var textForPages = ["ACTA UNIVERSITATIS BRUNENSIS                ________________________________                IURIDICA                               No 414","SPISY PRÁVNICKÉ FAKULTY                MASARYKOVY UNIVERZITY V BRNĚ                ______________________________                řada teoretická                Svazek č. 414","Dny práva 2011 – Days of Law 2011                                      Ovlivňování sféry soukromého práva                                           právem veřejným v minulosti                                                                            Masarykova univerzita                                                         Brno, 2012","Všechna práva vyhrazena. Žádná část této elektronické knihy nesmí                                         být reprodukována nebo šířena v papírové, elektronické či jiné podobě                                          bez předchozího písemného souhlasu vykonavatele majetkových práv                                         k dílu, kterého je možno kontaktovat na adrese – Nakladatelství                                         Masarykovy univerzity, Žerotínovo náměstí 9, 601 77 Brno.                           © 2012 Masarykova univerzita                 ISBN 978-80-210-5917-7                ISBN 978-80-210-5910-8 (soubor)","OBSAH – CONTENTS                    Stanislav Balík:  Předpisy k zestátnění domovního majetku v Československu z r. 1959  a   1                jejich dobová aplikace                Andrea Barancová: Legislatívny zásah v prospech ochrany súkromnoprávnych vzťahov          9                 pri zabezpečovacom prevode práva.                Martin  Cempírek: Vybrané právní aspekty lesních služebností                             14                Radek Černoch: Mocenské zásahy do právní vědy v antickém Římě                            23                 Katarína Fedorová: Administratívne zásahy do osobnej slobody a vlastníckeho práva v      33                Rusku v rokoch 1881 - 1917                Miroslav Frýdek, Karel Schelle: Majetek po odsouzeném                                    41                 Petra  Havlíčková:  Dopad konfiskace na vlastnické právo                                 49                Ondřej Horák: \"Vlastnictví je kořenem zla, ale ne jako instituce, nýbrž jeho rozdělení.\"   74                 Meziválečná právní věda a pozemková reforma                Monika Horáková: Obilní monopol v ČSR                                                    83                Jan Chudoba: Formy veřejnoprávní intervence do soukromého práva na pozadí                91                 ústavnosti během Velké deprese ve Spojených státech                Jan Kazda: Vybrané aspekty rodinného práva v Protektorátu Čechy a Morava                103                 Michaela Knollová: Levirát - kořeny, vývoj, současnost                                  112                Jana Komendová: Veřejnoprávní zásahy státu do právních vztahů vznikajících při          128                výkonu námezdní práce                 Katarzyna Markiewicz: Tools of the State, Banking Law in Poland 1945-1989               138                Klára Prokopová: Fenomén soukromých archeologických sbírek a vývoj vlastnictví          147                archeologických nálezů                 Ivana Průchová: Veřejnoprávní nástroje k odnětí a omezení soukromého vlastnictví        155                zemědělských a lesních pozemků v Československu v období let 1945 - 1989                Pavel Salák: Dědické právo let 1948-1989 optikou práva římského                         168                 Pál Sáry: Confiscation for the Church in Justinianic Law                                178                Martin Skaloš: Právna úprava pozemkového vlastníctva v Československu do prijatia       185                 občianskeho zákonníka z roku 1950                Ivana Stará: Několik poznámek k uzavírání manželství v ABGB                             199                Jan Sýkora: Některé historické způsoby nabývání majetku státem v soukromém právu        206                 Jan Šejdl: Poznámky k veřejnoprávním aspektům služebností římského práva                213                Michal Škerle: Nucená kolektivizace jako zásah státní správy do soukromého práva.       226                Ivana Šošková: Vplyv Ústavy 9. mája 1948 na výklad noriem rodinného práva s dôrazom     235                 na výživné manželky","Jaromír Tauchen: Pracovní právo v Protektorátu Čechy a Morava - ještě                   245                soukromoprávní odvětví?                 Ladislav Vojáček: Živnostenská pracovní smlouva v I. ČSR                                259","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                     PŘEDPISY K ZESTÁTNĚNÍ DOMOVNÍHO                               MAJETKU V ČESKOSLOVENSKU Z R. 1959 A                                           JEJICH DOBOVÁ APLIKACE                                                     STANISLAV BALÍK                                    Ústavní soud ČR, Fakulta právnická ZČU, Česká republika                                Abstract in original language                              Příspěvek  se  zabývá  předpisy  z r.  1959, jejichž  aplikací  se  započala                              poslední etapa zestátnění domovního majetku v Československu, a to                              zejména vládním nařízením č. 15/1959 Sb., o opatřeních týkajících se                              některých  věcí  užívaných  organizacemi  socialistického  sektoru,                              zákonem  č.  71/1959  Sb.,  o  opatřeních  týkajících  se  některého                              soukromého  domovního  majetku,  a  zákonem  č.  73/1959  Sb.,  o                              místním hospodářství. Uvedené předpisy byly významným stranickým                              a  státním  zásahem  do  sféry  soukromoprávní.  Nápravu  křivd,  které                              byly  aplikací  těchto  předpisů  způsobeny,  přinesl  až  první                              polistopadový restituční zákon č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků                              některých majetkových křivd.                               Key words in original language                              Domovní majetek, zestátnění, restituce                               Abstract                              The  paper  addresses  regulations  of  1959,  the  application  of  which                              triggered  the  last  stage  of  nationalization  of  housing  properties  in                              Czechoslovakia, in particular Government Order No. 15/1959 Sb., on                              measures  pertaining  to  certain  things  used  by  organizations  in  the                              Socialist  sector,  Act  No.  71/1959  Sb.,  on  measures  pertaining  to                              certain private housing properties, and Act No. 73/1959 Sb., on local                              economy. Said regulations constituted a significant interference by the                              party and the state with the private law sector. The injustices caused                              by the application of the respective regulations were only rectified by                              the  first  restitution  act  adopted  after  November  1989,  Act  No.                              403/1990  Sb.,  on  mitigation  of  consequences  of  certain  property                              injustices.                               Key words                              Housing properties, nationalization, restitution                               Na nedávno konané konferenci \"Vývoj soukromého práva na území                              České  republiky\"  jsem  se  věnoval  čtvrtstoleté  historii  institutu                                                                                         1                              osobního užívání bytu v letech 1964-1989 v teorii a soudobé praxi.                                1                                 Srv.  Balík,  S.:  Čtvrtstoletí  institutu  osobního  užívání  bytu  (1964-1989)  v                              teorii  a  soudobé  praxi,  in:  Vojáček,  L.,  Tauchen,  J.,  Schelle,  K.  (eds.):                              Proměny soukromého práva. Sborník příspěvků z konference ke 200. výročí                              vydání AGBG, Brno: Masarykova universita, Spisy Právnické fakulty MU -                              řada teoretická, sv. 393, s. 47-56.                                                                   1","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Tématem tohoto příspěvku je úzce související výklad o právní úpravě,                              která časově předcházela uvedení institutu osobního užívání bytu do                              československého  právního  řádu  a  jejíž  aplikace  cíleně  vytvářela                              podmínky pro to, aby právo osobního užívání bytu mohlo nahradit do                              té doby existující a socialistické teorii práva jako \"buržoasní přežitek\"                              znějící nájem.                                Nelze  pochybovat  o  tom,  že  předpisy,  o  nichž  bude  dále  řeč,  byly                              přepisy  administrativními  a  výrazně  ovlivnily  sféru  soukromého                              práva.  Ač  by  se  mohlo  zdát,  že  vyvlastňování  a  znárodňování                              proběhlo v poválečném a poúnorovém období na základě přepisů z let                                        2                              1945-1948 ,  nebyl  soukromý  majetek  v  Československu  koncem                              padesátých  let  20.  století  zdaleka  zestátněn.  Poslední  etapa                              zestátňování, která se dotkla domovního majetku, proběhla totiž až v                              prvé polovině let šedesátých.                               S jistotu lze říci, že s akty a důsledky aplikace vládního nařízení č.                              15/1959  Sb.,  o  opatřeních  týkajících  se  některých  věcí  užívaných                              organizacemi  socialistického  sektoru,  a  zákona  č.  71/1959  Sb.,  o                              opatřeních  týkajících se  některého  soukromého  domovního  majetku,                              se  ve  své  praxi  setkal  každý  právník,  který  po  listopadu  1989  řešil                                      3                              restituce ,  méně  je  však  zatím  věnováno  pozornosti  historickým                              okolnostem  vydání  a  dobovým  souvislostem  aplikace  těchto                                      4                              předpisů.                                                                                 x x x                                    2  Srv. Kuklík, J.: Znárodněné Československo. Od znárodnění k privatizaci -                              státní zásahy do vlastnických a dalších majetkových práv v Československu a                              jinde v Evropě, Praha: Auditorium 2010, passim.                               3                                V dalším výkladu budu vycházet mimo jiné  z poznatků, které jsem získal                              jako  advokát  při  poskytování  právní  pomoci  v  oblasti  restituční  agendy  v                              obvodu  Městské  části  Praha  1.  Počátkem  devadesátých  let  20.  století  jsem                              měl totiž možnost procházet spisy, týkající se nabytí domovního majetku v                              této lokalitě státem  v prvé polovině let šedesátých. Povinnost  mlčenlivosti,                              kterou jsem vázán, mě limituje potud, že zde mohu prezentovat pouze mnou                              učiněné zobecňující závěry bez možnosti uvádět konkrétní jména a konkrétní                              nemovitosti.                              4                                Srv. Dvořák, J.: Vývoj občanského práva, in: Malý, K., Soukup, L. (eds.):                              Vývoj  práva  v Československu  v letech  1945-1948,  Praha:  Univerzita                              Karlova,  Nakladatelství  Karolinum,  2004,  s.  472-492,  Bělovský,  P.:                              Občanské právo, in: Bobek, M.,  Molek, P., Šimíček, V.: Komunistické právo                              v Československu. Kapitoly z dějin bezpráví, Brno: Masarykova univerzita-                              Mezinárodní politologický ústav, 2009, s. 425-462.                                                                       2","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Dobu, do níž se ve svém příspěvku vrátím, lze zjednodušeně označit                                                        5                              za éru Antonína Novotného.  V roce 1960 byla přijata nová Ústava č.                              100/1960  Sb.,  a  bylo  deklarováno,  že  socialismus  byl  již  v                              Československu vybudován.                               Ústava  z  r.  1960  zavedla  pouhé  dvě  formy  vlastnictví,  a  to                              socialistické  a  osobní.  Stalo  se  tak  za  situace,  kdy  realita  plně                              neodpovídala  textu  Ústavy.  Lze  říci,  že  v  oblasti  vlastnictví                              domovního  fondu  byla  Ústava  svým  pojetím  vlastnictví  předčasná,                              neboť  zestátňování  domovního  majetku,  které  bylo  započato  podle                              právních předpisů z roku 1959, nebylo ještě zdaleka dokončeno.                                Dalším  záměrem  socialistického  zákonodárce  byla  na  počátku                              šedesátých let 20. století i rekodifikace občanského práva. K té došlo                              přijetím občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. a v oblasti tzv. bytové                              politiky též zákonem č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty.                               Je patrné, že poté, kdy se to nestihlo do vydání Ústavy, mělo dojít k                              proměně poměrů v oblasti vlastnictví domovního majetku alespoň do                              roku 1964, respektive do vydání nového občanského zákoníku.                                Přejděme nyní k samotným předpisům z roku 1959.                                                                                 x x x                               Prvním krokem k zestátnění domovního fondu bylo vládní nařízení č.                              15/1959  Sb.,  o  opatřeních  týkajících  se  některých  věcí  užívaných                              organizacemi  socialistického  sektoru.  Toto  vládní  nařízení  bylo                              vydáno k provedení zákona č. 63/1958 Sb., o druhém pětiletém plánu                              rozvoje národního hospodářství Republiky československé.                               Citované vládní nařízení č. 15/1959 Sb. se týkalo věcí, \" které jsou ve                              vlastnictví fyzických osob nebo soukromých právnických osob a jsou                              zcela,  popřípadě  převážně  užívány  organizacemi  socialistického                              sektoru  (dále  jen  \"nájemce\")  k  plnění  jejich  úkolů,  a  to  na  základě                                                                   6                              nájemního nebo jiného právního poměru\"                              Účelem  bylo  omezit  vlastníka  v  dispozici  s  majetkem  užívaným                              organizací tzv. socialistického sektoru a směřovat jej k tomu, aby svoji                              věc této organizaci prodal. Pokud tak neučinil, měl o  přechodu věci                              na  stát  na  návrh  dané  socialistické  organizace  rozhodnout  příslušný                              národní výbor. Vládní nařízení předpokládalo, že věc takto přejde za                              náhradu, o níž měl  rozhodnout v zásadě samostatně rovněž příslušný                              národní výbor.                                   5                                Šestý československý prezident byl podle dobové anekdoty týkající se stavu                              domovního  fondu  označován  jako  Antonín  Římský  s  pointou,  že  za  jeho                              presidentství začaly z chátrajících fasád domů padat římsy.                               6  Srv. § 2 odst. 1 citovaného vládního nařízení č. 15/1959 Sb.                                                                   3","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Vládní nařízení č. 15/1959 Sb. nabylo účinnosti dne 25. března 1959.                              Ač  o  tom  v  oficiálních  dokumentech  nebyla  zmínka,  bylo  vládní                              nařízení  č.  15/1959  Sb.  pouze  dílčí  právní  úpravou,  kterou  nebylo                              možné aplikovat na domy výlučně obytné.                               Dalším krokem pak bylo přijetí zákona č. 71/1959 Sb., o opatřeních,                              týkajících se některého soukromého domovnického majetku.                               Podle ideologicky koncipované důvodové zprávy k tomuto \"soustavný                              růst socialistické výroby vytváří příznivě předpoklady pro všestranně                              uspokojování potřeb pracujících. Životní a kulturní úroveň našeho lidu                              neustále roste. Jedním ze základních předpokladů plného uspokojení                              potřeb a zvyšování životní úrovně občanů socialistické společnosti je                              kulturní  a  hygienické  bydlení.  Proto  Komunistická  strana                              Československa vytýčila na svém XI. sjezdu před všemi pracujícími                              naší země široký program bytové výstavby, podle kterého má být do                              roku  1970  v  podstatě  vyřešen  bytový  problém  v  Československu.                              Uskutečňování  tohoto  programu  se  aktivně  zúčastňuje  všechen                              pracující lid. Současně s novou výstavbou je však třeba lépe využít i                              celého  dosavadního  bytového  fondu  a  zabezpečit,  aby  veškerý                              domovní  majetek  byl  udržován  v  dobrém  stavu  a  zvelebován  v                              souladu s požadavky kulturního bydleni.                               O  domovní  majetek  ve  správě  organizací  socialistického  sektoru  je                              dostatečně postaráno. Bytový domovní majetek je však dosud  z velké                              části v rukou soukromých osob, které dostatečně nezabezpečují úkoly,                              jak to vyžaduje zájem společnosti. Poněvadž však i tento majetek je                              součástí národního bohatství, je v zájmu společnosti, aby o něj bylo                              pečováno stejně jako o majetek národní.                               U rodinných domků je o to postaráno jejich vlastníky nebo osobami,                              které  takové  objekty  obývají.  U  velkého  soukromého  domovního                              majetku  vlastníci  nájemních  domů  neplní  povinnosti,  které  mají  již                              podle  ustanovení  platného  stavebního  řádu  a  které  mají  zvláště  též                              vůči svým nájemníkům na základě ustanoveni občanského zákoníku o                              nájemním poměru jako pronajímatelé, tj. zejména povinnost udržovat                              stavbu  svým  nákladem  v  řádném  a  uživatelném  stavu.  V  mnoha                              případech pak tito vlastníci nemají ani zájem tento majetek uchovávat                              v  řádném  stavu.  Opravy  jsou  prováděny  neplánovitě  a  v                              nedostatečném  rozsahu,  zpravidla  jen  z  povinných  30%  odvodu                              nájemného.  Mimo  to  opravy  nařízené  soukromníkům  stavebním                              úřadem  jsou  financovány  většinou  z  půjček  poskytovaných  státními                              spořitelnami,  které  nejsou  téměř  vůbec  spláceny,  popřípadě  z                              příspěvku  poskytovaného  státem.  Vlastníci  se  mnohdy  ani  nesnaží                              opatřit si finanční prostředky z těchto zdrojů.                               Dosavadní způsob provádění oprav a údržby soukromého nájemního                              majetku neumožňuje tento majetek soustavně a plánovitě udržovat v                              dobrém  stavu.  To  má  za  následek,  že  stav  soukromého  bytového                              majetku se stále zhoršuje na úkor společnosti.                                                                       4","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Navrhovaná  osnova  zákona  umožňuje,  aby  i  soukromý  bytový                              nájemní  majetek  byl  s  ostatním  bytovým  majetkem  soustavně  a                              plánovitě zvelebován a rozšiřován.                               Především  opravňuje  národní  výbory,  aby  i  bez  souhlasu  vlastníka                              obstarávaly  opravy,  údržbu,  zlepšování  a  rozšiřování  soukromého                              bytového  nájemního  majetku.  Dále  omezuje  dispoziční  volnost                              vlastníka s tímto majetkem, provede-li stát potřebné úpravy na tomto                              majetku. Zároveň osnova vytváří předpoklady, aby státu byla vrácena                              hodnota  prostředků,  které  na  tyto  úpravy  vynaložil.  Dosáhnou-li                              náklady  vynaložené  na  tyto  stavební  úpravy,  spolu  s  pohledávkami                              státu  a  organizací  státního  socialistického  sektoru  určité  výše,  bude                              možno,  pokud  to  bude  z  hlediska  ekonomického  žádoucí,  převést                                                                               7                              takový majetek do státního socialistického vlastnictví.\"                              Způsob, jak dosáhnout zestátnění domovního fondu byl postaven na                              tom, že soukromému vlastníku domu byla nařízena údržba domu. Na                              ní  obvykle  nestačily  příjmy  z  regulovaného  nájemného,  vlastník  se                              musel zadlužit a svoje nemovitosti, tj. dům a stavební pozemek, dát do                              zástavy.  Klíčovou  se  pak  stala  aplikace  ustanovení  §  6  odst.  1,  2                              zákona č. 71/1959 Sb.                               Podle citovaného ustanovení § 6 odst. 1 \"převyšuje-li pohledávka na                              náhradu  (§  4  odst.  2)  spolu  s  ostatními  pohledávkami  organizací                              státního  socialistického  sektoru  zajištěnými  zástavním  právem  na                              nájemním domu dvě třetiny hodnoty domu před jeho úpravou, může                              výkonný  orgán  okresního národního  výboru  rozhodnout,  že  nájemní                              dům  spolu  se  stavebním  pozemkem,  na  kterém  je  vystavěn,  a  se                              zahradou  hraničící  s  tímto  pozemkem,  pokud  patří  vlastníku                              nájemního domu, přechází do státního socialistického vlastnictví.\"                               Podle  ustanovení  §  6  odst.  2  pak  \"nájemní  dům  s  příslušnými                              pozemky (odstavec 1) přechází do státního socialistického vlastnictví                              dnem,  kdy  rozhodnutí  o  přechodu  vlastnictví  nabude  právní  moci.                              Tímto  dnem  stává  se  bývalý  vlastník  nájemního  domu  nájemníkem                              bytu, kterého v domě užívá.\"                               S  ohledem  na  vázanost  vkladů  vlastníků  domů  u  peněžních  ústavů                              ocitla se zákonitě většina soukromých vlastníků domů v dluhové pasti.                                                                                 x x x                               Jak  vyplývá  ze  spisového  materiálu,  týkajícího  se  domů  v  dnešní                              Městské části Praha 1, byl tehdejší Obvodní národní výbor v Praze 1                              na hromadné převzetí domovního fondu do socialistického vlastnictví                              organizačně velmi dobře připraven.                                    7                              -   Srv. Národní shromáždění Republiky československé, II. volební                                 období,   1954-1960,   tisk   č.   350,   dostupný    na   :                                 http://www.psp.cz/eknih/1954ns/tisky/t0350_00.htm.                                                                    5","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Prvním  krokem  bylo  pozvání  vlastníka  či  spoluvlastníka  k  jednání,                              jehož  výsledkem  se  měla  stát  darovací  smlouva.  Její  podoba  byla                              unifikovaná, text byl namnožen formou cyklostylu, jiné doplňky, než                              údaje o osobě dárce a identifikačních znacích darované nemovitosti,                              nebyly vpisovány.                               Zdá se, že vlastníci domu byli srozuměni s tím, jaký má mít celá akce                              výsledek.  Převážná  většina  domů  tak  přešla  do  socialistického                              vlastnictví formou daru. Objevily se dokonce i ojedinělé případy, kdy                              vlastník  nabízel  dům  k  darování  dříve,  než  byl  na  národní  výbor                              předvolán.                                Varianta,  že  bylo  o  přechodu  do  socialistického  vlastnictví                              rozhodováno ve správním řízení, přicházela v úvahu především tam,                              kde se vlastníku či spoluvlastníku nepodařilo doručit, zejména proto,                              že byl v emigraci.                               Dalším  případem  aplikace  vládního  nařízení  č.  15/1959  Sb.  nebo                              zákona č. 71/1959 Sb. byla rozhodnutí, vydaná v průběhu dědického                              řízení  po  zesnulém  vlastníku  resp.  spoluvlastníku,  aby  věc  byla                              vyřešena  dříve,  než  dědicové  odmítnou  dědictví  a  nemovitosti                              připadnou státu jako odúmrť. V jednom rozhodnutí byla jako vlastník                              uvedena  \"hereditas  iacens\",  ačkoliv  tehdy  platný  střední  občanský                              zákoník již tento institut neznal.                               Vlastníci,  kteří  svoje  domy  nedarovali,  přesto  zůstávali  v  řízení                              většinou  pasivní.  Odvolání  do  rozhodnutí  obvodního  národního                              výboru byla raritní výjimkou, stejně tak jako zastoupení advokátem.                              Dobový  československý  právní  řád  neznal  správní  soudnictví,                              rozhodování tak bylo zcela na soustavě národních výborů.                               Lze říci, že majorita domovních spisů byla uzavřena do roku 1963, i                              když celkový časový záběr pokryl plně léta 1959-1965. V roce 1965                              byla akce prakticky ukončena.                                Zestátnění  domovního  majetku  tak  proběhlo  ze  strany  stranických  a                              státních orgánů plánovitě, ze strany vlastníků většinou bez výrazného                              odporu, který by byl kladen právní cestou.                               Z lidského hlediska přesto mnozí vlastníci zestátnění majetku nesli od                              samého  počátku  jako  křivdu,  pro  některé  se  stalo  tragédií,  s  níž  se                              nesrovnali nebo ji dokonce řešili sebevraždou.                               Pokud  jde  o  další  hospodaření  s  domovním  majetkem,  následoval                              záhy  po  zákonu  č.  71/1959  Sb.  zákon  č.  73/1959  Sb.,  o  místním                              hospodářství,   upravující   právní   poměry   podniků   bytového                              hospodářství.                                                                                x x x                               Lze uzavřít, že případy, kdy došlo k přechodu domovního majetku na                              stát  na  základě  rozhodnutí  podle  vládního  nařízení  č.  15/1959  Sb.                              nebo  podle  zákona  č.  71/1959  Sb.,  byly  řešeny  v  rámci  restituce                                                                   6","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                zákonem  č.  403/1990  Sb.,  o  zmírnění  následků  některých                              majetkových křivd, případy darů a odmítnutých dědictví pak zákonem                              č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.                               Se  znalostí  dobové  rozhodovací  praxe  a  způsobu  vedení  agendy                              přechodu  domovního  majetku  do  socialistického  vlastnictví  v  letech                              1959-1965  mohu  uzavřít,  že  nebylo  zcela  namístě  rozlišovat  podle                              způsobu  přechodu  majetku  do  socialistického  vlastnictví  a  restituce                              řešit dvěma odlišně koncipovanými právními předpisy.                               Je evidentní, že soukromí vlastníci neměli počátkem šedesátých let 20.                              století  v  zásadě  reálnou  možnost  až  na  drobné  výjimky  svoje                              vlastnické   právo   uchránit   proti   masivně   aplikovanému                              administrativnímu zásahu do sféry jinak soukromoprávní.                               Za  nešťastnou  pak  pokládám  tu  část  restituční  judikatury  obecných                              soudů, která bez znalosti historických souvislostí a formalisticky lpěla                              na dokazování tísně a nápadně nevýhodných podmínek při darování či                              odmítání dědictví.                               Sonda, kterou jsem  měl  možnost učinit podle spisového materiálu z                              dnešní Městské části Praha 1, mě ubezpečuje, že Ústavní soud ČR v                              prvé  dekádě  svého  působení  zvolil  pro  restituční  věci  maximálně                              spravedlivá a pramennému zjištění odpovídající rozhodovací pravidla.                               Literature:                                -  Balík, S.: Čtvrtstoletí institutu osobního užívání bytu (1964-1989) v                                 teorii  a  soudobé  praxi,  in:  Vojáček,  L.,  Tauchen,  J.,  Schelle,  K.                                 (eds.): Proměny soukromého práva. Sborník příspěvků z konference                                 ke 200. výročí vydání AGBG, Brno: Masarykova universita, Spisy                                 Právnické  fakulty  MU  -  řada  teoretická,  sv.  393,  s.  47-56.  ISBN                                 978-80-210-5631-8.                              -  Bělovský, P.: Občanské právo, in: Bobek, M.,  Molek, P., Šimíček,                                 V.:  Komunistické  právo  v Československu.  Kapitoly  z dějin                                 bezpráví,  Brno: Masarykova  univerzita-Mezinárodní  politologický                                 ústav, 2009, s. 425-462. ISBN 978-80-210-4844-7                              -  Dvořák,  J.:  Vývoj  občanského  práva,  in:  Malý,  K.,  Soukup,  L.                                 (eds.):  Vývoj  práva  v Československu  v letech  1945-1948,  Praha:                                 Univerzita  Karlova,  Nakladatelství  Karolinum,  2004,  s.  472-492.                                 ISBN 80-246-0863-4.                              -  Kuklík,  J.:  Znárodněné  Československo.  Od  znárodnění  k                                 privatizaci  -  státní  zásahy  do  vlastnických  a  dalších  majetkových                                 práv v Československu a jinde v Evropě, Praha: Auditorium 2010,                                 444 s. ISBN 978-80-87284-12-4.                              -  Národní  shromáždění  Republiky  československé,  II.  volební                                 období,   1954-1960,   tisk   č.   350,   dostupný    na   :                                 http://www.psp.cz/eknih/1954ns/tisky/t0350_00.htm.                              -  vládní nařízení č. 15/1959 Sb., o opatřeních týkajících se některých                                 věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru.                                                                    7","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                -  zákon  č.  71/1959  Sb.,  o  opatřeních,  týkajících  se  některého                                 soukromého domovnického majetku.                              -  zákon č. 73/1959 Sb., o místním hospodářství.                                Contact – email                              Balikovi@seznam.cz                                                                                                                                     8","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                       LEGISLATÍVNY  ZÁSAH V PROSPECH                              OCHRANY SÚKROMNOPRÁVNYCH  VZŤAHOV                               PRI  ZABEZPEČOVACOM  PREVODE  PRÁVA.                                                   ANDREA BARANCOVÁ                                   Právnická fakulta, Univerzita Mateja Bela, Slovenská republika                                Abstract in original language                              Prevod  práva,  účelom  ktorého  je  zabezpečenie  záväzku,  bolo  do                              Občianskeho zákonníka zavedené zákonom č. 509/1991 Zb. V tomto                              pôvodnom  znení  bola  jeho  úprava  veľmi  strohá  a  bol  ponechaný                              široký  priestor  pre  zmluvné  dojednania strán.  Najväčšie  problémy  v                              aplikačnej  praxi  spôsoboval  práve  inštitút  prevodu  práva,  ktorý  mal                              mať  len  zabezpečovací  charakter,  čo  sa  negatívne  prejavovalo  v                              oslabenom  postavení  dlžníkov.  Práve  nejednoznačná  právna  úprava                              spôsobovala jeho zneužívanie a následné  kontroverzné názory na jeho                              ponechanie  v  systéme  zabezpečovacích  inštitútov.  Uvedená                              problematika bola vyriešená novelou Občianskeho zákonníka, čím štát                              zasiahol  do  používania  tohto  súkromnoprávneho  inštitútu  a  jeho                              novou  právnou  úpravou  boli  vytvorené    obligatórne  pravidlá  jeho                              použitia.                               Key words in original language                              záväzok, zabezpečenie, prevod práva, dočasnosť vlastníckeho práva                               Abstract                              Transfer  of  a  right,  which  purpose  is  to  secure  an  obligation,  was                              implemented  into  the  Civil  Code  by  the  Act  no.  509/1991  Coll.                              According to its original version, the regulation was very austere and                              there  was  a  wide  space  left  as  for  the  mutual  agreements  of  the                              contractual  parties.  The  greatest  troubles  with  practical  application                              were  connected  with  the  institute  of  the  transfer  of  a  right,  which                              should  have  only  character  of  a  securing  institute,  but  this  was                              resulting into negative effects and weakness in legal status of debtors.                              Exactly, it was ambiguous character of the regulation, what allowed                              the  misusing  of  the  institute  followed  by  the  disagreements  with                              keeping  this  institute  in  the  system  of  securing  institutes.  The                              mentioned questions were solved by the amendment made to the Civil                              Code,  by  which  the  state  intervened  into  using  of  this  civil  legal                              institute and by the new legal regulation it created obligatory rules of                              this usage.                               Key words                              obligation, securing, transfer of a right, temporality of the ownership                              right                               Zabezpečovacie  inštitúty  v širšom  zmysle  tvoria  záruky  napĺňania                              záväzkovoprávnych  vzťahov.  Cieľom  poskytnutia  takýchto  záruk  je                              zabezpečenie  právnej  istoty,  vymožiteľnosti  a  stability  právnych                                                                    9","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                vzťahov.  Predpokladom  ich  riadneho  fungovania  je  kvalitná  tvorba                              práva, kvalitná realizácia a aplikácia práva.                               Jedným zo zabezpečovacích inšitútov je zabezpečovací prevod práva,                              ktorý  je  upravený  v  zákone  č.  99/1963  Zb.  v  znení  neskorších                              predpisov (ďalej v texte ako “Občiansky zákonník”), pričom možnosť                              jeho  použitia  je  nie  len  v  občianskoprávnych  vzťahoch,  ale  aj  v                              obchodnoprávnych vzťahoch.                              Podstatou  tohto  zabezpečenia  je  zabezpečiť  pohľadávku  veriteľa                              prevedením  práva  dlžníka  alebo  tretej  osoby  v  prospech  veriteľa.                              Takýmto  spôsobom  môže  byť  prevedené  akékoľvek  právo,  ktoré  je                              má  majetkovú  hodnotu  a je  prevoditeľné. Jedná  sa  o  pomerne  silný                              zabezpečovací inštitút, ktorý núti dlžníka splniť svoj záväzok včas a                              riadne.  Tento  inštitút  poskytuje  dostatočné  zabezpečenie  veriteľovej                              pohľadávky  tým  spôsobom,  že  dlžník  resp.  tretia  osoba  stráca                              dispozíciu  nakladať  s  prevedeným  právom,  čo  ho  núti  splniť  svoj                              záväzok riadne a včas (zabezpečovacia funkcia) a v prípade, ak dlžník                              nesplní  svoj  záväzok  riadne  a  včas,  veriteľ  môže  v  zmysle  zmluvy                              uskutočniť výkon svojho práva (uhradzovacia funkcia).                                Pôvodne  zabezpečovací  prevod  práva  nemal  v  aplikačnej  praxi                              jednoznačné postavenie. Tento inštitút bol do nášho právneho systému                              zavedený  zákonom  č.  509/1991  Zb.  a bol    zmenený  len  jednou                              právnou normou, a to zákonom č. 568/2007 Z.z. Prijatiu tohto zákona,                              ktorým došlo k výrazným zmenám zabezpečovacieho prevodu práva,                              predchádzala  diskusia  týkajúca  sa  jeho  ponechania  v  právnom                              poriadku  SR.  Dôvodom  na  takéto  úvahy  bolo  jeho  zneužívanie,  čo                              dovoľovala  strohá a najednoznačná právna úprava týkajúca sa najmä                              postavenia  dlžníka.  Zmenu  právnej  úpravy  si  vyžiadala  právna  prax                              a jej prijatie  bolo prejavom snahy štátnej moci zaviesť legislatívnou                              formou  do  daného  inštitútu  jasné  definovanie  jeho  použitia,                              podmienok a najmä pojmov, ktoré s ním súvisia.                               Jedným z najväčších problémov bola skutočnosť, že pôvodná právna                              úprava  jednoznačným  spôsobom  neupravila  dočasný  charakter                              prevedeného  práva.  V  aplikačnej  praxi  z  uvedeného  dôvodu  bola                              popretá zabezpečovacia a akcesorická povaha tohto inštitútu.                               Táto  nedostatočnosť  úpravy  bola  zreteľná  najmä  pri  vlastníckom                              práve.  Vlastnícke  právo  je  definované  jednotlivými  zložkami  (ius                              disponendi, ius utendi et fruendi, ius possidendi). Ak vlastník  svoje                              právo  v  rámci  zabezpečenia  previedol  na  veriteľa,  pôvodná  právna                              úprava umožňovala (kogentne nezakazovala), aby si veriteľ prevedené                              právo  automaticky  ponechal,  ak  dlžník  nesplní  riadne  a  včas.  V                              súvislosti s uvedeným sa často vyskytovali prípady, keď dlžník už v                              zárodku  omeškania  bez  možnosti  reštitúcie  prichádzal  o  majetkové                                                                                            1                              hodnoty  niekedy  neporovnateľné  so  samotnou  výškou  pohľadávky.                                1  Bližšie viď dôvodovú správu k zákonu č. 568/2007 Z.z.                                                                   10","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Riešením  tejto  problematiky  bolo  jednoznačne  a  nepochybne                              definovať charakter prevedeného práva. Prostredníctvom legislatívnej                              úpravy  bola  z  uvedeného  dôvodu  kogentne  určená  jeho  dočasnosť.                              Dočasnosť práva spočíva v prvom rade vo vzdaní sa disponovania s                              takto prevedeným právom zo strany dlžníka resp.tretej osoby, pričom                              veriteľ  nadobudnutím  takéhoto  práva  nezískava  oprávnenie  s  ním                              nakladať. V súvislosti s takouto úpravou vzniká viacero nezrovnalostí,                              ktoré  vyplývajú  z  charakteru  vlastníckeho  práva,  keďže  vlastnícke                              právo  je  tvorené  vyššie  uvedenými  zložkami,  dochádza  k  porušeniu                              jednej z jeho zložiek (ius disponendi).                               V súvislosti so zavedením dočasného charakteru práva bola prijatá aj                              zmena  zákona  č.  162/1995  Z.z.  (ďalej  len  “Katastrálny  zákon”),                              ktorou sa legislatívne vyriešila táto problematika pri nehnuteľnostiach.                              Pri  zápise  práva  k  nehnuteľnostiam  musí  byť  zrejmý  jeho  účel  a                              vyjadrenie jeho dočasnosti. Tento účel sa dosahuje tým spôsobom, že                              v  katastri  nehnuteľností  sa  obligatórne  vyznačí  jeho  dočasný                              charakter.                               Ďalšími  zmenami,  ktoré  nová  právna  úprava  zaviedla  a  ktoré  s                              prevedeným právom súvisia, bolo:                               -určenie  spôsobu  výkonu  práva  v  prípade,  ak  pohľadávka  veriteľa                              nebude riadne a včas splnená                               -  určenie  kogentných  náležitostí  zmluvy  o zabezpečovacom  prevode                              práva                               Určenie spôsobu výkonu práva, ak pohľadávka veriteľa nebola riadne                              a včas splnená, je ponechaná na dohodu zmluvných strán pri dodržaní                              kogentného  ustanovenia,  v  zmysle  ktorého  je  vylúčená  možnosť                              ponechať  si  takto  nadobudnuté  právo  automaticky.  Ak  zmluva                              neobsahuje  dohodu  o  spôsobe  výkonu  práva,  je  určený  zákonný                              spôsob  jeho  výkonu  formou  predaja  podľa  osobitného  predpisu                              (formou dobrovoľnej dražby).                               Pri  zabezpečení  ochrany  subjektívnych  práv  legislatívna  úprava                              postupovala v širšom rozsahu. Snaha o ich zabezpečenie sa prejavila                              nielen  v  pozitívnych  vymedzeniach  inštitútov,  ale  aj  v  negatívnom                              určení  právnych  vzťahov,  pri  ktorých  tento  inštitút  nemôže  byť                              použitý.  Pri  zabezpečení  zvýšenej  ochrany  spotrebiteľa  v                              spotrebiteľských  vzťahoch  je  zabezpečovací  prevod  práva  z  týchto                              vzťahov vylúčený.                                Pri takto upravenej ochrane subjektívnych práv formou legislatívnych                              zmien, na základe ktorých dochádza k zavedeniu kogentnej úpravy, by                              sa  mohlo  zdať,  že  koliduje  s  dispozičnou  voľnosťou  jednotlivca,                              jednou  z  charakteristických  zásad  súkromného  práva.  Na  jednej                              strane,  jednou  z  primárnych  zásad  súkromného  práva  je  dispozičná                              zásada, ktorá sa prejavuje nie len v obsahu právnych vzťahov, ale aj                              vo výbere použitia právnych prostriedkov. Na strane druhej ale stojí                              ochrana  subjektívnych  práv  ako  primárny  cieľ  právneho  systému.                                                                  11","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Knapp  k  tejto  problematike  uvádza,  že  dispozičná  voľnosť  je                              primárne, nie však absolútne neobmedzená, je obmedzená tam, kde ju                                               2                              obmedzuje zákon.  Vo vzťahu k zabezpečovaciemu prevodu práva sa                              do popredia dostávajú dve roviny. Na jednej strane, keďže sa jedná o                              zabezpečovací  inštitút,  je  potrebné  poskytnutie  dostatočného                              zabezpečenia  veriteľovej  pohľadávky.  Na  strane  druhej  je  nutné                              zabezpečiť ochranu práv dlžníka resp. tretej osoby, ktorá zabezpečenie                              poskytla.  Obidve  roviny  musia  byť  vo  vzájomnej  vyrovnanosti,                              dosiahnutie   čoho   bol   najväčší   problém   právnej   úpravy                                                                                            3                              zabezpečovacieho  prevodu  práva  v  pôvodných  ustanoveniach.                              Pôvodná  právna  úprava  dostatočne  nezabezpečila  rovnakú  ochranu                              všetkým  zmluvným  stranám  tak,  ako  bolo  načrtnuté  vo  vyššie                              uvedených  častiach  tohto  príspevku.  Uvedené  problémy  zreteľne                              poukazovali  na  zvýhodnené  postavenie  veriteľa  oproti  postaveniu                                     4                              dlžníka . Štátna moc do týchto vzťahov zasiahla tým, že bola prijatá                              legislatívna  zmena,  ktorej  cieľom  bolo  dosiahnutie  primeranosti  a                              právnej  istoty  v  súkromnoprávnych  vzťahoch  zabezpečením                              rovnakého postavenia veriteľa a dlžníka. Zabezpečenie právnej istoty                              bolo možné dosiahnuť len stanovením kogentného rámca obsahu tohto                              právneho  vzťahu,  čím  bola  voľnosť  v  zmysle  pôvodných                              dispozitívnych ustanovení  značne ohraničená.                               Záverom by som chcela skonštatovať, že v oblasti zabezpečovacieho                              prevodu práva sú záruky zákonnosti v zmysle platnej právnej úpravy                              nastavené dostatočne, čo v širšom rozsahu zabezpečí jeho používanie                              v aplikačnej  právnej  praxi  a vráti  tomuto  inštitútu  jeho  rovnocenné                              postavenie v rámci zabezpečovacích inštitútov.                               V  súvislosti  s  uvedenou  problematikou  sa  možno  stotožniť  so                              Stammlerom,  podľa  ktorého  pre  právo  je  nevyhnutná  moc,  ktorá  je                              jeho pojmovým znakom. Za moc sa pritom považuje možnosť donútiť                              niekoho, aby sa choval určitým spôsobom, aj keď sa tak sám chovať                                      5                              nechce.    Štát  vydáva  právne  normy,  ktoré  regulujú  spoločenské                              vzťahy, pričom účelom prijatia takejto normy je zabezpečenie istoty a                              stability  právnych  vzťahov  pri  zabezpečení  dodržania  princípov  a                              zásad  daného  právneho  systému.  Štát  týmto  spôsobom  zabezpečuje                              ochranu  subjektívnych  práv  účastníkov.  Pre  legislatívu  je jednou  zo                              základných  požiadaviek  všestranne  zaistiť  predpoklad  k  tomu,  aby                              navrhovaná  právna  úprava  bola  efektívna.  Táto  efektívnosť  je                                2                                Knapp, V. Teorie práva, 1.vydanie. Praha, C.H.Beck 1995                              3   znenie  zákona  č.  509/1991  Z.z.,  ktorým  bol  Občiansky  zákonník                              novelizovaný a zabezpečovací prevod práva zaradený medzi zabezpečovacie                              inštitúty                               4                                v pôvodných ustanoveniach týkajúcich sa zabezpečovacieho prevodu práva                              mohol zabezpečenie poskytnúť výlučne dlžník                              5                                Stammler, R. Recht und Macht, in Rechtsphilosophische Abhandlungen und                              Vorträge, Charlottenburg, 1925, s.139                                                                   12","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                ovplyvnená  súčasným  pôsobením  objektívnych  a  subjektívnych                                                                             6                              činiteľov  a  v  určitej  situácii  a  v  určitom  čase.   Myslím  si,  že                              legislatívna  zmena,  ktorá  mala  za  následok  súčasnú  úpravu                              zabezpečovacieho  prevodu  práva,  spôsobila  jeho  rovnocenné                              zaradenie medzi zabezpečovacie inštitúty a to napriek tomu, že v takto                              modifikovanej podobe nie je často používaným inštitútom. Bude trvať                              dlhšie  obdobie,  kým  u  širšej  verejnosti  po  predchádzajúcich                              negatívnych  aplikáciách  obháji  svoje  oprávnené  postavenie,  napriek                              niektorým nejasnostiam, ktoré so sebou tieto zmeny priniesli.                               Literature:                              -  Boguszak,  J.-  Čapek,  J.-  Gerloch,  A.:  Teorie  práva.  Praha:  ASPI                                 Publishing, 2004, 348 s., ISBN 80-7357-030-0                              -  Fekete, I.: Občiansky zákonník. Komentár. Bratislava: Epos, 2007,                                 1063 s., ISBN 978-80-8057-688-2                              -  Giese,  E.  a  kol.:  Zajištění  závazku  v České  republice.  2.vydání.                                 Praha: C.H.Beck, 2003, 377 s., ISBN 80-7179-658-1                              -  Knapp, V.: Teorie práva.1.vydanie. Praha: C.H.Beck, 1995, 247 s.                              -  Lazar,  J.:  Občianske  právo  hmotné.  Bratislava:  IURA  EDITION,                                 2010,  548 s., ISBN 978-808078-346-4                              -  Šín,  Z.:  Tvorba  práva.  Pravidla,  metodika,  technika.  1.vydanie.                                 Praha: C.H.Beck, 2003, 207 s., ISBN 80-7179-832-0                               -  Vojčík,  P.:  Občianske  právo  hmotné  II.  3.vydanie.  Košice:                                 EQUILIBRIA, s.r.o., 2010, 298 s., ISBN 978-80-7097-817-7                                Contact – email                              a.barancova@szm.sk                                             a.                                             6                                Knapp, V. Tvorba práva a její současné problémy. 1.vydanie. Praha: Linde,                              1998, s.49                                                                   13","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                      VYBRANÉ PRÁVNÍ ASPEKTY LESNÍCH                                                    SLUŽEBNOSTÍ                                                    MARTIN CEMPÍREK                                  Právnická fakulta, Masarykova univerzita Brno, Česká Republika                                Abstract in original language                              Článek přibližuje jedno z užívacích práv k lesním pozemkům. Jedná                              se  o  historická  oprávnění  získávat  užitky  z  lesa.  Dále  poukazuje  na                              vznik  oprávnění,  kdy  se  ve  středověku  často  stávalo  praxí,  že                              jednotlivcům  byla  svěřována  pouze  oprávnění,  spočívající  ve                              využívání  lesa,  zejména  se  jednalo  o  oprávnění  těžby  dřeva.  Tato                              oprávnění  nazýváme  lesními  služebnostmi.  Lesní  služebnosti                              přetrvaly až do 19. století. V této době byl vydán zákon spočívající v                              postupném  rušení  těchto  staletých  oprávnění.  Článek  se  snaží  blíže                              seznámit s tímto právním institutem, který má nezastupitelné místo v                              historii českého lesnictví.                               Key words in original language                              Lesní  služebnosti,  římské  právo,  středověk,  lesní  pozemek,  těžba  v                              lese, historie českého lesnictví.                               Abstract                              Article closely approaching one of use rights to forest land. This is a                              historic authority to raise benefits from the forest. Article refers to the                              creation of this authority, when in the Middle Ages often the practice                              that  has  been  entrusted  only  to  individuals  authorized  in  using  the                              forest, mainly it was a logging permission. This permission is called                              the Forest Easements. Forest  Easements lasted until the 19th century.                              At  that  time  a  law,  based  on  the  gradual  abolition  of  centuries-old                              privileges.  The  article  seeks  to  familiarize  yourself  with  this  legal                              institute, which is irreplaceable in the history of Czech forestry.                               Key words                              Forest Easements, Roman law, Middle Ages, Forest land, Mining in                              the Forest, the History of Czech Forestry                                ÚVOD                               Pokročilé právní vymezení držby a vlastnictví k lesům můžeme hledat                              již  ve  středověku  ve  13.  století,  s rozvojem  lenních  vztahů  a  tzv.                                                  1                              děleného  vlastnictví.   Panovník  v této  době  uděloval  jednotlivé                                                                            2                              pozemky  do  držby  jemu  podřízeným  feudálům.   V této  době  se                                1  Srv. Čáda, F. Právní dějiny československé. Díl. I. Od dob nejstarších do                              doby husitské. 1. vyd. Brno :  Československý akademický spolek Právník,                              1947.  s. 137-138.                               2                                V odborné literatuře se setkáváme se skutečností, kdy oprávnění z lesních                              služebností uděloval přímo panovník. Srv. Frič, J. Vývoj lesního vlastnictví                                                                 14","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                setkáváme  s lesy  korunními,  zemskými  a  lesy  patřícími  do  majetku                                   3                              měst.   Šlechta se snažila velké lesní celky získat především do svého                              vlastnictví.  Začala  si  uvědomovat  bohatství,  které  lesy  skýtaly.                              S rozvojem  osad  a  osídlení  však  projevovala  stále  méně  ochoty                              postupovat  lesní  půdu  k zakládání  osad  nebo  převádění  lesů  nově                              vznikajícím  osadám  nebo  jednotlivcům.  Z tohoto  důvodu  byla  nově                              příchozímu  obyvatelstvu  postupována  pouze  majetková  oprávnění  –                              tzv.  lesní  služebnosti.  Nedocházelo  ke  svěřování  lesních  celků  do                              majetku  osad  nebo  jednotlivců.  I  když  to  nebylo  pravidlem,  města                              často  získávala  lesní  majetky  koupí  nebo  na  základě  propadlých                                    4                              zástav.   Dalšími  subjekty,  které  získávaly  lesy  do  vlastnictví,  byly                              nově  příchozí  řády.  Těmto  bývaly  majetky  uděleny  přímo  od                              panovníka nebo šlechty.                               1. PRÁVNÍ ÚPRAVA LESNÍCH SLUŽEBNOSTÍ                                    Ekonomický  rozvoj  měst  ve  středověku  způsobil  poptávku  po                              dřevu, které bylo využíváno jako stavební materiál. Příliv obyvatel do                              měst zvýšil poptávku po této surovině. V této době však již veškeré                              lesy byly rozděleny mezi krále, šlechtice a setkáváme se také s lesními                                                           5                              majetky,  náležejícím  městům.   Nově  příchozí  obyvatelstvo  však                              požadovalo pro zakládání nových osad lesy, ze kterých by bylo možné                              využívat dřevo pro stavební materiál. Šlechta však již nebyla ochotna                              předávat lesy do majetku nově zakládaných osad, ale bylo dovolováno                              pouze využívání požitků z těchto lesů.                                      „Přísnější  režim  se  uplatňoval  u  některých  co  do  rozsahu                              závažnějších  oprávnění,  která  již  nebyla  obecně  rozšířená,  ovšem                              přesto  poměrně  častá,  např.  u  práva  sbírat  v  cizím  lese  klest,  práva                              pást  v  cizím  lese  dobytek,  vyhánět  do  cizího  lesa  vepře  za  účelem                              pastvy na žaludech, práva sbírat pryskyřici, práva pálit milíře, práva                              hrabat stelivo nebo dokonce  práva těžit v cizím lese dřevo. Obsah i                              podmínky vzniku jednotlivých práv se od sebe v průběhu času, oblast                              od oblasti lišily, ovšem je možno konstatovat, že první skupina práv                              (tedy  sběr  lesních  plodin,  hub  či  bylin)  byla  považována  za                              samozřejmou  součást  práva  volného  přístupu  do  lesa,  kdežto  ze                                      do války 30-leté. Zvláštní otisk z časopisu Lesnická práce. 1933, roč. XII. s.                              2-28.                              3                                 Viz.  Rozmara,  F.  Dílo  III. Vademekum  českého  lesníka.  1  vyd.  Praha  :                              Josef, V., Rozmara, 1917. s. 10.                               4                                 Blíže,  Frič,  J.  Vývoj  lesního  vlastnictví  do  války  30-leté.  Zvláštní  otisk                              z časopisu Lesnická práce. 1933, roč. XII. s. 2-28.                              5                                 Např.  Frič,  J.  Vývoj  lesního  vlastnictví  do  války  30-leté.  Zvláštní  otisk                              z časopisu Lesnická práce. 1933, roč. XII. s. 2-28.                                                                   15","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                skupiny  druhé  se  vyvinuly  tzv.  lesní  služebnosti,  které  byly  později                                                                      6                              právními normami upravovány samostatně.“                                   Na  přelomu 13.  a  14.  století  vznikají,  jako  nový  právní  institut,                              lesní  služebnosti.  Vznik  lesních  služebností  nalézáme  v období                              středověku  „…vznik  lesních  služebností  jest  temný  a  většinou  tyto                              služebnosti povstaly z poměru poddanského, takže jich původní titul a                                                                                  7                              právní povahu nelze zpravidla vyšetřiti, natož prokázati.“  Setkáváme                              se například s privilegii, kterými panovník udělil lesní služebnost. …                              „Tak  Domažlickým  byly  svěřeny  odedávna  hluboké  hvozdy                              pohraniční,  ovšem  pouze  s privilegiemi,  dříví  na  určitě  označených                              místech  těžiti,  jak  jest  patrno  z potvrzení  krále  Václava  IV.  z roku                                    8                              1395.“   Tyto  spočívaly  v  tom,  že  obyvatelům  bylo  povoleno                              přisvojovat si hlavně dřevo pro stavbu obydlí. První lesní služebnosti                              vznikají  na  základě  propůjčování  oprávnění  spočívajících  v užívání                              lesa. „Služebnosti povstaly však také tím způsobem, že obyvatelé osad                              ležících  přisvojovali  si  o  své  vůli  různé  lesní  výrobky,  nebo  že                              propůjčeného  jim  dovolení  o  své  vůli  rozlišovali,  což  při  tehdejším                              nedostatečném dozoru na lesy a nepatrné ceně lesních výrobků snadno                              dalo  se  prováděti,  až  z toho  zvykem  a  prováděním  povstalo  jakési                                     9                              právo.“                                Z dostupných  materiálů  se  dozvídáme  o  neoprávněných  okupacích                              lesů  a  o  získávání  lesních  služebností  neoprávněnými  osobami,  což                              bylo  způsobeno  rozšiřováním  starých  práv  na  třetí  osoby.  Stále  se                              zvyšující  počet  subjektů  hlásící  se  k využívání  lesa  způsoboval                              nepřehlednou  situaci,  která  musela  být  nově  právně  regulována.  Pro                              řešení  tohoto  problému  byly  využity  zásady  římského  práva                                                         10                              pojednávající o služebnostech.                                    Lesní  služebnosti  můžeme  podle  odborné  literatury  řadit  mezi                              pozemkové  služebnosti.  Abychom  pojem  lesní  služebnost  lépe                              vymezili, musíme ho chápat ve dvou rovinách.                                 6                                 Flora,  M.  Základní  principy  lesního  práva  v sousedních  zemích  –  V.                              Lesnická  práce.  1999,  roč.  78,  č.  5.[cit.  2011-11-30]  Dostupné  z:                              ˂http://lesprace.silvarium.cz/content/view/1868/156/˃.                               7   Daňha,  J.,Horna,  F.,  Ministr,  J.  Komentář  lesních  zákonů  a  nařízení                              platných  na  celém  území  Československé  republiky.  1.  vyd.  Praha  :                              Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart, 1937.  s. 43.                              8                                Frič, J. Vývoj lesního vlastnictví do války 30-leté. Zvláštní otisk z časopisu                              Lesnická práce. 1933, roč. XII. s. 2-28.                               9                                Rozmara, F. Dílo III. Vademekum českého lesníka. 1 vyd. Praha : Josef, V.,                              Rozmara, 1917. s. 10.                              10                                 Na lesní služebnosti bylo přiměřeně aplikováno římské právo. Z dnešního                              pohledu by  se jednalo o přiměřenou aplikaci věcných páv  k věci cizí. Srv.                              Sommer, O. Učebnice soukromého práva římského. Díl II. Právo majetkové.                              2. vyd. Praha : Nákladem spolku čsl. Právníků „Všehrd“, 1946. s. 250.                                                                   16","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                     Právě teoreticky se jedná o věcná práva k věci cizí, která „…jsou                              skupinou  subjektivních  věcných  práv,  která  umožňují  užívání  cizích                              věcí  stanoveným  způsobem.  Jejich  charakteristickým  znakem  je                              „věcněprávní“  povaha  vyjadřující  spojení  jejich  obsahu  (práv  a                              povinností)  s určitým  subjektivním  právem  k věci  (tradičně                                                    11                              s vlastnickým právem).“                                    Pojem služebnosti je nám známý již z římského práva. Římané za                              služebnosti  považovali  nejdříve  pouze  pozemkové  služebnosti,  se                                                                      12                              kterými byl spojen pouze určitý počet práv.  Postupem času se tato                              práva  rozšiřovala  a  oprávněnému  dávala  možnost  osobního  užívání                              cizí věci. Tímto postupně služebnosti pozemkové splynuly s užívacími                              právy „…ve společném pojmu služebností, který se nově rozdělil na                              služebnosti pozemkové – tedy původní služebnosti v užším smyslu a                                                13                              služebnosti osobní.“   Jednalo se o práva, která oprávněnému dávala                              možnost  osobního  užívání  cizí  věci.  „Předmět  služebnosti  musí  být                              vůči  oprávněnému  ze  služebnosti  věcí  cizí,  neboť  nikomu,  jak  to                              římskoprávní  myšlení vyjadřovalo v jednom ze svých nejznámějších                              pravidel,  „nemůže  sloužit  jeho  věc“  (nemini  res  sua  servit),  nikdo                              nemůže mít služebnost k vlastní věci.“ Vlastník věci a oprávněný ze                              služebnosti musely být odlišné osoby. Podle okolností případu neměl                              vlastník žádné povinnosti spočívající v konání, ale „…byl povinen jen                              strpět  omezení,  které  jeho  vlastnickému  právu  k věci  služebnost                                      14                              přináší.“   Vlastník  mohl  svá  oprávnění  využívat  tak,  aby  jeho                              výkonem nebyl dotčen výkon služebnosti.                               2.  PŘIMĚŘENÁ  APLIKACE  ŘÍMSKÉHO  PRÁVA  NA  LESNÍ                              SLUŽEBNOSTI                                    Právní  konstrukce  lesních  služebností  byla  převzata  z římského                              práva, neboť toto bylo možné plně aplikovat na vztahy mezi majiteli                              lesa  např.  šlechtou  a  poddanými.  V tehdejší  lesnické praxi  se  s nimi                              setkáváme  z důvodu  hospodářského  využití  lesních  pozemků.  Tyto                              služebnosti  měly  přispívat  k racionálnímu  využívání  lesa.  V tehdejší                              lesnické   praxi   se   setkáváme    s aplikací   modifikovaných                              římskoprávních  institutů,  které  spočívaly  v právu  požívacím  -                              ususfructus a právu užívacím - usus.  Zkoumáme-li tehdejší lesnickou                              odbornou literaturu, setkáváme se pouze s pojmem lesní služebnosti –                              Waldservitute. Tento pojem však musíme odlišovat od pozemkových                              služebností, sloužících pro hospodářský význam pozemku, jako byla                              např. služebnost stezky nebo služebnost vodní, opravňující k odběru                                 11                                 Hendrych, D., Bělina, M., Fiala, J. et al. Právnický slovník. 2. vyd., Praha :                              C.H. Beck, 2003. s. 1104.                              12                                 Srv. Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M. Římské právo. 1. vyd. Praha : C. H.                              Beck, 1995. s. 190-191.                               13                                 Tamtéž, s. 191.                              14  Tamtéž, s. 191.                                                                   17","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                                       15                              vody  na  cizím  pozemku.   Jednalo  se  o  věcná  práva,  která  dávala                              vlastníkům  pozemků  –  tzv.  pozemků  panujících  oprávnění  užívat                              k hospodářskému účelu jiný pozemek, kterým byl nejčastěji  sousední                              - pozemek služebný, jednalo se především o právo cesty nebo průhon                              dobytka  na  pastvu.  Hospodářský  zájem  spočíval  ve  stejném  využití                              obou  pozemků.  Opět  se  zde  setkáváme  se  starou  římskoprávní                              zásadou  „pozemek  slouží  pozemku“  (fundus  fundo  servit)  a  že                              služebnost má být pro pozemek užitečná (servitus praedio utilis esse                              debet),  že  nemá  tedy  sloužit  výlučnému  prospěchu  osoby,  nýbrž                                                          16                              objektivní ekonomické potřebě.                                    Pojmu lesních služebností je nejbližší římskoprávní institut práva                              požívacího a užívacího. V tehdejší lesnické odborné literatuře se však                              nesetkáváme  s jeho  bližším  rozvedením,  tak  jak  jej  chápalo  římské                              klasické římské právo.                               Právo požívací – ususufructus - právo užívat cizí věc (uti) a těžit z ní                                          17                              plody  (frui).   Užíváním  věci  nemohla  být  změněna  podstata  věci                              samé. Podstatou věci byl chápán souhrn jejich základních vlastností,                              kterými  bylo  dáno  hospodářské  určení  věci.  Poživatel  (ususfruktář)                              měl  právo  věc  užívat  a  těžit  z ní  plody.  „Usufruktář  nesmí  žádným                              způsobem  změniti  podobu  (species)  a  hospodářské  určení  věci                                                                               18                              (substantia),  a  to  ani  kdyby  tím  věc  byla  zlepšena.“   Užívání  věci                              bylo  dáno  kritériem  dobrého  hospodáře.  Les  nemohl  pustošit  a  své                              úsilí  také  musel  vynakládat  na  pravidelnou  údržbu  lesa.  S touto                              zásadou  se  setkáváme  i  v klasickém  římském  právu.  „U  požívacího                              práva  k zalesněnému  pozemku  byl  oprávněn  např.  kácet  pouze  ty                              stromy,  které  k tomu  byly  určeny  nebo  jak  to  odpovídá  řádnému                                                                                      19                              užívání, v těchto mezích mohl odebrat např. i dříví z vývrati.“  Tyto                              právní  vztahy  byly  běžně  přenášeny  do  lesnické  praxe.  Domníváme                              se,  že  jejich  aplikace  byla  velmi  jednoduchá,  podstatně  jednodušší,                              než jak ji popisovali klasičtí římští právníci.                               Právo užívací – usus bylo dalším právním institutem, který byl určen                              k využívání věci cizí. Toto právo, na rozdíl od předešlého, vylučovalo                              možnost  těžit  plody.  „Teprve  v justiniánském  právu  bylo  právo                                15   Sommer,  O.  Učebnice  soukromého  práva  římského.  Díl  II.  Právo                              majetkové. 2. vyd. Praha : Nákladem spolku čsl. Právníků „Všehrd“, 1946. s.                              243-244.                               16                                 Viz. Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M. Římské právo. 1. vyd. Praha : C. H.                              Beck, 1995. s. 193                              17                                 Tamtéž, s. 195.                              18   Sommer,  O.  Učebnice  soukromého  práva  římského.  Díl  II.  Právo                              majetkové. 2. vyd. Praha : Nákladem spolku čsl. Právníků „Všehrd“, 1946. s.                              250.                               19                                  Kincl,  J.,  Urfus,  V.,  Skřejpek,  M.  Římské  právo.  1.  vyd.  Praha  :  C.  H.                              Beck, 1995. s. 195.                                                                   18","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                užívací pojato šíře a usuářovi byla poskytnuta možnost bráti z plodů                                                                                      20                              věci  tolik,  kolik  potřebuje  k obživě  sebe,  a  své  rodiny.“   Jeho                              aplikace  na  lesní  pozemek  je  oproti  požívacímu  právu  obtížněji                              představitelná.  „Pokud  předmětem  užívacího  práva  byla  věc,  z níž                              bylo možné těžit plody, připouštěl názor klasických právníků, aby si je                              uživatel  přisvojil  jen  v omezené  míře,  zpravidla  jen  k bezprostřední                              spotřebě.…  Uživatelovo  oprávnění  se  v průběhu  vývoje  stále                              rozšiřovalo  (např.  podle  výslovného  ustanovení  Hadriánova  měl  být                              odkaz  užívat  les  považován  za  oprávnění,  která  zahrnovalo  i                                         21                              požívání…“  Tato právní konstrukce práva užívacího pochází z doby                              klasického  římského  práva.  V našem  textu  ji  uvádíme  pouze  pro                              srovnání právních  institutů,  spadajících  pod  věcná  práva  k věci  cizí.                              Z tohoto  důvodu  nepředpokládáme,  že  byl  v  lesnické praxi  činěn                              rozdíl  mezi  právem  užívacím  a  právem  požívacím.  Nejčastěji  bylo                              využívání  lesa  pro  potřebu  oprávněného  vyjádřeno  pouze  právem                              požívacím  –  ususufructus.  S římskoprávním  institutem  práva                              užívacího  -  usus,  se  v lesním  hospodářství  příliš  nesetkáváme,                              spočívalo především v dovolení pastvy dobytka v lese.                                    S aplikací  římského  práva  na  oblast  lesních  služebností  se                              setkáváme  pouze  v omezené  míře.  Lesnické  předpisy  přebíraly  pro                              svoji  potřebu  pouze  jednoduché  právní  konstrukce,  spočívající                              v modifikaci římskoprávních institutů práva požívacího a užívacího na                              lesnickou praxi. Pro tehdejší lesnickou praxi byl důležitý účel těchto                              institutů zefektivnit hospodaření v lese.                                3. LESNÍ SLUŽEBNOSTI A JEJICH PRÁVNÍ ZÁNIK                                    Ještě  v 19.  století  se  setkáváme  s historickými  právními  instituty                              lesních služebností, spočívajícími v oprávnění kácet dřevo nebo v lese                              pást  dobytek.  Zákon  lesní  z roku  1852  stanovoval  povinnost                              vlastníkovi  lesa  zajistit  pro  oprávněného  využitelnost  z  lesních                              služebností  a  zároveň  zabezpečit  řádné  hospodaření  podle                                                  22                              hospodářských  plánů   a  pravidel,  stanovujících  využití  služebností                              oprávněnými  subjekty.  Ve  druhé  polovině  19.  století  se  však  lesní                              služebnosti, spočívající v různých užívacích oprávněních lesa, stávají                              zastaralými  a  nevyhovujícími  majitelům  lesů,  kterým  způsobovaly                              velké  majetkové  ztráty. Z tohoto důvodu docházelo k vyvazovaní ze                              služebností. Za tímto účelem byl vydán císařský patent č. 130 z roku                                 20                                  Sommer,  O.  Učebnice  soukromého  práva  římského.  Díl  II.  Právo                              majetkové. 2. vyd. Praha : Nákladem spolku čsl. Právníků „Všehrd“, 1946. s.                              254.                              21   Kincl,  J.,  Urfus,  V.,  Skřejpek,  M.  Římské  právo.  1.  vyd.  Praha  :  C.  H.                              Beck, 1995. s. 195.                               22   Lesní  plány  vyhotovovaly  Krajské  úřady  nebo  nejnižší  úřady  politické.                              V případě  sporu  nebo  pochybností  mezi  oprávněným  a  povinným  z lesní                              služebnosti  rozhodovaly  výše  uvedené  úřady.  Viz.  FRIČ,  J.  Výtah                              z přednášek  o  lesnické  politice.  1.  vyd.  Praha  :  Spolek  posluchačů                              zemědělského a lesního inženýrství v Praze, „B.r.“ s. 76-77.                                                                   19","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                1853  ř.  z.,  o  vyvázání  a  výkupu  služebností.  „Podle  tohoto  patentu                              lesy zatížené tzv. lesními služebnostmi, k nimž patřilo právo kácení                              dříví  či  právo  pastvy  dobytka,  mohly  být  ze  služebnostního  vztahu                              vyvázány mimo jiné i odstoupením do vlastnictví osob oprávněných k                              výkonu  lesních  služebností.  To  ale  podle  §  31  císařského  patentu                              nemohlo  mít  formu  odstoupení  do  jejich  individuálního  vlastnictví,                                                                               23                              nýbrž do vlastnictví obcí a veškerenstva oprávněných.“   Vyvazování                              ze služebností probíhalo velice pomalu, protože muselo být přihlíženo                              k jednotlivostem  konkrétního  případu  a  podle  povahy  jednotlivých                              služebností.  Platné  služebnosti  mezi  majitelem  lesa  a  oprávněným                              mohly  být  do  budoucna  pozměněny,  tak  že  docházelo  k úpravě                              služebnosti  spočívajících  ve  změně  obsahu  práv.  Vyvazování  ze                              služebností  mohlo  být  dobrovolné  nebo  povinné.  Povinné  vyvázání                              z lesní služebnosti se zahajovalo ex officio na návrh správního úřadu.                              Ve správním řízení byla oceněna lesní služebnost a hodnota výhody,                              kterou  by  získal  majitel  z jejího  vyvázání.  Správní  úřad  stanovil                              odbytné, které byl povinen majitel lesa (vyvázaný) platit osobě, které                              náleželo právo lesní služebnosti. Odbytné se platilo penězi jako jistina                              nebo pravidelný důchod. Vyrovnání bylo možné i v podobě naturálií.                              To  spočívalo  v pravidelném  poskytování  důchodu  nebo  nejčastěji                                                 24                              v přidělení pozemku.  Zásada „přidělení pozemku“ spočívala pouze                              v přidělení  polního  pozemku,  nikoliv  lesního.  Přidělení  lesního                              pozemku  by  znamenalo  popření  hospodářského  zájmu  na  vyvázání                              majitele z lesní služebnosti.  Lesní pozemky mohly být postupovány                              pouze  ve  prospěch  nově  zřízených  majetkových  společenství  nebo                              obcí.  „Lesy  nechť  se  odstupují  zpravidla  osadám  nebo  obcím  nebo                                                        25                              veškerenstvu  oprávněných.“   Jednalo  se  především  o  výše  zmíněné                              společenstvo  oprávněných.  Z těchto  společenstev  vznikají  později                              lesy, které jsou známy pod pojmem „singulární lesy.“ Pouze přidělení                              zemědělského  pozemku  se  rovnalo  hodnotě  vyvázané  lesní                              služebnosti.                                  23   Flora,  M.  Sdružování  vlastníků  lesů  [online].  Pracovní  metodika  pro                              privátní poradce v lesnictví. Brandýs nad Labem : Ústav pro hospodářskou                              úpravu lesů Brandýs nad Labem, 2007. s. 3. [cit. 2011-11-30]. Dostupné z:                              ˂http://www.uhul.cz/poradenstvi/metodiky/SVL.pdf˃.   „Veškerenstvo                              oprávněných  bylo  označením  pro  singulární  společenstva,  existující  jako                              reziduum  dřívějšího  občinového  vlastnictví.  Důvodem,  pro  který                              zákonodárce nepřikročil přímo k použití pojmu „singularisté“, s nímž se lze                              ostatně  setkat  dodnes,  byla  pravděpodobně  skutečnost,  že  právní  poměry                              singularistů ani v té době nebyly upraveny žádným psaným pramenem práva,                              nýbrž normami zvykovými a singulární majetek byl proto podle právní nauky                              útvarem právně mrtvým.“ Flora, M., c. d., s. 3. [cit. 2011-11-30]. Dostupné z:                              ˂http://www.uhul.cz/poradenstvi/metodiky/SVL.pdf˃.                              24   Srv.  Rozmara,  F.  Dílo  III.  Vademekum  českého  lesníka.  1  vyd.  Praha  :                              Josef, V., Rozmara, 1917. s.  108.                               25   Daňha,  J.,  Horna,  F.,  Ministr,  J.  Komentář  lesních  zákonů  a  nařízení                              platných  na  celém  území  Československé  republiky.  1.  vyd.  Praha  :                              Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart, 1937.  s. 47.                                                                   20","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                     Vztah z lesní služebnosti často pokračoval i po jejím vyvázání, ale                              pouze  v případě,  že  majitel  lesa  umožnil  užívání  lesa  například  na                              základě  písemné  smlouvy.  Často  se  setkáváme  se  smlouvami                              upravujícími  právo  kácet  v lese  dřevo  nebo  hrabat  listí.  „Práv                              takových nelze později vůbec nabýti jiným způsobem nežli smlouvou                              písemně  vyhotovenou,  prohlášením  poslední  vůle  nebo  výrokem                              právním, učiněným při dělení pozemků, a to jen pod tou podmínkou,                              když  úřad  uzná,  že  poskytnutá  služebnost  se  srovnává  s potřebami                                                                      26                              zemědělství,  a  když  výkon  její  dovolí.“   Smlouva  musela  být                              v souladu  s  obecnými  právními  předpisy.  Nesměla  být  v rozporu                              s ochranou  lesa,  kterou  poskytoval  zákon  lesní.  „Ani  uživatel  lesa                              nesmí  pro  svou  potřebu  pokáceti  dříví  více,  než  dopouštějí  pravidla                                                    27                              lesního  hospodářství…“   Veškeré  smlouvy  musely  být  uzavírány                              v souladu s řádným prováděním lesního hospodářství.                              V prvorepublikové právnické literatuře se setkáváme s pojmem polní                              služebnosti.  Tento  právní  institut  byl  upraven  v ustanovení  §  477                              Všeobecného občanského zákoníku. Tento paragraf upravoval, mimo                                                       28                              jiné, oprávnění kácet dřevo.  Komentář k Všeobecnému občanskému                              zákoníku  nás  v tomto  bodě  výkladu  odkazuje  na  výše  zmíněný                              císařský  patent  č.  130  ř.  z.,  z 5.  července  1853.  Z výše  uvedeného                              usuzujeme, že užívání lesa jinými osobami než byl vlastník, bylo od                              vydání  císařského  patentu  č.  130  z roku  1853  postaveno  na                              komerčním  principu.  Les  mohl  být  sice  nadále  jinou  osobou  nadále                              ekonomicky využíván, ale jen na základě právního titulu, kterým byla                              písemná  smlouva  vymezující  oprávnění,  která  mohl  uživatel  lesa                                        29                              vykonávat.                              4. ZÁVĚR                               Lesní  služebnosti  se  staly  v historii  lesního  hospodářství                              nepostradatelným  právním  institutem,  který  znamenal  přechod  od                              feudálního způsobu hospodaření k modernímu lesnímu hospodářství.                              Jejich účel, pro který byly zřízeny, odpovídal středověkému pohledu                              vlastnictví,  a  také  měl  naplnit  ochranu  lesa.  Přiměřená  aplikace                              římského práva na lesní služebnosti znamenala snahu prosadit ochranu                              lesa  jednoduchými  právními  normami,  zamezující  jeho  úplnou                              exploataci. Institut lesních služebností přetrval téměř pět století. Jeho                                  26 Tamtéž, s. 47.                              27                                 Tamtéž, s. 45.                              28  Rouček, F, Sedláček, J, Anders, B.  et. al. Komentář k československému                              obecnému  zákoníku  občanskému  a  občanské  právo  platné  na  Slovensku  a                              v Podkarpatské  Rusi. Díl třetí (§§ 531 až 858). Reprint původního  vydání.                              Praha : ASPI publishig, 2002. s. 824.                               29   Daňha,  J.,  Horna,  F.,  Ministr,  J.  Komentář  lesních  zákonů  a  nařízení                              platných  na  celém  území  Československé  republiky.  1.  vyd.  Praha  :                              Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart, 1937.  s. 52.                                                                   21","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                postupné  rušení  v druhé  polovině  19.  století  znamenalo  postupný                              přechod k družstevní formě vlastnictví lesních pozemků.                                Literature:                              -  Čáda, F. Právní dějiny československé. Díl. I. Od dob nejstarších do                                 doby husitské. 1. vyd. Brno :  Československý akademický spolek                                 Právník, 1947.                              -  Daňha, J.,Horna, F., Ministr, J. Komentář lesních zákonů a nařízení                                 platných na celém území Československé republiky. 1. vyd. Praha :                                 Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart, 1937.                              -  Hendrych, D., Bělina, M., Fiala, J. et al. Právnický slovník. 2. vyd.,                                 Praha : C.H. Beck, 2003.                              -  Flora, M. Základní principy lesního práva v sousedních zemích – V.                                 Lesnická  práce.  1999,  roč.  78,  č.  5.[cit.  2011-11-30]  Dostupné  z:                                 ˂http://lesprace.silvarium.cz/content/view/1868/156/˃.                              -  Frič,  J.  Vývoj  lesního  vlastnictví  do  války  30-leté.  Zvláštní  otisk                                 z časopisu Lesnická práce. 1933, roč. XII. s. 2-28.                              -  Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M. Římské právo. 1. vyd. Praha : C.                                 H. Beck, 1995.                              -  Rouček,  F,  Sedláček,  J,  Anders,  B.    et.  al.  Komentář                                 k československému  obecnému  zákoníku  občanskému  a  občanské                                 právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl třetí (§§ 531                                 až 858). Reprint původního vydání. Praha : ASPI publishig, 2002.                              -  Rozmara, F. Dílo III. Vademekum českého lesníka. 1 vyd. Praha :                                 Josef, V., Rozmara, 1917.                              -  Sommer,  O.  Učebnice  soukromého  práva  římského.  Díl  II.  Právo                                 majetkové.  2.  vyd.  Praha  :  Nákladem  spolku  čsl.  Právníků                                 „Všehrd“, 1946.                               Contact – email                              martin.cempi@seznam.cz                                                                                          22","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                     MOCENSKÉ ZÁSAHY DO PRÁVNÍ VĚDY                                                 V ANTICKÉM ŘÍMĚ                                                     RADEK ČERNOCH                                Katedra dějin státu a práva, Právnická fakulta Masarykovy univerzity                                                   Brno, Česká republika.                                 Abstract in original language                              Tento  příspěvek  se  zabývá  mocenskými  zásahy  do  právní  vědy                              v antickém  Římě.  První  část  popisuje  pět  z  těchto  zásahů  (ius                              responendi,  citační  zákony  Constantina  Velikého  z  let  321  a  327                              a Theodosia  II.  s  Valentinianem  III.  z  roku  426,  Iustinianskou                              kodifikaci).  Druhá  část  se  snaží  analyzovat  okolnosti  vydání                              zmíněných  předpisů  a  zhodnotit  jejich  dopad  na  právní  vědu  jak                              v době vydání, tak z dnešního pohledu.                               Key words in original language                              Dobrá  zdání  (responsa  prudentium),  Citační  zákony,  Iustinianská                              kodifikace.                              Abstract                               Present  paper  analyzes  public  interferences  into  legal  science                              in ancient  Rome.  The  first  part  describes  five  of  these  interferences                              (Responsa  prudentium,  Quotation  Laws  by  Constantine  the  Great                              from 321 and 327 and Theodosius II with Valentinian III from 426,                              Codification  of Justinian).  The  latter  part  tries  to  examine  the                              circumstances of their publishing and to assess their impact on legal                              science both in the time of publishing and from today’s point of view.                               Key words                              Answers  of Jurists  (responsa  prudentium),  Codification  of Justinian,                              Quotation Laws.                               1. ÚVOD                               Římské právo je ceněno z mnoha důvodů. Jeho vysoká úroveň je dána                              mimo jiné i specifickou strukturou, kdy poměrně rigidní ius civile je                              iure  honorario  přizpůsobováno  potřebám  praktického  života,                              výsledkem  čehož  je  precizní  rozložení  práv  a  povinností  mezi                              zúčastněnými  subjekty,  snažící  se  zohlednit  principy  spravedlnosti                              (aequitas)  vždy  s přihlédnutím  k detailům  jednotlivých  případů.                              Tohoto výsledku mohlo být dosaženo především díky vysoké kvalitě                              právníků, jež se podíleli na tvorbě a aplikaci práva.                              Tak  jako  je  tomu  snad  v každé  oblasti  lidské  činnosti,  docházelo                              i v oblasti právní vědy k mocenským zásahům ze strany státu. V tomto                              příspěvku  se  pokusím  stručně  analyzovat  nejvýraznější  z nich                              a následně posoudit, zda lze tyto mocenské ingerence hodnotit jakožto                              přínosné, případně za jakých podmínek.                                                                      23","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Jak  bylo  řečeno,  vůdčí  silou  vývoje  bylo  z dvojice  ius  civile  –  ius                              honorarium  to  druhé.  Dochází  tak  k podstatným  změnám  snad                              ve všech oblastech soukromého práva, namátkou zmiňme pojmy jako                              actio  Publiciana  in  rem,  bonorum  possessio,  dolus,  vis  ac metus  či                              contractus innominati. Ve  všech  těchto případech  praetor  poskytuje                              procesní prostředky k vynucení práv v případech, kdy by dle civilního                              práva dotyčná strana ve sporu neměla naději na úspěch. Zde však stále                              hovoříme o právní praxi, jejíž vývoj je paralyzován  edicto perpetuo                                       1                              Hadriani.                              Na  výsluní  se  naopak  ve  stejné  době  dostává  právní  věda.  Tato  je                              reprezentována  především  dvěma  školami,  Proculiány  (M.  Antistius                              Labeo,  Sempronius  Proculus,  Iuventius  Celsus  et  al.)  a  Sabiniány                              (Ateius  Capito,  Massurius  Sabinus,  C.  Cassius  Longinus,  Iavolenus                              Priscus, Salvius Iulianus – conditor edicti perpetui Hadriani, Gaius,                              et al.), o jejichž přínosu, jakož i rozdílných názorech na řešení různých                                                                                            2                              případů  je  pojednáno  na  četných  místech  v pramenech  i  literatuře.                              Ohniskem  zájmu  římské  právní  vědy  byly  vždy  praktické  otázky,                              pročež  jména  nejslavnějších  právníků  máme  často  spojena                              s konkrétním sporem. Právě neotřelý způsob řešení konkrétního sporu                              vypovídá nejvíce o vysoké kvalitě zúčastněných právníků, neboť dané                              pravidlo  nejenže  bylo  následováno,  nýbrž  je  mnohdy  nazýváno                                                                                    4                              po svém  původci  (regula  Catoniana,3  cautio  Muciana).   Činnost                              právníků  byla  zaměřena  hlavně  na praxi,  v literární  tvorbě  jsou  pak                                                                               5                              nejvíce  zastoupeny  komentáře,  příručky  pro  praxi   či  učebnice,                              přičemž autor mnohdy není znám, případně jsou poznatky o něm dosti                                                                                6                              kusé,  jako  je  tomu  v případě  již  zmíněného  Gaia.   Objevují  se                              i pokusy zvýšit autoritu nějakého díla předstíráním autorství slavného                                                                          7                              právníka, čehož příkladem jsou Sententiae Pauli.  V obecné rovině je                                1  VANČURA, Josef. Úvod do studia soukromého práva římského. Díl  I + II.                              Praha : Nákladem vlastním, 1923. s. 25.                               2  Ibidem. s. 28.                               3                                 Patrně  M.  Porcius  Cato  Licinianus.  Platnost  odkazu  se  neposuzuje                              dle okamžiku smrti zůstavitele, ale dle okamžiku pořízení testamentu, ledaže                              je  dána  suspensivní  podmínka  či  lhůta.  BARTOŠEK,  Milan.  Encyklopedie                              římského práva. 2. vyd. Praha : Academia, 1994. s. 232.                               4                                Q. Mucius Scaevola Pontifex. Negativní podmínka v odkazu či testamentu                              se považuje za splněnou, zaváže-li se dědic v případě jejího porušení vydat                              předmět odkazu či pozůstalost osobě jinak oprávněné. Ibidem. s. 56.                               5   SOMMER,  Otakar.  Prameny  soukromého  práva  římského.  Nezm.  otisk                              2. přeprac. vyd. Praha : Melantrich, 1945. s. 89.                              6   GAIUS.  Institutionum  commentarii  quattuor.  Přeložil  Jaromír  Kincl.                              Učebnice práva ve čtyřech knihách. Přetisk prvního vyd. Brno : MU, 1999.                              s. 7.                               7                                KINCL, Jaromír – URFUS, Valentin – SKŘEJPEK, Michal. Římské právo.                              Praha : C. H. Beck, 1995. s. 36.                                                                   24","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                tak za republiky i za principátu dána svoboda vědecké tvorby, třebaže                              v bouřlivých  dobách  je  tato  via  facti  narušována,  jak  nám  ukazuje                                                            8                              násilná smrt Papiniana a Ulpiana.                              2. JEDNOTLIVÉ ZÁSAHY                               K prvnímu  mocenskému  zásahu  dochází  již  v době  Octaviana                              Augusta,  když  tento  vyznamenal  přední  právníky  možností  udílet                                                            9                              dobrá  zdání  z pověření  císaře   (ius  responendi  ex  auctoritate                              principis). Třebaže na první pohled tento krok mohl dodat více váhy                              mínění  kvalitnějších  právníků,  koneckonců  stále  mluvíme  o  době                              vrcholného  rozmachu  římského  práva,  postupem  času  je  takto                              omezována  argumentační  síla  děl  právníků  ostatních,  třeba  i v dané                              problematice  lepších.  Patrně  tak  již  zde  lze  vidět  jeden  z prvních                                                                             10                              předpokladů budoucího úpadku římské právní vědy.  Za Hadriana se                              shodná  mínění  privilegovaných  právníků  stávají  pramenem  práva                              (responsa prudentium). Jindy právně nezávazné mínění právníků tak                                                                                           11                              díky   sankcionování   státem   nabývají   normativní   povahy.                                8  Ibidem. s. 32.                               9                                D 1, 2, 2, 49 Pomponius l.S. enchir.                              Et,  ut  obiter  sciamus,  ante  tempora  augusti  publice  respondendi  ius  non                              a principibus  dabatur,  sed  qui  fiduciam  studiorum  suorum  habebant,                              consulentibus  respondebant:  neque  responsa  utique  signata  dabant,  sed                              plerumque  iudicibus  ipsi  scribebant,  aut  testabantur  qui  illos  consulebant.                              primus  divus  augustus,  ut  maior  iuris  auctoritas  haberetur,  constituit,  ut                              ex auctoritate eius responderent: et ex illo tempore peti hoc pro beneficio                              coepit. Et ideo optimus princeps hadrianus, cum ab eo viri praetorii peterent,                              ut  sibi  liceret  respondere,  rescripsit  eis  hoc  non  peti,  sed  praestari  solere                              et ideo, si quis fiduciam sui haberet, delectari se populo ad respondendum se                              praepararet.                               A,  jak  mimochodem  víme,  před  časem  Augustovým  veřejně  udílet  dobrá                              zdání  právo  nebylo  principem  dáváno,  ale  kdož  sebevědomí  učenosti  své                              měli,  byvše  dotazováni  odpovídali:  a  ne  dobrá  zdání  jakkoliv  zapečetěná                              dávali,  nýbrž  většinou  soudcům  sami  psávali,  nebo  svědčili  těm  kteří  je                              žádali  o  radu.  První  božský  Augustus,  aby  větší  práva  autorita  byla,                              ustanovil,  aby  z pověření  jeho  odpovídali:  a od  toho  času  být  považováno                              toto za vyznamenání počalo. A proto nejlepší císař Hadrianus, když od něj                              muži praetorianští požadovali, aby jim dovolil udílet dobrá zdání, odepsal jim                              toto nemůže být žádáno, nýbrž být projevováno bývá zvykem a proto, jestliže                              kdo sebevědomí své  měl by,  měl by být potěšen že lidu  k udílení dobrých                              zdání připravil by se. (překlad a zvýraznění autor)                               Není-li  uvedeno  jinak,  jsou  fragmenty  citovány  dle:  IVS  ROMANVM                              [online]. [cit. 2011-11-06]. Dostupné z: <http://thelatinlibrary.com/ius.html>.                               10                                 VANČURA, Josef. Op. cit. s. 31                              11  Gai Inst. 1, 7                               Responsa prudentium sunt sententiae et opiniones eorum, quibus permissum                              est iura condere. Quorum omnium si in unum sententiae concurrunt, id quod                                                                  25","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                                                            12                              V islámském  právu  má  podobnou  povahu  fatwa.   Na  první  pohled                              může  tato  konstrukce  působit  zvláštně,  nicméně  s podobnou                              konstrukcí  se  setkáváme  v případě  soudních  znalců,  třebaže  v jejich                              případě nejde o otázky právní, nýbrž skutkové – soud se v dané otázce                              nedostatečně orientuje, a shodnou-li se znalci na nějakém závěru, jen                              těžko  si  lze  představit,  že  by  tento  mohl  být  nějak  zvrácen,  s jistou                              licencí tak id quod ita sentiunt, legis vicem optinet.                               K oslabení  pozice  právní  vědy  vedlo  rovněž  zavedení  cognitionis                              extra  ordinem  a  s tím  související  odstranění  formulového  procesu,                                                                               13                              rozděleného  na  stadia  in  iure  a  apud  iudicem.   K přímému                              legislativnímu  omezení  právní  vědy  však  dochází  teprve                              za Constantina  Velikého,  jenž  roku  321  zakázal  používání  spisu                                                                      14                              Notae,  tedy  poznámek  k dílu  Papinianovu.   Lze  předpokládat,  že                                ita sentiunt,  legis vicem optinet; si vero dissentiunt, iudici licet quam velit                              sententiam  sequi;  idque  rescripto  divi  Hadriani  significatur.  (zvýraznění                              autor)                              Dobrá  zdání  právníků  (responsa)  jsou  výroky  a  názory  těch,  kterým  bylo                              dáno  povolení  vytvářet  právní  pravidla.  Jestliže  výroky  jich  všech  jsou                              jednotné,  nabývá  to,  na  čem  se  shodují,  sílu  zákona.  Jestliže  se  však                              neshodují,  má  soudce  volnost,  řídit  se  tím  výrokem,  kterým  chce;  a  to  je                              stanoveno v reskriptu božského Hadriana.                               Gai Inst. citovány dle: GAIUS. Op. cit.                               12  Fatwa is a traditional institution in Islamic law and presents an answer                              to a  real  or  hypothetical  inquiry,  oftentimes  related  to  the  interpretation                              of religious texts in the light of contemporary conditions. It is addressed from                              a petitioner (mustaftī) to a religious and legal authority (muftī). Essentially,                              fatwa  is  not  legally  binding,  unless  sanctioned  by  the  State  and  its                              persuasive power is therefore based primarily on the authority of the muftī                              who issued it.                               Fatwa  je  tradičním  institutem  islámského  práva  a  představuje  odpověď                              na skutečný  či  hypotetický  dotaz,  často  se  vztahující  k interpretaci                              náboženského textu ve světle současných podmínek. Je adresován žadatelem                              (mustaftī)  náboženské  a  právní  autoritě  (muftī).  Principiálně,  fatwa  není                              právně závazná, ledaže je sankcionována státem, a její přesvědčovací síla je                              proto  založena  především  na autoritě  znalce,  jenž  ji  vydal.  (překlad                              a zvýraznění autor)                               Citováno  dle:  ŠISLER,  Vít.  European  Courts’  Authority  Contested?  The                              Case of Marriage and Divorce Fatwas On-line. Masaryk University Journal                              of Law and Technology. Vol. 3, No. 1, 2009. p. 53.                               13                                 BLAHO, Peter. Právo „tribunálu mŕtvych“. Marginálie o zákone Teodósia                              II.  a  Valentiniána  III  (C. Th. 1, 4, 3). In  Pocta  prof.  JUDr.  Karlu  Malému,                              DrSc., k 65. narizeninám. Praha : Karolinum, 1995. s. 42.                               14  CTh.1, 4, 1 Imp. constantinus a. ad maximum praefectum urbi.                               Perpetuas  prudentium  contentiones  eruere  cupientes  ulpiani  ac  pauli                              in papinianum notas, qui, dum ingenii laudem sectantur, non tam corrigere                                                                  26","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                když  Constantin  viděl  úpadek  právní  vědy,  používající  místo                              původních děl jen jakési zjednodušující výtahy, snažil se právě tímto                              způsobem  přimět  právníky  přímo  ke studiu  autentických  textů                              Papiniana. Roku 327 se Constantin snažil prospět právní vědě tím, že                              rozptýlí  pochyby  ohledně  pravosti  děl  Paulových,  Sententias  Pauli                                                                                    15                              v to  počítaje,  pročež  autoritativně  potvrdil  jejich  platnost.   Zde  se                              zřetelně  ukazuje,  jak  nešťastný  prostředek  zvolil,  když  zákonem                              potvrdil  jejich  platnost,  neboť  takto  došlo  i  k potvrzení  platnosti                                                                     16                              Sententiarum Pauli, tedy díla podvrženého.                              V Římě,  podobně  jako  je  tomu  dnes,  rozhodovala  mnohé  spory                              kolektivní tělesa, většinou zvané poroty či senáty. Požadavky na výběr                              členů byly a jsou v různých případech různé, alespoň jednu vlastnost                              však  měly  a  mají  společnou  –  aby  byl  porotce  či  senátor  naživu.                              Výjimkou je „senát mrtvých“, zakotvený roku 426 citačním zákonem                              Theodosia  II.  a Valentiniana  III.  Tento  zákon  šel  mnohem  dál                              než zákony  Constantina  Velikého,  v nichž  bylo  zakázáno  používat                              pouze  dílo  jediné  (Notae),  zde  došlo  k zákazu  používat  díla  všech                              právníků  vyjma  pětice  Papinianus,  Paulus,  Gaius,  Ulpianus                              a Modestinus.  Citační  zákon  stanovil  i  další  výkladová  pravidla                              pro případ  rozporů  v mínění  zmíněné  pětice.  Nevážila  se  tedy                              přesvědčivost  argumentů,  ale  prostý  počet  stoupenců  toho  či  onoho                              názoru. Nepřevážil-li počet zastánců jednoho názoru nad druhým, opět                              se  nehodnotila  přesvědčivost  argumentů,  nýbrž  za  pravdivé  bylo                              prohlášeno  mínění  Papinianovo,  poněvadž  byl  považován  za  muže                              nejvýtečnějšího  nadání  (vir  excellentis  ingenii).  Jen  nevyjádřil-li  se                              Papinianus,  bylo  soudci  povoleno  vybrat  při  rovnosti  hlasů  řešení                              nejpřesvědčivější  (quod  sequi  debeat,  eligat).  V tomto  citačním                                eum, quam depravare maluerunt, aboleri praecipimus. dat. iiii k. oct. crispo                              et constantino conss.                               Neustálé  znalců  spory  ukončit  chtějíce,  Ulpianovy  a  Paulovy  poznámky                              k Papinianovi, kteří, zatímco chválu sledují, ne tak opravit jej, jako pokazit                              spíše chtěli, aby byly zahlazeny nařizujeme. (překlad a zvýraznění autor)                              15  CTh.1, 4, 2 Idem a. ad maximum praefectum praetorio.                               Universa,  quae  scriptura  pauli  continentur,  recepta  auctoritate  firmanda                              sunt et omni veneratione celebranda. ideoque sententiarum libros plenissima                              luce  et  perfectissima  elocutione  et  iustissima  iuris  ratione  succinctos                              in iudiciis prolatos valere minime dubitatur. dat. v k. oct. treviris constantio                              et maximo conss.                               Veškerá (pravidla), jež ve spisech Paulových jsou obsažena, z přijaté autority                              posílena byla a se vší vážností mají být oslavována. A proto (,že) Sententias                              knihy  nejvyšší  jasností  a  dokonalou  výřečností  a nejspravedlivějšího  práva                              duchem opatřené v rozsudcích vynesené platí, nejméně pochybuje se.                               (překlad a zvýraznění autor)                               16                                  HEYROVSKÝ,  Leopold.  Dějiny  a  systém  soukromého  práva  římského.                              4. opr. vyd. Praha : J. Otto, s. 58.                                                                   27","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                                                                            17                              zákoně  pak  byla  znovu  potvrzena  platnost  Sententiarum  Pauli.                              Zmíněná pravidla naznačují, že úpadek římské právní vědy musel již                              ve  velmi  pokročilém  stádiu,  jelikož  lze  předpokládat,  že  se  v tomto                              případě  jedná  o  jisté  smíření  s neschopností  právníků  orientovat  se                              v právním  řádu  a  porozumět  složité  právní  argumentaci,  pročež                              dochází  k volbě  menšího  zla.  Než  aby  byla  snaha  studovat  díla                              všemožných právníků, a to pravděpodobně na nevalné úrovni, nebylo                              lepší vybrat alespoň pětici nejlepších, alespoň dle tehdejšího mínění?                               Ještě výrazněji byla právní věda omezena za Iustiniana. Již roku 529                              bylo  ediktem  zakázáno  „v  Athénách  komukoliv  vyučovat  filozofii                                                18                              a vykládat  zákony“.   Jedinou  osobou  oprávněnou  k výkladu  zákonů                                                                                           19                              se  totiž  stává  císař.  Rovněž  bylo  Constitutione  Tanta  z roku  533                                17                                 CTh. 1, 4, 3 Impp. theodos. et valentin. aa. ad senatum urbis romae. post                              alia:                               Papiniani,  pauli,  gaii,  ulpiani  atque  modestini  scripta  universa  firmamus                              ita,  ut  gaium  quae  paulum,  ulpianum  et  cunctos  comitetur  auctoritas,                              lectionesque ex omni eius opere recitentur. eorum quoque scientiam, quorum                              tractatus atque sententias praedicti omnes suis operibus miscuerunt, ratam                              esse censemus, ut scaevolae, sabini, iuliani atque marcelli, omniumque, quos                              illi celebrarunt, si tamen eorum libri, propter antiquitatis incertum, codicum                              collatione  firmentur.  ubi  autem  diversae  sententiae  proferuntur,  potior                              numerus vincat auctorum, vel, si numerus aequalis sit, eius partis praecedat                              auctoritas, in qua excellentis ingenii vir papinianus emineat, qui, ut singulos                              vincit, ita cedit duobus. notas etiam pauli atque ulpiani in papiniani corpus                              factas,  sicut  dudum  statutum  est,  praecipimus  infirmari.  ubi  autem  pares                              eorum  sententiae  recitantur,  quorum  par  censetur  auctoritas,  quod  sequi                              debeat,  eligat  moderatio  iudicantis. pauli quoque sententias semper valere                              praecipimus etc. dat. viii. id. nov. ravenna, dd. nn. theodos. xii. et valentin. ii.                              aa. coss.                               Papiniana, Paula, Gaia, Ulpiana i Modestina spisy veškeré potvrzujeme tak,                              aby které (spisy) Gaia, Paula, Ulpiana a veškeré doprovází autorita a četba ze                              všech  jejich  děl  ať  jsou  citováni.  Těch  také  znalost,  jichž  spisy  i mínění                              zmíněných  všech  svých  děl  shodovaly  se,  za  správné  považujeme,  aby                              Scaevoly, Sabina, Iuliana i Marcella, a všech, které tito oslavují, jestliže však                              jejich knihy, kvůli starobylosti nejisté, spisů přirovnáním byly by potvrzeny.                              Kde však rozdílná mínění jsou uvedena, silnější počet ať vítězí autorů, nebo,                              jestliže  počet  stejný  byl  by,  té  strany  ať  převáží  autorita,  v  níž                              nejvýtečnějšího  nadání  muž  Papianus  vyčníval  by,  který,  ať  jednotlivce                              poráží,  tak  dvěma  ustupuje.  Kde  však  (počtem)  rovná  mínění  těch  jsou                              citována,  jimž  rovná  je  přisuzována  autorita,  jaké  (mínění)  mělo  by  být                              následováno,  volí  řízení  posuzující.  Paulovy  také  Sententias  vždy  platit                              přikazujeme atd. (překlad a zvýraznění autor)                               18                                  ἐν  ’Αθήναις  μηδένα  διδάσκειν  φιλοσοφίαν  μήτε  νόμιμα  ἐξηγεῖσθαι.                              En Athénais  médena  didaskein  filosofián  méte  nomima  exégeisthai.                              CANFORA,  Luciano.  Storia  della  letteratura  greca.  Přeložila  Dagmar                              Bartoňková  et al.  Dějiny  řecké  literatury.  3.  revid.  a  doplň.  vyd.  Praha  :                              Koniasch Latin Press, 2009. s. 688.                               19  HEYROVSKÝ, Leopold. Op. cit. s. 81.                                                                   28","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                zakázáno  komentovat  Iustinianskou  kodifikaci  nebo  srovnávat                                                                          20                              jednotlivé  pasáže  se  zněním  originálních  textů.   K těmto  zásahům                              dochází na pozadí ne zcela úspěšné snahy získat zpět západní část říše,                                                                  21                              a  to  nejen  vojensky,  nýbrž  i  právně.   Uvážíme-li  těžkosti,  které                                20  Const. Tanta § 21                               Hoc autem quod et ab initio nobis visum est, cum hoc opus fieri deo adnuente                              mandabamus,  tempestivum  nobis  videtur  et  in  praesenti  sancire,  ut  nemo                              neque eorum, qui in praesenti iuris peritiam habent, nec qui postea fuerint                              audeat  commentarios  isdem  legibus  adnectere:  nisi  tantum  si  velit  eas  in                              Graecam  vocem  transformare  sub  eodem  ordine  eaque  consequentia,  sub                              qua voces Romanae positae sunt [hoc quod Graeci κατἁ πόδα dicunt], et si                              qui  forsitan  per  titulorum  suptilitatem  adnotare  maluerint  et  ea  quae                              παράτιτλα  nuncupantur  componere.  alias  autem  legum  interpretationes,                              immo magis perversiones eos iactare non concedimus, ne verbositas eorum                              aliquid  legibus  nostris  adferat  ex  confusione  dedecus.  quod  et in antiquis                              edicti  perpetui  commentatoribus  factum  est,  qui  opus  moderate  confectum                              huc atque illuc in diversas sententias producentes in infinitum detraxerunt, ut                              paene omnem Romanam sanctionem esse confusam. quos si passi non sumus,                              quemadmodum  posteritatis  admittatur  vana  discordia?  si  quid  autem  tale                              facere ausi fuerint, ipsi quidem falsitatis rei constituantur, volumina autem                              eorum omnimodo corrumpentur. si quid vero, ut supra dictum est, ambiguum                              fuerit visum, hoc ad imperiale culmen per iudices referatur et ex auctoritate                              augusta manifestetur, cui soli concessum est leges et condere et interpretari.                              (zvýraznění autor)                               Avšak zdá se nám, že i v tomto okamžiku je vhodné ustanovit to, co se nám                              zdálo vhodné ustanovit už od začátku, kdy jsme nařizovali, aby se s pomocí                              Boží  vytvořilo  toto  dílo:  totiž  ,  aby  se  nikdo  neopovážil,  ani  z těch,  kteří                              v současné  době  ovládají  právní  znalost,  ani  z těch,  kteří  přijdou  po  nich,                              připojovat  k těmto  právním  pravidlům  komentáře:  něco  jiného  by  bylo,                              kdyby  je  někdo  chtěl  přeložit  do  řeckého  znění  v tom  stejném  uspořádání                              a v tom stejném pořadí, v jakém byla uzákoněna i v latinském znění (to, co                              Řekové nazývají „kata poda“), i pokud by si snad někteří raději chtěli kvůli                              podrobnějšímu  obsahu  titulů  učinit  k nim  poznámku  a vytvořit  to,  co  se                              nazývá „paratitla“. Avšak nedovolujeme, aby se vystavovaly jinými výklady,                              mnohem  lépe  řečeno  překrouceními  a  aby  jejich  mnohomluvnost  zneuctila                              zmateností  naše  právní  pravidla.  Neboť  právě  to  učinili  staří  komentátoři                              (Hadrianova)  věčného  ediktu,  kteří  k rozvážně  vytvořenému  dílu  stále                              připojovali  na tom  i  onom  místě  svoje  rozdílné  názory  a  roztáhli  ho                              do nekonečna  tak,  že  téměř  celý  římský  právní  řád  se  dostal  do  chaosu.                              A jestliže  jsme  je  dále  nemohli  strpět,  jak  bychom  mohli  v budoucnosti                              připustit  ten  samý  planý  svár?  Avšak  pokud  by  se  něco  takového  někdo                              odvážil  učinit,  sám  se  obžaluje  z falšování  listiny,  avšak  jeho  spisy  se                              v každém  případě  zničí.  Naproti  tomu,  pokud  by  se  něco,  jak  bylo  dříve                              řečeno (§ 18), zdálo být sporné, potom nechť se to předloží prostřednictvím                              soudců  císařské  svrchovanosti  a  nechť  se  to  objasní  z císařské  moci,  jíž                              jediné bylo dovoleno právo tvořit a vykládat.                               Citováno  dle  BLAHO,  Peter  –  VAŇKOVÁ,  Jarmila.  Corpus  iuris  civilis.                              Digesta.  Tomus  I.  Bratislava  :  Eurokódex,  2008.  s.  49.  Překlad  vychází                              ze slovenského překladu tam uvedeného.                               21  SOMMER, Otakar. Op. cit. s. 124.                                                                   29","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                kodifikace  i  tak,  především  na  Východě,  měla,  bylo  vůbec  možné                              dopustit zpochybňování kodifikace poukazováním na její nedostatky?                              Nakonec  je  možné,  že  i  tyto,  na první  pohled  nevhodné,  zákazy                              pomohly udržet římské právo v dané době alespoň na určité úrovni.                               3. ZÁVĚR                                Závěrem  tohoto  stručného  zamyšlení  lze  konstatovat,  že  mocenské                              zásahy do právní vědy, a domnívám se, že tento závěr lze vztáhnout                              i na  ostatní  oblasti  vědeckého  bádání,  jsou  způsobilé  nadělat  více                              škody než užitku, a to i v případě, kdy jsou vedeny nejlepšími úmysly,                              jak  nejlépe  ukazuje  příklad  potvrzení  platnosti  Sententiarum  Pauli.                              Naproti  tomu  je  nutno  vyvarovat  se  a  priori  odsuzujícímu  závěrů                              a posuzovat  jednotlivé  zásahy  vždy  s ohledem  na kontext  doby,  kdy                              byly tyto vydány, neboť za určitých okolností nemusí být k dispozici                              lepšího prostředku než právě mocenského zásahu a tento tak může být                              velmi prospěšný. Fridrich Carl von Savigny se na delší dobu prosadil                              svým  názorem,  že  k rozvoji  práva  nepřispěje jeho  kodifikace,  nýbrž                                                 22                              kvalitní  právní  věda.   Měl pravdu  do  té  míry,  dokud  je  předpoklad                              dalšího rozvoje právní vědy, tedy pokud lze očekávat, že v dohledné                              době se její úroveň bude zvyšovat. Na toto upozorňuje i jeho odpůrce                              Anton  Friedrich  Justus  Thibaut,  jenž  se  poučen  historií  obává                                                                           23                              následného úpadku, jemuž hodlá bránit kodifikací.  Domnívám se, že                              obdobné závěry, jako zazněly při sporu o kodifikaci práva v Německu,                              lze  vztáhnout  i na  popisované  mocenské  zásahy  do  právní  vědy                              antického  Říma.  Jakkoli  musíme  mocenské  zásahy  do  právní  vědy                                22                                  HATTENHAUER,  Hans.  Europäische  Rechtsgeschichte.  Přeložila  Sylva                              Adlerová et al. Evropské dějiny práva. Praha : C. H. Beck, 1998. s. 493.                               23                                  Das  kann  freilig  zugehen,  daß  wir  vielleicht  künftig  für  die  Abfassung                              eines  neues  Gesetzbuchs  noch  fähiger  werden,  als  wir  jetzt  sind;  allein                              vielfach gesunken und gegen ferneres Sinken keineswegs gesichert,  können                              wir  auch  leicht  das  umgekehrte  Schicksal  haben;  und  so  darf  denn  die                              jetzige  Generation  verlangen,  daß  man  sie  nicht  ungewissen  Hoffnungen                              opfert, und daß man zunächst für ihr Glück, als die sicherste Grundlage des                              Glücks der Nachkommen, gebührende Sorge trage. (zvýraznění autor)                                Skutečně se může stát, že budeme napříště schopnější sepsat nový zákoník,                              než jsme nyní. Ale protože jsme tolikrát klesli a nejsme njak zajištěni proti                              budoucím pádům, může nás snadno potkat opačný osud. Proto má současná                              generace  právo požadovat, abychom ji neobětovali  nejistým  nadějím a aby                              byla  nejprve  věnována  náležitá  péče  jejímu  štěstí,  jako  nejbezpečnějšímu                              základu štěstí jejích potomků.                               Německý  text:  THIBAUT,  Anton  Friedrich  Justus.  Civilistische                              Abhandlungen.  Heidelberg  :  J.  C.  B.  Mohr,  1814.  S.  466.  Citováno  dle:                              Google    knihy   [online].   [cit.   2011-11-08].   Dostupné   z:                              http://books.google.cz/books?id=dRREAAAAcAAJ\&pg=PP3\&dq=inauthor:                              Thibaut\&hl=cs\&ei=lUq5TqKtBIm3hQf1_cCtBw\&sa=X\&oi=book_result\&ct                              =result\&resnum=3\&ved=0CDkQ6AEwAg#v=onepage\&q\&f=false.                               Překlad dle HATTENHAUER, Hans. Op. cit. s. 494.                                                                   30","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                zásadně  považovat  za  nežádoucí,  v případě  kdy  jsou  vhodně                              načasovány  a  provedeny,  jsou  způsobilé  znatelně  zpomalit  následný                              úpadek  a  alespoň  částečně  tak  zachovat  dosažnou  úroveň,  čehož                              nejzřetelnějším  příkladem  je  právě  Iustinianská  kodifikace,  jejíž                              přínos  je  nepochybný  a  ani  nejzarytější  zastánce  studia  klasických                              textů a odpůrce interpolací snad nemůže popřít její podíl na formování                              právního vědomí a současných znalostí římského práva.                               Za  povšimnutí  rovněž  stojí,  že  k rozebíraným  zásahům  docházelo                              nedlouho  po  zásadní  změně  státního  uspořádání  –  konci  republiky                              a vzniku principátu v případě Octaviana Augusta, přerodu principátu                              v dominát  u  Constantina  Velikého,  rozpadu  říše  na  východní                              a západní část v případě Theodosia II. a Valentiniana III., konečně pak                              zániku  Západořímské  říše  a  snaze  o  obnovu  jednotného  imperia                              za Iustiniana.  Uvážíme-li  tyto  okolnosti,  ještě  zřetelněji  se  nám                              objevuje další aspekt těchto mocenských zásahů, totiž snaha upevnit                              poměry  ve  státě,  který  se  teprve  nedávno  po  dřívějších  problémech                              do jisté míry stabilizoval.                              Prameny:                                CTh.1, 4, 1 Imp. constantinus                               CTh.1, 4, 2 Idem                               CTh. 1, 4, 3 Impp. theodos. et valentin                               Const. Tanta § 21                               D 1, 2, 2, 49 Pomponius l.S. enchir.                               Gai Inst. 1, 7                               Literature:                              -  BARTOŠEK, Milan. Encyklopedie římského práva. 2. vyd. Praha :                                 Academia, 1994. 469 s. ISBN 80-200-0243-X.                              -  BLAHO,  Peter.  Právo  „tribunálu  mŕtvych“.  Marginálie  o  zákone                                 Teodósia II. a Valentiniána III (C. Th. 1, 4, 3). In Pocta prof. JUDr.                                 Karlu Malému, DrSc., k 65. narozeninám. Praha : Karolinum, 1995.                                 s. 42–50. ISBN 80-7184-092-0.                              -  BLAHO,  Peter  –  VAŇKOVÁ,  Jarmila.  Corpus  iuris  civilis.                                 Digesta. Tomus I. Bratislava : Eurokódex, 2008. 528 s. ISBN 978-                                 80-89363-07-0.                              -  CANFORA,  Luciano.  Storia  della  letteratura  greca.  Přeložila                                 Dagmar Bartoňková et al. Dějiny řecké literatury. 3. revid. a doplň.                                 vyd.  Praha  :  Koniasch  Latin  Press,  2009.  920  s.  ISBN  978-80-                                 86791-71-5.                              -  GAIUS.  Institutionum  commentarii  quattuor.  Přeložil  Jaromír                                 Kincl.  Učebnice  práva  ve  čtyřech  knihách.  Přetisk  prvního  vyd.                                 Brno : MU, 1999. 276 s. ISBN 80-210-2196-9.                                                                     31","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                -  HATTENHAUER, Hans. Europäische Rechtsgeschichte. Přeložila                                 Sylva Adlerová et al. Evropské dějiny práva. Praha : C. H. Beck,                                 1998. xii+708 s. ISBN 80-7179-056-7.                              -  HEYROVSKÝ,  Leopold.  Dějiny  a  systém  soukromého  práva                                 římského. 4. opr. vyd. Praha : J. Otto, 1910. 1243 s.                              -  IVS  ROMANVM  [online].  [cit.  2011-11-06].  Dostupné  z:                                 <http://thelatinlibrary.com/ius.html>.                              -  KINCL,  Jaromír  –  URFUS,  Valentin  –  SKŘEJPEK,  Michal.                                 Římské právo. Praha : C. H. Beck, 1995. 386 s. ISBN 80-7179-031-                                 1.                              -  SOMMER, Otakar. Prameny soukromého práva římského. Nezm.                                 otisk 2. přeprac. vyd. Praha : Melantrich, 1945. 189 s.                              -  ŠISLER, Vít. European Courts’ Authority Contested? The Case of                                 Marriage and Divorce Fatwas On-line. Masaryk University Journal                                 of  Law  and  Technology.  Vol.  3,  No.  1,  2009.  p. 51.  ISSN  1802-                                 5943.                              -  THIBAUT,  Anton  Friedrich  Justus.  Civilistische  Abhandlungen.                                 Heidelberg  :  J.  C.  B.  Mohr,  1814.  472  S.  Citováno  dle:  Google                                 knihy    [online].   [cit.   2011-11-08].    Dostupné     z:                                 http://books.google.cz/books?id=dRREAAAAcAAJ\&pg=PP3\&dq=                                 inauthor:Thibaut\&hl=cs\&ei=lUq5TqKtBIm3hQf1_cCtBw\&sa=X\&                                 oi=book_result\&ct=result\&resnum=3\&ved=0CDkQ6AEwAg#v=o                                 nepage\&q\&f=false.                              -  VANČURA,  Josef.  Úvod  do  studia  soukromého  práva  římského.                                 Díl  I + II. Praha : Nákladem vlastním, 1923. 569 s.                                Contact – email                              RadekCernoch@mail.muni.cz                                                                                                 32","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                   ADMINISTRATÍVNE ZÁSAHY DO OSOBNEJ                                   SLOBODY A VLASTNÍCKEHO PRÁVA V                                        RUSKU  V ROKOCH 1881 - 1917                                               JUDR.KATARÍNA FEDOROVÁ                               Abstract in original langure                               Príspevok  pojednáva  o  zásahoch  do  základných  ľudských  práv  a  slobôd                              rozhodnutiami správnych orgánov cárskeho Ruska v období rokov 1881 až                              1917.  Ich  normatívno-právnym  základom  bolo  Nariadenie  o  spôsoboch                              ochrany  štátneho  režimu  a  všeobecného  poriadku  zo  14.  augusta  1881  a                              Nariadenie o policajnom dozore z 12. marca 1882. Nariadenie o spôsoboch                              ochrany  štátneho  režimu  a  všeobecného  poriadku  zakotvilo  špeciálny                              mechanizmus  fungovania  orgánov  výkonnej  moci,  posilnilo  postavenie                              silových zložiek  a umožnilo významné zásahy do práv obyvateľov, najmä                              práva  na  osobnú  slobodu  a  vlastníckeho  práva,  realizované  výlučne  na                              základe rozhodnutí  správnych orgánov, bez akejkoľvek  účasti všeobecných                              súdov.  Nariadenie  o  policajnom  dozore  ešte  prehĺbilo  nastolenú  líniu                              porušovania  základných  práv  a  slobôd  zakotvením  systému  dohľadu                              obmedzujúceho predovšetkým slobodu pohybu a výkonu povolania                               Key words in original language                              Nariadenie  o  spôsoboch  ochrany  štátneho  režimu  a  všeobecného  poriadku,                              Nariadenie  o  policajnom  dozore,  správny  orgán,  zvýšená  ochrana,                               mimoriadna ochrana, Osoboe soveščanie, samoderžavie.                              Abstract                              The contribution deals  with interventions in human rights and fundamental                              freedoms  by  decisions  of  administrative  bodies  of  Czarist  Russia  in  the                              period 1881 - 1917. Normative and legal basis for the regulation was the Act                              on protection of the state regime and general order from 14th August 1881                               and  the  Act  on  police  surveillance  from  12th  March  1882.  