var textForPages = ["","Všechna práva vyhrazena. Žádná část této elektronické knihy nesmí                    být reprodukována nebo šířena v papírové, elektronické či jiné podobě                    bez předchozího písemného souhlasu vykonavatele majetkových práv                    k dílu, kterého je možno kontaktovat na adrese – Nakladatelství                    Masarykovy univerzity, Žerotínovo náměstí 9, 601 77 Brno.","Eva Fraňková                               Lokální ekonomiky                              v souvislostech                               aneb                               Produkce a spotřeba                               z blízka                                                                 Masarykova univerzita                             Brno 2015","Tato publikace vznikla v rámci projektu OP VK s názvem „Internacionalizace, inovace, praxe: sociálně-vědní vzdě-          lávání pro 21. století“ s registračním číslem CZ.1.07/2.2.00/28.0225. Tento projekt je spolufinancován          Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky. Více informací k projektu naleznete          zde: http://www.fss.muni.cz/cz/site/struktura/projekty/sova.               Vědecká redakce MU / Scientific Editorial Board of Masaryk University:          prof. PhDr. Ladislav Rabušic, CSc.          Ing. Radmila Droběnová, Ph.D.          Mgr. Michaela Hanousková          doc. Mgr. Jana Horáková, Ph.D.          doc. JUDr. Josef Kotásek, Ph.D.          Mgr. et Mgr. Oldřich Krpec, Ph.D.          prof. PhDr. Petr Macek, CSc.          PhDr. Alena Mizerová          doc. Ing. Petr Pirožek, Ph.D.          doc. RNDr. Lubomír Popelínský, Ph.D.          Mgr. David Povolný          Mgr. Kateřina Sedláčková, Ph.D.          prof. RNDr. David Trunec, CSc.          prof. MUDr. Anna Vašků, CSc.          prof. PhDr. Marie Vítková, CSc.          Mgr. Iva Zlatušková          doc. Mgr. Martin Zvonař, Ph.D.                  Recenzentka: doc. Ing. Ilona Švihlíková, Ph.D.               © 2015 Masarykova univerzita          Text © 2015 Eva Fraňková          Ilustrace © 2015 Katka Jelínková           ISBN 978-80-210-7741-6          ISBN 978-80-210-7740-9 (brož. vaz.)","Nadě,                          s nadějí na další roky přátelství a spolupráce","Motta                          „Vždycky bude těžké vymyslet udržitelné způsoby, jak si zachovat náš                 neudržitelný životní styl.“                                                 Charles Wyman dle Hopkins 2008: 51                      „Přemýšlení v globálních souvislostech a solidarita vůči ostatním                 lidem a přírodě nás nevyhnutelně přivedou k okamžiku, kdy budeme                 muset svou těžce vydobytou svobodu použít v tom nejradikálnějším,                 nejopravdovějším smyslu: k tomu, abychom využívání svých                 možností dobrovolně omezili.“                           marCo Deriu, Barcelona Degrowth Conference, březen 2010                       „Co jednomu nemožno, všem dohromady snadno.“                                                       František Cyril kampelík, 1861                      „My jsme ti, na které jsme čekali.“                                                           Možná June JorDan, 1978;                                                     možná staré přísloví kmene Hopi                                                                            – kdo ví?","Obsah                      Předmluva...........................................................................................................................................9            1..Úvod...............................................................................................................................................12           1.1..Historické.konotace.lokalizace.a.související.koncepty...................................................................18           1.2..Současní.lokalizační.autoři,.metodika.práce...................................................................................21           1.3..Obecnější.východiska.textu............................................................................................................29             2..Současný.systém.a.proč.vůbec.hledat.alternativy.................................................35           2.1..Kritika.současného.systému.u.lokalizačních.autorů.a.autorek.......................................................41           2.2..Několik.skutečností.ke.kontemplaci................................................................................................44           2.3..Ekonomika.z.pohledu.mainstreamové.a.ekologické.ekonomie......................................................49             3..Pojetí.lokalizace.u.vybraných.autorů.a.autorek........................................................58           3.1..Šest.lokalizačních.přístupů..............................................................................................................59           3.2..Tři.lokalizační.diskursy.....................................................................................................................76           3.3..Dimenze.a.aspekty.ekonomické.lokalizace.....................................................................................79           3.4..Definice.ekonomické.lokalizace......................................................................................................85            4..Argumenty.pro.a.proti.lokalizaci.......................................................................................87           4.1..Dimenze.environmentální.a.zdravotní.............................................................................................90           4.2..Dimenze.ekonomická......................................................................................................................94           4.3..Dimenze.sociální.a.komunitní........................................................................................................104           4.4..Dimenze.morální.a.kulturní............................................................................................................107           4.5..Dimenze.politická,.strategická.a.ideologická................................................................................110           4.6..Systémová.propojenost.a.problém.přechodu...............................................................................114            5..Praktické.příklady.ekonomické.lokalizace.v.ČR....................................................123           5.1..Komunitně.podporované.zemědělství...........................................................................................124           5.2..LETS.systémy................................................................................................................................126           5.3..Sociální.podniky............................................................................................................................127           5.4..Sdílení.aut......................................................................................................................................129           5.5..Iniciativa.BuďSob..........................................................................................................................131                                                                                                7","6..Diskuse.......................................................................................................................................133          6.1..Komparativní.výhoda,.absolutní.nevýhoda.a.ne/efektivita.ekonomické.lokalizace......................133          6.2..„To.druhé“,.globální.......................................................................................................................145          6.3..Lokalizační.past.a.sociální.konstrukce.měřítka.............................................................................153          6.4..Lokalizace.jako.hráz.primitivní.akumulaci.....................................................................................160          6.5..Růst.lokalizace.v.rámci.nerůstu.....................................................................................................165          6.6..A.co.nás.čeká?..............................................................................................................................175            7..Závěr............................................................................................................................................177          7.1..Další.výzkum.lokalizace.................................................................................................................181           8..English.summary...................................................................................................................182            9..Literatura.a.informační.zdroje.........................................................................................183          9.1..Elektronické.informační.zdroje......................................................................................................203            10..Seznam.zkratek...................................................................................................................204           11..Seznam.tabulek.a.obrázků.............................................................................................205          11.1..Seznam.tabulek...........................................................................................................................205          11.2..Seznam.obrázků..........................................................................................................................206                                             8","Předmluva             Předmluva                               „Jak může stát krabička sušenek vyrobených v Portugalsku, dovezených                 lodí přes oceán do USA a kamionem do mého města jen dolar padesát?                 Ptal jsem se vedoucího v obchodě a ten také nevěděl.“                                                                manFreD max-neeF (2013)                                              What is the true cost of one container mile?              Otázky podobné té, kterou klade chilský ekonom a environmentalista Manfred           Max-Neef, jsou aktuální i pro Českou republiku. Jak je možné, že se k nám vyplatí vozit           sóju z Brazílie a Argentiny, brambory z Německa a Francie či proslulý česnek z Číny?           A jak je možné, že je to navíc považováno za efektivní?                 Dalo by  se  říci, že  náplní této  knihy je  hledání  odpovědí  na obdobné  otázky.           Vznikla přepracováním disertační práce (Fraňková 2012) pro širší čtenářskou obec.           Jejím tématem je (ekonomická) lokalizace, tedy, velmi stručně řečeno, podpora místní           produkce a spotřeby. Cílem textu je tento koncept představit českým čtenářům a dis-           kutovat ho v širším kontextu souvisejících oborů (zejména mainstreamové a ekolo-           gické ekonomie, sociální geografie a argumentace hnutí udržitelného nerůstu). Výcho-           diskem mého zájmu o téma lokalizace je přitom environmentální problematika, jak           se ale zároveň snažím ukázat, koncept ekonomické lokalizace je mnohem širší a za-           hrnuje  i  oblasti  sociální,  ekonomické,  kulturní,  politické  a  další.  Zaměření  textu  je           převážně teoretické, příklady několika konkrétních lokalizačních iniciativ fungujících           v ČR slouží spíše pro dokreslení.                 Kniha má následující uspořádání: úvodní kapitola poskytuje kontext celé práce           a přibližuje význam debaty o alternativách globalizace. Stručně také představuje histo-           rické konotace a příbuzné koncepty lokalizace (1.1), které nicméně už nejsou dále roz-           víjeny, přehled autorů věnujících se lokalizaci a metodologii použitou v analytické části           práce (1.2) a také obecněji můj badatelský přístup (1.3). Druhá kapitola uvádí charak-           teristiky současného převládajícího systému produkce a spotřeby. Specificky pak shr-           nuje oblasti kritiky současného systému u lokalizačních autorů (2.1), předkládá k za-           myšlení některá konkrétní fakta o současné globální situaci (2.2) a ukazuje odlišnost           přístupu mainstreamové a ekologické ekonomie na příkladu pojetí ekonomiky (2.3).                                                                                              9","Lokální ekonomiky v souvislostech aneb Produkce a spotřeba z blízka             Třetí a čtvrtá kapitola pak představují vlastní výsledky analýzy textů vybraných lo-          kalizačních  autorů.  Konkrétně  uvádí  charakteristiky  jednotlivých  lokalizačních  pří-          stupů (3.1 a 3.2), snaží se koncept lokalizace operacionalizovat (3.3) a definovat (3.4).          Kapitola 4 pak shrnuje hlavní oblasti lokalizační argumentace. Několik konkrétních          příkladů lokalizačních iniciativ v České republice je krátce představeno v kapitole 5.          Následující diskuse (6) propojuje lokalizaci s debatami v rámci již zmíněných oborů          mainstreamové a ekologické ekonomie, sociální geografie a argumentace hnutí udr-          žitelného nerůstu. Kapitola 7 velmi stručně shrnuje závěry práce, kapitola 8 totéž činí          v angličtině. Následují již jen seznam použitých zdrojů (9), seznam zkratek (10) a se-          znam tabulek a obrázků (11).                Kniha je určena široké škále čtenářů – odborné veřejnosti, studentům souvisejí-          cích oborů i zájemcům o téma lokalizace z řad praktiků. Jak je možná patrno, cíle tohoto          textu jsou částečně analytické, částečně ale také jaksi budovatelské: mým cílem není          pouze nezaujatě popsat, co kdo o lokalizaci říká, a vzájemně to konfrontovat. Chci zá-          roveň přispět k diskusi tématu ve veřejném prostoru a k rozšíření lokalizační praxe. To          samozřejmě předpokládá kritický přístup, zároveň ale i hodnotové zakotvení – z mého          pohledu je z mnoha důvodů podstatné hledat alternativy vůči současnému převláda-          jícímu systému produkce a spotřeby, a lokalizace pro mě představuje v tomto ohledu          nadějnou variantu. Tématu (ekonomické) lokalizace se tedy věnuji nejen proto, že mi          to připadá zajímavé, ale také důležité a potenciálně přínosné, v nějakém smyslu dobré.                Řekněme, že zastřešujícím cílem a zároveň motivací této práce je tedy přispět          k rozvíjení konceptu ekonomické lokalizace. Jestli bych byla ráda něčeho svědkem, pak          přechodu od (jakkoli potřebné a nevyhnutelné) propracované kritiky různých aspektů          současného systému k rozvíjení jeho živoucích alternativ. I v českém prostředí existuje          relativně slušná řádka zajímavých autorů, kteří současný systém zasvěceně kritizují, za          všechny viz Keller (1993, 2007), Švihlíková (2010), Bělohradský et al. (2010) či Stöc-          kelová (2010). Z mého pohledu všichni lokalizaci jako možnou součást či scénář sys-          témové proměny navrhují, či spíše naznačují, do jejího rozpracování se ale nepouští.          Svým způsobem tedy moje práce začíná tam, kde ta jejich končí (blíže viz kap. 6.6).                Z  jazykového  hlediska  –  všechny  překlady  ze  zahraničních  zdrojů  jsou  moje          vlastní. Kde by mohla vzniknout nejasnost nebo je originální formulace podstatná,          uvádím ji v závorce přímo v textu či v poznámce pod čarou. Pokud není uvedeno jinak,          jsou v přímých citacích zachována všechna zvýraznění a změny fontu (kurzíva, tučné          písmo) tak, jak byly uvedeny v originále.                Není v mých silách poděkovat všem, kteří nějakým způsobem přispěli ke vzniku          této knihy. Prostě děkuji všem. Myslím to upřímně. Co dodat?                                                              V Brně, 1. 11. 2014             10","","Lokální ekonomiky v souvislostech aneb Produkce a spotřeba z blízka            1. Úvod                        Během  posledních  dvou  nebo  tří  dekád  se  stalo  prakticky  nemožným  vyhnout  se          pojmu a procesu (ekonomické) globalizace. Přinejmenším pro nás, obyvatele bohatých          západních zemí, se globalizace stala takovou samozřejmostí, že přijatelný svět „bez ní“          už si vlastně nedovedeme představit. „Hegemonie globalizační ‚teze‘ sahá od konzer-          vativní pravice až po ty, kdo tvrdí, že usilují o inklusivní, demokratické a sociálně pro-          spěšné cíle. […] Ideologie globalizace se stala nástrojem potlačování možností vzdoru          a vyjádření alternativních představ o možném směřování (alternative trajectories).“          (Swyngedouw 2004: 29)                Jde o situaci poněkud překvapivou, pokud si uvědomíme, že ještě před čty-          řiceti lety šlo o pojem prakticky neznámý (Cox 2005: 179; Švihlíková 2010: 9). Za          svou relativně krátkou historii stihla globalizace projít několika fázemi (např. Keller          2007: 131–148, viz pozn. 37) a vzbudit jak nehynoucí obdiv v podobě symbolu prospe-          rity a demokracie (Norberg 2006; Fukuyama 2002), tak tvrdou kritiku jako symbol          dominance politicko-ekonomických elit a zároveň útlaku místních komunit v mnoha          částech světa (Korten 1995; Goldsmith \& Mander 2003). Vyváženější charakteristika          procesu globalizace by se pak dala shrnout asi nejvýstižněji pod pojem ambivalentní          (Bauman 1999; Robinson 2002). Dle názoru Kellera lze přitom předpokládat, že „tento          proces nebyl dopředu v jeho dnešní podobě nikým zamýšlen, že jeho hlavní aktéři          (nadnárodní společnosti) se vynořili teprve v jeho průběhu a že v celém příběhu glo-          balizace dominuje princip nezamýšlených důsledků“ (Keller 2007: 121). Z frekvence          skloňování pojmu globalizace by se ovšem zároveň mohlo zdát, „jako by byla zodpo-          vědná za vše, co se děje: ať už je to migrace, ekologické katastrofy, rozvoj moderních          technologií či finanční krize“ (Švihlíková 2010: 9).                V této přezáplavě globalizace se jeví prakticky zákonité (jak s vtipem sobě vlast-          ním vysvětluje Komárek 2000: 23–24), že se muselo vynořit něco protichůdného, co už          globalizace vlastně od začátku měla ve svém středu a co číhalo v záloze na svou příleži-                                    1          tost – něco jako lokalizace.  A toto „něco jako lokalizace“ se pokusíme na následujících           1) „Každý děj či stav už v sobě nese zárodky děje či stavu opačného. […] neustálým přiživová-          ním jednoho konce páru [protikladů] vyvoláváme kdesi ve skrytu růst toho druhého, který se          na nás odkudsi ze zálohy vrhne jako šelma ze stromu (po desetiletích intenzivní komunistické            12","Úvod              stranách prozkoumat. Lze říci, že lokalizace ve své teoretické i praktické podobě se           opravdu v převážné většině rodí z explicitní opozice vůči „hegemonii globalizace“ (viz           výše a dále v kap. 2.1) a s motivací vytvořit alespoň do nějaké míry „alternativní tra-           jektorii“ vývoje. Tato práce ovšem pracuje s předpokladem, že to není globalizace sa-           motná, která by hrála prim a určovala podobu současného systému, vůči kterému se           lokalizační autoři a autorky vymezují. Další zásadní party hrají také současná forma           neoliberálního kapitalismu (kterou kriticky reflektují např. Gray 2002; Leyshon           \& Thrift 2007 či Harvey 2006a) a specificky jeho kvantitativně růstová orientace (za           všechny viz Schneider et al. 2010). Konjunkci těchto faktorů, tj. globalizovanou formu           neoliberálního kapitalismu zaměřenou na kvantitativní růst, označuji v této práci sou-           slovím „současný systém“ (blíže viz kap. 2). Je pak zajímavou otázkou (kterou si po-           sléze položíme), zda a do jaké míry se jednotliví lokalizační autoři a autorky opravdu           vymezují vůči tomuto systému a jeho zmíněným charakteristikám, a zda lze tedy jejich           přístup označit za „alternativní trajektorii“.                 Proč by ale, v prvé řadě, měla být nějaká jiná cesta potřeba? Nebyla by to envi-           ronmentálně laděná práce a jistě bych zklamala celou řadu milovníků katastrofické           eschatologie, kdybych vynechala oblíbený výčet problémů a krizí, již řádících či právě           propukajících, které jistě už brzy smetou naši zkaženou konzumní civilizaci. Jsem té-           měř v pokušení šetřit papír i dech, ale snad tedy krátce, přeci jen. Ze spíše ekosystémo-           vého pohledu se nabízí známá analýza Rockströma et al. (2009), která stanovuje tzv.           bezpečný operační prostor pro lidstvo (safe operating space for humanity) v devíti kri-           tických oblastech, z nichž ve třech jsme již překročili výzkumem definované bezpečné           meze (viz kap. 2.2, Obrázek 1); ještě méně pozitivní vzkaz pak vysílá WWF (2012) ve           své nejnovější Living planet report, podle které by lidstvo potřebovalo více než dvě           planety, aby se ekosystémy mohly vyrovnávat s tlakem, který na ně lidské aktivity vy-           tvářejí. Není přitom velkým tajemstvím, že přínosy a problémy i rizika spojená s touto           vysokou mírou zátěže jsou distribuovány extrémně nerovnoměrně, a to jak v rámci           geopolitických celků (velmi zjednodušeně mezi globálním Severem a Jihem, viz např.           Martinez-Alier 2002; Simms 2009), tak i v rámci jednotlivých států (Kennedy 1995).           Z ekonomického pohledu pak zřejmě není třeba příliš připomínat krizi měnovou, fi-           nanční a posléze i reálně-ekonomickou, která oficiálně propukla v září 2008 krachem           banky Lehman Brothers, přelévající se mezi různými státy (Maďarsko, Island, Špa-           nělsko a další) a gradující v Řecku (Švihlíková 2010: 13–15, 56–64; Foster \& Magdoff              výchovy převážila touha po ,kapitalismu‘, jezuité kdysi odchovali osvícence, ti romantiky, ti           opět kritické realisty atd. – takovéto pulzování na nejrůznějších rovinách je pro svět cosi typic-           kého a rytmy typu systola-diastola, nádech-výdech atd. jsou od živého světa neodmyslitelné,           stejně jako cyklicity; ty jsou ostatně typické i pro svět neživý, třeba i nebeských těles).“ (Komá-           rek 2000: 23–24)                                                                                             13","Lokální ekonomiky v souvislostech aneb Produkce a spotřeba z blízka                                                           2          2009). Krize se tedy skloňuje významně často  a stále častěji je vnímána jako krize          komplexní a systémová, viz např. tzv. trojitý průšvih (triple crunch) jako souběh kli-          matické  změny,  ropného  zlomu  (peak  oil)  a  finanční  krize  (nef  2008b;  Schneider          et al. 2010; související problém zadlužení viz také kap. 2.2, Obrázek 4). Mnoho autorů          z velmi různých oborů se tak v zásadě shoduje, že naše současné působení na planetě          lze hodnotit, alespoň z dlouhodobějšího hlediska, jako neudržitelné.                Logicky se tedy nabízí otázka, jaké počínání by naopak bylo udržitelné. Swynge-          douw (2010) v tomto kontextu argumentuje, že se kolem nás vyrojila celá řada „udr-          žitelností“ (sustainabilities), a vlastně je prakticky nemožné najít kohokoli, kdo by byl                                                  3          proti udržitelnosti v některé její podobě.  Podle něj se tedy ve společnosti rozšířil do          značné míry zdánlivý či umělý konsensus, který vytváří post-politické podmínky (viz          Žižek 1999a: 35, 1999b: 198 či Mouffe 2005). Ohledně udržitelnosti panuje „společen-          ská shoda“ v tom smyslu, že je žádoucí a potřebná, a dílčí nedostatky se řeší adminis-          trativně-technickými nástroji. Mnohdy palčivé environmentální či sociální problémy          (viz výše a dále) tak neslouží jako katalyzátor obecnějšího protestu proti společensko-          -ekonomickému systému, který k nim vedl či je přinejmenším umožnil, ale jsou inhi-          bovány v dílčích kauzách, které se řeší v rámci tohoto systému a pomocí jeho nástrojů          (Swyngedouw 2010: 193–199). Po více než dvacetileté „kariéře“ udržitelnosti ve ve-          řejném prostoru tak lze kriticky zhodnotit, že „[v] kontextu prohlubujících se globál-          ních environmentálních problémů nebyl diskurs ‚udržitelného rozvoje‘ […] schopen          poskytnout zastřešující politiky a radikální změnu chování, která je potřebná na indi-          viduální i kolektivní úrovni. Stále žijeme ve světě nekontrolovaného konzumerismu,          excesivní materiální spotřeby a závislosti na fosilních palivech.“ (Martinez-Alier et al.          2010a: 1741)                Relativně nedávno (2012) jsme ostatně byli svědky konference Rio+20, která měla          zhodnotit uplynulých 20 let vývoje lidstva a dát nový impuls světovému environmen-            2) I když lze samozřejmě, opět například s Komárkem (2007), glosovat, že sklony a jistá maličko          zvrácená záliba v katastrofických vizích a scénářích je našemu euroamerickému civilizačnímu          okruhu jaksi vlastní, a tak pokud by to nebyla krize rodiny, státu, přírody a potažmo kultury,          jistě by se našla jiná oblast, která by nás neomylně vedla do záhuby. Z trochu jiného soudku pak          velmi zajímavé úvahy o paralelách současnosti s dobou na sklonku antiky, viz Kysučan (2010).          3) „Greenpeace je pro [udržitelnost]. George Bush jr. i sr. jsou pro, Světová banka a její před-          seda (hlavní podněcovatel války v Iráku) jsou pro, papež je pro, můj syn Arno je pro, sběrači          kaučukového mléka v amazonské Brazílii jsou pro, Bill Gates je pro, i odbory jsou pro. Všichni          se podle všeho zajímají o dlouhodobé socio-environmentální podmínky přežití (části) lidstva;          většina nicméně pokračuje v zajetých kolejích (business as usual).“ (Swyngedouw 2010: 190)          Aniž by to zásadněji narušilo jeho argumentační linii, je přeci jen zjevné, že Swyngedouw ne-          zná Václava Klause. Ke Klausově roli v české environmentální debatě viz Binka (2008: 4–20,          68–72) či Barna (2010).            14","Úvod              tálnímu hnutí (Korten 2012). Rostoucí a dosti autonomní eko-sociálně-politická hnutí                                     4           v zemích Latinské Ameriky  a zároveň étos předchozího úspěšného summitu předsta-           vovaly možnost proměny či alespoň zásadnějšího posunu v celosvětovém environmen-           tálním  diskursu.  Přestože  informovaná  očekávání  nebyla  zrovna  nejvyšší  (Moldan           2012) a dlouhodobější dopady ještě nelze plně hodnotit, bezprostřední dojmy odráží           spíše zklamání (Stejskal 2012). Klíčovým pojmem summitu se každopádně stala zelená           ekonomika (green economy). Její definice ovšem není jednoznačná (viz UN 2012a:           10–14; OECD 2011 či UN 2012b) a zásadní otázkou zůstává, jestli zelená ekonomika           může, má, nebo dokonce musí být rostoucí, či nikoliv.  V tomto smyslu se klíčovým,                                                                5           i když poněkud implicitně, stal opět „spor o ekonomický růst“ (Mishan 1994).                 To vše v období, kdy se západní svět a zejména EU vypořádávají s důsledky eko-           nomické krize a prakticky jedinou odpovědí politických i ekonomických elit na tuto           situaci je co nejrychlejší opětovné „nastartování“ ekonomického růstu. Zároveň se ale           množí hlasy, které snahu o růst za každou cenu kritizují či přinejmenším kritizují naši           závislost na ekonomickém růstu a růst pro růst samotný (Sedláček \& Orrell 2012).           Tato kritika samozřejmě není sama o sobě nová (již zmíněný Mishan 1994; Meadows           et al. 1972 a řada dalších), nicméně se změnil kontext, ve kterém tyto myšlenky rezo-           nují. Z někdy těžko stravitelných teoretických argumentací (Georgescu-Roegen 1971)           se debaty o nutnosti, možnosti či nesmyslnosti ekonomického růstu přetavily (také)           v sociální hnutí, které si nerůst vytklo do svého názvu – hnutí udržitelného nerůstu           (sustainable degrowth, blíže viz kap. 6.5). Jak prohlašuje jeden z jeho akademických           zastánců, Giorgos Kallis (2011: 873): „Udržitelný nerůst není jen nevyhnutelná hypo-           téza, ale také potenciálně silná (potent) politická vize, která může sehrát sociálně trans-           formativní roli.“ Jeden z myšlenkových otců nerůstu, Serge Latouche (2009: 33–43)              4) Viz například koncept a hnutí Buen Vivir (Fatheuer 2011) či hnutí Via Campesina (http://           via campesina.org,  Martinez-Alier  2011).  Roste  také  množství  environmentálních  konflik-           tů, které získávají světovou pozornost (Martinez-Alier et al. 2010b; Walter \& Martinez-Alier           2010). Dle Escobara (2010: 1) je zároveň „Latinská Amerika jediným regionem světa, kde se           dějí nějaké zásadnější proti-systémové procesy [i] na úrovni států.“           5) I když přetrvávají diskuse o významu a vůbec možnosti udržitelného rozvoje (Redclift 2005),           ustálily se dva jeho výklady, které se liší mírou své radikality (Dietz \& Neumayer 2007). Tzv.           slabá  udržitelnost  (weak  sustainability)  předpokládá,  že  je  možný  pokračující  ekonomický           růst a zároveň snižování jeho negativních dopadů na životní prostředí. Pro její zastánce je ty-           pická důvěra v technologický pokrok a schopnost trhu stimulovat potřebné inovace (viz např.           WB 2003). Přístup tzv. silné udržitelnosti (strong sustainability) naopak zdůrazňuje závislost           ekonomického systému na systému přírodním a nemožnost libovolně překonávat omezenou           dostupnost přírodních zdrojů pomocí vyrobeného kapitálu. V tomto pojetí je pokračující eko-           nomický růst možný jen za cenu potenciálně nevratného poškozování ekosystémů (viz např.           Daly \& Farley 2004).                                                                                             15","Lokální ekonomiky v souvislostech aneb Produkce a spotřeba z blízka             pak považuje právě (re)lokalizaci produkce a spotřeby v rámci nerůstové společnosti          za jednu z nejdůležitějších strategií.                Latouche v tomto směru není zdaleka jediný. Podle mnoha svých zastánců před-          stavuje lokalizace jednu z nejdůležitějších strategií, jak zajistit udržitelné uspokojování          lidských potřeb na Zemi. Jako její hlavní výhody se uvádějí zejména environmentální          přínosy zkrácení distribučních řetězců, posílení místních ekonomik a zlepšení sociál-          ního zázemí a vztahů v rámci komunit. Tyto argumenty zaznívají jak z řad aktivistické          praxe (viz Mitchell 2000; Estill 2008; Owen 2009), tak z tábora spíše výzkumného či          přímo akademického (Shuman 2000; Hines 2000; Douthwaite 1996; Gelleri 2009;          Seyfang 2007). Na druhou stranu existuje samozřejmě i několik zásadních linií kritiky          lokalizace. V prvé řadě v rámci mainstreamové ekonomie, jejíž námitka by se dala shr-          nout do jediného slova: neefektivní. Další linii lze pak najít v rámci sociální geografie.          Zde se kritika v obecné rovině týká velké míry zjednodušení, se kterou lokalizační au-          toři kladou rovnítko mezi lokalizační aktivity a přínosy z hlediska udržitelnosti obecně          nebo jejích jednotlivých aspektů (např. velice častý předpoklad, že lokalizovaná pro-          dukce a spotřeba jaksi automaticky vedou ke snížení emisí CO ). Born \& Purcell (2007)                                                                     2          pak vyslovují zásadní argument, že jakékoli měřítko (ať už lokální, globální či jiné)          je sociálním konstruktem a jako takové nemá žádné konkrétní vlastnosti či zákonité          dopady. Podle nich je pouze strategií, kterou volí různí aktéři, a na jejich cílech záleží,          k jakým výsledkům lokalizace povede. Další ze zajímavých a podnětných kritik pak          zaznívá v podobě kritiky defenzivního charakteru lokalizace (viz DuPuis \& Goodman          2005; Hinrichs 2003 či Winter 2003b). Podle těchto autorů lokalizační argumentace          tvoří podhoubí možných elitářských, opozičních a potenciálně národnostně-nesnášen-          livých nálad, spíše než aby přispívala k deklarované sociální inkluzi.                Co každopádně mají společné zastánci lokalizace s různými druhy jejích odpůrců          (či sympatizujících kritiků, jak se označuje např. North 2009): lokalizace postrádá sdí-          lenou základní definici, celkový přehled lokalizační „agendy“ a širší teoretické ukot-          vení v oborech jako ekologická ekonomie či právě zmiňovaná sociální geografie, se          kterými lokalizační autoři sdílí řadu společných témat, ale málo explicitních propo-          jení. Mnoho autorů se shoduje, že lokalizační praxe rozhodně není černo-bílá, naopak          zahrnuje celou řadu různých praktik, strategií, motivací a souvisejících identit, a ja-          kékoli jednoduché zobecnění je proto vysoce problematické (Hinrichs 2003; DuPuis          \& Goodman 2005; Winter 2003b; Born \& Purcell 2007; Smith \& Jehlička 2007; North          2009). I z hlediska konkrétních dopadů v rámci cílů udržitelného rozvoje se zastánci          s kritiky ekonomické lokalizace shodují, že není zatím k dispozici dostatek empiric-          kých studií týkajících se konkrétních environmentálních, ekonomických a sociálních          dopadů  lokalizace  (Martinez  et  al.  2010).  Předpokladem  k  pokroku  v  rámci  obou          těchto oblastí je z mého pohledu ovšem výše zmíněné jasnější vymezení, co vlastně          všechno pod pojem lokalizace spadá, jak to lze interpretovat a pro účely empirického            16","Úvod              výzkumu operacionalizovat. Z tohoto přesvědčení se odvíjejí cíle této knihy uvedené           v Předmluvě.                 Ještě než ale pokročíme, možná by bylo slušné definovat alespoň předběžně, co           že lokalizace vlastně znamená. V úplně nejjednodušší verzi můžeme lokalizaci cha-           rakterizovat jako podporu místní výroby pro místní spotřebu a místních toků peněz,           i když toto vymezení má mnoho různých aspektů a dimenzí, které na první pohled           nemusejí být úplně zřejmé (viz kap. 3 a 4). V praxi pak zahrnuje lokalizace například           praktiky jako komunitně podporované zemědělství, městské zahrádky, místní měnové           iniciativy, místní výměnné sítě (tzv. LETS systémy), lokálně zakotvená úvěrová druž-                                                                                      6           stva, místní pozemkové spolky, obecní výtopny a elektrárny a mnoho dalšího.  Přído-           mek ekonomická, který k lokalizaci povětšinou v tomto textu připojuji, pak vyjadřuje           moji primární orientaci na ekonomické souvislosti lokalizační argumentace a vůbec           jejího vymezení, na které se v této práci soustředím. To ovšem rozhodně neznamená           přijetí mainstreamově-ekonomických předpokladů, spíše kontext široce pojaté eko-           nomie a ekonomiky, blízký vymezení např. ekologické ekonomie či hnutí nerůstu (viz                                                        7           kap. 2.3 a 6.5 či např. Johanisová et al. 2012).  Většina lokalizačních autorů (ostatně           stejně jako já) termíny ekonomická lokalizace a lokalizace volně zaměňují, případně           používají pouze jeden z nich v prakticky shodném významu (k terminologii viz také           pozn. 140).                                    6) Několik konkrétních příkladů české lokalizační praxe viz kap. 5, pro velkou řádku dalších,           českých  i  zahraničních,  viz  například  Johanisová  (2005),  Douthwaite  (1996)  či  De  Young           \& Princen (2012).           7) S jistou nadsázkou lze přídomek ekonomická chápat ve dvou významech: ekonomická = tý-           kající se ekonomie; a ekonomická = úsporná či efektivní, ovšem ve smyslu Dalyho (1996), kte-           rý významně rozšiřuje pojetí efektivity a např. současnou formu ekonomického růstu hodnotí           jako neekonomickou, protože nezohledňuje a nezajišťuje obnovu přírodního kapitálu.                                                                                             17","Lokální ekonomiky v souvislostech aneb Produkce a spotřeba z blízka            1.1. Historické konotace lokalizace           a související koncepty              Idea a ideál malého měřítka produkce a spotřeby rozhodně nejsou nové, ba naopak –          můžeme na ně narazit v mnoha souvislostech a myšlenkových proudech. Cílem této          krátké sekce není jejich vyčerpávající zmapování či srovnání, spíš pouze naznačení          dalších možných souvislostí. Snad nejznámější v našem kulturním okruhu je dílo eko-          noma E. F. Schumachera Malé je milé (1973, česky 2000), které lze považovat za jedno                                                            8          z  nejvlivnějších  děl  v  rámci  lokalizačního  myšlení,   a  svým  způsobem  i  ekologické          ekonomie (viz kap. 2.3) a environmentálního myšlení obecně. Schumacher, kterého          silně ovlivnil Gándhí, v tomto textu kritizuje nejen vizi trvalého ekonomického růstu,          ale zpochybňuje i řadu dalších předpokladů mainstreamové ekonomie, jako je komo-          difikace práce, redukce zemědělství na průmyslové odvětví či nahraditelnost zdrojů.                                                                                            9          Schumacher také argumentuje, že poválečné omezení bariér mezinárodního obchodu          mělo sice za cíl předejít dalším mezinárodním konfliktům, ve skutečnosti však podle          něj závislost na vnějších zdrojích násilí nepředchází, naopak k němu velmi často vede          (viz například závislost USA na ropě a války na Blízkém Východě). Podle Schumachera          je to naopak větší míra lokalizace produkce a spotřeby, která má potenciál agresivitu                     10          umenšovat.  