var textForPages = ["Tomáš Černohous, Zdeněk kříž             Konflikty ve skutečné               a „nové“ východní Africe                 Podklady pro simulační hru","Konflikty ve skutečné                   a „nové“ východní Africe                    Podklady pro simulační hru                      Tomáš Černohous, Zdeněk kříž                                           Všechna práva vyhrazena. Žádná část této elektronické knihy nesmí                          být reprodukována nebo šířena v papírové, elektronické či jiné podobě                          bez předchozího písemného souhlasu vykonavatele majetkových práv                          k dílu, kterého je možno kontaktovat na adrese – Nakladatelství                          Masarykovy univerzity, Žerotínovo náměstí 9, 601 77 Brno.                          Masarykova univerzita                 Brno 2014","Tato publikace vznikla v rámci projektu OP VK s názvem             „Internacionalizace, inovace, praxe: sociálně-vědní vzdělávání pro 21. století“             s registračním číslem CZ.1.07/2.2.00/28.0225. Tento projekt je             spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem             České republiky. Více informací k projektu naleznete zde:             http://www.fss.muni.cz/cz/site/struktura/projekty/sova.                Vědecká redakce Masarykovy univerzity:                prof. PhDr. Ladislav Rabušic, CSc.                Mgr. Iva Zlatušková                Ing. Radmila Droběnová, Ph.D.                Mgr. Michaela Hanousková                doc. Mgr. Jana Horáková, Ph.D.                doc. JUDr. Josef Kotásek, Ph.D.                Mgr. et Mgr. Oldřich Krpec, Ph.D.                prof. PhDr. Petr Macek, CSc.                PhDr. Alena Mizerová                doc. Ing. Petr Pirožek, Ph.D.                doc. RNDr. Lubomír Popelínský, Ph.D.                Mgr. David Povolný                Mgr. Kateřina Sedláčková, Ph.D.                prof. RNDr. David Trunec, CSc.                prof. MUDr. Anna Vašků, CSc.                prof. PhDr. Marie Vítková, CSc.                doc. Mgr. Martin Zvonař, Ph.D.                    © 2014 Tomáš Černohous, Zdeněk Kříž             © 2014 Masarykova univerzita              ISBN 978-80-210-6888-9","4                                                       OBSAH             OBSAH                    Seznam obrázků, tabulek a schémat                                                                   6               1. KONFLIKTY VÝCHODNÍ AFRIKY (Tomáš Černohous) . . . . . . .    7                1.1. Úvod  . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .     7               1.2. Občanská válka ve Rwandě (1990–1994)  . . . . . . . . . . . .   10               1.3. Občanská válka v Burundi (1993–2008) . . . . . . . . . . . . .   12               1.4. První válka v Kongu (Zair) (1996–1997) . . . . . . . . . . . . .   14               1.5. Druhá válka v Kongu (DRC) (1998–2002) . . . . . . . . . . . .   16               1.6. Konflikt v provinciích Kivu (2004–současnost) . . . . . . . . .   19               1.7. Konflikt v regionu Ituri (1999–2006)  . . . . . . . . . . . . . . .   22               1.8. Občanská válka v Ugandě (1986–současnost) . . . . . . . . .   25               1.9. Občanská válka v Somálsku (1991–současnost) . . . . . . . .   28              1.10. Občanská válka v Džibutsku (1990–1994).  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .   31              1.11. Konflikt v Etiopii o status SRS (1994–současnost) . . . . . . .   34              1.12. Konflikt o status státu Oromia (1991–současnost).  .  .  .  .  .  .   36              1.13. Válka mezi Etiopií a Eritreou (1998–2000) .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .   37                2. AFRICKÁ UNIE A JEJÍ ROLE PŘI ŘEŠENÍ KONFLIKTŮ              (Tomáš Černohous) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  45               2.1. Historický kontext a bezpečnostní profil organizace . . . . .   46                2.2. Africká mírová a bezpečnostní architektura . . . . . . . . . .   48               2.3. Hodnocení efektivity AU . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .   55","5                                                       OBSAH             3. NOVÁ VÝCHODNÍ AFRIKA –              HYPOTETICKÝ REGION JAKO PODKLAD PRO SIMULACI              (Tomáš Černohous, Zdeněk kříž) .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  62                 Bangalla . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .   63                 Buranda . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .   65                 Murkatesh.  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .   68                 Ivory Lana .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .   69                 Genosha .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .   71                 Liqueria . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .   73                    Seznam použité literatury                                                76","6                                   SEZNAM OBRÁZKŮ, TABULEK A SCHÉMAT             SEZNAM OBRÁZKŮ, TABULEK A SCHÉMAT               Obrázek č. 1: Mapa regionu východní Afriky .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  9            Obrázek č. 2: Nová východní Afrika  . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .   73             Obrázek č. 3: Lokace hlavních měst.  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .   86            Tabulka č. 1: Rysy a trendy ozbrojených konfliktů                      východní Afriky.  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .   40             Tabulka č. 2: Složení Afrických pohotovostních sil (ASF) . . . . . . . .   52            Tabulka č. 3: Scénáře Afrických pohotovostních sil . . . . . . . . . . .   53            Schéma č. 1: Diagram průběhu                      a dynamiky zkoumaných konfliktů.  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .   44             Schéma č. 2: Kontinentální úroveň struktury APSA . . . . . . . . . . .   49","7                                        1. KONFLIKTY VÝCHODNÍ AFRIKY             1. KONFLIKTY VÝCHODNÍ AFRIKY               Tomáš Černohous               1.1. Úvod             Vymezení regionu východní Afriky může nabírat celé řady podob podle            toho, zda se na tento region budeme dívat geografickou, historickou či            geopolitickou optikou. V rámci tohoto textu je toto označení používáno            pro státy Afrického rohu (Etiopie, Eritrea, Džibutsko, Keňa a Somál-            sko) a oblasti Velkých jezer (Burundi, Demokratická republika Kongo,            Tanzanie, Rwanda a Uganda). Historický kontext ozbrojených konfliktů            tohoto regionu je dán především koloniálním a studenoválečným dě-            dictvím uvaleným na státy, ve kterých probíhaly. Doprovodným jevem            kolonialismu, který se kromě Etiopie týkal všech zemí  regionu, byla            transformace tradičních mocenských struktur a lokálních hodnot dle            západoevropského stylu a vytvoření autoritativní kultury, ve které ev-            ropské mocnosti prosazovaly dle logiky „rozděl a panuj“ některé skupiny            společnosti jako nadřazené (nejvhodnějším příkladem je belgický kolo-            nialismus ve Ruandě-Urundi a konstrukce nadřazené identity Tutsiů).            Sine qua non v udržování bezpečnosti a stability loutkových koloniál-            ních vlád bylo také ustanovení dobře vyzbrojené armády, která režim            chránila proti externím vojenským hrozbám a působila jako odstrašující            prostředek proti případnému odporu veřejnosti. Tím byla zmíněná au-            toritativní kultura úspěšně militarizována. (Young 2009: 19–35) Nejpro-            blematičtějším prvkem kolonialismu bylo zcela určitě vytvoření hranic,            které ignorovaly přirozené etnické, kulturní, historické a náboženské te-            ritoriální celky. Dopady tohoto kroku se v mnoha zemích východní Af-            riky projevily až s oslabením autoritativní kontroly centrálních režimů            a zahájením demokratické tranzice po konci studené války v podobě            vnitrostátních  konfliktů  převážně  s  požadavkem  autonomie  různých            etnických skupin (např. konflikty v Etiopii či územní štěpení Somálska)            či teritoriálních mezinárodních konfliktů (např. Etiopie vs. Eritrea či            Eritrea vs. Džibutsko).","8                                        1. KONFLIKTY VÝCHODNÍ AFRIKY                Po  dekolonializaci  k  mnoha  změnám  nedošlo.  I  když  proběhla            v mnoha zemích velmi násilným a rozhodným způsobem (např. násilná            rwandská revoluce v roce 1959, na jejímž základě uteklo více než sto tisíc            tutsijských uprchlíků do sousedních zemí, či secesionistické konflikty            v Kongu v roce 1960), africké elity po zisku nezávislosti v podstatě udržo-            valy represivní instituce, hodnoty a procesy vytvořené jejich evropskými            patrony. Neokoloniální státy se u většiny zkoumaných zemí vyznačovaly            parazitickou a kleptokratickou vládnoucí třídou, která využívala stát jako            arénu pro soukromou akumulaci kapitálu a byla závislá na násilí jako            primární odpovědi na odlišné názory. (Ukaga – Afoaku 2005: 176–178)            Soupeření USA a SSSR o globální dominanci nahradilo v této době ko-            loniální překrytí místní bezpečnostní dynamiky. Supervelmoci podpo-            rovaly ideologicky spřízněné státy a pomáhaly jim potlačovat jejich do-            mácí opozici, což vedlo k polarizaci místních států a rostoucímu tlaku            na jejich další militarizaci. Tímto vývojem byl postižen zejména Africký            roh díky své geopolitické poloze u Rudého moře jakožto významné do-            pravní tepny ropných tankerů. Do Ogadenské války v letech 1977–1978            poskytoval SSSR zbraně v hodnotě několika stovek milionů USD Somál-            sku a poté Etiopii. Svým patronem opuštěné Somálsko se v reakci na to            sblížilo s USA, které zemi dále vyzbrojovaly. (Woodward 2003: 136–139)            Díky podpoře obou velmocí dokázalo Somálsko vybudovat největší ar-            mádu v Africe, jejíž zbraně po pádu Barrého v roce 1991 využily somálské            klany k vedení destruktivní občanské války.               S koncem studené války zmizela ekonomická a vojenská podpora vel-            mocí, sílila ekonomická krize mnoha místních států, rostl tlak na jejich            liberalizaci a  objevovaly se požadavky různých skupin společnosti na            sebeurčení. Její skončení sice odstranilo dle terminologie RSC překrytí            regionu vnějšími supervelmocemi a s ním související mocenskou zátěž,            ale díky jejich odchodu zmizel také jejich nezpochybnitelný moderační            vliv na tento region. V důsledku výše uvedených skutečností se většina            autoritativních států východní Afriky začala postupně rozpadat. Někde            byl tento trend zahájen ještě krátce před koncem studené války (občanská            válka v Ugandě od roku 1986, demokratická tranzice Burundi od roku            1987 končící občanskou válkou v roce 1993, občanská válka ve Rwandě            od roku 1990), někde souběžně s jejím koncem (občanská válka v Dži-            butsku a svržení komunistické vlády v Etiopii v roce 1990 a následné            konflikty o secesi vedené OLF a ONLF) a jinde se akumulovalo napětí","9                                        1. KONFLIKTY VÝCHODNÍ AFRIKY             několik dalších dlouhých let (vypuknutí první války v Kongu v roce 1996            a svržení diktátora Mobuta Sésé Seka o rok později). Jediné dvě země ve            východní Africe, kterých se konec studené války významněji nedotkl,            byla Tanzanie, která měla určitou formu demokracie v podstatě od zisku            nezávislosti v roce 1961, a Keňa, kde byla demokratická tranzice ukon-            čena při vcelku klidných svobodných volbách v roce 1992.               Po skončení studené války se ve východní Africe uskutečnilo 12 vý-            znamných ozbrojených konfliktů, které budou představeny v  tomto            textu: občanská válka ve Rwandě, občanská válka v Burundi, první válka            v Kongu (Zair), druhá válka v Kongu (DRC), konflikt v provinciích Kivu,            konflikt v regionu Ituri, občanská válka v Ugandě, občanská válka v So-            málsku, občanská válka v Džibutsku, konflikt v Etiopii o status SRS, kon-            flikt v Etiopii o status státu Oromia a válka mezi Etiopií a Eritreou.             Obrázek č. 1: Mapa regionu východní Afriky  1                                             1  Ilustrace vytvořená autorem. Podkladová mapa z maps.google.com.","10                                       1. KONFLIKTY VÝCHODNÍ AFRIKY             1.2. Občanská válka ve Rwandě (1990–1994)             V tomto konfliktu proti sobě stály na jedné straně Rwandská vlastenecká            fronta (Front patriotique rwandais, FPR), politicko-vojenská organizace            zformovaná v Ugandě v prosinci 1987 s cílem dosáhnout návratu tutsij-            ských uprchlíků z období politických perzekucí let 1959 a 1973 zpět do            Rwandy, porazit režim prezidenta Habyarimany a zrovnoprávnit posta-            vení Tutsiů ve Rwandě, a na druhé straně hutuský rwandský režim, který            usiloval o udržení své moci za každou cenu, později také o vymýcení            tutsijského obyvatelstva, a byl reprezentován několika aktéry (především            extrémně etnicky pro-hutusky a antitutsijsky orientovanými politickými            stranami, jejich milicemi Interahamwe a Impuzamugambi a poměrně            malými, ale dobře vybavenými Rwandskými ozbrojenými sílami (Forces            Armeée Rwandaises, FAR). (Chrétien 1997: 93–95)               Ke vzniku otevřeného konfliktu došlo invazí FPR do Rwandy 1. října            1990. Moment překvapení vedl k raným úspěchům FPR, nicméně o tý-            den později přechází FAR do protiofenzívy a za pomoci vojáků Zairu            a Francie odpor FPR likviduje. (Prunier 1995: 93–96) Rychlý postup FAR            vedl k situaci, kdy do konce měsíce již v podstatě neexistovala žádná bo-            jová fronta a konflikt tak přirozeně deeskaloval. FPR se následně stáhla            do hor, reorganizovala své jednotky a začala s partyzánskou válkou vy-            značující se strategií „hit and run“. V tomto období nabírá na urgenci            zejména civilní násilí. Extrémisté rwandského režimu povzbuzují občany            k masakrům vůči Tutsiům, případně i umírněným Hutuům. Rwandská            armáda také rekrutuje nové vojáky, dodává zbraně milicím a za pomocí            Francie mohutně dozbrojuje. V červnu 1992 byl sice zahájen mírový pro-            ces, v rámci kterého došlo k podpisu dohody o zastavení palby, ale období            vyjednávání je doprovázeno silným odporem hutuských extrémistických            stran a pokračujícím civilním násilím. Vyvrcholením byla opětovná es-            kalace kofliktu ze strany FPR v únoru 1993. Její úspěšný postup byl zasta-            ven zhruba 30 km od Kigali až z důvodu hrozby vystoupení francouzské            armády na podporu rwandské armády. (Prunier 1995: 177) Další kolo            mírových jednání skončilo v srpnu 1993 podpisem mírové dohody v tan-            zanijské Aruše. (Mutwol 2009: 184)               Mír byl ale velice křehký a značně komplikovaný vývojem v Burundi,            kde byl tutsijskými extrémisty zabit nově zvolený hutuský prezident Mel-            chior Ndadaye. Tato událost přispívala k nenávisti hutuských extrémistů","11                                       1. KONFLIKTY VÝCHODNÍ AFRIKY             vůči tutsijskému obyvatelstvu a FPR a společně s jejich zakořeněným            odporem vůči mírovému procesu nakonec vedla k rozhodnutí realizovat            tzv. finální řešení tutsijské otázky. (Prunier 1995: 200) 6. dubna 1994            bylo nad Kigali sestřeleno letadlo s prezidentem Habyarimanou, který            se vracel společně s novým prezidentem Burundi Ntaryamiranou ze se-            tkání s prezidenty regionu z Dar es Salaamu, na kterém čelil silné kritice            za neimplementaci mírové dohody. Oba prezidenti v letadle zahynuli.            Pachateli útoku byli pravděpodobně nejextrémnější prezidentovi spolu-            pracovníci. Okamžitě po útoku začíná FAR a civilní milice vyvražďovat            Tutsie a umírněné Hutuy po celé zemi a začíná tak rwandská genocida            (Des Forges 1999: 181–195) FPR zahajuje odvetnou eskalaci 8. dubna.            Velmi brzy se dostává do Kigali, kde rozpoutává bitvu o hlavní město tr-            vající tři měsíce. Vládní jednotky jsou postupně zatlačeny, vláda v červnu            prchá do Zairu, FPR dobývá zbytek území a konflikt tak končí. (Prunier            1995: 268–299)               Je zřejmé, že k ukončení konfliktu ve Rwandě došlo především díky            úplnému vítězství FPR. Je možné se také setkat s argumentací o ukončení            konfliktu díky donucovacímu zásahu třetí strany. Vliv mise UNAMIR II            s mandátem na vynucení míru pod kapitolou 7 Charty OSN a působící            v zemi od roku 1993 byl však dle mého názoru marginální, neboť v pod-            statě tato mise po celou dobu konfliktu nedisponovala dostatečnými ka-            pacitami (její velikost byla v období těch nejintenzivnějších bojů v dubnu            1994 dokonce snížena o 90 % na zcela nedostatečných 270 osob). Posily            byly dopraveny na místo až v srpnu 1994, tedy po faktickém ukončení            bojů. (Kuperman 2001: 84) Pozdě byla dopravena i francouzská mise            Turquoise autorizovaná RB OSN, která byla zahájena také až po těch ne-            jintenzivnějších masakrech v červnu 1994 s cílem zachránit tolik Tutsiů,            kolik jen bude možné.               Konflikt měl devastující dopad na celý stát, který se po skončení kon-            fliktu nacházel v ekonomické, materiální a sociální nouzi. Vedl k 507 890            lidským obětem (UCDP 2012a), zhruba 2,1 milionu uprchlíkům a také            více než 1,8 milionu IDPs. (UNHCR 1994) Psychologické dopady na spo-            lečnost byly enormní. Ta se skládala z traumatizované tutsijské populace,            která přišla o příbuzné, majetek či přátele a traumatizované hutuské oby-            vatele, kteří nedokázali pochopit, k čemu došlo a stávali se často oběťmi            násilné msty. Reakce na občanskou válku ve Rwandě a zejména pak na            genocidu roku 1994 představovala obrovské selhání mezinárodního spo-","12                                       1. KONFLIKTY VÝCHODNÍ AFRIKY             lečenství, a to především díky jeho pasivitě a neschopnosti objektivně            odhadnout situaci v konfliktní oblasti. Také USA byly velmi kritizovány            za svoji pasivitu a odmítání humanitární intervence na poli OSN, které            bylo ovlivněno jejich zkušeností ze Somálska roku 1993. (Rohr 2009:            5–7) Z regionálního hlediska je také nutné dodat, že důsledky konfliktu            přispěly k zahájení první války v Kongu, kam utekla celá řada pachatelů            rwandské genocidy.             1.3. Občanská válka v Burundi (1993–2008)             Základním předmětem sporu v tomto konfliktu se stala politická moc,            která byla v této zemi silně etnicizovaná a patřila od koloniálního ob-            dobí téměř výlučně etniku Tutsiů, které ji často zneužívalo k represím            na hutuských obyvatelích. Hutuské politické strany a rebelské skupiny            usilovaly o  etnické narovnání mocenského systému. Odepření moci            v podobě zabití prvního hutuského prezidenta a významných předsta-            vitelů hutuské strany FROBEDU posílilo jejich pocit nenávisti a křivdy.            Mocenská nerovnováha byla ještě podpořena ekonomickou marginali-            zací tohoto etnika v 70. a 80. letech. Boj byl tedy z tohoto pohledu veden            také o bohatství v podobě rovného přístupu k půdě, veřejným zdrojům,            mzdám apod.               Latentní konflikt přetrvával v Burundi v podstatě od získání nezá-            vislosti. Rostoucí násilí vytvářelo tlak na prezidenta Pierra Buyoyu, aby            zahájil liberalizaci a povolil další politické strany. Demokratická tranzice            nakonec byla zahájena, ale skončila vypuknutím občanské války. Na zá-            kladě nové ústavy proběhly v roce 1992 první svobodné volby, v nichž            byl poražen prezidentův svaz UPRONA a vítězem se stala FROBEDU            s jejím prezidentským kandidátem Melchiorem Ndadayem, který se stal            prvním demokraticky zvoleným a hutuským prezidentem. (Reyntjens            2005: 117)               Konflik propukl 21. října 1993, kdy byl Ndadaye spolu s dalšími lídry            FRODEBU zabit během převratu burundské armády, téměř výlučně tvo-            řené tutsijskými vojáky. Následovala okamžitá odveta hutuského obyva-            telstva a rebelských skupin, která vedla k masakrům Tutsiů a hutuských            sympatizantů svazu UPRONA. (Vandeginste 2009: 64) Na to reagovala            burundská armáda v rámci obnovování pořádku mj. masakry hutuských            obyvatel. Konflikt krátce deeskaloval se zvolením nového hutuského pre-","13                                       1. KONFLIKTY VÝCHODNÍ AFRIKY             zidenta Cypriena Ntaryamiry v lednu 1994. Období s menší intenzitou            masakrů však bylo velmi krátké. Ntaryamira zemřel spolu s rwandským            prezidentem Habyarimanou v dubnu 1994 v letadle, které bylo sestře-            leno nad Kigali. Zatímco tato událost značila začátek rwandské genocidy,            pro Burundi to bylo jen další zhoršení již tak kritické místní situace.            (Hoofnagle – Rothe 2010: 177) Následné eskalaci konfliktu přispěli také            tisíce rwandských uprchlíků, kteří zaplavovali zemi ve snaze utéct před            rwandskou genocidou. Burundské hutuské rebelské skupiny následně            zintenzivnily své aktivity a začaly pro svůj boj využívat také rwandské            uprchlíky, z nichž byla celá řada bývalými příslušníky rwandské armády            a milic. (Reyntjens 2005: 117) V červenci 1996 proběhl další armádní            převrat, při kterém se k moci vrátil opět Buyoya, který následně zakázal            politické strany a rozpustil parlament, což vedlo k dalšímu zintenzivnění            konfliktu.               Obtížná mírová vyjednávání, zahájená v roce 1998, přinesla mírné            zklidnění situace až s  podpisem politické dohody v  Aruši v  červenci            2001, která stanovovala podobu tranzice země a nutnost dopravení af-            rických mírových sil. Do Bujumbury následně dorazil první jihoafrický            kontingent o síle 700 vojáků. (Svensson 2008: 11) Tento vývoj byl však            doprovázen eskalací ze strany rebelů, kteří zvýšili svoje útoky především            v okolí hlavního města. Následné protiofenzívy burundské armády sice            značně oslabily rebelskou aktivitu, nicméně ke skutečné deeskalaci kon-            fliktu došlo až v dubnu 2003, kdy byla do země dopravena Mise Africké            unie v Burundi (African Union Mission to Burundi, AMIB), která byla            první mírovou operací této organizace a jejíchž zhruba 3 000 vojáků mělo            v zemi nastolit bezpečí. (Svensson 2008: 12) Po váhání Buyoya nakonec            dle dohody z Aruše odstoupil a v dubnu 2003 ho na postu prezidenta            nahradil Domitien Ndayizeye. To se stalo pro rebely důkazem o politické            vůli vlády dotáhnout mírový proces do konce, a proto s ní podepsali            v říjnu 2003 v Pretorii Protokol o sdílení politické moci, obraně a bez-            pečnosti. (Hoofnagle – Rothe 2010: 178–179) V květnu 2004 byla mise            AMIB nahrazena Misí OSN v Burundi (United Nations Mission in Bu-            rundi, ONUB) autorizovanou pod kapitolou 7 Charty OSN, která s vět-            ším počtem vojáků dále přispívala k zabezpečování stability země. (Daley            2007: 346) Mírový proces vyvrcholil v létě 2005 volbami, ve kterých se            novým prezidentem země stal bývalý rebelský lídr Pierre Nkurunziza.            (Daley 2007: 333) Jistá část rebelů z hutuské skupiny FNL (Síly pro ná-","14                                       1. KONFLIKTY VÝCHODNÍ AFRIKY             rodní osvobození, Forces nationales de libération) však pokračovala dále            ve svých ozbrojených aktivitách, které ovšem měly v tuto dobu již pouze            omezený lokální charakter. Skutečně účinná dohoda byla s touto sku-            pinou podepsána 5. prosince 2008, čímž konflikt v Burundi definitivně            skončil. (ReliefWeb 2008)               Celkově vedl konflikt k 16 842 obětem (UCDP však nemá ve své da-            tabázi zcela kompletní data k letům 1993 a 1994, ve kterých byly vedeny            zejména velké masakry civilistů) (UCDP 2012a), a zhruba k 400 000 IDPs            a 500 000 uprchlíkům. (Fuhlrott 2007: 325) Ekonomická základna země            byla válkou zničena a sociální struktura její společnosti vzhledem k et-            nickému charakteru konfliktu silně poškozena. Co do významu je nutné            občanskou válku v Burundi chápat v regionálním kontextu jakožto sou-            část regionu Velkých jezer. Místní válka velmi ovlivňovala a byla ovlivňo-            vána děním v sousedních státech. Mnoho burundských uprchlíků parti-            cipovalo v roce 1994 na genocidě ve Rwandě a po jejím skončení se spolu            s bojovníky Interahamwe a ex-FAR vrátilo do Burundi, kde zformovali            alianci s burundskými rebelskými skupinami. Kromě toho je patrné pro-            línání konfliktu s válkami v DRC (viz dále).             1.4. První válka v Kongu (Zair) (1996–1997)             První válka v Kongu se vyznačuje relativně velkým množstvím aktérů.            Rwanda poslala své vojáky (Rwandská vlastenecká armáda, Armée Pa-            triotique Rwandais, APR) do Zairu s jasným cílem, a to porazit vojenskou            hrozbu, kterou představovaly pro nový „postgenocidní“ rwandský režim            zbytky bývalého hutuského režimu, které se začaly znovuvyzbrojovat pod            rouškou uprchlických táborů ve východním Zairu. Zájmem jejich spo-            jenecké rebelské Aliance demokratických sil za osvobození Konga-Zair            (Alliance des Forces Démocratiques pour la Liberátion du Congo-Zaire,            AFDL) bylo odstranění zairského režimu prezidenta Mobuta a získání            moci nad státem. Uganda a Angola vstoupily do konfliktu především            s cílem porazit rebelská hnutí působící na území Zairu a bojující proti            vládám těchto zemí, která navíc často získávala přímou Mobutovu pod-            poru. Hlavním zájmem zairského režimu bylo udržet se u moci a přežít.            Stejný zájem měli také ex-Far, Interahamwe a rebelská hnutí bojující proti            Ugandě a Súdánu, přičemž všichni tito aktéři chtěli navíc přirozeně po-            razit svého nepřítele a ujmout se moci v daném státě.","15                                       1. KONFLIKTY VÝCHODNÍ AFRIKY                První válka v Kongu byla zahájena v září 1996, kdy rwandská vláda            přijímá rozhodnutí zaútočit na uprchlické tábory ukrývající genocidai-            res ve východním Zairu. První APR komando překročilo hranici 1. září            1996. Následný zdrcující postup APR, na jejichž stranu se přidali místní            Banyamulenge (rwandští tutsijští emigranti žijící zejména ve východní            části Zairu) i příslušníci Mayi Mayi, vede k rychlému vítězství. Brzy bylo            zřejmé, že se rwandská invaze nezastaví u počátečního cíle, ale bude usi-            lovat o sesazení Mobuta. Krátce poté vzniká v jižním Kivu AFDL, která            si tento cíl bere za svůj. (Turner 2007: 78–91)               Válka proběhla rychle a útočící aktéři se nesetkali v podstatě s žád-            ným významnějším odporem. APR se svými spojenci rychle porazila pří-            slušníky ex-Far a Interahamwe a postup AFDL proti Mobutovým silám            byl také bezproblémový. Umožnila to podpora APR a ugandské armády,            která vstoupila do války kvůli zprávám, že ve všeobecném zmatku s pr-            chajícími uprchlíky začínají pronikat rebelové připravovaní súdánskou            tajnou službou do Zairu s cílem opětovných útoků na Ugandu, a ne-            schopnost zairské armády odolávat alianci AFDL, rwandské a ugandské            armády.               