The  Act  on                              protection of the state regime and general order anchored special mechanisms                              of action of the executive bodies, strengthen the position of the system power                              components and enabled  significant infringements to the rights of citizens,                              especially the right on personal liberty and propriety rights, based solely on                               administrative decisions, without any involvement of the general courts. The                              Act on police surveillance had further deepened the raised line of violations                              of  fundamental  rights  and  freedoms  enshrined  in  particular  surveillance                              system restricting freedom of movement and occupation.                               Key words                              Act  on  protection  of  the  state  regime  and  general  order,  Act  on  police                              surveillance,  administrative  body,  special  protection,  extraordinary                              protection, Osoboe soveshchanie, samoderzhavie.                                                                     33","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                1. ÚVOD                               Rozširovanie  protivládnych  nálad  v  80-tych  a  90-tych  rokoch  19.                              storočia,  vrcholiacich  vraždou  cára  Alexandra  II.  1.  marca  1881                              vyvolalo  vo  vládnucich  kruhoch  pochopiteľné  obavy  z  vypuknutia                                                                                            1                              revolúcie. Razantný postup štátnych orgánov voči cárovým  vrahom                              dal  verejnosti  jasne  najavo,  že  cár  Alexander  III.  sa  na  rozdiel  od                              svojho  reformami  presláveného  predchodcu  mieni  vydať  cestou                                                                            2                              konzervácie  ničím  neohraničeného  samoderžavia.   Najdôležitejšími                              prostriedami právnej ochrany existujúceho režimu sa stalo Nariadenie                              o spôsoboch ochrany štátneho režimu a všeobecného poriadku zo 14.                                                                                            3                              augusta  1881  a  Nariadenie  o  policajnom  dozore  z  12.  marca  1882.                              Nariadenia  boli  považované  za  výnimočné  zákony,  umožňujúce                              rozšírenie  právomoci  orgánov  štátnej  správy  a  realizáciu  širokých                                                                       4                              donucovacích  právomocí  policajnou  mocou.   Hoci  boli  vydané  ako                              dočasné  opatrenia  na  obdobie  troch  rokov,  ich  účinnosť  bola                              predlžovaná  až  do  r.  1917.  Do  výpočtu  “výnimočných”  právnych                              aktov  vydaných  za  panovania  Alexandra  III.  je  potrebné  zaradiť  aj                              Pravidlá  o  miestach,  kde  je  vyhlásený  vojnový  stav  z  r.  1892,  na                              základe, ktorého bolo možné aj v čase mieru vyhlásiť vojnový stav v                              mieste s “vnútorným rozkolom” a Zákon o predchádzaní a zabránení                              deliktom  z  r.  1890,  ktorý  umožnil  generál-gubernátorom,                                                            5                              gubernátorom,  gradonačalnikom   a  senátorom  povolať  do  určitého                                                                             6                              miesta vojsko s cieľom zabezpečiť vnútorný pokoj.  Tiež je potrebné                               1       Už  v  polovici  marca  1881  polícia  zadržala  všetkých  účastníkov                              vraždy, ktorí boli 3. apríla 1881 verejne popravení.                               2       Svoj postoj cár jasne deklaroval aj v Manifeste z 29. apríla 1881, v                              ktorom vyjadril svoj zámer potvrdzovať a chrániť samoderžavnú moc pred                              akýmikoľvek útokmi.  Politickú líniu Alexandra III. charakterizuje dôraz na                              pravoslávie, nacionalizmus a autokraciu.                               3       Skutočnosť,  že  sa  tieto  právne  akty  nazývajú  nariadeniami                              nenaznačuje ich nižšiu právnu silu oproti iným právnym aktom označeným                              ako  zákony.  Normatívno-právne  akty  cárskeho  Ruska  odvodzovali  svoje                              postavenie v systéme práva od orgánu, ktorý ich vydal, nie od svojho názvu.                              Najvyššiu  právnu  silu  mali  právne  akty  pochádzajúce  od  cára,  ktoré  však                              nemali jednotný názov, ktorú by túto právnu silu indikoval.                               4       GESEN,  Vladimir  Matveevič:  Isključiteľnoe  položenie:  Sankt                              Peterburg: Pravo, 1908, s. 410.                              5       Gradonačalnik  stál  na  čele  gradonačalstva,  t.j.  mesta  a  priľahlého                              územia, vyčleneného spod právomoci gubernátora z dôvodu jeho významu či                              geografickej polohy. Gradonačalstvami boli napr. Moskva, Sankt Peterburg,                              Odesa.                               6       Známy  ruský  právnik  V.  M.  Gesen  vo  svojej  práci  Iskľučiteľnoe                              položenie  nazýva  režim  zvýšenej  a  výnimočnej  ochrany  občianskou                              diktatúrou  a  fiktívny  vojnový  stav,  vyhlásený  v  prípade  vnútorného                              nebezpečenstva  vojenskou  diktatúrou.  GESEN,  Vladimir  Matveevič:                              Isključiteľnoe položenie. Sankt Peterburg: Pravo, 1908, s. 75.                                                                   34","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                zdôrazniť,  že  počas  výnimočného  stavu  bývali  mimoriadne  aktívne                              využívané  aj  vojenské  súdy,  ktoré  prejednávali  závažné  trestné  činy                              ohrozujúce bezpečnosť štátu – išlo predovšetkým o činy politického                              charakteru, spáchané civilným obyvateľstvom. V takýchto procesoch                              bol nezriedka ukladaný trest smrti.                               2. NARIADENIE  O  SPÔSOBOCH  OCHRANY  ŠTÁTNEHO                              REŽIMU A VŠEOBECNÉHO PORIADKU                               Cárske  nariadenie  vychádzalo  z  idey  konzistentného  presadzovania                              prostriedkov  a  cieľov  ochrany  štátneho  režimu.  V  rukách  jedinej                              osoby  –  ministra  vnútra,  preto  koncentrovalo  najväčšiu  moc  pri                                                            7                              “určovaní smeru ochrany štátu” . Nariadenie zakotvovalo povinnosť                              všetkých miestnych orgánov  rozhodnutia ministra vnútra vydané na                              jeho základe ihneď vyplniť, právo ministra vnútra zmeniť akékoľvek                              rozhodnutie  nižších  orgánov  výkonnej  moci,  právo  navrhovať  v                              skrátenom  legislatívnom  konaní  nové  nevyhnutné  opatrenia  na  jeho                              vykonanie  a  bezprostrednú  nariaďovaciu  právomoc  v  určených                              prípadoch.                               Ochrana  štátneho  režimu  a  všeobecného  poriadku  sa  realizovala                              prostredníctvom vyhlásenia výnimočných opatrení “v tých prípadoch,                              kedy  prejavy  trestnej  činnosti  osôb,  zle  zmýšľajúcich  o  štátnom                              poriadku  a  spoločenskej  bezpečnosti,  nadobúdajú  v  jednotlivých                              miestach  tak  nebezpečný  charakter,  že  vyvolávajú  nevyhnutnosť                                                                          8                              osobitných opatrení na prerušenie ich prejavov”.                              Nariadenie zakotvovalo dva stupne osobitných opatrení, a to zvýšenú                              ochranu a mimoriadnu ochranu. Režim zvýšenej ochrany mohol byť                              vyhlásený, ak ”všeobecný pokoj na tom ktorom mieste bude narušený                              delikventnými  konaniami  smerujúcimi  proti  existujúcemu  štátnemu                              zriadeniu  alebo  bezpečiu  osôb  a  majetku  alebo  pokusmi  o  takéto                              konanie,  pričom  na  zabezpečenie  poriadku  sa  aplikácia  zákonných                              opatrení javí nedostatočnou.” Režim mimoriadnej ochrany mohol byť                              vyhlásený,  ak  “obyvateľstvo  určitého  miesta  bude  privedené  do                              nervóznej  nálady,  vyvolávajúcej  nevyhnutnosť  prijatia  výnimočných                                                                        9                              opatrení na bezodkladné obnovenie poriadku”.                              Ochrana  sa  všeobecne  vyhlasovala  na  základe  rozhodnutia  Komisie                                       10                              ministrov ,  no  k  zavedeniu  zvýšenej  ochrany  mohlo  dôjsť  aj                                7                                      Ustanovenie  1  Nariadenia  o spôsoboch  ochrany  štátneho  režimu                              a všeobecného poriadku.                               8                                      Ustanovenie  4  Nariadenia  o spôsoboch  ochrany  štátneho  režimu                              a všeobecného poriadku.                              9                                      Ustanovenie  6  Nariadenia  o spôsoboch  ochrany  štátneho  režimu                              a všeobecného poriadku                               10                                      Komisia  ministrov  bola  vyšším  orgánom  výkonnej  moci  Ruského                              impéria v rokoch 1802 až 1906. Tvorili ju ministri, ich zástupcovia,  štátny                                                                 35","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                bezprostredne  rozhodnutím  ministra  vnútra  alebo  rozhodnutím                              generál-gubernátora, potvrdeným ministrom vnútra, pod podmienkou                              bezodkladného  informovania  Senátu.  Zvýšená  ochrana  sa  zavádzala                              na  jeden  rok,  mimoriadna  ochrana  na  šesť  mesiacov.  Rozhodnutím                              Komisie ministrov bolo možné tieto lehoty opakovane predĺžiť.                               3. ZVÝŠENÁ OCHRANA                               Režim zvýšenej ochrany vo všeobecnosti charakterizovalo rozšírenie                              právomoci  orgánov  výkonnej  moci.  Jej  vysokých  predstaviteľov,                              predovšetkým generál-gubernátorov, gubernátorov a gradonačalnikov                              nariadenie  oprávňovalo  vydávať   záväzné  výnosy  vo  veciach                              vzťahujúcich  sa  k  ochrane  poriadku  a  bezpečnosti,  prejednávať                              porušenia týchto výnosov v správnom konaní a ukladať v ňom tresty,                              a to trest väzenia na najviac tri mesiace a pokutu do výšky 500 rubľov.                              V záujme ochrany poriadku a bezpečnosti boli tieto orgány oprávnené                              zakázať akékoľvek národné, spoločenské a súkromné zhromaždenia,                              rozhodnúť  o  zatvorení  rôznych  obchodných  a  priemyselných                              prevádzok,  ako  aj  zakázať  konkrétnym  osobám  pobyt  na  určitých                              miestach. Generál-gubernátor mohol rozhodnúť, že určité trestné veci                              budú prejednávať vojenské súdy, a nie všeobecné trestné súdy, a tiež                              nariadiť  prejednávanie  veci  bez  prítomnosti  verejnosti  v  prípadoch,                              keď  by  verejné  prejednanie  mohlo  vyvolať  nervozitu  a  narušiť                              poriadok.  Rozsudok  vojenských  súdov  v  prípadoch  trestných  činov                              proti  štátu  potvrdzoval  generál-gubernátor  a  v  miestach,  ktoré  mu                              neboli podriadené veliteľ vojska.                               Značne sa rozšírili aj právomoci administratívnych orgánov nižšieho                              stupňa.  Náčelníci  polície  a  žandárskych  zborov  boli  oprávnené                              zatknúť  na  obdobie  najviac  dvoch  týždňov  akúkoľvek  osobu                              vyvolávajucu  odôvodnené  podozrenie  zo  spáchania  trestných  činov                              proti  štátu  alebo  pokusu  o  ich  spáchanie,  či  z  príslušnosti  k                              protizákonným  spolkom.  Polícia  bola  tiež  oprávnená  v  akúkoľvek                              dobu  a  na  hocakom  mieste  uskutočniť  obhliadku  a  zaistiť  všetok                              majetok, ktorý mohol byť použitý na spáchanie trestných činov proti                              štátu.                               4. MIMORIADNA OCHRANA                               Nariadenie  mimoriadnej  ochrany  malo  ešte  širšie  následky.                              Zavedením  mimoriadnej  ochrany  získali  vyššie  administratívne                              orgány celý rad nových práv. Spomedzi nich bolo najvýznamnejším                              právo odňať trestnú vec z pôsobnosti všeobecného súdu a prideliť ju                              na prejednanie vojenskému súdu alebo samotnému administratívnemu                              orgánu,  právo  zakázať  dispozíciu  s  nehnuteľným  majetkom,  právo                              zaistiť  hnuteľný  majetok  a  prijmy  z  neho  v  tých  prípadoch,  kedy                              dispozícia  s  takýmto  majetkom  vedie  alebo  by  mohla  viesť  k                              naplneniu nezákonných cieľov, právo  v správnom konaní rozhodnúť                                pokladník  a vo  vážnych  prípadoch  aj  vedúci  oddelení  Štátnej  rady,  pod                              predsedníctvom kancelára štátu.                                                                   36","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                o uväznení osoby na tri mesiace a o peňažnom treste do výšky 3000                              rubľov,  právo  pozastaviť  výkon  funkcie  akýmkoľvek  úradníkom  na                              obdobie trvania mimoriadnej ochrany, právo obmedziť alebo zakázať                              zasadnutia  stavových,  mestských  a  zemských  orgánov,  právo                              pozastaviť  vydávanie  periodickej  tlače  na  obdobie  trvania                              mimoriadnej  ochrany  a  právo  rozhodnúť  o  zatvorení  školského                              zariadenia na obdobie jedného mesiaca.                               Po  nariadení  osobitného  režimu  na  určitom  území,  v  susedných                              gubernijách a oblastiach, ba dokonca aj v celom štáte mohli byť na                              základe  rozhodnutia  Komisie  ministrov  zavedené  pravidlá,  dotujúce                              orgány  výkonnej  moci  širokými  oprávneniami.  Náčelníci  polície  a                              žandárskych  zborov  tak  mohli  byť   oprávnení  zadržať  osoby                              podozrivé zo spáchania trestných činov proti štátu alebo z pokusu o ne                              a z príslušnosti k protizákonným spolkom  na dobu  siedmych dní a                              vykonať u takýchto osôb prehliadku.                               5. OSOBOE SOVEŠČANIE                               Na základe Nariadenia zo 14. augusta 1881 bol pri ministerstve vnútra                              zriadený  osobitný  kabinetný  organ  nazvaný  Osoboe  soveščanie                              (Zvláštna  porada),  ktorý  rozhodoval  o  nútenom  presídlení  osoby                              považovanej  za  škodlivú  pre  štátnu  a  spoločenskú  spokojnosť  na                              určené územie v európskej alebo ázijskej časti Ruska, a to na obdobie                              jedného  až  piatich  rokov.  Presídlenie  sa  v  Zvláštnej  porade                              prerokovalo  na  základe  návrhu  miestneho  správneho  orgánu,                              obsahujúcom podrobný popis dôvodov pre takéto opatrenie. Zvláštnu                              poradu tvoril predseda – úradník ministerstva vnútra zodpovedný za                              políciu  a  štyria  členovia,  z  ktorých  dvoch  nominovalo  ministerstvo                              vnútra  a  dvoch  ministerstvo  spravodlivosti.  Rozhodnutia  Zvláštnej                              porady  potvrdzoval  minister  vnútra.  Na  základe  Nariadenia  o                              policajnom  dozore  z  12.  marca  1882  sa  právomoc  Zvláštnej  porady                              rozšírila  aj  na  rozhodovanie  o  uložení  policajného  dozoru  nad                              presídlenými osobami.                               6. NARIADENIE O POLICAJNOM DOZORE                               Nariadením o policajnom dozore bol policajný dozor definovaný ako                              opatrenie  slúžiace  na  predchádzanie  trestným  činom  proti  štátnemu                              zriadeniu, ktoré sa ukladá osobám, nebezpečným pre všeobecný pokoj                              v  rámci  konania  o  nútenom  presídlení,  a  to  na  dobu  trvania                              presídlenia.                               Osoba,  ktorej  bol  uložený  policajný  dozor,  musela  strpieť  mnoho                              vážnych  zásahov  do  základných  práv  a  slobôd.  Predovetkým  boli                              takémuto  človeku  odobrané  doklady  o  mene  a  bydlisku,  namiesto                              ktorých  mu  bol  vydaný  dokument  o  pobyte  na  určenom  mieste,  v                              ktorom  však  nebolo  vyznačené,  že  daná  osoba  sa  nachádza  pod                              dozorom polície. Nesmel sa bez povolenia vzdialiť z miesta určeného                              pobytu,  povolenie bolo možné udeliť len vo výnimočných prípadoch,                                                                       37","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                                   11                              napr.  úmrtia  v  rodine ,  a  to  na  presne  vymedzený  čas,  pričom  sa                              nemal po ceste bez náležitej príčiny zastavovať a pred začatím a po                              skončení  cesty  bol  povinný  sa  ohlásiť  príslušným  policajným                              orgánom.  O  povolení  vzdialiť  sa  z  miesta  určeného pobytu  v  rámci                              újezdu  rozhodoval  náčelník  polície,  v  rámci  gubernie  gubernátor  a                              mimo gubernie minister vnútra. Osoba podrobená policajnému dozoru                              bola ďalej povinná hlásiť sa v určených intervaloch na polícii. Miestne                              policajné  orgány  boli  oprávnené  kedykoľvek  vstúpiť  do  obydlia                              takéhoto človeka a uskutočniť tam prehliadku, vždy však mali spísať                              protokol o dôvodoch a výsledkoch takéhoto postupu.                               Rozhodnutie o policajnom dozore znamenalo aj mnoho obmedzení vo                              vzťahu k pracovnému životu. Podrobení policajnému dozoru nemohli                              zaujímať  žiadnu  funkciu  v  štátnom  aparáte,  v  súkromných                              spoločnostiach  a  podnikoch,  ani  byť  predsedami  a  členmi                              konkurzných  orgánov.  Оkrem  toho  sa  im  zakazovala  akákoľvek                              pedagogická  činnosť,  prijatie  učňov  na  vyučenie  v  remesle,  verejné                              prednášanie,  účasť  na  zasadaniach  vedeckých  spolkov  a  verejných                              divadelných  predstaveniach,  akákoľvek  iná  verejná  činnosť,  držba                              typografií,  litografií,  fotografií,  knižníc  a  pôsobenie  vo  verejných                              knižniciach,  ako  aj  obchod  s  knihami.  Výkon  povolania  lekára  a                              farmaceuta  bol  možný  len  na  základe  povolenia  ministra  vnútra.                              Ostatné činnosti, dovolené zákonom, mohla takáto osoba vykonávať,                              avšak  s  tým,  že  miestny  gubernátor  bol  oprávnený  zvolenú  činnosť                              zakázať,  ak  slúži  na  realizáciu  zločinných  úmyslov  alebo  je                              nebezpečná  pre  všeobecný  pokoj  a  poriadok.  O  takomto  zákaze                              gubernátor informuje ministra vnútra, ktorý ho mohol zmeniť, ak to                              považoval za nutné.                               K ďalším zásahom do súkromia osoby pod dohľadom patrila cenzúra                              všetkej  jej  korešpondencie  náčelníkom  žandárov,  ktorý  mohol                              písomnosti aj zadržať.                               Prísnosť uvedených opatrení bolo možné za dobré správanie obmedziť                              na  základe  návrhu  gubernátora  potvrdeným  ministrom  vnútra.  Ak                              však  osoba  podrobená  dozoru  nedodržovala  stanovené  pravidlá,                              polícia ju mohla uväzniť, na základe rozhodnutia náčelníka polície na                              dobu troch dní, na základe rozhodnutia gubernátora na dobu siedmich                              dní  a  na  základe  rozhodnutia  ministra  vnútra  na  dobu  jedného                              mesiaca.                               Zákonodarca  blahosklonne  pamätal  aj  na  prežitie  ľudí,  ktorým  de                              facto odňal všetky možnosti si naň zarobiť. Na základe Nariadenia o                              policajnom  dozore  mali  podrobení  dozoru  a  ich  rodiny  nárok  na                              výplatu  finančných  prostriedkov  nevyhnutných  na  zabezpečenie  ich                              obživy, ako aj na obuv, odev a bielizeň. Osoby pod dozorom polície,                              ktoré  nemajú  prostriedky  na  svoju  obživu,  dostávajú  prostriedky  na                                 11      Je  potrebné  pamätať  na  skutočnosť,  že  človek  býval  nútene                              presídlený  ako  jednotlivec,  bez  svojej  rodiny,  ktorú  spravidla  zanechal                              v mieste svojho pôvodného bydliska.                                                                   38","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                prežitie, a tiež na obuv, odev a bielizeň. Uvedenú podporu však bolo                              možné človeku pod dozorom kedykoľvek odňať.                               7. APLIKÁCIA VÝNIMOČNÝCH OPATRENÍ                               Výnimočné opatrenia boli od r. 1881 ako zábrany šírenia socialistickej                              agitácie a revolučných nálad  vyhlásené vo veľkom množstve miest a                              gubernií.  Ich  aplikácia  však  prinášala  výkonnej  moci  nečakané                              problémy.  Gubernátori  často  využívali  mimoriadny  režim  aj  na                              svojstojné riešenie situácií v nariadeniach nepredvídaných. Právomoc                              vydávať  v  stave  ochrany  záväzné  právne  akty  využívali  na  úpravu                              najrozličnejších  oblastí  spoločenského  života.  Mnohopočetné                              regulácie  vydané  v  režime  ochrany  –  bez  toho,  aby  k  nej  mali                              akýkoľvek vzťah, upravujúce nájom robotníkov, sanitárne pravidlá či                              poriadok jazdy na bicykli, boli zmenené alebo zrušené ministerstvom                              vnútra.  Avšak  aj  mnohé  iné  regulácie,  ktoré  neboli  ministerstvom                                                                                      12                              preskúmané, presahovali rámec Nariadenia z 14. augusta 1881.  Aj to                              bol jeden z hlavných dôvodov, pre ktorý Komisia ministrov zvažovala                              ukončenie využívania mimoriadneho stavu. Udalosti r. 1905 ich však                              prinútili  tento  postoj  prehodnotiť.  Do  r.  1905  sa  v  režime  zvláštnej                              ochrany  nachádzalo  7  gubernií,  2  gradonačalstva  a  dve  mestá.  K  1.                              augustu 1906, bol v 40 z 87 ruských gubernií vyhlásený vojnový stav,                              27  sa  nachádzalo  v  režime  mimoriadnej  ochrany  a  15  v  režime                                               13                              zvláštnej ochrany.  Ku koncu r. 1908 sa oblasti vo vojnovom stave                              vyhlásili  za  oblasti  mimoriadnej  ochrany  a  oblasti  s  mimoriadnou                              ochranou za oblasti so zvýšenou ochranou. Počas rokov 1905-1908 sa                              tak vláde s pomocou nariadenia výnimočného stavu podarilo vyriešiť                              kritickú situáciu. Aj preto sa k tomuto nástroju štátna moc uchyľovala                              v rôznych oblastiach Ruského impéria až do roku 1917, kedy Dočasná                              vláda  pozastavila  účinnosť  aj  Nariadenia  o  spôsoboch  ochrany                              štátneho režimu a všeobecného poriadku  a Nariadenia o policajnom                              dozore.                               8. ZÁVER                               Rozšírenie  revolučného  pohybu  v  60-tych  a  70-tych  rokoch  19.                              storočia, vyvrcholené atentátom na Alexandra II.  primälo vládu prijať                              radikálne opatrenia na ochranu samoderžavného režimu a poriadku v                                12                                      Napríklad  záväzné  uznesenie  moskovského  generál-gubernátora  o                              pravidlách  pohybu  kočišov  po  uliciach,  záväzné  uznesenie  charkovského                              generál-gubernátora  o  pravidlách  veľkoobchodného  predaja  tovarov                              vidieckym  obyvateľstvom,  či  uznesenie  tavričského  gubernátora,  ktorým                              zakázal   prejavovať  počas  predstavení  umelcom  nadšenie  krikom  a                              potleskom v miere narúšajúcej pokoj.                              13                                      Využívanie osobitných opatrení v r. 1906 je späté s ministerským                              predsedom  P.  A.  Stolypinom,  ktorý  ich  použil  na  stabilizáciu  politickej                              situácie  a  boj  s  terorizmom.  Rozhodol  tiež  o  zastavení  publikovania  206                              novín  a  200  redaktorov  bolo  postavených  pred  súd.  RIASANOVSKY,                              Nicholas: A History of Russia. New York: Oxford University Press, 1993, s.                              458.                                                                   39","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                krajine.  Normatívno-právnou  osnovou  týchto  opatrení  sa  stalo                              Nariadenie  o  spôsoboch  ochrany  štátneho  režimu  a  všeobecného                              poriadku z 14. augusta 1881 a Nariadenie o policajnom dozore z 12.                              marca  1882,  ktoré  ustanovovali  opatrenia  na  zabezpečenie  štátnej                              bezpečnosti. Na ich základe bol vytvorený výnimočný spôsob riadenia                              Ruského  impéria,  umožňujúci  efektívne  bojovať  s  protištátnymi                              aktivitami  a  spoluregulovať  vzájomné  vzťahy  medzi  štátom  a                              spoločnosťou v období rokov 1881 a 1917. Nariadenie o spôsoboch                              ochrany štátneho režimu a všeobecného poriadku zakotvilo špeciálny                              mechanizmus  fungovania  orgánov  výkonnej  moci,  posilnilo                              postavenie silových zložiek režimu a umožnilo významné zásahy do                              práv  obyvateľov,  realizované  výlučne  na  základe  rozhodnutí                              správnych  orgánov.  Jedným  z  nich  bola  aj  možnosť  núteného                              presídlenia  akejkoľvek  osoby  v  rámci  územia  Ruského  cárstva  na                              základe  rozhodnutia  osobitného  štátneho  orgánu  nazvaného  Osoboe                              soveščanie. Nariadenie o policajnom dozore ešte prehĺbilo nastolenú                              líniu  porušovania  základných  práv  a  slobôd  zakotvením  systému                              dohľadu  obmedzujúceho  predovšetkým  slobodu  pohybu  a  výkonu                              povolania.                               Literatúra:                                -  DŽANŠIEV,  Grigorij  Avetovič:     Epocha  velikich  reform.                                 Istoričeskie spravki. Moskva: Tipo-litografia B.M. Voľfa, 1907.                              -  GESEN,  Vladimir  Matveevič:  Isključiteľnoe  položenie.  Sankt                                 Peterburg: Pravo, 1908.                              -  KONI, Anatolij Fedorovič: Otci i deti sudebnoj reformy. Moskva:                                 Statut, 2003.                              -  KUZNECOV,  Igor Nikolaevič: Istorija gosudarstva i prava Rossii                                 v dokumentach  i materialach:  S drevnejšich  vremen  po  1930  g.                                 Moskva: Ozon, 2000.                              -  PELIKÁN,  Dragutin:  Dejiny  ruského  práva.  Praha:  C.H.Beck,                                 2000.                              -  RADZINSKIJ,  Edvard:  Alexandr  II.  Poslední  velký  car.  Praha:                                 Mladá fronta, 2007.                              -  RIASANOVSKY,  Nicholas:  A History  of  Russia.  New  York:                                 Oxford University Press, 1993.                              -  VILENSKIJ, Boris Veniamovič: Sudebnaja reforma i kontrreforma                                 v Rossiji. Saratov: Privoložskoe knižnoe izdateľstvo, 1969.                              -  VILENSKIJ, Boris Veniamovič: Rosijskoe zakonodateľstvo X-XX                                 vekov: Teksty i kommentarii: v 9-ti tomach. Moskva: Juridičeskaja                                 literatura, 1991.                              -                                                                             40","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                            MAJETEK PO ODSOUZENÉM                                                               1                                                                                2                                          MIROSLAV FRÝDEK , KAREL SCHELLE                                Právnická fakulta, Katedra teorie práva a právních dějin. Univerzita                                                   Palackého v Olomouci.                               Právnická fakulta, Katedra dějin státu a práva. Masarykova univerzita.                                                       Česká republika                               Abstract in original language                              Konferenční příspěvek s názvem „Majetek po odsouzeném“ se zabývá                              právní  úpravou  zabavení  majetku  osoby,  která  byla  odsouzena                              v trestním  řízení.  Příspěvek  analyzuje  římskoprávní  úpravu,  která se                              v římském  právu  objevuje  především  jako  následek  odsouzení  ze                              zločinu  velezrady  –  crimen  laesae  maiestatis.  Ztráta  majetku  je                              především spojena s institutem capitis deminutio. Komplexní úprava                              této problematiky je zahrnuta do Digest císaře Justiniána do 48. knihy,                              20. titulu s názvem De bonis damnatorum. Na římskoprávní analýzu                              navazuje  česká  středověká  právní  úprava.  Stejně  jako  v římském                              právu  i  v českém  středověkém  právu  je  ztráta  majetku  spojena  se                              změnou postavení, která je následkem toho, že se člověk stal psancem.                              Ztráta majetku  je pak trestem za zločin proti panovníkovi nebo církvi.                               Key words in original language                              Římské právo, majetek, odsouzený                                Abstract                              The conference paper called Property of convicted person deals with                              legislation  on  property  of  a  person  that  was  convicted  in  penal                              procedure. The article analyses the Roman law regulation, mainly the                              consequences  of  crimen  laesae  maiestatis.  A  loss  of  property  was                              especially connected with capitis deminutio. An integral regulation of                              the prezent issue is described in Digest of emperor Justinian, lib. 48,                              tit. 20 called De bonis damnatorum.                              Key words                              Roman law, Property, Convicted Person                                .                                 I Úvod                                1                                Mgr. Miroslav Frýdek, Univerzita Palackého v Olomouci Právnická fakulta.                              Katedra  teorie  práva  a  právních  dějin.  Masarykova  univerzita  Právnická                              fakulta,  Katedra  dějin  státu  a  práva  a  Ústav  dovednostní  výuky  a  inovace                              studia. Masarykova univerzita Filozofická fakulta. Ústav klasických studií.                              2                                Doc. JUDr. Karel Schelle, CSc., Masarykova univerzita Právnická fakulta,                              Katedra dějin státu a práva.                                                                 41","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Letošní  téma  sekce  konferenci  Dny  práva  2011  s názvem                              „Ovlivňování  soukromého  práva  právem  veřejným“    nás  spojilo  do                              vytvořené autorské dvojice s cílem vývojově se zaměřit na ovlivnění                              tzv.  soukromé  sféry  jedince  trestní  represí  v podobě  majetkových                              trestů,  zvláště  pak  na  trest  zabavení  –  konfiskace  –  celého  majetku                              pachatele v době starověkého Říma.                                Ius publicum et ius privatum – pojem trestního práva římského                               Pro základní pochopení římského trestního práva  je nutné pochopení                              jeho  dualismu,  který  je  patrný  ve  všech  jeho  částech.  Nejde  jen  o                              rozdíl mezi ius civile a ius gentium, či ius civile  a ius honorarium, ale                                                                                 3                              především jde o rozdíl mezi ius privatum a ius publicum .  Pro trestní                              právo, které se dělí na soukromé a veřejné, jsou důležité dva základní                              pojmy  -  crimen  a  delictum.  Definování  těchto  pojmů  je  důležité                              především  pro  jejich  další  zařazení  do  systematiky  římského  práva                              trestního  –  tedy  zda  bude  určité  jednání  zařazeno  do  oblasti                              veřejnoprávní  či  soukromoprávní.  Delictum  je  označení  pro                              protiprávní  jednání,  které  porušuje  právní  ustanovení  práva                              soukromého resp. zájmy jedince. Crimen  porušuje ustanovení práva                              veřejného. Co je veřejné a co soukromé právo, to nám definoval již                              Ulpiánus:  Dig.  1.1.2  Ulpianus  1  inst.  Huius  studii  duae  sunt                              positiones, publicum et privatum. Publicum ius est quod ad statum rei                              romanae spectat, privatum quod ad singulorum utilitatem: sunt enim                              quaedam publice utilia, quaedam privatim. Publicum ius in sacris, in                              sacerdotibus, in magistratibus constitit. Privatum ius tripertitum est:                              collectum  etenim  est  ex  naturalibus  praeceptis  aut  gentium  aut                                      4                              civilibus  - Toto studium má dvě základní části, veřejné a soukromé.                              Veřejné právo se vztahuje na užitek římského státu, právo soukromé                              na  zájem  jednotlivce:  neboť  něco  se  týká  veřejného  užitku  něco                              soukromého.  Veřejné  právo  se  vztahuje  na  posvátnost  kněžích  a                              státních úředníků. Soukromé právo se dělí na tři části, neboť se skládá                              z předpisů  práva  přirozeného,  práva  mezi  národy  a  práva                                         5                              občanského .  Podle  uvedeného  fragmentu  z Digest  je  patrné,  že                              systematické rozdělení na veřejného či soukromého práva je otázkou                              porušení  sféry  jedince  nebo  společnosti.  Proto  je  v římském  právu                                                                6                              krádež  porušením  soukromoprávním ,  neboť    toto  jednání  porušilo                              soukromou sféru určitého vlastníka. Jednání, které náleží do trestního                              práva veřejného je upraveno v jednotlivých zákonech. Jejich výčet je                              podán  např.  v 48.  knize,  1.  titulu  Digest  s názvem  De  publicis                                     7                              iudiciis . Dig. 48. 1. 0 Macer 1 de publ. iudic. Non omnia iudicia, in                                3  K tomuto např. Theodor Mommsen. Römisches Strafrecht. Leipzig, 1899;                              Wilhelm  Rein.  Das  Criminalrecht  der  Römer    von  Romulus  bis  Justinian.                              Leipzig,    1844;  William  Smith.  A  Dictionary  of  Greek  and  Roman                              Antiquites. London, 1875; Kincl, Urfus Skřejpek. Římské právo. Praha 1995                              4  Dig. 1,1,2 Ulp.                              5                                 překlad  převzat  a  upraven  dle  slovenského  překladu  in  BLAHO,P.,                              VAŇKOVÁ, J. Corpus iuris civilis, Tomus I. Bratislava, 2008. str. 53 -54                              6                                 Právní  úprava  krádeže  je  systematicky  zařazena  do  47.  knihy  Digest                              s názvem De privatis delictis. Krádež samotná je  upravena v druhém titulu                              47. knihy  s názvem De furtis.                              7  Stejně tak i v Institutiones IV, XVIII. De publicis iudicis.                                                                  42","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                quibus crimen vertitur, et publica sunt, sed ea tantum, quae ex legibus                              iudiciorum publicorum veniunt, ut iulia maiestatis, iulia de adulteriis,                              cornelia  de sicariis  et  veneficis,  pompeia  parricidii, iulia  peculatus,                              cornelia de testamentis, iulia de vi privata, iulia de vi publica, iulia                                                                        8                              ambitus,  iulia  repetundarum,  iulia  de  annona .    Ne  všechny  zločiny                              jsou  veřejné,  veřejné    jsou  pouze  ty,  které  vycházejí  z  právních                              předpisů týkajících se stíhání trestných činů, například Iuliova zákona                              o urážce majestátu, Iuliova zákona o cizoložství, Corneliova zákona o                              úkladných vrazích a travičích, Pompeiův zákon o otcovrazích, Iuliův                              zákon o zpronevěře, Corneliův zákon o falšování závětí, Iuliův zákon o                              soukromém  násilí,  Iuliův  zákon  o  veřejném  násilí,  Iuliův  zákon  o                              volebních  podvodech,  Iuliův  zákon  o  vydírání,  Iuliův  zákon  o                              zásobování (o zvyšování cen potravin).                               Další  projev  dualismu  v římském  trestním  právu  je  rozdělení                              veřejných  soudních  jednání  na  hrdelní  a  nehrdelní.  Toto  dělení                              můžeme  např.  najít  v Institucích  císaře  Justiniána:  Just.  Inst.  IV.                              XVIII. 2.: Publicorum iudiciorum quaedam capitalia sunt, quaedam                              non  capitalia.  capitalia  dicimus  quae  ultimo  supplicio  adficiunt  vel                              aquae et ignis interdictione vel deportatione vel metallo: cetera si qua                              infamiam irrogant cum damno pecuniario, haec publica quidem sunt,                              non tamen capitalia. Z veřejných trestních řízení jsou některé hrdelní                              a některé ne. Hrdelními označujeme ty u kterých je uložen trest smrti                              nebo  zákaz  vody  a  ohně  nebo  doživotní  vyhnanství  na  ostrov  nebo                              práce  v dolech.  Ostatní  trestní  řízení,  když  se  v nich  odsoudilo  ke                              ztrátě cti a ke ztrátě majetku, jsou sice také veřejnými řízeními, ale ne                              hrdelními.                                                                                             9                              Již  nejstarší  soupis  římského  práva  Lex  doudecim  tabularum                              z poloviny  5.století  př.  n.  l.  obsahoval  výčet  trestů.  Bylo  zde                                8  Dig. 48,1,0                              9                                 Lex  duodecim  tabularum  (LDT)–  Zákon  dvanácti  desek  byla  první  a  na                              dlouhou  dobu  jediná  kodifikace  římského  práva.  Důvody  jejího  vzniku,                              všechny skutečnosti, které se k LDT vážou jsou dochovány např. in: Livius:                              Ab Urbe condita III. 32 – 58. Roku 462 př. n. l. tribun lidu Terentilius Arsa                              navrhl, aby byli zvoleni quingue viri legibus de imperio consulari scribendis,                              kteří  měli  sestavit  kodifikace  římského  práva,  tento  návrh  nebyl  přijat  a                              teprve roku 454 př. n. l. byla vyslána tří členná komise do Řecka, která měla                              za úkol opatřit opis Solonových zákonů a poznat právo jiných řeckých států.                              Tato  komise  se  vrátila  za  2  roky.  Na  r.  451  př.n.l.  byli  na  návrh  konsula                              Appia  Claudia  zvoleni  decimvirové  (quingue  viri  legibus  de  imperio                              consulari  scribendis),  jako  jediní  úředníci  národa  římského  pro  tento  rok,                              kteří měli za úkol sepsat zákony. Decimvirové je sepsali a na deseti deskách                              předložili centurijnímu sněmu, který je schválil, ale jelikož kodifikace nebyla                              úplná,  tak  i  na  další  rok  byli  znovu  zvoleni  decimvirové.  Tento  druhý                              decimvirát vypracoval další dvě desky, ty však decimvirové nepředložili ke                              schválení  a  svůj  úřad  proměnili  v  bezohlednou  samovládu.  Konec  vlády                              decimvirů je spjat s legendou o   Virginii po níž decimvir Appius Claudius                              zatoužil, zinscenoval  spor o její svobodu a otec Virginie než aby nechal svou                              dceru  zneuctít,  tak  ji  před  soudním  tribunálem  zabil.  To  vyvolalo  v Římě                              vzpouru, která smetla decimviry. Ale i přes neslavný konec decimvirů byly                              dvě  desky  přijaty  a  připojeny  k deseti  předešlým  a  vznikl  Zákon  dvanácti                              desek. LDT obsahuje: právo soukromé (úprava dědictví, vlastnictví…), právo                                                                  43","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                definována osm druhů trestů: náhrada škody, vězení, bičování, talio –                                                                                  10                              soukromá msta, nečestnost, vyhnanství, smrt a  otroctví.  Ryzí trest                              zabavení  majetku  v této  době  ještě  římské  právo  neznalo.  Operoval                              jen  s náboženským  příkazem,  který  nařizoval  zachovávat  tzv.  smír                              s bohy  –  pax  deorum.  Tento  smír  se  promítal    nejenom  do  vztahu                              náboženského,  ale  také  do  vztahů  mezilidských  a  tím  i  vztahů                              právních.  Základem  římského  práva  se  tedy  stalo  odčinění  jednání,                              které  tento  smír  s bohy  narušovalo.  Podle  této  zásady  se  nejvíce                              aplikovala náhrada škody, která opět nastolovala stav před zásahem,                              např.  náhrada  ukradené  věci.  Později  byl  z náhrady  škody  vyvinut                              sankční systém, který neměl jen nastolit stav před narušením, ale také                                                   11                              měl pachatele potrestat .                               Trest  ztráty  majetku  versus  ztráta  majetku  jako  důsledek                              odsouzení                                                                                  procesní, právo trestní. Nejde o obsáhlou kodifikaci, ale jen o zaznamenání                              nejspornějších právních ustanovení, která jsou formulována imperativně.                              10  LDT: Nezařazené fragmenty 7                              11                                  např.  při  tzv.  zjevné  krádeži  byl  zloděj  povinen  zaplatit  čtyřnásobek                              hodnoty ukradené věci                                                                 44","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                                       12                              Jak  je  již  uvedeno  výše ,  tak  římské  právo  znalo  v rámci  tzv.                              „nehrdelních“  zločinů  trest  ztráty  majetku.  Ale  i  v rámci  hrdelních                              zločinů  docházelo  v případě  vynesení  kondemnačního  rozsudku  ke                              ztrátě  majetku  odsouzeného,  ale  ne  jako  trest,  ale  jako  důsledek                              vyneseného  rozsudku,  který  měnil  právní  postavení  –  caput                              odsouzeného.                               Caput, -itis, n je občanství, občanská existence, souhrn práv týkajících                              se  osobní  svobody,  práv  občanských  i  rodinných. 13  V souvislosti                              s caput je důležitý i institut capitis deminutio, kdy deminutio znamená                                                                        14                              zmenšení,  umenšení,  úbytek,  újma,  ztráta.   Capitis  deminutio                              znamená  buďto  zmenšení  nebo  úplnou  ztrátu  práv  občanských  a                              rodinných  nebo  ztrátu  svobody.  Capitis  deminutio  je  tedy  velice                              zvláštní  instituce  v římském  právu,  který  v   současných  právních                              řádech  nenalezneme  (tento  termín  se  nepřekládá).  Jde  o  zvláštní                              změnu  v obsahu  právní  subjektivity  římského  občana.  Caput  neboli                              právní  osobnost  římského  občana,  bývá  změněna  nebo  dokonce                              zničena  především  tím,  když  římský  občan  pozbude  svobody  čímž                              ztrácí i občanství – příslušnost k římské obci. Římské právo zahrnuje                              v institutu caput tři statusy. Status svobody libertas, občanství civitas                              a  rodiny  familia.  Status  libertatis  je  stav  svobody,  tedy  stav,  který                              můžeme podle starověkého nazírání na osoby nazvat stavem, kdy je                              osoba  subjektem  práv  a  ne  objektem  práv.  Status  civitatis  je  stav                              příslušnost k římské obci, je to určité dnes bychom mohli říci „státní                              občanství“,  vyčlenění  se  oproti  „Neřímanům“  –  cizincům.  Status                              familiae je stav sounáležitosti k určité římské rodině.                               Jako jsou tři druhy postavení, tak římské právo rozeznává i tři druhy                              změny  postavení.  Tyto  změny  v postavení  se  nazývají  capitis                              deminutio. Capitis deminutio se  dělí do tří stupňů:  maxima, media                              (neboli  minor)  a  minima  podle  toho,  zdali  občan  pozbyl  svobody,                                                                   15                              občanství nebo postavení v rámci rodiny . Pro účely naší studie jsou                              důležité jen velká a střední capitis deminutio.  Velká capitis deminutio                                                         16                              je ztráta svobody a občanství . Jde o situaci, kdy je osobnost podle                              práva  úplně  zaniká,  ač  si  člověk  zachovává  život.  Tímto  druhem                              capitis deminutio je zničeno postavení svobodného římského občana –                              přišel  tedy  o  svoji  caput  –  postavení.  Střední  capitis  deminutio  je                              definována jako  ztráta  občanství,  ale  svoboda  se  zachovává.  Střední                              capitis  deminutio  je  následkem  zákazu  vody  a  ohně  aqua  et  igni                                                                 18                                        17                              interdictum   a  deportace  na  ostrov .  Když  někdo  přestane  být                                12  viz fragment Just. Inst. IV. XVIII. 2.                              13                                 Pražák, J., Novotný,F., Sedláček,J.: Latinsko – český slovník, Praha: 1933,                              heslo caput                              14                                  Tamtéž, heslo deminutio                              15   HEYROVSKÝ,L.: Dějiny a systém římského soukromého práva, Praha:                              1910, str. 158 – 159.                              16   Gaius  I.  160  Velká  kapitisdeminuce  je  ta,  když  někdo  současně  ztrácí  i                              občanství i svobodu;                              17  Gaius I.161 Minor sive media est capitis deminutio, cum civitas amittitur,                              libertas retinetur; quod accidit ei, cui aqua et igni interdictum fuerit Menší                              neboli  střední  capitisdeminuce    je  ta,  když  se  ztrácí  občanství,  svoboda  je                                                                  45","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                římským občanem nebo svobodným (což je stejné), tak přestává mít i                              majetková  práva.  Zákazem  vody  a  ohně,  jako  uloženým  trestem,                              dochází u vyobcovaného jedince ke ztrátě majetku, nejde tedy o trest,                              ale o následek odsouzení.                                Komplexní úprava problematiky ztráty majetku je zahrnuta do Digest                              císaře  Justiniána  do  48.  knihy,  20.  titulu  s názvem  De  bonis                              damnatorum,  ale  touto  problematikou  se  římská  legislativa  a  právní                                                                                           19                              věda zabývala již dříve. Je dochován jeden reskript císaře Hadriána ,                              který upravuje okamžik, ke kterému má být člověk zbaven majetku.                              Přímo  zde  Hadrianus  uvádí,  že  není  nutné  zbavit  člověka  majetku                                                                                      20                              hned, když je umístněn do vězení, ale až poté co byl odsouzen . Další                                                                                     21                              velmi  zajímavý  fragment  se  zabývá  ztrátou  majetku  u  žen .  Tento                              fragment  podává  výčet  pěti  zákonů  (resp.  trestných  činů)  jejichž                              spácháním a odsouzením dochází k zabavení věna ženy. Tyto zločiny                                                                                           22                              jsou: velezrada, veřejné násilí, vraždu, travičství a úkladná vražda .                              Další  speciální  úprava  ztráty  majetku  ženy  je  obsažena  v  Dig.                              48.20.5pr.  Tento  fragment  reguluje  případy,  kdy  je  žena  potrestána                              podle jiného zákona, který jako trest nestanovuje zbavení jejího věna.                              V tomto případě přechází manželčino věno na jejího manžela. Tento                              přechod majetku je Ulpianem odůvodněn tak, že jde o stejnou situaci,                                                    23                              jako by byla žena mrtvá,  doslova píše quasi mortua sit.                              Velmi  zajímavá  majetkoprávní  situace  nastává  u  osob,  které  byly                              vyhoštěny, deportovány nebo vypovězeny. Obecně můžeme říci že jde                              o  trest  vyhnanství,  který  má  tři  podoby  exilium,  deportatio  a                                      24                              relegatio .  Slovo  exilum  je  z  latinského  excilere  –  vyskočit.  Právní                              termín – exilum – označuje dobrovolné a trvalé vyhnanství, kterým se                              římští občané mohli vyhnout nebo i odsouzení. Následkem exilu byla                              pro  římského  občana  ztráta  římského  občanství  –  capitis  deminutio                              media.  Důsledkem capitis deminutio media bylo zabavení veškerého                              majetku – publicatio bonorum. Deportatio, slovo deportatio znamená                                 (však) zachována; což  se stává tomu,  nad kým byl vysloven zákaz  vody a                              ohně.                              18                                  Just.  Inst.  Lib.  I.,  tit.  XVI  De  capitis  minutione    minor  sive  media  est                              capitis deminutio, cum civitas quidem amittitur, libertas vero retinetur. quod                              accidit ei cui aqua et igni interdictum fuerit, vel ei qui in insulam deportatus                              est.                              19  Dig. 48.20.2                              20                                 Dig. 48.20.2 Callistratus 6 de cogn.  Non ut quis in carcerem ductus est,                              spoliari  eum  oportet,  sed  post  condemnationem:  idque  divus  hadrianus                              rescripsit.                              21  Dig. 48.20.3                              22                                  Dig.  48.20.3  Ulpianus  33  ad  ed.  Quinque  legibus  damnatae  mulieri  dos                              publicatur: maiestatis, vis publicae, parricidii, venefici, de sicariis.                              23                                 Dig. 48.20.5pr. Ulpianus 33 ad ed. Sed si alia lege capitis punita sit, quae                              lex dotem non publicat, quia prius serva poenae efficitur, verum est dotem                              mariti lucro cedere, quasi mortua sit.                              24   K tomto  tématu  blíže  M.  Frýdek.  Exilium,  deportatio  et  relegatio.  In                              Journal  of  Criminal  Law  and  Public  Prosecution,  London  :  STS  Science                              Centre Ltd., 2, 1, ISSN 2045-9246. 2011.                                                                  46","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                odvoz.  Jedná  se  o  nejostřejší  trest  vyhnanství  –  deportation  in                              insulam. Odsouzený byl odvezen na nějaký blízký ostrov u Itálie nebo                              v  egyptské  oáze.  Odsouzený  rovněž  strácel  občanství  a  svobodu.                              Relegatio, je z latinského relegare – poslat pryč, vypovědět. Relegatio                              je  mírnější  forma  vyhnanství.  Někdy  bývalo    relegatio  spojeno  s                              trestem  majetkovým,  ztrátou  občanství  nebo  i  trestem  smrti    za                              nedovolený  návrat.  Relegatio  se  velmi  často  udílelo  jen  na  určitou                              dobu,  jen  občas  doživotně.  K  trestu  relegatia  se    vztahují  např,                              fragmenty z 21. titulu 47. knihy Digest císaře Justiniana, kdy o délce                              tohoto  trestu  rozhoduje  věk  a  postavení  pachatele.  Fragment  Dig.                              48.20.7.5  se  zabývá  otázkou,  komu  připadne  majetek  po  odsouzené                              osobě:  to  co  získal  odsouzený  k  relegatiu    po  vyhoštění,  to  náleží                              dědicům  v závěti  uvedeným,  jelikož  si  vyhoštěný  zachovává  svůj                              status  a  má  i  testamentární  způsobilost.  Pokud  je  však  někdo                              deportován,  ztrácí  občanství  a  tudíž  nemůže  mít  dědice  a  tak  jeho                                                                  25                              majetek získává fiskus – státní pokladna.                                Literature:                                -  Mommsen. T. Römisches Strafrecht. Leipzig, 1899                              -  Rein. W. Das Criminalrecht der Römer  von Romulus bis Justinian.                                 Leipzig,  1844.                              -  Smith. W. A Dictionary of Greek and Roman Antiquites. London,                                 1875;                              -  Kincl, Urfus Skřejpek. Římské právo. Praha 1995                              -  Blaho,  P.,  Vaňková,  J.  Corpus  iuris  civilis,  Tomus  I.  Bratislava,                                 2008.                              -  Pražák,  J.,  Novotný,F.,  Sedláček,J.:  Latinsko  –  český  slovník,                                 Praha: 1933, heslo caput                              -                              -  Heyrovský,L.: Dějiny a systém římského soukromého práva, Praha:                                 1910, str. 158 – 159.                              -  Gaius: Učebnice práva ve čtyřech knihách, přeložil J. Kincl, Brno                                 1999.                              -  Bartošek, M. Encyklopedie římského práva, Praha 1994.                              -  Bartošek,  M.Dějiny  římského  práva  ve  třech  fázích  jeho  vývoje,                                 Academia Praha 1995.                                  25                                 Dig. 48.20.7.5 Paulus l.S. de port., q. lib. dam.  Quae post condemnationem                              adquisiit is cuius bona publicata sunt, si relegatus est, ad heredes scriptos ab                              eo vel ab intestato venientes pertinent: nam in insulam relegatus testamenti                              factionem habet ut reliqua quoque iura. quod si deportatus est, quoniam, quia                              civitatem  amittit,  heredem  habere  non  potest,  etiam  postea  adquisita  fiscus                              capit.                                                                   47","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                -  Frýdek,  M.:  Terminology  of  Roman  Criminal  Law  crimen  et                                 delictum. Journal on european history of law, London : Published                                 semiannually by STS Science, 1., 1., od s. 69-72, 4 s. ISSN 2042-                                 6402. 2010.                              -  Frýdek.  M.    Exilium,  deportatio  et  relegatio.  In  Journal  of                                 Criminal  Law  and  Public  Prosecution,  London  :  STS  Science                                 Centre Ltd., 2, 1, ISSN 2045-9246. 2011.                              -  Frýdek, M.: Crimen maiestatis. In Československé trestní právo v                                 proměnách  věků.  Brno  :  Masarykova  univerzita  Brno,  MUNI                                 PRESS, 2009. od s. 22-34, 12 s. ISBN 978-80-210-5086-0.                              -  Hattenhauer, H. Evropské dějiny práva, 2. vydání, C.H.Beck 1998.                              -  Skřejpek,  M.  Texty  ke  studiu  římského  práva  1.  vydání.  Praha                                 2001.                              -  Skřejpek,  M.  Římské  právo  v datech.  Skripta.  1.  vydání.  Praha,                                 C.H.Beck 1997.                              -  Skřejpek,  M.  Texty  ke  studiu  římského  práva  1.  vydání.  Praha                                 2001.                              -  Skřejpek,  M.  Ius  et  religio,  Právo  a  náboženství  ve  starověkém                                 Římě, Vydavatelství 999, 1999.                              -  Dobiáš  a  kol.  Dějiny  lidstva  od  pravěku  k dnešku.  Římské                                 impérium, jeho vznik a rozklad, Praha 1936.                              -  Král, J. Státní zřízení římské, Praha 1921.                              -  Dulckeit  –  Schwartz:  Römische  Rechtsgeschichte,  5.  vydání,                                 C.H.Beck München.                              -  Grant, M. Dějiny antického Říma, Praha 1999.                              -  Pečírka, J., a kol.: Dějiny pravěku a starověku, Praha 1979.                              -  Corpus iuris civilis                                 Contact – email                              frydekjr@volny.cz       karel.schelle@schelle.cz                                                                                        48","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                  DOPAD KONFISKACE 1945 NA VLASTNICKÉ                                                         PRÁVO                                                   PETRA HAVLÍČKOVÁ                               Právnická fakulta ,Masarykovy univerzity v Brně, Česká Republika,                               Abstract in original langure                               Chtěli bychom dokázat či prokázat systematickou propojenost mezi                              řešením konfiskací v době poválečné (tedy zmínit danou situaci, která                              vedla  k  vydání  dekretu  prezidenta  republiky  č.12/1945  Sb.  Výše                              popisovaná skutečnost byla niterně ovlivněna dobou vzniku.) i  době                              současné,  kde  neustále  narážíme  na  mezinárodním  poli  na                              nepochopení  světové  veřejnosti,  a  tak  jde  o  jakousi  snahu  o  znovu                              vysvětlení  nutnosti  obhájit  řešení  konfiskací  dle  dekretů  prezidenta                              republiky,  které  byly  nastaveny  v jistých  zásadních  souvislostech                              spojených  s  rokem  1945.  Hovoříme-li  o dalších  pohledávkách                              konfiskátů  v  historicky  známých  obdobích  vývoje  naší  státní                              suverenity, musíme konstatovat, že problém znovunabytí vlastnického                              práva  některých  Němců  či jiných  fyzických  či  právnických  osob  na                              pozemky  na  našem  území,  provinivší  se  na  našich  lidech  v období                              války,  je  stále  živá.  Problematika  konfiskátů  zajímá  neustále,  jak                              odbornou,  tak  i  neodbornou  veřejnost.  Vzhledem  ke  všem  níže                              uvedeným  skutečnostem  musíme  vycházet  z historických  písemných                              pramenů  právního  charakteru,  které  nám  rozkryjí  konkrétní  případy                              konfiskací  dle  výše  zmiňovanému  dekretu  prezidenta  č.12/1945  Sb.                              Nutností  při  důkazním  řízení  bude,  abychom  přistoupili  k objasnění                              základních  pojmů,  a  poté  se  zabývali  konkrétním  případem,  jež  byl                              řešen podle výše uvedeného dekretu prezidenta republiky                               Key words in original language                              Konfiskace,  Vlastnické  právo,  Dekrety  prezidenta  republiky                              (Č.11/1944 Sb., Č.12/1945 Sb., Č.57/1946 Sb.)                               Abstract                              We  want  to  prove  or  demonstrate  a  systematic  interconnection                              between addressing confiscations during the postwar ( And mention                              the situation which led to the decree of the  President12/1945 Coll .                              The fact was described intimately affected by time of creation. ) And                              the  current  time  ,  where  ever  we  come  internationally  on  a                              misunderstanding of the world public, so it kind of effort to restore the                              solution  to  confiscation  in  certain  fundamental  respects  associated                              with  1945.  When  talking  about  other  receivables  confiscated                              historically  known  periods  in  the  development  of  our  national                              sovereignty,  we  must  conclude  that  the  problem  of  regaining                              ownership  of  some  of  the  Germans  or  any  other  natural  or  legal                              persons  to  land  on  our  territory  ,  is  still  alive.  Issue  interested                              confiscated all the time, experts as well as general public. Due to all                              the facts listed below must be based on historical written sources of a                              legal  nature  ,  which  we  specific  cases  of  confiscation  according                              n.12/1945 Presidential Decree no. Necessity to control the evidence ,                              we  proceeded  to  explain  the  basic  concepts  and  then  engaged  in  a                                                                    49","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                particular case that was solved by the above- mentioned presidential                              decree .                               Key words                              Confiscation , Property Law, Decrees of the President of the Republic                              ( Č.11/1944 Coll. Č.12/1945 Coll. Č.57/1946 Coll .)                               Dopad konfiskace 1945 na vlastnické právo                               Klíčová  slova:  Konfiskace,  Vlastnické  právo,  Dekrety  prezidenta                              republiky (Č.11/1944 Sb., Č.12/1945 Sb., Č.57/1946 Sb.)                               1. ÚVOD                               Chtěli bychom představit důkazy či průkaznost historických dobových                              regionálních  análů,  které  by  měly  vytvořit  patřičnou  systematickou                              propojenost  mezi  řešením  konfiskací  v době  poválečné,  a tím,  že  se                              musí snažit autor o interesantní zmínku k  jasně dané a srozumitelně                              vystavěné  situaci,  jež  vedla  k  vydání  dekretu  prezidenta  republiky                              č.12/1945  Sb.  Výše  popisovaná  skutečnost  byla  niterně  ovlivněna                              dobou vzniku, ale i době současné přinesla řadu komplikujících situací                              politického rázu. Autor vyjadřuje myšlenku, že se jedná především o                              pozůstatky  doby  minulé  u  určité  skupiny  lidí,  a  proto  ať  chce,  či                              nechce,  neustále  naráží  na  mezinárodním  poli  na  nepochopení  úzké                              skupiny světové fundované i laické veřejnosti  německé a rakouské, a                              tudíž jde o jakousi snahu o znovu  vysvětlení nutnosti obhájit řešení                              konfiskací  podle  dekretů  prezidenta  republiky,  které  byly  nastaveny                              v daných,  neboli jistých  zásadních  souvislostech  spojených  s  rokem                              1945.                               Rok 1945, tento letopočet změnil celý svět, mohli bychom hovořit o                              jakémsi  rozčlenění,  a  tudíž  mohli  bychom  situaci  vnímat  jako                              důsledek  stratifikací  celého  politického  spektra,  které  se  nutno  říci,                              dělí na dvě základní struktury poválečného vývoje, a to na východní,                              jež  byla  ovládána  SSSR,  a  druhá  byla  označena  jako  západní                              s centrálním vedením v USA.                               Mnozí  vycházející  z právní  vědy,  hovoří  o dalších  pohledávkách                              konfiskátů  v  historicky  známých  obdobích  vývoje  naší  státní                              suverenity,  měli  by  nutně  konstatovat,  že  problém  znovunabytí                              vlastnického  práva  některých  Němců  či  jiných  fyzických  či                              právnických osob na pozemkový fond na našem území, provinivších                              se na našich lidech v období války, je stále živý.                               Problematika  konfiskátů  zajímá  neustále  jak  odbornou,  tak  i                              neodbornou  veřejnost.  Vzhledem  ke  všem  níže  uvedeným                              skutečnostem  musíme  vycházet  z historických  písemných  pramenů                              právního charakteru, které nám rozkryjí konkrétní případy konfiskací                              dle výše zmiňovaného dekretu prezidenta č.12/1945 Sb. Nutností při                              důkazním  řízení  bude,  abychom  přistoupili  k objasnění  základních                              pojmů, a poté se zabývali konkrétním případem, jež byl řešen podle                              výše uvedeného dekretu prezidenta republiky.                                                                    50","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Dílčí  shrnutí  úvodu  nás  vede  k úvaze  nad  nesnadností  etického                              právního kodexu, který jistě nabyl právního opodstatnění, ale možno i                              říci,  že    ač  nebyl  pozitivně  vnímám  některými  subjekty  poraženého                              německého  obyvatelstva,  které  neustále  chce  zasahovat  do  právní                              podstaty  dekretů  prezidenta  republiky  a  hodlá  je  zrušit.  Výše                              popisované  právní  dokumenty  se  staly  nositeli  právní  zákonodárné                              moci v době poválečné, a proto byly a jsou právními dokumenty, a tak                              se k nim musí přistupovat.                               2. VYSVĚTLENÍ POJMU                                         1                              Konfiskace  je slovo pocházející z latinského slova fiscus, hovoříme-li                              o výše uvedeném pojmu, pak musíme uvést definici, která vysvětluje                              pojem jako odebrání majetku z důvodu trestného činu atd.                               Vycházíme-li  z římského  práva,  kde  je  přímo  řečeno,  že  je  možno                              zločinci zabavit veškerý majetek (confiscatio bonorum), dále bychom                              mohli uvést vývoj moderního státu, kdy soud nechce nařídit zabavení                              veškerého majetku, neboť by mohl poškodit další, a to třetí osobu, jež                              se trestného činu nezúčastnila, a proto při konfiskaci byly odňaty jen                                                                                   2                              některé  předměty.  Středověk  předkládal  tresty  hrdelní ,  a  byly                              udávány i tresty mírnější, kam patřily nám uváděné tresty jako vězení                              či konfiskace majetku a jiné.                               Stojí  za  připomenutí  rakouský  obecný  trestní  zákoník  z roku  1852,                              popisující konfiskaci vzniklou při zločinech přijímání darů ve věcech                              úředních, dále zákoník hovoří o zlém zneužívání moci úřední (§104.                              a§  105).  Byla  popsána  i  ta  skutečnost,  kdy  jedná-li  se  o  konfiskaci                              s ohledem proti přečinu literárnímu či uměleckému vlastnictví, pak se                              jedná o akt proti právu autorskému, § 467 trestního zákona.                               Konfiskace  je  zabavení  majetku,  tedy  práva  na  nemovitý  či  movitý                              majetek,  a  to  bez  náhrady  na  vrácení  pozemků,  polností  atd.                              Konfiskace  byla  uplatňována  podle  českého  práva  dle  veřejného                              trestního  postihu,  který  určoval  sám  panovník.  Zabavování  majetku                              bylo  jednou  z nejpoužívanějších  metod  trestního  práva    tehdejšího                              světa, výše zmiňovaný trest byl použit při úmyslném poškození státu.                               Roku 1945 byla řešena národnostní otázka Němců, Maďarů, zrádců a                              kolaborantů,  a  tak  došlo  i  k následné  akci,  a  to  konfiskaci  majetku                              dekretem  č.12/1945  Sb.  Výše  zmiňovaný  dekret  nejen  hovořil  o                              konfiskaci majetku, ale i o rozdělení pozemkového fondu konfiskátů                              s ohledem na přídělový proces. Výše uvedený dekret by měl být dále                              podrobně rozpracován, ale jistě stojí za připomenutí i skutečnost, že                                 1                                http://leccos.com/index.php/clanky/konfiskace                              2              Vojáček,L.Schelle,K.Knoll,V.České          právní                              dějiny.2.vyd.Plzeň:Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk,2010.177s.                                                                     51","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                došlo  k retribucím.  Retribuce  byly  chápány  jako  navrácení  majetku,                              ale spíše ulpívaly na zahájení procesu, který by řešil otázku potrestání                              osob, jež se v době války nějakým způsobem provinily.                               Byl  vydán  dekret  z  19.6.1945  o  potrestání  nacistických  zločinců  a                              jejich pomahačů a o mimořádných soudech, a proto byl vydán velký                              retribuční dekret. Po nějakém čase byl vydán malý retribuční dekret,                              jenž řešil jakési provinění proti národní cti. Autor musí upozornit i na                              další dekret, jenž vznikl ve stejné době, a to dekret o Národním soudu                              (č.17/1945 Sb.)                               Pojem  konfiskace  je  termín  označující  trest  nebo  opatření  nařízené                              soudem pro řízení jednoho nebo více trestných činů, které povětšinou                              vyústí  v zabavení  majetku.  Na  Slovensku  byla  situace  zcela  jiná,                              neboť tam fungovala Slovenská národní rada, která vydala nařízení  č.                                         3                              33/1945 Zb  z 15.5.1945 o potrestání  fašistických zločinců, okupantů,                                                                            4                              zrádců a kolaborantů a o zřízení lidového soudnictví                              2.1 KRÁTKÝ EXKURZ DO HISTORIE KONFISKACÍ                                         5                              Konfiskace  - zabavení majetku ve spojitosti s jinými okolnostmi než                              je  předmět  našeho  zkoumání,    chceme  uvést  pouze  pro  jakousi                              představu  vývoje  v  možných  historických  souvislostech  s procesem                              konfiskace  např.  Privilegium  císaře  Ferdinanda,  které  bylo  spojeno                              s rebéliemi  ve  městech.  Po  stavovském  povstání  následovala                              konfiskace,  to  znamená,  že  měli  tedy  odpůrci  následně  zabavený                              majetek, a to je přímo  případ z období vlády Habsburků na českém                              trůně, a tudíž i problém stavů, které se nechtěly vzdát svých výsad či                              privilegií.  V  době  rakouské  monarchie  začalo  potlačování  a                              omezování moci stavů, a proto bychom měli výše uvést danou situaci                              na  pravou  míru,  a  tady  předeslat,  že  doba,  kdy  se  začala  rozvíjet                                           6                              podnikatelská  struktura mezi šlechtou, došlo k potížím s městy, a tak                              následovalo povstání, které bylo potlačeno a jeho výsledkem bylo, že                              majetek  města  byl  konfiskován  ve  prospěch  královské  komory,  ale                              náhle města velice zchudla, a tak jim byl po čase majetek vrácen, ale                                  3  http://www.mfcr.cz/cps/rde/xchg/mfcr/xsl/leg_aml_cft_13879.html                               4                                             Vojáček,L.Schelle,K.Knoll,V.České          právní                              dějiny.2.vyd.Plzeň:Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk,2010.390s.                                  5                                http://programy.mb-net.cz/mb-pravek-novovek/N12301.htm                              6   MALÝ,K.Dějiny  českého  a  československého  práva  do  roku                              1945.3.vyd.Praha: Linde Praha,a.s. 513 – 516s.ISBN 80-7201-433-1                                                                     52","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                ne  zcela.  Především  z jednoho  prostého  důvodu,  aby  města  mohla                              platit úroky.                               Úplně nejširší konfiskace proběhla po roce 1620, tedy po bitvě na Bílé                                                 7                              hoře.  První  zasedání   komise  se  konalo  29.  března  a  rozsudek  byl                              vynesen  5.dubna  1621.  Po  čase  se  objevila  jména  provinilců  na                              tabulkách, a to od napsána od kata na šibenicích třech pražských                               měst  23.4.1621.  Poté  jim  byly  odňaty  pozemky.  Proces  neskončil  a                                                                  8                              měl další pokračování, a to tak, že bylo   popraveno 27 českých pánů,                              kteří posléze 7.5. 1622 dostali generální pardon.                               Krátké  shrnutí  pojmu  nás  vede  k úplnému  vystižení  definice,  a  to                              znamená,  že  konfiskace  je  úplné  zabavení  majetku  movitého  i                              nemovitého, a to bez náhrady.                                3. VLASTNICKÉ PRÁVO – JE SOUBOR PRÁVNÍCH NOREM,                               Pokus o komparaci konfiskací versus vlastnické právo, propojenost.                                      Pokus o jakési definování základních pojmů našeho nadpisu,                              tedy  co  nachází  pod  výše  zmiňovaných  nadpisem.  Následně  musí                              autor přistoupit k možné variantě vysvětlení. Autor příspěvku hovoří o                              zásadních či podstatných pojmech vycházejících z výlučné dispozice                              vlastnit movitý i nemovitý majetek, potažmo je determinuje autor jako                              pozemky a statky, a to může hovořit o všeobecném právním panství.                              Výše uvedené veličiny nás utvrzují v přesvědčení, že již v historii byly                              dány  fungující  kodifikace,  jež  přesně  vymezily  pojem  vlastnického                              práva,  a  to  nás  uvede  v možnost  představit  si  jistou,  předem  danou                                 7                                http://www.historie.hranet.cz/heraldika/sjscr/sjscr1931-1.pdf                                8                                                                                            53","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                strukturu vývoje vlastnického práva. V prvním bodě vyslovuje určitou                              návaznost  na  Francii,  kde  byl  přijat  Code  Civil  1804,  ABGB  1811,                              BGB 1896, ZGB 1907.                               Code  Civil  je  Občanský  kodex/zákoník  mající  platnost  za  vlády                              Napoleona  Bonaparte,  znám  byl  pod  zkratkou  CC,  a  tak  bude  dále                              výklad používat pouze zkratku CC. Code civil des Francoius, zákoník                              1807-1816.  CC  byl  vytvořen  s cílem  přednést  možnost  zachovat                              dosavadní zvykové právo. CC zaručoval rovnost občanů, občanských                              svobod a také nedotknutelnost soukromého vlastnictví.                               ABGB  je  Všeobecný  občanský  zákoník  (Allgeimeines  burgliches                              Gesetzbuch),  jenž  řeší  otázky  právních  vztahů  mezi  osobami  (práva                              manželská  a  rodinná  ),věcná  práva  (  vlastnictví,  držba),  závazkové                              právo,  dědictví,  do  něhož  se  řadily  veškeré  soukromoprávní  vztahy.                              Po zrušení roboty 1848 by několikráte obměněn, ale podstata zůstala                              stejná, byla tedy zachována až do roku 1918. Autor musí vyvodit jistý                              a uchopitelný závěr, a tím je, že vlastnické právo je obsaženo ve všech                              výše  uvedených  právních  dokumentech.  Teorie  vychází  z Viktora                                     9                                                         10                              Knappa , a dále z pana Horáka , kteří vysvětlují vlastnické právo.                              BGB  1896  je  občanský  zákoník,  předkládající  zásadní  kodifikaci                              obecného  soukromého  práva,  z něhož  jsou  nejpodstatnější  právní                              vztahy  mezi  jednotlivci.  Vztahy  mezi  jednotlivci  jsou  chápány  jako                              strany  (Condominium  zákon,  zákon  o  pojišťovnictví,  zákon  o                              partnerství,  generální  zákon  o  rovném  zacházení).  Výše  zmiňovaný                              zákoník není kompletní kodifikací občanského práva.                               Řetěz  klasických  kodifikací  dlouhého  19.století  uzavřelo  Švýcarsko,                              pomocí  Zivilgesettsbuch  (ZGB  1907  –švýcarská  kodifikace)  což                              označuje občanský zákoník. Byl vyvinut Eugenem Hubertem jménem                              Spolkové  rady,  vyvinut  a  dokončen  10.12.1907.  Účinností  nabyl                              1.1.1912.                               Absolutní právo není bráno ve smyslu právně-teoretickém a  používá                              se  jako  contrario  (právní  jistota),  ale  je  chápáno  v jiném  významu,                              nýbrž  udává  rozsah  a  původ  vlastnického  práva.  Jde  o  jakousi                              nejabsolutnější podobu práva, a to tak, že ve skutečnosti se vše jeví                              dost nelogicky, neboť nelze vystupňovat přídavné jméno zcela.                               Vlastnické  právo  se  jeví  jako  výlučné  právo,  jež  dává  možnost                              vlastníkovi  užívat  si  věci  tak,  že  může  vyloučit  všechny  ostatní                              z vlastnického práva.                                      Právo  nakládat  s určitou  věcí,  tak  je  implikováno  právo  věc                              užívat (ius utendi), brát z ní užitek (ius fruendi), nakládat s ní v užším                              smyslu (ius disponendi, ius alienandi),                                 9                                KNAPP,V. Teorie práva. C.H.Beck.Praha 1995,226 s.                              10  HORÁK,O. Konfiskace a vyvlastnění. Brno.2006.                                                                   54","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                                                               11                                 opustit ji (ius dereliquendi) a zničit ji (ius abutendi).                                      Od vlastnického práva se dostává autor k systému vyššímu, a                                                                                         12                              to  věcné  právo,  kde  vychází  k teorie  pana  profesora  Vojáčka   a                              kolektivu,  kde  je  vysvětleno  nejprve  věcné  právo.  Věcné  právo  je                              definováno  ve  smyslu  „co  vše  je  považováno  za  věci  státní  či                              soukromé“, dále zde byly uvedeny movité či nemovité, zuživatelné či                              nezuživatelné, dělitelné či nedělitelné. Dle definice výše uvedené jsou                              přesně vymezeny pojmy majitel, člověk, jež má věc ve své úschově                              nebo držitel je člověk, který měl chuť podržeti věc a domnívat se, že                              je právní důvod k jejímu nabytí.                                Vlastnické  právo  je  charakterizováno  jako  jisté  oprávnění,  a  tudíž                              vlastník s ním může nakládat, jak uzná za vhodné, tedy dle své vůle.                              Vlastnictvím mohly být hmotné i věci nehmotné. Vyvlastnit soukromý                              majetek bylo možno pouze za určitých okolností, které byly předem                              přípustné  pro  blaho  všech,  ale  za  přiměřenou  náhradu.Zákoník  znal                              institut služebností, tedy dílčích věcných práv, byly to jakési závazky                                                                         13                              vůči jiným lidem nebo něco opomíjel nebo trpěl.                                     Dílčím  závěrem  stručně  shrneme  dosavadní  poznatky,                              nemůžeme hovořit o vyvlastnění a zabavení majetku v jedné lineární                              řadě, ale musí autor vyjádřit základní hypotézu, že rok 1945 zásadně                              poznamenal vývoj událostí našich zemí, a proto jsou definovány dva                              zásadní  pojmy  historie.  Konfiskace-zabavení  majetku  bez  náhrady.                              Lepší  variantou  se  jeví  vyvlastnění,  což  je  jev,  který  přináší  sice                              zabavení  jako  v prvním  případě,  ale  majitel  musí  dostat  přiměřenou                              náhradu.  V tom  spatřujeme  výraznou  změnu  oproti  první  variantě.                              Nemůžeme  očekávat,  že  dekrety  prezidenta  republiky  by  nějakým                              způsobem chránily zrádce, Němce či Maďary.                               4. DEKRETY PREZIDENTA REPUBLIKY                                      Zlomový rok ve vztazích na mezinárodním poli je rok 1945,                                                           14                              ale i v životě české a slovenské  populace došlo k jistým měnícím se                              okolnostem,  které  znamenaly  úplný  převrat  dosavadních  norem                              suverénního  státu.  Můžeme  říci,  že  na  okolnosti  vzniku  staronové                              státnosti  se  připravovala  celá  exilová  vláda.  Svým  způsobem  tedy                                11                                 HORÁK,O. Konfiskace a vyvlastnění. Brno.2006.                                12                                                    Vojáček,L.Schelle,K.Knoll,V.České   právní                              dějiny.2.vyd.Plzeň:Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk,2010.446s.                              13                                             Vojáček,L.Schelle,K.Knoll,V.České          právní                              dějiny.2.vyd.Plzeň:Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk,2010.447s.                                 14  MANDLER,E.Benešovy dekrety.1.vyd.Praha:Libri.2002,12s.                                                                   55","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                přebírá    moc  vláda  Národní  fronty  v čele  s prezidentem  Edvardem                              Benešem.  Pilířem  nově  vzniknuvší  státnosti  byl  obnovený  právní                              pořádek.                               DEKRETY ve svém jádru se zabývají politikou, ale přesto z meritu                              věci,  vyplývá  podstatná  věc,  a  tou  je,  že  skutečnosti  definují  či                              determinují  v jistém ohledu ústavnost, právní řád, státní a společenské                              orgány. Pokud budeme vycházet z předpokladu, že zaručeně hovoříme                              o  legitimitě  dekretů.  Legitimita,  pojem  spojený  se  státem,                                                                                   15                              charakterizující  veřejnou  moc,  jež  slouží  svým  občanům. Politická                                                                 16                              legitimita představuje uznání a respekt.                              Od počátku bylo jasné, že skutečnosti, jež vedly k vytvoření jakéhosi                              vládního provizoria, a tak dekrety vydávané prezidentem „republiky“                              byly  legitimní,  neboť  válka  není  okolnost  samozřejmá,  ale  nutí  nás                              vytvářet  nové  skutkové  podstaty,  jež  v nových  nezřejmých                              podmínkách se nám jeví jako opodstatnělé a nevyhnutelné.                                      V jistých  kruzích  se  toto  období  může  označovat  jako                                         17                              „dekretové“ ,  nutno  vymezit  chronologicky,  a  to  tak,  že  musí  být                              započato v květnu 1945 – končí vytvořením Prozatímního národního                              shromáždění, tedy 28. říjnem 1945. Předeslaná koncepce byla dopředu                              dokonala  promyšlena  a  prokonzultována,  a  především  vystupovala                              s jediným důležitým atributem, a to zajištění vnitřní bezpečnosti státu.                                                                18                                     Dekrety prezidenta republiky , pokud bych mohla se vyjádřit                              slovy našich významných politických představitelů, pak bych hovořila                              o  tom,  že  dokumenty  výše  zmiňované  jsou  nositeli  mezinárodních                              konfliktů,  ale  přesto  nemůžeme  říci,  že  ústavní  soud  by  mohl                              zpochybnit  legitimitu  a  platnost  dokumentů.  Nabízí  se  nám  jistá                              hypotéza,  proč  někteří  v předchozích  letech  chtěli  navrátit  majetek,                              když přesně dle litery dekretů prezidenta, byly dány přesné parametry,                              jak ten člověk vystupoval za války.                               Mezinárodní  vztahy  jsou  determinovány  mezinárodním  právem,  ale                              z toho samozřejmě vycházel i tehdejší prezident Edvard Beneš, a to z                               mezinárodních dohod o reparacích a konfiskací německého majetku                              v cizině.  Současně  se  nám  podařilo  vytvořit  právní  systém,  jenž                              zahrnuje  právě  výše  zmiňované  dekrety  prezidenta,  které  se  svým                                 15                                  KLÍMA,K.Státověda.2.vyd.Plzeň:Vydavatelství  a  nakladatelství  Aleš                              Čeněk,2011,379s.                              16                                        SVATOŇ,J.Základy         státovědy.2.vyd.Brno:Masarykova                              univerzita.1997,18s.                              17                                 MANDLER,E.Benešovy dekrety.1.vyd.Praha:Libri.2002,s12.                                18                                              MATOUŠKOVÁ,M.Dekrety                  prezidenta                              republiky.1.vyd.:Adonai,s.r.o.2002,6s.                                                                   56","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                obsahem  snažily  zajistit  mezinárodní  bezpečnost,  a  tím  rámcově                              zasahují do řešení sporů na mezinárodní úrovni. I  když samozřejmě                              mohou  se  najít  i  „osoby“,nemající  stejný  či  obdobný      názor,  nebo                              s nimiž bychom došli k určitému konsensu.                               Dekrety  prezidenta  lidově  označené jako  Benešovy  dekrety  patří  do                              právního systému českého státu, dnes zařazujeme už jen 57 dekretů,                              z toho  48  dekretů  vydaných  až  po  válce  na  území  Československa.                              Obdobnou     normotvorbou     prošly   i   další   státy   jako                                                                              19                              Lucembursko,Polsko,Nizozemí,  Belgie  a  Norsko,   přijatých  na                              konferenci v Postupimi a na Krymu.                               Během  války  byla  vytvořena  dvě  prozatímní  centra  exilové  vlády,                              v Londýně  a  v Moskvě.  Političtí  představitelé  měli  na  mysli  znovu                              obnovit  suverénní  stát.  Edvard  Beneš  již  při  jednání  s moskevským                              vedením předeslal, že je nutné, aby byla pluralita všech názorů, a tak                              by bylo nutno zachovat celou škálu politických stran. Široká struktura                              jednotlivých  stran  byla  především  v době,  kdy  moc  zákonodárná                              spadala  do  rukou  prezidenta  republiky,  který  vydával  dekrety                              prezidenta  republiky.  Obnova  právního  systému  je  založena  na                                                                              20                              struktuře 143 ústavních dekretů prezidenta republiky.  Je přesně dána                              ústavním dekretem o obnovení právního pořádku č.11/1944 Sb.                               4.1 ÚSTAVNÍ  DEKRET  PREZIDENTA  REPUBLIKY  Č.2                              ÚŘEDNÍHO  VĚSTNÍKU  ČSL.  O  PROZATÍMNÍM  VÝKONU                              MOCI ZÁKONODÁRNÉ                               č.11/1944 Sb.                               §  1  Výše  popsaného  dekretu  hovoří  o  tom,  že  je  nutností,  aby                              prezident  vykonával  moc  zákonodárnou  uvedenou  v ústavě  z roku                              1920, jako ustanovení hlavy druhé, neboť neexistovalo dosud Národní                              shromáždění, které by legislativu převzalo.                                §  2  Předepsal, jak  budou  vytvářeny  zákony,  a  to  pomocí  ústavních                              dekretů.  Vytvoří  je  prezident  a  premiér,  spolu  podepíší,  vlastně                              projednají vše s pověřenci vládou.                               §  3  Podepsáním  tohoto  dekretu  získal  prezident  s vládou                              zákonodárnou  moc,  nebyl  tedy  plně  zajištěn  princip  systému  úplné                              demokracie (princip rovnováhy a brzd).                               Článek 1                                Plně definoval platnost ústavního dekretu prezidenta republiky.                               Článek 2                                19  http://blisty.cz/art/26873.html                               20                                  MALÝ,K.Dějiny  českého  a  československého  práva  do  roku                              1945.3.vyd.Praha: Linde Praha,a.s. 513 – 516s.ISBN 80-7201-433-1                                                                   57","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Označil dobu, kdy nabude právní účinnost tento dekret.                               4.2 ÚSTAVNÍ ZÁKON Č.57/1946 SB.                               Prozatímní Národní shromáždění republiky schvaluje  a prohlašuje za                              zákon  ústavní  dekrety  a  dekrety  prezidenta  republiky,dle    §  2                              č.11/1944 Sb.                               4.3 DEKRET PREZIDENTA Č.12/1945 SB.                                Dekret prezidenta republiky ze dne 21.6.1945                                 O konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců                               a nepřátel českého a slovenského národa                                    Prezident  republiky  vycházel  z předpokladu,  že  je  nutno  vytvořit                              pozemkovou reformu, neboť lidé v době Protektorátu Čechy a Morava                              museli  mnohdy  opustit  své  domovy  a  odstěhovat  se,  a  především  z                              pohraničí, ale přesto si  musí autor příspěvku uvědomit, že situace po                              válce  byla  a  musela  být  plna  emočních  zvratů,  které  vyvrcholily                              odporem  našich  lidí  proti  všemu  německému,  a  tak  musíme                              konstatovat  určité  okolnosti  děje,  kdy  začínala  vznikat  poválečná                              státnost  pod  vlivem  nového  myšlení  prezidenta  republiky,  který  si                              uvědomil  nutnost  okamžitého  řešení  situace,  jak  se  zachovat  při                              uchopení  moci.  Z vývoje  dějin  vyplývá,  že  události  následující                              zaskočily, i tak zkušené politiky jako byli Dr. Eduard Beneš, atd. Výše                              popisované období bylo plné nových obměn, jež byly determinovány                              přímo  politickými  komponenty,  a  to je  dáno  moskevským  vedením,                              které je v centru dění, a tak lze říci, že příprava nově koncipovaného                              státního  útvaru je  nasnadě.  Podtrženo  a  sečteno  cílem  moskevského                              centrálního myšlení je pojmout pod svou nadvládu, co nejvíce států,                              jež budou přímo účastny nově vznikající koncepce východního bloku,                              s vedoucím postavením SSSR.                               Příprava  celé  koncepce  probíhala  již  v předchozím  období,  a  tak                              musíme  připustit  silnou  vazbu  na  SSSR,  kde  některé  státy  jakoby                              hledaly  pomoc  před  vnějším  mezinárodním  nebezpečím.  Proto                              vychází, že situace se musí přizpůsobit zemi, jež má hlavní podíl na                              pomoci při tvorbě nového státu.                               Hlediska,  která  bychom  mohli  hledat  u  problematicky  vyřešených                              konfiskací.                                      Ze struktury  dějinného  konceptu  vyplývá,  že  je  nutné,                              abychom  mohli  uvést  všechny  možné  vazby  na  skutečnosti                               historických  souvislostí  těchto  událostí,  jež  by  měl  autor  sledovat.                              Tehdejší vývoj událostí uvnitř státu lakonicky uzavírá určitou epochu                              vývoje československého státu.                                                                    58","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                § 1                               Ods.    1  -  Jednalo  se  o  konfiskaci  majetku  pro  účely  pozemkové                              reformy, a to tak, že šlo o                               majetek německý, maďarský –                                všech  osob  bez  ohledu  na  národnost  a  státní  příslušnost,  za  krize  a                              války v letech 1937 – 1945                                akciových  a  jiných  společností  –  jejich  správa  úmyslně  a  záměrně                              sloužila německému vedení, tedy fašistickým či nacistickým účelům                               Ods. 2 - Pokud osoby německé či maďarské národnosti se účastnily                              zachování celistvosti Československa, tak jejich zemědělský majetek                              nebyl konfiskován.                               Ods.  3  –  Hovoří-li  se  o  nějaké  výše  uvedené  skutečnosti,  jež  vede                              k možnosti, že připustíme jakoukoliv výjimku  podle odstavce 2, pak                              se musí jednat o skutečnost, kterou rozhodne přímo rolnická komise,                              příslušící  okresnímu národnímu výboru.                               Okresní  národní  výbor  musí  předat  sporné  případy  zemskému                              národnímu výboru, a tak je možno svým dobrozdáním postoupit až ke                              konečnému rozhodnutí, jež je podstoupeno  rozhodnutím ministerstva                              zemědělství, jež rozhodne ve spolupráci s ministerstvem vnitra.                               § 2                               Ods. 1 Pokud uvádíme osoby německé či maďarské národnosti, pak                              musíme  přesně  vědět,  ke  které  národnosti  se  během  sčítání                              obyvatelstva hlásí.                               Ods. 2 Výjimky jsou dány zvláštním dekretem                               Můžeme-li hovořit o dekretu prezidenta republiky č.5/1945 Sb.ze dne                              19.5.1945                               o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody                              a o národní správě                               majetkových  hodnot  Němců,  Maďarů,  zrádců  a  kolaborantů  a                              některých                               organisací .                               § 4 č.5/1945 Sb.                               Za osoby státně nespolehlivé jest považovat:                               a) osoby národnosti německé nebo maďarské,                               b) osoby, které vyvíjely činnost, směřující proti státní svrchovanosti,                              samostatnosti,                                                                  59","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                celistvosti,  demokraticko-republikánské  státní  formě,  bezpečnosti  a                              obraně Československé                               republiky, které k takové činnosti podněcovaly nebo jiné osoby svésti                              hleděly a záměrně                               podporovaly  jakýmkoliv  způsobem  německé  a  maďarské  okupanty.                              Za takové osoby jest na                               příklad  považovati  členy  Vlajky,  Rodobrany,  Úderných  oddílů                              Hlinkovy gardy, vedoucí                               funkcionáře  Spolku  pro  spolupráci  s  Němci,  České  ligy  proti                              bolševismu, Kuratoria pro                               výchovu české mládeže, Hlinkovy slovenské ludové strany, Hlinkovy                              gardy, Hlinkovy                               mládeže,  Národní  odborové  ústředny  zaměstnanecké,  Svazu                              zemědělství a lesnictví,                               Německo-slovenské  společnosti  a  jiných  fašistických  organizací                              podobné povahy.                               Z výše uvedeného citovaného paragrafu vyplývá, že naším úkolem je,                              abychom  plně  přeorganizovali  zemědělský  majetek,  jež  nesmí  patřit                              nepřátelům režimu, tito jsou výše popsáni  v uvedené výseči z dekretu                              č.5/1945 Sb.                               § 5                               Ods.  1  Zemědělský  majetek  je-li  konfiskovaný  dle  §  1  pak  ruší                              všechny  nájemní  či  pachtovní  smlouvy.  Mluvíme-li  o  nájemci  či                              pachtýři, pak osoba mající nárok na příděl půdního fondu dle  § 7 ,                              ods. 1  je nutno ponechat ji půdu do konce hospodářského roku.                               Pachtovaný  zemědělský majetek je přidělen osobě, jež  jakýmkoliv                              způsobem získala nárok na majetek, může ji ten být ponechán až do                              konce  hospodářského  roku.  Hospodářský  rok  bude  zřejmě                              determinován  jako  rok,  jež  má  12  měsíců,  ale  počátek  by  mohl  být                              brán od doby, kdy se začne něco dít na poli.                                 § 6  ods. 1 Zemědělský pozemkový fond spadající do §1 je posléze                              tedy po odnětí  půdy kolaborantům, zrádcům či nepřátelům českého                              státu spravován Národním pozemkovým fondem.                               Ods. 2  řeší lesní půdu, kde je přesně uvedeno, že při výměře 50 ha                              tuto lesní půdu obhospodařuje stát, pokud je zde uložen § 1 .                               § 7                                                                     60","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Přídělový   systém   je   vytvořená   strukturalizace   rozdělení                              konfiskovaných  pozemkových  fondů,  a  to  tak,  že  bude  rozdělována                              půda  tak,  aby  majetek  přišel  vždy  a  tedy  výhradně  do  rukou                              slovanských majitelů.                               5. KONFISKACE COLLALTŮ                                (majetek získali v roce 1620, a poté ztratili majetek v roce 1945)                               Konkrétní  případ  konfiskací  z let  poválečných  byl  velmi  zajímavým                              případem,  a  to  tak,  že  je  nutno  podotknout,  cosi  o  historických                              kruzích, které neustále probíhají a vrací se zpět v dějinném systému.                              Příkladem  konfiskací  1620  byl  i  níže  popisovaný  případ  generála                              rakouské armády Rombalda Collalto, jenž získal v Čechách obrovské                              pozemky,  aby  tyto  ztratil  o  několik  staletí  jeho  potomek  hrabě                              Octaviáno  Collalto,  který  prostřednictvím  dekretů  prezidenta  ztratil                              vše, celý šlechtický rod se pak musel odstěhovat do Itálie.                               6. PANOVÁNÍ RODU COLLALTŮ                               Collaltové  byli  rodem,  který  se  na  naše  území  přistěhoval  po  roce                              1620, tedy jako dalekosáhlý dopad konfiskace po bitvě na Bílé hoře.                              Zámek  v Brtnici  byl  v rukou  Zdeňka  z Valdštejna,  jemuž  se  dostalo                              vynikajícího vychování, ale jako přímý účastník stavovského povstání                              1618-1620,  mu  byl  zkonfiskován  majetek.  Nejprve  byl  v Jihlavě                              zatčen,  poté  uvězněn.  Měl  být  původně  popraven,  ale  pak  došlo  ke                              změně trestu a císař ustanovil, že bude doživotně vězněn na Špilberku.                              Jeho zdravotní stav byl zřejmě velkými útrapami tak poznamenán, že                              záhy nato zemřel, a to v roce 1623. Majetek byl odhadnut na 207 000                              tolarů. Dluhy činily 29 000 tolarů.                               O tento konfiskát měl eminentní zájem pan Rombald Collalto a císař                              poslal jeho žádost k posouzení kardinála Františka Ditrichštejna, musí                              být  řečeno,  že  kardinál  se  rozpakoval,  jestli  je  skutečně  nezbytné                              majetek  přenechat  Collaltům,  neboť  šlo  o  fideikomis  (což  znamená                                                                        21                              svěřenství, o které se hlásila i vdova po Adamu  starším z Valdštejna,                              pro  své  syny.  Císař  se  rozhodl  tak,  že  majetek  přidělil  do  rukou                              generála Rombalda Collalto za válečné zásluhy. Je nutno podoknout,                              že  nádherný  nábytek,  jímž  se  pyšnil  zámek  v Brtnici  byl  urychleně                              odvezen do Vídně.                               Rombald Collalto získal díky třicetileté válce rozsáhlé územní zisky                              v našem státě, proto můžeme s přesností říci, že to byl velký válečník,                              jenž plně využil svých předností při boji. Jeho rodištěm byly Benátky,                              kde  měli  jeho  předci  hluboko  posazené  kořeny,  ale  zřejmě  vlivem                              vnitrostátních  konfliktů  mezi  jednotlivými  italskými  rody,  museli                              opustit  své  rodiště  a  raději  vstoupit  do  služeb  rakouského  císaře                                21  http://www.albumfotek.cz/jezekbrtnicky/?page=blog\&kat=187                                                                      61","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Rudolfa II., který si rod velmi oblíbil a povýšil jej do stavu říšských                              hrabat.                               Vláda  Collaltů  na  panství  v Brtnici  končí  rokem  1945,  a  to                              Oktaviánem  Collalto  et  San  Salvatore,  jež  o  celý  majetek  přišel.                              Konfiskace proběhla v prvém případě vyhláškou Okresního národního                              výboru  v Jihlavě  ze  dne  11.7.1945.  ONV  vydefinoval  majetek  jako                              německý,  což  byl  chybný  závěr,  a  tak  Oktavián  Collalto  poslal                              stížnost  prostřednictvím  svého  právního  zástupce  pana  JUDr.  Jana                              Krčála  Zemskému  národnímu  výboru,  který  vše  uvedl  na  „pravou                              míru“.  ZNV  v Brně  v plném  rozsahu  vyhověl  panu  Oktaviánu                              Collaltovi, avšak v konečném důsledku nebyl hrabě Oktavián Collalto                              spokojen,  poněvadž  proběhlo  usnesení  ZNV  pomocí    rady                              z 19.12.1945, kde  ho označil za nepřítele republiky.                               7. ZEMSKÝ NÁRODNÍ VÝBOR BRNO (ZNV)                               č.j. 10625-VIII/28-45                               7.1.1946 (486)                                Úřední dopis byl vyjádřením k návrhu konfiskace i s důvody, tyto jsou                              výše uvedeny. Vše bylo podloženo zdlouhavým šetřením, čímž bylo                              zjištěno, že Octavián Collalto et San Salvatore je sice Ital, ale také je                              fašista,  a  to  až  do  vlády  Badoglia.    Existoval  dokonce  důkaz,  že                              veškeré  informace  byly  podchyceny  protokolárním  svědectvím  a                              výpověďmi dvou svědků: Antonína Žáka, bytem v Brtnici 230, a pana                              Vetchého v Brtnici 245, před nimiž prohlásil, že je členem fašistické                              strany.                                Česká  republika  byla  ve  válce  s fašistickou  vládou  Itálie,  jež  na                              počátku jako spojenec Němců usilovala o zničení ČSR. Musí se tedy                              konstatovat,  že  Octavián  Collolto  et  San  Salvatore  byl  členem                              fašistické strany v době zvýšeného ohrožení ČSR.                               Důvody  byly  přesně  vymezeny,  a  to  následovně  jasně  byly                              představeny, a tedy spadají do § 1 a § 3 dekretu prezidenta republiky                              č.12/1945  Sb.  Měli  bychom  vymezit  dokreslení  rodinné  scenérie,                              která  dle  soudobých  úředníků  byla  sice  rodinou  italskou,  ale                              používající  německý  obcovací  jazyk.  Úředníci  byli  přesvědčeni,  že                              celá rodina žila v německém duchu a děti byly také vedeny německy.                               ZNV                                č.j. 10625-VIII/28-45                               Konfiskace zemědělského majetku                               Okresní národní výbor Velké Meziříčí                               Konfiskační vyhláška                                                                     62","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                ONV                               č.j. B-486-VIII.                               18.1.1946                               Městský národní výbor v Černé a Chlumku                               Konfiskace zemědělského majetku fašisty Octavián Collalto                               Věc- řešení § 1 ods.1 dekretu prezidenta republiky ze dne 21.6.1945                              č.12/1945  Sb.  o  konfiskaci  a  urychleném  rozdělení  zemědělského                              majetku Němců, Maďarů a zrádců.                               V příloze je zaslána vyhláška, která musí být poslána dalším 20 dalším                              organizacím,  jež  musí  být  obeslány  či  informovány  o  zabavení                              majetku  (Zemské  finanční  ředitelství,  Ředitelství  státních  drah,                              Ředitelství pro stavbu vodních cest, Ředitelství stavby dálnic západ-                              východ,  Ředitelství  telegrafů,  Zemské  vojenské  velitelství  v Brně,                              Památkový  úřad  v Brně,  Jednotný  svaz  zemědělský,  Zemský                              výzkumný  ústav,  VŠ  zemědělská,  VŠ    zvěrolékařská,  ZNV  I.plán,                              ZNV IV:vodohospodářský, ZNV VIII. Berní, ZNV XI. silnice,  ZNV                              XII. Vodní, Ministerstvo zemědělství, Zemská komise agrární.                                 ONV VM                               18.1.1946                               Č.j. B -486-VIII.                               §1 ods.1 21.6.1945 č.12/1945 Sb.                                Majetek Octaviána Collalto et San Salvatore – zkonfiskován pro účely                              pozemkové reformy.                               Státní památkový úřad                               Č.j.120/46                               B-486-VIII.                               Památková  ochrana  při  přídělovém  řízení  dle  dekretů  prezidenta                              republiky  ONV  VM.  Uplatňuje  veřejným  zájmem  podepsáno  jako                              úřad  při  přídělovém  řízení  dle  dekretu  prezidenta  republiky.  Byla                              stanovena rozhodnutím pozemkového úřadu v dohodě s ministerstvem                              školství a národní osvěty dle § 20zákona přídělového č.81/1920 Sb.                              Zapsány do pozemkových knih velkostatku.                               Úřad uplatňuje možnost řešit přídělové řízení dle dekretu prezidenta                              republiky.  Státní  památkový  úřad  přesně  stanovil  podmínky  po                              dohodě  s ministerstvem  školství  a  národní  osvěty,  vymezeno  Státní                                                                   63","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                památkový  úřad  si  vyhrazoval  možnost  uplatnění  nám  známého                              rozvrhu  přídělových  ploch,  jež  byly  schváleny  v návrhu  i  s jasně                              vymezenými podmínkami.                               ONV VM 2.2. 1946                               B-486-VIII.                               Státní památkový úřad Brno, Husova 16                               Konfiskace zemědělského majetku nepřítele                               Přílohy:                               V pozdější  vyhlášce  18.1.1946,  B-486-VIII.  O  označené  osoby  byl                              konfiskován majetek podle §1 dekretu prezidenta republiky 21.6.1945,                              bylo  „špatné“  označení  osoby,  které  byla  vyhláška  poslána,  výše                              zmiňovaná  osoba  byla  označena  ne  jako  fašista  ale  nepřítel.  Došlo                              k opravě  formulace  z fašisty  na  nepřítele,  ale  přesto  byl  majetek                              zkonfiskován, tedy na této skutkové podstatě se nic nezměnilo, a tak                              byl znovu obeslán vyhláškou v nové podobě. Poslali 21 výtisků všem                              důležitým institucím.                               Neustále se jedná o konfiskaci majetku, kde je vyjádření úřadu, jak si                              představuje  ochranu  při  přídělovém  řízení  dle  dekretu  prezidenta                              republiky dle § 7.                               Dále se jednalo o přepis                               Č.62,pare č.35/3 – 273 m2                               Č. 307,pare č.16/3-182m2                                 Ing.Richard Viewegh                               5/II z Brtnice                               IX.  Ministerstvo  zemědělství  vydalo  novou  vyhlášku,  kde  bylo                              uvedeno, že  Collalto není fašista, ale nepřítel českého a slovenského                              národa. Stará vyhláška ihned přestala platit a byla vyhlášena nová, ale                              nic pro hraběte neřešila, pouze nebyl fašista jen nepřítel. Po uplynutí                              doby 15 dnů byl jeden výtisk vyhlášky opatřený doložkou k vyvěšení.                               § 3 odst.1.  dekretu prezidenta republiky ze dne 21.6.1945 č. 12 Sb.                              Díky tomuto vyjádření vydal ONV v Jihlavě, jež byl přímo v centru                              řídící správy pozemků Collaltů,  dne 20.2.1946 novou vyhlášku.                               6.Závěr                               Tento  příspěvek  kriticky  popisuje  dobu  poválečnou,  kdy  došlo                              k úpravě  vlastnického  práva  vůči  nepřátelům,  zrádcům,  Němcům,                                                                   64","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Maďarům, a to z hlediska principu dekretů prezidenta republiky. Pro                              dokonalé kritické zhodnocení byly použity i  dobové archiválie, které                              slouží  k posouzení  jednoho  konkrétního  případu  konfiskace                              pozemkového fondu v tehdejším okresu Jihlava, a to majetek Collaltů.                              Podle názorů právníků je tehdejší řešení správné, a to  s o hledem na                              důraz k právně historické koncepci tehdejší situace ve státě.                                Chtěli  bychom  dokázat  či  prokázat  systematickou  propojenost  mezi                              řešením konfiskací v době poválečné (tedy zmínit danou situaci, která                              vedla  k  vydání  dekretu  prezidenta  republiky  č.12/1945  Sb.  Výše                              popisovaná skutečnost byla niterně ovlivněna dobou vzniku.) i době                              současné,  kde  neustále  narážíme  na  mezinárodním  poli  na                              nepochopení  světové  veřejnosti,  a  tak  jde  o  jakousi  snahu  o  znovu                              vysvětlení  nutnosti  obhájit  řešení  konfiskací  dle  dekretů  prezidenta                              republiky,  které  byly  nastaveny  v jistých  zásadních  souvislostech                              spojených s rokem 1945.                               Hovoříme-li o dalších pohledávkách konfiskátů v historicky známých                              obdobích  vývoje  naší  státní  suverenity,  musíme  konstatovat,  že                              problém znovunabytí vlastnického práva některých Němců či jiných                              fyzických  či  právnických  osob  na  pozemky  na  našem  území,                              provinivších  se  na  našich  lidech  v období  války,  je  stále  živý.                              Problematika  konfiskátů  zajímá  neustále,  jak  odbornou,  tak  i                              neodbornou  veřejnost.  Vzhledem  ke  všem  níže  uvedeným                              skutečnostem  musíme  vycházet  z historických  písemných  pramenů                              právního charakteru, které nám rozkryjí konkrétní případy konfiskací                              dle výše zmiňovanému dekretu prezidenta č.12/1945 Sb. Nutností při                              důkazním  řízení  bude,  abychom  přistoupili  k objasnění  základních                              pojmů, a poté se zabývali konkrétním případem, jež byl řešen podle                              výše uvedeného dekretu prezidenta republiky.                               Otázkou  je,  proč  bychom  se  měli  zaobírat  touto  výše  uvedenou                              skutečností. Odpověď je jednoduchá, neboť dekrety a jejich přijetí je                              stále  ožehavým  problémem.  Pokud  hovoříme  o  přijetí  dekretů                              prezidenta  republiky,  pak  chápeme  tento  proces  v širších                              souvislostech,  a  to  s ohledem  na  mezinárodní  stanovisko.Přesto                              musíme  chránit  právní  suverenitu  legitimních  právních  dokumentů,                              ale  i  neustále  v  podstatě  bojovat  s odpůrci  přijetí,  kteří  neustále                              odporují  a  snaží  se  nalomit  legitimitu  dekretů.  Jedná  se  o  některé                              politické  kruhy  z  Německa  a  Rakouska.  Tyto  politické  skupiny  se                              snaží  neustále  narušit  statut  dekretů.  Je  zde  jakási  snaha  o                              překrucování či neznalost historických souvislostí vzniku.                                                                               65","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                  Obrázek č.1                               Č.j. B – 486 – VIII.                               18.1.1946                               Místní národní výbor v Černé a Chlumku                               Dopis označující Octaviána Collalta jako fašistu                                                                                                                             66","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                          Obrázek č.2                               Odůvodnění konfiskátů Collaltů                                                                                                                          67","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                          Obrázek č.3                               Odůvodnění druhá strana                                                                                                                         68","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                      Obrázek č.4                               Konfiskace                               č.j.120/46                               Státní památkový úřad                               Ochrana                                                                                                                        69","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                    Obrázek č.5                               Příloha  k  vyhlášce  o  konfiskaci,  kde  je  vše  opraveno  a    přepsáno,                              jedná se o označení z fašisty na nepřítele  u pana hraběte Octaviána                              Collalta                               Č.j. B – 486 –VIII.                               5.2.1946                                                                                   Obrázek č.6                               Odvolání proti dekretu                                                                   70","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                č.12/1945                                                                              Obrázek č.7                               Prezident podepisuje dekrety                                                                                            71","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                                                  Literatura:                               -  Monografie:                              -  KLÍMA,K. Státověda. 2.vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství                                 Aleš Čeněk, 2011,379 s.                              -  KNAPP,V.Teorie práva.C.H.Beck.Praha 1995, 226s.                              -  MANDLER,E. Benešova dekrety. 1. Vyd. Praha: Libri.2002,s.12                              -  MALÝ,K.Dějiny českého a československého práva do roku 1945.                                 3.vyd.Praha: Linde Praha, a.s. 513-516s.                              -  MATOUŠKOVÁ,M.  Dekrety  prezidenta  republiky.1.vyd.:Adonai,                                 s.r.o. 2002,6s.                              -  VOJÁČEK,L.      SCHELLE,K.      KNOLL,V.     České    právní                                 dějiny.2.vyd.Plzeň:  Vydavatelství  a  nakladatelství  Aleš  Čeněk,                                 2010. 446s.                              -  SVATOŇ,J.  Základy  státovědy.  2.vyd.  Brno:  Masarykova                                 univerzita.1997,18s.                              -  Rigorózní práce:                              -  HORÁK,O. Konfiskace a vyvlastnění.Brno. 2006.                              -  Internetové odkazy:                              -  http://www.albumfotek.cz/jezekbrtnicky/?page=blog\&kat=187                              -  http://blisty.cz/art/26873.html                              -  http://www.mfcr.cz/cps/rde/xchg/mfcr/xsl/leg_aml_cft_13879.html                              -  http://programy.mb-net.cz/mb-pravek-novovek/N12301.htm                              -  http://www.historie.hranet.cz/heraldika/sjscr/sjscr1931-1.pdf                              -  http://leccos.com/index.php/clanky/konfiskace                                                                   72","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                -  Archivní fondy:                              -  JNV Jihlava-konfiskáty  Brtnice :19 ič., 20 ič. Karton 5.                                 Contact – email                              havape@seznam.cz                                                                                                                                     73","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                   \"VLASTNICTVÍ JE KOŘENEM ZLA, ALE NE                              JAKO INSTITUCE, NÝBRŽ JEHO ROZDĚLENÍ.“                               MEZIVÁLEČNÁ PRÁVNÍ VĚDA A POZEMKOVÁ                                                      REFORMA                                                     ONDŘEJ HORÁK                                        Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci                                Abstract in original language                              Příspěvek  se  bude  věnovat  názorům  meziválečné  právní  vědy  na                              pozemkovou reformu a na vlastnictví.                               Key words in original language                              Vlastnictví; pozemková reforma; meziválečná právní věda.                               Abstract                              The article deals with the opinions of interwar jurisprudence on land                              reform and property.                               Key words                              Property; land reform; interwar jurisprudence.                                                                             1                              1. MEZIVÁLEČNÁ POZEMKOVÁ REFORMA                              Výrazné    zásahy   do   vlastnictví   jsou   spojovány   zejména                              s autoritativními  režimy.  Je  proto  jistým  paradoxem,  že  k  narušení                              tradiční ochrany vlastnictví v Československu nedošlo po roce 1938,                              1945 nebo 1948, ale už po roce 1918 v rámci tzv. první pozemkové                              reformy, která se navíc stala ústředním prvorepublikovým politickým                                      2                              tématem.   Po  pobělohorských  konfiskacích  byla  počítána  za  druhý                              největší  zásah  do  pozemkového  vlastnictví.  Ne  náhodou  se                              „odčiňování Bílé hory“ stalo na dlouhou dobu vděčným argumentem i                                      3                              floskulí.                               V kontextu  poválečné  Evropy  se  nejednalo  o  nijak  překvapivou                              záležitost  ve  smyslu  zpochybnění  dříve  nabytých  a  garantovaných                              práv,  protože  pozemkové  reformy  byly  v různých  podobách                                1                                 Tento  příspěvek  byl  připraven  jako  výstup  z  grantového  projektu  GAP                              408/10/0363 „Vývoj soukromého práva na území České republiky“.                              2                                 Pozemkové  reformě  byl  věnován  náležitý  prostor  v každé  významnější                              prvorepublikové  práci,  která  bilancovala  a  shrnovala  vývoj  poválečného                              Československa (Deset let Československé republiky, Národní shromáždění                              republiky  Československé  v prvém  desítiletí,  Československá  vlastivěda,                              Dvacet let československého zemědělství 1918-1938, Peroutkovo Budování                              státu a řada dalších).                              3                                 Srov.  RYCHLÍK,  Jan.  Bitva  na  Bílé  hoře  a  mýtus  o  třistaleté  porobě                              (transformace  mýtu  v dějinném  vývoji).  In  Literární  mystifikace,  etnické                              mýty  a  jejich  úloha  při  formování  národního  vědomí.  Uherské  Hradiště  :                              Slovácké muzeum, 2001, s. 85-94.                                                                   74","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                                                       4                              provedeny  ve  dvaadvaceti státech  Evropy.   Přesto  je  důležité  si                              uvědomit,  o  jak  výrazný  zásah  do  soukromého  vlastnictví                                                                       5                              v meziválečném Československu vlastně šlo.  Týkal se téměř třetiny                              veškeré půdy v republice (zhruba 4 mil. ha, z toho 1,3 mil. ha půdy                              zemědělské) a časově vyplnil téměř celé období první republiky. Stát                              přerozděloval zemědělské i lesní pozemky (pravidelně za náhradu, i                              když  jen  částečnou,  výjimečně  však  i  bez  náhrady,  jako  u  majetku                                                        6                              bývalé  panovnické  rodiny).   Z důvodu  pozemkové  reformy  navíc                              Ústavní listina z roku 1920 zakotvila také možnost vyvlastňování bez                              náhrady (§ 109). Tato úprava pak byla převzata i do tzv. Ústavy 9.                              května (§ 9), která byla přijata již po převzetí moci komunisty v roce                              1948.                               Vzhledem  ke svému  protišlechtickému  zacílení  představovala                              pozemková  reforma  vítané  a  takřka  celospolečensky  podporované                              řešení.  Na  její  konkrétní  podobu  se  už  názory  rozcházely.  Jako                              základní se vyprofilovaly dva modely – sociálně-demokratický (nižší                              hranice  záboru,  vytvoření  a  příděly  státním  podnikům  nebo                              družstvům)  a  agrárnický  (přidělování  půdy  zejména  bezzemkům  a                              rolníkům  do  vlastnictví).  Nakonec  zvítězilo  méně  radikální  řešení                              agrárníků,  což  jim  umožnilo  získat  prostřednictvím  Státního                              pozemkového  úřadu  rozhodující  vliv  na  provádění  reformy  a  do                                                                                           7                              značné míry také silnou pozici po celou dobu trvání první republiky.                                     4                                 Srov.  Dvacet  let  československého  zemědělství  1918-1938.  Praha                              : Ministerstvo  zemědělství,  1938,  s.  23-24.  Jiné  výsledky  viz  OTÁHAL,                              Milan.  Zápas  o  pozemkovou  reformu  v  ČSR.  Praha  :  Československá                              akademie věd, 1963, s. 7-8. Otáhal uvádí kromě Ruska pouze třináct dalších                              států, ale mluví jen o zemích východní Evropy.                                K  tomu  dále  srov.  příspěvky  L.  Slezáka,  V.  Laciny  a  J.  Rychlíka  ve                              sborníku Československá pozemková reforma 1919-1935 a její mezinárodní                              souvislosti. Uherské Hradiště : Slovácké muzeum, 1994, s. 3, 35 a 43.                              5                                Vzhledem k průmyslovému vlastnictví šlo současně o zásah osamocený. Již                              za  Rakouska  diskutovaná  (zvl.  v  období  1907-1911),  po  převratu  opět                              nastolená  a  až  do  roku  1921  velmi  aktuální  socializace  uhelných  dolů                              nakonec  za první  republiky  neproběhla.  K tomu  nověji:  ADAMOVÁ,                              Karolina.  K otázce  zestátnění  a  socializace  uhelných  dolů  v první                              Československé republice. In Československo 1918-1938. Osudy demokracie                              ve střední Evropě. Díl II. Sborník mezinárodní vědecké konference v Praze                              5.-8. 10. 1998. Praha : CeFReS; Historický ústav AV ČR, 1999, s. 410-414.                              