Schumacher také zdůrazňuje roli vhodné technologie, která by zejména          v zemích globálního Jihu měla být „přiměřená“, tedy nepříliš kapitálově náročná, jed-          noduchá a snadno opravitelná. Měla by tak umožňovat decentralizovaný, lokalizovaný          rozvoj ve venkovských regionech, který jako jediný může zabránit překotné urbani-          zaci, zbídačení a ztrátě kontaktu s půdou. Blíže k Schumacherovým myšlenkám viz          také Johanisová (2014a).                Dalším souvisejícím směrem, který se rozvíjí již minimálně od počátku dvacá-          tého století až do současnosti, je bioregionalismus. Z jeho hlavních představitelů jme-          nujme například Snydera (1995), Salea (2000) nebo Thayera (2003). Bioregionalismus             8) Sousloví „malé je milé“ (small is beautiful) v environmentálním hnutí doslova zlidovělo          a  inspirovalo  řadu  dalších  děl,  viz  Small  is  possible  (McRobie  1982;  Estill  2008),  Small  is          still beautiful (Pearce 2001), a ovšem také explicitních kritiků, za všechny viz Small is stupid          (Beckerman 1995).          9) Zhmotněné zejména v podobě tzv. brettonwoodských institucí, tj. Mezinárodním měnovém          fondu, Světové bance a dohodách o volném obchodu GATT, které posléze vyústily ve vznik          Světové obchodní organizace. Základní oficiální smysl tohoto uspořádání tvořil předpoklad, že          pokud spolu budou státy obchodovat, nebudou spolu válčit.           10) Velmi obdobnou myšlenku ve velmi odlišném kontextu vyslovil např. již Halford Mackin-          der (1919), viz pozn. 143.            18","Úvod              vychází z představy možného oboustranně obohacujícího spolužití a vztahu mezi pří-           rodním prostředím a lidskými společenstvími, resp. je vůbec nevnímá jako oddělené.           Vymezení bioregionů vychází z kombinace přirozených přírodních hranic, které tvoří           např. povodí řek a fyzický reliéf krajiny, v kombinaci s kulturními charakteristikami           v podobě např. rozšíření nářečí či specifických kulturních zvyklostí. Lidské společnosti           jsou v tomto pojetí do jisté míry přírodními podmínkami determinovány, zároveň se           ale v jejich rámci rozvíjejí a svoje přírodní prostředí ovlivňují, jsou jeho součástí. Sou-           žití tak představuje hledání rovnováhy, přizpůsobení lidského společenství a jeho po-           třeb možnostem poskytovaným jejich bioregiony. Je zajímavé, že i v rámci tradiční           geografie se na začátku 20. století rozvíjel směr regionální geografie, který se biore-           gionalismu v mnohém podobal.   11                 Z poněkud odlišného kulturního kontextu pak pochází koncept svadéš (swa-           desh), tedy místní ukotvení lidské bytosti jak v rámci komunity, tak v rámci přírodního           prostředí, který rozvinul Gándhí (viz Gandhi 1995; Parekh 1991). Přírodní prostředí pro           Gándhího není odděleno od lidské komunity, ale tvoří s ní nedílný celek, déš, kterému           člověk vděčí nejen za svou existenci a živobytí, ale který i hluboce formuje jeho osobnost.           Jeho povinností je splácet tento dluh tím, že bude o svůj déš pečovat tak, aby dosáhl           co největšího rozkvětu. To zahrnuje i cílené nakupování místních (často ručně vyrá-           běných) produktů, které zabezpečí existenci dalších členů déše (Parekh 1991: 56–60).           Z indického prostředí dále s myšlenkami lokalizace souzní názory fyzičky, filozofky,           environmentální aktivistky a eko-feministky Vandany Shivy (např. 1988, 2000). Její           koncept spravedlivé ekonomiky spočívá na posloupnosti priorit: základní je respek-           tovat  potřeby  přírody  (nature’s  economy),  posléze  je  úkolem  ekonomiky  uspokojit           základní potřeby místních obyvatel (peoples’ economy), a teprve případné přebytky           má smysl sdílet v rámci mezinárodního obchodu s dalšími lidmi (market economy).           Pouze při respektování těchto priorit je podle ní možné rozvíjet partnerství a přátelství           s lidmi na celém světě (NaZemi 2010).               11) Britský geograf A. J. Herbertson tvrdil již v roce 1905, že cílem humánní geografie je popis           přirozených regionů jako ohraničených částí zemského povrchu. Přirozené regiony měly podle           něj čtyři dimenze: reliéf, klima, vegetaci a hustotu zalidnění, a měly být studovány ve své celis-           tvosti jako „komplex území, vody, vzduchu, rostlin, živočichů a člověka a jejich vztahů“ (Her-           bertson 1905, cit. dle Daněk 2008a: 15). Herbertson vycházel z tradice přírodního determinis-           mu, považoval tyto regiony za „přirozené“, dané přírodními hranicemi typu mořského pobřeží,           hor či pouští, a lidské faktory za z nich odvozené. Oproti tomu Vidal de la Blache, představitel           francouzského školy geografického posibilismu, zdůrazňoval lidskou činnost jako aktivní prvek           v rámci územní jednoty regionu. Geografické prostředí pak chápal jako soubor regionů, které           vykazují specifický životní styl, „utvářený jedinečným, místně specifickým komplexem vztahů           mezi mnoha faktory“ (Daněk 2008a: 14–15).                                                                                             19","Lokální ekonomiky v souvislostech aneb Produkce a spotřeba z blízka                   Není v možnostech této práce podat podrobnější historický výklad ekonomic-          kého myšlení reflektujícího téma ekonomické lokalizace ani hnutí, která se pokou-          šela o její realizaci. Pro bližší pojednání historických souvislostí viz např. Johanisová          (2007: 38–48), v jejím podání lze mezi související myšlenky řadit například texty Leo-          polda Khora, ze kterého údajně čerpal i Schumacher či socio-ekologické vize Murraye          Bookchina (1962, 2004). Některé další související publikace (které nejsou předmětem          zde předkládané analýzy) jsou zmíněny v kap. 1.2.                Jak  bylo  ovšem  naznačeno  již  v  předchozích  částech  Úvodu,  celá  následující          práce se zaměřuje na koncept ekonomické lokalizace tak, jak je formulován a diskuto-          ván v rámci posledních dvou desetiletí, v kontextu současného systému definovaného          v kap. 2. Zde uvedené historické i soudobé příbuzné koncepty jsou tedy ve zbytku textu          zmiňovány pouze příležitostně.                                                              20","Úvod             1.2. Současní lokalizační autoři, metodika práce              Tato práce je založena na kritickém čtení a komparaci textů, převážně z oborů ekolo-           gické ekonomie, dalších heterodoxních ekonomických směrů, mainstreamové ekono-           mie, sociální geografie, politické ekologie, environmentální sociologie a dalších. Ana-           lytické části práce, zejména tedy výsledky v kapitolách 3 a 4, jsou založeny na detailní           analýze šesti vybraných textů lokalizačních autorů a autorek, která vychází z přístupu                                               12           zakotvené teorie (grounded theory).  Pro zájemce o podrobnější popis metodologie           odkazuji na kapitolu 2 své disertační práce (Fraňková 2012).                 Jako předběžná definice ekonomické lokalizace byla pro účely výběru relevantní           literatury  použita  definice  navržená  Johanisovou:  „[Ekonomická]  lokalizace  může           být stručně definována jako proces a výsledek morální, politické a praktické podpory           místně vlastněných podniků (včetně družstev, komunitních podniků apod.), které vy-           užívají místní zdroje, zaměstnávají místní obyvatele a slouží primárně místním spotře-           bitelům. V souvislosti s místním vlastnictvím, produkcí a spotřebou zahrnuje [ekono-           mická] lokalizace také snahy o lokální soběstačnost a snižující se závislost na dovozech,           což vede k různorodějším ekonomickým aktivitám v oblasti produkce zboží a služeb.           Obsah pojmu ,místní‘ (tj. měřítko) se liší v závislosti na přístupu jednotlivých autorů.           […] Významnou součástí většiny lokalizačních teorií je podpora lokalizovaného finanč-           ního systému, úvěrů a kapitálových investic, místních měn, a také nekomodifikované           a nepeněžní ekonomiky. Podle některých autorů lokalizace také zahrnuje nebo vede           k decentralizaci osídlení, státní správy a samosprávy i produkce, a také ke komunit-            12) Za zakladatele metody zakotvené teorie jsou považováni Glaser \& Strauss (1967). Ti ve své           době rea govali na převládající hypoteticko-deduktivní přístup, který, po vzoru přírodních věd,           vyžaduje využití existujících teorií a formulaci hypotéz před započetím sběru dat. Zakotvená           teorie naopak představuje přístup empiricko-induktivní, tedy založený na odvozování teoretic-           kých konceptů z pozorovaných jevů a skutečností. Od šedesátých let metoda zakotvené teorie           samozřejmě prošla jistým vývojem; jedním z klíčových sporných bodů, které se diskutují do           současnosti (viz např. Kelle 2005), zůstává např. míra, do jaké lze v procesu analýzy mluvit           o tzv. emergence (tedy vynoření, vzniku) teorie v průběhu analýzy dat. Zatímco Glaser (1992)           se kloní k názoru, že výzkumník se má pokud možno oprostit od předchozích teoretických zna-           lostí a kategorií a má „nechat promluvit samotná data“, Strauss \& Corbin (1990) naopak tvrdí,           že přístup oproštěný od všech předchozích teoretických znalostí a konceptů stejně není možný           a pro smysluplnou interpretaci dat není nutný, ba ani žádoucí (cit. dle Kelle 2005:9). Meto-           dologický postup této práce je založen na specifickém přístupu Konopáska (2008), který se           blíží spíše pojetí Strausse \& Corbin (1994). Konopásek zdůrazňuje zejména význam materiální,           praktické stránky drobných a systematických analytických kroků, které každý sám o sobě budí           zdání bezvýznamnosti, ve výsledku ale právě ony umožňují ono „vynoření“ nových souvislostí,           analytických kategorií či zajímavých paradoxů. V tomto výkladu kvalitativní analýzy je myšlení           „neoddělitelné od konání“ (Konopásek 2008: 58).                                                                                             21","Lokální ekonomiky v souvislostech aneb Produkce a spotřeba z blízka             nímu vlastnictví kapitálu. Snaha o lokalizaci má jak pragmatické, tak etické základy.“          (Johanisová 2007: 48–49)                Kritéria pro výběr analyzovaných autorů a autorek a jejich textů pak byla ná-          sledující:            A)  Monografie publikovaná v období 1990–2010, která je explicitně a převážnou                většinou svého obsahu zaměřená na téma ekonomické lokalizace ve smyslu výše                citované  předběžné  definice,  i  když  daný/á  autor/ka  ne  vždy  používají  tento                konkrétní termín. Časové období odpovídá vymezení současného systému (viz                kap. 2), včetně kontextu pokročilé fáze globalizace, na kterou koncept ekono-                mické lokalizace explicitně reaguje (viz kap. 2.1).            B)  Daný/á autor/ka píše především z pozic ekonomie, tzn. užívá ekonomickou ar-                gumentaci  a  ekonomické  termíny,  nicméně  se  pohybuje  mimo  hlavní  ekono-                            13                mický proud.  Jeho/její argumentace není vždy přísně akademická, je nicméně                založena na zdokumentovaných skutečnostech a nabízí alespoň dílčí systémově-                -analytická vysvětlení a pohledy.            C)  Autor/ka se v dané monografii věnuje ekonomické lokalizaci obecně, ne pouze                jejím jednotlivým vybraným aspektům.  14            Autoři/rky a jejich monografie vybrané na základě těchto kritérií jsou následující:             –  Pooran Desai \& Sue Riddlestone. 2002. Bioregional solutions for living on one                planet. 112 s.             –  Richard Douthwaite. 1996. Short circuit: Strengthening local economies for se-                curity in an unstable world. 386 s.             –  Colin Hines. 2000. Localization: A global manifesto. 290 s.             –  Rob Hopkins. 2008. The transition handbook: From oil dependency to local                resilience. 240 s.             –  Helena Norberg-Hodge, Todd Merrifield \& Steven Gorelick. 2002. Bringing the                food economy home: The social, ecological and economic benefits of local food.                150 s.             –  Michael H. Shuman. 2000. Going local: Creating self-reliant communities in                a global age. 318 s.              13) V rámci mainstreamové ekonomie (zejména regionální ekonomie) a částečně také sociální          geografie existuje tzv. lokační teorie či teorie lokalizace, viz kap. 6.1. Pojetí lokalizace u autorů          a autorek analyzovaných v této práci se od toho mainstreamového odlišuje, i když v proměnlivé          míře, jak bude ukázáno a diskutováno později (3.1 a 6.1).           14) Výjimku z tohoto pravidla tvoří text Norberg-Hodge et al. (2002), který se věnuje specificky          tématu produkce a spotřeby potravin, text má nicméně obecnější teoretické přesahy.            22","Úvod                    Skupinu těchto autorů a autorek označuji dále jako „analyzované autory a autorky“.           Jelikož je toto spojení v češtině extrémně dlouhé, používám většinou dále v textu           zkratku AAA (analyzovaní autoři a autorky), případně alespoň AA (autoři a autorky).                                                                                             15           Všechny  vybrané  AAA  lze  označit  jako  zastánce  ekonomické  lokalizace,  jejichž  po-           zice se pohybuje někde na pomezí aktivismu, praxe a částečně výzkumu, zejména vý-           zkumu orientovaného na praxi a konkrétní společenské otázky a problémy (tzv. mis-           sion orien ted research či action research, viz kap. 1.2). Výběr autorů mimo oficiální           akademickou sféru je v souladu s principy tzv. post-normální vědy (viz kap. 1.3), ze-           jména s její snahou rozšířit omezenou komunitu vědců (community of experts) na           širší vědeckou komunitu (expert community). To znamená otevřít prostor vědeckého           zkoumání také dalším zájmovým skupinám krom vědců samotných a zahrnout do pro-           cesu produkce vědeckých poznatků také aktivisty, praktiky, novináře a další skupiny           tak, aby měli možnost ovlivnit obsah a směřování vědecké debaty (Funtowicz \& Ravetz           1994: 203–204).                 Douthwaite (1996), Shuman (2000), Hines (2000) a Norberg-Hodge et al. (2002)           ve svých textech používají přímo termín (ekonomická) lokalizace, Desai \& Riddlestone           (2002) termín bioregionální rozvoj (bioregional development) a Hopkins (2008) se           svou vizí tzv. měst proměny (transition towns) hojně užívá krom pojmu lokalizace           také termín místní resilience (local resilience). Tento výběr AAA a jejich monografií           představuje všechny texty, které se mi v rámci zvolených kritérií podařilo objevit. Ne-           lze vyloučit, že existují další, které by splňovaly daná kriteria (zejména v jiných než           anglofonních oblastech), troufám si ale tvrdit, že analýza představuje významnou vět-           šinu relevantních titulů.                 Vybrané  texty  vykazují  již  samy  o  sobě  jistý  teoreticko-analytický  prvek.  Ne-           jde o rozhovory, mimochodem pronesené výroky či novinové texty. Jde o teoreticky           promýšlené a svou strukturou uspořádané texty na dané téma. Vybraní AA navíc ne-           vyjadřují myšlenky pouze vlastní, ale reprezentují širší názorový proud, který byl je-           jich prací inspirován a ovlivněn. Například tzv. Transition Movement přímo vychází           z myšlenek Roba Hopkinse (viz www.transitionnetwork.org), Helena Norberg-Hodge           založila britskou a americkou pobočku nevládní organizace ISEC (International So-           ciety for Ecology and Culture, viz www.localfutures.org), Richard Douthwaite svými           (nejen lokalizačními) myšlenkami výrazně ovlivnil agendu irského think-tanku Feasta           (www.feasta.org).  Přestože  tyto  organizace  a  skupiny  samozřejmě  vykazují  vlastní           vnitřní variabilitu, jsou explicitně založené na myšlenkách zmíněných autorů.             15) Inspirací budiž například španělština, kde lze genderovou korektnost řešit použitím znaku           @ všude, kde má mužský rod -o- a ženský -a- (např. místo todos a todas tvar tod@s). Případně,           což bych v češtině viděla jako jednodušší, používají na protest proti hegemonii mužských kon-           covek ve všech genderově smíšených označeních ženské tvary.                                                                                             23","Lokální ekonomiky v souvislostech aneb Produkce a spotřeba z blízka                   Cílem analýzy výše uvedených textů bylo podrobněji pochopit a charakterizovat          přístupy jednotlivých lokalizačních autorů a srovnat je mezi sebou. Za tímto účelem jsem          v průběhu analýzy vymezila určité charakteristiky a dimenze lokalizace (viz Tabulka 1),          které umožňují strukturovaně popsat lokalizační přístupy jednotlivých AAA (tj. lokali-          zační narativy, viz kap. 3.1) a strukturovat lokalizační argumentaci (viz kap. 3.3).            Tabulka 1: Přehled charakteristik a dimenzí (ekonomické) lokalizace            Charakteristiky lokalizace               Dimenze lokalizace            Definice (i pokud uvedená nepřímo)       Prostorová/geografická            Hlavní cíl                               Environmentální            Hlavní oblasti/témata                    Ekonomická            Hlavní aktéři                            Sociální            Vize / ideální model fungování ekonomiky  Kulturní            Hlavní lokalizační principy/politiky     Politická            Míra opozice vůči mainstreamu            Ideologická                                                     Morální/etická                                                     Strategická                                                     Územně-plánovací                                                     Praktická/fyzická             Tabulka 2: Přehled rozlišovacích charakteristik, jejich hodnot a z nich odvozených loka li­          začních diskursů                                                           Míra opozice vůči mainstreamu                            Diskurs                                                            Nízká              Vysoká                                    Místní komunita     Lidově-reformní      Lidově-radikální               Hlavní aktér                v procesu                lokalizace          Nad/národní        (Nevyskytuje se      Institucionálně-                                      instituce      u analyzovaných AA)      -radikální              24","Úvod                    Na  základě  srovnání  vybraných  charakteristik  jsem  dále  pojmenovala  společné           a rozdílné znaky v přístupech jednotlivých AAA a odvodila tři lokalizační diskursy (viz           Tabulka 2 a zejména kap. 3.2). Ze sdílených rysů pojetí lokalizace u jednotlivých AAA           jsem pak dále odvodila (stále ještě pracovní) definici ekonomické lokalizace (viz kap. 3.4).                 Diskurs je zde jednoduše definován jako „způsob, jak lidé něco vidí a jak o tom           mluví“ (Barry \& Proops 1999: 338). Autoři termín dále označují v zaměnitelném vý-                                                                         16           znamu  jako  „způsoby  vidění“,  „světonázory“  nebo  „diskursy“.   Přebírám  též  jejich           postřeh, že diskursy jsou samozřejmě individuální a subjektivní, neboť reprezentují           způsob, jak konkrétní osoba v daném čase a za daných okolností vnímá určité feno-           mény, z čehož krom jiného vyplývá, že diskursy se mohou s časem měnit. Velmi často           se ovšem mezi jedinci s podobnou zkušeností a osobním přístupem vyskytují výrazné           podobnosti. Což je podstata diskursů. V diskursivní analýze tedy nejde primárně o po-           znání jednotlivých individuálních přístupů, ale o odhalení těchto sdílených pohledů,           tj. o diskursy sociální. Analýza je tedy založena na předpokladu, že množství diskursů           není stejné jako množství lidí/individualit, ale že v rámci skupin jsou určité zásadní           charakteristiky sdílené a diverzita diskursů je tedy omezená (Barry \& Proops 1999:           338–339). 17                 Z hlediska diskursů odvozených v této práci jsou klíčové dvě charakteristiky, ve           kterých se pojetí jednotlivých analyzovaných AA liší: pojetí klíčového aktéra v procesu           lokalizace a míra opozice vůči mainstreamu. V lokalizačních narativech se zde obje-           vují dva hlavní klíčoví aktéři: „místní komunita“ (diskurs lidový) a „národní a nadná-           rodní instituce“ (diskurs institucionální). Role klíčových aktérů se přitom navzájem           nevylučují, AAA ale vykazují rozdílnou míru důrazu a rozdílné pojetí jejich rolí (blíže           viz kap. 3.1). Hodnoty druhé charakteristiky, tedy míry opozice vůči mainstreamu, lze           definovat následovně: „Nízká míra opozice“ znamená, že autor/ka nezpochybňuje zá-           kladní předpoklady mainstreamové ekonomie (viz kap. 2.3) a věří v tržní řešení en-           vironmentálních problémů, pouze s některými modifikovanými podmínkami fungo-           vání trhu, které v zásadě internalizují externality (viz pozn. 35) a zvyšují efektivnost              16) Poněkud víceslovně můžeme diskurs podle Foucaulta (2002) chápat jako „systém myšlení,           tvořený myšlenkami, postoji, jednáním, domněnkami a postupy, které systematicky vytvářejí           subjekty a světy, o kterých vypovídají“ (cit. dle Daněk 2008a: 34). Diskurs tedy ovlivňuje náš           pohled na všechny věci a procesy, a zároveň je spoluvytváří. A co je podstatné – není dost dobře           možné žádný nemít, neutrální či objektivní interpretace mimo diskurs, kterou předpokládá           pozitivistická věda, v tomto pojetí neexistuje.           17) Barry \& Proops (1999) používají pro studium diskursů specifickou tzv. Q-metodologii. Je-           jich výroky ohledně diskursivní analýzy jsou nicméně obecnější a nezávislé na konkrétní Q-me-           todě, i když dle autorů je právě tato pro studium diskursů velmi vhodná. Pro bližší popis zmí-           něné metodiky viz Barry \& Proops (1999) či Zografos (2007).                                                                                             25","Lokální ekonomiky v souvislostech aneb Produkce a spotřeba z blízka             fungování trhů. „Vysoká míra opozice“ znamená, že autor/ka kritizuje základní před-          poklady mainstreamové ekonomie a explicitně se snaží promyslet a vytvořit alterna-          tivní ekonomický systém. Obě kategorie jsou samozřejmě do jisté míry umělé a AAA          vykazují  v  dané  charakteristice  spíše  určité  kontinuum.  Pojmenování  diskursů  na          škále reformní–radikální je odvozeno z kategorizace obecných environmentálních dis-                                                18          kursů, jak je představuje Dryzek (1997)  a jak je pro analýzu diskursů udržitelnosti na                                 19          příkladu LETS systémů  využívají např. Barry \& Proops (1999).                Dále uvádím některé další monografie, které s tématem ekonomické lokalizace          souvisejí, a důvody, proč jsem je do analýzy nezahrnula. Lze je nicméně určitě doporu-          čit pro zájemce o další témata související s lokalizací.             –  Goldsmith E. \& Mander J. 2003. The case against the global economy and for                a turn towards localization. Kniha věnuje více prostoru kritice ekonomické glo-                balizace než argumentaci a pojednání o ekonomické lokalizaci (nesplnění části                kriteria A). 20             –  Schumacher E. F. 1973/1993. Small is beautiful: A study of economics as if                people mattered. Kniha vyšla mimo vymezené období (nesplnění části kriteria A). 21             –  Sale K. 2000. Dwellers in the land: The bioregional vision. Kniha představuje                více holistický pohled na téma lokalizace, který zahrnuje i ekonomický aspekt,                ten ale není nijak významný. Texty se formátem blíží spíš esejům než argumen-                tovanému textu s citacemi (nesplnění částí kriteria B). 22             18) Dryzek (1997: 14) uvádí 4 základní environmentální diskursy dle kombinace dvou kritérií:          reformní  – radikální a prosaický – imaginativní, přičemž stanovuje tyto kategorie na základě          historické a politické teoretické diskuse, nikoli na základě empirické analýzy (Barry \& Proops          1999: 338).          19) Autoři vykládají zkratku LETS ve smyslu Local Employment and Trading Systems (Barry          \& Proops 1999: 337) oproti častěji používanému Local Exchange Trading Systems (viz např.          Douthwaite 1996 nebo LETS 2011). Z článku se nicméně zdá, že smysl i praktické fungování          obou systémů jsou totožné. Praktický příklad české LETS iniciativy viz kap. 5.           20) Všichni AAA věnují určitý prostor kritice (ekonomické) globalizace (resp. obecněji součas-          ného systému, viz kap. 2), ze které koncept ekonomické lokalizace explicitně vychází. Rozdílná          je v tomto případě míra důrazu na jedno či druhé.          21) Přestože jde o klíčový a velice vlivný text, Schumacherovo Malé je milé vzniklo v jiném do-          bovém kontextu než zde analyzované texty. Věnuji mu pozornost v kapitole 1.1.           22) Obdobným případem jsou další texty týkající se bioregionalismu, například Snyder (1995)          či Thayer (2003). Naopak analyzovaná monografie Desai P. \& Riddlestone S. 2002. Bioregio-          nal solutions for living on one planet sice v názvu obsahuje slovo bioregionální, svým obsahem          je ale v porovnání s předchozími texty změřená mnohem úžeji na převážně ekonomickou argu-          mentaci ohledně lokalizace.            26","Úvod                 –  Berry W. 2009. Bringing it to the table: On farming and food, či sbírka Berryho                 esejů: Wirzba (ed.). 2002. The art of the commonplace: The agrarian essays of                 Wendell Berry. Obdobně jako u předchozího, zaměření textu výrazně přesahuje                 ekonomický rámec, (ekonomické) lokalizaci jsou věnovány spíše vybrané pasáže,                 není ústředním tématem ucelené ekonomicky založené argumentace (nesplnění                 částí kriteria B).              –  North P. 2010. Local money: How to make it happen in your community. Ome-                 zené na téma peněz (nesplnění kriteria C).              –  Owen D. 2009. Green metropolis. Why living smaller, living closer, and driving                 less  are  the  keys  to  sustainability.  Prakticky  a  aktivisticky  zaměřená  knížka,                 chybí ucelená ekonomická argumentace (nesplnění kriteria B) + orientace pouze                 na městské prostředí (nesplnění kriteria C).                  Jako doplňková metoda k výše popsané analýze textů a jejich kritické diskusi           byla využita také tzv. pozorující účast (observing participation, viz Cattaneo 2006;           D’Alisa et al. 2010 či Demaria et al. 2013). Jde o jednu z metodologií odvozených           z přístupu post-normální vědy (viz výše a dále v kap. 1.3), která je odlišná od tra-           diční metody zúčastněného pozorování (participant observation). Zatímco ve dru-           hém případě je výzkum primárním motivem účasti výzkumníka/ce na daném ději           a jeho/její účast je mnohdy spíše pasivní, v případě pozorující účasti jde o opačný           proces. Účastník/ice se daných událostí účastní aktivně a zapojuje se autenticky, vý-           zkum není jeho/jejím primárním motivem, ale spíše vedlejším produktem partici-           pace na daných událostech. Pozorování tedy probíhá, ale není cílem samo o sobě.           Je pouze, do jisté míry nevyhnutelnou, součástí celého procesu, která může, ale také           nemusí být následně analyticky využita (Cattaneo 2010). V tomto smyslu jsem zís-           kala poznatky o ekonomické lokalizaci v rámci půlroční stáže v britské neziskové           organizaci  Wessex  Reinvestment  Trust,  tzv.  komunitní  rozvojové  peněžní  insti-           tuci (Community Development Finance Institution), která poskytuje etické nízko-           úročné půjčky místním podnikům (více viz např. nef 2008a); v rámci návštěv loka-           lizačních projektů v Katalánsku během další půlroční stáže v Barceloně (např. ko-           munita Can Masdeu, Can Piella, družstvo Cooperativa Integral Catalana a další)           a také v rámci mnoha svých aktivit v České republice (viz dřívější akce a publikace           o. s. Horní mlýn, přednášky a besedy či aktuálně účast v komunitně podporovaném           zemědělství v Brně).                 Z těchto zkušeností čerpají mimo jiné i konkrétní příklady lokalizačních praktik           (viz kap. 5). I když AAA uvádí příklady ze svého vlastního kontextu, zejména britského           a amerického, já jsem se rozhodla zařadit analogické příklady české, a zejména jiho-           moravské. Motivace pramenila z touhy představit alespoň krátce příklady lokalizační           praxe na dokreslení mého jinak teoretického pohledu. Výběr příkladů z blízkého okolí,                                                                                             27","Lokální ekonomiky v souvislostech aneb Produkce a spotřeba z blízka             se  kterými mám osobní  zkušenost, má pak za cíl  ukázat, že  lokalizace  je  přítomná          a děje se i v českém prostředí, tak trochu okolo každého z nás. Pro velké množství          zahraničních podrobně popsaných příkladů lokalizačních praktik viz zejména Douth-          waite (1996), pro další příklady jihomoravských alternativně-ekonomických aktivit viz          například Jelínek \& Hádková (2011).                                                                           28","Úvod             1.3. Obecnější východiska textu              Ještě než přejdeme k výsledkům analýzy, ráda bych stručně představila několik před-                                                                      23           pokladů či myšlenkových rámců, ze kterých v práci vycházím.  Prvním z těchto rámců           je tzv. post-normální věda (post-normal science), jak ji představují například Fun-                                   24           towicz \& Rawetz (1994).  Post-normální věda podle těchto autorů odmítá představu,           že vědci jsou autoritou, která má „patent na pravdu“. V jejich pojetí neexistuje jedna           objektivní pravda, ale vícero legitimních názorů a pohledů na věc, které jsou vždy hod-           notově zabarvené. Její snahou je proto rozšířit tzv. community of experts, tedy ome-           zenou skupinu „patentních vědců“, na tzv. expert community, tedy odborníky vzešlé           nejen z akademiků, ale i ze znalců z řad místních obyvatel, novinářů, neziskových orga-           nizací atd. (Rawetz \& Funtowicz 1999; D’Alisa et al. 2010). V oblasti vědeckého zkou-           mání tak post-normální věda kromě zkoumání motivovaného snahou objevit pravdu,           tedy obecně shromáždit více poznatků o fungování okolního světa, uznává také výzkum           motivovaný snahou hledat řešení konkrétních problémů, který otevřeně přiznává své           hodnotové nastavení (tzv. mission-oriented research či action research).                 Mnozí autoři (Funtowicz \& Rawetz 1994; Martinez-Alier et al. 1998; Giam pietro           2003) argumentují, že právě environmentální problémy představují oblast, kde se           nedostatky normální vědy plně projevují a kde je žádoucí aplikovat principy post-           normální vědy. Jde totiž velmi často o zkoumání oblastí, kde „fakta jsou nejistá, před-           mětem sporu jsou hodnoty, v sázce je mnoho a rozhodnutí jsou naléhavá“ (D’Alisa             23) Pro myšlenkové pozadí, na kterém jakákoli více či méně vědecká práce stojí, používá Joseph           Schumpeter termín preanalytická vize (cit. dle Daly 1996: 46). Podle Schumpetera i Dalyho           jde o jakousi výchozí představu o skutečnosti, která nepodléhá naší analýze, je spíše jejím před-           pokladem. Všichni v rámci našeho zkoumání světa nějaké takové vize máme, neboť poznávání           nelze začít úplně z ničeho – musíme mít minimálně co zkoumat. Právě výběr předmětu našeho           zkoumání a případně použitých metod je touto vizí určen, aniž by bylo možné ji jako zdroj po-           užitých faktů, metod či výsledků z nich přímo odvodit. Dle Dalyho se za obsahově podobný dá           považovat termín paradigma zavedený Thomasem Kuhnem (Daly 1996: 46).           24) Podle těchto autorů v současnosti převládá tradice tzv. „normální vědy“, která vychází z po-           jetí Thomase Kuhna (1962) a je založena na principech přírodních věd. V jejím rámci existuje           určitá omezená skupina vědců, expertů, kteří využívají specifické vědecké metody a s jejich po-           mocí nacházejí odpovědi na teoretické i praktické otázky. Zbytek společnosti má pak možnost           si tyto jejich poznatky osvojit. Omezenost normální vědy a nutnost nového přístupu se podle           autorů projevuje zejména v následujících oblastech: 1. ne/adekvátní nakládání s nejistotou pří-           tomnou ve vědeckých poznatcích; 2. ne/schopnost adekvátně pracovat s kvalitou, tedy s kvali-           tativními vlastnostmi zkoumaných jevů; 3. ne/schopnost přiznat a zohlednit pluralitu různých           hodnotových nastavení a náhledů na věc; 4. ne/schopnost či ne/ochota akceptovat různé moti-           vy a struktury vědeckého zkoumání, stejně jako 5. ne/schopnost či ne/ochota akceptovat různé           aktéry v odborné debatě (Funtowicz \& Ravetz 1994).                                                                                             29","Lokální ekonomiky v souvislostech aneb Produkce a spotřeba z blízka             et  al.  2010:  240).  Komplexní  socio-environmentální  otázky  proto  vyžadují  změnu          přístupu „od hledání optimálních řešení skrze proces založený na jediné perspektivě          a omezeném souboru kritérií ke hledání nejmoudřejšího řešení, které zohledňuje ví-          cero perspektiv a umožňuje tak lepší porozumění danému problému“ (Giampietro          2003, cit. dle D’Alisa et al. 2010: 240).                Pokud tedy dále mluvím o definici a vymezení pojmu ekonomická lokalizace,          činím tak s vědomím, že jde pouze o jednu z možných interpretací významu tohoto          pojmu, která je nutně ovlivněna mými východisky (viz pozn. 23). Toto nastavení nevy-          hnutelně ovlivňuje formulaci mých výzkumných otázek, výběr analyzovaných autorů          a autorek i způsob jejich čtení. Závěry, ke kterým docházím, jsou tedy nutně závislé          na mojí osobě a sociálním a kulturním kontextu, ve kterém působím. V rámci femi-          nistické kritiky objektivizačního přístupu soudobé západní vědy lze v tomto případě          mluvit  také  o  tzv.  situované  znalosti  (situated  knowledge),  viz  například  Haraway          (1991: 111, 188). Kriticky založené chápání objektivity pak popisuje Nelson (1995: 48):          „Objektivita v silném smyslu není založena na iluzi nestrannosti (detachment), ale na          rozpoznání různých vlastních příchylností (attachments) a dílčího pohledu, který je          tímto osobním zakotvením určen.“                V mém pojetí tedy existuje jistá pluralita, šíře možných interpretací, kterou nelze          redukovat a ani není záhodno se o to pokoušet. Jak navíc upozorňuje politická ekolo-          gie (political ecology), různé interpretace vůči sobě nemají rovné postavení. Naopak,          pohybují se ve výrazně stratifikovaném veřejném prostoru, ve kterém spolu tyto tzv.          jazyky hodnocení (languages of valuation) soupeří (Martinez-Alier 2009). Zatímco          jazyk ekonomie tvoří podle Martinez-Aliera (2009: 62) slova jako HDP, ekonomický          růst, úroková míra apod., sociální jevy mohou být vyjádřeny jazykem demografických          a zdravotních statistik nebo například pomocí indexu lidského rozvoje (HDI). Eko-          nomika ale může být popsána i pomocí fyzických indikátorů. Každopádně jsou tyto          ekonomické, sociální a fyzické indikátory navzájem nepřevoditelné, i když spolu samo-          zřejmě do jisté míry souvisejí (Martinez-Alier 2009: 63). Politická moc se pak podle          něj (2009: 86–87) prosazuje minimálně na dvou úrovních – jednak v rovině možnosti          přijmout a prosadit určitá konkrétní rozhodnutí, jednak již v samotné schopnosti pro-          sadit určitý proces, který k rozhodnutí povede, a zmíněný jazyk hodnocení, tedy způ-          sob, jakým budou hodnocené jevy pojímány a jak o nich bude hovořeno.                                                                                25            25) Zajímavý příklad poskytují Gómez-Baggethun et al. (2010) ve své analýze vývoje pojetí tzv.          ekosystémových služeb (ecosystem services) v ekonomii. Autoři popisují proces komodifikace          ekosystémových funkcí, jehož první fází bylo pojmenování a konceptualizace těchto funkcí jako          „služeb“, tedy použití termínu běžného v jazyce mainstreamové ekonomie. Převedení ekosys-          tému a jeho funkcí z říše biologie a ekologie do jazyka ekonomie umožnilo další kroky, kterými          bylo ocenění těchto služeb v termínech směnné hodnoty vyjádřené penězi, a poté zavedení            30","Úvod                    V tomto smyslu je tedy i náplň pojmu ekonomická lokalizace a vůbec jeho exis-           tence výsledkem nekončícího společenského procesu vyjednávání jeho významů a také           již zmíněného politického střetu (viz také kap. 6.2), který Swyngedouw zahrnuje pod           termín politika měřítka (politics of scale): „Snaha o ovládnutí určitého prostorového           měřítka v konkrétním socio-prostorovém uspořádání může mít klíčový význam. […]           Neustálé přeskupování a změny organizace prostoru a jeho měřítek jsou nedílnou sou-           částí sociálních strategií a slouží jako scéna, na které se odehrávají boje o kontrolu           a moc.“ (Swyngedouw 2004: 33) Pojem ekonomické lokalizace tudíž nelze vnímat od-           děleně od specifického sociálního, kulturního, ekonomického a politického kontextu,           ve kterém je s ním zacházeno.                 