V  průběhu celé války lze identifikovat kromě úvodní eskalace při            invazi APR do Zairu dva významné eskalační momenty. První z nich            nastal 25. prosince, kdy rebelové AFDL dobyli město Bunia, které bylo            bráněno jednotkami UNITA. Bojovníci Mayi Mayi se mezitím obrátili            proti AFDL a Banyamulenge, neboť v tomto momentě již bylo zřejmé, že            hrozba dominance nepřicházela od Hutuů, ale od Tutsiů. Ke strategické            volbě dochází ke konci roku 1996, válka pokračuje s totálním cílem se-            sazení prezidenta Mobutu a uzmutí moci. (Reyntjens 2009: 114–115)            Druhý eskalační moment souvisí s boji vedenými v polovině ledna u řeky            Osso. Zde se navíc nacházel velký rwandský uprchlický tábor Tingi-Tingi,            ze kterého se ex-FAR snažili zastavit postup APR. V tomto momentě je            také nutné upozornit na vstup Angoly do války, když mezi 12. a 25. úno-            rem 1997 poslala dva bataliony do Kigali na podporu bojů proti svazu            UNITA. (Prunier 2009: 131–132) Uganda mezitím naplňuje svoji vlastní            agendu na severu v boji proti rebelským skupinám podporovaným Súdá-            nem. Na začátku března 1998 již AFDL postupuje velkou rychlostí všemi            směry. 17. března odmítá Laurent Désiré Kabila, vůdce AFDL, zastavení            palby a na severu mezitím kombinované jednotky AFDL, APR, ugandské            armády (Ugandské lidové obranné sily, Uganda People’s Defence Force,","16                                       1. KONFLIKTY VÝCHODNÍ AFRIKY             UPDF) a súdánských rebelů (Súdánská lidová osvobozenecká armáda,            Sudan People’s Liberation Army, SPLA) tlačí poslední pozůstatky zairské            armády na súdánskou hranici.               První válka v Kongu byla ukončena díky úplnému vítězství AFDL            a jejím spojencům k 17. květnu 1997. Kabila se krátce poté stal prezi-            dentem republiky přejmenované na Demokratickou republiku Kongo.            (Prunier 2009: 149) Celkově zemřelo v tomto konfliktu v důsledku bojů            49 722 lidí. (UCDP 2012a) a lze identifikovat zejména tři významné dů-            sledky této války. Za prvé, došlo ke svržení Mobuta a nastolení nového            režimu Laurenta Désiré Kabily, jehož tvrdý autoritarismus přímo přispěl            k zahájení druhé války o několik měsíců později. Za druhé, konflikt vedl            k velkému množství civilních obětí zejména z řad rwandských uprchlíků.            Kisangani uvádí, že v důsledku tohoto konfliktu zemřelo zhruba 233 000            uprchlíků (Kisangani 2000: 179), zatímco Prunier hovoří až o 300 000            mrtvých uprchlících. (Prunier 2009: 148) Za třetí, invazí do Zairu ote-            vřela Rwanda Pandořinu skříňku, jejíž výbušný obsah se plně projevil až            při druhé válce. Konflikt tedy předznamenával daleko větší katastrofu,            která měla teprve přijít. Masakry s koncem války neskončily, zbývající            genocidaires byli i s civilisty, kteří jim poskytli přístřeší, masakrováni,            a to jak AFDL, tak APR či rebely Mayi Mayi, kteří bojovali i proti AFDL            a APR. Stejně tak pokračovalo nepřátelství Ugandy a Angoly vůči jejich            nestátním protivníkům.             1.5. Druhá válka v Kongu (DRC) (1998–2002)             Po ukončení první konžské války nastolil prezident Kabila velmi nesta-            bilní režim vyznačující se rivalitou a  paralýzou a  jeho zvrácený poli-            tický styl napomohl zintenzivnit již existující etnické problémy země.            Rwanda i Uganda po první konžské válce i nadále bojovaly na území            DRC se svými nestátními protivníky, stejně jako Kabilova AFDL bojovala            s bojovníky Mayi Mayi a masakrovala civilní obyvatelstvo v provinciích            Kivu. Právě v této oblasti se odehrávala většina ozbrojených střetů mezi            válkami a situaci v těchto regionech lze označit za katalyzátor druhého            konfliktu. Samotný fakt, že první konžská válka nebyla ukončena žádnou            mírovou dohodou, nýbrž vítězstvím jedné strany, napovídá, že období            do druhé konžské války bylo obdobím latentního konfliktu s občasnou            eskalací násilí dle logiky odvety.","17                                       1. KONFLIKTY VÝCHODNÍ AFRIKY                Ke vzniku otevřeného konfliktu dochází poté, co Kabila vydal            27. července 1998 komuniké nařizující stažení všech rwandských jed-            notek z DRC. (ICG 1998: 15) V reakci na to podniká o čtyři dny později            APR invazi na podporu rebelů bojujících v provinciích Kivu proti vládě.            Okamžitě dochází k eskalaci, při které síly APR a rebelů rychle zabírají            všechny klíčové body provincií Kivu. Rebelové se v úvodu konfliktu, ob-            dobí často označovaném jako „blesková válka“, zorganizovali pod rwand-            skou patronáží jako Shromáždění pro konžskou demokracii (Rassemble-            ment Congolais pour la Démocratie, RCD). (Prunier 2009: 184)               K další eskalaci konfliktu dochází v souvislosti se vstupem zahranič-            ních spojenců Kabily do války. Prvních 400 zimbabwských vojáků při-            stává v Kinshase 19. srpna, další den je z Namibie dovezeno 21 tun zbraní            a do země vstupují jednotky Angoly. (Fonseca 2004: 25; Turner 2007:            5–6) Ofenzíva angolské armády vedla v prvních dvou dnech konfrontace            ke ztrátě 50 % rwandských expedičních sil, odříznutí rebelských jednotek            od zásobování z Rwandy a znemožnění jejich postupu na Kinshasu. (Pru-            nier 2009: 186) Blesková válka končí a začíná vyčerpávající boj s mnoha            protagonisty a komplexní sítí zájmů a aliancí.               Po neúspěchu bleskové války následuje zhruba od srpna 1998 patová            situace. Konfliktní aktéři spolu bojují na mnoha frontách, připojují se            další aktéři, dochází k masakrům civilistů a žádný z aktérů nemá po-            tenciál významným způsobem zvrátit vývoj konfliktu. V tomto období            vzniká pod ugandskou patronáží rebelské Hnutí za osvobození Konga            (Mouvement pour la Liberation du Congo, MLC) usilující o navrácení            starých dobrých časů mobutistické dominance na severu země. (Renton            – Seddon – Zeilig 2007: 196) Konflikt eskaluje opět v únoru 1999, kdy            rebelové zorganizovali jedinou kombinovanou ofenzívu války. Na straně            rebelů se jí zúčastnilo přes 60 000 mužů z RCD, MLC, APR a UPDF.            (BBC 1999a) Ofenzívou se sice podařilo rozšířit oblast kontroly spo-            jenců, nicméně velmi brzy došly prostředky na její pokračování. Po ofen-            zívě konflikt částečně deeskaluje díky rozštěpení RCD na pro-rwandskou            a  pro-ugandskou část v  květnu 1999,  rostoucí rivalitě mezi Rwandou            a Ugandou, podpisem dohody o příměří z 11. července a podpisem mí-            rové Dohody z Lusaky z 31. srpna 1999. (Clark 2002: 156–157; ICG 2000:            8–10) Deeskalační vliv těchto událostí byl však omezený, neboť do do-            hody o příměří nebyly zahrnuty rebelské skupiny. Brzy byly stranami            konfliktu všechny dosažené dohody ignorovány. (Fonseca 2004: 27)","18                                       1. KONFLIKTY VÝCHODNÍ AFRIKY                Výše uvedená situace byla předehrou nadcházející fáze konfliktu, ve            které se relativně racionální válka rozpadla do myriády soukromých, so-            ciálně a ekonomicky motivovaných konfliktů. Situace v provinciích Kivu            sklouzla do anarchie, ve které působilo velké množství vojenských sku-            pin s plovoucími vzorci aliancí a konfrontací. Ve více organizovaných            frontách na západě a v centrální části země se poměrně dařilo rebelským            silám s podporou Rwandy, jejichž úspěchy na jaře 2000 obnovily na-            děje na přímé vojenské vítězství. K tomu ovšem již nedošlo vzhledem            k rostoucímu tlaku mezinárodního společenství na ukončení konfliktu.            Po podepsání Dohody z Lusaky byla ustanovena pozorovatelská Mise            OSN v DRC (Mission de l’Organisation des Nations Unies en République            démocratique du Congo, MONUC), jejíž první pozorovatelé dorazili do            DRC v listopadu 1999. Jejich vliv na deeskalaci reálných bojů byl v úvodu            této mise marginální. Až s posílením mise o mandát pod Kapitolou VII            Charty OSN v únoru 2000 a následné rozmisťování jejích jednotek mělo            alespoň slabý deeskalační vliv. (Prunier 2009: 247–248)               K důležitému bodu v deeskalaci konfliktu dochází až s atentátem na            Kabilu, ke kterému došlo 16. ledna 2001, a na jehož následky zemřel.            Na místo svého otce nastoupil Joseph Kabila, který začal režim libera-            lizovat. V průběhu roku 2001 také většina zahraničních aktérů dochází            k závěru, že jejich participace ve válce je kontraproduktivní, a začala se            stahovat. Jediným stále přesvědčeným aktérem, který na svém působení            v DRC nadále trval, byla Rwanda. Ovšem i její domácí situace se začala            zhoršovat a zvyšovat tlak na ukončení konfliktu, který byl ještě podpořen            tlakem mezinárodním. (Clark 2002: 69–71) Konflikt byl postupně de-            konstruován pomocí diplomacie. Významným momentem s deeskalační            vlivem byl podpis Dohody ze Sun City z 19. dubna 2002, která poskytla            v rámci interkonžského dialogu rámec pro jednotnou vládu a demokra-            tické volby. Její nedostatky řešila Dohoda z Pretorie ze 17. prosince 2002,            která válku formálně ukončila. 30. července 2002 podepsala Rwanda            a DRC mírovou dohodu známou jako Pretorijská dohoda a 6. září byl            formalizován mír mezi DRC a Ugandou Luandskou dohodou. (Fonseca            2004: 66–75)               Dle UCDP měl konflikt 25  207 obětí přímo spojených s  bitvami            (UCDP 2012a), obecně je však považovan za nejkrvavější konflikt od            konce druhé světové války, neboť jím způsobené nemoci a  hladomor            vedly k úmrtí mezi 3 500 000 až 5 400 000 lidí. (Ploughshares 2011a)","19                                       1. KONFLIKTY VÝCHODNÍ AFRIKY             Mimoto vedla tato válka ke vzniku zhruba 3,4 milionu IDPs a skoro 2 mi-            lionům uprchlíků. (IDMC 2012) Konflikt měl přirozeně devastující efekt            na ekonomiku Konga a místní sociální instituce a vedl ke ztrátě velkého            množství surovin, které v průběhu konfliktu nelegálně těžila zejména            ugandská a rwandská armáda. Ty také uvalily na místní obyvatele vysoké            daně a zkonfiskovaly téměř veškerý soukromý dobytek a množství po-            travinových zdrojů v oblastech svého působení, což vedlo k hladomoru            obyvatel. (Nibishak 2011: 2–7) Rozšířeným rysem v průběhu a po skon-            čení konfliktu bylo přetrvávání sexuálního zne užívání a znásilňování.            Dle zprávy Amnesty International z  října 2004 bylo zaznamenáno za            předchozích šest let 40 000 případů, přičemž je tento počet považován            vzhledem k nedostupnosti informací z řady konfliktních oblastí za pod-            hodnocený. (Amnesty 2004: 13)             1.6. Konflikt v provinciích Kivu (2004–současnost)             Opětovné zažehnutí konfliktu v  provinciích Kivu po skončení druhé            války v Kongu souvisí s odporem vůči procesu integrace nové jednotné            armády DRC. Tato integrace byla realizována pouze jako technický pro-            ces postavený na rozdělování velitelských pozic mezi bývalé nepřátele            a probíhající bez ohledu na příčiny konfliktu. Důsledkem byla situace,            kdy do provincie Jižní Kivu, doposud bašty RCD, byli přiděleni velitelé            a posádka z bývalé Kabilovy armády FAC. Z tohoto pohledu byl proces            armádní integrace využit politickými spojenci Kabily k oslabení pozic            RCD v národních institucích. Jmenování ex-FAC velitelů do provincie            Jižní Kivu tak přispělo ke zhoršení interkomunitních vztahů v provin-            cii a posílilo touhu bývalých velitelů RCD ukončit pomocí systematické            politické provokace a hrozeb předčasně tranzici a obnovit válku. (ICG            2007: 3)               Konflikt propuká v květnu 2004, kdy nespokojení důstojníci a vojáci            z RCD seskupení okolo generála Laurenta Nkundy odmítli uznat auto-            ritu nového prokabilovského generála Prospera Nabyolwa a eskalovali            spor do otevřené bitvy v Bukavu, hlavním městě provincie Jižní Kivu.            To, co původně vzniklo jako politický spor, nyní propuklo do vojenské            konfrontace mezi domorodým (konžským) obyvatelstvem a (rwand-            skými) „cizinci“. Do konce roku 2004 docházelo k pravidelným střetům            mezi Nkundovými rebely a konžskou armádou a do konfliktu vstoupily","20                                       1. KONFLIKTY VÝCHODNÍ AFRIKY             také Demokratické síly pro osvobození Rwandy (Forces Démocratiques            de Libération du Rwanda, FDLR), které se snažily zavděčit konžské vládě            a regionálně eskalovat krizi, čemuž učinila přítrž Rwanda, která vedla            v listopadu preventivní útok do oblastí Kivu. (ICG 2007: 3)               Významnou eskalací konflikt prochází v srpnu 2006, kdy probíhají            střety okolo města Sake, které vrcholí v  listopadu ofenzívou jednotek            generála Nkundy proti nově sjednoceným Ozbrojeným silám DRC (For-            ces armées de la République démocratique du Congo, FARDC) a dobytím            tohoto města, ve kterém dochází i ke střetům s jednotkami MONUC.                                                                        2            FARDC se v prosinci podařilo situaci s asistencí MONUC uklidnit a své            pozice v Severním Kivu udržet. Ve stejném období Nkunda zformoval            k zastřešení svých rebelů Národní kongres pro obranu lidu (Congrès na-            tional pour la défense du peuple, CNDP). (Turner 2007: 139)               Na začátku ledna 2007 došlo k setkání zástupců konžské vlády a CNDP            a přijetí dohody o příměří popisující také princip integrace rebelů do            konžské armády v podobě několika smíšených brigád z bojovníků CNDP            a vládních sil pod velením FARDC. Projekt byl ovšem velmi oslaben po            ofenzívě smíšených brigád proti FDLR, která se uskutečnila od dubna            do května 2007. Jejím výsledkem byla nová vlna IDPs a masakrů proti            hutuským civilistům obviněným ze spolupráce s FDLR. Právě v reakci na            tyto masakry vznikla koalice několik skupin Mayi Mayi s názvem Koa-            lice konžského vlasteneckého odporu (Coalition des Patriotes Résistants            Congolais, PARECO), která začala bojovat po boku FDLR proti CNDP,            což hrozilo další eskalací konfliktu. (Stearn 2008: 254) Nakonec 5. května            Nkunda oznámil ukončení procesu vytváření smíšených brigád, neboť            dle jeho názoru neplnila vláda dostatečně dohodu. (ICG 2007: 9–11)               2  MONUC původně představovala pozorovací misi malého rozsahu, postupně              byla ale transformována do mise s  téměř dvacetitisícovým vojenským perso-              nálem s  mandátem pod kapitolou 7 Charty OSN a  byla koncentrována právě              v provinciích Kivu. Celosvětově se jedná o nejrozsáhlejší mírovou operaci OSN,              která je revoluční v  tom, že její mandát dalece překračuje mandáty dřívějších              operací. (Reynaert 2011: 8) V  březnu 2013 dokonce Rada bezpečnosti posílila              svou rezolucí č. 2098 mandát mise natolik, že v jejím rámci bude fungovat zcela              první ofenzivní bojová síla, jakási „intervenční brigáda“, jejímž cílem bude              vedení cílených operací na neutralizaci a  odzbrojení M23, stejně jako dalších              konžských rebelů a cizích ozbrojených skupin působících ve východním Kongu.              (UN SC 2013)","21                                       1. KONFLIKTY VÝCHODNÍ AFRIKY                Konflikt se vrací do starých kolejí koncem srpna s proměnlivými es-            kalacemi iniciovanými oběma stranami. Teprve v prosinci 2007 Nkunda            prohlásil, že je připraven na mírová jednání, která sice konflikt dočasně            deeskalovala, ale přijatou mírovou dohodu v lednu 2008 nikdo fakticky            nedodržoval.  (Carayannis  2009:  5–6)  K  obnovení  bojů  došlo  koncem            srpna 2008 s ofenzívou FARDC za podpory FDLR a milic Mayi Mayi            proti CNDP. (ICG 2009: 2) FARDC se však brzy začala pod tlakem odvety            rebelské armády stahovat. Po intenzivních bitvách mezi CNDP a kombi-            novanými silami FARDC a MONUC deklaroval Nkunda 29. října unila-            terální zastavení palby. (Feeley – Jensen 2008: 4) V listopadu však rebe-            lové zastavení palby porušili a získali pod svoji kontrolu město Nyanzale,            ve kterém sídlila důležitá armádní základna v Severním Kivu. (BBC 2008)               Velmi významný dlouhodobý deeskalační efekt mělo zatčení generála            Nkundy 22. ledna 2009 během společné operace FARDC a rwandské            armády APR s názvem Umoja Wetu („Naše jednota“). (Dagne 2011a: 8)            S ukončením společné ofenzívy DRC a Rwandy proti CNDP a FLDR            konflikt v provinciích Kivu pro CNDP oficiálně skončil. Rwandská ar-            máda se z území DRC stáhla dle dohody s Kabilou na konci února a mí-            rová dohoda mezi konžskou vládou a CNDP byla podepsána 23. března            2009. (DRC 2009: 12)               Po ukončení operace Umoja Wetu se FARDC zaměřila na boj s bo-            jovníky Mayi Mayi a především s FLDR. Prostředkem tohoto boje se            stalo vedení dalších protipovstaleckých operací, které konflikt zejména            v roce 2009 významně eskalovaly, ale dlouhodobě byly jejich dopady de-            eskalační. Obecně lze říci, že byly tyto operace i díky podpoře MONUC            úspěšné a způsobily FLDR velké ztráty, díky kterým postupně přestala            představovat vážnou hrozbu.               Po ukončení první masivní operace FARDC proti FDLR v roce 2009            bylo tedy možné vysledovat postupnou deeskalační tendenci konfliktu,            která trvala až do  dubna 2012, kdy došlo k  jeho opětovné eskalaci.            Zhruba 700 bývalých vojáků CNDP se tento měsíc vzbouřilo proti            konžské vládě, dezertovalo z armády a zformovalo rebelskou skupinu            Hnutí 23. března (Mouvement du 23-Mars, M23). Po sérii bojů s konž-            skou armádou a silami MONUSCO  se M23 podařilo v listopadu 2012                                           3             3  V květnu 2010 vstoupila mise MONUC do stabilizační fáze a nyní nese název MO-              NUSCO.","22                                       1. KONFLIKTY VÝCHODNÍ AFRIKY             obsadit Gomu. (Hogg 2012; Jones – Smith 2012) Po tvrdé porážce            vládní protiofenzívy se rebelové ocitli pod mezinárodním tlakem, aby            se stáhli, což nakonec učinili. Dle mnoha rebelů bylo skutečně držení            a případná administrace jednoho z nejdůležitějších obchodních uzlů            Konga pro M23 zbytečným břemenem, proto souhlasili s vyjednává-            ním. 24. února 2013 byla podepsána jedenácti hlavami afrických států,            včetně Rwandy obviněné OSN z podpory M23, dohoda, jejímž cílem            bylo přinést mír do východních regionů DRC. Rebelové M23 se vyjed-            návání neúčastnili, a právě na základě neshod o podobě reakce na tuto            dohodu se M23 totiž v podstatě rozpadla. V současnosti je konflikt            v provinciích Kivu deeskalován, avšak k jeho skutečnému ukončení            zatím nedošlo.               Celkový počet obětí bojů dosáhl do konce roku 2011 zhruba 6 988            mrtvých, počet všech obětí souvisejících s dopady konfliktu bude prav-            děpodobně několikanásobně vyšší. (UCDP 2012a) Konflikt představoval            závažnou hrozbu pro stabilitu DRC a ještě více erodoval velmi špatnou            humanitární situaci v provinciích Kivu. Pro konflikt bylo díky jeho vedení            na lokální rovině typické masivní porušování lidských práv. V květnu            roku 2011 se v důsledku zkoumaného konfliktu nacházelo v provinciích            Kivu více než 1,2 milionu IDPs. (OCHA 2011: 2). Během konfrontace            se také tisíce civilistů z provincií Kivu stalo oběťmi zabití, aktů mučení,            znásilnění a dalších lidskoprávních excesů. Pachatelé těchto zločinů byli            často ponecháni bez povšimnutí a jejich oběti zapomenuty. Vzhledem            k fyzickým, psychologickým a společenským dopadům takové brutality            a omezenému postupu v dosažení spravedlnosti na pachatelích bude tr-            valé usmíření v provinciích Kivu velmi komplikované.              1.7. Konflikt v regionu Ituri (1999–2006)             Jádro konfliktu mezi komunitami Lendu a Hema tvoří spor o vlastnic-            tví půdy a odstranění mocenské dominance jedné skupiny nad druhou.            V období belgického kolonialismu dominoval kmen Hema nad Lendu            jak v politické, tak ekonomické oblasti, stejně tak později v době Mo-            butova režimu. Zhruba od poloviny 60. let začalo docházet k  občas-            ným ozbrojeným střetům obou kmenů, které byly nakonec navázány na            vyšší regionální úroveň v rámci druhé války v Kongu. Od té doby je nutné            vnímat konflikt mezi pastevci Hema a zemědělci Lendu nejen jako střet","23                                       1. KONFLIKTY VÝCHODNÍ AFRIKY             o vlastnictví půdy, ale také ve větším regionálním kontextu ekonomic-            kého soupeření a privatizace násilí.               Ke vzniku konfliktu dochází v červnu 1999, kdy si příslušníci kmene            Hema začali přivlastňovat půdu kmene Lendu, na což zareagovali Lendu            odvetnou eskalací. První vlna násilí trvala až do ledna 2000. (ICG 2003: 4;            Pottier 2009: 28) Pokračování konfliktu je neoddělitelně spjato s druhou            válkou v Kongu. První, kdo z regionu udělal svou mocenskou základnu,            byla RCD-ML – pro-ugandská část RCD odštěpená v květnu 1999 s pří-            vlastkem Osvobozenecké hnutí (Mouvement de Libération, ML), která            se usídlila několik měsíců před prvními střety kmenů Hema a Lendu            v Bunii, hlavním městě regionu Ituri. (Pottier 2009: 27–28) V říjnu 2000            konflikt eskaloval v  souvislosti s  etnickým mocenským bojem uvnitř            RCD-ML právě o kontrolu Bunie. V lednu 2001 se do bojů o kontrolu            tohoto města zapojila také MLC. Vítězem se však v listopadu 2011 stala            RCD-ML. (ICG 2003: 5)               RCD-ML podporovala milice Lendu. Motivací k podpoře Lendu byly            především politické důvody, kdy vedení města Bunia, tvořené příslušníky            Hema, jednalo stále více autonomně. Jejich secesionistické aktivity nako-            nec vedly za podpory Ugandy ke vzniku nového rebelského Svazu kon-            žských vlastenců (Union des Patriotes Congolais, UPC) v červenci 2002,            který ihned eskaloval konflikt s RCD-ML a i díky podpoře ugandské            armády v srpnu dobyl Buniu. (Johnson 2003: 22; Pottier 2009: 28) Se za-            pojením UPDF nabral souboj mezi Lendu a Hema zcela novou dimenzi.            Bohaté rodiny Hema si začaly najímat jednotky UPDF jako soukromou            ochranku jejich často nelegálně nabytého majetku, což popudilo nejen            Lendu, ale také kmen Nande, který začal od této chvíle vojensky spolu-            pracovat s Lendu. (Vlassenroot – Raeymaekers 2004: 406)               V rámci konsolidace začala UPC udělovat obchodní výhody dalším            elitářům kmene Hema a radikalizovat svůj etnický program, ve kterém            navrhovala eliminovat příslušníky kmene Lendu a Ngiti. Na tomto po-            zadí začal region Ituri sklouzávat hlouběji do etnického násilí, které            postihlo většinu etnik regionu. K další eskalaci konfliktu dochází v září            2002, kdy UPC zaútočila na město Songolo a povraždila mnoho civi-            listů kmene Lendu a Ngiti, což vedlo k jejich odvetné eskalaci, při které            bylo brutálně povražděno zhruba 1 200 příslušníků Hema a Wabiru ve            městě Nyakunde. (ICG 2003: 5; Pottier 2009: 28) Tento útok jasně ilust-            roval transformaci politického boje mezi rebelskými hnutími na konflikt","24                                       1. KONFLIKTY VÝCHODNÍ AFRIKY             monoetnických milic, jejichž cílem se stávali téměř výhradně civilisté            nepřátelského etnika.               Po odklonu UPC od Ugandy na konci roku 2002 a jejím přiblížení            k Rwandou podporované RCD-G (pro-rwandská část RCD odštěpená            v květnu 1999, s přívlastkem Goma – vzhledem k městu, kde měla své            centrum) iniciovala Uganda vytvoření dvou dalších rebelských hnutí,            Strany pro jednotu a ochranu integrity Konga (Le Parti pour l’Unité et la            Sauvegarde de l’Intégrité du Congo, PUSIC) a Lidových ozbrojených síl            Konga (Forces Armées du Peuple Congolais, FAPC), které měly bojovat            proti rostoucímu rwandskému vlivu v Ituri. (IRIN 2005) V březnu 2003            vyhnaly síly těchto skupin za ugandské podpory UPC a zhruba 10 000            civilistů kmene Hema z Bunie. (Pottier 2009: 28) O měsíc později se však            ugandská armáda pod diplomatickým tlakem MONUC z Bunie stáhla,            což vedlo k rapidnímu zhoršení místní bezpečnostní situace. UPC se do            Bunie vrátila, nyní navíc i s podporou PUSIC. Konflikt s útokem UPC            na milice Lendu a Ngiti v Bunii eskaloval, město bylo vypleněno a roz-            děleno na severní část okupovanou silami UPC a PUSIC a jižní část pod            nadvládou rebelských skupin Lendu, Fronty nacionalistů a integracio-            nalistů (Front des Nationalistes et Intégrationnistes; FNI) a Fronty vlaste-            neckého odporu v Ituri (Forces de Résistance Patriotique d’Ituri, FRPI).            (Pottier 2009: 29)               V důsledku zhoršování situace v Ituri začalo být mezinárodní spole-            čenství aktivnější ve své snaze ovlivnit lokální dění. V sérii rezolucí posí-            lila OSN v roce 2003 mandát misi MONUC a autorizovala misi Evropské            unie s názvem Operace Artemis, která úspěšně zabezpečila Buniu a po-            skytla bezpečnou platformu pro MONUC. (Homan 2007: 151–155) K de-            eskalaci konfliktu dochází po několika měsících vyjednávání 14. května            2004, kdy zástupci válčících stran podepsali Kinshasský zavazující akt            (Acte d’Engagement de Kinshasa) o ukončení bojů a odzbrojení rebelů.            Naděje do tohoto dokumentu vložené se nicméně nenaplnily a konflikt            o několik měsíců později opět eskaloval. (Pottier 2009: 29) V roce 2005            se PUSIC opět spojila s FNI a jejich bojovníci znovu zaútočili na vesnice            Hema. Reakcí byla odvetná eskalace vládních jednotek a MONUC, při            které došlo k  zatčení několika rebelských vůdců a  která nakonec do-            nutila problémové skupiny akceptovat mírový proces. Rebelové, kteří            odmítali odzbrojení, však zformovali novou skupinu Konžské revoluční            hnutí (Mouvement Révolutionnaire Congolais, MRC), které dál útočilo na","25                                       1. KONFLIKTY VÝCHODNÍ AFRIKY             civilisty, FARDC a síly MONUC. (Amnesty 2006: 5–6) Intenzita útoků            této skupiny však byla velmi nízká. 29. listopadu 2006 byla nakonec po-            depsána komplexní mírová dohoda mezi vládou a zbývajícími aktivními            milicemi FRPI, FNI a MRC a po jejich odzbrojení byl konflikt formálně            ukončen.               