var textForPages = ["MASARYKOVA UNIVERZITA                                               PRÁVNICKÁ FAKULTA                                               TEORIE PRÁVA                                              KATEDRA PRÁVNÍ TEORIE                                         DEN PRÁVNÍ TEORIE                         Česko-slovenská doktorandská konference o teorii práva                         Sborník příspěvků z konference                                 Martin Hapla (ed.)","","ACTA UNIVERSITATIS BRUNENSIS                                                                           ________________________________                                                                         IURIDICA                                                                         Editio Scientia                          No 485","SPISY PRÁVNICKÉ FAKULTY        MASARYKOVY UNIVERZITY        _________________________________        řada teoretická, Edice Scientia        Svazek č. 485","Den právní teorie                                 Česko-slovenská doktorandská konference o teorii práva                                                Sborník příspěvků z konference                                                                              Martin Hapla (ed.)                                                             Masarykova univerzita                                                         Brno 2014","Recenzovala                           JUDr. Renata Rázková, Ph.D.                            Tento sborník je publikačním výstupem z konference Den právní teorie:                         Česko-slovenská   doktorandská   konference   o   teorii   práva,   která   se                         uskutečnila dne 6. 6. 2014 v prostorách Právnické fakulty Masarykovy                         univerzity v Brně.                            Odbornými garanty konference byli:                           doc. PhDr. Tatiana Machalová, CSc.                         prof. JUDr. PhDr. Miloš Večeřa, CSc.                            Organizační aspekty zajišťoval výbor ve složení:                           Mgr. Richard Fiebig                         Mgr. Martin Hapla                         Mgr. Vít Křížka                            S propagací byl významným způsobem nápomocen i mediální partner:                          Právní prostor                            Tato   akce,   stejně   jako   vydání   z   ní   uspořádaného   sborníku,   byly                         financovány z prostředků specifického výzkumu v rámci projektu Česko-                         slovenská   doktorandská   konference   o   teorii   práva   (Kód   projektu:                         MUNI/B/0785/2013; Podpora studentských projektů na MU (specifický                         výzkum,   program   rektora)   –   Kategorie   B   –   Projekty   organizace                         studentských vědeckých konferencí; Řešitel na MU: Mgr. Martin Hapla).                          Všem, kdo se na konference podíleli, stejně jako těm, kteří se jí zúčastnili                         nebo přispěli svým textem do tohoto sborníku, patří srdečný dík.                          © 2014 Masarykova univerzita                          ISBN 978-80-210-7369-2","OBSAH                             Předmluva …....................................................................................7                           Postmoderný konsenzuálny štát a konsenzuálne právo                         Ján Cuper …....................................................................................8                           K sociálno-etickým východiskám problematiky spravodlivosti                         Tomáš Peráček …............................................................................ 17                          Justičné omyly a dôsledky s nimi spájané                         Rudolf Kasinec …............................................................................ 29                          Argumentácia ako prostriedok výučby na právnickej fakulte                         Martin Turčan …............................................................................. 39                          Individualizácia a konkretizácia právnej normy                         Dominik Baco …..............................................................................48                           Civil law vs. common law a ich typické pramene práva                         Klaudia Baňáková ….......................................................................57                           Systém rodinného práva po reformě soukromého práva v České republice                         Stanislav Bruncko …........................................................................71                           Odoberanie detí biologickým rodičom v krajinách Európskej únie                         Radka Sláviková Geržová …............................................................95                           Právní jistota v daňovém právu – meta nebo dotěrný společník?                         Roman Landgráf …..........................................................................109                          Legislativní technika v procesu tvorby normativního správního aktu                         Jiří Plachý …................................................................................... 116                          Aktuálna reforma verejnej správy a jej analýza v kontexte právnej úpravy                         Ladislav Hrtánek ….........................................................................129                           Prvky zjednocujúce interpretáciu práva                         Slavomíra Henčeková …..................................................................145                           Hlavní teze realistické teorie interpretace Michela Tropera                         Vítězslav Němčák ….........................................................................157                                                                    5","Fuzzy logika a právo na informace                         Jiří Kolman …..................................................................................166                           Ekonomická analýza práva: Náklady soudního řešení sporů                         Vít Křížka ….....................................................................................175                          Idea univerzality a lidská práva                         Martin Hapla …...............................................................................188                                                                                                                                           6","PŘEDMLUVA                                    Byl to právě Mefistofeles, komu Goethe vložil do úst výrok o šedé                         teorii a zeleném stromu života a já slavného spisovatele podezřívám, že tak                         neučinil úplně náhodou. Tím rozhodně nechci říct, že odmítání teorie a její                         odsouvání stranou jako něčeho vzdáleného opravdovému žití je nějaká                         ďábelská intrika. Jenom si myslím, že ve skutečnosti nemusí být ani                         nezáživná, ani zbytečná, pokud k ní lidé přistoupí se zdravým elánem a                         nebojí se o ní přátelsky, avšak kriticky diskutovat. Zkrátka nevěřím, že                         ďábel bývá příliš upřímný a že se dá jeho slovům důvěřovat.                                Jedním z důvodů, proč jsme se na naší katedře rozhodli uspořádat                         konferenci Den právní teorie, bylo i vytvoření prostoru, který by takovou                         přátelskou, nadšením prodchnutou výměnu názorů umožnil. To, že se této                         akce   nakonec   zúčastnila   nejen   řada   ryze   právních   teoretiků,   ale   také                         odborníků z jiných praktičtěji založených právních oborů nebo dokonce i                         samotných   praktiků,   nás   proto   nejen   potěšilo,   ale   rovněž   utvrdilo   v                         smysluplnosti našich snah. Ukázalo se tak, že i v dnešní době vzbuzuje                         právní teorie živý zájem, že opravdu žije a ne pouze přežívá v tlustých a                         zaprášených knihách.                                Je   to   ostatně   jedna   z   výhod   tohoto   sborníku,   že   byl   vydán   v                         elektronické podobě, protože takto na něj prach sedat nemůže. Doufám                         však, že to bude platit nejen v tomto doslovném, ale též v přeneseném,                         obrazném smyslu. Byla by totiž jistě škoda, kdyby tato publikace měla                         zapadnout, protože paleta příspěvků, kterou slibuje, je opravdu pestrá a                         velmi zajímavá. Čtenář zde může narazit jak na texty rozebírající tradiční                         právně-teoretická témata, tak na práce, které mají ambice představit naší                         odborné   veřejnosti   nové,   zatím   ještě   nezdomácnělé   přístupy.   Nechybí                         přitom ani příspěvky, které usilují o promítnutí poznatků právní teorie v                         konkrétnějších, specifičtějších oblastech.                                Rád bych proto na závěr vyjádřil přání, že tento sborník bude skýtat                         svým čtenářům mnoho užitečných podnětů a že proběhlá konference bude                         sice svého druhu první, avšak nikoliv poslední – tedy že založí tradici                         přátelského  a   inspirativního  setkávání  všech  příznivců   právní  teorie  v                         České i Slovenské republice, která přispěje k dalšímu zvýšení zájmu o                         tento pozoruhodný obor.                                                                                        Martin Hapla                                                                          7","POSTMODERNÝ KONSENZUÁLNY ŠTÁT A                                             KONSENZUÁLNE PRÁVO                                                         Ján Cuper   *                             Abstract: It was open problem of human-anthropological phenomenon in                         the science of State and Law in the second half of the 20th century. Within                         the theory of law as well as other disciplines relating arise sector, which                         task is to elaborate methods of verification of knowledge covered by the                         different levels of theoretical-legal knowledge. The theme of this paper will                         object differentiation of sciences about state and law and other theoretical                         concepts associated whit this.                          Keywords: postmodernity, state, law, positivism                          Abstrakt:  Druha polovica 20. storočia otvorila vo vede o štáte a práve                         problém ľudského- antropologického fenoménu. V rámci teórie práva ale                         aj   iných   odborov   právnej   vedy   vznikajú   odvetvia,   ktorých   úlohou   je                         rozpracovávať metódy overovania poznatkov zahrnutých do jednotlivých                         úrovní teoretického- právneho poznania. Témou nášho príspevku bude                         objektová diferenciácia vied o štáte a práva a teoretických koncepcií s nimi                         spájaných.                          Kľúčové slova: postmoderna, štát, zákon, pozitivizmus                             1 Úvodná poznámka                                 Právny pozitivizmus v rôznych podobách bol v minulosti, ale je aj v                         súčasnosti,   určujúcou   filozoficko-právnou   doktrínou   a   poznávacím                         mechanizmom spoločenského pôsobenia práva.    1                                V ontologickom základe sa táto filozofia práva obmedzovala na                         poznávanie   práva   ako   hierarchicky   usporiadaného   systému   právnych                         noriem, ktoré sú produktom jednej suverénnej štátnej moci, ktorá im dáva                         právnu záväznosť aj vynútiteľnosť.                                Jednostranným prejavom vôle zákonodarnej moci štátu vytvorený                         zákon  ako  tak  na  začiatku  20.  storočia  stáva  ontologickým  základom                         spoločenskej   vedy  nazývanej   „Pure   Jurisprudence“   čiže   čistej   právnej                           * Doc. JUDr. Ján Cuper, CSc.; Právnická fakulta Univerzity Komenského v Bratislave,                            Slovenská republika.                         1 KUBEŠ, V. Právní filozofie 20. století, s. 50.                                                                   8","2                         vedy, na rozdiel od všeobecnej právnej vedy.   „Čista“ právna veda na                         rozdiel od sociologicky orientovanej právnej vedy, nehľadala odpovede na                         otázky   o   spoločenskom   účele   práva,   postačilo   jej   skúmanie   logickej                         nerozpornosti systému noriem obsiahnutých v zákone.                                Tento všeobecne známy poznatok právnej vedy zdôrazňujeme len                         preto, aby sme ukázali, na súčasné smerovanie právnej vedy, ktorá sa                         väčšmi   orientuje   na   praxeologicko-sociologické   empirické   skúmanie                         procesu spoločenského pôsobenia práva, teda na realizáciu práva v právnej                         praxi a jeho sudcovské dotváranie súdnou praxou.                            2 Návrat k prirodzenému právu, resp. nástup sociologicko-právnych                         doktrín                                 Po   prvej   svetovej   vojne   silnejú   v   právnej   filozofii   hlasy   po                         modernej   právnej   vede,   orientovanej   na   sociologické   a   psychologické                         poznanie práva. Spája sa s návratom prirodzení–právnej doktríny, ktorá                         orientuje pozornosť právnej vedy na prirodzené pramene práva vytvárané                         právnou praxou. V strednej Európe je to najmä prirodzeno-právny smer                                   3                         Svobodův,  ale aj sociologická škola E. Ehricha a ďalších, ktorí do právnej                         vedy  vnášajú   hodnotové   hodnotiace   hľadiská,   ktoré   umožňujú   poznať                         spoločenský účel práva. V USA je to najmä filozofia pragmatizmu. Na jej                         základe vzniká behaviorálna jurisprudencia.                                Táto „ dualita“ poznávacích prístupov k poznaniu práva pokračuje                         najmä v západných demokraciách počas celého 20. storočia a vyvoláva ju                         „návrat“ k prirodzeno-právnej doktríne v súvislosti s rozvojom demokracie                         a   zavedením   medzinárodne   kodifikovaných   katalógov   „prirodzených“                         ľudských práv a ich transformácie do vnútroštátneho práva.  Toto, svojou                                                                                    4                         povahou, nadštátne /supranacionálne/ právo má vo svojom ontologickom                         základe spoločenskú konsenzuálnu /zmluvnú/ povahu. Signatárske štáty sa                         mu dobrovoľne podriaďujú, ak sa subjekty vnútroštátneho práva ním vo                         vzájomných vzťahoch riadia. Dokonca takéto právo aj podľa ústavy SR                         /článok 7/, ak poskytuje väčší rozsah práv ako vnútroštátne právo, tak má                         prednosť pred vnútroštátnym právom.                                Do  centra   záujmu   právnej   teórie   v  novodobej  supranacionálnej                         doktríne, najmä tej, v ktorej objektom záujmu sa tak stáva človek a jeho                         prirodzené práva realizované nielen prostredníctvom právnych noriem ale                         aj prostredníctvom právnych zásad a princípov.                                Právne   zásady   a   princípy   vznikajú   v   procese   realizácie                         každodenných   ľudských   cieľavedomých   činností.   Na   rozdiel   od   nich,                         právne normy obsiahnuté v zákonoch prijíma štátny orgán zastupiteľského                         charakteru /Parlament/. Preto sa domnievame, že nie norma práva, ale                         ľudská činnosť sa stáva ontologickým východiskom poznania práva pre                         postmodernú sociologicky či behaviorálne zameranú právnu vedu.                                V   tejto   obnovenej   snahe   o   návrat   k   ľudským   hodnotám                         prirodzenoprávnej doktríny ide aj o „poľudštenie“ tzv. čistej normatívnej                          2 Tamže, s. 14.                         3 Tamže, s. 83.                         4 Iná bola situácia v tzv. “Ostbloku“, kde sa pestovala jednotná marxisticko- leninská                            veda o štáte a práve, ktorá vychádzala dôsledne z právneho monizmu, t.j. jednoty                            práva ako ontologického základu pre právnu vedu.                                                                   9","právnej vedy“, najmä jej hraničných foriem „právneho normativizmu“,                         právnej exegézy, ale aj logického pozitivizmu, a najmä ide o snahu dať im                         rozmer spoločenskej užitočností.                            3 Weinbergerov ištitucionalizmus ako „nová teória konania práva a                         demokracie“                                 V   takejto   kontra   pozícii   k   normativizmu   sa   nachádza   aj                                                                                  5                         Weinbergerova „nová teória konania práva a demokracie“ , ako príspevok                         k celému radu autorov, ktorí v ontologickej rovine skúmania práva vidia                         východisko v právno-inštitucionálnom prístupe. V ontologickom základe                         poznanie   mechanizmov   spoločenského   poznania   práva   potom   v   tejto                         teoretickej doktríne nie je východiskom vedeckej analýzy norma práva, ale                         právny inštitút alebo, ako hovorí Weinberger, inštitúcia.                                Právne inštitúcie pritom v jeho chápaní je potrebné definovať ako                         „...komplexy   noriem   vzťahov   k   jestvujúcej,   alebo   týmito   normami                         konštituovanej   verejnej   sfére   späté   do   reálneho   celku   a   sú                         inštitucionalizované   ako   spoločenské   politiky,   reálne   inštitúcie                         pozostávajúce zo spleti noriem v reálií (osôb v inštitucionálnych úlohách a                         predmetov v normatívne určenej funkcii“.  Okrem iného má autor na mysli                                                                  6                         aj normy hmotného a procesného práva, ako aj iné druhy spoločensko-                         právnej reality, ktorá právaný inštitút vytvára.                                Aj keď Weinberger sa v tejto definícii právnej inštitúcie výslovne o                         ľudských   cieľavedomých   činnostiach   nezmieňuje,   na   inom   mieste   pri                         vymedzovaní ontologického základu svojej inštitucionálnej teórie hovorí,                         že  má  na  mysli  jej   ontológiu  spoločenskej  bytosti  schopnej   konania. 7                         /Konanie a činnosť v ponímaní autora článku sú pojmy identické./ A že                         štruktúra poznatkov jeho teórie“ má takú povahu, že poznatky možno                         uplatniť v procesoch uvažovania o konaní, pritom vo Weinbergerovom                         chápaní sa konanie považuje zrejme za ľudskú cieľavedomú činnosť.                            4 Dynamické chápanie práva. Právo ako cieľavedomá činnosť                                  Právny   inštitút   v   zmysle   normatívneho   inštitucionalizmu   je                         potrebné   chápať   ako   súhrn   normatívnych   činnosti,   ktoré   vznikajú   pri                         realizácii práva v spoločnosti. Obdobný inštitucionálny charakter majú aj                         globalizačné procesy či už na celosvetovej alebo európskej úrovni, ktoré sa                         realizujú prostredníctvom supranacionálneho práva.                                Pozitívne právo ako regulatívny prostriedok hrá v právnom štáte                         dôležitú,   ale   nie   nezastupiteľnú   úlohu,   pri   regulovaní   cieľavedomých                         procesov   fungovania   modernej   spoločnosti.   Nemenej   dôležitú   úlohu  v                         právnom poriadku integrujúcich sa štátov hrajú právne princípy, normy,                         ktoré vznikajú ako výsledok inštitucionalizácie nadnárodného charakteru,                         neraz môžu stáť nad normami vnútroštátneho pozitívneho práva, najmä                         pokiaľ určujú prirodzenoprávne činnosti spojené s realizáciou ľudských                           5 WEINBERGER, O. Inštitucionalizmus.                         6 Tamže, s. 35.                         7 Tamže, s. 19.                                                                   10","práv.                                V tomto pomenujme ho reálnym chápaním práva sa jeho proces                         spoločenského   pôsobenia   môže   skúmať   jednak   ako   proces   viac-menej                         zameraný na vytváranie noriem práva štátom, alebo inými inštitúciami                         demokratickej spoločnosti, ale tiež proces tvorby noriem supranacionálnej-                         nadštátnej povahy.                                Z tohto poznatku rezultuje metodologický záver, že proces tvorby                         supranacionálneho konsenzuálneho práva nie je možné chápať iba ako                         jednoduchý odraz jestvujúcej spoločenskej reality integrujúcich sa štátov,                         ale skôr ako teleologický účelovo zameraný proces hodnotenia tejto reality                         z   hľadiska   potrieb   integrácie,   či   už   v   podobe   globalizácie   alebo                         europeizácie, už menej sa v globalizačných normách zohľadňujú záujmy                         subjektov   práva.   Z   toho   môžeme   vyvodiť   záver,   že   v   globalizačných                         teleologických   normách   globalizátor   sprostredkovane,   prostredníctvom                         teleologickej normy adresuje subjektom globalizačného cieľ globalizácie.                         Správna   identifikácia   cieľa   subjektom   globalizácie   dáva   mu   možnosť                         poznať hodnoty, ktoré sa majú prostredníctvom týchto noriem vytvárať.                                V tomto zmysle sa právne normy s klasickou štruktúrou ako ich                         chápe právny normativizmus v podobe zákazov príkazov a odporúčaní                         odlišujú   od   iných   noriem   práva,   najmä   od   noriem   konsenzuálneho                         supranacionálneho práva, ktoré vznikajú ako výsledok realizácie ľudských                         cieľavedomých globalizačných činností. Takéto normy majú vyslovené                         teleologickú   štruktúru,   obsahujú   buď   kvantitatívne   alebo   kvalitatívne                         vyjadrený cieľ- zámer, ktorý je potrebné pri realizácii takýchto noriem                         dosiahnuť.                             5 Právo ako produkt ľudských cieľavedomých činnosti                                 Takto teória právneho inštitucionalizmu musí pri poznávaní práva                         dávať odpoveď v podstate na tri preliminárne otázky:                                a)   či   aj   právo   ako   zložitý   spoločenský   jav   patrí   do   oblasti                         cieľavedomých ľudských spoločenských činností. Na túto triviálnu otázku                         právna veda v postmodernej spoločnosti odpovedá áno.                                b) dôležitá  je  tiež  odpoveď   na otázku,  či  právo  je  produktom                         ľudskej cieľavedomej činnosti, alebo iba medziproduktom, ktorý má slúžiť                         k   realizácii   konečných   hodnôt   vo   sfére   spoločenského   života.  Aj   tu                         môžeme uviesť kladnú odpoveď. Kladná odpoveď bude aj na otázku;                                c) či právna veda registruje rozdiel medzi normami hmotného a                         procesného práva.                                Ako  vidíme,   na  všetky tri   položené   otázky  právna  veda   môže                         odpovedať   kladne.   Právo,   právne   normy,   právne   inštitúcie,   hierarchia                         právneho poriadku ako výsledok právotvorných procesov, tak isto ako aj                         konanie-   činnosť   orgánov   aplikujúcich   právo,   sú   buď   produktom-                         výsledkom- formalizovanej ľudskej spoločenskej cieľavedomej činnosti,                         alebo objektom tejto činnosti. Normy procesného práva je pritom potrebné                         chápať ako prostriedok dosahovania normatívnosti, ktorá je obsiahnutá v                         normách hmotného práva.                                Tento poznatok možno bezo zvyšku aplikovať aj pri poznávaní                         procesu   celosvetovej   globalizácie   a   európskej   integrácie,   ktoré   sa                                                                    11","uskutočňujú prostredníctvom nadnárodnej a nadštátnej inštitucionalizácie,                         prostredníctvom k tomu účelu prispôsobených teleologických účelových                         noriem.                                Právna   inštitucionalizácia   spoločenských   vzťahov   v   rovine                         európskej integrácie sa takto môže chápať ako cieľavedomé pôsobenie ľudí                         a   inštitúcií,   ktoré   je   zamerané   na   regulovanie   ľudského   vedomia   -                         vytváranie globalizačných doktrín a regulovanie konania (činnosti) ľudí a                         inštitúcii globalizovaných spoločnosti.                            6 Legitimita globalizačných noriem                                  Väčšina právnych  pozitivistov stavia právo v podobe  právnych                         noriem do úlohy osobitného druhu regulátora ľudských cieľavedomých                         spoločenských procesov. Už menšia pozornosť; vyjmúc americký právny                         behavioralizmus,   sa   venuje   právu   ako   objektu   regulácie   ľudských                         cieľavedomých činností.                                V procese realizácie každodenných existenčných činností vznikalo                         a vzniká prirodzené právo. V ich normotvornom základe nestojí mocenská                         legitimita   štátu,   ale   každodenná   morálna   legitimita   existencie                         integrovaných či globalizovaných spoločnosti, ktorým sa vštepuje nová                         hierarchia hodnôt prostredníctvom supranacionálnych účelových zväčšia                         teleologicky konštruovaných právnych normách, ktoré sú obsiahnuté v                         konsenzuálnom supranacionálnom práve, ktoré nie je možne definovať ani                         ako   medzinárodné   ani   ako   vnútroštátne   právo.   V   skutočnosti   najmä                         európske právo – EÚ má nadštátnu povahu, ktorému sa štáty podriaďujú                         dobrovoľne   na   základe   spoločne   akceptovaných   hodnôt   a   princípov                         vyjadrených v primárnom práve EÚ.                                Globalizácia a integrácia prostredníctvom supranacionálneho práva                         zasahuje najmä do sféry ekonomiky voľného pohybu osôb a kapitálu,                         ľudských práv a pod.                                Tieto svojou povahou účelové teleologické nadštátne právne normy                         však len postupne prenikajú do mocenskej sféry integrovaných štátov v                         podobe princípov, noriem a činností, a až následné pôsobia na vytváranie a                         fungovanie inštitútov vnútroštátneho práva ako sú manželstvo, zmluva,                         občianstvo a pod. Na ich konkretizáciu pritom členský štát má právo vydať                         aproximačnú normu, ktorá konkretizuje supranacionálnu normu EÚ aby                         ona bola aplikovateľná na nacionálnej úrovní. Tak dospievame kpoznatku,                         že až štátne donútenie orgánov členského štátu a forma, ktorú im dáva                         aproximačný orgán členského štátu z noriem EÚ robí vnútroštátne právo.                         V   tomto   komplikovanom   procese   sa   spoločenské   inštitúcie   členských                         štátov   EÚ,   stavajú   objektom   prirodzenej   inštitucionalizácie   ako   aj                         inštitucionalizácie   na   ktorú   má   vplyv   tak   supranacionálne   ako   aj                         vnútroštátne právo.                                Obidva inštitucionalizačné procesy vzniku práva majú však jeden                         spoločný ontologický základ, sú výsledkom ľudskej cieľavedomej činnosti.                                                                           12","7 Normotvorná operacionalistika                                  Normotvornú   operacionalistiku   supranacionalného   práva   EÚ                         obstarávajú normy procesného práva, ktoré hovoria ako je možne dospieť                         tak k vytýčeniu cieľa operacionalistických noriem. Týmto normám, ktoré                         upravujú   postup   prijímania   Smerníc   a   Nariadení   EÚ   hovoríme   im                         procedurálne pravidla. Na vnútroštátnej úrovni členských štátov ide o                         rokovací poriadok parlamentu, či legislatívne pravidla a pod.                                Každá   ľudská   cieľavedomá   činnosť   začína   stanovením   cieľa                         (cieľov) a realizuje sa úkonmi a operáciami do podoby výsledkov činnosti.                         Cieľ normy (práva), právnej inštitúcie tak tvorí vzor budúcej činnosti.                                V tomto zmysle sa normy pozitívneho aj prirodzeného práva chápu                         ako vzory budúceho konania (činnosti), líšia sa od iných noriem konanie                         iba tým, že majú štátom stanovenú formu právnych predpisov, alebo majú                         formu   individuálnych   právnych   aktov-   medzinárodných   zmlúv,   alebo                         rozsudkov súdnej moci.                                Postmoderný prístup ku skúmaniu právnych inštitúcií z pohľadu                         realizácie ich spoločenskej efektívnosti, by mal vychádzať z poznávania                         všetkých druhov práva.                                Výsadné  postavenie  pozitívneho práva  medzi  ostatnými  druhmi                         regulátorov cieľavedomých spoločenských činností vedie deliacu čiaru,                         ktorá   rozdeľuje   moderné   monistické  právo  na   to,  ktoré  je  výsledkom                         cieľavedomej   právotvornej-   legislatívnej   činnosti   štátu,   a   to,   ktoré   je                         výsledkom   spontánnej   univerzálnej   realizácie   každodenných   ľudských                         cieľavedomých činností.                                Práve   táto   nejednotnosť   vznikania   práva,   môže   spôsobovať                         metodologické nejasnosti, najmä pri skúmaní efektívnosti realizácie práva                         v spoločnosti, najmä hodnotení jeho výsledkov.                                Pri hodnotení pozitívneho práva by rozhodne nemali absentovať                         najmä hodnotové- morálne ukazovatele efektívnosti. Nestačí poznať jeho                         praxeologickú či ekonomickú efektívnosť. Tu v konečnom dôsledku máme                         zakotvenú aj v súčasnej Slovenskej legislatíve. Slovenská legislatíva žiada                         od predkladateľa návrhu zákona aby predložil k návrhu zákona vyjadrenie                         Ministerstva financií stanovisko. Hodnotenie budúcej morálnej efektívnosti                         v   širších   spoločenských   súvislostiach   je   ponechaná   na   parlament   a                         všeobecnú rozpravu.                                Naopak sociálnu efektívnosť „prirodzeného práva“, ktorá vzniká                         ako   výsledok   europeizácie   slovenského   práva   po   vstupe   do   EÚ,   je                         výsledkom hodnotenia tak morálno-etickej, ako aj ekonomickej účelovosti.                                Ekonomickú efektívnosť pritom realizujú inštitúcie EÚ tým, že                         stanovujú operacionalistické ciele pre členské štáty, ktoré ich v praktickej                         spoločenskej-   právnej   činnosti   majú   napĺňať.  Teda   stanovovať   na   ich                         naplňovanie operacionalistické úkony, ktoré majú viesť k dosahovaniu                                                    8                         operacionalistických cieľov , ktoré pred inštitúcie štátu nepostavil členský                         štát,   ale   Brusel.   Tak   v   postmodernom   práve   dochádzame   k   pojmom                         “juristickej účinnosti“- efektívnosti smerníc, nariadení, EÚ, lebo Bruselské                          8 V tejto súvislosti je potrebné súhlasiť s Weinbergerom, že „je účelné vychádzať z                            dvoch základných normatívnych operátorov: z operátora má byť a z operátora môže                            byť“. Vdanom prípade Brusel stanovuje operatívne ciele „má byť“ inštitúcie štátov EÚ                            realizujú tieto normy zakotvené v Bruseli, úkonmi- normami má byť. Weinberger, O.                            dielo cit v pozn. č. 5, s. 25.                                                                   13","inštitúcie nikdy nezabudnú zhodnotiť ako adresáti t.j. občania a inštitúcie                         EÚ, nimi stanovených operacionalistických cieľov naplnili tieto obsahom-                         konkrétnou činnosťou, aby dospeli k želateľným výsledkom.                                Na rozdiel od sociálnej efektívnosti, ktorú v postmodernom práve                         štátov   EÚ   realizujú   štáty   EÚ.   Juristickú   efektívnosť   charakterizuje                         ekonomická,   resp.   praxeologická   výsledkovosť.   Výsledky   juristickej                         efektívnosti, ktoré vzišli pôsobenia noriem EÚ, v štátoch EÚ hodnotí                         Brusel a jeho inštitúcie tým, že porovnajú operacionalistické ciele, ktoré                         stanovili vo svojich nariadeniach alebo smerniciach s výsledkami, ktoré sa                         dosiahli   realizáciou   týchto   cieľov   inštitúciami   v   štátoch   EÚ.   Toto                         porovnanie vždy vyznieva ako juristické hodnotenie efektívnosti a nie ako                         sociálne hodnotenie. Morálne hodnotenie sociálnej efektívnosti únijného                         práva by totiž neumožňovalo orgánom EÚ stanoviť presnejšie ekonomické                         hodnotové   kritériá,   lebo   sociálna   efektívnosť   práva   sa   hodnotí   najmä                         kategóriami dobra, zla, spravodlivosti, nespravodlivosti. Juristická (právna)                         efektívnosť noriem umožňuje hodnotenie ich efektívnosti spoločenského                         pôsobenia iba z hľadiska účelnosti, prospešnosti a ekonomičnosti, teda z                         pohľadu, aké ekonomické výsledky norma práva, ktorú stanovil Brusel                         priniesla pre právo členských štátov EÚ.                                V gnozeologickej teoreticko-metodologickej rovine právnej vedy                         vzniká tiež otázka či sa právna (juristická) a sociálna efektívnosť práva                         zhodujú, alebo každá je vlastná iba jednému druhu práva.                                Čo do všeobecného modelu spoločenského pôsobenia práva, sa                         najmä   v   súčasnom   európskom   kontinentálnom   systéme   postmodernej                         právnej   kultúry  len  veľmi  ťažko  dá  vidieť  rozdiel  medzi  sociálnou  a                         právnou efektívnosťou pôsobenia práva, najmä preto, že tak za pozitívnym,                         ako   aj   prirodzeným   právom   je   potrebné   vidieť   rovnaké   formy                         inštitucionálneho   spoločenského   pôsobenia   práva.   Pritom   nezriedka                         inštitucionálne pôsobenie prirodzeného aj pozitivistického práva si žiada                         inštitucionálnu súčinnosť tých istých právnych inštitútov, cez ktoré sa                         realizuje právo Európskych inštitúcií a vnútroštátne pozitivistické právo.                         Jednotiacim sa v danom prípade javí realizácia rovnakých hodnôt najmä                         ekonomických, ale aj morálnych v širších súvislostiach. Aj preto sa na                         návrh Ústavy EÚ hodnotil ako ústava hodnôt nie ústava noriem EÚ, ktoré                         mali znamenať hlboký inštitucionálny prerod nielen EÚ, ale aj štátov EÚ.                         Ústava pre Európu však neprešla ratifikačným procesom. Nahradila ju                         cieľovo orientovaná Lisabonská zmluva a iné integračné konsenzuálne                         právne dokumenty.                            8 Kríza hodnotovo orientovanej európskej integrácie                                  Aj   keď   nateraz   štáty   EÚ   tento   historický   prevrat   vo   svojom                         hodnotovo- právny systém odmietli, to ale neznamená, že nová demokracia                         nestavia pred členské štáty EÚ úlohy, ktoré majú celospoločenský dosah.                         Súčasná svetová kríza to potvrdzuje, keď sa inštitúcie spoločnosti obracajú                         a žiadajú pomoc a neraz aj záchranu na štát. V tomto zmysle ani pozitívne                         právo štátu nemôže mať autonómne úlohy slúžiace len právu. V konečnom                         dôsledku by išlo o tautologické úlohy. Cieľom práva sa tak javí napĺňanie                         sociálnej existencie nielen človeka, ale aj občana a jeho spoločenských                                                                    14","inštitúcií.                            9 Na miesto záveru                                  Vychádzajúc z vyššie uvedeného sa v súčasnej právnej filozofii                         môžeme   stretnúť   v   podstate   s   dvoma   druhmi   prístupov   ku   skúmaniu                         efektívnosti práva v spoločnosti.                                Prvý   prístup   nazývame   ho   čisto   pozitivistický,   zbavuje   právo                         etických hodnotiacich kritérií. Prvoradým v tomto prístupe chápania práva                         sa javí pragmatická účelovosť, obsiahnutá v nariadení, smernici alebo                         zákone ako cieľ práva, a prostriedky jeho dosiahnutia. Problém vzťahu                         cieľa   a   prostriedku   je   jedným   zo   základných   problémov   skúmania                         spoločenskej efektívnosti práva empirickou právnou vedou. Tento prístup                         ku   chápaniu   ale   aj   skúmaniu   práva   bol   a   je   pertraktovaný   najmä   v                         sociologicky a behaviorálne orientovaných modeloch právnej vedy.                                Spravidla   sa   právo   vymedzuje   ako   výsledok   pôsobenia   noriem                         práva, ktoré vytvoril štát na spoločenské vzťahy, ktoré normy takého práva                         regulujú   prostredníctvom   inštitúcií   štátu.   Efektívnosť   práva   sa   meria                         stupňom dosiahnutia vopred stanovených cieľov a výsledkov pôsobenia,                         pričom toto určenie sa chápe ako dostačujúce, aby sme nemuseli zahrnúť                         do hodnotenia všetky stránky ľudskej cieľavedomej činnosti skúmaných                         inštitúcií   štátu.   Tomuto   prístupu   sa   tiež   hovorilo   „výsledkové“                         (rezultatívne) chápanie efektívnosti. Malo aj svoju modifikovanú podobu,                         v ktorej sa sociálna účinnosť práva redukovala na porovnávanie cieľa a                         výsledku, najmä u tzv. teleologických účelových noriem, aby sa mohlo                         konštatovať,   či   právna   norma   vyvoláva   želateľné   výsledky.   Krajným                         prípadom potom boli normy „obsolentné“, ktoré síce v systéme noriem sú                         zavedené, ale sú sociálne nefunkčné- nevyvolávajú nijaké sociálne efekty-                         výsledky. Môže pritom isť tak o normy hmotného ako aj procesného práva,                                                                           9                         ktoré   sú   určované,   ako   to   uvádza   F.  A.   Hayek :   „povahou   veci“,   čo                         môžeme tiež nazvať efektívne fungovanie spoločensko-právneho inštitútu.                         V   tomto   prípade   nemáme   na   mysli   právo   ako   abstraktne   stanovený                         poriadok, ale právo ako výsledok cieľavedomej ľudskej činnosti v ktorom                         funguje tak pravidlo /zákaz, príkaz a dovolenie/ hmotné právo, ale aj cieľ a                         prostriedky ako tento cieľ  dosiahnuť- procesné právo. Procesné právo                         stanovuje normy ako dospieť k želanému cieľu. Hmotné právo stanovuje                         normu resp. cieľ spoločensko-právneho správania. K normám procesným                         pri inštitucionálnom prístupe je tiež potrebné brať do úvahy aj všeobecné                         zásady a princípy, ako aj princípy a zásady právneho odvetvia. Patria k ním                                                                                    10                         všeobecno-organizačné, ale aj špeciálne organizačné normy.  Tieto môžu                         mať   povahu   prirodzeno-právnych   princípov,   alebo   môžu   mať   povahu                         princípov spoločenského fungovania práva, alebo princípov a zásad vedy                         procesného práva.                                Druhý   vyššie   popísaný   prístup   akceptuje   tak   juristicko-logický,                         teleologicko-praxologický,   ako   aj   hodnotovo-   axiologický   prístup   ku                         skúmaniu noriem tak hmotného ako aj procesného práva.                           9 HAYEK, F. A. Právo, zákonodárství a svoboda : 1: Pravidla a řád, s. 102.                         10 POLIANSKIJ, N. N.- STROGOVIČ, M. S.- SAVICKIJ, V. M.- MEĽNIKOV, A. A.                            Problemy sudebnogo prava, s. 126 a nasledujúce.                                                                   15","Použitá literatúra                          HAYEK, F. A. Právo, zákonodárství a svoboda: 1 : Pravidla a řád. Praha :                         Academia, 1991, 131 s. ISBN 80-200-0279-0.                          KUBEŠ, V.  Právní filosofie 20. století.  Brno : Masarykova univerzita,                         1992, 138 s. ISBN 80-210-0491-6                          POLIANSKIJ,   N.   N.   -   STROGOVIČ,   M.   S.   -   SAVICKIJ,   V.   M.   -                         MEĽNIKOV, A. A. Problemy sudebnogo prava. Moskva : Nauka, 1983,                         222 s.                          WEINBERGER, O.  Inštitucionalizmus.  Bratislava : Archa, 1995, 240 s.                         ISBN 80-7115-102-5.                            Kontakt:                           Jan.cuper@flaw.uniba.sk                                                                                                                      16","K SOCIÁLNO-ETICKÝM VÝCHODISKÁM                                     PROBLEMATIKY SPRAVODLIVOSTI                                                       Tomáš Peráček    *                             Abstrakt: Téma príspevku „K sociálno-etickým východiskám problematiky                         spravodlivosti“   je   zameraná   na   základný   právno-filozofický   problém:                         spravodlivosť. Na základe analýzy existujúcej odbornej literatúry domácej                         i zahraničnej proveniencie ako aj na základe analýzy existujúcej právnej                         úpravy   sa   autor   pokúsi   analyzovať   problematiku   spravodlivosti   s                         poukazom   na   sociálno-etické   hľadisko   v   celom   kontexte   jeho   vývoja.                         Prvoradým   cieľom   je   však   analýza   súčasného   pohľadu   na   pojem                         spravodlivosti cez hodnotu rovnosti.                           Kľúčové   slova:  rovnosť,   spravodlivosť,   sloboda,   právny   pozitivizmus,                         nespravodlivosť                             Úvod                                 Zámerom a cieľom autora pôsobiaceho v pozícii vysokoškolského                         učiteľa na Fakulte managementu Univerzity Komenského v Bratislave je                         poukázať na čoraz väčšiu potrebu dodržiavania zásad spravodlivosti a                         najmä  spravodlivého  rozdeľovania  hmotných  statkov.  Spravodlivosť  je                         hodnotou, vlastnou všetkým ľudským kultúram. Spravodlivé hodnotenie                         predstavuje   jeden   zo   základných   hodnotových   prístupov   človeka   k                         sociálnej realite, k správaniu ľudí, k spoločenským vzťahom, procesom a                         inštitúciám.   Človek   tieto   súvislosti   vníma   prostredníctvom   kultúrou                         sformovaného zmyslu pre spravodlivosť, ktorý nemá iba racionálnu, ale aj                         kultúrnu a emocionálnu zložku.                                   Spravodlivosť   predstavuje   určitý   nástroj   k   uspokojeniu   potrieb                         sociálnych   subjektov,   k   ich   bezkonfliktnému   súžitiu   a   k   vytvoreniu                                                              1                         kooperatívnych   sociálnych   vzťahov.   Spravodlivosť   v   práve   je   možné                         rozčleniť do dvoch skupín a to v prvom rade ako spravodlivosť legálnu,                         teda spravodlivosť podľa práva, kedy kritériom je právo ako meradlo                         spravodlivosti   a   v   druhom   rade   ako   spravodlivosť   práva   samotného,                           * JUDr. Tomáš Peráček, PhD.; Fakulta managementu Univerzity Komenského v                            Bratislave, Slovenská republika.                         1 Večeřa, M. a kol. Teória práva. Žilina, 2008, s. 172.                                                                   17","predstavujúceho kvalitu práva a predpoklad naplnenia materiálnej resp.                         obsahovej stránky legálnosti práva.                                Pre   prirodzenoprávne   orientované   koncepcie   práva   zostáva                         základnou otázkou,  ku ktorej sa vzťahuje problematika spravodlivosti v                         práve  určením, čo je spravodlivé právo a výsledok odpovede na túto                         otázku   je   potom   i   základom   pre   posúdenie   legálnej   spravodlivosti.                         Prirodzenoprávne maximá v tomto zmysle hovoria „lex injusta non est lex“                         (nespravodlivý zákon nie je zákon), alebo naopak povedané, zákonom je                         len spravodlivý zákon.                                Dôsledný právny pozitivizmus, postavený na princípe zákonnosti v                         zásade   považoval  otázku   legálnej   spravodlivosti   ako  spravodlivosti   na                         základe práva a podľa práva za samozrejmý fakt; legálna spravodlivosť                         ležala na okraji jeho záujmu. Zároveň apriórne vylučoval v súvislosti s                         právom   iné   hľadiska   spravodlivého   hodnotenia   než   legalistické.   Hans                         Kelsen – predstaviteľ viedenskej Rýdzej náuky právnej v tomto smere                         charakterizoval legálnu spravodlivosť ako pozitívnu právnosť t. j. postup v                         súlade s právom a legálna spravodlivosť mu tak bola iba iným výrazom pre                         právnosť.                                Podľa Kelsena zákon určuje, čo je spravodlivé a spravodlivé je len                         iné slovo pre legálne, alebo legitímne. Za legálne nespravodlivé Kelsen                         považoval situáciu, ak v jednom prípade dôjde k aplikácii normy a v inom                         prípade úplne analogickom prípade nie.                                Problematikou   spravodlivosti   sa   okrem   iných   zaoberal   aj   John                         Rawls.   Jeho   teória   patrí   do   prúdu   liberálne   orientovanej   filozofickej                         tradície a od začiatku vytvárala určujúcim spôsobom rámec morálneho a                         politického myslenia. Ide o teóriu, ktorá nadväzuje na tradíciu Locka,                         Rousseaua a Kanta.                                Spravodlivosť je hodnotou, vlastnou všetkým ľudským kultúram,                         ktorá   predstavuje   základ   spravodlivého   hodnotenia,   a   vytvára   jeden   z                         hlavných   prístupov   človeka   k   sociálnej   realite,   správaniu   sa   ľudí,   k                         spoločenským vzťahom, procesom a inštitúciám. Človek tieto súvislosti                         vníma prostredníctvom kultúrou formovaného zmyslu pre spravodlivosť,                         ktorý nemá len racionálnu ale aj intuitívnu a emocionálnu zložku.                                Potreba   spravodlivého   usporiadania   veci   patrí   k   podstatným                         individuálnym potrebám, a je možné v nich objaviť individuálne korene                         práva. Spravodlivostné argumenty patria k najpresvedčivejším; v mene                         spravodlivosti a k odčineniu nespravodlivého boli vedené všetky vojny                         alebo   politické   prevraty,   rovnako   ako   mnohé   osobné   spory,   alebo                         nepriateľstvá.   Spravodlivosť   tak   predstavuje   nástroj   k   uspokojovaniu                         potrieb sociálnych subjektov, ktoré sú realizátorom sociálnej politiky. 2                                Dôvodom toho, prečo sa spravodlivosť v klasifikácii formálnych                         prameňov práva radí až na samý koniec je predovšetkým jej subjektívny                         charakter.   Zatiaľ,   čo   definičným   znakom   práva   je   jeho   objektivita,                         spravodlivé hodnotenie je vždy založené na subjektívnej úvahe. Logicky                         dochádza   k   situácii,   kedy   je   riešenie   nejakej   právnej   otázky   niekým                         hodnotené ako spravodlivé, zatiaľ čo iný (spravidla ten, komu je také                            2 I. Tomeš definuje sociálnu politiku ako sústavné a cieľavedomé úsilie jednotlivých                            sociálnych subjektov o zmenu alebo udržanie a fungovanie svojho alebo iného                            (štátneho, obecného) systému.                                                                   18","riešenie nepohodlné) ho považuje za zjavne nespravodlivé. 3                                Záväznosť   princípov   spravodlivosti   je   argumentačná.   Možno                         konštatovať, že argument spravodlivosti, čo do svojej relevancie, je v                         porovnaní s argumentom právneho predpisu alebo právnym princípom                         nepomerne slabším. Chýba mu totiž nielen opora formálnej určitosti, ale                         väčšinou tiež objektivity. Niektorí autori sa pritom oprávnene domnievajú,                         že   niektoré   zásady   spravodlivého   hodnotenia   je   možné   konštatovať   u                         väčšiny   spoločnosti.   Týmto   zásadám   môžeme   za   určitých   okolností                         prisúdiť i objektívny charakter a na nich založený argument môže byť                         podstatným argumentom. Všeobecne však spravodlivosti nie je možné až                         na   niektoré   výnimky   prisúdiť   objektivitu,   a   tým   ani   vysokú   mieru                         argumentačnej záväznosti. 4                                I napriek problémom slabého argumentu sa môžeme s princípmi                         spravodlivosti v práve tu i tam predsa len stretnúť. Sú označované tiež ako                         aekvitas ( lat. Aequitas). 5                                Súčasné spoločenstvo sa neustále snaží prispôsobiť sa kultúrnemu,                         sociálnemu a ekonomickému rozvoju národov, v ktorých sa dnes stále viac                         presadzuje uvedomovanie si práv človeka na uskutočňovanie slobody a na                         uplatňovanie práv osobnosti vo vzťahu k druhým v rámci spoločnosti,                         ktoré majú tieto práva zaručiť, uľahčiť a podporovať ich vykonávanie na                                                                                               6                         základe skutočnej spravodlivosti podľa požiadaviek všeobecného dobra.                                Úlohou   každej   spoločnosti   je   vytvoriť   právno-politický   systém,                         ktorý by obsahoval, rešpektoval a obhajoval najmä:                                -      právo zhromažďovania, združovania, vyjadrenie vlastných                                názorov súkromné a verejné vyznávanie vlastného náboženstva,                                -      právo na čo najväčšiu účasť všetkých občanov na verejnom                                živote a na výkone moci,                                -      právo na občiansky rozvoj spoločnosti v službách ľudskej                                osoby za spolupráce všetkých,                                -      právo na uskutočňovanie sociálnej spravodlivosti.                                                            7                                V definíciách spravodlivosti  je oddávna takmer vždy tak či onak                         implikovaný pojem rovnosti. Svedectvom toho je i rímska definícia práva                         ako „ars boni et aegui“ t. j. umenie dobra a spravodlivosti, a latinské slovo                         aeguitas,   ktoré   znamená   zároveň   rovnosť   i   spravodlivosť.   Zároveň                         chápanie spravodlivosti ako rovnosti vyvoláva kritiku, ktorú je možné                         vyjadriť už citovanými slovami nemeckého právnika R. von Iheringa, že                         „rovnosť môže byť i rovnosťou biedy“ ,  čo znamená, že spravodlivosť v                                                               8                         práve môže byť sama výrazom nespravodlivosti sociálnej a poprípade i                         obranou sociálnej nespravodlivosti.                                V literatúre obdobia socializmu, resp. do roku 1989 sa uvádzalo, že                         klasici   marxizmu-leninizmu,   dôsledne   odmietajúc   idealistický   pojem                          3 Harvánek, J. a kol. Právní teórie, Brno, 1995, s. 37.                         4 Harvánek, J. a kol. Teórie práva, Plzeň, 2008, s. 268.                         5 Aequitās z lat. rovnosť, rovnakosť, spravodlivosť, slušnosť.                         6 Vojtek, Š. Spravodlivosť, základný pilier pre rozvoj ľudskej spoločnosti. Nitra, 1994, s.                            34.                         7 Vymedzenie pojmu spravodlivosť komplikuje i to, že má viacej významov ( je to                            polysém) často sa nerozlišuje spravodlivosť v zmysle právnom, v zmysle mravnom                            (etickom), v zmysle historickom ( historická spravodlivosť) a v zmysle sociálnom t. j.                            sociálna spravodlivosť, napriek tomu, že je možné sotva uviesť spoločného                            menovateľa.                         8 Ihering, R. von. Boj za právo. Bratislava, 2009, 38 s.                                                                   19","spravodlivosti, postavili spravodlivosť na materialistický základ, a našli                         oporný   bod   riešenia   otázky   charakteru   a   kvality   jej   vzťahu   k   právu.                         Odhaliac   zákonitosti   vývoja   spoločnosti,   Marx   a   Engels   vysvetlili                         podmienenosť mravných predstáv ľudí praktickými vzťahmi, v ktorých sa                         uskutočňuje spoločenská výroba avšak výmena pre nich bola spravodlivosť                         historicky   podmienená   kategória   s   dvomi   stránkami;   sociologickou   a                         etickou. 9                                Spravodlivosť vo svojom sociologickom význame je vlastnosťou                         spoločenských   vzťahov   -   ich   súladu   so   zákonitosťami   spoločenského                         vývoja, ich konformitou s vývojom spoločnosti. Spravodlivé je potom také                         usporiadanie   spoločenských   javov,   ktoré   smeruje   k   maximálnemu                         uspokojovaniu vedecky odôvodnených potrieb ďalšieho rozvoja výrobných                         síl,   teda   aj   k   uspokojovaniu   spoločenských   potrieb   vychádzajúcich   z                         existenčných potrieb konkrétneho človeka.                                Úlohy a ideály tej–ktorej triedy možno považovať za spravodlivé                         len   vtedy,   ak   vyjadrujú   progresívnu   tendenciu   spoločenského   vývoja.                         Komunistická   predstava   spravodlivosti   bola   svojím   obsahom   triedna.                         Avšak v dôsledku toho, že záujmy robotníckej triedy boli v zhode so                         základnými   záujmami   všetkých   pracujúcich,   v   zhode   s   objektívnymi                         zákonitosťami vývoja spoločnosti, spájal sa v tejto predstave triedny obsah                         so všeľudským.                                Uspokojovanie   ľudských   potrieb   bolo   iba   východiskom                         materialistického riešenia otázky spravodlivosti. Jej základom a podstatou                         bolo rovnomerné uspokojovanie týchto potrieb, ich rozdeľovanie podľa                         princípu skutočnej rovnosti.                                Podstatou, základným kritériom spravodlivosti ako hodnoty ideálu                         t.   j.   spravodlivosti   z   etického   hľadiska   je   teda   kritérium   rovnosti.                         Spravodlivosť   vo   svojom   etickom   aspekte   sa   javí   ako   zásada                         rovnomerného   rozdeľovania   spoločenských   potrieb,   materiálnych   i                         duchovných  hodnôt medzi subjekty,  ktoré  sú z  určitého  zorného uhla                         rovné.   Ako   konštantný   element   spravodlivosti   možno   rovnosť                         interpretovať veľmi rozmanito, t. j. na základe akých kritérií treba ľudí                         chápať ako rovných; ktoré rozdiely medzi nimi či v okolnosti, za ktorých                         sa spravodlivosť aplikuje, sú považované za relevantné.                                Realizáciu spravodlivosti v živote spoločnosti chápal marxizmus-                         leninizmus ako proces, ktorého každá etapa je nevyhnutná a pripravuje                         cestu   pre   vyššie   štádium.   Aj   realizácia   komunistického   ideálu                         spravodlivosti   je   spätá   s   uskutočňovaním   socialistických   premien,   s                         vývojom ku komunizmu. Prechod od prvej fázy komunizmu k jeho druhej                         fáze je plynulým procesom, v ktorom sa prelínajú prvky rozdeľovania                         práce a zásluh s prvkami rozdeľovania podľa potrieb napr. zdravotnícka                         starostlivosť.                                V oblasti práva vystupuje spravodlivosť ako kategória právneho                         vedomia, ktorá je jedným z kritérií hodnotenia usporiadania spoločenských                         vzťahov   prostredníctvom   práva   i   hodnotenia   samotného   práva.                         Spravodlivosť stojí pred tvorbou i realizáciou práva ako cieľ, ktorého                         dosiahnutie je súčasťou poslania tohto práva vo svojom sociologickom i                         etickom pojmovom určení, a je zároveň kritériom hodnotenia jeho noriem.                                Spravodlivosť v etickom význame, t. j. ako ideál spočívajúci na                          9 Dojčák, P. a kol. Teória štátu a práva. Bratislava, 1976, s. 48.                                                                   20","zásade   rovnosti   všetkých   ľudí   sa   do   právneho   vedomia   premieta   ako                         kritérium bezprostredného hodnotenia práva. Nachádza svoj výraz ako                         ideál vzťahu práva a spravodlivosti v základe ktorého leží požiadavka                                  10                         rovnosti.  V súčasnosti v právnom myslení nachádzame rôzne prístupy  k                         hodnote rovnosti.                                Pojem spravodlivosť evokuje v nás myšlienku, ktorú sformuloval                         O. Weinberger v tom zmysle, že „nejestvujú bezčasové a absolútne platné                         obsahové   princípy   spravodlivosti.   Snaha   o   spravodlivosť   je   úlohou                                                              11                         hľadania, úlohou pre rozum a srdce.“  Potreba hľadania je potrebou snahy                         nachádzať   nosné   systémy   pre   tolerantné   spolužitie   rôznych   ľudských                         spoločenstiev, prenikať do mechanizmov fungovania spravodlivosti, lebo                         povedané slovami Aristotela „spravodlivosť je stav, na základe ktorého sú                         ľudia schopní spravodlivo konať a skutočne aj spravodlivo konajú a chcú                         to, čo je spravodlivé.“ 12                                V súčasnej etike bol obnovený záujem o otázky spravodlivosti;                                                                                                13                         uvedený trend potvrdzuje i 20. svetový filozofický kongres v Bostone                         konaný 10. až 16. augusta 1998. Z vystúpenia K. O. Appela je nutné                                                                            14                         poukázať na neustálu závažnosť a aktuálnosť témy  v čase, kedy človek                         skutočne stojí na prahu hlbokých ekonomických problémov, medzi ktoré                         patrí   najmä   nezamestnanosť,   ktorá   je   hlboko   v   rozpore   s   našimi                         najzákladnejšími  predstavami  o spravodlivosti, pretože nezamestnanosť                         znamená vylúčenie zo spoločnosti - aj keď nezamestnaný vďaka podporám                         nehladuje.                                Problém biedy a hladu v dôsledku spádu medzi hospodárskymi                         oblasťami, ale v dosť drastickej miere sa objavuje aj vo vnútri niektorých                         blahobytom oplývajúcich spoločností; takmer nespútaná moc bohatstva                         (veľkých koncernov a iných nadnárodných - celosvetových ekonomických                         nositeľov moci) a pod. Etika však slovami Pavla Fobela „nesmie byť len                         reflexiou krízy,  ale mala by byť  hlavne etikou prevencie, profylaxiou                         kríz“ , či ako naznačuje František Novosad, je potrebné „dohodnúť sa o                              15                         spravodlivosti“. 16                                Výrazne   sa   dostávajú   do   popredia   otázky   ako   pristupovať   k                         spravodlivosti vo vzťahu k ekonomickému prostrediu, a ktoré spôsoby                         ustanovenia   spravodlivosti   sa   stávajú   optimálnymi?   Je   pôvodný   stav                         stavom, v ktorom by boli zvolené pravé princípy spravodlivosti? Do akej                         miery môžu ľudia realizovať úlohu v pôvodnom stave v relatívnom a                         dynamickom ekonomickom prostredí?  Ktoré princípy spravodlivosti je                         potrebné preferovať v trhovom hospodárstve a pod. Odpovede na každú z                         týchto   otázok   možno   na   základe   analýzy   spravodlivosti   určiť   celým                         komplexom   vzťahov,   ktoré   nemožno   objasniť   jedným   jednoduchým                         pravidlom.                                Jednoduché odpovede sú v podstate klamlivými zjednodušeniami,                           10 Dojčák, P. a kol. Teória štátu a práva. Bratislava, 1976, s. 48.                         11 Weinberger, O. Inštitucionalizmus: nová teória konania, práva a demokracie.                            Bratislava, 1995, s. 225.                         12 Aristoteles. Etika Nikomachova. Bratislava, 1979, s. 113.                         13 Gluchman, V. Úvod do etiky. Prešov, 1994, s. 9.                         14 Fobel, P. - Fobelová, D. Filozofia vo výchove ľudstva. Bratislava, 1999, s. 107.                         15 Fobel, P. Vybrané problémy zo sociálnej a praktickej etiky. Banská Bystrica, 1998, s.                            76.                         16 Novosad, F. O slobode a spravodlivosti. Bratislava, 1993, s. 7.                                                                   21","pretože   v   súlade   s   názorom   D.   Smrekovej   aj   legitímna   ekonomická                         aktivita, vedená v medziach pravidiel, ktoré sú v súlade so zákonom, môže                         byť humánne pochybná a morálne sporná, ak v nej dominuje krátkodobý                         ekonomický prospech, meraný výlučne kritériom okamžitého zisku …    17                                Isté   východiská   formuluje   O.  Weinberger   v   tom   zmysle,   že   k                         adekvátnej širšej sociálno-etickej i užšej hospodársko-etickej argumentácii                         možno dospieť len vtedy, ak zoberieme do úvahy dialektickú súhru analýz                         utility a ideálov spravodlivosti, i keď nemožno presne vytýčiť hranicu                         medzi   utilitou   a   ideálmi   spravodlivosti   v   ekonomickom   (trhovom)                         prostredí   /ich   vzťah   možno   objasniť   takto:   ideály   spravodlivosti   sú                                                                                                18                         predstavami, ktoré sa chápu ako meradlá a hranice utilitárnych cieľov.                         Spor medzi teóriou spravodlivosti a utilitarizmom sa javí ako spor medzi                         spriaznenými dušami. Rawls sa pokúša konštruovať modelovú situáciu, v                         ktorej by úvahy o spravodlivom usporiadaní vzťahov medzi základnými                         inštitucionálnymi   štruktúrami   určenými   ľuďmi   neboli   ovplyvňované                         záujmami, pričom na modelovanie takejto situácie mu poslúžil nápad:                         ľudia   uvažujú   o   spravodlivom   usporiadaní   vzťahov   za   závojom                         nevedomosti. Vedia síce o sebe všetko, vedia ako to v spoločnosti chodí,                         vedia, že ľudia sa odlišujú schopnosťami i výkonmi, nevedia však o tom,                         akú pozíciu tým utvoria práve oni v spoločnosti. 19                                Za   týchto   podmienok   sa   ľudia   majú   dohodnúť   o   pravidlách                         rozdeľovania toho, čo dosahujú spoluprácou, majú sa dohodnúť, v čom si                         budú vždy rovní a v čom si môžu byť nerovní.                                Ako tvrdí Rich, Rawlsovi možno rozumieť prostredníctvom práva v                         tom zmysle, že jeho voľba princípov spravodlivosti má dočinenia nielen s                         rozumom,   mysliacim   múdro   na   svoj   záujem,   ale   aj   mravne   určeným                         presvedčením o spravodlivosti, ktoré ešte predtým platí pri opcii princípov                         spravodlivosti   v   prvotnom   stave   a   spájajú   sa   s   voliacim   rozumom.                                                                                                20                         Nevedomosť   teda   spôsobuje,   že   subjektívne   záujmy   a   preferencie   sú                         bezpredmetné, t.j. aké princípy si tieto osoby zvolia?                                Spolu   s   nevedomosťou   vystupujú   alebo   sa   javia   princípy                         spravodlivosti ako princípy, na ktorých by sa zhodli rozumní, sebe rovní                         ľudia, ktorí sledujú svoje záujmy, ak nie je niekomu známe, že mu prírodné                         alebo sociálne okolnosti dávajú väčšie alebo menšie výhody. Tieto osoby                         by sa nevyhnutne rozhodli pre dva princípy a to:                              1. princíp čo možno najväčšej slobody, podľa ktorého každá osoba má                                rovnaké   právo   na   najrozsiahlejší   celkový   systém   rovnakých                                základných slobôd, ktorý je kompatibilný s obdobným systémom                                slobôd pre všetkých,                              2. princíp   zahrňujúci,   na   základe   ktorého   sociálne   a   ekonomické                                nerovnosti   majú   byť   usporiadane   tak,   aby   boli   k   najväčšiemu                                prospechu   najmenej   zvýhodnených   jedincov,   konzistentne   s                                princípom spravodlivého sporenia, a spojené s úradmi a pozíciami,                                ktoré   sú   prístupné   všetkým   za   podmienok   slušnej   rovnosti                            17 Smreková, D. Etické problémy ekonomického správania, Existuje limitovaná                            suverenita? Bratislava, 1994, s. 654.                         18 Weinberger, O. Inštitucionalizmus: nová teória konania, práva a demokracie.                            Bratislava, 1995, s. 195.                         19 Rawls, J. Teorie spravedlnosti. Praha, 1995, s. 92.                         20 Rich, A. Etika hospodářství I : theologická perspektíva. Praha, 1994, s. 195.                                                                   22","príležitostí pre všetkých. 21                                S názorom O. Weinbergera sa možno stotožniť v tom, že takýto                         Rawlsov názor možno považovať za principiálne diskutabilný. Tvrdí, že                         zvažovanie spravodlivosti nestojí pred otázkou prípustnosti materiálnych                         (t.j. ekonomických v širokom slova zmysle) nerovností, t.j. nerovnakých                         častí pri rozdeľovaní „koláča“ (spoločenských dobier), ale pred otázkou                         spravodlivého   pridelenia   rovnakých   alebo   nerovnakých   dielov   podľa                         zásluh a/alebo spoločenskej funkcionality…“ 22                                Ak   v   teóriách   spravodlivého   rozdelenia   ako   zdôvodňovania                         dokazujeme výhodnosť nerovnakého rozdelenia - ako to robí Rawls - bez                         uvažovania   o   spravodlivosti   alebo   nespravodlivosti   pridelenia   rôznych                         častí, potom presúvame otázku rozdeľovacej spravodlivosti na iné pole bez                         toho, že by sme odpovedali na podstatnú otázku alokácie.                                Problémy   ekonomickej   rovnosti   nie   sú   vôbec   definované   ako                         požiadavka ekonomickej egality, ale ide na jednej strane (v usporiadanej a                         človeka   dôstojnej   spoločnosti)   o   potrebný   postulát   spoločenského                         vyrovnania (vyrovnávacia spravodlivosť) a na druhej strane o funkcionálnu                         a prijateľnú rozdeľovaciu a výmennú spravodlivosť.                                O všeobecnej otázke, kedy spoločnosť zaručuje rozdeľovaciu a                         výmennú spravodlivosť, sa dá podľa môjho názoru povedať oveľa menej                         presného a všeobecne platného, než sa obyčajne myslí. Na jednej strane                         zastávame názor, že rozhodnutie o tom, či rozdelenie alebo výmena sú                         spravodlivé, môže byť zodpovedané aj abstraktným pravidlom, nezávislým                         od spoločensko-ekonomickej situácie a od inštitucionálnych štruktúr; na                         druhej strane sa domnievame, že sa nemajú brať do úvahy len problémy                         rozdeľovania a výmeny, ale že je potrebný pohľad zo strany teórie konania,                         kedy   netreba   posudzovať   iba   výsledok   rozdelenia   a   ekvivalencie                         vymieňaných hodnôt, ale vzťah rozdeľovania treba vidieť v súvislosti s                         ekonomickou aktivitou konania a jej motiváciou, čo sa Rawls v teórii                         spravodlivosti snaží maximálne eliminovať. Ako ďalej tvrdí Rawls teória                         spravodlivosti   predpokladá   naviac   jednoznačnú   obmedzenosť   sily                         sociálnych a altruistických motivácií. 23                                Ak napríklad máme uznať za spravodlivé rozdelenie spoločného                         produktu práce, musíme brať do úvahy nielen faktický podiel na práci (pri                         kvalitatívne   odlišnom   pracovnom   vklade   tu   zostáva   ešte   neurčitosť                         hodnotového   vzťahu   medzi   rôznymi   druhmi   práce),   ale   aj   motivačné                         pôsobenie na konanie, resp. na ekonomickú aktivitu.                                Pri spoločenských otázkach nejde o abstraktnú spravodlivosť, pri                         ktorej by napr. nebolo možné zohľadniť nezaslúženú prácu, pretože je od                         prírody - veľkú silu alebo šikovnosť), ale o adekvátny vzťah vstupu práce a                         výstupu rozdelenia majetku - čo musí zaistiť aj ekonomickú účinnosť. A pri                         ekvivalencii výmeny hodnôt nejde len o dobrovoľnosť výmeny, ale aj o                         momenty   donútenia,   ovplyvňujúce   slobodu   výmeny   (napr.   núdzová                         situácia na jednej strane). Úlohou spravodlivej spoločnosti a inštitúcií, na                         ktorých   je   založená,   je   vytvoriť   rámec,   kde   jednotlivci   budú   mať                         zabezpečené nevyhnutné podmienky na to, aby mohli úspešne dosiahnuť                           21 Rawls, J. Teorie spravedlnosti. Praha, 1995, s. 182.                         22 Weinberger, O. Inštitucionalizmus:nová teória konania, práva a demokracie.                            Bratislava, 1995, s. 196.                         23 Rawls, J. Teorie spravedlnosti. Praha, 1995, s. 172.                                                                   23","to, čo sami považujú za dobré. 24                                Otázky spravodlivosti vždy vystupujú popri úvahách o utilite, ako                         uvádza   vo   svojej   monografii   O.   Weinberger   ideály   spravodlivosti                                                                                         25                         spolupôsobia   s   analýzami   utility   a   normatívnymi   regulatívmi.   Podľa                         názoru J. Veleka bola Rawlsova teória všeobecne chápaná ako pokus o                         kritiku prevládajúceho utilitarizmu v anglosaskej  morálnej  a  politickej                         filozofii   na   základe   procedurálnej   reformulácie   kantovskej   morálnej   a                                          26                         politickej   teórie.   Rawlsova   teória   však   nie   je   len   obsahovo   blízkou                         Kantovej teórii. Rawls, aby svoju teóriu ospravedlnil, používa špecifický                         formálny   prostriedok   -   teóriu   zmluvy,   ktorá   mu   umožňuje  opomenúť                         otázky významu a definície a postúpiť napred s rozvojom nejakej obsahovej                         teórie spravodlivosti. 27                                Idea zmluvy ako základ spravodlivosti je skutočne veľmi stará,                         patriaca medzi najstaršie spôsoby ustanovenia spravodlivosti. Môžeme sa s                         ňou stretnúť oveľa skôr. V judaizme a následne potom aj v kresťanstve, je                         vzťah človeka a Boha a teda i vzťah človeka k ostatným ľuďom založený                         na zmluve. Rovnako zmluvy považuje za kľúčový prvok i antická tradícia,                         pričom v rímskom práve sa práve teória zmluvných vzťahov stala jeho                         podstatnou súčasťou.                                Rawlsova zmluva má naproti tomu nový aspekt. Zmluvné strany sa                         nezaujímajú len o politickú, ale aj o ekonomickú dimenziu svojej budúcej                         kooperácie. Ide im aj o distribúciu materiálnych tovarov, t.j. všetkého toho,                         čo je konkrétnou, ekonomicky nevyhnutnou podmienkou na sebarealizáciu                         človeka v spoločnosti a v štáte. Je to teda moderný kontrakt, ktorého                         zmluvnou stránkou je  homo economicus.  Nech má princíp diferenciácie                         akýkoľvek egoistický základ, umožňuje filozofické zdôvodnenie i sociálnej                         politiky, ktorá rozhodne s  ekonomickým prostredím súvisí, a koriguje                         jednoduchú formálnu rovnosť prístupu ku všetkým pozíciám a funkciám.                         Rawlsova spravodlivosť sa nepohybuje len v oblasti ekonómie, ale je aj v                         oblasti   sociálnej   spravodlivosti.  A  práve   v   tomto   bode   sa   stretáva   s                         nesúhlasom   pravého   krídla   neoliberálneho   myslenia,   reprezentovaného                                                           28                         predovšetkým F. A. von Hayekom,  ktorý vo svojom druhom zväzku diela                         Právo, zákonodarstvo a sloboda spochybňuje sociálnu spravodlivosť ako                         termín, ktorý nemá žiadnu intelektuálnu hodnotu (vážnosť), je známkou                         demagógie a lacného žurnalizmu a zodpovední činitelia by sa mali hanbiť                         ho používať. 29                                Hayek   je   obdivovateľom   spontánneho   sociálneho   vývoja,                         samoregulácie,   ktoré   ak   sa   vyhnú   mocenským   zásahom,   vyústia   do                         komplexnej siete vzťahov, oveľa vhodnejšej a prijateľnejšej v porovnaní s                         tou, ktorú by sa niekto mocensky, plánovite a vedome snažil vytvoriť, nech                         by to bolo s akýmkoľvek dobrým úmyslom.                           24 Chovancová, J. Liberalizmus verzus komunitarizmus. Bratislava, 2009, s. 50.                         25 Weinberger, O. Inštitucionalizmus : nová teória konania, práva a demokracie. 1995, s.                            195.                         26 Velek, J. Spravedlnost a dobro v politickém liberalismu J. Rawlse. 1994, s. 927.                         27 Rawls, J. Teórie Spravedlnosti. 1995, s. 25.                         28 Toto intelektuálne prúdenie hlboko poznamenalo ekonomickú a sociálnu politiku                            krajín západnej Európy a USA. Je známy kredit, aký mali neoliberáli chicagskej školy                            u R. Reagana a M. Teacherovej.                         29 Hayek, F. A. von. Právo zákonodarství a svoboda. 2 ) Fata morgána sociální                            spravedlnosti. 1991, s. 91.                                                                   24","Hayek   neodmieta   rawlsovskú   spravodlivosť   v   jej   negatívnom                         vymedzení ako princípu, podľa ktorého sa na všetkých musia uplatňovať                         dohodnuté pravidlá. Ale takto chápanú spravodlivosť možno aplikovať len                         na individuálne správanie, resp. na vzájomné správanie jednotlivcov a                         nikdy nie na súhrnné dôsledky konania viacerých ľudí. Ďalej tvrdí, že je                         znakom nezrelosti a primitívnosti myslenia vyžadovať spravodlivosť od                         spoločnosti, brať ju na zodpovednosť za konkrétne hmotné postavenie.                         Spoločnosť v pravom slova zmysle podľa Hayeka nie je vôbec schopná                         jednať s nejakým špecifickým účelom, zabezpečiť, aby každý dostal to, čo                         mu patrí. Hoci spôsob, akým trhový mechanizmus rozdeľuje výnosy a                         bremená, sa iste vo viacerých prípadoch javí ako veľmi nespravodlivý,                         avšak takým je tradičný osvedčený poriadok vecí, pred ktorým sa treba s                         pokorou skloniť.                                Ako z podstaty Hayekovych názorov vyplýva, požiadavku sociálnej                         spravodlivosti   je   potrebné   preniesť   na   inštitúcie,   ktoré   sú   vybavené                         právomocou prikazovať jednotlivcom, čo majú robiť. Je treba žiadať od                         nich organizáciu členov spoločnosti tak, aby bolo možné priradiť rôznym                         jednotlivcom   alebo   skupinám   konkrétne   podiely   na   spoločenskom                         produkte, resp. koordinovať ich úsilie pre dosiahnutie takej konkrétnej                         podoby rozdeľovania, ktorá sa považuje za spravodlivú. Znamená to trvať                         na   tom,   aby  si   vlády   kládli   za   cieľ   prijať   nejakú   prijateľnú   schému                         rozdeľujúcej spravodlivosti.   Keďže ide o nejasný pojem, hrozí reálne                                                     30                         nebezpečenstvo,   že   mu   podsunú   obsah   zodpovedajúci   etablovaným                          záujmom,   čo   by  bolo   skutočne   asociálne. Navyše   sa   vládam   umožní                         rozhodovať o postavení rôznych jednotlivcoch a skupín, čo je myšlienka                         potierajúca slobodu osobného rozhodovania jednotlivca.                                Ak   hovoríme   o   právnom   štát,   spravodlivosti   a   spravodlivom                         prístupe k informáciám, je všeobecne známe, že koncepcia právneho štátu                         je založená na obmedzení štátnej  nadvlády v prospech spravodlivosti,                         pričom štátna moc by sa mala zosúladiť s rešpektovaním sebaurčenia                         každého jednotlivca. V období novovekej právnej filozofie sa stretávame s                         novým   druhom   spravodlivosti   –   iustitia   protectiva   -   (ochraňujúca                         spravodlivosť), ktorá má zabrániť svojvoľnému zneužitiu moci. Z histórie                         vieme,   že   moc   je   veľmi   nebezpečná;   ak   by   sme   ju   ponechali   bez                         obmedzenia,   vzdali   by   sme   sa   akejkoľvek   kontroly   moci.   Právo                         zdôvodňuje legitimitu moci práve tým, že jej kladie obmedzenia.                                Hranice moci môžeme právne vymedziť z dvoch hľadísk:                                1. primeranosť a povaha vecí, kde je nutné konštatovať, že žiadna                                moc nesmie zasahovať ďalej ako je jej účel – ide o konkrétny                                mocenský   vzťah   v   dvojakom   styku,   ktorému   má   slúžiť.   To                                znamená, že nikto nesmie mať väčšiu moc než akú vymedzuje                                spoločenský účel danej inštitúcie                                2. rešpektovanie základných ľudských práv, podľa ktorého nositeľ                                moci   musí   rešpektovať   dôstojnosť   človeka   a   jeho   základné                                občianske práva, ktoré sa dajú zákonne obmedziť, ale nedajú sa                                zrušiť.                              30 (iustitia distributiva) zaväzuje nadriadenú inštanciu uskutočňovať voči podriadeným                            osobám rozdelenie práv a povinností, hodnôt a bremien podľa rovnakého meradla.                                                                   25","Záver                                  Predloženou   analýzou   právnou   teoretického   problému                         spravodlivosti   autor   ako   vysokoškolský   učiteľ   chcel   len   poukázať   na                         niektoré vybrané a stále nedoriešené otázky spravodlivosti a to najmä                         otázky sociálno-etické. I keď sa ľudstvo snaží o dosiahnutie spravodlivosti                         už po stáročia, nie je predpoklad, že sa to podarí. Zásadný problém je v                         rozdielnej   vyspelosti   jednotlivých   kontinentov   a   krajín   a   z   toho                         vyplývajúcej   nemožnosti   konkurovať   si.   Úspechom   ľudstva   by   bolo                         zmiernenie nespravodlivého rozdeľovania statkov, pretože v posledných                         desaťročiach sa čím ďalej tým viac roztvárajú nožnice medzi extrémne                         chudobnými,   ktorých   počet   sa   rapídne   zväčšuje   a   nepredstaviteľne                         bohatými, ktorých je hŕstka.                            Použitá literatúra                          1. Aristoteles. Etika Nikomachova. Bratislava: Pravda, 1986, 262 s.                         2. Blaha, Ľ.  Späť k Marxovi?  (sociálny štát, ekonomická demokracia a                            teórie spravodlivosti).  Bratislava: VEDA, 2009, 528 s. ISBN 978-80-                            224-1077-9.                         3. Dojčák, P. a kol.  Základy  teórie štátu a práva.  Bratislava: Univerzita                            Komenského Bratislava, 1976, 197 s.                         4. Draxzler,   W.  Príspevky   k   dejinám   rozhlasu.  Bratislava:   Slovenský                            rozhlas, 2001.                         5. Fuller, L.  Morálka práva. Praha: Oikoymenh, 1998, 230 s. ISBN 80-                            86005-65-8.                         6. Gluchman, V.  Úvod do etiky. Prešov: Universum, 1994, 178 s. ISBN                            978-8073-9955-22.                         7. Gregušová, D. a kol. Právo informačných a komunikačných technológii.                            Bratislava: STU, 2005, 186 s. ISBN 978-80-227-2622-1.                         8. Grygar, J. Ochrana základních práv v Evropské unii. Praha: IFEC, 2001,                            237 s. ISBN 80-864-1213-X.                         9. Harvánek, J. a kol. Právní teórie. Brno: Iuridica Brunensia, 1995, 312 s.                            ISBN 80-85964-23-6.                         10.Harvánek, J. a kol. 2008. Teórie práva. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008, 501 s.                            ISBN 978-80-7380-104-5.                         11.Hayek, F. A. von.  Právo zákonodarství a svoboda. Praha: Academia,                            1991, 414 s. ISBN 80-200-0241-3.                         12.Chovancová, J.  Liberalizmus verzus komunitarizmus. Bratislava: VO                            Praf UK, 2009, 160 s. ISBN 978-80-7160-283-5.                         13.Chovancová, J. – Valent, T. Základy filozofie pre právnikov. Bratislava:                            VO Praf UK, 2002, 248 s. ISBN 80-7160-170-5                         14.Ihering, R. von. Boj za právo. Bratislava : Kalligram, 2009, 112 s. ISBN                            978-80-8101-063-7.                         15.Knapp, V. Teórie práva. Praha: C. H. BECK, 1995, 247 s. ISBN 80-                            7179-028-1.                         16.Krsková,  A.  Štát   a  právo  v  Európskom   myslení.  Bratislava:  IURA                            EDITION, 2002, 496 s. ISBN : 80820047521.                         17.Locke, J. Druhé pojednání o vláde. Praha: Svoboda, 1992, 186 s. ISBN                                                                    26","80-205-0222-X.                         18.Ottová, E.  Teória práva. 3. vydanie. Šamorín: Heuréka, 2006, 306 s.                            ISBN 978-80-89122-59-2.                         19.Platón.  Ústava. Praha: Svoboda Libertas, 1993, 523 s. ISBN 80-205-                            0347-1.                         20.Prusák, J. Teória práva. Bratislava: VO PF UK, 1999, 308 s. ISBN 80-                            7160-113-6.                         21.Přibáň, J. Hranice práva a tolerance. Praha: SLON, 1997, 79 s. ISBN                            80-85850-28-1.                         22.Rawls, J. Teorie spravedlnosti. Praha: VICTORIA PUBLISHING, 1995,                            361 s. ISBN 80-85605-89-9.                         23.Rawls, J. Spravodlivosť ako férovosť. Bratislava: Kalligram, 1997, 336                            s. ISBN: 80-7149-911-0.                         24.Rich, A. Etika hospodářství I. Praha: Oikoymenh, 1994, 247 s. ISBN                            80-85241-671.                         25.Večeřa, M. a kol. Teória práva. Žilina: Poradca Podnikateľa, Bratislava:                            BVŠP, 2008, 344 s. ISBN 978-80-89363-21- 6.                         26.Vojtek, Š. Spravodlivosť, základný pilier pre rozvoj ľudskej spoločnosti.                            Nitra: Kňazský seminár sv. Gorazda, 1994, 132 s. ISBN 8088741513.                         27.Weinberger,   O.  Inštitucionalizmus:   nová   teória   konania,   práva   a                            demokracie. Bratislava: Archa, 1995, 392 s. ISBN 978-80-8101-260-0.                            Časopisecká literatúra                          1. Fobel, P. - Fobelová, D. Filozofia vo výchove ľudstva (reminiscencie na                            XX. svetový filozofický kongres). In: Pedagogická revue. 1999, roč. 51,                            č. 3, s. 227-282.                         2. Horník, J. K některím úskalím slobodného přístupu k informacím. In:                            Právni rozhledy. 2004, roč. 12, č. 10, s. 371-379. ISSN 1210-6410.                         3. Smreková, D.  Má zmysel rozlišovať medzi etikou a morálkou?  In:                            Filozofia. 1994, roč. 59, č. 8, s. 549-561. ISSN 0046-385X.                         4. Velek, J. Spravedlnost a dobro v politickém liberalismu J. Rawlse. In:                            Filosofický časopis. 1994, roč. 42, č. 6, s. 925-938. ISSN 0015-1831.                            Zborníky                           1. Fobel, P. Vybrané problémy zo sociálnej a praktickej etiky. In: Sociálna                            filozofia II. Banská Bystrica: FHV UMB Banská Bystrica, 1998. ISBN                            80-8055-112-X, s. 74-102.                         2. Novosad, F. Súčasný liberalizmus: Dohodnúť sa o spravodlivosti. In: O                            slobode a spravodlivosti: liberalizmus dnes.  Bratislava: Archa, 1993.                            ISBN 80-7115-047-9, s. 7-18.                            Kontakt:                           JUDr. Tomáš Peráček, PhD.                         Katedra informačných systémov                                                                    27","Fakulta managementu                         Univerzita Komenského v Bratislave                         Ulica Odbojárov č. 20                         820 05 Bratislava                         tomas.peracek@fm.uniba.sk                                                                                                                                                  28","JUSTIČNÉ OMYLY A DÔSLEDKY S NIMI SPÁJANÉ                                                       Rudolf Kasinec   *                             Abstract:  There exist problems that we can find in every legal system.                         “Miscarriage of justice” is one of these problems. The clash of the Anglo-                         American and the continental legal systems within the system of the EU                         law has opened a window of opportunity to deal with this problem. There                         are many consequences associated with “miscarriage of justice”. In this                         paper we attempt to analyze these consequences and we will demonstrate                         these consequences on real examples.                          Keywords: justice, morality, miscarriage of justice, social consequences                          Abstrakt: Existujú problémy, ktoré nájdeme v každom právnom poriadku.                         Justičný omyl je jedným z týchto problémov. Spojenie angloamerického a                         kontinentálneho právneho systému v Európskej únii otvorilo bránu na                         popasovanie sa s týmto problémom. Existuje mnoho dôsledkov spájaných s                         justičnými omylmi. V príspevku sa pokúsime tieto dôsledky analyzovať a                         demonštrovať ich príkladmi založenými na reálnych justičných omyloch. V                         príspevku   sa   zameriame   najmä   na   justičné   omyly   z   oblasti   práva                         verejného. S nimi sú spájané najzávažnejšie následky ovplyvňujúce veľký                         počet   osôb.   Nasledujúci   príspevok   vznikol   za   podpory   Grantu                         UK/377/2014 s názvom- Justičný omyl- problematika zodpovednosti.                           Kľúčové   slova:  spravodlivosť,   morálka,   justičný   omyl,   spoločenské                         následky                            1 Úvod                                  Justičné omyly sú stále živým problémom právnej teórie, ale i                         právnej praxe. Justičné omyly majú globálny charakter. Vyskytujú sa v                         každom právnom poriadku. Ak existuje štát, ktorý tvrdí, že jeho justičné                         orgány chyby nerobia, buďte si istý, že chyby robia, len sú výborní v ich                         zakrývaní. Treba im však uznať, že v súčasnej postmodernej situácii je                         zakrývanie stôp ďaleko zložitejšie, ako tomu bolo v minulosti. V príspevku                         sa pokúsime stručne vymedziť pojem justičný omyl, ako je chápaný v                         dnešnom   práve   a   následne   sa   pokúsime   vymedziť   čo   najväčší   počet                           * JUDr. Rudolf Kasinec, PhD.; Právnická fakulta Univerzity Komenského v Bratislave,                            Slovenská republika.                                                                   29","následkov, ktoré sú spájané s jeho vznikom.                                Justičné   omyly   sú   nežiaducim   produktom   sudcovskej   tvorby   i                         aplikácie   práva.   Napriek   neustálemu   zdokonaľovaniu   vyšetrovacích                         techník   sa   objavujú   justičné   omyly,   ktoré   vznikli   z   rôznych   príčin.                                                                                                 1                         Najjednoduchšie   je  za   vinníka   justičného   omylu   vyhlásiť   jednotlivca ,                         ktorý danú vec rozhodoval. Sudca sa tak často prezentuje ako osoba, ktorá                         zanedbala svoje povinnosti, stala sa súčasťou korupčných tlakov, nemá                         dostatočné skúsenosti a podobne. „Úlohy sudcu sú stále divergentnejšie,                         stáva sa subjektom mnohých, neraz rozporných očakávaní a nárokov, má                         rozhodovaciu, no aj administratívnu právomoc, zmieruje i trestá, má všetko                         dôkladne zvážiť a pritom promptne rozhodnúť, má poznať zlo i vášeň, bez                         ktorých nikto nie je ľudský, má byť zároveň nad ne povznesený a od nich                                   2                         očistený.“   Pri   všetkých   týchto   povinnostiach   a   očakávaniach   je                         pravdepodobné, že občas dôjde k pochybeniu zo strany sudcu.                                Existuje   veľký   počet   definícií   justičných   omylov.   Každý   autor                         venujúci sa danému problému má svoj vlastný pohľad naň. Často tiež                         záleží, z ktorého uhla pohľadu sa zameriavate na pojem justičného omylu.                         Iný názor na tento problém majú sudcovia, diametrálne odlišný budú mať                         jeho obete, inak naň nazerajú štátne orgány odškodňujúce konkrétny omyl                         a iný pohľad treba očakávať i zo strany spoločnosti. Každý z týchto                         subjektov prezentuje názorovú škálu a predstavuje pojem justičný omyl z                         iného uhla pohľadu.                                