spojené  se  zatčením,  uvězněním,  rehabilitací  a  případně  i  zábavou                              jejich  agresorů.  A  místo  toho,  aby  vláda  požadovala  vyšší  ceny  za                              ochranu v oblastech s vysokou zločinností a nižší v oblastech s nízkou                              zločinností,  dělá  pravý  opak.  Uvaluje  vyšší  daně  na  oblasti  s  nižší                              zločinností a vysokou hodnotou majetku, než v oblastech s vysokou                              zločinností a nízkou hodnotou majetku, či dokonce obyvatele těchto                              oblastí  -  „slums“  -  dotuje  na  úkor  prvně  zmíněných.  Nahlodává  tak                              společenské  podmínky,  které  jsou  pro  zločin  nepříznivé  a  na  druhé                              straně  podporuje  ty,  které  vytvářejí  pro  zločin  podmínky  příznivé.“                              Bezpečnostní  agentury  by  si  tvořily  analýzu  rizikových  lokalit  a                              rizikových skupin obyvatel (i na základě etnického původu, pohlaví,                              zaměstnání, velikosti majetku) a podle toho pak nastavovali pojistné                              podmínky.  V  důsledku  toho  by  byli  obyvatelé  tzv.  dobrých  oblastí                              oprávněni  segregovat  celé  skupiny  obyvatel  do  ghet  (tzv.  špatné                              oblasti) a obyvatelům tzv. špatných oblastí by vzhledem k vysokým                              cenám pojištění zbyla k potlačení zločinu jen svépomoc. „Je zřejmé,                              že  by  se  pojišťovatelům  nepodařilo  zcela  odstranit  rozdíly  mezi                              „dobrými“  a  „špatnými“  oblastmi.  Je  také  docela  možné,  že  tyto                              rozdíly by se ještě zvýraznily. Pojišťovatelé by měli sami ještě větší                              zájem na této diskriminaci než kterýkoli jejich klient. Usilovali by o                              přijímání  pouze  těch  imigrantů,  jejichž  přítomnost  by  přispívala  ke                              snížení  rizika  zločinu  a  zvyšovala  hodnotu  majetku,  a  o  vylučování                              těch,  jejichž  jejichž  přítomnost  vede  k  vyššímu  riziku  a  nižším                              hodnotám majetku.“                                       Právo na spravedlivý proces je tedy v této logice chápáno jako                              možnost    nejmajetnějších  vrstev  obyvatelstva  pojistit  se  pro                              nejrůznější  případy  sporů  s  jinými  osobami  téhož  společenského                              statusu  a  zajištění  proti  ohrožení  (v  nejširším  slova  smyslu)  těchto                              privilegovaných osob osobami s nižším společenským statusem.                                                                    14","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                6. FIKTIVNOST  PRÁVA  NA  SPRAVEDLIVÝ  PROCES  V                              PODMÍNKÁCH SOUMRAKU SOCIÁLNÍHO STÁTU                                      Pokusme se o výhled, postavený na sociologii města , jak by                              mohla  již  poměrně  brzy  při  pokračování  již  nastoupených  trendů                              vypadat  česká  společnost,  a  jaké  vyhlídky  by  měly  jednotlivé                              společenské  vrstvy  občanů  na  uplatnění  svého  práva  na  spravedlivý                              process.                                     V současnosti se také v České republice projevuje proces tzv.                              gentrifikace,  tj.  „proces,  při  němž  dochází  k  rehabilitaci  obytného                              prostředí  některých  čtvrtí  v  centrálních  částech  velkých  měst  a  k                              postupnému  vytlačování  a  nahrazování  původního  obyvatelstva                              příjmově  silnějšími  vrstvami  příchozích  „gentrifirů“.“    Zmíněnými                              čtvrtěmi  jsou  zejména  části  měst  v  historickém  centru  „často  ve                              speciálních polohách na vyvýšenině či podél vodních nebo parkových                              ploch.  Taková  část  města  je  „objevena“  a  osídlena  mladými  …                              rodinami  či  jedinci,  často  bezdětnými,  kteří  střední  až  vyšší  příjmy                              získávají  jako  solidně  postavení  úředníci,  odborníci  či  podnikatelé.“                              V České republice tak činí často movití cizinci. Realitní kanceláře v                              centrech  měst  skupují    i  celé  bloky  domů.  „Nově  příchozí  yuppies                              (young  urban  professionals),  se  značně  vysokým  společenským                              statusem,  vytlačují    a  nahrazujíc  původní  chudé  obyvatelstvo,  mezi                              nímž se z pravidla vyskytuje vyšší podíl starších lidí. Zatímco původní                              obyvatelstvo bylo často v nájmu či podnájmu, v průběhu gentrifikace                              dochází  k  transformaci  nájemních  vztahů  na  vztahy  vlastnické.                              Gentrifikace obvykle zasahuje velmi malá území, z nichž se pak může                              šířit  do  sousedních  bloků  či    čtvrtí,  pokud  je  tam  domovní  fond                              vhodný pro gentrifiery. Proces je vždy doprovázen vysokým zvýšením                              nájmů  a  cen  bytů  a  domů.“    Dále  jsou  v  centrálních  čtvrtích  měst                              skupovány  domy,  kde  jsou  zřizovány  kanceláře,  luxusní  obchodní                              domy apod.                                      Nižší sociální vrstvy se stahují na okraje měst a na panelová                              sídliště.  Realitní  kanceláře  zde  odkupují  byty  od  problémových                              nájemníků  ,  resp.  domy  s  problémovými  nájemníky  od  obce  se                              závazkem,  že  za  tyto  nájemníky  obci  zaplatí  dluhy  a  zajistí  jim                              náhradní  bydlení.  Tyto  problémové  nájemníky  následně  stěhují  do                              ubytoven  s  nevyhovujícími  hygienickými  podmínkami  v  okrajových                              oblastech  státu,  kde  jsou  ale  často  vyšší  nájmy,  než  v  centrech                              krajských  měst.  Tyto  přemrštěné  nájmy  jsou  následně  hrazeny  ze                              státního  příspěvku  na  bydlení.  Vyšší  koncentrace  problémových                              jedinců padajících čím dále tím rychleji do sociálního vyloučení, což                              vede  ke  zvýšení  kriminality  a  zvýšení  výskytu  dalších  sociálně-                              patologických  jevů.  Zvláště  nebezpečná  je  v  tomto  ohledu  lichva,                              která  u  těchto  skupin  obyvatel  vytváří  bludný  kruh,  ze  kterého  se                              téměř nedá uniknout. Vzniká konflikt se starousedlíky a tlak na vznik                              uzavřených ghet, kam by se mělo toto obyvatelstvo segregovat. Před                              tímto je nutno co nejrazantněji varovat.                                      Na sídlištích, kam se z center měst stěhují nižší střední vrstvy,                              stát pod vlivem „seškrtávání“ státních výdajů utlumuje veřejné služby.                                                                  15","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Nedávno  například  prošla  médii  zpráva  o  hromadném  rušení                              policejních služeben a policejních stanic v krajích. Podobně, zdá se to                              bude i s dostupností zdravotní péče.                                      Projevuje se poměrně silný trend na  segmentaci obyvatel na                              čtyři základní společenské vrstvy  :                                      a) Nejbohatší vrstva společnosti žijící  již dnes v uzavřených                              komunitách  mimo  dosah  veřejnosti  užívající  soukromých  služeb                              poskytovaných trhem. Tato vrstva má reálné možnosti působit formou                              velmi  silných  lobbistických  tlaků  na  orgány  moci  zákonodárné  a                              výkonné.  Zákony  tedy  mohou  být  vytvářeny  pokud  ne  rovnou  na                              objednávku  členů  této  společenské  vrstvy,  tak  alespoň  pod  jejím                              silným  vlivem.  Členové  této  vrstvy  mají  také  možnosti  nepřímo                              ovlivňovat  rozhodnutí  soudu  například  placenou  mediální  kampaní.                              Vzhledem k obrovským finančním možnostem si také mohou finančně                              dovolit  služby  i  těch  nejdražších  právních  kanceláří,  jejich  šance  u                              soudu  uspět  je  mnohem  vyšší  než  u  příslušníků  ostatních                              společenských vrstev. V materiální rovině jejich vysoké společenské                              postavení ohrožuje naplnění zásady rovnosti stran sporu u soudu.                                       b)  Vyšší  střední  vrstva    složená  z  manažerů,  úředníků,                              technické a komunikační inteligence žijící v centrech měst, užívající                              soukromých  služeb  poskytovaných  trhem.  Pro  příslušníky  této                              společenské  vrstvy  platí,  že  jsou  relativně  velmi  dobře  finančně                              zajištěni  a  nemají  tudíž  problém  zajistit  si  právní  poradenství  a                              zastupování pro většinu případů, kdy přijdou do styku s právem.                                      c)  Nižší  střední  vrstva  složená  ze  zaměstnanců  ve  službách,                              průmyslu  či  zemědělství  žijící  na  okrajích  měst  a  na  venkově,  je                              závislá na upadajících veřejných službách a v řadě případů odkázaná                              na  svémoc.  Příslušníci  této  společenské  vrstvy  jsou  obvykle  značně                              znevýhodněni. Často jsou svou situací nuceni přistupovat na smluvní                              podmínky,  které  jsou  pro  ně  značně  nevýhodné.  Zejména  rozmach                              rozhodčích  doložek  u  spotřebitelských  smluv  a  mimobankovních                              úvěrů a také moci exekutorů, kteří jsou dnes v podstatě soukromými                              podnikateli  s  pravomocí  státního  orgánu  (jevů  často  kritizovaných                              jako  privatizace  justice)  staví  nezřídka  příslušníky  nižších  středních                              vrstev do  postavení občanů druhé kategorie. Příslušníci této sociální                              vrstvy  jsou  také  začasté  odkázáni  na  právní  zástupce  ex  offo.  Zde                              naprosto selhává sociální koheze, které je jedním ze základních účelů                              demokratického právního státu.                                      d)  Sociálně  vyloučení  žijící  v  podmínkách  naprosté  hmotné                              bídy  bez  možnosti  domoci  se  svých  práv.  Vzhledem  k  tomu,  že                              příslušníci  této  sociální  vrstvy  jsou  ohroženi  snad  všemi  možnými                              druhy sociálně-patologických jevů od alkoholismu přes prostituci po                              lichvu  a  jsou  většinou  odkázáni  na  hmotnou  i  právní  pomoc                              humanitárních organizací a církví, je jejich možnost domoci se svého                              práva na spravedlivý proces ilusorní. Nástup výkonu trestu je pro ně                              často  sociálním  vzestupem.  Demokratický  právní  stát  by  neměl                                                                    16","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                sociální podmínky pro objevení se a růst této sociální skupiny vůbec                              připustit.                               7.     CONCLUSIO                                      Klasický  právní  stát  přinesl  oddělení  mocí  ve  státě  na  moc                              zákonodárnou,  výkonnou  a  soudní  a  princip  legality.  Přinesl                              požadavek    formální   spravedlnosti.   Formální   rovnost   stran                              usnadňovala  v  éře  hospodářského  liberalismu  uchovávání  vztahů                              materiálně  nerovných.  Demokratisační  vývoj  vynucený  revolučním                              lidovým  tlakem  po  roce  1848  přinesl  i  určité  materiální  záruky                              přístupu  k  právu,  ale  právo  stále  podléhalo  politickým  a                              hospodářským vlivům. Vývoj zejména po druhé světové válce přinesl                              moderní  demokratický  právní  stát,  ve  kterém  (zejména  v  jeho                              skandinávské  versi)  byly  vytvořeny  podmínky  pro  opravdu  rovný  a                              nediskriminační  přístup  k  právu  pro  všechny  sociální  skupiny                              společnosti. Od druhé poloviny 70. let dvacátého století narušuje do té                              doby  alespoň  v  základních  rysech  obecně  přijímanou  koncepci                              moderního  demokratického  právního  státu  neoliberální  ideologie  s                              tlakem  na  radikální  deetatizaci  společnosti  a  postupnou  privatizaci                              státních  funkcí.  Vzhledem  k  tomu,  že  právo  „je  determinováno                              sociálním  prostředím  (vzrůst  populace,  hospodářská  úroveň,  dělba                              práce, veřejné mínění atd.)“  je tímto trendem zasažena i oblast justice.                                      Současná  ekonomicko-politická  krise  dává  vyznavačům                              neoliberální  ideologie  mnoho  výhod.  Stejně  jako  u  klasického                              hospodářského  liberalismu  mají  k  dispozici    prostředky  jak  své                              ideologické koncepce prosazovat, ať již je to nátlakem  lobbistických                              skupin na  zákonodárce,  vzdělávací instituce a média, nebo tlak tzv.                              ratingových agentur na vlády a jejich vydírání skrze zvyšování úroků                              ze  státních  půjček,  či  přímé  působení  vyznavačů  této  ideologie  ve                              vládách.  V  mnoha  ohledech  se  tento  nátlak  projevuje  i  v  České                              republice.  Snižování  sociálního  zajištění  krizí  ohrožených  obyvatel,                              zvyšování nepřímých daní na úkor daní přímých , tlak na uvolňování                              pracovního práva, zvyšování soudních poplatků a zvláště nebezpečné                              stírání  rozdílu  mezi  občanským  a  obchodním  právem,  to  vše                              spravedlnost  a  rovnost  před  zákonem  činí  stále  více    formálními.                              Zpoplatnění vysokoškolského vzdělání a tzv. „reforma“ vzdělávacího                              systému středoškolského může též do značné míry podkopat reálnou                              možnost  občanů    hájit  se  před  soudem.  Spravedlnost  je  již  dnes,                              vzhledem  k  délce  a  nákladnosti  soudního  řízení,  pro  mnoho  lidí                              nedostupná  a  vzhledem  k  již  zmíněným  krokům  zákonodárců  v                              sociální oblasti se to ještě o mnoho zhorší.                                      Justice bude nejspíše nadále slepou bohyní s mečem v jedné a                              vahami v druhé ruce. Je ale otázkou jaké váhy to bude držet, a jaké                              míry budou udávat.                               Literature:                                                                       17","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                 -  Harvánek, J. et alieni. Teorie práva. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008,  501                                 s. ISBN 978-80-7380-104-5                               -  Keller,  J.  Tři  sociální  světy  Sociální  struktura  postindustriální                                 společnosti.  Praha: Slon, 2010,  213 s. ISBN 978-80-7419-031-5                              -  Marx,  K.  Třídní  boje  ve  Francii  1848  –  1850.  Praha:  Svoboda,                                 1951, 136 s.                              -  Pinz,  J.  Přirozenoprávní  theorie  a  moderní  právní  stát.  Nymburk:                                 OPS, 2010, 260 s. ISBN 978-80-87269-08-4                               -  Slovník národohospodářský a politický. Díl II. Hlavní redaktor E.                                 Chalupný. Praha: Knihtiskárna Otakara Janečka, 1931. s. 636.                              -  Šíma, J. Právo a obrana jako zboží na trhu. Praha: Liberální institut,                                 Centrum  liberálních  studií,  MegaPrint,  1999,  112  s.  ISBN  80-                                 902701-5-8                              -  Večeřa, M. Sociální stát Východiska a přístupy.  Praha: Slon, 2001,                                 64 s. ISBN 80-85850-16-8                              -  Večeřa, M. - Urbanová, M. Sociologie práva. Plzeň: Aleš Čeněk,                                 2006, 336 s. ISBN 80-86898-72-5                              -  Odborné články:                              -  Čepela, M. Nesystémová dominance obchodně právního faktoru v                                 obecném  právním  systému  jako  symtom  deformity  moderního                                 právního státu. In Budoucnost systémového vědění=The Future of                                 the system  knowledge.  Vyd.  1.  Pardubice  :  Univerzita  Pardubice,                                 2010, s. 47 – 54.                              -  Sýkora, L. Gentrifikace: měnící se tvář vnitřních měst. In L. Sýkora                                 (ed.), Teoretické přístupy a vybrané problémy v současné geografii.                                 Praha: Katedra sociální geografie a regionálního rozvoje PřF UK,                                 1993, s. 100 – 119.                              -  Šrubař,  I.  Neoliberalismus,  transformace  a  občanská  společnost.                                 Praha: Sociol. Čas.  č. 1, 1996,  s. 69 -78.                              -  Použité právní a ostatní předpisy:                              -  Předpis  č.  120/1976  Sb.  Vyhláška  ministra  zahraničních  věcí  o                                 Mezinárodním  paktu  o  občanských  a  politických  právech  a                                 Mezinárodním  paktu  o  hospodářských,  sociálních  a  kulturních                                 právech                              -  USNESENÍ předsednictva České národní rady ze dne 16. prosince                                 1992 o vyhlášení  LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD                                 jako součásti ústavního pořádku České republiky. Ústavní zákon č.                                 2/1993 Sb., ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb.                              -  Úmluva  o  ochraně  lidských  práv  a  základních  svobod,  ve  znění                                 protokolů č. 3, 5 a 8.                              -  Zákon  ČNR  č.  549/1991  Sb.,  o  soudních  poplatcích,  ve  znění                                 pozdějších  předpisů  –  poslední  stav  textu,  který  nabývá  účinnosti                                 od 1. 1. 2012                              Contact – email                               bretonec@gmail.com                                                                    18","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                  SPRAVODLIVÝ PROCES A DOHODA  O VINE                                                       A TRESTE                                            MARTINA FEDORIŠINOVÁ ČELKOVÁ                                  Právnická fakulta P. J. Šafárika v Košiciach, Slovenská republika                                 Abstract in original language                              Predmetom článku je skúmanie spravodlivosti konania v podmienkach                              slovenského  právneho  systému,  zamyslenie  sa  nad  otázkami  obsahu                              práva  na  spravodlivý  proces  pri  aplikácii  práva,  konkrétnom                              v trestnom  konaní,  v osobitnom  type  ukončenia  trestného  konania  –                              pri  dohodovaní  a  uzatváraní  dohody  o vine  a treste  a  zamyslenie  sa                              nad otázkami prístupu prokuratúry a následne súdu k tomuto inštitútu.                               Key words in original language                              Trestné konanie, dohoda o vine a treste, prokuratúra, obvinený, súd                               Abstract                              Subjects of article be under review of justice activity in conditions of                              Slovak law system, be lost in thought over qustions´content of right to                              fair  trial  near  application  laws,  concrete  in  special  type  of  criminal                              proceeding  -  plea  bargain  and  be  lost  in  thought  over  prosecuting                              attorneyś  office and court access to this institute.                               Key words                              Criminal  proceeding,  plea  bargain,  prosecuting  attorneyś  office,                              accused, court                                 Právo na spravodlivý proces, vymedzenie a definícia ktorého nie je                              zahrnutá do trestného poriadku, ani iného predpisu, je podľa právnej                              teórie    právom  individuálnym,  predmetom  a obsahom  ktorého  je                              čistota  konania  –  „kosher  konanie“,  spĺňajúce  všetky  aspekty                              spravodlivého  procesu.  Právo  na  spravodlivý  proces  tvorí  základ                              práva  každého  jednotlivca  na  prejednanie  jeho  veci  v konaní,  ktoré                              spĺňa  všetky  ústavné  a zákonné  kritériá  spravodlivosti,  a v priebehu                              ktorého  budú  tieto  kritériá  bezo  zvyšku  dodržiavané  a výsledkom                              ktorého  bude  spravodlivé  rozhodnutie1).  Európsky  súd  pre  ľudské                              práva  v súvislosti  s výkonom  spravodlivosti  v rozhodnutí  vo  veci                              Delcourt konštatoval, že „......spravodlivosť nielen musí byť                               -------------------------------------------------------------------------------------                               1)  JELÍNEK,  J.  a kolektiv.  Trestní  právo  procesní.  5.aktualiz.  vyd.                              Praha:Linde, 2007, s.37                               vykonávaná, ale rovnako musí byť viditeľné, že je vykonávaná.2)  V                              príspevku  sa  chcem  práve  zaoberať  „viditeľnosťou“  spravodlivosti                              v konaní o dohode o vine a treste s poukazom na možnosť rozličného                              prístupu  prokuratúry  k rozličným  obvineným  pri  rovnakom  splnení                              zákonných podmienok na jej uzavretie.                                                                   19","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                    Dňa 1. 1. 2006 nadobudol v SR  účinnosť trestný poriadok, vydaný                              pod      č.    301/2005  Z.  z.,  ktorý  zaviedol  nový  inštitút  -  možnosť                              uzavretia dohody o vine a treste (ďalej Dohoda) medzi prokurátorom                              a obvineným. Táto dohoda sa pripojila k ostatným inštitútom, ako sú                              zmier  a podmienečné  zastavenie  trestného  stíhania,  predstavujúce                              osobitné  spôsoby  skončenia  trestného  stíhania.  Kým  však                              podmienečné  zastavenie  trestného  stíhania  a zmier  sú  obmedzené                              okruhom  trestných  vecí,  na  ktoré  sa  tieto  inštitúty  dajú  aplikovať,                              pretože  ich  použitie  prichádza  do  úvahy  iba  v konaní  o prečine,  za                              ktorý zákon ustanovuje trest odňatia slobody, ktorého horná hranica                              neprevyšuje  5 rokov,  inštitút  o vine  a treste,  čo  do  okruhu  trestných                              činov,  ale  ani  následku  trestného  činu  a osoby  páchateľa,  nemá                              obmedzenie.    Je  však  potrebné  poukázať  na  to,  že  aj keď  aj                              podmienečné  zastavenie  trestného  stíhania  je  možné  aj  u niektorých                              trestných  činov,  sadzba  ktorých  prevyšuje  obligatórnu  päťročnú                              hranicu trestnej sadzby, ide iba o taxatívne vymenované trestné činy,                              pri ktorých záujem spoločnosti na ich objasnení prevyšuje záujem na                              trestnom  stíhaní  spolupracujúceho  obvineného.  Aj  v tomto  prípade                              však  zákon taxatívne uvádza, voči ktorým osobám nie je možné pri                              takýchto  trestných  činoch  trestné  stíhanie  podmienečne    zastaviť.3)                              Inštitút  Dohody  o vine  a treste  tak  môžeme  označiť  za  jediný                              univerzálny spôsob osobitného skončenia trestného stíhania.                                    Právna konštrukcia dohody o vine a treste  priniesla do trestného                              práva  prvok  typický  pre  súkromnoprávnu  sféru  občianskeho  či                              obchodného práva, prvok „zmluvy - dohody“, a to medzi obvineným                              a prokurátorom.   Kým    pri   spomínaných   inštitútoch   zmieru                              a podmienečného zastavenia trestného stíhania prokurátor rozhodoval                              jednostranným právnym aktom, pri dohode o vine a treste je pozícia                              prokurátora pozíciou jednej zo strán. Napriek tomu, je jeho postavenie                              výnimočné,  a v tejto  súvislosti  aj  predmetom  môjho  príspevku,  a to                              v tom, že aj pri splnení všetkých zákonných materiálnych podmienok                              na  strane  obvineného,  prokurátor  Dohodu  o vine  a treste  nie  je                              povinný uzavrieť,  prípadne návrh na začatie rokovanie môže dokonca                              odmietnuť,  a  to  bezdôvodne.  Bezdôvodne  v tom  zmysle,  že  zákon                              neukladá  prokurátorovi  povinnosť  uvádzať  vo  svojom  zamietavom                              stanovisku oznamovanom obvinenému, dôvody svojho rozhodnutia.                               -------------------------------------------------------------------------------------                                2) viď rozhodnutie ESĽP vo veci Delcourt, 1970, A-11 in Čapek, J.:                              Evropský soud a evropská komise pro lidská práva: přehled judikatury                              :  přehled  judikatury  a  nejzávažnějších  připadů.  Praha:  Linde  Praha                              a.s., 1995. s. 42                               3) §218 ods. 1 trestného poriadku č. 301/2005 z.z.                                      Samotné  materiálne  podmienky  stanovené  zákonom    na  to,  aby                              prokurátor  mohol  začať  konanie  o  dohode  o vine  a treste,  sú                              zadefinované  v  §232  ods.  1  Tr.  poriadku  tak,  že  prokurátor  môže                              začať  konanie  o dohode  o vine    a treste  ak  výsledky  vyšetrovania                              dostatočne odôvodňujú záver, že skutok, pre ktorý je obvinený stíhaný                                                                  20","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                je trestným činom a spáchal ho obvinený, ktorý sa k spáchaniu skutku                              priznal, uznal vinu (na rozdiel od Zmieru a Podmienečného zastavenia                              trestného  stíhania,  kde  jednou  z podmienok  je,  že  obvinený  sa  ku                              skutku  priznal,  avšak  bez  uznania  viny)  a  dôkazy  nasvedčujú                              pravdivosti priznania obvineného4).                                      Prechodným  ustanovením  Trestného  poriadku,  v  §  561ods.  2                              Tr.por. zákonodarca osobitne upravil, že podrobnosti o podmienkach                              a postupe  prokurátora  pri  konaní  o dohode  o vine  a treste  ustanoví                              všeobecne  záväzný  právny  predpis,  ktorý  vydá  ministerstvo                              spravodlivosti5). Na základe tohto ustanovenia bola vydaná vyhláška                              č.  619/2005  Z.  z.  o postupe  prokurátora  pri  konaní  o dohode  o                              uznaní viny  a o prijatí  trestu.  V jej  zmysle  pri  zvažovaní  vhodnosti                              konania  o  vine  a treste  u  obvineného  sa  prokurátor  riadi  svojim                              vnútorným  presvedčením,  založeným  na  vyhodnotení  trestnej  veci                              podľa  kritérií  uvedených  v  §4  a  §5  vyhlášky  č.  619/2005  z.z.,  ako                              keby  začal  konanie  z vlastnej  iniciatívy6).  Kritériá,  ktoré  má                              prokurátor brať do úvahy pri vyjednávaní dohody, sú okrem trestným                              poriadkom  ako  zákonom  upravených  podmienok,  aj    všetky                              relevantné skutočnosti, najmä:                                -  ochota  obvineného  spolupracovať  pri  vyšetrovaní  alebo skrátenom                              vyšetrovaní iných obvinených,                               - minulosť obvineného, najmä skoršie odsúdenia,                               - povaha a závažnosť trestného činu, ktorý je predmetom obvinenia,                              prejavená  ľútosť  a pocit  viny  obvineného,  jeho  ochota  dobrovoľne                              prevziať zodpovednosť za svoje konanie,                                - záujem na rýchlom a primeranom skončení trestnej veci,                               - pravdepodobnosť usvedčenia obvineného v súdnom konaní,                               - pravdepodobný trest alebo iné dôsledky v prípade, že obvinený bude                              usvedčený v súdnom konaní,                               -------------------------------------------------------------------------------------                               4)  § 232ods. 1 Trestného poriadku č. 301/2005 z.z.                               5)  §561  ods.2  trestného  poriadku  č.  301/2005  z.z.  „Podrobnosti                              o podmienkach  a postupe  prokurátora  pri  konaní  o dohode  o vine                              a trste  ustanoví  všeobecne  záväzný  právny  predpis,  ktorý  vydá                              ministerstvo spravodlivosti.                               6)  §3  vyhlášky  619/2005  o podmienkach  a postupe  prokurátora  pri                              konaní o dohode o uznaní viny a prijatí trestu                                - pravdepodobný dosah súdneho konania na svedkov,                                                                      21","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                -  verejný  záujem,  na  základe  ktorého  by  sa  prípad  mal  prejednať                              v súdnom konaní na základe obžaloby podanej prokurátorom,                               -  náklady súdneho konania vrátane nákladov na prípadné odvolacie                              konanie,                               -  potreba  zabrániť  oneskorenému  skončeniu  iných  rozpracovaných                              trestných vecí                                - dosah na právo poškodeného                                - ochotu obvineného nahradiť škodu, ktorú spôsobil trestným činom.7)                                       V aplikačnej praxi spôsobilo upravenie týchto podmienok, vôbec                              zvažovania  vhodnosti  dohadovania  o  vine  a  treste,  ale  následne  aj                              okolností jej uzavretia, a predovšetkým zakotvenie možnosti zníženia                              trestu  až  o  jednu  tretinu,  iba  vyhláškou  a  nie  zákonom,  minimálne                              rozpaky. Viacero odborných vyjadrení sa prikláňa k názoru, že všetky                              kritéria  k  takémuto  ukončeniu  trestného  stíhania,  nielen  základné,                              upravené v §232 trestného poriadku, by mali byť upravené zákonom,                              v  tomto  prípade  trestným  poriadkom.  Prikláňam  sa  k  názoru  Judr.                              Filička,  ktorý  konštatuje,  že  predpis  vydaný  ministerstvom  môže                              zasahovať  (ak  hovoríme  o  dohode)  nanajvýš  do  administratívneho                              postupu  prokurátora  po  uzavretí  dohody,  a  to  pri  predkladaní  veci                              súdu.8)                                      Prihliadanie na všetky vyššie uvedené kritériá sa týka samozrejme                              prípadov činnosti prokurátora, ktorý je na uzavretie dohody o vine a                              treste  prístupný  a  ochotný.  Prax  však  ukázala,  že  nie  je  výnimočný                              postup prokuratúry, kedy prokurátor z vlastnej iniciatívy dohadovacie                              konanie  nezačne  a  podnet  obvineného  odmietne,  bez  uvedenia                              dôvodu.  Obhajca  vo  svojej  praxi  následne,  nie  raz,  nevie  klientovi                              zdôvodniť,  na  základe  čoho  vo  svojom  vnútornom  presvedčení                              prokurátor dospel k záveru, že dohodu nielen že neuzavrie, ale nedá                              obvinenému  možnosť  dohadovacie  konanie  ani  začať.  Otázka  je  z                              pohľadu obvineného zásadnou, a to predovšetkým s ohľadom na to, že                              v dohode o vine a treste je možné dohodnúť,  ako už bolo uvedené,                              trest  znížený  až  o  jednu  tretinu  pod  dolnú  hranicu  zákonom                              ustanovenej  trestnej  sadzby.9)  V  konkrétnom  prípade  trestného                              konania  v  meste  M.  dokonca  došlo  k  situácii,  že  prokurátor  a                              obvinený uzavreli dohodu o vine a treste, ktorá bola predložená na–––                              –––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––                               7)  §4  vyhlášky  619/2005  o podmienkach  a postupe  prokurátora  pri                              konaní o dohode o uznaní viny a prijatí trestu                               8)    FILIĆKO,  m.  Dohoda  o vine  a treste,  Justičná  revue,  58,  č.8-9,                              s.116-1120                               9) § 5 ods. 2 vyhlášky 619/2005 o podmienkach a postupe prokurátora                              pri konaní o dohode o uznaní viny a prijatí trestu                                                                    22","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                schválenie  súdu,  kde  pred  začatím  verejného  zasadnutia  konanom  o                              danej otázke prokurátor oznámil, že návrh dohody berie späť, čím by                              sa vec vrátila do stavu prípravného konania. Na otázku súdu z akého                              dôvodu,  prokurátor  odpovedal,  že  nie  je  povinný  oznamovať  svoje                              dôvody. I keď zo striktného pohľadu zákona mal pravdu, po prerušení                              verejného  zasadnutia,  keď  sudca  oznámil  prokurátorovi,  že  keďže                              v danom  prípade  je  rozdiel  medzi  dohodnutým  trestom  a trestom,                              ktorý  obvinenému  bude  musieť  súd  v prípade  uznania  viny  na                              hlavnom pojednávaní uložiť, tak významný, že navrhne obvinenému,                              aby  podal  podnet  na  ústavný  súd  pre  posúdenie  otázky,  či  nedošlo                              konaním  prokurátora  k porušeniu  jeho  práva  na  súdnu  ochranu  a                              spravodlivý  proces,  prokurátor  svoje  stanovisko  zmenil  a so                              schválením  dohody  súhlasil.  Netreba  ani  zdôrazňovať,  že  obvinený,                              o osude  ktorého  sa  konalo,  bol  postupom  prokuratúry  veľmi                              znechutený a hlavne sa cítil bezmocne. Sám sudca však po skončení                              verejného  zasadnutia  skonštatoval,  že  i on  má  osobne  za  to,  že  na                              uzavretie  dohody  o vine  a treste  nie  je  zákonný  nárok  a podnet  na                              ústavný súd by bol zrejme bezúspešný. Riešením v danej situácii by                              bolo zakotvenie povinnosti prokurátora uviesť dôvody, pre ktoré nemá                              na uzavretí dohody o vine a treste s konkrétnym obvineným  záujem,                              pričom  toto  písomné  oznámenie  výhrad  by  bolo  pripojené  k spisu.                              Zároveň  by bolo vhodné pre takýto prípad zakotviť zákonnú úpravu                              toho,  v akých  prípadoch  je  oprávnený  prokurátor  od  už  uzavretej                              dohody odstúpiť a návrh na schválenie zobrať späť, a to napr. tak, že                              na  takýto  krok  má  nárok,  ak  vyjdú  najavo  okolnosti,  ktoré  pri                              uzatváraní dohody neboli známe.                                    Osobitnú  otázku  pri  posudzovaní  dohody  o vine  a treste                              predstavuje  následný  postup  súdu  pri  predložení  dohody  o vine                              a treste  na  schválenie.  Môže  sa  stať,  že  súd  dohodu  o vine  a treste                              odmietne, alebo ju neschváli a uznesením vráti vec prokurátorovi do                              štádia  prípravného  konania.  Práve  v tejto  súvislosti  sa  v trestnom                              poriadku  stretávame  s pojmom  „zrejme  neprimeraná  dohoda                              a nespravodlivá  dohoda  o vine  a treste“.  V §  334  tr.  por.                              Rozhodovanie  o  návrhu  na  dohodu  o vine  a treste  ods.  2)  :  ak  súd                              dohodu  o vine  a treste,  ktorá  v navrhnutom  znení  nie  je  zrejme                              neprimeraná, ale ju nepovažuje za spravodlivú, oznámi svoje výhrady                              stranám, ktoré môžu navrhnúť nové znenie dohody o vine a treste. Na                              tento účel súd preruší verejné zasadnutie na potrebný čas. Ak sa strany                              dohodnú,  súd  postupuje  podľa  §  334  ods.  4  Tr.  por.,  t.j.  dohodu                              rozsudkom schváli.10) (osobitne upozorňujem na skutočnosť, že súd                              svoje  výhrady  proti  dohode  na  rozdiel  od  prokurátora  oznamuje)                              Definícia použitých pojmov nie je nikde zakotvená ani nijako bližšie                              upravená.  Komentár  Trestného  poriadku  o zrejmej  neprimeranosti                              návrhu  dohody  o vine  a treste  uvádza,  že  ide  o prípad,  keď  takýto                              návrh v zmysle §34, §39 ods.1, 2 písm. d) Trest. zák.                               ––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––– .                               10)  §334 ods. 2,4 Trestného poriadku č. 301/2005 z. z.                                                                    23","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                   nezodpovedá  zásadám  ukladania  trestov  v zmysle  trestného  zákona.                              11)  Neprimeranosť  dohody  o vine  a treste  v takomto  prípade  bude                              spočívať  v tom, že navrhovaný trest neumožňuje zákon za trestný čin                              uložiť, alebo navrhovaný trest je mimo zákonom ustanovenej trestnej                              sadzby.  V takom  prípade  súd  návrh  odmietne  a nadobudnutím                              právoplatnosti  o odmietnutí  dohody  o vine  a treste  sa  vec  vracia  do                              štádia prípravného konania.12)                                      Pokiaľ  ide  o  „nespravodlivosť“  navrhovanej  dohody,  za                              nespravodlivú dohodu o vine a treste bude možné považovať dohodu,                              kde  navrhovaný  trest  je  prísny,  alebo  naopak,  mierny  vzhľadom  na                              závažnosť  spáchaného  skutku13).V takom  prípade  rovnako  umožní                              súd  stranám  po  oznámení  svojich  výhrad  uzavrieť  novú  dohodu                              Verejné zasadnutie na ten účel preruší. Ak sa strany nedohodnú, súd                              navrhovanú  dohodu  neschváli.(na  rozdiel  od  odmietnutia  v                              predchádzajúcom  prípade).V takom  prípade  vec  uznesením  vráti                              prokurátorovi  do  prípravného  konania.  V  aplikačnej  praxi  sa                              stretávam  s názorom,  že  vrátením  veci  do  prípravného  konania  je                              povinnosťou prokurátora už iba podať obžalobu. S týmto názorom sa                              nestotožňujem,  keďže  dikcia  zákona  povinnosť  prokurátorovi  podať                              obžalobu  neukladá,  prípadne  nekonštatuje,  že  vec  sa  vracia  do                              prípravného  konania  za  účelom  podania  obžaloby.  Podľa  môjho                              názoru  nič  nebráni  opätovnému  uzavretiu  dohody  o vine  a treste                              medzi obvineným a prokurátorom a dokonca nie je zákonom vylúčená                              ani  možnosť  opätovného  podania  návrhu  dohody  o vine  a treste                              v pôvodnom  znení.  Je  zrejmé,  že  jej  podanie  bude  bezúspešné,  ale                              z teoretického hľadiska je otázka ako  môže súd prinútiť prokurátora                              prinútiť  podať  obžalobu,  prípadne  prísnejší  návrh  dohody  o vine                              a treste minimálne zaujímavý.                                     Otázka  spravodlivosti  návrhu  dohody  o vine  a treste,  tak  ako  ju                              posudzuje súd je zaujímavá aj z toho hľadiska, že súd v zmysle §334                              ods. 1 trestného poriadku môže rozhodovať len o skutku, jeho právnej                              kvalifikácii,  primeranosti  trestu,  ochrannom  opatrení  vo  vzťahu                              k obvinenému, ako aj o výroku na náhradu škody v rozsahu uvedenom                              v návrhu na dohodu o vine                               ––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––                               11)  Minárik,  Š.  a kol.  :  Trestný  poriadok.  Stručný  komentár.                              Bratislava: IURA EDITION, 2006, 821 s.ISBN8080780854                                12) §331ods. 1 písm. b) Trestného poriadku                               13) PROKEINOVÁ M. JUDr., PhD., Niekoľko postrehov a poznámok                              k dohode  o vine  a treste,  bulletin  slovenskej  advokácie,  č.  11,  2009,                              str. 3-4                                                                      24","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                a treste.14)    Celý  obsah  spisu  preskúma  predseda  senátu  v zmysle                              §331  ods.  1  trestného  poriadku  iba  za  účelom  jeho  prípadného                              odmietnutia, ak zistí závažné porušenie procesných predpisov, najmä                              porušenia  práva  na  obhajobu,  alebo  ak  navrhovaná  dohoda  o  vine                              a treste je zrejme neprimeraná.                               Správnosť skutku ustálenú v návrhu v konaní o dohode o vine a treste                              súd nemôže skúmať.Za súčasného stavu vlastne nie je možné ani sa                              oboznámiť s príslušným spisom15) Relevantné posúdenie a určenie či                              je  predkladaný  návrh  dohody  spravodlivý  či  nespravodlivý  je  podľa                              môjho názoru bez detailného poznania spisu a veci ako takej otázkou                              minimálne  sporný.  Aj  prax  ukazuje,  že  i keď  je  relatívne  bežným                              dôvodom  na  odmietnutie  dohody  o vine  a treste  súdom  jej                              neprimeranosť,  konštatovanie  nespravodlivosti  dohody  je  zo  strany                              súdov minimálne.                                      V závere  sa  chcem  v súvislosti  s otázkou  spravodlivosti  konania                              o dohode  o vine  a treste  ako  takého,  dotknúť  aj  otázky  spôsobilosti                              obvinených bez ďalšieho uzatvárať takúto dohodu, schválením ktorej                              súdom sa vec právoplatne končí, bez možnosti podať voči rozhodnutiu                              o schválení  dohody  o vine  a  treste  odvolanie.  Rozhodnutie  súdu  o                              schválení dohody o vine a treste, ako už bolo uvedené vyššie, je totiž                              rozhodnutím súdu, ktoré nadobúda právoplatnosť vyhlásením a nie je                              možné  voči  nemu  podať  odvolanie.16)  Súd  obvineného  na  túto                              skutočnosť osobitne upozorňuje, a to v rámci ním kladených otázok na                              verejnom  zasadnutí  pri  schvaľovaní  dohody  o vine  a treste  17)                              Obvinený  tak  na  základe  zákonom  upravených  otázok  kladených                              súdom,  musí  na  všetky  kladne  odpovedať,  inak  súd  vec  vráti                              prokurátorovi do prípravného konania.18) Poslednou zo stanovených                              zákonom  upravených  otázok  je  otázka  súdu,  či  si  obvinený                              uvedomuje,  že  ak  súd  prijme  návrh  na  dohodu  o vine  a treste                              a vynesenie  rozsudok,  ktorý  nadobudne  právoplatnosť  vyhlásením,                              nebude proti tomuto rozsudku možné podať odvolanie.19)                               ––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––                               14) §334 ods. 1 trestného poriadku č. 301/2005 Z. z.                               15)    Návrh  novely  trestného  poriadku  ,  s.45,  s.47  v súvislosti  so                              zakotvením  nového  dovolacieho  dôvodu,  ak  je  trest  zrejme                              neprimeraný, ktorý však nebol schválený.                               16) §334 ods. 5 Trestného poriadku č. 301/2005 Z. z.                                17) §333 ods. 3 Trestného poriadku č. 301/2005 Z. z                               18)  §334 ods. 3 Trestného poriadku č. 301/2005 Z. z                               19) §333 ods.3 písm. j) Trestného poriadku č. 301/2005 Z.z                                                                      25","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                V praxi  sú  však  bežné  prípady,  kedy  nie  je  celkom  zrejmé,  či  si                              obvinený naozaj uvedomuje, na aké otázky kladne odpovedá, keďže                              koná pod vplyvom toho, že iba v prípade, že na všetky otázky odpovie                              áno, môže súd návrh dohody schváliť. Opakovane sa v tejto súvislosti                              stretávame  s otázkou,  či  nie  je  vhodné  obligatórne  ustanovovať  pre                              prípad schvaľovania dohody o vine a treste obhajcu ex offo. V zmysle                              platného trestného poriadku je síce možné ustanoviť obhajcu vtedy, ak                              to  považuje  súd  a v prípravnom  konaní  prokurátor  alebo  policajt  za                              nevyhnutné  najmä  preto,  že  majú  pochybnosť  o spôsobilosti                              obvineného náležite sa obhajovať.20) , avšak posúdenie tejto otázky ,                              t.j.  spôsobilosti  obvineného,  je  otázkou  vyložene  subjektívnou,  bez                              možnosti  jej  objektívneho  overenia.  Osobne  si  preto  myslím,  že                              vzhľadom  na  závažnosť  úkonu  uzatvorenia  a  schválenia  dohody                              o vine  a treste,  by  bolo  vhodné  upraviť  pre  dohodu  o vine  a treste                              povinnú obhajobu.                               1. ZÁVER                                 Zavedenie inštitútu dohody o vine a treste do slovenského trestného                              poriadku,  je  napriek  niektorým  načrtnutým  otázkam,  jednoznačne                              pozitívnym  krokom.  Jeho  potvrdením  je  každoročný  nárast  počtu                              takto  skončených  trestných  stíhaní.  Otázka  vhodnosti  zakotvenia                              povinnej  obhajoby,  či  upravenia  povinnosti  pre  prokurátora                              oznamovať  svoje  výhrady  proti  dohadovaciemu  konaniu,  sú  napriek                              tomu podľa mňa stále otvorené.                                      -------------------------------------------------------------------------------------                               20) §37 ods. 2) Trestného poriadku č. 301/2005 Z.z                                 Contact – email                              judr.celkova@zoznam.sk                                                                                     26","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                 DISCIPLINÁRNÍ ŘÍZENÍ U ČESKÉ LÉKAŘSKÉ                                                       KOMORY                                                   KATEŘINA ČERVENÁ                                            Právnická fakulta Masarykovy Univerzity                                 Abstract in original language                              Příspěvek pojednává o disciplinárním řízení České lékařské komory.                              V  současnosti  disciplinární  řízení  probíhá  téměř  výlučně  na  základě                              disciplinárního řádu, který je vydáván Českou lékařskou komorou a je                              považován za vnitrostavovský předpis. Tato koncepce není v souladu                              se  zásadou  vedení  správního  řízení  na  základě  zákona.  Vzhledem  k                              tomu,  že  téměř  žádná  pravidla  pro  vedení  řízení  nejsou  obsažena  v                              zákoně o České lékařské komoře, dochází autorka k závěru, že by se                              měl aplikovat správní řád, což by se významně a pozitivně odrazilo                              také v postavení pacienta.                               Key words in original language                              Česká lékařská komor, správní řád, pacient, zásada zákonnosti.                               Abstract                              The paper deals with a disciplinary proceeding of the Czech Medical                              Chamber which is s professional  organization of medical doctors in                              the Czech Republic. The disciplinary proceeding is regulated only by                              a  statute  created  by  the  Czech  Medical  Chamber  itself.  This                              conception  is  contrary  to  principle  of  legality  of  administrative                              procedure. Almost no rules are included in the Act on Czech Medical                              Chamber. Therefore, we can conclude that it´s necessary to apply the                              Code of Administrative Procedure which will be positively reflected                              in patients´ rights.                               Key words                              Czech Medical Chamber, Code of Administrative Procedure, patient,                              principle of legality.                                         1                              Jednou   z možností,  jak  může  pacient  řešit  svou  nespokojenost                              s poskytovanou  lékařskou  péčí, je  podání stížnosti  k  České  lékařské                              komoře (dále jen ČLK). Pacienti se k tomuto způsobu řešení neshod                              s lékaři  uchylují  poměrně  často.  Vyřizování  stížností  pacientů  či                              případné  disciplinární  řízení,  které  může  být  v důsledku  podané                              stížnosti  zahájeno,  je  však  v současnosti  opředeno  řadou  problémů,                              kterých  si  všímají  jak  pacienti,  tak  samotní  lékaři.  Ti  poukazují                                 1  Příspěvek byl zpracován na základě rigorózní práce autorky - Červená, K.:                              Stížnosti  pacientů  na  poskytovanou  zdravotní  péči.  Rigorózní  práce.                              Právnická fakulta, Masarykova univerzita, 2011.                                                                   27","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                               například  na  to,  že  odůvodnění  disciplinárních  rozhodnutí  bývají                              nepřesvědčivá  a  někdy  dochází  také  k nesprávnému  poučení  o                                                      2                              opravných  prostředcích.   Lékaři  i  pacienti  upozorňují  na                              nepřiměřenou délku vyřizování stížnosti. Pacienti si dále stěžují na to,                              že  o  průběhu  řízení  nejsou  dostatečně  informování,  není  jim                              umožňováno  nahlížet  do  disciplinárního  spisu  a  ani  se  nemohou                              seznámit  s  odbornými  posudky  zpracovanými  pro  účely                              disciplinárního řízení. Z velké části tak nespokojenost pacientů souvisí                              s   procesním  postavením  pacienta  během  řízení.  Disciplinární  řád,                              stavovský  předpis  ČLK,  obsahuje  poměrně  rozsáhlou  úpravu                              vyřizování  stížností  a  tím  pádem  předurčuje  postavení  pacienta  v                              disciplinárním  řízení.  Naproti  tomu  zákon  o  ČLK  je  velmi  stručný.                                                                                           3                              Obsahuje  zmocnění  komoře  k dohledu  nad  činností  svých  členů ,                                                                                     5                                              4                              k řešení  stížností   a  uplatňování  disciplinárních  pravomocí .  Co  se                              týče samotného průběhu řízení, zákon pouze zmocňuje k rozhodování                                                                                        9 10                                              6 7 8                              příslušné  orgány, , ,   určuje  druh  a  výši  ukládaných  sankcí ,   a                                                                          11                              upravuje způsob podávání opravných prostředků . Nabízí se otázka,                               2 Mach, J.: Trestní, nebo disciplinární řízení? Co přinesl seminář předsedů                              revizních komisí a čestných rad OSL ČLK. Tempus Medicorum, 2009, č. 10,                              s. 22.                               3  §  2  odst.  1  písm.  a):  Komory  dbají,  aby  členové  komor  vykonávali  své                              povolání odborně, v souladu s jeho etikou a způsobem stanoveným zákony a                              řády komor.                               4  §  2  odst.  2  písm.  e):  Komory  jsou  oprávněny  řešit  stížnosti  na  výkon                              povolání svých členů v rozporu s odstavcem 1 písm. a).                               5  §  2  odst.  2  písm.  f):  Komory  jsou  oprávněny  uplatňovat  disciplinární                              pravomoc v rozsahu stanoveném tímto zákonem.                               6 § 14 odst. 2: Revizní komise okresního sdružení podává návrh na zahájení                              disciplinárního řízení.                               7 § 18 odst. 1: Čestná rada komory  vykonává disciplinární pravomoc  vůči                              všem členům komory.                                8  §  13  odst.  1:  Čestná  rada  okresního  sdružení  vykonává  disciplinární                              pravomoc vůči jeho členům.                               9  §  13  odst.  3:  Čestná  rada  okresního  sdružení  může  uložit  za  porušení                              povinností  člena  komory  uvedených  v  §  9  odst.  2  tohoto  zákona  jako                              disciplinární opatření a) důtku, b) pokutu od 2000 do 20 000 Kčs.                               10  §  18  odst.  3:  Čestná  rada  komory  může  uložit  za  závažné  porušení                              povinností  člena  komory  uvedených  v  §  9  odst.  2  písm.  a)  zákona  jako                              disciplinární  opatření  a)  pokutu  od  3000  do  30  000  Kčs,  b)  podmíněné                              vyloučení z komory, c) vyloučení z komory.                               11 § 13 odst. 4: Proti písemnému rozhodnutí čestné rady okresního sdružení                              o  uložení  disciplinárního  opatření  může  člen,  kterému  bylo  disciplinární                              opatření uloženo, podat opravný prostředek do patnácti dnů od jeho doručení.                              § 13 odst. 5: „O opravném prostředku rozhoduje čestná rada komory, která                                                                  28","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                               zda je takováto stručná zákonná úprava v pořádku. Je řízení, v rámci                              kterého mohou být ukládány i značně vysoké sankce a které probíhá                              téměř výhradně na základě disciplinárního řádu, v souladu se zásadou                              zákonnosti?  Pokud  není,  kterým  předpisem  by  se  měla  ČLK  při                              udělování  sankcí  řídit?  Zodpovězení  těchto  otázek  je  důležité  jak                              z pohledu lékaře, který může být v disciplinárním řízení potrestán, tak                              z pohledu pacienta a jeho procesního postavení. Jejich zodpovídáním                              se bude zabývat tento příspěvek.                               Nedostatečná procesní úprava disciplinárních řízení je vlastní mnoha                                                 12                              profesním  komorám.   Konkrétně  na  problém  disciplinárního  řádu                              ČLK upozornil také Nejvyšší správní soud, který se zabýval otázkou,                              zda mohl v disciplinárním řízení rozhodovat „senát“ čestné rady ČLK                              (tak jak to stanovuje disciplinární řád), i když zákon o ČLK „senát“                              vůbec nezmiňuje a k rozhodování zmocňuje čestnou radu ČLK jako                              celek.  Nejvyšší  správní  soud  se  při  posuzování  tohoto  problému                              nemohl vyhnout otázce, do jaké míry se disciplinární řád „při úpravě                              procesních pravidel disciplinárního řízení pohybuje secundum legem a                              do  jaké  míry  jsou  jeho  pravidla  praeter  legem  či  dokonce  contra                                     13                              legem.“  V uvedeném případě rozhodl, že „zákon neupravuje ‘senát‘                              Čestné  rady  Komory  a  nesvěřuje  mu  eo  ipso  ani  výkon  žádných                              veřejněmocenských  oprávnění.  Pokud je takový  orgán  Komory                              vytvořen  pouze  na  základě  disciplinárního  řádu  Komory  coby                              vnitřního  předpisu,  pak  v tomto  rozsahu  jde  disciplinární  řád  nad                                                           14                              rámec zákona (praeter legem).“  Rozhodoval-li tedy „senát“ Čestné                              rady ČLK a nikoliv celá Čestná rada ČLK, byl tento postup „zjevně                              nezákonný“.                               I  když  v uvedeném  případě  Nejvyšší  správní  soud  nepřezkoumával                              zákonnost disciplinárního řádu v abstraktním slova smyslu, poukázal                              na  to,  že  jeho  věcná  působnost  byla  „poměrně  nedostatečně                              vymezena“,  protože  zákon  o  ČLK  „v žádném  ze  svých  ustanovení                              neuvádí,  v jakém  poměru  je  tento  vnitřní  předpis  k zákonné  úpravě                              disciplinárního řízení, resp. co má být jeho obsahem a jaká ustanovení                                                                  15                              zákona má disciplinární řád provádět.“                                    přezkoumávané  rozhodnutí  buď  potvrdí  nebo  zruší.  Zruší-li  čestná  rada                              komory  napadené  rozhodnutí,  je  čestná  rada  okresního  sdružení  vázána                              právním názorem čestné rady komory.“                               12  Upozorňují  na  to  např.  Mates,  P.,  Mazanec,  M.:  Disciplinární  správní                              delikty. Právník, 1997, č. 7, s. 614.                              13 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2010, sp. zn. 3 Ads                              74/2010.                               14 Tamtéž.                               15 Tamtéž.                                                                   29","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                               V souvislosti s disciplinárním řádem zákon o ČLK určuje orgán, který                                                      16                              disciplinární řád schvaluje , členům komory stanovuje povinnost řád                                       17                                                                                           18                              dodržovat   a  samotné  komoře  dohlížet  na  jeho  dodržování.                              Vymezení věcného rozsahu disciplinárního řádu, však nalezneme až                                               19                              v něm  samotném.   Tato  konstrukce  se,  jak  již  poukázal  Nejvyšší                              správní soud, nejeví jako šťastná.                              Vede nás to zpátky k otázce, zda je disciplinární řízení ČLK vedené                              pouze na základě disciplinárního řádu a nikoliv na základě zákona, v                              pořádku.  Nejvyšší  správní  soud  poukázal  na  chybějící  zákonné                              zmocnění k úpravě rozhodovací pravomocí. Problém tak lze vytušit i                              u jiných procesních institutů a postupů, a jak už NSS naznačil, také u                              celého disciplinárního řádu.                               Je  možné  se  domnívat,  že  vydávání  rozhodnutí,  které  je  navíc                              rozhodnutím  o  vině  a  následné  sankci  v řízení  upraveném  pouze                              disciplinárním  řádem,  není  v souladu  se  základní  zásadou,  na  níž je                              postaveno  celé  fungování  veřejné  správy  –  se  zásadou  zákonnosti.                                                                       20                              Podstatou této zásady, vyjádřené jak v Ústavě , tak Listině základních                                           21                              práv a svobod , je požadavek, „aby státní moc byla uplatňována jen                              v případech,  v mezích  a  způsoby,  které  stanoví  zákon,  a  stanoví  tak                              nejen  záruku  proti  zneužití  státní  moci,  ale  též  nutnost  zákonného                                                            22                              podkladu pro její uskutečňování“.  V rovině správněprávního trestání                              se  tento  požadavek  následně  projevuje  tak,  že  „zjištění,  zda  byl                              spáchán  správní  delikt,  kdo  je  jeho  pachatelem,  a  rozhodnutí  o                              potrestání  pachatele,  vyžaduje,  aby  byl  zákonem  stanoven  náležitý                                      23                              postup.“                                   16  Na  základě  §  15  odst.  2  písm.  a)  zákona  o  ČLK  je  disciplinární  řád                              schvalován sjezdem delegátů ČLK.                                17 § 9 odst. 2 písm. b) zákona o ČLK.                              18 § 2 odst. 1 písm. a) zákona o ČLK.                               19 § 1 disciplinárního řádu: „Disciplinární řád upravuje postup orgánů České                              lékařské  komory…  ,  práva  a  povinnosti  účastníků  disciplinárního  řízení,                              úkony,  které  s  disciplinárním  řízením  bezprostředně  souvisejí  tak,  aby  byl                              spolehlivě zjištěn skutkový stav věci a bylo zajištěno spravedlivé posouzení                              podané stížnosti nebo podnětu…, jejichž řešení náleží do působnosti komory.                              Dále disciplinární řád upravuje postup ve smírčím řízení…“                                20 čl. 2 odst. 3 Ústavy.                              21 čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.                               22 Mates, P. a kolektiv: Základy správního práva trestního. 2. vydání. Praha:                              C. H. Beck, 2000, s. 96.                               23 Tamtéž.                                                                   30","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                               Ústava i Listina základních práv a svobod sice „mluví výslovně jen o                              státní  moci,  nicméně  zejména  s ohledem  na  postavení  státu  jakožto                              základního tvůrce práva, od jehož normotvorné činnosti jsou v zásadě                              tak  či  onak  odvozeny  kompetence  veškerých  orgánů  veřejné  moci                              (státních i nestátních), je třeba tato ustanovení vztahovat na jakoukoliv                              veřejnou  moc…,  která  je  vykonávána  jak  orgány  státu,  tak  orgány                                                                         24                              jiných nestátních vykonavatelů veřejné správy.“                               Není tedy pochyb o tom, že se tato zásada vztahuje také na činnosti                              ČLK,  která jako  samosprávná  korporace  vykonává  veřejnou  správu.                              Pokud tedy ČLK chce udělovat sankce, měla by tak činit na základě                              zákona.                               Aplikace správního řádu                               O tom, jaká je povaha předpisů zájmové samosprávy, neexistuje mezi                                                                            25                              odbornou  veřejností  stále  jednoznačná  shoda.   Nevyřešená  je                              zejména  otázka,  zda  je  možno  předpisy  zájmové  samosprávy                              považovat  za  předpisy  právní  či  nikoliv.  Tato  otázka  může  být                              v mnoha  ohledech  zásadní,  v námi  řešené  situaci  se  však  jedná  o                              otázku  nepodstatnou.  Ať  již  má  totiž  disciplinární  řád  povahu                              právního předpisu či např. povahu předpisu interního, je evidentní, že                              se nejedná o zákon a zásada zákonnosti tak nemůže být naplněna.                               Úprava disciplinárního řízení by mohla být obsažena – jako je tomu je                              např.  v případě  kárného  řízení  u  advokátní  komory  a  zákona  o                              advokacii  –  přímo  v zákoně  o  ČLK.  Tak  tomu  ale  bohužel  není.                              Nezbývá  proto  než  se  zabývat  otázkou,  který  jiný  předpis  by  měly                              orgány  ČLK  při  uplatňování  svých  disciplinárních  pravomoci                              aplikovat. Samozřejmě se nabízí základní předpis upravující procesy                              ve veřejné správě, správní řád.                               Jednou  z nejvýznamnějších  změn,  kterou  přineslo  přijetí  nového                              správního řádu, je zcela odlišná úprava rozsahu jeho působnosti, kdy                              došlo  k  značnému  rozšíření  okruhu  orgánů,  na  jejichž  postupy  se                              správní  řád  vztahuje.  Správní  řád  tak  nyní  „upravuje  postup  orgánů                              moci  výkonné,  orgánů  územních  samosprávných  celků  a  jiných                              orgánů,  právnických  a  fyzických  osob,  pokud  vykonávají  působnost                                                     26                              v oblasti veřejné správy.“                                      24 Vedral, J.: Správní řád. Komentář. Praha. Polyglon, 2006, s. 57.                              25 Nejpodrobněji se povahou stavovských předpisů zabývá prof. Sládeček,                              který shrnuje relevantní názory a sám stavovské předpisy za předpisy právní                              nepovažuje.  Sládeček,  V.:  Ještě  k  povaze  předpisů  zájmové  samosprávy.                              Právní rozhledy, 2008, č. 4, s. 130.                               26 § 1 odst. 1 správního řádu.                                                                   31","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                               „Právnickými  osobami  vykonávající  působnost  v oblasti  veřejné                                                                         27                              správy jsou především veřejnoprávní korporace , jimiž jsou zejména                                                                         28                              profesní  komory  zřízené  zvláštními  zákony.“   S účinností  nového                              správního  řádu  se  proto  správní  řád  vztahuje  také  na  rozhodování                              profesních komor, a tedy i na rozhodování ČLK. 2930                               Rozhodnutí  o  udělení  disciplinární  sankce  je  rozhodnutím,  které                              „zakládá, mění, nebo ruší práva“. Jako takové je výsledkem správního                              řízení,  což  potvrzuje  svou  konstantní  judikaturou  také  Nejvyšší                                          31                              správní  soud .  Aplikována  by  teda  měla  být  zejména  ustanovení                              správního řádu, která se vztahují k správnímu řízení.                               Závěr                               Dojdeme-li k závěru, že by řízení o udělení sankce vedené ČLK mělo                              být ovládáno zásadou zákonnosti, nezbývá než připustit, že současný                              způsob  disciplinárních  řízení,  které  jsou  vedeny  pouze  na  základě                              disciplinárního  řádu,  nejsou  s  touto  zásadou  v  souladu.  I  přesto,  že                              zákon o ČLK neobsahuje téměř žádná procesní ustanovení, která by                              upravovala disciplinární řízení, existuje zákon, který by bylo možné a                              vhodné aplikovat. Tímto zákonem je správní řád. Z pohledu pacienta,                              kterého  při  vyřizování  stížností  tíží  zejména  v  úvodu  zmiňované                                 27  Podle  rozhodnutí  Městského  soudu  v Praze  (SJS  90/2004)  je  „profesní                              komora  veřejnoprávní  korporací  vykonávající  veřejnou  správu  a  další                              činnosti. Vykonává-li veřejnou správu, může ji vykonávat jen v případech a                              mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst.                              3 Ústavy České republiky)…“                              28 Vedral, J.: Správní řád. Komentář. Praha. Polyglon, 2006, s. 28.                               29 Na rozhodování některých profesních komor (např. komory advokátní) se                              vztahoval  již  starý  správní  řád.  Bylo  to  však  vždy  na  základě  odkazů                              obsažených ve zvláštních zákonech. Mnohé zákony o komorách (mezi nimi i                              zákon o ČLK) však vztah ke správnímu řádu vůbec neupravovala a správní                              řád  se  tak  díky  své  působnosti  omezené  pouze  na  státní  správu  na                              rozhodování  komor  nevztahoval.  Viz  Vedral,  J.:  Správní  řád.  Komentář.                              Praha. Polyglon, 2006, s. 28 a násl.                               30 Ministerstvo vnitra, Poradní sbor ministerstva vnitra ke správnímu řádu:                              Závěr č. 54 ze zasedání poradního sboru ministra vnitra ke správnímu řádu ze                              dne 19. 3. 2007. Vztah správního řádu na rozhodování České stomatologické                              komory      v      disciplinárním    řízení.    Dostupné     z:                              <http://www.google.cz/url?sa=t\&source=web\&cd=1\&ved=0CBkQFjAA\&url                              =http%3A%2F%2Fwww.mvcr.cz%2Fsoubor%2Fzaver-54-                              pdf.aspx\&ei=SvBwTvoJx-                              LhBNiQkJcJ\&usg=AFQjCNHv4s0oyr84HRjhLyKXdLS2Dp81ow>.                              Uvedený  závěr  potvrzuje  také  judikatura,  viz  rozsudek  Krajského  soudu                              v Ostravě ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. 22 Ca 501/2006.                               31 Viz např. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 200, sp. zn.                              4  Ads  59/2009,  který  mimo  jiné  popisuje,  jaký  je  rozdíl  mezi  tzv.                              předběžným a disciplinárním řízením podle disciplinárního řádu.                                                                   32","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                               průtahy a nemožnost domoci se posudků zpracovávaných ČLK, budou                              klíčová zejména ustanovení o lhůtách, o ochraně proti nečinnosti a o                              nahlížení  do  spisu,  jejichž  aplikaci  může  významně  přispět  k                              vylepšení postavení pacienta.                                Literature:                               -  Červená,  K.:  Stížnosti  pacientů  na  poskytovanou  zdravotní  péči.                                 Rigorózní práce. Právnická fakulta, Masarykova univerzita, 2011.                              -  Mach,  J.:  Trestní,  nebo  disciplinární  řízení?  Co  přinesl  seminář                                 předsedů  revizních  komisí  a  čestných  rad  OSL  ČLK.  Tempus                                 Medicorum, 2009, č. 10.                              -  Mates,  P.,  Mazanec,  M.:  Disciplinární  správní  delikty.  Právník,                                 1997, č. 7.                              -  Mates, P. a kolektiv: Základy správního práva trestního. 2. vydání.                                 Praha: C. H. Beck, 2000.                              -  Vedral, J.: Správní řád. Komentář. Praha. Polyglon, 2006.                              -  Sládeček, V.: Ještě k povaze předpisů zájmové samosprávy. Právní                                 rozhledy, 2008, č. 4.                               Contact – email                              Katerina.cervena@centrum.cz                                                                                                                33","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                  ROVNOSŤ STRÁN V ROZHODOVACEJ PRAXI                                       ÚSTAVNÉHO SÚDU SLOVENSKEJ                                                     REPUBLIKY                                                      DUŠAN ČURILA                                   Právnická fakulta Masarykovy univerzity, Brno, Czech republic                                Abstract in original language                              Rovnosť  strán  predstavuje  elementárnu  súčasť  práva  na  spravodlivý                              proces.  Úzko  súvisí  aj  s  problematikou  formálnej  a  materiálnej                              spravodlivosti.  V  prvej  časti  príspevku  rozoberám  základné  ústavné                              princípy  týkajúce  sa  spravodlivého  procesu  a  rovnosti  strán.  Vo                              svojom príspevku ďalej analyzujem koncepciu chápania rovnosti strán                              v rozhodovacej praxi Ústavného súdu Slovenskej republiky. Dôležitý                              je  najmä  vzťah  medzi  právom  na  spravodlivý  proces  a  rovnosťou                              strán.                               Key words in original language                              rovnosť  strán;  právo  na  spravodlivý  proces;  rozhodovacia  prax;                              Ústavný  súd  Slovenskej  republiky;  formálna  a  materiálna                              spravodlivosť;                               Abstract                              Equality of the parties is an elementary part of the right to a fair trial.                              It is also closely linked to a formal and material justice. In the first                              part of my contribution I discuss the basic constitutional principls for                              due process and equal parties. Then I offer an analyse of the concept                              of equality of parties in decision-making practice of the Constitutional                              Court  of  the  Slovak  Republic.  Very  important  is  especially                              relationship between right to a fair trial and equality of the parties.                               Key words                              equality  of  the  parties;  right  to  fair  trial;  decision-making  practice;                              Constitutional  Court  of  the  Slovak  Republic;  formal  and  material                              justice;                               1. ÚVOD                               I  Rovnosť  predstavuje  imanentnú  zložku  spravodlivosti. Jednoduchá                              redukcia  spravodlivostnej  koncepcie  na  otázku  rovnosti  však  bola                              právnou vedou viackrát odmietnutá a preto nie je možné na kategóriu                              rovnosti   pozerať   ako   na   absolútne   východisko   otázky                              spravodlivosti/nespravodlivosti v práve.                               V prípade ústavného práva na spravodlivý proces nie je takisto možné                              nadradiť  otázku  rovnosti  procesných  strán  nad  všetky  ostatné                              definičné znaky právnej kategórie spravodlivosti. Vzhľadom na to, že                              súdnu právomoc si výlučne pre seba vyhradil štát, práve on musí byť                                                                     34","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                garantom tohto práva a musí vykonávať alebo dohliadať na funkciu                                     1                              arbitra. V angloamerickom pojatí právneho štátu, doktríne zvanej Rule                              of  Law,  resp.  Due  process  of  Law,  je  spravodlivý  proces  priam                                                                       2                              najvýznamnejším  znakom  celej  koncepcie.   Aj  keď  sa  v  našich                              podmienkach  kontinentálneho  právneho  systému  presadila  nemecká                              koncepcia  právneho  štátu  (Rechtsstaat),  ostáva  aj  u  nás  právo  na                              spravodlivý proces pomyselnou cestou k právam občanov.                               Vzhľadom  na  to,  že  predmetom  môjho  príspevku  je  koncepcia                              rovnosti  strán  v  rozhodovacej  praxi  Ústavného  súdu  Slovenskej                              republiky,  vo  svojom  príspevku  budem  rozoberať  najmä  vybrané                              ústavnoprávne  normy  slovenského  právneho  poriadku.  Základný                              rámec práva na spravodlivý proces je daný v zákone č. 460/1992 Zb.                              Ústava Slovenskej republiky, ďalej len \"Ústava\".                               2. ÚSTAVNÉ  ZAKOTVENIE  PRÁVA  NA  SPRAVODLIVÝ                              PROCES                               Meritum  problematiky  práva  na  spravodlivý  proces  je  upravený  v                              druhej hlave, siedmom oddiele Ústavy, ktorá je totožná s obdobnými                                                                                            3                              ustanoveniami v piatej hlave českej Listiny základních práv a svobod.                              Dôležité  súvislosti  práva  na  spravodlivý  proces  u  oboch  ústavných                              textov  je  však  nevyhnutné  hľadať  najprv  vo  všeobecnejších                              ustanoveniach.  Typickým  príkladom  je  čl.  12  ods.  1  Ústavy,  ktorý                              ustanovuje, že:  \"Ľudia sú slobodní a rovní v dôstojnosti i v právach.                              Základné  práva  a  slobody  sú  neodňateľné,  nescudziteľné,                              nepremlčateľné  a  nezrušiteľné\"  a  rovnako  aj  druhý  odsek                              spomenutého článku: \"Základné práva a slobody sa zaručujú na území                              Slovenskej  republiky  všetkým  bez  ohľadu  na  pohlavie,  rasu,  farbu                              pleti, jazyk, vieru a náboženstvo, politické, či iné zmýšľanie, národný                              alebo sociálny pôvod, príslušnosť k národnosti alebo etnickej skupine,                              majetok, rod alebo iné postavenie. Nikoho nemožno z týchto dôvodov                              poškodzovať, zvýhodňovať alebo znevýhodňovať.\"                               Rovnosť v dôstojnosti a v právach patrí medzi  kľúčové ustanovenia                              celej Ústavy a tým pádom aj celého slovenského právneho poriadku.                              V kontexte práva na spravodlivý proces je potrebné brať do úvahy aj                              zákaz  diskriminácie,  ktorý  by  mohol  nastať  v  prípade                              neodôvodneného obmedzenia alebo vylúčenia osoby zo spravodlivého                              procesu.                                  1                                 KLÍMA, K. Ústavní právo. 4. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2010, s. 405.                              2   VEČEŘA,  M.,  GERLOCH,  A.,  BERAN,  K.  et  al.  Teória  práva.  Žilina:                              BVŠP a Poradca podnikateľa, spol. s r.o., 2008, s.111.                               3   usnesení  předsednictva  ČNR  ze  dne  16.  prosince  1992  o  vyhlášení                              LISTINY        ZÁKLADNÍCH         PRÁV        A       SVOBOD                              jako součásti ústavního pořádku České republiky.                                                                   35","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Samotné právo na spravodlivý proces by však bolo bez konkrétnych                              procesných záruk rýdzo deklaratórne. Podľa J. Filipa musíme medzi                              tieto  procesné  záruky  zaradiť  právo  odoprieť  výpoveď,  právo  na                              právnu  pomoc  a  obhajobu,  rovnosť  účastníkov  konania,  právo  na                              tlmočníka, verejnosť súdneho jednania, právo vyjadriť sa ku všetkým                              uskutočňovaným  dôkazom  a  právo  na  rozhodnutie  bez  zbytočných                                        4                              prieťahov.                              Podľa  č.  46  ods.  1  Ústavy  sa  môže  každý  domáhať  zákonným                              postupom  svojho  práva  na  súde  alebo  inom  orgáne  Slovenskej                              republiky, ktorý je nezávislý a nestranný.   Podľa čl. 46 ods. 2 Ústavy:                              \"Kto  tvrdí,  že  bol  na  svojich  právach  ukrátený  rozhodnutím  orgánu                              verejnej  správy,  môže  sa  obrátiť  na  súd,  aby  preskúmal  zákonnosť                              takéhoto  rozhodnutia,  ak  zákon  neustanoví  inak.  Z  právomoci  súdu                              však  nesmie  byť  vylúčené  preskúmanie  rozhodnutí  týkajúcich  sa                              základných práv a slobôd.\" Okrem toho má podľa čl. 46 ods. 3 Ústavy                              každý  právo  na  náhradu  škody  spôsobenú  činnosťou  alebo                              nečinnosťou orgánu verejnej správy. Podľa čl. 47 ods. 1 až 4 Ústavy                              má každý právo na odopretie výpovede v prípade, že by ňou spôsobil                              nebezpečenstvo  trestného  stíhania  sebe  alebo  blízkej  osobe.  Vyššie                              spomenutú  ustanovenie  dopadá  aj  na  prípady,  kedy  by  v  určitom                              správnom alebo súdnom konaní bola účastníkom strana, ktorá nie je                              profesionálne zdatná v práve a preto má nárok na právnu pomoc. Ako                              však podotýka J. Filip, povaha právnej pomoci závisí od konkrétneho                              typu  konania:  \"největší  význam  bude  mít  (právna  pomoc,  pozn.                              autora)  nepochybně  v  trestním  řízení,  kde  bude  spočívat  zejména  v                              náležitém  poučení  obviněného  a  obžalovaného  o  jeho  právech,  v                              poučení  o právu  na  obhajobu  vlastní nebo prostřednictvím obhájce,                                                                         5                              popř. v poskytnutí bezplatné pomoci obhájcem.\"                               Procesná rovnosť strán alebo tzv. rovnosť zbraní, ktorá podľa môjho                              názoru  predstavuje  základ  práva  na  spravodlivý  proces  a  podľa                                                  6                              názorov právnej vedy  je aj podstatnou zložkou pojmu právneho štátu,                              je najjasnejšie vyjadrená v čl. 47 ods. 3 Ústavy, podľa ktorého sú si                              všetci účastníci v súdnom alebo správnom konaní rovní. Aby účastník,                              ktorý neovláda jazyk, v ktorom sa vedie správne alebo súdne konanie,                              nebol  týmto  svojím  nedostatkom,  oslabený  vo  svojom  procesnom                              postavení, garantuje mu článok 47 ods. 4 právo na tlmočníka.                               Priamo s rovnosťou strán súvisí aj zákaz odňatia zákonného sudcu a                              ústavná  garancia  práva  každého  na  prerokovanie  jeho  veci  bez                                4                                FILIP, J.  Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. Brno: Masarykova                              univerzita, 2004, s. 178-182.                               5                                FILIP, J.  Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. Brno: Masarykova                              univerzita, 2004, s. 179.                              6                                FILIP, J.  Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. Brno: Masarykova                              univerzita, 2004, s. 180                                                                   36","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                zbytočných  prieťahov.  Práve  tento  dôvod  býva  ústavnými  súdmi                              postsocialistických krajín považovaný za najčastejší dôvod porušenia                              sťažovateľovho  práva  na  spravodlivý  proces.  Právo  na  spravodlivý                              proces  však  takisto  znamená,  že  musia  byť  rešpektované  všetky                              procesné  zásady  a  princípy,  ktoré  tvoria  štruktúru  základných                                            7                              ľudských práv.                               Kontrola  súdnej  moci  býva  efektívnejšia  v  prípadoch  existencie                              verejného dohľadu, ktorý je garantovaný v čl. 48 ods. 2 Ústavy. Obe                              strany  majú  v  konaní  rovnaké  právo  vyjadriť  sa  ku  všetkým                              vykonávaným dôkazom.                               Zvyšné ustanovenia siedmeho oddielu druhej hlavy Ústavy upravujú                              právo  na  spravodlivý  proces  v  trestneprávnych  konaniach.  Proti                              prípadnej  svojvôli  štátu  garantuje  čl.  49,  že  jedine  zákon  ustanoví,                              ktoré konanie je trestným činom a aký trest (alebo iné ujmy) je možné                              zaň uložiť. Ďalšími garanciami spravodlivého trestného procesu je to,                              že o vine a treste za trestné činy môže rozhodnúť len súd; a takisto                              prezumpcia neviny. Podľa čl. 50 ods. 3 a 4 Ústavy má obvinený právo                              na dostatočný čas a možnosť prípravy obhajoby, právo obhajovať sa                              sám  alebo  prostredníctvom  obhajcu  a  takisto  mu  Ústava  garantuje                              významné  právo  nevypovedať.  Okrem  zásady  ne  bis  in  idem                              zakotvenej v čl. 50 ods. 5 Ústavy sa pri posudzovaní trestnosti činu a                              ukladaní trestu aplikuje zásada z čl. 50 ods. 6 Ústavy: \"Trestnosť činu                              sa posudzuje a trest sa ukladá podľa zákona účinného v čase, keď bol                              čin  spáchaný.  Neskorší  zákon  sa  použije,  ak  je  to  pre  páchateľa                              priaznivejšie.\"                              3. JUDIKATÚRA        ÚSTAVNÉHO         SÚDU     SLOVENSKEJ                              REPUBLIKY O ROVNOSTI STRÁN                               Vo  svojej  pomerne  mladej  histórii  sa  Ústavný  súd  Slovenskej                              republiky  zaoberal  rovnosťou  strán  v  desiatkach  svojich  rozsudkov,                              pričom drvivá väčšina z nich sa týkala občianskeho súdneho konania.                              Podľa môjho názoru by mala byť rovnosť strán v procese chápaná z                              ústavného  hľadiska  ako  špecifický  typ  rovnosti  \"všeobecnej\",  ktorá                              vyplýva z čl. 12 ods. 1 Ústavy, resp. už z článku 1 federálnej Listiny                              základních práv a svobod. Rovnosť strán je preto podľa mňa dôležité                              interpretovať aj v kontexte tejto \"všeobecnej rovnosti.\"                               3.1 NÁVRAT K FEDERÁLNEMU ÚSTAVNÉMU SÚDU                               Základné interpretačné kontúry rovnosti boli stanovené už Ústavným                              súdom  Českej  a  Slovenskej  Federatívnej  Republiky.  Vo  svojom                                        8                              rozhodnutí   z  roku  1992  predložil  tento  súd  prvú  ústavnú  definíciu                                7 ČIČ,  M.  et  al.  Komentár  k  Ústave  Slovenskej  republiky.  Martin:                              Vydavateľstvo Matice slovenskej, 1997. s. 235-236.                               8  Nález Ústavního soudu České a Slovenské Federativní Republiky                                                                   37","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                rovnosti:  \"Rovnost  občanů  před  zákonem  nebyla  chápána  jako                              abstraktní  kategorie,  ale  vždy  byla  přičítána  k  určité  právní  normě,                              pojímána ve vzájemném poměru různých subjektů apod. Pokud bylo z                              rovnosti  učiněno  právo,  je  každý  jednotlivec  oprávněn,  aby  stát  v                              mezích  svých  možností  odstranil  všechny  faktické  nerovnosti.  Tato                              konstrukce  však  platí  pouze  tehdy,  uvažujeme-li  rovnost  jako                              absolutní.  Rovnost  relativní,  jak  ji  mají  na  mysli  všechny  moderní                              ústavy,  požaduje  pouze  odstranění  neodůvodněných  rozdílů.\"  Z                              citovaného textu je zrejmé, že vtedajší ústavný súd odmietol absolútne                              chápanie rovnosti a postavil sa za relatívne chápanie tejto kategórie,                              navyše  vždy  podmienené  okolnosťami  konkrétneho  prípadu.  Toto                              súdne rozhodnutie sa teda dištancovalo od paušálnej nivelizácie ľudí.                              Tento záver o relatívnosti rovnosti bol do významnej miery prebratý                              judikatúrou Ústavného súdu Českej republiky a býva naň odkazované                              vo  väčšine  rozhodnutí  týkajúcich  sa  predmetnej  problematiky.  Z                              analýzy rozhodnutí Ústavného súdu Slovenskej republiky týkajúcej sa                              rovnosti strán naopak vyplýva, že slovenský ústavný súd nenadviazal                              v chápaní rovnosti na tento kľúčový judikát a dokonca ho vo svojich                              rozhodnutiach  nespomína.  Myšlienkovú  kontinuitu  s  federálnym                              ústavným  súdom  si  tak  v  tejto  súvislosti  zachoval  jedine  český                              ústavný  súd.  Túto  absenciu  slovenskej  kontinuity  s  naším  bývalým                              federálnym ústavným súdom musím preto hodnotiť  negatívne.                               Druhou  významnou  myšlienkou  publikovanou  v  tomto  náleze  bol                              názor  potvrdzujúci  neexistenciu  univerzálnych  kritérií  rovnosti:                              \"Speciální  normy  mohou  pro  určité  obory  stanovit  zvláštní  kritéria                              rovnosti,  která  ze  všeobecného  principu  neplynou,  protože  aplikací                              zásady  rovnosti  nejsou  stanoveny  tak  přesné  meze,  aby  vylučovaly                                                                        9                              jakékoliv volné uvážení těch, kteří ji aplikují.\"  Univerzálne kritérium                              rovnosti  nielenže  neexistuje,  ale  v  jednotlivých  právnych  oblastiach                              môžu byť podľa ústavných sudcov stanovené špecifické kritériá, ktoré                              podmieňujú  jestvovanie  viacerých  \"podtypov\"  tejto  kategórie.                              Poslednou  významnou  myšlienkou  tohto  nálezu,  dopadajúcou  aj  na                              nami sledovanú rovnosť strán, bolo zdôvodnenie prípadnej nerovnosti.                              Prípady,  keď  zákon  stanovuje  prospech  jednej  skupiny  subjektov  a                              druhej  skupine  naopak  stanoví  povinnosti,  ktoré  sú  neúmerné,                              nemožno  považovať  podľa  Ústavného  súdu  Českej  a  Slovenskej                              Federatívnej Republiky za apriórne contra legem. Dovolené je to totiž                              v tých situáciách, keď je tento odlišný prístup aplikovaný s odvolaním                                                  10                              sa na verejné hodnoty.                                   (pléna) ze dne 8. 10. 1992,  sp. zn. Pl. ÚS 22/92                               9  Nález Ústavního soudu České a Slovenské Federativní Republiky                               (pléna) ze dne 8. 10. 1992,  sp. zn. Pl. ÚS 22/92                               10  tamtiež                                                                   38","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                3.2  PRVÉ  KROKY  ÚSTAVNÉHO  SÚDU  SLOVENSKEJ                              REPUBLIKY                               Prvý  zo série najvýznamnejších nálezov  Ústavného súdu Slovenskej                                                                      11                              republiky vo veci rovnosti strán  bol vydaný  v roku 1996 a týkal sa                              posúdenia  statusu  generálneho  prokurátora  v  občianskom  súdnom                              konaní  a  jeho  prípadnom  vplyve  na  rovnosť  strán  v  tomto  konaní.                              Sťažovateľ namietal porušenie všeobecnej rovnosti subjektov (čl. 12                              ods.  1  Ústavy),  ako  aj  špecifickej  rovnosti  v  občianskom  súdnom                              konaní (čl. 47 ods. 3 Ústavy), ktoré malo nastať tým,  že prokurátor                              mal  podľa  vtedajšej  zákonnej  úpravy  možnosť  vstúpiť  do  začatého                              konania, ak o to požiadal účastník konania alebo ak o to požiadal súd.                              Pri  analýze  prvej  eventuality  plénum  judikovalo,  že:  \"Rovnosť  pred                              súdom je len výrazom rovnosti strán pred zákonom, v tomto prípade                              pred Občianskym súdnym poriadkom. Z toho vyplýva, že rovnosť pred                              zákonom a rovnosť pred súdom je obsahom toho istého pojmu a značí                              rovné  postavenie  oboch  procesných  strán  pri  aplikácii  hmotných  i                              procesných  predpisov  ktorýmkoľvek  súdom  voči  ktorémukoľvek                              účastníkovi  konania.  Zásada  rovnosti  strán  v  civilnom  procese  sa                              prejavuje vytváraním rovnakých procesných podmienok a procesného                              postavenia  subjektov,  o  ktorých  právach  a  povinnostiach  rozhoduje                                                    12                              občianskoprávny súd...\"                               Ústavný  súd  Slovenskej  republiky  túto  možnosť  vstupu  prokurátora                              do konania na žiadosť účastníka zhodnotil ako nastúpenie nerovnosti                              do samotného súdneho procesu od okamžiku prednesenia procesného                              stanoviska  prokurátora,  ktorý  disponuje  argumentačnou  základňou,                              procesnými  oprávneniami  a  naopak  v  konaní  sám  vystupuje  bez                                              13                              procesného rizika.                               Slovenský  ústavný  súd  posúdil  ako  rozpornú  s  ústavou  aj  druhú                              možnosť vstupu prokurátora do konania, teda na požiadanie súdu. Pri                              odôvodnení  sa  oprel  o  podobné  argumenty  ako  v  prípade  prvej                              možnosti, pričom namietal aj porušenú nestrannosť sudcu za situácie,                              žeby bol pri svojom rozhodovaní ovplyvňovaný prokurátorom: \"Ak by                              sudca  požiadal  prokurátora  o  vstup  do  začatého  konania,  sám  by                              vytvoril situáciu, v ktorej by sa nechával ovplyvňovať pri rozhodovaní                              konkrétnej veci inými subjektami, než sú účastníci konania bez toho,                              aby legálne vedel odôvodniť taký postup a jeho procesnú potrebu, čo                                11  Nález Ústavného súdu Slovenskej republiky zo dňa 10.9.1996, sp. zn. PL.                              ÚS 43/95                              12  Tamtiež a k tomu ešte dodal: \"Rovnosť strán v občianskom súdnom konaní                              nemôže byť ovplyvniteľná tým, ktorý účastník je žalobca, ktorý je žalovaný                              alebo  v  inej  procesnej  pozícii  (nesporové  konanie).  Rovnosť  strán  je  totiž                              podmienená  rovnosťou  procesných  prostriedkov  uplatňovaných  pri  podaní                              žaloby i pri obrane proti nej, a to platí aj na celý priebeh konania.\"                               13                                 Nález Ústavného súdu Slovenskej republiky zo dňa 10.9.1996, sp. zn. PL.                              ÚS 43/95                                                                   39","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                je podľa názoru ústavného súdu v rozpore s čl. 141 ods. 1 ústavy. Z                              dôvodov,  ktoré  sa  už  uviedli,  by  súčasne  dochádzalo  k  porušeniu                              rovnosti strán (účastníkov sporového konania), čo je v rozpore s čl. 47                                           14                              ods. 3 ústavy.\"                                                  15                              Viaceré ďalšie nálezy  slovenského ústavného súdu sa odvolávajú na                              vyššie spomenutý plenárny nález a preto by som ho dovolil označiť za                              jeden  zo  základných  stavebných  kameňov  ústavnej  argumentácie  v                              prípadoch posudzovania rovnosti strán v Slovenskej republike.                               3.3 VZŤAH K JEDNODUCHÉMU PRÁVU                               Druhým  najčastejšie  citovaným  rozhodnutím  Ústavného  súdu                                                                                     16                              Slovenskej republiky v otázke rovnosti strán bolo uznesenie  z roku                              2002 vo veci, ktorú pre účely tohto článku označím ako \"prípustnosť                              blanketného  dovolania.\"  Samotný  skutkový  stav  tu  nie  je  pre  účely                              tohto  príspevku  relevantný,  významnejšie  je  právne  zhodnotenie.                              Slovenský  ústavný  súd  tu  načrtol  koncepciu  práva  na  spravodlivý                              proces s prepojením na rovnosť strán a argumentoval aj jednoduchým                              právom  (zákonom  o  súdoch  a  sudcoch,  občianskym  súdnym                              poriadkom a trestným poriadkom): „Zákon o súdoch a sudcoch (§ 7                              ods.  1  prvá  veta)  deklaruje,  že  „Všetci  sú  si  pred  zákonom  aj  pred                              súdom rovní“  Rovnosť účastníkov v súdnom konaní… charakterizuje                              §  18  OSP,  podľa  ktorého  „Účastníci  majú  v  občianskom  súdnom                              konaní  rovnaké  postavenie...Súd  je  povinný  zabezpečiť  im  rovnaké                                                              17                              možnosti na uplatnenie ich práv“. \"                              Slovenský ústavný súd tu potvrdil, že právo rovnosti strán je jedným z                              určujúcich ústavnoprávnych princípov, pričom jeho obsahom je to, že                              všetci  účastníci  akéhokoľvek  civilného  procesu  majú  rovnaké                              procesné  práva  a  povinnosti,  ktoré  uplatňujú  a  plnia:  \"za  rovnakých                              procesných podmienok bez zvýhodnenia alebo diskriminácie niektorej                                                 18                              z procesných strán.\"  Podľa tohto uznesenia je súčasne irelevantné,                              ktorá z procesných strán resp. účastníkov iniciovala konanie.                                 14                                 tamtiež                              15  Napr. nález Ústavného súdu Slovenskej republiky zo dňa 28.7.2011, sp. zn                              IV.  ÚS  187/2011,  nález  Ústavného  súdu  Slovenskej  republiky  zo  dňa                              12.7.2002, sp. zn II. ÚS 121/02, nález Ústavného súdu Slovenskej republiky                              zo  dňa  28.6.2001,  sp.  zn  I.  ÚS  43/01,  nález  Ústavného  súdu  Slovenskej                              republiky zo dňa 20.12.2001, sp. zn I. ÚS 59/00                               16                                 Uznesenie Ústavného súdu Slovenskej republiky zo dňa 10.10.2002, sp. zn.                              IV. ÚS 35/02                              17                                 Uznesenie Ústavného súdu Slovenskej republiky zo dňa 10.10.2002, sp. zn.                              IV. ÚS 35/02                               18                                Tamtiež,  pričom  kľúčovú  myšlienku  prevzal  z  vtedy  pol  roka  starého                              Uznesenia Ústavného súdu Slovenskej republiky zo dňa 11.4.2002, sp. zn. II.                                                                 40","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                3.4 OBRUSOVANIE HRÁN ROVNOSTI                                Slovenská  ústavná  judikatúra  v  nasledujúcich  rokoch  ďalej                              prehlbovala obsah práva na rovnosť strán a  jej konexiu na právo na                              spravodlivý proces. Táto väzba bola zreteľne potvrdená v uznesení 19                              Ústavného  súdu  Slovenskej  republiky  z  roku  2007.  Štvrtý  senát  tu                              judikoval,  že  pod  rovnakým  postavením  účastníkov  treba  chápať                              procesné  postavenie,  ktoré  zabezpečí  spravodlivý  proces.  Proces                              možno označiť podľa ústavných sudcov za spravodlivý vtedy, keď je                              aplikovaná  zásada,  podľa  ktorej  má  mať  každá  strana  v  procese                              rovnakú  možnosť  obhajovať  svoje  záujmy  a  súčasne  nesmie  mať                                                                      20                              možnosť podstatnej výhody voči protistrane.                              V jednom  zo  svojich  ďalších  nálezov  sa  slovenskí  ústavní  sudcovia                              zaoberali aj doručovaním procesných vyjadrení v trestnoprávnej veci                              (dôvodnosť ďalšieho trvania väzby). Za súčasť práva na spravodlivý                              proces považovali právo účastníkov konania na doručenie procesných                              vyjadrení ostatných účastníkov: \"Nedoručenie vyjadrenia prokurátora                              obvinenému ako druhej strane kontradiktórneho konania vytvára stav                              nerovnosti  strán  v  konaní  pred  súdom,  čo  je  v  rozpore  s                              kontradiktórnosťou konania a so zásadou rovnosti zbraní ako súčastí                                                         21                              práva na spravodlivý proces.\"  Senát sa však v tomto prípade oprel aj                              o  judikatúru  Európskeho  súdu  pre  ľudské  práva  (napr.  prípad                              Feldbrugge  contra  Holandsko  z  29.5.1986),  keď  dovodil,  že                              nedoručenie  vyjadrenia  prokurátora  sťažovateľovi  bolo  korigované                              tým, že dôležitý obsah vyjadrenia prokurátora bol uvedený okresným                              súdom v odôvodnení jeho uznesenia, voči ktorému mohol sťažovateľ                              podať opravný prostriedok: \"Preto treba v konečnom dôsledku dospieť                              k záveru, že porušenie práva na spravodlivý proces, ku ktorému došlo                              v  prvoinštančnom  konaní  pochybením  okresného  súdu,  bolo                                                                                  22                              napravené  v  opravnom  konaní  pred  krajským  súdom.\"   S  týmto                               ÚS  35/02:  \"  Rovnosť  účastníkov  súd  zabezpečuje  vytvorením  rovnakých                              procesných  možností  na  uplatnenie  ich  práv  a  plnenie  ich  povinností.                              Podstata tejto ústavnej zásady spočíva v tom, že všetci účastníci občianskeho                              súdneho konania (osobitne sporového konania) majú rovnaké procesné práva                              a povinnosti, ktoré uplatňujú a plnia za rovnakých procesných podmienok,                              bez  zvýhodnenia  alebo  diskriminácie  niektorej  z  procesných  strán.                              Nerozhoduje  procesné  postavenie  alebo  procesná  pozícia  účastníka,  nie  je                              podstatné ani to, ktorý z účastníkov sa stane žalobcom a ktorý z účastníkov je                              žalovaný. \"                               19                                 Uznesenie Ústavného súdu Slovenskej republiky zo dňa 12.7.2007, sp. zn.                              IV. ÚS 211/07                              20                                tamtiež                              21  Nález Ústavného súdu Slovenskej republiky zo dňa 20.04.2005, sp. zn. I.                              ÚS 2/05                              22  Nález Ústavného súdu Slovenskej republiky zo dňa 20.04.2005, sp. zn. I.                              ÚS 2/05                                                                   41","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                záverom súdu by som si dovolil zásadne polemizovať, keďže procesná                              strana  bola  pochybením  okresného  súdu  ukrátená  o  jeden  z                              procesných prostriedkov. Podľa môjho názoru teda nemohlo dôjsť k                              žiadnej spravodlivej korekcii alebo náprave, ale naopak k porušeniu                              rovnosti strán a práva na spravodlivý proces. To, že existovala ďalšia                              možnosť nápravy na tom podľa mňa nič nemení.                                Niektoré základné pojmové znaky rovnosti strán vyjadril Ústavný súd                                                                     23                              Slovenskej  republiky  vo  svojom  uznesení   z  roku  2005.  Rovnosť                              procesných  prostriedkov  účastníkov  súdneho  konania je  daná  vtedy,                              ak:                               a)     rozhodnutím súd nepriznal jednému účastníkovi v konaní viac                              práv než druhému                               b)     neodňal  (neobmedzil)  účastníkovi  možnosť  uplatnenia  jeho                              procesných práv                               c)     nijakým  iným  spôsobom  neznevýhodnil  jedného  účastníka                                             24                              oproti druhému.                              Porušenie  sťažovateľových  práv  na  spravodlivý  proces  vrátane                              rovnosti strán (čl. 47 ods. 3, čl. 48 ods. 2 a čl. 50 ods. 3 Ústavy) zo                                                                                25                              strany Najvyššieho súdu Slovenskej republiky judikoval  v roku 2003                              tretí  senát  slovenského  ústavného  súdu.  V  trestnoprávnej  veci                              (konanie o sťažnosti pre porušenie zákona) bol o konaní Najvyššieho                              súdu  Slovenskej  republiky  upovedomený  len  generálny  prokurátor,                              prvý  sťažovateľ  síce  bol  o  sťažnosti  pre  porušenie  zákona  písomne                              oboznámený, no nemohol sa zúčastniť neverejného zasadnutia a jeho                              vyjadrenie  súd  odignoroval,  druhý  sťažovateľ  nebol  dokonca                              upovedomený vôbec. V civilnom ako aj trestnom procese by mala byť                              zásada plného vyjadrenia účastníkov fundamentom naplnenia zásady                                                 26                              rovnosti  účastníkov.   Ústavný  súd  Slovenskej  republiky  aj  tu                              potvrdil, že rovnosť strán nie je absolútna: \"Rovnosť medzi obvineným                              a prokurátorom v trestnom konaní je relatívna vzhľadom na rozdiel v                              ich  procesnom  a  najmä  faktickom  postavení,  ktorý  vyplýva  z  ich                              rozdielnych  funkcií  a  možností  (napr.  za  prokurátorom  stojí  štátny                              aparát a donucovacia štátna moc). Ich rovnosť je potom priliehavejšie                              vyjadriteľná ako zásada rovnosti zbraní tvoriaca prvok spravodlivého                              súdneho  konania  podľa  čl.  6  ods.  1  Dohovoru  o  ochrane  ľudských                               23  Uznesenie Ústavného súdu Slovenskej republiky zo dňa 9.11.2005, sp. zn.                              III. ÚS 313/05                               24  tamtiež                               25                                 Nález Ústavného súdu Slovenskej republiky zo dňa 21.03.2003, sp. zn. III.                              ÚS 186/02                              26                                 STAVINOHOVÁ, J., HLAVSA, P. Civilní proces a organizace soudnictví.                              Brno: MU a nakladatelství Doplněk, 2003, s. 178.                                                                   42","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                práv a základných slobôd (ďalej len „dohovor“)... Ide o právo, aby                              každá strana súdneho konania mala možnosť hájiť si svoju vec pred                              súdom za podmienok, ktoré ju podstatne neznevýhodňujú v pomere k                                             27                              druhej strane…\"                                                                               28                              Slovenský  ústavný  súd  ďalej  vo  svojom  rozhodnutí   z  mája  2005                              posudzoval  to,  či  je  porušením  rovnosti  medzi  účastníkmi,  ak  súd                              nepripustil  a  nevykonal  dôkaz  skutočnosti,  ktorú  už  považoval  za                              preukázanú.  Podľa  rozhodujúceho  senátu  túto  situáciu  nemožno                              chápať ako porušenie zásady rovnosti, pretože je na úvahe súdu, aby                              zhodnotil  mieru  dôkazov  nutných  na  preukázanie  dokazovanej                                         29                              skutočnosti.                              Na  záver  by  som  si  dovolil  spomenúť  ešte  jedno  významné                              rozhodnutie. Kľúčovou otázkou vzťahu medzi právom na spravodlivý                              proces a rovnosťou strán tu bola  otázka, pri akej intenzite porušenia                              rovnosti  strán  dochádza  súčasne  k  porušenia  práva  na  spravodlivý                                                    30                              proces.  Podľa  judikátu   Ústavného  súdu  Slovenskej  republiky:                              \"Spravodlivosť konania treba … posudzovať z hľadiska konania ako                              celku,  takže  ojedinelé,  menej  významné  porušenie  zásady  rovnosti  v                              priebehu konania (najmä ak následný procesný postup súdu umožnil                              vo vzťahu k dotknutej strane konania jeho kompenzáciu) nemusí mať                              automaticky  za  následok  porušenie  práva  na  spravodlivé  súdne                                        31                              konanie…\"  Znamená však samotné rešpektovanie procesnej rovnosti                              strán úplné naplnenie spravodlivosti v súdnom konaní? Vtedajší štvrtý                              senát  na  túto  otázku  odpovedal  v  tom  zmysle,  že  splnenie  tejto                              požiadavky  k  tomu  nepostačuje.  Naplnenie  spravodlivosti  v  konaní                              musí byť totiž vždy hodnotené od konkrétnych okolností prípadu. S                              takýmto názorom sa aj ja plne stotožňujem. Strany musia mať najmä                              dostatočné procesné garancie, menovite možnosť vplyvu na priebeh a                              výsledok konania, konkrétne:                               a) možnosť predkladať alebo navrhovať dôkazy                               b) možnosť spochybniť dôkazy protistrany                                     27                                 Nález Ústavného súdu Slovenskej republiky zo dňa 21.03.2003, sp. zn. III.                              ÚS 186/02                              28                                 Uznesenie Ústavného súdu Slovenskej republiky zo dňa 11.5.2005, sp. zn.                              IV. ÚS 136/05                              29                                 tamtiež                              30  Uznesenie Ústavného súdu Slovenskej republiky zo dňa 27.09.2007, sp. zn.                              IV. ÚS 233/07                               31  tamtiež                                                                   43","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                                                                        32                              c) a možnosť prezentovať vlastné stanovisko k predmetu sporu                               4. ZÁVER                               Judikatúra Ústavného súdu Slovenskej republiky nie je vzhľadom na                              krátku  existenciu  moderného  slovenského  konštitucionalizmu                              rozsiahla. Napriek tomu sa podľa môjho názoru podarilo slovenským                              ústavným  sudcom  vytvoriť  za  pomerne  krátky  čas  základnú                              koncepčnú kostru v tematike rovnosti strán.                               Vo  viacerých  rozhodnutiach  charakterizovali  základný  vzťah  medzi                              právom na spravodlivý proces a rovnosťou strán ako v civilnom tak aj                              trestnom procese a priblížili obsah ústavného princípu rovnosti strán                              ako podmienky spravodlivosti v konaní. Kriticky je možné hodnotiť                              najmä  vzdanie  sa  argumentačnej  kontinuity  s  naším  niekdajším                              federálnym ústavným súdom.                               Literature:                               -  FILIP,  J.  Vybrané  kapitoly  ke  studiu  ústavního  práva.  Brno:                                 Masarykova univerzita, 2004. 460 s. ISBN 8021025921                               -  KLÍMA, K. Ústavní právo. 4. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2010.786 s.                                 ISBN 9788073802615                              -  VEČEŘA,  M.,  GERLOCH,  A.,  BERAN,  K.  et  al.  Teória  práva.                                 BVŠP  a  Poradca  podnikateľa,  spol.  s  r.o.,  2008.  344  s.  ISBN                                 9788089363216                              -  ČIČ,  M.  et  al.  Komentár  k  Ústave  Slovenskej  republiky.  Martin:                                 Vydavateľstvo Matice slovenskej, 1997. 598 s. ISBN 8070904445                              -  STAVINOHOVÁ,  J.,  HLAVSA,  P.  Civilní  proces  a  organizace                                 soudnictví. Brno: MU a nakladatelství Doplněk, 2003. 660 s. ISBN                                 8021032715                              -  Usnesení předsednictva ČNR ze dne 16. prosince 1992 o vyhlášení                                 LISTINY      ZÁKLADNÍCH          PRÁV       A      SVOBOD                                 jako součásti ústavního pořádku České republiky                               -  zákon č. 460/1992 Zb. Ústava Slovenskej republiky                              -  Nález Ústavního soudu České a Slovenské Federativní Republiky                                 (pléna) ze dne 8. 10. 1992,  sp. zn. Pl. ÚS 22/92                              -  Nález Ústavného súdu Slovenskej republiky zo dňa 10.9.1996, sp.                                 zn. PL. ÚS 43/95                              -  Nález Ústavného súdu Slovenskej republiky zo dňa 28.7.2011, sp.                                 zn IV. ÚS 187/2011                                  32  Uznesenie Ústavného súdu Slovenskej republiky zo dňa 27.09.2007, sp. zn.                              IV. ÚS 233/07                                                                     44","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                 -  Nález Ústavného súdu Slovenskej republiky zo dňa 12.7.2002, sp.                                 zn II. ÚS 121/02                               -  Nález Ústavného súdu Slovenskej republiky zo dňa 28.6.2001, sp.                                 zn I. ÚS 43/01                              -  Nález Ústavného súdu Slovenskej republiky zo dňa 20.12.2001, sp.                                 zn I. ÚS 59/00                              -  Uznesenie  Ústavného  súdu  Slovenskej  republiky  zo  dňa                                 10.10.2002, sp. zn. IV. ÚS 35/02                               -  Uznesenie Ústavného súdu Slovenskej republiky zo dňa 12.7.2007,                                 sp. zn. IV. ÚS 211/07                              -  Nález Ústavného súdu Slovenskej republiky zo dňa 20.04.2005, sp.                                 zn. I. ÚS 2/05                              -  Uznesenie Ústavného súdu Slovenskej republiky zo dňa 9.11.2005,                                 sp. zn. III. ÚS 313/05                              -  Nález Ústavného súdu Slovenskej republiky zo dňa 21.03.2003, sp.                                 zn. III. ÚS 186/02                              -  Uznesenie Ústavného súdu Slovenskej republiky zo dňa 11.5.2005,                                 sp. zn. IV. ÚS 136/05                              -  Uznesenie  Ústavného  súdu  Slovenskej  republiky  zo  dňa                                 27.09.2007, sp. zn. IV. ÚS 233/07                                Contact – email                              dusancurila@gmail.com                                                                                                        45","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                  SPRAVEDLIVÝ PROCES A ROZKAZNÍ ŘÍZENÍ                                                     HANA ENDEROVÁ                                         Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci                                Abstract in original language                              Autorka příspěvku nahlíží na rozkazní řízení jako na řízení nalézací a                              sporné, které plní reparační funkci. Rozkazní řízení je řízení zkrácené,                              méně formální, v jehož rámci je bez nařízení jednání, bez dokazování                              a  bez  slyšení  žalovaného  vydáno  rozhodnutí,  kterým  je  platební                              rozkaz.  Žalovaný  nemá  v důsledku  neprojednání  tvrzených                              skutečností  a  neprovádění  dokazování  při  jednání  u soudu                              bezprostřední možnost seznámit se s těmi skutečnostmi a důkazy, jež                              jsou tvrzeny a předkládány žalobcem. Zavedené standardy rozkazního                              řízení  zcela  neodpovídají  právu  na  spravedlivý  proces,  které  jsou                              deklarovány  jak  na  ústavní,  tak  i na  mezinárodní  úrovni.  Autorka                              příspěvku  proto  upozorňuje  na  důvody,  účel  a  úskalí  takového                              způsobu  řízení.  Právní  úprava  rozkazního  řízení  je  položena  na                              základě  rychlého  vymáhání  finančních  nároků  a  představuje  druh                              řízení spadající do civilního procesu. V tomto řízení je na jedné straně                              akcentován  princip  rychlosti  a hospodárnosti  řízení,  jakož  i  princip                              odpovědnosti  účastníka  za  výsledek  sporu,  avšak  na  druhé  straně je                              potlačován  princip  veřejnosti  jako  základní  vlastnost  spravedlivého                              procesu. Přesto koncepce rozkazního řízení zachovává rovnost zbraní                              účastníků  řízení  s tím,  že  každá  strana  má  možnost  uplatnit  své                              argumenty za podmínek, které nejsou jasně (evidentně) nevýhodné ve                              srovnání   s protistranou,   neboť   od   elementárních   vlastností                              spravedlivého procesu v demokratické společnosti nelze ustoupit ani                              z důvodu  účelovosti,  rychlosti  a  procesní  ekonomie.  Autorka                              příspěvku  neopomíjí  ani  rozdíly  mezi  rozkazním  řízením,  jehož                              výsledkem je „standardní“ platební rozkaz, a řízením o elektronickém                              platebním rozkazu, a to opět ve světle práva na spravedlivý proces.                               Key words in original language                              rozkazní řízení, spravedlivý proces, elektronický platební rozkaz                               Abstract                              Author of contribution has an opinion on order procedure as a finding                              and contradictory procedure with reparation. Order procedure is fast,                              less  formal  procedure  without  carrying  evidence,  litigating  and                              defendant’s  audience.  Order  for  payment  is  a  result  of  order                              procedure. Defendant doesn’t have direct opportunity to acquaint with                              depositions  or  evidence  claimed  by  plaintiff  during  litigation.                              Standards of order procedure do not completely correspond with right                              to  fair  trial  which  is  declared  by  institutional  and  international                              documents. The purpose of legislative adjustment of order procedure                              is  to  demand  financial  arrears  through  civil  procedure.  In  the  order                              procedure  there  are  on  the  one  hand  emphasized  principles  such  as                              speed,  economy  or  defendant’s  responsibility  but  on  the  other  hand                              there is repressed principle of public litigating which represents basic                                                                   46","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                attribute of fair trial. Nevertheless order procedure preserves equality                              of  parties  on  action  and  each  of  them  has  opportunity  to  invoke                              depositions or evidence. This opportunity is not disadvantageous with                              comparison  of  opportunity  of  adverse  party,  because  elementary                              attribute  of  fair  trial  in  democratic  society  can  not  be  repressed.                              Author  points  out  reasons,  function  and  difficulty  of  this  form  of                              procedure. Author of contribution also points out differences between                              „ordinary“ order for payment and electronic order for payment in the                              view of the right to fair trial.                               Key words                              order procedure, fair trial, electronic order for payment                               1. PRINCIPY  ROZKAZNÍHO  ŘÍZENÍ  VERSUS  PRINCIPY                              SPRAVEDLIVÉHO PROCESU                                Civilní  proces  je  diferencován  na  základě  dlouhodobého  vývoje                              civilního práva procesního, kdy za základní dělení civilního procesu                              bývá  považováno  jeho  rozlišování  na  řízení  nalézací  a  řízení                                         1                              vykonávací.   Za  elementární  právní  pramen  civilního  procesu  je                              považován  zákon  č. 99/1964  Sb.,  občanský  soudní  řád,  ve  znění                              pozdějších předpisů (dále též jen o.s.ř.). Institut rozkazního řízení je                              řízením  nalézacím,  řízením  zkráceným  a  řízením  sporným.                              Meritorním  rozhodnutím  vydaným  v rámci  rozkazního  řízení  je                              platební rozkaz.                               Zkráceným  řízením  je  řízení  rozkazní  a  také  řízení  ve  věcech                              směnečných nebo šekových. Zkrácená řízení lze definovat jako řízení                              bez nařízení jednání, kdy soud není povinen zjišťovat úplný skutkový                              stav  dle  §  153  odst.  1  o.s.ř.  před  vydáním  rozhodnutí,  jelikož  za                              skutkový  základ  věci  pro  rozhodnutí  slouží  vylíčení  rozhodných                              skutečností žalobcem v žalobě [§ 79 odst. 1, § 101 odst. 1 písm. a)                              o.s.ř.]. Soud je však povinen zkoumat procesní podmínky. Jde o řízení                              bez  jednání,  bez  dokazování  a  bez  slyšení  žalovaného,  a  to                              s vyloučením veřejnosti. Jde vlastně o to, že se při vyloučení rovnosti                              účastníků rozhodne na základě obsahu žaloby. Je na žalovaném, zda                              se  takovému  rozhodnutí  vzepře  podáním  tzv.  odporu,  nebo  zda  jej                                       2                              akceptuje.                              Institut  rozkazního  řízení  jako  zvláštní  druh  řízení  není  v o.s.ř.                              komplexně upraven, nicméně jsou reglementovány jeho dílčí složky:                              v ustanoveních § 172 až 174 institut platebního rozkazu, v ustanovení                              §  174a  institut  elektronického  platebního  rozkazu,  v ustanovení  §                              174b  elektronický  platební  rozkaz  a  v ustanovení  §  175  o.s.ř.                                 1                                Hlavsa, P., Stavinohová, J.: Civilní proces a organizace soudnictví, Brno:                              Masarykova univerzita a DOPLNĚK, 2003, s. 153, ISBN 8072391550                              2                                 Winterová,  A:  Civilní  právo  procesní,  Praha:  Linde  Praha,  2002,  s.  390,                              ISBN 8072015958                                                                   47","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                směnečný  a  šekový  platební  rozkaz.  Rozkazní  řízení  nepředstavuje                              samostatně upravený postup soudu, ale spíše specifický autoritativní                              způsob  skončení  věci,  jímž  je  vydání  platebního  rozkazu  jakožto                              jednoho z právních úkonů soudu.                               Dle § 172 odst. 1 o.s.ř. soud může i bez výslovné žádosti žalobce a                              bez slyšení žalovaného vydat platební rozkaz, je-li v žalobě uplatněno                              právo  na  zaplacení  peněžité  částky  a  vyplývá-li  uplatněné  právo  ze                              skutečností  uvedených  žalobcem.  Z tohoto  zákonného  ustanovení                              vyplývá, že je zcela a  jednoznačně na úvaze soudu, zda bude vydán                              platební  rozkaz  v rámci  rozkazního  řízení,  či  zda  bude  nařízeno                              jednání, provádět se dokazovaní a vydáván rozsudek.                               Spravedlivý  proces  není  možné  chápat  jako  samostatný  proces                              (postup)  soudu  či  druh  řízení,  jako  je  tomu  u  řízení  zkráceného.                                                                                            3                              V podstatě   jde   o   právo   deklarované   ve   vnitrostátních                                             4                              a mezinárodních  právních dokumentech. Právo na spravedlivý proces                              v sobě  nese  základní  vlastnosti,  záruky  a principy,  které  by  se  měly                              v celém  svém  rozsahu  promítat  do  všech  řízení,  ať  už  ve  věcech                              civilních,  správních  či  trestních.  Mezi  základní  vlastnosti                              spravedlivého procesu patří nezávislost a nestrannost soudu a soudců,                              princip  zákonného  soudu  a  zákonného  soudce,  princip  rovnosti  a                              kontradiktornosti,  princip  veřejnosti,  princip  ústnosti  a  přímosti,                              princip hospodárnosti, rozhodování v přiměřených lhůtách a také další                              odvětvové  principy  civilního  procesu,  správního  řízení  a  řízení                                       5                              trestního.                              Právo  na  spravedlivý  proces  zakotvuje  požadavek  zákonného  soudu                              v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod                              (dále  jen  „Úmluva“),  tedy  aby  soud  byl  zřízen  zákonem.  Podmínku                              zřízení soudu na základě zákona může splňovat i jiný orgán, než jen                              soud,  například  rozhodčí,  smírčí  nebo  správní  orgán.  K vydání                              platebního  rozkazu  a jemu  předcházejícímu  (rozkaznímu)  řízení  je                              však  vždy  oprávněn  pouze  soud.  Zásada  zákonného  soudce                              specifikovaná  v čl.  38  odst.1  Listiny  základních  práv  a  svobod                              vyjadřuje  pro  všechny  účastníky  civilního  řízení  shodně,  že  pouze                              zákon  určí,  který  soud  a  soudce  danou  věc  bude  projednávat  a                              rozhodovat a že se v žádném případě nejedná o řešení ad hoc nebo o                              řízení nahodilé či snad dokonce svévolné. Platební rozkaz  může, na                              rozdíl  od  „standardního“  rozsudku,  (samozřejmě  za  podmínek  a                              v souladu  s rozvrhem  práce  soudu)  vydat  vyšší  soudní  úředník  či                              asistent  soudce,  nikoli  výlučně  soudce,  a  to  i  v případě,  že  vydání                                 3  Ústava a Listina základních práv a svobod České republiky                               4                                Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Evropská úmluva o                              ochraně lidských práv a základních svobod                              5                                Winterová, A et al: Civilní právo procesní, Praha: Linde Praha, 2006, s. 62,                              ISBN 8072015958                                                                   48","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                platebního  rozkazu  nebylo  žalobcem  výslovně  navrženo.  Platební                              rozkaz  může  být  také  –  opět  za  podmínek  rozvrhu  práce  soudu  –                              vydán justičním čekatelem. Do 31. 12. 2013 náleží takové oprávnění                              rovněž soudnímu tajemníkovi, to však za podmínek stanovených v § 6                              odst. 2 vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské                              soudy,  ve  znění  pozdějších  předpisů,  konkrétně:  je-li  vydání                              platebního rozkazu v žalobě výslovně navrženo (s výjimkou justičního                              čekatele  po  složení  odborné  justiční  zkoušky,  který  má  plnou                              působnost,  která  je  jinak  stanovena  pro  vyššího  soudního  úředníka                                                                              6                              a tudíž  zde  výslovný  návrh  žalobce  není  třeba).   Novela  o.s.ř.,                              provedená  zákonem  č.  123/2008  Sb.,  s účinnosti  od  1.  7.  2008                              odstranila základní podmínku k vydání platebního rozkazu, jež bránila                              vydání  platebního  rozkazu,  spočívající  v tom,  že  platební  rozkaz                              nemohl být vydán v případě, kdy měl o věci rozhodovat senát. Nyní                              ve věcech, ve nichž má jednat a rozhodovat senát (§ 36 až 36c o.s.ř.),                              již může být platební rozkaz vydán, ale výlučně senátem, v opačném                              případě by došlo k porušení zákonného ustanovení o obsazení soudu.                               Právo na veřejné projednání věci, zahrnující dokazování sporné věci,                              je  dalším  ze  základních  pilířů  práva  na  spravedlivý  proces,  které                              v rámci rozkazního řízení absentuje. Pro alternativu vydání platebního                              rozkazu  postačuje  kvalitní  vylíčení  všech  rozhodujících  skutečností,                              přitom  za  účelem  dotvrzení  určitých  skutečností  postačí  odkázat  na                              připojené listiny, z nichž skutková tvrzení vyplývají. Žaloba není před                              zahájením  řízení  žalovanému  doručována,  neboť  platební  rozkaz  je                              vydáván bez jeho slyšení; postačí ji doručit až s platebním rozkazem.                              Pokud  jsou  skutková  tvrzení  vylíčena  natolik  kvalitně,  že  žaloba  je                              projednatelná  a  důkazy  ve  smyslu  §  79  odst.  1  o.s.ř.  k prokázání                              obsahu  žaloby  nejsou  připojeny,  pak  to  vydání  platebnímu  rozkazu                              nebrání.  Třebaže  platební  rozkaz  představuje  konečnou  formu                              rozhodnutí  soudu,  která  se  po  splnění  zákonných  náležitostí  stává                              exekučním  titulem,  není  vyhlašován  veřejně.  Je  pouze  doručován                              žalovanému společně s žalobou. Platební rozkaz obsahuje poučení, že                              zabránit jeho účinkům lze pouze podáním odporu.                               Z tohoto  důvodu  je  na  žalovaného  kladen  požadavek  opatrnosti  a                              bdělosti  ke  svým  právům  a povinnostem,  o  to  více,  že  v rozkazním                              řízení  není  akcentována  zásada  rovnosti  zbraní  účastníků  takovým                              způsobem  jako  je  tomu  ve  „standardním“  sporném  řízení.  Aktivita                              žalovaného,  jako  podání  námitek,  uplatňování  obrany  či  vyjádření                              k nároku  žalobce  ve  stadiu  před  vydáním  platebního  rozkazu,  není                              zákonem nijak požadována a v praxi ani realizována. Až případným                              podaným odporem proti platebnímu rozkazu může žalovaný vyjádřit                              svůj  nesouhlas  se  skutečnostmi  tvrzenými  žalobcem,  uplatnit  svoje                              námitky nebo obrany ve svůj prospěch.                                   6                                Drápal, Bureš et al: Občanský soudní řád I, § 1-200za Komentář, Praha: C.                              H. Beck, 2009, s. 1166, ISBN 9788074001079                                                                   49","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Přes  výše  uvedené  soud  při  vydání  platebního  rozkazu  musí                              respektovat  ústavněprávní  limity,  především  za  účelem  spravedlivé                              ochrany  práv  a  oprávněných  zájmů  účastníků  a  zamezit  zneužívání                              práv  na  úkor  jiných  práv  a  oprávněných  zájmů.  To  platí  zvláště  za                              situace,  kdy  žalovaný  byl  nečinný,  příp.  ani  neměl  příležitost  být                              činný:  platební  rozkaz  byl  doručován  na  nesprávnou  adresu,  jeho                              pobyt  není  vůbec  znám,  doručováno  bylo  náhradním  způsobem  –                              zásilka  byla  uložena  a  na  základě  fikce  se  považuje  za  doručenou.                              Právě k náhradnímu doručení platebního rozkazu se vyjádřil Ústavní                              soud v nálezu ze dne 14. 7. 2000, sp. zn.  II.  ÚS 406/2000, v němž                              zdůraznil,  že  rozkazní  řízení  je  soudním  řízením  zkráceným,  které                              vyžaduje, aby  platební  rozkaz  byl  doručen  žalovanému  do  vlastních                              rukou.  Až  doručením  platebního  rozkazu  žalovanému  do  vlastních                              rukou  se  teprve  vyvozuje  rovnost  účastníků  řízení,  neboť                              i žalovanému je dána možnost projevit svou vůli a vyjádřit se. Pokud                              by tak soud neučinil, porušil by základní ustanovení zakotvené v čl. 1                              a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a rovnost účastníků                              v řízení dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. V kontextu tohoto                              nálezu lze velmi kriticky nahlížet na zamýšlenou novelu občanského                              soudního řádu, která byla v současné době rozeslána k mezirezortnímu                              připomínkovému  řízení.  Cílem  této  novely  je  zejména  pokračování                              v elektronizaci  justice,  snížení  administrativní  zátěže  soudů,                              zefektivnění justice a zamezení průtahů v soudním řízení. Tato novela                              s dosažením  zmíněných  cílů  posiluje  odpovědnost  adresáta  za                              přebírání  zásilek  v případech,  kdy  je  doručováno  prostřednictvím                              veřejné  datové  sítě  do  datové  schránky  tak,  že  zavádí  náhradní                              doručení  v případech  doručování  platebního  rozkazu,  elektronického                              platebního  rozkazu  a usnesení  podle  §  114b  o.s.ř.  či  předvolání                              k přípravnému jednání dle § 114c o.s.ř. Má tak dojít k zefektivnění a                              zrychlení  doručování,  kdy  je  doručováno  do  datových  schránek.                              Stejně  tak  náhradní  doručování  platebního  rozkazu  oproti  stávající                              právní  úpravě  zavádí  novelizovaný  § 173  o.s.ř.  s tím,  že  náhradní                              doručení  platebního  rozkazu  není  vyloučeno,  pokud  bylo  platebním                              rozkazem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10 000 Kč,                              přičemž k příslušenství pohledávky se nepřihlíží. Navrhovaná právní                              úprava,  týkající  se  doručování  (elektronického)  platebního  rozkazu,                              sice posiluje elektronizaci justice, zrychlení a zefektivnění řízení, ale                              je na pokraji rovnováhy mezi těmito zamýšlenými cíly a mezi právem                              na spravedlivý proces, neboť potlačuje zásadu rovnosti zbraní, když                              žalovaný má možnost projevit svou vůli a vyjádřit se až poté, co se                              fakticky, bezprostředně seznámí s obsahem platebního rozkazu, což je                              mu  při  náhradním  doručení  platebního  rozkazu  zcela  vyloučeno,                              přičemž tato možnost musí být žalovanému poskytnuta, bez ohledu na                              výši peněžitého plnění, ke kterému byl na základě platebního rozkazu                              zavázán. Pokud má zákonodárce za to, že u nižších peněžních částek                              není  potřeba  ochrany  žalovaného,  potom  dochází  k nesprávným                              závěrům,  protože  neexistuje  podmíněnost  mezi  výši  peněžní  částky                              a její  právní  a skutkovou  komplikovaností.  Jinými  slovy  řečeno,                              konkrétní  výše  peněžní  částky  nepodmiňuje  míru  složitosti  a                              komplikovanosti  daného  sporu.  Pakliže  je  zesilován  požadavek                              ekonomického a hospodářského vývoje a v důsledku toho dochází i ke                                                                   50","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                zrychlení  a zefektivnění  rozkazního  řízení,  lze  si  představit  tlak  k                              odstranění  jakékoli  limitující  částky  při  náhradním  doručení                              platebního  rozkazu,  stejně  jako  tomu  bylo  dříve  v  případě                                                                            7                              přehodnocení podmínek realizace rozkazního řízení.                              Nedoručení  platebního  rozkazu  do  vlastních  rukou  a  nedodržení                                                                                         8                              dalších  specifických  podmínek  pro  konání  rozkazního  řízení   a                              následné  vydání  platebního  rozkazu  je  zcela  v rozporu  s právem  na                              spravedlivý  proces.  Je  proto  třeba  striktně  trvat  na  dodržení  všech                              zákonem stanovených procesních podmínek k jeho realizaci, a to v co                              nejvíce  zákonem  požadovaném  rozsahu.  Ostatně,  úprava  rozkazního                              řízení  je  v českém  civilním  procesu  ve  vztahu  k žalovanému  velmi                              přísná ve srovnání s právní úpravou rozkazního řízení v Německu (ta                              se stala inspiračním zdrojem k právní úpravě institutu elektronického                              platebního  rozkazu).  Česká  úprava  rozkazního  řízení  je  nedůkazní                              a jednofázová,  zatímco  v Německu  je  dvojfázová,  což  znamená,  že                              nejprve  je  vydán  platební  rozkaz,  proti  němuž  má  žalovaný  právo                              podat  odpor,  a  je-li  nečinný,  soud  vydá  na  další  návrh  žalobce  na                              základě  platebního  rozkazu  tzv.  vykonatelný  platební  rozkaz  proti                              němuž  má  žalovaný  další  možnost  obrany  podáním  námitky  proti                                                   9                              vykonatelnosti rozkazu.                              Ačkoli  určité  vlastnosti  spravedlivého  procesu  v rozkazním  řízení                              absentují,  je  v  něm  zvýrazněna  zásada  rychlosti  a  hospodárnosti.                              Hlavním  cílem  tohoto  řízení  je  rychlé  a hospodárné  vyřízení  věci.                              V rámci rozkazního řízení nedochází k ústnímu jednání a k provádění                              složitého  dokazování,  což  má  podstatný  vliv  na  rychlost  rozkazního                              řízení  a jeho  nákladnost.  V případě  postupu  opačného  by  tak  došlo                                                                      10                              k potlačení zásady rychlosti a hospodárnosti.  Přílišná snaha o rychlé                                 7                                 Pelikánová,  R.:  Platební  rozkaz:  Srovnání  institutu  platebního  rozkazu                              v České republice a ve vybraných zemích, Praha: Linde Praha, 2000, s. 85,                              ISBN  8072012207.  Původní  český  občanský  soudní  řád  z roku  1963                              připouštěl  rozkazní  řízení  jen  pro  vymáhání  částek  nepřevyšujících  1.000                              Kčs,  novelou  z roku  1973  byl  tento  limit  navýšen  na  5 000  Kčs.  