6                                 Tzv.  první  pozemková  reforma  bývá  kladena  do  let  1919  (přijetí  tzv.                              záborového  zákona  čís.  215/1919  Sb.  z.  a  n.)  až  1935  (zánik  Státního                              pozemkového  úřadu,  který  již  v  roce  1933  prohlásil  předčasně  reformu  za                              skončenou). Ve  skutečnosti  však  nebyla  nikdy dokončena; ještě k 1. lednu                              1938 zůstávalo v záboru přibližně 10 % veškeré zabrané půdy (435 668 ha).                              Srov. SLEZÁK, Lubomír. Pozemková reforma v Československu 1919-1935.                              In Československá pozemková reforma, s. 3-12.                              7  Srov. zvl. MICHL, Jaroslav. Revoluční ovzduší zrodu první československé                              pozemkové  reformy  a  jeho  odraz  u  českých  politických  stran.  Historie  a                              musejnictví, 1956, roč. 1 (29), č. 1-3, s. 61-70, 101-116 a 205-220.                                                                   75","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                2.  MEZIVÁLEČNÁ PRÁVNÍ VĚDA                               Prvorepubliková literatura o pozemkové reformě je poměrně rozsáhlá                              i  různorodá.  Psali  ji  zástupcové  několika  politických  a  názorových                              proudů, obhájci zájmů šlechty, němečtí autoři dokládající národnostní                              nespravedlnosti  a  v neposlední  řadě  také  právní  teoretici.  Její                              výběrový  soupis  (zachycující  i  některé  zahraniční  práce)  byl  v roce                              1938  uveřejňován  na  pokračování  v  časopisu  Pozemková  reforma,                              který  v  letech  1920-1938  vydával  Státní  pozemkový  úřad  (19                              ročníků).  Nutno  ovšem  zdůraznit,  že  jde  o  soupis  výběrový  –  řada                              právních prací, zvláště časopiseckých, v něm bohužel zachycena není.                                Pozemková  reforma  se  stala  jedním  z nejexponovanějších  právních                              témat.  Věnovali  se  mu  civilisté  Jan  Krčmář  (1877-1950),  Jaromír                              Sedláček (1885-1945) a Emil Svoboda (1878-1948), národohospodáři                              a agraristé František Bilovský (1876-1956), Josef Macek (1887-1972),                              Cyril Horáček (1862-1943), Ladislav František Dvořák (1888-1953) a                              Dobroslav  Krejčí  (1869-1936),  internacionalisté  Antonín  Hobza                              (1876-1954),  Bohumil  Kučera  (1894-1980)  a  Michail  Arturovič                              Zimmermann  (1887-1935),  konstitucionalisté  Jiří  Hoetzel  (1874-                              1961)  a  František  Weyr  (1879-1951)  i  právní  historici  Miloslav                              Stieber (1865-1934), Karel Kadlec (1865-1928) a Jan Kapras (1880-                                    8                              1947).                              Záběr  jejich  aktivit  byl  poměrně  široký.  Nešlo  jen  o  odborné                              publikace, ať už v podobě monografií (Sedláček), učebnic (Horáček,                              Krejčí,  Krčmář,  Bilovský),  komentářů  (Krejčí,  Krčmář,  Veith-Vít),                              sbírek  judikatury  (Pilík)  a  desítek  článků,  ale  také  o  spolupráci  při                              přípravě  zákonů  (Krčmář,  Sedláček,  Svoboda),  zastupování  před                              smíšenými rozhodčími soudy (Hobza) či o odborné expertízy („dobrá                              zdání“), ať už k jednotlivým problematickým otázkám, např. k otázce                              vyvlastnění bez náhrady jako revizi pobělohorských poměrů (Kadlec a                                     9                              Kapras ),  nebo  k  jednotlivým  konkrétním  případům,  např.  tzv.                                                                   10                              koburský spor (Krčmář, Kafka a Svoboda ). Pozemková reforma byla                              diskutována  v rámci  výuky  a  studenti  se  jí  zabývali  v rámci  svých                              seminárních  prací  (např.  v semináři  z  občanského  práva  prof.                              Sedláčka nebo semináři z národohospodářské politiky prof. Krejčího,                              kde  se  srovnávala  čsl.  pozemková  reforma  s ostatními  státy).  Jako                              zajímavost  můžeme  zmínit, že při příležitosti úplně první slavnostní                                  8                                 K osobnostem  meziválečné  právní  vědy  srov.  NAVRÁTIL,  Michal  (ed.).                              Almanach československých právníků. Životopisný slovník čs. právníků, kteří                              působili v umění, vědě, krásném písemnictví a politice od Karla IV. počínaje                              až na naše doby. Praha : nákl. vl., 1930. Nověji: SKŘEJPKOVÁ, Petra (ed.).                              Antologie  československé  právní  vědy  v letech  1918-1939.  Praha  :  Linde,                              2009.                              9                                Srov. SLEZÁK, Lubomír. Tvůrci, kritikové a odpůrci pozemkové reformy.                              In Moderní dějiny. Sborník k dějinám 19. a 20. století, 1993, roč. 1, s. 197-                              217.                              10   KRČMÁŘ,  Jan.  Paměti.  Díl  II.  Skoro  státníkem.  Díl  III.  Edd.  Jana                              Čechurová a Jan Kuklík. Praha; Pelhřimov : FF UK v Praze, 2007, s. 222-                              223.                                                                  76","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                promoce  (sub  auspiciis)  na  Masarykově  univerzitě  (11.  6.  1927)  si                                                                                        11                              Theodor Uhde vybral pro disertaci téma „O rolnických nedílech“.                              Omezený prostor nedovoluje podrobněji rozebrat přínos jednotlivých                              autorů,  proto  se  pokusíme  ve  stručnosti  představit  alespoň  dvojici                              našich  nejvýznamnějších  meziválečných  civilistů  –  prof.  Jana                              Krčmáře  z pražské  právnické  fakulty  a  prof.  Jaromíra  Sedláčka                                                        12                              z brněnské právnické fakulty.  Krčmář sice ve srovnání se Sedláčkem                              o  pozemkové  reformě  méně  psal  (uveďme  alespoň  jeho  komentář                              k záborovému  zákonu  z  roku  1919),  výrazněji  se  však  podílel  na                              vlastní  přípravě  stěžejních  zákonů  pozemkové  reformy,  zejména                              záborového  zákona  č.  215/1919  Sb.  z. a  n.  (známé je jeho autorství                                             13                              termínu  „zábor“ ),  dále  přídělového  zákona  81/1920  Sb.  z.  a  n.                              (ustanovení  o  rolnických  nedílech)  a  náhradového  zákona  329/1920                              Sb.  z.  a  n.  (převzetí  zabrané  půdy  bez  náhrady  a  vztah  k mírovým                              smlouvám).  Jako  odborný  poradce  se  pravidelně  účastnil  schůzí                              výboru  pro  pozemkovou  reformu  Národního  shromáždění  a  později                              také  docházel  na  Státní  pozemkový  úřad,  kam  se  přesunulo  těžiště                                                 14                              legislativních prací.                              Prof.  Sedláčkovi  naopak  otevřely  dveře  do  Státního  pozemkového                              úřadu  až  jeho četné  a  často  také  kritické  příspěvky.  O  pozemkové                              reformě vydal v roce 1922 dokonce obsáhlou monografii Pozemková                              reforma.  Pět  civilistických  úvah  o  záboru  velkého  majetku                              pozemkového  a  o  tom,  co  se  záborem  souvisí.  Vzhledem  k jeho                              vědecké  erudici  a  současně  nezávislosti  na  vrcholných  státních                              institucích  byl  oslovován  také  kvůli sepsání  posudků  o  právních                              důsledcích provádění pozemkové reformy na majetcích cizích státních                                                                                          15                              příslušníků (posudek o Liechtensteinech vydal v roce 1928 tiskem).                                11   Srov.  WEYR,  František.  Dějiny  fakulty  ve  školních  letech  1925/26  až                              1926/27.  In  Vědecká  ročenka  právnické  fakulty  Masarykovy  university                              v Brně, 1927, roč. 6, s. 272 a 275-276.                              12                                 Srov. HORÁK, Ondřej. „Musím Vám říci, že připadám si jako nejmladší                              dcera  Learova.“  Jan  Krčmář,  Jaromír  Sedláček  a  jedno  skrývané  napětí                              meziválečné  civilistiky.  In  Polemiky  a  spory  v  právní  vědě.  Olomouc  :                              Univerzita Palackého, 2010, s. 41-48.                              13                                  Ferdinand  Peroutka  v „kronice  první  republiky“  uvádí:  „Poněvadž  se                              zároveň i trvalo na vyvlastnění, i vyvlastnění vzbuzovalo obavy, byl pozván                              do pozemkového výboru odborník, univerzitní profesor JUDr. Jan Krčmář,                              aby  našel  nějaký  termín.  Jeho  zásluha  spočívá  v tom,  že  objevil  pro  tuto                              potřebu slovo „zábor“, kterým se všichni uklidnili.“ PEROUTKA, Ferdinand.                              Budování státu. Díl II. 3. vyd. Praha : Lidové noviny, 1991, s. 558.                              14                                Srov.  VONDRUŠKA,  Edvard.  Podíl  prof.  JUDra  Jana  Krčmáře  na  čsl.                              pozemkové reformě. In JUDr. Jan Krčmář. Soubor článků o jeho osobnosti a                              díle, vydaný u příležitosti 60. narozenin. Praha : V. Linhart, 1937, s. 182-184.                              Nověji:  KUKLÍK,  Jan.  Profesor  Jan  Krčmář. Pozapomenutá  osobnost                              pražské  civilistiky.  Praha  : Univerzita  Karlova  v Praze; Pražské  sdružení                              Jednoty českých právníků, 2008, s. 56nn.                              15                                  K prof.  Sedláčkovi  nověji  srov.  HORÁK,  Ondřej.  Jaromír  Sedláček  a                              brněnská normativní škola. Časopis pro právní vědu a praxi, 2010, roč. 18, č.                              4,  s.  388-394,  a  týž.  Bibliografie  prof.  Sedláčka.  In  SEDLÁČEK,  Jaromír.                              Obligační právo. 3. díl. Praha : Wolters Kluwer ČR, 2010, s. XIII-XX.                                                                   77","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                3.  NÁZORY NA POZEMKOVOU REFORMU A NA                              VLASTNICTVÍ                               Přístup  k  vlastnictví  se  po  první  světové  válce  výrazně  proměnil  a                              právě  pozemková  reforma  byla  jedním  z hlavních  impulzů                              k přehodnocení tradičních východisek v právní vědě.  Místo tvrzení o                              výlučnosti  a  nedotknutelnosti  vlastnictví  se  začala  zdůrazňovat  jeho                              sociální  funkce,  stále  častěji  se  připomínalo,  že  vlastnictví  nejen                              opravňuje, ale také zavazuje, že s ním jsou spojena nejen práva, ale i                              povinnosti.  Právě  v  meziválečné  éře  se  také  někteří  právní  vědci                              (Dnistrjanskyj,  Sedláček,  Svoboda  či  Swoboda)  odhodlali  spojit  již                              samotný  pojem  vlastnictví  s jeho  omezeností,  což  mohlo  být                              vysvětlováno sociologicky i normativně.                               Pro  ilustraci  jsme  vybrali  ukázky  z  proslovů  dvou  univerzitních                              profesorů v Národním shromáždění. První pronesl prof. Karel Engliš,                              jeden  z našich  neznámějších  národohospodářů  a  opakovaně  také                              ministr  financí,  druhý  pak  jeden  z nejlepších  řečníků  v celé  historii                              parlamentu,  Englišův  kolega  z brněnské  právnické  fakulty,  prof.                              Jaroslav Stránský. Dodejme ještě, že oba páni profesoři byli původně                              členy Národní demokracie, tedy pravicové konzervativní strany.                               Při  projednávání  vládního  prohlášení  všenárodní  koalice  Karla                              Kramáře  z ledna  1919  prof.  Engliš  uvedl:  „Pokud  běží  o  budoucí                              reformy,  které  vláda  chce uskutečniti,  tu  nejdůležitějším  momentem                              jest průlom do principu vlastnictví soukromého, neboť odhodlána jest                              vláda, prolomiti soukromé vlastnictví, aspoň pokud běží o uhelné doly                              a latifundie. […] Naše strana uznává též, že náprava sociální potřebuje                              nejen  opravy,  nýbrž  radikální  změny  společenského  řádu.  Celý                              sociální  problém  se  dá  shrnouti  v  jedinou  otázku,  jak  rozděliti                              břemena  a  jak  rozděliti  plod  práce.  […]  Z  té  příčiny  pravíme:                              vlastnictví je kořenem zla, ale ne jako instituce, nýbrž jeho rozdělení.                              Proto  náš  program  jde  za  tím  směrem,  že  musíme  pracovati                              k  rovnoměrnému  rozdělení  majetku.  Jednou  methodou  je  zajisté                              vyvlastnění výrobních prostředků u těch, kde jest to zralé a to je jistě                              zvláště  u  uhlí,  velkostatků,  lesů  a  šlechtických  latifundií,  u  všech                              podniků, které mají monopolistický ráz a vyrábějí takové statky, které                              jsou  tak  důležité  pro  nás,  jako  voda  a  vzduch,  na  př.  železo.                              (Výborně!) […] Mám za to, že jest třeba vyvlastniti velkostatky, ale                              za tím účelem, abychom lépe rozdělili půdu. Půda má náležeti tomu,                              kdo na ní chce pracovati. Kdybychom tu půdu, latifundia, vzali dnes a                              umožnili  každému,  kdo  pracovati  chce,  že  jí  může  nabýti,  račte                              uvážiti,  jaký  vliv  by  to  musilo  míti  na  celou  otázku  dělnickou,  na                              celou úpravu příští, poněvadž nepůjde nikdo pracovati za mzdu nižší,                              než co vlastně prací na půdě může vydělati. Půdu vrátiti lidem. Není                              neštěstím latifundií, že jsou v soukromém vlastnictví, ale to rozdělení                              jest neštěstí. […] Říká se, láska k rodné půdě, otecké půdě, na které                              můj otec a děd pracovali, že je jedním z psychologických momentů,                                                                          78","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                které  zdvíhají  práci  jednotlivce.  Ale  půda  nesmí  býti  podkladem                                                                                        16                              bezplatné renty, nýbrž podkladem existence člověka. (Výborně!)“                              Prof. Stránský se k problematice vlastnictví blíže vyjádřil při rozpravě                              o  návrhu  občanského  zákoníku:  „Pokud  se  naše  zákonodárné  thema                              týká  úpravy  soukromého  vlastnictví,  mělo  by  nás  vésti  k  tomu,                              abychom  obecnou  psychologickou  shodou,  kterou  na  tomto  poli                              v sobě a mezi sebou zjišťujeme, modifikovali, mírnili a kontrolovali                              spory sociálně-hospodářských programů a teorií. Společná účast stran                              socialistických  i  nesocialistických  na  této  práci  není  politickou                              nedůsledností, nýbrž naopak živým důkazem, že politická součinnost                              individualistických  a  kolektivistických  směrů  ve  všech  téměř  našich                              parlamentních většinách a vládách republiky od převratu je podložena                              shodným  cítěním  a  myšlením  o  nejkonkretnějších  a  nejtypičtějších                              občanských  vztazích.  Tu  se  nám  objevuje  soukromé  vlastnictví  ve                              dvojím zorném úhlu: Je to především instituce tkvící dosud hluboce                              v lidské přirozenosti, a to nejenom v přirozenosti vlastníků, nýbrž také                              v přirozenosti nevlastníků, kteří by vlastníky státi se chtěli. Zároveň je                              však soukromé vlastnictví právní funkce, jejíž existence a vývoj jsou                              podmíněny  jejím  souladem  s  nezbytnostmi  lidské  společnosti,  čili                              soukromé  vlastnictví  je  zároveň  funkce  sociální.  §  365  rakouského                              občanského  zákona,  který  to  vyjadřoval,  je  recipován  §em  144                              osnovy,  který  jedná  o  povinném  připuštění  vyvlastnění,  kde  toho                              obecní  zájem  žádá.  Psychologickou  příbuznost  účastníků  i  kritiků                              soukromého  vlastnictví  ukazuje  nám  pěkně  dvojí  zkušenost.  První:                              Ani ten, kdo radikálně odmítá instituci soukromého vlastnictví, není                              ochoten dopustiti se krádeže, i kdyby si byl jist, že nebude prozrazen,                              a  i  kdyby  chtěl  a  mohl  užíti  odcizené  hodnoty  k  nezištnému  a                              dobročinnému  účelu,  právě  proto,  že  cítí,  že  by  se  tím  dostal  do                              konfliktu s vlastní představou o počestnosti. Druhá: Proč se rozsah a                              velikost soukromého majetku považuje za cosi diskretního a otázka po                              něm za všetečnou a neslušnou i mezi lidmi a právě mezi lidmi, kteří                              zásadu soukromého vlastnictví nejhlučněji hlásají? Proč se bez risika,                              že budeme považováni za nezvedence, klidně každého zeptáme, kolik                              má dětí, a proč ne také, kolik má peněz? Tato konvence nemá původ                              v  ničem  jiném  než  v  tom,  že  společnost  sama  cítí  hlubokým                              instinktem a v samém svědomí, že s majetkem je spojena odpovědnost                              před nemajetkem a nouzí, odpovědnost, která existuje a cítí se přes to,                              že  společenské  a  právní  řády  se  jí  dosud  nepřizpůsobily.  Cítí  se  to                              však i tam, kde jde o vlastnictví nezakryté a veřejně zapsané, ba tam                              nejvíce. Bylo řečeno starým: \"Země pak nebude prodávána; nebo má                              jest země a vy jste příchozí a podruzi u mne.\" Je-li nebo bude-li přes                              toto  slovo  Písma  a  proti  němu  všechna  souše  na  této  zeměkouli                              zapsána  v  gruntovních  knihách  jako  majetek  jen  jedné  části  těch                              příchozích  a  podruhů,  co  s  těmi  ostatními?  Je  problém  půdy,  ale  je                              právě  proto  problém  bezzemků.  Idea  půdy  je  přece  idea,  tedy                              odhmotněnost toho nejhmotnějšího, a znamená v podstatě myšlení o                                 16  Srov. stenoprotokoly z 15. schůze Národního shromáždění z 10. 1. 1919                              [citováno   12.   12.    2011,   14:00    hod.],   dostupné   z:                              http://www.psp.cz/eknih/1918ns/ps/stenprot/015schuz/s015004.htm.                                                                   79","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                hmotě,  a  nabádá  nás  tedy  i  ona,  i  idea  půdy,  abychom  se  o  těchto                              věcech  dohodli  a  sjednotili.  Zákon  půdy  není  jen  zákon  toho,  co                              máme, ale také toho, co jsme a v co se všichni obrátíme a navrátíme.                              A je to tedy i zde stejně jako se soukromým vlastnictvím veškerým:                              Má-li  soukromé  vlastnictví,  jak  to  občanský  zákoník  chce,  býti                              panstvím  člověka  nad  věcí,  musí  se  jím  teprve  státi.  Dnes  je  spíše                              panstvím věcí nad lidmi. (Tak jest!) Ne, co je naše, ale čí jsme my, je                                                                            17                              velký problém soukromého vlastnictví. (Výborně!)“                              Konečně jako  poslední  ukázku  jsme  vybrali  závěr  z  pojednání  prof.                              Sedláčka  O  vlastnictví,  kterým  se  symbolicky  uzavírá  nejen  bohaté                              dílo tohoto významného civilisty, ale v jistém smyslu také působení                              celé  generace  právních  vědců  spojených  s první  republikou.  Práce                              vznikala za protektorátu a je napsána formou dialogu:                               „Svatopluk: Jak chceš však zachrániti lidskou důstojnost pro všechny?                               Jaroslav:  Nebude  to  asi  možno,  aby  se  nalezla  jednoduchá  poučka,                              která  by  tuto  otázku  mohla  vyřešiti.  Kdo  by  ji  nalezl,  našel  by                              jednoznačnou odpověď, našel by jednoznačné řešení otázky, jaký je                              poměr jednotlivce a společnosti, což není možné.                               Svatopluk: Proč myslíš, že to není možné?                               Jaroslav: Jde o základní otázku, která může býti zodpovězena jedině                              pravidly  lidského  jednání,  ale  tato  pravidla  podléhají  zásadě                              protikladu,  a  proto  není  možno  lidským  rozumem  tuto  otázku                              jednoznačně rozřešiti. Můžeme dospěti jen k tomu, že poznáme, jaké                              je napětí mezi oběma protichůdnými zásadami.                                Svatopluk: Naše schopnost poznávací je tak omezena, ale toto není již                              naším úkolem. Pamatovati si však musíme, že právní řád není celkem                              v sebe  uzavřeným  bez  jakéhokoliv  vztahu.  Právní  řád  je  částí  řádu,                              v němž žijeme. Kdo právními předpisy porušuje tento řád, páše zrovna                              takový zločin jako ten, kdo se staví proti právním předpisům. Proto                              mám za to, že není vhodné stavěti společnost a jedince proti sobě, že                              správné  je  za  to  míti,  že  člověk  je  tvor  společenský,  který  se  nedá                              odděliti  od  společnosti,  a že  společnost  nedá  se  odděliti  od jedince.                              Vše  spojuje  řád,  který  určuje  jak  jedince,  tak  i  společnost.  Nám  je                              člověk tvor svobodný a každý člověk je tvor svobodný. Tím se musí                              zákonodárce říditi, když upravuje vlastnictví.                               Jaroslav: Zákonodárci budou tato slova příliš obecná.                                Svatopluk:  Není  účelem  naší  rozmluvy  nalézti  způsob  moudrého                              zákona,  jen  meze  možnosti  chceme  naznačiti.  Je  snad  na  čase,                              abychom uzavřeli naši rozpravu.                                 17  Srov. stenoprotokoly z 92. schůze Národního shromáždění z 15. 4. 1937                              [citováno   12.   12.    2011,   14:00    hod.],   dostupné   z:                              http://www.psp.cz/eknih/1935ns/ps/stenprot/092schuz/s092006.htm.                                                                   80","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Jaroslav: Věru je již na čase a prosím tě, abys tak učinil.                               Svatopluk:  Právní  řád  upravuje  jednání  lidí  vnějšími  prostředky.                              Právní řád je stupňovitý, takže i jednotlivci mohou být tvůrci právních                              předpisů  a  záležeti  bude  na  soustavě  té  oné  společnosti,  zda  stát  je                              zařízen  více centralisticky  či  více  decentralisticky  a  podle  toho,  zda                              dává jednotlivcům větší či menší možnosti tvorby právních předpisů,                              při tom musí dbáti, aby lidská důstojnost byla zachována. Jinak právní                              řád není řádem, nýbrž pravidly, jimiž se řídí násilníci a nikoliv moudří                              vládcové.                               Jaroslav: Nevíme tedy, zda vlastnictví je prospěšné či není.                               Svatopluk:  V takové  šíři  na  to  odpověděti  nemůžeme,  neboť  to  by                              předpokládalo, že máme jednoznačnou odpověď na to, jaký je poměr                              jedince a společnosti, o tom již víme, že takovým způsobem stanovená                              otázka je neřešitelná.                               Jaroslav:  Podle  toho  chybují  stejně,  kdož  vlastnictví  zbožňují,  i  ti,                              kdož je proklínají.                                Svatopluk:  Správně  jsi  řekl.  Pravda  není  ani  na  tom,  ani  na  onom                              konci, pravda je v tom, že úprava vlastnictví záleží […] na složení té                              oné společnosti. Stěhovaví pastevci neznají nějakého vlastnictví půdy.                              Vnitrozemští národové tíhnou k postátnění půdy, národové přímořští                              sledují zájmy soukromého vlastnictví, jak nám krásně ukazuje příklad                              starých Peršanů a Helénů. Nemůžeme říci, ani že měli pravdu Peršané,                              ani že měli pravdu Helénové. Každý z nich měl svou pravdu, neboť                              tak i onak lze zachovati rovnováhu mezi jedincem a společností. Lze ji                              porušiti jak individualismem, tak i kolektivismem, zrovna tak oběma                              proudy je možno naopak zachovati rovnováhu mezi oběma.                               Jaroslav: Lehký úkol nedáváš vládcům.                               Svatopluk: Cesta moudrého vládce není pohodlná státní silnice, nýbrž                                                                  18                              úzká stezka mezi dvěma strmými srázy.“                              Bylo by možné uvést řadu dalších ukázek, ale výše uvedené názory                              můžeme chápat jako reprezentativní. Představitelé právní vědy si byli                              dobře  vědomi,  že  dochází  k výrazným  zásahům  do  ochrany                              soukromého  vlastnictví,  ale  považovali  je  v  zásadě  za  prospěšné.                              Současně  však  nabádali  ke zdrženlivosti,  upozorňovali  na  „omyly  a                              nebezpečí“, snažili se o vyvažování různých radikálních přístupů a o                              obecně akceptovatelné řešení vztahu jedince a společnosti. I když si                              každá doba nutně hledá vlastní řešení, některé z meziválečných úvah                              mohou být stále inspirativní.                                    18                                 SEDLÁČEK, Jaromír. O vlastnictví. Ed. O. Horák. Olomouc : KTP, 2010,                              s. LXXVII-LXXIX.                                                                   81","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                               Literature:                               -  BILOVSKÝ, František. Základy práva soukromého se zřetelem na                                 potřeby  zemědělců  a  lesníků.  2.  vyd.  Brno  :  Spolek  posluchačů                                 zemědělského inženýrství, 1946.                              -  HORÁČEK,  Cyril.  Učebnice  národohospodářské  politiky.  Sv.  II,                                 Politika zemědělská a ostatních druhů prvovýroby. Praha : Všehrd,                                 1914.                              -  KADLEC, Karel. Agrární reforma v Československu, Rumunsku a                                 Jugoslavii. Sborník věd právních a státních, 1924, roč. 24, s. 233-                                 361.                              -  KRČMÁŘ, Jan. Právo občanské. Díl II. Práva věcná. 3. dopl. vyd.                                 Praha : Knihovna Sborníku věd právních a státních, 1946.                              -  Týž  (ed.).  Zákon  o  zabrání  velkého  majetku  pozemkového  ze  dne                                 16. dubna 1919 č. 215 Sb. z. a n. Zákon rámcový. Praha : Bursík \&                                 Kohout, 1919.                              -  KREJČÍ,  Dobroslav.  Učebnice  zemědělské  politiky. Pro  potřebu                                 právníků  i  zemědělců. Sv.  I, Úvod  o  politice  vůbec  a                                 národohospodářské  i  zemědělské  zvláště  –  zemědělská  politika                                 týkající se půdy. Brno : Čsl. akad. spol. „Právník“, 1928.                              -  Týž  (ed.).  Zákony o  pozemkové  reformě  s příslušnými  nařízeními.                                 Díl  I.  Zábor  pozemkového  majetku.  Brno  :  Barvič  \&  Novotný,                                 1921.                              -  MACEK,  Josef.  Znárodnění  a  zlidovění  české  půdy.  Praha  :  A.                                 Svěcený, 1918.                              -  SEDLÁČEK, Jaromír. Pozemková reforma. Pět civilistických úvah                                 o  záboru  velkého  majetku  pozemkového  a  o  tom,  co  se  záborem                                 souvisí. Brno : Barvič \& Novotný, 1922.                              -  Týž. Právní posice rodu knížat z Liechtensteinu a na Liechtensteině                                 podle práva československého. Sv. I-II. Olomouc : nákl. vl., 1928.                              -  STIEBER, Miloslav. Pozemková reforma. Právník, 1919, roč. 58, s.                                 177-183, 215-221, 248-257 a 277-290 /Též zvl. otisk; 1919, 42 s.                                 včetně textu záborového zákona./                              -  VONDRUŠKA,  Edvard  (edd.).  Sbírka  zákonů  a  nařízení  o                                 pozemkové reformě. Část I-V. Praha : Státní pozemkový úřad, 1920,                                 1921, 1923, 1926 a 1932.                              -  ZIMMERMANN,  Michail  Arturovič.  Maďarsko  a  rumunská                                 pozemková reforma. Bratislava : Obchodná a priemyselná komora,                                 1928.                               Contact – email                              onhorak@post.cz                                                                           82","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                               OBILNÍ MONOPOL V ČSR                                                   MONIKA HORÁKOVÁ                                       Právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně, ČR                                Abstract in original language                              Článek pojednává o opatření na ochranu československých zemědělců                              proti  poklesu  cen  zemědělských  plodin,  tzv.  obilním  monopolu,                              zavedeným  v  roce  1934.  Účelem  tohoto  příspěvku  je  pak                              charakterizovat tento veřejnoprávní zásah do volného trhu a zhodnotit                              jeho pozitivní i negativní aspekty.                               Key words in original language                              Československá republika, obilí, monopol, L. Feierabend                               Abstract                              This  article  desribes  the  preventive  measure  to  protect  the                              czechoslovakian farmers from the underselling the agriculture plants,                              so called „the corn monopoly“, established in 1934. The aim of this                              article is to describe this statutory intervention into the laissez – faire                              and to evaluate the positive and negative aspects of this change.                               Key words                              Czechoslovakian republic, corn, monopoly, L. Feierabend                               Třicátá  léta  20.  století  byla  pro  mladou  Československou  republiku                              obdobím nejobtížnějším – kromě zhoršující se mezinárodní situace na                              ni tvrdě dopadala celosvětová ekonomická krize. Krize se přitom na                              Československu  podepsala  sice  později,  ale  o  to  silněji  a  déle,  jak                                                                                          1                              dokládá tato tabulka, srovnávající HDP z let třicátých s rokem 1913 :                                 1929      1930     1931     1932     1933     1934      1935                               152,3     147,1    142,1    136,5    130,7    125,7     124,5                                   Důsledky  krize  trvaly  v   podstatě  až  do  konce  První  republiky,                              přičemž jako hlavní příčiny tohoto jevu bývají označovány nevýhodná                              struktura průmyslu, technologická zaostalost a přemrštěná závislost na                                    1   Kubů,  E.:    Mýtus  a  realita  hospodářské  vyspělosti  Československa  mezi                              světovými válkami, Praha: Karolinum, 2000, 439 stran, ISBN 80-7184-716-X                              , s. 50.                                                                   83","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                                   2                              zahraničním  obchodě.   Řešení  drastického  poklesu  ekonomiky  byla                              zvláště  od  roku  1933  intenzivně  hledána,  v souvislosti  s radikalizací                              společnosti  se  dokonce  objevovaly  úvahy  nad  stávajícím  politickým                              systémem země. Eduard Beneš ještě jako ministr uvedl v jednom ze                              svých  výroků  (který  však  pochopitelně  nemusí  být  určujícím  v jeho                              názorech, je zde dokládán spíše pro ilustraci než pro bližší definování                              Benešových názorů na tuto problematiku), že: „Klasické parlamentní                              demokracii zvoní hrana, nastává konec kapitalismu a je třeba hledat                                                      3                              nové,  nekonvenční  cesty.“   Postupně  tak  byla  formována  tzv.  silná                              demokracie, kdy byla posilována státní moc, aby byla schopna účinně                              a rázně zasahovat. Riziko, že od silné demokracie může být jen krůček                              k totalitarismu,  si  přitom  mnozí  uvědomovali  již  od  počátku  a  bylo                              hojně  diskutováno  při  parlamentních  rozpravách,  jak  naznačuje  mj.                              projev poslance Sterna na schůzi poslanecké sněmovny, kdy uvedl: „V                              takové  době  považuje  i  česká  buržoasie  za  nutno  vydati  několik                              drobných [ ] zákonů, které mají vypadati tak, jako byste ještě chtěli                              hájiti  demokracii,  zatím  co  ve  skutečnosti  stále  rychleji  kráčíte  po                                            4                              cestě fašisace.“  Klíčovým nástrojem pro příklon k silné demokracii se                              stal zákon o mimořádné moci nařizovací pod číslem 95/1933 Sb. z. a                              n.  Na  jeho  základě  mohla  vláda    přijímat  nařízení  a  opatření,  která                              podléhala  až  dodatečnému  schválení  parlamentem,  ovšem  pouze  v                              pečlivě vymezených oblastech - šlo například o ceny zemědělských a                              průmyslových výrobků, celní sazebník a další. Ačkoli byl zmocňovací                              zákon  původně  plánován  pouze  pro  stávající  vládu  a  pouze  na  rok,                              jeho platnost byla dvakrát prodloužena novelami, vždy o jeden rok, a                              to až do 30. června 1935. Prakticky se dozvuky zmocňovacího zákona                              ozývaly  ještě  v roce  1937.  Za  dobu  působení  zákona  bylo  vydáno                              celkem 306 vládních nařízení, z nichž se nejvíc (přibližně 129) týkalo                              zemědělských  otázek,  přičemž  v těchto  případech  byla  úprava                              mnohdy velmi podrobná – od povinného přidávání másla do umělých                              tuků  po  regulaci  prodeje  mléka  ve  městech.  Asi  největší  dopad  na                              zemědělství  mělo  z uvedených  vládních  zásahů  vládní  nařízení  č.                              137/1934  Sb.  z.  a  n.,  o  úpravě  obchodu  s  obilím,  moukou  a                              mlýnskými  výrobky  a  některými  krmivy,  nazývané  také  obilní                              monopol.                                Přijetí obilního monopolu                                   2   Kárník,  Zd.:  České  země  v éře  První  republiky  (1918-  1938).  Díl  druhý                              Československo a české země v krizi a v ohrožení (1930- 1935), Praha: Libri,                              2002, 577 stran, ISBN 80-7277-031-4, s. 41.                               3                                 Klimek,  A.  :  Boj  o  Hrad  II  [Kdo  po  Masarykovi?],  Praha:  Panevropa  a                              Institut  pro  středoevropskou  kulturu  a  politiku,  1998,  592  stran,  ISBN  80-                              86130-02-9, s. 338.                               4  Projev poslance Sterna na 291. schůzi Poslanecké sněmovny, 7. července                              1933,publikováno,na                              http://www.psp.cz/eknih/1929ns/ps/stenprot/291schuz/s291001.htm .                                                                   84","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Jednalo se o opatření na ochranu československých zemědělců proti                                                                                     5                              poklesu cen zemědělských plodin, který dokládá tato tabulka:                              Ceny obilí a dalších zemědělských plodin 1928- 1933 v Kč za 1q                               Rok       pšenice    žito    ječmen     brambory     Cukrovka                                1928      214        211     204        42           16                              1933      153        86      87         34           12                                  S ohledem na uvedené není překvapením, že jen k 1. říjnu 1934 bylo                              na  inventář  zemědělců  vyhlášeno  439 000  exekucí  a  ohroženo  bylo                                                                     6                              dalších  minimálně  210 000  hospodářství.   Cíle  obilního  monopolu                              byly  stanoveny  již  v ust.  §  1  odst.  1  vládního  nařízení,  a  to  jako                              zajištění  a  usměrnění  odbytu  a  cen  domácího  obilí.  Ceny  za                              zemědělské produkty tedy nadále nebyly tvořeny na Plodinové burze                              poměrem poptávky a nabídky, ale vládou na každý jednotlivý rok tak,                              aby  zajišťovaly  alespoň  minimální  rentabilitu  zemědělského                              hospodaření.  Systém  byl  důkladně  propracován,  stanovoval  ceny  i                              podle regionů, čímž byli znevýhodněni zemědělci z chudších oblastí,                              nejvíce ze Slovenska a Podkarpatské Rusi. Je však třeba podotknout,                              že  celkově  se  rozdíly  ve  výkupních  cenách  obilí  mezi  západní  a                                                               7                              východní  částí  republiky  zmenšily.   Vzhledem  k tomu,  že  přijaté                              vládní  nařízení  bylo  poměrně  zásadním  zásahem  do  tržního                              mechanismu fungujícímu na plodinových burzách, jeho přijetí nebylo                              zcela  bezproblémové.  Jako  významný  odpůrce  monopolu  se  stejně                              jako u devalvace projevil vrchní ředitel Živnobanky, Jaroslav Preiss,                              který jej hodnotil: „Je to zoufalá politika, která nechává ze stranických                                               8                              důvodů trpět stát.“                                Fungování obilního monopolu                                   5   Lacina,  V.  :  Velká  hospodářská  krize  v Československu  1929  –  1934,                              Praha: Academia, 1984, 217 stran, ISBN 2-0883.141, s. 142.                               6   Kárník,  Zd.:  České  země  v éře  První  republiky  (1918-  1938).  Díl  druhý                              Československo a české země v krizi a v ohrožení (1930- 1935), Praha: Libri,                              2002, 577 stran, ISBN 80-7277-031-4, s. 54.                               7                                 Kárník,  Zd.:  České  země  v éře  První  republiky  (1918-  1938).  Díl  druhý                              Československo a české země v krizi a v ohrožení (1930- 1935), Praha: Libri,                              2002, 577 stran, ISBN 80-7277-031-4, s. 85.                               8   Klimek,  A.  :  Boj  o  Hrad  II  [Kdo  po  Masarykovi?],  Praha:  Panevropa  a                              Institut  pro  středoevropskou  kulturu  a  politiku,  1998,  592  stran,  ISBN  80-                              86130-02-9, s. 385.                                                                   85","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Jaroslav Preiss měl částečně pravdu, politický motiv agrárníků byl při                              prosazování  této  reformy  zcela  zřejmý  vzhledem  ke  složení  jejich                              voličské  základny.  Z hlediska  vnitřní  politiky  museli  agrárníci  při                              prosazování  obilního  monopolu  v mnoha  ohledech  ustoupit  jiných                              politickým stranám jaksi na oplátku. Přestože lze z dobových pramenů                              usuzovat   povšechný    souhlas   s tím,   že   kritická   situace                                                                        9                              československých  zemědělců  musí  být  řešena ,  nebyl  již  vzápětí  po                              svém ustavení obilní monopol ušetřen výrazné kritiky. Důvodů bylo                              hned  několik.  Pravděpodobně  nejzávažnějším  byl  fakticky  dvojí                              účinek opatření, protože sice pomáhalo chudým zemědělcům tím, že                              ceny obilí a mlýnských výrobků byly drženy na stabilní úrovni a oni                              nemuseli  zlevňovat,  na  druhou  stranu  však  v neúrodných  letech                              napomohlo ke zdražování potravin právě tím, že vyšší cenová hladina                              zůstala  zachována.  Celé  fungování  obilního  monopolu  bylo  také                              poměrně  administrativně  náročné,  což  především  menší  zemědělci                              nesli  obzvláště  nelibě  –  na  jejich  popud  byla  celá  záležitost                              projednávána  také  v poslanecké  sněmovně,  kde  na  ni  poukázal  ve                              svém  projevu  např.  poslanec  Stern  :  „Když  příslušníci  mlynářského                              stavu  poznali  a  viděli,  že  se  prováděním  monopolu  sleduje  vlastně                              docela jiný záměr, že se byrokracie roztahuje a každému jednotlivci                              hází  do  domu  haldu  spisů  a  knih,  spojily  se  v  poslední  době  svazy                              německého  a  českého  stavu  k  velkým  protestním  projevům  a  přál                              bych  pánům,  aby  byli  viděli  v  neděli  v  Olomouci  velký  protestní                              projev  asi  700  drobných  a  středních  mlynářů  německé  a  české                                         10                              národnosti.“  Významným nástrojem určujícím zemědělskou politiku                              na celém území Československa se stal obilní monopol také tím, že                              v ust.  §  18  odst.  3  stanovil  povinnost  osevu  ploch  jednotlivými                              plodinami  pouze  v souladu  s vládním  nařízením.  Pochopitelně  pak                              docházelo  k tomu,  že  se  regionální  produkce  musela  podřizovat                              celostátním  zájmům,  což  nebylo  jednoduché  a  mnohdy  to  na                              zemědělce  kladlo  vysoké  nároky,  na  což  poukázal  např.  senátor                                    9                                Mj. viz projev poslance Šamalíka na 246. schůzi Poslanecké sněmovny, 7.                              února1933,publikováno                              http://www.psp.cz/eknih/1929ns/ps/stenprot/246schuz/s246001.htm,   kdy                              uvedl: „Náš zemědělec má o 2/3 menší tržbu, nezdolá daní a úroků, nemůže                              kupovat,  je  koupě  neschopen.  Živnosti  a  průmysl  pak  nemohou  tržit  a                              nemohou  vyrábět.  Proto  propouštějí  dělnictvo  a  vzniká  nezaměstnanost.                              Proto  náš  celý  venkov  volá  po  záchraně  výroby  rostlinné  i  živočišné.  Náš                              venkov  netouží  po  inflaci,  ale  žádá  spravedlivé  usměrnění  cen  svých                              produktů.“  Podobně  také  poslanec  Viereckl  na  téže  schůzi  :  „Dejte  zase                              zemědělství  přiměřené  ceny,  nenuťte  nás,  abychom  musili  své  výrobky                              napolo darovati a velká část hospodářské krise bude napravena a s ní i větší                              část nezaměstnanosti.“                                 10  projev poslance Sterna na 349. schůzi Poslanecké sněmovny, 28. listopadu                              1934,                       publikováno                      na                              http://www.psp.cz/eknih/1929ns/ps/stenprot/349schuz/s349010.htm.                                                                   86","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                     11                              Fűssy.  Problematickým se stalo rovněž ust. § 18 odst. 1, jímž se stát                              zavazoval  odebrat  prostřednictvím  zřízené  Československé  obilní                              společnosti  ihned  obilí  pouze  do  množství  20  q.  Pokud  zemědělec                              prodával  více,  musel  zbylé  obilí  uskladnit  a  bylo  státem  přebíráno                              postupně – ve čtvrtletní frekvenci, tudíž také se čtvrtletními splátkami                              kupní ceny, protože cena odebraného obilí byla splatná při dodání do                              nakládací stanice (§ 23 odst. 1 vl. nařízení). Na uskladněné obilí byly                              zemědělcům  vystavovány  zástavní  listy,  což  s sebou  opět  přinášeno                                                                         12                              poměrně  složitou  administrativní  proceduru.   Zemědělcům  toto                              ustanovení  přinášelo  rovněž  nesnáze  s uskladňováním  dosud                              neodebraného obilí, na které upozorňoval již v červnu 1933 poslanec                                                             13                              Zadina  při  projevu  ve  sněmovně,   a  s evidencí  –  ty  byly  nakonec                              řešeny  prostřednictvím  vládního  nařízení  č.  133/1935  Sb.  z.  a  n.,  o                              soupisu zásob pšenice a žita a mlýnských výrobků z pšenice a žita, jež                              však  spíše  zemědělce  ještě  více  administrativně  zatěžovalo,  stejně                                                                                           14                              jako povinnost hlásit výměru své orné půdy a jednotlivých plodin.                              Vzhledem  k tomu,  že  fungování  obilního  monopolu  bylo  pro  stát                              finančně náročné, byla vládním nařízením č. 175/1935 Sb. z. a n., o                              příspěvcích  k úhradě  nákladů  spojených  s prováděním  úkolů  podle                              vládního  nařízení  ze  dne  13.  července  1934,  č.  137  Sb.  z.  a  n.,                              stanovena povinnost zemědělců přispívat na celý systém částkou 1,00                              Kčs  až  1,50  Kčs  na  každých  100  kg  obilnin  prodaných                              Československé  obilní  společnosti.  V neposlední  řadě  pak  vládní                              nařízení tím, že ceny obilí byly stanovovány vždy jednou ročně a pro                              konkrétní  část  území  republiky  samostatně,  vedlo  jednak  k nejistotě                              zemědělců,  kteří  až  do  září  zpravidla  nevěděli,  kolik  přesně  za                              prodané  obilí  utrží,  a  také  rozdmýchávalo  nacionalistické  vášně                              v době již tak bouřlivé. Zaostalé oblasti s nižší kupní silou měly totiž                              také sníženou výkupní cenu plodin, přičemž stanovené cenové mapy                              byly některými skupinami opakovaně označovány jako nevyhovující.                              Je  však  nutno  v této  souvislosti  podotknout,  že  oblasti  zvláště                              postižené  např.  živelními  událostmi,  měly  nárok  na  poskytnutí  obilí                                                                            15                              z centrálních  zásob  za  zvýhodněných  podmínek.   Obilní  monopol                                11       Projev      senátora     Fűssyho      dostupný      na                              http://www.senat.cz/zajimavosti/tisky/4vo/stena/038schuz/S038004.htm                               12  Více  viz  např.  Rouček,  Fr.  :  Zákon  o  obilních  zástavních  listech  a  o                              veřejných obilních skladištích, Praha: Linhart, 1933, 320 stran.                               13                                 projev poslance Zadiny na 288. schůzi Poslanecké sněmovny, 28. června                              1933,                       publikováno                      na                              http://www.psp.cz/eknih/1929ns/ps/stenprot/288schuz/s288001.htm.                              Podobně  posléze  poté,  co  bylo  vládní  nařízení  v praxi  realizováno,  také                              senátor Modráček na 278. schůzi Senátu, 7. listopadu 1934, publikováno na                              http://www.senat.cz/zajimavosti/tisky/3vo/stena/278schuz/S278002.htm.                               14                                 Stanovena vládním nařízením č. 135/1935 Sb. z. a n., o zjištění rozsahu                              obilních ploch v některých zemědělských závodech v roce 1935.                              15                                  Jak  dokládá  např.  vládní  nař.  48/1936  Sb.  z.  a  n.,  o  dodávkách  osiva  a                              krmiv  na  úvěr  zemědělcům  v obcích  zvlášť  těžce  postižených  živelními                              pohromami.                                                                  87","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                také  představoval  formu  ochrany  před  zmiňovaným  obrovským                              množstvím exekucí uvalených na zemědělce – a to tím, že v ust. § 16                              odst. 6 zakotvuje povinnost uvědomit o povolení exekučního prodeje                              Československou  obilní  společnost  a  poskytnout  jí  lhůtu  14  dnů  na                              vykoupení  daného  obilí  a  tím  poskytnutí  potřebných  finančních                              prostředků zemědělci.                                Československá obilní společnost                               Pro  faktickou  realizaci  těchto  cílů  byla  dne  13.  července  1934  na                              základě  vládního  nařízení  č.  137/1934  Sb.  z.  a  n.  ustavena                              Československá  obilní  společnost  (dále  jen  „Společnost“),  ve  formě                              akciové   společnosti   tvořené   několika   komisionáři,   a   to                              Centrokooperativou, svazem jednot hospodářských družstev republiky                              Československé  v Praze,  Zájmovým  ústředím  družstevních  svazů,                              Ústředním  nákupním  a  prodejním  družstvem  obchodních  mlýnů  v                              republice  Československé,  Společností  pro  obchod  obilím,                              Moravobilem,  sdružení  moravskoslezských  obchodníků  s  obilím,                              moukou,  zemědělskými  plodinami  a  potřebami,  Slovenskou  obilnou                              účastinnou  společností  v Bratislave  a  Obilní  společností  pro                              Podkarpatskou  Rus,  akciová  společnost.  V  čele  Společnosti,  která                              dostala monopolní práva na nákup a prodej obilí, mlýnských výrobků                              a krmiv od zemědělců, včetně dovozu těchto produktů ze zahraničí,                              stál dřívější  ředitel  Kooperativy,  Ladislav  Feierabend,  pozdější                              ministr.  Společnost  měla  povinnost  odebrat  od  zemědělců  všechno                              obilí, které budou mít zájem za stanovené ceny prodat. Případné ztráty                              Společnosti  měly  být  hrazeny  z jejích  rezervních  fondů,  případně                              státem (§ 13 odst. 1 vl. nař.). Společnost byla povinna kontrolovat při                              výkupu  obilí  také  jeho  jakost,  v případě  sporu  pak  rozhodovala                              znalecká  komise  příslušné  plodinové  burzy,  a  to  dle  burzovních                              pravidel  (§  24  odst.  1,  2  vl.  nař.).  Při  všech  svých  činnostech                              podléhala  Společnost  státnímu  dozoru  prováděném  vládním                              komisařem,  kterého  do  funkce  jmenoval  ministr  financí.  Pravomoci                              tohoto komisaře přitom nebyly malé, mohl mj. pozastavovat platnost                              usnesení Společnosti a předkládat je ke schválení ministru financí. Co                              se týká dobového zhodnocení působení Společnosti, objevily se k její                              činnosti  výtky  zejména  ze  strany  mlynářů,  které  se  projevily  hned                                                                      16                              v několik interpelacích příslušných ministrů,  aniž by však nacházely                              širší oporu u ostatních zemědělců.                               Dopad obilního monopolu na zahraniční vztahy ČSR                               Obilní monopol měl významný dopad zejména na výrazné ochlazení                              vztahů s malodohodovými spojenci, kteří potřebovali československý                              odbyt svých zemědělských výrobků, přičemž toto negativní působení                              významně přispělo k pozdějšímu úpadku celé ideje Malé dohody. Na                              druhé straně je však nutno přiznat, že obilní monopol nebyl zdaleka                              výjimečným  typem  opatření,  ba  naopak,  v době  hospodářské  krize                                16   Viz   např.   http://www.psp.cz/eknih/1935ns/ps/tisky/t0946_01.htm,                              http://www.senat.cz/zajimavosti/tisky/4vo/tisky/T0450_00.htm.                                                                   88","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                sahalo k ochraně vlastních výrobců mnoho států, byla zaváděna nová                              cla atd. Celou situaci poměrně dobře ilustruje J. Macek ve své knize:                              „U  nás  je  v proudu  velké  tažení  proti  cizozemské  mouce,  která  prý                              poškozuje naše mlynáře a jejich dělnictvo. Má se dovážet jen zrní – a                              to ještě zdražené clem, protože prý dovoz cizího obilí poškozuje naše                              zemědělce. V těchže novinách, které ‚bojují‘ proti cizí mouce, čítáme                              lamenta  na  to,  že  Německo  nechce  od  nás  kupovat  prkna,  nýbrž                              kulatinu, a z té si pak prkna řeže samo. Dělá tedy tutéž politiku co my                              s moukou.  Jenže  my  německou  politiku  odsuzujeme  jako                                                                                    17                              nepřátelskou, a svoji politiku považujeme za spravedlivou.“  Lze tak                              konstatovat, že šlo do jisté míry o poměrně standardní opatření, které                              bylo v souladu s dobovým náhledem na řešení ekonomické krize.                               Zhodnocení přínosu obilního monopolu                               Obilní  monopol  byl  výrazně  restriktivním  a  omezujícím  opatřením,                              které  bylo  nadto  prosazeno  formou  vládního  nařízení  na  základě                              zákona o mimořádné moci nařizovací,            č. 95/1933 Sb. z. a n.                              Přestože  doba  jeho  účinnosti  byla  původně  předpokládána  jako                              přibližně  roční,  nakonec  šlo  o  několikaletou  kontrolu  státu  nad                              zemědělstvím. Podrobněji byly jednotlivé klady a zápory této úpravy                              vyhodnoceny v předchozích kapitolách, nicméně lze shrnout, že šlo o                              opatření,  které  mělo  většinu  negativ  spojených  s centrálním                              plánováním,  ovšem  s tím,  že  zároveň  zachránilo  nemalé  procento                              zemědělců  před  exekucemi  či  konkurzy,  jimž  byly  do  té  míry                              vystaveni  v poměrně  masivním  měřítku.  Lze  se  přiklonit  také                                                  18                              k některým  názorům,   že  právě  obilní  monopol  a  další  podobná                              opatření  vedla  později  k centrálně  řízenému  hospodářství,  tak                              nechvalně  proslulému  po  roce  1948.  Obilní  monopol  je  tak  jedním                              z důkazů  postupného  levicového  odklonu  československé  politiky.                              Nelze však obilní monopol zcela odsoudit, v době vrcholící krize byl                              pro československé zemědělce jednou z velmi mála cest, jak zachovat                              výrobu.  Celkové  hodnocení  obilního  monopolu  je  tak  dodnes                              předmětem mnohaletých sporů.                                             17                                  Macek,  J.:  Hospodářská  pravověrnost,  in:  Macek,  J.:  Práce,  peníze  a                              politika. Praha: Jan Laichter, 1932, s. 32.                              18                                 Např. Němeček, Jan et al..: Československo a krize demokracie ve střední                              Evropě ve 30. a 40. letech XX. století : hledání východisek, Praha: Historický                              ústav AV Praha, 2010, 489 stran, ISBN 978-80-7286-156-9. Dostupné také z                              http://kie.vse.cz/wpcontent/uploads/2009/11/WP_6_2010.pdf.                                                                   89","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                 Literature:                              -  Kubů, E.:  Mýtus a realita hospodářské vyspělosti Československa                                 mezi světovými válkami, Praha: Karolinum, 2000, 439 stran, ISBN                                 80-7184-716-X , s. 50.                              -  Kárník,  Zd.:  České  země  v éře  První republiky  (1918-  1938).  Díl                                 druhý  Československo  a  české  země  v krizi  a  v ohrožení  (1930-                                 1935), Praha: Libri, 2002, 577 stran, ISBN 80-7277-031-4, s. 41.                              -  Klimek,  A.  :  Boj  o  Hrad  II  [Kdo  po  Masarykovi?],  Praha:                                 Panevropa a Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 1998,                                 592 stran, ISBN 80-86130-02-9, s. 338.                              -  Lacina,  V.  :  Velká  hospodářská  krize  v Československu  1929  –                                 1934, Praha : Academia, 1984, 217 stran, ISBN 2-0883.141, s. 142.                              -  Macek, J.: Hospodářská pravověrnost, in: Macek, J.: Práce, peníze a                                 politika. Praha: Jan Laichter, 1932, s. 32.                              -  Němeček, Jan et al..: Československo a krize demokracie ve střední                                 Evropě ve 30. a 40. letech XX. století : hledání východisek, Praha:                                 Historický  ústav  AV  Praha,  2010,  489  stran,  ISBN  978-80-7286-                                 156-9.                              -  Rouček,  Fr.  :  Zákon  o  obilních  zástavních  listech  a  o  veřejných                                 obilních skladištích, Praha: Linhart, 1933, 320 stran.                              -  http://www.psp.cz/eknih/1929ns/ps/stenprot/291schuz/s291001.htm                              -  http://www.psp.cz/eknih/1929ns/ps/stenprot/246schuz/s246001.htm                              -  http://www.psp.cz/eknih/1929ns/ps/stenprot/349schuz/s349010.htm                              -  http://www.senat.cz/zajimavosti/tisky/4vo/stena/038schuz/S038004                                 .htm                               -  http://www.psp.cz/eknih/1929ns/ps/stenprot/288schuz/s288001.htm                              -  http://www.senat.cz/zajimavosti/tisky/3vo/stena/278schuz/S278002                                 .htm                              -  http://www.psp.cz/eknih/1935ns/ps/tisky/t0946_01.htm                              -  http://www.senat.cz/zajimavosti/tisky/4vo/tisky/T0450_00.htm                               Contact – email                              monika.horakova@email.cz                                                                                        90","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                   FORMY VEŘEJNOPRÁVNÍ INTERVENCE DO                                     SOUKROMNÉHO PRÁVA NA POZADÍ                                 ÚSTAVNOSTI BĚHEM VELKÉ DEPRESE VE                                              SPOJENÝCH STÁTECH                                                      JAN CHUDOBA                               Zásahy veřejného práva do soukromoprávní sféry obecně představují                              bezpochyby  významný  jev  v  každém  státním  zřízení,  v  každém                              společenství, bez ohledu na to, zda v jeho právním řádu lze soukromé                              právo,  jak  jej  dnes  alespoň  v  kontinentálním  právním  systému                              chápeme,  od  veřejného  práva  vůbec  odlišit  nebo  dokonce  oddělit.                              Totiž  soukromé  či  \"osobní\"  záležitosti  v  nejširším  slova  smyslu                              existují vždy a všude, přičemž otázka, jaký význam jim právo v tom či                              onom  zřízení přisuzuje, není v této rovině úvahy podstatná. Je však                              neoddiskutovatelné,  že  v  právních  řádech,  v  nichž  se  tato  distinkce                              projevuje  dostatečně  zřetelně,  vystupuje  veřejnoprávní  zásah  do                              soukromého  práva  daleko  výrazněji.  Zvlášť  patrné  jsou  pak  ty                              intervence,  jejichž  rozměr  a  intenzita  mají  ústavněprávní  dosah.  Za                              příklad  projevů  tohoto  druhu  možno  považovat  celou  řadu                              legislativních  opatření  administrativy  prezidenta  F.  D.  Roosevelta  v                              období vrcholící Velké deprese první poloviny 30. let minulého století                              v  rámci  realizace  Nového  údělu.  Cílem  této  stati  není  vytvořit                              vyčerpávající pojednání o všech formách a případech zasahování do                              soukromého práva prostředky veřejného práva, neboť takový úkol by                              si  vyžádal  daleko  větší  prostor,  vezmeme-li  v  úvahu  rozmanitost  a                              širokou škálu jednotlivých případů, které spolu souvisely ve větší či                              menší  míře.  Příspěvek  se  proto  soustředí  pouze  na  veřejnoprávní                              zásahy  do  vlastnictví  zlata  v  jeho  různých  formách  v  kontextu                              federálního zákonodárství, účelem jehož přijetí byla měnová stabilita.                               Na začátku 30. let, kdy se (nejen) Spojené státy potýkaly s velkými                              hospodářskými  problémy,  začali  Američané  hromadit  drahé  kovy,                              zejména  zlato,  aby  uchránili  kupní  sílu  svých  finančních  prostředků                              před důsledky dosud nevídané hospodářské krize. Nebudeme se zde                              podrobně zabývat předpoklady a ekonomickými důvody, které k tomu                              vedly a které později vyvolaly situaci, jež byla důvodem pro zásah ze                              strany  federální  vlády,  přesto  se  sluší  přinejmenším  v  základních                              obrysech  nastínit,  jakou  roli  do  té  doby  zlato  hrálo  ve  Spojených                              státech,  obzvláště  v  některých  závazkových  vztazích,  abychom  v                              tomto směru mohli Rooseveltovy činy lépe pochopit.                               Ústava Spojených států ve svém čl. I oddíl 10 stanoví, že státy Unie                              nebudou uznávat jako zákonné platidlo nic jiného než zlaté a stříbrné                              mince (\"No State shall [...] make any Thing but gold and silver coin a                              Tender in Payment of Debts\"), takže zlato a stříbro byly (a stále jsou)                              zákonnými penězi Spojených států s tím, že Ústava explicite zapovídá                              emisi  pokladních  poukázek  (Bills  of  Credit),  tedy  vlastně  ničím                              nekrytého  oběživa  jednotlivými  státy.  Nejvyšší  soud  USA  však  ve                              svém  rozhodnutí  Bronson  v.  Rodes  [74  U.S.  229  (1868)]  poukázal                              také  na  to,  že  Kongres  disponuje  na  základě  svého  ústavního  práva                              \"razit peníze, regulovat jejich hodnotu, jakož i hodnotu cizích mincí\"                              (ve  smyslu  čl.  I  oddílu  8  Ústavy)  pravomocí  znehodnocovat  mince                                                                  91","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Spojených států nebo snižovat jejich váhu nebo obojí, a to dle svého                              vlastního  uvážení,  přičemž  takto  znehodnocená  mince  je  stále                              zákonným  platidlem  v  rámci  celé  země.  Z  toho  soud  dovodil,  že                              Kongres  je  oprávněn  vydávat  legislativní  akty,  které  mohou  za                              zákonné platidlo prohlásit federální státní poukázky, resp. \"státovky\".                               Drahé kovy, především pak zlato, byly považovány za určité stabilní                              měřítko  hodnoty,  takže  druhdy  sloužily  jako  ochrana  proti                              znehodnocení  měny  zejména  v případech,  kdy  soluce  dlužného                              závazku prostřednictvím měny by byla v důsledku poklesu její kupní                              síly  znamenala  plnění  snížené  hodnoty  než  té,  která  z příslušného                              závazkového vztahu vyplývala. Z těchto důvodů smlouvy velmi často                              (převážně  v obchodněprávních  vztazích)  obsahovaly  ujednání,  která                              umožňovala věřiteli přijmout plnění ve zlatě či jeho ekvivalentu, resp.                              zavazovala  dlužníka,  aby  za  předem  dohodnutých  a  v kontraktu                              stanovených  podmínek  uhradil  svůj  dluh  ve  zlatě,  popř.  v jeho                              ekvivalentu.  V americkém  právu  se  tato  ujednání  či  smluvní                                                                 1                              ustanovení označují jako gold clauses.  Je zřejmé, že taková ujednání                              mohou  být  pro  věřitele  velmi  cenná,  obzvlášť  jedná-li  se  o                              dlouhodobý  kontrakt,  který  může  být  ovlivněn  celou  řadou  vnějších                              faktorů,  nejčastěji  inflací,  ale  i  nepříznivou  situací  na  trzích  apod.                              Gold  clauses  se  staly  zavedeným  a  soudy  vymahatelným                              instrumentem právě od doby, kdy Nejvyšší soud rozhodl vzpomínaný                              případ z roku 1868.                               14.  března  1900  schválil  Kongres  zákon  o  zlatém  standardu  (Gold                              Standard Act; 31 Stat. 45), který stanovil zlato jako jediné aktivum,                              které  bylo  lze  vydat  oproti  papírovým  penězům,  čímž  se  stalo                              rezervním  aktivem  kryjícím  papírovou  měnu  (2.  oddíl  zákona).                              Součástí tohoto  měnového  systému  byla  fixace  hodnoty  amerického                              dolaru  k trojské  unci  zlata  v poměru  $20,67  za  jednu  trojskou  unci.                              Zákon  o  zlatém  standardu  zajisté  ještě  více  posílil  důvěru  ve  zlato,                              stejně tak ale posílila i jím krytá papírová měna                               V roce  1913  byl  přijat  zákon  o  Federálním  rezervním  systému                              (Federal  Reserve  Act;  38  Stat.  251),  jímž  bylo  zřízeno  a  uvedeno                              v život centrální bankovnictví na federální úrovni po téměř 80 letech                              od doby, kdy vypršela platnost statutu Druhé banky Spojených států.                              Podstatné však je, že Federální rezervní banka (tj. jednotlivé banky –                              „pobočky“  Federálního  rezervního  systému,  dále  též  „FED“)  byla                              nadělena  výsostným  právem  emise  bankovek,  které  se  dle  zákona                              staly  novou  měnou  Spojených  států,  jejich  zákonným  platidlem                              (společně  a  vedle  amerického  zlatého  dolaru,  jak  jej  vymezoval                              zmíněný zákon o zlatém standardu). Bankovky FEDu byly sice kryté,                              neboť v ustanovení 16. oddílu stálo, že jsou vyměnitelné za zlato na                              žádost  podanou  Ministerstvu  financí  Spojených  států,  a  to  buď  ve                              Washingtonu,  anebo  v  kterékoli  rezervní  bance,  nikoli  však                              plnohodnotně.  Totéž  ustanovení  totiž  ve  svém  druhém  odstavci                                1                                Holzer, H. M. The Gold Clause: What It Is and How to Use It Profitably. 2.                              vydání. Lincoln: iUniverse.com, 2000, pp. 1 – 3.                                                                   92","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                zakotvilo  povinnost  federálních  rezervních  bank  uchovávat  rezervy                                                          2                              zlata  nebo  \"zákonných  peněz\"   nejméně  do  výše  35  procent  svých                              vkladů  a  rezervy  výhradně  ve  zlatě  nejméně  do  výše  40  procent                              veškerého existujícího oběživa FEDu. Z toho je naprosto zřejmé, že                              měna  FEDu  byla  kryta  méně  než  z  poloviny.  Zákon  o  FEDu  byl                              mnohokrát novelizován, přičemž většina novelizací směřovala ke stále                              volnějším  podmínkám  vázanosti  bankovek  Federálního  rezervního                                              3                              systému na zlato.  To ve svém důsledku vedlo k expanzi měny tohoto                              druhu nejen za první světové války, kdy bylo třeba financovat válečné                              výdaje,  ale  také  v  průběhu  20.  let,  kdy  rostl  celkový  objem                              poskytovaných půjček a hypoték. Navyšování měnové zásoby, které ji                              znehodnocovalo,  byl  zajisté  významný  faktor,  který  měl  vliv  na                              užívání institutu gold clauses v soukromoprávních vztazích.                               Na přelomu 20. a 30. let se začaly projevovat první symptomy Velké                              deprese, předně pak nechvalně proslulý krach na newyorské burze v                              říjnu 1929, jakož i nájezdy (či \"po americku\" runy) na banku,  bank                              runs, kdy lidé ztráceli důvěru v bezpečí svých uložených finančních                              prostředků  a  začali  ve  velkém  vybírat  tyto  své  vklady.  Povinnost                              FEDu  dodržovat  čtyřicetiprocentní  krytí  všech  bankovek  v  oběhu                              zlatem mohlo být dle našeho názoru jedním z faktorů, které způsobily                              sérii  pádů  amerických  bank,  protože  FED  nedisponoval  v  té  době                              dostatečnými nástroji k tomu, aby krachujícím bankám dokázal účinně                              pomoci. Masové vybírání vkladů a hlavně realizace výměny bankovek                              za zlato podle citovaných ustanovení zákona o Federálním rezervním                              systému,  hospodářskou  krizi  značně  prohlubovaly.  Lidé  se  začaly                              obracet  zpět  k  zákonným  penězům  Spojených  států,  ponejvíce  ke                              zlatu. Čím více fyzické a právnické osoby přecházely na zlato, které                              získávaly výměnou bankovek FEDu u různých federálních rezervních                              bank,  tím  méně  prostředků  tyto  měly  ke  krytí  svých  bankovek  v                              oběhu.  Z  toho  důvodu  bylo  třeba  snížit  celkovou  měnovou  zásobu,                              aby zákonná hranice byla dodržena.                                 V  roce  1933  se  tehdy  čerstvě  zvolený  prezident  Roosevelt  nechal                              slyšet,  že  abnormální  hromadění  zlata  i  jeho  export  do  zahraničí                              podkopávaly  stabilitu  měnového  systému,  zejména  pokud  jde  o                                              4                              bankovní  sektor.   Roosevelt  vyšel  z  voleb  v  roce  1932  jako  jasný                              vítěz, což ještě umocnila skutečnost, že Demokraté získali nevídanou                              převahu  v  obou  komorách  Kongresu,  pohodlné  kvalifikované                               2                                Zákonnými penězi je zde třeba chápat měnu v jakékoli formě, jež nepochází                              z Federálního rezervního systému. Krom již uvedených zlatých a stříbrných                              mincí se může jednat o státovky, nejrůznější pokladní poukázky Ministerstva                              financí USA či třeba o jeho dluhopisy.                               3                                Viz zejména novela z 30. ledna 1934, 48 Stat. 337.                              4  McKenna, M. C. Franklin Roosevelt and the Great Constitutional War: The                              Court-packing  Crisis  of  1937.  1.  vydání.  New  York:  Fordham  University                              Press, 2002, p. 48.                                                                   93","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                (dvoutřetinové)  většiny,  což  vytvořilo  nezbytný  základ  k  tomu,  aby                              nově  zvolený  prezident  mohl  uskutečňovat  své  plány.  \"Politická  a                              ekonomická  situace  dala  Novému  údělu  šanci,  spolu  s  obrovskými                              většinami  v  Kongresu,  přijmout  zákony,  které  by  do  té  doby  byly                                                 5                              téměř nemyslitelné\".                                                                                            6                              6.  března  1933  prezident  Roosevelt  svým  prohlášením  č.  2039                              vyhlásil  bankovní  prázdniny,  což  fakticky  znamenalo  úplné  zavření                              bank,  ač  v  prohlášení  se  hovoří  o  pozastavení  bankovních  operací                              všeho druhu, včetně zákazu vyplácení a exportu zlatých či stříbrných                              mincí nebo cihel, resp. o zákazu jakýchkoli činností, které by mohly                              usnadnit jejich hromadění. K tomuto právnímu aktu je třeba říci, že se                              po  formální  stránce  nejednalo  o  prezidentské  nařízení  (executive                              order).  Název  \"Prohlášení\",  jak  naň  pohlížíme  v  našem  prostředí,                              vypovídá  spíše  o  právně  nezávazném  charakteru  nebo  přinejmenším                              nikoli o obecné závaznosti, přesto tomu tak není. Není vhodné se zde                              věnovat  ústavněprávní  delimitaci  prezidentských  nařízení  a                              prohlášení, jejich ústavněprávními charakteristikami, proto pro účely                              této práce vyjdeme z toho, že jde o právní předpisy secundum et intra                              legem constitutionemque, jež ke své platnosti tudíž vyžadují ústavní                                                  7                              nebo zákonný základ,  přičemž rozdíly mezi prohlášením a nařízením                              spočívají spíše v odlišném formálním označení než jejich materiální                              povaze,  i  když  prezidentská  nařízení  jsou  zpravidla  adresována                              vládním institucím a chování soukromých osob upravují jen nepřímo,                                                                                    8                              kdežto účinky prohlášení se vztahují primárně na tyto osoby.                               S  ohledem  na  obsah  preambule  tohoto  prohlášení,  v  němž  se                              Roosevelt  odvolává  na  zákon  o  obchodu  s  nepřítelem  z  roku  1917                              (Trading  with  the  Enemy  Act;  40  Stat.  411),  smyslem  jehož  úpravy                                                                                9                              bylo \"definovat, upravit a trestat obchod s nepřítelem\",  vystupuje do                              popředí  otázka  zákonnosti,  resp.  ústavnosti  prezidentova  postupu.                              Tento  zákon,  který  byl  přijat  6.  října  1917  za  účelem  kontroly                              obchodu s Německem, aby jím nebyla jeho válečná ekonomika jakkoli                              podporována, ve svém původním znění obsahoval řadu zmocňovacích                              ustanovení,  která  prezidentovi  dávala,  inter  alia,  i  právo  vlastní                              reglementací zakázat export ... zlatých a stříbrných mincí nebo cihel,                              ovšem  toliko  za  válečného  stavu,  jelikož  v  příslušném  ustanovení                                 5                                Friedman, L. M. A History of American Law. 3. vydání. New York: Simon                              \& Schuster, 2005, p. 560.                              6                                48 Stat. 1689.                              7   Blíže  k  těmto  rysům  viz  rozhodnutí  Nejvyššího  soudu  USA  v  případech                              Armstrong  v.  United  States  [80  U.S.  154 (1871)]  a  Youngstown  Sheet  and                              Tube v. Sawyer [343 U.S. 579 (1952)].                               8                                 Podrobněji  k  této  otázce  viz  Contrubis,  J.  Executive  Orders  and                              Proclamations. CRS Report for Congress, 1999, p. 1.                              9                                Úplný název předpisu zněl An Act to define, regulate, and punish trading                              with the enemy, and for other purposes.                                                                   94","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                oddílu 5 poddílu b) se hovořilo jen o době války (During the time of                              war, the President may...). Na samém konci první světové války došlo                                                                                       10                              k  novelizaci  tohoto  zmocnění,  kdy  zákonem  z  24.  září  1918   byl                              rozšířen  výčet  způsobů  nakládání  se  zlatem  a  stříbrem,  které  mohly                              být  podrobeny  \"prezidentskému\"  zákazu  či  omezením,  konkrétně  se                              jednalo  o  hromadění  a  tavení  zlatých  a  stříbrných  mincí  či  cihel.                              Novela také prodloužila platnost zmocnění na další dva roky poté, co                              dojde k ukončení války mezi Spojenými státy a Německem. K tomu                              došlo  11.  listopadu  1918.  Téhož  dne  roku  1920  lhůta  vypršela  a                              prezident  pozbyl  svého  zákonného  oprávnění  jakkoli  zasahovat  do                              vlastnického  práva  soukromých  osob  ve  vztahu  ke  zlatu  a  stříbru,                              jakož  i  zasahovat  do  soukromoprávních  vztahů,  jejichž  předmětem                              tyto drahé kovy byly.                               Vraťme  se  však  zpět  do  března  1933  a  prohlášení  č.  2039.  V  jeho                              preambuli  bylo  vyhlášení  bankovních  prázdnin,  tedy  zavření  všech                              bank, odůvodněno tím, \"že oddíl 5(b) zákona z 6. října 1917 (...), ve                              znění pozdějších dodatků, stanoví, že prezident smí vyšetřit, upravit                              nebo  zakázat,  za  takových  pravidel  a  předpisů,  které  stanoví,                              prostřednictvím  licencí  nebo jinak, jakékoli  transakce  v  cizí  měně a                              export, hromadění, tavení nebo deponování zlatých či stříbrných mincí                              nebo  cihel  nebo  měny.\"  Tato  delegace  právotvorby  moci  výkonné                              však  v  době  vydání  prohlášení  č.  2039  nemohla  být  využita,  neboť                              vzpomínaný  zákon  o  obchodu  s  nepřítelem  v  té  době  postrádal                              ustanovení,  která  by  opravňovala  sáhnout  k  takovým  opatřením  v                              mírové  době,  navíc  ze  skutečnosti,  že  temporální  omezení  jejího                              využití  se  explicite  vázalo  na  válečný  konflikt  s  Německem,  lze                              dovodit, že veškeré normy zákona z 6. října 1917 byly uplynutím výše                              uvedené dvouleté lhůty de iure \"deaktivovány\". I když zákon nadále                              zůstal součástí právního řádu Spojených států, jeho novelizace ze září                              1918 nasvědčuje tomu, že vypršením dvou let od skončení válečného                              stavu  se  vyčerpal  jeho  potenciál,  čímž  se  stal  stejně  tak  obsoletním                              normativním právním aktem, jakým je kupř. v dnešní době náš ústavní                              zákon  č.  515/2002  Sb.  Podmínky  pro  jeho  použití  proto  splněny                              nebyly,  čímž  je  možno  na  prohlášení  č.  2039  nahlížet  jako  na                              protiprávní,  ústavně  nekonformní  akt.  Je  evidentní,  že  Roosevelt  se                              snažil  pro  svůj  krok  nalézt  alespoň  nějaké  právní  ospravedlnění,                              třebaže v tomto případě bylo více než chabé.                               Prezident  si  však  byl  vratké  právní  a  zejména  ústavní  opory  dobře                              vědom, na což můžeme usuzovat z jeho spěšných snah prosadit návrh                              zákona o pomoci bankám v nouzi (Emergency Banking Relief Act; 48                              Stat. 1). Ten byl přijat již 9. března.                               Své obavy o prohlubující se bankovní krizi prezident tlumočil také ve                              svých  slavných  fireside  chats,  \"rozhovorech  u  krbu\",  které  se  živě                              vysílaly na rádiu, jež si v té době našlo cestu k milionům Američanů                              po celé zemi. V prvním z těchto rozhovorů, který se vysílal 12. března                              1933,  se  prezident  věnoval  příčinám  krachu  mnohých  bank,                                 10  40 Stat. 965.                                                                   95","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                dosavadním  opatřením,  která  učinil  sám  či  ve  spolupráci  s                              Kongresem,  a  předpokládanému  vývoji  událostí  následujících  dnů  v                                                                                     11                              souvislosti  se  znovuotevřením  některých  ozdravených  bank.   Mimo                              jiné  se  zmínil  také  o  tom,  jak  v  praxi  fungovaly  (a  stále  fungují)                              minimální  povinné  rezervy,  resp.  co  se  děje  s  penězi,  které  lidé                              ukládají do svých bank:                                       \"Ze všeho nejdříve mně dovolte, abych konstatoval prostý fakt,                              že když uložíte peníze do banky, banka tyto peníze neuloží do trezoru.                              Investuje vaše peníze do mnoha různých forem úvěrů - do dluhopisů,                              směnek,  hypoték  a  do  mnoha  dalších  druhů  půjček.  Jinými  slovy,                              banka zapojí vaše peníze do práce, aby se kola průmyslu a zemědělství                              nezastavila.  Relativně  malá  část  peněz,  které  vložíte  do  banky,  se                              ponechá  v  měně,  množství,  které  je  za  normálních  okolností  plně                              dostačující k tomu, aby pokrylo potřeby průměrného občana. Jinými                              slovy,  celkové  množství  veškeré  měny  v  zemi  je  jen  relativně  malou                                                                12                              částí všech vkladů ve všech bankách.\"                                Stran zlata Roosevelt poznamenal:                                        \"Co se tedy stalo během několika posledních dní únorových a                              několika  prvních  dní  březnových?  Kvůli  podryté  důvěře  ze  strany                              veřejnosti došlo u velké části našeho obyvatelstva k celkovému honu                              na bankovní vklady za účelem jejich přeměny na měnu nebo zlato. K                              honu  tak  velkému,  že  ani  ty  nejzdravější  banky  nedokázaly  získat                              dostatek měny, aby uspokojily poptávku.\"                               Rooseveltovy  rozhovory  u  krbu  vytvořily  důležitý  podklad  pro jeho                              záměr  zakázat,  až  na  výjimky,  soukromé  vlastnictví  většiny  forem                              zlata  jeho  odkoupením  za  pevně  stanovenou  cenu  tak,  aby  zlaté                              rezervy  Spojených  států  byly  znovu  naplněny,  aby  jimi  podložená                              měna  se  stala  pevnou.  Domnívám  se,  že  hovoříme-li  o  formách                              veřejnoprávní  intervence  do  soukromého  práva  v  kontextu                              Rooseveltova  Nového  údělu,  nelze  přihlížet  jen  k  čistě  právním                              otázkám,  ale  je  vhodné  zohlednit  i  některé  mimoprávní  prvky,                              obzvláště  ty,  které  objasňují  nebo  jinak  osvětlují  záměr  autora                              příslušné  právní  normy,  to  jest  které  jsou  jakousi  neoficiální                              důvodovou  zprávou.  Ostatně  jak  v  jedné  ze  svých  publikací  píše                                11                                  Fireside  Chat  1:  On  the  Banking  Crisis  (March  12,  1933).  Přepis                              rádiového  záznamu  i  samotná  nahrávka  je  dostupná  na  adrese  URL:  \"                              http://millercenter.org/president/speeches/detail/3298\". [1.12.2011, 20:23]. Je                              třeba  poznamenat,  že  text  se  v  některých  svých  částech  od  nahrávky                              odchyluje, nikdy ovšem podstatným způsobem.                               12  Nemohu si na tomto místě odpustit jízlivou poznámku, že takový projev                              prezidenta  Spojených  států  by  v  dnešní  době  pravděpodobně  vedl  spíše  k                              nedůvěře než důvěře v bankovní systém.                                                                   96","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Friedman,  \"Franklin  Delano  Roosevelt  byl  se  svým  plynulým,                              libozvučným  hlasem  mistrem  v  komunikaci.  Jeho  fireside  chats                              pomohly  vytvořit  imperiální  prezidentství;  prostřednictvím  rádia                                                                     13                              oslovil  téměř  každou  domácnost  národa.\"   Prezident  také  cítil,  že                              vhodně  cílené  poselství  mu  může  zajistit  náklonnost  veřejnosti,  což                              bylo  nezbytné  ve  chvíli,  kdy  \"právní  a  juristická\"  náklonnost                              absentovala.                               Zákon  o  pomoci  bankám  v  nouzi  byl  doslova  bezprecedentním                              legislativním  počinem,  který  do  té  doby  neměl  obdoby.  Z  hlediska                              našeho  zájmu  o  formy  veřejnoprávní  intervence  tu  byly  tři  zásadní                              roviny. Hned prvý oddíl zákona stanovil, že \"činy, předpisy, pravidla,                              licence,  nařízení  a  prohlášení  dosud  nebo  následně  podniknuté,                              vyhlášené,  učiněné  nebo  vydané  prezidentem  Spojených  států  nebo                              ministrem financí v době od 4. března 1933 v souladu s pravomocí                              svěřenou  pododdílem  (b)  oddílu  5  zákona  z  6.  října  1917  ve  znění                              následujících dodatků, se tímto schvalují a potvrzují.\" Na jedné straně                              byla provedena generální ratihabice všech dosavadních opatření hlavy                              státu,  na  druhé  straně  se  Rooseveltovi  dostalo  generálního  bianco                              šeku, zmocnění dělat to, co sám uzná za vhodné, aniž by byl prakticky                              čímkoli omezen. Tím, že  Kongres provedl ratihabici prezidentových                              aktů, vlastně potvrdil, že o nezákonný (a v posledku i o protiústavní)                              akt se z pohledu zákonodárné moci jedná pouze tehdy, nedojde-li ani                              k jeho uznání ani ex post. Ratihabice má vždy retroaktivní účinky per                              definitionem. Problém tohoto dodatečného schválení tkvěl v tom, že                              byly stvrzeny ústavně nekonformní akty, což celkový rozměr rozporu                              s Ústavou Spojených států ještě více podtrhlo.                               Druhá rovina spočívala v novelizaci zákona o obchodu s nepřítelem,                              kdy prezident získal pravomoc realizovat mimořádná opatření také v                              mírové  době,  a  sice  v  období  nouzového  stavu.  Podíváme-li  se  na                              aktualizované znění onoho oddílu 5(b), vedle výrazu During time of                              war  byla  doplněna  další  podmínka  or  during  any  other  period  of                              national  emergency  declared  by  the  President,  tedy  \"nebo  během                              jakéhokoli   jiného   období   nouzového   stavu,   vyhlášeného                              prezidentem\".  Co  bylo  lze  považovat  za  období  nouzového  stavu,                              záleželo plně na úvaze hlavy státu. Třetí rovinu potom představovalo                              doplnění zákona o Federálním rezervním systému o nové ustanovení,                              oddíl 11(n), který dával ministru financí prakticky ničím neomezené                              právo  požadovat  po  fyzických  a  právnických  osobách,  aby  tyto                              odevzdaly  Ministerstvu  financí  USA  zlaté  mince,  cihly  nebo                              certifikáty, které se nacházely v jejich vlastnictví. Je ovšem namístě                              připomenout,  že  se  nejednalo  o  žádnou  formu  konfiskace,  jelikož                              tentýž  předpis  zavazoval  stát,  aby  za  takto  odevzdané  zlato  zaplatil                              ekvivalentní  částku  v  papírové  měně.  Přesto  se  jednalo  o  vynucený                              \"kontrakt\" a zásah do obsahu vlastnického práva, do ius disponendi.                              Do jisté míry můžeme tento zásah přirovnat k expropriaci, i když se                                  13                                  Friedman,  L.  M.  American  Law  in  the  20th  Century.  1.  vydání.  New                              Haven, London: Yale University Press, 2002, p. 560.                                                                   97","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                od vyvlastnění některými vlastnostmi lišil, hlavně co do kvalitativní                              stránky účelu takového kroku.                               F.  D.  Roosevelt  vzápětí  využil  nově  vzniknuvšího  zmocnění  a  s                                                                                    14                              odkazem na něj vydal 10. března nařízení (výnos) č. 6073,  kterým                              jednak pověřil ministra financí, aby zvážil a rozhodl, které banky  je                              možno znovu otevřít a které prozatím zůstanou zavřené, jednak přímo                              zakázal  vlastníkům  zlata  jeho  vývoz  nebo  jiné  nakládání,  v  jehož                              důsledku by se ocitlo mimo jurisdikci Spojených států, ledaže ministr                              financí udělí výjimku.                               Necelý  měsíc  poté  se  prezident  odhodlal  k  dosud  nejrazantnějšímu                              opatření. Dne 5. dubna 1933 vydal neblaze proslulé nařízení (výnos)                              č.  6102,  který  nesl  název  \"Nařízení  zakazující  hromadění  zlatých                              mincí,  zlatých  cihel  a  zlatých  certifikátů\"  (Executive  Order                              Forbidding  the  Hoarding  of  Gold  Coin,  Gold  Bullion,  and  Gold                              Certificates). V preambuli se odvolal na ono novelizované ustanovení                              zákona  o  obchodování  s  nepřítelem  s  tím,  že  v  novelizujícím  aktu,                              tedy v zákoně o pomoci bankám v nouzi, Kongres prohlásil, že nastal                              stav vážné nouze a že je absolutně nezbytné co nejrychleji přistoupit k                              jednotné nápravě v celonárodním měřítku. Dle prezidenta tento stav                              nadále přetrvává, a proto zakazuje hromadění zlatých mincí, zlatých                              cihel  a  zlatých  certifikátů  ze  strany  fyzických  i  právnických  osob  v                              rámci  kontinentálních  Spojených  států.  Výnos  obsahoval  i  legální                              definici hromadění, kterým se prakticky rozumělo jakékoli nakládání                              se zlatem mimo oficiální obchodní kanály (oddíl 1), tedy kupříkladu i                              jeho prostá úschova doma.                               Aby  tento  zákaz  dostál  své  realizace,  byly  všichni adresáti,  kteří  ke                              zlatu ve zmíněných formách nabyli vlastnického práva do 28. dubna                              1933  včetně,  povinni  odevzdat  k  1.  květnu  1933  všechno  vlastněné                              zlato, a to buď federální rezervní bance nebo její pobočce či agentuře,                              anebo kterékoli členské bance Federálního rezervního systému (oddíl                              2). Nařízení připouštělo jen nepatrné výjimky, uvedená povinnost se                              například  nevztahovala  na  zlato,  jehož  hodnota  nepřesahovala  100                              dolarů  nebo  třeba  na  množství  zlata,  které  podléhá  zpracování  v                              průmyslu  nebo  umění  \"v  dohledné  době\"  apod.  V  zásadě  nešlo  o                              nikterak  významné  odchylky.  Vlastníci,  již  své  právo  nabyli  po  28.                              dubnu, rovněž nebyli ničeho ušetřeni. Rozdíl mezi oběma skupinami                              \"dotčených\"  byl  pouze  v  tom,  že  na  osoby,  které  zlato  získaly  do                              svého  vlastnictví  po  28.  dubnu,  se  již  mohly  vztahovat  některé                              výjimky udělené Ministerstvem financí v podobě licence na obchod s                              takovými produkty.                               Opět  se  nejednalo  o  odebrání  zlata  bez  náhrady.  V  souladu  s  ust.                              oddílu  4  byla  federální  rezervní  banka  nebo  členská  banka  FEDu                              povinna  vyplatit  za  takto  odevzdané  zlato  odpovídající  množství                              jakýchkoli  jiných  mincí  nebo  zákonné  měny,  tedy  papírových                              bankovek  FEDu.  Ministr  financí  však  byl  povinen  proplatit  všem,                                 14  31 C. F. R. § 120.3 (1972).                                                                   98","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                kteří  řádně  splnili  svou  povinnost,  náklady  související  s  dopravou,                              pojištěním, ochranou a dalšími podobnými a nutnými výdaji. V této                              souvislosti výnos poskytl zmocnění vydávat předpisy různého druhu k                              provedení a naplnění jeho ustanovení. Nakonec nelze přehlédnout ani                              to,  že  záměrné  porušení  povinností  stanovených  nařízením  č.  6102                              bylo trestáno buď pokutou do výše až 10.000 dolarů, anebo, jednalo-li                              se  o  fyzickou  osobu,  trestem  odnětí  svobody  až  na  10  let,  nebo                              cumulative.  Je  však  třeba  říci,  že  výnos  novou  skutkovou  podstatu                              nezaložil, protože stejné znění už obsahovalo novelizované ustanovení                              zákona o obchodování s nepřítelem. V tomto ohledu lze devátý oddíl                              výnosu považovat za zcela nadbytečný. Účelem jeho včlenění patrně                              bylo  zdůraznit  hrozbu  trestem,  aby  vynikla  imperativnost  a                              neúprosnost celého aktu.                                 Veřejnoprávní  intervence  do  soukromého  práva  ve  věci  zlata  se  ale                              vydáním nařízení č. 6102 nevyčerpala. Velkou hrozbu odlivu zlata z                              vládních rukou představovaly právě gold clauses, které byly u soudu                              vymahatelné, přičemž viditelně největší \"riziko\" ztělesňovaly ty, které                              byly uzavřeny před \"znárodněním\" zlata. Toho si byl prezident také                              dobře  vědom  a  již  5.  června  byla  schválena  společná  rezoluce                              Sněmovny  reprezentantů  a  Senátu  Kongresu  Spojených  států    (HJR                              192),  která ukončila  klasický  zlatý  standard a  zrušila  platnost  všech                                                                   15                              dosavadních  i  budoucích  gold  clauses.   Shora  uvedený  zákon  o                              zlatém standardu z roku 1900 byl dotčen obecnou derogační klausulí                              této rezoluce v oddílu (a), a to bez doplnění byť i demonstrativního                              výčtu  předpisů,  které  se  ruší.  To  vneslo  do  celého  problému  jistou                              neurčitost a nejasnost, nicméně ze znění citovaného oddílu rezoluce,                              kde se - s pomocí obratu \"dolar za dolar\" (dollar for dollar) - hovořilo                              o  placení  výhradně  v  \"měně,  která  je  v  době  platby  zákonným                              platidlem  pro  veřejné  a  soukromé  dluhy\".  Ve  světle  toho  nemohla                              patřičná ustanovení zákona o zlatém standardu obstát. Ostřejší se však                              situace jevila právě pro gold clauses. Kongres výslovně prohlásil tato                              smluvní  ujednání  za  odporující  \"veřejné  politice\"  s  tím,  že  tyto                              doložky  brání  pravomoci  Kongresu  regulovat  hodnotu  peněz                              Spojených  států  a  že  \"jsou  neslučitelné  s  deklarovanou  politikou                              Kongresu stále udržovat rovnocennou sílu každého dolaru ... na trzích                              a při placení dluhů\".                               Roosevelt  později  vydal  řadu  dalších  nařízení  a  prohlášení,  která  se                              týkala zlata a nakládání s ním, už  však neměla výraznější dopad na                              soukromoprávní sféru. Zlato, které se mezitím v důsledku prezidentem                              a  Kongresem  přijatých  opatření  nahromadilo  ve  federálních                              rezervních bankách, bylo na základě zákona o zlatých rezervách z 30.                              ledna 1934 (Gold Reserve Act; 48 Stat. 337) převedeno na vládu USA,                              resp. na Ministerstvo financí. V té době se však právní úprava zákazu                              soukromého  vlastnictví  zlata  a  neplatnosti  gold  clauses  již                              nezadržitelně  blížila  k  Nejvyššímu  soudu  Spojených  států.  Netřeba                                 15  McKenna, M. C., op. cit., p. 48.                                                                   99","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                dodávat,  že  mnohým  investorům  do  zlata  se  Rooseveltova  \"zlatá                              legislativa\"  nelíbila  ani  trochu.  Nucené  odebrání  zlata  a  jeho                              proplacení papírovými penězi řada z nich pokládala za surový útok na                              jejich vlastnictví. Ostatně jak ve své knize píše McKenna, \"ve většině                              případů  bylo  proplacení  v  papírových  penězích  přijato  s  výhradou;                              nicméně držitelé bdělí práva podali k federálnímu soudu žalobu, aby                              otestovali  platnost  kroků  podniknutých  prezidentem  a  Kongresem,                                                                     16                              zvláště společné rezoluce z 5. června 1933\".                                Složení Nejvyššího soudu v té době rozhodně neodráželo vůli voličů                              při  volbách  do  Sněmovny  reprezentantů  a  Senátu.  Jestliže  v  obou                              komorách    Kongresu    měli   Demokraté    zajištěny   pohodlné                              kvalifikované  většiny,  pak  ideologické  či  \"hodnotové\"  rozložení                              Nejvyššího  soudu  vykazovalo  spíše  opak.  Hooverova  administrativa                              úspěšně navrhla dva své kandidáty, a sice J. J. Parkera a pozdějšího                              předsedu  (Chief  Justice)  Ch.  E.  Hughese,  proti  jejichž  nominaci                              liberální  Demokraté  vehementně  brojili.  Parker  do  funkce  soudce                              Nejvyššího soudu USA nakonec potvrzen nebyl. Liberálové však byli                              v  druhé  polovině  20.  let  stále  více  přesvědčeni  o  tom,  že  většina                              soudců  hájila  spíše  zájmy  bohatých,  s  čímž  se  F.  D.  Roosevelt                                         17                              ztotožňoval.  V době, kdy se případy začaly přesouvat z federálních                              soudů  na  půdu  Nejvyššího  soudu  v  důsledku  apelace,  hrozilo                              nebezpečí, že by soud mohl vyslovit protiústavnost \"zlaté legislativy\",                              což  by  dle  zastánců  Nového  údělu  znamenalo  odepření  práva                              Kongresu regulovat měnu v době národní hospodářské katastrofy, což                              by vyvolalo finanční chaos v podobě zvýšení dluhu země o takřka 70                                           18                              miliard dolarů.                              Před Nejvyšším soudem se ocitly celkem čtyři případy, a to Norman et                              al.  v.  Baltimore  \&  Ohio  Railroad  Company  [294  U.S.  240  (1935)],                              United States v.  Bankers Trust  Co. [294  U.S.  240 (1935)],  Nortz  v.                              United  States  [294  U.S.  317  (1935)]  a  Perry  v.  United  States  [294                              U.S.  317,  330  (1935)].  Nebudeme  se  zde  podrobně  zabývat                              skutkovými  okolnostmi  jednotlivých  případů  a  ani  zde  není  prostor                              pro  zevrubné  pojednání,  a  tak  zvýrazníme  pouze  ty  právní  otázky,                              které  byly  pro  posouzení  ústavnosti  přijatých  opatření  naprosto                              klíčové. Úvodem je třeba říci, že vláda všechny případy ustála, ovšem                              těsnou většinou 5 ku 4. Čtyři soudci Nejvyššího soudu byli výrazně                              proti,  což  neváhali  dát  zřetelně  najevo  ve  svých  odlišných                              stanoviscích.  Chief  Justice  Hughes  sepsal  většinové  rozhodnutí  ve                                   16  McKenna, M. C., op. cit., p. 51.                               17                                  Leuchtenburg,  W.  E.  The  Supreme  Court  Reborn:  The  Constitutional                              Revolution in the Age of Roosevelt. 1. vydání. New York: Oxford University                              Press, 1995, p. 83.                               18  Leuchtenburg, W. E., op. cit., p. 86.                                                                  100","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                všech  případech,  přičemž  dva  případy  týkající  se  dluhopisů                              železničních společností spojil v jeden.                               V prvně uvedeném případu (s aplikací i na \"doprovodný\" případ č. 2)                              Hughes ve vztahu ke společné rezoluci z 5. června 1933 zdůraznil, že                              soud  se  nezabýval  otázkou  racionality,  která  stála  na  pozadí                              legislativy,  nýbrž  otázkou  toho,  zda  Kongres  disponuje  právem                              regulovat  měnu  a  zda  ve  spojitosti  s  realizací  této  pravomoci  může                              prohlásit za neplatné gold clauses. Dospěl ke kladné odpovědi s tím,                              že důležitým předpokladem je skutečnost, že taková ujednání narušují                              kontrolu měnového systému. Nadto poněkud zvláštně argumentoval,                              že gold clauses nejsou ve skutečnosti kontrakty na platbu ve zlatě, ale                              obecně  v  penězích,  což  celou  konstrukci  těchto  doložek  spíše                              zatemňovalo nežli objasňovalo.                               Ve  třetím  případě  Hughes  konstatoval,  že  vláda  nepřekročila  své                              pravomoci  tím,  že  nahradila  zlaté  certifikáty  jinými  formami  měny                              odpovídající  hodnoty,  to  jest  papírovou  měnou.  Protože  držitelé                              certifikátů  dostali  ekvivalentní  sumu  papírové  měny,  stěží  byli                              schopni  dokázat  finanční  ztrátu,  a  tudíž  neměli  právo  žalovat  stát  u                              soudu. Zajímavé však je, že většina soudců se vůbec nevypořádala s                              otázkou ústavnosti zákona o pomoci bankám v nouzi, tedy zda šlo o                              odebrání  majetku  bez  řádného  procesu  zaručeného  V.  dodatkem  k                              Ústavě Spojených států.                               Oproti předchozím případům došlo k názorovému posunu v posledně                              uvedeném  případě,  kde  Hughes  zcela  jasně  a  otevřeně  prohlásil:                              \"Máme  za  to,  že  společná  rezoluce  ...  šla  za  hranici  pravomocí                              Kongresu\". K tomu dodal, že vláda neměla právo porušit své vlastní                              závazky (tím, že certifikáty přestala vyměňovat za zlato v rozporu s                              ujednáním na nich). Žalobce však neuspěl, neboť opět nebyl schopen                              doložit  žádnou  finanční  újmu,  která  mu  mohla  vzniknout.  Z  tohoto                              posledního  případu  však  zřetelně  plyne,  že  soudci  si  byli  alespoň                              částečně  vědomi,  jaký  dopad  by  jejich  rozhodnutí  mělo  na  již  tak                              zostřenou ekonomickou situaci, a je docela možné, že kdyby  takové                              důsledky nebyly hrozily, neústavnost těchto aktů by vyslovena byla.                               Velmi  rezolutně  se  však  proti  názoru  většiny  postavili  přehlasovaní                              soudci.  Tak  např.  soudce  Stone  ve  svém  odlišném  stanovisku  k                              případu Perry označil počínání většiny, která dle něj diktovala rozsah                              měnových oprávnění Kongresu, za \"čistou uzurpaci\".                               Tuto  práci  bych  rád  uzavřel  odlišným  stanoviskem  soudce                              McReynoldse, které hovoří za vše a v němž McReynolds poznamenal:                                      \"Podle  naříkaných  zákonů  se  praví,  že  Spojené  státy                              uskutečnily zisky ve výši 2,8 milionu dolarů. To však předpokládá, že                              zisku lze dosáhnout legislativním opatřením (legislative fiat - pozn. J.                              Ch.).  Takové  podvodné  zisky  by  neznaly  žádných  mezí;  s  každým                              novým znehodnocením dolaru by se rozšířily. Dvě miliardy by mohly                              prudce stoupat do nekonečna - na dvacet, třicet nebo na kolik chcete.                              Ztráta reputace za čestné nakládání nám přinese bezbřehé ponížení.\"                                                                   101","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                  Zda  se  předpověď  soudce  McReynoldse  opravdu  vyplnila,  nechť  si                              každý posoudí sám.                                                                                                                                        102","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                   VYBRANÉ ASPEKTY RODINNÉHO PRÁVA V                                     PROTEKTORÁTU ČECHY A MORAVA                                                        JAN KAZDA                                    Právnická fakulta, Masarykova univerzita, Česká republika                                Abstract in original language                              Autor v předloženém příspěvku „Vybrané aspekty rodinného práva v                              Protektorátu Čechy a Morava“ pojednává o diskriminaci židovského                              obyvatelstva  a  jejich  blízkých  v  oblasti  rodinného  práva  v  době                              nesvobody na území Protektorátu Čechy a Morava. Blíže se příspěvek                              také  zabývá  náležitostmi  uzavírání  manželství  a  rozvodů  ve  světle                              tehdejší literatury a judikatury.                               Key words in original language                              Protektorát Čechy a Morava, Židé, rodinné právo, manželství, rozvod,                              rozluka.                               Abstract                              Author of this subscription named „Selected aspects of family law in                              Protectorate of Bohemia and Moravia” is dealing with discrimination                              of Jewish citizens and thein the area of family law in Protectorate of                              Bohemia and Moravia in the time of injustice. The contribution also                              closer deals with the formalities of marriage and divorce in light of the                              then literature and jurisprudence.                               Key words                              Protectorate  of  Bohemia  and  Moravia,  Jews,  family  law,  marriage,                              divorce, separation.                               1. ÚVOD                               Rodinné  právo  bylo  v  dobách  Česko-slovenské  republiky  a                              Protektorátu  Čechy  a  Morava  upraveno  jakožto  součást  obecného                              zákona  občanského  z  roku  1811.  Od  doby  účinnosti  císařského                              patentu,  kterým  se  tento  zákon  vydával,  do  doby,  kterou  má  tento                              příspěvek  postihnout,  prošel  tento  předpis  samozřejmě  jistými                              změnami. Výraznou novelou byl pak zákon č. 320/1919 Sb. z. a n.,                              kterým se mění ustanovení občanského práva o obřadnostech smlouvy                              manželské, o rozluce a o překážkách manželství (dále jen \"rozlukový                                      1                              zákon\").   Tento  zákon  je  unikátní  zejména  tím,  že  do                                1   Blíže  k rozboru  zákona  č.  320/1919  Sb.  z.  a  n.  např.  Veselá,  R.:                              Vznik  Československé  republiky  a  novelizace  rodinného  práva,  in                              Sborník z konference Dny práva 2008, Právnická fakulta Masarykovy                              univerzity, 2008, str. 552, ISBN 978-80-210-4733-4 nebo Veselá, R. -                              Vojáček, L. - Schelle, K. - Tauchen, J.: An introduction to history of                              czech private law, Brno: Masaryk university, 2011, str. 160 an., ISBN                              978-80-210-5592-6.                                                                  103","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                československého právního řádu zavádí vedle sňatku církevního ještě                              sňatek civilní.                                                           2                              Vzhledem k úzkému zaměření  tohoto příspěvku je zapotřebí zmínit                              zejména  právní  úpravu  možnosti  uzavřít  manželství  a  taktéž                              manželství  ukončit.  Autor  tohoto  příspěvku  chce  na  tomto  případě                              poukázat na zásah veřejného práva do institutu manželství a to už jak                              na  zásah  přímý  (zákaz  uzavírat  sňatek  s  Židy  či  míšenci),  tak  i  na                              zásahy  nepřímé  (donucení  manžela,  který  nebyl  Židem,  opustit                              manželský svazek s Židem/Židovskou skrze veřejnoprávní regulaci).                              Aby byla tato problematika lépe srozumitelná, dovolil jsem si začlenit                              na  začátek  článku  krátký  exkurs  do  vybraných  institutů  rodinného                              práva.                               Při tvorbě tohoto příspěvku budu vycházet z dobové judikatury a své                              závěry ze zpracování této problematiky uvedu na dobovém příkladě.                               2. PŘEKÁŽKY V UZAVŘENÍ MANŽELSTVÍ                               Obecný  zákoník  občanský  ve  svém  §  44  uvádí,  že  manželskou                              smlouvu  může  uzavřít  každý,  komu  v  tom  nebrání  žádné  zákonné                              překážky.  Tyto  překážky  jsou  pak  děleny  do  tří  podskupin  a  to:  1)                              nedostatek materiálních předpokladů platného manželského konsensu,                                                                                         3                              2) překážky manželství v pravém slova smyslu a za 3) tzv. zákazy.                               Co  se  nedostatku  materiálních  předpokladů  platného  manželského                              konsensu týče, uvádí se blíže např. nedostatek způsobilosti stran, totiž                              dospělosti a zdravého rozumu, dále nedostatek svobodného a vážného                              přivolení a samozřejmě i omyl.                                Překážkami  v  pravém  smyslu  se  rozuměla  překážka  již  existujícího                              manželství, příbuzenství a švagrovství, nemožnost zabezpečit rodinu,                                                       4                              vraždy manžela a impotence .                                2  Poněkud širší rozbor protektorátního práva soukromého, tedy i rodinného                              nalezneme např. in Tauchen, J.: Vývoj soukromého práva v období nacistické                              okupace  (1939  -  1945),  in  Soukromé  právo  v  proměnách  věků:  Sborník                              příspěvků  z  letní  školy,  Brno:  Masarykova  univerzita,  2011,  str.  175-189,                              ISBN  978-80-210-5557-5,  či  in  Tauchen,  J.:  Vývoj  soukromého  práva                              v Protektorátu  Čechy  a  Morava.  In:  Tauchen,  J.  (Ed.)  Výzkum  vývoje                              soukromého práva na území České Republiky. Brno, The European Society                              for  History  of  Law  2010,  str.  66  -  91,  ISBN  978-80-904522-8-2  nebo  in                              Tauchen, J.: Die Grundcharakteristik des Privatrechts im Protektorat Böhmen                              und Mähren. Journal on European History of Law. London, Vol. 2, 2011, No.                              1, str. 56 - 60, ISSN 2042-6402.                              3                                 Viz  Rouček,  F  -  Sedláček,  J.:  Komentář  k československému  obecnému                              zákoníku  občanskému  a  občanské  právo  platné  na  Slovensku  a                              v Podkarpatské Rusi, Praha: nakladatelství V. Linhart, 1935, str. 381-2.                               4  O těchto překážkách manželství je v komentáři od prof. Sedláčka a Roučka                              uveřejněna  velice  zajímavá  judikatura.  Blíže  Rouček,  F;  Sedláček,  J.                              Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské                                                                 104","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Mezi  zákazy  uzavření  sňatku  patřilo  zejména  předčasné  uzavření                              sňatku vdovou a dále pak např. nedostatek úředního svolení ke sňatku                                                   5                              konzulárních úředníků.                              3. VYBRANÉ ASPEKTY UKONČENÍ MANŽELSTVÍ                               Dle  prvorepublikové  právní  úpravy  bylo  možné  nepřekonatelnou                              manželskou  krizi  řešit  zásadně  dvěma  způsoby,  a  to  rozlukou  a                                        6                              rozvodem.                              Rozlukou  se  rozumí  zrušení  manželského  svazku.  Obecný  zákoník                              občanský pak znal dva druhy rozluky: soudním výrokem a smrtí. Jak                              uvádí komentář k obecnému zákoníku občanskému, soudní rozlukou                              pominulo  pohlavní  společenství  manželů  t.j.  manželé  se  nemohli                              nadále  tělesně  stýkat.  Pokud  by  se  manžel  domohl  na  manželce                              soulože,  šlo  by  o  násilné  smilstvo.  Dítě,  které  by  bylo  počato                              z takového  styku,  by  bylo  považováno  za  nemanželské.  Z výše                              uvedeného  vyplývá,  že  tehdejší  institut  rozluky  je  spíše  podobný                                               7                              dnešnímu rozvodu.                              Zákon č. 320/1919 Sb. z. a n. v § 13 uvádí, že o rozluku manželství                              lze žalovat:                               dopustil-li se druhý manžel cizoložství                               byl-li manžel pravomocně odsouzen do žaláře nejméně na tři léta…                               opustil-li manžel svého manžela zlomyslně a nevrátí-li se na soudní                              vyzvání do šesti měsíců                                ukládal-li druhý manžel o manželův život nebo zdraví                              nakládal-li jím  (manželem)  vícekrát  zle,  ubližoval-li  mu  těžce,  nebo                              ho opětovně urážel na cti                               vede-li manžel zhýralý život                                    právo platné  na Slovensku a  v Podkarpatské Rusi,  Praha:  nakladatelství V.                              Linhart, 1935, str. 419 an..                              5                                Tento zákaz byl stanoven nařízením ministerstva zahraničí ze dne 2. Května                              1899 č. 24.437.                               6                                Jak je ale výslovně uvedeno v § 93 obecného zákona občanského, nebylo                              možno manželství zrušit např. vzájemnou dohodou, ačkoli mělo v podstatě                              podobu smlouvy.                               7  Blíže Rouček, F. - Sedláček, J.: Komentář k československému obecnému                              zákoníku  občanskému  a  občanské  právo  platné  na  Slovensku  a                              v Podkarpatské Rusi, Praha: nakladatelství V. Linhart, 1935, str. 251.                                                                  105","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                pro trvale nebo periodicky probíhající duševní chorobu, která trvá tři                              léta…                               nastal-li  tak  hluboký  manželský  rozvrat,  že  na  manželích  nelze                              spravedlivě požadovat, aby v manželství setrvali                               pro nepřekonatelný odpor.                               Pro účely tohoto příspěvku je potřebný především § 13 písm. h), který                              dále  uvádí,  že  \"rozluku  nelze  vyslovit  k  žalobě  manžela,  který  je                                                       8                              rozvratem převážně vinen.“                              Rozvodem  se  manželské  společenství  nerušilo.  Nebyla  zde  již  ale                              povinnost  společně  bydlet  a  tělesně  se  stýkat,  z toho  důvodu  byl                              rozvod  znám  pod  pojmem  „rozvod  od  stolu  a  lože“.  Soulož  mezi                              rozvedenými manželi byla tedy stále souloží manželskou, manželé se                                                                     9                              jí  ale  nemohli  navzájem  domáhat.   Rozvod  spočíval  v                              několikanásobné \"promluvě do duše\" manželům ze strany církevního                                         10                              hodnostáře.   Důležitým  faktem  je,  že  rozvod  zásadně  umožňoval                              obnovu manželství.                               4. ZMĚNY  V  PRÁVU  V  PROTEKTORÁTU  ČECHY  A                              MORAVA                               Dne 16. března 1939 vydal Vůdce a říšský kancléř Adolf Hitler výnos,                                                                   11                              jímž  zřídil  Protektorát  Čechy  a  Morava.   Část  území,  které  patřilo                              dříve  Česko-slovenské  republice  a  bylo  obsazeno  německými                              vojenskými jednotkami, nyní náleželo k Německé říši, což mělo jisté                              právní důsledky.                                Dle  čl.  2  výše  uvedeného  výnosu  se  stali  obyvatelé  Protektorátu                              Čechy  a  Morava,  kteří  byli  příslušníky  německého  národa,                              německými  příslušníky  a  dle  říšského  práva  o  říšských  občanech  i                              říšskými  občany.  Na  ně  se  pak,  vzhledem  k nacistické  personifikaci                                   8                                § 13 písm. h) zákona č. 320/1919 Sb. z. a n., kterým se mění ustanovení                              občanského  práva  o  obřadnostech  smlouvy  manželské,  o  rozluce  a  o                              překážkách manželství.                               9   Blíže  Rouček,  F  -  Sedláček,  J.:  Komentář  k československému                              obecnému  zákoníku  občanskému  a  občanské  právo  platné  na                              Slovensku  a  v Podkarpatské  Rusi,  Praha:  Nakladatelství  V.  Linhart,                              1935, str. 252.                               10                                  K  tomu  např.  Petr,  P.:  Rozluka  manželství  -  zapomenutý  institut?,  in                              sborník  z  Konference  Dny  práva  2009,  Právnická  fakulta  Masarykovy                              univerzity, 2009, str. 2255, ISBN 978-80-210-4990-1.                               11                                 K vzniku a pojmu Protektorátu Čechy a Morava blíže např. Sobota, E.: Co                              to byl Protektorát, Praha: Kvasnička a Hampl, 1946.                                                                  106","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                                              12                              práva,  vztahovalo  právo  říšské.   Ostatní  obyvatelé  Protektorátu                              Čechy a Morava se stali příslušníky protektorátními a tudíž se na ně                                                          13                              vztahovalo právo protektorátní.                              Z  tohoto  vyplývá  určitá  stratifikace  obyvatelstva  Protektorátu  na                              příslušníky  německé,  protektorátní  a  ostatní.  Kategorie  ostatní  se                              sestávala zejména z Židů a Romů a byla charakteristická tím, že její                              příslušníci  pozbyli  jistá  občanská  práva.  U  Židů  pak  právní  řád                                                             14                              rozlišoval  ještě  židovské  míšence   a  to  buďto  prvního  stupně  nebo                              druhého stupně.                               Zatímco se právní poměry příslušníků Protektorátu Čechy a Morava                              stále  řídily  právem  československým  (v  tomto  konkrétním  případě                              tedy úprava obsažená v obecném zákoníku občanském a v zákoně č.                              320/1919  Sb.  z.  a  n.  ve  znění  pozdějších  předpisů),  poměry                              německých státních příslušníků (tedy i těch, kteří byli před vznikem                              Protektorátu  Čechy  a  Morava  československými  občany)  se  řídili                              právem domoviny a to především v oboru práva osobního, rodinného                              a  dědického.  Výnos  o  zřízení  protektorátu  pro  ně  stanovil  aplikaci                              německého statusového práva i německou soudní pravomoc.                                \"K provedení uvedeného výnosu bylo již 20. července 1939 s účinností                              od 1. srpna téhož roku vydáno nařízení o použití německého práva pro                              německé státní příslušníky v Protektorátu Čechy a Morava. V prvním                              paragrafu  nařízení  bylo  jednoznačně  určeno,  že  na  právní  poměry                              německých  státních  příslušníků  -  tedy  i  postavení  bývalých                              československých   státních   příslušníků   německé   národnosti,                              prohlášených  dne  16.  března  1939  Hitlerem  za  německé  státní                              příslušníky „jest v Protektorátu Čechy a Morava použito práva jejich                              domoviny  (německého  práva),  pokud  toto  právo  stanoví  použití                              zákonů  domovského  státu“.  Zároveň  bylo  zdůrazněno,  že  právo                              domoviny  platí  zvláště  v  oboru  práva  osobního,  rodinného  a                              dědického.  Zvláštní  odstavec  věnovalo  nařízení  otázkám  sňatku  a                                    12                                  Nutno  podotknout,  že  se  na  německé  státní  příslušníky  žijící  na  území                              Protektorátu  vztahovalo  říšské  rodinné  a  rasové  právo  již  předtím.  Svou                              povahou bylo totiž statusové. Blíže k tomu např. Hoffman, J.: Nové zákony a                              nařízení Protektorátu Čechy a Morava, nakladatelství Praha: nakladatelství                              V. Linhart, ročník 3, 1941, str. 1184.                               13                                  Blíže  k  tomu  např.  Tauchen,  J.  –  Schelle,  K.:  Grundriss  der                              Tschechoslowakischen  Rechtsgeschichte.  München  (SRN),  Verlag  Dr.  Hut                              2009.  196  s.  (ISBN  978-3-89963-935-3)  nebo  Tauchen,  J.  –  Schelle,  K.:                              Recht  und  Verwaltung  im  Protektorat  Böhmen  und  Mähren.  München                              (SRN), Verlag Dr. Hut 2009. 124 s. ISBN 978-3-86853-052-0.                              14   Židovský  míšenec  prvního  stupně  byl  ten,  kdo  pocházel  z dvou  plně                              židovských  prarodičů,  míšencem  druhého  stupně  byl  ten,  kdo  měl  jednoho                              plně židovského prarodiče.                                                                  107","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                rozvodu. Pro formu sňatku určilo použití německého práva v případě,                                                                      15                              že muž byl německým státním příslušníkem.\"                              Právní poměry Židů, jakožto diskriminované vrstvy obyvatelstva, byly                              upraveny  dle  jejich  příslušnosti.  Prvním  zásadním  protektorátním                              předpisem,  který  upravoval  statusové  právo  Židů-protektorátních                              příslušníků, bylo vládní nařízení č. 136/1940 Sb., o vyřazování Židů z                                             16                              veřejného života.                              5. ŽIDOVSKÁ  PŘÍSLUŠNOST  JAKOŽTO  PŘEKÁŽKA                              UZAVŘENÍ MANŽELSTVÍ                               Vládní nařízení ze dne 7. března 1942 ve svém § 2 stanovilo, že se                              zakazuje  uzavřít  manželství  mezi  Židem  a  protektorátním                              příslušníkem,  který  nebyl  Žid  nebo  míšenec  s  dvěma  úplně                              židovskými  prarodiči.  Šlo  tedy  o  jakýsi  další  zákaz,  který  způsobil                              překážku v možnosti uzavřít manželství.                               Židovští  míšenci  protektorátní  příslušnosti  se  dvěma  úplně                              židovskými  prarodiči  potřebovali  dle  §  2,  č.  2  výše  uvedeného                              nařízení  k  uzavření  manželství  s  protektorátním  příslušníkem,  který                              není Žid nebo židovský míšenec s dvěma úplně židovskými prarodiči                                                                        17                              speciální povolení, které vydával ministr vnitra.                              Dále  výše  jmenované  nařízení  stanovilo,  že  se  nemají  uzavírat                              manželství mezi míšenci protektorátní příslušnosti, kteří mají jednoho                              úplně židovského prarodiče a také zakázalo pohlavní styk mezi Židy                              či míšenci a protektorátními příslušníky, kteří Židé ani míšenci nebyli.                               Pokud  by  bylo  uzavřeno  manželství,  a  to  třeba  i  v  cizině,  které  by                              nebylo uzavřeno v souladu s výše uvedenými pravidly, bylo neplatné.                              Neplatnost takovýchto manželství se vyšetřovala z úřední povinnosti.                               Snoubenci byli povinni před sňatkovým úřadem písemně prohlásit, že                              neexistují  překážky  pro  uzavření  tohoto  manželství  jak  podle  práva                              protektorátního (tedy dle § 2 nařízení, jímž se vydávají další předpisy                              o židech a židovských míšencích), tak podle předpisů říšských.                                     