Jedno   z   možných   pojmových   vymedzení   justičného   omylu                         predkladá B. Frost (Errors of justice: nature, sources and remedies, 2004):                         „V bežnom jazyku, justičné omyly sú chápané ako chyby vo výklade,                         postupe (procese) alebo výkone práva - typicky, sú to chyby, ktoré narúšajú                         všeobecnú   zásadu   „práva   na   spravodlivý   proces“,   čo   často   vedie   k                         odsúdeniu nevinných ľudí.“ 3                                Prečo je potrebné zaoberať sa problematikou justičných omylov?                         Napriek faktu, že slovenská a česká právna veda sa vyhýba problematike                         justičných   omylov,   existuje   mnoho   dôvodov,   prečo   sa   venovať   práve                         tomuto narušeniu spravodlivosti. Pre justičné omyly je typický:                                a) jeho globálny charakter,                                b) súvisí s teóriou i právnou praxou,                                c) je to spoločensko-kultúrny fenomén,                                d) vyvoláva významné dôsledky s ním spájané,                                e) sú to nespravodlivé rozhodnutia.                            2 Následky spôsobené justičnými omylmi                                 Jedným   z   najvýznamnejších   autorov   venujúcich   sa   problematike                         justičných   omylov   je   Michael   Naughton,   ktorý   je   autorom   viacerých                                                                                4                         vedeckých monografií venujúcich sa danému problému . Okrem knižných                          1 V prípade súdnych senátov to bude skupina osôb.                         2 KRSKOVÁ, A. Etika právnického povolania, s. 99.                         3 FROST, B. Errors of justice: nature, sources and remedies, s. 3.                         4 Rethinking Miscarriages of Justice: Beyond the Tip of the Iceberg (2012), The                            Criminal Cases Review Commission: Hope for the Innocent? (2012), The Innocent                            and the Criminal Justice System: A Sociological Analysis of Miscarriages of Justice                            (2013), Claims of Innocence: An introduction to wrongful convictions and how they                                                                   30","publikácií je Naughton taktiež autorom mnohých odborných i vedeckých                         článkov venovaných rôznym aspektom justičných omylov. Naughton sa                         venoval   i   dôsledkom,   ktoré   spôsobujú   justičné   omyly.   V   nedávno                         publikovanej monografii s názvom Rethinking Miscarriages of Justice:                         Beyond the Tip of the Iceberg (2012) skúma škodlivé následky a zostavuje                         skupiny následkov. Za najvýznamnejšie pokladá:                                1) sociálne,                                2) psychické,                                3) fyzické,                                4) finančné škody.                               „Naughton ponúka snáď najkomplexnejšiu rozpravu o následkoch                         justičných omylov, a to pod hlavičkou „štúdie škôd“. Naughton sa zaoberá                         sociálnymi, psychickými, fyzickými a finančnými škodami, ktoré justičné                         omyly spôsobujú. Za najzávažnejšie dôsledky budeme považovať súbor                         individuálnych   následkov,   týkajúcich   sa   priamo   obete   omylu.   Najviac                         zrejmé z nich, samozrejme, je priama bolesť a nespravodlivosť trestu za                         trestný čin pre falošne obvineného jedinca. Trest nevinného môže mať aj                                                                                         5                         ničivé   dôsledky   pre   rodinných   príslušníkov   a   ich   blízkych.“   Okrem                         Naughtona   sa   venuje   následkom   justičných   omylov   viacerí   autori,   no                         zameriavajú sa zväčša len na jeden konkrétny aspekt.                               Pri zostavení prehľadu dôsledkov, ktoré spôsobujú justičné omyly je                         potrebné vymedziť širšie jednotlivé druhy dôsledkov a následne ich bližšie                         špecifikovať.   Justičné   omyly   presahujú   hranice   právnych   poriadkov   a                         prenikajú aj do neprávnej spoločenskej sféry. Každý z dôsledkov má široký                         spoločensko-právny záber, ktorý ovplyvňuje obeť omylu, jeho rodinných                         príslušníkov, štátne orgány i nestranných pozorovateľov zo strany občanov.                         Z   nášho   pohľadu   môže   rozčleniť   dôsledky   právnych   omylov   do                         nasledujúcich skupín:                                1) legislatívne,                                2) spoločenské,                                3) kultúrne,                                4) individuálne,                                5) v oblasti právnej vedy,                                6) prirodzenej spravodlivosti.                           2.1 Legislatívne dôsledky                               Justičné omyly nemajú vplyv len na konkrétneho jednotlivca. Ak sa                         ich   početnosť   vymkne   spod   kontroly  je   nutný   zásah   zo   strany  štátu.                         Kompenzácia   za   justičné   omyly   je   v   niektorých   štátoch   vysoká.   V                         modernej dobe sa systém trestného súdnictva ocitol pod drobnohľadom                         verejnosti a ľudia si čoraz častejšie žiadajú verejnú a mediálnu analýzu                         prípadov. Na základe toho sa otvárajú kampane prísne sledujúce omyly                         systému trestného súdnictva, ktoré vyvolávajú sociálne a právne debaty a                         následne požadujú zostavenie oficiálnych politicko-vládnych a následne                         legislatívnych reakcií k týmto problémom. Tie sú však orientované vždy                         iba   na   konkrétne   vysoko   profilované   prípady   alebo   na   malú   skupinu                              might be challenged (2010).                         5 COLE, S. A. Cultural Consequences of Miscarriages of Justice. In : Behavioral                            Sciences and the Law Behav. Sci. Law 27: 431–449 (2009) Published online 28 April                            2009 in Wiley InterScience (www.interscience.wiley.com). Dostupné 24.6.2014.                                                                   31","vysoko profilových prípadov. 6                               Legislatívne   dôsledky-   dôsledky   spájané   s   činnosťou   štátu   a                         následkami, s ktorými sa musia štátne orgány vysporiadať. Môžeme ich                         rozdeliť do dvoch skupín:                                a) Finančné- vysoké finančné kompenzácie zo strany štátu (napr.                         štát Florida má  stanovené odškodné na 50 000 dolárov za jeden rok                         väzenia). Justičné omyly nie sú lacnou záležitosťou, sumy za odškodnenie                         sa šplhajú niekedy do extrémnych výšok.                                b) Reformné- spôsobujú významné legislatívne zmeny (napr. prípad                         Dereka Bentleyho- vznik veľkej skupiny odporcov trestu smrti vo Veľkej                                 7                         Británii ).                               Krajinou, kde justičné omyly spôsobili nemálo problémov a vyvolali                         i značnú vlnu protestov, je Veľká Británia. Veľké množstvo justičných                         omylov vo Veľkej Británii si vyžiadalo legislatívny zásah zo strany štátu,                         ktorým   sa   upravila   celková   výška   náhrady   pri   odškodňovaní   obetí                         justičných omylov. „Celková výška náhrady nesmie prekročiť 1 milión                         libier v prípadoch, keď žiadateľ bol väznený najmenej 10 rokov, odkedy                         bol rozsudok zrušený alebo bola udelená milosť, alebo 500.000 libier vo                         všetkých ostatných prípadoch.“ Týmto bola zmenená pôvodná schéma,                         ktorá bola dovtedy používaná na odškodňovanie obetí justičných omylov.                               Existujú viaceré dôvody, ktoré donútili zákonodarnú moc zmeniť                         spôsob odškodňovania obetí justičných omylov. Jedným z najzávažnejších                         dôvod, ktorý má na svedomí obrovský počet justičných omylov, je činnosť                         West Midlands Serious Crime Squad (špeciálna jednotka vytvorená na boj                         s   organizovaným   zločinom).   Medzi   ich   najzávažnejšie   prešľapy   patrí                         nastrčenie dôkazov, falošné svedectvá, krivé obvinenia, použitie násilia,                         vydieranie a pod. Začiatkom 90. rokov bola zriadená vyšetrovacia komisia,                         ktorá odhalila mnoho pochybení tejto vyšetrovacej jednotky. Táto známa                         vyšetrovacia   skupina   „by   mohla   byť   zodpovedná   za   desiatky                         neoprávnených odsúdení, ktoré majú ešte len prísť na svetlo. Zatiaľ bolo                         zrušených 30 rozsudkov odvolacím súdom, pretože dôkazy ich usvedčili,                         že   jednotka   vytvárala   dôkazy,   mučili   podozrivých   a   spisovali   falošné                                    8                         priznania.“  Tieto informácie sa objavili v médiách ešte v roku 1999. V                         súčasnosti je to už 62 známych  justičných omylov, ktoré boli neskôr                         zmenené v odvolacom konaní, vrátane prípadov Birminghamskej šestky a                                                 9                         Bridgewaterskej štvorky .                         2.2 Spoločenské dôsledky                               Skupina   spoločenských   dôsledkov   má   najužší   súvis   so   stavom                         súčasnej spoločnosti. Zatiaľ čo pozícia rodiny ako základnej stavebnej                         jednotky   spoločnosti   je   postupne   oslabovaná,   väzby   medzi   ostatnými                          6 NAUGHTON, M. Wrongful convictions: towards a zemiological analysis of the                            tradition of criminal justice system reform. In:                            http://www.radstats.org.uk/no076/naughton.htm. Dostupné: 24.6.2014.                         7 Od popravenie Bentleyho v roku 1953 sa vo Veľkej Británii uskutočnilo 12 popráv. Od                            roku 1964 nebol vo Veľkej Británii udelení žiadny trest smrti a následne bol úplne                            zrušený.                         8 http://www.independent.co.uk/news/west-midlands-serious-crime-squad-police-unit-                            to-blame-for-dozens-more-injustices-1120219.html. Dostupné: 25.6.2014.                         9 Bližšie pozri stránku spolu s odkazmi na články k jednotlivým prípadom:                            http://www.mojuk.org.uk/MOJUK%202013/WMSCS-Table.htm. Dostupné:                            25.6.2014.                                                                   32","členmi spoločnosti vznikajú ďaleko jednoduchšie. Je to najmä výsledok                         technologického pokroku. Je nenáročné vyjadrovať svoje názory a postoje                         k významným spoločenským otázkam.                               Spoločenské faktory sú úzko prepojené s faktormi legislatívnymi a                         kultúrnymi.   Legislatívne   faktory   sa   priamo   tykajú   členov   spoločnosti.                         Kompenzácie sú platené zo štátnych daní, publikácia nových právnych                         predpisov   zaväzuje   všetkých   obyvateľov   bez   výnimky   a   pochybenia                         sudcov   vyvolávajú   búrlivú   spoločenskú   debatu.   Kultúrne   dôsledky                         informujú o konkrétnych spoločenských omyloch, ich priebehu, obetiach a                         ich živote po odhalení týchto omylov. Prostredníctvom literatúry a filmu sa                         prípady justičných omylov prezentujú obrovskému počtu subjektov.                               Spoločenské dôsledky môžu mať dokonca vplyv na činnosť štátnych                         orgánov v oblasti normotvorby. Pod tlakom zo strany spoločnosti môže                         dôjsť k významným reformám v právnom poriadku. Za jeden z príkladov                         môžeme považovať už spomínaný prípad Dereka Bentlyho , ktorý bol                                                                                     10                         rozhodnutím súdu odsúdený na trest smrti obesením. Tento kontroverzný                         rozsudok už počas samotného procesu vyvolal vlnu masových protestov.                         Toto pochybenie a tlak zo strany spoločnosti malo významný vplyv pri                         zrušení trestu smrti vo Veľkej Británii.                               Spoločenské dôsledky môžeme rozdeliť na:                                a)  Pred odhalením justičného omylu-  odsunutie osoby na okraj                         spoločnosti, opovrhovanie danou osobou, vyvodenie sankcií morálneho a                         etického   charakteru   (prerušenie   kontaktov,   nemožnosť   sa   uplatniť   v                         zamestnaní,   sťaženie   spoločenských   funkcií,   nemožnosť   interakcie   s                         ostatnými členmi spoločnosti).                                b) Po odhalení justičného omylu- spochybnenie dôvery občanov vo                         fungovanie   justície,   nepotrestanie   skutočných   páchateľov,   strach   z                         možných ďalších chýb, odhodlanie sankcionovať zástupcov súdnej moci a                         pod.                               Pred odhalením justičného omylu spoločnosť členovia spoločnosti                         pristupujú   k   neprávom   obvinenému   ako   ku   skutočnému   vinníkovi                         protiprávneho   konania.   V   tom   momente   sa   spúšťajú   tzv.   obranné                         mechanizmy bežných občanov. Domnelý páchateľ sa stáva v spoločnosti                         personou non grata a je vylúčený z bežného spoločenského života. Je to i                         jedna   zo   základných   úloh   spoločnosti   a   štátu   a   tou   je   ochrana   jej                         jednotlivých členov. Kým sa nepreukáže, že došlo k justičnému omylu je                         predpoklad,   že   páchateľ   je   schopný   vykonať   ďalšie   protispoločenské                         konanie. Často záleží i od samotného protiprávneho konania, ktoré je                         prisudzované   páchateľovi.   Závažnosť   protiprávneho   konania   zohráva                         významnú   rolu   pri   čiastočnom   alebo   úplnom   odstavení   osoby   zo                         spoločenskej interakcie.                               Po   odhalení   justičného   omylu   sa   oslabuje   dôvera   občanov   vo                         fungovanie justície. Strach z možných ďalších chýb, ktoré by mohli nastať                         a týkajú sa všetkých členov spoločnosti a najmä strach z nepotrestania                         skutočných   páchateľov,   ktorí   protiprávne   konanie   reálne   spáchali   a   z                         dôvodu pochybenia súdnych orgánov ostali nepotrestaní. Túto neistotu                         zväčša   ešte   znásobuje   nesankcionovanie   osôb,   ktoré   daný   prípad                         rozhodovali.                           10 Celý tento prípad bol dokonca sfilmovaný v roku 1991 vo film Daj mu to. Film                            zachytáva priebeh celého procesu až po samotný výkon rozhodnutia.                                                                   33","Otázka   viny   za   vznik   justičného   omylu   je   komplikovanou                         záležitosťou.   Pri   hľadaní   zodpovednej   osoby,   inštitúcie   je   potrebné                         zohľadniť celý pôvodný prípad. Sudca rozhoduje len na základe zákona, je                         orgánom  aplikujúcim  právo  v  kontinentálnom  systéme   práva.  Justičný                         omyl   mohol   vzniknúť   z   dôvodu   zlej   interpretácie   zákona,   z   dôvodu                         medzery   v   zákone,   nekvalitného   zákona,   nesprávne   interpretovaných                         dôkazov alebo ich sfalšovaním, z dôvodu krivých svedeckých výpovedí,                         chyby   pri   forenznej   analýze   a   podobne.   Bežní   občania   želajú   obeti                         justičného omylu spravodlivé odškodnenie za prežité úskalia, no nikdy mu                         neumožnia návrat do spoločenského postavenie pred vznesením samotných                         obvinení.                           2.3 Kultúrne dôsledky                               Kultúra je neoddeliteľnou súčasťou každej vyspelej spoločnosti už                         od nepamäti. Kultúra posúva spoločnosť na vyššiu „estetickú“ úroveň, na                         ktorej si ľudia vážia zmysel pre krásu a umenie. Hranica medzi právom a                         umením sa neustále približuje. Závažné právne problémy boli od nepamäti                         súčasťou významných umeleckých diel. Literatúra a divadlo nám priniesli                         mnoho   veľkých   príbehov   o   občianskej   neposlušnosti   (Sofoklova                         Antigóna),   rešpektovaní   autorít   (Homérov   epos   Odysea),   o   výkone                                                                              11                         spravodlivosti (A. Dumas a jeho Gróf Monte-Christo ), otázkach viny a                         trestu (Dostojevského Zločin a Trest) a v tomto výpočte by sme mohli                         pokračovať.                               Literatúra a divadlo stále patria medzi dôležité kultúrne fenomény,                         ktoré nás informujú o významných spoločenský a právnych javoch. Na                         počiatku 20. storočia si postupne presadil cestu ďalší kultúrny fenomén,                         ktorým   je   filmové   umenie.   Výhodou   filmu   je   najmä   jeho   globálna                         dostupnosť a prijateľná časová náročnosť. Justičné omyly sa stali vďačným                         námetom pre mnohé literárne, filmové i divadelné diela. Za zmienku stojí                         rovnako spomenúť i obrazy a fotografie zachycujúce boj nespravodlivo                         odsúdených so štátnou mocou.                               Za   najprijateľnejší   zdroj   v   ktorom   môžeme   objaviť   jednotlivé                         dôsledky justičných omylov, pokladáme krásnu literatúru a film. V krásnej                         literatúre nájdeme veľa diel venovaných problematike justičného omylu od                                                         12                         významných svetových  autorov .  Ešte významnejšiu pozíciu zastávajú                         filmové spracovania skutočných i fiktívnych justičných omylov .                                                                                      13                         11 Dumasov román môžeme pokladať tiež za zachytenie jedného justičného omylu, kedy                            sa nevinný človek stáva obeťou spisknutia a je mu odňatá sloboda. Aj v tomto                            preslávenou románe sú načrtnuté mnohé z dôsledkov, ktoré vyvolávajú justičné obete                            pre osoby nimi postihnuté.                         12 Medzi najvýznamnejších súčasných autorov zaradíme Stephena Kinga (Zelená míľa,                            Vykúpenie z väznice Shawshank), Roberta Harrisa (An Officer and a Spy), Stiega                            Larssona (Muži, ktorí nenávidia ženy), Kipa Gaydena (Miscarriage of Justice) a                            mnoho ďalších.                         13 Vzhľadom na obrovské množstvo filmov, ktorých ústrednou témou je justičný omyl                            uvedieme len tie najvýznamnejšie: Vykúpenie z väznice Shawshank (Shawshank                            redemption, 1994), Zelená míľa (Green mile, 1999), Utečenec (Fugitive, 1993), Tri dni                            ku slobode (Next three days, 2010), V mene otca (In the name of father1993),                            Rozsudok smrti (Let him have it, 1991), Hurikán v ringu (Hurricane1999), Neznámy                            muž (Wrong man, 1956), Tenká modrá čiara (Thin Blue Line, 1988), Obvinený                            (.Présumé coupable, 2011), Kladivo na čarodejnice (1969), Kráľova priazeň (Other                            Boleyn Girl, 2008), Ako zabiť vtáčika (To Kill a Mockingbird, 1962). Výpočet by                            mohol pokračovať a obsahoval by množstvo príkladov na fiktívne i skutočné justičné                                                                   34","Význam kultúrnych následkov spočíva najmä v ich informačnom                         charaktere. Informujú divákov a čitateľov o začatí samotného konania, o                         priebehu trestu a o konečnom odhalení justičného omylu. Môžeme sa tak                         oboznámiť s príčinami vzniku omylu, následkami s ním spájanými a o                         osudoch jeho obetí. Niekedy však môžu presiahnuť informačný charakter a                         vyvolať i nepredvídateľné účinky. Príkladom môže byť natočenie filmu                         Dej   mu   to   (Let   Him   Have   It)   z   roku   1991,   ktorý   zachytáva   príbeh                         neprávom   popraveného   Dereka   Bentleyho,   obvineného   z   nabádania   k                         vražde. Dva roky po uvedení filmu bol jeho prípad znovu otvorený a                         Bentley bol zbavený viny, pričom Bentley bol popravený ešte v roku 1953.                                a)  Následky informačné- zmedializovanie jednotlivých prípadov                         justičných   omylov,   informovanie   o   ich   pozadí,   účastníkoch   a   hlavne                         reparáciách.                                b)  Vznik   literárnych,   filmových,   divadelných,   hudobných                         spracovaní venujúcim sa tematike justičných omylov. Môžu mať fiktívny                         základ, alebo sú založené na skutočných udalostiach.                          2.4 Individuálne dôsledky                               Podľa nášho názoru sú najzávažnejšou konzekvenciou justičného                         omylu dôsledky týkajúce sa priamo jeho obete. Osoba neprávom odsúdená                         znáša najhoršie následky, ktoré vplývajú priamo na fyzické a psychické                         zdravie, rodinnú a spoločenskú situáciu, pracovné postavenie i na ďalšie                         stránky   bežného   života.   „Neprávom   odsúdený   trpí   mnohými   formami                         psychickej traumy vyplývajúcej z výkonu trestu odňatia slobody a zápasy s                         nástrahami, ktoré ho čakajú po prestavbe svojho života po oslobodení.                         Dokonca aj tí, ktorí strávia minimálny čas vo väzení, nie sú vyňatí z pod                         tohto   utrpenia.   Hoci   niektoré   psychologické   dôsledky   nespravodlivo                         odsúdeného   sú   nevratné,   môžu   štáty  urobiť   viac   pre   zmiernenie   jeho                         utrpenia   a   postupnú   adaptáciu   do   spoločnosti.   Väčšina   štátov   nemá                         vypracovaný   žiaden   systém   odškodňovania   týchto   obetí.   Neprávom                         odsúdení v týchto štátoch musia niesť ťažšie bremeno vyrovnávania sa so                         svojimi   problémami   a   to   najmä   v   otázke   duševného   zdravia   po                                     14                         prepustení.“   Neprávom odsúdený (obvinený) je vystavený enormnému                         tlaku počas procesu, následne pri pozbavení slobody, ale i po zbavení                         všetkých obvinení.                               Individuálne   následky   sa   týkajú   priamo   obete   justičného   omylu                         (jednotlivca), sú často spájané s medicínskou vedou. Veľký vplyv pri ich                         skúmaní zohráva psychológia. Najčastejšie sa individuálne konzekvencie                         justičného omylu zvyknú rozdeľovať na:                                a)  Psychické-   zlý   psychický   stav   nespravodlivo   obvineného,                         náchylnosť k psychickým poruchám.                                b)  Fyzické-   zdravotné   následky   vyvolané   procesom,   väzbou,                         radikálnou zmenou životných podmienok a pod. Fyzické následky sú často                         úzko prepojené s tými psychickými, aj z tohto dôvodu sme ich zaradili do                         skupiny individuálnych dôsledkov.                               Za príklad nám môže poslúžiť skutočný prípad, ktorý sa stal v roku                         2000.   V   severofrancúzskej   obci   Outreau   vypukla   aféra   pohlavného                              omyly.                         14 SCOTT, L. “It Never, Ever Ends”: The Psychological Impact of Wrongful Conviction,                            In: American University Criminal Law Brief, Volume 5 | Issue 2 Article 2, p. 19.                                                                   35","zneužívania detí, ktorej obeťou sa stal i Alain Marecaux. Ten vykonával do                         tej   doby   povolanie   exekútora.   V   rozsiahlom   prípade   bol   obvinený   a                         uväznený. Vo väzení strávil tri roky počas ktorých stratil okrem slobody i                         zamestnanie, rodinu, priateľov, dom i všetku hotovosť. Počas pobytu vo                         väzení   trpel   rozličných   fyzickými   i   psychickými   chorobami,   držal                         protestnú   hladovku   takmer   až   k   vyhladovaniu   a   pokúsil   sa   trikrát   o                         samovraždu. Jeho príbeh bol v roku 2011 spracovaný vo filme s názvom                         Obvinený.                               Dôkazom, že psychické následky sa nemusia týkať len nespravodlivo                         obvineného, ale zasahujú i osoby blízke, je prípad Mannyho Balestera. Z                         dôvodu nesprávnej identifikácie zo strany svedkov bol tento hudobník                         obvinený   zo   skupiny   lúpežných   prepadnutí.   Výsledok   procesu   bola                         psychická  choroba   manželky  vyvolaná   danými   okolnosťami.   Balestero                         strávil vo väzení len jednu noc. Podobne ako predchádzajúci prípad, bol i                         tento spracovaný vo filme Nesprávny muž (1956) od známeho režiséra                         Alfreda Hitchcoka.                          2.5 Dôsledky v oblasti právnej vedy                                Justičné omyly nie sú len kultúrnym fenoménom. Stali sa námetom                         pre vznik mnohých významných monografií a vedeckých (odborných)                         článkov.  Autori  z  oblasti  právnej  teórie,  trestného  práva,   psychológie,                         sociológie, medicíny sa intenzívne venujú dôsledkom, ktoré spôsobujú                         justičné omyly. Právna veda skúma dôkladne tento globálny problém a                         pokúša   sa   nájsť   prostriedky,   ako   zabraňovať   vzniku   ďalších   takýchto                         pochybení. U nás bližšie danú problematiku nespracoval žiaden autor.                         Okrajovo sa justičným omylom venujú autori odborných článkov, ktoré sú                                                  15                         späté s témou trestu smrti .                                Zo   zahraničných   autorov   sa   téme   justičných   omylov   venujú                         Michael Naughton (Rethinking Miscarriages of Justice: Beyond the Tip of                         the Iceberg ,2012), Clive Walker (Miscarriages of Justice: A Review of                         Justice in Error,1999), Sandra Lean (No Smoke, 2008), C. Ronald Huff                         (Wrongful   Conviction:   International   Perspectives   on   Miscarriages   of                         Justice, 2010), Mark Shaw (Miscarriage of Justice: The Jonathan Pollard                         Story, 2009), Jim Petro a Nancy Petro (False Justice: Eight Myths That                         Convict the Innocent, 2011) Brent E. Turvey (Miscarriages of Justice:                         Actual Innocence, Forensic Evidence, and the Law, 2014), Brandon L.                         Garrett (Convicting the Innocent: Where Criminal Prosecutions Go Wrong,                         2012) a veľké množstvo ďalších autorov. Za obsahovo cenné pokladáme i                         autobiografie autorov, ktorí sa stali sami obeťami justičných omylov a o                         svojich   zážitkoch   informovali   v   zaujímavých   autobiografiách   (napr.:                         Michael O'Brien-  The Death of Justice, Anne Maguire- Miscarriage of                         Justice: An Irish Family's Story of Wrongful Conviction As Ira Terrorists).                                Autori vo svojich vedeckých prácach skúmajú rôzne stránky pojmu                         justičný omyl, jeho následky na obete, rodinných príslušníkov, spoločnosť                         a štát, dôvody vedúce k ich vzniku a prípady najzásadnejších justičných                         omylov histórie. Okrem veľkého počtu monografií nepretržite vznikajú                         odborné a vedecké články venujúce sa danej problematike. Väčšina z                         uvádzaných   monografií   vznikla   v   nedávnej   dobe,   čo   poukazuje   na                         aktuálnosť daného problému a neustálu potrebu naň poukazovať.                          15 Príklad- M. Deset- Klinika trestu smrti, D. Lipšic- Trest smrti - predsudky a otázniky.                                                                   36","2.6 Dôsledky prirodzenej spravodlivosti                                Súčasná   postmoderná   spoločnosť   sa   vyznačuje   globálnou                         informačnou sieťou, ktorá zachytí každé pochybenie zo strany súdnych                         orgánov. Nepostačuje však len samotné odhaľovanie justičných omylov a                         následná kompenzácia obetí. Justičné omyly sa vryjú do pamätí ľudí a v                         spoločnosti dlho rezonujú ako závažný problém. Musíme sa však pozrieť i                         na druhú stranu mince. Sudcovia sú tiež len ľudské bytosti u ktorých sa dá                         predpokladať, že sa dopúšťajú nechcených omylov. Náročnosť sudcovskej                         profesie   a   miera   zodpovednosti   vyvolávajú   neustály   tlak   na   každého                         jedného   sudcu.   V   takýchto   podmienkach   je   priam   nemožné   úplne                         eliminovať vznik omylov.                               V konečnom dôsledku je však prospešné, že v procese sudcovského                         rozhodovania   je   zachovaný   „ľudský   element“,   v   ktorom   sa   odrážajú                         morálne princípy stojace nad úplnou svojvôľou pozitívneho práva. Napriek                         neodstrániteľnej   možnosti,   že   sudcovia   vykonajú   chybu   v   procese                         rozhodovania,   sú   neodmysliteľnou   súčasťou   vytvárania   súdnych                         rozhodnutí. Napriek vzniku justičných omylov dochádza rovnako aj k ich                         odhaľovaniu.   Okrem   odhaľovania   starých   justičných   omylov   je   nutné                         predchádzať i vzniku nových. K tomu môžu poslúžiť nové vyšetrovacie                         procedúry a zapojenie modernej techniky do procesu vyšetrovania.                               Pre   obete   omylov   je   podstatná   viera   v   konečnú   spravodlivosť.                         Odhalenie   každého   omylu   pokladáme   za   víťazstvo   spravodlivosti   nad                         nespravodlivosťou.   „V   demokratických   právnych   štátoch   tvorí   idea                         spravodlivosti neodňateľný dôvod oprávnenosti práva a jeho legitimity,                         kedy, ako konštatuje Viktor Knapp, idea práva nie je ďaleko od idey                         spravodlivosti a niekedy bývajú obe zamieňané. Právo je vždy založené na                         určitej   koncepcii   spravodlivosti,   resp.   predstavuje   určitú   koncepciu                         spravodlivosti, a je považované za explicitný symbol spravodlivosti.“  16                         Odstránenie justičného omylu  reprezentuje vyrovnanie  narušených váh                         spravodlivosti a nastolenie tak pre právo potrebnej rovnováhy.                            3 Záver                                 Nároky na súčasných sudcov sú obrovské. Sudcovská aplikácia i                         tvorba práva je sledovaná nielen štátnymi orgánmi, ale i veľkou časťou                         spoločnosti. Každý prípad justičného omylu je ihneď medializovaný a                         najznámejšie prípady sa dočkajú i literárneho a filmového spracovania.                         Sudca je tak postavený do nezávidenia hodného postavenia. „Prísnym                         rešpektovaním   práva   sa   má   vyhnúť   zlovôli   a   subjektívnosti,   priveľa                         lojálnosti robí z neho spolupracovníka nie vždy spravodlivej moci. Sudca                         je dezorientovaný vývojom a pýta sa, akým hodnotám ma vlastne slúžiť.                         Akoby sa sproblematizoval konsenzus medzi ním a spoločnosťou, týkajúci                                                                   17                         sa   imidžu   profesie,   profesijnej   kultúry.“   Nájsť   správny   pomer   bude                         dôležité pri ďalšom vývoji vzťahu štát, sudca a spoločnosť.                                Justičné omyly sú globálnym problémom, ktorý sa vyskytuje v                           16 VEČEŘA, M. A KOL. Teórie práva, s. 312.                         17 KRSKOVÁ, A.: Etika právnického povolania, s. 99.                                                                   37","každom svetovom právnom systéme. Každý štát rieši vznik a kompenzáciu                         obetí vlastnou právnou úpravou, na ktorú majú vplyv mnohé faktory.                         Dôsledky, ktoré justičné omyly vyvolávajú sú v rôznych modifikáciách                         prítomné   v   každom   právnom   poriadku.   V   článku   sme   sa   pokúsili                         identifikovať jednotlivé dôsledky a rozdelili sme ich do viacerých skupín,                         ktoré sme následne stručne charakterizovali. Dôsledky justičných omylov                         sme rozdelili na: legislatívne, spoločenské, kultúrne, individuálne, v oblasti                         právnej vedy a prirodzenej spravodlivosti. Každý z týchto dôsledkov by si                         zaslúžil samostatné spracovanie, čo nám otvára ohromné možnosti do                         budúcna pri bližšom skúmaní problematiky justičných omylov.                            Použitá literatura                          COLE,   S.  A.   Cultural   Consequences   of   Miscarriages   of   Justice.   In:                         Behavioral Sciences and the Law Behav. Sci. Law 27: 431–449 (2009)                         Published   online   28   April   2009   in   Wiley   InterScience                         (www.interscience.wiley.com). Dostupné 24.6.2014.                           FROST, B. Errors of justice: nature, sources and remedies. Cambridge                         University Press, 2004, 272 s. ISBN 0521528828.                          KRSKOVÁ, A. Etika právnického povolania, Bratislava. Právnická fakulta                         Univerzity Komenského, 1994, 129 s. ISBN 80-7160-065-2.                          NAUGHTON, M. Wrongful convictions: towards a zemiological analysis                         of   the   tradition   of   criminal   justice   system   reform.   In:                         http://www.radstats.org.uk/no076/naughton.htm. Dostupné: 24.6.2014.                          SCOTT, L. “It Never, Ever Ends”: The Psychological Impact of Wrongful                         Conviction \" American University Criminal Law Brief 5, no. 2 (2010):10-                         22.                          VEČEŘA, M. A KOL. Teórie práva. Bratislava: Paneurópska vysoká škola,                         Žilina: EUROKÓDEX, 2011, 352 s. ISBN 978-80-89447-40-4.                          http://www.mojuk.org.uk/MOJUK%202013/WMSCS-Table.htm.                         Dostupné: 25.6.2014.                          http://www.independent.co.uk/news/west-midlands-serious-crime-squad-                         police-unit-to-blame-for-dozens-more-injustices-1120219.html.   Dostupné:                         25.6.2014.                            Kontakt:                          Rudolf.kasinec@flaw.uniba.sk                                                                          38","ARGUMENTÁCIA AKO PROSTRIEDOK VÝUČBY NA                                              PRÁVNICKEJ FAKULTE                                                       Martin Turčan   *                             Abstract:  In the paper the author deals with value of argumentation in                         education of non-positive subjects at law faculties.                          Keywords: argumentation, education, eristic, debate                           Abstrakt:  V tomto príspevku sa autor venuje významu argumentácie v rámci                         výučby na právnickej fakulte Univerzity Komenského v Bratislave. Zameriava sa                         predovšetkým   na   vyučovací   predmet   Eristika,   ktorý   tu   bol   pred   nedávnom                         otvorený a na ktorom sa autor aktívne podieľa. Príspevok pojednáva o užitočných                         stránkach tohto predmetu, o hodnote teoretických aj praktických znalostí z oblasti                         argumentácie a rečníctva.                          Kľúčové slová: argumentácia, vzdelávanie, eristika, debata                            1 Úvod                                Schopnosť   argumentácie   patrí   medzi   dôležité   prvky   výbavy                         absolventa snáď ktoréhokoľvek z humanitno-vedných študijných odborov.                         O   práve   to   platí   samozrejme   obzvlášť.   Veď   ak   právnik   nevie   dobre                         argumentovať, ostatne mu v prípade nejakého právneho problému už len                         úbohé   konštatovanie,   ktoré   trefne   sformuloval   Zdeněk   Svěrák,   že   „z                         právnického hlediska je to velice zajímavá situace...“  Je dobré, ak nielen                                                                              1                         právna prax, ale aj škola aspoň malým dielom prispeje k tomu, aby jej                         absolvent vedel svoju názorovú pozíciu obhájiť vo svete, v ktorom naňho,                         ako to vyjadril jeden pán docent, ktorý nás kedysi učil, „čakajú vlci.“                         Koniec koncov, spieva to aj Jaroslav Uhlíř v piesni Severní vítr je krutý.                         Cieľom fakulty však nie je naučiť študentov nemorálnej vychytralosti,                         akou disponoval Josef Abrahám v role  falošného vrchního. Veď už v                         prvom ročníku ich opakovane konfrontujeme s antickou tézou, že právo je                         ars boni et aequi. Naším cieľom je vybaviť ich pre úspešný rozbeh právnej                         praxe a pomôcť im aspoň trochu osobnostne porásť. Chceme a musíme                          * JUDr. Martin Turčan PhD.; Právnická fakulta Univerzity Komenského v Bratislave,                            Slovenská republika. Príspevok vznikol v rámci riešenia projektu KEGA č. 048UK-                            4/2013 Rozvoj právneho klinického vzdelávania na Univerzite Komenského v                            Bratislave.                         1 Poznámka staršieho právnika z filmu Zdeňka Svěráka Vrchní prchni! po tom čo sa                            dozvedel, že účet za oslavu promócie jeho syna zaplatili falošnému čašníkovi.                                                                   39","teda niečo urobiť aj pre rozvoj ich schopnosti argumentovať.                            2 Eristika a čo k nej patrí                                 V akademickom roku 2012/2013 sme pre študentov 2. a 3. ročníka                         bakalárskeho stupňa otvorili na našej katedre nový výberový predmet s                                           2                         názvom  Eristika.   Obsahom   predmetu   je   zdokonaľovanie   schopnosti                         argumentácie. Inšpiráciou nám bola vlastná skúsenosť z debatného klubu,                         na ktorom sme sa ešte počas vlastného štúdia aktívne podieľali. Šlo o                         dobrovoľnú mimoškolskú aktivitu, ktorá na našej fakulte fungovala asi do                         roku 2009 a na ktorej sa zúčastňovala hŕstka nadšencov z radov študentov                         práva a tiež niekoľko študentov manažmentu. Debatný klub bol (aspoň istý                                                                           3                         čas) napojený aj na Slovenskú debatnú asociáciu.   Niekoľko krát sme s                         klubom zorganizovali medzinárodnú súťaž v debatovaní, na ktorej súperili                         študenti zo Slovenska, z Českej republiky, Ukrajiny, Holandska prípadne z                         iných štátov. Členstvo v debatnom klube nám dokonca umožnilo zúčastniť                         sa medzinárodného školenia o debatovaní na univerzite v Rotterdame.                         Kladné spomienky, ktoré v nás tieto momenty zanechali a záujem obohatiť                         študijný program na našej fakulte o niečo nové a podnetné (v r. 2012 sa zo                         študentov   bakalárskeho   stupňa   na   debatný   klub   už   takmer   nikto                         nepamätal), nás podnietili k tomu, aby sme ponúkli študentom možnosť                         rozvíjať svoju schopnosť argumentácie a rečníctva formou výberového                         predmetu.                               Za základný model sme si zvolili britskú parlamentnú debatu. Je to                         práve ten model, s ktorým sme sa stretávali ešte počas mimoškolských                         aktivít, model, v ktorom sa konajú, či aspoň v minulosti bežne konali, aj                         rôzne   súťaže   vnútroštátnej   či   medzinárodnej   povahy.   Forma   britského                         parlamentného debatovania je pre výučbu vhodná najmä vzhľadom na                         možnosť zapojenia relatívne veľkého počtu študentov. V tomto ohľade je                         zrejme vhodnejšia, než debata jedného proti jednému, dvoch proti dvom či                         aj známy  popperovský  model, v rámci ktorého vystupujú proti sebe dve                         strany po troch účastníkoch. Do britského parlamentného debatovania sa                         zapája až osem rečníkov, ktorí sú rozdelení na „vládu“ a „opozíciu“. Vláda                         aj opozícia pozostávajú z dvoch samostatných tímov – z prvej a druhej                         vlády a z prvej a druhej opozície.                               V   našich   podmienkach,   kde   vyučovacia   hodina   trvá   40   minút                         (dvojhodinovka teda 80 minút) sme časový priestor každého rečníka na                         prednesenie svojich tvrdení určili na 6 minút.                               Keďže   dôležitou   je   priama   konfrontácia,   model   britského                         parlamentného debatovania pozná aj inštitút faktickej poznámky (tzv. point                         of information), v rámci čoho môže protistrana reagovať na predostierané                         tvrdenia svojimi protiargumentmi či otázkami. Podľa pravidiel sú prvá a                         posledná minúta prejavu vyhradené rečníkovi a nie je možné hlásiť sa                         vtedy  s   faktickými   poznámkami.  V  rámci   našich   pravidiel,   v   záujme                         rozšírenia priestoru pre aktivitu študentov, poskytujeme možnosť klásť                           2 Pojem eristika možno považovať za synonymný či aspoň príbuzný s pojmom topika                            prípadne dialektika (v pôvodnom starogréckom význame) – ide o pojmy vyjadrujúce                            umenie argumentácie.                         3 Pre viac informácií o asociácii pozri http://www.sda.sk/.                                                                   40","faktické poznámky aj auditóriu, ktoré tvoria zvyšní študenti (jedna skupina                         pozostáva približne z15-20 študentov; 8 z nich teda debatuje a 7-12 sedí v                         publiku).                               Priebeh debaty je nasledovný:                               Týždeň vopred sa stanoví téza; napríklad: „Táto vláda podporuje                         legalizáciu marihuany.“ Vyučujúci má tézy na daný semester spravidla                         pripravené dopredu. Po dohode so študentmi ich však môže samozrejme                         meniť. Ide zväčša o témy politické a etické. Teda nie o témy čisto právne.                         Účelom predmetu totiž nie je pripraviť študentov práva nevyhnutne a                         bezprostredne na súdne pojednávanie (hoci to sa nevylučuje). Eristika je                         výberový predmet v rámci bakalárskeho študijného programu, v ktorom                         momentálne nosnú časť predstavujú nepozitivistické predmety. Zmyslom                         bakalárskeho   programu   (aspoň   v   doterajšej   filozofii)   je   poskytnúť                         študentom   intelektuálny   základ   pre   ďalšie   štúdium   v   nadväzujúcich                         študijných   programoch.   Za   cieľ   predmetu   teda   považujeme   umožniť                         študentom   rozvíjanie   schopnosti   argumentácie   jej   precvičovaním   v                         širokom spektre tém rôzneho sociálno-vedného zamerania.                               Rozdelenie  rečníkov  na  prvú  a druhú  vládu  a  na prvú  a  druhú                         opozíciu   je   určené   na   základe   vopred   pripraveného   harmonogramu.                         Harmonogram je spracovaný tak, aby si každý študent podľa možnosti                         aspoň raz za semester vyskúšal každú základnú pozíciu. Keďže téma je                         zadaná týždeň vopred, rečníci majú možnosť aj povinnosť pripraviť sa na                         ňu (predmet teda vyžaduje aj určité samoštúdium). Počas prípravy sa                         študenti   snažia   nielen   o   zostavenie   vlastných   argumentov,   ale   aj   o                         anticipáciu námietok protistrany.                               Poradie rečníkov v rámci samotnej debaty je nasledovné:                                   1. prvý rečník prvej vlády,                                   2. prvý rečník prvej opozície,                                   3. druhý rečník prvej vlády,                                   4. druhý rečník prvej opozície,                                   5. prvý rečník druhej vlády,                                   6. prvý rečník druhej opozície,                                   7. druhý rečník druhej vlády,                                   8. druhý rečník druhej opozície.                               Počas   debaty   si   vyučujúci   robí   simultánne   poznámky   z   prejavu                         každého rečníka a tiež z prednesených faktických poznámok a reakcií na                         ne. Po skončení debaty prichádza na rad jej vyhodnotenie, a to v dvoch                         etapách. V prvej etape vyučujúci zhrnie obsah debaty na základe vlastných                         poznámok, uvedie pripomienky k vystúpeniu každého rečníka (silné a                         slabé stránky danej reči) a preberie obsah debaty vo voľnej diskusii s celou                         skupinou   študentov.  V  druhej   etape   vyučujúci   a   poslucháči   odhlasujú                         poradie   tímov   podľa   kvality   argumentácie   (resp.   tiež   podľa   kvality                         rétorického prednesu). Poradie štyroch tímov môže skončiť akokoľvek:                         prvá vláda sa môže umiestniť napríklad na prvom mieste, druhá vláda až                         na štvrtom. Úlohou vyučujúceho na konci hodiny tiež je určiť najlepšieho                         rečníka. Úspešnosť tímov aj jednotlivcov je bodovaná a môže sa prejaviť v                         celkovom hodnotení študenta. Konečné rozhodnutie o známke za kvalitu                         práce počas semestra je samozrejme na úvahe vyučujúceho. Úspešnosť                         tímu v jednotlivej debate môže totiž závisieť aj od schopností debatného                         partnera  či  od prirodzených  daností  jednotlivého  rečníka,  čo  je  nutné                                                                    41","individuálne   zohľadniť,   keďže   za   úlohu   vysokoškolského   štúdia                         považujeme aj povzbudenie k osobnostnému rastu.                               Predmet Eristika nie je len o praktickom precvičovaní schopnosti                         argumentácie.   Je   aj   o   určitých   teoretických   vedomostiach.   Za   učebnú                         pomôcku   sme   si   zvolili   zrejme   prvú  a   najstaršiu   modernú   publikáciu                         zaoberajúcu   sa   umením   argumentácie,   Schopenhauerovu  Eristickú                         dialektiku čili umění dostat v každé debatě za pravdu. V tejto publikácii                         známy filozof pomerne prehľadným a trefným spôsobom zhŕňa existujúce                         druhy argumentov, rečnícke úskoky a vhodné reakcie na ne. Schopenhauer                         argumenty delí do dvoch základných kategórií (nazýva ich módmi): a)                                                                             4                         argumentum ad rem  a b)  argumentum ad hominem.  Argumenty  ad rem                         mieria na spornú tézu ako takú (týkajú sa veci samotnej), argumenty ad                         hominem  sa   vzťahujú   k   ľuďom   (sú   zamerané   na   rečníckeho   súpera,                         porotcov,   divákov   a   pod.).   Ďalej   Schopenhauer   rozlišuje   dve   cesty                         vyvrátenia odporcových tvrdení, a to  priame  a  nepriame.  Pri priamom                         vyvrátení ide o to ukázať, že dôvody odporcovho argumentu sú nesprávne                         alebo, že síce sú správne, no nevyplýva z nich odporcovo tvrdenie. Pri                         nepriamom vyvrátení je podľa Schopenhauera možné použiť buď  tzv.                         apagoge alebo inštanciu. Metódou apagoge pripustíme odporcovo tvrdenie                         ako správne, no ukážeme, čo z neho vyplýva, ak sa spojí s nejakým iným                         všeobecne uznaným tvrdením. Týmto spôsobom môžeme odporcu priviesť                         ad absurdum. Alternatívne môžeme poukázať na to, že výrok nesúhlasí s                         iným odporcovým tvrdením a preto nemôže byť správny.  Inštancia  zas                         predstavuje uvedenie konkrétneho príkladu, pre ktorý odporcovo tvrdenie                         zjavne neplatí. 5                               Následne   Schopenhauer   rozpracúva   38   úskokov,   ktoré   možno   v                         debate použiť, resp. pred ktorými je potrebné mať sa na pozore. Z týchto                         úskokov možno príkladmo spomenúť  rozšírenie  (odporcovo tvrdenie sa                         vztiahne   aj   na   oblasti,   na   ktoré   ho   odporca   vztiahnuť   nezamýšľal),                         homonymia (použijú sa slová rovnako znejúce no s odlišným významom),                         retorsio argumenti (odporcovo tvrdenie sa obráti proti nemu, napr.: „Je to                         len dieťa, treba mu mnohé odpustiť,“ obrátime na: „Práve preto, že je to                         dieťa, treba ho trestať, aby neprišlo na zlé návyky.“) či  argumentum ad                         verecundiam  (opieranie   sa   o   autority,   čo   je   v   práve   pomerne   bežné                         citovaním   z   komentárov   k   zákonom   od   významných   profesorov   či                         advokátov) alebo argumentum ad auditores (ide o dôvod spoliehajúci sa na                         dojem obecenstva). 6                               Schopenhauerove  úskoky  vytvárajú v nejednom čitateľovi otáznik                         nad   morálnosťou   učenia   a   cvičenia   sa   v   takýchto   metódach   reči.                         Schopenhauer sám v danom kontexte uvádza:  „Eristická dialektika je                         umění diskutovat. A sice tak diskutovat, aby člověk vždy získal pravdu (...).                          4 SCHOPENHAUER, A. Eristická dialektika čili umění dostat v každé debatě za                            pravdu, s. 21.                         5 Tamtiež, s. 22-23.                         6 Tu môže ísť napríklad o poukaz na nežiaduce a nepríjemné dôsledky tvrdení odporcu                            pre väčšinu z nás (pragmatizmus; napr. „Ak budeme bojovať proti obchodu s otrokmi,                            zhorší sa naša ekonomická situácia.“) či o spojenie odporcovej tézy s nejakou                            nepopulárnou osobou [dnes sa môžeme sa stretnúť s tzv. argumentum ad Hitlerum,                            napr. téze: „Treba zakázať fajčiť na verejných priestranstvách,“ oponujeme: „Hitler                            bol prvý, kto sa o to usiloval.“ (KOPEĆ, E.: Determining the Fallacy and Non-Fallacy                            of the Ad Hominem Argument. In: ARASKIEWICZ, M. et al. (eds.). Argumentation                            2011, s. 59)].                                                                   42","Lze totiž mít ve věci samé pravdu objektivně, a přece se člověk v očích                         posluchačů, ba leckdy i ve svých vlastních očích, ocitne v neprávu – tehdy,                         vyvrátí-li   odpůrce   můj   důkaz   a   platí-li   toto   vyvrácení   již   také   jako                         vyvrácení tvrzení samého, jež přece lze dokazovat ještě jinak; v takovém                         případě   je   ovšem   poměr   pro   odpůrce   opačný:   získá   vrch,   jakkoli   je                         objektivně   v   neprávu.   Jak   je   to   možné?   Je   to   umožněno   přirozenou                         špatností lidského pokolení. Kdyby jí nebylo, kdybychom byli v základě                         čestnými lidmi, směřovali bychom při každé debatě jen k tomu, abychom                         pomáhali   k   vítězství   pravdy,   bez   ohledu,   zda   odpovídá   našemu   dříve                         vyjádřenému názoru či mínění odpůrce, to by nám bylo lhostejné nebo                         přinejmenším bychom to považovali za vedlejší. Leč právě to je pro nás                         věcí hlavní. Vrozená ješitnost, jež je vznětlivá zejména tehdy, když jde o                         rozumové síly, nechce dovolit, aby se projevilo jako nesprávné to, co jsme                         tvrdili my, a jako správné to, co tvrdil odpůrce. Z toho důvodu by se tedy                         každý měl snažit, aby usuzoval ne jinak než správně, pročež by musel                         nejprve přemýšlet a pak teprve mluvit. Avšak k vrozené marnivosti se u                         přemnohých   druží   žvanivost   a   vrozená   nepoctivost.   Mluví   dřív,   než                         přemýšleli, a když už později zpozorují, že jejich tvrzení je nesprávné a že                         nemají pravdu, snaží se, aby se alespoň zdálo, jako by tomu bylo naopak.                         Zájem o pravdu, který při vyslovení zdánlivě pravdivé věty obvykle bývá                         jediným motivem, ustupuje nyní úplně zájmu ješitnosti: správné se má zdát                         nesprávným a nesprávné správným. Avšak i tato nepoctivost, toto setrvání                         na   soudu,   který   se   již   i   nám   samým   zdá   nesprávný,   může   být                         ospravedlněna. Zpočátku býváme často o pravdivosti našeho tvrzení pevně                         přesvědčeni, pak je ale argument odpůrce zdánlivě vyvrací; vzdáme-li hned                         svůj úsudek, mnohdy později shledáme, že jsme přece jen byli v právu: náš                         důkaz byl nesprávný, ovšem pro naše tvrzení jsme mohli najít důkaz jiný,                         správný; argument,  který by  naši  věc zachránil,  nás  v  tom  okamžiku                         nenapadl. Odtud pak pro nás plyne zásada, abychom bojovali dále i poté,                         co se argument proti nám postavený zdá správný a pádný, jsouce naplněni                         vírou, že pádnost odpůrcova argumentu je jen zdánlivá a že nás během                         diskuse ještě napadne nějaký argument, jímž bychom stanovisko odpůrce                         vyvrátili, nebo takový, kterým bychom jinou cestou potvrdili naši pravdu;                         takto   jsme   k   nepoctivosti   v   diskusi   téměř   nuceni   nebo  aspoň   snadno                                   7                         sváděni.“   Svojej publikácii akoby tým teda poskytoval určitú apológiu.                         Břetislav Hůla v doslove k českému prekladu Eristickej dialektiky uvádza                         toto: „Každý nemá svou pravdu, nýbrž chce ji mít, tvrdí Schopenhauer; pak                         ale člověk už není pánem této pravdy, nýbrž jí musí sloužit, jinak jeho                         pravda zůstane jen  bezsilnou  částečkou  v chaotické  spleti  ohromného                         množství subjektivních mínění, z níž může být vyzdvižena a vydávána za                         pravdu i nepravdu, najde-li se dost silná vůle spojená s dost obratným                         intelektem, aby za nepravdu lámala kopí a v souboji vůlí zvítězila nad                         slabšími. Pravda musí být vybojována. Nechť odpůrci pravdy užívají lstí a                         úskoků, systematicky vylíčených v Eristické dialektice, zastánci pravdy se                         budou   snažit,   aby   jejich   lživé   důvody   vyvrátili   a   označili   je   pravým                         jménem. Eristická dialektika pak v tomto smyslu, přes své původní určení,                         je umění, jak dopomoci objektivní pravdě k vítězství.“ 8                               Paradoxnosť   týchto   tvrdení   aj   mravná   otáznosť   využívania                           7 Tamtiež, s. 9-12.                         8 Tamtiež, s. 79-80.                                                                   43","rečníckych úskokov v debatách nám slúžia ako motív pre diskusiu so                         študentmi o etickom rozmere vedenia sporu. V rámci hodín eristiky, máme                         najmä   v   závere   semestra   priestor   hovoriť   o   morálnych   aspektoch                         argumentácie. Hodiny eristiky teda nie sú len o parlamentnom debatovaní                         či o čítaní Schopenhauera. Sú aj o rozhovoroch a o snahe o reflexiu                         morálnej reality extra nos. Tým sa vlastne prechádza od debaty k diskusii.                         Diskusia je založená predovšetkým na  dialógu, nie na  spore. Docentka                         Urbanová definuje užitočný dialóg nasledovnými kritériami:                               - má byť impulzom sebapretvárania a novej orientácie                               - má byť otvorený                               - jeho koniec má umožňovať ďalšie rozvíjanie a riešenie                               - má byť vedený tak, aby partner sám, bez nášho vnucovania prešiel                                   na našu stranu                               - autoritu má mať v ňom ten, kto mnoho pozná, kto sám niečo tvorí a                                   kto dokáže byť tolerantný. 9                         Ak si zúčastnení dokážu uvedomiť hodnotu vyššie uvedených kritérií,                         možno hovoriť o predpokladoch pre osobnostný rast, a to ako študenta, tak                         učiteľa (výmena názorov v zmysluplnej komunikácií totiž má svoj úžitok                         nielen pre študenta, je aj nie vždy doceneným prínosom pre vyučujúceho).                               Pokiaľ   ide   o   vhodnú   literatúru   k   problematike   argumentácie,   za                         užitočné pokladáme aj brnianske zborníky z posledných troch ročníkov                                                                                     10                         konferencie o alternatívnych metódach argumentácie v práve.  Nejedného                         čitateľa môžu obohatiť svojou nápaditosťou a relatívne širokým záberom.                         Ďalej spomeňme aj publikáciu Argumenty teorie práva od Tomáša Sobeka.                         Autor tu uvádza, že v súčasnej teórii argumentácie môžeme rozlišovať tri                         prístupy: rétorický, konsenzuálny a epistemický. „Ve světle konsenzuálního                         přístupu je účelem argumentace racionální překonání názorového sporu                         mezi subjekty. (...) Základní idea je, že každý je ‘jenom’ účastník debaty,                         nikdo   v   ní   nemá   nějakou   zvláštní   epistemickou   autoritu,   nikdo   nemá                         zvláštní přístup k pravdě. Neptáme se přímo na věcnou správnost názoru,                         ale na jeho způsobilost obstát v kritické diskusi takovým způsobem, že                         nakonec se stane předmětem názorové shody.“   Rétorický prístup zas                                                                         11                         vychádza z predpokladu, že cieľom argumentácie je presvedčiť druhého,                         aby uznal náš názor a zmenil svoj postoj v danej veci. Podľa Sobeka,                         rétorická   argumentácia   sa   zameriava   na   individuálny   cieľ,   zatiaľ   čo                                                                                      12                         konsenzuálna argumentácia sa zameriava na kolektívny cieľ.   Rétorický                         prístup   môže   mať   (a   často   aj   máva)   manipulačnú   povahu.   Cieľom                         epistemického prístupu je napokon hľadanie samotnej pravdy.  „Obhájci                         epistemického přístupu tvrdí, že pravda má přednost před sdílením názoru,                         a z této pozice kritizují rétorický a konsenzuální přístup.“  Sobek uzatvára,                                                                                 13                         že „s argumentací advokáta si spojujeme spíše rétorický přístup, protože                         advokát   je   povinen   důsledně   využívat   všechny   dostupné   zákonné                         prostředky a v jejich rámci uplatnit v zájmu klienta vše, co podle svého                         přesvědčení pokládá za prospěšné. Naproti tomu od soudce očekáváme                           9 URBANOVÁ, M.; VEČEŘA, M.; HUNGR, P. Základy rétoriky pro právníky, s. 85-                            86.                         10 Pozri ARASZKIEWICZ, M. et al. (eds.). Argumentation 2011; ARASZKIEWICZ, M.                            et al. (eds.). Argumentation 2012; ŠAVELKA, J. et al. (eds.). Argumentation 2013.                         11 SOBEK, T. Argumenty teorie práva, s. 18.                         12 Tamtiež, s. 19.                         13 Tamtiež.                                                                   44","epistemický přístup, protože na soudce klademe požadavek na elementární                                                       14                         spravedlnost   a   objektivnost.“   Sobekova   publikácia   nie   je   ani   tak   o                         eristike,  je  skôr  o  interpretácii  a   argumentácii   na  poli   právnej   teórie.                         Poukazuje na potrebu logického myslenia, ktoré tvorí základ argumentácie                         a ďalších aspektov, ktorých znalosť, ako zmienime aj nižšie, môže byť                         užitočná pre schopnosť obhájiť svoju tézu.                               Pokiaľ ide o umenie vystupovať, možno povedať, že je obzvlášť                         dôležité v americkom právnom prostredí, ktoré je do veľkej miery založené                         na  princípe kontradiktórnosti. Tento princíp, ktorý sa v porevolučnom                         období postupne udomácňuje aj u nás, kladie požiadavku, aby strany sporu                         preukázali svoje tvrdenia tak dobre, ako len vedia. Sudca nie je povinný                         sám vyhľadávať dôkazy a pracuje len s tými, ktoré mu predložia strany                         sporu. Zväčšuje sa tým význam tvrdení sporových strán. Boj sa teda vedie                         v oblasti umenia presvedčiť. V trestnom konaní, na rozdiel od civilných                         sporov,   nepostačuje   vydať   rozhodnutie   na   základe  pravdepodobonosti,                         vyžaduje   sa   v   ňom   schopnosť   presvedčiť   sudcu   či   porotu   o   vine                         obžalovaného  nad   akúkoľvek   rozumnú   pochybnosť.  Ak   sa   advokátovi                         podarí vniesť  rozumnú pochybnosť,  dosiahne oslobodenie svojho klienta                         spod obžaloby. To je krásne znázornené vo filme Dvanásť rozhnevaných                         mužov, v ktorom sa z celkom evidentného prípadu otcovraždy stane vo                         svetle správnych argumentov nejasný prípad, ktorý vedie k oslobodeniu                         obžalovaného a k jeho záchrane pred elektrickým kreslom (film možno                         považovať aj za vhodnú pomôcku pri výučbe). V danom filme síce nešlo o                         argumenty advokáta, bol to jeden z porotcov, čo argumentoval v prospech                         obžalovaného, ilustruje však uplatnenie princípu rozumnej pochybnosti.                         Ak sa advokátovi nepodarí presvedčiť sudcu o nevine klienta, môže aspoň                         apelovať   na   zmiernenie   trestu.   Tu   možno   spomenúť   jedného   z                         najslávnejších advokátov amerických dejín Clarenca Darowa. Slávna je                         jeho záverečná reč v prípade Leopolda a Loeba, mladistvých únoscov a                         vrahov svojho spolužiaka. Táto reč bola dokonca sfilmovaná. Obžalovaní                         napokon   vyviazli   s   trestom   odňatia   slobody   a   vyhli   sa   navrhovanej                         poprave.                               Z uvedeného vyplýva, že problematika argumentácie je úzko spojená                         s oblasťou rétoriky. Viktor Knapp dokonca uvádza, že v právnej praxi                         argumentácia   „ve   své   podstatě   splývá   s   rétorikou.“   Zaujímavou                                                                                   15                         publikáciou v danom kontexte je napríklad kniha od slávneho amerického                         právnika Gerryho Spenca  Jak správně argumentovat a pokaždé zvítězit.                         Autor   patrí   medzi   najslávnejších   amerických   obhajcov   všetkých   čias.                         Viedol stovky trestných sporov a ani jeden neprehral. Publikáciu, ktorá je                         plná jeho skúseností a postrehov, možno zaradiť do kategórie motivačnej                         literatúry.   V   deväťdesiatych   rokoch   patrila   údajne   medzi   najčítanejšie                         knihy v USA. Našu pozornosť v nej zaujala veta, že „každý argument u                         soudu nebo mimo něj, ať přednesený u večeře nebo o přestávce na svačinu,                                                            16                         je možné zredukovat na příběhm.“   Touto vetou autor začína kapitolu s                         názvom  Struktura   vítězného   argumentu.  Uvedená   myšlienka   nám                         pripomína fenomén Law and literature ako o ňom píše napríklad Martin                            14 Tamtiež, s. 21.                         15 KNAPP, V. Teorie práva, s. 168.                         16 SPENCE, G. Jak správně argumentovat a pokaždé zvítězit, s. 117.                                                                   45","17                         Škop,   čo   nás   odkazuje   až   kamsi   na   pomedzie   práva   a   umenia.  To                         naznačuje,   že   problematika   argumentácie   môže   byť   interdisciplinárna.                         Môže ísť o pomerne široký záber – od logiky cez psychológiu osobnosti až                         po umenie. Táto skutočnosť je pre nás výzvou, aby sme zdokonaľovali                         formu vedenia hodín eristiky takým spôsobom, že poskytneme priestor                         zdravej   interdisciplinarite   za   prípadného   využitia   lektorských   služieb                         odborníkov z rôznych oblastí ľudského poznania.                            3 Záverom                                Sme   presvedčení,   že   precvičovanie   schopnosti   argumentovať   a                         diskusia o tom, ako si predstavovať kvalitnú argumentáciu a dobrého                         rečníka, majú na právnických fakultách svoje miesto. A to nielen vďaka                         rozvoju rečníckych a argumentačných schopností. Potreba pripraviť sa na                         debatu, od študenta vyžaduje aj určité samoštúdium zvolenej témy. Študent                         teda   dostáva   príležitosť   rozšíriť   svoje   vedomosti   z   rôznych   oblastí                         spoločenských vied (uvažujeme aj o možnosti uložiť každému študentovi,                         ktorý sa debaty zúčastňuje len ako pozorovateľ, aby napísal vždy krátke                                                                                       18                         pojednanie o argumentoch buď pre alebo proti stanovenej téze).  Hodnotu                         v neposlednom rade majú aj etické otázky v argumentácii a rozhovory o                         morálnych   aspektoch   ľudských   myšlienkových   kontroverzií,   ktoré                         študentom pomáhajú k reflexii vlastných postojov.                               Teší nás, že predmet Eristika, ktorý sa snaží tieto aspekty postupne                         napĺňať, je momentálne v nemalej obľube zo strany študentov, ktorí sa naň                         hlásia v kapacite presahujúcej naše očakávania. Na základe študentskej                         odozvy   plánujeme   napriek   nespornej   efektívnosti   modelu   britského                         parlamentného debatovania v budúcnosti vyskúšať aj „minidebaty“, teda                         krátke   argumentačné   duely  spôsobom  „jeden   na  jedného“   či   prípadne                         popperovský model. Vyskúšanie týchto foriem nás môže posunúť o krok                         ďalej v snahe o čo najoptimálnejší spôsob vedenia predmetu.                               Uzavrime konštatovaním, že inšpiráciou pre otvorenie Eristiky bola                         pre nás skúsenosť s dobrovoľnou mimoškolskou aktivitou, ktorá už na                         Právnickej fakulte UK niekoľko rokov neprebiehala, no sme radi, že náš                         predmet posunul túto inšpiráciu ďalej a nadchol niekoľkých študentov,                         ktorí momentálne pripravujú znovurozbehnutie mimoškolského debatného                         klubu. Táto skutočnosť nás veľmi teší a vidíme v nej príklad jednej z vecí,                         ktoré robia univerzitu univerzitou...                            Použitá literatúra                           ARASZKIEWICZ, M. et al. (eds.).  Argumentation 2011: International                         Conference on Alternative Methods of Argumentation in Law. 1st ed. Brno:                         Masaryk University, 2011, 196 s. ISBN 978-80-210-5579-7.                          17 Pozri napr. ŠKOP, M. Právo a vášeň: Jazyk, příběh, interpretace; ŠKOP, M. ...právo,                            jazyk a příběh.                         18 K tejto myšlienke nás inšpiroval príspevok od Williama E. Mosley-Jensena                            Competition as Education: Bringing the Tournament to the Classroom uverejnený v                            periodiku Contemporary Argumentation and Debate: The Journal of the Cross                            Examination Debate Association, 2011.                                                                   46","ARASZKIEWICZ, M. et al. (eds.).  Argumentation 2012: International                         Conference on Alternative Methods of Argumentation in Law. 1st ed. Brno:                         Masaryk University, 2012, 141 s. ISBN 978-80-210-5948-1.                           KNAPP, V. Teorie práva. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 1995, 247 s. ISBN 80-                         7179-028-1.                          MOSLEY-JENSEN,   W.   E.   Competition   as   Education:   Bringing   the                         Tournament to the Classroom. In BEVAN, L. J.; STABLES, G. (eds.)                         Contemporary  Argumentation   and   Debate:   The   Journal   of   the   Cross                         Examination Debate Association, vol. 32, 2011, s. 73-78.                           SCHOPENHAUER,  A.  Eristická   dialektika   čili   umění   dostat   v   každé                         debatě za pravdu. 2. uprav. vyd. Brno: „Zvláštní vydání...“, 1994, 83 s.                         ISBN 80-85436-26-4.                          SOBEK, T. Argumenty teorie práva. 1. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008, 330                         s. ISBN 978-80-904024-5-4.                           SPENCE,   G.  Jak   správně   argumentovat   a   pokaždé   zvítězit.  Praha:                         Alternativa, 1995, 294 s. ISBN 80-85993-19-8.                           ŠAVELKA, M. et al. (eds.). Argumentation 2013: International Conference                         on Alternative Methods of Argumentation in Law. 1st ed. Brno: Masaryk                         University, 2013, 87 s. ISBN 978-80-210-6410-2.                           ŠKOP,  M.  Právo   a  vášeň:   Jazyk,   příběh,   interpretace.  1.   vyd.   Brno:                         Masarykova univerzita, 2011, 205 s. ISBN 978-80-210-5464-6.                          ŠKOP, M. ...právo, jazyk a příběh. 1. vyd. Praha: Auditorium, 2013, 182 s.                         ISBN 978-80-87284-37-7.                          URBANOVÁ,   M.;   VEČEŘA,   M.;   HUNGR,   P.  Základy   rétoriky   pro                         právníky. 1. vyd. Brno: Masarykova universita, 2001, 171 s. ISBN 80-210-                         2551-4.                          http://www.sda.sk/                            Kontakt:                           martin.turcan@flaw.uniba.sk                                                                                47","INDIVIDUALIZÁCIA A KONKRETIZÁCIA PRÁVNEJ                                                        NORMY                                                       Dominik Baco    *                             Abstract: Author is presenting Pavčnik´s theory of a legal norm. According                         to prof. Pavčnik, the legal norms are divided into general and individual                         ones on the one hand and abstract and concretized ones on the other hand.                         Finally, there are four categories of legal norms: 1. general and abstract,                         2. general and concretized, 3. individual and abstract and 4. individual                         and concretized, whereas author shows some examples. In the second part                         of   the   article,   prof.   Pavčnik´s   theory   of  a   legal   norm,  together   with                         Rousseau´s and Kelsen´s thoughts on the relativity of separation of powers                         form author´s outgoing point in his outline of a state organs theory and                         their competences. General and abstract norms form a basis of a legal                         system and of the system of state organs as well as the individualization                         and concretization processes put the finishing touches to the legal system                         to the system of state organs.                           Keywords:  legal norm, general, abstract, individual, concretized, state                         organs, separation of powers                           Abstrakt:  Autor   vo   svojom   príspevku   predstavuje   Pavčnikovu   teóriu                         právnej normy. Podľa prof. Pavčnika sa právne normy delia na generálne                         a individuálne na jednej strane a abstraktné a konkrétne na druhej strane.                         Právne normy tak vytvárajú štyri kategórie: 1. generálne a abstraktné, 2.                         generálne a konkrétne, 3. individuálne a abstraktné a 4. individuálne a                         konkrétne, pričom autor uvádza aj ich príklady. Teória právnej normy prof.                         Pavčnika   sa   pre   autora   v   ďalšej   časti   príspevku   stáva   spolu   s                         Rousseauovými   a   Kelsenovými   úvahami   o   relativite   deľby   mocí                         východiskom   pre   formulovanie   náčrtu   teórie   štátnych   orgánov   a   ich                         kompetencií. V rámci tohto náčrtu tvoria generálne a abstraktné právne                         normy   základ   právneho   systému   i   systému   štátnych   orgánov,   pričom                         procesy   individualizácie   a   konkretizácie   dotvárajú   a   kompletizujú   tak                         právny systém, ako aj systém štátnych orgánov.                           Kľúčové   slova:  právna   norma,   generálna,   abstraktná,   individuálna,                         konkrétna, štátne orgány, deľba mocí                              * Mgr. Dominik Baco; University of Ljubljana, Slovinsko.                                                                   48","1 Pavčnikova kategorizácia právnych noriem                                  Pri svojej kategorizácií právnych noriem vychádza Pavčnik z dvoch                         dvojíc   dichotomických   pojmov:   vychádza   z   dvojice   generálnosť–                         individuálnosť na jednej strane a z dvojice abstraktnosť – konkrétnosť na                         druhej strane. Kombináciou uvedených dvojíc pojmov potom rozlišuje                         medzi   normami,   ktoré   sú   (1)  generálne   a   abstraktné,   (2)  generálne   a                         individuálne, (3) individuálne a abstraktné a napokon (4) individuálne a                         konkrétne.                          1.1 Generálna a abstraktná právna norma                               Prvá   kategória   noriem   –   normy,   ktoré   sú   súčasne   generálne   a                         abstraktné,   sú   podľa   Pavčnika   pre   právny   systém   najtypickejšie.                                                                                                 1                         Generálnosť právnej normy je vlastnosť, ktorá predpokladá jej použitie na                         neurčitý počet subjektov. Generálnosť právnej normy je zachovaná, ak je                         adresát   normy   určený   nejakou   typovou   vlastnosťou,   vyjadrenou   napr.                         slovami   „každý“,   „kto“,   „štátny   príslušník“,   „cudzinec“,   „študent“,                         „prezident   republiky“   -   inými   slovami,   pokiaľ   subjekt   nie   je   nijako                         individualizovaný. 2                               Abstraktnosť   však   nie   synonymom   generálnosti,   hoci   podľa                         Pavčnika generálne normy sú prevažne abstraktné a abstraktné normy sú z                                                  3                         veľkej časti aj generálne.  Abstraktnosť je vlastnosť právnej normy, ktorá                         je   zachovaná,   ak   sa   normou   predpokladané   konanie   alebo   správanie                         vzťahuje na neurčitý počet skutkových situácií: ide napr. o situácie, v                         ktorých sa musí určitým spôsobom správať vodič v cestnej premávke.                               Pavčnik s odkazom na domácu slovinskú jurisprudenciu pripisuje                         generálnym a abstraktným normám civilizačný význam, ktoré umožňujú a                         upevňujú   istotu   základných   hospodárskych   vzťahov,   istotu   výmeny                                                                                              4                         tovarov   i   istotu   osôb,   ktoré   sú   nositeľmi   hospodárskych   záujmov.   V                         modernom štáte sa s generálnymi a abstraktnými normami možno stretnúť                         v ústave či v zákonoch; takýmito normami sú však aj normy obyčajového                         práva.                          1.2 Generálna a konkrétna právna norma                               Druhá  kategória  noriem  – noriem  generálnych  a  konkrétnych  je                         podľa Pavčnika najzriedkavejšia. Ide o normy, pri ktorých je zachovaná                         neurčitosť počtu subjektov, keďže sa nevie presne, ktorých individuálnych                         subjektov sa týka, avšak situácie, na ktoré sa týmito normami reaguje, už                         nastali a sú v tomto zmysle konkrétne. Ako príklad možno uviesť zákon,                         ktorým sa poskytuje obetiam prírodnej katastrofy peňažná pomoc. 5                               Na   tomto   mieste   však   treba   upozorniť   aj   na   odlišné   chápanie                         konkretizácie   u   Kelsena.   Konkretizácia   je   procesom   popísaným   v                         Kelsenovej rýdzej náuke, tiahnucim sa naprieč celým právnym systémom a                         ako pripomína Kelly, netýka sa len legislatívy, hoci by sa to tak vzhľadom                           1 PAVČNIK, M. Die Rechtsnorm. In: Archiv für Rechts- uns Sozialphilosophie. 83,                            1997, Heft 4. s. 472.                         2 Ibid.                         3 Ibid.                         4 Ibid. s. 473-474.                         5 PAVČNIK, M. Die Rechtsnorm. In: Archiv für Rechts- uns Sozialphilosophie. 83,                            1997, Heft 4. s. 475.                                                                   49","6                         na legislatívne orientované kontinentálne právo mohlo zdať.  Abstraktná                         právna norma, ktorá je v Kelsenovom ponímaní dokonca len hypotetická,                         sa konkretizuje v ústave, ktorá sa ďalej konkretizuje v zákonoch a ktoré sú                         ďalej  konkretizované   v  podzákonných  právnych   predpisoch.  Na  konci                         procesu konkretizácie sa napokon objavujú súdne rozhodnutia či exekučný                         príkaz.                               Práve vo vzťahu k legislatíve v jej delegovanej forme na úrovni                         podzákonných   právnych   predpisov   však   podľa   nás   môže   popri                         Pavčnikovom poňatí generálnej a konkrétnej normy obstáť aj alternatívne                         poňatie právnych noriem tejto kategórie: konkretizácia sa v tomto poňatí                         netýka len reagovania na skutkové situácie, ktoré už nastali, ako je to v                         prípade spomínaného zákona o poskytnutí finančnej pomoci, ale týka sa                         situácií,   pre   ktoré   postačuje,   že   sú   po   právnej   stránke   predpokladané                         abstraktnejšími normami.                               Nemožno   vylúčiť   ani   to,   že   „generálnu   a   konkrétnu“   normu   v                         Pavčnikovom zmysle  vydá vláda alebo  ministerstvo ako „generálnu  a                         konkrétnu“ normu v alternatívnom zmysle.                               Na alternatívne poňatie konkretizácie odkazuje napr. aj Ústavný súd                         Slovenskej republiky v uznesení PL. ÚS 6/98. V predmetnej veci išlo o                         posúdenie niektorých ustanovení vyhlášky Federálneho ministerstva palív                         a energetiky č. 140/1978 Zb. s čl. 13 ods. 1 písm. a) Ústavy SR. Ústavný                         súd SR však skonštatoval, „že ustanovenia § 10, § 11 a § 12 citovanej                         vyhlášky neukladajú odberateľom elektriny ďalšie nové povinnosti, než aké                         je možné upraviť na základe splnomocňovacieho ustanovenia, t. j. podľa §                         18 zákona č. 79/1957 Zb., čiže iba podrobnejšie a konkrétnejšie povinnosti                         odberateľov elektriny na realizáciu citovaným zákonom už upravených                         povinností - nedošlo právnou úpravou týchto ustanovení k nesúladu s                         Listinou základných práv a slobôd ani ústavou.“. 7                               Len   pre   úplnosť   treba   v   tejto   súvislosti   ešte   dodať   že   ďalším                         ústavným limitom, kladeným na podzákonné predpisy je aj ústavný zákaz                         upravovať podzákonnými právnymi predpismi medze základných práv a                         slobôd.   Z   judikatúry   Ústavného   súdu   SR   sa   zdá,   že   dodržanie   tohto                         ústavného   limitu,   zakotveného   v   čl.   13   ods.   2   Ústavy   SR   je   pre                         delegovaného   normotvorcu   náročnejšie,   než   upraviť   v   podzákonnom                         právnom predpise povinnosti subjektov „iba podrobnejšie a konkrétnejšie“.                         Delegovaný   normotvorca   prekročil   podľa   Ústavného   súdu   SR   limit                         stanovený   čl.   13   ods.   2   Ústavy  SR   napríklad   v   týchto   prípadoch:   v                         rozhodnutí PL. ÚS 7/94 išlo o nesúlad vykonávacieho právneho predpisu                                                                                    8                         pre to, že upravoval medze práva na zdravotnú starostlivosť , v rozhodnutí                         PL. ÚS 7/96 išlo o nesúlad z dôvodu úpravy medzí vlastníckeho práva.                                                                                                 9                         Napokon,   v   zaujímavom   rozhodnutí   II.   ÚS   8/94   išlo   síce   o   zrušenie                         individuálneho   rozhodnutia   správneho   orgánu   na   základe   ústavnej                           6 KELLY, J. M. A Short History of Western Legal Theory. Oxford: Clarendon Press,                            1994. s. 386.                         7 Uznesenie Ústavného súdu SR, PL. ÚS 6/98. K tomuto uzneseniu ,ako aj k nálezom                            Ústavného súdu SR, na ktoré odkazujeme nižšie sme sa prepracovali vďaka odkazom                            v komentárovej literatúre. Bližšie pozri: DRGONEC, J. Ústava Slovenskej republiky:                            Komentár. 3. vyd. Šamorín: Heuréka, 2012. s. 289 a s. 1200 - 1206 a ČIČ, M. a kol.                            Komentár k Ústave Slovenskej republiky. Žilina: Eurokódex, 2012. s 94.                         8 Nález Ústavného súdu SR, PL. ÚS 7/94.                         9 Nález Ústavného súdu SR, PL. ÚS 7/96.                                                                   50","sťažnosti   fyzickej   osoby,   toto   rozhodnutie   však   bolo   vydané   so                         zohľadnením   ustanovení   vykonávacieho   predpisu,   ktorý   v   rozpore   s                         ústavou upravoval medze práva na pomoc v hmotnej núdzi.   10                               Pre   ústavne   konformnú   prax   delegovaného   normotvorcu   tak                         rozhodne   nestačí   splniť   formálne   kritérium   úpravy   predmetu                         vykonávacieho predpisu vyjadrené v splnomocňovacom ustanovení zákona                         napr. slovami „podrobnosti o... upraví všeobecne záväzný predpis, ktorý                         vydá   ministerstvo“,   čo   platí   tým   viac   pre   vládu,   ktorá   takéto                         splnomocňovacie ustanovenie ani nepotrebuje v zmysle čl. 120 Ústavy SR.                         Delegovaný   normotvorca   teda   musí   sledovať   aj   kritéria   ústavnosti                         predpokladané v čl. 13 ods. 1 písm. a ) a čl. 13 ods. 2 Ústavy SR.                           1.3 Individuálna a abstraktná právna norma                               Tretiu   kategóriu   právnych   noriem   tvoria   normy   individuálne   a                         abstraktné.   Individuálnosťou   rozumieme   vlastnosť   právnej   normy,                         vzťahovať sa len na určitý subjekt, ktorý spĺňa znaky subjektu stanovené v                                                     11                         generálnej   právnej   norme.   V   individuálnej   norme   pôjde   teda   o                         individuálne určeného „kupujúceho“, „vodiča“, „platcu dane“ či „štátneho                         zamestnanca“. Abstraktnosť právnej normy v zmysle predchádzajúceho                         výkladu znamená, že právna norma sa vzťahuje na neurčitý počet situácií.                         Podľa Pavčnika, individuálne a abstraktné normy sa nachádzajú najmä v                         zmluvách,   ktoré   ustanovujú,   ako   by   mali   zmluvné   strany   konať   v                                                         12                         situáciách, ktoré ešte nenastali.   V tejto súvislosti Pavčnik dodáva, že                         individuálne a abstraktné normy sa stávajú nevyhnutným prvkom najmä v                         dlhodobých záväzkových právnych vzťahoch.                               S   ohľadom   na   aspekt   dlhodobosti   si   dovoľujeme   tvrdiť,   že   s                         individuálnou   a   abstraktnou   normou   sa   možno   stretnúť   napr.   aj   v                         rozhodnutí   správneho   orgánu   o   udelení   povolenia   či   licencie   na                         vykonávanie určitej činnosti. Všeobecne si na tomto mieste dovoľujeme                         načrtnúť tézu, v zmysle ktorej vykazujú civilné právo a správne právo                         (pokiaľ  ide o udeľovanie povolení, nie tzv. správne trestanie) viacero                         podobných znakov, než by bol kontinentálny právnik ochotný pripustiť. V                         tejto   súvislosti,   s   ohľadom   na   pripravovanú   rekodifikáciu   civilného                         procesného práva, v rámci ktorej sa počíta s troma samostatnými kódexmi,                         a to zvlášť pre (1) sporové konanie, (2) nesporové konania i (3) správne                         súdnictvo  bude miera subsidiárneho použitia ustanovení prvého z týchto                                   13                         kódexov na veci správneho súdnictva zrejme ešte menšia, než je tomu pri                         existencii jedného procesného predpisu so samostatnou časťou venovanej                         správnemu súdnictvu. Čo je však ťažko predstaviteľné pre kontinentálneho                         právnika sústreďujúceho sa na „svoj“ kódex, je ľahko predstaviteľné v                         podmienkach   anglického   právneho   systému:   tamojšia   „živelnosť“                         civilného   procesu   korešponduje   so   živelnosťou   v   súdnom   prieskume                         rozhodnutí   správnych   orgánov,   v   oboch   prípadoch   bez   účasti   laickej                                14                         poroty.  Podobnostiam medzi civilným právom a správnym právom sa ešte                          10 Nález Ústavného súdu SR, II. ÚS 8/94.                         11 PAVČNIK, M. Die Rechtsnorm. In: Archiv für Rechts- uns Sozialphilosophie. 83,                            1997, Heft 4. s. 475.                         12 Ibid.                         13 Návrh Legislatívneho zámeru civilného práva procesného schválený vládou SR dňa                            5.6.2014.                         14 SAMUEL, G. A Short Introduction to the Common Law. Cheltanham: Elgar, 2013. s.                                                                   51","budeme venovať v ďalšej časti príspevku.                           1.4 Individuálna a konkrétna právna norma                               Pokiaľ ide o štvrtú kategóriu právnych noriem – individuálnych a                         konkrétnych, jej definičné znaky už boli načrtnuté: pôjde o právnu normu,                         ktorá sa týka individuálne určeného subjektu a reaguje sa ňou na skutkovú                         situáciu, ktorá už nastala. Abstraktno-regulatívny rozmer práva, typický pre                         generálne   a   abstraktné   normy   tak   v   procese   individualizácie   a                         konkretizácie  právnej  normy ustupuje konkrétno-aplikačnému  rozmeru:                         podľa Pavčnika, individuálne a konkrétne normy určujú, ako sa má správať                         individuálne   určený   subjekt   v   konkrétnej   skutkovej   situácii,   ktorá   je                         uskutočnením skutkovej podstaty. 15                               Individuálne a konkrétne právne normy tak možno nájsť najmä v                         súdnych   rozhodnutiach   alebo   v   rozhodnutiach   správnych   orgánov                         vydaných v rámci tzv. správneho trestania.                            2 Teória deľby mocí a jej kritika                                 V   snahe   zbaviť   kráľa   absolútnej   moci,   Locke,   Montesquieu   i                         federalisti,   najmä   Madison,   koncipovali   teóriu   deľby   mocí.   Locke   sa                         preslávil   koncepciou   trojdelenia   mocí   ako   prvý.   Moc   rozdelil   na                         legislatívu, exekutívu a tretiu moc, tzv. „moc války, a míru, svazků a spolků                         a všech smluv se všemi osobami a společenstvími mimo stát a může být                         nazýváná federatívní, líbi-li se komu“. 16                               U   Montesquieuho   dochádza   oproti   Lockovi   k   posunu.   Aj                         Montesquieu síce hovorí o trojdelení mocí, a dokonca sa nepriamo hlási k                         Lockovmu deleniu,   Je to však Montesquieuho (a nie Lockovo) delenie                                            17                         mocí na legislatívu, administratívu a justíciu, ktoré prežilo do dnešných                         dní, a na čom má obrovskú zásluhu Madison.  Črtou tohto delenia je, že                                                                      18                         takto   pomenované   samostatné   zložky   moci   sa   sčasti   podieľajú   aj   na                         fungovaní   ďalších   dvoch   zložiek   mocí.   Kelsen   tento   prístup   neskôr                         podrobuje kritike: nechápe, ako je napríklad možné na jednej strane trvať                         na nezlučiteľnosti administratívy a legislatívy, a na druhej strane rovnako                         nahlas trvať na možnosti administratívy zvolávať zasadnutia legislatívy,                         vetovať   akty   legislatívy   či   vydávať   delegované   legislatívne   akty,                         nehovoriac   o   možnosti   súdneho   prieskumu   aktov   legislatívy   aj                         administratívy. Podľa Kelsena tak nemáme dočinenie s deľbou mocí, ale                         skôr s distribúciou mocí. 19                          2.1 Rousseauova kritika teórie deľby mocí                               Ešte   pred   Kelsenom   však   Montesquieuho   kritizoval   Rousseau.                              19-20, s. 67.                         15 PAVČNIK, M. Die Rechtsnorm. In: Archiv für Rechts- uns Sozialphilosophie. 83,                            1997, Heft 4. s. 474.                         16 LOCKE, J. Druhé pojednání o vládě. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1992. s. 116.                         17 MONTESQUIEU, CH. L. O duchu zákonů. I. Praha: Oikoymenh, 2010. s. 182-183.                         18 HAMILTON, A., MADISON, J., JAY, J. Listy federalistov. Bratislava: Kalligram,                            2002. s. 51.                         19 KELSEN, H. General Theory of Law and State. Cambridge: Harvard University Press,                            1949. s. 272.                                                                   