Celkově vedl konflikt k 11 534 obětem. (UCDP 2012a) Dle jiných            odhadů zaznamenávajících i civilní oběti v důsledku dopadů konfliktu            zemřelo do listopadu 2006 zhruba 60 000 lidí. (Allen 2006) Kvůli obavám            o bezpečnost bylo v Ituri po konci konfliktu k červenci 2007 stále zhruba            150 000 IDPs. (OCHA 2007) Stejně jako konflikt v Kivu vyznačoval se            i tento konflikt velkou mírou závažného porušování lidských práv vč.            mučení, znásilňování či využívání dětských vojáků. Klid v regionu Ituri            po ukončení konfliktu nenastal. Od roku 2008 se objevují zprávy o ob-            novené aktivitě rebelů, která však zatím díky zadržování FARDC neeska-            lovala z fáze latentního konfliktu.             1.8. Občanská válka v Ugandě (1986–současnost)              Počátek konfliktu je spojen s nespokojeností kmene Acholi s celkovým            mocenským uspořádáním v  Ugandě a  marginalizací jeho postavení.            Úvodní fázi občanské války dominuje střet mezi ugandskou armádou            a Hnutím Svatého ducha (Holy Spirit Movement, HSM) Alice Aumy, dle            jejíhož zjevení se obyvatelé Acholi stali vyvoleným lidem, který bude            spasen a bude vládnout Ugandě. (Bøås 2004: 289) Na konci roku 1986            dosáhlo HSM dvou vítězství, která mu zajistila podporu kmene Acholi            a s ní i nové rekruty. V srpnu 1987 zahájilo HSM ofenzívu, jejímž cílem            bylo dobýt Kampalu. V jejím rámci však rozšířila skupina v listopadu            1987 svoje síly daleko do regionů bez lidové podpory, což ji velmi osla-            bilo a v prosinci byla finálně rozdrcena. Alice Auma poté utekla do Keni            a jejím následovníkem se stal její bratranec Joseph Kony, který ze zbytků            jejích sil ustanovil v roce 1988 Armádu Božího odporu (Lord’s Resistance            Army, LRA). (Bøås 2004: 285; Feldman 2008: 45)               Do roku 1991 prováděla LRA překvapivé ozbrojené nájezdy na ves-            nice s cílem zisku zásob. Protipovstalecká strategie vlády byla velmi bru-            tální a zaměřená obecně na zničení civilní podpory rebelům. To přitom            jen dále zajišťovalo LRA alespoň pasivní podporu části populace Acholi.            Vládní násilí vyvrcholilo v  březnu 1991 se zahájením Operace sever","26                                       1. KONFLIKTY VÝCHODNÍ AFRIKY             („Operation North“). (Branch 2007: 179) Částečným úspěchem této            operace bylo to, že zbavila LRA civilní podpory, nedošlo ovšem k cel-            kové porážce LRA, poté došlo k deeskalaci konfliktu. V roce 1993 byla            zahájena první oficiální jednání mezi zástupci ugandské vlády a LRA,            která však v roce 1994 selhala z nedostatku zájmu LRA. (Bøås 2004: 289)            Následovala léta války a teroru.               V únoru 1994 se objevují zprávy, že LRA překročila hranice do již-            ního Súdánu, kde si začala za podpory súdánské vlády budovat nové            základny. Kony také díky svému přesvědčení o kolaboraci kmene Acholi            s vládou začal cílit s daleko větší brutalitou na civilní populaci a unášet            děti, které se tak stávaly zároveň oběťmi, a jakožto dětští vojáci i pachateli                          4            brutálních aktů.  (Van Acker 2004: 354–355) Další perioda intenzivního            násilí nastává v září 1996, kdy vláda přijala politiku nuceného přemís-            tění tisíců Acholi sedláků z vesnic do chráněných táborů. Po jejich za-            ložení bylo oznámeno, že lidé mimo tyto tábory budou považováni za            rebely a  budou zabiti. Tento proces byl doprovázen kampaní poprav,            bombardování a pálení celých vesnic, což jen dále prohloubilo antago-            nistický postoj mnoha Acholi proti vládě. (Branch 2007: 179) V podstatě            nejtvrdší období konfliktu trvalo od roku 1994 do roku 2002, kdy byla            místní občanská válka silně ovlivňována regio nální dynamikou a stala            se tak více letální. Regionální dynamikou je přitom myšlena nejen proxy            válka mezi Ugandou a Súdánem, ale také vliv válek v DRC vedených            mezi lety 1996 a 2002. (Van Acker 2004: 337–338) V těchto válkách se            angažovalo několik tisíc vojáků UPDF, kteří tak nemohli bojovat proti            LRA.               Od roku 1997 dochází ke sbližování Súdánu a Ugandy, až bylo nako-            nec v roce 2002 oznámeno, že se súdánské síly zapojí do společné ope-            race s UPDF proti LRA. Masivní vojenská operace Železná pěst („Iron            Fist“) začala 15. března 2002 a účastnilo se jí více než 10 000 vojáků            UPDF. I přestože UPDF snížila bojové kapacity LRA, osvobodila několik            dětí a zničila základny této skupiny v jižním Súdánu, byla LRA později            schopná tyto základny obnovit a založit dokonce nové na území Ugandy.            (HURIPEC 2003: 73)             4  Jen mezi lety 1995–1997 mělo být uneseno zhruba 8 000 lidí. To vedlo ke vzniku              fenoménu tzv. nočních chodců, kdy před hrozbou únosu utíkali stovky dětí přespat              do bezpečných oblastí. Blíže viz Amnesty (2005).","27                                       1. KONFLIKTY VÝCHODNÍ AFRIKY                Teprve od roku 2004 se ugandské armádě daří rebelské aktivity vý-            znamněji potlačovat. V červenci 2005 vydal ICC zatykače na lídry LRA,            což vyprovokovalo odvetné rebelské útoky na mezinárodní NGO a zá-            padní jedince. (Finnström 2006: 200) Velký vliv na oslabení LRA měl            podpis mírové dohody mezi súdánskou vládou a rebelskou Súdánskou            lidovou osvobozeneckou armádu (Sudan People’s Liberation Army/Mo-            vement, SPLA) v lednu 2005, kterým byla ukončena súdánská občanská            válka. Konsolidace SPLA v jižním Súdánu velmi ztížila vedení aktivit            LRA na tomto území a vedla k jejímu přesouvání do národního parku            Garamba v severovýchodním cípu DRC, které bylo urychleno také stup-            ňujícím tlakem UPDF v  rámci operace Železná pěst. Do konce roku            2006 byly již všechny Konyho jednotky z jižního Súdánu v DRC. (Dagne            2011b: 9)               V roce 2006 dochází k deeskalaci konfliktu a zahájení mírových vy-            jednávání v jihosúdánské Jubě. Celý mírový proces měl být završen pod-            pisem mírové dohody v březnu 2008. Po sérii odkladů však Kony z mí-            rového procesu odstoupil. (Afako 2010: 23) V červnu 2008 se tak situace            začíná opět zhoršovat a hrozí eskalací konfliktu. Objevily se zprávy o vy-            zbrojování LRA a rekrutaci nových vojáků. Reakcí byla dohoda Ugandy,            SPLA a DRC o společném postupu proti LRA s cílem zničit tuto skupinu            jednou  provždy.  Jednotkám  tří  armád  postupujícím  v  rámci  operace            Blesková bouře („Lightning Thunder“) proti pozicím LRA v  národní            parku Garamba se v prosinci 2008 podařilo zničit dle ugandské vlády            hlavní Konyho základnu a 70 % táborů LRA. (ICG 2010a: 5–6) Vcelku            úspěšná operace ale vytvořila také živnou půdu pro odvetu LRA, jejímž            cílem mělo být obnovení zásob. Ta vyvrcholila tzv. „Vánočními masakry“            od 24. do 27. prosince 2008, při kterých LRA zničila několik vesnic v regi-            onu Haut-Uele v DRC. Svoji účast v ofenzivě Garamba ukončila Uganda            15. března 2009 a začala stahovat své jednotky. Důvodem byla dohoda            s DRC, která se zavázala dál pronásledovat rebely LRA na jejím území.            (HRW 2009: 29–39)               Od roku 2009 podnikají rebelové LRA sporadické útoky na území            DRC, jižního Súdánu a nově také Středoafrické republiky, kam jich řada            utekla před zmíněnou ofenzívou. V současné době lze říci, že je LRA roz-            troušena na malé skupinky, které operují nezávisle na poměrně velkém            území tří států. Ugandská občanská válka tak byla s přesunem rebelů            LRA do dalších zemí regionu efektivně přetransformována do regionál-","28                                       1. KONFLIKTY VÝCHODNÍ AFRIKY             ního konfliktu, který zahrnuje čtyři země: Ugandu, Jižní Súdán, DRC            a Středoafrickou republiku. Aktuální cíle LRA nejsou zcela jasné, je ale            zřejmé, že nepředstavují hrozbu pro vlády zemí, ve kterých nyní skupina            působí, ale spíše pro jejich civilní obyvatelstvo. Samotný konflikt je vzhle-            dem ke své nízké intenzitě již od začátku roku 2010 na mrtvém bodě, nic-            méně hon na Konyho ukrývajícího se v deštných pralesech Středoafrické            republiky a jejích sousedů tiše pokračuje.               Celkově konflikt vedl do konce roku 2011 ke 26 447 obětem. (UCDP            2012a) Nepřímo však způsobil smrt až 500 000 lidí. (Ploughshares 2011b)            Smutným specifikem konfliktu jsou únosy dětí, které nemají nikde ve            světě obdoby. V jeho průběhu bylo uneseno 35 000 dětí později využíva-            ných jako dětští vojáci či sexuální otrokyně. Tato skutečnost vedla k ro-            zostření rozdílu mezi pachateli a oběťmi konfliktu, což velmi komplikuje            přijetí efektivní strategie na jeho ukončení. Podobný efekt má také velká            mobilita aktérů, kdy byli do konfliktu v různém čase zapojení stejní lidé            jako civilisté, dětští vojáci, vládní vojáci a rebelové. Kromě velkého počtu            obětí vedl konflikt také ke vzniku zhruba 1,8 milionu IDPs a více než            milionu uprchlíků. (IDMC 2010: 66, 79)             1.9. Občanská válka v Somálsku (1991–současnost)             Latentní konflikt v Somálsku přetrvával od roku 1986, kdy začaly ozbro-            jené opoziční skupiny usilovat o svržení režimu Mohameda Siada Bar-            rého. Konflikt plně propuká 26. ledna 1991, kdy se koalici opozičních            klanových ozbrojených skupin skutečně podařilo diktátora svrhnout.            Mocenské vakuum, které v zemi nastalo, vedlo ke konfliktu o moc mezi            několika ozbrojenými skupinami a uvrhlo Somálsko do anarchie. Me-            ziklanové násilí vedlo k  masakrům, klanovým čistkám a  masivnímu            exodu tisíců civilistů všemi směry. Zničené somálské zemědělství navíc            společně s velkými suchy způsobilo hladomor, který upoutal pozornost            mezinárodního společenství. Do země začala proudit potravinová po-            moc, která byla často zabavena milicí Mohameda Faraha Hassana Aidida            a následně rozdána spřízněným klanovým vůdcům či směněna s jinými            zeměmi za zbraně a munici. (WB 2005:11)               Na začátku roku 1992 vyvrcholil tlak mezinárodního společenství            ustanovením mise UNOSOM I dohlížející na dodržování příměří zne-            přátelených milic a na distribuci potravinové pomoci. Na její podporu","29                                       1. KONFLIKTY VÝCHODNÍ AFRIKY             iniciovaly USA v srpnu 1992 Operaci Provide Relief („Poskytnutí po-            moci“) a v prosinci Operaci Restore Hope („Obnovená naděje“), které            významně přispěly k zastavení hladomoru a zmírnění intenzity občanské            války. (Lofland 2002: 57–61) V květnu 1993 došlo k přesunu pravomocí            těchto misí na nově posílenou misi UNOSOM II s mandátem pod kapi-            tolou 7 Charty OSN. (UN SC 1993) Ambice mise přestavět somálskou            vládu však ohrožovala zájmy přežití mnoha milic, jejichž mocenská zá-            kladna byla založena na anarchii, která jim zajišťovala uplatnění v ob-            lasti ochrany klanových orgánů. Opětovná eskalace konfliktu se tak stala            nevyhnutelnou.               5. června 1993 zaútočila Aididova milice na jednotky OSN a zabila            24 pákistánských vojáků, což se stalo předzvěstí její čtyřměsíční bitvy            s jednotkami UNOSOM II. (Hull – Svensson 2008: 16–17) Neúspěšný            pokus zatknout Aidida, paralýza OSN ve vytváření centrální vlády a ka-            tastrofální ztráty intervenčních sil vyvrcholily v bitvě mezi 3. a 4. říjnem,            kdy byly nad Mogadišem sestřeleny americké helikoptéry, zemřelo 19            amerických vojáků, 2 pákistánští, 1 malajský a zhruba 1 500 somálských            bojovníků a civilistů. (Menkhaus 2003: 5) USA po tomto fiasku rozhodly            o svém stažení do 31. března 1994 a poslední síly UNOSOM II opustily            Somálsko v květnu 1995. (Møller 2009a: 12) Mezinárodní společenství            zanechalo zemi v přetrvávajícím stavu násilí a anarchie a od dění v So-            málsku se distancovalo. Boje mezi místními ozbrojenými skupinami po-            kračovaly. (Linke-Raleigh 2011: 51–52)               V období mezi lety 1995 a 2005 měl konflikt relativně nízkou inten-            zitu. Jeho povaha a intenzita se oproti předchozí fázi významně promě-            nila. Konflikt se nyní stal spíše lokálním s tím, jak směroval jednotlivé            klany ve fragmentovaném prostředí proti sobě. Docházelo také k poku-            sům oživit centrální vládu a dosáhnout národního usmíření. V roce 2004            začala v zemi působit Přechodná federální vláda (Transitional Federal            Government, TFG) a postupně se také integrovaly lokální islámské soudy,            sílil jejich vliv, až nakonec v roce 2006 vytvořily Svaz islámských soudů            (Islamic Courts Union, ICU), jehož členy byly jednotlivci jak z umírně-            ného, tak fundamentálního konce islámského spektra. (Williams 2009:            515–516)               V roce 2006 začíná nová fáze občanské války, ve které hrají domi-            nantní roli islamisté. Vše začíná s boji mezi ICU a konkurenční Aliancí            pro obnovu míru a boj proti terorismu (Alliance for the Restoration of","30                                       1. KONFLIKTY VÝCHODNÍ AFRIKY             Peace and Counter-Terrorism, ARPCT) z protiislamistických obchodníků            a warlordů o kontrolu hlavního města. ICU z tohoto boje vyšel v červnu            vítězně. Poprvé od začátku války tak bylo Mogadišu kontrolováno jednou            skupinou. (Linke – Raleigh 2011: 52) Po poražení ARPCT zahájili isla-            misté kampaň na ovládnutí celého jihu. Jejich vojenské úspěchy vnímala            Etiopie jako hrozbu, zvláště v kontextu jejich podpory etiopským secesio-            nistickým skupinám. Etiopie se proto nakonec s podporou USA rozhodla            preemptivně intervenovat a v červenci 2006 její jednotky překročily hra-            nice Somálska s cílem zastavit případný postup ICU. (Møller 2009a: 15)            Spolupráce s TFG postupně vedla k zisku Mogadiša a finální porážce ICU            na jihu země v lednu 2007. Jednalo se nejen o vítězství TFG a etiopských            sil nad ICU, ale také vítězství Etiopie nad Eritreou v jejich proxy válce            a svým způsobem také vítězství USA v jedné bitvě s Al-Kajdou v jejich            válce proti teroru. Poražená ICU se rozpadla do několika frakcí, z nichž            nejradikálnější islamisté Al-Shabaab pokračovali v bojích. Mezi lety 2007            a 2008 dosáhli mnoha vojenských vítězství a získali kontrolu důležitých            měst. V únoru 2007 byla zahájena Mise Africké unie v Somálsku (Afri-            can Union Mission in Somalia, AMISOM) s mandátem pod kapitolou 7            Charty OSN. (UN SC 2007) Vzhledem k nedostatečným zdrojům však            její jednotky stačily pouze na vlastní ochranu a kontrolu několika strate-            gických míst ve válečné zóně. (Hull – Svensson 2008: 19) Od května do            června 2008 probíhala jednání mezi TFG a umírněnými islamisty, což            vedlo ke snížení tlaku na vládu. S rostoucími ztrátami nakonec v pro-            sinci 2008 Etio pie oznámila své stažení. Situace byla natolik kritická, že            29. prosince 2008 rezignoval prezident TFG Abdullahi Yusuf Ahmed            s obviněním mezinárodního společenství z neposkytnutí podpory TFG.            (Møller 2009a: 18) Poslední etiopské jednotky ze země odešly 15. ledna            2009 a Al-Shabaab rychle vyplnil vzniklé vakuum. Umírněný islamista            Sharif Sheikh Ahmed byl 31. ledna 2009 zvolen novým prezidentem, což            předznamenávalo transformaci cílů TFG (např. zavádění práva šaría).            (Møller 2009b: 1–2)               Rok 2009 byl ve znamení bojů o hlavní město. V červenci se radiká-            lům téměř podařilo svrhnout TFG a dobýt Mogadišo. V září dokonce            Al-Shabaab bombardoval budovu národního parlamentu, který zrovna            zasedal. (AFP 2010) I tentokrát se vojákům AMISOM podařilo útok od-            razit. V podobném duchu se konflikt nesl až do roku 2011, kdy v zemi            nastala největší humanitární krize za poslední dvě dekády související","31                                       1. KONFLIKTY VÝCHODNÍ AFRIKY             s velkými suchy, které zemi postihly a způsobily masivní hladomor. Na            začátku roku 2011 byla zahájena velká ofenzíva AMISOM, během které            byl zničen velký komplex pevností radikálů v Mogadišu a zabito něko-            lik jeho velitelů. (Ba-Hoku 2011) Trh Bakaara, poslední bašta radikálů            v  Mogadišu, byl dobyt po tříměsíční bitvě v  srpnu 2011. Al-Shabaab            byl donucen ke stažení do jihosomálského města Baidoa a deklaroval            přechod od konvenční taktiky k útokům „hit and run“. (Dagne 2011c: 1)            V říjnu 2011 byla zahájena společná operace somálské, etiopské a keňské            armády Linda Nchi („Chraňte zemi“) proti pozicím Al-Shabaabu na jihu            země, díky které získala vláda kontrolu několika nových měst. (Zimmer-            man – Khatib 2012)               Začátkem roku 2012 zahájily jednotky TFG a AMISOM, nově posí-            lené rezolucí RB OSN č. 2036 až na maximální velikost 17 731 vojáků            (UN SC 2012), novou ofenzívu na rozšíření své kontroly v okolí Mo-            gadiša. (Khalif 2012) Al-Shabaab se jako organizace začala v tuto dobu            postupně rozpadat. Na začátku února hnutí oznámilo své sloučení s Al-            -Kajdou a jeho bojovníci se začali přesouvat do Jemenu. (BBC 2012)            Ofenzíva jednotek AMISOM, somálské, etiopské a keňské armády proti            hnutí Al-Shabaab a útoky amerických dronů pokračují do současnosti,            stejně jako jimi vynucený exodus stovek bojovníků tohoto hnutí z měst            jižního Somálska do Jemenu či jejich zběhnutí na stranu nepřítele. V sou-            časnosti jsou aktivity této skupiny omezeny na občasné teroristické útoky            na různé cíle v Somálsku.               Do konce roku 2011 přišlo o život přímo díky bojům 29 772 lidí a ne-            přímo mezi 300 000 až 550 000 lidí. (Ploughshares 2011c; UCDP 2012a)            Konflikt měl zdrcující dopad především na civilisty. Od vypuknutí války            v roce 1991, i přes úspěchy TFG v poslední době, v zemi stále chybí            centrální všemi uznávaná vláda, školství, zdravotnictví a sektor služeb.            Somálsko je díky konfliktu jednou z nejchudších zemí světa a předsta-            vuje typický příklad rozvráceného státu, který je navíc destabilizujícím            faktorem v celém regionu Afrického rohu.              1.10. Občanská válka v Džibutsku (1990–1994)             Latentní konflikt mezi etnikem Afarů, kteří cítili relativní deprivaci z ne-            možnosti účastnit se adekvátním způsobem na chodu státu, kterému            dominovali Somálci z klanu Issa, a vládním Lidovým svazem pro roz-","32                                       1. KONFLIKTY VÝCHODNÍ AFRIKY             voj (Rassemblement populaire pour le Progrès, RPP) prezidenta Hassana            Gouleda Aptidona přetrvával již od jeho nástupu k moci v roce 1977.            Napětí vzrostlo v roce 1991, kdy byli afarští představitelé obviněni vládou            z podvratných aktivit a řada z nich pozatýkána. Represe vůči Afarům pů-            sobily jako katalyzátor pro jejich dobrovolnou rekrutaci do ozbrojených            skupin, která vyvrcholila založením Fronty za obnovu jednoty a demo-            kracie (Front pour la Restoration de l’Unité et de la Démocratie, FRUD).            (Kadamy 1996: 516) Celou situaci zhoršovaly ekonomické potíže země,            na jejichž základě vyšlo mnoho Džibuťanů do ulic volat po ekonomických            reformách. Gouled na všechny tyto hlasy týkající se případné liberalizace            režimu odpověděl izolacionistickým přístupem vyznačujícím se autorita-            tivní taktikou umlčování oponentů, zatýkáním a mučením. (Yoh 2003: 85)               V říjnu 1991 zahájila vláda ofenzívu proti skupině FRUD na jihozá-            padě země. Ta se ubránila a během několika následujících měsíců do-            byla většinu afarského venkova a zajistila si dostatek nových rekrutů.            S jejími úspěchy narůstaly vládní represe vůči civilistům, kteří v reakci            na to začali podporovat rebely. Gouled byl překvapen velikostí lidového            odporu, ovšem dál prosazoval výsadní pozici své strany. Na požadavky            FRUD zareagoval jen dalšími represemi, vyhlášením stavu ohrožení, za-            týkáním Afarů, kompletní mobilizací, blokádou afarských oblastí a vo-            láním po francouzské pomoci založené na obranné dohodě z roku 1977.            Ve stejné době také FRUD požadovala od Francie humanitární pomoc či            případnou mediaci konfliktu. Francie se do konfliktu v této fázi zapojila            pouze využitím svého vlivu k zastavení humanitární pomoci směřující            k afarským civilistům. (Schraeder 1993: 211–212)               Významným mezníkem války se stal masakr ve čtvrti Arhiba v Dži-            buti 18. prosince 1991, při kterém bylo armádou zabito nejméně 59 afar-            ských civilistů. (Perlez 1991) Necelý den po masakru oznámil Gouled            ochotu zavést systém více stran a ustanovil komisi pro přípravu první            ústavy od nezávislosti země. Džibutsko se tak začalo pomalým tempem            liberalizovat. Zároveň vedl masakr k vyvolání vlny odporu i v RPP a od-            chodu několika jejích členů, kteří si začali zakládat vlastní multietnické            opoziční strany. (Schraeder 1993: 215)               S ohledem na probíhající liberalizaci režimu a na utrpení afarských            civilistů vyhlásila FRUD v únoru 1992 zastavení palby a přislíbila svoji            ochotu přistoupit na francouzskou mediaci a  rozmístění zhruba 250            francouzských vojáků mezi obě válčící strany. (AP 1992) Gouled propus-","33                                       1. KONFLIKTY VÝCHODNÍ AFRIKY             til část zajatců a odstranil blokádu severu země. Obecně vedla francouz-            ská intervence k deeskalaci konfliktu, ale měla i své negativní dopady.            Umožnila získat vládě čas na další vyzbrojení a mobilizaci. Počet vojáků            džibutské armády se po francouzské intervenci zvýšil zhruba pětkrát.            Kromě toho poskytovali Francouzi vládě informace o pozicích FRUD            a  pomáhali jí plánovat operace. (Schraeder 1993: 214) Postupně bylo            zjevné, že liberalizace byla jen zástěrka, která měla umlčet opozici a me-            zinárodní společenství. V jejím rámci probíhaly jen kosmetické úpravy,            zatímco u moci i nadále zůstávali ti stejní lidé.               Na základě francouzsko-džibutské spolupráce a po dozbrojení a mo-            bilizaci nakonec v červenci 1993 zahájila vláda ofenzívu na znovudobytí            ztracených měst na severu. FRUD nebyla vybavena pro konvenční válku            a nebyla schopná odolávat přesile. Její jednotky se musely stáhnout do            hor, stejně jako utíkalo tisíce civilních obyvatel z konfliktní zóny do So-            málska a Etiopie. (Yoh 2003: 85) Konflikt se dostal do mrtvého bodu.            Vládní jednotky nebyly schopné porazit jednotky FRUD operující v těž-            kém horském terénu a bojovníci FRUD neměli zase šanci čelit vládní            přesile. V roce 1994 v důsledku politického a ekonomického tlaku při-            pustil prezident Gouled, že mrtvý bod bude moci být vyřešen jen míro-            vým vyjednáváním. Úspěšná červencová ofenzíva vlády, mírná liberali-            zace a uskutečněné volby měly také vliv na většinovou umírněnou frakci            FRUD, která s vládou začala vyjednávat a nakonec s ní 26. prosince 1994            podepsala mírovou dohodu. (Yoh 2003: 85)               Konflikt vedl k celkovému počtu 260 obětí spojených s boji, počet            civilních obětí způsobený např. masakry a nepřímými dopady konfliktu            byl přirozeně podstatně větší. (UCDP 2012a) Konflikt přispěl k částečné            liberalizaci režimu, který byl od roku 1977 ovládán jednou stranou bez            možného zapojení politické opozice a obyvatel nepocházejících z klanu            Issa. Svým způsobem ho lze považovat za iniciaci liberalizace, která však,            jak se zdá z dnešního pohledu, selhala. I přes strukturální změnu politic-            kého systému zemi i nadále vládne politická strana RPP. (IPU 2008) Na            základě poválečného vývoje je také patrné jisté splynutí bývalých nepřátel            FRUD s RPP, kdy hned v prvních poválečných parlamentních volbách            v prosinci 1997 kandidovaly obě strany v alianci a ovládly všechna křesla            v parlamentu, stejně tak při prezidentských volbách v dubnu 1999 pod-            pořili zástupci FRUD prezidentského kandidáta RPP. (IRBC 1999) Úzké            spojenectví si obě strany udržují dodnes.","34                                       1. KONFLIKTY VÝCHODNÍ AFRIKY             1.11. Konflikt v Etiopii o status SRS (1994–současnost)             Hlavním předmětem sporu tohoto konfliktu se stalo teritorium Somál-            ského regionálního státu, které obývají Etiopští Somálci. Po dlouhé ob-            dobí etiopské nadvlády čelili ekonomické i politické marginalizaci. Sku-            pina bojující za jejich práva a usilující o dosažení práva na sebeurčení,            získání nezávislosti pro SRS a odstranění mocenské nerovnosti v podobě            nadvlády Etiopie, Ogadenská národní osvobozenecká fronta (Ogaden            National Liberation Front, ONLF), byla založena v roce 1984 a ihned se            pustila do boje o svržení vlády komunistické chunty, a to dokonce v kam-            pani vedené společně se skupinami, které později vytvořily současnou            etiopskou vládu. Po porážce chunty v roce 1991 se somálský region stal            jedním z devíti etnických regionů Etiopie a byla mu delegována autono-            mie. V regionálních parlamentních volbách v roce 1992 vyhrála ONLF,            již přetransformovaná do politické strany, a plně se zapojila do politic-            kého procesu. (Hagmann – Khalif 2006: 28) Její požadavek na uplatnění            práva na sebeurčení (jinými slovy na secesi od Etiopie) se stal 22. února            1994 příčinou vzniku tohoto konfliktu. Etiop ská vláda sebeurčení od-            mítla násilným odstraněním administrace ONLF a usmrcením několika            jejích vůdců. (Dagne 2010: 9) V úvodní fázi konfliktu eskaluje především            relativně dobře vybavená etiopská armáda, slabší ONLF se v polovině            90. let zaměřila pouze na bombové útoky a atentáty na politické činitele.            Obecně měl konflikt až do roku 2007 velmi nízkou intenzitu. (Khalif –            Doornbos 2002: 74)               Významnější eskalace nastala v  tomto období pouze v  roce 1998,            kdy začala Eritrea poskytovat ONLF materiální podporu a výcvik jejích            bojovníků. (Healy 2007: 6–7) To ji umožnilo konflikt eskalovat. Situaci            jí navíc ulehčuje vypuknutí války mezi Etiopií a Eritreou (1998–2000),            které vázalo značné množství etiopských konfliktních zdrojů a pozor-            nosti. Až do roku 2007 nicméně nelze hovořit o skutečném ohrožení            zájmů vlády ze strany ONLF. Situace získává novou dynamiku až na            přelomu let 2006 a 2007. V prosinci 2006 podnikla Etiopie invazi do            Somálska na podporu TFG proti ICU, čímž byla nucena omezit svou            vojenskou přítomnost v regionu, čehož povstalci ONLF využili a na po-            čátku roku 2007 podnikli sérii útoků na vojenské základny a města pod            kontrolou armády. 