Novela                              z roku 1983 tuto hranici ponechala a až novela z roku 1991 ji posunula na                              20 000 Kč, v obchodních věcech, kde se zaplacení peněžité částky opíralo o                              výpis z knih tuzemského peněžitého ústavu. Od 1. 9. 1993 veškerá uvedená                              omezení odpadla                               8  Specifickými podmínkami rozkazního řízení jsou: žalobce se po žalovaném                              domáhá peněžitého plnění, je znám pobyt žalovaného, žalovanému není třeba                              doručovat  do  ciziny,  žalobcem  uplatněné  právo  vyplývá  ze  skutečností                              uvedeným žalobcem a jsou splněny „běžné“ podmínky řízení.                              9  Bureš, J., Drápal, L. et al: Občanský soudní řád I, Komentář, Praha: C.H.                              BECK, 2009, s. 1148, ISBN 9788074001079                               10   Jakmile  by  předseda  senátu  nařídil  jednání,  bylo  by  vydání  platebního                              rozkazu  zásadně  v rozporu  se  zásadou  hospodárnosti.  Viz  rozhodnutí  č.                              45/1986 Sb. rozh. civil.                                                                   51","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                a  hospodárné  vyřešení  sporu  však  může  vést  k nezaregistrování  vad                              v podání  účastníků,  popř.  k  opomenutí  nutnosti  provést  relevantní                              důkaz,  čímž  vyústí  ve vydání  platebního  rozkazu  bez  přesvědčivého                              právního  posouzení  věci,  bez  zjištění  skutkového  stavu  a  bez                              jakýchkoliv pochybností. V takovém případě by byla potlačena zásada                              rovnosti účastníků, jakož i další atributy práva na spravedlivý proces.                                2. SPRAVEDLIVÝ  PROCES  A  ELEKTRONICKÝ  PLATEBNÍ                              ROZKAZ                               Institut  elektronického  platebního  rozkazu  (dále  jen  „EPR“)  byl  do                              občanského  soudního  řádu  zaveden  s účinností  od  1.  7.  2008  na                              základě jeho novely provedené zákonem č. 123/2008 Sb.                               Do  1.  9.  2007,  tedy  do  účinnosti  novely  občanského  soudního  řádu                              provedené  zákonem  č. 218/2011  Sb.,  spočívaly  podmínky  k  vydání                              EPR  v tom,  že  návrh  na  vydání  EPR  musel  být  učiněn  na                              standardizovaném  formuláři.  Vzor,  podle  něhož  byl  elektronický                              formulář vytvořen, byl obsažen ve vyhlášce č. 197/2008 Sb. Poté, co                              nabyla  účinnosti  zmiňovaná  novela,  došlo  ke  zrušení  vyhlášky                              č. 123/2008 Sb., přičemž elektronický platební rozkaz musí být stále                              podáván  dle  §  174  odst.  1  o.s.ř.  na  formuláři,  který  zveřejňuje                              ministerstvo  způsobem  umožňující  dálkový  přístup  a  pokud  tento                              návrh  na  vydání  elektronického  platebního  rozkazu  neobsahuje                              všechny zákonem stanovené náležitosti, jak je upravuje § 174a odst. 3                              o.s.ř.,  nebo  je  nesrozumitelný  anebo  neurčitý,  předseda  senátu  jej                              usnesením  odmítne,  jestliže  pro  tyto  nedostatky  nelze  pokračovat                              v řízení (§ 43 o.s.ř. se tu nepoužije). Pokud by nebyl návrh na vydání                              elektronického  platebního  rozkazu  zpracován  na  daném  formuláři,                              třebaže  byl  zaslán  elektronicky  se  zaručeným  elektronickým                              podpisem, elektronický platební rozkaz nelze vydat, takové podání by                              směřovalo  k vydání  standardního  platebního  rozkazu.  Na  druhou                              stranu,  jestliže  je  návrh  zpracován  na  formuláři,  avšak  je  na  soud                              podán v listinné podobě, potom musí být tento návrh posouzen jako                              návrh  k vydání  obyčejného  platebního  rozkazu,  a to  i  přesto,  že                              formulář  byl  nadepsán  „elektronický  platební  rozkaz“,  jakkoli  soud                              posuzuje  všechna  podání  podle  jeho  obsahu  dle  §  41  odst.  2  o.s.ř.                              Pokud by bylo soudem uvedené podání odmítnuto, pak by na straně                              soudu  došlo  k pochybení  v podobě  denegatio  iustae  a  tím  porušení                              práva na spravedlivý proces.                               Plná  elektronizace  justice,  která  umožní  žalobci  podání  návrhu                              dálkovým  přístupem  na  elektronickém  formuláři,  na  což  by  měly                              navazovat  úkony  soudu  v elektronické  formě,  včetně  vedení                              elektronického  soudního  spisu,  vydání  elektronického  vyhotovení                              tohoto  rozhodnutí  a jeho  doručování  účastníkům  prostřednictvím                              veřejné datové sítě do datové schránky by při dosažení tohoto stavu                              měl tento institut vést k větší rychlosti a hospodárnosti řízení, což bylo                              hlavním  motivem  zavedení  tohoto  institutu.  Nyní  je  však  situace                              taková,  že  zamýšlených  cílů  zákonodárce,  spočívající  v novém,                              moderním  a  rychlém  řízení,  které  soudu  ulehčuje  práci,  nebylo                                                                    52","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                dosaženo  a  zejména  s ohledem  na  technické  vybavení  soudů  tomu                              zřejmě nebude v dohledné době ani jinak.                               Z pohledu práva na spravedlivý proces je nutné se zamyslet i nad tím,                              zda  skutečnost,  že  realizace  elektronického  rozkazního  řízení  je                              podmíněna technickým zázemím, které není dostupné a dalšími zatím                              nerealizovatelnými  etapami  elektronizace  justice,  není  porušením                              práva  na  spravedlivý  proces,  neboť  důsledně  vzato  nejsou  splněny                              základní  podmínky  pro  tento  způsob  řízení,  byť  jsou  zákonodárcem                              nabízeny.  Automatické  zpracování  elektronického  formuláře  není                              možné.  Stále  je  přítomen  „lidský  prvek“,  který  bude  zkoumat,  zda                              uplatněné  právo  vyplývá  ze  skutečností  v návrhu  uvedených  popř.                              připojených listin, či nikoliv. V tomto směru je řízení o elektronickém                              platebním  rozkazu  zcela  shodné jako  u běžného  platebního rozkazu.                              Rovněž  doba  vyřízení  návrhu  na  vydání  elektronického  platebního                              rozkazu je shodně stanovena jako u „obyčejného“ návrhu na vydání                              elektronického  platebního  rozkazu.  V současné  době  označení                              „elektronický platební rozkaz“ se týká pouze toho, že jeho návrh na                              vydání  je  podáván  na  elektronickém  formuláři,  který  je  podepsán                              zaručeným  elektronickým  podpisem.  Nyní  není  ani  elektronicky                              vyhotovován,  v budoucnu  by  tomu  tak  ale  být  mělo.  Aktuálně  je                              možné  doručit  elektronický  platební  rozkaz  do  datové  schránky,  to                              však  za  podmínky,  že  adresát  má  zpřístupněnou  datovou  schránku.                              Jestliže  by  mu  elektronický  platební  rozkaz  nebyl  fakticky  doručen,                              soud  musí  jeho  listinnou  verzi  doručit  do  vlastního  rukou  bez                              možnosti náhradního doručení. Lze jen doplnit, že novela občanského                              soudního  řádu,  která  byla  v současné  době  předložena  k                              mezirezortním  připomínkám,  předpokládá  možnost  náhradního                              doručení  elektronického  platebního  rozkazu  v případech,  kdy  bude                              doručováno prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky.                               Technické  vybavení  soudů  a  e-justice,  která  má  být  platformou  pro                              elektronické  zkrácené  řízení,  zabezpečuje  moc  výkonná,  konkrétně                              Ministerstvo  spravedlnosti.  Z tohoto  hlediska  by  mohlo  být  event.                              namítáno,  že  není  splněna  jedna  z  vlastností  práva  na  spravedlivý                              proces, protože není zabezpečena nezávislost soudu. Takový závěr se                              jeví být značně povrchním, neboť jde spíše o otázky správy justice, za                              které zodpovídá právě moc výkonná, přičemž určitá míra vlivu moci                              výkonné na moc soudní v tomto kontextu je potřebná a nutná, když                              nezávislost  soudní  moci  není  možné  vykládat  absolutně,  při                              současném pojetí správy soudu.                               V Programové prohlášení Vlády České republiky ze dne 4. srpna 2010                              je mj. vyjádřena potřeba pokračovat v elektronizaci justice a zrychlit i                              zefektivnit  její  výkon.  Realizace  těchto  potřeb  má  být  dosažena  ve                              vztahu  k elektronickému  platebnímu  rozkazu  zavedením  provozu                              nové  aplikace  (dále  jen  „CEPR“),  a  to  od  1.  1.  2012.  CEPR                              představuje  využití  elektronického  vedení  soudního  spisu.  Systém                              CEPR  má  zrychlit  vyřizování  elektronických  platebních  rozkazů,                              odbřemenit soud v rámci rozkazního řízení a zjednodušit zpracování                              elektronického  platebního  rozkazu.  Zavedením  aplikace  CEPR  do                              provozu  by  mělo  být  doprovázeno  zavedením  elektronického  spisu                                                                  53","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                soudu, který již nebude podporován spisem listinným. CEPR využívá                              spolupráce  s provozovatelem  poštovních  služeb,  který  jako                              zprostředkovatel   doručování   v souladu   s uzavřenou   poštovní                                                                                           11                              smlouvou  zajistí  tisk  a  doručení  písemnosti  zasílané  soudem.                              Postupná elektronizace justice reaguje na možnost komunikace, kterou                              nabízí  internet  a  soudy  v tomto  směru  nesmí  zůstat  rigidní  a                              distancovat se od těchto komunikačních a technických možností. Při                              zavádění  těchto  postupů je  však  nutné  mít  na  zřeteli  základní  práva                              účastníků,  zásady  spravedlivého  procesu,  aby  pro  samotný                              elektronický  pokrok  justice  nedošlo  k jejich  potlačení  či  zneužití,                              neboť  ne  všichni  účastníci  mají  faktický  přístup  k internetu  či  jsou                              dostatečně „počítačově“ gramotní. Tyto faktické nevýhody, jež nejsou                              soudem reflektovány, se mohou ve výsledku projevit v tom, že budou                              ve sporu neúspěšní, v nejkrajnějším případě, že dojde k porušení jejich                              právo na spravedlivý proces.                               Zkrácená řízení určená k vymáhání nesporných pohledávek sehrávají                              významnou roli téměř ve všech národních právních řádech členských                              států  Evropské  unie.  Nadto  je  zjevné  že  i  ty  jsou  poznamenány                              nestálými  změnami:  zejména  dochází  k propojování  a  prohlubování                              složitosti  hospodářských  a ekonomických   vztahů  a  k vyšší                              připravenosti  obchodníků  a podnikatelů  vymáhat  své  nároky.                              Navyšuje  se  tak  celkové  množství  případů  o  nesporné  nároky.  Za                              tohoto  stavu  zesiluje  potřeba  podporovat  zkrácená  řízení  vedoucí                              k rychlému  a nenákladnému  řešení  nesložitých  kauz,  přitom  je třeba                              mít na zřeteli jejich specifičnost, protože standardy rozkazního řízení                              neodpovídají  právu  na  spravedlivý  proces.  Je  zapotřebí  trvat  na                              zvýšené  obraně  žalované  strany,  což  nemůže  rozrušit  ani  tolik                              prosazovaný požadavek rychlosti, hospodárnosti a efektivity řízení při                              vymáhání nesporných pohledávek.                               Literature:                               -  Bureš,  J.,  Drápal,  L.  et  al:  Občanský  soudní  řád  I,  §  1-200za                                 Komentář, Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1166, ISBN 9788074001079                              -  Hlavsa, P., Stavinohová, J.: Civilní proces a organizace soudnictví,                                 Brno:  Masarykova  univerzita  a DOPLNĚK,  2003,  s.  153,  ISBN                                 8072391550                              -  Pelikánová,  R.:  Platební  rozkaz:  Srovnání  institutu  platebního                                 rozkazu  v České  republice  a ve vybraných  zemích,  Praha:  Linde                                 Praha, 2000, s. 85, ISBN 8072012207                              -  Winterová, A: Civilní právo procesní, Praha: Linde Praha, 2002, s.                                 390, ISBN 8072015958                                   11   Důvodová  zpráva  k vyhlášce,  kterou  se  mění  vyhláška  Ministerstva                              spravedlnosti České republiky č 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a                              krajské soudy, ve znění pozdějších předpisů, s účinností od 1. ledna 2012.                                                                   54","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Contact – email                              Enderovah@seznam.cz                                                                                                                                           55","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                    ŘÍZENÍ VE VĚCECH CIZINCŮ A PRÁVO NA                                             SPRAVEDLIVÝ PROCES                                                      JANA FILIPOVÁ                                     Právnická fakulta Masarykovy univerzity, Česká republika                                 Abstract in original language                              Príspevok    obsahuje    základné   informácie    týkajúce   sa                              administratívneho  vyhostenia  a zaistenia  cudzinca,  nevyhnutnosti                              dostatočného  odôvodnenia  rozhodnutia  o zaistení  a podmienkam                              realizovateľnosti práva na spravodlivé a urýchlené súdne preskúmanie                              rozhodnutí správnych orgánov v konaní o zaistení cudzinca.                               Key words in original language                              administratívne  vyhostenie,  zaistenie  cudzinca,  konanie  o  zaistení                              cudzinca, súdne preskúmanie rozhodnutia správneho orgánu.                               Abstract                              Contribution contains basic information concerning the administrative                              expulsion and detention of aliens, necessity for sufficient reasons for                              the decision on the detention of aliens and the feasibility conditions of                              the right to fair and speedy judicial review of administrative decisions                              in proceedings for the detention of aliens.                               Key words                              administrative  deportation,  detention  of  aliens,  alien  detention                              proceedings, judicial review of administrative decision                                      1                              Jednou   z možností,  jak  může  pacient  řešit  svou  nespokojenost                              s poskytovanou  lékařskou  péčí, je  podání stížnosti  k  České  lékařské                              komoře (dále jen ČLK). Pacienti se k tomuto způsobu řešení neshod                              s lékaři  uchylují  poměrně  často.  Vyřizování  stížností  pacientů  či                              případné  disciplinární  řízení,  které  může  být  v důsledku  podané                              stížnosti  zahájeno,  je  však  v současnosti  opředeno  řadou  problémů,                              kterých  si  všímají  jak  pacienti,  tak  samotní  lékaři.  Ti  poukazují                              například  na  to,  že  odůvodnění  disciplinárních  rozhodnutí  bývají                              nepřesvědčivá  a  někdy  dochází  také  k nesprávnému  poučení  o                                                      2                              opravných  prostředcích.   Lékaři  i  pacienti  upozorňují  na                              nepřiměřenou délku vyřizování stížnosti. Pacienti si dále stěžují na to,                              že  o  průběhu  řízení  nejsou  dostatečně  informování,  není  jim                              umožňováno  nahlížet  do  disciplinárního  spisu  a  ani  se  nemohou                                1                                Příspěvek byl zpracován na základě rigorózní práce autorky - Červená, K.:                              Stížnosti  pacientů  na  poskytovanou  zdravotní  péči.  Rigorózní  práce.                              Právnická fakulta, Masarykova univerzita, 2011.                               2 Mach, J.: Trestní, nebo disciplinární řízení? Co přinesl seminář předsedů                              revizních komisí a čestných rad OSL ČLK. Tempus Medicorum, 2009, č. 10,                              s. 22.                                                                   56","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                seznámit  s  odbornými  posudky  zpracovanými  pro  účely                              disciplinárního řízení. Z velké části tak nespokojenost pacientů souvisí                              s   procesním  postavením  pacienta  během  řízení.  Disciplinární  řád,                              stavovský  předpis  ČLK,  obsahuje  poměrně  rozsáhlou  úpravu                              vyřizování  stížností  a  tím  pádem  předurčuje  postavení  pacienta  v                              disciplinárním  řízení.  Naproti  tomu  zákon  o  ČLK  je  velmi  stručný.                                                                                           3                              Obsahuje  zmocnění  komoře  k dohledu  nad  činností  svých  členů ,                                                                                     5                                              4                              k řešení  stížností   a  uplatňování  disciplinárních  pravomocí .  Co  se                              týče samotného průběhu řízení, zákon pouze zmocňuje k rozhodování                                              6 7 8                                                                                        9 10                              příslušné  orgány, , ,   určuje  druh  a  výši  ukládaných  sankcí ,   a                                                                          11                              upravuje způsob podávání opravných prostředků . Nabízí se otázka,                              zda je takováto stručná zákonná úprava v pořádku. Je řízení, v rámci                              kterého mohou být ukládány i značně vysoké sankce a které probíhá                              téměř výhradně na základě disciplinárního řádu, v souladu se zásadou                              zákonnosti?  Pokud  není,  kterým  předpisem  by  se  měla  ČLK  při                              udělování  sankcí  řídit?  Zodpovězení  těchto  otázek  je  důležité  jak                                3  §  2  odst.  1  písm.  a):  Komory  dbají,  aby  členové  komor  vykonávali  své                              povolání odborně, v souladu s jeho etikou a způsobem stanoveným zákony a                              řády komor.                               4  §  2  odst.  2  písm.  e):  Komory  jsou  oprávněny  řešit  stížnosti  na  výkon                              povolání svých členů v rozporu s odstavcem 1 písm. a).                              5  §  2  odst.  2  písm.  f):  Komory  jsou  oprávněny  uplatňovat  disciplinární                              pravomoc v rozsahu stanoveném tímto zákonem.                               6 § 14 odst. 2: Revizní komise okresního sdružení podává návrh na zahájení                              disciplinárního řízení.                               7 § 18 odst. 1: Čestná rada komory  vykonává disciplinární pravomoc  vůči                              všem členům komory.                               8  §  13  odst.  1:  Čestná  rada  okresního  sdružení  vykonává  disciplinární                              pravomoc vůči jeho členům.                               9  §  13  odst.  3:  Čestná  rada  okresního  sdružení  může  uložit  za  porušení                              povinností  člena  komory  uvedených  v  §  9  odst.  2  tohoto  zákona  jako                              disciplinární opatření a) důtku, b) pokutu od 2000 do 20 000 Kčs.                               10  §  18  odst.  3:  Čestná  rada  komory  může  uložit  za  závažné  porušení                              povinností  člena  komory  uvedených  v  §  9  odst.  2  písm.  a)  zákona  jako                              disciplinární  opatření  a)  pokutu  od  3000  do  30  000  Kčs,  b)  podmíněné                              vyloučení z komory, c) vyloučení z komory.                               11 § 13 odst. 4: Proti písemnému rozhodnutí čestné rady okresního sdružení                              o  uložení  disciplinárního  opatření  může  člen,  kterému  bylo  disciplinární                              opatření uloženo, podat opravný prostředek do patnácti dnů od jeho doručení.                              § 13 odst. 5: „O opravném prostředku rozhoduje čestná rada komory, která                              přezkoumávané  rozhodnutí  buď  potvrdí  nebo  zruší.  Zruší-li  čestná  rada                              komory  napadené  rozhodnutí,  je  čestná  rada  okresního  sdružení  vázána                              právním názorem čestné rady komory.“                                                                   57","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                z pohledu lékaře, který může být v disciplinárním řízení potrestán, tak                              z pohledu pacienta a jeho procesního postavení. Jejich zodpovídáním                              se bude zabývat tento příspěvek.                               Nedostatečná procesní úprava disciplinárních řízení je vlastní mnoha                                                 12                              profesním  komorám.   Konkrétně  na  problém  disciplinárního  řádu                              ČLK upozornil také Nejvyšší správní soud, který se zabýval otázkou,                              zda mohl v disciplinárním řízení rozhodovat „senát“ čestné rady ČLK                              (tak jak to stanovuje disciplinární řád), i když zákon o ČLK „senát“                              vůbec nezmiňuje a k rozhodování zmocňuje čestnou radu ČLK jako                              celek.  Nejvyšší  správní  soud  se  při  posuzování  tohoto  problému                              nemohl vyhnout otázce, do jaké míry se disciplinární řád „při úpravě                              procesních pravidel disciplinárního řízení pohybuje secundum legem a                              do  jaké  míry  jsou  jeho  pravidla  praeter  legem  či  dokonce  contra                                     13                              legem.“  V uvedeném případě rozhodl, že „zákon neupravuje ‘senát‘                              Čestné  rady  Komory  a  nesvěřuje  mu  eo  ipso  ani  výkon  žádných                              veřejněmocenských  oprávnění.  Pokud je takový  orgán  Komory                              vytvořen  pouze  na  základě  disciplinárního  řádu  Komory  coby                              vnitřního  předpisu,  pak  v tomto  rozsahu  jde  disciplinární  řád  nad                                                           14                              rámec zákona (praeter legem).“  Rozhodoval-li tedy „senát“ Čestné                              rady ČLK a nikoliv celá Čestná rada ČLK, byl tento postup „zjevně                              nezákonný“.                               I  když  v uvedeném  případě  Nejvyšší  správní  soud  nepřezkoumával                              zákonnost disciplinárního řádu v abstraktním slova smyslu, poukázal                              na  to,  že  jeho  věcná  působnost  byla  „poměrně  nedostatečně                              vymezena“,  protože  zákon  o  ČLK  „v žádném  ze  svých  ustanovení                              neuvádí,  v jakém  poměru  je  tento  vnitřní  předpis  k zákonné  úpravě                              disciplinárního řízení, resp. co má být jeho obsahem a jaká ustanovení                                                                  15                              zákona má disciplinární řád provádět.“                              V souvislosti s disciplinárním řádem zákon o ČLK určuje orgán, který                                                      16                              disciplinární řád schvaluje , členům komory stanovuje povinnost řád                                       17                                                                                           18                              dodržovat   a  samotné  komoře  dohlížet  na  jeho  dodržování.                               12  Upozorňují  na  to  např.  Mates,  P.,  Mazanec,  M.:  Disciplinární  správní                              delikty. Právník, 1997, č. 7, s. 614.                               13 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2010, sp. zn. 3 Ads                              74/2010.                              14 Tamtéž.                                15 Tamtéž.                              16  Na  základě  §  15  odst.  2  písm.  a)  zákona  o  ČLK  je  disciplinární  řád                              schvalován sjezdem delegátů ČLK.                               17 § 9 odst. 2 písm. b) zákona o ČLK.                               18 § 2 odst. 1 písm. a) zákona o ČLK.                                                                   58","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Vymezení věcného rozsahu disciplinárního řádu, však nalezneme až                                               19                              v něm  samotném.   Tato  konstrukce  se,  jak  již  poukázal  Nejvyšší                              správní soud, nejeví jako šťastná.                               Vede nás to zpátky k otázce, zda je disciplinární řízení ČLK vedené                              pouze na základě disciplinárního řádu a nikoliv na základě zákona, v                              pořádku.  Nejvyšší  správní  soud  poukázal  na  chybějící  zákonné                              zmocnění k úpravě rozhodovací pravomocí. Problém tak lze vytušit i                              u jiných procesních institutů a postupů, a jak už NSS naznačil, také u                              celého disciplinárního řádu.                               Je  možné  se  domnívat,  že  vydávání  rozhodnutí,  které  je  navíc                              rozhodnutím  o  vině  a  následné  sankci  v řízení  upraveném  pouze                              disciplinárním  řádem,  není  v souladu  se  základní  zásadou,  na  níž je                              postaveno  celé  fungování  veřejné  správy  –  se  zásadou  zákonnosti.                                                                       20                              Podstatou této zásady, vyjádřené jak v Ústavě , tak Listině základních                                           21                              práv a svobod , je požadavek, „aby státní moc byla uplatňována jen                              v případech,  v mezích  a  způsoby,  které  stanoví  zákon,  a  stanoví  tak                              nejen  záruku  proti  zneužití  státní  moci,  ale  též  nutnost  zákonného                                                            22                              podkladu pro její uskutečňování“.  V rovině správněprávního trestání                              se  tento  požadavek  následně  projevuje  tak,  že  „zjištění,  zda  byl                              spáchán  správní  delikt,  kdo  je  jeho  pachatelem,  a  rozhodnutí  o                              potrestání  pachatele,  vyžaduje,  aby  byl  zákonem  stanoven  náležitý                                      23                              postup.“                               Ústava i Listina základních práv a svobod sice „mluví výslovně jen o                              státní  moci,  nicméně  zejména  s ohledem  na  postavení  státu  jakožto                              základního tvůrce práva, od jehož normotvorné činnosti jsou v zásadě                              tak  či  onak  odvozeny  kompetence  veškerých  orgánů  veřejné  moci                              (státních i nestátních), je třeba tato ustanovení vztahovat na jakoukoliv                              veřejnou  moc…,  která  je  vykonávána  jak  orgány  státu,  tak  orgány                                                                         24                              jiných nestátních vykonavatelů veřejné správy.“                                 19 § 1 disciplinárního řádu: „Disciplinární řád upravuje postup orgánů České                              lékařské  komory…  ,  práva  a  povinnosti  účastníků  disciplinárního  řízení,                              úkony,  které  s  disciplinárním  řízením  bezprostředně  souvisejí  tak,  aby  byl                              spolehlivě zjištěn skutkový stav věci a bylo zajištěno spravedlivé posouzení                              podané stížnosti nebo podnětu…, jejichž řešení náleží do působnosti komory.                              Dále disciplinární řád upravuje postup ve smírčím řízení…“                              20 čl. 2 odst. 3 Ústavy.                                21 čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.                              22 Mates, P. a kolektiv: Základy správního práva trestního. 2. vydání. Praha:                              C. H. Beck, 2000, s. 96.                               23 Tamtéž.                               24 Vedral, J.: Správní řád. Komentář. Praha. Polyglon, 2006, s. 57.                                                                   59","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Není tedy pochyb o tom, že se tato zásada vztahuje také na činnosti                              ČLK,  která jako  samosprávná  korporace  vykonává  veřejnou  správu.                              Pokud tedy ČLK chce udělovat sankce, měla by tak činit na základě                              zákona.                               1. APLIKACE SPRÁVNÍHO ŘÁDU                               O tom, jaká je povaha předpisů zájmové samosprávy, neexistuje mezi                                                                            25                              odbornou  veřejností  stále  jednoznačná  shoda.   Nevyřešená  je                              zejména  otázka,  zda  je  možno  předpisy  zájmové  samosprávy                              považovat  za  předpisy  právní  či  nikoliv.  Tato  otázka  může  být                              v mnoha  ohledech  zásadní,  v námi  řešené  situaci  se  však  jedná  o                              otázku  nepodstatnou.  Ať  již  má  totiž  disciplinární  řád  povahu                              právního předpisu či např. povahu předpisu interního, je evidentní, že                              se nejedná o zákon a zásada zákonnosti tak nemůže být naplněna.                                Úprava disciplinárního řízení by mohla být obsažena – jako je tomu je                              např.  v případě  kárného  řízení  u  advokátní  komory  a  zákona  o                              advokacii  –  přímo  v zákoně  o  ČLK.  Tak  tomu  ale  bohužel  není.                              Nezbývá  proto  než  se  zabývat  otázkou,  který  jiný  předpis  by  měly                              orgány  ČLK  při  uplatňování  svých  disciplinárních  pravomoci                              aplikovat. Samozřejmě se nabízí základní předpis upravující procesy                              ve veřejné správě, správní řád.                               Jednou  z nejvýznamnějších  změn,  kterou  přineslo  přijetí  nového                              správního řádu, je zcela odlišná úprava rozsahu jeho působnosti, kdy                              došlo  k  značnému  rozšíření  okruhu  orgánů,  na  jejichž  postupy  se                              správní  řád  vztahuje.  Správní  řád  tak  nyní  „upravuje  postup  orgánů                              moci  výkonné,  orgánů  územních  samosprávných  celků  a  jiných                              orgánů,  právnických  a  fyzických  osob,  pokud  vykonávají  působnost                                                     26                              v oblasti veřejné správy.“                               „Právnickými  osobami  vykonávající  působnost  v oblasti  veřejné                                                                         27                              správy jsou především veřejnoprávní korporace , jimiž jsou zejména                                                                         28                              profesní  komory  zřízené  zvláštními  zákony.“   S účinností  nového                                 25 Nejpodrobněji se povahou stavovských předpisů zabývá prof. Sládeček,                              který shrnuje relevantní názory a sám stavovské předpisy za předpisy právní                              nepovažuje.  Sládeček,  V.:  Ještě  k  povaze  předpisů  zájmové  samosprávy.                              Právní rozhledy, 2008, č. 4, s. 130.                               26 § 1 odst. 1 správního řádu.                               27  Podle  rozhodnutí  Městského  soudu  v Praze  (SJS  90/2004)  je  „profesní                              komora  veřejnoprávní  korporací  vykonávající  veřejnou  správu  a  další                              činnosti. Vykonává-li veřejnou správu, může ji vykonávat jen v případech a                              mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst.                              3 Ústavy České republiky)…“                               28 Vedral, J.: Správní řád. Komentář. Praha. Polyglon, 2006, s. 28.                                                                   60","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                správního  řádu  se  proto  správní  řád  vztahuje  také  na  rozhodování                              profesních komor, a tedy i na rozhodování ČLK. 2930                               Rozhodnutí  o  udělení  disciplinární  sankce  je  rozhodnutím,  které                              „zakládá, mění, nebo ruší práva“. Jako takové je výsledkem správního                              řízení,  což  potvrzuje  svou  konstantní  judikaturou  také  Nejvyšší                                          31                              správní  soud .  Aplikována  by  teda  měla  být  zejména  ustanovení                              správního řádu, která se vztahují k správnímu řízení.                               2. ZÁVĚR                               Dojdeme-li k závěru, že by řízení o udělení sankce vedené ČLK mělo                              být ovládáno zásadou zákonnosti, nezbývá než připustit, že současný                              způsob  disciplinárních  řízení,  které  jsou  vedeny  pouze  na  základě                              disciplinárního  řádu,  nejsou  s  touto  zásadou  v  souladu.  I  přesto,  že                              zákon o ČLK neobsahuje téměř žádná procesní ustanovení, která by                              upravovala disciplinární řízení, existuje zákon, který by bylo možné a                              vhodné aplikovat. Tímto zákonem je správní řád. Z pohledu pacienta,                              kterého  při  vyřizování  stížností  tíží  zejména  v  úvodu  zmiňované                              průtahy a nemožnost domoci se posudků zpracovávaných ČLK, budou                              klíčová zejména ustanovení o lhůtách, o ochraně proti nečinnosti a o                              nahlížení  do  spisu,  jejichž  aplikaci  může  významně  přispět  k                              vylepšení postavení pacienta.                                Literature:                              -  Červená,  K.:  Stížnosti  pacientů  na  poskytovanou  zdravotní  péči.                                 Rigorózní práce. Právnická fakulta, Masarykova univerzita, 2011.                                29 Na rozhodování některých profesních komor (např. komory advokátní) se                              vztahoval  již  starý  správní  řád.  Bylo  to  však  vždy  na  základě  odkazů                              obsažených ve zvláštních zákonech. Mnohé zákony o komorách (mezi nimi i                              zákon o ČLK) však vztah ke správnímu řádu vůbec neupravovala a správní                              řád  se  tak  díky  své  působnosti  omezené  pouze  na  státní  správu  na                              rozhodování  komor  nevztahoval.  Viz  Vedral,  J.:  Správní  řád.  Komentář.                              Praha. Polyglon, 2006, s. 28 a násl.                               30 Ministerstvo vnitra, Poradní sbor ministerstva vnitra ke správnímu řádu:                              Závěr č. 54 ze zasedání poradního sboru ministra vnitra ke správnímu řádu ze                              dne 19. 3. 2007. Vztah správního řádu na rozhodování České stomatologické                              komory      v      disciplinárním    řízení.    Dostupné     z:                              <http://www.google.cz/url?sa=t\&source=web\&cd=1\&ved=0CBkQFjAA\&url                              =http%3A%2F%2Fwww.mvcr.cz%2Fsoubor%2Fzaver-54-                              pdf.aspx\&ei=SvBwTvoJx-                              LhBNiQkJcJ\&usg=AFQjCNHv4s0oyr84HRjhLyKXdLS2Dp81ow>.                              Uvedený  závěr  potvrzuje  také  judikatura,  viz  rozsudek  Krajského  soudu                              v Ostravě ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. 22 Ca 501/2006.                               31 Viz např. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 200, sp. zn.                              4  Ads  59/2009,  který  mimo  jiné  popisuje,  jaký  je  rozdíl  mezi  tzv.                              předběžným a disciplinárním řízením podle disciplinárního řádu.                                                                   61","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                 -  Mach,  J.:  Trestní,  nebo  disciplinární  řízení?  Co  přinesl  seminář                                 předsedů  revizních  komisí  a  čestných  rad  OSL  ČLK.  Tempus                                 Medicorum, 2009, č. 10.                              -  Mates,  P.,  Mazanec,  M.:  Disciplinární  správní  delikty.  Právník,                                 1997, č. 7.                              -  Mates, P. a kolektiv: Základy správního práva trestního. 2. vydání.                                 Praha: C. H. Beck, 2000.                              -  Vedral, J.: Správní řád. Komentář. Praha. Polyglon, 2006.                               -  Sládeček, V.: Ještě k povaze předpisů zájmové samosprávy. Právní                                 rozhledy, 2008, č. 4.                               Contact – email                              Katerina.cervena@centrum.cz                                                                                                                            62","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                      ŘÍZENÍ O PŘEDBĚŽNÉ OTÁZCE JAKO                               SOUČÁST PRÁVA NA ZÁKONNÉHO SOUDCE                                                    RADEK FRÖHLICH                                        Faculty of Law, Masaryk University, Czech Republic                                Abstract in original language                              Řízení o předběžné otázce je specifickým institutem práva Evropské                              unie,  jehož  hlavní  účel  spočívá  v  zajištění  jednotného  výkladu  a                              aplikace ve všech členských státech.  V pojetí Ústavního soudu České                              republiky je tento institut považován za součást práva na zákonného                              soudce.  Cílem  tohoto  příspěvku  je  posoudit,  zda  je  tato  kvalifikace                              oprávněná a do jaké míry ji lze považovat za kompatibilní s právem                              Evropské unie.                               Key words in original language                              Předběžná  otázka;  právo  na  zákonného  soudce;  Ústavní  soud  České                              republiky; Soudní dvůr.                               Abstract                              The preliminary  ruling  procedure  is  a  specific  institute  of  European                              Union law to ensure uniform interpretation and application in all the                              Member States. This institute is considered as a part of the right to a                              statutory  court  in  the  conception  of  the  Constitutional  Court  of  the                              Czech  Republic.  The  aim  of  this  paper  is  to  assess  whether  that                              qualification is justified and what extent it can be seen as compatible                              with European Union law.                               Key words                              Preliminary ruling procedure; right to a statutory court; Constitutional                              Court of the Czech Republic; Court of Justice.                                1. ÚVOD                               Řízení o předběžné otázce je významným nástrojem práva Evropské                              unie  sloužícím  k zajištění  jednotného  výkladu  ve  všech  členských                              státech. 1  Nezastupitelnost tohoto institutu je navíc umocňována tím,                              že Unie sama v zásadě nedisponuje vlastními výkonnými orgány a je                              tak  odkázána  na  naplňování  evropského  práva  ze  strany  členských                                   2                              států.                                 1                                Viz TÝČ, Vladimír. Základy práva Evropské unie pro ekonomy. 6. přeprac.                              a aktualiz. vyd. Praha : Leges, 2010. S. 98 an.                              2                                Obdobně viz NOWAK,C. Nichterfüllung der Vorlagepflicht aus Art. 234 III                              EG als Verstoß gegen Art. 101 I 2 GG – Das Grundrecht auf den gesetzlichen                              Richter in Luxemburg; in: Neue Zeitschrift  für Verwaltungs-recht (NVwZ)                              2002, s. 688.                                                                   63","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Specifickou  roli  zde  přitom  sehrávají  národní  soudy,  které  jsou                              s ohledem  na  zásadu  přednosti  a  bezprostřední  aplikovatelnosti                              nuceny  užívat  evropské  právo.  Fakticky  tak  plní  funkci  evropských                                                                                 3                              soudů  a  udržují  systém  práva  EU  provozuschopný.   Spolupráce                              Soudního  dvora  s národními  soudy  tak  představuje  stěžejní  faktor                                                                                            4                              evropské integrace, bez něhož by byl celý systém odsouzen k záhubě.                               Předběžná otázka z pohledu evropského práva                              Výše  uvedeného  si  je  samozřejmě  vědom  i  Soudní  dvůr.  Ve  své                              judikatuře proto často upozorňuje, že jeho vztah k národním soudům                              je založen na bázi spolupráce a řízení o předběžné otázce představuje                              formu  pomoci  národním  soudům  při  rozhodování  vnitrostátních                                    5                              sporů.                              Právě z důvodů nutnosti zajistit a udržet patřičnou míru spolupráce se                              Soudní dvůr dlouho zdráhal konstatovat porušení komunitárního práva                              národním soudem. Prvním případem, kdy Soudní dvůr tuto možnost                                                                        6                              alespoň teoreticky připustil, byl případ Köbler.   Odpovědnost státu za                              porušení  unijního  práva  však  Soudní  dvůr  v tomto  případě  nakonec                              neshledal, neboť porušení evropského práva národním soudem nemělo                              zjevnou  povahu  vyžadovanou  k tomu,  aby  na  základě  práva                              Společenství  vznikla  odpovědnost  členského  státu  v důsledku                                              7                              rozhodnutí soudu.                               I  z  tohoto  důvodu  byla  povinnost  soudů  poslední  instance  předložit                                                                               8                              předběžnou  otázku  označována  za  lex  imperfecta   a  z pohledu                              evropského práva jím v podstatě zůstává nadále. Soudní dvůr nestojí                              v hierarchii soudních orgánů nad vrcholnými soudy členských států a                              nemůže jim proto položení předběžné otázky nijak přikázat. Ostatně                              pokud  národní  soud  otázku  nepoloží,  nemá  Soudní  dvůr  ani  žádné                                                                      9                              prostředky, jak se o tomto porušení dozvědět.                                 3                                Srovnej bod  45 odůvodněného stanoviska generálního advokáta Pedra Cruz                              Villalóna ve věci C-507/08 předneseného dne 7. září 2010.                               4                                 Obdobně  MEILICKE,  W.  Hindernislauf  zum  gesetzlichen  Richter,  in:                              Betriebs-Berater 2000, S. 22.                              5                                Viz bod 38 a 40 odůvodnění rozsudku Soudního dvora ze dne 15. září 2005,                              C-495/03 Intermodal Transports BV.                              6                                Rozsudek Soudního dvora ze dne 30. září 2003, C-224/01 Köbler.                              7  Támtéž, bod 126.                               8                                 Srovnej    MEILICKE,  W.  Hindernislauf  zum  gesetzlichen  Richter,  in:                              Betriebs-Berater 2000, S. 23.                               9                                 Existují  zde  pouze  teoretické  nástroje,  které  však  nejsou  v  praxi  pro                              vynucování  povinnosti  předložit  předběžnou  otázku  příliš  použitelné.                                                                 64","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Povinnost  položit  Předběžnou  otázku  ve  světle  judikatury  soudního                              dvora                               Povinnost  předložit  předběžnou  otázku  je  zakotvena  v  nynějším                              článku  267  odst.  3  Smlouvy  o  fungování  Evropské  unie  (dále  jen                              SFEU).  Dle  tohoto  ustanovení  jsou  vnitrostátní  soudy  poslední                              instance  povinny  předložit  předběžnou  otázku  tehdy,  vyvstane-li  v                              rámci  národního  řízení  otázka  o  výkladu  či  platnosti  evropského                              práva,  jejíž  zodpovězení  je  nezbytné  pro  vynesení  vnitrostátního                              rozhodnutí.                               Tato  povinnost  byla  judikaturou  soudního  dvora  mnohokrát                              konkretizována. Za zlomový judikát lze bezesporu označit rozhodnutí                                      10                              CILFIT,   v  němž  Soudní  dvůr  nalezl  určité  výjimky  z  této  obecné                              povinnosti.  Tímto  rozsudkem  byly  soudy  poslední  instance  fakticky                              osvobozeny od povinnosti položit předběžnou otázku v případech, kdy                              dotčené  ustanovení  práva  Společenství  již  bylo  předmětem  výkladu                              Soudního  dvora  (tzv.  „acte  éclairé“),  nebo  kdy  je  správné  použití                              práva Společenství natolik zřejmé, že jeho výklad nevzbuzuje jakékoli                              rozumné pochybnosti (tzv. „acte clair“).                                Rozhodnutí  CILFIT  však  zároveň  stanoví  i  určitá  kritéria  (procesní                              pravidla), na jejichž základě může národní soud dospět k závěru, že                              pochybnost o otázce platnosti či výkladu evropského práva v daném                              případě nevzniká.                               Dle těchto kritérií se národní soud nemá zabývat pouze otázkou, zda                              správné  užití  unijního  práva  nevyvolává  (z  jeho  subjektivního                              hlediska)  žádné  pochybnosti,  nýbrž  má  být  přesvědčen  o  tom,  že                              stejnou jistotu by měly i soudy ostatních členských států a stejně tak                              i Soudní dvůr.                               Národní soud přitom musí přihlížet k zvláštnostem evropského práva                              a  specifickým  obtížím  jeho  výkladu,  mezi  nimiž  Soudní  dvůr                              zdůrazňuje především nutnost:                               srovnávat více jazykových variant,                               zohlednit existenci vlastní terminologie Unie,                                  V úvahu  připadá  žaloba  pro  porušení  povinnosti  členského  státu                              vyplývajících  ze  smluv  a  odpovědnost  za  škodu  pro  porušení  evropského                              práva. Posledně zmíněný bod je však poměrně problematický, neboť i kdyby                              se  podařilo  naplnit  všechny  podmínky  požadované  judikaturou  Soudního                              dvora, zřejmě by nebylo možno prokázat přímou příčinnou souvislost mezi                              nepoložením  otázky  a  vznikem  škody.  Viz  i  bod  79  odůvodněného                              stanoviska  generálního  advokáta  Philippa  Légera  ve  věci  C-173/03                              předneseného dne 11. října 2005.                               10  Rozsudek Soudního dvora ze dne 6. října 1982, 283/81 CILFIT.                                                                   65","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                                                        11                              upřednostnit metodu teleologického výkladu.                               Pouze  v případě,  když  národní  soud  vyhoví  všem  výše  uvedeným                              požadavkům,  může  dospět  k  závěru,  že  položení  předběžné  otázky                              Soudnímu  dvoru  není  nutné  a  může ji  vyřešit  na  svou  vlastní                                           12                              zodpovědnost.                              Povinnost položit Předběžnou otázku z vnitrostátního pohledu                               Pohled  vnitrostátního  práva  a  vnitrostátních  soudů  na  řízení                              o předběžné otázce se v mnohém liší. Prioritu zde nehraje teze, že jde                              o formu spolupráce národních soudů a Soudního dvora, nýbrž je více                              zdůrazňován procesní aspekt předběžné otázky.                               Z právního hlediska není pochyb o tom, že čl. 267 odst. 3 SFEU je                              bezprostředně  aplikovatelný  ve  všech  členských  státech  a  stanoví                              národním  soudům,  proti  jejichž  rozhodnutí  nelze  podat  opravný                              prostředek, určitou procesní povinnost.                               Již  z definice  soudu,  tak  jak  je  pro  účely  řízení  o  předběžné  otázce                              vykládána  Soudním  dvorem,  vyplývá,  že  musí  jít  o  orgán,  jenž  je                              vázán  platnými  právními  předpisy.  To  samozřejmě  zahrnuje  nejen                                                                13                              právo hmotné, nýbrž i právo procesní.   Vnímáme-li tedy čl. 267 odst.                              3 SFEU jako procesní normu, je možné logicky dospět i k závěru, že                              její porušení může vést k porušení subjektivního práva na spravedlivý                              proces,  případně  i  práva  na  zákonného  soudce,  rozhoduje-li                              v důsledku  procesního  porušení  jiný  subjekt,  než  by  vyplývalo  z                                                 14                              platné právní úpravy.                              Ke  stejnému  závěru  ostatně  dospěla  již  řada  ústavních  soudů                                             15                              členských států.  Pochybným se však může jevit postup, na základě                              něhož  k porušení  práva  na  zákonného  soudce  dospěly,  a  rovněž                              i způsob, jak jej nadále interpretují.                                  11                                 Tamtéž, viz body 16 až 20.                              12  Srovnej bod 122 odůvodněného stanoviska generální advokátky Christine                              Stix-Hackl ve věci C 495/03 předneseného dne 12. dubna 2005.                               13   Viz  BOBEK,  Michal.  Předběžná  otázka  v  komunitárním  právu.  Praha  :                              Linde, 2005. S. 27.                              14   Ovšem  ne  každé  porušení  procesního  předpisu  představuje  zásah  do                              subjektivních práv jednotlivce. Porušení musí být předně dostatečně závažné,                              tj. alespoň takové, které může mít vliv na výrok rozhodnutí ve věci samé.                               15                                  Viz  např.  rozhodnutí  rakouského  Ústavního  soudu  ze  dne  30.  9.  1996,                              B 3486/96;  rozhodnutí  německého  Spolkového  ústavního  soudu  ze  dne                              22.10.1986,  2  BvR  197/83  ze  dne  22.10.1986,  rozhodnutí  slovenského                              ústavního soudu ze dne 3.7.2008, IV. ÚS 206/08-50.                                                                   66","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Předběžná otázka v judikatuře Spolkového ústavního soudu                                První  vlaštovku  v tomto  směru  vyslal  německý  Spolkový  ústavní                                                                            16                              soud, jenž již ve svém slavném judikátu Solange II  prohlásil Soudní                              dvůr  za  zákonného  soudce  ve  smyslu  čl.  101  odst.  1  věta  2.                                                                                    17                              Základního zákona, což potvrdil i ve své pozdější judikatuře.                              Za  základní  kritérium  považuje  Spolkový  ústavní  soud  existenci                              svévole,  ke  které  dochází  tehdy,  je-li  nepoložení  předběžné  otázky                              zjevně  neobhajitelné.  V  jakých  konkrétních  případech  může                              rozhodnutí  soudu  poslední  instance  vést  ke  svévolnému  porušení                              práva na zákonného soudce, pak Spolkový ústavní soud demonstruje                              prostřednictvím následující klasifikace:                                Neporozumění či podcenění povinnosti předložit předběžnou otázku                              (grundsätzliche Verkennung der Vorlagepflicht).                               O neporozumění či podcenění povinnosti předložit předběžnou otázku                              se  jedná  tehdy,  kdy  rozhodující  soud  posledního  stupně  měl  sám                              pochybnosti  ohledně správného  výkladu  komunitárního  práva, jehož                              výklad  považoval  za  podstatný  pro  rozhodnutí  věci,  přesto  se  však                              neobrátil na Soudní dvůr.                                Vědomé  odchýlení  od  judikatury  Soudního  dvora  bez  předložení                              předběžné otázky (bewusstes Abweichen ohne Vorlagebereitschaft).                               Rozhodující  soud  se  úmyslně  odchýlil  od  ustáleného  výkladu                              Soudního dvora, aniž by však předložil předběžnou otázku.                               Neúplnost judikatury (Unvollständigkeit der Rechtsprechung).                               K  otázce  evropského  práva  doposud  neexistuje  ustálená  judikatura                              Soudního dvora nebo tato judikatura nepokrývá celou problematiku a                              vnitrostátní  soud  rozhodující  v  poslední  instanci  zjevným  způsobem                              překročí rámec uvážení, jenž mu  k posouzení dané otázky příslušel. O                              tento případ se jedná zejména tehdy, existuje-li odlišný výklad, jenž je                              třeba jednoznačně upřednostnit před výkladem zastávaným národním                              soudem.  O  porušení  práva  na  zákonného  soudce  se  naopak  nejedná                              tehdy, vyloží-li národní soud otázku evropského práva obhajitelným                                        18                              způsobem.                               Zatímco  první  dvě  skupiny  případů  vymezené  Spolkovým  ústavním                              soudem  lze  označit  za  souladné  s  judikaturou  soudního  dvora,  třetí                                16  Rozhodnutí Spolkového ústavního soudu BVerfG, 2 BvR 197/83 ze dne                              22.10.1986.                               17  Viz např. rozhodnutí Spolkového ústavního soudu BVerfG, 2 BvR 2419/06                              ze dne 6.5.2008.                               18  Tamtéž bod 17.                                                                   67","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                skupina je s ní zjevně nekompatibilní. Oba soudy totiž při posuzování,                              zda  je  dána  povinnost  k  předložení  předběžné  otázky,  vycházejí  ze                              zcela  odlišných  kritérií.  Zatímco  Soudní  dvůr  stanoví  povinnost                              posoudit,  zda  otázka  evropského  práva  může  vyvolávat  \"objektivní                              pochybnosti\" a stát se tak předmětem rozdílné interpretace, Spolkový                              ústavní soud přihlíží pouze k tomu, zda výklad evropského práva není                                                                             19                              zjevně nepřiměřený, resp. zda je veřejně obhajitelný.                              Domnívám  se,  že  rozdílné  pojetí  zastávané  Spolkovým  ústavním                              soudem    není   v   tomto   případě   ospravedlnitelné   pouhým                              konstatováním, že ústavní soud vykládá vnitrostátní ústavní právo na                              zákonného soudce a nikoliv čl. 267 SFEU. Jsem přesvědčen o tom, že                              kritériem pro určení, zda bylo porušeno právo na zákonného soudce,                              by mělo být dodržení, či nedodržení procesních norem (tedy i čl. 267                              SFEU) a nikoliv posouzení otázky, zda výklad hmotného práva je, či                                                   20                              není zjevně nesprávný.                              Povinnost položit Předběžnou otázku v judikatuře ústavního soudu čr                               Na judikaturu Spolkového ústavního soudu navazuje i Český ústavní                              soud, který porušení práva na zákonného soudce spojuje se svévolným                              nepoložením předběžné otázky.                              Za výkon svévole pak Ústavní soud považuje \"takové jednání soudu                              poslední instance aplikujícího normy komunitárního práva, které zcela                              opomene položit si otázku, zda by měl soud vznést předběžnou otázku                              k ESD, a její nepoložení řádně neodůvodní včetně posouzení výjimek,                              které vypracoval ve své judikatuře ESD. Jinými slovy, jde o případ,                              kdy  soud  nebere  vůbec  v  potaz  pro  něj  závaznou  existenci  kogentní                              úpravy  obsažené  v  článku  234  Smlouvy  o  založení  Evropských                              společenství.  Pouhý  názor  soudu,  že  výklad  daného  problému                              považuje  za  zřejmý,  nelze  za  řádné  odůvodnění  považovat;  zejména                              takové konstatování nestačí v situaci, kdy je názoru soudu oponováno                              účastníkem řízení. Nedostatečné je rovněž to odůvodnění, které řádně                              nevysvětlí,  jak  a  proč  zvolené  řešení  konvenuje  účelu  komunitární                              právní  normy.  Jde  i  o  případ,  kdy  soud  opomenul  vyložit  kogentní                              normu  obsaženou  v  čl.  234  Smlouvy  o  založení  Evropských                              společenství, a tak odpírá konkrétním účastníkům právo na zákonného                                                                    21                              soudce garantované čl. 38 odst. 1 Listiny.\"                                19                                  Srovnej  FASTENRATH,  U.  BVerfG  verweigert  willkürlich  die                              Kooperation  mit dem EuGH, in:  Neue Juristische Wochenschrift 2009, S.                              274.                              20  Viz nález českého Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 232/95 ze dne 22. 2.                              1996:  \"Ústavní  princip  zákonného  soudce  nelze  proto  obcházet,  byť  by                              důvody  k  tomu  byly  jakékoli;  tím  méně  jej  nelze  zakrývat  poukazem  na                              \"jinak věcnou správnost\" rozhodnutí, které bylo vydáno v rozporu s ním…\"                               21  Bod 22 rozhodnutí Ústavního soudu ČR ze dne 08.01.2009, II.ÚS 1009/08.                                                                   68","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Ačkoliv ani toto rozhodnutí zcela nezohledňuje požadavky Soudního                                                                              22                              dvora,  nedá  se  říct,  že  by  jim  přímo  odporovalo.   Z  judikatury                              českého  Ústavního  soudu  je,  ve  srovnání  se  Spolkovým  ústavním                              soudem,  patrný  větší  důraz  na  procesní  povinnosti,  které  z  čl.  267                              SFEU vyplývají pro vnitrostátní soudy poslední instance.                               Stejně  tak  je  patrná  i  snaha  o  zohlednění  kritérií  Soudního  dvora,                              neboť  požadavek  vypořádat  se  s  judikaturou  Soudního  dvora                              (vztahující  se  k  čl.  267  SFEU)  považuje  Ústavní  soud  za  jednu                              z podmínek, kterou musí soudy poslední instance splnit, má-li právo                              na zákonného soudce zůstat neporušeno.                               Přístup  českého  Ústavního  soudu  lze  s  ohledem  na  výše  uvedené                              považovat  v  zásadě  za  správný.  Kladně  hodnotím  především  větší                              důraz  na  procesní  povinnosti  soudů  poslední  instance.  Fáze                              subjektivního  posouzení,  zda  vyvstala  otázka  platnosti  či  výkladu                              unijního práva (resp. zda správný výklad unijního práva nevyvolává                              žádné  pochybnosti),  je  alespoň  částečně  obohacena  o  objektivní                              prvky, čímž se celý proces stává přezkoumatelným.                               Závěrečné zhodnocení                               V  článku  267  odst.  3  SFEU  je  zakotvena  obecná  povinnost                              k předložení předběžné otázky. Má-li soud poslední instance v úmyslu                              uplatnit  z  této  povinnosti  výjimku,  musí  splnit  podmínky  stanovené                                                        23                              judikaturou  Soudního  dvora.   V  opačném  případě  se  národní  soud                              dopouští  porušení  kogentní  normy  unijního  práva,  jež  upravuje                              podmínky  příslušnosti  soudu  k  rozhodování  o  otázkách  evropského                              práva.                                Ačkoliv z pohledu evropského práva může čl. 267 SFEU působit jako                              lex  imperfecta,  v  systémech  koncentrovaného  ústavního  soudnictví                              členských států, které upravují možnost podávat individuální ústavní                              stížnosti pro pochybení obecných soudů, se sám ústavní soud dostává                              do  pozice,  kdy  je  při  posuzování,  zda  národní  soud  dostál  svým                              povinnostem vyplývajícím z čl. 267 SFEU, nucen vykládat evropské                              právo.                               Ze zásady přednosti evropského práva a čl. 4 odst. 3 SFEU vyplývá                              pro všechny orgány členských států povinnost zajistit v rámci svých                               22  Ani Ústavní soud ČR zcela nerozlišuje, že povinnost předložit předběžnou                              otázku  nevyplývá  z  existence  pochybnosti  vnitrostátního  soudu  poslední                              instance o správném výkladu hmotněprávní normy, nýbrž z pochybnosti, zda                              by ke stejnému závěru dospěly i soudy jiných členských států. Kategorické                              rozlišení zde však zřejmě není ani fakticky možné, neboť jak v prvním tak                              druhém  případě  bude  rozhodnutí  vycházet  ze  subjektivního  posouzení                              vnitrostátního soudu.                               23                                  Srovnej  II.  část  odůvodnění  rozhodnutí  Ústavního  soudu  ČR  ze  dne                              30.06.2008, IV.ÚS 154/08.                                                                   69","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                                                     24                              pravomocí plnou účinnost unijního práva.  Proto i ústavní soud, musí                              jako  orgán  členského  státu,  vykládat  ústavní  právo  na  zákonného                                                    25                              soudce  eurokonformně.   V  případě,  že  v  postupu  soudu  poslední                              instance shledá ústavní soud porušení čl. 267 SFEU, je (s ohledem na                              požadavek plné účinnosti unijního práva) povinen rozhodnutí daného                              soudu zrušit.                                Kvalifikace  svévolného  nepoložení  předběžné  otázky  jako  porušení                              práva na zákonného soudce je s ohledem na výše zmíněné bezesporu                              možná  a  vzhledem  k  potřebě  zajistit  kompatibilitu  jednotlivých                              právních  systémů  dokonce  velmi  žádoucí.  Potenciální  hrozbu  však                              představuje  rozdílná  interpretace  pojmu  \"svévolné  nepoložení                              předběžné otázky\". V případě, kdy ústavní soudy nevychází z kritérií                              Soudního  dvora,  dopouští  se  samy  porušení  unijního  práva  a  tím                              i práva na zákonného soudce.                                Literature:                              -  BOBEK, Michal. Předběžná otázka v komunitárním právu. Praha :                                 Linde, 2005. 517 s. ISBN 8072015133.                              -  FASTENRATH,      U.   BVerfG    verweigert   willkürlich   die                                 Kooperation mit dem EuGH, in:  Neue Juristische Wochenschrift                                 2009, S. 272-276.                              -  MEILICKE,  W.  Hindernislauf  zum  gesetzlichen  Richter,  in:                                 Betriebs-Berater 2000, Heft 1, S. 17-24.                              -  NOWAK,C. Nichterfüllung der Vorlagepflicht aus Art. 234 III EG                                 als  Verstoß  gegen  Art.  101  I  2  GG  –  Das  Grundrecht  auf  den                                 gesetzlichen  Richter  in  Luxemburg;  in:  Neue  Zeitschrift  für                                 Verwaltungs-recht (NVwZ) 2002, S. 688-690.                              -  SIMAN, Michael; SLAŠŤAN, Miroslav. Primárne právo Európskej                                 únie.  3.  vyd.  Bratislava  :  EUROIURIS,  2010.    s.  1097.  ISBN                                 97880894067.                              -  TÝČ,  Vladimír.  Základy  práva  Evropské  unie  pro  ekonomy.  6.                                 přeprac.  a  aktualiz.  vyd.  Praha  :  Leges,  2010.  301  s.  ISBN                                 9788087212608.                                  Další zdroje                              -  Odůvodněné  stanovisko  generální  advokátky  Christine  Stix-Hackl                                 ve věci C 495/03, přednesené dne 12. dubna 2005.                              -  Odůvodněné  stanovisko  generálního  advokáta  Philippa  Légera  ve                                 věci C-173/03,  přednesené dne 11. října 2005.                                 24   Viz  např.  SIMAN,  Michael;  SLAŠŤAN,  Miroslav.  Primárne  právo                              Európskej únie. 3. vyd. Bratislava : EUROIURIS, 2010.  S. 208-209 a tam                              uvedená judikatura.                               25                                 Srovnej bod 28 odůvodnění nálezu Ústavního soudu ČR Pl.ÚS 56/05 ze                              dne 27.03.2008.                                                                   70","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                 -  Odůvodněné stanovisko generálního advokáta Pedra Cruz Villalóna                                 ve věci C-507/08, přednesené dne 7. září 2010.                               -  Rozhodnutí slovenského ústavního soudu ze dne 3.7.2008, IV. ÚS                                 206/08-50.   Dostupné    z:   <http://www.concourt.sk/rozhod.                                 do?urlpage=dokument\&id_spisu=214397>                              -  Rozhodnutí Spolkového ústavního soudu BVerfG, 2 BvR 197/83 ze                                 dne  22.10.1986.  Dostupné  z:  <http://www.servat.unibe.ch/                                 dfr/bv073339.html>.                              -  Rozhodnutí Spolkového ústavního soudu BVerfG, 2 BvR 2419/06                                 ze   dne   6.5.2008.   Dostupné   z:   <http://www.bverfg.de/                                 entscheidungen/rk20080506_2bvr241906.html>.                              -  Rozhodnutí  Ústavního  soudu  ČR  ze  dne  22.  2.  1996,  III.  ÚS                                 232/95.                              -  Rozhodnutí Ústavního soudu ČR ze dne 27.03.2008, Pl.ÚS 56/05.                              -  Rozhodnutí Ústavního soudu ČR ze dne 30.06.2008, IV.ÚS 154/08                              -  Rozhodnutí Ústavního soudu ČR ze dne 08.01.2009, II.ÚS 1009/08.                              -  Rozsudek Soudního dvora ze dne 6. října 1982, 283/81 CILFIT.                              -  Rozsudek Soudního dvora ze dne 30. září 2003, C-224/01 Köbler.                              -  Rozsudek  Soudního  dvora  ze  dne  15.  září  2005,  C-495/03                                 Intermodal Transports BV.                                Contact – email                              radek.frohlich@law.muni.cz                                                                                                   71","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                       PRÁVO NA SPRAVODLIVÝ PROCES V                                      KONANÍ PRED ÚSTAVNÝM SÚDOM                                            SLOVENSKEJ REPUBLIKY                                                 ĽUDMILA GAJDOŠÍKOVÁ                                                Ústavný súd Slovenskej republiky                                Abstract in original language                              Ústavný  súd  Slovenskej  republiky  (ďalej  len  „ústavný  súd“)  ako                              nezávislý  orgán  ochrany  ústavnosti  poskytuje  ochranu  základným                              práva  a slobodám  fyzických  osôb  a právnických  osôb.  Túto  ochranu                              poskytuje uvedeným subjektom v konaní o sťažnostiach podľa čl. 127                              ods.  1  Ústavy  Slovenskej  republiky  (ďalej  len  „ústava“).                              Neoddeliteľnou  súčasťou  základných  práv  je  právo  na  spravodlivý                              proces garantovaný v čl. 46 ods. 1 Ústavy a v čl. 6 ods. 1 Dohovoru                              o ochrane ľudských práv a základných slobôd (ďalej len „dohovor“).                              Aj keď v konaní o sťažnostiach stále dominuje porušenie základného                              práva na prerokovanie veci bez zbytočných prieťahov (čl. 48 ods. 2                              ústavy)  a prejednanie  záležitosti  v primeranej  lehote  (čl.  6  ods.  1                              dohovoru), stále sa zvyšuje počet sťažností, v ktorých sa sťažovatelia                              domáhajú  ochrany  svojho  práva  na  spravodlivý  proces.  Predmetom                              príspevku je aktuálna rozhodovacia činnosť ústavného súdu, obsahom                              ktorej je poskytnutie ochrany tomuto základnému právu.                               Key words in original language                              Ústavný  súd  –  právo  na  spravodlivý  proces  -  ochrana  základných                              práv a slobôd - konanie o sťažnostiach                               Abstract                              The  Constitutional  Court  of  the  Slovak  (further  “Constitutional                              Court”)  as  an  independent  authority  of  protection  of  the                              constitutionality  offers  this  protection  to  the  fundamental  rights  and                              freedoms of natural and legal persons. The protection is offered to the                              above  mentioned  subjects  within  the  proceedings  on  complaints                              according to Article 127 Section 1 of the Constitution of the Slovak                              Republic  (further  “Constitution”).  An  inseparable  part  of  the                              fundamental rights is the right to a fair trial safeguarded by Article 46                              Section  1  of  the  Constitution  and  by  Article  6  Section  1  of  the                              Convention  for  the  Protection  of  Human  Rights  and  Fundamental                              Freedoms  (further  “Convention”).  Although  the  Proceedings  on                              complaints is still dominated by violations of the right to have his or                              her  case  tried  without  undue  delay  (Article  48  Section  2  of  the                              Constitution) and of the right to a hearing within a reasonable time,                              the amount of complaints by which the complainants are seeking for                              protection  of  their  right  to  a  fair  trial  is  permanently  arising.  This                              contribution  deals  with  the  actual  decision-making  of  the                              Constitutional  Court,  which  aim  is  to  protect  the  respective                              fundamental right.                                                                     72","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Key words                              Constitutional Court – right to a fair trial – protection of fundamental                              rights and freedoms – proceedings on constitutional complaints                                V  Slovenskej republike sa  právo  na  spravodlivý  proces  garantuje  v                              našom právnom poriadku už vyše 20 rokov a ústavnoprávnu ochrana                              tomuto právu poskytuje Ústavný súd Slovenskej republiky (ďalej len                              „ústavný súd“) od jeho vzniku, t. j. necelých 19 rokov. Za tieto takmer                              dve desiatky rokov poskytovania ochrany právu na spravodlivý proces                              v  konaní  pred  ústavným  súdom  sa  vytvorila  bohatá  judikatúra  v                              zásade  korešpondujúca  s  judikatúrou  Európskeho  súdu  pre  ľudské                              práva  (ďalej  len  „ESĽP“) a  s judikatúrou  Súdneho  dvora  Európskej                              únie.                               Ústavnoprávny základ práva na spravodlivý proces tvorí                               1.  Listina  základných  práv  a  slobôd  uvedená  ústavným  zákonom                              Federálneho  zhromaždenia  Českej  a  Slovenskej  Federatívnej                              Republiky č. 23/1991 Zb., ktorým sa uvádza Listina základných práv                              a slobôd ako ústavný zákon s účinnosťou od 8. februára 1991 (ďalej                              len „listina“),                               2. Dohovor o ochrane ľudských práv a základných slobôd v znení jeho                              protokolov,  ktorý  bol  uverejnený  oznámením  Federálneho                              ministerstva zahraničných vecí pod č. 209/1992 Zb. s účinnosťou od                              18. marca 1992 (ďalej len „dohovor“),                               3. Ústava Slovenskej republiky prijatá 1. septembra 1992 a uverejnená                              pod č. 460/1992 Zb. (ďalej len „ústava“)                                4. Charta základných práv Európskej únie (ďalej len „charta“), ktorá                              vstúpila do platnosti 1. decembra 2009.                               Podľa  čl.  46  ods.  1  ústavy  každý  sa  môže  domáhať  zákonom                              ustanoveným  postupom  svojho  práva  na  nezávislom  a  nestrannom                              súde a v prípadoch ustanovených zákonom na inom orgáne Slovenskej                              republiky.                               Podľa  čl.  36  ods.  1  listiny  každý  sa  môže  domáhať  ustanoveným                              postupom  svojho  práva  na  nezávislom  a  nestrannom  súde  a  v                              určených prípadoch na inom orgáne.                               Podľa čl. 6 ods. 1 dohovoru každý má právo na to, aby jeho záležitosť                              bola spravodlivo, verejne a v primeranej lehote prejednaná nezávislým                              a  nestranným  súdom  zriadeným  zákonom,  ktorý  rozhodne  o  jeho                              občianskych  právach  alebo  záväzkoch  alebo  o  oprávnenosti                              akéhokoľvek  trestného  obvinenia  proti  nemu.  Rozsudok  musí  byť                              vyhlásený  verejne,  ale  tlač  a  verejnosť  môžu  byť  vylúčené  buď  po                              dobu  celého,  alebo  časti  procesu  v  záujme  mravnosti,  verejného                              poriadku  alebo  národnej  bezpečnosti  v  demokratickej  spoločnosti,                              alebo keď to vyžadujú záujmy maloletých alebo ochrana súkromného                              života  účastníkov  alebo,  v  rozsahu  považovanom  súdom  za  úplne                                                                   73","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                nevyhnutný,  pokiaľ  by,  vzhľadom  na  osobitné  okolnosti,  verejnosť                              konania mohla byť na ujmu záujmom spoločnosti.                               Podľa  čl.  47  charty  každý  má  právo  na to, aby jeho  záležitosť bola                              spravodlivo,  verejne  a  v  primeranej  lehote  prejednaná  nezávislým  a                              nestranným súdom zriadeným zákonom.                               Podľa  stabilizovanej  judikatúry  ústavného  súdu  vo  vzťahu  k  čl.  46                              ods.  1  ústavy  a  čl.  6  ods.  1  dohovoru  ústavodarca  formuláciou                              uvedenou v čl. 46 ods. 1 ústavy, t. j. v základnom právnom predpise                              Slovenskej republiky, vyjadril zhodu zámerov vo sfére práva na súdnu                              ochranu s právnym režimom súdnej ochrany podľa dohovoru (II. ÚS                              71/97),  a  preto  nemožno  v  obsahu  týchto  práv  vidieť  zásadnú                              odlišnosť  (IV.  ÚS  195/07,  II.  ÚS  7/97).  Ústavný  súd  pri  svojej                              rozhodovacej činnosti konštantne zohľadňuje a vychádza z relevantnej                              judikatúry ESĽP aplikovateľnej na prerokúvané veci.                               Základné právo na súdnu ochranu podľa čl. 46 ods. 1 ústavy zaručuje,                              že každý sa môže domáhať zákonom ustanoveným postupom svojho                              práva na nezávislom a nestrannom súde a v prípadoch ustanovených                              zákonom  na  inom  orgáne  Slovenskej  republiky.  Tomuto  oprávneniu                              zodpovedá povinnosť súdu nezávisle a nestranne vo veci konať tak,                              aby bola právu, porušenie ktorého sa namieta, poskytnutá ochrana v                              medziach zákonov, ktoré tento článok ústavy o základnom práve na                              súdnu ochranu vykonávajú (čl. 46 ods. 4 ústavy v spojení s čl. 51 ods.                              1  ústavy).  Táto  povinnosť  všeobecných  súdov  vzhľadom  na  ich                              postavenie  ako  primárnych  ochrancov  ústavnosti  a  vzhľadom  na                              povinnosť  Slovenskej  republiky  rešpektovať  medzinárodné  záväzky                              vyplývajúce  z  medzinárodných  zmlúv  o  ochrane  ľudských  práv  a                              základných  slobôd  (napr.  III.  ÚS  79/02)  zahŕňa  zároveň  požiadavku                              rešpektovania  procesných  garancií  spravodlivého  súdneho  konania                              vyplývajúcich z čl. 6 dohovoru v súlade s judikatúrou ESĽP.                               Článok  46  ods.  1  ústavy  je  primárnym  ústavným  východiskom  pre                              zákonom  upravené  konanie  súdov  a  iných  orgánov  verejnej  moci                              Slovenskej republiky príslušných na poskytovanie právnej ochrany, a                              tým aj východiskom ústavnej úpravy jednotlivých aspektov práva na                              súdnu a inú právnu ochranu zakotvených v siedmom oddiele druhej                              hlavy  ústavy  (čl.  46  až  čl.  50).  Zároveň  podľa  čl.  46  ods.  4  ústavy                              podmienky  a  podrobnosti  o  tejto  ochrane  ustanoví  zákon,  resp.  v                              zmysle  čl.  51  ods.  1  ústavy  sa  možno  domáhať  práv  podľa  čl.  46                              ústavy  len  v  medziach  zákonov,  ktoré  toto  ustanovenie  vykonávajú                              (napr. I. ÚS 56/01, I. ÚS 1/03, I. ÚS 226/03).                               Základné  právo  vyjadrené  v  čl.  46  ods.  1  ústavy  zaručuje  každému                              právo  na  prístup  k  súdu  a  právo  na  určitú  kvalitu  súdneho  konania                              pred  nezávislým  a  nestranným  súdom,  t.  j.,  právo  na  spravodlivý                              proces (napr. IV. ÚS 233/04, IV. ÚS 95/07). Ústavný súd ale zároveň                              zdôrazňuje,  že  základné  právo  podľa  čl.  46  ods.  1  ústavy  nemožno                              interpretovať  ako  právo  na  to,  aby  bol  účastník  konania  pred                              všeobecným súdom úspešný, teda aby bolo rozhodnuté v súlade s jeho                              požiadavkami,  resp.  s  jeho  právnymi  názormi.  Neúspech  v  súdnom                                                                  74","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                konaní  nemožno  automaticky  považovať  za  porušenie  základného                              práva.                               Podľa judikatúry ústavného súdu (IV. ÚS 345/09) základné právo na                              súdnu  ochranu  je  základným  právom  na  spravodlivý  proces,  ktoré                              tvorí  jeden  z  významných  princípov  právneho  štátu  (čl.  1  ods.  1                              ústavy).  Právo  na  spravodlivý  proces  je  subjektívne  verejné  právo                              každého  účastníka  občianskoprávneho  konania  voči  štátu,  ktorého                              podstata  spočíva  v  tom,  že  štát  je  povinný  zabezpečiť  každému                              účastníkovi právo na spravodlivý výsledok konania.                               Obsah  základného  práva  na  spravodlivý  proces  je  pomerne  zložito                              štrukturovaný a, ako to potvrdzuje aj judikatúra ústavného súdu, patrí                              do neho viacero samostatných subjektívnych práv, a princípov ktoré                              sú  buď  konkrétne  (verejnosť  konania,  konanie  bez  zbytočných                              prieťahov,  právo  na  nezávislý  a  nestranný  súd),  alebo  v  zásade                              abstraktné (riadne odôvodnenie súdneho rozhodnutia, predvídateľnosť                              rozhodnutia, zákaz svojvoľného postupu súdu a ďalšie).                               Z toho vyplýva, že obsah základného práva na spravodlivý proces nie                              je zásadne uzavretým pojmom, do ktorého by nebolo možné včleniť aj                              situácie,  ktoré  sú  inak  bežne  prerokovávané  a  rozhodované  súdmi,                              pričom  ide  o  situácie,  ktoré  boli  definované  ako  ústavný  problém                              judikatúrou ústavného súdu alebo ESĽP, a ak sa vezme do úvahy čl.                              47 charty, tak ak judikatúrou Súdneho dvora Európskej únie, ktorá aj                              pred  1.  decembrom  2009,  keď  charta  nadobudla  platnosť,  poznala                              pojem základného práva na spravodlivý proces (porovnaj napríklad C-                              402/05 P).                               Ústavný súd vo svojej rozhodovacej činnosti judikoval, že z obsahu                              základného  práva  na  spravodlivý  proces  je  potrebné  vyzdvihnúť                              skutočnosť, že spravodlivý proces sa vedie tak, aby v žiadnom prípade                              zásadným  spôsobom  nezvýhodňoval  niektorého  účastníka  konania                              oproti  iným  účastníkom  konania,  t.  j.  aby  sa  zachovala  „rovnosť                              zbraní“ tak, ako vyplýva z judikatúry ústavného súdu a ESĽP (napr.                              Szwabovicz c. Švédsko, 1959).                               Základné  právo  na  spravodlivý  proces  je  najvýznamnejším                              interpretačným  hľadiskom  pre  všetky  procesné  poriadky  ustanovené                              zákonom.  Z  toho  vyplýva  ústavná  povinnosť  každého  všeobecného                              súdu  vykladať  a  používať  procesné  normy,  ktoré  sú  obsahom                              procesných poriadkov ustanovených zákonom v súlade s princípmi a s                              obsahom základného práva na spravodlivý proces. Okrem toho je táto                              interpretácia  a  aplikácia  povinná  rešpektovať  princíp  materiálneho                              právneho štátu, a teda materiálne chápanie spravodlivosti tak, ako to je                              vyjadrené v čl. 1 ods. 1 ústavy.                               Podľa stabilizovanej judikatúry ústavného súdu (napr. IV. ÚS 77/02)                              do obsahu základného práva na súdnu ochranu patrí právo každého na                              to, aby sa v jeho veci rozhodovalo podľa relevantnej právnej normy,                              ktorá  má  základ  v  platnom  právnom  poriadku  Slovenskej  republiky                              alebo v takých medzinárodných zmluvách, ktoré Slovenská republika                                                                  75","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                ratifikovala  a  boli  vyhlásené  spôsobom,  ktorý  predpisuje  zákon.                              Súčasne má každý právo na to, aby sa v jeho veci urobil taký výklad                              dotknutej právnej normy, ktorý je v súlade s ústavou, čo je základným                              predpokladom  ústavne  konformnej  aplikácie  tejto  právnej  normy  na                              zistený skutkový stav veci.                               V  tejto  spojitosti  treba  uviesť,  že  základné  právo  na  spravodlivý                              proces nie je absolútne, a teda že je obmedziteľné za určitých presne                              vymedzených  podmienok  definovaných  ústavou  alebo  zákonom  [pri                              zachovaní princípu proporcionality (II. ÚS 149/09)].                               Takým  obmedzením  je  napr.  obmedzenie  podľa  §  14  ods.  1                              Občianskeho  súdneho  poriadku  (ďalej  len  „OSP“),  ktorý  obsahuje                              taxatívne  dôvody  na  obmedzenie  základného  práva  na  zákonného                              sudcu  takto:  „Sudcovia  sú  vylúčení  z  prejednávania  a  rozhodovania                              veci, ak so zreteľom na ich pomer k veci, k účastníkom alebo k ich                              zástupcom  možno  mať  pochybnosti  o  ich  nezaujatosti.“  (IV.  ÚS                              345/09).                               Ústavný  súd  poskytuje  ochranu  právu  na  spravodlivý  proces  najmä                              prostredníctvom dvoch dominantných konaní ústavného súdu:                               a) konania o súlade právnych predpisov podľa čl. 125 ods. 1 ústavy so                              všeobecne záväzným dôsledkom rozhodnutia ústavného súdu (nálezu)                              vo  vzťahu  k  neurčitému  počtu  subjektov  (fyzických  osôb  a                              právnických osôb), a                               b)  konania  o  sťažnostiach  so  záväzným  dôsledkom  rozhodnutia                              ústavného  súdu  (nálezu)  vo  vzťahu  k  individuálnemu  určeniu  veci                              fyzických osôb a právnických osôb.                               a) Konanie o súlade právnych predpisov                               V  konaní  o  súlade  právnych  predpisov  ústavný  súd  na  základe                              návrhov  ústavou  ustanovených  aktívne  procesne  legitimovaných                              subjektov  (čl.  130  ods.  1  ústavy)  ako  „negatívny  zákonodarca“                              posudzuje súlad preskúmavaných právnych predpisov, predovšetkým                              zákonov  [čl.  125  ods.  1  písm.  a)  ústavy],  s  ústavou,  s  ústavnými                              zákonmi  a  medzinárodnými  zmluvami,  s  ktorými  vyslovila  súhlas                              Národná  rada  Slovenskej  republiky,  a  ktoré  boli  ratifikované  a                              vyhlásené spôsobom ustanoveným zákonom (ďalej len „ústavnosť“).                               Od  1.  júla  2001,  keď  nadobudla  účinnosť  „veľká  novela  ústavy“,                              ústavný  zákon  č.  90/2001  Z.  z.,  ktorým  sa  mení  a  dopĺňa  Ústava                              Slovenskej  republiky  č.  460/1992  Zb.  v  znení  neskorších  predpisov                              (ďalej len „ústavný zákon č. 90/2001 Z. z.“), je „štatistika“ z hľadiska                              namietaného  nesúladu  napadnutých  zákonov,  ich  častí,  resp.                              jednotlivých  ustanovení  (ďalej  len  „napadnuté  zákony“  alebo  aj                              „napadnutý  zákon“)  s  čl.  46  ods.  1  ústavy,  ako  aj  s  čl.  6  ods.  1                              dohovoru  (bez  vyčlenenia  práva  na  prejednanie  záležitosti  v                              primeranej lehote), takáto:                                                                    76","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                   Namietaný nesúlad     počet namietaných             nálezom vyslovený                                                            prípadov                     nesúlad                               s čl. 46 ods. 1 ústavy       18                        4                               s čl. 6 ods. 1 dohovoru      11                        2                               Vzhľadom na malý počet návrhov s obsahom namietaného porušenia                              základného práva nemožno urobiť relevantný zovšeobecňujúci záver o                              vyslovených nesúladoch právnych predpisov s označenými článkami                              ústavy.                               V  označených  veciach,  kde  bol  vyslovený  nesúlad  napadnutých                              zákonov                               a) s čl. 46 ods. 1 ústavy, išlo o vec                                - PL. ÚS 153/03, v ktorej ústavný súd posudzoval súlad napadnutého                              zákona č. 241/2001 Z. z. o ochrane utajovaných skutočností a o zmene                              a  doplnení  niektorých  zákonov  v  znení  neskorších  predpisov  s                              označenými článkami ústavy;                               -  PL.  ÚS  6/04,  v  ktorej  ústavný  súd  posudzoval  súlad  napadnutého                              zákona č. 215/2004 Z. z. o ochrane utajovaných skutočností a o zmene                              a  doplnení  niektorých  zákonov  v  znení  neskorších  predpisov  s                              označenými článkami ústavy a dohovoru;                               - PL. ÚS 11/05, v ktorej ústavný súd posudzoval súlad napadnutého                              zákona  č.  180/1995  Z.  z.  o  niektorých  opatreniach  na  usporiadanie                              vlastníctva k pozemkom v znení neskorších predpisov s označenými                              článkami  ústavy,  dohovoru  a  Dodatkového  protokolu  k  dohovoru  v                              znení neskorších predpisov;                              - PL. ÚS 15/06, v ktorej ústavný súd posudzoval súlad napadnutých                              ustanovení zákona č. 190/2003 Z. z. o strelných zbraniach a strelive a                              o zmene a doplnení niektorých zákonov v znení neskorších predpisov                              s označenými článkami ústavy a dohovoru;                               b) s čl. 6 ods. 1 dohovoru, išlo o vec                               - PL. ÚS 25/01, v ktorej ústavný súd posudzoval súlad napadnutého §                              200i ods. 4 OSP aj s čl. 6 ods. 1 dohovoru;                               - PL. ÚS 1/2010, v  ktorej ústavný súd posudzoval súlad ustanovení                              „starého“ aj „nového“ Zákona o rodine v súvislosti s právnou úpravou                              inštitútu zapretia otcovstva podľa prvej domnienky určenia otcovstva s                              označenými článkami dohovoru.                               b) Konanie o sťažnostiach podľa čl. 127 ods. 1 ústavy                                                                   77","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Podľa  čl.  127  ods.  1  ústavy  ústavný  súd  rozhoduje  o  sťažnostiach                              fyzických  osôb  alebo  právnických  osôb,  ak  namietajú  porušenie                              svojich  základných  práv  alebo  slobôd,  alebo  ľudských  práv  a                              základných  slobôd  vyplývajúcich  z  medzinárodnej  zmluvy,  ktorú                              Slovenská  republika  ratifikovala  a  bola  vyhlásená  spôsobom                              ustanoveným  zákonom,  ak  o  ochrane  týchto  práv  a  slobôd                              nerozhoduje iný súd.                               V  konaní  o  sťažnostiach  v  súlade  s  judikatúrou  ústavného  súdu  je                              prioritnou úlohou všestranne posúdiť a zhodnotiť namietané porušenie                              základných  práv  alebo  slobôd  rozhodnutím  alebo  postupom  orgánu                              verejnej moci, či  namietané nedostatky nevykazujú takú intenzitu, že                              ide o rozhodnutie alebo postup, ktoré nie sú z hľadiska požiadaviek na                              ochranu ústavou garantovaných a chránených hodnôt akceptovateľné                              a  udržateľné.  Ak  zistenia  ústavného  súdu  v  konkrétnej  veci  takýto                              záver  odôvodňujú,  potom  je  opodstatnené  rozhodnúť  o  porušení                              základných  práv  alebo  slobôd,  resp.  ľudských  práv  a  základných                              slobôd  vyplývajúcich  z  kvalifikovanej  medzinárodnej  zmluvy                              rozhodnutím  alebo  postupom  orgánu  verejnej  moci  a  rovnako  je                              aktuálne  uplatniť  právomoc  podľa  čl.  127  ods.  2  ústavy  a  v                              nadväznosti na to zrušiť napadnuté rozhodnutie orgánu verejnej moci                              vzhľadom na organickú spojitosť čl. 127 ods. 1 a 2 ústavy (IV. ÚS                              60/2010).                               Sťažnosť  ako  právny  inštitút  ochrany  základných  práv  a  slobôd                              fyzických osôb a právnických osôb nadobudol dnešnú podobu prijatím                              ústavného  zákona  č.  90/2001  Z.  z.  (ktorý  nadobudol  účinnosť  vo                              vzťahu k sťažnosti 1. januára 2002), ktorý novým spôsobom upravil                              inštitút  sťažnosti,  a  to  diametrálne  odlišne  od  predchádzajúcich                              ústavnoprávnych  inštitútov  na  uplatnenie  individuálnej  ochrany                              základných práv (podnetu a sťažnosti).                                                                                           1                              Na  dokreslenie  veci  možno  uviesť  nasledujúce  štatistické  údaje   o                              rozhodovaní o sťažnostiach, ktorými sťažovatelia namietali porušenie                              čl. 46 ústavy a čl. 6 dohovoru                               Počet  sťažností  od  1.  januára  2002  s  namietaným  porušením  čl.  46                              ods. 1 ústavy a čl. 6 ods. 1 dohovoru:                                              sťažnosti celkom            vyslovenie porušenia                               Článok 46                               ods. 1 ústavy         4 188                          423                               Článok 6                                    1  do 20. novembra 2011                                                                   78","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                                                                       2                              ods. 1 dohovoru       6 050                       1 630                              (vrátane  porušenia  práva  na  prerokovanie  veci  bez  zbytočných                              prieťahov)                               Počet sťažností v jednotlivých rokoch od roku 2007 do roku 2011 s                              namietaným porušením čl. 46 ods. 1 ústavy a čl. 6 ods. 1 dohovoru:                                      Článok 46 ods. 1 ústavy       Článok 6 ods. 1 dohovoru                               Rok    namietané   vyslovenie       namietané     vyslovenie                                       porušenie    porušenia       porušenie       porušenia                               2011      797            71            1 191          166                               2010      936            72            1 125          204                               2009      705            69               935         212                               2008      714            77               873         245                               2007      361            49               529         146                               Počas  takmer  dvadsaťročného  uplatňovania  právomoci  ústavného                              súdu  sa  v  judikátoch  ústavného  súdu  sformulovali  ústavnoprávne                              pravidlá  a  kritéria  spravodlivého  procesu,  ktoré  sú  štandardnou  a                              neoddeliteľnou  súčasťou  rozhodovacej  činnosti  ústavného  súdu  o                              sťažnostiach fyzických osôb a právnických osôb podľa čl. 127 ods. 1                              ústavy.  Tieto  boli  komplexne  zhrnuté  v  zásade  v  náleze  ústavného                              súdu sp. zn. IV. ÚS 60/2010. Medzi ne možno zahrnúť:                               1. subsidiárnu právomoc ústavného súdu,                               2. vylúčenie duplicity v rozhodovaní,                               3. materiálne chápanie práva a ústavnosti,                               4. limity uplatňovania „súdneho aktivizmu“ pri rozhodovacej činnosti                              ústavného súdu,                              5. „zdržanlivosť“ ústavného súdu k zjednocovaniu rozchádzajúcej sa                              judikatúry všeobecných súdov,                               6. zákaz diskriminácie a objektivita pri rozhodovaní,                               7. požiadavka na dostatočné a presvedčivé odôvodnenie rozhodnutia,                               8.  poskytovanie  ústavnej  ochrany  právu  na  spravodlivý  proces  v                              správnom súdnictve,                                2  vrátane práva na prejednanie záležitosti v primeranej lehote                                                                   79","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                9. limity ochrany práva na spravodlivý proces.                                1. SUBSIDIÁRNA PRÁVOMOC ÚSTAVNÉHO SÚDU                               Právomoc ústavného súdu pri poskytovaní ochrany základnému právu                              podľa čl. 46 ods. 1 ústavy a podľa čl. 36 ods. 1 listiny, ako aj právu                              podľa čl. 6 ods. 1 dohovoru je subsidiárna.                               Z  čl.  127  ods.  1  ústavy  vyplýva,  že  systém  ústavnej  ochrany                              základných  práv  a  slobôd  je  rozdelený  medzi  všeobecné  súdy  a                              ústavný  súd,  pričom  právomoc  všeobecných  súdov  je  ústavou                              založená primárne („ak o ochrane týchto práv a slobôd nerozhoduje                              iný súd“) a právomoc ústavného súdu len subsidiárne. Zmysel a účel                              princípu subsidiarity spočíva v tom, že ochrana ústavnosti nie je a ani                              podľa povahy veci nemôže byť výlučne úlohou ústavného súdu, ale je                              úlohou  všetkých  orgánov  verejnej  moci  v  rámci  im  zverených                              právomocí.                               Pri  uplatňovaní  svojej  právomoci  nezávislého  súdneho  orgánu                              ústavnosti (čl. 124 ústavy) ústavný súd nemôže zastupovať všeobecné                              súdy,  ktorým  predovšetkým  prislúcha  interpretácia  a  aplikácia                              zákonov.  Všeobecné  súdy,  ktoré  sú  v  občianskom  súdnom  konaní                              povinné vykladať a aplikovať príslušné zákony na konkrétny prípad v                              súlade s ústavou alebo kvalifikovanou medzinárodnou zmluvou podľa                              čl. 7 ods. 5 ústavy, sú primárne zodpovedné aj za dodržiavanie tých                              práv  a  základných  slobôd,  ktoré  ústava  alebo  medzinárodná  zmluvy                              dotknutým  fyzickým  osobám  alebo  právnickým  osobám  zaručuje.                              Ústavný  súd  predstavuje  v  tejto  súvislosti  ultima  ratio  –                              inštitucionálny  mechanizmus,  ktorý  nasleduje  až  v  prípade                              nefunkčnosti  všetkých  ostatných  orgánov  verejnej  moci,  ktoré  sa  na                              ochrane ústavnosti podieľajú. Opačný záver by znamenal popieranie                              princípu  subsidiarity  právomoci  ústavného  súdu  podľa  zásad                              uvedených v § 53 ods. 1 zákona o ústavnom súde (III. ÚS 149/04, IV.                              ÚS 135/05).                               Ústavný  súd  nie  je  alternatívnou,  ani  mimoriadnou  opravnou                              inštitúciou (napr. II. ÚS 1/95, II. ÚS 21/96); nie je zásadne oprávnený                              preskúmavať a posudzovať právne názory všeobecného súdu, ktoré ho                              pri výklade a uplatňovaní zákonov viedli k rozhodnutiu vo veci samej,                              ani  preskúmavať,  či  v  konaní  pred  všeobecným  súdom  bol  náležite                              zistený skutkový stav a aké skutkové a právne závery zo skutkového                              stavu všeobecný súd vyvodil. Úloha ústavného súdu sa obmedzuje na                              kontrolu  zlučiteľnosti  účinkov  takejto  interpretácie  a  aplikácie  s                              ústavou,  prípadne  medzinárodnými  zmluvami  o  ľudských  právach  a                              základných slobodách (napr. I. ÚS 19/02, I. ÚS 1/03, I. ÚS 226/03).                               Skutkové  a  právne  závery  všeobecného  súdu  môžu  byť  predmetom                              kontroly  vtedy,  ak  by  vyvodené  závery  boli  zjavne  neodôvodnené                              alebo  arbitrárne,  a  tak  z  ústavného  hľadiska  neospravedlniteľné  a                              neudržateľné,  a  zároveň  by  mali  za  následok  porušenie  základného                              práva alebo slobody (napr. II. ÚS 1/95, I. ÚS 37/95, II. ÚS 21/96, II.                                                                    80","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                ÚS 58/98, I. ÚS 4/00, I. ÚS 5/00, I. ÚS 13/00, II. ÚS 139/02, III. ÚS                              180/02).                               2. VYLÚČENIE DUPLICITY V ROZHODOVANÍ                               Uplatnenie princípu subsidiarity vylučuje duplicitu v rozhodovaní pri                              poskytovaní ochrany základným právam alebo slobodám.                               Súčasťou  konštantnej judikatúry  ústavného  súdu je aj  právny  názor,                              podľa ktorého je sťažovateľ povinný využiť pred podaním sťažnosti                              ústavnému  súdu  vyčerpať  všetkých  opravné  prostriedky  alebo  iné                              právne prostriedky, ktoré mu zákon na ochranu jeho základných práv                              alebo  slobôd  účinne  poskytuje  a  na  použitie  ktorých  je  oprávnený                              podľa  osobitných  právnych  predpisov.  Iba  za  predpokladu,  že                              sťažovateľ využil všetky jemu dostupné právne prostriedky súdnej a                              inej ochrany svojho základného práva alebo  slobody a nebol pri ich                              uplatnení  úspešný,  môže  predložiť  sťažnosť  podľa  čl.  127  ods.  1                              ústavy  pre  namietané  porušenie  svojho  základného  práva  alebo                              slobody  ústavnému  súdu.  Sťažovateľ  nemá  podľa  ústavy,  zákona  o                              ústavnom súde a stabilizovanej judikatúry ústavného súdu na výber,                              ktorý z  existujúcich systémov súdnej ochrany využije, ale je povinný                              postupovať  od  súdnej  ochrany  poskytovanej  všeobecnými  súdmi  k                              súdnej ochrane, na ktorú je kompetentný ústavný súd. Toto „poradie“                              sa  nedá sťažovateľom  ovplyvniť  a  jeho  vnútorná logika  vychádza  z                              toho, že aj všeobecné súdnictvo je zodpovedné za ochranu základných                              práv  a  slobôd  na  úrovni  jeho  právomocí.  Pritom  podľa  judikatúry                              ústavného  súdu  vyčerpanie  všetkých  opravných  prostriedkov  alebo                              iných  právnych  prostriedkov,  ktoré  zákon  sťažovateľovi  na  ochranu                              jeho  základných  práv  alebo  slobôd  účinne  poskytuje  a  na  použitie                              ktorých  je  sťažovateľ  oprávnený  podľa  osobitných  právnych                              predpisov, neznamená jeho samotné podanie oprávnenou osobou, ale                              až rozhodnutie o ňom príslušným orgánom verejnej moci (napr. IV.                              ÚS 177/05, IV. ÚS 142/2010, IV. ÚS 180/2010).                               Ústavný  súd,  rešpektujúc  toto  pravidlo,  už  vyslovil  právny  názor                              (napr. I. ÚS 169/09, I. ÚS 289/09, IV. ÚS 49/2010, IV. ÚS 142/2010,                              IV.  ÚS  145/2010,  IV.  ÚS  195/2010),  že  v  prípade  podania                              mimoriadneho opravného prostriedku (dovolania) a súbežne podanej                              sťažnosti podľa čl. 127 ods. 1 ústavy je takáto sťažnosť považovaná za                              prípustnú až po rozhodnutí o dovolaní.                               V  nadväznosti  na  požiadavku  vyčerpania  všetkých  právnych                              prostriedkov  (opravných  prostriedkov)  v  systéme  všeobecného                              súdnictva ústavný súd už v tejto súvislosti taktiež judikoval (napr. I.                              ÚS 184/09, I. ÚS 237/09, III. ÚS 167/2010, IV. ÚS 49/2010, IV. ÚS                              142/2010, IV. ÚS 195/2010), že lehota na prípadné podanie sťažnosti                              po rozhodnutí o dovolaní bude považovaná v zásade za zachovanú aj                              vo vzťahu k predchádzajúcemu právoplatnému rozhodnutiu (porovnaj                              k tomu aj rozsudok ESĽP z z 8. novembra 2007 vo veci Soffer proti                              Českej  republike,  sťažnosť  č.  31419/0412,  alebo  rozsudok  z  12.                              novembra  2002  vo  veci  Zvolský  a  Zvolská  verzus  Česká  republika,                              sťažnosť  č.  46129/99,  a  jeho  body  51,  53,  54).  Argumentácia                                                                  81","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                sťažovateľa o podaní sťažnosti pred rozhodnutím najvyššieho súdu o                              dovolaní  „za  účelom  vyhnutia  sa  strate  práva  podať  sťažnosť  pre                              stratu lehoty“ v prípade, že by jeho dovolanie bolo najvyšším súdom                              odmietnuté ako neprípustné, nie je preto odôvodnená a opodstatnená.                               3. MATERIÁLNE CHÁPANIE PRÁVA A ÚSTAVNOSTI                               V  celej  rozhodovacej  činnosti  ústavného  súdu  sa  najmä  v  ostatnom                              období  kladie  osobitný  dôraz  na  materiálne  chápanie  práva  a                              ústavnosti.                                Ústavný  súd  pri  svojej  rozhodovacej  činnosti  uprednostňuje                              materiálne poňatie právneho štátu, pričom pri interpretácii a aplikácii                              právnych  predpisov  vychádza  zo  zmyslu  a  účelu  príslušnej  právnej                              úpravy  a  dbá  o  to,  aby  prijaté  riešenie  bolo  akceptovateľné  aj  z                              hľadiska  všeobecne  ponímanej  spravodlivosti  (napr.  IV.  ÚS  1/07,  I.                              ÚS  57/07,  IV.  ÚS  182/07).  Podľa  názoru  ústavného  súdu  výklad                              relevantných právnych noriem nemôže byť taký formalistický, aby sa                              ním  v  konečnom  dôsledku  nielen  zmaril  účel  požadovanej  súdnej                              ochrany, ale aj zabránilo v prístupe k súdnej ochrane z dôvodov, ktoré                              nemožno  v  právnom  štáte  v  žiadnom  prípade  pričítať  účastníkovi                              konania, ktorý sa tejto ochrany domáha.                              Podstata  materiálneho  právneho  štátu  podľa  názoru  ústavného  súdu                              spočíva  v  uvádzaní  platného  práva  do  súladu  so  základnými                              hodnotami  demokraticky  usporiadanej spoločnosti  (PL. ÚS  17/08) a                              povinnosťou  všetkých  štátnych  orgánov  (teda  aj  ústavného  súdu)  je                              zabezpečiť  reálnu  možnosť  uplatnenia  práv  tvoriacich  predmet                              ústavnej úpravy tými subjektmi, ktorým boli priznané (I. ÚS 10/98).                                Opierajúc sa o tento princíp ústavný súd sa priklonil k zásade ústavne                              konformného  výkladu  zdôrazňujúc,  že  z  tejto  zásady  „vyplýva  tiež                              požiadavka,  aby  v  prípadoch,  ak  pri  uplatnení  štandardných  metód                              výkladu  prichádzajú  do  úvahy  rôzne  výklady  súvisiacich  právnych                              noriem,  bol  uprednostnený  ten,  ktorý  zabezpečí  plnohodnotnú,  resp.                              plnohodnotnejšiu  realizáciu  ústavou  garantovaných  práv  fyzických                              osôb alebo právnických osôb. Všetky orgány verejnej moci sú povinné                              v  pochybnostiach  vykladať  právne  normy  v  prospech  realizácie                              ústavou  (a  tiež  medzinárodnými  zmluvami)  garantovaných                              základných práv a slobôd“ (napr. II. ÚS 148/06, IV. ÚS 96/07, IV. ÚS                              95/08).                               Súčasťou materiálneho chápania ústavnosti je aj                                -  požiadavka  na  presvedčivé  odôvodnenie  právneho  názoru                              všeobecného súdu (IV. ÚS 33/2011),                               -  posúdenie  intenzity  procesných  pochybení  všeobecného  súdu  (IV.                              ÚS 132/2011) ako relevantnej skutočnosti pre rozhodnutie ústavného                              súdu o porušení namietaných práv a slobôd,                                                                      82","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                -  „rozdelenie“  zodpovednosti  za  priebeh  konania  zohľadňujúce                              realizovanú reorganizáciu súdov (IV. ÚS 190/08),                               -   odstraňovanie   formálneho   prístupu  posudzovania   podaní                              sťažovateľov (IV. ÚS 38/08),                               -  hodnotenie  namietaných  rozhodnutí  z  materiálneho,  a  nie  z                              formálneho hľadiska (IV. ÚS 265/09),                               -  hodnotenie  aktuálneho  skutkového  a  právneho  stavu  podľa  času                              rozhodovania  všeobecného  súdu,  ktorého  napadnutým  rozhodnutím                              alebo  postupom  malo  dôjsť  k  namietanému  porušeniu  základných                              práv alebo slobôd sťažovateľa (IV. ÚS 433/2010, IV. ÚS 467/2010).                               4. LIMITY  UPLATŇOVANIA  „SÚDNEHO  AKTIVIZMU“  PRI                              ROZHODOVACEJ ČINNOSTI ÚSTAVNÉHO SÚDU                               Najzásadnejším prejavom súdneho aktivizmu v rozhodovacej činnosti                              ústavného  súdu  bolo  poskytovanie  ochrany  základným  právam  a                              slobodám  fyzických  osôb  a  právnických  osôb  v  období  po  prijatí                              „veľkej  novely“  ústavy  ústavným  zákonom  č.  90/2001  Z.  z.,  keď  v                              období od 1. júla 2001 do 1. januára 2002 absentoval právny inštitút                              garantujúci poskytnutie ústavnej ochrany týmto právam a slobodám v                              individuálne  určených  veciach.  Toto  obdobie  ústavný  súd  prekonal                              opierajúc sa o čl. 124 ústavy, ktorý poskytuje podľa názoru ústavného                              súdu dostatočný priestor pre uplatnenie súdneho aktivimu za účelom                              dosiahnutia  ochrany  základných  práv  a  slobôd  fyzickým  osobám  a                              právnickým osobám v osobitných prípadoch, s odvolaním sa aj na čl.                              1 ods. 1 ústavy (napr. II. ÚS 83/01, II. ÚS 72/01).                                Za určitý prejav súdneho aktivizmu v rozhodovacej činnosti ústavného                              súdu korešpondujúci s čl. 1 ods. 1 ústavy možno považovať aj čoraz                              výraznejšie  uplatňovanie  princípu  materiálneho  chápania  práva  a                              ústavnosti  v  ostatnom  období.  Ústavný  súd  sa  už  vo  svojich                              rozhodnutiach (napr. IV. ÚS 325/08, I. ÚS 199/09)  vyjadril k otázke                              súdneho  aktivizmu,  keď  konštatoval,  že  prioritnou  úlohou  v  konaní                              podľa  čl.  127  ods.  1  ústavy  je  všestranne  posúdiť  a  zhodnotiť                              napadnuté právoplatné rozhodnutie alebo postup orgánu verejnej moci                              z  hľadiska  toho,  či  jeho  prípadné  nedostatky  nevykazujú  takú                              intenzitu, že ide o rozhodnutie alebo postup, ktoré nie je z hľadiska                              požiadaviek na ochranu ústavou garantovaných a chránených hodnôt                              akceptovateľné  a  udržateľné.  Ak  však  zistenia  ústavného  súdu  v                              konkrétnej  veci  takýto  záver  neumožňujú,  tak  by  uplatnenie                              právomoci podľa čl. 127 ods. 2 ústavy vysloviť porušenie základných                              práv  alebo  slobôd,  resp.  ľudských  práv  a  základných  slobôd                              vyplývajúcich  z  kvalifikovanej  medzinárodnej  zmluvy,  ktoré  je                              organicky  spojené  so  zrušením  namietaného  rozhodnutia,  bolo                              prejavom jeho nadmerného súdneho aktivizmu a ústavne neprimeranej                              ingerencie do rozhodovacej činnosti všeobecných súdov.                                                                       83","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                5. „ZDRŽANLIVOSŤ“            ÚSTAVNÉHO           SÚDU        K                              ZJEDNOCOVANIU  ROZCHÁDZAJÚCEJ  SA  JUDIKATÚRY                              VŠEOBECNÝCH SÚDOV                               Ústavný  súd  pri  svojej  rozhodovacej  činnosti  sa  už  vyslovil  aj  k                              rozchádzajúcej  sa  judikatúre  všeobecných  súdov  a  potrebe  jej                              zjednocovania, uplatniac pri tom primeranú zdržanlivosť.                               Pri  svojej  rozhodovacej  činnosti  v  súlade  s  judikatúrou  ESĽP  už                              ústavný  súd  konštatoval,  že  rozdiely  v  súdnych  rozhodnutiach  sú                              prirodzene obsiahnuté v každom súdnom systéme, ktorý je založený                              na  existencii  viacerých  nižších  súdov  s  obmedzenou  územnou                              pôsobnosťou.  Úlohou  najvyššieho  súdu  je  usmerňovať  tieto                              protirečivé  rozsudky  (Zielinski,  Pradal,  Gonzales  a  ďalší  v.                              Francúzsko,  ESĽP  –  Veľká  Komora,  sťažnosti  č.  24846/94  a  č.                              34165/96  až  č.  34173/96,  bod  59).  Podľa  názoru  ESĽP  je  preto  v                              rozpore  s  princípom  právnej  istoty,  ktorý  je  zahrnutý  v  niekoľkých                              článkoch  dohovoru  a  tvorí  jeden  zo  základných  prvkov  právneho                              štátu,  situácia,  keď  najvyšší  súd  (ako  zjednocovateľ  rozdielnych                              právnych názorov) je sám zdrojom hlbokých a trvalých inkonzistencií                              (m. m. Beian v. Rumunsko, Baranowski v. Poľsko). Rozporné právne                              názory  najvyššieho  súdu  na  identické  situácie  sú  tak  v  konečnom                              dôsledku spôsobilé podkopávať dôveru verejnosti v súdny systém (m.                              m. Sovtransavto Holding v. Ukrajina, ESĽP). Z rozsudku ESĽP Beian                              v.  Rumunsko  (č.  1)  zo  6.  decembra  2007  vyplýva,  že  rozdielna                              judikatúra  v  skutkovo  rovnakých,  prípadne  podobných  a                              porovnateľných  veciach  je  prirodzenou  súčasťou  vnútroštátneho                              súdneho  systému  (v  zásade  každého  súdneho  systému,  ktorý  nie  je                              založený  na  precedensoch  ako  prameňoch  práva).  K  rozdielnej                              judikatúre  prirodzene  dochádza  aj  na  úrovni  najvyššej  súdnej                              inštancie.  Z  hľadiska  princípu  právnej  istoty  je  ale  dôležité,  aby                              najvyššia súdna inštancia pôsobila ako regulátor konfliktov judikatúry                              a  aby  uplatňovala  mechanizmus,  ktorý  zjednotí  rozdielne  právne                              názory súdov v skutkovo rovnakých alebo podobných veciach (IV. ÚS                              60/2010).                               K odchylnej judikatúre všeobecných súdov a k jej zjednocovaniu sa                              ústavný súd opakovane vyslovil (IV. ÚS 342/2010, IV. ÚS 209/2010),                              keď  uviedol,  že  právny  poriadok  Slovenskej  republiky  upravuje                              mechanizmus zabezpečujúci koherentnosť judikatúry v § 22 zákona č.                              757/2004 Z. z. o súdoch a o zmene a doplnení niektorých zákonov v                              znení  neskorších  predpisov  (ďalej  len  „zákon  o  súdoch“).  Tento                              mechanizmus  spočíva  v  inštitúte  zverejňovania  súdnych  rozhodnutí                              zásadného  významu  najvyšším  súdom  a  v  inštitúte  prijímania                              stanovísk  k  zjednocovaniu  výkladu  zákonov  a  iných  všeobecne                              záväzných  právnych  predpisov  plénom  najvyššieho  súdu  alebo                              príslušným kolégiom najvyššieho súdu. Hodnotenie toho, či najvyšší                              súd  mechanizmus  podľa  §  22  zákona  o  súdoch  fakticky  a  riadne                              využíva, bude v každej skupine prípadov rozdielnej judikatúry závislé                              od konkrétnych okolností; spravidla bude potrebné zohľadniť predmet                              konkrétnych  konaní,  ich  skutkovú  a  právnu  náročnosť  a  z  toho                              vyplývajúce  primerané  časové  obdobie  na  uplatnenie  mechanizmu                                                                  84","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                podľa  §  22  zákona  o  súdoch.  V  tejto  súvislosti  ústavný  súd  môže                              poukázať na konštantnú judikatúru ústavného súdu, podľa ktorej nie je                              úlohou  ústavného  súdu  zjednocovať  in  abstracto  judikatúru                              všeobecných  súdov,  a  suplovať  tak  poslanie,  ktoré  podľa  zákona  o                              súdoch [§ 8 ods. 3, § 20 ods. 1 písm. b), § 21, § 22 a § 23 ods. 1 písm.                              b)]  patrí  najvyššiemu  súdu  (napr.  I.  ÚS  17/01,  I.  ÚS  199/07,  I.  ÚS                              18/08, II. ÚS 273/08, IV. ÚS 331/09). Ústavný súd ale môže v rámci                              svojej pôsobnosti najvyšší súd aspoň nepriamo iniciovať k tomu, aby                              (najvyšší) súd toto svoje poslanie aj reálne napĺňal (IV. ÚS 60/2010).                               Ústavný súd zotrváva na stanovisku (napr. aj IV. ÚS 1/02), že zásadne                              nie  je  oprávnený  preskúmavať  a  posudzovať  právne  názory                              všeobecných súdov, ktoré viedli k rozhodnutiu vo veci samej alebo k                              inému súdnemu rozhodnutiu, ktorým končí konanie pred nimi. Tento                              prístup  je  dôsledkom  toho,  že  všeobecné  súdy  vychádzajú  pri                              prerokovávaní  a  rozhodovaní  veci  patriacich  do  ich  právomocí  zo                              zákonnej  úpravy  a  z  vlastnej  interpretácie  zákonov  a  podzákonných                              úprav. Ústavný súd je však oprávnený a povinný posúdiť neústavnosť                              konania a rozhodovania všeobecných súdov vo veciach, v ktorých už                              niet  iného  nadriadeného  alebo  oprávneného  súdu,  ktorý  by  chránil                              základné právo účastníka konania pred súdom nižšieho stupňa.                               Ústavný  súd  už  vyslovil,  že  k  imanentným  znakom  právneho  štátu                              patrí neodmysliteľne aj princíp právnej istoty (napr. PL. ÚS 36/95),                              ktorého  súčasťou  je  tiež  požiadavka,  aby  sa  na  určitú  právne                              relevantnú  otázku  pri  opakovaní  v  rovnakých  podmienkach  dala                              rovnaká odpoveď (napr. I. ÚS 87/93, PL. ÚS 16/95 a II. ÚS 80/99).                              Diametrálne  odlišná  rozhodovacia  činnosť  všeobecného  súdu  o  tej                              istej právnej otázke za rovnakej alebo analogickej skutkovej situácie,                              pokiaľ  ju  nemožno  objektívne  a  rozumne  odôvodniť,  je  aj  pri                              uplatňovaní požiadavky zdržanlivosti ústavne neudržateľná (napr. PL.                              ÚS 21/00, PL. ÚS 6/04, III. ÚS 328/05).                               6. ZÁKAZ      DISKRIMINÁCIE        A    OBJEKTIVITA        PRI                              ROZHODOVANÍ                               Ústavný  súd  už  opakovane  judikoval,  že  k  úlohám  právneho  štátu                              patrí  vytvorenie  právnych  a  faktických  garancií  uplatňovania  a                              ochrany základných práv a slobôd občanov. Ak je na uplatnenie alebo                              ochranu základného práva alebo slobody potrebné uskutočniť konanie                              pred  orgánom  verejnej  moci,  úloha  štátu  spočíva  v  zabezpečení                              právnej  úpravy  takýchto  konaní  dostupných  bez  akejkoľvek                              diskriminácie  každému  z  nositeľov  základných  práv  a  slobôd.                              Koncepcia týchto konaní musí zabezpečovať reálny výkon a ochranu                              základného práva alebo slobody, a preto ich imanentnou súčasťou sú                              procesné  záruky  takého  uplatňovania  a  ochrany  základných  práv  a                              slobôd.  Existencia  takých  konaní  však  nevyčerpáva  ústavné                              požiadavky  späté  s  uplatňovaním  základných  práv  a  slobôd.                              Ústavnosť  týchto  konaní  predpokladá  aj to,  že  orgán  verejnej  moci,                              pred  ktorým  sa  také  konania  uskutočňujú,  koná  zásadne  nestranne,                              nezávisle a s využitím všetkých zákonom vytvorených prostriedkov na                              dosiahnutie účelu takýchto procesných postupov. Ústavný súd v tomto                                                                  85","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                smere pri svojej rozhodovacej činnosti osobitne pripomína objektivitu                              takéhoto postupu orgánu verejnej moci. Len objektívnym postupom sa                              v rozhodovacom procese vylučuje svojvôľa, ako aj ničím nepodložená                              možnosť úvahy orgánu verejnej moci bez akýchkoľvek objektívnych                              limitov,  ktoré  sú  vymedzené  zákonnými  spôsobmi  zisťovania                              skutkového  základu,  prijať  rozhodnutie  (napr.  II.  ÚS  9/00,  II.  ÚS                              143/02, III. ÚS 60/04, III. ÚS 300/06).                               Objektívny  postup  orgánu  verejnej  moci  podľa  judikovaného                              právneho názoru ústavného súdu sa musí prejaviť jednak vo  využití                              všetkých  dostupných  a  pritom  legálnych  zdrojov  zisťovania                              skutkového  základu  na  rozhodnutie,  ale  aj  v  tom,  že  takéto                              rozhodnutie  obsahuje  (musí  obsahovať)  aj  odôvodnenie,  ktoré                              preukázateľne  vychádza  z  týchto  objektívnych  postupov  a  ich                              uplatnenia v súlade s procesnými predpismi. Ústavný súd už pri svojej                              rozhodovacej činnosti vyslovil, že reálne uplatnenie základného práva                              na súdnu a inú právnu ochranu podľa čl. 46 ods. 1 ústavy predpokladá,                              že  účastníkovi  súdneho  alebo  iného  právom  upraveného  konania  sa                              táto  ochrana  dostane  v  zákonom  predpokladanej  kvalite,  pričom                              výklad  a  používanie  zákonných  ustanovení  príslušných  procesných                              predpisov  musí  v  celom  rozsahu  rešpektovať  základné  právo                              účastníkov na súdnu a inú právnu ochranu podľa čl. 46 ods. 1 ústavy                              (napr. II. ÚS 63/06). Je v právomoci všeobecných súdov vykladať a                              aplikovať  zákony.  Podľa  právneho  názoru  ústavného  súdu  ústavne                              súladný výklad zákonov týkajúcich sa rozhodovacej činnosti súdov a                              iných  orgánov  verejnej  moci  Slovenskej  republiky  predstavuje                              neoddeliteľnú  súčasť  ich  rozhodovacej  činnosti  a  ako  taký  jedine                              zodpovedá základnému právu každého na súdnu a inú právnu ochranu                              podľa čl. 46 ústavy (napr. I. ÚS 24/00, III. ÚS 119/03).                               K porušeniu základného práva na súdnu ochranu podľa čl. 46 ods. 1                              ústavy  podľa  právneho  názoru  ústavného  súdu  by  mohlo  dôjsť                              predovšetkým  vtedy,  ak  by  komukoľvek  bola  odmietnutá  možnosť                              domáhať sa svojho práva na nezávislom a nestrannom súde a ak by                              súd odmietol konať a rozhodovať o podanom návrhu (žalobe) fyzickej                              osoby alebo právnickej osoby (napr. I. ÚS 35/98), ale tiež v prípade,                              ak by rozhodnutie všeobecného súdu bolo arbitrárne, a bolo by teda                              prejavom zjavnej svojvôle pri výklade a aplikácii právnej normy, ak                              by výrok rozhodnutia nebol v súlade s priebehom konania alebo ak by                              rozhodnutie  nebolo  dostatočne  odôvodnené.  Pokiaľ  výklad  nie  je                              arbitrárny  a  je  náležite  zdôvodnený,  ústavný  súd  nemá  dôvod  doň                              zasahovať (napr. I. ÚS 50/04, III. ÚS 67/06).                               7. POŽIADAVKA  NA  DOSTATOČNÉ  A  PRESVEDČIVÉ                              ODÔVODNENIE ROZHODNUTIA                               Do  obsahu  základného  práva  na  súdnu  ochranu  podľa  čl.  46  ods.  1                              ústavy (resp. čl. 36 ods. 1 Listiny základných práv a slobôd) patrí aj                              právo účastníka konania na odôvodnenie, ktorého rámec určuje § 157                              ods. 2 OSP. Odôvodnenie rozhodnutia umožňuje účastníkom konania                              posúdiť,  ako  všeobecný  súd  v  ich  veci  vyložil  a  aplikoval  príslušné                                                                    86","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                procesné  a  hmotnoprávne  predpisy  a  akými  úvahami  sa  riadil  pri                              svojom rozhodovaní o veci samej.                               Podľa judikatúry ústavného súdu (III. ÚS 209/04) je súčasťou obsahu                              základného práva na súdnu ochranu podľa čl. 46 ods. 1 ústavy a práva                              na spravodlivé konanie podľa čl. 6 ods. 1 dohovoru aj právo účastníka                              konania  na  také  odôvodnenie  súdneho  rozhodnutia,  ktoré  jasne  a                              zrozumiteľne dáva odpovede na všetky právne a skutkovo relevantné                              otázky  súvisiace  s  predmetom  súdnej  ochrany,  t.  j.  s  uplatnením                              nárokov  a  obranou  proti  takému  uplatneniu.  Pritom  všeobecný  súd                              nemusí dať odpoveď na všetky otázky nastolené účastníkom konania,                              ale  len  na  tie,  ktoré  majú  pre  vec  podstatný  význam,  prípadne                              dostatočne objasňujú skutkový a právny základ rozhodnutia (IV. ÚS                              115/03)  bez  toho,  aby  zachádzali  do  všetkých  detailov  sporu                              uvádzaných  účastníkmi  konania.  Preto  odôvodnenie  rozhodnutia                              všeobecného  súdu,  ktoré  stručne  a  jasne  objasní  skutkový  a  právny                              základ rozhodnutia, postačuje na záver o tom,  že z tohto aspektu je                              plne realizované základné právo účastníka na spravodlivý proces (.IV.                              ÚS 115/03). Potreba náležite odôvodniť súdne rozhodnutie je daná vo                              verejnom záujme, pretože je jednou zo záruk, že výkon spravodlivosti                              nie  je  arbitrárny,  neprehľadný  a  že  rozhodovanie  súdu  je                              kontrolovateľné verejnosťou (IV. ÚS 296/09).                               Ústavný súd pritom vo vzťahu k základnému právu podľa čl. 46 ods. 1                              ústavy pri svojom rozhodovaní konštantne poukazuje aj na judikatúru                              ESĽP, podľa ktorej „Právo na spravodlivý proces zahŕňa aj právo na                              odôvodnenie  súdneho  rozhodnutia.  Odôvodnenie  rozhodnutia  však                              neznamená,  že  na  každý  argument  sťažovateľa  je  súd  povinný  dať                              podrobnú  odpoveď.  Splnenie  povinnosti  odôvodniť  rozhodnutie  je                              preto  vždy  posudzované  so  zreteľom  na  konkrétny  prípad.“  (napr.                              Georgidias v. Grécko z 29. mája 1997, Recueil III/1997, m. m. pozri                              tiež rozsudok vo veci Ruiz Torija c. Španielsko z 9. decembra 1994,                              Annuaire, č. 303-B).                               8. POSKYTOVANIE  ÚSTAVNEJ  OCHRANY  PRÁVU  NA                              SPRAVODLIVÝ PROCES V SPRÁVNOM SÚDNICTVE.                               Úlohou všeobecného súdu v správnom súdnictve nie je nahradzovať                              činnosť  správnych  orgánov,  ale  len  preskúmať  „zákonnosť“  ich                              postupov  a  rozhodnutí,  teda  to,  či  kompetentné  orgány  pri  riešení                              konkrétnych otázok rešpektovali príslušné hmotno-právne a procesno-                              právne predpisy. Treba vziať do úvahy, že správny súd nie je súdom                              skutkovým,  ale  je  súdom,  ktorý  posudzuje  iba  právne  otázky                              napadnutého  postupu  alebo  rozhodnutia  orgánu  verejnej  správy.                              Špecifiká  správneho  súdnictva  je  potrebné  zohľadniť  aj  pri                              poskytovaní ústavnej ochrany práva na spravodlivý proces.                               Podľa už vysloveného právneho názoru ústavného súdu účelom čl. 46                              ods. 2 ústavy v spojení s čl. 46 ods. 1 ústavy je zaručiť prístup k súdu                              každému,  kto  tvrdí,  že  bol  na  svojich  právach  alebo  právom                              chránených záujmoch ukrátený rozhodnutím orgánu verejnej správy.                              Právo na prístup k súdu sa však nezaručuje kedykoľvek, ale iba vtedy,                                                                  87","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                ak  zákon  neustanoví  inak.  Uplatnenie  práva  na  prístup  k  súdu  sa                              vymedzuje  podmienkami  ustanovenými  zákonom.  Splnenie  týchto                              podmienok  treba  posudzovať  v  kontexte  so  zmyslom  a  účelom                              ochrany práv a právom chránených záujmov  v súlade s  materiálnou                              koncepciou  demokratického  a  právneho  štátu.  Ak  fyzická  alebo                              právnická osoba splní podmienky ustanovené zákonom, súd musí tejto                              osobe  umožniť  stať sa  účastníkom  konania  so  všetkými  procesnými                              oprávneniami a povinnosťami, ktoré z takého postavenia vyplývajú (                              II. ÚS 230/09).                               Ústavný  súd  vo  svojej  doterajšej  judikatúre  taktiež  konštatoval,  že                              úlohou všeobecného súdu pri rozhodovaní o preskúmanie zákonnosti                              správnych rozhodnutí v zmysle čl. 46 ods. 2 poslednej vety ústavy je                              zisťovať, či rozhodnutie správneho orgánu, ktorého zákonnosť má byť                              predmetom  súdneho  preskúmavania,  je  vzhľadom  na  jeho  obsah                              spôsobilé týkať sa základných práv alebo slobôd. V prípade, ak súd                              zistí, že to tak je, také rozhodnutie nesmie byť vylúčené zo súdneho                              preskúmania.  Základnému  právu  uvedenému  v  čl.  46  ods.  2  ústavy                              preto  podľa  názoru  ústavného  súdu  zodpovedá  taký  postup  súdu,  v                              rámci  ktorého  hodnotí  nielen  formálne  znaky  rozhodnutia                              predloženého  mu  na  súdne  preskúmavanie,  ale  aj  to,  či  sa  toto                              rozhodnutie svojím obsahom nedotýka niektorého zo základných práv                              alebo  slobôd  účastníka  konania.  Postup  súdu,  v  ktorom  zanedbal                              niektorý  z  týchto  prvkov,  zakladá  podľa  názoru  ústavného  súdu                              porušenie základného práva podľa čl. 46 ods. 2 ústavy (napr. III. ÚS                              43/03, II. ÚS 236/02, II. ÚS 50/01).                               Ustanovenie  čl.  46  ods.  2  poslednej  vety  ústavy  sa  vzťahuje  na                              situácie,  keď  zákonodarca  obmedzí  možnosť  súdneho  prieskumu                              správnych rozhodnutí určitého druhu. Aj v takom prípade musí byť v                              súlade  s  judikatúrou  ústavného  súdu  umožnené  dotknutej  osobe                              obrátiť  sa  na  súd  so  žalobou  o  preskúmanie  správneho  rozhodnutia                              inak vylúčeného zo súdneho preskúmania, ak sa týka základných práv                              a slobôd. Takýto účinok napadnutého rozhodnutia nepriamo vplýva aj                              na  rozsah  aktívne  procesne  legitimovaných  osôb  na  konanie  o                              preskúmanie  zákonnosti  rozhodnutia.  Ak  súd  skúma,  či  napadnuté                              rozhodnutie  ukracuje  žalobcu  na  právach,  skúma  aj  to,  či  je  tento                              ukrátený  na  svojich  základných  právach  a  slobodách.  Odôvodnenie                              rozhodnutia  všeobecného  súdu  týkajúce  sa  podmienky  ukrátenia                              sťažovateľa na jeho právach zahŕňa aj ukrátenie ho na akýchkoľvek                              subjektívnych právach a právom chránených záujmoch vrátane tých,                              ktoré sú garantované ústavou (IV. ÚS 242/2011).                               9. LIMITY OCHRANY PRÁVA NA SPRAVODLIVÝ PROCES                               Pri  poskytovaní  ochrany  právu  na  spravodlivý  proces  (čl.  6  ods.  1                              dohovoru),  resp.  základnému  právu  na  súdnu  ochranu  podľa  čl.  46                              ods. 1 ústavy (a aj čl. 36 ods. 1 listiny)  sú jednak dané:                                1.  čl.  46  ods.  4  ústavy,  podľa  ktorého  podmienky  a  podrobnosti  o                              súdnej ochrane ustanoví zákon a                                                                    88","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                2. čl. 51 ods. 1 ústavy, podľa ktorého domáhať sa práva uvedeného v                              čl.  46  ústavy  (ale  aj  ďalších  práv)  možno  len  v  medziach  zákonov,                              ktoré tieto ustanovenia vykonávajú.                               Kým  čl.  46  ods.  4  ústavy  smeruje  k  zákonodarcovi,  ktorého                              povinnosťou je dodržať pri prijatí zákonnej úpravy „súdnej ochrany“                              ústavnoprávny  rozmer  garantovania  základného  práva  na  súdnu                              ochranu  a  ustanovuje  rozsah  ústavného  splnomocnenia  na  právnu                              reglementáciu podmienok a podrobností o súdnej ochrane, čl. 51 ods.                              1  ústavy  je  limitom  pre  sťažovateľov,  v  akom  rozsahu  a  kvalite  sa                              môžu  domáhať  ochrany  svojich  práv  na  spravodlivý  proces                              (základného  práva  na  súdnu  ochranu)  pred  orgánmi  verejnej  moci                              vrátane ústavného súdu.                               V nadväznosti na uvedené je potrebné uviesť, že pri aplikácii čl. 51                              ods. 1 ústavy treba poukázať aj na čl. 152 ods. 4 ústavy, podľa ktorého                              výklad  a  uplatňovanie  ústavných  zákonov,  zákonov  a  ostatných                              všeobecne  záväzných  právnych  predpisov  musí  byť  v  súlade  s                              ústavou.                               Ústavný súd v nadväznosti na túto požiadavku už vyslovil porušenie                              základného práva podľa čl. 46 ods. 1 ústavy v spojení s čl. 51 ods. 1                              ústavy, keď konštatoval, že „zákonom ustanovená možnosť štátneho                              orgánu  rozhodnúť  voľnou  úvahou  nemôže  znamenať  ničím                              nelimitovanú  a  vecne  nepreskúmateľnú  svojvôľu.  Táto  svojvôľa  by                              totiž  bola  v  rozpore  s  princípom  právneho  štátu,  keďže  vo  svojich                              dôsledkoch  by  znamenala  nepredvídateľnosť  rozhodovania  štátneho                              orgánu,  a  teda  ústavne  neprípustnú  mieru  právnej  neistoty“  (II.  ÚS                              117/2010).                                10. ZÁVER                               Právo  na  spravodlivý  proces  (základné  právo  na  súdnu  ochranu)  je                              základným východiskom pre uplatnenie práv procesného charakteru a                              zároveň  vytvára  priestor  a  možnosť  pre  uplatnenie  základných  práv                              hmotného charakteru.                               V  poradí  druhým  najviac  frekventovaným  namietaným  porušením                              základného  práva  v  rozhodovacej  činnosti  ústavného  súdu  o                              sťažnostiach fyzických osôb a právnických osôb je základné právo na                              súdnu  ochranu  (za  základným  právom  na  prerokovanie  veci  bez                              zbytočných prieťahov podľa čl. 48 ods. 2 ústavy, čl. 38 ods. 2 listiny,                              resp.  čl.  6  ods.  1  dohovoru,  ktorého  namietané  porušenie  zo  strany                              sťažovateľov dominuje).                               Rozsiahla  judikatúra  ústavného  súdu,  ktorá  sa  neustále  vyvíja  je                              základom  pre  reálne  poskytovanie  garancií  právu  na  spravodlivý                              proces, resp. základnému právu na súdnu ochranu.                               Literature:                               -  Rozhodovacia činnosť Ústavného súdu Slovenskej republiky                                                                   89","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                 Contact – email                              gajdosikova@concourt.sk                                                                                                                                            90","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                 JUDICIAL REVIEW OF LAND-USE PLANS AND                                      THE RIGHT TO FAIR TRIAL SOUDNÍ                                PŘEZKUM ÚZEMNÍCH PLÁNŮ A PRÁVO NA                                             SPRAVEDLIVÝ PROCES                                                       DAVID HEJČ                                     Právnická fakulta, Masarykova univerzita, Česká republika                                Abstract in original language                              Příspěvek se zabývá souladem mezi právní úpravou soudního řízení o                              návrhu  na  zrušení  územních  plánů  obcí  na  straně  jedné  a  ústavně                              garantovaným  právem  na  spravedlivý  proces  na  straně  druhé,  a                              problematikou  s  tím  související.  Pozornost  je  věnována  jednak                              současnému stavu právní úpravy soudního přezkumu územních plánů,                              jednak stavu právní úpravy od 1. 