Ekonomická lokalizace má tedy svoji abstraktní rovinu, která zahrnuje teore-           tické uchopení konceptu ekonomické lokalizace, sociálně vyjednávaný význam pojmů           jako měřítko, prostor atd., pomocí kterých se snažíme popsat objekty, děje a aktéry           lokalizace a také významy, které lokalizačním praktikám přisuzujeme. Stejně důleži-           tou roli v mém chápání pojmu ekonomické lokalizace ale hraje i její fyzická, materiální           stránka, která zahrnuje konkrétní fyzické artefakty a procesy, skrze které se lokali-           zace uskutečňuje (lokální zeleninu na trhu, bankovky místní měny i obecněji mate-           riálové a energetické toky, které jsou s lokální produkcí a spotřebou spojené). Co je           podstatné, obě tyto stránky se nevyhnutelně a neustále navzájem propojují a ovlivňují,           resp. obě tvoří v mém chápání nedílnou součást jedné reality ekonomické lokalizace.           Pro její pochopení není oddělení abstraktní a fyzické roviny smysluplně možné, pro-           tože abstraktní rovina lokalizace je z fyzického světa odvozená, je na základě něj ne-           ustále přehodnocovaná a zároveň ho nevyhnutelně formuje a skrze něj se, doslova,           zhmotňuje.                 K  vysvětlení  tohoto  obojetného  pojetí  snad  poslouží  model  tzv.  ekologického           dialogu (ecological dialogue) environmentálních sociologů Bella a Carolana (2004).           Podle nich, „fyzická stránka vždy závisí na ideové stránce a naopak. Naše teorie jsou           formovány fyzickými podmínkami našeho života a naše fyzické podmínky jsou formo-           vány našimi teoriemi. Jde o dialog – nikdy nekončící vzájemné působení vlivů, které              tržních principů do vztahů mezi „poskytovateli“ a „spotřebiteli“ těchto „služeb“. Podle zmí-           něných autorů odráží tato ekonomizace pojetí ekosystémových funkcí širší trend rostoucího           vlivu ekonomických ukazatelů v politickém rozhodování a ve veřejném prostoru obecně. Jak           ovšem upozorňují, „Ekonomické hodnoty, metody hodnocení a tržní modely nejsou ideologicky           neut rální. […] jsou kulturně konstruované a jako takové působí jako hodnototvorné instituce“           (Gómez-Baggethun et al. 2010: 15). Vzhledem k této schopnosti institucí ovlivňovat hodnotové           nastavení a chování lidí tak existuje reálná hrozba, že tržně orientované mechanismy postupně           promění pojetí ochrany přírody od etického či společenského závazku směrem k individualis-           ticky orientovanému ekonomickému sebezájmu (Gómez-Baggethun et al. 2010: 16).                                                                                             31","Lokální ekonomiky v souvislostech aneb Produkce a spotřeba z blízka             podmiňují a ovlivňují jeden druhého, neustálý dialog mezi materiálními a nemateriál-          ními stránkami společenského života.“ (Bell \& Carolan 2004: 30) 26                Jako velmi analogický lze myslím chápat sociologický popis reflexivity, resp. re-          flexivního charakteru současné fáze (post)modernity. V Giddensově (1998) podání re-          flexivita znamená, že (sociologické) poznávání tohoto světa přispívá k jeho nestálému,          proměnlivému charakteru. Jinak řečeno, sociologické vědění a pojmy, stejně jako teo-          rie a poznatky ostatních sociálních věd neustále cirkulují do a z oblastí, o kterých po-          jednávají, a během tohoto procesu mění – reflexivně restrukturují – svou předmětnou          oblast. Reflexivita je tak v základech samotného procesu (re)produkce současného sys-          tému v tom smyslu, že myšlení a jednání se neustále vzájemně ovlivňují. Podle Becka          (2004, 2007a) potom reflexivní charakter určuje celou kvalitativně novou fázi moder-          nizace. Poté, co prvotní fáze jednoduché modernity byla podrobena radikální kritice                                                                       27          a změně, rozvinula se právě současná fáze reflexivní modernity.  Výsledek tohoto pro-          cesu zůstává zatím otevřený, změnou totiž podle Becka neprochází jednotlivosti, ale          vůbec samotné pojmy a konstrukty, skrze které okolní svět chápeme. Staré struktury          erodují a „ve vzniklém vakuu se aktéři učí využívat nový prostor a čelit novým nejisto-          tám. […] nalézáme [se] v novém období, kdy staré formy a kategorie přestávají platit          a nové dosud nevykrystalizovaly.“ (Keller 2007: 365)                Jistou reflexi reflexivity lze pozorovat i v kritické diskusi současné ekonomie.          Jak argumentují například Marglin (2008) či Mitchell (2005), ekonomie není jen po-          pisná a hodnotící, ekonomie má také složku tvořící, tzn. spoluvytváří svět, který hod-                         28          notí a popisuje.  Ilustrací tohoto výroku jsou sociologické a psychologické studie stu-          dentů a učitelů ekonomie, které dokládají, že studium ekonomie se pojí s menší mírou             26) Citát zní v originále: „Material factors always depend upon ideal factors. The converse is          equally true. Our ideals are shaped by the material conditions of our lives, and our material          conditions are shaped by our ideals. It’s a dialogue – a constant interplay of factors that con-          dition and influence each other, a never-ending conversation between the material and ideal          dimensions of social life.“ (Bell \& Carolan 2004: 30)          27) Keller popisuje rozdíl mezi nimi následovně: „Jednoduchá modernita znala na všechny          problémy jednoduchou odpověď: doporučovala více techniky, více trhu, více vědeckého pozná-          ní, více ekonomického růstu, více funkční diferenciace. Druhá, reflexivní modernita vyrůstá          z poznání, že mnohé z problémů, před nimiž dnes společnost stojí, zapříčinila právě moder-          ní technika, minulý ekonomický růst a prohlubující se diferenciace podsystémů. I když není          zřejmé, co by mělo přijít na jejich místo, jisté je, že problémy nelze řešit tím, co je způsobuje.“          (Keller 2007: 363)          28) Citát v originále zní: „Economics is not only descriptive; it is not only evaluative; it is at the          same time constructive – economists seek to fashion a world in the image of economic theory.“          (Marglin 2008: 3)            32","Úvod              spolupráce a zájmu o ostatní než ve srovnatelném vzorku běžné populace (viz napří-           klad Marwell \& Ames 1981; Frank et al. 1993, naopak spíše proti této tezi viz např.           Yezer et al. 1996). Tyto studie tedy povětšinou ukazují, že míra důrazu na sebezájem           není pouze výsledkem „přirozených“ vlastností člověka, ale je také ovlivněna teoretic-           kými koncepty, které si lidé o světě vytvářejí a na základě kterých si skutečnost vyklá-           dají. Studenti i učitelé ekonomie tak jednak jaksi pasivně „vstřebávají“ ekonomický           obraz a výklad světa, jednak tento obraz aktivně spoluvytvářejí, a tím svět kolem sebe           v tomto směru ovlivňují.                 Marglin (2008: 5) přitom upozorňuje na veliký rozdíl mezi obsahem ekonomie           tak, jak se učí na vysokých školách v základních kurzech, které formují názory příští           generace profesionálních ekonomů, a diskuse, která probíhá v předních odborných ča-           sopisech. Zatímco tato druhá, odborná část předních světových ekonomů v některých           ohledech již dlouhou dobu rozvíjí a často i kritizuje mainstreamové ekonomické před-           poklady a modely (za všechny viz např. Akerlof 1970; Krugman 1991 či Stiglitz 2000)           a případně v rámci mainstreamu zakládá úplně nové směry ekonomického bádání,           vysokoškolské učebnice reprodukují ony základní předpoklady a modely v jejich zjed-           nodušené a nezpochybněné podobě. Přestože tento jev (tedy zpožděný přenos nových           poznatků do učebnicových textů) je přítomen prakticky ve všech vědních disciplínách,           v ekonomii je nekonzistence mezi učebnicovou a vědní podobou ekonomické teorie           svým rozsahem zarážející (Ferguson 2011). Jak dále upozorňuje Mitchell (2005: 298),           ekonomie neexistuje pouze jako vědní disciplína, ale také ve své aplikované podobě ve           formě marketingu produktů, výpočtů úrokových měr pro mezibankovní výpůjčky či           třeba ekonomických doporučení v rámci mezinárodních rozvojových programů.  Tyto                                                                                        29           aplikované oblasti nejde od „čistě“ vědecké disciplíny ekonomie prakticky oddělit, ne-           boť jsou obsahově i institucionálně provázané. Callon et al. (2002: 196) proto rozlišují           tzv. economics in the wild, tedy ono široké pole ekonomických poznatků i jejich apli-           kací, včetně institucí, které tyto poznatky a aplikace (re)produkují, a mnohem užšího           pole caged economics, tedy univerzitně pojaté ekonomie jako vědecké disciplíny.                                                                                         30                 Z  hlediska  diskuse  tématu  lokalizace  jsou  samozřejmě  zajímavé  dílčí  kritické           směry  a  hlasy  v  rámci  mainstreamové  ekonomie  (viz  například  zmíněný  Krugman           1991). Pro pochopení mainstreamového ekonomického uvažování tak, jak se v naprosté              29) O tenké, resp. neexistující hranici mezi „objektivní vědou“ a „aplikovanou“ ekonomií vy-           povídá například aféra banky Barclays a dalších, které byly obviněny z manipulace výpočtů           úrokových měr před a během ekonomické krize. O významu, fungování a podmínkách vzniku           indexu LIBOR viz MacKenzie (2008).           30) Doslovný překlad těchto dvou termínů by byl nejspíše „ekonomie v divočině“ a „ekonomie           v kleci“, nicméně pojmy jsou pojaty poněkud obrazně, takže adekvátnější by mohlo být napří-           klad „živoucí ekonomie“ a „ústavní ekonomie“.                                                                                             33","Lokální ekonomiky v souvislostech aneb Produkce a spotřeba z blízka             většině promítá do běžné ekonomicko-politické praxe, ale považuji za více vypovídající          onu zjednodušenou verzi ekonomické teorie, s jejíž výbavou opouští školy generace          mladých ekonomů; obdobný přístup viz Green (2012: 11–13).  31                  Tato práce je převážně teoretická, zaměřuje se spíše na onu abstraktní složku          ekonomické lokalizace (viz výše), přesto považuji za zásadní na hmotnou stránku loka-          lizace nezapomínat. Důraz na fyzickou, materiální bázi našeho (nejen) ekonomického          systému vychází z dalšího oboru významného pro tuto práci, kterým je ekologická eko-          nomie. Ta zdůrazňuje, že veškerá existence a fungování našeho socio-ekonomického          systému jsou nevyhnutelně a zásadně závislé na systému přírodním (viz také kap. 2.3,          podrobně pak Johanisová 2014b), zde pouze několik bodů podstatných pro ukotvení          této práce. Zaprvé, v rámci základních otázek formulovaných Røpke (2005: 262–263)          se pohybuji v rámci tzv. normativního přístupu v ekologické ekonomii a touto prací          krom jiného přispívám k otázce „Jakým směrem by se měla ekologická ekonomie roz-          víjet v budoucnu?“. Z mého pohledu je téma ekonomické lokalizace v rámci ekologické          ekonomie vysoce relevantní a přitom nedostatečně pojednané (viz kap. 6.1 a 6.2). A za-          druhé, spolu se Spashem (1999: 22) sdílím názor, že optimálním směrem vývoje eko-          logické ekonomie je hluboké mezioborové propojení nejen mezi ekonomií a ekosysté-          movými přírodními vědami, ale také s dalšími humanitními obory jako jsou sociologie,          sociální geografie, politologie atd., směrem k tomu, co Spash nazývá sociálně-ekolo-          gická ekonomie (blíže k vymezení tohoto přístupu v rámci ekologické ekonomie viz již          zmiňovaná Johanisová 2014b). Tato práce se o propojení zmíněných oborů pokouší          a osobně ji vnímám jako pokus pojednat téma ekonomické lokalizace právě z pozice          sociálně-ekologické ekonomie.                                   31) Green (2012) zkoumá vliv základních ekonomických kursů na vnímání a přijímání koncep-          tu udržitelného rozvoje v případě studentů kanadských univerzit.            34","Současný systém a proč vůbec hledat alternativy             2. Současný systém              a proč vůbec hledat               alternativy                         Současný socio-ekonomický systém si pro účely této práce dovoluji charakterizovat           pomocí čtyř přídavných jmen: neoliberální, kapitalistický, globalizovaný a růstově                       32           orien tovaný.  Nejde v žádném případě o výčet úplný, čímž vědomě, a celkem bru-           tálně, redukuji jak komplexitu tohoto systému (který navíc jistě není jednoznačný           a jediný, naopak je konfrontován s mnoha hybridními prostory a koncepty), tak vý-           znam zmíněných pojmů, které se pokusím vymezit v několika málo odstavcích. Je-           jich definici se ale nelze z mého pohledu se ctí vyhnout, a jejich spojení v sousloví           „současný systém“ ušetří později slova. Snad se tedy tato redukce, jakkoli kontro-           verzní, ukáže alespoň jako užitečná. Zejména se jedná o definici současného systému           ve smyslu, v jakém se vůči němu více či méně vehementně vymezují lokalizační autoři           a autorky analyzovaní v této práci (viz 2.1). I když ne všichni používají všechny čtyři           zmíněné kategorie (většina z nich kritizuje prostě globalizaci), snažím se zde a poz-           ději (kap. 2.1, pozn. 42) ukázat, že tyto charakteristiky nelze v rámci lokalizační ar-           gumentace smysluplně oddělit. Zároveň v této práci vycházím z předpokladu, že tyto              32)  Vymezení  současného  systému  je  třeba  chápat,  stejně  jako  zbytek  této  knihy,  v  rámci           mého ukotvení popsaného v kapitole 1.3. Nečiní si tedy nárok na univerzálnost či obecnou           platnost, naopak je odvozené ze specifického kontextu mého zaměření a výzkumného zájmu.           Cíl v tomto případě představuje relevantnost vůči autorům a tématům, na které se kniha za-           měřuje (viz Předmluva). Výčet dalších významných charakteristik by samozřejmě mohl být           mnohem  delší,  viz  např.  procesy  (post)modernizace,  individualizace,  rozpadu  bipolárního           rozdělení světa a post-koministické transformace atd. Zároveň sdílím postoj Gibson-Graham           (2008), že dominance převládajícího systému rozhodně není úplná a je třeba věnovat pozor-           nost i existujícím ne-kapitalistickým, ne-globalizovaným a jinak alternativním ekonomickým           praktikám.                                                                                             35","Lokální ekonomiky v souvislostech aneb Produkce a spotřeba z blízka             charakteristiky silně korespondují s předpoklady a modely mainstreamové ekono-          mické teorie (viz kap. 2.3).                Neoliberalismus charakterizuje Harvey (2007: 2) v prvé řadě jako „teorii poli-          ticko-ekonomických praktik založených na předpokladu, že k lidskému blahu (human          well-being) může nejlépe přispět osvobození osobních podnikatelských svobod a do-          vedností  v  rámci  institucionálního  rámce  charakterizovaného  silnými  soukromými          vlastnickými právy, volným trhem a volným obchodem“. Úlohou státu je přitom tento          institucionální rámec zajistit (tzn. garantovat např. stabilitu měny či vymahatelnost          práva), do jiných než minimálně nutných oblastí nicméně nezasahovat. Pokud trhy          v některých oblastech dosud neexistují (např. půda, vodní zdroje, vzdělávání či zdra-          votní péče), v rámci neoliberalismu je cílem (pokud je potřeba, tak se státní pomocí)          příslušné trhy vytvořit. Základní žádoucí procesy tak spočívají v privatizaci, deregulaci          a omezení role státu v poskytování sociálních a dalších služeb (Harvey 2007: 2–3). Ne-          dílnou součást procesu neoliberalizace pak tvoří proces „kreativní destrukce“, v jehož          rámci zanikají nebo se radikálně transformují nejen původní institucionální uspořá-          dání a rovnováha společenských sil, ale také např. sociální vztahy, genderové role, ži-          votní způsoby a v důsledku lidské hodnoty (s. 3–4), a to zejména během procesu jejich                                                                               33          převádění do režimu tržních transakcí a logiky ekonomické efektivity.  Jak ukazuje          Harvey (2007) velmi obdobně jako např. Klein (2007), příběh rozšíření a prosazení          neoliberalismu  (resp.  tedy  neoliberálního  kapitalismu)  má  daleko  k  „přirozenému“          mírumilovnému procesu a i jeho současnou podobu a důsledky lze stěží vnímat jako          demokratické.                Kapitalismus definuje Porritt (2007: 86–110) pomocí čtyř složek, mohli bychom          říci institucí, které jsou pro něj klíčové: trhy, zisky, soukromé vlastnictví a volný ob-          chod.  Trhy jako sociální instituce podle něj existovaly dávno před vznikem kapita lismu,               34            33) Velmi obdobně definuje neoliberalismus např. Švihlíková (2010: 271) jako „ideologii, kte-          rá je zakotvena v tržním principu dle neoklasické ekonomické teorie, který prosazuje nejen          v ekonomice, ale i v oblasti sociální politiky, kultury apod. Rozšiřuje vlastně tržní logiku na celé          chování člověka, a má tendenci ho chápat zúženě jako homo oeconomicus. Neoliberálové mají          tendenci se domnívat, že trh vyřeší všechny problémy (nejen ekonomické, ale např. i sociální          apod.).“ Jedním z nejsilnějších a v současné době také nejkritizovanějších nástrojů neolibera-          lismu je tzv. washingtonský konsensus, tedy soubor doporučených neoliberálních politik pro-          sazovaných zejména skrze Mezinárodní měnový fond, Světovou banku a americké ministerstvo          financí (Švihlíková 2010: 23, 271).          34) Porritt (2007) si klade otázku, zda je některá z těchto složek kapitalismu nutně v rozporu          s konceptem a vizí udržitelného rozvoje. Jelikož sám vychází z premisy, že kapitalismus před-          stavuje jediný představitelný socio-ekonomický systém, který máme momentálně k dispozici          (s. 107), a zároveň silně zastává představu o nutnosti prosazení principů udržitelnosti (s. 86),          dochází k závěru, že žádná z klíčových institucí kapitalismu v rozporu s udržitelností, v principu,            36","Současný systém a proč vůbec hledat alternativy              opačně  ale  platí,  že  kapitalismus  bez  trhů  fungovat  nemůže,  představují  totiž  „zá-           kladní mechanismus směny zboží a služeb [a] nejefektivnější mechanismus pro alokaci           zdrojů“ (Porritt 2007: 90). Ziskový motiv podle něj leží v samém jádru motivace ja-           kékoli ekonomické činnosti, z environmentálního a sociálního hlediska představuje           problém, krom vlastního tlaku na vytváření zisku, zejména související akumulace kapi-           tálu a snaha dále tento kapitál investovat, opět s cílem zisku (s. 92–93). Soukromé vlast-           nictví a volný obchod jsou pak předpokladem efektivního fungování trhů, včetně souvi-           sející konkurence jako klíčové motivace inovací a zvyšování efektivity, a ovšem také mo-           tivace externalizovat náklady na úkor společnosti a životního prostředí (s. 96–97). 35, 36           Další charakteristiku kapitalismu podle Porritta představuje neexistence impulzu pro           omezení výroby a spotřeby (omezení měřítka), ale naopak pro jejich maximalizaci.           Dalším, velice častým (a podle mnohých zákonitým) průvodním jevem kapitalismu           je pak existence a mnohdy prohlubování sociálních nerovností (s. 104–106). Každá           z těchto základních charakteristik kapitalismu podle Porritta (2007: 111) získává do-           datečnou dimenzi skrze další fenomén, kterým je globalizace.                 Jednu z nejzásadnějších charakteristik globalizace představuje proměna role ná-           rodních států: „V důsledku globalizace přestává společnost fungovat na půdorysu ná-           rodního státu, přestává s ním splývat ve společných hranicích a na její místo nastupuje           ,světová společnost‘, která ovšem existuje bez světového státu a bez světové vlády.“              není. Je to tedy podle něj pouze „kapitalismus tak, jak ho známe dnes, který se jeví nekompati-           bilní s čímkoli, co by udržitelnost byť jen vzdáleně připomínalo“ (Porritt 2007: 88).           35) Externality jsou „efekty růstu blahobytu nebo nákladů nezachycené prostřednictvím ce-           nového a tržního systému“ (Petráčková \& Kraus 2001: 215). V mainstreamově-ekonomickém           pojetí externalita vzniká, když někdo nenese plně náklady své činnosti (negativní externalita)           nebo nedostává úplné výnosy ze své činnosti (pozitivní externalita). „Zvláště v případě negativ-           ních externalit nás ekologové často matou, protože ztotožňují negativní externality se ,znečišťo-           váním životního prostředí‘. Tak to ale není.“ (Holman 2000: 186–187) Příčinou externalit totiž           podle něj nejsou vlastní fyzikální, chemické nebo biologické procesy (např. znečištění vody           či ovzduší), ale porušení něčího práva – externality vznikají jen tehdy, pokud někdo s daným           výsledkem cizí činnosti nesouhlasí. Nezahrnutí externích nákladů do ceny výrobků či služeb           způsobuje neefektivnost, neboť vede k výrobě množství statku, které není optimální (a dojde           zároveň k tzv. neefektivnímu znečištění). (Holman 2000: 184–188) Internalizace pak znamená           zahrnutí těchto nákladů a výnosů do tržní ceny produktu. Pokud jsou všechny náklady interna-           lizované a dojde ke znečištění, znečištění je považováno za efektivní.            36) Bakan (2004) popisuje nadnárodní korporace jako stroje na vyrábění externalit (externali-           zing machines). Obdobně Martinez-Alier (2009) kritizuje samotný koncept externalit, který se           podle něj snaží evokovat, že škody na životním prostředí a společnosti představují jakousi vý-           jimku z jinak dobře fungujícího mechanismu. Externality ale podle něj nejsou selháním firem           a trhu, naopak jsou jejich základní strategií úspěchu.                                                                                             37","Lokální ekonomiky v souvislostech aneb Produkce a spotřeba z blízka             (Keller 2007: 121) Ústup významu státu přitom neprobíhá jen ve směru k většímu,          světovému  měřítku,  ale  také  směrem  níž,  k  rostoucímu  významu  regionů  a  lokalit          (s. 124). Tento dvojitý (proti)pohyb bývá označován jako přeškálování (rescaling, viz          Swyngedouw 2004). Jádro globalizace pak podle Kellera (2007: 124) tvoří pronikavé          změny v organizaci produkčních a distribučních aktivit, které mají takový rozsah, že          vedly k vychýlení  dosavadní  rovnováhy  mezi  institucemi  politiky  a  ekonomiky.  Za-          tímco nadnárodní korporace se staly zároveň mocné a mobilní (a těchto výhod využí-          vají např. k unikání od daňové povinnosti či od zodpovědnosti za dopady své činnosti          v jednotlivých lokalitách), oslabená role národních států, vázaných na konkrétní te-          ritorium, spočívá v zajišťování minimálního legislativního rámce a jeho vymahatel-          nosti, nutné pro fungování trhu, a vytváření prostředí dostatečně lákavého pro po-          hyblivý kapitál. V Kellerově kritické interpretaci tak globalizace (alespoň podle svého                                37          dosavadního průběhu)  není „ničím jiným než obrovským, v celoplanetárním měřítku          probíhajícím  pokusem  o  kolonizaci  veřejného  zájmu  soukromým  zájmem“  (Keller          2007: 122).                V souvislosti s globalizací nelze nezmínit významný sociologický trojlístek Beck,          Bauman \& Giddens, pro který je krom vlastní sociologické perspektivy typické širší          chápání  globalizace  včetně  jejích  politických,  kulturních,  ekonomických  a  dalších                     38          souvislostí;  stejně jako u výše citovaného Kellera je také typická přítomnost kritické           37) Keller dělí dosavadní průběh globalizace (analogicky k fázím modernity) na dvě etapy. V té          první podle něj ještě hrály významnou roli národní státy, které si vytkly za cíl modernizaci zemí          globálního Jihu po vzoru Severu skrze „rozvojovou pomoc“, a Jih se stal vývozcem laciných          surovin a dovozcem průmyslových přebytků Severu. Ve druhé fázi již ovšem hrají hlavní roli          nadnárodní korporace, které využívají Jih jako zdroj extrémně levné pracovní síly s benevo-          lentní legislativou ohledně pracovních, environmentálních i např. daňových podmínek. Sní-          žení produkčních standardů pak korporace ovšem zpětně využívají pro vytváření tlaku i vůči          sociálním státům Severu, a tak mu svým způsobem „vrací úder“ (Keller 2007: 128–130). Více          k (ekonomické) globalizaci viz kap. 2 a 6.2.           38) Ekonomickou globalizaci lze chápat jako podmnožinu a součást širšího procesu globaliza-          ce. Takto je globalizace chápána i v této práci – pokud není výslovně uvedeno jinak, rozlišuji          specifický pojem ekonomická globalizace jako podmnožinu širšího pojmu a procesu globaliza-          ce, který zahrnuje i další rovnocenné aspekty (kulturní, politické, společenské, technologické          atd.). Je přitom zřejmé, že jednotlivé aspekty nelze od sebe smysluplně oddělit. Existují nicmé-          ně autoři, kteří ekonomický aspekt globalizace považují za převládající či globalizaci s ekono-          mickou globalizací přímo ztotožňují, resp. mezi těmito pojmy nerozlišují (viz například George          \& Wilding 2002; IMF 2008 či Žídek in Rolný \& Lacina 2008). Obdobně Mezřický (2006: 11)          považuje ekonomický rys globalizace za klíčový, a popisuje tak globalizaci jako „spontánní, ne-          řízený proces stále intenzivnější integrace zemí v jediném ekonomickém systému“. Chápání          ekonomické globalizace jako spontánního či přirozeného a zároveň jaksi nezvratného procesu          je velmi časté, kritika tohoto postoje viz např. Norberg-Hodge (2006).           38","Současný systém a proč vůbec hledat alternativy              reflexe globalizačního procesu. Pro Becka (2007b: 19) představuje globalizace „pro-           cesy, v jejichž důsledku jsou národní státy a jejich suverenita podkopávány a vzájemně           spojovány prostřednictvím nadnárodních aktérů, jejich mocenských šancí, orientací,           identit  a  sítí“.  Dle  Baumana  se  na  jedné  straně  díky  komunikačním  technologiím           a snazší mobilitě zintenzivňují společenské vztahy, vysoká mobilita globalizovaných je-           dinců nicméně zároveň znamená jejich vyvázání se ze závazků vůči komunitě, ve které           prožívají svůj každodenní život. Vysoká mobilita tak podle něj zároveň přináší „bez-           precedentní oddělení moci od závazků“ (Bauman 1999: 18). Giddens vidí právě eko-           nomický aspekt globalizace jako problematický, zejména kvůli rostoucí zranitelnosti           a závislosti lokálních ekonomik na globálních trzích. Přestože tedy podle něj převažují           přínosy ekonomické globalizace nad jejími riziky, uvádí, že „protekcionismus může být           v určitých obdobích a v určitých zemích nezbytnou strategií“ (Giddens 2000: 29).                 Jak je, předpokládám, zřejmé, charakteristiky výše (i když velice zhruba) popsa-           ných pojmů se nápadně překrývají. To je samozřejmě do určité míry dáno výběrem           autorů, kteří, byť představují relativně široký myšlenkový proud, jsou všichni k sou-           časnému systému více či méně kritičtí. Přesto je z mého pohledu až zarážející, do jaké           míry  se  charakteristiky  kapitalismu,  neoliberalismu  (jako  jisté  jeho  radikalizované           formy) a (ekonomické) globalizace překrývají. Právě z tohoto překrývání pak plyne           moje přesvědčení, že nemá smysl se tyto kategorie snažit oddělit. Že ačkoli se jistě           úplně nepřekrývají a při podrobnějším pohledu bychom našli mnoho dílčích rozdílů,           ve svých základních obrysech se navzájem spíše posilují a představují jistý propojený           trend. S velkou mírou zjednodušení bychom mohli jako jejich společné či značně se           překrývající a korespondující rysy označit:              –  oslabení role státu (a související ztráta sociálních jistot, vytváření nadnárodních                 struktur/sítí);              –  posílení role trhu (a související růst moci ekonomických aktérů, zejména nadná-                 rodních korporací, brettonwoodských institucí, viz pozn. 9, a nové třídy „globál-                 ních elit“);              –  snaha o rozšíření současného systému, a to jak ze zemí globálního Severu do                 zemí Jihu, tak do dalších oblastí života v rámci zemí Severu;              –  velmi nerovný dopad těchto změn na různé sociální skupiny jak uvnitř jednotli-                 vých států, tak v rámci širších geografických celků (uneven geographical deve-                 lopment, viz Harvey 2007);              –  celoplanetární dopad těchto změn, i když ne všude se stejnou intenzitou a někde                 spíše nepřímo.                 Z  pohledu  této  práce  je  pak  podstatný  ještě  jeden  rys  současného  systému,           který výše uvedení autoři příliš nezdůrazňují a který se stává (opětovným) tématem           kritiky zejména v průběhu posledního desetiletí (Fraňková \& Johanisová 2013). Jde           o téma systémové závislosti současné ekonomiky a (podle mnohých i společnosti, viz                                                                                             39","Lokální ekonomiky v souvislostech aneb Produkce a spotřeba z blízka             Latouche 2009) na ekonomickém růstu, nejčastěji ztotožňovaném s růstem hrubého                                      39          domácího  produktu  (HDP).   Klíčové  mechanismy  této  závislosti  vysvětluje  např.          Douth waite (2000), Douthwaite \& Fallon (2011) či Daly (1996) a bývá mezi ně řa-          zen současný převládající systém tvorby peněz formou dluhu soukromými bankami,          ziskový tlak daný organizační strukturou i legislativním nastavením akciových spo-          lečností (podrobněji viz Johanisová et al. 2012) a někdy také obecněji vnitřní logika          kapitalistické akumulace (viz kap. 6.4). Teoreticky představuje samozřejmě zajíma-          vou otázku, jak by vypadal a jestli by mohl existovat například kapitalismus bez růstu,          globalizace bez kapitalismu atd. (libovolné kombinatorické možnosti snadno doplnit).          Alespoň do současného okamžiku se nicméně tato čtveřice rozvíjela do značné míry          provázaně, a organicky s nimi se tedy formovala i jejich kritika.                                                       39) Tedy s růstem peněžní hodnoty zboží a služeb vyprodukovaných na daném území (vět-          šinou národní stát) za dané období (většinou rok), které prošly oficiálními tržními transak-          cemi. Pro kritiku HDP jako neadekvátního ukazatele stavu ekonomiky viz např. Douthwaite          (2000: 14–19) či Daly \& Farley (2004: 228–233).            40","Současný systém a proč vůbec hledat alternativy              2.1. Kritika současného systému u lokalizačních            autorů a autorek              Všichni AAA zaujímají nějakou formu kritického postoje vůči současnému socio-eko-           nomickému systému, liší se však v míře své opozice vůči němu. Předmět kritiky bývá           označován různě, například jako „průmyslová ekonomika“ (Douthwaite 1996), obecně                                      40           „globalizace“ (Hines 2000),  „ekonomická globalizace“ či „globalizovaná infrastruk-           tura závislá na ropě“ (Hopkins 2008) nebo konkrétněji v případě potravin „globální                                                            41           potravinový systém“ (Norberg-Hodge et al. 2002).  Velmi typické je definování eko-           nomické  lokalizace  jako  negace  či  opozitní  kategorie  vůči  výše  zmíněným  pojmům           (viz dále, a také diskuse v kap. 6.2). Zejména Hines a Norberg-Hodge et al. věnují kri-           tice (ekonomické) globalizace nemalou část svého textu.                 Konkrétněji se opakovaně nacházejí v jádru kritiky témata shrnutá v Tabulce 3.           Všichni AAA reflektují a zdůrazňují systémovou provázanost zmiňovaných negativních           jevů. Obecně většina analyzovaných AA upozorňuje na problém prezentování (ekono-           mické) globalizace jako jediné možné trajektorie vývoje a zároveň rostoucí množství           argumentů, které ukazují, že tato trajektorie ve svých důsledcích nepřináší očekávané           výsledky. Jinými slovy, současný systém podle nich není s ohledem na budoucnost onou             40) Hines rozlišuje pojmy globalizace a internacionalismus. (Ekonomická) globalizace podle           něj ovšem vykazuje téměř výhradně negativní vlastnosti, a internacionalizace naopak ty po-           zitivní. Globalizace je tak popsána jako „neustále se prohlubující integrace národních ekono-           mik do globální ekonomiky skrze pravidla obchodu a investic a skrze privatizaci, podporovaná           technologickým pokrokem. Tím mizí omezení obchodu a investic a postupně se omezuje také           demokratická kontrola národních států a jejich komunit nad jejich ekonomickými záležitostmi.           Tento proces je poháněn teorií komparativních výhod, cílem mezinárodní konkurence a růsto-           vým modelem. Děje se stále více na úkor sociálních, environmentálních a pracovních podmínek           a za zvyšující se nerovnosti ve většině světa.“ (Hines 2000: 4) Internacionalismus naproti tomu           „může být považován za tok myšlenek, technologií, informací, kultury, peněz a zboží s cílem           ochránit a obnovit lokální ekonomiky po celém světě. Jeho základem není konkurence pro to           nejlevnější, ale spolupráce pro to nejlepší“ (Hines 2000: 5). Hines tedy poněkud zjednodušeně           interpretuje tyto dva pojmy jako protipóly, a to nejen významové, ale i hodnotové (viz diskuse           v kap. 6.2).           41) Podle Borna \& Purcella (2007: 205) je ovšem označení industrializace či globalizace pro           označení onoho negativního procesu zavádějící, protože nevyjadřuje, zda jde také o proces ka-           pitalistický. Podle nich je to, precizně vyjádřeno, „kapitalistická logika industrializace (a její           globalizační strategie), která vede k negativním efektům citovaným ve výzkumu“. Sami navr-           hují pro tuto specifickou kombinaci faktorů označení „kapitalistizace“ (capitalistization), přes-           tože uznávají, že jde o nehezké slovo (Born \& Purcell 2007: 199, 205). Toto širší pojetí součas-           ného systému je v souladu s vymezením jeho charakteristik v úvodu kap. 2.                                                                                             41","Lokální ekonomiky v souvislostech aneb Produkce a spotřeba z blízka             nejlepší možnou, či dokonce jedinou možnou variantou uspokojování lidských potřeb,          za kterou bývá označován.             Tabulka 3: Shrnutí kritiky současného systému prezentované analyzovanými autory a autor­          kami, kteří se zabývají ekonomickou lokalizací 42             Předmět kritiky současného systému                    Autor/ka,                                                                 který/á kritiku prezentuje            Rostoucí majetkové rozdíly, nerovnost, případně       Douthwaite,           malý podíl producentů na zisku                        Norberg-Hodge et al.,                                                                 Shuman           Rostoucí moc korporací                                Hines, Norberg-Hodge et al.,                                                                 Shuman            Systémové zvýhodňování velkých ekonomických hráčů,    Hines, Norberg-Hodge et al.           tím znevýhodnění alternativních strategií            Omezení demokracie, omezení možnosti komunit          Hines, Norberg-Hodge et al.,           rozhodovat o vlastních záležitostech, kritika WTO     Shuman            Rozpad komunit a komunitních vazeb, odcizení          Hines, Norberg-Hodge et al.,           (od místa, komunity i přírody)                        Shuman            Rozpad/úpadek lokálních ekonomik                      Douthwaite,                                                                 Norberg-Hodge et al.            Klesající kulturní diverzita                          Hines, Norberg-Hodge et al.           Ztráta soběstačnosti, omezení potravinové,            Douthwaite, Hopkins,           energetické a další bezpečnosti, závislost na         Norberg-Hodge et al.           mezinárodním obchodě a nestabilním globálním           systému produkce a spotřeby           Závislost na nestabilním globálním finančním systému  Douthwaite, Hines            Systémový tlak na zisk a ekonomický růst              Douthwaite,                                                                 Norberg-Hodge et al.               42) Autoři a autorky uvedení v tabulce u jednotlivých argumentů jsou ti, kteří danou tezi roz-          víjejí, sami prohlašují za významnou a věnují jí určitý prostor. Neuvedení autora nicméně ne-          znamená, že daný aspekt vůbec nezmiňuje, či si ho neuvědomuje, pouze že ho v porovnání          s ostatními ne uvádí nijak významně. Tabulka nepředstavuje výsledek kvantitativní obsahové          analýzy, podává kvalitativní přehled hlavních uváděných argumentů a jejich hlavních předsta-          vitelů. Argumenty v prvním sloupci jsou řazeny dle mojí představy o jisté logické návaznosti či          souvislosti, autoři v jednotlivých řádcích dle abecedy.            42","Současný systém a proč vůbec hledat alternativy                Předmět kritiky současného systému                   Autor/ka,                                                                  který/á kritiku prezentuje             Velký tlak konkurence a zároveň exportní závislost,    Douthwaite, Hines,             závod ke dnu, treadmill of production 43             Norberg-Hodge et al.             