52","Rousseau tvrdí, že moc je nedeliteľná, je však ochotný odlíšiť medzi                         abstraknto-regulačným   a   konkrétno-aplikačným   rozmerom   moci,   čo                                                                                   20                         ilustruje na príklade „zákonodarnej vôle“ a „výkonnej sily“.  U Rousseaua                         sa tak možno stretnúť maximálne s dvojdelením moci.                          2.2 Kelsenova kritika teórie deľby mocí                               V priebehu 19. storočia i v prvej polovici 20. storočia sa šírilo                         konštitucionalistické hnutie, ktoré využíva terminológiu Montesquieuho a                         federalistov. Namiesto deklarovaného trojdelenia mocí však na európskom                         kontinente toto hnutie oživuje koncepciu dvojdelenia, v ktorej však v                         duchu   britského   parlamentarizmu   personálne   splývajú   legislatíva   s                         administratívou a samostatne sa formuje justícia. 21                               Kelsen v tejto súvislosti kritizuje konštitucionalistické teórie ako                         veľmi nepresné. Okrem už spomínanej výhrady k súčasne deklarovaným                         zásadám nezlučiteľností mocí na jednej strane, i mechanizmu vzájomných                         zásahov na druhej strane, Kelsen nevidí ani dôvod pre funkčné rozlišovanie                         medzi administratívou a justíciou. Podľa Kelsena, činnosť administratívy a                         justície je identická: obe moci totiž sankcionujú, no deje sa tak s tým                         rozdielom, že sankcie vydávané súdmi sa spájajú s klasickými odvetviami                         civilného a trestného práva, pričom sankcie vydávané administratívou sa                         spájajú   s   modernejšími   a   mladšími   odvetviami   práva   (s   výnimkou                         tradičného odvetvia daní). 22                               Pokiaľ   ide   o   nesankčnú   povahu   činnosti   administratívy,   Kelsen                         rozlišuje medzi dvoma okruhmi kompetencií: sú to (1) kompetencie na                         úseku udeľovania licencií a povolení, ako aj zamestnávania vo verejnom                         sektore, pričom tieto kompetencie podľa Kelsena vykazujú viaceré znaky                         civilného práva a vôbec súkromnoprávnych úkonov  a (2) kompetencie na                                                                           23                         úseku štátneho aktivizmu, kedy sa štát napr. sám podieľa na stavbe ciest. 24                               Všeobecnosť   rakúskeho   správneho   poriadku   z   roku   1925                         aplikovateľného   na   sankčné   i   licenčné   administratívne   procesy   vedie                         Kelsena k tomu, že tieto dve činnosti administratívy nazýva tzv. nepriamou                         administratívou a trvá na ich funkčnej blízkosti k justícii. Za priamu a                         akúsi   „pravú“   administratívu   považuje   Kelsen   spomínané   aktivity,   na                         ktorých sa podieľa sám štát, nie podriadené subjekty.                            3 Syntéza kategorizácie právnych noriem a deľby mocí                                 Dovoľujeme   si   tvrdiť,   že   štátny   aktivizmus   sa   od   uvedenia                         Kelsenovej kritiky teórie deľby mocí dramaticky zmenil. Štát už nestavia                         cesty sám, ale poveruje ich stavbou iné subjekty, pričom štát tiež vo veľkej                         miere deleguje na iné subjekty obstarávanie vlastnej každodennej réžie.                         Spolu s licenčnou funkciou administratívy, ktorú si dovoľujeme predsa len                         emancipovať spod všeobecnosti spoločného procesného predpisu a spolu                           20 ROUSSEAU, J. J. O spoločenskej zmluve. Bratislava: Kalligram, 2010. s. 81.                         21 PRUSÁK, J. Teória práva. Bratislava: VO PF UK, 1999. s. 119.                         22 KELSEN, H. General Theory of Law and State. Cambridge: Harvard University Press,                            1949. s. 274.                         23 KELSEN, H. General Theory of Law and State. Cambridge: Harvard University Press,                            1949. s. 276.                         24 Ibid. s. 279.                                                                   53","so   zamestnávaním   vo   verejnom   sektore   nám   tak   priamo   pred   očami                         vyrástla   bujná   moc,   ktorej   metódou   je   tvorba   individuálnych   a                         abstraktných noriem. Na druhej strane, ponechajúc justícii i administratíve                         jej   sankčnú   povahu,   pozeráme   sa   na   moc,   ktorej   metódou   je   tvorba                         individuálnych a konkrétnych noriem, ktorými sa subjekty trestajú.                               Napokon obrátime pozornosť na poslednú moc, ktorej metódou je                         tvorba generálnych noriem. Domnievame sa, že na generálnej úrovni nie je                         až také potrebné rozlišovať medzi abstraktnými a konkrétnymi normami,                         než je tomu na úrovni individuálnej. Dôslednejšiemu rozlišovaniu medzi                         abstraktnou a konkrétnou normou na generálnej úrovni bráni podľa nás                         marginálna   pozícia   faktickej   stránky   ich   tvorby,   ktorej   dôsledné                         preskúmanie   tvorí   nezanedbateľný   prvok   pri   tvorbe   individuálnych   a                         konkrétnych   noriem.   Faktická   stránka   veci   zohráva   rolu   len   pri                         Pavčnikovom  poňatí  generálnych  a   konkrétnych   noriem,  zatiaľ   čo  pri                         alternatívnom poňatí obsahu takto nazvanej kategórie právnych noriem                         hrajú úlohu len argumenty právne (dodržiavanie ústavných mantinelov                         tvorby takýchto predpisov).                               Uvedené rozdiely v metódach tvorby právnych noriem nás tak vedú                         k myšlienke, že klasické koncepcie deľby mocí sa príliš sústredili na                         obmedzenie   moci   kráľa   a   vybudovaním   teórie   deľby   mocí   okolo                         klasických pojmov legislatíva, administratíva a justícia za deľbu mocí v                         skutočnosti   vydávali   len   deľbu   orgánov,   ozvláštnenú   ich   vzájomnými                         zásahmi. Už bolo spomenuté, že takúto deľbu mocí Kelsen považuje len za                         distribúciu mocí.                               Ak sa však už má hovoriť o deľbe mocí, podľa nás možno hovoriť o                         metodologickej   deľbe   mocí,   spočívajúcej   v   rôznych   metódach   tvorby                         právnych noriem. Namiesto deľby mocí na legislatívu, administratívu a                         justíciu, považovanú za jeden zo základov právneho štátu, tvorí podľa nás                         základ   právneho   štátu   metóda   tvorby   právnych   noriem,   ktorá   káže   v                         procesoch   individualizácie   a   konkretizácie   vychádzať   z   generálnych   a                         abstraktných noriem.                               Hypoteticky si podľa nás možno dokonca predstaviť aj len jediný                         štátny  orgán,   ktorý   vydáva   všetky   druhy  právnych   noriem,   avšak   pri                         dodržaní postupu, v zmysle ktorého bude vychádzať v individuálnych a                         konkrétnych prípadoch z generálnejších a abstraktnejších právnych noriem.                         Tomu nebráni ani existencia sudcovského práva, v zmysle ktorého sú                         podľa náš  súdmi  skôr vydané  normy v individuálnych  a konkrétnych                         prípadoch   „schopnými“   abstrakcie   a   generalizácie   v  podobných                         prípadoch.                               K nášmu hypotetickému jedinému štátnemu orgánu však musíme                         pridať minimálne jeden ďalší, ak má byť  voči tomuto hypotetickému                         orgánu vyvodzovaná zodpovednosť na najvyššej úrovni, a to v zmysle                         zásady, podľa ktorej nikto nemôže byť sudcom vo vlastnej veci.                               Domnievame sa, že historicky bol takýto konkrétno-aplikačný prvok                         predpokladaný medzi legislatívou a administratívou, a to vo vzťahu k                         vyvodzovaniu zodpovednosti za hospodárenie s finančnými prostriedkami                         štátu. Politické personálne prepojenie legislatívy a administratívy však v                         súčasnosti podľa nás prispieva k nefunkčnosti tohto zodpovednostného                         vzťahu. Prijatím ústavného zákona o rozpočtovej zodpovednosti sa podľa                         nás otvára cesta k tomu, aby táto azda najklasickejšia funkcia štátu bola                                                                    54","predmetom nezávislého prieskumu zodpovednosti na úrovni najvyšších                         štátnych orgánov.                               Už len dodávame, že na tomto mieste nie je dostatok priestoru                         venovať sa aj alternatívnym modelom zodpovednosti štátnych orgánov na                         najvyššej úrovni, akými bola napríklad nedeliteľnosť moci dvoch konzulov                         v starom Ríme. Neaktuálne sú tiež Hobbesove predstavy o nevyvodzovaní                         zodpovednosti na najvyššej úrovni. Tým dôležitejšia je však úloha orgánov                         tvoriacich individuálne a konkrétne normy na najvyššej úrovni, a ktoré sú v                         rôznych štátoch známe ako ústavné súdy či najvyššie súdy.                            Použitá literatúra                           ČIČ, M. a kol. Komentár k Ústave Slovenskej republiky. Žilina: Eurokódex,                         2012, 832 s. ISBN 978-80-89447-93-0.                           DRGONEC, J. Ústava Slovenskej republiky: Komentár. 3. vyd. Šamorín:                         Heuréka, 2012, 1620 s. ISBN 80-89122-73-8.                           HAMILTON, A., MADISON, J., JAY, J.  Listy federalistov. Bratislava:                         Kalligram, 2002, 699 s. ISBN 80-7149-455-0.                          KELSEN, H.  General Theory of Law and State. Cambridge: Harvard                         University Press, 1949, 516 s.                          KELLY,   J.   M.   A   Short   History   of   Western   Legal   Theory.   Oxford:                         Clarendon Press, 1994, 466 s. ISBN 0-19-876243-7.                           LOCKE,  J.  Druhé  pojednání  o  vládě.  Praha:   Nakladatelství   Svoboda,                         1992, 184 s. ISBN 80-205-0222-X.                           MONTESQUIEU, CH. L.  O duchu zákonů. I. Praha: Oikoymenh, 2010,                         371 s. ISBN 978-80-7298-405-3.                           PAVČNIK,   M.   Die   Rechtsnorm.   In:  Archiv   für   Rechts-   uns                         Sozialphilosophie. 1997, roč. 83, č. 4. s. 463-482. ISSN 0001-2343.                          PRUSÁK, J. Teória práva. Bratislava: VO PF UK, 1999, 331 s. ISBN 80-                         7160-113-6.                          ROUSSEAU, J. J.  O spoločenskej zmluve.  Bratislava: Kalligram, 2010,                         167 s. ISBN 978-80-8101-248-8.                          SAMUEL, G.  A Short Introduction to the Common Law.  Cheltanham:                         Elgar, 2013, 189 s. ISBN 978-1-78254-637-5.                            Legislatívne materiály, súdne rozhodnutia                           Návrh legislatívneho zámeru rekodifikácie civilného práva procesného –                                                                    55","nové znenie. Vláda Slovenskej republiky (online, navštívené 28.6.2014).                         Dostupné na:                         http://www.rokovania.sk/Rokovanie.aspx/BodRokovaniaDetail?                         idMaterial=22496                           Uznesenie Ústavného súdu Slovenskej republiky sp. zn. PL. ÚS 6/98 z 24.                         júna   1998.   Ústavný   súd   Slovenskej   republiky   (online,   navštívené                         28.6.2014). Dostupné na:                         http://portal.concourt.sk/Zbierka/1998/35_98s.pdf                          Nález Ústavného súdu Slovenskej republiky sp. zn. PL. ÚS 7/94 zo 6.                         októbra   l994.   Ústavný   súd   Slovenskej   republiky   (online,   navštívené                         28.6.2014). Dostupné na: http://www.concourt.sk/Zbierka/1994/13_94s.pdf                          Nález Ústavného súdu Slovenskej republiky sp. zn. PL. ÚS 7/96 z 27.                         februára   l997.   Ústavný   súd   Slovenskej   republiky   (online,   navštívené                         28.6.2014). Dostupné na: http://portal.concourt.sk/Zbierka/1997/2_97s.pdf                          Nález Ústavného súdu Slovenskej  republiky sp.zn. II. ÚS  8/94 z 24.                         februára   1995.   Ústavný   súd   Slovenskej   republiky   (online,   navštívené                         28.6.2014). Dostupné na: http://portal.concourt.sk/Zbierka/1995/4_95s.pdf                            Kontakt:                          baco.dominik@gmail.com                                                                                                              56","CIVIL LAW VS. COMMON LAW A ICH TYPICKÉ                                                 PRAMENE PRÁVA                                                     Klaudia Baňáková     *                             Abstract:  In my contribution, I would like to present two major legal                         systems of the world: continental legal system and Anglo-American legal                         system. In historical development of this systems I would like to highlight                         the way of their development, the gradual interaction and disputes of legal                         theorists about them. In my contribution I also compare sources, which are                         typical for each legal systems and the way they treat.                          Abstrakt:  Vo svojom príspevku som sa zamerala na dva veľké svetové                         právny systémy a to kontinentálny a angloamerický. V historickom vývoji                         jednotlivých   systémov   upozorňujem   na   spôsob   ich   vývoja,   postupné                         vzájomné ovplyvňovanie a na spory právnych teoretikov. Venujem sa tiež                         komparácii prameňov, ktoré sú typické pre jednotlivé právne systémy a                         spôsobu ich aplikácie.                                   Priaznivé prírodné, klimatické a geografické podmienky vytvorili                         predpoklad   sformovania   veľkých   starovekých   civilizácií.   Egypťania,                         Babylonci, Etruskovia alebo Feničania sú to príkladom. Na strane druhej                         iné spoločenstvá boli nútené obývať tie najnehostinnejšie časti Zeme. Mám                         na mysli Keltov, Germánov, Slovanov alebo Vikingov. Dostali do vienka                         nepriazeň počasia a drsnosť prírody. Nakoniec sa však tieto kmene stali na                         dedičstve   Ríma   a   Byzancie   a   tu   žijúceho   pôvodného   obyvateľstva                         zárodkom moderných európskych národov a nositeľmi novej kultúry a                         ľudskej civilizácie. Z malého územia Európy rozšírili svoj vplyv do celého                         sveta. Spolu s touto civilizáciou sa nešírila len filozofia, kresťanstvo, veda                         alebo umenie. Do celého sveta sa šírilo aj právne myslenie v podobe civil                         law alebo common law.                            Civil law a common law ako svetový právny systém                                  Historický vývoj ľudských spoločenstiev priniesol viaceré formy,                         spôsoby tvorby a aplikácie práva. V tejto súvislosti sme sa mohli stretnúť s                         rôznymi podobami tradičného práva kmeňových spoločenstiev, s rôznymi                         náboženskými   právnymi   systémami,   obyčajovým   právom,   s   eticko-                          * JUDr. Klaudia Baňáková; Paneurópska vysoká škola práva, Slovenská republika.                                                                   57","1                         filozofickými právnymi systémami alebo s písaným právom.  Uplatňovanie                         práva   v   týchto   najrozmanitejších   podobách   odrážalo   kultúrnu   a                         spoločenskú vyspelosť, stupeň organizovanosti spoločnosti, tradíciu alebo                         vonkajší vplyv. Niektoré z uvedených typov práv si zachovali už len                         morálnu,   etickú   alebo   náboženskú   autoritu,   pôsobia   izolovane   alebo                         lokálne a v tomto smere ich nemôžeme považovať za oficiálne „živé“                         právo,   ktoré   je   späté   s   existenciou   štátu   a   ktorého   dodržiavanie   je                         zabezpečené   prítomnosťou   donucovacieho   aparátu.   Napriek   určitým                         zjednocujúcim prvkom, tieto typy práv nemôžeme považovať za to, čo                         označujeme ako svetové právne systémy.                                Pojem   veľký   (svetový)   právny   systém,   právna   rodina   (kultúra)                         predstavuje skupinu väčšieho počtu národných právnych poriadkov, ktoré                         sú si navzájom podobné a majú podobné rysy. Triedenie resp. klasifikácia                         právnych poriadkov sa uskutočňuje na základe rôznych prístupov a je                         predmetom právnej komparatistiky. Právna komparatistika využíva rôzne                         triediace kritéria, pričom v zásade sa uplatňuje jednoúrovňové triedenie                         resp. viacúrovňové triedenie.                                „Zoskupenie   navzájom   blízkych   systémov   niekoľkých   štátov                                                                                               2                         nazývame veľké svetové právne systémy alebo svetové právne kultúry.  Z                         množstva klasifikácií súčasných právnych systémov, tak ako sa v právnej                         komparatistike   s   nimi   stretávame,   sa   stotožňujeme   s   rozlišovaním                         kontinentálneho právneho systému (civil law), ktorý má podobu písaného                         práva a je založený na recepcii rímskeho práva, anglo-amerického systému                         (common law), ktorý bol vytváraný činnosťou anglických súdov a systému                         islamského, ktorý je vytváraný autormi islamských nábožensko-právnych                              3                         kníh.   Donedávna zohrával významnú úlohu ešte špecifický  socialistický                         právny   systém  ako   výdobytok   socialistických   revolúcií   a   sovietskeho                         vplyvu. Avšak v dôsledku zmeny mocensko-politických, ekonomických a                         spoločenských pomerov stratil na význame.                                Právne poriadky, ktoré tvoria konkrétny svetový právny systém tak                         spája   všeobecne   akceptovateľný   kultúrno-historický   pôvod   a   spoločná                         základná charakteristika.  Medzi takéto čiastkové charakteristiky potom                         môžeme   zaradiť   napr.   spôsob   tvorby   a   aplikácie   práva,   príbuznosť                         právnych inštitútov, inštitucionálnej výstavby štátnych orgánov, štruktúry a                         členenia právneho poriadku alebo okruhu prameňov práva.                                V mojom príspevku chcem sústrediť pozornosť na kontinentálny a                         anglo-americký právny systém.                            Historické základy civil law a common law                                  Za vlády rímskeho cisára Traiana (98 – 117 n. l.) na prelome 1. – 2.                         storočia n. l. Rímska ríša dosiahla svoj najväčší územný rozmach. Nebola                         to už len oblasť Stredomoria z éry republiky, ale aj Egypt a ďalšie oblasti v                         Severnej Afrike, dnešné stredné Turecko a Hispánia, Alpy a oblasť Panónie                         i dnešné Bulharsko z éry Augusta, keď hranice ríše na severe siahali po                         Rýn a Dunaj. Rímska moc sa vzťahovala aj na časť Británie, neskôr                           1 ŠMIHULA, D. Teória štáut a práva. 2010. s. 302-303.                         2 ŠMIHULA, D. Teória štáut a práva. 2010. s. 302.                         3 KNAPP, V. Velké právní systémy (Úvod do srovnávací právni vědy). 1996. s.105-106.                                                                   58","ohraničenej   Hadriánovým   valom   a   územie   Dákov.   Arábiu   –   dnešné                         Jordánsko   a   dočasne   aj   na   územia   za   Eufratom   –   Mezopotámiu   s                         Arménskom sa stali súčasťou Ríma.. „V druhom storočí kresťanskej éry                         zahrňovala Rímska ríša najkrajšie krajiny sveta a najcivilizovanejšiu časť                         ľudstva.   Stará   sláva   a   disciplinovaná   statočnosť   chránili   hranice   tejto                         rozsiahlej   monarchie.   Mierny,   ale   mocný   vplyv   zákonov   a   mravov                         upevňoval postupne jednotu provincií.“ 4                                Vnútorná kríza a proces sťahovania národov v priebehu 5. storočia                         však   ukončil   existenciu   tejto   vyspelej,   avšak   už   upadajúcej   antickej                         civilizácie. Vpád kmeňov Anglov, Sasov a Jutov na začiatku 5. storočia                         ukončil   vládu   Ríma   v   Británii.   Symbolické   zosadenie   posledného                         západorímskeho cisára Romula Augusta – Augustula v roku 476 n. l.                         germánskym veliteľom rímskeho vojska Odoakarom sa v histórii zvykne                         označovať ako začiatok stredoveku. Na troskách rímskeho impéria vznikol                         nový spoločenský poriadok.                                                                             5                                Po tom, čo v bitke na Katalaunských poliach  bol zastavený ďalší                         postup Hunov, pomery v západnej časti Európy sa po zániku Rímskej ríše                         začali  stabilizovať.  Proces  sťahovania  národov  bol dočasne  ukončený,                         migrujúce kmene začali prechádzať na usadený spôsob života a rodová a                         kmeňová   organizácia   spoločnosti   sa   začala   transformovať   do   podoby                         prvých barbarských štátností.                                V   Európe   však   trvalo   ešte   niekoľko   storočí,   kým   proces                         vzájomného zbližovania, ovplyvňovania a súperenia nadobudol rozmer                         románsko-germánskeho sveta v západnej časti Európy, slovanského sveta v                         strednej a východnej časti Európy, gréckeho sveta v južnej časti Európy a                         keltsko-germánskeho sveta v ostrovnej Európe. Konečnú mozaiku Európe                         dali Starí Maďari, ktorí po porážke na rieke Lech  opustili kočovný život a                                                                         6                         natrvalo sa usadili v Karpatskej kotline.                            Európa a sformovanie kontinentálnej právnej kultúry                                 „Až vytvorením helenistických štátov a Rímskej ríše sa vytvoril                         kontinent, ktorý sa stal základom nasledovnej Európy, ale jeho hranice boli                         celkom iné – boli to krajiny okolo Stredozemného mora, ktoré vďaka                         svojim kultúrnym putám, vďaka doprave a obchodu, vďaka spoločnému                         politickému systému vytvorili skutočný svetadiel.“ 7                                Starý zákon a príbeh o narodení, živote a ukrižovaní Ježiša sa stali                         základom kresťanstva, ktoré sa neuveriteľne rýchlo šírilo po celej Rímskej                         ríši.  Z jeho prívržencov, najskôr prenasledovaných, pôsobiacich v rámci                                                                                  8                         kresťanských obcí sa Milánskym ediktom v roku 313 n. l.  stali tolerovaní                         obyvatelia.   Povýšenie   kresťanstva   do   pozície   štátneho   náboženstva                         znamenalo   zásadný   zásah   do   polyteistickej   podoby   rímskeho                         náboženského   kultu,   čím   nepriamo   prispela   k   zániku   rímskej   moci   v                         západnej Európe.                          4 GIBBON, E. Úpadek a pád Římske říše. 2005. s. 5.                         5 dňa 20. júna 451                         6 dňa 10. augusta 955                         7 RATZINGER, J. Európa. Jej základy v súčasnosti a v budúcnosti. 2005. s. 10.                         8 NEŠKUDLA, B. Encyklopedie bohů a mýtů starověkého Říma a Apeninského                            polostrova. 2004. s. 213.                                                                   59","Ranný stredovek sprevádza neistota spôsobená pádom Rímskej ríše.                         Prvá  etapa  vývoja  civil  law  má tak podobu barbarského práva,  keď  v                         existujúcich kmeňových  zoskupeniach  vládli obyčaje.  Za zmienku stojí                         skutočnosť, že už z polovice 6. storočia sa zachovali po latinsky písané                         franské zákonníky. 9                                Na učení Ježiša Krista sa však formuje silná cirkevná organizácia a                         jediná   opora   a   nádej   Európy.   Proces   pokresťančovania   jednotlivých                         „pohanských, barbarských a necivilizovaných“ kmeňových spoločenstiev                         úspešne pokračuje, aby sa za éry Karola Veľkého pomery stabilizovali, a                         celý proces sa zavŕšil v 11. – 12. storočí. Cirkev v tomto období buduje                         svoje   štruktúry,   jej   vplyv   stále   rastie   a   zasahuje   do   všetkých   sfér                         spoločenského, hospodárskeho a politického života.                                Kresťanská   tradícia   a   kanonické   právo   tak   predstavuje   popri                         rímskemu   práve   ďalší   významný   zdroj,   ktorý   ovplyvnil   budovanie                         kontinentálneho   európskeho   práva.  Tak   ako   lokálna   rímska   tradícia   a                         tradícia barbarského obyčajového práva Germánov, Slovanov a Keltov                         pôsobila vo vzájomnej symbióze, prekonávaním feudálnej rozdrobenosti a                         formovaním jednotlivých centralizovaných štátov začína v tomto smere                         dominovať   písaná   podoba   práva.   Stredovek   je   súčasne   významným                         obdobím recepcie rímskeho práva, ktorá je v 11. – 13. storočí spojená s                         činnosťou   talianskych   glosátorov.   Dôsledkom   je   zásadné   praktické                         posilnenie   pozície   rímskej   tradície.   „Význam   vzniku   a   existencie                         glosátorskej školy je veľký; jej členovia znovuobjavili a sprístupnili svetu                         pôvodné rímske právo. Popri mnohých kladoch im bol však cudzí kritický                         vzťah   k   celému   dielu,   nezaoberali   sa   podrobnejšie   nedostatkami   a                         nepresnosťami, na ktoré upozornil už sám Jutinián.“ 10                                Obdobie stredoveku strieda novovek so svojimi novými ideovými a                         filozofickými smermi.  Predovšetkým racionalizmus R. Descarta a B. B.                         Spinozu   v   17.   storočí   a   francúzske   osvietenské   hnutie   v   18.   storočí                         prinášajú nové impulzy v podobe zápasu za slobodu a za právny štát.                         „Koncepcia právneho štátu sa zameriava na viazanosť štátu právom a na                         ochranu občana pred štátom preto, lebo štát bol dlhodobo bezkonkurenčne                         majsilnejším subjektom moci.“ 11                                Montesquieu, Voltaire, a nakoniec Rousseau sa tak stali šíriteľmi                         myšlienky, kedy „človek sa narodil slobodný, ale všade je v okovách. Musí                         byť však možné zaviezť také usporiadanie, v ktorom je prirodzená a                         neodňateľná sloboda v zhode s mierou nenávisti, ktorú si už nemožno od                         poriadku štátu odmyslieť.“   Montesquieuho „teória deľby moci bola vo                                                    12                         svojej   dobe   rozhodne   najpokrokovejšou   a   najucelenejšou   koncepciou                         reformy štátneho zriadenia. Mala prevratný význam a predstavovala krajnú                         hranicu reálnych možností. Je majstrovským výsledkom zákonodarstva a                         plodom politickej kultúry.“ 13                                Pokračovateľom   francúzskej   osvieteneckej   filozofie   je   nemecká                         klasická filozofia, ktorú reprezentuje I. Kant. Predstavuje svoj právny štát,                         štát spoločenstva masy ľudí, nad ktorým stojí právny poriadok „ ... Úloha                         štátu sa vo vnútri obmedzuje na jeho úlohu ako právneho štátu, ktorý dáva                          9 ELTON, G. Angličané. 2000. s. 16.                         10 BLAHO, P. – HARAMIA, I. – ŽIDLICKÁ, M. Základy rímskeho práva. 1997. s. 70.                         11 BARÁNY, E. Moc a právo. 1997. s. 183.                         12 ANZENBACHER, A. Úvod do filozofie. 1991. s. 271.                         13 KRSKOVÁ, A. Štát a právo v európskom myslení. 2002. s. 291.                                                                   60","každému občanovi priestor na sebarealizáciu bez toho, aby sa stal mravnou                                14                         ideou“.  Pre I. Kanta je legitimita moci a štátu založená na spoločenskom                         konsenze, ktorý síce vyjadruje vôľu po spoločnej existencii, na strane                         druhej   však   konštituovanie   tejto   moci   predpokladá   existenciu   a                         dodržiavanie určitých pravidiel.                                Deklarácia práv človeka a občana (fr. Déclaration des Droits de l                         ´homme   et   du   citoyen)   prijatá   francúzskym   Ústavodarným   národným                         zhromaždením   26.   augusta   1789   ako   výsledok   revolučnej   premeny                         feudálnej spoločnosti na spoločnosť buržoáznu. mala rozhodujúci význam                         pre zakotvenie ľudských práv. Odmietla stavovské rozdelenie spoločnosti a                         predstavila myšlienku rovnosti všetkých ľudí pred zákonom, čím otvorila                         cestu   k   zrušeniu   privilégií   viažucich   sa   k   stavovskej   príslušnosti   a                         zamedzeniu diskriminácie.                                19.   storočia   je   v   kontinentálne   Európe   spojená   s   významným                         kodifikačným   úsilím.   V   oblasti   trestného   práva   môžeme   spomenúť                         Napoleonovu kodifikáciu v podobe Trestného poriadku z roku 1808 (Code                         d´ Instruction Criminelle) a Trestného zákona (Code Pénal) z roku 1810. Z                         oblasti   občianskeho   práva   bolo   významné   prijatie   francúzskeho                         Občianskeho zákonníka (Code Civil) v roku 1804, rakúskeho všeobecného                         občianskeho   zákonníka   (Allgemeines   bürgerliches   Gesetzbuch)   v   roku                         1811 ako aj nemeckého občianskeho zákonníka (Bürgerliches Gesetzbuch)                         v roku 1896. Na týchto a ďalších občianskoprávnych kodifikáciách sa                         zavŕšil   proces   sformovania   kontinentálnej   právnej   kultúry.   Uvedeným                         momentom aj rímske právo stráca charakter pozitívneho práva a stáva sa z                         neho historicko-právna disciplína.                             Anglo-americký právny systém a historické medzníky jeho vývoja                                 Noví   germánski   dobyvatelia   na   viac   než   šesť   storočí   ovládli                         centrálnu časť Británie – dnešné Anglicko. Pôvodné keltské obyvateľstvo                         si podmanili, resp. zatlačili do menej nehostinných častí Británie. Priniesli                         si svoje zvyky a obyčaje, pričom toto  barbarské právo  sa rozhodne v                         ničom neodlišovala od obdobných systémov, ktoré ovládali v tom čase                         kontinentálnu Európu. „Anglosaskí králi (alebo aspoň ich nezanedbateľná                         časť)   fungovali   rovnako   ako   zákonodarcovia   alebo   lepšie   povedané                         zhromažďovali   a   definovali   právne   zvyklosti   v   ich   spoločenstvách.                         Zákonníky boli jedným z ich špecifík, predstavovali snáď najtrvalejší a                         najhodnotenejší odkaz panovníkov.“ 15                                Od začiatku 7. storočia sa aj tu šírilo kresťanstvo. Na prelome 8. a                         9. storočia nezjednotení Anglosasi čelili útokom dánskym Vikingov, aby si                         ich po víťaznej bitke pri Hastingse  podmanili francúzski Normani na čele                                                           16                         s Viliamom I. Dobyvateľom. Uvedený moment predstavuje významný                         medzník v dejinách Anglicka i celej Británie. Centralizačné snahy Viliama                         I. Dobyvateľa sprevádzalo postupné ovládnutie významných štátnických a                         cirkevných postov Normanmi. Sprievodným javom jeho aktivít bolo aj                         odstraňovanie právneho partikularizmu budovaním systému všeobecného                           14 ANZENBACHER, A. Úvod do filozofie. 1991. s. 214.                         15 ELTON, G. Angličané. 2000. s. 16.                         16 dňa 16. októbra 1066                                                                   61","práva,   ktoré   malo   obmedziť   používanie   miestneho   práva.  V   priebehu                         niekoľkých desaťročí nahradila kráľovská súdna autorita miestne barónske                         súdy. „Storočie nasledujúce po roku 1150 sa tak stalo svedkom zrodenia                         anglického zvykového práva vychádzajúceho z troch zdrojov : miestnych                         zvykov, feudálnych vzťahov a zodpovednosti kráľa za dodržiavanie práva,                         ktoré ale rýchlo splynuli v jedinú právnu zvyklosť alebo normu reálne                         vykonávanú kráľovskými súdnymi úradníkmi.“                                V   priebehu   11.   až   13.   storočia   sa   sformovalo  Common   law                         (commune ley) do podoby všeobecného obyčajového právo s celoanglickou                         pôsobnosťou.   Úlohu   kráľovských   hodnostárov   postupne   prebralo                         kráľovské súdnictvo, ktoré sa v 13. storočí inštitucionálne zriadilo.                                „Avšak   tým,   že   kráľ   zriadil   súdy   nevyčerpal   svoju   právomoc                         vykonávateľa   spravodlivosti.   Každý   poddaný   mohol   kráľovi   predložiť                                           17                         písomnú žiadosť.“  Od 14. storočia až do začiatku 17. storočia sa vyvíja                         súdnictvo vykonávané podľa spravodlivosti – equity.   Common law je                                                                               18                         modernizované equity law – „rozhodnutiami lorda kancelára alebo jeho                         súdu v individuálnych prípadoch vo veci sťažnosti voči rozhodnutiam                         kráľovských súdov. Na základe citu pre spravodlivosť modifikovali alebo                         dopĺňali common law.“  19                                Podobne   ako   v   kontinentálnom   právnom   systéme   môžeme   za                         významné   zdroje   common   law   označiť   myšlienku   potreby   ochrany                         základných   práv   a   slobôd.  Keďže   snaha   o   centralizáciu   štátnej   moci                         narážala na odpor miestnej šľachty, obdobie stredoveku je tak sprevádzané                         neustálou konfrontáciou. Jeden z prvých dokumentov v histórii, ktorý                         deklaroval resp. potvrdil práva anglickej cirkvi, šľachticov a ostatných                         slobodných mužov a jednotlivých miest proti absolutistickej moci a jej                         zásahom predstavuje Magna Carta   datovaná do roku 1215 a obdobia                                                            20                         vlády anglického kráľa Jána I. Bezzemka. „Na prvom mieste chváliaci                         Boha a touto listinou za Nás a všetkých našich následníkov sme na večnosť                         potvrdili,   že   má   anglická   cirkev   byť   slobodná   a   mať   svoje   práva   a                         nedotknuteľné  slobody..   Ďalej  sme   všetkým  slobodným  mužom  nášho                         kráľovstva za nás a našich dedičov na večnosť udelili všetky následne                         zaznamenané slobody, ktoré majú od Nás a Našich následníkov večne mať                                       21                         a dodržovať.“   Magna Carta tomto smere je v spojení s jej neskoršími                         revíziami   považovaná   za   jeden   z   pilierov   anglického   a   následnej   aj                         amerického   ústavného   poriadku.   Z   ďalších   dokumentov,   ktoré   sú   už                         mladšieho dáta stojí za zmienku ešte Habeas Corpus Act z roku 1679 a Bill                         of   Rights   z   roku   1689.   Vydanie   oboch   dokumentov   bolo   dôsledkom                         revolučných zmien, ktoré sa územia Veľkej Británie dotkli v 17. storočí.                                V dielach senzualistov – filozofov J. Locka, G. Berkeleyho a D.                         Huma   nachádzame   určitý   ideový   základ   common   law   ako   dôsledok                         buržoázneho diania „V tejto súvislosti chceme zdôrazniť myšlienku, že boj                         proti politickému absolutizmu a proti cirkevnej neomylnosti je pre toto                          17 TUNC, A. Právo Spojených štátov amerických. 1968. s. 97.                         18 Až do roku 1875 sa aplikovala osobitná sústava súdov equity oddelene od jurisdikcie                            common law.                         19 ŠMIHULA, D. Teória štátu a práva. 2010. s. 311.                         20 Používa sa aj označenie Magna charta libertatum, angl. The Great Charter, slov. Veľká                            listina slobôd.                         21 MODERN HISTORY SOURCEBOOK.. Magna Charta. .[online]. [cit. 18.12.2012].                            Dostupné na : http://www.fordham.edu/halsall/source/magnacarta.txt.                                                                   62","22                         obdobie nepochybne veľmi pokrokovým.“   Vývoj common law je tak                         neodmysliteľne   spätý   s   odporom   proti   absolutizmu   a   s   vývojom                         parlamentného ústavného systému.                                Určitá izolovanosť Británie predstavila nevyhnutnosť budovania a                         ovládnutia   námornej   dopravy.   Podobne   ako   šírenie   kontinentálneho                         právneho systému, tak aj  význam common law zažíva svoj rozkvet pod                         vplyvom   kolonializmu,  ktorý   je   spojený   s   obdobím   britského                         veľmocenského  postavenia  v  priebehu  17. až  19.  storočia.  Šíri  sa  do                         Severnej Ameriky, do Austrálie a na Nový Zéland a do iných kolónií, a                         jeho dedičstvo zostáva zachované aj po získaní nezávislosti týchto území.                         Tak ako Angličania rešpektovali súdnu autonómiu svojich kolónií, formujú                         sa na týchto územiach tu vlastné právne poriadky, ktoré ako celok common                         law transformujú do podoby anglo-amerického právneho systému.                            Kontinentálny právny systém                                 Základ kontinentálneho právneho systému reprezentuje francúzsky                         právny systém. Tento právny systém je založený na občianskom zákonníku                         Code civil z roku 1804 a ktorý je platný s početnými zmenami a doplnkami                         viac ako dve storočia. Z Francúzska sa rozšíril postupne do Belgicka,                         Holandska, Luxemburska, Talianska, Španielska a bývalých kolónií týchto                         krajín.   Náš   stredoeurópsky   priestor   ovplyvnila   predovšetkým   rakúska                         kodifikácia z roku 1811, avšak naše územie ako súčasť Uhorska zasiahla                         len   na   prechodné   obdobie   Bachovho   absolutizmu   (1849-1860),   aby                         následne došlo k návratu k pôvodnému uhorskému právu.                                Napriek svojmu názvu kontinentálny právny systém, v prostredí                         common law označovaný ako civil law, nie je územne viazaný výlučne na                         kontinentálnu Európu. Tak ako napr. európska Malta, ako bývalá britská                         kolónia aplikuje zmiešaný systém common law i civil law, frankofónny                         Quebec v Kanade alebo krajiny Južnej Ameriky uplatňujú kontinentálny                         právny systém. Napokon sú ďalšie štáty ako Japonsko, ktoré túto právnu                         kultúru prevzalo.                                Kontinentálny   právny   systém   môžeme   považovať   za   vnútorne                         diferencovaný   komplex   tvorený   ďalšími   subsystémami,   ktoré   sa                         najčastejšie označujú ako skupiny, odnože alebo okruhy. Obdobne ako v                         prípade rozlišovania jednotlivých svetových právnych systémov, ani tu u                         komparatistov nevládne zhoda.                                V.   Knapp   nachádza   šesť   resp.   sedem   okruhov,   kde   základom                         členenia sú dominujúce občianske kódexy. Rozlišuje okruh francúzsky,                         rakúsku,   nemecký,   švajčiarsky,   škandinávsky   (nordický),   latinsko-                         americký   a   ustupujúci   socialistický.   M.   Tóthová   uvažuje   o   možnosti                         vyčlenenia samostatného okruhu stredoeurópskeho, kde nachádza vplyv                         západných   kodifikácií,   práva   Európskej   únie   a   tradície.   Mimo   týchto                         okruhov stojí ešte európske nadštátne právo.  Na porovnanie D. Šmihula                                                                     23                         sa s výhradou začlenenia čínskeho práva v ČĽR stotožňuje s rozčlenením                         kontinentálneho právneho systému podľa M. Štefanoviča. Ten rozlišuje                         francúzsko-románsku skupinu, skupinu nemeckého (germánskeho) práva,                           22 ANZENBACHER, A. Úvod do filozofie. 1991. s. 151.                         23 TOTHOVÁ, M. 2010. Právna komparatistika. Veľké právne systémy. 2010. s. 65 -71.                                                                   63","škandinávske právo, latinsko-americkú skupinu a spomenuté čínske právo                         v súčasnej ČĽR. 24                                Domnievame sa, že spomedzi spomenutých okruhov si osobitnú                         pozornosť zasluhuje škandinávsky okruh, ktorý zahŕňa Nórsko, Dánsko,                         Island, Švédsko a Fínsko. V základných charakteristikách v ňom možno                         badať starogermánske korene, nepodstatný vplyv rímskeho práva, ide síce                         o   právo   písané   ale   bez   zásadných   kodifikačných   výsledkov   s   jeho                         dotváraním činnosťou súdov, ktorých rozhodnutia však nemajú význam                         tradičných precedensov vo sfére common law, možno ich však považovať                         za subsidiárny prameň práva. Svoj význam si zachováva aj obyčajové                         právo.                                Základnými charakteristickými znakmi kontinentálneho právneho                         systému je skutočnosť, že ide o právo písané (zákonné), legislatívne (vzniká                         legislatívnou   činnosťou   kompetentných   štátnych   ústavných   orgánov),                         výlučné voči ostatným systémom (väčšina krajín kontinentálneho systému                         vylučuje sudcovskú tvorbu práva, resp. akékoľvek iné právo, niekedy s                         výnimkou obyčajového práva, ktoré je kompatibilné s akýmkoľvek iným                         právom)   a   jeho   podstatou   je   systém   občianskeho   práva   v   kódexovej                         forme. 25                                V kontinentálnom právnom systéme sa tradične jednotlivé právne                         odvetvia zvyknú zadeľovať do oblasti súkromného alebo verejného práva.                         Pôvod tohto delenie pochádza ešte z obdobia Rímskej ríše, kedy sa právnik                         Ulpián   vyjadril   o   rímskom   práve   nasledovne:   „Toto   štúdium   má   dve                         základné časti, verejné a súkromné. Verejné právo sa vzťahuje na úžitok                         rímskeho štátu, právo súkromné na záujem jednotlivca : lebo niečo sa týka                         verejného úžitku, niečo súkromného“. („Huius studii duae sunt positiones,                         publicum et privatum. Publicum ius est quod ad statum rei Romanae                         spectat,   privatum   quod   ad   singulorum   utilitatem:   sunt   enim   quaedam                                                           26                         publice utilia, quaedam privatim.“)  Dnes tak ako pre oblasť súkromného                         práva je vlastná dispozitívnosť právnych noriem a rovnosť účastníkov                         právneho vzťahu, ako je tomu v prípade občianskeho alebo obchodného                         práva, pre oblasť verejného práva sú typické kogentné normy a princíp                         subordinácie, ako tomu je v prípade trestného alebo správneho práva.                         Viaceré právne odvetvia však do tohto rámca nemožno zaradiť.                                Typickým   znakom   kontinentálneho   právneho   systému   sa   stala                         kodifikácia  celých   právnych   odvetví.   Netýka   sa   len   oblasti   úpravy                         občiansko-právnych a obchodno-právnych vzťahov, ale napr. aj oblasti                         trestného   alebo   pracovného   práva.   V   tomto   smere   oproti   anglo-                         americkému   právnemu   systému   je   kontinentálny   systém   prehľadnejší,                         dosahuje vyšší stupeň právnej istoty, právne normy sú ľahšie zistiteľné a                         doplnený pomerne vysokou predvídateľnosťou.   27                            Anglo-americký právny systém                                  Anglo-americký právny systém je často nazývaný aj  systémom                           24 ŠMIHULA, D. Teória štátu a práva. 2010. s. 309.                         25 TOTHOVÁ, M. 2010. Právna komparatistika. Veľké právne systémy. 2010. s. 59.                         26 BLAHO, P. – HARAMIA, I. – ŽIDLICKÁ, M. Základy rímskeho práva. 1997. s. 26.                         27 ŠMIHULA, D. Teória štátu a práva. 2010. s. 309.                                                                   64","common law, resp. anglosaským právnym systémom. Máme za to, že z                         uvedených označení je najvhodnejšie používať označenie anglo-americký.                         Označenie common law predstavuje len časť tohto systému a označenie                         anglosaský poukazuje len na historický pôvod tohto systému. Označenie                         anglo-americký   naznačuje,   že   základnými   zložkami   tohto   právneho                         systému je právo anglické a právo USA. Na účely tejto práce však budeme                         používať uvedené označenia ako rovnocenné ekvivalenty.                                Obdobne  ako v prípade kontinentálneho  právneho  systému  ani                         anglo-americký právny systém nepredstavuje jednoliaty celok, pričom v                         jeho rámci rovnako nachádzame niekoľko samostatných subsystémov resp.                                                                                                28                         odnoží.  Za tie môžeme označiť predovšetkým tradičné anglické právo ,                                    29                         právo USA  a práva iných bývalých britských kolónií (Kanada, Austrália,                         Nový Zéland, India a pod.)                                „Ak môžeme o súčasnej kontinentálnej právnej kultúre povedať, že                         je pozitivistická, tak o anglo-americkej právnej kultúre môžeme vyhlásiť,                         že   je   pragmatická.   Celú   anglo-americkú   jurisprudenciu   prestupuje                         praktickosť, dôraz na riešenie sporov o právo a snaha o hľadanie východísk                         z   konkrétnych   právnych   situácií.   V   tomto   smere   aj   procesné   právo                                                           30                         zohráva   omnoho   väčší   význam.  Procesno-sporový   charakter   je                         charakteristickou rysou tohto právneho systému. Nemožno sa tomu však                         čudovať, nakoľko v tomto prostredí zohráva rozhodujúcu úlohu sudcovská                         tvorba práva so súdnym precedensom ako rozhodujúcim prameňom práva.                         Systém common law sa označuje ako právo nepísané, čo však neznamená,                         že by súdne rozhodnutia nemali písomnú formu. Jeho základom nie je však                         právo zákonné.                                „Sudcovské   právo   predstavuje   systém   významných   súdnych                         rozhodnutí, záväzných precedensov, ktoré sú primárnymi prameňmi práva.                         Okrem týchto prameňov práva však v tomto systéme pôsobia aj ďalšie                                                                                                31                         pramene, z ktorých najvýraznejšie sa presadzuje právo zákonné (písané).“                         Tak ako sú v kontinentálnom právnom systéme rozhodnutia súdov záväzné                         len pre účastníkov konania a sudca právo len aplikuje, v anglo-americkom                         právnom systéme sudca právo nielen nachádza, ale v určitých prípadoch                         aj   tvorí.  V   rámci   sudcovského   práva   je   potrebné   potom   rozlišovať                         právnokreatívne   aspekty   a   právnonormatívne   aspekty.   Právnokreatívne                         aspekty znamenajú, že ide o dotváranie práva inter partes, v konkrétnom                         prípade, ale secundum et intra legem. V druhom prípade ide o sudcovskú                         tvorbu práva ako takú, kde súdne rozhodnutia sú záväzné erga omnes, teda                         majú precedentnú záväznosť. 32                                Ak sa aj stotožníme s názorom, že obsahový vplyv rímskeho práva                         na systém common law nebol výrazný, minimálne pokiaľ hovoríme o                         vplyve metódy a ducha rímskeho práva, vplyv bol zásadný. „Tak napríklad                         právny spor v Anglicku, podobne ako v klasickom rímskom práve nie je                           28 Územnú pôsobnosť anglického práva môžeme ohraničiť územím Anglicka a Walesu.                            V ostatných častiach Británie sa aplikujú osobitné právne režimy zmiešaného                            charakteru.                         29 Štát Luisiana z hľadiska historického vývoja aplikuje právny poriadok patriaci do                            kontinentálneho právneho systému.                         30 KROŠLÁK, D. – ŠMIHULA, D. Základy teórie štátu a práva. 2013. s. 121-122.                         31 TOTHOVÁ, M. Právna komparatistika. Veľké právne systémy. 2010. s. 85.                         32 PIPA, M. Dotváranie práva sudcom a sudcovská tvorba práva. Náčrt problematiky.                            2011. s. 342.                                                                   65","založený na zákonoch , ale na jednotlivom prípade a žalobné (procesné)                         myslenie, ktoré celé stáročia ovplyvňovalo anglické právo a pôsobí aj dnes,                         spočíva rovnako na rímskom práce.“  33                                Tak ako sa v civil law stretávame s členením práva na verejné a                         súkromné   v   prípade   common   law   takéto   rozlišovanie   nenachádzame.                         Štruktúru tohto právneho systému potom predstavujú tri oblasti tak ako sa                         historicky vyvíjali – pôvodné common law, equity law a statute law.                            Pramene práva                                 „Výrazom pramene práva rozumieme jednak pôvod práva, t. j.                         odkiaľ   právo   pochádza,   pozadie   jeho   tvorby   a   vzniku,   skutočnosti   a                         momenty vplývajúce na jeho vytváranie a jednak aj, v akej podobe sa                                                      34                         právo ustaľuje, ak má platiť.“  V rámci tejto podkapitoly budeme venovať                         pozornosť v prvom rade formálnym prameňom práva, t. j. formám práva                         tak ako sú v nich vyjadrené právne normy ako pravidlá správania sa                         ustanovené alebo akceptované štátom, ktorých dodržiavanie zabezpečuje                         donucovacia moc. V rámci civil law a common law existujú principiálne                         odlišnosti,   ktoré   jednotlivé   pramene   práva,   tak   ako   ich   predstavíme,                         zohrávajú iný význam, a to z hľadiska ich uplatnenia a záväznosti .                                V rámci oboch posudzovaných právnych systémoch rozoznávame                         tri hlavné formálne právne pramene, z ktorých dva – normatívny právny                         akt   a   súdny   precedens   zohrávajú   rozhodujúcu   úlohu.   Za   ďalšie   dva                         formálne   pramene   považujeme   normatívnu   zmluvu   a   právnu   obyčaj.                         Stretávame sa aj s  právnou náukou  a  všeobecnými právnymi princípmi,                         ktorých miesto medzi prameňmi práva je diskutabilné.                                V tejto súvislosti je potrebné uviesť, že je možné badať určité                         trendy zbližovania oboch právnych systémov pokiaľ ide o rastúci význam                         sudcovskej tvorby práva v kontinentálnom právnom systéme na strane                         jednej,   tak   aj   zvyšujúceho   sa   podielu   normotvornej   činnosti   v   anglo-                         americkom právnom systéme. Súčasne sa nám zdá, že anglické common                         law  a americké common law  sa vzďaľujú a stávajú sa samostatnými                         právnymi systémami, i keď naďalej zostávajú príbuznými. V tomto smere                         si právo USA síce zachováva historické základy anglického práva, avšak v                         dôsledku   samostatného   vývoja   po   roku   1776   zaznamenáva   značné                         odlišnosti.                            Normatívny právny akt (právny predpis, zákon)                                  Normatívny   právny   akt   je   výsledkom   normotvornej   činnosti,   je                         všeobecne záväzný a obsahuje právnu normu.  V tomto smere môžeme                         hovoriť o  všeobecne záväznom právnom predpise, ktorý sa vzťahuje na                         neurčitý okruh subjektov a neurčitý počet situácií rovnakého druhu. Môže                         mať podobu ústavy resp. ústavného zákona, zákona alebo iného všeobecne                         záväzného podzákonného právneho predpisu. Tak ako právne normy tvoria                         hierarchicky   usporiadaný   systém,   aj   spomenuté   kategórie   právnych                           33 BLAHO, P. – HARAMIA, I. – ŽIDLICKÁ, M. Základy rímskeho práva. 1997. s. 78.                         34 BLAHO, P. – HARAMIA, I. – ŽIDLICKÁ, M. Základy rímskeho práva. 1997. s. 32.                                                                   66","predpisov sa vyznačujú hierarchiou, čomu zodpovedá aj rôzny stupeň ich                         právnej   sily.   Zabezpečiť   súlad   právnych   predpisov   je   jednou   z   úloh                         ústavného súdnictva.                                Všeobecne záväzné právne predpisy sú v kontinentálnom právnom                         systéme   jediným   primárnym   (pôvodným)   prameňom   práva.  Spomedzi                         normatívnych právnych aktov je zákon v kontinentálnom právnom systéme                         najfrekventovanejším, najvýznamnejším a rozhodujúcim prameňom práva.                         „Historicky získal zákon na európskom kontinente takéto postavenie v                         súvislosti s rozvojom idey právneho štátu, v boji nastupujúcej buržoáznej                                                                                                35                         občianskej spoločnosti proti absolutizmu a stavovským nerovnostiam.“                         Zákon je výsledkom normotvornej činnosti zákonodarcu – parlamentu, ako                         predstaviteľa   zvrchovanej   vôle   ľudu,   pričom   má   svoj   pôvod   v                         legislatívnom procese, ktorého pravidlá sú pevne stanovené. Úlohou súdov                         v kontinentálnom právnom systéme je potom zákon uvádzať do života,                         tento aplikovať vo svojej rozhodovacej činnosti resp. v určitých prípadoch                         vykladať.                                „Právo,   ktoré   vytvárajú   normotvorné   orgány  v   najširšom   slova                         zmysle, tzv. statute law, zahrňuje všetky druhy noriem, akými sú napr.                         zákony, ústavy, nariadenia, výnosy a obežníky. V USA mali vždy väčší                         dosah   ako   v  Anglicku,   i   keď   aj   v   Anglicku   ich   význam   postupne                                  36                         vzrastal.“   Anglický   právny   subsystém   vo   vzťahu   k   zákonnému                         (písanému)   právu   možno   preto   hodnotiť   ako   konzervatívny,   ktorý                         rešpektuje   stáročnú   tradíciu   v   obave,   aby   vplyv   statute   law   nemohol                         narušiť jeho podstatu a stabilitu. Americký systém tým, že statute law                         prikladá väčšiu váhu pôsobí na nás progresívnejšie a modernejšie. Už len                         samotná   skutočnosť,   že   USA   majú   písanú   ústavu   americký   právny                         subsystém stavajú trochu do iného svetla.                                Ale súčasne „aj dnes ešte možno pozorovať dožívanie myšlienky,                         že   zákon   neznamená   nič   dovtedy,   kým   nebol   vyložený   niektorým                         súdom.“   Výsledky normotvornej činnosti pôsobia tak v USA ako aj v                                 37                         Anglicku   len   ako   doplnkový   prameň   a   nadobúdajú   na   záväznosti   až                         potvrdením v rámci činnosti súdov alebo iných správnych orgánov.                            Súdny precedens                                 Súdny precedens ako primárny prameň common law predstavuje                         rozhodnutie vyššieho súdu, ktoré obsahuje nové, zatiaľ nepoznané riešenie                         určitej právnej otázky, v dôsledku čoho sa stáva záväzným pri riešení                         analogických prípadov, blízkych v skutkových okolnostiach a právnych                         princípoch aj pre budúcnosť. Táto skutočnosť sa odráža v povahe právnej                         normy v anglickom práve, ktorá je kauzistická. 38                                Všeobecnú   záväznosť   nenadobúda   celé   súdne   rozhodnutie.                         Nevyhnutnú   podstatu   súdneho   precedensu   predstavuje  ratio   decidendi                         (základ, dôvod rozhodnutia), pričom by malo ísť o pravidlo určitého stupňa                         všeobecnosti, ktoré bolo rozhodujúce pre vynesenie výroku rozhodnutia a                           35 KROŠLÁK, D. – ŠMIHULA, D. Základy teórie štátu a práva. 2013. s. 121.                         36 TUNC, A. Právo Spojených štátov amerických. 1968. s. 111.                         37 TUNC, A. Právo Spojených štátov amerických. 1968. s. 114.                         38 TOTHOVÁ, M. Právna komparatistika. Veľké právne systémy. 2010. s. 99.                                                                   67","39                         nepresahuje skutkové vymedzenie právneho prípadu.  V protiklade tomu                         stoja  obiter dicta  („mimochodom povedané“),  ktoré sú súčasťou výroku                         súdu a nie sú záväzné pre riešenie budúcich prípadov, čím sa vzťahujú len                         na   prejednávaný   prípad.   Ide   v   podstate   o   odôvodnenie   rozhodnutia   a                         názory   sudcu   alebo   „vysvetlivky,   ktoré   sú   viac-menej   prebytočným                         obsahom výroku súdu.“  40                                Stáva sa, že súdny precedens nie je vhodný pre riešenie daného                         prípadu. V tomto prípade môže sudca súdny precedens modifikovať, alebo                         vytvoriť   nové   pravidlo   (overruling).   Na   použitie   princípu   hľadania                         rozdielov   sa   vyžaduje,   aby   sudca   uviedol   právne   rozdiely   medzi                         posudzovaným prípadom a precedensom Záväznosť precedensu v tomto                         smere oslabuje inštitút  distinctions, ktorý umožňuje na základe zistenia                         skutkových okolnosti posúdiť odôvodnenosť použitia precedensu na daný                         prípad  a vzhľadom na existujúce odlišnosti prijať vlastné rozhodnutie                         nehladiac na precedens.                                Základná zásada, ktorá sprevádza anglo-americké sudcovské právo                         je zásada  stare decisis  (držať sa rozhodnutí), čo znamená, že rovnaké                         prípady sa majú rozhodovať rovnako. Túto zásadu dopĺňa princíp rule of                         precedent  (panstvo precedensu), kedy súd je viazaný rozhodnutím súdu                         vyššieho   alebo   rovnakého   stupňa   a   princíp   hľadania   rozdielov                         (distinguishing).                                Podľa tradičného anglického pravidla  stare decisis sa sudca musí                         pridržiavať   zásad   predchádzajúcich   rozhodnutí   –   precedensov,   pričom                         nerešpektovať precedens vyžaduje kvalifikované dôvody. Uplatnenie tohto                         pravidla   na   americkom   kontinente   zaznamenalo   iný   vývoj.  „Pravidlo                         precedensu pôsobí v USA trochu inak ako v Anglicku. Precedens tu totiž                         nemá   až   takú   právnu   silu.   Najvyšší   súd   USA   ani   najvyššie   súdy                         jednotlivých   štátov   nie   sú   povinné   rešpektovať   vlastné   rozhodnutia   a                         súčasne   pravidlo   precedensu   pôsobí   len   v   rámci   súdneho   systému                         jednotlivých štátov. Samozrejme kvôli stabilite práva a právnej istote sa                         zmeny súdnej praxe pripúšťajú len s veľkou obozretnosťou.“ 41                                Na prelome 19. a 20. storočia sa v USA viedla živá diskusia o                         postoji   k   pravidlu  stare   decisis.   Ozývali   sa   hlasy,   ktoré   odmietali                         precedensy ako také rešpektovať, čo sa dokonca prejavovalo aj v súdnej                         praxi. Týmto postojom však dochádzalo k odmietnu common  law ako                         takého a myšlienka rozhodovania súdov mohla mať tendenciu skĺznuť do                         roviny osobných názorov sudcov a nestability právneho systému. V tejto                         súvislosti treba poznamenať, že predstava kodifikácie, s výnimkou štátu                         Luisiana   tu   neslávila   úspech.  Aktuálne   súdy   rešpektujú   precedensy   a                         odchyľujú sa od nich len pokiaľ by mali dospieť k nespravodlivému výroku.                                Kontinentálny právny systém, tak ako aj náš právny poriadok súdny                         precedens ako prameň práva síce nepozná, a tak ako súdy právo netvoria a                         súdne rozhodnutie je záväzné len pre účastníkov konania v konkrétnom                         prípade  (iudex  ius  dicit  inter   partes)  svoje  významné  miesto  zohráva                         judikatúra. V kontinentálnom právnom systéme je zákon najvyššia autorita,                         význam   súdnych   rozhodnutí   v   podobe   judikátov   je   však   zásadný   a                         nespochybniteľný. Samozrejme nie každé súdne rozhodnutie je judikátom.                           39 KROŠLÁK, D. – ŠMIHULA, D. Základy teórie štátu a práva. 2013. s. 130.                         40 TUNC, A. Právo Spojených štátov amerických. 1968. s. 106.                         41 TOTHOVÁ, M. Právna komparatistika. Veľké právne systémy. 2010. s. 110.                                                                   68","Malo byť vydané súdom vyššieho stupňa, t. j. súdom stojacim v hierarchii                         súdnej sústavy spravidla na najvyššej úrovni; akýkoľvek súdny orgán si                         nemôže uzurpovať autoritu, ktorá ho na to neoprávňuje. Jednotlivé právne                         vety odôvodnenia musia pôsobiť presvedčivo, musia vychádzať z právneho                         poriadku a jeho jednotlivých ustanovení. Súdne rozhodnutie ako  judikát                         musí byť publikované, stať sa všeobecne dostupným  v listinnej alebo                         elektronickej podobe. Nie je možné aplikovať judikatúru, ktorá nebola                         publikovaná.                                V prvom rade judikatúra napomáha k zjednocovaniu rozhodovacej                         činnosti súdov. Súdom nižšieho stupňa uľahčuje ich prácu, keďže ponúka                         kvalifikované stanoviská vo vzťahu k nimi  riešeným prípadom. Často                         týmto spôsobom ponúka výklad rozporuplných alebo nejasných formulácií                         právnych predpisov, prípadne utvrdzuje súd nižšieho stupňa o správnosti                         jeho rozhodnutia. Týmto spôsobom sa v niektorých prípadoch dá súčasne                         predísť zbytočným prieťahom v súdnom konaní odradením neúspešného                         účastníka od podania opravného prostriedku, keďže je predpoklad, že súd,                         ktorý   bude   o   opravnom   prostriedku   rozhodovať,   bude   rešpektovať                         predmetný judikát.                                Judikatúra v tomto smere nemusí zasahovať do zákonodarnej moci,                         môže však napomôcť nachádzaniu práva resp. konkrétnej právnej normy,                         ktorá neexistuje v zjavne písanej podobe. Súdna prax a judikatúra tak v                         tomto   smere   môže   ovládnuť   priestor,   ktorému   zákonodarca   v   rámci                         legislatívneho procesu nevenoval dostatočnú pozornosť a sudca svojou                         činnosťou   vypĺňa   vákuum,   ktoré   vzniklo.   Judikatúra   v   rámci                         kontinentálneho právneho systému odstraňuje nedostatky a medzery, ktoré                         v rámci právneho poriadku objektívne existujú.                             Použitá literatúra                          ANZENBACHER,   A.  Úvod   do   filozofie.  2.   vyd.   V   Praze:   Státní                         pedagogické nakladatelství, 1991, 304 s. ISBN 8004260381.                          BARÁNY, E. Moc a právo. 1. vyd. Bratislava: Veda, 1997, 246 s. ISBN                         8022404829.                          BLAHO, P., I. HARAMIA a M. ŽIDLICKÁ. Základy rímskeho práva. 1.                         vyd. Bratislava: Manz, 1997, 483 s. ISBN 808571907x.                          ELTON, G.  Angličané.  Praha: Lidové noviny,  2000, 260 s., il. ISBN                         8071063053.                           GIBBON, E. Úpadek a pád Římske říše. Praha: Levné knihy, 2005, 380 s.                         ISBN 80-7309-189-5.                           KNAPP, V. Velké právní systémy (Úvod do srovnávací právni vědy). 1. vyd.                         Praha: C.H. Beck, 1996, xvi, 248 s. ISBN 8071790893.                           KROŠLÁK, D. a D. ŠMIHULA. Základy teórie štátu a práva. 2. aktualiz.                         vyd.,   1.   vyd.   vo   vydavateľstve   právnickej   literatúry   Iura   Edition.                                                                    69","Bratislava: Iura Edition, 2013, 201 s. ISBN 9788080786229.                           KRSKOVÁ, A. Štát a právo v európskom myslení. 1. vyd. Bratislava: Iura                         Edition, 2002, 496 s. ISBN 8089047521.                           MODERN   HISTORY   SOURCEBOOK.  Magna   Charta  [online].   [cit.                         18.12.2012]. Dostupné na :                         http://www.fordham.edu/halsall/source/magnacarta.txt.                           NEŠKUDLA,   B.  Encyklopedie   bohů   \&   mýtů   starověkého   Říma   \&                         Apeninského poloostrova. 1. vyd. Praha: Libri, 2004, 215 s. ISBN 80-7277-                         264-3.                           PIPA,   M.   Dotváranie   práva   sudcom   a   sudcovská   tvorba   práva.   Náčrt                         problematiky. In:  Naděj e právní vědy: sborník z mezinárodního setkání                         mladých vědeckých pracovníků: 23. - 25. apríl 2010 na Zámeckém statku                         Býkov.  Plzeň:  Vydavatelství   a   nakladatelství  Aleš   Čeněk,   2011.   ISBN                         9788073803230. S. 335-343.                           RATZINGER, J. Európa. Jej základy v súčasnosti a v budúcnosti. Trnava:                         Spolok svätého Vojtecha, 2005. 133 s. ISBN 80-7162-570-1.                          ŠMIHULA, D. Teória štátu a práva. Bratislava: Epos, 2010. 397 s. ISBN                         978-80-8057-854-1.                          TUNC,   A.  Právo   Spojených   štátov   amerických.  1.   vyd.   Bratislava:                         Vydavateľstvo Slovenskej Akadémie vied, 1968, 148 s.                                                                                                            70","SYSTÉM RODINNÉHO PRÁVA PO REFORMĚ                               SOUKROMÉHO PRÁVA V ČESKÉ REPUBLICE                                                     Stanislav Bruncko   *                             Abstract: The paper deals with system of family law in the Czech Republic                         after the recodification of private law. It uses analytical methods with the                         final synthesis of all detected knowledges. The introductory part deals with                         the definition of concepts, especially the concepts of system and system of                         law. It defines a system as a structured set of elements or subsystems with                         mutual   internal   connections.   It   states   the   most   common   ways   of                         segmentation of the system of law for the individual subsystems, especially                         for the differentiation of the various areas of law according to several                         basic criteria. The next part of the paper deals with family law as one of                         the sectors of private law. Briefly summarizes the most common views on                         sectoral autonomy of family law. It uses the concept and phenomenon of                         the legal institute as a starting point for the analysis of the internal                         structure of family law. In its main part the paper deals with the actual                         breakdown of family law at various legal institutes, these institutes groups                         them into several main groups. It deals with the position of the various                         institutes in the new Civil Code and their mutual relationships. In the final                         part of the contribution summarizes the findings and deals with issue of the                         future development of the system of family law.                          Keywords: system, system of law, family law, legal sector, legal institution,                         internal differentiation                          Abstrakt:  Příspěvek   se   zabývá   systémem   rodinného   práva   v   České                         republice po rekodifikaci soukromého práva, a to za pomoci analytické                         metody se závěrečnou syntézou zjištěných poznatků. Úvodní část se zabývá                         vymezením pojmů, zejména pak pojmů systém a systém práva. Definuje                         systém   jako   uspořádaný   soubor   prvků   či   subsystémů   se   vzájemnými                         vnitřními vazbami. Uvádí nejčastější způsoby členění práva na jednotlivé                         subsystémy,   zejména   rozlišování   jednotlivých   odvětví   dle   několika                         základních kritérií. V další části se příspěvek zabývá rodinným právem                         jako   jedním   z   odvětví   soukromého   práva.   Stručně   shrnuje   nejčastější                         názory na odvětvovou samostatnost rodinného práva. Využívá pojem a jev                         právního institutu jako východisko pro analýzu vnitřního členění rodinného                         práva. Těžištěm příspěvku pak je část, která se zabývá samotným členěním                         rodinného práva na jednotlivé instituty, přičemž tyto instituty seskupuje do                          * Mgr. Stanislav Bruncko; Právnická fakulta Masarykovy univerzity, Česká republika.                                                                   71","několika   hlavních   skupin.   Zabývá   se   postavením   těchto   jednotlivých                         institutů   v   novém   občanském   zákoníku   a   jejich   vzájemných   vazeb.   V                         závěrečné   části   pak   příspěvek   shrnuje   zjištěné   poznatky   a   zabývá   se                         otázkou budoucího vývoje systému rodinného práva.                           Klíčová slova: systém, systém práva, rodinné právo, právní odvětví, právní                         institut, vnitřní diferenciace                            1 Úvod                                 V České republice došlo po několika letech příprav k reformě celé                         oblasti soukromého práva. Původní občanský zákoník (zákon č. 40/1964                         Sb., mnohokrát novelizovaný od vstupu v platnost; dále též jen „OZ“) byl                         zcela nahrazen novým občanským zákoníkem (zákon č. 89/2012 Sb.; dále                         též jen „NOZ“). Nový občanský zákoník však nahradil i dosavadní zákon o                         rodině (z. č. 94/1963 Sb., dále též jen „ZOR“). Nový občanský zákoník se                         tak  skutečně  snaží být nikoliv pouze  kodexem občanského práva,  ale                         skutečným soukromoprávním kodexem, neboť obsáhl i materii rodinného                         práva.                                Jaké   má   tato   rekodifikace   důsledky   pro   rodinné   právo?   Tento                         příspěvek   se   pokusí   zaměřit   na   zodpovězení   jedné   části   této   otázky,                         konkrétně se pokusí zjistit, jaký tato rekodifikace měla dopad na systém                         rodinného práva v České republice (pokud vůbec lze nějaký takový dopad                         vysledovat). Za tímto účelem se tento příspěvek bude nejprve stručně                         zabývat pojmem „systém práva“ a posléze přistoupí k analýze systému                         rodinného práva před rekodifikací a po ní. Případné změny pak budou                         shrnuty v závěru příspěvku.                            2 Systém, právo a systém a právo jako sociální systém                                 Na úvod je nutno zodpovědět otázku, co lze myslet pod pojmem                         „systém“.   Pokud   by  tento   pojem   byl   v   analýzách   použit   bez   dalšího                         objasnění, jak správně upozorňuje Luhmann, vznikne zdánlivá precize,                         která postrádá základ. Výzkumné pole vyznačené jako „obecná systémová                          teorie“ se neustále a razantně rozvíjí. O systému lze obecně hovořit, pokud                         lze nalézt znaky, jejichž absence by zpochybnila charakter předmětu jako                         systému. 1                                Jedna   tradice,   která   má   kořeny   v   antice   a   je   starší,   než                         terminologické požití pojmu „systém“, hovoří o celcích, které se sestávají z                         částí. V tomto směru myšlení se o o celku uvažuje pod dvojím úhlem                         pohledu – jednak jako o jednotě a jednak jako o souhrnu částí. 2                                Z této tradice myšlení vycházejí ve svých pracích např. Knapp, Šín,                         Macur, z novějších autorů např. Kühn.  Systémem rozumí celistvý soubor                                                               3                         1   LUHMANN, Niklas. Sociální systémy: nárys obecné teorie. 1. vyd. Brno: CDK                             (Centrum pro studium demokracie a kultury), 2006, s. 13-14.                         2   Tamtéž, s. 17.                         3   KNAPP, Viktor. Teorie práva. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 1995, 247 s. KÜHN,                             Zdeněk.   Aplikace   práva   ve   složitých   případech:   k   úloze   právních   principů   v                             judikatuře. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2002, s. 16. MACUR, Josef. Občanské právo                                                                   72","prvků,   které   jsou   navzájem   v   určitých   vzájemných   vztazích.   Systém                         definují   množinou   prvků,   která   jej   tvoří,   parametry,   podle   nichž   jsou                         uspořádány vzájemné vztahy jednotlivých prvků systému, a celistvostí                                  4                         systému.   Poznání   a   analýza   systému   pak   dle   tohoto   směru   myšlení                         zahrnuje   rozbor   stavu   systému,   jeho   změn   a   procesu   vývoje,   řešení                         problému jeho struktury, jeho vztahů k vnějšímu prostředí, vnitřních a                                                                                         5                         vnějších   vazeb   a   ucelenou   analýzu   jeho   působení   v   praxi.   Popsat                         jakoukoliv část systému a uspořádat poznatky o takovém systému znamená                         zejména   vymezit   předmět   zkoumání   (obsah)   a   jeho   hranice   (rozsah),                         specifikovat a popsat dílčí otázky, předmět zkoumání rozdělit do několika                         základních celků a tyto celky potom případně rozdělit na celky nižšího                         řádu, přičemž takové celky mohou být označeny jako systém, případně                         subsystém (to v případě, že převažují znaky, které subsystém především                         charakterizují   jako   součást   celku   vyššího   řádu   spíše,   než   by   jej                         vydělovaly), pokud se vyznačují dostatečnou mírou vnitřní uspořádanosti                         svých prvků a vnější celistvosti. 6                                Lze   souhlasit   s   Macurem,   že   znakem   sociálních   jevů,   které                         pozorujeme v sociální realitě, je, že tyto jevy jsou jakýmsi způsobem                         členěny (strukturovány) a právě tato strukturovanost je obecným rysem                         vnějšího světa a umožňuje jeho poznatelnost. Systémově-strukturní přístup                         ke zkoumání objektů vnějšího světa se díky tomu může stát jedním z                         obecných vědeckých principů, které se uplatňují jak ve filosofii, tak ve                         speciálních   vědách.   Každá   pozorovaná   struktura   není   pouze   prostým                                             7                         souhrnem vzájemně nesouvisejících elementů, ale organickým a celostním                                                                                        8                         útvarem,   v   němž   elementy   vytváří   kvalitativně   nový   útvar.   Funkce                         každého elementu v určité struktuře je jiná, než kdyby se nacházel v jiné                         struktuře.   Struktura   není   pouze   vnitřní   forma   předmětu   a   uspořádání                                  9                                                                                10                         elementů, ale též jejich vzájemné vazby a závislosti   a strukturou je                         obvykle označován souhrn vztahů mezi prvky systému, případně způsob                         organizace   systému.   Samotným   systémem   pak   lze   označit   relativně                                              11                         samostatnou   část   objektivní   reality,   u   níž   lze   pozorovat   tuto                                                                              12                         strukturovanost prvků, které na sebe navzájem působí. Klíčovým názorem                             procesní v systému práva. 1. vyd. Brno: Universita J. E. Purkyně, 1975, 305 s. ŠÍN,                             Zbyněk. Tvorba práva: pravidla, metodika, technika. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009,                             s. 27.                         4   KNAPP, Viktor a Aleš GERLOCH. Právní propedeutika. 1. vyd. Plzeň: Západočeská                             univerzita, 1994, s. 82.                         5   ŠÍN, Zbyněk. Tvorba práva: pravidla, metodika, technika. 2. vyd. Praha: C. H. Beck,                             2009, s. 27.                         6   HURDÍK, Jan a kol. Občanské právo hmotné: obecná část, absolutní majetková                             práva. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2013, s. 48.                         7   MACUR, Josef. Občanské právo procesní v systému práva. 1. vyd. Brno: Universita                             J. E. Purkyně, 1975, s. 14.                         8   MACUR, Josef. Občanské právo procesní v systému práva. 1. vyd. Brno: Universita                             J. E. Purkyně, 1975, s. 15. KÜHN, Zdeněk. Aplikace práva ve složitých případech: k                             úloze právních principů v judikatuře. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2002, s. 16.                         9   MACUR, Josef. Občanské právo procesní v systému práva. 1. vyd. Brno: Universita                             J. E. Purkyně, 1975, s. 15.                         10 Tamtéž, s. 42.                         11 ŠÍN, Zbyněk. Tvorba práva: pravidla, metodika, technika. 2. vyd. Praha: C. H. Beck,                             2009, s. 27.                         12 MACUR, Josef. Občanské právo procesní v systému práva. 1. vyd. Brno: Universita                             J. E. Purkyně, 1975, s. 45.                                                                   73","této tradiční teorie je, že důležitým znakem systému je právě stabilní                         (invariantní) strukturnost, která odlišuje systém od nahodilého souboru                               13                         prvků.  Je však nutno podotknout, že samotný Macur však ve své práci                         uvádí   přehled   autorů,  kteří  systém  a   strukturu  ztotožňují  a  sám se  k                         takovému řešení přiklání. 14                                Jak upozorňuje Luhmann, tento směr myšlení, jehož podstatou je,                         že celek je souhrn částí, nebo případně i nějaká nadhodnota, nevysvětluje,                         proč se tento celek projevuje na úrovní částí jako jednota. 15                                Další směr myšlení pak tradiční rozlišení systému pomocí diference                         celku a částí nahrazuje diferencí mezi systémem a vnějším prostředím.                         Takové teorie pak už umožňují lépe zachytit vývoj systému, integrací                         teorie   organismu,   termodynamiky   a   teorie   evoluce   –   objevuje   se                         rozlišování mezi otevřenými systémy a uzavřenými systémy (takovými,                         pro které je prostředí bez významu).  Tyto teorie pak postulují, že celkový                         systém je vlastně prostředím pro parciální systémy – diferencovaný systém                         pak není souhrnem určitého počtu částí a vztahů mezi nimi, ale spíše se                         sestává z více či méně velkého počtu operativně použitelných diferencí                         systém/prostředí,   které   rekonstruují   celkový   systém   jako   jednotu                         parciálního systému a prostředí, a to na různých dělících liniích. V těchto                         teoriích odpadá nutnost snažit se nalézat jednotlivé souřadné a homogenní                              16                         části.                                Luhmann   ukazuje,   že   jako   vhodné   rozeznávací   kritérium   lze                         označit funkci systému, a to jak vůči prostředí, tak dovnitř sebe. Jednotná                         funkce či vztaženost k jednotné funkci je oním společným znakem útvaru,                         který lze v rámci určitého prostředí označit jako systém. Základní metodou                         systémové teorie se tak stává funkcionální analýza jako základní teorie                         poznání. 17                                Dalším důležitým poznatkem je to, že ač primárně systém nelze                         vymezovat pomocí struktury, ale podle jeho funkce, ještě neznamená, že                         struktura neexistuje, nebo není podstatná. Jak bylo naznačeno výše, je                         možno systém dále strukturovat na parciální systémy a jejich prostředí.                         Neméně důležitou strukturací je však rozlišování prvků a vztahů. Prvky                         nemohou být identifikovány pouze analyticky, jako by byly jednotkou                         pouze z důvodu pozorování a plánování – tento jazykový úzus neodpovídá                         noetické   reflexi.   Prvek   lze   konstituovat   především   jako   „prvek   ke                         vztahování“.   Prvek   je   tedy   to,   co   funguje   pro   systém   jako   dále                         nerozložitelná jednotka (ač při mikroskopickém pohledu lze odhalit vysoce                         komplexní   složeninu),   neboť   jeho   vnitřní   součásti   se   již   nedokáží                         vztahovat k jiným prvkům systému. Toto pojetí zvyšuje význam pojmu                         vztah,  neboť vztahy považuje za nezbytné činitele pro poznání prvků.                               18                                S ohledem na výše uvedené tak je nutno v souvislosti s právem                         rozlišit dva úhly pohledu. První nahlíží právo jako systém, kdy právo je dle                           13 KNAPP, Viktor a Aleš GERLOCH. Právní propedeutika. Vyd. 1. Plzeň: Západočeská                             univerzita, 1994, s. 83.                         14 MACUR, Josef. Občanské právo procesní v systému práva. 1. vyd. Brno: Universita                             J. E. Purkyně, 1975, s. 32 a násl.                         15 LUHMANN, Niklas. Sociální systémy: nárys obecné teorie. 1. vyd. Brno: CDK                             (Centrum pro studium demokracie a kultury), 2006, s. 17-19.                         16 Tamtéž, s. 19.                         17 Tamtéž, s. 74.                         18 Tamtéž, s. 34-36.                                                                   74","19                         Luhmanna jedním ze sociálních systémů,   který lze označit a rozlišit v                         prostředí jako systém zejména pomocí jeho funkce.                                Otázkou je, jakou metodu zvolit k rozeznání funkcí parciálních                         systémů,   které   jsou   obsaženy   v   systému   práva.   Na   analýzu   funkcí                         jednotlivých systémů ve společnosti by byly nejlépe využitelné poznatky                         sociologie o fungování společnosti, což je nad rámec možností tohoto                         příspěvku.   Domnívám   se   však,   že   každý   systém,   který   se   navenek                         projevuje   svou   funkcí   a   tím   působí   na   své   okolí   natolik,   se   stává                         rozlišitelným   a   relevantním   pro   právní   vědu,   která   jej   následně   činí                         předmětem svého zkoumání. Funkční pojetí systémů umožňuje rozeznat a                         odhalit parciální systémy v právu i analýzou odborné literatury a předmětů                         jejího zkoumání. Podstatnou částí tohoto příspěvku proto bude zejména                         analýza odborné literatury, pomocí které bude možno rozlišit parciální                         systémy v systému práva.                                 Druhý úhel pohledu pak odhaluje systém v členění prvků práva,  20                         přičemž tento druhý úhel pohledu nevylučuje, že prvky vnitřní struktury                         lze   odhalit   jako   dílčí   systémy   opět   pomocí   funkcionální   analýzy.                         Systematizaci   vnitřního   členění   práva   lze   rovněž   nalézt   v   obvyklých                         pojednáních o teorii práva, přičemž výzkum a pojetí práva jako „systému“                         je podřaditelné právě pod onen druhý úhel pohledu. Na tom, že právo má                         svůj vnitřní systém, se shodne většina autorů, kteří se snaží definovat                                      21                         pojem   právo   a   dokládá,   že   samotný   právní   řád   každé   vyspělejší                         společnosti tvoří systém jakožto vnitřně organizovaný a souladný celek, 22                         neboť nutně tenduje ke své uspořádanosti, k racionalizaci a systematizaci. 23                         Knapp charakterizuje právo jako systém otevřený (ve vývoji společnosti do                         něj neustále vstupují nové právní normy a jiné z něho vystupují a přestávají                         platit), dynamický (neboť může být kvůli své otevřenosti definován jen                         vzhledem k určitému času), a cílený (na společnost působí cílevědomě za                         účelem udržování nízké společenské entropie). 24                                Od   systému   práva   je   ještě   nutno   odlišit   systém   zákona   a                         zákonodárství, i když i ty určitým způsobem na vnitřní systém práva                         reagují. Vnitřní systém práva by měl být výrazem objektivních faktorů                         sociální reality, zatímco systém zákonodárství je výrazem subjektivních                                                                                25                         faktorů (je výsledkem legislativní činnost zákonodárce)  a rozumí se jím                         vnitřní   uspořádání   právního   řádu   jako   soustavy   právních   předpisů. 26                         Systém zákonodárství proto nemusí být (a v praxi ani nebývá) totožný s                         19 LUHMANN, Niklas a Fatima KASTNER. Law as a social system. 1. vyd. Oxford:                             Oxford University Press, 2008, s. 72.                         20 ŠÍN, Zbyněk. Tvorba práva: pravidla, metodika, technika. 2. vyd. Praha: C. H. Beck,                             2009, s. 27.                         21 KNAPP, Viktor. Teorie práva. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 50. „Právo je                             formálně sdělný společenský normativní a regulativní systém“.                         22 MACUR, Josef. Občanské právo procesní v systému práva. 1. vyd. Brno: Universita                             J. E. Purkyně, 1975, s. 95. KNAPP, Viktor. Teorie práva. 1. vyd. Praha: C. H. Beck,                             1995, s. 67.                         23 KÜHN, Zdeněk. Aplikace práva ve složitých případech: k úloze právních principů v                             judikatuře. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2002, s. 16. KNAPP, Viktor. Teorie práva. 1.                             vyd. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 67.                         24 Převzato z KNAPP, Viktor. Teorie práva. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 50.                         25 MACUR, Josef. Občanské právo procesní v systému práva. 1. vyd. Brno: Universita                             J. E. Purkyně, 1975, s. 96.                         26 ŠÍN, Zbyněk. Tvorba práva: pravidla, metodika, technika. 2. vyd. Praha: C. H. Beck,                             2009, s. 27.                                                                   75","vnitřní strukturou práva. Zásadním činitelem pro systém zákonodárství jsou                         kodifikace jako systematické zákonné úpravy pro určitou oblast právní                         regulace společenských vztahů. Důležitý je oboustranný vztah kodifikace a                         systému práva a jejich vzájemný vliv, neboť kodifikace vychází z určitého                         existujícího právního odvětví a zároveň působí na jeho další vývoj. 27                                Posledním pojmem, který je nutno zmínit, je právní systém ve                         významu právní rodiny, který je používán v právní komparatistice. 28                            3 Vnitřní struktura systému práva                                 Problematika vnitřní diferenciace v systému práva není nová a                         zkoumala se již v období rozvoje římského práva, neboť první pokusy o                                                                                        29                         systematizaci práva souvisí s výukou práva ve starém Římě.   Právě z                         tohoto období pochází Ulpianova koncepce dělení práva na právo veřejné a                                   30                         soukromé.   Systematické   je   pojednání   o   právu   i   v   Gaiově   učebnici,                         nicméně   pokročilý   systém   římského   práva   byl   dopracován   až   na                         středověkých   univerzitách   poté,   co   scholastika   postupně   vypracovala                                                                                  31                         dialektickou   metodu   střetávání   rozporných   stanovisek.   Nejméně   od                         středověku je právo vnímáno jako corpus, tedy jako celek, který se však                         neustále vyvíjí  a který je nutné nějakým způsobem uspořádávat a třídit.                                       