1. 2012, kdy nabývá účinnosti novela                              soudního řádu správního.                               Key words in original language                              územní  plán;  opatření  obecné  povahy;  soudní  přezkum;  právo  na                              spravedlivý proces                               Abstract                              This  article  deals  with  conformity  of  legal  regulation  of  judicial                              process based on proposal to cancel municipal land-use plan on the                              one hand, and with the constitutionally guaranteed right to fair trial on                              the other hand, and with related issues. The attention is paid to current                              legal regulation of judicial review of land-use plans and also to legal                              regulation that will come into effect in 1. 1. 2012 by the amendment to                              code of administrative justice.                               Key words                              land-use plan; measure of general nature; judicial review; right to fair                              trial                                1. ÚVOD                               Podstatnou  součástí  komplexu  právní  regulace  územního  plánování,                              který  představuje  souhrn  opatření,  regulujících  nakládání  s  územím                              largo  sensu,  jsou  územní  plány.  Územní  plán  se  dle  stavebního                                     1                              zákona  stanoví pro celé území obce a závazně určuje využití tohoto                              území.  Lze  proto  bez  nadsázky  konstatovat,  že  územní  plány  se                              dotýkají  velmi  vysokého  počtu  osob,  ať  už  jde  o  stovky  a  tisíce  v                              případě menších obcí nebo statisíce v případě větších měst a současně                              ovlivňují  v  souhrnu  mnohamiliardové  majetkové  hodnoty.  Jelikož                              územní plán svým konkrétním předmětem řeší využití určitého území                                1                                § 43 a násl. zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu                              (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů.                                                                   91","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                a  zavazuje  obecně  nikoliv  konkrétně  vymezené  adresáty,  je  přímo                              zákonem územnímu plánu přidělena forma opatření obecné povahy.                                                                            2                                     Soudní  přezkum  opatření  obecné  povahy   přitom  umožňuje                              rozhodnout  o  zrušení  územního  plánu,  což  vzhledem  k  jeho  výše                              uvedené povaze znamená soudní rozhodnutí dopadající na významné                              právní  postavení  neurčitého  a  zároveň  velikého  množství  osob.  V                              tomto ohledu ústavní garance toho, aby právní úprava řízení o návrhu                              na zrušení územního plánu zajišťovala právo na spravedlivý proces,                              konkrétně  aby  tato  úprava  umožňovala  každému  domáhat  se                              stanoveným  způsobem  svého  práva  u  nezávislého  a  nestranného                              soudu,  včetně  přezkoumání  zákonnosti  rozhodnutí  orgánu  veřejné                                                                                   3                              správy, kterým mohla být tato práva jednotlivce zkrácena,  může být,                              jak bude uvedeno dále v textu, v ohrožení.                                      Následující část příspěvku se proto soustředí na dnes účinnou                              právní úpravu soudního přezkumu územních plánů, a poté následuje                              část  zabývající  se  schváleným  zákonem  č.  303/2011  Sb.,  kterým  se                              mění zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších                              předpisů  (dále  \"novela  soudního  řádu  správního\").  Tato  novela  je                              účinná  od  1.  1.  2012  a  významně  mění  soudní  přezkum  opatření                              obecné  povahy.  Současně  se  část  příspěvku,  věnovaná  novele                              soudního  řádu  správního,  zabývá  otázkou,  jaký  dopad  může  mít                              právní úprava, respektující zmíněné právo na spravedlivý proces, do                              plynulosti a rychlosti řízení o soudním přezkumu územních plánů.                               2. SOUČASNÝ STAV                               Jak  již  bylo  uvedeno,  územní  plán  obce  stanoví  způsob  využití                              pozemků na území obce, což ovlivňuje nejen záměr budoucí výstavby,                              která  musí  být  v  souladu  s  územním  plánem,  ale  také  třeba  cenu                              pozemku.  Osoba,  která  je  zkrácena  na  svých  hmotných  právech                              územním plánem (ať už z důvodu, že na jeho základě došlo ke snížení                              hodnoty jejího pozemku, či k nemožnosti uskutečnit chystanou stavbu,                              nebo  naopak  k  umožnění  realizace  stavby,  která  zhorší  nějakým                              způsobem životní prostředí v okolí takové osoby apod.) může podat                              návrh  na  zrušení  územního  plánu,  nebo  jeho  části.  Přitom  platí,  že                              soud  za  podmínky  relevantního  tvrzení  o  dotčení  právní  sféry                                          4                              navrhovatele,  může vydaný územní plán zrušit i toliko jen z důvodu,                              že  při  jeho  vydávání  bylo  porušeno  nějaké  zákonem  stanovené                              procesní  pravidlo,  které  vedlo  k  zásahu  do  práv  navrhovatele                              (frekventovanou  vadou  procesu  přijímání  územních  plánů  je                                 2   §  101a  a  násl.  zákona  č.  150/2002  Sb.,  soudní  řád  správní,  ve  znění                              pozdějších předpisů.                               3  Čl. 36 odst. 1 a 2 ústavního zákona č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a                              svobod, ve znění pozdějších předpisů.                               4  Této problematice se příspěvek více věnuje níže v textu.                                                                   92","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                nesprávně provedené či nerespektovaní posouzení vlivu koncepce na                                                     5                              životní prostředí tzv. SEA ).                                     Přitom v úvodu zmíněné právo na spravedlivý proces zřejmě                              nelze, jak bude dále v textu odůvodněno, realizovat, aniž by se osoba,                              které  je  toto  ústavní  právo  zaručeno,  mohla  nějakým  způsobem                              účastnit soudního řízení o zrušení územního plánu obce, resp. měla v                              daném  procesu  určitá  procesní  práva.  Dle  zákona  č.  150/2002  Sb.,                              soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"soudní řád                              správní\"), je osobou, která se řízení o zrušení územního plánu účastní,                                                                                6                              jednak  výše  uvedený  navrhovatel  jako  osoba  dotčená   a  dále  obec,                                                                  7                              která územní plán vydala, jako odpůrce.                                     Z  výše  uvedeného  je  však  patrné,  že  vydání  či  případné                              zrušení územního plánu se velmi pravděpodobně dotýká nejen osoby,                              která návrh na zrušení územního plánu podala, nýbrž celé řady dalších                              osob, kterých se zrušení územního plánu dotkne buď přímo změnou                              využití jimi  vlastněného pozemku,  nebo  v  souvislosti  s  vlastnictvím                              nemovitosti v území dané obce. Jako příklady pro posledně uvedenou                              situaci  lze  uvést  umožnění  záměru  průmyslové  činnosti,  mající                              významný  vliv  na  zhoršení  lokálního  životního  prostředí,  zrušení                              určení  území  pro  stavby  občanské  vybavenosti  či  zrušení  vymezení                              stavby jako veřejně prospěšné apod.                                      Jelikož  §  101b  soudního  řádu  správního  účast  dalších  osob                              vylučuje,  jedinými  osobami,  kterým  jsou  přiznána  procesní  práva  v                              rámci  soudního  řízení  o  zrušení  územního  plánu,  jsou  toliko                              navrhovatel a odpůrce jako účastníci řízení.                                      V  případě  osob  dotčených  případným  soudním  zrušením                              územního plánu, je přitom z povahy věci vyloučeno, aby jejich zájmy                              hájil navrhovatel, neboť jeho snahou je územní plán zrušit. Mohlo by                              se zdát, že v postavení osoby, která vystupuje na obranu proti zrušení                              územního  plánu,  je  obec,  jež  jej  vydala.  Ostatně  samotné  označení                              tohoto účastníka jako odpůrce tomu napovídá. Ovšem ve skutečnosti                              může  být  situace  snadno  dokonce  úplně  opačná,  neboť  brojit  proti                              zrušení  územního  plánu  není  povinností  takové  obce,  a  současně                              zájem  na  zachování  vydaného  územního  plánu  na  straně  této  obce                              může  zcela  absentovat.  Nastat  totiž  mohou  některé  z  následujících                              situací.                                    5  Bahýľová, L. Soudní rozhledy, Praha : C. H. Beck, 17, 7. 2011. s. 240.                               6                                Vedle osoby dotčené to může být v rámci obecné dozorové pravomoci ve                              vztahu k územním samosprávným celkům Ministerstvo vnitra, což ovšem pro                              následující text nemá žádný význam.                               7  § 101a soudního řádu správního.                                                                   93","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                       Územní  plán  vydává,  resp.  schvaluje  obec  prostřednictvím                              svého zastupitelstva, ovšem pořizuje jej obecní úřad obce s rozšířenou                              působností.  Jelikož  převážná  část  územních  plánů  je  vydávána  pro                              území obcí s běžnými obecními úřady (těchto obcí je nejvíce), nikoliv                              s  rozšířenou  působností,  může  především  u  menších  obcí  hrozit,  že                              ačkoliv  svůj  územní  plán  schvalují,  nemusí  mu  zcela  rozumět.                              Postupem času si obec může uvědomit, že schválila něco, co až tak                              úplně nechtěla a v případě návrhu na zrušení územního plánu některé                              z  dotčených  osob  nemusí  být  ani  motivována  bojovat  za  jeho                              zachování. Ovšem nemusí jít jen o neznalost, ale například o změnu                              faktických či politických poměrů v obci, která vede k tomu, že obec,                              jednající  před  soudem  prostřednictví  starosty,  či  jiné  pověřené  nebo                              zmocněné  osoby,  nebude  mít  zájem  na  tom,  aby  se  zabránilo                              soudnímu  zrušení  územního  plánu,  a  to  aniž  by  v  takovém  případě                              muselo  jít  o  jednání  osoby,  jejíž  zájmy  jsou  v  projednávané  věci  v                                                    8                              rozporu  se  zájmy  obce.   Uvedené  jednání  proto  vůbec  nemusí  být                                                9                              stiženo  neúčinností,   a  to  ani  z  důvodu,  že  do  rozporu  se  zájmy                              některých, třeba i většiny obyvatel obce, se podpora zrušení územního                              plánu  ze  strany  obce,  resp.  osoby  prostřednictvím  jíž  obec  jedná,                              dostat může.                                       Lze  proto  konstatovat,  že  osoby,  jejichž  hmotná  práva  jsou                              regulována  územním  plánem  a  mají  právní  zájem  na  tom,  aby  byl                              tento  územní  plán  zachován,  nemají  za  současné  právní  úpravy                              možnost účasti na soudním řízení o jeho zrušení a navíc ani žádnou                              záruku, že v rámci tohoto soudního sporu bude účastna strana, která                              skutečně hájí vydaný územní plán a není jako odpůrce označena pouze                              formálně.                                      Nejvyšší  správní  soud  o  zrušení  územního  plánu  rozhoduje                              pouze v jedné instanci a jedinou možností obrany proti jeho rozsudku                              je ústavní stížnost, kterou lze namítat pouze porušení základních práv                              nebo svobod zaručených ústavním pořádkem. Domnívám se proto, že                              výše popsaný stav právní úpravy soudního přezkumu územního plánu                              vylučuje možnost domáhat se soudní ochrany práv, které vznikly na                              základě  územního  plánu,  jehož  zrušení  je  navrhováno.  Ke  zrušením                              územního plánu dochází totiž v rámci soudního řízení, kterého, jak již                              bylo uvedeno, nejen že se sami nemohou nijak účastnit, ale navíc jim                              ani složení účastníků tohoto řízení nezaručuje, že budou před soudem                              jednou ze stran jejich práva hájena, dokonce může nastat situace, kdy                              budou u soudu obě strany \"bojovat\" za zrušení územního plánu.                                      Jedinou možností je tedy toliko podání ústavní stížnosti, v níž                              bude  tvrzeno,  že  soudní  přezkum  územních  plánů  znamená  pro                                 8   §  21b  zákona  č.  99/1963  Sb.,  soudní  řád  správní,  ve  znění  pozdějších                              předpisů.                               9   Drápal,  L.,Bureš,  J.,  a kol.  Občanský  soudní  řád.  Komentář.  1.  vydání.                              Praha : C. H. Beck, 2009. s. 134.                                                                   94","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                některé osoby nemožnost domoci se soudní ochrany svých práv, která                              byla  zasažena  zrušením  územního  plánu  v  řízení,  jež  tyto  osoby                              nemohli  nijak  ovlivnit,  a  ve  kterém  nebyla  nijak  zajištěna  ochrana                              jejich  právních  zájmů,  spočívajících  v  zachování  územního  plánu,                              neboť  bylo  aplikováno  ustanovení  zákona  §  101b  soudního  řádu                              správního, které účast těchto osob vylučuje. K tomu Ústavní soud ve                              své judikatuře jasně stanoví, že \"má-li každý dle čl. 36 odst. 1 Listiny                              právo  domáhat  se  ochrany  svých  práv  u  soudu  či  jiného  orgánu,                              přičemž  podmínky  a  pravidla  realizace  tohoto  práva  stanoví  zákon,                              pak  takový  zákon,  vydaný  na  základě  ústavního  zmocnění,  nemůže                              nárok  každého  domáhat  se  ochrany  svých  práv  u  soudu  či  jiného                              orgánu v té které situaci zcela negovat, a tím tedy ústavně zaručené                              základní právo, byť i toliko v určitých případech, popřít.\"                                     Ostatně první senát Nejvyššího správního soudu podáním ze                              dne  17. 6. 2010,  sp. zn. 1 Ao 1/2010 ,  předložil  Ústavnímu  soudu                                                                                           11                                             10                              návrh na zrušení  dílu 7. hlavy II. části III. soudního řádu správního,                              ve kterém zaujal názor, že současná právní úprava soudního přezkumu                              opatření  obecné  povahy  je v rozporu  s  ústavním  pořádkem  České                              republiky.  V  uvedeném  podání  bylo  argumentováno  především                              porušení  principu  právní  jistoty  vyplývajícím  z  konceptu  právního                                   12                              státu,   neboť  úprava  řízení  o  zrušení  OOP  dnes  nestanoví  žádnou                              lhůtu, ve které může navrhovatel svůj návrh k soudu podat. Nejvyšší                              správní  soud  uvedené  podání  ovšem  také  doplnil  tvrzením,  že                              \"napadená právní úprava vykazuje i další protiústavní deficity, např.                              ve formě zákonného zákazu účasti dalších osob na řízení zakotveného                              v § 101b s. ř. s., který lze považovat za rozporný s právem na přístup k                              soudu  ve  smyslu  článku  36  odst.  1  a  2  Listiny  základních  práv  a                              svobod.\"                                      Ustanovení  čl.  36  odst.  2 Listiny  základních  práv  a  svobod,                              které  je  v  uvedeném  podání  Nejvyššího  správního  soudu  zmíněno,                              zaručuje  tomu,  kdo  tvrdí,  že  byl  na  svých  právech  zkrácen                              rozhodnutím orgánu veřejné správy, že se může obrátit na soud, aby                              přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak,                              přičemž z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání                              rozhodnutí  týkajících  se  základních  práv  a  svobod  podle  Listiny.                              Uvedené  ústavní  právo  tedy  dopadá  na  osoby,  které  jsou  dotčeny                              vydáním  územního  plánu (nikoliv  jeho  soudním  zrušením,  neboť  se                                                               13                              týká  pouze  orgánů  veřejné  správy).   V  případech,  kdy  je  návrh  na                                 10   Čl.  95  odst.  2  zákona  č.  1/1993  Sb.,  Ústava  České  republiky,  ve  znění                              pozdějších předpisů.                               11  V době psaní příspěvku ještě nebylo Ústavním soudem rozhodnuto.                               12   Čl.  1  odst.  1  zákona  č.  1/1993  Sb.,  Ústava  České  republiky,  ve  znění                              pozdějších předpisů.                               13   V  úvahu  ještě  připadá dotčení  zrušením  územního  plánu  v  přezkumném                              správním řízení podle § 174 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb. správní řád, ve                                                                  95","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                zrušení  územního  plánu  zamítnut,  může  nastat  situace,  kdy  osoba,                              rozdílná  od  navrhovatele  zamítnutého  návrhu  na  zrušení  územního                              plánu,  bude  také  zkrácena  na  svých  právech,  a  to  na  základě  stejné                              regulace územním plánem. Tyto osoby se za současné právní úpravy                              jednak nemohli účastnit prvního řízení o přezkumu územního plánu,                              ve  kterém  byl  návrh  na  zrušení  zamítnut  (nemohli  podpořit  stranu                              navrhovatele  požadující  zrušení  územního  plánu)  a  zároveň  již                              nemohou  sami  návrh  na  zrušení  tohoto  územního  plánu  podat.                                                                             14                              Důvodem je překážka věci pravomocně rozhodnuté,  neboť ta může                              nastat  i  v  případě  \"jde-li  v novém  řízení  o tentýž  nárok  nebo  stav,                              o němž  již  bylo  pravomocně  rozhodnuto,  a týká-li  se  stejného                              předmětu  řízení  (tentýž  předmět  řízení  je  dán  tehdy,  jestliže  tentýž                              nárok  nebo  stav  vymezený  žalobním  petitem  vyplývá  ze  stejných                              skutkových  tvrzení,  jimiž  byl  uplatněn-ze  stejného  skutku),  jestliže                              výrok pravomocného rozsudku nebo usnesení ve věci samé je závazný                              pro  každého  nebo  jestliže  zákon  rozšiřuje  subjektivní  závaznost                                                                                        15                              rozhodnutí na další osoby a nezavazuje tedy jen účastníky řízení.\"                                     Proto vyloučení jiných osob, než účastníků řízení, znamená v                              některých  případech  i  pro  osoby  dotčené  vydáním  územního  plánu,                              nemožnost  soudní  ochrany  jejich  práv  upravených  čl.  36  odst.  2                              Listiny.                               3. STAV OD 1. 1. 2012                               Od 1. ledna 2012 bude účinná novela soudního řádu správního. Hlavní                                                                  16                              cíl této novely je dle důvodové zprávy,  zvýšení efektivity soudního                              řízení  správního  jako  celku.  Významné  změny  nastanou  i  v  rámci                              koncepce  řízení  o  zrušení  opatření  obecné  povahy,  resp.  územního                              plánu.  Důvodová  zpráva  k  dosavadní  úpravě  řízení  o  přezkumu                              opatření obecné povahy v soudním řádu správním poznamenává, že je                              \"zcela  nedostatečná  a  v mnoha  ohledech  velmi  problematická.\"  V                              souvislosti s výše v předchozí kapitole uvedeným porušením práva na                              spravedlivý  proces  osob,  dotčených  zrušením  územního  plánu,  i  s                              případy, kdy překážka res iudicata znemožňuje soudní ochranu před                              vydaným  územním  plánem,  se  situace  v  novelizované  úpravě                              podstatně  mění.  Nově  je  totiž  stanoveno,  že  pro  řízení  o  zrušení                              územního plánu se přiměřeně použije ustanovení připouštějící osoby                                 znění  pozdějších  předpisů,  ovšem  jedná  se  o  záležitost  v  praxi  nepříliš                              užívanou, a proto se jí více tento příspěvek nezabývá.                               14   §  159a  odst.  5  zákona  č.  99/1963  Sb.,  soudní  řád  správní,  ve  znění                              pozdějších předpisů.                               15   Drápal,  L.,Bureš,  J.,  a kol.  Občanský  soudní  řád.  Komentář.  1.  vydání.                              Praha : C. H. Beck, 2009. s. 1097.                               16   Důvodová  zpráva  k návrhu  zákonem  č.  303/2011  Sb.,  kterým  se  mění                              zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů.                                                                   96","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                zúčastněné. Důvodová zpráva tuto změnu odůvodňuje slovy, že \"není                              důvodu  takto  omezovat  procesní  práva  osob,  jejichž  práv  se  návrh                              může dotýkat.\" V části věnované osobám zúčastněným pak důvodová                              zpráva uvádí, že \"zákonné vyloučení těchto osob z účasti na soudním                              řízení  a  z možnosti  hájit  svá  práva,  lze  považovat  za  rozporné                              s právem na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních                              práv  a  svobod,  neboť  výsledek  řízení  o  zrušení  opatření  obecné                              povahy nebo jeho části může mít zásadní dopady na všechny osoby,                              které  jsou  jeho  adresáty\"  a  odkazuje  se  na  výše  uvedené  podání                              Nejvyššího správního soudu určené Ústavnímu soudu.                                      Novela soudního řádu správního tedy umožňuje pro řízení o                              návrhu na zrušení územního plánu přiměřeně použít ustanovení § 34                              soudního  řádu  správního  o  osobách  zúčastněných.  Podle  tohoto                              ustanovení  jsou  osobami  zúčastněnými  jednak  osoby,  které  byly                              přímo dotčeny ve svých právech a povinnostech vydáním napadeného                              územního plánu, jednak osoby, které mohou být přímo dotčeny jeho                              zrušením, nejsou-li účastníky a výslovně oznámily, že budou v řízení                              práva osob zúčastněných na řízení uplatňovat.                                      Pro zodpovězení otázky, kdo může být osobou zúčastněnou je                              tedy  klíčové,  zda  dochází  k  přímému  dotčení  práv  a  povinností.  K                              uvedenému kritériu pro osoby zúčastněné je dle mého názoru vhodné                              přistupovat podobným způsobem, jako k podmínce pro splnění aktivní                              procesní legitimace navrhovatele k podání návrhu na zrušení opatření                              obecné  povahy,  která je  naplněna  v  případě  tvrzení o  zkrácení  práv                              opatřením obecné povahy. Judikatura Nejvyššího správního soudu k                              podmínce zkrácení práv pro přezkum opatření obecné povahy uvádí,                              že „splnění podmínek aktivní procesní legitimace bude dáno, bude-li                              stěžovatel  logicky  konsekventně  a  myslitelně  tvrdit  možnost  dotčení                              jeho  právní  sféry  příslušným  opatřením  obecné  povahy.  To,  zda  je                              dotčení  podle  povahy  věci  vůbec  myslitelné,  závisí  na  povaze  a                              předmětu,  obsahu  a  způsobu  regulace  prováděné  konkrétním                                                                                        17                              opatřením obecné povahy, napadeným návrhem na jeho zrušení.“                                      Domnívám  se  tedy,  že  by  osoba,  která  by  byla  dotčena                              zrušením  územního  plánu,  měla  k  tomu,  aby  v  daném  řízení  mohla                              vystupovat jako osoba zúčastněná, splňovat v obecné rovině stejnou                              intenzitu zásahu zrušením (či vydáním) územního plánu, jako osoba                              navrhovatele  jeho  vydáním.  Jiný,  než  uvedený  jednotný  přístup  k                              osobám  dotčeným  vydáním  územního  plánem,  které  navrhují  jeho                              zrušení a k osobám dotčeným jeho vydáním nebo naopak zrušením,                              kteří  navrhovateli  nejsou,  by  znamenal  činění  nedůvodných  rozdílů                              mezi možností soudní ochrany srovnatelných veřejných subjektivních                              práv. Přístup, který by zakládal přísnější režim dotčení práv pro osoby                              zúčastněné,  než  pro  navrhovatele,  je  z  povahy  věci,  kdy  osoba                                  17   Usnesení  rozšířeného  senátu  Nejvyššího  správního  soudu  ze  dne  21.  7.                              2009, sp. zn. 1 Ao 1/2009.                                                                   97","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                zúčastněná má slabší procesní postavení, než navrhovatel, nutné zcela                              odmítnout.                                      Z uvedeného názoru potom vyplývá,  že  v případě územních                              plánů musí být osoba, která chce být osobou zúčastněnou na řízení,                              přímo dotčena územním plánem na základě existence vztahu mezi její                              právní sférou a územím, jež je územním plánem regulováno, a dále                              musí být dotčení věci myslitelné v souvislosti s předmětem, obsahem                              a způsobem regulace územního plánu. Územním plánem mohou tedy                              ve své právní sféře být přímo dotčeny především ty osoby, které mají                              práva  k  nemovitostem  nacházejícím  se  na  území  tímto  plánem                              regulovaném  a  výjimečně  též  ti,  jejichž  vlastnické  právo  k                              nemovitosti, nacházející se mimo území regulované územním plánem,                              by bylo přímo dotčeno určitou aktivitou, jejíž provozování na území                                                                              18                              regulovaném  územním  plánem  tento  plán  připouští.   Z  uvedeného                              poměrně širokého vymezení přímého dotčení územním plánem, jako                              podmínky  pro  možnost  být  osobou  zúčastněnou,  plyne,  že  její                              naplnění je možné případně očekávat i u většiny (ne-li všech) obyvatel                              obce, pro kterou je územní plán vydán.                                      Podle § 34 odst. 3 soudního řádu správního osoba zúčastněná                              na řízení má právo předkládat písemná vyjádření, nahlížet do spisu,                              být vyrozuměna o nařízeném jednání a žádat, aby jí bylo při jednání                              uděleno slovo, s předmětem řízení disponovat nemůže. Novelou dále                              dochází k přenesení příslušnosti projednávat opatření obecné povahy z                                                                        19                              Nejvyššího správního soudu na krajské soudy,  což umožňuje, aby se                              zúčastněné  osoby  mohly  na  základě  §  102  soudního  řádu  správního                              podáním kasační stížnosti domáhat zrušení prvoinstančního soudního                              rozhodnutí  rušícího  územní  plán  (nebo  osoby  zúčastněné,  dotčené                              vydáním  územního  plánu,  zrušení  zamítavého  prvoinstančního                              rozhodnutí). Pokud osoba zúčastněná podá proti rozhodnutí krajského                              soudu  kasační  stížnost,  změní  se  její  pozice,  stane  se  stěžovatelem,                              tedy  dokonce  účastníkem  řízení.  Zruší-li  Nejvyšší  správní  soud                                                                                           20                              posléze rozhodnutí krajského soudu a věc mu vrátí k dalšímu řízení,                              bude opět osobou zúčastněnou. Přitom ochrana jejích práv jí v řízení                              může  zavést  k  podpoře  žalobce,  ale  stejně  tak  i  žalovaného,  resp.                              může bojovat za zachování i zrušení územního plánu, o jehož zrušení                                             21                              je rozhodováno.                                 18  Usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 21. 7. 2009, sp. zn. 1 Ao 1/2009.                               19  Ustanovení § 101c soudního řádu správního, které stanoví, že k řízení o                              zrušení opatření obecné povahy nebo jeho částí je příslušný Nejvyšší správní                              soud, je novelou derogováno.                               20                                 § 110 odst. 1 soudního řádu správního.                              21   Srov.  Vopálka,  V.,  Mikule,  V.,  Šimůnková,  V.,  Šolín,  M.,  Soudní  řád                              správní, 1. vydání, 2004. s. 60-62.                                                                   98","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                       Z  uvedených  práv  osob  zúčastněných  na  soudním  řízení  o                              přezkumu  územních  plánů  vyplývá,  že  osoby  dotčené  na  svých                              právech  zrušením  územního  plánu,  či  jeho  vydáním  v  souvislosti  s                              překážkou res iudicata, nebudou již od 1. 1. 2012 zákonem naprosto                              vyloučeni z možnosti domáhat se ochrany svého práva narušeného či                              založeného přezkoumávaným územním plánem, tak  jako tomu je za                              současné právní úpravy, která právo na spravedlivý proces dle čl. 36                              odst.  1  a  2  Listiny,  vyloučením  jiných  osob,  než  účastníků  řízení,                              porušuje.                                      Ovšem  je  tu  nový  problém  s  tímto  spojený.  Jak  již  bylo                              naznačeno  v  předchozí  části  příspěvku,  lze  očekávat,  že  osob                              relevantně dotčených případným zrušením územního plánu, tedy osob,                              které  naplňují  kritérium  nezbytné  pro  možnost  býti  osobou                              zúčastněnou na soudním řízení o přezkumu územního plánu, může být                              veliký  počet.  Představit  si  lze  situaci,  kdy  na  jedné  straně  je  pouze                              několik,  či  dokonce  jen  jedna  osoba,  navrhující  zrušení  celého                              územního  plánu  většího  města,  nebo  jen  jeho  části,  která  se  ovšem                              svým  určením  dotkne  právní  sféry  opět  celého  území  města.  A  na                              straně  druhé  při  dodržení  výše  uvedené  podmínky  logicky                              konsekventního a myslitelného tvrzení možnosti dotčení právní sféry                              osob,  které  nejsou  účastníky  řízení  a  zrušení  územního  plánu  by                              zasáhlo  jejich  právní  sféru,  jsou  jich  tisíce.  Ostatně  jako  osoby                              zúčastněné se do řízení mohou zapojit i osoby přímo dotčené vydáním                              územního  plánu  (a  podporovat  navrhovatele).  Proto  není  nijak                              nepravděpodobné,  že  do  řízení  o  zrušení  územního  plánu  většího                              města  mohou  být  vtaženi  jako  osoby  zúčastněné  téměř  všichni  jeho                              obyvatelé.                                      Ustanovení § 34 odst. 2 soudního řádu správního upravuje dva                              způsoby,  jak  se  může  osoba  zapojit  do  procesu  soudního  přezkumu                              územního  plánu  jako  osoba  zúčastněná.  Jednak  na  základě  jejího                              označení  navrhovatelem  v  samotném  návrhu  na  zrušení  územního                              plánu,  neboť  je  povinností  navrhovatele  takto  učinit  u  osob,  které                              přicházejí v úvahu jako osoby zúčastněné, jsou-li mu známi. Předseda                              senátu takové osoby, ovšem i s těmi, které sám v průběhu řízení zjistí,                              vyrozumí o probíhajícím řízení a vyzve je, aby ve lhůtě, kterou jim k                              tomu současně stanoví, oznámily, zda v řízení budou uplatňovat práva                              osoby  zúčastněné  na  řízení.  Druhým  způsobem,  jak  nabýt  postavení                              zúčastněné  osoby,  je  její  vlastní  iniciativou,  kdy  podáním  soudu  se                              tohoto  postavení  může  taková  osoba  dožadovat.  V  obou  případech                              však  musí  soud  posoudit,  zda  bude  výše  uvedené  osoby  možno  do                              kategorie zúčastněných zahrnout, resp. zda tyto osoby naplňují přímé                                     22                              dotčení.                                     Z důvodu, že osobami přímo dotčenými vydáním či zrušením                              územního  plánu  mohou  být  i  všichni  vlastníci  nemovitostí  v  území                                22                                  Srov.  Vopálka,  V.,  Mikule,  V.,  Šimůnková,  V.,  Šolín,  M.,  Soudní  řád                              správní, 1. vydání, 2004. s. 60-62.                                                                   99","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                regulovaném tímto územním plánem, je první varianta zapojení osob                              zúčastněných do řízení možná jen v případech zcela zřejmých, neboť                              neurčitost ostatních osob, které mohou být přímo dotčeny, způsobuje,                              že  je  jednak  nemůže  sám  navrhovatel  vyčerpávajícím  způsobem                              označit  a  jednak  by  soud  musel  u  každého  vlastníka  nemovitosti  v                              regulovaném  území  (neboť  tito  jsou  potencionálními  osobami                              zúčastněnými)  předem  zkoumat,  zda  naplňuje  kritérium  přímého                              dotčení a až následně jej jmenovitě vyrozumět, zda bude právo osoby                              zúčastněné  uplatňovat, což  by  znamenalo  zcela  neúměrné  průtahy  v                              řízení.                                      V případě osob, které mohou být přímo dotčeny, a které však                              současně  nelze  jednotlivě  určit  (půjde  pravidelně  o  většinu),  pak                              připadá  v  úvahu  postup,  kdy  soud  tuto  skupinu  osob,  za  kterou  lze                              předběžně  považovat  všechny  vlastníky  nemovitostí,  regulovaných                              projednávaným  územním  plánem,  nejprve  vyrozumí  o  podaném                              návrhu na zrušení územního plánu a vyzve je, aby ve lhůtě, kterou jim                              k  tomu  současně  stanoví,  oznámily,  zda  v  řízení  chtějí  uplatňovat                              práva osoby zúčastněné na řízení. Aby uvedené oznámení nebylo jen                              formálním  aktem,  ale  aby  skutečně  bylo  snahou  oslovit  všechny                              případné zúčastněné osoby, měl by soud na základě ustanovení § 42                              odst. 4 soudního řádu správního, které upravuje stav, kdy je zřejmé, že                              doručování osobám zúčastněným na řízení bude neúměrně zdlouhavé,                              nákladné, administrativně náročné anebo nemožné, zejména pro jejich                              velký počet nebo proto, že je nelze jednotlivě určit, postupovat tak, že                              uveřejní  toto  oznámení  na  úřední  desce  soudu  i  na  úřední  desce                              obecního úřadu obce, která územní plán vydala a současně i způsobem                              umožňujícím dálkový přístup.                                       Na  základě  tohoto  oznámení  by  se  poté  obeznámené  osoby                              podáním  soudu  dožadovali  postavení  osob  zúčastněných,  přičemž                              soud posoudí, zdali splňují zákonem stanovené požadavky. V případě,                              že  podmínky  splněny  nejsou,  resp.  že  osoba  není  přímo  dotčena                              vydáním  nebo  zrušením  územního  plánu,  soud  dle  §  34  odst.  4                              soudního  řádu  správního  usnesením  vysloví,  že  taková  osoba  není                              osobou zúčastněnou na řízení.                                      Ačkoliv  podání  na  základě  této  druhé  varianty  bude  zřejmě                              vždy  menší  počet,  než  kdyby  soud  postupoval  podle  výše  uvedené                              první  varianty  zapojení  osob  zúčastněných  do  řízení  a  zkoumal  tak                              kritérium  přímého  dotčení  u  všech  vlastníků  nemovitostí  v  území                              regulovaném projednávaným územním plánem (a osoby toto kritérium                              naplňující pak jmenovitě vyrozumíval), tak i přes to lze předpokládat,                              že  může  být  počet  osob,  které  se  podáním  dožadují  zúčastnění  se                              řízení,  mimořádně  veliký.  Z  tohoto  důvodu  bude  velmi  časově                              náročné  pro  soud  každé  takové  podání  posuzovat,  zda  jednotlivá                              osoba  naplňuje  podmínku  přímého  dotčení.  Současně  však  se  nelze                              uvedenému  posouzení  vyhnout,  neboť  osoby  zúčastněné,  jak  bylo                              výše  uvedeno,  mají  v  řízení  významná  procesní  práva,  která  lze                              přiznat skutečně jen osobám přímo dotčeným vydáním, nebo zrušením                              územního  plánu,  přičemž  současně  nelze  každého,  kdo  vlastní  v                              regulovaném  území  nemovitost,  a  priori  považovat  za  osobu  přímo                                                                 100","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                dotčenou  vydáním  či  zrušením  územního  plánu,  resp.  za  osobu                              zúčastněnou.  Při stovkách nebo tisících podáních  k  posouzení  může                              být potom toto soudní řízení zcela zablokováno.                                      Novela soudního řádu správního pamatuje na takové ohrožení                              průběhu  soudního  řízení  pouze  až  v  souvislosti  s  realizací  účasti na                              řízení osob, kterým již jsou práva osob zúčastněným přiznána, resp. u                              kterých  soud  shledal,  že  naplňují  podmínku  přímého  dotčení  a                              současně  prohlásili,  že  chtějí  jako  osoby  zúčastněné  v  řízení                              vystupovat,  a  to  prostřednictvím  institutu  společného  zmocněnce.  V                              ustanovení  §  34  odst.  5  novelizovaného  soudního  řádu  správního je                              totiž  nově  upraveno,  že  \"je-li  počet  osob  zúčastněných  na  řízení                              mimořádně  vysoký  a  jednotlivým  výkonem  jejich  práv  by  mohl  být                              ohrožen rychlý průběh řízení, rozhodne soud, že osoby zúčastněné na                              řízení  mohou  svá  práva  v řízení  uplatňovat  pouze  prostřednictvím                              společného  zmocněnce,  kterého  si  zvolí.\"  K  tomu  důvodová  zpráva                              uvádí,  že  \"zejména  v řízení  o  zrušení  opatření  obecné  povahy  nebo                              jeho části může být okruh těchto osob velmi široký a hrozí, že by mohl                              být jednotlivým výkonem práv těchto osob znemožněn rychlý průběh.\"                              Navíc jestliže by celkový počet zvolených zmocněnců vzrostl na více                              než  10  a  osoby  zúčastněné  na  řízení  se  mezi  sebou  o  výběru                              nedohodnou, což je situace, která se v případě uvažovaného velkého                              množství  zúčastněných  osob  může  poměrně  snadno  stát,  provede                              podle  ustanovení  §  34  odst.  5  novelizovaného  soudního  řádu                              správního  výběr,  s přihlédnutím  k zájmům  osob  zúčastněných  na                              řízení, soud.                                      Důvodová zpráva také uvádí, že institut společného zástupce                                                                                     23                              byl  inspirován  ustanovením  §  44  odst.  2  trestního  řádu,   který                              upravuje společného zmocněnce poškozených. Téměř identicky, jako                              novelizované  ustanovení  o  osobách  zúčastněných  v  soudním  řádu                              správním,  i  uvedené  ustanovení  trestního řádu  uvádí,  že  \"je-li  počet                              poškozených mimořádně vysoký a jednotlivým výkonem jejich práv by                              mohl být ohrožen rychlý průběh trestního stíhání, rozhodne předseda                              senátu  a  v přípravném řízení na  návrh  státního  zástupce soudce, že                              poškození  mohou  svá  práva  v  trestním  řízení  uplatňovat  pouze                              prostřednictvím společného zmocněnce (...).\"                                                                             24                                     Komentář  k  trestnímu  rádu  k  tomu  uvádí,   že  rozhodnutí  o                              společném  zmocněnci  lze  učinit  při  splnění  dvou  kumulativních                              podmínek, jestliže počet poškozených je mimořádně vysoký, přičemž                              zákonodárce  tento  stav  nestanovil  konkrétním  číslem,  a  proto  bude                              třeba tento počet určit vždy v konkrétní věci - \"mělo by se však řádově                              jednat o stovky a tisíce poškozených, spíše než desítky – to vyplývá z                                 23                                 Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění                              pozdějších předpisů.                              24  Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 6. vydání. C.H. Beck : Praha. 2008.                              s. 327-329.                                                                  101","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                pojmu  mimořádně  vysoký  a  také  z  maximálního  počtu  zmocněnců                                                                               25                              (kterých je v tomto trestním řízení 6 - pozn. autora).\"  K tomu je v                              komentáři  uvedeno,  že  v  praxi  se  zejména  v  posledních  letech                              vyskytují  trestní  věci,  v  kterých  v  důsledku  velmi  vysokého  počtu                              poškozených  je  průběh  trestního  procesu  i  jeho  výsledek  ohrožen                              množstvím  úkonů  souvisejících  s  právy  poškozených,  které  je  třeba                              provádět.   26   V  souvislosti  se  soudním  přezkumem  územních  plánů                              není vyloučeno, že velmi vysoký počet osob zúčastněných na řízení,                              které  ohrozí  průběh  soudního  řízení,  může  být  dokonce  pravidlem,                              neboť  jak  již  bylo  výše  několikrát  zmíněno,  je  v  rámci  územního                              plánu povětšinou rozhodováno o významných majetkových hodnotách                              velkého  množství  osob  a  současně  naplnění  podmínky  přímého                              dotčení  není  pro  vlastníky  nemovitostí,  v  území  regulovaném                              územním plánem, nijak výrazně obtížné.                                      Druhou kumulativní podmínkou je, že jednotlivým výkonem                              práv  by  byl  ohrožen  rychlý  průběh  soudního  řízení.  Splnění  této                              podmínky  se  pak  v  rámci  přezkumu  územních  plánů  zřejmě  bude                              posuzovat  podle  okolností  konkrétního  případu  v  souvislosti  se                              zásadou hospodárnosti procesu, která vyjadřuje mimo jiné požadavek,                                                                       27                              aby  ochrana  práv  byla  poskytnuta  rychle.   Ovšem  lze  nejspíše                              usuzovat, že rychlý průběh řízení při přezkumu územních plánů bude                              v  zásadě  vždy  ohrožen,  když  počet  osob  zúčastněných  bude                              mimořádně vysoký.                                      I  když  práva  osob  zúčastněných  na  řízení  jsou,  v  případech                              povinného  zastoupení,  znemožňujícího  samostatně  je  uplatňovat,                              oslabena,  lze  uvedenou  úpravu  považovat  za  přijatelný  kompromis,                              mezi právem každého na spravedlivý proces a zájmem na rychlém a                              efektivním průběhu soudního řízení.                                      Ovšem ani omezený počet společných zmocněnců, skrze něž                              mohou  zúčastněné  osoby  uplatňovat  svá  práva  v  řízení,  nedokáže                              zřejmě zcela zabránit průtahům (ne-li zablokování) řízní v případech                              mimořádně  velikého  počtu  zúčastněných  osob.  Institut  společných                              zmocněnců  sice  výrazně  zjednoduší  \"komunikaci\"  mezi  soudem  a                              zúčastněnými  osobami,  ovšem  i  přes  to  se  soud  bude  muset  zbývat                              velikým  množstvím  úkonů  souvisejících  s  právy  poškozených,  se                              kterými je třeba se vypořádat.                               4. ZÁVĚR                               Z  předchozích  částí  plyne,  že  současná  právní  úprava  přezkumu                              územních plánů, účinná do 31. prosince 2011, porušuje, vyloučením                                 25  Tamtéž s. 328.                               26  Tamtéž s. 328.                               27  Srov. tamtéž s. 329.                                                                  102","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                jiných  osob  než  účastníků  na  řízení,  právo  na  spravedlivý  proces,                              garantované v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. Právní úprava, která nabude                              účinnosti  od  1.  1.  2012  již  přiznává  dalším  osobám  zúčastněným                              procesní  práva  v  řízení  o  zrušení  územního  plánu  obce,  ovšem                              současně  ve  spojení  s  velkým  množstvím  osob,  které  v  těchto                              případech lze očekávat, mohou nastat komplikace v samotném vedení                              řízení, jehož řádný chod je ohrožen zahlcením. Ačkoliv právní úprava                              na tuto situaci pamatuje v případě realizace práv osob zúčastněných, a                              to  prostřednictvím  institutu  povinného  hromadného  zastoupení,  není                              novelou zákona uspokojivě vyřešena předcházející fáze určení, kdo je                              osobou zúčastněnou. Řeč je o posuzování splnění podmínky přímého                              dotčení pro osoby zúčastněné na řízení. Již tato fáze proto může velmi                              významně oddálit samotné projednávání věci a celkovou délku řízení                              podstatně  prodloužit.  V  takovém  případě  nastává  paradoxní  situace,                              kdy  snaha  o  naplnění  práva  na  spravedlivý  proces  zapojením  osob                              zúčastněných do řízení, může vést k narušení zájmu, aby v soudním                              řízení bylo rozhodnuto v přiměřené délce (ve smyslu, že jen adekvátně                              rychlá  ochrana  může  být  dostatečně  účinná),  jež  je  opět  obecně                              chráněn  právem  na  spravedlivý  proces,  neboť  \"přiměřená  včasnost                              ochrany  narušeným  právním  vztahům  ze  strany  k  tomu  ex                              constitutione  povolaných  orgánů  státní  (veřejné  moci)  je  totiž  nejen                              účinnější,  ale  především  je  základním  předpokladem  právního  státu                                                                                        28                              posilujícím důvěru v právo a spravedlnost ve společnosti vůbec.\"                                     Jak  již  bylo  výše  uvedeno,  důvodová  zpráva  k  novelizaci                              soudního řádu správního uvádí, že hlavní cílem je zvýšení efektivity                              soudního řízení správního jako celku. Není přitom bez zajímavosti, že                              zákonodárce dává najevo, že mu záleží na rychlém projednání návrhu                              na zrušení opatření obecné povahy, neboť zamýšlená novela soudního                              řádu správního řadí řízení o zrušení opatření obecné povahy mezi věci                              přednostně  projednávané  a  současnou  právní  úpravou  je  dokonce                              soudu  uložena  povinnost  rozhodnout  o  návrhu  na  zrušení  obecné                                                                              29                              povahy  do  třiceti  dnů  poté,  kdy  návrh  došel  soudu.   Důvodem  pro                              zrychlený  režim  těchto  řízení  je  nepochybně  právě  význam  a  vliv                              soudního  rozhodnutí  na  vysoké  majetkové  hodnoty  velké  skupiny                              osob.  Ovšem  v  případě  připuštění  osob  zúčastněných  do  řízení  o                              přezkumu opatření obecné povahy (včetně územního plánu), kterým je                              sledováno  dodržení  ústavně  právní  garance  práva  na  spravedlivý                              proces,  hrozí  za  platné  právní  úpravy  účinné  od  1.  1.  2012  naopak                              prodlužování  či  dokonce  zablokování  soudního  řízení  správního,                              právě  v  důsledku  uplatňování  práv  osob  zúčastněných.  Trvá-li  pak                                 28  Nález Ústavního soud ze dne 4. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 71/99.                              29                                 Důvodová zpráva k tomu, že novelou soudního řádu správního dochází ke                              zrušení  povinnosti  soudu  rozhodnout  o  návrhu  na  zrušení  opatření  obecné                              povahy  nebo  jeho  části  do  30  dnů,  konstatuje,  že  \"lhůtování  tohoto  typu                              řízení  se  neosvědčilo,  dosavadní  úprava  byla  v rozporu  s  komplexní  a                              závažnou  povahou  těchto  věcí,  u  nichž  urychlené  rozhodnutí  může  být  na                              újmu kvality rozhodnutí a právům účastníků.\"                                                                  103","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                řízení  nepřiměřeně  dlouho,  jsou  osoby,  jejichž  nemovitosti  jsou                              regulované  nebo  ovlivněné  územním  plánem  poškozováni  stavem                                             30                              právní nejistoty.                                     Z  hlediska  právní  teorie  jde  o  otázku  postavení  opatření                              obecné  povahy  mezi  formami  správní  činnosti.  Schválenou  právní                              úpravou se dává jednoznačně najevo, že opatření obecné povahy má                                                                                          31                              mít blíže k individuálnímu správnímu aktu, než-li k normativnímu,  a                              úkolem soudu, resp. procesní právní úpravy je, poradit si s neobvykle                              velikým počtem osob, které se svými procesními právy mohou podílet                              na  řízení  o  přezkumu  územního  plánu,  a  zajistit  při  tom  současně                              přiměřeně  rychlý  průběh  řízení.  Jako  východisko  zřejmě  nelze                              přijmout zúžení skupiny osob, majících procesní práva v tomto řízení,                              např.  tím,  že  se  zpřísní  podmínka  pro  naplnění  přímého  dotčení,                              nezbytná  pro  osoby  zúčastněné,  neboť  je  to  postup  v  rozporu  se                              současnou  koncepcí  ochrany  subjektivních  veřejných  práv  proti                              nezákonnému opatření obecné povahy.                               Literature:                              -  Bahýľová, L. Soudní rozhledy, Praha : C. H. Beck, 17, 7. 2011.                              -  Drápal,  L.,Bureš,  J.,  a kol.  Občanský  soudní  řád.  Komentář.  1.                                 vydání. Praha : C. H. Beck, 2009. 3343 s.                              -  Šámal,  P.  a  kol.  Trestní  řád.  Komentář.  6.  vydání.  C.H.  Beck  :                                 Praha. 2008. s. 3011 s.                              -  Winterová,  A.  Civilní  právo  procesní.  6.  vydání.  Linde  :  Praha.                                 2011. 712 s.                               Contact – email                              hejc@mail.muni.cz                                                    30  Srov. Winterová, A. Civilní právo procesní. 6. vydání. Linde : Praha. 2011.                              s. 71.                               31  Napovídá tomu i vypuštění neomezené lhůty k podání návrhu na zrušení                              opatření obecné povahy.                                                                  104","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                       PRÁVO NA SPRAVEDLIVÝ PROCES V                                KONTEXTU TZV. ELEKTRONIZACE JUSTICE                                                      PETR HLUŠTÍK                                    Vysoká škola báňská - Technická univerzita Ostrava, Katedra                                                     společenských věd                                 Abstract in original language                              Příspěvek se zabývá pohledem na aspekty práv na spravedlivý proces,                              a to stran požadavků na rychlost a efektivity řízení před soudem při                              zachování garance rovného postavení účastníků. Zejména je zaměřen                              na  projekt  tzv.  elektronizace  justice  a  její  dopady  na  řízení  před                              soudem ve věcech civilních.                               Key words in original language                              Právo na spravedlivý proces, elektronizace justice, efektivita                               Abstract                              The  article  deals  with  aspects  of  the  rights  to  fair  trial,  especially                              focused  on  requirements  for  speed  and  efficiency  of  the  trial  while                              guarantees  of  equality  for  participants  are  maintained.  In  particular,                              the  project is focused  on  the  electronization  of the judiciary  and  its                              impact on court proceedings in civil matters.                               Key words                              right to a fair trial, e-Justice, Efficiency                                Právo na spravedlivý proces patří bez pochyby mezi základní práva.                              Upření práva na spravedlivý proces je závažným deficitem především                              ve  vztahu  ke  konkrétnímu  nositeli  práv,  nicméně  vypovídá  také  o                              úrovni garance základních práv státem.                                Jednou  ze  součástí  tohoto  základního  práva  je  nade  vší  pochybnost                              rychlost procesu (řízení) před soudem. V tomto příspěvku se hodlám                              zaměřit  na  soudní  řízení  ve  věcech  civilních,  tedy  řízení  probíhající                              před soudem dle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu.                               Pro přístup k soudu pro každého potencionálního účastníka řízení je                              podstatné, jakým způsobem a při splnění kterých náležitostí je možné                              činit  ve  vztahu  k  soudu  úkony  (podání);  přiměřeně  to  samozřejmě                              platí také ve vztahu soud - účastník.                               Náležitosti  podání  jsou  pro  oblast  občanského  soudního  řízení                              stanoveny v ust. § 42 o.s.ř. Pokusím se tedy nejprve zaměřit na tuto                              oblast.                               Jelikož  právní  úprava  by  měla  vždy  co  nejlépe  reflektovat  \"trend\"                              doby,  tedy  dění  ve  společnosti  (a  není  tomu jinak  ani  v  občanském                              soudním řízení), bylo v dané oblasti nutné se vypořádat také s tím, že                              úkony  ve  vztahu  k  orgánům  soudní  moci  je  možné  činit  také                                                                  105","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                elektronicky.  Bylo  nutné  zajistit  možnost  jednoznačné  identifikace                              osoby, která daný procesní úkon ve vztahu k soudu učinila.                               Pro procesní úkony učiněné elektronicky je nutné použít kromě shora                              uvedeného  především  zvláštní  právní  předpis,  kterým  je  zákon  č.                              300/2008  Sb.,  o  elektronických  úkonech  a  autorizované  konverzi                              dokumentů. Uvedený zákon dle platného znění upravuje                               1)  elektronické  úkony  státních  orgánů,  orgánů  územních                              samosprávných  celků,  Pozemkového    fondu    České    republiky    a                              jiných  státních  fondů,  zdravotních  pojišťoven,  Českého  rozhlasu,                              České televize, samosprávných  komor  zřízených  zákonem, notářů a                              soudních exekutorů vůči fyzickým osobám a právnickým osobám,                               2)  elektronické  úkony  fyzických  osob  a  právnických  osob  vůči                              orgánům  veřejné moci a elektronické  úkony  mezi  orgány veřejné                              moci navzájem prostřednictvím datových schránek,                               3)  dodávání    dokumentů    fyzických  osob,  podnikajících  fyzických                              osob a právnických osob prostřednictvím datových schránek,                               4) informační systém datových schránek,                                                                 1                              5) autorizovanou konverzi dokumentů .                               Rád bych se nejprve blíže zaměřil na oblast ad2), a to se zaměřením                              na návrhy na vydání tzv. elektronických platebních rozkazů ve smyslu                                             2                              ust. § 174a o.s.ř.                               K  elektronickému  platebnímu  rozkazu  si  hned  na  počátku  dovolím                              poznámku,  a  sice,  že  slovo  \"elektronický\"  je  v  názvu  poněkud                              zavádějící,  protože  de  facto  neznamená  nic  jiného,  než  že  návrh  na                              vydání  platebního  rozkazu  je  možné  podat  v  elektronické  podobě,                              resp.  formě,  a  to  pomocí  standardizovaného  formuláře  vytvořeného                              pro  tyto  účely  Ministerstvem  spravedlnosti.  Tím  však  celá                              \"elektronizace\" elektronického platebního rozkazu také končí, protože                              poté,  co  soud  obdrží  elektronickou  formou  podaný  návrh,  musí                              nejprve  pro  jeho  projednání  coby  řádně  podané  žaloby  ve                              standardizované formě tento návrh se všemi přílohami (!) převést do                              tištěné podoby, tedy na náklady státu vytisknout, ať už jsou přílohy                              jakkoli objemné (v tomto smyslu není žalobce omezen), přičemž na                              tyto  zvýšené  náklady  žalobce  přispěl  do  31.8.2011 polovinou  běžné                              sazby soudního poplatku a od 1.9.2011 v důsledku novely zákona č.                                1                                Viz ust. § 1 odst. 1 zákona č. 300/2008 Sb.                              2   Dle  tohoto  ustanovení,  je-li    návrh  podán  na  elektronickém  formuláři                              podepsaném  zaručeným  elektronickým  podpisem  žalobce  a  nepřevyšuje-li                              peněžité  plnění požadované  žalobcem  částku 1 000  000  Kč, soud může                              vydat  na  návrh  žalobce  elektronický  platební  rozkaz.  Tento  formulář                              zveřejní  ministerstvo způsobem umožňujícím dálkový přístup.                                                                  106","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                549/1991 Sb., o soudních poplatcích, provedené zákonem č. 218/2011                              Sb., 80% běžné sazby soudního poplatku.                               Již v této fázi může v některých oblastech docházet k prvním zásahům                              do práva na spravedlivý proces, a to v otázce rychlosti řízení a nároků                              kladených na samotný návrh (žalobu).                               Pokud  totiž  je  návrh  podán  u  soudu,  který  patří  z  hlediska  tzv.                              \"spádového  území\"  k  větším  soudům,  je  daleko  více  časově  a                              technicky náročnější, než je takový návrh vytisknut, je mu přidělena                              spisová  značka  a  než  se  dostane  k  osobě  oprávněné  činit  ve  věci                              úkony vedoucí k rozhodnutí (typicky vyšší soudní úřednice). Může se                              jednat  např.  o  dobu  jednoho  či  dvou  měsíců,  což  samo  o  sobě  z                              hlediska rychlosti řízení nemusí vyznívat negativně, nicméně, pokud k                              tomuto  aspektu  přidáme  také  např.  počet  věcí  takto  \"elektronicky                              napadlých\", dostává již právo na \"rychlý\" spravedlivý proces na frak.                               Nelze  ani  odhlédnout  od  naznačeného  problému  spočívajícího  v                              nárocích  na  podání  učiněné  v  elektronické  podobě.  I  takové  podání                              totiž, má-li být žalobou, musí splňovat  náležitosti stanovené ust. § 42                              o.s.ř. a § 79 o.s.ř. Mimo jiné z takového návrhu musí být především                              patrno, čeho se žalobce domáhá, a to tak, aby byl nárok jednoznačný a                              určitý. Tyto náležitosti žaloby však vyžadují také objektivní možnost                              splnění zákonných podmínek; v této souvislosti si dovoluji poukázat                              na to, že v první fázi, \"po spuštění\", možnosti podávat prostřednictvím                              webového  rozhraní  návrhy  na  vydání  elektronických  platebních                              rozkazů,  byla  možnost  vylíčení  skutkových  okolností  (rozhodných                              skutečností) v žalobě omezena 150 znaky. Nebylo tedy možné již při                              podání žaloby (návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu)                              objektivně  splnit  bez  dalšího  zákonné  podmínky,  ačkoli  návrh  bylo                              možné  podat  pouze  prostřednictvím  státem  (Ministerstvem                              spravedlnosti)  k  tomu  vytvořeným  formulářem.  Byl-li  tedy  jeden  z                              důvodů  zavedení  tohoto  typu  návrhů  cíl  zefektivnit  a  především                              zrychlit  řízení  před  soudem  dle  o.s.ř.,  nutno  konstatovat,  že  již  na                              počátku    byla  k  dosažení  tohoto  cíle  vytvořena  těžce  překonatelná                              bariéra. Soud totiž, pokud nechce rezignovat na rovný přístup ke všem                              účastníkům a chce-li trvat na striktním splnění základních náležitostí                              žaloby  (tedy  i  z  hlediska  projednatelnosti  nároku),  musí  postupovat                              dle ust. § 43 o.s.ř. a vyzvat žalobce (po splnění poplatkové povinnosti)                              k odstranění vad podání. Jedná se z mého pohledu o absurdní paradox,                              protože  jako  žalobce  bych  předpokládal,  že  v  případě,  že  lze  určitý                              návrh  podat  pouze  právním  předpisem  stanoveným  způsobem  a  na                              standardizovaném formuláři, očekávám také, že takový návrh splňuje                              zákonné podmínky, resp. že jsou státem vytvořeným formulářem pro                              to minimálně vytvořeny podmínky.                               S tímto typem podávání žalob se záhy spojil další problém, mající ve                              svém  důsledku  zcela  zásadní (negativní)  dopad  na rychlost řízení, a                              sice, že v důsledku zpoplatnění takového návrhu pouze 50% soudního                              poplatku za běžnou žalobu došlo ke zcela zjevně nečekanému nárůstu                              (\"boomu\")  takovýchto  návrhů.  Soudy  tedy  jsou  v  současně  době                              zavaleny  množstvím  těchto  návrhů  a  v  důsledku  toho  se  prodlužuje                                                                 107","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                doba řízení a vydání (elektronického) platebního rozkazu. Pro příklad,                              u Okresního soudu v Ostravě, jehož jsem soudcem, je v současné době                              evidováno cca 60.000 nevyřízených návrhů na vydání elektronického                              platebního rozkazu, přičemž průměrná délka řízení o vydání EPR se                              blíží 12 měsícům. Za tohoto stavu tedy dochází k průtahům v řízení již                              v  době  podání  žaloby  bez  reálné  možnosti  jakkoli  ovlivnit  rychlost                              řízení,  nehledě  na  to,  že  žalobce  nebude  úspěšný  ani  s  případným                              návrhem na určení lhůty k provedení procesního úkonu dle ust. § 174a                              zákona č. 6/2002 Sb., neboť právě s ohledem na počet věcí určených                              konkrétnímu  soudci,  resp.  vyššímu  soudního  úředníkovi,  nelze                              považovat  z  tohoto  hlediska  takto  vzniklé  průtahy  za  průtahy                              zapříčiněné  konkrétní  osobou,  ale  jedná  se  o  hledisko  objektivní                              nemožnosti  bez  zbytečných  průtahů  učinit  ve  věci  procesní  úkon                              vedoucí k rozhodnutí.                               Dovolím si v této souvislosti další poznámku - do jaké míry je možné                              zajistit  u  těchto  věcí  přidělených  soudci  stejnou  míru  práva  na                              spravedlivý proces (alespoň z hlediska rychlosti), pokud má být soud                              nikoli  jen  \"firmou\"  na  výrobu  odpočitatelných  pohledávek,  ale                              především garantem ochrany práv. Jestliže totiž se soud bude věnovat                              stejnou měrou každé věci, pak logicky věcem, které napadly později,                              se bude věnovat sice stejnou měrou, ale s velkým časovým odstupem.                              Otázkou tedy zůstává, kde jsou hranice práva na spravedlivý proces,                              resp.,  který  z  dílčích  aspektů  má  přednost?  Tato  otázka  je  o  to                              palčivější,  o  co  formalizovanější  je  úprava  občanského  soudního                              řízení,  vytvářející  čím  dál  tím  více  fikcí  a  především  kladoucí  na                              účastníky daleko větší nároky. Zejména lze poukázat na úpravu o.s.ř.                              účinnou od 1.7.2009, která sice z hlediska cílů (posílení odpovědnosti                              účastníků za výsledek řízení) je jistě chvályhodná, nicméně z hlediska                              zvolených  prostředků  a  nedokonalosti  právní  úpravy  tvořící  spíše                              překážky pro spravedlivý proces, než podmínky pro jeho naplnění.                               Nelze  se  v  tomto  příspěvku  v  souvislosti  s  tématem  elektronizace                              justice  nezmínit  též  o  fenoménu  tzv.  datových  schránek,                              zakomponovaných také do zákona č. 300/2008 Sb. Je totiž otázkou, na                              kolik  je  ústavně  akceptovatelné  a  konformní,  aby  bylo  nařízeno                              fyzickým  či  právnickým  osobám  povinné  zřízení  elektronické                              schránky, přičemž prakticky jediným sledovaným cílem není komfort                              účastníka,  ale  komfort  státu,  tedy  \"mít  kam  a  jak  doručovat                              písemnosti\".  Dle  mého  zde  došlo  k  výraznému  překročení  rámce                              nutnosti zajištění veřejných zájmů na úkor soukromých práv účastníka                              řízení, když navíc povinné zřízení datové schránky klade na účastníka                              také  nemalé  nároky  finanční  a  nároky  technické,  tedy  na  zajištění                              potřebného hardwaru a softwaru. S přihlédnutím k relativně krátkému                              časovému prostoru pro seznámení se s novou úpravou dle mého nelze                              než uzavřít, že ani tento počin státu není krokem k posílení práva na                              spravedlivý proces, spíše naopak.                               Byť lze bezesporu kvitovat snahu státu držet krok s dobou a usnadnit                              přístup  k  soudu,  myslím,  že  na  tomto  místě  lze  použít  příměr,  že                              \"méně je někdy více\", tedy zajistit možnost elektronické komunikace                              účastníka  se  soudem  a  naopak,  ale  tento  způsob  zbytečně                                                                 108","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                nezvýhodňovat a postavit jej na roveň ostatním druhům komunikace.                              Je  třeba  si  uvědomit  a  neustále  opakovat  roli  soudnictví  ve  státě  a                              posílit snahu zajistit co největší míru garance ochranu práv jedince.                               Literature:                              -  Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád                              -  Zákon  č.  300/2008  Sb.,  o  elektronických  úkonech  a  autorizované                                 konverzi dokumentů                               -  Zákon č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích                               Contact – email                              Petr.hlustik@vsb.cz                                                                                                                       109","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                    POTENCIÁLNÍ KONTRAPRODUKTIVNOST                               INSTITUTŮ OCHRANY PROTI PRODLEVÁM V                                                  SOUDNÍM ŘÍZENÍ                                                       LIBOR HOLÝ                                      Právnická fakulta Masarykovy univerzity, Česká republika                                Abstract in original language                              Účastník může v případě vzniku neodůvodněných prodlev v soudním                              řízení  proti  těmto  brojit  v českém  právním  prostředí  hned  několika                              procesními  instituty.  Předmětem  tohoto  článku  je  zamyšlení  se  nad                              opačnou  stránkou  těchto  nástrojů,  a  to  zda-li  jejich  užití  či  jejich                              pouhá existence nevyvolá efekt zcela opačný popř. dokonce nevyloučí                              možnost  aplikace  i  jiných  možností  nápravy  vzniklého  závadného                              stavu popřípadě i vzniklé škody.                               Key words in original language                              Prodlevy,  návrh  na  určení  lhůty,  procesní  úkon,  účastník,  stížnost,                              Ústavní soud                               Abstract                              A  participant  in  legal  proceedings  in  Czech  legal  environment  can                              react  against  cases  of  unjustified  delays  by  several  procedurals                              institutes. Subject of this article can be described as a reflection about                              these instruments. The question is, if their use or their mere existence                              causes the opposite effect or does not exclude others redresses such as                              claim to damages and appropriate compensation.                               Key words                              Czech;  participant;  proceedings;  damages;  delays;  instruments;                              compensation                               Mezi  nejpalčivější  nedostatky  české  justice  lze  s  jistou  mírou                              spolehlivosti zařadit nepřiměřené délky soudních řízení. Namátkou lze                              uvést,  že  dle  Údajů  českého  statistického  úřadu  byla  v roce  2008                              průměrná  délka  soudního  řízení  v občanskoprávní  věci  426  dní  u                              okresních  soudů,  936  u  krajských  soudů,  v roce  2009  pak  309  u                              okresních, 699 dní u krajských, v roce 2010 potom 282 u okresních a                              631 u krajských. I když je v posledních několika letech patrný posun                              k lepšímu,  stále  je  nutné  při  dvoustupňovém  vedení  sporu  počítat                              v průměru  až  s tříletým  soudním  řízením,  v obchodních  věcech  pak                                                1                              ještě o něco delším.                                   1 Statistická ročenka České republiky [online]. Praha : Český statistický                              úřad,  2011.  [citováno:29.11.2011].  Dostupný  z  http://www.czso.cz/csu                              /2011edicniplan.nsf/t/33002FE1F7/$File/000111co.pdf                                                                  110","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Krom  systémových  změn  v resortu  justice  jako  takovém  (poměrně                              vysoký počet soudců na počet obyvatel, zavádění elektronizace justice                              ale  například  i  zvyšování  nákladů  stran  na  vedení  sporu  nedávným                              zvýšením soudních poplatků, zvýšení částky definující tzv. bagatelní                              spory  pro  otázky  přípustnosti  odvolání  atp.)  byly  přijaty  i  procesní                              instituty,  které  jsou  dány  stranám  k obraně  proti  neodůvodněným  a                              nepřiměřeným  prodlevám  v soudním  řízení.  Zprvu  to  byla  stížnost                              podle  §  164  et  seq.  zákona  č.  6/2002  Sb.,  o  soudech,  soudcích,                              přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů                              (zákon o soudech a soudcích) a od 1.7.2004 k ní přibyl ještě institut                              návrhu  na  určení  lhůty  k provedení  procesního  úkonu.  Do  novely                              zákona  o  soudech  a  soudcích  provedené  souhrnným  novelizačním                              zákonem č. 7/2009 kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský                              soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, to                              vše s účinností od 1.7.2009, přitom platilo, že použití návrhu na určení                              lhůty  bylo  podmíněno  dřívějším  užitím  stížnosti  podávané  v  těchto                              případech  k předsedovi  toho  soudu,  u  kterého  k průtahům  v řízení                              došlo.  Stížnost  spočívala,  resp.  stále  spočívá,  v tom,  že  byla                              příslušnému  orgánu  soudu  dána  dvouměsíční,  později  jednoměsíční                              lhůta,  aby  tuto  stížnost  vyřídil  a  o  výsledku  informoval  stěžovatele.                              Byla-li stížnost shledána důvodnou, věc byla nejčastěji řešena pouhým                              vytknutím  pochybení  soudci  současně  mu  bylo  uloženo,  aby  co                                                                             2                              nejdříve učinil úkony směřující k rozhodnutí ve věci.                              Až po té, pokud by měl stěžovatel za to, že jeho stížnost na průtahy                              v řízení  nebyla  řádně  vyřízena,  mohl  podat  návrh  k  nadřízenému                              soudu, aby určil lhůtu pro provedení procesního úkonu. Z uvedeného                              je zřejmé a praxí potvrzené, že stížnost tím, že nemohla přímo vyvolat                              nějakou pozitivní odezvu u soudce při procesním vedení sporu (pokud                              bylo  žádosti  vyhověno,  a  soudce  přesto  neučinil  žádný  efektivní                              procesní úkon, nezbývalo účastníkovi, než proti tomuto brojit dalšími                              a  dalšími  stížnostmi),  byla  zcela  neefektivním  nástrojem  prevence.                              Dalším  teoreticky  možným  prostředkem  proti  průtahům  ve  stále                              probíhajícím  soudním  řízení  byla  stížnost  k Ústavnímu  soudu,  který                              mohl ve smyslu § 80 zákona č. 183/1992, o Ústavním soudu ve znění                                                                                      3                              pozdějších předpisů, nařídit, aby obecný soud ve věci jednal.  Nutno                              k tomuto však podotknout, že ani Ústavní soud nedisponoval žádným                              sankčním mechanismem postihující neuposlechnutí jeho nařízení.                               Na této faktické bezmocnosti účastníků soudního řízení nezměnil nic                              ani návrh na určení lhůty, a to ve své původní podobě. Evropský soud                              pro lidská práva k tomuto brzy zaujal takřka nekompromisní postoj,                              kdy  v  řadě  svých  rozhodnutí,  např.  ve  věci  Vokurka  proti  České                                2  VRCHA, Pavel. Civilní sporný proces. Průtahy v řízení. In systém ASPI.                              Wolters Kluwer, 2006                               3   HUBÁLKOVÁ,  Eva.  K účinnosti  právních  prostředků  nápravy  ve                              stížnostech na průtahy soudního řízení (judikatura Štrasburského soudu). In                              Bulletin advokacie, roč. 2004, č. 10. S.9.                                                                  111","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                republice,  č.  stížnosti  40552/02,  ze  dne  16.10.2007,  označil  jinak                              dostatečně účinný návrh na určení lhůty, avšak v důsledku obligatorně                              předcházející stížnosti, za naprosto neefektivní. Jinými slovy, možnost                              podat  návrh  po  marném  podání  hierarchické  stížnosti  na  průtahy  v                              řízení nebyla shledána Evropským soudem pro lidská práva účinným                              právním prostředkem nápravy a jeho nepodání, stejně jako nepodání                              hierarchické stížnosti ve smyslu § 164 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., o                              soudech a soudcích, nemohlo být účastníku řízení přičítáno k tíži.                               1. STAV PO TZV. SOUHRNNÉ NOVELE                               Nejspíše  na  právě  zmíněný  kritický  postoj  Evropského  soudu  pro                              lidská práva reagoval český zákonodárce tím, že zákonem č. 7/2009                              Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve                              znění  pozdějších  předpisů,  a  další  související  zákony  (souhrnná                              novela)  oba  instituty  procesně  oddělil.  Návrh  na  určení  lhůty                              k provedení  procesního  úkonu  lze  nově  podat  bez  toho,  aby  musela                              být  podána  stížnost  k předsedovi  soudu.  Důvodová  zpráva  k tomuto                              zákonu však o možném zefektivnění institutu návrhu na určení lhůty                              mluví  pouze  v souvislosti  s možností  soudu,  u  kterého  k prodlevám                              dochází  a  proti  kterému  tedy  návrh  směřuje,  návrhu  sám  vyhovět.                              K návrhu  se  po  té  dále  již  nepřihlíží,  nepožaduje-li  navrhovatel                              v zákonné  lhůtě  opak.  V předcházející  právní  úpravě  sice  nic                              nebránilo tomu, aby soud mohl žádosti sám vyhovět, nicméně podaný                              návrh  vč.  odeslání  celého  spisu  bylo  i  přesto  nutné  postoupit                              k nadřízenému  soudu  (popř.  jinému  senátu  Nejvyššího  soudu  či                              Nejvyššího správního soudu), aby ten mohl návrh formálně zamítnout.                              O  důvodech  zrušení  oné  hierarchické  posloupnosti  prostředků  proti                              prodlevám v řízení důvodová zpráva, možná trochu alibisticky, zcela                              mlčí.                               Za  současné  situace,  kdy  má  každý  možnost  se  bez  dalšího  bránit                              návrhem  na  určení  lhůty  k provedení  procesního  úkonu  dle  §  174a                              zákona o soudech a soudcích ve znění účinném po 1.7.2009, lze mít                              nadále za to, že český právní řád konečně disponuje reálně účinným                              institutem  proti  prodlevám  v soudním  řízení.  Efektivnost  je  zde  dle                              mého názoru dána krom nepodmíněnosti podání stížnosti rovněž tím,                              že  celé  řízení  o  určení  lhůty  provází  poměrně  krátké  lhůty  (5                              pracovních dnů k předložení návrhu nadřízenému soudu či rozpisem                              určenému senátu Nejvyššího soudu či Nejvyššího správního soudu a                              20 pracovních dnů pro rozhodnutí), jakožto i jednak tím, že dotčený                              soud  může  návrhu  sám  vyhovět.  V  rámci  jednoho  týdne  tak  lze                              teoreticky docílit např. nařízení jednání ve věci.                               2. POTENCIÁLNÍ KONTRAPRODUKTIVNOST                               S  ohledem  na  shora  popsané  však  sleduji  I  negativní  stránku  jinak                              účinného institutu návrhu na určení lhůty. V situaci, kdy počet nápadů                              starších  jak  jeden  rok  se  u  jednoho  soudce  může  pohybovat                              v množství  větším  než  jedno  sto,  není  nereálné,  aby  bylo  takovému                              soudci  v  případě  kumulace  návrhů  určeno  nařídit  v následujícím                              měsíci  hned  několik  desítek  jednání.  Je  tedy  přirozené,  že  proti                                                                 112","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                takovémuto  stavu  se  musí  soudce  bránit.  Přestože  jeho  možnosti  se                              zdají být poměrně omezené, neplatí to bezvýjimečně. V praxi tak není                              neobvyklé, aby soudce ve více jak rok staré věci po doručeném návrhu                              na  určení  lhůty  k provedení  procesního  úkonu  zpochybnil  svou                              věcnou příslušnost. Například spory z obchodněprávních vztahů, kde                              se  nárok  ne/převyšující  sto  tisíc  skládá  z několika  nedoplatků  oproti                              vícero fakturám, k takovémuto postupu přímo vybízejí. S tímto jsou                              přirozeně spojené další a další výzvy k doplnění či bližšímu osvětlení                              skutkového stavu, které by často pro svou složitost bylo vhodné řešit a                              dokazovat  až  v rámci  procesu  dokazování  u  nařízeného  soudního                              jednání. Stranám, které jsou v řízení zastoupeni advokátem, se tak se                              zvětšujícím se počtem úkonů právní pomoci dále narůstají náklady na                              vedení  sporu,  které  mohou  postupně  převýšit  až  případnou  výši                              přiřknuté  náhrady  nákladů  soudního  řízení.  Současné  úvahy                              Ministerstva spravedlnosti nad snížením sazeb paušálních náhrad,  dle                              mého  názoru,  konečný  efekt  hrozby  nedostupnosti  spravedlnosti  jen                              dále umocňuje.                               V  souvislosti  s  vyřčenou  úvahou  ohledně  zvyšujících  se  nároků  na                              procesněprávní  odbornost  účastníků  řízení  mám  dále  za  to,  že                              zastoupení advokátem bude ve sporech, v rámci kterých bude podán                              návrh  na  určení  lhůty,  převažovat  i  z  dalšího  důvodu.  V  důsledku                              systematického  začlenění  tohoto  institutu  do  zákona  o  soudech  a                              soudcích  a  nikoliv  do  procesních  předpisů,  může  snadno  zůstat                              možnost  podání  návrhu  na    určení  lhůty  laické  veřejnosti  po  celou                              dobu  řízení  bezpečně  utajeno.  Občanský  soudní  řád,  soudní  řád                              správní  ani  trestní  řád  na  tuto  normu  kupříkladu  vůbec  nijak                              neodkazují. Lze mít proto za to, že přílišnou nevyužívanost  institutu v                              počátku jeho existence lze mimo jeho tehdejší praktické neefektivity                              přičítat i jeho nevhodnému systematickému zakotvení v předpisu ryze                                                    4                              neprocesního charakteru.                              Na  další  negativní  projevy  existence  institutu  určení  lhůty  lze  dle                              mého  názoru  narazit  i  tehdy,  když  návrhu  na  určení  lhůty  stranami                              naopak využito vůbec nebude. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi                              opakovaně  judikoval,  že  se  stát  nemůže  zříci  své  odpovědnosti  za                              škodu či imateriální újmu způsobenou prodlevami v soudním v řízení                              s prostým  odkazem  na  to,  že  se  účastníci  v případě  hrozící  či  již                              nastalé  nepřiměřené  délky  řízení  nedomáhali  nápravy.  Případné                              využití prostředků způsobilých odstranit vzniklé průtahy v řízení má                              jít  dle  Nejvyššího  soudu  k dobru  poškozeného  a  nikoliv  v případě                              jejich nevyužití k jeho tíži.  Navíc by, dle Nejvyššího soudu,  samotný                                       4  Nezdařil, A. Možnosti obrany proti průtahům v soudním řízení. In Právní                              rádce  [online].  Praha  :  Economia,  a.s.,  2006  [citováno:  22.11.2012].                              Dostupné na: http://pravniradce.ihned.cz/c1-19808100                                                                  113","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                fakt  využití  či  nevyužití  institutu  neměl  být  brán  ve  zřetel  při                                                                      5                              stanovování výše případné finanční náhrady.                              Dle  mého  názoru  by  se  účastníci  však  neměli  spokojit  s takovýmto                              ujištěním,  že  nevyužití  možnosti  navrhovat  určení  lhůty  nepůjde                              k jejich tíži. Vede mne k tomuto fakt, že zmíněná judikatura prozatím                              vždy vycházela ještě z procesního stavu posuzovaného případu z doby                              před  souhrnnou  novelou.  Změnu  judikatury  v  této  otázce  dle  mého                              nelze  vyloučit.  Stačí  přitom  odkázat  na  praxi  Ministerstva                              spravedlnosti ČR, které dle řady svých stanovisek ve věci žádostí o                              poskytnutí zadostiučinění za nesprávný úřední postup podle zákona č.                              82/1998  Sb.,  ve  znění  pozdějších  předpisů,  k případnému  nepodání                              stížností, či dokonce k nedotazování se soudu na stav řízení, při své                              úvaze  navzdory  k  aktuální  judikatuře  Nejvyššího  soudu  pravidelně                                     6                              přihlíží.  S obdobnou praxí se lze ale nadále setkávat i u soudů nižší                              instance.                               Evropský  soud  pro  lidská  práva  v rozhodnutí  Macready  proti  České                              republice  ze  dne  22.04.2010  sice  výslovně  dodává,  že  tento  institut                              v podobě, v jaké byl upraven před 1.7.2009, nemohl mít žádný vliv na                              situaci  stěžovatele  v projednávané  věci,  ale  dle  všeho  ESLP  ani  v                              nejmenším nenaznačuje, co by se na situaci stěžovatele či na metodice                              určení výše přiměřené náhrady změnilo, kdyby tato byla posuzována                              podle stavu po 1.7.2009.                               Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí ze dne 21.10.2010, č.j. 30 Cdo                              3026/2009,  jde  o  něco  dál,  když  výslovně  rozlišuje  mezi  právní                              úpravou do a po 1.7.2009, přičemž za jediný dostatečně účinný právní                              prostředek proti neodůvodněným prodlevám  v řízení považuje návrh                              na  určení  lhůty  dle  §  174a  zákona  o  soudech  a  soudcích                              v novelizovaném znění. Obecně však opět zdůraznil, že odpovědný za                              neefektivní  justici  je  především  stát,  který  nemůže  tuto  svou                              odpovědnost  přenášet  na  účastníky  řízení  tím,  že  po  nich  bude                              požadovat,  aby  se  vlastní  aktivitou  proti  průtahům  řízení  bránili  a                              sankcionovat je nepřiznáním náhrady škody v odpovídající výši za to,                                                                    7                              když postupu podle 174a zákona nevyužijí.                               Přestože se tohoto názoru v hrubých obrysech podržel i Ústavní soud                              ve svém aktuálním nálezu ze dne 21.09.2011, sp. zn. I. ÚS 1536/11,                              ani  ten  nerozhodoval  ve  věci,  ve  které  by  mohli  účastníci  proti                              prodlevám brojit již novelizovaným návrhem na určení lhůty. I zde se                                 5                                 Např.  rozsudek  Nejvyššího  soudu  ČR  ze  dne  20.10.2010,  č.j.  30  Cdo                              1337/2010                               6                                Stanovisko Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 18.2.2011, č.j. 1744/2010-                              ODSK-ODSK/9                              7                                 Obdobně  rozsudek  Nejvyššího  soudu  ze  dne  31.08.2011,  č.j  30  Cdo                              4442/2010                                                                  114","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                totiž  posuzované  soudní  řízení  kompletně  odehrávalo  za  časů  před                              účinností  tzv.  souhrnné  novely.  Za  malé  upozornění  však  stojí,  že                              podle Ústavního soudu nevyužití stížnosti a návrhu dle 174a zákona o                              soudech  a  soudcích  sice  nemůže  jít  k tíži  účastníků,  nicméně  tento                              poznatek explicitně vztáhnul toliko a pouze na období před 30.6.2009.                              Výslovně  v  odůvodnění  uvedl:  „I  když  zákonodárce  vyslyšel  kritiku                              ESLP  ohledně  preventivního  prostředku  upraveného  zákonem  č.                              6/2002  Sb.,  takže  příslušná  část  tohoto  zákona  byla  s  účinností  od                              1.7.2009 novelizována, tyto legislativní změny nemohou mít žádný vliv                              na  situaci  stěžovatele  v  projednávané věci,  a to  s ohledem  na  dobu                              průtahů před 1.7.2009“.                               3. ZÁVĚREM                               Závěrem se mi proto jeví jako opodstatněné shora nastíněné shrnout                              tak, že souhrnnou novelou byl sice do českého právního řádu doveden                              institut  návrhu  na  určení  lhůty  k provedení  procesního  úkonu  dle  §                              174q zákona o soudech a soudcích k reálné efektivnosti, zároveň však                              byla  s tímto  přivedena  i  řada  praktických  problémů.  Hlavním,  který                              pociťuji je právě ona jakási patová situace, do které se může účastník                              soudního řízení dostat, kdy užitím tohoto institutu se vystavuje shora                              popsaným  negativním  projevům,  tj.  jednak  obranným  krokům  ve                              sporu  rozhodujícího  soudce,  tak  v případě  jeho  nevyužitím                              hypotetické ztráty možnosti kompenzovat nepřiměřenou délkou řízení                              způsobenou škodu, ať již celou nebo částečně. I když Nejvyšší soud                              několikrát  deklaroval  přesvědčení,  že  odpovědný  je  na  tomto  poli                              především stát, nikdy tak neučinil ve vztahu k řízení, jehož průtahy se                              odehrály až v období po souhrnné novele občanského soudního řádu.                               Z hlediska  novosti  tohoto  nevyřešeného  problému,  obzvláště,  když                              vezmeme  v  úvahu,  že  neodůvodněné  průtahy  v soudním  řízení  jsou                              otázkou několika a ne dvou posledních let, je přirozené, že aktuální                              judikatura k současnému stavu se na tomto poli doposud nevyvinula.                              To  však  neznamená,  že  procesní  strany,  či  jejich  zástupci,  již                              v současné  době  nečelí  otázce  volby  taktiky  ohledně  vedení  sporu,                              kdy  na  jedné  straně  riskují  “nazlobení“  soudce,  že  mu  návrhem  na                              určení  lhůty  budou  „organizovat“  jeho  práci  a  s  tím  spojené  riziko                              různých a opakovaných výzev stran soudu s následným zvyšováním                              nákladů  na jeho  vedení.  A  na  druhé  straně  hypotetickým  zhoršením                              pozice  pro  případnou  aplikaci  případných  kompenzačních  nástrojů,                              mezi které vznesený nárok na náhradu škody či imateriální újmy za                              nepřiměřenou  délku  soudního  řízení  patří.  Přestože  Nejvyšší  soud                              opakovaně přisuzuje odpovědnost za rychlost soudních sporů zejména                              státu,  soudy  nižší  instance  jakožto  i  Ministerstvo  spravedlnosti  při                              posuzování  žádosti  a  při  určování  výše  přiznávaného  nároku  na                              náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu                              způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným                              úředním postupem ve znění pozdějších předpisů, nadále přihlíží, zda-li                              bylo  účastníky  během  řízení  využito  nějakého  procesního  nástroje                              prevence proti neodůvodněným prodlevám. I kdyby žádný odklon od                              dosavadního  směřování  sjednocující  judikatury  Nejvyššího  soudu                              nenastal, nutno rovněž vzít v úvahu, že ve většině případů, kdy bude                                                                 115","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Ministerstvem  na  základě  žádosti  žadateli  poskytnuta  peněžitá                              náhrada,  i  když  menší,  než  si  žadatel  původně  představoval,  k                              iniciování soudního sporu ze strany poškozeného nejspíš již většinou                              nedojde.                               Při konečné úvaze, zdali návrh na určení lhůty navrhovat či nikoliv,                              lze  dále  vzít  na  zřetel  i  fakt,  že  podání  návrhu  na určení  lhůty                              k provedení  procesního  úkonu  je  nutné,  jako  po  souhrnné  novele                              účinný  vnitrostátní  prostředek  nápravy,  chápat  jako  podmínku                              přijatelnosti  stížnosti  k Evropskému  soudu  pro  lidská  práva                              ve Štrasburku.                               Literature:                               -  Hubálková,  E.  K účinnosti  právních  prostředků  nápravy  ve                                 stížnostech  na  průtahy  soudního  řízení  (judikatura  Štrasburského                                 soudu). In Bulletin advokacie, roč. 2004, Praha : Česká advokátní                                 komora, 2004                              -  Nezdařil,  A.  Možnosti  obrany  proti  průtahům  v  soudním  řízení.                                 Praha : Economia, a.s., 2006                              -  Vrcha P. Civilní sporný proces. Průtahy v řízení., Praha : Wolters                                 Kluwer, 2006                               Contact – email                              l.holy@mail.muni.cz                                                                                                       116","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                 PRÁVO NA SPRAVEDLIVÝ PROCES A VÝKON                                           TRESTU ODNĚTÍ SVOBODY                                                     FAISAL HUSSEINI                                      Právnická fakulta Masarykovy univerzity, Česká republika                                Abstract in original language                              Na základě zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody je                              možné  zásadně  zasahovat  do  práv,  povinností  a  celkové  životní                              situace odsouzeného. Povaha procesů vedoucích k těmto zásahům je                              ale relativně nejasná. Přesto lze mít za to, že na tyto procesy lze klást                              nároky  vyplývající  z  práva  na  spravedlivý  proces.  To  se  týká                              samotných aktů Vězeňské služby ČR i případného soudního přezkumu                              těchto aktů, ať jsou to „správní“ rozhodnutí či různé faktické pokyny a                              bezprostřední zásahy; právě otázce, jak jsou ve výše uvedeném smyslu                              splněny požadavky práva na spravedlivý proces, se příspěvek věnuje.                                Key words in original language                              výkon  trestu  odnětí  svobody;  právo  na  spravedlivý  proces;  správní                              rozhodnutí; faktické pokyny; bezprostřední zásahy; soudní přezkum                               Abstract                              The Czech Imprisonment Act makes it possible to strongly influence                              the rights,  obligations and  living  conditions  of a  convict  in  general.                              But the character of such procedures is quite unclear. However, it can                              be assumed that these procedures must meet the requirements of the                              right to fair trial. This assumption can be applied to the actions of the                              Czech  Prison  service  as  well  as  to  the judicial  review  of  such  acts,                              whether  these  actions  represent  \"administrative\"  decisions  or  other                              less formal types of actions. The contribution deals with the question                              whether the criteria of the right to fair trial are really met.                              Key words                              execution of imprisonment; right to fair trial; administrative decision;                              judicial review                               1. VYMEZENÍ PROBLEMATIKY                                In Jednu z otázek, kterou si lze klást při hodnocení právního postavení                              osob ve výkonu trestu odnětí svobody, představuje problematika toho,                              nakolik lze na procesy, ke kterým dochází v interakci mezi Vězeňskou                              službou  ČR  a  odsouzenými,  aplikovat  pravidla  tzv.  spravedlivého                              procesu.  Lze  se  také  ptát  po  tom,  jakými  „kanály“  pravidla                              spravedlivého  procesu  „překonávají“  hranice  věznice,  hranice,  které                              jsou dány zejména explicitními či implicitními omezeními dle zákona                              č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody (dále jen „ZVTOS“).                              Je možné také dodat, že spravedlivý proces nemá ve zde zvažoveném                              kontextu pouze „interní“ stránku (děje odehrávající se ve věznici), ale                              také  stránku  „externí“,  tedy  tu,  která  se  týká  možností  soudního                              přezkumu „intramurálních“ vrchnostenských aktů.                                                                   117","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                   2.  NĚKTERÁ PRÁVNÍ A FAKTICKÁ OMEZENÍ PRÁVA NA                              SPRAVEDLIVÝ PROCES                               S jistou  nadsázkou  je  možné  současnou  situaci  výkonu  trestu  z jeho                              „procesního“ aspektu přirovnat k dřívější, v sedmdesátých letech 20.                              století opuštěné německé doktríně tzv. besonderes Gewaltverhältnis,                              což by snad bylo možné přeložit jako „zvláštní mocenský vztah“. Dle                              ní se odsouzený nacházel ve specifickém podřízeném a povinnostním                              vztahu  ku  státu,  na  jehož  základě  musel  akceptovat  všechna  právní                              omezení,  která  vyplývala  z obecně  uznávaných  účelů  trestu  a  úkolů                              výkonu  trestu.  Z tohoto  hlediska  tedy  byla  za  zákonná  uznávána                              taková omezení na právech odsouzeného, pokud byla nutná k dosažení                                                                                            1                              účelů trestu a z nich vyplývající povahy pobytu ve vězeňském ústavu.                              Překonání  dokrtíny  besonderes  Gewaltverhältnis  byla  vedena                              myšlenkou,  že  omezení,  která  jsou  odsouzenému  uložena,  musí                                                               2                              dostatečně jasně vyplývat ze zákona.                              V našich  podmínkách  je  právní  postavení  odsouzených  na  zákonné                              úrovni řešeno zejména ZVTOS, jeho § 27 pak řeší otázku omezení a                              zbavení  některých  práv  a  svobod;  nelze  tedy  říci,  že  by  k omezení                              (zbavení)  práv  a  svobod  odsouzených  docházelo  bez  zákonného                              podkladu.  Na  druhou  stranu,  ačkoli  citované  ustanovení  výslovně                              neomezuje základní právo odsouzeného na spravedlivý proces, přesto                              se lze domnívat, že k zásahu do něj dochází, ať už z legislativních či                              faktických důvodů.                               V daném kontextu je třeba zmínit ustanovení § 76 odst. 1 ZVTOS, dle                                                                                            3                              kterého se na řízení dle předmětného zákona nevztahuje správní řád.                              Právě  tento  zákon  je  ale  ve  správněprávních  vztazích  pro  účastníky                              řízení primárním zdrojem jednotlivých aspektů práva na spravedlivý                              proces.  Dále  se  donedávna  jednalo  o  Ústavním  soudem  již  zrušené                              ustanovení § 76 odst. 6 ZVTOS, dle kterého nestanovil-li tento zákon                              jinak,  nepodléhala  rozhodnutí  vydaná  v  kázeňském  řízení                                                 4                              přezkoumání  soudu.   Toto  ustanovení  jednak  posilovalo  určitou                              představu  o  tom,  že  konkrétní  akty  Vězeňské  služby  nelze                              přezkoumávat  soudní  cestou  a  také  do  jisté  míry  bránila  určité                                1   CALLIES,  R.-F.,  MÜLLER-DIETZ,  H.  Strafvollzugsgesetz.  11.,  přeprac.                              vydání.  Mnichov  :  C.  H.  Beck,  2008,  s.  8.  Srov.  např.  také  BÖHM,  A.,                              JEHLE,  J.-M.  in  SCHWIND,  H.-D.,  BÖHM,  A.,  JEHLE,  J.-M.  et  al.                              Strafvollzugsgesetz  –  Bund  und  Länder.  Kommentar.  5.,  přeprac.  vydání.                              Berlín : De Gruyter Recht, 2009, s. 89.                              2                                Viz CALLIES, R.-F., MÜLLER-DIETZ, H. in lit. cit. sub 1.                              3  Nyní tedy zákon č. 500/2004 Sb., správní řád.                               4                                 Dané  ustanovení  bylo  zrušeno  nálezem  Ústavního  soudu  sp.  zn.  Pl.  ÚS                              32/08 ze dne 29. 9. 2010 (341/2010 Sb.).                                                                  118","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                „autoritativní soudní kultivaci“ kázeňských procesů, které jsou jedním                              z hlavních  „kandidátů“  na  napadení  u  soudu  a  tedy  zatažení                              obecnějších (nejen velmi skrovných procesních pravidel dle ZVTOS)                              pravidel  právních  procesů  do  vězeňského  prostředí.  Další  „zátkou“                              bránící průniku „klasických“ procesních pravidel do řízení vedených                              Vězeňskou službou je konečně také judikatura, která, byť je skrovná,                              se často řídí rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 11. 2006,                              čj. 57 Ca 166/2006-14 (publikovaný pod č. 1144/2007 Sb. NSS), dle                              kterého  „působení  na  odsouzené  ve  výkonu  trestu  odnětí  svobody                              prostřednictvím  konkrétních  pokynů  a  příkazů  není  rozhodováním  o                              právech či povinnostech odsouzených v oblasti veřejné správy, nýbrž                              projevem  ‚řízení‘  odsouzených  individuálními  pokyny  a  rozkazy                              Vězeňské  služby  v  rámci  právního  vztahu  nuceně  založeného                              vykonatelným rozsudkem soudu o uložení trestu odnětí svobody. Pouze                              v případě, že by takovým aktem ‚řízení‘ bylo rozhodnuto i o veřejném                              subjektivním  právu  či  povinnosti  odsouzeného,  vystupovala  by  v                              konkrétní  věci  Vězeňská  služba  či  její  složka  jako  správní  orgán  ve                              smyslu § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.“. Ačkoli danému rozhodnutí nelze                              upřít  v odůvodněných  případech  racionalitu,  svádí  na  druhé  straně                              k automatickému podřazování aktů Vězeňské služby do amorfní masy                              „pokynů a příkazů“, aniž by se soudy hlouběji zamýšlely nad tím, zda                              skutečně daným úkonem nedochází k dotčení veřejného subjektivního                              práva,  popř.  zda  v případě  příslušných  žalob  nelze  uvažovat  o                              nazákonném  zásahu  ve  smyslu  §  82  a  násl.  s.ř.s.  Taktéž  pasáž  o                              „právním vztahu nuceně založeném vykonatelným rozsudkem soudu o                              uložení  trestu  odnětí  svobody“  spíše  připomíná  doktrínu  besonderes                              Gewaltverhältnis,  než  skutečnost,  že  se  v daném  případě,  dle  mého                              názoru, jedná z převážné části o specifický správněprávní vztah.                               3. PRONIKÁNÍ  ZÁSAD  SPRAVEDLIVÉHO  PROCESU  DO                              INTERAKCE        MEZI    ODSOUZENÝM         A    VĚZEŇSKOU                              SLUŽBOU                              Jak  jsem  již  naznačil,  považuji  vztah  mezi  odsouzeným  na  jedné                              straně a Vězeňskou službou na straně druhé především za specifický                                                 5                              správněprávní vztah.  Je to dáno mj. tím, že Vězeňská služba, kromě                              toho, že je veřejným ozbrojeným sborem, představuje ve smyslu § 1                              odst.  3  zákona  č.  555/1992  Sb.,  o  Vězeňské  službě  a  justiční  stráži                                                              6                              České  republiky,  i  správní  orgán.   Akty  Vězeňské  služby,  alespoň                                 5   Byť  se  nejedná  o  názor  převažující,  lze  se  s ním  setkat  také  např.  ve                              Spolkové republice Německo. Srov. FEEST, J., LESTING, W. in FEEST, J.                              et.  al.  StVollzG.  Kommentar  zum  Strafvollzugsgesetz.  5.,  přeprac.  vydání.                              Neuwied  :  Luchterhand,  2006,  s.  1.  Jako  správní  činnost  realizaci  výkonu                              trestu  odnětí  svobody  pojímá  v našich  podmínkách  např.  P.  Mates  in                              MATES,  P.,  ŠKODA,  J.,  VAVERA,  F.  Veřejné  sbory.  Praha  :  Wolters                              Kluwer ČR, a.s., 2011, s. 44.                              6                                K postavení a charakteru Vězeňské služby ČR blíže např. Mates, P. in lit.                              cit. sub 5, s. 28 a násl.                                                                  119","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                                                                              7                              některé, teoreticky či prakticky mohou přezkoumávat správní soudy.                              Činnost  Vězeňské  služby  též  ze  správněprávního  hlediska  podléhá                                                                 8                              kompetencím veřejného ochránce práv.                              Přinejmenším  toto  „správní“  hledisko  tak  umožňuje  proniknutí                              určitých  aspektů  charakterizujících  spravedlivý  proces  do  různých                              procesů  odehrávajících  se  ve  věznicích.  V podstatě  lze  dle  mého                              názoru  hovořit  o  třech,  resp.  čtyřech  kategoriích,  které  umožnují                              požadovat po různých „řízeních“ odehrávajících se ve výkonu trestu                              odnětí  svobody  aplikaci  principů  spravedlivého  procesu.  Jsou  to                              jednak tzv. principy dobré správy, základní zásady činnosti správních                              orgánů dle § 2 – 8 správního řádu, celková koncepce správního řádu a                              některá  jeho  společná  a  přechodná  ustanovení  a  v neposlední  řadě                              požadavky  vyplývající  z čl.  36  a  násl.  Listiny  základních  práv  a                                     9                              svobod.                               Co se týká ústavněprávních aspektů pronikání principů spravedlivého                              procesu do podmínek výkonu trestu odnětí svobody, lze mít za to, že                              obecné principy spravedlivého procesu, obsažené v ústavním pořádku,                              „se  vztahují  na  řízení  před  jakýmkoli  orgánem  veřejné  moci,  o                              jakýchkoli  právech  nebo  povinnostech  fyzických  nebo  právnických                                                                  10                              osob  a  v případě  jakéhokoli  druhu.“   Pokud  si  správní  řízení                              vymezíme  jako  „autoritativní  aplikaci  správního  práva  při                              rozhodování  o  právech  a  povinnostech  individuálních  adresátů                                                                        11                              vrchnostenského  veřejnoprávního  působení“,   pak  je  zřejmé,  že                              k takovým  procesům  bude  v případě  výkonu  trestu  docházet                              pravidelně,  neboť  to  vyplývá  už  ze  samotného  faktu  takřka                              nepřetržitelné  interakce  mezi  odsouzeným  a  Vězeňskou  službou.                              Příkladem takové autoritativní aplikace práva může dle mého názoru                              být  právě  zmíněné  kázeňské  řízení.  Zřejmě  na  rozdíl  od  citovaného                              judikátu  Krajského  soudu  v Plzni  se  domnívám,  že  i  množina                              zmíněných „pokynů a příkazů“ bude menší, než by se na první pohled                              zdálo. Jsem toho názoru, že dotčení veřejných subjektivních práv by                                7  Viz např. § 76 odst. 5 ZVTOS či výše citovaná judikatura.                               8                                Viz § 1 odst. 2 zákona č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv.                              9  O spravedlivém procesu lze hovořit např. ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně                              lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.) či z hlediska požadavků                              Listiny  základních  práv  a  svobod;  v tomto  textu  je  spravedlivý  proces                              pojímán právě z onoho vnitrostátního hlediska, zatímco pojem spravedlivého                              procesu dle citované Úmluvy je, do té míry, do jaké je to možné, ponecháván                              stranou.                              10  SVOBODA, P. Ústavní základy správního řízení v České republice. Právo                              na spravedlivý proces a české správní řízení. Praha : Linde Praha, a.s., 2007,                              s. 20.                               11                                 PRŮCHA, P. in SKULOVÁ, S. et al. Správní právo procesní. Plzeň : Aleš                              Čeněk, 2008, s. 25.                                                                  120","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                bylo možno dovozovat např. při rozhodnutí o nepředání odsouzenému                              některých věcí z balíčku dle § 24 odst. 2 ZVTOS, nepovolení použití                              telefonu dle § 18 odst. 1 ZVTOS, popř. např. rozhodnutí o tom, že se                              návštěva  odsouzeného  vykoná  dle  §  19  odst.  6  ZVTOS  v místnosti,                                                                12                              kde je návštěvník oddělen přepážkou.                              O  kterých  dílčích  základních  procesních  právech,  která  v souhrnu                              charakterizují  spravedlivý  proces,  by  pak  ve  výkonu  trestu  odnětí                              svobody  bylo  možno  uvažovat?  Předesílám,  že  za  výchozí  lze  snad                              považovat „právo na řízení“, tedy právo adresáta veřejno(s)právního                              působení  na  to,  aby  orgán  veřejné  moci  vydal  nebo  vykonal                              rozhodnutí  jen  v rámci  kvalifikovaného  postupu,  který  je  upraven                                       13                              zákonem.   Je  však  třeba  říci,  že  právě  ve  výkonu  trestu  odnětí                              svobody  jsou  procesní  postupy  formalizovány  velice  málo  a  ještě                              ZVTOS,  jak  již  bylo  řečeno,  deklaruje,  že  subsidiární  použití                              správního  řádu  je  vyloučeno.  Jelikož  není  ani  dostatečná  „suma“                              judikatury,  která  by  vyjasnila,  co  „řízením“  je  a  není,  bylo  by  snad                              možné    z hlediska   odsouzeného   požadovat   naplnění   zásad                              spravedlivého  procesu  v rozsahu  aktivní legitimace  k podání  správní                              žaloby  dle  §  65  s.ř.s,  a  to  ve  smyslu  usnesení  rozšířeného  senátu                              Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2005, čj. 6 A 25/2002-42                              (publikovaného  pod  č.  906/2006  Sb.  NSS),  které  v oblasti  aktivní                                                                              14                              legitimace žalobce akcentovalo pojem „právní sféry“.                              Z ústavního  hlediska  se  tak  lze,  dle  mého  názoru,  ve  výkonu  trestu                              odnětí  svobody  dovolávat  v případě  jednotlivých  úkonů  Vězeňské                              služby  (podle  jejich  povahy)  následujících  dílčích  procesních  práv                              vytvářejících ve svém souhrnu spravedlivý proces (některá z nich ani                              nepřímo  z textu  ZVTOS,  popř.  vyhlášky  č.  345/1999  Sb.,  kterou  se                              vydává  řád  výkonu  trestu  odnětí  svobody,  nevyplývají):  právo  být                                 12                                 Alternativně by snad šlo uvažovat o nezákonném zásahu; tato otázka však                              není  v České republice dosud prakticky  vůbec judikatorně (vy)řešena. Tato                              skutečnost  ostatně  souvisí  s již  naznačeným  nejasným  vymezení  forem                              (individuálních  správních)  aktů  Vězeňské  služby  a  jejich  přezkumu,                              nedostatečnou  úpravou  formálních  náležitostí  a  samotnou  povahou  aktů                              Vězeňské  služby  (včetně  otázek  procesních)  v  tomto  zákoně  (viz  Ochrana                              práv vězněných osob, případová agenda ČHV 2003-2005, s. 3-4. [citováno                              11.         listopadu        2011].         Dostupné         z:                              <http://www.helcom.cz/download/sborniky/vezenstviOSI2005/agenda2003-                              2005_fin.doc>.                               13                                 Viz lit. cit. sub 10, s. 127.                              14   „Žalobní  legitimace  podle  tohoto  ustanovení  musí  být dána pro  všechny                              případy,  kdy  je  dotčena  právní  sféra  žalobce  (…),  tj.  kdy  se  jednostranný                              úkon  správního  orgánu,  vztahující  se  ke  konkrétní  věci  a  konkrétním                              adresátům, závazně a autoritativně dotýká jejich právní sféry. Nejde tedy o                              to, zda úkon správního orgánu založil, změnil, zrušil či závazně určil práva a                              povinnosti  žalobce,  nýbrž  o  to,  zda  se  –  podle  tvrzení  žalobce  v  žalobě  –                              negativně projevil v jeho právní sféře.“                                                                  121","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                vyrozuměn  o  zahájení  řízení,  právo  na  objektivní  orgán,  právo  na                              poučení o procesních právech v řízení, právo na tlumočníka, právo na                              přístup  k informacím  o  významných  skutečnostech,  právo  na                              zastoupení  a pomoc,  právo  být  slyšen,  právo  na  zjištění  skutkového                              stavu věci, právo na věcné a právní posouzení skutkového stavu věci,                              právo na vydání a oznámení rozhodnutí v přiměřené lhůtě, právo na                              soulad  rozhodnutí  se  zjištěným  a  posouzeným  skutkovým  stavem                                                                                   15                              věci, právo na poučení o řádných  opravných prostředcích  aj., jako                              např. právo na řádné odůvodnění.                               Další normativní entitou, které se „daří proniknout“ z hlediska práva                              na spravedlivý proces do režimu ZVTOS, je správní řád (dále také jen                              „SŘ“)  jako  takový,  resp.  jeho  „základní  zásady  činnosti  správních                              orgánů“ dle § 2 – 8 správního řádu.                               Je totiž třeba poukázat na to, že již zmiňováné vyloučení subsidiární                              aplikace správního řádu dle § 76 odst. 1 ZVTOS je do značné míry                                                                                      16                              překonané. To je dáno mj. ustnovením § 180 správního řádu,  které                              jistým  způsobem  potvrzuje  ambici  správního  řádu  obsáhnout                              prakticky  všechny  činnosti  veřejné  správy  ve  smyslu  §  1  odst.  1                                            17                              správního řádu.  V intencích § 180 odst. 1 správního řádu si tak lze                              klást  otázku,  zda  jsou  např.  na  kázeňská  řízení  ve  výkonu  trestu                              aplikovatelná některá ustanovení části druhé správního řádu (formální                              správní  řízení).  Ve  smyslu  judikatury  Ústavního  soudu  dané                              ustanovení  zasahuje i  do těch  dosavadních právních předpisů.,  které                              vylučovaly  v těch  či  onech  případech  použití  správního  řádu                              (obecných předpisů o správním řízení), „aniž by však příslušný zákon                                     15  Jednotlivé zásady dle lit. cit. sub 10, s. 132-133. Obdobně též KLÍMA, K.                              et al. Komentář k Ústavě a Listině. Plzeň : Aleš Čeněk, 2005, s. 898 a násl.                              Tamtéž další „složky“ spravedlivého procesu, jako např.: zákaz překvapivého                              rozhodnutí, právo odepřít výpověď, atd.                               16 §  180  odst.  1  SŘ:  Tam,  kde  se  podle  dosavadních  právních  předpisů                              postupuje ve správním řízení tak, že správní orgány vydávají rozhodnutí, aniž                              tyto předpisy řízení v celém rozsahu upravují, postupují v otázkách, jejichž                              řešení je nezbytné, podle tohoto zákona včetně části druhé.                               §  180  odst.  2  SŘ:  Pro  případ,  že  podle  dosavadních  právních  předpisů                              postupují správní orgány v řízení, jehož cílem není vydání rozhodnutí, aniž                              tyto předpisy řízení v celém rozsahu upravují, postupují v otázkách, jejichž                              řešení je nezbytné a které nelze podle těchto předpisů řešit, podle části čtvrté                              tohoto zákona.                               17                                 § 1 odst. 1 SŘ:  (1) Tento zákon upravuje postup orgánů moci  výkonné,                              orgánů  územních  samosprávných  celků  a  jiných  orgánů,  právnických  a                              fyzických osob, pokud vykonávají působnost v oblasti veřejné správy (dále                              jen „správní orgán“).                                                                  122","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                upravoval  odpovídajícícm  způsobem,  tzn.  v souladu  s čl.  2  oodst.  3                                                                18                              Ústavy, postup ogánů veřejné správy“.                              Mezi  takové  zásady  správního  řízení,  které  mají  vztah  ke                              spravedlivému  procesu  obecně,  lze  zařadit  např.  „zásadu  zjištění                              skutkového  stavu  věci“  související  se  zásadou  materiální  pravdy,                                                                                  19 20                              zásadu volného hodnocení důkazů či řádného odůvodnění.                                                                          21                              Zároveň na základě § 177 odst. 1 správního řádu,  což uvádí i veřejný                                           22                              ochránce práv,  jde dosah těchto zásad i nad formální správní řízení,                              dotýká se vlastně všech správní činností příslušných orgánů a v tomto                              směru dané zásady fungují jako intepretační a aplikační vodítka. I při                              vyloučení  subsidiarity  správního  řádu  je  třeba  vycházet  z toho,  že                              zvláštní  zákony,  upravující  výkon  působnosti  správních  orgánů                              v oblasti veřejné správy, mají obsahovat „jiný postup, tedy skutečnou                              pozitivní speciální úpravu, a ne jen správní řád vylučovat (ve smyslu                                                    23                              čl.  2  odst.  3  Ústavy)“.   Širokou  aplikovatelnost  těchto  zásad  lze                              dovozovat např. z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 86/98 ze dne                              9. 7. 1998 (N 79/11 SbNU 225), dle kterého „tam, kde zákon, ať již z                              jakýchkoli  důvodů,  připouští  dvojí  výklad,  je  v  intencích  zásad                              spravedlivého procesu nezbytné dát při jeho aplikaci přednost tomu z                              nich,  který  je  ve  své  interpretaci s  ústavním  pořádkem republiky  co                              nejvíce souladný“.                               Z povahy  věci  se  pak  na  „řízení“  ve  výkonu  trestu  odnětí  svobody                              mohou  uplatnit  např.  zásada  zákazu  zneužití  pravomoci  (§  2  SŘ),                                18                                 VEDRAL, J. Správní řád. Komentář. Praha : BOVA POLYGON, 2006, s.                              1034.                              19                                 Viz SKULOVÁ, S. in lit. cit. sub 11.                              20   K  „průniku“  mezi  množinami  „spravedlivý  proces“  a  „základní  zásady                              činnosti správních orgánů“ viz lit. cit. sub 10, s. 260.                              21  § 177 odst. 1 správního řádu: Základní zásady činnosti správních orgánů                              uvedené v § 2 až 8 se použijí při výkonu veřejné správy i v případech, kdy                              zvláštní  zákon  stanoví,  že  se  správní  řád  nepoužije,  ale  sám  úpravu                              odpovídající těmto zásadám neobsahuje.                               22  Viz Zpráva z návštěv zařízení – Věznice (bod 15): „Ve smyslu ust. § 177                              zákona  č.  500/2004  Sb.,  správní  řád  (...),  se  základní  zásady  činnosti                              správních orgánů uvedené v ust. § 2 až § 8 SŘ použijí při výkonu veřejné                              správy i v případech, kdy zvláštní zákon stanoví, že se SŘ nepoužije, ale sám                              úpravu  odpovídající  těmto  zásadám  neobsahuje.  Z  výše  uvedeného  lze                              dovodit, že uvedené zásady se na činnost VS ČR vztahují, jelikož ve smyslu                              ust. § 1 odst. 3 ZVJS je VS ČR správním úřadem.“ [citováno 12. listopadu                              2011]                        Dostupné                        z:                              <http://www.ochrance.cz/fileadmin/user_upload/ochrana_osob/2006/Veznice                              _2006.pdf>                               23  Viz lit. cit. sub 18, s. 1013.                                                                  123","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                zásada materiální pravdy (§ 3 SŘ), právo na poučení (§ 4 odst. 2 SŘ),                              právo  na  možnost  uplatňování  práv  a  oprávněných  zájmů  dotčené                              osoby  (§  4  odst.  4  SŘ),  zásada  rychlosti  (§  6  SŘ)  aj.  Pokud  je  to                              z povahy  věci  možné,  lze  některé  z těchto  zásad  aplikovat  i  na  ty                              činnosti  Vězeňské  služby,  které  jsou  ralizovány  formou  faktických                              úkonů a donucovacích úkonů, ačkoli se nejedná o výsledek či formu                                             24                              správního řízení.  Vzhledem k tomu, že tyto zásady víceméně, jak již                              bylo uvedeno, vyplývají z ústavního pořádku, byly by aplikovatelné, i                                                                  25                              kdyby je správní řád výslovně neuváděl.                              Konečně  lze  na  úkony  Vězeňské  služby  z pohledu  odsouzeného                              aplikovat  i  tzv.  zásady  dobré  správy.  Ty,  podobně  jako  základní                              zásady  činnosti  správních  orgánů,  svým  rozsahem  zahrnují  nejen                              správní  řízení  v užším  slova  smyslu,  ale  veškeré  činnosti  věřejné                              správy.                                (Principy  dobré  správy  lze  chápat  „jako  takové  chování  orgánů                              veřejné  správy,  které  jsme  oprávněni  jako  její  adresáti  spravedlivě                                                                                   26                              požadovat, a to i přesto, nepředepisuje-li je přímo zákon“.  Podobně                              obecně  je  možné  dobrou  správu  vymezit  jako  správu  efektivní,                                                                               27                              důvěryhodnou a obecně kultivovanou veřejnou službu. )                              Mezi  základní  zásady  činnosti  správních  orgánů  a  principy  dobré                              správy lze do jisté míry klást rovnítko. Je možné uvést, že Nejvyšší                              správní soud v řadě svých rozsudků dával do úzkého sepětí principy                              dobré  správy  a  požadavek  na  spravedlivý  proces,  jak  se  vyvinul  v                                                                        28                              judikatuře Evropského soudu pro lidská práva.  Určité aspekty práva                                                                                   29                              na spravedlivý proces lze tedy dovozovat i z toho pramene.                                   24  Srov. VANGELI, B. Zákon o Policii České republiky. Komentář. Praha :                              C. H. Beck, 2009, s. 59.                              25  Srov. tamtéž.                               26                                 HANÁKOVÁ, L. Zamyšlení nad principy dobré správy. In HAMUĽÁK,                              O. (ed.). Principy a zásady v právu – teorie a praxe. In Sborník z konference                              Olomoucké debaty mladých právníků 2010. Praha: Leges, 2010, s. 287.                               27  MIKULE, V. in HENDRYCH, D. et al.  Správní právo. Obecná část. 7.                              vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 634.                              28  Např. požadavek na řádné odůvodnění se ve smyslu principů dobré správy                              objevuje např. v rozsudcích ze dne 18. 12. 2008, č.j. 7 As 21/2008-101, ze                              dne 29. 7. 2009, č.j. 6 Ads 71/2009-65, ze dne 25. 4. 2007, č.j. 9 As 8/2007-                              89, ze dne 15. 12. 2010, č.j. 9 As 60/2010-125.                               29   Viz  např.  principy  dobré  správy  veřejného  ochránce  práv  dostupné  na                              http://www.ochrance.cz/stiznosti-na-urady/stanoviska-ochrance/principy-                              dobre-spravy [citováno 12. listopadu 2011]                                                                  124","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                4.  SOUDNÍ PŘEZKUM A SPRAVEDLIVÝ PROCES                                Právo na spravedlivý proces má však z hlediska výkonu trestu odnětí                              svobody i svoji „vnější“ stránku; jedná se zejména o možnost přístupu                              odsouzených  k soudu,  ve  zde  zvažovaném  smyslu  zejména  ke                              správním soudům.                               Na  tomto  místě  se  pokusím  jen  stručně  vypsat  právní  a  faktické                              problémy, které brání odsouzeným v přístupu k soudu a domožení se                              práva na soudní ochranu. Je to, jak již bylo zmíněno, nejasná forma                              aktů Vězeňské služby a formální vyloučení aplikovatelnosti správního                              řádu  (která,  dle  mého  názoru,  jak  již  bylo  naznačeno,  tak  zcela                              neplatí).  Rovněž  není  jasná  např.  povaha  rozhodnutí  o  stížnosti                              odsouzeného dle § 26 odst. 1 ZVTOS, přičemž uplatnění dostupných                              opravných prostředků je předpokladem pro podání žaloby ve správním                              soudnictví.  Jen  výjimečně  je  přitom  ZVTOS  předpokládána  forma                              rozhodnutí  jako  výsledku  řízení,  a  to  především  pokud  je  zákonem                              zároveň výslovně stanovena možnost podání stížnosti jako opravného                                                              30                              prostředku vůči tomuto rozhodnutí.                              Je  tedy  problematické  jednoznačně  dovodit,  jakou  formu  má                              individuální akt Vězeňské služby dotýkající se práv odsouzených. Mj.                              tato okolnost staví faktickou bariéru uplatnění práv vězněných osob v                              konkrétních  případech,  nejistotu  v  oblasti  soudního  přezkumu                              individuálních  aktů  Vězeňské  služby.  Při  přezkumu  realizovaném  v                              režimu správního soudnictví je v individuálních případech také složité                              určit,  zda  má  žaloba  odsouzeného  směřovat  proti  rozhodnutí  nebo                              proti nezákonnému zásahu, pokynu či donucení; obdobné pochybnosti                              vyvolává ve světle výše uvedeného podmínka přípustnosti žaloby ve                              správním  soudnictví,  spočívající  ve  vyčerpání  jiných  právních                                                31                              prostředků nápravy.  Podmínka vyčerpání jiných prostředků nápravy                              přitom hraje roli nejen v případě správního soudnictví.                              Ohledně žalob proti nezákonným zásahům dle § 82 a násl. s.ř.s. je ve                                              32                              smyslu § 83 s.ř.s.  poměrně složité určit, kdo je žalovaným správním                              orgánem  a  tedy  orgánem  pasivně  legitimovaným  (a  který  soud  je  k                              rozhodování  příslušný).  V  případě  Vězeňské  služby  daná  věc  není                                30  Srov. Ochrana práv vězněných osob, případová agenda ČHV 2003-2005,                              s.   4.    [citováno   13.   listopadu   20011].   Dostupné   z:                              <http://www.helcom.cz/download/sborniky/vezenstviOSI2005/agenda2003-                              2005_fin.doc>                              31  Tamtéž, s. 3.                               32                                  §  83  s.ř.s:  Žalovaným  je  správní  orgán,  který  podle  žalobního  tvrzení                              provedl zásah; jde-li o zásah ozbrojených sil, veřejného ozbrojeného sboru,                              ozbrojeného bezpečnostního sboru nebo jiného obdobného sboru, který není                              správním orgánem, anebo příslušníka takového sboru, je žalovaným správní                              orgán, který takový sbor řídí nebo jemuž je takový sbor podřízen, a u obecní                              policie obec.                                                                  125","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                zcela  jasně  judikatorně  řešena  a  mohou  se  naskýtat  některé  sporné                              momenty.                               Přestože  i  komentářová  literatura  vychází  z  toho,  že  žalovaným  by                              měl být nikoli příslušný veřejný sbor (Vězeňská služba), ale správní                                                       33                              orgán,  jemuž  je  podřízen,   jedná  se  o  jisté  zjednodušení.  To,  že                              ozbrojené sbory, jako např. Policie ČR, jsou rovněž správními orgány,                              reflektoval Nejvyšší správní soud např. ve svém rozsudku ze dne 2. 6.                              2010, č.j. 6 Aps 6/2009, z něhož vyplývá, zjednodušeně řečeno, že je                              třeba  určovat,  zda  k nezákonnému  zásahu  došlo  v souvislosti                              s výkonem pravomoci veřejného sboru nebo veřejného sboru jakožto                              správního orgánu.  Pro případ podání žaloby dle § 82  s.ř.s. tak bude                              třeba  zvažovat,  zda  v  konkrétním  případě  Vězeňská  služba                              vystupovala (a v souvislosti s tím došlo k nezákonnému zásahu) jako                              správní orgán (zejména v situaci, kdy jako správní orgán rozhodovala                              o  právech  a  povinnostech  odsouzeného);  jako  pasivně  legitimované                              subjekty  pak  mohou  v praxi  přicházet  v úvahu  ředitel  věznice,                              generální  ředitel  Vězeňské  služby  nebo  ministr  spravedlnosti.  Je                              otázkou, nakolik je takto složité rozlišování smysluplné a nakolik je                              spravedlivé  po  žalobci  požadovat  podrobné  zkoumání  charakteru                              dotčené  činnosti  Vězeňské  služby,  zvláště,  když  tato  je  správním                              orgánem ex lege, i když v konkrétní věci může vystupovat především                              jako ozbrojený bezpečnostní sbor.                               Takový stav umožňuje klást si otázku, nakolik je zajištěn, z hlediska                              práva  domáhat  se  ochrany  u  nezávislého  soudu,  požadavek                              předvídatelnosti a srozumitelnosti práva.                              Kromě  výše  zmíněných  faktorů  právní  povahy  je  třeba  počítat  také                              s faktickými,  praktickými  překážkami  týkajícími  se  soudních  řízení                              iniciovaných  odsouzenými.  Je  možno  pozorovat  neochotu  obecných                              soudů  zabývat  se  porušením  práv  vězněných  v  občanskoprávním                                                                                           34                              řízení  a  faktická  omezení  pro  postup  cestou  správních  žalob.                              Rozhodnutí týkající se žalob odsouzených lze dohledat, pokud nejsou                              publikována  v tištěné  formě,  spíše  na  internetových  stránkách                              vysokých  soudů,  přičemž  v drtivé  většině  se  jedná  o  rozhodnutí  o                              odmítnutí návrhů, prakticky v celém zbytku o zamítnutí návrhů.                               V souladu se zjištěními Českého helsinského výboru lze konstatovat,                              že  důvody  pro  stávající  situaci  je  možné  spatřovat 1)  v  nízkém                               33  Viz VOPÁLKA, V. et al.. Soudní řád správní. Praha : C. H. Beck, 2004, s.                              195, BROTHÁNKOVÁ, J. in BROTHÁNKOVÁ, J., ŽIŠKOVÁ, M. Soudní                              řád  správní  s  vysvětlivkami  a  judikaturou.  2.,  aktualizované  a  doplněné                              vydání. Praha : Linde, 2006, s. 169.                               34  Srov. analýzu, bližší popis postup soudů a ilustrativní případy ve věcech                              odsouzených obsaženou v Ochrana práv vězněných osob, případová agenda                              ČHV    2003-2005.   [citováno   13.   listopadu   2011].   Dostupné   z:                              <http://www.helcom.cz/download/sborniky/vezenstviOSI2005/agenda2003-                              2005_fin.doc>                                                                  126","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                právním  povědomí  vězněných  osob  a  s  tím  související  neznalostí                              relevantních  právních  prostředků  pro  uplatnění  práv  včetně  jejich                                        35                              náležitostí,   2)  v  některých  případech  v  obavě  vězněných  osob  ze                              soudního  sporu  proti  Vězeňské  službě,  resp.  z  následků  takového                                      36                              postupu,   3)  v  omezeném  přístupu  vězněných  osob  k  právní                                      37                              pomoci.                              Při  uplatňování  práv  vězněných  osob  také  sehrává  zásadní  roli                              problematika  břemene  tvrzení  a  důkazního  břemene.  Při  tvrzení                              žalobních návrhů je třeba pregnantně vysvětlit, že se jedná o takový                              zásah  do  práv,  který  jde  nad  rámec  omezení  práv  vězněných                              vyplývající  ze  zákona.  