Systémový nárůst nezaměstnanosti                     Douthwaite, Hines             Selhání trhu – externality, skryté dotace            Desai \& Riddlestone,                                                                  Norberg-Hodge et al., Shuman             Negativní environmentální dopady obecně, překročení   Desai \& Riddlestone, Hines             biokapacity Země             Ztráta biodiverzity, genetické diverzity, problémy spojené   Douthwaite,             s GMO                                                Norberg-Hodge et al.             Závislost na fosilních palivech, globální změny klimatu,   Desai \& Riddlestone,             ropný zlom, problematika tzv. food miles 44          Douthwaite, Hopkins,                                                                  Norberg-Hodge et al.              Ničení a ztráta úrodné půdy                          Douthwaite,                                                                  Norberg-Hodge et al.              Zdravotní rizika, chemické znečištění, nízká kvalita   Norberg-Hodge et al.             produkce (potravin, zboží a služeb obecně)              Negativní dopady na země globálního Jihu – prakticky   Hines, Norberg-Hodge et al.             všechny výše zmíněné, pouze zesílené v důsledku inferiorní             pozice zemí Jihu v globálním systému produkce a spotřeby                     Jednotlivé koncepty ekonomické lokalizace jsou do značné míry reakcí na tento           kritický postoj a jednoznačně z něj vycházejí. AAA se nicméně liší mírou radikality           svého postoje (viz dále kap. 3.1 a 3.2). Pořadí AAA v kapitole 3.1 zhruba odpovídá vzrůs-           tající míře jejich radikality, resp. kritičnosti jejich postoje vůči současnému systému.              43) Treadmill of production neboli produkční „kafemlejnek“ (viz Bell \& Carolan 2004: 53–55;           Schnaiberg et al. 2002 či Buttel 2004) popisuje systémový tlak na zhoršování společenských           a environmentálních podmínek produkce, který vzniká zejména v globalizovaném prostředí           s vysokou mírou konkurence a tlaku na zisk. Obdobný proces popisuje Korten (1995) jako zá-           vod ke dnu, viz pozn. 153.            44) Food miles, neboli potravinové míle udávají vzdálenost, kterou urazí potravina z místa pro-           dukce (vypěstování nebo chovu) do místa koncové spotřeby. Ukazatel potravinových mílí se           stal často používaným indikátorem při studiu místních i globalizovaných potravinových systé-           mů. Známá americká studie udává, že ingredience obsažené v jahodovém jogurtu nacestovaly           dohromady přes dva tisíce mil (Pirog \& Benjamin 2005: 3).                                                                                             43","Lokální ekonomiky v souvislostech aneb Produkce a spotřeba z blízka            2.2. Několik skutečností ke kontemplaci             Než se dostaneme k vlastní analýze konceptu (ekonomické) lokalizace, dovolím si ještě          dvě odbočky (kap. 2.2 a 2.3). Prosím čtenáře, aby na sebe nechal působit několik násle-          dujících obrázků. Jde o fakta, která většina z nás ví nebo alespoň tuší, většinou je ale          ze svých myslí a životů vytěsňujeme. Účelem jejich studování není zapamatovat si kon-          krétní údaje, ale uvědomit si jejich význam a širší důsledky. Dokreslují výše uvedenou          kritiku současného systému a přibližují motivaci, proč má smysl přemýšlet, diskutovat          a aktivně tvořit vůči současnému převládajícímu systému alternativy.                                                                    44","Současný systém a proč vůbec hledat alternativy              Obrázek 1: Zobrazení tzv. bezpečného operačního prostoru pro lidstvo a souvisejících de­           víti kritických oblastí – planetárních mezí (Rockström et al. 2009)                                                                                                                                       mizení                  hraniční biogeochemické          globální spotřeba               změny ve využití půdy                                                 zátěž atmosférickými aerosoly          chemické znečištění                                              klimatická změna              okyselování oceánů        stratosférického ozónu                    toky                                  sladké vody                             (land use)                       ztráta biodiverzity              (ještě není kvantifi  kována)       (ještě není kvantifi  kováno)                                                                                                                                                                                             cykluc dusíku   cyklus fosforu                        Ekosystémová analýza Rockströma et al. (2009) stanovuje tzv. bezpečný operační prostor pro           lidstvo (safe operating space for humanity) v devíti kritických oblastech, z nichž ve třech jsme           již překročili výzkumem definované bezpečné meze. Oněch devět oblastí zahrnuje: změnu kli-           matu, ztrátu biodiverzity, cyklus dusíku a fosforu, ubývání ozónové vrstvy, spotřebu sladké vody,           okyselení oceánů, využití půdy, chemické znečištění a aerosoly v atmosféře. Bezpečnou mez           dle Rockströma et al. (2009) lidstvo překročilo v prvních třech jmenovaných oblastech, ve dvou           posledně jmenovaných pak bezpečné meze zatím nebyly výzkumem stanoveny. Studie bývá           kritizována zejména za to, že nezohledňuje problém geografické distribuce zdrojů a znečištění.           Například problémy s dostupností pitné vody tak nevypadají kriticky, i když mnozí je tak vnímají.                                                                                                     45","Lokální ekonomiky v souvislostech aneb Produkce a spotřeba z blízka             Obrázek 2: Mapa znázorňující míru lidského přivlastnění čisté primární produkce (HANPP          = Human Appropriation of Net Primary Production) jako podíl z čisté primární produkce          (NPP = Net Primary Production) potenciální vegetace (Haberl et al. 2007: 12943)                                          Modré (záporné) hodnoty představují zvýšení reálné NPP oproti NPP potenciální vegetace, všechny ostatní barvy pak          její snížení – zelená a žlutá indikují nízkou hodnotu indikátoru HANPP, červené a tmavé odstíny pak střední až vysoké          hodnoty HANPP (a tedy vysokou míru lidského vlivu).            Celosvětově si lidstvo, jako jediný biologický druh, přivlastňuje přibližně 24 % potenciální čisté          primární produkce ekosystémů (tzv. HANPP = Human Appropriation of Net Primary Production).          Jednotlivé regiony se výrazně liší, nejvyšší tlak či míru lidského ovlivnění vykazují regiony jižní          a jihovýchodní Asie, kde se hodnoty pohybují kolem 60 % i více, srovnatelnou míru lidského          vlivu lze pozorovat, dle očekávání, také v Evropě a zejména východní části Severní Ameriky.          Naopak v téměř celé Jižní Americe, Africe a východní Asii se hodnoty HANPP pohybují až na lo-          kální výjimky v rozmezí 0–20 %. Modré plochy pak znázorňují oblasti, kde je produkce biomasy          v důsledku lidské činnosti nikoli snížená, ale naopak vyšší oproti své poten ciální hodnotě – jde          například o pěstování plodin díky zavlažování v (polo)pouštních oblastech Blízkého východu.          Vyšší produkce biomasy zde ovšem neznamená nutně environmentální přínos, často naopak,          jelikož je jí dosaženo zpravidla za cenu vysokých energetických a materiálových vstupů v podo-          bě zavlažování, umělých hnojiv atd. (Haberl et al. 2007).                    46","Současný systém a proč vůbec hledat alternativy              Obrázek 3: Rozdělení (peněžního) bohatství mezi světovou populaci, tzv. distribuce ve skle­           ničce na šampaňské (Conley 2008: 392)                      Procento              světových příjmů                        82,7 %  NEJBOHATŠÍ                            11,7 %                                         Každý horizontální pruh                        2,3 %        reprezentuje pětinu světové                                     populace                            1,9 %                             1,4 %  NEJCHUDŠÍ                 Distribuce (peněžního) bohatství v rámci světa je zobrazena jako „sklenička na šampaňské“. Nej-           bohatší pětina lidstva požívá více než 80 % světových příjmů, naopak příjmy nejchudších tří pětin           (tj. většiny) světové populace netvoří dohromady ani 10 % (Conley 2008).                                                                                                                47","Lokální ekonomiky v souvislostech aneb Produkce a spotřeba z blízka             Obrázek 4: Státy světa zobrazené v poměrné velikosti vzhledem k hodnotě veřejného stát­          ního dluhu (Henning 2011)                                      Podíl veřejného dluhu vůči HDP [%]                                <25                                25–50                                50,1–75                                75,1–100                                >100            Barevná škála reprezentuje velikost zadlužení daného státu v poměru k jeho hrubému domácímu produktu (HDP).            Celkový dluh jednotlivých států světa tvoří nepředstavitelných 54 bilionů dolarů. Následující          mapa zobrazuje poměrnou velikost jednotlivých států právě na základě velikosti jejich veřejného          dluhu. Mapa v levém dolním rohu pro srovnání jejich velikost na základě velikosti hrubého do-          mácího produktu, HDP. Barva států pak značí poměr těchto dvou veličin, tedy poměr státního          dluhu vůči HDP daného státu. Údaje vychází z dat Mezinárodního měnového fondu (IMF 2011),          doplněných o údaje z jeho dalších publikací a z Eurostatu (Henning 2011).                                    48","Současný systém a proč vůbec hledat alternativy              2.3. Ekonomika z pohledu mainstreamové           a ekologické ekonomie               Druhou odbočku představuje alespoň krátký pokus vysvětlit rozdíly v přístupu main-                                             45           streamové  a  ekologické  ekonomie.   Pro  jejich  podrobnější  zpracování  viz  původní           disertační práce (Fraňková 2012: kap. 3.1 a 3.4), zde pouze ukázka rozdílnosti předpo-           kladů těchto dvou směrů ekonomického myšlení a příklad různého pojetí ekonomiky           v jejich rámci. Lze tvrdit, že rozdíly v těchto dvou přístupech sahají hluboko, až na           úroveň různých základních představ o světě a hodnotového nastavení, tedy toho, co           Schumpeter nazývá preanalytické vize (viz kap. 1.3 a pozn. 23).                 Co se týče předpokladů mainstreamové ekonomie, Colander (2000b: 126) uvádí           jako její klíčové principy následující: „maximalizace užitku spotřebiteli a maximali-           zace zisku firmami, dalekosáhlá individuální racionalita a víra v rovnovážný stav (equi-           librium), která v principu znamená, že všechna individuální rozhodnutí v modelech                                                               46           smysluplně pasují dohromady“. „Tyto principy tvořily  jádro ekonomické vize reality           v tom smyslu, že všechny ekonomické modely byly vystavěny na těchto principech,           případně na jejich variacích, jako je předpoklad omezené racionality nebo nedoko-           nalé  informace“  (Colander  2000b:  127).  Marglin  (2008:  4)  pak  uvádí  jako  základní           mainstreamové předpoklady: jedinec motivovaný sebezájmem, racionální kalkul, ne-           konečné potřeby, resp. přání a národní stát. Srovnatelné, i když podrobnější charakte-           ristiky pak poskytují například analytické texty Greena (2012: 12–13)  či Parkánové                                                                               47           45) Zde a dále v textu používám zejména pojem mainstreamová ekonomie (mainstream econo-           mics), jako synonyma vnímám výrazy ekonomie hlavního proudu či ekonomie středního proudu,           kterou ekonomický slovník definuje následovně: „Ekonomie hlavního proudu – soubor metodo-           logických přístupů a teorií akceptovaných širokou akademickou obcí. […] Základem ekonomie           hlavního proudu je neoklasická mikroekonomie (zejm. teorie chování spotřebitele, teorie ekono-           mické rovnováhy a teorie blahobytu). Makroekonomie hlavního proudu je charakterizovaná neo-           klasickou syntézou […] obohacenou později zejm. o přístupy monetarismu a školy racionálních           očekávání.“ (Hindls et al. 2003: 103) Ekologická ekonomie naproti tomu představuje jeden z tzv.           heterodoxních (tedy ne-mainstreamových) proudů ekonomického myšlení, které dále zahrnují           například feministickou či marxistickou ekonomii. Velmi zkráceně lze dle výzkumu Mearmana           (2011) říci, že heterodoxní ekonomie se věnuje a akcentuje zejména čtyři mainstrea mem opomíje-           né oblasti: historii, přírodní systémy, nejistotu (uncertainity) a moc (power). Pro bližší vymezení           a výčet dalších heterodoxních ekonomických směrů viz například Lee (2008) či Lawson (2005).           46) Colander (2000b) píše z perspektivy fiktivní ekonomie nového tisíciletí (New Millenium           Eocnomics), kterou ve svém článku předpovídá, proto o současnosti mluví v minulém čase.           47)  Green  (2012:  12–13)  předkládá  syntézu  z  Colandera  (2000a),  Marglina  (2008)  a  Hilla           \& Myatta (2010), a formuluje základní rysy mainstreamové ekonomie v podobě, v jaké je vy-           učována v úvodních ekonomických kurzech a učebnicích na kanadských VŠ.                                                                                             49","Lokální ekonomiky v souvislostech aneb Produkce a spotřeba z blízka                           48          (2011: 13–14).  Z metodologického hlediska bývá často zmiňována převaha ekono-          metrie, tedy matematické a statistické analýzy na úkor kvalitativních postupů. Sutter          \& Pjesky (2001) na toto konto kladou provokativní otázku „Kde by dnes publikoval          Adam Smith?“ s pouka zem, že klasičtí ekonomičtí velikáni by dnes měli problém svoje          práce v mainstreamových ekonomických kruzích vůbec opublikovat, natož pro ně zís-          kat uznání.                Na základě syntézy uvedených zdrojů jsem formulovala přehled základních před-          pokladů a tezí mainstreamové ekonomie, které jsou relevantní pro téma této práce,          následovně:             –  v rámci ekonomie je možné nezaujatě a objektivně popisovat skutečnost a tento                objektivní popis oddělit od normativních doporučení v politické oblasti;             –  analyticky je významný jedinec jako základní jednotka a aktér ekonomického                rozhodování;             –  lidé jednají racionálně;             –  lidské potřeby jsou nekonečné, a tedy v principu neuspokojitelné;             –  základním (a jediným zohledněným) motivem lidského jednání je maximalizace                užitku osob a maximalizace zisku firem;             –  soulad  mezi  užitkem  individuálních  jedinců  a  užitkem  společnosti  jako  celku                zprostředkovává a zajišťuje mechanismus volného trhu;             –  volný trh je prostředkem a projevem svobody jednotlivce, z uskutečněných trž-                ních transakcí mají prospěch všechny zúčastněné strany;             –  trh je efektivní, resp. ve většině případů nejefektivnější nástroj alokace vzácných                zdrojů;             –  mezinárodní obchod přispívá k ekonomickému blahobytu, stejně jako speciali-                zace a zvyšování produktivity;             –  případné problémy životního prostředí jsou buď v pořádku (tzv. efektivní znečiš-                tění), nebo jsou způsobené nedokonalou internalizací externalit, nejčastěji v dů-                sledku nejasných či neexistujících vlastnických práv (neefektivní znečištění);             –  možnost substituce výrobních faktorů je principiálně neomezená, včetně mož-                nosti nahradit přírodní zdroje vyrobeným kapitálem;             –  ekonomický růst není limitován přírodními zdroji. 49              48) Parkánová (2011: 13–14) syntetizuje z Mankiwa (2000/2009), Samuelsona \& Nordhause          (2007) a Fuchse \& Tuleji (2005), tedy z učebnic, podle kterých se učí na českých ekonomických          vysokých školách.          49) Tento výčet byl zároveň použit pro hodnocení míry opozice lokalizačních autorů vůči main-          streamové ekonomii a současnému ekonomickému systému, viz kapitoly 1.2 (metodologie), 3.1          a 3.2 (výsledky) a 6.1 (diskuse).            50","Současný systém a proč vůbec hledat alternativy                    Naproti tomu v rámci ekologické ekonomie shrnuje Røpke (2005: 267, obdobně           též např. van den Bergh 2001) základní předpoklady následovně: primární a klíčové           je přesvědčení, že ekonomika je zakotvena v přírodě, z přírody pocházejí zdroje nutné           pro život, a je tedy třeba uvědomovat si vzájemnou provázanost ekologického a ekono-           mického systému a snažit se porozumět jejich interakcím, a to také na fyzické úrovni           toků energie a hmoty. Krom této základní premisy charakterizují ekologickou ekono-           mii ještě další východiska: (1) existují materiální limity růstu ekonomiky a některé en-           vironmentální problémy související s dosažením či překročením těchto limitů před-           stavují již v současnosti vážný problém; (2) pro řešení těchto problémů je nezbytný           transdisciplinární přístup a (3) pluralismus; stejně jako (4) uvědomění si vlastní ne-           znalosti mnoha klíčových systémových vazeb a principiální nejistoty, se kterou se při                                                                  50           studiu  komplexních  systémů  nevyhnutelně  setkáváme.   Důraz  je  proto  kladen  na           (5) systémové myšlení a studium dynamických a evolučních procesů. Z etického hle-           diska představují významná témata (6) rovnost (equity) a spravedlivá (re)distribuce           omezených zdrojů a (7) převládající přesvědčení o vnitřní hodnotě přírody jako ta-           kové, bez ohledu na její užitný význam pro člověka. Existuje také silný proud zdůraz-           ňující (8) zakotvenost ekonomiky v sociálních a kulturních systémech a význam hu-           manitních disciplín pro pochopení jak lidského jednání, tak širších procesů ko-evoluce           přírody, ekonomiky, společnosti a kultury. V rámci ekologické ekonomie a zejména                                                    51           její Evropské tradice představované ESEE  existuje relativně silný proud, který volá           po tzv. socio-ekologické ekonomii, tedy po skloubení a zrovnoprávnění složky sociální,           ekologické/environmentální a ekonomické (Røpke 2005: 271). Konkrétním příkladem           tohoto přístupu může být Spash (2009), který navrhuje jako nejvýstižnější označení           popisovaného oboru social ecological economics a který vnímá ekologickou ekonomii           jako jeden z heterodoxních směrů moderní politické ekonomie. 52                 Konkrétní projevy výše popsané rozdílnosti přístupů představují například různá           pojetí ekonomiky a ekonomického procesu. Mainstreamová ekonomie zobrazuje pro-           dukci a spotřebu na mikroekonomické úrovni typicky jako koloběh (viz Obrázek 5),           kde jsou výrobní faktory včetně přírodních zdrojů obchodovány na trzích a přeměňo-           vány firmami na zboží a služby, které nakupují domácnosti. Kde se výrobní faktory               50) Funtowicz \& Ravetz (1994) argumentují, že adekvátním přístupem ke studiu vysoké úrovně           komplexity (nejen) v rámci ekologické ekonomie je již zmiňovaná post-normální věda, zahrnu-           jící široké spektrum aktérů a hodnot, které není záhodno redukovat (viz kap. 1.3).           51) ESEE = European Society for Ecological Economics, evropská odnož ISEE založená roku           1996 (Røpke 2005: 271). Více viz http://www.euroecolecon.org/ [cit. 16. 4. 2012].           52) Osobně je mi tento přístup velmi blízký a snaha o přístup eko-sociální ekonomie tvoří jakýsi           rámec této práce (viz kap. 1.3).                                                                                             51","Lokální ekonomiky v souvislostech aneb Produkce a spotřeba z blízka             berou a co se děje se spotřebovaným zbožím, model neřeší. Tento model-koloběh je          uzavřený a potenciálně nekonečný, respektive se (na makroekonomické úrovni) před-          pokládá, že jeho objem neustále poroste a že přírodní zdroje nejsou pro tento růst          významné, či dokonce limitující (Mankiw 2009: 508).                Naproti  tomu  ekologická  ekonomie  zobrazuje  ekonomiku  jako  otevřený  sub-          systém společenského a přírodního systému, který je na svém okolí nevyhnutelně zá-          vislý a jehož trvalý materiální růst není v rámci uzavřeného systému planety Země          možný. Jednou ze zásadních otázek ekologické ekonomie je tedy téma optimální či             Obrázek 5: Ekonomický koloběh dle Mankiwa (2009: 48)                            Příjem                                         Výdaj                                         Trhy zboží a služeb                                         • firmy prodávají                         Prodávané       • domácnosti nakupují      Kupované                        zboží a služby                            zboží a služby                     Firmy                                             Domácnosti               •  vyrábějí a prodávají                           • nakupují a spotřebovávají                zboží a služby                                     zboží a služby               •  najímají a používají                           • vlastní a prodávají                výrobní faktory                                    výrobní faktory                                Vstupy do                                 Práce, půda                           výroby        Trhy výrobních faktorů       a kapitál                                         • domácnosti prodávají                                         • firmy nakupují                    Mzdy, renta a zisk                             Důchod (příjem)                                                                          Tok zboží a služeb                                                                       Tok peněz (dolarů)           „Tento obrázek schematicky znázorňuje organizaci ekonomiky. Rozhodování je záležitostí domácností a firem. Domác-          nosti a firmy jsou ve vzájemné interakci na trzích zboží a služeb (domácnosti jsou nakupujícími a firmy prodávajícími)          a na trzích výrobních faktorů (zde jsou nakupující firmy a prodávající domácnosti). Vnější šipky ukazují proudění peněz          a vnitřní soubor šipek ukazuje odpovídající tok zboží a služeb.“ (Mankiw 2009: 48)            52","Současný systém a proč vůbec hledat alternativy              Obrázek 6: Dva různé poměry mezi velikostí ekonomického a přírodního systému dle Daly           \& Farley (2004: 18)                                        PRÁZDNÝ SVĚT                    sluneční               energe                          recyklace                                                                                teplo                                    hmota                       hmota                                             EKONOMIKA                                 energie                      energie                                              EKOSYSTÉM          služby ekonomiky                    přírodní kapitál                        služby ekosystému    BLAHOBYT                  (ekosystém)                 lidský kapitál          PLNÝ SVĚT                  (ekonomika)                                              recyklace                                                                   hmota                               hmota                sluneční                 energe                                          EKONOMIKA                              teplo                                                                  energie                              energie                         služby ekonomiky                                              EKOSYSTÉM                                                                             BLAHOBYT                                                           služby ekosystému                                                                                                     53","Lokální ekonomiky v souvislostech aneb Produkce a spotřeba z blízka                                                                                              53          udržitelné velikosti ekonomického systému vůči tomu přírodnímu (viz Obrázek 6).          Jak totiž plyne z prvního termodynamického zákona, energii ani hmotu neumíme vy-          robit, dokážeme je pouze přeměňovat z jedné formy na druhou. Jak navíc plyne z dru-          hého termodynamického zákona, taková přeměna nikdy není beze ztrát, část energie          vždy takzvaně disipuje – rozptýlí se ve formě tepla, které již dále není využitelné pro          práci. Důsledně řečeno tedy v ekonomice nedochází k žádné „výrobě“ zboží a služeb,          ani k „likvidaci“ odpadů, ale pouze k jejich přeměně, a tato přeměna není nikdy plně          vratná. Tok energie i hmoty směrem od koncentrovaných zdrojů přes dočasně užitečné          výrobky k méně a obtížněji využitelným odpadům je (i přes dílčí možnosti znovu-vy-          užití a recyklace) v důsledku vždy jednosměrný, přičemž oba „konce“ tohoto toku jsou          srovnatelně  významné.  Závislost  ekonomického  systému  na  systému  přírodním  se          tak projevuje jak na straně vstupů – nutnosti přísunu energie a materiálů z okolního          prostředí –, tak na straně výstupů – potřebné (a ne-nekonečné) kapacity ekosystémů          absorbovat odpady (Daly \& Farley 2004; Georgescu-Roegen 1971). Podrobněji se této          argumentaci věnuji ve své diplomové práci (Fraňková 2007).                Závislost ekonomiky na přírodním systému často zdůrazňuje i feministická eko-          nomie, spolu s významem neplacené práce, netržních směn a dalších forem produkce          a spotřeby, které nepodléhají peněžní směně. Ukotvenost ekonomiky nejen v systému          přírodním, ale i sociálním tak zobrazují například „dort s polevou“ Hazel Henderson          (1991, Obrázek 7 ) či „ledovec“ autorské dvojice Gibson-Graham (2001, Obrázek 8).                                      53) Autoři v daném obrázku používají termín služby ekosystému, resp. ekosystémové služby          (ecosystem services). Obdobná konceptualizace přírody pomocí mainstremově-ekonomických          termínů se ovšem v poslední době stává v rámci ekologické ekonomie předmětem kritiky, viz          pozn. 25.            54","Současný systém a proč vůbec hledat alternativy              Obrázek 7: Patrový dort s polevou dle Hazel Henderson (1991)                            Celkový produkční systém industriální společnosti                                       (patrový dort s polevou)                                                                         Soukromý sektor a jeho HDP                                                                             spočívá na              Peněžní část ekonomiky         soukromý sektor                 zohledněná v HDP                                     Veřejný sektor a jeho HDPS             (hrubém domácím produktu)        veřejný sektor                 spočívá na                                              šedá ekonomika                                                                          Sociální družstva                                                                             spočívá na                  Nepeněžní část             ekonomika lásky               ekonomické produkce                                        Ekonomika lásky                                                                             spočívá na                                              matka příroda                                                                              Příroda                     Základ, na kterém stojí všechna následující patra dortu, tvoří „matka příroda“ (u jiných autorů           analogie přírodních zdrojů, ekosystémových služeb apod., zahrnující také absorbci odpadů).           Na ní spočívá „ekonomika lásky“, tedy veškeré nepeněžní činnosti jako výchova dětí, domácí           práce, péče o druhé, směna a dary, samozásobitelství, dobrovolnická práce, komunitní aktivity,           sdílení, vzájemná výpomoc atd. Následuje přechodová zóna šedé ekonomiky a patro „veřej-           ného sektoru“, tedy veřejné (státní a obecní) výdaje na dopravu, školství, zdravotnictví, obranu           atd. Teprve na nich pak spočívá (a závisí) „cukrová poleva“ soukromého sektoru zahrnující pod-           nikatelské subjekty a peněžní sektor.                                                                                                               55","Lokální ekonomiky v souvislostech aneb Produkce a spotřeba z blízka             Obrázek 8: Ekonomika jako ledovec dle Gibson­Graham (CEC 2001)                                                    placená práce                                               produkce pro trh                                             v kapitalistické firmě                                          ve školách     na ulici                                              v sousedství                                     v rámci rodin       bezplatné                                            ve farnosti/v kostele                                   v důchodu            mezi přáteli                                dary                                         na volné noze    dobrovolnictví                               směna                            děti                                               melouchy                              neformální půjčky                  ilegální                                              netržní                                nepeněžní                   samozásobitelství                                                    výrobní družstva                            šedá ekonomika                                                        nekapitalistické podniky                               spotřební družstva              Mainstreamová ekonomie podle Gibson-Graham rozeznává jen produkci pomocí placené prá-          ce v rámci kapitalistické firmy určenou pro tržní peněžní směnu, tedy jen onu pověstnou jednu          desetinu ledovce. Zbytek – velká část ekonomických aktivit zahrnujících výměnu, dary, péči          o děti či nemohoucí, domácí práce, ilegální obchod, neformální družstevní skupiny, samozáso-          bitelství a další nepeněžní či jinak netržní aktivity – pro ni zůstává skrytý pod hladinou.                         56","","Lokální ekonomiky v souvislostech aneb Produkce a spotřeba z blízka            3. Pojetí lokalizace             u vybraných autorů              a autorek                        Jak bylo popsáno v metodice (kap. 1.2), předmětem provedené analýzy bylo šest mo-          nografií následujících lokalizačních autorů a autorek: Shuman (2000), Desai \& Riddle-          stone (2002), Hines (2000), Hopkins (2008), Douthwaite (1996) a Norberg-Hodge et          al. (2002). V této kapitole budou postupně představena (1) východiska zmiňovaných          AA a jejich postoj k současnému socio-ekonomickému systému; (2) jejich vlastní pojetí          ekonomické lokalizace, které z tohoto postoje do značné míry vychází, tj. jednotlivé lo-          kalizační přístupy; (3) společné a rozdílné charakteristiky těchto přístupů a z nich od-          vozené lokalizační diskursy; (4) dimenze a aspekty ekonomické lokalizace; a na závěr          (5) krátká definice ekonomické lokalizace. Větší část výsledků prezentovaných v této          kapitole je ve zhuštěné podobě publikována v článku Economic localisation revisited          (Fraňková \& Johanisová 2012).                                      58","Pojetí lokalizace u vybraných autorů a autorek             3.1. Šest lokalizačních přístupů              Pro Michaela Shumana je největším problémem rostoucí moc korporací a ztráta           kontroly komunit nad vlastním osudem. Přestože ale věnuje celou knihu argumentaci           ve prospěch většího důrazu na podporu lokálních ekonomik a kritice globalizačního           procesu, ve kterém se pro místní společenství stále zmenšuje prostor k rozhodování           o svých záležitostech, v principu přímo nekritizuje základní předpoklady současného           ekonomického systému, pouze navrhuje jeho dílčí úpravy. Jak shrnuje v předmluvě           své knihy: „Napsal jsem tuto knihu pro každého, kdo se snaží obnovit svoji komunitu.           […] Vzhledem k mému dlouhodobému spojení s progresivními politickými procesy           bude asi mnoho čtenářů překvapených – a někteří rozzlobení – když zjistí, že silně           věřím v ekonomický růst, slabou centrální vládu, soukromé vlastnictví a ziskový mo-           tiv.“ (Shuman 2000: xii–xiv) Zároveň ovšem také tvrdí, že se věnuje nové ekonomii           a nové filozofii obchodu založené na zachování komunit (Shuman 2000: 26). 54                 Shuman každopádně poskytuje jedno z nejkompaktnějších vymezení ekonomické           lokalizace: „Přechod k lokálnímu neznamená odříznutí se od okolního světa. Znamená           rozvíjení  lokálně  vlastněných  podniků,  které  využívají  místní  zdroje  udržitelně,  za-           městnávají místní pracovníky za slušný plat a slouží primárně místním spotřebitelům.           Znamená větší soběstačnost a menší závislost na dovozu. Řízení se přesouvá ze zase-           dacích síní vzdálených korporací zpátky do komunity, kam patří.“ (Shuman 2000: 6)                 Podle Shumana tvoří zásadní složku nového přístupu tzv. komunitní podniky           (community  corporations).  V  jeho  pojetí  jde  o  jakýkoli  podnik,  který  je  zakotvený           v komunitě prostřednictvím vlastnictví (Shuman 2000: 5). „Komunitní podniky před-           stavují možnost, že výhody obou sfér – efektivita trhu a sociální uvědomění veřejného           sektoru – mohou být realizovány současně.“ (Shuman 2000: 27) Podle něj „jediný způ-           sob, jak mohou komunity zajistit svoji ekonomickou pohodu (economic wellbeing), je           přestat nahánět nadnárodní společnosti, které nemají žádnou loajalitu vůči komunitě,           a začít investovat do komunitních podniků. Prosperita následuje, pokud se vlastnictví,           produkce a spotřeba stanou úzce spojené s místem.“ (Shuman 2000: 6)  55                 Shuman tedy věří, že lze kombinovat lokalizační přístup se současným globalizo-           vaným systémem produkce a spotřeby: „Vize, která následuje, je skromná. Komunity           by měly zvýšit svou soběstačnost v lokálních zdrojích, pracovní síle a kapitálu a přitom           plně ocenit, že se nelze z globální ekonomiky vyvázat úplně. I když budou komunitní               54) Diskuse na téma slučitelnosti ekonomické lokalizace s předpoklady mainstreamové ekono-           mie viz kapitola 6.1.           55) Shumanovu pojetí komunitních podniků se blíží koncept sociálního podniku, jak je defino-           ván například v českém prostředí, viz TESSEA (2011: 14–16).                                                                                             59","Lokální ekonomiky v souvislostech aneb Produkce a spotřeba z blízka             podniky uspokojovat více potřeb v rámci komunity, je pravděpodobné, že nadnárodní          firmy budou fungovat zároveň s nimi ještě po dlouhou dobu. […] Je proto zásadní, aby          se komunita prosazující lokalismus spojila s podobnými komunitami a populárními          hnutími po celém světě. Aby bylo možné uspět ve světě měnících se přízní, komunita          usilující o lokalizaci si musí zároveň zachovat globální perspektivu.“ (Shuman 2000: 27)                Soběstačnost je přitom podle Shumana zásadní ve třech oblastech: lokální pro-          dukce pro lokální potřeby, lokální vlastnění podniků a lokální koloběh peněz. (Shu-          man 2000: 28) „Všechny tyto iniciativy – lokální produkce, vlastnictví a finance – se                                                            56          mohou rozvíjet zcela v rámci soukromého sektoru,  nicméně chytré vládní politiky          je jistě mohou urychlit.“ (Shuman 2000: 29) Podle Shumana, „zásady pro aktivisty,          obchodníky, politiky a plánovače jsou jednoduché:             –  Přestat ničit kvalitu místního života, aby bylo vyhověno mobilním korporacím,                a místo toho rozvíjet komunitní podniky, které mají za cíl zvyšovat kvalitu míst-                ního života.             –  Přestat se snažit rozšiřovat ekonomické aktivity skrze export a místo toho usi-                lovat o odstranění nebezpečných závislostí vytvářením nových podniků, které                nahrazují dovozy a které uspokojují základní potřeby lidí.                                              57             –  Přestat lobovat ve Washingtonu  za další porci federálního přídělu a místo toho                trvat na zákonné a politické moci potřebné k vytvoření živné půdy pro domácí                podniky.“ (Shuman 2000: 26–27)                Cílem lokalizace a motivací těchto opatření je podle Shumana jednoznačně větší          soběstačnost komunit. „Nový závazek spočívající v lokalizaci by znamenal dramatický          obrat v ekonomicko-rozvojové strategii prakticky všech amerických měst. Je to strate-          gie, která sjednotí lidi z mnoha politických proudů. […] Ekonomie místa (economics of          place) by posunula rozvojové politiky každého amerického města směrem k novému          cíli: komunitní soběstačnosti.“ (Shuman 2000: 28) Jinak formulováno, Shuman věří,          že se postupně vytvoří „nová filozofie podnikání, které by uspokojovalo základní po-          třeby lidí za použití udržitelných metod produkce a rozvíjelo spokojenost (well-being)          komunit.