24. dubna 2007 ONLF také zaútočila na výzkumné            ropné zařízení čínské ropné a  chemické společnosti Sinopec Limited","35                                       1. KONFLIKTY VÝCHODNÍ AFRIKY             v Obole. Oběťmi tohoto útoku se stalo 65 etiopských a 9 čínských pra-            covníků. (Opalo 2010: 2)               Dubnový útok vedl k odvetě etiopské armády, která zahájila agresivní            protipovstaleckou kampaň založenou na strategii kolektivního trestu –            přistoupila k vypalování vesnic, zatýkání sympatizantů ONLF, zabránění            přístupu ke studnám, konfiskaci dobytka a zadržování nevinných ru-            kojmích, kteří měli zajistit návrat svých příbuzných z ONLF. V květnu            2007 navíc vláda vyhlásila obchodní blokádu regionu, která zdvojnáso-            bila cenu základních potravin. Tento krok byl mnoha pozorovateli ozna-            čen za uplatnění taktiky vyhladovění. (AC 2007: 6) Na konci srpna 2007            etiopská armáda svoji operaci dočasně pozastavila. Lze konstatovat, že            z jejího pohledu nebyla úspěšná – místo relokace do zabezpečených zón            utekla většina místních pastevců se svými stády do divočiny, ONLF se            po operaci těšila větší podpoře mezi veřejností a objevovaly se zprávy,            že somálská skupina Al-Shabaab zvýšila svoji aktivitu a rekrutaci v SRS.            (AC 2007: 6) Konflikt získal novou dynamiku až v roce 2009, kdy Etiopie            stáhla své vojsko ze Somálska a mohla se tak plně věnovat tomuto kon-            fliktu s ONLF a zintenzivnit proti ní svůj postup. Výsledkem pak byly            těžké bitvy mezi oběma konfliktními stranami v první polovině tohoto            roku. (BMI 2009: 22)               Na konci roku 2009 intenzita konfliktu opět klesá a rok 2010 je ve            znamení mírových jednání. Ta vyvrcholila 13. října 2010 podepsáním            mírové smlouvy mezi Etiopií a frakcí ONLF, která by údajně měla re-            prezentovat 80 % této organizace. (Malone 2010) Dohoda potvrzovala            ukončení bojů, vyhlášení amnestie pro zadržené bojovníky a  závazek            proměny ONLF v politickou stranu. (Fisas 2011: 57) Radikální frakce            ONLF vedená Mohamedem Omarem Osmanem mírovou dohodu po-            přela a deklarovala pokračování bojů proti vládě. Konflikt tak o velmi            nízké intenzitě pokračuje i nadále.               I přes relativně malý počet válečných obětí konfliktu (2 336 do roku            2011) ho nelze považovat za nevýznamný. (UCDP 2012a) V tomto počtu            totiž nejsou zahrnuty životy civilistů, kteří nebyli usmrceni přímo v boji,            ale spíše v důsledku represivních opatření vlády i ONLF, která s konfliktem            bezprostředně souvisela. Počet těchto civilních obětí byl a stále je značný.            Kromě toho se odhaduje, že zhruba 325 000 lidí zůstává díky tomuto kon-            fliktu vysídleno ze svých domovů. (Birkeland – Jennings 2011: 47) Na-            vzdory existenci mírové dohody je trvalý mír v zemi stále v nedohlednu.","36                                       1. KONFLIKTY VÝCHODNÍ AFRIKY             1.12. Konflikt o status státu Oromia (1991–současnost)             Předmět sporu je v tomto případě podobný jako u konfliktu o status            provincie Ogaden. Boj je veden o politickou moc nad největším regio-            nálním státem Oromie. Oromští obyvatelé bojují za právo na sebeurčení            a nezávislost tohoto regionu, stejně jako za osvobození od etiopské na-            dvlády, zatímco Etiopie usiluje o udržení teritoriální celistvosti a upev-            nění své moci v tomto regionu. Oromie je také ekologicky a zemědělsky            nejbohatší částí Etiopie a tvoří ekonomickou páteř země, z tohoto úhlu            pohledu má konflikt také ekonomický rozměr.               Ke vzniku otevřeného konfliktu mezi etiopským režimem a Orom-            skou osvobozeneckou frontou (Oromo Liberation Front, OLF) dochází            na konci roku 1991 v souvislosti s volební kampaní na nadcházející regi-            onální volby roku 1992. V prosinci 1991 se uskutečnil jeden z nejhorších            násilných incidentů úvodní fáze války, když oromští bojovníci zaútočili            na amharské osadníky v oblasti Arsi v Oromii, kde pozabíjeli zhruba            145 křesťanských Amharů a vypálili několik vesnic. Dalších 46 jich bylo            pozabíjeno v oblasti Arba Guugu. (HRW 1993) Krátce před červnovými            volbami se je nakonec OLF rozhodla bojkotovat s tím, že vláda zastrašuje,            uvězňuje a zabíjí mnoho jejích volebních kandidátů a obyvatel Oromie.            Elity OLF následně odešly do dobrovolného exilu či do venkovských            oblastí Oromie, odkud pokračovaly v ozbrojeném boji. (Habtu 2003: 27;            Joireman – Szayna 2000: 213) Důsledkem byla eskalace konfliktu a ob-            novené kolo útoků vedených v červenci a srpnu 1992. Jasně vojensky            dominující vládní režim způsobil OLF značné ztráty a donutil mnoho            jejích bojovníků utéct do Keni a Somálska. (UCDP 2012b)               Během následujících let boje přerušovaně pokračovaly. V letech 1993,            1996 a 1997 dokonce konflikt vzhledem k téměř nulovému počtu obětí            ustal. V roce 1994 a 1995 byly útoky krátce obnoveny v reakci na přijí-            mání nové etiopské federální ústavy. Významněji však konflikt eskaloval            až v roce 1999. Již v dubnu 1998 si OLF zvolila na svém kongresu v Moga-            dišu militantnější vedení. (BBC 1999b) V roce 1999 skupina využila situ-            ace, kdy byly etiopské ozbrojené síly vázány ve válce se sousední Eritreou,            a zaútočila na vládní pozice. Navíc byly posíleny její konfliktní zdroje            díky eritrejským dodávkám zbraní a výcviku. (Habtu 2003: 23) Úspěchy            však ofenzíva OLF nepřinesla a byla vcelku rychle poražena protiofenzí-            vou etiopské armády. Intenzita konfliktu se poté opět dlouhodobě snížila.","37                                       1. KONFLIKTY VÝCHODNÍ AFRIKY                Po volbách na konci roku 2005, kterých se OLF opět odmítla účast-            nit, byly pouliční protivládní protesty velmi brutálně potlačeny armádou            a konflikt tak opět nabral na intenzitě. (UCDP 2012b) V roce 2006 zahájila            vláda rozsáhlou ofenzívu na rebelské pozice, ale vzhledem k extrémním            suchům tohoto roku byla ofenzíva rychle ukončena. Od té doby konflikt            o nízké intenzitě pokračuje. Kvůli nedostatku nestranného pokrytí situace            je velmi těžké posoudit rozsah aktuálních bojů. Jisté je, že od roku 2010            spolu v boji proti rebelům začala spolupracovat Etiopie a Keňa prostřednic-            tvím výměny zpravodajských informací, což vedlo ke značným rebelským            ztrátám. Úspěchům obou států navíc pomohla pokračující sucha, která            vyhnala rebely z jejich úkrytů hledat vodu a potraviny. (UCDP 2012b)               V lednu 2012 se objevilo tiskové prohlášení, podle kterého se OLF            měla vzdát ozbrojeného boje za secesi od Etiopie. (Argaw 2012) To však            bylo později popřeno jiným tiskovým prohlášením OLF, které to před-            chozí odmítlo jako krok neautorizované odštěpené frakce. (OLF 2012)            Tato událost je zjevným důkazem o interním mocenském boji, s kterým            se OLF potýká, a který oslabuje její ozbrojené aktivity vůči etiopské vládě.               Celkově vedl konflikt do konce roku 2011 ke 2 073 obětem souvisejí-            cím s bitvami a lze ho v kontextu regionu Afrického rohu považovat vzhle-            dem k jeho malé závažnosti za méně významný. I přesto byl malý počet            obětí a malá destruktivnost konfliktu v jeho průběhu občas doprovázen            událostmi, které ohrožovaly také sousední státy. Z toho úhlu pohledu byla            významná zejména eritrejská podpora OLF v období etiop sko-eritrejské            války a aktivita OLF v somálském a keňském pohraničí. Lze říci, že i díky            aktivitám OLF (spolu s ONLF) byla Etiopie více ochotná několikrát inter-            venovat do občanské války v Somálsku, kde OLF pod rouškou místního            chaosu a podpory warlordů střádala své plány na útoky v Etiopii.             1.13. Válka mezi Etiopií a Eritreou (1998–2000)             Předmětem sporu obou zemí se stalo vlastnictví sporných území okolo            společné hranice. Primárně se tedy jednalo o teritoriální spor. Společné            hranice obou státních celků sice byly zakotvené ve třech koloniálních            smlouvách mezi Etiopií a Itálií, ale vzhledem k záměru další expanze            nebyly nikdy demarkovány. Z toho důvodu vedla Etiopie a Eritrea spor            o interpretaci těchto smluv a jejich mezinárodní závaznosti.               6. května 1998 došlo k sérii drobných ozbrojených incidentů v oblasti","38                                       1. KONFLIKTY VÝCHODNÍ AFRIKY             města Badme, jejíž kontrolu si nárokovali oba konfliktní aktéři. Po těchto            střetech následovala intenzivní diplomatická jednání, po jejichž selhání            Eritrea konflikt unilaterálně eskalovala, když její ozbrojené oddíly vstou-            pily 12. května do oblasti města Badme a několika dalších příhraničních            oblastí pod etiopskou správou, úspěšně drtila odpor a rychle postupovala            přes planinu Badme směrem k vyšším polohám Etiopie na východě.               Etiopská vláda následně 13. května 1998 vydala rezoluci, ve které od-            soudila eritrejskou invazi a požadovala okamžité stažení eritrejských sil            ze svého teritoria. Ve stejné době také mobilizovala své síly pro kompletní            útok na Eritreu. (Plaut – Gilkes 1999: 4) Po mobilizaci provádí protiútok            a  následuje krátké období těžkých bojů od 22. května do 11. června.            Došlo také k několika vzdušným útokům provedeným oběma stranami,            které vedly k velkému množství civilních obětí na obou stranách hranice.            V  důsledku mezinárodního tlaku bylo následně dosaženo dohody na            moratoriu vzdušných útoků, což nakonec vedlo k širšímu zastavení ne-            přátelství a dočasné deeskalaci konfliktu. (Plaut – Gilkes 1999: 5)               Období mezi červnem 1998 a únorem 1999 bylo relativně klidné a zdálo            se, že strany drží neformální příměří. Navzdory poměrně velkému mediač-            nímu úsilí zahraničních aktérů však obě země pokračovaly ve shromažďo-            vání svých sil podél hranice, budování rozsáhlého systému zákopů a naku-            pování zbraní. (BBC 2000a; BBC 2000b) S postupem času a vinou selhání            různých mírových iniciativ se situace na hranicích stávala velmi napjatou.               Konflikt opět eskaluje v únoru 1999, kdy vedla Etiopie první ze série            útoků na frontu u města Badme a eritrejské pozice. Obě strany se za-            čaly obviňovat z obnovení bojů a porušení moratoria na vzdušné útoky.            Nakonec zahájila etiopská armáda v únoru masivní ofenzívu s názvem            Operace Sunset („Západ slunce“) k znovudobytí města Badme. Během            prvních dní ofenzívy prolomili Etiopané i za pomoci útoku lidských vln            opevněnou eritrejskou linii, získali město Badme a pronikli 25 kilometrů            na eritrejské území. (Gedamu 2008: 50–51)               Vzhledem k velkým ztrátám u města Badme a zdejší neočekávané            porážce akceptovala Eritrea o několik dní později mírový návrh Africké            unie, který však zůstal nenaplněn, neboť se oba konfliktní aktéři nedoká-            zali shodnout na jeho implementaci. (Lortan 2000: 5) Etiopské jednotky            tak dále bojovaly, ovšem nedařilo se jim prolomit centrální frontu, stejně            tak bojovaly dále i eritrejské jednotky, kterým se zase nedařilo znovu            dobýt ztracené město Badme. Konflikt tak uvázl na mrtvém bodě, který","39                                       1. KONFLIKTY VÝCHODNÍ AFRIKY             trval do poloviny roku 2000, kdy v květnu Etiopie zahájila ofenzívu na            západní frontě, která po týdnu prolomila eritrejské linie a přerušila hlavní            zásobovací trasu pro eritrejské jednotky bojující na této západní frontě.            (BBC 2000c; Lortan 2000: 6) Postup etiopské armády byl poté již nezasta-            vitelný. Vzhledem k tomu, že Etiopie v tu dobu již získala všechna sporná            území, deklarovala 25. května válku za ukončenou. (Tran 2000) Ke konci            května 2000 okupovala zhruba čtvrtinu eritrejského území, čímž vyhnala            z domovů statisíce lidí a zničila klíčové části eritrejské infrastruktury. 29.            května vydal eritrejský prezident Afewerki rozkaz ke stažení armády ze            všech sporných teritorií. Následující den oznámila Etiopie své stažení            z některých oblastí Eritreji s tím, že úspěšně dosáhla svých vojenských            cílů osvobození okupovaných oblastí. (Gedamu 2008: 51)               Díky mediaci OSN bylo následně v červnu 2000 dosaženo podpisu            prozatímní mírové dohody a mj. souhlasu se zavazující arbitráží spor-            ných území a dopravením mezinárodních sil. Komplexní mírová dohoda            byla finálně stvrzena podpisem 12. prosince 2000 v Alžíru. (Carbone            2006: 1–2) Konflikt byl bojován moderní technikou, ale za použití záko-            pové taktiky, což vedlo k velkému množství 98 192 obětí. (UCDP 2012a)            Kromě úmrtí vedla válka k masivnímu odlivu civilistů z postižených ob-            lastí. V jejím důsledku tak vzniklo více než milion IDPs. (Gedamu 2008:            51) Průběh války byl doprovázen v obou zemích také štvavou kampaní            proti občanům druhého státu. Etiopie v rámci této kampaně vyhostila            okolo 75 000 Eritrejců a Etiopanů eritrejského původu, zatímco Eritrea            deportovala či přemístila v rámci dobrovolné repatriace 70 000 Etiopanů            a Eritrejců etiopského původu. (HRW 2003: 5)               Velmi důležitým aspektem konfliktu byl jeho destabilizující vliv na            ostatní státy regionu. Oba státy podporovaly ozbrojené nestátní skupiny            bojující proti druhé straně a využívaly k tomu především bezvládí v Somál-            sku, kde mezi sebou vedla Etiopie a Eritrea v podstatě proxy válku. Eritrea            podporovala OLF a ONLF bojující za nezávislost svých vlastních regionů            proti Etiopii. Tyto skupiny získávaly také podporu somálských ozbroje-            ných skupin stojících za generálem Aididem, prostřednictvím kterých jim            Eritrea dodávala zbraně. Etiopie na tuto podporu odpověděla vlastní pří-            tomností v hraničních regionech Somálska, kde se snažila vytvořit náraz-            níkovou zónu proti infiltraci ONLF a OLF a podporovala také somálské            ozbrojené skupiny bojující proti Aididovi. Aktivity a zbraně obou zemí po-            máhaly zhoršovat již tak kritickou situaci v Somálsku (Abbink 2003: 415)","40                                       1. KONFLIKTY VÝCHODNÍ AFRIKY                   Počet   obětí  (do roku   2011)  507 890   (UCDP)  16 842   (UCDP)  49 772  (UCDP)                  Způsob ukon-  čení  úplné vítězství   FPR  sdílená kontrola   politické moci  úplné vítězství   AFDL a spojenců   (mezinárodní   rozměr řešen až   v rámci druhé   války v Kongu)                        Intervence  pozorovací mise:   GOMN (OAU), UNUROM   a UNAMIR I (OSN);  mírová mise: UNAMIR   II (OSN);  samostatně: Francie,   Belgie, Zair  mírové mise: AMIB (AU)   a ONUB (OSN);  samostatně: JAR;  sankce: ekonomické   embargo (sousední   státy kromě Rwandy)  -                    Typy převládajícího   jednání  režim a milice: kon-  venční boj, protipovsta-  lecké operace, zvěrstva,   masakry, etnické čistky;  FPR: partyzánský boj,   zvěrstva  režim: protipovstalecké   operace;  rebelové: partyzánský   boj, dětští vojáci;  + zvěrstva, masakry   a etnické čistky u obou  režim: pasi               Tabulka č. 1: Rysy a trendy ozbrojených konfliktů východní Afriky                     Předmět sporu  1) politická moc   (vláda)  2) bohatství (půda,   veřejné zdroje)  3) zrovnoprávnění   etnik  1) politická moc   (vláda)  2) bohatství (půda,   veřejné zdroje)  3) zrovnoprávnění   etnik  u všech aktérů   v různé podobě  1) politická moc   (vláda)  2) bohatství (půda,   suroviny)  3) zrovn                     Typ kon-  fliktu  válka  válka:   1993–2003   MOK:   2004–2008   válka                    Doba   trvání  1. říjen   1990   –  18. červen-  ce 1994   21. října   1993  –  5. prosince   2008  1. září   1996   –   17. května   1997                  Umístění   vnitrostát-  ní konflikt   s vnějším   vlivem  vnitrostát-  ní konflikt   s vnějším   vlivem  vnitrostát-  ní i mezi-  národní   konflikt                    Zažitý   název  Občanská   válka ve   Rwandě  Občanská   válka   v Burundi  První válka   v Kongu   (Zair)","41                                       1. KONFLIKTY VÝCHODNÍ AFRIKY                 25 207  (UCDP)  3,5–5,4   mil.  (Plough-  shares)  6 988  (UCDP)  11 534  (UCDP)  cca   60 000  (Allen   2006)                režim vs. rebe-  lové: sdílená   kontrola politic-  ké moci;  Uganda, Rwan-  da: nevyřešeno,   nadále aktivní   ostatní státy:   změna pořadí   priorit, upozadě-  ní konfliktu  režim vs. CNDP:   sdílená kontrola   politické moci;  režim a Rwanda   vs. FDLR a Mayi   Mayi: neukon-  čeno  režim vs. M23:   neu                   mírová mise: MONUC   (OSN)  mírová mise: MONUC/  MONUSCO (OSN)  sankce: cestovní a eko-  nomická omezení na   CNDP (OSN)  mírové mise: MONUC   (OSN), Operace Artemis   (EU)                      státy: konvenční boj;  nestátní skupiny: par-  tyzánský boj, omezený   konvenční boj;  + zvěrstva a masakry   u obou  režim, Rwanda: kon-  venční boj, protipovsta-  lecké operace, zvěrstva;  rebelové a milice: kon-  venční boj, partyzánský   boj, zvěrstva, masakry  rebelové a milice:   partyzánský boj, et-                      u všech aktérů   v různé podobě  1) politická moc   (vláda)  2) bohatství (půda,   suroviny)  3) zrovnoprávnění   společnosti  u všech aktérů   v různé podobě  1) politická moc   (vláda)  2) bohatství (půda,   suroviny)  3) zrovnoprávnění   společnosti  1) bohatství (půda,   suroviny)  2) zrovnoprávnění                    válka               válka:   2009  MOK:   2004–  2008, 2010,   2012  latence:   2011  válka:   1999, 2002,   2003  MOK:   2000, 2001,   2004, 2005  latence:   2006               31. červen-  ce 1998   –   17. prosin-  ce 2002  květen   2004  –   součas-  nost  červen   1999   –  29. listopa-  du 2006                 vnitrostát-  ní i mezi-  národní   konflikt  vnitrostát-  ní konflikt   s vnějším   vlivem  vnitrostát-  ní konflikt   s vnějším   vlivem                 Druhá vál-  ka v Kongu   (DRC)  Konflikt   v provinci-  ích Kivu  Konflikt   v regionu   Ituri","42                                       1. KONFLIKTY VÝCHODNÍ AFRIKY                 26 447  (UCDP)  cca   500 000  (Plough-  shares)  29 722  (UCDP)  300–550   tis.   (Plough-  shares)               konflikt oficiálně   neukončen   (reálně ale kon-  flikt v severní   Ugandě vyhasl   s přesunem LRA   do DRC, Středo-  africké repub-  liky a Jižního   Súdánu)  konflikt    neukončen                   100 příslušníků speciál-  ních sil USA  pozorovací mise:   UNOSOM I;  mírové mise: UNOSOM   II (OSN),   AMISOM (AU) a operace   UNITAF;  samostatně: Etiopie,   Keňa;  sankce: zbraňové   embargo (OSN)                        vláda: konvenční   boj, protipovstalecké   operace, přemísťování   civilistů, zvěrstva;  rebelové: partyzánský   boj, únosy dětí, dětští   vojáci, zvěrstva, ma-  sakry;  Súdán – Uganda: proxy   válka prostřednictvím   LRA a SPLA  TFG: omezený konvenč-  ní boj;  nestátní skupiny:   partyzánský boj, teroris-                    1) politická moc   (vláda)  2) bohatství (veřejné   zdroje)  3) zrovnoprávnění   etnik  postupná degrada-  ce nekompatibility   s nejasnými zájmy   a cíli rebelů  1) politická moc   (vláda)  2) bohatství (veřejné   zdroje)  3) zrovnoprávnění   klanů  složitá síť zájmů   vzhledem k mnoha   zapojeným nestát-                     válka:   1986–  1989, 1991,   1996–  1998,   2002–  2005,  2009  MOK:   1990,   1992,1994,   1995,   1999–  2001,   2006–  2008,   2010–2012  latence:   1993  válka:   1991–1992   a 2006–  2012  MOK:   1993–2005                leden   1986   –  součas-  nost    26. ledna   1991  –  součas-  nost                vnitrostát-  ní konflikt   s vnějším   vlivem  vnitrostát-  ní konflikt   s vnějším   vlivem                 Občanská   válka   v Ugandě        Občanská   válka v So-  málsku","43                                       1. KONFLIKTY VÝCHODNÍ AFRIKY                  260  (UCDP)  2 336  (UCDP)  2 073  (UCDP)  98 192  (UCDP)              sdílená kontrola   politické moci  konflikt    neukončen  konflikt    neukončen  arbitráž (i přes   přijetí rozhod-  nutí demarkace   hranice nepro-  běhla, napětí   přetrvává do   současnosti)                    samostatně: Francie  -    -            pozorovací mise:   UNMEE;  sankce: zbraňové   embargo (OSN)                     režim: konvenční boj,   protipovstalecké ope-  race, blokáda, zvěrstva   a masakry;  FRUD: partyzánský boj  režim: konvenční boj,   protipovstalecké opera-  ce, blokáda, kolektivní   trest;  ONLF: partyzánský boj,   terorismus;  + zvěrstva, masakry   u obou  vláda: konvenční   boj, protipovstalecké   opera                      1) politická moc   (vláda)  2) bohatství (veřejné   zdroje)  3) zrovnoprávnění   etnik  1) secese   2) zrovnoprávnění   etnik  1) secese  2) zrovnoprávnění   etnik  1) teritorium (sporná   hranice)                     MOK        MOK:   celou dobu   kromě   1995   a 1997   (latence)  MOK:   celou dobu   kromě   1993, 1996   a 1997   (latence)  válka                10. října   1991  –  26. prosin-  ce 1994  22. února   1994  –  součas-  nost  prosinec   1991   –   součas-  nost  12. května   1998  –  12. prosin-  ce 2000                vnitrostát-  ní konflikt   s vnějším   vlivem  vnitrostát-  ní konflikt   s vnějším   vlivem  vnitrostát-  ní konflikt   s vnějším   vlivem  mezi-  národní   konflikt                 Občanská   válka v Dži-  butsku  Konflikt   v Etiopii   o status   SRS  Konflikt   v Etiopii   o status   státu   Oromia  Válka mezi   Etiopií   a Eritreou","44                                       1. KONFLIKTY VÝCHODNÍ AFRIKY                   2011     282   2108      25      25                -                2010     578   2780      25      25              332                2009   1554   1794      42     473             4161                2008     785   1661      25     201      59             778                2007     153   1589      25      52     396             754                2006     268   1157      25     172      51          -      239                2005   1003     297      25     379      58         92     207                2004   2709     669      25     623     269        573      517     Koercivní linie                2003   1264     418      25   1246     534      4118                2002   2148     606      25   1550      60   5090   4422                2001     259     417      25   2013      25   2238     474                2000     578     171      25   1987      25   3368     650              Schéma č. 1: Diagram průběhu a dynamiky zkoumaných konfliktů  5                1999     633     452     711   1099      50   5880    47192   50000   1205                1998   1146     312      25   1990      25      8631    1000              Latence (<25 †)  č. 1. Koercivní linie jsou u každého konfliktu pouze orientační. Byly konstruovány dle významu jednotlivých eskalačních a dees- kalačních událostí konfliktů a s ohledem na počty jejich obětí. Účelem těchto linií je                1997   1542     268       -   1291       -    35389   14333                   1  5  Ilustrace vytvořená autorem. Počty obětí konfliktů (oběti spojené s bitvami a jednostranného násilí) vychází z kalkulace v tabulce                1996   1977     755       -   2672     211                  konfliktů v čase. Jejich grafické znázornění nemá pevné měřítko a nelze tak porovnávat koercivní linie napříč konflikty.                1995     606        460      25   1511       -                1994     150    502110     635      39      25       ?      50                1993       -   1009     478      33       -       ?                                       Malý ozbrojený konflikt (25 – 999 †)                1992      72   1043   4729     129     165                1991   1014   1085    8444       59      700                1990     804    2643                1989   1045                1988   1716                1987   2999                                        Válka (>999 †)                1986    1162                 1985                   Občanská válka    v Ugandě   Občanská válka    ve Rwandě   Občanská válka    v Somálsku   Občanská válka    v Džibutsku   Konflikt o status   státu Oromia   Občanská válka    v Burundi   Konflikt    o status SRS   První válka    v Kongu (Zair)   Druhá válka    v Kongu (DRC)   Válka mezi   Etiopií a Er","45                            2. AFRICKÁ UNIE A JEJÍ ROLE PŘI ŘEŠENÍ KONFLIKTŮ             2. AFRICKÁ UNIE A JEJÍ ROLE PŘI ŘEŠENÍ            KONFLIKTŮ               Tomáš Černohous             Regionální dimenze konfliktního managementu zůstávala dlouhou dobu            v afrických podmínkách poměrně nerozvinutá. Ke změně začalo dochá-            zet až ke konci studené války se vznikem a rozvojem bezpečnostních            aktivit různých subkontinentálních organizací (např. IGAD, SADC,            ECOWAS apod.) a v kontextu širšího mezinárodního konsensu o větší            roli těchto organizací v udržování mezinárodního řádu na začátku 90. let.            Podpora rozvoje regionalismu však přicházela i od samotných afrických            států, a to i navzdory kontinentální absenci strukturálních podmínek,            které obecně podporují rozvoj regionalismu jinde ve světě (např. silný            národní stát). Jejím zdrojem byl především soulad s africkými aspiracemi            na řešení problémů kontinentu vlastními silami a bez externích zásahů            v  duchu principu „africká řešení pro africké problémy“. (Healy 2011:            105–106; Wulf – Debiel 2010: 533–534)               Idea, že nejlepším způsobem, jak udržovat mír a bezpečnost v Af-            rice, je, aby sami Afričané vyřešili problémy svého kontinentu, si získala            během let podporu z mnoha zdrojů a má svůj původ v antikoloniálním            boji, přičemž odráží silný antiimperialistický sentiment, víru ve svobodu            Afričanů svobodně rozhodovat o své vlastní budoucnosti bez vnějšího            diktátu, myšlenky svébytné africké osobnosti a filozofické a ideologické            koncepce Négritude. (Williams 2008: 311) Afričtí podporovatelé afric-            kých řešení zdůrazňovali ve své obhajobě tohoto přístupu také Kapitolu            VIII Charty OSN, která ve svém Článku 52 povzbuzuje regionální organi-            zace ve vedení mírové rezoluce sporů. (UN 1945: Článek 52) Kromě toho            byl tento přístup především během 90. let často prezentován jako nutná            odpověď na značný úpadek zájmu mezinárodních aktérů o Afriku (s krát-            kou  výjimkou v  Somálsku). V  některých případech (např. Burundi či            Libérie) OSN explicitně odmítla lokální požadavky na vyslání peacekee-            pingových operací, nicméně nejmarkantnějším vyjádřením ztráty zájmu            bylo stažení z Rwandy během genocidy v roce 1994. Poučením z tohoto            stavu pro Afričany bylo, že si nemohou dovolit čekat na západní kavalerii,            ale musí začít navrhovat své vlastní akční plány. Vrcholem nastíněného","46                            2. AFRICKÁ UNIE A JEJÍ ROLE PŘI ŘEŠENÍ KONFLIKTŮ             vývoje bylo založení Africké unie, která otevřeně deklaruje svoji ambici            hrát aktivní roli v managementu bezpečnostních záležitostí kontinentu.             