Práva  vězněných  osob  jsou  z  povahy  věci                              omezena, v souladu s ústavními principy však takové omezení nemůže                              přesahovat míru nezbytně nutnou a předpokládanou zákonem, přičemž                              za touto hranicí k zásahu do práva dojít může, a je zde tedy místo pro                              uplatnění soudní ochrany. Specifickou otázkou související s unesením                              břemene tvrzení jsou pak případy, kdy k porušení práv vězněné osoby                              nedojde přímo v důsledku rozhodnutí nebo zásahu Vězeňské služby,                              ale na  základě jednání  třetí  osoby,  kterému  Vězeňská  služba  účinně                              nezabránila, resp. ho fakticky svou nečinností umožnila.                                Zvláštní  důraz  věnovaný  důkaznímu  břemeni  je  ve  vězeňském                              prostředí  založený  na  pravidelné  situaci  důkazní  nouze.  Často  je  z                              povahy  věci  nemožné  použít  jinak  standardní  důkazy.  Zejména  je                              nutno  brát  vždy  na  zřetel  specifika  vězeňského  prostředí,  jimiž  jsou                              například  1)  neochota  vězněných  osob  vystupovat  jako  svědek  a                              obava ze stigmatizace a viktimizace, a to v souvislosti s existencí tzv.                                35                                  Dle  zkušeností  ČHV  se  vězněné  osoby  sice  poměrně  často  snaží  o                              uplatnění  svých  práv  soudní  cestou,  jejich  neprofesionální  podání  však                              narážejí na flagrantní vady, jež nejsou vězněné osoby s to odstranit, a v dané                              situaci  nezbývá  než  jejich  podání  zamítnout.  Je  nutné  také  konstatovat,  že                              nízké  právní  povědomí,  pokud  jde  o  úzce  vymezenou  problematiku                              vězeňství, se do jisté míry týká i části odborné veřejnosti.                              36                                 Určitá část vězněných osob nevyužívá prostředků k ochraně svých práv a                              případné ústrky či nedůvodné zásahy pasivně snáší (je však třeba konstatovat,                              že se jedná o jeden z extrémů, jako opačný extrém lze sledovat část vězeňské                              populace,  která  využívá  prostředků  ochrany  svých  práv  neustále  a  vesměs                              nedůvodně, tedy tzv. notoričtí stěžovatelé) a dále že většina vězněných osob                              není připravena vystupovat jako svědci ve věcech, které se jich bezprostředně                              nedotýkají.                               37  Jakkoliv totiž právní předpisy obsahují záruky toho, aby vězněné osoby v                              jakýchkoliv  záležitostech  vyhledaly  právní  pomoc  advokáta,  toto  právo  je                              fakticky omezeno zejména: insolventností většiny vězněných osob, ztíženou                              možností  advokáta,  resp.  Českou  advokátní  komoru,  kontaktovat  (toto                              omezení  vyplývá  z  povahy  výkonu  vazby  či  trestu  odnětí  svobody),                              nezájmem většiny advokátů zabývat se specifickou problematikou vězeňství                              (ať  už  je  jeho  důvodem  pochopitelná  neznalost  právního  režimu  výkonu                              vazby a trestu či předpokládatelná složitost kauz týkajících se vězeňství bez                              reálné šance na návratnost prostředků vložených do přípravy sporu).                                                                  127","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                                         38                              druhého života ve věznicích  a se specifickým postavením vězněných                                                                           39                              osob  ve  vztahu  k  vězeňskému  personálu,   2)  nemožnost                              předpokládat, že by pracovník Vězeňské služby svědčil ve prospěch                              vězněné  osoby  (zvláště  jedná-li  se  o  spor  vedený  s  Vězeňskou                                      40                              službou),   3)  fakt,  že  při  rozhodování  soudů  se  mají  některé                              skutečnosti  týkající  se  právního  postavení  vězněných  osob  za                              prokázané. Především platí, že soud je vázán některými rozhodnutími                              orgánu  Vězeňské  služby  (typicky  rozhodnutí  v  kázeňském  řízení)  a                                                                              41                              nemůže  je  posoudit  sám  jako  předběžnou  otázku,   4)  nemožnost                              zajistit  důkazní  prostředky  na  místě,  vyplývající  z  povahy  omezení                              spojených  s  výkonem  vazby  a  trestu  odnětí  svobody,  včetně  velmi                              omezené  možnosti  přístupu  do  dokumentace  vedené  vězeňskou                              službou, 5) neveřejnost interních instrukcí vězeňské služby a vesměs                                                                              42 43                              nikoliv písemná forma individuálních správních aktů.                                  38   Ze  zkušeností  ČHV  vyplývá,  že  s  tímto  jevem  úzce  souvisí  neochota                              vězněných  osob  vystupovat  jako  svědek,  jež  pramení  např.  z  obavy                              vězněného/svědka  upoutat  na  sebe  pozornost  spoluvězňů  (již  samou                              skutečností aktivního přístupu), z obavy z negativní reakce (příp. i násilné)                              spoluvězňů  v  souvislosti  s  označením  za  „práskače“,  ale  rovněž  z  obecně                              laxního  přístupu  velkého  procenta  vězněných  osob  a  nezájmu  aktivně  se                              zapojovat do jakýchkoliv záležitostí.                              39                                 I tato okolnost je překážkou pro zajištění svědectví jiných vězněných osob                              –  zvláště  ve  sporu  s  Vězeňskou  službou  totiž  vzniká  na  straně  vězněných                              obava z negativních reakcí ze strany vězeňského personálu, např. ve formě                              nepřímých  sankcí  či  znevýhodnění  (a  lze  jen  těžko  dovozovat,  zda  je  tato                              obava ve všech případech neodůvodněná). V této souvislosti se lze setkat s                              tendencí vězněných nevystupovat jakkoliv z tzv. vězeňské šedi a nepřitahovat                              na sebe zbytečně pozornost, resp. nevytvářet o sobě dojem stěžovatele.                               40   Roli  může  sehrávat  aspekt  kolegiality  a  pochopitelná  snaha  případná                              pochybení řešit zejména interními opatřeními. Je třeba konstatovat, že se lze                              setkat i s jednotlivými excesy, kdy je dáno podezření (těžko prokazatelné), že                              ze strany vězeňského personálu může docházet i k jednání taková pochybení                              zastírajícím.                               41                                 Pokud je totiž např. odloženo nebo zastaveno trestní řízení proti pachateli                              násilí mezi vězněnými, při domáhání se jakékoliv ochrany či nápravy zásahu                              do práv oběti násilí je třeba vyhledat alternativní postup k prokázání toho, že                              k zásahu skutečně došlo.                               42                                  Vyjmenované  faktory  a  podrobnosti  k nim  zmíněné  v poznámkách  pod                              čarou viz Ochrana práv vězněných osob, případová agenda ČHV 2003-2005,                              s.   14   -   15.   [citováno   13.   listopadu   2011].   DostupnÉ   z:                              <http://www.helcom.cz/download/sborniky/vezenstviOSI2005/agenda2003-                              2005_fin.doc>                               43  Problém neveřjnosti interních instrukcí Vězeňské služby lze do jisté míry                              překlenout  postupy  dle  zákona  č.  106/1999  Sb.,  o  svobodném  přístupu                              k informacím.                                                                  128","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Z výše  uvedeného  lze  tedy  vyčíst  faktické  omezení  na  právu  na                              spravedlivý  proces  ve  vymezených  aspektech  (např.  právo  na                              efektivní zahájení řízení, právo na právní pomoc, právo na objektivní                              orgán  atd.),  která  nejsou  výslovně  uvedena  v právních  předpisech,                              nicméně v praxi jsou realitou.                               5.  ZÁVĚR                               O  právu  na  spravdlivý  proces  v  podmínkách  výkonu  trestu  odnětí                              svobody  tedy  lze  hovořit  ze  dvou  hledisek.  Z prvního,  „vnitřního“                              hlediska  se  jedná  problematiku  o  řízení  a  jednotlivých  úkonů                              Vězeňské  služby  vůči  odsouzenému.  Ačkoli  teoreticky  jsou  některá                              dílčí  práva  na  spravedlivý  proces  v tomto  směru  omezena,  lze                              dovozovat,  že  cestou  ústavních  principů,  přechodných  a  společných                              ustanovení  správního  řádu,  základních  zásad  činnosti  správních                              orgánů  a  principů  dobré  správy  tato  práva  do  „podmínek  výkonu                              trestu“ pronikají.                               U  „vnějšího“  aspektu,  tedy  možnosti  přístupu  k soudu  a  uplatnění                              zásad  spravedlivé  procesu  v soudním  řízení,  se  vyskytují  zásadní                              faktické  překážky  realizace  předmětného  práva  související  např.  se                              skladbou vězeňské populace, důkazním hlediskem při soudním řízení                              apod.;  dalším  problémem  je  nejasnost  příslušné  právní  úpravy  (to                              ovšem lze vypozorovat i u aspektu „vnitřního“).                               Ačkoli    lze    teoreticky   uváděné    problémy    překonávat                              ústavněkonformním  právním  výkladem,  přesto  je  možné  v případě                              odsouzených  osob  některé  deficity  z hlediska  práva  na  spravedlivý                              proces konstatovat.                                 Literature:                               -  BROTHÁNKOVÁ,  J.,  ŽIŠKOVÁ,  M.  Soudní  řád  správní  s                                 vysvětlivkami a judikaturou. 2., aktualizované a doplněné vydání.                                 Praha : Linde, 2006, 310 s., ISBN 978-80-7201-579-5                              -  CALLIES,  R.-F.,  MÜLLER-DIETZ,  H.  Strafvollzugsgesetz.  11.,                                 přeprac. vydání. Mnichov : C. H. Beck, 2008, 1087 s., ISBN 978-3-                                 406-57619-5                              -  FEEST,  J.  et.  al.  StVollzG.  Kommentar  zum  Strafvollzugsgesetz.                                 5., přeprac. vydání. Neuwied : Luchterhand, 2006, 894 s., ISBN 3-                                 472-06499-4                              -  HANÁKOVÁ,  L.  Zamyšlení  nad  principy  dobré  správy.  In                                 HAMUĽÁK, O. (ed.). Principy a zásady v právu – teorie a praxe. In                                 Sborník  z konference  Olomoucké  debaty  mladých  právníků  2010.                                 Praha: Leges, 2010, 384 s., ISBN 978-80-87212-59-2                              -  HENDRYCH,  D.  et  al.  Správní  právo.  Obecná  část.  7.  vydání.                                 Praha: C. H. Beck, 2009, 875 s., ISBN 978-80-7400-049-2                              -  KLÍMA, K. et al. Komentář k Ústavě a Listině. Plzeň : Aleš Čeněk,                                 2005, 1019 s., ISBN 80-86898-44-X                                                                 129","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                 -  MATES,  P.,  ŠKODA,  J.,  VAVERA,  F.  Veřejné  sbory.  Praha  :                                 Wolters Kluwer ČR, a.s., 2011, 384 s., ISBN 978-80-7357-572-4                               -  Ochrana práv vězněných osob, případová agenda ČHV 2003-2005.                                 Dostupné z:                              -  <http://www.helcom.cz/download/sborniky/vezenstviOSI2005/agen                                 da2003-2005_fin.doc>                              -  SCHWIND,  H.-D.,  BÖHM,  A.,  JEHLE,  J.-M.  et  al.                                 Strafvollzugsgesetz  –  Bund  und  Länder.  Kommentar.  5.,  přeprac.                                 vydání.  Berlín  :  De  Gruyter  Recht,  2009,  1361  s.,  ISBN  978-3-                                 89949-625-3                              -  SKULOVÁ, S. et al. Správní právo procesní. Plzeň : Aleš Čeněk,                                 2008, 428 s., ISBN 978-80-7380-110-6                              -  SVOBODA, P. Ústavní základy správního řízení v České republice.                                 Právo na spravedlivý proces a české správní řízení. Praha : Linde                                 Praha, a.s., 2007, 360 s., ISBN 978-80-7201-676-1                               -  VANGELI, B. Zákon o Policii České republiky. Komentář. Praha :                                 C. H. Beck, 2009, 458 s., ISBN 978-80-7400-142-0                              -  VEDRAL, J. Správní řád. Komentář. Praha : BOVA POLYGON,                                 2006, 1044 s., ISBN 80-7273-134-3                              -  VOPÁLKA, V. et al.. Soudní řád správní. Praha : C. H. Beck, 2004,                                 327 s., ISBN 80-7179-864-9                              -  Zpráva z návštěv zařízení – Věznice. Dostupné z:                              -  <http://www.ochrance.cz/fileadmin/user_upload/ochrana_osob/200                                 6/Veznice_2006.pdf>                                Contact – email                              faisal@centrum.cz                                                                                             130","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                     ODPOVĚDNOST ÚČASTNÍKŮ CIVILNÍHO                                    SOUDNÍHO ŘÍZENÍ ZA SPRAVEDLIVÝ                                   PROCES - PROCES BEZ ZBYTEČNÝCH                                                      PRŮTAHŮ.                                                      MAREK JURÁŠ                                 Právnická fakulta, Univerzita Palackého v Olomouci, Česká republika                                Abstract in original language                              Právo na spravedlivý proces je imanentní civilnímu soudnímu řízení.                              Ústavněprávní  i  mezinárodněprávní  právní  normy  zakotvují                              fundamentální požadavky, jak by měl zákonný proces probíhat, aby se                              sporným  stranám  dostalo  spravedlivého  procesu.  Jedním  z projevů                              práva na spravedlivý proces je zásada projednání věci bez zbytečných                              průtahů.  Nese  ovšem  odpovědnost  za  zajištění  přiměřeně  rychlého                              procesu pouze soud nebo je zákonodárce oprávněn klást nároky i na                              účastníky  řízení?  Z jakých  společenských  skutečností  vyplývají                              možné požadavky na stanovení institucionální odpovědnosti účastníků                              řízení za spravedlivý proces? Cílem je zamyslet se nad materiálními                              prameny  této  odpovědnosti  účastníků  řízení  a  nad jejich  formálními                              projevy v současném pojetí civilního procesu.                               Key words in original language                              civilní  proces,  zásada  projednání  věci  bez  zbytečných  průtahů,                              odpovědnost účastníků řízení                               Abstract                              The  right  to  a  fair  trial  is  immanent  to  the  civil  litigation.                              Constitutional  and  international  legal  rules  enact  fundamental                              requirements for proceeding so that the right to a fair trial would be                              fulfiled. The right to a procedure without undue delay is one of the fair                              trial’s  fractions.  Nevertheless,  is  it  just  court  that  is  responsible  for                              procedure without undue delay or is it reasonable to enact a certain                              litigants‘ responsibility too? The aim is to think over material sources                              of litigants‘ responsibility for procedure without undue delay and over                              formal  manifestaiton  of  such  responsibility  within  contemporary                              approach to the concept of civil proceeding.                               Key words                              a fair trial, civil proceeding, undue delay                               1. ÚVOD                               Právo  na  spravedlivý  proces  zakotvuje  Listina  základních  práv  a                              svobod  společně  s příslušnými  normativy  Ústavy  České  republiky.                              Tyto právní prameny vytváří rámec nejvyšší právní síly, ve kterém se                              má zákonodárce pohybovat, pokud legislativně přijímanými pravidly                              vytváří právní proces. Každý člen společnosti se v důsledku toho stává                              potencionálním  účastníkem  trestního,  správního  nebo  civilního                                                                  131","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                procesu a řady dalších. Kupříkladu v  civilním soudním řízení může                              při pohledu na normy nejvyšší právní síly vyvstat otázka, jakou roli                              má občan v řízení, jehož je účastníkem coby sporná strana, jež stojí                              v kontradiktorním  postavení  svého  odpůrce.  Jsou  účastníci  civilního                              procesu pouze  pasivními  příjemci  práva  na  spravedlivý  proces  nebo                              jeho aktivními spolutvůrci vedle zákonodárce?                                Sir  Jack  Jacob  mluví  v souvislosti  s nejpalčivějšími  problémy                              civilního procesu o trojhlavé hydře. Monstru, které je třeba vymýtit.                                                                        1                              Má  tři  hlavy:  náklady,  průtahy,  kverulanství.   Cílem  této  stati  je  se                              zamyslet  nad  možnými  prostředky,  kterak  je  možné  civilní  proces                              zbavit  jedné  z těchto  „hlav“.  Průtahy  civilního  soudního  řízení  jsou                              velmi diskutovanou problematikou. Odborná i laická veřejnost často                              hřmí  nad  obecným  povědomí  o  tom,  jak  značné  jsou  průtahy                              v civilním  procesu  posledních  let.  Výrok  Sira  Jacoba  dokazuje,  že                              nejde  o  problematiku  novou,  jež  by  tížila  společnost  pouze                              v uplynulých  desetiletích.  Neboť  je  právo  na  spravedlivý  proces                              nedomyslitelně  spojeno  s právem  účastníka  řízení  na  rychlou  a                              efektivní soudní ochranu, lze jistě očekávat, že stát a soudy poskytnou                              ochranu  v přiměřené  lhůtě.  Jakou  roli  má  ale  účastník  řízení,  který                              očekává, že mu bude ochrana poskytnuta rychle? A jak zákonodárce                              stimuluje účastníky řízení, aby byli odpovědnými členy společnosti a                              šetřili  právo  na  spravedlivý  proces  ostatních  osob?  Cílem                              následujících  řádků  je  uvést  ucelenější  úvahu  nad  tématem  nároků,                              které  klade  zákonodárce  na  účastníky  řízení.  Vycházím  tak                                                                                  2                              z odpovídajících publikací a závěrů vlastní vědecké práce.                              2. PRÁVO  NA  PROJEDNÁNÍ  VĚCI  BEZ  ZBYTEČNÝCH                              PRŮTAHŮ JAKO SOUČÁST SPRAVEDLIVÉHO PROCESU.                               Základním požadavkem ústavněprávních pramenů je, aby měly osoby                              dotčené na svých právech možnost domoci se ochrany u nezávislého a                              nestranného soudu. Kromě tohoto základního požadavku ale ústavní,                              ale také mezinárodní normy požadují, aby byl právní proces schopný                              dosáhnout svého cíle v přeměřené lhůtě. Výslovné zakotvení zásady,                              aby  se  účastníkům  řízení  dostalo  projednání  věci  bez  zbytečných                              průtahů (v přiměřené lhůtě) obsahuje čl. 38 odst. 2 Listiny základních                                           3                              práv a svobod  a čl. 6 odst. 1 evropské Úmluvy o ochraně lidských                                 1                                 C.H.  van  Rhee  (ed.).  The  Law’s  Dealy.  Essays  on  Undue  Delay  in  Civil                              Litigation. Antverp. Intersentia, 2004. s. iii.                               2                                JURÁŠ, M. Zásada koncentrace řízení v českém a ruském civilním procesu.                              Olomouc,  2011.  diplomová  práce.  UNIVERZITA  PALACKÉHO  V                              OLOMOUCI. Právnická fakulta;                               3   Usnesení  předsednictva  České  národní  rady  č.  2/1993  Sb.,  o  vyhlášení                              Listiny  základních  práv  a  svobod  jakou  součásti  ústavního  pořádku  České                              republiky, ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb.;                                                                  132","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                                        4                              práv a základních svobod.  Každé zahájené soudní řízení představuje                              pro  jeho  účastníky  období  právní  nejistoty  a  smyslem  práva  na                              projednání  věci  bez  zbytečných  průtahů  je  záruka,  že  období  této                              objektivní  nejistoty  nebude  bez  racionálních  a  nezbytných  důvodů                                          5                              protahováno.                              Požadavek  na  soudní  ochranu  jedné  osoby  končí  tam,  kde  začíná                              požadavek  osoby  tím  dotčené  na  rychlé  nastolení  opětovné  právní                              jistoty.  Účastníci  civilního  sporu  stojí  v kontradiktorním  postavení,                              které narušuje pocit jistoty jejich postavení ve společenských vztazích.                              Každý  jednotlivec  usiluje  o  to,  aby  období  pochybností  o  právním                              stavu  dílčí  skutečnosti  jeho  života  netrvalo  dlouho.  Z toho  vychází                              požadavek, který je vlastní lidské povaze, aby ochrana dotčených práv                              byla  rychlá.  Nejen  v běžném  životě,  ale  především  v obchodním  a                              hospodářském  styku  mohou  průtahy  v poskytnutí  soudní  ochrany                              způsobit  nenahraditelné  ztráty  a  narušit  potřebnou  plynulost                                                  6                              hospodářského života.                              Základní  práva  jsou  v judikatuře  Ústavního  soudu  ČR  vykládána                              proporcionálně, což vyžaduje vzájemné vyvážení i jednotlivých zásad                                                                           7                              soudního řízení, skrze které se tato práva projevují.  Je nepochybné, že                              účastníku soudního řízení musí být zaručeno, že jeho nárok posoudí                              na podkladě skutkových okolností a norem objektivního práva soud,                              jež bude plně šetřit jeho zaručená základní lidská práva. Protože ale                              vznesený nárok vyvolává u účastníka řízení, který se stává žalovaným,                              společenskou  nejistotu,  musí  být  soudní  řízení  z hlediska                              proporcionality  základních  práv  nastaveno  jako  systém  procesních                              úkonů tak, aby požadavek na soudní ochranu jedné osoby nedůvodně                              nepůsobil imateriální a i materiální újmu osobě, která se vzneseným                              nárokem své protistrany ocitla v právní a společenské nejistotě. Z této                              základní  podstaty  procesu,  ve  kterém  proti  sobě  stojí  dva  účastníci,                              kdy každý  má ustanovením čl. 37 Listiny základních práv a svobod                              zajištěno  rovné  postaveni  vůči  druhému,  vyplývá  požadavek,  aby  i                              každý  subjekt  civilního  soudního řízení  v něm  vystupoval  s takovou                              mírou odpovědnosti, aby tím nedůvodně nepůsobil újmu „protihráči“                                 4   Sdělení  federálního  ministerstva  zahraničních  věcí  č.  209/1992  Sb.                              o sjednání Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Protokolů                              na tuto Úmluvu navazujících;                              5                                 BARTONÍČKOVÁ,  K.  Zásada  rychlosti  řízení  ve  světle  judikatury                              Evropského  soudu  pro  lidská  práva.  In  Miľníky  práva  v  stredoeurópskom                              priestore 2007. 1. vydání. Bratislava: Univerzita Komenského v Bratislave,                              2007. s. 153.                               6                                MACUR, J. Problémy legislativní úpravy prekluzívních lhůt k urychlování                              civilního soudního řízení. Právní rozhledy, 1999, roč.7, č. 7, s. 346.                              7                                 DAVID,  L.  Co  má  (též)  vliv  na  délku  trvání  civilních  sporů.  Právní                              rozhledy, 2002, roč. 10, č.9, s. 410.                                                                  133","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                tím,  že  bude  jeho  společensky  nejisté  postavení  nedůvodně                              protahovat.                               Materiální  prameny  odpovědnosti  účastníků  řízení  za  právo  na                              spravedlivý proces.                                      Základní role stran civilního řízení sporného spočívá v jejich                              aktivní  činnosti  při  zjišťování  skutkového  stavu.  Zjišťování                              skutkového  stavu,  jako  institucionalizovaný  proces  a  souhrn                              procesních  úkonů,  kterými  se  soudu  představuje  ex  post  událost                              vnějšího světa, je středobodem vlastního soudního řízení nalézacího.                               V současné  době  se  v českém  civilním  procesu  sporném  uplatňuje                              jako  vůdčí  princip  zásada  projednací.  Její  hlavní  projev  spatřujeme                              v ustanovení § 120 odst. 3 občanského soudního řádu. Ustanovení §                              120 odst. 3 o. s. ř. stanovuje, že soud může provést jiné než účastníky                              navržené  důkazy  v případech,  kdy  jsou  potřebné  ke  zjištění                              skutkového stavu případu a přitom vyplývají z obsahu spisu. Nicméně                              předmětné ustanovení současně zdůrazňuje, že uvedené nic nemění na                              projednací  zásadě  civilního  řízení  a  soud  důsledně  vychází  pouze                              z důkazů, které byly provedeny, pokud jiné neoznačí účastníci řízení                              sami.  Podstata  zmocnění  soudu  nespočívá  na  tom,  že  bude  z vlastní                                                                                    8                              iniciativy  vyšetřovat  skutkový  stav  a  po  důkazech  pátrat.   Opačný                              závěr by neodpovídal ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř., kterým zákon                              zdůrazňuje  nutnost  upozornit  účastníky  řízení,  aby  označili  důkaz                                                     9                              k prokázání jejich tvrzení.  Soud může ve smyslu § 120 odst. 3 o. s. ř.                              provézt  pouze  takový  důkazní  prostředek,  který  vyplývá  ze  spisu.                              Důkazní prostředek je tedy ve spisu zmíněn a je přímo jeho součástí.                              Současně  ale  chybí  formální  návrh  účastníka,  aby  byly  určité                              předměty,  osoby  nebo  listiny  provedeny  jako  důkaz,  i  když  jsou  ve                              spisu  uvedeny.  Nejde  tedy  o  porušení  zásady  projednací,  protože                              důkazní  prostředek,  který  má  vztah  k některé  tvrzené  sporné                              skutečnosti,  byl  učiněn  předmětem  řízení  –  součástí  spisu  –  ale                              účastník jej formálně nespojil s určitým svým tvrzením. Ačkoli nejde                              o výslovný důkazní návrh dle § 120 odst. 1 o. s. ř., jedná se stále o                              skutečnost  uvedenou  účastníkem  řízení  dle  §  101  o.  s.  ř.,  která  je                              součástí předestřeného skutkového materiálu.                               Plná odpovědnost za zjištění skutkového stavu tedy v současné době                              lpí  na  účastnících  řízení.  Jelikož  je  zjišťování  skutkového  stavu                              funkčním  procesem,  je  jeho  základním  projevem  časová  náročnost.                              Každé  soudní  řízení  vyžaduje  určitý  čas,  který  představují  na  sebe                              navazující procesní úkony účastníků řízení, jež uvádí skutková tvrzení                              a označují důkazy k jejich prokázání. Protože jde ze zásady projednací                              o činnost příslušející výhradně účastníkům řízení, je pouze v závislosti                                8  Důvodová zpráva k zákonu č. 7/2009 Sb. sněmovní tisk 478.                               9                                BUREŠ, J. Úprava koncentrace řízení v občanském soudním řádu účinná od                              1. 7. 2009. Bulletin advokacie, roč. 2009, č. 12, s. 30.                                                                  134","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                na jejich odpovídající aktivitě, jak dlouhý čas si adekvátní zjišťování                              skutkového  stavu  vyžádá.  Čím  déle  účastníci  řízení  otálí                              s představením relevantních tvrzení a důkazních návrhů, tím déle trvá                              proces  a  je  tak  prodlužována  předmětná  nejistota  účastníka  řízení,                              který  se  v procesu  ocitl.  Pokud  si  v této  souvislosti  uvědomíme,  že                              součástí  práva  na  spravedlivý  proces  je  soudní  řízení  v přiměřené                              lhůtě, dojdeme k závěru, že v současné době, kdy  zásada projednací                              svazuje ruce soudu a zjišťování skutkového stavu plně klade na bedra                              účastníků řízení, jsou to oni, kdo je odpovědný za to, aby tato součást                              práva  na  spravedlivý  proces  byla  naplněna  a  nebyla  porušována.                              Každé  účelové  nebo  nedbalé  otálení  v odpovídající  činnosti  při                              zjišťování  skutkového  stavu  protahuje  celkovou  dobu  civilního                              procesu  a  tím  nejistotu  účastníků  řízení.  Může  tak  docházet                              k zaviněným  průtahům  v soudním  řízení,  které  by  byly  plně  v moci                              účastníka řízení. Při striktní aplikaci zásady projednací by nemohl být                              soud  katalyzátorem  urychlení  proces  –  například  vyhledat  nebo  si                              vyžádat  odpovídající  důkazní  prostředek  –  a  bylo  by  plně  v moci                              účastníka řízení protahovat spor k újmě své protistrany. Tam, kde je                              zjišťování skutkového stavu plně a pouze v moci účastníků řízení, by                              měly  nastoupit  nástroje,  které  nejsou  závislé  na  činnosti  soudu,  ale                              působí stimulujícím efektem na činnost účastníků řízení při zjišťování                              skutkového  stavu.  Taková  opatření  lze  hledat  v normách,  které                              formují  civilní  proces  sporný  a  jejichž  prostřednictvím  dochází                              k naplnění  práva  na  spravedlivý  proces  tím  směrem,  že  je  zajištěno                              řízení  v přiměřené  lhůtě.  A  takové  mechanizmy  lze  od  zákonodárce                              očekávat  vzhledem  k čl.  6  Úmluvy  na  ochranu  lidských  práva  a                              základních  svobod.  Jde  o  mechanismy,  které  institucionalizují                              odpovědnost  účastníků  řízení  za  spravedlivý  proces  –  proces  bez                              zbytečných průtahů.                               3. MECHANISMUS  STIMULACE  PROCESNÍ  AKTIVITY                              ÚČASTNÍKŮ ŘÍZENÍ.                                     Za  účelem  toho,  aby  si  účastníci  řízení  byli  vědomi  své                              odpovědnosti  za  naplnění  práva  na  spravedlivý  proces,  zavádí                              zákonodárce  určité  procesní  instituty,  které  mají  stimulovat  včasnou                              procesní aktivitu odpovědných subjektů. Oprávněnost takto cílených                              zákonných  opatření  spočívá  ve  výše  vyloženém  principu                              proporcionality, kdy lze po účastníku řízení oprávněně požadovat, aby                              byl aktivní v obraně a prosazení svých zájmů. Stále mluvíme o rovině                              civilních   řízení   sporných.   Jejich   konstrukce   spočívá   na                              kontradiktorním postavení a soutěžení stran. Jsou to pouze účastníci                              řízení,  kdo  je  odpovědný  a  je  s to  představit  skutkové  okolnosti                              případu.  Soud  není  oprávněn  zjišťovat  skutkový  stav.  Veškerá                              procesně materiální aktivita je v rukou účastníků řízení, kteří tak mají                              ve své moci dobu, po jakou bude možné proces časově protahovat.                                      Aby zákonodárce zabránil účastníkům nekoncepčně a účelově                              protahovat  civilní  soudní  řízení,  čímž  by  docházelo  v průtahům                              v právní nejistotě dotčených účastníků řízení, stanoví občanský soudní                              řád,  jako  procesní  právní  předpis,  časové  limity.  Jde  o  hranice                              v procesu,  jejichž  uplynutím  se  uzavírá  účastníkům  řízení  další                                                                 135","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                možnost  skutkové  procesní  aktivity.  Mluvíme  o  procesních                                                   10                              prekluzívních  lhůtách.   Účastníci  řízení  tak  předem  znají  časový                              prostor,  v němž  je  přípustné  uplatňovat  skutková  tvrzení  a  důkazní                              návrhy. Mimo příslušný časový rámec to již možné není. Vymezené                              procesní  úkony  jsou  podle  svého  obsahu  soustředěny  do  zákonem                                                      11                              stanovených  roků  a  lhůt.   Prekluzívní  lhůty  jsou  běžnou  součástí                              právního  řádu,  pokud  jde  o  práva  vyplývající  z hmotněprávních                                      12                              předpisů,   a  své  místo  tak  mohou  mít  i  v případě  práv  procesního                              charakteru. Jejich role v právním systému vychází ze skutečnosti, že                              každá  osoba,  která  má  zájem  na  ochraně  svého  subjektivního                              soukromého  práva,  jej  musí  i  náležitě  uplatňovat  v čase,  který  je                              k tomu  objektivně  stanoven.  S ohledem  na  případnou  procesní                              neaktivitu  lze  s vysokou  pravděpodobností  hraničící  s jistotou                              předpokládat, že strany žádnými vhodnými prostředky objasňujícími                              skutkový stav věci nedisponují. Je proto mylné se domnívat, že účinky                              prekluzívních  lhůt  tak,  jak  ukončují  v určitém  okamžiku  procesní                              aktivitu  účastníků  řízení,  znemožňují  soudu  vydat  rozhodnutí,  které                                                                       13                              bude  v souladu  s hmotněpráními  poměry.   Racionalita zavedení                              prekluzívních  lhůt  do  civilního  procesu  spočívá  v tom,  že  účastník                              řízení již nemá prostor pro kalkul, kdy uvádět významné skutečnosti                              potřebné ke zjištění skutkového stavu případu. Účastník řízení si tak je                              vědom, že jedinou možností jak úspěšně obstát ve sporu, je plnit svou                              procesní odpovědnost včas resp. v čase mu určeném.                               Na  příkladu  platné  a  účinné  právní  úpravy  České  republiky  se  od                              poloviny  roku  2009  setkáváme  s univerzální  působností  institutu                              zásady koncentrace řízení, jež je konstrukcí procesních prekluzívních                              lhůt. Tato zásada, kterou znal již zákon daný dne 1. srpna 1895 č. 113                              ř.  z.  o  soudním  řízení  v občanských  rozepřích  právních  (civilní  řád                              soudní),  je  dnes  patrně  vůdčí  zásadou  zjišťování  skutkového  stavu                              účastníky řízení. Do jaké míry jsou ale její účinky souladné s právem                              na  spravedlivý  proces?  Lze  uvažovat  o  modifikaci  současné  právní                              úpravy zásady koncentrace řízení, aby co nejlépe odrážela požadavek                                10                                 MACUR, J. Problémy legislativní úpravy prekluzívních lhůt k urychlování                              civilního soudního řízení. Právní rozhledy, 1999, roč.7, č. 7;                               11                                 Pojem soudní rok zavedl do českého civilního procesu civilní řád soudní                              z roku  1895.  Jde  o  označení  doby,  ve  které  soud  jedná  o  věci  samé.                              Masarykův slovník naučný. Díl VI. Praha : ČS Kompas, 1932, s. 199. Doba                              provádění  procesních  úkonů,  která  je  vymezena  dnem  a  hodinou,  a  také                              zpravidla místem soudní budovy. VESELÝ, F. X. Všeobecný slovník právní.                              Díl 4. Praha: Nákladem vlastním  - komisi knihkupectví F. Topiče, 1899, s.                              103.                              12  zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů; §                              583.                               13  MACUR, J. Koncentrace řízení a procesní prekluzívní lhůty podle novely                              občanského soudního řádu č. 30/2000 Sb. Bulletin advokacie, 2001, roč. 8, č.                              1, s. 8.                                                                  136","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                rychlosti řízení, ale přitom proporcionálně zachovala i právo na právní                              pomoc a soudní ochranu? V následujícím závěrečném oddílu této stati,                              bych  rád  vyvolal  úvahu  nad  současnou  právní  úpravou  a  možnou                              inspirací vzhledem k zmíněné proporcionalitě.                               4. ABSOLUTNÍ  A  RELATIVNÍ  ÚČINKY  KONCENTRACE                              ŘÍZENÍ.                               Účinky koncentrace řízení dle občanského soudního řádu ve znění od                              1. 7. 2009 působí absolutně, což se projevuje v téměř úplném odmítání                              opožděných skutkových návrhů procesních stran. Tuto právní úpravu                              považují  některé  názory  za  odmítnutí  principu  právního  slyšení  u                              soudu  dle  čl.  14  Evropské  úmluvy  a  volají  po  zavedení  koncepce                                                                            14                              relativních  účinků  zásady  koncentrace  řízení.   Tomuto  pojetí                              odpovídala  zásada  soustřeďovací  v civilním  soudním  řádu,  kdy                              s přivolením odpůrce bylo možné účinky koncentrace řízení prolomit                              a  získat  prostor  k uvádění  doplňujících  tvrzení  a  důkazů.  Profesor                              Macur  poukazuje  na  vhodnost  relativní  konstrukce,  jak  je  uvádí  na                              příkladu  německé  civilněprocesní  úpravy.  Předně  zdůrazňuje,  že                              účinky prekluze, které s sebou nese koncentrace řízení, nemají penální                              charakter.  Cílem  není  trestat  účastníky  řízení,  ale  zabránit                              neodůvodněným  průtahům  v řízení.  Proto  v těch  případech,  kdy  je                              z objektivních  důvodů  na  straně  soudu  nebo  okolností  řízení  nutné                              jednání  odročit  (prodloužit),  mohou  i  účastníci  uvádět  nové                              skutečnosti, protože tím sami řízení neprotahují. Průtahy tak nebudou                              v příčinné  souvislosti  s jednáním  účastníka  (např.  jednání  je  třeba                                                            15                              odročit  kvůli  ustanovení  znalce).   Na  negativní  účinky  absolutního                              pojetí  koncentrace  odkazuje  profesor  Macur  i  v souvislosti  s českou                                                                                 16                              úpravou a zdůrazňuje potřebu protnutí relativními prvky.  Absolutní i                              relativní účinky koncentrace řízení působí na odpovědnost účastníků                              řízení za zjištění skutkového stavu případu stejným způsobem. V obou                              modelech nemohou účastníci řízení dopředu předvídat, zda nedojde k                              potřebě jednání odročit. Nemohou tak taktizovat, pokud jde o včasnost                              a úplnost skutkových tvrzení a důkazních návrhů, protože k oddálení                              prekluze dojít může, ale nemusí. Naopak připuštění nových důkazů u                              formálně  odročeného  jednání,  je  v současné  době  vyváženo  zvláštní                              poučovací  povinností  soud  dle  §118a  o.  s  .ř,  která  je  naplňována                              během koncentračního roku. Nelze stavět do pozadí také význam fáze                              přípravy  jednání,  která  má  fundamentálně  podnítit  účastníky,  aby                              participovali na koncentračním roku, jsa si plně vědomi potřeby tvrdit                              a  prokazovat.  Nezaviněné  překážky  v plnění  procesních  povinností                               14                                 LAVICKÝ, P. STAVINOHOVÁ, J. Sankce v civilním právu procesním.                              Právní fórum. 2008, roč. 5, č. 9, s. 374.                               15                                 MACUR, J. Koncentrace řízení a procesní prekluzívní lhůty podle novely                              občanského soudního řádu č. 30/2000 Sb. Bulletin advokacie, 2001, roč. 8, č.                              1, s. 9.                              16  MACUR, J. K problematice urychlování civilního soudního řízení. Právní                              rozhledy, 2002. roč. 10, č. 3, s. 126.                                                                  137","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                pak akcentují výjimky z koncentračních účinků dle § 118b odst. 1 o. s.                              ř.                               Vhodným  řešením  sporu  mezi  absolutní  a  relativní  úpravou                              koncentrace  se  jeví  historická  úprava  civilního  řádu  soudního.                              Koncentrace mohla být prolomena ve prospěch skutkového objasnění                              případu, ale bylo to v moci obou stran, které společnou vůlí sice řízení                              mohly  protáhnout,  ale  ve  vlastním  zájmu.  Nedocházelo  k                              jednostranným obstrukcím a průtahům. Tam, kde je vůle obou stran,                              aby byla koncentrace prolomena v zájmu doplnění skutkového stavu,                              postrádá  prekluze  smysl  a  odporuje  účelu  civilního  procesu                                       17                              sporného.   V rámci  rekodifikace  českého  civilního  procesu  by  se                              úvahy o uplatnění koncentrace řízení měly ubírat směrem relativních                              účinků prekluze, kdy právní úprava civilního řádu soudního může být                              přínosnou inspirací.                                5. ZÁVĚR                                      Jako  dovětek  své  stati  podávající  úvahu  o  oprávněnosti                              kladení nároků na odpovědnost účastníků řízení za zjištění skutkového                              stavu v přiměřené době, bych zvolil připodobnění právního procesu na                              proces  medicínský.  Inspirovalo  mě  zamyšlení  profesora  Hory  nad                              společenským  významem  právnického a lékařského povolání, kterak                              je  obsaženo  v předmluvě  nového  vydání  učebnic  Československého                                                        18                              civilního  práva  procesního.   Pokud  si  představíme,  že  účastník                              civilního řízení je pacientem s určitou nemocí či bolestí, nebo jej trápí                              jiný společenský neduh, můžeme dojít k závěru, že je vlastně v zájmu                              účastníka řízení být rychle uzdraven. Je natolik neodůvodněné žádat                              po účastníku řízení, aby sám napomáhal zhojení svých zájmů? Vždyť i                              pacient  je  odpovědný  za  své  zdraví  tělesné.  Nemocný  člověk  plní                              pokyny  lékaře,  aby  došlo  k nápravě  jeho  obtíží.  Není  důvod                              odhlédnout  od  odpovědnosti  účastníka  řízení  za  to,  aby  se  přičinil                              aktivně  o  efektivní  a  rychlou  nápravu  svých  společenských  a                              majetkových  obtíží.  Věřme  v procesní  předpisy,  které  budou  nejen                              zaručovat naplnění práva na spravedlivý proces, jehož budou účastníci                              řízení adresáty, ale též doufejme ve stanovení takových pravidel, která                              vyvolají  u  účastníků  řízení  vědomí  vlastní  odpovědnosti  za                              spravedlivý proces.                                      Na  úplný  závěr  se  musím  pozastavit  nad  dalším                              připodobněním. Každá léčba začíná diagnózou, jakousi přípravou na                              léčbu  –  zjišťováním  poruch  a  nemocí.  Váha  spravedlivého  procesu                              naplněného  v civilním  soudním  řízení  by  měla  být  kladena  též  na                              počáteční  fázi  –  a  to  fázi  přípravy  jednání.  „Příprava  jednání  je                                 17                                 MACUR, J. Problémy legislativní úpravy prekluzívních lhůt k urychlování                              civilního soudního řízení. Právní rozhledy, 1999, roč.7, č. 7, s. 346.                              18                                  HORA,  V.  Československé  civilní  právo  procesní.  I.  -  III.  díl.  Praha:                              Wolters Kluwer ČR, a. s., 2010.                                                                  138","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                základem  celého  procesu  a  její  podceňování  bývá  pravidelným                              zdrojem  jeho  nesoustředěného  vedení,  při  němž  soud  není  vždy                                                                                  19                              schopen reagovat na nepřínosnou důkazní aktivitu stran.“  Je vhodné                              poukázat na Doporučení Výboru ministrů Rady Evropy, které se týká                              principů civilního procesu, jež jsou určeny k jeho zefektivnění. Pátý                              princip  vyjadřuje  požadavek,  aby  nároky,  tvrzení  a  obrany  stran  a  i                              jejich  důkazy  byly  uvedeny  v co  nejranější  fázi  řízení  a  aby  nebyly                              obecně připuštěny u odvolací instance, a to pouze s výjimkami, které                              vycházejí  z objektivní  nemožnosti  jejich  včasného  uplatnění  nebo  z                                                     20                              jiného zvláštního důvodu.  V tomto kontextu není bez zajímavosti, že                              v Ruské  federaci  je  u  obchodních  sporů  koncentrace  řízení  dokonce                                                                 21                              předepsána pro konec přípravy jednání.                               Literature:                               -  C.H. van RHEE (ed.). The Law’s Dealy. Essays on Undue Delay in                                 Civil Litigation. Antverp. Intersentia, 2004. s. iii. ISBN: 90-5095-                                 388-3                              -  JURÁŠ, M. Zásada koncentrace řízení v českém a ruském civilním                                 procesu.  Olomouc,  2011.  diplomová  práce.  UNIVERZITA                                 PALACKÉHO V OLOMOUCI. Právnická fakulta;                              -  Usnesení  předsednictva  České  národní  rady  č.  2/1993  Sb.,  o                                 vyhlášení  Listiny  základních  práv  a  svobod  jakou  součásti                                 ústavního pořádku České republiky, ve znění ústavního zákona č.                                 162/1998 Sb.;                              -  Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb.                                 o sjednání  Úmluvy  o ochraně  lidských  práv  a základních  svobod                                 a Protokolů na tuto Úmluvu navazujících;                              -  BARTONÍČKOVÁ, K. Zásada rychlosti řízení ve světle judikatury                                 Evropského  soudu  pro  lidská  práva.  In  Miľníky  práva  v                                 stredoeurópskom  priestore  2007.  1.  vydání.  Bratislava:  Univerzita                                 Komenského v Bratislave, 2007. 771 s. ISBN: 9788071602507                              -  MACUR,  J.  Problémy  legislativní  úpravy  prekluzívních  lhůt  k                                 urychlování civilního soudního řízení. Právní rozhledy, 1999, roč.7,                                 č. 7, s. 346.                                19  David, L. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 1. vydání. Praha:                              Wolters Kluwer ČR, a.s., 2009. s. 520.                              20  Council of Europe, Committee of ministers, Recommendation No. R (84) 5                              of  the  committee  of  ministers  to  member  states  on  the  principles  of  civil                              procesdure  designed  to  improve  the  functioning  of  justice.  28.  2.  1984;                              [online]. [cit. 12.ledna 2011]. Dostupné na <https://wcd.coe.int/wcd/com.inst                              ranet.InstraServlet?command=com.instranet.CmdBlobGet\&InstranetImage=6                              03496\&SecMode=1\&DocId=682030\&Usage=2>                               21   čl.  9  a  čl.  65,  Арбитражный  процессуальный  кодекс  Российской                              Федерации от 24.07.2002 N 95-ФЗ с изм. и доп., вступающими в силу с                              23. 12. 2010, [Arbitražnyj processual’nyj kodeks Rossijskoj federacii].                                                                  139","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                 -  DAVID, L. Co má (též) vliv na délku trvání civilních sporů. Právní                                 rozhledy, 2002, roč. 10, č.9.                               -  Důvodová zpráva k zákonu č. 7/2009 Sb. sněmovní tisk 478.                              -  BUREŠ, J. Úprava koncentrace řízení v občanském soudním řádu                                 účinná od 1. 7. 2009. Bulletin advokacie, roč. 2009, č. 12, s. 30.                              -  Masarykův slovník naučný. Díl VI. Praha : ČS Kompas, 1932, s.                                 199.                              -  VESELÝ, F. X. Všeobecný slovník právní. Díl 4. Praha: Nákladem                                 vlastním - komisi knihkupectví F. Topiče, 1899.                              -  zákon  č.  40/1964  Sb.,  občanský  zákoník,  ve  znění  pozdějších                                 předpisů.                              -  MACUR, J. Koncentrace řízení a procesní prekluzívní lhůty podle                                 novely  občanského  soudního  řádu  č.  30/2000  Sb.  Bulletin                                 advokacie, 2001, roč. 8, č. 1.                              -  LAVICKÝ,  P.  STAVINOHOVÁ,  J.  Sankce  v  civilním  právu                                 procesním. Právní fórum. 2008, roč. 5, č. 9.                              -  MACUR, J. K problematice urychlování civilního soudního řízení.                                 Právní rozhledy, 2002. roč. 10, č. 3.                              -  HORA,  V.  Československé  civilní  právo  procesní.  I.  -  III.  díl.                                 Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2010.                              -  DAVID, L. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 1. vydání.                                 Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2009. 1072 s. ISBN: 978-80-7357-                                 460-4                              -  Council of Europe, Committee of ministers, Recommendation No.                                 R  (84)  5  of  the  committee  of  ministers  to  member  states  on  the                                 principles of civil procesdure designed to improve the functioning                                 of          justice.         28.          2.           1984;                                 [online]. [cit. 12.ledna 2011]. Dostupné na <https://wcd.coe.int/wcd                                 /com.instranet.InstraServlet?command=com.instranet.CmdBlobGet                                 \&InstranetImage=603496\&SecMode=1\&DocId=682030\&Usage=2                                 >                              -  Арбитражный  процессуальный кодекс  Российской Федерации                                 от 24.07.2002 N 95-ФЗ с изм. и доп., вступающими в силу с 23.                                 12. 2010, [Arbitražnyj processual’nyj kodeks Rossijskoj federacii].                               Contact – email                              juras.marek@seznam.cz                                                                              140","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                    KONKURENCE PRÁVA NA SPRAVEDLIVÝ                                   PROCES A POŽADAVKU NA RYCHLÉ A                                EFEKTIVNÍ INSOLVEČNÍ ŘÍZENÍ VE SVĚTLE                                   DOSAVADNÍ JUDIKATURY ÚSTAVNÍHO                                                        SOUDU                                                       JAKUB JUŘENA                                     Faculty of Civil Law, Masaryk University, Czech Republic                                Abstract in original language                              Přispěvek rozebírá tři významné nálezy Ústavního soudu, které zrušily                              některé  části  insolvenčního  zákona.  Tyto  nálezy  fakticky  řeší                              konkurenci  mezi  legitimním  požadavkem  na  rychlost  a  efektivnost                              insolvenčního řízení a právem na spravedlivý proces, které svědčí jeho                              účastníkům.                               Key words in original language                              Insolvenční řízení, právo na spravedlivý proces, rychlost a efektivita                              insolvenčního  řízení,  fikce  zpětvzetí  návrhu  na  povolení  oddlužení,                              popěrné právo věřitelů.                               Abstract                              This  contribution  discusses  three  important  rulings  of  the                              Constitutional  Court  that  abolished  some  of  the  provisions  of  the                              Insolvency Act. These rulings solve a konflict between the legitimate                              demand  for  speed  and  efficiency  of  insolvency  proceedings  and  the                              right to a fair trial as evidence of its participants.                               Key words                              Insolvency  proceeding,  right  to  a  fair  trail,  speen  and  efficiency  of                              insolvency proceeding, fiction of withdrawal of proposal for discharge                              fo debts.                               Insolvenční řízení, je zvláštním druhem občanského soudního řízení.                              Řídí se primárně z. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení                              (insolvenční zákon) přičemž se subsidiárně použijí ustanovení o.s.ř.                               Jelikož  je  insolvenční  řízení  řízením,  ve  kterém  má  docházet                              k hromadnému  uspořádání  majetkových  vztahů  mezi  dlužníkem  a                              osobami, které jsou dotčeny dlužníkových úpakdem (věřitelé), musí v                              rámci tohoto řízení být zohledňováno právo na spravdlivý proces.                               Jedním  z  předních  cílů  zákonodárce  při  přípravě  stávající  právní                              úpravy  insolvenčního  řízení  bylo  urychlení  dynamiky  insolvenčího                              řízení. Z tohoto důvodu byly do insolvenčního zákona zahrnuty právní                              nástroje, které mají řízení zefektivnit. Mimo zavedení nejrůzůznějších                              lhůt  (,  u  kterých  však  často  chybí  sankce  při  nedodržení)  je  dalším                                                                     141","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                nástrojem  i  omezení  možnosti  účastníků  řízení  odvolávat  se  proti                                                                     1                              vydaným  usnesením  insolvečního  soudu.   Tím  však  mohou  být                              účastníci  insolvenčního  řízení  omezování  ve  svém  právu  na                              spravedlivý proces.                                            2                              Logicky tedy i  na půdě insolvenčního zákona dochází ke střetu  mezi                              legitimním požadavkem na rychlost a efektivnost insolvenčního řízení                              a  na  druhé  straně  práva  na  spravedlivý  proces,  které  svědčí                              jednotlivým účastníkům insolvenčního řízení.                               Tento  příspěvek  se  zaměřuje  na  dosavadní  judikaturu  Ústavního                              soudu, která se uvedenou problematikou zaobírá.                               1. POPĚRNÉ PRÁVO VĚŘITELŮ                               Jednou z významných novot insolvenčního řízení podle insolvenčního                              zákona bylo oproti zákonu o konkursu a vyrovnání zrušení popěrného                              práva  věřitelů.  Věřitelé,  kteří  uplatňují  své  nároky  v insolvenčním                              řízení přihláškou, tak od 1. 1. 2008 nebyly oprávněni popírat (rozměj                              napadat  v rámci  insolvenčního  řízení)  přihlášené  pohledávky  jiných                              věřitelů.                               Důvodem  přijetí  takovéto  úpravy  byla  dosavadní  praxe  konkursních                              věřitelů,  kdy  jejich  vzájemné  (často  i  účelové  a  právně                              neopodstatněné)  popěrné  úkony  v rámci  konkursního  řízení  podle                              zákona  o  konkursu  a  vyrovnání,  jednak  umožňovali  manipulaci                              s hlasovacími  oprávněními  ostatních  věřitelů  (v rámci  hlasování  ve                              věřitelských orgánech), jednak řešení takto vzniklých sporů razantně                              protahovalo  konkursní  řízení.  Cílem  nové  úpravy  tedy  bylo                              odstraněním  institutu  popěrného  práva  věřitelů  zefektivnit  průběh                              insolvenčního řízení.                               Podle úpravy účinkující od 1. 1.2008 náleželo popěrné právo pouze                              insolvenčnímu   správci.   Jen   správce   byl   tedy   zmocněn                              k přezkoumávání přihlášených pohledávek, a bylo pouze na něm, zda                              v souladu  se  svým  právním  názorem,  jednoltivé  přihlášené                              pohledávky popře.                               Z logiky   insolvenčního   řízení,   kdy    dochází   k zásadně                              proporcionálnímu  uspokojování  přihlášených  věřitelů,  zjištění                              pohledávky insolvenčním správcem, automaticky znamená, degradaci                              postavení  ostatních  přihlášených  věřitelů.  Přitom  neexistoval                              instrument,  který  by  korekci  chybného  nepopření  pohledávky                                 1   V insolvenčním  řízení  se  rozhoduje  usnesením.  Viz  §  88  odst.  1                              insolvenčního zákona.                               2  Situaci je možné podle mého názoru připodobnit k problematice relativně                              nového  a  kontroverzního  institutu  koncentrace  občanského  soudního  řízení                              podle.                                                                  142","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                insolvenčním správcem umožňoval. Z pohledu insolvenčního správce                              potom  tzv.  zjišťování  přihlášených  pohledávek  znamenalo  největší                              pravmoc a zároveň, zejména s ohledem na odpovědnost insolvenčního                              správce za způsobenou škodu dle § 37 insolvenčního zákona, největší                              odpovědnost.                                                                3                              Neudržitelný  a  věřiteli  kritizovaný   stav,  kdy  se  věřitelé  v rámci                              insolvenčního  řízení  neměli  možnost  efektivně  bránit  proti  úkonům                              jiného subjektu insolvenčního řízení (insolvenčního správce), kterými                              docházelo  ke  krácení  jejich  subjektivních  nároků  vůči  majetkové                              podstatě  dlužníka,  změnil  Ústavní  soud  dosud  svým  patrně                              nejvýznamějším  rozhodnutím,  které  se  týká  průběhu  insolvenčního                              řízení.                               Plenárním nálezem sp.zn. Pl.ÚS 14/10 z 1. 7. 2010 bylo s účinností od                              31. 3. 2010 zrušeno ustanovení § 192 odst. 1 insolvenčního zákona,                              které  výslovně  zakazovalo  popěrné  úkony  věřitelů. Nález  byl  mimo                              jiné  odůvodňen  právě  právem  na  spravedlivý  proces  účastníků                              insolvenčního  řízení.    Ústavní  soud  tak  v tomto  případě  rozhodl,  že                              prostředek, kterým byl sledován jinak legitimní požadavek rychlého a                              efektivního insolvenčního řízení, byl z pohledu práva na spravedlivý                              proces nepřiměřený.                               Insolvenční  správce  měl  při  přezkumu  přihlášených  pohledávek                              věřitelů (jak naznačuje i zmiňovaný nález Ústavního soudu) postavení                              orgánu veřejné moci, kdy z pozice nadřazeného subjektu autoritativně                              rozhodoval  o  právech  přihlášených  věřitelů.  Na  tomto  stavu                              samoosobě nebylo možné spatřovat nic závadného. Problémem však                              byla    neexistence   opravného    prostředku   proti   tomuto                              „vrchnostenském“ zjištění pohledávky insolvenčního věřitele. Havlův                              argument,  že  je  možné  stanovisko  insolvenčního  správce  korigovat                              působením dohlédací činnosti insolvenčního soudu, který představuje                                                                               4                              ve svém článku reagujícím na nález Ústavního soudu,  nemůže nejen                                                       5                              podle  mého  soudu  obstát.   Nelze  totiž  přehlédnout,  že  koncepce                              insolvenčního  zákona  před  nálezem  Ústavního  soudu,  svěřovala                              přezkum  (a  následné  popření  nebo  zjištění  pohledávky)  výlučně  do                              gesce  insolvenčního  správce.  Situace,  která  by  umožňovala  soudu                              v rámci  dohlédací  činnosti,  správci  nařídit  jaké  stanovisko  má                              zaujmout  k jednotlivé  přihlášené  pohledávce  by  bořila  stávající                              koncept rozdělení rolí insolvenčního soudu a insolvenčního správce,                                  3  Srovnej: JASENSKÝ, M. : Absence věřitelského popěrného práva je                              vadou systému insolvenčního práva.                               4                                Srovnej: HAVEL, B. : Ústavní soud o zrušení části insolvenčního zákona a                              chyba systému.                              5                                Srovnej: LISSE, L. : Malá poznámka ke kritice zrušení části insolvenčního                              zákona.                                                                  143","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                kdy  má  insolvenční  správce  své  úkoly,  které  plní  samostatně  a  za                              jejichž plnění také sám zodpovídá.                               Aby bylo právo na spravedlivý proces v souladu s nálezem Ústavního                              soudu  zachováno  a  věřitelé  mohli  v rámci  insolvenčního  řízení                              efektivně  hájit  své  nároky,  zákonodárci  tak  nezbylo,  než  do                              insolvenčního zákona začlenit institut popěrného práva věřitelů.                               Institut je de lege lata svázán přísnými podmínkami a zároveň popření                              pohledávky  jiného  věřitele,  na  rozdíl  od  staré  úpravy  v  zákoně  o                              kunkursu  a  vyrovnání,  nemá  vliv  na  hlasovací  práva  popřeného                              věřitele.                               2. FIKCE      ZPĚTVZETÍ       NÁVRHU        NA     POVOLENÍ                              ODDLUŽENÍ A NEMOŽNOST ODVOLÁNÍ                                Další  dva  nálezy  Ústavního  soudu,  které  zrušily  ustanovení                              insolvenčního zákona, rovněž odstranily institut, který měl směřovat                              k urychlení insolvenčního řízení. Důvodem zde opět byla (mimo jiné)                              ochrana práva na spravedlivý proces účastníků insolvenčního řízení.                               Jedná se o nález sp.zn. Pl.ÚS 42/08 ze dne 21.04.2009 a dále o nález                              sp.zn. Pl.ÚS 19/09 ze dne 27.07.2010.                               Prvním z nálezů došlo ke zrušení části ustanovení § 394 insolvenčního                              zákona,  podle  kterého  nebylo  přípustné  odvolání  proti  usnesení,                              kterým insolvenční soud bere na vědomí zpětvzetí návrhu na povolení                              oddlužení.                               Oba nálezy jsou odůvodněny obdobnou argumentací. Druhý z nálezů                              ostatně konstatuje, že ustanovení, které ruší, by bylo možné zrušit již                              prvním z uvedených nálezů. To však nemohlo být učiněno z důvodu                              nedostatečné aktivní legitimace stěžovatele.                                Ústavní soud zde vyšel z argumentace, která považuje fikci zpětvzetí                              návrhu  na  povolení  oddlužení  podle  §  399  odst.  2  insolvenčního                              zákona za nepřípustnou. Důvodem je, že „… se ve všech vyspělých                              právních  řádech  používají  např.  instituty  domněnek  výlučně  při                              zjišťování  skutkového  stavu,  tj.  při  objasňování  a  zjišťování                              rozhodných  skutkových  okolností.  Urychlovací  instituty  (např.                              kontumační rozsudek nebo prekluzivní lhůty) se tak užívají výlučně v                              oblasti,  na  niž  dopadá  zásada  projednací,  a  není  možné  v  zájmu                              urychlování  řízení  užívat  tyto  prostředky  pro  dispozici  řízením  a                                               6                              předmětem řízení.“                                     Druhý  plenární  nález  potom  zrušil  již  shora  zmíněné                              ustanovení  §  399  odst.  2  insolvenčního  zákona,  podle  kterého                              docházelo k fikci zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení v případech,                                 6  Nález sp. zn. Pl.ÚS 19/09, odst. 18.                                                                  144","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                kdy  se  dlužník  bez  omluvy  nedostavil  na  schůzi  věřitelů,  na  níž  se                              rozhoduje o způsobu oddlužení.                               I  v těchto  případech  tedy  Ústavní  soud  upřednostnil  právo  na                              spravedlivý proces před instituty urychlujícími řízení.                               Následně  zákonodárce  (proti  negativní  zákonodárné  vůli  Ústavního                              soudu) obnovil původní znění § 394 odst. 2 insolvenčního zákona. De                              lege  lata  je  tedy  opět  odvolání  proti  usnesení,  kterým  bere  soud  na                              vědomí zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení, nepřípustné.                                Aktuální  stav  však  již  podle  mého  názoru  snese  i  pohled                              ústavněprávní  optikou.  Nemožnost  odvolání  proti  takovémuto                              usnesení soudu, byla totiž podle mého názoru ústavně nepřípustná, jen                              v momentě,  kdy  v zákoně  existovala  fikce  zpětvzetí  návrhu  na                              povolení  oddlužení  v případě  nedostavšího  se  dlužníka.    Vzhledem                              k ochraně práva na spravedlivý proces, byla fikce zpětvzetí Ústavním                              soudem  shledána  protiústavní.    Jelikož  však  nebylo  možné  zrušit                              ustanovení,  které  fikci  aprobovalo  (z  důvodu  výše  zmíněného                              nedostatku aktivní legitimace stěžovatele), nezbylo Ústavnímu soudu                              než  právo  na  spravedlivý  proces  chránit  alespoň  tím,  že  odstanil                              ustanovení, které znemožňuje použít opravný prostředek vůči procesu,                              kterým je fikce zpětvzetí provedena.                                      Po  následném  zrušení  fikce  zpětvzetí,  však  již  může  ke                              zpětvzetí  dojít  pouze  dispozitivním  úkonem  účastníka  řízení  a                              nespatřuji  důvod,  proč  by  v tomto  případě  mělo  být  účastníkovi                              umožněno  napravovat  opravným  prostředkem  procesní  úkon,  který                              sám dobrovolně učinil.                               Literature:                               -  JASENSKÝ, M.:  Absence věřitelského popěrného práva je vadou                                 systému insolvenčního práva. Epravo.cz [online].     Změněno     2.                                 12.          2011          [cit.          2011-2-12].  Dostupné        z:                                 <file:///C:/Users/David/Desktop/%C4%8Dl%C3%A1nek%20pr.%2                                 0na%20spravedliv%C3%BD%20proces/absence-veritelskeho-                                 poperneho-prava-je-vadou-systemu-insolvencniho-prava-                                 65673.html>.                              -  HAVEL, B. : Ústavní soud o zrušení části insolvenčního zákona a                                 chyba systému. Epravo.cz [online].     Změněno     2.     12.     2011                                 [cit.               2011-2-12].   Dostupné            z:   <                                 file:///C:/Users/David/Desktop/%C4%8Dl%C3%A1nek%20pr.%20                                 na%20spravedliv%C3%BD%20proces/ustavni-soud-o-zruseni-                                 casti-insolvencniho-zakona-a-chyba-systemu-65111.html>.                              -  LISSE, L. : Malá poznámka ke kritice zrušení části insolvenčního                                 zákona. Epravo.cz [online].     Změněno     2.     12.     2011     [cit.                                 2011-2-12].       Dostupné                                z:                                 <file:///C:/Users/David/Desktop/%C4%8Dl%C3%A1nek%20pr.%2                                 0na%20spravedliv%C3%BD%20proces/mala-poznamka-ke-kritice-                                 zruseni-casti-insolvencniho-zakona-66193.html>.                                                                   145","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                 -                               Contact – email                              165820@mail.muni.cz                                                                                                                                       146","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                   PRÁVO NA SPRAVEDLIVÝ SOUDNÍ PROCES                                   – PROBLÉM SOUDŮ, KTERÝ JE JINDE                                        V NAŠÍ SPOLEČNOSTI VYŘEŠEN.                                                    VÁCLAV KAMARYT                                     Právnická fakulta Masarykovy univerzity, Česká republika                                Abstract in original language                              Právo na spravedlivý soudní proces je nevyřešený problémem soudů,                              jako  institucí  zajišťujících  výkon  jedné  ze  složek  státní  moci.  Je                              zajímavé, že ve většině ostatních oblastí života naší společnosti tento                              problém vyřešen je. Aby tomu tak bylo i při výkonu té složky státní                              moci,  které  se  říká  soudní,  stačí  málo.  Stačí  dodržovat  základní                              filosofická  pravidla  platná  pro  právní  vědy,  dále  pak  uvědomit  si                              vývoj,  který  lidstvo  prodělalo  od  dob  rozpadu  prvobytně  pospolné                              společnosti a k tomu důsledně dbát na dodržování teorie dělby moci                              jako  základního  teoretického  postulátu  fungování  demokratické                              společnosti.                               Key words in original language                              Stát, soudy, spravedlivý soudní proces, státní moc, teorie dělby moci,                              člověk, společnost, jedinec, práce, kvalitní práce, nekvalitní práce.                               Abstract                              The  right  to a just lawsuit  is  an unsolved  problem  of  law courts as                              institutions providing for the execution of one of the components of                              the state authority. It is interesting that in most other spheres of life of                              our society this problem has been solved. To provide for this also in                              the execution of the component of the state autority which is  called                              juridical,  little  will  do.  It  is  sufficient  to  keep the  basic  philosophic                              rules  valid  for  jurisprudence  and  further  to  realize  the  development                              which  the  mankind  has  gone  through  since  the  times  of  primitive                              communal system, and in addition to that, to be very particular about                              in keeping to the theory of separation of powers as the basic theoretic                              postulate of a democratic society functioning.                               Key words                              State, law courts, just lawsuit, state authority, the theory of separation                              of powers, person, society, individual, work, high-quality work, low-                              quality work.                               1.  ZÁKLADNÍ FILOSOFICKÁ PRAVIDLA                                Zmínil  jsem  se,  že  jednou  z podmínek  odstranění  dlouhotrvajících                              soudních sporů je požadavek na respektování základních filosofických                              pravidel platných pro práci v oblasti právních věd.                                 O jaká pravidla jde?                                                                 147","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                   2. SPOLEČENSKÁ PODSTATA ČLOVĚKA                               Za základní považuji pravidlo, které vychází z Aristotelova poznatku,                              v němž  řekl,  že  člověk  je  tvor  společenský  a  potřebuje  společnost                              k zajištění svého bytí…. 1)                               Tento poznatek pak J. J. Rousseau rozvedl dále, když pravil, že člověk                              je tvor společenský a bez společnosti není schopen uspokojovat svoje                              potřeby  na  takové  úrovni,  na  jaké  je  uspokojuje  tím,  že  žije  ve                              společenství s jinými členy svého druhu. 2)                               Z uvedených  poznatků  pak  vyplývá  příkaz,  který  ukládá  povinnost                              respektovat společenskou podstatu člověka.                               Pokud  budeme  respektovat  tento  fakt,  pak  si  musíme  přiznat,  že  žít                              v kolektivu  lidí  je  právem  každého  člověka.  Právem,  které  existuje                              objektivně a nezávisle na existenci toho kterého, jedince. Vztahuje se                              tedy ke každému člověkovi jako k příslušníkovi určitého živočišného                              druhu a nikoliv pouze ke konkrétní osobě. Právo žít v kolektivu lidí                              tak můžeme označit za jedno ze základních lidských práv.                               Člověk  však  nežije  v kolektivu  samoúčelně,  ale  proto,  že  mu  život                              v kolektivu umožňuje lepší uspokojování jeho potřeb. Lze tedy tvrdit,                              že potřeba a možnost lepšího uspokojování potřeb je objektivním a na                              konkrétním  jedinci  nezávislým  motivem  sdružování  se  lidí  do                              kolektivu, přičemž lepší uspokojování potřeb je podmíněno spoluprací                              jedinců  v rámci  daného  kolektivu  lidí.  Vzájemná  spolupráce  pak                              umožňuje,  aby  se  jednotliví  členové  daného  kolektivu  ve  své  snaze                              uspokojit svoje potřeby, zaměřili jen na jednu jedinou činnost.                              Jednotliví členové daného kolektivu lidí tak nezajišťují svoje potřeby                              v celém rozsahu, ale zaměřují se jen na určitou činnost a její výsledky                              nabízejí ostatním členům daného kolektivu za to, že oni budou svojí                              činností uspokojovat ostatní potřeby každého jedince.                               Každý  jedinec  určitého  kolektivu  lidí  tak  vystupuje ve  dvojí  pozici.                              Jednak  vystupuje  jako  určitý  konkrétní  jedinec,  který  žije  v daném                              kolektivu  proto,  že  činností  ostatních  členů  daného  kolektivu  budou                              jeho potřeby uspokojovány na úrovni, jaké by nikdy nedosáhl, kdyby                              si  všechny  svoje  potřeby  uspokojoval  sám.  A  jednak  vystupuje                              v pozici  anonymní  součásti  daného  kolektivu,  jejímž  úkolem  jako                              části daného celku je uspokojovat potřeby každého jeho jednotlivého                              člena.                               Každý člověk, který žije v kolektivu, má tak jako osobnost právo na                              to,  aby  jeho  potřeby  byly  kolektivem  jako  celkem  uspokojovány  na                              úrovni  odpovídající  dosaženému  stupni  poznání  přírody  a                              ekonomickým  možnostem  daného  kolektivu  lidí  a  současně  jako                              anonymní člen daného kolektivu má povinnost svojí činností přispívat                                                                   148","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                k uspokojování  potřeb  ostatních  jedinců  daného  kolektivu  na  výše                              uvedené úrovni.                               Opět.  Jde  o  objektivně  a  tedy  na  konkrétním  jedinci  nezávisle                              existující právo. Lze tedy tvrdit, že právo na uspokojování potřeb na                              úrovni  odpovídající  dosaženému  stupni  poznání  přírody  a                              ekonomickým možnostem daného kolektivu rovněž patří k základním                              lidským právům.                               3. VZTAH PRÁVA, POVINNOSTI A ODPOVĚDNOSTI                               Formuloval  jsem  nově  dvě  základní  lidská  práva,  přičemž  při                              zdůvodňování  druhého  jsem  se  zmínil  o  právu  jedince  na                              uspokojování  potřeb  a  o  povinnosti  kolektivu  uspokojovat  potřeby                              daného jedince.                                Dotkl  jsem  se  tedy  jednoho  ze  základních  vztahů  platných  všude                              v právu. Jde o vztah. Právo, povinnost a odpovědnost.                               Každé  právo  obecně  je  spojeno  s povinností  dané  právo  vykonávat                              určitým způsobem a s odpovědností za to, že dané právo bude daným                              způsobem vykonáváno.                               Tato  vazba  však  neplatí  v oblasti  základních  lidských  práv.  V této                              oblasti  se  stále  mluví  jen  o  právech  a  svobodách.  O  povinnosti                              vykonávat práva a svobody určitým způsobem a o odpovědnosti za to,                              že práva a svobody daným způsobem vykonávány budou, jsem dosud                              neslyšel.                               Porušení vztahu práva, povinnosti a odpovědnosti v oblasti základních                              lidských  práv  je  tak  jednou  z příčin  jejich  špatného  uplatňování                              obecně a v jejich rámci i práva na spravedlivý soudní proces.                               A  obráceně.  Důsledné  dodržování  vazby  mezi  právem,  povinností  a                              odpovědností i v oblasti základních lidských práv je jednou z cest, jak                              úroveň  respektování  práva  obecně  a  v jeho  rámci  i  práva  na                              spravedlivý soudní proces v naší společnosti zlepšit.                               Začněme třeba tím, že Listinu základních práv a svobod doplníme o                              povinnost vykonávat každé právo určitým způsobem a o odpovědnost                              za  to,  že  každé  právo  bude  daným  způsobem  vykonáváno  a                              přejmenujme  ji  na  Listinu  základních  práv,  svobod,  povinností  a                              odpovědnosti.                               4. STANOVIT,  PODLE  JAKÉHO  ZÁKLADNÍHO  PŘÍSTUPU                              KE ZKOUMÁNÍ DANÉHO PROBLÉMU PŘISTUPUJI.                               Jako  další  pravidlo  bychom  měli  dbát  na  to,  abychom  měli  jasno  v                              otázce, jaký základní přístup k vědeckému bádání zaujímáme.                                                                     149","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Zda ve svém zkoumání preferujeme bytí nebo vědomí. Jinak řečeno.                              Zda  vycházíme  z teorie,  že  člověk  pouze  poznává  a  přizpůsobuje                              svým potřebám to, co existuje objektivně a nezávisle na jeho vědomí,                              nebo  zda  vycházíme  z teorie,  že  vše,  co  existuje,  stvořilo  nějaké                              vědomí.                               Význam  tohoto  pravidla  vysvětluji  na  příkladu  hledání  odpovědi  na                              otázku, co bylo dříve, zda slepice nebo vejce?                              Na tuto otázku existují dvě odpovědi. Jedna říká, že dříve byla slepice,                              protože ta snáší vejce a druhá říká, že dříve bylo vejce, protože z něho                              se  vylíhne  kuře.  Obě  odpovědi,  i  když  si  vzájemně  odporují,  jsou                              zdánlivě  spolehlivě  zodpovězeny.  Jejich  slabinou  však  je,  že                              neodpovídají na otázku, kde se vzala slepice, resp. vejce?                               Uvedená  otázka  se  ve  své  podstatě  ptá  na  to,  jak  vznikl  život?  Pro                              vznik  života  máme  dvě  základní  teorie.  Jedna  říká,  že  život  vznikl                              postupným  vývojem  od  jednoduchých  forem  života  až  po  formy                              složité. Druhá říká, že život stvořil Hospodin.                               Pokud  budeme  při  hledání  odpovědi  na  položenou  otázku  vycházet                              z teorie o postupném vývoji života, pak musíme vyjít z faktu, že podle                              této teorie se nový, geneticky změněný, jedinec neobjevuje tak, že se                              přemění již žijící tvor. Z pohledu této teorie vzniká  nový,  geneticky                              změněný, jedinec výhradně tak, že se objeví v zárodku. To znamená,                              že podle této teorie se život začal vyvíjet od jednoduchých forem ke                              stále složitějším, až vznikli obratlovci a v jejich rámci i ptáci. V rámci                              ptáků se jeden druh začal stále více měnit ve slepici až jednoho dne                              pták,  který  byl  velice  podobný  slepici,  ale  slepicí  ještě  nebyl,  snesl                              vejce a v něm byl zárodek slepice.                               5. Z TOHOTO POHLEDU TEDY BYLO DŘÍVE VEJCE.                               Pokud  však  budeme  vycházet  z  předpokladu,  že  život  byl  stvořen                              Hospodinem,  pak  nám  nezbude,  než  připustit,  že  Hospodin  stvořil                              dospělé  jedince  schopné  se  dále  množit.  Musel  tedy  stvořit  slepici,                              která pak snesla vejce.                               6. Z TOHOTO POHLEDU BYLA DŘÍVE SLEPICE.                               Opět  máme  dvě  zcela  protichůdné  odpovědi.  Jde  však  o  odpovědi                              logicky  zdůvodněné.  Jediné,  co  je  v tomto  případě  nutné  vyřešit  je                              otázka jak vznikl život, protože odpověď na otázku co bylo dříve, zda                              slepice nebo vejce je odvislá právě od vyřešení otázky vzniku života.                               A tak je to i s hledáním odpovědí na ostatní otázky. Např. i hledání                              odpovědi  na  otázku  co  je  a  kde  se  vzal  stát  je  ovlivněno  výše                              uvedeným pravidlem.                                                                       150","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Pokud budu vycházet z teorie, že vše existuje nezávisle na člověkovi a                              člověk to jen svými smysly poznává a upravuje podle svých potřeb,                              pak musím připustit, že i stát musel existovat daleko dříve, než ho byl                              člověk schopen vnímat a i nadále existuje i nezávisle na vůli člověka.                               V tomto případě pak bude stát území potřebné k uspokojení potřeb a                              vznikl  v okamžiku,  kdy  první  živý  tvor  dokázal  uhájit  určité  území                              před ostatními predátory.                               7. MLUVIT      V TOMTO        PŘÍPADĚ      O     LIDECH      A                              ORGANIZOVANÉM NÁSILÍ NEMÁ SMYSL.                               Pokud však budu vycházet z předpokladu, že stát vznikl až v důsledku                              vědomé činnosti člověka, pak vyvstane řada názorů a návrhů na to, jak                              by  měl  stát  být  definován.  Vznik  pak  bude  rovněž  datován  různě.                              Oboje v závislosti na zvolených kritériích.                               Ať  zvolíme  jakékoliv  řešení,  v každém  případě  musíme  začít  s                              odpovědí na otázku. Podle čeho člověk stát utvořil? Zcela si ho zcela                              vymyslel,  nebo  ho  jen  převzal  odjinud  a  upravil  si  ho  podle  svých                              představ a tužeb?                               8. ZÁKAZ PERSONIFIKACE                               Další pravidlo, které je nutné při řešení našeho problému respektovat,                              je  Hobbesem  formulované  pravidlo,  které  jsem  nazval  „Zákaz                              personifikace“. Hobes ho formuloval, když řekl, že vědě škodí, když                                                                                            3)                              se jména těl dávají vlastnostem a jména vlastností se dávají tělům.                              Jako příklad nesprávného spojení, pak uvedl spojení „církev se vlévá“.                               Domnívám se, že není potřeba příliš složitě vysvětlovat fakt, že církev                              není  objektivně  (tedy  nezávisle  na  vůli  člověka)  existující  subjekt                              schopný  vlastního  volního  jednání.  Církev  nemá  vlastní  vědomí,  a                              proto nemůže vědomě jednat.  Nemůže tedy dělat nic,  co by se dalo                              nazvat  vléváním.  A  protože  není  ani  ovládána  fyzikálními  zákony,                              jako např. voda, nemůže se vlévat ani na základě fyzikálních zákonů.                              Proto je spojení „církev se vlévá“ špatné.                               Termín „Církev“ je jen člověkem vymyšleným termínem označujícím                              určitou skupinu lidí.                               To  samé  platí  i  pro  soudy.  Soudy  také  nejsou  objektivně  (tedy  na                              lidské vůli nezávisle) existujícím subjektem. Ani soudy tedy nemohou                              být  spojování  s něčím,  co  může  nastat  jen  jako  důsledek  vědomého                              jednání.                               A protože v lidské společnosti mohou vědomě jednat jen lidé, je nutné                              i  právo  na  spravedlivý  soudní  proces  přestat  spojovat  s anonymní  a                              nepoznatelnou  bytostí  nazývanou  soudy,  a  je  nutné  si  uvědomit,  že                              právo na spravedlivý soudní proces je porušováno výhradně lidmi. A                              to  lidmi,  kteří  si jako  svůj  podíl  na  celospolečenském  uspokojování                                                                   151","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                potřeb jedinců  v rámci  daného  kolektivu  (tedy  občanů  našeho  státu)                              vybrali povolání soudce.                               9. PŘESNÁ DEFINICE POJMŮ                               Dalším  z Hobbesem  formulovaných  pravidel  je  pravidlo,  které  jsem                              nazval „Pravidlo přesné definice pojmů“. Hobbes ho definoval slovy,                              když  řekl,  že  věda  začíná  tak,  že  se  přesně  vymezí  význam                              jednotlivých slov a z nich se pak utvářejí úsudky.“ 4)                               Pro  právní  vědy  však  toto  pravidlo  nestačí.  Je  ho  potřeba  poněkud                              konkretizovat. Při tom je nutné vycházet z obecného faktu, že právní                              normy jsou pravidla, která člověkovi říkají, jak se má chovat. Proto je                              nutné  za  každým  použitým  právním  termínem  vždy  vidět  přesně                              definované lidské jednání.                                V našem  případě  to,  v návaznosti  na  dříve  uvedené,  znamená,  že                              právo na spravedlivý soudní proces je jen jiným termínem pro právo                              na kvalitní práci lidí, kteří vykonávají tu složku státní moci, které se                              říká soudní.                               Uvedené konstatování vychází z poznání, že člověk může uspokojovat                              svoje potřeby jen prací. I soudci tedy musí pracovat. A pracují tak, že                              vykonávají jednu ze složek státní moci – moc soudní.                                Pokud tedy soudní spory trvají příliš dlouho, pak je to možné jedině                              proto,  že  soudci  odvádějí  svoji  práci  nekvalitně,  na  úrovni,  která                              neodpovídá možnostem naší společnosti.                               Porušují tedy nejen naše základní lidské právo na výkon státní moci                              v souladu se zákonem a na spravedlivý soudní proces, ale porušují i                              právo  na  uspokojování  potřeb  na  úrovni  odpovídající  možnostem                              našeho státu.                                Porušují tak hned nejméně tři naše základní lidská práva a to mají být                              jedním z garantů zákonnosti v tomto státě.                               Na  posledně  uvedené  právně  filosofické  pravidlo  pak  navazuje                              pravidlo,  podle  něhož  je  nutné  stejné  lidské  jednání  nazývat  stejně.                                     Důvodem je skutečnost, že člověk naprosto běžně používá pro                              stejná  lidská  jednání  různé  termíny.  A  to  platí  i  pro  oblast  tvorby                              práva.                               Např.  skupinu  lidí,  kteří  se  sdružili  za  účelem  realizace  společných                              zájmů,  jednou  nazýváme  občanské  sdružení,  jindy  politická  strana,                              církev atd.                               Při  respektování  pravidla  stejné  nazývat  stejné  dospějeme  i                              k následujícímu zjištění.                                                                     152","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Ve vztahu k základním lidským právům mluvíme o právech. V ust. §                              87  zákona  č.  6/2002  Sb.,  o  soudech  a  soudcích  se  píše,  že  kárným                              proviněním je mimo jiné i zaviněné porušení povinností soudce.                               Vezmeme-li  v úvahu  fakt,  že  za  zaviněné  porušení  povinností  je                              potřeba považovat i nerespektování zákona soudcem a dále i fakt, že                              v ust. § 329 zák. č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku je lidské jednání,                              jehož podstata spočívá ve výkonu pravomoci způsobem odporujícím                              jinému  právnímu  předpisu  s cílem  někoho  poškodit,  způsobit  mu                              těžkou  újmu  nebo  opatřit  sobě  nebo  jinému  neoprávněný  prospěch,                              označeno  za  zneužití  pravomoci  úřední  osobou,  tedy  za  trestný  čin,                              pak  bychom,  s využitím  terminologie  použité  v Listině,  měli                              skutečnost,  že  soudce  je  za  takové  jednání  odpovědný  jen  kárně,                              nazvat právem soudce na to, aby nebyl trestně stíhán za svoje jednání,                              které je v trestním zákoníku označeno jako trestný čin.                                A  takové  právo  všichni  lidé  zcela  jistě  nemají.  Při  tom  se  v čl.  1                              Listiny praví, že lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i právech.                               Než přikročím k dalšímu bodu, považuji za nutné upozornit na to, že                              já  ve  svém  bádání  vycházím  z priority  bytí.  Tedy  z toho,  že  člověk                              žije v nějakých objektivních podmínkách svého života, ty poznává a                              přizpůsobuje je svým potřebám. To platí i pro právo. I právo je v mém                              pohledu  pouhým  odrazem  konkrétních  poměrů  života  dané                              společnosti  lidí,  a  promítají  se  do  něho  potřeby  a  touhy  těch,  kteří                              obsah práva stanovují.                               10. RESPEKTOVAT VÝVOJ V LIDSKÉ SPOLEČNOSTI                               Proto tvrdím, že s řešením problémů s právem na spravedlivý soudní                              proces nám může pomoci i pohled na vývoj lidské společnosti.                               Lidská společnost se na této planetě objevila v důsledku vývoje jako                              společnost  živých  tvorů,  kteří  úrovní  svých  vědomostí  nijak  zvlášť                              nepřevyšovali ostatní živé tvory.                               Člověk žil pro to, aby žil a po ničem jiném netoužil.                               Z přírody získával právě jen to, co potřeboval k přežití prostě proto, že                              víc toho získat nedokázal.                               Lidská  společnost  v této  době  byla  společností  rovnoprávných  a                              majetkově a mocensky nerozdělených lidí.                               Postupem  doby  však  člověk  získával  o  okolní  přírodě  stále  více                              nových a nových poznatků a to mu umožnilo získat z přírody víc, než                              jen to, co potřeboval k přežití.                                                                         153","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Krátce na to si uvědomil, že může majetek, který v danou chvíli pro                              přežití  nepotřebuje,  schovat  na  doby  pozdější.  Tak  postupně  začal                              hromadit majetek.                               Na  to  navazovalo  majetkové  a  později  i  mocenské  rozdělení  lidské                              společnosti.                               Lidská  společnost  se  tak  postupně  přeměnila  ze  společnosti                              rovnoprávných,  majetkově  a  mocensky  nerozdělených  lidí  na                              majetkově a mocensky rozdělenou společnost nerovnoprávných lidí.                                Klasickým příkladem je římská otrokářská společnost.                               Novému  stavu  ve  společnosti  bylo  nutné  přizpůsobit  i  do  té  doby                              existující právní řád.                               Bylo nutné přeměnit právní řád prvobytně pospolné společnosti, který                              chránil  především  člověka  a  život  na  právní  řád  otrokářské                              společnosti, jehož cílem měla být především ochrana majetku.                                11. NOVÉ POMĚRY VE SPOLEČNOSTI SI TEDY VYŽÁDALY                              I NOVÉ POMĚRY V PRÁVU.                               Poznávání  přírody  člověkem  pokračovalo  dál.  Otrokářský  řád  byl                              nahrazen řádem feudálním, ale protože proces uspokojování lidských                              potřeb  nezaznamenal  větších  změn,  byly  i  změny  v právu  jen                              nevýznamné. Chudý a bezmocný člověk přestal sice být pouhou věcí,                              ale  stal  se  jakýmsi  příslušenstvím  půdy.  Na  jeho  osobní  postavení                              v rámci společnosti to však nemělo podstatnější vliv.                               Poznávání přírody člověkem i v této době pokračovalo a člověk učinil                              jeden z největších objevů v procesu uspokojování svých potřeb. Přišel                              na to, že může proces zhotovování jednoho výrobku rozdělit na řadu                              jednoduchých a na sebe navazujících operací.                               Tento objev byl velmi významným zásahem do procesu uspokojování                              potřeb, protože otevřel cestu ke vzniku tovární výroby. Zpočátku šlo o                              manufaktury a později pak o tovární strojovou výrobu.                               Továrna.  To  je  něco  zcela  jiného,  než  půda.  Továrnu  nechá  člověk                              postavit tam, kde je to pro něj nejvýhodnější, zatímco půda je vázána                              na určité předem dané místo.                                Přechod  na  tovární  strojovou  výrobu  tak  vyvolal  potřebu  osobního                              osvobození  chudého  a  bezmocného  člověka  z jeho  závislosti  na                              majitelovi půdy.                               Když chtěli majitelé továren získat politickou  moc na úkor  majitelů                              pozemků, museli na svoji stranu získat i chudé a bezmocné a proto do                              svého programu zařadili i taková hesla jako rovnost, volnost, bratrství.                              Tedy základ základních lidských práv.                                                                   154","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Tak  se  do  starého  a  potřebám  chránit  především  majetek                              uzpůsobeného právního řádu dostal zcela nový prvek. Dostala se do                              něj  základní  lidská  práva,  jejichž  cílem  bylo  a  je  chránit  především                              člověka a jeho život.                               Na  tento  zcela  nový  prvek  však  nebyl  právní  řád  jako  takový                              připraven a ani dodnes nebyl tomuto stavu přizpůsoben. Mocní v této                              souvislosti  připustili  jen  takové  změny  v právu,  které  byli  nuceni                              připustit proto, aby na svoji stranu získali chudé a bezmocné.                               Pozdější  vývoj  v rozšiřování  katalogu  základních  lidských  práv  pak                              byl opět jen výsledkem bojů mezi bohatými a mocnými a chudými a                              bezmocnými.                               V žádném případě nešlo o přestavbu práva na stav, který by odpovídal                              novým  poměrům  v lidské  společnosti.  Poměrům  existence  sice                              majetkově a mocensky rozdělených, ale právně rovnoprávných lidí.                               Proto je současný právní řád nesourodou směsicí starého a potřebám                              chránit  majetek  uzpůsobeného  právního  řádu  a  nových,  potřebám                              chránit člověka, uzpůsobených prvků.                               S tím  jsou  pak  spojeny  i  problémy  v aplikaci  práva  v naší  současné                              společnosti. Včetně problémů s příliš dlouhými soudními spory.                                Proto  je  jedním  ze  způsobů,  jak  tyto  problémy  odstranit,  potřeba                              dokončit přestavbu práva tak, aby právo odpovídalo daným odměrům                              v lidské společnosti.                               12. TEORIE DĚLBY MOCI.                               Problém  našeho  soudnictví  spočívající  v příliš  dlouhém  a                              problematickém  vedení  soudních  sporů  však  nesouvisí  jen  s výše                              uvedenými změnami ve společnosti a zaostáváním právního řádu za                              nimi.                               Problém  našeho  soudnictví  souvisí  i  s překrucováním  základního                              teoretického postulátu výstavby a fungování demokratického právního                              státu.                               Souvisí s překrucováním teorie dělby moci.                               Teorie  dělby  moci  je  teoretický  postulát,  který  vznikal  jako                              bezprostřední  reakce  na  tehdy  panující  poměry  v lidské  společnosti,                              v nichž stál v čele státu jediný a nikomu na zemí neodpovědný člověk,                              který veškerou moc soustředil ve svých rukách.                               Byl člověkem, který stanovoval pravidla, podle nichž se měli ostatní                              lidé  chovat,  rozhodoval  o  jejich  aplikaci  do  života  společnosti  a                              v konečné fázi řešil i spory v dané společnosti vznikající.                                                                    155","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                To vytvářelo předpoklady pro svévoli a nezákonnost v práci těch lidí,                              kteří zajišťovali chod daného společenství lidí – daného státu.                               Za  této  situace  nebylo  rozhodujícím  kritériem  hodnocení  práce                              státních úředníků dodržování zákonů, ale prosazování vůle panovníka.                              Proto byla nezákonnost v jejich práci do jisté míry tolerována. Hlavní                              bylo, že chránili zájmy panovníka.                               Tak  vznikla  představa  všemocného  a  nepostižitelného  státního                              úředníka.                                A  tento  stav  hodnocení práce  státních  úředníků  a  představa  o jejich                              nepostižitelnosti se zachovaly dodnes.                               Je nasnadě, že se takový stav ostatním lidem nelíbil a dodnes nelíbí, a                              proto hledali a i téma dnešní konference je toho důkazem, že i nadále                              hledají návod, jak danému stavu předejít.                              V minulosti  dospěli  k poznání,  že  tzv.  „státní  moc“  se  skládá  ze  tří                              relativně  samostatných  složek  -  moci  zákonodárné, moci  výkonné  a                              moci soudní – a že soustředění všech tří složek do jedněch rukou je                              základní  podmínkou  absolutistického,  nebo  chcete-li  totalitního,                              způsobu řízení lidské společnosti.                               Proto byla vypracována teorie, podle níž je nutné zajistit nezávislost                              výkonu jednotlivých složek státní moci na sobě navzájem a současně i                              zajistit možnost jejich vzájemného ovlivňování, jehož cílem by bylo                              zabránit  tomu,  aby  jedna  složka  státní  moci  získala  převahu  nad                              ostatními.  Možnost  vzájemného  ovlivňování  byla  nazvána  „Systém                              brzd“.                               Teorie  dělby  moci  tak  není  jen  o  nezávislosti  výkonu  jednotlivých                              složek státní moci na sobě navzájem, ale je i o existenci brzd, které                              mají zabránit tomu, aby jedna složka státní moci získala nad ostatními                              převahu  a  tím  si  vytvořila  předpoklady  pro  nastolení  totalitního                              způsobu vlády.                               Jaký je stav u nás ve vztahu k soudům?                               Ústava  v čl.  81  obsahuje  text,  podle  něhož  soudní  moc  vykonávají                              nezávislé soudy.                               Zákon o soudech a soudcích však v ust. § 1 obsahuje text, který říká,                              že soudnictví v České republice vykonávají nezávislé soudy.                               A zde máme základ problému. Ústava vychází z teorie dělby moci a                              obsahuje  požadavek  nezávislých  soudů,  jen  pokud  jde  o  výkon  té                              složky státní moci, které se říká soudní. Zákon o soudech a soudcích                              však obsahuje požadavek na nezávislost soudů jako institucí.                                                                     156","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                A v tomto duchu je pak formulován i jeho obsah a jsou formulována i                              rozhodnutí Ústavního soudu ve směru k soudům.                               Soudy  jsou  tak  u  nás  postupně  přetvářeny  z jednoho  ze  tří  garantů                              demokratického  právního  státu,  jehož  jediným  úkolem  je  zajišťovat                              výkon  státní  moci  v souladu  se  zákonem,  na soustavu  institucí  na                              ostatních  částech  této  společnosti  zcela  nezávislých.  Na  soustavu                              institucí, jejichž zaměstnanci si mohou ve své podstatě dělat, co chtějí                              bez  velkého  nebezpečí,  že  za  takové  jednání  budou  výrazněji                              postiženi.                               Názory,  které ve  vztahu k soudům a jejich nezávislosti na čemkoliv                              v této  společnosti,  u  nás  existují,  tak  představují  přímé  ohrožení                              demokracie jako takové.                               13. ZÁVĚR.                               Co říci závěrem?                               V preambuli naší Ústavy se píše o odhodlání budovat tento stát jako                              vlast rovnoprávných, svobodných občanů, kteří jsou si vědomi svých                              povinností vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku.                               I téma dnešní konference je důkazem, že toto prohlášení u lidí, kteří se                              věnují  výkonu  moci  soudní,  jaksi  neplatí.Oni  od  nás  požadují,                              abychom my jejich potřeby uspokojovali jen a výhradně kvalitní prací,                              zatímco oni si stále hlasitěji přisvojují právo uspokojovat naše potřeby                              prací nekvalitní.                               Tím  nejen,  že  porušují  rovnoprávnost  všech,  ale  současně  dávají                              najevo,  že  jejich  vědomost  o  povinnostech  vůči  druhým  poněkud                              pokulhává a odpovědnost vůči celku je něco, co je vůbec nezajímá.                               Konkrétně.  Příčinou  současného  neutěšeného  stavu  v našem                              soudnictví  je  skutečnost,  že  soudci  mají  právo  na  to,  aby  nebyli                              trestáni za svoje jednání popsané v trestním zákoně jako trestný čin a                              současně  mají  právo  na  to,  aby  neodpovídali  za  škody,  které  při                              výkonu své funkce vědomě způsobí.                               A to je v rozporu nejen s právem na rovnost práv, ale je to v rozporu i                              se  samou  postatou  člověka  jako  tvora  společenského,  který  jen  ve                              společnosti jiných lidí může uspokojovat svoje potřeby na úrovni, na                              jakou je zvyklý.                               Literature                               -  1)  Aristoteles, Politika, Praha, Jan Laichtner, 1939, str. 19                              -  2) Rousseau J. J., O společenské smlouvě, Praha, 1949, str. 40 an.                              -  3) Hobbes T., Leviatan, Praha, Melantrich, 1941, str. 307                              -  4) Hobbes T., Leviatan, Praha, Melantrich, 1941, str. 81 an.                                                                    157","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Contact – email                              v.kamaryt@centrum.cz                                                                                                                                            158","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                  ZAMYŠLENÍ NAD NEZAPOČTENÍM VAZBY V                                TRESTNÍM ŘÍZENÍ VE VZTAHU K PRÁVU NA                                             SPRAVEDLIVÝ PROCES                                                    KAMILA KLVAČOVÁ                                          Právnická fakulta UP Olomouc, Česká republika                                Abstract in original language                              Článek  se  věnuje  problematice  nezapočtení  vazby  uložené  v  jiném                              trestním řízení v následně probíhajícím trestním řízení, jak z důvodu                              odsouzení  k  nižšímu  trestu  odnětí  svobody,  než  byla  délka  vazby                              (první  případ),  tak  následného  zproštění  obžaloby  osoby  ve  vazbě                              (druhý  případ).  Dle  ustanovení  §  92/3  trestního  zákoníku  \"není-li                              započtení  vazby  možné,  přihlédne  soud  k  této  skutečnosti  při                              stanovení druhu trestu, popřípadě jeho výměry\". Toto obecné soudy                              však ignorují a ani jako předběžnou otázku vykonanou vazbu v jiném                              řízení neposuzují. Neaplikací této normy došlo dle autorky příspěvku                              k  porušení  práva  na  spravedlivý  proces.  Věc  prošla  (v  prvním  i                              druhém  případě)  všemi  instancemi  obecných  soudů  a  v  prvním                              případě  byla  v  ní  i  odmítnuta  ústavní  stížnost  mj.  s  poukazem  na                              možnost  odškodnění  dle  zákona  č.  82/1998  Sb.,  v  platném  znění,  v                              druhém případě byla ústavní stížnost podána. Přes odmítnutí ústavní                              stížnosti  jde  dle  autorky  o  porušení  práva  na  spravedlivý  proces,                              nebylo  aplikováno  kogentní  ustanovení  trestního  zákoníku  a  v                              důsledku  toho  omezena  osobní  svoboda  bez  možnosti  rovnocenné                              kompenzace.                               Key words in original language                              nezapočtení  vazby  do  uloženého  trestu;  trestní  řízení;  právo  na                              spravedlivý  proces,  soudní  rozhodnutí  (obecných  soudů  vč.                              Nejvyššího soudu ČR, Ústavního soudu; ústavní stížnost                               Abstract                              The  article  focuses  on  the  matter  of  failure  to  set  off  the  time  of                              custody imposed in the course of another criminal procedure within                              the  scope  of  a  subsequently  held  criminal  procedure,  due  to  both                              imposing  of  a  term  of  imprisonment  being  shorter  than  the  term  of                              custody  (first  case)  as  well  as  a  subsequent  discharge  of the  person                              being held in custody (second case). The provisions of Sec. 92/3 of the                              Criminal  Code  stipulate  that  “in  case  that  setting  off  the  time  of                              custody is not possible, the court shall consider this fact in connection                              with determination of the type of sentence, resp. its length”. However,                              courts  of  general  trial  jurisdiction  ignore  this  fact  and  they  do  not                              consider  the  time  served  in  custody  in  connection  with  another                              procedure  even  as  a  preliminary  matter.  The  author  of  the  article                              believes that the failure to apply the aforementioned Code proves to                              be a breach of the right to a fair trial. The matter has gone (in both the                              first and second cases) through all the instances of courts of general                              trial jurisdiction and, in the first case, a constitutional complaint was                              rejected,  with  a  reference  –  inter  alia  –  to  the  possibility  of  a                                                                 159","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                compensation in accordance with Act no. 82/1998 Coll. as amended                              while, in  the  second  case,  a  constitutional  complaint  was  filed. The                              author  believes  –  in  spite  of  the  rejected  constitutional  complaint  –                              that the right to a fair trial was breached; a peremptory provision of                              the  Criminal  Code  had  not  been  applied,  thus  limiting  the  person’s                              freedom without the possibility of an equivalent compensation.                                Key words                               sett  of  the  time  of  custody  against  imprisomnet  ,  the  criminal                              procedure,  the  right  too  ,  to  a  fair  trial,  judicial  desicion  (of  the                              ordinary  courts,  of  the  Supreme,  Court  of  Constituional  Court                              ),Constitutional complaint ,                               This is a place very you can write your contribution. Please use only                              the permitted styles for the formatting.                               istrative deportation, detention of aliens, alien detention proceedings,                              judicial review of administrative decision                               Jako  obhájce  v  trestním  řízení  jsem  se  při  výkonu  obhajoby  dvou                              klientů setkala s postupem především obecných soudů, které dle mého                              názoru ignorují kogentní ustanovení trestního zákoníku, čímž porušují                              právo obžalovaných a následně odsouzených na spravedlivý proces.                               Z hlediska kazuistiky nyní popíšu dva případy, ve kterých k takovému                              vadnému postupu především obecných soudů došlo, neboť oba mají                              určité  sice  společné  podstatné  rysy,  ale  v  některých  rozhodných                              skutečnostech se liší.                               1. PŘÍPAD PRVNÍ:                               Městský soud v Brně shledal vinným klienta M. ze spáchání trestného                              činu  krádeže  (dvěma  skutky)  a  poškozování  cizí  věci,  za  což  byl                              odsouzen  k  úhrnnému trestu  odnětí  svobody  v trvání  2  let                              (hmotněprávně  posuzováno  podle  trestního  zákona  č.  140/1961  Sb.,                              trestní zákon, ve znění do 31.12.2009; dále jen \"trestní zákon\"). V této                              věci  byl  klient  M.  ve  vazbě,  proto  vznikl  důvod  nutné  obhajoby,                              kterou jsem vykonávala. Neboť však šlo o recidivistu, byl ve vazbě i                              za jiné skutky  v jiných dřívějších trestních řízeních a jedním z nich                              bylo trestní řízení vedené Okresním soudem v Ostravě, za majetkovou                              trestnou činnost, kde byl klient M. ve vazbě 4 měsíce. V tomto řízení                              došlo k uložení souhrnného trestu, kterým byl současně zrušen i jiný                              předchozí  trest  uložený  Okresním  soudem  v  Břeclavi,  ovšem                              souhrnný trest byl uložen v takové výměře, že si jej klient M. odpykal                              již výkonem trestu uloženým Okresním soudem v Břeclavi a měsícem                              vazby v řízení u Okresního soudu v Ostravě a tudíž u něj došlo k tzv.                              přesezení vazby o 3 měsíce.                                V rámci trestního řízení vedeného u Městského soudu v Brně obhájce                              navrhl, aby ve smyslu ustanovení § 38 odst 3. trestního zákona soud                              jako  předběžnou  otázku  před  rozhodováním  o  druhu  a  výši  trestu                                                                 160","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                posoudil,  zda  lze  předchozí,  odsouzeným  vykonanou  vazbu  (u                              Okresního soudu v Ostravě; v rozsahu 3 měsíců), započítat do nově                              ukládaného trestu, což podle jeho názoru možné je.                               Pokud  není  započtení  vazby  a  trestu  možné  podle  §  ustanovení  38                              odst. 1 tr. zákona, které zní: \"jestliže se vedlo proti pachateli trestní                              řízení ve vazbě a dojde v tomto řízení k jeho odsouzení, započítá se                              mu doba strávená ve vazbě do uloženého trestu, popřípadě do trestu                              úhrnného  nebo  souhrnného,  pokud  je  vzhledem  k  druhu  uloženého                              trestu započítání možné\" a ani podle ustanovení § 38 odst. 2 trestního                              zákona, které zní: \" jestliže byl pachatel soudem nebo jiným orgánem                              potrestán a došlo k jeho novému odsouzení pro týž skutek, započítá se                              mu  vykonaný trest do uloženého trestu, pokud je vzhledem k druhu                              uloženého trestu započítání možné. Obdobně postupuje soud, uložil-li                              pachateli  trest  úhrnný  nebo  souhrnný\",  následuje  subsidiárně  postup                              dle  ustanovení  §  38  odst.  3  trestního  zákona.  Toto  ustanovení  zní:                              \"není-li  započítání  vazby  nebo  trestu  možné,  přihlédne  soud  k  této                              skutečnosti při stanovení druhu trestu, popřípadě jeho výměry\".                                                   1                              Podle  Šámala  a  kol.   není  započtení  dle  ustanovení  §  38  odst.  3                              trestního zákona možné pouze tehdy, pokud jsou druhy trestů natolik                              odlišné, že mezi nimi nelze stanovit tzv. kvantitativní proporce, tedy                              přesně stanovit, v jakém rozsahu je nově uložený trest odpykaný již                              vazbou.  Přihlédnutí  k  vykonané  vazbě  se  tak  dle  autora  komentáře                              musí  projevit  vždy  ve  prospěch  pachatele  a  pokud  není  možné                              přihlédnutí  ve  formě  druhu  trestu,  projeví  se  přihlédnutí  ve  výměře                              nově ukládaného trestu.                               Podle ustáleného výkladu k ustanovení § 38 odst. 3 trestního zákona je                              soud  povinen  posoudit  otázku,  zda  lze  předchozí,  odsouzeným                              vykonanou vazbu započítat do nově ukládaného trestu, a to předběžně                                              2                              před rozhodnutím .                              Městský soud v Brně ani Krajský soud v Brně jako soud odvolací se                              však  s  předběžnou  otázkou  možnosti  započtení  předchozí  vazby                              odsouzeného klienta M. vůbec nevypořádaly ve smyslu ustanovení § 9                              zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, v platném zdění (dále jen \"trestní                              řád\"), když nedospěly ani k  závěru o možnosti započtení vazby, ani                              nezohlednily  případnou  nemožnost  započtení  vazby  při  ukládání                              trestu, respektive při stanovení jeho výměry, vůbec se touto otázkou                              nezabývaly. Přitom dle ustanovení § 9 odst. 1 trestního řádu \"orgány                                   1  Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl, 6. vydání,                              Praha : C. H. Beck, 2004, komentář k § 38 odst. 3, s. 340-341                               2  Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl, 6. vydání,                              Praha : C. H. Beck, 2004, komentář k § 38 odst. 3, s. 340-341                                                                    161","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                činné  v  trestním  řízení  posuzují  předběžné  otázky,  které  se  v  řízení                              vyskytnou samostatně;…\".                               Odsouzený  klient  M.  napadl  usnesení  Krajského  soudu  v  Brně                              dovoláním  (z  důvodu  nesprávného  hmotněprávního  posouzení  dle                              ustanovení  §  265b  odst.  1  písm.  g)  a  l)  trestního  řádu,  o  kterém                              Nejvyšší  soud  ČR  rozhodl  usnesením  tak,  že  odvolání  odmítl  podle                              ustanovení § 265i odst. 1) písm. b)  trestního řádu. Nejvyšší soud ČR                              shledal, že námitka odsouzeného klienta M. o nezapočtení vazby dle                              ustanovení  §  38  odst.  3  trestního  zákona  je  námitkou  proti  výši                              uloženého trestu. Dle tohoto rozhodnutí \"samotný výrok o trestu lze                              napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b                              odst. 1. písm. h) trestního řádu, jímž je neuložení přípustného druhu                              restu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu\". Je                              však zřejmé, že ani kdyby odsouzený klient M. uplatnil tento dovolací                              důvod, s dovoláním by neuspěl, neboť mu byl uložen přípustný druh                              trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby.                               Dle autorky tohoto příspěvku není v souladu s principy právního státu                              fakt, že není umožněno odsouzenému, který stráví ve vazbě část svého                              života, aby se mu doba, kdy byl omezen na svobodě, nezohlednila při                              dalším omezení svobody formou výkonu trestu jen proto, že soud I.                              instance  i  odvolací  soud se  svévolně  s  takovou  předběžnou  otázkou                              nevypořádaly. Proto obhajobě nezbylo než podat ústavní stížnost. Dle                              autorky příspěvku byla porušena základní práva stěžovatele zakotvená                              Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a Evropskou                              úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.                               2. PŘÍPAD DRUHÝ:                                V roce 2008 a 2009 byl klient H. ve vazbě pro podezření ze spáchání                              trestného činu loupeže, a to po dobu 7 měsíců. Krajským soudem v                              Brně  byl  v  tomto  řízení  zcela  zproštěn  této  obžaloby  z  důvodu,  že                              nebylo  prokázáno,  že  by  trestný  čin  spáchal  klient  H.  V  jiném,                              následném  trestním  řízení  vedeném  u  Městského  soudu  v  Brně,  byl                              klient H. uznán vinným ze spáchání přečinů krádeže, neoprávněného                              opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku a poškozování                              cizí  věci  (podle  zákona  č.  40/2009  Sb.,  trestní  zákoník,  v  platném                              znění; dále jen \"trestní zákoník\") a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí                              svobody v trvání 16 měsíců.                               Proti rozsudku Městského soudu v Brně podal klient H. odvolání, ve                              kterém  mj.  namítal,  že  obhajoba  navrhovala  v závěrečné  řeči,  aby                              soud  jako  předběžnou  otázku  dle  ustanovení  §  92  odst.  3  trestního                              zákoníku si posoudil délku vazby (dle připojeného spisu Městského a                              Krajského  soudu  v  Brně)  a  tuto  zohlednil  v ukládaném  druhu  a                              výměře trestu, což soud I. instance odmítl v ústním odůvodnění s tím,                              že pro to nejsou splněny podmínky a v písemném odůvodnění se tato                              skutečnost vůbec neobjevila.                               Znění  dřívějšího  ustanovení  §  38  trestního  zákona  a  nynějšího                              ustanovení § 92 trestního zákoníku je zcela totožné. Krajský soud v                                                                 162","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Brně  sice  po  veřejném  zasedání  na  dotaz  obhájce  přiznal,  že  o  této                              skutečnosti zapomněl rozhodnout, nicméně toto vše bude napraveno v                              písemném vyhotovení rozsudku. Ovšem odvolací soud zapomněl i na                              toto  a  v  písemném  odůvodnění  se  žádná  zmínka  o  posuzování                              předběžné  otázky  neobjevila.  Naprostou  absencí  odůvodnění  tohoto                              bodu odvolání byla odsouzenému klientu H. upřena možnost seznámit                              se  s právním  názorem  odvolacího  soudu  na  tuto  problematiku  a                              především důvody, které jej vedly k postupu v rozporu s ustanovením                              § 92 odst.3 trestního zákoníku. Tím ostatně odvolací soud navázal na                              soud  prvního  stupně,  který  předběžné  otázce  možnosti  započtení                              předchozí vazby rovněž v odůvodnění vůbec nevěnoval prostor.                               Po  zkušenosti  s  dovoláním  u  případu  prvního  podal  odsouzený  H.                              prostřednictvím obhájce dovolání již podle ustanovení § 265b odst. 1                              písm. g), h), l) trestního řádu, nicméně i toto dovolání bylo odmítnuto.                              Nejvyšší  soud  tentokráte  zastal  názor,  že  ze  spisového  materiálu                              nevyplývá, že by časová blízkost dovolávané věci s věcmi, v nichž byl                              obviněný ve vazbě, jakkoli souvisela a není tedy žádný důvod k tomu,                              proč  by  soudy  měly  namítanou  vazbu  při  ukládání  trestu  jakkoli                              zohledňovat.  Závěrem  podotkl,  že  pokud  ale  byly  splněny  zákonem                              požadované podmínky, nic nebrání odsouzenému se po českém státu                              domáhat náhrady škody za nezákonnou vazbu.                               Opět  byla  podána  ústavní  stížnost,  o  které  dosud  nebylo  Ústavním                              soudem ČR rozhodnuto.                               Společná  právní  kvalifikace  postupu  soudů  s  ústavně  právním                              prolnutím:                               Obecné  soudy  a  v  prvním  případě  i  Ústavní  soud  ČR  porušily                              povinnost  aplikovat  kogentní  normu  právních  předpisů  (trestního                              zákona,  resp.  trestního  zákoníku  a  trestního  řádu)  a  svou  libovůlí                              nerozhodly  o  předběžné  otázce,  o  které  rozhodnout  měly.  Trestní                              zákon (i trestní zákoník) totiž neposkytuje obecným soudům v tomto                              směru  žádný  prostor  pro  libovůli  aplikovat  či  neaplikovat  právní                              normu  obsaženou  v  ustanovení  §  38  odst.  3  trestního  zákona  či                              ustanovení § 92 odst. 3 trestního zákoníku. Tím, že nebyla tato norma                              aplikována, nedošlo k zohlednění vazby obou odsouzených, přičemž                              po  jejím  zohlednění  by  bezpochyby  mohl  být  v  obou  případech                              odsouzeným  uložen  přinejmenším  trest  odnětí  svobody  v  nižší                              výměře. Výklad a aplikaci norem jednoduchého práva nelze provádět                              zcela autonomně, bez ohledu na ochranu základních práv plynoucích z                                                     3                              norem ústavního pořádku .                               Podle ustáleného výkladu ustanovení § 92 odst. 3 trestního zákoníku                              se musí skutečnost, že soud přihlédl k vykonané vazbě a vykonanému                              trestu,  jejichž  započítání  není  možné,  zásadně  projevit  ve  prospěch                                  3  II. ÚS 590/08                                                                  163","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                         4                              pachatele .  Proto,  nepřihlédl-li  soud  k době  pobytu  pachatele  ve                              vazbě,  nemohlo  se  přihlédnutí  projevit  v příznivějším  trestu  pro                              pachatele.  Výsledný  trest  je  tudíž  pro  pachatele  méně  příznivý,  než                              trest,  který  by  mu  měl  být  uložen  za  daný  trestný  čin  na  základě                              ustanovení trestního zákoníku.                               Vazba je nejvýraznějším dočasným zásahem státu do osobní svobody                                        5                              jednotlivce .  Ochrana  osobní  svobody  je  jedním  s  nejzákladnějších                                                                                           6                              lidských práv a zásahy do něj by měly být činěny přiměřeně citlivě .                              V právním prostředí České republiky, jako právního a ústavního státu,                              je  třeba  užívat  státní  moci  tak,  aby  byla  vždy  naplněna  zásada                              proporcionality. Tuto zásadu je potřeba dodržovat o to úzkostlivěji, je-                              li  zásahem  státní  moci  vůči  jednotlivci  omezeno  některé  z jeho                              základních  lidských  práv.  Dle  názoru  autorky  příspěvku  je  stát                              povinen  učinit  veškeré  vhodné  kroky  k  tomu,  aby  zásah  do  osobní                              svobody  jednotlivce  napravil.  Primárně  má  náprava  být  na  stejné                              úrovni, tj. má-li soud možnost promítnout omezení svobody do jiného                              omezení  svobody,  měl  by  to  prioritně  učinit. Teprve  v  případě,  kdy                              tato možnost není, připadá v úvahu nárok na odškodnění.                               Obzvláště v druhém popsaném případě, kdy byl obžalovaný klient H.                              zproštěn obžaloby a propuštěn z vazby na svobodu, je zásah do jeho                              osobní  svobody  flagrantně  nekompenzovaný.  Omezení  na  osobní                              svobodě  z důvodu  podezření,  resp.  obvinění,  a  obžaloby  z trestných                              činů, jež obžalovaný H. prokazatelně nespáchal, je výrazným zásahem                              do  práv  jedince  a  navíc  ani  touto  formou  bylo  nedůvodné,  neboť                              nedůvodné bylo celé trestní stíhání. Na takový postup se pohlíží jako                              na vadný a nezákonný, jak konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu                              II. ÚS 590/08. Pro posouzení zákonnosti prostředků trestního procesu,                              mezi něž uvalení vazby patří, není podle zmíněného nálezu rozhodné,                              jak orgány činné v trestním řízení vyhodnotily původní podezření, ale                              to, zda se jejich podezření potvrdilo. V případě, že je toto podezření                              v průběhu  trestního  řízení  vyvráceno,  pohlíží  se  na  všechny  úkony                              orgánů činných v trestním řízení, zejména na ty, jež mají za následek                              omezení některých práv obviněného za účelem vedení trestního řízení,                              jako na vadné a protizákonné.                               Prostředky  nápravy  státem  způsobeného  zkrácení  na  základních                              lidských právech jednotlivce, jako je například náhrada škody, ušlého                              zisku  či  nemajetkové  újmy  v penězích,  jak  vyplývají  ze  zákona  č.                              82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu                              veřejné moci, jsou zcela nedostačující, neb osobní svoboda jednotlivce                                 4  Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1.vydání. Praha:                              C.H.Beck, 2009, komentář k § 92 odst.3, s. 995                               5  Císařová, D. a kol. Trestní právo procesní. Praha: Linde, 1999, s. 145                               6                                 Růžička,  M;  Zezulová,  J.  Zadržení  a  vazba  v  českém  trestním  procesu.                              1.vydání. Praha: C.H.Beck, 2004, s.5                                                                  164","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                nemůže být v žádném případě vyvážena penězi, tím spíše ne částkami,                              jenž  v současné  době  Ministerstvo  spravedlnosti  ČR,  popřípadě,                              dojde-li  k soudnímu  sporu,  obecné  soudy,  poškozeným  přiznávají.                              Tyto  instituty  představují  jen  minimální  nápravu  škod  způsobených                              nezákonným  zásahem  státu  do  základních  lidských  práv.  Má-li  tedy                              stát  možnost  tuto  újmu,  jenž  svým  nezákonným  postupem  způsobil                              jednotlivci,  zohlednit  při  úvahách  o  dalším  zásahu  do  jeho  lidských                              práv, byť tentokráte již právním řádem aprobovaným, je povinen tak                              učinit již z úřední povinnosti a zmírnit tak co možná nejvíce dopady                              svého  předchozího  nezákonného  postupu,  nemluvě  o  situaci,  kdy  se                              dotčená osoba tohoto postupu opakovaně domáhá.                               V  prvním  popsaném  případě  bylo  porušeno  dle  názoru  autorky                              příspěvku zajisté základní právo dle čl. 36 odst. 1 usnesení č. 2/1003                              Sb.,  o  vyhlášení  Listiny  základních  práv  a  svobod  jako  součástí                              ústavního pořádku České republiky, dále jen \"Listina\" a čl. 6 Úmluvy                                                                      7                              o ochraně lidských práv a základních svobod  (dále jen \"Úmluva\"), na                              spravedlivý  proces.  Otázkou  zůstává,  zda  mohlo  být  rozhodnutími                              zejména obecných soudů porušeno i základní právo odsouzeného M.                              dle  čl.  8  odst.  1  a  odst.  2  Listiny  a  příp.  čl.  5  Úmluvy  o  ochraně                              lidských  práv  a  základních  svobod,  na  zbavení  svobody  pouze  ze                              zákonných důvodů. Autorka příspěvku zastává názor, že spíše nikoli,                              neboť  při  tzv.  přesezení  vazby  není  vazba  jako  celek  vadná  a                              nezákonná, na rozdíl od zproštění obžaloby. I přesto však dle jejího                              názoru došlo k zásadnímu zásahu do základního práva na spravedlivý                              proces obžalovaného M.                               Naopak  v  druhém  shora  popsaném  případě  bylo  dle  názoru  autorky                              porušeno více základních práv, a to jak základní právo dle čl. 36 odst.                              1 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod,                              na spravedlivý proces, tak již také základní právo dle čl. 8 odst. 1 a                              odst. 2 Listiny a čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních                              svobod, na zbavení svobody pouze ze zákonných důvodů. Tím spíše                              má  stát  v  současné  době  stále  povinnost  kompenzovat                              nejpřiměřenějším způsobem zásah do osobní svobody jednotlivce, a to                              promítnutím  nezákonné  vazby  do  nově  uloženého  trestu  odnětí                              svobody.                               3. MOŽNOSTI  NÁPRAVY  ANEB  JSOU  VŮBEC  JEŠTĚ                              NĚJAKÉ?                               V prvním případě, kdy již rozhodl i Ústavní soud ČR, že nedošlo k                              porušením  základních  práv  a  svobod,  má  de  facto  odsouzený  M.                              pouze  možnost podat individuální stížnost k Evropskému soudu pro                              lidská  práva  dle  čl.  35  Úmluvy.  Druhou  možností  je  nárok  na                              odškodnění  dle  zákona  č.  82/1998  Sb.,  v  platném  znění,  dle                              ustanovení § 8 odst. 1 tohoto zákona, a to majetkové i nemajetkové                              újmy.                                 7  Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí 209/1992 Sb.                                                                  165","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                V  druhém  případě  má  stále  možnost  Ústavní  soud  nálezem  zrušit                              rozhodnutí  obecných  soudů  a  nechat  soud  I.  instance  ve  věci                              rozhodovat znovu. V tomto případě je stále odsouzený H. ve výkonu                              trestu,  ovšem  je  nejisté,  zda  tam  s  ohledem  na  délku  trvání  řízení  i                              před  Ústavním  soudem  ČR  bude  i  po  vydání  (případně)  zrušujícího                              rozhodnutí.  I  kdyby  trest  již  vykonal  a  Ústavní  soud  ČR  zrušil                              rozhodnutí  obecných  soudů,  proběhlo  by  celé  trestní  řízení  znovu  a                              pokud  by  byl  odsouzenému  H.  uložen  s  přihlédnutím  k  vykonané                              vazbě  v  novém  řízení  nižší  trest  než  ten,  který  vykonal,  stejně  mu                              zůstane  pouze  možnost  žádat  o  finanční  odškodnění  dle  zákona  č.                              82/1998  Sb.  Nicméně  by  takové  rozhodnutí  zajisté  bylo  podkladem                              pro postup obecných soudů v dalších obdobných případech, kterých                              rozhodně málo není.                               Literatura:                              -  Císařová, D. a kol. Trestní právo procesní. Praha: Linde, 1999                              -  Růžička,  M;  Zezulová,  J.  Zadržení  a  vazba  v  českém  trestním                                 procesu. 1.vydání. Praha: C.H.Beck, 2004                              -  Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl, 6.                                 vydání, Praha : C. H. Beck, 2004, komentář k § 38 odst. 3                              -  Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1.vydání.                                 Praha: C.H.Beck, 2009, komentář k § 92,                               Contact – email:                              klvacova@e-advokati.com                                                                                                       166","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                      OPOŽDĚNÁ SPRAVEDLNOST(JUSTICE                                                      DELAYED)                                                        JAN KOLBA                                     Právnická fakulta Masarykovy univerzity, Česká republika                                 Abstract in original language                              Příspěvek je zaměřen na požadavek projednání případu (vyřízení věci)                              v  rozumném  čase  tak,  jak  je  reflektován  a  rozvíjen  v  judikatuře                              Evropského  soudu  pro  lidská  práva,  Ústavního  soudu  a  Nejvyššího                              soudu. Pozornost je věnována zejména problematice délky soudního                              řízení,  a  to  především  řízení  civilního.  V  příspěvku  jsou  naznačeny                              některé zvláště palčivé příčiny nadměrné délky řízení (vzniku průtahů)                              a možnosti řešení tohoto problému. To vše s ohledem na to, že potřeba                              co možná nejrychlejšího řízení (vyřízení věci) spadá sice do okruhu                              otázek  souvisejících  s  právem  na  spravedlivý  proces  (či  jej                              naplňujících), zároveň se však může s tímto právem dostat do kolize.                              