“ (Shuman 2000: 26) Jak nicméně vzápětí upozorňuje, „základní pravidlo          komunitní ekonomie zní, že zobecňování je nebezpečné. Každá lokalita si musí najít          svoji vlastní cestu.“ (Shuman 2000: 29)                  56) Viz Shumanův koncept komunitních podniků.          57) Jak je zjevné zde i dále, Shuman vychází z amerických reálií a oslovuje v první řadě americké          publikum. Naproti tomu většina ostatních analyzovaných autorů vychází z prostředí britského          (Hines, Desai \& Riddlestone; Norberg-Hodge et al.; Hopkins), potažmo irského (Douthwaite).            60","Pojetí lokalizace u vybraných autorů a autorek                    Další vizi lokalizace představuje autorská dvojice Pooran Desai \& Sue Rid-           dlestone. Se Shumanem mají společné to, že v zásadě nekritizují základní předpo-           klady mainstreamové ekonomie a spoléhají na efektivitu volného trhu (pokud není           deformován  dotacemi  státu  a  ekonomickou  mocí  nadnárodních  korporací);  volají                                                                        58           „pouze“  po  udržitelnějších  způsobech  produkce  a  spotřeby.   Jádro  jejich  kritiky           současného vývoje spočívá v tom, že jsme jako lidstvo překročili biokapacitu Země,           základním cílem je proto podle nich snižování ekologické stopy spojené s celkovým           snižováním spotřeby přírodních zdrojů, přičemž lokalizaci v tomto kontextu prezen-           tují jako základní strategii. Svůj přístup nazývají bioregionální rozvoj (BioRegional           development) a jeho podobu lze shrnout takto: „Každá země do nejvyšší možné míry           uspokojuje své každodenní základní potřeby z lokálních zdrojů a mezinárodně obcho-           duje pouze produkty s vysokou přidanou hodnotou, což má za následek vysoké příjmy           s malým environmentálním dopadem.“ (Desai \& Riddlestone 2002: 61)                 Klíčové principy jejich bioregionálního přístupu představuje:              –  „používání  lokálních  obnovitelných  a  odpadních  zdrojů  (waste  resources)                 k uspokojování větší části našich každodenních potřeb;              –  dosahování udržitelnosti skrze trh zboží a služeb;              –  život v rámci našich planetárních možností a ponechání prostoru divokým dru-                 hům a divočině.“ (Desai \& Riddlestone 2002: 12)                 Ve zkratce jde tedy podle jejich slov o regionální produkci, spotřebu a recyklaci           (Desai \& Riddlestone 2002: 35), která „zahrnuje aplikaci efektivních technologií a sys-           témů v malém měřítku, aby se mohly lokální produkty a služby stát součástí main-           streamové ekonomiky“ (Desai \& Riddlestone 2002: 12).                 Ke kompatibilitě bioregionálního přístupu s mainstreamovou ekonomikou při-           tom říkají: „Náš přístup vychází z filozofie bioregionalismu, ve kterém způsob života           lidí určují spíše přírodní faktory, jako jsou lokální ekosystém a klima, než politika a ob-           chod. […] Chceme působit na trhu vlastním způsobem a opětovně se propojit s lo-           kálním prostředím a přírodními cykly živin a energie. Oceňujeme technologie a tržní           prostředí,  ale  věříme,  že  přinášejí  dlouhodobý  užitek,  pouze  pokud  jsou  napojeny           na přírodní cykly, tzn. pokud pracujeme s přírodou, a ne proti ní.“ (Desai \& Riddle-           stone 2002: 15–16) Na jiném místě pak dodávají: „Přestože věříme v dosahování udr-           žitelnosti skrze zboží a služby – tzn. prostřednictvím udržitelné tržní ekonomiky –,           bude potřeba také silná mezinárodní vláda, která zajistí, že trh bude operovat v rámci              58) Je přitom zajímavé, že jako původce předkládaných myšlenek uvádějí E. F. Schumachera:           „Schumacherovým hlavním zájmem byla řešení, která jsou náročná na lidskou práci, nízkoná-           kladová, vhodná pro rozvojové země, spojená s produkcí pro uspokojení místních potřeb.“ (De-           sai \& Riddlestone 2002: 45) Schumacher (1973) byl ovšem k předpokladům mainstreamové           ekonomie včetně víry v optimální fungování tržního mechanismu značně kritický, viz kap. 1.1.                                                                                             61","Lokální ekonomiky v souvislostech aneb Produkce a spotřeba z blízka             principů udržitelnosti a vytvářet rovné globální prostředí. Trh definovaný kritérii udr-          žitelnosti bude automaticky podporovat lokálnější produkci.“ (Desai \& Riddlestone          2002: 17) Představu „udržitelného trhu“ pak autoři definují tak, že náš „ekologický          rozpočet“, tedy kapacita přírodních zdrojů dostupná v rámci přijatelné velikosti ekolo-          gické stopy, se bude rovnat našemu finančnímu rozpočtu; jinými slovy, tržní cena pří-          rodních zdrojů bude adekvátně odrážet jejich hodnotu a omezenou dostupnost (Desai          \& Riddlestone 2002: 103). V tomto bioregionálnějším světě by „fosilní paliva a další          neobnovitelné zdroje byly dražší, protože by bylo zajištěno, že jsou do jejich ceny za-          počítány všechny náklady zničeného životního prostředí. Doprava, zejména letecká,          by byla dražší, takže tržní síly by zajistily ekonomiku, kde je zboží převáženo mnohem          méně. To by posunulo produkci směrem k lokálnějšímu a menšímu měřítku.“ (Desai          \& Riddlestone 2002: 76–77)                V  praktické  rovině  je  základem  jejich  představy  fungování  ekonomiky  tzv.          network economy (zasíťovaná ekonomika), která je založena na kombinaci malých              Obrázek 9: Schéma zasíťované produkce (network production) dle Desai \& Riddlestone          (2002: 66)                             REGIONÁLNÍ PRODUKCE A DISTRIBUCE POTRAVIN                                               V rámci regionu                               Místní                                    Místní                            producent                                maloobchod                                                                Regionální                 Místní              Regionální          velkoobchod             Místní               producent               balicí            (distribuční         maloobchod                                      centrum             centrum)                                   Místní                                     Místní                            producent                                maloobchod                                           Obchody objednávají                                         místní potraviny vyrobené                                            v daném bioregionu              62","Pojetí lokalizace u vybraných autorů a autorek              lokálních  producentů  a  společného  efektivního  marketingu  (Desai  \&  Riddlestone           2002: 10, její schéma viz Obrázek 9). V jejím rámci by měla fungovat tzv. network           production (zasíťovaná produkce): „Naše síť kombinuje výhody lokálního zásobování           s národní koordinací a marketingem. Jsme přesvědčeni, že tato forma průmyslové or-           ganizace – zasíťovaná produkce – může být aplikována na mnoho odvětví, a lokalizace           se tak může stát součástí mainstreamu.“ (Desai \& Riddlestone 2002: 51) Autoři se           odvolávají na Schumacherův koncept přiměřené technologie (intermediate či appro-           priate technology, viz kap. 1.1), která podporuje decentralizaci a je šetrná k využíva-           ným zdrojům (Desai \& Riddlestone 2002: 45). Rozvoj efektivnějších technologií v ma-           lém měřítku je podle nich pro využití místních zdrojů a rozvoj bioregionálně založené           ekonomiky klíčový (Desai \& Riddlestone 2002: 50).                 Jedním z nejvýraznějších autorů píšících explicitně o lokalizaci je Colin Hines,           který kombinuje oba předchozí přístupy v tom smyslu, že upozorňuje na problémy           sociální (ztráta soběstačnosti a kontroly v rámci komunit), ekonomické (závislost na           nestabilním globalizovaném ekonomickém systému) i environmentální (překročení           biokapacity Země, globální změna klimatu atd.). Zároveň věnuje výraznou pozornost           i institucionálním aspektům současného systému (zejména kritika WTO, WB a GATT)                                                                           59           a uvědomuje si do jisté míry také specifika zemí globálního Jihu.  Přesto nelze říct,           že by Hinesovy argumenty byly úplně komplexní – stejně jako většina ostatních (s vý-           jimkou Douthwaita, viz dále) nejde v argumentaci úplně do hloubky, jeho argumen-           tace, byť logicky konzistentní, je spíše politickým prohlášením než odbornou statí.           Ve své přímočarosti tak může být přesvědčivý, při podrobnějším pohledu však ne-           chává mnoho otázek nezodpovězených. Hines je ve svých prohlášeních každopádně           mnohem radikálnější ve smyslu opozice vůči současnému systému: „Tato kniha není           proti obchodním dohodám [např. GATT]. Chce jen, aby měly jiný konečný cíl, a to           chránit a znovu diverzifikovat lokální ekonomiky, spíše než ten současný, který nutí           všechny národy klanět se falešnému bohu mezinárodní konkurenceschopnosti. […]           Je to dotěrné a heretické volání po odmítnutí celosvětového náboženství globalizace.“           (Hines 2000: x)                 Hines předkládá vcelku stručné vymezení lokalizace, když ji definuje jako pro-           tiváhu a protipól globalizace: „Lokalizace – proces, který působí proti trendu globali-           zace tím, že diskriminuje ve prospěch lokálního. V závislosti na kontextu bývá ‚lokální‘           definováno jako část národního státu, přestože to v některých případech může být stát             59) Hines stejně jako další AAA používá (dnes spíše zastaralý) termín „rozvojové země“ (de-           veloping countries). Já se zde kloním spíše k termínu „země globálního Jihu“, který se snaží           vyhnout lineární představě rozvoje a dělení zemí na tzv. rozvinuté a rozvojové (rozuměj ještě           nedostatečně rozvinuté). Blíže k této problematice např. Daněk et al. (2008) a celkově diskurs           post-rozvoje. Kde je termín použit v přímé řeči, nechávám původní termín autora/ky.                                                                                             63","Lokální ekonomiky v souvislostech aneb Produkce a spotřeba z blízka             samotný, případně dokonce regionální uskupení národních států. Politiky podporující          lokalizaci jsou takové, které zvyšují kontrolu komunit a národních států nad ekonomi-          kou. […] Lokalizace nespočívá v omezování toku informací, technologií, obchodu a in-          vestic, managementu a legálních struktur, které ve skutečnosti podporují lokalizaci,          tyto toky mohou být naopak zlepšeny novým důrazem na lokálnost ve světových pra-          vidlech obchodu a rozvojové pomoci. […] Nejde o návrat k přebujelé státní kontrole,          pouze o to, aby vláda nastavila politický a ekonomický rámec umožňující lidem, komu-          nitním skupinám i podnikatelským subjektům, aby znovu diverzifikovali své vlastní                                                    60          lokální ekonomiky.“ (Hines 2000: 4–5, 27)                Jak píše Hines už v předmluvě: „Alternativou [ke globalizaci] je, že všechno, co          může být produkováno v rámci státu nebo regionu,  by tam být produkováno mělo.                                                            61          Dálkový obchod by byl potom redukován pouze na dovoz toho, co nemůže pocházet          z dané země nebo geografické oblasti. To by umožnilo zvýšení lokální kontroly nad          ekonomikou a možnost jejího spravedlivějšího a lokálnějšího sdílení. Tok technologií          a informací by byl podporován, pokud by mohl posílit lokální ekonomiky. Za těchto          podmínek by globalizační přístup ‚ožebrač svého souseda‘ mohl být nahrazen lokali-          začním, potenciálně více kooperativním přístupem ‚pomoz svému sousedovi‘.“ (Hines          2000: viii) 62                V návrhu politik, které by pomohly prosadit lokalizaci, se dále ukazuje směr vý-          voje, který si Hines pod pojmem lokalizace představuje:             –  „Ochrana národních a regionálních ekonomik proti dovozu zboží a služeb, které                mohou být produkovány lokálně;             –  pravidla pro průmysl vyžadující místní produkci pro místní prodej (site-here to                sell-here policy);             –  lokalizace peněžních toků, aby byly obnoveny komunitní ekonomiky;             –  lokální konkurenční politiky, aby byla zajištěna vysoká kvalita zboží a služeb;             –  „zavedení daní z primárních surovin a dalších daní, které mohou být využity na                zásadní a drahý přechod [k lokalizaci] a zajištění takového průběhu tohoto pře-                chodu, který umožní adekvátní ochranu životního prostředí;             60)  Hines  (2000:  28,  267)  také  přebírá  definici/vymezení  pojmu  lokalizace  od  Shumana          (1998: 6, viz výše) a vzadu v poznámce jmenuje další informační zdroje: ISEC (1999), Norberg-          -Hodge (1999), Goldsmith \& Mander (1999/2003), Douthwaite (1996), Kretzman \& McKnight          (1995).          61) Jak bylo patrné v citátu výše, pod pojmem „regionální“ má Hines na mysli regionální usku-          pení států, např. tzv. CEE region, tj. Central and Eastern Europe, viz např. Hines (2000: 27).          62) V angličtině slovní hříčka, přístup beggar-your-neighbour vs. better-your-neighbour (viz          Hines 2000: viii).            64","Pojetí lokalizace u vybraných autorů a autorek                 –  zajištění  demokratické  participace  v  lokálních  ekonomických  i  politických                 systémech;                                                          63              –  přeměna rozvojových politik aid and trade  tak, aby přispívaly spíše k obnovení                 lokálních ekonomik než k mezinárodní konkurenci.“ (Hines 2000: viii)                 Jinými slovy, lokalizační přístup je podle Hinese následující: „Dálkový obchod           slouží pouze k obstarání toho, co nemůže být vyprodukováno v daném regionu. A pravi-                                                                                            64           dla pro tento ustupující mezinárodní sektor jsou obdobná pravidlům hnutí fair trade,           kde je dána přednost zboží vyráběnému za podmínek výhodných pro dělníky, lokální           komunity a životní prostředí. Političtí aktivisté musí požadovat nový směr a konečný           cíl obchodních pravidel. Ten musí přispívat k obnově a ochraně lokálních udržitelných           ekonomik.“ (Hines 2000: ix–x)                 Základním  cílem  lokalizačních  politik  je  tedy  podle  Hinese  „umožnit  státům,           místním (samo)správám a komunitám, aby znovu získaly kontrolu nad svými lokál-           ními ekonomikami; aby je mohli diverzifikovat, jak jen možno, a aby obnovili stabi-           litu komunitního života. […] Omezení dopravy výrobků a služeb (vzdálenosti od do-           davatele  ke spotřebiteli)  je také environmentálním cílem. Ve zkratce, existovala by           pozitivní diskriminace ve prospěch lokálního.“ (Hines 2000: 29, 62) Prosazení loka-           lizačního přístupu by podle Hinese navíc nepřímo pomohlo i prosazení dalších cílů,           např. cílů hnutí za lidská a zvířecí práva, pracovní práva a ochranu životního prostředí           (Hines 2000: ix–x).                 Následně pak Hines cíle lokalizace poněkud generalizuje, když říká: „Klíčovým           konečným cílem [lokalizace] je zajistit, aby v jádru přechodu k více lokalizované eko-           nomice  byly  cíle  zajištění  udržitelného  uspokojování  základních  potřeb,  zlepšování           lidských práv, zmenšování rozdílů v moci mezi různými skupinami a gendery a zvyšo-           vání rovnosti a demokratické kontroly nad rozhodováním. Pokud tato pravidla získají           obecnou podporu, potom musí být politiky ve prospěch lokalizace navržené dále nebo           jakékoli jiné předložené neustále posuzovány podle těchto kritérií. To platí, ať už jsou           tato měření diskutována, nebo zaváděna v praxi. Politiky lokalizace musí být také in-           kluzivní a podporující lokalizační opatření všude tam, kde mají za cíl zlepšovat život           většiny lidí. To je to, co bývalo nazýváno internacionalismem.“ (Hines 2000: 31)                 63) Hines používá poněkud zastaralý pojem rozvojová pomoc (development aid), v současnosti           se používá spíše rozvojová spolupráce (development cooperation).           64) Fair trade (spravedlivý obchod) můžeme definovat jako „způsob obchodu, který dává příle-           žitost pěstitelům, řemeslníkům a zaměstnancům v zemích globálního Jihu, aby se mohli uživit           vlastní prací za důstojných podmínek. […] Prinicpy fair trade se opírají o tři pilíře, ekonomický,           sociální a environmentální.“ (Bílý \& Fraňková 2012: 22)                                                                                             65","Lokální ekonomiky v souvislostech aneb Produkce a spotřeba z blízka                   S dalším lokalizačním autorem, kterým je Rob Hopkins, se opět vracíme k dů-          razu spíše na environmentální rozměr současných problémů, i když i komunity zůstá-          vají v tomto případě v centru pozornosti, zejména ovšem jako tvůrci a nositelé potřeb-          ných změn. Hopkins zdůrazňuje především klimatické změny a ropný zlom jako zá-          sadní okolnosti, které budou již v blízké budoucnosti určovat náš životní způsob. Spolu          s Douthwaitem (viz dále) sdílí názor, že „časy, kdy bylo možné vnímat globalizaci jako          neporazitelné a neochvějné monstrum a lokalizaci jako nějaký druh lifestylového vý-          běru, jsou pryč“ (Hopkins 2008: 15). Jinak řečeno, naše závislost na fosilních palivech          jako levném zdroji energie je kvůli změnám klimatu a ropnému zlomu neudržitelná.          Výrazné změny našeho životního způsobu nás proto čekají každopádně, ať už chceme          nebo ne. Je pouze na nás, jestli tento přechod bude spíše dobrovolný a postupný, nebo                                              65          vynucený a potenciálně katastrofický.                                                                             66                Ústředním tématem Hopkinsovy knihy je budování resilience,  přičemž loka-          lizace podle něj tvoří její nedílnou součást. Jeho postoj lze shrnout takto: „Nejde již          jen o to, jestli bychom měli zpochybňovat ekonomickou globalizaci, protože je ne-          spravedlivá, nerovná nebo chamtivě ničí přírodní prostředí a kultury. Místo toho je          třeba podívat se na Achillovu patu globalizace, před kterou není jiné ochrany než bu-          dování resilience: míra její závislosti na ropě. […] Posun směrem k lokalizovanějšímu,          energeticky efektivnímu a produktivnímu životnímu uspořádání není volbou: je to ne-          vyhnutelný směr pro lidstvo.“ (Hopkins 2008: 14) Hopkins se také nejvíc ze všech          AAA zabývá konkrétními možnostmi, jak přechodu k navrhovaným změnám dosáh-          nout. Klíčový proces v tomto ohledu představuje vznik a rozšíření komunitního hnutí          proměny (transition movement, viz např. Klenovská 2011), v rámci něj je pak zásad-          ním procesem komunitní plánování a tvorba dlouhodobé vize komunity (viz Hopkins,          kap. 7–9). Hopkins dává do kontrastu „konvenční environmentalismus“ s „přístupem          proměny“ (transition approach), jejich srovnání viz Tabulka 4.                Následující definici pojmu lokalizace, resp. relokalizace přebírá Hopkins od Tal-          bertha et al. (2006: 2, dle Hopkins 2008: 68): „Proces, ve kterém se region, země,             65) „Proč je malé nevyhnutelné […] Rostoucí počet autorů a myslitelů nyní tvrdí, že pokles          dostupnosti tekutých paliv a jejich rostoucí cena nevyhnutelně povede k tomu, že se lokální          měřítko stane důležitější. Jak píše David Fleming: „Lokalizace se nachází přinejlepším na hra-          nici praktických možností, ale má ve svůj prospěch jeden rozhodující argument, totiž že nebude          žádná jiná alternativa.“ (Hopkins 2008: 68)           66) Dle Hopkinse „resilience znamená schopnost systému, od jednotlivců po celé ekonomiky,          držet pohromadě a uchovat si schopnost fungování i při změnách a šocích zvenčí“ (Hopkins          2008: 12). „Nyní vidím resilienci takto: kultura postavená na své schopnosti fungovat nekoneč-          ně (indefinitely), žít v rámci svých limitů a být schopná vzkvétat, protože tak činí.“ (Hopkins          2008: 13)            66","Pojetí lokalizace u vybraných autorů a autorek              Tabulka 4: Srovnání „konvenčního environmentalismu“ a přístupu hnutí proměny (transition           movement) dle Hopkins (2008: 135)              Konvenční environmentalismus             Přístup hnutí proměny                                                      (transition movement)              Individuální chování                     Skupinové chování              Jednotlivá témata                        Holistický přístup              Nástroje: lobování, kampaně a protesty   Nástroje: zapojování veřejnosti,                                                      ekopsychologie, umění, kultura, kreativní                                                      vzdělávání              Udržitelný rozvoj                        Resilience/relokalizace              Strach, vina a šok jako motivace k jednání  Naděje, optimismus a proaktivní přstup                                                      jako motivace k jednání              Změna národních a mezinárodních politik   Změna národních a mezinárodních politik             skrze lobování                           tak, aby byly žádoucí pro voliče              „Obyčejný člověk“ jako problém           „Obyčejný člověk“ jako řešení              Všeobecné kampaně                        Zacílené intervence              Zapojení na jediné úrovni                Zapojení na více úrovních zároveň              Preskriptivní – předepisuje, co dělat    Funguje jako katalyzátor – nemá             a co je správné                          jednoznačné odpovědi              Emise skleníkových plynů                 Emise skleníkových plynů plus indikátory             jako hlavní indikátor                    resilience (odolnosti systému)              Víra, že ekonomický růst je nadále možný,   Plánování ekonomického obrození             pouze by se měl „ozelenit“ (greener growth)  zaměřeného                                                      na lokální měřítko              město, nebo dokonce čtvrť osvobodí od přehnané závislosti na globální ekonomice           a investuje své vlastní zdroje do produkce významného množství zboží, služeb, potra-           vin a energie, které spotřebovává ze své lokální vybavenosti finančního, přírodního           a lidského kapitálu.“ Hopkins sám k tomu dodává: „Zvýšená resilience a silnější lo-           kální ekonomika neznamenají, že svoje vesnice a města oplotíme a nedovolíme žád-           nou výměnu s okolím. Nejde o odmítnutí obchodu nebo růžovými brýlemi nahlížený           návrat k nějaké vysněné minulosti. Co to znamená, je být lépe připraven na hubenější                                                                                             67","Lokální ekonomiky v souvislostech aneb Produkce a spotřeba z blízka                                                                                              67          (leaner) budoucnost, být více soběstačný a upřednostňovat lokální před dovezeným.“          (Hopkins 2008: 55)                Poněkud šalamounsky pak na jiném místě dodává: „Já bych řekl, že potřebujeme          budovat schopnost produkovat lokálně ty věci, které produkovat lokálně můžeme. Je          samozřejmě snadné napadat ideu [lokalizace] poukazováním na věci, jako jsou po-          čítače  nebo  pánve  na  smažení,  které  na  lokální  úrovni  být  produkované  nemohou.          Nicméně je spousta věcí, které lokálně produkovat můžeme: široká škála sezónních          druhů ovoce a zeleniny, čerstvé ryby, dřevo, houby, barviva, mnoho léčiv, nábytek, ke-          ramika, zateplovací materiály, mýdlo, chleba, sklo, mléčné produkty, vlněné a kožené          výrobky, papír, stavební materiály, parfémy a čerstvé květiny – pokud mám jmenovat          jenom pár. […] Nechceme  vytvořit ekonomiku ‚nic dovnitř, nic ven‘, ale spíše uza-          vřít ekonomické vazby, kde to jde, a produkovat lokálně to, co je možné.“ (Hopkins          2008: 68) Vizi pro rok 2030 pak Hopkins představuje v sedmi základních oblastech:          zemědělství, zdravotnictví, vzdělávání, ekonomika, doprava, energie a bydlení (Hop-          kins 2008: 104–117).                Hopkins také uvádí důležité rozlišení dvou pojmů týkajících se soběstačnosti:          self-sufficiency a self-reliance, převzaté od Colina Tudge. Self-sufficiency má podle něj          význam totální soběstačnosti: „Soběstačná (self-sufficient) země by produkovala úplně          všechno, co potřebuje, a vůbec by neobchodovala s ostatními, a to by, pro většinu zemí,          byl nesmysl“ (Tudge dle Hopkins 2008: 104), zatímco self-reliance znamená, „že si          každá země bude produkovat vlastní základní potraviny a bude schopna s nimi vyjít          v době krize“ (Tudge dle Hopkins 2008: 104), což je podle obou autorů strategicky          výhodné jak pro země globálního Severu, tak pro země Jihu. 68                Cílem je tedy podle Hopkinse budovat resilienci (která zahrnuje lokalizaci), a tím          využít příležitost, kterou nám nutný odklon od fosilních paliv přináší. „Výběr je jasný:          pokud  bude  menšina  mocných  států  pokračovat  v  upřednostňování  ekonomického          systému  podporovaného  centralizovanými  technologiemi  a  zranitelnými  dodávko-          vými trasami, bude ho muset chránit za enormních nákladů a rizik pro občanské svo-          body. Na druhé straně, pokud se přeorientujeme na decentralizovanou světovou eko-          nomiku založenou na spravedlivém a efektivním používání obnovitelných zdrojů ener-          gie a relokalizujeme své dodávkové systémy, budeme mít komunity, které nemohou             67) Hopkins v tomto kontextu zmiňuje také definici a poznámku Shumana, že nejde o to vy-          tvořit ekonomiku Robinsona Crusoe (Shuman in Hopkins 2008: 69). Oba tím zřejmě narážejí          na to, že právě ostrov s osamělým a nedostatečně zásobeným Robinsonem Crusoe je v main-          streamové ekonomii častým učebnicovým příkladem, jak funguje ekonomika bez komparativní          výhody a dělby práce.           68) Koncept soběstačnosti (self-reliance) popsal již dříve další ze zastánců lokalizace, John          Galtung (1986, blíže viz Johanisová 2007: 53).            68","Pojetí lokalizace u vybraných autorů a autorek              být snadno ohroženy, ale co je nejdůležitější, které také neohrožují nikoho dalšího.“           (Paul Allen dle Hopkins 2008: 113) 69                   Předposledním z analyzovaných autorů je Richard Douthwaite. Jeho kniha           Short Circuit představuje podle mého názoru nekomplexnější pojednání na téma eko-           nomické lokalizace – jak množstvím konkrétních příkladů, tak šíří záběru a odbor-           ností  ekonomické  argumentace.  Douthwaite  kritizuje  současný  ekonomický  systém           v mnoha ohledech (závislost na ekonomickém růstu, tvorba peněz formou dluhu sou-           kromými bankami, nestabilita světového finančního systému, závislost ekonomiky na           neobnovitelných zdrojích atd.) a také, stejně jako s různou intenzitou všichni zmiňo-           vaní autoři, kritizuje dopady současného ekonomického systému na místní komunity.                 V předmluvě Douthwaitovy knihy vymezují Norberg-Hodge \& Mayo (in Douth-           waite 1996: ix) lokalizaci následovně: „Lokalizace neznamená, že všechno by mělo být           produkováno lokálně, ani neznamená konec obchodu. Jde jen o vytvoření lepší rov-           nováhy mezi lokálními, regionálními, národními a mezinárodními trhy. Jde také o to,           aby velké korporace měly méně, a komunity naopak více kontroly nad tím, co je produ-           kováno, kde, kdy a jak, a aby obchod byl férový a přinášel výhody oběma stranám. […]           Lokalizace není o izolaci komunit od ostatních kultur, ale o vytvoření nové, udržitelné           a rovné základny, díky které mohou tyto komunity interagovat.“ Sám Douthwaite pak           uvádí, že zásadní je změna základní otázky. Místo tradiční „Co můžeme nabídnout           zahraničním trhům?“ na dosti radikálně jinou: „Které z našich potřeb můžeme začít           uspokojovat ze zdrojů našeho regionu?“ (Douthwaite 1996: xiii)                 Douthwaite rozlišuje dva základní modely produkce. Jedním je rolnická ekono-           mika (peasant economy), což je „společnost, ve které většina rodin vlastní výrobní           prostředky pro své živobytí, ať už je to dílna, rybářská loď, obchod, odborná praxe           nebo farma. V takové ekonomice je samozřejmě možné, aby se rodiny spojovaly s dal-           šími rodinami a vlastnily výrobní prostředky dohromady. […] Ti, kteří si chtějí zajistit           živobytí, seženou nebo si půjčí kapitál, aby zaměstnali sami sebe, a svůj plat vnímají           jako přínos.“ (Douthwaite 1996: 31–32) V protikladu k ní Douthwaite vymezuje prů-           myslovou ekonomiku (industrial economy) jako „systém, ve kterém jsou činnosti pri-           márně motivovány ziskem pro akcionáře spíše než projevem určitého způsobu života.           V průmyslovém systému skupina investorů typicky složí kapitál, zaměstná pracovníky           a platí jim plat vnímaný jako náklad, který je třeba minimalizovat, spíše než přínos.           Mezi těmito systémy je také rozdíl v měřítku – zatímco investory vlastněný průmy-           slový systém může růst do extrémní velikosti (např. General Motors), rolnické pod-           niky mají naproti tomu tendenci zůstat malé (pokud nepřijmou způsob průmyslového             69) Zde velmi obdobná myšlenka, kterou vyjádřil již Schumacher (1973/1993) a také Mackin-           der (1919), viz kap. 1.1 a pozn. 143.                                                                                             69","Lokální ekonomiky v souvislostech aneb Produkce a spotřeba z blízka             systému  a  nenajmou  zaměstnance,  kteří  nejsou  zároveň  přímými  spoluvlastníky          firmy).“ (Douthwaite 1996: 32)                Cílem  je  podle  Douthwaita  vytvořit  udržitelné  a  stabilní  lokální  ekonomiky          (Douthwaite 1996: 34). Nejde přitom o to úplně odstranit průmyslový systém pro-          dukce, spíše hledat přiměřenou rovnováhu mezi výše popsanými dvěma póly. „Posel-          ství této knihy spočívá v tom, že už existují nebo mohou být vynalezeny způsoby, které          povedou k lepší rovnováze mezi industrializovaným světem a lokální komunitou, že          regionální kultury mohou být znovuobjeveny a obnoveny a že děti mohou zůstat tam,          kde se narodily. To se nicméně může podařit, pouze pokud skupinky lidí ve stovkách          komunit budou ochotny zasadit se o znovunastolení této rovnováhy. […] Pro lidi, kteří          věří, že industriální ekonomika je neudržitelná a i nadále bude ohrožovat živobytí a de-          mokracii, pokud zůstane bez kontroly, není důležitějšího úkolu než pracovat v rámci          svých komunit na praktických příkladech toho, že existuje i jiná cesta.“ (Douthwaite          1996: 360)                Tři přístupy, které podle Douthwaita budeme muset přijmout, pokud chceme do-          sáhnout uspokojivé koexistence rolnického a industriálního systému, jsou následující:             1.  „Je potřeba začít využívat lokální zdroje k uspokojení potřeb v rámci komunity                spíše než přání vzdálených trhů.“ (Douthwaite 1996: 33)            2.  „Světové ceny nesmí určovat, co budeme [v rámci komunity] vyrábět“ (Douth-                waite 1996: 35), protože cena zboží, kterou jsou za ni ochotni zaplatit cizinci,                nijak neodráží hodnotu, kterou má dané zboží pro členy komunity.            3.  „Je potřeba, aby naše klíčové výrobní procesy fungovaly bez vstupů ze světo-                vého systému. Pokud se snažíme vybudovat novou ekonomiku, protože se už                nemůžeme spolehnout na světový systém, naše nová ekonomika potřebuje být                nezávislá na světovém systému ve všech fázích.“ (Douthwaite 1996: 47)                První prioritou je přitom finanční/peněžní nezávislost komunity, dále je potřeba          se zaměřit na energii, potraviny a oblečení. Proto jsou podle Douthwaita čtyři základní          kroky k větší lokální soběstačnosti následující:             1.  nezávislý měnový systém;            2.  nezávislý bankovní systém;            3.  energie z lokálních obnovitelných zdrojů;            4.  základní potraviny a oblečení z místních zdrojů (Douthwaite 1996: 50).                I pro Douthwaita je klíčová otázka místního vlastnictví. Zásadní roli by podle něj          měly v lokální ekonomice hrát tzv. komunitní podniky (community enterprise), při-          čemž je Douthwaite pojímá poněkud šířeji než Shuman (viz výše). Podle Douthwaita          totiž nejde jen o podnik opravdu spoluvlastněný komunitou, resp. některými jejími          členy, ale může to být jakýkoli podnik, který uspokojuje zájmy a poptávku v rámci          komunity a jehož vlastník přijímá svůj morální závazek vůči ní a usiluje o rovnováhu          mezi vlastními zájmy a zájmy komunity (Douthwaite 1996: 341).            70","Pojetí lokalizace u vybraných autorů a autorek                    Na závěr Douthwaite dodává: „Cokoli děláme lokálně, nikdy nesmíme zapome-           nout, že se snažíme vybudovat společnost spíše než ekonomiku. […] Ve skutečnosti           neexistuje nic jako individuální úspěch. Každý z nás je výsledkem nejen milionů let           evoluce, ale jsme ovlivněni také dalšími lidmi od chvíle, kdy jsme byli počati. Proto           myšlenky, přístupy a dovednosti, které máme, nikdy nejsou skutečně naše vlastní, jsou           výsledkem náhody, historie, genetického dědictví a vlivu dalších lidí. […] Lidé jsou           úplnými lidmi pouze v kontaktu s ostatními a většina z nás najde štěstí nejsnáze skrze           společné výsledky. Pokud se spojíme se svými sousedy v dobrodružství budování lo-           kální ekonomiky, která nás všechny bude zásobovat a podporovat, čekají na nás sku-           tečné štěstí a hluboká radost.“ (Douthwaite 1996: 362–363)                   Poslední z AAA jsou Helena Norberg-Hodge a její spoluautoři Todd Merri-           field a Steven Gorelick. Jejich kniha Bringing the Food Economy Home je specifická           v tom, že se věnuje převážně pouze jedné oblasti lokalizace, a to produkci a spotřebě           potravin (viz pravidla výběru analyzovaných AA, kap. 1.2). Šíře argumentačních témat           je dosti široká a zahrnuje ekonomické, sociální i environmentální a také institucionální           aspekty lokalizace. Ve svém pojetí se Norberg-Hodge et al. velmi blíží Douthwaitovi,           a to i výraznou mírou opozice vůči současnému socio-ekonomickému systému, jejich           text  působí  nicméně  mnohem  více  aktivisticky  a  zaujatě:  „Všechny  tyto  turbulence           [krachy farmářů, nedostatek potravin, rozšíření GMO] mají svůj původ v industriali-           zaci a globalizaci potravin a zemědělství. Jídlo bylo redukováno na komoditu na nesta-           bilním trhu, farmaření je čím dál více specializované, náročné na kapitál a založené na           technologiích, a marketing potravin je stále více globalizovaný. Tyto trendy se ukazují           být katastrofální jak pro spotřebitele, tak pro farmáře, lokální ekonomiky a životní           prostředí; nicméně, většina vlád se snaží tento proces ještě urychlit pomocí politik,           které mají za cíl vyšší exporty a menší bariéry obchodu, více chemikálií a genetického           inženýrství.“ (Norberg-Hodge et al. 2002: 1)                 Obdobně jako někteří předchozí autoři i Norberg-Hodge et al. popisují dva pro-           tikladné modely produkce – globální potravinový systém vs. lokálně adaptovaný po-           travinový  systém:  „Tyto  dvě  možnosti  jsou  reprezentovány  zásadně  odlišnými  typy           potravinových systémů. Globální systém je charakterizován velkým měřítkem, vysoce           mechanizovanými,  monokulturními  a  chemicky  intenzivními  metodami  s  produkcí           orientovanou na vzdálené a stále více globalizované trhy. Rozšířené používání exter-           ních vstupů, velkých strojů, dálkové dopravy a komunikační infrastruktury dělá tento           systém extrémně kapitálově a energeticky intenzivním. Tento potravinový systém cha-           rakterizuje také výrazná závislost na znalostech a technologiích vytvořených malým           počtem institucí západního typu. Cílem je neustále se zvyšující zemědělská efektivita           (efficiency) – definovaná jako maximalizace sklizně úzké škály globálně obchodova-           ných komodit a minimalizace lidské práce. […] Příliš často jsou výsledné technologie                                                                                             71","Lokální ekonomiky v souvislostech aneb Produkce a spotřeba z blízka             prosazovány na farmách bez přihlédnutí k lokálním ekologickým a sociálním podmín-          kám. To vedlo k přizpůsobení zemědělské produkce, krajiny a rozmanitých kulturních          tradic potřebám dostupných technologií a homogenizaci přírody a kultury tak, aby          sloužily globální ekonomice.“ (Norberg-Hodge et al. 2002: 3–4)                Naproti tomu lokálně adaptované potravinové systémy „jsou typicky oriento-          vané na lokální a regionální spotřebu s relativně malými vzdálenostmi – tzv. potra-          vinovými mílemi (food miles) – mezi producentem a spotřebitelem. V mnoha přípa-          dech jsou tyto dvě skupiny přímo propojeny. Tyto nové potravinové systémy, které          se  vyvinuly ve  specifickém  sociálním, ekonomickém a environmentálním kontextu,          v mnoha ohledech připomínají ty v tradičních kulturách. Na Jihu lze ještě stále najít          tisíce  původních,  tradičních,  lidových,  místně  zakořeněných  (vernacular)  zeměděl-          ských systémů – lokální potravinové systémy v relativně malém měřítku, které ucho-          vávají zdroje a jsou adaptovány na specifické místní podmínky.