15   Veselá,  R.:  Změny  rodinného  práva  za  protektorátu,  in  Sborník  z                              konference  Dny  práva  2009,  Právnická  fakulta  Masarykovy                              univerzity, 2009, str. 2794, ISBN 978-80-210-4990-1                               16                                 Tauchen, J.: Diskriminace Židů v pracovním právu v Protektorátu Čechy a                              Morava. In: COFOLA 2010: the Conference Proceedings. Brno, Masarykova                              univerzita, 2010, str. 742-752, ISBN 978-80-210-5151-5                               17   Jen  těžko  si  lze  ale  představit,  jak  často  bylo  toto  povolení  Richardem                              Bienertem uděleno. Dá se ale předpokládat, že situace byla podobná jako s                              ostatními výjimkami ve prospěch Židů, tedy, že se tato povolení neudělovala.                                                                  108","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                V  této  věci  spatřuji  přímý  zásah  práva  veřejného  do  práva                              soukromého. De facto tedy přibyla další překážka v možnosti uzavřít                              manželství a to ve formě zákazu.                               6. ROZVRAT  MANŽELSTVÍ  Z  DŮVUDU  ŽIDOVSKTVÍ                              JEDNOHO Z MANŽELŮ                                Co se rozluky týče, nenastala v Protektorátu Čechy a Morava žádná                              legislativní změna, co do důvodů rozluky. Je však třeba zaměřit se na                              změnu smyslu, či spíše rozšíření konkrétního důvodu a to na základě                              nových skutečností. V této souvislosti uvádím již dříve zmíněný §13                              odst.  1,  písm.  h)  rozlukového  zákona  z  roku  1919.  Toto  ustanovení                              uvádí,  že  důvodem  pro  rozluku  byl  i  takový  rozvrat  manželství,  že                              nebylo  na  manželích  možno  spravedlivě  požadovat,  aby  zůstali  ve                              svazku manželském. Jak již bylo sděleno, dikce ustanovení se nikterak                              nezměnila,  jeho  význam  v  rámci  protektorátní  rozhodovací  praxe                              nabyl na důležitosti, což níže ukážu na konkrétním případě.                               Vrchní soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 10. 6. 1940 č. j. R IX                              94/1940  mimo  jiné  došel  k  závěru,  že  samotné  židovství  jednoho  z                              manželů  nezpůsobuje  takový  rozvrat  manželství,  aby  mohlo  být                              manželství  rozloučeno.  Je  však  třeba  brát  v  potaz  další  skutečnosti,                              které jsou přímo spojeny s židovstvím jednoho z manželů. Soud dále                              ve své argumentaci dospěl k názoru, že židovství jednoho z manželů                              sice  nezpůsobuje  automaticky  rozvrat  manželství,  ale  vzhledem  k                              veřejnoprávním  omezení  té  doby,  mohlo  kvalifikovaný  rozvrat                              vyvolat.                               K  tomuto  si  dovolím  citovat  odůvodnění  žaloby  na  rozluku.  Na                              citovaném  úryvku  pak  jasně  poukážu  na  jednotlivá  nebezpečí  pro                              manžela \"árijce\", který setrval v manželství s Židovkou.                               \"Naše manželství bylo v poslední době úplně rozvráceno. V důsledku                              nařízení o neárijcích nemohl jsem nadále vystupovati před veřejností                              se  svou  manželkou,  navštěvovati  s  ní  veřejné  místnosti,  divadla,                              biografy  atd.  Naši  přátelé  a  známí  přestali  se  s  námi  stýkati.                              Dospívající naše dcera, která právě v této době nejvíce potřebuje péče                              a  rady  své  matky,  těžce  postrádá,  že  její  matka  nemůže  ji  všude                              doprovázeti,  a  její  duševní  vývoj  trpí  stálým  zdůrazňováním                              židovského  původu  její  matky  před  veřejností.  V  naší  domácnosti                              dochází  proto  k  stálým  různicím,  výčitkám,  hádkám,  takže  rodinný                                                       18                              život stal se nesnesitelným.\"                               Dále  žalobce  uvádí  k  jeho  situaci  v  manželství  se  židovskou                              následující:                               \"Jako  manžel  židovsky  podléhám  těžkým  majetkovým  újmám,  neboť                              dle  nařízení  min.  financí  ze  dne  23.  1.  1940  veškeré  platy  v  můj                                 18                                  Bauer,  F.:  Rozluka  nerovného  manželství,  in  Právní  prakse  -  měsíčník                              právníků, ročník IV. Praha: nakladatelství V. Linhart, 1940, str. 271                                                                  109","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                prospěch  jsou  skládány  na  vázané  konto.  U  mého  zaměstnavatele                              hrozí  mi  propuštění.  Mé  jmění  nestačí  pak,  abych  mohl  své  rodině                              poskytovati  prostředků  na  udržení  slušné  dosavadní  životní  úrovně.                              Dalším soužitím se žalovanou byl bych proto existenčně zničen a se                              mnou i moje dcera. Vším tím způsobem byl mezi mnou a žalovanou                              takový  rozvrat  manželský,  že  nelze  na  nás  spravedlivě  požadovati,                                                                       19                              abychom v manželském společenství setrvali.\"                              V této věci je nutno podotknout, že žalobcem uváděná omezení jsou                              pouze příkladná a vztahující se k jeho případu. Dále byli Židé a s nimi                              i jejich manželé omezeni např. ve výkonu veřejné služby, notářského                                                                        21                                      20                              povolání , vlastnictví nemovitého majetku atd.                              Jak  je  ale  zřejmé,  v  tomto  případě  nejde  o  přímý  zásah  práva                              veřejného  do  práva  soukromého.  Jde  spíše  o  sérii  veřejnoprávních                              prostředků, které na soukromoprávní vztahy, v tomto případě institut                              manželství, působily.                               7. ZÁVĚR                               Pokud  tedy  jde  o  zásahy  veřejného  práva  do  práva  soukromého  v                              Protektorátu  Čechy  a  Morava  v  oblasti  překážek  v  uzavírání                              manželství a popř. jeho ukončení je možné rozlišit jak zásahy přímé,                              tak zásahy nepřímé. Přímým zásahem je pak zcela zřejmě ustanovení                              židovství jakožto překážky pro uzavření manželství. Za nepřímý zásah                              je  možno  považovat  souhrn  takových  opatření,  které  z  židovství                              jednoho z manželů nepřímo dělají důvod k rozluce pro takový rozvrat                              manželství, že na manželích není možno dále spravedlivě požadovat,                              aby v manželství setrvali.                               Literature:                              -  Bauer,  F.:  Rozluka  nerovného  manželství,  in  Právní  prakse  -                                 měsíčník  právníků,  ročník  IV.  Praha:  nakladatelství  V.  Linhart,                                 1940.                              -  Hoffman, J.: Nové zákony a nařízení Protektorátu Čechy a Morava,                                 Praha: nakladatelství V. Linhart, ročník 3, 1941.                                19   Bauer,  F.:  Rozluka  nerovného  manželství,  in  Právní  prakse  -  měsíčník                              právníků,  ročník  IV.  Praha:  Právnické  nakladatelství  V.  Linhart,  1940,  str.                              271                               20                                 K tomu např. Hoffmann, J.: Nové zákony a nařízení Protektorátu Čechy a                              Morava, Praha: nakladatelství V. Linhart, ročník 3, 1941, str. 204-5.                               21                                 K tomu např. blíže Kazda, J.: Protižidovské zákonodárství v Protektorátu                              Čechy  a  Morava,  2011,  Magisterská  diplomová  práce.  Masarykova                              univerzita, Právnická fakulta. Vedoucí práce JUDr. et Bc. Jaromír Tauchen                              Ph.D.,  LL.M.,  Eur.  Int.  (Dresden).  Dostupné  také  z  IS  MU:                              http://is.muni.cz/th/210156/pravf_m?info=1;zpet=%2Fvyhledavani%2F%3Fs                              earch%3Dkazda%20agenda:th%26start%3D1  nebo  Hoffmann,  J.:  Židovská                              otázka,  in  Nové  zákony  a  nařízení  Protektorátu  Čechy  a  Morava,  Praha:                              nakladatelství V. Linhart, ročník 3, 1940, str. 5-8.                                                                  110","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                -  Kazda,  J.:  Protižidovské  zákonodárství  v  Protektorátu  Čechy  a                                 Morava,  2011,  Magisterská  diplomová  práce.  Masarykova                                 univerzita, Právnická fakulta. Vedoucí práce JUDr. et Bc. Jaromír                                 Tauchen Ph.D., LL.M., Eur. Int.(Dresden). Dostupné také z IS MU:                                 http://is.muni.cz/th/210156/pravf_m?info=1;zpet=%2Fvyhledavani                                 %2F%3Fsearch%3Dkazda%20agenda:th%26start%3D1.                              -  Petr,  P.:  Rozluka  manželství  -  zapomenutý  institut?,  in  sborník  z                                 Konference  Dny  práva  2009,  Právnická  fakulta  Masarykovy                                 univerzity, 2009, str. 2255, ISBN 978-80-210-4990-1.                              -  Rouček,  F.  -  Sedláček,  J.:  Komentář  k československému                                 obecnému  zákoníku  občanskému  a  občanské  právo  platné  na                                 Slovensku a v Podkarpatské Rusi, Praha: nakladatelství V. Linhart,                                 Praha, 1935.                              -  Sobota, E.: Co to byl Protektorát, Praha: Kvasnička a Hampl, 1946                              -  Tauchen,  J.  –  Schelle,  K.:  Grundriss  der  Tschechoslowakischen                                 Rechtsgeschichte.  München,  Verlag  Dr.  Hut  2009.  196  s.,  ISBN                                 978-3-89963-935-3.                              -  Tauchen,  J.  –  Schelle,  K.:  Recht  und  Verwaltung  im  Protektorat                                 Böhmen und Mähren. München, Verlag Dr. Hut 2009. 124 s., ISBN                                 978-3-86853-052-0.                              -  Tauchen,  J.:  Die  Grundcharakteristik  des  Privatrechts  im                                 Protektorat Böhmen und Mähren. Journal on European History of                                 Law. London, Vol. 2, 2011, No. 1, s. 56 - 60., ISSN 2042-6402.                              -  Tauchen, J.: Diskriminace Židů v pracovním právu v Protektorátu                                 Čechy a Morava. In: COFOLA 2010: the Conference Proceedings.                                 Brno, Masarykova univerzita, 2010, s. 742-752, ISBN 978-80-210-                                 5151-5.                              -  Tauchen, J.: Vývoj soukromého práva v období nacistické okupace                                 (1939  -  1945),  in  Soukromé  právo  v  proměnách  věků:  Sborník                                 příspěvků  z  letní  školy,  Brno:  Masarykova  univerzita,  2011,  str.                                 175-189, ISBN 978-80-210-5557-5.                              -  Tauchen,  J.:  Vývoj  soukromého  práva  v Protektorátu  Čechy  a                                 Morava. In: Tauchen, J. (Ed.)  Výzkum  vývoje soukromého práva                                 na území České Republiky. Brno, The European Society for History                                 of Law 2010, str. 66 - 91, ISBN 978-80-904522-8-2.                              -  Veselá, R. - Vojáček, L. - Schelle, K. - Tauchen, J.: An introduction                                 to history of czech private law, Brno: Masaryk university, 2011, str.                                 160 an., ISBN 978-80-210-5592-6.                              -  Veselá,  R.:  Vznik  Československé  republiky  a  novelizace                                 rodinného  práva,  in  Sborník  z  konference  Dny  práva  2008,                                 Právnická  fakulta  Masarykovy  univerzity,  2008,  str.  552,  ISBN                                 978-80-210-4733-4.                              -  Veselá,  R.:  Změny  rodinného  práva  za  protektorátu,  in  Sborník  z                                 konference  Dny  práva  2009,  Právnická  fakulta  Masarykovy                                 univerzity, 2009, str. 2794, ISBN 978-80-210-4990-1.                               Contact – email                              kazda@atlas.cz                                                                   111","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                        LEVIRÁT (U CHETITŮ A HEBREJCŮ)                                                  MICHAELA KNOLLOVÁ                                    Právnická fakulta, Masarykova univerzita, Česká republika                                Abstract in original language                              Příspěvek  zaměřený  na  levirátní  manželství  se  v  první  řadě  zabývá                              kořeny  levirátu  a  jeho  výskytem  ve  starověkých  společnostech  s                              podrobnějším  zaměřením  na  Chetitskou  říši.  Další  část  pojednává  o                              Hebrejcích, kteří levirát převzali, přizpůsobili svým potřebám včetně                              zavedení  možnosti  jeho  odmítnutí  prostřednictvím  obřadu  zvaného                              chalica. V závěru je upraven vývoj levirátu v židovském právu až do                              moderní  doby  včetně  snah  o  zrušení  tohoto  značně  omezujícího                              institutu.                               Key words in original language                              Chetité, Hebrejci, Židé, levirát, rodinné právo, manželské právo                               Abstract                              In the first place the paper focused on levirate marriage deals with the                              roots  of  levirate  and  occurence  of  levirate  in  the  ancient  societies                              especially  in  the  Hittite  empire.  The  next  section  discusses  about                              Hebrews  who  took  levirate,  customized  to their  needs  including  the                              introduction  of  the  possibility  of  rejection  by  the  ceremony  called                              chalica.  In  conclusion  are  described  the  develompent  of  levirate  in                              Jewish law to modern times including efforts to cancel this restrictive                              institute.                               Key words                              Hittites, Hebrew, Jews, Levirate, Familly Law, Marriage Law                               1. ÚVOD                                Tento  příspěvek  se  zabývá  zásahem  veřejné  moci  do  oblasti                              rodinného  práva,  který  překvapivě  nesměřuje  k  omezení  práv,  ale                              naopak snaží se o jejich rozšíření. Jak vyplývá již z názvu, klíčovým                              institutem,  který  byl  právě  tím  omezujícím  prvkem  posléze                              eliminovaným  je  levirát,  respektive  levirátní  manželství,  tedy                              povinnost švagra oženit se s vdovou po svém bratrovi.                                      Kořeny  tohoto  institutu  jsou  velmi  hluboké  a  nelze  proto                              s jistotou  určit,  který  národ  byl  jeho  původcem.  V této  souvislosti                              bývají  zmiňovány  Babylónie,  Asýrie,  Chetitská  říše  či  Ugarit.                              Nicméně při bližším pohledu na právní řády těchto států je patrné, že                              Babyloňané ani Asyřané tento institut nevyužívali, neboť daného cíle                                                         1                              dosahovali  jiným  způsobem.   Stejně  tak  úpravu  v Ugaritu  nelze                                  1  O. R. Gurney, The Hittites, The Penguin Books, London, 1990, str. 83.                                                                  112","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                                            2                              považovat  za  typický  levirát.   Zakotvení  levirátního  manželství                              v klasické  podobě  nalezneme  toliko  v právním  řádu  Chetitské  říše,                              tedy  státního  útvaru  vzniklého  na  území  dnešního  Turecka  ve  2.                              tisíciletí před Kristem.                               2. CHETITÉ A LEVIRÁT                                       Chetité považovali problematiku rodinných vztahů za značně                              důležitou. Rodina zde měla, stejně jako ve většině starověkých zemí,                              patriarchální charakter, kdy ženy byly v podřízeném postavení nejprve                              ve  vztahu  ke  svému  otci  a  později  ve  vztahu  k manželovi.  Přesto                              nebylo jejich postavení zcela nevýznamné, neboť disponovaly řadou                              práv, a to zejména v majetkové oblasti. Došlo-li k zániku manželství                              z důvodu úmrtí muže, k čemuž mohlo mimo jiné s ohledem na četnost                              válečných  konfliktů  docházet  poměrně  často,  vyvstával  problém  na                              jedné  straně  s  možným  přetržením  rodové  linie  (bylo-li  manželství                              bezdětné) a jednak s dědictvím. Tyto problémy řešilo právě levirátní                              manželství.                                                             3                                     Právní zakotvení levirátu  nalezneme v § 193 tzv. Chetitských                              zákonů: „Pokud má muž ženu a pak muž zemře, ženu si vezme jeho                              bratr, pak si ji vezme otec. Pokud také otec zemře, jeden z bratrových                                                              4                              synů si vezme ženu. Nebude trest.“  Jak tedy vyplývá z posloupnosti,                              která stanoví povinnost sňatku vdovy nejprve se švagrem, popřípadě                              tchánem  a  nakonec  synovcem,  neponechávali  Chetité  nic  náhodě  a                              snažili  se  zajistit,  aby  bylo  možné  levirát  v  daném  případě  vždy                              aplikovat  a  ženu  opět  k rodině  pevně  připoutat.  Levirátním                              manželstvím došlo de facto k dědění majetku v rámci rodiny, přičemž                              předmětem dědictví byl nejen majetek, ale i žena sama.                               3. EXKURS - CHETITÉ A RODINNÉ VZTAHY                                      Citované  ustanovení  obsahuje  dodatek  značící  beztrestnost                              takového vztahu respektive soulad takového jednání se zákonem. Toto                              ustanovení  je  důležité  v  kontextu  chetitského  rodinného  práva.  Jak                              bylo již zmíněno, považovali Chetité oblast rodinného práva za velmi                              důležitou  a  rodinné  vztahy  byly  zákonem  velmi  přísně  regulovány.                              Vztahy  sexuálního  charakteru  mezi  rodinnými  příslušníky  byly                                                                                           5                              považovány  za  velmi  závažný  trestný  čin,  a to  dokonce  za hrdelní .                                2                                 Srov.  D.  A.  Leggett,  The  Levirate  and  Goel  Instititutions  in  the  Old                              Testament,  With  Special  Attention  to  the  Book  of  Ruth,  Mack  Publishing                              Company, Cherry Hill, New Jersey, 1974, str. 9-27.                              3  Levirátní manželství, levirátní – z latinského levir (švagr).                               4                                A. Götze, The Hittite Laws, in: J. B. Pritchard, Ancient Near Eastern Texts,                              Princeton University Press, Princeton, 1950, str. 196.                               5                                 V  překladu  B.  Hrozného  a  E.  Neufelda  není  trest  přímo  definován,                              respektive B. Hrozný překládá jako „nastane trest“, E. Neufeld uvádí „je to                              ohavnost“.  A.  Götze  ve  svém  překladu  jasně  hovoří  o  trestu  smrti:  „je  to                              hrdelní  zločin“.  §  189  chetitských  zákonů  in:  B.  Hrozný,  Code  Hittite.                                                                 113","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                V této souvislosti je nutné zmínit, že v chetitských zákonech byl, na                              rozdíl  od  jiných  starověkých  právních  řádů,  trest  smrti  zmíněn  jen                              výjimečně, a to za nejzávažnější trestnou činnost (odpor proti vládci či                              státnímu zřízení, čarodějnictví a sexuální delikty). Zmíněný trest smrti                              se  vztahoval  jak  na  vztahy  mezi  biologickými  příbuznými  tak  i  na                              příbuzenství vzniklé sňatkem. \"Pokud se muž ožení s ženou a potom                                                                                     6                              také  leží  s  její  matkou  nebo  sestrou  je  to  ohavnost.\"   Stejně                                                                             7                              tabuizovaný  byl  i  vztah  syna  k  nevlastní  matce.   Skutečnost,  že                              Chetité  nebrali  incestní  vztahy  na  lehkou  váhu,  potvrzují  i  úryvky                              smlouvy  mezi  chetitským  králem  Šuppiluliumou  a  králem  země                              Hajaša  Huqqanou,  ve  kterých  je  král  Huqqana  důrazně  poučován  o                              chetitské  morálce:  „…Ale  v zemi  Chati  je  důležitým  pravidlem,  že                              bratr  nesmí  mít  (sexuální)  vztah  se  svou  sestrou  nebo  sestřenicí,  to                              není dovoleno. V Chati,  kdo  spáchá takovýto  čin,  nezůstane  naživu,                              ale je usmrcen (…) A v případě, že sestra tvé ženy, nebo žena tvého                              bratra nebo sestřenice přijde za tebou, dej jí najíst, napít a vesel ji! Ale                              nechtěj si ji vzít (sexuálně). Není to dovoleno a lidé jsou usmrceni za                                           8                              takovýto čin.“                                      Zatímco  vztahy  mezi  biologickými  příbuznými  byly                              zapovězeny  navždy,  v případě  příbuzenství  vzniklého  sňatkem                              existoval  způsob,  kdy  se  z  takto  striktně  odsuzovaného  vztahu  stal                              vztah dovolený. Další ustanovení chetitských zákonů nám osvětlují, za                              jakých podmínek se mohl stát vztah beztrestným: „Jestliže muž hřeší s                              nevlastní  matkou  (tady  nebude)  žádný  trest;  ale  pokud  je  jeho  otec                                                       9                              naživu,  (je  to)  ohavnost.“   Podobné  ustanovení  řeší  další  situaci:                              „Jestliže  ženatý  muž  ovdoví  (a)  ožení  se  se  sestrou  své  manželky;                                                 10                              nebude žádný trest.“  Dané ustanovení nelze vykládat jako ochranu                              morálky  či  manželské  věrnosti,  neboť  cizoložství  nebylo  v případě                                    Libraire  orientaliste  Paul  Geuthner,  Paris,  1922,  str.  147,  E.  Neufeld,  The                              Hittite Laws, Luzac \& Co. Ltd, London, 1951, str. 54, A. Götze, The Hittite                              Laws…, str. 196. V originálním znění je chetitský výraz hu-u-ur-ki-il, který v                              překladu znamená ohavnost, horor či rozhořčení. I bez explicitního vyjádření                              trestu  znamenalo  dle  E.  Neufelda  využití  tohoto  výrazu  v  zákonném                              ustanovení trest smrti. E. Neufeld, The Hittite Laws, …, str. 189.                               6  § 195 chetitských zákonů in: E. Neufeld, The Hittite Laws…, str. 55 a násl.                               7                                Vztahy takového typu zakazuje i § 195. E. Neufeld, The Hittite Laws…, str.                              56.                              8                                 I.  Singer,  Mythological  Aspect  in  the  Hittite  Colonization  of  Anatolia,                              Electronic Antiquity, Virginia Polytechnic Institute and State University, in:                              Virginia  Tech,  Digital  Library  and  Archives,  [cit.  5.  10.  2011].  URL:                              ˂http://scholar.lib.vt.edu/ejournals/ElAnt/V11N1/pdf/singer.pdf˃, str. 16.                               9                                § 190 chetitských zákonů in: E. Neufeld, The Hittite Laws…, str. 54.                              10  § 192 chetitských zákonů in: A. Götze, The Hittite Laws…, str. 196.                                                                  114","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                                      11                              muže  (na  rozdíl  od  ženy )  v chetitském  právu  trestným  jednáním  –                              nejenže  se  jednalo  o  jednání  dovolené,  ale  s ohledem  na  charakter                              společnosti  velmi  běžné.  Zákon  tedy  zjevně  chránil  příbuzenské                              vztahy, přičemž v případě, že by tyto vztahy v důsledku smrti zanikly,                              zanikla i tato ochrana.                               4. VÝZNAM LEVIRÁTU                                      Jak zmiňovalo již výše citované ustanovení § 193, v určitých                              případech se ze zakázaného jednání stalo jednání nejen dovolené, ale                              nařízené.  Existovala  tedy  povinnost  jiného  mužského  příslušníka                              oženit  se  s  vdovou.  Tato  povinnost  byla  velmi  přesně  v daném                              ustanovení  specifikována,  stejně  jako  pořadí  v jakém  přicházeli                              jednotliví  muži  v rodině  v úvahu.  Coby  příčiny  existence  tohoto                              institutu jsou na jedné straně uváděny důvody pro zachování rodové                              linie,  což  zahrnuje  i  pozici  syna  coby  obětníka,  jenž  udržuje  kult                                                                           12                              mrtvých předků a tím zajišťuje věčný život rodu.  Druhý důvod byl                              ekonomický. Chetitská žena, bez ohledu na své podřízené postavení,                              mohla  disponovat  s majetkem,  a  to  jednak  s tím,  který  coby  vdova                              zdědila  po  zemřelém  manželovi  a  jednak  s tím,  který  obdržela  od                                                               13                              svého  otce  při  uzavření  sňatku .  Majetek  věnovaný  otcem                              představoval  ženin  podíl  na  otcově  majetku  a  byl  jejím  výlučným                                                                                           14                              vlastnictvím. Pouze v případě její smrti jej mohl její manžel zdědit.                              V  případě  ženina  ovdovění  tedy  hrozilo  riziko,  že  se  tento  majetek                              dostane mimo dosah rodiny jejího manžela, čemuž ustanovení § 193                                                           15                              relativně  spolehlivě  zabránilo.   V  pramenech  chetitského  práva                                   11                                 Naopak ženská nevěra se posuzovala velmi přísně, a to i v případě, že se                              jednalo o znásilnění. Srov. § 197 chetitských zákonů. Viz např. in: A. Götze,                              The Hittite Laws…, str. 196.                               12  Starý zákon. Překlad s výkladem 3. Čtvrtá a Pátá kniha Mojžíšova. Numeri                              – Deuteronomium, Kalich, Praha, 1974, str. 285.                              13   Jde  o  případ  klasického  a  převládajícího  typu  manželství,  kdy  žena                              přicházela  do  manželova  domu.  V  opačném  případě,  kdy  šlo  o  tzv.                              manželství Erebu, byla majetková situace jiná. K tomu dále E. Neufeld, The                              Hittite Laws…, str. 124, 141 a násl., 151 a násl.                               14  T. Bryce, Life and Society in the Hittite World, Oxford University Press,                              Oxford, 2002, str. 120.                               15  Dalším vysvětlením T. Bryce je naopak situace, kdy by se ovdovělá žena                              mohla dostat do finanční tísně (např. pokud by jí věno nestačilo na budoucí                              živobytí),  v  takovém  případě  by  ustanovení  o  levirátu  naopak  znamenalo                              ochranu vdovy ze strany rodiny jejího zemřelého muže. Jako paralelu uvádí                              T. Bryce ustanovení mezopotamského práva ochraňujícího vdovy a sirotky.                              T.  Bryce,  Life…,  str.  132.  S  tímto  tvrzením  ovšem  nekoresponduje                              skutečnost,  že  oproti  mezopotamskému  právu  chetitské  právo  neobsahuje                              ustanovení  ochraňující  vdovy  či  sirotky  a  nevyjadřuje  žádnou  zvýšenou                              ochranu slabých a potřebných.                                                                 115","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                přitom není zmíněna žádná možnost, jakým způsobem by se muž či                                                                                16                              žena mohli z povinnosti levirátního manželství vyvázat.                                     Zmíněné  ekonomické  aspekty  lze  považovat  za  převládající                              důvod zřízení institutu levirátu, a to již s ohledem na skutečnost, že                              chetitské  prameny  žádným  způsobem  nestanoví,  odlišné  posuzování                              situace, kdy vdova již se zemřelým manželem měla potomky a rodová                              posloupnost byla zachována. Jediným vodítkem může být skutečnost,                              že  se  povinnost  znovu  se  provdat  vztahovala  na  vdovu  ve  věku                                       17                              plodném,   ale  i  zde  může  být  patrný  ekonomický  význam,  neboť                              žena, která již překročila plodný věk, zpravidla již v rodině zůstala a                              možnost dalšího sňatku se tak jevila méně pravděpodobnou.                                      Další  vývoj  levirátu  v chetitském  právu  bohužel  zkoumat                              nelze,  neboť  okolo  roku  1190  před  Kristem  Chetitská  říše  zanikla.                                                                                    18                              Poslední ránu slábnoucí říši zasadily tzv. \"mořské národy\".  Hlavní                                                                       19                              město  Chattušaš  bylo  zničeno  a  říše  padla.   Přesto  můžeme  další                              vývoj  levirátu  zkoumat,  a  to  díky  skutečnosti,  že  stejně  jako  jiné                              právní řády starověkých států ovlivňovaly své sousedy, bylo tomu tak                              i  kulturou  a  právem  chetitským.  Chetitské  právo  ovlivnilo  zejména                                                  20                              Kanaánce a Hebrejce.  Dle některých teorií je Hebrejský národ z části                                                            21                              tvořen právě národem chetitským.                              5. LEVIRÁT A HEBREJCI                                    16                                  Ani  skutečnost,  že  se  jednalo  již  o  ženatého  muže,  nebyla  překážkou  a                              naopak se zde ve své podstatě v monogamní společnosti (až na příslušníky                              královské  rodiny)  otevírá  možnost  polygamního  vztahu,  a  to  pro  všechny                              vrstvy obyvatel. K tomu T. Bryce, Life…, str. 132-133.                               17                                 E. Neufeld, The Hittite Laws…, str. 192.                              18  Pojmem mořské národy se označují kmeny, které se nejspíše v důsledku                              populačního růstu a klimatických změn v oblasti karpatsko-dunajské daly do                              pohybu směrem na jih do východního Středomoří. Mezi tyto kmeny patřily                              např. Šardani, Šekleši, Pelešeti, Lukové, Turšové, Vešešové a další. K tomu                              M. Verner, L. Bareš, B. Vachala, Encyklopedie starověkého Egypta, Libri,                              Praha,  2007,  str.  311  a  násl.  Jiní  autoři  však  mezi  ně  zařazují  Filištíny,                              Tekkery,  Dananuy  a  další  kmeny.  Srov.  např.  C.  Lalouettová,  Ramessova                              říše, Vláda jedné dynastie, Levné knihy a.s., [Praha], 2009, str. 231.                               19   Chetité  ovšem  tohoto  roku  všichni  nevymizeli  ze  zemského  povrchu.                              Asimilovali se s ostatními kmeny v této oblasti, jako byli například Lúvijci.                              Jejich kultura a stejně tak jejich právo bylo tak sice smíšeno s jinými národy,                              přesto zcela nezaniklo a dále existovalo, byť ve zmodifikované podobě.                               20  K tomu E. Neufeld, The Hittite Laws…, str. 94 a násl.                               21                                 F. von Lyschan, Jews and Hittites, in: Science, Vol. 23, No. 571, American                              Association for the Advancement of Science,  Washinghton, 1894, str. 21.                                                                  116","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                6. POČÁTKY  A  PRAMENY  LEVIRÁTU  V HEBREJSKÉM                              PRÁVU                                      Jak  bylo  již  uvedeno,  levirát  se  dostal  do  hebrejského                                       22                              rodinného   práva  coby  cizí  institut  v důsledku  vlivu  jiných  kultur.                              S ohledem  na  specifika  hebrejské  kultury  a  společnosti  prošel                                                  23                              několika  proměnami.   Základními  prameny  k  levirátu  jsou  příběh                              Judy  a  Támar,  Kniha  Rút  a  zejména  pak  ustanovení  Deuteronomia.                              Jediným  relevantním  zdrojem  informací  o  levirátu  je  ovšem                              Deuteronomium, neboť v příběhu Judy a Támar ani Rút a Boaze nejde                              o klasickou aplikaci levirátu.                                       V  Deuteronomiu  najdeme  ustanovení:  „Když  budou  bydlet                                         24                              bratři spolu  a jeden z nich zemře bez syna, nevdá se žena zemřelého                              jinam,  za  cizího  muže.  Vejde  k  ní  její  švagr  a  vezme  si  ji  za  ženu                              právem  švagrovství.  Prvorozený  syn,  kterého  porodí,  ponese  jméno                                                                                          25                              jeho zemřelého bratra, aby jeho jméno nebylo vymazáno z Izraele.“                                     Hlavní modifikace oproti chetitskému právu je patrná v závěru                              ustanovení, kdy za hlavní cíl levirátu je označováno zachování jména                                            26                              a  rodové  linie.   Stejně  jako  v  případě  Chetitů  byl  levirátní  sňatek                              výjimkou,  která  povolovala  jinak  přísně  zakázaný  vztah  muže  se                                        27                              švagrovou.                              7. PŘÍBĚH JUDY A TÁMAR                                      Vrátíme-li  se  zpět  k pramenům  levirátu  v hebrejském  právu,                                                                   28                              pak je třeba zmínit, příběh Judy a Támar.  Jak již bylo zmíněno, není                              tento případ považován za typický příklad užití levirátu u  Hebrejců,                                22  K vývoji hebrejského (židovského) manželského rodinného práva stručně                              česky P. Damohorská, Vývoj manželského a rodinného práva v Judaismu, in:                              Právněhistorické studie 40, Karolinum, Praha, 2009, s. 379-391.                              23                                  K tomu  dále  M.  Burrows,  Levirate  Marriage  in  Israel,  in:  Journal  of                              Biblical Literature, Vol. 59, No. 1, Society of Biblical Literature, Georgia,                              1940, str. 25 a násl.                               24  Výraz „bratři, kteří žijí spolu“ respektive jeho výklad se stal předmětem                              dalších  diskuzí,  kde  se  setkáváme  s různými  názory  na  to,  zda  se  jedná  o                              případ,  kdy  je  patriarcha  rodiny  (tj.  tchán  dotyčné  ženy)  stále  naživu  a                              společné soužití tedy vychází z ekonomické závislosti synů nebo, zda je již                              mrtev. K tomu D. A. Leggett, The Levirate…, str. 42-48.                               25                                 Dt 25,5-10, in: Starý zákon…, str. 285.                              26  Srov. již citované ustanovení § 193 chetitských zákonů.                               27                                 Srov. Lv 18,16, in: Starý zákon. Překlad s výkladem 2. Druhá a třetí kniha                              Mojžíšova. Exodus – Leviticus, Kalich, Praha, 1975, str. 300.                              28                                  Srov.  Gn  38,  in:  Starý  zákon.  Překlad  s výkladem  1.  První  kniha                              Mojžíšova. Genesis, Kalich, Praha, 1968, str. 222-227.                                                                  117","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                                                                            29                              neboť je značně prodchnut kanaánskými prvky a tedy i zvyklostmi.                              Ve  zkratce  lze  říci,  že  Támar  je  po  smrti  manžela  Ery  je  znovu                              provdána za Erova bratra Onana. Cílem nového manželství je zplození                              syna,  který  by  byl  právně  posuzován  jako  syn  Támařina  prvního                              zemřelého  muže.  Jelikož  i  toto  manželství  je  bezdětné  a  záhy                              ukončeno smrtí Támařina druhého muže, má Támar nárok na sňatek                              s nejmladším Erovým bratrem Šelou. Její tchán Juda se ovšem zdráhá                              k tomuto  sňatku  svolit  –  ze  strachu,  že  Šela  bude  následovat  osud                              svých bratrů – a sňatek odkládá. Támar posléze prostřednictvím lsti                              syna  počne,  a  to  přímo  se  svým  tchánem  Judou.  Tento  příběh  je                              netypický jednak tím, že hebrejské právo (oproti chetitskému) stanoví                              povinnost  levirátního  manželství  toliko  pro  bratry  zemřelého  nikoli                              pro  otce.  Přesto  je  příběh  koncipován  tak,  že  se  Támar  „domohla                              spravedlnosti“.  Skutečnost,  že  prvorozený  syn  Támar  a  Judy  je                              považován za Judova syna a nikoli vnuka, pak ukazuje, že se levirát v                              tomto případě nerealizoval a Támařin syn nebyl považován za Erova                                       30                              potomka.                              8. VÝZNAM LEVIRÁTU                                      Oproti  ustanovení  v chetitských  zákonech,  které  nám                              explicitně  příčinu  existence  tohoto  institutu  nesděluje,  v pramenech                              hebrejských se setkáváme s odůvodněním, a to jak v příběhu Judy a                              Támar,  který  poukazuje  na  „předání  zaslíbení  Hospodinovo“,  tak  i                              v Deuteronomiu,  kde  je  přímo  uvedeno  „aby  jeho  jméno  nebylo                                                 31                              vymazáno  z Izraele“.   Hlavní  zmíněnou  příčinou  je  tedy  zachování                              rodové linie. Zachování rodu je třeba chápat v kontextu s mesiášským                              očekáváním,  neboť  v  každém  izraelském  synu  byl  spatřován  příslib                                               32                              Božího  zachránce.   I  z ostatních  pasáží  Starého  zákona  je  zjevný                              význam, jaký má pro muže syn a levirát je způsobem jakým je možné                                                                33                              právo  na  syna  realizovat  i  po  smrti.   Ekonomická  stránka  se  tedy                              může zdát být nepodstatnou, přesto její význam nelze opomíjet.                                      Z již uvedeného by mohlo poměrně jednoznačně vyplývat, že                              Hebrejci  levirát  převzali  a  následně  jej  přizpůsobili  potřebám  své                              společnosti. Jeho primární ekonomický význam ustoupil do pozadí a                              do  popředí  se  dostala  snaha  o  zajištění  mužského  dědice,  a  tím                              zachování  rodové  linie.  Ekonomický  důvod  levirátu  tím  však  zcela                              nezaniká.  Snaha  zachovat  majetek  v  neporušené  podobě  v  rámci                              rodiny  je  ostatně  typická  pro  právo  v  tomto  vývojovém  stupni.  V                              případě,  že  se  švagr  ožení  s  vdovou  po  svém  bratrovi,  stává  se                                 29  Srov. M. Burrows, Levirate Marriage…, str. 22.                               30                                 D. A. Leggett, The Levirate…, str. 36-37.                              31  Dt 25,5-10, in: Starý zákon… 3, str. 285.                               32                                 Starý zákon… 3, str. 285.                              33  M. Burrows, Levirate marriage…, str. 31.                                                                  118","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                                         34                              jediným dědicem zemřelého , zatímco v opačném případě by došlo k                                                          35                              zákonnému  rozdělení  dědictví.   Zároveň,  pokud,  že  se  nerealizuje                              levirátní sňatek opouští bezdětná vdova rodinu bez nároku na dědictví                                           36                              po manželovi , ale zato se svými finančními prostředky, což mohlo                              být  v  určitém  případě  pro  švagra  dobrou  motivací  k  uzavření                              předepsaného sňatku. V opačném případě, kdy neměla vdova vlastní                              finanční  prostředky,  mohl  být  naopak  pro  ni  levirátní  sňatek                                        37                              výhodným.                                     E. W. Davies dokonce uvádí, že předmětné zachování jména                                                                            38                              znamenalo výslovně zachování majetku zemřelého . Opírá se přitom                              o starozákonní ustanovení o Dědictví Selofchadových dcer. V tomto                              případě je řešena situace dědictví po muži, který zemřel bez mužského                              potomka.  Jeho  dcery  se  zde  dožadují  dědictví,  a  to  za  účelem                              zachování  otcova  jména,  neboť  v  tomto  kontextu  je  jméno  muže                              zachováno  v  Izraeli  pouze  v  tom  případě,  když  jemu  a  jeho  rodu                                                                          39                              zůstane v zaslíbené zemi půda v dědičném držení.                              9. KNIHA RÚT                                                                  40                                     Levirát dále zmiňuje kniha Rút , kde je v části Rút a Noemi s                              politováním  konstatováno,  že  bezdětná  vdova  Rút  nemůže  uzavřít                              levirátní manželství, neboť její tchyně Noemi je vdovou a všichni její                              synové zemřeli. Následuje příběh Rút a Boáze, který coby vzdálenější                              příbuzný ve své podstatě význam levirátu naplní. S ohledem na to, že                              není švagrem, nejde o levirát jako takový. Boáz není povinen se s Rút                              oženit,  není  zavázán  povinnosti  zachovat  jméno  jejího  zemřelého                              muže. Tuto povinnost na sebe přebírá zcela dobrovolně a to tím, že                                34                                 E. W. Davies uvádí, že se muž po sňatku stal toliko správcem jmění pro                              budoucího  syna  a  teprve  v  případě,  že  by  se  z  manželství  syn  nenarodil,                              přešel by majetek na něj. E. W. Davies, Inheritance Rights and the Hebrew                              Levirate  Marriage:  Part  2,  in:  Vetus  Testamentum,  Vol.  31,  Fasc.  3,                              International Organization for the Study of the Old Testament, Brill, Leiden,                              1981, str. 258-259.                              35                                  M.  Mielziner,  The  Jewis  Law  of  Marriage  and  Divorce  in  Ancient  and                              Modern Times, and its Relation to the Law of the State, Fred B. Rothman                              \&Co., Littleton, Colorado, 1987, str. 55.                               36  E. W. Davies, Inheritance Right and Hebrew Levirate Marriage, Part 1, in:                              Vetus  Testamentum,  Vol.  31,  Fasc.  2.  International  Organization  for  the                              Study of the Old Testament, Brill, Leiden, 1981, str. 139.                               37                                 E. W. Davies, Inheritance Rights … 1, str. 143.                              38  E. W. Davies, Inheritance Rights … 1, str. 141.                               39                                 Nu 27,1-11, in: Starý zákon… 3, str. 145–146.                              40  B. Hrozný považoval za možné, že původ jména Rút není hebrejský, ale                              jde o odvozeninu chetitského jména Rutaš. Starý zákon. Překlad s výkladem                              4. Jozue – Soudců – Rút, Kalich, Praha, 1969, str. 216.                                                                  119","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                vykoupí  pozemky  patřící  Rút  i  její  tchyni  Naomi.  Koupí  na  sebe  v                              tomto příběhu přebírá zároveň závazek zachovat jméno zemřelého a                                                            41                              zároveň získává Rút za manželku.                              10. ODMÍTNUTÍ LEVIRÁTU                                      Uzavření  levirátního  sňatku  mohlo  být  tedy  dle  konkrétní                              situace  pro  švagra  jak  výhodné,  tak  nevýhodné.  V  případě,  že  by                              sňatek uzavřít nechtěl, umožňoval mu Starý zákon levirát odmítnout:                              „Avšak jestliže si ten muž nebude chtít vzít svou švagrovou, vystoupí                              jeho  švagrová  do  brány  ke  starším  a  řekne:  \"Můj  švagr  se  zdráhá                              zachovat svému bratrovi jméno v  Izraeli, není svolný vůči mně užít                              práva švagrovství.\" Předvolají ho tedy starší jeho města a promluví s                              ním. Když bude stát na svém a řekne: \"Nechci si ji vzít\", přistoupí k                              němu před staršími jeho švagrová, zuje mu střevíc, plivne mu do tváře                              a prohlásí: \"To si zaslouží muž, který nechce svému bratru zbudovat                                                                                42                              dům.\" I bude mít v Izraeli přezdívku: \"Dům vyzutého\".“                                     Tento  obřad  se  nazýval  chalica  a  jak  je  z  výše  uvedeného                              textu patrné, umožňoval odmítnutí realizace levirátu pouze v případě                              nesouhlasu muže. Toto odmítnutí ovšem nebylo zcela snadné a navíc                              bylo  pro  muže  ostudným.  Ustanovení  předpokládá  v první  fázi                              iniciativu ženy, která se obrátí na starší s požadavkem řešení nastalé                              záležitostí. Cílem ženina jednání ovšem nemusí být snaha o uzavření                              levirátního sňatku, ale i úsilí celou věc vyřešit, aby mohla uzavřít jiný                              sňatek či se popřípadě vrátit do otcovského domu. Na základě ženiny                              iniciativy  tedy  musí  švagr  předstoupit  před  radu  starších,  která  ho                              zjevně přesvědčuje ke splnění povinnosti vůči bratrovi. V případě, že                                                                                           43                              odmítne, musí postoupit ponižující rituál, kdy mu vdova zuje střevíc ,                                                                                           44                              plivne do tváře a vyřkne stanovenou formuli. Ze samotného rituálu                              jasně vyplývá, že se jednalo o nepříjemnou a dehonestující záležitost.                              Dle některých výkladů mohlo jít o natolik nepříjemnou záležitost, že                                                                 45                              dotyčný raději levirátní sňatek uzavřel.                                   41  Rt 4,1-22, in: Starý zákon… 4, str. 224-227.                               42                                 Dt 25,5-10, in: Starý zákon… 3, str. 285.                              43  Dle některých autorů je střevíc jakýmsi ztělesněním majetku po zemřelém                              a „zutím“ tedy dochází ke vzdání se tohoto vlastnictví. K tomu a rovněž také                              podrobněji k významu střevíce v Bibli J. Chinitz, The Role of the Shoe in the                              Bible, in: S. Bacon (ed.), Jewish Bible Quarterly, Vol. 35, No 1, Jewish Bible                              Association, Jerusalem, 2007, str. 41-46.                              44                                  Průběh  rituálu  popisuje  například  J.  H.  Greenstone,  Halizah,  in:  Jewish                              Encyclopedia. The unedited full-text of the 1906 Jewish Encyklopedia. [cit.                              20.  10.  2011].  URL:  ˂http://www.jewishencyclopedia.com/articles/7105-                              halizah˃.                               45                                  K tomu  srov.  M.  Friedländer,  The  Guide  for  the  Perplexed  by  Moses                              Maimonides.  2.  vyd.,  1904,  in:  Seforim  on-line.  [cit.  10.  9.  2011].  URL:                                                                120","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                         V průběhu doby byl kladen důraz na slavnostní ráz a veřejnost                              tohoto obřadu. Ten se odehrával v synagoze, v domě rabína či vdovině                              domě.  Byly  také  stanoveny  dny,  kdy  nesměl  být  obřad  prováděn  a                              byly rovněž specifikovány osoby, které obřad prováděly. V některých                              případech  nesměla  být  chalica  prováděna  –  např.  u  hluchých  či                                           46                              němých osob.  Důležitou podmínkou je ovšem dodržení lhůty 90 dnů                              ode dne smrti manžela, neboť po uplynutí této lhůty bylo již možné                              konstatovat, že vdova není se zesnulým manželem těhotná.                                      Provedením  obřadu  chalica  došlo  k definitivnímu  zániku                              povinnosti  levirátního  sňatku  a  povinnost  tedy  nepřešla  ani  na  další                              bratry zesnulého.                               11. VÝVOJ LEVIRÁTU A STÁT IZRAEL                                      Zatímco v případě Chetitské říše, která zanikla v roce 1190 př.                              Kr.,  nebylo  možné  pozorovat  další  vývoj  tohoto  institutu,  v  případě                              hebrejského  práva,  které  dále  existovalo  a  dosud  stále  kontinuálně                              existuje  jako  právo  židovské,  tomu  je  jinak.  Levirát  jako  institut                              vhodný  pro  život  agrární  společnosti  však  v  dalším  vývoji  ztrácel                              postupně  svůj  význam,  přičemž  vyvstala  řada  dalších  aplikačních                                                                                    47                              problémů. Například od definitivního prosazení monogamie  vyvstal                              problém  v  případě,  kdy  by  byl  bratr  zesnulého  již  ženatý  a  chalica                              byla tedy úkonem nezbytným.                                      Ukázalo  se  také  nemožné  vycházet  toliko  z ustanovení                              Deuteronomia,  neboť  neřešilo  další  možné  problémy,  které  přinášel                              život. Levirátnímu sňatku mohlo bránit příbuzenství mezi švagrem a                              vdovou  (mohlo  jít  např.  o  sestru  jeho  ženy  či  dceru).  Vyvstávaly  i                              další otázky např. kdo je povinným subjektem levirátu, zda jen jeden                              bratr  či  všichni,  nebo  zda  je  povinností  zavázán  i  švagr,  který  se                              narodil  až  po  smrti  svého  bratra.  Problematika  levirátu  je  podrobně                                     ˂http://www.teachittome.com/seforim2/seforim/the_guide_for_the_perplexe                              d.pdf˃, kapitola 49.                               46  J. H. Greenstone, Halizah….                               47                                  Pro  státní  útvary  vzniklé  v  období  starověku  na  Blízkém  východě  byla                              polygamie  povoleným  typem  manželství,  přesto  zpravidla  nepříliš                              rozšířeným  (z  důvodů  zvýšené  ekonomické  zátěže).    Stejně  tak  hebrejské                              právo v biblickém a talmudickém období ji striktně nezakazovalo, přesto byl                              monogamní  svazek  preferován.  Monogamie  byla  zavedena  do  židovské                              rodiny v průběhu vrcholného středověku.  A. Chloros, M. Rheinstein, M. A.                              Glendon  (Eds.),  International  Encyclopedia  of  Comparative  Law,  Volume                              IV.,  Persons  and  Family,  Mohr  Siebeck,  Tübingen,  Martinus  Nijhoff                              Publishers Leiden, Boston, 2007, str. 31. K polygamii dále také M. Mielziner,                              The Jewish Law…, str. 30 a násl.                                                                  121","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                                                              48                              zpracovaná v rámci talmudického traktátu Jebamot.  Ten zodpovídá                              na řadu otázek, od základních, zda v daném případě je či není možné                              aplikovat  levirát  (např.  zákaz  z důvodu  blízkého  pokrevního                              příbuzenství švagra a vdovy), přes další související otázky (případné                              těhotenství vdovy), až po specifikaci podmínek obřadu chalica (počet                              přítomných  a  jejich  specifikace,  dobu,  kdy  je  možné  obřad  provést,                                                        49                              upřesnění užité obuvi apod.).                                     Jak je patrné z Talmudu i Rabínských zákonů, názory na to,                              zda preferovat levirát či chalicu se různily. Lze však obecně pozorovat                              snižování  četnosti  levirátních  sňatků  a  větší  rozšíření  chalicy,  jejíž                              dehonestující charakter byl postupně výrazně oslaben.                                      Problematika  levirátu  a  chalicy  se  stala  posléze  předmětem                              řady diskusí. Výsledkem konference amerických rabínů konané v roce                              1869  ve  Filadelfii  bylo  jednomyslné  schválení  usnesení,  kterým                              označil  levirátní  manželství  i  chalicu  za  pravidlo,  které  pozbylo                              významu,  důležitosti  a  i  závaznosti.  Stejně  tak  uznala  tento  institut                                                                               50                              zastaralým Židovská synoda v Augsburgu v roce 1871.                                     Stalo  se  dokonce  zvykem  řešit  problém  případné  budoucí                              levirátní  povinnosti,  a  to  dokumentem  nazvaným  Shetar  Chalizta,                              který na svatbě podepsali všichni bratři ženicha. Tímto dokumentem                              vyjádřili závazek v případě nastalých okolností vykonat obřad chalica.                              V případě,  že  by  některý  z bratrů  byl  v důsledku  věku  nezpůsobilý                              k podpisu  dokumentu,  zavázal  se  jeho  otec  k výplatě  určité  sumy                              peněz  nevěstě  v případě,  že  by  situace  nastala  a  syn  odmítl  obřad                                               51                              chalica podstoupit.                                     Otázka  levirátu  a  chalicy  či  spíše  otázka  jeho  zachování  či                              odstranění  byla  znovu  otevřena  po  vzniku  státu  Izrael,  neboť                              povinnost  žen  uzavřít  sňatek  se  švagrem  proti  své  vůli  ostře                              kontrastovala  s principy  rodinného  práva  moderního  státu.  Pro  stát                                                             52                              Izrael je typický úzký vztah práva  a židovského náboženství, a to i                              přes skutečnost, že judaismus není náboženstvím státním, ale je pouze                              jedním  ze  státem  uznávaných.  Vliv  náboženství  na  právo  je  patrný                              zejména v oblasti rodinného práva, neboť zákonem o sňatku a rozvodu                                 48                                 I. W. Slotki, Yebamoth. Translated into English with Notes, Glossary and                              Indices, in: I. Eppstein (Ed.), Soncino Babylonian Talmud. [cit. 25. 9. 2011].                              URL: ˂http://halakhah.com˃.                              49  I. W. Slotki, Yebamoth….                               50                                 M. Mielziner, The Jewish Law…, str. 58.                              51  J. H. Greenstone, Halizah….                               52                                  K  pramenům  hebrejského,  respektive  židovského  práva  viz  nejnověji  T.                              Pezl, Prameny židovského civilního práva, in: V. Knoll - P. Beránek (eds.),                              Kodifikační  geneze  soukromého  práva  a  její  myšlenkové  zázemí.  Acta                              historico-iuridica Pilsnensia 2011, Plzeň: Aleš Čeněk, v tisku.                                                                  122","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                (Rabbinical Courts Jurisdiction Law) z roku 1953 byly veškeré sňatky                              a  rozvody  Židů,  kteří  jsou  izraelskými  občany,  podřízeny  výlučné                                                                    53                              pravomoci ortodoxních rabínských soudů.                                                                                      54                              Názory  se  levirát  se  ovšem  různily,  zatímco  Aškenázové   byli                              nakloněni  k  ohleduplnému  přístupu  k ženám,  orientální  tradice  byla                              zaměřena opačně, Sefardové či spíše jejich přístup pak byl někde mezi                                            55                              těmito  názory.   Například  nezavrhovali  jednoznačně  chalicu  a                              souhlasili  s  jejím  využitím  třeba  pro  situace,  kdy  byl  švagr  již                                     56                              ženatý.   Znovuprovdání  ženy  bez  vyřešení  otázky  levirátu  může  na                              jedné  straně  vyvolat  pochybnosti  o  platnosti  druhého  manželství,                              přičemž se však přesto rabínské soudy stavějí váhavě k rezolutnímu                              prohlášení dalšího manželství za neplatné, na druhé straně pak může                              mít  dopad  v  oblasti  práva  dědického.  Jak  bylo  již  uvedeno,  dávají                              orientální  židé  přednost  levirátu  před  chalicou,  proto  se  vdově                              doporučuje  uhájit  si  svou  svobodu  (či  právo  na  jiného  manžela)                                                                                         57                              postoupení až poloviny dědického podílu po zemřelém manželovi.  Z                              tohoto jasně vyplývá, že hlavním motivací švagra pro aplikaci levirátu                              je  pravděpodobně  spíše  finanční  prospěch  než  snaha  o  zachování                              rodové linie.                               Jak  již  bylo  výše  zmíněno,  evropští  Židé  a  jejich  potomci  důsledně                              levirát  odmítají  a  prosazují  uvolnění  vdovy  prostřednictvím  obřadu                              chalica,  který  je  nezbytný  pro  možnost  uzavření  dalšího  sňatku                              bezdětné  vdovy.  O  rozšíření  práv  žen,  respektive  o  zamezení                              direktivní  povinnosti  uzavřít  sňatek  se  švagrem  proti  jejich  vůli                              usiloval i první Vrchní aškenázský rabín státu Izrael Jicchak Halevi                                    53                                 V těchto  případech  tedy  není  možné  uzavřít  civilní  sňatek.  Jedinou                              možností je uzavřít civilní sňatek v zahraničí, který je pak následně v Izraeli                              uznán.  M.  Čejka,  Náboženství  a  konfliktní  linie  v  Izraeli  a  jejich  vliv  na                              izraelský  stranicko-politický  systém,  disertační  práce,  Masarykova                              Universita,  Fakulta  sociálních  studií,  obhájena  2006,  [cit.  21.  11.  2011].                              URL:  ˂http://is.muni.cz/th/15933/fss_d/˃,  str.  92-93.  Viz  také  P.                              Damohorská, Vývoj…, s. 387.                               54   Aškenážští  židé  jsou  původem  převážně  z evropských  zemí  a  jižní                              Ameriky,  Sefardští  pak  z  mediteránních  oblastí  a  Blízkého  východu,  tj.                              hlavně  ze  Španělska,  jižní  Evropy,  severní  Afriky,  také  z  Etiopie,  Sýrie,                              Libanonu,  Iráku,  Íránu,  Indie  či  bývalých  sovětských  středoasijských                              republik. M. Čejka, Náboženství…, str. 27.                              55                                 E. Westreich, Levirate Marriage in the State of Israel, Tel Aviv University                              Law  Faculty  Papers,  No.  68,  Tel  Aviv  University  Law  School,  Tel  Aviv,                              2008, str. 428-429.                               56  E. Westreich, Levirate Marriage …, str. 456.                               57                                  A.  Chloros,  M.  Rheinstein,  M.  A.  Glendon  (Eds.),  International                              Encyclopedia…, str. 47.                                                                  123","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                      58                              Herzog , který se v této oblasti angažoval již před vznikem  Izraele                              coby vrchní aškenázský rabín Palestiny.                                      Stejný  postoj,  tedy  upřednostnění  chalicy  před  levirátem                                                                    59                              zaujal  v  roce  1950  i  Vrchní  rabinát   v podobě  tak  zvaného                                                                    60                              Jeruzalémského  zákazu  (Jerusalem  Ban).   Nařízení  vrchních  rabínů                              řešilo  důležité  otázky  rodinného  práva  včetně  zákazu  bigamie  pro                              příslušníky všech etnických skupin v Izraeli. Zároveň byla zakotvena                              přednost chalicy před levirátem s tím, že levirát má být povolen jen ve                                                                                           61                              výjimečných případech a pouze se souhlasem obou Vrchních rabínů.                              Nařízení  neobsahovalo  žádnou  sankci  ani  způsob  donucení  muže                              k provedení chalicy. Měla však zásadní dopad pro posuzování ženy,                              která by odmítla levirát. Na tu se v tomto případě nevztahovaly sankce                                                                                    62                              pro  odporující  ženy  (zejména  postih  v  oblasti  finanční).   Dalším                              výrazným pokrokem byla povinnost švagra poskytovat výživné vdově,                              po  dobu  než  poskytl  souhlas  s  provedením  chalicy.  Je  třeba                              vyzdvihnout, že působení rabína Herzoga spadalo do období, kdy byla                              aškenázská  komunita  početnější,  což  usnadňovalo  prosazení  jeho                              myšlenek. K celé věci přispěl i sefardský přístup, který jak již bylo                              uvedeno, nestál v přímé opozici k aškenázskému.                                      Posléze  však  došlo  k  znovuotevření  této  problematiky.                              Prosazování opačného postoje, tedy levirátu, je spojeno i se jménem                              rabína Ovadia Yossefa, který vystoupil proti Jeruzalémskému zákazu                              a  vyvracel  základní  argumenty  s  tím,  že  zákaz  levirátu  nelze                              odůvodnit ani „nesprávnými důvody“ pro uzavírání levirátního sňatku,                              ani požadavkem  společného  přístupu  pro  všechny  etnické  skupiny  z                                             63                              důvodu  jednoty.   Jeho  pozice  byla  posílena  po  jeho  jmenování                                                                    64                              vrchním sefardským rabínem v roce 1973.  Rabín Yossef přistupoval                              k  Jeruzalémskému  zákazu  jako  k  neplatnému  ustanovení,  neboť  dle                                                                     65                              něj  jeho  tvůrci  překročili  svou  pravomoc.   Další  sefardský  vrchní                                58  K němu blíže D. Mayer, Rabín dr. Jicchak Halevii Herzog – muž, v němž                              se snoubily víra s vědou, in: Maskil, ročník 8, Bejt Simcha, Praha, 2009, str.                              2.                               59                                 V čele Vrchního rabinátu stojí dva vrchní rabíni (sefardský a aškenázský).                              Jde  o  nejvyšší  instituci  v záležitostech  Halachy,  tedy  celkového  souhrnu                              židovského náboženského práva.                              60   A.  Chloros,  M.  Rheinstein,  M.  A.  Glendon  (Eds.),  International                              Encyclopedia…, str. 47.                               61  E. Westreich, Levirate Marriage…, str. 443-444.                               62                                E. Westreich, Levirate Marriage…, str. 446.                              63  E. Westreich, Levirate Marriage…, str. 475.                               64                                 Zastával rovněž funkci předsedy rabínského odvolacího soudu.                              65  E. Westreich, Levirate Marriage…, str. 485.                                                                  124","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                rabín Slomo Mashash zpochybnil Jeruzalémský zákaz s tím, že žádný                              orgán  nemůže  přijmout  rozhodnutí,  kterým  by  zakázal  ustanovení  z                              Tóry. Přesto tento zákaz jako takový zcela neodmítal, neboť souhlasil                              s  možností  odmítnutí  levirátu  pro  překážky  manželství,  věku  či                                     66                              nemoci.                              12. ZÁVĚR                                      Problematika levirátu a chalicy je tedy i v moderní době stále                              živým  problémem.  V  současné  době  není  levirát  ani  nijak  zásadně                              rozšířen,  nicméně  ani  zcela  odstraněn  (například  u  izraelských                              beduínů  je  nadále  aplikován,  a  to  bez  ohledu  na  sociální  postavení                              dotyčných).                                     Závěrem  lze  tedy  říci,  že  ani  nejstarší  právní  dějiny  nejsou                              zcela odtržené od současnosti a že i téměř zapomenutý stovky let starý                              institut může být součástí platného právního řádu. Zároveň je patrné,                              že  nelze  podceňovat  ani  starobylou  civilizaci,  jež  se  na  mapě                              světových dějin zdála být jen malým a nepříliš důležitým útvarem.                                Literature:                               -  Burrows,  M.:  Levirate  Marriage  in  Israel,  in:  Journal  of  Biblical                                 Literature, Vol. 59, No. 1, Georgia: Society of Biblical Literature,                                 1940, str. 23-33                              -  Bryce,  T.:  Life  and  Society  in  the  Hittite World,  Oxford:  Oxford                                 University Press, 2002, 312 str., ISBN 0-19-924170-8                              -  Čejka, M.: Náboženství a konfliktní linie v Izraeli a jejich vliv na                                 izraelský stranicko-politický systém, disertační práce, Masarykova                                 Universita,  Fakulta  sociálních  studií,  obhájena  2006,  [cit.  21.  11.                                 2011]. URL: ˂http://is.muni.cz/th/15933/fss_d/˃, 211 str.                              -  Damohorská,  P.:  Vývoj  manželského  a  rodinného  práva                                 v Judaismu, in: Právněhistorické studie, roč. 40, Praha: Karolinum,                                 2009, str. 379-391, ISBN 978-80-246-1522-6                              -  Davies,  E.  W.:  Inheritance  Right  and  Hebrew  Levirate  Marriage,                                 Part  1,  in:  Vetus  Testamentum,  Vol.  31,  Fasc.  2,  Leiden:                                 International  Organization  for  the  Study  of  the  Old  Testament,                                 Brill, 1981, str. 138-144                              -  Davies,  E.  W.:  Inheritance  Rights  and  the  Hebrew  Levirate                                 Marriage: Part 2, in: Vetus Testamentum, Vol. 31, Fasc. 3, Leiden:                                 International  Organization  for  the  Study  of  the  Old  Testament,                                 Brill, 1981, str. 257-268                              -  Friedländer,  M.:  The  Guide  for  the  Perplexed  by  Moses                                 Maimonides. 2. vyd., 1904, in: Seforim on-line. [cit. 10. 9. 2011].                                 URL:                                 ˂http://www.teachittome.com/seforim2/seforim/the_guide_for_the_                                 perplexed.pdf˃                                 66  E. Westreich, Levirate Marriage…, str. 500.                                                                  125","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                -  Götze,  A.:  The  Hittite  Laws,  in:  Pritchard,  J.  B.:  Ancient  Near                                 Eastern  Texts,  Princeton:  Princeton  University  Press,  1950,  str.                                 188-197                              -  Greenstone, J. H.: Halizah, in: Jewish Encyclopedia. The unedited                                 full-text of the 1906 Jewish Encyklopedia. [cit. 20. 10. 2011]. URL:                                 ˂http://www.jewishencyclopedia.com/articles/7105-halizah˃                              -  Gurney,  O.  R.:  The  Hittites,  London:  The  Penguin  Books,  1990,                                 203 str., ISBN 0-14-012601-51                              -  Hrozný, B.: Code Hittite, Paris: Libraire orientaliste Paul Geuthner,                                 1922, 156 str.                              -  Chinitz, J.: The Role of the Shoe in the Bible, in: Bacon, S. (ed.),                                 Jewish  Bible  Quarterly,  Vol.  35,  No  1,  Jerusalem:  Jewish  Bible                                 Association, 2007, str. 41-46                              -  Chloros, A., Rheinstein, M., Glendon, M. A., (eds.), International                                 Encyclopedia  of  Comparative  Law,  Volume  IV.,  Persons  and                                 Family,  Tübingen:  Mohr  Siebeck  -  Leiden,  Boston:  Martinus                                 Nijhoff Publishers, 2007, 1324 str., ISBN 9789004164833                              -  Kolektiv:  Starý  zákon.  Překlad  s výkladem  1.  První  kniha                                 Mojžíšova. Genesis, Praha: Kalich, 1968, 285 str.                              -  Kolektiv:  Starý  zákon.  Překlad  s výkladem  2.  Druhá  a  třetí  kniha                                 Mojžíšova. Exodus – Leviticus, Praha: Kalich, 1975, 348 str.                              -  Kolektiv: Starý zákon. Překlad s výkladem 3. Čtvrtá a Pátá kniha                                 Mojžíšova. Numeri – Deuteronomium, Praha: Kalich, 1974, 339 str.                              -  Kolektiv:  Starý  zákon.  Překlad  s výkladem  4.  Jozue  –  Soudců  –                                 Rút, Praha: Kalich, 1969, 229 str.                              -  Lalouettová,  C.:  Ramessova  říše,  Vláda  jedné  dynastie,  [Praha]:                                 Levné knihy a.s., 2009, 383 str., ISBN 978-80-7309-673-1                              -  Leggett,  D.  A.:  The  Levirate  and  Goel  Instititutions  in  the  Old                                 Testament, With Special Attention to the Book of Ruth, Cherry Hill                                 (New Jersey), Mack Publishing Company, 1974, 351 str.                              -  Lyschan, F. von: Jews and Hittites, in: Science, Vol. 23, No. 571,                                 Washinghton:  American  Association  for  the  Advancement  of                                 Science, 1894, str. 21                              -  Mayer,  D.:  Rabín  dr.  Jicchak  Halevii  Herzog  –  muž,  v němž  se                                 snoubily víra s vědou, in: Maskil, roč. 8, Praha: Bejt Simcha, 2009,                                 str. 2                              -  Mielziner, M.: The Jewis Law of Marriage and Divorce in Ancient                                 and  Modern  Times,  and  its  Relation  to  the  Law  of  the  State,                                 Littleton (Colorado): Fred B. Rothman \&Co., 1987, 149 str., ISBN                                 0-8377-2432-5                              -  Neufeld, E.: The Hittite Laws, London: Luzac \& Co. Ltd, 1951, 209                                 str.                              -  Pezl,  T.:  Prameny  židovského  civilního  práva,  in:  Knoll,  V.,                                 Beránek,  P.  (eds.):  Kodifikační  geneze  soukromého  práva  a  její                                 myšlenkové zázemí. Acta historico-iuridica Pilsnensia 2011, Plzeň:                                 Aleš Čeněk, v tisku                                                                    126","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                -  Singer,  I.:  Mythological  Aspect  in  the  Hittite  Colonization  of                                 Anatolia,  Electronic  Antiquity,  Virginia  Polytechnic  Institute  and                                 State University, in: Virginia Tech, Digital Library and Archives,                                 [cit.        5.          10.           2011].          URL:                                 ˂http://scholar.lib.vt.edu/ejournals/ElAnt/V11N1/pdf/singer.pdf˃                               -  Slotki,  I.  W.:  Yebamoth.  Translated  into  English  with  Notes,                                 Glossary  and  Indices,  in:  Eppstein,  I.  (ed.):  Soncino  Babylonian                                 Talmud. [cit. 25. 9. 2011]. URL: ˂http://halakhah.com˃                              -  Verner,  M.,  Bareš,  L.,  Vachala,  B.:  Encyklopedie  starověkého                                 Egypta, Praha: Libri, 2007, 527 str., ISBN 978-80-7277-306-0                              -  Westreich,  E.:  Levirate  Marriage  in  the  State  of  Israel,  Tel  Aviv                                 University  Law  Faculty  Papers,  No.  68,  Tel  Aviv:  Tel  Aviv                                 University Law School, 2008, str. 427-500                               Contact – email                              uhlirovam@centrum.cz                                                                                                                         127","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                      VEŘEJNOPRÁVNÍ ZÁSAHY STÁTU DO                                    PRÁVNÍCH VZTAHŮ VZNIKAJÍCÍH PŘI                                            VÝKONU ZÁVISLÉ PRÁCE                                                     JANA KOMENDOVÁ                                    Právnická fakulta, Masarykova univerzita, Česká republika                                Abstract in original language                              Předkládaný  příspěvek  se  zabývá  počátky  přijímání  právní  úpravy,                              která  přestavovala  zásah  veřejné  moci  do  právních  vztahů  mezi                              zaměstnancem  a  zaměstnavatelem.  Zaměřuje  se  na  regulaci                              pracovních  podmínek,  jakými  jsou  bezpečnost  a  ochrana  zdravý  při                              práci,  pracovní  doba,  doby  odpočinku  a  odměňování,  a  na  ochranu                              některých  skupin  pracovníků  zejména  na  omezení  dětské  práce  a                              ochranu mladých lidí při práci prostřednictvím zvláštních pracovních                              podmínek.                               Key words in original language                              Námezdní  práce;  zaměstnavatel;  zaměstnanec;  pracovní  podmínky;                              bezpečnost  a  ochrana  zdraví  při  práci;  zákaz  dětské  práce;  ochrana                              mladých pracovníků; zvláštní pracovní podmínky.                               Abstract                              The  present  paper  deals  with  commencements  of  adoption  of  legal                              regulation  representing  an  intervention  of  public  power  in  legal                              relations  between  an  employer  and  an  employee.  It  aims  at  the                              regulation  of  working  conditions  such as  health  and  safety  at  work,                              working hours, rest periods and remuneration. Moreover, it focuses on                              the  protection  of  specific  categories  of  workers,  in  particular                              restriction of child work and protection of young people at work by                              providing their special working conditions..                               Key words                              Mercenary work; employer; employee; working conditions; health and                              safety  at  work;  prohibition  of  child  work;  protection  of  young                              employees; special working conditions.                               Úvod                               Pracovní právo je odvětvím soukromého práva, v němž se ve značné                              míře projevují veřejnoprávní zásahy ze strany státu, jejichž cílem je                              ochrana určitých společenských zájmů, zejména ochrana zaměstnance,                              který je považován za slabší stranu pracovněprávního vztahu. Od doby                              vzniku  pracovního  práva  jako  právního  odvětví  nabývají                              veřejnoprávní zásahy ze strany státu na významu tak, že v některých                              oblastech  úpravy  pracovního  práva  je  uplatňována  veřejnoprávní                              metoda  regulace.  Pracovní  právo  se  tak  dostává  na  pomezí  mezi                              právem  soukromým  a  právem  veřejným.  V této  souvislosti  probíhá                              v posledních dvou desetiletích diskuze o nutnosti liberalizace právní                              úpravy, zejména o potřebě  omezení veřejnoprávních zásahů ze strany                              státu a posílení smluvní volností účastníků pracovněprávních vztahů.                                                                 128","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Jedním  z hlavních  argumentů  zastánců  nutnosti  liberalizace                              pracovněprávních  vztahů  je  jejich  soukromoprávní  charakter  a                              blízkost  předmětu  úpravy  pracovního  práva  s právem  občanským.                              V souvislosti  úvahami  o nutnosti  omezit  veřejnoprávní  zásahy  ze                              strany  státu  do  pracovněprávních  vztahů  mezi  zaměstnancem  a                              zaměstnavatelem bývají někdy zmiňovány i oblasti, jež jsou tradičním                              předmětem  úpravy  pracovního  práva  a  o  nichž  se  dá  jen  s malou                              nadsázkou říci, že jejich regulace vedla ke vzniku pracovního práva                              jako  samostatného  právního  odvětví.  Tento  příspěvek  se  zabývá                              veřejnoprávními zásahy do vztahů vznikajících při výkonu námezdní                              práce v minulosti a vzniku a vývoji pracovního práva jako právního                              odvětví,  které  je  těmito  zásahy  výrazně  ovlivněno.  Nejprve  jsou                              zmíněny  příklady  regulace  námezdních  vztahů  ještě  před  vznikem                              pracovního práva jako samostatného právního odvětví, následně jsou                              rozebrány  společenské jevy  a  podmínky,  jež  byly  příčinou  vzniku  a                              formování  pracovního  práva,  a  první  normy  pracovněprávního                              charakteru.                               První doložené počátky úpravy námezdní práce                               Ačkoli  o  formování  pracovního  práva  jako  samostatného  právního                              odvětví  lze  hovořit  až  v průběhu  19.  století,  kdy  se  pracovní  právo                              začalo  postupně  vydělovat  z práva  občanského,  počátky  úpravy                               vztahů  vznikajících  při  výkonu  námezdní  práce  sahají   daleko  do                              minulosti.  Již  ve  středověku  byly  upraveny  některé  oblasti,  jež                              v dnešní  době  tvoří  nedílnou  součást  pracovněprávní  regulace.                              Nejstarším dokumentem upravujícím výkon námezdní práce na našem                              území  je  Horní  zákon  Václava  II  (Ius  regale  montanorum  někdy                              rovněž  nazývaný  Constitutiones  iuris  metalici),  který  vznikal  mezi                              lety 1300, kdy začala ražba pražských grošů, až 1305, kdy Václav II                              zemřel. Redakci Horního zákoníku řídil zřejmě sám král Václav II a                              na  jeho  tvorbě  se  kromě  domácích  tvůrců  podílel  italský  právník                              Gozzius  z Orvieta,  který  vycházel  z římského  a  kanonického  práva,                              což se projevilo v obsahu i formě zákona.                               Původní  znění  Horního  zákona  bylo  sepsáno  latinsky,  později  byl                                                                                       1                              přeložen  i  do  dalších jazyků  (češtiny,  němčiny  a  španělštiny).   Jeho                              podoba byla vytvořena podle vzoru Institutio Imperii císaře Justiniána.                              Horní zákon se skládal ze čtyř knih, přičemž pro výkon práce v dolech                              měla  největší  význam  kniha  první  pojednávající  o  osobách  (de                              personibus).  Upravovala  postavení  osob  podílejících  se  na  těžbě                              nerostů,  zejména  úředníků  báňské  správy,  důlních  podnikatelů,                              dozorců  a  dělníků.  Druhá  kniha  se  zabývala  způsobem  nabývání  a                              provozem dolů (de rebus). Třetí kniha upravovala tržní a závazkové                              poměry (de obligationibus). Poslední kniha pak obsahovala procesní                              právo  (de  processionibus),  a  to  rozhodování  hornických  sporů  a                              soudní řád.                                 1   Za  zmínku  stojí  skutečnost,  že  tento  zákon  platil  s pozdějšími  změnami                              v českých  zemích  bezmála  600  let,  k jeho  definitivnímu  zrušení  došlo  až                              horním zákoníkem z roku 1854.                                                                  129","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Přestože  hlavním  účelem  Horního  zákona  Václava  II  byla  regulace                              těžby vybraných nerostů na území státu, obsahoval na tehdější dobu                              poměrně  pokrokovou  úpravu  pracovních  a  sociálních  podmínek.                              Pozornost  je  věnována  zejména  podmínkám  výkonu  práce  tak,  aby                              nedocházelo nejenom k materiálním škodám, ale také ke škodám na                              zdraví  a  na  životech  horníků.  Horní  zákon  upravoval  například                              povinnosti  tesařů,  jejichž  úkolem  bylo  mimo  jiné  zabezpečit,  aby                              nedocházelo ke zřícením a následně závalům. Významným opatřením                              směřujícím  k ochraně  životů  a  zdraví  horníků  bylo  rovněž  počítání                              horníků  před  začátkem  směny  a  po  jejím  skončení,  které  prováděli                              strážní.                                Horní  zákon  věnoval  poměrně  velkou  pozornost  pracovní  době  a                              jejímu  rozvržení.  Pracovní  doba  byla  rozdělena  do  čtyř  směn                              nazývaných šichta během 24 hodin, každá směna tedy trvala 6 hodin,                              přičemž  bylo  výslovně  zakázáno  pracovat  dvě  směny  po  sobě.                              Pracovní týden byl pětidenní, k výkonu práce nedocházelo v neděli ve                              svátek a o vigiliích. Církví stanovené dny odpočinku a svátky tak do                              jisté míry nahrazovaly dovolenou. „Je pozoruhodné, že zákonodárce                              nesledoval pouze plynulost těžby, ale z duchu textu je zřejmá i starost                              o životy a zdraví horníků, a to i tam, kde bychom dnes očekávali pouze                                           2                              starost o zisk.“                              Další důležitou pracovní podmínkou, kterou Horní zákon upravoval,                              bylo  odměňování  dělníků.  Mzda  se  vyplácela  v penězích,  pouze                              některým skupinám pracovníků, například opravářům vodních měchů,                              rozdělovačům  a  třídičům  rudy  a  ohlašovatelům  hodin  mohla  být                                              3                              vyplácena v rudě.  V těchto pravidlech lze spatřovat základ regulace                              podmínek pro výplatu naturální mzdy. Ve vztahu ke mzdě obsahoval                              Horní zákon v jistém smyslu právo na spravedlivou odměnu za práci,                              neboť  mzda  dělníků  měla  být  vyplácena  v takové  výši,  aby  pokryla                              náklady  na  jejich  obživu  a  na  obživu  jejich  rodin.  dělníci  dostávali                              mzdu  za  práci,  kterou  skutečně  vykonali,  případná  nepřítomnost                              v práci  byla  ze  mzdy  odečtena.  Zřejmě  tedy  docházelo  k  evidenci                              docházky  na  pracoviště  a  k evidenci  směn.  Horní  zákon  dále                              upravoval  pravidla  pro  výplatu  mzdy,  a  to  tak,  že  mzda  byla                              vyplácena  jedenkrát  za  týden,  dělníkům  v sobotu,  kovářům  v úterý                              před polednem. Velmi pokrokovým pravidlem byl zákaz zadržování                              mzdy  po  dobu  delší  než  dva  týdny.  Pokud  mzda  nebyla  dělníkům                              v této lhůtě vyplacena, náleželo jim zástavní právo na dílu, na němž                              pracovali.                               Kromě  pracovních  podmínek  a  podmínek  odměňování  práce                              upravoval Horní zákon právo na spolčování, ve kterém lze spatřovat                                 2  Šimečková, E.: Pracovněprávní ustanovení horního zákoníku Václava II. –                              k 800. výročí vydání Horního zákoníku, Právník 3/2000, str. 307.                               3  Důvody, proč uvedeným skupinám námezdních pracovníků byla vyplacena                              mzda  formou  rudy  nejsou  zcela  známy.  Horní  zákon  zde  zřejmě  zachytil                              obyčejové právo používané v praxi.                                                                  130","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                předchůdce  kolektivního  pracovního  práva.  K zakládání  spolků                              sdružujících  různé  skupiny  námezdních  dělníků  zřejmě  na  dolech                              docházelo,  neboť  tyto  skupiny  prosazovaly  své,  mimo  jiné  sociální                              zájmy,  docházelo  rovněž  ke  stávkám  pro  nevyplacení  mzdy  Horní                              zákon  na  toto  spolčování reagoval  například  ustanoveními  o  zákazu                              sdružování se kovářů za účelem stávky.                                Úprava některých námezdních vztahů ve vrcholném středověku                               Ve  středověku,  pro  nějž  bylo  charakteristické  feudální  uspořádání                              společnosti,  byla  práce  vykonávána  převážně  lidmi,  kteří  nebyli                              svobodni. Z pohledu současné právní vědy docházelo k výkonu práce                              ve vztazích, jež nenaplňují charakteristiku námezdní popřípadě závislé                              práce,  neboť  nebyl  naplněn  základní  znak  této  práce,  kterým  je                              odměna za práci. Přesto se v tomto období začala rozvíjet tzv. čelední                              smlouva  jako  specifický  druh  smlouvy  směřující  k úpravě  výkonu                              práce, za niž náleželo určité plnění. Za čeleď byly považovány osoby,                              které  konaly  domácí  a  hospodářské  práce  za  stravu,  ubytování,                              ošacení  a  v některých  případech  i  za  úplatu.  Podle  svého  postavení                              byla  čeleď  dělena  do  několika  skupin  (přístavná,  náchlebná,                              vandrovní).  Postavení  čeledína  bylo  chápáno  tak,  že  nepronajímal                              druhému  subjektu  -  pánovi  pouze  svou  pracovní  sílu,  neboť                              předmětem čelední smlouvy byla osoba čeledína jako celek. „Čeledín                              na  základě  smlouvy  vstupoval  do  rodiny  svého  pána  a  poddával  se                                                              4                              jeho  soudní  a  trestní  pravomoci.“   Mezi  pánem  a  čeledínem  tedy                              existoval mocenský vztah, v němž pán mohl čeledína trestat, přičemž                              bylo  používáno  i  tělesných  trestů.  Proto  některé  právní  knihy                              upravovaly mimo jiné meze trestání čeledínů a sankce za nepřiměřený                                                   5                              výkon tělesného trestu.                              V průběhu 16. století docházelo na území našeho státu k formulování                              písemných  předpisů  –  tzv.  čeledních  řádů,  které  upravovaly                              podrobnější  pravidla  pro  uzavírání  čeledních  smluv  a  upřesňovaly                              jejich  obsah.  Zřejmě  se  jednalo  o  kodifikaci  obyčejového  práva,                              užívaného na našem území. Čelední řády byly usnášené a vyhlašované                                               6                              zemskými  sněmy.   Na  rozdíl  od  výše  zmiňovaného  horního  práva                              neupravovaly  čelední  řády  například  pracovní  dobu,  neboť  se                              vycházelo ze zásady, že čeledín měl pracovat podle potřeby a služba,                              kterou pro svého pána vykonával, byla chápána tak, že měl sloužit ze                              všech  svých  sil.  O  nedělích  a  církevních  svátcích  však  zpravidla                              k výkonu  práce  nedocházelo  nebo  byly  konány  jen  práce  nezbytně                              nutné. Jak již bylo uvedeno výše, službu čeledín vykonával zpravidla                                4   Adamová,  K.:  Dějiny  soukromého  práva  ve  střední  Evropě,  Praha,  C-H-                              Beck, 2001, str. 60.                              5   Jako  příklad  lze  uvést  Malé  právo  císařské,  které  povolovalo  bití  čeledi                              pouze rukou nebo holí a řešilo situace, kdy byl čeledín při výkonu trestu či                              v jeho důsledku zmrzačen nebo dokonce zemřel.                               6                                Jako příklad lze  uvést čelední řád  schválený  na českém  zemském  sněmu                              v roce 1547.                                                                  131","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                za stravu, ošacení, ubytování a mzdu, přičemž mzda nebyla vyplácena                              pravidelně, ale jednorázově po skončení služebního poměru. Ten byl                              uzavírán na poměrně dlouhou dobu, zpravidla na jeden rok, přičemž                              v Čechách byl datem uzavírání čelední smlouvy svatý Martin. V teorii                              pracovního  práva  jsou  čelední  smlouvy  přirovnávány  k pracovním                                                      7                              smlouvám na dobu určitou.                               Některé  čelední  řády  upravovaly  podmínky  pro  skončení  čelední                              smlouvy,  a  to  tak,  že  stanovily  důvody  pro  její  ukončení  před                              uplynutím  sjednané  doby.  Účelem  této  úpravy  byla  zřejmě  ochrana                              obou stran čelední smlouvy tak, aby se pán náhle neocitl bez pracovní                              síly a aby čeledín neztratil zdroj obživy. Pán mohl například propustit                              čeledína  pouze  z vážných  důvodů,  jakými  byly  nakažlivá  nemoc,                              nemravný  život,  neposlušnost  čeledína  nebo  lenivost.  Čeledín  mohl                              vystoupit  ze  služby  z důvodu  spočívajících  na  straně  jeho  pána                              (například  neposkytování  dostatečné  stravy,  uvalení  církevní  klatby,                              majetkového  úpadku  nebo  nepořádnosti  pána)  nebo  z důvodů                              vzniklých  na  jeho  straně,  přičemž  za  vážné  důvody  pro  skončení                              čelední smlouvy byly v českých zemích uznávány rozhodnutí vstoupit                              do kláštera, uzavření sňatku, odchod k rodičům, poručenství nad jinou                              osobou nebo výkon poutní cesty.                               Počátky vzniku sociálního zákonodárství                               Významnou událostí, která ve své podstatě byla příčinou pozdějšího                              vzniku  a  rozvoje  sociálního  zákonodárství  zahrnujícího  i  úpravu                              pracovních  podmínek,  bylo  zrušení  nevolnictví  císařem  Josefem  II.                              K tomu  došlo  patentem  o  zrušení  nevolnictví  z 1.  listopadu  1781                              (Leibeingenschaft),  jehož  účelem  bylo  kromě  zlepšení  postavení                              venkovského  obyvatelstva  umožnit  získávání  pracovní  síly  pro                              rozvíjející  se  manufakturní  výrobu.  Tento  patent  zrušil  osobní                              závislost  poddaných  obyvatel  na  vrchnosti  a  umožnil  jejich  odchod                              mimo  hranice  panství,  k němuž  patřili.  Obyvatelé  z venkova  mohli                              odejít do města za účelem vyučení se či výkonu řemesla, studia nebo                              výkonu námezdní práce. Zrušení nevolnictví mělo za následek přesun                              většího množství obyvatelstva z venkova do měst za účelem výkonu                              práce v rozvíjející se nemanufakturní a později i průmyslové výrobě.                               Postupně  se  začaly  formovat  výrobní  vztahy  charakteristické  pro                              kapitalistický  model  hospodářství.  Osoby,  jež  vykonávaly  práci,  již                              nebyly  nevolníky  majícími  povinnost  konat  práci  pro  vrchnost,  ale                              pronajímaly  svou  pracovní  sílu  zaměstnavateli  za  účelem  získání                              prostředků ke své obživě a k obživě svých rodin. Vztahy, ve kterých                              docházelo  k výkonu  práce.  již  vykazovaly  základní  znaky                              charakteristické  pro  závislou  práci,  jež  je  předmětem  úpravy                              současného  pracovního  práva.  „V  té  době  však  stát,  v souladu                              s liberalistickým  přístupem  k zákonodárství  o  práci,  do  stanovení                                                                                            8                              podmínek  námezdních  pracovních  sil  prakticky  nezasahoval.“                                7  Srov. Bělina, M. a kol.: Pracovní právo, Praha, C-H-Beck, 2010, str. 26.                               8                                Bělina, M. a kol.: Pracovní právo, Praha, C-H-Beck, 2010, str. 27.                                                                 132","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Pracovní  podmínky  byly  ponechány  na  smluvním  ujednání  mezi                              zaměstnancem  a  zaměstnavatelem,  což  ale  s rozvojem  větších                              průmyslových  podniků  zaměstnávajících  větší  počet  dělníků                              znamenalo, že zaměstnavatel určoval podmínky, za kterých byla práce                              vykonávána  včetně  podmínek  odměňování,  a  zaměstnanci  zbyla                              možnost  tyto  podmínky  buď  přijmout  či  nepřijmout.  Zaměstnavatel                              tak určoval například délku pracovní doby a její rozvržení, rozhodoval                              o  poskytnutí  či  neposkytnutí  přestávek  v práci,  zabezpečení  či                              nezabezpečení  alespoň  minimální  úrovně  ochrany  zdraví  při  práci,                              výši mzdy za práci a její výplatě a dalších podmínkách. Nebyl omezen                              ani minimální věk pro výkon námezdní práce, zaměstnávání dětí bylo                              poměrně  obvyklým  jevem,  přičemž  děti  často  vykonávaly  práci  za                              stejných podmínek jako dospělí.                               První počátky ochranného sociálního zákonodárství jsou datovány do                              období  vlády  Josefa  II.,  který  v roce  1786  vydal  dvorský  dekret                              upravující základní požadavky na hygienu pro pracující děti. Později                              začala  potřeba  regulace  pracovních  podmínek  nabývat  na  významu,                              neboť rozvoj průmyslové výroby a zvýšení podílu obyvatel konajících                              práci v často neúnosných podmínkách se projevoval na zhoršujícím se                              zdravotním stavu dělníků. „Nepříliš známou skutečností je, že mnoho                              mladých  mužů  z  pracující  třídy  bylo  shledáno  neschopnými  výkonu                              vojenské  služby,  což  bylo  dokladem  jejich  rychle  se  zhoršujícího                              zdravotního  stavu  zapříčiněného  podmínkami,  ve  kterých  žili  a                              pracovali.  Těžce  pracující  masy  obyvatelstva  byly  postupně  natolik                              fyzicky opotřebovány, že jejich stav mohl narušit výrobní a dokonce i                                                                  9                              strategické postavení dotčených státu.“  Důvody vedoucí k přijímání                              ochranného  zákonodárství  nebyly  tedy  čistě  humánní  povahy,                              významnou úlohu sehrával rovněž zájem  státu na udržení popřípadě                              posílení  bojeschopnosti  ozbrojených  sil  a  zamezení  vypuknutí                              sociálních nepokojů.                               Úprava  n8mezdní  smlouvy  ve  Všeobecném  rakouském  občanském                              zákoníku                               K  úpravě  smlouvy,  která  upravovala  podmínky  výkonu  námezdní                              práce,  došlo  přijetím  Všeobecného  rakouského  občanského zákoníku                              (Allgemeines bürgerliches Gesetsbuch - dále jen ABGB) vyhlášeného                              1. června 1811. Tento zákon, který byl výsledkem dlouholeté snahy o                              vypracování  jednotného  občanského  kodexu,  přestavoval  základní                                                                                  10                              předpis  upravující  společenské  vztahy  mezi  občany.   Smlouvy                              upravené v ABGB byly postaveny na konstrukci rovnosti smluvních                                9                                 Servais,  J--M.:  International  Labour  Law,  The  Hague,  Kluwer  Law                              International, 2005, str. 21.                              10                                 Pokusy o vypracování předpisu upravujícího soukromoprávní vztahy sahají                              do 50. let 18. století, kdy byla zřízena komise, jejímž cílem bylo vypracovat                              návrh zákona, který se měl jmenovat Codex Theresianus universalis. Návrh                              tohoto  kodexu  počítal  mimo  jiné  s  úpravou  čelední  smlouvy.  Práce  na                              kodifikaci  soukromého  práva,  které  by  sjednocovalo  právní  úpravu  v                              jednotlivých zemích, však byly ještě za vlády Marie Terezie zastaveny.                                                                  133","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                stran,  což  se  projevovalo  ve  velmi  široké  smluvní  volnosti  subjektů                              právních  vztahů.  Tato  konstrukce  se  projevila  i  v  podobě  právního                              vztahu založeného tzv. námezdní smlouvou, jež byla upravena v hlavě                              XXVI.  nazvané  O  smlouvách  úplatných  v  příčině,  služeb  a  práci,                              konkrétně  v  ustanoveních  §  1151  -  1563.  Námezdní  smlouva                              představovala závazek za mzdu vyplacenou v penězích konat službu                              nebo zhotovit dílo. \"Na začátku 19. století tedy zákonodárce vnímal                              smluvní strany jako dva zcela rovnoprávné subjekty, které projevem                              svobodné vůle v mezích zákona vymezují vzájemná práva a povinnosti                              v situaci, kdy se jedna strana pro druhou za úplatu zavazuje vykonat                                                   11                              určitou práci (služby).\"                               Námezdní  smlouva  v  původní  úpravě  obsažené  v  ABGB  v  sobě                              zahrnovala dva smluvní typy, a to smlouvu služební (locatio conductio                              operarum)  a  smlouvu  o  dílo  (locatio  conductio  operis).  Pracovník,                              který  uzavřel  námezdní  smlouvu,  měl  povinnost  vykonávat  práci                                     12                              osobně.   Za  vykonanou  práci  mu  náležela  mzda,  která  byla  mezi                              pracovníkem a jeho zaměstnavatelem dohodnutá, v případě že mzda                              dohodnutá nebyla měl pracovník právo na přiměřenou mzdu. V této                              souvislosti je třeba podotknout že ujednání o mzdě nebylo povinnou                              náležitostí námezdní smlouvy. Mzda mohla být časová nebo úkolová a                              byla vyplácena buď na konci dohodnutého období nebo při odvedení                              díla.                               Závazek konat pro jiného po určitý čas služby za úplatu, byl využíván                              nejen  v  podmínkách  výkonu  práce,  kde  existoval  přímý  osobní                              kontakt  mezi  pracovníkem  a  jeho  zaměstnavatelem  a  kde  rovné                              postavení  stran  námezdní  smlouvy  nemusel  nutně  pro  pracovníka                              představovat ohrožení jeho sociálního postavení, ale i v podmínkách                              masové  tovární  výroby,  kdy  zaměstnavatel  prakticky  jednostranně                              určoval  podmínky  výkonu  práce.  V  této  situaci  se  potupně  ocitaly                              stále větší masy osob vykonávající zejména dělnické práce. Postupem                              doby  bylo  třeba  upravit  nejpalčivější  otázky  výkonu  práce,  zejména                              výkon práce dětí. V roce 1842 byl vydán dvorský dekret, který povolil                              zaměstnávání dětí až od 9 let, a to za předpokladu, že alespoň tři roky                              navštěvovaly  školní  docházku,  pokud  děti  nenavštěvovaly  školu                              vůbec, což nebylo v té době výjimkou, mohly být zaměstnány až od                              12 let. Tento dvorský dekret dále představil omezení pracovní doby                              děti.  Pro  děti  do  12  let  byla  pracovní  doba  omezena  na  10  hodin                              denně, pro děti od 12 do 16 let na 12 hodin denně. Ve druhé polovině                              19.  století  byla  přijímána  legislativa  obsahující  ochranná  ustanovení                              vztahující  se  zejména  k  úpravě  pracovních  podmínek  továrních                                11                                 Vojáček, L.: Pracovní smlouva v AGBG a v zákoníku práce, In Soukromé                              právo v proměnách věků, sborník příspěvků z letní školy, Brno, Masarykova                              univerzita, 2011 str. 99.                               12   ABGB  zvláště  neomezoval  způsobilost  pracovníka  uzavřít  námezdní                              smlouvu. Závazek osobně konat službu nebo zhotovit dílo tedy mohla uzavřít                              kterákoli osoba starší 7 let, pokud se nejednalo o osobu duševně nemocnou.                              Osoby žijící pod otcovskou poručnickou nebo opatrovnickou smlouvu však k                              uzavření námezdní smlouvy potřebovaly souhlas svého zástupce nebo soudu.                                                                  134","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                dělníků. Za zmínku stojí zejména novela živnostenského řádu z roku                              1885  vyhlášena  jako  zákon  č.  22/1985  ř.z    Významným  faktorem                              ovlivňujícím  rozvoj  sociálně  ochranného  zákonodárství  byl  vznik  a                              rozvoj  organizovaných  sdružení  pracovníků,  která  mnohdy  poměrně                              radikální formou prosazovala své požadavky.                               Významnou změnu v pojetí námezdní smlouvy přinesla v pořadí třetí                              novela ABGB z roku 1916. Námezdní smlouva byla rozdělena na dva                              samostatné  smluvní  typy  -  smlouvu  služební  a  smlouvu  o  dílo.                              Kritériem  odlišujícím  tyto  dva  smluvní  typy  byla  délka  trvání                              smlouvy, kdy služební smlouva směřovala k opakujícímu se výkonu                              práce,  kdežto  o  smlouvu  o  dílo  se  jednalo  v  případě  jednorázového                              výkonu práce. Smlouvu služební tak lze přirovnat k dnešní pracovní                              smlouvě zakládající pracovní poměr, v němž dochází k opakujícímu                              se výkonu práce zaměstnance pro zaměstnavatele, smlouvu o dílo k                              dohodě  o  provedení  práce,  která  směřuje  k  vykonání  dohodnutého                              úkolu.                               Ke vzniku služební smlouvy došlo pokud se někdo zavázal vykonávat                              po  určitý  čas  službu  pro  jiného.  Charakteristickými  znaky  služební                              smlouvy  tedy  byl  závazek  výkonu  služby  pro  jiný  subjekt  a  doba                              trvání služebního poměru. Jak bylo výše uvedeno, služební smlouvu je                              možné chápat jako obdobu dnešního pracovního poměru, na rozdíl od                              pracovního  poměru  však  služba  vykonávána  na  základě  služební                              smlouvy  mohla  být  bezúplatná.  Ačkoli  mezi  podstatné  náležitosti                              služební  smlouvy  stejně  jako  námezdní  smlouvy  nepatřila  úplata,  v                              případě,  že  nebyla  mzda  sjednaná  nebo  služební  smlouva  nebyla                              sjednána jako bezúplatná, náležela pracovníkovi přiměřená mzda. Ke                              skončení služebního poměru založeného služební smlouvou zpravidla                              docházelo uplynutím doby, na kterou byl sjednán. ABGB umožňoval i                              výpověď  služební  smlouvy,  kdy  služební  poměr  končil  uplynutím                              výpovědní  doby,  která  byla  pro  obě  strany  stejná  a  činila  14  dnů.                              Smlouva  o  dílo  vznikala,  pokud  se  někdo  zavázal  zhotovit  dílo  za                              úplatu.                               ZÁVĚR                               Veřejnoprávní  zásahy  ze  strany  vládnoucí  moci  do  některých                              společenských vztahů vznikajících při výkonu námezdní práce jsou na                              území  našeho  státu  doloženy  již  od  středověku.  Tyto  zásahy                              směřovaly zejména k regulaci pracovní doby a dob odpočinku a práva                              námezdního  pracovníka  na  mzdu.  O  vzniku  ochranného  sociálního                              zákonodárství  zahrnujícího  i  pracovněprávní  problematiku  však  lze                              hovořit  až  na přelomu  18.  a  19.  století. Kořeny  regulace  moderních                              pracovněprávních vztahů lze spatřovat v námezdní smlouvě upravené                              v  ABGB  z  roku  1811.  Původní  koncepce  této smlouvy  vycházela  z                              rovnosti  obou  smluvních  stran  -  pracovníka  a  zaměstnavatele  a  ze                              smluvní volnosti účastníků námezdního vztahu. Uvedené pojetí však                              bylo v průběhu doby modifikováno v důsledku přijímání legislativy,                              jejímž účelem byla regulace dílčích pracovních podmínek a ochrana                              pracovníků.  Tato  legislativa  tvoří  základ,  z  něhož  se  postupně                              vyvinulo  pracovní  právo  jako  samostatné  právní  odvětví  upravující                              specifika  společenských  vztahů  vznikajících  při  výkonu  námezdní                                                                 135","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                práce.   Lze   ji   rovněž   chápat   jako   vyjádření   odlišnosti                              pracovněprávních vztahů od vztahů občanskoprávních.                               V dnešní době se vyskytují snahy usilující o omezení veřejnoprávních                              zásahů  ze  strany  státu  do  právních  vztahů  vznikajících  při  výkonu                              námezdní  práce.  Zastánci  těchto  snah  argumentují  mimo  jiné                              soukromoprávní  povahou  pracovněprávních  vztahů,  jejíž  kořeny                              hledají  v  úpravě  námezdní  smlouvy  upravené  v  původním  znění                              ABGB.     Návrat   ke   konstrukci   právní   rovnosti   subjektů                              pracovněprávních vztahů v podmínkách, kdy je často založena jejich                              faktická nerovnost, by znamenal návrat ke koncepci, která se v praxi                              neosvědčila a která ve své podstatě vedla ke vzniku pracovního práva                              jako takového.                              Literature:                               -  Adamová, K.: Dějiny soukromého práva ve střední Evropě, Praha,                                 C-H-Beck, 2001, 136 s., ISBN 8071792837;                              -  Bělina, M. a kol. Pracovní právo, Praha, C-H-Beck, 2010, 575 s.,                                 ISBN 9788074001864;                              -  Galvas,  M.  a  kol.:  Pracovní  právo,  Brno,  Masarykova  universita,                                 2004, 671 s., ISBN 8021035587;                              -  Jánošíková, P., Knoll, V., Rundová, A.: Mezníky českých právních                                 dějin, Plzeň, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2010, 215                                 s., ISBN 9788073802516;                              -  Kadlceová, M., Schelle, K., Veselá, R., Vlček, E.: Dějiny českého                                 soukromého  práva,  Plzeň,  Vydavatelství  a  nakladatelství  Aleš                                 Čeněk, 2007, 279 s., ISBN 9788073800413;                              -  Komendová,  J.:  Vznik  mezinárodní  normotvorby  v  oblasti                                 pracovního práva, In Sborník příspěvků z mezinárodní konference                                 pořádané  Právnickou  fakultou  Masarykovy  univerzity  29.4.-                                 1.5.2011 v Brně, Brno, Masarykova univerzita, 2011, 10 s., ISBN                                 9788021055827;                              -  Kotous,  J.:  Ke  kořenům  pracovního  práva,  In  Aplikované  právo                                 2/2004, Praha,  Vysoká škola aplikovaného práva, 15 s., ISSN 1214                                 4878;                              -  Malý, K. a kol.: Dějiny českého a československého práva do roku                                 1945, Praha, Leges, 2010, 640 s., ISBN 9788087212394;                              -  Marečková, M.: České právní a ústavní dějiny - stručný pžehled a                                 dokumenty, Olomouc, Univerzita Palackého v Olomouci, 2006, 449                                 s., ISBN 802441502X;                              -  Servais, J.-M.: International Labour Law, The Hague, Kluwer Law                                 International, 2005, 346 s., ISBN 904112392;                              -  Schelle, K.: Vývoj kodifikace pracovního práva, In Vývoj právních                                 kodifikací, Brno, Masarykova universita, 13 s., ISBN 8021036109;                              -  Šimečková,  E.:  Pracovněprávní  ustanovení  horního  zákoníku                                 Václava  II.  -  k  800.  výročí  vydání  horního  zákoníku,  In  Právník                                 3/2000, Praha, Ústav státu a práva AV, 16 s., ISSN 02316625;                                                                     136","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                -  Valticos,  N.,  von  Potobsky,  N.:  International  Labour  Law,                                 Deventer, Kluwer Law and Taxation Publishers, 1995; 322 s., ISBN                                 9065447199;                              -  Vojáček,  L.:  Pracovní  smlouva  v  ABGB  a  zákoníku  práce,  In.                                 Soukromé  právo  v  proměnách  věků;  sborník  příspěvků  z  letní                                 školy,  Brno,  Masarykova  univerzita,  2011,  23  s.,  ISBN                                 9788021055575;                              -  Vojáček, L., a kol.: České právní dějiny, Plzeň, Aleš Čeněk, 2008,                                 684 s., ISBN 9788073801274.                                Contact – email                              Jana.Komendova@law.muni.cz                                                                                                                         137","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                           TOOLS OF THE GOVERNMENT                                    BANKING LAW IN POLAND 1945-1989                                                  KATARZYNA MARKIEWICZ                                           Faculty of Law, University of Silesia, Poland                                Abstract in original language                              W okresie powojennym polski system bankowy dwukrotnie przeszedł                              radykalne  zmiany:  w  1946r.,  gdy  ze  stworzonego  w  warunkach                              gospodarki rynkowej sektora przekształcony został w scentralizowaną                              strukturę,  całkowice  podporządkowaną  kolejnym  rządom  i                              wykorzystywaną do wprowadzania i umacniania nowego politycznego                              i społecznego-ekonomicznego ustroju; oraz ponownie w 1989r., gdy z                              upadkiem  komunizmu  uległ  transformacji  w  dwupoziomowy,                              kierujący  się  zasadami  rynkowymi  niezależny  system.  Celem  tego                              artykułu jest zbadanie wpływu prawa publicznego i prawa prywatnego                              na kształt i funkcjonowanie tego systemu w omawianym czasie                               Key words in original language                              System  bankowy;  nacjonalizacja;  scentralizowana  gospodarka;                              czynności bankowe                                Abstract                              The  Polish  banking  system  in  its  post-war  history  underwent  two                              radical changes: in 1946 - when from a profit-orientated system it was                              turned  into  a  monobank  structure,  which  became  a  tool  used  for                              decades  by  governments  to  implement  and  strengthen  the  new                              political  and  economic  regime;  and in 1989  -  when with the  fall  of                              communism once again it was   reshaped  into a two-tier,   market-                              orientated, independent and efficient system. The aim of this article is                              to  analyse  the  relation  between  the  public  law  and  the  private  law                              regulating the legal framework of the Polish banking system in that                              period.                              Key words                              banking sector; nationalisation; centralised economy; bank services                                1. THE PERIOD OF RESTORATION: 1945                               The end of the Second World War found the Polish banking system                              totally ruined, and there was no doubt that it had to be quickly rebuild.                              But  as  with  the  liberation  came  with  the  change  of  the  political                              regime, such alteration had had a direct impact on the new shape of                              legal and institutional framework of that system. Funds were needed                              to reconstruct the economy and to strengthen the new political powers,                              such funds could have been only generated and distributed by banks,                              therefore  knowing  that  the  new  communist  government  instantly                              started the process of recreation of the banking system. That process                              had  two  stages:  the  reactivation  of  banks  in  the  same  legal  and                              institutional form as they used to have before the war (but recreated                              were only those which used to belong to the state, those communal,                                                                  138","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                those which were organised as cooperatives and only two in a form of                              joint  stock  companies),  while  the  second  stage  was  their                              nationalisation.                               As early as January 1945 with a promulgation of the Decree on the                              National Bank of Poland a new institution was created, which became                                                                                            1                              an  issuing  bank  and  regulator  of  monetary  and  credit  market.                              Initially,  the  NBP  adopted  principles  taken  from  the  statute  of  the                              Bank of Poland. The assumption was that it would be a central bank,                              not involved in the direct funding of enterprises. At the same time the                              Treasury  Ministry  drafted a  scheme  for  reorganisation  of  the  Polish                              banking sector, a scheme where instead of the banks’ management the                              ministry officials and the Polish United Workers’ Party were setting                              banks’ key policy directions. That rebuilt banking system was to be                              adjusted  to  match  the  new  model  of  economy,  a  centralised  one,                              where the  market mechanism was replaced with the plan and banks                              were  turned  into  tools  of  the  state,  used  in  the  process  of  an                              implementation of that plan. Already at that stage of implementation                              of the new economic system banks no longer could exist as a system                              of  market  banking  enterprises  striving  mainly  for  profits,  they  were                              reduced  to  the  role  of  executors  of  the  will  of  planners.  Financial                              services became licensed, while the government had a right to revoke                              it, if the activity of the licensed institution was recognized as harmful                              to the public interest.                               Absence  of  market  infrastructure,  direct  management  of  physical                              resources  based  on  bureaucratic  regulations  had limited activities of                              financial  system  to  administrative  agencies  providing  passive                              accountancy  and  provision  of  funds  according  to  decision  of  the                              government,  where  no  attention  was  being  paid  to  the  financial                              standing  of  the  beneficiaries.  Banks  were  simply  obliged  to  grant                              credits  to  certain  state  owned  enterprises  (those  of  which  current                              account  they  were  managing)  strictly  according  to  decisions  of                              planners,  also  to  provide  financial  control  of  those  entities,  and  to                              assist them in their financial matters.                               There  was  very  restricted  variety  of  financial  assets,  essentially  the                              only financial asset was money, in forms of cash and deposits. What is                              more, the financial system of that time was not designed to transform                              savings into investments, its only role was to pass funds according to                              decision  of  planning  authorities.  The  banking  system  worked  on  a                              “one  bank  –  one  client”  principle,  the  activities  of  every  bank  (and                              even  its  branches)  were  strictly  assigned  to  specific  spheres  of                              economy, and therefore no competition existed.  So limited activities                              had  a  strong  impact  on  the  shape  of    that  system’s  institutional                              framework – what was functioning was a monobank – an institution                              combining the functions of both central and commercial banks. Even                              the National Bank of Poland was gradually becoming a monobank - a                                1        Decree  from  15th  of  January  1945  on  the  National  Bank  Of                              Poland (Dz. U. Nr 4, poz.14)                                                                  139","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                monopoly not only with regard to the issue of currency but also with                              respect to extending loans and collecting savings.                               Very  quickly  the  communists  decided  that  the  National  Bank  of                              Poland, initially as an issuing bank which should not be involved in a                              direct  funding  of  enterprises,  in  the  command-and-control  economy                              had  to  lose  its  independence  and  become  dependent  on  external                              political  and  administrative  decisions.  The  NBP  became  directly                              responsible to the Ministry of Finance, while the president of the NBP                                                                              2                              served as Undersecretary of the State at the ministry.  Already at the                              beginning  of  1946  the  NBP  was  entrusted  with  the  financial                              supervision  and  direct  funding  of  coal  mining,  metallurgy  and  the                              textile  industry.  Such  bias  to  prioritise  industry,  especially  heavy                              industry  was  a  characteristic  trait  of  centrally  planned  economy,                              another  one  was  to  disregard  services.  Communists  used  to  view                              services  as  being  non-productive,  and  as  such  not  contributing  to                              economic development. A list of such not adding value to the socialist                              definition of wealth   services included insurance, real estate, stock-                              broking, some financial and legal services as well as marketing and                                        3                              advertising .                               The process of allocation of funds was based on credit plan developed                              by the Central Planning Board or the political bodies, the central bank                              used that plan to create a cash plan regarding the provision of funds,                              and  on  basis  of  that  money  was  channelled  to  specialized  banks                                                                                         4                              representing various sectors of economy for lending to enterprises  .                              2. THE DECREE OF 1948                               Polish communists tolerated the banking system in such pre-war form                              till 1948. But in their opinion the activities of banks were affected by                              negative  attitude  originating  from  the  old  regime,  and  lack  of                              understanding  for  socialist  planning  that  led  to  not  satisfying  them                                                                                           5                              level  of  involvement  in  the  process  of  transition  of  the  economy .                                      2   Mondschean T., Opiela T: Banking reform in a transition economy:                              The case of Poland,http://tcnh.ntt.edu.vn/images/banking/25.pdf                               3                                         Stefaniak J.: Service sector  in  transitional  economies.  Case  of                              Poland, http://www.reser.net/file/75411/                               4     Palubinskas G., Stough R.: Common causes of bank failures in                              post-communist                                        countries,                              http://www.sba.muohio.edu/abas/1999/palubigi.pdf                               5     Gluck L.: Ciągłość i zmiana (uwagi o rozwoju struktury aparatu                              bankowego w PRL), Bank i Kredyt, 1985, nr 9                                                                  140","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                This  attitude  triggered  the  reformatory  steps,  which  brought  the                                                                         6                              promulgation of the new banking reform decree .                              That act set a closed list of credit institutions and divided them into 3                              types:  state-owned  banks,  auxiliary  banks  and  co-operatives,  at  the                              same time making them submissive to the Minister of Finance (art. 2                              of the Decree). The NBP became directly responsible to the Ministry                              of Finance, while the president of the NBP served as Undersecretary                              of  the  State  at  the  ministry.  Each  one  of  them  was  designated  to                              perform    their  own  list  of  strictly  limited    duties,  and  by  such                              designation the legislator granted them the monopoly on offering bank                              services  (art.1  of the  Decree).  But the term  “bank  services”  did  not                              have anymore the same meaning as in times of the pre-war banking,                              the new act simply replaced the definition of bank services with a list                              of  tasks,  no  longer  characteristic  only  to  activities  of  credit                              institutions.                               The aim of those reforms of banking system was to reshape financial                              sector  in  order  to  facilitate  an  implementation  of  the  Six-Year  Plan                              (1950-1955),  viewed as a plan of  establishing    socialism  in  Poland.                              Consequently  the  planners  supported  a  predominance  of  heavy                              industry,  large  enterprises,  a  top-down  centralized  bureaucracy                              controlling  every  aspect  of  production.  Considerations  such  as                              consumer  demand  and  worker  job  satisfaction,  familiar  in  Western                                                            7                              capitalist systems, were ignored.  