Ve spojitosti s realizací práva na přiměřenou délku (soudního) řízení                              vyvstávají  mnohé  otázky,  které  se  dotýkají  například  práva  na                              nestranný soud či soudcovské etiky.                               Key words in original language                              Efektivita,  nestrannost,  právo  na  spravedlivý  proces,  průtahy,                              přiměřená délka řízení, soudnictví, soudní řízení.                               Abstract                              This  article  focuses  on  the  requirement  of  case  expedition  within  a                              reasonable time as it is reflected and developed in the case law of the                              European  Court  of  Human  Rights,  the  Constitutional  Court  and  the                              Supreme Court. Attention is paid primarily to the issue of the length                              of  judicial  proceedings  and  within  this  group  especially  to  the  civil                              law  proceedings.  There  are  also  several  particularly  burdensome                              causes  of  the  excessive  length  of  proceedings  (causes  of  delays)                              mentioned, as well as some suggestions for possible solutions. All of                              the considerations introduced here are made with respect to the fact                              that the necessity of expedition of a case within a reasonable time falls                              into the range of issues relating to the right to a fair trial; nevertheless,                              both principles can come into mutual conflict. As regards the right to a                              hearing  within  a  reasonable  time,  there  are  many  doubts  affecting                              other substantial parts of the fair–trial-principle (for example the right                              to a case heard by an impartial judge) or judicial ethics.                               Key words                              Delays,  effectivness,  impartiality,  judicial  proceeding,  judiciary,                              reasonable length of proceeding, right to a fair trial.                                                                        167","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                1. RYCHLOST  ŘÍZENÍ  JAKO  PODMÍNKA  DOSAŽENÍ                              SPRAVEDLIVÉHO ROZHODNUTÍ                                Ve svém příspěvku na blogu Jiné právo označila Kateřina Šimáčková                              za pro ni nejnespravedlivější soudní rozhodnutí ta, která nebyla nikdy                                     1                              vydána.   Autorka  poukázala  na  nespravedlnost  působenou  zejména                              tím,  že  z nejrůznějších  důvodů  (ekonomických,  administrativních,                              neznalostních  apod.)  se  případy  hodné  soudního  posouzení  před                              takový orgán nedostanou, a ochrana práv a svobod jednotlivců (čl. 4                              Ústavy  České  republiky)  je  tedy  za  takových  okolností  značně                              zpochybněna, ne-li zcela vyloučena. Příspěvek se dotýkal závažného                              společenského tématu, jenž se prolíná míněním zejména neprávnické                              veřejnosti,  že  právo  (zpravidla)  slouží  toliko  mocným  a  movitým                              (nikoliv jen bdělým).                               Aniž bych chtěl toto téma jakkoliv dále členit (domnívám se ostatně,                              že  bylo  přiléhavě  Kateřinou  Šimáčkovou  popsáno  a  analyzováno),                              shoduji se s autorkou postu v tom, že se jedná o nanejvýš nešťastné                              (ne)působení právního řádu a jej realizujících institucí.                               Jak je snad možno dovodit i z nadpisu tohoto příspěvku, dovolil bych                              si   nicméně   připojit   k tomu   určitý   dodatek:   mezi   ona                              nejnespravedlivější soudní rozhodnutí podle mého názoru náleží také                              ta,  která  jsou  vydána  pozdě.  To  je  konec  konců  vyjádřeno  již                              v ustáleném  a  okřídleném  sousloví:  Spravedlnost  opožděná,  je                              spravedlnost odmítnutá (Justice delayed is justice denied). Projednání                              případu v přiměřené době je součástí obsahově širšího a zastřešujícího                                                                                         2                              práva  na  spravedlivý  proces  jakožto  základního  lidského  práva.   Je                              nicméně  třeba  zdůraznit,  že  všechny  požadavky  kladené  na                              spravedlivý  soudní  proces,  „nemají  vůbec  žádnou  hodnotu,  jestliže                                                     3                              žádné soudní řízení není.“                              Nutnost  slyšení  případu  v rozumném  čase  je  zdůrazněna  samotnou                              Úmluvou  o  ochraně  lidských  práv  a  základních  svobod  (dále  jen                              „Úmluva“) v čl. 6 odst. 1. Tím Úmluva „podtrhuje důležitost výkonu                              spravedlnosti  bez  průtahů,  které  mohou  ohrožovat  její  účinnost  a                                   1                                 Šimáčková,  K.  Nejnespravedlivější  rozsudky.  Blog  Jiné  právo  dne  1.                              června   2011,   http://jinepravo.blogspot.com/2011/06/nejnespravedlivejsi-                              rozsudky.html                              2   Viz  např.  rozsudek  pléna  Evropského  soudu  pro  lidská  práva  ze  dne  21.                              února 1975, ve věci Golder proti Spojenému království, stížnost č. 4451/70,                              §  28  a  §  36.  Viz  též  stanovisko  občanskoprávního  a  obchodního  kolegia                              Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, bod I.                               3  ”The fair, public and expeditious characteristics of judicial proceedings are                              of no value at all if there are no judicial proceedings“ (rozsudek Evropského                              soudu pro lisdká práva ve věci Golder, § 35, in fine).                                                                  168","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                               4                              důvěryhodnost.“   Požadavek  na  rychlost  projednání  případu  je  dále                              zakotven  v  základních  právních  předpisech  mnoha  demokratických                                   5                              států.                              Podobný přístup již delší dobu prosazuje i český Ústavní soud, jenž ve                              svých nálezech mnohokrát konstatoval porušení práva na přiměřenou                              délku řízení, resp. porušení práva na projednání věci bez zbytečných                              průtahů  (čl.  38  odst.  2  Listiny  základních  práv  a  svobod).  Vlivem                              novelizace  zákona  č.  82/1998  Sb.,  provedené  zákonem  č.  160/2006                              Sb. se tato problematika zhmotnila i v rozhodování Nejvyššího soudu.                              Ten byl z hlediska své sjednocovací role postaven před několik otázek                              souvisejících   s nesprávným   úředním   postupem   spočívajícím                              v nepřiměřené  délce  řízení  a  s poskytnutím  zadostiučinění  za                              nemajetkovou  újmu  takovým  úředním  postupem  vzniklou.  I  v jeho                              rozhodnutích je zdůrazňována nezbytnost vydání soudního rozhodnutí                                              6                              v rozumném čase.                              Důležitost projednání případu v přiměřené době je nepochybně dána                              tím, že soudní řízení se vede za účelem dosažení soudního rozhodnutí,                              kterým  se  sporná  (nejistá)  práva  a  povinnosti  definitivně  upravují                              (staví najisto). Pravomocné rozhodnutí soudu tak zpravidla znamená                              konec  nejistoty  ohledně  existence  práva  či  jemu  odpovídající                              povinnosti pro všechny zúčastněné.                               V souvislosti  s nepřiměřenou  délkou  řízení  může  dojít  k několika                              neblahým  situacím,  z nichž  tou  nejextrémnější  je  ta,  kdy  k vydání                              meritorního soudního rozhodnutí nedojde vůbec, ačkoliv soudní řízení                              zahájeno  bylo  a  po  určitou  dobu  probíhalo.  Situace  se  tak  blíží  té,                              kterou popsala Kateřina Šimáčková (viz výše).V civilistickém měřítku                              se může typicky jednat například o případy sporů pramenících z práva                              na  ochranu  osobnosti,  v nichž  platí  (alespoň  podle  dosavadní                              judikatury českých soudů), že smrtí („poškozené“) fyzické osoby její                                                                                      7                              právo zaniká, a řízení o tomto právu proto musí být zastaveno;  stejné                              procesní  závěry  se  uplatní  v případě  smrti  (zániku)  původce                                4  Např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 20. února 1991,                              ve věci Vernillo proti Francii, stížnost č. 11889/85, § 38.                               5  Např. čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod („…bez zbytečných                              průtahů…“), čl. 24 odst. 2 Ústavy Španělska z roku 1978 („…sin dilaciones                              indebidas…“),  ve  vztahu  k trestnímu  řízení  též  dodatek  č.  6  k Ústavě                              Spojených států Amerických z roku 1787 („…right to a speedy trial…“).                              6   K tomu  viz  stanovisko  Nejvyššího  soudu  uvedené  v pzn.  pod  čarou  2  a                              mnohá  další  na  něj  navazující  rozhodnutí  dostupná  na  internetových                              stránkách www.nsoud.cz.                               7                                Např. rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 7. 2009, sp. zn. 1                              Co  315/2008,  či  ve  vztahu  k náhradě  nemajetkové  újmy  za  nezákonné                              rozhodnutí či nesprávný úřední postup podle zákona č. 82/1998 Sb., usnesení                              Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3394/2010.                                                                  169","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                                     8                              neoprávněného zásahu.  Vlivem nepřiměřené délky řízení tak dochází                                                                                     9                              k tomu, že vůbec nedojde k naplnění účelu soudního procesu.                              Lze  však  poukázat  i  na  jiné  případy,  kdy  sice  k vydání  konečného                              rozhodnutí ve věci samé dojde, avšak po tak dlouhé době, že vlastní                              vymožení  práva  se  stává  již  fakticky  nemožným  nebo  pro  osobu                              oprávněnou bezsmyslným. Jako příklad může sloužit spor o zaplacení                              dluhu,  v němž  je  sice  nakonec  pravomocným  soudním  rozhodnutím                              uložena  povinnost  žalovanému  zaplatit  žalobci  částku  odpovídající                              dluhu  (včetně  případného  příslušenství),  ovšem  v průběhu  takto                              dlouze  vedeného  řízení  se  žalovaný  (dlužník)  dostane  postupně  do                              takové  majetkové  situace,  která  ústí  v naplnění  podmínek  pro                              zastavení  výkonu  rozhodnutí  podle  §  268  odst.  1  písm.  e)  o.  s.  ř.;                              stručně  řečeno,  dlužník  se  stane  nemajetným.  Je  totiž  třeba  –  podle                              mého  názoru  –  trvat  na  tom,  že  účelu  soudního  řízení  v takovém                              případě  není  dosaženo  již  samotným  vydáním  soudního  rozhodnutí,                              tedy  dosažením  „akademického  výroku“,  ale  až  tím,  že  dojde                              k naplnění  práva,  kterému  měla  být  v soudním  řízení  poskytnuta                              ochrana.                               Nelze navíc odhlédnout od určitého psychického stresu daného stavem                              nejistoty,  které  dlouze  vedené  soudní  řízení  zpravidla  svým                              účastníkům působí, ani od dalších nepříjemných okolností zásadním                                                                10                              způsobem ovlivňujících život jedince.  Naprosto zásadním negativem                              narůstajícího  počtu  dlouhých  soudních  řízení  je  též  ztráta  důvěry                              účastníků (a občanů vůbec) v celé soudnictví.                               Domnívám se, že pod zorným úhlem právě vyložených argumentů je                              důležitost projednání případu (nejen) soudem v přiměřené době více                              než  zřejmá.  V kontrastu  s tím  pak  působí  statistiky  nejrůznějších                              vnitrostátních  či  mezinárodních  institucí,  které  svědčí  spíše  ve                              prospěch tvrzení, že soudní řízení je stále během na dlouhou trať, a to                                 8                                 Zde  se  ovšem  objevuje  snaha  soudů  o  určitou  modifikaci  ve  vztahu                              k právnickým osobám – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2011,                              sp. zn. 30 Cdo 5421/2008.                               9  Dalším příkladem z praxe, kdy nedošlo k naplnění účelu soudního řízení, je                              řízení o výchově nezletilého dítěte, kterýžto proces musel být po deseti letech                              svého  trvání  zastaven  z toho  důvodu,  že  osoba,  o  jejíž  výchovu  se  mělo                              jednat, nabyla zletilosti.                               10  Jako do značné míry extrémní příklad lze uvést řízení o rozvod manželství.                              Po  dobu  jeho  trvání  je  účastníkům  znemožněno  uzavřít  manželství  s jinou                              osobou. Nedojde-li k jiné dohodě, pak i majetek je stále v režimu společného                              jmění  manželů  a  všechna  nově  nabytá  majetková  práva  a  obdobně  též                              závazky spadají do tohoto společného jmění. Poukazuji též na trestní řízení,                              které  zvláště  v případě,  kdy  je  vedeno  proti  osobě,  která  trestný  čin                              nespáchala, může být velmi stresující. K tomu viz též nález Ústavního soudu                              ze  dne  31.  3.  2005,  sp.  zn.  I.  ÚS  554/04,  publikovaný  ve  Sbírce  nálezů  a                              usnesení Ústavního soudu pod č. 67/2005).                                                                  170","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                                       11                              i  v evropském  kontextu.   Potřebu  vhodného  nastavení  podmínek                              „rychlého“ řízení si snad uvědomuje i český zákonodárce, byť kroky,                              které zatím činí spíše pod tlakem Evropského soudu pro lidská práva                              (dále  jen  „ESLP“)  jsou  –  alespoň  podle  mého  mínění  –  značně                              neúplné a nekoncepční.                               Při  akcentu  potřeby  rychlosti  soudního  řízení  je  na  druhé  straně                              nezbytné si uvědomit, že soudní proces je ovládán celou řadou dalších                              zásad a pravidel, která se vůči požadavku rychlosti mohou dostat do                              jisté  kontrapozice.  Jinými  slovy  řečeno,  přílišná  maximalizace                              rychlosti řízení může způsobit jinou jeho vadu, a tedy opět porušení                              práva na spravedlivý proces. K tomu v celku přiléhavě uvedl Ústavní                              soud  následující:  „Rychlost  řízení  může  být  uvažována  až  v rámci                              konkrétního  –  spravedlivého  –  procesu.  Proces  –  byť  by  byl                              garantován  jako  „rychlý“  –  by  neměl  rozumného  smyslu,  pokud  by                              nebyl  spravedlivý,  negarantoval  spravedlivý  výsledek,  tedy  (mj.)                              pokud  by  v něm  neměl  každý  možnost  domáhat  se  ochrany  svého                              práva[…].  Základní  právo  dle  čl.  36  odst.  1  Listiny  každého  na                              ochranu  svého  práva,  realizované  v řízení,  z povahy  věci  předchází                              rychlosti tohoto řízení, je jeho obligatorním východiskem. Jinak by se                                                                                           12                              proces,  a  v něm  i  jeho  rychlost,  prakticky  stávala  samoúčelem.“                              Ačkoliv Ústavní soud jakoby tímto vylučoval rychlost řízení z obsahu                              práva na spravedlivý proces, s čímž – jak plyne z výše uvedeného –                              nesouhlasím, má jistě pravdu v tom, že rychlost nemůže být alfou a                              omegou  každého  postupu  soudu.  Vyjádřená  myšlenka  se  ostatně                              materiálně prosazuje tím, že při zvažování toho, zda řízení je či není                              nepřiměřeně  dlouhé,  se  přihlíží  k celé  řadě  obecně  definovaných                              kritérií promítnutých do konkrétních okolností daného případu. Každé                              řízení je proto nejprve třeba vést důkladně s ohledem na všechna další                              procesní práva účastníků řízení, a to tak, aby ve výsledku byl postup                                   11                                 Za Českou republiku jsou podrobné statistiky o vyřizování věcí za určité                              období  a  o  řízeních  pravomocně  neskončených  do  sedmi  let  přístupné  na                              internetových      stránkách      Ministerstva     spravedlnosti:                              http://portal.justice.cz/Justice2/MS/ms.aspx?o=23\&j=33\&k=399\&d=35026.                              Evropský  soud  pro  lidská  práva  se  potýká  se  značným  nápadem  stížností                              souvisejících s porušením práva na přiměřenou délku řízení. Od roku 1968                              rozhodnutí týkající se tohoto práva tvořila téměř 30% veškeré rozhodovací                              činnosti  tohoto  soudu,  a  to  s pravidelným  nárůstem  až  do  roku  2003,  kdy                              tvořila více jak polovinu jeho rozhodovací činnosti (viz European Court of                              Human  Rights,  2003  Annual  Report,  Strasbourg,  Council  of  Europe                              Publishing,  2004,  p.  71).  Statistiky  vydaných  rozsudků  ESLP  podle                              porušeného článku Úmluvy ve vztahu k jednotlivým státům za léta 1959 až                              2010     je    možné     najít   na    internetových   stránkách                              http://www.echr.coe.int/ECHR/EN/Header/Reports+and+Statistics/Statistics/                              Statistical+data/.  Podle  nich  shledal  ESLP  porušení  práva  na  přiměřenou                              délku soudního řízení v tomto období celkem ve 4469 případech.                               12                                  Nález  pléna  Ústavního  soudu  ze  dne  1.  7.  2010,  sp.  zn.  Pl.  ÚS  14/10                              (241/2010 Sb.).                                                                  171","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                soudu  vzhledem  ke  konkrétním  okolnostem  případu  „přiměřeně                              rychlý“.                               2. PŘIMĚŘENÁ DOBA ŘÍZENÍ                               Při obecné formulaci nároků na přiměřenou délku (soudního) řízení je                              první  konstruktivní  otázkou,  kterak  se  stanoví  ona  přiměřená                              (adekvátní)  doba  řízení?  Již  z názoru  Ústavního  soudu  uvedeného                              v posledním  odstavci  předcházející  části  příspěvku  nepochybně                              vyplývá, že přiměřenou dobu řízení nelze stanovit předem pro všechna                              řízení,  neboť  vždy  je  třeba  přihlížet  k  individuálním  okolnostem                                              13                              každého  případu.   Je  samozřejmě  nutné  odlišit  speciální  případy,                              v nichž je stanovena k provedení úkonu pevná lhůta a/nebo je kladen                              důraz na rychlý postup (např. § 180a odst. 1, § 191b odst. 4, § 191d                              odst. 4, § 200d odst. 3 o. s. ř. či § 71 odst. 3 správního řádu, § 71 odst.                              5 tr. ř.).                               Ten,  kdo  posuzuje  přiměřenost  délky  řízení,  musí  nejprve  určit                              celkovou  dobu  řízení.  Není  možné  vycházet  jen  z délky  průtahů  či                              doby  nečinnosti  soudu.  Zde  je  nutno  upozornit  na  rozdíl  mezi                              nepřiměřenou délkou řízení a vznikem tzv. průtahů tak, jak oba pojmy                              chápe judikatura. „Průtahy v řízení jsou jevem, kdy soud (či jiný státní                              orgán)  nekoná  v zákonem  stanovené  či  přiměřené  době,  a  jde  tedy                              zpravidla  (nikoliv  však  vždy)  o  příčinu  nepřiměřené  délky  řízení.                              K porušení  práva  na  přiměřenou  délku  řízení  však  dochází  tehdy,                              jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to,                              zda v daném řízení byly zaznamenány průtahy ze strany příslušného                                      14                              orgánu.“  K tomu by bylo možno dodat, že řízení nemusí být dlouhé                              jen tehdy, pokud soud nekoná, ale (a dosti často) též proto, že koná                              příliš (nadbytečně) nebo koná nehospodárně.                               Vychází se přitom z toho, že řízení trvá od svého zahájení (zpravidla                              stanoveno  v příslušném  procesním  předpisu)  do  vydání  posledního                              rozhodnutí v dané věci (tedy včetně rozhodnutí o odvolání, dovolání,                                                                   15                              kasační stížnosti, ústavní stížnosti apod.).                                  13  I když v podvědomí mnoha právníků koluje určitá představa toho, co je to                              rozumná  doba  řízení  a  ti  odvážnější  z nich  ji  občas  i  vysloví.  Z takových                              „kuloárních“  zdrojů  se  podává,  že  například  trestní  řízení  by  nemělo  trvat                              rozhodně déle než jeden rok na jednom stupni, civilní pak ne déle než dva                              roky  na  jednom  stupni  apod.  Nicméně  srov.  výše  uvedené  stanovisko                              Nejvyššího soudu bod IV.                              14  Stanovisko Nejvyššího soudu Cpjn 206/2010 (viz výše), bod III.                               15                                 Za splnění určitých předpokladů je do celkové doby řízení nutno započítat i                              dobu vykonávacího (exekučního) řízení – viz Stanovisko Nejvyššího soudu,                              bod III, 2; nebo rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 29. 3. 2006, ve věci                              Cocchiarella proti Itálii, stížnost č. 64886/01, § 87.                                                                  172","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Takto  stanovená  délka  řízení  se  pak  poměřuje kritérii,  která  ve  své                              judikatuře  vymezil  ESLP  a  k nimž  se  přiklonil  ve  své  rozhodovací                              činnosti  i  Nejvyšší  soud.  Zákonodárce  ostatně  kritéria  stanovená                              ESLP  také  převzal,  a  to  do  §  31a  odst.  3  zákona  č.  82/1998  Sb.,                              nicméně  se  tak  stalo  za  účelem  stanovení  výše  přiměřeného                              zadostiučinění  v penězích  za  nemajetkovou  újmu  nepřiměřenou                              délkou řízení způsobenou. Při rozhodování o poskytnutí nemajetkové                              újmy za porušení práva na přiměřenou délku řízení se tak tato kritéria                              dostávají do hry hned dvakrát.                               Přihlíží se k těmto kritériím:                               složitosti případu,                               chování účastníků,                                postupu soudu (či jiného orgánu veřejné moci),                              počtu instancí, v nichž byl daný případ projednáván,                                                                    16                              významu předmětu řízení pro účastníky.                              Na  tomto  místě  není  ani  vhodné,  ani  potřebné  detailně  rozebírat                              význam  a  obsah  jednotlivých  měřítek,  ostatně  byla  takto  rozvedena                              v judikatuře ESLP, Ústavního a Nejvyššího soudu. Doplním tedy jen,                              že pod kritérium ad b) se často subsumuje úvaha o tom, zda účastník                              podal návrh na určení lhůty k provedení úkonu podle § 174a zákona č.                              6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Nestalo-li se tak, je mu to kladeno                              k tíži v tom smyslu, že na dobu řízení se hledí jako na kratší nebo je                              účastník v roli osoby poškozené krácen na náhradě nemajetkové újmy.                              Tento  postup  ovšem  Nejvyšší  soud  reproboval,  a  to  i  ve  vztahu  ke                              změnám  tohoto  institutu  po  30.  6.  2009,  kdy  stížnosti  podle                              zmíněného ustanovení již nemusí předcházet tzv. stížnost hierarchická                              (podle § 164 odst. 1 téhož zákona). Nejvyšší soud k tomu uvedl, že                              „[…] není přiléhavé přičítat absenci postupu podle tohoto ustanovení                              k tíži poškozeného (dotčeného účastníka řízení – pzn. autora), neboť                              není  obecně  povinností  účastníků  řízení  vést  orgány  veřejné  moci                              k dřívějšímu rozhodnutí. Vydat rozhodnutí v přiměřené době je naopak                                                              17                              obecnou povinností těchto orgánů.“                              3. JAK ČELIT NEPŘIMĚŘENÉ DÉLCE ŘÍZENÍ?                               Jak  jsem  již  vyjádřil  jinými  slovy  výše,  má-li  být  základní  úloha                              soudnictví (vyjádřená např. v čl. 4 Ústavy České republiky) naplněna,                              musí  být  efektivní.  Ochrana  práv  a  základních  svobod  není  účinná,                                 16  Viz zejména rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 29. 3. 2006, ve věci                              Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, § 66.                               17  Stanovisko Nejvyššího soudu, bod IV, ad b).                                                                  173","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                jestliže k ní dochází ze značným odstupem od aktu (zásahu), který si                              aktivitu soudní moci vynutil (kterým byla soudní moc v konkrétním                              případě  aktivizována),  na  což  v podstatě  poukazují  i  některé  právní                              předpisy procesního charakteru (např. § 6 o. s. ř.).                               Na schopnost soudů vyřídit případ v rozumném čase má nicméně vliv                              celá řada okolností, které nemusí být  vždy předvídatelné, a  které se                              tedy  jen  stěží  dají  předem  eliminovat.  Tato  skutečnost  nalezla  svoji                              alespoň částečnou reflexi i v judikatuře ESLP, jenž dospěl k závěru,                              že  dočasné  nahromadění  nápadu  neznamená  odpovědnost  na  straně                              smluvních  států.  Státy  a  orgány  jednající  jejich  jménem  jsou  však                              povinny  pružně  na  takové  (výjimečné)  situace  reagovat  a  hledat  a                                                      18                              přijmout optimální řešení.  Nelze ovšem odhlédnout od toho, že (i)                              v prostředí  České  republiky  existují  na  straně  orgánů  veřejné  moci                              nedostatky  dlouhodobějšího  charakteru,  jejichž  odbourání  by  bylo                              třeba řešit zcela zásadními a koncepčními změnami. Zákonodárce se                              tu a tam snaží najít nějakou cestu vypořádání se s tímto problémem,                              žel doposud to byly cesty pouze s jedním jízdním pruhem a často též                              cesty slepé.                               Podle mého názoru lze způsoby řešení hledat jistě a zřejmě především                              v  koncepci  kvalitní  právní  úpravy  soudního  řízení.  Nicméně  určité                              zlepšení  mohou  přinést  také  jak  organizační  změny  (opatření)  u                              konkrétního soudu, tak úprava – řekněme – administrativního postupu                              při  vyřizování  věci  jednotlivými  soudci.  Určité  postupy  je  možno                              doporučit i účastníkům řízení, byť nelze odhlížet od toho, že primární                              odpovědnost  za  délku  řízení  leží  na  státu  a  jeho  orgánech.  Právní                              předpisy se ovšem snaží klást určitou část odpovědnosti za dobu řízení                              i  na  jeho  účastníky,  což  se  projevuje  v nejrůznějších  specifických                              procesních institutech, jejichž dopad na (uspokojivou) délku řízení je                              nejistý.                               Z těchto  důvodů  jsem  rozdělil  nástroje  určené  k zabránění                              nepřiměřené délky řízení do tří kategorií podle toho, jakým způsobem                              a  kým  mohou  být  uplatňovány  (přijímány).  Odhlížím  přitom  od                              kompenzačního  prostředku  nápravy  nepřiměřené  délky  řízení,  neboť                              ten k zabránění nepřiměřené délky řízení nevede, resp. nevede k tomu                              přímo.  Souhlasím  se  závěrem,  že  „nejvhodnějším  a  z dlouhodobého                              hlediska žádoucím řešením problematiky nepřiměřeně dlouhých řízení                              jsou  preventivní  opatření;  taková  právem  předvídaná  organizace  a                              takové  právem  regulované  fungování  moci  soudní,  které  poskytuje                              podmínky k vedení řízení, jehož výsledkem jsou co možná nejrychlejší                                        18                                 Srov. např. rozsudek ESLP ze dne 13. 7. 1983, ve věci  Zimmermann a                              Steiner proti Švýcarsku, stížnost č. 8737/79, § 29.                                                                  174","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                rozhodnutí  ve  věci  samé,  a  to  při  zachování  principů  zákonnosti  a                                                  19                              spravedlivosti řízení.“                              Na  tomto  místě  si  též  dovolím  poukázat  na  jednu  formulační                              nepřesnost  objevující  se  v řadě  právních  analýz  a  dokumentů                                                         20                              zabývajících se délkou řízení.  Jde o pojem „preventivní prostředky                              nápravy“  nepřiměřené  délky  řízení.  Tento  pojem  je  contradictio  in                              adiecto,  neboť  náprava  směřuje  vždy  vůči  něčemu,  co  již  bylo                              narušeno  a  tomuto  narušení  již  nelze  z logiky  věci  preventivně                              zamezit.  To  vyplývá  i  z konstrukce  jednotlivých  právních  institutů,                              které  bývají  mezi  takové  prostředky  počítány;  tzv.  hierarchická                              stížnost podle § 164 zákona č. 6/2002 Sb., dále návrh na určení lhůty                              k provedení procesního úkonu podle § 174a téhož zákona či ústavní                              stížnost  –  to  vše  jsou  nástroje  v rukách  účastníků  řízení,  jejichž                              důvodné  uplatnění  reflektuje  skutečnost,  že  v daném  soudním  řízení                              došlo  či  dochází  k pochybením  majícím  za  následek  nárůst  délky                              řízení. Byť se ještě nutně nemusí jednat o porušení práva účastníka na                                                                21                              projednání  věci  v přiměřeném  čase ,  tak  jako  tak  nemůže  dojít                              k napravení negativního jevu, který je předmětem účastnické stížnosti                              či návrhu. Hovořil bych proto spíše o nástrojích účastnických, které                              mají  za  cíl  upozornit  na  ne  zcela  plynulý  vývoj  soudního  řízení,  a                              preventivně  tak  zamezit  jeho  dalšímu  prodlužování.  Někdy  se  též                              hovoří od nástrojích akceleračních.                               V obecné rovině tak mohou být rozlišeny tyto preventivní nástroje:                               nástroje působící přímo ze zákona,                               nástroje soudcovské a                                nástroje účastnické.                                 19  Viz výše  uvedené  stanovisko Nejvyššího soudu, bod I. Jinými slovy též                              např. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 16. 9. 1996, ve věci  Süßmann                              proti Německu, stížnost č. 20024/92, § 22.                              20                                  Viz  např.  Soudní  průtahy:  preventivní  a  kompenzační  prostředky                              nápravy.         Liga        lidských        práv,        2009.                              http://www.llp.cz/_files/file/Analyza_soudni_prutahy_.pdf                               21  V tomto ohledu je nutno  upozornit na různou  formulaci  základních práv                              zakotvených v Úmluvě na ochranu základních práv a svobod v čl. 6 odst. 1 a                              v Listině základních práv a svobod v čl. 38 odst. 2. První dokument hovoří o                              právu  na  projednání  věci  v rozumném  čase  (český  překlad  pak  hovoří  o                              přiměřené lhůtě), druhý dokument vyslovuje, že každý má právo, aby jeho                              věc  byla  projednána  bez  zbytečných  průtahů.  K rozlišení  obou  pojmů                              v judikatuře Nejvyššího soudu viz  výše. Je tedy otázkou, zda-li  může dojít                              k porušení  práva  zakotveného  v čl.  38  odst.  2  LZPS,  aniž  by  muselo  dojít                              k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a naopak. Domnívám se, že tomu tak být                              nemůže,  neboť  obě  ustanovení  sledují  stejný  cíl,  byť  jej  jinak  jazykově                              vyjadřují.                                                                  175","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                3.1 NÁSTROJE PŮSOBÍCÍ PŘÍMO ZE ZÁKONA                                Právní  předpisy  (a  mezi  nimi  zejména  ty  procesního  charakteru)  by                              ideálně měly obsahovat taková pravidla řízení, která – jak již vyjádřil                              ESLP i Nejvyšší soud – v obecné rovině nastaví podmínky umožňující                              vedení  spravedlivého  řízení  a  jeho  skončení  v rozumném  čase.                              V tomto  ohledu  může  zákonodárce  postupovat  v  zásadě  dvojím                              způsobem.  Jednak  může  zakotvit  (vytvořit)  takové  procesní                              instrumenty,  které  budou  pro  zamezení  nepřiměřené  délky  řízení                              k dispozici  soudcům  či  účastníkům  řízení  a  bude  záviset  pouze  na                              těchto orgánech či účastnících, zda jich využijí. Nebo přijme taková                              pravidla, která budou aplikována na předem neurčený okruh případů                              bez ohledu na vůli dotčených orgánů či účastníků. První oblast spadá                              do mnou vymezených skupin b) a c), ačkoliv je zcela nevyčerpává.                               Na tomto místě lze tedy poukázat zejména na zákonnou koncentraci                              civilního  soudního  řízení,  a  to  zejména  po  novele  občanského                              soudního řádu provedené zákonem č. 7/2009 Sb., jenž nabyl účinnosti                              dne 1. 7. 2009. Touto novelou byl z pravidla koncentrace řízení do té                              doby  významně  omezeného  v  §  118b  a  §  118c  o.  s.  ř.  učiněn                              univerzální  princip  občanského  řízení  sporného.  Právní  úprava  nově                              stanoví,  že  účastníci  sporného  řízení  mají  možnost  tvrdit  rozhodné                              skutečnosti  a  navrhovat  potřebné důkazy  „jen  do  skončení  zákonem                                                                                           22                              stanovené,  popřípadě  soudem  dodatečně  poskytnuté  lhůty“.                              Koncentrace řízení v zásadě nastává ke skončení přípravného jednání,                              bylo-li  v konkrétním  případě  provedeno,  jinak  ke  konci  prvního                              jednání ve věci. V prvním případě je nezbytné poskytnout účastníkům                              poučení, že ke koncentraci dochází a jaké to má následky, v případě                              druhém  zákon  poučení  ze  strany  soudu  nevyžaduje  (i  když  se                              dovozuje z § 5 o. s. ř.). Pravidlo koncentrace se přitom nevztahuje jen                                                                                       23                              na tvrzení a důkazy týkající se základu nároku, ale též jeho výše.                              Zákon  takto  stále  důrazněji  nutí  účastníky  řízení,  aby  své  procesní                              povinnosti  plnily  ve  vymezeném  časovém  úseku  a  jejich  nesplnění                              v tomto  limitu  stíhá  důsledky  plynoucími  z neusnesení  břemene                              tvrzení a břemene důkazního. Je přitom nutné si povšimnout toho, že                              zákonodárce tímto výrazně omezil, popřípadě zcela vyloučil, postupy                              s obdobnými důsledky činěné z vůle soudu či účastníků řízení. Soudce                              má totiž k dispozici samostatné nástroje, jimiž může donutit účastníky                              plnit procesní povinnosti ve stanovené době [§ 114a odst. 2 písm. a), §                              114b  odst.  1  a  §  114c  o.  s.  ř.].  Účastníci  řízení  zase  mohli  až  do                              uvedené  novely  občanského  soudního  řádu  navrhnout  soudu                                 22                                 K tomu blíže: Drápal., L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až                              200za. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 836 a násl.                              23                                 Karel Svoboda ve svém příspěvku na zdejší konferenci vtipně poznamenal,                              že  soudní  řízení  je  někdy  koncentrováno  dříve,  než  si  soudce  a  účastníci                              uvědomí,  co  je  vůbec  předmětem  koncentrace  (viz  Karel  Svoboda,  Obtíže                              spojené s definováním pojmu \"civilní proces\".                                                                  176","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                koncentraci  řízení,  pakliže  docházelo  k průtahům  proto,  že  další                              účastník  byl  nečinný  nebo  že  přes  výzvy  soudu  nevylíčil  všechny                              rozhodné skutečnosti nebo neoznačil potřebné důkazy (zrušený § 118c                              o. s. ř. – tzv. koncentrace vhodná). Této možnosti však byli zbaveni a                              koncentrace se stala téměř neovlivnitelnou zásadou civilního sporu.                               Cílem komentované právní úpravy je jistě zamezit prodlužování délky                              řízení  z důvodu  neutuchajících  účastnických  tvrzení  a  důkazních                              návrhů,  jejichž  záměrem  je  často  umělé  prodloužení  doby  trvání                              sporu. Takové legislativní úsilí však podle mého názoru klade velkou                              zátěž  pouze  na  účastníky  řízení,  a  zbavuje  tak  soud  odpovědného                              postupu  v konkrétním  řízení.  V konečném  důsledku  pak  může  toto                              paušální  pravidlo  vést  ke  kolizi  s dalšími  součástmi  práva  na                                                                           24                              spravedlivý proces, jak o tom bylo hovořeno výše.                              Vedle pravidla koncentrace řízení lze poukázat na nejrůznější zákonné                              procesní  lhůty  stanovené  k provedení  určitého  procesního  úkonu  ze                              strany  soudu,  která  se  ale  v civilním  řízení  převážně  netýkají  řízení                              sporných (viz např. § 75c odst. 2, § 191b odst. 4, § 191d odst. 4, §                              193e odst. 2, § 200d odst. 3 o. s. ř.). Takové procesní lhůty je možné                              najít  i  v jiných  procesních  předpisech  (např.  §  71  odst.  3  správního                              řádu  či  §  71  odst.  5  trestního  řádu).  Opomenout  nelze  ani  lhůty                              stanovené pro písemné vyhotovení rozsudku v § 158 odst. 4 o. s. ř., v                              § 129 odst. 2 tr. ř. či v § 54 odst. 3 s. ř. s.                               Jelikož se doba řízení pojímá jako celek, je možné zmínit i procesní                              lhůty,  které  jsou  dány  účastníkům  řízení  k podávání  nejrůznějších                              opravných prostředků.                               3.2 NÁSTROJE SOUDCOVSKÉ                               Soudce (předseda senátu), jemuž podle rozvrhu práce daného soudu                              přísluší  vedení  řízení  a  rozhodnutí  v konkrétním  případě,  má                              k dispozici celou řadu prostředků k takovému uspořádání řízení, aby                              mohl vydat rozhodnutí ve věci samé v rozumném čase. To platí i pro                              civilní  soudní  řízení  sporné,  v kterémžto  případě  může  být  celková                              doba  řízení  významně  ovlivněna  úkony  účastníků  pramenícími                              z dispoziční zásady. V souvislosti s povinností státu organizovat svůj                              soudní  systém  takovým  způsobem,  aby  nedocházelo  k porušování                              práva  účastníků  na  přiměřenou  dobu  řízení,  je  (vedle  regulace                              působící  přímo  ze  zákona)  schopnost  organizace  řízení  zákonným                              soudcem tím nejdůležitějším faktorem (ne)přiměřené délky řízení.                               Soudce  má  k ruce  celou  řadu  zákonem  předvídaných  nástrojů,  které                              může  využívat  za  účelem  toho,  aby  řízení  probíhalo  hladce  a                                24                                 Může dojít ke zmaření účelu řízení, který je vyjádřen např. v § 6 o. s. ř.,                              tedy že: „V řízení postupuje soud v součinnosti se všemi účastníky řízení tak,                              aby ochrana práv byla rychlá a účinná a aby  skutečnosti, které jsou mezi                              účastníky sporné, byly spolehlivě zjištěny.“                                                                  177","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                v rozumném  čase.  Tato  povinnost  je  mu  v  civilním  soudním  řízení                              ostatně uložena přímo zákonem, neboť jednou z povinností předsedy                              senátu  je,  že  připraví  jednání  tak,  aby  bylo  možné  věc  rozhodnout                              zpravidla  při  jediném  jednání  (§  114a  odst.  1  o.  s.  ř.).  K takovéto                              řádné přípravě má přitom odpovídající institucionalizované prostředky                              zakotvené  v  §  114a  odst.  2  až  §  114c  o.  s.  ř.  Tyto  prostředky  jsou                              velmi  účinné  (a  stále  účinnější),  avšak  pokud  ani  ty  nepostačují                              k uspokojivé  přípravě  jednání,  může  soudce  postupovat  jinými                              způsoby tak, aby naplnil cíl § 114a odst. 1 o. s. ř.                               Cílem  přípravy  jednání  ve  sporném  řízení  je  identifikace  těch                              skutkových okolností, které jsou pro daný případ právně významné a                              mezi  účastníky  sporné  a  vytvoření  seznamu  důkazů,  které  bude  za                              tímto účelem třeba provést. Jak uvádí komentářová literatura, jedná se                              o zásadu, která „vyjadřuje metodu přípravy jednání, nikoliv požadavek                              skončit  věc  při  prvním  jednání.  Spíše  se  naznačuje,  že  všechny  tyto                              úkony  je  třeba  provádět  promyšleně,  takže  bude-li  mít  jednání                              soudcem  očekávaný  průběh,  věc  bude  z hlediska  projednávání                                                              25                              opravdu „trvat“ je jediné jednání.“                              Z toho je zjevné, že (kvalitní) příprava jednání má (nejen) v civilním                              soudním řízení naprosto zásadní vliv na další vývoj řízení, a tedy i na                              celkovou  dobu  jeho  trvání.  Otázkou  ovšem  je,  kterak  soudci  těchto                              nástrojů  využívají,  tedy  jak  důkladně  a  promyšleně  jednání                                        26                              připravují.                              Kvalita  přípravy  jednání  se  projevuje  i  v dalším  postupu  soudu  a                              vývoji  celého  řízení.  Mám  namysli  notoricky  známé  nadbytečné                              zadávání znaleckých posudků nebo obecně provádění důkazů, o nichž                              je  již  předem  zřejmé,  že  ke  spolehlivému  zjištění  rozhodných                                                      27                              skutečností  nejsou  třeba.   Soudce  by  se  neměl  stát  pasivním                              pozorovatelem soudního řízení, ale měl by jej vést (měl by být tzv.                                            28                              case  manager) .  To  se  týká  např.  provádění  důkazů.  Strany  sporu                              leckdy  zavalují  soud  mnohými  návrhy  na  provedení  nejrůznějších                                25  Viz dílo citované sub pzn. pod čarou č. 22, str. 780.                               26                                 Setkal jsem se i s takovým civilním sporným řízením, v němž se do vydání                              prvního  rozhodnutí  ve  věci  samé,  konalo  celkem  šestnáct  jednání.  Důvody                              pro jejich nařizování přitom v drtivé většině nespočívaly na straně účastníků.                              27  Odstrašujícím případem může být řízení, v němž došlo k prodloužení jeho                              trvání o více jak dva roky proto, že příslušný soudce vyžadoval předložení                              jiného soudního spisu, avšak činil tak velmi laxně. Přitom nikdo z účastníků                              provedení takového důkazu nenavrhoval a nebylo jej ani třeba.                               28  Toto pojetí soudce se opakovaně a s důrazem objevuje např. v American                              Bar Association Trial Management Standards – částečně dostupné např.                              zde:                              http://www.lasc.org/la_judicial_entities/Judicial_Council/Delay_Guidelines.p                              df                                                                  178","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                důkazních prostředků a soud je automaticky přijímá bez úvahy o tom,                              zda směřují k tomu, co má být v řízení zjištěno, zda se tedy nejedná o                              důkazy  nadbytečné  (irelevantní,  opakující  se,  kumulující,  zbytečně                              rozsáhlé či zbytečně časově či technicky náročné).                               Vedle  přípravy  jednání  pak  mnoho  záleží  i  na  organizačních                              schopnostech soudce, na jeho kapacitě organizovat práci a vyřizování                              věcí  tak,  aby  řízení  probíhalo  bez  zbytečných  průtahů  (tzv.  case                              management). Tato úloha soudce není jednoduchá, to se však od jeho                              funkce obecně očekávat nedá. Jedná se o rovinu soudcovské činnosti,                              která bývá často označována za administrativní či úřednickou. Nutno                              ovšem  dodat,  že  takto  je  k obdobným  požadavkům  kladeným  na                              činnost soudce přistupováno i v zemích s anglosaskou právní tradicí,                              kde  bychom  pojem  „úřednický“  ve  vztahu  k  práci soudce  jen  těžko                              hledali.  Příslušní  autoři  též  hovoří  o  tom,  že  nejvýznamnějšími                              změnami  soudcovské  role  byly  v poslední  době  právě  ty,  které  se                                                                    29                              týkají jeho „administrativní odpovědnosti“.                              V této  skupině  mám  namysli  zejména  pružný  a  kontinuální  postup                              soudce při komunikaci s účastníky řízení, a to zvláště v souvislosti se                              zjištěním naplnění  podmínek  řízení  a  dalších  úkonů.  Typickým                              neduhem bývá vyzývání k doplnění či upřesnění žaloby se značným                              odstupem  od  jejího  podání  (navíc  aniž  by  toho  bylo  v některých                              případech třeba), vyzývání k zaplacení soudních poplatků po několika                              měsících od podání žaloby, zdlouhavý postup soudu při předkládání                              spisu soudu vyšší instance po podání opravného prostředku atd.                               Podle  mého  názoru  sem  spadají  ale  i  úkoly  soudce  spočívající                              v přehledné  evidenci  jemu  napadlých  případů,  která  by  mu  měla                              umožňovat  snadné  zjištění  stádia  řízení  a  dosavadního jeho  postupu                              (jednotlivých  kroků).  S tím  dále  souvisí  organizovaná  spolupráce                              s asistenty soudce a s nižším soudním aparátem.                               V případě velkého náporu napadlých případů, jenž neumožňuje jejich                              plynulé  vyřizování,  by  měl  soudce  uvážit,  zda  některé  z těchto  věcí                              nezasluhují  jeho  zvláštní  pozornost,  tedy  zpravidla  přednostní                              vyřízení. Stanovení pořadí vyřizování případů může na druhou stranu                              vzbuzovat  pochybnosti  týkající  se  nestrannosti  soudce,  avšak  ty                              mohou být – podle mého názoru - rozptýleny tehdy, jestliže soudce                              postupuje  podle  předem  stanovených  objektivních  kritérií. Takovým                              objektivním kritériem může být například význam předmětu řízení pro                              daného  účastníka,  který  může  být  dán  jeho  věkem  či  zdravotním                                    29   Shaman,  J.  M.,  Lubet,  S.,  Alfini,  J.  J.  Judicial  Conduct  and  Ethics.                              Charlottesville, Virginia: The Michie  Company (Law Publisher), 1990, str.                              53 a násl. V tomto díle je poukázáno na to, že soudci se musí stát aktivními                              správci (administrátory) případu, což je dáno jednak růstem nápadu a jednak                              zvyšující se komplexitou moderního řízení.                                                                  179","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                       30                              stavem.  Ostatně s přednostním vyřizováním některých věcí počítají                              výslovně i některé právní předpisy (např. § 56 s. ř. s.).                               V neposlední  řadě  též  závisí  na  odborné  připravenosti  soudce                              rozhodovat  i  nelehké  případy,  které  se  se  vzrůstající  komplexitou                              mezilidských vztahů stávají rovněž složitějšími. Soudce by pak neměl                              být veden k prokrastinaci u věcí, které se jeví jako komplikované, a                              k jejich  odkládání  mimo  chronologický  seznam  nápadu.  Na  druhé                              straně je zřejmé, že podobné případy si vždy vyžádají více času jak                              pro  přípravu,  tak  i  pro  samotné  rozhodnutí.  Koneckonců  i  zdánlivě                              jednoduché případy vyžadují pečlivou přípravu, řádné „seznámení se                              se  spisem“  a  dobrou  orientaci  v  právní  úpravě  proto,  aby  soudce                                               31                              rozhodl  „správně“.   Podle  mého  názoru  by  však  ani  český  soudce                              neměl  aspirovat  na  to  býti  Dworkinovým  Herculem,  jenž  má  na                              správné rozhodnutí neomezeně dlouhou dobu.                                Ačkoliv  je  tedy  možno  v práci  soudců  jistě  najít  nějaké  rezervy,  je                              nutno též upozornit na notoricky známou přetíženost (nejen) českých                              soudů.  Příslušné  orgány  by  proto  měly  –  vedle  koncepčních  změn                              zejména v právní úpravě mimosoudních řešení sporů (mezi něž zcela                              jistě  nelze  započítat  rozhodčí  řízení  v současné  podobě)  –  každému                              soudci  v České  republice  zajistit  dostatečnou  administrativní  i                              odbornou oporu (dostatek zapisovatelek, vyšších soudních úředníků a                              asistentů) odpovídající pracovní zázemí a finanční ohodnocení. Soudci                              sice  musí  v rámci  své  profesní  odpovědnosti  umět  zvládat  i  nápor                              nově napadlých případů, ale nemohou činit nic, co je nad jejich síly.                              Jak trefně poznamenal Nejvyšší soud Kalifornie: „[...] zatímco lze od                              soudce očekávat, že bude pilný, pracovitý, a dokonce – je-li to nutné –                              i  sebeobětující,  nemůže  být  od  něj  očekáváno,  že  pod  hrozbou                              služební  disciplíny  bude  plnit  úkoly,  které  jsou  za  hranicí  jeho                                                     32                              schopnosti a prostředků.“                                 30                                  Viz  rozsudek  Nejvyššího  soudu  ze  dne  10.  3.  2011,  sp.  zn.  30  Cdo                              2742/2009, nebo rozsudek ESLP ve věci Schmidtová proti České republice                              ze dne 22. 7. 2003, stížnost č. 48568/99, odst. 68.                                 31                                  Zajímavý  je  v tomto  ohledu  případ  amerického  soudce,  jenž  vykazoval                              značné  prodlevy  ve  vyřizování  –  řekli  bychom  –  rutinních  záležiostí.                              Kalifornský  soud  dospěl  k závěru,  že  tato  zpoždění  byla  významně                              zapříčiněna soudcovou „snahou  dosáhnout takového stupně pečlivosti a píle                              v aplikaci práva,  která byla  nerealistická a často neodůvodněná.“ Takovýto                              postup  však  podle  soudu  „neznamenal  porušení  povinnosti“  [povinnosti                              promptně vyřídit nápad – „to promptly dispose of their court´s business“ –                              Canon 3A(5) – The Code of Judicial Conduct – pzn. autora] – McCartney v.                              Commission on Judicial Qualifications [12 Cal. 3d 512, 526 P. 2d 268, 116                              Cal. Rptr. 260 (1974)].                               32                                  Rozhodnutí  Nejvyššího  soudu  Kalifornie  ve  věci  Mardikian  v.                              Commission  on  Judicial  Performance,  40  Cal.3d  473,  dostupné  na:                                                                180","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                3.3 NÁSTROJE ÚČASTNICKÉ                                Již  výše  jsem  uvedl  a  podpořil  judikaturou,  že  není  povinností                              účastníků řízení vést orgány veřejné moci k dřívějšímu rozhodnutí a                              že vydat rozhodnutí v přiměřené době je naopak obecnou povinností                              těchto orgánů. Je ale podle mého názoru v pořádku, jestliže účastníci                              řízení  mají  k dispozici  určité  nástroje,  jejichž  využitím  mohou                              upozornit na již nastalé prodelvy ve vyřizování případu, přičemž však                              tyto  nástroje  musí  mít  určité  procesní  důsledky.  Český  právní  řád                              skýtá účastníkům soudních řízení tyto možnosti:                               1. Tzv. hierarchickou stížnost podle § 164 zákona č. 6/2002 Sb.,                               2. návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle § 174a                              zákona č. 6/2002 Sb.,                                3. ústavní stížnost.                              První  z uvedených  nástrojů  je  již  dlouhou  dobu  považován  za                              neúčinný, k čemuž se vyslovil i ESLP. Problém tkví v tom, že podání                              této stížnosti nemá žádný  závazný právní dopad na vyřizování věci.                              Stěžovatel  sice  musí  být  o  vyřízení  stížnosti  příslušným  orgánem                              státní správy soudu informován, ale není mu dáno žádné osobní právo,                                                                        33                              aby dohledová pravomoc státu byla vykonána.  Jinými slovy řečeno,                              \"stížnost je ve skutečnosti pouhou informací předkládanou správnímu                              orgánu, pomocí které účastník řízení žádá, aby tento, pokládá-li to za                                                                34                              vhodné,  využil  své  pravomoci\".   Ze  statistik  ministerstva                              spravedlnosti  je  potom  možné  vysledovat,  že  stížnosti  podle  §  164                              jsou i nadále podávány i za účelem upozornění na průtahy v řízení,                              přičemž po provedení novely zákonem č. 7/2009 Sb. (viz níže), jejich                              počet v tomto směru logicky poněkud poklesl, i když se podle mého                                                                    35                              názoru nedá hovořit o propastném rozdílu.                                (http://scocal.stanford.edu//opinion/mardikian-v-commission-judicial-                              performance-30765, naposledy navštívené 19. listopadu 2011).                                33  Např.  rozsudek  senátu  druhé  sekce  ESLP  ze  dne  10.  7.  2003,  ve  věci                              Hartman proti České republice, stížnost č. 53341/99,§ 45. V této věci ESLP                              ještě posuzoval právní úpravu obsaženou v zákoně č. 335/1991 Sb.                              34                                 Hubálková, E. K účinnosti právních prostředků nápravy ve stížnostech na                              průtahy soudního řízení. Judikatura Štrasburského soudu, Bulletin advokacie.                              2004, č. 10, s. 10. Citováno z analýzy Ligy lidských práv (viz poznámka pod                              čarou č. 20)                               35                                  Statistiky  jsou  dostupné  na  internetových  stránkách  ministerstva                              spravedlnosti:                              http://portal.justice.cz/Justice2/MS/ms.aspx?o=23\&j=33\&k=5237\&d=30923                              7                                                                  181","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                U  návrhu  na  určení  lhůty  k  provedení  procesního  úkonu  je  situace                              poněkud  odlišná,  a  to  od  účinnosti  novely  zákona  č.  6/2002  Sb.                              provedené zákonem č. 7/2009 Sb., tedy od 1. 7. 2009. Do té doby však                              i  tomuto  podání  musela  povinně  předcházet  výše  komentovaná                              hierarchická stížnost, a proto ani takový prostředek nebyl považován                                                                                   36                              za schopný účinně zamezit další nepřiměřené délce řízení.  Po 30. 6.                              2009 je  sice  možno  z  pohledu judikatury  ESLP  řadit  tento  procesní                              nástroj  mezi  ty  účinné,  avšak  ani  tak  není  přiléhavé  přičítat  k  tíži                              účastníka,  jestliže  za  nastalých  průtahů  v  řízení  tohoto  nástroje                                      37                              nevyužil.  To z důvodů, které byly uvedeny v prvním odstavci této                              podkapitoly.  Tímto  návrhem  se  příslušný  soud  musí  zabývat  s                              konkrétním  -  právně  relevantním  -  výsledkem.  I  zde  je  k  vyřízení                              návrhu  určena  poměrně  krátká  lhůta  (20  pracovních  dnů)  a  soud  o                              něm  rozhoduje  usnesením.  Jestliže  vzhledem  k  definovaným                              okolnostem případu (§ 174a odst. 8) shledá, že dochází k průtahům,                              \"určí lhůtu pro provedení potřebného procesního úkonu\". Touto lhůtou                              je  soud,  příslušný  k  provedení  úkonu,  vázán.  Nerespektování  této                              lhůty ze strany konkrétního soudce pak může být kárným proviněním                              ve smyslu § 87 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb.                               Třetí možností je podat ústavní stížnost na postup soudu, kterým došlo                              k  porušení  základního  práva  garantovaného  v  čl.  38  odst.  2  Listiny                              základních práv a svobod, přičemž Ústavní soud může, v případě že k                              takovému  postupu  došlo,  konstatovat  porušení  práva  a  příslušnému                              soudu uložit, aby dále v průtazích nepokračoval. Takový výsledek má                              bezesporu  svou  autoritu,  nicméně  žádné  relevantní  právní  následky                              nebudí.  Navíc  je  nutno  zohlednit,  že  Ústavní  soud  při  limitu  svých                              personálních zdrojů sám vykazuje značné množství nápadu ústavních                              stížností,  a  je  proto  pro  něj  značně  problematické  se  takovými                              stížnostmi včas zabývat.                               Na  tomto  místě  není  možné  znovu  nepřipomenout  procesní  institut                              civilního soudního řízení využitelný v případě průtahů zapříčiněných                                                               38                              (záměrným) \"zdržování\" protistrany.  Tento prostředek byl obsažen v                              dnes již zrušeném § 118c o. s. ř., v němž bylo stanoveno, že \"dochází-                              li v projednání věci k průtahům proto, že účastník je nečinný nebo že                                36                                 K tomu viz např. rozsudek senátu druhé sekce ESLP ze dne 21. 12. 2004,                              ve  věci Škodáková proti České republice, stížnost č. 71551/01, § 34, nebo                              rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 165/2010.                              37  Viz třeba i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo                              4761/2009.                               38   Účastníci  řízení  nemusí  mít  logicky  vždy  zájem  na  brzkém  vyřízení                              případu. Nejčastěji se bude jednat o taktiku ze strany žalovaných (velmi často                              dlužníků),  ale  nejsou  vyloučeny  ani  případy,  kdy  vydání  rozhodnutí  brání                              (ne)aktivita  žalobce  (navrhovatele).  Lze  zejména  poukázat  na  případ,  kdy                              návrh  na  rozvod  manželství  podá  ten  z  manželů,  který  na  rozvodu  nemá                              zájem,  a  pak  v  souladu  s  dispoziční  zásadou  uměle  prodlužuje  samotné                              řízení.                                                                  182","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                přes  výzvy  soudu  nevylíčil  všechny  rozhodné  skutečnosti  nebo                              neoznačil potřebné důkazy, může soud, je-li to účelné a nejde-li o věci                              uvedené  v  §  120  odst.  2,  na  návrh  jiného  účastníka  usnesením                              rozhodnout, že ve věci lze uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a                              označit důkazy k jejich prokázání nejpozději ve lhůtě, kterou určí, a že                              k  později  uvedeným  skutečnostem  a  důkazům  nebude  přihlíženo.\"                              Jednalo  se  tedy  o  tzv.  koncentraci  vhodnou,  která  byla  z  českého                              právního  řádu  odstraněna  již  několikráte  zmíněným  zákonem  č.                              7/2009  Sb.,  a  to  s  odůvodněním,  že  tento  institut  nebyl  v  praxi                              využíván. Obecně mám za to, že není-li v právní praxi určitý právní                              institut využíván, neznamená to, že v právním řádu nemá své místo.                              Navíc  je  třeba  uvést,  že  §  118c  byl  do  občanského  soudního  řádu                              vložen s účinností od 1. 1. 2001, a nebyl tak podle mého názoru dán                              ani dostatečný čas pro to, aby účastníci této možnosti začali využívat.                               I  účastníci  mající  zájem  na  včasném  ukončení  soudního  řízení                              disponují  určitými  mimoprávními  nástroji,  prostřednictvím  nichž                              mohu přispět ke zkrácení doby řízení. V civilním soudním řízení se                              jedná  zejména  o  připravenost  nést  procesní  povinnosti  spočívající  v                              tvrzení  a  prokazování  skutečností  rozhodných  pro  daný  případ,  což                              platí  dvakrát  v  případech,  kdy  je  účastník  zastoupen  advokátem  či                              jinou osobou s právnickým  vzděláním. Dalším důležitým prvkem je                              ochota součinnosti s příslušným soudcem, spolehlivá a bezprůtahová                              komunikace  (viz  i  §  6  o.  s.  ř.).  Důležité  je  i  vytvoření  a  udržování                              představy účastníků o tom, za jakým účelem se má řízení vést, čeho se                              v  něm  má  dosáhnout.  Toho  jsou  podle  mého  názoru  schopni  i                              účastníci bez právnického vzdělání - nebo právě oni.                               Řízení  bude  vždy  o  to  kratší,  o  co  více  bude  dána  snaha  všech                              zúčastněných  dovést  jej  včas  ke  konečnému  rozhodnutí.  To  platí                              dvojnásobně právě pro civilní soudní řízení. K tomu je ale nezbytné                              uvědomění  si  toho,  k  čemu  má  soudní  řízení  sloužit.  Povinnost                              zamyslet  se  nad  touto  otázkou  má  a  bude  mít  bezpochyby  i                              zákonodárce.                                Literature:                              -  Drápal., L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za.                                 Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, pgs 1600, ISBN:                                 978-80-7400-107-9                              -  Jacobs  ,  G.  F.,  White,  R.  C.  A.  The  European  Convention  on                                 Human Rights, Second Edition. Oxford : Claredon Press, 1996, pgs                                 469, ISBN: 0-19-826242-6                              -  Shaman, J. M., Lubet, S., Alfini, J. J. Judicial Conduct and Ethics.                                 Charlottesville,  Virginia:  The  Michie  Company  (Law  Publisher),                                 1990, pgs 612, ISBN: 0-87473-579-3                              -  Červená, K. Soudní průtahy: preventivní a kompenzační prostředky                                 nápravy.       Liga        lidských       práv,        2009.                                 http://www.llp.cz/_files/file/Analyza_soudni_prutahy_.pdf                                                                      183","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                 Contact – email                              kolba.jan@gmail.com                                                                                                                                         184","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                        ODNĚTÍ A PŘIKÁZÁNÍ U STÁTNÍHO                                                  ZASTUPITELSTVÍ                                                    ZDENĚK KOUDELKA                                     Právnická fakulta Masarykovy univerzity, Česká republika                                 Abstract in original language                              Článek  se  věnuje  možnosti  odnětí  a  přikázání  věci  řešené  státním                              zastupitelstvím v trestním, civilním i správním řízení. Základní místní                              a  věcná  příslušnost  je  dána  zákonem  tak,  že  věc  řeší  to  státní                              zastupitelství, které působí u soudu, kde bude či ji již je věc řešena.                              Z tohoto  pravidla  jsou  však  obecné  výjimky  dané  vyhláškou                              Ministerstva spravedlnosti (specializovaná státní zastupitelství) anebo                              v jednotlivých případech rozhodnutím vyššího státního zastupitelství.                              Použita  je  nejen  zákonná  úprava,  ale  i  analogie  se  soudy  a  pokyny                              obecné povahy nejvyšší státní zástupkyně jako interní normy státního                              zastupitelství.  Autor  dochází  k závěru,  že  odnětí  a  přikázání  věci  je                              nejen  možné  z různých  důvodů,  ale  že  je  z určitých  důvodů  také                              povinností vyššího státního zastupitelství tak učinit – např. v případě                              podjatosti či vážného porušení zákona státním zastupitelstvím dosud                              věc řešící. Toto je doplněný text publikovaný v Právu - časopise pro                              právní vědu a praxi č. 1/2010.                               Key words in original language                              Státní zastupitelství                               Abstract                              Removal and Referral of a Case at the Public Prosecutor's Office - the                              article  deals  with  the  possibility  of  removal  and  referral  of  a  case                              resolved  by  the  Public  Prosecutor’s  Office  in  criminal,  civil  and                              administrative  proceedings.  Accordance  with  the  law  the  basic                              territorial  and  subject-matter  jurisdiction  of  the  Public  Prosecutor’s                              Office  is  solved  in  the  way  that  the  case  is  decided  by  the  public                              prosecutor’s  office  which  acts  by  the  court  where  the  case  will  be                              decided or is decided. This rule has some general exceptions given by                              the  public  notice  of  the  Ministry  of  Justice  (specialized  Public                              Prosecutor’s  Offices)  or  by  decision  of  higher  Public  Prosecutor’s                              Office in individual cases. Not only legal regulation is used, there is                              also  analogy  with  courts  and  instructions  of  general  nature  of  the                              Supreme  Public  Prosecutor  as  internal  regulation  of  Public                              Prosecutor’s  Office. The author  finds  that  removal  and  referral of a                              case  is  possible  from  various  reasons  but  there  are  also  specific                              reasons of higher public prosecutor’s office obligation to do so - e.g.                              in  the  case  of  prejudice  or  serious  breach  of  law  by  the  public                              prosecutor’s office which still deals with the case.                                Key words                              Public Prosecution                                                                    185","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                    Odnětí a přikázání věci státnímu zastupitelství (delegace) je upraveno                              v zákoně o státním zastupitelství co do důvodu vyloučení vedoucího                                                                            1                              státního zástupce příslušného státního zastupitelství.  Úprava v zákoně                              o státním zastupitelství však není úplná a analogicky se užije úprava                              pro soudy v procesních předpisech, které umožňují odnětí a přikázání                              věci z důvodů:                                                          2                              a) důležitých dle trestního řádu,                                                                           3                              b)  vhodnosti  dle  občanského  soudního  řádu.   Úprava  odnětí  a                              přikázání věci podle občanského soudního řádu se v oblasti netrestní                              působnosti  státního  zastupitelství  neužije  na  návrhy  nejvyšší  státní                              zástupkyně na popření otcovství.                                Pojmy  „důležitý  důvod“  a  „vhodnost“  jsou  neurčité  právní  pojmy                              zahrnující  i  jiné  důvody  než  jen  vyloučení  vedoucího  státního                              zástupce.  Neurčitý  právní  pojem  musí  být  naplněn  v individuálním                              rozhodnutí o odejmutí a přikázání tak, aby naplňoval zákonný i když                              obecný  pojem.  Při  odnětí  se  musí  zvažovat  možný  střet  různých                              právních  zásad  v řízení.  Každé  odnětí  a  přikázání  věci  povede                              k zdržení  v řízení,  neboť  nový  orgán  se  musí  seznámit  se  spisem  a                              věcí. Orgán rozhodující o odnětí a přikázání má být při rozhodování                              zdrženlivý, neboť zasahuje do základní místní příslušnosti. Pokud jsou                              však důležité důvody dané právem pro odnětí, je orgán rozhodující o                              odnětí  a  přikázání  nucen  zvážit,  který  z legálních  zájmů  v řízení                              převažuje.  Konkrétní  důvody  pro  odnětí  a  přikázání  v trestních                              usneseních  Nejvyššího  státního  zastupitelství  mimo  řízení  u                              mladistvých jsou:                                                                   4                              - vyloučení vedoucího státního zástupce,                              - předchozí odnětí a přikázání věci jinému soudu z důvodu bydliště a                                                           5                              zdravotního stavu obžalovaného,                                 1  § 12a ods. 2 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství.                              2                                 §  25  trestního  řádu  č.  141/1961  Sb.  FRANTIŠEK  NOVOTNÝ,                              MIROSLAV RŮŽIČKA: Trestní kodexy, Praha 2002, s. 523-524.                              3                                § 12 ods. 2 občanského soudního řádu č. 99/1963 Sb.                              4   Usnesení  Nejvyššího  státního  zastupitelství  o  odnětí  věci  Vrchnímu                              státnímu zastupitelství v Praze a přikázání Vrchnímu státnímu zastupitelství                              v Olomouci  z 27.  1.  2003,  1NZt  5/2003.Usnesení  Nejvyššího  státního                              zastupitelství  o  odnětí  věci  Krajskému  státnímu  zastupitelství  v Brně  a                              přikázání  Krajskému  státnímu  zastupitelství  v Plzni  z 16.  6.  2009,  1NZN                              2678/2009.                              5   Usnesení  Nejvyššího  státního  zastupitelství  o  odnětí  věci  Krajskému                              státnímu zastupitelství v Plzni a přikázání Krajskému státnímu zastupitelství                              v Ostravě  z 11.  10.  2005,  3NZT  48/2005.  V tomto  případě  ke  změně                              příslušnosti  státního  zastupitelství  došlo  v souvislosti  s přikázáním  jinému                              soudu.                                                                 186","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                -  možný  podezřelý  byl  státní  zástupce  státního  zastupitelství                                                                          6                              nadřízenému dozorovému státnímu zastupitelství,                              -  prověřování  skutečností  souvisící  s činností  státního  zastupitelství                              nadřízenému  státnímu  zastupitelství  vykonávající  dozor  nad                                           7                              prověřováním,                              -  nepříslušnost  státního  zastupitelství,  pasivita  dozoru  vůči                              nestandardní  komunikaci  mezi  policejním  orgánem  a  svědkyní,                              nerespektování  zásady  šetření  základních  práv  a  svobod  a  jejich                              narušení  jen  v nezbytné  míře,  překročení  souhlasu  parlamentní                                                       8                              komory k trestnímu stíhání,                              -  vhodnost  společného  dozoru  trestního  řízení  vůči  témuž                              podezřelému a obviněnému s obdobnou trestnou činností páchanou na                              různých  místech  ve  státě,  dřívější  rozhodnutí  policie  o  soustředění                              prověřování  trestních  oznámení  z různých  okresů  jednomu                                                9                              policejnímu orgánu.                              Jiným důvodem z praxe nižších státních zastupitelství je odnětí věci                              podezření  z  pomoci  k zločinu  podplácení  a  přečinu  křivé  výpovědi                              Okresnímu  státnímu  zastupitelství  v Přerově  a  přikázání  Okresnímu                              státnímu  zastupitelství  v Olomouci  bylo to,  že  pracovníci  Okresního                              státního  zastupitelství  v Přerově  byli  přítomni  procesním  výslechům                              osob,  kterých  se  věc  týká,  a  proto  nelze  do  budoucna  vyloučit,  že                              budou  vyslýcháni  jako  svědci.  Postavení  svědka  by  bylo  v rozporu                                                                         10                              s výkonem dozoru v přípravném řízení trestním.                              1. ANALOGIE                                V trestním  řádu  i  občanském  soudním  řádu  je  úprava  odnětí  a                              přikázání  věci  směřována  k soudům.  Státní  zastupitelství  v trestní                              působnosti  dlouhodobou  aplikací  analogicky  používá  tutéž  úpravu,                              což  dlouhodobě  kodifikují  pokyny  obecné  povahy  nejvyšší  státní                                   6                                 Usnesení  Nejvyššího  státního  zastupitelství  o  odnětí  věci  Obvodnímu                              státnímu zastupitelství Praha 4 a přikázání Krajskému státnímu zastupitelství                              v Brně z 14. 11. 2005, 1NZN 2837/2005. Možným podezřelým byl řadový,                              nikoliv vedoucí státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze a dále                              se zjistila věcná příslušnost krajského a ne okresního státního zastupitelství.                              7  Usnesení Nejvyššího státního zastupitelství o odnětí věci obvodním státním                              zastupitelstvím  Praha  1  a  4  a  přikázání  Okresnímu  státnímu  zastupitelství                              Brno-venkov z 12. 7. 2006, 1NZN 469/2006.                              8                                 Usnesení  Nejvyššího  státního  zastupitelství  o  odnětí  věci  Okresnímu                              státnímu  zastupitelství  v Přerově  a  přikázání  Okresnímu  státnímu                              zastupitelství v Jihlavě z 4. 6. 2007, 3NZT 10/2007.                              9   Usnesení  Nejvyššího  státního  zastupitelství  o  odnětí  věci  Okresnímu                              státnímu  zastupitelství  v Klatovech  a  přikázání  Městskému  státnímu                              zastupitelství v Brně z 12. 12. 2008, 5NZN 2702/2008.                              10                                 Usnesení Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočka v Olomouci                              z 25. 6. 2010, 2KZN 3079/2010-28.                                                                187","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                                                                             12                                                                 11                              zástupkyně  i  pro  odnětí  a  přikázání   a  též  odborná  literatura.                              V netrestní  působnosti,  která  je  nepoměrně  užší,  se  tato  praxe                              nerozvinula, ale není žádný důvod postupovat odlišně v jednotlivých                              působnostech  státních  zastupitelství,  pokud  tak  nestanoví  zákon.  I                              v netrestní působnosti je logické užití analogické zákonné úpravy pro                                                                        13                              soudy,  což  akceptuje  pokyn  obecné  povahy.   Úprava  v zákoně  o                              státním  zastupitelství  a  v procesních  řádech  se  vzájemně  doplňuje  a                              není  v rozporu.  Vzájemný  vztah  těchto  ustanovení  různých  zákonů                              není  konfliktní  a  nemusíme  řešit  otázku,  který  zákon  má  v případě                              rozporu  přednost  v aplikaci  podle  pravidla  přednosti  mladšího                              právního  předpisu  stejné  právní  síly  anebo  pravidla  přednosti                              speciálního před obecným bez ohledu na stáří právních předpisů stejné                              právní síly. V případě procesní úpravy má přednost zvláštní procesní                              řád  –  trestní  řád  pro  trestní  řízení  anebo  občanský  soudní  řád  pro                              civilní řízení před zákonem o státním zastupitelství, který je obecným                              předpisem  o  státním  zastupitelství  a  musí  se  tedy  uplatnit  zvláštní                              zákony, pokud jde o jednotlivé druhy řízení.                               Použití analogie je vyloučeno v případě trestního práva hmotného pro                              vytváření  nových  skutkových  podstat  trestných  činů  a  pro  tresty.                              Trestat  lze  jen  to,  co  výslovně,  jasně  a  určitě  označí  za  trestný  čin                              zákonodárce.  Z pohledu  zásady  v pochybnostech  ve  prospěch                              obviněného, je i v hmotném právu možno hypoteticky připustit použití                              analogie  mimo  skutkové  podstaty  trestného  činu  a  stanovení  trestu,                              pokud  by  byla  analogie  příznivá  pro  pachatele.  V praxi  však                              výkladový  primát  v tomto  právním  odvětví  drží  výklad  jazykový  a                              doslovný.                                                                                          14                              Jiná situace je v procesním právu, kde je analogie nejen přípustná  a                              státním zastupitelstvím i využívaná. V zásadě, pokud zákon výslovně                              určitá  práva  v řízení  nespojuje  se  soudem,  tak  se  často  na  státního                              zástupce a státní zastupitelství užijí pravidla daná zákonem pro soudce                              a  soud.  Jde  o  dlouhodobou  praxi.  Je  pravdou,  že  tato  praxe  je  ve                              srovnání s jinými státními orgány nezvyklá, když jejich působnost je                                 11  Čl. 4 ods. 3 pokynu obecné povahy č. 8/2009 o trestním řízení. Dříve čl. 4                              ods.  3  pokynu  obecné  povahy  č.  1/2008  o  trestním  řízení,  čl.  6  pokynu                              obecné  povahy  č.  12/2003,  jímž  se  upravuje  postup  státních  zástupců  při                              trestním  stíhání  osob,  při  výkonu  dozoru  nad  zachováváním  zákonnosti  v                              přípravném  řízení  trestním  a  postup  v  trestním  řízení  soudním  i  čl.  4                              původního pokynu obecné povahy č. 9/1994. Čl. 5 pokynu obecné povahy č.                              7/2009 o trestním řízení ve věcech mládeže a původně čl. 5 pokynu obecné                              povahy  č.  3/2007  o  trestním  řízení  ve  věcech  mládeže  i  čl.  6  původního                              pokynu  obecné  povahy  č.  10/2003.  Dostupné  v ASPI  a  www  stránkách                              Nejvyššího státního zastupitelství.                              12  „…pokud jsou splněny zákonné předpoklady, je možné v činnosti státního                              zastupitelství aplikovat ustanovení § 25 TrŘ per analogiam.“ - JAROSLAV                              FENYK,  ROMAN  HÁJEK:  Několik  poznámek  k podmínkám  použití                              výkladu a analogie při rozhodování o odnětí a přikázání věci podle § 25 TrŘ                              v přípravném řízení trestním, Trestněprávní revue 11/2007, s. 314.                              13                                 Čl. ods. 5 pokynu obecné povahy č. 9/2008 o netrestní působnosti.                              14  Usnesení Nejvyššího soudu z 24. 6. 2010, 11Tdo 899/2009.                                                                188","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                především určována přímo příslušnými zákony. Ale je logické, že při                              volání po střízlivém a přehledném právním řádu vyplyne jako nutný                              důsledek, aby se právní úprava neopisovala a pravidla stanovená pro                              určitý  okruh  společenských  vztahů  upravených  právem  se  použila  i                              pro jiný okruh právní úpravy, je-li to rozumné a nejsou nutné právní                              odlišnosti.  I  použití  výslovné  právní  úpravy  pro  soudce  a  soudy                              analogicky  pro  úpravu  státních  zástupců  a  státních  zastupitelství  ve                              stejném  procesním  právu  je  správné.  V takovém  případě  jde  o  užší                              analogii  zákona  v rámci  jednoho  právního  předpisu,  nikoliv  o                              obecnější a problematičtější analogii práva. Použití analogie zákona je                              stabilně  dlouhodobě  využíváno  pro  nedostatek  výslovné  zákonné                              úpravy v pokynech obecné povahy nejvyšší státní zástupkyně, zvláště                                                                                           15                              v pokynech  upravujících  trestní  řízení  a  řízení  ve  věcech  mládeže.                              Samotný zákonodárce nařídil užití zákonné úpravy pro soud též i pro                              státní zastupitelství při zajišťování majetku, což však není výkladová                                                                   16                              analogie, ale aplikace zákonného příkazu.                              2. VĚCNÁ PŘÍSLUŠNOST A JEDNOTNOST ROZHODNUTÍ                               Se soudy má státní zastupitelství společnou organizační strukturu i to,                              že o odnětí a přikázání věci, stejně jako v případě sporu o příslušnost,                              rozhoduje společně nejblíže vyšší stupeň. Při přikázání se respektuje                              věcná  působnost,  tedy  mění  se  státní  zastupitelství  či  soud,  co  do                              místní  působnosti,  ne  co  do  příslušného  stupně.  Na  první  pohled                              vypadá,  že  rozhodnout  o  odnětí  a  přikázání  může  jen  krajské  státní                              zastupitelství  vůči  okresům,  vrchní  vůči  krajským  a  Nejvyšší  vůči                              vrchním. To však neplatí vždy. Vyloučení vedoucích státních zástupců                              či  jiné  důležité  důvody  mohou  být  takové,  že  je  nutné  odnětí  a                              přikázání věci mezi různými obvody vrchních státních zastupitelství,                              zjednodušeně  řečeno  mezi  Čechami  a  Moravou  se  Slezskem.  Je-li                              navrhována  změna  příslušnosti  krajského  či  okresního  státního                              zastupitelství se sídlem v Čechách ke státnímu zastupitelství se sídlem                                                          17                              na  Moravě  a  ve  Slezsku,   je  příslušným  vyšším  státním                                                                                           18                              zastupitelstvím  Nejvyšší  státní  zastupitelství,  a  to  i  vůči  okresním.                              Krajská  a  vrchní  státní  zastupitelství  v takovém  případě  jsou                              nadřazena jen jednomu z obou dotčených zastupitelství, proto nejsou                              společně  vyšší  a  nemohou  rozhodovat.  Odnětí  věci  se  netýká  jen                              původního státního zastupitelství, ale tímto rozhodnutím je vázáno i                              státní  zastupitelství,  jemuž  je  věc  přikázána,  proto  zavazující                              rozhodnutí  o  odnětí  a  přikázání  věci  může  vydat  jen  vyšší  státní                              zastupitelství,  které  je  nadřazeno  oběma,  byť  nejde  o  bezprostředně                                15                                  Pokyn  obecné  povahy  č.  8/2009  o  trestním  řízení,  dříve  pokyn  obecné                              povahy  č.  1/2008,  9/1994  a  12/2003.  Pokyn  obecné  povahy  č.  7/2009  o                              trestním řízení ve věcech mládeže, dříve č. 3/2007 a 10/2003.                              16   §  1  ods.  3  zákona  č.  279/2003  Sb.,  o  výkonu  zajištění  majetku  a  věcí                              v trestním řízení.                              17   Zde  jde  o  zeměpisné  zjednodušení,  když  Okresní  státní  zastupitelství                              Svitavy patří do obvodu Vrchního státního zastupitelství v Praze, ale město                              Svitavy patří na Moravu.                              18                                 JIŘÍ KOCOUREK, JAN ZÁRUBA: Zákon o soudech a soudcích, Zákon o                              státním zastupitelství – Komentář, 2. vydání 2004, s. 476.                                                                189","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                nadřazené státní zastupitelství tomu státnímu zastupitelství, jemuž je                              věc odnímána. V opačném případě by vyšší státní zastupitelství svým                              rozhodnutím  nezákonně  jednalo  vůči  jinému  státnímu  zastupitelství                              mimo  právními  předpisy  vymezený  obvod  své  územní  působnosti.                              Obdobně  může  vrchní  státní  zastupitelství  rozhodnout  o  odnětí  a                              přikázání  věci  nejen  vůči  podřazeným  krajským  státním                              zastupitelstvím,  ale  i  vůči  okresním,  pokud  bude  rozhodováno  o                              odnětí okresnímu státnímu zastupitelství z obvodu jednoho soudního                                   19                              kraje   a  přikázání  jinému  okresnímu  státnímu  zastupitelství  do                              obvodu jiného soudního kraje podřazenému témuž vrchnímu státnímu                              zastupitelství.                               Rozhodnutí  o  odnětí  a  přikázání  je  jedno,  nikoliv  dvě  samostatná                              rozhodnutí  a  věcná  příslušnost  Nejvyššího  státního  zastupitelství  je                              dána  i  tehdy,  jestliže  návrh  směřuje  na  odnětí  věci  okresnímu  nebo                              krajskému státnímu zastupitelství z obvodu jednoho vrchního státního                              zastupitelství  do  obvodu  druhého  vrchního  státního  zastupitelství,                              nikdo  jiný  o  takovém  návrhu  rozhodnout  nemůže.  Takto  založená                              věcná příslušnost rozhodovat o návrhu opravňuje k vydání rozhodnutí                                                                                     20                              nejen, když se návrhu vyhoví, ale též když se návrh zamítne  anebo                              se mu vyhoví částečně, neboť se zjistí důvody pro odnětí, ale nikoliv                              důvody    pro   přikázání   k původně   navrhovanému   státnímu                              zastupitelství v obvodu jiného vrchního státního zastupitelství, ale věc                                                                                           21                              lze  přikázat  jinému  státnímu  zastupitelství  v témže  kraji  a  zemi.                              Neboť i toto rozhodování by mělo být vedeno pravidlem subsidiarity,                              co nejnižšího nutného zásahu do věci, který již může naplnit důvody                              odnětí.  I  když  je  navrhován  jiný  obvod  vrchního  státního                              zastupitelství, je možné přikázat věc v rámci téhož vrchního státního                              zastupitelství okresnímu či krajskému státnímu zastupitelství, pokud je                              to  účelné,  a  zamítnout  návrh  na  přikázání  státnímu  zastupitelství  ve                              zcela jiném obvodu vrchního státního zastupitelství. Takovému řešení                              je  správné  dát  přednost  tehdy,  když  věc  lze  napravit  odnětím                              původnímu    státnímu   zastupitelství   a   přikázáním   státnímu                              zastupitelství ve stejném kraji či zemi, byť bylo navrhováno jiné, a je                                  19                                 § 11 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Soudní kraje jsou kraje                              vytvořené dle § 3 zákona č. 36/1960 Sb., o územním členění státu. § 7 ods. 1                              zákona o státním zastupitelství.                              20   Usnesení  Nejvyššího  státního  zastupitelství  z 18.  5.  2009,  1NZN                              2678/2009  o  neodejmutí  věci  Krajskému  státnímu  zastupitelství,  kdy  bylo                              navrhováno přikázání Krajskému státnímu zastupitelství v Ústí nad Labem.                              21                                  Usnesení  Nejvyššího  státního  zastupitelství  o  odnětí  věci  Okresnímu                              státnímu  zastupitelství  v Přerově  a  přikázání  Okresnímu  státnímu                              zastupitelství  v Jihlavě  z 4.  6.  2007,  3NZT  10/2007,  kdy  bylo  vyhověno                              návrhu  na  odnětí  věci  místně  nepříslušnému  okresnímu  státnímu                              zastupitelství  v  Přerově,  ale  nikoliv  návrhu  na  přikázání  věci  do  Prahy.                              Usnesení Nejvyššího státního zastupitelství z 16. 6. 2009, 1NZN 2678/2009 o                              odnětí  věci  Krajskému  státnímu  zastupitelství  a  přikázání  Krajskému                              státnímu  zastupitelství  v  Plzni,  kdy  bylo  původně  navrhováno  přikázání                              Krajskému státnímu zastupitelství v Ústí nad Labem, což je však stejně jako                              plzeňské státní zastupitelství v Čechách.                                                                 190","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                tak možné zachovat stávající příslušnost vyšších státních zastupitelství                              v rámci dohledu.                               Jiný postup by byl v rozporu se zásadou procesní ekonomie a vedl by                              k absurdnímu závěru, že na základě návrhu žádajícího po Nejvyšším                              státním  zastupitelství  odnětí  a  přikázání  věci  do  obvodu  jiného                              vrchního  státního  zastupitelství,  kterému  chce  Nejvyšší  státní                              zastupitelství  vyhovět  jen  částečně,  by  bylo  vydáno  rozhodnutí  o                              odnětí  a  dále  by  věc  byla  postoupena  příslušnému  vrchnímu  nebo                              dokonce  krajskému  státnímu  zastupitelství  k rozhodnutí  o  přikázání.                              To  by  vedlo  k rozdělení  nedílného  rozhodnutí  a  nepochybně  i                              k průtahům  v řízení,  které  naopak  má  být  na  základě  ústavního  i                              zákonného  příkazu  co  nejkratší  a  jeho  účelem  je  bez  zbytečných                                                                                22                              odkladů  věc  skončit  rozhodnutím  ve  věci  samé.   Rozdělení                              rozhodnutí o odnětí od rozhodnutí o přikázání není možné i z důvodu,                              že by po určitou dobu nikdo nevykonával trestním řádem stanovený                              dozor státního zástupce nad postupem policejního orgánu.                               Delegaci  v rámci  jednoho  obvodu  vrchního  státního  zastupitelství                              nemůže učinit Nejvyšší státní zastupitelství z vlastní iniciativy. Stejně                              tak to nemůže učinit z vlastní iniciativy ani vrchní státní zastupitelství                              vůči  okresním  státním  zastupitelstvím  v rámci  jednoho  krajského                              státního  zastupitelství.  Takto  mohou  tato  vyšší  státní  zastupitelství                              postupovat  výlučně  na  návrh  ze  zákonných  důvodů  dle  procesního                              řádu.  Rozhodnout  o  odnětí  a  přikázání  je  právní  povinností                              příslušného  státního  zastupitelství.  Plnění  právní  povinnosti  není  a                              nemůže  být  neprávním  zásahem  do  činnosti  nižšího  státního                              zastupitelství.  Vyšší  státní  zastupitelství  může  a  musí  rozhodnout  o                              odnětí  a  přikázání,  protože  o  tom  nemůže  rozhodnout  státní                              zastupitelství věc řešící. Ale mimo rozhodování o odnětí a přikázání                              nemůže  vyšší  státní  zastupitelství  do  věci  jinak  zasáhnout,  pokud                              k tomu nemá jiné zákonné oprávnění (dohled, opravné prostředky).                               3. NÁVRH NA ODNĚTÍ A PŘIKÁZÁNÍ                                Nejčastěji je návrh na odnětí a přikázání věci podáván v přípravném                              řízení  trestním,  ale  je  možný  i  v řízení  před  soudem.  Zde  je  nutné                              zvážit střet zásady, že obžalobu má před soudem zastupovat dozorový                                                                                           23                              státní zástupce, s jinými důležitými důvody pro odnětí a přikázání.                              Návrh  na  odnětí  a  přikázání  věci  v rámci  státního  zastupitelství                              nejčastěji  podávají  sama  státní  zastupitelství.  V praxi  podal  úspěšný                                                                                 24                              návrh na odnětí a přikázání trestní věci policejní orgán  a obviněný                                22  Čl. 38 ods. 2 Listiny základních práv a svobod, republikace č. 2/1993 Sb. §                              2 ods. 4 trestního řádu. § 6 občanského soudního řádu.                              23   Usnesení  Nejvyššího  státního  zastupitelství  o  odnětí  věci  Krajskému                              státnímu zastupitelství v Plzni a přikázání Krajskému státnímu zastupitelství                              v Ostravě z 11. 10. 2005, 3NZT 48/2005. Důvodem bylo předchozí odnětí a                              přikázání věci jinému, územně vzdálenému soudu.                              24  Usnesení Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočka Olomouc o                              odnětí věci Okresnímu státnímu zastupitelství Vsetín a přikázání Okresnímu                              státnímu zastupitelství v Přerově z 24. 11. 2006, 2KZN 7209/2006. Krajské                                                                 191","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                         25                              (obhájce),   nelze  vyloučit  ani  návrh  poškozeného  či  zúčastněné                              osoby.                               Obviněný  má  právo  podat  návrh  na  odnětí  a  přikázání  věci  přímo                                                  26                              anebo  skrze  obhájce.   Obviněný  má  vůči  ostatním  navrhovatelům                              privilegované  postavení,  neboť,  i  když  proti  usnesení  o  odnětí  a                              přikázání není řádný opravný prostředek, obviněný může faktického                              přezkumu  zákonnosti  odnětí  a  přikázání  jinému  státnímu                              zastupitelství,  a  to  i  tomu  rozhodnutí,  které  návrhu  nevyhovělo,                              dosáhnout před soudy. Pokud iniciuje odnětí někdo jiný, pak se jedná                              o pouhý podnět a záleží na vyšším státním zastupitelství, zda k němu                                            27                              přihlédne či ne.                              Státní zastupitelství i soud musí v trestním řízení respektovat ústavní a                              zákonné  právo  na  obhajobu,  přičemž  přihlíží  i  k  rozhodnutím                                                                   28                              Ústavního soudu.  Ústavní soud  stanovil   vůči  soudům,  což  se  však                              analogicky  vztahuje  i  na  státní  zastupitelství,  že  pokud  o  návrhu                              podloženém závažnými důvody obviněného na odnětí a přikázání věci                                  státní  zastupitelství  v tomto  případě  mohlo  jednat  jako  dohledové  i  bez                              návrhu.                              25                                  Usnesení  Nejvyššího  státního  zastupitelství  o  odnětí  věci  Okresnímu                              státnímu  zastupitelství  v Přerově  a  přikázání  Okresnímu  státnímu                              zastupitelství  v Jihlavě  z 4.  6.  2007,  3NZT  10/2007,  kdy  bylo  vyhověno                              návrhu  na  odnětí  věci  místně  nepříslušnému  okresnímu  státnímu                              zastupitelství  v  Přerově,  ale  nikoliv  návrhu  na  přikázání  věci  do  Prahy.                              Usnesení Nejvyššího státního zastupitelství o neodejmutí věci z 27. 2. 2009 a                              6.  1.  2010,  obě  na  návrh  obviněných  (obhájce)  ve  věci  3NZT  28/2008.                              Obdobně  usnesením  Vrchního  státního  zastupitelství  v Olomouci  z 28.  12.                              2009,  1VZT  164/2009-149  bylo  rozhodnuto  o  návrhu  na  odnětí  věci                              podanému  obviněným  25.  11.  2009  pro údajnou  podjatost  dozorového                              státního  zástupce  tak,  že  se  věc  státnímu  zástupci  Krajského  státního                              zastupitelství  v Ostravě  neodnímá.  I  v rámci  soudů  může  podat  návrh  na                              odnětí a přikázání obviněný – usnesení Nejvyššího soudu z 27. 6. 2001, 3Tz                              109/2001.                              26                                 FRANTIŠEK NOVOTNÝ, MIROSLAV RŮŽIČKA: Trestní kodexy, Praha                              2002, s. 523.                              27                                 Takový podnět byl opakovaně podán Spolkem Šalamoun. Nejvyšší státní                              zastupitelství  nejprve  o  podnětu  z 10.  4.  2009  na  odnětí  věci  Krajskému                              státnímu  zastupitelství  v Brně  a  jejímu  přikázání  Krajskému  státnímu                              zastupitelství  v Ústí  nad  Labem  rozhodlo  usnesením  z 18.  5.  2009,  1NZN                              2678/2009,  že  se  věc  neodnímá,  ale  následně  na  základě  opakovaného                              podnětu  ze7.  6.  2009  a  zjištění  podjatosti  krajského  státního  zástupce                              rozhodlo usnesením z 16. 6. 2009 o odnětí věci a jejímu přikázání Krajskému                              státnímu  zastupitelství  v Plzni,  když  přihlédlo  k personálnímu  podstavu                              Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem.                              28  Pokud o návrhu na odnětí a přikázání věci podle § 25 trestního řádu nebylo                              jednoznačně  procesně  rozhodnuto  za  situace,  kdy  stěžovatel  tento  návrh                              podložil  závažnými  důvody  způsobilými  zpochybnit  nestrannost  soudců,                              nebyl  dodržen  zákonem  stanovený  postup  podle  čl.  36  odst.  1  Listiny,  tj.                              postup stanovený trestním řádem, což ve svém důsledku vedlo též k porušení                              tohoto  článku.  Nález  č.  6/2005  Sbírky  nálezů  a  usnesení  Ústavního  soudu                              (III.ÚS 441/04).                                                                 192","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                                                                             29                              nebylo rozhodnuto, tak bylo porušeno jeho právo na zákonný proces.                              Pokud státní zastupitelství nerozhodne o návrhu na odnětí a přikázání                              věci, ohrožuje další osud řízení, neboť obviněný může toto porušení                              svých ústavních práv namítat u trestních soudů anebo hledat ochranu u                              Ústavního  soudu  s tím,  že  napadne  následná  opatření  učiněná                              v přípravném  řízení  a  použitelnost  výsledků  přípravného  řízení                              v soudním řízení poté, co nebylo zákonně rozhodnuto o jeho návrhu                              na přikázání a odnětí. Ústavní soud dále konstatoval, že mu nepřísluší                              přezkum  zahájení  trestního  stíhání  po  věcné  stránce,  pokud  nejsou                              shledány  prvky  zjevné  libovůle  orgánů  činných  v trestním  řízení.                              Výklad  opaku  vede  k závěru,  že  Ústavní  soud  může  přezkoumávat                              zahájení  trestního  stíhání  po  formální  stránce  a  i  po  věcné  stránce,                              pokud zjistí zjevnou libovůli státních orgánů. Ústavní soud již zrušil                              usnesení  státního  zástupce  o  stížnosti  obviněného  proti  rozhodnutí                              policejního orgánu o zahájení trestního stíhání, protože nebylo řádně                                          30                              odůvodněno.  Vzhledem k mocenskému postavení Ústavního soudu a                              nepřezkoumatelnosti  jeho  rozhodnutí  s výjimkou  žaloby  osob  u                              Evropského  soudu  pro  lidská  práva,  je  nutno  počítat  se  zásahem                              Ústavního  soudu  proti  rozhodnutí  či  nečinnosti  státního  zástupce,                              budou-li porušena práva obhajoby v přípravném řízení trestním.                                Nejvyšší  soud  přezkoumává  v rámci  stížnosti  pro  porušení  zákona  i                              rozhodnutí  státního  zástupce,  včetně  usnesení  státního  zástupce  o                              stížnosti obviněného proti usnesení o zahájení trestního stíhání, takže                              nelze  vyloučit  ani  stížnost  pro  porušení  zákona  proti  rozhodnutím                                              31                              státního  zástupce,   která  byla  v přípravném  řízení  učiněna  poté,  co                              nastaly zákonné důvody pro odnětí a přikázání věci, obviněný o odnětí                              a přikázání požádal a příslušné státní zastupitelství nerozhodlo.                               Samozřejmě státní zastupitelství nemusí návrhu na odnětí a přikázání                              vyhovět, může ho zamítnout či vyhovět jen částečně. Soudy, včetně                              Nejvyššího soudu, v trestním i civilním řízení rozhodují o odejmutí a                              přikázání věci běžně, stejně tak státní zastupitelství. Úprava odnětí a                              přikázání  věci  je  v trestním  řádu  již  od  roku  1961  a  v občanském                              procesním  řádu  od  roku  1963.  V právní  praxi  nejde  o  novou,  ale                              stabilní  agendu.  Státní  zastupitelství  a  soudy  nejsou  zavaleny                                                                                  32                              rozhodováním o odnětí a přikázání ani spory o příslušnost.                                 29   V rámci  soudního  řízení  obvinění  úspěšně  využívají  návrhy  na  odnětí  a                              přikázání věci jinému soudu – např. usnesení Nejvyššího soudu z 22. 9. 2006                              sp.zn. 11Td 49/2006, který na návrh obviněných odňal věc Krajskému soudu                              v Ostravě a přikázal ji Krajskému soudu v Hradci Králové.                              30   Nález  č.  105/2003  Sbírky  nálezů  a  usnesení  Ústavního  soudu  (III.ÚS                              511/02).  Usnesení  č.  4/2004  Sbírky  nálezů  a  usnesení  Ústavního  soudu                              (III.ÚS 554/03). Usnesení Ústavního soudu II.ÚS 265/07.                              31                                 Stížnost pro porušení zákona je přípustná proti usnesení státního zástupce                              proti  rozhodnutí  o  zahájení  trestního  řízení,  jestliže  nápravu  nezákonného                              stavu nelze dosáhnout jinak. Rozsudek Nejvyššího soudu z 13. 9. 2006, 4Tz                              98/2006.                              32                                 Nejvyšší státní zastupitelství od roku 2003 rozhodlo o odnětí a přikázání                              v trestní působnosti jednou v roce 2003 a 2004, dvakrát v roce 2005 a 2006,                                                                193","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Státní zastupitelství rozhodující o odnětí a přikázání věci není vázáno                              návrhem na přikázání konkrétnímu státnímu zastupitelství a může po                              odnětí přikázat věc jinému státnímu zastupitelství než navrhovanému,                              pokud  pro  to  shledá  důvody.  Rovněž  není  vázáno  odůvodněním                              návrhu, když může návrhu na odnětí a přikázání vyhovět, ale z jiných                              důvodů, než byly uvedeny v návrhu, pokud je to nutné s ohledem na                              požadavek nestrannosti a objektivnosti trestního řízení. To platí nejen                              pro  dohledové  státní  zastupitelství,  které  může  odejmout  a  přikázat                              věc  ve  svém  obvodu  i  z  vlastní  iniciativy,  ale  i  pro  vyšší  státní                                           33                              zastupitelství.                               4. JUDIKATURA                               Pro posouzení odnětí a přikázání věci v rámci státního zastupitelství je                                                                                           34                              relevantní judikatura  Nejvyššího  soudu  při  rozhodování  o  delegaci                              vůči soudům podle stejných ustanovení trestního řádu, jaká se užívají                              pro státní zastupitelství. Nejvyšší soud opakovaně částečně vyhovuje                              žádostem  na  delegaci,  které  navrhují  delegaci  z obvodu  jednoho                              vrchního  soudu  do  obvodu  jiného  vrchního  soudu  tak,  že  sice  věc                              odejme  soudu  původně  místně  příslušnému,  ale  nepřidělí  ji  soudu                                                                                    35                              v obvodu jiného vrchního soudu, ale téhož vrchního soudu.  To vše                              za  situace,  že  v  případě  soudů  jde  o  průlom  do  ústavního  principu                                                        36                              zákonného  soudu  a  soudce,   u  státních  zastupitelství  tento  princip                              ústava  nezná.  Judikatura  v této  oblasti  je  dlouhodobá,  ustálená  a                              vytvořila  se  fakticky  právní  zvyklost.  Rovněž  Nejvyšší  soud                              rozhoduje  nejen  na  návrh  soudu,  ale  i  obviněného  (odsouzeného)  a                                                                               37                              poškozeného. Většinu návrhů obviněných však zamítá.                                 jednou  roku  2007,  2008,  2009  (dvakrát  bylo  rozhodnuto  usnesením  o                              neodejmutí věci) a v lednu 2010 bylo jednou rozhodnuto o neodejmutí věci.                              V netrestní působnosti zatím nerozhodlo. Častější jsou spory o příslušnost, i                              zde  však  na  Nejvyšší  státní  zastupitelství  roku  2009  napadlo  jen  35  věcí,                              2008 napadlo 31 věcí, 2007 napadlo 29 věcí a roku 2006 napadlo 32 věcí,                              z nichž část byla vrácena či postoupena. V předchozích letech byl tento počet                              ještě menší.                              33  Usnesení Nejvyššího státního zastupitelství o odnětí věci obvodním státním                              zastupitelstvím  Praha  1  a  4  a  přikázání  Okresnímu  státnímu  zastupitelství                              Brno-venkov  z 12.  7.  2006,  1NZN  469/2006  vyhovělo  návrhu  Vrchního                              státního  zastupitelství  v Praze  z  poněkud  jiných  důvodů,  než  v návrhu                              uváděných.                              34                                 § 25 trestního řádu.                              Článek I.         35   Usnesení  Nejvyššího  soudu  z   23.  2.  2006.  11  Td                              3/2006 (navrhuje: Krajský soud v Ústí nad Labem, přikázáno: Krajský soud                              v Českých  Budějovicích  –  pobočka  Tábor),  z 27.  9.  2006,  11  Td  43/2006                              (navrhuje: Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou přikázáno: Okresní soud                                                                  35                              v Trutnově), z 27. 9. 2006, 11 Td 48/2006 , souvisí se sp.z. 11 Td 3/2006                              (navrhuje:  Obvodní  soud  pro  Prahu  5  přikázáno:  Krajský  soud  v Českých                              Budějovicích – pobočka Tábor).                              36                                 Čl. 38 ods. 1 Listiny základních práv a svobod, republikace č. 2/1993 Sb.                              37  V roce 2007 z 13 návrhu na delegaci podaných obviněnými (odsouzenými)                              zamítl Nejvyšší soud 9 (usnesení Nejvyššího soudu z  31. 1. 2007 sp.z. 11 Td                              6/2007,  31. 1. 2007 sp.z. 11 Td 61/2006,  31. 1. 2007 sp.z. 11 Td 59/2006,                                                                 194","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                I  když  judikatura  není  závazný  precedent  a  zvyklost  není  závazný                              právní  obyčej,  je  správné  při  aplikaci  práva  užít  z důvodu  právní                              stability  a  jistoty,  pokud  užití  nebrání  důvody  zvláštního  zřetele                              hodné.  Dlouhodobě  praktikovaný  právní  postup,  který  odpovídal                              určitému hodnotovému a institucionálnímu konsensu státních orgánů,                              je  třeba  chápat  jako  právní  zvyklost,  kterou  nelze  při  výkladu                                       38                              pominout.  Ústavní soud konstatoval, že pramenem práva i v systému                                                                                       39                              psaného práva, jsou rovněž základní právní principy a zvyklosti.  Též                              stanoví-li  něco  konstantní  judikatura  o  odnětí  a  přikázání  věci                              Nejvyššího  soudu  ve  vztahu  k soudům,  tak  je  tím  legitimován  i                              obdobný  postup  podle  stejných  zákonných  ustanovení  u  státních                              zastupitelství.                               5. ROZHODNUTÍ A PŘEZKUM                                                                                            40                              Rozhodnutí  o  odnětí  a  přikázání  se  vydává  formou  usnesení.                              Usnesením  se  rozhoduje  nejen  v pozitivní  formě,  kterou  se  věc                              odnímá  a  přikazuje  jinému  státnímu  zastupitelství,  ale  i  v negativní                              formě,  kdy  se  na  podaný  návrh  obviněného  rozhodne,  že  se  věc                                                                                           41                              neodnímá.  I  v takovém  případě  je  nutné  rozhodnout  usnesením.                                26. 2. 2007 sp.z. 11 Td 5/2007, 23. 3. 2007 sp.z. 11 Td 4/2007, 27. 4. 2007                              sp.z. 11 Td 8/2007,  29. 5. 2007 sp.z. 11 Td 28/2007,  27. 4. 2007 sp.z. 11 Td                              14/2007,  27. 9. 2007 sp.z. 11 Td 47/2007) a vyhověl 4 (usnesení z 29. 3.                              2007 sp.z. 11 Td 13/2007,  27. 4. 2007 sp.z. 11 Td 26/2007,  30. 4. 2007 sp.z.                              11 Td 18/2007,  31. 5. 2007 sp.z. 11 Td 29/2007). V roce 2008 z 9 návrhů                              obviněných a 1 poškozeného zamítl 9 (28. 2. 2008 sp.z. 11 Td 7/2008,  28. 2.                              2008 sp.z. 11 Td 6/2008,  30. 4. 2008 sp.z. 11 Td 16/2008,  30. 5. 2008 sp.z.                              11 Td 24/2008,  22. 8. 2008 sp.z. 11 Td 44/2008,  16. 9. 2008 sp.z. 11 Td                              46/2008,  31. 10. 2008 sp.z. 11 Td 53/2008,  9. 12. 2008 sp.z. 11 Td 57/2008,                              18. 12. 2008 sp.z. 11 Td 60/2008)  a vyhověl 1 ( 30. 6. 2008 sp.z. 11 Td                              33/2008).                              38                                  O  právní  zvyklost  v ústavním  právu  (ústavní  zvyklost)  se  opřel  Ústavní                              soud  ve  sporu,  zda  pravomoc  prezidenta  jmenovat  guvernéra  a  dva                              viceguvernéry České národní banky podléhá kontrasignaci premiéra – nález                              č.  91/2001  Sbírky  nálezů  a  usnesení  Ústavního  soudu  (285/2001  Sb.,                              Pl.14/01).                              39  Nález č. 163/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu (30/1998 Sb.,                              Pl. 33/97).                              40  JAROSLAV FENYK: Vademecum státního zástupce, Praha 2003, s. 37 i                              JIŘÍ KOCOUREK, JAN ZÁRUBA: Zákon o soudech a soudcích, Zákon o                              státním zastupitelství – Komentář, 2. vydání 2004, s. 476 uvádí, že v netrestní                              působnosti  o  odnětí  a  přikázání  má  státní  zastupitelství  rozhodovat                              opatřením.  Ovšem  vzhledem  k tomu,  že  jiné  rozhodnutí  než  usnesení                              nestanoví zákon o státním zastupitelství ani analogické použití občanského                              soudního řádu, tak plyne, že i v netrestní působnosti má státní zastupitelství                              rozhodovat  o  odnětí  a  přikázání  usnesením.  Zákon  o  státním  zastupitelství                              upravuje  obecně  postavení  a  působnost  státního  zastupitelství,  a  pokud                              výslovně  nestanoví  jinak,  nelze  jeho  úpravu  vztahovat  jen  na  trestní                              působnost.  §  12a  ods.  5  zákona  o  státním  zastupitelství.  §  119  ods.  2  a                              141ods. 2 a 3 trestního řádu. § 167 ods. 1 občanského soudního řádu.                              41  Usnesení Nejvyššího státního zastupitelství o neodejmutí věci z 27. 2. 2009                              a  6.  1.  2010,  obě  na  návrh  obviněných  (obhájce)  ve  věci  3NZT  28/2008.                              Usnesení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci z 28. 12. 2009, 1VZT                                                                 195","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Opatřením  lze  věc  vyřídit  jinak,  pokud  vůbec  nesplňuje  základní                              předpoklady posouzení jako návrhu na odnětí a přikázání (neuvedení                              důvodů  pro  odnětí)  anebo  nejde  o  návrh  obviněného  (obhájce),                              poškozeného,  ale  iniciativu  jiné  osoby,  která  není  účastna  trestního                                    42                              řízení.  I negativní usnesení svým obsahem zaručuje, že obviněnému                              budou  sděleny  v odůvodnění  důvody  pro  nevyhovění  jeho  návrhu.                              Odůvodnění usnesení může mít významnou roli pro přezkoumatelnost                              postupu státního zastupitelství např. v případě podání ústavní stížnosti.                               Obsah  usnesení  stanoví  příslušný  procesní  předpis  podle  druhu                              působnosti  státního  zastupitelství.  Pokud  nejsou  zvláštní  náležitosti                              pro  usnesení  státního  zastupitelství,  použije  se  analogicky  úprava                              usnesení pro soudy. Ve výrokové části usnesení Nejvyššího státního                              zastupitelství  se  odkazuje  na  §  12  ods.  2  a  4  zákona  o  státním                                                                                           43                              zastupitelství,  pokud  je  o  vyloučení  vedoucího  státního  zástupce,                              nebo na § 25 trestního řádu per analogiam, pokud jde o jiné důležité                                                       44                              důvody v trestní působnosti.                              Vyšší  státní  zastupitelství  rozhodující  o  odnětí  a  přikázání  v části                              výroku  rozhodnutí  o  přikázání  určí  státní  zastupitelství,  kterému  je                              přikazováno.  Nemůže  určit  konkrétně,  který  státní  zástupce  u                              přikazovaného státního zastupitelství má věc řešit. To je v pravomoci                              vedoucího státního zástupce státního zastupitelství, kterému byla věc                              přikázána.  Vedoucí  státní  zástupce  pak  věc  přidělí  s ohledem  na                              specializaci státních zástupců a jejich pracovní zatížení.                               Pokud  jde  o  dobu,  na  kterou  je  přikazováno,  pak  se  obecně  věc                              přikáže státnímu zastupitelství k dalšímu provádění úkonů příslušného                              řízení, tedy bez časového omezení, čímž je pokryta  činnost státního                                                                                           45                              zástupce nejen v předsoudním stadiu, ale i v rámci soudního řízení.                                164/2009-149  o  neodejmutí  věci  státnímu  zástupci  Krajského  státního                              zastupitelství  v Ostravě  vydaného  na  základě  návrhu  na  odnětí  a  přikázání                              věci obviněným.                              42                                  Zde  záleží  na  státním  zastupitelství,  jak  věc  vyřídí.  Lze  se  setkat  i                              s usnesením  o  neodnětí  věci  iniciované  občanským  sdružením  –  Spolkem                              Šalamoun – usnesení Nejvyššího státního zastupitelství z 18. 5. 2009, 1NZN                              2678/2009 o neodnětí věci Krajskému státnímu zastupitelství v Brně.                              43                                  Usnesení  Nejvyššího  státního  zastupitelství  o  odnětí  věci  Vrchnímu                              státnímu zastupitelství v Praze a přikázání Vrchnímu státnímu zastupitelství                              v Olomouci z 27. 1. 2003, 1NZt 5/2003.                              44   Usnesení  Nejvyššího  státního  zastupitelství  o  odnětí  věci  Krajskému                              státnímu zastupitelství v Plzni a přikázání Krajskému státnímu zastupitelství                              v Ostravě  z 11.  10.  2005,  3NZT  48/2005.  Usnesení  Nejvyššího  státního                              zastupitelství o odnětí věci obvodním státním zastupitelstvím Praha 1 a 4 a                              přikázání  Okresnímu  státnímu  zastupitelství  Brno-venkov  z 12.  7.  2006,                              1NZN  469/2006.  Usnesení  Nejvyššího  státního  zastupitelství  o  odnětí  věci                              Okresnímu  státnímu  zastupitelství  v Kroměříži  a  přikázání  Obvodnímu                              státnímu zastupitelství Praha 4 z 3. 10. 2006, 1NZN 2810/2006.                              45   Dříve  pro  trestní  řízení  viz  vzor  č.  8  přílohy  pokynu  obecné  povahy  č.                              7/2001,  jímž  se  upravují  podrobnosti  vyhotovování  obžalob,  návrhů  na                              potrestání, ostatních  návrhů  soudu, jiných rozhodnutí a opatření  v trestních                                                                 196","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Pokud  to  považuje  za  účelné,  může  vyšší  státní  zastupitelství  ve                              výroku omezit přikázání na určitou dobu stanovenou datem či přikáže                              věc jen pro určitou část řízení například pro prověřování, kdy se může                              zjistit,  zda  vůbec  jsou  důvody  pro  další  delegaci  či  lze  vrátit  věc                                                                       46                              původně  příslušnému  státnímu  zastupitelství.   Pak  musí  přikazující                              státní  zastupitelství  věc  sledovat  a  v příslušné  době  vydat  nové                              rozhodnutí ve věci. Pokud tak neučiní, uplynutím lhůty či části řízení                              se věc vrátí na státní zastupitelství, které bylo příslušné před vydáním                              rozhodnutí  o  odnětí  a  přikázání  omezeného  na  určitou  dobu  či  jen                              určitou část řízení. Na skutečnost blížící se skončení doby, na kterou                              bylo  přikázáno,  musí  s přiměřeným  předstihem  též  upozornit  státní                              zastupitelství,  kterému  byla  věc  přikázána,  aby  vždy  jednalo  státní                              zastupitelství příslušné přímo ze zákona či vyhlášky o jednacím řádu                              státního zastupitelství (státní zastupitelství v místě, kde se trestný čin                                  47                              stal)   anebo  na  základě  platného  rozhodnutí  o  odnětí  a  přikázání.                              Pokud  nadále  pokračuje  v dozoru  státní  zastupitelství,  kterému  byla                              věc přikázána, ale již uplynula doba či část řízení, pro které přikázání                              platilo, jde o nepříslušné státní zastupitelství, jehož úkony jsou stiženy                                         48                              neplatností.   Tuto  vadu  nelze  zhojit  v řízení  před  soudem  a  má  za                                                                                       49                              následek vrácení věci k došetření příslušnému státnímu zástupci.                              Proti usnesení o odnětí a přikázání není přípustný opravný prostředek.                                                                                50                              Zákon  o  státním  zastupitelství  uvádí  slovo  „stížnost“,   což  je  však                              nepatřičné  zúžení  jinak  obecné  úpravy  použitelné  i  pro  netrestní                              působnost státního zastupitelství. Do budoucna by zde měl být zákon                              změněn, aby pojem trestního práva „stížnost“ byl nahrazen obecným                              pojmem  „opravný  prostředek“.  Obecnost  úpravy  pak  dokazují  i                              následující  slova  „nestanoví-li  jinak  zvláštní  právní  předpis,  podle                              něhož  se  řízení  vede“.  Zákonodárce  tak  nejen  nepoužil  zúžení  na                              trestní  řád,  ale  výslovně  počítá  s růzností  procesních  předpisů  a                              stanoví, že se má použít vždy ten, podle něhož se vede řízení.                               Pravomocné usnesení o odnětí a přikázání má předpoklad správnosti                              jakožto  všechna  rozhodnutí  orgánů  veřejné  moci,  byť  bude                              zpochybňováno.  I  zde  je  však  možnost  změny.  Změnit  přikázané                                 věcech  státními  zástupci.  Byť  byl  pokyn  obecné  povahy  zrušen  pokynem                              obecné povahy 1/2008, jsou vzory nadále metodickou pomůckou.                              46                                 Usnesení Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočka Olomouc o                              odnětí věci Okresnímu státnímu zastupitelství Vsetín a přikázání Okresnímu                              státnímu  zastupitelství  v  Přerově  z 24.  11.  2006,  2KZN  7209/2006  (věc  J.                              Čunek)  a  z 1.  3.  2007,  2Kzn  7047/2007  (věc  R.  Vaškůj  a  P.  Šmiřák)                              přikázalo trestní věci jen na dozor v prověřování, ne pro celé trestní řízení.                              47  § 18 ods. 1 trestního řádu č. 141/1961 Sb.  § 7 ods. 2 zákona č. 283/1993                              Sb., o státním zastupitelství. § 12 ods. 1 vyhlášky č. 23/1994 Sb., o jednacím                              řádu státního zastupitelství.                              48                                  Rozsudek  Nejvyššího  soudu  z 1.  10.  2009,  4Tz  69/2009,                              http://www.nsoud.cz/JudikaturaNS_new/judikatura_prevedena2.nsf/WebSear                              ch/7683B6A0592CA5D3C12576C500594344?openDocument                              49  Usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci z 29. 6. 2010,                              68To 187/2010.                              50  § 12a ods. 5 zákona o státním zastupitelství.                                                                 197","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                státní  zastupitelství  může  ten,  kdo  rozhodl  o  původním  odnětí  a                              přikázání,  protože  zjistí,  že  se  změnily  podmínky,  za  nichž  bylo                              původní rozhodnutí vydáno. Samotné odpadnutí důvodů pro odnětí a                              přikázání  však  neznamená,  že  se  věc  vrátí  původně  příslušnému                              státnímu  zastupitelství,  když  to  nebude  účelné  z principu  procesní                              ekonomie např. proto, že věc je rozpracovaná, náročná a vrácení věci                              by  znamenalo  nedůvodné  zdržení.  Rozhodnutí  o  přikázání  může                              změnit  vyšší  státní  zastupitelství, pokud  má  právo  tak  učinit a  zjistí                              důvody pro nové odnětí a přikázání jinam. Možné je též, že původně                              vyšší státní zastupitelství nezjistí důvody pro odnětí věci, ale později                              na  základě  nového  návrhu,  podnětu  či  z vlastní  iniciativy  takovéto                                          51                              důvody zjistí.                              Rozhodnutí  o  odnětí  a  přikázání  trestní  věci  může  učinit  i  Nejvyšší                              soud,  zruší-li  rozhodnutí  na  podkladě  dovolání  nebo  stížnosti  pro                                              52                              porušení zákona.  Trestní řád výslovně uvádí, že věc může přikázat                              jinému státnímu zástupci. To pokud shledá důležitý důvod ke změně                              osoby,  ale  jistě  může  shledat  i  důležitý  důvod  vedoucí  ke  změně                              příslušného státního zastupitelství jako celku.                               Nové  rozhodnutí  o  odnětí  a  přikázání  bude  mít  účinky  vždy  jen  do                              budoucna  (ex  nunc),  nikoli  zpětně  (ex  tunc).  Nemůže  od  samého                              počátku zrušit původní pravomocné, byť vadné usnesení, jinak by se                              zpochybnila již učiněná opatření státního zastupitelství např. v případě                              dozoru nad přípravným řízením trestním.                               6. PŘÍSLUŠNOST STÁTNÍHO ZASTUPITELSTVÍ PO ODNĚTÍ                              SOUDU A PŘIKÁZÁNÍ JINÉMU                               Může  nastat  situace,  kdy  o  odnětí  soudu  a  přikázání  jinému  až  po                              předání věci soudu rozhodne vyšší soud a vzniká otázka, které státní                              zastupitelství má zastupovat stát. Zda původní, které věc zpracovávalo                              před předáním soudu, nebo to, které je činné u soudu, jemuž byla věc                              přikázána. Obecně platí zásada, že příslušné k řízení před soudem je                              státní  zastupitelství,  které  je  u  soudu  činné,  pokud  právní  předpis                                             53                              nestanoví jinak.  Dojde-li po podání obžaloby k odnětí věci soudu a                                51  Nejvyšší státní zastupitelství nejprve o podnětu Spolku Šalamoun z 10. 4.                              2009  na  odnětí  věci  Krajskému  státnímu  zastupitelství  v Brně  a  jejímu                              přikázání  Krajskému  státnímu  zastupitelství  v Ústí  nad  Labem  rozhodlo                              usnesením z 18. 5. 2009, 1NZN 2678/2009, že se věc neodnímá, ale následně                              na základě opakovaného podnětu ze 7. 6. 2009 a zjištění podjatosti krajského                              státního  zástupce  rozhodlo  usnesením  z 16.  6.  2009  o odnětí  věci  a  jejímu                              přikázání  Krajskému  státnímu  zastupitelství  v Plzni.  Naopak  opakované                              návrhy  obviněného  na  odnětí  nebyly  akceptovány  -  usnesení  Nejvyššího                              státního  zastupitelství  o  neodejmutí  věci  z 27.  2.  2009  a  6.  1.  2010,  obě                              vydány k návrhu obviněných (obhájce) ve věci 3NZT 28/2008.                              52   §  265l  ods.  3  a  §  270  ods.  3  trestního  řádu.  FRANTIŠEK  NOVOTNÝ,                              MIROSLAV RŮŽIČKA: Trestní kodexy, Praha 2002, s. 1256.                              53  § 7 zákona o státním zastupitelství. ZDENĚK KOUDELKA: Příslušnost                              státního zastupitelství, Státní zastupitelství 11/2011, ISSN 1214-3758, s. 35-                              37. Dny práva 2010, Masarykova univerzita, Právnická fakulta 2010, ISSN                                                                 198","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                jejímu přikázání jinému soudu, automaticky se tím mění i příslušnost                              státního  zastupitelství  bez  nutnosti  vydávat  rozhodnutí  o  odnětí  a                                                                                54                              přikázání věci společně vyšším státním zastupitelstvím.  Pokud dojde                              po podání obžaloby k odnětí a přikázání věci soudu nebo k postoupení                              věci a stane se k jejímu projednání místně příslušný jiný soud, než u                              kterého  byla  obžaloba  podána,  mění  se  i  místní  příslušnost  státního                              zastupitelství.  Jestliže  v  hlavním  líčení  u  nově  příslušného  soudu                              vystupuje  státní  zástupce  státního  zastupitelství,  které  podalo                              obžalobu,  jedná  se  o  státního  zástupce  místně  nepříslušného,  a  jeho                              případné odvolání je odvolání podané osobou neoprávněnou. Takové                              odvolání však soud druhého stupně nemůže zamítnout, pokud nebylo                              rozhodnutí  soudu  prvního  stupně  doručeno  tomu  státnímu                              zastupitelství,  jež  bylo  místně  příslušné  k  zastupování  obžaloby  u                              soudu.  V  takovém  případě  musí  odvolací  soud  vrátit  spis  soudu                              prvního  stupně  s  pokynem  k  doručení  rozsudku  místně  příslušnému                              státnímu zástupci a po novém předložení věci rozhodnout o odvolání                                            55                              všech subjektů.                              Obecná příslušnost státního zastupitelství činného u soudu, jemuž byla                              věc postoupena, se neuplatní, pokud již před podáním obžaloby byla                              věc  rozhodnutím  vyššího  státního  zastupitelství  odňata  nižšímu                              státnímu zastupitelství a přikázána jinému z důvodů, které trvají i po                              postoupení věci jinému soudu. Další takovou výjimkou je situace, kdy                              dojde k odnětí trestní věci soudu po podání obžaloby vyšším státním                                                                    56                              zastupitelstvím, než které u osudu působí,  a k přikázání soudu, který                              se  nachází  mimo  obvod  územní  působnosti  tohoto  státního                              zastupitelství,  což  neřeší  zákon  výslovně.  Taková  situace  nastane                              v případě  obžaloby  vrchním  státním  zastupitelstvím  v závažných                                                   57                              hospodářských  věcech   anebo  krajským  ve  věcech  policistů,  zde                              ovšem  jen  pokud  je  podávána  obžaloba  u  okresního  soudu,  protože                              pokud jde o trestný čin s věcnou příslušností krajského soudu, pak již                              krajské  státní  zastupitelství  nesplňuje  zákonnou  podmínku  vyššího                              státního zastupitelství, než které u soudu působí. Na základě uvedené                              výjimky  může  státní  zástupce  vyššího  státního  zastupitelství                              zastupovat obžalobu v řízení před soudem i mimo obvod své územní                                   978-80-210-5305-2,                              http://www.law.muni.cz/sborniky/dny_prava_2010/files/prispevky/01_aktual                              ni/Koudelka_Zdenek_(4090).pdf                               54                                 Bylo tedy nadbytečné usnesení Nejvyššího státního zastupitelství o odnětí                              věci  Krajskému  státnímu  zastupitelství  v Plzni  a  přikázání  Krajskému                              státnímu  zastupitelství  v Ostravě  z 11.  10.  2005,  3NZT  48/2005.  Neboť                              důvodem  bylo  dřívější  odnětí  věci  Nejvyšším  soudem  Krajskému  soudu                              Plzeň a přikázání do Ostravy.                              55  Usnesení Nejvyššího soudu z 29. 5. 2008, 6 Tdo 589/2008.                              56                                 § 179 ods. 1 trestního řádu.                              57   §  15  vyhlášky  č.  23/1994  Sb.,  o  jednacím  řádu  státního  zastupitelství,                              zřízení poboček některých státních zastupitelství a podrobnostech o úkonech                              prováděných právními čekateli.                                                                 199","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                          58                              působnosti.   Výše  uvedené  analogicky  platí  i  pro  občanskoprávní                              řízení.                               Pro  budoucí  právní  úpravu  se  otevírá  možnost  sjednocení  právní                              úpravy.  Zvláště  v případě  trestných  činů  policistů  je  nelogický                              rozdílný  přístup  k možnosti  změny  státního  zastupitelství  po  odnětí                              věci soudu podle toho, zda jde o soud okresní či krajský. Z pohledu                              snahy, aby u soudu byl činný státní zástupce, jenž je plně a detailně                              s věcí  obeznámen,  je  správnější,  aby  zákon  s odnětím  a  přikázáním                              věci soudu automaticky nespojoval i změnu státního zastupitelství. Na                              zvážení  státního  zastupitelství  by  pak  bylo,  zda  ponechá  zastupovat                              obžalobu  státního  zástupce,  který  byl  dozorovým  či  zpracovával                              obžalobu, anebo se rozhodne např. z důvodu velké územní vzdálenosti                              svým  rozhodnutím  odejmout  věc  a  přikázat  státnímu  zastupitelství                              činnému  u  soudu,  jemuž  byla  věc  přikázána.  Pokud  však  dojde                              k podání  opravného  prostředku,  již  by  věc  mělo  zastupovat  státní                              zastupitelství  činné  u  odvolacího  soudu,  jelikož  odpadá  důraz  na                              zastupování  věci  státním  zástupcem,  jenž  je  velmi  dobře  s věcí                              obeznámen z přípravného řízení.                               7. TRESTNÍ ŘÍZENÍ PROTI MLADISTVÉMU                                                            59                              Podle  pokynu  obecné  povahy   je  důležitým  důvodem  v trestním                              řízení  proti  mladistvému  pro  odnětí  a  přikázání  i  účelnost  řízení  se                              zřetelem na zájmy mladistvého. Vychází se z ustanovení zákona, který                                                                                    60                              z tohoto  důvodu  umožňuje  postoupení  věci  jinému  soudu.   Ovšem                              zde  nejde  o  analogii  se  zákonem  o  soudnictví  ve  věcech  mládeže,                              protože  o  postoupení  věci  rozhoduje  orgán  příslušný  ze  zákona,                              nikoliv  společně  nadřízený  jako  u  odnětí  a  přikázání.  Jde  však  o                              interpretaci neurčitého pojmu „důležitý důvod“ dané pokynem obecné                              povahy vycházející z účelu a základních zásad zákona o soudnictví ve                                              61                              věcech  mládeže.   