32                                Macur upozorňuje na to, že při volbě kritéria pro jakoukoliv vnitřní                         strukturaci je nutno přihlížet k povaze společenských vztahů, které jsou                         právem regulovány, především k jejich funkčním aspektům, což vyžaduje                         podrobnou sociologickou analýzu. Rozhodující proto jsou kritéria z oblasti                         společenských   jevů,   které   jsou   regulovány   právem,   nikoliv   kritéria                                                                  33                         pocházející   z   oblasti   právních   forem.   Toto   pojetí   neodporuje   ani                         Luhmannovu   pojetí   sociálních   systémů   a   tudíž   i   nutnosti   použít   pro                         rozlišení systémů funkcionální analýzu.                                Jako základní prvek systému práva lze označit právní normu. Je                         současně   nejen   základním   prvkem,   ale   i   samostatným   systémem. 34                         Nejčastější vnitřní diferenciace systému práva proto vychází zdola, tedy                         právě   od   oněch   jediných   jednoznačně   rozeznatelných   vnitřních   prvků,                         kterými jsou právní normy, a opírá se tak o vlastnosti těchto norem.                         Všechny diferenciace vycházejí ze snahy nalézt mezi vlastnostmi norem                                                                       35                         jakousi „podobnost“ některých právních norem  a tyto „podobné“ normy k                          27 Tamtéž, s. 27-30.                         28 KNAPP, Viktor. Velké právní systémy: úvod do srovnávací právní vědy. 1. vyd. Praha:                             C. H. Beck, 1996, s. 51 a násl.                         29 SOKOL, Jan. Moc, peníze a právo: esej o společnosti a jejích institucích. Plzeň:                             Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2007, s. 177.                         30 MACUR, Josef. Občanské právo procesní v systému práva. 1. vyd. Brno: Universita                             J. E. Purkyně, 1975, s. 126.                         31 SOKOL, Jan. Moc, peníze a právo: esej o společnosti a jejích institucích. Plzeň:                             Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2007, s. 186.                         32 Tamtéž, s. 191.                         33 MACUR, Josef. Občanské právo procesní v systému práva. 1. vyd. Brno: Universita                             J. E. Purkyně, 1975, s. 81-82.                         34 KNAPP, Viktor. Teorie práva. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 67.                         35 Kritérium v „podobnosti“ nalézá též již KNAPP, Viktor. Předmět a systém                             československého socialistického práva občanského. 1. vyd. Praha: Nakladatelství                             Československé akademie věd, 1959, s. 71-75.                                                                   76","sobě přiřazují do jakýchsi skupin a odlišují je od jiných norem, resp.                         skupin jiných norem, které tuto „podobnost“ nemají.                                Problémovým  bodem  tohoto  třídění  je  to,  že   je  obtížně  nalézt                         kritérium   pro   tuto   „podobnost“.   I   v   případě,   že   takové   kritérium   je                         nalezeno,   je   velice   často   nemožné   vést   podle   tohoto   kritéria   ostrou                         rozlišovací   hranici   mezi   jednou   skupinou   norem   a   skupinou   jinou   –                         výsledkem pak jsou téměř vždy spíše jakési škály (tedy stupnice), na které                         lze normy umisťovat, než od sebe jednoznačně oddělené skupiny norem.                         Téměř vždy pak vzniká problém u norem, které jsou na oné pomyslné                         škále umístěny kdesi uprostřed a nelze tak jednoznačně rozhodnout, ke                         které   skupině   norem  mají   blíže.   Navíc   se  může   stát,   že   nelze   vůbec                         rozhodnout, na jaké místo takové škály normu umístit, protože vlastnost,                         od které se umístění na škále odvíjí, nelze vůbec rozlišit (a z toho důvodu                                                                 36                         způsob třídění pak není komplementární,  tj. nedokáže vyčerpat a umístit                         všechny  normy  určitého   právního   systému   –   nelze   například   všechny                         normy zařadit do skupin práva veřejného nebo soukromého, hmotného                         nebo procesního apod.)                                Některá kritéria „podobnosti“ norem se však ujala a jsou podle toho                         tříděny – toto třídění je pak tradičně traktováno jako systém práva (byť jen                         z jednoho úhlu pohledu, jak bylo specifikováno výše). V systému práva                         takto lze rozlišit následující celky:                             1) Právní instituty, a to na základě toho, že určité normy se sdružují                                do funkčních celků (normy tedy mají určitou podobnou funkci).                                Právní institut je soubor právních norem upravujících stejnorodé                                vztahy (např. právní institut vlastnictví je soubor právních norem                                upravujících vlastnické vztahy).  V literatuře lze pro tento jev často                                                               37                                                                     38                                nalézt   i   termín   „právní   instituce“.   Weinberger   pod   pojmem                                „normativní instituce“ myslí smysluplný celek s právním obsahem,                                věcně souvislou část právního řádu, která je systémem praktických                                informací (jako např. manželství, vlastnictví, nebo opatrovnictví) a                                rovněž   poznamenává,   že   normativní   instituce   souvisí   se                                společenskými   procesy   a   institucionálními   reáliemi,   která   jsou                                kritérii zjištění reálného bytí normativních institucí.   Na právní                                                                                     39                                odvětví (viz ad 4) lze rovněž nahlížet jako na soubor základních                                institutů. Například u obecné části občanského práva jsou za tyto                                instituty označovány zásady, právní skutečnosti a právní vztah, ve                                zvláštní části občanského práva pak vlastnictví, smlouva a smluvní                                                     40                                právo a odpovědnost.                             2) Právo hmotné a právo procesní, které lze rozlišovat podle toho,                                zda právní normy mají podobný účel. Pokud právní normy plní                                úlohu prostředku k naplnění vlastního účelu práva, mluví se o                                procesním právu, směřují-li bezprostředně k naplnění svého účelu,                           36 Srov. KNAPP, Viktor. Teorie práva. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 67.                         37 ŠÍN, Zbyněk. Tvorba práva: pravidla, metodika, technika. 2. vyd. Praha: C. H. Beck,                             2009, s. 27.                         38 GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 6. aktualiz. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství                             Aleš Čeněk, 2013, s. 118.                         39 WEINBERGER, Ota. Norma a instituce (úvod do teorie práva). 1. vyd. Brno:                             Masarykova univerzita, 1995, s. 18.                         40 HURDÍK, Jan a kol. Občanské právo hmotné: obecná část, absolutní majetková                             práva. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2013, s. 49-50.                                                                   77","jedná se o hmotné právo.  Zatímco hmotněprávní normy stanoví,                                                          41                                jaká práva a povinnosti mají jejich adresáti, procesněprávní normy                                stanoví, jakým formálním způsobem, tj. jakým procesem, mohou                                být práva uplatněna, jak se mohou a jak se mají chovat adresáti v                                právním   procesu,   resp.   jakým   formálním   způsobem   může   být                                vynuceno splnění povinností. 42                             3) Právo soukromé a právo veřejné, do kterých lze zařadit právní                                normy, které při své regulaci používají podobnou metodu, přičemž                                rozlišovacím   kritériem   mezi   oběma   subsystémy   je   podstata   a                                povaha   právní   regulace   a   podílu   jednotlivých   účastníků   a                                zákonodárce   na   ní,   spolu   s   přihlédnutím   k   projevu   odlišnosti                                veřejného   a   soukromého   práva   ve   struktuře   právního   vztahu. 43                                Základem veřejného práva je právo ústavní a dále se k němu řadí                                právo   správní,   právo   finančním   právo   sociálního   zabezpečení,                                právo trestní a právo procesní. Základem práva soukromého je                                právo občanské a dále zejména právo obchodní, právo pracovní a                                právo rodinné. 44                             4) Právní odvětví,  do kterých lze zařadit právní normy podle toho,                                zda regulují takové lidské chování, u něhož lze vypozorovat určitou                                                         45                                předmětovou podobnost.   Pro rozlišování právních odvětví byla                                formulována i další kritéria. Jedním z nich je existence obecných                                                        46                                zásad pro dané odvětví,  které jsou základní osnovou a jednotícím                                                                   47                                principem   určitého   odvětví   práva.   Lze-li   pro   určitou   skupinu                                právních norem formulovat systém základních zásad, znamená to,                                že   tato   skupina   norem   je   relativně   celostním   a   samostatným                                právním   útvarem.   Dalším   významným   kritériem   je   schopnost                                odvětví vytvořit svou obecnou a zvláštní část (což se nepřímo                                projevuje vytvořením vlastní teorie odvětví). 48                                U poslední skupiny je však poukazováno na to, že i přes výše                         uvedená rozlišovací kritéria se o tato kritéria i o třídění samotné se vedou                               49                         spory   a   v   současné   době   je   přijímané   třídění   často   spíše   tradiční   a                         empirické, než vědecké. Jak poukazuje např. Sokol, je rovněž otázkou,                                                 50                         zda hlavní důvod pro tuto diferenciaci není dán spíše praktickými něž                         objektivními důvody, neboť jejími hlavními přínosy jsou praktičnost pro                         organizaci právního vzdělávání a oblasti specializace právních odborníků. 51                          41 GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 6. aktualiz. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství                             Aleš Čeněk, 2013, s. 116.                         42 KNAPP, Viktor. Teorie práva. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 68.                         43 Podrobně viz HURDÍK, Jan a kol. Občanské právo hmotné: obecná část, absolutní                             majetková práva. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2013, s. 36.                         44 KNAPP, Viktor. Teorie práva. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 68.                         45 MACUR, Josef. Občanské právo procesní v systému práva. 1. vyd. Brno: Universita                             J. E. Purkyně, 1975, s. 81.                         46 HRUŠÁKOVÁ, Milana. Základy teorie rodinného práva. 1. vyd. Praha: SPN, 1986, s.                             44.                         47 MACUR, Josef. Občanské právo procesní v systému práva. 1. vyd. Brno: Universita                             J. E. Purkyně, 1975, s. 121.                         48 Tamtéž, s. 123.                         49 Viz KNAPP, Viktor. Teorie práva. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 69. Dle Knappa                             byly tyto spory zvláště hojné v literatuře bývalých socialistických zemí. On sám tyto                             spory označuje jako „dlouholeté, celkem zbytečné a co do výsledku marné“.                         50 Tamtéž.                         51 SOKOL, Jan. Moc, peníze a právo: esej o společnosti a jejích institucích. Plzeň:                                                                   78","4 Rodinné právo v systému práva                                 Nezbytný   úvod   obsažený   v   předcházejících   dvou   kapitolách                         umožnil představit určité teoretické zázemí, které nyní umožní jednak                         správně   zařadit   rodinné   právo   v   systému   práva   a   rovněž   jej   vnitřně                         strukturovat   (neboli   odkrýt   jeho   vnitřní   systematizaci).   Nejprve   se                         pokusíme o zařazení rodinného práva ve vnitřní struktuře práva.                                Rodinné právo je považováno za součást soukromého práva, byť                         zvláště   v   německé   právní   teorii   nadále   přetrvává   o   tomto   zařazení                         diskuse. 52                                Rodinné právo je někdy považováno za samostatné odvětví a jindy                         za relativně samostatnou část občanského práva. V české právní teorii                         neexistují   jednotné   názory   na   jeho   zařazení,   Gerloch   jej   považuje   za                                                      53                         „derivát“  občanského práva,   stejně tak i některé zahraniční prameny. 54                                                                    55                                                                              56                         Jako samostatné odvětví jej uvádí Knapp,   i Macur,   stejné stanovisko                                                                57                         zaujímá Hrušáková ve svých dřívějších,  i novějších pracích.  Králíčková                                                                                     58                         poukazuje na to, že koncept odvětvové samostatnosti rodinného práva je                         důsledkem uplatňování sovětského modelu v právní vědě a dnes je nutné                         jej již opustit. 59                                Pro   odvětvovou   samostatnost   rodinného   práva   však   svědčí                         výsledky   podrobnější   analýzy   na   základě   dvou   kritérií   –   kritéria                         předmětového a kritéria použité metody právní regulace, které nám ukazují                         značnou odlišnost od občanského práva.                                Podle předmětového kritéria lze rodinné právo konstituovat jako                         souhrn právních norem, které regulují osobní a s nimi spojené majetkové                         vztahy, které vznikají v rodině, zejména pak v manželství, a v souvislosti                                                         60                         se sounáležitostí v rámci rodiny.  Typickým znakem těchto vztahů je, že                         jejich subjekty se chovají podle toho, jakou roli zastávají v rodině. U                         občanskoprávních vztahů tato determinace osobním statusem jednotlivce                         buď zcela schází, nebo alespoň není pro tyto vztahy typická.  Rodinou je                                                                                     61                         pak   v   sociologickém   smyslu   myšlena   skupina   osob,   spojená   svazky                         manželství, krve nebo adopce, která spolu obvykle bydlí, přičemž uvnitř                         rodiny postupují její členové podle společensky uznávané a určené dělby                               Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2007, s. 249.                         52 Viz např. RAUSCHER, Thomas. Familienrecht. Heidelberg: C. F. Müller, 2001, s. 41.                         53 GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 6. aktualiz. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství                             Aleš Čeněk, 2013, s. 119.                         54 RAUSCHER, Thomas. Familienrecht. Heidelberg: C. F. Müller, 2001, s. 41-42.                         55 KNAPP, Viktor. Teorie práva. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 67.                         56 MACUR, Josef. Občanské právo procesní v systému práva. 1. vyd. Brno: Universita                             J. E. Purkyně, 1975, s. 138.                         57 HRUŠÁKOVÁ, Milana. Základy teorie rodinného práva. 1. vyd. Praha: SPN, 1986, s.                             56.                         58 HRUŠÁKOVÁ, Milana a Zdeňka KRÁLÍČKOVÁ. České rodinné právo. 3., přeprac.                             a dopl. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2006, s. 16.                         59 KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka. Rodinné právo v novém občanském zákoníku. Právní                             rozhledy, Praha: C. H. Beck, 2013, roč. 21, 23-24, s. 801.                         60 HRUŠÁKOVÁ, Milana. Základy teorie rodinného práva. 1. vyd. Praha: SPN, 1986, s.                             24 a s. 62.                         61 Tamtéž, s. 51.                                                                   79","62                         rolí,  zatímco v právním smyslu je rodinou míněn okruh osob, které jsou                         navzájem   spojeny  právy  a   povinnostmi,   které   vyplývají   z   manželství,                         příbuzenství, osvojení, nebo jiné formy náhradní rodinné péče. 63                                Je však otázkou, zda vůbec existuje spolehlivé teoretické vymezení                         předmětu  rodinného  práva.  Poměrně  podrobnou  představu  o předmětu                         rodinného práva a rodinněprávního zákonodárství si lze nejlépe udělat                         aposteriorně srovnáním různých komentářů k rodinněprávní legislativě a                         srovnáním různých učebnic rodinného práva, tedy srovnáním toho, co sami                                                                            64                         familiaristé za rodinné právo považovali či považují.                                Nicméně lze se v podstatě shodnout na tom, že rodinné právo jako                         svůj   předmět   právní   úpravy   upravuje   konkrétně   tyto   skupiny                         společenských vztahů: 65                             - vztahy mezi manžely,                             - vztahy mezi pokrevními příbuznými (kde lze rozlišit dvě skupiny                                takových vztahů – jednak mezi rodiči a dětmi a dále mezi ostatními                                příbuznými navzájem),                             - vztahy náhradní rodinné výchovy.                                Pro srovnání, prof. Svoboda za první republiky označoval jako                         předmět rodinného práva následující oblasti:                                - vztahy   mezi   mužem   a   ženou   kupící   se   kolem   skutečnosti                                    zplození,                                - vztahy mezi rodiči a dětmi manželskými i nemanželskými,                                - ochrana   osob,   které   pro   mládí   nebo   pro   duševní   závadu                                    potřebují zastání ve věcech právních.                                Jako kritérium pro zařazení těchto oblastí pod právo rodinné nalézá                         společný účel, kterým je úsilí o ochranu jednotlivců společensky slabších a                         ochrana rodiny před vnitřním i vnějším nebezpečím. 66                                Tomuto   staršímu   pojetí,   kdy  mezi   předmět   rodinného   práva   je                         řazena   i   oblast   ochrany   osob,   které   nemají   z   různých   důvodů   rovné                         postavení (např. z důvodu duševního onemocnění), odpovídá i systematika                         některých   kodifikací   (Code   Civil   a   ABGB),   kdy   je   mezi   úpravou                         rodinněprávních vztahů obsažena i úprava práv osobních. Toto zařazení                         vzniklo nejspíše z toho důvodu, že u obou skupin norem nešlo o práva                         týkající se majetku a nejspíše i tím, že práva rodinná souvisí, alespoň z                         velké   části,   s   osobním   stavem   člověka.   Tato   blízkost   je   však   pouze                         zdánlivá a je zřetelná zvláště tehdy, uvědomíme-li si, že pod pojmem osoba                         je nutno zahrnout i osobu právnickou, kterou Code Civil a ABGB v době                         svého vzniku ještě neznaly.                                                   67                                V některých zemích právní úprava rodinněprávních vztahů je či                         byla   vyčleněna   do   samostatných   zákonů   (zvláště   v   bývalých                         socialistických zemích - v současnosti např. Polsko, Slovensko, dříve např.                          62 Tamtéž, s. 8.                         63 Tamtéž, s. 24.                         64 Srov. KNAPP, Viktor. Velké právní systémy: úvod do srovnávací právní vědy. 1. vyd.                             Praha: C. H. Beck, 1996, s. 137, který takto hovoří o právu obchodním.                         65 HRUŠÁKOVÁ, Milana. Základy teorie rodinného práva. 1. vyd. Praha: SPN, 1986, s.                             27.                         66 SVOBODA, Emil. Rodinné právo. Praha: \"Vesmír\" - nakladatelská a vydavatelská                             společnost s r.o., 1921, s. 3-4.                         67 KNAPP, Viktor. Velké právní systémy: úvod do srovnávací právní vědy. 1. vyd. Praha:                             C. H. Beck, 1996, s. 135.                                                                   80","Česká republika, Sovětský svaz).                                V   angloamerickém   právním   systému   nebývají   do   předmětu                         rodinného práva zahrnovány právní vztahy náhradní rodinné péče, a to                         vzhledem k jejich hraniční povaze mezi veřejným a soukromým právem. Je                         možno uvést např. členění dle Bromleyho, dle kterého se rodinné právo                         zabývá: 1) vztahy mezi manželem a manželkou, 2) vztahy mezi rodiči a                         dětmi, 3) majetkovými vztahy (vlastnická práva a vyživovací povinnosti). 68                                Rodinné   právo   se   vyznačuje   i  specifickou   metodou   regulace                         právních vztahů.  Jak upozorňuje Macur, zejména při výchově dětí se                         uplatňují vztahy nadřízenosti a podřízenosti, které se podstatně liší od                         subordinace správněprávních subjektů nebo pracovněprávních subjektů.   69                         Sedláček za první republiky rovněž rozpoznává tento specifický jev a                         nazývá   jej   delegací   ke   stanovení   norem   (určité   osoby   v   rodině   jsou                         oprávněny   stanovovat   normy   jiným   osobám,   přičemž   toto   bylo   ještě                         výraznější v době, kdy moc nad rodinou vykonával pater familias), která                                                                                  70                         zcela schází u majetkového práva v občanském právu.   Nebýt tohoto                         specifika, které je však jedním ze základních oblastí rodinného práva, i v                         rodinném   právu   by   se   uplatňovala   metoda   regulace   charakteristická                                            71                         rovností účastníků.   V rámci rodinného práva se lze rovněž setkat se                         značnou   mírou   státní   intervence   do   rodinněprávních   vztahů,   pro                                                            72                         občanskoprávní vztahy netypickou. Typickým jevem je to, že členové                         rodiny často přijdou do kontaktu s rodinným právem teprve v okamžiku,                         kdy je nutná součinnost státu pro řešení problémů v nefunkční rodině (při                                                             73                         rozvodu, sporech o péči o děti apod.).                                Spíše jen doplňkovým znakem, který nemůže samostatně obhájit                         odvětvovou samostatnost rodinného práva, pak je to, že na rozdíl od řady                         jiných právních odvětví právní úprava rodinněprávních vztahů vychází                         mnohem   více   ze   společenské   reality  a   odrážejí   morální   normy,   takže                         změny právní úpravy jsou mnohem citlivější oblastí než např. novelizace                         řady institutů občanského práva. 74                                Rodinné právo  je charakteristické  i svou  specifickou  funkcí v                         životě společnosti. Jeho hlavním cílem je vytvořit podmínky pro upevnění                         rodiny,   zejména   poskytnutím   garancí   pro   výchovu   dětí,   čímž   v                         nejobecnějším smyslu zajišťuje podmínky pro reprodukci člověka a jeho                         osobnosti.   Zahraniční   literatura   hovoří   poněkud   šířeji   o   ochranné   a                                   75                         regulativní funkci, přičemž hlavním cílem rodinného práva je poskytnout                           68 BROMLEY, P. M. Family law. 4. ed. London: Butterworths, 1971, s. 2.                         69 MACUR, Josef. Občanské právo procesní v systému práva. 1. vyd. Brno: Universita                             J. E. Purkyně, 1975, s. 138.                         70 SEDLÁČEK,   Jaromír.   Rodinné   právo.  V   Brně:   Nákladem   československého                             akademického spolku Právník, 1934, s. 6.                         71 HRUŠÁKOVÁ, Milana. Základy teorie rodinného práva. 1. vyd. Praha: SPN, 1986, s.                             30.                         72 Tento znak jako hlavní  argument pro odvětvovou samostatnost  je akcentován v                             publikaci HRUŠÁKOVÁ, Milana a Zdeňka KRÁLÍČKOVÁ. České rodinné právo.                             3., přeprac. a dopl. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2006, s. 16.                         73 RAUSCHER, Thomas. Familienrecht. Heidelberg: C. F. Müller, 2001, s. 41.                         74 HRUŠÁKOVÁ, Milana. Základy teorie rodinného práva. 1. vyd. Praha: SPN, 1986, s.                             24 a s. 31.                         75 HRUŠÁKOVÁ, Milana. Základy teorie rodinného práva. 1. vyd. Praha: SPN, 1986, s.                             47 a literatura tam citovaná. Lze si však povšimnout podoby se Svobodovým pojetím                             účelu rodinného práva (viz výše).                                                             79                                                                81","jednotlivci ochranu, pokud pro něj rodinné prostředí začne být hrozbou. 76                                Rodinné   právo   však   není   neprodyšně   izolováno   od   ostatních                         právních odvětví, ale má s nimi různé funkční vazby. 77                                Právě tento závěr o specifické funkci rodinného práva umožňuje                         vyslovit  závěr,  že  rodinné  právo  lze  označit  jako systém  i  dle  pojetí                         Luhmannova.                            5 Struktura rodinného práva                                 I v rámci jednotlivých právních odvětví lze rozlišovat další dílčí                         prvky. U občanského práva označuje prof. Hurdík za tyto prvky instituty,                         přičemž těmito rozumí v obecné části občanského práva zásady, právní                         skutečnosti a právní vztah, ve zvláštní části pak vlastnictví, smlouvu a                                                        78                         smluvní právo a odpovědnost.   Vzhledem k tomu, že rodinné právo je                         blízké občanskému právu a vzhledem k tomu, že i na rodinné právo lze                         pohlížet jako na soubor institutů,   pak je možné rozlišit rovněž některé                                                          79                         základní instituty.                                U rodinného práva lze zejména vytvořit obdobný výčet v jeho                         obecné části. Zvláštní část pak již má své specifické instituty a byť by bylo                         možno je podřazovat pod jednotlivé instituty zvláštní části občanského                         práva, jevilo by se takové podřazování často jako velice nepraktické a mělo                         by jen minimální vypovídací hodnotu.                                Za základní instituty v obecné části rodinného práva lze označit                         obdobně   jako   u   občanského   práva   zásady,   dále   pak   rodinněprávní                         skutečnosti   a   rodinněprávní   vztah.  Ve   zvláštní   části   pak   lze   rozeznat                         soustředění   většiny   práv   a   povinností   okolo   tří   základních   institutů,                         kterými jsou manželství (resp. funkční komplex práv a povinností mezi                         manželi),   rodičovství,   resp.   příbuzenství   (tj.   funkční   komplex   práv   a                         povinností   mezi   rodiči   a   dětmi,   resp.   předky   a   potomky   a   jinými                         příbuznými) a náhradní rodinná péče (tj. práva a povinnosti mezi osobami                         zúčastněnými na vztazích v rámci náhradní rodinné péče, resp. výchovy).                                V této závěrečné části bude analyzována vnitřní struktura rodinného                         práva dle jednotlivých institutů, a to již dle nové právní úpravy. S ohledem                         na obsáhlost některých institutů (např. u právních skutečností) se zaměřím                         se zejména na změny, ke kterým v rámci rekodifikace soukromého práva                         došlo.                            6 Základní instituty obecné části rodinného práva                           6.1 Zásady rodinného práva                                V rodinněprávní literatuře katalog základních zásad není jednotný.                            76 EEKELAAR, John. Family law and social policy. London: Weidenfeld and Nicolson,                             1978, s. 44.                         77 HRUŠÁKOVÁ, Milana. Základy teorie rodinného práva. 1. vyd. Praha: SPN, 1986, s.                             56.                         78 HURDÍK, Jan a kol. Občanské právo hmotné: obecná část, absolutní majetková                             práva. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2013, s. 50.                         79 Tamtéž, s. 49.                                                                   82","Nejčastěji jsou zmiňovány následující zásady (resp. principy): 80                             1) Princip blaha dítěte – jedná se o princip, který v sobě ztělesňuje                                základní smysl existence rodinného práva a proto nelze tvrdit, že by                                se   týkal   pouze   vztahů   mezi   rodiči   a   dětmi,   případně   vztahů                                náhradní rodinné péče. V českém rodinném právu je zakotven i v                                právním předpise síly ústavního zákona, v Úmluvě o právech dítěte.                             2) Princip   rovnosti   subjektů   –   princip   rovnosti   subjektů   v   sobě                                zahrnuje nejen rovnost postavení muže a ženy ve všech rodinných                                vztazích,   ale   též   nepřípustnost   diskriminace   podle   rasy,                                náboženství, národnosti či původu.                             3) Princip   vzájemné   pomoci   –   princip   vzájemné   pomoci   je                                charakteristickým   znakem   rodinného   práva.   Oproti                                občanskoprávním   vztahům,   kde   je   typická   ekvivalence   plnění,                                vychází  pomoc   poskytovaná  v  rámci   rodinněprávních  vztahů   z                                důvěry, náklonnosti a vzájemné solidarity, která mezi členy rodiny                                existuje a která je i morálním standardem, který právo v případě                                absence   vynucuje.   Typickým   promítnutím   tohoto   principu   jsou                                práva a povinnosti souvislosti s vyživovacími vztahy.                                Vřazení   rodinného   práva   do   druhé   části   nového   občanského                         zákoníku dále zdůrazňuje možnost použití obecných zásad soukromého                         práva, které jsou obsaženy v části první. NOZ v této části ještě v § 2 odst. 1                         dále odkazuje na Listinu základních práv a svobod a ústavní pořádek (tedy                         i na zásady, které jsou součástí ústavního pořádku).  Základními zásadami                                                                           81                         nebo   hodnotovými   východisky,   které   tak   nyní   výrazněji   pronikají   do                         rodinného práva (byť jejich aplikovatelnost pro soukromé právo již dříve                         vyplývala z mnoha rozhodnutí Ústavního soudu) jsou zejména  82                             - zásada,   že   uplatňování   soukromého   práva   je   nezávislé   na                                uplatňování práva veřejného (§ 1 odst. 1 NOZ),                             - zásada   autonomie   vůle   (promítající   se   v   rodinném   právu                                samozřejmě vyjma statusových norem) dle § 1 odst. 2 NOZ,                             - zásada zákazu výkladu právního předpisu v rozporu s dobrými                                mravy (§ 2 odst. 3 NOZ),                             - zásada zákazu působení bezdůvodné újmy (§ 3 odst. 1 NOZ),                             - zásada ochrany poctivého jednání a dobré víry (§ 7 NOZ),                             - zásada zákazu zneužití práva (§ 8 NOZ).                           6.2 Rodinněprávní skutečnosti                                V této části se s ohledem na omezený rozsah příspěvku omezím                         pouze na dvě významné právní skutečnosti, které se úzce váží k základním                         institutům   zvláštní   části   rodinného   práva,   a   sice   uzavření   manželství                         (sňatek) a soudní rozhodnutí a jeho roli ve vztazích náhradní rodinné péče,                         byť tyto analyzované skutečnosti nejsou jediné existující.                                První analyzovanou právní skutečností je uzavření manželství skrze                         sňatek a povaha této právní skutečnosti. Část starší literatury pojednávající                           80 HRUŠÁKOVÁ, Milana a Zdeňka KRÁLÍČKOVÁ. České rodinné právo. 3., přeprac.                             a dopl. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2006, s. 18.                         81 KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka. Rodinné právo v novém občanském zákoníku. Právní                             rozhledy, Praha: C. H. Beck, 2013, roč. 21, 23-24, s. 802.                         82 V podrobnostech KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka. Rodinné právo v novém občanském                             zákoníku. Právní rozhledy, Praha: C. H. Beck, 2013, roč. 21, 23-24, s. 802.                                                                   83","o ZOR kategorizovala sňatek jako „zvláštní rodinněprávní dvoustranný                                      83                         právní úkon“  a odmítala jej označit jako smlouvu.                                I v NOZ má právní úprava sňatku kogentní povahu a svobodnou                         volbu   umožňuje   jen   v   některých   dílčích   záležitostech   (jako   je   volba                         formy). 84                                Samotný právní úkon směřující k uzavření manželství je pak v                         NOZ označen jako „svobodný a úplný souhlasný projev vůle muže a ženy“                         (§ 656 odst. 1). NOZ se tedy nevrací k pojetí v ABGB, kde v § 44 úkon                         směřující   ke   vzniku   manželství   byl   výslovně   označen   jako   „smlouva                         manželská“. I veškerá doprovodná literatura ke vzniku NOZ se vyhýbá                         tomu, aby byl sňatek označen jako smlouva. 85                                Odmítání označení tohoto úkony jako smlouvy se objevuje poprvé                         v právní teorii po roce 1948 v souvislosti s novou státní ideologií. Dle                         dobové literatury  „stará monogamie, jsouc založena právním jednáním                         (smlouvou),   byla   institutem   nutným   pro   udržení   a   posílení   mužovy                         hospodářské   nadvlády...   a   byla   proto   jen   důsledkem   kapitalistických                         hospodářských poměrů... Prohlášení, kterým se manželství uzavírá, není                         prohlášením   smluvním,   nýbrž   prohlášením   vůle   občanů   lidově                         demokratického státu, samozřejmě svobodné.“  86                                Z   uvedené   citace   je   zřejmé,   že   v   současném   společenském                         uspořádání výše citované premisy, které by měly vést k popření charakteru                         právního úkonu jako smlouvy, nedávají smysl – důsledkem manželství                         jakožto   smlouvy   zcela   jistě   nebude   mužova   hospodářská   nadvláda   a                         prohlášení smluvní  zcela jistě nevylučuje to,  že se jedná o svobodné                         prohlášení občanů.                                V zahraniční literatuře lze nalézt oba přístupy,  a to jak to, že                                                                          87                         uzavření manželství je označováno jako smlouva,  případně jako smlouva                                    88                         sui generis,  tak i kritiku smluvní teorie. 89                                Předválečná československá literatura zastávala smluvní teorii. 90                                Osobně   se   domnívám,   že   právní   úkon   směřující   k   uzavření                         manželství v současnosti opětovně lze označit jako smlouvu, jak (bez                         ohledu na společenské poměry) vždy zastávala i menšinová, byť vlivná                         část   odborné   literatury.   Je   však   nutné   si   uvědomit,   že   v   současném                                                 91                          83 HRUŠÁKOVÁ, Milana. Základy teorie rodinného práva. 1. vyd. Praha: SPN, 1986, s.                             96.                         84 RADVANOVÁ, Senta a Michaela ZUKLÍNOVÁ. Kurs občanského práva: instituty                             rodinného práva. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 1999, s. 15.                         85 ELIÁŠ, Karel a Michaela ZUKLÍNOVÁ. Principy a východiska nového kodexu                             soukromého práva. 1. vyd. Praha: Linde, 2001, s. 159. ELIÁŠ, Karel. Nový občanský                             zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. 1. vyd.. Ostrava: Sagit,                             2012, s. 287.                         86 PETRŽELKA,   Karel.   Zákon   o   právu   rodinném:   Zákon   o   zatímních   změnách   v                             některých občanských věcech právních. 2. vyd. Praha: Orbis, 1950, s. 23.                         87 BEITZKE, Günther. Familienrecht: ein Studienbuch. 25., überarb. Aufl. München: C.                             H. Beck'sche Verlagsbuchhandlung, 1988, s. 25.                         88 BROMLEY, P. M. Family law. 4. ed. London: Butterworths, 1971, s. 11.                         89 RAUSCHER, Thomas. Familienrecht. Heidelberg: C. F. Müller, 2001, s. 64.                         90 SVOBODA, Emil. Rodinné právo. Praha: \"Vesmír\" - nakladatelská a vydavatelská                             společnost   s   r.o.,   1921,   s.   16.   SEDLÁČEK,   Jaromír.   Rodinné   právo.  V   Brně:                             Nákladem československého akademického spolku Právník, 1934, s. 18.                         91 HADERKA, Jiří. Uzavírání manželství z hlediska právního. 1. vyd. Praha: Academia,                             1977, s. 255. K pojetí sňatku jako smlouvy se kloní i RADVANOVÁ, Senta a                             Michaela ZUKLÍNOVÁ. Kurs občanského práva: instituty rodinného práva. 1. vyd.                                                                   84","kontextu půjde o smlouvu  sui generis, na kterou nebudou moci dopadat                         všechna   obecná   ustanovení   týkající   se   smluv.   Původní   záměr   autorů                         zákona, a sice že bude v NOZ výslovně zakotveno to, že na sňatečné                         prohlášení nelze použít obecná ustanovení NOZ o právních jednáních,                         jejích   vadách   a   následcích   (zejména   neplatnosti),   totiž   nebyl   naplněn                         (oproti obdobnému ustanovení v § 782 o prohlášení otcovství, které bylo                                                            92                         autory zákona avizováno společně),  byť závěr o nepoužitelnosti obecných                         ustanovení o právním jednání platí i v současné podobě NOZ.                                Druhou rodinněprávní skutečností, o které stručně pojednám, je                         soudní rozhodnutí, které má klíčovou roli pro vznik jakéhokoliv právního                         vztahu náhradní rodinné péče. NOZ zde přinesl výraznou novinku tím, že                         došlo  k  opětovnému  posílení  role   této   právní  skutečnosti.  NOZ  a  jej                         doprovázející legislativa postupně završila již nastavený vývoj českého                         rodinného práva tím, že došlo k vyloučení rozhodování jiných orgánů, než                         jsou soudy,  o svěření dítěte do náhradní rodinné péče. Posledním takovým                         orgánem, který mohl takto rozhodnout, byl orgán sociálně právní ochrany                         dětí, a to o umístění dítěte do předpěstounské péče. Po novelizaci § 19                         zákona o sociálně právní ochraně dětí zákonem č. 303/2013 Sb., je jediným                         rozhodujícím orgánem již pouze soud, který jediný může dítě umístit do                         předpěstounské péče a jako jediný může rozhodnout o jakékoliv jiné formě                         náhradní rodinné péče.                          6.3 Rodinněprávní vztahy                                Rodinněprávní vztahy jako poslední základní institut obecné části                         rodinného   práva   lze   charakterizovat   jako   osobní   a   s   nimi   spojené                         majetkové vztahy vyplývající z manželství, rodičovství (resp. příbuzenství)                         a dalších forem péče o nezletilé děti vychovávané mimo původní rodinu. 93                         Za   základní   specifikum   rodinněprávních   vztahů   lze   označit   výraznou                         úzkou návaznost sféry biosociálních jevů na sféru právní regulace, která                         přechází   až   v   biologickou   determinovanost   těchto   právních   vztahů. 94                         Dalším   specifikem   je   emocionální   základ   mnohých   rodinněprávních                         vztahů, či emocionální náklonnost jako podmínka vzniku některých vztahů                         vůbec (např. u preadopční péče je nutno zjistit, zda vznikla citová vazba                         mezi   budoucím   osvojitelem   a   osvojencem,   a   to   jako   podmínka   pro                         následné   osvojení).   Neexistence   emocionální   vazby   naopak   ztěžuje   či                         znemožňuje realizaci práv a povinností v rodině a může být důvodem pro                                        95                         ingerenci státu.  Dalšími charakteristickými znaky rodinněprávních vztahů                         jsou jejich fakticita (právní úprava obvykle následuje až poté, co vztahy                         fakticky existují či fakticky zanikly), dlouhodobost, častá imperativnost                         norem, to, že soud rozhoduje o rodinněprávních vztazích podle zvláštních                                                                                               96                         procesních pravidel a zvláštnosti rodinněprávních skutečností (viz níže).                              Praha: C. H. Beck, 1999, s. 18.                         92 ELIÁŠ, Karel a Michaela ZUKLÍNOVÁ. Principy a východiska nového kodexu                             soukromého práva. 1. vyd. Praha: Linde, 2001, s. 160 a 168.                         93 HRUŠÁKOVÁ, Milana. Základy teorie rodinného práva. 1. vyd. Praha: SPN, 1986, s.                             62.                         94 HRUŠÁKOVÁ, Milana a Zdeňka KRÁLÍČKOVÁ. České rodinné právo. 3., přeprac.                             a dopl. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2006, s. 35.                         95 HRUŠÁKOVÁ, Milana. Základy teorie rodinného práva. 1. vyd. Praha: SPN, 1986, s.                             66.                         96 Tamtéž., s. 68-69.                                                                   85","Právě   podle   druhu   biosociální   determinace   lze   rodinněprávní                         vztahy   roztřídit   do   tří   základní   skupin,   které   jsou   úzce   spojeny   s                         vymezením předmětu rodinného práva (viz výše). Jedná se o vztahy mezi                         rodiči a dětmi (zprostředkovaně těmito vztahy další příbuzenské vztahy                         založené na biologickém svazku nebo na osvojení), vztahy mezi manžely a                         vztahy náhradní rodinné péče. 97                                Je rovněž nutné si uvědomit, že právní vztahy vznikající v rodině                         jsou pouze menší výsečí mnohem širšího komplexu regulací, působícího v                         rodině a opírajícího se zejména o normy morální, neboť velká část vztahů v                         rodině kvůli své složitosti zůstává mimo možnosti regulace právní. 98                                Subjekty rodinněprávních vztahů jsou dle NOZ zejména fyzické                         osoby. U většiny základních právních vztahů je přímo vyloučeno, aby                         nositeli byla osoba právnická, což je rovněž jeden z charakteristických                         znaků rodinněprávních vztahů, kterým se odlišují od občanskoprávních                         vztahů. V některých právních vztazích se však objevují i osoby právnické –                         jedná se zejména o vztahy náhradní rodinné péče, neboť dle § 973 NOZ                         může být osobou, která bude pečovat o dítě ústavní zařízení, případně                         zařízení   pro   děti   vyžadující   okamžitou   pomoc,   které   jsou   právnickou                         osobou.  Právnická   osoba   jako  ten,   komu  je  dítě   svěřeno   do  péče,   je                         vnímána jako krajní řešení tehdy, kdy není na místě dát přednost svěření                         dítěte do péče fyzické osoby, což je v zákoně výslovně zakotveno (§ 971                         odst. 1 NOZ) a což i vyplývá z mezinárodních závazků České republiky. 99                            7 Základní instituty zvláštní části rodinného práva                                  Zvláštní část rodinného práva je pak možno rozdělit na jednotlivé                         instituty v podstatě podle předmětového kritéria, které bylo zmíněno již                         výše. Mimo výše zmíněného rozdělení na trojici základních institutů lze                         dále   ještě   rozeznat   některé   instituty,   u   nichž   není   jednoznačné   jejich                         podřazení.   Jedná   se   o   švagrovství,   registrované   partnerství   a   práva   a                         povinnosti osob žijících ve společné domácnosti.                          7.1 Manželství                                Manželství a právní vztahy s ním související jsou v NOZ upraveny                         v   §   655   až   770.   Přestože   NOZ   poskytuje   výslovnou   ochranu   rodině                         založené manželstvím (§ 3 odst. 2 písm. b) NOZ), i neformální svazky                         muže a ženy, resp. jakýchkoliv jiných osob, mezi kterými existuje citové                         pouto a mezi nimiž zpravidla existuje společná domácnost, požívají právní                         ochrany,   a   to   včetně   registrovaného   partnerství,   které   oproti   věcnému                         záměru zůstalo v samostatném zákoně č. 115/2006 Sb., o registrovaném                                                         100                         partnerství (dále též jen „ZRP“) .                                Nová právní úprava nezná a neobsahuje návrat institutu zasnoubení,                         který byl znám v ABGB (§ 45) a pro který zásnuby ještě stále měly určitou                         právní relevanci (byť v oslabené podobě).                          97 Tamtéž, s. 63.                         98 Tamtéž, s. 65.                         99 ELIÁŠ, Karel. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a                             rejstříkem. 1. vyd.. Ostrava: Sagit, 2012, s. 423.                         100 KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka. Rodinné právo v novém občanském zákoníku. Právní                             rozhledy, Praha: C. H. Beck, 2013, roč. 21, 23-24, s. 803.                                                                   86","Vzájemná práva a povinnosti manželů se váží k vzniku, trvání a                         následně   zániku   manželství.   S   otázkou   vzniku   se   pojí   i   problematika                         neplatnosti a neexistence manželství, jakož i překážek manželství.                                NOZ zná stejné formy sňatku, jako je znal ZOR. Ač původně měla                         být ustanovena civilní forma sňatku jako obligatorní, tzv. církevní sňatek                         zůstal ponechán.                                         101                                Práva a povinnosti mezi manželi lze rozdělit na osobní a majetková                         práva. Mezi osobní práva se vždy řadil široký výčet práv.   NOZ tento                                                                                    102                         výčet   práv   rozšiřuje   o   některá   další,   například   vzájemnou   informační                         povinnost   manželů  o  svých  příjmech  a   stavu  svého  jmění,  jakož  i  o                         stávajících i uvažovaných pracovních, studijních a podobných činnostech                         (§ 688 NOZ).  Nově je v NOZ zařazeno i soukromoprávní ustanovení o                                       103                         ochraně proti domácímu násilí (§ 751 a 752 NOZ a § 3021 NOZ).                                                                                       104                                Mezi   majetkové   manželské   právo   v   širším   smyslu   se   řadí                         vzájemná vyživovací povinnost mezi manželi, případně mezi rozvedenými                         manželi, vzájemná povinnost přispívat na potřeby společné domácnosti,                         práva a povinnosti související s bydlením manželů, kde je nově výrazně                         akcentován princip ochrany slabší strany (§ 744 a násl. NOZ)  a zejména                                                                                     105                         manželský majetkový režim. Zcela nově se objevuje právní režim věcí                         náležejících do společné domácnosti (§ 698 NOZ) a právní režim tzv.                         rodinného závodu (§ 700 a násl. NOZ).                                NOZ systematicky řadí úpravu manželského majetkového režimu                         mezi   část   týkající   se   práv   a   povinností   mezi   manželi,   oproti   úpravě                         původní, která se snažila oddělovat majetkové a osobní rodinněprávní                         vztahy,   ačkoliv   byla   již   za   socialismu   za   toto   kritizována,   neboť                                                                                        106                         majetkové a osobní vztahy v rodině tvoří jeden funkční celek. I tyto                         majetkové vztahy jsou totiž podřízeny hlavním cílům a funkcím rodinného                                                                                  107                         práva a jsou povolány k upevnění rodiny a manželství.   Nová právní                         úprava   důsledně   prosazuje   princip   autonomie   vůle,   neboť   manželům                         umožňuje uzavřít formou notářského zápisu nejen smlouvu o modifikaci                         zákonného režimu nabytého jmění, ale též prostřednictvím téže formy                         vytvořit smluvený majetkový režim či založit režim odděleného jmění. Jak                         je poukazováno v odborné literatuře, v nové právní úpravě schází tradiční                         pojmenovaná předmanželská či manželská smlouva.    108                                NOZ zná nejen tradiční způsoby zániku manželství, tedy rozvodem                         či   smrtí   manžela  (resp.  prohlášením  za   mrtvého),   ale   nově  i  změnou                         pohlaví   (§   29   NOZ).   Rozvod   manželství   je   nadále   založen   na                         kvalifikovaném rozvratu a v podstatě je převzata původní úprava ze ZOR,                          101 Tamtéž.                         102 Podrobný výčet např. HRUŠÁKOVÁ, Milana. Základy teorie rodinného práva. 1.                             vyd. Praha: SPN, 1986, s. 90-97.                         103 KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka. Rodinné právo v novém občanském zákoníku. Právní                             rozhledy, Praha: C. H. Beck, 2013, roč. 21, 23-24, s. 804.                         104 HRUŠÁKOVÁ, Milana. Základy teorie rodinného práva. 1. vyd. Praha: SPN, 1986, s.                             84.                         105 KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka. Rodinné právo v novém občanském zákoníku. Právní                             rozhledy, Praha: C. H. Beck, 2013, roč. 21, 23-24, s. 806.                         106 HRUŠÁKOVÁ, Milana. Základy teorie rodinného práva. 1. vyd. Praha: SPN, 1986, s.                             89-90 a literatura tam citovaná.                         107 Tamtéž, s. 83.                         108 KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka. Rodinné právo v novém občanském zákoníku. Právní                             rozhledy, Praha: C. H. Beck, 2013, roč. 21, 23-24, s. 805.                                                                   87","kdy nadále existuje jak možnost rozvodu sporného (§ 755 a násl. NOZ),                         tak i nesporného (§ 757 NOZ), dále rozvodu s tvrdostní klauzulí (§ 755                         odst. 2 NOZ). 109                                Po zániku manželství ještě stále mezi bývalými manželi přetrvává                         množství vzájemných práv a povinností, které (pomineme-li vypořádání                         zaniklého SJM) se soustřeďují do dvou institutů – bydlení manželů po                         rozvodu manželství a výživné mezi rozvedenými manželi. U výživného                         došlo ke zpřísnění podmínek pro jeho přiznání (§ 760 NOZ), a to výčtem                         množství podmínek pro jeho přiznání.                          7.2 Rodičovství a příbuzenství                                Právní vztahy mezi rodiči a dětmi jsou těžištěm úpravy rodinného                         práva.   Základním pojmem je zde tzv. rodičovská zodpovědnost, která                               110                         však nevyčerpává všechny druhy vztahů mezi rodiči a dětmi, byť je pro                         většinu z nich východiskem                                NOZ upravuje tyto dílčí instituty, vážící se k vztahům mezi rodiči a                         dětmi:                             - vznik rodičovství a problematiku jeho určování (včetně osvojení),                             - vzájemná   práva   a   povinnosti   rodičů   a   dětí   vč.   rodičovské                                odpovědnosti,                             - vzájemná vyživovací povinnost rodičů a dětí.                                V této oblasti lze nalézt i mnohá oprávnění orgánů veřejné správy,                         které realizují svůj dohled nad řádným výkonem rodičovské zodpovědnosti                         v rámci ochrany zájmu nezletilého dítěte (různá oprávnění soudu a orgánu                         sociálně-právní ochrany dětí).                                U první skupiny, tj. vzniku rodičovství, NOZ nijak nezměnil způsob                         určení matky dítěte, kdy nadále platí, že matkou dítěte je žena, která dítě                         porodila (§ 775 NOZ). Náhradní mateřství zákon neřeší a právně relevantní                         je pro něj jen pro osvojování mezi blízkými příbuznými (§ 804 NOZ).                         Právní úprava určování otcovství je nadále založena na třech domněnkách,                         nicméně v podrobnostech došlo k určitým změnám. Mezi nejvýznamnější                         patří zejména: 111                             - možnost konverze první domněnky v domněnku druhou, kdy bude                                za otce dítěte, které se narodí mezi podáním návrhu na rozvod a do                                třístého dne po rozvodu, považován muž, který to o sobě prohlásí                                (§ 777 odst. 1 NOZ),                             - domněnka otcovství partnera neprovdané matky, udělil-li souhlas s                                umělým oplodněním (§ 778 NOZ),                             - prodloužení popěrné lhůty manželovi matky u první domněnky ze                                tří na šest let (§ 785 NOZ),                             - možnost   prominutí  zmeškání  popěrné   lhůty soudem  a  možnost                                soudu zahájit řízení o popření otcovství z úřední povinnosti (§ 792                                a 793 NOZ).                                S kritikou se v odborné literatuře setkala skutečnost, že nedošlo k                           109 Tamtéž, s. 807.                         110 HRUŠÁKOVÁ, Milana. Základy teorie rodinného práva. 1. vyd. Praha: SPN, 1986, s.                             73.                         111 Výčet převzat z KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka. Rodinné právo v novém občanském                             zákoníku. Právní rozhledy, Praha: C. H. Beck, 2013, roč. 21, 23-24, s. 809, kde lze                             nalézt úplný seznam změn a podrobnější výklad.                                                                   88","zakotvení popěrného práva dítěte, ač tak bylo původně autory zákona                         avizováno. 112                                Právní úprava osvojení rovněž v NOZ doznala změn – novinkou je                         zejména   zásada   minimálního   věkového   rozdílu   mezi   osvojencem   a                         osvojitelem   (§   803   NOZ),   precizace   požadavků   na   souhlas   rodičů   s                         osvojením (§ 809 a násl. NOZ), posílení participačních práv osvojovaného                         dítěte   (§   806   a   násl.   NOZ)   a   nová   koncepce   tzv.   zrušitelného   a                                                                     113                         nezrušitelného osvojení (§ 840 odst. 2 NOZ).  Naprostou novinkou (resp.                         návratem k tradici z dob platnosti ABGB) je pak možnost osvojení zletilé                         osoby, přičemž NOZ rozlišuje dva typy osvojení zletilé osoby (§ 847 NOZ                         – osvojení, které je obdobné osvojení nezletilých dětí, a § 848 NOZ –                         osvojení, které není obdobou osvojení nezletilých dětí).                                Co se týče obsahu práv a povinností mezi rodiči a dětmi, NOZ                         především precizuje povinnosti, které se týkají správy majetku nezletilého                         dítěte (§ 896 až 905 NOZ) a zvyšuje participační práva dítěte u záležitostí,                         které se jej dotýkají (zejména § 867 odst. 1, § 875 odst. 2 a § 907 odst. 2                         NOZ). Nositelé rodičovské odpovědnosti mohou být nadále pouze rodiče                         dítěte   a   soud   může   zasáhnout   do   jejího   výkonu   jejím   pozastavením,                         omezením či zbavením.                                Základní principy vyživovací povinnosti jsou shodné jako v ZOR,                         přičemž ani v NOZ vyživovací povinnost rodičů k dětem není považována                         za součást rodičovské zodpovědnosti. 114                                  U   právní   úpravy   příbuzenství   došlo   k   rozšíření   okruhu                         příbuzenských vztahů, které mají právní relevanci.                                Příbuzenství v NOZ má podstatný význam především pro určení                         osob:                             - s presumpcí blízkosti k dotčené osobě (považovaných za osobu                                blízkou - § 22 NOZ, disponujících právem ochrany dotčené osoby -                                § 78 odst. 2 aj., preferovaných při určování opatrovníka - § 471                                NOZ),                             - stižených manželskou překážkou (§ 675 NOZ),                             - účastnících se na provozu tzv. rodinného závodu (§ 700 NOZ),                             - vzájemně povinných výživou (§ 910 až 926 NOZ),                             - preferovaných při stanovení styku s dítětem (§ 927 NOZ),                             - preferovaných   při   vztazích   náhradní   rodinné   péče   (určování                                pěstouna či poručníka - § 931 NOZ),                             - jakožto dědiců ze zákona (§ 1635 až 1640 NOZ).   115                                NOZ   přitom   zachovává   pravidla   pro   tzv.   počítání   stupňů                         příbuzenství a pro určování přímé a nepřímé linie příbuzenství (§ 771 a §                         772   NOZ).   V   NOZ   dochází   zejména   k   posílení   právní   relevance                          112 KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka. Rodinné právo v novém občanském zákoníku. Právní                             rozhledy, Praha: C. H. Beck, 2013, roč. 21, 23-24, s. 809. ELIÁŠ, Karel a Michaela                             ZUKLÍNOVÁ. Principy a východiska nového kodexu soukromého práva. 1. vyd.                             Praha: Linde, 2001, s. 168.                         113 KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka. Rodinné právo v novém občanském zákoníku. Právní                             rozhledy, Praha: C. H. Beck, 2013, roč. 21, 23-24, s. 810.                         114 Tamtéž, s. 812.                         115 BRUNCKO, Stanislav. Nová příbuzenství s právním významem. In: ŽATECKÁ, Eva.                             Cofola 2012: the conference proceedings. 1. vyd. Brno: Masaryk University, 2012, 1                             CD-ROM.                                                                   89","sourozeneckého vztahu (§ 49, § 114 a § 700 NOZ) a příbuzenského vztahu                         obecně (např. při styku s nezletilým dítětem - § 927 NOZ, nebo při                         vztazích náhradní rodinné péče - § 931 NOZ).                            7.3 Náhradní rodinná péče a instituty s nejednoznačným zařazením                                Posledním základním institutem zvláštní části rodinného práva jsou                         vztahy náhradní rodinné péče. Tzv. náhradní rodinnou péčí se rozumí                         několik institutů, jejichž společným znakem je to, že dítě bylo svěřeno do                         péče   někomu   jinému   než   rodičům   na   základě   rozhodnutí   soudu   a   v                         důsledku intervence státního orgánu, která směřuje k ochraně práv dítěte,                         která jsou porušena nežádoucím výkonem rodičovské odpovědnosti.   116                                Jediným   orgánem,   který   může   rozhodnout   o   svěření   dítěte   do                         náhradní rodinné péče, je soud (viz výše). NOZ zná následující druhy                         náhradní rodinné péče: poručenství (§ 928 až 942 NOZ), opatrovnictví                         dítěte (§ 943 až 947 NOZ), svěření dítěte do péče jiné osoby (§ 953 až 957                         NOZ), pěstounství včetně tzv. předpěstounské péče (§ 958 až 970 NOZ) a                         ústavní výchovu (§ 971 až 975 NOZ).                                Závěrem je ještě nutné zmínit některé instituty, jejichž systematické                         zařazení není jednoznačné.                                NOZ   navrátil   do   českého   právního   řádu   i   institut   švagrovství,                         upravený ještě ve středním občanském zákoníku. Vzhledem k tomu, že                         toto vzniká oproti jiným příbuzenským vztahům nikoli skrze zrození, ale                         skrze uzavření manželství, lze uvažovat, že by mohlo být považováno za                         samostatný základní institut zvláštní části rodinného práva, protože jej                         nelze   jednoznačně   podřadit   ani   pod   právní   vztahy   související   s                         manželstvím,   ani   pod   právní   vztahy   ustavené   skrze   zrození   (tedy                         rodičovské a od nich odvozené příbuzenské vztahy). V NOZ lze z jeho                         systematického   zařazení   v   zákoně   dovodit,   že   jej   nelze   považovat   za                         příbuzenský vztah. Co je účelem znovuzavedení švagrovství, to lze jen                         odhadovat – sama důvodová zpráva je poměrně skoupá, neboť jako účel                         znovuzavedení uvádí fixaci jakožto právní pojem. Ač jde o znovuzavedení                         institutu, NOZ už se švagrovstvím nespojuje jeho dřívější účinky (např. dle                         zákona č. 265/1949 Sb., o právu rodinném, bylo sešvagření manželskou                         překážkou)   a   osoba   sešvagřená   není   ani   zahrnuta   v   okruh   dědiců   ze                         zákona. Jako nejdůležitější význam švagrovství lze tak pravděpodobně                         považovat   zařazení   sešvagřených   osob   mezi   osoby   blízké   (ve   formě                         vyvratitelné domněnky) se všemi z toho plynoucími důsledky (§ 22 NOZ).                         V praxi bude právě tento důsledek mít pravděpodobně největší význam pro                         vztahy, které již dnes v sociální realitě existují mezi fakticky blízkými                         osobami bez odpovídajícího zařazení těchto osob mezi osoby blízké v                         právním smyslu. 117                                Na obdobném pomezí se vyskytuje i právní úprava povinností a                         práv vůči dítěti spolužijící osoby dle § 885 NOZ, kdy nutnou právní                         skutečností,   která   vede   ke   vzniku   těchto   práv   a   povinností,   je   vznik                         společné domácnosti a odlišuje se tak od právních vztahů mezi rodiči a                          116 RADVANOVÁ, Senta a Michaela ZUKLÍNOVÁ. Kurs občanského práva: instituty                             rodinného práva. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 1999, s. 124.                         117 BRUNCKO, Stanislav. Nová příbuzenství s právním významem. In: ŽATECKÁ, Eva.                             Cofola 2012: the conference proceedings. 1. vyd. Brno: Masaryk University, 2012, 1                             CD-ROM.                                                                   90","dětmi (zde je hlavní právní skutečností vedoucí ke vzniku právních vztahů                         zrození) i od právních vztahů mezi manželi.                                Jako samostatný základní institut lze odlišit rovněž registrované                         partnerství,   upravené   v   ZRP,   neboť   jej   nelze   označit   jako   obdobu                         manželství zejména s ohledem na funkci tohoto svazku. Zatímco obecnou                         funkcí všech rodinněprávních institutů je poskytnutí garancí pro výchovu                         dětí a zajištění podmínek pro reprodukci člověka, registrované partnerství                         (v současné právní podobě) takovou funkci nemá. Je otázkou, zda se za                         hlavní   funkci   nějakého   právního   institutu   dá   označit   sama                         institucionalizace faktického vztahu. Podle mého názoru nikoliv, a proto                         jako   jeho   hlavní   funkci   lze   v   současnosti   nejspíše   označit   upevnění                         materiální jistoty a povinnosti vzájemné pomoci pro registrované partnery                         (tedy   hlubší   promítnutí   zásady   vzájemné   pomoci,   než   by  tak   bylo   u                         faktického svazku). Ač NOZ původně počítal se zařazením tohoto institutu                         do svého textu, nakonec bylo rozhodnuto o ponechání právní úpravy v                         samostatném zákoně.                                Dalším hraničním institutem je nesezdané soužití. Judikatura ESLP                         chrání takové soužití obdobně jako rodinu (přiznává ji právo na rodinný                                      118                         život   apod.).   NOZ   ponechává   osobě   žijící   v   partnerském   soužití                         množství práv a povinností, které jsou zaměřeny k ochraně rodiny (což je                         obecnou funkcí rodinného práva), a to např. vyživovací povinnost otce                         dítěte k neprovdané matce (už i v těhotenství) dle § 920 NOZ.                                U   některých   institutů   navíc   lze   vypozorovat,   že   působí   napříč                         základní instituty rodinného práva. Jedná se zejména o institut výživného,                         který se týká jak vztahů v manželství, tak i vztahů mezi rodiči a dětmi a                         rovněž se vyskytuje i ve vztazích náhradní rodinné péče (a též u vztahů                         mezi registrovanými partnery). ZOR tuto specifickou vlastnost výživného                         reflektoval   tím,   že   právní   úpravu   vyživovacích   vztahů   upravoval   v                         samostatné třetí části zákona. NOZ naproti tomu právní úpravu výživného                         rozptýlil v celé části druhé                            8 Závěr                                  Systémem se podle jedné tradic myšlení rozumí celek, který se                         sestává z částí, které jsou navzájem v určitých vzájemných vztazích. Tato                         tradice myšlení našla své uplatnění i v právu, kde právo jako systém tohoto                         typu   charakterizují   ve   svých   pracích   Macur   a   Knapp.   Naproti   tomu                         Luhmann je představitelem jiné tradice myšlení, která správně upozorňuje                         na to, že předchozí teorie nedokáže vysvětlit, proč se tento celek projevuje                         na úrovní částí jako jednota a poukazuje na funkci systému jako na jeho                         rozeznávací kritérium. Ani tato tradice myšlení však nepodceňuje strukturu                         systému a jeho členění na parciální systémy, případně na prvky a vztahy                         mezi nimi.                                Právo   lze   v   obou   myšlenkových   tradicích   označit   jako   systém                         (přesněji jako jeden ze sociálních systémů) a lze rovněž nalézt jeho vnitřní                         strukturu i prvky.  Problematika vnitřní diferenciace v systému práva není                         nová a zkoumala se již v období rozvoje římského práva. Nejčastější                           118 HRUŠÁKOVÁ, Milana a Zdeňka KRÁLÍČKOVÁ. České rodinné právo. 3., přeprac.                             a dopl. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2006, s. 162.                                                                   91","vnitřní diferenciace systému práva vychází zdola, od jediných jednoznačně                         rozeznatelných vnitřních prvků, kterými jsou právní normy, a opírá se o                         vlastnosti těchto norem. Jako prvky systému, kterým je právo, lze rozlišit                         právní instituty, právo hmotné a procesní, právo soukromé a veřejné a                         právní odvětví.                                Rodinné právo tvoří svébytný systém jakožto součást soukromého                         práva a jakožto samostatné právní odvětví. Jako samostatné odvětví je                         možno jej rozlišit pomocí předmětového kritéria a pomocí kritéria metody                         právní regulace, a jako svébytný systém je možné jej označit pro jeho                         specifickou funkci v životě společnosti, kterou je vytvoření podmínek pro                         upevnění rodiny, zejména poskytnutím garancí pro výchovu dětí, čímž v                         nejobecnějším smyslu zajišťuje podmínky pro reprodukci člověka a jeho                         osobnosti.                                Samo rodinné právo je složeno z prvků, kterými jsou rodinněprávní                         instituty. Základními instituty obecné části rodinného práva jsou zásady,                         rodinněprávní   skutečnosti   a   rodinněprávní   vztah,   základními   instituty                         zvláštní části rodinného práva jsou manželství, rodičovství a příbuzenství a                         náhradní rodinná péče. Co se týče manželství, přestože NOZ poskytuje                         výslovnou ochranu rodině založené manželstvím (§ 3 odst. 2 písm. b)                         NOZ), i neformální svazky muže a ženy, resp. jakýchkoliv jiných osob,                         mezi   kterými   existuje   citové   pouto   a   mezi   nimiž   zpravidla   existuje                         společná   domácnost,   požívají   právní   ochrany.   Napříč   právní   úpravou                         rodičovství je zjevné, že v NOZ došlo k výraznému posílení participačních                         práv dítěte u záležitostí, které se jej dotýkají (zejména § 867 odst. 1, § 875                         odst. 2 a § 907 odst. 2 NOZ). U právní úpravy příbuzenství došlo k                         rozšíření okruhu příbuzenských vztahů, které mají právní relevanci. U                         náhradní rodinné péče se soud stal jediným orgánem, na základě jehož                         rozhodnutí může náhradní rodinná péče vzniknout.                            Použitá literatura                            1. BEITZKE, Günther.  Familienrecht: ein Studienbuch.  25., überarb.                               Aufl. München: C. H. Beck'sche Verlagsbuchhandlung, 1988, 387 s.                               ISBN 3406326439.                           2. BROMLEY, P. M. Family law. 4. ed. London: Butterworths, 1971,                               561 s. ISBN 040656003x.                           3. BRUNCKO,   Stanislav.  Nová   příbuzenství   s   právním   významem.                               ŽATECKÁ, Eva. Cofola 2012: the conference proceedings. 1. vyd.                               Brno:   Masaryk   University,   2012,   1   CD-ROM.   ISBN                               9788021059290.                           4. EEKELAAR, John. Family law and social policy. London:                               Weidenfeld and Nicolson, 1978, 335 s. ISBN 0297774077.                           5. ELIÁŠ, Karel a  Michaela  ZUKLÍNOVÁ.  Principy  a východiska                               nového kodexu soukromého práva. 1. vyd. Praha: Linde, 2001, 302 s.                               ISBN 8072013130.                           6. ELIÁŠ, Karel. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou                               zprávou a rejstříkem. 1. vyd.. Ostrava: Sagit, 2012, 1119 s.                           7. GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 6. aktualiz. vyd. Plzeň: Vydavatelství                               a nakladatelství Aleš Čeněk, 2013, 310 s. ISBN 9788073804541.                                                                    92","8. HADERKA, Jiří. Uzavírání manželství z hlediska právního. 1. vyd.                               Praha: Academia, 1977, 374 s.                           9. HRUŠÁKOVÁ, Milana a Zdeňka KRÁLÍČKOVÁ.  České rodinné                               právo. 3., přeprac. a dopl. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2006,                               398 s. ISBN 8021039744.                           10. HRUŠÁKOVÁ, Milana.  Základy teorie rodinného práva.  1. vyd.                               Praha: SPN, 1986, 130 s.                           11. HURDÍK, Jan. Institucionální pilíře soukromého práva v dynamice                               vývoje společnosti.  Vyd. 1. Praha: C. H. Beck, 2007, 119 s. ISBN                               9788071793793.                           12. HURDÍK, Jan a kol. Občanské právo hmotné: obecná část, absolutní                               majetková práva. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk,                               2013, 308 s. ISBN 9788073803773.                           13. KNAPP, Viktor a Aleš GERLOCH.  Právní propedeutika.  Vyd. 1.                               Plzeň: Západočeská univerzita, 1994, 137 s. ISBN 8070821663.                           14. KNAPP, Viktor. Předmět a systém československého socialistického                               práva   občanského.  1.  vyd.  Praha:   Nakladatelství   Československé                               akademie věd, 1959, 314 s.                           15. KNAPP, Viktor. Teorie práva. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 1995, 247 s.                               ISBN 8071790281.                           16. KNAPP, Viktor.  Velké právní systémy: úvod do srovnávací právní                               vědy. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 1996, 248 s. ISBN 8071790893.                           17. KRÁLÍČKOVÁ,   Zdeňka.   Rodinné   právo   v   novém   občanském                               zákoníku. Právní rozhledy, Praha: C. H. Beck, 2013, roč. 21, 23-24,                               s. 801-813. ISSN 1210-6410.                           18. KÜHN, Zdeněk.  Aplikace práva ve složitých případech: k úloze                               právních principů v judikatuře. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2002, 419                               s. ISBN 8024604833.                           19. LUHMANN, Niklas a Fatima KASTNER. Law as a social system. 1.                               vyd.   Oxford:   Oxford   University   Press,   2008,   498   s.   ISBN                               9780198262381.                           20. LUHMANN, Niklas. Sociální systémy: nárys obecné teorie. 1. vyd.                               Brno: CDK (Centrum pro studium demokracie a kultury), 2006, 550                               s. ISBN 8073251000.                           21. MACUR, Josef. Občanské právo procesní v systému práva. 1. vyd.                               Brno: Universita J. E. Purkyně, 1975, 305 s.                           22. PETRŽELKA, Karel. Zákon o právu rodinném: Zákon o zatímních                               změnách v některých občanských věcech právních.  2. vyd. Praha:                               Orbis, 1950, 345 s.                           23. RADVANOVÁ, Senta a Michaela ZUKLÍNOVÁ. Kurs občanského                               práva: instituty rodinného práva. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 1999,                               227 s. ISBN 8071791822.                           24. RAUSCHER,   Thomas.  Familienrecht.  Heidelberg:   C.   F.   Müller,                               2001, 950 s. ISBN 3811450565.                           25. SEDLÁČEK, Jaromír. Rodinné právo. V Brně: Nákladem                               československého akademického spolku Právník, 1934, 221 s.                           26. SOKOL,  Jan.  Moc,   peníze   a   právo:   esej   o  společnosti   a  jejích                               institucích. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2007,                               291 s. ISBN 9788073800666.                           27. SVOBODA, Emil. Rodinné právo. Praha: \"Vesmír\" - nakladatelská a                                                                    93","vydavatelská společnost s r.o., 1921, 117 s.                           28. ŠÍN, Zbyněk.  Tvorba práva: pravidla, metodika, technika.  2. vyd.                               Praha: C. H. Beck, 2009, 176 s. ISBN 9788074001628.                           29. WEINBERGER, Ota. Norma a instituce (úvod do teorie práva). 1.                               vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1995, 217 s. ISBN 8021011238.                                                                                                                                                  94","ODOBERANIE DETÍ BIOLOGICKÝM RODIČOM V                                        KRAJINÁCH EURÓPSKEJ ÚNIE                                                 Radka Sláviková Geržová      *                             Abstract: Families, as the bedrock of society, are provided the necessary                         protection that goes beyond the borders of the national legislation of each                         Member State and reaches a multinational level. This protection is formed                         primarily   of   the   effort   to   eliminate   any   intervention   in   the   natural                         environment of family. One of the most important functions of a family unit                         is to create a natural and healthy environment for the positive development                         of the children. According to Art 24 of the Charter of Fundamental Rights                         of   the   European   Union,   all   children   have   the   right   to   the   care   and                         protection that is necessary for their well-being. This begs the question:                         What if the family unit is not providing this function, but to the contrary                         has become the most inappropriate and unwholesome environment for the                         child? The most serious form of intervention in the family by authorities is                         the removal of a child from the natural environment of his biological                         family. In some EU Member Countries, the number of children removed                         from their biological parents is growing year by year, and this form of                         intervention by authorities has become the subject of impassioned debates                         over the last few years.                          Keywords:  removing children from  biological family,  child  protection,                         judicial decisions, Children Act                           Abstrakt:  Rodine,   ako   základnej   bunke   spoločnosti,   je   poskytovaná                         potrebná   ochrana,   ktorá   presahuje   hranice   vnútroštátnych   legislatív                         jednotlivých   členských   štátov   a   dosahuje   nadnárodnú   úroveň.   Táto                         ochrana   spočíva   najmä   v   snahe   eliminovať   akékoľvek   zásahy   do                         prirodzeného prostredia rodiny.  Jedným z najdôležitejších účelov rodiny je                         vytvárať   prirodzené a zdravé prostredie pre vývoj detí. V zmysle čl.24                         Charty Európskej únie majú všetky deti právo na takú starostlivosť a                         ochranu, ktorá je potrebná pre ich blaho. V tejto súvislosti vystupuje do                         popredia otázka: Čo v prípade, ak rodina túto svoju úlohu nenapĺňa a                         práve naopak, stáva sa pre dieťa tým naj nevhodnejším a najnezdravším                         prostredím?   Najzávažnejšou formou zásahu štátu do rodiny je odňatie                         dieťaťa   z   prirodzeného   prostredia   jeho   biologickej   rodiny.   Počet   detí                         odobratých biologickým rodičom sa v niektorých krajinách Európskej únie                           * JUDr. Radka Sláviková Geržová; advokatka a externa doktorantka na Fakulte prava na                            Paneuropskej vysokej skole v Bratislave, Slovenská republika.                                                                   95","každoročne zvyšuje, a preto sa táto forma zásahu štátu stala predmetom                         búrlivej diskusie.                          Klíčová slova: odoberanie detí biologickým rodičom, ochrana detí,  súdne                         rozhodnutie, zákon o ochrane dieťaťa                            1 Úvod                                  „...Rodičovské práva a povinností tvorí súhrn práv a povinností,                         ktorých   účelom   je   zabezpečiť   morálne   a   materiálne   blaho   dieťaťa   a                         chrániť jeho práva a oprávnené záujmy. Vo vzťahu k rodičovským právam                         sa zdôrazňuje najmä zodpovednosť rodičov. Súčasťou rodičovských práv a                         povinností je sústavná a dôsledná starostlivosť o výchovu, zdravie, výživu                                                                 1                         a všestranný vývoj maloletého dieťaťa...“                                V prípade, že rodičia neplnia svoje povinnosti stanovené právnymi                         predpismi v oblasti rodinného práva, prichádzajú do úvahy opatrenia, ktoré                         sa realizujú vo forme zásahov štátu. Tieto opatrenia štátu sú vo svojej                         podstate   univerzálne,   odlišujú   sa   len   vzhľadom   na   potreby   detí   v                         jednotlivých   krajinách.   Podľa   ideálneho   sociologického   modelu                         intervenciou  štátu  sa poskytuje  doplnková  starostlivosť  a podpora  pre                         rozvoj dobre fungujúcich rodín, ako aj ochrana v prípade ich zlyhania.                                  Intervenčné   opatrenia   štátu   v   tejto   oblasti   možno   rozčleniť   na                         podporné   a   invazívne.     Hlavným   kritériom   pre   toto   delenie   je   vzťah                         opatrení k zachovaniu celistvosti prostredia, kde vyrastá väčšina detí –                         rodine. Odňatie dieťaťa biologickým rodičom, resp. odňatie rodičovských                         práv   a   povinnosti   k   dieťaťu   tak   predstavuje   najzávažnejšie   invazívne                         opatrenie   štátu.   Dochádza   pri   ňom   k   vyňatiu   dieťaťa   z   prirodzeného                         prostredia   jeho   biologickej   rodiny   a   jej   nahradenie   prostredníctvom                         inštitucionálnej   starostlivosti,   čiže   starostlivosti   poskytovanej   na   to                         určenými štátnymi orgánmi, alebo neinštitucionálnej starostlivosti, ktorá sa                         realizuje   vo   forme   náhradnej   rodinnej   starostlivosti.    V  zmysle   čl.   8                         Európskeho dohovoru o ľudských právach a základných slobodách ma                         každý právo na rešpektovanie svojho súkromného a rodinného života.                         Štátny orgán môže do výkonu tohto práva zasahovať len v prípadoch, keď                                                                                       2                         je to v súlade so zákonom a nevyhnutné vo verejnom záujme.  K tomuto                         opatreniu môže dôjsť len na základe rozhodnutia štátneho orgánu, ktorým                         je   vo   väčšine   krajín   nezávislý   súd,   a   v   súlade   s   účinnými   právnymi                         predpismi patriacimi do oblasti rodinného práva.                                  Počiatky zásahov štátnej moci do rodinného prostredia sa začali                         realizovať v európskych krajinách už  v 80. rokoch 19. storočia. Práve v                         tomto období sa intervencia štátu do rodiny začala chápať ako menšie zlo                         než narušenie celého morálneho základu spoločnosti, ku ktorému by došlo,                           1   LAZAR, J. A kol. 2006. Občianske právo hmotné 1. 3. vyd. Bratislava: IURA                             EDITION, 2006. s. 380. ISBN 9788080783464. str. 352 a nasl.                         2    Pozri aj Európsky dohovor o ľudských právach a základných slobodách. [online].                             [cit. 2014-01-24]. Dostupné na internete:http://www.upn.gov.sk/data/pdf/209-                             1992.pdf                                                                   96","ak by určité vybrané rodiny neboli kontrolované štátom. V tomto období sa                         spoločnosť začala zaoberať aj zneužívaním a zanedbávaním detí a ich                         ochranou.   Cieľom   vtedajších   organizácii   bolo   najmä   zabezpečiť                         novelizáciu zákonov, zostaviť kontrolný a vyšetrovací systém na prevenciu                         týrania a zneužívania detí, a taktiež obmedziť právomoci rodičov voči                         deťom. Postupom času dochádzalo v európskych krajinách k prijímaniu                         právnych aktov, ktoré umožňovali štátu v rôznych formách zasahovať do                         biologickej rodiny, a dokonca aj tou najzávažnejšou formou – odobrať                         dieťa biologickým rodičom.   V Dohovore o právach dieťaťa, ktorý je                         najratifikovanejším dohovorom všetkých čias, došlo ku   komplexnému                         vymedzeniu práv dieťaťa, ktoré majú byť rešpektované a chránené zo                         strany štátu aj zo strany rodičov.                                  V zmysle čl. 9 Dohovoru o právach dieťaťa musia všetky zmluvné                         štáty tohto Dohovoru zabezpečiť, aby dieťa nebolo oddelené od svojich                         rodičov,   okrem   prípadov,   keď   je   to   nevyhnutné   pre   najlepšie   záujmy                         dieťaťa. Takéto rozhodnutie však musí byť nevyhnutné v mimoriadnom                         prípade ako je zneužívanie alebo zanedbávanie dieťaťa rodičmi. 3                             2 Odoberanie detí biologickým rodičom v krajinách Európskej únie                                 Zásahy štátu do rodinného prostredia sa v jednotlivých štátoch                         Európskej   únie   podstatným   spôsobom   odlišujú,   čo   je   spôsobené                         rozdielnosťou   legislatív   členských   krajín,   podmienenou   nielen                         ekonomickou vyspelosťou a sociálnym systémom, ale aj právnou kultúrou                         a históriu v danom štáte. Spájanie krajín na nadnárodnej alebo regionálnej                         úrovni, a s tým spojená migrácia obyvateľstva, si vyžaduje,   aby isté                         štandardy   v   takej   citlivej   oblasti   ako   je   ochrana   detí   a   rodiny   boli                         dodržiavané vo všetkých štátoch. Otázka intervencie štátu do rodiny, a s                         tým spojené obmedzovanie rodičovských práv a povinností, tak síce patrí                         do pôsobnosti jednotlivých štátov, avšak štáty musia spĺňať štandardy                         stanovené v nadnárodných dokumentoch zameraných na ochranu ľudských                         práv. Problematike odoberanie detí biologickým rodičom je v súčasnosti                         venovaná veľká pozornosť najmä v súvislosti s viacerými kontroverznými                         prípadmi, ktoré sa odohrali v krajinách Európskej únie, a ktoré upriamili                         pozornosť   na   veľké   množstvo   detí   odobraných   biologickým   rodičom.                         Podľa   správy   Výboru   pre   ľudské   práva   Rady   Európy   dochádza   v                         najväčšom rozsahu k odoberaniu detí najmä v krajinách s najrozvinutejším                         sociálnym systémom - vo Veľkej Británii a v škandinávskych krajinách.                           2.1 Odoberanie detí biologickým rodičom vo Veľkej Británii                                Podľa   prieskumov   dochádza   Vo   Veľkej   Británii   každoročne   k                         odňatiu 30 000 detí z ich biologických rodín. Základný právny rámec,                         ktorý upravuje starostlivosť štátu o detí, a s tým spojené oprávnenia a                         povinnosti verejných inštitúcii, je vo Veľkej Británii zákon s názvom The                         Children Act, ktorého pôvodné znenie bolo prijaté v roku 1898. Základným                           3   Pozri aj Dohovor o právach dieťaťa. [online]. [cit. 2014-01-24], Dostupné na                             internete: http://www.amnesty.sk/wp-content/uploads/2012/01/Dohovor-o-pr                             %C3%A1vach- die%C5%A5a%C5%A5a.pdf.                                                                   97","účelom The Children Act je zabezpečovať a chrániť záujmy detí, preto                         stanovuje   oprávnenia   a   povinnosti   štátnych   orgánov   v   tejto   oblasti.                         Aktuálne   znenie   The   Children  Act   bolo   prijaté   po   smrti   osemročnej                         Victorie   Climbie   z   Pobrežia   Slonoviny,   ktorá   bola   utýraná   svojimi                         adoptívnymi rodičmi. V tomto prípade došlo k významnému zlyhaniu                         anglického sociálneho systému.  Novela The Children Act mala zabrániť                         tomu, aby sa podobné prípady opakovali. Kľúčovým ustanovením The                         Children Act je odoberanie detí biologickým rodičom v §2, podľa ktorého                                                                                      4                         sú  všetky miestne orgány povinné starať sa o ochranu detí.   V praxi to                         znamená, že všetky osoby vo verejných funkciách – lekári, škola, vrátane                         množstva   agentúr   zameriavajúcich   sa   na   práva   detí,   majú   povinnosť                         ohlásiť akékoľvek podozrenie zo zanedbávania alebo zneužívania dieťaťa.                         Obdobné ustanovenie je zakotvené aj,   v § 9 Zákona o sociálnoprávnej                         ochrane detí a sociálnej  kuratele, v zmysle ktorého je  každý povinný                                                                                5                         upozorniť príslušný orgán na porušovanie práv dieťaťa.  Napriek tomu, že                         tieto ustanovenia sú obdobné, ich realizácia sa v daných podmienkach                         uskutočňuje podstatne odlišným spôsobom, čo je dané najmä vysokou                         mierou právneho povedomia v oblasti ochrany detí vo Veľkej Británii.                                  Na   ochranu   detí   v   núdzi   bol   vo   Veľkej   Británii   prijatý   aj                         špecializovaný dokument, ktorý obsahuje jednak ustanovenia záväzného, a                         jednak odporúčacieho charakteru. Týmto kódexom je dokument s názvom                         Vzájomná spolupráca pri ochrane detí   (Working together to safeguard                         children), ktorý bol prijatý v roku 1999.   