2.1. Historický kontext a bezpečnostní profil organizace             Iniciativy Organizace africké jednoty (Organisation of African Unity,            OAU), založené v roce 1963, dláždily cestu ke zrodu Africké unie již od            roku 1999, kdy se její Shromáždění rozhodlo svolat zasedání k urych-            lení procesu ekonomické a politické integrace kontinentu, která by Af-            rice umožnila hrát adekvátní roli v globální ekonomice a adresovat její            četné problémy. Před založením Africké unie byly aktivity managementu            konfliktů na kontinentu vedeny převážně ad hoc způsobem. Když af-            rické státy vedly to, co podle nich byly mírové operace, tak je realizo-            valy primárně pod zastřešením nějaké relevantní regionální organizace.            Centrální částí rámce managementu konfliktů OAU byl Mechanismus            pro prevenci, management a řešení konfliktů (Mechanism for Conflict            Prevention, Management and Resolution), který byl přijat v roce 1993            a jehož primárním cílem bylo předvídání a prevence konfliktů. Později            členské státy přijaly rozhodnutí nezapojovat organizaci do peacekeepin-            gových operací a spíše ji zaměřovat na preventivní diplomacii, která by            zredukovala potřebu těchto operací. Tento předpoklad se ve světle ma-            sového zabíjení v Burundi a Rwandě v letech 1993 a 1994 bohužel ukázal            jako mylný a OAU byla rychle donucena přehodnotit svoje rozhodnutí            nezabývat se peacekeepingem. (Williams 2008: 313) I přesto však nic ne-            mohlo zakrýt skutečnost, že OAU nebyla vhodně koncipována na vedení            těchto operací. Z toho důvodu africké vlády rozhodly na mimořádném            zasedání v libyjské Syrtě 9. září 1999 o formálním rozpuštění organizace            a jejím nahrazení posílenou AU. Na summitu v Lomé v červenci 2000 byl            schválen Zakládající akt Africké unie a na summitu v Lusace v červenci            2001 byla připravena cestovní mapa pro její implementaci. První unijní            summit se nakonec uskutečnil 9. července 2002 v jihoafrickém Durbanu            a stal se nejen vyvrcholením procesu transformace OAU, zahájeného na            summitu v Syrtě, ale též jedním z projevů širšího úsilí o „africkou rene-            sanci“. (Jelínek 2003: 52)               Základní vizí Africké unie je dosáhnout  „integrované, prosperující            a mírové Afriky, řízené jejími vlastními občany a představující dynamickou            sílu v globální aréně“. (AU 2012) Vyplývá z ní posun od podpory osvobo-","47                            2. AFRICKÁ UNIE A JEJÍ ROLE PŘI ŘEŠENÍ KONFLIKTŮ             zeneckých hnutí v bývalých afrických teritoriích v období kolonialismu            a apartheidu v rámci OAU od roku 1963 k organizaci řídící africký rozvoj            a integraci. Je zřejmé, že k dosažení této vize AU potřebuje zajistit pře-            devším stabilitu a bezpečnost na kontinentu, a proto je její součástí také            seznam úkolů spojených s prevencí, managementem a řešením konfliktů.            Již v Zakládajícím aktu Africké unie se členské státy zavázaly k tvorbě            společné africké bezpečnostní a obranné politiky, obraně své suverenity,            teritoriální integrity a nezávislosti, podpoře míru, bezpečnosti a stability            v Africe, stejně jako podpoře demokracie, dobrého vládnutí, lidských            práv a trvalého rozvoje. (AU 2000)               Do určité míry je v nové bezpečnostní vizi unie patrný element kon-            tinuity s OAU. Africká unie i nadále udržuje důraz svého předchůdce            na suverénní rovnost všech členských států, víru v právní doktrínu uti            possidetis , silnou kontinentální tradici anti-imperialismu a tak i značnou                    6            podporu afrických řešení místních konfliktů, preferuje i nadále neužití            síly a mírové urovnání sporů a dodržuje obecný závazek k neintervenci            do záležitostí členských států. Přesto v nové vizi Africké unie nalezneme            dvě významné výjimky k obecné preferenci neintervence, a to 1) netole-            ranci nekonstitučních změn režimů a 2) novou možnost intervence dle            článku 4 (h) Zakládajícího aktu. (Williams 2011: 3; Ycaza 2010: 3)               Od  konce 90.  let se  nelegitimita  nekonstitučních  změn vlád stala            vůdčím principem přístupu Africké unie k  managementu konfliktů,            což představovalo významnou odchylku od tradice původní organizace,            která byla za prvních třicet let své existence zcela lhostejná ke způsobu,            jakým se africké režimy dostávaly k moci. Přestože se brutální diktátoři            stávali často příčinou kritiky OAU ze strany západních států a organizací,            odsoudila tato organizace veřejně poprvé až převrat v Burundi v červenci            1996, kdy označila vojenskou chuntu za nelegitimní a podpořila obnovu            konstituční vlády. (ReliefWeb 1996) Od roku 2003 nakonec Africká unie            odsuzovala konzistentně každý úspěšný převrat, ke kterému na konti-            nentu došlo.               Druhá významná odchylka od přístupu OAU k managementu kon-            fliktů je obsažena v Článku 4 Zakládajícího aktu Africké unie, který za-             6  Tento princip v tomto kontextu stanovuje, že se koloniální administrativní hra-              nice stanou mezinárodními hranicemi, pokud daná politická jednotka dosáhne              nezávislosti.","48                            2. AFRICKÁ UNIE A JEJÍ ROLE PŘI ŘEŠENÍ KONFLIKTŮ             kotvuje „právo unie intervenovat ve členském státě na základě rozhodnutí            Shromáždění s ohledem na závažné okolnosti, jmenovitě: válečné zločiny,            genocidu a zločiny proti lidskosti“. (AU 2000: Článek 4 (h)) Zakotvení to-            hoto principu v konstitučním aktu organizace představuje její významný            kulturní posun, ovšem přináší i řadu politických a právních otazníků.            Tento článek v podstatě znamená, že Shromáždění AU může autorizovat            vojenskou sílu za účelem humanitární ochrany bez souhlasu hostitel-            ského státu a bez autorizující rezoluce RB OSN, což je v možném roz-            poru se Článkem 53 Charty OSN, dle kterého by regionální uskupení            neměla vést žádné vynucovací akce bez autorizace RB OSN, s výjimkou            opatření proti nepřátelskému státu. (UN 1945: Článek 53) O této sku-            tečnosti sice panuje stále debata, ale převážná část mezinárodní právní            komunity považuje humanitární intervence vedené bez autorizace RB            OSN za nelegální.  V důsledku uznání této skutečnosti však Africká unie                           7            přijala v roce 2005 Cestovní mapu pro operacionalizaci Afrických poho-            tovostních sil (Roadmap for the Operationalization of the African Standby            Force), ve které explicitně stanovila, že bude usilovat o autorizaci svých            vynucovacích akcí Radou bezpečnosti OSN. (AU 2005: 5)               Dokumenty konstitující Africkou unii předpokládají vytvoření po-            sílené organizace hrající hlavní roli v řešení afrických ozbrojených kon-            fliktů. Bývalý předseda Shromáždění AU, Aplha Oumar Konare, charak-            terizoval vznik Africké unie jako posun od staré normy neintervence            (noninterference) do ozbrojených konfliktů k novému postoji nelhostej-            nosti (nonindifference) k  záležitostem členských států. (Konare 2004)            Africká unie tak v souladu s výše nastíněnou bezpečnostní vizí začala            budovat řadu institucí a nástrojů, které tvoří tzv. Africkou mírovou a bez-            pečnostní architekturu (African Peace and Security Architecture, APSA),            která by jí měla umožnit hrát významnější roli v managementu konfliktů.             2.2. Africká mírová a bezpečnostní architektura             Africká mírová a  bezpečnostní architektura označuje komplexní set            vzájemně provázaných institucí a mechanismů, které fungují na kon-            tinentální, regionální a  národní úrovni. Národní úroveň je tvořena            členskými státy, které disponují většinou kapacit relevantních pro ma-             7  Blíže k této problematice viz Brownlie – Apperley (2000) a Roberts (2000).","49                            2. AFRICKÁ UNIE A JEJÍ ROLE PŘI ŘEŠENÍ KONFLIKTŮ             nagement konfliktů. Do zformování Africké unie byly nejaktivnějšími            organizacemi na poli bezpečnosti v  Africe regionální organizace. Ty            nyní tvoří regionální úroveň APSA. Africká unie identifikovala jako            své  důležité  komponenty  osm  regionálních  ekonomických  společen-            ství (regional economic communities, REC) s mírovým a bezpečnostním            mandátem: EAC, IGAD, SADC, ECOWAS, COMESA a dále Svaz arab-            ského Maghrebu, Společenství sahelských a saharských států a Hospo-            dářské společenství států střední Afriky. Regionální část APSA je pak            dotvářena dvěma regionálními mechanismy pro prevenci, management            a řešení konfliktů: Východoafrickými pohotovostními silami (East Afri-            can Standby Force, EASF) a Severoafrickou regionální kapacitou (North            African Regional Capability, NARC). (Komise AU 2010: 5) Africká unie            koordinuje aktivity REC v oblasti míru a bezpečnosti prostřednictvím            styčných úředníků z REC působících v rámci Komise AU v Addis Abebě.            (AU 2002b: Článek 13) Na kontinentální úrovni je pak APSA tvořena            řadou institucí koordinovaných Mírovou a bezpečnostní radou AU (viz            Schéma č. 2).              Schéma č. 2: Kontinentální úroveň struktury APSA                                                 8           Schéma č. 10: Kontinentální úroveň struktury APSA     8                                Shromáždění hlav států AU                Mírová a bezpečnostní rada                                                    Komise AU              Výbor vojenských představitelů                                           Komisař pro mír   Komisař pro                                            a bezpečnost   politické záležitosti                   Africké     Kontinentální systém   Rada   Mírový               pohotovostní síly   včasného varování   moudrých   fond             Mírová  a  bezpečnostní  rada  (Peace  and Security Council, PSC),  klíčový  unijní  orgán  pro           přijímání  rozhodnutí  v  oblasti  prevence,  managementu  a  řešení  konfliktů,  zahájila  svoji           činnost v květnu 2004 a je tvořena 15 členy (10 volenými na dva roky a 5 na tři roky), kteří se            8  Ilustrace vytvořená autorem na základě (Williams 2011: 6–7).           schází  několikrát  měsíčně.  Členství  v  PSC  je  založeno  na  principu  rovného  regionálního           zastoupení a rotace – severní, jižní, západní, východní a centrální regiony Afriky nominují své           kandidáty k volbám. Obecně se v rámci APSA předpokládá, že demokratičtější státy budou           schopny lépe podporovat mír a bezpečnost kontinentu, nicméně za dobu působení bylo a stále           je  možné  nalézt  ve  složení  PSC  zástupce  ze  zemí,  které  mají  jen  malý  respekt  ke           konstitučnímu  vládnutí,  vládě  práva  a  lidským  právům  (např.  Alžírsko,  Libye,  Súdán,  či           Zimbabwe),  a  některé  z  nich  dokonce  procházely  v  době  svého  působení  ozbrojeným           konfliktem  (např.  Nigérie,  Etiopie,  Senegal  či  Burundi).  (Vines  2013:  97)  Přítomnost           autokratických  režimů  v  radě  vnáší  pochybnosti  o  hloubce  závazku  AU  k  demokratickým           principům  a  zpochybňuje  její  kontinentální  legitimitu  v  situacích,  kdy  se  má  vyjadřovat  k           záležitostem míru, bezpečnosti a lidských práv. O to významněji pak v kontextu toho, že PSC           jedná konsensuálně a autokracie jsou tak plně zapojeny do rozhodování.                V  rámci  APSA  působí  Mírová  a  bezpečnostní  rada  jako  uspořádání  kolektivní           bezpečnosti  a  systému  včasného  varování  k  umožnění  včasné  a  efektivní  odpovědi  na           konflikty a krize. Jejím cílem je podpora míru, bezpečnosti a stability, předvídání a prevence           konfliktů,  podpora  a  implementace  peacebuildingových  aktivit,  koordinace  a  harmonizace             8  Ilustrace vytvořená autorem na základě (Williams 2011: 6 – 7).                                          39","50                            2. AFRICKÁ UNIE A JEJÍ ROLE PŘI ŘEŠENÍ KONFLIKTŮ                Mírová a bezpečnostní rada (Peace and Security Council, PSC), klí-            čový unijní orgán pro přijímání rozhodnutí v oblasti prevence, man-            agementu a řešení konfliktů, zahájila svoji činnost v květnu 2004 a je            tvořena 15 členy (10 volenými na dva roky a 5 na tři roky), kteří se            schází několikrát měsíčně. Členství v PSC je založeno na principu rov-            ného regionálního zastoupení a  rotace – severní, jižní, západní, vý-            chodní a centrální regiony Afriky nominují své kandidáty k volbám.            Obecně se v rámci APSA předpokládá, že demokratičtější státy budou            schopny lépe podporovat mír a  bezpečnost kontinentu, nicméně za            dobu působení bylo a stále je možné nalézt ve složení PSC zástupce            ze zemí, které mají jen malý respekt ke konstitučnímu vládnutí, vládě            práva a lidským právům (např. Alžírsko, Libye, Súdán, či Zimbabwe),            a některé z nich dokonce procházely v době svého působení ozbroje-            ným konfliktem (např. Nigérie, Etiopie, Senegal či Burundi). (Vines            2013: 97) Přítomnost autokratických režimů v radě vnáší pochybnosti            o hloubce závazku AU k demokratickým principům a zpochybňuje její            kontinentální legitimitu v situacích, kdy se má vyjadřovat k záležitos-            tem míru, bezpečnosti a lidských práv. O to významněji pak v kontextu            toho, že PSC jedná konsensuálně a autokracie jsou tak plně zapojeny            do rozhodování.               V rámci APSA působí Mírová a bezpečnostní rada jako uspořádání            kolektivní bezpečnosti a systému včasného varování k umožnění včasné            a efektivní odpovědi na konflikty a krize. Jejím cílem je podpora míru,            bezpečnosti a stability, předvídání a prevence konfliktů, podpora a im-            plementace peacebuildingových aktivit, koordinace a harmonizace úsilí            k prevenci a boji proti mezinárodnímu terorismu, rozvoj společné ob-            ranné politiky AU a  podpora demokratických principů, dobré vlády,            vlády právy, lidských práv a občanských svobod. (AU 2002a: Článek 3)            K naplnění této rozsáhlé agendy byla PSC vybavena několika pravomo-            cemi s různou závažnosti od tvorby politických doporučení, přes uvalo-            vání sankcí až po vojenské intervence. (AU 2002a: Článek 7) V praxi však            PSC věnuje jen relativně malou pozornost prevenci konfliktů či odstra-            ňování strukturálních problémům a je zaměstnána především snahou            vymýtit stále se objevující krize (typicky ozbrojené konflikty a převraty),            a to zejména ad hoc způsobem. Druhým klíčovým orgánem APSA je Ko-            mise AU, jejímž cílem je usnadňovat, koordinovat a monitorovat postup            unie k vizi míru a bezpečnosti. Aby této vize dosáhla, sleduje dva strate-","51                            2. AFRICKÁ UNIE A JEJÍ ROLE PŘI ŘEŠENÍ KONFLIKTŮ             gické cíle: 1) zredukovat konflikty a 2) dosáhnout bezpečnosti a stability            jako předpokladu pro rozvoj a integraci. Jejím základním problémem je            však chronicky malý počet zaměstnanců a nedostatek financí. (Williams            20011: 7–9)               Cílem Kontinentálního systému včasného varování (Continental Ear-            ly-Warning System, CEWS) bylo dodat aktivitám Africké unie predik-            tivní a preventivní dimenzi. CEWS je zatím stále v procesu budování,            ale několik jeho základních institucí již funguje. Jsou jimi ústřední ob-            servační a monitorovací centrum (Situation room) v Addis Abebě, které            analyzuje data, a observační a monitorovací jednotky jednotlivých REC,            které data sbírají, zpracovávají a vysílají do centra. CEWS by měl být            schopný poskytovat kontinentální pokrytí konfliktní dynamiky v reál-            ném čase a podávat o ní hodnotící zprávy. (Ycaza 2010: 4) Do současnosti            však systém plní pouze roli dodavatele informací o politické nestabilitě            pro Mírovou a bezpečnostní radu a je v procesu rozvoje indikátorů hro-            zeb, zranitelností a rizik relevantních pro civilní ochranu. (AU 2011a)            Mezi jeho základní problémy patří: 1) nedostatek personálu a kvalita            jeho tréninku, 2) interoperabilita s REC, které budují vlastní systémy            včasného varování a jsou v tomto procesu na různé úrovni a využívají            odlišné metodologie, 3) nedostatek diplomatických a  zpravodajských            zpráv získávaných v  reálném čase (díky nemožnosti získání přístupu            k národním zpravodajským informacím je CEWS závislý na otevřených            zdrojích informací a na čemkoliv, co se s ním členské státy rozhodnou            sdílet), 4) obtížnost analýzy informací a jejich využití v rámci rozhodo-            vacího procesu PSC související se sporem o roli CEWS (pouhý posky-            tovatel informací vs. určovatel směru tvorby politiky v PSC). (Tiruneh            2010: 9–15; Vines 2013: 104)               Klíčovým nástrojem v odpovědi na ozbrojené konflikty jsou v rámci            APSA Africké pohotovostní síly (African Standby Force, ASF). ASF zatím            nejsou v operačním stádiu, ale základ pro jejich eventuální operace již            položen byl. V květnu 2003 vytvořila Africká unie rámec pro ASF zalo-            žený na pěti regionálních brigádách: Východoafrické pohotovostní síly            (East African Standby Force, EASF), Pohotovostní síly ECOWAS (ECO-            WAS Standby Force, ESF), Brigáda SADC (SADC Brigade, SADCBRIG),            Severoafrická  pohotovostní  brigáda  (North African Standby Brigade,            NASBRIG), Středoafrické mnohonárodní síly (Force Multinationale de            l’Afrique Centrale, FOMAC). Každá z nich by měla disponovat průměrně","52                            2. AFRICKÁ UNIE A JEJÍ ROLE PŘI ŘEŠENÍ KONFLIKTŮ             4 300 vojáky a 500 lehkými vozidly.  ASF bude fungovat na třech vzá-                                           9            jemně propojených úrovních: 1) kontinentální (plánovací element Ko-            mise AU), 2) regionální (pět brigád) a 3) státní (přispívající země). Re-            gionální organizace budou vykonávat důležitou zprostředkovatelskou            roli mezi těmito úrovněmi s důrazem na harmonizaci překrývajícího            se členství a struktur regionálního rozhodovacího procesu. (AU 2005:            2–5; Cilliers 2008: 10; Ycaza 2010: 3) V úrovních rozvoje jednotlivých            regionálních brigád regionálními organizacemi existují značné rozdíly.            Zatímco západní a jižní region již dosáhl dostatečné peacekeepingové            kapacity, regiony centrální, severní a východní Afriky mají k požadova-            nému stavu ještě dlouhou cestu před sebou. (Williams 2008: 315)             Tabulka č. 2: Složení Afrických pohotovostních sil (ASF)                Západ      Východ       Jih        Střed        Sever                 (ESF)      (EASF)   (SADCBRIG)   (FOMAC)     (NASBRIG)                Benin      Burundi           Angola            Alžírsko              Burkina Faso  Džibutsko         DRC               Egypt                Gambie      Etiopie   Botswana      Čad         Libye                Ghana       Eritrea     JAR        Gabon      Mauritánie                Guinea      Keňa       Lesotho    Kamerun      Tunisko              Guinea Bissau  Komory    Malawi     Republika   Západní Sahara                                                   Kongo               Kapverdy    Rwanda     Mosambik    Rovníková                                                   Guinea                Libérie    Somálsko    Namibie   Svatý Tomáš                                                a Princův ostrov                 Mali       Súdán     Svazijsko  Středoafrická                                                  republika                Niger      Uganda      Zambie                Nigérie               Zimbabwe                Pobřeží          Tanzanie               slonoviny                Senegal         Madagaskar              Sierra Leone      Mauricius                 Togo             9  Blíže  k  vývoji jednotlivých regionálních brigád viz Batware (2011) či Levine              (2008: 17–26).","53                            2. AFRICKÁ UNIE A JEJÍ ROLE PŘI ŘEŠENÍ KONFLIKTŮ                Africké pohotovostní síly by dle jejich zakládajících dokumentů            měly být schopné odpovědět na šest scénářů krizového managementu,            od malých pozorovatelských misí až po velké vojenské intervence (viz            Tabulka č. 3). Nutno podotknout, že se tyto scénáře zaměřují výhradně            na mírové operace a neautorizují pohotovostní síly k řešení takových            bezpečnostních záležitostí, jako je boj proti terorismu a pirátství či k ma-            nagementu katastrof. Původně měly být ASF v plné operační pohotovosti            do 30. června 2010, ale zatím se tohoto cíle dosáhnout nepodařilo. Dosud            nejsou schopny naplňovat pátý a šestý scénář. Dle současných odhadů            budou síly v plné pohotovosti do roku 2015, přičemž plánem je zajistit            schopnost doručení okolo 3 000 osob z každé regionální brigády během            14 dní od zajištění mandátu mise a soběstačně je udržet po dobu alespoň            30 dní. (AU 2010: odstavec 8)             Tabulka č. 3: Scénáře Afrických pohotovostních sil 10             Scénář  Popis                                  Dodání sil                                                            od schválení                                                            mandátu             1      Vojenské poradenství AU/regionu politické misi  30 dní             2      Pozorovatelská mise AU/regionu doručená společně   30 dní                    s misí OSN             3      Samostatná pozorovatelská mise AU/regionu  30 dní             4      Peacekeepingové síly AU/regionu pro Kapitolu VI,   30 dní                    preventivní mise a peacebuilding             5      Peacekeepingové síly AU pro komplexní   30 dní vojáci                    multidimenzionální peacekeepingové mise včetně těch   a 90 dní zbytek                    zahrnujících narušitele (spoilery)             6      Intervence AU např. v genocidních situacích, ve kterých   14 dní s robustní                    mezinárodní společenství nejedná vhodně  vojenskou silou 11                 Na závěr je nutné dodat, že vytváření ASF čelí přirozeně také mnoha            problémům. Mezi ty technické se řadí: 1) interoperabilita mnohonárod-            ních sil (nutnost vytvoření společné doktríny, systémů, taktiky a procedur            pro velké množství odlišných přispívajících států), 2) absence operační             10  Tabulka vytvořená autorem na základě AU (2005: B–1).            11  Okolo 2 500 jednotek do 30 dní, přičemž 1 000 bude dodáno do 14 dní a 1 500              později. (Cilliers 2008: 10)","54                            2. AFRICKÁ UNIE A JEJÍ ROLE PŘI ŘEŠENÍ KONFLIKTŮ             úrovně velení a kontroly (brigády ASF mohou mít adekvátní kapacity            velení a kontroly pro taktické operace, nicméně AU zcela jistě postrádá            kapacity pro požadavky operačního velení), 3) omezené možnosti trans-            portu sil (v oblasti vzdušného transportu přetrvává závislost na externí            asistenci NATO či EU) a 4) jejich udržování v místě operace (problémy            plynoucí z nedostatku materiálních a finančních kapacit AU a z často            velmi nehostinného prostředí, ve kterém musí mise působit). Mezi poli-            tickými problémy jednoznačně dominuje: 1) nedostatečná úroveň mezi-            státní kooperace, 2) nedostatek financí (členské státy je buď nemají, nebo            je nejsou ochotny poskytnout), 3) míra závazku členských států (hrozba,            že nedodají své vojáky, až je unie bude potřebovat). (Cilliers 2008: 6–7;            Marshall 2009: 7–19; Williams 2011: 11)               Mezi poslední tři orgány APSA na kontinentální úrovni patří Mí-            rový fond, Rada moudrých a Výbor vojenských představitelů. Cílem Mí-            rového fondu (Peace Fund) je zajištění udržitelného a předvídatelného            financování aktivit managementu konfliktů. Tuto roli však fond zatím            neplní, jelikož je značně podfinancovaný a potýká se s obecnou neocho-            tou států přispívat – přispívá jen omezený počet členských států a externí            dárci. (Vines 2013: 99) Rada moudrých (Panel of the Wise) byla inaugu-            rována v roce 2007 a je tvořena pěti členy, kteří se významným způsobem            zasloužili o mír a stabilitu v Africe. Zvolen je vždy jeden zástupce z jed-            noho z pěti regionů Afriky, a to na funkční období tří let. V roce 2010            bylo její složení rozšířeno jmenováním pětičlenné skupiny Přátel Rady            moudrých (Friends of the Panel of the Wise, FPW) na stejném základě.            Rada plní agendu v oblasti preventivní diplomacie, mediace, poraden-            ství, volebního násilí, rekonciliace, spravedlnosti a zabývá se také situ-            ací dětí a žen v ozbrojených konfliktech. Úspěchy zaznamenala zejména            v poradenských aktivitách v oblasti politických krizí (angažovala se např.            v krizích v Guinei, Guinei-Bissau, Madagaskaru či Zimbabwe), ale trpí            nedostatkem administrativních pracovníků a finančních kapacit. (Ycaza            2010: 3) Posledním orgánem je Výbor vojenských představitelů (Military            Staff Committee), který je tvořen elitními vojenskými důstojníky států            zasedajících v PSC, kteří by měli této radě poskytovat poradenství ve            vojenské dimenzi. Výbor je však značně neefektivní, neboť nemá jasně            definované pracovní metody, jeho setkávání je nepravidelné a některé            členské státy do něj ani nevyslaly své zástupce či vyslaly pouze civilisty.            (Escorrega 2011: 18–20)","55                            2. AFRICKÁ UNIE A JEJÍ ROLE PŘI ŘEŠENÍ KONFLIKTŮ             2.3. Hodnocení efektivity AU             Africká unie je relativně mladou organizací, která se stále vytváří. Stejně            tak APSA ještě zdaleka není ve stavu, ve kterém by mohla plně imple-            mentovat agendu, pro kterou je určena. Přesto však Africká unie za dobu            své existence již plnila v oblasti managementu konfliktů tři role, v rámci            kterých lze posuzovat její efektivitu. Sloužila jako 1) politická aréna, 2)            peacekeeper a 3) peacemaker.               