“ (Norberg-Hodge et          al. 2002: 4) „Základní charakteristikou lokálních potravinových systémů je relativně          nízký ukazatel food miles – vzdálenosti, kterou urazilo jídlo, než se dostalo k zákazní-          kovi.“ (Norberg-Hodge et al. 2002: 17)                Podle Norberg-Hodge et al. tedy posun směrem k lokalizaci znamená „získání          zdravé rovnováhy mezi obchodem a lokální produkcí a ukončení fikce, že obchod je          vždycky výhodný pro všechny strany a více obchodu je vždycky lépe než méně. Tento po-          sun také znamená uvědomění si, že základní není tržní cena jídla, ale jeho náklady – pro          životní prostředí, venkovská živobytí, lidské zdraví a pocit komunity. Globální potravi-          nový systém je ve všech těchto ohledech velmi nákladný, zatímco potravinová bezpečnost,          kterou slibuje, je přinejlepším nejistá.“ (Norberg-Hodge et al. 2002: 100) Cílem lokali-          zace pak podle nich „není eliminovat veškerý obchod, ale omezit ten obchod, který není          nutný, a podpořit změny, které vedou k posílení a diverzifikaci ekonomik jak na komu-          nitní, tak na národní úrovni. Stupeň diverzifikace, druh produkovaného zboží a množství          obchodu se přirozeně budou lišit region od regionu.“ (Norberg-Hodge et al. 2002: 113)                Přehled šesti výše představených přístupů ke konceptu ekonomické lokalizace          poskytuje Tabulka 5 na následujících stranách. Jednotlivé přístupy jsou vymezeny po-          mocí sedmi charakteristik (viz kap. 1.2):             –  definice ekonomické lokalizace (i když v některých případech implicitní);             –  hlavní cíl;             –  hlavní témata či oblasti zájmu;             –  hlavní aktéři;             –  vize či ideální model fungování ekonomiky;             –  hlavní principy a/nebo politiky;             –  míra opozice vůči mainstreamové ekonomii.               72","Pojetí lokalizace u vybraných autorů a autorek               Tabulka 5: Přehled přístupů k ekonomické lokalizaci dle jednotlivých analyzovaných autorů a autorek a vybraných sedmi charakteristik                 Míra 70    opozice  Nízká             Nízká                      Hlavní principy a politiky  1. přestat ničit kvalitu místního   života, aby bylo vyhověno mobilním   korporacím a místo toho rozvíjet  komunitní korporace, které mají za cíl   zvyšovat kvalitu místního života.  2. přestat se soustředit na export   a místo toho usilovat o odstranění   nebezpečných závislostí vytvářením   nových podniků, které nahrazují   dovozy a které uspokojuj                            Vize, model    fungování  Komunitní podniky  Bioregionální rozvoj,   zasíťovaná produkce/   ekonomika (network   production / network   economy)                       Hlavní aktéři  Lokální komunity,   místní a národní   vlády (asistující   role)  Lokální komunity,   trhy, národní   vlády (omezená   regulační role) 70) Nízká míra opozice vůči mainstreamové ekonomii znamená, že AAA nezpochybňuje základní předpoklady mainstreamové ekono- mie (viz kap. 2.3) a věří v tržní řešení s pouze dílčími úpravami fungování trhu. Vysoká míra opozice vůči                       Hlavní oblasti  Lokální produkce pro   lokální potřeby, lokální   vlastnění podniků   a lokální koloběh peněz  Regionální výroba,   spotřeba    a recyklace                             Větší kontrola   komunit nad   vlastním osudem  Snižování   ekologické stopy                   Cíl                                                                       pozice. Přesto lze tvrdit, že žádné „střední hodnoty“ nebyly mezi AAA nalezeny.                         Přechod k lokálnímu neznamená   odříznutí se od okolního světa.  Znamená rozvíjení lokálně vlastněných  podniků, které využívají místní zdroje   udržitelně, zaměstnávají místní   pracovníky za slušný plat a slouží   primárně místním spotřebitelům.  Znamená větší soběstačnost a menší  závislost na dovozu. Řízení se přesouvá  ze zasedacích síní vzdálených korporací   zpátky                        Definice                     Autoři    a autorky  Shuman           Desai   \& Riddlestone                                                                                               73","Lokální ekonomiky v souvislostech aneb Produkce a spotřeba z blízka                  Míra 70    opozice  Vysoká                      Vysoká                  Hlavní principy a politiky  1. ochrana národních a regionálních  ekonomik proti importu zboží a služeb,  které mohou být produkovány lokálně.  2. pravidla pro průmysl vyžadující   produkci i prodej v daném místě. 3. lokalizace peněžních toků, aby byly   obnoveny komunitní ekonomiky.  4. lokální konkurenční politiky pro  zajištění vysoké kvality zboží a služeb. 5. zavedení daní z pr                        Vize, model    fungování  Změna pravidel   mezinárodního   obchodu i rozvojové   pomoci, přeměna   WTO na WLO a GATT   na GAST, 71  pozitivní   diskriminace ve   prospěch lokálního  Hnutí proměny   (transition movement)                   Hlavní aktéři  Lokální komunity,   transformované   mezinárodní   instituce, národní   vlády  Lokální komunity,   místní a národní   vlády (asistující   role) 71) WTO = World Trade Organisation, WLO = World Localization Organisation, GATT = General Agreements on Tarif and Trade,                   Hlavní oblasti  Internacionalizace   spíše než globalizace,   pravidla pro   mezinárodní obchod  Zemědělství,   zdravotnictví,   vzdělávání, ekonomika,   doprava, energie   a bydlení                        Znovuzískání   kontroly komunit,   regionů a států   nad vlastními   ekonomikami,   omezení dopravy   výrobků a služeb  Větší resilience   GAST = General Agreements on Sustainable Trade (Hines 2000: 130, viz také kap. 4.5)               Cíl                                               komunit                  Lokalizace je proces, který působí proti  trendu globalizace tím, že diskriminuje   Zvýšená resilience a silnější lokální   ekonomika znamenají být lépe  připraven na hubenější budoucnost,  být více soběstačný a upřednostňovat  lokální před dovezeným. Je to budování  schopnosti produkovat lokálně ty věci,   které produkovat lokálně můžeme.                      Definice  ve prospěch lokálního.                 Autoři    a autorky  Hines                      Hopkins              74","Pojetí lokalizace u vybraných autorů a autorek                   Míra 70    opozice  Vysoká     Vysoká                   Hlavní principy a politiky  1. je potřeba začít využívat lokální  zdroje k uspokojení potřeb komunity   spíše než přání vzdálených trhů.  2. světové ceny nesmí určovat, co   budeme vyrábět. 3. je potřeba, aby naše klíčové výrobní   procesy fungovaly bez vstupů ze   světového systému.  1. omezení velikosti a ekonomické   moci nadnárodních korporací.  2. vyšší zdanění neobnovitelnýc                       Vize, model fungo-  vání  Rolnická či komunitní   ekonomika    (peasant/community   economy)  Lokálně adaptované   potravinové systémy                      Hlavní aktéři  Lokální komunity,   místní a národní   vlády (asistující   role)  Místní komunity                    Hlavní oblasti  Lokální/nezávislý   měnový a bankovní   systém, energie   z lokálních   obnovitelných zdrojů   a lokálně produkované   základní potraviny   a oblečení  Lokální produkce   potravin                        Stabilní a udržitelné    Omezení veškerého   obchodu, který není   nutný, a posílení   a diverzifikace   ekonomik na   komunitní i národní                  Cíl     komunity                            úrovni                      Lokalizace neznamená, že všechno   by mělo být produkováno lokálně,   ani neznamená konec obchodu.   Jednoduše jde o vytvoření lepší  rovnováhy mezi lokálními, regionálními,  národními a mezinárodními trhy. Jde   také o to, aby velké korporace měly  méně, a komunity naopak více kontroly  nad tím, co je produkováno, kde, kdy  a jak, a aby obchod byl férový a přinášel   výhody                     Definice                                            komunity.                   Autoři  Douthwaite             Norberg-   -Hodge et al.                                                                                              75","Lokální ekonomiky v souvislostech aneb Produkce a spotřeba z blízka            3.2. Tři lokalizační diskursy             Pokud se na analyzované AA podíváme skrze charakteristiky uvedené výše, můžeme          rozlišit tři různé proudy. Pro jejich vymezení se ukázala jako významná a rozlišující          kombinace dvou charakteristik: hlavní aktéři a míra opozice vůči mainstreamu. Na          základě kombinace těchto kategorií jsem rozlišila tři různé diskursy ekonomické loka-          lizace: lidově-reformní, institucionálně-radikální a lidově-radikální (k metodologii viz          kap. 1.2 a Tabulka 2).                Diskurs lidově-reformní, jehož představiteli jsou Shuman (2000) a Desai          \& Riddlestone (2002) je charakterizován kombinací důrazu na komunitní aktivity          zdola a nízké míry odporu vůči mainstreamové ekonomii a současnému systému.          Jak  již  bylo  uvedeno  výše,  Shuman  se  prohlašuje  za  silně  věřícího  v  ekonomický          růst, slabou centrální vládu, soukromé vlastnictví a ziskový motiv (2000: xii–xiv),          Desai \& Riddlestone pak volají po „aplikaci efektivních technologií a systémů v ma-          lém měřítku, aby se mohly lokální produkty a služby stát součástí mainstreamové          ekonomiky“ (Desai \& Riddlestone 2002: 12). Jejich model zasíťované ekonomiky          (networked economy) je proto orientován na schopnost malých producentů spo-          lupracovat, aby byli schopni obstát v globální konkurenci a dodávat do supermar-          ketové sítě (viz kap. 3.1, Obrázek 9). Tito autoři tedy v zásadě nekritizují základní          předpoklady současného ekonomického systému, chtějí spíše korigovat některé jeho          negativní důsledky (ztráta demokracie na lokální úrovni v důsledku rostoucí moci          korporací,  externality  v  oblasti  životního  prostředí  apod.),  a  v  zásadě  tak  zlepšit          fungování trhu.                Druhý diskurs, institucionálně-radikální, reprezentuje Hines (2000). Jeho          pojetí je charakteristické kombinací důrazu na institucionální prostředí a nastavení          pravidel mezinárodního obchodu a silné míry opozice vůči mainstreamovému eko-          nomickému systému. Hines navrhuje od základu přebudovat nastavení a cíle mezi-          národních institucí a změnit současnou WTO (Světová obchodní organizace) na WLO          (Světová lokalizační organizace), která by měla za cíl prosazovat ekonomickou lokali-          zaci jako „specifickou (a neškodnou) formu protekcionismu“ (Hines 2000: 153, 245)          a  diskriminaci  ve  prospěch  lokálního  (Hines  2000:  62,  153).   Obdobně  pak  navr-                                                                       72          huje přeformulovat mezinárodní dohody GATT (Dohody o clech a obchodu) na GAST          (Dohody o udržitelném obchodu). Hines opakovaně tvrdí, že lokalizace neznamená          návrat k přebujelé státní kontrole. Znamená pouze, že vláda vytvoří politický rámec,            72) „To proto, že WTO ukazuje, že když jsou vlády přesvědčeny, že nový směr je zásadní, jsou          ochotné podepsat účinné, proaktivní a efektivní mezinárodní dohody. […] Tentokrát ale musí          mít za cíl dosáhnout globální ekonomické a ekologické bezpečnosti, spíše než podporovat úzké          zájmy velkých korporací a zahraničních investorů.“ (Hines 2000: 170)            76","Pojetí lokalizace u vybraných autorů a autorek              který umožní lidem a podnikům obnovit diverzitu jejich lokálních ekonomik (Hines           2000: 29, 62). Přestože tedy i Hines vidí komunitní aktivity jako zásadní, z jeho po-           hledu mají význam hlavně ve formě tlaku na veřejné instituce a vlády jednotlivých                                                                                   73           zemí, aby se zasadily o zmíněné změny pravidel mezinárodního obchodu.  Hines se           také explicitně věnuje vztahu mezi globálním Severem a Jihem a dopadům lokalizač-           ních politik v kontextu rozvojové spolupráce a navrhuje nahradit rozvojové politiky           zaměřené na mezinárodní obchod opět větším důrazem na podporu lokální produkce           a spotřeby.                 Posledním, třetím diskursem je postoj lidově-radikální. Mezi jeho představi-           tele řadím Hopkinse (2008), Douthwaita (1996) a Norberg-Hodge et al. (2002). Tito           AA představují radikální opozici vůči mainstreamové ekonomii v kombinaci s jasným           důrazem na budování praktických komunitních alternativ zdola. Podle nich mohou           vlády a mezinárodní instituce přispět k podpoře lokalizace změnou svých priorit, roz-           hodně se na ně ale nelze spoléhat jako na iniciátory potřebných změn. Slovy Hop-           kinse, „nemůžeme čekat, až vlády převezmou vedení. […] Vlády obecně nevedou, spíše                                                      74           odpovídají  na  situaci.“  (Hopkins  2008: 76)   Nejvýraznější  názor ve  smyslu  kritiky           současných vládních politik pak představuje Norberg-Hodge et al. (2002: 17): „Změna           klimatu představuje tak velké riziko, že je iracionální pokračovat v zajetých kolejích           (business as usual), zejména pokud to znamená povzbuzovat lidi, aby byli závislí na           potravinách dopravovaných tisíce mil namísto potravin produkovaných v sousedství.           Tento přístup je na hranici šílenství, přesto je to přesně to, co současné vládní politiky           téměř ve všech zemích podporují.“ 75                 Podle těchto autorů je proto zásadní na instituce nečekat a nespoléhat, a za-           čít budovat alternativní ekonomické systémy svépomocí, a to co nejdříve. Zejména           Douthwaite  a  Hopkins  jasně  vyjadřují  názor,  že  vývoj  směrem  k  lokalizovanějším               73) V odvětvích a případech, kde bude zachována určitá míra mezinárodního obchodu (např.           obchod s kávou, výroba letadel apod., viz také kap. 3.3 a Tabulka 7) navrhuje Hines alespoň           plošně prosadit pravidla spravedlivého obchodu (fair trade, viz pozn. 64).           74) A dále pokračuje: „Můžeme udělat mnoho i bez vlády, ale můžeme také s vládou udělat           ještě o mnoho více.“ (Hopkins 2008: 77) Proto je podle něj potřeba na vládu tlačit a rozvíjet           aktivity na lokální úrovni, i když zatím nemají všeobecnou podporu (Hopkins 2008: 76–77).           „Role, kterou jsme identifikovali pro místní samosprávu v tomto procesu, je podporovat, nikoli           iniciovat.“ (Hopkins 2008: 144, 145)            75) V předmluvě k Douthwaitově knize pak Norberg-Hodge \& Mayo říkají: „Význam knihy Ri-           charda Douthwaita spočívá v tom, že ukazuje, že globalizace může být uměřená (globalization           can be contained), když budeme aplikovat tyto [lokalizační] alterenativy koherentně. Ukazuje           také, že můžeme začít budovat alternativní systémy už dnes, bez čekání na požehnání politiků           anebo zkázu světa.“ (Norberg-Hodge \& Mayo in Douthwaite 1996: ix)                                                                                             77","Lokální ekonomiky v souvislostech aneb Produkce a spotřeba z blízka             ekonomikám není pouze otázkou salónní akademické debaty či dobrovolného lifesty-          lového výběru. Podle nich jde kvůli ropnému zlomu a změnám klimatu o prakticky          nevyhnutelný scénář vývoje, který nás v blízké budoucnosti čeká – je pouze otázkou,          jak dobře na něj budeme (či nebudeme) připraveni. Je proto nanejvýš potřebné se na          tento vývoj začít co nejdříve adaptovat, protože pokud tak neučiníme, nevyhnutelný          přechod bude později mnohem problematičtější a bolestivější.                                                                         78","Pojetí lokalizace u vybraných autorů a autorek             3.3. Dimenze a aspekty ekonomické lokalizace              Je  zjevné,  že  mezi  analyzovanými  AA  a  jejich  přístupy  k  lokalizaci  existují  rozdíly.           Přesto zastávám názor, že je možné vystopovat a formulovat společné charakteristiky,           které pojem ekonomická lokalizace v rámci všech analyzovaných AA vymezují. Souhrn           obecnějších dimenzí a konkrétnějších aspektů, které ekonomická lokalizace v jejich           pojetí zahrnuje, poskytuje Tabulka 6. Obsahová stránka vyjmenovaných aspektů vy-                                                                                    76           chází z provedené analýzy, kategorizace a přesné formulace jsou mé vlastní.                 Ve všech zmiňovaných dimenzích i konkrétních aspektech přitom všichni AAA           vyzývají k aplikaci principu „pokud možno“, tedy k preferenci těchto faktorů a okol-           ností produkce a spotřeby či důrazu na jejich aktivní rozvíjení, nikoli k jejich prosazo-           vání ve všech případech nebo k nějakému absolutnímu zákazu aplikovat jiné přístupy.           Všichni AAA se také shodují, že cílem lokalizace v žádném případě není úplná autarkie           či odříznutí se od globálních vlivů, ať už ekonomických, kulturních či jiných. To, po           čem autoři volají, je „pouze“ větší vyváženost, rovnováha mezi důrazem na lokální,           regionální, národní a mezinárodní úroveň. Jelikož je podle nich tato rovnováha v sou-           časné době jednoznačně vychýlena ve prospěch globálního, je třeba podporovat a zdů-           razňovat právě výše zmíněné lokální aspekty produkce a spotřeby. 77                 Na otázku „Jak daleko je potřeba, aby komunita ve své snaze o soběstačnost šla?“           (Douthwaite  1996:  50)  tedy  Douthwaite  odpovídá:  „V  rámci  komunit  potřebujeme           zajistit jenom produkci na uspokojení základních potřeb, a pak už se můžeme cho-           vat zcela pragmaticky.“ Základní potřeby přitom podle něj tvoří nezbytné potraviny,           palivo / zroj energie a oblečení (obecněji pak oblasti financí, energie a potravin, viz Ta-           bulka 5). Pokud je ještě lokálně dostupná pracovní síla, může podle něj komunita pro-           dukovat i další věci, ale je to už otázka volby v dané situaci. Ve chvíli, kdy jsou všichni           plně zaměstnaní, jakékoli rozšíření lokální ekonomiky je nemožné, dokud komunita           nezvýší svojí produktivitu nebo nepřesvědčí ty svoje členy, kteří jsou ještě zaměstnaní             76) Uvedené dimenze jsou kompilátem z pojetí jednotlivých autorů, ne všechny jsou u všech           zastoupeny. Můj náhled samozřejmě není jediný možný, například již zmiňovaní Talberth et           al. (2006: 2) uvádějí dimenze tři: (a) lokalizace zboží a služeb; (b) lokalizace ekonomického           rozhodování a (c) lokalizace městské krajiny (v americkém kontextu problematiky tzv. sídelní           kaše – urban sprawl).            77)  Douthwaite  upozorňuje,  že  zatímco  po  většinu  historie  tvořila  lokální  produkce  základ           uspokojování lidských potřeb a zahraniční obchod byl pouze doplňkem a zálohou např. v pří-           padě neúrody, teď je situace opačná. Z původní zálohy se stal prakticky jediný systém pro-           dukce a postupně tu lokální (skoro) úplně nahradil. Stali jsme se tak závislí na nestabilním           světovém systému, který je tak provázaný, že krach jedné jeho složky může způsobit krach dal-           ších. Podle Douthwaitea je bezpochyby první na řadě krach finančního systému (Douthwaite           1996: 47).                                                                                             79","Lokální ekonomiky v souvislostech aneb Produkce a spotřeba z blízka             Tabulka 6: Souhrn obecnějších dimenzí a konkrétnějších aspektů, které koncept ekonomické          lokalizace v podání analyzovaných autorů a autorek zahrnuje            Dimenze významu         Konkrétní aspekty ekonomické lokalizace v rámci           ekonomické lokalizace   jednotlivých dimenzí           Prostorová/geografická  Snaha zkracovat vzdálenosti mezi produkcí a spotřebou                                   Preference lokálních výrobních prostředků,  zatímco know-how                                                                     78                                   a inovace jsou globálně sdílené           Územně plánovací        Rozvoj infrastruktury, která podporuje lokální produkci a spotřebu           Environmentální         Důraz na udržitelnost produkce a spotřeby                                   Co nejvíce uzavřený koloběh hmoty a energie, včetně využití odpadů                                   jako zdroje           Ekonomická              Důraz na koloběh peněz v místní ekonomice a místní finanční kapitál                                   Preference lokálního vlastnictví výrobních prostředků – individuální                                   nebo komunitní           Sociální                Důraz na budování komunity a spolupráci                                   Upřednostnění místních obyvatel a jejich potřeb před exportem            Kulturní                Snaha zachovat a rozvíjet místní kulturní zvyklosti, řemeslné                                   dovednosti apod.           Morální/etická          Budování vztahu a zodpovědnosti k určitému místu                                    Podpora také pro nepeněžní vztahy a uspokojování nemateriálních                                   potřeb           Politická               Preference demokratických způsobů rozhodování                                    Snaha rozhodovat na nejnižší možné (nejlépe komunitní) úrovni                                   (tj. princip subsidiarity), vyšší míra místní samosprávy           Strategická             Snižování závislosti na dovozech a budování resilience vůči výkyvům                                   světové ekonomiky           Ideologická             Protiváha ekonomické globalizaci, ideologická alternativa                                   převládajícímu ekonomickému systému a pojetí rozvoje založeného                                   na prosazování růstu a volného obchodu           Praktická/fyzická       Praktické projevy lokální produkce a spotřeby v konkrétních                                   oblastech (potraviny, energie, peníze, doprava, bydlení atd.), tj. vlastní                                   fyzické aktivity a jejich výsledky v materiálním světě            78) V tradičním ekonomickém pojetí se používá termín výrobní faktory, který zahrnuje půdu          (zástupný pojem pro přírodní zdroje obecně), práci a kapitál (viz např. Samuelson \& Nord-          haus 2007). Alternativní pojetí předkládá např. Ekins (1992: 48–61), který všechny zmiňované          zdroje pojímá jako kapitály, přičemž rozlišuje kapitál ekologický, lidský, sociální a organizační,          a vyrobený).            80","Pojetí lokalizace u vybraných autorů a autorek              v rámci mainstreamové ekonomiky, aby od této práce upustili (Douthwaite 1996: 51).           Ve druhé části své odpovědi pak Douthwaite dodává: „Ne tak daleko, jak si možná           myslíte,“ protože mnoho produktů, které by bylo na lokální úrovni těžké vyrobit, není           v lokalizované ekonomice potřeba. Industriální systém totiž potřebuje čím dál tím více           zboží a služeb nikoli na uspokojení potřeb koncových zákazníků, ale jen aby sám sebe           udržel v chodu (Douthwaite 1996: 51).                 Uvedené  dimenze  a  aspekty  lokalizace  tedy  nepředstavují  kritéria  absolutní,           spíše umožňují vyjádřit, do jaké míry a v jakých ohledech lze nějaký konkrétní projekt           považovat za lokalizovaný či lokální. Jak je také zdůrazněno v definici (viz dále), lokali-           zaci lze stěží považovat za nějaký stacionární stav, který by mohl být ukončený – úplná           lokalizace ve smyslu absolutní autarkie (tedy absolutní soběstačnosti v uspokojování           potřeb obyvatel určitého území) není cílem, alespoň tedy ne podle žádného z AAA.           Lokalizace je tedy definována v prvé řadě jako proces, který (opět podle všech AAA)           má za cíl hledat a ustavovat rovnováhu mezi měřítky, spíše než prosazení jednoho           měřítka na úkor všech ostatních. Míra lokalizace tedy vždy bude otázkou vyjednávání,           zohlednění konkrétní situace, potřeb místních obyvatel, jejich preferencí, možností           atd., jinými slovy, bude výsledkem politického procesu.                 Na druhou stranu, i když tedy v praxi „plné“ či „ideální“ lokalizace ani nelze do-           sáhnout, ani to velmi pravděpodobně není žádoucí (viz výše), pohyblivost hranice lo-           kální/ne-lokální neznamená, že tato hranice neexistuje, resp. že lze za lokální označit           jaksi cokoli. Přestože tedy lokalizace (či lépe konkrétní potenciálně-lokalizační praxe)           nemusí naplňovat všechny uvedené dimenze a aspekty, uvedené chápání lokalizace           předpokládá,  že  tyto  dimenze,  resp.  alespoň  většina  z  nich,  budou  přinejmenším           zohledněny či uváženy, a pak naplněny do míry, která odpovídá místním podmínkám           a potřebám.                 Stejně jako je poněkud neurčitá předpokládaná míra či rozsah lokalizace, je také           dosti neurčité prostorové vymezení lokálního. Dle Hinese lze „lokální“ vymezit na zá-           kladě typu produkovaného zboží či služby,  dle Norberg-Hodge et al. spíše na základě                                                    79            79) „Co ustaví hranice lokalizace, bude záviset na tom, jaké zboží nebo službu budeme brát           v úvahu. Vymezení by mělo odrážet názory a potřeby dotčených komunit, ale v konečném dů-           sledku to bude, ve smyslu alokace potřebných podpůrných zdrojů, politické rozhodnutí da-           ných států nebo regionálních uskupení států, o které jde. […] Rozsah oblasti, ve které bude           působit daný typ průmyslu, bude převážně národní stát, přestože pro některé zboží (jako např.           zemědělské produkty) může být daná [lokální] oblast menší než stát. Pro výrazně velká odvětví           průmyslu jako výroba letadel může být vymezením skupina států, které tvoří geografický blok.           […] Hlavním principem pro tato rozhodnutí bude, aby produkce byla v každé zemi tak lokální,           jak jen bude možné. Pro většinu sektorů povede postupné zvyšování energetických nákladů           k umístění produkce tak blízko trhům, jak jen to bude proveditelné.“ (Hines 2000: 30) Hines           také cituje Douthwaita a jím uvedený termín sociální pole. (Hines 2000: 29)                                                                                             81","Lokální ekonomiky v souvislostech aneb Produkce a spotřeba z blízka                                               80          sociálního a ekologického kontextu.  Hopkins pak uvádí jako optimální měřítko menší                                                                                    81          město s jeho venkovským zázemím (v britském kontextu tzv. market towns).  Douth-          waite v tomto kontextu zmiňuje sociologický termín sociální pole a studie, které se          snaží zodpovědět otázku, jaké je vhodné měřítko pro udržitelný rozvoj. Jako praktický          indikátor  „lokálního“  navrhuje  např.  oblast  cirkulace  místních  novin  (Douthwaite          1996:  52–56).  Existují  pokusy  konkretizovat  optimální  měřítko  pro  některé  druhy          zboží a služeb (nef 2003: 67, viz Tabulka 7) či ho nějak paušálně stanovit (nef 2002),          nicméně je zřejmé, že obecně sdílené konkrétní vymezení neexistuje. Jak shrnuje Hop-          kins, „neexistuje žádné zaklínadlo ohledně otázky měřítka“ (Hopkins 2008: 144). 82                                   80) „Co může být považováno za lokální, se může výrazně lišit místo od místa, v závislosti na          sociálním a ekologickém kontextu. V některých regionech tropů může například malé zname-          nat méně než jeden nebo dva akry, zatímco ve Spojených státech může mít farma 150 nebo          více akrů a stále může být považována za celkem malou. Americké ministerstvo zemědělství          definuje  malou  farmu  podle  ročního  obratu,  nikoli  podle  rozlohy.“  (Norberg-Hodge  et  al.          2002: 127)           81) „V mnoha ohledech tržní města (market towns), která jsou velikostí na úrovni těch, kde          vznikly první iniciativy proměny (transition initiatives), jsou velikostí ideální. Mají jasné zá-          zemí (hinterland), historicky definované vesnicemi a venkovskými oblastmi, ze kterých oby-          vatelé přinášeli svoji produkci do daného města spíše než do toho sousedního. Podobně ost-          rovy jsou dobrým měřítkem, se kterým se dá pracovat, protože mají jasně definované hranice.          […] Malé město je měřítko, ke kterému se všichni můžeme přirozeně vztahovat.“ (Hopkins          2008: 143)           82) Kontext citátu je přitom následující: „Ideální měřítko pro iniciativu proměny je takové, ve          kterém cítíte, že můžete mít na věci vliv. […] Neexistuje žádné zaklínadlo ohledně otázky měřít-          ka. Vaše skupina bude muset následovat svoje instinkty, ale nebojte se toho – ustaví se přiro-          zeně.“ (Hopkins 2008: 144) V této souvislosti Hopkins také odkazuje na bioregionální koncept          lidského měřítka (human scale) (Kirkpatrick Sale in Hopkins 2008: 143).            82","Pojetí lokalizace u vybraných autorů a autorek              Tabulka 7: Navržená minimální měřítka, resp. minimální velikosti oblastí produkce různých           druhů zboží tak, aby mohla být využita „přiměřená“ úspora z rozsahu, dle nef (2010: 61)              Jednotka   Okres         Region         Stát           Kontinent      Svět             Rozloha    30            100            500            2 000          10 000             (km)             Velikost   100 000       2 miliony      50 milionů     1 miliarda     5 miliard             populace             Produkce   Potraviny     Stavební       Oblečení, textil  Dopravní    Mikročipy                                      materiály                     prostředky                         Potraviny pro   Zpracované   Malé stroje    Elektronické   Léčiva                        export        potraviny      a náhradní díly  systémy                         Bydlení       Nábytek        Elektronické   Malá (sportovní)  Velká                                                     přístroje      letadla        (dopravní,                                                                                   vojenská)                                                                                   letadla                                       Železářské     Ocel           Lodě                                      zboží                         Energie       Obnovitelná    Ropa, plyn, uhlí                        (obnovitelné   energie                        zdroje malého   (větrná, vodní                        rozsahu)      a solární)                        Energeticky                  Stavebnictví                        úsporné                        úpravy budov                                                      Knihy, filmy,                                                     jízdní kola              Distribuce  Čerstvé      Zpracované     Objemné        Ropa, plyn                        potraviny     potraviny      potraviny                                                     (např. obiloviny)                         Zboží denní   Oblečení       Průmyslové                        spotřeby                     stroje                                       Knihy                                      Auta                                       Domácí                                      spotřebiče                                       Semena                                                                                                83","Lokální ekonomiky v souvislostech aneb Produkce a spotřeba z blízka               Jednotka    Okres         Region        Stát            Kontinent      Svět           Služby      Školní        Univerzity    Pojištění       Letecká                       docházka                                    doprava                       Praktický     Nemocnice     Železnice       Lodní doprava                       lékař                       Opravy        Zdravotnictví  Zpravodajství,                       v domácnosti                média                        Restaurace    Záchranná     Telekomunikace                                     služba                        Hotely        Osobní        Bankovní služby                                     (místní)      pro velké klienty                                     bankovní                                     služby                        Recyklace     Autobusová    Distribuce                       odpadů        doprava       elektřiny                                      Divadla a kina                                     Zásobování                                     vodou                                                 84","Pojetí lokalizace u vybraných autorů a autorek             3.4. Definice ekonomické lokalizace              Z  výše  uvedeného  je  patrné,  že  AAA  netvoří  úplně  jednotný  blok,  v  mnoha  dílčích           aspektech, postojích a akcentech se ve svých přístupech k lokalizaci liší. Přesto, jak           jsem se snažila ukázat v Tabulce 6, lze z jejich jednotlivých přístupů vytvořit kohe-           rentní syntézu či společnou definici. Navrhuji tedy následující (možno vnímat stále           jako pracovní) definici ekonomické lokalizace:                 Ekonomická lokalizace představuje zároveň proces i výsledek morální, politické           a praktické podpory co možná největší škály místních aspektů výroby a spotřeby, s cí-           lem hledat rovnováhu mezi lokálním, regionálním, národním a globálním měřítkem           produkce a spotřeby a přispět k její sociální, environmentální i ekonomické udržitel-           nosti. Konkrétněji zahrnuje preferenci místních výrobních prostředků, jejich místní           vlastnictví, místní peněžní a kapitálové toky a orientaci přednostně na uspokojování           potřeb místních obyvatel. Zahrnuje také důraz na udržitelnost produkce a spotřeby,           rozvoj místních komunit, demokratické rozhodování, posilování místní soběstačnosti           a budování vztahu k místu. Ekonomická lokalizace neznamená (snahy o) absolutní           autarkii nebo jakýkoli jiný typ izolace od okolního světa.                 Jinou variantu definice ekonomické lokalizace představuje např. definice Northa           (2009: 30): „Lokalizátoři (localists) argumentují, že všechno by mělo být produkováno           tak blízko k místu, kde to bude spotřebováno, jak je jen možné. […] Jakákoli místní           ekonomika se bude snažit zajistit takové množství potravin, energie, osobních (face-           -to-face) služeb a drobných řemeslných výrobků, kolik může, s průmyslovou produkcí           ve větším měřítku primárně na úrovni regionální, pak národní a teprve pak případně           v rámci uskupení států.“ Zde ovšem, krom jiných dimenzí, které teoreticky můžeme           považovat za inherentně obsažené v této jednoduché formulaci, chybí dimenze míst-           ního vlastnictví výrobních prostředků, a tedy možnost rozhodování nejen o podmín-           kách produkce, distribuce a spotřeby, ale také o distribuci případných zisků.                                                                                                                   85","","Argumenty pro a proti lokalizaci             4. Argumenty              pro a proti lokalizaci                          V následující části budou představeny argumenty analyzovaných AA uváděné v jejich           textech jako výhody a nevýhody ekonomické lokalizace. Jak se ukazuje zejména v kon-           frontaci s přístupem mainstreamové ekonomie (viz kap. 6.1), klasifikace v kategoriích           výhoda – nevýhoda (resp. pozitivní – negativní dopad) do značné míry závisí na hod-           notových předpokladech jednotlivých autorů a stejný jev může být proto interpretován                   83           odlišně.  Argumenty jsou zde tedy strukturovány spíše podle jednotlivých dimenzí           ekonomické lokalizace, jak byly představeny v minulé kapitole, a nikoli na základě                                                      84           jejich pozitivního či negativního hodnocení.  Přehled všech zásadnějších argumentů           zmiňovaných dále v textu poskytuje Tabulka 8 na konci této sekce. V následné diskusi           (viz kap. 6) pak budou některé z těchto argumentů konfrontovány s dalšími autory           z různých názorových proudů. Cílem této práce každopádně není diskutovat všechny           zmíněné argumenty či nějakým způsobem ověřovat jejich platnost. V diskusi budou           spíše uvedeny do širších souvislostí v rámci souvisejících oborů.                 Nehledě na použité členění představuje zásadní společnou charakteristiku dále           představených argumentů jejich propojenost. Členění je tedy pouze pracovní a schema-           tické, jednotlivé argumenty spolu neoddělitelně souvisí, a to ne pouze jeden s druhým             83) Viz například větší míra nezávislosti místní ekonomiky na světových trzích, větší náročnost           výroby v malém měřítku na lidskou práci či snížení tlaku mezinárodní konkurence při systema-           tickém upřednostnění místní výroby a spotřeby. Všechny tyto jevy, a mnohé další, interpretují           lokalizační autoři jako pozitivní a mainstreamová ekonomie jako negativní, resp. neefektivní.           84) Argumenty by samozřejmě bylo možné strukturovat i jinak, např. pro jednotlivé oblasti           produkce (potraviny, energie, finance atd.), pro jednotlivé složky konceptu udržitelného rozvo-           je (oblast ekonomická, sociální a environmentální) či např. dle dotčených skupin (jednotlivci,           komunity, místní samospráva, státní správa, příroda / životní prostředí atd.). V případě zvo-           lených dimenzí nezapadají argumenty analyzovaných autorů rovnoměrně do všech jedenác-           ti (viz Tabulka 6). První dvě dimenze (prostorová a územně-plánovací) vyjadřují spíše obsah           definice  ekonomické  lokalizace,  argumenty  se  mi  jevilo  vhodné  strukturovat  podle  dimenzí           následujících.                                                                                             