Dokument zaväzuje všetky                         organizácie na ochranu detí na úzku spoluprácu s ostatnými osobami v                         záujme ochrany a napĺňania najlepších záujmov detí v súlade s právnymi                         predpismi prijatými na ich ochranu. 6                                  Ustanovenia The Children Act, ako aj Vzájomnej spolupráce pri                         ochrane  detí,  sú v  praxi  realizované  prostredníctvom štátnej   inštitúcie                         Children   Social   Care   -   CSC.  Akékoľvek     oznámenie   o   podozrení   z                         ubližovania, zneužívania alebo zanedbávania dieťaťa urobené na polícii                         alebo núdzovej linke je ihneď posunuté miestnemu orgánu na ochranu detí.                         Miestny  orgán   pre   ochranu   detí   má   jeden   deň   od   prijatia   oznámenia                         rozhodnúť, ako bude v danom prípade postupovať ďalej. Ak má za to, že                         dieťaťu nie je a nebolo nijakým spôsobom ubližované, nezačne nijaké                         ďalšie konanie. V prípade podozrenia môže rozhodnúť, že je potrebné                         prípad ďalej prešetriť a získať viac informácii. Na základe takto získaných                         informácii vypracuje tento orgán posudok. Ak obsah posudku naznačuje,                         že dieťa bolo týrané alebo, že mu hrozí bezprostredné nebezpečenstvo, je                         potrebné aby sa začalo viesť v danej veci vyšetrovanie, ktoré zabezpečuje                         sociálny pracovník. Na účely tohto vyšetrovania sa získavajú informácie                         priamo od dieťaťa, jeho rodičov, členov rodiny a iných osôb, za účelom                          4   Pozri aj The Children Act. [online]. [cit. 2014-01-20] Dostupné na internete:                             http://www.legislation.gov.uk/ukpga/2004/31/notes/division/2/4/1/4.                         5   Pozri aj Zákon č. 305/2005 Z.z. o sociálnoprávnej ochrane detí a sociálnej kuratele.                             [online]. [cit. 2014-01-20] Dostupné na internete:                             http://is.muni.cz/th/200618/pedf_m/SR_zakon.pdf.                         6   The Child protection system in England, Fourth Report of Session 2012-13, House of                             Commons, London. [online]. [cit. 2014-01-19]. Dostupné na internete:                             http://www.publications.parliament.uk/pa/cm201213/cmselect/cmeduc/137/137.pdf.                                                                   98","zistenia, či je dieťa vystavené v biologickej rodine týraniu alebo či mu je                         inak ubližované. Na základe The Children  Act musí byť vyšetrené každé                         podozrenie alebo domnienka, že dieťa by mohlo byť ohrozené. V prípade,                         že dôjde k potvrdeniu takéhoto podozrenia z ohrozovania dieťaťa, môže                         sociálny   pracovník   podať   návrh   na   súd,   obdobne   ako   v   Slovenskej                         republike, aby vydal predbežné opatrenie angl. interim care order).                                Účelom   predbežného   opatrenia   v   oblasti   starostlivosti   súdu   o                         maloletých je dočasne upraviť pomery dieťaťa, kým nedôjde k ukončeniu                         vyšetrovania   podozrenia.   Tento   inštitút   je   obdobný   ako   inštitút                         predbežného opatrenia v SR, na základe ktorého súd dočasne zverí dieťa                         do starostlivosti osoby, ktorú vo svojom rozhodnutí určí v prípade, ak sa                         maloleté dieťa ocitne bez akejkoľvek starostlivosti, alebo ak je jeho život,                         zdravie alebo priaznivý vývoj vážne ohrozený alebo narušený. Súd môže                         takéto predbežné opatrenie vydať aj bez návrhu alebo na návrh orgánu                         sociálnoprávnej ochrany detí a sociálnej kurately. 7                                  Na základe takto vydaného predbežného opatrenia môže byť dieťa                         odňaté svojim rodičom alebo opatrovníkom po dobu 8 týždňov. Sociálny                         pracovník, ktorý podá návrh na vydanie opatrenia na súd, musí vypracovať                         „plán ochrany dieťaťa“. Tento plán zahŕňa všetky podrobnosti o ďalšom                         živote dieťaťa po jeho odobratí rodičom a jeho monitorovaní, vrátane toho,                         kde bude dieťa bývať, kam bude chodiť do školy, ako aj úprava jeho                         ďalšieho vzťahu s rodičmi. Okrem odňatia dieťaťa z domova môže dôjsť aj                         k vydaniu predbežného opatrenia, na základe ktorého súd uloží zákaz                         vstupu do obydlia tomu rodičovi, u ktorého je podozrenie   z týrania                         dieťaťa, pričom dieťa môže zostať v starostlivosti druhého rodiča. Za                         veľmi   výnimočných   okolností   môže   byť   dieťa   odobraté   rodičom   na                         základe policajného nariadenia, a to maximálne po dobu 72 hodín.                                 Ak   aj   po   komplexnom   prešetrení   vecí   sú   sociálne   úrady                         presvedčené, že je nevyhnutné zveriť dieťa do náhradnej starostlivosti,                         môžu podať návrh na súd na nariadenie dlhodobej náhradnej starostlivosti                         o dieťa. Na základe tohto nariadenia preberá miestny úrad rodičovské                         práva a povinnosti za rodičov alebo opatrovníkov dieťaťa. V zmysle § 31                         The Children Act môže súd nariadiť náhradnú starostlivosť iba v prípadoch                         uvedených v tomto ustanovení, a to v prípade, že dieťa utrpelo vážnu ujmu                         alebo, že mu hrozí nebezpečenstvo váženej ujmy zo strany jeho rodičov.  8                         Na účely The Children Act sa za ujmu spáchanú na dieťati považuje zlé                         zaobchádzanie, vrátene zneužívania, ako aj poškodzovanie fyzického alebo                         psychického zdravia dieťaťa alebo jeho zdravého vývoja.                                Hneď po nariadení náhradnej starostlivosti sa začne aplikovať plán                         starostlivosti o dieťa vypracovaný sociálnymi pracovníkmi. Na základe                         tohto plánu môže byť dieťa zverené do starostlivosti príbuzných alebo                         iných   členov   rodiny,   do   pestúnskej   starostlivosti   alebo   do   detského                         domova. V niektorých prípadoch plán starostlivosti o dieťa obsahuje aj                         stanovenie procesu postupného návratu dieťaťa do biologickej rodiny. V                          7   Pozri aj § 75a Zákona č. 99/1963 Z.z. Občiansky súdny poriadok [online]. [cit. 2014-                             01-19] Dostupné na internete: http://www.zakonypreludi.sk/zz/1963-99.                         8   The Child protection system in England, Fourth Report of Session 2012-13, House of                             Commons, London. [online]. [cit. 2014-01-19] Dostupné na internete:                             http://www.publications.parliament.uk/pa/cm201213/cmselect/cmeduc/137/137.pdf.                                                                   99","prípadoch, kedy podľa názoru sociálnych služieb pre dieťa nie je návrat do                         biologickej rodiny bezpečný alebo nie je v jeho najlepšom záujme, môže                         byť dieťa poskytnuté na adopciu. Na adopciu dieťaťa v tomto prípade nie                         je potrebný súhlas rodičov.                           2.2. Prípady odoberania detí slovenským rodinám vo Veľkej Británii                                Vo   Veľkej   Británii   došlo   k   viacerým   prípadom   odňatia   detí                         biologickým rodičom pochádzajúcim zo Slovenska. Najmedializovanejším                         prípadom bolo odobratie detí Samuela a Martina Boorových. Celá kauza sa                         začala pred viac ako dvoma rokmi, kedy sociálna služba odobrala Slovenke                         Ivane Boorovej dve maloleté detí z dôvodu podozrenia z ich zneužívania.                         Po prešetrení veci súd vo Veľkej Británii rozhodol o ich nútenej adopcii.                         Odobratie detí sprevádzal rad okolností, ktoré vyvolávali pochybnosti o                         oprávnenosti a dôvodnosti tohto opatrenia zo strany štátu. O celej kauze                         informovali slovenské médiá, ktoré zároveň spustili veľkú vlnu protestu                         proti tomuto zásahu štátu do slovenskej rodiny. Vo Veľkej Británii prebehlo                         niekoľko   pojednávania   v   danej   veci,   pričom   posledné   sa   konalo   na                         Kráľovskom súde, ktorý napokon rozhodol o zverení detí do starostlivosti                         starej matky, ktorá žije na Slovenku. Rozhodnutie v kauze detí Boorových                         bolo svojím spôsobom prelomové a predstavuje možný precedens, pretože                         v tomto konaní mala Slovenská republika možnosť vstúpiť do konania ako                         tretia strana, čo sa v minulosti v podobných prípadoch nestávalo. 9                                  K podobnému prípadu došlo aj v kauze 12-ročného Elliota, ktorého                         britské úrady odobrali jeho slovenskej matke a zverili ho do starostlivosti                         jeho   tety.   Tento   prípad   zmenil   nazeranie   britských   súdov   na   prípady                         odoberania detí rodičom pochádzajúcim z iných krajín. Na základe tohto                         rozsudku bude britská justícia musieť o prípadoch odobratia či adopcie detí                         rodičom, ktorí nie sú britskými občanmi, informovať krajinu, z ktorej                         pochádzajú a umožniť jej podieľať sa na danom konaní.  V rozsudku bol                                                                                 10                         taktiež   zrušený   striktný   zákaz   vyjadrovať   sa   pre   médiá   v   obdobných                         prípadoch, avšak tieto vyjadrenia by nemali byť  urobené v angličtine a                         mali by byť formulované tak, aby bola identita dieťaťa vo Veľkej Británii                                 11                         utajená.  Uvedené rozhodnutie sa tak stáva právnym nástrojom pre ďalšie                         krajiny, ktoré môžu pomôcť svojim občanom čeliacim odoberaniu detí vo                         Veľkej Británii, často krát nie na základe relevantných dôvodov, aktívne                         vystupovať v takýchto konaniach. 12                           9   Pozri aj Deti Ivany Bóórovej sú už na Slovensku, zdroj: SITA, in: Pravda, 2013.                             [online]. [cit. 2014-01-19]. Dostupné na internete:                             http://spravy.pravda.sk/domace/clanok/252564-deti-ivany-boorovej-su-uz-na-                             slovensku/.                         10 Pozri aj MIKUŠOVIČ, D.: Briti zmenili postoj, k sporom o deti nás prizvú častejšie,                             in: SME, 2014. [online]. [cit. 2014-01-19]. Dostupné na internete:                             http://www.sme.sk/c/7069699/briti-zmenili-postoj-k-sporom-o-deti-nas-prizvu-                             castejsie.html.                         11  Pozri aj Judgment of the President of the Family Division dealing with the court’s                             approach to care proceedings concerning children from other European countries, and                             to reporting restriction orders in such cases. [online]. [cit. 2014-01-19]. Dostupné na                             internete: http://www.familylawweek.co.uk/site.aspx?i=ed126781.                         12  Pozri aj Balážová, D.: Cisárová : Šli sme do toho a hrali vabank. In: Pravda, 2012,                             [online]. [cit. 2014-01-19]. Dostupné na internete:                             http://spravy.pravda.sk/domace/clanok/252502-cisarova-sli-sme-do-toho-a-hrali-                                                                  100","Je nepochybné, že rozhodnutia v uvedených prípadoch priniesli                         vývoj   problematiky   zásahov   štátu   do   rodín   pochádzajúcich   z   iných                         krajinách. V tejto súvislosti je potrebné poukázať na to, že každý jeden                         obyvateľ, ktorý sa rozhodne založiť si rodinu v inom členskom štáte                         Európskej únie, musí byť pripravený stotožniť sa aj s fungovaním jej                         právneho a sociálneho systému, ale najmä odlišného právneho povedomia                         a mentality. Je preto opodstatnené, aby jednotlivé štáty mohli v dostatočnej                         miere zasahovať do takýchto konaní, a tým poskytovať svojim občanom                         potrebnú pomoc.                          2.3 Odoberanie detí biologickým rodičom vo Švédsku                                Okrem Veľkej Británie dochádza k veľkému množstvu zásahov                         štátu   do   rodiny   vo   forme   odoberania   detí   biologickým   rodičom   aj   v                         niektorých škandinávskych krajinách. Podľa správy Výboru pre ľudské                         práva Rady Európy došlo vo Švédsku od roku 1920 k odobratiu viac ako                         300 000 detí a ich umiestneniu do náhradnej starostlivosti. Štatistiky pre                         ostatné severské krajiny sú o niečo nižšie. Už v roku 2009 Výbor OSN                         upozornil vo svojej správe na neobvykle vysoký počet detí odnímaných                         svojím biologickým rodičom vo Švédsku. V tejto súvislosti Výbor OSN                         odporučil   Švédsku   zamerať   sa   na   ochranu   prirodzeného   rodinného                         prostredia a najmä na to, aby odnímanie dieťaťa a jeho umiestnenie do                         náhradnej starostlivosti bolo vykonávané len vtedy, keď je to v najlepšom                         záujme dieťaťa.                                 Základný   právny   rámec   verejnej   zodpovednosti   za   deti   a                         mladistvých je vo Švédsku zakotvený v zákone o sociálnych službách.                         Starostlivosť prostredníctvom štátnych orgánov je v zmysle tohto zákona                         poskytovaná osobám mladším ako 18 rokov, ak možno predpokladať, že                         mladému   človeku   nemôže   byť   poskytnutá   potrebná   starostlivosť   so                         súhlasom osoby alebo osôb, ktoré majú na neho väzby. Ak však rodičia                         dieťaťa neposkytnú súhlas  s takýmito opatreniami, môže byť povinná                         starostlivosť nariadená. Starostlivosť štátnych inštitúcii sa tak mladému                         človeku   poskytuje   v   prípade,   ak   nedostatok   starostlivosti,   zneužívania                         alebo   akékoľvek   iné   podmienky   v   rodine   znamenajú   ohrozenie   jeho                         zdravia alebo psychického či fyzického vývoja.                                 Základným   účelom   zákona   je   ochrana   detí,   ktoré   sa   ocitli   v                         nebezpečenstve. Zákon zveruje právomoc v rámci podpory pozitívneho                         vývoja detí do kompetencie miestnych orgánov - obcí a miest. Za týmto                         cieľom má každá obec sociálny okresný úrad zložený z dosadených členov,                         zväčša   politikov,   ktorým   asistujú   sociálny   pracovníci.   Ak   sociálni                         pracovníci považujú za potrebné prijať dieťa do verejnej starostlivosti,                         podajú správu sociálnej rade, ktorá väčšinou rozhodne v súlade s názorom                         sociálnych   pracovníkov.   Rada   môže   podľa   zákona   urobiť   mimoriadne                         rozhodnutie, pričom takéto rozhodnutie sociálnej rady musí byť potvrdené                         na   miestnom   správnom   súde.   Správne   súdy   síce   posudzujú   prípady                         nariadenia   verejnej   starostlivosti,   pričom   návrhy  na   vzatie   dieťaťa   do                         verejnej starostlivosti podávajú sociálni pracovníci. Z praxe je zrejmé, že                              vabank/.                                                                  101","správne súdy len veľmi zriedka rozhodujú odlišne ako sociálna rada.                                Rodičia aj deti majú zo zákona nárok na verejného obhajcu v                         správnych konaniach pred súdom. Rodičom a deťom môže byť spoločný                         obhajca, ale to len v prípade, že medzi nimi nie sú žiadne rozporuplné                         záujmy.   Správny   súd   však   len   málokedy   určí   spoločného   obhajcu.                         Namiesto toho im určí samostatných obhajcov, čo je tiež zväčša založené                         na odporúčaní sociálnych pracovníkov.                                 Vo Švédsku sa často uplatňuje osobitný právny inštitút, tzv. prenos                         poručníctva. Prenos poručníctva sa   realizuje v zmysle Rodičovského a                         poručníckeho zákona nasledovne: „...Ak sa o dieťa starali a vychovávali                         ho v súkromnom domove iných ako jeho rodičov a je očividné, že je to                         najlepšie pre dieťa, tak súčasný vzťah by mal pokračovať a opatrovníctvo                         by malo byť prenesené na osobu alebo osoby, ktoré dieťa prijali, súd ich                         vymenuje za jeho opatrovníkov...“ Ekvivalentom prenosu opatrovníctva je                         vynútená adopcia. Prenosom opatrovníctva nevlastných detí od ich rodičov                         dôjde k prerušeniu všetkých väzieb, ktoré sú medzi rodičom a dieťaťom a                         rodič   stráca   akékoľvek   rozhodujúce   slovo   v   živote   svojho   dieťaťa.                         Nevlastným rodičom sú naproti  tomu poskytované  viaceré výhody zo                         sociálneho zabezpečenia, predstavujúce pomerene vysoké mesačné príjmy                         poskytovane za vykonávanie náhradnej starostlivosti. 13                                 Proti   rozhodnutiu   sociálnej   rady   sa   rodičia   môžu   odvolať   na                         správny súd. Na druhom stupni rozhoduje odvolací správny súd a napokon                         najvyšší súd. Odvolanie proti rozhodnutiu najvyššieho súdu môže byť                         podané   iba   v   prípade,   ak   bolo   povolené.   V   prípade   odňatia   dieťaťa                         biologickým rodičom sú sociálni pracovníci povinní zabezpečiť dieťaťu                         prijatie do verejnej inštitúcie. Dieťaťu musí byť zabezpečený dostatočný                         kontakt s jeho biologickou rodinou. Podľa vyjadrení uvedených v správe                         adresovanej Rade Európy sociálni pracovníci a nevlastní rodičia nielen                         regulujú návštevné práva biologických rodičov, ale odopierajú im aj právo                         na korešpondenciu, čím dochádza k úplnej izolácii detí od biologických                         rodičov. Účel zákona smerovať k opätovnému spojeniu dieťaťa s jeho                         rodinou však málokedy zodpovedá realite. Podľa viacerých výskumov sa                         preukázalo, že sociálni pracovníci používajú vo svojich vyšetrovaniach                         detskej   ochrany   perzekvujúce   stratégie   a   ignorujú   alebo   nezískavajú                         informácie   priamo   od   detí.   Pri   vyšetrovaní   prípadov   podozrenia   zo                         zanedbávania alebo  zneužívania  detí  nezískavajú švédske kompetentné                         orgány skoro žiadne informácie od samotných detí.                                 Sociálna   rada   vo   Švédsku   reguluje   návštevy  rodičov,   a   taktiež                         rozhoduje o utajení bydliska dieťaťa rodičom. Proti takémuto rozhodnutiu                         sociálnej rady môžu podať odvolanie na správny súd deti aj rodičia. Je                         však skôr výnimkou, že verejný obhajca, ktorý bol deťom pridelený, má                         iniciatívu   dosiahnuť   opätovné   stretávanie   dieťaťa   s   rodičmi.   K                         pozitívnemu ovplyvňovaniu vzťahu dieťaťa a biologických rodičov má                         najmä   slúžiť   umožnenie   telefonického   a   písomného   kontaktu,   ako   sa                           13 Pozri aj Odnímanie detí biologickým rodičom vo Švédsku a iných severských                             krajinách. [online]. [cit. 2014-01-19]. Dostupné na internete:                             http://www.justice.gov.sk/Stranky/aktualitadetail.aspx?announcementID=1683.                                                                  102","uvádza aj v rozsudku ESĽP Eriksson proti Švédsku. 14                           2.4   Prípady   odobratia   detí   biologickým   rodinám   vo   Švédsku   z                         pohľadu judikatúry ESĽP                                V   zmysle   judikatúry   ESĽP   je   odňatie   dieťaťa   z   prirodzeného                         prostredia biologickej rodiny považované za veľmi závažný zásah štátu.                         Rodičia takto odlúčeného dieťaťa majú právo na to, aby štátne orgány                         svojimi   opatreniami   podporovali   pozitívne   rozvoj   vzťahu   rodičov   a                         dieťaťa,   a   aby   nakoniec   došlo   opätovne   k   zjednoteniu   rodiny.                         Najzávažnejším prípadom odlúčenia dieťaťa z biologickej rodiny je jeho                         odňatie hneď po narodení. Takéto odňatie sa môže uskutočniť len za veľmi                         výnimočných okolností, ako judikoval ESĽP vo svojom rozsudku.   15                                  Jedným   z   najznámejších   prípadov,   v   ktorom   bola   riešená                         problematika odnímania detí biologickým rodičom a s tým spojené práva a                         povinnosti je kauza Olsson proti Švédsku. 16                                Sťažnosť na súd podali rodičia troch maloletých detí, ktoré boli                         umiestnené   oddelene   do   náhradnej   starostlivosti   v   roku   1980.                         Navrhovatelia podali niekoľko žiadostí o zrušenie náhradnej starostlivosti a                         po  rade   zamietnutí  sa  vec   dostala  až   na  švédsky  najvyšší  súd,  ktorý                         rozhodol o tom, že odobratie detí biologickým rodičom by malo byť                         zrušené,   pričom  nariadil,  aby postupne   začali  prípravy  na  zjednotenie                         rodiny. Napriek tomu k zjednoteniu rodiny nedošlo, lebo sociálna rada                         opätovne   nariadila   náhradnú   starostlivosť.   Po   vyčerpaní   všetkých                         opravných prostriedkov podali Olssonovci sťažnosti na Európsky súd pre                         ľudské práva, v ktorom sa domáhali najmä porušenia čl. 8 Európskeho                         dohovoru o ľudských právach a základných slobodách. Rozhodnutie v tejto                         veci je jedným z najvýznamnejších judikátov v tejto oblasti, v ktorom                         ESĽP judikoval:  „...odobratie dieťaťa do náhradnej starostlivosti by malo                         byť považované za dočasné opatrenie, ktoré bude ukončené ihneď, ako to                         okolnosti dovolia a každé takto vykonané opatrenie musí byť v súlade s                         cieľom,   ktorým   je   spojenie   biologického   rodiča   s   jeho   dieťaťom...“ 17                          14 Pozri aj rozsudok ESĽP Eriksson proti Švédsku- rozhodnutie z 22. júna 1989 [online].                             [cit. 2014-01-19] Dostupné na internete:                             http://hudoc.echr.coe.int/sites/eng/Pages/search.aspx#{\"fulltext\":                             [\"eriksson\"],\"documentcollectionid2\":                             [\"GRANDCHAMBER\",\"CHAMBER\"],\"itemid\":[\"001-57481\"]}. Dostupné na                             internete: http://hudoc.echr.coe.int/sites/eng/Pages/search.aspx#{\"fulltext\":                             [\"eriksson\"],\"documentcollectionid2\":                             [\"GRANDCHAMBER\",\"CHAMBER\"],\"itemid\":[\"001-57481\"]}.                         15 Pozri aj prípad P., C. a S. proti Spojenému kráľovstvu - rozhodnutie z16. júla 2002                         http://hudoc.echr.coe.int/sites/eng/Pages/search.aspx#{%22fulltext%22:[%22P.C.%20and                             %20S.%22],%22documentcollectionid2%22:[%22GRANDCHAMBER                             %22,%22CHAMBER%22],%22kpdate%22:[%222002-07-16T00:00:00.0Z                             %22,%22%22],%22itemid%22:[%22001-60610%22.                         16 Pozri aj rozsudok ESĽP Olsson proti Švédsku č. 1, rozsudok z 24. marca 1988, séria A                             č. 130, s. 36, ods. 81) [online]. [cit. 2014-01-19]. Dostupné na internete:                             http://hudoc.echr.coe.int/sites/eng/Pages/search.aspx#{\"fulltext\":[\"olsson\"],\"itemid\":                             [\"001-57548\"]}.                         17 Pozri aj rozsudok ESĽP Olsson proti Švédsku č. 1, rozsudok z 24. marca 1988, séria A                             č. 130, s. 36, ods. 81) [online]. [cit. 2014-01-19]. Dostupné na internete:                             http://hudoc.echr.coe.int/sites/eng/Pages/search.aspx#{\"fulltext\":[\"olsson\"],\"itemid\":                             [\"001-57548\"]}.                                                                  103","Okrem práv rodičov riešil ESĽP v tomto rozhodnutí aj vzájomné práva                         detí, pričom uviedol, že deti môžu vyžadovať právo na rešpektovanie                         svojho rodinného života jedno voči druhému, a to nezávisle od svojho                         vzťahu k rodičom.                                  V   právnej   veci   Eriksson   proti   Švédsku,   podala   navrhovateľka                         sťažnosť na Európsky súd pre ľudské práva, z dôvodu porušenia jej práv                         priznaných čl. 8 Európskeho dohovoru o ľudských právach a základných                         slobodách.   Vnútroštátne   konanie   v   tejto   veci   sa   týkalo   odňatia   Lisy                         Erikksonovej   jej   biologickým   rodičom   v   roku   1978,   z   dôvodu                         neuspokojivých podmienok v rodine pre život dieťaťa. Lisina matka sa                         niekoľkokrát domáhala styku s dcérou a zrušenia náhradnej starostlivosti,                         avšak bez úspechu. A to aj napriek tomu, že v zmysle švédskych zákonov                         už v roku 1983 neexistovali žiadne dôvody na trvanie nariadenej náhradnej                         starostlivosti. Predmetom tohto prípadu na základe sťažnosti na ESĽP bola                         najmä   problematika   styku   dieťaťa   s   biologickým   rodičom,   po   jeho                         umiestnení do náhradnej starostlivosti, ktorý bol matke odopieraný.  ESĽP                         v tomto prípade vyhlásil, že  „...prísne a dlhodobé obmedzenie návštev                         spojené so (šesťročným) zákazom vziať si dieťa (z pestúnskej rodiny), nie je                                                                      18                         primerané sledovanému legitímnemu cieľu...“.                         2.5 Činnosť Rady Európy vo vzťahu k neoprávnenému odoberaniu                         detí biologickým rodičom                                Keďže ochrana rodiny a tomu zodpovedajúcich práv už dávno                         nepredstavuje   len   vnútornú   záležitosť   jednotlivých   európskych   štátov,                         dochádza v tejto oblasti aj na nadnárodnej úrovni k vyvíjaniu rôznych                         aktivít.  Tieto   opatrenie   sa   začali   vo   väčšej   miere   realizovať   najmä   v                         súvislosti s viacerými aktivitami mimovládnych organizácii pre ochranu                         ľudských práv, ktoré poukazujú na vysoký výskyt prípadov odnímania detí,                         ktoré sú často krát vykonávané bez relevantných dôvodov alebo na základe                         vykonštruovaných dôkazov. Vo veľkej miere sa tak začali medializovať                         príbehy rodičov, najmä cudzincov, ktorým boli odobraté deti v niektorých                         členských krajinách.                                Ochrana práv dieťaťa je v súčasnosti jednou z kľúčových priorít                         Rady Európy. O tento cieľ sa snaží tak na národnej, regionálnej, ako aj                         medzinárodnej   úrovni.   V   tejto   súvislosti   vydala   rada   v   roku   2005                         Odporúčanie na ochranu práv detí žijúcich v rezidenčných inštitúciách                         (Quality for children Standards for Out-Of-Home Child Care in Europe),                         ktoré predstavujú štandardy kvality pre deti mimo rodinnej starostlivosti v                         Európe, ktoré by mali byť v krajinách dodržiavané. 19                                V   rámci   tvorby   nástrojov,   ktoré   zabraňujú   neoprávnenému                         odoberaniu   detí   biologickým   rodičom,   sa   Európska   únia   angažuje                           18 Pozri aj rozsudok ESĽP Eriksson proti Švédsku- rozhodnutie z 22. júna 1989 [online].                             [cit. 2014-01-19]. Dostupné na internete:                             http://hudoc.echr.coe.int/sites/eng/Pages/search.aspx#{\"fulltext\":                             [\"eriksson\"],\"documentcollectionid2\":                             [\"GRANDCHAMBER\",\"CHAMBER\"],\"itemid\":[\"001-57481\"]}.                         19 Odporúčanie na ochranu práv detí žijúcich v rezidenčných inštitúciách (Quality for                             children Standards for Out-Of-Home Child Care in Europe) online]. [cit. 2014-01-19]                             Dostupné na internete: http://www.upsvar.sk/buxus/docs//SSVaR/zakony/Q4C-                             Standards-Slovak.pdf.                                                                  104","výraznejšie až po medializácii prípadov neoprávneného odberania detí,                                                                            20                         ktoré sa vyskytli vo viacerých európskych krajinách.  Rada Európy v tejto                         oblasti prijala  Stratégiu práv dieťaťa, ktorá sa má realizovať v rokoch                         2012-2015. Cieľom tejto stratégie je účinne propagovať a chrániť práva                         dieťaťa   v   rámci   vnútorných   politík   Európskej   únie   a   posilniť   snahu                         členských štátov v tejto oblasti. V rámci realizácie Stratégie práv dieťaťa                         Rada Európy  deklaruje záväzok zvýšiť ochranu detí v zraniteľnej situácii,                         vrátane detí v starostlivosti náhradných rodičov. Stratégia má byť podľa                         vyjadrení rady vedená s cieľom zvýšenia miery zachovávania práv dieťaťa.                         V tejto súvislosti prijalo parlamentné zhromaždenie Rady Európy 30.11.                         2012 dve rezolúcie, ktoré sa týkajú ochrany práv a záujmov detí.  Vydanie                         predmetných   rezolúcii   predstavuje   snahu   Parlamentného   zhromaždenia                         Rady Európy chrániť práva detí dotknutých odňatím biologickým rodičom                         a následnou adopciu. Je zrejmé, že toto úsilie je podnietené opakujúcimi sa                         správami   o   medzištátnych   osvojeniach,   pri   ktorých   nebol   sledovaný                         najlepší záujem dieťaťa.                                Prvá  rezolúcia  sa  zameriava  na   fungovanie  rodinných   súdov  v                         štátoch Rady Európy a druhá najmä na medzištátne osvojenia detí. V prvej                         zo   spomenutých   rezolúcii   parlamentné   zhromaždenie   Rady   Európy                         zdôrazňuje, že deti majú byť oddelené od svojich rodičov len za veľmi                         výnimočných   okolností.  V  súvislosti   s   prijatím   Rezolúcií   parlamentné                         zhromaždenie Rady Európy poukázalo na to, že rodinné súdy v členský                         krajinách nefungujú uspokojujúco. Rada Európy vyjadrila v Rezolúciách                         zásadu,   podľa   ktorej   by   predtým,   ako   je   dieťa   odobraté   svojim                         biologickým   rodičom   a   zverené   do   starostlivosti   iných   osôb   alebo                         inštitúcie, ich vlastným rodinám mala byť poskytnutá pomoc s cieľom                         preklenúť vzniknuté problémy. V rezolúciách sa zdôrazňuje, že akákoľvek                         adopcia alebo umiestnenie dieťaťa do náhradnej starostlivosti iných osôb                         alebo inštitúcie, musí byť v súlade s medzinárodnými štandardmi, a to                         najmä Dohovoru o právach dieťaťa.  Tieto rezolúcie predstavujú návod pre                         jednotlivé štáty, ako v takýchto prípadoch postupovať. Štáty by preto                         zásadám uvedeným v Rezolúciách mali prispôsobiť svoju legislatívu a                         prax. V prípade, že členský štát bude postupovať v rozpore so uvedenými                         zásadami,   majú   účastníci   právo   podať   sťažnosť   na   Európsky  súd   pre                         ľudské práva. Fakt, že identifikované problémy neboli vyriešené v súlade s                         Rezolúciou   bude   ESĽP   považovať   za   priťažujúcu   okolnosť.  Ak   štát                         neprijme všeobecné opatrenia vyžadované Rezolúciami, ESĽP môže vo                         svojom rozsudku konštatovať porušenie Dohovoru o ochrane ľudských                         práv a základných slobôd. Takýmto rozsudkom bude venovať zvýšenú                         pozornosť   aj   Výbor   Ministrov   Rady   Európy.   Ministrom   bola   v   tejto                         súvislosti zavedená aj nová právomoc, a to Protokolom č. 14,   a to pre                         prípad, že niektorá zmluvná strana odmieta vykonať konečný rozsudok                         ESĽP. V takom prípade má Výbor ministrov iniciovať konanie proti tejto                         zmluvnej   strane   na   ESĽP.  V  takomto   konaní   bude   rozhodovať   veľká                         komora ESĽP zložená zo 17 sudcov.                                Problematika,   ktorá   je   riešená   v   rezolúcii   o   medzištátnych                          20 Sdělení Komise ze dne 4. července 2006 - Směrem ke strategii EU o právech dítěte                             (KOM(2006) 367 v konečném znění. [online]. [cit. 2014-01-19]. Dostupné na                             internete:                             http://europa.eu/legislation_summaries/human_rights/fundamental_rights_within_eur                             opean_union/r12555_cs.htm.                                                                  105","adopciách, sa dotýka mnohých krajín, ktoré sú buď  v pozícii krajiny                         „odovzdávacej“ alebo „prijímacej“.  Presunutie dieťaťa do novej rodiny je                         traumatizujúce, čo je zosilnené tým, že dieťa je súčasne premiestnené do                         inej   krajiny.   Preto   musí   byť   takýto   zásah   vykonaný   s   najvyššou                         starostlivosťou,   garantovanou   právnymi   predpismi.   Hlavným   cieľom                         osvojenia je nájsť rodinu pre dieťa, nie dieťa pre rodinu. Členské štáty by                         preto mali prijať a implementovať prísne pravidlá, ktorými zabezpečia                         dodržiavanie základných práv detí v priebehu všetkých štádiách konania o                         medzištátnom osvojení. 21                            3 Záver                                  Deti majú právo na starostlivosť rodičov a rodičia majú právo                         vychovávať svoje deti. K najzávažnejšiemu zásahu do tohto základného                         práva môže dôjsť len na základe platných právnych noriem, na základe                         rozhodnutia nezávislého súdu a vždy sledujúc  najlepší záujem dieťaťa a                         jeho ochranu. V žiadnom prípade nemôže dochádzať k zásahom štátu do                         rodiny na základe vykonštruovaných alebo nie relevantných dôkazov. Ako                         naznačujú udalosti, ktoré sa v súvislosti s odoberaním detí biologickým                         rodičom odohrali v posledných  rokoch, hranica  medzi tým,  kedy štát                         vyvíja   maximálnu   snahu   na   ochranu   dieťaťa   a   kedy   sa   tieto   zásahy                         realizuje už v neprimeranej miere, je pomerne tenká. Medializované správy                         rôznych organizácii v oblasti ľudských práva, ako aj konkrétne prípady,                         naznačujú,   že   v   niektorých   krajinách   Európskej   únie   dochádza   k                         alarmujúco vysokému počtu odnímania detí. Je pochopiteľné, že ide o                         krajiny   s   najvyspelejšími   sociálnymi   systémami.   V   tejto   súvislosti   je                         potrebné, aby  jednotlivé štáty Európskej únie zosúladili svoju vnútroštátnu                         legislatívu s požiadavkami stanovenými na nadnárodnej úrovni, a aby k                         odobratiu dieťaťa a následným núteným adopciám detí dochádzalo len v                         záujme ochrany dieťaťa a jeho záujmov.                            Použitá literatura                           LAZAR, J. A kol. 2006.  Občianske právo hmotné 1. 3. vyd. Bratislava:                         IURA EDITION, 2006. s. 380. ISBN 9788080783464., str. 352 a nasl.                         Odnímanie   detí   biologickým   rodičom   vo   Švédsku   a   iných   severských                         krajinách. Dostupné na internete:                         http://www.justice.gov.sk/Stranky/aktualitadetail.aspxannouncementID=16                         83                           MIKUŠOVIČ,   D.:  Briti   zmenili   postoj,   k   sporom   o   deti   nás   prizvú                         častejšie, in: SME, 2014. Dostupné na internete:                         http://www.sme.sk/c/7069699/briti-zmenili-postoj-k-sporom-o-deti-nas-                         prizvu-castejsie.html                            21  Pozri aj Odnímanie detí biologickým rodičom vo Švédsku a iných severských                             krajinách. [online]. [cit. 2014-01-19]. Dostupné na internete:                             http://www.justice.gov.sk/Stranky/aktualitadetail.aspx?announcementID=1679.                                                                  106","Deti Ivany Bóórovej sú už na Slovensku, zdroj: SITA, in: Pravda, 2013.                         Dostupné na internete: http://spravy.pravda.sk/domace/clanok/252564-deti-                         ivany-boorovej-su-uz-na slovensku/                          BALÁŽOVÁ, D.: Cisárová : Šli sme do toho a hrali vabank. In: Pravda,                         2012, Dostupné na internete:                         http://spravy.pravda.sk/domace/clanok/252502-cisarova-sli-sme-do-toho-a-                         hrali-vabank/                           The Child protection system in England, Fourth Report of Session 2012-                         13, House of Commons, London. Dostupné na internete:                         http://www.publications.parliament.uk/pa/cm201213/cmselect/cmeduc/137                         /137.pdf                          Charta základných práv Európskej únie. Dostupné na internete:                         http://eurlex.europa.eu/sk/treaties/dat/32007X1214/htm/C2007303SK.0100                         0101.htm                          Európsky dohovor o ľudských právach a základných slobodách. Dostupné                         na internete: http://www.upn.gov.sk/data/pdf/209-1992.pdf                          Dohovor o právach dieťaťa. Dostupné na internete:                         http://www.amnesty.sk/wp-content/uploads/2012/01/Dohovor-o-pr                         %C3%A1vach                          Rozsudok ESĽP Olsson proti Švédsku č. 1, rozsudok z 24. marca 1988,                         séria A č. 130, s. 36, ods. 81). Dostupné na internete:                         http://hudoc.echr.coe.int/sites/eng/Pages/search.aspx#{\"fulltext\":                         [\"olsson\"],\"itemid\":[\"001-57548\"]}                          Rozsudok ESĽP  Eriksson proti Švédsku- rozhodnutie z 22. júna 1989.                         Dostupné na internete: http://hudoc.echr.coe.int/sites/eng/Pages/                         search.aspx#{\"fulltext\":[\"eriksson\"],\"documentcollectionid2\":                         [\"GRANDCHAMBER\",\"CHAMBER\"],\"itemid\":[\"001-57481\"]}                           Judgment of the President of the Family Division dealing with the court’s                         approach to care proceedings concerning children from other European                         countries, and to reporting restriction orders in such cases.  Dostupné na                         internete: http://www.familylawweek.co.uk/site.aspx?i=ed126781                          Zákon č. 99/1963 Z.z. Občiansky súdny poriadok. Dostupné na internete:                         http://www.zakonypreludi.sk/zz/1963-99                          The Children Act. Dostupné na internete:                         http://www.legislation.gov.uk/ukpga/2004/31/notes/division/2/4/1/4                          Zákon č. 305/2005 Z.z. o sociálnoprávnej ochrane detí a sociálnej kuartele.                         Dostupné na internete: http://is.muni.cz/th/200618/pedf_m/SR_zakon.pdf                                                                       107","Kontakt:                           radka@futej.sk                                                                                                                                                    108","PRÁVNÍ JISTOTA V DAŇOVÉM PRÁVU – META NEBO                                             DOTĚRNÝ SPOLEČNÍK?                                                      Roman Landgráf     *                             Abstract:  Legal certainty is generally regarded as a basic quality and                         value of law. However, as with this parameter (principle) is treated in the                         tax law? Indeed, there is also the main measure of legal certainty and                         objective, under which manages the creation and application of the law?                         And why just in the tax law is particularly important? The paper will also                         focus on the critical analysis of some concrete legislative and judicial                         achievements that are experiencing distortion ideas predictability (legal                         certainty).                           Keywords: legal certainty, values of law, purpose of law, taxes, tax law,                         fundamental right, right to property                           Abstrakt: Příspěvek se zaměřuje na otázky aplikace principu právní jistoty                         v oblasti daňového práva. Právní jistota je jednou ze základních, široce v                         právní vědě a filosofii sdílených hodnot a účelů práva. Přesto však v praxi                         zůstává často jen ve formální či přímo jen teoretické formě existence.                         Nejinak je tomu též v oblasti daňového práva. V příspěvku je naznačeno                         několik  specifik daňového  práva,  na jejichž  základě se autor  pokouší                         hledat pro oblast daňového práva specifické řešení v právně-teoretické                         vědě prakticky trvalého konfliktu positivně- a přirozeněprávních koncepcí                         přístupu k právu a také soupeření různých metod výkladu, a to vše s cílem                         dosažení vyšší míry předvídatelnosti práva. Takto příspěvek dospívá k                         závěru, že naznačenému cíli při zmíněných podmínkách lépe vyhovují                         positivně-právní koncepty práva a výkladové metody spíše textuální než                         teleologické.                          Klíčová slova: právní jistota, hodnoty v právu, účel práva, daně, daňové                         právo, základní právo, právo vlastnit majetek                            1 Právní jistota jako základní sdílená hodnota                                 Naprostá většina všech právně teoretických přístupů k právu   se                         shoduje na tom, že jedním ze základních požadavků na právo  je právní                         jistota.  Právní jistota je současně jednou za základních hodnot práva; je                          * Ing. Roman Landgráf; Právnická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, Česká republika.                                                                  109","také účelem práva.                                Právní   jistotu   jako   hodnotu   demokratického   právního   státu   lze                         definovat především jako stav, ze kterého lze předvídat a spoléhat, že                         rozhodnutím   příslušných   orgánů   v   individuálních   případech   budou                         odpovídat   spravedlnosti   ve   formálním   smyslu,   tedy   že   v   případech                         obdobných   bude   rozhodováno   obdobně   (a   v   rozdílných   případech                         rozdílně).     Nejsou-li   rozhodnutí   předvídatelná,   subjektivní   práva   jsou                         nejistá a míra nejistoty či rizika při podnikání a konání různého druhu se                                          1                         stává neúnosnou.                                Hodnotu právní jistoty je nutno brát v úvahu jak při tvorbě práva,                         tak při jeho dotváření v procesu interpretace a aplikace.                                Právní doktrína  podává, že právní jistota je tvořena zejména těmito                                               2                         atributy:                               a) jistota, že bude tvořeno dobré právo                               b) jistota, že nikdo nebude bez zákonných důvodů omezen ve svých                         právech                               c) jistota, že bude šetřeno nabytých práv                               d) jistota, že každý se domůže svých zpráv                               e) jistota, že bude spravedlivě postižen každý, kdo právo porušuje                                Požadavek   dobrého   práva   Ústavní   soud   spojuje   především   s                         jasností   a   určitostí   zákona.     Určitostí   a   jasnosti   se   myslí   určitost   a                         konstantnost přiřazování významů právnímu textu, tj. určitost stanovování                         obsahu   právních   norem   a   konstantnost   jejich   aplikace   ve   stejných                         případech.   S tím souvisí požadavek předvídatelnosti rozhodnutí, která                         může pramenit pouze z dostatečné jasnosti obsahu právní normy.                                Zajištění   předvídatelnosti   soudcovského   rozhodování   vede   k                         omezení  volné úvahy soudce  při aplikaci  práva. Bez  příslušné právní                         metodologie se pak právo stává jen hříčkou rukách soudce, který s jeho                         pomocí dokáže odůvodnit jakékoliv řešení právní otázky, které v lepším                         případě subjektivně považuje za spravedlivé, v horším případě za jemu                         prospěšné. Taková   situace   je  neslučitelná  s  principem  právního  státu,                                   3                         neboť v době svého jednání nemůže jednající zjistit, zda jeho jednání v                         souladu s právem či zda je protiprávní.                             2 Právní jistota a správnost                                Otázka vztahu právní jistoty a správnosti patří k věčným otázkám                         právní vědě právní praxe. Důvodem toho že, že odpověď na ni závisí na                                                                                       4                         hlavní otázce filozofie práva, v otázce pojmu a povahy práva.  Například                         R. Alexy konstatuje, že mezi právní jistotou a správností existuje poměr                         napětí, který je výrazem dvojí povahy práva.   Teze o dvojí povaze říká, že                           1   BOGUSZAK, Jiří, Jiří ČAPEK a Aleš GERLOCH. Teorie práva. 2., přeprac. vyd.                             Praha: ASPI, 2004, s. 281.                         2   Viz např. GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 3. rozš. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2004, s.                             283.                         3   MELZER, Filip. Metodologie nalézání práva: úvod do právní argumentace. Vyd. 1.                             Praha: C.H. Beck, 2010, s. 9.                         4   ALEXY, Robert. Interpretace práva a právní jistota. In: GERLOCH, A, Jan TRYZNA                             a Jan WINTR. Metodologie interpretace prava a pravní jistota. Plzeň: Aleš Čeněk,                             2012, s. 123-144.                                                                  110","právo nutně zahrnuje jak reálnou nebo faktickou, tak také ideální dimenzi.                         Faktická stránka se odráží v definičních prvcích řádného přijetí (zákona) a                         sociální účinnosti, ideální v obsahové správnosti. Princip právní jistoty                         vyžaduje,   aby  se   používaly  co   nejurčitější   normy,   a   aby  normy  měli                         maximální míru účinnosti.  Těchto cílů nelze dosáhnout bez řádného přijetí                         a účinnosti.  Potud tedy existuje vnitřní souvislost mezi principem právní                         jistoty a pozitivity. Princip správnosti naproti tomu požaduje obsahovou                         správnost práva. U obsahové správnosti jde především o spravedlnost,                         neboť spravedlnost není nic jiného než správnost s ohledem na rozdělování                                        5                         a vyrovnávání. Proto se dána místo obsahové správnosti mluvit také o                         morální správnosti nebo prostě o spravedlnosti. Vzniká tak nepozitivistický                         právní pojem.                                Princip právní jistoty je formální princip. Vyžaduje vazbu na to, co                         je   autoritativně   dáno   a   sociálně   účinné.   Naproti   tomu   je   princip                         spravedlnosti   materiálním   a   substantivním   principem.   Vyžaduje,   aby                         rozhodnutí bylo morálně správné. Oba principy tak spolu často kolidují.                                                                                    6                         Radbruch zde výstižně mluví o „živoucím stavu napětí“. Nic nemůže                         potlačit to druhé úplně, tedy ve všech případech.  Naopak, dvojitá povaha                         práva   vyžaduje,   aby   byly   dány   k   sobě   do   správného   poměru.   Toto                         pověřování hraje roli nejen v zákonodárství a soudnictví, ale i v odpovědi                         na   základní   otázky   práva.   Poměr   napětí   právní   jistoty   a   obsahové                         správnosti se ukazuje všude v právním systému.                            3 Právní jistota v daních                                  Pokusme se dále alespoň stručně zaměřit na otázku, jak se výše                         uvedeným přístup k otázce právní jistoty projevuje právě v právu daňovém.                         Smyslem bude ukázat, zda a případně jak se právě v této oblasti nastíněný                         právně teoretický problém modifikuje a v čem naopak přispívá k lepšímu                         pochopení a nalézání řešení v oblasti tvorby a aplikace právně daňových                         norem.                                V oblasti daňového práva se výše popsaný princip právní jistoty,                         resp. předvídatelnosti práva projevuje zejména v tom, že jednotliví adresáti                         daňově právních norem (tedy zejména poplatníci a plátci daně) při své                         každodenní   (zejména   podnikatelské)   činnosti   musí   činit   celou   řadu                         rozhodnutí, které mohou mít daňově právní konsekvence.  Jako příklad lze                         jmenovat vznik daňově uznatelných výdajů (nákladů) či nároku na odpočet                         daně z přidané hodnoty v důsledku nákupu určitého zboží nebo služby.                         Klíčovým   případem   je   pak   uvádění   různých   tvrzení   do   jednotlivých                         daňových přiznání. Ve všech těchto případech si musí daňový poplatník                         (resp. plátce) provést vlastní výklad a uplatnění platných právních norem a                         spolehnout se na to, že v případě eventuální budoucí daňové kontroly (resp.                         obdobného postupu nebo řízení správce daně) budou závěry správního                         orgánu   (resp.   soudu)   shodné;   je   tedy   nucen   se   spolehnout   na   svoji                         schopnost   odhadnout   co   nejpřesněji   budoucí   rozhodování   správních   a                         soudních orgánů v jeho daňové věci.                           5   Tamtéž, str. 124.                         6   RADBRUCH, Gustav a Arthur KAUFMANN. Gesamtausgabe: Band. 3.:                             Rechtsphilosophie. Heidelberg: C.F. Muller Juristischer Verlag, 1990, s. 39-50.                                                                  111","4 Specifika daňového práva                                 Daňové právo se tvrdostí svých dopadů blíží právu trestnímu. Je                         tomu tak zejména proto, že jakákoliv odchylka ve výroku rozhodnutí                         správních   či   soudních   orgánů   od   jeho   predikce   provedené   předtím                         poplatníkem (resp. plátcem) daně má za následek značné (někdy až fatální)                         zásahy do majetku, zejména v podobě   penále nebo pokuty. Je přitom                         vhodné připomenout, že platná daňová legislativa stanoví penále ve výši 20                         % z doměřované daně a úrok z prodlení ve výši 14,05 % p.a. od původního                         data splatnosti. Je nutné přitom poukázat i na to, že i samotnou doměřenou                         daň je často nutno považovat za svého druhu majetkovou sankci, a to s                         ohledem na situaci, kdy poplatník (plátce) daně  i za po něm spravedlivě                         požadovatelného  úsilí nemohl takovýto závěr správního orgánu předvídat                         (tedy za situace překročení „spravedlivé míry“ nejistoty při rozhodování                         správních a soudních orgánů). Nikoliv bez významu je přitom skutečnost,                         že   daňové   správní   orgány   jsou   oprávněny   provádět   vlastní   exekuci,                         přičemž jejímu provádění jejich věnováno přes 20 % ustanovení daňového                         řádu. Zmíněná podobnost s trestním právem by měla být důvodem pro                         silnější než dosud uplatňování zásady materiální pravdy (na úkor pravdy                         formální), zásady oficiality (na pkor zásady projednací) a také aplikaci (v                         modifikované podobě: „není daně bez zákona“) zásady nullum crimen sine                         lege.                                Dalším výrazným specifikem daňového práva je skutečnost, že                         poplatníky (plátce) daně vedle břemena tvrzení (prezentovaného zejména                         povinností podávat ve stanovených strukturách a formátech a v určených                         lhůtách   daňová   přiznání),   značně   tíží   břemeno   důkazní.   Je   přitom                         charakteristickou   vlastností   daňového   práva,   že   přímým   důsledkem                         povinnosti tvrdit určité údaje v daňových přiznáních je povinnost právě                         tyto údaje dostatečně spolehlivě prokázat. Důkazní břemeno v daňovém                         řízení je tedy značně vychýlena v neprospěch poplatníka (plátce) daně,                         čímž se samozřejmě jeho pozice i ve vztahu k předmětné právní jistotě                         významně komplikuje.  Z praxe je zřejmé, že drtivá většina doměření daně                         (tedy proher poplatníků /plátců/ daně v daňových sporech) je právě a jen v                         důsledku toho, že poplatník daně neunese dle názoru rozhodujícího orgánu                         své důkazní břemeno. Přímým zákonným následkem neunesení důkazního                         břemena ze strany poplatníka (plátce) daně je pak doměření daně (tj.                         vyměření daně odchylně od daňového přiznání). Nejistota ve výkladu a                         aplikaci práva je zde tedy posílena nejistotou dostatečnosti schopnosti                         prokázat   tvrzení   uvedená   v   daňových   přiznáních   (tj.   schopnosti   unést                         důkazní   břemeno),   resp.   nejistotou   v   hodnocení   důkazních   prostředků                         správcem daně. Je přitom příznačné, že teorie a praxe důkazního řízení                         stricto sensu je v oblasti daňového práva značně podceňována (doktrinálně                         „poddimenzována“).                                Našli   bychom   jen   málo   oblastí   práva,   které   se   v   takové   míře                         dotýkají prakticky každého občana , jako právo daňové. Existuje zde tedy                                                           7                         značná masa uživatelů daňového práva, která prakticky při všech svých                           7   Daňové důsledky se týkají prakticky všech ekonomicky aktivních osob, včetně                             pasivních vlastníků majetku.                                                                  112","ekonomických rozhodnutích musí vzít v úvahu i jejich daňové důsledky.  Z                         pohledu   těchto   uživatelů   je   jistě   legitimní   očekávat,   že   se   mohou                         spolehnout, že z textu zákona dovodí všechny potřebné informace pro                         správný odhad budoucích rozhodnutí správních či soudních orgánů v jejich                         daňových věcech.  Tato úvaha tedy vede k závěru, že by měly být v textech                         daňových   zákonů   minimalizovány   na   nezbytně   nutné   (objektivně                         technické) minimum  neurčité a  vágní pojmy a že by při interpretaci měly                         být posíleny spíše argumenty  textuální než purposivistické.  Tedy zejména                         posílit hledisko čtenáře. Jde přitom také o to, že evidentně není rozumné                         ani spravedlivé předpokládat, že tato masa uživatelů bude znát doktrinální,                         judikatorní a politicko-právní pozadí daňového práva.                                Bez významu není ani to, že právě oblast daňového práva vykazuje                         velmi silnou až extrémní vazbu na politiku. Z právní doktríny vyplývá, že                         zákony lze považovat za kodifikovanou politickou vůli – můžeme i v naší                         tuzemské praxi pozorovat, že pro uplatnění určité policy v daňové oblasti                         se vždy upraví daňové zákony. Vedle toho samozřejmě platí, že stát a                         politika   (politics)   nemohou   existovat   bez   peněz   a   tedy   zejména   bez                         dostatečného výběru daní -  objektivně tedy existuje velký exekutivní tlak                         na výběr daní (a to bohužel někdy i bez ohledu na práva a svobody občanů,                         pozitivně právně garantované v Ústavě). Stálá snaha (navíc proměnné)                         politiky ovlivňovat tvorbu, výklad a aplikaci daňového práva tak dále                         oslabuje jeho stabilitu a předvídatelnost. Silná vazba daňového práva na                         politiku dává podnět i k úvaze, za vůbec existuje „čisté“ (tedy bez vlivu                         politiky) daňové právo. Proměnnost idejí, ideologií, filozofií, politických                         ekonomií a politik (policy) vede také k zamyšlení, zda vůbec lze na daňové                         právo chápat prizmatem morálky - domnívám se proto, že je přinejmenším                         do diskuse, zda by nebylo vhodnější nahlížet na daňové právo spíše jako na                         organizační   či   instrumentální   normu   bez   morálního   pozadí.  Aplikace                         morálních   standardů   při   rozhodování   v   daňově   právních   věcech   totiž                         vyžaduje si odpovědět například na tyto otázky: Je nemorální platit nikoli                         maximální daně?  Je nemorální optimalizovat daně? Je vůbec morální daně                         vybírat? Ve vztahu k tématu našeho příspěvku je přitom více než evidentní,                         že při existenci zejména soudobé obrovské plurality morálek,  idejí,  politik                         či politických ekonomií vede zohledňování těchto neprávních normativních                         systémů  k dalšímu obrovskému nárůstu nestability a nejistoty  práva.                                Specifikem  daňového   práva  je  i  silná   vazba   na  ústavní  právo.                         Vybírání daní zasahuje do několika základních lidských práv, která jsou již                         zpozitivována v Listině či evropské Úmluvě. Jedná se zejména o právo                         vlastnit   majetek,   právo   na   informační   sebeurčení   či   právo   podnikat.                         Klíčovou zde přitom hraje roli právo vlastnit majetek, které taky bývá                         zařazováno mezi základní práva první kategorie. Při stanovování a výběru                         daní  je přitom potřeba také respektovat ústavně garantovaný široký prostor                         svobody,  kdy občan může všude, co zákon nezakazuje, zatímco stát může                         pouze   a   jen   to,   co   zákon   výslovně   stanoví,   a   to   i   co   do   způsobu                         (enumerativnost veřejnoprávních pretenzí). Tedy stát (státní orgány) by v                         oblasti daní měl postupovat pouze secundum et intra legem, nikoli ultra                         vires, nikoli arbitrárně. Ve vztahu k právu vlastnit majetek by daně měly                         být považovány za výjimku, za omezení tohoto práva. Tak jako každá jiná                         výjimka by se měla uplatňovat spíše úzce, tedy nikoliv extenzivně - to vede                         k úvaze, že by tato výjimka (tj. daně) měla být textem zákona definován co                                                                   113","nejpřesněji, a že by daňové zákony měly být ve vztahu k právu (oprávnění)                         státu   vybírat   daň   (a   tedy   omezovat   vlastnické   právo)   vykládány   co                         nejpřísněji   a   co   nejúžeji   po   textu   zákon,   tedy   spíše   textuálně   než                         purposivisticky (např. teleologicky).                             5 Závěr                                 Pokud naše politická a ústavní kultura nechce zcela rezignovat na                         ideál svobody, tj. na ideál široce garantovaného prostoru pro svobodné                         rozhodování   občanů   (či   jiných   subjektů),   pak   jistě   jedním   z                         nepřekročitelných předpokladů je udržování a posilování kvality a hodnoty                         objektivního práva (včetně judikatorní činnosti) směrem k právní jistotě a                         předvídatelnosti. Tato svoboda by totiž byla jenom formální či spíše pouze                         teoretická,   pokud   by   správní   a   soudní   orgány   rozhodovaly   (v   našem                         případě   v   oblasti   daní)   spíše   arbitrárně,   tedy   jen   s   malou   mírou                         předvídatelnosti.   Pokud   by   totiž   poplatníci   (či   plátci)   daně   při   svém                         každodenním   rozhodování   nedokázali   s   dostatečnou   mírou                         pravděpodobnosti odhadnout budoucí rozhodnutí správních orgánů v jejich                         daňových věcech, byla by jejich svoboda opravdu „jen na papíře“ a nikoliv                         faktická, protože by byli vydáni všanc arbitrárnímu nepředvídatelnému                         (svévolnému) rozhodování správních soudních orgánů, a to téměř vždy s                         přímým a často zásadním dopadem do jejich majetku.                                Při zohlednění výše stručně naznačených specifičností daňového                         práva   se   jako   vhodný   nástroj   k   posílení   stability,   právní   jistoty   a                         předvídatelnosti práva jeví v oblasti právní teorie posilování důrazu na                         pozitivitu práva, tj. posilování  významu pozitivně právních argumentů na                         úkor argumentů přirozeně právních. Jak bylo výše uvedeno, princip právní                         jistoty je formální princip a vyžaduje tedy vazbu na to, co je autoritativně                                                                                         8                         dáno a co je sociálně určené, tedy zejména vazbu na platné právo . Naproti                         tomu argumenty přirozeně právní jsou argumenty  mající svůj zdroj vně                         platného (objektivního) práva, obvykle ve vazbě na ideologii či morálku -                         jak   bylo   výše   nastíněno,   tyto   argumenty   jsou   právě   v   oblasti   práva                         daňového významně zpochybněny (morální či spravedlností argumenty                         jsou v daních pochybné, či přinejmenším nedostatečně široce filosoficky,                         politicky a sociálně sdílené), i s odkazem na jejich pluralitu,  přitom ve                         výrazném stavu napětí s principem právní jistoty.                                Právní   jistota   a   předvídatelnost   práva   tedy   vyžaduje   nejen   co                         nejpřesnější   texty   zákonů   obsahující   minimum   neurčitých   a   vágních                         pojmů, ale též co nejpředvídatelnější rozhodování správních a zejména                         soudních orgánů. Posledně uvedené pak vyžaduje, i s ohledem na některé                         argumenty uvedené výše, aby právě v otázkách daňových byl při výkladu a                         aplikaci právních norem kladen důraz na textualistickou metodu, tedy                         pohledem   čtenáře   zákona,   na   úkor  intencionalismu   (subjektivní   úmysl                         autora   zákona)   či   porposivismu   (objektivního   úmyslu   rozumného                         zákonodárce). I zde lze přitom odkázat (viz výše) právě na pochybnost                         aplikace morálních a jiných extralegálních normativů v oblasti daní a i na                           8   Včetně publikované a ustálené judikatury- ovšem při respektu určitého                             demokratického deficitu (včetně  invazního charakteru do zásady dělby moci)                             soudního dotváření práva.                                                                  114","jejich   objektivní   a   v   politické   a   sociální   realitě   existující   pluralitu   -                         uplatnění takovýchto přirozeně právních argumentů je tedy v silném napětí                         se   zásadou   předvídatelnosti   rozhodování   a   tedy   i   v   silném   napětí   s                         principem materiálně právního státu.                             Použitá literatura                          ALEXY, Robert. Interpretace práva a právní jistota. In: GERLOCH, A, Jan                         TRYZNA a Jan WINTR. Metodologie interpretace prava a pravní jistota.                         Plzeň: Aleš Čeněk, 2012.                           BOGUSZAK,   Jiří,   Jiří   ČAPEK   a  Aleš   GERLOCH.  Teorie   práva.  2.,                         přeprac. vyd. Praha: ASPI, 2004.                          GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 3. rozš. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2004.                          MELZER,   Filip.  Metodologie   nalézání   práva:   úvod   do   právní                         argumentace. Vyd. 1. Praha: C.H. Beck, 2010.                           RADBRUCH, Gustav a Arthur KAUFMANN. Gesamtausgabe: Band. 3.:                         Rechtsphilosophie. Heidelberg: C.F. Muller Juristischer Verlag, 1990.                                                                                                                    115","LEGISLATIVNÍ TECHNIKA V PROCESU TVORBY                                     NORMATIVNÍHO SPRÁVNÍHO AKTU                                                         Jiří Plachý *                             Abstract: The contribution presents legislative technique in the process of                         creating normative administrative acts. Introduction explains the concept                         of \"legislative technique\" and \"normative administrative act”. Subsequent                         section mentions basic features of each provision of the acts, which are                         universality, binding effect, regulative effect and enforceability. Another                         section is devoted to demand for clarity, consistency and systematism of                         the   proposals.   Description   of   creating   headlines   and   introductory                         sentences of the acts are more detailed. Especially, formation of a text with                         regard   to   the   use   of   the   special   terminology   of   legal   language   and                         grammatical rules is discussed. There are some specific elements in the                         creation of the acts, in particular it is explained how to use footnotes,                         references and legislative shortcuts. Conclusion includes the formulation                         of transitional and final provisions, as well as provisions of effectiveness of                         the acts.                          Keywords: legislative technique, law making, normative administrative act                           Abstrakt:  Příspěvek   se   zabývá   úlohou   legislativní   techniky   v   procesu                         tvorby normativního správního aktu. Úvod vysvětluje pojmy „legislativní                         technika“ a „normativní správní akt“. Následná část zmiňuje základní                         znaky každého ustanovení aktu, a to obecnost, závaznost, regulativnost a                         vynutitelnost. Další část se věnuje přehlednosti, systémovosti a jednotnosti                         aktu. Podrobněji je popsána tvorba nadpisů a úvodních vět. Zvlášť je                         pojednáno o samotné regulaci, především o tvorbě textace aktu a užití                         zvláštní   terminologie   právního   jazyka   s   pravidly   českého   pravopisu.                         Poukázáno je na některé specifické prvky při tvorbě aktu, zejména na                         problematiku užívání poznámek pod čarou, odkazů a legislativních zkratek.                         Závěr   patří   formulování   přechodných   a   závěrečných   ustanovení   aktu                         společně s formulací ustanovení o nabytí účinnosti aktu.                          Klíčová slova: legislativní technika, normotvorba, normativní správní akt                                 * Mgr. Jiří Plachý; Právnická fakulta Masarykovy univerzity, Česká republika.                                                                  116","Úvod                                  „Leges ab omnibus intellegi debent“.  S tímto pravidlem římského                                                                     1                         práva   lze   souhlasit   za   podmínek,   že   právní   předpisy   jsou   napsány                         přehledně, jasně, určitě, srozumitelně, jazykově a stylisticky správně tak,                         že   jsou   pro   každého   sdělné   a   aplikovatelné.   Procesu   tvorby  právních                         předpisů se věnuje legislativa. Pro efektivnost právních předpisů je důležitá                         forma, tj. podoba právních pravidel. Činnost, která právním normám tuto                         formu dává, se nazývá legislativní technika a lze ji chápat jako specifické                                           2                         vědecké   poznání.   Podle   Z.   Šína   je   legislativní   technika   „souborem                         pravidel, která vznikala na základě historických a praktických zkušeností a                         poznatků, jež vedou k tomu, jak se utvářejí právní normy, právní instituty,                         právní předpisy tak, aby formy, jimiž se uskutečňuje tvorba práva, byly                                                  3                         pokud možno dokonalé.“   Jejím účelem je sjednotit postup legislativních                         orgánů   při   přípravě   právních   předpisů   s   cílem   dosáhnout   určitých                         standardů při zachování jejich jednotné struktury, formy a obsahu.  Tato                                                                                            4                         specifická   forma   umožňuje   přenos   právních   informací   obsažených   v                         právních normách k adresátovi.                                Mezi  formy  realizace   veřejné  správy  patří   tvorba  normativních                         správních aktů (dále též jako „akt“) formulovaná jako činnost výkonná,                         podzákonná a nařizovací. Akt je možné charakterizovat jako jednostranný                         abstraktní   správní   akt   vytvořený   správním   orgánem   v   mezích   jeho                         působnosti na základě veřejného mocenského působení veřejné správy                         podle stanovených procedurálních pravidel a v přesně vymezené formě.                         Akty se v podmínkách aktuálně platného režimu dělí na prvotní akty a                         prováděcí normativní správní akty, kterými jsou nařízení vlády, obecně                         závazné právní předpisy ministerstev a jiných ústředních správních úřadů                         (nazývané vyhláškami), nařízení obcí a krajů. Mezi prvotní akty řadíme                         obecně závazné vyhlášky obcí a krajů, které vydávají subjekty veřejné                         správy jako nositelé vlastní samosprávné moci. 5                                Diferenciace   normativních   správních   aktů   představuje   odlišný                         procedurální postup a odlišnou legislativní techniku. Vláda, ministerstva a                         ústřední správní úřady se při tvorbě prováděcích normativních správních                         aktů řídí tzv. Legislativními pravidly vlády, která v části sedmé obsahují                                                             6                         požadavky na legislativní techniku.   Územní samosprávné celky nejsou                         žádným zákonným právním předpisem ani jiným správním aktem vázány.                         Dodržování pravidel legislativní techniky se přiměřeně řídí metodikou                         Ministerstva vnitra nazvanou  Pravidla pro vydávání právních předpisů                                                               7                         obcí,   krajů   a   hlavního   města   Prahy .   Obce   a   kraje   mohou   současně                         1   Z lat. „Zákonům musí každý rozumět.“.                         2   KNAPP, Viktor. Teorie práva. Vyd. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 1995. s. 8, 117.                         3   ŠÍN, Zdeněk. Tvorba práva. Pravidla, metodika, technika. 2. Vyd. Praha:                             Nakladatelství C. H. Beck, 2009. s. 129.                         4   Srov. čl. 1 odst. 2 Legislativní pravidla vlády, ve znění pozdějších předpisů, schválená                             Usnesením vlády č. 188, ze dne 19. března 1998 (dále jen „LPV“).                         5   PRŮCHA, Petr. Správní právo. Obecná část. 6. Vyd. Brno: Masarykova univerzita,                             2004, s. 236.                         6   Podle zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní                             správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, platí, že ministerstva a ústřední                             správní úřady se řídí usneseními vlády. Usnesením vlády byly schváleny LPV.                         7   Metodika zpracovaná Odborem dozoru a kontroly veřejné správy Ministerstva vnitra.                             Aktuální znění ze dne 1. 2. 2010.                                                                  117","přiměřeně použít Legislativní pravidla vlády.                            Obecné požadavky na tvorbu aktu                                  Podstatným stavebním prvkem právotvorby je normativnost. Každé                         jednotlivé   ustanovení   aktu   musí   obsahovat   právní   normy   s   obecně                         závazným pravidlem lidského chování spočívajícím v příkazu, zákazu či                         dovolení   vydaném   orgánem   nadaným   státní   mocí   a   státní   mocí                         vynutitelném.  Takový  akt   obsahuje  normativní   ustanovení   bez   agitací,                         politických prohlášení, proklamativních nebo informačních ustanovení. K                         základním znakům normativního ustanovení patří regulativnost, závaznost,                         vynutitelnost a všeobecnost. Požadavek všeobecnosti je důležitou součástí                                                                     8                         principu   panství   zákona   a   právního   státu.   K   podmínce   všeobecnosti                         Ústavní soud konstatoval, že „k principům materiálního právního státu                         náleží   maxima   všeobecnosti   právní   regulace.   Všeobecnost   obsahu   je                         ideálním, typickým a podstatným znakem právního předpisu, a to ve vztahu                                                                            9                         k soudním rozsudkům, vládním a správním aktům.“  Pokud by správnímu                         aktu scházela všeobecnost, nejednalo by se o právní předpis, nýbrž by dané                         ustanovení vykazovalo prvky individuálního správního aktu. 10                                Důležitým   požadavkem   tvorby   je   stanovení   míry   podrobnosti                         regulace. Je nežádoucí, aby akt zacházel do úplných detailů, a to i přesto,                         že je prováděcí akt zákonem blíže konkretizován a rozváděn. Důležité je                         ponechat prostor orgánům moci výkonné a jejich výkladu při aplikaci aktu                         v praxi. Samotní tvůrci mohou zvážit i jiné regulativy (např. morálku). 11                         Každou   regulací   je   zasahováno   do   osobní   svobody   jednotlivce.   Na                                                                                            12                         druhou stranu je nutno upozornit na to, že vlivem nedostatečně nastavené                         míry regulace nesmí vznikat mezery v právu.                                Normativní   správní   akt   musí   obsahovat   reálné   a   rozumné                         požadavky směřované k adresátům s přiměřenou regulací společenských                         vztahů. Při přípravě nelze opomenout racionální přístup právní úpravy.                         Podle dikce  T. Hobbese, kterou lze vztáhnout rovněž k normativnímu                         správnímu aktu, platí, že „Zákon se nikdy nesmí příčit rozumu, v tom se                         naši právníci shodují, rovněž, že zákonem není litera, to jest vnější jeho                         stránka, nýbrž úmysl zákonodárce. A to je pravda. Nejistota je jen v tom, čí                                                        13                         rozum má být vzat za zákon.“   Nerozumnost je jedním z kritérií, které                         posuzuje Ústavní soud při přezkumu zákonnosti prvotních aktů obcí a                         krajů.   Cílem tohoto přezkumu je posoudit, zda uvedená regulace ve                               14                         8   Srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 24/04.                         9   Srov nález Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 55/2001.                         10 KNAPP, Viktor. Teorie práva. Vyd. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 1995. s. 149.                         11 Samotní tvůrci francouzského Code de Civil nezacházeli do přílišných detailů a byli si                             vědomi, že neobvyklé a mimořádné případy, kterými se jakýkoliv rozumný                             zákonodárce nemůže zabývat, je nutno ponechat na posouzení soudců. Blíže KÜHN,                             Zdeněk in GERLOCH, Aleš et. al., Teorie a praxe tvorby práva. Vyd. Praha:                             Nakladatelství ASPI, a.s., 2008. s. 86.                         12 KYSELA, Jan. In: GERLOCH, Aleš et al. Teorie a praxe tvorby práva. Praha: ASPI,                             2008, s. 44.                         13 HOBBES, Thomas. Leviathan neboli o podstatě, zřízení a moci státu církevního a                             občanského. Vyd. Praha: Melantrich, 1941. s. 290.                         14 Srov. tzv. test čtyř kroků. Blíže Nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2005, sp. zn. Pl.                             ÚS 63/04, publikovaný v plném znění pod č. 210/2005 Sb.                                                                  118","vyhlášce obce nebo kraje není nerozumná, je adekvátní a směřuje k účelu                         regulace, tedy zda jsou uvedené zákazy a omezení reálné a splnitelné. 15                                Nezbytností jednotlivých ustanovení aktu je jasnost legislativního                         textu. Ta klade požadavky na to, aby jednotlivá ustanovení byla co nejvíce                         určitá a  postihovala  většinu případů, na něž  by měla  být aplikována.                         Tvůrce by měl v aktu uvážlivě formulovat neurčité výrazy a formulace a                         nespoléhat na interpretaci a judikaturu, která obsah normy dotváří. 16                            Přehlednost, jednotnost a systematika aktu                                 Podstatným   hlediskem   legislativní   techniky   je   přehlednost,                         systémovost a jednotnost aktu. Z důvodu přehlednosti se text aktu člení na                         úseky, které spolu po obsahové stránce bezprostředně souvisejí a tematicky                         na   sebe   navazují   tak,   aby   byl   předvídatelný,   srozumitelný   a   vnitřně                         bezrozporný. U prováděcího aktu nemůže nastat situace, aby konkretizoval                         a   rozváděl   jinou   situaci   než   tu,   kterou   mu   stanoví   zákon   ve   svém                         zmocnění.   Zároveň   nemůže   zasahovat   do   materie   upravené   v   jiném                                           17                         právním předpise.   Z těchto důvodů se akt člení na paragrafy (nařízení                         vlády, vyhlášky ministerstev) nebo články (vyhlášky a nařízení územních                         celků). Podrobněji se paragraf nebo článek dělí na odstavce, pododstavce a                         body. Rozsáhlejší akty je možno upravit do částí, hlav, dílů nebo oddílů. 18                         Jednotlivá ustanovení musejí být provázána se zákonem a s ostatními                         právními předpisy, s nimiž nesmějí být v rozporu. Společně by měly tvořit                         jednotný celek právního řádu. Požadavkem je nejen zachování hierarchie                         právní síly, ale také soulad s nálezy Ústavního soudu a s předpisy stejné                         právní síly. Harmonie je vyžadována také s mezinárodními smlouvami a                         právem EU.                                Ze systematického hlediska akt zpravidla uvádí nadpis, úvodní větu                         a   úvodní   ustanovení,   které   obsahuje   předmět   a   účel   regulace,   resp.                         ustanovení definující základní pojmy. V samotné regulaci se vyskytují                         hmotněprávní, procesní nebo organizační ustanovení. V závěru se nachází                         závěrečná, přechodná a zrušovací ustanovení. Nemělo by rovněž chybět                         ustanovení o nabytí účinnosti. Na samotném konci se nalézá podpisová                         doložka.                           Název a nadpisy jednotlivých ustanovení aktu                                 Název obsahuje označení formy (nařízení vlády, vyhláška, apod.) a                         pojmenování aktu. Územní samosprávné celky k označené formě přidávají                         název územního celku (např. obecně závazná vyhláška města Vsetína). Za                         názvem   se   uvádí   pořadové   číslo,   rok   vydání   a   lokalizaci   v   evidenci                          15 Srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 57/05 (Nový Bor).                         16 Podobně viz ZOULÍK, František. In. KRAUSOVÁ, Iva (eds.). Ve službách práva.                             Sborník příspěvků k 10. Výročí založení pobočky nakladatelství C. H. Beck v Praze.                             Vyd. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2003. s. 6.                         17 Klasickým příkladem provinění proti takovému postupu jsou v případě tvorby zákonů                             tzv. „přílepky“ k zákonům. Srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2007, sp. zn. Pl.                             ÚS 77/06.                         18 Srov. čl. 25 – 28, 39 odst. 4 a čl. 54 odst. 3 LPV.                                                                  119","právních předpisů. Některé územní samosprávné celky k nadpisu uvádí                         orgán a datum schválení předpisu. Tyto údaje je vhodné umístit do úvodní                         věty. Název by měl být natolik jasný a srozumitelný, aby dal adresátovi                         přesnou informaci, jaký okruh práv a povinností právní předpis upravuje.                         Upřednostňuje se jeho stručnost a výstižnost. V případě dlouhého názvu se                         připouští uvést zkrácený název v kulatých závorkách.                                V legislativní praxi je odmítána změna názvu právního předpisu z                                                                                         19                         důvodu následné zmatečnosti a nepřehlednosti v právním řádu.   Změna                         názvu se může jevit jako nutná v situaci, kdy novelou dojde k natolik                         podstatným změnám, že název již nevystihuje obsahově danou oblast práv                         a povinností. Takto novelizovaný právní předpis by se označoval pod                         stejným číslem v evidenci právních předpisů a nebylo by zřejmé, pod                         jakým názvem se má předmětný akt nazývat. Adresáti by akt označovali                         původním nebo změněným názvem. To by způsobilo komplikace v právní                         praxi. Taková změna by nepřispěla k přehlednosti a srozumitelnosti práva                         jako  podstatných náležitostí demokratického právního státu. Situaci je                         vhodnější řešit zrušením a vytvořením nového aktu.                                Nadpisy   částí,   hlav,   dílů,   pododdílů   a   paragrafů   nebo   článků                         poskytují přehlednost a orientaci v právním předpise. Při jejich definování                         se rozlišují malá a velká písmena, umístění na stránce, tučnost písma, apod.                         Ze systematického výkladu právních norem platí, že jednotlivé normy                         obsažené pod nadpisy se týkají okruhu práv a povinností obsažených v                         nadpise   (argumentum   a   rubrica).   Proto   nadpis   je   integrální   součástí                         právního předpisu, kterým zákonodárce vyjadřuje, že se určitá ustanovení                                                                                   20                         vztahují   k   určité   věci   a   že   spolu   obsahově   souvisejí.   Nelze   však                         zpochybnit obecnou právní zásadu „rubrica legis non est lex“, ze které                         vyplývá, že nadpis právně nezavazuje adresáty právních norem. 21                            Úvodní věta a úvodní ustanovení aktu                                  Úvodní věta vždy obsahuje označení orgánu, který akt vydává a                         zákonné ustanovení, kterým se akt provádí. Pokud zákonné zmocnění                         obsahuje   některé   další   podmínky,   které   je   nutno   při   vydání   právního                         předpisu dodržet, vyjádří se tato skutečnost rovněž v úvodní větě .   Byl-li                                                                                          22                         akt novelizován, uvede se výčet novel.   Novelizovat akt v úvodní větě,                                                                23                         např. z důvodu přesunutí zákonného zmocnění v rámci novely zákona, není                          19 Srov. například změnu v názvu vyhlášky federálního ministerstva zahraničního                             obchodu publikované pod č. 9/1988 Sb., o osvobození osobních počítačů,                             mikropočítačů a barevných televizních přijímačů od dovozního cla, kdy ve stejném                             roce se novelou publikovanou pod č. 180/1988 Sb. změnil název vyhlášky, který zněl                             „o celních úlevách při dovozu některých druhů neobchodního zboží“. Původní                             legislativní pravidla vlády dokonce zakazovala novelizovat text v nadpisu právního                             předpisu. Srov. čl. 55 odst. 6 LPV účinný do 18. 7. 2007. (změněno usnesením vlády                             č. 816 ze dne 18. 7. 2007).                         20 Srov. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2006, č. j. 2 As 57/2005 -                             71.                         21 Blíže FILIP, Jan. Problematika nadpisů z hlediska legislativní techniky. Časopis pro                             právní vědu a praxi  č. 1/1995, s. 176-183.                         22 Např. při vydání vyhlášky ve spolupráci dvou ministerstev. „Ministerstvo … a                             Ministerstvo … stanoví polde § … zákona č. …/… Sb., o … .“.                         23 Srov. čl. 65 LPV.                                                                  120","potřeba.                                Pokud je do právního předpisu zařazeno úvodní ustanovení, musí                         mít   i   toto   ustanovení   normativní   povahu.   Je-li   právním   předpisem                         prováděno přizpůsobení právního řádu přímo použitelného předpisu EU,                         zejména u vyhlášek ministerstev, je nutno daná ustanovení zakomponovat.                         Vhodná  formulace   v  případě  nařízení   zní:   „Tato   vyhláška  upravuje  v                                                                               x)                         návaznosti na přímo použitelný předpis Evropské unie “. V poznámce se                         uvede citace předpisu. 24                                V prováděcím aktu  bývá  zpravidla  uveden  předmět  regulace  v                         případě, že prováděcí akt je obsahově rozsáhlý. Je-li aktem obecně závazná                         vyhláška obce nebo kraje, je vhodné, aby v úvodním ustanovení byl vždy                         uveden předmět a účel regulace. Ústavní soud v tomto případě deklaroval,                         že obecně závazná vyhláška může regulovat místní záležitost, která je již                         upravena zákonem, nicméně předmět a účel regulace v zákoně musí být                         odlišný od předmětu a účelu regulace v obecně závazné vyhlášce, aby                         nedocházelo k dublování práv a povinností vyplývajících ze zákona. 25                                Normativní správní akt by měl definovat základní pojmy pouze v                         omezeném množství, zejména pro potřeby pochopení aktu. Základní pojmy                         nemají sice normativní povahu, ale společně s ostatními normativními                         ustanoveními aktu normativní povahy nabývají. Důležité je neopakovat již                         jednou užité pojmy v jiných předpisech nebo k užitému pojmu v jiném                         aktu nevytvářet definici novou. To by adresátovi způsobilo problémy při                         výkladu, protože by nebylo zřejmé, ze kterého konkrétního aktu je pojem                         vykládán.   Jestliže   by   akt   obsahoval   pojem,   který   není   definován   v                         předpisech a ani v samotném aktu, jedná se o pojem neurčitý a může vést                                                                   26                         ke zrušení celého aktu Ústavním soudem.  Na druhou stranu definování                         základních pojmů se nesmí zvrhnout v nepřiměřený požadavek mající za                         potřebné veškerý pojem v právním předpise použití definovat za účelem                                                                        27                         nezbytného odstranění jeho údajné neurčitosti.   Zároveň se nevymezují                         pojmy obecně známé.                            Text právní regulace                                  Text normativního správního aktu by měl být určitý, srozumitelný a                         jednoznačný. Normotvůrce by měl mít vždy na mysli dikci I. Kanta:                         „Zákonodárce by měl myslet jako filosof a vyjadřovat se jako sedlák.“. Akt                         má být vytvořen takovým způsobem, aby mu každý rozuměl stejně jako                         jeho tvůrce. Určitým, srozumitelným a jednoznačným aktem není akt, k                         jeho pochopení jsou zapotřebí široké právnické a metodické schopnosti a                            24 Srov. čl. 48 odst. 2 LPV.                         25 Srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 45/06. Ústavní soud                             konkrétně uvedl „Odpověď na otázku, zda obec nepřekročila meze své zákonné                             působnosti tím, že normuje oblasti vyhrazené zákonné úpravě, předpokládá                             identifikaci předmětu a cíle regulace zákona na straně jedné a obecně závazné                             vyhlášky na straně druhé. Pokud se nepřekrývají, nelze bez dalšího říci, že obec nesmí                             normovat určitou záležitost z důvodu, že je již regulována na úrovni zákona. Ani                             soukromoprávní zákonná regulace bez dalšího nevylučuje regulaci prostřednictvím                             obecně závazných vyhlášek obcí, pokud se předměty a cíle jejich regulace liší.“.                         26 Srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 11. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 28/09.                         27 Srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 28/12.                                                                  121","28                         kvalifikovaná   právnická   způsobilost.   Ústavní   soud   předesílá,   že   od                         menších   měst   a   obcí   nelze   očekávat,   že   své   právní   předpisy   budou                         formulovat ve stejné kvalitě, jako tomu je u celostátních norem, avšak                         nelze připustit, aby jednotlivá ustanovení právního předpisu obce byla                         formulována   natolik   neurčitě   a   nesrozumitelně,   že   by   adresát   nebyl                         schopen předvídat jejich aplikaci a neměl možnost upravit své chování. 