Jako politická aréna umožňovala unie svým členským státům inte-            rakci a poskytovala jim prostor ke střetu jejich idejí, principů a hodnot            a k soupeření o jejich dominanci. Tato role byla vykonávána především            prostřednictvím PSC, ve které členské státy debatují o bezpečnostních            otázkách regionu a o tom, jak nadnárodní a globální normy interagují            s lokálními podmínkami v Africe. Lze tak tvrdit, že díky této funkci plnila            rada mediační roli mezi unijním přístupem k managementu konfliktů            a očekáváním o podobě tohoto přístupu zvenčí (např. ze strany cizích            vlád či jiných mezinárodních organizací). (Williams 2011: 14)               Mezi důležité politické faktory, které ovlivňují kapacitu managementu            konfliktů AU, se řadí reálné stanovení cílů unie v této oblasti, jednota            PSC v jejich podpoře, trvalé politické zapojení zvláštních vyslanců AU,            komisí a panelů, stejně jako peacekeeperů v poli a skutečná spolupráce            s autoritami hostitelského státu a dalšími členskými státy, která je důle-            žitá především během klíčové plánovací a zahajovací fáze každé operace            při generování požadovaných sil. Ve všech těchto bodech má zatím Af-            rická unie co dohánět. Efektivita politické dimenze je navíc omezována            byrokratickými deficity unie. K vedení efektivních peacekeepingových            a peacemakingových iniciativ AU potřebuje efektivní management a by-            rokratické struktury. V současnosti jí chybí lidské zdroje (co do počtu            i kvality personálu), informační technologie, fyzická infrastruktura a při-            rozeně finance. Navzdory evidentní potřebě většího počtu administrativ-            ních pracovníků se však PSC potýká paradoxně s neochotou členských            států schvalovat nové posty, což zpochybňuje míru jejich závazku k této            organizaci. (AU 2010: odstavec 78; Mathiasen 2006: 7) Podobný problém            musí řešit také Oddělení míru a bezpečnosti Komise AU, což souvisí            v tomto případě s neochotou členských států odevzdat jí část své auto-            nomní moci. Zvláště v několika prvních letech jejího fungování se ze            strany členských států běžně objevovaly argumenty o tom, že byrokraté","56                            2. AFRICKÁ UNIE A JEJÍ ROLE PŘI ŘEŠENÍ KONFLIKTŮ             Komise AU získali téměř neomezenou moc a hráli vůdčí roli v nastolo-            vání agendy PSC. (Makinda – Okumu 2008: 50–51) To, zda by byrokraté            Komise AU měli iniciovat politiku či pouze jednoduše implementovat            instrukce od členských států, zůstává vážným bodem sváru mezi těmito            skupinami a je pravděpodobně také zdrojem neochoty členských států            rozšiřovat administrativní aparát orgánů Africké unie zabývajících se ob-            lastí míru a bezpečnosti.               V souvislosti s mírou závazku členských států vůči Africké unii lze            také zmínit otázku jejího financování, která představuje jednu z hlavních            výzev efektivitě této organizace. Z celkových 277,1 milionů USD tvoří-            cích rozpočet organizace pro rok 2013 přispívají členské státy jen 122,8            miliony (44 % rozpočtu), zatímco nadpoloviční většina 155,3 milionů            pochází od externích rozvojových partnerů (56 % rozpočtu). Dvě třetiny            té části rozpočtu, kterou dávají členské státy, navíc pochází pouze od tzv.            Velké pětky tvořené JAR, Alžírskem, Egyptem, Libyí a Nigérií. Pokud pět            z 54 členských zemí přispívá 66 % členského podílu rozpočtu a většina,            48 zemí, pouze 34 % tohoto podílu, pak se nabízí otázka, co se stane,            až některá ze zemí Velké pětky přestane platit. Do poloviny roku 2012            přispěly z Velké pětky na unijní rozpočet 2013 pouze dva státy a celkově            pak svoji část splatilo pouze 11 afrických států, přičemž 19 afrických států            ještě dlužilo za rozpočet roku 2012 a 24 států za rozpočty předchozích            let. V tomto kontextu je také zajímavé, že z celkové částky, kterou by            měly na rozpočet přispět členské státy, jde jen 5,3 milionů USD na pro-            gramy Africké unie a zbývajících 96 % na operační náklady. (O’Connor            2013; Omojuwa 2012) To v podstatě znamená, že náklady na realizaci            programů a agendy klíčových unijních institucí jsou financovány pře-            devším externími dárci. Tyto skutečnosti ještě více zvýrazňují závislost            Africké unie na externím financování a omezenou míru závazku většiny            členských států vůči této organizaci. Pokud lze ochotu utrácet peníze ve            prospěch vlastní organizace považovat za indikátor vážnosti, tak většina            afrických států Africkou unii příliš vážně nebere.               Druhá role Africké unie byla naplňována v  oblasti peacekeepingu            prostřednictvím vedení vcelku velkého počtu komplexních mírových            operací.  Ta vyniká zvláště, pokud její peacekeepingovou aktivitu porov-                   12             12  Mise AU v Burundi (AU Mission in Burundi, AMIB) vedená v letech 2003–2004              (cílem peacebuilding; 3 250 osob převážně z JAR), Vojenská pozorovatelská mise","57                            2. AFRICKÁ UNIE A JEJÍ ROLE PŘI ŘEŠENÍ KONFLIKTŮ             náme s její předchůdkyní, a v kontextu toho, že musela čelit podobným            strukturálním překážkám jako OAU, tedy závislosti na externím financo-            vání a nedostatku byrokratů, omezení v mobilitě svých sil a logistických            kapacitách.               O peacekeepingové aktivitě Africké unie vyjádřené jejími mírovými            operacemi lze udělat čtyři obecné závěry. Prvním z nich je skutečnost, že            tyto operace byly značně závislé na omezeném počtu přispívajících afric-            kých států, což značí jednak velmi odlišnou úroveň podpory pro peace-            keeping napříč kontinentem, ale reflektuje to také preference členských            států o tom, které organizaci přispějí svými vojáky. Navzdory tomu, že            Africká unie vyvíjí vlastní peacekeepingové aktivity, zůstává několik af-            rických států oddanými stoupenci peacekepingového rámce OSN (např.            Rwanda, Etiopie, Ghana, Nigérie, Senegal, JAR, Benin či Egypt). Stejně            tak lze říci, že většina mírových operací Africké unie by nikdy nemohla            být vedena bez příspěvků malého počtu oddaných afrických zemí, mezi            které se řadí především JAR (klíčová pro operaci v Burundi, na Komo-            rách a v Dárfúru), Rwanda, Nigérie a Senegal (tvořící společně vojenskou            páteř sil AMIS) a Uganda (stojící osamoceně téměř rok v AMISOM před            příchodem burundských jednotek). Etiopie také poskytla značný počet            svých vojáků misi UNAMID a podpořila JAR v misi AMIB, nicméně její                AU na Komorách (AU Military Observer Mission in the Comoros, MIOC) vedená              v roce 2004 (41 osob převážně z JAR), Mise AU v Súdánu (AU Mission in Sudan,              AMIS) vedená v letech 2004–2007 (cílem peacekeeping a ochrana civilistů; cca              7 700 osob převážně z Nigérie, Rwandy, Ghany, Senegalu a JAR), Speciální úkolové              síly v Burundi (AU Special Task Force, AU STF) přítomné v letech 2006–2009 (cílem              ochrana VIP; 750 osob převážně z JAR), Mise AU na podporu voleb na Komorách              (AU Mission for Support to the Election in Comoros, AMISEC) vedená v roce 2006              (1 260 osob převážně z JAR), Mise AU v Somálsku (AU Mission in Somalia, AMI-              SOM) vedená od roku 2007 do současnosti (cílem podpora režimu; cca 17 000              osob převážně z Ugandy, Keni a Burundi), Volební a bezpečnostní asistenční mise              Africké unie na Komorách (AU Electoral and Security Assistance Mission to the              Comoros, MAES) vedená v letech 2007–2008 (350 osob převážně z JAR), Operace              „Demokracie“ (Operation Democracy) vedená v roce 2008 (cílem enforcement;              1 350 osob převážně z Tanzanie a Súdánu), Hybridní operace AU a OSN v Dárfúru              (United Nations-African Union Mission in Darfur, UNAMID) vedená od roku 2008              do současnosti (cílem peacebuilding a civilní ochrana; cca 20 000 osob, přičemž              z afrických zemí přispěla nejvíce Nigérie, Rwanda, Etiopie a Egypt). (AMISOM              2013; UNAMID 2013; Williams 2011: 15)","58                            2. AFRICKÁ UNIE A JEJÍ ROLE PŘI ŘEŠENÍ KONFLIKTŮ             nejvýznamnější dopad na peacekeeping AU přišel prostřednictvím její            vlastní vojenské operace v Somálsku, která posloužila jako ospravedlnění            ustanovení AMISOM. (Williams 2011: 15–16) Vzhledem k tomu, že celá            Africká unie má 54 členů, ponechává výše nastíněná realita přispěvatelů            do misí peacekeepingu vcelku značný prostor pro expanzi.               Druhým obecným závěrem je přetrvávající závislost mírových operací            Africké unie na externí, tedy neafrické, asistenci. Není bez zajímavosti,            že tato závislost podkopává klíčový rétorický princip unijního přístupu            k managementu konfliktů, kterým je přednost afrických řešení (v duchu            slavné teze „African solutions first“). Navzdory značné peacekeepingové            aktivitě postrádá unie finance, vojenské a policejní jednotky, vybavení,            kapacity  leteckého  transportu,  výcviková  zařízení,  struktury  manage-            mentu a kvalifikované zaměstnance k samostatnému udržování byť rela-            tivně malých mírových operací. Tato skutečnost je zachycena v interním            hodnocení Africké unie jakožto propast mezi mandátem a zdroji k jeho            dosažení (mandate-resource gap), tedy rozporem mezi „ochotou PSC au-            torizovat takové mise a schopností AU je implementovat“. (AU 2010: od-            stavec 68; GA OSN 2008: 8)               V oblasti financování peacekeepingových aktivit je AU i nadále závislá            na externí dárcovské pomoci, která přichází zejména od OSN, NATO            a EU. Ve vojenské dimenzi pak musí stále usilovat o zajištění adekvátního            počtu vojáků a techniky k samostatnému vedení komplexních mírových            operací. Nejmarkantnější ukázkou její vojenské nepřipravenosti byla si-            tuace v úvodní fázi mise AMISOM. Burundské kontingenty postrádaly            i to nejzákladnější vojenské vybavení (které nakonec poskytla vláda USA)            a dorazily na působiště operace zhruba s ročním zpožděním, neboť nebyla            logistická kapacita na jejich přepravu. Se stejným problémem se setkala            i Nigérie a Ghana, které této misi nabídly své vojáky, ale neměly zdroje            na jejich dopravení do Somálska, takže jejich posily nikdy nedorazily.            (Hull – Svensson 2008: 8) Obecně Africká unie postrádá vybavení pro            vedení operací ve velmi náročných prostředích, jako je Súdán či Somál-            sko. Chybí jí helikoptéry, obrněné transportéry, bezpilotní letouny, nok-            tovizory, komunikační, zpravodajské a infrastrukturní (např. bezpečné            ubytovací kapacity, nemocnice, logistický řetězec zásobování a obecně            služby v týlu) vybavení a, jak ukázala mise AMISOM díky zkušenosti            z Mogadišu, také bitevní tanky a sofistikovaný radarový systém pro de-            tekci palby minometů, který by mohl pomoci snížit počet civilních obětí.","59                            2. AFRICKÁ UNIE A JEJÍ ROLE PŘI ŘEŠENÍ KONFLIKTŮ                Co se týče personálního aspektu, Africká unie trpí nedostatkem ze-            jména vojenských a civilních specialistů, včetně lékařů, policistů, ženi-            stů, zpravodajců a expertů na budování lokálních kapacit v oblastech            vlády práva a spravedlnosti. Aby tyto mezery unie vyplnila, je závislá            na externích donorech. Ti však svoji asistenci v podobě financí, mate-            riálního vybavení a výcviku poskytují přímo přispívajícím zemím, čímž            však vlastně obcházejí a poškozují systém AU. (Williams 2011: 21–22)            Největším civilním deficitem unie v managementu konfliktů je její nedo-            statek mediačních kapacit. Spíše, než aby se unie snažila vytvořit vlastní            systematický přístup k mediaci, postupovala v této oblasti výlučně na ad            hoc bázi. Místo toho, aby své úsilí zaměřila na zhodnocení uplynulých            mediač ních aktivit a vytvořila vlastní sofistikovaný systém pro mediaci            mezi konfliktními aktéry, tak k  jejímu vedení najala v  africkém kon-            textu prestižní a významné osobnosti, které však v mnoha případech            postrádaly relevantní výcvik a zkušenosti k plnění této role. (Laurie 2009:            14–15).               Třetím závěrem o peacekeepingové aktivitě AU je evidentní obtíž-            nost dosažení shody členských států na mandátu mírových operací, a to            zvláště, pokud má být hostitelským státem člen PSC či pokud má hos-            titelský stát spojence v  radě ochotné podpořit jeho pozici. Souvisí to            obecně i s otázkou míry závazku členských států unie k ideji humanitární            intervence a konkrétně s Článkem 4 Zakládajícího aktu AU. Do sou-            časnosti totiž nebyl tento článek vyvolán k ospravedlnění vojenské akce            proti členskému státu, a to ani v případech, ve kterých relevantní mezi-            národní komise skutečně identifikovaly páchání zločinů proti lidskosti            (např. Dárfúr v letech 2004 a 2005), či kde měla RB OSN podezření, že se            tyto zločiny dějí (např. v Libyi a Pobřeží slonoviny v roce 2011). Tuto ne-            ochotu či neschopnost Africké unie vyvolat Článek 4 Zakládajícího aktu            AU vysvětlují dle Williamse tři faktory: 1) síla případného hostitelského            státu, 2) reziduální vliv principu neintervence a antiimperialismu v rámci            afrických států a 3) nedostatek praktických vojenských kapacit k vedení            humanitárních intervencí (snad s výjimkou těch proti malým a slabým            státům). (Williams 2011: 5)               Posledním závěrem, který lze udělat o unijních mírových operacích,            je, že byly zatím vždy konstruovány (snad s výjimkou mise na Komorách)            jako dočasná opatření počítající s brzkým převzetím peacekeepingové            štafety OSN. Tento přístup do jisté míry reprezentuje formu spolupráce","60                            2. AFRICKÁ UNIE A JEJÍ ROLE PŘI ŘEŠENÍ KONFLIKTŮ             nastolené v Kapitole VIII Charty OSN, která povzbuzuje regionální usku-            pení, aby podnikly první kroky v mírové rezoluci lokálních sporů. (UN            1945: Kapitola VIII) Schopnost Africké unie reagovat rychle na krize na            kontinentu je bezesporu jednou z jejích výhod jakožto peacekeepingové            organizace (GA OSN 2008: 10, 21), nicméně její spoléhání na rychlé            předání zodpovědnosti OSN ji může povzbuzovat k tomu, aby byla pře-            hnaně ambiciózní a vedla operace v extrémních podmínkách, aniž by            dobudovala vlastní relevantní bezpečnostní architekturu a byla schopná            se dlouhodobě postarat sama o sebe.               Peacekeepingové mise Africké unie mohou pouze zredukovat nej-            horší symptomy probíhajících ozbrojených konfliktů. Skutečným testem            funkčnosti nové APSA však je, zda Africká unie dokáže skutečně vyřešit            ty nejzákladnější příčiny násilí, které již po několik dekád omezují rozvoj            kontinentu. Poslední, třetí role Africké unie tak byla naplňována v oblasti            peacemakingu. Přístup unie k této aktivitě reflektuje preferenci členských            států pro soukromé konsensuální rozhodování, ať už v  rámci Mírové            a bezpečnostní rady či při jednáních se znepřátelenými stranami. Po vět-            šinu postudenoválečného období dominovalo iniciativám zmírňování            konfliktů elitní vyjednávání dohod o sdílení moci. Vzhledem k opakují-            cím se případům vzpurného chování však PSC adoptovala koercivnější            mechanismus k zajištění dodržování stanovených cílů, konkrétně sankční            režimy. Africká unie uvalila do současnosti sankce osmkrát v souvislosti            s nekonstitučními změnami vlád. 13               Mezi typické sankce uvalované Africkou unií patří zákaz cestování            pro vybrané jednotlivce vzpurných režimů a opatření navržená k zmra-            zení jejich finančních aktiv. Mohou přitom plnit několik funkcí: signa-            lizovat nespokojenost unie, stigmatizovat cíl, jednat jako náhrada za              13  Sankce  AU byly uvaleny  na Středoafrickou  republiku (březen  2003 – červen              2005), Mauritánii (srpen 2005 – duben 2007 a srpen 2008 – červen 2009), Ko-              mory (říjen 2007 – březen 2008), Togo (únor – květen 2005), Guineu (prosinec              2008 – prosinec 2010), Madagaskar (březen 2009 – současnost), Niger (srpen              2009 – březen 2011) a Pobřeží slonoviny (prosinec 2010 – duben 2011). (Magli-              veras 2011: 15–29) V případě Eritreje a její podpory somálského hnutí Al-Sha-              baab sice AU neuvalila sankce samostatně, ale požádala o uvalení těchto sankcí              OSN, k  čemuž  došlo v  prosinci  2009 a  trvají  do současnosti. Na protest  proti              tomuto kroku pozastavila Eritrea své členství v  Africké unii, do které se poté              vrátila až v lednu 2011. (ICG 2010b: 16; UN SC 2011)","61                            2. AFRICKÁ UNIE A JEJÍ ROLE PŘI ŘEŠENÍ KONFLIKTŮ             ozbrojený konflikt a potenciálně i změnit politické chování cílových ak-            térů. (Eriksson 2010: 10) Nicméně vzhledem k tomu, že Africká unie            nikdy neuvalila a ani nebyla v pozici, aby mohla uvalit, závažnější sankce            či bojkoty na důležité komodity, jako je dřevo, minerály či ropa, nelze            očekávat, že by sankce samotné změnily chování sankciovaných států.            Jsou tak spíše symbolickou zprávou v rámci širší peacemakingové stra-            tegie Africké unie.               Citlivou záležitostí pro PSC v souvislosti s uvalováním sankcí a od-            suzováním každé nekonstituční změny režimu mohou být případy, kdy            vojenský převrat může poskytnout příležitost pro demokratizaci odstra-            něním autoritativního režimu. Africká unie by tak měla zvážit udělení            dočasného uznání některým vojenským chuntám, které svrhly autori-            tativní režim, a to zvláště v situaci, kdy lze v Africe těchto režimů nalézt            stále velké množství. (Omorogbe 2011: 154) Nový nekompromisní pří-            stup k nekonstitučním změnám vlád navíc staví Mírovou a bezpečnostní            radu do těžké situace, ve které musí řešit otázku, zda uznat nové autority,            které svrhly režim lidovým protestem (např. jako v Tunisku a Egyptě),            či ozbrojeným povstáním (jako v Libyi). Na druhou stranu by PSC měla            také dořešit své reakce v situacích, ve kterých byla daleko méně přímo-            čará, a to když někteří afričtí lídři zrušili limity svých funkčních období            či se drželi u moci skrze zmanipulované volby. (Williams 2011: 17–19)               Co se týče závěrečného zhodnocení efektivity Africké unie v oblasti            managementu konfliktů, lze říci, že unie po dobu své existence usku-            tečnila celou řadu aktivit ve snaze dosáhnout svého cíle „integrované,            prosperující a mírové Afriky“, ať už se jednalo o politické aktivity, pe-            acekeeping či peacemaking, a to v daleko větší míře, než se to podařilo            v tomto textu analyzovaným regionálním organizacím. I Africká unie            však trpí podobnými politickými, byrokratickými, civilními, vojenskými            a infrastrukturními nedostatky jako regionální organizace, které značně            omezují její efektivitu a vytváří onu propast mezi jejím bezpečnostním            mandátem a zdroji k jeho dosažení. Aby Africká unie mohla bezezbytku            naplnit všechny své vytyčené cíle, bude se muset zabývat primárně od-            straněním této propasti.","62          3. NOVÁ VÝCHODNÍ AFRIKA – HYPOTETICKÝ REGION JAKO PODKLAD PRO SIMULACI             3. NOVÁ VÝCHODNÍ AFRIKA – HYPOTETICKÝ            REGION JAKO PODKLAD PRO SIMULACI               Tomáš Černohous, Zdeněk kříž              Obr. č. 2: Nová východní Afrika","63          3. NOVÁ VÝCHODNÍ AFRIKA – HYPOTETICKÝ REGION JAKO PODKLAD PRO SIMULACI             Bangalla             Oficiální název: Bangallské císařství             Hlavní město: Surabaya              Další významná města země: Solo (historické hlavní město, kulturně            významné), Cebes a Cirebon (ekonomicky významná města)             Populace: 11 milionů, 95 % kmen Bangalla (nomádský pastevecký            kmen, dále rozdělen na několik desítek klanů), významnější menšiny            tvořeny pouze Buranďany v severozápadním cípu země (kmen země-            dělců vyznávající usazený způsob života) a Araby na severu.             Náboženství: 97 % populace vyznává islám (Bangalla a Arabové), zbytek            křesťanství (Buranďané) a část populace vyznává Bahá’í (etnicky roztříš-            tění věřící).              Politické uspořádání: v čele země stojí císař Keinan K’naan II., země je            dle ústavy parlamentní, konstituční a sociální monarchií, císař si však            i nadále uchovává silné pravomoci (jmenuje premiéra a vládu, předsedá            zasedáním vlády, může rozpustit parlament a iniciovat změny ústavy,            je šéfem armády a vojenského štábu), jednokomorový parlament Gida            s 270 členy.             Ekonomika země: země je zatím relativně chudá, ale ekonomicky na            vzestupu díky nalezištím cínu, chromu, zinku a dalších surovin v hor-            natém severozápadním cípu země, důležité je pastevectví dobytka, roz-            sáhlý rybolov, skromné obdělávání půdy je ohrožováno suchy – nedo-            statek zdrojů vody, omezená těžba fosfátů na jihu země, hlavní světový            vývozce kadidla a myrhy, významnými ekonomickými centry je hlavní            město Surabaya (přístav na východním pobřeží), Cebes (přístav v Ru-            dém moři, odkud se ze země vyváží vytěžené suroviny) a Cirebon (prů-            myslové srdce země a centrum těžby fosfátů). V současnosti se země            snaží nalákat další zahraniční investory. Velmi aktivní v zemi jsou jak            západní, tak čínské firmy, které se prozatím zajímají zejména o těžební            průmysl. Vláda ale hodlá přilákat do země i kapitál ve zpracovatelském","64          3. NOVÁ VÝCHODNÍ AFRIKA – HYPOTETICKÝ REGION JAKO PODKLAD PRO SIMULACI             průmyslu a zahájila programy na využití turistického potenciálu země            a to jak v horách, tak na pobřeží Rudého moře.             Armáda: relativně velká armáda disponující letectvem i námořnictvem,            která však trpí nedostatkem kvalitního vybavení (většina je zastaralá)            a  pevné organizační struktury. V  nedávné válce s  Burandou armáda            neodvedla dobrý výkon a probíhá proto její celková přestavba. Důraz            je kladen na rozvoj schopností nekonvenčního boje v hornatém a les-            natém terénu. V zemi operují soukromé vojenské společnosti, které se            podílejí na výcviku bangalských sil. Spekuluje se, že je tímto způsobem            maskována americká vojenská pomoc.             Problémy země: země je etnicky relativně jednotná, k občasným ma-            lým násilným ozbrojeným střetům dochází pouze mezi většinovou            populací a Buranďany žijícími v severozápadním cípu země, kteří jsou            diskriminováni, klanové rozdělení nepůsobí významné potíže, typické            rozdělení na relativně bohatá města a  chudý venkov, ve kterém žije            většina obyvatel, častá sucha působí potíže s  přístupem k  pitné vodě            a  základním potravinám, země se snaží zajistit potravinovou bez-            pečnost spoluprací se státy Arabského poloostrova a  mezinárodním            společenstvím, v zemi je velmi rozšířeno soukromé vlastnictví zbraní,            které zemi zaplavily v období, kdy válčila se sousední Burandou, kromě            toho má země potíže s  pirátskými gangy, které s  proměnlivou inten-            zitou působí u pobřeží tohoto státu a které se stále nepodařilo dostat            pod kontrolu.             Sousedství: země má vypjaté vztahy se sousední Burandou, vedla s ní            v minulosti několik válek, ve kterých byla nucena většinou čelit agresi,            poslední skončila před 5 lety, snahou Burandy bylo dobýt území, které            by zemi zajistilo přístup k  pobřeží Indického oceánu, téměř se jí to            povedlo, nakonec však pod tlakem Bangally a  arabských spojenců            zasáhlo  mezinárodní  společenství,  které  do  země  poslalo  misi  OSN,            která vynutila uzavření příměří rezolucí RB OSN č. 2038, teritoriálně            byl zakonzervován stav při příchodu mise a značná část bangallského            území zůstala pod okupační správou Burandy, Bangalle se podařilo            zachovat pobřežní pás, který ji umožňuje zůstat ve spojení s  jižním            cípem země, v tomto pásu především působí mise OSN, diplomatické","65          3. NOVÁ VÝCHODNÍ AFRIKA – HYPOTETICKÝ REGION JAKO PODKLAD PRO SIMULACI             vztahy mezi Bangallou a  Burandou jsou velmi omezené, hranice je            velmi střežena a v poslední době se objevují zprávy o obnovené chuti            Burandy po dobytí zbývající části území a dosažení pobřeží Indického            oceánu, Bangalla měla také v minulosti vypjaté vztahy s Liquerií, která            v  úvodu předchozí války podpořila Burandu výměnou za případný            zisk území bohaté na fosfáty na jihu Bangally, které by při úspěchu Bu-            randy zůstalo odděleno od centrálního bangallského území, po znač-            ném  tlaku mezinárodního  společenství však Liqueria svoji  podporu            Burandě přestala poskytovat, i nadále je ale hranice mezi oběma státy            neprostupná a intenzivně střežena, se sousední Genoshou a Ivory Lana            má země vcelku dobré vztahy, s Murkatešem chladné (stál ve válce na            straně Burandy). Banagalla se s faktickou okupací části svého teritoria            nesmířila a  snaží se diplomatickými aktivitami přimět mezinárodní            společenství k zahájení kroků, které by vyústily ve stažení burundských            jednotek ze země.             Vnější vztahy: země udržuje dobré vztahy se státy arabského polo ostrova            a snaží se hrát aktivní roli v mezinárodním společenství, v období kolo-            nialismu byla nezávislá. V posledních letech země navazuje ekonomické            kontakty s  Čínou, která začala investovat do geologického průzkumu            a jedná se o účasti čínského kapitálu v bangallském těžebním průmyslu.            Země udržuje dobré vztahy i se Západem, který využívá k vyvažování            rostoucího čínského vlivu.              Buranda              Oficiální název: Burandské království             Hlavní město: Ares             Další významná města země: Erebos, Chaos, Ambo, Dire Graie             Populace: 23 milionů, 50 % Buranďané (pastevci s usazeným způsobem            života),  15 %  Bangalla  (nevysídlená část  kočovného  kmene pastevců            žijící na území, které Buranda zabrala Bangalle), 10 % súdánské kmeny            na severozápadě země a zbývajících 15 % tvořeno menšími kmeny.","66          3. NOVÁ VÝCHODNÍ AFRIKA – HYPOTETICKÝ REGION JAKO PODKLAD PRO SIMULACI             Náboženství: 60 % populace vyznává křesťanství (Buranďané a většina            menších kmenů), 25% islám (Bangalla a súdánské kmeny), 10 % se stále            hlásí k tradičním vírám a 5% vyznává Bahá’í.             Politické uspořádání: v čele země stojí již 42 let král Denge Buran I.            s absolutní mocí, autokratická forma vlády, zemi řídí kromě krále úzký            kruh jeho poradců a  vyslanců sídlících na strategicky významných            a decentralizovaných místech země (ve městech Erebos, Chaos, Ambo            a Dire Graie, ve kterých je spolu s hlavním městem shlukována ekono-            mická aktivita země).             Ekonomika země: poměrně rychle rostoucí ekonomika založená pře-            devším na zemědělství a pastevectví, velký vývozce dobytka a největší            světový vývozce kávy, nelegálně, avšak s  pověřením vládnoucí vrstvy,            se ze země vyváží také velké množství khatu (rostlina khata jedlá obsa-            hující alkaloid kathion působící na organismus podobně jako amfeta-            min), země disponuje obrovskými zásobami čerstvé vody, pramení zde            několik velkých afrických řek, díky nim a horám mohla země postavit            v minulosti několik hydroelektráren, skutečnost, že v horách pramení            několik afrických řek ale stát v minulosti využíval a občas stále využívá            k  nepřímému nátlaku na sousední státy, které nemají dostatek vody            a jsou na těchto řekách závislé, v horách se nachází také menší ložiska            nerostných surovin. Geologové předpokládají výskyt vzácných hornin,            avšak rozsáhlý průzkum ještě nezačal. Zájem o těžbu mají především            čínské společnosti, které provádějí geologický průzkum.             