Uvedená  úprava  odnětí  a  přikázání  v pokynu                              obecné  povahy  byla  přijata  roku  2003  a  nebyla  zpochybněna  při                              převzetí do nového pokynu obecné povahy v roce 2007 a 2009.                                Pokud  původně  místně  příslušné  státní  zastupitelství  využije  přímo                              cestu  postoupení,  tak  stejně  při  nesouhlasu  státního  zastupitelství,                                58                                 Usnesení  Nejvyššího soudu  z 23. 4. 2008 sp. zn. 5 Tdo 150/2008, které                              připustilo  možnost  zastoupení  obžaloby  Vrchním  státním  zastupitelstvím                              v Olomouci  i  po  dřívějším  odnětí  věci  Krajskému  soudu  v Ostravě  a                              přikázání  Krajskému  soudu  v Hradci  Králové,  tedy  mimo  působnost                              olomouckého vrchního státního zastupitelství. Odnětí a přikázání věci bylo                              provedeno usnesením Nejvyššího soudu z 22. 9. 2006 sp.zn. 11Td 49/2006                              na  návrh  obviněných  z důvodu  necitlivé  prezentace  kauzy  ve  sdělovacích                              prostředcích, která mohla vyvolat pochybnosti o jejím nestranném projednání                              soudem v obvodu, kam jinak věcně i místně patří.                              59   Čl.  5  pokynu  obecné  povahy  č.  7/2009  o  trestním  řízení  ve  věcech                              mládeže, dříve čl 5 pokynu obecné povahy č. 3/2007 a čl. 6 pokynu obecné                              povahy č. 10/2003.                              60                                 § 39 zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže.                              61  § 1 ods. 2 a § 3 zákona o soudnictví ve věcech mládeže.                                                                200","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                jemuž je věc postupována, rozhodne tento spor o příslušnost společně                              nejblíže vyšší státní zastupitelství, které by jinak rozhodovalo o odnětí                              a  přikázání.  Postup  formou  odnětí  a  přikázání  tedy  vylučuje  možný                              spor o příslušnost.                               Konkrétní důvody pro odnětí a přikázání věci se zřetelem na zájmy                              mladistvého v usneseních Nejvyššího státního zastupitelství:                               a)  zamezení  narušení  psychické  a  sociální  rovnováhy  obviněného                              z důvodu  změny  vazební  věznice,  kde  se  obviněná,  drogově  závislá                                                                                       62                              podrobovala vyšetření duševního stavu a měla místního obhájce,                              b) dosažení zletilosti mladistvým a jeho návrat z výchovného zařízení                                               63                              do bydliště matky.                              8. SPRÁVNÍ ŽALOBY A NÁVRHY NA POPŘENÍ OTCOVSTVÍ                               Zvláštní situace je u odnímání a přikázání věci při podávání správních                                                                 64                              žalob  podle  soudního  řádu  správního.   V rámci  správních  soudů  se                              rozhoduje o odnětí a přikázání věci z podobných důvodů jako v jiných                              procesech  (vyloučení, jiné  důležité  důvody),  ale  vždy  rozhoduje jen                              Nejvyšší správní soud v Brně vůči všem krajským soudům i v rámci                              obvodu stejného vrchního soudu. Důvodem je, že správní soudnictví                              je vykonáváno jen na krajských soudech a Nejvyšším správním soudu.                                Ovšem  právní  úprava  procesního  postavení  soudů  a  státního                              zastupitelství se ve správním soudnictví rozchází a nepřichází zde pro                              státní zastupitelství v úvahu klasické odnětí a přikázání věci. O podání                              správní  žaloby  z důvodu  veřejného  zájmu  může  rozhodnout  jen                                                       65                              nejvyšší  státní  zástupkyně,   nikoliv  jakýkoliv  státní  zástupce,  a  to                              přímo u všech krajských soudů. Jiná státní zastupitelství zde do věci                              nevstupují.  V praxi  jsou  pro  zastupování  před  krajskými  soudy  ve                              správním soudnictví pověřováni nejvyšší státní zástupkyní jednotliví                              státní zástupci Netrestního odboru Nejvyššího státního zastupitelství.                              Původní právo rozhodovat v této věci však zůstává u nejvyšší státní                              zástupkyně,  která  má  volnost  uvážení  toto  pověření  odejmout  a                              pověřit jiného státního zástupce. Přičemž se nerozhoduje usnesením o                              odnětí a přikázání, jde o pouhé opatření nejvyšší státní zástupkyně o                              změně pověření k jednání před soudem, jež se ve vztahu k soudu stane                              účinným až po jeho doručení soudu. Samozřejmě může před soudem                              správní žalobu zastupovat sama.                                62                                 Usnesení Nejvyššího státního zastupitelství o odnětí věci státnímu zástupci                              Městského  státního  zastupitelství  v  Brně  a  přikázání  Obvodnímu  státnímu                              zastupitelství Praha 10 z 11. 2. 2004, 1NZt 20/2004. Ve výroku usnesení je                              analogie na § 25 trestního řádu, což je správné, i § 39 zákona o soudnictví ve                              věcech mládeže, který však hovoří o postoupení a ne odnětí a přikázání.                              63   Usnesení  Nejvyššího  státního  zastupitelství  o  odnětí  věci  Okresnímu                              státnímu  zastupitelství  v Kroměříži  a  přikázání  Obvodnímu  státnímu                              zastupitelství Praha 4 z 3. 10. 2006, 1NZN 2810/2006.                              64                                 § 9 soudního řádu správního č. 150/2002 Sb.                              65  § 66 ods. 2 soudního řádu správního.                                                                201","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Obdobným  způsobem  jako  u  správních  žalob  se  postupuje,  pokud                                                                                   66                              nejvyšší státní zástupkyně podá návrh na popření otcovství.  Praxe se                              zde  liší  tím,  že  žalobu  nezastupují  z pověření  nejvyšší  státní                              zástupkyně  státní  zástupci  Netrestního  odboru  Nejvyššího  státního                              zastupitelství, ale státní zástupci okresního státního zastupitelství dle                              místní příslušnosti okresního soudu rozhodujícího ve věci. Předchozí                              prošetřování  v této  věci  provádí  na  žádost  Nejvyššího  státního                                                                                          67                              zastupitelství nižší státní zastupitelství podle místa bydliště dítěte.  I                              zde  mohou  nastat  důvody  pro  změnu  prošetřujícího  státního                              zastupitelství.  V takovém  případě  Nejvyšší  státní  zastupitelství  zruší                              předchozí žádost a věc samo prošetří.                                Literature:                              -  Fenyk,  J.:  Vademecum  státního  zástupce,  Praha  2003,  ISBN  80-                                 86395-80-4.                              -  Fenyk,  J.,  Hájek,  R.:  Několik  poznámek  k podmínkám  použití                                 výkladu a analogie při rozhodování o odnětí a přikázání věci podle                                 §  25  TrŘ  v přípravném  řízení  trestním,  Trestněprávní  revue                                 11/2007, ISSN 1213-5313.                              -  Kocourek,  J.,  Záruba,  J.:  Zákon  o  soudech  a  soudcích,  Zákon  o                                 státním zastupitelství – Komentář, 2. vydání 2004, ISBN 80-7179-                                 761-8.                              -  Koudelka,   Z.:   Příslušnost   státního   zastupitelství,   Státní                                 zastupitelství 11/2011, ISSN 1214-3758, s. 35-37. Dny práva 2010,                                 Masarykova univerzita, Právnická fakulta 2010, ISSN 978-80-210-                                 5305-2,                                 http://www.law.muni.cz/sborniky/dny_prava_2010/files/prispevky/                                 01_aktualni/Koudelka_Zdenek_(4090).pdf                              -  Novotný,  F.,  Růžička,  M:  Trestní  kodexy,  Praha  2002,  ISBN  80-                                 7317-009-4.                               Contact – email                              zdenek.koudelka@mail.muni.cz                                                 66                                 § 62 a 62a zákona 94/1963 Sb., o rodině.                              67  § 12b ods. 3 zákona o státním zastupitelství.                                                                202","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                  PRÁVO FARMACEUTICKÝCH SPOLEČNOSTÍ                                           NA SPRAVEDLIVÝ PROCES                                                        JAKUB KRÁL                                     Právnická fakulta Masarykovy univerzity, Česká republika                                 Abstract in original language                              Hlavním  cílem  příspěvku  je  představit  postupný  vývoj  postavení                              farmaceutických  společností  v  rámci  cenové  a  úhradové  regulace                              léčiv. Tento vývoj je podroben kritickému hodnocení autora, který se                              v  závěru  pokouší  formulovat  i  řešení  de  lege  ferenda.  Příspěvek  se                              zabývá  disproporcí  mezi  selektivním  zdůrazňováním  práva                              farmaceutických  společností  na  spravedlivý  proces  a  zároveň                              potlačováním téhož práva pacientů.                               Key words in original language                              farmaceutická  společnost;  spravedlivý  proces;  cena;  úhrada;                              transparenční směrnice; Státní ústav pro kontrolu léčiv; Ústavní soud                              ČR; Nejvyšší správní soud ČR                               Abstract                              The main aim of this contribution is to introduce progressive evolution                              of  pharmaceutical  companies'  status  within  the  scope  of  price  and                              reimbursement  regulation  of  the  pharmaceuticals.  This  evolution  is                              critically  evaluated  by  the  author,  who tries in the  end  to  formulate                              also  a  solution  de  lege  ferenda.  The  contribution  deals  with                              disproportion between selective stress the right of pharmaceutical                               Key words                              pharmaceutical   company;   fair   trial;   price;   reimbursement;                              transparency  directive;  State  Institute  for  Drug  Control;  The                              Constitutional  Court  of  the  Czech  Republic;  The  Supreme                              Administrative Court of the Czech Republic                               ÚVOD                               Zvolené téma tohoto příspěvku zcela přesně vystihuje formální důvod,                              pro  který  byla  v roce  2007  Ústavním  soudem  ČR  (dále  jen  „ÚS“)                              zrušena  komplexní  právní  úprava  regulace  stanovování  úhrad  léčiv                              z veřejného  zdravotního  pojištění  v rámci  poskytování  ambulantní                              zdravotní péče, neboť byla shledána protiústavní, a to právě s ohledem                              na  právo  na  spravedlivý  proces.  Cílem  autora  je  přestavit  základní                              soubor  skutečností,  které  s danou  záležitostí  bytostně  souvisí,  a  to                              především  principy  původní  právní  úpravy  včetně  všech  pozitiv  a                              negativ, důvody jejího zrušení a v neposlední řadě též nový systém.                              Příspěvek klade hlavní důraz na silně eurokonformní výklad ÚS, který                              je  zahalen  do  roušky  ochrany  ústavně  garantovaného  práva  na                              spravedlivý  proces.  Argumentace  ÚS  je  kritizována  zejména                              s ohledem  na  skutečnost,  že  se  ÚS  zabývá  výhradně  právy                              farmaceutických  společností,  u  kterých  význam  úhrady  jejich                                                                  203","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                produktů  z veřejného  zdravotního  pojištění  staví  nad  význam  této                              úhrady pro všechny pacienty.                               1. VZÁJEMNÉ VZTAHY SUBJEKTŮ                               Ještě dříve, než se budeme zabývat konkrétními aspekty jednotlivých                              režimů  úhradové  regulace  léčiv,  je  vhodné  objasnit  zákonitosti                              vzájemných  vztahů  všech  zainteresovaných  subjektů.  Subjekty  této                              regulace  jsou  nepochybně  orgány  státní  správy  (minimálně                              Ministerstvo zdravotnictví ČR a Státní ústav pro kontrolu léčiv), dále                              pak    zdravotní   pojišťovny,   pacienti,   lékárny,   distributoři,                                                                                  1                              farmaceutické společnosti, event. též odborné společnosti.                              Systém úhrad léčiv při poskytování ambulantní zdravotní péče funguje                              tak, že pacient si na recept vyzvedne v lékárně příslušný lék a lékárna                              vyúčtuje zdravotní pojišťovně úhradu (část ceny). Jestliže je cena léku                              pro konečného spotřebitele vyšší než úhrada z veřejného zdravotního                              pojištění,  pak  musí  pacient  zaplatit  rozdíl  nazývaný  jako  doplatek.                              Pokud  jde  o farmaceutické  společnosti  a  distributory,  pak  má  výše                              úhrady daného léku zcela zřejmý vliv na poptávku pacientů po tomto                              léku. Je třeba si uvědomit, že v praxi pacienta nezajímá ani konečná                              cena  léku,  ani  jeho  úhrada,  a  to  až  do  okamžiku,  kdy  musí  reálně                              zaplatit  nějaký  doplatek.  Je  to  tedy  výše  samotného  doplatku,  která                              předurčuje zájem o daný lék. Z výčtu dotčených subjektů nám zbývají                              ještě odborné společnosti, které by neměly mít na úhradové regulaci                              léčiv  žádný  přímý  ekonomický  zájem,  nicméně  jsou  hlavním                              producentem expertních stanovisek, jež zásadně ovlivňují celý systém.                               2. ZÁJMY JEDNOTLIVÝCH SUBJEKTŮ                                Orgány  státní  správy  se  snaží  vytvořit  fungující  systém  veřejného                              zdravotního pojištění, kde budou zcela zřejmá pravidla jak samotného                              výběru pojistného, tak následného vynakládání finančních prostředků                              z tohoto  systému  na  úhradu  poskytované  zdravotní  péče.  Cílem                              zdravotních  pojišťoven  je  pořízení  maximálního  množství  zdravotní                              péče pro jejich pojištěnce, a to pokud možno za co nejmenší objem                              finančních  prostředků.  Pro  pacienty  je  naprosto  zásadní  otázka                              spoluúčasti. Jejich  zájmem jsou  co  nejnižší nebo  v ideálním  případě                                1  Dobrovolná sdružení lékařů a dalších pracovníků ve zdravotnictví a                              příbuzných oborech, která se snaží vytvářet odborné podklady. Velká                              část  odborných  společností  je  sdružena  v  rámci  České  lékařské                              společnosti  Jana  Evangelisty  Purkyně,  jejímž  posláním  je  šíření                              vědecky     podložených    medicínských    poznatků,    podpora                              vědeckovýzkumné  činnosti  v oblasti  zdravotnictví,  propagace  pouze                              takových diagnostických, preventivních a léčebných způsobů, jejichž                              povaha a účinek jsou podloženy v současnosti uznávanými vědeckými                              důkazy, atd.                                                                    204","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                vůbec  žádné  doplatky.  Lékárny  a  distributoři  žijí  z obchodních                              přirážek,  které  jsou  stanoveny  jako  procentní  sazba  z ceny.  Výše                              úhrady  tedy  přímo  neovlivňuje  konkurenční  prostředí,  byť  zde  opět                              platí,  že  odbyt  bude  obecně  vyšší,  čím  menší  bude  spoluúčast                              pacientů. Zájmem farmaceutických společností je velký odbyt jejich                              zboží. Farmaceutické společnosti usilují o co nejvýhodnější kombinaci                              objemu  prodaných  léčiv  a  prodejní  ceny.  Výše  úhrady  plní  funkci                              jakéhosi  počátku,  od  kterého  se  začíná  vytvářet  doplatek  pacienta,                              který poptávku po daném léku přirozeně snižuje. Odborné společnosti                              by  měly  usilovat  o  co  nejmodernější  léčbu  pacientů  při  zachování                              nákladové efektivity. Jde jim tedy o správnost a racionalitu léčby, a to                              i  s ohledem  na  finanční  možnosti  systému  veřejného  zdravotního                              pojištění.                               3. PŮVODNÍ SYSTÉM                               Nyní  bychom  se  mohli  zaměřit  na  představení  principů  úhradové                              regulace  léčiv  před  1. 1. 2008.  Tehdy  držitel  rozhodnutí  o registraci                              konkrétního léku podal žádost o zápis do Seznamu hrazených léčiv.                              Následovalo správní řízení, jehož výsledkem bylo rozhodnutí, zda se                              daný  lék  do  Seznamu  hrazených  léčiv  zařazuje  či  nikoliv.  Tato                              procedura  však  neurčovala  konkrétní  výši  úhrady  daného  léku                              z veřejného  zdravotního  pojištění.  Pro  tyto  účely  byla  vydávána                                                   2                              tzv. úhradová  vyhláška ,  která  stanovila  úhradu  za  určité  množství                              léčivé  látky.  Úhrada  léčivého  přípravku  se  pak  snadno  přepočetla                              z úhrady  léčivé  látky,  kterou  obsahoval.  Tento  systém  byl                              administrativně  poměrně  nenáročný  a  garantoval,  že  všechny  léky                              obsahující totožnou chemickou molekulu budou mít shodnou úhradu                              z veřejného  zdravotního  pojištění.  Nevýhodou  tehdejšího  systému                              byla jeho netransparentnost. Jak již bylo uvedeno, rozhodná byla výše                              úhrady  léčivé  látky  uvedená  v úhradové  vyhlášce.  Příprava  této                              vyhlášky byla svěřena tzv. kategorizační komisi, kde měly jednotlivé                              zainteresované  subjekty  své  zastoupení.  Následně  materiál  prošel                              standardním  legislativním  procesem.  Pokud  však  farmaceutické                              společnosti, zdravotní pojišťovny či pacienti nesouhlasili s výslednou                              výší úhrady konkrétní léčivé látky, neměli žádný efektivní prostředek,                              který  by  umožnil  přezkoumat,  zda  nedošlo  při  výpočtu  této  výše                              k zásadnímu pochybení. Zákon nestanovoval ani žádná bližší pravidla,                              která by garantovala způsob výpočtu těchto úhrad.                                4. EVROPSKÁ  OCHRANA  PRÁVA  FARMACEUTICKÝCH                              SPOLEČNOSTÍ NA SPRAVEDLIVÝ PROCES                               Primární  právo  Evropské  unie  ponechává  řešení  oblasti  cenové  a                              úhradové regulace léčiv v režimu vnitrostátní právní úpravy. Nicméně                              v rámci  boje  za  maximální  ochranu  svobody  volného  pohybu  zboží                              byla přijata Směrnice Rady č. 89/105/EHS, ze dne 21. prosince 1988,                                2                                Např. vyhláška Ministerstva zdravotnictví č. 532/2005 Sb., o úhradách léčiv                              a potravin pro zvláštní lékařské účely, ve znění pozdějších předpisů.                                                                  205","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                o průhlednosti opatření upravujících tvorbu cen u humánních léčivých                              přípravků  a  jejich  začlenění  do  oblasti  působnosti  vnitrostátních                              systémů  zdravotního  pojištění  (dále  jen  „transparenční  směrnice“),                              která  si  klade  za  cíl  ochránit  transparentnost  celého  procesu  tvorby                              maximálních  cen  a  úhrad.  Směrnice  zavazuje  členské  státy  k tomu,                              aby rozhodovaly v přesně definovaných lhůtách, na základě objektivní                              a  ověřitelných  kritérií,  při  zachování  možnosti  podání  opravného                              prostředku (dle výkladu ESD myšleno soudního) apod. Při podrobném                              studiu  této  směrnice  lze  dospět  k závěru,  že  jejím  cílem  je  chránit                              právo  farmaceutických  společností  na  spravedlivý  proces tím,  že  do                              značné míry předurčuje formu činnosti veřejné správy, která má být                              využita  pro  tvorbu  cen  a  úhrad  léčiv.  Pravidla  obsažená                              v transparenční směrnici jsou dále ještě rozváděna velmi extenzivním                                            3                              výkladem ESD.                              Dosavadní  český  systém  byl  postaven  na  primátu  práv  občanských,                              tj. definoval  úhradu  z veřejného  zdravotního  pojištění  jako  výhradní                              právo  pacienta,  kterým  je  realizováno  ústavně  zakotvené  právo  na                              bezplatnou  zdravotní  péči  za  podmínek  stanovených  zákonem.                              Produkt procesu tvorby úhrady konkrétního léku tak byl vnímán jako                              právo  pacienta,  nikoli  výrobce  léku,  který  fakticky  žádnou  úhradu                              neinkasuje.  Obdobně  cenotvorba  léčiv  byla  realizována  jako                              normotvorba chránící především práva pacientů.                               Nikdo nikdy nezpochybňoval skutečnost, že maximální cena a úhrada                              jsou  jedním  z faktorů,  které  významně  ovlivňují  hospodářský                              výsledek farmaceutických společností, distributorů či lékáren. Okruh                              dotčených  subjektů  byl  však  charakterizován  jako  neurčitý,  a  proto                              preferovanou  formou  činnosti  veřejné  správy  byla  tvorba  právních                              předpisů  (cenové  rozhodnutí,  úhradová  vyhláška).  Transparenční                              směrnice,  jakožto  produkt  lobby  farmaceutického  průmyslu,  však                              pojala stanovení maximální ceny a úhrady léku jako právo žadatele,                              tedy nejčastěji držitele rozhodnutí o registraci daného léku (obvykle                              farmaceutické společnosti). Pokud se přistoupí k tomuto modelu, pak                              nezbývá než přetvořit proces stanovování cen a úhrad léčiv do režimu                              vydávání individuálních správních aktů či smíšených správních aktů.                                       3   C-424/99  (Komise  proti  Rakousku);  C-229/00  (Komise  proti  Finsku);                              C-245/03 (Merck, Sharp \& Dohme BV proti Belgii); C-296/03  (Glaxosmith-                              kline SA proti Belgii); C-317/05 (G. Pohl-Boskamp GmbH \& Co. KG proti                              Gemeinsamer  Bundesausschuss);  C-311/07  (Komise  proti  Rakousku);                              C-352/07  (Menarini  Industrie  Farmaceutiche  Riunite  Srl  a  další  proti                              Ministero della Salute, Agenzia Italiana del Farmaco [AIFA]); C-471/07 a C-                              472/07 (Association générale de l’industrie du médicament [AGIM] ASBL a                              další proti Belgii); C-62/09  (High Court of Justice, Queen’s Bench Division                              proti Medicines and Healthcare Products Regulatory Agency) atd.                                                                  206","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                5. OCHRANA PRÁVA FARMACEUTICKÝCH SPOLEČNOSTÍ                              NA SPRAVEDLIVÝ PROCES ZE STRANY ÚS                               Ani vstup České republiky do Evropské unie nezpůsobil automaticky                              změnu celého systému. Teprve v roce 2007 začala Evropská komise                              upozorňovat na domnělý rozpor české  právní úpravy s transparenční                              směrnicí  a  současně  skupina  29  senátorů  podala  návrh  ÚS,  aby                              dosavadní  právní  úpravu  zrušil  jako  protiústavní.  Veškerá                              argumentace proti tehdejšímu systému nebyla založena na primárním                              rozporu s ústavním pořádkem, nýbrž na rozporu právě s transparenční                              směrnicí, a tedy právem Evropských společenství. ÚS nepřísluší zrušit                              vnitrostátní  předpis  pro  jeho  rozpor  s komunitárním  právem.  To                              koneckonců  opakovaně  konstatoval  samotný  ÚS,  když  několikrát                              odmítl obdobné návrhy.                               V daném případě však udělal ÚS zásadní výjimku, když v odůvodnění                                    4                              nálezu  uvedl, že rozpor s právem Evropských společenství lze použít                              jako  významný  podpůrný  argument  pro  zrušení  vnitrostátního                              právního  předpisu.  Bylo  však  zapotřebí  nalézt  alespoň  jeden  rozpor                              s českým  ústavním  pořádkem.  Pro  tyto  účely  výborně  posloužilo                                                                                      5                              ustanovení  čl.  36  odst.  1  Listiny  základních  práv  a  svobod ,  které                              garantuje  právo  na  spravedlivý  proces.  Toto  ustanovení  stanoví,  že                              „Každý  se  může  domáhat  stanoveným  postupem  svého  práva                              u nezávislého  a  nestranného  soudu  a  ve  stanovených  případech                              u jiného orgánu“.                               Aby  mohl  ÚS  shledat  rozpor  procesu  tvorby  cen  a  úhrad  léčiv                              s uvedeným ústavně garantovaným právem, bylo třeba znovu posoudit                              okruh  adresátů  tohoto  procesu.  ÚS  se  v daném  nálezu  zcela                              jednoznačně přihlásil k modelu, na kterém je postavena transparenční                              směrnice.  Přístup  ÚS  byl  založen  na  akcentování  vlivu  stanovené                              úhrady  na  fungování  farmaceutické  společnosti  a  zcela  opomenul                              dopad na neurčitý okruh pacientů a dalších dotčených subjektů.                               Nejvyšší  správní  soud  ČR  (dále jen  „NSS“)  se ještě  jednou  pokusil                              toto eurokonformní pojetí cen a úhrad zlomit v roce 2010, když podal                                       6                                                                     7                              ÚS  návrh   na  zrušení  nové  právní  úpravy ,  která  respektovala  plně                              původní nález ÚS a přetvořila proces cenotvorby a úhradotvorby do                              režimu  správního  řízení.  Argumentace  NSS  byla  zcela  logická  a                                4                                Nález Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 36/05.                              5  Usnesení č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako                              součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisů.                              6  Návrh Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2010, ve věci sp. zn. 3 Ads                              48/2010 – 216.                               7   Zákon  č.  48/1997  Sb.,  o  veřejném  zdravotním  pojištění  a  o  změně  a                              doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů; část                              šestá.                                                                  207","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                systematická,  neboť  NSS  upozorňoval  právě  na  neurčitý  okruh                              adresátů  „rozhodnutí“  o  maximální  ceně  a  úhradě  z veřejného                              zdravotního  pojištění  a  zároveň  konstatoval,  že  veškerá  cenotvorba                              s výjimkou  léčiv  je  realizována  formou  vydávání  obecně  závazných                                                                                 8                              správních aktů. ÚS nicméně tuto argumentaci usnesením  zcela odmítl                              a odkázal na svůj předchozí nález.                               6. ZÁVĚR                              Tento příspěvek si neklade za cíl pouze popsat dosavadní vývoj právní                              úpravy  zmítaný  legislativou  Evropské  unie  a  judikaturou  českých                              soudů. Autor aspiruje na předestření možného řešení, které by mohlo                              adekvátně reflektovat jak principy transparenční směrnice a judikatury                              ÚS, tak argumentaci NSS a dalších zainteresovaných subjektů. Je totiž                              nepochybné,  že  vydávání  obecně  závazných  správních  aktů  a  stejně                              tak  vedení  správního řízení jsou jakési  krajní  póly  ve  smyslu  volby                              vhodné  formy  činnosti  veřejné  správy.  Asi  nelze  zpochybnit  dílčí,                              avšak  velmi  významný,  efekt  cenové  a  úhradové  regulace  na                              farmaceutické  společnosti.  Zároveň  je  však  třeba  respektovat                              skutečnost, že okruh adresátů této regulace nelze dlouhodobě omezit                              výhradně  na  držitele  rozhodnutí  o  registraci  a  zdravotní  pojišťovny.                              Jak již bylo uvedeno výše, dotčenými subjekty jsou taktéž distributoři,                              lékárny a především pacienti. Autor se domnívá, že velmi vhodným                              řešením  by  bylo  využít  institutu  smíšeného  správního  aktu,  coby                              jakéhosi  přemostění  mezi  garancí  práva  na  spravedlivý  proces                              konkrétních  adresátů  (např.  držitele  rozhodnutí  o  registraci  a                              zdravotních  pojišťoven)  a  cenovou  a  úhradovou  regulací,  jakožto                              normotvorbou vůči neurčitému okruhu adresátů (např. pacientů).                               Literature:                              -  Král,  Jakub.  Spor  soudních  autorit  o  formu  tvorby  cen  a  úhrad                                 léčiv. Zdravotnictví a právo, Praha : JUDr. K. Havlíček - Havlíček                                 Brain  Team,  roč.  XV,  6/2011,  od  s.  4-9,  40  s.  ISSN  1211-6432.                                 2011.                              -  Suchopár, Josef - Prokeš, Michal - Dostál, Ondřej. Aktuální situace                                 v  oblasti  soudního  přezkumu  rozhodnutí  o  úhradách  léčiv.                                 Zdravotnictví a právo, Praha : JUDr. K. Havlíček - Havlíček Brain                                 Team, roč. XV, 6/2011, od s. 10-14, 40 s. ISSN 1211-6432. 2011.                                Contact – email                              Jakub.kral@mail.muni.cz                                        8  Usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 42/10.                                                                  208","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                    ZAVEDENÍ DISENTŮ DO ČESKÉ JUSTICE                                 IMPLEMENTATION OF DISSENTING OPINIONS TO CZECH                                                         JUSTICE                                                         VÍT KŘÍŽKA                                     Právnická fakulta Masarykovy univerzity, Česká republika                                 Abstract in original language                              Příspěvek se pokouší shrnout argumenty pro a proti zavedení disentů                              do české justice. Účelem je zhodnotit výhody a nevýhody disentů v                              obecné rovině. Velmi stručně se věnuje současné české právní úpravě.                              Podrobněji se zabývá pouze určitými dílčími otázkami, např. zda lze                              tajný  disent  v  trestním  řízení  považovat  za  porušení  práva  na                              spravedlivý proces a zda soudci mohou psát disenty, i když  k tomu                              nejsou zmocněni v zákoně.                               Key words in original language                              Disenty, odlišná stanoviska, soudní rozhodování                               Abstract                              This  contribution attempts  to  give  a  summary  of  arguments  for  and                              against  implementation of dissenting  opinions  to  Czech justice.  The                              contribution  covers  actual  Czech  legal  regulation.  It  deals  with                              particular questions such as whether it is possible to consider a secret                              dissent in criminal proceedings as an infringement of right to a fair                              trial  and  the  question  whether  judges  can  present  their  dissenting                              opinion even though they are not legally authorized to do it.                               Key words                              Dissent, dissenting opinion, judicial decisions                               1. DISENTY DO ČESKÉ JUSTICE?                                Není  v  možnostech  ani  účelem  tohoto  příspěvku  se  podrobněji                              věnovat  tomu,  co  se  vlastně  rozumí  disentem,  jejich  historickým                              vývojem  a  případně  též  jejich  typologií.  Pro  účely  této  práce  se                              omezím na strohou definici disentu jako odlišného stanoviska soudce                              k většinovému  rozhodnutí  soudu.  Myslím  tím  jednak  disent  v užším                              smyslu,  kdy  se  soudce  vymezuje  vůči  samotnému  rozhodnutí,  ale  i                              tzv. konkurující disent, který se týká pouze odůvodnění.                               Účelem tohoto článku je spíše zhodnotit výhody a nevýhody disentů                              v obecné  rovině  a  zejména  odpovědět  na  základní  otázku,  zda  by                              disenty byly pro českou justici přínosem, nebo spíše zátěží. Na první                              pohled  se  zdá,  že  disenty  do  naší  právní  kultury  nepatří.  Klasické                              pojetí  kontinentálního  soudce  totiž  vychází  z toho,  že  soudce  pouze                              aplikuje  právní  normy  na  určitý  konkrétní  případ.  Soudce  právo                              nevytváří. V tomto smyslu není důležité znát názory soudce, neboť ty                                                                    209","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                jej  nesmí  při  rozhodování  nijak  ovlivnit,  stejně  jako  jeho  politická                              orientace či náboženské vyznání. Právo je přece jenom jedno.                               Kontinentální  soudce  v tomto  smyslu  by  klidně  mohl  být  nahrazen                              robotem, který by algoritmicky srovnával hypotézy právních norem se                              skutkovým  stavem  a  při  nalezení  shody  by  příslušné  pravidlo,                              dispozici právní normy, automaticky aplikoval.                               Představa  robota-soudce,  ač  se  může  stát  bláznivá,  rozhodně  není                              žádným sci-fi. V době psaní této práce médii proběhl nový fenomén –                              počítač Watson. Vizionáři IBM mluví o nepříliš vzdálené době, kdy                              znalostní  a  expertní  systémy  budou  schopny  samostatného  učení  a                              dokážou  laikům  i  expertům  pomáhat  se  složitými  rozhodnutími  v                                                                        1                              ekonomii,  zdravotnictví,  výzkumu  a  dopravě.   Proč  by  ne  v právu?                              Určitě  by  dokázal  vyhledávat  právní  normy  i  judikáty  rychleji  než                              jakýkoli lidský soudce. A kdyby měli všichni počítačoví soudci stejný                              program, což by v právním státě kvůli předvídatelnosti práva a právní                              jistotě měli mít, pak by nebylo potřeba ani disentů.                               Kdo  však  právo  alespoň  trochu  zná,  ví,  že  takto  by  to  nejspíše                              nefungovalo.  Právní filozofie podává určité vysvětlení, když odděluje                                                                            2                              popisný  (deskriptivní)  svět  přírodních  zákonitostí   od  normativního                              (preskriptivního)  světa  norem.  Pro  roboty  a  počítače  je  totiž  místo                              pouze v onom prvním světě. Právo je systémem normativním. Těžko                              tedy  vytvoříme  takový  program  (právní  řád),  který  by  byl                              aplikovatelný  na  všechny životní  situace  a  vedl  by ke spravedlnosti.                              Soudci tedy nemají být roboti.                               Dvojnásob  výše  uvedené  platí  pro  určitá  právní  odvětví,  která  i  v                              kontinentální Evropě, zůstávají doménou soudcovského práva. Jedná                              se  zejména  o  ochranu  osobnosti,  ochranu  hospodářské  soutěže,                              lidskoprávní kauzy a jiné oblasti, kde je patrný silný vliv judikatury,                              neboť  zákony  (z povahy  věci)  již  nemohou  být  konkrétnější.  Stejně                              tak aplikace neurčitých právních pojmů jako jsou dobré mravy nebo                              poctivý  obchodní  styk  vyžaduje  myslícího  soudce,  a  ne  robota.                              Myslící soudce ale musí mít názory, které dokáže objasnit.                               K tomu je nutné dodat, že je velmi hloupé předpokládat, že na soudce                              při jeho rozhodování nesmí mít vliv jeho vlastní názory. Ty totiž vliv                              mají,  ať  chceme,  nebo  ne.  Krásně  to  ilustrují  a  dokazují  závěry                              amerických právních realistů J. Ch. Graye, O. W. Holmese, R. Pounda                                         3                              či J. Franka.  Soudce se může snažit od svého přesvědčení oprostit, ale                               1  KASÍK, Pavel. Superpočítač se pět let učil a nyní možná poprvé přechytračí                              člověka. Technet.cz [online]. 14. 2. 2011, [cit. 2011-02-25].                               2  Záměrně se vyhýbám slovnímu spojení přírodních zákonů, neboť termín                              zákon používáme ve smyslu zákona popisného (gravitační zákon), ale i                              normativního (trestní zákon).                               3                                VEČEŘA, Miloš; URBANOVÁ, Martina. Sociologie práva. Plzeň: Aleš                              Čeněk, 2006. Str. 79 an.                                                                210","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                i v tomto se již projevuje jeho vlastní světonázor. Soudci prostě mají                              své  vlastní  názory  a  otázkou  zůstává,  zda  je  chceme,  či  nechceme                              znát.  Není  tedy  zásadní  rozdíl  mezi  kontinentálním  a  anglosaským                              soudcem, oba jsou jenom  lidé. Rozdíly jsou pouze v našem chápání                              postavení  soudce  a  jeho  úkolů  ve  společnosti,  jakož  i  chápání  celé                              justice,  ba  přímo  pojetí  spravedlnosti.  Tato  otázka  je  otázkou  zcela                              kulturní.                               Zavrhnout disenty jenom z toho důvodu, že se nám jeví být netypické                              pro naši právní kulturu, tedy nemá smysl. Otevření otázky disentů je                              navíc stále aktuálnější, neboť v českém právu sílí vliv judikatury, a to                              nejen  domácích  soudů,  ale  i  Evropského  soudu  pro  lidská  práva  a                              Evropského  soudního  dvora.  Doktrína  se  stále  více  zabývá  otázkou                              závaznosti judikatury. Judikatura je dle některých teoretiků pramenem                              práva  i  v našem  prostředí,  minimálně  pak  nálezy  Ústavního  soudu.                              Otázka disentů tedy má smysl a je aktuální.                               Právníkům  v systému  common  law  je  již  od  prvních  dní  jejich                              vzdělávání  vštěpován  názor,  že  existuje  několik  možných  řešení                              právního problému. L'Heureux Dubé tvrdí, že důležitější než samotný                                                          4                              závěr je pak jeho odůvodnění.  Nemohu s tím zcela souhlasit, neboť                              pro  účastníky  řízení  je  obvykle  nejdůležitější  samotné  rozhodnutí  a                              jeho legitimita. Odůvodnění čtou zejména v případě, když s výrokem                              soudu nesouhlasí. Odůvodnění je zajímá až sekundárně, primárně jde                              o  soudní  výrok.  Chápu  však,  že  právníci  považují  odůvodnění  za                              důležitější.                               1.1 VÝHODY A NEVÝHODY DISENTŮ                               Nejdříve jsem si položil otázku, zda lze výhody a nevýhody disentů                              nějak  rozumně  klasifikovat.  Martina  Mahmoud  ve  své  diplomové                              práci  navrhuje  dělení  na  argumenty  subjektivní  povahy  (proč je  pro                              soudce  dobré  nebo  špatné  disentovat),  nebo  naopak  argumenty                                                                                   5                              objektivní (jaký efekt má disent na soudnictví jako celek).  Sama pak                              ve své práci argumenty ale nijak nesystematizuje.                               Domnívám se, že právě dělení na objektivní a subjektivní argumenty                              může  být  zajímavé.    Objektivní  výhody  a  nevýhody  souvisí  nejen                              s povahou  justice,  ale  též  přímo  s právní  kulturou.  Jsou  to  obecné                              výhody a nevýhody. Obzvlášť zajímavé jsou ale subjektivní důvody,                              zejména  pokud  se  na  ně  podíváme  z pohledu  nejen  soudce,  ale  též                              účastníka  řízení.  Navrhuji  tedy  argumenty  pro  podporu  či  pro                              zamítnutí disentů členit na výhody a nevýhody obecné, pro účastníky                              řízení a pro soudce.                                 4                                ROBERTSON, David. The Judge as Political Theorist: Contemporary                              Constitutional Review. New Jersey: Princeton University Press, 2010. 420 s.                              5                                MAHMOUD, Martina. Disenty soudců. [s.l.], 200/2009. 58 s. Diplomová                              práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Str. 8.                                                                  211","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Je  nutné  brát  zřetel také  na  skutečnost,  že  určitá  výhoda  se  v jiném                              světle může jevit též jako nevýhoda.                               1.1.1 OBECNÉ VÝHODY A NEVÝHODY DISENTŮ                               Disenty nepatří do naší právní kultury. Celý úvod jsem se snažil tento                              argument  vyvrátit,  abych  se  zde  k němu  opět  vrátil.  Klasický                              konzervatismus totiž říká, že institut, který přežil a fungoval po staletí,                              musí  být  dobrý  již  jen  z toho  důvodu,  že  přežil.  Zní  to  trochu                              darwinisticky a určitě na tom něco bude. Neexistence disentů nikdy                              nezpůsobila  v kontinentální  právní  kultuře  žádný  vážný  problém.                              Tajná hlasování chránila jednotlivé soudce před mocí vladařů. I kdyby                              tento  historický  argument  byl  pravdivý,  je  nutné  se  ptát,  zda  může                              obstát i dnes.                               Disenty  vnáší  do  rozhodování  demokratický  prvek  a  mají  vliv  na                              rozhodování  v  budoucnosti.  Demokracie  nebývá  vymezována  pouze                              jako vláda většiny, ale jako vláda většiny, která chrání menšinu – aby                              se  menšina  mohla  v budoucnu  stát  většinou.  Disent  umožňuje                              soudcům, kteří zastávají menšinové stanovisko, aby i jejích názor byl                              znám a mohl se v budoucnu stát většinovým. Koneckonců se tomu tak                              stalo i nálezu Pl. ÚS 42/2000, když Ústavní soud uvedl, že se mu „v                              současnosti  jeví  jako  relevantní  právě  to,  co  bylo  (v  minulém                              obdobném  případě  –  pozn.  autora)  uvedeno  v  odlišných                                           6                              stanoviscích“.                              Disenty  odhalují  nevyřešené  právní  otázky,  nejasnosti  a  mezery                              v právu.  Disenty  jsou  obvykle  psány  v případě  složitějších  kauz.                              Výhodou  je,  že  ukazují  právní  problém  z obou  stran.  Disent  tak                              signalizuje  sporné  oblasti,  čímž  snižuje  právní  nejistotu.  Paradoxně                              však disenty mohou tyto nejasnosti také vytvářet. Soudce totiž může z                              nějakého důvodu sepsat disent i k rozsudku, který řeší právní otázku                              vydiskutovanou a zcela jasně rozhodnutou, společností akceptovanou                              a  v tomto  smyslu  právně  jistou.  Nelze  tedy  jednoznačně  říct,  zda                              disenty právní jistotu snižují či naopak zvyšují.                               Disenty  nemají  žádnou  praktickou  hodnotu.  Ačkoli  teoretických                              výhod  a  nevýhod  lze  najít  ihned  několik,  praktické  a  hmatatelné                              výhody disent nemá, neboť nemá žádné právní následky. Jde sice o                              silně  pragmatický  přístup,  nicméně  pravdou  zůstává,  že  disent  se                              podobá  spíše  akademickému  článku  než  aktu  aplikace  práva.  Navíc                              disent  může  zpomalovat  práci  soudců,  a  tak  prodražovat  chod  celé                              justice.  Na  druhé  straně  je  třeba  zmínit,  že  průtahy  v řízení  nejsou                              způsobovány sepisováním rozhodnutí, ale spíše obstrukcemi účastníků                              a složitostí dokazování.                                     6  Nález Ústavní soudu sp. zn. Pl. ÚS 42/2000.                                                                  212","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                1.1.2 VÝHODY  A  NEVÝHODY  DISENTŮ  PRO  ÚČASTNÍKY                              ŘÍZENÍ                               Disent  může  být  pro  neúspěšného  účastníka  alespoň  částečným                              zadostiučiněním. Jednak účastníci vidí, že soud se případem skutečně                              zabýval,  když  si  dal  práci  i  se  sepsáním  odlišného  stanoviska.                              Neúspěšný účastník tak nemůže zlostně tvrdit, že soudci pouze něco                              odhlasovali,  aniž  by  věděli,  o  co  šlo.  Neúspěšný  účastník  tak  bude                              rozhodnutí soudu spíše respektovat, což zvyšuje úctu k soudu. Disent                              může  hrát  určitou  roli  též  v rovině  čistě  psychologické,  účastníka                              může uklidnit, že alespoň někteří soudci mu dali za pravdu.                               Disent  dělá  rozsudek  složitějším.  Účastníci  od  soudu  očekávají                              jednoznačné  rozhodnutí  v jejich  věci.  Jak  z  řad  odborné,  tak  z  řad                              ostatní  veřejnosti  se  neustále  objevuje  oprávněná  kritika,  že  soudní                                                            7                              rozhodnutí  jsou  nesrozumitelná.   Disent  však  dělá  rozhodnutí  ještě                              složitějším.  Účastníkům,  kteří  zpravidla  nemají  právnické  vzdělání,                              nemusí být jasné, která část je právně závazná, a která nikoli. Disent                              navíc může většinové rozhodnutí překroutit.                               Disent  může  pomoci  při  podání  opravného  prostředku.  Velkou                              výhodou pro neúspěšného účastníka je fakt, že disentující soudce mu                              vlastně  připraví  oporu  pro  odvolání  či  jiný  opravný  prostředek.                              Soudce svým způsobem straně radí, jak pokračovat dál. Občas bývá                              tato  výhoda  pro  účastníky  prezentována  jako  obecná  nevýhoda                              disentů, neboť soudci přece nemají jedné straně radit, ale především                              být  nestranní.  Pak  bychom  soudcům  ale  museli  zakázat  psát  knihy,                              publikovat  v časopisech  a  přednášet.  V případě  disentů  u  nejvyšších                              soudních  instancí,  kde  již  není  možné  se  odvolávat,  se  samozřejmě                              tento aspekt vytrácí.                               1.1.3 VÝHODY A NEVÝHODY DISENTŮ PRO SOUDCE                               Disenty nutí soudce převzít individuální odpovědnost za rozhodnutí,                              ale také narušují soudcovu nezávislost. Disent umožňuje soudci, aby                              nebyl spojován s názorem, který jde proti jeho svědomí a vědomí. Tím                              pádem se soudce nemůže schovávat za rozhodnutí senátu. Posiluje se                              jeho  individuální  odpovědnost.  I  samosoudci  jsou  za  výsledek  své                              práce  odpovědní  sami.  Na  druhou  stranu,  soudci  nejvyšších  soudů                              často rozhodují kauzy, které jsou politicky citlivé. Pokud jsou soudci                              voleni  pouze  na  určitou  dobu,  může  tímto  být  ohrožena  jejich                                         8                              nezávislost.                                 7                                 MOLEK,  Pavel.  Ke  komu  soudy  mluví  aneb  Melčák  a  Schrödingerova                              kočka. Jiné právo [online]. 13. 2. 2011, [cit. 2011-02-25].                               8                                Považuji za paradoxní, že právě ústavní soudci, již jsou voleni politiky na                              časově omezené období, přičemž mohou být zvoleni znovu, jsou jako jediní u                              nás individuálně odpovědní, neboť jako jediní smějí disentovat. Domnívám                              se, že by měli být voleni doživotně nebo by neměli mít možnost být voleni                                                                 213","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Disenty narušují prestiž soudu i důstojnost soudcovské profese. Jde o                              často  zmiňovaný  argument.  Soud  totiž  není  v očích  veřejnosti                              jednotný, což snižuje jeho důstojnost. Důstojnost soudu však ovlivňují                              mnohé  další  faktory  od  kvality  argumentace,  slušnost  soudců,  přes                              práci s médii až po vzhled soudních budov. Domnívám se, že disenty                              mají na prestiž soudu zanedbatelný vliv.                                Soudce  může  disent  zneužít  ke  svému  prospěchu.  Někteří  soudci                              mohou  v disentu  vidět  nástroj  vlastní  sebeprezentace  a  kariérního                              postupu.  Účelem  disentů  by  také  nemělo  být,  aby  se  v nich  soudci                              mezi sebou osočovali.                               1.2 SHRNUTÍ                               Osobně se domnívám, že výhody disentů převyšují jejich nevýhody.                              Disenty  nejsou  přínosem  pouze  pro  soudce  či  pouze  pro  účastníky                              řízení, ale zejména pro systém.                               Domnívám se, že disenty by byly pro českou justici přínosem. Přesto                              však  netvrdím,  že  by  bylo  dobré  je  ihned  zavést  pro  všechny  typy                              řízení.  Justice  je  značně  konzervativní  prostředí.  Veškeré  změny  je                              potřeba  provádět  pomalu  a  opatrně.  V  následující  části  se  pokusím                              analyzovat současný právní stav a odpovědět na otázku, kde by bylo                              vhodné s disenty začít.                                2. DISENTY V ČESKÉ JUSTICI?                               V následující části se chci zabývat právní úpravou disentů v českém                              právním  řádu  de  lege  lata  i  ferenda.  Nechci  podat  podrobný  rozbor                              právní úpravy, ale chtěl bych spíše vysledovat trendy, které se začínají                              objevovat a věnovat se spíše zajímavým otázkám.                              Právní  řády  se  staví  k disentům  různě.  Je  nutné  si  uvědomit,  že                              problematika disentů velmi úzce souvisí s tématem tajného hlasování                              v kolegiálních orgánech. Lze rozlišit různé stupně utajenosti soudního                              rozhodování:                                 1. Soudní porady jsou tajné, stejně jako jejich výsledky.                                 2. Soudní  porady  jsou  tajné,  ale  soudci  mohou  sepsat  odlišná                                  stanoviska.  Nezveřejňuje  se  přitom  počet  hlasů  ani  to,  kdo  jak                                  hlasoval – situace na českém Ústavním soudu.                                 3. Soudní porady zůstávají tajné, ale připouští se disenty. Zveřejňuje                                  se poměr hlasování i kdo jak hlasoval.                                    opakovaně.  Soudci  Ústavního  soudu  totiž  mohou  rozhodovat  tak,  aby  se                              politikům zalíbili a byli poté znovu zvoleni.                                                                  214","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                  4. Soudní porady jsou veřejné – například v určitých kantonech ve                                  Švýcarsku.                               Disenty  tedy  lze  vnímat  jako  určitý  přechod  mezi  tradiční  tajností                              porady  a  jejím  veřejným  konáním.  Česká  republika,  vzato  obecně,                              spadá do 1. stupně, jak jsem je uvedl výše. Zdá se však, že disenty                              pomalu  do  českého  právního  řádu  pronikají.  Lze  to  ilustrovat                              následovně:                               -  civilní  řízení  –  v občanském  soudním  řízení  se  při  rozhodovací                                 činnosti s disenty nesetkáme; pouze kolegia či plénum Nejvyššího                                 soudu  mohou  zaujímat  stanoviska  k rozhodovací  činnosti  soudů,                                 k tomu pak mohou soudci připojit odlišná stanoviska; je však nutné                                 uvést, že takové stanovisko nemá povahu aktu aplikace práva, ale                                 má spíše povahu obecně závazného právního aktu; je otázkou, zda                                 taková činnost vůbec přísluší soudní moci; domnívám se, že nikoli,                                -  správní řízení – ve správním řízení se s disenty obecně nesetkáme,                                 pouze zákon o léčivech a zákon o veřejných zakázkách je připouští                                 ve  specifických  řízeních  (§  99  odst.  3  zákona  o  léčivech,  §  75                                 zákona o veřejných zakázkách); jinak platí, že v případě řízení před                                 kolegiální  orgány  je  hlasování  tajné  a  o  odlišných  stanoviscích                                 zákony nic neříkají,                                -  správní řízení soudní – stejně tak správní řád soudní nezná odlišná                                 stanoviska při rozhodovací činnosti správních soudů; u Nejvyššího                                 správního soudu najdeme též institut stanovisek jako u Nejvyššího                                 soudu, jeho úprava je prakticky stejná, teoretický problém s jejich                                 právní povahou taktéž,                               -  trestní  řízení  –  jakýsi  náznak  odlišných  stanovisek  lze  nalézt                                 v ustanovení § 58 trestního řádu, v protokolu o hlasování senátu se                                 uvede též mínění odlišné od názoru většiny; je však nutné uvést, že                                 se s ním nemohou seznámit účastníci řízení ani veřejnost; jde však                                 již o odlišné stanovisko k aktu aplikace práva – k rozsudku,                               -  řízení před Ústavním soudcem – Ústavní soud je jediný soud, kde                                                                                    9                                 soudci mohou disentovat, ne však ve všech typech řízení.                                  9                                Ustanovení § 14 zákona o Ústavním soudu dává soudci právo sepsat disent                              pouze ve věcech uvedených v § 11 odst. 2 písm. a) až k). Písmena l), kde jde                              o úpravu vnitřních poměrů ÚS, a m), které se týká ustavení senátů a rozdělení                              agendy  mezi  ně, byla  vynechána. Jde totiž pouze o organizační záležitosti,                              nikoli o rozhodovací činnost soudu. Dle mého názoru se však zapomnělo, že                              ustanovení § 11  má též ještě 3. odstavec, který  se týká řízení o posouzení                              souladu  mezinárodní  smlouvy  s  ústavním  pořádkem  podle  čl.  87  odst.  2                              Ústavy. Není mi zcela jasné, proč v tomto typu řízení, poměrně důležitém,                              nejsou disenty přípustné. Vysvětluji si to jako prosté opomenutí zákonodárce.                                                                 215","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Lze vysledovat následující trendy: Stanoviska či jiné podobné instituty                              se objevují spíše u vyšších soudních instancí, kde zároveň rozhoduje                              obvykle větší počet soudců. Pokud by se disenty měly rozšířit dále, lze                              očekávat,  že  se  objeví  nejprve  na  Nejvyšším  a  Nejvyšším  správním                              soudě.                               Disenty  se  připouštějí  spíše  tam,  kde  je  dán  určitý  veřejný  zájem  –                              veřejné  zakázky,  přípustnost  léčiv,  ale  též  řízení  před  Ústavním                              soudem, kde proti sobě obvykle stojí veřejný zájem a zásah do práva                              jednotlivce.  V tomto  smyslu  je  lze  spíše  očekávat  u  správního                              soudnictví  a  v trestních  věcech,  kam  již  mírně  pronikly.  Při  tomto                              nazírání se mohou zdát nevhodné ve věcech obchodních.                               Pokud  obě  hlediska  spojíme,  pak  nám  vychází,  že  pro  Nejvyšší                              správní soud mohou být disenty zajímavým tématem. Domnívám se,                              že soudci tohoto soudu by tuto možnost uvítali.                               To je tedy velmi zjednodušený, ale snad výstižný, popis stavu de lege                              lata.  Nyní  bych  se  chtěl  věnovat  dvěma  dílčím  otázkám,  které  mi                              přijdou zajímavé.                               2.1 PRÁVO NA DISENT                               Mohou  soudci  disentovat  i  tehdy,  když  k tomu  nejsou  zákonem                              zmocněni?                               Ačkoli zákon soudcům obecných soudů nedává možnost psát disenty,                              výslovně  to  také  nezakazuje.  Lze  zákaz  z  platného  práva  nějak                              dovodit? Soud je státním orgánem a ve smyslu čl. 2 odst. 3 tedy může                              uplatňovat  svou  moc  jen  v případech,  v mezích  a  způsoby,  které                              stanoví  zákon.  Pokud  tedy  zákon  explicitně  soudcům  právo  sepsat                              disenty nepřiznává, pak jej nemají. To je dle Vojtěcha Šimíčka silně                                               10                              restriktivní  výklad.   Domnívá  se  totiž,  že  zákonná  úprava  výslovně                              nehovoří o tajnosti hlasování, nýbrž pouze o neveřejnosti porady.                               S názorem  Vojtěcha  Šimíčka  však  nemohu  souhlasit.  Celé  ústavní                              právo je svým způsobem výdobytkem společnosti, který chrání slabší                              lid  před  silným  státem  –  Leviathanem.  Restriktivní  výklad  je  tedy                              v tomto případě na místě. Pravomoci  musí být vyjádřeny explicitně.                              Není možné je implicitně dovozovat.                               Navíc je zde povinnost mlčenlivosti. Kdyby soudce sepsal disent, aniž                              by  k tomu  byl  zmocněn,  mohlo  by  se  stát,  že  by  tuto  povinnost                              porušil.  Disenty  se  totiž  týkají  konkrétního  případu,  ač  jejich  gró                              obvykle  spočívá  v právní  argumentaci.  Je  to  však  záležitost  pouze                                 Důvodová  zpráva  k tomuto  mlčí.  Žádný  ústavní  soudce  doposud  disent                              v tomto typu řízení nepublikoval.                              10                                 ŠIMÍČEK, Vojtěch. Umožňuje zákonná úprava psát disenty? Jiné právo                              [online]. 27. 4. 2007, [cit. 2011-02-25].                                                                  216","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                hypotetická,  které  by  se  navíc  dalo  vyhnout  např.  anonymizací                              disentu.                               Existuje však ještě jiný pohled. Právo na uveřejnění disentu by bylo                              možné považovat za projev svobody projevu ve smyslu čl. 15 Listiny                                                   11                              nebo  čl.  10  Úmluvy.   Tím  pádem  by  soudci  mohli  prezentovat                              disenty jako své osobní názory. S tímto však také nesouhlasím. Lidská                              práva přísluší lidem, nikoli státu a jeho orgánům. Soudce je však při                              rozhodování státním úředníkem. Přiznávat základní lidská práva, která                              nás  chrání  před  státní  mocí,  i  státním  úředníkům  při  výkonu  jejich                              úřední  činnosti,  je  dle  mého  příliš  extenzivní  výklad,  který  se                              v žádném  případě  neslučuje  se  samotným  významem  a  duchem                              základních lidských práv.                               V této souvislosti je ještě nutné uvést, že v polském zákonu o soudech                              a soudcích též nenajdeme právo na disent, ale přesto soudci obecných                              soudů disenty  píšou.  Opírají  se  přitom  pouze  o  soudní aktivismus  a                              skutečnost,  že  jim  to  nikdo  nezakazuje.  Disent  v tomto  pojetí  není                                                                                     12                              výkonem státní moci, ale spíše výronem nezávislosti soudce.  Tento                              druhý  pohled  Zdeňka  Kühna,  ač  s ním  nesouhlasím,  je  nutné  brát                              v potaz.                               Domnívám se tedy, že soudci u nás nemají právo disenty psát. Pokud                              by  tak  činili,  pak  by  přesahovali  své  pravomoci.  Šimíček  však                              dokonce  vyzývá  soudce  k psaní  disentů,  když  píše,  že  „stávající                              zákonná procesní úprava disenty nevylučuje. Čeká se proto jen na ten                              mírně  aktivistický  soud,  který  s  nimi  začne jako  první. Který  to  asi                              bude?“                               Šimíček i Kühn jsou soudci Nejvyššího správního soudu, který znovu                              a znovu vštěpuje správním orgánům požadavek výslovného a jasného                              zákonného  zmocnění,  a  tak  se  snaží  zamezovat  rozšiřování  jejich                              pravomocí  argumentační  vynalézavostí.  Nicméně  i  NSS  je  státním                              orgánem a měl by pro něj platit stejný metr. De lega ferenda však, jak                              jsem  psal  výše,  se  domnívám,  že  právě  pro  tento  soud  by  disenty                              mohly  být  velkým  přínosem.  Je  dost  pravděpodobné,  že  na  tomto                              soudu budou mít i dostatek příznivců.                               Na  závěr  si  dovolím  terminologickou  poznámku.  Termín  právo  na                              disent  není  přesný,  neboť  v mém  pojetí  nejde  o  právo,  ale  spíše  o                              pravomoc.  I  zákon  o  Ústavním  soudu  v ustanovení  §  14  hovoří  o                              právu.  Zákonodárce  tím  chtěl  vyjádřit,  že  soudce  disent  publikovat                              může, ale nemusí.                                   11                                 Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (publikována pod č.                              209/1192 Sb.).                              12                                  Uvádí  to  Zdeněk  Kühn  v diskuzi  pod  článkem  Šimíčka  (viz  pozn.  pod                              čarou č. 7).                                                                  217","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                2.2 TAJNÝ DISENT V TRESTNÍM ŘÍZENÍ                                Lze  tajný  disent  podle  ustanovení  §  58  trestního  řádu  považovat  za                              narušení práva na spravedlivý proces?                               Za  nejvíce  problematický  považuji  disent,  který  umožňuje  §  58                              trestního  řádu.  Tento  disent  je  totiž  součástí  protokolu  o  hlasování,                              který zůstává pro účastníky řízení utajen. Otevřít jej smí jen předseda                              senátu u nadřízeného soudu při rozhodování o opravném prostředku.                              Po nahlédnutí jej ovšem opět zalepí.                                Problém  spatřuji  v tom,  že  soudce  odvolacího  soudu  může  být                              disentem  ovlivněn.  Fakticky  je  pro  něj  tento  tajný  disent  vlastně                              dalším „důkazem“. V takovém disentu totiž nemusí být pouze právní                              argumentace, ale soudce zde může poukázat i na skutková tvrzení. Ta                              se pak mohou jevit ve zcela novém světle. Účastníci s řízením se však                              s tímto nemohou seznámit. Vlastně se o něm ani nedozví. Nemohou se                              k němu nijak vyjádřit. Takový disent může napáchat více škody než                              užitku.                               Jednou součástí práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Evropské                              úmluvy je též právo seznámit se se všemi důkazy a možnost se k nim                              vyjádřit. V případě tajného disentu je však toto právo silně narušeno.                               Domnívám  se,  že  pokud  soudce  obálku  s protokolem  o  hlasování                              jednou  otevře,  pak  by  měl  účastníky  řízení  s odlišným  stanoviskem                              seznámit.  Účastníci  řízení  přece  znají  rozsudek,  tak  by  měli  znát  i                              disent  k němu.  Tajný  disent  postrádá  smysl.  Na  druhou  stranu                              v trestním  řízení  je  důležité  soudce  před  veřejností  i  před  účastníky                              chránit.                               3. DE LEGE FERENDA…                               Místo  závěru  si  dovolím  shrnout  všechny  návrhy  na  změnu  právní                              úpravy, které se v práci objevily:                               zavedení  disentů  na  Nejvyšší  správní  soud;  pokud  se  osvědčí,  pak                              postupně do správního, trestního a civilního soudnictví,                               disenty  by  měly  být  zavedeny  na  základě  výslovného  zákonného                              zmocnění, nikoli cestou soudního aktivismu či jinak,                               odstranit institut tajného disentu v trestním řízení,                               zrušit  sjednocující  stanoviska  u  Nejvyššího  a  Nejvyššího  správního                              soudu včetně disentů k nim, protože přesahují rozsah činností soudní                              moci,                               výslovně povolit soudcům Ústavního soudu psát disenty i v řízení o                              posouzení souladu mezinárodní smlouvy s ústavním pořádkem,                                                                     218","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                zavést doživotní mandát soudců Ústavního soudu nebo zrušit možnost                              jejich znovuzvolení, kvůli ochraně jejich nestrannosti.                                Literature:                              -  FILIP,  Jan,  HOLLÄNDER,  Pavel,  ŠIMÍČEK,  Vojtěch.  Zákon  o                                 Ústavním  soudu,  Komentář.  2.,  rozšířené  a  přepracované  vydání,                                 Praha, C. H. Beck, 2007.                              -  FREMR,  Robert.  Nenastal  čas  odtajnit  hlasování  soudců?.  Jiné                                 právo [online]. 14. 1. 2010, [cit. 2011-02-25]. Dostupný z WWW:                                 <http://jinepravo.blogspot.com/2010/01/robert-fremr-nenastal-cas-                                 odtajnit.html>.                              -  KASÍK,  Pavel.  Superpočítač  se  pět  let  učil  a  nyní  možná  poprvé                                 přechytračí člověka. Technet.cz [online]. 14. 2. 2011, [cit. 2011-02-                                 25].  Dostupný  z  WWW:  <http://technet.idnes.cz/superpocitac-se-                                 pet-let-ucil-a-nyni-mozna-poprve-prechytraci-cloveka-1ji-                                 /hardware.asp?c=A110213_173507_hardware_pka>.                              -  MAHMOUD,  Martina.  Disenty  soudců.  [s.l.],  200/2009.  58  s.                                 Diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta.                              -  MOLEK,  Pavel.  Ke  komu  soudy  mluví  aneb  Melčák  a                                 Schrödingerova kočka. Jiné právo [online]. 13. 2. 2011, [cit. 2011-                                 02-25].           Dostupný             z             WWW:                                 <http://jinepravo.blogspot.com/2011/02/pavel-molek-ke-komu-                                 soudy-mluvi-aneb.html>.                              -  ROBERTSON,  David.  The  Judge  as  Political  Theorist:                                 Contemporary  Constitutional  Review.  New  Jersey:  Princeton                                 University Press, 2010.                              -  ŠIMÍČEK,  Vojtěch.  Mají  nejvyšší  soudy  vydávat  sjednocující                                 stanoviska?  Jiné  právo  [online].  28.  4.  2007,  [cit.  2011-02-25].                                 Dostupný  z  WWW:  <http://jinepravo.blogspot.com/2007/05/maj-                                 nejvy-soudy-vydvat-sjednocujc.html>.                              -  ŠIMÍČEK, Vojtěch. Umožňuje zákonná úprava psát disenty? Jiné                                 právo [online]. 27. 4. 2007, [cit. 2011-02-25]. Dostupný z WWW:                                 <http://jinepravo.blogspot.com/2007/04/umouje-zkonn-prava-pst-                                 disenty.html>.                              -  VEČEŘA, Miloš; URBANOVÁ, Martina. Sociologie práva. Plzeň:                                 Aleš Čeněk, 2006.                              -  WÁGNEROVÁ, Eliška. Tajnosti soudní… Jiné právo [online]. 1.                                 11.   2007,   [cit.   2011-02-25].   Dostupný   z    WWW:                                 <http://jinepravo.blogspot.com/2007/11/tajnosti-soudn.html>.                              -  Nález Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 16/2000.                              -  Nález Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 42/2000.                                Contact – email                              vit.krizka@gmail.com                                                                    219","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                     INSTITUT OPATROVNÍKA VE SPRÁVNÍM                                          ŘÍZENÍ – VYBRANÉ OTÁZKY                                                     MICHAL MÁRTON                                          Trnavská univerzita, Právnická fakulta, Slovensko                                Abstract in original language                              Cílem  příspěvku  je  zhodnocení  efektivnosti  institutu  opatrovníka  ve                              správním  řízení.  Pozornost  je  zaměřena  především  na  otázku                              ustanovení  opatrovníka,  výkon  opatrovnické  funkce  obcemi,                              povinnosti a řádné plnění funkce opatrovníka. Text rovněž vychází z                              relevantní judikatury Ústavního soudu České republiky a Nejvyššího                              správního soudu.                              Key words in original language                              obec, opatrovník, správní orgán, správní řízení, veřejná správa                              Abstract                              The  aim  of  the  paper  is  the  consideration  on  efficiency  of  the                              curatorhip in administrative proceeding, which is enacted in the act. n.                              500/2004  Sb.,  especially  focused  on  three  basic  questions:  the                              appoitment of the curator, municipality as a curator and the duties of                              curator. The text proceeds also from the judgements of Constitutional                              court and Supreme administrative court of the Czech republic.                                Key words                              administration,  administrative  authority,  administrative  proceeding,                              curatorship, municipality                               Institut opatrovnictví  je ve správním řádu upraven v ustanovení § 32                              odst. 2 – odst. 8. Smyslem institutu je ochrana práv účastníků řízení,                              kteří  z důvodu  uvedených  v odstavci  druhém  citovaného  ustanovení                              nemohou  ve  správním  řízení  uplatňovat  svá  práva.  Správní  orgán                              ustanovuje  opatrovníka  usnesením,  které  se  oznamuje  jak                              opatrovníkovi, tak opatrovanci, je-li schopen vnímat obsah usnesení.                                  Ačkoli institut opatrovnictví nalézá v právním řádu své opodstatnění                              a řada správních řízení by bez opatrovníka nemohla být vůbec vedena,                              nabízí  se  několik  životních  situací,  v nichž  nelze  zajistit  efektivnost                              tohoto  institutu,  a  to  z důvodu  samotné  dikce  zákona.  V zásadě  lze                              okruh problematických situací rozdělit do tří kategorií:                               ustanovení  opatrovníka  osobě  neznámého  pobytu  nebo  sídla  nebo                                                                       1                              osobě, které se prokazatelně nedaří doručovat                                    1                                důvod pro ustanovení opatrovníka podle ustanovení § 32 odst. 2 písm. d)                              správního řádu                                                                  220","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                výběr vhodné osoby opatrovníka a jeho povinnost funkci opatrovníka                              přijmout,  nebrání-li  tomu  závažné  důvody  (ustanovení  §  32  odst.  4                              správního řádu)                               stav, kdy opatrovník  nedbá ochrany práv opatrovance (§ 32 odst. 7                              správního řádu)                                 Podle ustanovení 32 odst. 2 písm. d) správního řádu správní orgán                              ustanoví  opatrovníka  osobám  neznámého  pobytu  nebo  sídla  nebo                              osobám,  jimž  se  prokazatelně  nedaří  doručovat.  Jedná  se  o  dva                              alternativní důvody. Hovoří-li zákon o osobě neznámého pobytu nebo                              sídla,  pak  půjde  o  situace,  kdy  není  znám  pobyt  u  osoby  fyzické  a                              sídlo u osoby právnické.                                 Jde-li  o  osoby  fyzické,  pak  lze  v zásadě  dovodit,  že  pokud  občan                              České  republiky  neukončí  na  jejím  území  trvalý  pobyt,  má  vždy                              v České  republice  adresu  trvalého  pobytu,  a  to  buď  v objektu  dle                              ustanovení § 10 odst. 1 zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a                                            2                              rodných číslech  nebo na adrese ohlašovny dle ustanovení § 10 odst. 5                                                 3                              věty II. téhož zákona .                                Jde-li o osoby právnické, pak podle ustanovení § 19c odst. 1 věta I.                              občanského zákoníku platí, že při zřízení právnické osoby se určí její                              sídlo.  Podle  odst.  3  téhož  ustanovení  se  pak  každý    může  dovolat                              skutečného  sídla  právnické  osoby.  Proti  tomu,  kdo  se  dovolá  sídla                              zapsaného ve veřejném rejstříku, nemůže právnická osoba namítat, že                              má skutečné sídlo v jiném místě. Sídlo je tedy podmínkou existence                                             4                              právnické osoby.                                Formálně  tak  v zásadě  není  možné,  aby  existoval  občan  České                              republiky či právnická osoba s místem registrace v České republice,                              který by neměl trvalý pobyt či neměla sídlo na území České republiky.                              Ve smyslu ustanovení § 20 odst. 1 správního řádu pro fyzické osoby,                              resp. § 21 odst. 1 správního řádu pro právnické osoby tak každý občan                              České republiky a stejně tak i právnická osoby registrovaná v České                              republice disponují adresou pro doručování ve smyslu správního řádu,                              kdy při doručování na tyto adresy lze uplatnit institut fikce doručení                                2  Místem trvalého pobytu se rozumí adresa pobytu občana v České republice,                              kterou  si  občan  zvolí  zpravidla  v  místě,  kde  má  rodinu,  rodiče,  byt  nebo                              zaměstnání. Občan může mít jen jedno místo trvalého pobytu, a to v objektu,                               který je podle zvláštního právního předpisu označen číslem popisným nebo                              evidenčním,  popřípadě  orientačním  číslem  a  který  je  podle  zvláštního                              právního předpisu určen pro bydlení, ubytování nebo individuální rekreaci.                              3  Je-li údaj o místě trvalého pobytu úředně zrušen je místem trvalého pobytu                              sídlo ohlašovny, v jejímž územním obvodu byl občanovi trvalý pobyt úředně                              zrušen.                               4                                 Švestka,  J.  a  kol.  Komentář  k občanskému  zákoníku.  Praha:  CH  Beck,                              2006, str. 181                                                                  221","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                dle ustanovení § 24 odst. 1 správního řádu a to bez ohledu na to, zda                              se osoba na adrese sídla či trvalého pobytu fakticky zdržuje, k čemuž                              se  vyslovil  Ústavní  soud  České  republiky  v usnesení  č.j.  II.  ÚS                              2317/2010,  cit.:  „Pokud  jde  o  doručování  do  vlastních  rukou,  nová                              právní  úprava  správního  řízení  zásadně  změnila  dosavadní  pojetí                              promítnuté  do  zákona  č.  71/1967  Sb.,  správního  řádu,  když  nadále                              nepodmiňuje nastoupení fikce doručení lehce zneužitelnou podmínkou,                              že se adresát písemnosti v místě doručení zdržuje. Na rozdíl od tohoto                              paternalistického  přístupu  tím  byla  posílena  zásada, že  každý  si  má                              svá práva střežit především sám. Ve vztahu k doručování to znamená,                              že není principiálně významné, zda se adresát písemnosti na adrese                              trvalého  pobytu  (platí  to  ale i  pro  adresu  pro  doručování)  skutečně                              zdržuje,  či  nikoliv.  Je  věcí  adresáta,  a  také  jeho  odpovědností  vůči                              sobě samému, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v                              informačním  systému  evidence  obyvatel  tím,  že  uvede  správnímu                              orgánu adresu pro doručování, o níž ví, že si zásilku zde bude moci                              převzít.  Tím  je  eliminována  možnost  mařit  výkon  veřejné  správy                              vyhýbáním se doručení písemností. Jde o legitimní tlak na adresáta,                              aby  uváděl  takovou  adresu  pro  doručování,  kam  mu  lze  zásilku                              spolehlivě doručit. Každopádně nelze přisvědčit stěžovateli, že k tomu                              je  proti  své  vůli  státní  mocí  přinucen,  a  dokonce  se  v  důsledku                              příslušné  právní  úpravy  nemůže  svobodně  pohybovat  či  svobodně                              pobývat.  Je  věcí  jeho  rozhodnutí,  zda  bude  ve  vztahu  k  orgánům                              veřejné  moci  postupovat  výše  naznačeným  způsobem  či  zda  tak                              postupovat  nebude;  musí  pak  ovšem  být  připraven  nést  důsledky                              tohoto rozhodnutí.“                                 Ustanovení  opatrovníka  z důvodu  neznámého  pobytu  či  sídla                              účastníka  tak  bude  velmi  výjimečné,  zpravidla  v situacích,  kdy  není                              soulad mezi reálným stavem a stavem uvedeným v evidenci obyvatel                              či  obchodním  rejstříku  (např.  budova,  v níž  je  osoba  hlášena                              k trvalému pobytu neexistuje nebo je neobyvatelná). Naopak v praxi                              velmi častou a typickou situací je ustanovení opatrovníka osobě, které                              se  prokazatelně  nedaří  doručovat.  Již  ze  samotného  jazykového                              vyjádření litery zákona vyplývá, že  musí jít o opakované neúspěšné                              doručení. To znamená, že doručující správní orgán musí dostatečným                              způsobem prověřit, proč se nedaří doručit na doručovací adresu, např.                              trvalého  pobytu  –  vhodné  bude  zpravidla  po  neúspěšném  doručení                              zásilky  dožádat  příslušný orgán  policie  k provedení šetření  na  místě                              v situaci,  kdy  toto  není  v možnostech  správního  orgánu,  např.  pro                              značnou  distanci.  Soudy  jednajícími  ve  správním  soudnictví  zatím                              není  dostatečně  judikována  problematika  ustanovení  opatrovníka                              osobě,  jíž  se  prokazatelně  nedaří  doručovat,  tak,  aby  uspokojivě                              judikatura zodpověděla na otázku, do jaké míry má provádět správní                              orgán  šetření  v otázce  doručování,  než  ustanoví  opatrovníka,  resp.                              otázka  zda  je  dostačující  pouze  opakované  neúspěšné  doručení.                              Nápomocná  může  být  sice  judikatura  Ústavního  soudu  týkající  se                                                                             5                              ustanovení opatrovníka v občanském soudním řízení,  avšak občanský                                5  např. Nález Ústavního soudu I. ÚS 264/06 ze dne 08. 11. 2006                                                                  222","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                soudní řád, na rozdíl od správního řádu, nezná jako důvod ustanovení                                                                                          6                              opatrovníka skutečnost, že se osobě prokazatelně nedaří doručovat.                               Nyní se nacházíme ve stavu, že správní orgán dospěl k závěru, že je                              dán  zákonný  důvod  pro  ustanovení  opatrovníka,  a  přistoupí  k jeho                              vlastnímu ustanovení, kde musí postupovat v souladu s ustanovením §                              32  odst.  4  správního  řádu:  „Opatrovníkem  správní  orgán  ustanoví                              toho,  u  koho  je  osoba,  jíž  se  opatrovník  ustanovuje,  v  péči,  anebo                              jinou  vhodnou  osobu.  Tato  osoba  je  povinna  funkci  opatrovníka                              přijmout, pokud jí v tom nebrání závažné důvody. Opatrovníkem nelze                              ustanovit osobu, o níž lze mít důvodně za to, že má takový zájem na                              výsledku řízení, který odůvodňuje obavu, že nebude řádně hájit zájmy                              opatrovance.“                                 Z výše  uvedeného  ustanovení  vyplývá,  že  správní  orgán  musí                              prioritně  ustanovit  opatrovníkem  toho,  u  koho  je  osoba  v péči,  a                              teprve poté jinou vhodnou osobu, přičemž zákon blíže nespecifikuje                              okruh  osob,  o  které  by  mohlo  jít  (může  jít  o  osoby  fyzické  i                              právnické), a současně by měl správní orgán vyloučit opačný zájem                              opatrovníka na výsledku řízení, resp. možnost, že nastane stav, v jehož                              důsledku tento nebude hájit zájmy opatrovance. Znamená to tedy, že                              správní orgán by již v okamžiku, kdy opatrovníka ustanovuje, měl mít                              tyto  informace.  Prioritní  je  ustanovit  opatrovníka  z okruhu  osob                                      7                              blízkých.   Vyčerpá-li  správní  orgán  tento  postup,  pak  se  zde  nabízí                              otázka, kterou osobu opatrovníkem ustanovit. Velice často je v praxi                              saháno  k tomu,  že  je  opatrovníkem  ustanovena  obec  podle  místa                              trvalého  pobytu  občana.  Proti  tomu  obce  brojí,  což  bylo  řešeno  jak                              judikaturou  Ústavního  soudu,  tak  i  Nejvyššího  správního  soudu,                              zejména pak otázka, zda je možné obec ustanovit opatrovníkem proti                              její  vůli,  kdy  z judikatury  vyplývá,  že  toto  možné  není,  a  tak  jako                              každá  osoba,  musí  mít  i  obec  možnost  výkon  opatrovnické  funkce                              odmítnout,  a  to  s odůvodněním,  že  nejde  o  výkon  funkce                              veřejnoprávního orgánu místní veřejné správy, ale jde o výkon funkce                              vyplývající  z toho,  že  obec  je  právnickou  osobou,  tedy  osobou                              soukromoprávní,  a  proto  s ní  musí  být  zacházeno  obdobně  jako                                                8                              z fyzickou  osobou.   S tímto  závěrem  si  autor  příspěvku  dovoluje                              polemizovat  s odkazem  na  následující:  nálezy  Ústavního  soudu                              vydaný v roce 2000, o něž opřel své stanovisko následně i Nejvyšší                              správní soud, reflektoval situaci na základě tehdy účinného zákona o                              obcích (zákon č. 367/1990 Sb., o obcích). Tento, na rozdíl od zákona                              o obcích č. 128/2000 Sb. neobsahoval ustanovení § 2 odst. 2 zákona o                              obcích nyní účinného, resp. povinnost tam stanovenou: „obec pečuje o                              potřeby  svých  občanů“.  Ustanovení  §  14  odst.  1  zákona  o  obcích                                6                                § 29 občanského soudního řádu                              7  srov. též Nález Ústavního soudu č.j. I. ÚS 559/2000 ze dne 25. září 2002                               8                                Rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 9 As 80/2008-57 ze dne 11. září                              2009 , Nález Ústavního soudu č.j. II. ÚS 27/2000 ze dne 2. července 2001                                                                  223","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                účinného v roce 1999 sice stanovilo povinnost obce pečovat o potřeby                              svých občanů, což bylo doplněno demonstrativním výčtem činností, a                              proto  za  tehdy  účinné  právní  úpravy  nebylo  možné  povinnost  obce                              přijmout  funkci  opatrovníka  dovodit,  protože  tato  nebyla  zákonem                              stanovena,  na  rozdíl  od  stávající  právní  úpravy,  kde  je  stanovena                              obecná povinnost „pečovat o potřeby svých občanů“. Správní orgán,                              resp.  soud  takto  již  ze  samotné  zákonné  dikce  dovodí,  že  obec  je                              vhodná  osoba  pro  ustanovení  opatrovníkem.  Občanský  zákoník                              v ustanovení  §  18  odst.  2  uznává  celkem  4  typy  právnických  osob,                              přičemž  typickým  znakem  právnické  osoby  je  její  teleologičnost.                              Jednotky  územní  samosprávy,  a  mezi  nimi  obce,  jsou  právnickými                              osobami, které již definičně v sobě zahrnují jak prvky veřejnoprávní –                              viz ust. § 1 odst. 1 , ust. § 2 odst. 1 zákona o obcích (např. občanství –                              jako  zákonem  formalizovaný  vztah  osoby  k obci  a  z toho  plynoucí                              práva  a  povinnosti  v oblasti  práva  veřejného),  tak  soukromoprávní.                              K tomu  je  třeba  přihlédnout  ke  skutečnosti,  že  příjmy  z celostátních                              daňových  výnosů  jsou  přerozdělovány  pro  obce  na  výkon  jejich                              samostatné  působnosti  dle  počtu  obyvatel,  tedy  osob,  které  jsou  na                              jejím  území  hlášeny  k pobytu,  a  nikoli  osob,  které  se  zde  fakticky                              zdržují. Nelze tedy říct, že by výkon opatrovnické funkce pro občana                              obce  nebyl  obci  kompenzován  i  materiálně.  Proto  je  podle  závěru                              autora  prostor  pro  možný  posun  v judikatuře,  který  by  zefektivnil                              výkon  opatrovnické  činnosti.  To  samozřejmě  nevylučuje  situaci,  že                              velmi  malá  obec  skutečně  nebude  disponovat  prostředky  pro  výkon                              opatrovnické  funkce  pro  svého  občana  např.  z důvodu  velké                              vzdálenosti  probíhajícího  správního  řízení,  v takovém  případě  však                              má  možnost  se  tato  obec  odvolat  a  tyto  skutečnosti  v podaném                              odvolání uvést, takže je materiálně vlastně otazné, nakolik je obec tím,                              že  není  dopředu  dotazována,  zda  bude  s to  vykonávat  funkci                              opatrovníka,  krácena  na  svých  právech,  když  toto  lze  následně                              zhodnotit nadřízeným správním orgánem.                                Pojednání nezbývá než ukončit výkladem o ustanovení § 32 odst. 7                              správního řádu, podle něhož platí, že „nedbá-li opatrovník o ochranu                              práv  nebo  zájmů  opatrovance  nebo  lze-li  mít  důvodně  za  to,  že                              opatrovník  má  takový  zájem  na  výsledku  řízení,  který  odůvodňuje                              obavu,  že  nebude  řádně  hájit  zájmy  opatrovance,  správní  orgán                              usnesením  zruší  předchozí  ustanovení  opatrovníka  a  ustanoví                              opatrovníkem  někoho  jiného“.  Toto  ustanovení  v zásadě  materiálně                              diskvalifikuje povinnost, kterou stanoví odstavec 4 téhož ustanovení –                              totiž,  povinnost  funkci  opatrovníka  přijmout.  Přijetí  funkce                              opatrovníka  je  tak  v podstatě  „nezávaznou  akceptací“,  když  pouhá                              nečinnost  opatrovníka,  např.  nepřebírání  zásilek,  nedostavení  se                              k ústnímu jednání, zkráceně pasivita v zastupování postačuje  k tomu,                              aby  bez  jakéhokoli  postihu  byl  opatrovník  zbaven  výkonu                              opatrovnické  funkce,  což  je  pro  něj  vždy  snadno  dosažitelné.  Právě                              ustanovení  §  32  odst.  7  správního  řádu  činí  následně  institut                              opatrovnictví  v podstatě  „bezzubým“  nástrojem,  neboť  neexistuje                              mechanismus, který by přiměl opatrovníka k plnění povinnosti řádně                              hájit zájmy opatrovance. Zákon tedy směrem k opatrovníkovi stanoví                              jedinou  povinnost:  přijmout  funkci  opatrovníka,  ale  následně  již                              nedisponuje  mechanismem,  který  by  zajistil  řádný  výkon                                                                 224","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                opatrovnictví konkrétním opatrovníkem. Je pochopitelně nasnadě, že                              opatrovník  hájí  zájmy  opatrovance,  kdy  tyto  jsou  na  prvním  místě,                              takže zákon je koncipován směrem k ochraně těchto zájmů, avšak na                              druhé  straně  zcela  ustupuje  do  pozadí  veřejný  zájem  na  řádném                              výkonu  veřejné  správy,  kdy  správní  orgány  mohou  vyvíjet  často                              nepřiměřené  úsilí  k ustanovení  vhodného  opatrovníka,  který  bude                              důsledně hájit zájmy opatrovance.                                 Je možná náprava tohoto stavu aniž by došlo ke změně zákona? Pro                              odpověď  na tuto  otázku  je  vhodná  malá rekapitulace:  správní orgán                              před  vydáním  procesního  usnesení  o  ustanovení  opatrovníka  musí                              vyhodnotit  situaci  v zásadě  ve  trojí  rovině,  kterou  mentorsky  lze                              nazvat „systém jedniček a nul“ v následujícím pořadí:                               posoudí  existenci  zákonného  důvodu  pro  ustanovení  opatrovníka                              Zákonný  důvod  neexistuje  =  0,  mise  je  tímto  ukončena.  Zákonný                              důvod existuje = 1, přechod k další otázce.                               osoba vhodná pro výkon funkce opatrovníka Osoba, u níž je účastník                              řízení v péči (příbuzný, kamarádský vztah), není-li jiná vhodná osoba                              (fyzická, právnická), přechod k další otázce.                               vyloučení  důvodů  bránících  řádnému  výkonu  funkce  opatrovníka                              (nemoc, nezpůsobilost k právním úkonům), přechod k další otázce                                předpoklad  pro  řádný  výkon  opatrovnické  funkce  po  celou  dobu                              řízení,  resp.  neexistence  okolností,  které  by  zakládaly  protichůdný                              zájem opatrovníka a opatrovance                               vydání usnesení o ustanovení opatrovníka                                 Až do vydání usnesení o ustanovení opatrovníka platí, že v případě,                              že správní orgán na některou z položených otázek zodpoví negativně,                              resp.  tato  mu  vytvoří  překážku  v kladení  dalších,  a  nejde-li  ihned  o                              první otázku, je nutné tento systém opakovat u dalších potenciálních                              vhodných  osob,  kdy  škálu  tohoto  žebříčku  ukončí  obec,  případně                              advokát. Poslední jmenovaná možnost je však do jisté míry v rozporu                              se zásadou hospodárnosti dle ust. § 6 odst. 2 věta I. správního řádu,                              podle  něhož  je  správní  orgán  povinen  postupovat  v řízení  tak,  aby                              nikomu  (tedy  i  jemu  samému)  nevznikaly  zbytečné  náklady,  což                              s sebou výdaje na advokáta, jakožto osobu poskytující úplatné právní                              služby,  rozhodně  přináší.  Už  z tohoto  titulu  je  obec  nejvhodnějším                              opatrovníkem    v případě   neexistence   jiné   osoby   v poměru                              příbuzenském či kamarádském, je proto otazné, zda soudy setrvají na                              stávající  judikatuře,  či  dojde  k její  změně.  Aby  však  bylo  možné                              vůbec  diskutovat  o  vhodnosti  osob  a  řádnému  výkonu  opatrovnické                              funkce,  je  de  lege  ferenda  minimálně  vhodné  provést  na  začátek                              změnu  v ustanovení  §  32  odst.  7  správního  řádu  tak,  že  převezme                              dikci ustanovení § 32 odst. 4 správního řádu. Je totiž nelogické, aby                              „závažné  důvody“  bránily  ustanovení  opatrovníka  do  funkce,  ale  ke                              zproštění  výkonu  funkce  těchto  kvalifikovaných  důvodů  nebylo                              zapotřebí. Je to však jen začátek.                                                                 225","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Literature:                              -  Švestka,  J.,  Jehlička,  O.,  Škárová,  M.,  Spáčil,  J.  a  kol.                                 Občanský  zákoník.  Komentář. 10. vydání.  Praha:  C.  H.  Beck,                                 2006. 1465s. ISBN 8071794864                              -  Vedral,  J.  Správní  řád  –  komentář.  Praha:  Bova  Polygon,  2006.                                 1048 s. ISBN 80-7273-134-3                                Contact – email                              mimarton@centrum.cz                                                                                                                             226","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                       ODBORNÉ HODNOCENÍ A PRÁVO NA                                     SPRAVEDLIVÝ PROCES VE VĚCECH                                     AKREDITACE VYSOKOŠKOLSKÝCH                                            STUDIJNÍCH PROGRAMŮ                                                         JIŘÍ NANTL                                                                                         1                                 Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy České republiky /                                      Univerzita Palackého v Olomouci, Právnická fakulta                                 Abstract in original language                              Text  analyzuje  požadavky  na  atributy  spravedlivého  procesu  v                              řízeních týkajících se vysokoškolských akreditací s ohledem na jejich                              specifika vyplývající z významu odborného hodnocení jako podkladu                              pro rozhodnutí.                               Key words in original language                              Vysoké školství, akreditace, správní řízení.                               Abstract                              The  contribution  presents  an  overview  of  issues  arising  in  higher                              education accreditation procedures under Czech law: how to reconcile                              fair trial requirements and expert evaluation?                               Key words                              Higher education, accreditation, administrative procedure.                               1. ÚVOD                               Vznik  explicitních  požadavků  na  zajišťování  kvality  ve  vysokém                              školství  a  rozvoj  akreditačních2  a  evaluačních3  systémů  bývá                              považován  za  příznak  konce  tradičního  implicitního  přesvědčení                              veřejnosti,  že  vysoké  školství  je  jednoduše  z definice  kvalitní.4                                1   Text  vyjadřuje  odborný  názor  autora,  nikoli  oficiální  stanovisko                              Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy.                               2                                 Akreditací  se  rozumí  institucionalizované  a  systematicky  prováděné                              hodnocení  vysoké  školy  nebo  studijního  programu  (anebo  jiného  celku)                              zakončené  formálním  schválením  nebo  jiným  formálním  opatřením                              (stanovením omezení, ukončením).                               3   Evaluací  se  v tomto  kontextu  rozumí  institucionalizované  a  systematicky                              prováděné hodnocení vysoké školy nebo studijního programu (anebo jiného                              celku),  které  nesměřuje  přímo  nebo  nepřímo  k formálnímu  schválení  nebo                              jinému  formálnímu  opatření.  Zatímco  akreditace  je  orientována  na  splnění                              stanoveného  (minimálního)  standardu,  evaluace  se  zaměřuje  na  zlepšování                              kvality.                               4   TROW  M.  (1994)  Academic  Reviews  and  the  Culture  of  Excellence.                              Stockholm: Högskoleverket.                                                                 227","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                V Evropě  byly  explicitní  systémy  zajišťování  kvality  zaváděny  od                              poloviny 80. let 20. století a je charakteristické, že se tak typicky dělo                              v souvislosti s rozšiřováním a proměnou vysokoškolských systémů, a                              to  nejen  kvantitativní  proměnou  danou  jejich  masifikací,  ale  také                              proměnou  kvalitativní  představovanou  vstupem  nových  typů                              vysokoškolských institucí a studijních programů do systému vysokého                              školství5. Zaměření (rozsah) akreditačních schémat tak v řadě případů                              bylo jen partikulární, např. pouze na určité typy institucí (např. mimo                              tradiční univerzitní sektor, případně soukromé vysoké školy) nebo na                              určité úrovně studijních programů (např. doktorské studijní programy                              jsou  z akreditačních  schémat  v řadě  zemí  vyňaty).  Obecné  trendy,                              které  charakterizují  vývoj  v zajišťování  kvality  vysokého  školství                              v Evropě v uplynulé dekádě, zahrnují posilování evaluačních schémat.                              Významným  prvkem  vytvářejícím  sdílené  pojetí  zajišťování  kvality                              představují Standardy a směrnice pro zajišťování kvality v Evropském                              prostoru vysokoškolského vzdělávání, které byly přijaty ministerskou                              konferencí Boloňského procesu v roce 2005.6 Jejich obsah ovlivňuje                              právně  politické  představy  promítající  se  vysokoškolských  zákonů                              evropských států.                               Na  rozdíl  od  pojetí  zavedeného  ve  Spojených  státech  amerických  a                              některých  dalších  zemích  angloamerického  kulturního  prostoru,                              v nichž  jsou  akreditační  mechanismy  uskutečňovány  de  iure                              soukromými  organizacemi,  systémy  akreditací  a  evaluací  vysokého                              školství  v Evropě  zpravidla  bývají  organizovány  nebo  prováděny                              veřejnými  autoritami  a  přijímají  formy  správního  řízení.  Tím  se                              otevírá  nejednoduché  téma,  jak  skloubit  atributy  spravedlivého                              správního  řízení  s vlastní  podstatou  akreditace,  kterou  je  odborné                              hodnocení  opírající  se  typicky  o  mimoprávní  hlediska.  Ve                              vysokoškolských  systémech,  v nichž  jsou  připuštěny  také  soukromé                              vysoké  školy  –  jak  je  tomu  v současnosti  též  v České  republice,                              požadavky  na  spravedlivé  správní  řízení  mohou  se  v řadě  případů                              týkat také ochrany majetkových práv dotčeného subjektu.                               Tento  text  přináší  analýzu  jednotlivých  typů  akreditačních  řízení  ve                              věcech  vysokoškolských  studijních  programů,  jak  jsou  v České                              republice zavedeny zákonem č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o                              změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), analýzu                              jejich  charakteristických  atributů  a  požadavků  na  garance                                5   SCHWARZ  S.,  WESTERHEIDEN  D.F.  (2007)  Accreditation  in  the                              Framework of Evaluation Activities: A komparative Study in the European                              Higher Education Area. In SCHWARZ S., WESTERHEIEDEN D.F. (EDS.)                              Accreditation  and  Evaluation  in  the  European  Higher  Education  Area.                              Dordrecht: Springer.                               6                                 ENQA  (2005)  Standards  and  Guidelines  for  Quality  Assurance  in  the                              European    Higher   Education   Area.   Dostupné    z    www:                              http://www.enqa.eu/pub_esg.lasso                                                                    228","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                spravedlivého  procesu  s ohledem  na  specifika  řízení  daného  typu.                              Text se přitom zaměřuje na procesní aspekty akreditačních řízení de                              lege lata a ponechává stranou fundamentální otázku, zda, do jaké míry                              a  za  jakých  podmínek  je  systém  akreditace  jednotlivých  studijních                              programů  státními  orgány,  jak  je  platným  zákonem  o  vysokých                              školách zaveden, slučitelný se  základními principy vysokoškolského                              práva,  mezi  něž  se  řadí  zejména  akademická  svoboda.  Zkušenosti                              z jiných evropských  zemí  ukazují,  že  státy  provádějící  podstatnou                              revizi   své   vysokoškolské   legislativy   přistupují   k zavádění                              institucionálních  akreditací  (např.  Norsko,  Estonsko)  nebo                              institucionálního hodnocení resp. auditu (např. Švédsko, vlámská část                              Belgie, Nizozemí), případně akreditací nebo hodnocení širších celků                              než studijních programů (např. Estonsko v kombinaci s institucionální                              akreditací). V době psaní tohoto textu se jeví, že de lege ferenda by                              tomu tak mohlo být i v České republice.                               2. TYPY AKREDITAČNÍCH ŘÍZENÍ                               Podle  českého  zákona  o  vysokých  školách  lze  rozlišit  tyto  typy                              akreditačních řízení ve vysokém školství:                                řízení  o  udělení,  případně  rozšíření  nebo  prodloužení  akreditace                              studijního  programu  (anebo  oprávnění  k provádění  habilitačního                              řízení nebo řízení ke jmenování profesorem)7;                               řízení  o  nápravných  opatřeních  (omezení,  pozastavení  nebo  odnětí                              akreditace);                               určení typu vysoké školy.                                Ad 1) Řízení o udělení, rozšíření nebo prodloužení akreditace („řízení                              o akreditaci“) je upraveno §§ 79 – 82 zákona o vysokých školách a                              spočívá na součinnosti Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy                              (MŠMT) a Akreditační komise (AK). Žádost o akreditaci se předkládá                              MŠMT, které jako správní orgán v takové věci vede řízení, přičemž je                              povinno vyžádat si stanovisko AK (§ 79 odst. 2 zákona o vysokých                              školách).  Žádosti  se  posuzují  z pěti  hledisek  (soulad  s požadavky                              zákona;  personální,  informační  a  přístrojové  zabezpečení;  finanční,                              materiální  a  technické  zabezpečení;  záruky  řádného  zajišťování                              výuky; správnost údajů uvedených v žádosti), přičemž AK je příslušná                              posuzovat  pouze  první  dvě  skupiny  hledisek;  ostatní  spadá  do                              kompetence MŠMT (§ 79 odst. 5 zákona o vysokých školách). Podle                              §  79  odst.  5  písm.  e)  zákona  o  vysokých  školách  akreditaci  nelze                              udělit, pokud k tomu AK nevydala souhlasné stanovisko.                                 7  Pro jednoduchost je ponechána stranou otázka udělování státního souhlasu                              působit jako soukromá vysoká škola (§ 39 zákona o vysokých školách), jehož                              procedura je analogická řízení o akreditace s tím, že udělení státního souhlasu                              působit  jako  soukromá  vysoká  škola  implikuje  udělení  akreditace  nejméně                              jednomu studijnímu programu k uskutečňování daným subjektem.                                                                  229","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Jedná se tedy o vztah správního orgánu (MŠMT) a dotčeného orgánu                              (AK), na který dopadají §§ 136 a 149 zákona č. 500/2004 Sb., správní                              řád. Obecný režim vyplývající z právní úpravy zde má jistá specifika                              odpovídající  zvláštnímu  postavení  obou  orgánů:  MŠMT  jako                              ústředního  správního  úřadu  a  AK  jako  nezávislého  orgánu                              nepodřízeného jinému orgánu. Řešení rozporů mezi MŠMT a AK při                              vydání stanoviska k žádosti o akreditaci je upraveno speciálně v § 79                              odst. 8 zákona o vysokých školách, podle něhož ministerstvo, má-li za                              to,  že  obsah  stanoviska  AK  neodpovídá  skutečnosti  nebo  zákonu,                              může  vyzvat  AK  k opětovnému  projednání  věci  a  vydání  nového                              stanoviska.  Tato  výzva,  obsahově  obdobná  institutu  dožádání  (§  13                              správního řádu), patrně má mít formu usnesení v režimu analogickém                              dožádání (tj. bez možnosti odvolání dotčeného orgánu). Není zřejmé,                              zda by vzhledem k  povaze věci bylo při trvání rozporu možno použít                              ustanovení  §  136  odst.  6  správního  řádu,  tedy  uskutečnění                              dohodovacího  řízení  a  v případě  jeho  neúspěchu  předložení  věci                              k řešení vládě. Zřejmě by to bylo v rozporu s charakterem postavení                              AK a účelem zákonné konstrukce řízení o akreditaci. Naproti tomu by                              bylo  možno  považovat  za  vhodné  přistupovat  z hlediska  aplikace                              správního  řádu  k AK  jako  by  se  jednalo  o  ústřední  správní  úřad  a                              aplikovat  v případech  sporu  o  věcnou  příslušnost  (např.  sporu  o  to,                              zda určitá otázka spadá do skupiny hledisek, podle nichž je v souladu                              s  §  79  odst.  5  zákona  o  vysokých  školách  AK  příslušná  žádost  o                              akreditaci posuzovat) postup podle § 133 odst. 3 správního řádu.                               Stanovisko  AK  podle  §  79  zákona  o  vysokých  školách  má  povahu                              závazného  stanoviska,  na  něž  proto  dopadá  §  149  správního  řádu.                              Jedná  se  o  stanovisko  relativně  závazné,  neboť  MŠMT  podle  §  79                              odst. 5 písm. e) nesmí rozhodnout o udělení akreditace, pokud k tomu                              AK  nevydala  souhlasné  stanovisko,  není  však  vázáno  na  základě                              souhlasného  stanoviska  akreditaci  udělit.  Je  třeba  věnovat  zde                              pozornost dvěma aspektům § 149 správního řádu. Podle jeho odstavce                              3, jestliže bylo vydáno závazné stanovisko, které znemožňuje žádosti                              vyhovět,  správní  orgán  má  bez  dalšího  žádost  zamítnout.  Správní                              praxe  v akreditačních  věcech  dosud  byla  taková,  že  MŠMT  žádalo                              přípisem  dotčenou  vysokou  školu  o  vyjádření  ke  stanovisku  AK,                              přičemž  vyjádření  se  postupuje  AK  k dalšímu  stanovisku,  tedy  nad                              rámec  zákonné  úpravy  a  jistém  rozporu  s principem  procesní                              ekonomie.  Naopak  neaplikovatelná  jsou  pravidla  obsažená  v  §  149                              odst.  4  a  5  správního  řádu,  a  to  vzhledem  k absenci  orgánu                              nadřízeného  AK.  Směřuje-li  tedy  odvolání  (resp.  rozklad)  proti                              rozhodnutí  o  zamítnutí  žádosti  o  akreditace  v rozsahu  obsahu                              závazného  stanoviska  (jak  je  v takových  případech  ve  správní  praxi                              akreditačních řízení pravidlem), není zde orgán, jemuž by bylo možno                              předložit  v rámci  odvolacích  postupů  věc  k potvrzení  nebo  změně                              závazného  stanoviska  AK.  Stejně  tak  není  možné  přezkumné  řízení                              stran závazného stanoviska AK.                               Ad  2)  Jiný  typ  řízení  ve  věcech  akreditací  představují  nápravná                              opatření  podle  §  85  zákona  o  vysokých  školách.  Je  zapotřebí                              upozornit, že zákon o vysokých škol nevymezuje správní delikty na                              úseku správy vysokého školství, a to ani v souvislosti s dodržováním                                                                 230","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                podmínek  udělených  akreditací.  Z toho  je  nutno  a  contrario                              dovozovat, že opatření podle § 85 zákona o vysokých školách nemají                              charakter sankcí, ale jedná se podle teoretické klasifikace o nápravná                              opatření navazující na hodnocení vysokých škol upravené v § 84 téhož                              zákona.  Můžeme  zde  rozlišovat  nápravné  opatření  obecné8                              (doporučení  AK  dotčené  vysoké  škole  k odstranění  zjištěných                              nedostatků,  jak  je  uvedeno  v  §  85  odst.  1)  a  nápravná  opatření                              specifická, jimiž podle § 85 odst. 2 zákona o vysokých školách jsou:                               omezení  akreditace  (tj.  zákaz  přijímat  nové  studenty  do  dotčeného                              studijního programu),                               pozastavení  akreditace  (tj.  zákaz  konat  státní  zkoušky  a  udělovat                              akademické tituly),                               odnětí akreditace (tj. zánik všech oprávnění vysoké školy týkajících se                              uskutečňování dotčeného studijního programu).                               Tato  opatření  navazují  na  hodnocení  vysokých  škol  (§  84  zákona  o                              vysokých školách) a společně představuje nástroje správního dozoru                              ve  vysokém  školství,  pokud  jde  o  uskutečňování  akreditovaných                              činností (tj. vysokoškolského vzdělávání v akreditovaných studijních                              programech,  habilitačních řízení  a  řízení  ke  jmenování  profesorem).                              Správní  dozor  týkající  se  správy  vysokých  škol  resp.  výkonu  jejich                              samosprávné  působnosti  je  upraven  v  §§  37,  38  a  43  zákona  o                              vysokých školách.                               Pro  správní  dozor  nad  akreditovanými  činnostmi  vysokých  škol  je                              charakteristické,  že  rozdělení  do  typických  dvou  fází  (tedy  fáze                              zjišťovací  a  fáze  nápravných  opatření)  je  nejen  funkční,  ale  také                              institucionální, neboť fáze zjišťovací je v působnosti AK, kdežto fáze                              nápravných  opatření  náleží  (v  případě  nápravných  opatření                              specifických)  do  působnosti  MŠMT  (srov.  §§  84  a  85  zákona  o                              vysokých školách). Nejzávaznější otázkou, která z tohoto rozdělení a                              platné  právní  úpravy  vyplývá,  je  otázka  právní  povahy  návrhu  AK                              podle § 85 odst. 2 zákona o vysokých školách, resp. postavení tohoto                              návrhu jako podkladu pro rozhodnutí ve správním řízení (srov. § 50                              správního řádu). V praxi vyvstává otázka, zda a v jaké míře je MŠMT                              jako správní orgán oprávněno hodnotit skutečnosti uvedené v návrhu                              AK na zahájení řízení volně ve smyslu ustanovení správního řádu.                               Je třeba konstatovat, že právní stav není jednoznačný. Zčásti to jde na                              vrub  správnímu  řádu,  který  sice  upravuje  do  značných  podrobností                              ledacos,  z hlediska  uplatnění  zásady  oficiality  a  dispozitivnosti  ve                              správním řízení však rozlišuje pouze řízení z moci úřední a řízení na                              žádost (srov. § 27 odst. 1 správního řádu). Nepočítá tedy s výslovnými                              pravidly  pro  případy,  kdy  správní  řízení je  zavedeno  z moci  úřední,                                8                                Třídění nápravných opatření dle SLÁDEČEK,  V. (2009)  Obecné správní                              právo. Praha: ASPI,  s. 218.                                                                  231","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                avšak  nikoli  z iniciativy  k řízení  příslušného  správního  orgánu,  což                              může být charakteristické právě pro záležitosti správního dozoru. Ve                              vztahu k problematice akreditačních řízení tím vzniká mj. otázka, zda                              by  bylo  přípustné  vyřídit  návrh  AK  na  přijetí  nápravného  opatření                              uvedeného v § 85 odst. 2 zákona o vysokých školách postupem podle                              § 42 správního řádu, kdy by MŠMT konstatovalo záznamem do spisu                              a  neformálním  sdělením,  že  na  základě  skutečností  uvedených                              v návrhu  neshledává  důvod  k zahájení  správního  řízení.  Vzhledem                              k absenci  podrobnější  úpravy  by  se  mohlo  zdát,  že  za  určitých                              okolností by mohlo být dokonce povinností MŠMT takto postupovat,                              jestliže  by  např.  návrh  byl  založen  na  skutečnostech  zjevně                              nezpůsobilých  naplnit  zákonné  předpoklady  uplatnění  nápravných                              opatření.9                              Ještě závažnější otázkou je samo hodnocení obsahu návrhu AK jako                              podkladu rozhodnutí ve vlastním správním řízení. Ve skutečnosti ve                              správní praxi bývá návrh AK typicky jediným podkladem rozhodnutí;                              ve většině případů dotčené vysoké školy neuplatňují právo účastníka                              řízení vyjádřit se k podkladu rozhodnutí a navržené nápravné opatření                              tak  fakticky  akceptují.10  Avšak  v těch  složitějších  případech,  kdy                              tomu tak není a účastník řízení uvádí své námitky, případně navrhuje                              vlastní důkazy, může být problém aplikace § 50 odst. 4 správního řádu                              vcelku  palčivý.  Z hlediska  uvedeného  ustanovení  správního  řádu,                              podle  něhož  závaznost  některého  z podkladů  rozhodnutí  musí  být                              stanovena  zákona,  se  jeví,  že  MŠMT  obsahem  návrhu  AK  vázáno                              není. Vyskytují se však v praxi názory, že závaznost návrhu vyplývá                              z postavení  AK  jako  odborné  autority  pečující  o  kvalitu  vysokého                              školství (§ 84 odst. 1 zákona o vysokých školách).                               Posouzení  právního  režimu  je  však  komplikováno  tím,  že  návrhy                              opatření podle § 85 zákona o vysokých školách se v praxi rozpadají na                              dvě  skupiny.  Předně  a  typicky  se  jedná  o  otázky  akademických                              standardů  a  kvality  akreditovaných  činností.  Zde  lze  mít  za  to,  že                              MŠMT ve správním řízení převezme obsah odborného hodnocení AK,                              jsou-li zjištění dostatečně úplně a přesvědčivě doložena; kritériem by                              zde mělo být, zda obsah návrhu AK umožňuje ministerstvu vyrovnat                              se  v rozsahu  nezbytném  pro  dodržení  zásady  přezkoumatelnosti                                9                                V praxi se vyskytl případ návrhu na omezení akreditace studijního oboru,                              který  byl  motivován  záměrem  přimět  vysokou  školu,  aby  studijní  obor                              uskutečňovaný v rámci studijního programu rozdělila na studijní obory dva;                              správní řízení bylo zastaveno, neboť se jednalo o problém samotné koncepce                              studijního programu, nikoli však o nedostatky jeho uskutečňování, jež se dělo                              v souladu s udělenou akreditací. Lze však mít za to, že v takových případech                              by správní orgán vysokou školu vůbec neměl správním řízením zatěžovat, je-                              li posouzení právní kvalifikace možné i bez součinnosti účastníka řízení.                               10                                  Vyvstává  pak  ovšem  otázka,  zda  by  v řadě  z těchto  majoritně  se                              vyskytujících  případech  nemohla  být  věc  efektivněji,  rychleji  a  méně                              formálně řešena v režimu obecného nápravného opatření podle § 85 odst. 1                              zákona o vysokých školách.                                                                  232","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                správního  rozhodnutí  s případnými  vyjádřeními  účastníka  řízení.                              Druhá  skupina  návrhů  podle  §  85, jež  se  v praxi  vyskytuje,  se  týká                              kvazideliktů   ve   vysokém    školství   (např.   uskutečňování                              vysokoškolského  vzdělávání  mimo  rámec  udělené  akreditace).  Není                              zřejmé,  jak  z pozice  AK jako  odborného  orgánu  (srov.  §  83  odst. 3                              zákona o vysokých školách) zdůvodnit privilegované postavení jejího                              návrhu  jako  podkladu,  nehledě  k tomu,  že  v rámci  správního  řízení                              mohou nastat rozpory mezi jednotlivými důkazy a dalšími podklady,                              vzhledem  k nimž  by  teze  vázanosti  MŠMT  návrhem  AK                              představovala  procesně  neudržitelnou  konstrukci  ve  vztahu                              k povinnostem  správního  orgánu.  Konečně  v obecné  rovině  je                              zapotřebí zdůraznit, že mechanismům správního dozoru jako takového                              není  závaznost  výsledků  zjišťovací  fáze  pro  fázi  správního  řízení                              vlastní.11  Pojetí  správního  řízení  jakou  pouhého  mechanismu                              realizace  návrhu  AK  by  znamenalo  eliminaci  významu  oprávnění                              účastníka řízení v takové  míře, že správní řízení by se stalo pouhou                              formalitou, a z tohoto důvodu je nutné považovat koncepci absolutní                              vázanosti  MŠMT  návrhem  AK  za  nepřijatelnou,  a  to  zejména                              v případech s převahou administrativních aspektů nad akademickými.                              Je zřejmé, že tyto návrhy musí působit svojí důkazní a argumentační                              přesvědčivosti a značný význam pro bližší posouzení této otázky bude                              mít  rozsah  naplnění  atributů  spravedlivého  procesu  v postupech                              realizovaných AK před podáním návrhu opatření podle § 85 zákona o                              vysokých školách. K tomu dále níže.                               Ad 3) Postup určení typu vysoké školy (viz § 2 zákona o vysokých                              školách), jak se v praxi vyvinul, má význam dosti formální. Prosadila                              se zvyklost spojit vydání stanoviska o univerzitním typu vysoké školy                              s udělením  akreditace  alespoň  jednoho  doktorského  studijního                              programu. Doslovné znění § 2 odst. 4 zákona o vysokých školách by                              přitom  nasvědčovalo  spíše  tomu,  že  přiznání  univerzitního  statusu                              vysoké  škole  by  mělo  být  spojeno  s ověřením  jejího  univerzitního                              charakteru, a jako takové by mělo být součástí podmínek pro udělení                              akreditace  doktorských  studijních  programů.  Zjednodušeně  řečeno                              jedná  se  o  to,  zda  univerzitou  je  vysoká  škola,  která  uskutečňuje                              nejméně jeden doktorský studijní program, anebo vysoká škola, která                              podle hodnotových měřítek uznávaných ve vysokém školství (tj. dle                              akademických zvyklostí) má charakter univerzity. Za pozornost stojí,                              že určení typu vysoké školy je jedinou otázkou, o níž rozhoduje AK                              zcela samostatně, jak vyplývá z ustanovení § 2 odst. 6 a § 84 odst. 2                              písm. e) zákona o vysokých školách. Mohlo se tedy jednat o klíčový                              regulační  nástroj  vývoje  struktury  vysokých  škol  z hlediska                              uplatňování  akademických  standardů.  Praxe  se  však  vydala  cestou                              formálního  přístupu  (se  všemi  negativními  důsledky  v podobě                              deformace chápání pojmu univerzity). Z právního hlediska je třeba na                              stanovisko  k určení  typu  vysoké  školy  nahlížet  v režimu  části  čtvrté                              správního řádu.                                11                                  HENDRYCH  D.  a  kol.  (2008)  Správní  právo  .  Obecná  část,  7.  vydání.                              Praha: C.H.Beck, s. 315-317                                                                  233","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                3. SPOLEČNÁ       CHARAKTERISTIKA           AKREDITAČNÍCH                              ŘÍZENÍ A OTÁZKA SPRAVEDLIVÉHO PROCESU                               Pro akreditační řízení je v obecnosti charakteristické, že se konají na                              základě hodnocení odborné povahy uskutečňovaného v rámci souboru                              neurčitých pojmů (srov. § 79 odst. 5 a § 84 odst. 1 zákona o vysokých                              školách).  Kritéria  užívaná  pro  hodnocení  skutkového  stavu  jsou                              právně  relevantní  a  právně  uznaná,  avšak  svým  původem  a                              charakterem  mimoprávní.  Tomu  odpovídá  mimořádný  rozsah  volné                              úvahy  dovolené  orgánům  podílejícím  se  na  akreditačních  řízeních  a                              vyplývají  z toho  též  specifika  týkající  se  pojetí  akreditačních  řízení                              jako správních řízení.                               S jistou  licencí  týkající  se  odlišného  právního  kontextu  lze  v této                              souvislosti odkázat na právní názor formulovaný ve Spojených státech                              amerických v případu Parsons College vs. North Central Association                              v roce 1967, který se týkal odnětí akreditace vysoké  škole. 12 Soud                              upozornil, že existuje principiální odlišnost vysokoškolské akreditace                              od klasického správního řízení:                               „In this case, the issue was not innocence but excellence. Procedures                              appropriate to decide whether a specific act of plain misconduct was                              commited  are  not  suited  to  an  expert  evaluation  of  educational                              quality.“13                               Udělení  akreditace  vysoké  škole  představuje  nikoli  pouze  ověření                              určitého  taxativně  vymezeného  minimálního  standardu,  ale  zejména                              ověření  (v  nejširším  slova  smyslu)  záruk  řádného  uskutečňování                              akreditovaných činností. Volná úvaha při hodnocení se tudíž vztahuje                              nejen  na  posouzení  skutkového  stavu,  ale  také  na  volbu  kritérií  a                              hledisek,  podle  nichž  se  posuzování  uskutečňuje.  Tento  aspekt                              odborného  hodnocení  je  aprobován  také  §  84  odst.  1  zákona  o                              vysokých  školách  („všestranně  hodnotí“);  přirozeně  je  korigován                              aplikací zásad vyplývajících z § 2 až 8 správního řádu. Akreditace ve                              vysokém  školství  nepotvrzuje  pouze  naplnění  předepsaných                              požadavků,  ale  především  existenci  ověřené  perspektivy  rozvoje                              akreditovaných  činností  směrem  k jejich  nejlepšímu  možnému                              uskutečňování v souladu s posláním vysoké školy daného typu („not                              innocence  but  excellence“).  Akreditace  tudíž  má  také  prospektivní                              charakter  („principally  not  a  matter  of  historical  fact“  podle                              rozhodnutí  ve  věci  Parsons  College)  a  hodnocení  akreditovaných                                12                                 K tomu je nutné uvést, že v daném případu a v rámci systému zajišťování                              kvality  vysokého  školství  v USA  se  jedná  o  akreditaci  udělovanou                              soukromou  agenturou  resp.  asociací,  tedy  nikoli  o  výkon  veřejné  moci,                              jakkoli tyto (soukromé) akreditace jsou relevantní pro uplatňování některých                              právních předpisů (zejména o federální finanční pomoci studentům).                               13  Parsons College vs. North Central Association of Colleges and Secondary                              Schools,  271  F.  Supp.  65  (1967),  Civ.  A  No    67  C  1109,  United  States                              District Court N.D. Illinois.                                                                  234","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                činností  po  dobu  platnosti  akreditace  ověřuje  nejen  udržení  stavu                              existujícího  v době  udělení  akreditace,  ale  především  naplnění                              akademických očekávání spojených s danou akreditovanou činností.                               Tato  povaha  akreditačních  řízení  vyžaduje  právě  dominanci                              odborného  hodnocení  v celém  procesu,  které  však  musí  z hlediska                              záruk  spravedlivého  řízení  být  vyváženo  důsledným  procedurálním                              standardem. Význam procedurálních garancí v akreditačních řízeních                              je  naprosto  zásadní,  neboť  typicky  je  věcné  přezkoumání  výsledku                              řízení z povahy věci vyloučeno. Za podstatné aspekty procedurálního                              standardu v akreditačních řízeních je možno považovat:                               záruky  nestrannosti  hodnocení.  Je  třeba  vzít  v úvahu,  že  AK  je  ve                              smyslu znění § 1 správního řádu správním orgánem a na její činnost                              tudíž dopadá § 14 správního řádu. Ten je třeba ve smyslu odstavce 1                              tohoto  zákonného  ustanovení  aplikovat  na  všechny  osoby,  které                              podílejí na přípravě úkonů AK, tedy také na členy pracovních skupin                              (srov.  §  83  odst.  7  zákona  o  vysokých  školách).  Je  zřejmé,  že                              posouzení důvodů možné podjatosti vzhledem k překrývání se vazeb                              k vysokoškolským institucím (zaměstnanecký poměr, ale také členství                              v akademických orgánech typu vědeckých a uměleckých rad, členství                              ve správních radách veřejných vysokých škol apod.) je nejednoduché                              a patrně by bylo vhodné, aby AK přijala formální standard charakteru                              etického  kodexu,  který  by  záruky  nestrannosti resp. nepodjatosti  při                              účasti na hodnocení specifikoval, případně by tato úprava mohla být                              součásti  statutu  AK  (§  83  odst.  8  zákona  o  vysokých  školách).                              V každém  případě  vysoká  škola  by  měla  mít  právo  být  ve  všech                              případech seznámena s tím, které osoby se podílejí na posuzování její                              žádosti  o  akreditaci  nebo  na  hodnocení  akreditovaných  činností,  a                              měla  by  mít  možnost  namítat  ve  smyslu  §  14  správního  řádu jejich                              podjatost.                               zásada  audiatur  et  altera  pars  ve  všech  fázích  procesu.  Vzhledem                              k tomu, že závěry odborného hodnocení jsou v akreditačních řízení de                              iure nebo de facto určující pro výsledek samotného správního řízení,                              je  nezbytné,  aby  oprávnění  účastníka  řízení  vyjadřovat  se                              k podkladům  rozhodnutí  nebylo  koncentrováno  až  do  formální  fáze                              správního  řízení.  Statut  AK  (čl.  12)  upravuje  tuto  otázku  velmi                              neúplně a nedostatečně. Při naplnění této zásady v rámci postupů AK                              by  bylo  možno  akceptovat  –  navzdory  absenci  výslovné  zákonné                              úpravy  ve  smyslu  §  50  odst.  4  správního  řádu)  –  také  návrhy  AK                              podle  §  85  zákona  o  vysokých  školách  za  závazné  podklady  pro                              rozhodnutí  ministerstva  ve  správním  řízení  z důvodu  povahy  věci.                              V každém případě je nutno pokládat za zcela nepřijatelnou dosavadní                              praxi, kdy návrhy na nápravná opatření bývají výsledkem incidentního                              hodnocení  spojeného  s posuzováním  žádostí  o  prodloužení  nebo                              rozšíření akreditace, přičemž ve fázi zjišťování AK postupuje pouze                              na  základě  posouzení  akreditačního  spisu  a  souvisejících  údajů  a                              vysoká škola je s návrhem opatření a jeho důvody konfrontována až                              obdržením  oznámení  o  zahájení  správního řízení.  Předložení návrhu                              AK podle § 85 zákona o vysokých školách by v každém případě mělo                                                                   235","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                předcházet slyšení vysoké školy a její možnost argumentací ovlivnit                              usnesení AK.                               průkaznost skutkových zjištění v rámci odborného hodnocení. Je třeba                              brát  v úvahu  princip  vázanosti  výkonu  veřejné  moci  zákonem.  Ani                              proceduru odborného hodnocení podle § 84 odst. 1 zákona o vysokých                              školách nelze chápat, přes její zřejmá věcná specifika, jako prostor bez                              procedurálních pravidel. Hodnocení akreditovaných činností je typem                              správního  dozoru,  který  je  (při  absenci  zvláštní  zákonné  úpravy,  za                              kterou  pro  jeho  právní  povahu  nelze  považovat  Statut  AK)  upraven                              zákonem č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, jako obecným předpisem.                              Dodržení jeho pravidel zajišťuje, kromě garancí práv účastníků řízení,                              také  dostatečnou formální průkaznost  zjištění,  která jsou  podkladem                              pro výstup hodnocení ve smyslu § 85 odst. 1 až 4 zákona o vysokých                              školách.                                úplnost  a  přesvědčivost  odůvodnění  závěru  hodnocení.  Vzhledem                              k právnímu  režimu  úkonů  AK  v rámci  akreditačních  řízení  a                              s ohledem  na  celkovou  povahu  těchto  procesů,  míru  volné  úvahy  a                              akademický  (tj.  ipso  facto  argumentativní)  rozměr  hodnocení,  je                              požadavek úplnosti a přesvědčivosti odůvodnění stanoviska AK podle                              § 79 resp. návrhu AK podle § 85 zákona o vysokých školách zcela                              zásadní.  Odůvodnění  by  přinejmenším  mělo  umožnit  ministerstvu,                              aby se na jeho základě ve správním řízení bylo schopno (ideálně bez                              další  součinnosti  AK,  která  v tomto  ohledu  procesními  pravidly                              ostatně  není  zvláště  upravena)  vypořádávat  s námitkami  účastníka                              řízení.  V dosavadní  praxi  se  jedná  o  chronický  problém,  který  vedl                              v roce 2005 dokonce k novelizaci zákona o vysokých školách (viz §                              79 odst. 6 a 8).                               4. ZÁVĚREM                               Je  zřejmé,  že  současná  právní  úprava  akreditačních  řízení  v České                              republice  je  již  sotva  optimální  a  je  vedena  širší  odborná  diskuse  o                              novém legislativním řešení. Za podstatný princip, který by v jakékoli                              formě akreditací měl být zachován, je nutno považovat pravidlo „not                              innocence  but  excellence“,  které  však  současně  vyžaduje  důraznější                              odlišení odborného hodnocení dle akademického standardu od řešení                              správních  deliktů  a  v tomto  směru  rozlišování  evaluačních  a                              inspekčních  forem  správního  dozoru  ve  vysokém  školství.  Garance                              spravedlivého  procesu  v akreditačních  řízení  by  neměly  směřovat                              k příliš  formálnímu  pojetí  kritérií  a  popření  prospektivního,  na                              naplňování  poslání  orientovaného  smyslu  akreditace,  ale  zaručení                              férovosti  a  otevřenosti  posuzování  v akademickém  dialogu                              hodnotících a hodnocených. Jak uvedl soud ve věci Parsons College                               „The standards for accreditation are not guides for the layman but for                              professionals in the field of education.“                                To  ovšem  předpokládá  fakticky  spíše  partnerský  než  vrchnostenský                              vztah  k  tvorbě  a  aplikaci  takových  standardů,  jak  je  typické  pro                                                                   236","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                profesní  společenství  vyznačující  se  společnými  hodnotami  a                              kulturou.                               Literature:                              -  ENQA (2005) Standards and Guidelines for Quality Assurance in                                 the  European  Higher  Education  Area.  Dostupné  z  www:                                 http://www.enqa.eu/pub_esg.lasso                              -  HENDRYCH  D.  a  kol.  (2008)  Správní  právo  .  Obecná  část,  7.                                 vydání. Praha: C.H.Beck                              -  Parsons  College  vs.  North  Central  Association  of  Colleges  and                                 Secondary Schools, 271 F. Supp. 65 (1967), Civ. A No  67 C 1109,                                 United States District Court N.D. Illinois                              -  SCHWARZ S., WESTERHEIEDEN D.F. (EDS.) Accreditation and                                 Evaluation  in  the  European  Higher  Education  Area.  Dordrecht:                                 Springer.                               -  SLÁDEČEK, V. (2009) Obecné správní právo. Praha: ASPI                              -  TROW  M.  (1994)  Academic  Reviews  and  the  Culture  of                                 Excellence. Stockholm: Högskoleverket.                              