29                         Jestliže   neurčitost   a   nesrozumitelnost   ustanovení   aktu   vylučuje   užití                         interpretačních výkladů, znamená to rozpor s principem právní jistoty a                         předvídatelnosti práva. Za kritérium určitosti aktu lze považovat podle                         Ústavního soudu „rozum průměrného adresáta“ a „  …postačí, aby byl                         průměrně rozumný adresát vyhlášky obce schopen uvážit, co je po něm                         požadováno, resp. co je mu zakazováno. …“. 30                                Odvozené akty blíže rozvádí zákonná ustanovení. Zákon je nutno                         provést   v   intencích,   které   určí   zákonodárce   v   zákoně   vymezeným                         prostorem   za   účelem   naplnění   určitých   potřeb   tak,   aby   operativně   a                         efektivně   reagovaly   na   některé   souvislosti,   které   jsou   v   době   přijetí                         prvotních zákonných aktů obtížně předvídatelné nebo vyvolávají potřebu                         častých   změn   v   právních   vztazích   s   ohledem   na   aktuální   okolnosti.                         Prováděcí  akty  nesmí  překročit  meze  zákona,  k  jehož  provedení  jsou                         vydány,   nesmí   přejímat   ustanovení   prováděného   zákona   nebo   nově                         upravovat věci, jež jsou již svěřeny zákonu. Podle judikatury Ústavního                         soudu nelze veškerá práva a povinnosti uložit pouze zákonu, neboť by tím                         byla popřena sekundární normotvorba. 31                                Je nežádoucí přebírat texty zákonů do normativních správních aktů.                                                                                              32                         Tolerovat je možné např. převzetí zákonné úpravy v „místních“ aktech  za                         účelem zachování srozumitelnosti a jednotného celku, a to pouze takovým                         způsobem, že jsou doslovné, přesné a neodchylující se od zákona. Převzaté                         zákonné ustanovení se pak stává součástí tvořeného právního předpisu.                         Pokud vyhláška obce nepřevezme text zákona doslovně, může to znamenat                         i protizákonnost aktu. 33                                Každá   jednotlivá   normativní   ustanovení   aktu   mohou   obsahovat                         pouze hypotézu a dispozici. Nelze zavádět sankční ustanovení za porušení                         stanovených povinností, neboť sankce lze ukládat pouze a jenom zákonem.                         V   aktu   se   proto   uvede   pouze   odkaz   na   příslušné   ustanovení   zákona                         upravující konkrétní sankci.                                                    34                              28 Srov. nález rakouského Ústavního soudního dvora G135/93 VfGH. FILIP, Jan. Vliv                             Ústavního soudu a obecných soudů na tvorbu práva v ČR. In. GERLOCH, Aleš et. al.                             Teorie a praxe tvorby práva. Vyd. Praha: Nakladatelství ASPI, a.s., 2008. s. 86., s.                             214.                         29 Nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 6/08.                         30 Srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 28/12.                         31 Nález Ústavního soudu Pl.ÚS 5/01 ze dne 16. 10. 2001, publikovaný ve Sbírce                             zákonů pod č. 410/2001 Sb.                         32 Obecně závazná vyhláška obce, kraje.                         33 FURKOVÁ, Petra; MATĚJKOVÁ, Lenka; ROSOVÁ, Šárka. Tvorba obecně                             závazných vyhlášek: praktický průvodce pro obce. Vyd. C. H. Beck. Praha, 2013. s.                             42.                         34 Sankční ustanovení lze formulovat např. „Porušení povinností stanovených touto                             obecně závaznou vyhláškou lze postihovat podle přestupkového zákona.“.                                                                  122","Právní jazyk                                  Právní jazyk je stroze účelový s jednoduchou stavbou vět. Píše se v                         jednotném   čísle   oznamovacího   způsobu   a   času   přítomného   za   užití                         jednotné terminologie právního jazyka s běžně uznávaným významem slov                         podle pravidel českého pravopisu. Pozorně je třeba formulovat výrazy při                         použití tvaru, který je totožný v prvém a čtvrtém pádě. Je nežádoucí                         používat složitá souvětí s podmětnými a předmětnými vedlejšími větami. 35                         Text obsahuje věty preskriptivní obsahující modální výrazy určující způsob                         regulace (příkaz, zákaz dovolení) a věty deskriptivní vyjadřující zamýšlený                         cíl regulace, tzn. stav, který má být dosažen (skutkové podstaty norem). Při                         psaní je třeba volit takové jazykové výrazy, aby norma plnila regulativní                         funkci určenou jejím adresátům. Užívá se pojmosloví, které je primárně                         obsaženo v zákonných ustanoveních. Výrazy obsažené v zákoně musí                         odpovídat výrazům v aktu z důvodu konstantního právního řádu.                                Věda zabývající se jazykovým vyjádřením a významem znaků se                         nazývá  sémiotika  a   upravuje   zejména   vztahy   mezi   slovy   ve   větě,                         slovosledem a větnou konstrukcí (syntax), význam znaků (sémantika) a                         působení znaků (pragmatika). Cizích slov se užívá jen výjimečně, pokud je                         nelze dost vhodně nahradit českým pojmem. Nežádoucí je také užívání                         synonym,   která   mohou   činit   právní   předpis   nepřehledným.   Podobně                         nevhodné je užití mnohoznačných slov, tzv.  polysémů,  homonym, která                         jsou nebezpečná v legislativních zkratkách (voják, veřejný činitel), nebo                         užití autoantonym - vícevýznamová slova, která si sama o sobě odporují. 36                         Použití těchto výrazů musí být uvážlivé.                             Některé aspekty legislativní techniky                                 Zvláštní pozornost při tvorbě je třeba věnovat poznámkám pod                         čarou, normativním a nenormativním odkazům, legislativním zkratkám,                         vyjádření variant, apod.  Poznámka pod čarou komentuje určitý pojem s                         odkazem na citaci jiného právního předpisu. Smyslem užití poznámky je                         zamezit přejímání ustanovení jiného právního předpisu, neboť v důsledku                         takového postupu by převzaté ustanovení bylo součástí aktu a docházelo                         by k dublování zákonných ustanovení, což je nepřípustné. I když Ústavní                         soud poukázal na fakt, že v ojedinělých případech je možné do prvotních                         aktů územních samosprávních celků přenést některá ustanovení ze zákona                         za   účelem   pochopení   smyslu   vyhlášky   (viz   výše),   autor   příspěvku                         doporučuje spíše uvést obsah odkazovaného ustanovení do poznámky pod                         čarou a citovat právní předpis. Poznámky často odkazují na již zrušené                         právní předpisy a obtížně se novelizují. Ústavní soud deklaroval, že nemají                         normativní charakter a jsou jen legislativní pomůckou, která nestanoví                         pravidlo chování. Vzniknou-li v důsledku jejího užití výkladové problémy,                         rozhodující je vlastní pravidlo chování a nikoli text uvedený v poznámce                         pod čarou.   Je otázkou, zda je možné novelizovat poznámku, když v                                    37                         35 Ministerstva vnitra. Metodická pomůcka. Pravidla pro vydávání právních předpisů                             obcí, krajů a hlavního města Prahy. Aktuální znění k 1. 2. 2010.                         36 FILIP, Jan. Teorie legislativy. Právnická fakulta Masarykovy univerzity. Prezentace k                             přednášce. 2012.                         37 Nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. II ÚS 485/98.                                                                  123","38                         podstatě není součástí regulace právního předpisu.   Poznámka by byla                         součástí   právního   předpisu   pouze   tehdy,   pokud   by   to   bylo   výslovně                                                                                  39                         vyjádřeno, jako je tomu např. v případě příloh zákonů.   Podle názoru                         autora   je   nutné   poznámky  novelizovat,   protože   zlepšují  přehlednost   a                         orientaci   v   právním   předpise.   Přesto   je   vhodné   poznámky   využívat                         uvážlivě a, je-li to možné, uvést problematiku odkazovaného textu spíše do                         zvláštní části důvodové zprávy.                                Odkaz je méně žádoucí jev, než je recepce. Odkaz se stává součástí                         daného   ustanovení   a   má   normativní   povahu.   Doporučuje   se   užití                         normativního odkazu, ze kterého je zřejmé, na co se konkrétně odkazuje. 40                         Nenormativní odkazy není vhodné používat, jelikož adresátovi nemusí být                                                                          41                         zřejmé, na jaký jiný právní předpis je odkazováno.  V takovém případě by                         bylo opět nutné užití odkazu s poznámkou pod čarou.                                   Přehlednosti aktu napomáhají legislativní zkratky. Mohou zkrátit                         například   tříslovný   pojem   v   pouhé   jedno   slovo.   U   nařízení   vlády   a                         vyhlášek   ministerstev   a   ústředních   správních   úřadů   nesmí   legislativní                         zkratka obsahovat zkratky slov nebo se skládat z velkých písmen. Lze                         polemizovat,   zda   by   legislativní   zkratka   mohla   být   užita   v   nadpise.                         Legislativní pravidla vlády to zakazují, pokud ale nadpis ustanovení má                         vyjadřovat   stručně   jeho   obsah,   je   možné   účelu   dosáhnout   legislativní                         zkratkou. 42                                Pokud   při   formulování   ustanovení,   které   obsahuje   několik                         podmínek (antecedentů), a předpokládaný právní následek (konsekvent)                         vyplývá z každého jednotlivého nebo z několika, resp. všech antecedentů,                         hovoříme o alternativním nebo kumulativním výčtu. U tohoto výčtu se                         užívá spojky „a“ (kumulativní výčet) či „nebo“ (alternativní výčet) a jejich                         definování  vychází  z pravidel  výrokové  logiky.   Při více  možnostech                                                                          43                         alternativního výčtu vyjádřených v pododstavcích nebo bodech se spojka                         „nebo“, před níž se píše čárka, klade mezi poslední dvě možnosti. Jde-li                         však o výčet možností, který není vyjádřen v pododstavcích nebo bodech,                         čárka se před spojku „nebo“ nepíše. 44                            Tvorba přechodných ustanovení                                  Přechodná ustanovení se obtížně definují, jelikož řeší střet staré a                                            45                         nové právní úpravy.  Při definování jejich obsahu je třeba řídit se kritériem                         proporcionality mezi ochranou veřejného zájmu vyjádřeného v nové právní                          38 KNĚŽÍNEK, Jan. MLSNA, Petr. VEDRAL, Josef. Příprava návrhů právních                             předpisů. Praktická pomůcka pro legislativce. Vyd. Praha: Úřad vlády České                             republiky, 2010. s. 63.                         39 Nález Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 22/99.                         40 Např. se užije obratu „podle § 3 odst. 3“ nebo „správní řád“.                         41 Např. „… upravuje jiný právní předpis“.                         42 BOHÁČ, Radim. KOHAJDA Michael. In: VEDRAL, Josef. et al. Legislativní proces                             (teorie a praxe). Vyd. Praha: Ministerstvo vnitra, 2011, s. 344.                         43 KNĚŽÍNEK, Jan. MLSNA, Petr. VEDRAL, Josef. Příprava návrhů právních                             předpisů. Praktická pomůcka pro legislativce. Vyd. Praha: Úřad vlády České                             republiky, 2010. s. 56.                         44 Srov. čl. 42 LPV a čl. 10 Pravidel pro vydávání právních předpisů obcí, krajů a                             hlavního města Prahy. Metodická pomůcka. Ministerstvo vnitra, ve znění k 1. 2. 2010.                         45 Srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 33/01.                                                                  124","úpravě oproti ochraně nabytých práv v dobré víře v dosavadní právní                         úpravě. Platí tu zároveň maxima přikazující v případě omezení základního                                                                                         46                         práva, resp. svobody, šetřit podstatu a smysl těchto práv a svobod.  Jestliže                         někdo jedná v důvěře již účinného právního předpisu, nemá být v této                                          47                         důvěře zklamán.   Naopak o oprávněné důvěře v právo (resp. ve stálost                         právního řádu) nelze uvažovat v případě, kdy právní subjekt musí, resp.                         musel   s   retroaktivní   regulací   počítat.   Za   takovou   situaci   lze   označit                         působení právní normy stojící v příkrém rozporu se zásadními, obecně                         uznanými principy humanity a morálky. Svou roli sehrává nejen míra                         odlišnosti nové a staré právní úpravy, nýbrž i společenská naléhavost                         zavedení nové právní úpravy.   Přechodná ustanovení mohou obsahovat                                                       48                         pouze nepravou retroaktivitu (existují ale výjimky).                                Základní pravidla pro definování přechodných ustanovení lze podle                         J. Kněžínka shrnout následovně. Jestliže může mít návrh právního předpisu                         vliv na právní vztahy vzniklé podle dosavadní úpravy, je nezbytné vzniklé                         důsledky   upravit   v   přechodných   ustanoveních.   Musí   být   jednoznačně                         stanoveno, na jaké dříve vzniklé právní vztahy a v jakém rozsahu se i po                         účinnosti nové právní úpravy vztahuje dosavadní právní úprava. Přechodná                         ustanovení nemohou nepřímo novelizovat jiné právní předpisy. Rovněž je                         nelze novelizovat. Mohou se vztahovat pouze na otázky, které souvisí se                         vztahem nové právní úpravy k úpravě dosavadní.  49                            Ustanovení o nabytí účinnosti                                 Účinnost aktu lze stanovit podobně jako u zákona, a to dnem                         vyhlášením   pouze   ve   výjimečných   případech,   vyžaduje-li   to   naléhavý                         právní zájem, přičemž tato výjimečnost musí být odůvodněna.   Není-li                                                                                         50                         stanovena   lhůta   pozdější,   nabývá   akt   publikovaný   ve   Sbírce   zákonů                         účinnosti patnáctým dnem po vyhlášení.  Ustanovení o nabytí účinnosti je                                                                51                         nezbytné formulovat logicky správně a vyhnout se formulacím zmatečným                         a zavádějícím. Lze stanovit i pevné datum nabytí účinnosti, ale při jeho                         stanovení   je   nezbytné   počítat   s   délkou   schvalovacího   legislativního                         procesu a potřebnou dobou pro vyhlášení. Dojde-li ke skutečnosti, že akt je                         vyhlášen později, než je v stanovena účinnost v něm, nabývá účinnosti                         patnáctým dnem po jeho vyhlášení.                            Závěr                                 Bude-li   normativní   správní   akt   napsán   stylisticky   a   jazykově                           46 Nález Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96.                         47 VEDRAL, Josef. Správní řád. Komentář. 2. Vyd. Praha: Bova Polygon, 2012, s. 70.                         48 Nález Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96.                         49 KNĚŽÍNEK, JAN. Legislativní pravidla vlády. Přednáška. 2013. Praha. Agentura                             Aktuální paragrafy.                         50 Formulace textu by v tomto případě měla např. u vyhlášky znít „Tato vyhláška                             nabývá účinnosti dnem jejího vyhlášení“.                         51 Srov. § 3 odst. 3 zák. č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních                             smluv, ve znění pozdějších předpisů. Text bývá formulován např. „Tato vyhláška                             nabývá účinnosti patnáctým dnem po jejím vyhlášení.“.                                                                  125","správně,   bude   pro   adresáty   srozumitelný   i   tehdy,   nebude-li   například                         členěn na paragrafy, nýbrž na články. Pro adresáta je důležitější finální                         srozumitelnost a normativnost, které lze docílit i při drobném odchýlení od                         požadavků v legislativních pravidlech. 52                                Při   tvorbě   formální   stránky  aktu   se   postupuje   systematicky  od                         základních   stavebních   prvků   projevujících   se   v   normativnosti,                         všeobecnosti, reálnosti a rozumnosti každého ustanovení, až po požadavek                         jasnosti, který v případě absence způsobí výkladové obtíže a neposkytne                         právní jistotu adresátům. Preskriptivní a deskriptivní věty v aktu musí být                         dostatečně určité a srozumitelné a dohromady uspořádané v harmonickém                         celku systematicky tak, aby akt byl přehledný a zajistil lepší orientaci. Text                         regulace doprovází legislativně technické aspekty, jejichž užití musí být                         uvážlivé, jelikož mají vliv na pochopení celého textu aktu, a to i v kontextu                         s ostatními předpisy. Pozornosti nesmí uniknout přechodná ustanovení,                         které se obtížně formulují s ohledem na kritérium proporcionality.                                Dodržení   přesné   legislativní   techniky   vyžaduje   mimořádnou   a                         složitou činnost, u které nepostačuje znát pouze legislativní pravidla vlády,                         ale je potřeba mít odpovídající legislativní praxi, znalosti o provázanosti                         právního   řádu,   jazykové   schopnosti,   bohatou   slovní   zásobu   a   ovládat                         stylistiku jazyka. Jedná se o složitou a odpovědnou disciplínu, kterou ve                         veřejné správě vykonává jen malý počet osob, u nichž jsou vyžadovány                         maximální schopnosti.                            Použitá literatura                           BOHÁČ,   Radim.   KOHAJDA   Michael.   In:   VEDRAL,   Josef.   et   al.                         Legislativní proces (teorie a praxe). Vyd. Praha: Ministerstvo vnitra, 2011.                          FILIP, Jan. Problematika nadpisů z hlediska legislativní techniky. Časopis                         pro právní vědu a praxi.  č. 1/1995, s. 176-183.                          FILIP, Jan.  Teorie legislativy.  Právnická fakulta Masarykovy univerzity.                         Prezentace k přednášce. 2012.                           FILIP, Jan. Vliv Ústavního soudu a obecných soudů na tvorbu práva v ČR.                         In. GERLOCH, Aleš et. al.  Teorie a praxe tvorby práva.  Vyd. Praha:                         Nakladatelství ASPI, a.s., 2008.                          FURKOVÁ,   Petra;   MATĚJKOVÁ,   Lenka;   ROSOVÁ,   Šárka.  Tvorba                         obecně závazných vyhlášek: praktický průvodce pro obce. Vyd. C. H. Beck.                         Praha, 2013.                          HOBBES, Thomas.  Leviathan neboli o podstatě, zřízení a moci státu                         církevního a občanského. Vyd. Praha: Melantrich, 1941.                          KNAPP, Viktor.  Teorie práva.  Vyd. Praha: Nakladatelství C. H. Beck,                           52 Blíže viz KNĚŽÍNEK, Jan. Základní požadavky na obsah právního předpisu a                             některé prohřešky proti nim. In VEDRAL, Josef. et al. Legislativní proces (teorie a                             praxe). Vyd. Praha: Ministerstvo vnitra, 2011. s. 286 an.                                                                  126","1995.                           KNĚŽÍNEK,   Jan.   Základní   požadavky   na   obsah   právního   předpisu   a                         některé prohřešky proti nim. In VEDRAL, Josef. et al. Legislativní proces                         (teorie a praxe). Vyd. Praha: Ministerstvo vnitra, 2011.                           KNĚŽÍNEK,   Jan.   MLSNA,   Petr.   VEDRAL,   Josef.  Příprava   návrhů                         právních předpisů. Praktická pomůcka pro legislativce. Vyd. Praha: Úřad                         vlády České republiky, 2010.                          KÜHN, zdeněk in GERLOCH, Aleš et. al. Teorie a praxe tvorby práva.                         Vyd. Praha: Nakladatelství ASPI, a.s., 2008.                           KYSELA, Jan. In: GERLOCH, Aleš et al.  Teorie a praxe tvorby práva.                         Praha: ASPI, 2008                           Ministerstva vnitra. Metodická pomůcka. Pravidla pro vydávání právních                         předpisů obcí, krajů a hlavního města Prahy. Aktuální znění k 1. 2. 2010.                           PRŮCHA, Petr.  Správní právo. Obecná část. 6. Vyd. Brno: Masarykova                         univerzita, 2004.                          ŠÍN, Zdeněk. Tvorba práva. Pravidla, metodika, technika. 2. Vyd. Praha:                         Nakladatelství C. H. Beck, 2009.                          VEDRAL, Josef.  Správní řád. Komentář.  2. Vyd. Praha: Bova Polygon,                         2012.                           ZOULÍK,   František.   In.   KRAUSOVÁ,   Iva   (eds.).  Ve   službách   práva.                         Sborník příspěvků k 10. Výročí založení pobočky nakladatelství C. H. Beck                         v Praze. Vyd. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2003.                          Nález rakouského Ústavního soudního dvora G135/93 VfGH.                           Nález Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96.                          Nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. II ÚS 485/98.                           Nález Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 22/99.                          Nález Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 55/2001.                           Nález Ústavního soudu Pl.ÚS 5/01 ze dne 16. 10. 2001, publikovaný ve                         Sbírce zákonů pod č. 410/2001 Sb.                           Nález Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 33/01.                          Nález   Ústavního   soudu   ze   dne   22.   5.   2005,   sp.   zn.   Pl.   ÚS   63/04,                         publikovaný v plném znění pod č. 210/2005 Sb.                                                                     127","Nález Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 24/04.                           Nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 57/05 (Nový                         Bor).                           Nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 77/06.                          Nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 45/06.                           Nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 6/08.                          Nález Ústavního soudu ze dne 2. 11. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 28/09.                           Nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 28/12.                          Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2006, č. j. 2 As                         57/2005 - 71.                                                                                                                            128","AKTUÁLNA REFORMA VEREJNEJ SPRÁVY A JEJ                                ANALÝZA V KONTEXTE PRÁVNEJ ÚPRAVY                                                     Ladislav Hrtánek    *                             Abstract:  The aim of this scientific article is the analysis of important                         documents of the actual reform of the public administration. The program                         of the government of the Slovak republic contains the problematic of the                         central   and   local   Civil   Service.   This   article   contains   the   individual                         applications of the legislative changes in the actual reform of the public                         administration. There is the analysis of the individual problems in the                         interactions of the actual reform of the public administration, for example                         unrealised analysis of the individual influences of the financial sphere,                         inhabitants and the urgency of realising of the personal audit of the                         processes increasing in the public administration. The article contains the                         individual applications of the quality increasing of the actual reform of the                         public administration. The most important is the solution of the principal                         aspect of the actual reform of the public administration, because these                         principals are very important for the next development of the reform of the                         public administration and it could be the alternative of the function system                         complex amount.                           Keywords: the public administration, the Civil Service, the reform of the                         public administration, the process, the government                           Abstrakt:  Predmetom   tohto   vedeckého   článku   je   analýza   dôležitých                         právnych   dokumentov   aktuálnej   reformy   verejnej   správy.   Programové                         vyhlásenie   vlády   Slovenskej   republiky   obsahuje   problematiku   reformy                         ústrednej a miestnej štátnej správy. Tento vedecký článok taktiež obsahuje                         jednotlivé návrhy legislatívnych zmien v aktuálnej reforme verejnej správy.                         Taktiež je uvedená analýza jednotlivých problémov v interakcii na aktuálnu                         reformu   verejnej   správy,   napríklad   nerealizovaná   analýza   jednotlivých                         vplyvov na finančnú oblasť, obyvateľstvo a taktiež potreba urýchlenej                         realizácia   personálneho   auditu   procesov   rozvíjajúcich   sa   vo   verejnej                         správe.   Článok   obsahuje   jednotlivé   návrhy   na   zvýšenie   kvality   a                         zefektívnenie reformy verejnej správy. Veľmi podstatné sú návrhy princípov                         aktuálnej reformy verejnej správy, pretože tieto princípy sú veľmi dôležité                         pre následný vývoj reformy verejnej správy a sú taktiež alternatívou pre                         dosiahnutie fungujúceho komplexného systému verejnej správy.                           * JUDr. Ing. Ladislav Hrtánek, PhD.; Právnická fakulta Univerzity Komenského v                            Bratislave, Slovenská republika.                                                                  129","Klíčová slova:  verejná správa, štátna správa, reforma verejnej správy,                         proces, vláda                            Úvod                                 V úvodnej časti predloženého príspevku považujeme za potrebné                         uviesť jednotlivé cieľové určenia, ktoré sa v nasledujúcom texte pokúsime                         naplniť, ako aj uvedieme jednotlivé myšlienkové línie, ktoré sú podľa                         nášho názoru podstatnými pre pochopenie predloženého textu.                                Poslednú prebiehajúcu reformu štátnej správy môžeme v skratke                         označiť ako „ESO“, pričom ide o vládou Slovenskej republiky ustanovený                         názov   aktuálnej   reformy.   Uvedený   koncept   vládnej   reformy   verejnej                         správy   je   však   potrebné   posúdiť   nielen   v   kontexte   jej   vnútorných                         elementov alebo súvisiacich vládnych dokumentov, ako aj v súvislosti s                         doterajšími reformami verejnej správy.                                Pokiaľ sa chceme zaoberať reformou ESO z pohľadu jej postavenia                         v kontexte doterajších reforiem verejnej správy, s poľutovaním musíme                         konštatovať,   že   nejde   o   kontinuálny   vývoj   v   rámci   verejnej   správy.                         Reforma verejnej správy z roku 1990, ako prvá „ponovembrová“ reforma                         verejnej   správy   znamenala   vytvorenie   podstatnej,   samostatnej   zložky                         verejnej správy, ktorou je miestna samospráva. Totiž do roku 1989 sa                         pojem   verejná   správa   organizačne   aj   funkčne   identifikoval   so   štátnou                         správou. Reforma verejnej správy z roku 1996 znamenala predovšetkým                         vytvorenie krajskej štátnej správy v podobe 8 krajských úradov, čím sa                         zmenilo   územno-správne   členenie   nášho   štátu.   Poslednou   reformou                         verejnej   správy   bola   decentralizácia   verejnej   správy,   ktorá   znamenala                         komplikovaný   proces   presunu   zákonom   ustanovených   kompetenčných                         okruhov zo štátnej správy smerom k samospráve. Uvedená decentralizácia                         verejnej správy pritom vyšla z myšlienky výkonu právomocí samosprávou,                         ktorá pozná problémy svojich obyvateľov a dokáže ich účinne riešiť v                         porovnaní  so  štátnou  správou,  kde  prebiehajú  špecifické  rozhodovacie                         procesy vo verejnej správe.                                „Rozhodovacie procesy vo verejnej správe môžeme vo všeobecnej                         rovine   charakterizovať   ako   nenáhodný   výber   určitých   postupov   alebo                         činností z viacerých možných alternatív v podmienkach verejnej správy.“  1                                V   naznačených   vzťahových   súvislostiach   poslednej   reformy                         verejnej   správy  ESO   smerom   k  doterajším  reformám  verejnej   správy                         nemožno konštatovať jej kontinuálnosť s predošlými reformami. Kým                         decentralizácia verejnej správy, ako už bolo uvedené, predstavovala presun                         kompetencií na samosprávu, tak aktuálna reforma verejnej správy ESO                         predstavuje   koncept   centralizácie   výkonu   jednotlivých   kompetenčných                         okruhov v rámci miestnej verejnej moci smerom k centrám verejnej správy                         tak, ako to konštatuje vládny Program ESO, schválený uznesením vlády                         Slovenskej republiky.                                V kontexte vnútorných interakčných súvislostí je potrebné posúdiť                         napríklad vzťahy dokumentov, ktoré vytvárajú vládnu reformu verejnej                           1   Vrabko, M. a kol. Správne právo. Procesná časť. Bratislava : Vydavateľské oddelenie                             PF UK. 2001. s. 15.                                                                  130","správy ESO, pričom ide o tieto dokumenty:                                      -   Programové   vyhlásenie   vlády  Slovenskej   republiky  na                                          roky   2012   –   2016,   predovšetkým   časť   pod   názvom                                          „Úlohy verejnej správy“,                                      -   Program ESO - Efektívna, Spoľahlivá a Otvorená štátna                                          správa, schválený uznesením vlády Slovenskej republiky                                          č. 164/2012, zo dňa 27.4.2012 (ďalej len „Program ESO“)                                          a                                      -   Zákon   č.   345/2012   Z.   z.   o   niektorých   opatreniach   v                                          miestnej štátnej správe (ďalej len „zákon o niektorých                                          opatreniach“).                                Podstatným cieľovým určením tohto príspevku preto je naznačenie                         vzťahu zákona o niektorých opatreniach ku Programovému vyhláseniu                         vlády Slovenskej republiky a programu ESO, teda o naznačenie systému                         reformy. Ako vyplynie z nasledovného textu, pôjde o predbežnú úlohu,                         nakoľko Program ESO mal byť doplnený o komplexnú analýzu, zatiaľ sa                         však tak nestalo, čo spôsobuje problémy s pochopením programu ESO ako                         podstatného podkladu reformy verejnej správy.                                Následným  cieľom tohto  príspevku  bude  analýza  normatívneho                         textu zákona o niektorých opatreniach, ktorý vo svojej podstate znamená                         prvý krok pre vytvorenie centier verejnej správy vďaka zrušeniu II. stupňa                         špecializovanej miestnej štátnej správy. V určitých prípadoch pritom ostal                         ponechaný I. stupeň špecializovanej miestnej štátnej správy, v určitých                         prípadoch   však   špecializovaná   miestna   štátna   správa   zanikla   úplne,                         nakoľko I. stupeň nemala, tak tomu bolo napríklad v prípade krajských                         školských úradov. Navyše teda týmto zákonom o niektorých opatreniach                         došlo k čiastočnému naplneniu reformy verejnej správy len v intenciách                         miestnej štátnej správy. Ústrednej štátnej správy sa uvedená zmena vôbec                         nedotkla,   pričom   ale   ide   o   požiadavku   ustanovenú   v   Programovom                         vyhlásení vlády Slovenskej republiky.                                V kontexte uvedených súvislostí sa pokúsime o synergický efekt                         predloženého príspevku, teda budeme sledovať nielen teoretickú úroveň                         dosiahnutých   poznatkov,   ale   aj   praktickú   hodnotu.   Uvedený   cieľ   sa                         pokúsime dosiahnuť vďaka naznačeniu problémov zákona o niektorých                         opatreniach v spojitosti s formulovaním možností riešenia naznačených                         problémov. Ide pritom o naše posúdenie a možnosti riešenia.                            1  Vzťah   zákona   o   niektorých   opatreniach   k   ostatným   prameňom                         reformy ESO                                  Ako už bolo uvedené, reforma ESO iniciovaná vládou Slovenskej                         republiky   pozostáva   z   Programového   vyhlásenia   vlády   Slovenskej                         republiky, Programu ESO a zo zákona o niektorých opatreniach v miestnej                         štátnej   správe.   Uvedený   zákon   o   niektorých   opatreniach   je   vlastne                         čiastočnou   konkretizáciou   Programového   vyhlásenia   vlády   a   vládneho                         Programu ESO a preto sa pred analýzou zákona o niektorých opatreniach                         budeme aspoň rámcovou formou venovať Programovému vyhláseniu vlády                         Slovenskej republiky a Programu ESO ako vládnemu konceptu reformy                         verejnej správy.                                                                   131","Programové vyhlásenie vlády Slovenskej republiky                                Programové vyhlásenie vlády sa zaoberá reformou verejnej správy                         vo svojej samostatnej časti pod názvom „Úlohy verejnej správy“, v rámci                         ktorej je možné vnútorne diferencovať zamýšľané zmeny v ústrednej a                         miestnej štátnej správe.                                Vláda   Slovenskej   republiky   ustanovila   princípy   nastávajúcej                         reformy verejnej správy nasledujúcou formuláciou: „Globálnym cieľom                         činnosti vlády pri riadení verejnej správy je skvalitnenie činnosti subjektov                         verejnej správy a verejných služieb na podporu sociálno-ekonomického                         rastu SR a zvýšenie kvalitatívnych parametrov života občanov. Piliermi                         tohto cieľa budú ekonomizácia, informatizácia a personálny rozvoj vo                         všetkých štruktúrach verejnej správy.“                                Podstatným v tomto smere je určenie pilierov nastávajúcej reformy                         verejnej správy, ktorými sú ekonomizácia, informatizácia a personálny                         rozvoj.   V   rámci   posúdenia   zamerania   reformy   verejnej   správy                         prostredníctvom pilierov jej výstavby zastávame širší náhľad na reformu                         verejnej správy, kedy podľa nášho názoru je možné rozlišovať mocensko-                         politický, právny a ekonomický pilier výstavby modernej verejnej správy,                         ale rešpektujeme zároveň právo vlády Slovenskej republiky ustanoviť si vo                         svojom programovom vyhlásení špecifické ciele.                                V   prípade   miestnej   štátnej   správy   je   reforma   verejnej   správy                         ustanovená touto formuláciou: „Vláda navrhne legislatívne opatrenia k                         vytvoreniu   novej   štruktúry   orgánov   miestnej   štátnej   správy,   ktorej                         dôležitým   princípom   bude   integrácia   pôsobnosti   tzv.   špecializovanej                         štátnej  správy do jednotného štátneho úradu na čele s predstaviteľom                         vymenovaným   vládou.   Táto   štruktúra   zachová   odborné   a   personálne                         riadenie a zodpovednosť odvetvových ústredných orgánov štátnej správy.                         Jednotný úrad štátnej správy sleduje zjednodušenie kontaktu občana so                         štátnou   správou   a   zároveň  zodpovedá   záujmom   transparentnosti,                         zodpovednosti   za   rozhodovacie   procesy,   efektívnosti   vynakladania                         verejných prostriedkov a účinnosti kontroly. Občanovi i podnikateľovi sa                         tak umožní vybaviť svoje záležitosti prostredníctvom jedného obslužného                         miesta.   Vláda   zároveň  posúdi,   v   ktorých   prípadoch   sa   integrácia   v                         minulosti neosvedčila.“                                V  prípade   miestnej   štátnej   správy   teda   Programové   vyhlásenie                         vlády Slovenskej republiky ustanovuje redukciu špecializovanej miestnej                                        2                                                                                            3                         štátnej správy  , a to jej II. stupňa do I. stupňa, pokiaľ to je možné  , čím                         vlastne   vznikajú   len   organizačné   predpoklady   pre   vytvorenie   centier                         verejnej   správy   tak,   ako   to   konštatuje   Program   ESO   vo   svojich                         ustanoveniach. Nepočíta sa ale s potrebnou funkčnou zmenou v miestnej                         štátnej správe, ktorá by predstavovala unifikáciu príbuzných činností do                         jednotných   celkov   a   rovnako   je   nevyhnutné   zabezpečiť   kooperáciu                          2   Pod špecializovanou miestnou štátnou správou je možné diferencovať špecifické                             inštitúcie, ktorých kompetencie sú ustanovené zákonom s miestnou pôsobnosťou, ako                             sú napríklad obvodné pozemkové úrady a pod.                         3   V prípade niektorých orgánov špecializovanej miestnej štátnej správy nemôže dôjsť k                             presunu ich II. stupňa do stupňa, nakoľko v ich prípade I. stupeň špecializovanej                             miestnej štátnej správy neexistuje. Napríklad nemáme obvodné školské úrady a preto                             sa krajské školské úrady nemohli podčleniť pod I. stupeň špecializovanej miestnej                             štátnej správy.                                                                  132","jednotlivých inštitúcií miestnej štátnej správy v záujme rýchleho vybavenia                         úradných   záležitostí   štátnym   občanom.  V  kontexte   uvedeného   je   teda                         potrebné hovoriť o informatizácii registrov informácií, ktoré vytvárajú                         inštitúcie miestnej štátnej správy. Funkčná reforma by sa však mala týkať                         aj všeobecnej miestnej štátnej správy, teda aj obvodných úradov.                                Veľmi   kriticky   hodnotíme   ponechanie   politického   vplyvu   na                         miestnu   štátnu   správu,   kedy   vedúci   riadiaci   pracovníci   v   prípade                         všeobecnej a aj redukovanej špecializovanej miestnej štátnej správy majú                         zostať politickými nominantmi ustanovenými vládou Slovenskej republiky.                         Podotýkame   pritom,   že   politické   vplyvy   v   miestnej   štátnej   správe                         predstavujú neželaný element demokratickej spoločnosti a sú v rozpore s                                                                     4                         princípmi obsadenia miest vo verejnej správe.                                V   prípade   ústrednej   štátnej   správy   je   reforma   verejnej   správy                         vyjadrená   nasledovnou   formuláciou:   „Vláda   je   rozhodnutá   výrazne                         zefektívniť  štruktúru ústredných orgánov štátnej správy. Vláda vykoná                         dôkladnú analýzu nákladovosti rozhodovacej a riadiacej činnosti týchto                         orgánov, vrátane správy majetku štátu, v záujme zefektívnenia všetkých                         prebiehajúcich procesov. Následne vláda navrhne opatrenia smerujúce k                         zjednodušeniu štruktúry ústredných orgánov štátnej správy tak, aby sa                         prekonala   súčasná   roztrieštenosť,   prípadne   duplicita   výkonu   ústrednej                         štátnej správy.                                V prípade ústrednej štátnej správy, teda v prípade ministerstiev a                         ostatných ústredných orgánov štátnej správy je potrebné ustanoviť vhodnú                         kriteriálnu funkciu, prostredníctvom ktorej dôjde k zlučovaniu jednotlivých                         ministerstiev,   ako   ústredných   orgánov   štátnej   správy.   Pritom   je   podľa                         nášho názoru nevyhnutné zohľadňovať jednotlivé technicko-organizačné                         princípy výstavby verejnej správy.  Veľmi podstatným kritériom pre úvahy                                                           5                         o možných organizačných zmenách v ústrednej štátnej správe je napríklad                                                                                6                         otázka posúdenia jednotlivých funkcií verejnej správy.   Funkcie verejnej                         správy   pritom   predstavujú   možnosť   vytvoriť   systém   aktivít,   ktoré   sa                         vykonávajú v rámci verejnej správy, čo v konečnom dôsledku prispeje k                         funkčnej   reforme   verejnej   správy.   O   tomto   aspekte   možnej   reformy                         verejnej   správy  sa   však   programové   vyhlásenie   vlády  nezmieňuje,   čo                         považujeme za problematické, nakoľko uvedený rámcový dokument podľa                         nášho názoru má ustanovovať principiálne východiská pre nastupujúcu                          4   Problematikou jednotlivých princípov sa venuje profesor Prusák vo svojom diele –                             Teória práva.                         5   Problematikou technicko-organizačných princípov výstavby verejnej správy sa                             zaoberá profesor Škultéty vo svojom diele: Správne právo hmotné. Všeobecná a                             osobitná časť. V tomto diele napríklad diferencuje z veľkého počtu týchto princípov                             napríklad princíp funkčný alebo odvetvový. V tomto smere ide o rámcové princípy                             nevyhnutné pre správne fungovanie predovšetkým ministerstiev ako ústredných                             orgánov štátnej správy. V rámci funkčného princípu napríklad fungujú ministerstvá s                             prierezovou škálou právomocí – napríklad Ministerstvo financií Slovenskej republiky,                             Ministerstvo hospodárstva Slovenskej republiky, Ministerstvo vnútra Slovenskej                             republiky, kým na odvetvovom princípe napríklad fungujú špecificky zamerané                             ministerstvá, ako sú napríklad Ministerstvo zdravotníctva Slovenskej republiky.                         6    Autorom myšlienky ponímania funkcií verejnej správy ako rovnorodých funkcií je                             profesor Gašpar, ktorý sa komplexne venoval potrebe unifikácie činností verejnej                             správy do jednotlivých homogénnych oblastí. Tým sa vlastne vytvárajú podmienky                             pre úvahy o organizačnom zjednocovaní v rámci ústrednej a miestnej štátnej správy a                             teda týmto smerom by sa mali uberať aj úvahy ohľadne funkčnej harmonizácie aktivít                             vykonávaných v rámci verejnej správy.                                                                  133","reformu verejnej správy.                                Podstatným   aspektom   pre   posúdenie   smerovania   a   zároveň                         principiálnym   východiskom,   či   pilierom   výstavby   verejnej   správy   je                         informatizácia verejnej správy. Uvedená problematika je v programovom                         vyhlásení vlády formulovaná nasledovne: „Vláda využije elektronizáciu a                         možnosti   informačných   a   komunikačných   technológií   pre   zásadné                         zlepšenie   úrovne   služieb   verejnej   správy.   Prijme   opatrenia   pre                         zjednodušenie   a   zrýchlenie   komunikácie   občana   so   štátnou   správou   a                         samosprávou zvýšením automatizácie komunikácie s využitím moderných                         informačných   a   komunikačných   prostriedkov.   Zrýchli   vybavovanie                         úradných   záležitostí   a   zníži   administratívne   zaťaženie   občanov   a                         podnikateľov   vytvorením   elektronických   služieb,   vrátane   vybudovania                         siete   integrovaných   obslužných   miest.   Pri   realizácii   projektov                         informatizácie spoločnosti bude vláda dôsledne dodržiavať princípy na                         verejnosť   orientovaných   služieb   v   zmysle   Národnej   koncepcie                         informatizácie   verejnej   správy   tak,   aby   sa   minimalizovalo   množstvo                         návštev na úradoch s koncentráciou úkonov na jednom mieste. 7                                Informatizácia   verejnej   správy   si   nepochybne   vyžaduje   tak   na                         ústrednej, ako aj na miestnej úrovni vytváranie mechanizmov kooperácie v                         rámci tvorby jednotlivých informácií, ich zhromažďovania, spravovania,                         ako aj následného sprístupňovania. Ide pritom o veľmi náročný proces                         vytvárania databáz informácií a hľadania smerom vzájomného prepojenia                         jednotlivých inštitúcií verejnej správy. Aspekt informatizácie je pritom                         potrebné vnímať v kontexte úzkeho prepojenia s aktivitami nastupujúcich                         centier verejnej správy, s ktorými počíta Program ESO, ako východiskový                         vládny dokument  pre reformu  verejnej  správy.  Centrá  verejnej  správy                         pritom   v   aktuálnej   podobe   predstavujú   organizačne   redukovanú                         špecializovanú miestnu štátnu správu, aj keď je potrebné konštatovať, že                         samotný   Program   ESO,   ktorý   s   ich   vytvorením   počíta,   bude   ešte                         dopracovaný predkladateľom, ktorým je Ministerstvo vnútra Slovenskej                         republiky.                                Informatizácia verejnej správy si taktiež vyžaduje vysokú úroveň                         transformácie verejnej správy, a to nielen organizačnú, ako to predpokladá                         vládna   reforma   verejnej   správy.   Uvedená   reforma   si   predovšetkým                         vyžaduje   zamestnávanie   vysoko   erudovaných   zamestnancov   verejnej                         správy, ktorí sú schopní zvládnuť narastajúce úlohy informatizácie verejnej                         správy. V kontexte uvedeného teda ide o potrebnú funkčnú a personálnu                         reformu na jednotlivých úrovniach verejnej správy.                                Koncept uvedenej reformy preto musí byť vyústením auditu aktivít                         vykonávaných v rámci verejnej správy, pričom musí ísť o štrukturálny                         audit, ktorý súvisí s kontextom aktivity vykonávanej v rámci verejnej                         správy.   Pripomíname   špecifické   mechanizmy   fungovania   jednotlivých                         rozhodovacích procesov, ktoré prebiehajú v rámci verejnej správy, pričom                         špecifické procesné postupy sú aj v rámci jednotlivých čiastkových aktivít                         v rámci štátnej správy.                          Program ESO                                Úvodom tejto časti považujeme za potrebné podotknúť, že ide o                           7   Vláda Slovenskej republiky doposiaľ neprijala žiadny koncepčný materiál, ktorý by                             predstavoval naplnenie informatizácie verejnej správy.                                                                  134","prvotný   koncept   programu   ESO,   o   čom   svedčí   aj   uznesenie   vlády                         Slovenskej republiky č. 164/2012, ktoré v bode C.1. ukladá podpredsedovi                         vlády a ministrovi vnútra „podrobne rozpracovať a dopracovať materiál                         Program   ESO   za   dodržania   pravidla   'všetko   v   jednom,   jedno   všade';                         materiál doplniť o návrh konkrétnych opatrení, legislatívnych zmien a                         podrobnejšie vyčíslenie dopadov“, a to v termíne do 30. septembra 2012.                                V kontexte uvedeného sa aj v predkladacej správe k vládnemu                         programu ESO konštatuje, že v predmetnom materiáli je prezentovaná                         základná vízia a návrh opatrení v hrubých črtách. Konkrétne opatrenia,                         ako   aj   konkrétne   úlohy   pre   jednotlivé   ministerstvá   budú   súčasťou                         podrobného materiálu, ktorý vypracuje Ministerstvo vnútra Slovenskej                         republiky.   Uvedené však platí v kontexte termínu úlohy, ktorým je 30.                         september 2012.                                Nemáme ale vedomosť o tom, že by podpredseda vlády a minister                         vnútra   Slovenskej   republiky   predložil   vláde   Slovenskej   republiky                         požadovaný detailný rozbor konceptu vládnej reformy ESO, predovšetkým                         analýzu finančných dopadov takýchto krokov na verejné financie, sociálne                         spoločenstvá alebo obyvateľstvo všeobecne. Podotýkame, že konkretizáciu                         si vyžaduje aj analýza sociálnych vplyvov, prípadne popis slabých stránok                         pripravovanej reformy verejnej správy, ale o tomto probléme v súvislosti s                         „Doložkou vybraných vplyvov“ sa ešte budeme vyjadrovať.                                V kontexte uvedeného budeme tento, vládou schválený materiál,                         predbežne   posudzovať   s   rezervou,   nakoľko   ide   o   prvotný   koncept                         nastupujúcej reformy, podotýkame, že prevažne miestnej štátnej správy,                         navyše   postihuje   len   organizačnú   stránku.   Ide   o   iniciatívny   materiál,                         „ktorého cieľom je naznačiť možnosti systémových zmien smerujúcich k                         vyššej efektívnosti, pružnosti, výkonnosti, transparentnosti a modernizácii                         služieb v štátnej správe“. V nasledujúcom texte sa budeme analyticky                         zaoberať   vybranými   časťami,   predovšetkým   návrhmi   opatrení                         predloženými v tomto aktuálnom vládnom materiáli.                                V   časti   I   „Vízia   fungovania   štátnej   správy“   považujeme   za                         potrebné vyzdvihnúť principiálny aspekt, ktorý predstavuje konkretizáciu                         záverov Programového vyhlásenia vlády Slovenskej republiky, ale len v                         prípade reformy miestnej štátnej správy v organizačnom kontexte. Ide o                         nasledujúcu   deklaratórnu   formuláciu:   „Občan   a   podnikateľ   vybaví                         všetky špecializované transakcie zabezpečované štátom jednoducho a                         s   minimálnymi   nákladmi.   Pri   styku   so   štátom   môže   maximálne                         využívať elektronické prostriedky a pri osobnom vybavovaní nemusí                         navštevovať žiadne ďalšie špecializované úrady na rôznych miestach.                         Štátna   správa   je   z   pohľadu   občana   a   podnikateľských   subjektov                         jednoduchá, prehľadná a dostupná. Štátna správa je štíhla, pružná,                         funguje udržateľne, transparentne a s minimálnymi nákladmi.“      8                                V tejto časti preto odporúčame navrhovateľovi doplniť uvedenú                                                               9                         časť o konkrétne formy elektronizácie , ako aj uviesť, v akých aspektoch                         je možné hovoriť o štíhlej, pružnej a fungujúcej verejnej správe. V každom                          8   Uvedené principiálne východisko vyzdvihuje potrebu presadzovania informatizácie v                             rámci práce štátnej správy v záujme urýchlenia vybavovania úradných záležitostí                             štátneho občana, či podnikateľských subjektov, ale aj aspekt transparentnosti a                             ekonomickej primeranosti vo verejnej správe.                         9   Pojem elektronizácia nedefinuje ani Programové vyhlásenie vlády Slovenskej                             republiky.                                                                  135","prípade   je   možné   pozitívne   hodnotiť   principiálne   zameranie   reformy                         verejnej správy ESO, ktorá kopíruje aspekt vyzdvihovania právneho a                         ekonomického piliera výstavby verejnej správy, podotýkame však, že tieto                         piliere   musia   byť   vo   vzájomnej   rovnováhe.   Podľa   nášho   názoru   je                         potrebné   napríklad   doplniť   problematiku   počítačového   vybavenia                         jednotlivých centier verejnej správy, prípadne mechanizmy, ako zaručiť                         právnu   relevanciu   elektronických   podaní,   napríklad   cez   hromadné                         využívanie zaručeného elektronického podpisu.                                V časti II – „Analýza súčasného stavu“, vnímame pozitívne snahu                         vlády o zníženie počtu rozpočtových organizácií, ktoré spravujú majetok                         štátu a zamestnávajú veľký počet zamestnancov, čo je vyjadrené pod                         písmenom A. „Inštitucionálne usporiadanie orgánov štátnej správy“. Vláda                         preto navrhuje znížiť počet rozpočtových organizácií podľa jednotlivých                         rozpočtových  oblastí,  a  to  zo  súčasných  916  na 58.  Uvedený  aspekt                         zníženia   počtu   rozpočtových   organizácií   považujeme,   ako   už   bolo                         uvedené, za pozitívny zámer vlády Slovenskej republiky, netreba však                         opomínať súvisiace záležitosti procesu „reštrukturalizácie“ rozpočtových                         organizácií, akými sú napríklad riešenie presunu správy majetku štátu,                         dotiahnutie   procesných   konaní   prebiehajúcich   v   rámci   týchto                         rozpočtových   organizácií   a   v   neposlednom   rade   je   potrebné   riešiť                         problematiku   pracovnoprávnych   vzťahov   zamestnancov   v   týchto                         rozpočtových organizáciách.                                V súčasti B. – „Personálne zabezpečenie orgánov štátnej správy“                         poskytuje vláda Slovenskej republiky prehľad 3 skupín zamestnancov, ale                         len   v   rámci   miestnej   štátnej   správy.   Ide   pritom   o   diferenciáciu                         zamestnancov  miestnej  štátnej  správy podľa  charakteru  vykonávaných                         činností na odborné činnosti, prierezové činnosti a obslužné činnosti.                                V kontexte uvedenej analýzy sa zachytávajú len vybrané hľadiská                         pre posúdenie štruktúry zamestnancov štátnej správy, pričom ide o aspekt                         charakteru činností vykonávanej úradníkmi, pričom sa vôbec nerozlišuje                         vecný charakter jednotlivých kompetencií, ktoré sú vykonávané, napríklad                         či ide o kompetencie v oblasti správy školstva, kultúry alebo vnútornej                                10                         správy.   Osobitné rozhodovacie procesy, prípadne právna úprava je v                         školstve,   iná   v   oblasti   správy   kultúry.   Uznávame,   že   predkladateľ                         materiálu nemôže postihnúť všetky aktivity vykonávané v rámci verejnej                         správy,   môže   však   klasifikovať   určité   čiastkové   správy.   Rovnako                         odporúčame doplniť uvedenú časť o aktuálne informácie, tie, ktoré sú                         uvedené v predloženom materiáli sú z pred 3 rokov. Ako nevyhnutnosť sa                         preto javí vykonanie komplexného personálneho auditu nielen miestnej,                         ale aj ústrednej štátnej správy.                                Smerom   pro   futuro   je   tiež   možné   uvažovať   o   zásadných                         systémových zmenách v procesnej ochrane práv zamestnancov pri výkone                         závislej práce.  11                                Ako podstatnú časť vládneho materiálu Program ESO považujeme                         časť III. „Návrh opatrení“, ktorá diferencuje potrebné opatrenia v oblasti                          10 V tomto kontexte by bolo vhodné zvoliť kritérium druhu konkrétnej parciálnej správy                             osobitnej časti správneho práva hmotného, akými sú napríklad správa školstva,                             kultúry alebo informácií.                         11 Kuril, M. Procesná autonómnosť pracovného práva – quo vadis? In  Zákon č.                             311/2001 Z. z. Zákonník práce: desať rokov aplikačnej praxe (2001 – 2011).                             Bratislava : PraF UK, 2012, s. 31a nas.                                                                  136","nákladovosti činnosti, v oblasti inštitucionálnej alebo v organizačnej a v                         neposlednom rade rozlišuje opatrenia v teritoriálnej pôsobnosti.                                Veľmi kriticky hodnotíme časť, ktorá pojednáva o opatreniach v                         nákladovosti   výkonu   štátnej   správy,   ktorá   požaduje   zaviesť   normy                         jednotkovej potreby zdrojov v kontexte výkonov a zaviesť nástroje na                         efektívne sledovanie výkonov a ich nákladovosti. V kontexte uvedeného                         zastávame   názor,   že   efektívnosť   práce   zamestnanca   verejnej   správy                         nemožno hodnotiť podľa počtu vydaných rozhodnutí, prípadne časovej                         náročnosti   práce.  Ako   kritérium   pre   hodnotenie   je   možné   považovať                         spokojnosť štátneho občana s výkonom jednotlivých kompetencií štátnou                         správou. 12   Ako   hodnotiaci   aspekt   taktiež   môže   vystupovať   atribút                         úspešnosti pri napĺňaní hodnôt verejného záujmu. 13                                Verejný   záujem   tvoria   nepochybne   hodnoty   tzv.   všeľudového                                    14                         charakteru.                                V súčasti C. – „Opatrenia v oblasti teritoriálnej pôsobnosti,                         rozmiestnenia   a   dostupnosti   služieb   verejnej   správy“   je   vládou                         Slovenskej   republiky   prezentovaný   koncept   vytvorenia   „Centra                         verejnej   správy“.  Uvedená   myšlienka   súvisí   s   potrebou   vytvorenia                         jednotného  systému  obslužných  miest  s  vysokou  mierou  digitalizácie,                         pričom v týchto centrách si občania vybavia všetku svoju agendu. V                         kontexte uvedeného sa zámer vlády zužuje len na zrušenie II. stupňa                         špecializovanej miestnej štátnej správy, ktorá sa bude deliť do ústrednej                         štátnej správy a do centier verejnej správy, ktoré sa zhodujú s obvodnými                         úradmi   všeobecnej   miestnej   štátnej   správy.   Podotýkame,   že   z                         organizačného hľadiska už došlo k redukcii II. stupňa špecializovanej                         miestnej   štátnej   správy,   a   to   práve   prijatím   zákona   o   niektorých                         opatreniach   v   miestnej   štátnej   správe.   V   prípade   vytvárania   centier                         verejnej správy však môžu vznikať problémy v súvislosti s funkčnou                         prepojenosťou,   ktorá   sa   prejavuje   predovšetkým   v   súvislosti   s                         kompletizáciou procesov, ktoré majú prebiehať v rámci špecializovanej                         miestnej štátnej správy.  15                                Každé procesné konanie, ktoré prebieha v rámci verejnej správy                         má   jednotlivé   procesné   štádiá,   akými   sú   napríklad   začatie   konania,                         procesné inštitúty,  ako sú doručovanie, dôkazné prostriedky, počítanie                         lehôt, rozhodovanie, použitie opravných prostriedkov až do záverečného                         štádia.   Predovšetkým   v   prípade   opravných   prostriedkov   musí   byť                               16                         zabezpečený   inštančný   postup   smerom   k   rozhodovaniu   nadradenej                          12 Podotýkame, že aspekt efektívnosti práce je možné spojiť s kritériami určujúcimi pre                             metódy verejnej správy.                         13 Právny pojem „verejný záujem“ je veľmi sporným, nemáme jednotnú legálnu                             definíciu len čiastkové určenia.                         14 Kútik, J. Organizácia a krízový manažment verejnej správy. Trenčín: Trenčianska                             univerzita Alexandra Dubčeka v Trenčíne, Fakulta sociálno-ekonomických vzťahov.                             2006. 277 s. ISBN 80-8075-142-0.                         15 Inú úroveň predstavuje prepojenosť procesov všeobecnej a špecializovanej miestnej                             štátnej správy, prípadne procesný súvis úkonov ústrednej a miestnej štátnej správy.                             Týmto aspektom sa však nebudeme zaoberať, nakoľko táto úroveň výkonu správy                             môže byť posúdená až po ukončení reformy verejnej správy.                         16 Tento komplexný proces musí byť konkrétnou právnou úpravou presne definovaný, s                             výnimkou, že právny predpis preberie všeobecne zaužívaný proces ustanovený v                             zákone č. 71/1967 Zb. o správnom konaní, ktorý je všeobecným procesným                             predpisom.                                                                  137","17                                                             18                         inštitúcie o odvolaní , tento princíp   je podstatným v štátnej správe, v                         samospráve   ale   o   opravnom   prostriedku   taktiež   musí   rozhodnúť   iný                                                                  19                         subjekt ako v riadnom procesnom konaní.                                Procesná   dotiahnutosť   jednotlivých   konaní   má   pritom                         ústavnoprávne aspekty, nakoľko má súvis s úrovňou zabezpečenia ochrany                         práv a oprávnených záujmov štátneho občana ako účastníka konkrétneho                         procesného   konania.   Tomuto   aspektu   sa   ešte   budeme   venovať   aj   v                         súvislosti so zákonom o niektorých opatreniach v miestnej štátnej správe,                         ktorý ustanovuje špecifickú organizačnú rozhodovaciu aktivitu.                                V  kontexte   uvedených   súvislostí   je   preto   podľa   nášho   názoru                         potrebné   vykonať   popri   personálnom   aj   právny   audit   kompetencií                         vykonávaných   štátnou   správou.   Považujeme   za   potrebné   poukázať   na                         potrebu prepojenia právneho auditu a jednotlivých funkcií verejnej správy                         ako   komplexu   rovnorodých   aktivít.   Uvedený   audit   si   preto   vyžaduje                         komplexný prehľad v štátnej správe.                                Iným problémom v súvislosti s komplexným posúdením reformy                         verejnej správy ESO je nedostatočná kontinuita s doterajšími reformami                         verejnej správy, ktoré prebehli, čo v konečnom dôsledku môže spôsobiť                         problémy so smerovaním verejnej správy. V kontexte doterajšieho vývoja                                                                                               20                         celej verejnej správy prevládal koncept decentralizácie verejnej správy ,                         ktorý predstavoval vo svojej podstate presun jednotlivých kompetenčných                         okruhov zo štátnej správy smerom k samospráve. Podstatnou pritom bola                         myšlienka vysokej efektívnosti výkonu jednotlivých úloh samosprávou v                         porovnaní so štátnou správou, ktorá nemusí tak poznať problémy občanov                         pri výkone verejnej správy.                                Kontinuálny   vývoj   by   preto   požadoval   prehĺbiť   proces                         decentralizácie verejnej správy, samozrejme zohľadňovať treba potreby                         spoločenského systému v podobe zníženia nákladovosti výkonu verejnej                         správy evokovanej hospodárskou krízou.                                Naznačená   reforma   ESO   preto   znamená   len   čiastkovú                         organizačnú zmenu vo fungovaní miestnej štátnej správy, navyše je                         príklonom   k   centralizácii,   na   rozdiel   od   doterajšej   reformy                         decentralizácie verejnej správy. Podotýkame, že ide o organizačnú                         zmenu len v rámci miestnej štátnej správy, ktorá sa vďaka programu                         ESO zníži o II. úroveň špecializovanej miestnej štátnej správy, tým ale                         dôjde len k čiastočnému naplneniu cieľov, ktoré si vo verejnej správe                         ustanovila   vláda   Slovenskej   republiky   v   Programovom   vyhlásení                         vlády Slovenskej republiky. Absentuje totiž reforma ústrednej štátnej                         správy a konkretizácia reformy miestnej štátnej správy.                          K zákonu o niektorých opatreniach v miestnej štátnej správe                                V   tejto   časti  považujeme  za   potrebné   sa   analyticky   zaoberať                         zákonom o niektorých opatreniach, ktorý ako už bolo uvedené predstavuje                         naplnenie programu ESO, vo svojej podstate však tento schválený zákon                         znamená   pri   niektorých   inštitúciách   špecializovanej   miestnej   štátnej                          17 Ide o tzv. devolučný účinok opravného prostriedku, ktorý zabezpečuje nezávislé a                             nestranné prejednanie procesnej veci v rámci konkrétneho konania.                         18 V tomto kontexte máme na mysli princíp subordinácie, ako podstatný princíp v štátnej                             správe.                         19 V prípade samosprávy nemôžeme uplatňovať princíp subordinácie.                         20 Reforma decentralizácie verejnej správy predstavuje elimináciu úloh štátnej správy.                                                                  138","21                         správy ich faktické zrušenie,  v niektorých prípadoch však špecializovaná                         miestna štátna správa zostala zachovaná ale len na svojom I. stupni, tak je                         tomu napríklad v prípade krajských pozemkových úradov, ktoré ostali                         zachované  na prvom stupni, teda v podobe  obvodných pozemkových                         úradov v ustanovenom rozsahu.                                V nasledujúcom texte sa preto budeme aspoň rámcovo venovať                         problémovým   okruhom   tohto   zákona,   prípadne   navrhneme   možnosti                         riešenia   jednotlivých   problémových   okruhov,   ktoré   môžu   napomôcť                         efektívnemu fungovaniu prevažne miestnej štátnej správy. Uvedené zmeny                         pritom podľa nášho názoru predstavujú návrhy určitých korektúr, ktoré                         môžu byť prínosom pre zefektívnenie fungovania miestnej štátnej správy                         predovšetkým   v   kontexte   rozhodovacích   procesov,   ktoré   v   rámci   nej                         prebiehajú. 22                                Predkladateľ návrhu zákona o opatreniach v miestnej štátnej správe                         v dôvodovej správe konštatuje, že: „Zároveň sa návrhom zákona sledujú                         ciele   obsiahnuté   v  Programe   ESO   (Efektívna,   Spoľahlivá   a  Otvorená                         štátna správa) schválenom uznesením vlády č. 164 z 27. apríla 2012“, ale                         ako už bolo uvedené vyššie, cieľom Programu ESO je vytvorenie centier                         verejnej   správy   s   vysokou   mierou   digitalizácie   a   mplementácie                         schválených   projektov.   Naplnenie   uvedeného   cieľa   si   preto   vyžaduje                         určenie procesu vybavenia centier verejnej správy počítačmi, prípadne                         určenie právnych úloh v súvislosti s vytváraním databáz informácií v                         záujme dosiahnutia cieľa vzájomnej prepojenosti informačných štruktúr                         jednotlivých miestnych orgánov štátnej správy. Týmto návrhom zákona                         teda dôjde len k zrušeniu krajskej špecializovanej miestnej štátnej správy,                         ale   neustanovuje   sa   koncept   centier   verejnej   správy   s   integrovaným                         digitalizovaným systémom prepojenia jednotlivých štátnych úradov na                         miestnej úrovni.                                V   kontexte   uvedeného   považujeme   za   potrebné   pripomenúť                         potrebu zavedenia samostatnej časti do zákona o niektorých opatreniach v                         miestnej štátnej správe, ktorá by sa venovala problematike digitalizácie a                         registračných oprávnení v špecializovanej miestnej štátnej správe v takej                         jej podobe, v akej s ňou počíta parlamentom schválený zákon, pričom by                         malo ísť o tieto oblasti: zadefinovanie registra údajov, náležitosti registra,                         predovšetkým taxatívny výpočet obsahových súčastí registra, kto môže                         požiadať o údaje, akým spôsobom dôjde k poskytovaniu údajov v rámci                         systému   verejnej   správy.   Uvedené   zmeny   samozrejme   môžu   byť                         konkretizované vo vykonávacích právnych predpisoch, ale nesmie tam byť                         definovanie právnych pojmov, právne povinnosti, prípadne splnomocnenie                                                             23                         na vydanie iného právneho predpisu.  V rámci uvedeného zákona by bolo                         potrebné dotiahnuť špecifický proces poskytovania informácií z týchto                         registrov štátnej správy, ale podstatným je proces vnútorného presunu                         informácií v rámci štátnej správy, aby štátny občan nemusel venovať                         zvýšenú pozornosť nadmernému vybavovaniu záležitosti prostredníctvom                         viacerých inštitúcií verejnej správy. Veľký dôraz by mal byť kladený na                          21 Uvedené platí napríklad pri krajských školských úradoch, ktoré boli zrušené, nakoľko                             nemajú prvý stupeň špecializovanej miestnej štátnej správy.                         22 Organizačné zmeny v miestnej štátnej správe sú zakomponované v rámci zákona o                             niektorých opatreniach v miestnej štátnej správe.                         23 Uvedené zákazy vyplývajú z Ústavy Slovenskej republiky a Legislatívnych pravidiel                             vlády Slovenskej republiky.                                                                  139","ochranu   informácií,   ktoré   sú   zhromaždené   v   databázach   a   vnútorne                         štruktúrované, predovšetkým musí byť taxatívnym spôsobom ustanovené,                         ktoré subjekty môžu požadovať o sprístupnenie informácie a rovnako musí                         byť   preukázaný   zákonom   ustanovený   účel   sprístupnenia   informácie.                         Podstatným v tomto smere musí byť generálny zákon, ktorým je zákon o                         slobodnom prístupe k informáciám.                                Uvedenými zmenami zákona o niektorých opatreniach v miestnej                         štátnej   správe   by   podľa   nášho   názoru   došlo   aspoň   k   vytvoreniu                         predpokladov pre dosiahnutie cieľa, ktorý si vláda Slovenskej republiky                         vytýčila vo svojom programovom vyhlásení a predovšetkým v programe                         ESO a tým je dosiahnutie vysokej úrovne digitalizácie výkonu verejnej                         správy. Uvedený cieľ si v prvom rade vyžaduje vytvorenie komplexných                         registrov   informácií,   ktoré   je   možné   postúpiť   inej   inštitúcii                         prostredníctvom výpočtovej techniky, pričom ale v súčasnosti nemáme v                         rámci verejnej správy vytvorenú ani ucelenú sieť jednotlivých databáz a                         preto považujeme za potrebné upraviť rámec pre ich fungovanie.                                Proces   správy   informácií   predstavuje   špecifický   rozhodovací                         proces,   ktorý   prebieha   vo   verejnej   správe   a   ktorý   má   svoje   ucelené                         procesné štádiá. Preto zákon o niektorých opatreniach mal obsahovať, kto                         môže podávať návrh na sprístupnenie informácií z registra, ustanovovať                         dôkazné   prostriedky,   procesné   inštitúty,   vydávanie   meritórnych                         rozhodnutí,   opravných   prostriedkov,   prípadne   možnosti   dovolávať   sa                         zmeny rozhodnutia.                                Veľmi kriticky hodnotíme ponechanie politického vplyvu na výkon                         špecializovanej   miestnej   štátnej   správy,   a   to   prostredníctvom                         vymenovávania prednostov vládou Slovenskej republiky. Tento koncept                         ostáva   v   normatívnom   texte   zachovaný   v   čl.   IV   návrhu   zákona   o                         niektorých opatreniach v miestnej štátnej správe, ktorým sa mení a dopĺňa                         zákon č. 515/2003 Z. z. o krajských úradoch a obvodných úradoch a o                         zmene a doplnení niektorých zákonov, kde sa konštatuje, že: „Obvodný                         úrad   riadi   a   za   jeho   činnosť   zodpovedá   prednosta   obvodného   úradu,                         ktorého   vymenúva   a   odvoláva   vláda   Slovenskej   republiky   na   návrh                         ministra vnútra Slovenskej republiky.“ Podobná situácia je ustanovená v                         čl. VI návrhu zákona, ktorým sa mení a dopĺňa zákon Slovenskej národnej                         rady   č.   330/1991   Zb.   O   pozemkových   úpravách,   usporiadaní                         pozemkového   vlastníctva,   obvodných   pozemkových   úradoch,                         pozemkovom   fonde   a   o   pozemkových   spoločenstvách,   kde   sa   v                         navrhovanom § 5 odseku 9, konštatuje, že: „Obvodný pozemkový úrad                         riadi a za jeho činnosť zodpovedá riaditeľ obvodného pozemkového úradu,                         ktorého   vymenúva   a   odvoláva   vláda   Slovenskej   republiky   na   návrh                         ministra pôdohospodárstva a rozvoja vidieka Slovenskej republiky.“                                K   problému   politizácie   miestnej   štátnej   správy  považujeme   za                         potrebné podotknúť, že už nami bol navrhovaný model obsadenia miest                         prednostov   obvodných   úradov   všeobecnej   miestnej   štátnej   správy   a                         špecializovanej   miestnej   štátnej   správy   prostredníctvom   povinných                         výberových konaní, podobne, ako tomu je pri obsadení miest v štátnej                         správe. V prípade tohto modelu by mali byť podľa nášho názoru vytvorené                         výberové komisie, ktoré môžu byť vytvárané aj zo zamestnancov miestnej                         štátnej   správy,   ale   predovšetkým   z   erudovaných   odborníkov,   ktorí   sa                         venujú problematike verejnej správy vo všeobecnosti. Všeobecne proces                                                                   140","výberových konaní v miestnej štátnej správe je možné spomenúť aj v                         zákone o niektorých opatreniach v miestnej štátnej správe, ale mal by byť                         ustanovený predovšetkým v zákone o štátnej správe. Ako nevyhnutné je                         podľa nášho názoru potrebné ustanoviť kritériá pre výber kandidátov na                         miesto prednostu, ktoré by mali byť kritériá odbornosti, vzdelania a praxe.                         Kritéria je potrebné určiť aj na členov výberových komisií v uvedenom                         rozsahu.                                Podobne   ako   v   prípade   správy   informácií,   aj   v   prípade                         vymenúvacieho   princípu   prednostov   by  malo   ísť   o   striktne   upravený                         procesný postup, a to od podania návrhu na začatie konania až smerom k                         vydaniu rozhodnutia výberovej komisie, ktorým sa ustanovuje prednosta                         obvodného úradu, ako vedúci zamestnanec v miestnej štátnej správe. V                         naznačenom   kontexte   je   potrebné   docieliť   politickú   nezávislosť                         prednostov obvodných úradov alebo prednostov špecializovanej miestnej                         štátnej správy.                                Uvedomujeme si pritom, že nami navrhované riešenie situácie v                         súvislosti  s  prednostami  miestnej   štátnej   správy nemusí  byť   jediným,                         politické   nominácie   v   miestnej   štátnej   správe   sú   však   všeobecne                                    24                         kritizované  a je preto potrebné vymenúvací princíp v prípade prednostov                         miestnej štátnej správy nahradiť iným spôsobom, ktorý by predstavoval                         elimináciu   politických   vplyvov   na   miestnu   štátnu   správu,   ktoré                         predstavujú problém v súvislosti s dosahovaním cieľa modernej štátnej                         správy.                                Určitú výhradu k predloženému návrhu zákona smerujeme aj k                         ustanoveniu kompetencií obvodných úradov všeobecnej miestnej štátnej                         správy   po   presune   kompetencií   zo   špecializovanej   miestnej   štátnej                         správy.  Spomínaný článok IV. návrhu zákona o niektorých opatreniach v                                25                         miestnej štátnej správe totiž ustanovuje pôsobnosť obvodných úradov cez                         výpočet   zákonov   uvedených   v   poznámke   pod   čiarou   v   kontexte                         osobitných právnych úprav.  Zastávame názor, že jednotlivé kompetenčné                                                    26                         okruhy s ich presným označením by aj v prípade špecializovanej štátnej                         správy mal striktne ustanoviť tento návrh zákona o niektorých opatreniach                         v   miestnej   štátnej   správe.   Pripomíname,   že   podľa   Legislatívnych                                                     27                         pravidiel vlády Slovenskej republiky má odkaz uvedený v poznámke pod                         čiarou len informatívny charakter, teda nemôže byť normatívnym textom.                                Problematické momenty v súvislosti s aplikáciou návrhu zákona o                                                28                         niektorých opatreniach   v miestnej  štátnej  správe môžu vznikať aj v                         súvislosti   s   výkonom   kompetenčných   okruhov   tých   krajských   úradov                         špecializovanej miestnej štátnej správy, ktorých zamestnanci prešli pod                         ministerstvo   vnútra   Slovenskej   republiky,   nakoľko   v   tomto   prípade                         absentuje obvodná úroveň špecializovanej miestnej štátnej správy.                                                                                         29                                Problémy   spôsobuje   dikcia   ustanovenie   §   2   ods.   3   zákona   o                         niektorých opatreniach v miestnej štátnej správe, ktorá znie: „(3) Práva a                          24 Ide o rozpor s meritným princípom ustanovovania, ktorý vyžaduje odbornosť,                             erudíciu a kvalifikovanosť.                         25 Tento presun je výsledkom uplatňovania jednotiacej línie centralizácie výkonu správy.                         26 Ide o predpisy ustanovujúce rámcovú a neúplnú kompetenčnú náplň.                         27 Samozrejme taxatívny výpočet nemôže byť možný, postačuje demoštratívny výpočet.                         28 V tomto prípade môže ísť o problémy v súvislosti s krytím kompetencií a nejasnosťou                             výkonu správy.                         29 V tomto kontexte môže ísť o podstatnú neujasnenosť v problematike.                                                                  141","povinnosti   zo   štátnozamestnaneckých   vzťahov   štátnych   zamestnancov,                         ktorí k 31. decembru 2012 vykonávali štátnu službu v krajskom školskom                         úrade, krajskom stavebnom úrade a územnej vojenskej správe, prechádzajú                         na Ministerstvo vnútra Slovenskej republiky (ďalej len „ministerstvo“).“                                Uvedená formulácia spôsobila, že napríklad v prípade niekdajších                         zamestnancov   krajských   školských   úradov   ich   nároky   vyplývajúce   z                         prechodu   práv   a   povinností   uspokojí   Ministerstvo   vnútra   Slovenskej                                                              30                         republiky podľa osobitných predpisov .                                Určitou   nepatrnou   modifikáciou   reformy   verejnej   správy                         ustanovenou   zákonom   č.   345/2012   Z.   z.   o   niektorých   opatreniach   v                         miestnej štátnej správe je prijatie zákona č. 180/2013 Z. z. o organizácii                         miestnej štátnej správy a o zmene a doplnení niektorých zákonov, ktorý                         kompletne   zrušil   I.   stupeň   špecializovanej   miestnej   štátnej   správy.                         Centrami verejnej správy sa stali okresné úrady. Politický vplyv na výkon                         miestnej   štátnej   správy   však   zostal   zachovaný,   nakoľko   prednostov                         okresných úradov vymenúva a odvoláva vláda Slovenskej republiky.                            Záver                                  V tejto záverečnej časti predloženého príspevku považujeme za                         potrebné uviesť jeho prínosy, ktoré sú podľa nášho názoru naplnením                         vpredu uvedených cieľových určení.                                Podstatným   cieľom,   ktorý   sme   uviedli   v   úvode   je   poskytnutie                         analýzy   reformy   verejnej   správy   ESO   vo   vnútorných   súvislostiach.                         Predovšetkým išlo o vzťahy zákona o niektorých opatreniach v miestnej                         štátnej správe k programovému vyhláseniu vlády Slovenskej republiky a k                         vládnemu   programu   ESO,   ktorý   bol   schválený   uznesením   vlády                         Slovenskej republiky.                                V prípade programového vyhlásenia vlády Slovenskej republiky                         sme poskytli analýzu časti pod názvom „Úlohy verejnej správy“, pričom                         sme   diferencovane   analyzovali   návrh   reformy   v   prípade   ústrednej   a                         miestnej štátnej správy. Poukázali sme kriticky na zúženie priestoru pre                         reformu miestnej štátnej správy len na rušenie II. stupňa špecializovanej                         miestnej   štátnej   správy,   pričom   ide   len   o   organizačnú   reformu   s                         nezohľadnením   funkčnej   reformy   miestnej   štátnej   správy.   V   prípade                         ústrednej   štátnej   správy   sme   poukázali   na   potrebu   zvolenia   vhodnej                         kriteriálnej   funkcie   pre   reformy   ministerstiev,   pričom   sme   odporučili                         zvolenie vhodného technicko-organizačného princípu výstavby verejnej                         správy.                                V  prípade   vládneho   programu   ESO   sme   poukázali   na   potrebu                         dopracovania   tohto   vládneho   konceptu   reformy   verejnej   správy   o                         „Doložku vybraných vplyvov“, ale aj o komplexné doplnenie koncepčného                         právneho  a  personálneho  auditu,  na základe  ktorého  je potom  možné                         zvažovať   štrukturálne   zmeny   v   štátnej   správe.   Veľmi   kriticky   sme                         zhodnotili návrh tvorby noriem práce, ktoré by zohľadňovali náročnosť                           30 Aspoň demonštratívny výpočet týchto osobitných predpisov v zákone o niektorých                             opatreniach v miestnej štátnej správe absentuje, pričom uvedenie týchto osobitných                             právnych predpisov výslovne požaduje bod 21 prílohy č. 5 k Legislatívnym pravidlám                             vlády Slovenskej republiky – Legislatívnotechnické pokyny.                                                                  142","práce   zamestnancov   verejnej   správy,   ale   iba   z   pohľadu   ukazovateľov                         kvantitatívneho charakteru, opomína sa však kvalitatívny aspekt, ktorým je                         schopnosť konkrétneho úradníka prostredníctvom metódy presvedčovania                         presvedčiť   štátneho   občana   o   opodstatnenosti   rešpektovania   dikcie                         platného práva.                                Rovnako   sme   kriticky   zhodnotili   navrhovaný   koncept   centier                         verejnej   správy,   ktorý   počíta   len   s   organizačnou   zmenou   v   rámci                         špecializovanej miestnej štátnej správy. Problematická je predovšetkým                         procesná nedôslednosť, čím v konečnom dôsledku môže dôjsť k ohrozeniu                         práv a oprávnených záujmov štátneho občana ako účastníka konkrétneho                         procesného konania. Poukazujeme na oblasti, ktoré je potrebné koncepčne                         dopracovať   v   prípade   procesných   konaní   po   reforme   miestnej   štátnej                         správy,   ako   sú   napríklad   návrh   na   začatie   konania,   jednotlivé                         procesnoprávne inštitúty, ako sú lehoty, podklady, dôkazné prostriedky až                         po rozhodovanie. Poukázali sme na potrebu rešpektovať špecifické prípady                         rozhodovacích procesov vo verejnej správe.                                V   prípade   zákona   o   niektorých   opatreniach   v   miestnej   štátnej                         správe hodnotíme kriticky predovšetkým ponechanie politických vplyvov                         v   miestnej   štátnej   správe,   kedy   podľa   ustanovenia   tohto   zákona   sú                         prednostovia obvodných úradov a v špecializovanej miestnej štátnej správe                         vymenúvaní   vládou   Slovenskej   republiky.   Ide   teda   o   vyzdvihnutie                         politického piliera výstavby miestnej štátnej správy, čo nepovažujeme za                         vhodné aj z pohľadu potreby uplatnenia meritného systému obsadenia                         miest vo verejnej správe.                                V   kontexte   uvedeného   sme   navrhli   model   obligatórnych                         výberových   konaní   na   pozície   prednostov   obvodných   úradov   a   v                         špecializovanej miestnej štátnej správe, pričom by malo ísť o zverejnené                         výberové konania s jasne ustanoveným procesným postupom. Ide pritom o                         jedno z možných riešení, ktoré by v konečnom dôsledku umožňovalo                         nájdenie odborne erudovaných ľudí v miestnej štátnej správe, kde by podľa                         nášho názoru politický element nemal čo hľadať. Poukazujeme na potrebu                         procesného   kompletizovania   výberových   konaní   s   dôrazom   na   aspekt                         možnosti uplatnenia opravných prostriedkov neúspešných kandidátov na                         pozíciu prednostu.                                Rovnako   kriticky   hodnotíme   kompetenčnú   neujasnenosť   aktivít                         obvodných úradov, kedy v ustanovení zákona sa výpočet kompetenčných                         okruhov uviedol len v poznámke pod čiarou cez výpočet právnej úpravy,                         poznámka pod čiarou má však len informačný význam a nemožno ju                         považovať za súčasť normatívneho textu.                                V rámci záveru týmto dúfame, že predložený príspevok napomôže                         k zlepšeniu reformy verejnej správy a rovnako bude prínosom pre správnu                         vedu a ukáže cesty k napredovaniu verejnej správy.                            Použitá literatúra                          GAŠPAR, M. 1998. Správne právo, teória a prax. Pezinok : Agentúra                         Fischer \& TypoSet, 1998. s. 469. ISBN 80-967911-0-9.                           KURIL, M. Procesná autonómnosť pracovného práva – quo vadis? In                                                                   143","Zákon č. 311/2001 Z. z. Zákonník práce: desať rokov aplikačnej praxe                         (2001 – 2011). Bratislava : PraF UK, 2012, s. 31a nasl.                          KÚTIK, J. Organizácia a krízový manažment verejnej správy. Trenčín:                         Trenčianska univerzita Alexandra Dubčeka v Trenčíne, Fakulta sociálno-                         ekonomických vzťahov. 2006. 277 s. ISBN 80-8075-142-0.                          PRUSÁK, J. Teória práva. Bratislava : VO PF UK, 1995. 331 s. ISBN 80-                         7160-080-6.                          ŠKULTÉTY, P. A kol. Správne  právo  hmotné.   Všeobecná  a osobitná                         časť. Bratislava : Vydavateľské oddelenie PF UK, 2000. 316 s. ISBN 80-                         7160-132-2.                          VRABKO,   M.   a   kol.   Správne   právo.   Procesná   časť.   Bratislava   :                         Vydavateľské oddelenie PF UK. 2001.  164 s. ISBN 80-7160-148-9.                          Ústava Slovenskej republiky.                           Legislatívne  pravidlá   vlády Slovenskej   republiky  schválené   uznesením                         vlády Slovenskej republiky č. 352 v znení uznesenia vlády Slovenskej                         republiky č. 210.                           Programové vyhlásenie vlády Slovenskej republiky na roky 2012 – 2016,                         máj 2012.                           Program ESO - Efektívna, Spoľahlivá a Otvorená štátna správa, schválený                         uznesením vlády Slovenskej republiky č. 164/2012, zo dňa 27. 4. 2012.                          Zákon č. 345/2012 Z. z. o niektorých opatreniach v miestnej štátnej správe.                            Kontakt:                           JUDr. Ing. Ladislav Hrtánek, PhD.                         Univerzita Komenského                         Právnická fakulta                         Šafárikovo námestie 6                         810 00 Bratislava 1                         Tel.: + 421 02 59 244 564                         E-mail: ladislav.hrtanek@flaw.uniba.sk                                                                                   144","PRVKY ZJEDNOCUJÚCE INTERPRETÁCIU PRÁVA                                                   Slavomíra Henčeková     *                             Abstract:  This   paper   deals   with   the   enumeration   of   elements   that                         contribute   to   unification   of   interpretation   of   law   which   is   often                         inconsistent. These elements are democratic element, autoritative element,                         element   of   cooperation   and   discursus,   element   of   transparency,                         institutional element and there is also a short note dedicated to theoretical                         element. The aim of this paper is to create a systematic list of these                         unifying elements providing examples from praxis when these elements                         applied and on the other hand critically state, when they should have                         applied. The ambition of this paper is to support the opinion that the                         interpretation of law may be under certain conditions unified (or at least                         more unified), and to support the effort to its unification not only among                         law theoreticians, but also law practicians.                           