Armáda: povinná vojenská služba, velmi početná a poměrně dobře vy-            bavená armáda, v zemi probíhá inovativní program, v rámci kterého se            spekuluje o  možnosti, že se země snaží vytvořit jadernou zbraň, tyto            zvěsti země odmítá. V minulosti byla země ve zbrojní oblasti zákazníkem            Sovětského svazu a ostatních socialistických států. Část výzbroje pochází            i z EU, zejména z Itálie a Švédska. V současnosti je hlavním dodavate-            lem zbraní Čína. Armáda v minulé válce s Bangallou předvedla dobrý            výkon a faktické vítězství, kdy porážce Bangally zabránila pouze hrozba            intervence mezinárodního společenství, a to značně zvýšilo její prestiž.            Armáda je ale nadále pod kontrolou Denge Burana I. V současnosti musí            armáda pomáhat řešit problém nedostatku pracovní síly na okupovaném","67          3. NOVÁ VÝCHODNÍ AFRIKA – HYPOTETICKÝ REGION JAKO PODKLAD PRO SIMULACI             bangallském území. Do země nadále proudí zbraně z Číny a pravděpo-            dobně i z Ruska. Transfer západních systémů po válce klesl téměř na nulu,            i když se spekuluje o podílu země na podloudném obchodě s moderními            technologiemi duálního určení (např. komunikační systémy). Buranda            má představovat významného zákazníka těchto pašeráků.              Problémy země: chudoba obyvatelstva navzdory bohatství vládnoucí            vrstvy a  elit, možný odpor proti dlouholeté autoritářské formě vlády,            snaha vládnoucí vrstvy udržet na uzdě armádu znamená značný tok            financí do armádní oblasti, objevuje se možný náboženský a  etnický            spor populace a  spekuluje  se o  tom,  že několik nejbližších spolupra-            covníků a  vyslanců krále sídlících v  jiných městech země má zálusk            na nejvyšší post, podobné ambice se již delší dobu objevují také v nej-            vyšších  armádních  kruzích,  země  také  výrazně  porušuje  lidská  práva            svých menšin, především kmene Bangalla na okupovaném území a sú-            dánských kmenů na severozápadě země (dochází k jejich systematické            deprivaci). Úspěšná válka s  Bangallou pozornost od těchto problémů            odvrátila. V posledním roce ale sociální napětí v zemi opět roste, na            čemž se podílí i fakt, že nejzajímavější pozemky na území získaném na            Bangalle si rozdělila vládnoucí politická elita.             Sousedství: jak již bylo řečeno, země má vypjaté vztahy se sousední            Bangallou, jejíž značnou část aktuálně okupuje, vztahy s Murkatešem            jsou relativně dobré, s  Genoshou spíše chladné (postavila se v  době            války na stranu Bangally), s Liquerií vstřícné.             Vnější vztahy: některé státy světa řadí Burandu mezi darebácké státy,            mezinárodní společenství na ni několikrát uvalilo sankce vzhledem            k její agresi vůči Bangalle, v zemi působí čínské zastoupení, které spo-            lupracuje s vládnoucí vrstvou při těžbě místních surovin, rozvoji infra-            struktury a modernizaci armády, v období kolonialismu nezávislá.","68          3. NOVÁ VÝCHODNÍ AFRIKA – HYPOTETICKÝ REGION JAKO PODKLAD PRO SIMULACI             Murkatesh             Oficiální název: Murkatešská republika             Hlavní město: Pradesh              Další významná města země: Hakuna Pradesh, Matata Pradesh             Populace: 13 milionů, kmeny Mur (25 %), Kat (28 %), Esh (20 %), Prada            (19 %)             Náboženství: 58 % křesťanství, 25 % islám, 17 % původní šamanistické            víry ve zvíře Tonga Tonga (obdoba jednorožce)             Politické uspořádání:  prezidentská republika, prezident (aktuálně            Undur Jaresh) je volen na 6 let a je zároveň hlavou státu a vlády, parla-            ment je tvořen Národním shromážděním s 333 zástupci, z nichž 100 je            jmenováno zájmovými skupinami (např. ženami či armádou), zbývající            zástupci jsou voleni na pětileté období ve všeobecných volbách.             Ekonomika země: do velké míry závislá na zemědělství, nicméně hlav-            ním zdrojem příjmů státní pokladny jsou výdělky z  exportu ropy, ta            byla na území země objevena před 15 lety, země má největší zásoby této            suroviny v regionu, jejím problémem je však závislost na ropovodech,            které ji musí dopravit na pobřeží, v  současnosti vedou ropovody na            sever k Rudému moři přes burandské území, kromě ropy se v zemi těží            také železná ruda, měď, chrom, zinek, stříbro a zlato.             Armáda: malá, budovaná na dobrovolném (30 000 vojáků) a miličním            principu (až 500 000 v případě mobilizace), ale díky příjmům z ropy            modernizovaná armáda vybavená převážně britskou a  indickou            výzbrojí. V  zemi působí mnoho britských a  indických vojenských            instruktorů. V posledních letech se země snaží zejména zlepšit schop-            nosti miliční části svých ozbrojených sil, protože podezřívá Burandu            z plánů na obsazení na ropu bohatých území.","69          3. NOVÁ VÝCHODNÍ AFRIKA – HYPOTETICKÝ REGION JAKO PODKLAD PRO SIMULACI             Problémy země: bylo již řečeno, že ropovod ze země vede na sever přes            burandské  území,  Murskatesh  tedy  musel  při  válce  mezi  Burandou            a Bangallou stát na straně Burandy, které z této spolupráce jdou značné            finance a která si již v minulosti vzala murkatešskou ekonomiku něko-            likrát jako rukojmí, když ropovody uzavřela v situaci, kdy se jí jednání            země nelíbilo. Murkateš se nicméně snaží vyjednat dohodu se sousední            Genoshou a Bangallou (ta zemi zazlívá její pasivitu v době války a to,            že podpořila jejího nepřítele) a vystavět ropovod k Indickému oceánu,            aby se dostala ze spárů Burandy, jednání jdou však pomalu vzhledem            k  obavám z  burandské agrese a  kvůli bangallské neochotě odpustit            Murkateši jeho podporu Burandy.             Sousedství: poměrně dobré (z velké části pod nátlakem) vztahy s Bu-            randou, dobré vztahy s Genoshou a dobré, přesto konkurenční vztahy            s Ivory Lana, ve které se také těží menší množství ropy a především pak            nerostné suroviny, s Bangallou a Liquerií chladné vztahy.             Vnější vztahy: země je zapojena do mezinárodního společenství, je po-            měrně značně zadlužena, nicméně svůj dluh začíná splácet ze zisků z ropy,            v období kolonialismu pod britskou správou, s Velkou Británií i nadále            udržuje dobré vztahy, v zemi působí menší množství čínských poradců,            kteří jí asistují především v  těžebním průmyslu. Nadále nejvlivnější je            britský kapitál. Poslední dobou do země proniká i kapitál indický.              Ivory Lana              Oficiální název: Republika Ivory Lana (přesný překlad: Republika slo-            novinového jezera)             Hlavní město: Divo              Další významná města země: Ivoryn, Elephantiada, Odienne             Populace: 44 milionů, kmeny Aran (42 %), Gir (18 %), Západní Men-            deríni (16 %), Lana (11 %), Elephantiáni (10 %) a 3 % ostatní populace            (včetně asi 45 000 Francouzů a 30 000 Indů)","70          3. NOVÁ VÝCHODNÍ AFRIKA – HYPOTETICKÝ REGION JAKO PODKLAD PRO SIMULACI             Náboženství: velmi heterogenní, křesťanství (35 %), islám (33 %), hindu-            ismus (15 %) a původní africké víry (17 %)             Politické  uspořádání:  prezidentská reprezentativní demokratická re-            publika, kde prezident je zároveň hlavou státu a hlavou vlády, systém            více politických stran, výkonná moc je vykonávána vládou, legislativní je            vykonávána jak ve vládě, tak v Národním shromáždění zvaném Navire            (francouzský výraz pro loď).             Ekonomika země: velmi významný podíl zemědělství (káva, čaj, banány,            fazole, země je také největším světovým vývozcem Pyrethrinu – přírodní            organické sloučeniny se silným insekticidním účinkem, která je získá-            vána z Kopretiny starčkolisté), veškerá půda je vlastněna státem, hlavní            zdroje příjmů země však plynou jednak z turismu (v zemi se nachází            množství sopek, několik přírodních parků, ve velkém se zde nachází pře-            devším slon africký, který dal zemi jméno, velmi navštěvováno je také            Slonovinové jezero – největší jezero v Africe – a západní hornatá část            země, kde žije vcelku velká populace goril horských vedených Tarzanem),            a pak také především z těžby nerostných surovin (také v západní části            země – kobalt, měď, koltan a kasiterit) a menšího množství ropy na je-            jím severu. Země je známá velmi ambiciózním programem domestikace            slona afrického a jeho zapojení do ekonomiky země.             Armáda: vcelku profesionální armáda s dobrou reputací, pravidelně se            účastní mírových misí po celém světě, občas se objevují zprávy o poru-            šování lidských práv především při provádění protipovstaleckých operací            na západě země.             Problémy země: rozpor mezi ochranou přírody a těžbou surovin v zá-            padních horách (těžba ohrožuje především gorily horské), dále problém            s povstalci na západě země, především se Západními Menderíny, kteří            usilují  o  samostatnost  a  vytvoření  vlastního  státu  Západní  Menderín            (i jejich působení a ukrývání v horách ohrožuje gorilí populaci) – Men-            deríni si stěžují na porušování svých práv, v minulosti se dokonce spe-            kulovalo o skryté genocidě tohoto kmene (skutečně došlo v dané době            ke značnému poklesu populace tohoto kmene a na veřejnost pronikly            fotografie, nikdo jim však nevěnoval větší pozornost), na druhou stranu","71          3. NOVÁ VÝCHODNÍ AFRIKA – HYPOTETICKÝ REGION JAKO PODKLAD PRO SIMULACI             Menderíni také často útočí na většinové neozbrojené civilní obyvatelstvo,            dále problém s některými skupinami kmene Elephantiánů, kteří se stále            nedokázali vzdát své původní obživy a loví slony, jejichž maso je pro            ně vyloženou pochoutkou, ale především prodávají získanou slonovinu            (typicky ji pašují do Murkateše, kde je přes čínské prostředníky slono-            vina předávána dál do asijského centra slonovinového obchodu – Hong            Kongu), jinak země trpí i dalšími typicky africkými problémy, které však            postihují ve velké míře i některé další státy regionu (korupce, chudoba,            špatná zdravotní péče, nekvalitní vzdělávací systém, absence sociálního            státu apod.).             Sousedství: dobré, přesto konkurenční vztahy s  Murkatešem, dobré            vztahy s Genoshou i Bangallou, neutrální s Burandou a napjaté vztahy            s Liquerií – hranice mezi oběma státy je neprostupná a intenzivně stře-            žena.             Vnější vztahy: země je zapojena do mezinárodního společenství, v ob-            dobí kolonialismu pod belgickou a později francouzskou správou, v zemi            žije velké množství Indů, z nichž velká část zde asistuje při rozvoji těžby            surovin, infrastruktury a školství, za což mají přirozeně značné obchodní            výhody. Nadále jsou pěstovány nadstandardní vztahy s Francií, které ale            již nejsou poslední dobou tak vřelé jako v minulosti.               Genosha             Oficiální název: Stát Genosha             Hlavní město: Yad             Další významná města země: Rúbena, Dana, Neftalín, Ašerim              Populace: 24 milionů, Židé (80 %), kmen Lana (10 %), další desítka            menších původních afrických kmenů (10 %)             Náboženství: judaismus (80 %), tradiční africké víry (20 %)","72          3. NOVÁ VÝCHODNÍ AFRIKA – HYPOTETICKÝ REGION JAKO PODKLAD PRO SIMULACI             Politické uspořádání:  parlamentní systém, demokratická republika,            člen parlamentu s jeho většinovou podporou se stává premiérem (vět-            šinou předseda nejsilnější strany), parlament zvaný Teyvat (v překladu            Archa) má 150 členů, členství v parlamentu je založeno na proporčním            zastoupení politických stran s 3% uzavírací klauzulí.              Ekonomika země:  export zemědělských produktů (zejména zelený            čaj, sisal, cukrová třtina a bavlna) a značné zaměření na těžbu, zpra-            cování a prodej diamantů těžených v místních horách, země má také            velmi rozvinutý sektor služeb a  obchodu (přezdívá se jí supermarket            východní Afriky) a dominuje regionu v oblasti výzkumu a vývoje no-            vých technologií, výrazné příjmy také z turismu (v zemi národní parky            s množstvím divoké zvěře a Mount Abraham o výšce 5200 m. n. m.).            Vyspělý strojírenský, zbrojní a letecký průmysl. Rychlý rozvoj sektoru            informačních technologií a jaderného průmyslu.             Armáda: v míru velmi malá armáda založená na profesionálním jádru,            schopná rychlé mobilizace na africké poměry dobře vycvičených vo-            jáků (6 měsíců prezenční služby s  pravidelnými cvičeními jednou za            čtvrt roku do 42 let věku), dobře vybavená moderními technologiemi            vlastní i západní provenience. Tradičně spolupracuje ve vojenství s Iz-            realem. V posledních letech intenzivně spolupracuje ve zbrojní oblasti            s Japonskem. Spekuluje se o vlastnictví jaderných zbraní. V regionu jde            o jednoznačně nejsilnější vojenskou mocnost.             Problémy země: zemi lze v regionu považovat za nejvyspělejší, kvalita            života  místních  obyvatel  je  daleko  vyšší  než  v  ostatních  zemích  regi-            onu, země se tak potýká se značným přistěhovalectvím a byla nucena            přijmout poměrně striktní imigrační zákony, přistěhovalectví dosáhlo            nejvyšší úrovně zejména v období války mezi Burandou a Bangallou,            kdy se do země dostalo pod rouškou uprchlíků také několik ozbrojenců,            země se tak v  dané době potýkala se značným nárůstem kriminality,            kterou se však dnes již daří vcelku dobře zvládat, jižní hranice je velmi            intenzivně  střežena především ze strany  Liquerie a  je neprostupná,            občas však země musí čelit nájezdu liquerijských paramilitárních            jednotek, které jsou však většinou rychle rozdrceny či se typicky spíše            sami rychle vzdají.","73          3. NOVÁ VÝCHODNÍ AFRIKA – HYPOTETICKÝ REGION JAKO PODKLAD PRO SIMULACI             Sousedství: dobré vztahy s Murkatešem, Ivory Lana a Bangallou, na-            pjaté vztahy s Burandou a chladné vztahy s vládnoucí vrstvou Liquerie,            nicméně dobré vztahy s  většinou jejich obyvatel díky snaze Genoshi            zmírňovat tamější kritickou humanitární situaci dodávkami pomoci,            a to navzdory vůli liquerijské vlády (Genosha tak proti její vůli shazuje            na  území  Liquerie  humanitární pomoc  a  informační  letáky  o  situaci            ve světě).             Vnější vztahy: země je plně zapojena do mezinárodního společenství, má            značný diplomatický potenciál, dobré vztahy udržuje především s USA            a samozřejmě také s Izraelem – v regionu vcelku unikátní skladba oby-            vatelstva země, kterou je téměř možné označit za židovský stát, ji k dob-            rým vztahům s Izraelem předurčuje, historici spekulují o možnosti, že            stát obývají potomci všech deseti ztracených židovských kmenů (vo-            dítkem je nejen skutečnost, že zemi obývají etničtí Židé, ale také to, že            významná města země nesou názvy podobné názvům oněch ztracených            kmenů), v období kolonialismu byla země britskou kolonií s velkou mí-            rou autonomie. Vztahy s VB jsou sice korektní, avšak nijak vřelé.               Liqueria             Oficiální název: Demokratická lidová republika Liqueria             Hlavní město: Uzurman             Další významná města země: Anak, Kosan, Hamju             Populace: 38 milionů, více než 120 etnických skupin, z nichž Sukuma,            Chaga, Hehe, Bena a Godo mají více než 500 000 obyvatel.             Náboženství:  země  vystupuje  striktně  agnosticky,  veškerá  víra  je  zde            zakázaná a občané přistižení při modloslužebnictví jsou okamžitě po-            trestáni dle práva (většinou posláni do pracovních táborů).             Politické uspořádání: země je de facto absolutní monarchií či dědičnou            diktaturou, patrný je výrazný kult osobnosti organizovaný okolo prezi-","74          3. NOVÁ VÝCHODNÍ AFRIKA – HYPOTETICKÝ REGION JAKO PODKLAD PRO SIMULACI             denta Liq de Ria (dříve okolo jeho otce Luq de Ria), vláda jedné strany            (sjednocená fronta vedená Liquerijskou dělnickou stranou) prosazující            ideologii soběstačnosti, totalitarismu a stalinismu.             Ekonomika země:  jedna z  nejchudších zemí světa, industrializovaná,            téměř autarkní, vysoce centralizovaná ekonomika, téměř celá je vládou            plánovaná a státem řízená, v zemi v podstatě neexistuje soukromé vlast-            nictví, kvůli politice izolace země je mezinárodní obchod velmi omezen.             Armáda: jedna z nejvíce militarizovaných zemí světa, mohutná armáda            je doplněna o  paramilitární  jednotky, které jsou cvičeny především            k  destabilizaci sousedních zemí, ve kterých by měly vyvolat revoluci,            objektivně však nelze zjistit, jak kvalitně je armáda vyzbrojena, propa-            gandistická videa vysílaná v zemi a dále do regionu o úspěších míst-            ního vývoje moderních armádních technologií lze považovat za velmi            zavádějící a  často se jedná o  podvrhy, zajímavostí je, že na nejvyšší            africké hoře Grand Liquer o výšce 5 800 metrů bylo postaveno rake-            tové odpaliště (zatím však mnoho úspěšných startů nezaznamenalo)            a významná základna SIGINT místního zpravodajství.             Problémy země: mezinárodní izolace, chudoba místního obyvatelstva,            časté  hladomory způsobené suchy, porušování lidských práv (dětská            práce, dětští vojáci apod.), cenzura a  omezení svobodného přístupu            k  informacím, klientelismus, degradace a  znečištění místní unikátní            přírody (kácení lesů, využívání nebezpečných hnojiv, zabíjení jinde            chráněné divoké zvěře k zajištění přísunu potravin apod.).              Sousedství:  špatné  vztahy  s  dalšími  státy  regionu,  značně  chráněná            a neprostupná hranice, kontakty a vstřícnou politiku vede země v re-            gionu pouze k Burandě.             Vnější vztahy: země je v mezinárodní izolaci, bylo na ni uvaleno něko-            lik sankcí, kromě Burandy udržuje kontakty se Severní Koreou a Čínou,            o intenzitě těchto kontaktů však není nic známo. Vztahy s Čínou po-            slední dobou chladnou. Nově se země snaží o navázání kontaktů s Bra-            zílií a Venezuelou.","75          3. NOVÁ VÝCHODNÍ AFRIKA – HYPOTETICKÝ REGION JAKO PODKLAD PRO SIMULACI             Obr. č. 3: Lokace hlavních měst","76                                         SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY             SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY             Primární zdroje             AC. 2012. Rwanda looms larger in Kivu. Africa Confidental, Vol. 53, No. 11, 25 May.              (http://www.africa-confidential.com/article-preview/id/4477/Rwanda_looms_              larger_in_Kivu)            AFP 2010. Somalie: nouvelle attaque shebab à Mogadiscio. AFP.              23 September. (http://google.com/hostednews/afp/article/              ALeqM5jmjaB7D0AkKWP5F0di4LyQ-tal3Q)            AP. 1992. 250 French Troops Sent to Djibouti War Zone. Associated Press, 25              February.            AMISOM. 2013. Mission Profile: Military Component. (http://amisom-au.org/              mission-profile/military-component/)            Amnesty. 2004. Democratic Republic of Congo Mass rape: Time for Remedies.              Amnesty International, October. (http://www.amnesty.org/en/library/asset/              AFR62/018/2004/en/618e1ff2-d57f-11dd-bb24-1fb85fe8fa05/afr620182004en.              pdf)            Amnesty. 2005. UGANDA: Child “Night Commuters”. Amnesty International, 18              November. (http://www.amnesty.org/en/library/asset/AFR59/013/2005/en/              ef37fb59-d492-11dd-8a23-d58a49c0d652/afr590132005en.pdf)            Amnesty. 2006. Democratic Republic of Congo: Children at War – Creating hope              for their future. Amnesty International, October. (http://www.amnesty.org/en/              library/asset/AFR62/017/2006/en/c51c4605-d3f7-11dd-8743-d305bea2b2c7/              afr620172006en.pdf)            Argaw, Ashine. 2012. Ethiopian rebels drop call for secession. Daily Nation, 3 January.              (http://www.nation.co.ke/News/africa/Ethiopian+rebels+drop+call+for+secessi              on+/-/1066/1299780/-/5mkrq3z/-/index.html)            AU. 2000. The Constitutive Act. African Union, Lomé, Togo, 11 July. (http://www.              africa-union.org/root/au/aboutau/constitutive_act_en.htm)            AU. 2002a. Protocol Relating to the Establishment of the Peace and Security Council              of the African Union. Adopted by the 1st Ordinary Session of the Assembly of the              African Union, Durban, 9 July. (http://www.au.int/en/sites/default/files/Protocol_              peace_and_security.pdf)            AU. 2002b. Memorandum of Understanding on Cooperation in the Area of Peace and              Security Between the African Union, the Regional Economic Communities and the              Coordinating Mechanisms of the Regional Standby Brigades of Eastern Africa and              Northern Africa. Algier, June. (http://www.paxafrica.org/areas-of-work/peace-              and-security-architecture/peace-and-security-architecture-documents/mou-in-              the-area-of-peace-and-security-between-the-au-and-the-recs)            AU. 2005. Roadmap for the Operationalization of the African Standby Force. Addis              Ababa, 22–23 March. (http://www.africa-union.org/root/au/auc/departments/              psc/asf/doc/ASF%20roadmap.doc)","77                                         SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY             AU. 2010. Moving Africa Forward: African Peace and Security Architecture 2010              Assessment Study. AU document. (http://operationspaix.net/IMG/pdf/UA_              African_peace_and_security_architecture_2010_.pdf)            AU. 2011a. Press Statement PSC/PR/BR (CCLXXIX). Peace and Security Council              279th Meeting, 18 May, Addis Ababa, Ethiopia.            AU. 2012. AU in a Nutshell. (http://www.au.int/en/about/nutshell)            Ba-Hoku, Barigye. 2011. AMISOM Smashes Extremist’s Urban Trench System.              Garowe Online, 20 February. (http://www.garoweonline.com/artman2/publish/              Press_Releases_32/AMISOM_Smashes_Extremist_s_Urban_Trench_System.              shtml)            BBC. 1999a. Africa Congo rebels launch major offensive. BBC News. 16 February.              (http://news.bbc.co.uk/2/hi/africa/280278.stm)            BBC. 1999b. The Somali connection. BBC News, 23 July. (http://news.bbc.co.uk/2/              hi/special_report/1999/07/99/battle_in_the_horn/399898.stm)            BBC. 2000a. Ethiopia’s push north. BBC News, 20 May. (http://news.bbc.co.uk/2/hi/              programmes/from_our_own_correspondent/756845.stm)            BBC. 2000b. Will arms ban slow war? BBC News, 18 May. (http://news.bbc.co.uk/2/              hi/africa/750789.stm)            BBC. 2000c. Ethiopia’s war strategy. BBC News, 19 May. (http://news.bbc.co.uk/2/              hi/africa/749683.stm)            BBC. 2008. Congolese rebels make new gains. BBC News, 6 November. (http://news.              bbc.co.uk/2/hi/africa/7713758.stm)            BBC. 2012. Somalia’s al-Shabab join al-Qaeda. BBC News, 10 February. (http://              www.bbc.co.uk/news/world-africa-16979440)            BMI. 2009. Ethiopia: Violence In East Ethiopia To Intensify. Business Monitor              International, Emerging Markets Monitor, Vol. 14, No. 48, p. 22.            DRC. 2009. Peace Agreement Between the Government and le Congres National Pour              la Defense du Peuple (CNDP). Goma, March 23, 2009. (http://www.iccwomen.org/              publications/Peace_Agreement_between_the_Government_and_the_CNDP.pdf)            GA OSN. 2008. Report of the African Union-United Nations panel on modalities for              support to African Union peacekeeping operations. General Assembly Sixty-third              session, S/2008/813, 31 December. (http://www.effectivepeacekeeping.org/sites/              effectivepeacekeeping.org/files/05/Prodi%20Report,%20Joint%20AU-UN%20              on%20AU%20Peacekeeping%20Operations.pdf)            Hasan, Lama. 2011. Somalia Drought ‚One of the Largest Humanitarian Crises in              Decades‘. ABC News, 16 July. (http://abcnews.go.com/International/somalia-              drought-largest-humanitarian-crises-decades/story?id=14088488)            Healy, Sally. 2011. „Seeking peace and security in the Horn of Africa: the contribution              of the Inter-Governmental Authority on Development.“ International Affairs, Vol.              87, No. 1, pp. 105–120.            Hogg, Jony. 2012. Congo rebels seize eastern city as U.N. forces look on. Reuters, 20              November. (http://www.reuters.com/article/2012/11/20/us-congo-democratic-              idUSBRE8AI0UO20121120)","78                                         SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY             HRW. 2003. The Horn of Africa War: Mass Expulsions and the Nationality Issue              (June 1998 – April 2002). Human Right Watch, Vol. 15, No. 3, January.            HRW. 2009. The Christmas Massacres – LRA attacks on Civilians in Northern Congo.              Human Rights Watch, 16 February.              (http://www.hrw.org/sites/default/files/reports/drc0209webwcover_1.pdf)            HURIPEC. 2003. Hidden War: The Forgotten People War in Acholiland and its              Ramifications for Peace and Security in Uganda. Human Rights \& Peace Centre,              October 30. (http://huripec.mak.ac.ug/Hidden_War.pdf)            ICG. 1998. Congo At War: A Briefing on the Internal and External Players in the              Central African Conflict. ICG Congo Report N°2, 17 November. (http://www.              crisisgroup.org/~/media/Files/Congo%20At%20War%20A%20Briefing%20              of%20the%20Internal%20and%20External%20Players%20in%20the%20              Central%20African%20Conflict.pdf)            ICG. 2000. Scramble For The Congo: Anatomy Of An Ugly War. ICG Africa Report              N° 26, 20 December. (http://www.crisisgroup.org/~/media/Files/africa/central-              africa/dr-congo/Scramble%20for%20the%20Congo%20Anatomy%20of%20              an%20Ugly%20War.pdf)            ICG. 2003. Congo Crisis: Military Intervention In Ituri. ICG Africa Report N°64, 13              June. (http://www.grandslacs.net/doc/2758.pdf)            ICG. 2007. Congo: Bringing Peace to North Kivu. Africa Report N°133, 31 October.            ICG. 2009. Congo: Five Priorities For A Peacebuilding Strategy. Africa Report N°150,              11 May.            ICG. 2010a. LRA: A Regional Strategy Beyond Killing Kony. ICG Africa Report              N°157, 28 April. (http://www.crisisgroup.org/~/media/Files/africa/horn-of-              africa/uganda/157%20LRA%20-%20A%20Regional%20Strategy%20beyond%20              Killing%20Kony.pdf)            ICG. 2010b. Somalia’s Divided Islamists. Africa Briefing N°74, Nairobi/Brussels, 18              May.            