87","Lokální ekonomiky v souvislostech aneb Produkce a spotřeba z blízka             v lineárním smyslu, ale ve smyslu propojené sítě s mnohovazebnými interakcemi. Ve          zkratce tuto propojenost popisuje např. Hines: „Všechny zmíněné [argumenty a opat-          ření] je potřeba vidět jako část balíčku, ve kterém sektory podporují jeden druhý. Zá-          kladními kameny jsou investice do lokálně vlastněných podniků, které se zaměřují          na nahrazování dovozů spíše než podporu vývozů: tzn. omezování závislosti na vzdá-          lených zdrojích energie, vody, potravin a základních surovin a požadavek, aby vláda          změnila své dotace, daně a obchodní zákony tak, aby podporovaly obnovu komunit.“          (Hines 2000: 46–47)                Je také třeba zmínit specifický způsob zastoupení argumentů, které jsou ana-          lyzovanými AA předkládány jako nevýhody ekonomické lokalizace. I přes výše uve-          dené  dílčí  rozdíly  v  pojetí  ekonomické  lokalizace  (viz  přístupy  jednotlivých  AAA          a diskursy představené v kap. 3.1 a 3.2) lze všechny analyzované AA označit za za-          stánce ekonomické lokalizace, neboť podle nich představuje upřednostnění hodnou          alternativu vůči současnému socio-ekonomickému systému. Uvedené aspekty ekono-          mické lokalizace (viz Tabulka 6) tedy podle nich buď představují pozitivní hodnoty          samy o sobě (např. nezávislost na vzdálených trzích, zvýšení zaměstnanosti zejména          ve venkovských oblastech či snížení objemu dálkové dopravy), nebo se o nich před-          pokládá, že jejich aplikace pozitivní dopady (postupně) přinese (např. posílení vztahu          k místu, posílení komunitních vazeb, obecně zvýšení kvality života apod.). Případným          negativním  dopadům  ekonomické  lokalizace  je  přitom  věnován  nepoměrně  menší          prostor; často jsou jen stručně vypořádány, označeny za neopodstatněné nebo rov-          nou  podány  jako  bezvýznamné  či  pomýlené.  Ilustrativní  ukázkou  tohoto  přístupu          je  např.  závěrečná  sekce  Hinesovy  knihy  „Odpovědi  na  některé  kritiky  lokalizace“          (2000: 242–245). Zde ovšem zároveň můžeme najít nejpřehlednější a nejucelenější          přehled možných negativních dopadů a kritických námitek vůči ekonomické lokali-          zaci.  Dále  uvedený  přehled  argumentů  je  tedy  tímto  přístupem  ovlivněn.  Kritický          náhled, který kombinuje více názorových proudů, se pokusím nabídnout v následné          diskusi.                Ještě  než  se  budeme  věnovat  jednotlivým  argumentům,  je  třeba  rozlišit  dva          mody,  resp.  způsoby,  jak  jsou  argumenty  předkládány.  První  přístup  argumentuje          v tom smyslu, že lokalizace sama o sobě žádné konkrétní důsledky nezaručuje, ale          (více či méně) zvyšuje pravděpodobnost jejich výskytu. Druhý přístup naopak různé          pozitivní i negativní aspekty předkládá jako přímý výsledek lokalizace, který je v zá-          sadě zaručený. Přechod mezi oběma polohami je plynulý a nutno říci, že většina ana-          lyzovaných AA tento rozdíl explicitně nereflektuje. Vymezení tohoto rozdílu je nic-          méně zásadní pro posuzování míry platnosti předložených argumentů a jeho absence          způsobuje mnoho nedorozumění v diskusích o lokalizaci. Explicitně se k tomuto té-          matu vyjadřuje opět Hines v oddíle pod názvem „Potenciální výhody lokálního“ (Hi-          nes 2000: 33). „Termín potenciální je použit, protože lokální kontrola negarantuje            88","Argumenty pro a proti lokalizaci              zvýšení demokracie, rovnosti, ochrany životního prostředí a tak dále, pouze je činí                                 85           pravděpodobnějšími.“  Lokalizaci, resp. lokalizovanou/lokalizovanější ekonomiku lze           pojímat také jako základní předpoklad pro výskyt či rozvoj autory jmenovaných pozi-           tivních změn, jak to dělá např. Shuman (2000: 34), když tvrdí, že „bez fungující lokální           ekonomiky nelze získat lepší vzdělání, lepší kontrolu kriminality [atd.]“.                 Existuje také plynulý přechod mezi jevy, které jednotliví autoři uvádějí jako sou-           část definice lokalizace a jako její výsledek, tj. důsledek její aplikace, viz také mnou           navržená definice v kap. 3.4 (lokalizace zároveň jako proces i jeho výsledek). Blíže k to-           muto tématu viz diskuse v kap. 6.                                                                85) Sám Hines ovšem na mnoha místech tento postoj opouští a pozitivně interpretované jevy           (byť často implicitně) připisuje lokalizaci jako její přímý důsledek.                                                                                             89","Lokální ekonomiky v souvislostech aneb Produkce a spotřeba z blízka            4.1. Dimenze environmentální a zdravotní             Prvním a nejčastějším argumentem v environmentální oblasti je v souvislosti s ekono-          mickou lokalizací jednoznačně snížení dopravních vzdáleností, a tedy snížení dopravní          zátěže, tj. v kontextu soudobé debaty zejména snížení emisí CO , což znamená zmírnění                                                                      2          klimatických změn, ale také omezení hluku, záboru krajiny a další (Nor berg-Hodge et          al. 2002: 17–19). Jinými slovy dochází k ušetření tzv. food miles (viz pozn. 44) na          straně producentů, zpracovatelů a dodavatelů a k omezení dopravy i na straně zákaz-          níků. (Norberg-Hodge et al. 2002: 20, 22) Vedle těchto přímých důsledků navíc do-          chází podle Norberg-Hodge et al. (2002) ke snížení dopravní zátěže i nepřímo, v pří-          padě potravin odpadá či se velmi pravděpodobně snižuje transport pesticidů a hnojiv,          odpadá zbytečný transport do distribučních center v rámci řetězců, omezuje se spo-          třeba energie na chlazení a zpracování potravin (s. 32). Zpravidla je také menší spo-          třeba obalů a chemických konzervantů (s. 20) a menší potřeba dopravní, energetické                                                86          a informační infrastruktury (s. 20–29).  Desai \& Riddlestone pak k omezení dopravy          a vyplývajícího snížení emisí a znečištění z dopravy domýšlejí dopady tohoto vývoje          na ceny nemovitostí, které jsou v současnosti dopravou negativně ovlivněny (Desai          \&  Riddlestone  2002:  76).  Hines  pak  se  svou  typickou  nekomplikovaností  shrnuje:          lokalizace znamená výhodu pro životní prostředí, protože omezuje dálkovou dopravu          a její negativní dopady, tj. spotřebu energie a znečištění (Hines 2000: 110). Z omezení          závislosti na dálkové dopravě plyne také obecněji snížení závislosti na fosilních pali-          vech. Tato argumentace je vlastní zejména Hopkinsovi a Douthwaitovi, v trochu menší          míře také Norberg-Hodge et al. Podle Desai \& Riddlestone (2002: 15) výše zmíněné          projevy lokalizace celkově přispívají ke snížení ekologické stopy na udržitelnou úroveň.                Norberg-Hodge  et  al.  podrobně  rozebírají  i  další  environmentální  argumenty          související s lokální produkcí potravin. Podle nich „není pochyb o tom, že zvířata na          malých,  diverzifikovaných  farmách  mají  sklon  být  zdravější.  Pokud  žijí  ve  venkov-          ním výběhu, zejména na organicky obhospodařovaných plochách a pastvinách, mají          více pohybu, jejich strava je pestřejší a jsou vystaveny symbiotickým bakteriím, které          jim pomáhají zbavit se patogenních bakterií nebo si vůči nim vybudovat rezistenci.              86) Dle Norberg-Hodge et al. (2002: 45–46) „jsou to ale primárně menší, méně mechanizova-          né farmy s vyšší biodiverzitou, kde jsou možné hlavní úspory energie: organické monokultury          ve velkém měřítku obecně vyžadují téměř tolik energie jako konvenční farmy. A samozřejmě,          lokálně orientované organické potraviny také vyžadují mnohem méně fosilních paliv, aby se          dostaly na trh.“ Zde i v mnoha dalších případech analyzovaní autoři považují v případě potra-          vin za ideální místní organickou produkci (ať už certifikovanou, nebo ne). Na mnoha místech          pak jaksi automaticky lokální a organické sdružují, i když v praxi to samozřejmě nemusí být          podmínkou.            90","Argumenty pro a proti lokalizaci              Někteří organičtí zemědělci také tvrdí, že volně držená zvířata aktivně vyhledávají lé-           čivé rostliny, které jim pomáhají proti nemocem.“ (Norberg-Hodge et al. 2002: 59)           Douthwaite k tomuto tématu cituje výzkum, podle kterého nejen dobytek, který žije           venku, je zdravější a plodnější, ale i sami organičtí zemědělci mají více životaschop-           ných spermií (Douthwaite 1996: 276).                 Podle Norberg-Hodge et al. je lokální produkce zdravější nejen pro životní pro-           středí, ale také zajišťuje zdravější a kvalitnější potraviny pro lidi, protože potraviny jsou           zpravidla čerstvější (Norberg-Hodge et al. 2002: 51–52), neobsahují tolik chemikálií,           protože nemusí vydržet dlouhou cestu a dlouhou dobu na pultech (Norberg-Hodge           et al. 2002: 52–54), zpravidla neobsahují chemická aditiva, protože jsou méně často           technologicky  zpracované,  a  s  menší  pravděpodobností  obsahují  rezidua  pesticidů,           herbicidů  a  dalších  toxických  agrochemikálií  (Norberg-Hodge  et  al.  2002:  54–55).           V rámci lokálních potravinových systémů existuje také menší pravděpodobnost otravy           jídla ve velkém měřítku (jaksi z definice, protože v rámci lokalizovaným potravino-                                                                            87           vých systémů jsou potraviny produkovány i distribuovány v malém)  (Norberg-Hodge           et al. 2002: 57–59).                 V rámci lokálních potravinových systémů také existuje lepší možnost vytvářet           uzavřenější cykly/koloběhy živin a odpad z živočišné i rostlinné produkce může opět           sloužit jako krmivo pro jiné nebo jako hnojivo, čímž se živiny udržují v rámci systému           farmy  (Norberg-Hodge  et  al.  2002:  40–41).  Krom  toho  organická/nechemizovaná           a  diverzifikovaná  produkce  udržuje  život  v  půdě  (Norberg-Hodge  et  al.  2002:  42).           Také Desai \& Riddlestone zmiňují lepší možnost lokální recyklace (Desai \& Riddle-           stone 2002: 13) a vytvoření místního koloběhu v ekosystémovém smyslu: umožňuje           využít odpady jedné produkce jako suroviny pro jinou – princip prosazovaný v rámci           tzv. industriální ekologie (industrial ecology), čímž se blíží přírodním ekosystémům           (Desai \& Riddlestone 2002: 16). Na jiném místě z toho pak vyvozují, že lokální orga-           nické metody hospodaření jsou efektivnější, protože znamenají méně energetických           vstupů ve formě umělých hnojiv a naopak umožňují využití organického odpadu (De-           sai \& Riddlestone 2002: 66).                 Dalším souvisejícím argumentem je pak podpora biodiverzity a genetické diver-           zity, neboť lokální potravinové systémy podle Norberg-Hodge et al. zajišťují větší di-           verzitu na mnoha úrovních: diverzita variet a odrůd, diverzita pěstovaných i planých              87) „Všichni chceme bezpečné, zdravé jídlo, ale nemůžeme spoléhat na globální potravinový           systém, že nám ho zajistí. Korporátní potravinový řetězec se natolik prodloužil a vzdálenost           mezi producentem a spotřebitelem je tak velká, že nikdo nemůže opravdu vědět, jak bylo jeho           jídlo vypěstováno, zpracováno a jak s ním bylo zacházeno během dlouhé cesty. Pouze lokalizací           a zmenšením měřítka našich potravinových systémů budeme zase jednou moci důvěřovat jídlu,           které jíme.“ (Norberg-Hodge et al. 2002: 61)                                                                                             91","Lokální ekonomiky v souvislostech aneb Produkce a spotřeba z blízka             druhů a diverzita metod obhospodařování (Norberg-Hodge et al. 2002: 35). Produkce          pro lokální trh vede k větší diverzifikaci produkce i proto, že zákazníci chtějí víc než je-          den nebo dva druhy plodin. Naopak produkce pro globální trhy vede podle nich záko-          nitě k monokulturizaci (Norberg-Hodge et al. 2002: 35). Ohledně lokální bioprodukce          pak, poněkud zjednodušeně, prohlašují, že „diverzifikované organické farmy udržují          tolik biodiverzity, že škůdci nejsou vážným problémem a vystačit si bez pesticidů není          těžké“ (Norberg-Hodge et al. 2002: 45). Také Desai \& Riddlestone uvádí jako výhodu                                                                     88          lokalizace, že nechává prostor pro divoké druhy a  divočinu  (Desai \&  Riddlestone          2002: 15), farmáři se podle nich mohou vrátit k pěstování smíšených odrůd a i přesto,          že specializace je velká, mohou pěstovat víc druhů (Desai \& Riddlestone 2002: 65).          Opět také domýšlí o jednu (politickou) úroveň dál – podle nich tento společný zájem          umožní spolupráci zastánců lokalizace s tradičními ochránci přírody (Desai \& Riddle-          stone 2002: 55).                Podle zmíněné dvojice znamená lokalizovaná produkce také menší riziko šíření          nemocí a invazních druhů (Desai \& Riddlestone 2002: 67), a to ve dvou rovinách –          jednak přímo, protože velké dodávky na velké vzdálenosti zvyšují pravděpodobnost,          že se importuje nějaký exotický druh, který se rozšíří, a také nepřímo skrze globální          změny klimatu, protože více dopravy znamená více emisí skleníkových plynů, rychlejší          globální oteplování a související šíření areálu teplomilných chorob a škůdců.                V případě produkce energie argumentuje zejména Douthwaite, že na úrovni lo-          kální ekonomiky je největší potenciál rozvíjet obnovitelné zdroje energie,  protože                                                                                   89          možnost budovat a provozovat je na podnikatelské bázi ve velkém měřítku je dosti          omezená (Douthwaite 1996: 188). Douthwaite (1996: 185, 189–227) pak rozebírá jed-          notlivé obnovitelné zdroje energie (voda, vítr, biomasa) a přínosy jejich využití. Zdůraz-          ňuje již dříve zmíněný argument, že různé výhody obnovitelných zdrojů se kombinují          a generují navzájem. Příkladem může být tzv. výmladkové hospodaření (coppicing), tj.          ořezávání zmlazených výhonků dřevin, které jsou zdrojem biomasy, a zároveň jde o žá-          doucí managementový zásah i tradiční způsob hospodaření, který udržuje krajinný ráz          a biodiverzitu (tento příklad uvádí i Dessai \& Riddlestone, viz také pozn. 109). Další          ukázkou pak může být zplyňování výkalů z chovu zvířat, které slouží jako zdroj energie          a zároveň řeší problém s množstvím vyprodukovaného organického odpadu.                Zejména v případě biomasy, jako je sláma, hnůj či energetické rostliny (Douth-          waite 1996: 212–227), se většinou její využití vyplatí, jen pokud zpracování na energii          proběhne lokálně nebo regionálně (Douthwaite 1996: 215–216). Pokud máme využití          jak pro elektřinu, tak pro teplo, pak je efektivita energie z biomasy opravdu vysoká.            88) Zároveň ale viz dále opačný argument Douthwaita, že např. kvůli záboru půdy pro pěstová-          ní energetických plodin může zbýt pro divočinu prostoru naopak méně.          89) Obdobně viz například Holub (2007).            92","Argumenty pro a proti lokalizaci              Naopak je efektivita často sporná u řepky a dalších energetických plodin, pokud se           pěstují s použitím umělých hnojiv a pesticidů (Douthwaite 1996: 222). I Douthwaite           (1996: 224–225) si samozřejmě uvědomuje problém omezené zemědělské plochy –           podle něj hrozí, že bohatí si budou pěstovat biopaliva, zatímco chudí budou potřebovat           jídlo, a zůstává tedy otázkou, zda má lokální produkce potenciál uspokojit zároveň           poptávku po potravinách, energii a případných dalších statcích.                 Podle Hinese lze v obecné rovině předpokládat, že jakékoli negativní dopady by           se v rámci lokalizované produkce projevovaly v daném místě, a byl by tedy větší tlak,           motivace a potenciál pro kontrolu a zlepšování podmínek produkce (Hines 2000: 35).                                                                                                                                                     93","Lokální ekonomiky v souvislostech aneb Produkce a spotřeba z blízka            4.2. Dimenze ekonomická             Základní charakteristikou a také výsledkem ekonomické lokalizace je podle všech ana-          lyzovaných AA posílení místní ekonomiky, tedy podpora místního koloběhu peněz,          zboží a služeb, a pokud možno také odpadů produkce, které mohou být v rámci místní          ekonomiky  recyklovány  či  jinak  znovu  využity.  Jak  až  poeticky  popisuje  Shuman,          místní podniky (továrny, kanceláře, obchody a farmy) „jsou životní mízou ekonomiky.          Poskytují pracovní místa, která živí rodiny. Zásobují lokální ekonomiku skrze prodeje,          úspory a investice. Platí daně z příjmu, z nemovitostí a z přidané hodnoty, které finan-          cují školy, nemocnice, policii a opravy ulic.“ (2000: 5) Pokud jsou jednotlivé složky          místní ekonomiky propojené, mohou se podle něj navzájem podporovat. Desai \& Rid-          dlestone (2002: 78) mluví v tomto smyslu o zvětšování tzv. lokálního multiplikačního          efektu. Ten jednoduše popisují v případě potravin i Norberg-Hodge et al. (2002: 67):          peníze vyplacené zaměstnancům na farmě se podle nich mnohem pravděpodobněji          vrátí  do  lokální  ekonomiky  než  peníze  zaplacené  za  technologie,  stroje  a  pohonné          hmoty dodavatelům zvenčí. Navíc, „z lokálních potravin mají prospěch i spotřebitelé:          spíše než aby přispívali do účetnictví velkých vzdálených korporací, peníze za jejich          potraviny pomáhají posilovat a revitalizovat jejich vlastní komunity a lokální ekono-          miky.“ (Norberg-Hodge et al. 2002: 65)  90                V širším kontextu je důsledkem posílení místní ekonomiky menší zranitelnost          vůči vnějším vlivům, zejména výkyvům světové ekonomiky, a související menší závis-                                          91          lost na nestabilitě světových cen.  Tuto výhodu uvádí s různou mírou důrazu všichni          AAA. Typickou formulací je např. citace z Desai \& Riddlestone (2002: 13), popisující          „zdravé  a  stabilnější  regionální  ekonomiky,  chráněné  proti  destruktivním  výkyvům          globalizace“. Jedním z důležitých nástrojů v tomto procesu je vytvoření místní měny,          ať už ve formě reálných peněz, virtuální měny nebo např. časové banky. Význam alter-          nativních měn zdůrazňuje a podrobně rozebírá zejména Douthwaite (1996:kap. 2–4),          podle kterého je zásadní, aby se co nejvíce transakcí v rámci komunity stalo nezávis-          lých na vnější, národní měně. Ta totiž podléhá vlivům „velkého světa“, které místní          komunita nemůže ovlivnit (Douthwaite 1996: 61–62).               90) Za ukazatel míry propojenosti místní ekonomiky může sloužit tzv. lokální multiplikátor.          Ten udává, jaký podíl z peněz utracených v místní ekonomice v ní zůstává, a kolik z ní naopak          odtéká pryč (nef 2002). Několik studií lokálního multiplikátoru bylo provedeno i v ČR, viz          např. Uhlířová (2008), Ježková (2009) či Novotná (2011).          91) Desai \& Riddlestone (2002: 46–49) uvádí zajímavý příklad, jak funguje kolísavá cena a re-          lativní vzácnost na národním i mezinárodním trhu s papírovou kaší pro výrobu recyklovaného          papíru.            94","Argumenty pro a proti lokalizaci                    Zejména Norberg-Hodge et al. a Hines považují za další zásadní projev lokali-           zace omezení monopolů a ekonomické moci korporací a související větší ekonomickou           diverzitu oproti současnému trendu globalizace směřující k ekonomické monokultuře                                                         92           a stále méně poskytovatelům (Hines 2000: 34).  Hines se zabývá pozitivní rolí konku-           rence na místní úrovni (oproti negativním dopadům mezinárodní konkurence vyvolá-           vající závod ke dnu, viz pozn. 43). Podle něj by měl být stanoven limit pro maximální           tržní podíl jedné firmy u jednotlivých produktů a nové firmy by měly být motivovány           ke vstupu na trh pomocí grantů a úvěrů. To by zajistilo lokální konkurenci, která před-           stavuje  zásadní  motivaci  pro  zlepšování  a  inovace  v  produkci,  zvyšování  efektivity           a rozšiřování výběru. V rámci této podpory lokální ekonomické diverzity by podle něj           měl být podporován globální transfer informací a technologií, pokud by vedl ke zvyšo-           vání efektivnosti lokální konkurence (Hines 2000: 35–36).                 S (lokální) konkurencí souvisí také otázka ceny lokálně produkovaného zboží           a služeb. Tento bod je sporný – autoři se většinou snaží vyvrátit představu, že lokálně           produkované zboží a služby jsou nebo by byly nutně výrazně dražší. Douthwaite v pří-           padě potravin zastává názor, že „je velmi nepravděpodobné, že by potraviny produ-           kované  v  rámci  komunity  s  využitím  malého  množství  vnějších  vstupů  byly  dražší           než jejich importovaný ekvivalent, pokud má komunita zatím nevyužité zdroje, jako           je půda a pracovní síla, a pokud dokáže vyjádřit cenu jejich využití v rámci lokálních           podmínek, třeba jejich oceněním v lokální měně.“ (Douthwaite 1996: 275) Ani v běž-           ných účetních kalkulacích ale podle něj nemusí být lokální potraviny dražší, pokud se           udrží nízká úroveň externích vstupů a zejména pokud se využije přímější forma dis-           tribuce (Douthwaite 1996: 278). Obdobně v případě energie je podle něj (1996: 182)           nepravděpodobné, že by mírně vyšší ceny lokálně produkované energie způsobo-           valy její nekonkurenceschopnost, protože techniky produkce na komunitní úrovni           obecně  vyžadují  mnohem  méně  energie  než  produkce  v  industriálním  systému.                                                                                            93           Náklady a výnosy produkce energie je také možné kombinovat v místní a národní              92)  Norberg  Hodge  et  al.  (2002:  90–91)  uvádějí  například  korporaci  Cargil,  jejíž  aktivity           sahají od produkce a zpracování kuřat a vajec v USA, Británii, Francii, Hondurasu a Thajsku           přes doly na fosfát a továrny na výrobu hnojiv pro Jižní i Severní Ameriku, Evropu a Paci-           fik až po konzultantské služby pro rozvojové banky a vlády poskytované ve více než 100 ze-           mích.  K  tématu  a  jednotlivým  aspektům  ekonomické  demokracie  viz  Johanisová  \&  Wolf           (2012).           93) Podle výzkumu Němcové (2011) je ovšem situace v praxi složitější, zejména u obecních           bioplynových výtopen obce ve většině případů na jejich provoz buď doplácejí, nebo přinejmen-           ším do ceny energií nezapočítávají amortizaci potřebných zařízení. Roli hraje například také           hustota zástavby, ochota lidí přejít na poněkud méně konvenční zdroj či cenová konkurence           zemního plynu (viz také Uhlířová 2008).                                                                                             95","Lokální ekonomiky v souvislostech aneb Produkce a spotřeba z blízka             měně, čímž je možné regulovat dopady na jednotlivé skupiny (viz dále) (Douthwaite          1996: 186–187). 94                Podle Norberg-Hodge et al. (2002: 73–74) vytvářejí zastánci globální produkce          dojem, že kdyby byla efektivita zajišťovaná volným trhem a průmyslovou výrobou od-          straněna, ceny by se raketově zvýšily. Podle Norberg-Hodge et al. nicméně globální          produkce už drahá je, pouze se mnoho z jejích nákladů maskuje ve formě dotací z pe-                                                                 95          něz daňových poplatníků a externalizovaných nákladů.  Hines v podobném duchu          jmenuje skryté sociální a environmentální náklady současného způsobu produkce (vy-          soká nezaměstnanost, rostoucí nerovnosti, neadekvátní alokace zdrojů, chudoba, růst          kriminality atd.). Podle něj by podpora lokální produkce a spotřeby sice mohla vést          ke zvýšení cen, pokud by ale byla zavedena v mnoha zemích zároveň, souběžně s je-          jím rozšířením by postupně vymizely podmínky, které současné nízké ceny umožňují          (nízké pracovní, sociální a environmentální standardy produkce, nízké dopravní ná-          klady apod.). Lokální produkce by pak už nebyla se současnou konvenční srovnávána,          naopak by se sama stala standardem.                Desai \& Riddlestone (2002: 40–41) mezi faktory, které ovlivňují poměr ceny          v rámci konvenční a lokalizované produkce, zahrnují: míru započítání externalit, na-          stavení dotací v rámci systému, cenu substitutů, směnný kurz, zkrácení dopravních          vzdáleností či inovativní způsoby produkce. Douthwaite (1996: 278) přidává výše zmí-                                                                                           96          něnou míru závislosti na externích vstupech a obecně způsob produkce a distribuce.            94) Podle Douthwaitovy vize budoucnosti bude většina zdrojů energie lokálních a (mezi)národ-          ní síť bude sloužit jen jako přenosová soustava mezi spoustou malých zdrojů a akumulátorů,          které se budou nabíjet a vybíjet, a tím vyrovnávat výkyvy v produkci i spotřebě. Téměř všichni          tedy budou mít doma malý zdroj a zároveň baterii, a elektrické hodiny se budou točit obě-          ma směry podle toho, jestli domácnost zrovna do sítě dodává, nebo z ní odebírá (Douthwaite          1996: 225–226). Elektrická síť tedy bude sloužit pouze pro přenos, nikoli jako nástroj ovládání          trhu několika velkými společnostmi (Douthwaite 1996: 226).          95) V případě potravin jde podle Norberg-Hodge et al. (2002: 73–74) o nepříznivé trendy,          jako jsou urbanizace, úpadek venkovského života, násilný přesun lidí a celých komunit z jejich          kulturního kontextu a nárůst problémů spojených s rychlou urbanizací. Uvádí v této souvislosti          také citát Julese Prettyho: „Za své potraviny vlastně platíme třikrát: poprvé u pultu v obchodě;          podruhé skrze naše daně, které jsou do značné míry použity na podporu [průmyslového] hos-          podaření; a potřetí když se odstraňují negativní důsledky tohoto způsobu hospodaření.“          96) Douthwaite upozorňuje, že zejména prodej v rámci konvenční supermarketové sítě má          řadu nevýhod, například přísné standardy na vzhled zboží, kterých lze velmi obtížně dosáhnout          bez použití zemědělské chemie. Douthwaite uvádí výzkum, podle kterého se polovina veškeré          organické a pětina konvenční produkce ovoce a zeleniny ve skutečnosti vyhodí čistě z důvodů          nevyhovujícího vzhledu (Douthwaite 1996: 278). Navíc je akceptováno a široce prodáváno jen          velmi málo odrůd, čímž vznikají výše zmiňované problémy s monokulturami.            96","Argumenty pro a proti lokalizaci              Klíčové je podle něj také nastavení daňového systému – pokud se práce daní hodně           a přírodní zdroje málo, lokální produkce spojená s menší mírou industrializace a vyšší           náročností na lidskou práci vychází v porovnání s globalizovanou průmyslovou pro-           dukcí draze. Změna daňového nastavení ale může tento poměr změnit, stejně jako           například cena fosilních paliv a potažmo dopravy. V závislosti na kombinaci těchto           faktorů tedy může být cena lokální produkce v porovnání s konvenční produkcí vyšší,           nebo nižší. 97                 Případný nárůst cen základních potřeb (potraviny, oblečení apod.) by pak podle           Hinese měl být v případě chudších obyvatel kompenzován formou sociálních dávek,           na které by stát vydělal díky vyššímu zdanění energie, primárních surovin atd. (Hines           2000: 70). Obdobně Desai \& Riddlestone upozorňují, že případné (předpokládané)           zdražení dopadne nejhůře na ty nejchudší. Z jejich pohledu ale není v dlouhodoběj-           ším horizontu přijatelné, abychom v zájmu chudých lidí v zemích Severu vykořisťovali           ještě chudší lidi v zemích Jihu (kteří v současnosti nesou velkou část skrytých nákladů           globalizované produkce) a ničili životní prostředí. Environmentální dopady totiž opět           ponesou nejhůře nejchudší vrstvy obyvatelstva po celém světě, v dlouhodobém ho-           rizontu pak pravděpodobně všichni, bohatí i chudí. Podle nich navíc v lokalizované           ekonomice začne působit výše zmíněný multiplikační efekt, takže vyšší ceny přispějí           k vytvoření stabilních pracovních míst (viz dále) a zajistí příjmy místním obyvatelům           (Desai \& Riddlestone 2002: 83).                 Dalším faktorem, který s cenou souvisí, je pak podíl jednotlivých složek obchod-           ního řetězce na koncové ceně. V rámci lokalizace je podle AAA zásadním přínosem to,           že se dodavatelské řetězce zkracují a větší podíl z koncové ceny tak zůstane producen-           tovi. Opět na příkladu potravin, „protože je potřeba méně vnějších vstupů a protože si           podíl bere méně zpracovatelů, distributorů a dalších mezičlánků, užší vazba mezi orga-           nickými farmáři a spotřebiteli zároveň snižuje cenu zdravých potravin pro spotřebitele           a zvyšuje podíl, který jde farmáři“ (Norberg-Hodge et al. 2002: 44). Farmáři mohou           prodávat přímo skrze farmářské trhy, bedýnkové systémy apod., nebo skrze místní           obchody. I tak se množství prostředníků minimalizuje, a navíc jejich tržby zůstanou           ve větší míře v lokální ekonomice (viz multiplikační efekt výše). Lokální nezávislé ob-           chody zas na oplátku s větší pravděpodobností budou prodávat potraviny z místních           farem než třeba supermarkety, takže se bude lokální ekonomika dále posilovat (Nor-           berg-Hodge et al. 2002: 65–66). Vyšší podíl z prodejní ceny také snižuje konkurenční           a produkční tlak, který na farmáře jinak vyvíjí globalizovaný systém (viz pozn. 43).           Jelikož  producenti  dostanou  lépe  zaplaceno,  nemusejí  vyrábět  tak  velké  množství,               97) Douthwaite (1996: 310–313) uvádí příklad proměnlivého poměru ceny piva z mikropivova-           rů oproti průmyslové výrobě a konkrétní faktory, které tento poměr ovlivňují.                                                                                             97","Lokální ekonomiky v souvislostech aneb Produkce a spotřeba z blízka             a pokud mají místní odbyt, nemusí přistupovat na často nevýhodné podmínky velkých          odběratelů. Vyšší příjem jim tak umožňuje zachovávat vyšší environmentální a so-          ciál ní standardy produkce, které jsou navíc spotřebiteli v případě lokálního zboží často          vyžadovány (Norberg-Hodge et al. 2002: 68–69).                Snížený konkurenční tlak ovšem představuje zároveň jeden z častých argumentů          proti lokalizaci. Jak uvádí Hines (2000: 87), jádro tohoto argumentu tvoří předpoklad,          že podniky včetně velkých korporací soutěží o zákazníkovu přízeň, a pod tlakem kon-          kurence tedy zvyšují kvalitu a snižují cenu zboží. Omezení globálního obchodu konku-          renci mezi podniky snižuje, a tento nedostatek konkurence pak způsobuje neefektivitu,          protože existuje menší tlak na snižování produkčních nákladů. Podle Hinese ovšem          v realitě korporace často disponují takovou mocí, že mají na trhu prakticky monopolní          pozici a mohou si podmínky diktovat. Lokálnější charakter trhů podle Hinese podpoří          pozitivní aspekty konkurence – tj. pobídku být nákladově efektivní, zlepšovat design,          efektivněji využívat zdroje atd. Navíc, úbytek konkurence zemí, které mají nižší envi-          ronmentální a sociální standardy, podle něj umožní tyto standardy vylepšovat (Hines          2000: 242–243).                Současná situace je ovšem podle analyzovaných AA taková, že ztrátu konkuren-          ceschopnosti lze předpokládat, pokud jeden region či stát zavede lokalizační opat-          ření včetně sociálně a environmentálně příznivějších podmínek produkce, a ostatní          ne. Jak formulují Desai \& Riddlestone, „potřebujeme rozšířit působnost legislativ-          ních standardů – dobrovolné standardy jako např. Forest Stewardship Council pro          udržitelné hospodaření v lesích by se měly stát zákonnými normami. A tyto stan-          dardy by se měly stát mezinárodními, aby si všichni konkurovali za rovných pod-          mínek.“ (Desai \& Riddlestone 2002: 102) „Nakonec bychom měli mít svět, kde spo-          třebitelé  stále  mají  možnost  výběru,  ale  pouze  mezi  udržitelnými  alternativami.“          (Desai  \&  Riddlestone  2002:  102)  Jak  upozorňuje  Hines,  nadnárodní  korporace          používají argument ztráty konkurenceschopnosti, když nechtějí zavádět či respek-          tovat sociální a environmentální standardy (např. standardy ILO, Mezinárodní or-          ganizace práce) (Hines 2000: 76). Podle něj je ovšem pravda, že konkurenční tlak je          opravdu veliký, a možnosti dobrovolných závazků firem jsou proto omezené (Hines          2000: 76–77).                Dokud je tedy místní produkce pod tlakem okolního globalizovaného systému,          existují podle Douthwaita (1996: 42) v zásadě pouze dvě strategie, jak konkurence-          schopnost lokální produkce udržet. První možností je využít zkrácení distribučního          řetězce (viz výše). Podle Douthwaita představují složité distribuční sítě v současném          průmyslovém systému důkaz, že efektivita tohoto systému je mýtus, a jsou slabinou,          kterou lze v lokální ekonomice využít. I když má tedy místní výrobce vyšší produkční          náklady, pokud dokáže prodávat přímo svým konečným zákazníkům a vyhnout se tak          přirážkám i 150 % v rámci distribuční sítě, tyto úspory by měly bohatě stačit a umožnit            98","Argumenty pro a proti lokalizaci                                               98           mu přežití (Douthwaite 1996: 42).  Druhou možností je pak podle Douthwaita (1996:           43–46) komunitně dotovat, což znamená, že komunita producentovi vypomůže, a sníží           tak náklady na pracovní sílu a/nebo kapitál. Například mohou místní zaměstnanci           akceptovat nižší plat s tím, že práce v lokální komunitě jim přináší uspokojení, nebo           může komunita například založit vlastní spořící a úvěrovou instituci, která bude míst-           ním podnikatelům poskytovat úvěry za výhodných podmínek (Douthwaite 1996: 46).                 Další rovinu debaty o efektivitě pak tvoří argument, že lokální produkce přináší           menší výnosy, protože omezuje míru specializace a neumožňuje plně využít úspory           z rozsahu. Pokud zůstaneme u příkladu zemědělství, podle Norberg-Hodge et al. jsou           malé farmy často označovány za méně produktivní než ty velké: „Větší produktivita           průmyslového zemědělství je do značné míry mýtus, který byl po mnoho let propago-           ván jeho zastánci a těmi, kteří z něj mají výhody. Studie za studií provedené v různých           částech světa ukazují, že malé, diverzifikované zemědělské systémy mají větší celkový                                                             99           výstup na jednotku půdy než velké monokultury.“  Norberg-Hodge et al. tedy cel-           kem jednoznačně tvrdí, že malé diverzifikované farmy jsou produktivnější než ty velké           (Norberg-Hodge et al. 2002: 74–77). Například Douthwaite ovšem formuluje tento ar-           gument mnohem opatrněji: debata, jestli je výnosnější konvenční, nebo lokální orga-           nické či biodynamické zemědělství závisí podle něj na spoustě faktorů, např. na stavu           půdy (Douthwaite 1996: 276).  I v případě, že je organický výnos nižší, hmotnostní                                        100             98) Douthwaite (1996: 40) cituje studii, podle které jde v Británii pouze cca 20 % z ceny potra-           vin farmářovi, zbylých 80 % ostatním článkům prodejního řetězce. Pokud podle Douthwaita           místní producenti výhodu zkráceného distribučního řetězce nevyužijí, skoro jistě nemají šanci.           V tomto názoru se Douthwaite neshoduje s Desai \& Riddlestone, kteří naopak distribuci skrze           supermarkety místním producentům, pokud spolupracují na odbytu a marketingu, doporučují           (viz jejich model zasíťované ekonomiky, 2002: 51 a také zde, kap. 3.1 a Obrázek 9).           99) Podle Norberg-Hodge et al. (2002: 75–76) je produktivita malých diverzifikovaných farem           systematicky podhodnocována z několika důvodů. Zaprvé, vládní zemědělské agentury zdůraz-           ňují pracovní efektivitu, a ne efektivitu na jednotku půdy. Zatímco produktivita na jednotku           lidské práce je u malých farem menší, protože svými metodami výrazně závisí na pracovní síle,           a ne na kapitálovém vybavení, produktivita na jednotku plochy je naopak vyšší. Druhé zmatení           je mezi výnosem a celkovou produkcí. Výnos většinou odkazuje k množství jedné konkrétní           plodiny vyprodukované na jednotku plochy, zatímco celková produkce udává kombinaci všech           produktů farmy. Porovnávat pouze výnosy tak vede k zavádějícím závěrům, protože to ignoruje           většinu užitečných produktů diverzifikované farmy, včetně vlastních hnojiv a schopnosti absor-           bovat vlastní odpady.           100) Kostřicová (2011) pak na debatě ohledně ekologického zemědělství jako možné strategie           rozvoje v zemích globálního Jihu ukazuje, že na předkládané argumenty i práci s daty mají vliv           zejména předpoklady a předporozumění, se kterými jednotliví autoři k problematice přistupu-           jí. V tomto duchu lze zřejmě vnímat i následující Douthwaitův argument.                                                                                             