Keywords: interpretation of law, integration of interpretation                          Abstrakt:  Príspevok   sa   zaoberá   výpočtom   prvkov   pomáhajúcich                         zjednocovať interpretáciu práva, ktorá je často nejednoznačná. Týmito                         prvkami   sú   demokratický,   autoritatívny   prvok,   prvok   kooperácie   a                         diškurzu, prvok transparentnosti, inštitucionálny prvok a krátka poznámka                         je venovaná prvku jasnosti. Cieľom príspevku je vytvoriť systematický                         výpočet týchto zjednocujúcich prvkov s uvedením príkladov z praxe, v                         ktorých sa uplatnili a naopak kriticky uviesť, v ktorých prípadoch sa mali                         uplatniť. Ambíciou príspevku je podporiť názor, že interpretácia práva                         môže byť za určitých podmienok jednotná (resp. jednotnejšia) a podporiť                         snahu   o   jej   zjednocovanie   nielen   medzi   právnymi   teoretikmi,   ale   aj                         praktikmi.                           Kľúčové slová: interpretácia práva, zjednotenie interpretácie                            1 Úvod                                 S problémom interpretácie práva sa musel stretnúť každý právnik či                         právny  teoretik.   Škála   týchto   problémov   je   rôznorodá   počínajúc   tými                         menej   prozaickými   a   viac   pragmatickými   ako   napríklad,   či   je   dané                           * Mgr. Slavomíra Henčeková; Právnická fakulta Univerzity Karlovej v Prahe, Česká                            republika.                                                                  145","ustanovenie kogentnej alebo dispozitívnej povahy, až po tie teoreticky                         náročnejšie vedúce v určitom bode k otázke: existuje jednotná interpretácia                         práva? Resp. existuje aspoň šanca, aby bola interpretácia práva jednotná?                         Ktorá je tá správna interpretácia?                                K príliš častému kladeniu si týchto otázok by mala byť pribalená                         informácia: pozor, môže spôsobovať nihilistický prístup k právu!                                Keďže ale takáto informácia priložená nie je, dostala som sa aj ja                         do počiatočnej fázy diagnózy s príznakom pocitu, že spôsob a výsledok                         interpretácie môže byť v podstate ľubovoľný. Nepomohlo ani zahĺbenie sa                         do rôznych teórií interpretácie práva, pretože tie skôr len utvrdzovali môj                         názor o jej nejednotnosti. Časom som si ale položila ďalšie otázky, a síce:                         aký prínos má takýto negativistický pohľad na interpretáciu práva a vôbec                         na právo? A aké by malo byť vlastne poslanie právnych teoretikov?                                Niekedy   je   najväčším   úspechom   položenie   si   dobrých   otázok.                         Nemyslím si, že by poslaním právneho teoretika mala byť rýdza kritika. Tá                         totiž sama o sebe neprináša žiadne konštruktívne riešenie. Rozhodla som sa                         preto prispieť svojou troškou k jednotnej interpretácii práva pomenovaním                         toho, čo podľa môjho názoru môže byť aspoň skromným počiatočným                                                                                               1                         ukazovateľom   na   ceste   smerom   k   jednotnej,   resp.   „jednotnejšej “,                         interpretácii práva.                                Cieľom   tohto   príspevku   nie   je   zaoberať   sa   prvkami,   ktoré                         prispievajú k „spravodlivej“ či „správnej“ interpretácii práva, ale naopak                         vyhýbanie sa týmto ťažko uchopiteľným kategóriám sledujúc iný cieľ –                         jednotnosť  interpretácie   práva,  ktorá   v  konečnom  dôsledku   môže   (ale                         nemusí) byť základom „spravodlivej“ a „správnej“ interpretácie práva.                                Pod prvkami zjednocujúcimi interpretáciu práva možno rozumieť                         prvok demokratický, autoritatívny, prvok kooperácie a diškurzu, prvok                         transparentnosti, inštitucionálny prvok a ako poznámku na okraj aj prvok                         jasnosti. Jadro príspevku tvorí demokratický prvok a autoritatívny prvok.                            2 Demokratický prvok                                 Podstata   demokratického   prvku   spočíva   vychádzajúc   už   z   jeho                         názvu   v   tom,   že  v   prípade   dvoch,   resp.   viacerých   rozporných                         interpretácií,   rozhodne   o   zjednotení   interpretácie   väčšina.                         Najmarkantnejšou   výhodou   interpretácie   obohatenej   o   tento   prvok   je                         väčšia legitimita výslednej interpretácie opierajúcej sa o väčšinový názor.                                Bez   ďalších   teoretických   úvodov   si   predstavíme   uplatnenie                         teoretického   prvku   zjednocujúceho   interpretáciu   práva   na   konkrétnych                         praktických príkladoch z českého právneho prostredia.                                V zmysle § 17 ods. 1 zákona č. 150/2012 Sb., soudní řád správní,                         platí, že v prípade, ak dospel senát Najvyššieho správneho súdu pri svojom                         rozhodovaní k právnemu názoru, ktorý je odlišný od právneho názoru už                         vyjadreného   v   rozhodnutí   Najvyššieho   správneho   súdu,   postúpi   vec   k                         rozhodnutiu   rozšírenému   senátu.   Pri   postúpení   svoj   odlišný   názor                           1   Uvedomujem si nelogickosť stupňovania slova jednotnosť. Napriek tomu si myslím,                             že práve pri interpretácii práva je toto pomenovanie vhodné, ukazujúc, že jednotná                             interpretácia práva je tak trochu chimérou či utópiou, čo ale neznamená, že by našim                             cieľom nemalo byť aspoň priblíženie sa k takémuto výsledku.                                                                  146","2                         zdôvodni. Rozšírený sedemčlenný senát  tak rozhodne, k názoru ktorého z                         dvoch   protichodných   názorov   trojčlenných   senátov   sa   prikloní.                         Nepochybne tak prispeje k zjednoteniu interpretácie práva. Nepochybne                         má názor rozšíreného senátu väčšiu legitimitu než názor „obyčajného“                         senátu, a to najmä v prípade kolízie tohto názoru s právnym názorom iného                         senátu.   Na   obdobnom   princípe   je   postavené   rozhodovanie                         „superrozšíreného“ deväťčlenného senátu Najvyššieho správneho súdu.  3                          2.1   Rozhodnutie   rozšíreného   senátu   týkajúce   sa   povahy   súhlasu                         orgánu ochrany prírody a krajiny                                Pozitívny dopad na zjednotenie interpretácie práva malo konkrétne                                                                                            4                         rozhodnutie rozšíreného senátu z 12.10.2004, č. j. 6 A 97/2001-39.  Toto                         rozhodnutie  sa týkalo povahy stanoviska orgánu ochrany prírody a                                 5                         krajiny.  Najvyšší správny súd zastával názor, že o rozhodnutie vydávané                         v správnom konaní ide iba vtedy, ak príslušný orgán dospeje k záveru, že                         daná stavba alebo činnosť by mohla znížiť alebo zmeniť krajinný ráz.    6                         Opačný názor ale zastával iný senát Najvyššieho správneho súdu, ktorý bol                         preto   povinný   vec   predložiť   rozšírenému   senátu.   Ten   jednoznačne                         rozhodol, že súhlas orgánu ochrany prírody je rozhodnutím vydávaným v                         správnom konaní. Takéto rozhodnutie nepochybne prispelo k zjednoteniu                         interpretácie práva ohľadom povahy súhlasu orgánu ochrany prírody. K                         tomuto rozhodnutiu sa vrátime v ďalšej kapitole.                           2.2   Rozhodnutie   rozšíreného   senátu   týkajúce   žalobnej   legitimácie                         farmaceutických spoločností  7                                Potenciálny   pozitívny   dopad   smerom   z   zjednoteniu                         interpretácie práva vo veci žalobnej legitimácie držiteľov rozhodnutí o                         registrácii   liečivých   prípravkov   môže   už   čoskoro   mať   ďalšie                         rozhodnutie rozšíreného senátu. Ide o náročnú, no dôležitú a vskutku                         opomínanú   problematiku   úhrad   liečivých   prípravkov   z   verejného                         zdravotného   poistenia.   V   konkrétnom   spore   držiteľ   rozhodnutia   o                                                                        8                         registrácii liečivých prípravkov (zjednodušene, no nepresne, ale pre tento                         účel postačujúco povedané farmaceutická spoločnosť) namietal nesprávne                         a   netransparentne   stanovenú   úhradu   zo   zdravotného   poistenia   svojich                         liečivých prípravkov najprv pred Štátnym ústavom pre kontrolu liečiv, v                          2   V zmysle § 16 odst. 3 zákona č. 150/2012 Sb., soudní řád správní, sa rozšírený senát                             skladá z predsedu a šiestich sudcov.                         3   Ten v zmysle § 16 odst. 3 zákona č. 150/2012 Sb., soudní řád správní, rozhoduje v                             prípade, ak sa chce od svojej doterajšej judikatúry pre veci volebné, veci miestneho a                             krajského referenda, veci politických strán a hnutí a vo veciach kompetenčných žalôb                             odchýliť rozšírený sedemčlenný senát.                         4   Publikované pod č. 499/2005 Sb. NSS.                         5   Konkrétne šlo o výklad § 12 ods. 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a                             krajiny, ktorý uvádza: K umisťování a povolování staveb, jakož i jiným činnostem,                             které by mohly snížit nebo změnit krajinný ráz, je nezbytný souhlas orgánu ochrany                             přírody. O tom, akej povahy je súhlas orgánu ochrany krajiny v zmysle druhu                             právního aktu, zákon nehovoril.                         6   Tento názor bol po prvýkrát vyjadrený v rozsudku zo dňa 20. 5. 2004, č. j. 7 A                             85/2001-43, ďalej aj v rozsudku zo dňa 29 6. 2004, č. j. 5 A 1/2002-45, a v rozsudku                             zo dňa 15. 9. 2004, č. j. 6 A 144/2001-48.                         7   Ide o zjednodušenie termínu držitelia rozhodnutia o registrácii liečivých prípravkov v                             zmysle zákona č. 378/2007 Sb., o léčivech.                         8   Uznesenie Najvyššieho správneho súdu zo dňa 23. 1. 2014, č. j. 4 Ads 35/2013.                                                                  147","odvolacom   konaní   pred   Ministerstvom   zdravotníctva,   ďalej   pred                         Mestským súdom v Prahe kasačnou sťažnosťou a napokon až odvolaním                         pred Najvyšším správnym súdom. Pred poslednými dvoma zmienenými                         bol odmietnutý z odôvodnením, že nie je aktívne legitimovaný. Jadro ich                         argumentácie možno zhrnúť nasledovne:                                ... obsahem právních vztahů vyplývajících z veřejného zdravotního                         pojištění je povinnost pojištěnců odvádět pojistné zdravotní pojišťovně a                         tomu odpovídající právo na úhradu zdravotní péče.                                Vzhledem   k   tomu,   že   předmětem   správního   řízení   je   úhrada                         zdravotní péče, jsou osobami, které jsou napadeným rozhodnutím přímo                         dotčeny na svých právech, pojištěnci jako účastníci pojistného vztahu.                         Žadatelé o stanovení výše a podmínek úhrady léčivých přípravků ze                         zdravotního pojištění  jsou sice ze zákona účastníky řízení, vzhledem k                         povaze řízení však představují třetí osoby, které sice mají své ekonomické                         zájmy   na   úhradách   ze   zdravotního   pojištění,   tyto   však  nelze                         přezkoumávat v rámci soudního přezkumu rozhodnutí o výši úhrady,                         neboť s předmětem řízení nesouvisí.  Není tak dána žalobní legitimace                         žalobců.                                Súdy   sa   opierali   predovšetkým   o   predchádzajúci   právny   názor                         Najvyššieho správneho súdu.  Farmaceutické spoločnosti tak de facto prišli                                                     9                         o právo na súdny prieskum rozhodnutí vydaných v správnom konaní. Bez                         ohľadu   na   akékoľvek   možné   osobné   antipatie   voči   farmaceutickým                         spoločnostiam nemožno takýto výklad brať za nič iné než diskriminačný, a                         to najmä v porovnaní s postavením zdravotných poisťovní, ktoré právo na                         súdny prieskum majú. Mojím cieľom však na tomto mieste nie je napadať                         správnosť doterajších rozhodnutí Najvyššieho správneho súdu, i keď ide o                         problematiku nepochybne zaujímavú. Preto uzatváram tento prípad tak, že                         nech   už   rozšírený   senát   rozhodne   v   prospech   či   v   neprospech                         farmaceutických   spoločností,   prispeje   tak   k   zjednoteniu   interpretácie                         ohľadom   ich   žalobnej   legitimácie   v   súdnom   prieskume   rozhodnutí                         vydaných v úhradových konaniach.  10                            3 Autoritatívny prvok                                  Autoritatívny   prvok   vychádza   z   mocenskoorganizačnej   funkcie                                            11                         interpretácie práva   a jeho  podstata spočíva v zjednotení rozpornej                         interpretácie z pozície autoritatívneho postavenia interpreta. Výhodou                         môže   byť   záväznosť   výsledku   interpretácie,   nevýhodou   ale   menšia                         legitimita v porovnaní s interpretáciou obohatenou o demokratický prvok.                         Typickým príkladom môže byť rozhodovanie Ústavného súdu ako také,                         ktorý z pozície autority často rozhoduje o tom, ktorá z interpretačných                         variant sa uplatní.                          9   Rozsudok Najvyššieho správneho súdu zo dňa 28. 4. 2011, č. j. 3 Ads 48/2010-237,                             ktorého závery boli potvrdené rozsudkom toho istého súdu zo dňa  26. 5. 2011, č. j. 4                             Ads 133/2010-164.                         10 Pod úhradovým konaním je treba rozumieť konanie podľa šiestej časti zákona č.                             48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění.                         11 Viac k mocenskoorganizačnej funkcii interpretácie práva viď GERLOCH, P.,                             MARŠÁLEK, P. Problémy interpretace a argumentace v soudobé právní teorii a                             právní praxi. Praha: Eurlex Bohemia, 2003, s. 14 a nasl.                                                                  148","V   súvislosti   s   demokratickým   prvkom   môže   oprávnene   vystať                         otázka, ktorý z týchto na prvý pohľad kolidujúcich prvkov má prevážiť? Je                         pre zjednotenie interpretácie práva väčším prínosom, ak o jej výsledku                         rozhodne väčšina alebo ak tak urobí v zásade menšinová autorita?                           3.1 Prelomenie rozhodnutia rozšíreného senátu týkajúceho sa povahy                         súhlasu orgánu ochrany prírody a krajiny                                Pri   hľadaní   odpovede   na   túto   otázku   sa   vrátim   k   vyššie                         zmienenému   rozhodnutiu   týkajúcemu   sa   povahy   stanoviska   orgánu                                                  12                         ochrany prírody a krajiny.  Rozšírený senát rozhodol, že ide o rozhodnutie                         vydávané v správnom konaní. Novelou č. 186/2005 Sb., bol však do                         zákona o ochrane prírody a krajiny vložený § 90 ods. 1, ktorý zakotvil:                                Souhlasy a stanoviska vydávané podle tohoto zákona jako podklad                         pro rozhodnutí podle zvláštního právního předpisu nebo územní souhlas                         anebo ohlášení stavby jsou závazným stanoviskem podle správního řádu                         a nejsou samostatným správním rozhodnutím.                                Zákonodarca tak „prelomil“ rozhodnutie rozšíreného senátu a                                                                               13                         priamo do zákona zakomponoval opačnú interpretáciu.  Opäť bol tak ale                         nepochybne   urobený   krok   smerom   k   zjednoteniu   interpretácie                         (konkrétne teda interpretácie povahy stanoviska orgánu ochrany prírody a                         krajiny). Interpretáciu ponúknutú zákonodarcom priamo v zákone možno                         totiž   považovať   za   jednotnejšiu   z   toho   dôvodu,   že   zákonodarca                         skombinoval   demokratický   prvok   (na   prijatie   novely   zákona   sa   vždy                         predpokladá   väčšina),   ale   aj   autoritatívny   prvok   (právomoc   prijímať                         zákony a v nich záväzné interpretácie). Interpretácia zákonodarcu je preto                         „jednotnejšia“ než interpretácia učinená rozšíreným senátom Najvyššieho                         správneho súdu. 14                                V prípade rozdielnej  interpretácie medzi  rozšíreným senátom a                         zákonodarcom   tak   nemožno   hovoriť   v   pravom   zmysle   o   kolízii                         demokratického a autoritatívneho prvku, keďže zákonodarca vždy bude vo                         svojich   rozhodnutiach   kombinovať   oba   prvky.   Na   druhej   strane   aj                         rozšírený   senát   Najvyššieho   správneho   súdu   kombinuje   v   svojich                         rozhodnutiach oba prvky, pretože nemožno poprieť jeho postavenie ako                         autority.  Čím   je   potom   interpretácie   učinená   zákonodarcom                         jednotnejšia?   Existuje   vôbec   kolízia   medzi   demokratickým   a                         autoritatívnym prvkom?                                V   prípade   rozšírený   senát   Najvyššieho   správneho   súdu   verzus                         zákonodarca   sa   stretávajú   na   oboch   stranách   v   interpretačnom   súboji                         rovnaké   dva   prvky  zjednocujúce   interpretáciu   práva   –   autoritatívny   a                          12 Viď kapitola 2.1, rozhodnutie rozšíreného senátu Najvyššieho správneho súdu zo dňa                             12.10.2004, č. j. 6 A 97/2001-39.                         13 Toto rozhodnutie je spomenuté aj v Bobek, M., Kűhn, Z. Judikatura a právní                             argumentace. 2. vydání. Praha: Auditorium, 2013, s. 386.                         14 Nemusí to ale vždy znamenať, že kombinácia viacerých prvkov zjednocujúcich                             interpretáciu práva automaticky znamená „jednotnejšiu“ interpretáciu práva; ide totiž                             len o kvantitatívny parameter, nezohľadňujúc kvalitatívny parameter, t. j. za určitých                             okolností môže byť interpretácia s autoritatívnym prvkom „jednotnejšia“ než                             interpretácia kombinujúca viacero prvkov, napríklad ak je postavenie autority silné,                             jej názor rešpektovaný a napríklad aj náležite zdôvodnený (viď prvok                             transparentnosti); v konkrétnom prípade budeme ale ťažko spochybňovať, že všetkým                             dostupná, jasná (transparentná) interpretácia obsiahnutá v záväznom právnom                             predpise nie je dostatočne jednotná.                                                                  149","demokratický. Napriek tomu v tomto súboji o jednotnosť interpretácie                         zvíťazí zákonodarca.  Domnievam sa, že kľúčovú úlohu v tomto hrá                         kvalitatívny a kvantitatívny parameter oboch prvkov.  V zmienenom                         prípade   ale   najmä   ten   kvalitatívny,   ťažko   by   sme   totiž   obhájili,   že                         interpretácia   napríklad   60   členov   zákonodarného   zboru   je                         „demokratickejšia“  než  interpretácia sedemčlenného rozšíreného  senátu                         Najvyššieho   správneho   súdu.   Kvalitatívny   rozdiel   ale   možno   nájsť   v                         postavení interpreta a s ním súvisiacej v záväznosti jeho interpretácie.                         Absenciou precedentného systému tak dominuje záväznosťou interpretácie                         obsiahnutej   priamo   v   zákone   zákonodarca   nad   rozšíreným   senátom                         Najvyššieho   správneho   súdu.   Jeho   autoritatívny   prvok   je   kvalitatívne                         silnejší než autoritatívny prvok rozšíreného senátu Najvyššieho správneho                         súdu.                          3.2 Prelomenie rozhodnutia rozšíreného senátu Ústavným súdom                                V   prípade   interpretačného   rozporu   medzi   rozšíreným   senátom                         Najvyššieho   správneho   súdu   a   Ústavným   súdom   je   situácia   iná.                         Interpretácia   Ústavným   súdom   totiž   nie   je   obohatená   o   demokratický                         prvok.                                                        15                                V   konkrétnom   prípade   rozhodol   rozšírený   senát   Najvyššieho                         správneho súdu o tom, že územný plán veľkého územného celku schválený                         zastupiteľstvom kraja, nie je opatrením obecnej povahy.  Toto uznesenie                                                                                 16                                                                       17                         bolo   ale   zrušené   nálezom   Ústavného   súdu,   v   ktorom   Ústavný   súd                         rozhodol, že v konkrétnom prípade  je  územný plán opatrením obecnej                         povahy.   V   tejto   súvislosti   je   na   mieste   položiť   si   otázku:  ktoré   z                         rozhodnutí bolo interpretačne jednotnejšie?                                Interpretácia   rozšíreným   senátom   je   obohatená,   ako   už   bolo                         povedané, o demokratický aj autoritatívny prvok. Interpretácia Ústavného                         súdu   síce   neobsahuje   demokratický   prvok,   ale   autoritatívny   prvok   je                         kvalitatívne silnejší, a to z dôvodu postavenia Ústavného súdu ako orgánu                         vydávajúcom  záväzné   rozhodnutia   a  ako   špecifického   orgánu   ochrany                         ústavnosti   strážiaceho   aj   ústavnosť   rozhodnutí   rozšíreného   senátu                         Najvyššieho správneho súdu.                                Domnievam sa však, že v tomto prípade nie je možné jednoznačne                         povedať, ktorá z interpretácii je jednotnejšia a dôležitú úlohu tu budú hrať                         ďalšie prvky zjednocujúce interpretáciu práva.                            4 Prvok kooperácie a diškurzu                                 Dvojjediný   prvok   kooperácie   a   diškurzu  má   byť   práve   tým                         prvkom,   ktorý   bude   spájať   a   odstraňovať   kolízie   medzi                         demokratickým   a   autoritatívnym   prvkom.  Jeho   podstatou   je   teda                          15 Uznesenie rozšíreného senátu Najvyššieho správneho súdu zo dňa 13.3.2007, č.j. 3                             Ao 1/2007-44.                         16 Dané rozhodnutie a ďalšie rozhodnutie prelamujúce rozhodnutie rozšíreného senátu                             Najvyššieho správneho súdu je zmienené aj v Bobek, M., Kűhn, Z. Judikatura a                             právní argumentace. 2. vydání. Praha: Auditorium, 2013, s. 386; pre spresnenie                             dodávam, že sa jedná o rozhodnutie vydané za účinnosti „starého“ stavebného zákona                             č. 50/1976 Sb.                         17 Nález Ústavného súdu zo dňa 19. 11. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 14/07.                                                                  150","spolupráca   pri   interpretácii   medzi   orgánom   aplikácie   práva   a                         zákonodarcom a medzi orgánmi aplikácie práva navzájom, resp. medzi                         akýmikoľvek interpretmi s rozdielnym pohľadom na interpretáciu určitého                         právneho problému.                           4.1 Interpretačný stret Najvyššieho správneho súdu a Ústavného súdu                         v kauze slovenských dôchodkov                                Najzreteľnejším príkladom neuplatnenia prvku kooperácie a                         diškurzu   a   tým   dosiahnutie   výsledku   nejednotnej   interpretácie  je                         kauza tzv. slovenských dôchodkov. V nej sa oba Najvyšší správny súd a                         Ústavný súd zaoberali dôchodkovými nárokmi bývalých československých                         občanov.  Jadrom sporu bola otázka, či nie je kritérium miesta sídla                         zamestnávateľa aplikované ustanovením článku 20 Zmluvy o sociálnom                                                     18                         zabezpečení medzi ČR a SR , nespravodlivé a diskriminačné. Najvyšší                         správny súd ho za diskriminačné nepovažoval,  opačný názor ale zastával                                                                       19                                      20                         Ústavný súd.  Zatiaľ čo ale Najvyšší správny súd chcel s Ústavným súdom                         kooperovať   pri   hľadaní   riešenia,   Ústavný   súd   dialóg   viesť   nechcel   a                         rozhodoval výlučne z pozície autority.                                Veľmi skrátene nasledovala napokon neúspešná snaha Najvyššieho                         správneho súdu obísť Ústavný súd postúpením veci rozšírenému senátu.                                                      21                         Rozsudok rozšíreného senátu   bol totiž 15-členným plénom Ústavného                         súdu zrušený.  Najvyšší správny súd sa následne pokúsil prelomiť nález                                       22                         Ústavného súdu predložením predbežnej otázky Súdnemu dvoru Európskej                              23                         únie.   Ústavný   súd   ale   po   tomto   ďalšom   pokuse   o   obídenie   jeho                                                                     24                         rozhodnutia hrozil kárnym postihom sudcov  nerešpektujúcich judikatúru                         Ústavného   súdu   a   zodpovednosťou   za   škodu   spôsobenú   nesprávnym                         úradným postupom. Napokon sa Súdny dvor Európskej únie postavil na                         stranu Najvyššieho správneho súdu.  Ústavný súd ale porážku nepriznal.                                                             25                         Práve naopak. Rozhodnutie Súdneho dvora Európskej únie označil za akt                         ultra vires prekračujúci hranice právomocí, ktoré ČR preniesla na EÚ. 26                                Najvyšší správny súd po vydaní nálezu Ústavného súdu riešil ďalší                         obdobný prípad a stál pred dilemou, aký postoj zaujať. A práve vtedy                         využil Najvyšší správny súd prvok kooperácie a predložil tri predbežné                         otázky spolu s predostretím právneho názoru Ústavného súdu na vec.     27                          18 V ČR publikovaná pod č. 228/1993 Sb., v SR pod č. 318/1994 Zb.                         19 Rozsudok Najvyššieho správneho súdu ze dňa 23. 2. 2005, č. j. 6 Ads 62/2003-31.                         20 Nález Ústavného súdu zo dňa 3. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 405/02 a nález zo dňa 25. 1.                             2005, sp. zn. III. ÚS 252/04.                         21 Rozsudok zo dňa 26. 10. 2005, č. j.  Ads 2/2003-112.                         22 Nález zo dňa 20.3.2007, sp. zn. Pl ÚS 4/06.                         23 Uznesenie zo dňa 23. 9. 2009, č. j. 3 Ads 130/2008-107.                         24 Nález Ústavného súdu zo dňa 3. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 939/10.                         25 Rozsudok Súdneho dvora Európskej únie zo dňa 22. 6. 2011, sp. zn. C-399/09,                             „Marie Landtová“.                         26 Nález Ústavného súdu zo dňa 31. 1. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 5/12.                         27 Konanie o predbežných otázkach bolo vedené pod spoločnou spisovou značkou                             C-253/12; uznesením zo dňa 23. 1. 2013, č. j. 6 Ads 18/2012-191 vzal Najvyšší                             správny súd predbežnú otázku späť, pretože bola späť vzatá kasačná sťažnosť                             žalobkyne z dôvodu rozhodnutia ministra práce a sociálnych vecí o odstránení                             tvrdosti zákona a poskytnutí dorovnania českého dôchodku tak, ako by doba do                             konca roku 1992 bola získaná v českom systéme sociálneho zabezpečenia; viac ku                             kauze „slovenské dôchodky“ viď Bobek, M., Kűhn, Z. Judikatura a právní                             argumentace. 2. vydání. Praha: Auditorium, 2013, s. 399 – 405.                                                                  151","Napokon bol Najvyšší správny súd nútený vziať predbežné otázky späť,                         nevylúčil však podanie ďalších predbežných otázok.                                Z vyššie uvedeného vyplýva, že prvok kooperácie a diškurzu medzi                         Najvyšším   správnym   súdom   nebol   najprv   aplikovaný,   čo   viedlo   k                         absolútnej   právnej   neistote   a   interpretačnej   nejasnosti.  Ani   na   jednej                         strane neprevážil kvalitatívne ani kvantitatívne žiaden z iných prvkov                         –   demokratický   či   autoritatívny.   Jediným   riešením   smerom   k                         zjednoteniu   interpretácie   práva   tak   mohol   byť   práve   prvok                         kooperácie a diškurzu a nájdenie spoločného riešenia oboma interpretmi.                         Hoci bol prvok kooperácia napokon čiastočne Najvyšším správnym súdom                         aplikovaný, bol tento krok urobený už príliš neskoro a príliš nevýrazným                         spôsobom, aby prispel k zjednoteniu interpretácie.                                Zastávam   názor,   že   v   obdobnom   duchu   využívajúc   prvok                         kooperácie a diškurzu mali byť riešené aj prípady spomenuté vyššie, t. j. V                         prípade posudzovania povahy súhlasu orgánu ochrany prírody a krajiny                         mal zákonodarca kooperovať s rozšíreným senátom Najvyššieho správneho                         súdu pri hľadaní optimálneho riešenie a zohľadniť jeho postoj k veci a jeho                         argumentáciu.   Rovnako   mohol   kooperovať   Ústavný   súd   s   rozšíreným                         senátom Najvyššieho správneho súdu pri posudzovaní, či je územný plán                         veľkého územného celku opatrením obecnej povahy alebo nie. A napokon                         by  bolo   pre   zjednotenie   interpretácie   najlepšie,   ak   by  Ústavný   súd   a                         Najvyšší   správny   súd   v   kauze   slovenské   dôchodky   spolupracovali   a                         diskutovali od začiatku a nesnažili sa jeden druhého obísť, resp. hroziť                         sankciami.                                Prvok kooperácie a diškurzu má ale aj širšie uplatnenie. Dobrým                         príkladom   je   prijímanie   pripomienok   k   návrhom   zákonov,   taktiež                         predkladanie predbežných otázok, no v konečnom dôsledku napríklad aj                         porada medzi advokátmi pri riešení konkrétneho právneho problému.                            5 Prvok transparentnosti                                 Podstata   prvku   transparentnosti   spočíva   v  uvádzaní   všetkých                         relevantných skutočností – právnych i faktických – ktoré interpret                         zohľadňoval   pri   interpretácii   práva   a   náležité   odôvodnenie   ich                         použitia, resp. nepoužitia. Prvok transparentnosti by sa tak v ideálnom                         prípade   mal   premietnuť   v   odôvodnení   každého   rozhodnutia   orgánu                         aplikácie   práva.   Bohužiaľ   ale   prax   ukazuje,   že  v   súvislosti   (aj)   s                         technickým pokrokom sa odôvodnenia súdov a správnych orgánov                         stávajú skôr mechanickou administratívnou činnosťou než skutočným                         transparentným   vyrovnaním   sa   s   predloženými   skutočnosťami   a                         argumentmi.  Uvedené súvisí aj  s neúmerným narastaním počtu strán                         rozhodnutí orgánov aplikácie práva, v ktorých ale skutočne odôvodnenie                         tvorí nanajvýš pár riadkov.                           5.1   (Ne)transparentnosť   rozhodnutia   Ústavného   súdu   vo   věci                         postavenia farmaceutických spoločností                                Z rozhodnutí Ústavného súdu ide predovšetkým o uznesenia o                         odmietnutí ústavnej sťažnosti pre zjavnú neopodstatnenosť.  Nadväzujúc                         na   problematiku   týkajúcu   sa   farmaceutických   spoločností   a   ich                                                                   152","nemožnosti domáhať sa súdneho prieskumu rozhodnutí správnych                         orgánov,   z   posledných   uznesení   ako   príklad   uvádzam   nasledujúce                         odôvodnenie:                                Tvrzení   stěžovatelky,   že   správní   soud   nedůvodným   odmítnutím                         správní žaloby porušil právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 a 2                         Listiny  resp. čl.  6  odst.  1  Úmluvy,  Ústavní  soud  tudíž  neakceptoval.                         Ústavní   soud   se   nedomnívá,   že   regulace   úhrad   zdravotnických                         prostředků hrazených z veřejného zdravotního pojištění je rozhodováním                         týkajícím se \"základních práv a svobod podle Listiny\" ve smyslu čl. 38                         odst. 2 Listiny, jehož přezkum nesmí být vyloučen z pravomoci soudu ve                         smyslu cit. ustanovení Listiny. Ústavní soud neshledal opodstatněnými ani                         další ... uvedená obecná tvrzení stěžovatelky o porušení základních práv                         a svobod. 28                                K celej  ústavnej  sťažnosti bol  tento  odsek  v podstate jediným                         odôvodnením pre jej zamietnutie zo strany Ústavného súdu. Vynechajúc                         akékoľvek   polemiky   a   argumenty   proti   správnosti   tohto   rozhodnutia,                         nepovažujem   za   prínosné   pre   zjednotenie   interpretácie   práva,   ak   sa                         Ústavný   súd   vyjadruje   k   ústavným   sťažnostiam   s   komplikovanou                         problematikou takýmto obecným a nič nehovoriacim spôsobom. Najmä v                         súvislosti s vyššie spomínaným predložením veci týkajúcej sa žalobnej                         legitimácie farmaceutických spoločností rozšírenému senátu Najvyššieho                                         29                         správneho súdu  by využitie prvku transparentnosti bolo nepochybne na                         mieste. Na mieste by bolo aj využite prvku kooperácie a diškurzu, a to                         najmä z dôvodu vyvarovania sa ďalšej kauze typu slovenské dôchodky.                          5.2 Prvok transparentnosti a jazykový výklad                                Zaujímavý príklad uplatnenia prvku transparentnosti vo vzťahu k                         jazykovému   výkladu   možno   nájsť   v   rozhodnutiach,   v   ktorých   súd                         interpretuje určitý pojem strohým odvolaním sa na jazykový výklad v                         zmysle slovníku spisovného jazyka. 30                                Najvyšší správny súd napríklad uviedol : „Z hlediska jazykového                                                                        31                         výkladu lze za použití Slovníku spisovného jazyka českého dospět k závěru,                         že odvlečením je nutno rozumět „násilím, mocí,neprávem odvést, dopravit                         někam pryč“                                V   takomto   strohom   konštatovaní   významu   vykladaného   pojmu                         úplne absentuje akýkoľvek prvok transparentnosti. Slovami Škopa, M.:                         „Soud   nedává   prostor   pro   verifikaci   (ověření   získaných   poznatků).                         Konstatuje pouze, že vyšel z příslušného literárního pramene, ale vzhledem                         ke  shora naznačeným  posunům  si nelze ověřit,  z  jaké verze Slovníku                                  32                         vycházel. “  Uvedené   len   dokazuje,   že   prvok  transparentnosti   má   byť                         všade   prítomný   no   zároveň   ide   o   jeden   z   najčastejších   nedostatkov                           28 Uznesenie Ústavného súdu zo dňa 5. 6. 2014, sp. zn. III.ÚS 314/14.                         29 Uznesenie Najvyššieho správneho súdu zo dňa 23. 1. 2014, č. j. 4 Ads 35/2013.                         30 Táto problematika je širšie rozobratá v Škop, M. Jazyková metoda interpretace práva                             – dôvod k nejistotě? In. Gerloch, A.; Tryzna, J.; Wintr, J. (eds). Metodologie                             interpretace práva a právní jistota. Plzeň: Aleš Čeněk, 2012, s. 285 – 299.                         31 Uznesenie sociálno-správneho kolégia Najvyššieho správneho súdu zo dňa 2. 2. 2005,                             č. j. S 3401/2004-62.                         32 Škop, M. Jazyková metoda interpretace práva – dôvod k nejistotě? In. Gerloch, A.;                             Tryzna, J.; Wintr, J. (eds). Metodologie interpretace práva a právní jistota. Plzeň:                             Aleš Čeněk, 2012, s. 297.                                                                  153","odôvodnení orgánov aplikujúcich právo.                            6 Inštitucionálny prvok                                  Zmyslom   inštitucionálneho   prvku   v   kontexte   zjednotenia                         interpretácie   práva   je   skutočnosť,   že   aj  inštitúcia   zjednocuje                         interpretáciu práva, a to interpretáciu jednotlivých interpretov, ktorí                         sú   jej   členovia.   Zároveň   je   tento   prvok   dokonale   kompatibilný   so                         všetkými   predchádzajúcimi   a   jeho   najväčším   pozitívom   je   interné                         zjednocovanie interpretácie v rámci konkrétnej inštitúcie.                                Inštitúcia obmedzuje individuálne predporozumenie interpreta                         k právnemu prípadu. Ide o akési riadiace idey danej inštitúcie, ktoré sa                         premietajú   do   jednotlivých   prípadov   interpretácie   práva   uskutočnenej                         interpretom,   ktorý   je   jej   členom.   Príkladom   jednotnej   interpretácie                         vzniknutej v rámci inštitúcie a vlastnej práve tejto inštitúcii je výkladové                         pravidlo in dubio mitius, t.j. povinnosť postupovať v prípade pochybností                         miernejšie, ktoré je vlastné Najvyššiemu správnemu súdu. 33                                Na tomto mieste nepovažujem za nutné, ani účelné, zaoberať sa                         inštitucionálnym prvkom podrobnejšie, pretože jeho zjednocovaciu funkciu                         nemožno   poprieť.  Problematickým   sa   javí  ale   scenár,   v   ktorom   sa                         inštitucionálny   prvok   dostane   do   hrubého   rozporu   s   prvkom                         transparentnosti, t. j. keď si určitá inštitúcia osvojí „zlé návyky“ pri                         interpretácii   určitých   skutočností.  Častým   javom   je   utiekanie   sa   k                         prílišnému formalizmu a striktné držanie sa litery zákona bez ohľadu                         na   jeho   účel   a   zmysel,   či   kompilácia   rozhodnutí,   ktorých   rozsah                         presahuje znesiteľnú ľudskú dávku.  Napriek tomu je nutné dodať, že                         litera zákona stále poskytuje návod pre „najjednotnejšiu“ interpretáciu. Nie                         je to však návod jediný, ani absolútny.                            7 Prvok jasnosti                                 Tento   prvok   je   voči   ostatným   odlišný,   pretože   nejde   o   prvok                         zjednocujúci   interpretáciu   práva,   ale   skôr   prvok   zjednocujúci   teórie                         interpretácie   práva.  Východiskom   je   tvrdenie,   že  teórie   interpretácie                         práva by mali byť dostatočné jasné nato, aby im porozumel čo najširší                         okruh adresátov. Čím komplikovanejšia teórie interpretácie práva, tým                         menej potenciálnych aplikovaní v praxi. Zastávam názor, že čím teória                         interpretácie práva zrozumiteľnejšie (hoc i na úkor jej dokonalosti), tým                         častejšie   sa   v   praxi   aplikuje,   a   tým   viac   dokáže   skutočne   prispieť   k                         zjednoteniu interpretácie práva. Zároveň si stále myslím, že by teórie práve                           33 Napr. rozsudok Najvyššieho správneho súdu zo dňa 12. 12. 2008, č. j. 2 As 64/2008-                             12 alebo rozsudok Najvyššieho správneho súdu zo dňa 14. 7. .2005, č. j. 2 As                             49/2004-83 alebo rozsudok zo dňa 4. 2. 2009, č. j. 1 Afs 139/2006-108; viac k                             inštitucionálnemu prvku uvádza Hlouch, L. Teorie a realita právní interpretace.                             Plzeň: Aleš Čeněk, 2011, 348 s., resp. Hlouch, L. Instituce jako interpretace práva v                             aplikačním diskursu. In Gerloch, A.; Tryzna, J.; Wintr, J. (eds). Metodologie                             interpretace práva a právní jistota. Plzeň: Aleš Čeněk, 2012, s. 235 – 237, kde uvádza                             aj zmienené výkladové pravidlo in dubio pro mitius a ďalšie rozhodnutia, v ktorých                             bolo aplikované.                                                                  154","nemala byť odtrhovaná a izolovaná od právnej praxe.                                Príkladom   „dobrej“   teórie   interpretácie   práva   je   tzv.   test                                          34                         proporcionality.   Svojou   prepracovanosťou,   ale   zároveň   širokou                         použiteľnosťou nielen pri riešení ústavnoprávnych prípadov nepochybne                         prispel a naďalej prispieva k zjednocovaniu interpretácie práva.                                Ďalším   prínosom   právnej   teórie   pre   právnu   prax   smerom   k                         zjednoteniu interpretácie práva sú výkladové pravidlá ako výklad a minori                         ad maius, a maiori ad minus, e ratione legis, argumentum a simili, a                         contrario,   analogia   iuris,   analogia   legis   etc.  Za   prínosné   možno                         považovať   i   interpretačné   metódy   snažiace   sa   o   zavedenie   pravidiel                         výkladu  lege artis,   ako i rôzne ďalšie nástroje vypĺňania medzier v                                             35                         práve. 36                                „V situaci, kdy je právo voláno stále častěji k řešení konfliktů ve                         společnosti, by významnou úlohu neměla hrát pouze soudní praxe, jejímž                         hlavním   úkolem   je   tyto   spory   o   právo   řešit,   nýbrž   i   právní   nauka,                         poskytující   teoretický   základ   pro   tato   řešení. “  V   tejto   súvislosti                                                                          37                         vyvodzujem, že by teórie interpretácie práva a vôbec teória práva ako taká                         nemala byť odtrhovaná a izolovaná od právnej praxe. Z pohľadu právneho                         teoretika   sa   tak   možno   nedeje.   Z   pohľadu   právneho   praktika   zostáva                         väčšina teórií len teóriami bez akéhokoľvek praktického využitia.                                Trefná je v tejto súvislosti poznámka Pavla Holländera (i keď                         pôvodne týkajúce sa právneho jazyka): „Zvyšovanie presnosti, exaktnosti                         vedie k nezrozumiteľnosti, a opačne, zvyšovanie zrozumiteľnosti vedie k                                              38                         znižovaniu presnosti. “ Ja som sa v tejto časti, s dovolením, vybrala (viac                         či menej úspešnou) cestou zrozumiteľnosti.                            8 Záver                                 Je   nepochybne   komplikované   vytvárať   akúkoľvek   novú   teóriu                         interpretácie práva, tobôž rozsahovo skromnú a naopak, záberovo náročnú.                         Autor tak musí čeliť kritike jej nedokonalosti či medzerovitosti. Avšak                         všetky tieto atribúty sú v teórii prvkov zjednocujúcich interpretáciu práva                         skôr vítané než obávané.                                Cieľom tohto príspevku bolo totiž skôr než podrobné zodpovedanie                         nastolených   otázok   a   analýza   predložených   problémov,  systematika   a                         pomenovanie prvkov, ktoré pomáhajú zjednocovať interpretáciu práva bez                         nutnosti ich detailného rozboru v každom prípade.                          34 Ucelená publikácia k tomuto napr. Ondřejek, P. Princíp proporcionality a jeho role                             při interpretaci základních práv a svobod. Praha: Leges, 2012, 232 s. ISBN 978-80-                             8757-631-1.                         35 Bližšie pozri Wintr, J. Metody a zásady interpretace práva. Praha: Auditorium, 2013,                             229 s., ale aj Gerloch, A; Tryzna, J. Úvodní teze metodologie interpretace práva. In                             Gerloch, A.; Tryzna, J.; Wintr, J. (eds). Metodologie interpretace práva a právní                             jistota. Plzeň: Aleš Čeněk, 2012, s. 9 – 20.                         36 Mnohé sú popísané v Kűhn, Z. Aplikace práva ve složitých případech :k úloze                             právních principů v judikatuře. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 2002. 419 s. ISBN 80-246-                             0483-3.                         37 Ondřejek, P. Princip proporcionality a interpretace omezení základních práv v                             ústavním právu. In Gerloch, A.; Tryzna, J.; Wintr, J. (eds). Metodologie interpretace                             práva a právní jistota. Plzeň: Aleš Čeněk, 2012.                         38 Holländer, P. Filosofie práva. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006, s. 217.                                                                  155","Záverom nech je vyvodenie toho, že demokratický, autoritatívny                         prvok, prvok kooperácie a diškurzu, prvok transparentnosti, inštitucionálny                         prvok a napokon aj prvok jasnosti napomáhajú zjednocovaniu interpretácie                         práva najmä v ich vzájomnej kooperácii a pri ich spoločnej aplikácii.                         Možno   neexistuje   správna   interpretácia,   obávam   sa,   že   neexistuje   ani                         jednotná interpretácia, no zároveň si myslím, že sa musíme pokúsiť aspoň                         o jedno z toho. Ja som si vybrala tú realistickejšiu a praktickejšiu cestu.                            Použitá literatúra                          Bobek, M., Kűhn, Z. Judikatura a právní argumentace. 2. vydání. Praha:                         Auditorium, 2013, 496 s. ISBN 978-80-87284-35-3.                          Gerloch, A.; Maršálek, P. Problémy interpretace a argumentace v soudobí                         právní teorii a právní praxi. Praha: Eurlex Bohemia, 2003. ISBN 80-                         86432-12-2.                          Gerloch, A.; Tryzna, J.; Wintr, J. (eds). Metodologie interpretace práva a                         právní jistota. Plzeň: Aleš Čeněk, 2012, 497 s. ISBN 978-80-7380-388-9.                          Holländer, P. Filosofie práva. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006, 424 s. ISBN 978-                         80-7380-366-7.                          Hlouch, L. Teorie a realita právní interpretace. Plzeň: Aleš Čeněk, 2011,                         348 s. ISBN 978-80-7380-303-2.                           Kűhn, Z. Aplikace práva ve složitých případech :k úloze právních principů                         v judikatuře. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 2002. 419 s. ISBN 80-246-0483-3.                          Ondřejek, P. Princíp proporcionality a jeho role při interpretaci základních                         práv a svobod. Praha: Leges, 2012, 232 s. ISBN 978-80-8757-631-1.                          Wintr, J.  Metody a zásady interpretace práva. Praha: Auditorium, 2013,                         229 s. ISBN 978-80-87284-36-0.                            Kontakt:                          hencekova.slavka@gmail.com                                                                                     156","HLAVNÍ TEZE „REALISTICKÉ TEORIE                                    INTERPRETACE“ MICHELA TROPERA                                                     Vítězslav Němčák    *                             Abstract: Michel Troper is a French legal theorist. His core interest is an                         interpretation. According to his „realist theory of interpretation“ the legal                         system empowers some authority to produce an interpretation of the text.                         This authority is free to give any meaning to the text, which therefore has                         no meaning of its own prior to the interpretation. Thus, interpretation is a                         function of the will and not of knowledge and it gives the interpreter                         enormous powers. The aim of this paper is to present this neopositivist                         theory and its implications.                           Keywords:  realist theory of interpretation, Michel Troper, France, legal                         positivism, authentic interpretation                           Abstrakt: Příspěvek se zabývá realistickou teorií interpretace, jak ji pojímá                         francouzský právní teoretik Michel Troper. Tato teorie, jež  se hlásí k                         právnímu   pozitivismu,   staví   do   popředí   zájmu   výklad   textu   právního                         předpisu. Tento výklad, na rozdíl od textu právního předpisu, je právní                         normou. Text právního předpisu totiž, bez provedeného výkladu, nemá                         žádný význam. Interpretace je podle Michela Tropera aktem vůle a nikoliv                         aktem znalosti. Orgán provádějící výklad je pak při výkonu své pravomoci                         omezen   různými   faktory,   přičemž   v   teoretické   rovině   odlišuje   Michel                         Troper   ty   faktory,   které   jsou   vlastní   právnímu   systému,   a   nazývá   je                         právními omezeními. Aktér právního systému se pak chová podle pravidel                         systému s cílem zachovat svoji sféru moci. Tato teorie je ve francouzském                         prostředí dobře známá a byla podrobena mnohdy velmi detailní kritice,                         poskytuje však netradiční pohled na právní systém.                          Klíčová   slova:  realistická   teorie   interpretace,   Michel   Troper,  Francie,                         právní pozitivismus, autentický výklad                            1 Úvod                                 Na úvod mého příspěvku si dovolím položit ambiciózní teoretickou                         otázku: Co je to ústava ve smyslu základního zákona státu? Jeden z                         možných přístupů, který nám dává určitou odpověď, je realistická teorie                          * Mgr. Vítězslav Němčák; Právnická fakulta Masarykovy univerzity, Česká republika.                                                                  157","interpretace, kterou dále představím. Teze této teorie vedou, v případě                         odpovědi   na   uvedenou   otázku,   například   k   nabourání   učebnicových                         „kelsenovských“ představ o hierarchii norem. Michel Troper by například                         naprosto bez váhání řekl, že pro zjištění toho jaká je „právní úprava“                         poslanecké   indemnity  v   ČR   nemůžeme   nahlédnout   do   čl.   27   odst.   2                         Ústavy, jelikož tento psaný text nám nic neřekne. Právní normu je třeba                         hledat u orgánu, který má pravomoc k (závaznému) výkladu. V případě čl.                         27 odst. 2 to pak v českých podmínkách není Ústavní soud, který za určité                                                                                   1                         konstelace vykládá, co je indemnita, ale je to Nejvyšší soud . Hierarchie je                         zbořena, ústava není text ústavy, ústava v tomto případě není ani to, co                         ústavní soud jako ústavu vykládá. Ústavou může být jakákoliv interpretace,                         která je pro daný systém závazná, což platí zejména pro soudní orgán v                         „poslední   instanci“.   V   textu   příspěvku   se   budu   zabývat   základními                         myšlenkami realistické teorie interpretace francouzského autora Michela                         Tropera.                            2 Michel Troper                                  Představení hlavního protagonisty realistické teorie interpretace ve                         formě stručného medailonku považuji za vhodné vzhledem k pochopení                         jeho vzorů a odborných vazeb. Michel Troper je francouzský profesor                         narozený v roce 1938, který doposud aktivně působí zejména na své                         domovské Université Paris 10 – Nanterre. Svou akademickou dráhu zahájil                         jako doktorský student známého profesora Charlese Eisenmanna, jenž byl                         současníkem Hanse Kelsena, se kterým se osobně znal. Charles Eisenmann                         byl hlavním nositelem právního pozitivismu a díky němu se dostal Hans                         Kelsen do povědomí francouzské právní vědy. Michel Troper obhájil v                         roce 1967 svou doktorskou práci na téma dělba mocí a francouzská ústavní                         historie, ve které byly položeny základy později rozporcovaného přístupu k                         právu, který sám označil jako realistická teorie interpretace. Je tedy zřejmé,                         že Michel Troper má silné pozitivisticko právní kořeny.                            3 Realistická teorie interpretace                                 Realistická je tato teorie proto, že její snahou je popsat skutečnost a                         nikoliv vytvářet dogmatiku či metodiku. Realistickou teorii interpretace                         není možné zaměňovat s interpretačními metodami, jak jsou vyučovány na                         právnických fakultách. Není ji tedy vůbec možné stavět vedle výkladu                         teleologického, výkladu systematické či historického. Naopak se tato teorie                         soustředí na povahu procesu interpretace .                                                                2                                Právní   výklad   legislativního   textu   může   být   pojímán   dvěma                         způsoby:                                 1. výklad jako akt znalosti, nebo                               2. výklad jako akt vůle toho, kdo výklad provádí.                           1 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne  16. 7. 2013 sp. zn. 3 Tcu 77/2013.                         2 TROPER, M. Une théorie réaliste de l’interprétation. in La théorie du droit, le droit,                            l’État, Paris, PUF, 2001, s. 69-71.                                                                  158","První přístup předpokládá, že existuje rozumem poznatelný význam                         právního textu a je potřeba využít ty správné metody k jeho poznání.                         Druhý přístup naopak vychází z toho, že text právního předpisu význam                         nemá a je mu přisouzen teprve ústy interpretátora. Michel Troper vychází z                         druhého   přístupu  a  tvrdí,   že  text  právní   normy nemá   žádný  význam.                         Význam mu přisuzuje orgán provádějící výklad. Pro právní systém je pak                         relevantní pouze ten výklad, kterému jsou přisuzovány právní účinky.                         Kelsen hovořil o autentickém výkladu.                                Michel Troper pak uvádí několik argumentů, proč se domnívá, že                         výklad právní textu je výsledkem volní činnosti a nikoliv znalosti :                                                                                        3                                (i) Neexistuje výklad contra legem. Pokud by byl výklad výsledkem                               nějakého   myšlenkového   postupu   postaveného   na   znalosti   či                               vědomosti bylo možné hovořit o tom, že některý výklad, který je v                               rozporu s touto znalostí, je proti právu. Michel Troper ovšem říká, že                               nic takového neexistuje a výkladový organ může zvolit jakoukoliv                               interpretaci  a  vždy  bude  tato   interpretace  platná,  bez   ohledu  na                               původní   text   zákona.   Uvádí   pak   příklad   rozhodnutí  Ministre   de                                                                4                               l’agriculture   c/   Dame   Lamotte   z   roku   1950   řešený   nejvyšší                               francouzskou správně právní jurisdikcí Conseil d’État. Zákon z roku                               1940   umožnil   správním   orgánům   povolit   okamžité   hospodářské                               využívání   neužívaných   pozemků   třetích   osob.     Pozemky   paní                               Lamotte byly na základě tohoto zákona dány do užívání třetí osoby,                               ale  Conseil   d’État  taková   rozhodnutí   opakovaně   zrušila.                               Zákonodárce   na   opakované   rušení   těchto   povolení   reagoval                               zákonem. Výslovně stanovil, že proti rozhodnutí správního orgánu o                               povolení využití opuštěných pozemků není možné podat žalobu k                               civilnímu   nebo   správnímu   soudu.  Conseil   d’État  nicméně   tento                               zákonný zákaz ignorovala a opírajíce se o obecné principy dovodila,                               že i přes text zákona je možné podat správní žalobu na překročení                               pravomocí správního orgánu. Pro doplnění nutno podotknout, že v té                               době nepřicházelo do úvahy konstatování protiústavnosti zákonného                               zákazu   opravného   prostředku.   Zákonné   ustanovení   zůstávalo   v                               platnosti. Tento výklad provedený  Conseil d’État  není správný ani                               nesprávný (právní či protiprávní), ale je to výklad autentický, který                               má v daném systému závazné právní účinky.                                 (ii)   Význam   textu   zákona   není   možné   ztotožnit   se   záměrem                               zákonodárce. Druhým argumentem Michela Tropera pro neexistenci                               výkladu   jako   aktu   znalosti   je   rozporování   existence   „záměru                               zákonodárce“. Záměr orgánu přijímajícího text právního předpisu je                               psychický stav, který není možné přisoudit kolegiálnímu orgánu jako                               je parlament. Záměr jednotlivých členů tohoto orgánu není možné                               vyhledat, jelikož ne všichni členové se vyjadřují veřejně ke svému                               hlasování.   Nicméně   ani   výslovně   vyjádřený   názor   nemusí   být                               pravým záměrem pro přijetí zákona. Kdybychom přesto mohli najít                           3 dtto, s. 71-74.                         4 Ministre de l’agriculture c/ Dame Lamotte, rozhodnutí Conseil d’État ze dne 17. 2.                            1950, ec. Lebon p. 110.                                                                  159","jediný záměr zákonodárce, není možné tento záměr ztotožňovat s                               významem (právního textu). V takovém případě by aplikace zákona                               byla pouhou aplikací původního záměru zákonodárce. Pokud by pak                               aplikace   měla   tento   charakter,   jen   těžko   by   bylo   možné   použít                               ustanovení francouzského Code civil na situace spojené s moderními                               technologiemi,  které  v  době jeho vzniku  neexistovaly.  Abychom                               mohli aplikovat zákon ve smyslu „záměru zákonodárce“, je proto                               nutné přijmout následující konstrukci: význam zákona je to, co měl                               zákonodárce na mysli a také všechny další důsledky, které by byl                               býval rozumně vyvodil, kdyby mohl brát v úvahu určitou konkrétní                               skutečnost. Výklad zákona podle záměru zákonodárce je tedy určitou                               (dogmatickou) konstrukcí interpretace.                                 (iii) Neexistuje žádný objektivní význam. Je také možné se snažit                               nalézt význam, který by byl odlišný od záměru zákonodárce. Je to                               význam, který plyne ze slov textu, ze systematického pohledu nebo                               jež   plyne   ze   sociální   a   ekonomické   funkce   zákona.   Pro   hledání                               takového významu je nutní použít výkladové metody jako je výklad                               textuální,   systematický   či   funkcionální.   Tyto   způsoby   hledání                               významu právního textu však přináší rozdílné výsledky. Mezi těmito i                               dalšími metodami výkladu si musí příslušný orgán provádějící výklad                               vybrat. Tento výběr je pak rozhodnutím orgánu. Neexistuje totiž                               žádný objektivní smysl, který bylo možné najít vedle rozhodnutí                               tohoto orgánu. Jediný smysl, o kterém má v právním systému smysl                               hovořit, je autentický výklad provedený určitým orgánem. Před tímto                               výkladem nemám text zákona žádný smysl, ale na svůj význam                               teprve čeká.                                  V teoretické rovině je tedy diskreční pravomoc orgánu výkladu                         neomezená a tento může zvolit jakýkoliv výklad textu právní normy, což                         mu   samozřejmě   dává   do   rukou  velkou   moc.  Tato   moc   není   nicméně                         využívána v právním vakuu a podléhá omezením, jež ji usměrňují. Michel                         Troper se těmito právními omezeními detailně zabývá.                             4 Právní omezení                                 Přestože podle realistické teorie interpretace má orgán výkladu v                         podstatě   naprostou   volnost   ve   svém   jednání,   z   pozorování   jejich                         skutečného jednání je zřejmé, že při svém výkladu dospívají k relativně                                                                                         5                         úzkému množství řešení, která vykazují značnou míru konformity . Michel                         Troper je toho názoru, že tato limitace není dílem právní povinnosti ani                         nějaké   formy   sebeomezení   této   velké   diskreční   pravomoci,   ale   je                         výsledkem „právních omezení“ (contraintes juridiques) dopadajících na                         právní aktéry.                                Právní omezení je skutečnost, která nutí právního aktéra (tedy i                           5 CHAMPEIL-DESPLATS, V., TROPER, M. Proposition pour une théorie des                            contraintes juridiques. In TROPER, M., CHAMPEIL-DESPLATS, V.,                            GREGORCZYK, Ch. (eds.) Théorie des contraintes juridiques, LGDJ: Paris, 2005, s.                            11.                                                                  160","orgán vykládající právo) k určitému chování respektive k přijetí určitého                         řešení. Právní omezení je takové omezení, které je produktem právního                         systému. Zároveň však nemůže být ztotožňováno s právní normou.                                Právním omezením nejsou „úvahy ekonomické, jazykové struktury                         textů,   užití   síly,   veřejné   mínění,   politická,   náboženská   nebo   morální                                                                                             6                         citlivost aktérů (…) nebo složení snídaně před přijetím rozhodnutí…“ . To                         však samozřejmě neznamená, že na jednání právní aktérů nemají vliv i jiné                         faktory. Snahou je však vymezit faktory vlastní právnímu systému a odlišit                         je od mimoprávních faktorů.   Michel Troper v této souvislosti rovněž                         poskytuje vlastní definici „právního systému“, který chápe jako soubor                         vyjádření mající preskriptivní funkci vytvořené právními aktéry. Právní                                                                                            7                         aktéři jsou pak ti, kteří jsou takto pojímáni ve zmíněných vyjádřeních .                                Právní omezení pak zužuje diskreční pravomoc právního aktéra tím                         způsobem,   že  v  jejím  důsledku  pro  něj   přicházejí   při  využívání  jeho                         pravomoci do úvahy pouze některá řešení nebo dokonce pouze jedno                         řešení . Dokážeme-li tedy pro určitou situaci identifikovat, jaké právní                               8                         omezení   určilo   zvolený   typ   reakce   právního   aktéra,   dokážeme   také                         případně poznat, zda jednal v souladu s právním omezením nebo jeho                         jednání ovlivnily i jiné faktory (morální, politické apod.). Ten aktér, který                         jedná podle  omezení určujících  pro právní systém,  jedná  jako „homo                         juridicus“.   Pokud   jeho   jednání   usměrňují   i   jiné   vlivy,   nejedná   jako                         racionální homo juridicus.                                Pro ilustraci; právními omezeními ústavního soudu jsou například:                         pravomoc   těch,   jež   mohou   k   němu   podat   stížnost   nebo   jiné   podání,                         pravomoci jiných soudů nebo pravomoci ústavodárce, který může změnit                                9                         ústavu .                                Jak se tedy chová  racionální homo  juridicus?  Za  prvé je jeho                         snahou bránit jeho sféru kompetencí, což například znamená, že je pro něj                         nežádoucí, aby jeho rozhodnutí bylo zvráceno nebo dokonce, aby byla                         ohrožena jeho existence; a v neposlední řadě je jeho zájmem optimalizovat                                   10                         jeho moc . U soudní soustavy je pak nejzřetelnějším omezením hrozba                         zrušení rozhodnutí vyšší soudní instancí, v případě ústavního soudu je pak                         právním omezením zejména pravomoc parlamentu.                                Mohu   uvést   příklad   z   českého   právního   systému   spojený   s                         principem   rovnosti   před   zákonem,   abych   lépe   přiblížil   tento   koncept                         českému čtenáři. Ústavní soud si je vědom omezení, které v sobě obsahuje                         pravomoc negativního zákonodárce (pravomoc rušit zákony bez možnosti                         předepisovat vznik zákonů nových). Jestliže zákonodárce přizná určité                         právo jedné skupině a nikoliv druhé, nemůže Ústavní soud derogačním                         nálezem vylepšit postavení druhé skupiny, ale pouze „zhoršit“ postavení                         první skupiny na stejnou úroveň. Na Ústavní soud to má pak ten efekt, že                         bude velmi zdrženlivý a přistoupí ke zrušení zvýhodňující právní úpravy z                         důvodu narušení rovnosti pouze ve flagrantních případech zákonodárcovy                         libovůle. Kdyby totiž zrušil zvýhodňující právní úpravu pro jednu skupinu,                         nemusel by parlament zareagovat přijetím nové právní úpravy a dopad                         rozhodnutí Ústavního soudu by nezlepšil postavení nikoho, ale zhoršil                          6 dtto, s. 12 – 13.                         7    dtto, s. 13.                         8    dtto, s. 14.                         9    dtto, s. 15.                         10  dtto, s. 15.                                                                  161","11                         postavení   původně   zvýhodněné   skupiny .   Tento   aspekt   rozložení   sil                         (pravomocí) v určitém právním systému pak předurčuje výběr jednání                         aktéra. Kdyby v českém právním systému mohl Ústavní soud přikazovat                         zákonodárci přijmout určitou právní úpravu, nebyl by ve výše uvedeném                         případu tolik omezen a mohl by přijímat širší paletu opatření, aby dosáhl ze                         svého pohledu žádoucích výsledků.                            5 Francouzský kontext                                 Robespierre prohlásil v revolučním období, že slovo jurisprudence                         musí být odstraněno z francouzského jazyka. Podřadit soudce striktně                         zákonu   respektive   soudní   moc   moci   zákonodárné   byl   jeden   z                         „programových cílů“ francouzské revoluce. Soudy se neměly míchat do                         legislativních   nebo   jiných   pravomocí,   jejich   jedinou   úlohou   měla   být                         aplikace zákona. Revoluce tímto reagovala na „ancien régime“, kdy tzv.                         parlamenty vykonávaly jak soudní moc tak moc zákonodárnou, a tedy                         politickou.  Byly opravdovými mocenskými centry monarchie a trnem v                         oku mužů revoluce.                                Jejich   snahou   tedy   bylo   přitáhnout   opratě   soudní   moci.   Jistou                         měrou se tak naplňovala slova Montesquieuho, jež soudcům přisuzoval                         býti pouze ústy, která vyjadřují řeč zákona. Ústava z roku 1791 a zákon z                         roku 1790 stanovili tři základní principy fungování soudní moci. Za prvé                         povinnost  odůvodnit  rozhodnutí,  za  druhé byl  zaveden  princip  kasace                         zvláštním soudním orgánem, a za třetí bylo vytvořeno tzv. předběžné                         legislativní stanovisko (référé législatif).    Référé legislatif mělo zamezit                         možnost interpretace zákona soudcem tím, že soudce byl povinen se v                                                                                                12                         případě pochybností ohledně smyslu zákona obrátit na zákonodárný sbor .                         Myšlenkoví vůdci tehdejší doby si byli vědomi toho, že interpretovat                         zákon je tvořit… Soudní moc je proto dána do područí legislativní moci,                         která je poslední instancí pro interpretaci zákona. Je zřejmé, že ze soudní                         moci panovala obava.                                Ve francouzském prostředí je cítit určitá nedůvěra k soudcům i v                         pozdějším období a reminiscence lze pozorovat i v dnešních dnech. Zmínit                         lze například dílo Edouarda Lamberta z roku 1921 Le gouvernement des                              13                         juges   (možno přeložit jako Vláda soudců), ze kterého lze cítit určitou                         obavu z přílišné moci soudců v kontextu ústavní kontroly zákonů. Lambert                         v tomto díle zpracovává pohled na Nejvyšší soud USA, jeho roli a pozici.                         Slovní   spojení   vláda   soudců   (le   gouvernement   des   juges)   má   dodnes                         negativní   konotaci   a   je   možné   jej   přirovnat   k   pojmu   soudcokracie,                         používaném některými autory v České republice.                                Jako otisk tehdejší doby je možné číst i čl. 5 francouzského Code                         civil, který zakazuje soudcům rozhodovat cestou obecných směrnic; tedy                         zakazuje   soudcům   vytvářet   vlastní   právní   pravidla.   Pro   současnou                           11 Viz např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 15/02.                         12 RÉMY, Ph. La part faite au juge. Pouvoirs, revue française d’études constitutionnelles                            et politiques, n°107, s. 22-36. Dostupné z <http://www.revue-pouvoirs.fr/La-part-faite-                            au-juge.html>, citováno dne 1.6.2014.                         13 LAMBERT, E. Le gouvernement des juges et la lutte contre la  législation sociale aux                            États-Unis. L’expérience américaine du controle judiciaire de la constitutionnalité des                            lois, Paris, Giard, 1921, reedice, Paris Dalloz, 2005.                                                                  162","francouzskou jurisprudenci rovněž stále platí snaha vzbuzovat dojem, že                         jednoduchou logickou úvahou lze fakta podřadit pod texty zákonů a dospět                         k rozhodnutí. Odůvodnění i relativně složitých kauz u francouzské Ústavní                         rady   bývají   velmi   krátká   s   několika   odkazy   na   příslušná   ustanovení                         ústavních norem. To lze rovněž vnímat jako důsledek požadavku na to, aby                         soudci nevytvářeli právo, ale aplikovali existující právní pravidla. Obavu z                         přílišného   rozšiřování   soudní   moci   lze   vytušit   i   z   faktu   že   kontrola                         ústavnosti zákonů a posteriori byla ve Francii zavedena až v roce 2010 a to                         v   mnohem   omezenější   míře,   než   jak   ji   známe   například   v   České                                  14                         republice .   Do   roku  2010   bylo   možné   ve   Francii   zákon   prohlásit   za                         rozporný   s   ústavou   pouze   cestou   předběžné   kontroly   ústavnosti                         (pomineme-li alternativu rozporu zákona s mezinárodním nebo evropským                         právem). „Nedůvěra v soudní kontrolu ústavnosti ve Franci vyplynula z                         republikánské tradice vlády většiny, která by se dala zjednodušit na otázku                                                                                           15                         - proč by volonté générale měla být podrobována kontrole soudců?“ .                                Teorie Michela Tropera jde tedy proti tomuto proudu a naopak staví                         soudce do centra „právotvorby“. Jeho teorie přisuzuje soudců a jejich                         pravomoci interpretovat text právních předpisů ústřední roli v právním                         systému.                            6 Kritika realistické teorie interpretace                                  Pouze ve stručnosti se sluší uvést, že realistická teorie interpretace                         není (samozřejmě) přijímána bez kritického pohledu. Lze nalézt několik                         důkladných analýz hodnotících teorii Michela Tropera . Jedna z kritických                                                                              16                         poznámek říká, že pokud by platila teorie Michela Tropera, neexistuje zde                         demokracie jako vláda většiny. Je-li skutečným „zákonodárce“ soudce, a                         tedy   není-li   jím   parlament,   klasické   pojetí   reprezentativní   demokracie                         pozbývá svého významu .                                                 17                                Další výhrady směřují k tezi, že text sám o sobě nemá žádný                         význam a normativní povahu mu dává teprve interpretace. Pokud by tomu                         tak   opravdu   bylo,   pak   nemá   smysl   nejen   text   zákona,   ale   ani   text                         provedeného výkladu, jelikož například význam textu soudního rozhodnutí                         mu dává teprve ten, kdo toto rozhodnutí vykládá, což v mnoha ohledech                                                             18                         může být orgán výkonu rozhodnutí . Pokud bychom vzali do důsledku                         teze Michela Tropera nemůže být pravým normotvůrcem soudce, ale orgán                         výkonu rozhodnutí, který provádí interpretaci rozhodnutí samého, jelikož                         samo o sobě toto rozhodnutí nemá význam.                                Další kritika směřuje například k tomu, že je třeba mít kritérium pro                         rozpoznání orgánu, který je nadán pravomocí podat autentický (platný)                          14 ŠIMÁČKOVÁ K., QPC – aneb co nového ve Francii. on-line text dostupný z                            <http://jinepravo.blogspot.cz/2011/06/qpc-aneb-co-noveho-ve-francii.html>, citováno                            dne 4.6.2014.                         15 dtto.                         16 Mimo dále citovaných viz např. de BÉCHILLON, D. Réflexion critiques. Revue de la                                                           o                            recherche juridique. Droit prospectif, n  1, 1994., s. 247 an. enbo le COUSTUMER,                                                                               o                            J.-Ch. Réalisme, scepticisme et contraintes juridiques. Droits, n  36, 2002, s.161 an.                                                                                      o                         17 GAUSTINI, R. Michel Troper. Sur la fonction juridictionnelle. Droits, n  37, 2003, s.                            120.                         18 PFERSMANN, O. Contre le néo-réalisme juridique. Pour un débat sur l’interprétation.                            Revue Français de Droit Constitutionnel, n  52, 2002, s. 835 – 836.                                                               o                                                                163","výklad, abychom mohli poznat hierarchii těchto výkladů. Jedině tak lze                         poznat zdroj normativity. Michel Troper na to nicméně reaguje tak, že jde o                         nepochopení některých aspektů realistické teorie interpretace. Autentická                         interpretace není výklad, který je produktem určitého orgánu, ale naopak,                         orgán   podávající   autentický   výklad   je   ten,   jehož   výklad   je   právním                                                         19                         systémem pojímán jako závazný . V rámci českého právního systému se                         mohu vrátit k výše uvedenému příkladu indemnity, jejíž rozsah vyložil                         Nejvyšší soud. Výklad Nejvyššího soudu není v českém právním systému                         platný proto, že Nejvyšší soud je orgánem autentického výkladu, ale je                         závazný proto, že český právní systém v daných podmínkách přisoudil                         výkladu Nejvyššího soudu právní závaznost. „Kvalita“ výkladu tedy dělá z                         určité entity orgán podávající autentický výklad a nikoliv naopak, že by                         určitý orgán vytvářel autentický výklad a tomuto výkladu dával určitou                         kvalitu.                            7 Závěr                                 Realistická teorie interpretace je zajímavým pohledem na právní                         systém, který podle mého názoru odhaluje v mnohém jeho charakteristiku.                         Přestože   se   ani   ve   francouzském   kontextu   nestala   tato   teorie   obecně                         sdíleným přístupem k modernímu právnímu systému, je to teorie inspirující                         a   otevírá   prostor   k   jinému   uvažování   o   právu   než   i   nám,   českým                         právníkům,   poskytuje   klasický   přístup   vyučovaný   na   právnických                         fakultách. Všichni víme, že právo není tím, co je psáno v zákonech.                         Hledání odpovědi na otázku, čím ale právo je, není jednoduché. Myšlenky                         Michela Tropera, které jsou součástí širší rodiny pozitivistických přístupů k                         právu, je jistě vhodné zařadit do škály úvah, jež je vhodné brát v potaz při                         teoretické analýze práva.                            Použitá literatura                          GAUSTINI, R. Michel Troper. Sur la fonction juridictionnelle. Droits, n o                         37, 2003, s. 120.                          CHAMPEIL-DESPLATS, V., TROPER, M. Proposition pour une théorie                         des contraintes juridiques. In TROPER, M., CHAMPEIL-DESPLATS, V.,                         GREGORCZYK, Ch. (eds.)  Théorie des contraintes juridiques, LGDJ:                         Paris, 2005, s. 11 an.                           PFERSMANN, O. Contre le néo-réalisme juridique. Pour un débat sur                                                                                    o                         l’interprétation. Revue Français de Droit Constitutionnel, n  52, 2002, s.                         789 – 836.                          RÉMY, Ph. La part faite au juge.  Pouvoirs, revue française d’études                         constitutionnelles   et   politiques,   n°107,   s.   22   an.   Dostupné   z                         <http://www.revue-pouvoirs.fr/La-part-faite-au-juge.html>,   citováno   dne                           19 TROPER, M. Réplique à Otto Pfersmann. Revue Français de Droit Constitutionnel, n o                            52, 2002, s. 342.                                                                  164","1.6.2014.                           ŠIMÁČKOVÁ  K.,  QPC   –   aneb   co   nového   ve   Francii.   on-line   text                         dostupný z  <http://jinepravo.blogspot.cz/2011/06/qpc-aneb-co-noveho-ve-                         francii.html>, citováno dne 4.6.2014.                           TROPER, M. Une théorie réaliste de l’interprétation. in  La théorie du                         droit, le droit, l’État, Paris, PUF, 2001, s. 69 an.                           TROPER,   M.   Réplique  à   Otto   Pfersmann.  Revue   Français   de   Droit                                          o                         Constitutionnel, n  52, 2002, s. 335 – 353.                            Kontakt:                          nemcak@gmail.com                                                                                                                              165","FUZZY LOGIKA A PRÁVO NA INFORMACE                                                        Jiří Kolman   *                             Abstract: The author of this article deals in his dissertation with the issue                         of freedom of information and institutions of the European Union. The                         author chose to use from the methodology point of view in his dissertation                         following   methodology:   logics,   exact   method,   historical,   sociological,                         system theory and comparative approach. From logics point of view he is                         trying to apply fuzzy logics that is not in the Czech legal theory so common                         and he is trying to use it in comparison pros and cons of freedom of                         information EU and Czech legislation. Is the fuzzy logics approach useful                         in this type of research? Is it suitable for questions of de lege ferenda of                         these legislations? Or is this approach easy to use in wrong way or misuse                         by   false   interpretation   of   input   information   (respectively   by   different                         explanation or evaluation)?                           Keywords:  fuzzy   logics,   freedom   of   information,   application   of   fuzzy                         logics,   methodology   in   legal   science,   freedom   of   information   and                         institutions   of   the   EU,   administration   EU   law,   interpretation   and                         evaluation o of input data                          Abstrakt: Autor tohoto příspěvku se ve své disertační práci zaměřuje na                         problematiku práva na informace u institucí Evropské unie. Z hlediska                         metodologického   během   vypracovávání   disertační   práce   zvolil   metody                         logickou, exaktní, historickou, sociologickou, systémovou a komparativní.                         V rámci logické metody se snaží aplikovat tzv. fuzzy logiku, která není v                         české právní teorii doposud hojně reflektována. Autor se snaží v tomto                         příspěvku na praktickém uplatnění v rámci komparace práva na informace                         v české a unijní legislativě analyzovat přínosy a slabiny této metody. Je                         fuzzy   logika   uplatnitelná   v   tomto   případě?   Je   skutečně   přínosným                         metodologickým   nástrojem   aplikovatelným   i  v   případě   otázky   de   lege                         ferenda zkoumaných právních úprav? Nebo je to jen nástroj, který lze                         snadno nevhodně použít či dokonce zneužít např. dezinterpretací vstupních                         informací (resp. jejich odlišným výkladem či kvalifikací)?                          Klíčová slova:  fuzzy logika, právo na informace, aplikace fuzzy logiky,                         metodologie v právní vědě, právo na informace u institucí EU, správní                         právo EU, interpretace a evaluace vstupních dat                           * Mgr. Jiří Kolman; Právnická fakulta Masarykovy univerzity a Centrum výzkumu                            globální změny AV ČR, v. v. i., Česká republika.                                                                  166","1 Slovo úvodem. Proč fuzzy logika?                                 Během   mého   doktorského   studia   na   Právnické   fakultě   MU   a                         vypracovávání   disertační   práce   se   zaměřuji   na   problematiku   práva   na                         informace u institucí Evropské unie. Jedním z cílů mé vědecké práce je                         komparace právní úpravy zpřístupňování informací institucí Evropské unie                         a legislativy České republiky upravující svobodný přístup k informacím                         orgánů české veřejné správy. Na základě této komparace chci odpovědět na                         poněkud na první pohled idealisticky vypadající otázku, která z právních                         úprav   je   „spravedlivější“   respektive   „demokratičtější   nebo                         „transparentnější.“   Tato   komparativní   analýza   tak   může   pomoci   lépe                         zmapovat odlišné prvky obou právních úprav a zároveň lépe definovat                         reformní legislativní návrhy de lege ferenda unijní legislativní úpravy.                         Návrhy na zlepšení právní úpravy Evropské unie na zpřístupnění informací                         jsou jedním z cílů mé disertační práce.                                Jedním   z   klíčových   momentů   vypracování   disertace   je   výběr                         vhodné metodiky. Za nástroje mé vědecké práce jsem si vybral následující                         pomocníky – metody: historickou metodu, sociologickou a systémovou                         metodu, komparaci a logiku.                                V tomto příspěvku se nebudu zabývat zdůvodněním a analýzou                         vhodnosti všech výše zmíněných metod pro vypracování mé doktorské                         práce, ale zaměřím se jen na jednu z poměrně zajímavých výzkumných                         metod – tzv. fuzzy logikou (fuzzy logic). Podle osobních zkušeností autora                         této práce tato specifická subdisciplína logiky žel není příliš reflektována                         českou   právní   teorií   a   není   v   České   republice   součástí   standardních                         středoškolských   studijních   kurikul.   Autor   tohoto   textu   dále   musí                         konstatovat, že se s fuzzy logikou nesetkal ani během magisterského studia                         právní vědy. Autorův pocit o nedostatečné metodologické reflexi fuzzy                         logiky českou právní teorií je umocňován postřehem, že ani v disertační                         práci Pavla Molka, která se v jedné ze svých kapitol zevrubně zabývá                         problematikou fuzzy logiky, není ve výčtu použité a citované literatury v                         této   souvislosti   citována   žádná   česká   právnická   odborná   literatura                                                              1                         zabývající   se   otázkou   fuzzy   logiky .   Jinak   v   novější   české   odborné                         právnické literatuře se může setkat s použitím fuzzy logiky v práci Petra                         Kolmana .                                  2                                To   ovšem   neznamená,   že   fuzzy   logika   neexistuje   v   českém                         právnickém prostředí a nedá se metodologicky uplatnit. Ba naopak, jak                         mimo jiné popsáno a analyzováno v textech Pavla Molka a Petra Kolmana,                         s fuzzy logickými postupy se setkáváme daleko častěji i v českém právu                           1 Ve zmíněné kapitole je z českých právnických textů uveden jen text  MELZER, Filip.                            Metodologie nalézání práva.1. vyd. Brno: Tribun, 2008, 194 s. ISBN 978-80-7399-                            358-0, který je však zmíněn v souvislosti s konceptem typových pojmů (Typusbegriff).                            Srov. MOLEK, Pavel. Právní pojem \"pronásledování\" v souvislostech evropského                            azylového práva. Kap. 5.2 Exkurs: „Fuzzy“ logika a její použití v aplikační praxi.                            [online]. Brno, 2009. S. 145-158. Disertační práce. Masarykova univerzita, Právnická                            fakulta. Vedoucí práce Dalibor Jílek. [cit. 6. 4. 2014]. Dostupné z:                            https://is.muni.cz/auth/th/14484/pravf_d/Pavel_Molek_disertace.pdf                         2 KOLMAN, Petr. Úvahy o veřejném právu. 1. vyd. Praha: Leges, 2014,. ISBN 978-80-                            7502-014-7. S. 144.                                                                  167","jen je tak nenazýváme anebo nesubsumujeme pod právní metodologii.                                Cílem této práce je analyzovat fuzzy logiku a její metodologické                                                                                             3                         uplatnění   při   analýze   legislativy   mj.   upravující   tzv.   wobbing   (z                         holandštiny odvozený novinářský výraz pro získávání informací na základě                         legislativy   zpřístupňující   právo   na   informace   a   které   je   etymologicky                         odvozeno z Wet Openbaarheid van Bestuur a přičemž tento slangový výraz                         nizozemských novinářů posléze přešel do některých dalších jazyků). Tento                         text se zaměří na následující aspekty fuzzy logiky:                                1) Interpretace pojmu „fuzzy logika,“                                2) aplikace „fuzzy logiky“ v metodologii právní vědy a v analýze                                svobodného přístupu k informacím,                                3) otázka interpretace a evaluace vstupních dat,                                4) fuzzy logika ve vztahu ke konceptu typových a klasifikačních                                pojmů,                                5) fuzzy logika v případě komparace prvků (legislativní úpravy)                                dvou právních systémů (tj. českého a unijního práva).                                V souladu s principy metodologie zvážení genderových aspektů ve                         vědecké práci, mimo jiné dle standardů Standfordské university , autor                                                                                          4                         tohoto   článku   konstatuje,   že   se   při   zpracování   analýzy   a   zvážení                         potenciálních vlivů genderu se nesetkal s genderovými aspekty, které by                         měly na tuto problematiku vliv.                            2 Fuzzy logika v právní vědě                                 Je   paradoxní,   že   logika   jako   typicky   matematická   metoda   je                         akceptována   humanitní   právní   vědou   od   nepaměti   a   oproti   ostatním                         metodám přírodních věd (například experiment) můžeme ji považovat za                         nejúspěšnější příklad průniku přírodních věd a práva. Na druhou stranu lze                         si   v   současné   právní   teorii   všimnout   jisté   ostražitosti   před   slepým                         přejímáním   nových   matematických   metod   a   jejich   aplikací   v   právu.                         