IDMC. 2010. Uganda: Difficulties continue for returnees and remaining IDPs              as development phase begins. Internal Displacement Monitoring Centre, 28              December. (http://www.internal-displacement.org/8025708F004BE3B1/              (httpInfoFiles)/AA7A8CB8B06E752DC12578070057B4C6/$file/Uganda+-              +December+2010.pdf)            IDMC. 2012. DRC: IDP figures by year. Internal Displacement Monitoring              Centre. (http://www.internal-displacement.org/idmc/website/countries.nsf/              (httpEnvelopes)/96849E3579EE3240C12577FC0044524A?OpenDocument)            IPU. 2008. Djibouti: Assemblée nationale (National Assembly). IPU Parline              Database. (http://www.ipu.org/parline-e/reports/2089_E.htm)            IRBC. 1999. Djibouti: Political opposition parties. Immigration and Refugee Board              of Canada, 1 February. (http://www.unhcr.org/refworld/docid/3ae6aac550.html)            IRIN. 2005. DRC: Who’s who in Ituri – militia organisations, leaders. IRIN              humanitarian news and analysis, 20 April. (http://www.irinnews.org/              Report/53981/DRC-Who-s-who-in-Ituri-militia-organisations-leaders)","79                                         SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY             Khalif, Abdulkadir. 2012. Amisom troops drive Shabaab out of              suburbs. Daily Nation, 20 January.(http://nation.co.ke/News/africa/              Amisom+troops+drive+Shabaab+out+of+suburbs++/-/1066/1311036/-/              v1f373z/-/index.html)            Komise AU. 2000. Minimum Integration Programme. Economic Affairs Department.              July. (http://www.africa-union.org/root/ar/index/MIP%20Big%20Doc%20              English%20Version%20Web.pdf)            Malone, Barry. 2010. Ethiopia confirms rebel attack, says repelled, Reuters, 9 May.              (http://af.reuters.com/article/ethiopiaNews/idAFLDE64I10420100519)            OCHA. 2007. Ituri “Civilians still the first victims”. Doctors Without Borders              and Ocha, October. (http://www.doctorswithoutborders.org/publications/              reports/2007/Ituri-Civilians-Still-the-First-Victims.pdf)            OCHA. 2011. DRC: Insecurity and Displacement. OCHA and IDMC, 14              September. (http://www.internal-displacement.org/8025708F004BE3B1/              (httpInfoFiles)/111D01A00B251BE0C125790B002DFC4C/$file/DRC-Overview-              Sept2011.pdf)            OLF. 2012. OLF Statement on a Bogus Press Release in the Name of OLF. 2              February. (http://www.oromoliberationfront.org/News/2011/OLF_Statement_              January_2012.pdf)            Omojuwa, Japheth J. 2012. African Union: A Stream Cannot Rise Above Its Source.              AfricanLiberty, 24 November. (http://www.africanliberty.org/content/african-              union-stream-cannot-rise-above-its-source)            Perlez, Jane. 1991. Soldiers Fire Into Crowd in Djibouti Tribal Strife. The New York              Times, 20 December. (http://www.nytimes.com/1991/12/20/world/soldiers-fire-              into-crowd-in-djibouti-tribal-strife.html)            Ploughshares. 2011a. Democratic Republic of the Congo (1990-first combat deaths).              Project Ploughshares, 31 January. (http://www.ploughshares.ca/content/              democratic-republic-congo-1990-first-combat-deaths#Deaths)            Ploughshares. 2011b. Uganda (1987–2010). Project Ploughshares, 31 January.              (http://www.ploughshares.ca/content/uganda-1987-2010#Deaths)            Ploughshares. 2011c. Somalia (1988–first combat deaths). Project Ploughshares,              31 January. (http://www.ploughshares.ca/content/somalia-1988-first-combat-              deaths#Deaths)            ReliefWeb. 1996. OAU condems coup, imposes economic sanctions. 31 July. (http://              reliefweb.int/report/burundi/oau-condems-coup-imposes-economic-sanctions)            ReliefWeb. 2008. Burundi rebels shell capital, hitting Vatican embassy. Agence              France-Presse, 23 April. (http://reliefweb.int/node/263120)            Tran, Mark. 2000. Ethiopia declares victory over Eritrea. The Guardian, 25 May.              (http://www.guardian.co.uk/world/2000/may/25/ethiopia)            UCDP. 2012a. Kalkulace obětí konfliktu. Uppsala Conflict Data Program, April.              Zdroj dat:              UCDP Battle-Related Deaths Dataset v.5-2011, 1989-2010. (http://www.pcr.uu.se/              research/ucdp/datasets/ucdp_battle-related_deaths_dataset/)","80                                         SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY               UCDP One-sided Violence Dataset v.1.3-2011, 1989-2010. (http://www.pcr.uu.se/              research/ucdp/datasets/ucdp_one-sided_violence_dataset/)              UCDP Conflict Encyclopedia. (http://www.ucdp.uu.se/gpdatabase/search.php)            UCDP. 2012b. Ethiopia: The Oromo Liberation Front. Uppsala Conflict Data              Program, UCDP Conflict Encyclopedia, Uppsala University. (http://www.ucdp.              uu.se/gpdatabase/gpcountry.php?id=55\&regionSelect=1-Northern_Africa#)            UN. 1945. Charter of the United Nations. (http://www.un.org/en/documents/              charter/)            UN SC. 1993. Resolution 814. United Nations Security Council Resolution. 26              March. (http://daccess-dds-ny.un.org/doc/UNDOC/GEN/N93/226/18/IMG/              N9322618.pdf?OpenElement)            UN SC. 2007. Resolution 1744. United Nations Security Council Resolution. 20              February. (http://daccess-dds-ny.un.org/doc/UNDOC/GEN/N07/245/31/PDF/              N0724531.pdf?OpenElement)            UN SC. 2011. Resolution 2023. United Nations Security Council Resolution. 5              December.              (http://daccess-dds-ny.un.org/doc/UNDOC/GEN/N11/622/78/PDF/N1162278.              pdf?OpenElement)            UN SC. 2012. Resolution 2036. United Nations Security Council Resolution.              22 February. (http://www.un.org/ga/search/view_doc.asp?symbol=S/              RES/2036(2012))            UN SC. 2013. Resolution 2098. United Nations Security Council Resolution. 28              March. (http://www.un.org/ga/search/view_doc.asp?symbol=S/RES/2098(2013))            UNAMID. 2013. UNAMID Facts and Figures. African Union/United Nations              Hybrid Operation in Darfur, 31 March 2013. (http://www.un.org/en/              peacekeeping/missions/unamid/facts.shtml)            UNHCR. 1994. Rwanda and Burundi Information Meeting. Geneva: UNHCR              Special Unit for Rwanda and Burundi, 16 November.            WB. 2005. Conflict in Somalia: Drivers and Dynamics. World Bank. January. (http://              siteresources.worldbank.org/INTSOMALIA/Resources/conflictinsomalia.pdf)              Sekundární zdroje            Abbink, Jon. 2003. „Ethiopia-Eritrea: Proxy Wars and Prospects of Peace in the Horn              of Africa.“ Journal of Contemporary African Studies, 21, 3, September.            Afako, Barney. 2010. Negotiating in the shadow of justice. Conciliation Resources              (CR). (http://www.c-r.org/sites/www.c-r.org/files/11s_9Negotiating%20in%20              the%20shadow%20of%20justice_2010_ENG.pdf)            AC. 2007. „The Ogaden’s trickling sands.“ Africa Confidential Vol. 48, No. 19, pp. 6–8.            Batware, Billy. 2011. The African Standby Force: A Solution to African Conflicts?              European Peace University, December. (http://acuns.org/wp-content/              uploads/2012/06/AfricanStandbyForce.pdf)","81                                         SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY             Birkeland, Nina M. – Jennings, Edmund. 2011. Internal Displacement Global              Overview of Trends and Developments in 2010. Geneva: Internal Displacement              Monitoring Centre. (http://www.internal-displacement.org/publications/global-              overview-2010.pdf)            Bøås, Morten. 2004. „Uganda in the Regional War Zone: Meta-Narratives, Pasts and              Presents.“ Journal of Contemporary African Studies, Vol. 22, No. 3, September.            Branch, Adama. 2007. „Uganda’s Civil War and the Politics of ICC Intervention.“              Ethics \& International Affairs, Vol. 21, No. 2, Summer.            Brownlie, Ian – Apperley, C. J. 2000. „Kosovo Crisis Inquiry: Memorandum on the              International Law Aspects.“ The International and Comparative Law Quarterly,              Vol. 49, No. 4, pp. 878–905.            Carayannis, Tatiana. 2009. The challenge of building sustainable peace in the DRC.              The Backgroud Paper, Centre for Humanitarian Dialogue, Geneva, July. (www.              hdcentre.org/files/DRC%20paper.pdf)            Carbone, Livio. 2006. The conflict between Ethiopia and Eritrea and the role of the              Boundary Commission. International Conference on Borderscapes: spaces in              conflict/symbolic places/networks of peace. University of Trento, Italy, June 11th              – 14th. (http://www.unitn.it/archive/events/borderscapes/download/abstract/              carbone_paper.pdf)            Cilliers, Jackie. 2008. The African Standby Force: An Update on Progress. ISS Paper              No. 160, Institute for. Security Studies, March. (http://dspace.cigilibrary.org/              jspui/bitstream/123456789/30855/1/PAPER160.pdf?1)            Clark, John Frank. 2002. The African Stakes of the Congo War. NY: Palgrave              Macmillan.            Collins, Robert O. 2008. A History of Modern Sudan. Cambridge University Press.            Dagne, Ted. 2010. Horn of Africa: Current Conditions and U. S. Policy. Committee              on Africa and Global Health, Foreign Affairs Committtee of the US Congress,              Washington, D.C., 17 June 2010. (http://foreignaffairs.house.gov/111/dag061710.              pdf)            Dagne, Ted. 2011a. The Democratic Republic of Congo: Background and Current              Developments. Congressional Research Service, 29 April. (http://www.fas.org/              sgp/crs/row/R40108.pdf)            Dagne, Ted. 2011b. Uganda: Current Conditions and the Crisis in North Uganda.              Congressional Research Service, 8 June. (http://www.fas.org/sgp/crs/row/              RL33701.pdf)            Dagne, Ted. 2011c. Somalia: Current Conditions and Prospects for a Lasting Peace.              Congressional Research Service. (http://www.fas.org/sgp/crs/row/RL33911.pdf)            Daley, Patricia. 2007. „The Burundi Peace Negotiations: An African Experience of              Peace-Making.“ Review of African Political Economy, Vol. 34, No. 112, June, pp.              333–352.            Des Forges, Alison Liebhafsky. 1999. „Leave None to Tell the Story“: Genocide in              Rwanda. New York: Human Rights Watch.","82                                         SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY             Doom, Ruddy – Vlassenroot, Koen. 1999. „Kony’s Message: A New Koine? The Lord’s              Resistance Army in Northern Uganda.“ African Affairs, Vol. 98, No. 390, January,              pp. 5–36.            Eriksson, Mikael. 2010. Supporting democracy in Africa: African Union’s use of              targeted sanctions to deal with unconstitutional changes of government. Stockholm:              FOI, Division of Defence Analysis.            Escorrega, Luis Carlos Falcão. 2011. African Peace and Security Architecture: A              Strategic Analysis. Faculty of the U.S. Army Command and General Staff College,              December. (http://www.hsdl.org/?view\&did=700829)            Feeley, Rebecca – Jensen, Colin Thomas. 2008. Beyond Crisis Management in              Eastern Congo. ENOUGH Strategy Paper, December. (http://www.enoughproject.              org/files/easterncongo_1208.pdf)            Feldman, Robert L. 2008. „Why Uganda Has Failed to Defeat the Lord’s Resistance              Army.“ Defense \& Security Analysis Vol. 24, No. 1, March. pp. 45–52.            Finnström, Sverker. 2006. „Wars of the Past and War in the Present: The Lord’s              Resistance Movement/Army in Uganda.“ Africa, Vol. 76, No. 2.            Fisas, Vicenç. 2011. 2011 Yearbook of Peace Processes, UAB: Icaria editorial / Escola              de Cultura de Pau. (http://escolapau.uab.cat/img/programas/procesos/11anuarii.              pdf)            Fonseca, Alroy. 2004. Four Million Dead: The Second Congolese War, 1998-2004.              (http://alroyfonseca.ca/documents/CongoWar.pdf)            Fuhlrott, Friederike. 2007. „Burundi after the civil war: demobilising and              reintegrating ex-combatants.“ Africa Spectrum, Vol. 42, No. 2, pp. 323–333.            Gedamu, Kalewongel Minale. 2008. Ethiopia and Eritrea: The Quest For Peace and              Normalizations. Centre for Peace Studies, Faculty of Social Sciences,University of              Tromsø.            Habtu, Alem. 2003. Ethnic Federalism in Ethiopia: Background, Present Conditions              and Future Prospects, EAF Symposium on Contemporary Development Issues              in Ethiopia, July. (http://homepages.wmich.edu/~asefa/Conference%20and%20              Seminar/Papers/2003%20papers/Habtu,%20Alem.pdf)            Hagmann, Tobias – Khalif, Mohamud Hussein. 2006. „State and Politics in Ethiopia’s              Somali Region since 1991.“ Bildhaan: An International Journal of Somali Studies              6, No. 1, p. 25–49.            Healy, Sally. 2007. Conflict in the Ogaden and its Regional Dimension. Seminar              Report of A Horn of Africa Group, Chatham House. (http://www.chathamhouse.              org.uk/files/9701_310807ogaden.pdf)            Homan, Kees. 2007. „Operation Artemis in the Democratic Republic of Congo.“              In: European Commission: Faster and more united? The debate about              Europe’s crisis response capacity, pp. 151–155. (http://www.clingendael.nl/              publications/2007/20070531_cscp_chapter_homan.pdf)            Hoofnagle, Kara – Rothe, Dawn L. 2010. „Overlooked and Overshadowed: The Case              of Burundi.“ Crit Crim Vol. 18, No. 25, pp. 169–189, February.","83                                         SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY             Hull, Cecilia – Svensson, Emma. 2008. African Union Mission in Somalia              (AMISOM): Exemplifying African Union Peacekeeping Challenges. Swedish              Defence Research Agency, October.            Chrétien, Jean-Pierre. 1997. Le défi de l’ethnisme. Paris: Karthala.            Jelínek, Petr. 2003. „Africká unie – integrace reálná nebo deklarativní?“ Mezinárodní              vztahy, Vol. 38, No. 1, pp. 52–67. (http://www.mezinarodnivztahy.com/article/              download/65/62)            Johnson, Dominic. 2003. Shifting Sands: Oil Exploration in the Rift Valley and the              Congo Conflict. Pole Institute Report. (http://www.pole-institute.org/documents/              heritage05.pdf)            Joireman, Sandra F. – Szayna, Thomas S. 2000. „The Ethiopian Prospective Case.“              Santa Monica: RAND. (http://rand.org/content/dam/rand/pubs/monograph_              reports/MR1188/MR1188.ch5.pdf)            Kadamy, Mohamed. 1996. „Djibouti: Between War and Peace.“ Review of African              Political Economy, Vol. 23, No. 70, pp. 511-521, December. (http://www.jstor.org/              stable/400634)            Khalif, Mohamud H. – Doornbos, Martin. 2002. „The Somali Region in Ethiopia: A              Neglected Human Rights Tragedy.“ Review of African Political Economy 29, No.              91, pp. 73–94.            Kisangani, Emizet. 2000. „The Massacre of Refugees in Congo: A Case of UN              Peacekeeping Failure and International Law.“ The Journal of Modern African              Studies, Vol. 38, No. 2, pp. 163-202. July            Konare, Alpha Oumar. 2004. „Security is the African Union’s priority.“ African              Geopolitics, No. 13, Winter.            Kuperman, Alan J. 2001. The Limits of Humanitarian Intervention: Genocide in              Rwanda. Washington: The Brookings Institution.            Laurie, Nathan. 2009. Plan of Action to build the AU’s Mediation Capacity. Presented              at the seminar ‘Towards enhancing the capacity of the African Union (AU) in              mediation’, 15–16 October, AU Commission, Addis Ababa.            Levine, Daniel. 2008. African Civilian Police Capacity for International              Peacekeeping Operations. Henry L. Stimson Center, February. (http://www.              academia.edu/2595853/African_Civilian_police_Capacity_for_International_              Peacekeeping_Operations)            Linke, Andrew – Raleigh, Clionadh. 2011. „State and Stateless Violence in Somalia.“              African Geographical Review, Vol. 30, No. 1, pp. 47–66.            Lofland, Valerie J. 2002. Somalia: U.S. Intervention and Operation Restore Hope.              Naval War College. (http://www.au.af.mil/au/awc/awcgate/navy/pmi/somalia1.              pdf)            Lortan, Fiona. 2000. „The Ethiopian and Eritrean Conflict: Fragile Peace.“ African              Security Review, Vol. 9, No. 4.            Magliveras, Konstantinos. 2011. The Sanctioning System of the African Union: Part              Succes, Part Failure? Paper presented at an Expert Roundtable on „The African              Union: The First Ten Years“ which was organised by the Institute of Security","84                                         SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY               Studies, Addis Ababa, Ethiopia, 11–13 October 2011. (http://www.academia.              edu/1103678/the_sanctioning_system_of_the_african_union_part_success_              part_failure)            Makinda, Samuel M. – Okumu, Wafula F. 2008. The African Union: challenges of              globalization, security, and governance. London: Routledge.            Marshall, Jeffrey E. 2009. Building an Effective African Standby Force to Promote              African Stability, Conflict Resolution and Prosperity. Crisis States Discussion              Papers No. 16, London School of Economics, April. (http://kms1.isn.ethz.              ch/serviceengine/Files/ISN/102724/ipublicationdocument_singledocument/              d496e6bc-19df-4f15-8a4d-f63ed38db457/en/dp16.pdf)            Mathiasen, Flemming. 2006. The African Union and Conflict Management. USAWC              Strategy Research Project, U.S. Army War College. (http://www.dtic.mil/cgi-bin/              GetTRDoc?AD=ADA449366)            Menkhaus, Kenneth. 2003. Somalia: A Situation Analysis and Trend Assessment. A              Writenet Report, August. (http://www.unhcr.org/refworld/pdfid/3f7c235f4.pdf)            Mesfin, Berouk. 2008. The Eritrea-Djibouti border dispute. Situation              Report, Institute for Security Studies. 15 September. (http://kms1.              isn.ethz.ch/serviceengine/Files/ISN/99982/ipublicationdocument_              singledocument/1ad758cc-744c-4b3c-983d-093a053e2d8b/en/              SITREP150908%5B1%5D.pdf)            Møller, Bjørn. 2009a. The Somali Conflict: The Role of External Actors. DIIS Report              03. http://diis.dk/graphics/publications/reports2009/diis_report_2009_03_              somali_conflict.pdf            Møller, Bjørn. 2009b. Somalia after the Ethiopian withdrawal. DIIS Brief, January.              (http://www.diis.dk/graphics/Publications/Briefs2009/bmo_somalia_2.pdf)            Mutwol, Julius. 2009. Peace agreements and civil wars in Africa: insurgent              motivations, state responses, and third-party peacemaking in Liberia, Rwanda, and              Sierra Leone. New York: Cambria Press.            Nibishak, Emmanuel. 2011. Natural Resources And Conflict In The Democratic              Republic Of Congo (Drc): The Failure Of Post-Conflict Reconstruction Strategies.              Rosa Luxemburg Stiftung Southern Africa, March. (http://www.rosalux.co.za/              wp-content/files_mf/drc3_2011ip.pdf)            O’Connor, Joseph. 2013. The African Union: Challenges of a Pan-African Project.              Foreign Report, 14 February. (http://www.theforeignreport.com/2013/02/14/the-              african-union-challenges-of-a-pan-african-project/)            Omorogbe, Eki Yemisi. 2011. „A club of incumbents? The African Union and coups              d’etat.“ Vanderbilt Journal of Transnational Law. Vol. 44, No. 1, pp. 123–154.            Opalo, Ken. 2010. The Ogaden Region: A Fragile Path to Peace. Africa              Backgrounder, No. 2. (http://www.africaportal.org/sites/default/files/ogaden%20              fragile%20path%20to%20peace_1.pdf)            Plaut, Martin – Gilkes, Patrick. 1999. Conflict in the Horn: Why Eritrea and Ethiopia              are at War. Briefing Paper New Series No. 1 March. (http://www.addisvoice.com/              wp-content/uploads/2010/03/Why-Eritrea-and-Ethiopia.pdf)","85                                         SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY             Pottier, Johan. 2009. „Representations of Ethnicity in the Search for Peace: Ituri,              Democratic Republic of Congo.“ African Affairs, Vol. 109, No. 434, pp. 23–50.            Prunier, Gérard. 1995. Rwandan Crisis: History of a Genocide. New York: Columbia              University Press.            Prunier, Gérard. 2009. Africa’s World War: Congo, the Rwandan Genocide, and the              Making of a Continental Catastrophe. New York: Oxford University Press.            Renton, David – Seddon, David – Zeilig, Leo. 2007. The Congo: Plunder and              Resistance. London: Zed Books.            Reynaert, Julie. 2011. MONUC/MONUSCO and Civilian Protection in the Kivus.              International Peace Information Service, February. (www.ipisresearch.be/              download.php?id=327)            Reyntjens, Filip. 2005. „Briefing: Burundi: A Peaceful Transition After a Decade of              War?“ African Affairs, Vol. 105, No. 418, pp. 117–135.            Reyntjens, Filip. 2009. The Great African War: Congo and Regional Geopolitics,              1996–2006. New York: Cambridge University Press.            Roberts, Adam. 2000. „The So-called ‘Right’ of Humanitarian Intervention.“              Yearbook of International Humanitarian Law, Vol. 3 (December), pp. 3–51.            Rohr, Stephanie. 2009. „The Response of the International Community to the Rwanda              Genocide.“ Journal of Undergraduate Research XII. (http://www.uwlax.edu/urc/              JUR-online/PDF/2009/rohr-stephanieHIS.pdf)            Schraeder, Peter J. 1993. „Ethnic Politics in Djibouti: From ‚Eye of the Hurricane‘ to              ‚Boiling Cauldron‘.“ African Affairs, Vol. 92, No. 367, pp. 203–221, April.            Stearn, Jason K. 2008. Laurent Nkunda and the National Congress for the Defence              of the People (CNDP). L’Afrique des Grands Lacs. Annuaire 2007-2008. April.              (http://www.ua.ac.be/objs/00210767.pdf)            Svensson, Emma. 2008. Lessons Learned from the. African Union’s first Peace              Operation. FOI (Swedish Defence Research Agency) Report 2561. (http://www.              iss.co.za/pubs/Other/CT2_2004%20PG9-15.pdf)            Tiruneh, Birikit Terefe. 2010. Establishing an Early Warning System in the African              Peace and Security Architecture: Challenges and Prospects. KAIPTC Occasional              Paper No. 29, September. (http://www.kaiptc.org/Publications/Occasional-              Papers/Documents/Occasional-Paper-29-Birikit.aspx)            Turner, Thomas. 2007. The Congo Wars: Conflict, Myth and Reality. London: Zed              Books.            Ukaga, Okechukwu – Afoaku, Osita George. 2005. Sustainable Development in              Africa: A Multifaceted Challenge. Asmara: Africa World Press.            Van Acker, Frank. 2004. „Uganda and the Lord’s Resistance Army: The New Order No              One Ordered.“ African Affairs, Vol. 103, No. 412, pp. 335–357.            Vandeginste, Stef. 2009. “Power-Sharing, Conflict and Transition in Burundi: Twenty              Years of Trial and Terror.“ Africa Spectrum, No. 3, pp. 63–86.            Vines, Alex. 2013. „A decade of African Peace and Security Architecture.“              International Affairs, Vol. 89, No. 1., pp. 89–109. (http://www.chathamhouse.org/              sites/default/files/public/International%20Affairs/2013/89_1/89_1Vines.pdf)","86                                         SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY             Vlassenroot, Koen – Raeymaekers, Timothy. 2004. „The Politics of Rebellion and              Intervention in Ituri: The Emergence of a New Political Complex?“ African Affairs,              Vol. 103, No. 412, pp. 385–412.            Williams, Paul D. 2008. „Keeping the Peace in Africa: Why ,African‘ Solutions Are              Not Enough.“ Ethics \& International Affairs, Vol. 22, No. 3, pp 309–329.            Williams, Paul D. 2009. „Into the Mogadishu Maelstrom: The African Union Mission              in Somalia.“ International Peacekeeping, Vol. 16, No. 4, pp. 514–530.            Williams, Paul D. 2011. The African Union’s Conflict Management Capabilities.              New York: Council on Foreign Relations. (http://i.cfr.org/content/publications/              attachments/IIGG_WorkingPaper7.pdf)            Woodward, Peter. 2003. The Horn of Africa: Politics and International Relations. NY:              Tauris.            Wulf, Herbert – Debiel, Tobias. 2010. „Systemic Disconnects: Why regional              Organizations Fail to Use Early Warning and Response Mechanism.“ Global              Governance 16, pp. 525–547. (http://www.wulf-herbert.de/GG.pdf)            Ycaza, Carla De. 2010. African Institutions in a Changing Regional and Global              Security Environment. International Peace Institute, September. (http://www.              ipinst.org/media/pdf/publications/ipi_epub_westpointseminar_2010.pdf)            Yoh, John G Nyuot. 2003. „Peace Processes and Conflict Resolution in The Horn of              Africa.“ African Security Review, Vol. 12, No. 3, pp. 83–93.            Young, Crawford. 2009. The Heritage of Colonialism. In: Harbeson, John W.              – Rothchild, Donald. Africa in World Politics: Reforming Political Order.              Philadelphia: Westview Press.            Zimmerman, Katherine – Khatib, Kennan. 2012. Timeline: Operation Linda Nchi.              Critial Threats, 9 March. (http://www.criticalthreats.org/somalia/timeline-              operation-linda-nchi-october-24-2011)                                Všechny internetové zdroje byly ověřeny k 15. březnu 2014.","Tomáš Černohous, Zdeněk Kříž            KONFLIKTY VE SKUTEČNÉ A „NOVÉ“ VÝCHODNÍ AFRICE            Podklady pro simulační hru             Jazyková korektura Zdeněk Granát            Grafické práce Štěpán Granát            Vydala Masarykova univerzita v roce 2014            Žerotínovo nám. 617/9, 601 77 Brno, www.muni.cz            1. vydání             Neprodejné            www.mves.cz            www.fss.muni.cz/cz/site/struktura/projekty/sova            ISBN 978-80-210-6888-9","Ambicí této publikace je poskytnout čtenáři přehled o bez-              pečnostní realitě východní Afriky jakožto kontextu pro nasto-              lení reality hypotetického regionu vytvořeného dle východo-              afrického vzoru za účelem simulace řešení konfliktu. Autoři              nejdříve představují dvanáct ozbrojených konfliktů, které se              uskutečnily na území východní Afriky od konce studené války,              a poté se věnují roli Africké unie v managementu konfliktů.              Podrobná analýza efektivity této organizace v oblasti ma-              nagementu konfliktů poukazuje na existující propast mezi              jejím bezpečnostním mandátem a zdroji k jeho naplňování,              která bude muset být odstraněna, pokud AU chce dosáhnout              svého vytyčeného cíle „integrované, prosperující a mírové              Afriky“. Na základě zjištění o východoafrické realitě poskytují              autoři detaily o hypotetickém regionu „nové“ východní Afriky,              který je primárně určen jakožto podklad pro simulaci řeše-              ní konfliktu, nicméně je konstruován dostatečně široce, aby              mohl být využit i pro simulace jiného druhu.                      Publikace vychází v rámci projektu Internacionalizace,                  inovace, praxe: sociálně-vědní vzdělávání pro 21. století,                                CZ.1.07/2.2.00/28.0225."];