Isolated from the processes of the                              marketplace,  pricing  and  production  levels  were  set  to  advance  the                              master plans of the ruling party. Such policy very quickly unsettled                              the  balance  between  the  demand  and  supply,  what  triggered  an                              inflation and led to social unrest  in 1956 year.                               3. YEARS OF STRICT CENTRALIZATION                               Even  the  planners  realized  that  some  changes  in  the  model  of                              economy  were  a  must,  therefore  some  first  steps  towards                              decentralization  of  the  processes  of  planning  and  management  were                                   8                              taken   .  But  the  banking  system  was  not  included in  those  reforms,                              still strong was the opinion that banks should be nothing else but a                              tool  in  the  hands  of  the  Minister  of  Finance  -  a  centralized  and                                                                9                              because of that a very powerful tool.  The new Banking Act of 1960                                6      Decree from 25th of October 1948 on the banking reform (Dz.U.                              Nr 52, poz 412 z późn.zm)                              7      Gluck L.: Ciągłość i zmiana (uwagi o rozwoju struktury aparatu                              bankowego w PRL), Bank i Kredyt, 1985, nr 9                               8      Wolniak J., Denek E., Sobiech J.: Finanse publiczne, Warszawa,                              PWN, 2005                               9      Olesiak K, Zawadzki A.: Podstawy bankowości. Podręcznik dla                              studentów bankowości i ubezpieczeń,   Warszawa, 2000                                                                  141","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                                                     10                              year  only  strengthened  its  centralization .  It  also  brought  a  new                              catalogue of bank services, a very short one as consisting of only five                              tasks. That catalogue was matching the role of banks with the ruler’s                              attitudes, therefore  those  tasks  were  not  only  limited  in  number  but                              also  restricted  only  to  certain  conditions,  as  for  instance  it  did  not                              include commercial loans, while non-cash settlements were listed but                              only if their beneficiaries were state entities, or if they were ordered                              by  them.  As  bank  services  that  regulation  enumerated  also  some                              activities  which  were  never  regarded  as  typical  of  that  sector,  like                              financing  investments,  while  in  case  of  banks’  dealings  with                              individuals,  the  scope  of  their  operations  was  restricted  only  to                              acceptance of savings deposits from the Poles and passing them on the                              state treasury, in the form of deposits.                               The  new  Act  on  Banking  once  again  confirmed  the  monopolistic                              structure  of  the  banking  system  by  providing  a  closed  list  of  banks                              which  were  allowed  to  offer  bank  services.  That  list  was  short  and                              consisted  of:  (1)  state  banks  such  as    Bank  Rolny,    Bank                              Inwestycyjny,    Powszechna  Kasa  Oszczędności  and    Bank                              Gospodarstwa  Krajowego,  (2)  banks  in  a  form  of  joint  stock                              companies  owned  by  state  such  as  Bank  Handlowy  w  Warszawie                              S.A.and  Polska  Kasa  Opieki  SA,  (3)  and  small  cooperative  banks                              anchored locally, predominantly in rural areas.                               As  reforms  of  that  time  did  not  change  the  economic  situation  and                              Poland was suffering severe macroeconomic imbalances, leading to a                              crises, the ruling  party  decided to  decentralize  partly  the  process  of                              planning and management and to introduce to it some elements of an                                                  11                              economic calculation.  For a first time since the war companies were                                                       12                              expected to generate profits.                              Unfortunately those changes did not include the banking system, here                              except for some structural adjustments ( Bank Inwestycyjny became a                              part of the NBP) no reformatory steps were taken. Only in 1972 was                              PKO authorised to grant cash loans to individuals. In 1974 it serviced                              nearly  32  million  savings  books  and  expanded  its  product  offer  to                                                                                           13                              include  the  savings  and  checking  account  (ROR)  for  individuals.                              In  1975  with  an  enactment  of  the  new  Act  on  Banking  came  the                                10      Act on Banking from 13th of April 1960 (Dz. U. Nr 20, poz 121 z                              późn. zm)                               11                                          Uchwała  nr  224  Rady  Ministrów  w  sprawie  postępu                              ekonomicznego  w  gospodarce  uspołecznionej  I  organizacji  służb                              ekonomicznych, 29.07.1964 (M.P. nr. 55, poz. 260)                               12      Jaworski W., Zawadzka Z.: Bankowość. Podręcznik akademicki,                              Warszawa, 2005                               13                              Bank       PKO’s       website:                              http://www.pkobp.pl/index.php/id=e_rys_01/section=ogol                                                                  142","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                structural  change  when  PKO  was  merged  with  the  structures  of  the                                                           14                              National Bank of Poland (NBP) . From that time the Polish banking                              sector  consisted  of  the  NBP,  Bank  Polska  Kasa  Opieki  S.A.,  Bank                              Handlowy w Warszawie S.A. and a new bank called Bank Gospodarki                              Żywnościowej – a union bank for cooperative banks.  They remained                              responsible to the Minister of Finance, and still as their main activities                              in  that  Act  listed  were  such  tasks  as    accumulation  of  funds  and                              passing them on the state treasury to supply credit to key industries, in                              accordance with national social and economic plans. Modified again                              had been only the list of bank services as banks were allowed to grant                              loans  (this  time  without  restricting  it  only  to  state  enterprises),  also                              non-cash  settlements,  of  which  individuals  were  parts,  became                              allowed.                               4. YEARS OF UNREST                               During the 1980s, due to a big economy crises the government began                              reforming  the  system,  allowing  some  independence  and  self-                              governance  to  institutions,  in  order  to  create  a  hybrid  of    market                              economy  with  a  planned  one,  in  a  hope  it  may  stop  an  economic                              decline of Poland. Already in 1982 in Poland there were attempts to                              change the traditional bureaucratic economy and turn it into what was                              called  reform  socialism,  but  while  there  were  modifications  in                              corporate finance and price and tax system, only very small changes                              were introduced into the banking system. To adjust this sector to the                              new situation, the Act on Banking of 1982 separated not only the NBP                              from the Ministry of Finance but also other banks, stating that: “banks                              are  independent  entities”  (art.  2  of  that  Act),  although  that                              independence  did  not  include  the  right  to  decide  about  limits  and                              kinds of their activities (art. 75 and 80 of that Act). That act brought                              also  the  end  to  the  concept  of  monobank  by  legalization  of  the                                                                             15                              formation of private banks as joint stock companies.  Banks still were                              obliged  to  cooperate  with  the  ruling  party  as  well  as  with  the  state                              enterprises  in  activities  that  contributed  to  the  realization  of  the                              economy,  and  still  they  were  not  allowed to base their  activities on                              self-financing. The biggest novelty in that act was that for a first in the                              post-war  history  of  the  Polish  banking  an  open  catalogue  of  bank                              services was introduced, leaving space for an implementation of some                              new services, should  there be a demand for such. Loans were to be                              granted on basis of a civil contract, not any more because some plan                              obliged banks to do that. However, that act preserved some solutions                              existing  in  previous  regulations,  for instance  the  list  of  tasks  of  the                              NBP still included not only those typical of central bank activities but                              also those of commercial banks.                                The  government,  trying  to  reduce  the  inflationary  pressure  tried  to                              introduce  tight  monetary  policy  by  placing  ceilings  on  limits  of                                14      Act on Banking from 12th of June 1975 (Dz.U. Nr 20, poz. 108)                               15      Act on Banking from 26th of February 1982 (Dz.U. Nr 7, poz 56)                                                                   143","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                working-capital  which  banks  were  allowed  to  grant  to  state-owned                              enterprises. Such policy was introduced twice: for a first time in years                              1983-1985, for a second time in 1987. But then instead of rearranging                              their business in order to make it more cost-effective, those enterprises                              started to postpone the repayment of credits and tax, while in order to                              cover the insufficiency of working-capital they also created a kind of                                                        16                              inter-   firm  trade  credit. In  autumn  1988  the  last  communist                              government  started  new  reforms  –  the  central  planning  and                              bureaucratic  restrains  were  abolished,  as  well  as  control  on  credit-                              lending  activities,  but  such  partial  changes  led  only  to  sharp rise  in                              inflation rate. There were major shortages, the country was in external                              debt  default,  its  international  reserves  were  nearly  spent  and  it  had                              virtually no external or domestic credibility in economic policymaking                              17                                .                              5. SYSTEMIC CHANGES OF 1989                               Year 1989 brought a collapse of that regime,  when the country was                              on  a  verge  of  a  bankruptcy,    troubled  by  hyperinflation.  In  an                              atmosphere  of  great  social  expectations,  the  new  non-communist                              government  decided  to  introduce  a  shock  therapy  by  decontrolling                              prices,  minimizing  subsidies  and  reducing  import  barriers.  A  new                              rigorous  monetary  policy  was  adopted,    systemic  reforms  of  the                              financial system had been initiated, which implemented  not only the                              development  and  reform  of  market  systems  but  also  a  new  legal                              framework,  new  legal  institutions,  and  the  development  of  market                              skills  and  institutions  in  the  private  sector.  Three  changes  were                              considered to be of primary importance:                               1.  changes  in  the  structure  of  ownership  on  a  scale  that  would                              contribute in raising efficiency throughout the economy;                               2.the full introduction of market mechanisms and institutions, making                              it  possible  to  attain  economic  equilibrium,  increase  the  supply  of                              goods, and improve their quality;                               3. reform of the financial and banking system, laying the basis for the                              convertibility of the zloty and thus for opening up the Polish economy                                                   18                              to the rest of the world.                                16  Zbigniew  Polański:  The  Financial  System  in  Post-Communist                              Countries:            the             Polish            Lesson,                              http://ideas.repec.org/a/spr/intere/v27y1992i6p261-268.html                              17       Hanna   Gronkiewicz-Waltz:   Poland   and   the   IMF,                              http://www.nikolaynenovsky.com/index.php?page=reading-list-                              2\&hl=en_US                               18       Hanna  Gronkiewicz-Waltz:  Poland  and  the  IMF,                              http://www.nikolaynenovsky.com/index.php?page=reading-list-                              2\&hl=en_US                                                                  144","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                That  ultimate  reform  was  started  in  1989  by  two  new  acts:  the                              Banking  Act  and  the  Act  on  National  Bank  of  Poland,  when  the                              commercial  activities  of  the  NBP  were  transferred  to  nine  newly                              established banks that were created out of the NBP’s local branches.                              With that step the two-tier banking system was set up as together with                              already existing banks those new credit institutions created the basis                              for building the system of commercial banking enterprises while the                              NBP became a real modern central bank. The Act on Banking granted                              banks  a  lot  of  freedom  in  shaping  their  services,  allowing  them  to                              create their own regulations within the frames set by the Civil Code                              and banking supervision. Finally the banking sector regained almost                              complete  independence,  except  for  the  minimal  government                              intervention  taking  the  form  of  risk-reducing  regulation.  Such                              liberalisation allowed the growth of the financial services market: new                              autonomous,  profit-orientated,  competitive  commercial  banks  were                              created, new financial instruments were introduced, while individuals                              and households gained unrestricted access to banks’ offer.                               Banks  in  their  activities  are  highly  influenced  by  the  social  and                              political system, and as crucial parts of an apparatus of the financial                              system  of  the  state,  they  are  frequently  obliged  to  fulfil  numerous                              tasks  set  for  them  by  the  state.  Those  tasks  affect  their  role  and                              activities, in various models of economy, but nowadays they no longer                              remain just tools in hands of  governments. They play a crucial role in                              market  economy,  serving  as  key  elements  of  monetary  payments                              mechanism,  without  which  markets  can  function  only  at  high  cost,                              therefore  the  public  law  nowadays  regulates  usually  only  matters                              concerning the safety of that sector.                               Literature:                                -  Legal acts:                              -  Decree from 15th of January 1945 on the National Bank Of Poland                                 (Dz. U. Nr 4, poz.14)                              -   Decree from 25th of October 1948 on the banking reform (Dz.U.                                 Nr 52, poz 412 z późn. zm.)                              -  Act on Banking from 13th of April 1960 (Dz. U. Nr 20, poz 121 z                                 późn. zm.)                              -  Act on Banking from 12th of June 1975 (Dz.U. Nr 20, poz. 108 z                                 późn. zm.)                              -  Act on Banking from 26th of February 1982 (Dz.U. Nr 7, poz 56 z                                 późn. zm.)                              -  Uchwała  nr  224  Rady  Ministrów  w  sprawie  postępu                                 ekonomicznego w gospodarce                              -     uspołecznionej  I  organizacji  służb  ekonomicznych,  29.07.1964                                 (M.P. nr. 55, poz. 260)                              -  Baka  W.(Ed): Transformacja  bankowości  polskiej  w  latach  1988-                                 1995.   Studium    monograficzno-porównawcze,     Warszawa,                                 Biblioteka Menadżera i Bankowca, 1997, 1031, 838577629X,                                                                    145","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                -  Bank PKO’s webside:                                 http://www.pkobp.pl/index.php/id=e_rys_01/section=ogol                              -  Ciepiela  I.:  Czynności  bankowe  jako  przedmiot  działalności                                 banków,  Warszawa,  Wolters  Kluwert  Polska,  2010,  345,                                 9788326404290                              -   Gluck  L.:  Ciągłość  i  zmiana  (uwagi  o  rozwoju  struktury  aparatu                                 bankowego w PRL), Warszawa, Bank i Kredyt, 1985, nr 9                              -  Gronkiewicz-Waltz H.: Poland and the IMF, Retrieved November                                 17, 2011 from                              -   http://www.nikolaynenovsky.com/index.php?page=reading-list-                                 2\&hl=en_US                              -  Jaworski  W.Zawadzka  Z.:  Bankowość.  Podręcznik  akademicki,                                 Warszawa, Poltext, ,2005, 949,   978-83-8884-011-8                              -   Lipton  D.,  Sachs  J.:  The  Consequences  of  Central  Planning  in                                 Eastern Europe, Retrieved November    20, 2011 from                              -  http://faculty.vassar.edu/kennett/Lipton.htm                              -  -Mondschean  T.,  Opiela  T.:  Banking  reform  in  a  transition                                 economy: the case of Poland, Retrieved                              -   November 20, 2011 from                              -  http://tcnh.ntt.edu.vn/images/banking/25.pdf                              -   Olesiak  K,  Zawadzki  A.:  Podstawy  bankowości.  Podręcznik  dla                                 studentów bankowości i ubezpieczeń,    Warszawa, Wyższa Szkoła                                 Ubezpieczeń i Bankowości, 2000, 223, 83-87065-39-0                              -   Palubinskas  G.,  Stough  R.:  Common  causes  of  bank  failures  in                                 post-communist countries, Retrieved                              -     November 12, 2011 from                              -  http://www.sba.muohio.edu/abas/1999/palubigi.pdf                              -   Polański Z.: The Financial System in Post-Communist Countries:                                 the Polish Lesson, Retrieved November 14, 2011 from                              -  http://ideas.repec.org/a/spr/intere/v27y1992i6p261-268.html                              -  Stefaniak  J.:  Service  sector  in  transitional  economies.  Case  of                                 Poland, Retrieved November 20,                              -    2011 from                              -  http://www.reser.net/file/75411/                              -   Wolniak J.,  Denek E., Sobiech J.: Finanse publiczne, Warszawa,                                 PWN, 2005, 256, 83-01-13517-4                                Contact – email                              kaja.markiewicz@gmail.com                                                                            146","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                              FENOMÉN SOUKROMÝCH                                   ARCHEOLOGICKÝCH SBÍREK A VÝVOJ                               VLASTNICTVÍ ARCHEOLOGICKÝCH NÁLEZŮ                                                   KLÁRA PROKOPOVÁ                                    Právnická Fakulta, Masaryková Univerzita, Česká Republika                                Abstract in original language                              Tento příspěvek se zabývá archeologickými sbírkami jako předmětem                              vlastnického  práva,  jeho  vývojem,  vývojem  právní  úpravy  a                              postupným  ovlivňováním  státní  mocí.  Článek  by  měl  analyzovat                              problematiku  zásahů  státu  do  vlastnictví  archeologických  nálezů  a                              aspektů s tímto spojených, v historii až do současnosti.                               Key words in original language                              Vlastnictví, archeologické nálezy                               Abstract                              This  contribution  deals  with  the  phenomenon  of  archaeological                              collections  as  a  subject  of  property,  its  evolution,  legislation  and                              interference  by  the  state  authority.  The  contribution  should  analyze                              issues of state action towards property of archaeological findings and                              adjacent aspects, seen in history and up to current state.                               Key words                              Property, archaeological findings                                Archeologická  sbírka  je  souborem  archeologických  nálezů  a                              zásadních  informací  vztahujících  se  k minulosti  lidstva.  V průběhu                              historie  se  na  archeologické  sbírky,  respektive  na  nálezy,  vždy                              pohlíželo  jako  na  významnou  součást  kulturního  dědictví  a  tak  i                              předmět  veřejného  zájmu,  avšak  ne  vždy  ve  světle  zájmu  státního.                              V dnešní  době  jsou  archeologické  nálezy,  a  tedy  i  jejich  soubory  -                              sbírky,  ve  vlastnictví  státu  či  územních  samosprávných  celků.                              V minulosti probíhaly archeologické výzkumy neméně intenzivně než                              nyní,  avšak  vlastnické  právo  stát  tak  pevně  v rukou  nedržel.  Státní                              vlastnictví, či vlastnictví veřejnoprávních subjektů, je v tomto ohledu                              však  velmi  důležité  z hlediska  efektivního  zachování  kulturního                              dědictví společnosti.                               Je  možné  říci,  že  v oblasti  archeologie,  zejména  ve  vztahu                              nálezce/archeologa, státu a samotných archeologických nálezů došlo                              během posledních dvou set let k významným proměnám.                               Jak  vyplývá  již  z názvu  příspěvku,  týká  se  rozebíraná  problematika                              archeologických  sbírek,  archeologických  nálezů.  Je  nutno  proto                              vysledovat,  kdy  se  objevují  tyto  pojmy  na  legální  úrovni  a  je  tedy                              možné  spojovat  s jejich  vlastnictvím  speciální  podmínky  či  vztahy.                              Lze tedy hovořit o situaci, kdy nálezy kulturně cenných věcí přestaly                              být  „pouze“  pokladem  či  skrytou  věcí  podle  občanského  práva,  ale                              začaly vyjadřovat vědeckou hodnotu. Nutno však zahrnout i období,                                                                  147","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                kdy archeologické nálezy kodifikovány nebyly a jejich režim se řídil                              obecnými předpisy.                                                           1                              1. ARCHEOLOGIE A ABGB                              První  archeologické  výzkumy,  které  by  byly  kvalifikovatelné  jako                              vědecká činnost, a nálezy z nich pocházející, či nálezy náhodné, které                              doba  již  rozeznávala  jako  archeologické,  lze  najít  ještě  dlouho  před                              prvními  pokusy  archeologickou  památkovou  péči  jako  takovou                              kodifikovat.  Nezbývá  tedy  než  se  zaměřit  na  analogicky  nejbližší                              instituty, jimiž jsou věci nalezené – tedy věci skryté, případně poklad.                               Je  nutno  vzít  v potaz  právě  jak  věci  skryté,  definované  jako  věci                                                                                      2                              neznámého  vlastníka  zakopané,  zazděné  nebo  jinak  skryté,   tak  i                              poklad,  který  je  uveden  coby  věci  v penězích,  šperku,  nebo  jiných                                              3                              drahocennostech,   protože  obě  kategorie  spadají  na  prozatím                                                              4                              nedefinované archeologické nálezy.                              Hranice mezi pojmy poklad a archeologický nález ale není a nemůže                              být  jasná,  protože  obě  tyto  věci  často  splývají,  i  když  ne  zcela.                              Například  již  ve  vymezení  pokladu  najdeme  rozdíl.  P.  Salák  uvádí                              pojmové  znaky  pokladu:  jde  o  věc  ukrytou,  cennou,  ukrytou                                         5                              dlouhodobě.  Již v prvním bodě je však možné vidět rozpor s pojetím                              archeologického nálezu, jelikož ten je sice skryt, ovšem často chybí                              podmínka ukrytí úmyslnou lidskou činností. Dále je otázka „cennosti“                              archeologického nálezu, kdy jeho hodnota je často spíše vědecká než                              materiální.                                                                      6                              Vlastníkem skrytých nálezů se stává nálezce . U nálezu pokladu však                              již  lze  spatřovat  zásah  státu,  nikoli  však  z důvodu  ochrany                              archeologických památek, ale pro vysokou hodnotu nálezu. Státu pak                               1                                 Zákon  č.  946/1811  Sb.  z.  s.  v překladu  z:  Rouček,  F.,  Sedláček,  J.:                              Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské                              právo  platné  na  Slovensku  a  v Podkarpatské  Rusi.  Díl  druhý  (§§285-530).                              Praha. 2002. s. 970.                               2                                §395 ABGB.                              3  §398 ABGB.                               4                                Pozdější Osnova návrhu nového občanského zákoníku z r. 1937 uvádí pod                              pojmem poklad i výtvory s hodnotou vědeckou a uměleckou, tudíž i věci, jež                              jsou  archeologickými  nálezy,  avšak  do  původní  definice  se  nevešly.                              Například lze jmenovat nálezy keramiky.                               5                                Salák, P. Vliv římského práva v oblasti práva věcného v občanském právu                              na našem území 19 a 20. stol. In: Soukromé právo v proměnách věků: sborník                              příspěvků z Letní školy. 2011. Brno. s. 11-25.                               6  Zákon sice uvádí podmínku uplynutí tříleté promlčecí lhůty, a dobu jednoho                              roku,  aby  se  mohl  přihlásit  původní  majitel,  což  je  však  podmínka  u                              archeologických nálezů irelevantní.                                                                  148","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                připadá  jedna  třetina  pokladu,  nálezci  druhá  třetina  a  vlastníku                              pozemku,  kde byl nález učiněn, třetina poslední. Po roce 1946, kdy                                             7                              proběhla  novela   zmiňovaného  ustanovení  ABGB,  která  již  dělila                              poklad polovinou nálezci a druhou polovinou vlastníku pozemku. To                                                              8                              sice odpovídá římskoprávní úpravě , avšak příliš nesleduje tendence k                              ochraně  archeologického  dědictví,  tedy  jakousi  ochranu  památek                              převodem do státního vlastnictví.                               Toto období tak díky právní úpravě nabývání nálezů přálo amatérské                              archeologii, i když k provádění výzkumů bylo potřeba značné finanční                              zajištění (nutnost vyplácet vlastníky pozemků, před rokem 1946 ještě                              stát). Díky tomuto přístupu a uvědomění osob provádějících výzkumy                              se etablovala archeologie, vznikly archeologické instituce a postupně                                                                        9                              si situace vynutila novou, vlastní právní úpravu .                              2. PRVNÍ KODIFIKACE ARCHEOLOGIE                               Archeologii,  nálezy  a  další  situace  s tímto  spojené,  můžeme  poprvé                              nalézt  jmenovány  ve  vládním  nařízení  274/1941  Sb.,  o                                                       10                              archeologických památkách .                               Právní  řád  rozlišuje  nabývání  vlastnictví  k náhodným  nálezům  a                              nálezům  učineným  při  výkopech  (archeologických  výzkumech),  a                              stále  ještě  připouští  soukromé  vlastnictví  osob  odlišných  od  státu.                              Zejména  v případě  náhodných  nálezů,  tedy  nálezů  učinených  mimo                              oficiální výzkum archeologického ústavu.                               V případě  náhodných  nálezů  se  nabývání  vlastnického  práva  řídí                              občanským  právem,  tedy  podle  ABGB,  později  občanským                                                      11                              zákoníkem č. 141/1950 Sb.                              Památky (tedy nálezy) movité, získané výkopy, náleží do vlastnictví                              státu.  Lze  předpokládat,  že  památky  nemovité  sledují  vlastnictví                              pozemku.                                 7  Dekretem dvorské kanceláře č. 970/1946.                               8                                Salák, P. Vliv římského práva v oblasti práva věcného v občanském právu                              na našem území 19 a 20. stol. In: Soukromé právo v proměnách věků: sborník                              příspěvků z Letní školy. 2011. Brno. s. 11-25.                               9   Zejména  také  proto,  že  se  amatérská  archeologie,  oproti  nově  vzniklé                              odborné, přesunula do roviny nežádoucí.                              10   Šlo  o  první  předpis,  upravující  archeologickou  památkovou  péči.  Před                              tímto dokumentem byl úspěšný pouze pokus o zřízení archeologické komise                              při zemském výboru, usnesením zemského sněmu z roku 1894. In: Štoncner,                              P. Příspěvky k dějinám památkové péče v Československé republice v letech                              1918 - 1938. In: Zprávy památkové péče. 2005, roč. 65, č. 3. s. 246-252.                               11                                 Nabytí vlastnictví věcí skrytých je zde upraveno v §121, který uvádí nabytí                              věci ceny nikoli jen nepatrné státem, věc ceny nepatrné nabývá nálezce.                                                                  149","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Státní  zásah,  tedy  zásah  veřejné  moci,  lze  v této  době  spatřovat                              v několika aspektech. Jedním je určité omezení dispozice s vlastněnou                              archeologickou  památkou.  Vlastník,  případně  ten,  kdo  má                              archeologickou  památku  v  moci,  je  povinen  o  památku  pečovat,                              podrobit  se  nařízením  a  strpět  opatření  na  její  ochranu.  Vlastníkovi                              nakonec, ale logicky, nezbývá ani právo věc měnit, či zničit, protože                              stát  již  chápe  zachování  archeologického  dědictví  jako  veřejný                                    12                              zájem .                              Druhou  významnou  ingerenci  státu  představuje  možnost  státu                              archeologický nález vykoupit. Šlo o institut, který měl do vlastnictví                              státu převést nejvýznamnější acheologické nálezy. Zemský úřad mohl                                                                                      13                              dokonce  nařídit  odevzdání  věci  již  před  zaplacením  náhrady .  Toto                              ustanovení  však  platilo  pouze  pro  nálezy  učiněné  v době  platnosti                              nařízení a tudíž archeologické nálezy, které se již ve vlastnictví osob                              odlišných od státu nacházely, nebyly tímto dotčeny.                               3. NABÝVÁNÍ        VLASTNICTVÍ        K ARCHEOLOGICKÝM                              NÁLEZŮM VÝHRADNĚ STÁTEM                               Prvním  předpisem,  který  zcela  vylučuje  nabytí  vlastnictví                              archeologických  nálezů  (objevených  v době  platnosti  předpisu)                              nálezci  či jinými  osobami,  které  nejsou  státem,  je  zákon  č.  22/1958                              Sb.,  o  kulturních  památkách.  Struktura  ochrany  archeologických                              památek  není  nepodobná  té  současné,  i  když  vlastnictví                              archeologických  nálezů  a  sbírek  bylo  v zásadě  ovlivňováno  státem                              výrazněji než je tomu nyní.                               Jak  již  bylo  uvedeno,  od  roku  1958  spadaly  veškeré  nálezy                              archeologicky cenných movitých předmětů do národního majetku, ať                              byly  učiněny  oficiálními  archeologickými  výzkumy,  či  náhodně,                              v čemž  je  možné  spatřit  posun  od  úpravy  předchozí,  která                                                                         14                              ponechávala  náhodné  nálezy  v rukou  nálezce.   Úprava  nálezů  tak                              opouští  obecná  ustanovení  občanského  práva  a  přerůstá  do  roviny                              veřejnoprávní.                               Zásadní  zásah  státu  do  soukromých  práv  osob  lze  spatřovat                              v povinnostech,  které  zákon,  případně  státní  orgány  ukládají                              vlastníkovi  památky.  Nejedná  se  o  nálezy  učiněné  v době  platnosti                              zákona,   jelikož   ty   vylučují   nabytí   vlastnického   práva                              k archeologickému  nálezu,  ale  jedná  se  o  archeologické  nálezy  či                              sbírky  těchto  nálezů,  jež  byly  učiněny  ještě  před  rokem  1958.  Jde                                12  Jak ostatně uvádí hned v §1 vládního nařízení 274/1941 Sb.                               13                                  Náhrada  se  skládala  z obecné  ceny  drahé  suroviny  a  přiměřené  náhrady                              vzniklých výdajů a mohla být případně zvýšena právě v případě významných                              nálezů.                               14   Jak  již  bylo  uvedeno  výše,  nálezy  pokladu,  kterým  archeologický  nález                              mohl  být,  se  dělily  na  třetiny  mezi  stát,  nálezce  a  vlastníka  pozemku,                              případně po r. 1846 mezi vlastníka pozemku a nálezce.                                                                  150","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                právě o jedny z nejvýznamnějších archeologických  sbírek největších                              osobností  československé  archeologie.  Zákon  22/1958  Sb.  nehovoří                                                                                           15                              konkrétně  o  archeologických  nálezech,  nýbrž  o  „památkách“ .                              Vlastník je pak povinen o památku, ať již zapsanou, či nezapsanou ve                                              16                              státním  seznamu ,  pečovat  na  vlastní  náklad  o  její  zachování,                              udržovat ji, hlásit závažné ohrožení, v případě ohrožení památky může                              zásah státu dojít až k vyvlastnění věci.                               Jak  vyplývá  z uvedeného  stručného  přehledu  kodifikace  vlastnictví                              archeologických  nálezů,  jejich  sbírek,  stejně  jako  archeologie                              samotné, tendence jsou velmi snadno pozorovatelné. Původní situace,                              kdy  archeologická  památková  péče  upravena  nebyla  a  nabývání                              archeologických nálezů se řídilo předpisy občanského práva, logicky                              nemohla      být      vyhovující.    Zejména      s přihlédnutím                              k nekontrolovatelnosti  vyzvedávání  nálezů,  romantismu  hledání                              „pokladů“  a  nemožnosti  státu  chránit  vlastní  kulturní  dědictví.                                                          17                              Existovalo  mnoho  archeologů ,  kteří  na  vlastní  náklady  prováděli                              výzkumy a jim také následné nálezy připadaly do vlastnictví. Tak se                                                                         18                              také začaly formovat první archeologické sbírky . Ač šlo v podstatě o                              činnost v zásadě neovlivňovanou státem, archeologické výzkumy byly                              i tak společností chápány jako veřejný zájem na poznání a zachování                              kulturního  dědictví  a  tak  se  mnohé  soukromé  sbírky  dostávaly  do                                                     19                              muzeí darem či prodejem .                                   15   Památku  chápe  jako  „kulturní  statek,  který  je  dokladem  historického                              vývoje společnosti, jejího umění, techniky, vědy a jiných oborů lidské práce a                              života,  nebo  jest  jí  dochované  historické  prostředí  sídlištních  celků  a                              architektonických souborů, anebo věc, která má vztah k význačným osobám                              a událostem dějin kultury.“ (§2 zákona č. 22/1958 Sb.). Tato široká definice                              tak  zahrnuje  veškeré  historicky  cenné  předměty,  které  naplňují  uvedené                              podmínky.  V pochybnostech  rozhodují  krajské  národní  výbory.  V takto                              vydefinovaném  pojmu  „památka“  lze  najít  také  prostor  pro  archeologické                              památky,  také  s přihlédnutím  k odstavci  2  citovaného  zákona,  který  se                              vztahuje  k souborům  takových  věcí  („považuje  se  za  památku  i  soubor,  i                              když některé z věcí nejsou památkami“).                               16                                 Tudíž prakticky jakoukoli věc kulturní hodnoty.                              17  V této době šlo o osobnosti archeologie, většinou s dostatkem finančních                              prostředků  na  provádění  archeologických  výzkumů.  Stát  si  prozatím                              nenárokoval  vlastnické  právo  k nálezům,  ale  také  neposkytoval  finanční                              prostředky k jejich výzkumu.                              18   Například  sbírky  J.  Wankela,  M.  Kříže  a  dalších  osobností  české                              archeologie  konce  19.  století.  In:  Vignatiová,  J.:  Přehled  vývoje                              archeologického  bádání  na  Moravě  do  začátku  XX.  století.  In:  Zprávy                              Československé společnosti archeologické XVII/3. 1975. s. 93-125.                               19  Sklenář, K. Z dějin péče o archeologické památky v českých zemích. Část                              13. Archeologie v památkových zákonech. In: Památky a příroda 15. 1990. s.                              595-601.                                                                  151","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Na  počátku  dvacátého  století  proběhlo  pod  tlakem  sílící  odborné                              archeologické  obce  několik  návrhů  na  kodifikaci  archeologické                              památkové péče, která zejména vyzdvihovala důležitost předkupního                                                                                 20                              práva státu k archeologickým nálezům, avšak neúspěšně.                              Postupem času se ale archeologie prosadila jako samostatná věda i do                              právního povědomí, zejména pak nařízením z roku 1941. V této době                              již začal zasahovat do vlastnictví archeologických nálezů stát, i když                              stále ponechával určitou „volnost“ v možnosti vlastnictví nalezených                              pozůstatků  minulosti  společnosti,  byť  pouze  u  nálezů  náhodných.                              V této době pak již nutnost ochrany archeologických (stejně jako jinak                              kulturně  hodnotných)  památek  dosáhla  úrovně  určitých  zásahů  státu                              do soukromých práv ve formě zákonné nutnosti o památky pečovat,                              případně  podrobit  se  určeným  nařízením  a  opatřením,  zejména  ve                              vztahu  k situaci  ve  společnosti  –  rozvoji  průmyslu,  těžby  a  jiné                              činnosti narušující archeologická naleziště. Dále bylo nutné z pohledu                              ochrany  archeologických  památek  a  jejich  vědeckého  potenciálu                              zamezit  amatérským  výkopům.  Nakonec  po  roce  1950  přiznalo                              občanské  právo  státu  vlastnictví  cenných  náhodných  nálezů  a                              vlastnictví  mohl  nabýt  nálezce  již  pouze  k nálezům  věci  nepatrné                              ceny.                               Následovalo období výrazných zásahů státu do dispozice s kulturními                              památkami,  potažmo  archeologickými  nálezy,  přičemž  vlastnictví                              nalezených archeologicky cenných předmětů již plně připadalo státu.                                Stát tak začal intencionálně zasahovat do vlastnictví archeologických                              nálezů  až  po  kodifikaci  speciální  úpravy  týkající  se  kulturních                              památek.                               V dnešní době probíhá decentralizace archeologické památkové péče,                              včetně  nabývání  vlastnictví  k archeologickým  nálezům.  Do  novely                                          21                              z roku  2005   byly  (movité)  archeologické  nálezy  podle  zákona                              20/1987 Sb., o státní památkové péči, státním majetkem. Aktuálně se                              vlastnictví  rozpadá  mezi  stát  a  územní  samosprávné  celky  (obce  a                              kraje)  a  závisí  v zásadě  na  území  a  na  organizaci  provádějící                              archeologický výzkum.                               Samostatnou  kapitolu  tvoří  vlastnictví  nemovitých  archeologických                              nálezů.  Předkládaný  článek  se  zabývá  vlastnictvím  zejména  nálezů                              movitých,  protože  otázka  nemovitostí  dalece  přesahuje  rozsah                              konferenčního  příspěvku  a  její  zodpovězení  je  problematické  ještě  i                              v současné době.                                    20                                 Jde zejména o návrhy A. Stockého a J. A. Helferta. In: Sklenář, K. Z dějin                              péče  o  archeologické  památky  v českých  zemích.  Část  13.  Archeologie                              v památkových zákonech. In: Památky a příroda 15. 1990. s. 595-601.                               21  Novelizace proběhla zákonem č.  3/2005 Sb.                                                                  152","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Pomineme-li nabývání vlastnictví, je nutno ještě zmínit současný vliv                              státu  na  již  vlastněné  archeologické  nálezy,  jejich  sbírky.  Aktuálně                              stát  ukládá  povinnosti  pečovat  o  archeologické  sbírky  (či  nálezy)                                                                                   22                              pouze v případě, že jsou prohlášeny kulturními památkami . Zákon o                              státní  památkové  péči  pak  přikazuje  vlastníku  o  památku  na  vlastní                              náklady  pečovat,  chránit  ji,  počítat  s nabídkovou  povinností  při                              zamýšleném převodu vlastnictví apod.                               Archeologie byla vždy atraktivním oborem a v minulosti se ji i díky                              tomu  podařilo  prosadit  mezi  ostatní  vědní  obory,  avšak  z důvodu                              vysokých nároků na odbornost ochrany kulturního dědictví bylo třeba                              archeologii  profesionalizovat  a  vlastnictví  nálezů  převést  do  rukou                              subjektů  schopných  zajistit  jejich  ochranu  a  vědecké  poznání.                              K dnešnímu  datu  tedy  úprava  vlastnictví  archeologických  nálezů  a                              jejich sbírek prošla dlouhým vývojem, a nyní odpovídá požadavkům                              veřejného  zájmu,  tedy  zachování  archeologického  dědictví.  Stále  se                              však  potýká  s problémy  amatérských  soukromých  archeologických                              sbírek, v současnosti shromažďovaných protizákonně.                                Literature:                              -  Rouček, F., Sedláček, J.: Komentář k československému obecnému                                 zákoníku  občanskému  a  občanské  právo  platné  na  Slovensku  a                                 v Podkarpatské Rusi. Díl druhý (§§285-530). Praha. 2002. s. 970.                              -  Salák, P. Vliv římského práva v oblasti práva věcného v občanském                                 právu  na  našem  území  19  a  20.  stol.  In:  Soukromé  právo                                 v proměnách věků: sborník příspěvků z Letní školy. 2011. Brno. s.                                 11-25.                              -  Sklenář,  K.  Z dějin  péče  o  archeologické  památky  v českých                                 zemích.  Část  13.  Archeologie  v památkových  zákonech.  In:                                 Památky a příroda 15. 1990. s. 595-601.                              -  Štoncner,  P.  Příspěvky  k  dějinám  památkové  péče  v                                 Československé republice v letech 1918 - 1938. Zprávy památkové                                 péče. 2005, roč. 65, č. 3. s. 246-252.                              -  Vignatiová, J.: Přehled vývoje archeologického bádání na Moravě                                 do  začátku  XX.  století.  In:  Zprávy  Československé  společnosti                                 archeologické XVII/3. 1975. s. 93-125.                               -  Dekret dvorské kanceláře č. 970/1946.                              -  Vládní nařízení 274/1941 Sb., o archeologických památkách.                              -  Zákon č. 946/1811 Sb. z. s., Obecný zákoník občanský.                              -  Zákon č. 141/1950 Sb., Občanský zákoník.                              -  Zákon č. 22/1958 Sb., o kulturních památkách.                              -  Zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči.                                   22  Na rozdíl od úpravy předchozí.                                                                  153","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                -  Zákon  č.  3/2005  Sb.,  kterým  se  mění  zákon  č.  62/1988  Sb.,  o                                 geologických  pracích,  ve  znění  pozdějších  předpisů,  zákon  č.                                 44/1988  Sb.,  o  ochraně  a  využití  nerostného  bohatství  (horní                                 zákon),  ve  znění  pozdějších  předpisů,  zákon  č.  61/1988  Sb.,  o                                 hornické činnosti, výbušninách a o státní báňské správě, ve znění                                 pozdějších  předpisů,  a  zákon  č.  20/1987  Sb.,  o  státní  památkové                                 péči, ve znění pozdějších předpisů.                               Contact – email                              Klara.Prokopova@law.muni.cz                                                                                                                                  154","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                   VEŘEJNOPRÁVNÍ NÁSTROJE K ODNĚTÍ A                                  OMEZENÍ SOUKROMNÉHO VLASTNICTVÍ                                   ZEMĚDĚLSKÝCH A LESNÍCH POZEMKŮ                                V ČESKOSLOVENSKU V OBDOBÍ LET 1945-                                                          1989                                                     IVANA PRŮCHOVÁ                                            Právnická  fakulta Masarykovy Univerzizarzity, ČR                                Abstract in original language                              Příspěvek se zabývá základními nástroji k omezení vlastnického práva                              k pozemkům  v České  republice  v období  po  roce  1945.  Věnuje  se                              konfiskacícm,  II.  pozemkové  reformě,  jejichž  cílem  bylo  odnětí                              vlastnického  práva  k pozemkům.  Pozornost  je  věnována  i  užívacím                              vztahům  (nucené  nájmy,  družstevní  užívání  a  další  instituty),  které                              sloužily  k vyloučení  možnosti  užívat  pozemky  jejich  vlastníky.                              V závěru  příspěvku  jsou  naznačeny  základní  prostředky  určené                              k odstranění těchto deformací pozemkových vztahů v České republice                              po roce 1949.                               Key words in original language                              Pozemkové  vlastnictví,  zemědělské  pozemky,  lesní  pozemky,                              konfiskace, pozemková reforma, kolektivizace zemědělství, restituce.                               Abstract                              The  paper  deals  with  the  basic  instruments  of  limitation  of  land                              property rights in the Czech Republic in the period after 1945. It is                              focused on the confiscations and the second agrarian reform aimed at                              the  ejection  from  land  property  rights.  The  attention  is  also  paid  to                              beneficial  use  relationships  (forced  lease,  cooperative  beneficial  use                              and  other  institutes)  which  served  to  exclusion  of  the  possibility  of                              land use by their owners. In conclusion, there are outlined the basic                              means  for  removal  of  these  land  relationship  deformations  in  the                              Czech Republic after 1949.                               Key words                              Land  property  right,  agricultural  land,  forest  land,  confiscation,                              agrarian reform, agriculture collectivization, restitution.                               1. ÚVODNÍ POZNÁMKA                                Vývoj  vztahů  k  půdě  resp.  pozemkům  představuje  vždy  v  určitém                              historicko-společenském  kontextu  zásadní  náhled  společnosti  na                              respektování  principu  ochrany  vlastnického  práva  obecně  a                              vlastnického práva pozemků zvláště, náhled na svobodné podnikání a                              rovný přístup k němu a konečně náhled na svobodný pohyb „zboží“ a                              v rámci něho náhled na trh s pozemky. Ve srovnání s jinými objekty                              vlastnického  práva  jsou  mechanismy  k eventuálním    nuceným                              zásahům  do  vlastnického  práva  k  pozemkům  ovlivněny  vždy  i                                                                  155","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                zvláštnostmi půdy ve srovnání s jinými věcmi,  který je zejména její                              omezené množství, polyfunkčnost a dále, že  je významnou složkou                              životního prostředí. Respektování  a ochrana soukromého vlastnictví                              k pozemkům  vypovídá  o  právní  kultuře  příslušného  státu.  Naopak                              veřejným  či  jiným  obecným  zájmem  neodůvodněné  zásahy  do                              soukromého  vlastnictví  pozemků  jsou  projevem  deformovaného  a                              nepřípustného zásahu do vlastnického práva jako základního lidského                              práva.  Je  obecně  známou  skutečností,  že  neodůvodněné  zásahy  do                              soukromého  vlastnického  k pozemkům  byly  průvodním  jevem                              postupných  tendencí  zespolečenšťování  vlastnictví  a  užívání  půdy                              v Československu v období po roce 1945, zejména pak v období 1948                              až  do  roku  1989.  Specificky  se  deformace  vnímání  obsahu                              vlastnického   práva   k pozemkům     projevovaly   ve   vztahu                              k zemědělským a lesním pozemkům. Jeví se vhodné  věnovat se těmto                              otázkám  nejen  z hlediska  jejich  historicko  právního  vývoje,  ale  i                              s ohledem  na  to,  jak  se  podařilo  v období  po  roce  1989  majetkové                              vztahy  k pozemkům  v České  republice,  speciálně    pak  ve  vztahu                              k zemědělským a lesním pozemkům, uspořádat.                               2. OBECNÁ VÝCHODISKA PRO VEŘEJNOPRÁVNÍ ZÁSAHY                              DO SOUKROMÉHO    POZEMKOVÉHO VLASTNICTVÍ                                      V obecné  rovině  je  možné  říci,  že  za  veřejnoprávní  zásahy  do                              vlastnického práva k pozemkům lze označit všechny způsoby, kterými                              dochází k jeho omezení nebo odnětí. Toto omezení či odnětí se může                              se dít přímo ze  zákona či administrativním rozhodnutím. Za  způsob                              omezení  vlastnického  práva  lze  dále  jistě  považovat  situace,  kdy  je                               soukromoprávní  úkon  vlastníka  pozemku,  který  se  týká  realizace                              obsahu jeho vlastnického, podmíněn souhlasem státního orgánu nebo                              jiného subjektu (např. uživatelské organizace).                                     Je vhodné zdůraznit, že ne každé omezení či odnětí vlastnického                              práva k pozemku musí být nutně projevem diskriminace a nástrojem                              k oslabení postavení pozemkového vlastníka. Sám o sobě autoritativní                              způsob omezení či odnětí vlastnického práva neznamená diskriminaci.                              Ovšem je-li zákon či rozhodnutí přijímané na jeho základě obsahově                              namířeno  proti  určité  skupině  osob,  může  představovat  nepřípustný                              zásah  do  principu  nedotknutelnosti  vlastnického  práva.  A  právě                              takovým způsobem bylo v období od roku 1945 resp. zejména pak od                              roku 1948 postupně přistoupeno ke koncipování právních prostředků,                              jejichž cílem bylo přerozdělit vlastnictví a užívání zemědělské a lesní                              půdy v České republice.                                   Je třeba zdůraznit, že v časové ose tendence postupného omezování                              soukromého  vlastnictví  a  užívání  zemědělských  a  lesních  pozemků                              nabývala  prostřednictvím  konkrétně  zvolených  právních  konstrukcí                              různých podob a i právní předpisy se svým obsahem týkají různých                              společenských vztahů.                                   V prvé  řadě  šlo  především  i  předpisy  II.  pozemkové  reformy                              zahájené v roce 1945, která však co do zásahů do vlastnického práva                                                                   156","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                vykazovala  významné  odlišnosti  ve  svých  jednotlivých  na  sebe                              navazujících etapách (viz dále).                                 Dalšími  předpisy,  jimiž  byla  tato  tendence  sledována,  byly  právní                              předpisy týkající se kolektivizace zemědělství. Budiž zdůrazněno, že                              mnohé z těchto předpisů upravující vztahy v zemědělství po roce 1948                              resp.  jejich  konkrétní  právní  normy  se  svými  formulacemi  a                              terminologií  dokonce  „tvářily“  tak,  že  jsou  založeny  na  principu                              dobrovolnosti a ve svých důsledcích nepopírají existenci soukromého                              vlastnictví  pozemků  a  dokonce  i  jeho  využívání  přímo  vlastníkem.                              Nicméně  „doprovodné“  nástroje,  ukládající  vlastníkům  pozemků                              hospodařícím samostatně na vlastních pozemcích řadu povinností vůči                              státu (např. povinné dodávky) a celkové společensko-politické klima                              vedlo k tomu, že někteří vlastníci ukončili individuální hospodaření na                              svých pozemcích a vstupili do družstva a půdu, na které hospodařili,                              do něho sdružili. Je velmi složité posoudit, zda se někteří vlastníci –                              individuálně  hospodařící  zemědělci,  nerozhodli  pro  vstup  do  tehdy                              zakládaných    jednotných   zemědělských    družstev   skutečně                                         1                              dobrovolně.   Spíše  lze  mít  ale  zato,  že  i  ti,  kteří  se  vstupu  jevově                              výslovně nebránili, tak činili ne z přesvědčení o správnosti ukončení                              svého  individuální  obhospodařování  svého  pozemkového  a  s ním                              spojeného  dalšího  majetku,  ale  proto,  že  si  uvědomili  nereálnost                              v daných společenských podmínkách zvládnout zemědělské podnikání                              tak,  aby  z jeho  výnosů  získali  dostatečné  prostředky  jak  pro  obživu                              své  rodiny,  tak  pro  péči  o  půdu,  stavby  a  živý  a  mrtvý  inventář  a                              současně  i  pro  splnění  autoritativně  předepsaných  povinností  vůči                              státu.  A  rovněž  proto,  že  mohli  –  a  mnohdy  jistě  měli  –  i  obavy                              z možných persekučních tlaků na ně a osoby jim blízké v případě, že                              by  odmítli  do  zakládaných  jednotných  zemědělských  družstev                              vstoupit..  Paradoxem tehdejší právní úpravy z hlediska vztahu k půdě                                                         2                              byl navíc příslib zákonodárce , že pokud ukončí společné podnikání                              (např. vystoupením z družstva), tak získají opětovně právo hospodařit                              na  svých  (příp.  jiných  –  „náhradních“)  pozemcích  za  tím  účelem                              vyčleněných    ze    společného   obhospodařování    jednotným                              zemědělským  družstvem.  Nesporně  existovala  velká  skupina                              individuálně hospodařících zemědělců, kteří kolektivizaci zemědělství                              a  v rámci  ní  vytváření  jednotných  zemědělských  družstev  vnímali                              jednoznačně  jako  nucený  způsob  ukončení  jejich  zemědělského                              podnikání.  V územích,  v nichž  byla  zakládána  jednotná  zemědělská                              družstva,  docházelo  nejen  ke  sdružování  půdy  do  jednotných                              zemědělských  družstev  jeho  členy,  ale  část  půdy  tato  družstva                              získávala i prostřednictvím tzv. nucených nájmů (blíže vid dále).                                  1   Viz  blíže  např.  F.J.  VOHRYZKA-KONOPA.  Venkov  v temnu.,  Vydala                              Mezinárodní  rolnická  unie“  109  Amherst  Street,  Hiaghland  Park  N.Y.                              08904.USA, třetí doplněné vydání 1989, pojednávající o násilné socializaci                              čs. Zemědělství.                               2  Viz. zák.č. 59/1949 Sb., o JZD ve spojení se vzorovými stanovami                                                                  157","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                  Vedle  cesty  vytváření  kolektivního  hospodaření  v zemědělství                              prostřednictvím  vytváření  jednotných  zemědělských  družstev  byly                              v zemědělství v tehdejším Československu vytvářeny i státní statky, a                              to v konkrétním území buď vedle jednotných zemědělských družstev                              nebo  naopak  jako  výlučná  forma.  Pro  tento  způsob  zajištění                              zemědělské výroby v území byly typické státně mocenské zásahy do                              vlastnictví pozemků, a to ať již přímo odnětím vlastnického práva či                              nuceným omezením prostřednictvím tzv. nucených nájmů.                                        Za zcela krajní a nepřípustné je v celé časové ose od roku 1945                              třeba  považovat  situace,  kdy  byla  ztráta  vlastnictví  pozemků                              realizovaná v souvislosti s trestněprávním postihem konkrétních osob,                              a to  ukládáním trestu propadnutí majetku (ve vztahu k zemědělství se                              jednalo  např.  o  trestné  činy  sabotáže,  narušování  jednotného                              hospodářského  plánu).  Konečně  je  třeba  uvést,  že  některé  případy                              odnětí  či  omezení  vlastnického  práva  k zemědělským  a  lesním                              pozemkům  byly  ze  strany  státu  realizovány  bez  právního  důvodu  a                              k jejich  nápravě  došlo  společně  s ostatními  výše  naznačenými                                                                    3                              situacemi  až  v období  po  roce  1989   v rámci  restitučních  a                              transformačních procesů.                                      Právní  rámec  realizace  tendence  postupného  odnímání  a                              omezování  soukromého  vlastnictví  k pozemkům  s důrazem  na                              zemědělské  a  lesní  pozemky  netkvěl  pouze  v právních  předpisech,                              jimiž se realizovala pozemková reforma a kolektivizace zemědělství,                              ale byl dán i ústavním zakotvením ochrany vlastnického práva, resp.                              postupným oslabením ochrany soukromého pozemkového vlastnictví.                              Svoji roli hrála i příslušná ustanovení občanských zákoníků, která se                              však týkala pouze dílčích otázek a základ právní úpravy byl obsažen                                  3                                Je vhodné zdůraznit, že určitý dílčí pokus o rehabilitaci  vč.  majetkových                              náhrad  křivd  způsobených  v období  po  roce  1948  se  uskutečnil  v krátkém                              období po roce 1968,a to jmenovitě zák.č. 82/1968 Sb., o soudní rehabilitaci.                              Cílem tohoto zákona bylo odčinění křivd, k nimž  v České republice došlo                              porušováním  zákonnosti  na  úseku  trestního  soudnictví  s cílem  „obnovení                              obecné a plné důvěry v socialistickou zákonnost a spravedlnost“. Jmenovitě                              podle  §  26  odst.  2  cit.  zákona  se  ze  zákona  se  rušily    v trestních  věcech                              spadajících  do  věcné  působnosti  zákona    výroky    o  vedlejším  trestu                              propadnutí  jmění  v  části  týkající  se  majetku,  který  mohl    být  osobním                              vlastnictvím nebo v osobním užívání. § 27 odst. 1 písm. f) cit. zákona týkající                              se  náhrady  škody,  obsahoval  nárok  na  odškodnění  „vrácení  věcí  nebo                              majetku, byl-li uložen trest propadnutí věci nebo trest propadnutí majetku“.                              Pokud nebylo vrácení dobře možné nebo účelné, příslušela peněžní náhrada,                              a to za věci nemovité podle předpisů o náhradách při vyvlastnění. Současně                              však bylo stanoveno, že nemovité věci, které nemohly být podle tehdejších                              předpisů v osobním vlastnictví nebo v osobním užívání, nemusí být vráceny                              ani  za  ně  nemusí  být  poskytnuta  náhrada.  A  takými  věcmi  byly  právě                              pozemky.                                                                    158","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                ve  zvláštních  předpisech  upravujících  zemědělské  družstevnictví  a                                                                                     4                              zvláštní užívací instituty k zemědělským a lesním pozemkům.                              3.  NÁSTROJE       K ODNĚTÍ      VLASTNICKÉHO          PRÁVA                              K POZEMKŮM PO ROCE 1945                               3.1      POZEMKOVÁ REFORMA                               Pozemková reforma realizovaná po roce 1945 -  tradičně označována                              za  II.  pozemkovou  reformu  -    a  právní  předpisy,  kterými  byla                              realizována,  představují  základní  rámec  pro  změny  v pozemkovém                              vlastnictví  k zemědělské  a  lesní  půdě  v tehdejším  Československu.                              Vnitřně  je  ji  třeba  s ohledem  na  cíle,  které  sledovala,  vnímat                              diferencovaně s ohledem na její jednotlivé etapy.                                     V  1.  etapě  II.  pozemkové  reformy,  která  se  týkala    konfiskace                              majetku,  se  zemědělského  majetku  týkaly  stejně  jako  konfiskace                              jiného  majetku  dekrety  presidenta  č.  5/1945  Sb.o  neplatnosti                              některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní                              správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a                              některých  organizací  a  ústavů    č.  33/1945  Sb.  o  úpravě                              československého  státního  občanství  osob  národnosti  německé  a                              maďarské.    Specifika  konfiskace  zemědělského  majetku  byla                              upravena dekrety č. 12/1945 Sb. o konfiskaci a urychleném rozdělení                              zemědělského  majetku  Němců,  Maďarů,  jakož  i  zrádců  a  nepřátel                              českého  a  slovenského  národa   a    č.  28/1945  Sb.,  o  osídlení                              zemědělské  půdy  Němců,  Maďarů  a  jiných  nepřátel  státu  českými,                              slovenskými  a  jinými  slovanskými  zemědělci.    Svůj  význam  pro                              konfiskaci zemědělského majetku má však i dekret č. 108/1945 Sb. o                              konfiskaci  nepřátelského majetku  a  Fondech  národní  obnovy,  neboť                              dle něho mohl být konfiskován i ten zemědělský majetek, pokud ke                              konfiskaci  nedošlo  podle  dekretu  č.  12/1945  Sb.  Vlastnictví  ke                              konfiskovanému  majetku  přecházelo  na  základě  dekretů  prezidenta                              republiky ex lege, ke dni účinnosti jednotlivých dekretů. Přerozdělení                              státem  nabytého  zemědělského  majetku  upravoval  výše  uvedený                              dekret  č.  28/1945  Sb.,  podle  něhož  mohli  –  také  získávaly  –  na                              základě  přídělů  nejen  fyzické  osoby,  ale  i  právnické  osoby  (typicky                              obce, případně zemědělská družstva vytvořená z přídělců).                                   2.  etapa  II.  pozemkové  reformě  se  týkala  revize  I.  pozemkové                              reformy  a  byla  realizována  zák.č.  142/1947  Sb.,  o  revizi  první                              pozemkové reformy, ve znění pozdějších změn a doplnění.                               Aniž bychom zabíhali do podrobností,  zákon o revizi 1. pozemkové                              reformy „směřoval“ ve svých záměrech odnětí vlastnického práva dále                              než  předpokládal  původní  zákon  č.  215/1919  Sb.  o  zabrání  velkého                              pozemkového  majetku,  a  to  zejména  ve  vztahu  k velikosti  záboru                                4                                 Blíže  viz  např.  BOBEK,  M.,  MOLEK,  P.,  ŠIMÍČEK,V  (EDS.)  .                              Komunistické právo, MU, Brno, 209, s. 454 a násl.                                                                  159","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                (výměra přesahující 50 ha) a dále ve vztahu ke zbytkovým statkům, u                              nichž mohlo jít i o zábory s   menší výměrou vč. možnosti odejmout                              celý  zbytkový  statek.  Zabraný  majetek  (pokud  nezůstal  z důvodů                              veřejně prospěšných státu) byl přidělován jak fyzickým osobám, tak                              zemědělským družstvům či obcím.                                    Na  tomto  místě  se  hodí  uvést,  že  zabrání  velkého  nemovitého                              majetku tj. i pozemkového se týkal dále i zákon č. 143/1947 Sb.,  o                              převodu vlastnictví majetku hlubocké větve Schwarzenbergů na zemi                                                           5                              Českou („lex Schwarzenberg“).                                     Poslední  etapu  II.  pozemkové  reformy  reprezentuje  především                              zák.č.  46/1948  Sb.    o  nové  pozemkové  reformě  (trvalé  úpravě                              vlastnictví k zemědělské a lesní půdě), ve znění pozdějších předpisů.                              Již  z čísla,  pod  kterým  byl  tento  zákon  vydán  ve  Sbírce  zákonů  (o                              pouhá  dvě  čísla  vyšší  než  novela  zák.č.  142/1947  Sb.  realizovaná                              zák.č.  44/1948  Sb. ) plyne,  že  společensko-politická vůle  směřovala                              již  delší  dobu  k omezení  podmínek  pro  rozsáhlejší  individuální                              zemědělské  podnikání.  Maximální  výměra  půdy  ponechávaná  ve                              vlastnictví dosavadních  vlastníků  byla  zák.  č.  46/1948  Sb.  byla  sice                              stanovena  ve  výši  50  ha,  nicméně  dalšími  kriterii  („půda  patří  těm,                              kdo  na  ni  pracují“)  vytvořila  předpoklady  pro  další    omezení                              individuálního soukromého podnikání v tehdejším Československu. Je                              třeba říci, že zákon  obsahoval řadu důvodů, které byly na překážku                              záboru půdy, na druhou stranu obsahoval § 1 odst. 3 výčet případů,                              které  zakládaly  právo  na  zábor  („výkup“  půdy)  bez  zřetele  na  její                              výměru  (půda,  na  které  vlastnici  trvale  nepracovali  s určitými                              výjimkami) a dále strikně upravovaly zábor tzv. spekulační půdy.                                    Podle  cit.  zákona  bylo  možné  ponechat  půdu  i  církvím  a                              náboženským  společnostem,  a  to  tehdy,    měl-li  její  výnos  sloužit                              k jejich „vydržování“, a to nejvýše do výměry 30 ha.                                    K paradoxům  českého  právní  úpravy  představované  zák.č.                              215/1919  Sb.,  zák.č.  142/1947  Sb.    a  zák.č.  46/1948  Sb.  nesporně                              patří, že nebyly nikdy výslovně zrušeny (až § 32 zák.č. 229/1991 Sb.                              stanovil,  že  se tyto  zákony  ode  dne  účinnosti  zákona  o  půdě (tj.  od                              24.6.1991) nepoužijí.                                     To, že nedošlo v obodbí do roku 1989 ke zrušení výše uvedených                              předpisů,  by  bylo  možno  na  jednu  stranu  vnímat  jako  projev                              respektování  poměrně  rozsáhlého  pozemkového  vlastnictví  (50  ha).                              Nicméně  zásahy  prostřednictvím  „nucených  nájmů“  a  dalších                              užívacích  institutů  k půdě  byly  případy,  kdy  na  zemědělských                              pozemcích ponechaných ve vlastnictví fyzických osob, tyto oésobny i                              osobně hospodařily, spíše ojedinělé.                                5                                K cit. zákonu blíže srov. Nález ÚS Pl. ÚS 45/97                                                                    160","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                     Pro úplnost představy uveďme již nyní, že za zábory („výkupy“)                              dle zák.č. zák.č. 142/1947 Sb.  a zák.č. 46/1948 Sb. nebyly v rozporu                              se  zákonem  poskytovány  náhrady,  a  proto  byly    tyto  případy  ztráty                              pozemkového  vlastnictví  bez  náhrady  zařazeny  mezi  restituční                              skutkové  podstaty  do  zák.č.  229/1991  Sb.,    o  úpravě  vlastnických                              vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších                              předpisů.                               3.2 SDRUŽOVÁNÍ PŮDY DO JZD                                      Jak  bylo  uvedeno  výše,  institut  sdružování  půdy  do  společného                              hospodaření jednotných zemědělských družstev představoval základní                              prostředek  k odnětí  možnosti  individuální  ho  zemědělského                              obhospodařování pozemků jejich vlastníky jejich jménem a na jejich                              účet.  Právní  úprava  se  vyvíjela  poměrně  komplikovaně  a  byla                              reprezentována  především  zákony  a  jednotných  zemědělských                              družstvech a s nimi souvisejícími vzorovými stanovami a stanovami                              jednotlivých  zemědělských  družstev.  Předmětem  sdružování  byly                              pozemky  bez  ohledu  na  jejich  druh,  tedy  nejen  zemědělské,  ale  i                              ostatní, jmenovitě lesní.                                       První  zákon  o  JZD  –  zák.č.  59/1949  Sb.,  o  JZD  vymezoval  ve                              vztahu  k půdě  jako  předmět  své  činnosti  scelování  půdy.  Právo                              družstevního  užívání  půdy  výslovně  upravil  na  zákonné  úrovni  až                              zák.č. 69/1959 Sb., když v § 23 stanovil členům družstva  povinnost                              sdružit pozemky včetně lesních a odevzdat ostatní výrobní prostředky                              do  společného  družstevního  hospodaření  v  rozsahu  a  za  podmínek                              určených stanovami. Výslovně zakotvil, že vlastnictví k  pozemkům,                              sdruženým  ke  společnému  družstevnímu  hospodaření,  zůstává                              zachováno.  Právo  družstevního  užívání  opravňovalo  družstvo  k                              užívání pozemku ve stejném rozsahu, v jakém by náleželo vlastníku.                              Družstvu náleželo vše, co na pozemku vzešlo, mělo právo měnit jeho                              podstatu a čerpat z ní, a provádět na něm stavby. Právo družstevního                              užívání opravňovalo družstvo k přidělení půdy jako záhumenku rodině                              družstevníka.  Pozemek  v družstevním  užívání  mohlo  družstvo                              pronajmout,  a  to  v odůvodněných  výjimečných  případech.  Družstvo                              však  nemohlo  pozemek  zatížit  ani  zcizit.  V prvních  etapách                              kolektivizace  družstevní  předpisy  nevylučovaly  možnost  vyčlenění                              sdružené půdy v souvislosti se zánikem členství v družstvu případně                              počítaly s tím, že v případě nemožnosti vyčlenit tyto pozemky, budou                              osobě,  která  členství  ukončí,  poskytnuty  jiné  pozemky.  Tato                              konstrukce  byla  v  „poslední“  fázi  zemědělského  družstevnictví                              v období  po  nabytí  účinnosti  zák.č.  122/1975  Sb.,  o  zemědělském                              družstevnictví vyloučena, neboť dle jeho § 42 odst. 1 mohlo napříště                              dojít  k zániku  družstevního  užívání  pouze  a  toliko  převodem  nebo                              přechodem  sdruženého  pozemku  do  socialistického  společenského                              vlastnictví  s výslovným  zdůrazněním,  že  jinou  změnou  vlastnictví                              není právo družstevního užívání dotčeno.                                       I  nadále  bylo  možno  sice  pozemky  jeho  vlastníky  zcizovat,                              nicméně dle § 41 odst. 2 zák.č. 122/1975 Sb.,  pouze se souhlasem                              družstva,  kterého  nebylo  zapotřebí  pouze  v případě,  že  se  jednalo  o                                                                 161","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                darování  pozemku  v družstevním  užívání  státu.  Kromě  souhlasu                              družstva bylo třeba ke zcizení pozemku souhlasu místního národního                              výboru dle § 490 odst. 2 OZ.                                      Po celou  dobu   postupného působení  všech  zákonů  o JZD  byly                              určité  pozemky  vyloučeny  z povinnosti  je  sdružit  ke  společnému                              obhospodařování (jednalo se o pozemky sloužící uspokojení „osobní“                              potřebě  - pozemky, na nichž byla obytná budova, event. pozemky do                              určité výměry).                                   Z výše uvedené stručné charakteristiky družstevního užívání plyne,                              že  se  stalo  jedním  ze  základních  nástrojů  likvidace  možnosti                              realizovat vlastníky svobodně dle své vůle obsah jejich pozemkového                              vlastnictví.                               3.3  „NUCENÉ“  NÁJMY  A  PŘECHODY  VLASTNICTVÍ                              ZEMĚDĚLSKÉ PŮDY NA STÁT                                    Prostředkem  k nucenému  omezení  obsahu  vlastnického  práva                              v zemědělství  a  lesnictví  byly  tzv.  „nucené  nájmy“.  I jejich  pojetí a                              obsah se postupně vyvíjel. Základ byl položen zák. č. 55/1947 Sb., o                              pomoci  rolníkům  při  uskutečňování  zemědělského  výrobního  plánu,                              ve znění zákonů č. 132/1948 Sb. a č. 244/1949 Sb.,  dle kterého mohlo                              dle  §  3  cit.  zákona  dojít  v případě,  že  vlastník  neobdělával                              zemědělskou půdu, k přikázání jeho půdy do tzv. povinného pachtu,                              případně  půdu  mohl  převzít  do  svého  hospodaření  přímo  národní                              výbor.                                   Dalším  právním  předpisem  v řadě,  který  představoval  možnost                              nuceného  zásahu  do  vlastnického  práva,  bylo  vládní  nařízení  č.                              50/1955 Sb., o některých opatřeních k zajištění zemědělské výroby, ve                              znění  pozdějších  předpisů.  Vztahovalo  se  na  vlastníky  zemědělské                              půdy  nacházející  se  v různých  pozicích.  Zákon  diferencovaně                              reguloval    přístup  ve  vztahu  k  malým  a  středním  rolníkům,  ke                              kulakům    a  k  vlastníkům  zemědělských  pozemků,  kteří  nebyli                              výkonnými zemědělci.                                    Ve  vztahu  k výkonným  zemědělcům  bylo  jeho  cílem  působit  na                              dosud  individuálně  hospodařící  zemědělce,  aby  vstoupili  do                              jednotných zemědělských družstev.                                    V případě,  že  malí  a  střední  zemědělci  nadále  hospodařili                              samostatně  a  neplnili  povinnosti,    ukládala  vládní  nařízení  orgánům                              státní správy, aby  uzavřeli se „zemědělským závodem socialistického                              sektoru“     smlouvu  o  odevzdání  části  své  půdy  (popř.  provozního                              zařízení či celého hospodářství do užívání k zajištění výroby, a to na                              dobu  nejméně  šesti  let.    Právní  úprava  počítala  s tím,  že  dohoda  by                              mohla  být  zrušena,  tudíž  opět  se  „tvářila“  tak,  že  práva  vlastníka                              nejsou blokována zcela a napořád.                                     Speciální třídně zacílené ustanovení obsahovala právní úprava ve                              vztahu k zajišťování zemědělské výroby na půdě kulaků. Dle § 8 cit.                                                                  162","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                vl. nař. byl kulak v případě, že nemohl zajistit řádné hospodaření na                              své  usedlosti  pro  nemoc,  stáří  apod.,  povinen  oznámit  to                              prostřednictvím  výkonného  orgánu  místního  národního  výboru                              zemědělskému odboru rady okresního národního výboru. Zemědělský                              odbor  rady  okresního  národního  výboru  v  součinnosti  s  výkonným                              orgánem  místního  národního  výboru  projednal  s  kulakem  zajištění                              řádného  hospodaření  na  jeho  usedlosti.  Kulak  měl  v zásadě  dvě                              možnosti.  Buď  „dobrovolně“  nabídnout  státu,  aby  převzal  usedlost                              bezplatně  do  vlastnictví,  anebo  dát  souhlas,  aby  jeho  usedlost  byla                              bezplatně přikázána do užívání zemědělskému závodu socialistického                              sektoru. V případě, že nebylo možné, aby usedlost převzal do užívání                              zemědělský  závod  socialistického  sektoru,  došlo  dle  §  9  vl.nař.                              k bezplatnému  převzetí    usedlosti  do  užívání  rozhodnutím                              zemědělského odboru rady okresního národního výboru na dobu, než                              bude v obci zřízeno jednotné zemědělské družstvo, strojní a traktorová                              stanice.                                       Konečně  §  10  cit.  vl.nař.  stanovil  pravidla  pro  zajišťování                              zemědělské  výroby  na  zemědělské  půdě  vlastníků,  kteří  nebyli                              výkonnými zemědělci.                                       Každý vlastník zemědělské půdy, který na ní trvale nehospodařil,                              byl  povinen sám se postarat o její obdělání. Jestliže vlastník na této                              půdě  sám  nehospodařil  a  byly  splněny  ostatní  podmínky  pro  výkup                              půdy podle zákona č. 46/1948 Sb. o nové pozemkové reformě, měl být                              proveden výkup půdy. Provede-li se výkup půdy, zemědělský odbor                              rady okresního národního výboru, byla odevzdána  vykoupená půda                              do  trvalého  užívání  jednotnému  zemědělskému  družstvu  nebo  byla                              převedena  do  správy  státního  statku  (výzkumného  nebo  školního                              statku). Vlastník však mohl vždy také dobrovolně nabídnout státu, aby                              jeho  půdu  převzal  bezplatně  do  vlastnictví.  Pokud  nebylo  možno                              zajistit  obdělání  půdy  výše  uvedenými  způsoby,  mohl  ji  přikázat                              výkonný orgán místního národního výboru do užívání zemědělského                              závodu  socialistického  sektoru    a    pokud  by  to  nebylo  možné,  tak                              malým  a  středním  rolníkům,  kteří  byli  schopni    tuto  půdu  řádně                              obdělávat.                                        Posledním právním předpisem v řadě byl ve vztahu k „nuceným                              nájmům“ resp. k institutu užívání k zajištění výroby zák. č. 123/1975                              Sb., užívání půdy a jiného zemědělského majetku k zajištění výroby,                              ve  znění  pozdějších  předpisů.  Pokračoval  v  trendu  „vyblokovat“                              obsah  vlastnického  práva  k pozemkům,  které  se  již  ke  dni  jeho                              účinnosti nacházely v užívání tehdejších socialistických organizací a                              stejně jako v případě družstevního užívání podle zák.č. 122/1975 Sb.                              zakotvil  jeho  nezrušitelnost  s výjimkou  převodu  či  přechodu  těchto                              pozemků do socialistického společenského vlastnictví. Podle § 5 odst.                              2  právo  užívání  náleželo    zemědělské  organizaci  dokonce  i    k                              obytným částem zemědělských usedlostí a stavebním pozemkům, na                              nichž  jsou  zřízeny,  pokud  zemědělská  organizace  převzala  celou                              usedlost  do  užívání  před  1.  dubnem  1964  a  užívala  ji  ke  účinnosti                              zák.č. 123/1975 Sb.  Ustanovení § 6 zák.č. 123/1975 Sb. upravovalo                              vznik  práva  užívání  k zajištění  výroby  po  nabytí  účinnosti  zákona.                                                                 163","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Především zákon stanovil, že vlastník zemědělské půdy, která není v                              užívání  socialistické  organizace,  je  povinen  zajistit  v  souladu  s                              dosaženým stupněm rozvoje zemědělské výroby její řádné obdělávání                              ve  shodě  se  zájmy  společnosti  a  využívat  ji  k  zajištění  produkce                              společensky  žádoucích  zemědělských  výrobků.  Nemohl-li  vlastník                              zemědělské  půdy  tyto  povinnosti  plnit,  byl  povinen  oznámit  to                              bezodkladně  prostřednictvím  místního  národního  výboru  okresnímu                              národnímu  výboru.  Okresní  národní  výbor  měl  působit  k  tomu,  aby                              vlastník zemědělské půdy, který neplnil nebo nemohl plnit povinnosti                              uvedené  v  odstavci  1,  daroval  své  zemědělské  pozemky  státu  nebo                              uzavřel  se  zemědělskou  organizací  písemnou  dohodu,  kterou  jí                              odevzdá  své  zemědělské  pozemky,  popřípadě  i  jiný  zemědělský                              majetek, který zemědělská organizace potřebuje, do užívání. Nedošlo-                              li  k  darování  zemědělských  pozemků  státu  ani  k  uzavření  dohody                              podle  odstavce  2,  bylo  autoritativně  zřízeno  právo  užívání  k                              zemědělské půdě, popřípadě i k jinému zemědělskému majetku, který                              zemědělská  organizace  potřebuje,  a  to  rozhodnutím    okresního                              národního výboru.                                     Právo  užívání  k zajištění  výroby  nezřizovalo  k  pozemkům,  na                              nichž  byly  zřízeny  stavby,  které  mohly  být  v osobním  vlastnictví,  k                              nádvořím, jakož i k zahradám, které souvisely s pozemkem, na kterém                              byla  obytná  budova,  nebo  jsou  v  zastavěné  části  obce  (intravilánu),                              jestliže  jejich  výměra  nepřesahuje  0,10  ha.  Výjimečně  se  nezřídilo                              právo  užívání  k  zahradě,  přesahující  tuto  výměru,  jsou-li  pro  to                              důvody  hodné  zvláštního  zřetele,  zejména  pokud  by  zbývající  část                              pozemku,  přesahující  0,10  ha,  nemohla  být  zemědělskou  organizací                              účelně využita.                                     Zákon  č.  123/1975  Sb.  pamatoval  i  na  to,  aby  při  event.  zániku                              jednotného  zemědělského  družstva  jeho  přechodem  do  státní                              zemědělské organizace, byly zachovány užívací vztahy k pozemkům                              dosud užívaných z titulu družstevního užívání. A to tak, že přechodem                              jednotného  zemědělského  družstva  do  státní  zemědělské  organizace,                              vzniklo této organizaci dnem přechodu právo užívání k pozemkům, k                              nimž mělo družstvo právo družstevního užívání. Tato konstrukce jen                              potvrdila nemožnost zániku užívaní pozemků.                                     Vlastník pozemku mohl pozemek sice zcizit, ovšem ke smlouvě o                              převodu  vlastnictví  k  pozemku,  k  němuž  náleželo  zemědělské                              organizaci  právo  užívání,  bylo  třeba  jejího  souhlasu,  ledaže  šlo  o                              darování pozemku státu.                                     Právo  užívání  zanikalo  přechodem  nebo  převodem  užívaného                              majetku  do  socialistického  společenského  vlastnictví.  Jinou  změnou                              vlastnictví nebylo právo užívání dotčeno.                                   Vzhledem  k tomu,  že  k lesním  pozemkům  v tu  dobu  existoval                              zvláštní užívací institut, zakotvil zák. č. 23/1975 Sb. konstrukci, podle                              níž  právo  užívání  zanikalo  rovněž  v  případě,  jestliže  pozemky  byly                              podle zvláštních předpisů rozhodnutím orgánu státní správy určeny k                                                                   164","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                zalesnění  a  byly  převedeny  do  užívání  státní  organizace  lesního                              hospodářství.                               3.4 SPECIFIKA LESNÍCH POZEMKŮ                                        Lesní  pozemky  byly  rovněž  předmětem  výše  uvedených                              autoritativních zásahů do postavení pozemkových vlastníků, a to jak                              v rámci  II.  pozemkové  reformy,  tak  v souvislosti  s vytvářením                              jednotných  zemědělských  družstev.  Nicméně   lesního  majetku  resp,.                              lesních pozemků se týkala i určitá specifika. Ta vyplývala i z nazírání                              na  obhospodařování  lesního  majetku  v historických  souvislostech.                              Především  je  vhodné  upozornit  na  velký  význam  lesních  družstev                              v období  1.  republiky  i  těsně  v období  po  roce  1945,  a  to  včetně                              lesních družstev, jejich  členy  byly  obce.    Následně  se  hledaly  cesty                              pro jejich likvidaci, a to mimo jiné tlakem na nucené slučování lesních                              družstev s jednotnými zemědělskými družstvy.                                      Na  úseku  lesního  majetku  si  právní  úpravy  „vypomáhala“                              konstrukcemi,  které  byly  propracovány  pro  oblast  zemědělských                              pozemků. Jmenovitě  např. podle § 22 zák.č. 166/1960 Sb. o lesích                              mohl  okresní  národní  výbor,  jestliže  uživatel  lesa  nezajistil  plnění                              povinností  stanovených  tímto  zákonem  nebo  předpisy  vydanými  k                              jeho provedení, přikázat les organizaci vykonávající odbornou správu                              lesů  do  užívání  přiměřeně  podle  předpisů  o  opatřeních  k  zajištění                              zemědělské výroby (viz blíže bod. 3.3. – „nucené nájmy“).                                       Definitivní  jednoznačnou  podporu  trendu  omezit  výkon                              vlastnického práva individuálních vlastníků pak představovala právní                              úprava obsažená v pořadí dalším lesním zákoně. Právo užívání lesních                              pozemků k zajištění lesní výroby a ostatních funkcí lesa upravily § 12                              a násl. zák.č. 61/1977 Sb., o lesích. Týkalo se jednak lesních pozemků                              užívaných socialistickými organizacemi ke dni účinnosti cit. zákona,                              jednak podmínek pro vznik tohoto institutu po nabytí jeho účinnosti.                              Stejně jako u užívání k zajištění zemědělské výroby bylo cit. užívání                              koncipováno jako časově neomezené a bezúplatné.  Vlastník pozemku                              s ním  sice  mohl  disponovat,  ale  pouze  se  souhlasem  uživatelské                              organizace  a  se  souhlasem  místního  národního  výboru,  ledaže  se                              jednalo bezplatný převod lesních pozemků do vlastnictví státu.. Jeho                              zánik byl možný  rovněž pouze  převodem  předmětných pozemků do                              socialistického  společenského  vlastnictví,  jinou  změnou  vlastnictví                              nebylo  právo užívání lesních pozemků dotčeno.                                     Specifický  způsob  zániku  nastával  v případě,  že  lesní  pozemky                              byly  trvale  vyňaty  z  lesního  půdního  fondu  a  podle  zvláštních                              předpisů  rozhodnutím  orgánu  státní  správy  prohlášeny  za  součást                              zemědělského  půdního  fondu.  V  takovém  případě  vznikalo  právo                              užívání k zajištění zemědělské výroby.                                       Smyslem  provedené  charakteristiky  právní  úpravy  užívacích                              institutů  k zemědělským  a  lesním  pozemkům  bylo  poukázat,  že  ač                                                                 165","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                jejich  existence  předpokládala  i  nadále  zachování  soukromého                              pozemkového vlastnictví , byl jejich obsah postupně koncipován tak,                              že  ve  výsledku  (v  návaznosti  na  účinnost  zák.č.  122/1975  Sb.m,  o                              zemědělském družstevnictví, zák.č. 123/1975 Sb., o užívání k zajištění                              zemědělské výroby a zák.č. 61/1977 Sb., o lesích) oslabily postavení                              vlastníků  natolik,  že  bylo  možno  jejich  vlastnictví  označit  za                              „dominum  nudum“  resp.  „holé  vlastnictví“.  Pozemky  byly  nadále                              děditelné.   Z obsahu vlastnického práva byla vlastníkům zachováno                              pouze  dispoziční  oprávnění,  a  to  navíc  vázané  na  udělené  souhlasu                              uživatelskou  organizací  a  místním  národním  výborem  (s  výjimkou                              případů  darování  pozemků  státu).  Navíc  šlo  o  užívací  instituty                              bezúplatné.  Právní  úprava  upravila  rovněž  specificky  vlastnictví                              trvalých  porostů,  a tak,  že  nebyly  ve  vlastnictví  vlastníka  pozemku,                              ale ve vlastnictví uživatelské organizace, což se mimo jiné projevilo                              např. při vyvlastňování těchto pozemků, kdy náhrada za trvalé porosty                              příslušela uživatelské organizaci (byť se např. jednalo o trvalé porosty,                              které  se  na  pozemcích  nacházely  již  v době  vzniku  užívání                              socialistickou  organizací).  Deformace  postavení  vlastníka  pozemku                              v užívání  socialistických  organizací  našla  svůj  výraz  i  ve  stanovení                              ceny  těchto  pozemků.  Ta  se  rovněž  mohla  projevit  (a  velmi  často                              projevovala  při  získávání  těchto  pozemků  pro  realizaci  veřejného                              zájmu  ať  již  smluvním  převodem  či  vyvlastněním).  Cena  těchto                              pozemků ve srovnání se stejnými pozemky, které se však nenacházely                              v užívání  socialistických  organizací  podle  výše  charakterizovaných                              užívacích institutů, postupně snižovala, až byla stanovena na 0,40 Kč                                      6                              za 1 m2.  Tato částka způsobila, že osoby, kterým za ni byly pozemky                              ve veřejném zájmu (stavba sídlišť, komunikací, letišť) vykupovány či                              vyvlastňovány, převod či přechod vnímaly jako blížící se bezúplatné                              ztrátě pozemkového vlastnictví.                               3.5 MÍSTO ZÁVĚRU – ZÁKLADNÍ  NÁSTROJE                              K ODSTRANĚNÍ NUCENÝCH DEFORMACÍ                              VLASNICKÉHO PRÁVA K ZEĚMDĚLSKÝM A LESNÍM                              POZEMKŮM Z MINULOSTI PO ROCE 1989                                       První  reakcí  na  společenské  změny  po  roce  1989  ve  vztahu                              k deformacím  vlastnického  práva  k zemědělským  pozemkům  byla                              v návaznosti na ústavní zákon č. 100/1990 Sb. novela zák.č. 123/1975                              Sb. realizovaná zák.č. 114/1990 Sb. Preambule zákona byla výslovně                              doplněna o dikci, podle níž : \"Zrovnoprávnění všech forem vlastnictví                              vyžaduje,  aby  vlastníci  mohli  v  plném  rozsahu  užívat  svou                              zemědělskou půdu a jiný zemědělský majetek a aby byly odstraněny                              veškeré  překážky,  které  brání  ve  výkonu  tohoto  jejich  práva.“                              Z těchto  důvodů  byla  nově  zařazeným  §  12a  zakotvena  možnost                              „zrušení“ dosud časově neomezeného užívání k zajištění výroby. Šlo o                              ustanovení, na které navázala právní úprava obsažená v § 22 odst. 1                                6   „Ztráta“  pozemkového  vlastnictví  za  tuto  cenu  nebyla  v polistopadovém                              období  v rámci  restitucí  „uznána“  za  majetkovou  křivdu  s argumentací,  že                              cena odpovídala tehdejším cenovým předpisům“.                                                                  166","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                písm.  a)  a  násl.    zák.č.  229/1991  Sb.  o  úpravě  vlastnických  vztahů                              k půdě  a  jinému  zemědělskému  majetku,  na  základě  kterého  došlo                              k zániku těchto užívacích vztahů a jejich přeměn na nájmy ex lege.                                       Případy,  kdy  v období  let  1945  až  1989  došlo  k odnětí                              vlastnického  práva  k zemědělským  a  lesním  pozemkům,  byly  pak                              postupně  řešeny    restitučními“  zákony,  ve  vztahu  k zemědělským  a                              lesním  pozemků  pak  především  zák.  č.  229/1991  Sb.  o  úpravě                              vlastnických  vztahů  k zemědělské  půdě  a  jinému  zemědělskému                              majetku,  ve  znění  pozdějších  předpisů,  zák.č.  243/1992  Sb.,  ve                              specifických  případech  i  zák.č.  403/1990  Sb.,  o  zmírnění  některých                              majetkových  křivd.  Bez  významu  nejsou  i  další  právní  předpisy                              (jmenovitě  např.  zák.č.  95/1999  Sb.,  o  převodu  zemědělských  a                              lesních pozemků ve vlastnictví státu na jiné osob,ve znění pozdějších                              předpisů). Ve vztahu restituci zemědělských lesních pozemků, jejichž                              původním  vlastníkem  byly  obce  (příp.  lesní  družstva,  jejichž  členy                              byly výlučně obce) pak významnou roli sehrál zák.č. 172/1991 Sb., o                              přechodu  majetku  z vlastnictví  ČR  do  vlastnictví  obcí,  ve  znění                              pozdějších předpisů.  Nedokončen zůstává problém event. majetkové                              restituce církevního zemědělského a lesního pozemkového majetku.                                        V obecné rovině lze jistě  uzavřít, že v období více než 20 let od                              roku  1989  byly  mnohé  z deformací  pozemkového  vlastnictví                              zemědělských a lesních pozemků vyřešeny. Nabízí se však otázka, zda                              úmysl  zákonodárce,  který  při  koncipování  obsahu  těchto  restitučně-                              transformačních  předpisů  sledoval,  byl  skutečně  naplněn.  Nalezení                              odpovědi  na  tuto  otázku  však  bude  podle  mého  soudu  vyžadovat                                                                            7                              provedení  důkladných  historicko-právních  analýz .  Jedině  tak  bude                              možno  s určitým  časovým  odstupem  uzavřít,  jaké  podmínky  byly                              v polistopadovém období vytvořeny pro vlastníky (resp. jejich právní                              nástupce),  vůči  nimž  byly  v období  od  roku  1945  do  roku  1989                              uplatňovány nástroje omezující jejich vlastnické právo k pozemkům.                                 Contact – email                              Ivana.Pruchova@law.muni.cz                                          7                                 Jsem  přesvědčena,  že  za  jeden  takový  počin  lze  ve  vztahu  k restitučním                              procesům  označit  studii  BENDA,  J.:  Restituce  majetku  bývalých                              šlechtických rodů po roce 1989, Studie Národohospodářského ústavu Josefa                              Hlávky, č. 10/2010, prosinec 2010.                                                                  167","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                 DĚDICKÉ PRÁVO 1948-1989 OPTIKOU PRÁVA                                                                     1                                                     ŘÍMSKÉHO                                                     PAVEL SALÁK JR.                                  Právnická fakulta, Masarykova univerzita, Brno, České republika                                Abstract in original language                              velkými  zásahy,  jakými  jsou  např.  pozemková  reforma  či                              znárodňování. Stejně tak však ale veřejná moc může omezit soukromá                              práva jedince skrze právní úpravu občanského práva a jeho institutů.                              Příkladem nám může být právní úprava dědického práva v období let                              1948-1989.  Měřítkem  je  nám  naopak  právo  římské,  jež  se  stalo                              základem  právní  úpravy  kontinentálního  práva  soukromého.  Římské                              právo  od  okamžiku  rozpadu  rodové  společnosti  stavělo  v oblasti                              dědického práva na preferenci vůle zůstavitele.                               S ohledem  na  odlišné  politické  ideje  bylo  pochopitelně  toto                              římskoprávní  pojetí  pro  komunisty  nepřijatelné.  Zákon  č.  141/1950                              Sb.,  tzv.  střední  občanský  zákoník,  oddělil  ve  své  úpravě  dědické                              právo do věcných práv a posunul jej až za právo obligační. V praxi                              tuto  skutečnost  pak  zákoník  uvedl  především  tím,  že  obrátil  poměr                              testamentu  a  intestátní  posloupnosti  ve  prospěch  posloupnosti                              intestátní.  Nejzávažnějším  zásahem  však  bylo  nastavení  poměru                              povinného  dílu  nepominutelným  dědicům.  Socialistický  zákoník                              40/1964 Sb., pak šel ještě dál a zrušil dědickou substituci i odkaz.                               Praktickým dopadem této právní úpravy je zejména skutečnost, že u                              cennějších   věcí,   typicky   u   nemovitostí,   vzniká   nuceně                              spoluvlastnictví.  Tato  situace  pak  s sebou  nese  další  problémy,                              Zejména v situaci, kdy jeden z dědiců nemovitost užívá, zatímco jiní                              nikoliv,  a  finanční  situace  často  neumožňuje  dědici své  spoludědice                              vyplatit.                               Key words in original language                              římské právo, dědické právo, testament, intestátní posloupnost, odkaz,                              ABGB, Střední kodex, zákon č. 40/1964 Sb., komunismus                               Abstract                              Public  law  influences  upon  private  law  are  done  not  only  through                              confiscation or land reforms, but also via new codification of civil law                              by restriction or prohibition of some institutes. As an example we can                              take the legal regulation of the law of succession between 1948-1989                              on the territory of Czechoslowakia. We can see this influence on the                              relation of these years codifications to the Roman law. Since The Law                              of Twelve Tables  /Lex XII Tabularum/ was enacted, the Roman law                              preferred the will of testator over intestate sucession. Many institutes                                 1                                 Tento  text  je  výstupem  z grantu  GAP408/10/0363  „Vývoj  soukromého                              práva na území České republiky.“                                                                  168","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                of  civil  law  were  developed  in  Roman  law,  that  are  used  for                              modification  on  the  will  of  testator  /  e.  g.  substitution  of  heirs,                              condition in testament, legacy/.                               We can find the same institutes in ABGB /Austrian civil code from                              1811/ and in Osnova 1937 / never realized Proposal of Czechoslowak                              Civil  Code  from  1937/.  In  the  year  1948  the  political  situation  in                              Czechoslowakia changed. The Communists usurped the power in the                              state. Unlike in capitalism the communists did not respect the private                              ownership  but  they  prefered  collective  ownership.  New  legal                              regulation presented by „Midle civil code“ /Act No. 141/1950 Coll. –                              Civil code 1950/ corresponded to these ideas.                               In the structure of the code, the regulation of law of succession was                              torn away from the rights in rem and was situated behind the law of                              obligation. This symbolized the preference of family relations over the                              will  of  testator  and  cumulation  of  the  estate.  The  main  differences                              between  comunists‘  law  compared  to  the  Roman  law  was  the                              preference of intestate sucession over the testament. The conditions in                              the  testament  and  legacy  were  no  more  valid  /except  collation/,  the                              falcidian quarter was in adverse position – all legacies together could                              not represent more than ¼ of the estate.                               The  Civil  code  1964  /Act  No.  40/1964  Coll./  went  more  further  –                              abrogated  the  institute  of  legacy  and  also  the  possibility  of  heir´s                              substitution.  By  this  regulation  the  testament  became  de  facto  not                              binding – the treaty of heirs is essential for inheritance.                               This code is still in force, and the novelization after the year 1989 did                              not  change  the  comunists  character  of  the  regulation  of  law  of                              succession. The result of this legal regulation is forced co-ownership,                              especially concerning the real estates.                               Key words                              Roman  Law,  Decedent’s  Estate,  Testament,  Intestate  Sucession,                              Legacy, ABGB – Austrian Civil Code 1811, Middle Civil Code 1950,                              Socialist Civil Code 1964, Communism                                Působení  státní  moci  na  soukromé  právo  se  pochopitelně  může  dít                              velkými  zásahy,  jakými  jsou  např.  konfiskace,  znárodnění  atp.,                              nicméně  stejně  dobře  může  stát  zásadně  ovlivnit  soukromoprávní                              vztahy  pomocí právní úpravy práva občanského a jeho institutů. Tyto                              důsledky  nejsou  na  první  pohled  viditelné  a  třeba  se  zdají  být  i                              nepatrné,  nicméně  z dlouhodobého  hlediska  se  pak  stávají  kořenem                              řady  problémů.  Příkladem  nám  může  být  právní  úprava  práva                              dědického  obou  občanských  zákoníků  z let  1948-1989,  tedy                              občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. /dále též jako Střední kodex/ a                              občanského  zákoníku  č.  40/1964  Sb.  /dále  též  jako  Socialistický                              občanský  zákoník/.  Jejich  právní  úprava  dědického  práva  bude                              porovnávána s právem římským.                                                                     169","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                1. ŘÍMSKOPRÁVNÍ POJETÍ DĚDICKÉHO PRÁVA                               Římské  právo  totiž  přichází  na  svou  dobu  s myšlenkou,  jež  je  do                              určité  míry  revoluční  a  která  předznamenala  další  vývoj  práva.                              Zásadním rozdílem mezi římským pojetím dědického práva a pojetím                              ostatních národů je fakt, že Římané v otázce dědického práva začínají                              prosazovat  vůli  zůstavitele.  Tento  jev  zcela  evidentně  souvisí                              s rozpadem  rodové  společnosti.  Nejenže  novým  kritériem  dělení                              obyvatelstva se stává právě majetek a již ne jeho původ a příbuzenské                              vazby,  ale  majetek  se  stává  základním  stavebním  kamenem  římské                              společnosti  a  její  ekonomiky.  Proto  také  se  ochrana  soukromého                              vlastnictví těší značné pozornosti.                               Přesné  kořeny  poslední  vůle  –  testamentu  –  jako  delačního  důvodu                              v římském  právu  nelze  zcela  přesně  vyhledat,  každopádně již  zákon                                                                      2                              dvanácti desek jej zná jako vyvinutý institut.  Zůstaviteli tak byla dána                              možnost,  aby  o  své  vůli  pořídil,  kdo  bude  jeho  nástupcem,  jeho                              dědicem. Testamentu byla dána přednost před posloupností intestátní,                              která  vycházela  z rodinných  vazeb.  Tato  pozice  byla  ještě  více                              posílena skutečností, že – až na výjimky jakou byl vojenský testament                              –  nebylo  možno  obě  tyto  posloupnosti  kombinovat:  „NEMO  PRO                              PARTE  TESTATUS,  PRO  PARTE  INTESTATUS  DECEDERE                                        3                              POTEST.“   Pořízení  testamentu  pochopitelně  podléhalo  již  od                              počátku zvláštním pravidlům a formalitám, jejichž nesplnění mělo za                              následek  jeho  neplatnost.  Postupný  vývoj  však  ukazoval,  že  stejně                              jako  Římané  dali  přednost  vůli  zůstavitele  před  příbuzenskými                              vazbami,  tak  i  v otázce  konfliktu  formálních  náležitostí  a  vůle                              zůstavitele  můžeme  říci,  že  postupe  času  nabývá  vůle  zůstavitele                              vrchu.  Dochází  k  tomu  především  díky  činnosti  praetora  a  zejména                                                                                            4                              pak díky jurisprudenci, což asi nejlépe ukázala tzv. Causa Curiana.                              Nebyla  to  však  jen  cesta  výkladu,  ale  i  vytváření  nových  institutů,                              jakými  byl  např.  privilegované  testamenty.  Tyto  testamenty  jednak                              snižovaly  formální  náležitosti  a  proces  pořízení  poslední  vůle  tak                              zjednodušovaly (zde typicky vojenský testament), nebo sice přidávaly                              další  formální  náležitosti,  ale  jen  proto,  aby  umožnily  pořídit                              testament  i  osobám,  jež  doposud  testamenti  factio  activa  postrádaly                              (typicky  slepecký  testament,  vyžadující  vyšší  počet  svědků).  Nelze                                 2                                 Heyrovský,  L.:  Dějiny  a  systém  římského  práva  soukromého.  4.  vydání,                              Praha: J. Otto, 1910, s. 982. Zákon XII. Desek, deska V.3.                              3                                D 50, 17, 7 Pomponius ad Sabinum:  „Ius nostrum non patitur eundem in                              paganis et testato et intestato decessisse: earumque rerum naturaliter inter se                              pugna est \"testatus\" et \"intestatus\".“                               4   Dostalík,  P.,  Causa  Curiana  -  i  slavní  právníci  prohrávají  spory,  Bulletin                              advokacie 2010, č. 1-2., též k samotné taktice jednotlivých aktérů. Brtko, R.,                              Kauza Curiana. In: Súdné reči a veľké súdné procesy podla justiniánských                              Digest  a  iných  prameňov  rímského  práva  .  Zborník  príspevkov  z 11.                              konferencie právnych romanistov SR a ČR, Trnava 15.-16. máj 2009 (Edd.:                              Mach,  P.,  Pekarik,  M.).  Trnava:  Právnická  fakulta  Trnavskej  univerzity                              v Trnave, 2010, s. 17-16.                                                                  170","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                říci, že by římské právo absolutizovalo vůli zůstavitele, takže by zcela                              mohl  pominout  rodinné  vazby,  naopak,  existoval  zde  systém                              ochranných  pák,  typicky  ochrana  práv  nepominutelných  dědiců,                              přesto však šlo spíše o jakési zajištění „nutného minima.“                               Jaké  důvody  ale  vedly  Římany  k této  absolutizaci  vůle  zůstavitele?                              Bylo cílem ochudit vlastní rodinu? Bezesporu ne, ostatně asi nejstarší                              testament,  tzv.  kalátní,  počítal  se  situací,  kdy  zůstavitel  nemá                              přirozených  dědiců.  Hlavní  idea testamentu,  nebo  přesněji  římského                              práva  dědického  /a  dlužno  dodat  nejen  římského/,  bylo  zamezení                              štěpení  majetku.  Nesmíme  zapomínat,  že  v nejstarších  dobách  se                              bavíme  o  příbuzenských  vazbách  založených  na  agnátském,  tedy                              právním příbuzenství, které mohl otec pomocí institutu emancipace do                              určité míry korigovat. V ideálním případě totiž měl být dědic jeden,                              typicky  prvorozený  syn.  Své  důvody  to  má  pochopitelně  ve                              skutečnosti, že dědické právo bylo v té době ne jen právem majetkové                              povahy, ale mělo i aspekt náboženský. Na druhou stranu, bavíme se o                              společnosti  zemědělské  a  pro  zemědělce  je  pochopitelně  značným                              nebezpečím  štěpení  a  tříštění  rodinného  majetku  mezi  potomky.  O                              tom,  že  nešlo  problém  čistě  římské  společnosti  svědčí  např.  proces                              pauperizace drobné šlechty v průběhu 14. stol. na území našeho státu.                               Ve valné většině případů skutečně zůstavitel volil v testamentu dědice                              z řad  svých  potomků  či  jiných  blízkých  příbuzných.  Testament  mu                              však  dával  na  rozdíl  od  intestátní  posloupnosti  možnost  upravit                              velikost jednotlivých dílů, případně podmínit nabytí dědictví splněním                              podmínky.  Stejně  tak  mohl  i  pro  případ,  že  by  se  označený  dědic                              dědictví  neujal stanovit  náhradníky  a  opět  s poměry  podílů  dle jeho                              vůle.  Práva  nepominutelných  dědiců  pochopitelně  byla  zajištěna,                              nicméně nemuselo jít o postavení spoludědice, římské právo k jejich                              zajištění  umožňovalo  využít  typicky  např.  institut  odkazu,  věna  a                              nelze zapomínat i na tzv. kollační povinnost, tedy povinnost započítat                                                                                            5                              do svého dědického dílu majetek nabytý od zůstavitele za jeho života.                              2. POJETÍ  DĚDICKÉHO  PRÁVA  V ZÁKONÍCÍCH  Z LET                              1948-1989                               Poměr  komunistů  k soukromému  vlastnictví  je  všeobecně  znám.                              Jakmile  se  dostali  k moci,  jejich  snaha  vedla  přes  omezení                              soukromého vlastnictví až k jeho skrytí, když už se jim ho nepodařilo                              zrušit úplně. Je nasnadě, že poměr k soukromému vlastnictví se odrazí                              nejen  v otázce  dispozice  s majetkem  za  života  vlastníkova,  ale  i  po                              jeho smrti.                               Charakter rozdílného pojetí oproti pojetí římskoprávnímu je patrný již                              na  první  pohled  ze  struktury  obou  soukromoprávních  kodexů  ze                              sledovaného  období.  Dědické  právo  je  odděleno  od  právní  úpravy                                 5  Tato povinnost byla zavedena praetory, aby zrovnoprávnila při dědění děti                              emancipované,   jež   při   emancipaci   nějaký   majetek   dostaly,   a                              neemancipované, které logicky ani žádný majetek mít nemohly.                                                                  171","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                věcněprávní,  která  vycházela  právě  z římskoprávní  struktury  dané                              Gaiovými  a  Justiniánskými  institucemi  a  mezi  obě  tyto  oblasti  se                              vklínilo právo obligační. Nešlo přitom o jev náhodný, neboť důvodová                              zpráva občanského zákoníku z r. 1950 výslovně uváděla, že: „Dědění                              ze  zákona  je  odůvodněno  poměrem  rodinným  a  je  posílením                                                                                 6                              rodinného  svazku  jako  základny  rozvoje  národa...“    a  posílení                              rodinných vazeb jako základní rys nového zákoníku chápala i dobová                                               7                              odborná literatura.                              Faktické posílení rodinných vztahů se pak dálo skrze samotnou právní                              úpravu  jednotlivých  institutů.  Cílem  této  úpravy  byla  priorizace                              intestátní posloupnosti, před posloupností testamentární. Nebylo tomu                              však  tak,  že  by  testament  přicházel  do  úvahy  jen  v případě,  že  by                              nebylo zákonných dědiců. Již výše zmiňovaná římskoprávní zásada o                              nemožnosti kombinovat více dědických titulů vzala postupem doby za                              své, a tak již ABGB nejenže znalo možnost kombinace těchto dvou                              titulů,  ale  ještě  pro  manžele  uvádělo  další  titul  a  tím  byla  dědická                                      8                              smlouva.                              Faktické  omezení  vůle  zůstavitele  se  bylo  provedeno  především                              právní úpravu institutu testamentu. V občanských zákonících období                              nesvobody  tak  můžeme  sledovat  jednak  zrušení  některých  institutů,                              jednak jejich omezení a zcela převrácení jejich smyslu.                               V případě  testamentu  došlo  ke  značné  omezení  vůle  svobody                              zůstavitele tím, že z právní úpravy vymizely privilegované testamenty,                              které  snižovaly  formální  nároky.  Je  pochopitelné,  že  zde  nemám  na                              mysli  vojenský  testament,  který  pochopitelně  neznalo  ani  ABGB,                              nicméně např. testamenty počítající s různými přírodními pohromami,                              epidemiemi,  či  válkou.  Dlužno  dodat,  že  argumentace  proč  dochází                              k jejich zrušení, byla leckdy až absurdní – např. v případě válečného                              testamentu  se  argumentovalo  tím,  že  není  možné,  aby  stát,  který                              usiluje  o  celosvětový  mír,  měl  ve  své  úpravě  závěť  počítající                              s válečným stavem.                               Dalším  omezením,  jež  postihlo  dispoziční  možnosti  zůstavitele,  byl                              zákaz  podmínek,  přiložených  k testamentu.  Pochopitelně,  že  ani                              Říman nemohl vázat dědictví na splnění jakékoliv podmínky. Předně                              nebylo  možno  podmínit  testament  podmínkou  rezolutivní,  což  by                                     6  Občanský zákoník, Praha. Orbis, 1950, s. 296 komentář k § 512.                               7                                Blažke, J.: Odkaz v novém právu dědickém. Právník, 1951, s. 234.                              8   Dědická  smlouva  byla  pochopitelně  Středním  kodexem  rovněž  zrušena.                              Nebude jí v našem textu věnována další pozornost, přesto i zde je možné, že                              tento  institut  římskému  právu  jako  takovému  cizí  má  své  kořeny  v právu                              římském.  K tomu  viz  Černoch,  Radek.  Postavení  dědice  v  římském  právu.                              Diplomová práce. PrF MU. Brno, vlastním nákladem, 2011, s. 15,16.                                                                  172","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                                                                            9                              vedlo  k popření  zásady  „SEMELHERES,  SEMPER  HERES“ ,                              zejména  pokud  by  se  podmínka  příčila  dobrým  mravům,  mohla  být                              považována  za  neplatnou.  Na  druhou  stranu  podmínky  mohly  být                              poměrně  účinným  argumentem,  jak  potenciáního  dědice  donutit                              k určitému chování /např. aby přestal vést rozmařilý život/ a zajistit                              tak, že dědictví skutečně přijde do správných rukou, v nichž nepadne                              v niveč.  Bylo  výslovně  uvedeno,  že  není  možno  vázat  testament  na                              podmínku.  Jedinou  výjimkou  z této  zásady  bylo  zachování  kollační                              povinnosti.                               Omezení  se  dočkal  rokem  1950  i  jiný  institut  dědického  práva  –                              odkaz.  Odkaz  na  rozdíl  od  dědictví  spočíval  v tom,  že  se                              odkazovníkovi poskytuje určitá věc či soubor věcí. Jde tedy, na rozdíl                              od  dědictví  o  sukcesy  singulární,  jejíž  naplnění  však  předpokládá                              proběhnutí  sukcese  univerzální.  Tento  institut  se  v Římě  vyvinul  na                              zajištění určitého majetku pro vdovu, nicméně nabyl později značné                              obliby a rozšíření. Zpravidla tak byl dědicem učiněn prvorozený syn a                              ostatní členové rodiny byli zajištěni odkazy. Odkazy však byly činěny                              i ve prospěch jiných osob a obliba tohoto institutu pak vedla k tomu,                              že  se  často  stávalo,  že  dědictví  bylo  nad  míru  zatíženo  odkazy,  což                              bylo  nevýhodné  ne  jen  pro  dědice,  ale  de  facto  i  pro  samotné                              odkazovníky, neboť pokud neproběhla sukcese univerzální, nenastala                              ani  sukcese  singulární.  Římské  právo  tak  hledalo  způsoby,  jak  tuto                              dispozici  omezit.  Tyto  snahy  vyvrcholily  r.  40  př.  Kr.  přijetím  tzv.                              Falcidiova zákona o odkazech, který stanovil, že jedna čtvrtina čistého                              majetku  musí  zůstat  dědici  nezatížena  odkazy.  Tzv.  falcidiánská                              kvarta  pak  v římském  právu  našla  odezvu  i  u  institutu                              nepominutelných  dědiců.  Rakouský  občanský  zákoník,  ABGB,  šel                              v otázce  vůle  zůstavitele  mnohem  dále,  neboť  neznal  omezení                              podobné falcidiánské kvartě. Její návrat nastává až r. 1950 spolu s tzv.                                                                                           10                              středním  kodexem  /zákon  č.  141/1950  Sb.,  občanský  zákoník/.                              Podobně jako  i  v jiných  oblastech,  byla  však  úprava  institut odkazu                              v tomto zákoně velmi stručná a značně omezená.                               3. POSTAVENÍ NEPOMINUTELNÝCH DĚDICŮ                                Nejúčinnějším nástrojem omezení zůstavitele v dispozici s majetkem                              se však ukázal institut nepominutelných dědiců. Tím, že římské právo                              nepřipouštělo  kombinaci  intestátní  a  testamentární  posloupnosti  a                              zcela  jasně  preferovala  testament,  tedy  vůli  zůstavitele,  mohlo  dojít                              k situaci, kdy by zůstavitel zcela pominul příbuzenské vazby a svou                              rodinu  zcela  pominul.  Přestože  vůle  zůstavitele  hrála  zásadní  roli,                              takovýto  přístup  byl  bezesporu  nepřijatelný.    Proto  právo  vytvořilo                              nástroje, kterými omezovalo absolutnost vůle zůstavitele. Již byla řeč                                 9   Tento  požadavek  vycházel  z náboženských  souvislostí  v dědickém  právu.                              ABGB  již  oproti  římskému  právu  tuto  zásadu  neuznávalo  a  rezolutivní                              podmínky připouštělo ( §§ 696, 708 ABGB).                               10                                  K tomu  srovnej  např.  SKALOŠ,  M.:  Slovenské  a  československé  dejiny                              štátu a práva v rokoch 1945 - 1989. Banská Bystrica: PrF UMB, 2011, s. 296.                                                                  173","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                o  tom,  že  podmínky  jež  byly  v rozporu  s dobrými  mravy  –  tedy                              s nějakými obecně uznávanými morálními pravidly - byly považovány                              za  neplatné.  Podobně  bylo  obecně  společností  považováno  za                              nepřijatelné,  že  by  zůstavitel  ve  svém  testamentu  nezmínil  své                              nejbližší  příbuzné.  Pokud  tak  neučinil,  chápalo  se  to  za  natolik                              podivné,  že  se  zjevně  nabízela  otázka,  zda  vůbec  zůstavitel  byl  při                              smyslech a tedy, zda byl způsobilý závěť pořídit. Civilní právo však                              uznávalo  nepominutelným  dědicům  pouze  nárok  formální  –  tedy  na                              to, aby v testamentu byli zmíněni, přičemž výslovně musel být zmíněn                              ten,  jehož  dědická  pozice  byla  obecnou  zvyklostí  ve  společnosti                              předpokládána – prvorozený syn. Pod pojmem „být zmíněn“ je však                              třeba  rozumět jmenování, nikoliv  to,  že  reálně  nějaký  majetek  musí                              dostat – mohlo dojít i k vydědění, přičemž v nejstarších dobách nebyly                              taxativně  důvody  vydědění  dány.  Postupem  času  došlo  k tomu,  že                              římské  právo  začalo  nepominutelným  dědicům  přiznávat  i  nárok                              materiální,  který  vedl  k tomu,  že  jim  musel  připadnout  minimálně                              určitý díl jejich zákonného dílu. Původně byl tento díl určen po vzoru                              odkazů  na  jednu  čtvrtinu.  Justiniánská  právní  úprava  Novelou  18                              zavedla  složitější  systém.  Pokud  by  totiž  dědici  měl  připadnout                              dědický podíl čítající jednu čtvrtinu celého dědictví a více, měl nárok                              na třetinu svého zákonného dílu. Pokud by mu však měla připadnout                              méně než jedna čtvrtina, měl dostat polovinu svého zákonného dílu.                              Novela  115  z r.  542  pak  provedla  další  změny  v oblasti                              nepominutelných  dědiců,  tato  novela  se  však  netýkala  velikosti                              povinného dílu. Došlo jí však ke sloučení formálního a materiálního                              práva nepominutelných dědiců.                               Právní úprava středního kodexu otázku nepominutelných dědiců řešila                              v ustanovení  §  551.  Práva  na  povinný  díl  podle  této  právní  úpravy                              měly pochopitelně především děti, zároveň však i rodiče a prarodiče                              /terminologií  zákona  „staří  rodiče“/.  