Nejspíše zde pořád převládá při tvorbě, aplikaci a nalézání práva jakási                         obava, že by nebyl dostatečně zohledněn vliv „lidského faktoru“, který je                         exaktně neuchopitelný. A tudíž aplikace nových matematických či dalších                         metod přírodních věd může vzbuzovat strach z návratu k ryzímu právnímu                         pozitivismu či dokonce totalitarismu (právní teorie by z tohoto pohledu pak                         fungovala jako jakýsi právnický kybernetický stroj, který by spravedlnost                         spočítal  na  základě  nějakých  jasně  definovaných  algoritmů  a  vstupů).                         Samozřejmě nejsem fanatickým zastáncem používání metod přírodních                         věd v humanitních oborech a právu, ale na druhou stranu diskuze o jejich                         hypotetické aplikaci nabízí nové perspektivy a můžou vyprovokovat velice                         zajímavé podněty k odborné diskuzi uplatnitelné v ryzí právní teorii.                                Co je tedy „fuzzy logika“? Jedná se o jeden z poměrně nových                         postupů   používaných   v   rámci   logiky.   Klasická   logika   sahající   svými                         kořeny k Aristotelově sylogistické logice antického Řecka byla výstižně                         definována v Ottově slovníku následovně: „Logika (z řec. λογική, totiž                          3 Srov. The Pascal Decroos Fund: Wobbing.eu: Freedom of Information for good stories                            [online]. Zellik, 2014 [cit. 6. 4. 2014]. Dostupné z:                            http://www.wobbing.eu/page/about-wobbingeu                         4 Standford University: Demonstrate methods of sex and gender analysis [online].                             Standford, 2013 [cit. 3. 4. 2014]. Dostupné z: http://genderedinnovations.stanford.edu                                                                 168","τέχνη) jest nauka o poznáni lidském, t. j. o správném (pravdivém) myšlení.                         Logika jest jednak umění, jednak theorie či věda, jakž to obé v řeckém                         ponětí τέχνη bylo shrnuto a neodlišeno. Přece však každé umění zakládá se                         na jistém vědění a věda jest jen zdokonalené, spracované a spořádané                         vědění;   protož   i   dovednost   či   umění   logicky  mysliti   vyžaduje   jistého                         vědění logického a theorie logiky (a v tom smysle rozumí se dnes obyčejně                         slovu   logika)   jest   jen   vědecky   spořádané   vědění   o   podmínkách   a                         vlastnostech   správného   či   pravdivého   myšlení,   vědění,   které   jest                         abstrahováno   z   podmínek   a   vlastností:   logika   skutečných   správných                         myšlének; 2. z podmínek a vlastností skutečných věd; 3. z podmínek a                         vlastností celku poznání lidského. Tím vším jest spolu řečeno, že, zná-li                         kdo theorii logiky, nemusí proto ještě také vskutku a pokaždé logicky                         mysliti. Správné myšlení jest činnost umělecká, logika jakožto umění jest                         věcí   přirozeného   nadání,   pilného   cviku   v   myšlení   a   jen   nepřímo                         podporována jest theorii logiky; naopak, aby došlo vůbec k theorii logiky,                         musí tu býti již jisté skutečné výtvory správného myšlení, a z těchto                         výtvorů jest theorie logiky abstrahována (»jakožto obsažená v nich«)“. 5                                Tradiční tzv. sylogistická logika se zabývá důsledkům vyplývajícím                         z   výroků   (premis)   na   základě   binárního   rozhodování   „pravda“   a                         „nepravda“ resp. později v kybernetice na základě čistě binárního rozlišení                         „jedna“ a „nula“. Sylogistická logika tak velice dobře slouží při interpretaci                         jednoznačných situací, které jsou binárně jednoznačně klasifikovatelné.                                Jenže nároky na jednoznačnou kvalifikaci, v případě právní vědy na                         „pravdivý“ a „nepravdivý“ resp. „spravedlivý“ a „nespravedlivý“ nelze                         často uplatnit, protože realita je daleko pestřejší a barevnější. Pavel Molek                         se proto snaží ve své již výše zmíněné disertační práci při analýze právního                         mnohovrstevnatého pojmu \"pronásledování\" v souvislostech evropského                         azylového   práva   využít   alternativy   prostřednictvím   až   v   novověku                         vyvinuté „fuzzy logiky“. Pavel Molek považuje za fuzzy logiku „využití                         takového logického postupu, který namísto rozložení pojmu (či podmínky)                         na několik podpojmů (či podpodmínek) a následného trvání na splnění                         každé jednotlivé z nich (alespoň na pomyslných „51%“) zvažuje všechny                         tyto podpodmínky souběžně a nedostatečné splnění jedné z nich umožňuje                                                                 6                         kompenzovat výrazným splněním jiné.“   Tento postup vychází, jak sám                         Pavel Molek podotýká, z tzv. predikátové logiky filozofa a matematika                                      7                         Kurta Gödela . Pro Pavla Molka se tak stalo jádrem fuzzy logiky de facto                         „rezignace na odvěký požadavek formální výrokové logiky, podle nějž má                         každý   výrok   toliko   jednu   ze   dvou   pravdivostních   hodnot:   pravdu   a                         nepravdu. Fuzzy logika tyto dvě hodnoty rozvolňuje a činí z nich nikoli                         hodnoty absolutní, nýbrž polární a mezi nimi vytyčuje škálu mezihodnot,                         jež   umožňuje   označit   výroky   nejen   za   (zcela)   pravdivé   či   (zcela)                         nepravdivé,   ale   také   za   velmi   pravdivé,   ne   úplně   pravdivé,   ne   úplně                           5 Kol. autorů. Ottův slovník naučný. Ilustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí.                            Šestnáctý díl (Líh - Média). [online]. 1. vyd. Praha: Vydavatel a nakladatel J. Otto v                            Praze, 1900. 1109s. S. 261 [cit. 25. 5. 2014]. Dostupné z:                            http://www.archive.org/stream/ottvslovnknauni29ottogoog#page/n279/mode/2up                         6 MOLEK, 2009, op. cit., s. 145.                         7 Blíže k predikátové logice např. SVOBODA, Vladimír. Od jazyka k logice: filozofický                            úvod do moderní logiky. 1. vyd. Praha: Academia, 2009, 428 s. ISBN 9788020017406                            nebo ŠVEJDAR, Vítězslav. Logika: neúplnost, složitost a nutnost. 1. vyd. Praha:                            Academia, 2002, 464 s. ISBN 802001005X.                                                                  169","nepravdivé či velmi nepravdivé.“ Přičemž v předchozí větě uvedená škála                         hodnoty „pravdivosti resp. nepravdivosti vychází z klasifikace uvedené v                                                                   8                         Cryan, D., Shatil, S., Mayblin, B.: Logika . Díky tomuto „barevnějšímu“                         hodnocení výroků může být fuzzy logika nasazena v situacích, v kterých je                         tradiční „černobílý“ přístup bezradný. Výhody a nevýhody tohoto přístupu                         v metodologii právní vědy budou analyzovány v následující kapitole.                                S ohledem na jistou arbitrárnost při zařazování do výše zmíněné                         škály se proto tento přístup logiky označuje za „fuzzy“ tj. z anglického                         fuzzy   znamenajícího   dle   internetového   anglicko-českého   slovníku                         Slovnik.cz v češtině 18 významů. „Fuzzy“ v angličtině znamená mimo jiné                                                                      9                         „mlhavý“, „nejasný“, „konfuzní“, či „neostrý“.                                Anglický souslovný pojem „fuzzy logic“ pak tento on-line lexikon                         překládá jako „vícehodnotovou logiku“  anebo uvádí také ekvivalentně                         doslovně jako „fuzzy logiku“. 10                            3 Aplikace  „fuzzy   logiky“  v metodologii  právní  vědy  a v  analýze                         svobodného přístupu k informacím                                  Jak bylo konstatováno výše, fuzzy logika pracuje s polyvalentní                         škálou. Tato stupnice v sobě zahrnuje buďto:                                a) Více jak dvě hodnoty (oproti klasické „binární“ logice),                                b) anebo používá „fuzzy“ (ne zcela jednoznačné) pojmy, které pro                                tradiční logiku jsou hůře uchopitelné a klasifikovatelné a tudíž v                                tradičním sylogismu prakticky nepoužitelné. Jedná se ku příkladu v                                českém právním řádu o legendární ustanovení „větší než malé                                množství“ §284 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. 11                                Zkusme   nyní   pro   ilustraci   uvést   nejznámější   sylogistický                         Aristotelův výrok a jeho parafrázi optikou fuzzy logiky:                                a) Aristotelův sylogismus:                                Hlavní předpoklad: Všichni lidé jsou smrtelní.                                Vedlejší předpoklad: Sokrates je člověk.                                Závěr: Sokrates je smrtelný.                                b) Fuzzy-logický pohled:                                Hlavní předpoklad: Větší než malé množství lidí je smrtelných.                                Vedlejší předpoklad: Sokrates je člověk.                                Závěr: Sokrates je více než méně smrtelný.                                Doslovný fuzzy-logický závěr naroubovaný na tradiční příklad jak                         vidno zní poněkud obskurně, každopádně v některých situacích právního                         světa ruku v ruce s další podpůrnou argumentací je fuzzy-logický přistup                          8 Viz. CRYAN, D., SHATIL, S., MAYBLIN, B.: Logika. 1. vyd. Praha: Portál, 2002, str.                            91. 180 s. ISBN 8071787078.                         9 Slovník.cz: Anglicko - český slovník [online] Korytná: LangSoft s.r.o., 2014. [Cit.: 25.                            5. 2014.] Dostupné z: http://slovnik.cz/.                         10 Viz Slovník.cz, 2014, op. cit.                         11 Viz „Kdo neoprávněně pro vlastní potřebu přechovává v množství větším než malém                            omamnou látku konopí, pryskyřici z konopí nebo psychotropní látku obsahující                            jakýkoli tetrahydrokanabinol, izomer nebo jeho stereochemickou variantu (THC),                            bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok, zákazem činnosti nebo propadnutím                            věci nebo jiné majetkové hodnoty.“ §284 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní                            zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters                            Kluwer ČR [cit. 1. 6. 2014].                                                                  170","naprosto dostačující a více než žádaný (např. v případě udílení výše trestu                         v trestním soudnictví či výše pokuty ve správním právu nebo v případech,                         kdy přesné právní definice mohou způsobovat aplikační těžkosti). Avšak                         při jakési aplikační „flexibilitě“ resp. dostatečné podpůrné argumentaci                         může být fuzzy-logický přístup být aplikován ve výše uvedeném příkladu                         ku příkladu následujícím způsobem:                                Hlavní předpoklad: Větší než malé množství lidí je smrtelných.                                Vedlejší předpoklad: Sokrates je člověk.                                Závěr: Sokrates je pravděpodobně více než méně smrtelný.                                Podpůrná argumentace:  Doposud nikdo  v každodenním životě                                nedosáhl smrtelnosti a proto je nepravděpodobné, že by tomu bylo i                                v případě Sokratova.                                Nebo   můžeme   díky   užití   fuzzy-logického   přístupu   dospět   k                         naprosto odlišnému závěru. Avšak jak již bylo popsáno výše, v případě                         fuzzy logiky je nutné uvedení podpůrné argumentace zdůvodňující tento                         závěr. Výrok by pak mohl vypadat následovně:                                Hlavní předpoklad: Větší než malé množství lidí je smrtelných.                                Vedlejší předpoklad: Sokrates je člověk.                                Závěr: Sokrates je pravděpodobně více než méně nesmrtelný.                                Podpůrná argumentace: Sokrates, ač byl antickým filozofem žijícím                                v  5.  století  př.  n.  l.,  díky  svým  myšlenkám  se  stal  de   facto                                nesmrtelným a většina lidí na této planetě jej zná i nyní.                                Fuzzy-logický přístup tak tenduje ke zdůvodňování daného závěru                         a zároveň tak de facto uniká z klasického logického principu, který klade                         požadavek   vycházet   při   vytváření   logických   závěrů   jen   z   informací                         obsažených v hlavním a vedlejším předpokladu (premisách). Fuzzy logický                         přístup dále tenduje k arbitrárním závěrům, které nejsou v klasické logice                         pro uživatele (logiky) možné a přípustné. Záleží tak na dovednostech                         uživatele   fuzzy-logického   přístupu   na   jeho   podpůrné   zdůvodňující                         argumentaci.                            4 Interpretace a evaluace vstupních dat                                  Interpretace a evaluace vstupních dat je největší slabinou fuzzy                         logického  přístupu,  protože  se  nikdy nevyhneme  určité  arbitrárnosti  a                         obzvláště v právu je měřitelných vstupů poskrovnu. Nebylo-li by tomu tak,                         tak by se jednalo o přírodní vědu – matku logiky. Přes určité limity v                         podobě nejednoznačné interpretace vstupních dat můžeme fuzzy logický                         přístup   v   právní   teorii   považovat   za   jakousi   pomůcku   či   myšlenkový                         koncept, který nám může pomoci i při řešení „právnických otázek“.                            5 Fuzzy logika ve vztahu ke konceptu typových a klasifikačních pojmů                                  Velice blízko k fuzzy logice má koncept typových a klasifikačních                         pojmů   převzatých   z   německé   právní   teorie.   Na   souvislost   s                         dichotomickými pojmy upozorňuje v již výše zmíněné fuzzy logické pasáži                                                          12                         své disertační práce Pavel Molek , který i cituje definice Filipa Melzera.                         12 MOLEK, 2009, op. cit., s. 150.                                                                  171","„Klasifikační pojem je určen jednotlivými definičními znaky tak, že se má                         na určitý skutkový stav aplikovat právě tehdy a jenom tehdy, pokud jsou                         všechny tyto znaky splněny. …Naproti tomu typus (tzv. typový pojem)                         není tímto způsobem definován, nýbrž je jen popsán prostřednictvím řady                         znaků, přičemž ale tyto znaky nemusí být v žádném případě splněny                         všechny. Spíše je možné říci, že tyto znaky jsou odstupňovatelné a až do                         určité míry i vzájemně zaměnitelné. Právě tato „otevřenost“ je pro typus                         charakteristická. Při určování, jestli se jedná o daný typus, je rozhodné, zda                         se v konkrétním případě vyskytují ony „typické“ znaky v takovém počtu a                                                                                       13                         míře, že skutkový stav ve své celosti odpovídá danému typu.“  Můžeme                         na základě výše popsaných definic konstatovat, že klasifikační pojem je                         suma přesně vymezeného „kumulativního“ výčtu a naopak typový pojem v                         sobě   zahrnuje   platonskou   ideu   resp.   ideálního   typu   (legendární                         „koňovitost“ v případě pojmu kůň a nezřetelná hranice určující co je ještě                         kůň a co už je něco jiného). Při tomto uvažování se ještě nabízí paralela                         pozitivněprávního a přirozenoprávního vidění světa, kdy první preferuje                         klasifikační pojmy a naopak přirozenoprávní svět upřednostňuje typové                         vidění.                                Fuzzy logika nám v rámci této dichotomie může pomoci porozumět                         typovým pojmům a pomocí kumulativního hodnocení vícero kritérií či                         typů odpovědět na otázku co je např. spravedlivější (resp. z hlediska                         Platonovy filozofie co se více přibližuje ideálu spravedlnosti).                            6   Fuzzy   logika   v   případě   komparace   dvou   právních   systémů   (tj.                         českého a unijního práva)                                  V   případě   aplikace   fuzzy   logiky   sloužící   ke   komparaci   dvou                         právních úprav resp. právních systémů, v našem případě právní úpravy EU                         a ČR, musíme dbát na pečlivou interpretaci vstupních dat. To znamená,                         musíme pečlivě určit jednotlivá kritéria a de facto arbitrárně určit, která je                         z právních úprav je v tom daném kritériu spravedlivější. Zároveň tak                         určujeme jak moc je daná legislativa spravedlivější oproti té druhé nebo o                         kolik je blíže k ideálu spravedlnosti, v tomto případě k ideální právní                         úpravy zveřejňování informací veřejnou správou. Dále bychom měli uvést,                         pokud možno, všechny interpretační argumenty, které zdůvodňují výběr                         daných   kritérií,   ideálního   typu   (spravedlivá   a   efektivní   legislativa)   a                         zdůvodňující   zařazení   dané   právní   úpravy   právě   na   danou   škálu   tj.                         vzdálenosti od ideálu dokonalé právní úpravy zpřístupňující informace                         veřejné správy.                             7 Fuzzy logika, yes we can but                                 Z hlediska právní teorie aplikace fuzzy logiky jako metodického                         nástroje je velice lákavé a zavání, po toliko volané, exaktností. Bohužel                          13 Pavel Molek zde cituje úryvky z Melzerova textu a dále upozorňuje na německý zdroj                            - Franze Bydlinského. Viz MELZER, Filip. Metodologie nalézání práva.1. vyd. Brno:                            Tribun, 2008. 194 s. ISBN 978-80-7399-358-0. S. 49-53. BYDLINSKI, F. et al.                            Bewegliches System im geltenden und künftigen Recht, Forschungen aus Staat und                            Recht 73. 1. vyd. Wien: Springer Verlag,, 1986. ISBN: 978-3-211-81914-2. S. 397.                                                                  172","fuzzy logika má v právní vědě, jakožto humanitní vědě, své limity, které                         nejsou snadno překonatelné. Největší výzvou před masivnější aplikací této                         metody   je   jistá   arbitrárnost   a   velice   těžká   kvantifikovatelnost   a                         klasifikovatelnost mnoha právních jevů, které nejsou přirozeně zařaditelné                         pod jedno binární vidění (v případě tradiční logiky) a jen velice těžko                         zařaditelné i pod vícero kritérií. Právnický svět je na tolik barevný, že i                         fuzzy logický přístup je v mnoha právních otázkách bezradný.                                Z výše uvedených důvodů fuzzy logický metodologický přístup                         použiji ve své disertační práci jen omezeně jako podpůrný argument při                         komparaci obou právních úprav.                            Použitá literatura                          BYDLINSKI, F. et al. Bewegliches System im geltenden und künftigen                         Recht,   Forschungen   aus   Staat   und   Recht   73.   1.   vyd.  Wien:   Springer                         Verlag,, 1986. ISBN: 978-3-211-81914-2. S. 397.                          CRYAN, D., SHATIL, S., MAYBLIN, B.: Logika. 1. vyd. Praha: Portál,                         2002, str. 91. ISBN 8071787078. S. 180.                          Kol. autorů.  Ottův slovník naučný. Ilustrovaná encyklopaedie obecných                         vědomostí. Šestnáctý díl (Líh - Média). [online]. 1. vyd. Praha: Vydavatel a                         nakladatel J. Otto v Praze, 1900. 1109s [cit. 25. 5. 2014]. Dostupné z:                         http://www.archive.org/stream/ottvslovnknauni29ottogoog#page/n279/mod                         e/2up.                           KOLMAN, Petr.  Úvahy o veřejném právu.  1. vyd. Praha: Leges, 2014,.                         ISBN 978-80-7502-014-7. S. 144.                          MELZER, Filip. Metodologie nalézání práva.1. vyd. Brno: Tribun, 2008.                         194 s. ISBN 978-80-7399-358-0.                          MOLEK,   Pavel.  Právní   pojem   \"pronásledování\"   v   souvislostech                         evropského  azylového   práva.  Kap.  5.2  Exkurs:  „Fuzzy“  logika  a  její                         použití v aplikační praxi.  [online]. Brno, 2009. 221s. Disertační práce.                         Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Vedoucí práce Dalibor Jílek.                         [cit. 6. 4. 2014]. Dostupné z:                         https://is.muni.cz/auth/th/14484/pravf_d/Pavel_Molek_disertace.pdf.                          Slovník.cz:  Anglicko - český slovník  [online] Korytná: LangSoft s.r.o.,                         2014. [Cit.: 25. 5. 2014.] Dostupné z: http://slovnik.cz/.                          Standford University:  Demonstrate methods of sex and gender analysis.                         [online]. Standford, 2013 [cit. 3. 4. 2014]. Dostupné z:                         http://genderedinnovations.stanford.edu.                          SVOBODA, Vladimír.  Od jazyka k logice: filozofický úvod do moderní                         logiky. 1. vyd. Praha:  Academia, 2009, 428 s. ISBN 9788020017406.                                                                     173","ŠVEJDAR,  Vítězslav.:  Logika:   neúplnost,   složitost   a   nutnost.  1.   vyd.                         Praha:  Academia, 2002, 464 s. ISBN 802001005X.                          The Pascal Decroos Fund: Wobbing.eu: Freedom of Information for good                         stories  [online].   Zellik,   2014   [cit.   6.   4.   2014].   Dostupné   z:                         http://www.wobbing.eu/page/about-wobbingeu.                          Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In:                         ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 1. 6. 2014].                            Kontakt:                           kolman.j@czechglobe.cz                                                                                                                                 174","EKONOMICKÁ ANALÝZA PRÁVA: NÁKLADY                                           SOUDNÍHO ŘEŠENÍ SPORU                                                         Vít Křížka  *                             Abstrakt:  Autor se v příspěvku zabývá dopadem výše nákladů soudního                         řízení na motivace stran právního sporu se soudit. Rovněž porovnává                         evropský a americký systém hrazení soudních nákladů. Pro účely této                         ekonomické analýzy využívá teorie her. Modeluje, jak se zachová žalobce a                         žalovaný v rozličných situacích, které pak mezi sebou porovnává.                           Klíčová slova: ekonomická analýza práva, Law and Economics, náklady                         soudního řešení sporu, náklady soudní řízení, právní spor, způsob řešení                         sporu                            1 Právní spor a jeho řešení                                  Spor je fáze konfliktu, kdy si jednotlivé strany konfliktu uvědomí,                         že   nejsou   schopny   svou   záležitost   vyřešit   samy   ke   své   vzájemné                         spokojenosti. Jde o definici, kterou používají sociologové, ale můžeme z ní                         vyjít i pro účely nadefinování právního sporu.                                Právním sporem budeme rozumět spor o právo. Nemusí se jednat                         pouze o spor ohledně právních otázek (questiones iuris), ale rovněž spor                         ohledně otázek skutkových (questiones facti). V praxi však půjde nejčastěji                         o kombinaci obojího, neboť strany se obvykle neshodují ani na skutkovém                         ani právním hodnocení věci.                                Právním sporem  je tedy fáze konfliktu o právu, kdy si strany                         konfliktu uvědomí, že nejsou schopny svou právní záležitost vyřešit samy                         ke své vzájemné spokojenosti. Musí se tedy uchýlit k jiným řešením sporu.                                Lze rozlišovat legální a nelegální způsoby řešení sporu. Mezi ty                         nelegální nejčastěji patří řešení pomocí násilí, lsti, lží, podvodu, vydírání,                         výhružek a podobně. V demokratickém právním státě, který si přisvojil                         právo na násilí, jsou tyto praktiky zakázány a potírány. Státní aparát musel                         vyvinout alternativní nenásilné způsoby urovnávání konfliktů. Jedná se o                         soudní řízení a v posledních letech rovněž o alternativní způsoby řešení                         sporu, kam můžeme zařadit různé formy mediace a rozhodčí řízení.                                Nyní si položíme otázku, jaký způsob řešení sporu strany zvolí. K                         jejímu   zodpovězení   nám   pomůže  ekonomická   analýza   práva,   která                         studuje lidské jednání pod vlivem právních institucí (norem).                          * Mgr. Vít Křížka; Právnická fakulta Masarykovy Univerzity, Česká republika.                                                                  175","Vyjdeme ze dvou premis. Zaprvé, řešení sporu je vždy nákladné. V                         každém případě nás stojí drahocenný čas. V některých případech i peníze.                         Tyto   náklady   budeme   považovat   za   transakční   náklady   řešení   sporu.                         Zadruhé, příroda postavila lidstvo pod nadvládu dvou svrchovaných pánů,                         bolesti a potěšení (základní teze Benthamova utilitarismu). Lidé se proto                         snaží minimalizovat své utrpení a maximalizovat své štěstí. 1                                Strany konfliktu tedy nakonec zvolí takový způsob řešení sporu,                         kterým maximalizují svůj užitek (z vyřešení sporu) a minimalizují své                         náklady (vzniklé řešením sporu).                                Z   ekonomického   pohledu   jsou   všechny   způsoby   řešení   sporu                         poměrně dobrými substituty. Ať už si ukradenou věc „ukradneme“ zpátky                         sami, anebo nám je vrácena v rámci exekučního řízení, výsledek je stejný.                         V obou případech máme zpět svou věc. Z vyřešení sporu máme stejný                         užitek.                                Pro zodpovězení otázky, který způsob řešení sporu preferujeme,                         jsou tedy v tom kterém konkrétním případě rozhodující zejména náklady.                                Nelegální způsoby řešení sporu stát záměrně činí nákladnějšími.                         Je s nimi spojeno riziko vysokých nákladů (různé sankce, pokuty až třeba                         vězení). Nemůžeme za ně obvykle platit penězi (nájemné vraždy jsou spíše                         výjimkou), a proto jsou velmi nákladné na náš čas.                                Legální způsoby  řešení sporu  stát naopak  podporuje, a  proto                         vyvinul   poměrně   složitý   institucionální   systém   k   řešení   sporů,   který                         můžeme nazvat  justicí. Pro účely tohoto příspěvku budeme alternativní                         způsoby řešení sporu ignorovat.                                Nadále nás bude zajímat, jak nákladná justice ve skutečnosti je.                         Kdy se nám vyplatí soudit? A kdy je lepší na řešení sporu pomocí soudů                         rezignovat?                           Náklady v ekonomickém smyslu                                Na závěr úvodu si dovolím ještě poznámku k nákladům. Nebylo                         by jí třeba, kdybych očekával, že tento příspěvek budou číst ekonomové,                         ale jelikož jde o příspěvek na právně-teoretické konferenci, nemohu si ji                         odpustit.                                Ekonomické pojetí nákladů je širší, než se lidé obvykle domnívají.                         Nejde o náklady v účetním smyslu. Jednou složkou nákladů jsou totiž tzv.                         náklady obětované příležitosti.                                Náklady   obětované   příležitosti  (opportunity   costs)   odpovídají                         hodnotě druhé nejhodnotnější činnosti, které se musel ekonomický subjekt                         vzdát ve prospěch činnosti, kterou se rozhodl vykonávat.                                Např. tím, že se člověk rozhodne zajít za advokátem, se zbaví                         možnosti v ten samý čas pracovat a vydělávat peníze, popř. si zajít s                         kamarádem na kafe. Takto nezískaná mzda, popř. strast ze zrušené kávy, je                         nákladem obětované příležitosti pro řešení právního sporu.                                Náklady obětované příležitosti jsou základní ekonomický koncept.                         V ekonomii se vždy používají ekonomické náklady, které v sobě zahrnují                         jak explicitní náklady (tzn. skutečně vynaložené peníze a materiál), tak i                         implicitní náklady (náklady obětované příležitosti).                                Za  náklady soudního řešení sporu  tedy nemůžeme považovat                           1 BENTHAM, J. An Introduction to the principles of morals and legislation. Kitchener,                            Ont.: Batoche, 2000, 248 s.                                                                  176","pouze  náklady soudního řízení  ve smyslu ustanovení § 137 zákona č.                         99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů.                         Ekonomický koncept je daleko širší. Lze se domnívat, že jen málokterý                         soud by vám přisoudit náklady za ztrátu užitku ze zrušené kávy s dobrým                         přítelem. Přesto s nimi ekonomická analýza práva musí počítat ve svých                         modelech.                            2 Fáze řešení právního sporu                                Pro ekonomickou analýzu řešení právního sporu využijeme  teorii                             2                         her.  Spor si rozfázujeme na několik etap a v každé fázi se budeme zvlášť                         zabývat jednáním žalobce (zpravidla poškozeného) a jednáním žalovaného                         (zpravidla škůdce).                                Existenci   právního   sporu   předchází  pocit   křivdy  nebo                         nespravedlnosti.   Žalobce   ji   může   pociťovat   oprávněně,   ale   také                         bezdůvodně, popř. ve zbytečně nadměrném rozsahu. Zda byl pocit křivdy                         oprávněný, žalobce zjistí až na konci celého sporu.                                Důvodem  pocitu  nespravedlnosti  je  zpravidla  způsobená  škoda.                         Může   se   jednat   o   rozličné   situace:   způsobení   majetkové   škody,                         nemajetkové újmy, ztráta zaměstnání, poškození zdraví a podobně.                                Následuje pokus o smírné řešení celé situace. Lze přepokládat, že                         absolutní většina záležitostí takto skončí. Pokud se strany ovšem nejsou                         schopny dohodnout, vzniká právní spor, který nelze vyřešit bez ingerence                         třetích osob (zpravidla soudu).                                Soudní řízení začíná podáním žaloby. Zde je na tahu žalobce, který                         se musí rozhodnout, zda podá žalobu, anebo na soudní řízení rezignuje. V                         takovém případě se může uchýlit k nějakému jinému řešení (substitutu                         justice, např. použití násilí), anebo na řešení zcela rezignuje.                                Soud zpravidla končí rozsudkem. Nemusí se však nutně jednat o                         vyřešení   právního   sporu.   Může   následovat   odvolání,   ale   i   v   případě                         pravomocného rozhodnutí nemusí zmizet pocit nespravedlnosti. Žalobce se                         dál může domáhat svých nároků jinými cestami, pokud nebyl u soudu                         úspěšný.                                Pro účely naší analýzy však u rozsudku soudu prvního stupně                         skončíme. Bude nás zajímat, jaký vliv má výše nákladů soudního řízení na                         motivaci se soudit, popřípadě se dohodnout. A jestli hraje nějakou roli                         evropské pravidlo, že náklady soudního řízení hradí poražená strana.                            3 Ekonomická analýza práva: výše nákladů soudního řešení sporu                                  Pro účely naší analýzy použijeme následující modelový příklad:                                Pan Hlučný údajně způsobil nemajetkovou újmu svému sousedovi                         panu   Prudilovi   ve   výši   13.000   Kč   za   probdělou   noc   kvůli   bujarému                         večírku. Pan Prudil nabízí, že pokud se dohodnou, postačí mu odškodnění                         ve výši 3.000 Kč. Pokud ovšem pan Hlučný dohodu odmítne, hrozí mu                           2 Tuto metodologii použil Robert B. Cooter a Thomas Ulen ve své učebnici Law and                            Economics. Viz COOTER, R. ULEN, T. Law and Economics. 6th edition. Harlow:                            Pearson Education Limited, 2014, 538 s. ISBN 1-292-02184-5.                                                                  177","soudní řízení, které by jej v případě prohry mohlo stát dalších 2.000 Kč.                           Náklady soudního řešení sporu z pohledu žalovaného                                 Nejprve se budeme zabývat jednáním pana Hlučného, který řeší                         stěžejní otázku. Dohodnout se, anebo odmítnout dohodu a riskovat soudní                         spor?                                Z pohledu pana Hlučného vypadá celá situace následovně:                                                                         p                                                                         1 – p                                                             100 %                                    Pokud pan Hlučný dohodu přijme, bude jej to stát 3.000 Kč. Pokud                         odmítne,   bude   záležet   na   výsledku   soudu.   V   případě   výhry   s                         pravděpodobností p o nic nepřijde, neboť veškeré náklady ponese žalobce                         pan Prudil. V případě prohry s pravděpodobností 1 – p však bude muset                         uhradit svému sousedovi částku 13.000 Kč a ještě náklady soudního řízení                         ve výši 2.000 Kč, celkově tedy 15.000 Kč.                                Jakou pravděpodobnost výhry soudního sporu musí pan Hlučný                         očekávat, aby dohodu odmítl?                                Abychom analýzu dobře pochopili, zabývejme se nejprve krajními                         možnostmi. Pokud by si byl pan Hlučný zcela jist, že soudní spor vyhraje.                         Měl nezvratné důkazy o tom, že se žádný večírek nekonal, což znamená, že                         p = 1, pak v případě soudního sporu o nic nepřijde a dohodu by s klidem                         mohl odmítnout. V opačném případě, tedy za situace, kdy by věděl, že                         soud musí stoprocentně prohrát, tedy že  p =  0, potom by v případě                         soudního sporu přišel o 15.000 Kč. Vyplatilo by se mu tedy dohodu                         přijmout a zaplatit pouze 3.000 Kč.                                Co by se dělo, kdyby pan Hlučný viděl své šance „padesát na                         padesát“? V takovém případě je p = 0,5. Celkový užitek z dohody je na                         pravděpodobnosti výhry soudního sporu nezávislý. Činí vždy -3.000 Kč.                         Celkový užitek ze soudního sporu se však s pravděpodobností mění. Jde o                         součet užitku v případě výhry i v případě prohry. Pro p = 0,5 činí celkový                         užitek ze soudního sporu (p   0) + [(1 – p)  (-15.000)] Kč, tedy 0 + [0,5                           (-15.000)] Kč, tedy -7.500 Kč. Jelikož je užitek pana Hlučného z                         dohody vyšší než užitek ze soudního sporu, raději přistoupí na dohodu.                                Pro přehlednost zaneseme všechny tři případy do tabulky:                            pravděpodobn       Co si pan                užitek ze                           ost výhry pana      Hlučný        užitek z   soudníh      výsledek                                                             dohody                             Hlučného           myslí?                  o sporu                                                                                    pan Hlučný                                              myslí si, že    -3.000                                p = 1                                     0 Kč        dohodu                                            100% vyhraje       Kč                                                                                      odmítne                                                                 178","vidí své                             pan Hlučný                               p = 0,5        šance 50 na     -3.000     -7.500       dohodu                                                                           Kč                                                               Kč                                                  50                                   přijme                                              myslí si, že                          pan Hlučný                                p = 0           100%          -3.000    -15.000       dohodu                                                                           Kč                                                               Kč                                               prohraje                                přijme                                Nyní budeme hledat mezní případ, kdy se užitek z dohody rovná                         užitku ze soudního sporu. Musíme tedy vyřešit následující rovnici:                                           užitek z dohody = užitek ze soudního sporu                                          -3.000 = [p  0] + [(1 – p)  (-15.000)]                                               -3.000 = 0 – 15.000 + 15.000p                                                     15.000p = 12.000                                                          p = 0,8                                 Pan Hlučný tedy musí očekávat, že soudní spor vyhrajete s alespoň                         80% pravděpodobností, aby se mu vyplatilo dohodu odmítnout a jít do                         soudního   sporu.   Předchozí   tabulku   tak   můžeme   doplnit   o   řádek   pro                         hodnotu p = 0,8.                             pravděpodobn       Co si pan      užitek z   užitek ze                           ost výhry pana      Hlučný        dohody     soudníh      výsledek                             Hlučného           myslí?                  o sporu                                                                                    pan Hlučný                                              myslí si, že    -3.000                                p = 1                                     0 Kč        dohodu                                            100% vyhraje       Kč                                                                                      odmítne                                              myslí si, že    -3.000     -3.000                               p = 0,8         na 80 %         Kč          Kč      mezní případ                                                vyhraje                                               vidí své                             pan Hlučný                               p = 0,5        šance 50 na     -3.000     -7.500       dohodu                                                                           Kč                                                               Kč                                                  50                                   přijme                                              myslí si, že                          pan Hlučný                                p = 0           100%          -3.000    -15.000       dohodu                                                               Kč                                                                           Kč                                               prohraje                                přijme                                 Co se stane, pokud zvýšíme náklady soudního řízení ze 2.000 Kč na                         10.000 Kč? Jak se toto zvýšení projeví na motivacích pana Hlučného                         přijmout dohodu?                                 Z   pohledu   pana   Hlučného   vypadá   situace   po   zvýšení   nákladů                         soudního řízení na pětinásobek následovně:                                                                               179","p                                                                        1 – p                                                            100 %                                     Jediný   rozdíl   oproti   předcházejícímu   grafu   spočívá   ve   snížení                         užitku   v   případě   prohry  soudního   sporu   z   původních   -15.000   Kč   na                         -23.000   Kč.   V   takovém   případě   se   ovšem   musí   nutně   změnit   i                         pravděpodobnost p mezního případu.                                          užitek z dohody = užitek ze soudního sporu                                          -3.000 = [p  0] + [(1 – p)  (-23.000)]                                               -3.000 = 0 – 23.000 + 23.000p                                                     23.000p = 20.000                                                          p = 0,87                                 Nyní již musí pan Prudil očekávat, že spor vyhraje s alespoň 87%                         pravděpodobností, aby dohodu odmítl a šel do soudního sporu. V případě                         zvýšení soudních nákladů tedy potřebuje větší jistotu, že u soudu uspěje.                         Opět můžeme výsledek zanést kvůli přehlednosti do tabulky:                            pravděpodobn       Co si pan      užitek z   užitek ze                           ost výhry pana      Hlučný                   soudníh      výsledek                             Hlučného           myslí?       dohody     o sporu                                                                                    pan Hlučný                                              myslí si, že    -3.000                                p = 1                                     0 Kč        dohodu                                            100% vyhraje       Kč                                                                                      odmítne                                              myslí si, že                              p = 0,87         na 87 %        -3.000     -3.000    mezní případ                                                               Kč                                                                           Kč                                                vyhraje                                              myslí si, že    -3.000     -4.600     pan Hlučný                               p = 0,8         na 80 %         Kč          Kč         dohodu                                                vyhraje                                přijme                                               vidí své                             pan Hlučný                               p = 0,5        šance 50 na     -3.000     -7.500       dohodu                                                               Kč                                                                           Kč                                                  50                                   přijme                                              myslí si, že                          pan Hlučný                                p = 0           100%          -3.000    -15.000       dohodu                                                                           Kč                                                               Kč                                               prohraje                                přijme                         Náklady soudního řízení z pohledu žalobce                                Aby byla analýza úplná, musíme se nyní zabývat jednáním pana                         Prudila (žalobce). Ten řeší jinou otázku: Žalovat, či nežalovat?                                Pokud  pan  Prudil  žalobu  nepodá,   pak  bude  muset   strpět  jemu                                                                   180","způsobenou křivdu ve výši 13.000 Kč. V opačném případě bude záviset na                         výsledku soudního sporu. V případě, že uspěje, získá odškodnění ve výši                         13.000 Kč (jeho užitek tedy bude roven nule), ale v případě neúspěchu                         přijde ještě o další 2.000 Kč na nákladech soudního řízení (jeho užitek tedy                         bude -15.000 Kč).                                                                        p                                                                        1 – p                                                             100 %                                    Jak se tedy žalovaný zachová? Opět musíme nalézt hraniční případ,                         pro který platí, že se užitek z podané žaloby rovná užitku z nepodání                         žaloby.                                Užitek z rezignace je přitom za všech okolností roven -13.000 Kč.                         Užitek z podání žaloby závisí na pravděpodobnosti výhry soudního sporu                         p. S vyšším p roste rovněž užitek ze soudního sporu.                                         užitek ze soudního sporu = užitek z rezignace                                         [p  0] + [(1 – p)  (-15.000)] = -13.000                                              0 – 15.000 + 15.000p = -13.000                                                      15.000p = 2.000                                                          p = 0,13                                 Spočítali jsme tedy, že pokud pak Prudil očekává, že soudní spor                         vyhraje s alespoň 13% pravděpodobností, lze očekávat, že podá na pana                         Hlučného žalobu. Výsledek opět zaneseme do tabulky:                             pravděpodobn       Co si pan     užitek ze                                                                         užitek z                           ost výhry pana       Prudil       soudníh    rezignace     výsledek                              Prudila           myslí?       o sporu                                              myslí si, že               -13.000     pan Prudil                                p = 1                         0 Kč                                            100% vyhraje                   Kč        podá žalobu                                               vidí své                                                                                     pan Prudil                               p = 0,5        šance 50 na     -7.500     -13.000     podá žalobu                                                                           Kč                                                               Kč                                                  50                                              myslí si, že   -13.000     -13.000       mezní                              p = 0,13         na 13 %         Kč          Kč          případ                                                vyhraje                                              myslí si, že                           pan Prudil                                p = 0           100%         -15.000     -13.000       nepodá                                                                           Kč                                                               Kč                                               prohraje                                žalobu                                 I v tomto případě nás ale bude zajímat, co se stane, pokud se                         náklady soudního řízení zvýší pětinásobně ze 2.000 Kč na celých 10.000                                                                    181","Kč. V případě prohry s pravděpodobností 1 – p by totiž pan Prudil nyní                         nepřišel o 15.000 Kč, ale o celých 23.000 Kč.                                                                         p                                                                        1 – p                                                             100 %                                    Výpočtem   lze   ověřit,   že   v   takovém   případě   by   pan   Prudil                         potřeboval již alespoň 43% pravděpodobnost, aby podal žalobu na civilní                         soud.                                          užitek ze soudního sporu = užitek z rezignace                                         [p  0] + [(1 – p)  (-23.000)] = -13.000                                              0 – 23.000 + 23.000p = -13.000                                                     23.000p = 10.000                                                          p = 0,43                                 Výsledky lze opět pro přehlednost zanést do tabulky:                             pravděpodobn       Co si pan     užitek ze    užitek z                           ost výhry pana       Prudil       soudníh    rezignace     výsledek                              Prudila           myslí?       o sporu                                              myslí si, že               -13.000     pan Prudil                                p = 1                         0 Kč                                            100% vyhraje                   Kč        podá žalobu                                               vidí své                                                                                     pan Prudil                               p = 0,5        šance 50 na    -11.500     -13.000     podá žalobu                                                               Kč                                                                           Kč                                                  50                                              myslí si, že                              p = 0,43         na 13 %       -13.000     -13.000       mezní                                                               Kč                                                                                       případ                                                                           Kč                                                vyhraje                                              myslí si, že                           pan Prudil                              p = 0,13         na 13 %       -19.900     -13.000       nepodá                                                                           Kč                                                               Kč                                                vyhraje                                žalobu                                              myslí si, že                           pan Prudil                                p = 0           100%         -23.000     -13.000       nepodá                                                                           Kč                                                               Kč                                               prohraje                                žalobu                         Poznámka k pravděpodobnostem                                Povšimněme   si   ještě,   že   uvedené   pravděpodobnosti   jsou   čistě                         subjektivní kategorie. Jde pouze o náš odhad pravděpodobnosti výhry                         soudního sporu. Tato pravděpodobnost tedy závisí rovněž na sebevědomí                         daného člověka, ale i jiných charakterových vlastnostech (na tvrdohlavosti                         závisí, jak dlouho nám pocit křivdy vydrží; od empatie jsou odvislé šance                         na   odpuštění   a   podobně).   Schopný   advokát   nejen,   že   může   zvýšit                                                              180                                                               182","pravděpodobnost výhry soudního sporu, ale zejména ji dokáže odhadovat s                         lepší přesností, a poskytnout tak cennou radu, zda se soudit, či nikoli.                          Dílčí závěr                                Nyní zaneseme výsledky dvou předchozích situací do tzv. matice                         jednání. Na svislou osu budeme vynášet subjektivní pravděpodobnost                         výhry žalobce. Na vodorovnou osu pak subjektivní pravděpodobnost výhry                         žalovaného. V pravém dolním rohu tak máme situaci, kdy si jsou žalobce i                         žalovaný stoprocentně jistí svou výhrou. Taková situace vždy musí dojít až                         k soudu. V levém horním rohu je situace zcela opačná. Nikdo si není ničím                         jist. Ze strachu z prohraného soudu pan Hlučný raději přistoupí na dohodu,                         i přesto, že pan Prudil by žalobu nikdy nepodal, neboť si svým úspěchem                         také není jist.                                Pro   náklady  soudního   řízení   ve   výši   2.000   Kč   vypadá   matice                         jednání následovně:                                                           pravděpodobnost výhry žalovaného                             NIŽŠÍ NÁKLADY                                                        0 – 80 %       80 – 87 %     87 – 100 %                                                                                      REZIGNA                                                                     REZIGNACE                                                                       (žalovaný         CE                                                       DOHODA           odmítne       (žalovaný                                                       (žaloba by                      odmítne                                        0 – 13 %                      dohodu, ale                                                     ovšem nebyla       žalobce      dohodu, ale                                                        podána)                        žalobce                            pravdě                                       žalobu                                                                                        žalobu                            podobn                                      nepodá)        nepodá)                              ost                            výhry                      DOHODA                            žalobce     13 – 43 %       (jinak by       SOUD            SOUD                                                        došlo k                                                         soudu)                                                       DOHODA                                                        (jinak by                                       43 – 100 %                       SOUD            SOUD                                                        došlo k                                                         soudu)                                  Pro náklady soudního řízení ve výši 10.000 Kč se matice jednání                         změní takto:                                                          pravděpodobnost výhry žalovaného                             VYŠŠÍ NÁKLADY                                                        0 – 80 %       80 – 87 %     87 – 100 %                            pravdě      0 – 13 %       DOHODA          DOHODA         REZIGNA                            podobn                     (žaloba by      (žaloba by        CE                              ost                    ovšem nebyla  ovšem nebyla       (žalovaný                            výhry                       podána)         podána)        odmítne                            žalobce                                                  dohodu, ale                                                                                       žalobce                                                                                        žalobu                                                                                       nepodá)                                                                      183","REZIGNA                                                                                         CE                                                       DOHODA          DOHODA         (žalovaný                                                       (žaloba by      (žaloba by      odmítne                                        13 – 43 %                                                     ovšem nebyla  ovšem nebyla  dohodu, ale                                                        podána)         podána)        žalobce                                                                                        žalobu                                                                                       nepodá)                                                       DOHODA          DOHODA                                                        (jinak by      (jinak by                                       43 – 100 %                                       SOUD                                                        došlo k         došlo k                                                         soudu)         soudu)                                  Pokud obě matice porovnáme, dospějeme k závěru, který se zdá být                         intuitivní. Vyšší náklady soudního řízení motivují k tomu, aby žalobce a                         žalovaný   vyřešili   právní   spor   jinou   cestou   než   soudní.   Zvyšuje   se                         pravděpodobnost, že dojde k dohodě, nicméně také pravděpodobnost, že                         dojde k rezignaci na vymáhání svého práva.                                Motivaci ke smírnému řešení sporu lze považovat za pozitivní efekt                         vyšších soudních nákladů. Dochází ovšem rovněž k negativnímu efektu,                         kterým je rezignace na soudní řešení sporu, která je nutně spojena s                         hledáním jiného způsobu řešení sporu, který může být i nelegální (násilí je                         totiž substitutem k justici).                            4 Ekonomická analýza práva: způsob hrazení nákladů soudního řízení                                  Druhá část naší analýzy se bude věnovat způsobu hrazení nákladů                         soudního řízení. Jde o porovnání dvou systémů: evropského a amerického.                         V evropském systému platí zásada, že „poražený hradí vše“, z čehož jsme                         vycházeli v našem modelovém příkladu. Americký systém ovšem vychází                         z opačného principu „každý si nese své vlastní náklady“.                                Pozměníme náš příklad následovně:                                Pan Hlučný údajně způsobil nemajetkovou újmu svému sousedovi                         panu   Prudilovi   ve   výši   13.000   Kč   za   probdělou   noc   kvůli   bujarému                         večírku. Pan Prudil nabízí, že pokud se dohodnou, postačí mu odškodnění                         ve výši 3.000 Kč. Pokud ovšem pan Hlučný dohodu odmítne, hrozí mu                         soudní řízení, které jej bude stát v každém případě, ať už prohraje nebo                         vyhraje, částku 2.000 Kč.                                Z pohledu žalovaného (pana Hlučného) vypadá situace takto:                                                                                    184","V případě výhry soudního sporu pan Hlučný přijde pouze o náklady                         soudního řešení sporu ve výši 2.000 Kč. V případě prohry pak ještě o                         dalších 13.000 Kč (odškodnění). Druhou možností je uzavřít dohodu o                         narovnání a zaplatit 3.000 Kč bez dalších nákladů.                                Výpočet mezní pravděpodobnosti zůstává stejný:                                           užitek z dohody = užitek ze soudního sporu                                      -3.000 = [p  (-2.000)] + [(1 – p)  (-15.000)]                                            -3.000 = -2.000p – 15.000 + 15.000p                                                     13.000p = 12.000                                                          p = 0,92                                  Vidíme, že v případě amerického systému hrazení soudních nákladů                         již panu Prudilovi nestačí 80% pravděpodobnost výhry sporu, ale spokojí                         se až s 92 %. Rozdíl mezi 3.000 Kč na odškodnění a 2.000 Kč za nejistý                         soud je totiž nepatrný.                                Změní se ovšem i situace žalobce (pana Prudila), a to následovně:                                                  I pan Prudil totiž v případě výhry soudního sporu musí nést své                         náklady na soud ve výši 2.000 Kč. Původní 13% pravděpodobnost výhry                         soudního sporu nutná pro to, aby se pan Prudil odhodlal podat žalobu, se                         tak zvýší na 15 %:                                         užitek ze soudního sporu = užitek z rezignace                                      [p  (-2.000)] + [(1 – p)  (-15.000)] = -13.000                                           -2.000p – 15.000 + 15.000p = -13.000                                                      13.000p = 2.000                                                          p = 0,15                           Dílčí závěr                               Evropským systémem jsme se již zabývali v předchozím příkladu.                         Připomeňme si matici jednání, ke které jsme dospěli:                                                           pravděpodobnost výhry žalovaného                           EVROPSKÝ SYSTÉM                                                        0 – 80 %       80 – 92 %     92 – 100 %                            pravdě      0 – 13 %       DOHODA        REZIGNACE       REZIGNA                            podobn                     (žaloba by      (žalovaný         CE                              ost                    ovšem nebyla       odmítne       (žalovaný                            výhry                       podána)       dohodu, ale      odmítne                            žalobce                                     žalobce      dohodu, ale                                                                         žalobu        žalobce                                                                  185","žalobu                                                                        nepodá)                                                                                       nepodá)                                                       DOHODA                                                        (jinak by                                        13 – 15 %                       SOUD           SOUD                                                        došlo k                                                         soudu)                                                       DOHODA                                                        (jinak by                                       15 – 100 %                       SOUD           SOUD                                                        došlo k                                                         soudu)                                 V   případě   amerického   systému   se   matice   jednání   změní                         následovně:                                                           pravděpodobnost výhry žalovaného                           AMERICKÝ SYSTÉM                                                        0 – 80 %       80 – 92 %     92 – 100 %                                                                                     REZIGNA                                                                                         CE                                                       DOHODA          DOHODA         (žalovaný                                                       (žaloba by      (žaloba by      odmítne                                        0 – 13 %                                                     ovšem nebyla  ovšem nebyla  dohodu, ale                                                        podána)         podána)        žalobce                                                                                        žalobu                                                                                       nepodá)                            pravdě                            podobn                                                   REZIGNA                              ost                                                        CE                            výhry                      DOHODA          DOHODA         (žalovaný                            žalobce     13 – 15 %      (žaloba by      (žaloba by      odmítne                                                     ovšem nebyla  ovšem nebyla  dohodu, ale                                                        podána)         podána)        žalobce                                                                                        žalobu                                                                                       nepodá)                                                       DOHODA          DOHODA                                                        (jinak by      (jinak by                                       15 – 100 %                                      SOUD                                                        došlo k         došlo k                                                         soudu)         soudu)                                 Povšimněme si, že efekt změny úhrady nákladů soudního řízení z                         evropského na americký je totožný jako prosté zvýšení nákladů soudního                         řízení. Tento výsledek není zcela intuitivní. Znamená totiž, že americký                         systém se nijak zásadně neodlišuje od systému evropského. Nedeformuje                         motivace stran se soudit.                                Spousta právníků se přesto domnívá, že způsob hrazení soudních                         nákladů přece jen musí mít vliv na motivaci stran se soudit. Opak je ovšem                         pravdou. Ceteris paribus je americký systém pouze dražším evropským                         systémem.                                Na   základě   provedené   analýzy   ovšem   nelze   říct,   že   současný                         americký systém je ve skutečnosti dražší než evropský. Byl by dražší,                         pokud by veškeré další okolnosti byly totožné (odměny advokátů, délka                                                                   186","soudního řízení, výše soudních poplatků, náklady na dokazování a tak                         dále).                                Na tomto místě je ovšem velmi důležité podotknout, že jsme se                         nezabývali   motivací   samotných   právníků   (advokátů),   ale   pouze                         motivacemi stran sporu. Lze dokázat, že motivace právníků se totiž v                         americkém a evropském systému liší. To ovšem nebylo předmětem naší                         analýzy.                            5 Závěr                                 Každé řešení právního sporu je nákladné. Nejde pouze o náklady v                         účetním smyslu (výše soudních poplatků a odměny advokátům), ale rovněž                         o   náklady   obětované   příležitosti.   Delší   soudní   řízení   je   tak   nutně                         nákladnější než kratší, i pokud by byl soudní poplatek a platby advokátům                         v obou řízeních totožné.                                Soudní řešení sporu je pouze jedním ze způsobů řešení sporu. V                         úvahu připadají též alternativní způsoby řešení sporu (mediace, rozhodčí                         řízení)   nebo   nelegální   prostředky   (násilí   a   výhružky).   Volíme   takový                         způsob řešení sporu, který minimalizuje naše náklady.                                Vyšší náklady soudního řízení vedou k častějšímu používání jiných                         metod řešení sporu, ale zároveň zvyšují motivaci stran se dohodnout. Příliš                         vysoké náklady však zároveň vedou k rezignaci na vymáhání svých práv,                         což nelze považovat za pozitivní jev.                                Samotný způsob hrazení soudních nákladů, zda si každý hradí své                         náklady nebo poražený hradí vše, nehraje žádnou roli. Nemění totiž nijak                         motivace stran se soudit. Za jinak stejných podmínek je americký systém                         pouze dražším evropským systémem.                            Použitá literatura                          BENTHAM, J. An Introduction to the principles of morals and legislation.                         Kitchener, Ont.: Batoche, 2000, 248 s.                           COOTER, R. ULEN, T. Law and Economics. 6th edition. Harlow: Pearson                         Education Limited, 2014, 538 s. ISBN 1-292-02184-5.                           POSNER. R. Economic Analysis of Law. 9th edition. New York: Wolters                         Kluwer Law \& Business, 2014, 1026 s, ISBN 978-1-4548-3388-8.                             Kontakt:                          vit.krizka@gmail.com                                                                            187","IDEA UNIVERZALITY A LIDSKÁ PRÁVA                                                       Martin Hapla    *                             Abstract: In his contribution the author examines the idea of universality                         in its relation to human rights. He focuses mostly on its connection with                         human nature. He points out vagueness of a content of this nature and                         ambiguity about a way how it can found rights. At the end the author deals                         with a pragmatic attitude to human rights.                           Keywords: human rights, universality, human nature, pragmatism                          Abstrakt: Autor ve svém příspěvku zkoumá ideu univerzality ve vztahu k                         lidským   právům.   Zaměřuje   se   především   na   její   spojitost   s   lidskou                         přirozeností.   Poukazuje   na   nevyjasněnost   obsahu   této   přirozenosti   a                         nejasnosti ohledně způsobu, jakým zakládá subjektivní práva. Na závěr se                         stručně zabývá i pragmatickým přístupem k lidským právům.                           Klíčová slova: lidská práva, univerzalita, lidská přirozenost, pragmatismus                            Úvod                                 O univerzalitě lidských práv bylo uvažováno mnoha mysliteli v                         různých kontextech a různými způsoby. Existuje tedy řada přístupů k této                         problematice, které ovšem ne vždy zkoumají totožnou věc. Nelze totiž                         tvrdit, že existuje pouze jedna univerzalita lidských práv. Jen americký                         teoretik Jack Donnelly rozlišuje univerzalitu konceptuální, substantivní,                         funkční, právně-mezinárodní, překrývajícího se konsenzu, antropologickou                         a   ontologickou.   Tyto   různé   formy  univerzality  mají   přitom  v   mnoha                                         1                         ohledech velmi odlišný obsah a sám Donnelly k nim zaujímá i odlišné                         postoje.                                Pro potřeby tohoto textu je však třeba toto bezesporu široké téma                         poněkud zúžit. Proto bych si s jistým zjednodušením dovolil konstatovat,                         že idea univerzality ve vztahu k lidským právům představuje problém ve                         dvou základních rovinách. První z nich reprezentují výzvy přicházející z                         minulosti – tedy přirozenoprávní dědictví, které významným způsobem                         ovlivnilo podobu lidských práv. Druhou rovinu tvoří naopak výzvy, které                           * Mgr. Martin Hapla; Právnická fakulta Masarykovy univerzity, Česká republika.                         1 DONNELLY, Jack. The Relative Universality of Human Rights. Human Rights                            Quarterly. 2007, Vol. 29, No. 2, pp. 281-306. ISSN 0275-0392. S. 281.                                                                  188","před nás staví budoucnost a které jsou v úzké souvislosti zejména se                         stupňujícím se procesem globalizace. V následujících řádcích bych se rád                         věnoval především těm prvním zmíněným. Samozřejmě,  že je s  nimi                         neodmyslitelně spojen onen odvěký spor přirozeného a pozitivního práva,                         který zde já nemám z pochopitelných důvodů ambice vyřešit. Chtěl bych                         se tedy spíše jen pokusit přiblížit odborné diskuze, které se v této oblasti                         vedou, a jejich možná vyústění.                            1 Historický kontext přirozených práv a základní problémy                                 Sama   představa   přirozených   práv   coby   všeobecných   práv                         subjektivních by měla být vnímána ve svém historickém kontextu. V jeho                         rámci tato práva vyznívají jako reakce stále sebevědomějších měšťanských                         vrstev   na   novověký   absolutismus,   na   progresivně   narůstající   moc                         panovníka a s ním ztotožňovaného státu. V obecné rovině je tudíž můžeme                         chápat též jako vyjádření touhy člověka po ukotvení právních norem v                         určité   formě   nadosobního   řádu,   který   by   již   nebyl   závislý   na   lidské                         libovůli. Kromě toho by tento řád právě tím, že by fixoval pro všechny                         časy určitý stav, dokázal lidem poskytnout i značnou míru jistoty a bezpečí.                         Není proto překvapivé, že rozebíraná idea ožívala vždy v dobách, kdy se                         faktická moc vymykala z jakýchkoliv mezí, tedy naposledy obzvláště silně                         ve spojitosti s druhou světovou válkou.                                V prostředí západní Evropy hrál původně roli nadosobního garanta                         práv bůh. Tato představa se však z různých důvodů ukázala postupem času                         jako   neakceptovatelná   a   proto   byla   nahrazena   odkazem   k   přírodě,   k                         přirozenosti člověka, k tomu, co mají všichni lidé společné. Tím získala                         tato   práva   ovšem   nejen   onu   nadosobní   garanci,   ale   i   onen   nezbytně                                                                                                 2                         univerzální rozměr, stejně jako atributy nezcizitelnosti a nezadatelnosti.                         Idea   lidských   práv   jakožto   práv   univerzálních,   příslušejících   každému                         člověku   z   toho   důvodu,   že   je   lidskou   bytostí,   pak   zůstala   nesmírně                         populární i ve druhé polovině dvacátého století a často spojovala i teoretiky                         z   jinak   protikladných   názorových   táborů   jako   byli   například   Maurice                                                                4                                  3                         Cranston   a již zmíněný Jack Donnelly . S touto ideou se však pojí dva                         základní   problémy.   První   souvisí   s   nevyjasněností   obsahu   takové                         přirozenosti, potažmo s nevyjasněností pojmu člověka vůbec. Druhý s tím,                         jakým způsobem tato přirozenost zakládá subjektivní práva.                            2 Nevyjasněnost obsahu lidské přirozenosti                                  Idea lidské přirozenosti byla koneckonců kritizována již v době                         svého vzniku. Například Blaise Pascal ve svých Myšlenkách uvedl, že má                         strach, aby tato přirozenost sama nebyla jen prvním zvykem, tak jako je                           2 K tomu srovnej MARITAIN, Jacques. Člověk a stát. Vyd. 1. Praha: Triáda, 2007, 211                            s. ISBN 9788086138862. S. 92.                         3 MACMILLAN, C. Michael. Social versus Political Rights. Canadian Journal of                            Political Science / Revue canadienne de science politique. 1986, vol. 19, no. 2, s. 283-                            304. ISSN 0008-4239. S. 284.                         4 DONNELLY, Jack. International Human Rights. 3rd ed. Boulder: Westview Press,                            2007, xiv, 247 s. ISBN 9780813343266. S. 38.                                                                  189","5                         zvyk druhou přirozeností.  Důležitou roli při zpochybnění této ideje dále                         sehrál   i   proces   kolonializace   a   z   něho   vyplývající   zvyšující   se                         obeznámenost   s   mimoevropskými   kulturami,   která   vrhla   světlo                         nesamozřejmosti na evropský způsob života a s ním spojené hodnoty.                         Zdůrazňována byla také skutečnost, že lidé se rodí jako slabé a zranitelné                         bytosti, které jsou způsobilé k samostatnému životu a rozhodování teprve                         po mnoha letech formování v procesu socializace. To mělo velký význam                         především   z   toho   hlediska,   že   ve   většině   teorií   byl   všemi   sdílenou                         podstatou lidské přirozenosti rozum, popřípadě schopnost autonomních                         morálních   úsudků,   čehož   je   samozřejmě   zrovna   narozené   dítě   stěží                         schopno, stejně jako třeba pacient ve vegetativním stavu. Nakonec, stran                         kritiky přirozenosti nelze nevzpomenout ani podněty, které vyplynuly z                         hlubšího výzkumu lidské psychiky v závěru 19. století. Jak upozorňuje Jan                         Sokol, byly to zejména Freudovy objevy, že „já není pánem ve svém                         domě“,   že   člověk   nemůže   být   vnímán   „jako   samostatné   a   za   vše                         zodpovědné  individuum.“,  které  podryly  dosavadní  představy  o  lidské                         přirozenosti. 6                                Pokud jde o samotný pojem člověka, jeho nevyjasněnost můžeme v                         oblasti   lidských   práv   dobře   ilustrovat   například   na   četných   sporech                         spojených s otázkou, kdy člověk vzniká, zda s narozením nebo s početím,                         od jakého okamžiku by měl být nositelem jakých práv a tak podobně. Byly                         to především nové proudy ve filosofii 20. století jako existencialismus a                         postmodernismus, které odmítly představu, že člověk a jeho existence jsou                         něčím předem daným, ale naopak zdůraznily jejich otevřený charakter,                         jejich principiální neuchopitelnost. V této souvislosti stojí ještě za to se                         zastavit u následujícího: Před chvílí jsem se zmínil o tom, že představa                         přirozenosti byla kritizována za to, že by za určitých okolností mohla vést                         k vyloučení některých skupin lidí – například dětí – z pojmu člověka a tedy                         připravit je i o jejich status nositelů lidských práv. Už jenom sám fakt, že je                         něco takového stavěno jako výtka však svědčí o tom, že pojem člověka, tak                         jak v dnešní společnosti právě funguje, do sebe tyto skupiny zahrnuje. Jen                         díky   tomu   můžeme   jejich   vyloučení   vnímat   jako   křivdu.   To   ovšem                         nevypovídá ještě nic o tom, že pojem člověka není umělým konstruktem,                         jelikož dlouhou dobu nebyli ženy, děti a lidé z kolonií nositeli mnoha                         lidských   práv,   nezřídka   přitom   z   toho   důvodu,   že   jim   byly   upírány                         rozumové schopnosti. Je tedy vidno, že se jedná o pojem opravdu velmi                         otevřený.                                 5 BLAISE, Pascal. Pascal's Pensées [online]. New York: E. P. Dutton \& Co., Inc., 1958                            [vid. 1. 6. 2014]. SBN 0-525-47018-2. Dostupné z:                            http://www.gutenberg.org/files/18269/18269-h/18269-h.htm: „I am much afraid that                            nature is itself only a first custom, as custom is a second nature.“                         6 K tomu a stejně tak i obecně ke kritice ideje přirozenosti viz vynikající texty SOKOL,                            Jan. Moc, peníze a právo: esej o společnosti a jejích institucích. Plzeň: Vydavatelství a                            nakladatelství Aleš Čeněk, 2007, 291 s. ISBN 9788073800666. Zejména s. 262-263.                            SOKOL, Jan. Jsou lidská práva přirozená? Nadační fond Martina Bubera [online].                            Nadační fond Martina Bubera, datum a místo vydání neuvedeno [cit. 1. 6. 2014].                            Dostupné z: http://buberfund.cz/projekt-webdialog/universalnost-lidskych-prav/jsou-                            lidska-prava-prirozena-j-sokol/                                                                  190","3 Nevyjasněnost vztahu lidské přirozenosti k subjektivním právům                                  Ještě mnohem obtížnější než stanovení obsahu lidské přirozenosti je                         však objasnění toho, jak vůbec může takováto přirozenost zakládat nějaká                         práva. To, že tradiční přístupy k lidským právům dostatečně neosvětlují                         vztah a zejména přechod mezi hodnotami a právy kritizuje mimo jiné i                                     7                         Joseph Raz.  Má-li mít nějaké právo univerzální charakter, má-li být jeho                         platnost ukotvena v nějakém nadosobním řádu, nutně zde vyvstává otázka                         po   povaze   a   věrohodnosti   jeho   zdroje.   Například   Káhirská   deklarace                         lidských práv v islámu   odvozuje původ lidských práv od boha jakožto                                                8                         jejich   normotvůrce,   což   může   být   v   kontextu   zemí,   kde   je   islám                         převládajícím náboženstvím, dostatečně pádným argumentem. V kontextu                         evropského myšlení je však něco podobného jen sotva přijatelné. Jako                         problematické ovšem vyznívají i četné koncepce, které jsou západnímu                         myšlení   více   vlastní.   Někteří   teoretici   se   uvedený   problém   například                         pokouší řešit přijetím teze, že normativita předchází fakticitu. Podobně                         jako člověk nemá pravdu, nýbrž pravda má jeho, jak kdysi tvrdil Emanuel                         Rádl, my lidé nemáme lidská práva, nýbrž ony mají nás. Již se rodíme do                         lidských práv, jsme do nich jistým způsobem „vrženi“, což ovšem také                         znamená, že taková práva jakkoliv mohou být i univerzální, nemohou být                                                         9                         založena na lidské přirozenosti.  Není to však příliš složité řešení? Příliš                         obtížně pochopitelné na to, aby mohlo sloužit jako přijatelný argument pro                         většinu společnosti?                            4 Pragmatický přístup k lidským právům a smysl požadavku jejich                         univerzality                                  Pravda je, že nebudeme-li se snažit pohybovat v určitém všeobecně                         platném rámci, tak člověk má vždy po ruce nějaké hodnoty, které vyznává                         a   které   nemůže   na   základě   svého   individuálního   volního   rozhodnutí                         změnit.  Lidská práva  tedy rozhodně  nevisí  ve vzduchoprázdnu,  avšak                         takový   způsob   nazírání   na   ně   jim   stupeň   jistoty   podobný   fyzikálním                         zákonům   rozhodně   neposkytuje.   V   tomto   okamžiku   stojí   za   zmínku                         připomenout jméno Richarda Rortyho, jehož pragmatický přístup je na                         právě   uvedených   předpokladech   založen.   Neměli   bychom   se   tedy                                                                    10                          7 RAZ, Joseph. Human Rights without Foundations. In: BESSON, Samantha;                            TASIOULAS, John (eds.). The Philosophy of International Law. Oxford: Oxford                            University Press, 2010, s. 321-337. ISBN 978–0–19–920858–6. S. 323-325.                         8 Cairo Declaration on Human Rights in Islam. Human Rights Library. University of                            Minnesota [online]. University of Minnesota, 1993 [cit. 1. 6. 2014]. Dostupné z:                            http://www1.umn.edu/humanrts/instree/cairodeclaration.html K odvozování původu                            lidských práv z Koránu srovnej též DONNELLY, Jack. The Relative Universality of                            Human Rights. Human Rights Quarterly. 2007, Vol. 29, No. 2, pp. 281-306. ISSN                            0275-0392. S. 284.                         9 Více viz HAVLÍČEK, Aleš. Otázka lidských a přirozených práv. Nadační fond                            Martina Bubera [online]. Nadační fond Martina Bubera, datum a místo vydání                            neuvedeno [cit. 1. 6. 2014]. Dostupné z: http://buberfund.cz/projekt-                            webdialog/universalnost-lidskych-prav/otazka-lidskych-a-prirozenych-prav-a-                            havlicek/                         10 K tomu podrobně HAPLA, Martin. Richard Rorty a lidská práva. Časopis pro právní                            vědu a praxi. 2014, vol. XXII, no. 1, s. 69-75. ISSN 1210-9126.                                                                  191","opravdu vzdát přemýšlení v onom všeobecném rámci a neuvažovat o                         lidských právech jenom v oněch menších, konkrétních rozměrech, protože                         jenom to nám může něco užitečného přinést? Nehledat obecná zdůvodnění                         lidských práv, ale jen zdůvodnění pro naše osobní postoje k nim? Uvažovat                         pouze v bezprostředních alternativách? Nezaměřit se pouze na udržování                         adekvátní diskuze o nich? Ono hledání něčeho společného všem lidem                         ostatně zůstává přítomno i v Rortyho teoriích, avšak pouze jako etický                         požadavek, který nás má vést k trivializaci konkrétních skutečností, které                         lidi rozdělují. 11                                V  čem   a   nakolik   je   tedy  požadavek   univerzality,   který   je   tak                         podstatnou   součástí   vymezení   lidských   práv,   vůbec   důležitý?   Nemůže                         zůstat nakonec pouze oním etickým požadavkem některých lidí, jejich                         osobním postojem, který nevolá po tom, aby jej akceptovali úplně všichni?                         Z hlediska fungování těchto práv v čistě právním smyslu, tedy zejména                         jako práv základních, je důležitost požadavku jejich univerzality značně                         omezená. Spíše se zdá, že je její význam třeba hledat v rovině politické či                         filosofické než v rovině právní a to především v její spojitosti s otázkou                         legitimity.   Byla   to   totiž   právě   velmi   silná   legitimita,   kterou   lidským                         právům tato idea tradičně poskytovala, a to nejen v různých politických                         bojích o ně samotné. Ve smyslu právním pak hrála důležitou roli nanejvýš                         v oblasti mezinárodněprávní, avšak i tam jenom v určitých mezích. Prostor,                         který se jí otvíral, jí byl podle mého soudu dán především díky tomu, že                         mezinárodní právo veřejné leckdy bývá jen poměrně málo opravdovým                         právem a je často ve skutečnosti spíše politikou.                            Závěr                                  Jak   jsem   naznačil   již   na   začátku,   diskuze   vedené   o                         přirozenoprávním odkazu, který zakládá i požadavek univerzality lidských                         práv, jen těžko mohou být uzavřené nějakým jednoznačným závěrem,                         avšak ve směru úvah, které jsem zde v předchozích chvílích naznačil, se mi                         jeví jako vhodné zakončit své vystoupení jednou z myšlenek Jana Sokola.                         Tento autor tvrdí, že idea, že lidská práva jsou přirozená a daná jaksi sama                         sebou,   může   být   nebezpečná   právě   proto,   že   aby   mohla   tato   práva                         fungovat, je třeba je ustavičně prosazovat a vychovávat člověka k jejich                                      12                         respektování.   K jistým pragmatickým požadavkům kladeným na lidská                         práva, stejně jako na jejich zdůvodnění, se lze samozřejmě stavět různě a                         právě tato pluralita názoru na ně je v pořádku, avšak jistě je nelze naprosto                         opomíjet.   I   když   akceptujeme   univerzalitu   lidských   práv   a   jejich                         přirozenoprávní   kořeny,   stále   zůstanou   samy   o   sobě   morálním,   byť                         všeobecně platným, požadavkem, jehož skutečné fungování je třeba teprve                         zajistit a prosadit.                               11 Srovnej tamtéž, s. 72.                         12 SOKOL, Jan. Jsou lidská práva přirozená? Nadační fond Martina Bubera [online].                            Nadační fond Martina Bubera, datum a místo vydání neuvedeno [cit. 1. 6. 2014].                            Dostupné z: http://buberfund.cz/projekt-webdialog/universalnost-lidskych-prav/jsou-                            lidska-prava-prirozena-j-sokol/                                                                  192","Použitá literatura                           BLAISE, Pascal. Pascal's Pensées [online]. New York: E. P. Dutton \& Co.,                         Inc., 1958 SBN 0-525-47018-2. Dostupné z:                         http://www.gutenberg.org/files/18269/18269-h/18269-h.htm.                           Cairo Declaration on Human Rights in Islam.  Human Rights Library.                         University of Minnesota [online]. University of Minnesota, 1993. Dostupné                         z: http://www1.umn.edu/humanrts/instree/cairodeclaration.html.                          DONNELLY,   Jack.  International   Human   Rights.  3rd   ed.   Boulder:                         Westview Press, 2007, xiv, 247 s. ISBN 9780813343266.                           DONNELLY, Jack. The Relative Universality of Human Rights. Human                         Rights Quarterly. 2007, Vol. 29, No. 2, pp. 281-306. ISSN 0275-0392.                           HAPLA, Martin. Richard Rorty a lidská práva. Časopis pro právní vědu a                         praxi. 2014, vol. XXII, no. 1, s. 69-75. ISSN 1210-9126.                           HAVLÍČEK, Aleš. Otázka lidských a přirozených práv.  Nadační fond                         Martina Bubera  [online]. Nadační fond Martina Bubera, datum a místo                         vydání neuvedeno [cit. 1. 6. 2014]. Dostupné z:                         http://buberfund.cz/projekt-webdialog/universalnost-lidskych-prav/otazka-                         lidskych-a-prirozenych-prav-a-havlicek/.                          MACMILLAN,   C.   Michael.   Social   versus   Political   Rights.  Canadian                         Journal of Political Science / Revue canadienne de science politique. 1986,                         vol. 19, no. 2, s. 283-304. ISSN 0008-4239.                          MARITAIN, Jacques. Člověk a stát. Vyd. 1. Praha: Triáda, 2007, 211 s.                         ISBN 9788086138862.                          RAZ,   Joseph.   Human   Rights   without   Foundations.   In:   BESSON,                         Samantha; TASIOULAS, John (eds.).  The Philosophy of International                         Law. Oxford: Oxford University Press, 2010, s. 321-337. ISBN 978–0–19–                         920858–6.                          SOKOL, Jan. Jsou lidská práva přirozená? Nadační fond Martina Bubera                         [online]. Nadační fond Martina Bubera, datum a místo vydání neuvedeno.                         Dostupné z: http://buberfund.cz/projekt-webdialog/universalnost-lidskych-                         prav/jsou-lidska-prava-prirozena-j-sokol/.                           SOKOL, Jan. Moc, peníze a právo: esej o společnosti a jejích institucích.                         Plzeň:  Vydavatelství   a   nakladatelství  Aleš   Čeněk,   2007,  291   s.   ISBN                         9788073800666.                            Kontakt:                           martinhapla@mail.muni.cz                                                                   193","Vědecká redakce MU            prof. PhDr. Ladislav Rabušic, CSc.; Ing. Radmila Droběnová, Ph.D.           Mgr. Michaela Hanousková; doc. Mgr. Jana Horáková, Ph.D.           doc. JUDr. Josef Kotásek, Ph.D.; Mgr. et Mgr. Oldřich Krpec, Ph.D.           prof. PhDr. Petr Macek, CSc.; PhDr. Alena Mizerová           doc. Ing. Petr Pirožek, Ph.D.; doc. RNDr. Lubomír Popelínský, Ph.D.           Mgr. David Povolný; Mgr. Kateřina Sedláčková, Ph.D.           prof. RNDr. David Trunec, CSc.; prof. MUDr. Anna Vašků, CSc.           prof. PhDr. Marie Vítková, CSc.; Mgr. Iva Zlatušková           doc. Mgr. Martin Zvonař, Ph.D.                 DEN PRÁVNÍ TEORIE            Mgr. Martin Hapla (ed.)              Vydala Masarykova univerzita roku 2014           Spisy Právnické fakulty MU č.485 (řada teoretická, Edice Scientia)              Ediční rada: J. Kotásek (předseda), J. Bejček, V. Kratochvíl,                       N. Rozehnalová, P. Mrkývka, J. Hurdík, R. Polčák, J. Šabata              1. vydání, 2014            ISBN 978-80-210-7369-2"];