Contact – email                              jiri.nantl@msmt.cz                                                                                                            237","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                     ZÁSADA IURA NOVIT CURIA A NÁROKY                                             KLADENÉ NA SOUDCE -                                          TEORETICKOPRÁVNÍ STUDIE                                                         JAN PINZ                                  Katedra právní teorie a právních učení / Právnická Fakulta University                                                  Karlovy, Česká Republika                                 Abstract in original language                              Článek  se  zaměřuje  na  zásadu  iura  novit  curia  v  pojetí  všeobecné                              teorie  práva  a  v  soudní  praxi.  Zabývá  se  znalostí  práva  a  jeho                              interpretace  v  soudním  rozhodování.  Nakonec  pojednává  o  mezích                              soudní interpretace práva, aneb o výkladu v mezích zákona                               Key words in original language                              Zásada iura novit curia, všeobecná teorie práva, soudní praxe, znalost                              práva a jeho interpretace, meze soudní interpretace práva                               Abstract                              The article is focused on the axiom iura novit curia in the concept of                              the general theory of law and in the judicial practice. It concerns the                              knowledge  of  law  and  his  interpretation  in  findings  of  the  court.                              Finally it deals with a limit of a judicial interpretation of law or with                              the interpretation within the pale of the law.                               Key words                              Axiom  iura  novit  curia,  general  theory  of  law,  judicial  practice,                              knowledge  of  law  and  his  interpretation,  limit  of  a  judicial                              interpretation of law.                               1. ÚVOD                               Právo  na  spravedlivý  proces,  ať  už  jde  o  právní  řízení  soudní  nebo                              správní, je doprovázeno několika právními principy a řadou právních                                    1                              zásad.  Jednou z klíčových zásad soudního řízení, která bezprostředně                              souvisí  s  požadavkem  na  spravedlivý  proces,  je  zásada  iura  novit                              curia. Tato prastará právní zásada vypovídající o tom, že orgán, který                              rozhoduje, zná právo, je nepochybně nezbytným právním i faktickým                              předpokladem spravedlivého soudního procesu a zákonnosti soudního                              rozhodnutí, ale i jejich podstatnou náležitostí. Proto je třeba objasnit                              nejen obecný teoretickoprávní význam pojmu  iura novit curia, ale i                              jeho  konkrétní  praktickoprávní  význam,  tak  jak  se  promítá  v                                  1                                K rozdílu mezi právními principy a zásadami viz Dostálová, J. - Harvánek,                              J.: Právní principy, zásady a pravidla, In Právní principy - Kolokvium. Red.                              J. Boguszak, Pelhřimov: Vydavatelství 999, 1999, s. 109-115. Pinz, J.: Právní                              principy, zásady a legis ratio, In Opus citatum, s. 109-115.                                                                  238","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                každodenní soudní praxi. A konečně také jaké nároky jsou kladené na                              soudce v souvislosti se spravedlivým soudním procesem vůbec.                               2. ZÁSADA IURA NOVIT CURIA V OBECNÉM                              TEORETICKOPRÁVNÍM A V KONKRÉTNÍM                              PRAKTICKOPRÁVNÍM VÝZNAMU                               Význam zásady iura novit curia v rovině obecné teoretickoprávní je                              zřejmý. Konstatování, že orgán, který o právních sporech rozhoduje,                              zná právo je conditio sine qua non, neboli je samozřejmou podmínkou                              způsobilosti takového orgánu k  právnímu posuzování a rozhodování                              právních sporů. Právo, které soud zná, resp. má znát není ovšem právo                              veškeré,  nýbrž  pouze  právo  platné  na  daném  státním  území,  tedy                              příslušný platný státní právní řád, který ipso facto se v soudním řízení                              nedokazuje.                                Význam  této  zásady  v  samotné  soudní  praxi,  tedy  v  konkrétních                              případech  nalézání  práva,  představuje  určitou  specifikaci  obecného                              významu pojmu iura novit curia. Okřídlené právnické věty o aplikaci                              práva  na  skutečnost  nebo  o  subsumpci  skutkové  podstaty  pod                              příslušnou právní normu svádí k představě, že v aplikační právní praxi                              soudů zásada iura novit curia znamená jejich povinnost nejprve znát                              příslušnou právní normu a teprve potom poznávat skutečnost. Z těchto                              tradičních  právnických  floskulí  se  vyvozuje  zjednodušené  schema  o                              prvotnosti práva a druhotnosti skutečnosti při uplatňování zákonů na                              jednotlivé případy v soudním řízení. Ve skutečnosti soud v právním                              procesu  přece  postupuje  opačně.  Při  získávání  poznatků  volí  postup                              jednak  od  známého  k  neznámému  a  jednak  od  líčeného  děje,  tj.  od                              konkrétní  skutkové  podstaty  k  abstraktní  skutkové  podstatě,  tj.  k                              právní  normě.  Konec  konců  lze  v  této  souvislosti  ještě  poukázat  na                              obecná  logická  pravidla,  z  nichž  je  patrno,  že  skutečný  děj  nelze                              vtěsnávat do rámce předem  vybrané právní normy  a vidět jej pouze                              jejím prismatem, a tak vlastně přehlížet samu skutečnost.                               Pravý  význam  zásady  iura  novit  curia  tedy  spočívá  v  povinnosti                              soudu vybrat v rámci jednotlivého procesu jednu nejvhodnější právní                              normu z několika potencionálních právních norem, jichž by se mohlo                              v dané právní věci použít, a to postupně krok za krokem v závislosti                              na  průběhu  a  dokončení  detekce  konkrétního  skutkového  stavu                              projednávaného případu. Teprve v postupně nalezené příslušné právní                              normě  se  zrcadlí  odraz  určitého  úseku  skutečného  děje,  který  je                                                                          2                              skutkovou ilustrací předmětného právního sporu.                                       2                                 Viz  k  tomu  Štajgr,  F.:  Materiální  pravda  v  občanském  soudním  řízení,                              Praha: Orbis, 1954, s. 32-33.                                                                  239","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                3. ZÁSADA IURA NOVIT CURIA JAKO OBECNÁ ZNALOST                              PRÁVA PODMIŇUJÍCÍ PRÁVNĚ KVALIFIKOVANÉ                              ROZHODOVÁNÍ SOUDU                               Posláním soudů jako vykonavatelů státní moci na justičním úseku je v                              zásadě včas a kvalitně rozhodovat právní spory a nalézat právo mezi                              stranami. V tomto procesu je soud odkázaný na zákonem vymezený                              postup a je povinen v rozhodnutích aplikovat platné právo, zejména                              zákony.  Účelem  soudního  procesu  je  pak  dopomoci  objektivnímu                              právu k plné platnosti všude tam, kde se k jeho celému rozvinutí staví                              do cesty překážky. Cílem předmětného řízení je nalézt v konkrétním                              sporu  skutečné  právo,  tzn.  vydat  v  právním  smyslu  spravedlivý                              rozsudek,  tj.  takový  rozsudek,  v  němž  je  v  mezích  zákonnosti                              respektována idea spravedlnosti.                               Nezbytným předpokladem aplikace práva v soudním procesu je jeho                              výklad. Je to vlastně obligatorní složka trichotomie soudního procesu:                              zjištění  skutkového  stavu  věci,  nalezení  vhodné  právní  normy  a  její                                                                      3                              použití  na  zjištěnou  skutkovou  podstatu.   Právě  v  souvislosti  s                              identifikací  příslušné  právní  normy  dochází  k  její interpretaci.  Soud                              totiž musí aplikovat zákon nejen tam, kde smysl a význam jeho norem                              je zcela jasný, ale i v těch případech, kdy tomu tak není nebo kdy se                              zdá, že text právních norem připouští různý výklad. Proto je výklad                              příslušných  právních  norem  součástí  poznávání  práva  jako                              teoretickoprávní prvek v procesu nalézání práva soudem. V souladu s                              principem  legality  aplikace  práva  existuje  i  postulatum  legality                              interpretace  práva,  a  to  zvláště  v  demokratickém  právním  státu.                              Výklad zákona musí být objektivně podmíněn jeho textem, tzn. že se                              musí nacházet secundum et intra legem. Objektivním výkladem práva                              ovšem  nejsou  \"ty  interpretace,  které  jsou  vytrženy  ze  souvislosti  se                              zákonem  nebo  ztratily  zákonnou  určitost,  tedy  interpretatio  contra                              legem…  Proto  je  nutné  odmítnout  nejrůznější  formy  neobjektivní                              interpretace práva, které jsou ipso facto v neprospěch zákona, ať už se                              nazývají  volným  výkladem  práva,  teleologickým  výkladem  nebo                              upřednostňováním  rationis  legis  proti  liteře  zákona  při  výkladu                                                             4                              praeter sive contra verba legem.\"  Ve svém souhrnu představuje tato                              interpretační  libovůle  tzv.  intuitivní  právo,  které  je  ovšem  zcela  v                              rozporu  s  principy  právního  státu,  jehož  nejvlastnější  attributum  je                              právě  princip  legality.  Úloha  zákonné  interpretace  práva  jako  první                                3                                 Srv.  Gerlich,  K.:  Skutkové  zjištění  a  právní  posouzení  v  řízení  soudním,                              Brno - Praha: Orbis, 1934, s. 32-33.                               4                                 Prosloveno  na  mezinárodní  vědecké  konferenci  o  názvu  “Metodologie                              interpretace  práva  jako  záruka  právní  jistoty  v  soudobém  demokratickém                              právním  státě“  konané  ve  dnech  23.-24.  června  2011  v  Právnické  fakultě                              University Karlovy v Praze pod názvem “K otázce legality právního výkladu                              v moderním právním státě“, t.č. v tisku. Tyto deformity principu zákonnosti                              korespondují  některým  aktuálně  módním  názorům  pěstovaným  v  určitých                              justičních sférách prosazujících názor, že zákony mají platnost jen podpůrnou                              - clausula salvatoria.                                                                  240","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                fáze  a  předpokladu  zákonné  aplikace  práva  bezprostředně  souvisí  s                              právní bezpečností právních vztahů a právní jistotou občanů.                               4. DVĚ  STRÁNKY  NĚKTERÝCH  SUBSTANCIONÁLNÍCH                              KOMPONENTŮ SPRAVEDLIVÉHO SOUDNÍHO PROCESU                               Nezávislost  soudce  je  nerozlučně  spjata  s  jeho  vázaností  pouze                              zákonem,  přičemž  tato  vinkulace  soudce  na  zákon  je  zároveň                              podmínkou  uplatňování  zásady  iura  novit  curia.  Vzájemná                              podmíněnost  soudcovské  nezávislosti  a  podřízenosti  jen  zákonu  za                              subsidiarity zásady iura novit curia je zřejmá. \"V podstatě jde o dvě                              strany  téhož  jevu.  Nezávislost  soudců  slouží  důslednému  uplatnění                              zákona  a  uplatnění  zákona  vyžaduje  vyloučení  vedlejších  vlivů  na                                      5                              soudce\".   Podřízenost  soudce  pouze  zákonu  je  tedy  nejen  zárukou                              soudcovské  nezávislosti,  ale  i  její  podmínkou  a  spolu  s  dalšími                              zásadami  právního  řízení  tvoří  spolehlivý  předpoklad  spravedlivého                              soudního procesu.                               Soudce  má  uskutečňovat  státní  zákony  a  stát  mu  poskytuje                              nezávislost,  aby  jej  prostřednictvím  zákonů  \"učinil  služebníkem                                          6                              společnosti\".   Princip  soudcovské  nezávislosti  jako  jeden  z                              nejdůležitějších  principů  soudnictví  representuje  zároveň  základní                              podmínku  jeho  společenské  funkce.  Skutečnost,  že  postulát                              nepřípustnosti jakýchkoliv vedlejších vlivů na rozhodování soudce má                              aspekt nejen právní, ale i etický, je faktorem autority soudů a jejich                              občanské  důvěryhodnosti.  Soudcovská  nezávislost  a  vázanost  pouze                              zákonem má však význam i pro procesní strany, protože tyto principy                              pro  ně  zároveň  znamenají  možnost  vědět  dopředu,  jak  musí  být  v                              soudním  řízení  postupováno  a  tím  nabývají  určité  jistoty,  že                              rozhodnutí nebude aktem svévole. Soudy, ačkoliv disponují veřejnou                              mocí propůjčenou jim státem, mají svou činnost ohraničenou zákonem                              a  svou  moc  uplatnitelnou  jen  za  určitým  účelem  zákonem                              stanoveným. A právě tato zákonná dimense soudcovské nezávislosti                              otevírá  její  druhou  stránku,  totiž  určité  míry  nezávislosti  občanské                              společnosti na státu representovaného soudy. Je to vlastně zrcadlový                              obraz  soudcovské  nezávislosti,  která  spočívá  v  samostatnosti                              rozhodování  jen  na  základě  zákona,  nestranně  a  bez  cizí  ingerence,                              neboť tato první stránka substancionálních komponentů spravedlivého                              soudního  procesu  je  zároveň  překážkou  soudcovské  libovůle  při                              výkonu  soudnictví.  Obě  stránky  zmíněného  fenomenu  patří  mezi                              pojmové znaky demokratického právního státu.                               Spravedlivý proces a nároky kladené na soudce                                   5  Macur, J.: Soudnictví a soudní právo, Brno: UJEP, 1988, s. 113.                               6                                 Dnistrjanský,  S.:  Základy  moderního  práva  soukromého,  Praha:  ČAVU,                              1928, s. 331.                                                                  241","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Soudy jsou státní orgány se soudní pravomocí, jejichž rozhodnutí se                              přičítají  státu.  Nicméně  jsou  to  jednotliví  soudci  jako  personality                              státního mechanismu, kteří v konkrétních případech civilního procesu                              rozhodují  a  odklízejí  právní  spory  mezi  stranami.  Soudy  mají  úkol                              \"býti  strážci  státní  vůle  projevené  v  obecných  normách,  t.j.  v                                        7                              zákonech.\"   Ale  tuto činnost  vykonávají soudci,  kteří  tak  zákonným                              způsobem mají vnášet do občanské společnosti klid a důvěru v právo,                              jakož  i  sjednávat  v  jednotlivých  případech  průchod  spravedlnosti.                              Obecný  požadavek  kladený  na  justici  je  vydání  spravedlivého  a                              zákonného rozhodnutí. Tento nárok se promítá do procesního ideálu,                              který  má  jednak  stránku  věcnou,  tj.  dobré  právo  a  jednak  stránku                              osobní, tj. dobrý, resp. způsobilý soudce. Jen v této korelaci je onen                              obecný  požadavek  splněn,  tedy  vydáno  spravedlivé  a  zákonné                              rozhodnutí.                               Soudní rozhodnutí v civilním procesu je vlastně autoritativně soudem                              stanovené  subjektivní  právo  v  zákonné  formě, tj.  procesním  právem                              určené.  Toto  tzv.  judikátní  právo,  které  jako  subjektivní  právo                              procesní, je soudem vždy v procesu konstituované, je závazné i pro                              stát.  Zároveň  relativně  nezměnitelně  specifikuje  konkrétní  právní                              poměry mezi účastníky řízení a je také nuceně realizovatelné. Právní i                              společenská relevantnost soudního rozhodnutí vyzdvihuje proto vedle                              nároků  kladených  na  právo  i  nároky  kladené  na  soudce,  protože                              soudcovský úřad má být v nejlepších rukách.                               Požadavky kladené na soudce jsou jednak v rovině odborné a jednak v                              rovině mravní. Jejich optimální uplatnění by však nebylo úplné, pokud                              by  soudci  chyběl  dostatek  všeobecných  a  odborných  zkušeností,                              protože  ty  jsou  nesdělitelné  a  nepochybně  souvisí  s  určitou  délkou                              odborné praxe. Jen v této kombinaci je zaručena schopnost samostatně                              a správně rozhodovat. Jen tak se soudce stane tím,  čím by  měl být,                              totiž osobností, která nedává své svědomí do svůdných služeb politiky                              a  k  účelovému  nalézání  práva.  Nesmí  zapomínat,  že  má  nadřízené                              dva:  zákon  a  své  vlastní  svědomí,  jehož  úkolem  je  vést  soudce  po                              zákonných cestách ke spravedlnosti.                               Zákon  je  spojovacím  článkem  soudce  se  státem  a  spravedlnost  je                              prvním  přísedícím  soudce.  A  soudce  je  součástí  trajektorie:  soud  -                              zákon - spravedlnost.                               5. ZÁVĚR                               Zákonnost  a  spravedlnost  každého  rozhodnutí,  ať  už  je  jeho  míra                              právní  relevance  jakákoliv,  se  odvíjí  především  od  spravedlivého                              procesu, kde zásada iura novit curia má roli nezastupitelnou spolu s                              dobrým  právem  a  odborně  a  mravně  způsobilou  osobou,  která                                    7  Neubauer, Z.: Státověda a theorie politiky, Praha: J. Laichter 1947, s. 299.                                                                  242","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                rozhoduje.  Tyto  postuláty  správného  rozhodování  mají  ovšem                                                                                          8                              obecnou platnost, a to v daleko širší sféře než je justice a exekutiva.                               Literature:                              -  Dnistrjanský,  S.:  Základy  moderního  práva  soukromého,  Praha:                                 ČAVU, 1928, 347 s.                              -  Dostálová, J. - Harvánek, J.: Právní principy, zásady a pravidla. In                                 Právní  principy  -  Kolokvium.  Red.  J.  Boguszak.  Pelhřimov:                                 Vydavatelství 999, 1999, 4 s.                              -  Gerlich, K.: Skutkové zjištění a právní posouzení v řízení soudním,                                 Brno - Praha: Orbis, 1934, 59 s.                              -  Macur, J.: Soudnictví a soudní právo, Brno: UJEP, 1988, 156 s.                              -  Neubauer, Z.: Státověda a theorie politiky, Praha: J. Laichter 1947,                                 487 s.                              -  Pinz, J.: K otázce legality právního výkladu v moderním právním                                 státě,  prosloveno  na  mezinárodní  vědecké  konferenci  o  názvu                                 “Metodologie  interpretace  práva  jako  záruka  právní  jistoty  v                                 soudobém demokratickém právním státě“ konané ve dnech 23.-24.                                 června 2011 v Právnické fakultě University Karlovy v Praze, t.č. v                                 tisku.                              -  Pinz, J.: Právní principy, zásady a legis ratio. In  Právní principy -                                 Kolokvium. Red. J. Boguszak. Pelhřimov: Vydavatelství 999, 1999,                                 7 s.                              -  Štajgr, F.: Materiální pravda v občanském soudním  řízení, Praha:                                 Orbis 1954, 149 s.                               Contact – email                              jan.pinz@centrum.cz                                               8                                 Pochybnosti  o  spravedlivém  procesu  mohou  vzniknout  např.  v  případě                              zákonodárného  procesu,  jak  tomu  bylo  při  přijímání  nového,  více  než                              kontroversního  občanského  zákoníku  anebo  např.  při  procesu  organisování                              tuzemských  vědeckých  konferencí,  kdy  je  účastníkům  upíráno  právo                              používat  vlastní  státní  jazyk  jako  jazyk  jednací.  V  prvním  případě  jde  o                              kombinaci s diskonkordancí, v druhém případě s diskonveniencí.                                                                  243","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                    SOUDNÍ KONTROLA ČINNOSTI ORGÁNŮ                                        VEŘEJNÉ SPRÁVY VE VĚCECH                                              SOUKROMOPRÁVNÍCH                                                     PETR PODRAZIL                                 Právnická fakulta Univerzita Palackého v Olomouci, Czech Republic                                Abstract in original language                              Příspěvek je věnován soudní kontrole činnosti orgánů veřejné správy                              ve  věcech  soukromoprávních.  Základem  soudní  kontroly  činnosti                              orgánů veřejné správy je článek 36 odst. 2 Listiny základních práv a                              svobod. Současná právní úprava je rovněž v souladu s čl. 6 Úmluvy o                              ochraně lidských práv a základních svobod. Účelem existence právní                              úpravy  je  ochrana  jednotlivce  před  nezákonným  jednáním  veřejné                              správy. Cílem příspěvku je (mimo jiné) popsat problematické právní                              aspekty předmětné právní úpravy.                               Key words in original language                              dualismus  práva,  právo  soukromé,  právo  veřejné,  správní  orgán,                              rozhodnutí  správního  orgánu,  pátá  část  občanského  soudního  řádu,                              civilní  soud,  správní  soud,  správní  soudnictví,  pravomoc,  účastník,                              soudní kontrola, meritorní rozhodnutí, procesní rozhodnutí, právo na                              spravedlivý proces                               Abstract                              The article concerns judicial review of administrative authority actions                              in private cases. The article 36 subsection 2 of Charter of Fundamental                              Rights  and  Freedoms  presents  the  fundament  of  judicial  review  of                              administrative  authority  actions.  Current  legislation  complies  also                              with article 6 of Convention for the Protection of Human Rights and                              Fundamental  Freedoms.  The  purpose  of  this  legislation  is  the                              protection  of  individual  against  unlawful  decision  of  administrative                              body.  The  aim  of  this  article  is  (among  other  things)  to  describe                              problematic legal aspects of the legislation in question.                                Key words                              dualism  of  law,  private  law,  public  law,  administrative  autority,                              administrative  decision,  part  V  of  the  Civil  Procedure  Code,  civil                              court, administrative court, administrative justice, competence, party                              to  an  action,  judicial  review,  decision  on  the  merits,  procedural                              decision, right to a fair trial                                                                              244","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                   1. ÚVOD                               Ochrana jednotlivce před jednáním (či nečinností) veřejné správy má                         v českých zemích bohatou tradici. V období totality však došlo k přerušení                         právní kontinuity. Po roce 1989 vyvstala potřeba znovu zavést dříve platné                         instituty a dále je modifikovat a rozvinout. Renesance správního soudnictví                         s sebou přinesla nutnost opětovného rozlišování mezi právem soukromým a                         veřejným,  neboť  soudní  kontrola  rozhodnutí  orgánů  veřejné  správy  je                         vystavěna  na  principu  dvojkolejnosti.  V současné  době  jsou  z  přezkumu                         rozhodnutí  správních  orgánů  správními  soudy  vyčleněna  rozhodnutí                         správních  orgánů  o  soukromoprávních  otázkách.  Soudní  kontrola  činnosti                         orgánů  veřejné  správy  ve  věcech  soukromoprávních  přísluší  civilním                         soudům.                               Význam dané problematiky je nepochybný, neboť kontrola rozhodnutí                         správních  orgánů  je  jedním  z elementárních  požadavků  právního  státu.                         V moderním  demokratickém  právním  státě,  který  je  založen  na  úctě                         k právům a svobodám člověk a občana, musí být každému jedinci zaručena                         možnost  domoci  se  ochrany  před  libovůlí  orgánů  veřejné  správy  u                         nezávislého a nestranného soudu.                         Správní  orgány  vrchnostensky  a  autoritativně  rozhodují  o  právech  a                         povinnostech osob. V rámci svého působení uplatňují veřejnou moc, která se                         vyznačuje  tím,  že  adresát  správněprávního  působení  se  nenachází                         v rovnoprávném  postavení  s tímto  orgánem.  Evoluce  soudní  kontroly                         činnosti  orgánů  veřejné  správy  ve  věcech  soukromoprávních  je  spjata  se                         správním soudnictvím, souvisí s upevňováním postavení jednotlivce ve státě                         a  zaručováním  práva  na  soudní  ochranu  před  zásahy  správních  orgánů  do                         subjektivních práv.                              Správní řízení odehrávající se před správním orgánem probíhá podle                         odlišných  pravidel  a  principů  než  občanské  řízení  soudní.  Správní  řízení                         nereflektuje  všechny  atributy  práva  na  spravedlivý  proces,  tak  jak  je                         stanoví  Ústava  České  republiky  (ústavní  zákon  č.  1/1993  Sb.),  Listina                         základních  lidských  práv  a  svobod  (usnesení  předsednictva  České  národní                         rady  č.  2/1993  Sb.,  o  vyhlášení  Listiny  základních  práv  a  svobod  jako                         součásti ústavního pořádku České republiky) a jednotlivá ustanovení zákona                         č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (všechny ve znění pozdějších předpisů).                         Správní  řízení  se  ve  většině  případů  odehrává  v písemné  formě  a  je                         neveřejné. Zatímco soudce je při svém rozhodování vázán pouze zákonem a                                                                           1                         mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu,  úředník správního                         orgánu je vázán i předpisy nižší právní síly. Soud postupuje v průběhu řízení                         nezávisle,  nestranně  a  nezaujatě.  Správní  orgán  nevystupuje  v postavení                                                               2                         nezaujatého třetího, ale hájí veřejný zájem.  Je tedy patrné, že správní řízení                           1  Čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky.                          2                          SLÁDEČEK, Vladimír. Obecné správní právo. 2. vydání. Praha:  ASPI–Wolters                         Kluwer, 2009, s. 135–137.                                                                  245","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                           nemůže  zajistit  jeho  účastníkům  takovou  ochranu  práv  jako  řízení  před                         soudem.                              Požadavek,   aby   rozhodnutí   orgánů   veřejné   správy   byla                         přezkoumatelná soudy, pramení z čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a                         svobod. Tento článek stanoví: Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen                         rozhodnutím  orgánu  veřejné  správy,  může  se  obrátit  na  soud,  aby                         přezkoumal  zákonnost  takového  rozhodnutí,  nestanoví-li  zákon  jinak.                         Současná  právní  úprava  je  rovněž  v souladu  s čl.  6  Úmluvy  o  ochraně                         lidských  práv  a  základních  svobod.  Tento  článek  zakotvuje  právo  na                         spravedlivý proces a konstatuje: Každý má právo na to, aby jeho záležitost                         byla  spravedlivě,  veřejně  a  v  přiměřené  lhůtě  projednána  nezávislým  a                         nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských                         právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění                         proti  němu.  Nezbytné  je  zmínit  rovněž  čl.  38  odst.  2  Listiny  základních                         práv  a  svobod  zaručující  každému  právo,  aby  jeho  věc  byla  projednána                         veřejně, bez zbytečných průtahů, v jeho přítomnosti s možností vyjádřit se                         ke  všem  prováděným  důkazům.  Pouze  v případech  stanovených  zákonem                         může být vyloučena veřejnost.                         S otázkou práva na spravedlivý proces, resp. právem na přístup k soudu úzce                         souvisí  právní  úprava  účastenství,  tak  jak  je  zachycena  v páté  části  o.s.ř.                         Cílem  příspěvku  je  podat  komplexní  pohled  na  problematiku  tohoto                         právního  institutu  v řízení  ve  věcech,  o  nichž  bylo  rozhodnuto  jiným                         orgánem. Neomezuji se na pouhý popis stávajícího stavu právní úpravy páté                         části občanského soudního řádu de lege lata, ale usiluji o kvalitativně vyšší                         úroveň náhledu, spočívající v tom, že se zaměřuji na problematické aspekty                         se snahou zaujmout kvalifikované stanovisko k názorům na jejich řešení de                         lege ferenda. Právní úprava řízení ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným                         orgánem,  vykazuje  řadu  deficitů,  v jejichž  důsledku  mnohdy  dochází                         k porušení práva na spravedlivý proces.                          Neujasněná  povaha  řízení  ve  věcech,  o  nichž  bylo  rozhodnuto  jiným                         orgánem, způsobuje značné aplikační potíže. V určitých případech tak není                         patrné, kterých institutů z předešlých částí občanského soudního řádu má být                         v rámci  řízení  dle  páté  části  občanského  soudního  řádu  užito.  Zákon                         nestanoví  dostatečným  způsobem  vzájemnou  spolupráci  mezi  civilním                         soudem  a  správním  orgánem.  Z uvedeného  důvodu  se  jedinci  obtížněji                         domáhají  svých  práv.  Velmi  problematickou  se  jeví  rovněž  otázka,  zda                         civilní soud může rozhodovat v případě, že správní orgán vydal rozhodnutí                         procesní povahy. Zákon na tuto otázku nestanoví odpověď. Stejně tomu je i                         v případě,  kdy  účastník  řízení  podá  žalobu  pouze  proti  výroku  správního                         orgánu  o  nákladech  řízení.  Je  proto  nezbytné  zaměřit  se  na  judikaturu                         civilních a správních soudů. Podle mého názoru právní úprava neřeší rovněž                         dostatečným způsobem problematiku tzv. opomenutého účastníka, a proto se                         tomuto tématu dále podrobněji věnuji.                               2. ÚČASTNÍCI ŘÍZENÍ                          Řízení  před  soudem  se  musí  odehrávat  se  stejnými  účastníky,  kteří                         vystupovali před správním orgánem, a musí se týkat téhož návrhu, o kterém                         správní  orgán  rozhodl  (§  250b).  Tento  návrh  nemůže  být  (až  na  výjimky                         stanovené v § 250h odst. 1) v řízení před soudem měněn (to se ovšem netýká                                                                  246","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                           možnosti změny žaloby, která obecně přípustná je). Pojetí účastníků řízení,                         tak  jak  je  upraveno  v páté  části  občanského  soudního  řádu,  odpovídá třetí                         definici  účastníků  zakotvené  v  §  94  odst.  2  o.s.ř.  Účastníky  tak  jsou                         navrhovatel  a  ti,  kdo  byli  účastníky  v řízení  před  správním  orgánem  (§                         250a).  Právní  úprava  je  založena  na  tzv.  materiálním  (tj.  skutečném)                         hledisku.  Pro  stanovení,  zda  je  někdo  nositelem  práv  a  povinností,  která                         náležejí účastníkovi, není určující to, zda správní orgán s danou osobou jako                         s účastníkem jednal. Významné je jen to, kdo se stal v souladu se zákonem                         účastníkem řízení před správním orgánem, tedy s kým mělo být v řízení před                         správním orgánem opravdu jednáno jako s účastníkem řízení. Není přitom                         významné,  zda  je  (myšleno  účastníky  správního  řízení)  žalobce  v žalobě                                                3                         označí za účastníky řízení.                         Jestliže  se  řízení  neúčastní  osoba,  která  je  podle  zákona  účastníkem,  ale                         žalobce ji zapomněl v žalobě označit, či s ní správní orgán jako s účastníkem                         vůbec  nejednal,  přibere  jej  soud  usnesením  do  řízení  (§  250a  odst.  2).                         Žalobce však mohl pochybit i v tom smyslu, že označil v žalobě za účastníka                         osobu,  která  účastníkem  vůbec  nebyla  (resp.  neměla  být).  Od  okamžiku                         tohoto  zjištění  s ní  soud  přestane  jednat.  Nevydává  žádné  rozhodnutí  a                                                                                   4                         ostatní  účastníky  o  tom  vhodným  způsobem  vyrozumí.   Přibrání                         opomenutého  účastníka  je  třeba  odlišovat  od  přistoupení  nebo  záměny  (§                         92),  která  v řízení  dle  části  páté  přípustná  není  (§  250b  odst.  2).  Naopak                         singulární  nebo  univerzální  sukcesi  (§  107  a  §  107a)  zákon  výslovně                         připouští.                         Správní  orgán  v řízení  před  soudem  nevystupuje  v pozici  účastníka  řízení.                         Nemá práva a povinnosti procesní strany, a tudíž není nadbytečné ustanovení                         § 250c. Soud musí správnímu orgánu doručit stejnopis žaloby a umožnit mu,                         aby  se  k ní  písemně  vyjádřil.  Forma,  jakou  tak  soud  činí,  není  v zákoně                         stanovena. Tímto vyjádřením není soud vázán. Správní orgán má především                         za  úkol  objasnit  podstatu  věci,  proto  si  od  něj  předseda  senátu  vyžádá                         v rámci přípravy jednání potřebné spisy. Pokud je správní orgán nečinný a                         spisové  materiály  soudu  na  vyzvání  neposkytne,  bude  možno  aplikovat                         ustanovení  §  53  a  uložit  správnímu  orgánu  pořádkovou  pokutu.  V tom                         případě nelze aplikovat § 250e odst. 2 a soud nebude moci vyjít z důkazů                                                    5                         zjištěných  správním  orgánem.   Povinnost  správního  orgánu  sdělit  soudu                         skutečnosti, které mají význam pro řízení a rozhodnutí, vyplývá rovněž z §                         128.                             3                           DRÁPAL, Ljubomír. In DRÁPAL, Ljubomír, BUREŠ, Jaroslav a kol. Občanský                         soudní řád II. § 201–376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 2024.                         Účastníci správního řízení jsou vymezeni v § 27, § 28 a § 141 odst. 3 (řízení sporné)                         správního řádu a dále ve zvláštních zákonech.Tamtéž, s. 2024. Účastníci správního                         řízení jsou vymezeni v § 27, § 28 a § 141 odst. 3 (řízení sporné) správního řádu a                         dále ve zvláštních zákonech.                          4                          Tamtéž, s. 2025.                         5   BROTHÁNKOVÁ,  Jana.  In  ŠKÁROVÁ,  Marta  a  kol.  Občanský  soudní  řád                         s vysvětlivkami  a  judikaturou.  4.  aktualizované  vydání  podle  stavu  k 1.  9.  2009.                         Praha: Linde, 2009, s. 894.                                                                  247","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                           Proti rozhodnutí správního orgánu může podat žalobu každý účastník, který                         splňuje  podmínky  aktivní  legitimace.  Na  soud  tak  může  napadnout  více                         žalob od více žalobců. Na tento případ pamatuje § 250b odst. 1 (ustanovení o                         společném řízení). Každý z žalobců se domáhá jiného nároku nebo zproštění                         od jiné právní povinnosti, a proto nelze říci, že by první žaloba, o které začne                         soud  jednat,  zakládala  překážku  litispendence.  Každému  účastníkovi  běží                         lhůta  k podání  žaloby  odlišně,  neboť  je  závislá  na  okamžiku  doručení.                         Jestliže  na  soud  napadne více  žalob,  které  směřují  proti  témuž  rozhodnutí                         správního  orgánu  (týkají  se  téhož  předmětu),  a  jsou-li  přípustné,  spojí  je                         soud  do  společného  řízení.  Soud  o  spojení  rozhodovat  nemusí,  ke  spojení                         dochází  automaticky  (ex  lege)  okamžikem,  kdy  soudu  došla  další  žaloba                                                     6                         vztahující se k témuž předmětu.  Žaloby lze spojit až do doby, než soud vydá                         pravomocné  rozhodnutí  o  žalobě,  která  na  soud  napadla  jako  první.  O                         následně  došlých  žalobách  povede  soud  nové  řízení.  Požadavek  spojení                         žalob  ke  společnému  řízení  je  celkem  logický.  Tímto  postupem  je  tak                         vyloučeno  riziko  možnosti  rozdílného  rozhodování  v téže  věci,  o  které  již                         správní orgán dříve rozhodl.                         Řízení před soudem se mohou účastnit pouze osoby uvedené v ustanovení §                         250a. Jelikož je právní úprava účastníků založena na materiálním hledisku,                         přibere soud usnesením do řízení tzv. opomenutého účastníka, jakmile se o                         něm dozví. (§ 250a odst. 2). Bez povšimnutí však nelze nechat situaci, kdy                         opomenutý  účastník  bude  chtít  podat  žalobu  podle  páté  části  o.s.ř.  Tato                         osoba se neúčastnila správního řízení, neboť ji správní orgán za účastníka                         nepovažoval.  Z toho  důvodu  jí  nebylo  rozhodnutí  správního  orgánu                         doručeno.  Lhůta  k podání  žaloby  tudíž  nezačne  běžet.  Soud  může  jednat                         pouze tehdy, pokud rozhodnutí nabylo právní moci. Rozhodnutí však právní                         moci  nenabude  dříve,  než  bylo  oznámeno  (doručeno).  Jedná  se  tedy  o                         „začarovaný  kruh“, jehož  řešení  není  v zákoně  nikde  stanoveno.  Současná                         právní  úprava  páté  části  o.s.ř.  na  takový  případ  vůbec  nepamatuje  a                         ponechává tuto problematiku otevřenou.                         Nejprve je třeba se zabývat tím, zda opomenutý účastník může podat žalobu,                         pokud tvrdí, že je dotčen na svých právech rozhodnutím správního orgánu,                         kterým byla jeho práva nebo povinnosti založeny, změněny, zrušeny, určeny                         nebo zamítnuty. Pokud bychom se striktně drželi litery zákona, nemůže tato                         osoba nikdy splnit podmínky pro podání žaloby. Na základě čl. 36 odst. 2                         Listiny  však  občan  musí  mít  zajištěn  přístup  k soudu,  pokud  tvrdí,  že  byl                         rozhodnutím  orgánu  veřejné  správy  zkrácen  na  svých  právech.  Občanovi                         musí  být  poskytnuta  ochrana  před  nezákonnými  a  svévolnými  postupy                         veřejné správy. Jestliže bychom neumožnili přístup k soudu jedincům, kteří                         tvrdí,  že  rozhodnutí  správního  orgánu  poškodilo  jejich  subjektivní  práva,                         resp. stanovilo, změnilo, zrušilo či určilo jejich práva a povinnosti v rozporu                         s právními  předpisy,  potírali  bychom  tak  smysl  existence  stávající  právní                         úpravy.  Občanský  soudní  řád  se  ve  své  části  páté  sice  v  §  250a  odst.  2                         problematikou  opomenutého  účastníka  zabývá,  nicméně  tento  odstavec                         zakotvuje přibrání opomenutého účastníka do již rozběhlého soudního řízení                         a nestanoví, jak má soud postupovat v případě, že účastník, s nímž správní                           6                           VONDRUŠKA,  František,  ZÁRUBA,  Jan.  In  DAVID,  Ludvík  a  kol.  Občanský                         soudní řád. Komentář. II. díl. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009, s. 1348.                                                                  248","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                           orgán  jako  s účastníkem  nejednal,  chce  podat  žalobu  k civilnímu  soudu.                         Opomenutý  účastník  tak  získá  práva  a  povinnosti  procesní  strany  až                         v okamžiku, kdy jej soud usnesením do řízení přibere. Jak má ale opomenutý                         účastník postupovat, pokud chce sám podat žalobu?                          Otázkou je, zda by bylo možné vyřešit mezeru v zákoně pomocí analogie.                         Řízení  podle  páté  části  o.s.ř.  je  řízením  soukromoprávním,  jehož  cílem  je                         nové projednání věci, o které dříve rozhodl správní orgán. Některé znaky má                         však společné s kasatorním řízením upraveným v soudním řádu správním (§                         65  s.ř.s.).  Jedním  z klíčů  k řešení  nastíněné  situace  by  tak  mohla  být                         judikatura Nejvyššího správního soudu, jenž se problematikou opomenutého                         účastníka, zabýval. Skutečnost zda někdo byl účastníkem správního řízení, je                         třeba posuzovat materiálně a nikoli podle toho, s kým ve skutečnosti správní                         orgán jednal. Podle tohoto odstavce (§ 65 odst. 2 s.ř.s.) je tedy oprávněn                         podat žalobu i ten, s kým správní orgán nejednal jako s účastníkem, ačkoli                         podle  zákona  účastníkem  v  daném  správním  řízení  byl  a  měl  tak  práva  a                         povinnosti účastníka správního řízení, pokud tvrdí, že postupem správního                         orgánu byl zkrácen na právech, která jemu příslušejí, takovým způsobem, že                         to mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí. Z uvedeného je zřejmé, že                         žalobní  legitimace  žalobce  může  vyplývat  z  §  65  odst.  2  s.ř.s..,  pokud                                                                                  7                         skutečně měl postavení účastníka řízení před správním orgánem.                         Podle  mého  názoru  však  takto  nastíněné  řešení  nenaplňuje  veškeré                         předpoklady  pro  průběh  řízení  dle  páté  části  o.s.ř.  Občanský  soudní  řád  i                         soudní  řád  správní  stanoví  jako  podmínku  přípustnosti  žaloby  vyčerpání                                                                                     8                         řádných  opravných  prostředků  v řízení  před  správním  orgánem.   Pokud                         nedojde k jejich vyčerpání, civilní soud žalobu pro nepřípustnost odmítne [§                         250g odst. 1 písm. c), § 247 odst. 2 o.s.ř.]. Ustanovení § 65 odst. 2 s.ř.s. se                         však  otázkou  vyčerpání  řádných  opravných  prostředků  opomenutým                                             9                         účastníkem  nezabývá.   Je  nutné  se  zamyslet  nad  tím,  jak  tuto  podmínku                         může splnit opomenutý účastník.                            7   Usnesení  Nejvyššího  správního  soudu  ze  dne  2.  prosince  2003,  sp.  zn.  7  A                         56/2002–54.                         8  I v komentovaném znění čl. 36 Listiny je jasně uvedeno: Z toho vyplývá, že právo                         žádat  o  soudní  přezkoumání  správního  rozhodnutí  nevzniká  ani  tehdy,  nabylo-li                         dotyčné  rozhodnutí  právní  moci  proto,  že  oprávněná  strana  nepoužila  opravného                         prostředku,  který  měla  podle  zákona  k dispozici,  tj.  nevyčerpala-li  řádné  opravné                         prostředky, které ji zákon dává. Tu se uplatňuje zásada vigilantibus iura, tzn., že                         každý má pečovat o svá práva a nemůže napravit mimořádnou cestou to, co sám                         zanedbal  na  řádné  cestě.  PAVLÍČEK,  Václav  a  kol.  Ústava  a  ústavní  řád  České                         republiky.  Komentář.  2.  díl.  Práva  a  svobody.  2.  doplněné  a  podstatně  rozšířené                         vydání. Praha: Linde, 1999, s. 290. Jak  má ale jedinec náležitě dbát o svá práva,                         když právní předpis nestanoví postup, jak tak má činit?                         9  Viz komentář k § 65 odst. 2 s.ř.s.: Oproti dřívější úpravě není legitimován k žalobě                         tzv. opomenutý účastník, pakliže nevyčerpal řádný opravný prostředek, připouští-li                         jej právní úprava v daném konkrétním řízení. Žalobce podle § 65 odst. 2 s.ř.s. lze                         označit  jako  „zájemníka“,  jenž  byl  dotčen  na  svých  právech  nepřímo.                         BROTHÁNKOVÁ,  Jana,  ŽIŠKOVSKÁ,  Marie.  Soudní  řád  správní  a  předpisy                         související s novou úpravou správního soudnictví s vysvětlivkami. 1. vydání. Praha:                         Linde, 2003, s. 119. Žalobu podle odst. 2 (myšleno § 65 odst. 2 s.ř.s.) může podat                                                                 249","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                           Pokud neexistuje řešení uvedené situace ani v občanském soudním řádu, ani                         v soudním řádu správním, je nutné zaobírat se tím, jak problematiku řešila                                                                         10                         předchozí  právní  úprava.  Původní  část  pátá  o.s.ř.   v  §  250b  odst.  2                         stanovila:  Jestliže  je  podána  žaloba  někým,  kdo  tvrdí,  že  mu  rozhodnutí                         správního orgánu nebylo doručeno, ač s ním jako s účastníkem řízení mělo                         být jednáno, soud ověří správnost tohoto tvrzení a uloží správnímu orgánu                         doručit tomuto účastníku správní rozhodnutí a podle okolností odloží jeho                         vykonatelnost.  Tímto  stanoviskem  soudu  je  správní  orgán  vázán.  Po                         uskutečněném doručení předloží správní orgán spisy soudu k rozhodnutí o                         žalobě.  Předchozí  právní  úprava  tak  byla  v tomto  ohledu  dokonalejší.                         Stanovila  jasný  způsob  postupu  a  poskytovala  řešení,  jak  má  soud  jednat                         v případě,  že  na  soud  napadla  žaloba  opomenutého  účastníka.  Avšak  ani                         dříve  platné  ustanovení  neřešilo  dostatečným  způsobem  otázku  vyčerpání                         řádných opravných prostředků při podání žaloby opomenutým účastníkem.                         Z povinnosti  správního  orgánu  předložit  (po  uskutečněném  doručení                         rozhodnutí  opomenutému  účastníkovi)  spisy  soudu  k rozhodnutí  o  žalobě,                         lze usoudit, že tak správní orgán měl učinit ihned, aniž by vyčkal, až uplyne                         lhůta pro podání opravného prostředku. Podle mého názoru by opomenutý                         účastník  měl  mít  zachovánu  možnost  podat  proti  rozhodnutí  správního                         orgánu opravný prostředek. Je přeci nemyslitelné, aby opomenutý účastník                         nemohl využít opravného prostředku z důvodu pochybení správního orgánu.                         Postup, který stanovilo dříve platné ustanovení § 250b odst. 2 o.s.ř., se zdá                           být  právně  nejčistší  cestou,  jak  zaručit  všem  osobám  rovnocenný  přístup                          k soudní  ochraně  (za  předpokladu,  že  opomenutý  účastník  má  možnost                          využít  řádných  opravných  prostředků  dle  správního řádu). Jednoznačně  se                          přikláním  k závěru,  že  i  opomenutý  účastník  musí  mít  zajištěn  přístup                          k soudu.  Pokud  by  mu  byl  tento  přístup  odepřen,  znamenalo  by  to  vážné                          porušení jeho práv. Opomenutý účastník musí mít rovná práva jako ostatní                           účastníci řízení.                          Z žaloby podané opomenutým účastníkem by však mělo vyplývat, že s ním                         správní orgán vůbec nejednal, a tudíž mu rozhodnutí ani nedoručil. Z toho                            také  ten,  kdo  žalobní  legitimaci  podle  odst.  1  nemá  (nemohl  být  rozhodnutím  na                         svých právech zkrácen), tvrdí však, že byl účastníkem řízení, z něhož jím napadené                         rozhodnutí vzešlo, a že postupem správního orgánu v tomto řízení byl zkrácen „na                         právech,  která  mu  příslušejí“,  takovým  způsobem,  že  to  mohlo  mít  za  následek                         nezákonné rozhodnutí. VOPÁLKA, Vladimír a kol. Soudní řád správní. Komentář.                         1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 151–152.                          10                            Zákon  č.  99/1963  Sb.,  občanský  soudní  řád  ve  znění  zákona  č.  519/1991  Sb.,                         kterým se mění a doplňuje občanský soudní řád a notářský řád.                                                                  250","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                           důvodu  nemůže  nabýt  rozhodnutí  právní  moci  a  žalobci  (opomenutému                         účastníkovi)  nezačala  běžet  lhůta  dle  §  247  odst.  1.  Domnívám  se,  že  již                         tímto zdůvodněním je opomenutý účastník značně znevýhodněn,  neboť na                         podání žaloby jsou kladeny vyšší nároky, které vyžadují důkladnější znalost                         problematické právní úpravy. Stále nevyřešena však zůstává délka a počátek                         lhůty k podání žaloby opomenutým účastníkem. Z hlediska ochrany právní                         jistoty  ostatních  osob  musí  být  i  opomenutý  účastník  ve  svém  žalobním                         právu časově limitován.                         Jelikož  právní  úprava  páté  části  občanského  soudního  řádu  neřeší  otázku                         doručení  rozhodnutí  správního  orgánu  opomenutému  účastníkovi,  je  nutné                         určit okamžik, od kterého začne plynout lhůta dvou měsíců zakotvená v §                         247  odst.  1  o.s.ř.  Přikláním  se  k názoru,  podle  kterého  může  opomenutý                         účastník podat žalobu ve lhůtě dvou měsíců, jejíž běh bude počítán nikoliv                         od  doručení  rozhodnutí  (neboť  k němu  nedošlo),  ale  od  okamžiku,  s nímž                                                                              11                         v tomto  případě  zákon  spojuje  zánik  práva  podat  odvolání   dle  správního                         řádu. Ustanovení § 84 správního řádu řeší délku odvolací lhůty v případech,                         kdy  rozhodnutí  správního  orgánu  prvního  stupně  nebylo  řádně  oznámeno.                         Tato lhůta činí 30 dní ode dne, kdy se účastník o vydání rozhodnutí a řešení                         otázky  dozvěděl.  Prokázat  splnění  obou  subjektivních  podmínek  je  podle                         mého názoru značně obtížné, proto se spíše uplatní objektivní lhůta jednoho                         roku  ode  dne,  kdy  bylo  rozhodnutí  oznámeno  poslednímu  z účastníků.                         V tomto případě se tedy nejedná o analogickou aplikaci správního řádu. Tato                         analogie  dle  mého  mínění  není  ani  možná,  neboť  nemůžeme  na  postup                         nezávislých a nestranných soudců, kteří jsou při svém rozhodování vázáni                         pouze zákony a vyhlášenými mezinárodními smlouvami, které jsou součástí                         právního  řádu  (čl.  95  odst.  1  Ústavy),  aplikovat  právní  předpis  upravující                         postup „závislých“ správních orgánů vázaných při svém rozhodování rovněž                         podzákonnými a interními právními předpisy. Z ustanovení § 84 správního                                                                                    12                         řádu je nutné pouze stanovit počátek běhu lhůty pro podání žaloby.                         Přistoupíme-li  na  názor,  že  i  opomenutý  účastník  (nebo  účastník,  jemuž                         nebylo rozhodnutí správního orgánu doručeno) může podat žalobu dle páté                         části o.s.ř., je nutné zaměřit se na to, jak bude soud v případě, že mu došla                         žaloba opomenutého účastníka, postupovat. Podle některých akademických                               13                         názorů , pokud soud zjistí, že žaloba byla podána oprávněnou osobou a je                         přípustná,  vyzve  správní  orgán,  aby  doručil  tomuto  účastníkovi  své                         rozhodnutí. Jestliže tak neučiní, provede doručení soud sám.                              11  VONDRUŠKA, František, ZÁRUBA, Jan. In DAVID, Ludvík a kol.  Občanský                         soudní řád. Komentář. II. díl. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009, s. 1368.                         12   Uvedené  řešení  však  neplatí  pro  účastníky  správního  řízení  dle  §  27  odst.  1                         správního řádu (tzv. hlavní účastníky). Pro tyto účastníky by platila lhůta dle § 83                         odst.  2,  tj.  lhůta  v případě  nesprávného  poučení.  Viz  VONDRUŠKA,  František,                         ZÁRUBA, Jan. In DAVID, Ludvík a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 1.                         vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009, s. 1368.                          13                           DRÁPAL, Ljubomír. In DRÁPAL, Ljubomír, BUREŠ, Jaroslav a kol. Občanský                         soudní řád II. § 201–376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 2009.                                                                  251","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                                          14                         Podle jiného akademického názoru  však sám soud nemůže napravit tento                         základní  procesní  nedostatek,  neboť  nedisponuje  žádnými  donucovacími                         prostředky,  kterými  by  přiměl  správní  orgán  k činnosti.  Jedinou  formou                         spolupráce, ke které je správní orgán povinen, je předložení spisů, jež si od                         něj soud na základě ustanovení § 250c vyžádá. Civilní soud nemůže ve věci                         jednat, protože rozhodnutí nenabylo právní moci, a tudíž není splněna jedna                         ze základních procesních podmínek stanovených pro pátou část o.s.ř. (soudu                                          15                         schází  pravomoc).   Základním  problémem  tedy  je,  že  správní  orgán                         nejedná,  ač  by  jednat  měl  (je  nečinný).  Jedinec  se  může  nejprve  bránit                         pomocí  prostředků  stanovených  ve  správním  řádu  (§  80,  podávat stížnosti                         dle  §  175  správního  řádu),  teprve  poté  přichází  v  úvahu  žaloba  proti                         nečinnosti orgánu ke správnímu soudu pravomoc správního soudu vyplývá                         z ustanovení § 4 odst. 1 písm. b) a § 79 s.ř.s.. Na základě ustanovení § 79                         s.ř.s.  se  však  účastník  může  domáhat  pouze  toho,  aby  správní  soud                         správnímu  orgánu  uložil  povinnost  vydat  meritorní  rozhodnutí  nebo                         osvědčení.  Soud  tedy  nemůže  uložit  správnímu  orgánu  povinnost  vydat                         usnesení dle § 28 odst. 1 správního řádu, a tudíž ani tento procesní institut se                                                                         16                         nejeví  pro  opomenutého  účastníka  jako  dostačující. Civilní  soud  rovněž                         nemůže  věc  postoupit  zpět  správnímu  orgánu,  neboť  zákon  tuto  možnost                         nepřipouští.                         Při hlubším studiu problematiky právní úpravy páté části o.s.ř. vyplouvají na                         povrch  závažné  nedostatky.  Občanský  soudní  řád  ve  svých  ustanoveních                         nerozpracovává podrobněji vztahy vzájemné interakce mezi civilními soudy                         a správními orgány (až na ustanovení § 250c), což vede k tomu, že jedinec                         se  obtížněji  domáhá  ochrany  svých  práv.  Přikláním  se  k právnímu  řešení,                         které  poskytovalo  původní  ustanovení  §  250b  o.s.ř.  (tj.  aby  soud  uložil                         správnímu   orgánu   povinnost   doručení   rozhodnutí   opomenutému                         účastníkovi). Rovněž tak se domnívám, že i opomenutý účastník by měl mít                         zachovánu  možnost  podat  opravný  prostředek  proti  rozhodnutí  správního                         orgánu.                          Součástí práva na spravedlivý proces je (mimo jiné) požadavek, aby jedinec                         měl možnost obrátit se na soud, pokud tvrdí, že byl rozhodnutím správního                         orgánu  zkrácen  na  svých  právech.  Domnívám  se,  že  si  mi  podařilo  najít                         problematické aspekty současné právní úpravy a demonstrovat na nich, že                           14  VONDRUŠKA, František, ZÁRUBA, Jan. In DAVID,  Ludvík a kol. Občanský                         soudní řád. Komentář. II. díl. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009, s. 1281–                         1284.                          15                           Civilní soud by tak měl řízení zastavit a žalobce odkázat na správní orgán.                         16   Ochranu  před  nečinností  správních  orgánů  poskytují  pouze  správní  soudy.                         Vyskytly  se  ovšem  případy,  kdy  se  správní  soudy  odmítly  zabývat  žalobou  proti                         nečinnosti  správního  orgánu,  který  rozhodl  v soukromoprávní  věci.  Uvedenou                         situaci  musel  řešit  až  Nejvyšší  správní  soud  a  ve  svém  rozhodnutí  konstatoval:                         Ochranu proti nečinnosti nelze odepřít pouze z toho důvodu, že hmotněprávní nárok                         je povahy soukromoprávní. Bude na soudu I. stupně, aby v dalším řízení posoudil                         oprávněnost stěžovatelova požadavku podle zásad uvedených v ustanovení § 79 a                         násl. s. ř. s. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. července 2004, sp. zn.                         5 As 31/2003–49.                                                                  252","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                           jedinec nemá vždy zaručenou možnost, jak se účinně a efektivně bránit proti                         správnímu rozhodnutí.                           Literatura                               -  Komentovaná znění zákonů:                              -  BROTHÁNKOVÁ, Jana, ŽIŠKOVSKÁ, Marie. Soudní řád správní                                 a  předpisy  související  s novou  úpravou  správního  soudnictví                                 s vysvětlivkami. 1. vydání. Praha: Linde, 2003. 405 s.                              -  BUREŠ, Jaroslav a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. §                                 201–376. 6. vydání. Praha: C.H. Beck, 2003. 1745 s.                              -  DAVID, Ludvík a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 1.                                 vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009, 1986 s.                              -  DRÁPAL, Ljubomír, BUREŠ, Jaroslav a kol. Občanský soudní řád                                 II. Komentář. § 201–376. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. 3343.                                 s.                              -  ELIÁŠ,  Karel  a  kol.  Občanský  zákoník.  Velký  akademický                                 komentář. 1. svazek. § 1–487. 1. vydání. Praha: Linde, 2008, 1391                                 s.                               -  HLAVSA,  Petr.  Občanský  soudní  řád.  Soudní  řád  správní.  5.                                 aktualizované a doplněné vydání podle stavu k 1. 10. 2008. Praha:                                 Linde, 2008. 647 s.                              -                              -  PAVLÍČEK, Václav a kol. Ústava a ústavní řád České republiky.                                 Komentář.  2.  díl.  Práva  a  svobody.  2.  doplněné  a  podstatně                                 rozšířené vydání. Praha: Linde, 1999. 975 s.                              -  ŠKÁROVÁ, Marta a kol.  Občanský soudní řád s vysvětlivkami a                                 judikaturou.  4.  aktualizované  vydání  podle  stavu  k 1.  9.  2009.                                 Praha: Linde, 2009. 1263 s.                              -  VOPÁLKA,  Vladimír  a  kol.  Soudní  řád  správní.  Komentář.  1.                                 vydání. Praha: C. H. Beck, 2004. 327 s.                              -  WINTEROVÁ, Alena a kol. Občanský soudní řád s vysvětlivkami                                 a judikaturou. 3. aktualizované vydání. Praha: Linde, 2007. 1087 s.                              -  Monografie:                              -  HENDRYCH, Dušan a kol. Správní právo. Obecná část. 7. vydání.                                 Praha: C. H. Beck, 2009. 837 s.                              -  SLÁDEČEK, Vladimír, TOMOSZKOVÁ, Veronika a kol. Správní                                 soudnictví  v České  republice  a  ve  vybraných  státech  Evropy.  1.                                 vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2010, 260 s.                              -  SLÁDEČEK,  Vladimír.  Obecné  správní  právo.  2.  vydání.  Praha:                                 ASPI–Wolters Kluwer, 2009, 464 s.                              -  WINTEROVÁ,  Alena.  Civilní  právo  procesní.  4.  aktualizované                                 vydání. Praha: Linde, 2006, 729 s.                               Judikatura Nejvyššího správního soudu:                                                                   253","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                 -  Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 2. prosince 2003, sp.                                 zn. 7 A 56/2002–54                               -  Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. července 2004,                                 sp. zn. 5 As 31/2003–49                           Contact-email                          petr.podrazil@upol.cz                                                                                                                                   254","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                       SÚDNE PRESKÚMANIE ROZHODNUTÍ                                       V KONANÍ O ZAISTENÍ CUDZINCA                                                       EMIL SEMJAN                                   Úrad hraničnej a cudzineckej polície Prezídia Policajného zboru,                                       Útvar policajného zaistenia pre cudzincov Sečovce,                                                     Slovenská republika                                Abstract in original language                              Príspevok    obsahuje    základné   informácie    týkajúce   sa                              administratívneho  vyhostenia  a zaistenia  cudzinca,  nevyhnutnosti                              dostatočného  odôvodnenia  rozhodnutia  o zaistení  a podmienkam                              realizovateľnosti práva na spravodlivé a urýchlené súdne preskúmanie                              rozhodnutí správnych orgánov v konaní o zaistení cudzinca.                               Key words in original language                              administratívne  vyhostenie,  zaistenie  cudzinca,  konanie  o  zaistení                              cudzinca, súdne preskúmanie rozhodnutia správneho orgánu.                               Abstract                              Contribution contains basic information concerning the administrative                              expulsion and detention of aliens, necessity for sufficient reasons for                              the decision on the detention of aliens and the feasibility conditions of                              the right to fair and speedy judicial review of administrative decisions                              in proceedings for the detention of aliens.                               Key words                              administrative  deportation,  detention  of  aliens,  alien  detention                              proceedings, judicial review of administrative decision                               1. ADMINISTRATÍVNE           VYHOSTENIE         A  ZAISTENIE                              CUDZINCA                               Administratívne vyhostenie je jednostranné rozhodnutie štátu, ktorým                              sa cudzinec vykazuje z jeho štátneho územia.                               Je to rozhodnutie policajného útvaru o tom, že cudzinec nemá, alebo                              stratil  oprávnenie  zdržiavať  sa  na  území  Slovenskej  republiky,  s                              možnosťou  určenia  lehoty  na  jeho  vycestovanie  do  krajiny  pôvodu,                              krajiny tranzitu, ktorejkoľvek tretej krajiny, ktorá ho prijme, alebo na                              územie  členského  štátu,  v  ktorom  má  udelené  právo  na  pobyt.  V                              rozhodnutí  o  administratívnom  vyhostení  sa  uvedie  aj  krajina,  do                              ktorej  je  cudzinec  vyhostený,  ak  je  možné  takúto  krajinu  určiť.  V                              rozhodnutí o administretívnom vyhostení policajný útvar môže uložiť                              zákaz vstupu na územie Slovenskej republiky alebo územie všetkých                              členských  štátov.  Policajný  útvar,  v  rozhodnutí  o  administratívnom                              vyhostení, uloží zákaz vstupu na územie Slovenskej republiky alebo                                                                      255","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                územie    všetkých   členských   štátov,   ak   v   rozhodnutí   o                                                                                  1                              administratívnom vyhostení neurčí lehotu na vycestovanie.                                                                                      2                              V prípade,  ak  existujú  dôvody  administratívneho  vyhostenia ,  vydá                                                        3                              policajný  útvar  zákonom   stanovenou  formou,  rozhodnutie                              o administratívnom vyhostení.                              Výkon administratívneho vyhostenia, teda vlastne výkon rozhodnutia                              o administratívnom vyhostení zabezpečí policajný útvar v prípade, ak                              cudzinec     nevycestoval    v lehote   určenej     v rozhodnutí                              o administratívnom  vyhostení;  ak  možno  predpokladať,  že  cudzinec                              ujde,  alebo  bude  iným  spôsobom  mariť  alebo  sťažovať  výkon                              rozhodnutia  o administratívnom  vyhostení,  najmä  ak  nemožno  jeho                              totožnosť  zistiť;  ak  má  byť  cudzinec  podľa  medzinárodnej  zmluvy                              vrátený  na  územie  zmluvného  štátu  alebo  cudzinec  nemôže                              vycestovať, pretože nemá platný cestovný doklad alebo prostriedky na                                          4                              vycestovanie.                              Podľa  §  62  ods.  1  zákona  č.  48/2002  Z.z.  o pobyte  cudzincov                              a o zmene  a doplnení  niektorých  zákonov  v znení  neskorších                              predpisov  (ďalej  len  „zákon  o pobyte  cudzincov“),  je  policajt                              oprávnený zaistiť cudzinca na účel:                              výkonu    jeho  administratívneho  vyhostenia  alebo  výkonu  trestu                                        5                              vyhostenia ,                                                                     6                              výkonu prevozu podľa osobitného predpisu  alebo                                                                   7                              jeho vrátenia podľa osobitného predpisu , ak neoprávnene vstúpil na                              územie Slovenskej republiky alebo sa neoprávnenie zdržiava na území                              Slovenskej republiky.                                1                                 §  77  ods.  1  zákona  č.  404/2011  Z.z.  o  pobyte  cudzincov  a  ozmene  a                              doplnení niektorých zákonov z 21. októbra 2011, ktorý nadobudne účinnosť                              1. januára 2012.                               2   §  57  zákona  č.  48/2002  Z.z.  o pobyte  cudzincov  a  o  zmene  a  doplnení                              niektorých zákonov v znení neskorších predpisov.                               3  Zákon č. 71/1967 Zb. o správnom konaní, v znení neskorších predpisov.                              4                                § 59 ods. 1 zákona č. 48/2002 Z.z. o pobyte cudzincov a o zmene a doplnení                              niektorých zákonov v znení neskorších predpisov.                               5                                § 59 ods. 1 zákona č. 48/2002 Z.z. o pobyte cudzincov a o zmene a doplnení                              niektorých zákonov v znení neskorších predpisov,  §§ 441 až 444 zákona č.                              301/2005 Z. z. Trestný poriadok.                               6  Nariadenie Rady (ES) č. 343/2003 ustanovujúce kritériá a mechanizmy na                              určenie členského štátu zodpovedného za posúdenie žiadosti o azyl podanej v                              členskom štáte príslušníkom tretej krajiny, Ú. v. EÚ L 50, 25.2.2003, s. 1–10.                                                                  256","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Zaistením cudzinca sa rozumie oprávnenie policajného útvaru, ktorým                              je cudzincovi obmedzená osobná sloboda na čas nevyhnutne potrebný,                              najviac  však  na  6  mesiacov.  Policajný  útvar  môže  rozhodnúť  o                              predĺžení  lehoty  zaistenia  najviac  o  12  mesiacov,  ak  možno                              predpokladať,  že  napriek  vykonaným  úkonom  potrebným  na  výkon                              jeho administratívneho vyhostenia sa tento výkon predĺži z dôvodu, že                              cudzinec  dostatočne  nespolupracuje  alebo  z  dôvodu,  že  mu                              zastupiteľský  úrad  nevydal  náhradný  cestovný  doklad  v  lehote  6                              mesiacov; to neplatí, ak ide o rodinu s deťmi alebo zraniteľnú osobu.                               Správny  orgán,  v prípade  rozhodovania  o  zaistení  teda  Policajný                              útvar,  je  v rámci  rozhodovania  o zaistení  povinný  skúmať,  či                              zaistením  osoby  bol  naplnený  účel,  vyplývajúci  z príslušných                              zákonných  ustanovení  a či  rozhodnutím  o zaistení  nedošlo                              k neprimeranému  zásahu  do  práv  účastníka,  chránených  inými                              právnymi  predpismi.  Nevyhnutným  predpokladom  pre  vydanie                              rozhodnutia  o zaistení  je  v zmysle  §  62  ods.  1  písm.  a)  zákona                              o pobyte    cudzincov    preukázanie   existencie   rozhodnutia                              o administratívnom  vyhostení.  Rovnako  tak  v rozhodnutí  o zaistení                              nesmie  absentovať  dôvodnosť  zásadného  zásahu  do  jeho  osobnej                              slobody,  spočívajúceho  v jeho  umiestnení  do  útvaru  policajného                              zaistenia.  Povinnosťou  správneho  orgánu  je  preto  odôvodniť                              rozhodnutie o zaistení tiež z hľadiska účelnosti zaistenia, uvedenej v §                              59  ods.  1  písm.  a),  b),  c),  d),  zákona  o pobyte  cudzincov.  Reálnosť                                                                               8                              vyhostiteľnosti  je  podmienkou  zaistenia  cudzinca.   A to  z toho                              dôvodu, aby sa predchádzalo svojvôli pri zaistení. Preto správny orgán                              musí  s riadnou  starostlivosťou  pristupovať  k prevereniu  možnosti                                                                                         9                              vyhostenia cudzinca do krajiny jeho pôvodu, resp. tretej krajiny.  Ak                              nie je cudzinec vyhostiteľný, nie je jeho zaistenie ani efektívne, ani                              účelné.                               Rozhodnutie  o zaistení  neodôvodnené  aj  z týchto  hľadísk,  je                              z hľadiska  súdneho  prieskumu  dostatočne  neodôvodnené  a preto                              nepreskúmateľné.  Je  potrebné  tiež  zdôrazniť,  že  hľadiská  uvedené                              v rozhodnutí   o zaistení   musia   byť    podložené   dôkazmi                              v administratívnom spise.                               2. SÚDNE     PRESKÚMANIE         ROZHODNUTÍ         V KONANÍ                              O ZAISTENÍ CUDZINCA                               V prípade súdneho preskúmavania rozhodnutia o zaistení súd nemôže                              prihliadať na skutočnosti, uvedené vo vyjadrení správneho orgánu ako                                 7  Readmisné dohody.                               8                                 Rozsudok Krajského súdu v Košiciach sp. zn. 7Sp/9/2011 zo dňa 24 mája                              2011.                              9                                 Rozsudok Najvyššieho súdu Slovenskej republiky sp. zn. 1 Sža/47/2011 zo                              dňa 13. septembra 2011.                                                                  257","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                odporcu  k opravnému  prostriedku  zaisteného  cudzinca  ako                              navrhovateľa, ak tieto mali byť uvedené už v odôvodnení rozhodnutia                              odporcu. Na to, aby rozhodnutie bolo možné považovať za správne,                              zákonné  a dostatočne  odôvodnené,  nepostačuje,  že  skutočnosti,                              o ktoré sa rozhodnutie opiera, sú obsiahnuté v administratívnom spise.                              Skutočnosti  podstatné  pre  rozhodnutie  vo  veci  a odôvodňujúce                              akékoľvek  rozhodnutie  musia  byť  v zákonom  stanovenej  miere                                                              10                              uvedené v odôvodnení rozhodnutia.                               Podľa  článku  5  ods.  1  písm.  f)  Európskeho  dohovoru  o ochrane                              ľudských práv a slobôd (ďalej len „Dohovoru“), každý má právo na                              slobodu  a osobnú  bezpečnosť.  Nikoho  nemožno  pozbaviť  slobody,                              okrem prípadu, pokiaľ sa tak stane v súlade s konaním ustanoveným                              zákonom  a ide  o  zákonné  zatknutie,  alebo  iné  pozbavenie  slobody                              osoby, proti ktorej prebieha konanie o vyhostenie alebo vydanie.                                V zmysle  §  62  ods.  4  zákona  o pobyte  cudzincov  policajný  útvar                              umiestni  cudzinca  v zariadení  –  útvare  policajného  zaistenia  pre                                       11                              cudzincov .                              Povinnosťou  policajného  útvaru,  v zmysle  zákona  o pobyte                              cudzincov,  je  vykonať  bezodkladne  potrebné  opatrenia  a úkony  na                              výkon vyhostenia alebo na zistenie totožnosti cudzinca a skúmať po                                                                          12                              celý čas zaistenia cudzinca, či trvá účel zaistenia.                               V náleze Ústavného súdu Slovenskej republiky sp. zn. II. ÚS 264/09-                              81  zo  dňa  19.10.2010,  je  konštatované,  že:  ...“konanie  o  zaistení,                              ktorého sa týkala prejednávaná sťažnosť a konanie o vyhostení sú síce                              dve odlišné konania, ale v žiadnom prípade nie sú úplne nezávislé či                              izolované. Uvedené konštatovanie podľa ústavného súdu vyplýva zo                              samotného  účelu  zaistenia,  ktorým  bol  v  danom  prípade  výkon                                10                                 Rozsudok Krajského súdu v Košiciach sp. zn. 2Sp/14/2011 zo dňa 13 júla                              2011.                              11                                  Útvary  policajného  zaistenia  pre  cudzincov  boli  zriadené  za  účelom                              umiestňovania  cudzincov  zaistených  na  základe  ustanovení  zákona  č.                              48/2002 Z.z. o pobyte cudzincov. Na území Slovenskej republiky sú zriadené                              dve  takéto  zariadenia.  Jedno  sa  nachádza  v Sečovciach,  okres  Trebišov,                              v Košickom  kraji.  Druhé  takéto  zariadenie  je  dislokované  v Medveďove,                              okres Dunajská streda, v Trnavskom kraji. Na rozdiel od Útvaru policajného                              zaistenia  pre  cudzincov  Medveďov,  je  Útvar  policajného  zaistenia  pre                              cudzincov  Sečovce  zariadením,  kde  môžu  byť  umiestňované  aj  rodiny                              s maloletými  deťmi,  respektíve  maloletí  v sprievode  zákonného  zástupcu.                              Jednotný  postup  a  podmienky  umiestňovania  zaistených  cudzincov  v                              ubytovacích priestoroch útvaru policajného zaistenia pre cudzincov upravuje                              Nariadenie Ministerstva vnútra Slovenskej republiky č. 26/2007 o postupe pri                              umiestňovaní  cudzincov  do  útvaru  policajného  zaistenia  pre  cudzincov                              v znení neskorších predpisov.                               12                                 § 63 písm. d), e) zákona č. 48/2002 Z.z. o pobyte cudzincov a o zmene a                              doplnení niektorých zákonov v znení neskorších predpisov.                                                                  258","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                administratívneho  vyhostenia.  Zákon  umožňuje  štátu,  aby  vo                              vhodných  prípadoch  mal  vo  fyzickej  dispozícii  osobu,  u  ktorej                              prebieha  vyhosťovacie  konanie,  aby  mohlo  byť  vyhostenie                              realizované.  Z tohto  pohľadu  je  potrebné  vnímať  aj  nevyhnutnosť                              zaistenia.  Administratívne  zaistenie  nemusí  byť  nevyhnutné  tým                              spôsobom,  ako  je  to  pri  väzbe  v  trestnom  konaní,  kde  musia  byť                              naplnené väzobné dôvody. V zásade tu platí úplne tradičný koncept                              nevyhnutnosti  v  zmysle  hľadania  menej  závažného  zásahu  do                              základných slobôd. Výnimkou je situácia, ak samo vnútroštátne právo                              zakotvuje podmienku nevyhnutnosti. Vtedy sa z pohľadu Európskeho                              súdu pre ľudské práva (ďalej len „ESĽP“) posudzuje nevyhnutnosť v                              rámci  posúdenia  zákonnosti  zaistenia.  Slovenská  právna  úprava                              požiadavku  nevyhnutnosti  neupravuje,  preto  tento  prvok  nie  je                              potrebné takto skúmať. V tomto zmysle nie je podľa ústavného súdu                              správny argument sťažovateľa nevyhnutnosťou. To však neznamená,                              že  zaistenie  môže  byť  svojvoľné.  Jeho  limitom  je  práve  naplnenie                              účelu,  a to  reálnosť  vyhostenia,  vyhostiteľnosť  cudzinca,  pričom                              konanie o vyhostení musí byť vedené s riadnou starostlivosťou. Podľa                              ústavného  súdu  obmedzenie  osobnej  slobody  je  viazané  na  účel                              zaistenia.  Medzi  zaistením  a jeho  účelom  je  úzka  súvislosť.  I keď                              definitívny  záver  týkajúci  sa  vyhostenia  padne  v  inom  konaní,  súd                              nemôže ani pri rozhodovaní o zaistení ignorovať zjavné fakty, ktoré                              bránia vyhosteniu. Pri osobnej slobode je veľmi bezprostredne, priam                              na   nerozlíšenie   previazaný   hmotnoprávny   a procesnoprávny                              komponent. Nie je náhoda, že práve ochrana osobnej slobody je tak                              podrobne upravená v ústave a dohovore.“                               Podľa  §  62  ods.  2  zákona  o pobyte  cudzincov,  podanie  vyhlásenia                                                     13                              podľa  osobitného  zákona   alebo  požiadanie  cudzinca  o dobrovoľný                              návrat nie je dôvodom na prepustenie zaisteného cudzinca. Konanie                              podľa osobitného zákona nie je zaistením dotknuté. Teda skutočnosť,                              že zaistený cudzinec požiadal o udelenie azylu a že toto konanie trvá,                              je  právne  irelevantná  a sama  osebe  nezakladá  dôvod  pre  zrušenie                              rozhodnutia o zaistení.                               Policajný  útvar  je  povinný  zabezpečiť  poučenie  bezprostredne  po                              zaistení cudzinca v jazyku, ktorému rozumie, o dôvodoch zaistenia a o                              možnosti preskúmania zákonnosti rozhodnutia o zaistení, vyrozumieť                              bezodkladne o zaistení cudzinca zastupiteľský úrad štátu, ktorého je                              cudzinec  štátnym  občanom;  ak  zastupiteľský  úrad  tohto  štátu  nemá                              sídlo  na  území  Slovenskej  republiky,  policajný  útvar  o  zaistení                              cudzinca vyrozumie ministerstvo zahraničných vecí. Policajný útvar je                              ďalej  povinný  umožniť  bezodkladne  zaistenému  cudzincovi                              vyrozumieť  o  zaistení  niektorú  z  blízkych  osôb  a  jeho  právneho                              zástupcu, vykonať bezodkladne potrebné opatrenia a úkony na výkon                              vyhostenia  alebo  na  zistenie  totožnosti  cudzinca.  Policajný  útvar  je                              povinný skúmať po celý čas zaistenia cudzinca, či trvá účel zaistenia.                              V prípade  ak  zanikol  účel  zaistenia,  alebo  na  základe  rozhodnutia                                13  Zákon č. 480/2002 Z.z. o azyle v znení neskorších predpisov.                                                                  259","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                súdu  alebo  ak  uplynula  lehota  zaistenia,  je  policajný  útvar  povinný                              bez zbytočného odkladu zaisteného cudzinca prepustiť.                               Podľa článku 5 ods. 4 Dohovoru „Každý, kto je zatknutý alebo inak                              pozbavený  slobody,  má  právo  podať  návrh  na  začatie  konania,                              v ktorom  súd  urýchlene  rozhodne  o zákonnosti  pozbavenia  jeho                              slobody a nariadi prepustenie, ak je pozbavenie slobody nezákonné“.                              Účelom článku 5 ods. 4 Dohovoru je zabezpečiť zatknutým alebo inak                              slobody  pozbaveným  osobám  právo  na  súdnu  previerku  zákonnosti                              opatrenia, ktorým boli tieto osoby pozbavené slobody. Ak rozhodnutie                              o pozbavení slobody vydal správny orgán, článok 5 ods. 4 Dohovoru                              nepochybne  zaväzuje  štát  poskytnúť  osobe  pozbavenej  slobody                                                      14                              možnosť obrátiť sa na súd.                              Článok 5 ods. 4 Dohovoru zaručuje osobe pozbavenej slobody jednak                              právo  na  urýchlené  rozhodovanie  o zákonnosti  pozbavenia  slobody,                              ale aj právo na periodickú kontrolu dôvodnosti ďalšieho trvania tohto                                          15                              obmedzenia.                              Slovenský  právny  poriadok  upravuje  len  podanie  opravného                              prostriedku  proti  rozhodnutiu  o zaistení  bezprostredne  po  realizácii                              zaistenia  alebo  proti  rozhodnutiu  o predĺžení  lehoty  zaistenia                              bezprostredne  po  vydaní  takéhoto  rozhodnutia,  čiže  explicitne                              neumožňuje opakované preskúmanie zákonnosti zaistenia súdmi. Ak                              sa  po  zaistení,  resp.  v priebehu  zaistenia  objavia  nové  skutočnosti,                              ktoré by mohli byť relevantným dôvodom na opätovné preskúmanie                              dôvodov  zaistenia,  zaistená  osoba  nemá  k dispozícii  riadny                              prostriedok,  prostredníctvom  ktorého  by  sa  mohla  obrátiť  na  súd.                              V praxi  je  preto  v odôvodnených  prípadoch  jednou  z  možností                                                                                     16                              využitie  inštitútu  žaloby  proti  nečinnosti  správneho  orgánu ,  ktorú                              môže podať fyzická, alebo právnická osoba v prípade, ak má za to, že                              orgán  verejnej  správy  nekoná  bez  vážneho  dôvodu  spôsobom                              ustanoveným  príslušným  právnym  predpisom  tým,  že  je  v  konaní                              nečinný. V takomto prípade sa môže navrhovateľ domáhať, aby súd                              vyslovil povinnosť orgánu verejnej správy vo veci konať a rozhodnúť.                              Takýto  návrh  je  prípustný  len  v  prípade,  ak  navrhovateľ  vyčerpal                              všetky  prostriedky,  ktorých  použitie  umožňuje  osobitný  predpis.  Na                              druhej  strane  je  takýto  návrh  podaný  aj  v súlade  s právom                              navrhovateľa  na  periodickú  kontrolu  pozbavenia  osobnej  slobody                              zakotveným v čl. 5 ods. 4 Dohovoru.                                  14                                 Nález Ústavného súdu Slovenskej republiky sp. zn. I. ÚS 6/07-52 zo dňa                              10. apríla 2008.                               15                                 Nález Ústavného súdu Slovenskej republiky sp. zn.  II. ÚS 264/09-81 zo                              dňa 19. októbra 2010.                              16                                  §  250t  zákona  č.  99/1963  Zb.  Občiansky  súdny  poriadok,  v znení                              neskorších predpisov.                                                                  260","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                V  zmysle  judikatúry  ESĽP  o  periodickom  preskúmavaní  dôvodov                              zaistenia súdy pri rozhodovaní o zákonnosti zaistenia sú povinné brať                              do úvahy nielen situáciu pri zaistení jednotlivca, ale aj situáciu v čase                                                              17                              rozhodovania o zákonnosti zaistenia                              Správny  súd  pri  preskúmavaní  zákonnosti  rozhodnutia  a postupu                              správneho orgánu v konkrétnej veci posudzuje, či vykonané dôkazy,                              z ktorých  správny  orgán  vychádza,  nie  sú  pochybné,  najmä  kvôli                              prameňu,  z ktorého  pochádzajú  alebo  pre  porušenie  niektorej                              procesnej zásady správneho konania. Ďalej správny súd posudzuje, či                              vykonané  dôkazy  logicky  robia  vôbec  skutkový  záver,  ku  ktorému                              správny  orgán  dospel.  Správny  súd  pri  preskúmavaní  zákonnosti                              správneho  rozhodnutia  a postupu  správneho  orgánu  posudzuje,  či                              správny orgán aplikoval na predmetnú právnu vec relevantný právny                                     18                              predpis.                               V  prípade  podania  žaloby  proti  nečinnosti  správneho  orgánu,  teda                              proti  jeho  pasivite  vo  veciach,  ktoré  mu  boli  predložené  na                              rozhodnutie, aj keď niet žiadnej zákonnej či faktickej prekážky na to,                              aby správny orgán vo veci konal a rozhodol, je možné v zmysle už                              citovaného  § 250t  Občianskeho  súdneho  poriadku,  nečinnému                              správnemu  orgánu  len  uložiť  povinnosť  zaoberať  sa  vecou                              navrhovateľa a v primeranej lehote o tom vydať rozhodnutie. Súd nie                              je  v  tomto  konaní  oprávnený  akýmkoľvek  spôsobom  zasiahnuť  do                              spôsobu  posúdenia  danej  veci  príslušným  orgánom,  prípadne  mu                              prikázať rozhodnúť vo veci konkrétnym spôsobom.                               Ustanovenia  piatej  časti  tretej  hlavy  Občianskeho  súdneho  poriadku                              týkajúce   sa  rozhodovania   o opravných   prostriedkoch   proti                              rozhodnutiam  správnych  orgánov  (§  250l  až  §  250s  Občianskeho                              súdneho  poriadku)  neobsahujú  žiadne  lehoty,  v ktorých  má  takéto                              konanie  prebehnúť.  Tieto  ustanovenia  sú  všeobecné  a dopadajú  na                              všetky  prípady  rozhodovania  o opravných  prostriedkoch  proti                              rozhodnutiam správnych orgánov, teda neobsahujú špeciálnu úpravu                              týkajúcu  sa  prípadov,  keď  správne  orgány  pozbavili  fyzickú  osobu                              slobody.                               V náleze Ústavného súdu Slovenskej republiky sp. zn. I. ÚS 6/07-52                              z 10.  apríla    2008  je  konštatované,  že  vzhľadom  na  ustanovenie  čl.                              154c ods. 1 ústavy, podľa ktorého medzinárodné zmluvy o ľudských                              právach  a základných  slobodách,  ktoré  Slovenská  republika                              ratifikovala  a boli  vyhlásené  spôsobom  ustanoveným  zákonom  pred                              nadobudnutím  účinnosti  ústavy,  sú  súčasťou  jej  právneho  poriadku                              a majú  prednosť  pred  zákonom,  ak  zabezpečujú  väčší  rozsah                                 17                                 Nález Ústavného súdu Slovenskej republiky sp. zn. II. ÚS 264/09-81 zo                              dňa 19. októbra 2010.                              18                                 Rozsudok Najvyššieho súdu Slovenskej republiky sp. zn. 1 Sža/47/2011 zo                              dňa 13. septembra 2011.                                                                  261","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                ústavných  práv  a slobôd,  bolo  v konkrétnom  prípade  povinnosťou                              krajského  súdu  konať  v intenciách  čl.  5  ods.  4  Dohovoru,  teda                              urýchlene  (speedily,  resp.  a bref  délai).  Bolo  preto  potrebné                              primeraným  spôsobom  skrátiť  lehoty  pre  jednotlivé  procesné  úkony                              predchádzajúce  pojednávaniu  a využiť  aj  urýchlené  prostriedky                              doručovania  tak,  aby  sa  urobilo  zadosť  povinnosti  urýchleného                              preskúmania  rozhodnutia  o zaistení  sťažovateľa.  Podľa  citovaného                              nálezu Ústavného súdu Slovenskej republiky bolo možné a primerané                              súdne preskúmanie pozbavenia slobody sťažovateľa vykonať v lehote                              pätnástich dní.                               3. ZÁVER                               Z článku 5 ods. 4 Dohovoru vyplývajú pre osoby, na ktorých sa tento                              článok  vzťahuje  dve  práva,  jednak  právo  na  to,  aby  obmedzenie                              slobody  osoby  vykonané  správnym  orgánom,  v tomto  prípade                              Policajným  útvarom,  bolo  z hľadiska  vecnej  opodstatnenosti                              preskúmané  nezávislým  a nestranným  súdom.  Okrem  tohto  práva,                              takéto osoby  majú  právo  aj  na to, aby  sa  takéto  súdne  preskúmanie                              uskutočnilo urýchlene. Ostáva len dúfať, že nezávislé a nestranné súdy                              budú  (nie  len  v prípadoch  práva  na  súdne  preskúmanie  zákonnosti                              obmedzenia slobody osoby) vydávať zákonné, objektívne, oprávnené,                              primerané a správne rozhodnutia, teda spravodlivé súdne rozhodnutia,                              vydaniu ktorých bude predchádzať náležité zistenie skutkového stavu                              veci predpísaným procesným spôsobom dokazovania.                                Literature:                              -  Zákon č. 48/2002 Z. z. o pobyte cudzincov a o zmene a doplnení                                 niektorých zákonov v znení neskorších predpisov.                              -  Zákon č. 404/2011 Z.z. o pobyte cudzincov a o zmene a doplnení                                 niektorých zákonov z 21. októbra 2011, ktorý nadobudne účinnosť                                 1. januára 2012.                              -  Zákon  č.  71/1967  Zb.  o  správnom  konaní,  v  znení  neskorších                                 predpisov.                              -  Zákon č. 480/2002 Z. z. o azyle, v znení neskorších predpisov.                              -  Zákon  č.  99/1963  Zb.  Občiansky  súdny  poriadok,  v  znení                                 neskorších predpisov.                              -  Nariadenie  ministra  vnútra  Slovenskej  republiky  č.  26/2007  o                                 postupe pri umiestňovaní cudzincov do útvaru policajného zaistenia                                 pre cudzincov.                              -  Nález Ústavného súdu Slovenskej republiky sp. zn. II. ÚS 264/09-                                 81 zo dňa 19. októbra 2010.                              -  Nález Ústavného súdu Slovenskej republiky sp. zn. I. ÚS 6/07-52                                 zo dňa 10. apríla 2008.                              -  Rozsudok  Najvyššieho  súdu  Slovenskej  republiky  sp.  zn.  1                                 Sža/47/2011 zo dňa 13. septembra 2011.                              -  Rozsudok Krajského súdu v Košiciach sp. zn. 2Sp/14/2011 zo dňa                                 13 júla 2011.                                                                 262","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                 -  Rozsudok  Krajského  súdu  v Košiciach  sp.  zn.  7Sp/9/2011  zo  dňa                                 24 mája 2011.                                Contact – email                              emil.semjan@minv.sk                                                                                                                                     263","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                 EFFECT OF DIFFERENTIATION OF CIVIL AND                                CRIMINAL MATTERS IN THE GUARANTEES                                                   OF FAIR TRIAL                                                    JÁN SVÁK , BORIS BALOG                                   Fakulta práva, Paneurópska vysoká škola, Bratislava, Slovenská                                                         republika                                Abstract in original language                              Príspevok  sa  zaoberá  zárukami  spravodlivého  súdneho  procesu  z                              pohľadu historickej a súčasnej diferenciácie vecí na civilné a trestné.                               Key words in original language                              spravodlivý súdny proces                               Abstract                              The paper deals with guarantees of a fair trial from the perspective of                              historical and current differentiation of matters to civil and criminal.                               Key words                              fair trial                                1. ÚVOD                               Záruky  spravodlivého  súdneho  procesu,  ktoré  sú  zakotvené  v                              ústavných  poriadkoch  demokratických  štátov  sa  principiálne                              diferencujú z hľadiska toho, či predmetom súdneho  konania je vec                              civilného  (občianskoprávneho)  charakteru  alebo  trestnoprávneho                              charakteru.  Platí  pritom  zásada,  že  každá  záruka  spravodlivého                              civilného  súdneho  procesu  sa  vzťahuje  aj  na  trestné  súdne  konanie.                              Táto zásada je potom doplnená o to, že na trestné súdne konanie sa                              vzťahujú aj osobitné záruky  spravodlivého súdneho procesu, ktoré sa                              nevzťahujú na civilné súdne konanie. Z podstaty veci však vyplýva aj                              ďalšie východisko, ktoré odlišuje v aplikačnej praxi použitie rovnakej                              záruky na civilné súdne konanie a na trestné súdne konanie.                                  Vzhľadom  na  to,  že  právne  poriadky  jednotlivých  štátov  nemajú                              unifikované  kritériá  pre  diferenciáciu  civilného  súdneho  konania  a                              trestného  súdneho  konania  je  možné  ako  určitý  objektivizovateľný                              ukazovateľ  využiť  rozhodovaciu  prax  Európskeho  súdu  pre  ľudské                              práva. Tento výber je odôvodniteľný  najmenej dvomi skutočnosťami.                              Prvou je postavenie judikatúry Európskeho súdu pre ľudské práva v                              európskom  verejnoprávnom  priestore  a  druhou  potom  princíp                              vytvorenia  vlastných  diferenciačných  kritérií  Európskym  súdom  pre                              ľudské práva, ktorý vedome rezignuje, resp. len pomocne zohľadňuje                              zaradenie konkrétneho prípadu do rámca civilného súdneho procesu,                              resp.  trestného  súdneho  procesu  v  rámci  vnútroštátneho  právneho                                                                  264","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                systému. Práve táto druhá skutočnosť je vhodným  východiskom pre                              ďalšie úvahy zamerané na problematiku riešenú v tomto prípade. Jej                              hlavným  cieľom  je  vytvorenie  jednotného  európskeho  štandardu  s                              rovnakým  uplatnením  na  rôzne  vnútroštátne  právne  poriadky.                              Prostriedkom na dosiahnutie tohto cieľa je autonómny výklad pojmov                              vymedzujúcich predmet spravodlivého súdneho procesu. Základnými                              pojmami  sú  \"občianske  práva  a  záväzky\"  a  \"trestné  obvinenie\".                              Určujúcou tendenciou ich výkladu je extenzívnosť, čo na jednej strane                              rozširuje  okruh  práv  chránených  článkom  6  Dohovoru  o  ochrane                              ľudských práv a základných slobôd, ale na druhej strane predstavuje aj                              riziko  nerovnakej  úrovne  záruk  vo  vzťahu  k  určitým  okruhom                              predmetov  spravodlivého  súdneho  procesu  práve  z  dôvodu  ich                              originálneho (z pohľadu Európskeho súdu pre ľudské práva) zaradenia                              medzi občianske práva a záväzky, resp. trestné  obvinenia. Toto riziko                              potom  zväčšuje  prísne  kauzistická  metóda  výkladu  týchto  pojmov,                              ktorá  znamená,  že  Európsky  súd  pre  ľudské  práva  vykladá  obsah                              týchto  pojmov  vzhľadom  na  osobitosti  tohto  konkrétneho  prípadu  a                              vyhýba sa definičnému vymedzeniu týchto pojmov.                               2.  POJEM \"OBČIANSKE PRÁVO A ZÁVÄZOK\"                                Kazuistická  metóda  výkladu  tohto  pojmu  sa  odráža  aj  na  jeho                              dekompaktizácii na jednotlivé atomizované pojmoslovné jednotky,  a                              to  \"spor\",    \"týkajúci  sa\",    \"práv  a  záväzkov\",    \"občianskoprávneho                              charakteru\".                               Právna teória rozlišuje civilné súdne konanie na sporové a nesporové.                              Takéto  členenie  sa  potom  prenáša  aj  do  väčšiny  vnútroštátnych                              civilných  súdnych  poriadkov.  Európsky  súd  pre  ľudské  práva  však                              takéto  procesnotechnické  delenie  prehliada  a  definičné  vymedzenie                              pojmu opiera o jeho materiálny obsah. Vo svojej judikatúre postupne                              vytvoril  tri kritériá na posudzovanie, či v konkrétnom prípade došlo k                              sporu.                                 Prvým  kritériom  je  reálnosť  a  vážnosť.  Reálnosť  je  daná  aspoň                              minimom  obhájiteľnosti  práva,  ktoré  je  uznané  vo  vnútroštátnom                              práve. Teda výsledok súdneho konania musí priamo a rozhodujúcim                                                                                 1                              spôsobom ovplyvňovať existenciu uplatňovaného práva.   Vážnosť sa                              posudzuje nie z materiálneho pohľadu, ale z hľadiska principiálneho a                              tak napríklad nie je dôležitá hodnota veci, ktorá je predmetom sporu.                                 1  Za reálne existujúce práva bola napríklad uznaná možnosť úspešnej obrany                              proti udeleniu licencie na prevádzku jadrovej elektrárne. V podstate svojou                              povahou správne konanie sa inkorporovalo do \"občianskeho práva\", ktorého                              obsahom  bolo  právo  na  získanie  adekvátnej  ochrany  fyzickej  osoby  pred                              rizikami  vyvolávajúcimi  využívanie  jadrovej  energie.  Pozri  napríklad                              rozhodnutie vo veci Balmer-Scharfoth a ostatní c. Švajčiarsko z 26. augusta                              1997.                                                                  265","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Druhým  kritériom  je  vecná  (obsahová) stránka,  pri ktorej  môže  byť                              predmetom sporu po prvé existencia práva, po druhé spôsob a rozsah                                                                                 2                              uplatnenia tohto práva a po tretie jeho skutková podstata.                              Tretím kritériom je posúdenie toho, či výsledok súdneho konania je                                                                                 3                              priamym rozhodnutím o práve, ktoré je predmetom sporu.                              Spor  sa  ďalej  musí  týkať  priamo  práva,  či  povinnosti                              občianskoprávneho charakteru a teda z hľadiska svojho významu musí                              byť  spôsobilé  vytvárať  určité  právne  vzťahy.    Právne  účinky                              spoločenským  vzťahom  spravidla  priznávajú  normy  vnútroštátneho                              pozitívnoprávneho  poriadku.  Základný  princíp  právneho  štátu  však                              umožňuje  súkromnoprávnym  vzťahom  svojim  konaním  vytvárať                                                                                            4                              právne vzťahy pri splnení podmienky, že nebude odporovať zákonu.                              Právny  charakter  týmto  spoločenským  vzťahom  spravidla  priznáva                              orgán  verejnej  moci,  najmä  súd.  V  prípade,  že  by  vnútroštátny  súd                              takémuto  spoločenskému  vzťahu  nepriznal  právny  charakter,                              neznamená to automaticky, že na tento vzťah sa neaplikuje článok 6                              Dohovoru o ochrane ľudských práv a základných slobôd, ak existuje                                                                                    5                              reálny a vážny spor o samotnej existencii občianskeho práva.                               V rozhodovacej praxi je však Európsky súd pre ľudské práva v tejto                              otázke  zdržanlivý  a  skôr  sa  prikláňa  k  tomu,  že  by  sa  spoločenský                              vzťah mohol premeniť na právny za predpokladu jeho zakotvenia vo                              vnútroštátnych  právnych  predpisoch  alebo  inými  slovami  závisí  od                              vnútroštátneho  súdu,  či  v  predmetnom  spoločenskom  vzťahu  právo                                                6                              \"objaví\"  alebo  nie.   V  opačnom  prípade  sa  prenáša  v  konaní  pred                              Európskym súdom pre ľudské práva dôkazné bremeno na sťažovateľa,                              ktorý musí preukázať právny charakter spoločenského vzťahu.                                 2   Obsahom  sporu  tak  nemôže  byť  preskúšanie  vedomostí  študenta,  ale  len                              posúdenie  toho,  či  v  priebehu  skúšky  boli  dodržané  právom  stanovené                              podmienky.  Pozri  napríklad  rozhodnutie  vo  veci  Van  Marle  a  ostatní  c.                              Holandsko z 26. júna 1986.                               3                                 V  rozhodnutí  uvádzanom  v  pozn.  č.  1  nebezpečenstvá  pri  prevádzke                              jadrovej  elektrárne  a  opatrenia  proti  nim  nemali  taký  stupeň                              pravdepodobnosti, aby boli priamo rozhodujúce pre výsledok sporu.  Naopak                              v  prípade  Zander  c.  Švédsko  z  25.  novembra  1993,  kde  išlo  o  licenciu  na                              rozšírenie  skládky  odpadu,  ktorý  ohrozoval  kontamináciou  pitnú  vodu,  bol                              výsledok  sporu  priamo  určujúci  pre  právo  sťažovateľov  na  ochranu  před                              znečistením studne sťažovateľov.                              4                                Pozri rozhodnutie vo veci Ján Bzdúšek a ostatní c. Slovenská republika z                              21. júna 2005.                               5   Pozri  rozhodnutie  vo  veci  Power  a  Royner  c.  Spojené  kráľovstvo  z  21.                              februára 1991.                               6  Pozri rozhodnutie vo veci Masson van Zon c. Holandsko z 28. septembra                              1995.                                                                  266","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Určovanie občianskoprávneho charakteru sporu je najviac poznačené                              súdnym  aktivizmom  Európskeho  súdu  pre  ľudské  práva.  Za  kritériá                              určujúce  občianskoprávny  charakter  sporu  nepovažuje  napríklad                                                                                            7                              postavenie účastníka konania a môže ním byť aj orgán verejnej moci.                              Kritériom nie je ani vnútroštátny orgán, ktorý rozhoduje spor a môže                              ním byť napríklad aj orgán záujmovej samosprávy. Nie je dôležitý ani                              právny  predpis,  ktorý  sa  na  predmet  sporu  aplikuje a  tak  ním  môže                              byť  nielen  Občiansky  zákonník,  ale  aj  napríklad  predpisy  z  oblasti                              finančného  práva.  Dôsledkom  takéhoto  prístupu    je  potom                              \"zverejňovanie\" občianskeho práva a záväzku, čím sa tento rozširuje                              napríklad na konanie v licenčných veciach, v sporoch medzi štátom a                              jeho  zamestnancami,  ale  aj  v  disciplinárnych  konaniach  orgánov                              záujmových samospráv, na ktoré štát preniesol výkon verejnej správy,                              čo je zaujímavé najmä z pohľadu trestnoprávneho charakteru sankcií v                              ňom  ukladaných. 8  Ďalším  prienikom  občianskoprávneho  charakteru                              sporu je oblasť samotného trestného konania, kde \"vyplňuje medzery\"                              pri  reštriktívnom  výklade  pojmu  \"trestné  obvinenie\".  Ide  o  právo                              poškodenej  osoby  v  trestnom  konaní  alebo  práva  osôb,  ktoré  sú  vo                              väzbe,  pričom  v  tomto  druhom  prípade  ide  najmä  o  rozhodnutia                              orgánov  väzenskej  správy  napríklad  pri  limitovaní  počtu  návštev,                                                          9                              kontroly korešpondencie a pod.                              3.  POJEM \"TRESTNÉ OBVINENIE\"                               Pri  definovaní  pojmu  \"trestné  obvinenie\"  podobne  ako  v  prípade                              pojmu \"občianske právo a záväzok\" Európsky súd pre ľudské práva sa                              dôsledne  snaží  o  autonómne  vymedzenie  tohto  pojmu,  pričom                              preferuje  extenzívny  výklad  v  záujme  toho,  aby  sa  do  neho                              inkorporovali  nielen  \"klasické\"  trestnoprávne  konania  (trestné  činy,                              príčiny, priestupky a pod.), ale aj správne a disciplinárne konania, čo v                              mnohých prípadoch naráža na vymedzenie pojmu \"občianskeho práva                              a záväzku\" a pri kauzistickej metóde nie  je vždy celkom jasné, pod                              ktorý  pojem  sa  predmetné  konanie    zaradí.  Podobne  ako  v  prípade                              definície občianskeho práva alebo záväzku, tak aj v prípade trestného                              obvinenia  samostatne obsahovo  vymedzuje  pojem  \"trestné\" a  pojem                              \"obvinenie\".                               Extenzívny  a  autonómny  výklad  pojmu  \"trestné\"  rozširuje    okruh                              právnych  vzťahov  za  hranice  vnútroštátneho chápania  a  definovania                              trestného  konania  ako  je  tomu  napríklad  v  prípade  správnych                              priestupkov (spravidla bez ohľadu na závažnosť sankcie hroziacej za                                7                                Pozri rozhodnutie vo veci Kőnig c. Spolková republika Nemecko z 28. júna                              1978.                               8                                Vzťahuje sa napríklad aj na disciplinárne sankcie ukladané svojim členom                              advokátskymi  komorami,  pričom  ich  obsahom  môže  byť  zákaz  činnosti                              (výkonu povolania) alebo finančná pokuta.                               9  Pozri rozhodnutie vo veci Enea c. Taliansko zo 17. septembra 2009.                                                                  267","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                ich  spáchanie) 10  a  iných  správnych  deliktov  (bez  ohľadu  na  ich                              páchateľa), 11   disciplinárne  delikty  (ide  najmä  o  delikty                              verejnoprávnych osôb ako sú vojaci či policajti, pričom disciplinárne                              konania orgánov záujmovej samosprávy sú považované za \"občianske                                        12                              záväzky\"),   poriadkové či procesnoporiadkové sankcie (s výnimkou                                                               13                              pokút ukladaných v súdnom konaní).                              Európsky súd pre ľudské práva pri zaraďovaní vecí pod pojem trestné                              obvinenie  vychádza  najprv  (ale  len  orientačne)  z  klasifikácie  tohto                              konania  vo  vnútroštátnom  práve,  pričom  mu  priznáva  len  relatívnu                              hodnotu.  V rozhodnutí Engel a ostatní c. Holandsko (z 8. júna 1976)                              určil popri tomto východisku aj ďalšie dve tzv. Engelove kritériá na                              určenie  toho,  či  ide  o  trestné  konanie  alebo  nie.  Prvým  je  povaha                              deliktu (najmä z pohľadu osoby páchateľa, chráneného záujmu a jeho                              následkov)  a  druhým  je  závažnosť  sankcie,  ktorej  uloženie  hrozí  za                                                   14                              spáchanie tohto deliktu.                              Pri definovaní pojmu \"obvinenie\" Európsky súd pre ľudské práva ešte                              výraznejšie preferuje materiálnu stránku pred formálnou. Preto okrem                              tradičného  písomného  oznámenia  osobe  o  tom,  že  je  dôvodne                              podozrivá zo spáchania trestného činu sem zaraďuje aj faktické úkony                              ako  je    zatknutie  (resp.  vydanie  príkazu  na  zatknutie), 15  začatie                              predbežného  vyšetrovania, 16  oznámenie  príkazu  na  domovú                                                                    18                                        17                              prehliadku,  žiadosť o pozbavenie imunity  a pod.                                10                                 Pozri rozhodnutie vo veci Maurer c. Rakúsko z 18. februára 1997.                              11                                 Pozri rozhodnutie vo veci Bendenoun c. Francúzsko z 24. februára 1994.                              12                                 Pozri rozhodnutie vo veci W. R. c. Rakúsko z 21. decembra 1999.                              13                                  Pozri  rozhodnutie  vo  veci  Weber  c.  Švajčiarsko  z  22. mája  1990,  Tibor                              Jurík c. Slovenská republika z 18. marca 2003.                              14                                  Z  aplikácie  týchto  pravidiel  na  cestnú  premávku  pozri  napríklad                              rozhodnutia vo veci Malige c. Francúzsko z 23. septembra 1999, Escoubet c.                              Belgicko z 28. októbra 1999. Zaujímavý bol vývoj aplikácie týchto pravidiel                              na oblasť finančného a daňového práva. Spočiatku tu súd zastával zdržanlivý                              postoj  ako  napríklad  v  rozhodnutí  vo  veci  Janosevic  c.  Švédsko  z  23.  júla                              2002, ktorý neskôr prekonal napríklad v rozhodnutí vo veci Jussila c. Fínsko                              z 23. novembra 2006.                               15                                 Pozri rozhodnutie vo veci Wemhof c. Spolková republika Nemecko z 27.                              júna 1968.                              16                                 Pozri rozhodnutie vo veci Corigliano c. Taliansko z 10. decembra 1982.                              17  Pozri rozhodnutie vo veci Eckle c. spolková republika Nemecko  z 15. júla                              1981.                               18  Pozri rozhodnutie vo veci Frau c. Taliansko z 19. februára 1991.                                                                  268","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Z  obsahového  hľadiska  ich  možno  z  pohľadu  rozhodnutia  o  vine  a                              treste  deliť  na  prejudiciálne  a  postjudiciálne.  Pre    prejudiciálne                              konanie  je  charakteristické,  že  sa  ne  vzťahujú  vo  väčšom  rozsahu                              všeobecné  záruky  vymedzené  v  článku  6  Dohovoru  o  ochrane                              ľudských  práv  a  základných  slobôd.  Medzi  postjudiciálne    konanie                              patrí  napríklad  konanie  o  mimoriadnych  opravných  prostriedkoch,                              konania  v  rámci  výkonu  trestu  (opäť  aj  tu  sú  niektoré  zaraďované                              medzi občianske práva a záväzky), najmä konania týkajúce sa práva                                                        19                              na podmienečné prepustenie.                                4.  DOPAD  DIFERENCIÁCIE  OBČIANSKOPRÁVNEHO  A                              TRESTNOPRÁVNEHO KONANIA                               Diferenciácia občianskoprávneho konania a trestnoprávneho konania                              je ako už bolo uvedené zložitá najmä v prípade správneho súdnictva,                              pričom zásadnou (ale ani zďaleka nie bezvýnimočnou) deliacou čiarou                              je  aplikácia  tzv.  Engelových  pravidiel.  Druhou  spornou  otázkou  je                              zaraďovanie vecí pod článok 6 Dohovoru o ochrane ľudských práv a                              základných slobôd vo všeobecnosti, to znamená, či predmetné konanie                              má alternatívne znaky občianskeho alebo trestného konania. Opäť za                              pomoci  súdneho  aktivizmu  inkorporoval  Európsky  súd  pre  ľudské                              práva  do  aplikačnej  oblasti  článku  6  Dohovoru  o  ochrane  ľudských                              práv a základných slobôd napríklad aj konanie pred ústavným súdom                              (zo začiatku len pri posudzovaní neprimeranej dĺžky jeho konania a                                                                                    20                              neskôr aj na ďalšie záruky spravodlivého súdneho procesu),  konanie                                                21                                                                    22                              o predbežnej otázke  či exekučné konanie.                              Samotný  dopad  diferenciácie  občianskoprávneho  a  trestnoprávneho                              konania  na  záruky  spravodlivého  súdneho  procesu  sa  prejavuje  v                              dvoch  smeroch.  Prvý  vychádza  priamo  z  rozlíšenia  záruk                              spravodlivého  súdneho  procesu  na  tie,  ktoré  sa  vzťahujú  na  obidva                              druhy  súdneho  konania  a  na  tie,  ktoré  sa  vzťahujú  len  na  trestné                              konanie ako je právo na oboznámenie s obvinením, právo na prípravu                              obhajoby, právo na obhajobu, právo na riadne dokazovanie, právo na                              bezplatnú  pomoc  tlmočníka,  princíp  prezumpcie  neviny,  princíp                              zákonnosti trestných činov  a trestov a zákaz ich retroaktivity, právo                              nebyť súdený a potrestaný dvakrát pre ten istý trestný čin, právo na                              odvolanie.  Pre  tento  prípad  je  tendenciou  transformácia  (v  určitej                                  19                                 Pozri rozhodnutie vo veci Plischke c. Rakúsko zo 7. marca 1964.                              20                                 Pozri rozhodnutie vo veciach Ruiź Mateos c. Španielsko z 23. júna 1993,                              Krčmář a ostatní c. Česká republika z 3. apríla 2000.                              21                                 Pozri rozhodnutie vo veci Micallef c. Malta z 15. októbra 2009.                               22                                 Pozri rozhodnutie vo veci Burdov c. Rusko zo 7. mája 2002.                                                                 269","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                väčšej  alebo  menšej  miere)  záruk  expressis  verbis  určených  len  pre                              trestné konanie aj na konanie občianskoprávne.                               Druhý sa týka tzv. spoločných záruk spravodlivého súdneho procesu,                              ktoré  sa  vzťahujú  na  občianske  a  trestné  súdne  konanie.  Medzi  ne                              patrí zásada rovnosti zbraní, kontradiktórnosť súdneho konania, právo                              osobnej  prítomnosti  na  súdnom  konaní,  zákaz  inkriminácie  vlastnej                              osoby,  verejnosť  súdneho  konania  a  rýchlosť  súdneho  konania.                              Charakteristickým  znakom  pre  tento  druhý  prípad  je  viac  či  menej                              diferencovaný výklad rovnakej zásady pre účely občianskeho súdneho                              konania a pre účely trestného konania.                               Pri  aplikovaní  na  jednotlivé  záruky  spravodlivého  súdneho  procesu                              možno  len  ako  vybraný  príklad  uviesť  postavenie  prokurátora, resp.                              generálneho advokáta v prípade záruky \"rovnosti zbraní\".                                K nerovnakému postaveniu prokurátora v trestnom konaní dochádza                              najmä v prípadoch procesnoprávnych zvýhodnení prokurátora, ktorý                              môže mať napríklad možnosť podávania opravných prostriedkov buď                              výlučne (ide najmä o prípady mimoriadnych opravných prostriedkov)                              alebo  vo  zvýhodnených  lehotách. 23  Osobitná  situácia  nastáva  v                              prípadoch,  keď  prokurátor  (najmä  vo  frankofónnom  právnom                              prostredí)  má  na  najvyššom  súde  postavenie  tzv.  curie  amici.  V                              známom  precedentnom  prípade  Borgers 24  mohol  prokurátor  na                              kasačnom  súde  tlmočiť  svoje  stanovisko  (v  podobe  \"právnej  rady\")                              ešte aj počas porady senátu pred vynesením rozsudku na rozdiel od                              obžalovaného,  ktorý  takéto  oprávnenie  nemal.  Navyše  pri  porade                              tohto senátu mal tzv. poradný hlas. Táto možnosť pomoci súdu dávala                              prokurátorovi  navyše  dodatočnú  možnosť,  aby  svoje  stanovisko                              presadzoval  bez  obavy  z  reakcie  obžalovaného.  Európsky  súd  pre                              ľudské  práva  takéto  postavenie  prokurátora  považoval  za  porušenie                              princípu \"rovnosti zbraní\".                               Obdobné postavenie ako prokurátor v trestnom konaní pri kasačných                              súdoch má v rámci správneho súdnictva tzv. komisár vlády pri Štátnej                              rade. Toto jeho postavenie má dlhú historickú tradíciu vo Francúzsku                              ešte od apríla roku 1831. Jeho úlohou v súčasnosti je predniesť pred                              Štátnou radou podstatu sporu a vyjadriť svoje stanovisko k predmetnej                                                   25                              veci.  V  prípade  Kress   sťažovateľka  namietala  porušenie  princípu                              \"rovnosti  zbraní\"  po  prvé  z  dôvodu,  že  sa  nemohla  oboznámiť  so                              stanoviskom  komisára  vlády  ešte  pred  konaním  v  Štátnej  rade  a  po                              druhé  komisár  vlády  sa  na  rozdiel  od  nej  mohol  zúčastniť  (a  toto                              oprávnenie aj využil) neverejnej porady Štátnej rady, na ktorej bolo                              fakticky  prijaté  rozhodnutie.  Európsky  súd  pre  ľudské  práva  prvý                                 23  Pozri rozhodnutie vo veci Ben Naceur c. Francúzsko z 3. októbra 2006.                               24                                 Pozri rozhodnutie vo veci Borgers c. Belgicko z 30. októbra 1991.                              25  Pozri rozhodnutie vo veci Kress c. Francúzsko zo 7. júna 2001.                                                                  270","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                dôvod porušenia rovnosti zbraní neakceptoval, pretože komisár vlády                              verejne  prvýkrát  prednáša  svoje  závery  až  na  verejnom  zasadnutí                              Štátnej rady a vtedy sa s nimi oboznamujú obidve strany sporu ako aj                              súd (Štátna rada). Odlišne sa Európsky súd pre ľudské práva vyjadril k                              možnosti účasti komisára vlády na porade súdu, kde sa môže vyjadriť                              aj  k  tomu,  či  je  žalobe  možné  vyhovieť  alebo  nie,  čím  sa  fakticky                              dostáva do pozície osoby, ktorá sa vyjadrila v prospech jednej strany                              sporu a tým sa porušil aj princíp \"rovnosti zbraní\".                               Vzhľadom  na  to,  že  tento  frankofónny  systém  \"priateľov  súdu\"                              prevzal aj Súdny dvor Európskej únie, dalo sa očakávať, že sa skôr                              alebo  neskôr  stane  predmetom  sťažnosti  na  porušenie  princípu                              rovnosti zbraní v konaní pred ním. Stalo sa tak v prípade Cooperatieve                              Producentenorganisatie  van  de  Nederlandse  Vokkelvisserij  H.  A.  c.                                        26                              Holandsko,   kde  sa  sťažovateľ  neúspešne  domáhal  možnosti  podať                              písomné stanovisko k vyjadreniu generálneho advokáta v konaní pred                              Súdnym dvorom Európskych spoločenstiev a rozhodnutie tohto súdu                              napokon  (ako  obyčajne)  vychádzalo  zo  stanoviska  generálneho                              advokáta.                               Európsky  súd  pre  ľudské  práva  tu  opäť  raz  \"doplatil\"  na  svoj                              aktivizmus a subsumpciu konania o predbežnej otázke medzi konania,                              na ktoré sa vzťahujú záruky spravodlivého súdneho procesu kreované                              článkom 6 Dohovoru o ochrane ľudských práv a základných slobôd.                              Fakticky  súbežne  s  týmto  konaním  prebiehalo  najprv  v  Komore  a                                                                                       27                              potom  aj  vo  Veľkej  komore  rozhodovanie  vo  veci  Micallef,   kde                              Európsky  súd  pre  ľudské  práva  zásadne  zmenil  svoju  judikatúru  a                              konanie  o  predbežnej  otázke,  ak  má  vplyv  na  rozhodnutie  vo  veci                              samej vkomponoval do rámca záruk spravodlivého súdneho procesu                              chráneného  článkom  6  Dohovoru  o  ochrane  ľudských  práv  a                              základných  slobôd  v  jeho  občianskoprávnej  vetve.    Práve  takéto                              zaradenie  do  rámca  pojmu  \"občianskeho  práva  a  záväzku\"  zohrala                              svoju úlohu pri rozhodovaní Európskeho súdu pre ľudské práva .                               Európsky súd pre ľudské  práva vychádzal z troch úvah. Prvou bolo                              aplikovanie  článku  61  Rokovacieho  poriadku  Súdneho  dvora                              Európskych  spoločenstiev,  ktorý  umožňuje  znovuotvorenie  ústnej                              časti  konania  po  vypočutí  generálneho  advokáta,  ak  to  tento  súd                              považuje za nevyhnutné.                               Po  druhé,  Štátna  rada,  ktorá  sa  obrátila  predbežnou  otázkou  na                              Európsky  súd  pre  ľudské  práva  mohla  toto  svoje  oprávnenie                              zopakovať a položiť mu ďalšiu predbežnú otázku.                               Tretia  úvaha  sa  už  týkala  konkrétnej  spornej  otázky.  Z  rozhodnutia                              Súdneho  dvora  Európskych  spoločenstiev  vyplývalo,  že  holandská                                 26                                 Rozhodnutie o neprijateľnosti sťažnosti č. 13645/05 z 20. januára 2009.                              27  Pozri pozn.č. 21.                                                                  271","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                                                              28                              vláda mohla udeliť koncesie na lov srdcovky jedlej   v prípade, že sa                              vedecky  nepreukáže  prítomnosť  škodlivých  účinkov  tohto  lovu  na                              životné prostredie.                               Z  týchto  troch  úvah  napokon  Európskemu  súdu  pre  ľudské  práva                              vyšlo,  že  sťažovateľ  nepreukázal  nedostatočnosť  ochrany  práv                              garantovaných  Dohovorom  o  ochrane  ľudských  práv  a  základných                              slobôd  v  tom,  že  sa  nemohol  vyjadriť  k  stanovisku  generálneho                              advokáta.  Napriek  tomuto  rozhodnutiu  sa  pochybnosti  o  inštitúte                              generálneho advokáta z pohľadu princípu \"rovnosti zbraní\" v konaní                              pred  Súdnym  dvorom  Európskej  únie  nerozplynuli.  Je  to  dané                              skutočnosťou,  že  stanoviská  generálneho  advokáta  nie  sú  nestranné,                              ale  spravidla  sú  na  strane  jedného  z  účastníkov  súdneho  konania.                              Navyše  tieto  stanoviská  sú  vo  veľkej  väčšine  Súdnym  dvorom                              Európskej únie akceptované a vytvárajú práve cestou rozhodnutí tohto                              súdu  kľúčové  pramene  práva  Európskej  únie.  Aj  na  úkor                              spravodlivého súdneho procesu?                               Z pohľadu témy príspevku dokladuje tento prípad tézu, že v rámci tzv.                              všeobecných  záruk  spravodlivého  súdneho  procesu  sú  veci  zahrnuté                              pod  pojem  \"trestné  obvinenie\"  viac  chránené  ako  konania  o                              \"občianskych  právach  a  záväzkoch\",  čo  je  aj  prípad  predbežnej                              otázky,  o  ktorej  rozhoduje  Európsky  súd  pre  ľudské  práva.                              Zaujímavou  a  zatiaľ  len  špekulatívnou  by  bola  otázka,  či  by  k                              rovnakému záveru došiel Európsky súd pre ľudské práva aj v prípade,                              ak  by  predmetom  predbežnej  otázky  bola  vec,  ktorá  vzhľadom  na                              uplatnenie  tzv.  Engelových  kritérií  bola  subsumovaná  pod  pojem                              \"trestné obvinenie\".                                Contact – email                              rektor@uninova.sk                              boris.balog@uninova.sk                                                     28                                  Srdcovka  jedlá  je  lastúrnik,  ktorý  sa  nachádza  na  plytších  pobrežiach                              európskych morí a je vyhľadávanou gastronomickou pochúťkou.                                                                  272","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                          ÚVAHY NAD ZDOKONAĽOVANÍM                                 SPRÁVNEHO SÚDNICTVA V SLOVENSKEJ                                                     REPUBLIKE.                                                 JUDr. Marián Ševčík, CSc.                                          Právnická fakulta Trnavská Univerzita v Trnave                                 Východiskom mojich úvah, z ktorých vychádzam pri hľadaní riešení                              zdokonaľovania  právnej  úpravy  správneho  súdnictva,  je  súčasné                                                               1                              znenie Ústavy Slovenskej republiky  (ďalej len „Ústavy SR“), a to aj                              napriek tomu, že neobsahuje samostatnú úpravu tejto skupiny súdov                              v sústave slovenských súdov.                                       Konkrétne mám na zreteli ustanovenie čl. 1 prvá veta, ktorý                                                                     2                              znie „Slovenská republika je právny štát.“  Ďalej čl. 26 ods. 5 prvá                              veta  Ústavy  SR,  v ktorom  sa  uvádza:  „Orgány  verejnej  moci  majú                              povinnosť  primeraným  spôsobom  poskytovať  informácie  o  svojej                              činnosti v štátnom jazyku.“  V tejto súvislosti mám predovšetkým na                              mysli  tú  časť  povinnosti  správnych  orgánov,  ktorá  ako  ústavná                              garancia  má  za  cieľ  poskytovať  informácie  aj  o priebehu  správneho                              konania,  ktorý  má  významný  dosah  na  činnosť  súdnej  kontroly  nad                              rozhodovacou  činnosťou  správnych  orgánov  všetkých  druhov                              pôsobiacich v slovenskom systéme orgánov verejnej moci.                                      Významné miesto v tejto úvahe patrí čl. 46 ods. 1 Ústavy SR,                              ktorý  stanovuje  povinnosť  účastníkom  súdneho  konania  a v tomto                              kontexte  aj  účastníkom  správneho  konania  primerane  naplniť                              povinnosť,  a to  tak,  že    „každý  sa  môže  domáhať  zákonom                              ustanoveným  postupom  svojho  práva  na  nezávislom  a  nestrannom                              súde a v prípadoch ustanovených zákonom na inom orgáne Slovenskej                              republiky“.                                       Napokon v tejto súvislosti vo svojej úvahe poukazujem na čl.                              48 ods. 2 Ústavy SR, v ktorom sa ukladá významná právna povinnosť,                              ktorú je možné vnímať ako ústavnú garanciu. Podľa čl. 48 ods. 2 prvá                              veta Ústavy SR „každý má právo, aby sa jeho vec verejne prerokovala                              bez zbytočných prieťahov a v jeho prítomnosti a aby sa mohol vyjadriť                              ku všetkým vykonávaným dôkazom.“                                     Integrálnou  súčasťou  slovenského  právneho  poriadku  je                                                                                  3                              Dohovor  o ochrane  ľudských  práv  a základných  slobôd ,  z ktorého                                1  Zákon č. 460/1992 Zb. Ústava Slovenskej republiky                               2                                Čl. 1 Ústavy SR znie: Slovenská republika je zvrchovaný, demokratický a                              právny štát. Neviaže sa na nijakú ideológiu ani náboženstvo.                              3                                Dohovor o ochrane ľudských práv a základných slobôd v znení Protokolov                              č. 11 a 14 bol  podpísaný v Ríme 4.XI.1950                                                                  273","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                znenia     pre    moju     úvahu     má      osobitné    miesto                              článok    6   ods.    1,   ktorý   zabezpečuje   a zároveň   aj                              z medzinárodnoprávneho  záväzku  garantuje  právo  na  spravodlivý                              proces.                               Slovenská  právnu  úpravu  správneho  súdnictva  od  momentu                              zásadnej  novelizácie  zákona  č.  99/1963  Zb.  Občiansky  súdny                              poriadok  v znení  neskorších  predpisov,  keď  sa  do  tohto  zákona                              vsunula  jeho  samostatná  ucelená  procesno-právna  úprava  vedenia                                                          4                              konania pred kasačnými súdmi , nezaznamenala doteraz zásadnú novú                              procesnú úpravu.                                      V súčasnosti  absentuje  vôľa  prijať  pragmatickú  právnu                              úpravu,  ktorá  by  obsahovala  samostatný  druh  súdnej  moci                              v inštitucionálnej podobe, ktorá by bola porovnateľná napr. s českou                              právnou úpravou.                                      Na tomto mieste a v tejto súvislosti je hodno poznamenať, že                              v dvoch  Programových  vyhláseniach  vlády  Slovenskej  republiky                              sa objavili state, či  zmienky o tom, že by sa mala aj v slovenských                              podmienkach  etablovať  špeciálna súdna  inštitúcia,  pod  ktorou  by  sa                              rozumel Správny súd, ako samostatný prvok súdnej moci.                                     Konkrétne  sa  tak  stalo  v Programovom  vyhlásení  vlády                              Slovenskej  republiky  pre  roky  2002-2006  (obdobie  tzv.  II.                              Dzurindovej vlády) a tiež v Programovom vyhlásení vlády Slovenskej                              republiky pre obdobie  rokov 2006-2010 (obdobie vlády R. Fica), ale                              nepodarilo  sa  uvedený  zámer  premietnuť  do  konkrétneho                              legislatívneho projektu.                                Skôr sa dá konštatovať, že v prvom zmienenom prípade chýbala vôľa                              dotiahnuť  zámer  do  reálneho  výstupu  napriek  tomu,  že  vo  veci  sa                              uskutočnilo  rozsiahle  pripomienkové  konanie.  Realizácia  uvedeného                              zámeru  stroskotala  na  politickom  rozhodnutí  politického  subjektu  -                              Kresťanskodemokratického  hnutia  vystúpiť  z vtedajšej  vládnej                              koalície.  V tomto  kontexte  sa  žiada  uviesť,  že  rezort  spravodlivosti                              v tom čase patril do agendy tohto politického subjektu.                               V druhom  prípade  nezaznamenávame  ani  pokus  o vypracovanie                              legislatívneho  projektu,  a to  napriek  tomu,  že  v predmetnom                              Programovom  vyhlásení  vlády  SR  o tejto  problematike  je  zmienka,                              ktorá z hľadiska obsahovej stánky vykazuje ucelenejší pohľad na túto                              problematiku.                                    4                                 Zákonom  č.  519/1991  Zb.,  ktorým  sa  mení  a  dopĺňa  Občiansky  súdny                              poriadok  a notársky  poriadok  v znení  neskorších  predpisov  bola  do                              Občianskeho  súdneho  poriadku  začlenená  osobitná  Piata  časť  -  Správne                              súdnictvo                                                                  274","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                       V konečnom  dôsledku  prevládol  poznatok,  že  sa  nepodarí                              získať  pre  realizáciu tohto  zámeru  ústavnú  väčšinu, ako  požiadavku                              vyplývajúcu  z Ústavy  Slovenskej  republiky,  aby  sa  Správny  súd                                                                 5                              začlenil do znenia čl. 143 Ústavy SR.  Napokon sa na tomto mieste                              žiada pre úplnosť poznamenať, že v tomto legislatívnom období bol                              vyhlásený  Nález  Ústavného  súdu  Slovenskej  republiky  vo  veci                                                                 6                              Špeciálneho súdu so sídlom v Pezinku , že tento súd – jeho zriadenie                              a pôsobenie  nie  je  v súlade  s Ústavou  Slovenskej  republiky,  pričom                              zároveň  Ústavný  súd  konštatoval  vo  svojom  náleze,  že  tento  nález                              nemá vplyv na právoplatne skončené rozsudky.                                      Súdna  moc  (zaradená  v Ústave  SR  do  Siedmej  hlavy,  II.                              oddielu),  aj  so  zreteľom  na  novelu  Občianskeho  súdneho  poriadku,                              bola  nútená  sama  hľadať  právne  akceptovateľné  riešenie  tak,  aby                              zodpovedalo  zneniu,  cieľu  a duchu  už  vyššie  spomenutému  č.                              1 Ústavy SR – Slovenská republika je právny štát.                                      Mám za to, že toto je základný právny rámec, pre úvahy, či                              pre zamyslenie sa nad hľadaním metód rozvoja správneho súdnictva                              v slovenských  podmienkach,  ktoré  je  konkrétnou  právnou  realitou                              majúcou  svoje  historické  korene  jednak  v období  1.  ČSR,  v období                              rokov  1939  –  1949,  ako  aj  v časoch  obnovenia  československého                              právneho poriadku po 2. svetovej vojne.                                      Na pôde našej právnickej fakulty (Právnická fakulta Trnavskej                              univerzity  v Trnave)  sa  v tomto  roku  (7.  a 8.  marec  2011)  konala                              konferencia  s medzinárodnou  účasťou  na  tému  „Správne  súdnictvo                              a jeho  rozvojové  aspekty“  na  základe  grantu  Ministerstva  školstva.                              Okrem  bilančného  pohľadu  boli  vyslovené  aj  úvahy  nad  ďalším                              smerovaním  slovenského  správneho  súdnictva,  keď  narastá  počet                              žalôb proti konkrétnym rozhodnutiam správnych orgánov. Ich nárast                              je nielen v dôsledku skutočnosti, že je tu prijatá nová právna úprava,                              ktorá  je  a bola  vysokou  spoločenskou  objednávkou  smerujúcou                              k obnove základných hodnôt slobody, ale aj odozvou na to, že právna                              úprava bola mnohokrát neúplná až nedokonalá a súdy boli nútené sa s                              uvedenou skutočnosťou vyrovnať. Súdy sa museli vysporiadať aj so                              skutočnosťou, keď právna procesná úprava vedenia súdneho konania                              bola  prijatá  bez  toho,  aby  boli  vopred  na  súdoch  vytvorené                              materiálno-technické   podmienky   pre   prijímanie   podaní   na                              elektronických  médiách  (CD,  DVD...atď.)    ako  aj  s elektronickou                              podateľňou.                                      V kontexte  so  sekciou  tejto  konferencie    (Právo  na                              spravodlivý proces) si dovolím upriamiť svoju pozornosť na verejnú                                 5                                 Čl.  143  ods.  1  Ústavy  SR  znie:  Sústavu  súdov  tvoria  Najvyšší  súd                              Slovenskej republiky a ostatné súdy.                              6                                Nález Ústavného súdu Slovenskej republiky PL ÚS 17/08 zo dňa 20.mája                              2009                                                                  275","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                správu,  a to  na  jej  personálny  substrát,  konkrétne  na  problematiku                              štátnozamestnaneckých  pomerov,  resp,  pomerov  vo  verejnom                                     7                              záujme.                                     