S nárokem  rodičů  a  prarodičů                              však zákon počítal jen v situaci, kdy „je v době zůstavitelova úmrtí v                              nouzi a už práce neschopný.“ Toto ustanovení je pak, dle judikatury                                                                                   11                              vykládat  v souvislosti  s  §  72  zákona  o  právu  rodinném.   Velikost                              povinného dílu v případě nedospělých jedinců čítá jejich celý zákonný                              díl,  v případě  ostatních  –  tedy  plnoletých  potomků  a  rodičů  či                              prarodičů pak tři čtvrtiny jejich zákonného dílu.                                                                         12                              Obdobná problematika je v zákoně 40/1964 Sb.  v ustanovení § 479.                              Podle tohoto paragrafu zůstává zachováno, právo nezletilých osob na                              celý  zákonný  díl.  Podobně  i právo  zletilých  potomků  na tři čtvrtiny                              jejich dílu. Práva rodičů a prarodičů však již z této právní úpravy zcela                              vypadla.                                   11                                 Rozhodnutí krajského soudu v Liberci (Rc) 5 Co6/53 citováno dle ASPI.                              12  K tomuto zákonu více viz např. SKALOŠ, M.: Slovenské a československé                              dejiny štátu a práva v rokoch 1945 - 1989. Banská Bystrica: PrF UMB, 2011,                              s. 304.                                                                  174","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                4. VYDĚDĚNÍ                               Pokud  nebyly  nepominutelní  dědicové  zajištěni  dostatečně  již  za                              života, jediným způsobem, jak zamezit jejich dědění, bylo vydědění.                              Tento institut znalo opět již římské právo, kde institut vydědění navíc                              nefungoval  jen  jako  „trest“,  nýbrž  měl  velmi  často  i  charakter                              preventivního opatření na ochranu testamentu. Vydědění často stíhalo                              potomka, který byl počat až po zřízení poslední vůle. Nešlo o projev                              „nelásky“,  tímto  krokem  totiž  zůstavitel  zajistil,  že narození  nového                                                                          13                              potomka nebude mít vliv na platnost testamentu.  Pro vydědění měla                              zásadní vývoj již zmíněná novela 115, neboť v ní došlo ke stanovení                              důvodů, jež mohly vést k vydědění. Těchto důvodů pro descendenty                              bylo dáno čtrnáct, pro ascendenty osm. Vedle úkladů proti zůstaviteli                              či  obecně  nedobrému  chování  k němu  zde  však  jako  vyděďovací                              důvod nalezneme i odpadnutí od křesťanské víry či výkon „nízkého“                              povolání  /např.  kejklířského/.  Stran  podmínek  vydědění  i  zde  se                              projevovala doba, v níž ta která právní úprava vznikla. Jestliže ABGB                              v původním  znění,  podobně  jako  justiniánská  kodifikace  původně                              znalo  jako  vyděďovací  titul  odpadnutí  od  katolické  víry.  Střední                              občanský zákoník pak pro změnu jako důvod k vydědění uvádí, že je                              možno dědice vydědit, odpírá-li trvale pracovat.                                Oba  občanské  zákoníky  poválečné  však  omezují  zůstavitele  v tom                              ohledu,  že  mu  přikazují,  aby  byl  důvod  vydědění  výslovně  uveden,                              což  ABGB  výslovně  nevyžadovalo  a  dokázání  důvodu  bylo  pak  na                              dědici samém. Zejména však ani střední zákoník, ani zákon 40/1964                              Sb.  nepočítají  s vyděděním  podmíněným.  Zatímco  tedy  dle  ABGB                              bylo  možno  ustanovit,  že  pokud  by  např.  dědic  v budoucnu  vedl                              „nemravný“  život,  bude  vyděděn.  Od  r.  1950  dodnes  již  je  možno                              vydědit jen pro důvod, který v době vydědění již nastal.                                5. ZÁVĚREM                              Zákonodárcům  let  1948  –  1989  se  podařilo  prostřednictvím  změn                              v občanském  právu  výrazně  proměnit  podobu  práva  dědického,  což                              zároveň má závažný dopad na majetkové poměry obyvatelstva.                               Omezení provedla právní úprava ve dvou směrech:                               1. omezení „majetkové“, kdy velikostí podílu nepominutelných dědiců                              zbývá zůstaviteli relativně malá část majetku, jímž může disponovat                              ve prospěch jiných než nepominutelných dědiců.                               2.  omezení  autonomie  vůle,  kdy  zůstaviteli  byla  odebrána  možnost                              učinit  testament  pod  podmínkou,  či  stanovit  zůstaviteli  substituta.                                13                                  Je  třeba  si  uvědomit,  že  římské  právo  civilní  zakládalo  toliko  formální                              návrh na to, aby nepominutelný dědic byl v testamentu zmíněn. proto i pouhé                              vydědění  potomka,  který  se  narodil  po  pořízení  testamentu,  platnost                              testamentu neovlivnilo. Naopak kdyby takovýto dědic nebyl zmíněn vůbec,                              testament  by  mohl  být  napadnutelný.  Heyrovský,  L.:  Dějiny  a  systém                              římského práva soukromého. 4. vydání, Praha: J. Otto, 1910,   s. 1029, 1060.                                                                  175","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Zejména  znemožněním  podmínek  zůstavitel  přišel  o  možnost                              ekonomické páky k usměrnění chování potenciálního dědice.                                Ideálem  komunismu  bylo,  že  se  časem  podaří  odbourat  touhu  po                              soukromém vlastnictví a spolu s tím i dědické právo jako takové bude                              přežitkem.  Předpokládalo,  že  omezením  zůstavitele  dojde  k posílení                              rodinných vazeb.                               Omezení,  jež  právní  úprava  zavedla  vedou  k tomu,  že  řada  osob  se                              poměry, jež mají nastat po jeho smrti, snaží uspořádat pořízeními inter                              vivos. Tato situace však navozuje další problém – zda skutečně osoba,                              s níž  toto  jednání  uzavíráme,  nějakým  způsobem  naši  důvěru                              „nezradí.“  Z nedávné  doby  je  možno  uvést  příklad  majitele                              kosmetické  firmy,  který,  aby  zamezil  nechtěným  dědicům,  převedl                              firmu  na  svou  manželku  s tím,  že  sám  zůstal  jednatelem  ve  firmě.                              Došlo  však  k tomu,  že  manželka  jej  na  pozici  jednatele  nahradila                              svým bratrem a tak jej zcela „vyšachovala“ z jeho firmy.                               Reálný  dopad  této  právní  úpravy  však  řada  běžných  zůstavitelů  ani                              dědiců  nerozezná.  Je  to  proto,  že  tyto  následky  se  projevují  často                              nikoliv  v okamžiku  dědického  nápadu,  nýbrž  často  až  po  mnoha                              letech.  Velká  hodnota  některých  součástí  dědictví,  typicky                              nemovitostí,  vede  k tomu,  že  nuceně  vzniká  spoluvlastnictví.                              Nebezpečná je zejména situace, kdy jeden dědic nemovitost užívá, a                              tedy do ní i investuje, zatímco druhý dědic, který ji neužívá, k péči o                              ní  nijak  nepřispívá.  Pokud  totiž  v budoucnu  dojde  k rozdělení                              spoluvlastnictví,  bude  se  hodnota  věci  počítat  dle  stavu  v době                              rozdělení,  takže  dědic  nemovitost  obývající  nakonec  možná  bude                              muset  druhému  zaplatit  hodnotu,  která  vznikla  jeho  vlastním                              přičiněním.  I  v případě,  že  dědic,  který  nemá  zájem  o  obývání                              nemovitosti požádá druhého dědice o vyplacení hned, nemusí to mít                              příznivé  následky.  Vysoká  hodnota  nemovitostí  vede  k tomu,  že                              málokdo  má  na  to,  aby  vyplatil  ostatní  dědice.  Za  dané  situace  pak                              nezbývá, než nemovitost prodat, a co nejrychleji to jde, tedy i za nižší                              cenu.  Není  žádným  tajemstvím,  že  nejvýnosnější  je  nakupování                              nemovitostí rozvádějících se párů a právě nemovitostí z pozůstalosti.                               Jestliže tedy právní úprava sledovala „podporu rodinných vazeb“, pak                              se  svým  účinkem  zcela  minula.  V příbuzenstvu  vlivem  této  úpravy                              dochází jen k dalším rozbrojům a to i dlouho po rozdělení dědictví, ale                              zejména  ochuzuje  dědice,  kteří  rychle  a  pod  cenou  musí  prodat  ten                              který  předmět  z dědictví,  jen  aby  mohli  uspokojit  dědice  žádající  o                              vyplacení.  Jediné,  komu  tak  tato  právní  úprava  prospívá,  jsou                              spekulanti s realitami.                                Literature:                              -  Blažke, J.: Odkaz v novém právu dědickém. Právník, 1951.                              -  Brtko,  R.,  Kauza  Curiana.  In:  Súdné  reči  a  veľké  súdné  procesy                                 podla  justiniánských  Digest  a  iných  prameňov  rímského  práva  .                                 Zborník  príspevkov  z 11.  konferencie  právnych  romanistov  SR  a                                                                    176","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                   ČR,  Trnava  15.-16.  máj  2009  (Edd.:  Mach,  P.,  Pekarik,  M.).                                 Trnava: Právnická fakulta Trnavskej univerzity v Trnave, 2010.                              -  Černoch,  Radek.  Postavení  dědice  v  římském  právu.  Diplomová                                 práce. PrF MU. Brno, vlastním nákladem, 2011                              -  Dostalík,  P.,  Causa  Curiana  -  i  slavní  právníci  prohrávají  spory,                                 Bulletin advokacie 2010, č. 1-2.                              -  Heyrovský,  L.:  Dějiny  a  systém  římského  práva  soukromého.  4.                                 vydání, Praha: J. Otto, 1910.                              -  Občanský zákoník, Praha. Orbis, 1950.                              -  Skaloš,  M.:  Slovenské  a  československé  dejiny  štátu  a  práva  v                                 rokoch 1945-1989. Banská Bystrica: PrF UMB, 2011, 428 s., ISBN                                 978-80-557-0156-1.                               Contact – email                              10908@mail.muni.cz                                                                                                                     177","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                       CONFISCATION FOR THE CHURCH IN                                                 JUSTINIANIC LAW                                                         PÁL SÁRY                                                University of Miskolc, Hungary                               Abstract in original language                              In  ancient  Rome  confiscation  was  imposed  as  a  principal  or  an                              ancillary punishment in case of many crimes. First of all, the property                              of  the  executed  or  exiled  traitors  was  seized.  Confiscation  was  not                              ordered in every case for the state. In the Christian Roman Empire –                              especially in the age of Justinian – assets could be confiscated for the                              church,  a  monastery,  or  a  charitable  institution.  For  example,  all                              property  of  the  bishops  having  violated  some  legal  provisions,  the                              meeting places of the heretics, and the synagogas built illegally by the                              Jews were confiscated for the local Catholic church. The monasteries                              were often used as prisons by the orders of Justinian. The adulteresses                              and the persons having divorced without a legal reason were closed in                              monasteries  for  which  their  property  partly  or  wholly  was  seized.                              Justinian tried to prevent the sale of the offices. If a superintendent of                              a poor house, a hospital or other charitable institution was proved to                              have  bought  his  office,  the  money  or  other  property  given  for  the                              appointment was to be confiscated for the institution.                               Key words in original language                              Confiscation,  Acquisition  of  ownership,  Church,  Monastery,  Roman                              law, Justinian.                               After  the  Constantinian  change  the  ecclesiastical  property                              continuously  increased.  The  local  churches  obtained  many  financial                              privileges by the Christian emperors. The ecclesiastical property grew                              in the first place by pious donations and testamentary grants, but the                              local Catholic churches, the monasteries and the charitable institutions                              could  acquire  assets  by  seizure,  too.  This  form  of  acquisition  of                              ownership by the church became specially frequent during the reign of                              Justinian (A.D. 527–565).                                                                                     1                              The  emperor  issued  numerous  ecclesiastical  constitutions.   Among                              others, he regulated the conditions of the election and consecration of                              bishops  circumstantially.  For  example,  he  forbade  family  men  to                              obtain  the  episcopal  office.  According  to  the  Justinianic  provisions,                              the bishop who had consecrated a person not being legally consecrable                                     1   Cf.  Pfannmüller,  Gustav,  Die  kirchliche  Gesetzgebung  Justinians                              hauptsächlich auf Grund der Novellen. Berlin, 1902; Knecht, August, System                              des  Justinianischen  Kirchenvermögensrechtes.  Stuttgart,  1905;  Alivisatos,                              Hamilcar  S.,  Die  kirchliche  Gesetzgebung  des  Kaisers  Justinian  I.  Berlin,                              1913.                                                                  178","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                was to be expelled from his office for a year, and all of his property                                                                    2                              was to be confiscated for the local church.                              Before  the  bishop  consecration  anyone  could  bring  an  accusation                              against  the  nominee  stating  that  the  said  person  was  not  legally                              consecrable.  The  accusation  was  to  be  investigated  carefully.  The                              bishop  having  consecrated  an  accused  person  without  the  required                              investigation was to be subjected the above mentioned punishment: he                              was to be ejected from his office for a year, and all of his property was                                                      3                              to be seized for his church.                              Justinian  dealt  with  simony  very  severely.  If  it  was  proven  that                              somebody  had  bought  his  episcopal  office,  the  money  or  other                              property  given  for  the  consecration  was  to  be  seized  for  the  local                              church.  If  a  laic  person  had  received  gold  or  other  property  for                              furnishing  aid  in  connection  with  the  consecration,  he  had  to  pay                                                            4                              double that amount to the church.                              The sale of any kind of office was strictly forbidden by the emperor.                              The  superintendents  of  the  hospitals,  poor  houses,  infirmaries  and                              other charitable institutions who had given anybody anything for their                              appointment were to be deprived of their offices, and the objects of                              the illegal allotments were to be confiscated for the institutions. If a                              layman had received anything, or had been a mediator, he had to pay                                                                           5                              double that amount to the ecclesiastical institution.                               Justinian forbade the ecclesiastical persons from some activities. The                              emperor did not permit a bishop, steward, or clergyman of any rank,                              or a monk, either on his own account, or on account of the church or                              monastery,  to  become  a  receiver  or  collector  of  fiscal  tribute  or  a                              lessee of taxes or of the possessions of another or a curator of a house                              or a procurator of a lawsuit or a surety in such cases. If a bishop had                              broken the law, all of his property was to be confiscated for the local                                     6                              church.                               The  church  canons  forbade  the  presbyters,  the  deacons  and  the                                                                                      7                              subdeacons  to  contract  marriage  after  their  ordination.   This                              prohibition was incorporated into a law by Justinian. According to this                              imperial constitution, the children born in the unlawful marriages of                                2  Nov. 123,1. Cf. Pfannmüller, op. cit., 50; Alivisatos, op. cit., 54.                               3                                Nov. 123,2. Cf. Pfannmüller, op. cit., 51; Alivisatos, op. cit., 55.                              4   Nov.  6,1;  123,2.  Cf.  Pfannmüller,  op.  cit.,  46;  Knecht,  op.  cit.,  89;                              Alivisatos, op. cit., 55.                               5  Nov. 123,16. Cf. Knecht, op. cit., 90.                               6                                Nov. 123,6. Cf. Pfannmüller, op. cit., 55; Knecht, op. cit., 90–91.                              7  Cf. Can. Apost. 26.                                                                  179","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                these  clerics  were  unworthy  of  succession  to  the  property  of  their                              fathers, and they were not allowed to take gifts from them. All illegal                              grants made to them by their fathers were to be seized for the church                                              8                              they belonged to.                              The  deaconesses  were  expected  to  lead  an  immaculate  moral  life.                              According  to  the  6th  Novel  of  Justinian,  the  deaconesse  who  had                              dishonored  her  ordination,  or  left  her  holy  order  and  contracted                              marriage,  or  chosen  any  dishonorable  mode  of  life  had  to receive a                              capital punishment and her whole property was to be confiscated for                                                             9                              her local church or her monastery.                               Later Justinian modified these provisions. In 546 the emperor gave the                              following orders: ”a deaconess, moreover, shall not live with any man,                              in connection with whom a suspicion of a dishonorable life may arise.                              If she fails to comply herewith, the bishop under whom she is shall                              warn her to expel such man from her habitation. If she fails to do so,                              she shall be deprived of her ministry and her emoluments and shall be                              delivered to a monastery in which to spend the rest of her life. Her                              property, moreover, shall be divided among her and her children, if                              she has any, according to the number of persons, the portion received                              by  the  woman  to  go to the  monastery  to  support her.  If  she  has no                              children, her property shall be divided in equal portions between the                              monastery  into  which  she  is  sent  and  the  church  in  which  she  was                                                  10                              previously appointed.”                               Justinian  did  not  permit  laymen  to  conduct  religious  ceremonies                                            11                              without  clerics.   If  a  laic  person  carried  on  or  permitted  others  to                              carry on divine services in his house or his suburban villa or on his                              landed possessions without the local clergy, the house, villa or landed                              possessions could be claimed by the local church. If a procurator or a                              lessee  did  so  or  permitted  to  do  so  without  the  knowledge  of  the                              owner  of  the  place,  such  owner  remained  unpunished,  but  the                              procurator  or  lessee  was  to  be  expelled  from  the  province,  and  his                                                                  12                              property was to be seized for the church.                                8                                C. 1,3,44. Cf. Knecht, op. cit., 87–88.                              9                                Nov. 6,6. Cf. Pfannmüller, op. cit., 72; Alivisatos, op. cit., 72.                              10                                  Nov.  123,30.  The  English  translation  is  Fred  H.  Blume’s  with  a  little                              amendment (I think in this text the word  means not priest but bishop).                              Cf. Pfannmüller, op. cit., 72–73; Knecht, op. cit., 87; Noethlichs, Karl Leo,                              Das  Kloster  als  „Strafanstalt”  im  kirchlichen  und  weltlichen  Recht  der                              Spätantike.  Zeitschrift  der  Savigny-Stiftung  für  Rechtsgeschichte,                              Kanonistische Abteilung 80 (1994), 35; Krause, Jens-Uwe, Gefängnisse im                              Römischen Reich. Stuttgart, 1996, 58.                               11                                  The  church  canons  also  forbade  the  ceremonies  of  this  kind.  Cf.  Conc.                              Gangr. (c. 362), can. 6.                              12                                 Nov. 131,8. Cf. Knecht, op. cit., 86.                                                                 180","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Already in the first half of the 5th century many constitutions  were                              issued  which  stated  that  the  houses  and  the  fields  illegally  used  by                              heretics  for  religious  purposes  were  to  be  confiscated  for  the  local                                               13                                                                                       14                              Catholic churches.  Similar orders were given also by Justinian.                              If  an  orthodox  person  alienated  or  delivered  a  real  estate  on  which                              there was a church building, either by emphyteusis, lease or for any                              other purpose, to a Jew, Samaritan, pagan, Montanist, Arian, or other                              heretic, the real estate was to be confiscated for the local church. If the                              owner  knew  that  he  had  leased  his  real  estate  to  a  non  orthodox                              person, the local Catholic church was able to claim also the income                                                    15                              specified in the contract.                                     Already the emperor Theodosius II forbade the Jews to build                                             16                              new  synagogas.   This  prohibition  was  confirmed  by  Justinian.                              According  to  the  emperor’s  131st  Novel,  the  ownership  of  the  new                              Jewish synagoges illegally constructed could be claimed by the local                                               17                              Catholic churches.  It is worthy of note that after the reconquest of                              North-Africa (A.D. 534) the local synagoges were to be transformed                                                                      18                              to Catholic churces by the order of Justinian.                               The Christian emperors changed the classical legal rules of divorce.                              First of all, they specified the just causes of unilateral divorce. These                              causes  were  different  common  crimes  and  various  marital  offences.                              Persons who repudiated their consorts without a legitimate reason had                              to suffer a punishment. The punishment of frivoluos repudiation was                              often modified. According to the 117th Novel of Justinian, a wife who                              had  repudiated  her  husband  without  a  just  cause  had  to  return  his                              prenuptial gifts, lost her dowry, and had to be sent to a monastery for                              life. When such a woman had children, two-thirds of her property was                              to be given to them, and the other third to the monastery she was sent                              to. When she was childless, but had parents, two-thirds of her property                                 13                                  CTh.  16,5,43.52.54.57.65.  It  was  a  new  procedure,  because  earlier  the                              meeting  places  of  the  heretics  had  been  confiscated  for  the  state  (CTh.                              16,5,3-4.8.12.21.30.33-34.36.40).                               14  Nov. 42,3; 132. Cf. Knecht, op. cit., 86.                               15                                  Nov.  131,14.  Cf.  Pfannmüller,  op.  cit.,  30–31;  Irmscher,  Johannes,  The                              Jews  under  the  reign  of  Justinian.  Eos  78  (1990),  160;  Rabello,  Alfredo                              Mordechai, The Samaritans in Justinian’s Novellae. Proceedings of the Fifth                              International Congress of the Societé d’Etudes Samaritaines (Helsinki, 2000).                              Geuthner, 2005, 235.                               16   CTh.  16,8,25.27.  Cf.  De  Giovanni,  Lucio,  Il  libro  XVI  del  Codice                              Theodosiano. Alle origini della codificazione in tema di rapporti chiesa-stato.                              Napoli, 1985, 153–154.                               17                                 Nov. 131,14. Cf. Irmscher, op. cit., 160.                              18  Nov. 37. Cf. Irmscher, op. cit., 159.                                                                  181","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                was  to  be  transferred  to  the  monastery,  and  the  other  third  to  her                              parents.  Where  she  had  neither  living  children  nor  parents,  all  her                                                                    19                              property was to be given to the monastery.                              By his 127th Novel Justinian modified the penalty of the husband who                              repudiated  his  wife  without  a  legitimate  reason.  He  decreed  that  in                              such cases men, like women, were to be relegated to a monastery for                                  20                              life.  Although the Novel passed over the financial consequences of                              this relegation, we may be sure that the property of the husband was to                              be  confiscated  for  the  monastery  as  it  happened  in  the  cases  of                              women.                                In 542 Justinian prohibited divorce by consent except for the purpose                                                              21                              of living a life of monastic chastity.  In 556 the emperor ordained that                              if the consorts divorced by consent for any other reason, both of them                              were to be closed in a monastery for the remainder of their lives, and                              their  property  was  to  be  divided  in  fixed  portions  between  the                              monastery and their descendents or ascendents, or failing such blood                                                                                        22                              relatives all their property was to be transferred to the monastery.                                     Adulteresses were punished in a similar way: they were to be                              confined in a monastery, and their property was to be shared between                              the monastery and their descendants or ascendants. If they had neither                              descendants nor ascendants,  or  they  had  only  ascendants  who  aided                              them  in  their  crime,  all  of  their  property  was  to  be  seized  for  the                                        23                              monastery.                                     Rape (raptus) was put among the most serious offences by the                              Christian  emperors.  Rape  of  a  holy  woman  was  considered  as  a                              specially  grave  crime,  which  was  regulated  by    Justinian  in  the                              following  manner:  ”If  any  one  ravishes,  or  tempts,  or  corrupts  a                              female ascetic or deaconess or nun or any other woman who leads a                              religious life or wears a religious garb, his property and the property                              of all participants of the crime shall be claimed for the venerable place                              in  which  such  woman  lived…,  and  the  persons  committing  such                              offence and the participants of the crime shall be subjected to capital                              punishment;  such  woman  shall  be  searched  for  everywhere,  and                              together with her property shall be thrown into a monastery, in which                                19   Nov.  117,13.  Cf.  Noethlichs,  op.  cit.,  34;  Reynolds,  Philip  Lyndon,                              Marriage in the Western Church: the Christianization of marriage during the                              patristic and early medieval periods. Leiden – New York, 1994, 59; Krause,                              op. cit., 57–58; Hillner, Julia, Monastic Imprisonment in Justinian’s Novels.                              Journal of Early Christian Studies 15 (2007), 208.                               20                                 Nov. 127,4.                              21  Nov. 117,10.                               22                                 Nov. 134,11. Cf. Noethlichs, op. cit., 36.                              23  Nov. 134,10.12. Cf. Noethlichs, op. cit., 36; Reynolds, op. cit., 60.                                                                  182","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                she may be more safely guarded, lest she may again be found in such                              crime. If she is a deaconess and she had legitimate children, the legal                              portion (of the property) shall be given to the latter. If such property is                              not claimed by the venerable houses within a year after such crime is                                                                                24                              known, we direct that it shall be adjudged to the fisc…”                                     Summing  up,  in  Justinianic  law  the  local  churches,  the                              monasteries, and the charitable institutions were able to acquire assets                              also by confiscation. This mode of punishment was usually imposed                              in the following cases: violation of the ecclesiastical disciplinary rules,                              breaking some prohibitions of the public worship, commiting crimes                              against connubiality and sexual morality. Clerics and laics, Catholics                              and heretics, Christians and Jews alike could be penalized in this way.                              The object of the confiscation could be the whole or a fixed part of the                              offender’s property, or a certain real property (a building or a plot of                              land), and finally, a sum of money or other movable property which                              had illegally been given.                               Literature:                               -  Alivisatos,  Hamilcar  S.,  Die  kirchliche  Gesetzgebung  des Kaisers                                 Justinian I. Berlin, 1913.                              -  De  Giovanni,  Lucio,  Il  libro  XVI  del  Codice  Theodosiano.  Alle                                 origini della codificazione in tema di rapporti chiesa-stato. Napoli,                                 1985.                              -  Hillner,  Julia,  Monastic  Imprisonment  in  Justinian’s  Novels.                                 Journal of Early Christian Studies 15 (2007), 205–237.                              -  Irmscher, Johannes, The Jews under the reign of Justinian. Eos 78                                 (1990), 155–161.                               -  Knecht,     August,      System      des      Justinianischen                                 Kirchenvermögensrechtes. Stuttgart, 1905.                              -  Krause,  Jens-Uwe,  Gefängnisse  im  Römischen  Reich.  Stuttgart,                                 1996.                              -  Noethlichs, Karl Leo, Das Kloster als „Strafanstalt” im kirchlichen                                 und  weltlichen  Recht  der  Spätantike.  Zeitschrift  der  Savigny-                                 Stiftung für Rechtsgeschichte, Kanonistische Abteilung 80 (1994),                                 18–40.                              -  Pfannmüller,  Gustav,  Die  kirchliche  Gesetzgebung  Justinians                                 hauptsächlich auf Grund der Novellen. Berlin, 1902.                              -  Rabello,  Alfredo  Mordechai,  The  Samaritans  in  Justinian’s                                 Novellae.  Proceedings  of  the  Fifth  International  Congress  of  the                                 Societé  d’Etudes  Samaritaines  (Helsinki,  2000).  Geuthner,  2005,                                 227–236.                                    24                                 Nov. 123,43. (trans. by F. H. Blume). In the text of the Novel the phrase                              ”legal portion” means the forced share (debita portio).                                                                  183","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                -  Reynolds,  Philip  Lyndon,  Marriage  in  the  Western  Church:  the                                 Christianization of marriage during the patristic and early medieval                                 periods. Leiden – New York, 1994.                              -  Sáry, Pál, Iustinianus császár egyházpolitikai rendelkezései (= The                                 Church-Political  Provisions  of  the  Emperor  Justinian).  Budapest,                                 2012. (forthcoming)                                Contact – email                              jogsary@uni-miskolc.hu                                                                                                                                  184","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                        PRÁVNA ÚPRAVA POZEMKOVÉHO                                    VLASTNÍCTVA V ČESKOSLOVENSKU                                 DO PRIJATIA OBČIANSKEHO ZÁKONNÍKA                                                     Z ROKU 1950                                               JUDR. MARTIN SKALOŠ, PHD                                  Katedra teórie a dejín štátu a práva, Právnická fakulta,   Univerzita                                     Mateja Bela, Komenského 20, 974 01 Banská Bystrica.                                 Key words in original language                              pozemkové vlastníctvo – vlastnícke právo – nehnuteľnosť – pozemok                              –  stavba  –  pozemková  reforma  -  obmedzenie  vlastníckeho  práva                              k pozemku – vyvlastnenie.                               ÚVOD                                Vlastnícke právo k pozemku je už od staroveku dôležitým právnym                              inštitútom,  ovplyvňujúcim  existenciu  a  fungovanie  spoločnosti  ako                              celku.  V priebehu  historického  vývoja  dochádzalo  pravidelne  vo                              väčšej  či  menšej  miere  k jeho  obmedzovaniu  pre  účely  súkromné                              i verejné.                               V staršom  práve  sa  stieral  rozdiel  medzi  vlastníctvom  a  držbou,                              nakoľko  vlastníctvo      k  pôde  bolo  do  veľkej  miery  obmedzené                              aviticitnou a donačnou sústavou. Donačná sústava a aviticitný princíp                                                                  1                              boli v Uhorsku zrušené zák. čl. XV/1848 .                              Základom  právnej  úpravy  vlastníckych  vzťahov  k pozemkom  pre                              krajiny  rakúskej  monarchie  s výnimkou  Uhorska  sa  na  začiatku  19.                              storočia  stal  Všeobecný  občiansky  zákonník  z roku  1811  (ABGB),                              postavený na zásade neobmedzenosti a nedotknuteľnosti súkromného                              vlastníctva.  Rozvoj  priemyslu  v druhej  polovici  19.  storočia  si  však                              vyžiadal  zásahy  aj  do  zásady  neobmedzenosti  pozemkového                              vlastníctva.                                  1)  Bližšie  k tejto  problematike  a k zrušeniu  stavovských  rozdielov  medzi                              šľachticmi  a nešľachticmi,  resp.  dôsledkov  v oblasti  civilnoprávnej  pozri                              napr.:  ŠOŠKOVÁ,  I.,  Niekoľko  poznámok  k úprave  manželskoprávnych                              pomerov  na  území  Slovenska  pri  vzniku  1.  ČSR.  In:  SCHELLE,  K.,                               VOJÁČEK, L. (eds.): Stát a právo v letech 1848–1918 ve středoevropském                              kontextu. Sborník příspěvků z mezinárodní konference, konané v Bratislavě                              1.-2. června 2006. Bratislava: Bratislavská vysoká škola práva, 2007, s. 248-                              257.                                                                     185","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Zachovanie  šľachtických  veľkostatkov  po  vzniku  samostatného                              československého štátu v roku 1918 a dopyt po pôde prevyšujúci jej                              reálnu  ponuku  na  trhu  vyvolali  potrebu  vykonania  pozemkovej                              reformy. Táto reforma smerovala tiež k presunutiu vlastníctva veľkej                              časti pôdy na území Československa, ktorá bola vo vlastníctve cudzej                              šľachty, českým a slovenským vlastníkom.                                V rámci prvej pozemkovej reformy nedošlo k prerozdeleniu všetkého                              zamýšľaného  majetku.  Časť  pôdy  bola  vylúčená  či  prepustená  zo                              záboru  a nedošlo  ani  k uspokojeniu  všetkých  potencionálnych                              záujemcov o prídel pôdy. Ďalším faktorom bola snaha                    o                              vyporiadanie  sa  s niektorými  majetkovými  prevodmi  v období                              okupácie.  Už  v Košickom  vládnom  programe  bola  preto  znovu                              uvedená požiadavka prevedenia pozemkovej reformy.                               Po  2.  svetovej  vojne  bola  v troch  etapách  uskutočnená  tzv.  druhá                              pozemková  reforma.  Na  rozdiel  od  prvých  dvoch  fáz  pôda                              vyvlastnená    v  tretej  fáze  bola  prednostne  prideľovaná  štátnym                              majetkom  a JRD,  to  znamená,  že  pôdu  už  nedostávali  samotní  malí                              roľníci, tak ako to bolo dovtedy.                                1.  PRÁVNA ÚPRAVA VLASTNÍCKEHO PRÁVA                              K POZEMKU V ABGB                               Významnou  kodifikáciou  občianskeho  práva  19.  storočia  je  rakúsky                              Všeobecný  občiansky  zákonník  (ABGB)  z roku  1811  pre  krajiny                              rakúskej  monarchie  s výnimkou  Uhorska.  ABGB  nadviazal  na                              francúzsky napoleonský Code civil z roku 1804. Vychádzal z ochrany                              súkromného vlastníctva, ktoré v podstate považoval za neobmedzené.                               V ustanovení § 353 upravil pojem vlastníctvo v objektívnom zmysle:                              „všetko,  čo  niekomu  patrí,  všetky  jeho  hmotné  a  nehmotné  veci,                              nazývame  jeho  vlastníctvom“.  V nasledujúcom  ustanovení  §  354                              upravil   pojem   vlastníckeho   práva   v subjektívnom   zmysle:                              „vlastníctvo,  ako  právo,  je  oprávnenie  s  podstatou  a úžitkami  veci                              podľa svojej vôle nakladať a každého iného z toho vylúčiť“.                                                                                            2                              Všeobecný  občiansky  zákonník  vychádzal  ešte  z lénnej  organizácie                                                          3                              a z teórie  deleného  vlastníctva   –  po  roku  1848  a 1862  (vtedy  bola                              zrušená  inštitúcia  lén  zákonom                  č.  192/1862  r.  z.)  zostali                              ustanovenia  o delenom  vlastníctve  a lénach  len  mŕtvymi  (zrušené                                              4                              výslovne neboli).                                2)   K  lénnemu  zriadeniu  bližšie  pozri:  MALÝ,  K.  a kol.,  Dějiny  českého                                a československého práva do roku 1945. 2. vydanie, Praha: Linde, 1999, s.                                41 – 42.                               3)                                Podľa tejto koncepcie sa vlastnícke právo delilo na dve zložky – vlastníctvo                                k podstate (dominium directum) a vlastníctvo k užitku (dominium utile).                              4)                                 ADAMOVÁ,  K.,  Dějiny  soukromého  práva  v střední  Europě.  Stručný                                nástin. 1. vydanie, Praha:  C. H. Beck, 2001, s. 12.                                                                 186","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Rozvoj  priemyslu  v druhej  polovici  19.  storočia  si  však  vyžiadal                              zásahy  aj  do  koncepcie  neobmedzeného  práva  vlastníka  nad  vecou                              a to  najmä  pozemkového  vlastníctva.  Išlo  o viacero  zákonov,  ktoré                              mali  umožniť  napr.  vykonávanie  vodných  stavieb,  stavbu  železníc,                                                          5                              pozemných komunikácii a pod.                              Všeobecný  občiansky  zákonník  v  §  417  až  §  419  upravoval  pomer                              stavby  k  pozemku,  na  ktorom  bola  postavená,  pričom  vychádzal  zo                                                           6                              zásady „superficies solo cedit“.  Táto zásada, špecifikovaná v § 297                              ABGB, znamenala, že stavba nebola samostatnou vecou, ale súčasťou                              pozemku a vlastníkom stavby bol teda vlastník pozemku. Veci, ktoré                              boli na pozemku zriadené s tým úmyslom, aby tam trvale zostali, ako                              domy a iné budovy, boli súčasťou nehnuteľnosti. Teda ak bola budova                              zriadená  s úmyslom,  aby  tam  trvale  zostala,  stala  sa  súčasťou                              pozemku.  Ak  bola  budova  zriadená  dočasne,  súčasťou  pozemku  sa                              nestala.                               Vlastník  pozemku  sa  stal  vlastníkom  stavby  na  ňom  zriadenej  bez                              ohľadu  na  osobu  stavebníka.  Pokiaľ  bol  podľa  §  418  ABGB  vety                              druhej  staviteľ  poctivý,  mohol  žiadať  náhradu  potrebných  a                              vynaložených nákladov. Proti staviteľovi nepoctivému sa postupovalo                              ako  voči  tomu,  kto  nebol  na  to  splnomocnený  alebo  tiež  tomu,  kto                              konal bez príkazu.                               Výnimku zo zásady „superficies solo cedit“ obsahoval § 418 ABGB                              veta tretia, podľa ktorého, ak vlastník pôdy vedel, že sa stavia tomu,                              kto  staval  poctivo,  a  ihneď  mu  to  nezakázal,  mohol  žiadať  len                              všeobecnú hodnotu za pozemok. Poctivý stavebník sa stal vlastníkom                              pozemku a stavby.                               V prípade, že chcel stavebník stavať na cudzom pozemku, musel mať                              k tomuto pozemku vecné právo, a to tzv. právo stavby. Právo stavby                              nebolo  predmetom  úpravy  vo  Všeobecnom  občianskom  zákonníku,                              ale bolo upravené v osobitnom predpise, ktorým bol zákon č. 86/1912                                                7                              r. z. o práve stavby.                              Právo stavby bolo právom vecným, a to scudziteľným a dediteľným.                              Zriadené mohlo byť iba ako právo dočasné a bolo považované za vec                                5)                                 Išlo  najmä  o zákon  č.  93/1869  r.  z.,  zákon  č.  117/1884  r.  z.,  zákon  č.                                71/1870 r. z. a  zákon  č. 30/1878 r. z..                              6)                                 Bližšie  k tejto  problematike  pozri  napr.:  SALÁK,  P.,  The  principle                                \"Superficies solo credit\" in Czech law. In:  LISZEWSKI, G. - RADVAN,                                M. (ed.), Real Estate in Czech and Polish Law. Białystok : Wydział prawa                                Uniwersytetu  w  Białymstoku,  Temida  2,  2008,  Białostockie  studia                                prawnicze - zeszyt 4, s. 59-64.                               7)  Tento bol s účinnosťou od 10.7.1947 nahradený zákonom č. 88/1947 Zb. o                              práve stavby.                                                                    187","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                nehnuteľnú.  Stavba  nebola  vecou  samostatnou,  podľa  zákona  č.                              86/1912  r.  z.  bola  príslušenstvom  práva  stavby  a  podľa  zákona  č.                              88/1947 Zb. bola súčasťou práva stavby.                               2. MEDZIVOJNOVÉ OBDOBIE                               V období  prvej  Československej  republiky  (1918  –  1938)  sa  zrušili                              dočasné predpisy     o voľnom nakladaní s nehnuteľnosťami a upravili                              sa  predpisy  o  vyvlastňovaní  nehnuteľností.  Došlo  k uzákoneniu                              pozemkovej  reformy,  ktorá  predstavovala  výrazný  zásah  do  sféry                              pozemkového vlastníctva fyzických i právnických osôb s cieľom novo                              ju  upraviť  a  súčasne  odrážala  potreby  rôznych  sociálnych  skupín                                         8                              spoločnosti.                               2.1 ZÁKONOM          URČENÉ        OBMEDZENIA          PRÁVA                              VLASTNÍCTVA                               V § 109 ods. 1 Ústavnej listiny republiky Československej (zákon č.                              121/1920  Zb.  z.  a n.  z   29.  februára  1920)  je  výslovne  stanovená                              zásada,  že  súkromné  vlastníctvo  možno  obmedziť  len  zákonom.                              Zákony obmedzujú užívacie právo vlastníka v najrôznejších smeroch.                              Tieto  obmedzenia  buď  to  zakazujú  vlastníkovi,  aby  svoj  pozemok                              nejakým  označeným  spôsobom  užíval  (alebo  toto  užívanie  činia                              závislým  od  úradného  povolenia),  alebo  aby  nejaké  určité  užívanie                              svojho pozemku stále udržiaval.                               Dôležité  zákonné  obmedzenia  práva  vlastníctva  obsahujú  pravidlá                              banského práva, podľa ktorých dolovanie niektorých nerastov je úplne                              vyňaté z dispozičnej moci vlastníka.                                Zákonné obmedzenie práva vlastníctva prinášajú aj tie pravidlá, že je                              vlastník  medzi  istými  okolnosťami  nútený  namiesto  svojho                              doterajšieho pozemku iný pozemok prijať (sceľovanie = komasácia),                              alebo  svoju  nehnuteľnosť  za  odškodné  v peniazoch  inému  prepustiť                                           9                              (vyvlastnenie).                              2.2 VYVLASTNENIE                               Podľa  odseku  2  §  109  Ústavnej  listiny  republiky  Československej                              vyvlastnenie  je  možné  len  na  základe  zákona  a za  náhradu,  pokiaľ                              zákonom  nie  je  alebo  nebude  stanovené,  že  sa  náhrada  dať  nemá.                              Prípady vyvlastnenia sú určené v rôznych zákonoch.                                 8)                               HUBENÁK, L., Slovenské a československé dejiny štátu a práva v rokoch                                1918 – 1945. Banská Bystrica: PrF UMB, 1998, s. 127.                               9)                               FAJNOR, V. – ZÁTURECKÝ, A., Nástin súkromného práva platného na                                Slovensku a  Podkarpatskej Rusi.     3. vydanie, Šamorín: Heuréka, 1998, s.                                84 a 87.                                                                    188","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Predmetom vyvlastnenia sú len nehnuteľnosti alebo práva, vzťahujúce                              sa  na  nehnuteľností.  Sú  však  prípady,  keď  vo  verejnom  záujme  aj                              hnuteľné veci možno odňať vlastníkovi.                               Tak napríklad pre účely vojenské za mobilizácie a vo vojne, ako aj za                              mimoriadneho  povolania  zálohy  v čase  mieru  môže  štát  požadovať                              dopravné  prostriedky  (zvieratá,  vozidlá  s príslušenstvom)  podľa                                                           10                              zákona č. 117/1924 Zb. z. a n.; za určitých predpokladov môže ich                              štát  požadovať  len  na účely  podľa  uvedeného  zákona  a zákona  č.                                                11                              68/1932 Zb. z. a  n.       z 12. mája 1932 o požadovaní dopravných                                                                       12                              prostriedkov pre vojenské účely v čase mieru.                              2.3 PRVÁ POZEMKOVÁ REFORMA                              Právo  vlastníctva  v značnej  miere  je  obmedzené  aj  zákonnými                              ustanoveniami o pozemkovej reforme. V priebehu rokov 1919 až 1935                              došlo     k prerozdeľovaniu     pôdy      a ďalšieho    lesného                              a poľnohospodárskeho    majetku.   Tento   štátom    regulovaný                                                                                         13                              a vykonávaný proces je označovaný ako prvá pozemková reforma.                              Vlastná  pozemková  reforma  bola  vykonaná  tromi  základnými                              zákonmi prijatými Národným zhromaždením v rokoch 1919 až 1920.                              Prvým z nich bol tzv. záborový zákon     (č. 215/1919 Zb. z. a  n.) zo                              16. apríla 1919, ktorý obsahoval hlavné zásady na prevzatie          a                              rozdelenie  veľkého  pozemkového  majetku.  Právo  nakladať  so                              zabratým a prevzatým majetkom patrilo Pozemkovému úradu, ktorého                              právomoci  vymedzil  zákon  č.  330/1919  Zb.  z.  a n.  z 11.  júna  1919                              o pozemkovom úrade.                               Nadväzujúcim  právnym  predpisom  bol  tzv.  prídelový  zákon  (č.                              81/1920 Zb. z. a n.)    z 30. januára 1920, obsahujúci zásady o spôsobe                              prideľovania zabratej pôdy. Určoval aj okruh osôb, ktorým mala byť                                10)                                Zákon  z 13.  mája  1924,  č.  117  Zb.  z.  a n.  o požadovaní  dopravných                                prostriedkov pre účely vojenské, v znení zákona č. 25/1936 Zb. z. a n. zo                                4.2.1936  a opatrenia  Stáleho  výboru  č.  295/1938  Zb.z.  a n.  zo  dňa                                16.11.1938.                               11)                                Podľa  §  1  ods.  1  tohto  zákona  možno  za  náhradu  požadovať  dopravné                                prostriedky  pre  vojenské  dopravné  účely  v čase  mieru  v prípadoch,                                v ktorých  sa  tieto  dopravné  prostriedky  nepožadujú  podľa  zákona  z 13.                                mája 1924, č. 117 Zb. z. a  n. o požadovaní dopravných prostriedkov pre                                účely vojenské.                               12) FAJNOR, V. – ZÁTURECKÝ, A., Nástin súkromného práva platného na                                Slovensku                                a Podkarpatskej Rusi. 3. vydanie, Šamorín: Heuréka, 1998, s. 93 a 97.                               13)                                Pozemková  reforma  v Československu  nebola  v európskom  kontexte  po                                prvej  svetovej  vojne  výnimkou,  k podobným  reformám  dochádzalo  aj                                v ďalších európskych krajinách.                                                                    189","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                pôda  pridelená  do  vlastníctva  alebo  do  prenájmu.  Posledný    tzv.                              náhradový zákon (č. 329/1920 Zb. z. a n.) z 8. apríla 1920 určil postup                              prevzatia zabratého majetku štátom a preberaciu cenu.                               2.4 OBDOBIE SLOVENSKÉHO ŠTÁTU                               Jediným  najväčším  zákonodarným  počinom  v období  slovenského                              štátu bolo prijatie tzv. Židovského kódexu (vl. nar. č. 198/1941 Sl. z. z                               9.9.1941 o právnom postavení Židov). Tzv. Židovský  kódex svojim                              obsahom  zasahoval  aj  do  oblasti  vlastníckeho  práva,  a to                              obmedzeniami  v  oblasti  úpravy  majetkových  dispozícií,  núteného                                                            14                              odnímania vlastníctva         a pod.                              Do majetkového práva hlboko zasiahol aj zákon č. 46/1940 Sl. z. z                              22.2.1940                          o  pozemkovej  reforme,  ktorým  sa  mala  riešiť                              komplexne  pozemková  držba.  Pozemková  reforma  mala  dať  pôdu,                              ktorá  sa  nachádzala  v  rukách  nekresťanov  a  neslovákov  do  rúk                              slovenských  roľníkov  a  napraviť  aj  nedostatky  československej                              pozemkovej reformy.             V roku 1942 bolo prijaté aj vládne                              nariadenie s mocou zákona č. 151/1942 Sl. z. z  8.7.1942                o                                                                      15                              konfiškovaní majetku vysťahovaných  Židov.                              3. DRUHÁ POZEMKOVÁ REFORMA                               V Československu  prebehla  pozemková  reforma  prvýkrát  po  roku                              1919,  keď  boli  vyvlastnené  pozemky  o rozlohe  nad  150  ha                              poľnohospodárskej  pôdy  alebo  250  ha  všetkej  pôdy.  Po  2.  svetovej                              vojne  bola  v troch  etapách  uskutočnená  tzv.  druhá  pozemková                              reforma.  Prvou  etapou  bola  konfiškácia  pôdy  „Nemcov,  Maďarov                              a zradcov  národa“,  ktorá  bola  uzákonená  nariadením  predsedníctva                              SNR  z  27.  februára  1945,  Košickým  vládnym  programom  a  tvorila                              tiež obsah prezidentských dekrétov z 21. júna a 20. júla 1945. Druhou                              etapou  bola  revízia  prvej  pozemkovej  reformy  vykonaná                              prostredníctvom  šiestich  poľnohospodárskych  zákonov  v rokoch                              1946-1948,  ktorá  sa  začala  uskutočňovať  potom,  čo  vstúpil  do                              platnosti zákon č. 142/1947 o revízii prvej pozemkovej reformy z roku                              1919. Tretia etapa pozemkovej reformy sa začala realizovať zákonom                              č. 46/1948 o novej pozemkovej reforme. Formuloval ju tzv. Hradecký                              program v roku 1947 a vykonaná bola až po februári 1948. V nej bola                              zabratá a rozdelená všetka pôda nad 50 ha, resp. aj menšie pozemky,                              ak  majitelia  na  nich  sami  nepracovali.  Táto  tretia  etapa  druhej                               14) VLČEK, E. – MATES, P. – SCHELLE, K., Československé dejiny štátu                                a práva 1918 – 1960. Brno: Masarykova univerzita, 1988, s. 146.                               15) Bližšie  pozri:  JÁGER,  R.,  Dictatorship  and  discrimination,  and  its                                consequences  in  law  during  war  time  Slovak  Republic.  In:  Právní                                a ekonomické  problémy  současnosti  III.  Sborník  prací.  Ostrava:  Key                                publishing,  2007,  s.  9  alebo  Jáger,  R.,  Changes  in  business  of  Slovak                                Republic  during  the  wartime.  In:  Zborník  príspevkov  z vedeckých                                a odborných  seminárov  :  právne  postavenie  podnikateľov.  Banská                                Bystrica: BIVŠ, 2011, s. 159.                                                                  190","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                pozemkovej reformy bola de facto zrušená zákonom č. 299/1991 Zb.,                              resp. jeho následnými novelami. Na rozdiel od prvých dvoch fáz pôda                              vyvlastnená    v  tretej  fáze  bola  prednostne  prideľovaná  štátnym                              majetkom a JRD. Teda pôdu už nedostávali samotní malí roľníci, ako                                             16                              to bolo dovtedy.                              3.1 KONFIŠKÁCIA PÔDY A POZEMKOVÁ REFORMA                               Prvá  etapa  pozemkovej  reformy  prebiehala  od  mája  1945  do  jari                              nasledujúceho roku v českých krajinách a do roku 1948 na Slovensku.                              Súvisela  s osídľovaním  pohraničia  po  odsunutých  Nemcoch.  Síce                              ťažisko prvej etapy pozemkovej reformy ležalo v českom pohraničí,                              ale reforma ovplyvnila aj pomery vo vnútrozemí. Fakticky odstránila                              súkromné veľkostatky a zmenila sociálnu štruktúru dediny odchodom                              sociálne  najnižších  vrstiev  obyvateľov  do  pohraničia,  rovnako                              nedostatok  pracovných  síl  v  poľnohospodárstve  sa  zväčšil  a  stal  sa                              trvalým  javom.  Pozemková  reforma  splnila  predpokladaný  politický                              cieľ  osídliť  pohraničie  Čechmi  a  Slovákmi  a  tiež  sociálny  zámer                              zmierniť  sociálne  napätie  v  spoločnosti  vytvorením  vrstvy  nových                                                                         17                              stredných roľníkov z bezzemkov a deputátnikov.                               Prvým  právnym  predpisom  pre  druhú  pozemkovú  reformu  sa  stal                              dekrét  prezidenta  republiky  č.  5/1945  Zb.  o  neplatnosti  niektorých                              majetkovoprávnych  konaní  z doby  neslobody  a  o  národnej  správe                              majetkových  hodnôt  Nemcov,  Maďarov,  zradcov  a  kolaborantov                              a niektorých organizácií a ústavov. Predmetom dekrétu boli majetkové                              prevody  po  29.9.1938  pod  nátlakom  okupácie  alebo  národnej,                              politickej či rasovej perzekúcie.                               Na tento dekrét v prvej fáze pozemkovej reformy nadväzovali dekréty                              prezidenta  republiky  č.  12/1945  Zb.  o  konfiškácii  a  urýchlenom                              rozdelení poľnohospodárskeho majetku  a č. 28/1945 Zb. o osídlení                                                      18                              poľnohospodárskej  pôdy.   Dekrét  č.  12/1945  Zb.  vymedzil                              poľnohospodársky majetok, ktorý s okamžitou platnosťou konfiškoval                              uvedeným skupinám subjektov. Takto skonfiškovaný majetok prešiel                              na  štát  ex  lege.  Dekrét  č.  28/1945  Zb.  upravoval  pridelenie  pôdy                              stanoveným fyzickým a právnickým osobám, ktoré sa prevádzalo za                              úhradu.  Prvá  etapa  pozemkovej  reformy  bola  ukončená  zákonom  č.                                16) Vo všetkých troch etapách bolo rozdelených 4 143 149 ha všetkej pôdy.                                Cez  2  milióny  hektárov  patrilo  k  ornej  pôde.  Zhruba  60  %    tejto  pôdy                                dostali do rúk drobní vlastníci.                               17)                                 Bližšie  pozri:  SKALOŠ,  M.,  Slovenské  a československé  dejiny  štátu                                a práva v rokoch  1945 – 1989. Banská Bystrica: PrF UMB, 2011, s. 55 –                                58.                               18) V plnom názve dekréty prezidenta republiky č. 12/1945 Zb. o konfiškácii a                                urýchlenom  rozdelení  poľnohospodárskeho  majetku  Nemcov,  Maďarov,                                ako aj zradcov a nepriateľov českého a slovenského národa  a č. 28/1945                                Zb.  o  osídlení  poľnohospodárskej  pôdy  Nemcov,  Maďarov  a  iných                                nepriateľov českého a slovenského národa.                                                                  191","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                                                          19                              90/1947  Zb.  o vykonaní  knihového  poriadku.   Knihový  poriadok                                                                                          20                              vykonával Národný pozemkový fond na základe prídelových listín.                              Pre  agrárno-priemyselné  Slovensko  v roku  1945  s relatívnym                              i absolútnym  prebytkom  poľnohospodárskeho  obyvateľstva  mala                              pozemková  reforma  meritórny  význam.  Predsedníctvo  SNR  vydalo                              ešte  v Košiciach  nariadenie  č.  4/1945  Sb.n.  SNR  o konfiškovaní                              a urýchlenom  rozdelení  pôdohospodárskeho  majetku  Nemcov,                              Maďarov, ako aj zradcov a nepriateľov slovenského národa. Trestný                              majetkový  postih  bol  zvýraznený  formuláciou,  že  sa  konfiškuje                              poľnohospodársky  majetok  na  území  Slovenska  s okamžitou                                                     21                              platnosťou a bez náhrady.                              Novelizácia  spojená  s úplným  znením  nariadenia  o pozemkovej                              reforme bola publikovaná pod č. 104/1945 Sb.n. SNR z 23. augusta                              1945.  Rozširovala  okruh  osôb,  ktorých  poľnohospodársky  majetok                              podliehal  okamžitej  konfiškácii  bez  náhrady,  o právnické  osoby  (ak                              správa   obchodnej    spoločnosti   zámerne   a aktívne   slúžila                              nepriateľskému  vedeniu  vojny  alebo  fašistickým  a nacistickým                              účelom).                                Do  okruhu  noriem  o pozemkovej  reforme  patrí  aj  nariadenie  č.                              52/1945  Sb.n.  SNR,  ktorým  sa  zrušili  nadobudnutia  nehnuteľností                              spadajúcich  pod  československú  pozemkovú  reformu,  ktoré  sa                              uskutočnili  na  území  dočasne  okupovanom  maďarským  štátom.                              Nariadením  sa  realizovalo  restitutio  vlastníckych  práv  k pôde  status                              quo ante. Obnovili sa vlastnícke pomery z obdobia pred Viedenskou                              arbitrážou,  ale  iba  u tých  osôb,  ktoré  si  zachovali  štátne  občianstvo                              ČSR,  resp.  ho  nestratili.  Bolo  to  100  –  120-tisíc  osôb,  ktoré  si  po                              Viedenskej  arbitráži  zachraňovali  životy  a telesnú  integritu  útekom                                                                    22                              pred násilníctvom maďarských okupantov.                                      19) Zákon  č.  90/1947  Zb.  o  vykonaní  knihového  poriadku  ohľadne                                nepriateľského  majetku  a  o  úprave  niektorých  právnych  pomerov                                vzťahujúcich sa na pridelený majetok.                               20)                                Národný   pozemkový    fond   bol   zriadený   pri   Ministerstve                                poľnohospodárstva.                              21)                                V rámci  tejto  tzv.  prvej  etapy  pozemkovej  reformy,  ktorú  upravovali                                nariadenia  SNR  o konfiškácii  a urýchlenom  rozdelení  pôdy  Nemcov,                                Maďarov,  zradcov  a nepriateľov  slovenského  národa,  sa  skonfiškovalo                                545 546  ha  všetkej  pôdy,  z toho  245 946  ha  poľnohospodárskej  pôdy.                                Z celkovej výmery skonfiškovanej poľnohospodárskej pôdy sa bezzemkom                                a malým roľníkom pridelilo 66,7 %.                               22)                                BEŇA, J., Slovensko a Benešove dekréty. Bratislava: Belimex, 2002, s. 73                                – 74.                                                                  192","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                3.2 ŠESŤ        POĽNOHOSPODÁRSKYCH                 ZÁKONOV                              A BUDOVATEĽSKÝ PROGRAM                                                                      23                              Cieľom  druhej  etapy  pozemkovej  reformy   v  rokoch  1946  až  1948                              bola  revízia             1.  pozemkovej  reformy  z rokov  1919  až  1935.                              Právnym  základom  bol  zákon  č.  142/1947  Zb.  z 11.7.1947  o  revízii                                                       24                              prvej pozemkovej reformy.  Zákon obmedzoval rozsah statkárskeho                              vlastníctva na 150 ha pôdy a 250 ha všetkej pôdy bez výnimiek, ktoré                              obsahoval  tzv.  záborový  zákon  z roku  1919  a umožňoval  likvidáciu                              zvyškových  majetkov.  Vykúpená  pôda  sa  mala  prideliť  bezzemkom                              a maloroľníkom.  Na  rozdiel  od  vyvlastnenia  pôdy  Nemcov,                              maďarských vlastníkov nad 50 ha, nepriateľov a zradcov, ku ktorému                              došlo  v prvej  etape,  sa  mala  na  základe  revízie  pôda  odobrať  za                              náhradu  podľa  podmienok  prvej  pozemkovej  reformy.  Parlament                                                                  25                              novelizoval tento zákon 21. marca 1948.                               Otázka  nového  agrárneho  programu  bola  prerokovaná  v  Národnom                              fronte už na jar 1946 v súvislosti s programom budúcej vlády. Okrem                              už  spomínaného  zákona  o  revízii  prvej  pozemkovej  reformy  sa                              komunisti  snažili  rozvinúť  svoju  poľnohospodársku  politiku  aj                              presadením ďalších zákonov. V máji 1947 bol prijatý zákon č. 90 Zb.                              o  zaknihovaní  prídelov  pôdy.  Tento  zákon  mal  vlastne  zaviesť                              poriadok  do  nových  vlastníckych  vzťahov,  najmä  čo  sa  týka                              skonfiškovanej pôdy.                               Zákon  č.  139  Zb.  o  rozdelení  pozostalosti  s  poľnohospodárskymi                              podnikmi  a  zamedzení  drobenia  pôdy  bol  prijatý  3.  júla  1947.  Mal                              zamedziť drobeniu poľnohospodárskej pôdy za života ale aj po smrti                              vlastníka. Tento zákon vlastne stanovoval, že k predaju pôdy mohlo                              dôjsť len so súhlasom rady ONV, čím vlastne štát získal kontrolu nad                              pohybom pôdy  medzi vlastníkmi. Príslušný štátny orgán teda mohol                              kedykoľvek zamietnuť akúkoľvek transakciu týkajúcu sa pôdy.                                23)                                V druhej  etape  reformy  na  Slovensku  zmenilo  vlastníka  94 541  h                                poľnohospodárskej  pôdy,  z toho  drobný  prídel  predstavoval  iba  8  %.                                Ostatná  poľnohospodárska  pôda  prešla  do  vlastníctva  Štátnych  majetkov                                a družstiev.                              24)                                Išlo o najdôležitejší zákon z tzv. Ďurišových zákonov, t. j. návrhov osnov                                šiestich   roľníckych   zákonov   pripravených   Ministerstvom                                poľnohospodárstva  v roku  1946.  Boli  to  návrhy  osnov  týchto  zákonov:                                zákona o revízii pozemkovej reformy z predmníchovskej republiky, zákona                                o technicko-hospodárskych  úpravách  pozemkov,  poľovníckeho  zákona,                                zákona   o zaknihovaní   prídelov   zo   skonfiškovaného   a iného                                poľnohospodárskeho  majetku  a zabezpečení  úhrad  za  pridelený  majetok,                                zákona  o zabezpečení  poľnohospodárskeho  výrobného  plánu  a  zákona                                o úprave delenia poľnohospodárskych podnikov v pozostalostnom konaní a                                o zamedzení drobenia pôdy.                               25)                                Dňa  21.  marca  1948  parlament  schválil  ďalšie  zo  šiestich                                poľnohospodárskych zákonov, vrátane zákona o trvalej úprave vlastníctva                                poľnohospodárskej  a lesnej  pôdy.  Zákon  stanovil  maximálnu  výmeru                                súkromného vlastníctva pôdy na 50 ha.                                                                  193","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Zákon č. 47 Zb. o sceľovaní pôdy bol prijatý až 21. marca 1948. Pred                              februárovým  prevratom  sa  ho  komunistom  nepodarilo  presadiť  pre                              všeobecný odpor. Odporcov tohto zákona komunisti napádali, že vraj                              jeho prijatiu bránia preto, lebo by postihol najmä kulakov a statkárov.                              Je však jasné, že najmä majetnejší roľníci sa tomuto zákonu potešiť                              nemohli, pretože spravidla vlastnili najkvalitnejšiu pôdu.                                Významným  medzníkom  v  poľovníctve  na  Slovensku  bolo  prijatie                              tzv.  „Ďurišovho  zákona  o  poľovníctve“  č.225/1947.  Bol  to  konečne                              nový na tie časy moderný zákon, nakoľko do roku 1947 platil takmer                              62 rokov zákonný článok XX/1883. V dôsledku platnosti tohto zákona                              sa zakladajú v roku 1948 nové poľovnícke spoločnosti, organizujú sa                              skúšky kandidátov z poľovníctva, skúšky poľovníckych hospodárov a                                          26                              iné opatrenia.                              Súbor  osnov  šiestich  roľníckych  zákonov  (svojím  charakterom  patrí                              sem  aj  návrh  zákona  o jednotnom  zväze  roľníkov,  vypracovaný  už                              skôr,  ale  zápas  o jeho  uzákonenie  časovo  splynul  s Ďurišovými                              osnovami) tvorí ucelený komplex, ktorý do popredia stavia roľnícku                              otázku.                                Jednotný zväz slovenských roľníkov (JZSR) – dobrovoľná záujmová                              organizácia  roľníkov  –  vznikol  z iniciatívy  KSS  roku  1945.  V jeho                              prípravnom  výbore mali rovnaké  zastúpenie obidve politické strany,                              DS  i KSS.  Jednou  z úloh  zväzu  bolo  nahradiť  Roľnícku  komoru                              s povinným členstvom, ktorá vznikla r. 1941. JZSR bol uzákonený 11.                              júla  1947          (č.  145  Zb.  o    organizácii  roľníkov  republiky                                              27                              Československej).                              3.3 HRADECKÝ          PROGRAM          A TRETIA        ETAPA                              POZEMKOVEJ REFORMY                               Vrcholom poľnohospodárskej politiky KSČ v snahe získať si malých                              a stredných  roľníkov  bol  Hradecký  program  zo  4.  apríla  1947,                              vyhlásený    v Hradci    Králové    komunistickým     ministrom                              poľnohospodárstva  J.  Ďurišom.  Nadväzoval  na  predchádzajúcu                              pozemkovú  reformu  a na  šesť  poľnohospodárskych  zákonov  z roku                              1946.  Požadoval  vyvlastnenie  a rozdelenie  všetkej  pôdy  vo  výmere                              nad 50 h, ktorá bola vlastníctvom jednej rodiny. To isté sa týkalo aj                              výmer menších, pokiaľ na nich vlastníci sami nepracovali. Hradecký                              program  požadoval  už  teda  tretiu,  záverečnú  etapu  pozemkovej                              reformy.  Obsahoval  aj  návrhy,  ktoré  znamenali  demokratizáciu                              pomerov v československom poľnohospodárstve.                                26)                                Zákon č. 225/1947 Zb. o poľovníctve, ktorý rozhodujúcou mierou prispel                                k zľudoveniu  poľovníctva,  bol  zrušený  zákonom  č.  23/1962  Zb.                                o poľovníctve.                               27) KOVÁČ, D. a kol., Kronika Slovenska 2. Slovensko v dvadsiatom storočí.                                Praha: Fortuna Print, 1999, s.323.                                                                    194","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Usiloval  sa  o riešenie  cenových  nožníc  medzi  priemyslom  a                              poľnohospodárstvom.    Žiadal    zaviesť   roľnícke   poistenie,                              demokratizáciu  družstevníctva,  uzákonenie  roľníckych  organizácii,                              poskytovanie  poľnohospodárskeho  úveru,  zavedenie  jednotnej                              poľnohospodárskej  dane,  uskutočnenie    rýchlej   mechanizácie                              poľnohospodárstva za pomoci štátu, zlepšenie postavenia roľníckych                              žien a mládeže. Hradecký program pokračoval v línii novej roľníckej                              politiky,  nadväzoval  na  Košický  vládny  program  i program                              Gottwaldovej vlády.                               Hradecký  program  narazil  na  odpor  demokratických  síl,  komunisti                              ním  však  posilnili  svoj  vplyv  medzi  roľníkmi.  Po  februári  1948  ho                              začali  realizovať,  ale  začiatkom  50.  rokov  prešli  k  politike                                           28                              kolektivizácie.                              Dňa  21.  marca  1948  ešte  pred  skončením  prvej  a druhej  etapy                              pozemkovej  reformy  prijalo  Národné  zhromaždenie  zákon  o trvalej                              úprave vlastníctva poľnohospodárskej a lesnej pôdy, ktorým sa začala                              tretia etapa pozemkovej reformy. Bola to súčasť rozsiahlych zmien vo                              vlastníckych  pomeroch  uskutočňovaných  krátko  po  februárovom                              prevrate.  Týchto  zmien  sa  komunisti  domáhali  už  pred  februárom                              1948 a na zjazdoch závodných rád (22. februára) a roľníckych komisií                              (28. februára) sa prezentovali ako požiadavky pracujúceho ľudu. Šlo                              o novú  pozemkovú  reformu  a znárodnenie.  Tretia  etapa  pozemkovej                              reformy   postihovala   dve   kategórie   vlastníkov:   majiteľov                              poľnohospodárskych  podnikov  s výmerou  nad  50  ha  pôdy                              a vlastníkov  pôdy  bez  ohľadu  na  jej  veľkosť,  ktorí  na  pôde                              nepracovali, ale ju prenajímali iným osobám. Podľa zákona mal tieto                              pozemky  vykúpiť  štát  a prideliť  ich  roľníkom.  Na  Slovensku  sa  tak                              získalo  78 253  ha  poľnohospodárskej  pôdy,  ale  súkromne                              hospodáriacim  roľníkom  sa  z nej  neušlo  nič.  Pridelila  sa  Štátnym                              majetkom a vznikajúcim roľníckym družstvám. Sľuby dané roľníkom                                                29                              KSČ teda nesplnila.                              4. Z Á V E R                               Priemyselná  revolúcia  v  19.  storočí  prináša  potrebu  zmien  v  držbe                              a vlastníctve  pôdy,  ktorá  predstavuje  základný  výrobný  prostriedok.                              V českých krajinách a na Slovensku dochádza k prevratným zmenám                              v 20.  storočí,  keď  reakcie  na  nové  usporiadanie  Európy  po  prvej                              svetovej vojne a vznik samostatného československého štátu vyvolali                              potrebu razantných zmien v pozemkovom vlastníctve.                                 28)                                Bližšie  pozri:  SKALOŠ,  M.,  Slovenské  a československé  dejiny  štátu                                a práva v rokoch   1945 – 1989. Banská Bystrica: PrF UMB, 2011, s. 58 –                                60.                               29) KOVÁČ, D. a kol., Kronika Slovenska 2. Slovensko v dvadsiatom storočí.                              Praha: Fortuna Print, 1999, s.329.                                                                    195","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Obmedzovanie  pozemkového  vlastníctva  v Rakúsko  –  Uhorsku                              predstavovali  napríklad  zákony  umožňujúce  výstavbu  vodných  diel                              a železníc.   V československých   podmienkach    išlo   najmä                              o vyvlastňovaciu  pozemkovú  reformu,  spočívajúcu  v troch  zákonoch                              – záborovom    (č. 215/1919 Zb. z. a n.), prídelovom (č. 81/1920 Zb.                              z.  a n.)  a náhradovom  (č.  329/1920  Zb.  z.  a n.).  Ďalšia  pozemková                              reforma  prebehla  počas  druhej  svetovej  vojny  na  Slovensku  a bola                              namierená  proti  židovským  vlastníkom  rozsiahleho  pozemkového                              vlastníctva.  Následne  v roku  1945  na  základe  Benešových  dekrétov                              a zákona  o revízii  pozemkovej  reformy  (z.  č.  142/1947  Zb.)  došlo                              k ďalším  zásahom  do  súkromného  vlastníctva.  V roku  1948  zasa                              nastala  ďalšia  fáza  pozemkovej  reformy  (v  rámci  ktorej  sa  mal                              skonfiškovať všetok majetok nad 50 ha).                               Od druhej polovici 20. storočia však dochádza k zásadným zmenám                              v politickej                    a  hospodárskej  organizácii  spoločnosti  a  s tým                              súvisiacemu hromadnému obmedzovaniu práv vlastníkov pozemkov,                              za účelom realizácie myšlienky postupnej kolektivizácie pôdy, ktorá                              sa  významne  premietla  do  vzniku  nových  užívacích  vzťahov,                              zasahujúcich do pozemkového vlastníctva.                               Literature:                              ADAMOVÁ, K., Dějiny soukromého práva v střední Europě. Stručný                              nástin. 1. vydanie,   Praha: C. H. Beck, 2001, ISBN 80-7179-283-7.                               BEŇA, J., Slovensko a Benešove dekréty. Bratislava: Belimex, 2002,                              ISBN 80-89083-22-6                              FAJNOR, V. – ZÁTURECKÝ, A., Nástin súkromného práva platného                               na Slovensku  a Podkarpatskej Rusi. 3. vydanie, Šamorín: Heuréka,                              1998, ISBN  80-967653-4-5.                              HUBENÁK, L., Slovenské a československé dejiny štátu a práva                               v rokoch            1918 – 1945. Banská Bystrica: PrF UMB, 1998, ISBN                              80-8055-165-0.                               JÁGER, R., Dictatorship and discrimination, and its consequences in                              law during war time Slovak Republic. In: Právní a ekonomické                              problémy současnosti III. Sborník prací. Ostrava: Key publishing,                               2007, ISBN 978-80-87071-46-5, s. 5 – 15.                              JÁGER, R., Changes in business of Slovak Republic during the                               wartime. In: Zborník príspevkov z vedeckých a odborných seminárov                              : právne postavenie podnikateľov. Banská Bystrica: BIVŠ, 2011,                              ISBN 978-80-970422-1-9, s. 158 – 163.                                                                        196","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                KADLECOVÁ, M. – MATES, P. – SCHELLE, K. – VESELÁ, R. –                              VLČEK, E.,  Československé dějiny státu a práva (1918 – 1945). 1.                              vydání, Brno: Masarykova univerzita, 1991, ISBN 80-210-0346-1.                               KIRSTOVÁ, K. – VOJČÍK, P., Základy súkromného práva. Košice:                              Univerzita P. J. Šafárika, 1996, ISBN 80-7097-344-7.                              KOVÁČ, D. a kol., Kronika Slovenska 2. Slovensko v dvadsiatom                               storočí. Praha: Fortuna Print, 1999, ISBN 80-88980-08-9.                              LAZAR, J. a kol., Základy občianskeho hmotného práva. 1. zväzok.                               Preprac. vydanie, Bratislava: Iura Edition, 2004, ISBN 80-89047-89-                              0.                              SALÁK, P., The principle \"Superficies solo credit\" in Czech law. In:                               LISZEWSKI, G. - RADVAN, M. (ed.), Real Estate in Czech and                              Polish Law. Białystok : Wydział prawa Uniwersytetu w Białymstoku,                               Temida 2, 2008, Białostockie studia prawnicze - zeszyt 4, s. 59-64,                              ISBN 978-83-89620-43-9.                              SCHELLEOVÁ, I. – SCHELLE, K., Vývoj kodifikace občanského                               práva. Brno: Masarykova univerzita, 1993, ISBN 80-210-0546-7.                              SKALOŠ, M., Slovenské a československé dejiny štátu a práva                              v rokoch 1945 – 1989. Banská Bystrica: PrF UMB, 2011, ISBN 978-                               80-557-0156-1                              ŠOŠKOVÁ, I.: Niekoľko poznámok k úprave manželskoprávnych                              pomerov na území Slovenska pri vzniku 1. ČSR. In: SCHELLE, K.,                               VOJÁČEK, L. (eds.): Stát a právo v letech 1848–1918 ve                              středoevropském kontextu. Sborník příspěvků z mezinárodní                               konference, konané v Bratislavě 1.-2. června 2006. Bratislava:                              Bratislavská vysoká škola práva, 2007,s. 248-257, ISBN 978-80-                              969332-9-7.                               ŠTEFANOVIČ, M., Prevody vlastníckeho práva k pozemkom. In:                              Právny obzor, 79, 1996, č. 4, s. 312 – 321.                               VLČEK, E. – MATES, P. – SCHELLE, K., Československé dejiny                              štátu a práva           1918 – 1960. Brno: Masarykova univerzita, 1988,                              ISBN neuvedené.                                5. SUMMARY                               The legislation of land ownership in Czechoslovakia until adoption of                              the Civil Code of 1950                                                                 197","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                The article provides a brief historical and legal development of land                              ownership in Czechoslovakia until the adoption of the Civil Code in                              1950.  In  the  historical  development it  occurs  regularly  in  greater or                              smaller degree that it was restricted for private or public ends.                               The Industrial Revolution in the 19th century brought the necessity of                              change in the possession and land ownership, which was considered                              as a corner stone of the production. In the Czech regions and Slovakia                              the  revolutionary  changes  occurred  in  the  20th  century,  when  the                              response  to  new  European  post-war  organization  and  the                              establishment  of  independent  Czechoslovak  Republic  brought  about                              the demand of radical changes in land ownership.                               However, since the second half of 20th century came radical changes                              in  political  and  economical  organization  of  society  and  associated                              land-owners restrictions, for the purpose of realization of the idea of                              gradual land collectivization, which was significantly reflected in the                              creation of new users relations intervening in the land ownership.                                Contact-email                              martin.skalos@umb.sk                                                                                                                  198","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                        NĚKOLIK POZNÁMEK K UZAVÍRÁNÍ                                               MANŽELSTVÍ V ABGB                                                       IVANA STARÁ                                   Právnická fakulta, Masarykova univerzita Brno, Česká republika                                Abstract in original language                              Příspěvek bude zaměřen na uzavírání manželství dle ABGB, kde do                              roku 1867 bylo každé manželství uzavíráno s politickým konsensem                              neboli  se  souhlasem  orgánu  veřejné  správy.  Souhlas  byl  podmíněn                              skutečností, že žadatel bude schopen uživit sebe i celou svoji rodinu.                              Vedle  této  podmínky  musel  však  žadatel  být  také  mravně  i  fyzicky                              způsobilý. Zvláštní ustanovení platilo také pro vojenské osoby a státní                              úředníky.                               Key words in original language                              ABGB, manželství, politický konsens, veřejná správa                               Abstract                              This  article  deals  with  the  issue  of  the  entering  into  marriage  as                              stipulated and governed by ABGB until 1867, pursuant to which each                              marriage  was  subject  to  political  consensus  or  an  approval  from  a                              public administration authority. Such an approval was subject to the                              applicant’s affirmation that he would be able to support himself and                              his family. In addition, the applicant had to be morally and physically                              eligible.Special  provision  was  in  force  which  applied  to  military                              personnel and state officials.                               Key words                              ABGB, marriage, political consensus, public administration                               In  První  pokusy  o  rekodifikaci  občanského  práva  počínají  v první                              polovině  18.  století  za  vlády  Marie  Terezie.  Práce  vyvrcholila                              vydáním prvého dílu Všeobecného občanského zákoníku 1. listopadu                              1786 a jeho autorem byl Horten. Zákoník se skládal z pěti částí. První                              dvě  obsahovaly  obecná  ustanovení,  zbývající  kapitoly  upravovaly                              vztahy mezi rodiči a dětmi, postavení sirotků a marnotratníků. Pokud                              jde o úpravu práva manželského a rodinného,                                                               1                              zákoník obsahoval patent manželský  a patent o dědické posloupnosti.                              Zákoník  také  zrovnoprávnil  postavení  dětí  manželských  a                                            2                              nemanželských.                                 1   Vyhlášen  16.  ledna  1783  císařem  Josefem  II.,  rozumí  se  jím  to,  že                              manželské spory byly vyňaty z jurisdikce církevních soudů a byly přikázány                              soudům světským. Zachoval však církevní formu sňatku.                              2                                 KADLECOVÁ,  M.,  SCHELLE,  K.,  VESELÁ,  R.,  VLČEK,  E.,  Dějiny                              českého soukromého práva. Plzeň : Aleš Čeněk, 2007, s. 135.                                                                199","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Jednotný zákoník však vzniká až za vlády jejího syna Josefa II., kde se                              na  jeho  vzniku  hojně  podíleli  profesor  Martini  a  profesor  Zeiller.                              První díl všeobecného občanského zákoníku byl vydán v roce 1786,                              ale  ten  byl  přepracován  a  1.  1.  1811  byla  vyhlášena  konečná  verze                              ABGB.  Allgemeines  bürgerliches  Gesetzbuch  z roku  1811  se  stalo                              základem  práva  v  habsburské  monarchii.  Zákon  946/1811  Sb.  z.  s.                              platil na našem území pro rodinné právní záležitosti do roku 1949, pro                              věci občanskoprávní do roku 1950 a pro záležitosti pracovněprávní do                              roku  1965,  na  území  Rakouska  platí  dodnes.  Rodinnému  právu  se                              věnoval  první  díl,  který  se  zabýval  otázkami  manželskými,  řešil                              vztahy  rodičů  a  dětí  a  také  instituty  poručenství  a opatrovnictví.                              ABGB  přineslo  do  oblasti  rodinného  práva  na  dlouhou  dobu                                                                 3                              z hlediska materiálního práva stabilitu.                               Zákoník  se  skládal  z 1 502  paragrafů  a  rodinné  a  manželské  právo                              bylo  upraveno  v  §  44–136.  Právo  rodičovské  bylo  upraveno  třetí                              hlavou v § 137–186. V této oblasti spatřujeme výsadní postavení otce                              v rodině,  neboť  otec  rozhodoval  o  výchově  dítěte,  spravoval  jeho                                                              4                              majetek a rozhodoval o jméně dítě.  V případě rozluky nebo rozvodu                              manželství náležejí děti do moci otce. Přesto existovala výjimka, která                              říkala, že chlapci mladší 4 let a dívky mladší 7 let budou svěřeny do                              péče  matky.  Zákoník  také  odstranil  rovnoprávné  postavení  dětí                              manželských a nemanželských. Zákoník rušil celou předešlou právní                              úpravu a vztahoval se na všechny obyvatele státu bez rozdílu. Právu                              manželskému a rodinnému byl věnován první díl.                               Úprava  manželského  a  rodinného  práva  vycházela  z kanonického                              práva. Jeho pravidla byla ale autorizována státem a jejich dodržování                              bylo pod dohledem státu. Manželství vznikalo církevním způsobem a                              bylo chápáno jako nerovný svazek, kde můžeme nacházet velký vliv                              katolické  církve.  Nerovnost  ženy  se  projevovala  v ustanovení  §  91,                              kde  bylo  řečeno,  že  muž  je  hlavou  rodiny  a  nadřazenost  muže  nad                              ženou lze vyčíst z § 92, 141, 147 obecného zákoníku občanského. Na                              druhou stranu byl manžel povinný poskytovat manželce výživu podle                              svého majetku. Manžel také ručil za závazky, které vznikaly ve vedení                              domácnosti,  i  když  žena  nakoupila  bez  jeho  vědomí  a  souhlasu                              potřeby pro domácnost.                               Manželství  bylo  chápáno  jako  smlouva  mezi  manžely,  založená  na                              snubní  svobodě.  Smluvní  svoboda  znamenala,  že  manželství  může                              uzavřít každý, komu nebrání nějaká zákonná překážka. Mezi zákonné                              překážky patřila duševní porucha, nedostatečný věk, rozdílnost ve víře                              a jiné. Zákoník prohlašoval, že neuznává jiné manželské překážky než                                                    5                              ty, které sám stanovuje.  Bylo možno požádat o prominutí překážek                                3  VESELÁ, R., In. Vývoj právních kodifikací. Brno : Masarykova univerzita,                              2004, s. 78.                              4  K porovnání postavení pater familias v římském právu, kde otec měl nad                              svými dětmi doslova právo života a smrti.                              5  § 48 a nsl. ABGB                                                                  200","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                                            6                              bránících  uzavření  manželství.   Žádost  lze  podat  pouze  na  základě                              důležitých důvodu na zemský úřad. Žádost musí podat obě strany před                              a  nebo  po  uzavření  manželství.  Do  roku  1867  byl  nutný  politický                              konsenzus, tedy souhlas orgánu veřejné správy. Muži zákon přiznával                              nadřazenou pozici a žena měla plnit nařízení svého muže.                               Pro zánik manželství stanovil zákoník následující možnosti, které však                              byly  rozdílné  podle  vyznání  manželů.  Manželství  mohlo  být                              prohlášeno  za  neplatné,  ale  mohlo  být  zrušeno  také  rozlukou,  smrtí                              jednoho manželů a jeho prohlášením za mrtvého. Pro katolíky platil                              zákaz rozluky až do roku 1919, podle práva mohli být rozvedeni od                                           7                              stolu  a  lože.   Rozluku  tedy  mohli  postoupit  pouze  nekatolíci.                              Evangelíci  postupovali  rozluku  z důvodu  cizoložství,  odsouzení  do                              žaláře  na  více  než  5  let  anebo  z důvodu  nepřekonatelného  odporu  a                              židé mohli podstoupit rozluku na přání manžela, z důvodu cizoložství                                                       8                              anebo po vzájemné dohodě.                               Codex Theresianus požadoval souhlas rodičů v případě, že manželství                              hodlali  uzavřít  nezletilé  osoby,  popřípadě  osoby  zletilé,  ale  žijící                              v otcovské  domácnosti.Zákoník  hovoří  také  o  nutném  souhlasu                              vrchnosti  v případě  sňatku  poddaných  osob.  Důvodem  odepření                              konsensu mohl být nedostatek věku, tímto ustanovením měla vrchnost                              možnost bránit uzavírání sňatků sirotkům, pokud neměli odpracovaná                              sirotčí  léta.  Tereziánský  zákoník  dával  vrchnosti  neomezenou                              možnost,  protože  nesouhlas  mohl  být  udělen,  jestliže  by  vrchnosti,                                                                      9                              poddaným nebo statku hrozila nějaká újma.  V roce 1781 dochází za                              vlády  Josefa  II.  k odstranění  pravomoci  vrchnosti  rozhodovat  o                              uzavírání  manželství  a  bylo  řečeno,  že  každý  poddaný  má  právo                              vstoupit do manželství.                               Do  roku  1867  byl  nutný  k uzavřený  manželství  politický  konsens,                              přesto i dříve můžeme pozorovat snahy státu vstupovat do uzavírání                                        10                              manželství.   V roce  1852  rozeslalo  ministerstvo  vnitra  korunním                                6                                § 83 ABGB                              7   Manželé  nebyli  povinni  spolu  žít,  ale  z právního  hlediska  k zániku                              manželství nedošlo.                              8                                VESELÁ, R., In. Vývoj právních kodifikací. Brno : Masarykova univerzita,                              2004, s. 79.                              9   Více:  KLABOUCH,  J.,  Politický  konsens  k manželství  v Čechách.  Praha:                              Československá akademie věd, 1960, s. 9                                10                                  Tyto  snahy  můžeme  pozorovat  v Dekretu  Vladislava  II.  z roku  1497,                              v zemském  zřízení  z roku  1549  bylo  již  doslovně  nařízeno,  aby  ovdovělá                              nevolnice  se  bez  souhlasu  svého  pána  neprovdala  na  cizí  panství.  Hlavní                              myšlenkou tohoto ustanovení bylo však zabránit odchodu pracovní síly. Více:                              KLABOUCH,  J.,  Politický  konsens  k manželství  v Čechách.  Praha:                              Československá akademie věd, 1960, s. 5                                                                  201","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                zemím  návrh  zákona,  který  měl  dát  úřadům  přesnou  směrnici  pro                              udílení  konsensů.  Účelem  zákona  bylo  zabránit  vzniku  materiálně                              nezajištěných manželství. Vyňati z působnosti zákona byli podle § 1                              šlechta,  všechny  druhy  státních  úředníků,  advokáti,  notáři,  doktoři,                              magistři. Za překážku k uzavření manželství se kromě mladého věku,                              považoval také nedostatek příjmu, vyhýbání se práci a špatné mravy.                              Pro osoby, které uzavřely sňatek bez politického konsensu platil trest                              v podobě  vězení  v délce  1  měsíce  a  pro  „spolupůsobitele“  peněžitý                              trest  do  100  zlatých,  který  ukládal  obecní  úřad  a  plynul  do  jeho                              pokladny. Udělení souhlasu náleželo do kompetence ženichovy obce.                              Pražské  místodržitelství  projevilo  v roce  1852  s tímto  předpisem                              souhlas,  protože  se  domnívalo,  že  je  nutné  upozornit  na  nebezpečí                              proletariátu ne na venkově, ale ve městech zejména pak u továrních                                                             11                              dělníků a řemeslnických tovaryšů.                              Podle zákoníku byl úřední souhlas vyžadován od drobných řemeslníků                              a námezdně pracujících. K tomu, aby byl vydán souhlas musel žadatel                              podat důkaz  o  tom,  že  je schopen  uživit  svoji  rodinu.  Přezkoumána                              byla jeho fyzická způsobilost k práci a jeho zdravotní stav. Politické                              konsensy  byly  často  namířeny  proti  mladým,  zdravým  a  pracujícím                              lidem, kteří neměli velkého majetku a hrozilo nebezpečí, že v případě                              nemoci či nezaměstnanosti rozšíří se svými rodinami seznam obecních                                      12                              chudých.  Povolovány nebyly ani sňatky osobám, které neměly dobré                                     13                              mravy.   Jsou  známy  i  případy,  kdy  konsens  nebyl  udělen,  neboť                              nevěsta nebyla pro budoucího ženicha dost vhodná a podle úředníků                              měl  muž  na  ženění  dost  času  a  nebo  starší  žadatel  se  již  ženit                                         14                              nepotřebuje.                              Žena  měla  následovat  muže  do  jeho  bydliště,  tak  se  tedy  zkoumalo                              také  to,  zda  bude  v obci  místo  pro  bydlení  nové  rodiny.  Snoubenci                              obecnímu  úřadu  předkládali  svoje  křestní  listy,  vysvědčení  o  školní                              docházce,  potvrzení  o  znalosti  náboženství,  které  jim  vydával  farář.                              Další požadavkem bylo potvrzení o dobrém chování z místa bydliště a                              lékařské  vyjádření.  Žadatel  musel  svoji  žádost  předložit  nejdříve                              starostovi, zaměstnavateli nebo farářovi, kteří žadateli často ukazovali                              svoji  převahu.  Často  se  také  vyžadovala  za  poskytnutí  souhlas                              protislužba. Později žádost byla odeslána na okresní úřad, kde nebylo                              možno  použít  opravného  prostředku.  Často  byly  odmítány  sňatky  i                              lidem, kteří měli již děti a oni nemohli obejít tento zákaz uzavřením                                11  Více: KLABOUCH, J., Politický konsens k manželství v Čechách. Praha:                              Československá akademie věd, 1960, s. 51-54                               12   Více:  KLABOUCH.J.,  Manželství  a  rodina  v minulosti.Praha:                              Orbis,1962,s. 183                               13  Jednalo se o případy pytláctví a nebo, kdy byl žadatel uvězněn.                               14                                  Více:  KLABOUCH.J.,  Manželství  a  rodina  v minulosti.Praha:                              Orbis,1962,s. 183                                                                  202","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                sňatku  v sousedních  zemí,  protože  poměry  v jiných  zemí  byly                                              15                              přísnější než  nás.  Děti zplozené v těchto svazcích byly považovány                              za nemanželské, a proto se v Praze rodil stejný počet dětí manželských                              a nemanželských.                               Politický  konsens  měl  zabránit  veřejnému  pohoršení,  které  by                              případný sňatek mohl přinést. Například když si osmdesátiletý bohatý                              muž chtěl vzít mladou dívku a nebo když prostitutky z venkova se na                                                                                      16                              oko provdaly za Pražana, aby získaly v Praze domovské právo.                              Povolení  uzavřít  sňatek  bylo  původně  odepíráno  učitelům,  kteří  se                              mohli oženit za předpokladu, že získali místo řídící učitele a měli svoji                              vlastní školu. V roce 1869 toto omezení je ukončeno, přesto do roku                              1919 platil zákon, který říkal, že učitelka, která se vdala byla nucena                              opustit  školu.  Zákaz  uzavřít  sňatek  se  vztahoval  také  na                                                    17                              vysokoškolské asistenty.                               Další skupinou osob, která se potýkala s uzavřením sňatku byli vojáci.                              Vojenské  manželství  bylo  rozděleno  do  tříd.  Manželství  první  třídy                              bylo  takové,  že  žena  i  děti  následovaly  otce  k jeho pluku,  kde  měli                              nemocenské  a  starobní  zaopatření.  Toto  manželství  však  bylo                              povoleno pouze nepatrné menšině vojáků. Manželství druhé třídy bylo                              takové,  kdy  žena  nežila  se  svým  mužem  a  neměla  přístup  do                              vojenských  prostor.  Manželé  spolu  byli  pouze  o  dovolené  manžela,                              což nebylo moc časté. Výživa rodiny byla na bedrech pracující ženy.                              Navíc  tato  žena  před  vstupem  do  manželství  bylo  nucena  podepsat                              vojenský  revers,  kde  se  zříká  jakéhokoliv  zabezpečení  ze  strany                              vojska pro případ nemoci nebo smrti manžela. V roce 1868 byl vydán                              branný zákon, který změnil rodinné podmínky vojáků. Byly zakázány                              sňatky  první  třídy  a  armáda  zcela  přestala  podporovat  rodiny  svých                              vojáků  a  preferovala  vojáky  svobodné.  Od  roku  1858  se  nemohl                              oženit  žádný  muž,  který  neměl  za  sebou  prezenční  službu  a  nebo                                                                       18                              nebyl třikrát uznán u odvodů za neschopného.                              Pokud se jedná o sňatky důstojníků, tak bylo nutné,aby budoucí žena                              přinesla ministerstvu války značný majetek, který zajistí lepší příjmy                                                                                       19                              jejího muže a k udržení stavu privilegované vrstvy obyvatelstva.                                 15                                 Snoubenci z Bavorska se chodili oddávat na naše území. KLABOUCH.J.,                              Manželství a rodina v minulosti.Praha: Orbis,1962,s. 185                              16                                  Více:  KLABOUCH.J.,  Manželství  a  rodina  v minulosti.Praha:                              Orbis,1962,s. 183                              17                                 Tamtéž,s. 188                               18  Tamtéž,s.189-190                              19                                  Důstojnická  svatební  kauce.  Více:  KLABOUCH.J.,  Manželství  a  rodina                              v minulosti.Praha: Orbis,1962,s. 191                                                                  203","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Proklamovaná  snubní  svoboda  neplatila  zejména  pro  židovské                              obyvatelstvo,  protože  v roce  1726  byl  u  nás  zaveden  Sytém,  podle                              které se směl oženit pouze nejstarší syn. Základní myšlenkou tohoto                              ustanovení bylo zabránit rozrůstání židovských rodin. V roce 1797 byl                              tento  systém  upevněn  občanským  zákoníkem.  Tento  zákaz  bylo                              možno obejít zaplacením vysoké částky, která znamenala pro mladší                              syny  povolení  sňatku.  Částky  byly  vysoké,  a  proto  byly  pouze  pro                              majetné  Židy.  Širší  masy  židovského  obyvatelstva  byly  nuceni                              k nedobrovolnému celibátu a byli odkázáni na vymýšlení situací, jak                              toto  ustanovení  obejít.  Nejčastěji  se  tak  dělo  pomocí  neznalosti                              právních  předpisů,  ale  vláda  brzy  na  tento  jev  reagovala  přísnými                              tresty pro rabíny. Od roku 1794 bylo zavedeno, že výkazy rabínů o                              uzavírání  sňatků  musí  být  předávány  ke  kontrolám  katolickým                              farářům  a  krajským  úřadům.  Od  roku  1787  musely  být  židovské                              matriky vedeny v německém, nikoliv v hebrejském jazyce. Rabíni toto                              obcházeli pomocí sňatků pod komínem, tedy byl uzavřen sňatek, který                              ovšem nebyl zapsán do matriky. Tento způsob byl velmi riskantní a                              také neřešil otázky dědického práva, nebo´t děti vzešlé z tohoto sňatku                              byly  nemanželské.  Tak  židovské  obyvatelstvo  obcházelo  zákaz                              uzavírat  sňatek  s sňatkem  v cizině  a  nebo  odchodem  nejstaršího  již                              oženěného syna do ciziny a jeho místo doma nastupoval v pořadí další                              syn. Důsledkem všech těchto snah byl pokles židovského obyvatelstva                              a  většina  obyvatelstva  žila  v konkubinátech.  Vzniklá  situace  byla                              vyřešena § 124 ABGB.                               S odstraněním  politických  konsensů  se  maloburžoazie  nesmířila  a                              v roce  1887  podávala  obecnímu  zastupitelstvu  petice  na                              znovuzavedení  politických  konsensů.  Jejich  žádosti  však  nebylo                              vyhověno  a  byla  dána  možnost  volnému  uzavírání  sňatků.  V závěru                              však  je  nutno  říci,  že  volnost  vstupu  manželství  byla  omezena                              překážkami bránícími uzavření manželství.                               Literature:                              -  Fiala,  J.  a  kol.  :  Občanské  právo  hmotné.  3  .vydání  .  Brno:                                 Masarykova  univerzita  v Brně  –  právnická  fakulta,  nakladatelství                                 Doplněk, 1993, 425,ISBN 80-7293-111-9                              -  -  Hrušáková,  M.,  Králíčková,  Z.  :  České  rodinné  právo.  Brno  :                                 Doplněk , 2001, 384, ISBN 80- 7239-104-6                              -  Kadlecová, M., Schelle, K., Veselá, R., Vlček, E. : Dějiny českého                                 soukromého  práva.  Plzeň:  Nakladatelství  Aleš  Čeněk,  s.r.o.2007,                                 279, ISBN 978- 80- 7380-041-3                              -  Klabouch,  J.  :  Politický  konsens  k manželství  v Čechách.  Praha:                                 Nakladatelství československé akademie věd, 1960, 90                              -  Klabouch,  J.  :  Manželství  a  rodina  v minulosti.  Praha:  Orbis,                                 1962,282                                                                        204","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                 -   Rouček,F.,  Sedláček,  J.:  Komentář  k čes.obecnému  zákoníku                                 občanskému,díl 5, Praha: Linhart, 1937                               -  Schelle, K.,  Schelleová,  I.  :  Civilní  kodexy  1811  – 1950  –  1964.                                 Brno: Doplněk, 1993,262,ISBN 80-210-3610-9                              -  Veselá,  R.  :  Rodina  a  rodinné  právo  historie,  současnost  a                                 perspektivy.  Praha  :  EUROLEX  BOHEMIA  s.r.o.  ,  2003,  262,                                 ISBN 80-86432-48-3                                Contact– email:                              ivanastara@post.cz                                                                                                                              205","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                 NĚKTERÉ HISTORICKÉ ZPŮSOBY NABÝVÁNÍ                                MAJETKU STÁTEM V SOUKROMÉM PRÁVU                                                       JAN SÝKORA                                     Právnická fakulta Masarykovy univerzity, Česká republika                                Abstract in original language                              České soukromé právo v podobě stále platného občanského zákoníku                              prošlo  zásadním  historickým  vývojem,  avšak  ani  dramatické  zásahy                              do  jeho  systematiky  a  jeho  institutů  nemohly  zakrýt  jeho  kořeny                              v socialistické  společenské  ideologii.  Nad  povahou  některých                              pozůstatků původní úpravy v platném právu se tento příspěvek vrací                              k několika dalším historickým institutům přechodu vlastnického práva                              na  stát,  které  svou  povahou  představují  nebo  představovaly  více                              či méně  výrazné  překročení  metody  soukromoprávní  regulace                              a především  z  toho  důvodu  byla  po  změně  společenského  zřízení                              většina  z  nich  bez  náhrady  vypuštěna.  Příspěvek  se  dále  zamýšlí                              nad opodstatněností  úplného  vypuštění  některých  z  nich  v  návrhu                              nového občanského zákoníku.                              Key words in original language                              Nabývání majetku státem; občanský zákoník.                               Abstract                              Czech civil law in its contemporary form has come through a dramatic                              historical  development.  However,  its  socialistic  rooting  cannot  be                              hidden  through  simple  changes  in  its  systematics  or  by  mere                              omissions of some institutes. The nature of some of these eliminated                              acquisition  institutes  (mostly  because  of  violation  of  a  private  law                              method of a civil code regulation) is then discussed by this paper and                              finally the question is asked whether there is or is not place for some                              of them in the newly prepared Czech civil code after all.                               Key words                              Property acquisition by state; civil code.                               Stále  platný  občanský  zákoník  z  roku  1961  prošel  od  doby  svého                              vzniku  rozsáhlou  novelizací,  včetně  dílčího  pokusu  o  změnu  jeho                              systematiky.  Některé  části  občanského  zákoníku  zanikly  se  změnou                              společenského zřízení s naprostou samozřejmostí, u některých dílčích                              institutů  bylo  jejich  zachování  podrobeno  pomyslnému  testu                              přípustnosti s ohledem na znovu nastolenou metodu soukromoprávní                              regulace,  vyjadřující  programový  návrat  k  zásadám  soukromého                              práva,  které  v  té  době  existovaly  prakticky  jen  pro  úzkou  skupinu                              právních vztahů z mezinárodního obchodu.                               Předmětem zájmu přitom nebylo pouze předefinování věcných práv,                              kde  majetek  v  socialistickém  vlastnictví  požíval  zvláštní  ochrany                                                                       206","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                                                    1                              a představoval jakousi  primární  doménu ,  od  níž  se odvozovaly  jiné                              vlastnické  či  užívací  právní  tituly  a  do  níž  se  majetek  opět                                               2                              příležitostně vracel . Občanský zákoník ve své původní podobě a ve                              svém  původním  ideovém  určení  představoval  funkcionalisticky                              prvoplánovou normativní regulaci, koncipovanou bez větších ohledů                              na základní principy klasických právních institutů a s cílem podřídit                              soukromoprávní vztahy výlučné společenské ideologii transformací od                              vztahů socialistických ke vztahům komunistickým. Zbytnělá úloha státu                                                                  3                              se  zhmotnila  ve  výslovném  úmyslu   bojovat  proti  zastaralým                              společenským  vztahům  a  přežitkům  ve  vědomí  lidí.  Takto  pojaté                              občanské  právo  mělo  ambici  saturovat  ve  všech  společensky                              kontrolovatelných  situacích  veškeré  očekávané  a  žádoucí  potřeby                              občanů.                               Těžiště  ekonomických  zájmů  vládnoucí  strany  v  téměř  výhradně                              státem vlastněném a direktivně řízeném hospodářství přirozeně leželo                              mimo vlastní právo občanské, jakkoliv se hospodářská realita a „šedá                              ekonomika“  s  oktrojovanými  instituty  socialistického  vlastnictví                              začala  záhy  významně  rozcházet  a  hromadění  čistě  soukromého                              majetku  toto  sociální  inženýrství  v  důsledcích nezabránilo.  Zejména                              neaprobované  či  nepředpokládané  majetkové  přesuny,  vznikající                              nežádoucím  chováním  či  ekonomickou  tvořivostí,  takto  mohly  být                              odčerpány ve prospěch státu již na základě norem občanského práva                              a civilního  procesu.  Zavedení  těchto  institutů  bylo  však  současně                              i pouhým  projevem  zesílené  tendence  rozšířit  portfolio  dostupných                              sankčních  nástrojů.  Z  perspektivy  státní  ideologie  to  mělo                              představovat  pouze  opětovné  zespolečenštění  majetkových  hodnot,                              tedy  jakýsi  extendovaný  rozsah  plasticity  vlastnického  práva                              socialistické  společnosti,  čímž  byl  sankční  charakter  takových                              institutů do jisté míry zastírán. V oblasti vnitrostátního závazkového                              práva  se  proto  metody  soukromoprávní  a  veřejnoprávní  regulace                              značně prolnuly.                                Z  tohoto  pohledu  pro  nás  nejvíce  zajímavá  ustanovení  byla                              systematicky   vřazena   pod   tehdejší   institut   neoprávněného                              majetkového prospěchu. Především se jedná o druhou větu ustanovení                              §  456  OZ,  které  je  sice  platné  doposud,  ale  stalo  se  prakticky                                        4                              obsoletním . Následuje ustanovení § 457 OZ, které v původním znění                                1  Srov. § 123 OZ ve znění do 31. 12. 1991 a Hlavu první ústavy z roku 1960.                              V podrobnostech k jednotlivým druhům a formám vlastnictví po roce 1948                              viz Havlan, P. Veřejné vlastnictví v právu a společnosti. Praha: C.H.Beck,                              2008, s. 70 an.                               2  Srov. zejm. § 462 občanského zákoníku (dále jen „OZ“) a dále § 453 odst. 1                              a 2 OZ ve znění do 31. 12. 1991 a § 453a odst. 1 ve znění do 31. 3. 1991.                               3  Jak uváděla ostatně samotná tehdejší preambule a úvodní zásady OZ.                               4                                Podrobněji k rozboru těchto ustanovení viz Sýkora, J. Stát jako oprávněný z                              nároku na vydání bezdůvodného obohacení. In Dávid R., Neckář J., Sehnálek                              D., (Editors). COFOLA 2009: the Conference Proceedings, 1. edition.Brno:                              Masaryk University, 2009.                                                                  207","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                obsahovalo oproti současnému odst. 2 a 3, které sankcionovaly jednu                              či obě strany neplatné smlouvy, směřující k porušení zákona. Od 1. 4.                              1983 bylo tamtéž systematicky dále vřazeno ustanovení § 453a OZ,                              určující přechod vlastnického práva na stát pro případ, kdy se osoba                              protiprávním  jednáním  trvale  zbavila  možnosti  majetek  obvyklým                              způsobem užívat.                                Podle  obecného  ustanovení  §  456  OZ,  které  předchozí  zákoníky                              neznaly,  se  musí  předmět  bezdůvodného  obohacení  vydat  tomu,                              na jehož  úkor  byl  získán,  a  nelze-li  toho,  na  jehož  úkor  byl  získán,                              zjistit, musí se vydat státu. Subjektivní promlčecí doba v případě práv                              z neoprávněného majetkového prospěchu činila až do roku 1983 tak                              jako u práva na náhradu škody poměrně přísně pouhý jeden rok.                               Charakter  tohoto  ustanovení  už  na  první  pohled  s  ohledem                              na historickou  zátěž  současného  občanského  zákoníku  vyvolává                              rozpaky.  Nejde  přitom  pouze  o  výše  zmiňovanou  hierarchii  titulů                              vlastnického  práva  s  primátem  socialistického  vlastnictví,  kdy                              prostřednictvím  §  456  OZ  vystupuje  stát  sice  z  pozice  subjektu                              soukromého práva, ale zároveň uplatňuje svůj majetkový nárok, který                                                                                6                                                         5                              je  svou  povahou  originární ,  neboť  není  odvozen   od  nároku                              ochuzeného.  Tento  nárok  trvá  i  zaniká  současně  s  nárokem                              ochuzeného  za  předpokladu,  že  je  splněna  zákonná  podmínka                              nezjištění ochuzeného. Správná je totiž podle mého názoru jak úvaha,                              že  navzdory  vzniku  nároku  na  vydání  ve  prospěch  státu,  který  sám                              jednáním  obohaceného  ochuzen  nebyl,  přichází  eventuálně  v  úvahu                                                                                 7                              trvání  nároku  ochuzeného  proti  původně  obohacenému ,  stejně  jako                              ve skutkově  odlišné  situaci  zánik  nároku  státu  na  toto  plnění                              za současného  vzniku  možnosti  ochuzeného  domáhat  se  vydaného                                            8                              plnění  na  státu .  Pokud  totiž  uplatní  přihlásivší  se  ochuzený  právo                              na vydání  předmětu  bezdůvodného  obohacení  vůči  státu,  který  je                              předtím  úspěšně  vymohl  na  obohaceném,  nic  nebrání  tomu,  aby  je                              na státu vymohl z titulu vydání bezdůvodného obohacení z právního                              důvodu,  který  jeho  přihlášením  se  o  předmět  obohacení  odpadl.                                5                                Srov. Švestka, J. a kol. Občanský zákoník: komentář. 10. vyd. Praha: C. H.                              Beck, 2006, s. 818.                               6                                 Autorka  V.  Korecká  in  Neoprávněný  majetkový  prospěch  v  obč.  právu.                              Brno: UJEP, 1981, s. 93 an. zdůvodňuje neodvozenost původu nároku státu                              z odlišných  cílů  oproti  nároku  ochuzeného,  majícího  primárně  reparační                              charakter, zatímco nárok státu má charakter prevenční a restituční (z pohledu                              socialistické ekonomiky jako celku).                              7  Vaněk, J. Neoprávněný majetkový prospěch. Praha: Panorama, 1987, s. 39.                               8                                 Švestka,  J.  Základní  teoretické  otázky  občanskoprávní  odpovědnosti                              a neoprávněně získaný majetkový prospěch(viz výše), s. 152;  Vaněk, J. cit.                              d., s. 37; Štursová, L. Význam § 456 věty druhé občanského zákoníku. URL:                              „http://obcanske.juristic.cz/615725/clanek/obcan5“  [citováno  1.  4.  2011];                              Eliáš,  K.  a  kol.  Občanský  zákoník:  Velký  akademický  komentář.  1.  svazek,                              § 1-487. Praha: Linde, 2008, s. 1085.                                                                  208","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Z pohledu  systematiky  soukromého  práva  je  toto  ustanovení  vůbec                              obtížně přiřaditelné buď k části zákoníku o právu vlastnickém, jako se                              již  dříve  stalo  v  případě  věcí  nalezených,  skrytých  a  opuštěných,                              nebo naopak k části upravující bezdůvodné obohacení.                               Právě  v  probíraném  ustanovení  se  pak  mohla ideologická  zatíženost                                                                         9                              českého předrevolučního občanského zákoníku  promítnout poměrně                              výrazně. Přesto však tento institut v rozhodovací činnosti soudů zůstal                              využíván jen zřídkavě, obvykle v návaznosti na trestní řízení ohledně                              spáchaných  trestných  činů  poškozování  spotřebitele,  kuplířství,                              spekulace,  nedovoleného  podnikání  nebo  zneužívání  socialistického                              podnikání.  Nízká  frekvence  užívání  institutu  pochopitelně  souvisí                              s poměrně  komplikovaným  procesním  postavením  státu,  který  musí                              v takovém případě vystupovat jako účastník civilního soudního řízení                              na  straně  žalobce,  zatížený  nesnadným  důkazním  břemenem                              za původního  ochuzeného.  V  původním  článku  jsem  tento  institut                              zkoumal z pohledu jeho funkcí a pokud jsem ohledně funkce, která má                              úzký  vztah  k  právě  probíranému  tématu  historické  publicizace                              občanského zákoníku a pracovně byla nazvána „restorativní“, dospěl                              k závěru  o  hypotetické  možnosti  její  současné  rehabilitace,  je  třeba                              říci, že v původním kontextu byla projevem právě shora zmiňovaných                              trendů  socialistického  občanského  práva  a  měla nepokrytě  charakter                              represivní.                               Stojí  za  zmínku,  že  znění  tohoto  ustanovení  zůstalo  nezměněno  až                              do současnosti i přesto, že novelou zákonem č. 359/2005 Sb. v případě                              věcí ztracených přešlo vlastnické právo po splnění určitých podmínek                              na  místně  příslušnou  obec.  Zdůvodnění  odlišného  oprávněného                              subjektu  u  těchto  institutů  je  však,  spíše  než  doktrinální,  ryze                                       10                              praktické   –  v  případě  ztracených  věcí  vykonávaly  tuto  finančně                              náročnou  a  překvapivě  obsažnou  agendu  místní  národní  výbory                              a posléze  obce,  aby  pak  majetek  odevzdaly  státu,  což  po  obnovení                              obecního  zřízení  znamenalo  ekonomické  oddělení  subjektu                              vynakládajícího  prostředky  od  subjektu,  kterému  z toho  plynul  zisk.                              V případě  vydání  bezdůvodného  obohacení  je  oproti  tomu  stát                              nabyvatelem    bezprostředně,   resp.   v   zastoupení   Úřadem                                9                                 „Účelom  tohto  ustanovenia  teda  nie  je  napraviť  ujmu,  ktorá  vznikla                              u postihnutého,  ale  len  odčerpať  neoprávnene  získaný  majetkový  prospech,                              lebo  jeho  ponechanie  povinnému  by  bolo  v  rozpore  s  článkom  VII  zásad                              občianskoprávnych  vzťahov,  zakotvených  v  Občianskom  zákonníku.“                              In stanovisko Nejvyššího soudu SR ze dne 22. 11. 1985 sp. zn. Cpj 48/85,                              publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS pod Rc 25/86.                              (Článek VII přitom deklaroval, že: „Nikdo nesmí zneužívat svých práv proti                              zájmům společnosti nebo spoluobčanů a nikdo se nesmí na úkor společnosti                              nebo spoluobčanů obohacovat“.)                               10   Na  zachování  tohoto  práva  pro  stát  je  možno  současně  pohlížet  jako                              na pragmatickou  pojistku  toho,  že  institutu  nebude  nadužíváno,  když                              motivace obce navýšit svůj majetek by mohla vést k přílišnému žalobnímu                              aktivismu Rovněž geografický okruh ochuzených bývá podle doposud známé                              kazuistiky obvykle mnohem širší, než hranice jediné obce.                                                                  209","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                                                          11                              pro zastupování  státu  ve  věcech  majetkových ,  který  je  k  podání                              návrhu na zahájení řízení zmocněn podle § 35a občanského soudního                              řádu.                               V  praxi  mnohem  frekventovanějším  se  stalo  sousedící  ustanovení                              § 457 odst. 2 a 3 tehdy platného OZ, kterým dával prokurátor soudu                              návrh  na  propadnutí  plnění  ve  prospěch  státu  ze  zákonu  odporující                              nebo  zákon  obcházející  smlouvy.  Oproti §  456  OZ  v  tomto  případě                              nárok státu na vydání neoprávněného majetkového prospěchu vznikal                              teprve konstitutivním rozhodnutím soudu, přičemž návrh prokurátora                              byl pro soud závazný i co do navrhovaného rozsahu, tedy buď celého                              plnění nebo jen jeho části. Oproti víceméně skryté represivní funkci                              ustanovení § 456 OZ se tento institut v soudní praxi zcela explicitně                                                         12                              bral svou funkcí jako sankční , a to jak procesní iniciativou nositele                              veřejné  žaloby,  podmínkou  úmyslného  porušení  zákona  jednou                              nebo oběma stranami, tak zákonnými kritérii rozhodování dle odst. 3                              ve znění od 1. 4. 1983. Svým způsobem lze uzavřít, že toto ustanovení                              se v převažující rozhodovací praxi soudů profilovalo jako ustanovení,                              doplňující  trestní  právo  v  případech,  kdy  nebylo  rozhodnuto                              o propadnutí  věci  nebo  se  uložený  peněžitý  či  jiný  trest  nezdál                              v daném případě dostačující. I když jde v případech § 456 OZ a § 457                              odst.  2  a  3  tehdy  platného  OZ  o  vzájemně  nepodmíněné  nároky,                                                                                 14                                                          13                              bývaly v praxi často směšovány  či nevhodně spojovány .                              Historicky  nepominutelným  je  konečně  ustanovení  §  453a,  účinné                              od 1. 4. 1983 a upravující propadnutí věci ve prospěch státu, zbavil-li                              se  někdo  svým  protiprávním  jednáním  možnosti  ji  trvale  obvyklým                              způsobem užívat. Toto ustanovení úzce souviselo s uzavřením hranic                              socialistického bloku států a zjevně směřovalo právě k trestnému činu                              opuštění  republiky  podle  §  109  trestního  zákona  v  tehdy  platném                              znění,  aniž  by  nutně  musely  být  splněny  podmínky  trestní                              odpovědnosti, při jejichž splnění ostatně připadal v úvahu již samotný                              trest  propadnutí  majetku.  Stejně  tak  nebylo  třeba  ani  návrhu  či                              rozhodnutí  soudu,  neboť  vlastnické  právo  přecházelo  již  na  základě                              spáchání uvedeného jednání. I toto ustanovení mělo výrazně sankční                                  11                                  Příslušnost  stanovuje  zákon  č.  219/2000  Sb.  o  majetku  České  republiky                              a jejím vystupování v právních vztazích.                               12                                 V podrobnostech viz výklad podaný ve stanovisku Nejvyššího soudu SSR                              k žalobám o vydání neoprávněného majetkového prospěchu ze dne 21. 12.                              1978 sp. zn. Cpj 37/78 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS, 1979,                              č. 1, s. 61 an. a stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 9. 1987 sp. zn.                              Cpj  41/87  (publikované  ve  Sbírce  soudních  rozhodnutí  a  stanovisek  NS                              pod č. Rc 4/1988, s. 88 an.)                               13                                 Srov. výše citované stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 9. 1987                              sp. zn. Cpj 41/87, s. 84 an.                              14                                  Srov.  Fiala,  J.,  Kindl,  M.  a  kol.  Občanské  právo  hmotné.  Plzeň:                              Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2007, s. 666.                                                                  210","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                povahu ve vztahu k pachateli, zatímco majetková práva třetích osob                              zůstala při nabytí v dobré víře chráněna.                               V  reakci  na  odbourání  politické  ideologie  došlo  i  k  podstatné                              novelizaci OZ, jehož cílem se pak oproti původní redukované úpravě                              osobní  spotřeby  a  preferenci  socialistického  vlastnictví  nově  stalo                              široce  pojaté  zakotvení  civilního  statusu  vzájemně  si  rovných                              subjektů.  Zatímco  z  pohledu  rehabilitované  metody  soukromoprávní                              regulace  je  zřejmé,  proč  nemají  místo  v  civilním  kodexu  instituty                              § 457 odst. 2 a 3 ani § 453a tehdejšího OZ, plnící represivní funkce,                              otázku  vhodnosti  institutu  §  456  OZ  nemůžeme  jednoduše  bez                              hlubšího zhodnocení zavrhnout na základě téhož zdůvodnění.                                Literature:                               -  ELIÁŠ, K. a kol. Občanský zákoník: Velký akademický komentář.                                 1.  svazek,  §  1-487.  Praha:  Linde,  2008,  1391  s.  ISBN                                  9788072016877                              -  Fiala,  J.,  Kindl,  M.  a  kol.  Občanské  právo  hmotné.  Plzeň:                                  Vydavatelství  a  nakladatelství  Aleš  Čeněk,  2007,  718  s.  ISBN                                 9788073800581                               -  HAVLAN,  P.  Veřejné  vlastnictví  v  právu  a  společnosti.  Praha:                                 C.H.Beck, 2008, 318 s. ISBN 9788071796176                               -  KORECKÁ,  V.  Neoprávněný  majetkový  prospěch  v  obč.  právu.                                  Brno: UJEP, 1981, 137 s.                              -  SÝKORA,  J.  Stát  jako  oprávněný  z  nároku  na  vydání                                  bezdůvodného  obohacení.  In  Dávid  R.,  Neckář  J.,  Sehnálek  D.,                                 (Editors).  COFOLA  2009:  the  Conference  Proceedings,  1.                                  edition.Brno: Masaryk University, 2009, ISBN 978-80-210-4821-8                              -  ŠTURSOVÁ, L. Význam § 456 věty druhé občanského zákoníku.                                  Dostupné                       z                       URL:                                 <http://obcanske.juristic.cz/615725/clanek/obcan5> [citováno 20. 5.                                  2009].                              -  ŠVESTKA,  J.  Základní  teoretické  otázky  občanskoprávní                                  odpovědnosti a neoprávněně získaný majetkový prospěch. In Acta                                 Universitatis Carolinae – Iuridica, 1979, č. 3 – 4.                               -  ŠVESTKA, J. a kol. Občanský zákoník: komentář. 10. vyd. Praha:                                 C. H. Beck, 2006, 1465 s. ISBN 8071794864                                                                    211","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                -  VANĚK,  J.  Neoprávněný  majetkový  prospěch.  Praha:  Panorama,                                  1987, 234 s.                                Contact – email                              77092@mail.muni.cz                                                                                                                                        212","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                         POZNÁMKY K VEŘEJNOPRÁVNÍM                                   ASPEKTŮM SLUŽEBNOSTÍ ŘÍMSKÉHO                                                         PRÁVA                                                        JAN ŠEJDL                                Právnická fakulta university Karlovy, Katedra právních dějin, Česká                                                         republika                                 Abstract in original language                               Uvedený  příspěvek  si  klade  za  cíl  nastínit  některá  možná,  či  pouze                              zdánlivá  ovlivnění  typicky  soukromoprávní  oblasti  římskoprávních                              služebností právem veřejným. Svým charakterem se věnuje především                              obecné  nauce  služebnostní,  a  tedy  nezabývá  se  konkrétními                              zvláštnostmi jednotlivých služebností, jaké se mohou vyskytnout, je-li                              v nich veřejnoprávního prvku.                               Key words in original language                              Servitutes, ius romanum, ius publicum                               Abstract                              This article seeks to shed light on the possible or alleged influence of                              public  law  on  Roman  servitudes  as  a  typically  private  law  area.                              Primarily, it concerns the theory of  servitudes in general. It does not                              address the individual specificities of concrete types of servitudes that                              may occur if an element of public law is present.                               Key words                              Servitutes, ius romanum, ius publicum                               Vzájemné ovlivňování mezi právem veřejným a právem soukromým                              není  produktem  pouze  současné  doby  a  současného  světa  práva  a                              právní  teorie,  avšak  je  zcela  imanentní  součástí  existence  práva                              jakožto normativního systému, který si klade za cíl být regulativním                              systémem  obecným,  či  dokonce  všeobecným,  a  to  jak  ve  vztahu                              k typům subjektů, tak ale i ve vztahu k typům věcí, jež tvoří ohnisko                              jeho  existence.  Charakter  tohoto  ovlivňování  je  však  zásadně                              podmíněn mimo jiné vzájemnou souvztažností, souvislostí a blízkostí                              obou těchto fundamentálních odvětví práva. Míra jejich oddělení, či                              naopak  spojování  obou  v jeden  celek  však  nepředstavuje  žádný                              determinant míry ovlivňování mezi oběma větvemi práva, určuje ale                              způsoby, methody, jimiž se toto ovlivňování děje a do jisté míry také                              charakter  tohoto  ovlivňování.  Pokud  je  tedy  sevření  mezi  právem                              veřejným  a  soukromým  užší,  normativně,  či  pramenně  jsou  obory                              propojenými,  pak  je  ovlivňování  v zásadě  možné  i  na  aplikační  či                              bezprostřední  úrovni,  je-li  tomu  naopak,  pak  je  tato  možnost                              obmezena, a to především na práci vědeckou, na normotvorbu, či na                              případné odvozené úvahy de lege ferenda.                               Tento  text, jak  už  i samotný  jeho  název  napovídá,  neklade  si  za cíl                              komplexní zmapování, analysu a rozřešení všech otázek vážících se na                                                                 213","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                problematiku  kontaktu  práva  soukromého  a  práva  veřejného  z úhlu                              pohledu  římskoprávních  služebností. Jedná  se spíše o  několik  bodů,                              zmínek,  či  snad  nápadů,  kde  by  bylo  možno  vidět  vliv  nebo  odraz                              veřejného  práva,  či  kde  ten  vliv  a  odraz  je  pouze  zdánlivou                              skutečností, jež však má jiné zdůvodnění. Ve skutečnosti zde budou                              mnohem  více  otázky  pokládány  a  otevírány  dosti  možná  Pandóřiny                              skřínky práva, avšak nelze tomu jinak, neboť zkoumání těchto otázek                              je teprve na počátku a představuje úkol i v tak úzké profilaci, jakou                              služebnosti  římskoprávní  jsou,  nepříliš  snadný,  ale  především                              dlouhodobý  a  rozsáhlý,  vzhledem  k silnému  theoretickému  dosahu.                              Na  druhou  stranu  je  jistě  právě  tento  dosah,  či  přesah  důležitý  a                              prospěšný  každému  zkoumání  práva,  které  nemá  být  pouhou                              interpretací norem, či kvantifikací rozhodovací praxe.                               V čem však jsou právě služebnosti tím nosným úhlem pohledu, tím                              vhodným objektem zkoumání vztahu a ovlivňování soukromého práva                              právem veřejným? Možné odpovědi na uvedenou otázku jsou dvojího                              druhu.  Jednak  spočívá  specificita  služebností,  a  to  jak  ryze                              římskoprávních,  tak  ale  i  služebností,  jak  ze  starověku  vystoupily  a                              prošly  dějinami  práva  až  do  dob  dnešních,  právě  ve  značné  míře                              stability a neměnnosti daných konkrétních práv, ale i obecných rámců,                              které  služebnosti  upravují.  Tato  značná  stabilita  skutečně  prochází                              skutečně  celou  dobu  právního  vývoje  od  prvotního  vzniku  institutu                                                                                         1                              v nejstarších dobách římských, jak dokazují i soudobé právní řády.                              Druhý  aspekt,  který  pasuje  služebnosti  na  vhodný  referenční  rámec                              výše nastíněného ovlivňování, je skutečnost, že služebnosti bývají se                              značnou  dávkou  obvyklosti  označovány  za  typicky  soukromoprávní                              institut, tedy ve smyslu ulpianovské definice práva bychom mohli říci,                                                                2                              že  jsou  plně  v zájmu  jednotlivcově.   Jak  bude  i  vidno  dále,  tato                              skutečnost však není ani v nejmenším natolik jednoznačná, a to ani v                              právu  dnešním,  ale  ani  v právu  římském,  neboť  institut  služebností                              vždy  představoval  sice  soukromoprávní  institut,  avšak  s jistými,                              dokonce  snad  i  nutnými  dosahy  do  práva  veřejného,  respektive  do                              některých  charakteristik,  které  mohou  být  typickými  spíše  právům                              veřejným.                               Dalším  determinantem  všech  úvah  na  dané  thema  je  také  vzájemný                              vztah veřejného a soukromého práva. Tato bipartice není v římském                              právu tak silná a nepřekonatelná, jak by se mohlo na první pohled i                              z Ulpianova  fragmentu  zdát.  Na  vzájemný  vztah  mezi  římským                               1                                Servitudes v Code civil, art. 637 et al., Dienstbarkeiten v BGB v ust. § 1018                              et  al.,  v ABGB  v ust.  §  472  et  al.,  le  servitù  v Codice  civile  v čl.  1027  a                              mnoho dalších příkladů, včetně návrhu nového českého obecného zákoníku                              občanského.                               2                                Dig. 1.1.1.2 (Ulp. Lib. 1 inst.). Huius studii duae sunt positiones, publicum                              et privatum. publicum ius est quod ad statum rei romanae spectat, privatum                              quod ad singulorum utilitatem: sunt enim quaedam publice utilia, quaedam                              privatim.  publicum  ius  in  sacris,  in  sacerdotibus,  in  magistratibus  constitit.                              privatum  ius tripertitum est:  collectum etenim est ex  naturalibus praeceptis                              aut gentium aut civilibus.                                                                 214","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                                                                        3                              právem veřejným a soukromým bylo již napsáno několik textů,  a tak                              není zde místa pro jeho zevrubné popsání a je nutno se obmezit pouze                              na  konstatování  silné  vzájemné  blízkosti  a  faktické  nevýrazné                              odlišitelnosti  mezi  oběma  větvemi  práva.  Jako  drobný  důkaz  této                              situace může být kupříkladu také samotný obsah Corpusu Iuris Civilis,                              kde jsou, ač by název mohl svědčit o pouze soukromoprávním obsahu,                              soustředěny  také  významné  části  práva  veřejného,  jak  koneckonců                              bude  vidět  i  z několika  příkladmých  dále  uvedených  fragmentů.                              Vzájemné prolínání pravidel a norem veřejného a soukromého práva                              tedy není možno považovat v římském právu za jev neobvyklý a jemu                              cizí.  Za  dané  situace  je  také  možno  vnímat  vzájemné  ovlivňování                              mezi oběma větvemi práva jako nezprostředkované, a tedy přímé.                               První  z  oněch  poznámek  k vzájemnému  možnému,  či  naopak  pouze                              zdánlivému ovlivňování práva soukromého právem veřejným směřuje                              k jednomu  z nejzákladnějších  pravidel  služebností,  které  ovšem  je                              základním a společným i pro celý obor práv věcných. Jedná se o jejich                              uzavřený počet, specificitu věcných práv.                              Jednou z typických soukromoprávních premis je volnost subjektů ve                              sjednávání si práv a povinností, jak jsou jim vhodny. Tedy záleží na                              subjektech, jaký obsah, a tedy jaká práva a povinnosti si dohodnou a                              vymíní.  Tato  soukromoprávní  volnost  je  jedním  z typických  znaků                              celého  oboru  práva  soukromého  a  je  v přímém  protikladu                              k veřejnoprávní  methodě,  kde  je  typická  právě  obmezenost  práv  a                              povinností, či jinak řečeno jejich přesná vymezenost. Nutno však na                              druhou  stranu  přiznat,  že  toto  rozlišení  není  ve  starověku  výrazně                              jasné  a  zřetelné  a  je  spíše  theoretické.  Tato  skutečnost  však  nutně                              nebrání  možné  úvaze,  zdali  se  ve  skrytu  uvedená  veřejnoprávní                              methoda neprojevila vzhledem k římskoprávní provázanosti veřejného                              a soukromého práva i v právu soukromém, tedy ve věcných právech.                               Lze  se  tedy  tázat,  zdali  je  výše  uvedené  obmezení  věcných  práv,  a                              tedy  i  obmezení  služebností,  vlivem  veřejného  práva,  či  zdali  je                              naopak  imanentní  součástí  povahy  věcných  práv  jako  práv                              absolutních, majících svého účinku erga omnes. Druhý možný pramen                              uvedeného obmezení pak může spočívat v charakteru římského práva,                              jehož  nejzákladnější  otázka  vždy  zní  qualis  actio,  tedy  jakým                              způsobem můžeme dané právo chránit, jakou žalobu můžeme použít                              k vymožení předmětného práva. Tato situace je však typicky římská a                              již se výrazněji neodráží do práva soudobého, kde je právo formováno                              jinými způsoby, nežli určenými žalobami.                               Je také nutné se alespoň v základě zamyslet nad účelem a důvodem                              existence  tohoto  obmezení  věcných  práv  a  služebností.  Vlastnické                              právo,  jakožto  jistě  nejzákladnější  z věcných  práv,  které  vůbec                              umožňuje  nakládání  s prostředky  a  představuje  základ  všem                                 3   Například  M.  Skřejpek,  Ius  privatum  –  ius  publicum,  vzájemné  vztahy  a                              souvislosti. Acta Universitatis Carolinae, Iuridica, 38/2-3, 1992, ss. 35 – 164                              a vše tam uvedené.                                                                  215","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                majetkovým  právům,  je  unikátním  právem  s typicky  určeným                              obsahem.  Lze  si  skutečně  zatěžko  představit,  že  by  bylo  možno                              vytvořit si nějaké odlišné právo (v subjektivním smyslu slova), které                              by  zabezpečovalo  obdobně  zájmy  daného  subjektu  a  zároveň  by                              účinně mohlo koexistovat mezi ostatní masou práva vlastnického. Lze                              namítat, že římské právo takovouto specificitu v podobě praetorského                              vlastnictví  zná.  V tomto  případě  se  však  nejedná  o  konkurenci  typu                              práva,  tedy  jeho  obsahu,  ale  pouze  o  konkurenční  způsob  určení                              subjektu  práva  a  v jistém  smyslu  odlišný  způsob  ochrany  tohoto                              práva,  který,  jak  konec  konců  vychází  i  z formulace  žaloby                              Publiciánské jakožto  actione  fictivae, představoval  spíše  dočasný,  či                              překlenovací  prvek  umožňující  snazší  dynamiku  vlastnického  práva.                              Je tedy možno konstatovat, že v případě vlastnického práva, vzhledem                              k jeho  charakteru  můžeme  považovat  ono  typové  vymezení  za                              důsledek  samotného  charakteru  vlastnického  práva  jakožto                              všeobecného právního panství nad věcí, svým způsobem jako unikátní                              vrchol  možnosti  subjektu  v nakládání  s objektem,  kde  případná                              odlišnost  by  již  neznamenala  onu  imanentně  ve  vlastnickém  právu                              přítomnou  absolutnost.  Tyto  závěry  však  není  možno  bez  dalšího                              aplikovat  na  služebnosti  a  další  práva  věcná,  neboť  ty  tento  vrchol                              nepředstavují.                               Vzhledem  k premise  o  zcela  volném  sjednávání  práv  mezi  subjekty                              lze mít z pohledu římského práva také velké množství výhrad, neboť                              římské  právo  je  provázáno  se  zásadou typové  vázanosti  kontraktů a                              kupříkladu  zásada  pacta  sunt  servanda  je  zásadou  neřímskou,  ale                              pozdější.  Bylo  by  tedy  možno  v případě  služebností  totéž,  jako                              v případě smluv, tedy jejich uvolnění, co do onoho omezujícího výčtu.                              V případě  kontraktů  dalece  pořímským  vývojem  došlo  k obecnému                              přijetí  zásady  pacta  sunt  servanda,  tedy  byla  zcela  uvolněna  typová                              vázanost smluv, respektive jejich obsahu, tedy práv a povinností. Je                              tedy možno uvažovat nad otázkou, zdali je i služebnostem možno, aby                              byly  zřizovány  bez  typových  rámců,  jak  je  znalo  právo  římské.                              Vzhledem k tomu, že takovéto typové svázání není pojmovou součástí                              obsahu služebností, pak je možno, a vývoj práva během XX. století je                              tomu  důkazem,  zřizovat  služebnosti,  respektive  obecně  věcná  práva                              k věcem  cizím,  jež  obvykle  bývají  podřazovány  pod  pojem                              služebnosti,  bez  typového  obmezení,  jak  jej  nepřekročitelně  znalo                              právo římské.                               Obecně vzhledem k věcným právům nelze považovat typové určení za                              cizí  element  vstupující  do  sféry  práva  soukromého  z oblasti  práva                              veřejného, ale za vlastní součást soukromého práva, kde je pojmově                              spjato  především  s právem  vlastnickým.  Lze  mít  za  to,  že  na                              služebnosti  pak  bylo  to  obmezení  aplikováno  buď  pod  vlivem                              vlastnického  práva,  či  je  obecně  spjato  s římskoprávní  typovou                              vázaností,  jak  je  vidět  nejenom  u  služebností,  ale  jak  výrazně                              ovlivňuje i spheru kontraktů a obligačního práva.                               Dalším  významným  aspektem,  o  němž  lze  v souvislosti  s možným                              vlivem  veřejného  práva  na  oblast  služebností  mluvit,  je  ohraničení                              pozemkových římských služebností objektivní potřebou pozemku. Na                              toto  ohraničení  je  možno  nahlížet  dvěma  způsoby,  jednak  jako  na                                                                 216","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                limitaci vůbec samotného vzniku služebnosti, tedy zdali vůbec mezi                              předmětnými pozemky služebnost vznikne, čili nic, a na druhou stranu                              jako omezení, či spíše vymezení rozsahu vykonávání služebnosti, tedy                              určení faktického zatížení služebného pozemku.                               Aby bylo možno alespoň nastínit odpověď na otázku, zdali lze vidět                              v tomto obmezení služebností vliv práva veřejného, či zdali se jedná o                              autentický  aspekt  soukromých  (věcných)  práv,  je  nutno  pohlížet  na                              danou limitaci také prostřednictvím její funkce, tedy prostřednictvím                              úvahy, co vedlo římskou společnost k zavedení (či pouze udržování)                              tohoto modelu, případně na jaké problémy je dané obmezení reakcí.                              Lze  se  domnívat,  že  původnější  a  primární  funkcí  obmezení                              služebnosti  na  objektivní  potřebu  panujícího  pozemku  je  zcela                              souladná  se  samotným  účelem  soukromoprávních  pozemkových                              služebností, tedy ameliorace hospodářského využití pozemků v okolí                              Říma. Toto je v přímé souvislosti s v počátku království provedeným                                                                                    4                              přídělem  půdy  po  dvou  jiterch  (tzv.  romulovský  příděl),   kterýžto                              výměr není nijak velký, a proto nutně vznikala potřeba po určité míře                              kooperace se sousedy, minimálně ve smyslu závlahy a přístupu, což                              jsou  právě  nejstarší  ze  služebností.  Na  druhou  stranu  bylo  nutné                              chránit pozemek služebný před přílišným zatížením, které by naopak                              znesnadnilo, či přímo znemožnilo smysluplné jeho využívání.                               Dané  obmezení  je  také  nutno  dát  do  souvislosti  s možnostmi,  které                              v nakládání  s pozemkem  nabízí  a  umožňuje  obligační  právo.  Onen                              zásadní rozdíl mezi obligačním zavázáním se, a to i ve smyslu svolení                              s působením na „služebném“ pozemku, a věcně právní rolí služebného                              pozemku  je  především  v nižší  míře  setrvalosti  onoho  obligačního                              vztahu, který je skutečným právem relativním, a tedy jeho účinnosti                              dochází  pouze  mezi  konkrétními  osobami.  Nejedná  se  tedy  o  právo                              tak  stabilní  a  těžko  odstranitelné,  jako  je  vězící  služebnost,  a  tedy                                4   O  Romulovském  rozdělení  půdy  viz  Gaius  Plinius  Secundus  (Plinius                              Starší), Naturalis Historia, 18, 7. Bina tunc iugera p. R. satis erant, nullique                              maiorem  modum  adtribuit,  quo  servorum  paulo  ante  principis  Neronis                              contento huius spatii viridiariis? piscinas iuvat maiores habere, gratumque, si                              non  aliquem  culinas.  Také  lze  nalézt  zmínky  při  pojednávání  o  míře;  viz:                              Marcus Terentius Varro Reatinus, De Re Rustica, 1,10,2. Ille, Modos, quibus                              metirentur  rura,  alius  alios  constituit.  Nam  in  Hispania  ulteriore  metiuntur                              iugis,  in  Campania  versibus,  apud  nos  in  agro  Romano  ac  Latino  iugeris.                              Iugum  vocant,  quod  iuncti  boves  uno  die  exarare  possint.  Versum  dicunt                              centum  pedes  quoquo  versum  quadratum. 2 Iugerum,  quod  quadratos  duos                              actus habeat. Actus quadratus, qui et latus est pedes CXX et longus totidem;                              is modus acnua latine appellatur. Iugeri pars minima dicitur scripulum, id est                              decem  pedes  et  longitudine  et  latitudine  quadratum.  Ab  hoc  principio                              mensores  non  numquam  dicunt  in  subsicivum  esse  unciam  agri  aut                              sextantem, sic quid aliud, cum ad iugerum pervenerunt, quod habet iugerum                              scripula CCLXXXVIII,  quantum  as  antiquos  noster  ante  bellum  punicum                              pendebat. Bina iugera quod a Romulo primum divisa dicebantur viritim, quae                              heredem  sequerentur,  heredium  appellarunt.  Haec  postea  centum  centuria.                              Centuria est quadrata, in omnes quattuor partes ut habeat latera longa pedum.                              Hae porro quattuor, centuriae coniunctae ut sint in utramque partem binae,                              appellantur in agris divisis viritim publice saltus.                                                                  217","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                obmezení a ochrana, která by mohla být při jeho sjednávání a trvání                              aplikována, je samozřejmě mnohem mírnější. Z tohoto také do značné                              míry vyplývá, že právě na stabilní a po dlouhou dobu, mezi mnoha po                              sobě  jdoucími  subjekty  působící  služebnosti  je  nutno  vložit  jisté                              obmezení,  aby  se  působením  služebností,  či  služebnosti  fakticky                              nedosáhlo stavu, kdy bude pozemek natolik zatížen, a to ve prospěch                              měnících  se  majitelů  sousedního  pozemku,  že  by  jeho                              obhospodařování a vůbec užívání bylo nesnadným, či nemožným. Pak                              by  bylo  možno  za  určitých  okolností  tušit,  že  vlastnictví  takto                              přetíženého  pozemku  by  bylo  velice  blízké  vlastnictví  holému,  což                                                                                            5                              ovšem  není  pro  služebnosti  (pozemkové)  obvyklým  důsledkem.                              Pokud by tedy došlo k uvolnění zásady, že služebnosti mají svůj limit                              v objektivní  potřebě  pozemku,  pak  by  se  bylo  lze  obávat,  že  by                              docházelo  k obcházení  pravidel  obligačních  a  k přílišné  snaze  dát                              nejrůznějším  povinnostem  věcně  právní  charakter,  jenž  by  mohl  na                              neúnosnou  míru  zatížit  budoucí  majitele  služebného,  či  služebných                              pozemků.  Termín  obcházení  možná  v dané  souvislosti  není                              nejvhodnější, ale je nutno jej myslet především ve smyslu obcházení                              účelu dané právní úpravy, než ve smyslu obcházení přímo zákonných                              norem.                               S uvedeným  obmezením  také  souvisí  jedna  ze  zásad  výkonu                                                                               6                              služebností,  a  sice  že  tento  se  má  dít  civiliter  modo.   Zde  se  jedná                              zcela  přímo  o  ochranný  institut,  který  má  směřovat  k ochraně                              povinného  či  služebného  pozemku,  aby  se  služebnost,  ač  zřízena                              k objektivní  potřebě  panujícího  pozemku  a  v rozsahu  stejně                              obmezeném,  pouze  formou  výkonu  této  služebnosti  nestala  zcela                              nesnesitelnou.  Jinak  řečeno,  objektivní  potřeba  pozemku  upravuje                              především  výsledek,  jemuž  se  má  služebností  pro  panující  pozemek                              dosíci, a tím případný rozsah exploatace služebného pozemku osobou                              cizí,  zásada  civiliter  modo  pak  omezuje  a  vymezuje  formu  výkonu                              takovéto  služebnosti  a  zakotvuje  pravidlo,  že  služebnost  má  být                              vykonávána  tak,  aby  byla  pro  služebný  pozemek  co  nejméně                              zatěžující.                               V dané situaci je zajisté také vhodno zmínit se o samotném charakteru                              ochranných  ustanovení  a  zásad.  Lze  se  domnívat,  že  ochranná                              ustanovení vůbec spadají do oboru práva veřejného. Takovýto závěr                                5                                Jinak je tomu v případě usufructu, což ovšem není typická služebnost a pod                              pojem služebností se řadí teprve justinianskou kompilací.                               6                                Dig. 8.1.9 (Cels. Lib. 5 dig.). Si cui simplicius via per fundum cuiuspiam                              cedatur vel relinquatur, in infinito, videlicet per quamlibet eius partem, ire                              agere licebit, civiliter modo: nam quaedam in sermone tacite excipiuntur. non                              enim per villam ipsam nec per medias vineas ire agere sinendus est, cum id                              aeque  commode  per  alteram  partem  facere  possit  minore  servientis  fundi                              detrimento.  verum  constitit,  ut  qua  primum  viam  direxisset,  ea  demum  ire                              agere  deberet  nec  amplius  mutandae  eius  potestatem  haberet:  sicuti  sabino                              quoque videbatur, qui argumento rivi utebatur, quem primo qualibet ducere                              licuisset,  posteaquam  ductus  esset,  transferre  non  liceret:  quod  et  in  via                              servandum esse verum est.                                                                  218","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                by  však  byl  zcela  jednostranný.  Jistě  část  ochranných  ustanovení                              (především  při  pohledu  do  práva  současného)  náleží  mezi                              veřejnoprávní  úpravu,  avšak  soukromé  právo  má  zcela  esenciálně                              v sobě  ochranná  ustanovení  zakotvena  taktéž.  Tato  skutečnost                              především  vychází  ze  zásady  rovnosti  soukromoprávních  subjektů,                              respektive z jejího pojetí. Právě tato zásada pak představuje základní                              východisko, z něhož vyrůstají více, či méně rozšířená a silná ochranná                              ustanovení a instituty, což zároveň znamená, že tento systém ochrany                              je ve své podstatě typicky soukromoprávním institutem, který ovšem                              v jistém smyslu směřuje k podobnému cíli, jako některá veřejnoprávní                              opatření.                                Dalším  zásahem  veřejné  moci,  který  sám  o  sobě  by  si  zasloužil                              pozornosti mnohem značnější, nežli mu bude možno věnovat zde, je                              pak  omezení,  respektive  přímý  zákaz  vydržení  služebnosti.  Tento                                                              7                              zásah  vzchází  z legis  Scriboniae,   jejíž  přesný  obsah  a  text  je                              neznámý, která ovšem jím zapověděla vydržení služebností. Datování                                                                                            8                              daného  zákona  je  obvykle  republikánské,  či  z doby  augustovské.                              Zápověď  vzcházející z legis Scriboniae však není zcela absolutní ve                              smyslu  všech  služebností  jak  ve  smyslu  klassickém,  tak  ve  smyslu                              justinianském.  Co  se  týče  systematiky  justinianské,  pak  se  účinek                              dané legis nevztahuje vůbec na servitutes personae, které v době jejího                              vzniku  vůbec  jako  servitutes  nebyly  pojímány,  ale  měly  kategorii                              samostatnou.  Ze  servitutes  praediorum  jsou  pak  mnohdy  z její                              účinnosti  vyjímány  servitutes  praediorum  rusticorum,  které  by  tedy                                                                    9                              bylo  možno  považovat  za  usucapibile.   Zásah  provedený  legis                              Scriboniae  je  skutečně  vnějším  zásahem,  který  byl  vykonán  na                              základě  zákonodárné  moci,  aby  však  bylo  možno  daný  zásah                              považovat  za  veřejnoprávní  prvek,  který  se  tímto  otiskl  do  práva                              soukromého,  pak  by  bylo  nutno  takovéto  tvrzení  podrobit  testu                              minimálně  skrze  výše  uvedenou  Ulpianskou  formulaci  rozdílu  mezi                              právem veřejným a soukromým. Při takto učiněném prověřování však                              do  značné  míry  vychází,  že  uvedený  zásah  legis  Scriboniae  může                              pouze  stěží  představovat  primární  zájem  římského  státu.  Ze                              skutečnosti,  že  není  možno  vydržet  služebnost, nevzchází  pro stát a                              pro veřejnou moc žádný positivní dopad, pokud ovšem  v dané době                              nedocházelo  fakticky  k ataku  na  státní  pozemky  právě  formou                              vydržování určitých služebností. Takováto skutečnost je však značně                              nepravděpodobná  vzhledem  k charakteru  pozemkových  služebností,                              které  jediné  je  možno  pod  účinek  legis  Scriboniae  podřadit.  Lze  se                                7  Dig. 41.3.4.28 (Paul. Lib. 54 ad ed.). Libertatem servitutium usucapi posse                              verius  est,  quia  eam  usucapionem  sustulit  lex  scribonia,  quae  servitutem                              constituebat, non etiam eam, quae libertatem praestat sublata servitute. itaque                              si, cum tibi servitutem deberem, ne mihi puta liceret altius aedificare, et per                              statutum tempus altius aedificatum habuero, sublata erit servitus.                               8                                 Viz  kupříkladu  F.  Vering,  Geschichte  und  Institutionen  des  römischen                              Privatrechts, Mainz, Franz Kirchheim, 1870, str. 297.                              9                                 Viz  kupříkladu  Les  cinquante  livres  du  Digeste  ou  des  Pandectes  de                              l'empereur Justinien, 6, Metz Paris, 1804, str. 324 (překlad Digest).                                                                  219","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                tedy  domnívat,  že  tento  zásah  legislátora  byl  činěn  na  základě                              společenské  potřeby,  která  vyjadřovala  vůli  po  vyšší  ochraně                              pozemků,  po  vyšší  ochraně  jejich  využívání  a  po  značnější  stabilitě                              institutu  služebností,  respektive  stavu  svobody  od  služebnosti,                              obecněji řečeno po amelioraci vztahů mezi jednotlivými soukromými                              subjekty.  V takovémto  případě  však  nelze  považovat  zásah  tohoto                              zákona  za  vliv  práva  veřejného,  ale  za  důsledek  vývoje  vztahů  ve                              společnosti  a  vývoje  práva  obecně,  byť  se  tento  krok  jeví  jako                              v určitém smyslu nepříliš šťastný a systematický.                               Další  veřejnoprávní  aspekt  služebností,  o  němž  je  nutno  se  zmínit,                              spočívá  ve  velkém  thematu,  a  sice  v samotném  původu  služebností,                              v němž  je  možno  nalézt  jisté  veřejnoprávní  prvky.  Otázka  původu                              služebností  není  jednoznačná  a  je  na  druhou  stranu  problematikou                              natolik rozsáhlou a nesnadnou, že zde není možno se jí plně věnovat.                              Je  tedy  vhodné  pouze  odkázat  na  další  literaturu,  kde  je  možno                              seznámit  se  se  základní  argumentací  veřejnoprávního  pojetí  původu                                         10                              služebností.   Závěry  o  veřejnoprávním  původu  římskoprávních                              služebností nelze považovat za jednoznačné a za zcela bezpochybné,                              jsou však minimálně inspirativní, či minimálně by měly představovat                              objekt  dalšího  zájmu  romanistů.  S tímto  je  také  spojeno  zkoumání                              problematiky  termínu  iura  praediorum,  který  je  možno  vidět  jako                              výrazně  spojený  právě  s možným  veřejnoprávním  původem                              služebností. I v tomto ohledu je však také nutno odkázat na uvedený                              text a případné další zkoumání problematiky.                                Další veřejnoprávní aspekt služebností, který je spíše dalším dosahem                              problematiky  služebností,  je  také  institut  tzv.  legálních,  či  jinak                              zákonných  služebností.  Ryze  klassicko-římskoprávnímu  smyslu                              termínu služebností – servitutis jsou však vztahy, na které se vztahuje                              institut  zákonných  služebností,  zcela  cizí.  Římskoprávní  služebnosti                              jsou  v klassickém  i  justinianské  smyslu  užší  a  tedy  nezahrnují  ani                              fakticky  práva,  která  je  možno  subsumovat  pod  pozdější  termín                              zákonné  služebnosti.  Za  takzvané  zákonné  služebnosti  bývají                              v některých právních řádech považovány vztahy, které vznikají mezi                              sousedními,  či  blízkými  pozemky  a  jejich  stavbami,  a  to  zcela  bez                              přičinění  jakýchkoliv  právních  jednání,  prostě  jen  z povahy                              vlastnického  práva  jako  takového  a  ze  samotné  povahy  dotčených                              pozemků,  jejich  povrchu,  charakteru  a  možným  emissím.  Uvedené                              vztahy  se  odvíjejí  od  skutečnosti,  že  jak  pozemky  samotné,  tak                              vlastnické  právo  jako  takové  je  limitováno  pozemky  a  vlastnickými                              právy  jinými  a  na  jejich  okrajích  přirozeně  a  nutně  vznikají  třecí                              plochy a jisté překryvy, které mohou tvořit konfliktní situace. Zde je                              vhodné uvést příklad francouzského právního řádu, který služebnosti                              dělí poněkud odlišným způsobem, nežli tomu bylo v právu římském.                              Jak  konstatuje  přímo  Code  civil,  služebnosti  „vzcházejí  buď                                10                                  L.  L.  Kofanov,  Sul‘  origine  delle  servitù  prediali  nel  diritto  romano,                              Římské právo a kodifikace, Sborník příspěvků z vědecké konference konané                              na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze ve dnech 16. – 17. dubna                              2010, Praha, Havlíček Brain Team, 2010, str. 28 – 41.                                                                  220","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                z přirozené  polohy  místa,  nebo  ze závazků  uložených  zákonem,  či                                                11                              z dohod  vlastníků“.   Termín  zákonných  služebností  je  pak  možno                              vztahovat bezpochybně na skupinu vztahů, založených oním druhým                              způsobem,  tedy  uvázáním  ze  samotného  zákona.  Je  již  diskutabilní,                              zdali je možno pod termín zákonné služebnosti označit skupinu první,                              tedy vzcházející z přirozené polohy místa. Tato skupina má však blíže                              k samotným obmezením vlastnického práva z povahy věcí, které tvoří                              jeho  objekt,  tedy  z povahy,  v daných  případech  pozemků.  Jedná  se                              tedy  o  obmezení,  které  vzchází  u  každé  věci  zcela  přirozeně  a  bez                              jakékoliv  aktivní  intervence  oprávněné  osoby,  či  vlastníka                              oprávněného pozemku a které určuje způsob, jímž věc ze své povahy                              nemůže být využívána, a to proto, že na základě fysikátních zákonů a                              vlastností by se jednalo o značné obmezení sousedních vlastnických                              práv. To, co je tedy považováno bezpochybně za služebnosti zákonné,                              tedy  vztahy  vzcházející  ze  zákonné  úpravy  vlastnického  práva  a                              možností  jeho  výkonu,  a  to  i  ve  smyslu  možných  intervencí  vůči                              sousedním a blízkým vlastníkům pozemků, jsou typově o práva, která                              umožňují  kupříkladu  vstup  na  cizí  pozemek  za  účelem  opravy  zdí,                                                                              12                              přiléhajících k pozemku, sběr přepadlých plodů apod.  Nutno se tedy                              ptát,  zdali  je  možno  v těchto  vztazích,  které  originálně  mezi                              služebnosti  nenáleží,  ale  jsou  jim  minimálně  blízké,  vidět  vliv  a                              intervenci práva veřejného, či zda se jedná o integrální součást práva                              soukromého.  Na  danou  otázku  je  nutno  nahlížet  opět  perspektivou                              rozdělení  práva  veřejného  a  práva  soukromého,  a  to  vzhledem                              k římskému právu skrze Ulpianovu definici a pojetí rozdělení práva.                              Jsou  tedy  oprávnění  shrnovaná  pod  termín  zákonné  služebnosti                              primárně  náležející  k zájmové  sféře  státu  a  obce  římské,  či  naopak                              náležejí  do  výsostné  sféry  každého  jednotlivce,  každého  subjektu                              práva. Z obsahu zákonných služebností, vzájemných práv a povinností                              pak nevyplývá zjevně žádný primární zájem státu. Dané vztahy svojí                              funkcí  slouží  především  samotné  existenci  vlastnického  práva  a                              umožňují skutečně využívání vlastnictví v jeho plné formě, tedy jako                              právní  panství  nad  věcí  v jeho  absolutní  podobě  a  v plných                              možnostech,  které  objekt  vlastnického  práva  nabízí.  Zároveň  je                              v daných  vztazích  dodržen  základní  soukromoprávní  princip,  a  sice                              princip  rovnosti,  a  to  právě  reciprocitou  daných  zákonných                                11                                 Code civil: Article 639 Elle dérive ou de la situation naturelle des lieux, ou                              des  obligations  imposées  par  la  loi,  ou  desconventions  entre  les                              propriétaires.                               12  Právě na příkladu sběru přepadlých plodů je vidět, že toto právo Římané                              vnímali  jakou  součást  práv  a  povinností  ze  samotného  práva  vlastnického,                              tedy nijak je nevztahovali pod služebnosti. Tato povinnost byla vymožitelná                              actione de glande legenda, jak ukazuje (odvolávaje se na zákon XII tabulí)                              již Plinius Starší (Gaius Plinius Secundus) ve svém díle Naturalis historia, 16,                              15.  Glande  opes  nunc  quoque  multarum  gentium  etiam  pace  gaudentium                              constant. nec non et inopia frugum arefactis emolitur farina spissaturque in                              panis usum; quin et hodieque per Hispanias secundis mensis glans inseritur.                              dulcior  eadem  in  cinere  tosta.  cautum  est  praeterea  lege XII  tabularum,  ut                              glandem  in  alienum  fundum  procidentem  liceret  colligere.  Jedná  se  tedy  o                              velice starý institut, vlastní již od samotných počátků římského státu.                                                                  221","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                služebností, tedy možností, aby každý za objektivních podmínek mohl                              působit  ve  směru,  který  zákonné  služebnosti  umožňují.  Zákonné                              služebnosti  jsou  tedy  recipročními,  v objektivním  smyslu  rovnými                              vztahy mezi subjekty, přičemž stav pozemku služebného a pozemku                              panujícího  je  již  vztahem  právním,  nerovným  však  pouze                              v subjektivním smyslu, zatímco klassické služebnosti jsou v právech a                              oprávněních nerovné, a to i v objektivním smyslu práva.                               Veřejnoprávní vliv na oblast služebností, který lze mít za nejzjevnější                              a  zřejmě  i  nejznámější,  je  možno  vidět  v institutu  itineris  ad                                         13                              sepuchrum.   Svoji  povahou  se  nejedná  o  výjimečné  právo  a  o                              výjimečnou služebnost. Jedná se o do jisté míry běžnou přístupovou                              služebnost, tedy právo přístupu přes cizí pozemek. Zcela výjimečné je                              ovšem  její  ustavení  respektive  možnost  zřídit  tuto  služebnost  i  přes                              odpor  vlastníka  služebného  pozemku.  Je  tedy  zapotřebí  se  věnovat                              důvodům, proč byla možnost vzniku itineris ad sepulchrum změněna                              tímto  způsobem,  tedy  tak,  že  bylo  možno  majitele  pozemku  okolo                              hrobu přimět ke zřízení dané služebnosti, respektive vymoci si přístup                              ke  hrobu.  Jako  nejpravděpodobnější  a  také  nejsystematičtější                              zdůvodnění lze považovat zdůvodnění na základě religiosity a dosahu                                                                          14                              římského  náboženství  a  náboženského  smýšlení.   Hrob  člověka  byl                              považován za res religiosum, tedy věc vyňatou z obchodu a vyňatou                              vůbec z předmětu vlastnického práva. Takováto věc – kus půdy – byla                              zcela mimo možnost stát se objektem vlastnického práva a byla určena                              k provozování  náboženských  a  pohřebních  obřadů,  jak  striktně                              požadovalo  tradiční  římské  náboženství.  Z náboženského  hlediska                              tedy bylo zcela nezbytné pro vykonávání náležitých obřadů umožnit                              pozůstalým  a  dalším  přístup  ke  hrobu,  neboť  případné  nedodržení                              těchto náboženský pravidel by představovalo dle tradičního smýšlení                              zásadní  ohrožení  samotné  římské  obce,  protože  takováto  porušení                              představují narušení kýženého pacis deorum a bohové tedy mohou na                              římskou obec seslat veškeré formy hněvu a pohromy, které si tehdejší                              obyvatelé  dokázali  představit.  Bylo  tedy  životně  nutné,  aby  byl                              umožněn  přístup  k hrobům  a  vykonávání  náboženských  obřadů  na                              těchto  místech.  Je  tedy  zřejmé,  že  tuto  výjimku  nelze  v prvé  řadě                              považovat za důsledek ovlivnění soukromého práva právem veřejným,                                13                                  Základem  tohoto  institutu  jsou  dva  fragmenty  z Digest.  Jednak  Dig.                              8.1.14.1 (Paul. Lib. 15 ad sab.). Servitus itineris ad sepulchrum privati iuris                              manet  et  ideo  remitti  domino  fundi  servientis  potest:  et  adquiri  etiam  post                              religionem sepulchri haec servitus potest. Druhým fragmentem je poté Dig.                              11.7.12pr. (Ulp. Lib. 25 ad ed.). Si quis sepulchrum habeat, viam autem ad                              sepulchrum non habeat et a vicino ire prohibeatur, imperator antoninus cum                              patre rescripsit iter ad sepulchrum peti precario et concedi solere, ut quotiens                              non debetur, impetretur ab eo, qui fundum adiunctum habeat. non tamen hoc                              rescriptum, quod impetrandi dat facultatem, etiam actionem civilem inducit,                              sed extra ordinem interpelletur praeses et iam compellere debet iusto pretio                              iter ei praestari, ita tamen, ut iudex etiam de opportunitate loci prospiciat, ne                              vicinus magnum patiatur detrimentum.                               14                                  K náboženství  a  jeho  vztahu  k právu  viz  kupříkladu  M.  Skřejpek,  Ius  et                              religio, Pelhřimov, 999, 1999.                                                                  222","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                ale  spíše  náboženstvím  a  náboženským  smýšlením  vůbec.  Pokud                              bychom daný aspekt jedné ze služebností opět poměřovali ulpianským                              rozdělením  práva  na  veřejné  a  soukromé,  pak  by  v daném  případě                              odpověď nebyla zcela jednoznačná. Přirozeným zájmem celé římské                              obce, který se projevoval i v mnoha dalších aspektech římského práva,                              bylo  zachování  pacis  deorum  a  z tohoto  pohledu  by  tedy  uvedená                              výjimka  mohla  mít  svůj  původ  v právu  veřejném,  či  alespoň  ve                              společných  kořenech.  Na  druhou  stranu  římské  náboženství                              představuje  i  vnitřní,  rodinné  kulty  a  jejich  dodržování  je  také                              předmětem  celého  náboženského  smýšlení  a  náboženského  názoru                              Římanů.  V tomto  smyslu  pak  uvedená  výjimka  a  možnost  prosadit                              přístup ke hrobu přes cizí pozemek představuje soukromou aktivitu a                              soukromý  zájem  jednotlivce,  respektive  zájem  jedné  rodiny.                              Jednoznačný  závěr  v dané  otázce  není  možno  zde  bez  dalšího                              přijmout, neboť ten silně se odvíjí jednak od římského náboženství, na                              druhé  straně  pak  spočívá  ve  velice  křehké,  nejisté  a  mlhavé  hranici                              mezi  právem  soukromým  a  právem  veřejným.  Samotný  problém                              itineris ad sepulchrum by si zasloužil zcela zvláštní pozornost a zájem,                              a to nikoliv v takto stručném provedení a nikoliv v takto thematicky                              obmezeném  rámci,  neboť  představuje  zcela  mimořádný  institut,                              v němž se výrazně prolínají myšlenky náboženské a myšlenky právní,                              respektive konkrétní jeden právní institut.                               Poslední otázkou, kterou je nutno zmínit a kterou je zároveň možno                              pouze  zmínit,  jsou  pak  jednotlivá  ustanovení  Digest,  kde  lze  nalézt                              dílčí  kontakty  mezi  právem  veřejným  a  služebnostmi,  či  mezi                              veřejným zájmem a služebnostmi. Ustanovení, která se přímo vztahují                              na problematiku služebností, jsou sice v největší míře soustředěna do                              VIII. knihy Digest, avšak není možno se pouze soustředit na tuto část                              kompilace a je nutno zaměřit se na celek. V jeho rámci pak lze objevit                              nemalé  množství  jednotlivých  fragmentů,  které  upravují  menší,  či                              větší výjimky za situace, kdy dochází ke kontaktu institutu služebností                              s veřejnou  mocí,  se  státem.  Typicky  se  jedná  o  fragmenty,  které                              upravují například situace, kdy jedním z činitelů je pozemek náležející                                                         15                              státu,  či  pozemek  veřejný.   Dalšími  jsou  případy,  kdy  určitá                              služebnost  může  být  vykonávána  ve  veřejný  prospěch,  a  je  tedy                              veřejný  zájem  na  jejím  zachování  a  na  jejím  chodu,  což  může  pro                              danou  služebnost  v subjektivním  smyslu  představovat  poměrně                              specifický režim. V tomto případě se může jednak například o servitus                              cloacae,  která  byla  nezřídka  vykonávána  veřejnou  mocí  jakožto                                                16                              osobou oprávněnou.  Jiný podobný případ představují zásahy veřejné                                15                                 Například v případě fragmentů určujících pravidla v případě veřejné cesty.                              Dig.  8.2.1pr.  (Paul.  Lib.  21  ad  ed.).  Si  intercedat  solum  publicum  vel  via                              publica,  neque  itineris  actusve  neque  altius  tollendi  servitutes  impedit:  sed                              immittendi protegendi prohibendi, item fluminum et stillicidiorum servitutem                              impedit, quia caelum, quod supra id solum intercedit, liberum esse debet.                               16  Viz například Dig. 43.23.1.3 (Ulp. Lib. 71 ad ed.). Hoc autem interdictum                              propositum  est  de  cloacis  privatis:  publicae  enim  cloacae  publicam  curam                              merentur.  Také  ale  Dig.  43.23.1.7  (Ulp.  Lib.  71  ad  ed.).  Quia  autem                              cloacarum refectio et purgatio ad publicam utilitatem spectare videtur, idcirco                              placuit non esse in interdicto addendum \" quod non vi non clam non precario                                                                 223","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                moci,  či  zákonné  zásahy  do  služebností  upravující  jejich  charakter,                              například jako tomu bylo již od XII. tabulí, kde stálo podle Gaia, že                              „viae  latitudo  ex  lege  duodecim  tabularum  in  porrectum  octo  pedes                                                                                      17                              habet,  in  anfractum,  id  est  ubi  flexum  est,  sedecim.“   Tato                              problematika byla však i nadále živá, a tak můžeme v Digestech dále                              číst, že „via constitui vel latior octo pedibus vel angustior potest, ut                              tamen eam latitudinem habeat, qua vehiculum ire potest: alioquin iter                                           18                              erit, non via.“  V těchto posledních jmenovaných případech je však                              nutno velice pečlivě rozlišovat, zdali dané obmezení a vymezení děje                              se  z  důvodu  veřejné  prospěšnosti  a  veřejného  užitku  jeho,  anebo                              z důvodu  ochranné  funkce  a  zásady  rovnosti  typicky  vlastní  právu                              soukromému.  Obsah  tohoto  jediného  odstavce  pouze  odkazuje  do                              budoucna. Jedná se totiž o výrazný vliv veřejného práva, který se však                              realisuje až v rámci jednotlivých druhů služebností a nikoliv na jejich                              obecné  úrovni.  Navíc  množství  takovýchto  fragmentů  nemusí  být                              malé, a tedy představuje jednak velkou masu materiálu ke zpracování,                              ale  hlavně  se  jedná  o  poměrně  nesourodé  množství  jednotlivých                              úprav,  které  nemusí  mít  nutně  větší  množství  vzájemných  styčných                              bodů  a  ploch.  Zde  je  tedy  pouze  konstatována  a  nastíněna  jejich                              existence, jednotlivé zkoumání konkrétních fragmentů je však nutno                              přenechat na další a delší čas.                               Na tomto místě by měl stát závěr celého příspěvku. Vzhledem k jeho                              charakteru ovšem není takový závěr snadný a snad ani správný. Celý                              příspěvek  má  spíše  charakter  pouhého  seznamu,  výčtu  několika                              problematických  míst  a  zamyšlení  nad  jejich  charakterem.  Cílem                              příspěvku bylo postihnout některé možné, ale i zavádějící či zdánlivé                              vlivy  veřejného  práva  na  právo  soukromé,  a  to  v poměrně  úzké                              profilaci  na  služebnosti  římského  práva.  Dalším  obmezením  článku                              pak je jeho obecné zaměření. Toto obmezení je dáno především šíří a                              rozmanitostí  jednotlivých  služebností,  kde  by  bylo  možno  k jedné                              každé  služebnosti,  či  k jejich  většině  nalézt  zvláštní  pravidla  pro                              situace,  kdy  je  v jejich  rámci  zakomponován  nějaký  veřejnoprávní                              prvek,  tedy  kupříkladu  zájem  římské  obce,  či  římského  státu.  Výše                              uvedené  problematické  okruhy  byly  povětšinou  pouze  zdánlivými                              veřejnoprávními  vlivy,  či  byly  ve  své  funkci  paralelní  k potřebám                              veřejného  práva,  respektive  k potřebám  římské  obce,  či  římského                              státu.  Na  obecnou  část  nauky  služebnostní  tedy  nepůsobilo  velké                              množství   veřejnoprávních   vlivů,   jak   z posední   jmenované                              problematiky vyplývá, lze však tušit poměrně výrazný vliv a výraznou                              modifikaci  jednotlivých  služebností,  jestliže  v nich  figuruje                              veřejnoprávní  prvek.  Jako  závěr  by  tedy  mimo  jiné  mělo  působit                              zjištění,  že  případný  další  zájem  o  vztah  práva  veřejného  a                              soukromého  v oblasti  služebností  je  zapotřebí  a  bylo  by  také  jistě                                ab illo usus\", ut, etiamsi quis talem  usum  habuerit, tamen  non prohibeatur                              volens cloacam reficere vel purgare.                               17                                 Dig. 8.3.8 (Gai. Lib 7 ad ed. provinc.).                              18  Dig. 8.3.23pr. (Paul. Lib. 15 ad sab.).                                                                  224","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                vhodné,  soustředit  právě  na  oblast  jednotlivých  služebností  a                              jednotlivých práv.                                Literature:                              -  V. Arangio-Riuz, Istituzioni di diritto romano, Napoli, Jovene, 1998                              -  P.  Bonfante,  Istituzioni  di  diritto  romano,  Torino,  Giappichelli,                                 1946                              -  Gaius, Institutiones                              -  L.  Heyrovský,  Dějiny  a  sytém  soukromého  práva  římského,                                 Bratislava, 1929                              -  Gaius Plinius Secundus (Plinius Starší), Naturalis Historia                              -  M. Skřejpek, Ius et religio, Pelhřimov, 999, 1999                              -  M. Talamanca, Istitutzioni di diritto romano, Milano, Giuffrè, 1990                              -  Marcus Terentius Varro Reatinus, De Re Rustica                               Contact – email                              sejdl.j@gmail.com                                                                                                               225","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                    NUCENÁ KOLEKTIVIZACE JAKO ZÁSAH                                STÁTNÍ SPRÁVY DO SOUKROMÉHO PRÁVA                                                      MICHAL ŠKERLE                                Právnická Fakulta, Masaryková Univerzita v Brně, Česká Republika,                                 Abstract in original language                              Padesátá  léta  představují  jednu  z nejsmutnějších  kapitol  v dějinách                              českého  venkova.  Během  velmi  krátké  doby  dokázala  komunistická                              strana  zlikvidovat  strukturu  vesnice,  jež  se  formovala  po  staletí.                              Zemědělci  s více  než  15  ha  byli  označeni  za  tzv.  „kulaky“  a  za                              neplnění  nadsazených  dodávkových  povinností  byli  postihováni  a                              trestáni.  Orgány  KSČ  jim  všemi  dostupnými  prostředky  bránily  ve                              svobodném  výkonu  jejich  povolání.  Kolektivizace  s sebou  nesla                              mnoho  dnes  již  nepředstavitelných  praktik,  jimiž  se  komunistický                              režim snažil zlomit odpor všech vrstev rolníků a donutit je ke vstupu                              do nově vznikajících Jednotných zemědělských družstev. Příspěvek se                              zabývá  právními  i  protiprávními  aspekty  zásahů  státu  do  soukromé                              sféry  působení  zemědělců  v Československu  na  počátku  padesátých                              let minulého století.                                Key words in original language                              Kolektivizace, venkov, státní správa, soukromé právo, Komunistická                              strana Československa.                               Abstract                              The fifties are one of the saddest chapters in the history of the Czech                              countryside.  In  a  very  short  time  the  Communist  Party  was  able  to                              destroy the structure of the village, which was formed over centuries.                              Farmers  with  more  than  15  ha  have  been  designated  as  so-called                              \"kulaks\"  and  for  non-exaggerated  delivery  obligations  have  been                              punished. Authorities KSC them by all available means of preventing                              the  free  exercise  of  their  profession.  Collectivization  brought  about                              many now unimaginable practices, which the communist regime tried                              to break the resistance of all layers of the peasants, forcing them to                              enter the emerging United Agricultural Cooperatives. The paper also                              deals with legal aspects of unlawful interference by the State private                              activity  of  farmers  in  Czechoslovakia  in  the  early  fifties  of  the  last                              century.                               Key words                              Collectivization,  countryside,  government,  private  law,  Communist                              Party of Czechoslovakia.                                      Kolektivizace  je  označení  procesu  přeměny  individuálního                              soukromého  zemědělství  na  kolektivní,  zpravidla  v  souladu  s                              myšlenkami  marxismu  a  jeho  ideou  společného  vlastnictví.                              Kolektivizaci prováděly komunisté v zemích, kde se dostaly k moci a                              inspirovali  se  průběhem  kolektivizace  v Sovětském  svazu.  Pro                              kolektivizaci  zemědělství  neměli  komunisté  v  žádné  zemi  reálný                                                                  226","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                hospodářský důvod, nýbrž k ní došlo z čistě politicko-ideologických                              důvodů.                               Komunisté  pro  převzetí  moci  ve  všech  zemích  potřebovali  podporu                              širokých vrstev obyvatelstva, včetně zemědělců. Své skutečné úmysly                              tedy tajily a před převzetím moci slibovali různé pozemkové reformy.                              Pro komunisty byla sice kolektivizace jedním z klíčových témat, ale                              pouze  uvnitř  strany  se  o  ní  hovořilo.  Navenek  strana  kolektivizaci                              neprosazovala, dokud se nechopila moci. Komunisté totiž měli taktiku                              (o  které  se  hovořilo  v úzkém  kruhu  nejvyšších  představitelů)  se                              nejdříve se dostat moci a až poté se zabývat cíli dílčími.                                První vlna kolektivizace započala v Sovětském svazu a sloužila jako                              inspirace pro ostatní komunistické země. Můžeme říci, že řada zemí                              sovětského  bloku  se  po  druhé  světové  válce  pokoušelo  jít  svou                              „vlastní cestou k socialismu“ a to včetně způsobu kolektivizace. První                              takovou cestu nastoupila Jugoslávie, ale Stalinovi nešlo odporovat. Po                              tzv.  „sovětsko-jugoslávské  roztržce“  se  již  ostatní  země,  včetně                              Československa,  něčeho  podobného  neodvážily  a  kolektivizace  tu                              probíhala podle sovětského vzoru.                                V SSSR vše začalo tzv. Dekretem o půdě z roku 1917, který vydali                              bolševici po uchopení moci v zemi, k nacionalizaci půdy, likvidovaly                              se  carské  a  šlechtické  velkostatky,  znárodněná  půda  se  rozdělovala                                                                                           1                              vesnické  chudině  do  osobního  nebo  občinového  užívání.  Občina ,                              která během předrevoluční Stolipinovy reformy téměř zanikla, znovu                              ožívala a stávala se základem, na němž se tvořily první zemědělské                              komuny,  jakási  primitivní  kolektivní  hospodářství,  vybavená  pouze                              živým  a  mrtvým  inventářem,  který  pocházel  z likvidovaných                              velkostatků.                                                  2                              Předrevoluční kulaci  za války  zbohatli a ve svůj prospěch využili i                              nedostatku  potravin  v občanských  nepokojích  a  za  tzv.  válečného                              komunismu. V podmínkách navazující tzv. Nové hospodářské politiky                              (NEP) se tak s podporou sovětské revoluční moci paradoxně setkávala                              přežívající  feudální  občina  s dravým  kapitalistickým  kulactvem.                              Vesnická chudina a  rolníci,  kteří  se ještě  nenaučili  samostatně  nebo                              kolektivně hospodařit, byli najednou velkou polohladovou masou, se                              kterou   bylo   možné     v podmínkách   diktatury   proletariátu                              experimentovat  a  manipulovat  podle  příkazů  centra  či  místních                                                 3                              komisařů a sekretářů.                                  1   Občina  v carském  Rusku  znamenala  vesnici  se  společnou  obecní  držbou                              půdy, která byla jednotlivcům znovu přidělována do užívání.                               2  Slovem kulak označil Lenin ve svém díle Vývoj kapitalismu v Rusku z roku                              1899 velkého zemědělce ve  snaze rozdělit venkovské obyvatelstvo do tříd.                              V užívání  se  tento  pojem    rozšířil  v souvislosti  se  Stolypinovou  agrární                              reformou po roce 1906.                              3  JECH, Karel: Kolektivizace a vyhánění sedláků z půdy. Praha, 2008, str. 36.                                                                  227","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Stalinem  prováděna  kolektivizace  byla  nepřipravená  a  velmi                                                                                      4                              zkomplikovala život rolníků na venkově. Ti byli do kolchozů  lákáni                              mnoha  nepodloženými  sliby  o  brzkém  blahobytu.  Ti,  kteří                              s kolektivizací nesouhlasili, byli tvrdě zastrašováni, veřejnou formou                              byli  zostouzeni  a  nakonec  do  kolchozů  nahnáni  s použitím  násilí,                              někdy třeba vojsko obklíčilo i celou vesnici. Velcí sedláci (kulaci) byli                              prohlášeni za původce a viníky všech zásobovacích problémů, za hlad                              a za to že brání socialismu v SSSR. Jejich majetek byl zabavován a                              mnohdy se s nimi konaly vykonstruované soudy.                               Kolchozy byly zřizovány direktivně shora ze strany státu. Byl to jasný                              zásah veřejné moci do soukromého práva. Ač vše mělo vypadat jako                              dobrovolný  přechod  sedláků  ke  kolektivizaci,  opak  byl  pravdou.                              Kolchozy sice disponovaly znárodněnou půdou k trvalému užívání, tu                              však  nesměly  prodávat,  kupovat  nebo  pronajímat.  Takto  tedy                              zasahovala  státní  moc  do  soukromého  práva  v Sovětském  svazu                              v období  třicátých  let  minulého  století.  Jak  jsme  si  již  řekli,  tak                              Československo se po druhé světové válce vydalo podobnou cestou.                              Pojďme se nyní podívat, jakými způsoby zde zasahovala veřejná moc                              do soukromého vlastnictví půdy.                               První  etapa  kolektivizace  zde  nastala  již  krátce  po  skončení  druhé                              světové  války  a  nebyla  ještě  zcela  v rukou  KSČ.  Na  základě                              Benešových  dekretů  a  dalších  předpisů  byl  zabavován  zemědělský                              majetek  Němců,  Maďarů  a  kolaborantů.  Tato  půda  pak  byla                              přidělována především malorolníkům, bezzemkům a to za velmi nízké                              ceny. Zde se projevil politický pragmatismu KSČ, která velmi cíleně                              obsadilo  při  moskevských  jednáních  post  ministra  zemědělství,                              kterým se stal slovenský komunista Julius Ďuriš.  Společně s dalšími                              centrálními úřady (opět s převahou komunistů) mělo toto ministerstvo                              na starost rozdělování a osidlování této půdy. Tato reforma tedy byla                              zcela v režii KSČ, která si tímto zamýšlela mimo jiné i získat hlasy                              venkovského  obyvatelstva,  které  díky  zákazu  Agrární  strany  bylo                              vhodnou  masou  pro  získání  hlasů  v parlamentních  volbách.                              Komunisté pak půdu buď přidělovali svým lidem, ale ještě lépe si tím                              zavazovali své nové sympatizanty a získávali tak do svých řad nové                              členy. Jednalo se především o území v pohraničí, ale část přidělování                              dekretů  se  týkala  například  i  území  větších  měst,  kde  žila  německá                              menšina. Zde se pak KSČ těšila velké oblibě.                               Druhá  etapa  pak  již  byla  zaměřena  proti  velkým  vlastníkům  půdy.                              Klíčovou  pro  ni  bylo  přijetí  Zákona  č.  142/1947  Sb.  o  revisi  první                              pozemkové reformy. Na základě tohoto zákona došlo k přezkoumání                              všech výjimek, které byly uděleny v rámci první pozemkové reformy.                              Případný další výkup jakékoliv půdy se však už nesměl týkat půdy o                              výměře menší než 50 ha. Účel zákona shrnul velmi výstižně na schůzi                              Ústavodárného  národního  shromážděni  dne  11.  července  1947                              poslanec  za  KSČ  Josef  Nepomucký.  V jeho  projevu  je  jasně  vidět                                4                                Kolchoz byla v SSSR forma kolektivního zemědělství, obdobná jako JZD v                              ČSSR.                                                                  228","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                zamýšlená  ideologie  tohoto  zákona,  který,  byť  ještě  přijatý                              demokraticky  zvoleným  Ústavodárným  národním  shromážděním,  už                              byl jasně v duchu tehdejší snahy o větší „socializaci“. V jeho projevu                              mimo jiné zaznělo:                               „1.  Že  musí  býti  znovu  do  záboru  pojata,  ať  jednotlivě  nebo                              hromadně,  veškerá  půda,  která  byla  podle  §§  3,  7  a  11  záborového                              zákona  i  podle  §  20  přídělového  zákona,  dále  tzv.  generálními                              dohodami a hlavně vytvořením zbytkových dvorů svému původnímu                              účelu  a  poslání,  to  jest  přidělení  ve  prospěch  drobných  uchazečů                              odňata,  že  musejí  býti  prohlášeny  za  neplatné  všechny  ony  prodeje,                              které zde zbytkaři uskutečňovali, dobře cítíce, že nová republika a její                              lidově  demokratický  režim  provede  revisi  pozemkové  reformy,  při                              čemž utvářeli tzv. rodinná družstva, anebo prodávali půdu za vysoké a                              drobným  zemědělcům  nedostupné  ceny,  a  konečně,  že  i  tuto  půdu                              těžce zadlužovali. Všechna tato opatření, která vznikla po 8. červenci                              1946,  t.  j.  ode  dne  vyhlášení  vládního  programu,  musejí  být                              revokována, zrušena a všechny tyto pokusy, směřující k tomu, že tam                              revise provedena nebude, že tam zemědělci budou o příděl připraveni,                              musejí být anulovány a rozhodnuty v tom smyslu, že se tam revise a                              po  revisi  také  parcelace  a  příděl  do  drobného  vlastnictví  provádět                              bude.                               2.  Nový  zákon  o  revisi  pozemkové  reformy  musí  býti  vykládán,  a                              nejen  vykládán,  nýbrž  také  prováděn  v  tom  duchu,  že  tato  půda                              přidělená drobným uchazečům bude přidělena za těch podmínek, jaké                              vyznačoval  zákon  náhradový,  t.  j.  za  cenu,  kterou  za  majetek  ze                              záboru propuštěný a za zbytkové statky platili páni zbytkaři. Nanejvýš                              tu  možno  uvažovat  o  tom,  že  tam  přijdou  v  úvahu  náhrady  za                              zvelebovací investice,  po odečtení  příslušných  částek  amortisačních.                              Nikterak  však  nemůže  jíti  tendence  a  výklad  zákona  v  tom  smyslu,                              aby se dostávalo za zbytkové dvory až cen obecných jenom proto, že                              zbytkaři  a  statkáři  tam  všemi  možnými  způsoby  záměrně  od  roku                              1946  milionovými  zápůjčkami  zadlužili  tyto  usedlosti  a  zbytkové                                     5                              dvory.“   Lze  říci,  že  tato  dikce  byla  v podstatě  správními  orgány                              naplňována.                               Tato  vlna  kolektivizace  však  ještě  nebyla  ve  smyslu  komunistické                              ideologie.  Proto  záhy  po  převzetí  moci  v únoru  1948  zahájili                              komunisté  3.  vlnu  kolektivizace,  která  byla  prováděna  na  základě                              Zákona  č.  46/1948  Sb.  o  nové  pozemkové  reformě  (trvalé  úpravě                              vlastnictví  k  zemědělské  a  lesní  půdě).  Tento  zákon  již  přímo                              nařizoval  nucený  výkup  pozemků  nad  50  ha.  Nicméně  zákon                              umožňoval i to, aby mohla být vykoupena i menší půda, pokud na ni                              majitel sám nepracoval nebo nezajistil její obhospodařování. Tohoto                              se pak dalo velmi dobře zneužít, když bylo většinou těžké, aby člověk                                  5   Digitální  knihovna  PSP  ČR,  stenoprotokoly  schůzí  ÚNS,  dostupné  na                              http://www.psp.cz/eknih/1946uns/stenprot/067schuz/s067001.htm,   stav                              k 20.11.2011                                                                  229","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                sám  obhospodařoval  půdu  a  málokterý  zemědělec  si  vystačil  bez                              několika zaměstnanců, kteří mu půdu obhospodařovali.                               Ve  svém  projevu  na  schůzi  Ústavodárného  národního  shromážděni                              dne  21.  března  1948  ministr  Ďuriš  jasně  ukázal,  že  tento  zákon  je                              zaměřen  na  boj  s vesnickými  boháči  a  že  si  komunisté  s nikým                              nebudou  brát  servítky,  při  prosazování  svých  záměrů.  Také  se                              ukázalo, že komunisté s tímto zákonem čekali až na převzetí moci, ale                              jeho  rychlost  přijetí  ukazuje,  že  už  byl  dávno  předem  vypracován.                              Svědčí  o  tom  právě  některá  slova  ministra  Ďuriše,  který  mimo  jiné                              řekl:                                „A prečo to všetko nešlo u nás už predtým? Prečo sme sa nemohli vo                              vláde,  v  pôdohospodárskom  výbore  a  v  parlamente  dostať  s  našimi                              roľníckymi zákonmi s miesta, keď predsa každému na prvý pohľad je                              nad slnko jasné, že tieto zákony pomáhajú roľníkom a zaisťujú naše                              roľníctvo a ich rodiny do budúcnosti. Naši roľníci si iste kladú túto                              otázku a pýtajú sa jeden druhého: Ako to, že to ide teraz tak hladko?                              V čom to viazlo?                               Naši  roľníci  sú  rozvážni.  Radi  idú  na  koreň  veci.  Roľník  zbiera  vo                              svojom hospodárstve a živote skúsenosť za skúsenosťou po celý rok.                              Uvažuje,  a  všetci  sa  musíme  učiť  stále  a  po  cely  život.  Preto                              starostlivý hospodár bedlivo oddeľuje kúkoľ od pšenice, ako ho to učí                              i  Písmo.  A  keby  vo  svojom  hospodárstve  a  vo  svojom  živote                              neoddeľoval  tento  kúkoľ  od  čistého  a  dobrého  zrna,  ako  by  potom                              vyzeraly naše polia? Ako by vyzeral náš štát?                               A  v  tom  to  práve  viazlo.  Vo  februárovej  kríze,  kedy  už  hrozilo,  že                              kúkoľ zaplevelí celú republiku, sjednotili sa robotníci, roľníci a všetok                              náš ľud a vytrhali spoločne burinu, ktorá dusila aj našu dedinu. Preto                              to ide teraz, lebo je vyčistený kúkoľ a pôda z práce ľudu rodí už čisté                              zrno.                               A  to  je  odpoveď  na  otázky,  prečo  to  predtým  nešlo  a  dnes,  za                              niekoľko dní a týždňov, už v národnej smene víťazstva uzákoňujeme                              hlavné roľnícke zákony. A to je tiež poznanie každého starostlivého                              hospodára  z  veľkých  skúseností  z  minulých  týždňov.  My  vieme,  že                              často mnohí roľníci nemôžu za to, že sa im kúkoľ dostal do polí. O to                              viacej  sa  budú  starať,  aby  tento  kúkoľ  odstránili  a  aby  ich  pôda  a                                                                                  6                              poctivá práca rodila pre ľud a pre štát tú najkrajšiu úrodu.“                               Po únoru 1948 tedy byla zahájena tvrdá politika proti tzv. „vesnickým                              kapitalistům“, tedy kulakům. Z ekonomického hlediska však reforma                              vedla  především  k rozdrobení  půdního  fondu  a  k zásobovacím                              potížím.  Tyto  problémy  se  pak  komunisté  snažili  svalit  právě  na                              nepohodlné rolníky.                                 6   Digitální  knihovna  PSP  ČR,  stenoprotokoly  schůzí  ÚNS,  dostupné  na                              http://www.psp.cz/eknih/1946uns/stenprot/100schuz/s100001.htm,   stav                              k 20.11.2011                                                                  230","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                V Ústavě 9. května bylo sice zaručeno vlastnictví půdy do výměry 50                              ha, selská hospodářství však začala být prostřednictvím různých forem                              nátlaku  uváděna  do  stavu,  ve  kterém  již  nebyla schopna  samostatně                              fungovat  a  jejich  majitelům  hrozil  postih  na  základě  platných                              legislativních  opatření.  Tyto  zákony  sice  nesloužily  přímo                              k postihování  dělníků  a  řada  z nich  pocházela  ještě  z doby                              předúnorové, ale komunisté dokázali vhodně využít některých jejích                              ustanovení  k nátlaku  na  sedláky.  Lze  se  dohadovat,  zda  tato                              ustanovení již byla do zákonů zanesena právě s tímto účelem.                                Jedním z těchto zákonů byl Zákon č. 55/1947 Sb., o pomoci rolníkům                              při  uskutečňování  zemědělského  výrobního  plánu.  Ten  umožňoval                              přikázat  místním  Národním  výborům  neobdělávanou  půdu  do                              nuceného pachtu. Zákon byl přijat na schůzi ÚNS dne 1. dubna 1947.                              Ještě  před  tím  však  při  projednávání  tohoto  zákona  v zemědělském                              výboru  namítali  především  nekomunističtí  poslanci  jeho  přílišnou                              tvrdost  vůči  zemědělců  a  omezení  jejich  svody.  Poslanec  Jaroslav                              Ledl za KSČ tyto obavy na schůzi ÚNS řekněme až cynicky glosoval                              takto:                               „Nemohu utajit, že i při projednávání osnovy v zemědělském výboru                              byly  vyslovovány  námitky  proti  osnově.  Byla  to  zejména  obava  z                              přílišné  tvrdosti  tohoto  zákona  vůči  zemědělcům,  nespokojenost  se                              zásahy do vžitých práv a zvyklostí v zemědělské výrobě a výtky pro                              domnělé  porušování  a  omezování  svobody  zemědělcovy  volně                              nakládati s vlastním majetkem. Jsou obavy z nedostatků této osnovy                              oprávněny? Omezování svobody! Není snad ohromná většina zákonů                              omezením  nebo  aspoň  vymezením  svobody  občanů?  Svoboda  není                              přece libovůle a máme-li zákony, které zbavují občana svobody krást,                              podvádět,  nactiutrhat,  které  ho  zbavují  svobody  do  té  míry,  že  mu                              ukládají  povinnost  konati  službu  vojenskou,  že  mu  určují  konat                              užitečnou  práci  na  přikázaném  nebo  ohroženém  místě,  co  chceme                              potom  špatného  vidět  na  zákoně,  který  majitele  stroje,  potahů  nebo                              podobných  věcí  zbavuje  svobody  ponechati  toto  zařízení  zahálet,                              může-li   ho   býti   použito   k   zachránění   určitých   hodnot                              národohospodářských  v  zemědělském  podniku  jeho  souseda?  Co                              špatného  chceme  vidět  na  zákoně,  který  majitele  půdy,  ať  vlastní                              nedbalosti  nebo  nezaviněně  neschopného  obdělat  své  půdní                              vlastnictví,  zbavuje  práva  touto  půdou  volně  disponovat,  nechat  ji                              neobdělánu  a  zaplevelenu,  když  konsumentská  část  národa  čeká  na                              úrodu z této půdy, potřebuje ji, a když v sousedství jsou ruce ochotné                              této úrody docílit?                               A  pokud  se  týká  té  tvrdosti.  Nechci  zdůrazňovat  ani  okolnost,  že                              použití zákona omezeno bude pouze na případy ojedinělé, výjimečné,                              ale  obracím  pozornost  na  to,  kdo  bude  pověřen  jeho  prováděním.                              Budou to byrokraté neznalí zemědělcovy práce a života, nebo nějací                              nepřátelé  venkovského  člověka,  kteří  by  mohli  v  jednom  případě  z                              nevědomosti  a  hlouposti,  v  druhém  ze  zlé  vůle  tvrdými  zásahy                              nespravedlivě poškozovat  zemědělce? Naprosto ne. Opatření zákona                              budou  provádět  lidové  orgány,  vesnické  národ.  výbory  a  organisace                              Jednotného svazu českých zemědělců, kteří se v obci navzájem dobře                              znají, kteří vědí o svých potřebách a o svých nedostatcích. Jaké obavy                                                                 231","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                může    tato  skutečnost  vyvolávat?   Či  chceme    propadnout                              pesimistickému názoru, že lid je neschopen udělati pořádek ve svých                              věcech? Chceme propadnout názoru, že v orgánech jím volených je to                              samý  darebák  nebo  zlomyslník?  Vždyť  jsme  přece  demokrati  a                              podobné mínění je v přímém rozporu s demokratickým nazíráním. Je                              přece  podstatným  znakem  demokracie,  že  věří  v  člověka,  že  věří  v                              dobrotu  lidí.  Pro  demokrata  je  člověk  zlý,  špatný  a  neschopný                              výjimkou,  pravidlem  je  člověk  řádný,  dobrý,  pracovitý,  kterému  je                              třeba dáti možnost, aby svým počtem, aby vahou své dobroty a svého                              charakteru  znemožnil  škodlivou,  zhoubnou  činnost  špatných                              jednotlivců. Kdybychom tuto svoji víru, toto svoje přesvědčení ztratili                              nebo  jenom  chtěli  brát  v  pochybnost,  přestávali  bychom  býti                              demokraty, stavěli bychom se na nedemokratické, reakčně-fašistické                              stanovisko, že lid je hloupé, nemyslící stádo, které je nutno držet na                                                                           7                              uzdě,  ovládat  a  omezovat  v  jeho  pravomoci.“   Proti  tomuto  již                              nekomunističtí  poslanci  překvapivě  nic  nenamítali  a  zákon  byl  tedy                              přijat  a  později  vhodně  využit  komunisty  k dalšímu  nátlaku  na                              zemědělce.                               Za zmínku stojí také poměrně nevinně se tvářící Zákon č. 27/1949 Sb.,                              o  mechanizaci  zemědělství.  Ten  umožnil  výkup  mechanizačních                              prostředků  sedláků  a  strojních  družstev.  Tyto  stroje  se  pak  staly                              majetkem  tzv.  strojních  a  traktorových  stanic  a  tím  se  de  facto                              převedeny do vlastnictví státu nebo nově vznikajících JZD. Za použití                              těchto  strojů  pak  museli  sedláci  zaplatit  nemalou  částku,  většinou                              mnohem  vyšší  než  platili  ostatní  zemědělci,  kteří  přistoupili  na                              kolektivizaci.  Stejně  tak  museli  zaplatit  svobodní  sedláci  více  i  při                              nákupu osiv, hnojiv nebo pohonných hmot do těchto strojů. Vše bylo                              diferencováno tak, aby tyto částky znamenaly pro sedláky existenční                              potíže  a  těm  tedy  mnohdy  nezbylo  nic  jiného,  než  vstoupit  do                              některého z družstev nebo zcela změnit svůj způsob obživy.                               „K zvládnutí všech úkolů, jež mechanizace zemědělské výroby bude                              vyžadovat, mohou být pro ústředí vykupovány základní mechanisační                              prostředky  i  od  osob  fysických,  neplní-li  tyto  osoby  výrobní                              vyživovací plán nebo není-li těchto prostředků plně využito. O výkupu                              však rozhoduje a provádí jej ONV. Zákonem je dána možnost volným                              sdružením rolníků, vlastnících stroje, začlenit se do družstva se strojní                              činností  nebo  tato  sdružení  na  družstvo  přetvořit.  Zákonem  je  dále                              zaručena těsná spolupráce Ústředí s lidovou správou, t. j. národními                              výbory.  Aby  Ústředí  nebylo  orgánem  ztrnulým,  bude  zřizovat  v                              sídlech  krajských  národních  výborů  své  krajské  orgány.  Tím  bude                              docíleno  účelné  decentralizace.  Krajské  orgány  Ústředí  budou  řídit                              činnost  státních  strojních  stanic  v  rámci  kraje.  Tím,  že  bude  podle                              tohoto  zákona  zřízeno  Ústředí,  zruší  se  Ústředí  zemědělských                              strojních  stanic  při  podniku  Státní  lesy  a  statky,  a  zároveň  se  zruší                              Ústav pro mechanizování zemědělské výroby na Slovensku. Tím bude                                 7   Digitální  knihovna  PSP  ČR,  stenoprotokoly  schůzí  ÚNS,  dostupné  na                              http://www.psp.cz/eknih/1946uns/stenprot/045schuz/s045001.htm,   stav                              k 20.11.2011                                                                  232","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                způsob a rozsah provádění mechanizace zemědělské výroby v celém                              státě  jednotný,  což  je  opatřením  nejen  prospěšným,  ale  v  zájmu                              řádného plánovitého provádění mechanizace bezpodmínečně nutným.                              Celá organizace Ústředí je postavena na základnu národního podniku                              a  dozor  nad  ním  provádí  ministr  zemědělství.  Ministerstvu                              zemědělství   přísluší   také   řízení   výzkumu   zemědělských                              mechanisačních prostředků, aby mohl být volen nejvhodnější způsob                              mechanizace  podle  potřeby  zemědělské  výroby,  aby  mohly  být                              určovány nejúčelnější mechanisační prostředky, a patří mu rozhodovat                                                                   8                              o jejich zavádění do zemědělské výroby.“                              S tímto  zákonem  pak  souviselo  i  Vládní  nařízení  č.  7/1949  Sb.,  o                              výkupu  a  dodávce  zemědělských  výrobků  podle  smlouvy,  které                              umožňovalo,  aby  výši  dodávek  stanovovaly  Národní  výbory,  které                              přitom  měly  postupovat  podle  třídních  hledisek,  tj.  velkým                              zemědělcům připisovaly dávky vysoké, drobným zemědělcům dávky                              nízké.                               Samotná kolektivizace pak měla být dokončena Zákonem č. 69/1949                              Sb., o jednotných zemědělských družstvech, kdy mělo dojít k sloučení                              dosavadních zemědělských družstvech v družstva jednotná. Zákon se                              sice ještě nezmiňoval přímo o společné výrobě, avšak vzorové stanovy                              JZD  vydané  v březnu  1949  stavěly  na  první  místo  v práci  družstev                              společné  užívání  strojů  a  sousedskou  výpomoc.  Vznik  nových  JZD                              však nebyl tak rychlý, jak si komunisté představovali. V řadě míst se                              zemědělci tomuto sjednocení bránili. Komunisté tedy upřednostňovali                              místa, kde bylo JZD málo a právě zde vrhli své hlavní úsilí v tom, aby                              tu nová družstva  vznikala. To považovali za nejvhodnější pro šíření                              své  propagandy.  To  vše  pak  dospělo  až  k zmiňovaným  represím,                              útokům, zastrašování a nakonec i politickým procesům.                               Celkově lze říci, že do počátku 60. let se proces kolektivizace až na                              Jugoslávii a Polsko dovršil ve všech zemích východního bloku. V 60.                              a  70.  letech  probíhalo  spojování  zemědělských  družstev  ve  větší                              celky,  komunistického  ideálu  společného  vlastnictví  ovšem  nikdy                              dosaženo  nebylo.  Drtivá  většina  zemědělských  družstev  byla  navíc                              nerentabilní, takže se rozpadla spolu s pádem komunismu na přelomu                              80. a 90. let.                               V tomto příspěvku jsem ukázal, jak byly různé zákony zneužity pro                              nátlak  na  zemědělce, aby  se  podrobili  nucené  kolektivizaci.  Zákonů                              takto bylo zneužito mnoho, toto je jen malá ukázka některých z nich.                              Je  na  nich  jasně  vidět,  jak  tyto  zákony  státní  správa  využívala                              k zásahům  do  soukromého  sféry  zemědělství.  Ty  se  sice  vůbec                              netváří,  že  by  s jejich  pomocí  mohli  komunisté  dokázat  donutit                              zemědělce  vstupovat  do  jednotných  družstev.  Avšak  některé  pasáže                                  8   Digitální  knihovna  PSP  ČR,  stenoprotokoly  schůzí  ÚNS,  dostupné  na                              http://www.psp.cz/eknih/1948ns/stenprot/024schuz/s024013.htm,   stav                              k 20.11.2011                                                                  233","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                v těchto zákonech byly schválně udělány tak, aby k tomuto mohly být                              zneužity.                                Literature:                              -  Digitální    knihovna     PSP      ČR,      dostupná      na                                 http://www.psp.cz/sqw/hp.sqw?k=82, stav k 20.11.2011                              -  BLAŽEK, Petr KULÁNEK, Michal (eds.): Kolektivizace venkova                                 v  Československu  1948-1960  a  středoevropské  souvislosti.                                 Praha 2008.                              -  Blažek, Petr a kol. (eds): Akce „K“Vyhnání sedláků a jejich rodin                                 z usedlostí  v padesátých  letech.  Studie,  seznamy  a  dokumenty.                                 Praha 2010.                              -  BOBEK, M.  MOLEK, P.  ŠIMÍČEK, V. (eds.): Komunistické                                 právo v Československu. Kapitoly z dějin bezpráví. Brno 2009.                              -  JECH, Karel: Soumrak selského stavu 1945-1960. Praha 2001.                              -  JECH,  Karel:  Kolektivizace  a  vyhánění  sedláků  z půdy.  Praha,                                 2008.                              -  KALÁBOVÁ, M.: Represe venkovských boháčů. MU Brno, 2007.                              -  KAPLAN, Karel: Československo v letech 1945-1948. Praha 1991.                              -  KAPLAN, Karel: Československo v letech 1948-1953. Praha 1991.                              -  ROKOSOVÁ,  Šárka:  Administrativní  opatření-jedna  z forem                                 perzekuce sedláků komunistickým režimem. In: Táborský Jan (ed.):                                 Securitas Imperii 10. Praha 2003.                                Contact – email                              m.skerle@sezbam.cz                                                                                               234","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                   VPLYV ÚSTAVY 9. MÁJA 1948 NA VÝKLAD                                 NORIEM RODINNÉHO PRÁVA S DÔRAZOM                                             NA VYŽIVNÉ MANŽELKY                                                     IVANA ŠOŠKOVÁ                                     Právnická fakulta Univerzity Mateja Bela v Banskej Bystrici,                                                     Slovenská republika                                 Abstract in original language                              Príspevok sa zameriava na prelomové obdobie našich právnych dejín,                              kedy  po  revolučnom  prevrate  v  roku  1948  bola  dňa  9.  mája  1948                              prijatá  nová  československá  ústava,  ktorá  s  účinnosťou  od  9.  júna                              1948 priniesla zásadné zmeny pre československý právny poriadok. S                              relevanciou  pre  oblasť  rodinného  práva  zakotvila  rovnosť  mužov  a                              žien  v  rodinnom  i  spoločenskom  živote,  dôsledne  odstránila                              doznievajúce  stavovské  rozdiely  (prítomné  najmä  v  majetkovom                              práve  manželov),  zrovnoprávnila  manželské  a  nemanželské  deti.                              Ústava  garantovala  ochranu  rodiny,  manželstva  a  materstva.                              Existujúce  platné  právo  tak  bolo  potrebné  vykladať  zásadne,                              bezvýhradne  a  výlučne  v  duchu  novej  ústavy  a  zásad                              ľudovodemokratického  zriadenia.  Autorka  v  úvode  prináša  krátku                              sondu do interpretačných pravidiel Ústavy 9. mája, v zmysle ktorých                              bolo  potrebné  hodnotiť  a  vykladať  každú  normu  platného  právneho                              poriadku.  Argumentuje,  že  tieto  interpretačné  normy  mali  charakter                              recepčných noriem s výhradou, pričom recipované normy sa navyše                              mali  napĺňať  novým  obsahom.  Následne  ponúka  analýzu  vplyvu                              Ústavy  9.  mája  na  konkrétny  rodinnoprávny  inštitút  –  výživné                              manželky. Podľa platného práva totiž tzv. vydržovacia a alimentačná                              povinnosť  zaťažovala  priamo  zo  zákona  manžela  ako  hlavu  rodiny.                              Rozsah  tejto  povinnosti  musel  byť  navyše  primeraný  jeho                              spoločenskému postaveniu a majetkovým pomerom bez ohľadu na to,                              či mala manželka sama dosť majetku, aby sa živila. Autorka sa bližšie                              zaoberá otázkou, či uvedené ustanovenia vzhľadom na prijatie Ústavy                              9.  mája  ostávali  i  naďalej  v  platnosti,  resp.  do  akej  miery  ich  bolo                              možné aplikovať v dobovej praxi.                               Key words in original language                              Československá republika; Ľudová demokracia; Ústava 9. mája 1948;                              Interpretácia  práva;  Recepcia  práva;  Rodinné  právo;  Výživné;                              Vydržovacia a alimentačná povinnosť.                               Abstract                              The  article  aims  on  fault  period  in  our  law  history,  when  after                              revolution in 1948 the new Czechoslovak constitution on 9th of May                              1948 was adopted and brought major changes to Czechoslovak legal                              order  with  effect  from  the  9th  of  June  1948.  With  relevance  to  the                              family law this constitution enacted equality between men and women                              in  family  and  social  life,  consistently  eliminated  existing  class                              differences  (still  present  mainly  in  matrimonial  property  law),  and                              equalized  legitimate  and  illegitimate  children.  The  9th  May                                                                 235","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Constitution  guaranteed  protection  of  family,  marriage  and                              motherhood.  The  applicable  law  had  to  be  interpreted  on  principle                              with no reservation and explicitly in accordance with the spirit of the                              new  constitution  and  of  the  People's  democracy  state  system                              principles.  In  introduction  the  author  gives  a  brief  probe  to  the  9th                              May  Constitution's  interpretative  rules,  under  which  there  was                              necessary to evaluate and interpret every rule of applicable law. She                              argues  that  these  interpretative  rules  have  been  characterized  as                              „recipe  rules“  with  a  reservation,  whereby  the  accepted  rules/law                              should  have  been  filled  with  the  new  content.  After  that  the  author                              offers  an  analysis  of  the  9th  May  Constitution's  impact  on  the                              particular institution – wife maintenance. According to contemporary                              law there was a legal duty for husband as a head of family to support                              and maintain his wife. The scope of this duty had to be appropriate to                              his  social  and  financial  status,  regardless  of  whether  the  wife  was                              propertied or able to maintain herself. The author examines if those                              legal rules could remain in force, or more precisely how they could be                              applied in contemporary practice.                               Key words                              Czechoslovak  Republic;  People's  democracy;  The  9th  May  1948                              Constitution;  Interpretation  of  law;  Reception  of  law;  Family  law;                              Maintenance/Alimony; Supporting/Maintenance and alimental duty.                                  1. ÚVOD                               Obsah  manželstva,  ako  trvalého  a úplného  životného  spoločenstva                              muža  a ženy,  založeného  sobášnym  aktom,  tvorí  vždy  okruh                              vzájomných  manželských  práv  a povinností.  Hoci  ich  vzhľadom  na                              špecifickosť  vzťahov  medzi  manželmi  nemožno  vopred  presne                              zadefinovať,  možno  ich  aspoň  systematicky  rozdeliť  na  vzájomné                                                                                 1                              práva  a povinnosti  osobného  a majetkového  charakteru .  Ústrednou                              témou  predkladaného  príspevku  bude  tzv.  vydržovacia  (súčasnou                              terminológiou „vyživovacia“) a alimentačná povinnosť, ktoré možno                              zaradiť  do  sféry  majetkovoprávnych  pomerov  manželov.  Ide  teda  o                              práva vecné, ktoré sú na rozdiel od práv osobných prenosné, v zásade                              aj dediteľné, s možnosťou zmluvne ich upravovať. Pri určitom širšom                              náhľade na majetkové pomery medzi manželmi možno vyjadriť názor,                              že  vydržovacia  a alimentačná  povinnosť,  spolu  so  znášaním                              manželských  bremien  (ako  sa  tieto  inštitúty  v minulosti  u nás                              označovali)  dodnes  úzko  súvisia  s  každodenným  životom,  majú                                  1                                K úprave majetkových vzťahov medzi manželmi pozri tiež: MURÁNSKA,                              Jana: Spoločný majetok manželov. In Vedecká konferencia o euro a ochrane                              a vymožiteľnosti  práv:  zborník  z vedeckej  konferencie  s medzinárodnou                              účasťou konanej 27.-28.novembra 2008. Banská Bystrica: Právnická fakulta                              UMB, 2009. ISBN 978-80-8083-788-4, s.192-205                                                                  236","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                najbližšie  ku  každodenným  potrebám  manželstva  z hľadiska  jeho                              finančného zabezpečenia a fungovania.                                      Pokiaľ  ide  o vytýčenie  pramenného  základu  pre  skúmanú                              problematiku, základnú zákonnú úpravu rodinného práva, platného de                              facto  bez  výraznejších  zmien  až  do  prvej  polovice  20.  storočia  na                              Slovensku,  predstavoval  pôvodom  uhorský  zák.  čl.  XXXI/1894                              o práve manželskom (tzv. manželský zákon – ďalej len „MZ“). Tento                              bol  do  československého  právneho  poriadku  prevzatý  recepciou                              v roku  1918  a platil  na  území  Slovenska  ako  základný  pilier                                       2                              rodinného ,  resp.  manželského  práva i  po  skončení  druhej  svetovej                              vojny. Skutočne zásadnými boli pre rodinné právo až zmeny, ktoré do                              celého  systému  československého  práva  priniesla  Ústava  9.  mája                              1948.  Dôsledná  rovnosť  pred  zákonom,  rovnosť  postavenia  mužov                              a žien či už v rodine alebo spoločnosti, ochrana manželstva, materstva                              a rodiny,  rovnaké  postavenie  manželských  a nemanželských  detí  –                              toto  boli  nové  ústavné  zásady,  v zmysle  ktorých  bolo  potrebné                              vykladať existujúce rodinnoprávne normy, aby sa nedostali do rozporu                              s  najvyšším  a základným  zákonom  štátu.  V platnosti  tak  v zmysle                              Ústavy  9.  mája  ostávali  len  tie  normy,  ktoré  neodporovali  jej                              ustanoveniam  a zásadám  ľudovo  demokratického  zriadenia,  resp.                              ktoré neupravovali veci odchylne od tejto ústavy (§ 170 ods. 3 Ústavy                              9.  mája,  a  contrario).  Na  súdy  tak  bola  položená  neľahká  úloha                              uplatňovať  staré  právo  v nových  podmienkach.  Tento  stav  však  bol                              považovaný  len  za  nevyhnutne  prechodný.  V snahe  o  unifikáciu                              a kodifikáciu  práva  sa  vyhlásením  právnickej  dvojročnice  zahájili                              intenzívne práce i na príprave nového práva rodinného. Ich výsledkom                              bol  nový  československý  kódex  rodinného  práva  z.č.  265/1949  Sb.                              o rodinnom práve (ďalej len „ZoRP“), ktorý nadobudol účinnosť dňa                              1.1.1950.                                 2. VYDRŽOVACIA         A ALIMENTAČNÁ         POVINNOSŤ        –                              PLATNÁ PRÁVNA ÚPRAVA NA SLOVENSKU                                      Právna  povinnosť  k vyživovaniu  vo  všeobecnosti  vyplývala                                                   3                              buď priamo zo zákona , alebo potom zo zmluvy či z jednostranného                              právneho  úkonu.  V čase  prijatia  Ústavy  9.  mája  1948  podľa  práva                                2   Rodinné  a manželské  právo  v medzivojnovej  prvej  ČSR  neprešlo                              komplexnou  premenou  či  reformou,  ktorá  by  kodifikovala  a zároveň                              unifikovala  nové  rodinné  právo  v spoločnom  štáte.  Určité  zmeny  v oblasti                              rodinného práva  nastali  iba  prostredníctvom parciálnych zákonov,  ako boli                              tzv. manželská novela z.č. 320/1919 Sb. (v českých krajinách známejšia skôr                              ako  „rozlukový  zákon“),  ďalej  z.č.  256/1921  Sb.  o ochrane  detí  v cudzej                              starostlivosti  a detí  nemanželských;  z.č.  25/1928  Sb.  o osvojení  a napokon                              tzv. alimentačný zákon č. 4/1931 Sb.                               3  viď zákon č. 4/1931 Sb. z. a n. na ochranu osôb oprávnených požadovať                              výživu, výchovu alebo zaopatrenie (tzv. alimentačný zákon)                                                                  237","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                platného  na  území  Slovenska  tzv.  vydržovacia  a alimentačná                              povinnosť  medzi  manželmi  vyplývala  z  ustanovení  zák.  čl.                              XXXI/1894  o  manželskom  práve,  a  čo  je  zaujímavé  –  vyplývala                              nepriamo  -  najmä  z jeho  V.  hlavy  rozoberajúcej  Zaniknutie                              manželstva. Konkrétne išlo o ust . § 90 a § 102 MZ, v zmysle ktorých                              zo  samotných  dôvodov  rozluky  manželstva  alebo  rozvodu  od  stola                              a lože,  a  najmä  z tu  konkretizovaných  obsahových  náležitostí                              rozsudku bolo možné vyvodiť vyživovaciu povinnosť manžela ako                              hlavy rodiny voči manželke. Z týchto ustanovení vyplýva, že manžel                              mal povinnosť vyživovať svoju manželku jednak počas manželského                              spolužitia  (bola  to  povinnosť  vyplývajúca  akoby  automaticky  zo                              samotného  účelu  manželstva),  a jednak  po  rozluke  manželstva  resp.                              rozvode  od  stola  a lože,  ak  toto  manželské  spolužitie  bolo                              ukončené/prerušené výlučne z viny manžela.                                      Úprava pomerov, pokiaľ išlo o chod domácnosti, rodiny, resp.                              manželstva,  sociologicky  vychádzala  z nadvlády  alebo  nadradeného                              postavenia,  jemnejšie  povedané  z výraznejšie  vyššej  pozície  muža  –                              živiteľa rodiny. Tento status upevňovala právna úprava, vychádzajúca                              z materiálnych podmienok exitujúcich v čase jej vzniku,  podporujúca                              triedne  rozdelenie  spoločnosti  a s tým  súvisiace  nerovnoprávne                              postavenie pohlaví, hoci pri zakotvení ich formálnej rovnosti.                                      Vydržovacia  a alimentačná  povinnosť  teda  zaťažovala  už                              priamo  zo  zákona  manžela  ako  hlavu  rodiny.  Základnou  premisou                              bolo  zabezpečovať  túto  povinnosť  primerane  jeho  majetkovým                              pomerom  a  spoločenskému  postaveniu.  Rozsah  tejto  povinnosti  bol                              závislý od miery manželského spolužitia. Pokiaľ manželstvo trvalo a                              manželia  normálne  spolu  žili,  manžel  bol  povinný  vydržiavať  svoju                              manželku  úplne,  spravidla  in  natura.  Platilo  to  dokonca  i  vtedy,  ak                              mala  manželka  sama  dosť  majetku,  aby  sa  živila.  V prípade,  že                              manželské  spolužitie  bolo  ukončené  výlučne  z viny  manžela,                              manželka  sa  mohla  domáhať  platenia  výživného  od  manžela                              v peniazoch.  Pri  vyrieknutí viny  u  oboch  manželov  však  manželka                                                              4                              tento nárok voči manželovi strácala.                                     Vydržovacia a alimentačná povinnosť vychádzala zo zásady,                              že manžel je považovaný za hlavu rodiny a ako taký má znášať všetky                              manželské  bremená,  t.j.    má  sa  starať  o všetky  potreby  manželov                                    5                              a detí.  Bolo to teda určité pomyselné potvrdenie deľby úloh, toho, že                                4   „Ak  bolo  uznané  na  rozluku  z viny  oboch  manželov,  nemá  rozlúčená                              manželka proti manželovi nároku na výživné, či už ich vina na rozluke bola                              rovnaká  alebo  nie.“  Úr.  sb.  422.  (Citované  podľa  FAJNOR,  Vladimír  –                              ZÁTURECKÝ,  Adolf:  Nástin  súkromného  práva  platného  na  Slovensku                              a Podkarpatskej Rusi. III. vydanie pôvodného diela. Šamorín: Heuréka, 1998.                              ISBN 80-967653-4-5. str. 429)                               5  KRÁL, Štefan: Výživné manželky. Právník – časopis pro theorii a právní                              praksi, č. 3-4, 1949. str.125.                                                                  238","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                muž mal vzhľadom na svoju možnosť realizácie a kariérneho postupu                              pokladať za prirodzené, že on bude živiť rodinu a manželku. Jej úloha                              sa  predpokladala  v  reprezentovaní  svojho  manžela  a zabezpečovaní                              starostlivosti  o  domácnosť.  Fakt,  že  manžel  bol  manželku  povinný                              vyživovať,  aj  keď  to  sama  vďaka  dostatku  svojho  majetku                              nepotrebovala,  možno  do  určitej  miery  považovať  za  prejav  alebo                              právne  podopretie  rozhodujúcej  pozície  muža  v rodine  –  ako  otca                              rodiny a primárneho živiteľa.                                      Obvykle  vydržiavanie  spočívalo  v  poskytovaní  stravy,                              ošatenia,  platení  prípadných  výdavkov  v  chorobe  a  pod.  Ak  však                              manželka opustila spoločný byt svojvoľne a bez vážneho dôvodu, jej                              nárok  na  vydržiavanie  zo  strany  muža  zanikal.  Žena  bola  v určitej                              závislosti  na  mužovi  a rozhodnutie  opustiť  ho  naozaj  nemohlo  byť                              ľahkovážne. Ak ale opustila muža s jeho súhlasom, alebo hoci aj bez                              súhlasu, ale z dôležitého dôvodu úzko spojeného s manželom, bol muž                              povinný  platiť  jej  toľko,  aby  si  sama  mohla  nájsť  zaopatrenie                              primerané jeho majetkovým pomerom. Žena si toto svoje právo mohla                              uplatňovať žalobou.                                      Povinnosť vydržiavania a alimentovania manželky zaťažovala                              dokonca  aj  manželových  rodičov,  ak  muž  priviedol  nevestu  do                              spoločnej  domácnosti  s  nimi  s  ich  súhlasom,  a  manžel  sám  nebol                                                                                    6                              schopný plniť si túto povinnosť zo svojho majetku či príjmov .                                      Ak to zhrnieme, vydržovanie muselo zodpovedať majetkovým                              a  zárobkovým  pomerom  muža  -  jeho  stav  bol  určujúci  pre  stav                              manželky. Pri stanovovaní výšky výživného sa samozrejme bral zreteľ                              na  majetok  resp.  príjem  manželky.  Avšak  výživné  sa  malo  určovať                              takým  spôsobom,  aby  zaopatrenie  zostalo  primerané  majetkovému                              a spoločenskému  postaveniu  manžela  a rovnako  bývalej  životnej                              úrovni manželky v čase trvania manželského spolužitia.                                      Otáznym  zostáva,  či  tu  bola  aj  opačná  povinnosť  zo  strany                              manželky vydržovať a alimentovať svojho manžela. Podľa názorov                              dobovej právnej vedy spravidla manželka nemohla byť donucovaná,                                                              7                              aby  svojho  manžela  vydržiavala.   Podľa  judikatúry  však  takáto                              alimentačná  povinnosť  manželky  voči  manželovi  predsa  len                              prichádzala  do  úvahy.  V  zásade  bola  žena  povinná  vydržiavať  a                              poskytovať  alimenty  svojmu  manželovi  primerane  podľa  jej                              majetkového  stavu  a zárobku  v  tom  prípade,  že  jej  manžel  bol                                                                                           8                              nemajetný a pritom práce a zárobku nie z vlastnej viny neschopný .                                6   ROUČEK,  František  –  SEDLÁČEK,  Jaromír:  Komentář  k čsl.  obecnímu                              zákoníku občanskému. I. díl. Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství                              V. Linhart, 1935, str. 483.                               7                                Tamtiež, str. 483.                              8   S týmto  právnym  názorom  sa  možno  stretnúť  napr.  aj  v diele  LUBY,                              Štefan:  Základy  všeobecného  súkromného  práva.  II.  vydanie.  Bratislava:                                                                 239","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Táto povinnosť manželky sa potom spravovala rovnakými zásadami                              ako  povinnosti  manžela.  Domnievam  sa,  že  bolo  správne,  ak  súdy                              zastávali  názor,  že  hoci  táto  vydržovacia  a alimentačná  povinnosť                              manželke  nevyplývala  zo  zákona,  v prípade  núdze  mal  mať  tiež                              manžel  voči  manželke  nárok  na  slušnú  výživu,  ak  sa  mu  táto                              z dôvodov hodných zreteľa nedostávala.                                3. ÚSTAVA 9. MÁJA A VÝKLAD PRÍSLUŠNÝCH PRÁVNYCH                              NORIEM O VÝŽIVNOM                                      Vyššie  uvedená  právna  úprava  vzťahujúca  sa  k vydržovacej                              a alimentačnej  povinnosti,  resp.  k vyživovacej  povinnosti  medzi                                                                             9                              manželmi, sa vplyvom Ústavy 9. mája z roku 1948  dostala do úplne                              nového  svetla.  Predovšetkým  tu  vyvstala  zásadná  otázka,  do  akej                              miery a či vôbec spomenuté ustanovenia zostali aj naďalej v platnosti.                              Vzhľadom  na  ustanovenia  Ústavy  9.  mája,  predovšetkým    na  jej                              základné články a najmä §§ 1, 26, 143, 170, 171 a 173 bolo potrebné                              skúmať,  či  a  akým  spôsobom  možno  uvedené  normy  manželského                              práva aplikovať i naďalej v praxi (t.j. či zostali v platnosti, a ak áno,                              ako vykladať ich obsah).                                       Ústava v § 173 ods. 2 stanovila, že dňom, kedy nová ústava                              nadobudne účinnosť, strácajú platnosť všetky nielen ústavné, ale aj iné                              (ostatné)  zákony,  pokiaľ  odporujú  ustanoveniam  tejto  ústavy                              a zásadám  ľudovo-demokratického  zriadenia  alebo  upravujú  veci                              odchylne od tejto ústavy. Staré normy, majúce svoj pôvod ešte za éry                              predchádzajúcich pomerov, preto bolo potrebné vykladať a používať                              tak,  aby  nenastal  rozpor  s ústavou  a aby  neboli  porušené  zásady                                                            10                              ľudovodemokratického zriadenia.                                 Ústav  všeobecného  súkromného  práva  Právnickej  fakulty  Slovenskej                              univerzity,  1947.  str.  219.  Z  dostupnej  judikatúry  však  jednoznačne                              nevyplýva,  či  sa  nemajetnosť  a zárobková  neschopnosť  manžela  tolerovala                              len  v prípade,  kedy  k nej  došlo  bez  jeho  zavinenia  –  porovnaj:  „Žena  je                              povinná svojho nemajetného a zárobku neschopného muža vydržovať (Kúria,                              zásadné  rozhodnutie  č.  196,  Fajnor-Záturecký:  Zásadné  rozhodnutia,  str.                              576); súhlasne aj Kúria č. 2181/1917 a Kúria č. P III 2930/1918 s dodatkom,                              že  manželka  povinná  je  túto  vydržovaciu  povinnosť  plniť  v prvom  rade                              v spoločnej  domácnosti  in  natura,  kdežto  alimenty  môže  manžel  žiadať  len                              vtedy,  keď  z viny  manželky  žije  oddelene.“  (Citované  podľa  ROUČEK,                              František  –  SEDLÁČEK,  Jaromír:  Komentář  k čsl.  obecnímu  zákoníku                              občanskému.  I.  díl.  Praha:  Právnické  knihkupectví  a nakladatelství  V.                              Linhart, 1935, str. 487.)                               9                                Bližšie pozri napr.: SKALOŠ, Martin: Slovenské a československé dejiny                              štátu a práva v rokoch 1945 - 1989. Banská Bystrica: PrF UMB, 2011. ISBN                              978-80-557-0156-1. str.168-173.                               10   „Za  dnešní  situace  obsahuje  tento  právní  řád  prozatímně  i  staré  normy                              (předmnichovské  a  rakouské  i  uherské),  ale  po  odečtení  těch  norem,  které                              podle  §  173,  odstavec  2,  je  považovat  za  zrušené  novou  ústavou.  Ostatní                              starší  normy  je  pak  nutno  od  chvíle  účinnosti  nové  ústavy  aplikovat  v                                                                 240","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                       Pri  výklade  právnych  noriem  bolo  nutné  riadiť  sa                              interpretačnými  predpismi  obsiahnutými  priamo  v ústave  –                              v základnom  článku  XI,  ods.  3  a v  §  143  ústavy.  V ich  zmysle                              sudcovia  pri  výkone  svojho  nezávislého  úradu  boli  viazaní  jedine                              právnym  poriadkom  ľudovej  demokracie.  Sudcovia  sľubovali                              prísahou  (§143),  že  budú  zachovávať  zákony  a nariadenia,  vykladať                              ich  v duchu  ústavy  i zásad  ľudovo  demokratického  zriadenia                              a rozhodovať  nestranne.  Išlo  tu  o výslovné  zakotvenie  nutnosti                              vykladať  existujúce  zákony  a nariadenia  zásadne,  bezvýhradne                                                                                           11                              a výlučne v duchu ústavy a zásad ľudovo demokratického zriadenia.                              V súvislosti  s dodržiavaním  zásad  ľudovo-demokratického  zriadenia                              boli  na  sudcov  kladené  požiadavky  chápať  pojem  a funkciu  práva                              z hľadiska učenia marxizmu-leninizmu. Sudca musel pri rozhodovaní                              presne  rozlišovať  zásadu  „socialistickej  zákonnosti“  od  zásady                              „meštiackej zákonnosti“ a bezpodmienečne v praxi uplatňovať zásadu                                                                                    12                              socialistickej zákonnosti ako nástroj spoločenského pokroku.                                     Za pomoci rozboru ďalších ustanovení Ústavy 9. mája 1948 sa                              pokúsime zistiť, či v zmysle platných právnych predpisov mala teda                              manželka nárok  na výživné voči manželovi, za akých predpokladov                              či podmienok a do akej miery.                                      Ak vezmeme do úvahy, že manžel bol podľa „starého“ práva                              považovaný za hlavu rodiny a ako taký mal znášať všetky manželské                              bremená,  od  účinnosti  Ústavy  9.  mája  táto  zásada  prestávala  platiť.                              Staré právo sa malo napĺňať novým obsahom. Podľa § 1 ods. 2 Ústavy                              muži  a ženy  mali  rovnaké  postavenie  v rodine  i v spoločnosti                              a rovnaký  prístup  ku  vzdelaniu  i ku  všetkým  povolaniam,  úradom                              a hodnostiam.  Kvalitatívne  sa  zmenilo  postavenie  muža  –  z pozície                                správném výkladu podle § 171, odst. 3 (v souladu s ústavou).“ Z dôvodovej                              správy  k návrhu  novej  ústavy  ČSR.  Ústavodarné  Národné  zhromaždenie                              republiky  Československej  1948.  5.  zasadnutie.  Tisk  č.  1227.  Dostupné  na                              internete:   http://www.psp.cz/eknih/1946uns/tisky/T1227_06.htm   (cit.                              21.11.2011).                               11                                 „Nová ústava má být zároveň kritickým měřítkem (sudidlem) dosavadního                              právního  řádu.“  Z dôvodovej  správy  k návrhu  novej  ústavy  ČSR.                              Ústavodarné  Národné  zhromaždenie  republiky  Československej  1948.  5.                              zasadnutie.   Tisk    č.    1227.    Dostupné    na    internete:                              http://www.psp.cz/eknih/1946uns/tisky/T1227_06.htm   (cit.   21.11.2011).                              Pozri tiež: KOCNA, Adolf: Vliv Ústavy 9. května na výklad právních norem.                              Právník – časopis pro theorii a právní praksi, č. 3-4, 1949. str.112.                               12  KRÁL, Štefan: Výživné manželky. Právník – časopis pro theorii a právní                              praksi, č. 3-4, 1949. str.126. Tiež: „V lidové demokracii se tedy přeměňuje                              sama role práva ve společnosti. Z prvku konservativního, retardačního, ba                              reakčního  se  stává  faktorem  vývoje,  pokroku  a  budovatelského  úsilí.“                              Z dôvodovej  správy  k návrhu  novej  ústavy  ČSR.  Ústavodarné  Národné                              zhromaždenie republiky Československej 1948. 5. zasadnutie. Tisk č. 1227.                              Dostupné                       na                      internete:                              http://www.psp.cz/eknih/1946uns/tisky/T1227_06.htm (cit. 21.11.2011).                                                                  241","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                hlavy  rodiny  sa  stal  rovnocenným  partnerom  manželky,  ktorá                              nadobudla v rodine úplne rovnaké práva a povinnosti ako jej manžel.                              Starať sa o všetky potreby manželov a detí odteraz prislúchalo obom                              manželom spoločne v rovnakej miere. V zmysle § 26 Ústavy všetkým                              občanom prislúchalo právo na prácu. Zásady ľudovodemokratického                              zriadenia vyžadovali, aby každý občan toto právo na prácu aj statočne                                    13                              využil.   Zároveň  ústava  garantovala  všetkým  pracujúcim  právo  na                              spravodlivú odmenu za vykonanú prácu (§ 21, ods. 1 Ústavy).                                      Na  základe  citovaných  predpisov  sa  manželia  stávali                              rovnocennými  občanmi  v spoločnosti  a rovnocennými  partnermi                              v rodine.  Mali  ústavne  garantované  právo  na  prácu,  pri  ktorom  sa                              očakávalo,  že  ho  statočne  využijú.  Ak  boli  obaja  manželia                              práceschopní, podľa pomeru svojich hospodárskych schopností potom                              boli povinní spoločne sa starať aj o domácnosť a znášať náklady na                              manželstvo. Práca manželov vo vzťahu k manželstvu a k rodine mala                              byť  rovnako  hodnotená  bez  ohľadu  na  to,  či  manžel  vykonával                              zárobkovú  činnosť  alebo  prácu  v domácnosti.  Treba  dať  do                              pozornosti, že práca – najmä manželiek – v domácnosti bola bežným                              javom  vtedajšej  doby,  podmieneným  historicky.  Manželka  sa                              poväčšine  venovala  výlučne  starostlivosti  o domácnosť  a deti.  Táto                              práca  manželky  bola  považovaná  za  doteraz  spoločensky  nutnú                              a preto mala byť nezárobkovo činná žena po dobu trvania manželstva                              zabezpečená  nárokom  na  úhradu  osobných  potrieb  voči  svojmu                              manželovi.  