Motívom  sústredenia  sa  na  tento  inštitút  je  nielen  to,  že  je                              aktuálna spoločenská výzva v dôsledku toho, že sú tu predčasné voľby                              do  Národnej  rady  Slovenskej  republiky,  ale  predovšetkým  preto,  že                              zvýšená pozornosť je tu daná ako podnet priamo s:                              konkrétnym  vývojom  pri  etablovaní  sa  Úradu  pre  štátne  služby                              a najmä po jeho zrušení,                               zásadnými  zmenami  v tzv.  „veľkom  kompetenčnom  zákone“  -                              v priebehu  niekoľko  pár  týždňov  v letných  mesiacoch  roka  2010                              (zrušenie  Ministerstva  životného  prostredia  a jeho  začlenenie  do                                                                                     8                              rezortu pôdohospodárstva a jeho následné  znovu obnovenie),                              právne  neakceptovateľnými  výpoveďami,  ktorými  sa  skončili                              štátnozamestnanecké pomery, keď sa ako právny titul skončenia tohto                              pomeru u orgánov verejnej správy uvádzali predovšetkým štatistické                                             9                              výstupy MF SR.                              Uvedené  podnety  sa  prejavili  v súdnom  pojednávaní  rôznorodo,                              pričom občan v týchto prípadoch vyšiel vždy nespokojný.                                Konkrétne: rýchlosť súdneho konania  – súd prvého stupňa rozhodol                              objektívne, ale súd druhého stupňa menil jeho rozhodnutie v dôsledku                              plynutia  času,  keď  uplynula  6  mesačná  lehota.  Na  tomto  mieste  sa                              žiada  skôr  uvažovať  o zjednotení  sa  s právnym  režimom  Zákonníka                                    10                              práce.                              osobitosť  preskúmavania  rozhodnutí,  ktoré  vydal  Národný                                               11                              bezpečnostný úrad  (ďalej len NBU), ktorá spočíva v tom, že sa jedná                                7                                Zákon č. 400/2009 Z.z.  o štátnej službe  a o zmene a doplnení niektorých                              zákonov.                               8                                Ministerstvo životného prostredia bolo zrušené k 1. júlu 2010 zákonom č.                              37/2010 Z.z., ktorým sa mení a dopĺňa zákon č. 575/2001 Z.z. o organizácii                              činnosti  vlády  a organizácii  ústrednej  štátnej  správy  v znení  neskorších                              predpisov;  k 1.novembru  2010  bolo  obnovené  zákonom  č.  372/2010  Z.z.                              ktorým sa mení a dopĺňa zákon č. 575/2001 Z. z. o organizácii činnosti vlády                              a organizácii ústrednej štátnej správy v znení neskorších predpisov                               9                                  Napr.   žaloba   na   Okresnom   súde   BA   IV   o neplatnosť                              štátnozamestnaneckého  pomeru  výpoveďou  z 13.januára  2011  –  doposiaľ                              nebolo nariadené prvé pojednávanie                               10  Napr. rozsudok KS Nitra  11S/104/05-27                               11                                 NBÚ - ústredný orgán štátnej správy na ochranu utajovaných skutočností a                              šifrovú službu. Výbor Národnej rady Slovenskej republiky na preskúmavanie                                                                276","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                o výnimky z pravidiel, ktoré sú z procesného hľadiska uvedené nielen                              v osobitnej právnej úprave, ale aj v samotnom Občianskom súdnom                              poriadku. Osobitosťami myslím:                               NBÚ  je  prvostupňovým  správnym  orgánom,  ktorý  vo  svojom                              rozhodovacom  procese  prešiel  významnými  zmenami  nielen                              v dôsledku viacerých novelizácií  základnej právnej úpravy,                               Nález  Ústavného  súdu  Slovenskej  republiky,  ktorý  stanovil,  že                                               12                              Správny  poriadok   je  tou  konkrétnou  právnou  normou,  na  základe                                                                               13                              princípov ktorej tento osobitý správny orgán rozhoduje,                              Určilo  sa  priamo  v tomto  náleze,  že  aj  rozhodnutie  NBÚ  musí  mať                              náležitosti  rozhodnutia  správneho  orgánu  ako  je  tomu  v prípadoch                              ostatných právnych verdiktov. Na tomto mieste hodno spomenúť, že                              je o konkrétna reakcia na skutočnosť, že do určitej doby rozhodnutia                              vydávané NBÚ neobsahovali žiadne náležitosti (rozhodnutie dokonca                              nevychádzalo  z  presného  a  úplného  zistenia  skutočného  stavu  veci)                              a občan  z takéhoto  rozhodnutia  nemal    dispozícii  žiadne  informácie                              o svojich právach a povinnostiach                               Druhostupňovým  správnym  orgánom  bol  ustanovený  orgán,  ktorý                              z hľadiska  právnej  kultúry  a tradície  nemá  obdobu.  Je  to príslušný                                                                                       14                              Výbor  Národnej  rady  Slovenskej  republiky  (ďalej  NR  SR).   Do                              systému  NR  SR  ako  zákonodarného  orgánu  sa  inkorpovala  činnosť                              rozhodovacia, typická len pre správne orgány.                               Ustanovil sa preskúmavací súd na základe hmotnoprávneho predpisu,                              a to  Najvyšší  súd  Slovenskej  republiky,  ktorý  pre  túto  činnosť  má                              ustanovený osobitný postup a technický štandard. Len v stručnosti je                              nutné                              poznamenať,  že  účastníci  konania  tu  nemajú  plnohodnotné  rovnaké                                 rozhodnutí  Národného  bezpečnostného  úradu  preskúmava  rozhodnutia                              Národného  bezpečnostného  úradu  vydané  podľa  osobitného  zákona,  o                              ktorých to ustanoví zákon. Rozsah jeho činnosti ustanovuje ústavný zákon č.                              254/2006  Z.  z.  o  zriadení  a  činnosti  výboru  Národnej  rady  Slovenskej                              republiky  na  preskúmavanie  rozhodnutí  Národného  bezpečnostného  úradu.                              Zdroj:  http://www.nbusr.sk/sk/o-urade/parlamentna-kontrola/vybor-nr-sr-na-                              preskumavanie-rozhodnuti-nbu/index.html                              12                                  Zákon  č.  71/1967  Zb.  o správnom  konaní  (správny  poriadok)  v znení                              neskorších predpisov                               13                                 Nález Ústavného súdu Slovenskej republiky PL. ÚS 17/08-238 z 20.mája                              2009,  Nález  Ústavného  súdu  Slovenskej  republiky  PL.  ÚS  15/2003  39                              z 11.apríla 2004                               14  Rozsah jeho činnosti ustanovuje ústavný zákon č. 254/2006 Z. z. o zriadení                              a  činnosti  výboru  Národnej  rady  Slovenskej  republiky  na  preskúmavanie                              rozhodnutí Národného bezpečnostného úradu.                                                                  277","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                postavenie, nakoľko osoba, ktorej sa rozhodnutie týka nemá možnosť                              nahliadnuť do spisu. Môže tak urobiť len jej právny zástupca, ktorým                              môže byť len osoba so statusom advokáta.                               Návrhy na zdokonalenie správneho súdnictva vychádzajú z uvedených                              poznatkov a je ich možno zhrnúť nasledovne:                               vyčleniť  z Občianskeho  súdneho  poriadku  do  samostatného                              procesného predpisu stať pojednávajúcu o kasačnom procese,                               ustanoviť   jednotnú   úpravu    v tomto   procesnom    zákone                              o hmotnoprávnych osobitostiach prejednávaných vecí,                               vypustiť z úpravy o NBÚ inštitút „detektor lži“                               vypustiť z úpravy NR SR zriadenie Výboru Národnej rady Slovenskej                              republiky  na  preskúmavanie  rozhodnutí  Národného  bezpečnostného                              úradu  ako  druhostupňového  orgánu  a zriadiť  samostatný  orgán  „lex                              specialis“                                Bolo  by  nesprávne  myslieť  si,  že  vo  vyššie  uvedených  úvahách  sú                              uvedené  všetky  nedokonalosti  správneho  súdnictva  v Slovenskej                              republike. Je ešte mnoho ďalších problematických úsekov, ktoré by sa                              mali  či  už  zmeniť  alebo  zjednodušiť,  tak  aby  bol  rešpektovaný                              a dodržaný princíp právneho štátu.                                                                                                      278","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                   DENEGATIO IUSTITATE  ANEB ZAMYŠLENÍ                                NAD NEJNESPRAVEDLIVĚJŠÍMI ROZSUDKY                                            KATEŘINA ŠIMÁČKOVÁ, JUDR. PHD.                                Právnická fakulta Masarykovy university, Nejvyšší správní soud, ČR                                 Abstract in original language                              Podmínkou zajištění práva na přístup k soudu pro každého je funkční                              zorganizování bezplatné právní pomoci pro nemajetné.                              Key words in original language                              Právo na přístup k soudu, bezplatná právní pomoc                               Abstract                              Effective  organization  of  free  legal  aid  for  the  impecunious  is  a                              precondition to guarantee the right to access to court.                               Key words                              Right to court access, free legal aid                              Právo  na  soudní  ochranu  souvisí  s řadou  vážných  a  setrvalých                              problémů, které české právo má:                               Narůstající judicializace všech oblastí lidského života, přičemž vysoký                              počet  žalob  nesvědčí  o  vysoké  důvěře  v soudy,  ale  spíše  o                              neschopnosti  lidí,  státu  a  firem  řešit  problémy  jiným  než  silovým                              způsobem.                               Další a další přezkumné soudní instance, které vyprazdňují  základní                              roli  soudů  spočívající  v  rychlém  vyřešení  sporu  a  tím  vlastně  v                                                                                       1                              nastolení míru mezi svářícími se stranami či pachatelem a obětí.                              Skutečnost,  že jsme  definitivně  „ztraceni  v procesu“,  tedy,  že  každý                                                                    2                              právník  řeší  v prvé  řadě  procesní  otázky.   Soudci  nejvyšších  soudů                               1  \"Úkolem obce není trestat hřích, ale udržovat v obci mír.\" Komárková, B.:                              Původ  a  význam  lidských  práv,  Státní  pedagogické  nakladatelství  v  Praze,                              1990, s. 66                               2                                 I  český  ústavní  soud  má  podle  Evropského  soudu  pro  lidská  práva  často                              problémy se spravedlivým procesem, např. 13. 10. 2011 jsme prohráli šest                              sporů a z toho se tři týkaly nedostatku soudního přezkumu při vytěsňování                              minoritních akcionářů a další tři procesního formalismu Ústavního soudu. Ve                              věci  Tieze  a  Semerakova  proti  ČR  (stížnost  č.  26908/09,  30809/10)  u                              nenárokového dovolaní Ústavní soud nejprve stížnost odmítl pro předčasnost                              s tím,  že  je  třeba  počkat  na  rozhodnutí  Nejvyššího  soudu,  a  poté,  co                              stěžovatelé  byli  odmítnuti  Nejvyšším  soudem,  je  Ústavní  soud  odmítl  pro                              opožděnost.  V případě  Šury  proti  ČR  (stížnost  č.  16299/10)    stěžovatel  u                              Ústavního  soudu  napadl  jen  prvostupňový  a  odvolací  rozsudek,  nikoli                              dovolací  usnesení  Nejvyššího  soudu,  který  se  odmítl  stěžovatelovou  věcí                              zabývat,  a  stěžovatel  byl  proto  Ústavním  soudem  odmítnut.  I  tento  postup                                                                 279","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                jsou  někdy  ztraceni  v odůvodnění;  účastník  řízení  pak  je  udiven                              intelektuální exhibicí, která je upřednostněna  před srozumitelností a                              může  mít  i  oprávněný  pocit,  že  jeho  lidský  příběh  zmizel  v                              právnickém  konstruktu.  Přesto  největší  zklamání  z justice  nastupuje                              tehdy,  když  justice  odmítne  dělat  svou  práci  a  z formalistických                              důvodů  odmítne  spravedlnost.  Největší  deficit  našeho  soudního                              systému  spočívá  v jeho  vysokoprahovosti.    Stejně  jako  Pavel                              Holländer  v knize  Ústavněprávní  argumentace  bych  formalismus                                                                 3                              českých soudů označila jako cynismus.                              V České republice jsou soudci, kteří  hledají formální vady žalob, aby                              je mohli odmítnout. Výzvy, které účastníci sporu dostávají, jsou pro                              laika  těžko  srozumitelné.  Procesní  lhůty  a  povinnosti  pro  jednotlivé                              typy podání k soudu jsou v každém případě stanoveny jinak,  často se                              mění  a  jejich  zmeškání  má  bez  výjimky  fatální  následky.  Soudní                              proces je upraven tak, aby vyhovoval jen specializovanému právnímu                                                                                     4                              odborníkovi, nikoli aby byl srozumitelný každému občanovi.  Proces                                                                5                              často vítězí nad hmotou či efektivitou.                                 shledal ESLP jako porušení práva na přístup k soudu. V trestní věci Janyr a                              ostatní proti ČR (stížnosti č. 12579/06 ; 19007/10 ; 34812/10) Nejvyšší soud                              odmítl dovolání stěžovatelů a navazující ústavní stížnost pak odmítl i Ústavní                              soud  pro  opožděnost.  ESLP  uvedl,  že  v této  otázce  panují  neshody  mezi                              jednotlivými senáty ústavního soudu, a proto je na místě výklad příznivější                              pro  stěžovatele;  ESLP  zde  český  ústavní  soud  kritizoval  pro  nadměrný                              formalismus.                               3                                Výslovně hovoří o formalismu a cynismu praktického práva - Holländer, P.                              Ústavněprávní argumentace, Praha: Linde, 2003, str. 12                              4                                Nejvyšší správní soud například ve svém rozsudku 6 Ads 62/2009 – 27 ze                              dne  29.  7.  2009  konstatoval:  „Rozhoduje-li  soud  o  odmítnutí  žaloby  z                              důvodu,  že  účastník  řízení  přes  výzvu  soudu  svou  žalobu  nedoplnil,  je                              povinen posoudit, zda i přes tento nedostatek není možno v řízení pokračovat                              (§  37  odst.  5  s.  ř.  s.).  Takový  postup  je  obzvláště  nezbytný  ve  věcech                              důchodového  pojištění,  kde  je  soudní  přezkum  správního  rozhodnutí                              naplněním nejen práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny), ale i                              práv sociálních (čl. 30 Listiny) a kde je realizace práva na právní pomoc (čl.                              37  odst.  2  Listiny)  výrazně  ztížena  z  důvodu  zpravidla  slabšího  sociálního                              postavení žadatele o důchod.“                               5                                Soudní řízení správní v řadě případů o měsíce či léta prodloužil jeden nález                              ústavního  soudu,  aniž  by  však  jakkoli  zlepšil  situaci  žalobce,  tedy                              jednotlivce, který se před správními soudy domáhá svých práv. Ústavní soud                              ČR  v nálezu  ze  dne  17. 12. 2008,  sp. zn. I. ÚS 1534/08,  a  poté  i  rozšířený                              senát  Nejvyššího  správního  soudu  rozhodnutím  ze  dne  28. 7. 2009,                              čj. 8 Afs 73/2007 – 107, rozhodly tak, že v případě, že krajský soud zamítne                              žalobu,  přičemž  se  opomene  zabývat  byť  i  marginální  námitkou,  nezbývá                              Nejvyššímu   správnímu   soudu   než   jeho   rozhodnutí   zrušit   pro                              nepřezkoumatelnost  spočívající  v  nedostatku  důvodů,    byť    by  důvodnost                              námitky mohl  Nejvyšší správní soud sám spolehlivě posoudit podle obsahu                              spisu.                                                                  280","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Nejhorší situace je pak taková, když jednotlivec vůbec nezíská soudní                              rozhodnutí - nejnespravedlivější rozsudky, jsou ty, které nikdy nebyly                                     6                              vydány.                              Tyto  nejnespravedlivější  neexistující  rozsudky  jsou  v prvé  řadě  ty,                              které nebyly vydány proto, že člověk, který byl v právu, byl natolik                              slabý, hloupý, chudý, nevzdělaný, unavený složitostí či délkou řízení,                              že nezvládl podat žalobu nebo dovést spor k vítěznému konci. Stejně                              nespravedlivá je  i  neexistence rozsudků,  které  by  vedly  k odsouzení                              těch, kteří  si to po právu zaslouží. I když zastáváme zásadu „in dubio                              pro  reo“    nebo  „raději  neodsoudit  viníka  než  odsoudit  nevinného“,                              stejně víme, že není fér, že viník nebyl potrestán. Zejména pokud je                              vlastně systém nastaven tak, že když jste vychytralý, bohatý a mocný,                              tak se trestu vyhnete.  Nepotrestáním viníka trpí nejen jeho oběť, ale i                              ten, kdo se omezoval a postupoval po právu a je teď ve stejné situaci                              jako nepotrestaný viník. Qui parcit nocentibus, innocentes punit.                               Mám často pocit, že jsme jako učitelé na právnické fakultě zklamali,                              když  vidím  pěkně  rostlého,  dobře  oblečeného  mladíka  v  perfektně                              padnoucím  obleku,  zastávajícího  důležitý  post  placený  dokonce                              z veřejných  peněz,  jak  omílá  jedinou  latinskou  větu,  kterou  zná:                              „Vigilantibus  iura  scripta  sunt.“  (A  už  jsem  to  od  nich  slyšela  v                              souvislosti  s  restitučními  spory,  u  invalidního  důchodu  pro  duševně                              nemocného nebo u případu Romky sterilizované v den, kdy porodila).                               Naposledy  jsem  zatrnula  při  debatě  s jedním  z   mých  kolegů  –                              progresivním mladým soudcem Nejvyššího správního soudu s velkou                              kariérou  před  sebou  -  u  jeho  argumentu,  že  v posuzované  věci                              nemůžeme překročit kasační námitky předložené advokátem, protože                              jsme  jimi  vázáni.  Kdyby  prý  advokát  argumentoval  lépe,  pak  by                              mohly  vady    postupu  krajského  soudu  vést  ke zrušení  napadeného                              rozsudku.                               To je samozřejmě pravda a i Ústavní soud přece uznává, že podmínky                              přístupu  občana  k  soudu  ve  správních  věcech  jsou  rigidní,  přísné,                              vázány  lhůtou  a  stojí  na  principu  koncentrace  řízení  a  principu                                          7                              dispozičním.  Jenomže ten advokát, jehož zastoupení je u Nejvyššího                              správního soudu povinné, byl v tomto případě nemajetnému účastníku                              ustanoven  soudem.  Zjednoduším-li  to,  tak  stát  poskytl  jednotlivci                              advokáta  a  jediným  důvodem,  proč  jednotlivec  má  u  soudu,  kde  se                              soudí se státem, prohrát, je to, že státem ustanovený advokát napsal                              kasační  stížnost  špatně.  A  to  se  podle  mé  osobní  zkušenosti  státem                              ustanoveným advokátům stává; upozorňuji na to, že o to zastupování                              tito advokáti často nestáli a že jejich odměna činí například za sepsání                              kasační stížnosti v důchodové věci 500 Kč.                                 6                                Viz můj příspěvek na blogu www.jinepravo.blogspot.com z července 2011                              7                                Nález Ústavního  soudu ze dne 7. 1. 2002, sp. zn. IV. ÚS 592/2000, č. 1/2002                              Sb. ÚS,  sv. 25                                                                 281","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Nicméně pořád ještě se ten účastník vůbec před nejvyšší soud dostal,                              protože  měl  aspoň  nějakého  advokáta.  Ten,  kdo  nemá  advokáta                              žádného,  se  v České  republice  vůbec  k ústavnímu  nebo  nejvyššímu                              soudu  ani  nedostane.  Vždyť  už  asi  nikdo  nevěří  tomu,  že  povinné                              právní  zastoupení  před  ústavním  či  nejvyšším  soudem  je  stanoveno                              k ochraně  účastníka,    je  to  prostě  jedno  ze  sít  omezujících  přístup                              k těmto soudům. Nenalézám dostatek argumentů, jimiž by bylo vůbec                              možné odůvodnit existenci takového síta. Už je snad přece nesporné,                              že  v demokratickém  právním  státě  platí  zásada,  že  „ochrana                              základních  práv  musí  být  účelná  a  efektivní,  a  nikoliv  teoretická  či                                                                               8                              iluzorní“, což řekl náš ústavní soud i ESLP mnohokrát.                              I  když  můžeme  kritizovat  obligatorní  zastoupení  účastníka  před                              nejvyššími soudy, které má charakter síta pro přístup před tyto soudy,                              je  nesporné,  že  bez  právní  pomoci  často  jednotlivec  není  schopen                              domáhat se u správních orgánů či soudů svých práv.                               Před  nedávnem  došlo  k pokusu  o  odstranění  deficitu  právní  úpravy                              v České republice v oblasti právní pomoci nemajetným, spočívajícího                              v tom, že žádný zákon neupravuje bezplatné poskytování základního                              právního  poradenství  před  započetím  sporu  či  právní  zastupování  v                              jiných  než  soudních  řízeních  (zejména  ve  správních  řízeních)                              nemajetným  osobám.  Taktéž  zatím  česká  právní  úprava  nijak                              nereflektuje záslužnou činnost nevládních organizací v oblasti právní                                      9                              pomoci.                              Je přece nespornou povinností České republiky, aby zajistila každému                              účinnou  soudní  ochranu  a  spravedlivý  soudní  proces,  aby  zajistila                              poskytnutí  bezplatné  právní  pomoci  všem,  kdo  nemají  dostatečné                              prostředky,  pokud  je  to  nezbytné  k zajištění  účinného  přístupu  ke                              spravedlnosti  (čl.  47  Listiny  základních  práv  a  svobod  EU),  neboť                              všichni účastníci řízení jsou si rovni a mají právo na právní pomoc v                              řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a                              to od počátku řízení (čl. 37 odst. 2 a 3 české Listiny základních práv a                              svobod).                               Zmíněný legislativní návrh se pokouší naplnit záměr zajistit a rozšířit                              bezplatnou  pomoc  nemajetným  osobám  i  na  jiné  typy  řízení,  než je                              řízení soudní. Cílem bylo také umožnit zejména ve specializovaných                              otázkách vstup nevládních organizací či veřejných právnických fakult                              do  státem  odměňovaného  zastupování  a  poskytování  právních  rad                                8                                 Srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 12/07 , bod 29; rozsudek ESLP                              ve věci Airey proti Irsku (ze dne 9. 10. 1979, stížnost č. 6289/73, bod 24) či                              rozsudky velkého senátu ESLP ve věcech Broniowski proti Polsku (ze dne                              22. 6. 2004, stížnost č. 31442/96, bod 185), Öcalan proti Turecku (ze dne 12.                              5. 2005, stížnost č. 46221/99, bod 135)                               9   Věcný  záměr  zákona  o  zajištění  právní  pomoci  je  dostupný  na                              http://eklep.vlada.cz/eklep/page.jsf;jsessionid=6181B0C3D0C2AE31FBD7C                              CC82D6DC9AB                                                                  282","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                nemajetným.  Pokus  o  takovýto  zákon  se  zatím  zastavil,  asi  trochu                              kvůli  nezkušenosti  legislativců,  díky  ochráncům  právní  čistoty                              v orgánech  Legislativní  rady  vlády,  pomohla  tomu  i  argumentace                              ekonomickou  krizí  a  nedostatkem  prostředků;  jakoukoli  snahu  o                              možnost  vstupu  nevládních  organizací  do  této  oblasti  různými                              strategiemi  velmi  šikovně  podkopává  i  významná  část  české                              advokacie.                               Odpůrci  snah  o  rozšíření  bezplatné  právní  pomoci  (tedy  i  věcného                              záměru  zákona  o  zajištění  právní  pomoci,  který  se  zastavil  někde                              v exekutivním  legislativním  procesu)  považují  aktuální  stav  za                              dostatečný.  V  zákonem  stanovených  případech  přece  mohou  být                              nemajetným  účastníkům  ustanovováni  advokáti  soudem,  ti  pak                              dostanou odměnu podle příslušné vyhlášky (jak už jsem dříve zmínila,                              pokud se soudíte o invalidní důchod, tak Váš advokát dostane 500 Kč                              za  úkon  a  právního  zástupce  získáte  až  poté,  co  jste  už  vše  sám                              pokazil  ve  správním  řízení;    pokud  jste  vrahem,  tak    Váš  advokát                              dostane  skoro  3000  Kč  za  úkon  a  těch  úkonů  je  jen  v přípravném                              řízení trestním velké  množství). 10  Náš právní řád i praxe advokátní                              komory  poskytuje    možnost  požádat  o  bezplatného  advokáta                              advokátní komoru podle zákona o advokacii a její příslušník v případě                              pozitivního rozhodnutí komory musí poradit bezplatně či za sníženou                              odměnu. Domnívám se však, že kvalitní právní pomoc poskytne jen                              takový  právník,  který  je  ve  věci  angažován  a  chce  kvalitní  právní                              pomoc  poskytnout,  nikoli  někdo,  kdo  byl  ustanoven,  a  je  to  jeho                              právní povinnost, kterou musí splnit.                               Pro  bono  zastupování  by  mělo  být  vnímáno  jako  nezpochybnitelná                              součást profesního étosu advokacie. A jsou advokáti, velmi často jsou                              to  ti  nejlepší  ve  své  profesi,  kteří  dobře  a  rádi  radí  zadarmo  těm                              slabým, protože to považují za svou profesní povinnost, ale není jich                                   11                              dost.                              Jsou právníci a právničky, kteří se rozhodli provozovat specializované                              neziskové  organizace,  které  v  určité  oblasti  poskytují  právní                              poradenství (typické je to v uprchlické a cizinecké agendě, při ochraně                              proti domácímu násilí nebo v oblasti ochrany životního prostředí), ale                              případné příspěvky na jejich činnost z veřejných zdrojů klesají a ze                              soukromých zdrojů skoro vůbec nepřichází.                                    10  Srov. aktuální znění vyhlášky č. 177/1996 Sb.                               11                                 V této souvislosti bývá argumentováno i tím, že by pro bono zastupování                              mohlo být nekalou soutěží mezi advokáty (s odkazem na německá pravidla                              výkonu advokacie). Pokud by se skutečně tento problém objevil, doporučuji                              jej  řešit  v konkrétním  případě,  nikoli  kvůli  hypotetickému  nebezpečí                              odmítnout  tuto  v některých  případech  jedinou  možnost  nemajetných  na                              pomoc.                                                                  283","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Poslední  státní  příspěvek  k omezení  přístupu  chudých  k soudu  je                              novela  občanského  soudního  řádu  a  soudního  řádu  správního,  která                              omezuje  osvobozování  od  soudních  poplatků,  novela  zákona  o                              soudních  poplatcích,  která  zdražila  všechny  soudní  poplatky  o  více                                                12                              než  o  sto  procent   a  novela  advokátního  tarifu,  která  snížila                                                                        13                              mimosmluvní advokátské odměny až o třetinu.                              K  tomu,  abyste  se  domohli  svých  práv  u  soudu,  tedy  potřebujete  v                              Čechách a na Moravě zpravidla peníze na soudní poplatek, advokáta,                              doručovací  adresu,  schopnost  identifikovat,  v  čem  spočívá  právní                              problém, znalost procedur a hodně času, síly a vytrvalosti. I když jen                              žádáte o bezplatného advokáta, tak potřebujete také  znalost, koho a                              jak požádat, tedy znalost  svých nároků a procedur, doručovací adresu,                              čas.  Tohle  nemáte,  pokud  jste  skutečně  slabý,  chudý,  nemocný,                              unavený nebo hloupý. Vůbec nevíte, kam zajít a s kým se poradit. O                              tom, že v některých městech jsou  bezplatné poradny České advokátní                              komory,  se  dozvíte  na  internetu, 14  kde  najdete  adresu    v devíti                              městech České republiky, kam můžete zajít nebo napsat mail. Ale co                              když nemáte přístup na internet, nemáte na jízdenku do jednoho z těch                              měst  nebo  Vám  patnáctiminutová  porada  nepomůže?  Pokud  není                              akceptovatelná  role  nevládních  organizací  v oblasti  právní  pomoci,                              ačkoli  v západní  Evropě  tato  forma  obvykle  vůbec  nikomu  nevadí,                              měli bychom začít uvažovat, zda se neinspirovat slovenskou úpravou                                                        15                              jakéhosi veřejného advokáta.  Myslím, že pokud si chce Ministerstvo                              spravedlnosti  ponechat  své  jméno,  mělo  by  vyvinout  aktivitu,  která                              některé z řešení dovede do cíle.                                Důvěryhodný stát, demokratická společnost založená na rovnosti lidí,                              nemůže vylučovat z přístupu k základním právům lidi jen podle jejich                              majetkové  či  sociální  situace  nebo  intelektuálních  schopností  a                              dovedností. Pokud Listina základních práv a svobod garantuje právo                              na  přístup  k  soudu,  pak  má  stát  povinnost  vytvořit  takový  systém                              bezplatné  právní  pomoci,  aby  k němu  měl  rovný  přístup  opravdu                              každý.  U  řady  lidí  by  rychlá  nízkoprahová  bezplatná  právní  pomoc                              mohla vést i k budoucí velké úspoře prostředků státu.                               Například,  ten  mnou  výše  zmiňovaný  nejnespravedlivější,  protože                              nevydaný  soudní  rozsudek,  kdyby  byl  vydán,  tak  by  možná  u                              konkrétní  osoby  zastavil  její  pád  do  sociálního  vyloučení,  útěk  do                              nemoci či přivrácení k nelegálním nebezpečným životním strategiím.                                 12                                 Zákonem č. 218/2011 Sb. (ke zhoršení rovněž došlo i zákonem č. 303/2011                              Sb., novelizujícího soudní řád správní)                              13                                 Ustanovení § 12a advokátního tarifu zavedený vyhl. č. 399/2010 Sb.                              14   www.cak.cz                               15                                  Tou  je  Centrum  právní  pomoci  podle  zákona  č.  327/2005  Z.  z.,  o                              poskytování právní pomoci osobám v materiální nouzi.                                                                  284","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                A je třeba si uvědomit, že všechny tyto cesty pro společnost či jiné lidi                              mohou být velmi zatěžující či finančně náročné. Takže malá investice                              na začátek možná ušetří hodně peněz za pár let. Zjednodušeně řečeno:                              když  někomu  trochu  přispějeme  z  veřejných  peněz  na  jeho  spor  s                              bývalým  zaměstnavatelem  či  lichvářským  věřitelem,  tak  mu                              nebudeme muset vyplácet mnohem vyšší částky na sociálních dávkách                              nebo  ho  zachráníme  před  zmrznutím  pod  mostem.  Úspora  v řádech                              desítek  milionů  korun  může  znevěrohodnit  celý  justiční  systém,                              výrazně  omezit    přístup  ke  spravedlnosti  a  vyvolat  v jednotlivcích                                             16                              nedůvěru ve stát.                                 Contact – email                              katerina.simackova@law.muni.cz, katerina.simackova@nssoud.cz                                                                             16                                  Kdybyste  ještě  pochybovali,  pusťte  si  závěrečnou  řeč  advokáta  Arthura                              Kirklanda (Al Pacino) ve filmu … And Justice for All.                                                                  285","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                 OSOBA SUDCU V SPRAVODLIVOM PROCESE                                         NADEŽA VACULÍKOVÁ , MARTIN TURČAN                                  Právnická fakulta Univerzita Komenského v Bratislave, Slovensko                                Abstract in original language                              Príspevok sa dotýka otázok sudcovskej nezávislosti, odbornosti a                              etiky, ktoré predstavujú predpoklady spravodlivého súdneho procesu.                              Autori sa zaoberajú predmetnou problematikou z hľadiska právnej                              teórie i z hľadiska súdnej praxe..                              Key words in original language                              sudca, spravodlivý proces, sudcovská nezávislosť, sudcovská etika,                              sudcovská odbornosť                              Abstract                              Paper touches issues of judge's independence, proficiency and ethics                              which represent presumptions of fair trial. The authors look at the                              issue from prospecitve of jurisprudence and also from prospective of                              judicial practice.                              Key words                              judge, fair trial, judge's independence, judge's ethics,                              judge'sprofficiency                                1.  PÁR MYŠLIENOK K STAVU SÚDNICTVA                               Je všeobecne známou skutočnosťou, že aktuálny obraz súdnictva na                              Slovensku  sa  v  očiach  verejnosti  neteší  príliš  veľkej  obľube  a  že                                                                                 1                              stupeň  dôvery  verejnosti  v  súdnictvo  je  značne  nízky.   Čo  k  tomu                              povedať?  Inšpirujme  sa  niekoľkými  myšlienkami  akademickej                              autority  profesorky  Alexandry  Krskovej,  ktorá  už  dlhšiu  dobu                              publikuje k otázkam úrovne súdnictva a výzvam (najmä hodnotovým),                              ktoré pred ním stoja.                               Pokiaľ  ide  o  pohľad  na  súdnu  moc,  možno  povedať,  že  verejnosť                              bežne  reaguje  „poznámkami  o  sudcoch  ako  o  podozrivej,                                                                                  2                              skorumpovanej  skupine,  či  dokonca  o  justičnej  mafii.“   Alexandra                              Krsková pripomína, že je zbytočné klásť otázku, či má na to verejnosť                              právo. „V demokratickom štáte sú občania zdrojom moci a diskutovať                                                                  3                              môžu a majú o všetkých jej aspektoch.“  Podľa Krskovej je diskusia a                                1                                      Podľa  Eurobarometra  súdnictvu  u  nás  dôveruje  približne  30%                              občanov,  čo  výrazne  zaostáva  za  priemerom  EÚ,  ktorý  je  na  úrovni  okolo                              40%  (viď:  http://www.sudcovia.sk/Dokumenty/doveryhodnost-sudnictva-                              eurobarometer, dostupné dňa 06.12.2011).                               2                                      Krsková,  A.:  Kritika  súdnictva  a potreba  etického  kódexu,  In:                              Prístup  k spravodlivosti  -  bariéry  a východiská  8,  „Presvedčivosť                              a transparentnosť  rozhodovania  súdov“.  Konferencia  ,  Senec:  VIA  IURIS,                              2009, s. 46.                               3                                      Tamtiež                                                                 286","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                kritika  súdnictva  občanmi  vo  všeobecnosti  legitímna  a  bude                              permanentná, otázkou ale zostáva, či je vždy aj oprávnená, dôvodná a                              spravodlivá k sudcom, ktorí môžu veľmi zle vnímať sociálny paradox,                              že  ľudia  sú  k  nim  naladení  horšie  než  k  politike,  hoci  im,  napriek                                                                                    4                              všetkému,  zo  všetkých  verejných  inštitúcií  najviac  slúžia.   „Každý,                              kto príde do styku s justičným prostredím a neuspeje v konaní pred                              súdom  podľa  svojich  predstáv,  má  sklon  hľadať  v  príčinách  svojho                                                         5                              neúspechu  niečo  podozrivé.“   Môže  to  byť  snaha  vidieť  v  konaní                              sudcu  vplyv  politických  zásahov,  neodbornosť,  nepripravenosť  na                              súdne  pojednávanie,  neznalosť  prípadu,  či  snáď  osobnú  aroganciu                              sudcu a pod.                               Stotožňujeme  sa  s  názorom,  že  jednou  z  príčin  skutočnosti,  že                              „väčšina občanov vníma obraz súdnictva hmlisto a zaujato, spôsobom,                              ktorý predstavuje mnoho iracionálnosti, stereotypov a emócií“ môže                                                            6                              byť ich nízke právne povedomie.  Tiež je pravdou, že určitú rolu vo                              vnímaní súdnictva hrajú aj médiá, ktoré ochotne vychádzajú v ústrety                              stále väčšiemu tlaku verejnosti a nepostupujú vždy s patričnou dávkou                                   7                              etiky.   Určitým  výzvam  by  teda  mali  čeliť  nielen  sudcovia  ale  aj                              verejnosť a médiá.                               Profesorka Krsková už dlhšie poukazuje na skutočnosť, že „tradičná                              koncepcia sudcu sa mení. Jeho úlohy sú stále divergentnejšie a stáva                              sa  subjektom  mnohých,  neraz  rozporných  očakávaní  a nárokov:  má                              rozhodovaciu, ale aj administratívnu právomoc, zmieruje i trestá, má                              všetko dôkladne zvážiť a pritom promptne rozhodnúť, má poznať zlo                              i vášeň,  bez  ktorých  nikto  nie  je  ľudský,  má  byť  zároveň  nad  ne                              povznesený a od nich očistený. Prísnym rešpektovaním práva musí sa                              vyhnúť  zlovôli  a subjektívnosti,  avšak  priveľa  lojálnosti  robí  z neho                              spolupracovníka  nie  vždy  spravodlivej  moci.  Sudca  je  vývojom                              dezorientovaný a pýta sa, akým hodnotám má vlastne slúžiť. Akoby sa                              sproblematizoval konsenzus medzi ním a spoločnosťou, pokiaľ ide o                              image  profesie,  o  profesijnú  kultúru.  Zdá  sa,  že  bude  treba  znova                              preveriť  a teda  hlboko  analyzovať  spoločenské  poslanie  tohto                                                                                            8                              vznešeného povolania. Kríza sudcu je krízou identity tejto profesie.“                                4                                      Tamtiež.                              5       Krsková,  A.:  Kritika  súdnictva  a potreba  etického  kódexu,  In:                              Prístup  k spravodlivosti  -  bariéry  a východiská  8,  „Presvedčivosť                              a transparentnosť  rozhodovania  súdov“.  Konferencia  ,  Senec:  VIA  IURIS,                              2009, s. 46-47.                               6       Viď  Krsková, A.: Kritika súdnictva a potreba etického kódexu, In:                              Prístup  k spravodlivosti  -  bariéry  a východiská  8,  „Presvedčivosť                              a transparentnosť  rozhodovania  súdov“.  Konferencia  ,  Senec:  VIA  IURIS,                              2009, s. 47.                               7       Tamtiež.                               8                                      Krsková,  A.:  Kríza  identity  sudcu?,  In:  Justičná  revue,  1994,  roč.                              46, č. 3-4, s. 11.                                                                 287","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Možno  len  súhlasiť  s  tvrdením,  že  „sudcovia  tvoria  zvláštnu                              spoločenskú skupinu, vybranú „frakciu“ čestného povolania. Občania                              si  musia  byť  istí,  že  veľká  moc  nad  nimi  je  zverená  čestným,                              vzdelaným  ľuďom,  ktorí  rešpektujú  najvyššie  štandardy  etického                                        9                              správania.“                              Spoločnosť teda stojí pred otvorenou otázkou, akým spôsobom riešiť                              problém vzťahu súdnej moci a verejnosti. V duchu predchádzajúcich                              citátov  sa  domnievame,  že  jedným  z  predpokladov  riešenia  tohto                              problému je prítomnosť pozitívnych sudcovských osobností.                               2. OTÁZKA OSOBNOSTI SUDCU                               Je  pravdou,  že  „vzhľadom  na  význam  súdnictva  k  najdôležitejším                              otázkam  patrí  spôsob  a  ustanovovanie  sudcov  do  ich  funkcie.  Na                              strane  jednej  ide  o  to,  aby  spôsob  výberu  sudcov  zabezpečil  čo                              najlepšie kvalifikované osobnosti spôsobilé zaručiť funkčnosť súdov,                              na  strane  druhej  je  spôsob  ustanovovania  podstatným  faktorom  pre                                                                     10                              výkon nestrannej a nezávislej súdnej moci.“                               Nevyhnutnou požiadavkou spravodlivého súdneho procesu je v prvom                              rade  odbornosť  sudcu.  Je  zrejmé,  že  sudca,  ktorý  má  rozhodnúť                              spravodlivo,  musí  postupovať  odborne.  Jeho  znalosti  hmotného  a                              procesného práva, ako aj právnej filozofie a teórie, sú predpokladom                                                                                         11                              kvalitného a erudovaného uskutočňovania procesu aplikácie práva.                              Zároveň je potrebné, aby sudca dosahoval určité morálne kvality. Len                              tie môžu zaručiť, že svoje odborné znalosti bude uplatňovať v záujme                                             12                              boni  et  aeqvi.   Obe  požiadavky  –  požiadavka  odbornosti  aj                                9                                      Krsková,  A.:  Etika  právnického  povolania,  Bratislava:  VO  PraF                              UK, 1994, s. 100, ISBN 80-7160-065-2.                               10                                      Posluch,  M.  -  Cibulka,  Ľ.:  Štátne  právo  Slovenskej  republiky,                              Bratislava: Heuréka, 2006, s. 263, ISBN 80-89122-31-0.                              11                                      V tomto duchu sa vyjadril aj Najvyšší súd SR v odôvodnení svojho                              rozhodnutia vo veci so sp. zn. 4Ndz 2/2011: „Nezávislosť s nestrannosťou a                              odbornosťou (kvalifikáciou) sudcu sú podmienkami kvalitného rozhodovania                              a  jeho  predvídateľnosti  a  sledujú  tak  význam  riadneho  napĺňania                              (poskytovania) spravodlivosti.“                               12      Na  tomto  mieste  zohráva  svoju  úlohu  aj  profesijná  etika.  „Etika                              prichádza k sudcovi ako odpoveď na problémy jeho identity i ako návod na                              riešenie  konfliktov,  resp.  na  určenie  hraníc  kondradiktórnych  imperatívov.                              Tieto  konflikty  sa  týkajú  súdnictva,  osoby  sudcu  i jeho  rozhodovania.                              Problém etiky sa vynára napríklad, keď zákon narazí na svedomie. Je rozpor                              medzi prezumpciou neviny a väzbou, medzi kvalitou a kvantitou vybavených                              vecí a pod. Keďže sami sudcovia sú citliví na svoju prestíž a elitnosť, neradi                              medzi sebou trpia pochybných kolegov, na pomoc sa volá profesijná etika .                              Utiekanie  sa  k nej  nie  je  len  módnym  trendom,  ale  celkovým  kultúrnym                              pohybom  na  záchranu  prestíže  profesie.“  (Garapon,  A.:  Le  juge  et  son                              Éthique. In: Débats 24. juillet, 1992, s. 4, citované podľa: Krsková, A.: Etika                                                                 288","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                                                                             13                              požiadavka  morálnosti  sú  predpokladmi  sudcovskej  nezávislosti.                              Veď  „sudcovská  nezávislosť  je  nemysliteľná  bez  vysokej                              vzdelanostnej,  odbornej,  profesionálnej  pripravenosti  a  morálnej  či                                             14                              mravnej úrovne“ . Ako poznamenal aj Ústavný súd ČR „nezávislost                              soudců je v první řadě podmíněna jejich morální integritou a odbornou                                          15                              úrovní (…).“ Jedná sa o tú stránku sudcovskej nezávislosti, ktorá je                                                                              16                              bytostne naviazaná na osobu sudcu, na jeho osobnosť.                              V  doterajšej  Slovenskej  judikatúre  nenájdeme  mnoho  rozhodnutí,  v                              ktorých by sa súd zaoberal otázkou osobnostného (teda odborného a                              morálneho) profilu sudcu. Jedno z mála takýchto rozhodnutí, ak nie                              jediné,  ktoré  sa  tejto  otázky  určitým  spôsobom  dotýka,  vzišlo  pred                              dvomi rokmi z rúk Ústavného súdu SR. V predmetnej veci sa jednalo                              o otázku váhy osobnostných (najmä odborných) kvalít sudcu pri jeho                              výbere  do  významnej  euroinštitúcie,  od  ktorej  sa  očakáva  realizácia                              spravodlivého súdneho procesu.                               V roku 2009 rozhodovala Súdna rada SR o slovenskom kandidátovi                              na pozíciu sudcu Súdneho dvora Európskych spoločenstiev so sídlom                              v Luxemburgu (ďalej len „SDES“). Výber sa uskutočňoval z dvoch                              kandidátov.  Kandidát,  ktorý  vo  voľbe  uspel,  bol  zvolený                              jednoznačnou  väčšinou  hlasov.  Neúspešný  kandidát  však  nebol                              spokojný s formou rozhodnutia, ktoré súdna rada prijala (uznesenie č.                              437/2009).  Nedostatok  videl  v  absencii  akejkoľvek  zmienky  o                              dôvodoch,  na  základe  ktorých  sa  o  výbere  sudcu  SDES  rozhodlo.                                 právnického  povolania,  Bratislava:  VO  PraF  UK,  1994,  s.  100,  ISBN  80-                              7160-065-2).                               13                                      Eva  Ottová  v  tomto  zmysle  uvádza:  „Predpokladom  osobnej                              nezávislosti  sudcu  je  aj  jeho  odbornosť.  Nestačí  tu  len  skutočnosť,  že                              súdnictvo  vykonávajú  vysokoškolsky  vzdelaní  právnici  s  osobitnou                              špecializáciou.  Dôležitá  je  aj  kvalitná  príprava  sudcu  na  konkrétne                              rozhodnutie, jeho dôkladná znalosť nielen práva, ale pochopenie aj iných s                              riešením  prípadu  súvisiacich  informácií  (ekonomických,  technických,                              medicínskych a pod.) Iba tak môže sudca čeliť vplyvu či závislosti od tých,                              ktorí danú problematiku ovládajú lepšie ako on a špecificky, možno účelovo                              ju interpretujú. S odbornosťou úzko súvisí a prelína sa aj ďalšia záruka jeho                              nezávislosti  –  jeho  profesionálna  etika,  jeho  mravné  cítenie,  nestrannosť,                              zodpovednosť, úcta k právu a spravodlivosti. Veď v činnosti sudcov sa vždy                              prelínajú právne a mravné postuláty.“ (Ottová, E.: Teória práva, Bratislava:                              Heuréka, 2006, s. 81, ISBN 80-89122-37-X).                               14      Čipkár,  J.:  Etika,  právo  a  environment,  Košice:  Právnická  fakulta                              UPJŠ v Košiciach, 2001, s. 73, ISBN 80-7097-456-7.                              15      Nález  Ústavného  súdu  ČR  sp.  zn.  Pl.  Ús  34/04,  citované  podľa:                              Klíma,  K.  et.  al.:  Ústavní  právo  –  4.  rozšiřené  vydání,  Plzeň:  Aleš  Čeněk,                              2010, s. 559, ISBN 978-80-7380-261-5.                               16                                      V teórii práva sa hovorí o osobnej nezávislosti sudcu. (Viď: Ottová,                              E.: Teória práva, Bratislava: Heuréka, 2006, s. 80, ISBN 80-89122-37-X).                                                                  289","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Dôvody  výberu  úspešného  kandidáta  neboli  zrejmé  ani  zo  zápisnice                              zo  zasadnutia  súdnej  rady.  Rozhodol  sa  preto  podať  sťažnosť  na                              Ústavný súd. V sťažnosti uviedol, že postup, ktorý zvolila súdna rada                              „nerešpektoval ústavne požadované zásady objektivity a odbornosti, v                              dôsledku čoho je jeho výsledkom svojvoľné (arbitrárne) rozhodnutie,                              ktoré je v rozpore s čl. 30 ods. 4 v spojení s čl. 1 ods. 1 a 2 ústavy.                              Postup  súdnej  rady  sa  ocitol  v  nesúlade  aj  s  viacerými                              medzinárodnými  dohovormi.  Arbitrárnosť  rozhodnutia  súdnej  rady                              vyplýva z toho, že nemá žiadnu oporu v objektívnom hodnotení tých                              podmienok (náležitostí), ktoré musí spĺňať každý kandidát na funkciu                              sudcu. Ich stanovenie nie je vecou voľnej úvahy súdnej rady, pretože                              je určené jednotne pre všetkých sudcov SDES v čl. 223 ods. 1 Zmluvy                              o  založení  Európskeho  spoločenstva  (...).  Bolo  preto  povinnosťou                              súdnej rady pri voľbe kandidáta za takéhoto sudcu zaoberať sa týmito                              podmienkami, objektívne ich zhodnotiť, a až (a výlučne) na základe                              takéhoto  hodnotenia  rozhodnúť  o  kandidátovi  na  sudcu  SDES  za                                                  17                              Slovenskú republiku.“  Sťažovateľ poukazoval na skutočnosť, že „z                              dostupných materiálov súdnej rady (text jej rozhodnutia a výňatky zo                              zápisnice)  vôbec  nevyplýva,  že  by  sa  v  rámci  svojho  rokovania  po                              skončení  ústnych  vystúpení  kandidátov  vôbec  zaoberala  odbornými                              kritériami,  ktoré  musí  spĺňať  kandidát  na  sudcu  medzinárodného                              súdneho orgánu, a už vôbec nie ich objektívnym posúdením vo vzťahu                              ku každému z kandidátov. Potom, ako kandidáti skončili svoje ústne                              vystúpenia,  súdna  rada  pristúpila  okamžite  k  hlasovaniu.  Z  toho                              jednoznačne  vyplýva,  že  rozhodnutiu  súdnej rady  z  9. januára  2009                              predchádzalo „konanie“, v ktorom absentovalo akékoľvek odborné a                              objektívne  zhodnotenie  požadovaných  predpokladov  uchádzačov  na                                                                                      18                              kandidáta na funkciu sudcu medzinárodného súdneho orgánu.“                              Ak  tomu  rozumieme  správne,  sťažovateľovi  išlo  v  podstate  o  to,  či                              kandidát,  ktorý  bol  za  Slovenskú  republiku  do  SDES  vybratý,                              dosahuje lepší osobnostný profil než kandidát, ktorý vo voľbe neuspel,                              resp.  či  sa  súdna  rada  týmto  kritériom  pri  svojom  výbere  vôbec                              zaoberala. V zmysle § 27g ods. 2 písm. b) zákona č. 185/2002 Z. z. o                              súdnej rade za kandidáta na sudcu, ktorý by mal pôsobiť za Slovenskú                              republiku  v  medzinárodných  súdnych  orgánoch,  možno  navrhnúť                              občana,  ktorý  je  „bezúhonný,  preukázateľne  je  významnou                              osobnosťou v odbore práva a jeho morálne vlastnosti dávajú záruku,                              že  funkciu  sudcu  bude  riadne  vykonávať.“  Toto  je  kľúčové                              ustanovenie,  o  otáznosť  naplnenia  ktorého  v  predmetnom  podaní                              sťažovateľovi zrejme išlo. Sťažovateľ zároveň tvrdil, že boli porušené                              aj  ustanovenia  Zmluvy  o  založení  Európskeho  spoločenstva,                              predovšetkým článku 223 ods. 1, podľa ktorého „sudcovia a generálni                                17      Uznesenie Ústavného súdu SR č. III. ÚS 128/09-25 zo 14. mája                              2009. zdroj:                              http://www.concourt.sk/rozhod.do?urlpage=dokument\&id_spisu=305275,                              dostupné dňa 22.11.2011.                               18      Tamtiež.                                                                  290","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                advokáti Súdneho dvora sa vyberajú z osôb, ktoré poskytujú záruku                              úplnej nezávislosti a ktoré spĺňajú potrebné kvalifikačné predpoklady                              požadované  v  ich  krajinách  na  obsadenie  najvyšších  sudcovských                              funkcií  alebo  sú  uznávanými  odborníkmi  v  oblasti  práva,  sú                              vymenúvaní  na  základe  vzájomnej  dohody  vlád členských  štátov  na                              obdobie  šiestich  rokov.“  V  zmysle  týchto ustanovení  majú  byť  teda                              sudcovia SDES (v súčasnosti už SDEÚ)  vyberaní na základe svojho                              odborného a morálneho profilu, ktorý je zárukou ich nezávislosti. To                              je obsiahnuté aj v ustanoveniach Zmluvy o fungovaní EÚ. V zmysle                              čl.  253  ods.  1  konsolidovaného  znenia  Zmluvy  o  fungovaní  EÚ:                              „Sudcovia  a  generálni  advokáti  Súdneho  dvora  sa  vyberajú  z  osôb,                              ktoré  poskytujú  záruku  úplnej  nezávislosti  a  ktoré  spĺňajú  potrebné                              kvalifikačné  predpoklady  požadované  v  ich  krajinách  na  obsadenie                              najvyšších  sudcovských  funkcií  alebo  sú  uznávanými  odborníkmi  v                              oblasti  práva,  sú  vymenúvaní  na  základe  vzájomnej  dohody  vlád                              členských štátov po porade s výborom uvedeným v čl. 255 na obdobie                              šiestich rokov.“ Podľa čl. 255 ods. 1 Zmluvy o fungovaní EÚ: „Zriadi                              sa  výbor  na  účely  stanoviska  k  vhodnosti  kandidátov  vykonávať                              funkciu  sudcu  a  generálneho  advokáta  na  Súdnom  dvore  a                              Všeobecnom  súde  predtým,  ako  vlády  členských  štátov  vykonajú                              vymenovania  uvedené  v  čl.  253  a  čl.  254.  Výbor  sa  skladá  zo                              siedmich osôb vybraných spomedzi bývalých členov Súdneho dvora a                              Všeobecného súdu, členov aj vyšších vnútroštátnych súdnych orgánov                              a uznávaných odborníkov v oblasti práva (…).“ Zmluva o fungovaní                              EÚ  teda  dôsledne  trvá  na  požiadavke,  aby  boli  za  sudcov  SDEÚ                              (SDES)  vyberané  osoby  s  vysokými  odbornými  a  morálnymi                              kvalitami,  čo  má  byť  zabezpečené  práve  poradnou  právomocou                              spomínaného sedemčlenného výboru.                               Podľa názoru sťažovateľa súdna rada tým, že v uznesení neuviedla, na                              základe akých dôvodov vybrala úspešného kandidáta na funkciu sudcu                              SDES, spochybnila splnenie uvedených požiadaviek vnútroštátnej aj                              európskej  úpravy,  vrátane  ducha  ustanovení  Lisabonskej  zmluvy,                              ktorá  v  tom  čase  síce  ešte  nenadobudla  platnosť,  „no  Slovenská                              republika ju už ratifikovala, a tým na seba zobrala záväzok nekonať                                                      19                              proti jej predmetu a účelu“ .                              Ústavný súd vyzval súdnu radu, aby sa k sťažnosti vyjadrila. Súdna                              rada vo svojom vyjadrení poukázala na skutočnosť, že zo žiadneho z                              platných  právnych  predpisov  nevyplýva,  že  by  jej  rozhodnutia  mali                              byť  odôvodnené.  Tvrdila,  že  tak  ako  uznesenia  Národnej  rady                              Slovenskej republiky, prípadne uznesenia vlády Slovenskej republiky                              neobsahujú  odôvodnenie,  nemusia  ho  obsahovať  ani  jej  uznesenia.                              Uviedla, že „takýmto spôsobom sa v Súdnej rade SR rozhodovalo aj v                              roku  2004,  kedy  Súdna  rada  SR  uskutočnila  voľby  kandidátov  na                              sudcu  Európskeho  súdneho  dvora  a  sudcu  Súdu  prvého  stupňa  v                              Luxemburgu.  Ak  by  sa  malo  dospieť  k  záveru,  že  námietka                              sťažovateľa je  v  tomto  smere  dôvodná, súčasne  by  to  znamenalo  aj                                19      Tamtiež.                                                                  291","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                spochybnenie  predchádzajúcej  voľby,  ako  aj  všetkých  doterajších                                                                  20                              uznesení vydaných Súdnou radou SR.“  V predchádzajúcej voľbe z                              roku  2004  bol  súdnou  radou  za  sudcu  SDES  zvolený  práve                              sťažovateľ.  Podľa  názoru  súdnej  rady  je  sťažnosť  neopodstatnená,                              pretože „obaja kandidáti sú osobnosti v odbornej právnickej verejnosti                              uznávané,  teda  známe  aj  členom  Súdnej  rady  Slovenskej  republiky.                              Obaja  kandidáti,  bez  akýchkoľvek  pochybností  sú  osoby,  ktoré                              poskytujú záruku úplnej nezávislosti a spĺňajú potrebné kvalifikačné                              predpoklady  požadované  v  Slovenskej  republike  na  obsadenie                              najvyšších  sudcovských  funkcií,  tak  ako  to  upravuje  čl.  223  (1)                                                                       21                              Zmluvy o založení Európskeho spoločenstva.“  Súdna rada dodala, že                              mala  k  dispozícii  celý  spisový  materiál  z  predchádzajúcej  voľby                              konanej  v  roku  2004,  v  ktorej  už  vtedy  figurovali  obaja  súčasní                              kandidáti. Ich odborné kvality jej teda boli dobre známe.                               Ústavný  súd  zvážil  argumenty  strán  a  skonštatoval,  že  uznesenia,                              ktoré  súdna  rada  prijíma  pri  voľbe  sudcov  do  medzinárodných                              súdnych  orgánov,  nie  sú  individuálnymi  právnymi  aktami  ale                              právnymi aktami sui generis, ktoré nemusia obsahovať odôvodnenie.                              Absencia  uvedenia  dôvodov  výberu  úspešného  kandidáta  teda                              nespôsobuje ich neplatnosť. Ústavný súd však zároveň uviedol, že „na                              druhej  strane  nemožno  vyvodiť  záver,  že  by  postup  a  rozhodnutie                              súdnej rady v súvislosti s voľbou kandidátov na funkcie sudcov, ktorí                              by mali pôsobiť za Slovenskú republiku v medzinárodných súdnych                              orgánoch, nebolo limitované ústavnou a zákonnou úpravou, prípadne,                              že by súdna rada disponovala v uvedených prípadoch neobmedzenou                              voľnou úvahou bez povinnosti rešpektovať relevantné právne kritériá                              týkajúce  sa  dotknutých  sudcovských  funkcií  v  medzinárodných                              súdnych orgánoch, ako aj samotného procesného postupu súdnej rady                                                                                           22                              v  procese  navrhovania  a  voľby  kandidátov  na  tieto  funkcie.“                              Znamená to teda, že súdna rada je pri voľbe slovenského zástupcu do                              danej  euroinštitúcie  povinná  zohľadniť  aj  osobnostné  kvality                              kandidátov, čo jej ukladá domáca aj európska právna úprava. Možná                              absencia  odôvodnenia  jej  uznesenia  teda  nič  nemení  na  veci,  že                              faktické  zhodnotenie  odborných  a  morálnych  kvalít  každého                              kandidujúceho sudcu musí prebehnúť.                               Ústavný súd vzal v danom prípade na vedomie skutočnosť, že súdna                              rada mala k dispozícii celý spisový materiál z predchádzajúcej voľby,                              v ktorej obaja kandidáti už vystupovali a stotožnil sa s jej názorom, že                              „obaja  kandidáti,  bez  akýchkoľvek  pochybností  sú  osoby,  ktoré                              poskytujú záruku úplnej nezávislosti a spĺňajú potrebné kvalifikačné                              predpoklady  požadované  v  Slovenskej  republike  na  obsadenie                              najvyšších  sudcovských  funkcií“,  a  to  v  zmysle  požiadaviek                                 20      Tamtiež.                               21                                      Tamtiež.                              22      Tamtiež.                                                                  292","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                                                       23                              vnútroštátnej  aj  európskej  právnej  úpravy.   Uviedol,  že  tento  záver                              súdnej  rady  považuje  za  objektívny  a  správny.  Dodal,  že  obaja                              kandidáti  boli  v  minulosti  schválení  na  obdobné  pozície  (teda  na                              pozíciu  sudcu  SDES  a  sudcu  Súdu  prvého  stupňa)  aj  na  základe                              dohody  vlád  všetkých  štátov  Európskej  únie  a  Európskych                              spoločenstiev o akceptácii navrhovaného kandidáta. Preto nemôže byť                              pochýb o osobnostných kvalitách žiadneho z týchto kandidátov.                               Ústavný  súd  uzavrel,  že  vysoké  odborné  kvality  a  relatívna                              vyrovnanosť oboch uchádzačov podľa jeho názoru „vylučujú záver, že                              by  súdna  rada  pri  svojom  rozhodovaní  prekročila  medze  dovolenej                              úvahy, ktorú jej právna úprava pre účely voľby kandidáta na funkciu                              sudcu poskytuje“, nedošlo teda k porušeniu sťažovateľom označených                              ustanovení  ústavy  ani  relevantných  medzinárodných  zmlúv  a  z                              rovnakých  dôvodov  nemožno  postup  súdnej  rady  považovať  ani  za                                                                                           24                              rozporný s účelom konsolidovaného znenia Zmluvy o fungovaní EÚ.                              Zmienený prípad je podnetný pre niekoľko akademických myšlienok.                              Ak ústavný súd skonštatoval, že uznesenie súdnej rady o voľbe sudcu                              do  medzinárodného  súdneho  orgánu  nemusí  byť  odôvodnené,  no                              dôvody  jeho  prijatia  musia  existovať  a  musia  byť  súladné  s                              požiadavkami  platnej  právnej  úpravy,  medzi  ktorými  figuruje  aj                              odborná  a  morálna  spôsobilosť  kandidáta,  ponúka  sa  otázka,  aké                              okolnosti  by  boli  dostatočné  na  vznesenie  pochybnosti  o  splnení                              týchto  podmienok  a  akým  spôsobom  by  ústavný  súd  skúmal  ich                              dodržanie.  Pokiaľ  by  napríklad  v  predmetnom  prípade  súdna  rada                              nemala k dispozícii spisový materiál z predchádzajúcej voľby sudcov                              SDES  a  Súdu  prvého  stupňa,  považoval  by  ústavný  súd  predloženú                              sťažnosť  za  opodstatnenú?  Alebo  by  bolo  potrebné  aby  boli  obaja                              kandidáti  v  celkom  jednoznačnom  nepomere,  pokiaľ  ide  o  ich                              osobnostný profil (teda aby bol jeden z nich napríklad úplne verejne                              neznámym)? Zaujímavá je aj tá skutočnosť, že z formálneho hľadiska                              by ústavný súd mohol o otázke dodržania či nedodržania požiadavky                              osobnostnej  úrovne  kandidáta  na  sudcu  SDES  (SDEÚ)  rozhodovať                              zrejme len v rámci konania o sťažnosti pre porušenie základných práv                              a slobôd fyzickej alebo právnickej osoby podľa § 49 a nasl. zákona č.                              38/1993 Z. z. o organizácii Ústavného súdu SR (bolo tomu tak aj v                              uvedenom  prípade),  ktoré  predstavuje  konanie  o  ochrane                                                    25                              individuálneho  záujmu.   Požiadavka  odbornosti  sudcu  je  však,  ako                              sme  už  uviedli,  predpokladom  sudcovskej  nezávislosti  a                              spravodlivého súdneho procesu ako takého - teda požiadavkou záujmu                              celospoločenského.                                  23                                      Tamtiež.                              24      Tamtiež.                               25                                      Konanie  Ústavného  súdu  začaté  na  základe  podnetu  v  zmysle  čl.                              130 Ústavy SR sa z tohto hľadiska vyznačuje rovnakými znakmi.                                                                  293","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                3. ZÁVER                                Predchádzajúce  riadky  je  potrebné  chápať  ako  v  prvom  rade                              akademické, nijakým spôsobom sa nesnažiace hodnotiť rozhodnutie a                              postup ústavného súdu v predmetnom prípade. Ide teoretickú úvahu o                              ústavných  garanciách  odbornej  a  morálnej  úrovne  sudcu  pri  jeho                              výbere  do  dôležitej  inštitúcie.  Teoretickosti  rázu  týchto  myšlienok                              pridáva  snáď  aj  tá  skutočnosť,  že  pozícia  sudcu  SDES  (SDEÚ)  je                              natoľko významná, že sa dá relatívne ťažko predpokladať zanedbanie                              požiadavky dostatočnej osobnostnej úrovne kandidáta na túto funkciu                              (a to aj z toho dôvodu, že európske právo disponuje svojím vlastným                              systémom,  ktorý  má  zabezpečiť  jej  dodržanie).  Na  záver  možno                              vysloviť prianie, aby tomu bolo čo najčastejšie podobne aj v prípade                              nášho vnútroštátneho súdnictva.                               Literature:                               -  Čipkár, J.:  Etika,  právo  a environment, Košice:  Právnická  fakulta                                 UPJŠ  v  Košiciach,  2001,  182  s.,  ISBN  80-7097-456-7                                  Klíma, K. et. al.: Ústavní právo – 4. rozšiřené vydání, Plzeň: Aleš                                 Čeněk,    2010,    786     s.,   ISBN     978-80-7380-261-5                                  Krsková,  A.:  Etika  právnického  povolania,  Bratislava:  VO  PraF                                 UK,      1994,     129      s.,     ISBN       80-7160-065-2                                  Krsková,  A.:  Kritika  súdnictva  a potreba  etického  kódexu,  In:                                 Prístup  k spravodlivosti  -  bariéry  a východiská  8,  „Presvedčivosť                                 a transparentnosť rozhodovanaia súdov“. Konferencia , Senec: VIA                                 IURIS,              2009,              s.              46-50                                  Krsková, A.: Kríza identity sudcu?, In: Justičná revue, 1994, roč.                                 46,           č.           3-4,           s.           10-22                                  Ottová, E.: Teória práva, Bratislava: Heuréka, 2006, 306 s., ISBN                                 80-89122-37-X                                  Posluch,  M.  -  Cibulka,  Ľ.:  Štátne  právo  Slovenskej  republiky,                                 Bratislava:  Heuréka,  2006,  335  s.,  ISBN  80-89122-31-0                                  http://www.concourt.sk/rozhod.do?urlpage=dokument\&id_spisu=3                                 05275,           dostupné           dňa           22.11.2011                                  http://www.sudcovia.sk/Dokumenty/doveryhodnost-sudnictva-                                 eurobarometer, dostupné dňa 06.12.2011                               Contact – email                              nadezda.vaculikova@flaw.uniba.sk                              martin.turcan@flaw.uniba.sk                                                                    294","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                                                                                                                                     295","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                 PRÁVO NA SPRAVEDLIVÝ PROCES - ZBOŽNÉ                                                                              1                                            PŘÁNÍ ANEBO REALITA?                                                        JIŘÍ ZEMAN                                     Právnická fakulta Masarykovy univerzity, Česká republika                                 Abstract in original language                              Příspěvek se zabývá právem na spravedlivý proces zejména v rámci                              Občanského  soudního  řádu.  Všímá  si  proměn  tohoto  základního                              procesního  předpisu  vyvolaných  stále  se  zvyšujícím  tlakem  na                              ochranu  základních  práv  a  svobod  na  straně  jedné  a  obranným                              reflexem  soudnictví  majícím  ho  ochránit  před  přehlcením  na  straně                              druhé.                               Key words in original language                              Právo  na  spravedlivý  proces,  Občanský  soudní  řád,  ochrana                              základních práv a svobod.                               Abstract                              The paper discusses the right to fair trial, particularly in the context of                              the Civil Procedure Code. It pays attention to the transformations of                              this basic procedural regulation which was caused by the escalating                              pressure of the protection of the fundamental rights and freedoms on                              one hand, and by the defensive reflex of the judiciary which protects it                              from the overload on the other hand.                               Key words                              Right  to  fair  trial,  Civil  Procedure  Code,  protection  of  fundamental                              rights and freedoms.                               1. ÚVOD                                K napsání tohoto příspěvku mě přiměl zákon č. 218/2011 Sb., kterým                              se  mění  zákon  č.  549/1991  Sb.,  o  soudních  poplatcích,  ve  znění                              pozdějších předpisů a další související zákony (dále jen „zákon číslo                              218/2011  Sb.“  nebo  „zákon“).  Jde  totiž  o  jeden  z  mnoha  dokladů                              legislativní činnosti posledních let, které se snaží – podobně jako tomu                              bylo  například  u  takzvaných  velkých  novel  zákona  č.  99/1963,                              Občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“)                              provedených  zákonem  č.  30/2000  Sb.  a  zákonem  č.  7/2009  Sb.  –                              vyrovnat se se vzrůstajícím počtem případů řešených soudy na straně                              jedné  a  omezeným  (resp.  stále  více  se  omezujícím)  množstvím                              finančních  prostředků  vynakládaných  na  tuto  službu  státu  (tj.  na                                   1   Tento  příspěvek  by  nevznikl  nebýt  myšlenek  Nikoly  Čaply,  právníka  a                              sociologa, jež pro mě byly při psaní inspirací. Vyplynuly z našich diskuzí.                              Budiž mu vzdáno díky!                                                                  296","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                                          2                              soudnictví)  na  straně  druhé.   To  vše  přitom  v  situaci,  kdy  určité  ne                              nevýznamné části elit tendují k nahlížení světa a člověka „skrz sklíčka                                                    3                              dobra  a  spravedlnosti“.   Nastává  tak  podle  mého  názoru  jisté  pnutí                              mezi  těmito  dvěma  přístupy.  Abychom  pochopili,  proč  k  tomu                              dochází, musíme alespoň na několik chvil opustit svět práva.                                                                                     4                              2. TEORIE DLOUHÝCH VLN TAK TROCHU JINAK                              Nahlíženo z filozofického hlediska, vše co člověka obklopuje, je svým                              způsobem  cyklické:  střídání  ročních  období,  zrození  i  smrt,                              hospodářská  aktivita  člověka  ve  svém  základu  odvislá  od  tzv.                                 2   Za  všechny  naznačené  změny  vzpomeňme  například  ustanovení  §  243c                              odst. 2 o.s.ř. právě ve znění zákona č. 30/2000 Sb., kde se zejména stanovilo,                              že  usnesení  Nejvyššího  soudu,  jímž  bylo  dovolání  odmítnuto  pro                              nepřípustnost  nebo  zjevnou  bezdůvodnost,  nemusí  být  odůvodněno.  Podle                              důvodové  zprávy  k  zákonu  číslo  30/2000  Sb.  (srov.  k  tomu  sněmovní  tisk                              číslo  257/0,  3.  volební  období  Poslanecké  sněmovny  Parlamentu  České                              republiky, 1998 – 2002, důvodová zpráva – obecná část) měla tato koncepce                              odlehčit Nejvyššímu soudu a tím (v souladu s tehdy krystalizujícími kritérii                              budoucího  vstupu  České  republiky  do  Evropské  unie)  zamezit  průtahům,                              jakož i umožnit Nejvyššímu soudu zaměřit se na řešení zásadních otázek a                              sjednocování  judikatury  (nadto  ona  příčina,  proč  došlo  k  odmítnutí,  byla                              podle  důvodové  zprávy  zcela  zjevná).  Tato  koncepce  (tedy  možnost                              Nejvyššího  soudu  neodůvodňovat  jeho  rozhodnutí)  však  byla  nálezem                              Ústavního  soudu  publikovaným  pod  číslem  153/2004  Sb.  shledána                              protiústavní.  Ústavní  soud  usoudil,  že  zkrácení  práv  dovolatele  na  byť  jen                              stručné odůvodnění ve srovnání s obdobnými typy řízení (jako je například                              dovolání podle trestního řádu nebo řízení o kasační stížnosti) je nepřiměřené                              ke sledovanému cíli, tedy zkrácení dovolacího řízení a odlehčení Nejvyššímu                              soudu.  Za  minimálně  diskuzní  lze  v  tomto  směru  považovat  rovněž  novou                              úpravu fikce uznání nároků (§ 153a odst. 3 o.s.ř. ve spojení s § 114b odst. 5                              o.s.ř. a § 114c odst. 6 o.s.ř.) či úpravu doručování provedenou právě zákonem                              číslo 7/2009 Sb. Srov. k tomu Petr Lavický, který až epigramickou formou                              poznamenává  [Lavický,  P.  Zmeškání  účastníka  a  fikce  dispozičních                              procesních  úkonů.  Právní  fórum,  2009,  č.  10,  s.  401  –  413,  ISSN  1214-                              7966.], že „(…) každá fikce procesního úkonu může být ve značném napětí                              nejen s účelem civilního procesu, ale též v rozporu s právem na spravedlivý                              proces, tím spíše to platí o úkonech dispozičních.“                              3                                Byť je tento trend podle mého zvláště pro právníky notorietou, neodpustím                              si v této souvislosti příkladmo odkázat na článek 6 Smlouvy o Evropské unii                              ve  znění  Lisabonské  smlouvy.  Blíže  ostatně  k  tomuto  vývoji  například                              Šimáčková,  K.  –  Koláčková,  J.  Právo  na  spravedlivý  proces  prostoru                              Evropských  společenství.  Právní  fórum,  2005,  č.  11,  s.  421  –  430,  ISSN                              1214-7966.                              4                                Zejména úvodní část této subkapitoly je volnou parafrází článku Heczko, S.                              Historie  a  realita  dlouhodobých  cyklů.  Britské  listy  [online].  Praha  :                              Občanské  sdružení  Britské  listy,  vydáno  27.6.2011  [cit.  2011-11-17].                              Dostupné  z:  <http://www.blisty.cz/art/59208.html>.  ISSN  1213-1792.                              Některé  informace  a  faktografická  data  v  tomto  článku  obsažené  jsem  po                              úpravě převzal.                                                                  297","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                (zemědělské) prvovýroby, střídání dne a noci atp. Odtud již pak není                              daleko  ke  hledání  vztahu  mezi  vývojem  ekonomiky  a  růstem                              populace,  tedy  vlastně  k  formování  takzvaných  růstových                                                   5                              malthuziánských cyklů.  Cykly však byly inspirující již mnohem dříve                              – například antičtí filozofové odvozovali od cyklických pohybů hvězd                                                      6                              příčiny pozemského dění.  Věřili, že postupem doby se vše zhoršuje                              (věk zlatý je vystřídán věkem stříbrným, ten zase věkem bronzovým a                              ten konečně věkem železným), aby posléze nastal věk nového cyklu –                              nový  zlatý  věk.  Určitý  odklon  od  pojetí  člověka  jako  součásti                              opakujících se period přinesl až judaismus, resp. křesťanství, kdy se                              začalo  prosazovat  i  lineární  pojetí  vývoje  (přinášejícího  nové                              události), směřujícího spirálovitě do nebeských výšin. Zde lze ostatně                              hledat  zárodky  takzvaného  nekonečného  pokroku,  jako  jedné  z                                                                   7                              vůdčích  teorií  nastupujícího  osvícenství.   Byla  to  přitom  právě  tato                              osvícenecká  „stoupající  spirála“,  která  dokázala  cyklicitu  i  linearitu                              spojit  vjedno  a  vytvořila  tak  prostor  pro  novověký  koncept                              postupného  pohybu  dějin,  jenž  měl  mít  cyklicko-lineární  charakter.                                                   8                              Rovněž  teorie  chaosu   chápala  ekonomiku  jako  velký  otevřený                              systém, jenž se projevuje opakujícím se chováním. Podle této teorie                              tenduje  jak  ekonomika  tak  společnost  zároveň  k  uspořádanosti  i                              chaotičnosti.  Uspořádanost  podle  této  teorie  (podle  těchto  teorií)                              udržuje  pravidelný  rytmus  systému,  nahodilost  (chaotičnost)  vede  k                                5                                Srov. k tomu Heczko, S. Historie a realita dlouhodobých cyklů. Britské listy                              [online].  Praha  :  Občanské  sdružení  Britské  listy,  vydáno  27.  6. 2011  [cit.                              2011-11-17].  Dostupné  z:  <http://www.blisty.cz/art/59208.html>.  ISSN                              1213-1792.                              6                                Imaginace starých Řeků, s níž přistupovali ke hvězdám a kometám a jejich                              pohybu na obloze byla obrovská; hvězdy v nich vzbuzovaly bázeň, byť pro                              ně na druhou stranu byly přitažlivé. Tato ambivalence se ostatně projevovala                              i  v  řecké  literatuře  –  podle  tradice  se  hvězdy  účastnily  divokých  rejů                              Bakchantek, průvodkyň boha Dionýsa. Muži se nesměli těchto orgií účastnit,                              neboť  jim  hrozilo  šílenství  nebo  dokonce  smrt  –  srov.  k  tomu  přiměřeně                              Sofokles.  Antigona.  Přeložil  Václav  Renč.  Praha:  Dilia,  1968,  výstup                              dvanáctý,  antistrofa  druhá  nebo  též  překlad  J.  Krále  online:  Sofokles.                              Antigona. Přeložil Josef Král. [online]. Praha : KABINET PRO KLASICKÁ                              STUDIA  Akademie  věd  České  republiky,  ODDĚLENÍ  ANTICKÝCH                              TRADIC  V  ČESKÉ  KULTUŘE  [cit.  2011-11-17].  Dostupné  z:                              http://olympos.cz/ a tam uvedená výslovná poznámka překladatele.                               7                                Srov. k tomu Heczko, S. Historie a realita dlouhodobých cyklů. Britské listy                              [online].  Praha  :  Občanské  sdružení  Britské  listy,  vydáno  27.  6. 2011  [cit.                              2011-11-17].  Dostupné  z:  <http://www.blisty.cz/art/59208.html>.  ISSN                              1213-1792,  který  v  této  souvislosti  odkazuje  na  Pojednání  o  podstatě  a                              bohatství národů od A. Smithe (viz například Smith, A. Pojednání o podstatě                              a původu bohatství národů. přeprac. vyd. Praha: Liberální institut, 2001. 986                              s. ISBN 80-86389-15-4.)                               8   Srov.  k  tomu  Baker,  G.  L.  a  Gollub,  J.  P.  Chaotic  dynamics  :  an                              introduction. 2. vyd. Cambridge: Cambridge University Press, 1996, 256 s.                              ISBN 0-521-47685-2.                                                                  298","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                nahodilé  nepravidelnosti,  která  ovšem  může  –  ostatně  jako  u  všech                              objektů nahlížených teorií chaosu – způsobit jeho zlepšení.                               Pokud  jsem  tuto  subkapitolu  nazval  jako  teorii  dlouhých  vln,  učinil                              jsem tak s odkazem na dílo jednoho z ekonomů (národohospodářů),                              jenž  s  cyklickou  teorií  v  ekonomii  pracoval  –  Nikolaie                              Dmitrijewitsche  Kondratjewa.  Byl  to  právě  on,  kdo  přišel  s  teorií                              dlouhodobých hospodářských cyklů. Předpokládal, že každých 40 až                              70  let  dochází  k  obnově  používaných  technologií,  což  vede  ke                              společenským změnám. J. A. Schumpeter v této souvislosti hovoří o                              teorii inovací. Podle teorie inovací zásadně platí, že má-li být určitá                                                                                     9                              inovace účinná, musí v sobě zahrnovat i inovace nižšího řádu.                              Na  základě  právě  vedeného,  i  s  ohledem  na  současný  ekonomický                              vývoj, učiním tedy dílčí závěr – odhlédnuto od jakékoliv filozoficko-                              politické  determinace  –  v  tom  směru,  že  lze  připustit  nazírání                                                                       10                              ekonomiky  ve  vztahu  k  cyklickému  vývoji,   kdy  cyklus  z  povahy                              sebe  sama  předpokládá  střídání  vzestupné  a  sestupné  fáze,  včetně                                                          11                              opakování samotných sekvencí.                              3. MEDIÁLNÍ  VS.  ODBORNÝ  VS.  VEŘEJNOSPRÁVNÍ                              (POLITICKÝ) DISKURS POJÍMÁNÍ PRÁVA                              Od  chvíle,  co  se  aktivně  zabývám  právem  (jako  profesí)  jsem  si                              povšiml, že prezentace práva, resp. vnímání jeho problémů je poněkud                              rozdílná. Příkladů můžeme nalézt více než dost. My se zaměříme na                              tento  rozdílný  diskurs  právě  na  příkladu  novelizované  úpravy                              soudních  poplatků  provedené  zákonem  č.  218/2011  Sb.  Ministr                              spravedlnosti  Jiří  Pospíšil  při  svém  vystoupení  na  půdě  Poslanecké                                                                   12                              sněmovny  Parlamentu  České  republiky   k  této  úpravě  mimo  jiné                                9  Srov. k tomu Heczko, S. Historie a realita dlouhodobých cyklů. Britské listy                              [online].  Praha  :  Občanské  sdružení  Britské  listy,  vydáno  27.6.2011  [cit.                              2011-11-17].  Dostupné  z:  <http://www.blisty.cz/art/59208.html>.  ISSN                              1213-1792.                               10   Jsem  si  přitom  vědom  toho,  že  i  tento  obecný  závěr  nemusí  být  obecně                              přijímán.                               11   Srov.  k  tomu  Sirůček,  P.  Historické  mezníky  zkoumání  ekonomických                              cyklů. Marathon, 2007, č. 4 [online]. Praha : Otevřená společnost příznivců                              časopisu   MARATHON,        [cit.   2011-11-17].   Dostupné   z:                              <http://valencik.cz/marathon/07/Mar0704.htm#_Toc169660251> ISSN 1211-                              8591.                              12                                 Srov. stenografický zápis Společné česko-slovenské digitální parlamentní                              knihovny : Stenografický zápis 14. schůze Poslanecké sněmovny Parlamentu                              České republiky 2010 – doposud, ze dne 22. března 2011 [databáze online].                              Praha (Česko) : Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, 1995  –                              2011    [citováno   17.   11.    2011].   Dostupné    z    URL                              <http://www.psp.cz/eknih/2010ps/stenprot/014schuz/s014104.htm#r8>.                                                                  299","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                uvedl, že k poslednímu zvýšení soudních poplatků došlo před více než                              deseti lety, nadto podle pana ministra zmíněná právní úprava zamezí                              zneužívání  soudnictví  jako  služby  státu  k  podávání  šikanozních                                   13                              žalob  a neúměrnému prodlužování soudních řízení.                                                                      14                              V důvodové zprávě ke zkoumanému zákonu  se zvláště v souvislosti                                                                                   15                              s takzvaným individuálním osvobozením podle § 138 o.s.ř.  (to je ten                              typ  osvobození,  jemuž  se  budeme  podrobně  věnovat  níže)  ještě                              doplňuje,  že  soud  by  měl  osvobodit  účastníka  řízení  od  soudních                              poplatků  jen  zčásti,  a  to  ještě  pouze  výjimečně,  jestliže  jsou  proto                              zvlášť závažné důvody –  „[t]ato změna je [podle důvodové zprávy]                              motivována  snahou  o  to,  aby  se  účastník,  který  nemá  dostatek                              prostředků  na  zaplacení  soudních  poplatků  v plné  výši,  podílel                              alespoň  drobnou  částkou  (...)  na  nákladech  soudního  řízení.  Soudní                              poplatky  mají  mít  zejména  regulační  funkci.  U  osob  s velmi  malými                              příjmy  je  třeba  výši  soudních  poplatků  moderovat,  avšak  pro                              zachování odpovědnosti při podávání návrhů by se i tyto osoby měly                              na řízení nějak finančně podílet, a pouze jsou-li proto zvlášť závažné                              důvody  lze  navrhovatele  osvobodit  od  soudních  poplatků  zcela.                              Existence  zvlášť  závažných  důvodů  musí  být  zdůvodněna                              v rozhodnutí.“ V podobném duchu, jako je právě zmiňovaný diskurs                              politický (resp. veřejnosprávní) se přitom nese i mediální prezentace                              celé věci. Ta nad rámec uvedeného zdůrazňuje, že zmiňovaná novela                              nebude  znamenat  odepření  práva  na  spravedlivý  proces  nejchudším,                              neboť  podle  pana  ministra  „mají  sociálně  slabí  možnost  požádat  o                              odpuštění poplatků a hojně toho využívají (…). [Novela by také měla]                              motivovat lidi, aby ulehčili soudům a spory řešili mimo ně, například                                                16                              pomocí mediátorů.“                                13                                  A  to  zejména  šikanozních  žalob  domáhajících  se  náhrady  škody  za                              nesprávný úřední postup či rozhodnutí.                               14                                  Srov.  k  tomu  sněmovní  tisk  č.  269/0,  6.  volební  období  Poslanecké                              sněmovny Parlamentu České republiky, 2010 – doposud, důvodová zpráva –                              II. Zvláštní část, K Čl. IV, K bodům 4 a 5.                              15  Zde jen pro úplnost připomínám, že právní řád rozeznává v tomto ohledu                              tři  typy  osvobození.  Věcné  a  osobní  osvobození  je  upraveno  zákonem  č.                              549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen                              „zákon o soudních poplatcích“), a to konkrétně v jeho § 11. Zde se vymezují                              jednak typy řízení (například řízení ve věcech volebních) a jednak subjekty                              (jako  například  navrhovatel  nařízení  předběžného  opatření  podle  §  76b                              o.s.ř.), jež jsou definovány – jak vidno – relativně neurčitě. Naproti tomu při                              individuálním  osvobození  od  soudních  poplatků  se  –  lhostejno  o  jaký  typ                              řízení jde a o jaký druh subjektu stíhaného poplatkovou povinností se jedná –                              posuzují  sociální  poměry  toho,  kterého  účastníka  stíhaného  poplatkovou                              povinností individuálně. Přitom samozřejmě platí, že přednost má osvobození                              podle zákona o soudních poplatcích.                               16   Po  úpravě  citováno  podle:  Soudní  poplatky  se  zvýší,  Sněmovna                              přehlasovala  Senát.  Novinky.cz  [online].  Poslední  modifikace  21.  června                              2011         [cit.       2011-11-17].        Dostupné        z:                                                                 300","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Stanovisko odborné veřejnosti k zákonu č. 218/2011 Sb. se vzhledem                              ke krátké době účinnosti této novely ještě neustálilo, nicméně podle                              mě  lze  mít  vážné  pochybnosti  o  správnosti  některých  konkrétních                              aspektů  nové  právní  úpravy,  jakož  ostatně  i  o  některých  obecných                              východiscích. Předně by bylo třeba skutečně zvážit, zda opravdu platí                              veřejnou správou, resp. medii proklamovaná skutečnost, zda účastníci                              řízení, jímž bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků podle §                              138  o.s.ř. jsou  skutečně ti,  kdo  podávají  šikanózní  žaloby  či ti,  kdo                              vyvolávají  zbytečná  soudní  řízení  jen  proto,  aby  nemuseli  (alespoň                              krátkou  dobu)  respektovat  –  nahlíženo  obecně  přijímanými  kritérii                                                                                    17                              mravnosti  –  spravedlivé  uspořádání  společenských  vztahů.   Osobně                              si myslím, že tomu tak není. Naopak je podle mě otázkou, zda-li se                              touto  novelou  ještě  více  nevzdalujeme  cíli  plynoucímu  z                              mezinárodněprávních  závazků,  a  sice  potřebě  zajistit  takzvanou                                                       18                              bezplatnou  právní  pomoc.   Ta  je  podle  mezinárodních  kriterií                              pojímána poměrně velmi široce. Zahrnuje nejen možnost nemajetného                              být  v  řízení  před  soudem  zastoupen  na  náklady  od  něj  odlišného                                                     19                              subjektu,  zpravidla  státu,   ale  v  podstatě  veškerou  právní  pomoc  –                              tzn.  například  komunikaci  s  úřady,  sepisování  různých  žádostí,                              podání,  smluv  atp.  Smyslem  takto  koncipované  právní  pomoci  totiž                              není „jen“ poskytnout zázemí nemajetnému pro překonání konkrétní                              nepříznivé  situace,  ale  smyslem  pomoci  je  takovému  člověku  –                              povětšinou  ohroženému  sociálním  vyloučením  –  umožnit  návrat  ke                                                             20                              společensky  smysluplné  aktivitě.   Takto  komplexní  pojetí  právní                              pomoci  u  nás  neexistuje  a  je  otázkou,  zda  při  tendenci  nastoupené                              zákonem č. 218/2011 Sb. k realizaci takto široce pojatého konceptu                              pomoci někdy dojde. Zatím poslední pokus v tomto směru pochází ze                              začátku  tohoto  roku  (únor  2011). Jedná  se  o  návrh věcného  záměru                                    <http://www.novinky.cz/domaci/236908-soudni-poplatky-se-zvysi-                              snemovna-prehlasovala-senat.html>.                              17                                 Zde je podle mě nutné upozornit, že – viděno mým subjektivním pohledem                              – vedení soudního sporu skutečně velmi často neslouží k nápravě bezpráví,                              ale naopak k jeho prodlužování. Justice zkrátka mnohým pomáhá, aby se na                              sebe dlouho nemuseli podívat do zrcadla … .                               18                                 Srov. k tomu například Doporučení č. R (93) o efektivním přístupu k právu                              a justci pro velmi chudé přijaté Výborem ministrů Rady Evropy či článek 47                              Listiny  základních  práv  Evropské  unie  či  Rezoluce  Výboru  ministrů  Rady                              Evropy  č.  (78)  8  o  právní  pomoci  a  poradenství  –  srov.  k  tomu  blíže                              například Škop, M. Státem zajišťovaná právní pomoc. Právní fórum, 2005, č.                              8, příloha Via Iuris, 2005, č. 3, 49 – 56. ISSN 1214-7966.                               19                                 Proto v této souvislosti není správné hovořit o bezplatné právní pomoci,                              neboť tato v podstatě nikdy není bezplatná.                              20                                 Parafrázováno podle Škop, M. Státem zajišťovaná právní pomoc.  Právní                              fórum, 2005, č. 8, příloha Via Iuris, 2005, č. 3, 49 – 56. ISSN 1214-7966.                                                                  301","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                                              21                              zákona o zajištění právní pomoci.  Věcný záměr zákona počítá s tím,                              že  právní  pomoc  by  se  poskytovala  na  dvou  úrovních  –  základní  a                              rozšířené.  Základní  úroveň  by  byla  poskytována  minimálně  jedním                                                                         22                              poskytovatelem  v  rámci  „územních  oblastí“,   a  to  v  souladu  se                              zákonem o veřejných zakázkách. Podle záměru zákona by o nároku na                              základní pomoc rozhodoval sám její poskytovatel, který by za ni slovy                              dostupných  materiálů  mohl  vybírat  „regulační  poplatek“.  O  nároku                              na rozšířenou právní pomoc by rozhodoval sám orgán, před kterým by                              se  vedlo  předmětné  řízení.  Rozšířená  právní  pomoc  by  byla  podle                              záměru zákona jejím poskytovatelům – tzn. advokátům, neziskovým                              organizacím, vysokým školám právnického směru, poradcům a dalším                              osobám – hrazena z veřejných rozpočtů. Rozšířena právní pomoc by                              byla poskytována v řízení před soudy i správními orgány. Navrhovaná                              právní  úprava  má  především  sjednotit  dosavadní  roztříštěnou  právní                              úpravu  (tzn.  doposud  samostatnou  úpravu  v  rámci  jednotlivých                              procesních předpisů). S věcným návrhem zákona vyjádřilo nesouhlas                              Ministerstvo financí České republiky, a to s ohledem na jeho finanční                              náročnost. Návrh byl vládě předložen i přes tuto výhradu ministerstvo                              financí … .                               Vrátíme-li se v těchto souvislostech zpět k zákonu č. 218/2011 Sb.,                              resp.  k  §  138  o.s.ř.  a  shrneme-li  shora  uvedené,  tedy  to,  že  soudní                              poplatky byť třebas v soudem moderované podobě zaplatí v podstatě                              každý  účastník  řízení,  kdy  vysvětlením  pro  tuto  úpravu  (to  je  pro                              reálně  patrně  neexistující  možnost  osvobodit  účastníka  řízení  od                              soudních poplatků zcela) je jednak záměr, aby účastník řízení byl na                              svém  sporu  více  zainteresován  a  jednak  očekávání,  že  společně  s                              úpravou  zákona  o  soudních  poplatcích  dojde  ke  zvýšení  příjmů                              státního rozpočtu o 300 až 400 mil. Kč (v roce 2009 přitom stát na                                                                                     23                              soudních poplatcích získal částku asi ve výši 825 mil. Kč),  pak se                              nezbývá ptát, jak tato úprava koreluje se závazkem České republiky                              zpřístupnit svět práva a spravedlnosti sociálně slabým nejen ve chvíli,                              kdy musí odvracet je přímo ohrožující negativní situaci, ale dokonce                              též  ve  chvíli,  kdy  případná  právní  pomoc  může  „jen“  pozitivním                              způsobem ovlivnit jejich život. V již několikrát zmiňované důvodové                              zprávě k zákonu č. 218/2011 Sb. ani v příslušných parlamentáriích se                              přitom  nikde  nedočteme,  jakou  částí  (alespoň  přibližnou)  se  ona                              úprava § 138 o.s.ř. má podílet na onom očekávaném přijmu ve výši                                21                                 Materiály k tomuto návrhu jsou dostupné online v Knihovně připravované                              legislativy: Knihovna připravované legislativy [online databáze]. Úřad vlády                              České  republiky,  ve  spolupráci  s  VUMS  Legend,  s.  r.o.  a  SYSNET  s.r.o.,                              2000     –      2007     [cit.   2011-11-17].   Dostupné     z:                              <http://eklep.vlada.cz/eklep/page.jsf>.                              22   Co  se  myslí  „územní  oblastí“  není  ve  veřejně  dostupných  materiálech                              definováno.                               23   Citováno  podle  důvodové  zprávy  k  zákonu  č.  218/2011  Sb.  –  srov.                              sněmovní tisk č. 269/0, 6. volební období Poslanecké sněmovny Parlamentu                              České republiky, 2010 – doposud, důvodová zpráva – I. Obecná část.                                                                  302","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                300 až 400 mil. Kč. Nikde se rovněž nesetkáme ani s tvrzením (natož                              pak  tvrzení  jakkoliv  podloženým),  že  by  soudci  užívali  úplné                              osvobození  od  soudních  poplatků  nad  míru  či  jiným  neadekvátním                                        24                              způsobem.   Konečně  se  nelze  nepozastavit  nad  logikou  legislativní                              techniky,  kterou  zákonodárce  v  tomto  případě  zvolil.  Ustanovení  §                              138  o.s.ř.  doposud  vycházelo  z  toho,  že  při  splnění  zákonem                              stanovených  podmínek,  lze  účastníka  řízení  osvobodit  od  soudních                              poplatků  zcela  nebo  zčásti.  Zmíněnou  novelou  bylo  slovo  „zcela“                              vypuštěno, a to se zdůvodněním výše podaným. V důvodové zprávě se                              ovšem dočteme, že úplné osvobození ani při současném znění § 138                              o.s.ř. není zapovězeno. Jaký by byl potom ale smysl celé změny, když                              by podle důvodové zprávy vlastně mělo vše zůstat při starém, neboť i                              před  účinností  zákona  č.  218/2011  Sb.  samozřejmě  platilo,  že                              osvobození  od  soudních  poplatků  (byť  i  jen  částečné)  bylo  krokem                              výjimečným, když ho musely odůvodňovat poměry osvobozovaného                              účastníka řízení? Ony poměry se přitom posuzovaly – což považuji za                              učebnicovou notorietu – velmi komplexně. Může být za této situace                              důvodová  zpráva považována za interpretační vodítko, jde-li vlastně                              zjevně proti logice celé novely (alespoň, co se § 138 o.s.ř. týká)?                               3.1 USTANOVENÍ  §  138  O.S.Ř.  VE  ZNĚNÍ  ZÁKONA  Č.                              218/2011  SB.  V  KONTEXTU  DALŠÍCH  USTANOVENÍ                              OBČANSKÉHO SOUDNÍHO ŘÁDU                               Ustanovení  §  138  o.s.ř.  mělo  a  má  zásadní  význam  k  některým                              významným  skutečnostem  předpokládaným  Občanským  soudním                              řádem  v  jeho  dalších  ustanoveních.  Jedná  se  zejména  o  §  30  o.s.ř.,                              podle něhož účastníku řízení, u něhož jsou podmínky (předpoklady),                              aby byl osvobozen od soudních poplatků podle § 138 o.s.ř., ustanoví                              soud  právního  zástupce.  Dále  jde  kupříkladu  o  §  141  o.s.ř.,  podle                              něhož soud po účastníku řízení bude požadovat náhradu nákladů za –                              v  jeho  prospěch  –  provedený  důkaz,  nebyl-li  ovšem  tento  účastník                              osvobozen od soudních poplatků. A konečně podle § 148 o.s.ř. stát má                              podle  výsledku  řízení  proti  účastníkům  řízení  právo  na  náhradu                              nákladů  řízení,  kterou  platil,  pokud  u  nich  nejsou  podmínky                              (předpoklady) pro osvobození od soudních poplatků. Zaměříme-li se                              na  dikci  vybraných  ustanovení  Občanského  soudního  řádu                              souvisejících s § 138 o.s.ř. lehce odhalíme, na první pohled viditelný                                24                                  Pro  úplnost  je  přitom  nutno  uvést,  že  stejné  restrikce  se  dočkalo  též                              ustanovení § 36 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění                              pozdějších předpisů –  v tomto případě zejména ve znění zákona č. 303/2011                              Sb. (dále jen „s.ř.s.“). I v důvodové zprávě k tomuto zákonu (srov. sněmovní                              tisk  č.  319/0,  6.  volební  období  Poslanecké  sněmovny  Parlamentu  České                              republiky, 2010 – doposud, důvodová zpráva – II. Zvláštní část, K Čl. I, K                              bodům 18 a 19) se dočteme, že pro futuro by soud měl účastníka osvobodit                              od soudních poplatků jen zčásti, byť podle důvodové zprávy (stejně jako v                              důvodové  zprávě  k  zákonu  č.  218/2011  Sb.,  srov.  shora)  ani  úplné                              osvobození  i  po  této  novele  není  zcela,  ve  zvlášť  výjimečných  případech                              vyloučeno.  Stejně  jako  u  Občanského  soudního  řádu  je  zde  jako  důvod                              uvedená nutnost aktivizace a odpovědnosti i u nejchudších účastníků řízení.                                                                  303","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                rozdíl.  Zatímco  §  30  a  §  138  o.s.ř.  předpokládají,  že  se  (ne)budou                              aplikovat, tehdy když (ne)budou splněny předpoklady (podmínky) pro                              osvobození od soudních poplatků podle § 138 o.s.ř., ustanovení § 141                              o.s.ř.  na  zmíněné  předpoklady  (podmínky)  pro  osvobození                              neodkazuje,  ale  přímo  konstatuje,  že  byl  účastník  od  soudních                                                                                           25                              poplatků  osvobozen.  Tato  jazyková  nuance  byla  v  literatuře                              vykládána  (ještě  před  účinností  zákona  č.  218/2011  Sb.)  tak,  že                              účastník  řízení,  chtěl-li  využít  beneficia  §  141  o.s.ř.,  musel  o                              osvobození aktivně požádat (soud tedy nemohl sám od sebe zkoumat,                              zda-li účastník řízení nesplňoval právě ve vztahu k povinnosti uložené                              §  141  o.s.ř.  předpoklady  podle  §  138  o.s.ř.)  a  muselo  o  něm  být                              rozhodnuto, a to tak, že účastník byl osvobozen alespoň zčásti. Z toho                                                                                           26                              bylo dovozováno (tedy opět před účinností zákona č. 218/2011 Sb.),                              že požádal-li účastník řízení o osvobození od soudních poplatků podle                              § 138 o.s.ř., měl soud ony poměry účastníka zmiňované v § 138 o.s.ř.                              poměřovat  nejen  výší  samostatného  soudního  poplatku,  ale  rovněž                              „únosností“ záloh na dokazování ve smyslu § 141 o.s.ř.                                Co se však stane ve chvíli, kdy za účinnosti zákona č. 218/2011 Sb.                              lze  v  zásadě  účastníka  řízení  osvobodit  toliko  zčásti  –  přitom                              předpokládám,  že  ta  část,  kterou  účastník  bude  muset  na  soudních                              poplatcích  zaplatit,  bude  dosahovat  výše  nikoliv  zcela  zanedbatelné                              (například  symbolická  1  Kč  atp.)  –  a  od  této  části  se  za  pomocí                              násobků určí výše záloh na důkaz? Nemusím snad příliš zdůrazňovat,                              že ve svém důsledku mi jde o situaci, kdy budeme muset dosáhnout                              výchovné  výše  soudního  poplatku,  ovšem  tím  způsobíme,  že  pro                              účastníka  bude  nedosažitelná  povinnost  uhradit  zálohu  na  důkaz.  Je                              takováto  situace  v  souladu  se  závazkem  České  republiky  umožnit  i                              sociálně slabým přístup ke spravedlnosti?                               4. ZÁVĚRY                               Ve  svém  příspěvku  jsem  se  snažil  ukázat,  že  legislativní  změny                              posledních let jsou často činěny pod vlivem faktorů, jež by tu, kterou                              oblast  práva  neměly  determinovat  (tedy  konkrétně,  že  by  například                              vývoj ekonomického cyklu neměl mít vliv na lidskoprávní standardy a                              na  právo  na  spravedlivý  proces).  V  příspěvku  docházím  rovněž  k                              závěru, že odborná témata nejsou příslušnými normotvornými orgány                              veřejné  moci  dostatečně  zkoumána,  natož  aby  byla  srozumitelně,                              ovšem  na  patřičné  odborné  úrovni,  komunikována  s  veřejností.                              Zůstává pak v této souvislosti otázkou do jaké míry (a zda vůbec) jsou                              tyto  „externality“  podmíněny  liberálním  smýšlením,  jež  je                              prostoupeno  velkou  částí  našich  elit  (a  to  i  těch,  které  se  v  rámci                              mediálního  světa  takto  neprezentují,  resp.  nejsou  takto  vnímány).                                 25                                 Srov. k tomu Lavický, P. Záloha na náklady dokazování v českém civilním                              procesu. Právní fórum, 2009, č. 12, 500 – 518. ISSN 1214-7966.                              26                                 Srov. k tomu Lavický, P. Záloha na náklady dokazování v českém civilním                              procesu. Právní fórum, 2009, č. 12, 500 – 518. ISSN 1214-7966.                                                                  304","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Budiž přitom zdůrazněno, že celý problém nestavím jako poměřování                              toho,  který  z  ekonomických  směrů  je  lepší  nebo  horší.  Naopak.  V                              souladu s onou cyklicitou celou věc vnímám spíše tak, že ekonomické                              koncepty vlastní dnešnímu modernímu světu se přirozeně střídají, kdy                              každý  z  nich  má  sice  své  priority,  ovšem  s  ohledem  na  značnou  i                              kulturní  blízkost  některých  částí  světa  se  od  sebe  v  důležitých                              otázkách neliší.                               Literature:                              -  Baker, G. L. a Gollub, J. P. Chaotic dynamics : an introduction. 2.                                 vyd. Cambridge: Cambridge University Press, 1996, 256 s. ISBN 0-                                 521-47685-2.                              -  Heczko,  S.  Historie  a  realita  dlouhodobých  cyklů.  Britské  listy                                 [online]. Praha : Občanské sdružení Britské listy, vydáno 27.6.2011                                 [cit.          2011-11-17].           Dostupné            z:                                 <http://www.blisty.cz/art/59208.html>. ISSN 1213-1792.                              -  Knihovna  připravované  legislativy  [online  databáze].  Úřad  vlády                                 České republiky, ve spolupráci s VUMS Legend, s. r.o. a SYSNET                                 s.r.o.,   2000   –   2007   [cit.   2011-11-17].   Dostupné   z:                                 <http://eklep.vlada.cz/eklep/page.jsf>.                              -  Lavický,  P.  Záloha  na  náklady  dokazování  v  českém  civilním                                 procesu. Právní fórum, 2009, č. 12, 500 – 518. ISSN 1214-7966.                              -  Lavický,  P.  Zmeškání  účastníka  a  fikce  dispozičních  procesních                                 úkonů. Právní fórum, 2009, č. 10, s. 401 – 413, ISSN 1214-7966.                              -  Sirůček,  P.  Historické  mezníky  zkoumání  ekonomických  cyklů.                                 Marathon,  2007,  č.  4  [online].  Praha  :  Otevřená  společnost                                 příznivců  časopisu  MARATHON,  [cit.  2011-11-17].  Dostupné  z:                                 <http://valencik.cz/marathon/07/Mar0704.htm#_Toc169660251>                                 ISSN 1211-8591.                              -  Smith, A. Pojednání o podstatě a původu bohatství národů. přeprac.                                 vyd. Praha: Liberální institut, 2001. 986 s. ISBN 80-86389-15-4.                              -  Sofokles. Antigona. Přeložil Václav Renč. Praha: Dilia, 1968, 51 s.                              -  Sofokles. Antigona. Přeložil Josef Král. [online]. Praha : KABINET                                 PRO  KLASICKÁ  STUDIA  Akademie  věd  České  republiky,                                 ODDĚLENÍ  ANTICKÝCH  TRADIC  V  ČESKÉ  KULTUŘE  [cit.                                 2011-11-17]. Dostupné z: <http://olympos.cz/>.                              -  Soudní  poplatky  se  zvýší,  Sněmovna  přehlasovala  Senát.                                 Novinky.cz  [online].  Poslední  modifikace  21.  června  2011  [cit.                                 2011-11-17]. Dostupné z: <http://www.novinky.cz/domaci/236908-                                 soudni-poplatky-se-zvysi-snemovna-prehlasovala-senat.html>.                                 Škop, M. Státem zajišťovaná právní pomoc. Právní fórum, 2005, č.                                 8, příloha Via Iuris, 2005, č. 3, 49 – 56. ISSN 1214-7966.                              -  Sněmovní  tisk  č.  269/0,  6.  volební  období  Poslanecké  sněmovny                                 Parlamentu České republiky, 2010 – doposud, důvodová zpráva –                                 II. Zvláštní část, K Čl. IV, K bodům 4 a 5.                              -  Sněmovní  tisk  č.  319/0,  6.  volební  období  Poslanecké  sněmovny                                 Parlamentu České republiky, 2010 – doposud, důvodová zpráva –                                 II. Zvláštní část, K Čl. I, K bodům 18 a 19.                                                                  305","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                 -  Stenografický zápis Společné česko-slovenské digitální parlamentní                                 knihovny  :  Stenografický  zápis  14.  schůze  Poslanecké  sněmovny                                 Parlamentu  České  republiky  2010  –  doposud,  ze  dne  22.  března                                 2011  [databáze  online].  Praha  (Česko)  :  Poslanecká  sněmovna                                 Parlamentu České republiky, 1995 – 2011 [citováno 17. 11. 2011].                                 Dostupné                       z                       URL                                 <http://www.psp.cz/eknih/2010ps/stenprot/014schuz/s014104.htm#                                 r8>.                              -  Šimáčková,  K.  –  Koláčková,  J.  Právo  na  spravedlivý  proces                                 prostoru Evropských společenství. Právní fórum, 2005, č. 11, s. 421                                 – 430, ISSN 1214-7966.                               Contact – email                              110303@mail.muni.cz                                                                                                                         306","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                           ДИСКУССИОННЫЕ ВОПРОСЫ                                    ОРГАНИЗАЦИИ СУДЕБНОЙ ВЛАСТИ                                                 Д. В. ЗОТОВ, Ю.А. ИВАНОВ,                                       Воронежский государственный университет, Россия                                             Questions of organization of the judiciary                                                      D. ZOTOV, Y. IVANOV                                               Voronezh State University, Russia                                Abstract in original language                              исследуются  понятие  и  основания  авторитета  судебной  власти.                              Авторитет  рассматривается  как  черта  судебной  власти  и  как                              средство  ее  реализации.  Выявляются  проблемы  взаимосвязи                              авторитета  судебной  власти  с  принципами  законности,                              независимости, неприкосновенности и нравственными  началами                              процессуальной деятельности.                               Key words in original language                              судебная  власть,  суд,  авторитет,  законность,  независимость,                              неприкосновенность.                               Abstract                              the article is dedicated to the definition and the characteristics problem                              of  the  authority  of  judicial  power.  Authority  of  judicial  power                              considered as a property and a peculiarity of its implementation. The                              problems  of  authority  of  judicial  power  with  legality  independence,                              inviolability and morality principles of justice are analyzed.                              Key words                              judicial power, court, authority, legality. independence, inviolability.                                 Вопрос  об  авторитете  судебной  власти  является  недостаточно                              разработанным  в  отечественной  юридической  науке,  хотя                              обращение к самому понятию «авторитет»  далеко не редкость.                               Если  судья  нарушил  закон  –  ставится  вопрос  об  умалении                              авторитета  судебной  власти.  Когда  принял  законное  и                              обоснованное  решение,  но  по  определенным  причинам  оно  не                              отвечает идеям справедливости каких-либо социальных групп –                              опять  возникают  проблемы  с  авторитетом.  Судья  не  во  время                              начал  судебное  заседание,  опоздал  на  работу,  совершил                              порочащий его  поступок,  невежливо  ведет  себя  и  т.п.  –  все  это                              снова  умаляет авторитет судебной власти. Порой и правомерное                              поведение  судьи  –  не  всеми  и  не  всегда  может  адекватно                              восприниматься. Причиной для этого может быть просто критика                                                                  307","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                деятельности  вышестоящих  судей.  Например,  одна  из  судей                              «была  отстранена  от  исполнения  своих  обязанностей  за                              неоднократное обращение в государственные органы с жалобами                              на  нецелевое  использование  средств  председателем  суда.                              Квалификационная коллегия  сочла  такие жалобы неэтичными  и                              умаляющими авторитет судебной власти»[Шиняева Н. На грани                              морали//«ЭЖ-Юрист».  -  2008.  -  №  3.  -  СПС  «Консультант                              Плюс»].                               Вопросы укрепления авторитета судебной власти не остаются без                              внимания  на  самом  высоком  уровне  государственной  власти.                              Правда,    случаются    и   казусы.   В    Постановлении    VI                              Всероссийского  съезда  судей  \"О  состоянии  правосудия  в                              Российской  Федерации  и  перспективах  его  совершенствования\"                              от  2.12.2004  г.  отмечается,  что  актуальным  остается  задача                              повышения  авторитета  судебной  власти.  Высший  орган                              судейского     сообщества     обеспокоен    продолжающимися                              разговорами «по поводу коррупции в органах судебной власти…                              При  этом  допускаются  высказывания  о  коррупции  судей,  не                              основанные     на   фактических     материалах    и    носящие                              предположительный       характер.   Такими     высказываниями                              наносится вред как судебной системе в целом, так и авторитету                              судей»[ Вестник ВАС. – 2005 .- № 2. - С. 7. – ISSN 0869-7426].  А                              вот позиция Президента, по тому же вопросу, высказанная 19 мая                              2008  года  на  совещание  по  проблемам  противодействия                              коррупции:  «Прежде  всего,  необходимо  принять  комплекс  мер,                              направленных на искоренение неправосудных решений, которые,                              как  мы  знаем,  существуют,  которые  зачастую  возникают  в                              результате различного рода давления, звонков и, что греха таить,                              за  деньги»[  http://президент.рф/выступления/135/].  Возникает                              резонный  вопрос  –    либо  Президент  не  знаком  с  позицией                              высшего  органа  судейского  сообщества,  либо  сами  судьи  не  до                              конца осознают проблемы своего корпуса.                               Авторитет  становится  слишком  широкой,  всеобъемлющей                              политико-правовой конструкцией, имеет амплуа Фигаро, каждый                              раз оказываясь к месту.                               В  этой  связи  необходимо  определиться,  хотя  бы  на                              теоретическом  уровне  со  следующими  вопросами:  Что  такое                              авторитет? Каким образом он устанавливается и поддерживается?                              Каковы основания, элементы авторитета судебной власти?                               В  самом  общем  виде  словари  определяют  авторитет  как                              «общепризнанное  влияние»  в  широком  смысле  и  как  «одну  из                              форм осуществления власти», в узком. В этом как раз и кроется                              феномен авторитета, в том числе и авторитета судебной власти. С                              одной  стороны  авторитет  есть  черта  власти,  ее  необходимое                              свойство.  Без  авторитета  власть  не  власть.  А  с  другой,                              посредством самого авторитета власть реализуется.                                                                    308","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                В  этой  связи  очевиден  ответ  на  вопрос  «а  можно  ли  умалить                              авторитет судебной власти (как и любой другой) если его нет?».                              Нельзя!  Еще  раз  следует  подчеркнуть,  что  авторитет  есть                              имманентная, внутренне присущая черта власти. А вот вопрос о                              том,  как  реализуется  авторитет,  на  чем  основывается,                              действительно  ли  судебная  власть  пользуется  всеобщим                              признанием?  -  это  и  есть  вопрос  об  авторитетности  судебной                              власти.                               Особенностью  нашего  исторического  прошлого  является  то                              обстоятельство, что провозглашение авторитета судебной власти                              (как    и    состязательности,   независимости,    презумпции                              невиновности, права обвиняемого на защиту и других принципов                              цивилизованного  правосудия)  произошло  по  инициативе                              государственной  власти,  а  не  в  результате  осознания  этих                              ценностей  населением,  приведшим  к  массовым  социальным                              акциям. Иными словами, признание авторитета судебной власти                              было  даровано  сверху,  а  не  завоевано  снизу.  Конечно  такое                              неблагоприятное     историческое   наследство,   не    является                              основанием  для  отказа  от  исследования  идеи  авторитета                              судебной власти, а лишь побуждает к более детальному анализу                              этого явления.                               Одним из элементов авторитета судебной власти является точное                              и    неуклонное     воплощение     норм     права,   грамотная                              правоприменительная  деятельность  суда.  В  частности  такой                              позиции  придерживается  Европейский  суд  по  правам  человека,                              который  в  одном  из  своих  решений  отмечает,  что  «выражение                              «авторитет  судебной власти»  выражает  идею  о  том, что суды  –                              это  органы,  призванные  подтверждать  юридические  права  и                              обязанности  и  решать  споры  о  них;  широкая  публика  должна                              воспринимать их в таковом качестве и с уважением и доверием                              относиться  к  способности  суда  выполнять  данную  функцию»                              [«Санди  Таймс»  против  Соединеного  Королевства:  Решение                              ЕСПЧ от 26 апреля 1979 г.].                               По  сути  дела,  Европейский  суд  связывает  авторитет  судебной                              власти с принципом господства права. Но так ли это? Всегда ли                              верховенство закона и господство права являются безусловными                              спутниками авторитета судебной власти?                               Позиция  Страсбургского  суда  является  практически  близнецом                              социалистической  марксистско-ленинской  теории  государства  и                              права,  согласно  которой  право  есть  воля  господствующего                              класса,  возведенная  в  закон,  а  судьи  в  отсутствии  каких-либо                              иных  ориентиров,  кроме  действующего  законодательства  слепо                              ему следуют. Фактически это ставило суд в один ряд с органами                              исполнительной  власти,  делая  его  равно  подчиненным                              господству    законодателя.    Безусловно     такая   ситуация                              отрицательно  сказывается  на  авторитете  судебной  власти.                              Парадокс  состоит  в  том,  что  неуклонное  исполнение  закона                              может  исчерпать  весь  имеющийся  авторитет.  Одним  из  ярких                                                                 309","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                примеров  подобного  могут  служить  последующие  (малые)                              Нюрнбергские  процессы,    проходившие  над  нацистскими                              деятелями  меньшего  масштаба.  В  частности  судопроизводство                              над  нацистскими  судьями,  которым  по  сути  дела  вменялось                              точное    исполнение     нацистского    законодательства,    не                              согласующегося с идеями права.                                Такую  однобокость  в  соотношении  авторитета  и  господства                              права следовало преодолеть. В этой связи, начиная с 90х годов в                              России  развиваются  идеи  конституционного  контроля,  в  силу                              которых  судебная  власть  обрела  право  прекращать  действие                              нормативных  актов  в  силу  их противоречия  конституции.  «При                              этом авторитет суда в определенном смысле поднимается выше                              авторитета  другого  властного  органа,  поскольку  суд  может                              отменять решение этого органа, а тот не может отменить решение                              суда»[Лившиц     Р.З.   Судебная    практика    как   источник                              права//Сборник.- М., 1997.- С. 7.-ISBN 5-201-01359-7].                               Но есть и другая сторона рассматриваемой проблемы авторитет –                              господство  права.  Это  боязнь  судьи  применять  надлежащие                              положения закона. Для нашей страны такая ситуация приобрела                              катастрофический  характер.  Конечно это вопросы  оправдания  в                              уголовном  судопроизводстве.  Позиция  уполномоченного  по                              правам  человека  Владимира  Лукина  однозначна  «Оправдание                              повышает  требования  к  качеству  расследования  и  поднимает                              авторитет  судебной  власти»  [Лукин  В.  12  стульев  /  Интервью                              //Российская  газета.  -  2004.  -m11  ноября.].  Свыше  20%                              оправданий в суде присяжных и 0,5 %  в «обычных» судах. Такой                              дисбаланс  свидетельствует  только  об  одном  –  оправдание  не                              стало   неотъемлемым     свойством    уголовно-процессуальной                              деятельности,  а  воспринимается  как  очередное  чрезвычайное                              происшествие,  нонсенс,  вскрывающий  проблемы  не  только                              судебного  разбирательства,  но  и  язвы  предварительного                              следствия.                                Существует  точка  зрения  о  том,  что авторитет судебной власти                              тесно связан с ее независимостью.                               Принцип независимости судебной власти имеет три аспекта:                               1) самостоятельность судебных органов;                               2) независимость судьи как центральный элемент его правового                              статуса;                               3) независимость суда как принцип процедуры судопроизводства                              [Михайловская     И.Б.   Суды   и   судьи:   независимость    и                              управляемость. - М., 2008.- СПС «Консультант Плюс»].                               Безусловно,  каждый  из  этих  аспектов  заслуживает  отдельного                              научного  исследования.  В  рамках  одной  статьи  их  невозможно                              раскрыть.  Следует  остановиться  только  на  самых  острых                                                                  310","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                вопросах  соотношения  независимости  и  авторитета  судебной                              власти.                               Самостоятельность  суда  не  всегда  повышает  его  авторитет.                              Пример из истории: «Ко времени французской революции, судьи                              представляли собой ненавистную социальную группу. И хотя они                              становились  все  более  независимыми  от представителей других                              ветвей власти (по мнению многих, слишком независимыми), это                              не  пошло  на  пользу  правосудию.  Независимость  судей                              использовали  для  повышения  тарифов  их  продажности  и  тем                              самым еще более усиливали и без того большую неразбериху в                              праве...»[  Шайо  А.  Самоограничение  власти.  Краткий  курс                              конституционализма.  -  М.,  1999.  -  С.  219.  –  ISBN  5-7975-0235-                              6:55.89].                               Независимость  судьи  и  авторитет.  Тенденция  последних  20  лет                              однобока. Подавляющее число вопросов независимости сводятся                              только  к  одному  –  повышение  уровня  материального  и                              социального    обеспечения    судей,   увеличение   срока   их                              полномочий и исключение дисциплинарной и административной                              ответственности[Сидоренко     Ю.    Кто   раскачивает   лодку?                              Независимость  судей  -  гарантия  осуществления  правосудия  //                              Судья.-  2004.  -  Ноябрь.  –  ISSN1817-8170].  Складывается  такое                              впечатление,  что  иных  проблем  просто  нет.  Однако  уровень                              материального  обеспечения  на  авторитет  судебной  власти  не                              влияет.  Он  поднимает  только  собственную  значимость  в                              собственных  глазах,  а  из  судьи  как  служителя  Фемиды  делает                              вершителя.                               Сегодня  забыты  и  не  обсуждаются  вопросы  ответственности                              судей.  А  ответственность  в  ее  различных  формах  есть  сильное                              средство  и  необходимое  условие,  стимулирующее  любую                              профессиональную         деятельность.      Положения         о                              неприкосновенности         –       чрезмерны.        Судейская                              неприкосновенность     стала   рассматриваться    как   личная                              привилегия гражданина, занимающего должность судьи, а не как                              средство  защиты  публичных  интересов  и,  прежде  всего,                              интересов правосудия.                               Остаются  проблемы  в  системе  требований,  предъявляемых  к                              кандидату  на должность  судьи,  есть явные  недостатки в  работе                              квалификационных  коллегий  судей.  В  нынешней  редакции                              Закона  о  статусе  судей  нет  даже  упоминания  о  порочащих                              поступках     как   обстоятельствах,    исключающих      право                              претендовать на должность судьи. «Неясными остаются вопросы:                              как  следует  поступать,  если,  например,  один  из  близких                              родственников  совершил  преступление  во  время  пребывания                              судьи  на  должности  и  осуществления  полномочий;    стоит  ли                              учитывать информацию об административных правонарушениях;                              если  да,  то  учитывать  ли  их  количественные  и  качественные                              характеристики;  является  ли,  например,  расторжение  брака                              порочащим  поступком;  являются  ли  порочащими  проступками                                                                 311","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5919-1 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                несколько  разводов  кандидата»  [Щедрин  Н.,  Франскевич  М.                              Порочащий поступок как основание ограничения права занимать                              должность  судьи  //  Уголовное  право.  -  2008.  -  №1.  -  СПС                              «Консультант  Плюс»  -  ISBN  5-98363-001-6].  Умаляют  они                              авторитет  судебной  власти  или  нет?  На  все  эти  вопросы                              невозможно  найти  ответ  ни  в  одном  нормативном  акте.  На                              практике  окончательное  решение  по  ним  (если  они  возникают)                              отдается на усмотрение квалификационной коллегии судей.                               Независимость  суда  как принцип  судопроизводства  и авторитет                              судебной власти. И здесь проблема независимости и авторитета                              тесно  связана  с  идеями  справедливых  решений.  Всем  известны                              опасения  судьи  вынести  либеральный  приговор.  «Если                              кассационная  инстанция  посчитает  необходимым  изменить                              слишком  мирный  приговор,  она  должна  будет  отменить  этот                              приговор  и  передать  дело  на  новое  рассмотрение.  Судья,  чей                              приговор  был  отменен,  считается  допустившим  брак  в  работе.                              Если  же  приговор  будет  признан  слишком  суровым,  срок                              наказания может быть снижен кассационной инстанцией без его                              отмены, причем в этом случае в адрес судьи никаких нареканий                              не  поступит.  Данная  ситуация  создает  условия,  при  которых                              судьи  могут  выносить  приговоры  с  известной  подстраховкой»                              [Мирза  Л.С.  Категория справедливости в  уголовном процессе  //                              Адвокатская практика.  2007.  № 6. СПС «Консультант Плюс». –                              ISSN 1999-4826].                                 Однако  все  названные  аспекты  независимости  до  конца  ее  не                              раскрывают.  Современные  исследователи  забывают  об  одном,                              пожалуй,  самом  важном  элементе  как  независимости,  так  и                              авторитета судебной власти. Об этом писал Л.Д. Кокорев в статье                              «Суд  в  механизме  государственной  власти»:  «Независимость                              судей  –  основа  судебной  власти.    Проблема  эта  скорее                              нравственная,  чем  правовая».  Ученый    в  качестве  основной                              гарантии  независимости  видел  их  нравственное  сознание.                              «Какими     бы    совершенными      не   были    правовые     и                              организационные  гарантии,  они  окажутся  ничтожными,  если                              нравственные устои судьи позволяют ему принимать решение не                              на  основании  закона  и  своего  убеждения,  а  в  угоду  тому  или                              иному  влиянию»  [Проблемы  теории  и  практики  уголовного                              процесса:  история  и  современность  /  под  ред.  В.А.Панюшкина.                              Воронеж, 2006. С. 307 – ISBN 978-5-9273-1353-2].                               Проведенное  исследование  позволило  еще  раз  убедиться  в                              многогранности    понятия  «авторитет  судебной  власти».  Оно                              вмещает  в  себя  правовые,  организационные,  нравственные                              аспекты.  Все  они  подлежат  как  самостоятельному  научному                              рассмотрению,  так  и  во  взаимосвязи  с  авторитетом  судебной                              власти.                                                                     312","Vědecká redakce MU                prof. PhDr. Ladislav Rabušic, CSc., Mgr. Iva Zlatušková,                prof. RNDr. Zuzana Došlá, DSc., Ing. Radmila Droběnová, Ph.D.,                Mgr. Michaela Hanousková, doc. PhDr. Jana Chamonikolasová, Ph.D.,                doc. JUDr. Josef Kotásek, Ph.D., Mgr. et Mgr. Oldřich Krpec, Ph.D.,                doc. PhDr. Růžena Lukášová, CSc., prof. PhDr. Petr Macek, CSc.,                Mgr. Petra Polčáková, doc. RNDr. Lubomír Popelínský, Ph.D.,                Mgr. Kateřina Sedláčková, Ph.D., prof. MUDr. Anna Vašků, CSc.,                prof. PhDr. Marie Vítková, CSc.,                doc. Mgr. Martin Zvonař, Ph.D., PhDr. Alena Mizerová                       Dny práva 2011 – Days of Law 2011                   Právo na spravedlivý proces                       Vydala Masarykova univerzita roku 2012                Spisy Právnické fakulty MU č. 416 (řada teoretická)                 Ediční rada:  J. Kotásek (předseda), J. Bejček, V. Kratochvíl,                                     N. Rozehnalová, P. Mrkývka, J. Hurdík, R. Polčák, J. Šabata                  Zhotovení CD ROM: Tribun  EU s.r.o., Cejl 32, Brno                  1. vydání, 2012                   ISBN 978-80-210-5919-1"];