Osobný  výkon  starostlivosti  o deti  a o spoločnú                              domácnosť,  ktorú  v rodine  zabezpečovala  viac-menej  manželka,  bol                              považovaný  za  ekvivalent  peňažného  príspevku  manžela,  ktorý  na                              uspokojovanie  potrieb  rodiny  zasa  prispieval  skôr  finančne.  „Keď                              prácu  manželov  vo  vzťahu  k rodine  hodnotíme  rovnako,  vtedy                              musíme pripustiť, že manželke, ktorá pracuje len v domácnosti, patria                              také  práva  na  manželov  plat,  zárobok,  ako  manželovi  samému.                                                                         14                              Zárobok manžela je spoločný obom manželom.“                                     Do  iného  svetla  sa  dostávala  manželka,  ktorá  sa  nevenovala                              starostlivosti  o deti  a domácnosť.  Ak  teda  bola  manželka                              práceschopná  a nevykonávala  prácu  v domácnosti,  malo  sa  podľa                              nového  chápania  na  ňu  pozerať  ako  na  rovnoprávnu  s manželom.                              Nárok  na  jej  vydržiavanie  počas  manželstva  zo  strany  manžela  sa                              začínal  vnímať  ako  neopodstatnený.  Objavovali  sa  názory,  že  by  tu                              išlo o podceňovanie práce manželky, dokonca znižovanie dôstojnosti                              ženy ako rovnocenného partnera.                                      Tretiu  modelovú  situáciu  uzatváral  prípad,  keď  manželka                              nebola  schopná  práce.  Pri  práceneschopnej  manželke  sa  na                              manželovej povinnosti vydržovať ju počas manželského spolužitia nič                                13                                 V zmysle používaného hesla: „kto nepracuje, nech neje“.                              14  KRÁL, Štefan: Výživné manželky. Právník – časopis pro theorii a právní                              praksi, č. 3-4, 1949. str.127.                                                                  242","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                nemenilo.  Mal  povinnosť  vydržovať  ju  predovšetkým  in  natura,  čo                              bol  spôsob  vyplývajúci  zo  samotnej  povahy  manželstva,  ako                              spoločenstva  založeného  na  vzájomnej  láske  a pomoci.  Táto                              povinnosť práceschopného manžela starať sa o svoju práceneschopnú                              manželku  (a  samozrejme  tiež  opačne)  bola  vnímaná  nielen  ako                              povinnosť mravná, ale i právna.                                       Pokiaľ išlo o otázku vyživovania manželky pri oddelenom žití                              manželov  (ako  dôsledok  rozvodu  od  stola  a lože),  resp.  pri                              rozlúčenom manželstve, kľúčovú rolu zohrávala súdom určená vina na                              rozluke. Určenie viny bolo obligatórnou náležitosťou výrokovej časti                              rozsudku,  preto  v zásade  pri  rozluke  nemohla  nastať  situácia,  že  by                              niektorý  manžel  (prípadne  aj  obaja)  nebol  označený  za  vinného.                              Určenie   viny   so   sebou   nieslo   významné   osobnoprávne                                                         15                              i majetkovoprávne  následky ,  konkrétne  v súvislosti  s témou                              výživného  manželky  –  za  vinného  vyhlásený  muž  bol  povinný                              nevinnú   ženu   živiť,   a to   primerane   k jeho   majetkovému                              a spoločenskému postaveniu, ak vlastné príjmy nevinnej manželky na                              takúto výživu nestačili. Výživné, resp. alimenty museli byť na žiadosť                              ženy  zaistené.  Takáto  povinnosť  zaťažovala  bývalého  manžela  až                              dovtedy, kým sa žena znovu nevydala.                                      Ústava  9.  mája  však  opäť  podstatne  menila  výklad                              dovtedajších  noriem.  Aj  keby  oddelené  žitie  manželov  či  rozluku                              zavinil manžel, súdy mali brať ohľad na celkovú situáciu manželky.                              Jednak  na  jej  majetkovú  situáciu,  a najmä  na  jej  schopnosť  či                              neschopnosť  pracovať  a živiť  sa  vlastnou  prácou.  Prisúdenie                              alimentov  bezdetnej  a práceschopnej  manželke  sa  v takomto  prípade                              mohlo  vnímať  ako  bezpracný  príjem  manželky,  či  dokonca                                                      16                              podporovanie  zaháľačstva .  Ak  ústava  zaručovala  právo  na  prácu                              a zásady  ľudovodemokratického  zriadenia  vyžadovali,  aby  každý                              občan  toto  právo  na  prácu  statočne  využil,  takouto  optikou  sa  na                              manželku mali pozerať aj súdy. Nárok manželky na výživné mali teda                              potvrdiť iba v tom prípade, ak by manželka nemohla sama  vykonávať                              zárobkovú  činnosť  pre  svoju  práceneschopnosť  alebo  preto,  že  sa                              musela  starať  o výchovu  detí.  V opačnom  prípade  by  výživné  malo                              povahu  „bezpracného príjmu“ manželky. Výživné sa teda ako výraz                              zásadného  odmietania  starého  „buržoázneho“  práva  malo  konečne                              prestať  vnímať  ako  akýsi  druh  „náhrady  škody“,  ktorú  bol  povinný                              plniť vinný manžel voči nevinnej manželke. Pod vplyvom Ústavy 9.                              mája  sa  významnou  mierou  menil  tiež  pohľad  na  určovanie  výšky                                15                                 Pozri ŠOŠKOVÁ, Ivana: Právna úprava rozluky a rozvodu od stola a lože                              v medzivojnovom  období  na  Slovensku  vo  svetle  judikatúry.  In:  Notitiae                              Novae  Facultatis  Iuridicae  Universitatis  Matthiae  Beli  Neosolii.  Roč.  XII.-                              XIII.  /  zost.  Jaroslav  Chovanec.  Banská  Bystrica:  Právnická  fakulta                              Univerzita Mateja Bela, 2007. - ISBN 978-80-80-83-428-9. str. 229-247.                               16  KRÁL, Štefan: Výživné manželky. Právník – časopis pro theorii a právní                              praksi, č. 3-4, 1949. str.127.                                                                  243","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                výživného.  Hoci  dôležitú  úlohu  v zmysle  platného  práva  stále                              zohrávali  majetkové  pomery  a spoločenské  postavenie  či  zárobkové                              schopnosti  manžela,  pri  stanovovaní  výšky  výživného  sa  výrazne                              začínal  brať  ohľad  na  majetok  samotnej  manželky  a jej  zárobkové                              schopnosti.  Stará  zásada  o primeranosti  zaopatrenia  manželky  k jej                              bývalej životnej úrovni za trvania manželstva sa dostávala do rozporu                              s povahou výživného  a s jeho novým chápaním v ľudovej demokracii.                               Literature:                              -  Dôvodová  správa  k návrhu  novej  ústavy  ČSR.  Ústavodarné                                 Národné  zhromaždenie  republiky  Československej  1948.  5.                                 zasadnutie.   Tisk   č.   1227.   Dostupné    na   internete:                                 http://www.psp.cz/eknih/1946uns/tisky/T1227_06.htm      (cit.                                 21.11.2011).                              -  FAJNOR,  Vladimír  –  ZÁTURECKÝ,  Adolf:  Nástin  súkromného                                 práva  platného  na  Slovensku  a Podkarpatskej  Rusi.  III.  vydanie                                 pôvodného diela. Šamorín: Heuréka, 1998. ISBN 80-967653-4-5.                              -  KOCNA, Adolf: Vliv Ústavy 9. května na výklad právních norem.                                 Právník – časopis pro theorii a právní praksi, č. 3-4, 1949. str. 112–                                 125.                              -  KRÁL,  Štefan:  Výživné  manželky.  Právník  –  časopis  pro  theorii                                 a právní praksi, č. 3-4, 1949. str. 125–128.                              -  LUBY,  Štefan:  Základy  všeobecného  súkromného  práva.  II.                                 vydanie.  Bratislava:  Ústav  všeobecného  súkromného  práva                                 Právnickej fakulty Slovenskej univerzity, 1947.                              -  MURÁNSKA,  Jana:  Spoločný  majetok  manželov.  In  Vedecká                                 konferencia  o euro  a ochrane  a vymožiteľnosti  práv:  zborník                                 z vedeckej  konferencie  s medzinárodnou  účasťou  konanej  27.-                                 28.novembra  2008.  Banská  Bystrica:  Právnická  fakulta  UMB,                                 2009. ISBN 978-80-8083-788-4, str. 192-205.                              -  ROUČEK,  František  –  SEDLÁČEK,  Jaromír:  Komentář  k čsl.                                 obecnímu  zákoníku  občanskému.  I.  díl.  Praha:  Právnické                                 knihkupectví a nakladatelství V. Linhart, 1935.                              -  SKALOŠ, Martin: Slovenské a československé dejiny štátu a práva                                 v  rokoch 1945  -  1989.  Banská  Bystrica:  PrF  UMB,  2011.  ISBN                                 978-80-557-0156-1.                              -  ŠOŠKOVÁ, Ivana: Právna úprava rozluky a rozvodu od stola a lože                                 v medzivojnovom  období  na  Slovensku  vo  svetle  judikatúry.  In:                                 Notitiae  Novae  Facultatis  Iuridicae  Universitatis  Matthiae  Beli                                 Neosolii.  Roč.  XII.-XIII.  /  zost.  Jaroslav  Chovanec.  Banská                                 Bystrica: Právnická fakulta Univerzita Mateja Bela, 2007. - ISBN                                 978-80-80-83-428-9. str. 229-247.                               Contact – email                              ivana.soskova@umb.sk                                                                       244","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                      PRACOVNÍ PRÁVO V PROTEKTORÁTU                                           ČECHY A MORAVA - JEŠTĚ                                                                                  1                                        SOUKROMOPRÁVNÍ ODVĚTVÍ?                                                    JAROMÍR TAUCHEN                                       Faculty of Law, Masaryk University, Czech Republic                                Abstract in original language                              Stejně  jako  v Říši  byl  pro  protektorátní  pracovní  právo                              charakteristický  ústup  od  soukromoprávního  prvku  a  naopak                              vzrůstající státní regulace, která se projevovala např. regulací pracovní                              doby,  regulací  mezd,  omezením  autonomie  vůle  v pracovněprávních                              vztazích  projevující  se  např.  v zakotvení  zákazu  výpovědi  či                              hromadného  propouštění,  zavedením  pracovní  povinnosti,  systému                              nucené  práce  a  pracovního  nasazení,  jakož  i  uvolňováním                              zaměstnanců  k výkonu  činností,  které  byly  vynuceny  válečnými                              poměry. Tento příspěvek by měl tedy poukázat na míru zásahů státu                              do  pracovněprávních  vztahů  v období  trvání  Protektorátu  Čechy  a                              Morava  (1939  –  1945),  neboť  právě  pracovní  právo  bylo  tím                              soukromoprávním  odvětvím,  které  doznalo  v období  nacistické                              okupace českých zemí nejvíce změn.                               Key words in original language                              Protektorát  Čechy  a  Morava;  pracovní  právo;  soukromé  právo;                              nacistická ideologie; systém nucené a řízené práce.                              Abstract                              Immediately after the constitution of the Protectorate of Bohemia and                              Moravia  (1939  –  1945),  the  Nazis  began  with  interventions  in  the                              labor  law.  Labor  law  was  one  of  branches  of  law,  which  were                              influenced very much during the German occupation (compared, the                              civil  law  remained  practically  unaffected).  This  article  involves                              following  sections:  introduction,  labor  law  according  to  the  Nazi                              ideology,  creating  of  the  forced  and  controlled  labor  system,                              regulations in labor relations and situations of Jewish employees.                               Key words                              Protectorate  of  Bohemia  and  Moravia;  labor  law;  private  law;  NS                              ideology;  implementation  of  compulsory  labor  service  and  peonage                              system.                                         1                                 Tento  příspěvek  představuje  výstup  ze  standardního  grantového projektu                              GAP408/10/0363 „Vývoj soukromého práva na území České republiky“.                                                                  245","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                1. ÚVODEM                                Od dob, kdy stát začal autoritativně zasahovat do pracovněprávních                              vztahů  mezi  zaměstnanci  a  zaměstnavateli,  se  začíná  spolu  se                              vzrůstající státní regulací měnit i povaha tohoto vztahu považovaného                              původně  za  ryze  soukromoprávní.  Pracovní  právo  se  tak  dostává                              postupně  na  pomezí  mezi  právo  soukromé  a  veřejné.  I  dnes  je                              pracovní právo právním odvětvím, jehož první polovina je řazena do                              práva soukromého a druhá polovina do práva veřejného. V totalitních                              režimech  často  stát  usiluje  o  potlačení  soukromoprávního  prvku                              v pracovním právu ve prospěch státní regulace.                                Účelem  tohoto  příspěvku  je  tedy  poukázat  na  míru  zásahů  státu  do                              pracovněprávních  vztahů  v období  trvání  Protektorátu  Čechy  a                              Morava  (1939  –  1945),  neboť  právě  pracovní  právo  bylo  tím                              soukromoprávním  odvětvím,  které  doznalo  v období  nacistické                                                                2                              okupace českých zemí nejvíce změn.  Předložený příspěvek  má dvě                              dimenze.  První  tvoří  stručná  analýza  legislativních  zásahů                              zákonodárce,  především  tedy  protektorátní  vlády  a  protektorátních                              ministerstev;  Říšský  protektor  v Čechách  a  na  Moravě  zasahoval                              svými  právními  předpisy  do  pracovněprávních  vztahů  pouze                              minimálně.  Jelikož  právě  úprava  postavení  dělníků,  výkonu  závislé                              práce a vztahů mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem tvořila jednu                              ze základních kategorií a patřila často k proklamovaným požadavkům                              německého národního socialismu, který se sám o masy dělníků opíral                              (nebo  to  alespoň  o  sobě  proklamoval),  je  nutné  se  ideologickým                              pojetím  a  změnami  v ideologickém  pojetí  pracovního  práva  rovněž                                      3                              zabývat.  Druhou dimenzí je tedy představení a analýza ideologického                              náhledu  na  vybrané  kategorie  pracovního  práva,  tak  jak  je                              proklamovaly  dobové  protektorátní  časopisy  vydávané  především                              Národní odborovou ústřednou zaměstnaneckou (NOÚZ).                               Vedení sjednocených odborů převzalo nacistickou rétoriku a stalo se                              (otázkou  je  zda  vynuceně?)  vykonavatelem  nacistické  politiky                              v Protektorátě. Národní odborová ústředna zaměstnanecká pořádala ve                              velkých  podnicích  závodní  shromáždění,  na  kterých  důvěrníci,                              zaměstnanci továren  a  funkcionáři  NOÚZ  seznamovali  dělníky  s                                 2   K protektorátnímu  pracovnímu  právu  z novější  literatury  srov.  např.                              TAUCHEN,  J.,  Pracovní  právo  v  Protektorátu  Čechy  a  Morava  –  několik                              shrnujících  poznámek.  In:  KNOLL,  V.  (ed.),  Naděje  právní  vědy.  Býkov                              2010.  Plzeň:  Aleš  Čeněk,  2011,  s.  166  –  175;  TAUCHEN,  J.,  Einige                              Bemerkungen zur Entwicklung des Arbeitsrechts im Protektorat Böhmen und                              Mähren.  In:  Journal  on  European  History  of  Law.  London:  STS  Science                              Centre, roč. I, 2010, č. 2, s. 50  – 54; TAUCHEN, J., Diskriminace Židů v                              pracovním  právu  v  Protektorátu  Čechy  a  Morava.  In:  COFOLA  2010:  the                              Conference Proceedings. Brno: Masarykova univerzita, 2010, s. 742 – 752.                               3                                 K ideologickému  pojetí  jednotlivých  odvětví  soukromého  práva  v Říši                              podrobně viz TAUCHEN, J., Základní ideologická východiska nacistického                              „soukromého“  práva  jako  vzoru  pro  právo  protektorátní.  In:  Dny  práva  -                              2010 - Days of Law. Brno: Masarykova univerzita, 2011, s. 1720 – 1742.                                                                  246","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                „hospodářskými  a  sociálně  politickými  aktualitami  a  potřebami                                    4                              doby“.                              Snaha  o  výrazné  zlepšení pracovních  podmínek  a  postavení  dělníků                              představovala  mimo  jiné  to,  co  obyčejné  lidi  v Německu  táhlo                              k národnímu  socialismu;  proto  se  i okupanti  a jejich  čeští  pomahači                              snažili  po  roce  1939  na  stránkách  protektorátních  novin  a  časopisů                              předkládat  české  veřejnosti  (pouze)  úspěchy  národního  socialismu                              v pracovní a sociální oblasti, aby tak ovlivnili veřejné mínění a vztah                              protektorátních příslušníků k okupační moci. Národní socialismus tak                              usiloval o posílení významu pracujícího člověka, o něhož by se pak                              mohl opřít:                               „dnes  už  není  dělník  a  soukromý  zaměstnanec  přehlíženým  členem                              lidské  společnosti;  dnes  je  uznávaným  příslušníkem  lidského                              kolektivu,  jemuž  je  v hospodářském,  sociálním  a  kulturním  dění                                                                 5                              národa přiznáváno místo nejpřednější.“                              Po  vzoru  nacistického  Německa  byla  v českých  zemích  změněna                              dosavadní  sociální  politika,  jejímž  výrazem  v oblasti  práva  bylo                              pracovní  a  sociální  zákonodárství.  K upevnění  své  moci  využívali                              okupanti  a  čeští  kolaboranti  menší  sociální  ústupky  ve  prospěch                              dělníků,  které  však  v tomto  směru  zřejmě  neměly  valnější  úspěch.                              Dobové  noviny  a  časopisy  se  předháněly  v chvalozpěvech  na                                                                            6                              německou  sociální  politiku  a  její  vymoženosti.   Levnou  sociální                              demagogií chtěli nacisté získat u části českého dělnictva sympatie pro                                                         7                              německý národní socialismus.  Na druhou stranu je nutné přiznat, že                              v některých  oblastech  sociální  a  pracovní  politiky  (zlepšení                              pracovních  podmínek  či  tzv.  padesátihaléřový  příplatek  ke  mzdě)                              došlo  ve  srovnání  s předcházejícím  obdobím  skutečně  k posunu                              směrem kupředu, což bylo ale zároveň tvrdě vykoupeno zavedenými                              restrikcemi (např. zrušení práva na stávku, sloučení všech odborových                              organizací,  zásahy  do  mzdových  poměrů,  káznicový  systém  ve                              výrobě,  vytvoření  systému  nucené  a  řízené  práce  aj.).  Sociální  a                              pracovní  politika  prvních  let  Protektorátu  byla  tak  jedinou  oblastí                              z celého nacistického programu, která mohla českého dělníka oslovit.                                  4  [autor neuveden], Závodní shromáždění. In: Práce a hospodářství. Měsíčník                              pro hospodářství a sociální politiku, 1941, roč. 2, č. 10, s. 200; v roce 1941                              se konaly projevy ve 165 městech ve 285 závodech, přičemž je vyslechlo 250                              tisíc zaměstnanců.                               5   MIKUŠEK,  E.,  Lidé  práce  mají  právo  na  kulturu.  In:  List  soukromých                              zaměstnanců svobodných povolání. Orgán NOÚZ, 1942, roč. I., č. 9, s. 1.                              6  K nacistickému pracovnímu právu blíže: TAUCHEN, J., Vývoj pracovního                              práva  ve  Třetí  říši.  In:  Právní  a  ekonomické  problémy  V.  Ostrava:  KEY                              Publishing, 2008, s. 129 - 137.                               7                                 Dejiny  státu  a  práva  na  území  Československa  v období  kapitalizmu  II.                              1918 – 1945. Bratislava: Slovenská akadémia vied, 1973, s. 530 – 532.                                                                  247","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Do jaké míry tomu tak bylo, je dnes těžko odhadnutelné a vyžádalo by                              si to dílčí studii.                                 Ideologické pojetí vybraných kategorií pracovního práva                                Nový řád a distance od předcházejícího období                              V  dobových  časopisech  vydávaných  Národní  odborovou  ústřednou                              zaměstnaneckou  určených  přímo  dělníkům  (např.  Práce  a                              hospodářství,  List  zaměstnanců  svobodných  povolání,  Rozhledy                              dělníků různých povolání, Pokrok, Kovodělník, Stavba a dřevo aj.) se                              lze setkat se snahou přesvědčit čtenáře, že Čechy a Morava byly od                              počátku velmi těsně spjaty s politickým,  kulturním, hospodářským a                              sociálním životem německého národa. Poukazováno bylo rovněž i na                              „neutěšenou“  situaci  v první  Československé  republice,  především                              pak  na  dlouhodobou  nezaměstnanost,  nuzné  výdělky  pro  pracující  a                              existenční nejistotu. Naproti tomu stavu je postaven Protektorát,                               „kde  nabýval  český  pracující  člověk  ztraceného  sebevědomí.  Osud                              jeho a jeho rodiny se dostal do popředí obecného zájmu. Odměna za                              práci  přestala  být  výsledkem  nerovné  soutěže  mezi  hospodářsky                              silným  zaměstnavatelem  a  sociálně  slabým  pracovníkem,  jenž  pod                              ztrátou živobytí musí prodat svou pracovní sílu. Pracovní síla není již                              zbožím na trhu práce, je základním a důstojně hodnoceným činitelem                                                                         8                              v národní pospolitosti a národním hospodářství.“                              Úplnou  distanci  od  předcházejícího  období  velmi  dobře  ilustruje                              následující pasáž:                               „minuly doby, kdy miliony rukou a hlav se nabízely a marně prosily o                              práci.  Pracovní  síla  je  nyní  osvobozena  od  vlivu  spekulantů  a                                                               9                              dělníkům bylo dáno právo na práci.“                                Pojetí práce                                Novou  ideologickou  dimenzi  dostalo  také  samotné  právo  na  práci.                              Tomuto nároku odpovídal příkaz, že každý je povinen přispívat svoji                                                                            10                              prací k blahu celku ze všech svých sil a schopností.                                 8                                 STOČES,  V.,  Tři  roky  Protektorátu.  In:  List  soukromých  zaměstnanců                              svobodných povolání. Orgán NOÚZ, 1942, roč. I., č. 3, s. 1.                              9                                 BARTOŠ,  B.,  Zaměstnanci  mají  právo  na  radostnější  život.  In:  List                              soukromých zaměstnanců svobodných povolání. Orgán NOÚZ, 1942, roč. I.,                              č. 4, s. 2.                               10                                  JANEČEK,  J.,  Práce  službou  pospolitosti.  In:  Práce  a  hospodářství.                              Měsíčník pro hospodářství a sociální politiku, 1945, roč. VI, č. 1, s. 6.                                                                 248","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Co  se  týče  vlastního  pojetí  práce,  dobový  pohled  byl  ten,  že  práce                              přestala být majetkem jedince, nýbrž se stala jměním celého národa.                              Z tohoto důvodu s ní nemůže každý hospodařit, jak by chtěl a její cena                                                                               11                              již  není  určována  zákonem  nabídky  a  poptávky.   Při  každém                              pracovním výkonu si měl každý uvědomit, že vykonávaná práce nemá                              bezprostřední  význam  jen  pro  něj  samotného,  nýbrž  musí  sloužit                                          12                              užitku všech.  To představovalo provedení jedné ze základních zásad                              národního socialismu obsažených v Programu NSDAP z roku 1920, a                              to:  „prospěch  celku  před  zájmem  jednotlivce“  (Gemeinnutz  vor                                        13                              Eigennutz).                              Nacisté  usilovali  o  to,  aby  se  práce  stala  náplní  života  všech                              příslušníků  národa  a  aby  měla  pro  pracujícího  člověka  životní                                      14                              hodnotu.  Skutečný cíl byl však zcela jasný: přimět dělníky v Říši i                              na  okupovaných  územích  za  pomoci  těchto  a  podobných  hesel                              k vyšším pracovním výkonům.                               Český národ měl přispět k vytvoření nové Evropy ne na bojišti, nýbrž                              svou prací. Jak k tomu uvádí dobový komentář:                                „je tedy na nás, abychom pochopili, že práce musí být posláním. …                              Národní socialismus chápe práci jako poslání, nikoliv jako dřinu. …                              Dělník musí pracovat nejen proto, aby mohl žít, a musí zároveň při                                                                15                              své práci myslet na věci větší a vyšší.“                                Vztah podnikatele a jeho zaměstnance                               V národním  socialismu  se  měl  podnikatel  stát  „vykonavatelem  vůle                                                                       16                              veřejného  vedení  hospodářského  života.“   „Všichni  pracující,                              podnikatelé i zaměstnanci, vytvořili velkou armádu práce, před kterou                                11   BARTOŠ,  B.,  Zaměstnanci  mají  právo  na  radostnější  život.  In:  List                              soukromých zaměstnanců svobodných povolání. Orgán NOÚZ, 1942, roč. I.,                              č. 4, s. 2.                               12                                  [autor  neuveden],  Práce  tvoří  práci.  In:  Pokrok.  Orgán  NOÚZ  pro                              kovoprůmyslový, hornický a hutnický dorost, 1943, roč. I., č. 5, s. 1.                              13                                 EVALD, A., Majestát práce. In: Brázda, 1940, roč. III (XXI), č. 47, s. 553                              – 554.                              14                                 [autor neuveden], Význam práce v nové pospolitosti.  In: List soukromých                              zaměstnanců svobodných povolání. Orgán NOÚZ, 1943, roč. II., č. 11, s. 1.                               15                                  [autor  neuveden],  Práce  posláním,  nikoliv  dřinou.  Od  předního  boje  ke                              spoluodpovědnosti.  In: List soukromých zaměstnanců svobodných povolání.                              Orgán NOÚZ, 1943, roč. II., č. 4, s. 1.                               16  [autor neuveden], Sociální úroveň dělníka a její hájení dnes. In: Rozhledy                              dělníků různých povolání. Orgán NOÚZ pro dělníky v obchodech, dopravě a                              různých oborech, 1943, roč. III., č. 6, s. 2.                                                                  249","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                                                                     17                              byl  postaven  úkol  všeobecných  zájmů  hospodářských.“   Cílem                              národního  socialismu  v pracovněprávní  oblasti  mělo  být  dosažení                              pracovního míru, přičemž  se nacisté snažili přirozeně odlišné zájmy                              zaměstnavatele a zaměstnance zakrýt právě poukazem na vyšší zájmy                              pospolitosti:                               „každý  se  musí  sám  natolik  kontrolovat  a  rozhlédnout,  zda  neškodí                              celku, do kterého je dnes více než jindy každý zapojen. … Ano byly                              doby, kdy byl český člověk na druhého jako ras; takováto psychologie                              se vytvářela zcela vědomě, protože z vzájemné řevnivosti a nenávisti                              měli užitek ti, kteří s rozvráceným pracujícím celkem tvořili pro sebe                              hodnoty.  A  dělník  nadával  na  druhého  dělníka,  znemožňoval  jej                              v klidné  práci,  oba  potom  nenáviděli    -  ač  chudáka  stejně  špatně                              placeného  –  úředníka,  protože  ten  byl  nejbližším  představitelem                                                                          18                              nepopulárních kapitalistických příkazů se shora.“                               K vyšším  pracovním  výkonům  dělnictva  mělo  přispět  rovněž  často                              proklamované a uměle vnesené „upřímné“ kamarádství v práci mezi                              dělníky. To charakterizuje dobový komentář následovně:                               „… hledá a nalézá se ten kladný vztah i mimo rámec práce, kdy teprve                              možno hodnotit pravý význam skutečného kamarádství. Jeho cena je                              nesmírná.  Oč  lépe  se  pracuje  v prostředí  těch,  kteří  nikdy  neublíží                              hrubým slovem, zlým skutkem, ale dovedou poradit, posílit v důvěře                                                                   19                              v lepší zítřek a případně pomoci v nouzi.“                               Odmítán  byl  rovněž  třídní  boj,  „neboť  třídním  bojem  nelze  dospět                              k blahobytu a spokojenosti, neboť blaho jednotlivce je bezprostředně                              spjato s blahem celku; především pak s prospěchem a blahem závodu,                                                     20                              v němž  dělník  pracuje.“   V dobových  článcích  se  objevují  často                              kategorie  jako  rovnost  mezi  pracujícími  a  jejich  společná                                          21                              odpovědnost.                                  17                                  [autor  neuveden],  Zajištění  sociální  úrovně  zaměstnanců.  In:  List                              soukromých zaměstnanců svobodných povolání. Orgán NOÚZ, 1943, roč. II.,                              č. 2, s. 1.                               18   SCHUSTER,  F.,  Nový  názor  na  práci  a  život.  In:  Kovodělník.  Orgán                              NOÚZ pro Hlavní skupinu dělnictva v kovoprůmyslu, 1942, roč. II., č. 10, s.                              1.                              19                                 STANĚK, K., Poměr dělníka k dělníku. In: Kovodělník. Orgán NOÚZ pro                              Hlavní skupinu dělnictva v kovoprůmyslu, 1943, roč. III., č. 8, s. 1.                               20                                 KORP, K., Od třídního boje ke spoluzodpovědnosti. In: Rozhledy dělníků                              různých povolání. Orgán NOÚZ pro dělníky v obchodech, dopravě a různých                              oborech, 1943, roč. III., č. 4, s. 1.                               21  KOKTÁN, F., Dělnictvo a národ. In:  Stavba a dřevo. Orgán NOÚZ pro                              hlavní skupinu dělníků stavebních odborů, dělnictva dřevoprůmyslu a dělníků                              lakýrnických a malířských, 1941, roč. I., č. 1, s. 1.                                                                  250","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                  Vytvoření systému nucené a řízené práce                               Základem  protektorátního  pracovního  práva  bylo  vytvoření  systému                              řízené  práce,  přičemž  stát  zásadním  způsobem  omezoval  autonomii                                                                   22                              vůle  subjektů  pracovněprávních  vztahů.   Dobový  komentář  k tomu                              uvádí:                               „dnešní doba se vyznačuje především novým názorem na práci. Pro                              každého příslušníka společnosti je nutno práci najít a na druhé straně                              je  každý  povinen  pracovat,  a  to  tam,  kde  je  to  v zájmu  celku                              nejnaléhavější.  Postupné  uplatnění  této  zásady  bylo  svěřeno  úřadům                              práce,  které  po  vzoru  německém  mají  dalekosáhlejší  úkoly  než                              dřívější  zprostředkovatelny.  Nejde  jen  o  vzájemné  vyrovnání                              poptávky  a  nabídky  na  trhu  práce,  nýbrž  uplatňuje  se  velkoryse                              disponování  pracovními  silami  podle  okamžité  potřeby  z hlediska                                              23                              veřejného zájmu.“                              Systém  nucené  práce  zavedla  vládní  nařízení  č.  190/1939  a  č.                              195/1939  Sb.,  o  všeobecné  pracovní  povinnosti,  podle  kterých  byla                              uložena  pracovní  povinnost  k  provedení  zvláště  důležitých  úkolů                              všem mužským práceschopným státním příslušníkům Protektorátu ve                              stáří od 16. do 25. roku věku po určitou stanovenou dobu. Ta trvala                              jeden  rok  a  vyžadovala-li  to  zvláštní  důležitost  úkolů,  mohla  být                              prodloužena na dva roky.                               V roce  1939  se  před  žněmi  vyskytla  potřeba  zajištění  dostatečného                                                               24                              počtu  pracovních  sil  v zemědělství.   Za  tímto  účelem  bylo  vydáno                              vládní nařízení č. 177/1939 Sb., o přikazování osob k zemědělským                              pracím,  dle  něhož  nezaměstnaní  mohli  být  přikázáni  k  zabezpečení                              včasného provedení nutných zemědělských prací.                               Od  r.  1941  (vládní  nařízení  č.  46/1941  Sb.,  jímž  se  činí  některá                              opatření o řízení práce) mohli být po dobu jednoho roku práceschopní                              obyvatelé Protektorátu ve věku od 18 do 50 let přikázáni k provedení                              neodkladných  prací  mimořádné  státně  politické  nebo  hospodářské                              důležitosti.  Jednalo  se  o  práce  sloužící  k  obraně  země,  zajištění                              výživy, zdolání stavu nouze a následků přírodních katastrof apod. Za                              tím  účelem  mohlo  být  také  veřejným  a  soukromým  podnikům  a                                22  Podrobně k tomu TAUCHEN, J., Zavedení pracovní povinnosti a systému                              nucené  práce  v  Protektorátu  Čechy  a  Morava.  In:  VOJÁČEK,  L.,                              TAUCHEN, J., SCHELLE, K. (eds.), Proměny soukromého práva. Sborník z                              konference ke 200. výročí vydání ABGB. Brno: Masarykova univerzita, 2011,                              s. 414.                               23                                 KLUMPAR, V., Sociální politika v roce 1940. In: Práce a hospodářství.                              Měsíčník pro hospodářství a sociální politiku, 1941, roč. II, č. 1, s. 4.                              24                                  HOFFMANN,  J.  a  kol.,  Nové  zákony  a  nařízení  Protektorátu  Čechy  a                              Morava. Ročník II. (1940). Praha: V. Linhart, 1940, s. 970.                                                                  251","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                správám  nařízeno,  aby  uvolnily  pro  tyto  účely  některé  své  pracovní                              síly.  Od  roku  1942  (vládní  nařízení  č.  10/1942  Sb.)  bylo  možno                              svobodné,  ovdovělé,  rozvedené,  rozloučené  nebo  odděleně  žijící                              osoby přikázat k výkonu práce rovněž na ostatním říšském území.                               Vládní  nařízení  č.  154/1942  Sb.  otevřelo  cestu  k  tzv.  nucenému                              (totálnímu) nasazení. Všichni práceschopní obyvatelé Protektorátu (s                              výjimkou  matek  dětí  mladších  15  let  a  těhotných  žen  od  šestého                              měsíce  těhotenství)  mohli  být  přikázáni  k výkonu  práce  jak                              v Protektorátu,  tak  i  v  ostatních  územích  Říše.  Do  Říše  tak  byli                              zavlečeni  statisíce  Čechů.  K řízení  práce  a  k vydávání  souhlasu  se                              sjednáváním a rozvazováním pracovních poměrů byly již v červenci                              1939  zřízeny  úřady  práce,  které  částečně  převzaly  agendu                                                                          25                              dosavadních veřejných zprostředkovatelen práce.                                Zvýšená státní regulace pracovněprávních vztahů                               Autonomie vůle zaměstnavatele byla omezena tím, že pracovní poměr                              mohl být sjednán a vypovězen jen se souhlasem úřadu práce (vládní                              nařízení č. 238/1939 Sb., o opatřeních proti zastavování provozování                              závodů a proti hromadnému propouštění zaměstnanců).                               Radikální  zásah  do  dřívější  smluvní  svobody  při  sjednávání  a                              ukončování  pracovního  poměru  představovalo  vládní  nařízení  z 21.                              prosince  1939  č.  323/1939  Sb.,  jímž  se  obmezuje  zrušování                              pracovních  poměrů  a  přijímání  pracovních  sil.  To  zmocňovalo                              ministra  sociální  a  zdravotní  správy  k vydání  vyhlášky,  která  by                              vázala sjednání či rozvázání pracovního poměru v určitých kategoriích                              zaměstnanců,  územních  obvodech  či  závodů  na  předchozí  souhlas                              úřadu práce. Toto nařízení kopírovalo právní úpravu v Říši provázející                              přechod  z mírového  hospodářství  do  válečného  stavu  a  jeho  účelem                                                                          26                              bylo zajistit nerušený chod hospodářského života.                               Byl-li  pracovní  poměr  rozvázán,  musel  se  zaměstnanec  tedy                              neprodleně  osobně  hlásit  u  místně  příslušného  úřadu  práce  (zejm.                              vládní  nařízení  č.  154/1942  Sb.).  V červnu  1941  došlo  k  zavedení                              pracovních  knížek,  které  měly  sloužit  k  plánovitému  rozdělování                              pracovní  síly  a  řízení  práce.  Zaměstnavateli  bylo  zakázáno  vyvíjet                              jakékoli jednání směřující k tomu, aby zaměstnanec v nevypovězeném                              pracovním poměru byl ze svého pracovního místa odlákán nabízením                                25                                 Vládní nařízení č. 193/1939 Sb., o úřadech práce.                              26  K tomu např. FORMÁNEK, F., Omezení výpovědi pracovního poměru. In:                              Pracovní  právo.  Měsíčník  pro  výklad  pracovních  a  sociálně  pojišťovacích                              zákonů, 1940, roč. 13, č. 3-4, s. 33;  VALEČEK, J., Odůvodněná výpověď                              služebního (pracovního) poměru. In: Časopis pro právní a státní vědu, 1941,                              roč. 24, s. 201 – 206; KABOUREK, J., Výpověď právně neúčinná, nesprávně                              daná  a  předčasné  zrušení.  In:  Pracovní  právo.  Měsíčník  pro  výklad                              pracovních a sociálně pojišťovacích zákonů, 1942, roč. 3, s. 133 – 135.                                                                  252","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                vyšší  mzdy  nebo  platu  nebo  příznivějších  pracovních  podmínek                              (vládní  nařízení  č.  13/1942  Sb.).    Na  základě  nařízení  o  zajištění                              stability  mezd  a  platů  a  pracovní  morálky  č.  404/1942  Sb.  nebyl                              zaměstnavatel  oprávněn  zvýšit  bez  předchozího  písemného  souhlasu                              ministerstva  hospodářství  mzdy  svým  zaměstnancům.  Za  porušení                              těchto povinností hrozily peněžité tresty i tresty odnětí svobody.                                Nařízení  o  zajištění  stability  mezd  a  platů  a  pracovní  morálky                              stanovilo  rovněž  katalog  zákazů  směřujících  k ochraně  a  řádnému                              plnění   povinností   z   uzavřeného   pracovněprávního   vztahu.                              Zaměstnanec (učeň) nesměl odepřít ani zpomalit výkon práce, kterou                              mu přidělil zaměstnavatel nebo jím pověřená osoba, ať se jednalo o                              práci  přesčas,  noční,  nedělní  či  sváteční  práci.  Dále  zde  byla                              stanovena  povinnost  zaměstnance  chodit  včas  do  zaměstnání,  místo                              výkonu  práce  neopouštět  a  bez  dostatečné  omluvy  se  nevyhýbat                              plnění  pracovních  povinností.  Bylo-li  to  „z  výchovných  důvodů“                              potřeba, mohl příslušný úřad práce podat návrh na přikázání osoby do                              výchovného  pracovního  tábora,  která  se  opakovaně  dopustila  výše                              uvedených jednání. Osoby zařazené do výchovného pracovního tábora                              zde  měly  setrvat  do  té  doby,  dokud  se  neukáže,  že  je  zajištěno                              dosažení výchovného účelu. Nařízení stanovilo, že výchovné pracovní                              tábory  měl  podle  potřeby  zřídit  generální  velitel  neuniformované                              protektorátní policie.                               Válečné  poměry  si  vyžádaly  zvýšené  pracovní  nasazení  ve  všech                              oblastech,  což  vedlo  v průběhu  války  ke  zvýšenému  vykořisťování                              protektorátního obyvatelstva německými okupanty. Projevilo se to tak                              např.  na  prodloužení  délky  pracovní  doby,  kdy  bylo  možno  bez                              úředního povolení prodloužit pravidelnou pracovní dobu denně až na                              10 hodin a týdně až na 60 hodin, jestliže to poměry v závodě naléhavě                              vyžadovaly. V souvislosti s vyhlášením totální války došlo v září 1944                              ke zvýšení pravidelné týdenní pracovní doby ze 48 hodin o 12 hodin                              přesčas.  Zavedení  60  hodinového  týdne  se  dotýkalo  všech  závodů                                                      27                              soukromého hospodářství.                               Co se týče kolektivního pracovního práva, od dubna 1939 vyžadovaly                              kolektivní smlouvy ke své platnosti schválení ministerstva sociální a                              zdravotní správy (vládní nařízení č. 118/1939 Sb.). Rozbití autonomie                              odborových organizací a jejich faktické podřízení okupační moci bylo                              dokonáno  vládním  nařízením  č.  347/1941  Sb.,  o  úpravě  poměrů  v                              odborových  organisacích  zaměstnaneckých,  podle  kterého  bylo                              možno sloučit či rozpustit odborové organizace nebo převést členstvo                              z jedné organizace do druhé.                               Nacisté  chtěli,  aby  odborové  organizace  v Protektorátu  již                              jednostranně  nezastávaly  zájmy  a  požadavky  zaměstnanců  a                              neomezovaly tak svou činnost jen na úzké a přímé zájmy pracujících,                                  27                                 Nařízení ministra hospodářství a práce z 9. září 1944 č. 199/1944 Sb., o                              zavedení 60-hodinového týdne.                                                                  253","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                nýbrž  aby  se  zájem  odborářů  soustředil  na  rozvoj  průmyslové  a                              zemědělské výroby.                               Ačkoliv byla působnost odborových organizací v období Protektorátu                              výrazně omezena, stále byly označovány za nepostradatelnou složku                              národního  společenství  především  s ohledem  na  jejich  funkci                              „zprostředkovatele“  mezi  státem  a  jednotlivci  v oblasti  hospodářské                                      28                              činnosti.                              V období nacistické okupace byl rovněž reformován systém sociálních                              dávek  a  zavedeny  podpory  pro  včleňování  do  práce.  Po  zřízení                              Protektorátu  byl  zaveden  příspěvek  omezeně  pracujícím  (vládní                              nařízení č. 273/1939 Sb.), podpory v nezaměstnanosti (vládní nařízení                              č. 101/1940 Sb.), pomoc nezaměstnaným v nemoci (vládní nařízení č.                              47/1941  Sb.),  podpora  při  omezení  pracovní  doby  a  snížení  mezd                              vyvolanými válečnými opatřeními (vládní nařízení č. 104/1942 Sb.) či                              opatření pro případ ztráty mezd způsobenými leteckými nálety (vládní                              nařízení č. 230/1942 Sb. a č. 251/1943 Sb.). Předchozí právní předpisy                              byly systematicky spojeny a jednotně byla tato problematika upravena                              vládním  nařízením  č.  250/1943  Sb.,  o  podpoře  při  včleňování  do                              práce.                                 Postavení židovských zaměstnanců                               V Protektorátu  bylo  dle  německého  vzoru  zavedeno  rovněž  rasové                              zákonodárství, které neumožnilo výkon některých profesí osobám, na                                                              29                              které se vztahovaly rasové předpisy.                               Restrikce  zastoupení  Židů  v povoláních  v Protektorátu  se  prováděla                              dvojí  cestou.  První  představovalo  nařízení  říšského  protektora  z 26.                              ledna 1940 o vyřazování Židů z hospodářství protektorátu (VBlRProt.,                              S.  41).  Na  základě  prováděcích  výnosů  byli  Židé  vyřazeni                              z maloobchodu  s textiliemi,  maloobchodu  s obuví  a  kůžemi,                              podomního  obchodu  a  kočujících  živností,  jakož  i  z podnikání  v                              oblasti filmu. Druhou cestu nastoupilo vládní nařízení ze 4. července                              1939 č. 136/1939 Sb., o právním postavení Židů ve veřejném životě,                              které  bylo  základním  právním  předpisem  upravujícím  výkon                              veřejných funkcí židovskými zaměstnanci a nejen na jeho základě byli                                    28   SULÍK,  O.,  Sociální  funkce  odborových  organizací.  In:  Práce  a                              hospodářství. Měsíčník pro hospodářství a sociální politiku, 1940, roč. 1, č.                              1, s. 6 – 7.                               29                                 K právnímu postavení židovského obyvatelstva blíže: UTERMÖHLE, W.,                              SCHMERLING,  H.,  Die  Rechtsstellung  der  Juden  im  Protektorat  Böhmen                              und   Mähren.   Prag:   Böhmisch   -   Mährische   Verlags-   und                              Druckereigesellschaft, 1940.                                                                  254","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Židé  vyloučeni  (nebo  jejich  počet  byl  výrazně  snížen)  i  v tzv.                                                    30                              svobodných povoláních.                              Zaměstnávání  Židů  soukromými  zaměstnavateli  bylo  upraveno                              vládním  nařízením  z 18.  prosince  1941  č.  58/1942  Sb.,  jímž  se  činí                              některá opatření pro včleňování do práce. Jeho čtvrtá část se věnovala                              zaměstnávání Židů, k němuž byl nutný souhlas úřadu práce.  Mzdovou                              a sociálněpolitickou oblast upravovalo vládní nařízení ze 17. července                              1942  č.  260/1942  Sb.,  o  zaměstnávání  Židů.  To  představovalo                              derogaci ochranné funkce pracovního práva, která je považována za                              jeden z jeho hlavních pilířů. Toto nařízení charakterizovalo pracovní                              poměr s osobou židovského původu jako zaměstnanecký poměr svého                              druhu,  kdy  těmto  osobám  nepříslušel  např.  nárok  na  příplatek  za                                                                                      31                              přesčas, noční a nedělní práci či nárok na placenou dovolenou.                                Závěrem                               Na závěr se je nutné vrátit k otázce, která byla položena v samotném                              názvu příspěvku. Náleželo tedy pracovní právo v období Protektorátu                              Čechy  a  Morava  ještě  k soukromoprávnímu  odvětví?  Jak  tento                              příspěvek  na  svých  dvou  částech  ukázal,  v ideologické  rovině  byly                              dobovou  propagandou  tvrdě  požadovány  zásahy  do  sociální  a                              pracovněprávní  politiky  ve  prospěch  státní  restrikce  a  do                              pracovněprávních  vztahů.  Odraz  požadované  nové  pracovněprávní                              politiky představovaly stovky pracovněprávních norem, pro které byl                              charakteristický  ústup  od  soukromoprávního  prvku  a  naopak                              vzrůstající státní regulace, která se projevovala např. regulací pracovní                              doby,  regulací  mezd,  omezením  autonomie  vůle  v pracovněprávních                              vztazích  projevující  se  např.  v zakotvení  zákazu  výpovědi  či                              hromadného  propouštění,  zavedením  pracovní  povinnosti  a  systému                              nucené  práce  a  pracovního  nasazení,  jakož  i  uvolňováním                              zaměstnanců  k výkonu  činností,  které  byly  vynuceny  válečnými                              poměry.  Stát  rovněž  soukromým  zaměstnavatelům  stanovoval,  koho                              smí  zaměstnat  a  za  jakých  podmínek.  To  se  dotýkalo  především                              židovských  zaměstnanců,  kteří  se  ocitli  prakticky  bez  jakékoliv                              ochrany, kterou v té době pracovní právo obvykle poskytovalo.                               Na těchto příkladech je jasně patrné, že zásahy státu byly kardinálního                              charakteru  a  soukromoprávních  prvků  v pracovním  právu  nezůstalo                              velké  množství,  proto  zůstává  stále  velmi  sporné,  zda  je  možné                              v případě pracovního práva v období Protektorátu Čechy a Morava o                                30                                  HOFFMANN,  J.  a  kol.  Nové  zákony  a  nařízení  Protektorátu  Čechy  a                              Morava. Ročník II. (1940). Praha: V. Linhart, 1940, s. 1859.                               31                                 K tomu podrobně TAUCHEN, J., Diskriminace Židů v pracovním právu v                              Protektorátu  Čechy  a  Morava.  In:  COFOLA  2010:  the  Conference                              Proceedings. Brno: Masarykova univerzita, 2010, s. 742 – 752.                                                                    255","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                soukromém  právu  vůbec  hovořit.  Pokud  bychom  chtěli  hovořit  o                              soukromém  právu,  tak  je  to  viděno  zpětně  z našeho  pohledu,  neboť                              nacistická  ideologie  diferenciaci  soukromého  práva  na  veřejné  a                              soukromé neuznávala a považovala všechna právní odvětví za právo                              veřejné,  které  má  sloužit  pouze  zájmům  celku,  tedy  národní                                         32                              pospolitosti.                                Literature:                              -  [autor neuveden], Práce posláním, nikoliv dřinou. Od předního boje                                 ke  spoluodpovědnosti.  In:  List  soukromých  zaměstnanců                                 svobodných povolání. Orgán NOÚZ, 1943, roč. II., č. 4, s. 1                              -  [autor neuveden], Práce tvoří práci. In: Pokrok. Orgán NOÚZ pro                                 kovoprůmyslový, hornický a hutnický dorost, 1943, roč. I., č. 5, s. 1                              -  [autor  neuveden],  Sociální  úroveň  dělníka  a  její  hájení  dnes.  In:                                 Rozhledy  dělníků  různých  povolání.  Orgán  NOÚZ  pro  dělníky                                 v obchodech, dopravě a různých oborech, 1943, roč. III., č. 6, s. 2                               -  [autor neuveden], Závodní shromáždění. In: Práce a hospodářství.                                 Měsíčník pro hospodářství a sociální politiku, 1941, roč. 2, č. 10, s.                                 200                              -  [autor  neuveden],  Význam  práce  v nové  pospolitosti.    In:  List                                 soukromých  zaměstnanců  svobodných  povolání.  Orgán  NOÚZ,                                 1943, roč. II., č. 11, s. 1                              -  [autor  neuveden],  Zajištění  sociální  úrovně  zaměstnanců.  In:  List                                 soukromých  zaměstnanců  svobodných  povolání.  Orgán  NOÚZ,                                 1943, roč. II., č. 2, s. 1                              -  BARTOŠ, B., Zaměstnanci mají právo na radostnější život. In: List                                 soukromých  zaměstnanců  svobodných  povolání.  Orgán  NOÚZ,                                 1942, roč. I., č. 4, s. 2                              -  Dejiny  státu  a  práva  na  území  Československa  v období                                 kapitalizmu II. 1918 – 1945. Bratislava: Slovenská akadémia vied,                                 1973                               -  EVALD, A., Majestát práce. In: Brázda, 1940, roč. III (XXI), č. 47,                                 s. 553 – 554                              -  FORMÁNEK,  F.,  Omezení  výpovědi  pracovního  poměru.  In:                                 Pracovní  právo.  Měsíčník  pro  výklad  pracovních  a  sociálně                                 pojišťovacích zákonů, 1940, roč. 13, č. 3-4, s. 33                              -  HOFFMANN, J. a kol., Nové zákony a nařízení Protektorátu Čechy                                 a Morava. Ročník II. (1940). Praha: V. Linhart, 1940                                 32                                  Z české  literatury  k tomu  podrobně  např.  TAUCHEN,  J.,  Základní                              ideologická  východiska  nacistického  „soukromého“  práva  jako  vzoru  pro                              právo protektorátní. In: Dny práva - 2010 - Days of Law. Brno: Masarykova                              univerzita, 2011, s. 1720 – 1742; TAUCHEN, J., Nacistické soukromé právo                              jako  vzor  pro  právo  protektorátní  (analýza  jednotlivých  právních  odvětví).                              In:  Acta  historico  -  iuridica  Pilsnensia  (v  tisku);  KNAPP,  V.,  Problém                              nacistické právní filosofie (reprint). Dobrá Voda: Aleš Čeněk, 2002, s. 179 –                              182.                                                                  256","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                -  JANEČEK, J., Práce službou pospolitosti. In: Práce a hospodářství.                                 Měsíčník pro hospodářství a sociální politiku, 1945, roč. VI, č. 1, s.                                 6                              -  KABOUREK,  J.,  Výpověď  právně  neúčinná,  nesprávně  daná  a                                 předčasné  zrušení.  In:  Pracovní  právo.  Měsíčník  pro  výklad                                 pracovních a sociálně pojišťovacích zákonů, 1942, roč. 3, s. 133 –                                 135                              -  KLUMPAR,  V.,  Sociální  politika  v roce  1940.  In:  Práce  a                                 hospodářství. Měsíčník pro hospodářství a sociální politiku, 1941,                                 roč. II, č. 1, s. 4                              -  KOKTÁN, F., Dělnictvo a národ. In: Stavba a dřevo. Orgán NOÚZ                                 pro  hlavní  skupinu  dělníků  stavebních  odborů,  dělnictva                                 dřevoprůmyslu a dělníků lakýrnických a malířských, 1941, roč. I.,                                 č. 1, s. 1                              -  KORP, K., Od třídního boje ke spoluzodpovědnosti. In: Rozhledy                                 dělníků různých povolání. Orgán NOÚZ pro dělníky v obchodech,                                 dopravě a různých oborech, 1943, roč. III., č. 4, s. 1                              -  MIKUŠEK,  E.,  Lidé  práce  mají  právo  na  kulturu.  In:  List                                 soukromých  zaměstnanců  svobodných  povolání.  Orgán  NOÚZ,                                 1942, roč. I., č. 9, s. 1                              -  SCHUSTER,  F.,  Nový  názor  na  práci  a  život.  In:  Kovodělník.                                 Orgán NOÚZ pro Hlavní skupinu dělnictva v kovoprůmyslu, 1942,                                 roč. II., č. 10, s. 1                              -  STANĚK,  K.,  Poměr  dělníka  k dělníku.  In:  Kovodělník.  Orgán                                 NOÚZ  pro  Hlavní  skupinu  dělnictva  v kovoprůmyslu,  1943,  roč.                                 III., č. 8, s. 1                              -  STOČES,  V.,  Tři  roky  Protektorátu.  In:  List  soukromých                                 zaměstnanců svobodných povolání. Orgán NOÚZ, 1942, roč. I., č.                                 3, s. 1                              -  SULÍK,  O.,  Sociální  funkce  odborových  organizací.  In:  Práce  a                                 hospodářství. Měsíčník pro hospodářství a sociální politiku, 1940,                                 roč. 1, č. 1, s. 6 – 7                              -  TAUCHEN,  J.,  Einige  Bemerkungen  zur  Entwicklung  des                                 Arbeitsrechts im Protektorat Böhmen und Mähren. In: Journal on                                 European  History  of  Law.  London:  STS  Science  Centre,  roč.  I,                                 2010, č. 2, s. 50 – 54                              -  TAUCHEN,  J.,  Diskriminace  Židů  v  pracovním  právu  v                                 Protektorátu Čechy a Morava. In: COFOLA 2010: the Conference                                 Proceedings. Brno: Masarykova univerzita, 2010, s. 742 – 752                              -  TAUCHEN, J., Pracovní právo v Protektorátu Čechy a Morava  –                                 několik shrnujících poznámek. In: KNOLL, V. (ed.), Naděje právní                                 vědy. Býkov 2010. Plzeň: Aleš Čeněk, 2011, s. 166 – 175                              -  TAUCHEN, J., Vývoj pracovního práva ve Třetí říši. In: Právní a                                 ekonomické problémy V. Ostrava: KEY Publishing, 2008, s. 129 -                                 137                              -  TAUCHEN,  J.,  Základní  ideologická  východiska  nacistického                                 „soukromého“  práva  jako  vzoru  pro  právo  protektorátní.  In:  Dny                                                                    257","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                   práva - 2010 - Days of Law. Brno: Masarykova univerzita, 2011, s.                                 1720 – 1742                              -  TAUCHEN,  J.,  Zavedení  pracovní  povinnosti  a  systému  nucené                                 práce  v  Protektorátu  Čechy  a  Morava.  In:  VOJÁČEK,  L.,                                 TAUCHEN, J., SCHELLE, K. (eds.), Proměny soukromého práva.                                 Sborník  z  konference  ke  200.  výročí  vydání  ABGB.  Brno:                                 Masarykova univerzita, 2011, s. 414                              -  UTERMÖHLE,  W.,  SCHMERLING,  H.,  Die  Rechtsstellung  der                                 Juden  im  Protektorat  Böhmen  und  Mähren.  Prag:  Böhmisch  -                                 Mährische Verlags- und Druckereigesellschaft, 1940                              -  VALEČEK,  J.,  Odůvodněná  výpověď  služebního  (pracovního)                                 poměru. In: Časopis pro právní a státní vědu, 1941, roč. 24, s. 201 –                                 206                               Contact – email                              tauchen@mail.muni.cz                                                                                                                   258","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                   ŽIVNOSTENSKÁ PRACOVNÍ SMLOUVA V I.                                                           ČSR                                                    LADISLAV VOJÁČEK                                 Právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně, Česká republika                                Abstract in original language                              Příspěvek  se  zaměřuje  na  nové  rysy,  jimiž  stát  v  živnostenské                              pracovní  smlouvě  korigoval  negativní  důsledky  faktické  nerovnosti                              zaměstnance  a  zaměstnavatele  při  uzavírání  služební  smlouvy  a                              v samotném pracovním poměru.                               Key words in original language                              živnostenský zákon, pracovní smlouva, Československá republika                              Abstract                              The paper focuses on the new features of the contract of employment                              under  the  Trade  Act  reflecting  the  attempt  of  the  state  to  reduce                              negative  impact  of  the real  inequality  between  the  emloyee  and  the                              employer – both during the contract negotiations and, then, within the                              employment relationship itself.                               Key words                              Trade act; contract of employment; Czechoslovak Republic                                                                   2                                   1                              Dnes   běžný  pojem  pracovní  smlouva   neměl  ještě  v době  první                              republiky jasně dané kontury. Rakouská a pak československá právní                              věda  jej  konstruovala  k označení  několika  různých  konkrétních                                             3                              smluvních  typů.   Na  prvním  místě  mezi  nimi  vždy  stála  námezdní                                 1   Tento  příspěvek  představuje  dílčí  publikační  výstup  ze  standardního                              grantového projekt. č. GAP408/10/0363 „Vývoj soukromého práva na území                              České republiky“.                               2                                Z rakouské produkce před novelou ABGB v roce 1916 uvádíme například                              ADLER,  E.,  Der  Arbeitsvertrag  im  Entwurfe  einer  Novelle  zum  a.b.G.B.                              Wien: Manz´sche  k.k.  Hof-Verlags-  und  Universitäts-Buchhandlung,  1908;                              LICHT,  S.,  Der  gewerbliche  Arbeitsvertrag  in  der  Rechtsdurchsetzung.                              Brünn:  Blätter  für  Selbstverwaltung,  1898;  SCHREIBER,  K.,  Der                              Arbeitsvertrag  nach  heutigem  österreichischem  Privatrecht.  Wien:                              Manz´sche  k.k.  Hof-Verlags-  und  Universitäts-  Buchhandlung,  1887.                              V německé  právněhistorické  literatuře  speciálně  o  pracovní  smlouvě                              například  BECKER, M.,  Arbeitsvertrag und Arbeitsverhältnis während der                              Weimarer  Republik  und  in  der  Zeit  des  Nationalsozialismus.  Frankfurt  am                              M.: Vittorio Klostermann, 2005.                               3   Srovnej  například  KRČMÁŘ,  J.,  O  smlouvě  námezdní  dle  práva                              rakouského  se  zřetelem  ku  právu  římskému.  I.  Knihovna  sborníku  věd                              právních a státních. A) Řada právovědecká, čís. I. Praha: Bursík \& Kohout,                              1902, s. 2; Slovník veřejného práva československého. III. Heslo: Pracovní                              smlouva (J. Krčmář). Brno: Polygrafia – Rudolf M. Rohrer, 1934, s. 441 –                                                                 259","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                smlouva a od novely všeobecného občanského zákoníku z roku 1916                              služební smlouva.                               V návaznosti  na  úpravu  ze  všeobecného  občanského  zákoníku                              obsahovaly  pracovněprávní  normy  i  další  předpisy,  specifikující                              modality  pracovní  smlouvy  pro  jednotlivé  profese:  pomocné                              pracovníky  v živnostech,  soukromé  úředníky,  horníky,  domácké                              pracovníky, domovníky, redaktory, učedníky apod. Naše pozornost se                              soustředí  na  právní  úpravu  platnou  pro  pomocné  pracovníky                              (živnostenské  pomocníky),  mezi  nimiž  stále  zřetelněji  převažovali                              továrenští dělníci.                                1. VÝVOJ  PRÁVNÍ  ÚPRAVY  DO  ZAČÁTKU  MINULÉHO                              STOLETÍ                               Ve všeobecném občanském zákoníku rakouském zákonodárce upravil                              v rámci  smluvního  systému  námezdní  smlouvu,  spojující  vjedno                              situace,  později  kryté  služební  smlouvou  a  smlouvou  o  dílo.  Její                              smluvní  strany  vnímal  jako  dva  zcela  rovnoprávné  subjekty,  které                              projevem svobodné vůle v mezích zákona vymezují vzájemná práva a                              povinnosti v situaci, kdy se jedna strana pro druhou za úplatu zavazuje                              vykonávat určitou práci („služby“).                               Důsledně liberální přístup však plně charakterizoval pracovní smlouvu                              jen  v prvopočátcích.  V důsledku  ekonomických  a  pak  i  politických                              změn, jimiž západní část monarchie prošla, ztratila ideová konstrukce                              rovnosti stran pracovní smlouvy opodstatnění, protože jen zakrývala                              faktickou  nerovnost  zaměstnance,  především  továrního  dělníka,  a                              zaměstnavatele.   V průmyslových   podnicích   zaměstnavatel   a                              zaměstnanec  ztratili  přímý  osobní  kontakt  a  vzájemně  se  odcizili.                              Prudký  rozvoj  průmyslové  výroby  bez  vnější  regulace  tak  vedl                              k fyzickému   zbídačování   a   potlačování   lidské   důstojnosti                              zaměstnanců,  neboť  pracovní  podmínky  továrních  dělníků,  jimiž                              mohly být i malé děti, byly často přímo nesnesitelné.                                Právě s ohledem na zdraví a výchovu dětí pracujících v továrnách stát                              poprvé prolomil čistě soukromoprávní charakter námezdní smlouvy a                              v zájmu slabší strany tohoto kontraktu – zaměstnance, resp. dělníka –                              autoritativně zasáhl do jeho obsahu. V poslední čtvrtině 19. století už                              lze jeho zásahy označit za masivní. Díky tomu můžeme přitakat Emilu                              Háchovi, který napsal, že „vývoj pracovního práva jeví se jako řetěz                              korektur  škodlivých  důsledků  svobodné  smlouvy  pracovní.  V  t.  zv.                              sociálně-politickém,  čili  dělnickém  ochranném  zákonodárství                              zmocňuje  se  stát  různými  metodami  a  ostatně  i  z různých  motivů                                       151;  SEDLÁČEK,  J.,  Obligační  právo.  II.  Speciální  ustanovení  o                              jednotlivých typech smluvních. Brno: Právník, 1926, s. 114                                                                  260","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                poměru  pracovního,  aby  jednou  po  té,  po  druhé  po  oné  stránce                                                                                       4                              odstraňoval nebo alespoň zeslaboval újmy zaměstnanci hrozící.“                              Důsledně liberální chápání námezdní smlouvy brzy výrazně prolomily                              předpisy   živnostenského   zákonodárství,   tedy   zákonodárství                              upravujícího  i  pracovněprávní  poměry  v živnostenských  podnicích.                              Sociálně-politické či dělnické ochranné zákonodárství, jak o něm psal                              Emil  Hácha,  se  promítlo  především  do  úpravy  obsažené  v novelách                                                  5                              živnostenského  řádu.   Významná  byla  v tomto  směru  zejména                              dělnická novela živnostenského řádu roku 1885 (zákon č. 22/1885 ř.                              z.), jejíž ustanovení v následujících letech ještě doplnily další změny,                              obsažené  zejména  v novelách  z let  1907  a  1913  a  pak                              v československých předpisech, které však vesměs upravovaly právní                              poměry širšího okruhu zaměstnanců než živnostenské předpisy. Mezi                              československými  předpisy  je  třeba  vyzvednout  zejména  zákony  o                              osmihodinové  pracovní  době  (č.  91/1918  Sb.)  a  o  práci  dětí  (č.                              420/1919  Sb.),  vládní  nařízení  č.  114/1925  Sb.,  jímž  se  vydávají                              všeobecné předpisy na ochranu života a zdraví pomocných dělníků, a                              vládní nařízení č. 41/1938 Sb., které je nahradilo.                               Pracovněprávní  předpisy  živnostenského  zákonodárství  se  dotýkaly                              práce dětí a mladistvých, práce žen, nároku na mzdu, ochrany života,                              zdraví a mravnosti, pracovní doby, doby pracovního klidu a přestávek                              v práci,  skončení  pracovního  poměru  a  organizace  dohledu  nad                              dodržováním živnostenských předpisů.                                2. PŮSOBNOST       ŽIVNOSTENSKÉHO         ZÁKONODÁRSTVÍ:                              DĚLNÍCI A TOVÁRENŠTÍ DĚLNÍCI                               Živnostenské   zákonodárství   vymezovalo    několik   kategorií                              zaměstnanců.  Pokud  nestanovilo  nějaké  konkrétní  vymezení  či                              omezení,  vztahovalo  se  na  všechny  pracující  v pravidelném                              zaměstnání  v živnostenských  podnicích,  pokud  nevykonávali  práce                              nejnižšího  druhu,  tedy  nádenickou  práci  apod.  /čl.  V,  písm.  d)  uv.                              patentu  k živnostenskému  řádu/,  nebo  naopak  tzv.  vyšší  služby                              honorované  měsíčním  nebo  ročním  platem  (dílovedoucí,  mechanici,                              faktoři, účetní, pokladníci, výpravčí a d.). Toto vymezení zahrnovalo                                                                                           7                                                                    6                              tři  kategorie  zaměstnanců:  pomocníky   (obchodní  pomocníky ,                               4                                Slovník veřejného práva československého. III. Heslo: Pracovní právo (E.                              Hácha). Brno: Polygrafia – Rudolf M. Rohrer, 1934, s. 426.                              5                                Ustanovení VI. hlavy (O živnostenském pomocnictvu) živnostenského řádu,                              vydaného  spolu  s uvozovacím  patentem  č.  227  ř.  z.  v roce  1859  a  později                              několikrát novelizovaného (dále i živ. ř.).                              6   Judikatura  k vymezení  tohoto  v zákoně  nespecifikovaného  pojmu  in  Řád                              živnostenský.  I.  Sest.  a  usp.  Bohumil  Štědrý,  Rudolf  Buchtela.  Praha:                              Kompas, 1926, s. 375 a násl.                               7                                Postavení této kategorie zaměstnanců v roce 1910 upravil zákon č. 20 ř. z. o                              obchodních pomocnících a jim na roveň postavených zaměstnancích.                                                                  261","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                tovaryše,  sklepmistry,  kočí  apod.),  tovární  dělníky  a  osoby                                                                                           8                              zaměstnané  v živnosti  v podřízených  službách  (ale  ne  nádeníky ).                              Živnostenský  řád  pro  ně  používal  označení  pomocní  pracovníci                                                    9                              (živnostenští pomocníci) , praxe i zákony někdy též označení dělníci.                              Rakouské zákonodárství termíny dělník či dělnictvo zpočátku vůbec                              neznalo. Setkáme se s nimi až v souvislosti s rozvojem tovární výroby                              a ochranného zákonodárství na konci 19. století. Tak například zákon                              č. 21/1895 ř. z. o nedělním klidu už běžně označoval pracující osoby,                              na  něž  se  vztahuje  živnostenský  nebo  obchodní  zákon,  jako                              „dělnictvo“. Podobně se ve slovníku z konce 19. století dočteme, že                              výraz  „dělník“  označoval  „všeobecně  osoby,  vykonávající  práce                                                    10                              živnostenské za mzdu“.  Můžeme tedy říci, že tento termín nahradil                              starší  označení  „pomocní  pracovníci“  či  „živnostenští  pomocníci“,                              případně   někdy    používané   označení   „pomocný    personál                              živnostenský“.                               Z uvedeného  členění  pomocných  pracovníků  je  zřejmé,  že  termíny                              dělník  a  tovární  dělník  nebyly  totožné.  Uvědomovat  si  rozdíl  mezi                              nimi  je  důležité,  protože  –  jak jsme  již  uvedli  –  některá  ustanovení                              platných  právních  předpisů  se  vztahovala  jen  na  tovární  dělníky                              (zejména ustanovení o pracovní době, z části i o práci mladistvých).                               Továrními  dělníky  byli  jen  ti  dělníci,  kteří  pracovali  v továrnách                              (továrních  živnostech).  Výstižnou  dobovou  charakteristiku  továrny                              podal  s využitím  výnosu  ministerstva  obchodu  ze  dne  18.  července                              1883  čís.  22037  v Katechismu  živnostenského  práva  rakouského                              Tomáš Rebec: „Za podniky po továrnicku provozované sluší pokládati                              takové podniky živnostenské, v nichž předměty živnostenské tržby se                              shotovují  nebo  zpracovávají  v uzavřených  dílnách  za  účastenství                              živnostenských pomocníků mimo jich obydlí zaměstnaných, kteří co                              do počtu obyčejně 20 přesahují, přičemž užívá se z pravidla strojů za                              pomůcky a výrobního způsobu na dělbě práce založeného, a při nichž                              rozdíl  od  výrobních  živností  po  řemeslnicku  provozovaných  jeví  se                              též  osobností  podnikatelovou,  jenž  sice  řídí  podnik,  ale  pracovních                                    8                                 „Práce  nádenické  jsou  ony,  jež  se  nejeví  jako  pravidelné  a  stále  nutné                              součásti vlastní práce živnostenské“; (B. 8499/11).                              9                                 Při  porovnání  novely  s původní  verzí  živnostenského  řádu  zjistíme,  že                              živnostenský  řád  ve  své  původní  podobě  neobsahoval  obecnou                              charakteristiku živnostenských pomocníků, které označoval prostě Gehilfen,                              a  jen  vypočítával,  že  jimi  jsou  „služebníci  kupečtí,  tovaryši  a  dělníci  ve                              fabrikách,  též  pomocnice,  ježto  jsou  v stejném  postavení  služebním“.                              V novelizované  podobě  zákon  k uvedeným  řadil  i  učedníky  (§  73  živ.  ř.),                              kteří  se  ovšem  učili  svému  řemeslu  na  základě  samostatně  upravené                              učednické smlouvy.                               10                                 K tomu Všeobecný slovník právní. I. Heslo: Dělníci. Pořádá a vydává F. X.                              Veselý. Praha: nákladem vlastním, 1896, s. 221.                                                                  262","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                výkonů  ručních  se  nesúčastňuje,  dále  pak  větším  zdaněním,                                                        11                              protokolováním firmy apod.“                              3. PRÁCE DĚTÍ A MLADISTVÝCH                               Pomocnými pracovníky (dělníky) se rozuměly osoby „osoby pracovní,                              které  při  živnostenských  podnicích  jsou  v pravidelném  zaměstnání,                              bez  rozdílu  věku  a  pohlaví“  (§  73).  V návaznosti  na  předchozí                              zákonodárství ovšem rakouský zákonodárce v zájmu dotčených osob i                              v obecném zájmu reguloval práci dětí, mladistvých a žen.                               V původní    podobě   živnostenského   řádu   se   v dodatkových                              ustanoveních  „k  větším  živnostem  průmyslním“  (v  textu  též                              „fabrikám“)  zakazovalo  zaměstnávat  děti  mladší  deseti  let.  Děti  ve                              věku od 10 do 12 let mohly v továrnách pracovat jen na základě listu                              vydaného  představeným  obce  a  obsahujícího  souhlas  otce  nebo                              poručníka  a  směly  vykonávat  jen  práce,  „které  by  jim  na  zdraví                              neškodily  a  nebyly  jim  u  vzrůstu  na  překážku“;  (§  86).  Omezení                              platila také pro mladistvé do 16 let.                               Dělnická  novela  živnostenského  řádu  poněkud  posunula  věkové                              hranice. Zakazovala pravidelné zaměstnávání dětí, které nedovršily 12                              let  věku.  Za  mladistvé  označoval  osoby  ve  věku  od  12  do  16  let.                              Mladistvé ve věku do14 let umožňovala zaměstnávat v živnostech jen                              tehdy,  když  jejich  práce  nebyla  na  újmu  zdraví,  nepřekážela  jejich                              tělesnému rozvoji a nebránila jim plnit školní povinnosti. Doba jejich                              práce nesměla přesahovat osm hodin a ministerské nařízení mělo určit,                              které  práce  nesmějí  vykonávat.  V továrnách  mohli  pracovat  jen                              mladiství  starší  14  let  a  mohli  být  využíváni  jen  k lehčím  pracím.                              Nesměli  být  zaměstnáváni  v noci,  pokud  to  ovšem  ministr  obchodu                              s ministrem  vnitra  po  slyšení  obchodních  a  živnostenských  komor                                                                 12                              nařízením pro některé práce nepovolil.  Majitelé živností byli povinni                              vést  pro  potřeby  živnostenských  úřadů  evidenci  svých  mladistvých                              zaměstnanců.                                Vydání  dělnické  novely  a  pozdějších  předpisů  bylo  významným                              krokem  vpřed,  avšak  zneužívání  dětské  práce  a  práce  mladistvých                              osob nevymýtilo. Ustanovení dělnické novely se jednak nevztahovalo                              na  všechny  sféry,  kde  byly  děti  zaměstnávány,  a  jednak  nebyla                              důsledně  dodržována.  Práce  dětí,  představující  vážný  sociální                              problém, tak zůstala zcela běžným jevem a i nadále ohrožovala zdravý                                 11                                 REBEC, T., Katechismus živnostenského práva rakouského. Praha: Hejda                              \& Tuček, 1902, s. 23.                              12                                  V roce  1885  ministři  nařízením  č.  84  ř.  z.  umožnili  za  stanovených                              podmínek  zaměstnávat  mladistvé  při  kosířství,  v přádelnách  hedvábí  a                              v hostinských a výčepních živnostech a zároveň vydaným nařízením č. 86 ř.                              z. v některých továrnách (železářských a sklářských hutích, při úpravě peří,                              strojní výrobě krajek, výrobě fezů, papíru a papírové kaše, v cukrovarech a                              při výrobě konzerv).                                                                  263","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                                                         13                              tělesný  a  duševní  vývoj  budoucích  generací.   Zlepšení  přineslo  až                              československé zákonodárství, ale ani ono nedokázalo zamezit tomu,                              aby v praktickém životě nedokázalo k častým excesům.                               Po vzniku republiky práci mladistvých upravil zákon o osmihodinové                              pracovní době č. 91/1918 Sb. a práci dětí tentýž zákon a široce pojatý                              zákon č. 420/1919 Sb. o práci dětí.                               Zákon  o  osmihodinové  pracovní  době  diferencoval  a  přikazoval,  že                              v podnicích, na něž se vztahoval zákon o osmihodinové době, tj. nejen                              v živnostenských podnicích, ale též v hornictví, zemědělství, dopravě                              atd.,  mladiství  muži  do  16  a  mladistvé  ženy  do  18  let  mohou  být                              využíváni  pouze  „ku  pracím  lehkým,  které  nejsou  na  újmu  jejich                              zdraví  a  nepřekážejí  tělesnému  jejich  vývoji“  (§  11)  a  že  mladistvé                              ženy nesmí pracovat v podzemí. Podle bezprostředně předcházejícího                              ustanovení  zákona  se  v uvedených  podnicích  nesměly  zaměstnávat                              děti do skončení povinné školní docházky a do dovršení čtrnácti let.                               Na  tuto  úpravu  navázal  zákon  o  práci  dětí  z roku  1919.  Upravil  i                              každou  jinou  práci,  tedy  především  neplacenou  dětskou  práci                              v dílnách  či  jiných  provozovnách  živnostníků,  tj.  především  práci                              v podnicích  vlastních  rodičů,  a  dětskou  práci  v domácnosti  a                              hospodářství  rodičů  či  jiných  osob.  V obecné  instrukci  stanovil,  že                              děti je možné využívat k práci a jinak zaměstnávat jen potud, pokud to                              nepoškozuje jejich zdraví, neohrožuje jejich tělesný a duševní vývoj                              nebo  mravnost  a  nepřekáží  jejich  docházce  do  školy.  Děti  před                              dokonaným dvanáctým rokem v zásadě zakazoval „užívati ku práci“                              s tím, že jedenácti- a dvanáctileté děti mohly být využívány k lehkým                              pracím  v zemědělství  a  v domácnosti.  Zákon  rozlišoval  práci  dětí                              vlastních a cizích.                               Problematikou  práce  dětí  a  mladistvých  se  zabývala  první                              (Washingtonská)   konference   Mezinárodní   organizace   práce.                              Československo  vedle  jiných  ratifikovalo  úmluvu  č.  5  z roku  1919                                 13   Jak  ve  své  zprávě  k zákonu  č.  420/1919  Sb.  o  práci  dětí  vágně  uvedl                              zpravodaj  sociálně-politického  výboru  Národního  shromáždění  poslanec                              František  Houser,  podle  šetření  vídeňské  vlády  z roku  1908  nějakým                              způsobem pracovalo v Čechách 30% dětí, na Moravě 41% a ve Slezsku 52%;                              (www.psp.cz;  Digitální  knihovna  |  Národní  shromáždění  československé                              1918-1920  –  stenoprotokoly  |  65.  schůze  (obsah,  pořad)  |  Čtvrtek  17.                              července  1919).  Podle  důvodové  zprávy  k tomuto  zákonu  zpráva  o                              zdravotním stavu pracujících dětí konstatovala u více než pětiny z téměř 140                              tisíc neuspokojivý zdravotní stav, přičemž výsledky dívek byly o něco horší                              než u chlapců. Výzkum vlivu práce na školní docházku, chování a výsledky                              dětí vyzněl tak, že více než 73% školních správ shledalo škodlivé účinky na                              školní  docházku  a  76%  na  školní  prospěch;  (Vládní  návrh  zákona  o  práci                              dětí; www.psp.cz; Digitální knihovna | Národní shromáždění československé                              1918-1920 – tisky | T 784). F. Houser také uvedl, že v Praze bylo zaměstnáno                              prací  na  výdělek  každé  sedmé  dítě;  (www.psp.cz;  Digitální  knihovna  |                              Národní  shromáždění  československé  1918-1920  –  stenoprotokoly  |  65.                              schůze (obsah, pořad) | Čtvrtek 17. července 1919).                                                                  264","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                (Smlouva,  jíž  se  stanoví  nejnižší  věk  dětí  pro  připuštění  ke  pracem                              průmyslovým, č. 82/1922 Sb.).                               4. PRÁCE ŽEN                                                                                       14                              Další  chráněnou  kategorií  továrních  dělníků  byly  ženy.   Před                              vznikem republiky šlo především o zákon č. 65/1911 ř. z. o zákazu                              („zápovědi“)  noční  práce  žen  v průmyslových  podnicích,  vydaný                              v reakci  na  přijetí  Bernské  úmluvy  o  zákazu  noční  práce  žen                                                                   15                              zaměstnaných  v průmyslu  z roku  1906.   Zákaz  noční  práce  žen  a                              dívek bez rozdílu věku se v zásadě vztahoval na průmyslové podniky,                                                                        16                              zaměstnávající více než deset pracujících osob.  Je paradoxem dnešní                              doby,  že  se  pohled  na  noční  práci  žen  mění  a  v duchu  extrémně                              vnímané  ochrany  před  diskriminací  se  toto  opatření,  významné  pro                                                                                           17                              zdraví  žen  a  výchovu  dětí,  vydávají  za  nástroj  diskriminace.                              Stanovisku  evropských  orgánů  se  přizpůsobil  i český  zákonodárce,                              když  zákonem  č. 74/1994 Sb.  ze  zákoníku  práce  vyňal  zákaz  noční                              práce žen.                               Podle  císařského  nařízení  z roku  1917  mohly  šestinedělky  nastoupit                                                                                    18                              do  pravidelné  práce  nejdříve  šest  týdnů  po  porodu.   Pokud                              zaměstnavatelé zaměstnávali mladistvé pracovníky, ženy a dívky, byli                              povinni „míti zřetel k mravnosti, jehož vyžaduje věk nebo pohlaví“ (§                              74 živnostenského řádu).                               Československé  zákonodárství  se  ženské  práce  dotklo  nejdříve  zase                              zákonem  o  osmihodinové  pracovní  době,  když  pro  ně  týdenní                              minimální  dvaatřicetihodinová  pracovní  přestávka,  uzákoněná  pro                                                                                           19                              všechny  zaměstnance,  měla  začínat  už  v sobotu  ve  14  hodin.                                14  Už podle dělnické novely nesměly ženy zaměstnané v továrnách v zásadě                              pracovat v noci. Výjimky stanovilo ministerské nařízení (č. 86/1885 ř. z.).                               15   Podle  §  2  zákona  se  za  průmyslové  podniky  „sluší  pokládati  všechny                              závody,  ve  kterých  se  po  živnostensku  vyrábějí  obchodní  předměty  neb                              obrábějí  a  zpracují  látky  čítajíc  k  nim  i  stavební  podniky,  avšak  kromě                              závodů  původní  výroby  polního  a  lesního  hospodářství  a  dolování  na                              vyhrazené  nerosty,  pro  které  úprava  bude  vykonána  zvláštním  zákonem“.                              Výslovně  se  ještě  dodává:  „Hostinské  a  výčepnické  živnosti  nebuďte                              pokládány za průmyslové podniky ve smyslu tohoto zákona.“                               16                                 Výjimkou byly například práce dělnic starších 18 let při řešení následků                              „živelných pohrom nebo živelných nehod“ nebo v průmyslových podnicích                              zpracovávajících látky nebo suroviny podléhající velmi rychlé zkáze.                              17  K tomu C – 345/1989, Trestní proces s Alfrédem Stoeckelem; Evropský                              soudní dvůr dospěl k názoru, že rizika, jimž jsou vystaveny ženy, jsou stejná                              jako rizika pro muže.                               18                                 Císařské nařízení č. 7/1917 ř. z.                              19   Původní  návrh,  aby  tato  přestávka  začínala  již  ve  12  hodin,  sněmovní                              výbor zamítl s tím, že by bylo třeba uzákonit příliš mnoho výjimek, nebo že                              by  se  ve  12  hodin  musel  zastavit  provoz  mnoha  celých  podniků;  (Zpráva                                                                 265","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Důvodem bylo poskytnutí určitého času na domácí práce. Zákon také                              opakoval  ustanovení  o  zákazu  noční  práce  žen  a  zmocnil  ministra                              sociální  péče  samostatně  nebo  s jinými  dotčenými  ministry  stanovit,                              kdy je výjimečně možné v noci zaměstnat ženy starší 18 let.                               Také  k úpravě  práce  žen  přišel  podnět  od  Mezinárodní  organizace                              práce, která připravila a schválila vedle jiných i osnovy úmluv o noční                              práci  žen  v průmyslových  podnicích  (úmluva  č.  4  z roku  1919)  a  o                              zaměstnávání  těhotných  žen  před  porodem  a  šestinedělek                              v průmyslových  podnicích.  S ratifikací  první  smlouvy  nemělo                              Národní  shromáždění  problém,  protože  ustanovení  zákona  o                              osmihodinové pracovní době mezinárodní smlouvě plně vyhovovala,                              takže  smlouva  mohla  být  spolu  s dalšími  dvěma  v roce  1922                              publikována  ve  Sbírce  zákonů  a  nařízení  (č.  81  Sb.).  Ve  druhém                              případě  ovšem  mezinárodní  smlouva  překračovala  platnou                              československou právní úpravu.                               5. OBSAH PRACOVNÍCH SMLUV                               a)  Povinnosti  pomocných  pracovníků.  Živnostenský  zákon  ve  znění                              upraveném  dělnickou  novelou  vypočítával  povinnosti  pomocných                              pracovníků,  mezi  nimiž  na  prvním  místě  najdeme  povinnost                              prokazovat věrnost, poslušnost a úctu zaměstnavateli, dále povinnost                              dodržovat  pracovní  dobu,  „dle  nejlepších  sil“  pracovat  nebo                                                                    20                              snášenlivě se chovat ke spolupracovníkům.                               b)  Nárok  na  mzdu.  Pro  případ,  že  výplata  mzdy  a  výpovědní  lhůta                              nebyly  upraveny  smluvně,  živnostenský  zákon  stanovil  týdenní                                                     21                              výplatu  mzdy  a  v zásadě   čtrnáctidenní  výpověď.  Zákon  zakazoval                              vyplácet  mzdu  „v hospodách  a  krčmách“  a  přikazoval  vyplácet  ji                              v penězích,  ovšem  s tím,  že  majitel  mohl  na  účet  mzdy  započítat                              například  platbu  za  byt,  topivo,  užívání  pozemků,  léky  a  lékařskou                              pomoc,  potraviny  nebo  pravidelnou  stravu,  které  dělníkům  poskytl.                              Dávat dělníkům na účet mzdy jiné předměty, a výslovně lihoviny, pak                              zakazoval.  Stejně  tak  nedovoloval  utvářet  umělé  monopoly  a                              přikazovat  dělníkům,  aby  předměty  své  potřeby  odebírali  jen                              z určených  prodejen.  Pracovní  smlouva  nebo  dílčí  úmluva,  která  by                              odporovala ustanovením o vyplácení mzdy, byla úplně neplatná.                                  výboru  sociálně  politického  o  vládním  návrhu  na  zavedení  8hodinné  doby                              pracovní;  www.psp.cz;  Digitální  knihovna  |  Národní  shromáždění                              československé 1918-1920 – tisky | T 234).                              20  V § 77 původní verze živnostenského řádu se živnostenským pomocníkům                              mimo jiné s odkazem na § 481 trestního zákona zakazovalo „mezi sebou se                              smlouvati, aby společným odepřením práce nebo jinými prostředky na svém                              pánu nějakých výminek vynutili“.                               21  Výjimkou byla situace, kdy se pracovníci platili podle kusů nebo pracovali                              v akordu.  V tomto  případě  mohli  z práce  vystoupit  až  po  řádném  ukončení                              převzaté práce.                                                                  266","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                c) Péče o pomocné pracovníky. Paragrafy 74 a § 74a. živnostenského                              řádu  ve  znění  dělnické  novely  upravovaly  péči  o  živnostenské                              pomocníky.  V původní  podobě  živnostenského  řádu  obdobné                                                            22                              speciální ustanovení nenajdeme,  přesto ustanovení dělnické novely                              nebyla  prvními  opatřeními  věnovanými  (mimo  jiné  i)  zabezpečení                              života a ochraně zdraví živnostenských pomocníků. Starší předpisy se                                                                                  23                              však vztahovaly jen na práce ve specifických podmínkách.                              Novelizovaná ustanovení živnostenského řádu dokládají, jak se obsah                              živnostenského  řádu  přizpůsoboval  měnící  se  situaci  a  reflektoval                              tristní podmínky v rodících se továrnách, dolech a jiných živnostensky                              provozovaných  podnicích.  Zaměstnavatelé  měli  –  s ohledem  na                              povahu  podnikání  a  využívané  výrobní  prostory  –  uzpůsobením  a                              údržbou místností, strojů a náčiní zajistit bezpečnost života a ochranu                              zdraví  zaměstnanců.  Znamenalo  to  především  ohradit  nebo  opatřit                              kryty nebezpečná zařízení, zajistit čistotu a dostatek vzduchu a světla                              v dílnách. Novela dále upravila přestávky v práci (§ 74a.).                               Pasáž živnostenského zákona o ochraně pracovníků nejdříve doplnily                              dílčí  předpisy.  V roce  1905  vydal  ministr  obchodu  na  základě                              ustanovení § 74 nařízení č. 176 ř. z., kterým se vydávají všeobecné                              předpisy  na  ochranu  života  a  zdraví  dělníků.  Na  ně  v roce  1913                              navázala novela živnostenského řádu (zákon č. 74 ř. z.), věnovaná i                              obecné úpravě bezpečnosti práce. Doplnila ustanovení § 74, do textu                              zákona  včlenila  nové  paragrafy  74a.  –  74d.  a  stávající  §  74a.                              přejmenovala na § 74e.                               Nová    úprava    ukládala   zaměstnavatelům,   kteří   poskytují                              živnostenským  pomocníkům  byt,  dbát  na  to,  aby  k tomuto  účelu                              sloužily  jen  místnosti  neohrožující tělesnou  bezpečnost,  zdraví  nebo                              mravnost  živnostenských  pomocníků  a  aby  při  nich  byl  zajištěn,                              pokud to povolují místní poměry, dostatek pitné a užitkové vody.                               Ustanovení  paragrafů  74a.  až  74d.  novelizovaného  živnostenského                              zákona  byla  z části  zmocňovací.  Především  zmocňovala  ministra                              obchodu  po  dohodě  s ministrem  vnitra  a  po  slyšení  obchodních  a                              živnostenských  komor  provést  ustanovení  §  74.  Toto  ustanovení  do                              značné míry pouze dodatečně legalizovalo již existující praxi, protože                              obecně platným předpisem, již zmíněným nařízením č. 176/1905 ř. z.,                                 22   Živnostenský  řád  v původním  znění  v ustanoveních  týkajících  se  jen                              továren  upravoval  pouze  délku  pracovní  doby  pro  zaměstnané  děti  a                              mladistvé a jejich noční práci (§ 87).                               23                                  Z doby  před  vydáním  tzv.  dělnické  novely  pocházejí  zákony  vážící  se                              k práci při zkoušení a periodickém prohlížení parních kotlů (č. 112/1871 ř. z.                              o  zkoušení  a  periodickém  prohlížení  parních  kotlů,  doplněný  nařízeními                              ministrů obchodu a vnitra č. 130/1875 ř. z. ve znění pozdějších předpisů a                              ministra  obchodu  č.  172/1893  ř.  z.)  a  na  režijních  stavbách  železnic  (č.                              156/1902  ř.  z.)  a  nařízení,  předepisující  zvláštní  péči  o  zaměstnance                              výrobcům fosforečných látek (nařízení ministrů vnitra a obchodu č. 8/1885 ř.                              z.).                                                                  267","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                nebo  speciálními  předpisy  o  jednotlivých  živnostech,  postupech  či                                      24                              úkonech   ministerstvo  obchodu  s ministerstvem  vnitra  upravovaly                              péči o zaměstnance již v předchozích letech. Novela živnostenského                              řádu výslovně zmiňovala možnost zavázat v ministerských nařízeních                              majitele  zdraví  ohrožujících  živností  podrobit  své  zaměstnance                              občasným zdravotním podmínkám.                                Pro provozovatele již fungujících podniků mohlo být zavedení nově                              předepsaných  opatření  na  ochranu  života  a  zdraví  těžce  řešitelným                              problémem. Zákonodárce proto stanovil, že pro již existující závody                              nové  povinnosti  platí,  jen  mohou-li  být  provedeny  „bez  újmy  práv                              konsensem  nabytých“.  Tuto  úlevu  však  nebylo  možné  přiznat,  když                              by  šlo  o  odstranění  závady  zjevně  ohrožující  život  nebo  zdraví                              zaměstnanců nebo když by požadovaná opatření mohla být zavedena                              „bez  nepoměrného  nákladu  a  bez  většího  poruchu  provozování“  (§                              74a.).  Zákonodárce  majitelům  živností  poskytl  k provedení  nových                              nařízení přiměřenou lhůtu. V dalším ustanovení předeslal, že také pro                              zaměstnance  mohou  nové  předpisy  zakotvit  určitá  pravidla,  jak  se                              chovat pro ochranu svého života a zdraví.                               V souvislosti s péčí o život a zdraví zaměstnanců je třeba zmínit také                              zákon  č.  37/1892  ř.  z.,  který  podpořil  výstavbu  dělnických  bytů.                              Poskytoval  totiž  celou  řadu  výhod  obcím,  spolkům,  dělnickým                              organizacím  a  zaměstnancům,  kteří  se  rozhodli  stavět  domy                              s dělnickými byty vyhovujícími stanoveným požadavkům na rozlohu                              a výši nájmu.                               Po  vzniku  republiky  a  vydání  zvláštního  živnostenského  řádu  pro                              Slovensko a Podkarpatskou Rus ochranná opatření v podstatě převzalo                              vládní nařízení č. 114/1925 Sb. Prvorepublikový vývoj v tomto směru                              završilo  vydání  vládního  nařízení  č.  41/1938  Sb.  jímž  se  vydávají                              všeobecné  předpisy  na  ochranu  života  a  zdraví  pomocných  dělníků.                              Upravilo  nároky  kladené  na  pracovní  prostory,  stroje  a  zařízení,                              vybavení  ochrannými  pomůckami  a  oděvy,  v rizikových  provozech                              opatření  k předcházení  nemocem  z povolání,  hygienická  opatření.                                                                      25                              Povinnosti ovšem ukládalo i zaměstnancům.                                 24                                  Například  nařízení  č.  116/1908  ř.  z.  o  živnostenském  provozování                              kamenolomů, hlinišť, pískoven a štěrkoven, č. 119/1911 ř. z. o výrobě sirek a                              jiného zápalného zboží č. 172/1911 ř. z. na ochranu zdraví dělníků při výrobě                              cukru nebo č. 199/1911 ř. z. na ochranu zdraví dělníků při výrobě papíru.                               25                                 Vládní nařízení v návaznosti na předchozí právní úpravu stanovilo limity a                              náležitosti  pro  prostor  a  plochu  pracovních  místností,  jejich  umístění,                              osvětlení, vytápění, větrání a odvádění kouře a zplodin a pro úpravu dveří,                              podlah, schodišť, zábradlí a  nouzových východů. Upravovalo také ochranu                              před  nebezpečím  ohně  a  výbuchu.  Zvlášť  se  pak  věnovalo  problematice                              parních  kotlů,  strojoven,  hnacích  strojů,  převodových  zařízení  a  různých                              pracovních  strojů  a  zařízení,  výtahů,  zdviží,  jeřábů,  dopravních  zařízení  a                              skladových  prostor.  V podnicích,  kde  se  zaměstnanci  stýkali  s jedovatými                              látkami  nebo  kde  hrozilo  nebezpečí  jiných  chorob,  zejména  nemocí                              z povolání,  mohl živnostenský inspektor podle potřeby požadovat zavedení                                                                 268","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                d) Pracovní doba. Úprava vesměs neúměrně dlouhé pracovní doby, i                              když se původně týkala jen továrních živností, respektive pomocných                              pracovníků v továrnách, tedy továrních dělníků, a v úplných počátcích                              jen  mladistvých  osob,  představovala  důležitou  součást  pracovního                              zákonodárství.  K dílčím  změnám  sice  došlo  již  dříve,  ale  pracovní                              doba stále zůstávala velmi dlouhá. Že šlo o záležitost zásadní, dokládá                              i to, že požadavek zavedení osmihodinové pracovní doby představoval                              ústřední bod řady dělnických rezolucí.                               Dělnická  novela  ve  vloženém  §  96a.  stanovila,  že  pracovní  doba                              továrních dělníků nesměla ve 24 hodinách přesáhnout – bez započtení                              přestávek  v práci  –  11  hodin.  Tuto  dlouhou  pracovní  dobu  mohl                              ministr obchodu, tradičně po dohodě s ministrem vnitra a po slyšení                              obchodních  a  živnostenských  komor,  u  některých  živností  ještě                              prodloužit na 12 hodin, když to vyžadovaly jejich prokázané zvláštní                                      26                              potřeby.   Ministr  obchodu  pak  mohl  samostatně  upravit  pracovní                              dobu  v nepřetržitých  provozech,  aby  umožnil  potřebné  střídání                              pracovníků.                              Prodloužení  pracovní  doby  –  jedenáctihodinové  až  o  tři  hodiny  a                              dvanáctihodinové  o  dvě  hodiny  –  mohly  pro  jednotlivé  továrny                              povolit také živnostenské úřady první instance (maximálně na dobu tří                              týdnů) a zemské politické úřady (nad tři týdny). Živnostenský řád je                              k tomu opravňoval při přírodních katastrofách a při zvýšené potřebě                              práce. K prodloužení pracovní doby maximálně na tři dny v měsíci „v                              případnosti  potřeby  nevyhnutelné“  stačilo  ohlášení  („opověď“)                              živnostenskému  úřadu  první  instance.  Za  odpracované  hodiny  „přes                              čas“ náležela dělníkům odměna nad rámec jejich pravidelného příjmu.                                    periodických  lékařských  prohlídek  ohrožených  osob,  „aby  včasným                              poznáním nemoci bylo zabráněno invaliditě“ (§ 147). Nařízení předepisovalo                              zvláštní  ochranu  osob  s mentální  vadou  nebo  zdravotním  poškozením,                              zvyšujícím nebezpečí úrazu. Pamatovalo i na úpravu ochranných pomůcek a                              pracovních oděvů a hygienické předpisy (voda, umývárny, koupelny, šatny,                              jídelny). Povinností zaměstnavatele bylo zavést „stálý, řádný dozor, aby při                              práci  byl  zachován  pořádek  a  čistota,  aby  bylo  dbáno  bezpečnostních                              opatření a předpisů a aby ochranná opatření byla udržována stále v dobrém                              a  spolehlivě  účinkujícím  stavu“  (§  154).  Naopak  dělníci  měli  přesně  a                              svědomitě dodržovat všeobecná i zvláštní bezpečnostní ustanovení a předpisy                              o  zabránění  úrazů,  řádně  pečovat  o  svěřená  zařízení  a  pomůcky,  používat                              předepsané ochranné pomůcky, pohybovat se jen ve stanovených prostorech                              a po určených cestách a zejména přesně dbát předpisů proti nebezpečí ohně a                              při  vypuknutí  požáru.  Neměli  se  věnovat  činnostem,  které  nesouvisí                              s výrobou, a používat stroje a zařízení, pokud jim jejich obsluha, užívání a                              udržování  nepříslušely.  Výslovně  se  jim  zakazovalo  nosit  na  pracoviště                              zbraně a pálené lihové nápoje.                               26                                  Ministerské  nařízení  č.  15576  z 27.  května  1884  pak  povolilo  na  dobu                              jednoho roku prodloužit pracovní dobu v řadě specializovaných textilních a                              na  ně  navazujících  oborů  (například  v továrnách  na  provazy  a  motouzy,                              barvírnách či bělidlech) a také ve mlýnech.                                                                  269","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Ustanovením  §  74d.  novely  z roku  1913  dostala  vláda  („veškeré                              ministerstvo“)  významné  zmocnění,  aby  –  po  slyšení  obchodních                              živnostenských  komor  a  dalších  organizací  povolaných  zastupovat                              příslušné zájmy – pro jednotlivé živnostenské úkony, při nichž dlouhá                              pracovní  doba  zřejmě  ohrožuje  zdraví  zaměstnanců,  předepsala                                                                                      27                              zkrácenou maximální denní pracovní dobu a přestávky v práci.                               Po  vzniku  Československa  upravily  délku  pracovní  doby  zákon  č.                              91/1918  Sb.  o  osmihodinové  pracovní  době  a  nařízení  ministerstva                              sociální péče č. 11/1919 Sb. vydané k jeho provedení. Zákon stanovil,                              že  v podnicích  podléhajících  živnostenskému  řádu  a  provozovaných                              „po  živnostensku“  nesmí  pracovní  doba  přesáhnout  osm  hodin  ve                              čtyřiadvaceti  hodinách  nebo  čtyřicet  osm  hodin  týdně.  Podstatnou                              novinkou  bylo,  že  se  toto  ustanovení  vztahovalo  na  všechny                              zaměstnance,  tj.  dělníky,  úředníky,  učně,  volontéry  apod.,  pracující                              v továrnách, dolech, živnostenských podnicích, obchodech, peněžních                              a pojišťovacích úřadech, zábavních podnicích, zprostředkovatelnách a                              zemědělských a lesních podnicích (pokud však nežily v hospodářově                              domácnosti), i na zaměstnance osob provozujících svobodná povolání                              (lékaři,  advokáti,  notáři  a  d.).  Podstatné  nebylo  ani  to,  zda  podnik                              provozovala  soukromá  osoba  nebo  stát  nebo  zda  šlo  o  výdělečný                              podnik  nebo  o  dobročinnou  instituci.  Podobně  jako  dříve  ovšem                              mohlo ministerstvo speciálně upravit délku pracovní doby v některých                              podnicích,  kde  to  vyžadovaly  specifické  poměry.  V tomto  případě                              nesměla délka pracovní doby přesáhnout 192 hodin ve čtyřtýdenním                              období. Vedle toho zákon stanovil výjimečnou délku pracovní doby                              pro  osoby  zaměstnané  a  bydlící  v zaměstnavatelově  domácnosti                              (služebné, čeleď, kuchařky, chůvy, kočí, řidiči apod.), nebo konající                              nenamáhavé práce (vrátní, hlídači, domovníci, hasiči).                               Zákon  osmihodinové  pracovní  době  a  prováděcí  nařízení  k němu                              pochopitelně nemohly opomenout ani jednu z „nejčasovějších otázek                              pracovního  práva,  a  to  jak  v dobách  normálních,  tak  za  poměrů                                            28                              mimořádných“ :  práci  přesčas.  V podstatě  rozlišovaly  mezi  prací                              přesčas trojího druhu. Povolení ani oznámení se nevyžadovalo, když                              nutné práce trvaly nejvíce tři dny nebo když se jednalo o přípravné a                              závěrečné práce. Oznámit příslušným orgánům bylo třeba tytéž nutné                              práce,  pokud  trvaly  déle  než  tři  dny.  Povolení  se  vyžadovalo  pro                              přesčasovou  práci,  která  byla  nutná  proto,  že  byl  přerušen  provoz                              živelnými  událostmi  nebo  nehodami,  nebo  když  zvýšená  potřeba                              práce  nastala  ve  veřejném  zájmu  z jiných  důvodů.  Přípustná  byla                              v zásadě práce přes čas v délce maximálně dvou hodin a po dobu čtyř                              týdnů v roce. Dobu jejího konání ovšem bylo možné prodloužit až na                              16 týdnů. Za práci předčas náležela mzda, jejíž výši zákon neřešil.                                   27                                  Právě  doplnění  tohoto  ustanovení  do  živnostenského  řádu  si  v zájmu                              logického  uspořádání  textu  vynutilo  již  zmíněné  přečíslování  původního  §                              74a a jeho zařazení až za ně jako § 74e.                               28  CHYSKÝ, J., Pracovní právo v kostce. Praha, 1947, s. 38.                                                                  270","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Noční práci zákon připouštěl v podnicích s nepřetržitým provozem a                              na  povolení  i  v dalších  podnicích,  kde  to  vyžadoval  veřejný  zájem                              nebo pravidelná potřeba občanů. Bez úředního povolení bylo možné                              provádět nutné opravy, když by byl ohrožen pravidelný chod podniku.                              Pracovat v noci mohli v zásadě jen muži starší 16 let. V návaznosti na                              dřívější  úpravy  se  ženám  starším  18  let  noční  práce  povolovala                              přechodně na kratší dobu ve zpracovatelských podnicích, v podnicích                              s nepřetržitým  provozem  a  tam,  kde  to  vyžadoval  veřejný  zájem  a                              práce nebyla příliš namáhavá.                               Přestávky v práci nejdříve upravila dělnická novela (§ 74a., po novele                              z roku  1913  §  74e.),  a  to  tak,  že  přiznala  zaměstnancům  právo  na                              přestávky v trvání půl druhé hodiny, přičemž, pokud to bylo možné,                              měla  hodina  připadnout  na  polední  dobu.  Říšská  rada  zároveň                              zmocnila  ministra,  aby  v dohodě  s ministrem  vnitra  a  po  konzultaci                              s obchodními a živnostenskými komorami dobu přestávek pro některé                                                                       29                              přiměřeně zkrátil nebo umožnil jinak rozložit.                              Podle  zákona  o  osmihodinové  pracovní  době  se  rozdělení  pracovní                              doby  a  stanovení  přestávek  nechávalo  na  dohodě  zaměstnavatele  a                              zaměstnanců. Ovšem po pěti hodinách nepřetržité práce měli dospělí                              zaměstnanci nárok alespoň na čtvrthodinovou přestávku. Mladistvým                              do osmnácti let musela být poskytnuta po čtyřech hodinách. Osobám                              zaměstnaným  v zaměstnavatelově  domácnosti,  jimž  mohla  být                              stanovena  až  dvanáctihodinová  pracovní  doba,  náležel  nárok  na                              půlhodinovou přestávku v polední době.                               Ze zákona o osmihodinové pracovní době z roku 1918 a prováděcího                              nařízení  k němu  plynulo,  že  týdenní  pracovní  přestávka  má  bez                              přerušení trvat nejméně 32 hodin a má zpravidla připadnout na neděli.                              Osoby     zaměstnané    v zaměstnavatelově   domácnosti   nebo                              nepravidelnými nebo lehkými pracemi měly mít týdenní klid alespoň                              18 hodin a toto volno mělo připadnout zpravidla na neděli.                               S ohledem na hospodářské potřeby jednotlivých podniků, v nichž bylo                              třeba  zabezpečit  nepřetržitý  provoz,  zákon  opět  umožnil  odlišné                              řešení.   Spočívalo   v povinnosti   zabezpečit   zaměstnancům                              vypočítaných  podniků  (železárny,  metalurgická  výroba,  cihelny,                              sklárny,  mlýny,  sladovny,  pivovary  a  d.),  aby  dvaatřicetihodinová                              přestávka alespoň jednou za tři týdny připadla na neděli.                               e) Nedělní a sváteční klid. Původní ustanovení živnostenského řádu o                              nedělním a svátečním klidu nahradila ustanovení zákona č. 21/1895 ř.                              z., změněná a doplněná zákonem č. 125/1905 ř. z.                                    29                                  Ministr  tohoto  zmocnění  využil  už  v roce  1885  (min.  nař.  č.  82  ř.  z.)  a                              opakovaně pak i v následujících letech. Později se právní úpravy přestávek v                              práci v již zmíněném zmocňovacím ustanovení (§ 74d) dotkla novela z roku                              1913.                                                                  271","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Novelizovaný zákon jako výchozí zásadu stanovil, že „v neděli ustati                                                                  30                              má  všecka  práce  živnostenská“  (čl.  I.),   vypočítal práce,  které  byly                              z této  zásady  vyňaty,  zmocnil  ministra  obchodu,  aby  spolu                              s dotčenými  ministry  dovolil  nedělní  práci  v dalších živnostech,  kde                              se  provoz  nedá  přerušit  nebo  práce  odložit,  kde  je  to  třeba  v zájmu                              uspokojení potřeb obyvatel nebo dopravy, nebo když šlo o kampaňové                                      31                              provozy , upravil podmínky nedělní práce a stanovil, že ve svátek má                              být dělníkům podle jejich vyznání poskytnut čas potřebný k návštěvě                              bohoslužeb.                               Nedělní klid podle zákona začínal v šest hodin a měl trvat alespoň 24                              hodin. Přímo ze zákona se nevztahoval, vedle diskrétně konané osobní                              živnostníkovy práce, na servisní a úklidové práce, střežení výrobních                              objektů  a  zařízení,  jednou  do  roka  na  inventuru  a  na  přechodné                              neodkladné práce konané ve veřejném zájmu nebo v nouzové situaci.                              U obchodních živností zákon v zásadě povoloval nedělní práci jen po                              dobu čtyř hodin (v úpravě z roku 1895 to bylo šest hodin). Tuto dobu                              však  bylo  možné  příležitostně,  například  o  vánocích  nebo  jiných                              svátcích, nebo na vybraných místech (na nádražích, poutních místech                              apod.)  prodloužit  až  na  osm  hodin  (v úpravě  z roku  1895  na  deset                              hodin).                               f) Živnostenská inspekce. Správněpolicejní ochrana pracovní smlouvy                              nesla i prvky represe a orientovala se především na dodržování mezí,                              daných  ochranným  zákonodárstvím.  V tomto  směru  bylo  obzvlášť                              významné zřízení živnostenské inspekce s úkolem dozírat zejména na                              dodržování živnostenských předpisů v oblasti péče o zdraví dělníků,                              pracovní doby, mezd apod. (zákon č. 117/1883 ř. z.).                               6. ZÁNIK ŽIVNOSTENSKÉHO PRACOVNÍHO POMĚRU                               Zbývá  ještě  pojednat  o  zániku  živnostenského  pracovního  poměru.                              Podle živnostenského zákona mohl vedle uplynutí sjednané doby nebo                                             32                              výpovědní  lhůty   automaticky  zaniknout  zánikem  živnosti  a  smrtí                              pomocného pracovníka. Dále zákonodárce v taxativním  výčtu /§ 82,                              bod a) – i)/ vypočítával důvody, na základě nichž mohl být pomocný                              pracovník okamžitě propuštěn. Takovým důvodem mohla být i hrubá                              urážka  na  cti,  ublížení  na  těle  a  nebezpečné  vyhrožování                              zaměstnavateli,  domácím  lidem  nebo  spoluzaměstnancům,  postižení                              „odpuzující  nemocí“,  nezaviněná  nezpůsobilost  k práci  delší  čtyř                              týdnů nebo delší než čtrnáctidenní uvěznění (původně stačilo vězení                              osmidenní).                                 30                                 Zákon č. 60/1895 ř. z. rozšířil působnost ustanovení o nedělním klidu i na                              podomní obchod.                               31                                  Podle  úpravy  z roku  1895  opravňovalo  poněkud  obecněji  formulované                              zmocnění k vydávání příslušných přepisů zemské vlády.                              32                                  K tomu  KUNC,  P.,  Zrušení  pracovní  smlouvy  výpovědí.  In:  Pracovní                              právo, roč. XII (VI)/1933, s. 97 – 101.                                                                  272","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                Paragraf  82a.  živnostenského  řádu,  doplněný  dělnickou  novelou,                              stanovil,  kdy  může  před  uplynutím  stanovené  doby  a  bez  výpovědi                              ukončit pracovní poměr živnostenský pomocník. V pěti bodech se tu                              uvádělo,  že  nemůže  v práci  pokračovat  bez  zjevné  újmy  na  zdraví,                              zaměstnavatel s ním a jeho rodinnými příslušníky zle nakládá nebo se                              na nich dopustí hrubé urážky na cti, zaměstnavatel nebo jeho rodinní                              příslušníci  se  jej  nebo  jeho  rodinné  příslušníky  snaží  svést                              k nemravným  nebo  nezákonným  skutkům,  zaměstnavatel  porušuje                              podstatné podmínky smlouvy a nemůže nebo se zdráhá poskytnout mu                              výdělek.                               Zřetelnou  asymetrií  se  vyznačovala  ustanovení  o  předčasném                              ukončení  pracovního  poměru  bez  zákonného  důvodu.  Když  byl                              předčasně propuštěn bez zákonného důvodu pomocný pracovník nebo                              když  mu  důvod  k předčasnému  zrušení  pracovního  poměru  vlastní                              vinou zavdal zaměstnavatel, vznikal mu nárok na náhradu mzdy nebo                              její  části.  Když  ovšem  pracovní  poměr  bez  zákonného  důvodu                              předčasně ukončil pomocný pracovník, zaměstnavateli příslušel nejen                              nárok  na  náhradu  škody,  ale  mohl  dát  podnět  k jeho  potrestání.                              K civilněprávní  sankci  tu  tedy  přistupovala  i  trestní,  zrušená  až                              zákonem z konce roku 1919.                               Až  do  počátku  první  ČSR  patřily  k pracovnímu  poměru                              živnostenských pomocníků i pracovní knížky, zrušené výše zmíněným                              zákonem č. 571/1919 Sb., jímž odstraňují se pracovní a čelední knížky                              i trestnost bezdůvodného zrušení poměru pracovního. Pracovní knížka                              sloužila  k prokazování  totožnosti  (i  v cizině),  k evidenci  dřívějších                              zaměstnání živnostenských pomocníků a jako nezpochybnitelný důkaz                              v případě pracovněprávních sporů. Při změně zaměstnání do ní mohl                              zaměstnavatel na žádost pracovníka doplnit i příznivé hodnocení „jeho                              mravného chování a jeho výkonů“ (§ 81 ve znění dělnické novely).                               *      *       *                               Vznik a garance ochranného zákonodárství můžeme vnímat buď jako                              důsledek tlaku dělnických korporací na zlepšení postavení továrních                                      33                              dělníků,   nebo  jako  projev  odpovědné,  sociálně  laděné  politiky,                              částečně  inspirované  úpravou  úřednického  práva  a  snažící  se  o                              zachování  sociálního  smíru,  nejspíše  však  jako  v proporcích                              proměnlivý efekt obou těchto faktorů. Prioritu však nelze upřít prve                              uvedenému.  Sociální  napětí  a  z něj  pramenící  tlak  dělnických                              korporací  byl  tím,  co  podnítilo  zájem  vládnoucích  kruhů  o  sociální                              problematiku.  Připomenout  však  musíme  také  to,  že  k rozvoji                              pracovněprávního  zákonodárství  přispěla  stabilizace  konstitučního                                 33                                 Podle – nejen v tomto ohledu – radikálního Františka Poláka sice  „nové                              odvětví  právní  vědy,  jež  jedni  nazývají  pracovním  právem,  má  svůj  vznik                              v třídním boji dělnické třídy proti buržoasii; bez boje dělníků proti dnešnímu                              hospodářskému a sociálnímu systému nebylo by práv dělníků, jež tvoří obsah                              nového  jich  práva“.  Srovnej  POLÁK,  F.,  Dělnické  právo  československé.                              Praha: vlastním nákladem, 1931, s. 20.                                                                  273","Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 ISBN 978-80-                                             210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z:                                              http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/                                režimu  a  s ní  spojené  postupné  rozšiřování  volebního  práva.  Díky                              němu se dělnictvo postupně stávalo významnou politickou silou, jejíž                              zájmy nebylo možné zcela ignorovat.                                Literature:                               -  ADLER,  E.,  Der  Arbeitsvertrag  im  Entwurfe  einer  Novelle  zum                                 a.b.G.B.  Wien: Manz´sche  k.k.  Hof-Verlags-  und  Universitäts-                                 Buchhandlung, 1908.                              -  BECKER,  M.,  Arbeitsvertrag  und  Arbeitsverhältnis  während  der                                 Weimarer  Republik  und  in  der  Zeit  des  Nationalsozialismus.                                 Frankfurt am M.: Vittorio Klostermann, 2005.                              -  CHYSKÝ, J., Pracovní právo v kostce. Praha, 1947.                              -  KRČMÁŘ,  J.,  O  smlouvě  námezdní  dle  práva  rakouského  se                                 zřetelem ku právu římskému. I. Knihovna sborníku věd právních a                                 státních.  A)  Řada  právovědecká,  čís.  I.  Praha:  Bursík  \&  Kohout,                                 1902.                              -  KUNC, P., Zrušení pracovní smlouvy výpovědí. In: Pracovní právo,                                 roč. XII (VI)/1933, s. 97 – 101.                              -  LICHT,    S.,   Der   gewerbliche   Arbeitsvertrag   in   der                                 Rechtsdurchsetzung. Brünn: Blätter für Selbstverwaltung, 1898.                              -  SEDLÁČEK,  J.,  Obligační  právo.  II.  Speciální  ustanovení  o                                 jednotlivých typech smluvních. Brno: Právník, 1926.                              -  SCHREIBER,      K.,   Der   Arbeitsvertrag   nach   heutigem                                 österreichischem  Privatrecht.  Wien:  Manz´sche  k.k.  Hof-Verlags-                                 und Universitäts- Buchhandlung, 1887.                              -  Slovník  veřejného  práva  československého.  III.  Heslo:  Pracovní                                 právo  (E.  Hácha),  Heslo:  Pracovní  smlouva  (J.  Krčmář).  Brno:                                 Polygrafia – Rudolf M. Rohrer, 1934.                              -  REBEC, T., Katechismus živnostenského práva rakouského. Praha:                                 Hejda \& Tuček, 1902.                              -  Řád živnostenský. I. Sest. a usp. Bohumil Štědrý, Rudolf Buchtela.                                 Praha: Kompas, 1926.                              -  VOJÁČEK, L., SCHELLE, K., KNOLL, V.: České právní dějiny.                                 Plzeň: Aleš Čeněk 2008; ISBN 978-80-7380-127-4.                              -  Všeobecný slovník právní. I. Heslo: Dělníci. Pořádá a vydává F. X.                                 Veselý. Praha: nákladem vlastním, 1896.                               Contact – email                              lav@mail.muni.cz                                                                             274","Vědecká redakce MU                prof. PhDr. Ladislav Rabušic, CSc., Mgr. Iva Zlatušková,                prof. RNDr. Zuzana Došlá, DSc., Ing. Radmila Droběnová, Ph.D.,                Mgr. Michaela Hanousková, doc. PhDr. Jana Chamonikolasová, Ph.D.,                doc. JUDr. Josef Kotásek, Ph.D., Mgr. et Mgr. Oldřich Krpec, Ph.D.,                doc. PhDr. Růžena Lukášová, CSc., prof. PhDr. Petr Macek, CSc.,                Mgr. Petra Polčáková, doc. RNDr. Lubomír Popelínský, Ph.D.,                Mgr. Kateřina Sedláčková, Ph.D., prof. MUDr. Anna Vašků, CSc.,                prof. PhDr. Marie Vítková, CSc.,                doc. Mgr. Martin Zvonař, Ph.D., PhDr. Alena Mizerová                       Dny práva 2011 – Days of Law 2011                   Ovlivňování sféry soukromého práva                právem veřejným v minulosti                       Vydala Masarykova univerzita roku 2012                Spisy Právnické fakulty MU č. 414 (řada teoretická)                 Ediční rada:  J. Kotásek (předseda), J. Bejček, V. Kratochvíl,                                     N. Rozehnalová, P. Mrkývka, J. Hurdík, R. Polčák, J. Šabata                  Zhotovení CD ROM: Tribun  EU s.r.o., Cejl 32, Brno                  1. vydání, 2012                   ISBN 978-80-210-5917-7"];