99","Lokální ekonomiky v souvislostech aneb Produkce a spotřeba z blízka             ztráta je podle něj vyvážená vyšší nutriční hodnotou (Douthwaite 1996: 276). K efek-          tivitě se pak poněkud zkratkovitě vyjadřují také Desai \& Riddlestone (2002: 35), kteří          tvrdí, že lokální produkce a spotřeba přirozeně vede k efektivnějšímu využití zdrojů          a redukci naší ekologické stopy (viz dále).                Omezení rozvoje specializace v rámci lokalizovanější produkce může být inter-          pretováno také jako brzda inovací a výzkumu. Jak formuluje Hines: „Je tu pochopi-          telná nesnáz, že pokud se zavede ochrana pro lokální podniky poskytující zboží a služby          na národní nebo regionální úrovni, mohla by kvalita takto chráněné produkce klesat.          Existuje také obava, že by se mohl snižovat tlak na inovace a dodržování standardů,          pravidel a zákonů, a tak by byl narušen výběr a uspokojení zákazníků jakousi výcho-          doevropskou byrokracií a neefektivností. Je proto zásadní zachovat pozitivní stránky          konkurence, tzn. nutnost produkovat vysoce kvalitní zboží a služby, ale za rovnějších,          lokálnějších podmínek.“ (Hines 2000: 98) Desai \& Riddlestone také uvádí tento argu-          ment mezi možnými námitkami, nepřikládají mu ale větší váhu (Desai \& Riddlestone          2002: 84, 89). Jen na obecné úrovni upozorňují, že jistá míra specializace umožnila          rozvoj řemesel a profesí, včetně umělců, vědců apod. (Desai \& Riddle stone 2002: 75).                Další formu neefektivity, na kterou upozorňuje Douthwaite, představují pří-          padné náklady příležitosti. Podle něj je možné, že investice např. do lokálních zdrojů          energie budou mít vysoké náklady příležitosti, tzn. že investovat stejné peníze mimo          komunitu by přineslo vyšší finanční návratnost. Zároveň ale pravděpodobně také          větší riziko a větší závislost. Členové komunity si proto podle Douthwaita musí zvolit          priority a rozhodnout, jestli je soběstačnost a nezávislost důležitější než případný          vyšší finanční zisk. V reálných případech navíc nejsou náklady příležitosti tak vy-          soké,  pokud  uvažujeme  jako  alternativní  použití  peněz  spoření  v  bance,  protože          současné úrokové míry (údaj z roku 1996) jsou hodně nízké, de facto blízké nule.          V případě investic do lokálních zdrojů energie navíc usnadňuje rozhodnutí před-          poklad, že světové ceny fosilních paliv budou v brzké době strmě růst (Douthwaite          1996: 183–184).                Poslední kritizovaná forma neefektivity pak spočívá v tom, že lokalizovaná pro-          dukce a spotřeba s velkou pravděpodobností přispívá méně k (růstu) HDP, a to při-          nejmenším ze dvou důvodů. Zaprvé tím, že (jak bylo uvedeno výše) neznamená nutně          vždy nejvyšší možnou produktivitu na jednotku času, a nezajišťuje tedy nejvyšší možný          objem produkce. Zadruhé pak tím, že v rámci lokalizované ekonomiky probíhá více          transakcí nepeněžně, takže i když se statky a služby vyprodukují, často nejsou zahr-          nuty do statistiky HDP. Jak uvádějí Norberg-Hodge et al., malé diverzifikované farmy          přispívají k HDP méně, protože mnoho vstupů pochází ze samotné farmy, a pokud          produkují i pro vlastní potřebu, i mnoho výstupů se zase na farmě spotřebuje. Na-          proti tomu velké průmyslové farmy hodně vstupů nakupují a také výstupy prodávají,          takže  k  HDP  přispívají  pravděpodobně  mnohem  více.  Podle  zmíněných  autorů  to            100","Argumenty pro a proti lokalizaci              nevadí, protože celá víra v prospěšnost neustálého ekonomického růstu je podle nich           pomýlená – kvalita života lidí na velké farmě může být ve skutečnosti mnohem nižší           než těch na farmě malé (Norberg-Hodge et al. 2002: 77). I na obecné rovině zmínění           autoři  prohlašují,  že  „vlády  mají  hluboce  zakořeněný  pocit,  že  neomezený  ekono-           mický růst je synonymem zdraví společnosti. To je velký omyl.“ (Norberg-Hodge et al.           2002: 77)                 Dalším velkým tématem v rámci lokalizační argumentace je pak otázka zaměstna-           nosti. Značný prostor tomuto aspektu věnuje zejména Hines. „Přechod k environmen-           tálně udržitelnějším lokálním ekonomikám by měl obrovský potenciál vytváření pra-           covních míst. Příklady [perspektivních odvětví] zahrnují zlepšování energetické efek-           tivity budov, rozvoj obnovitelných zdrojů energie, rozvoj veřejné dopravy či přechod           na ekologické zemědělství, které je náročnější na lidskou práci. Daně z primárních           surovin by byly hlavním zdrojem financování pro takový přechod náročný na lidskou           práci, zejména pokud by se zároveň snížilo zdanění práce.“ (Hines 2000: 112–113)           Podle Hinese představuje ekonomická globalizace velkou hrozbu budoucí zaměstna-           nosti kvůli urychlování automatizace, přemisťování výroby do zemí s levnější pracovní           silou a daňovými úlevami, které omezují veřejný sektor náročný na práci. Stimulace           poptávky za účelem vytváření nových pracovních míst podle něj každopádně nemusí           mít formu tradiční podpory většího objemu nákupů aut a dalšího spotřebního zboží se           zabudovaným zastaráváním a environmentálně nepříznivým způsobem výroby a po-           užití. Podle Hinese musí odpověď spočívat v podpoře ekonomických aktivit, které se           týkají základních potřeb lidí v jejich komunitách a které jsou náročné na lidskou práci.           Pro pracovní místa je podle něj klíčové, aby byla zakotvena v komunitě, kde lidé žijí                             101           (Hines 2000: 44).  Kdyby byli, podle Hinese, lidé zaměstnáni lokálně, vytvořila by se           celá škála nových podniků a služeb, a mnoho vysokých nákladů by mohlo být ušetřeno           díky snížení výplat podpory v nezaměstnanosti a nižším zdravotním a bezpečnostním           nákladům. Navíc by se zvýšil odvod daní ze zaměstnanců a podniků (viz princip lokál-           ního multiplikátoru výše) (Hines 2000: 44).             101) „Novým motorem vzniku pracovních míst by mohla být regenerace městské infrastruktu-           ry. Růstovým prvkem by byla přestavba a modernizace energeticky efektivního bydlení a veřej-           ných budov, obnova odpadních systémů, zlepšování veřejných prostor, volnočasových zařízení,           systémů veřejné dopravy a všech dalších veřejných i soukromých potřeb ve městě. Ve venkov-           ských oblastech by potenciál nových pracovních míst spočíval v produkci bezpečných potravin           skrze výrazný přechod k ekologickému zemědělství, lokálnímu zpracování potravin a marke-           tingu. Jak ve městě, tak na venkově je velkým zdrojem pracovních příležitostí osobní asistence           a péče. Ta zahrnuje oblasti zdravotnictví, vzdělávání a péče o staré lidi až po esoteričtější prak-           tiky jako aromaterapie apod.“ (Hines 2000: 44) Hines ve spolupráci s New Economics Foun-           dation vytvořil na základě obdobné argumentace (která by se dala shrnout pod pojem zelený           růst) program pod názvem Green New Deal (viz nef 2008b).                                                                                            101","Lokální ekonomiky v souvislostech aneb Produkce a spotřeba z blízka                   Desai \& Riddlestone pak dodávají, že lokalizace by podpořila zaměstnanost ze-          jména ve venkovských oblastech, které se zpravidla potýkají s největším úbytkem pra-          covních míst (Desai \& Riddlestone 2002: 55). V podobném duchu argumentují i Nor-          berg-Hodge et al., když předkládají studie, podle kterých malé farmy zaměstnávají                                             102          více lidí na akr půdy než velké farmy  a malé obchody poskytují více pracovních míst          na stejný objem prodaného zboží než supermarkety.  Douthwaite dodává tomuto ar-                                                            103          gumentu další rozměr, když tvrdí, že práce v rámci lokální ekonomiky je často více          uspokojující. I když tedy může znamenat nižší plat, může být podle Douthwaita taková          situace dobrovolná a přináší spokojenost (Douthwaite 1996: 45).                V otázce zaměstnanosti se autoři ovšem vyrovnávají i s opačnou argumentací,          a to že kvůli případné nižší produktivitě práce či omezení ekonomického růstu dojde          naopak ke zvýšení nezaměstnanosti: „Zavedení regulací a zdanění za účelem zacho-          vání zdravé planety neznamená, že bude automaticky následovat ekonomický kolaps          a nezaměstnanost.“ (Desai \& Riddlestone 2002: 83) Podle těchto autorů se pracovní          místa v dopravě a mezinárodním obchodě pouze přesunou do místního zemědělství,          lesnictví a ruční výroby. „Je možné, že budeme muset méně plýtvat, ale jakákoli ztráta          v materiálním bohatství může být nahrazena zvýšením kvality života. Bude méně ná-          kladních aut na silnicích a více příležitostí pro komunity, aby rozvíjely novou, regionál-          něji založenou ekonomiku.“ (Desai \& Riddlestone 2002: 83–84) Hines se vypořádává          s obdobným argumentem: že lokalizace ohrozí nadnárodní korporace, a tím dojde ke          ztrátě pracovních míst. Tomu lze podle něj snadno oponovat, neboť korporace zaměst-          návají pouze 0,75 % zaměstnaných lidí na světě (Hines 2000: 71–72). Korporace podle          něj vytváří dojem poskytovatele pracovních míst, protože se bojí ztráty moci (Hines          2000: 71). Zejména pokud jde o Evropu nebo Západ obecně, jsou tato pracovní místa          podle Hinese stejně jen dočasná, většina velkých korporací se dřív či později odstěhuje          za levnější pracovní silou na východ (Hines 2000: 72).                Douthwaite pak uvádí ještě jednu komplikaci, a tou je problém nekompatibility          nabídky a poptávky v rámci lokální ekonomiky, který je způsoben omezenou variabi-          litou jak nabídky, tak poptávky (u zboží, práce, znalostí, technologií atd.). Douthwaite          tento jev uvádí na příkladu LETS systémů, které jsou podle něj z ekonomického hle-          diska většinou zklamáním. Obrat je velmi malý a často se dostanou do situace, kdy          většina účastníků má kredit, ale nemá ho za co utratit, a menší část má velký dluh,             102) Konkrétně podle nich ve velké Británii farmy pod 100 akrů poskytují pětkrát více pracov-          ních míst na akr než farmy nad 500 akrů (Raven \& Brownbridge 1996, cit. dle Norberg-Hodge          et al. 2002: 67).          103) „Přestože se provozovatelé velkých obchodů často chlubí, kolik vytvořili pracovních míst,          odhaduje  se,  že  tyto  megamarkety  na  každá  dvě  vytvořená  pracovní  místa  další  tři  zničí.“          (Goldsmith \& Mander 2003, cit. dle Norberg-Hodge et al. 2002: 68)            102","Argumenty pro a proti lokalizaci                                                                  104           ale není zájem o jejich práci (Douthwaite 1996: 76).  LETS systém je proto podle           něj do značné míry závislý na tom, aby „bylo zajištěno, že skrze LETS systém mohou           být uspokojeny reálné potřeby lidí spíše než jen jejich okrajové záliby“ (Douthwaite           1996: 86).                 Dílčím, spíše technickým problémem je pak problematika daňových úniků při           použití LETS a lokálních měn a legislativní nejasnosti ohledně jejich používání (Douth-           waite 1996: 70–71, 80–82). Například časodolary zatím nejsou zdaněné ani v USA ani           v Británii, je ale otázkou, jak dlouho tato situace vydrží (Douthwaite 1996: kap. 3: 32,           update z roku 2002). Časté jsou také technicko-operační problémy, v případě lokál-           ních měn např. problémy s kontrolou inflace, nemožností stáhnout peníze z oběhu           či závislostí na několika velmi aktivních jednotlivcích, kteří systém často dotují svojí           neplacenou prací, protože se alespoň prvních několik let sám plnohodnotně neuživí           (Douthwaite 1996: 83–85). Specifickou překážku představují také hygienické předpisy           (Douthwaite 1996: 79). 105                 Douthwaite  také  zmiňuje  problémy  s  financováním  „alternativních“  projektů           z tradičních zdrojů kvůli velké nedůvěře investorů a nejistým výsledkům. Zisk je totiž           v případě lokalizačních projektů často v jiné formě nežli v té finanční (Douthwaite           1996: 210–211). Dalším podstatným faktorem je existující nastavení systému a tech-           nologií na velká měřítka, přičemž jejich decentralizovaná verze často prostě neexistuje           (Desai \& Riddlestone 2002: 46 uvádí příklad technologie recyklace papíru). Související           bariéru představuje také to, že velcí prodejci chtějí velké dodavatele, ne spoustu ma-           lých, kteří zvyšují jejich administrativní náklady. Desai \& Riddlestone (2002: 53–54)           v  tomto  ohledu  radí  malým  producentům  vytvořit  síť  a  zajišťovat  odbyt  společně,           Douthwaite naopak radí velké distributory obejít a zajistit odbyt pokud možno přímo           pro koncové zákazníky (viz výše).               104) „Přes svoje výhody, LETS systém bude dobře fungovat pouze tehdy, když v regionu nebo           v rámci určité sociální skupiny existuje nezaměstnanost a nedostatečná zásoba národní měny:           pokud jsou všichni plně zaměstnaní a jejich aktivity nejsou zásadně omezeny nedostatkem ho-           tovosti, proč by se měli obtěžovat se zapojováním do LETS systému a jaké ekonomické přínosy           by z toho pro ně případně vyplývaly? LETS systémy jsou proto velmi náchylné vůči změnám           ve stavu mainstreamové ekonomiky. Pokud každý člen LETSu dává přednost tomu být placen           v národní měně, protože ta může být utracena za širší spektrum věcí, LETS systémy budou mít           tendenci rozvíjet se během recese, kdy se národní měna stává vzácnější, a oslabovat či kolabo-           vat, kdykoli se stav národní ekonomiky zlepší.“ (Douthwaite 1996: 86)           105) Douthwaite (1996: 79) popisuje, jak lze nepohodlné (a pro maloprodukci často nesmyslné)           předpisy obejít například tím, že zákazníci založí klub a výrobky se oficiálně distribuují pouze           členům klubu. Pokud nejsou nabízeny veřejnosti, hygienická pravidla se na ně často nevztahují.           Tak lze například provozovat i hospodu, kde se každý u vstupu zapíše jako nový člen klubu.                                                                                            103","Lokální ekonomiky v souvislostech aneb Produkce a spotřeba z blízka            4.3. Dimenze sociální a komunitní             Celkově lokalizace podle analyzovaných AA podporuje a přispívá k posílení komunity,                           106          a místních vazeb.  Douthwaite v souvislosti s přínosy vytvoření místní měny uvádí,          že „přestože [místní měny] mají bezpochyby ekonomický význam, jejich nejvýznam-          nější přínos spočívá v tom, že pomohly přivést lidi dohromady, vytvořit přátelství a vy-          budovat pocit komunity“ (Douthwaite 1996: 85). V souvislosti s významem místního          vlastnictví kapitálu obdobně shrnuje Shuman: „Lokální vlastnictví podporuje místní          loajalitu. […] To znamená, že takové těžko kvantifikovatelné faktory jako stabilita ko-          munity, udržení kultury a občanská hrdost vstupují do obchodních rozhodnutí stejně          jako tradiční měřítko ziskovosti. Lokální vlastnictví dává komunitě šanci, i ve stále          mocnější  globální  ekonomice,  znovu  získat  kontrolu  nad  svým  osudem.“  (Shuman          2000: 6) V obecnějším kontextu obnovy komunity pak Shuman vyjadřuje přesvěd-          čení, že bez fungující lokální ekonomiky nelze dosáhnout lepšího vzdělání, větší kont-          roly kriminality, lépe fungujících rodin a lepší pracovní morálky. Podle něj je potřeba          silnější místní daňová základna, aby bylo možné najmout dostatek učitelů, sociálních          pracovníků či policistů a zajistit jim slušné platy (Shuman 2000: 34).                Zde  se  ale  zároveň  setkáváme  s  problémem,  protože  fungování  lokalizačních          projektů  velmi  často  závisí na  již  existující  a  alespoň  do  určité  míry spolupracující          místní komunitě. Zároveň je nicméně lokalizace reakcí právě na trend rozpadu a mi-          zení místních sociálních i ekonomických vazeb, takže jejich obnovení může být velmi          obtížné. Zejména v iniciálních stádiích se tedy praktici lokalizace často setkávají s pro-          blémem „vejce-slepice“, tj. jak obnovit lokální ekonomiku a komunitní vazby bez fun-          gujících komunitních vazeb, na kterých je lokální ekonomika do značné míry závislá.          Za takových podmínek se pak stává reálnou překážkou náročnost uvádění lokalizač-          ních  modelů  do  praxe.  Z  mnohých  konkrétních  příkladů,  které  uvádí  Douthwaite          (např. 1996: 80–85 o lokálních měnách), vyplývá, že lokalizační projekty často „táh-          nou“ jedinci, případně velmi malá skupinka, kteří projektu věnují obrovské množství          času a energie. Fungování projektů je pak na těchto konkrétních jedincích závislé, z če-          hož plyne jednak omezená udržitelnost v čase a také obtížná replikovatelnost v jiných              106)  Hines  uvádí  termín  a  definici  udržitelné  komunity,  kterou  přebírá  od  Chanana  et  al.          (1999: 16): „Udržitelná komunita může být popsána jako taková, ve které díky kombinaci vnitř-          ních a vnějších zdrojů funguje sebeobnovující se základna ekonomické životaschopnosti, kva-          lity služeb a sociálního kapitálu, které jsou dostatečné pro dobrou kvalitu života pro všech-          ny obyvatele, pro zlepšení podmínek a příležitostí tam, kde jsou nedostatečné, pro kreativní          vyrovnávání se s problémy, když se objevují, a pro předání hmotných i nehmotných statků          budoucím obyvatelům, aby mohli dosáhnout stejných nebo vyšších standardů.“ (cit. dle Hines          2000: 37)            104","Argumenty pro a proti lokalizaci                           107           podmínkách.   Dle  Douthwaitových  zkušeností  tak  mnoho  lokalizačních  projektů           končí v zásadě dvěma způsoby: buď úplně zaniknou, protože se nenajde dostatečně           nadšený pokračovatel, nepodaří se generační výměna apod., nebo se přemění v BAU           (business as usual), tj. alternativní a lokální aspekty se postupně vytratí a z lokalizač-           ního projektu se stane víceméně standardní mainstreamový tržní podnik. 108                 Hlavní obavu a rozpoznanou možnost negativního vývoje na úrovni komunity           představuje přílišná sociální kontrola uvnitř malé komunity a související nesvoboda,           resp. omezení svobody, lidské i tržní. Douthwaite v této souvislosti zmiňuje nevýhody           vesnické komunity (Douthwaite 1996: 12), Hines hovoří o potenciální hrozbě „lokální           diktatury“: „Samozřejmě se může lokální kontrola dostat do rukou malé skupiny spíše           než většiny, ale je zde větší potenciál potlačit takové trendy, pokud je kontrola místní           ekonomiky součástí globálního demokratického lokalismu. Dnešní situace, kdy je de-           mokracie přizpůsobená potřebám globalizace, vede svět opačným směrem [než k lo-           kální demokratické kontrole].“ (Hines 2000: 119) Hines dále upozorňuje, že lokalizace           bývá někdy podezřívána, že vyvolává nebo vede k pravicovému nacionalismu. Podle           něj ovšem v současnosti naopak k šíření nejistoty a radikalismu vedou negativní do-           pady globalizace, v Evropě i v zemích globálního Jihu, zatímco lokalizace může zvýšit           pocit jistoty, a snížit tak nebezpečí radikalismu plynoucího z pocitu ohrožení (Hines           2000: 244, obdobné myšlenky již dříve, viz pozn. 68 a 143).                 Norberg-Hodge et al. navíc uvádějí, že „v ekonomikách, kde je rozdíl mezi nejbo-           hatšími a nejchudšími relativně malý a jsou zajištěny základní životní potřeby všech,           je minimalizována zlost a nespokojenost, zatímco pocity propojenosti – esence komu-           nity – jsou silné. Takové okolnosti jsou běžné v prosperujících lokálních ekonomikách,           které tíhnou ke spravedlivému přerozdělení zisků v rámci celé komunity.“ (Norberg-           -Hodge et al. 2002: 79) Desai \& Riddlestone v této souvislosti dodávají, že fungující           lokální  ekonomika  pomáhá  vytvořit  pocit  komunity  a  bezpečí,  který  může  zmírnit               107) Douthwaite v této souvislosti vznáší otázku, zda je možné považovat lokální podniky za ži-           votaschopné, pokud jsou závislé na dobrovolnících, tj. výrazné podpoře jednotlivců, která není           započítána v nákladech dané činnosti, a na dalších netržních kapitálech (Douthwaite 1996: 370).           Zároveň ale na jiném místě sám navrhuje využít netržní kapitály jako strategii k dosažení kon-           kurenceschopnosti vůči dováženému zboží (Douthwaite 1996: 43–46, viz také kap. 4.2).            108) Douthwaite (1996) uvádí například postupné vytrácení družstevních a sociálních ideálů           ve fungování španělského družstva Mondragon (s. 338–341) či dánských družstev pro výrobu           větrné energie (s. 206–207). Jako další příklad mohou sloužit mikrofinanční projekty v rozvo-           jových zemích, které začaly být provozovány i mainstreamovými bankami a jsou čím dál častěji           podrobovány kritice (viz např. Bateman 2010 či Johanisová 2011). Zůstává otázkou, zda mohou           původně alternativní projekty sehrát pozitivní roli, i když postupně vyprchá jejich étos a stanou           se mainstreamovými (Guene \& Mayo 2001).                                                                                            105","Lokální ekonomiky v souvislostech aneb Produkce a spotřeba z blízka             stresy, které jsou součástí globálně konkurenčního světa (2002: 75). V jejich v zásadě          protržním pojetí (jak bylo charakterizováno výše) „pocit životní pohody má opravdové          zdravotní, a proto také ekonomické přínosy. Zdraví není jen prostá absence nemoci.          Lokální ekonomický rozvoj vytváří pocit příslušnosti ke komunitě a místu, který při-          spívá k pocitu životní spokojenosti a může být protilátkou proti stresu moderního způ-          sobu života.“ (Desai \& Riddlestone 2002: 79)                Souvisejícím  aspektem  je  také  změna  postavení  a  role  komunit,  které  mají          v  rámci  lokalizace  možnost  změnit  se  z  obětí  negativních  dopadů  globalizovaného          ekonomického systému na aktivní strůjce vlastního osudu. „Výsledkem by měla být          zvýšená soudržnost komunity, snížení chudoby a nerovnosti a zlepšení živobytí, so-          ciální infrastruktury a ochrany životního prostředí, a s tím související zvýšení pocitu          bezpečí.“ (Hines 2000: 5) Podle něj máme na výběr ze dvou myšlenkových schémat:          „To první je pokračování současného paradigmatu laissez-faire. To je koncept těch,          kteří slibují růst a lepší zítřky, ale mlčky přihlíží omezování práv komunity skrze škrty          ve veřejných výdajích. To druhé je přijetí nového paradigmatu, ve kterém se komunity          mohou stát aktéry spíše než oběťmi, s programem, který jim umožní zpochybnit sou-          časné struktury způsobující jejich závislosti a znovu převzít kontrolu nad svým osu-          dem.“ (Mayo et al. 1996, cit. dle Hines 2000: 56–57)                                                   106","Argumenty pro a proti lokalizaci             4.4. Dimenze morální a kulturní              Možnost  ovlivnit  místní  záležitosti  posiluje  podle  zmiňovaných  autorů  také  po-           cit  zodpovědnosti  a  vztah  k  místu.  Lokalizace  podle  nich  obnovuje  přímou  vazbu           mezi lidmi a jejich životním prostředím (Desai \& Riddlestone 2002: 17). Tato vazba           je  posílena  také  tím,  že  jakékoli  negativní  dopady  produkce  a  spotřeby  se  proje-           vují v místě jejich příčiny. Proto existuje velká motivace a tlak na jejich odstranění,           kontrolu a případně zavedení přísnějších standardů. Tento tlak je v rámci lokalizo-           vané ekonomiky podle všech analyzovaných AA výrazně větší, než když jsou dopady           vzdálené (viz např. Hines 2000: 110, a také výše v kap. 4.1). Lokalizace také podle           analyzovaných AA dovoluje zohlednit místní podmínky, lokální ekonomika je jaksi           z definice založena na větší míře využívání místních surovin (Desai \& Riddlestone           2002:  49).  Pokud  platí  argument  o  nižší  míře  specializace  a  menším  produkčním           tlaku (viz kap. 4.2), umožňuje lokální produkce také extenzivnější a zároveň více di-           verzifikované hospodaření, které zahrnuje např. zachování tradičních managemen-                                                   109           tových opatření a ochranu biodiverzity.  Zohlednění místních podmínek také po-           máhá udržovat a obnovovat kulturní diverzitu, podporuje místní tradiční řemeslné                                                                                         110           postupy, znalosti i související kulturní tradice (Desai \& Riddlestone 2002: 55).  To           se  může  projevovat  například  i  obnoveným  zájmem  o  malé  pivovary  (Douthwaite           1996: 310–313).                 Problematické může být vnímání lokálně produkovaného zboží a služeb v očích           veřejnosti. Na jednu stranu existuje dojem, že lokální je horší, zaostalé, oproti lep-           šímu zboží z dovozu – např. místní ovoce a zelenina nejsou tak krásné a velké (Desai           \& Riddle stone 2002: 40). Na druhou stranu, v některých kontextech je domácí pro-           dukce naopak vnímána jako kvalitnější a lepší. Jak upozorňuje Douthwaite, lokalizační           snahy jsou v současnosti vnímány ve dvou extrémech, buď jako nouzová možnost pro              109) V britském kontextu uvádí Desai \& Riddlestone (2002: 51–53) již zmiňovaný coppicing           (ořezávání výmladků v lesích, typicky v dobře zmlazujících dubohabřinách, viz kap. 4.1),           který zároveň napomáhá ochraně motýlů. V českém prostředí může jít například o tradiční           kosení luk, které pomáhá udržovat druhově bohaté louky, podporuje ochranu mnoha druhů           bezobratlých a zároveň se pojí s tradičními krajovými písněmi, kroji a slavnostmi (Jongepie-           rová 2008). Seznam by mohl být velice dlouhý, pokud bychom zohlednili i obdobné příklady           ze zemí globálního Jihu. Ukázka z indického Ladaku viz např. Norberg-Hodge (1996). Spe-           cificky ohledně problematiky zemí globálního Jihu viz následující kap. 4.5.           110) Oblíbený příklad Desai \& Riddlestone (2002: 79–80) popisuje obnovu dřívější tradice           pěstování a zpracování levandule v jedné londýnské čtvrti, která pomohla obnovit i místní ko-           munitní vazby a pocit sounáležitosti nově příchozích obyvatel s danou čtvrtí.                                                                                               107","Lokální ekonomiky v souvislostech aneb Produkce a spotřeba z blízka             lidi s nízkými příjmy, nebo naopak jako luxusní výběrová a v zásadě doplňková záleži-          tost pro vyšší střední třídu (Douthwaite 1996: 77–79). 111                Podle Norberg-Hodge et al. (2002: 114) lokalizace také nabourává zažitou vět-          šinovou představu, že město je nositelem kultury a venkov ztělesňuje pozůstatek bar-          barství, zaostalosti, netolerance a sociální kontroly. Podle nich odrážejí tyto předpo-          klady elitářství nebo rasismus víry, že moderní urbanizovaní lidé jsou nadřazení –                                                                                 112          nebo dokonce více vyvinutí – než jejich nerozvinuté venkovské protějšky.  Obdobně          podle Norberg-Hodge et al. velice nebezpečně odráží ignoraci velké části světa argu-          ment, že lidí je příliš mnoho, aby se mohli vrátit na venkov, k půdě. Většina lidí podle          nich totiž stále ještě na venkově žije. Tento argument tak opět podporuje představu,          že lidství je atributem rozvinutých urbanizovaných a industrializovaných zemí. Navíc,          velmi rychlá urbanizace, která momentálně probíhá a je výrazným pokračujícím tren-          dem, rozhodně není bezproblémová, spíše naopak. Přináší problémy nejen v zemích          globálního Jihu, ale i na Severu (Norberg-Hodge et al. 2002: 115).                Desai  \&  Riddlestone  (2002:  75)  pak  uvádějí  přesvědčení,  že  abychom  mohli          být soběstační, museli bychom žít ve velmi nízké hustotě osídlení; to ovšem znamená          například neefektivní veřejnou dopravu či komplikovanější a dražší zateplení jednot-          livých objektů oproti koncentrované zástavbě. Rozvoj měst, velkoměst a megalopolí          podle nich nevyhnutelně způsobuje problémy a odtržení od lokálního kontextu a větší          majetkové rozdíly, což je problém nejen v zemích globálního Jihu, ale i v zemích Se-          veru (Desai \& Riddlestone 2002: 75–76). Na jiném místě pak Desai \& Riddlestone          (2002: 99) uvádějí, že vyšší hustota měst uvolní plochy pro komunitní aktivity, in-          terakce a uzly hromadné dopravy, jinými slovy, že městské sídelní uspořádání je pro          udržitelné systémy produkce a spotřeby lepší.                Zůstává tedy otázkou, zda je lokalizace koncept vhodný pouze pro venkov, ale          není uskutečnitelný ve městech, kde žije už většina obyvatelstva. Douthwaite k této          problematice  říká:  „Závislost  měst  na  jejich  zásobovacích  oblastech  a  nedostatek             111) Pro diskusi možných významů místního samozásobitelství v post-komunistickém prostře-          dí ČR a Polska viz velmi zajímavá studie Smithe \& Jehličky (2007).           112) Podle Norberg-Hodge et al. (2002: 115) „celý proces industrializace systematicky odebíral          politickou a ekonomickou moc z venkovských oblastí a současně vedl k doprovodné ztrátě se-          beúcty venkovského obyvatelstva“. Autoři uvádí příklad indického Ladakhu: „Ladacká tradiční          kultura zakořeněná v komunitě byla prosycena živostí, radostí a tolerancí k ostatním, která byla          zjevně spojena se sebevědomím lidí a pocitem, že mají kontrolu nad svými životy. Ale v období          méně než jedné generace tuto kulturu dramaticky změnil ekonomický rozvoj. Rozvoj efektivně          rozložil lokální ekonomiku založenou na malých farmách a přesunul rozhodovací pravomoci od          domácností a vesnic k byrokratům ve vzdálených městech.“ (Norberg-Hodge et al. 2002: 115,          podrobněji pak Norberg-Hodge 1996)             108","Argumenty pro a proti lokalizaci              ekonomické  soběstačnosti  těchto  zásobovacích  oblastí  jsou  dvě  strany  téže  mince           a nemůžeme omezit jednu, aniž bychom ovlivnili i tu druhou.“ (Douthwaite 1996: 56)           Podle něj každopádně pokud venkovské komunity získají větší soběstačnost, ekono-           mická funkce měst se oslabí (Douthwaite 1996: 56). Související otázkou také zůstává,           zda by lokální produkce a spotřeba mohla fungovat pro všechny, tzn. zda je možné z lo-           kálních zdrojů uspokojit potřeby všech, viz také kap. 4.1 (environmentální dimenze)           a 4.5 (potravinová bezpečnost).                                                                                                                                                        109","Lokální ekonomiky v souvislostech aneb Produkce a spotřeba z blízka            4.5. Dimenze politická, strategická a ideologická             Pro všechny analyzované AA představuje jeden z nejzásadnějších přínosů lokalizace          větší možnost komunit ovlivnit vlastní osud a zejména jejich větší kontrolu nad místní          ekonomikou. Hines (2000: 34) tento postoj formuluje následovně: „Regionální, ná-          rodní a mezinárodní upřednostnění cíle lokalizace by mělo, pokud budou příslušné          země jednat koordinovaně, navrátit kontrolu nad místní ekonomikou zpět do loka-          lity. A to díky tomu, že se bude ve většině případů produkovat zboží a služby v dané          lokalitě. Tento přístup zabrání nadnárodním korporacím a dalším, aby se přesouvaly          jinam nebo tím hrozily, protože by tím ztratily přístup na příslušné trhy.“ Demokra-          tická kontrola kapitálu je přitom podle Hinese klíčová pro vlády i komunity, aby mohly          získat peníze na zlepšování sociálních a environmentálních podmínek a pracovních          příležitostí (Hines 2000: 34). 113                Jak dále upozorňují Norberg-Hodge et al. (2002: 86), možnost ovlivnit vlastní          osud je v přímé souvislosti se zájmem a ochotou se místním komunitním záležitostem          věnovat: „Zatímco lidé v ekonomikách malého měřítka jsou často velmi zaujati rozho-          dováním, které se jich týká, toto zaujetí rapidně klesá, pokud jsou zapojeni do mnohem          většího ekonomického systému.“ I podle Hinese (2000: 119) tak lokalizace podporuje          zájem lidí o místní záležitosti a jejich aktivní účast jak na ekonomickém dění, tak i na          politickém demokratickém rozhodování. Všichni AAA věří, že rozhodování na místní          úrovni podporuje demokratickou participaci. 114                Zásadním  politickým  (stejně  jako  strategickým,  kulturním,  ekonomickým          a dalším) tématem je vztah tzv. zemí globálního Jihu a Severu. Většina lokalizač-          ních  autorů  spatřuje  v  lokalizaci  způsob  nápravy  sociálních  i  environmentálních          nerovností ve vztahu Severu a Jihu, které jsou podle nich do značné míry důsled-             113) Demokratickou kontrolu kapitálu lze vnímat jako jednu z dimenzí ekonomické demokra-          cie, viz Johanisová \& Wolf (2012). Kapitál lze vnímat buď v úzkém smyslu jako finanční kapitál,          zde ale myšleno spíše v širším chápání analogickém Ekinsovi (1992, viz pozn. 78), tedy obecněji          přístup k výrobním faktorům (půdě, práci, i vyrobenému kapitálu) a také k netržním kapitá-          lům, jak je definuje Johanisová et al. (2012), viz také kap. 6.4.          114) A to v kontrastu se současnou praxí, kdy „rozhodnutí, která ovlivňují miliony lidí, jsou běž-          ně přijímána za zavřenými dveřmi velkých korporací nebo nadnárodních institucí jako WTO.          V těchto případech nejde ani o předstírání demokracie: ti, kdo rozhodují, ani nebyli demo-          kraticky zvoleni, ani přijímací proces není otevřen veřejnému prozkoumání.“ (Norberg-Hodge          et al. 2002: 86) Obdobně kritizuje zmíněné nadnárodní instituce Hines a dodává: „Diverzifi-          kovaná lokální ekonomika je pravděpodobně neodmyslitelně demokratická, protože zahrnuje          širokou škálu aktivního zapojení lidí, kteří umožňují její fungování. Je potřeba, aby toto širší          ekonomické zapojení bylo doprovázeno širší politickou a demokratickou kontrolou a zodpo-          vědností na lokální úrovni.“ (Hines 2000: 34)            110","Argumenty pro a proti lokalizaci              kem procesu ekonomické globalizace a nastavení pravidel mezinárodního obchodu.           Z pohledu Norberg-Hodge et al. (2002: 77) Sever dosáhl mnoho ze své ekonomické           síly a industrializace díky přírodním zdrojům a pracovní síle z Jihu, Jih už ale žád-           nou další oblast k obdobnému využití nemá. Podle nich by měl „z posunu směrem           k lokálnější produkci v menším měřítku prospěch Sever i Jih, protože tam i tam by           byla podpořena smysluplná práce a vyšší zaměstnanost. […] Spíše než aby byl Jih           dále vykořisťován, zvýšená vlastní produkce by umožnila Jihu nechat si víc vlast-           ních přírodních zdrojů, práce a produkce pro svoje potřeby.“ (Norberg-Hodge et al.           2002: 113) 115                 Rozvojové souvislosti uvádí také Hines, který na politické úrovni prosazuje, aby           byla pravidla mezinárodní spolupráce (trade and aid) změněna ve prospěch místní           soběstačnosti. Navrhuje, aby se pravidla GATT změnila na pravidla GAST (General           Agreement for Sustainable Trade), která by spravovala ne WTO, ale WLO (World           Localization Organisation). Jejich úlohou by bylo zajistit politiky, které by podporo-           valy tok informací a technologií, přechod zbývajícího mezinárodního obchodu k při-           jetí pravidel fair trade a podporu budování lokálních ekonomik (Hines 2000: 36).           „Cílem by mělo být podpořit maximální zaměstnanost skrze udržitelnou regionální           soběstačnost.“ (Hines 2000: 36) Obdobně Desai \& Riddlestone vidí v lokalizaci ná-           stroj směřující ke spravedlivějšímu rozdělení zdrojů v rámci planety (Desai \& Riddle-           stone 2002: 13); podle nich se v rámci lokalizace změní povaha mezinárodního ob-           chodu – od komodit s nízkou přidanou hodnotou se omezí na výrobky s vysokou při-           danou hodnotou (Desai \& Riddlestone 2002: 17). To podle nich mimo jiné znamená,           že bohaté státy budou muset omezit svoji spotřebu (Desai \& Riddlestone 2002: 34). 116                 Pokud má dojít k omezení mezinárodního obchodu, vyvstává otázka jeho dopadu           na země globálního Jihu, které jsou v současnosti závislé na exportu, tzn. na naší po-           ptávce po dovezeném zboží. Jak argumentují Norberg-Hodge et al. (2002: 100), „tento           posun [směrem k lokalizaci] neznamená, že komunity nyní závislé na obchodu se dočkají           ztráty trhů přes noc, že lidé ve vyšších zeměpisných šířkách už nebudou moci mít tro-           pické ovoce nebo že komunity, které budou mít špatnou úrodu, nebudou moci očekávat           potravinovou pomoc odjinud. Cílem je pouze nalezení zdravější rovnováhy mezi lokální              115)  Nerovnosti  ve  spotřebě  zdrojů  a  nastavení  obchodních  podmínek  ve  vztahu  Sever–Jih           popisuje  koncept  tzv.  ekologického  dluhu  (ecologicla  debt,  viž  např.  Martinez-Alier  2002).           Zajímavá je v této souvislosti také kampaň „Kdo dluží komu?“ (¿Quién debe a quién?), která           zpochybňuje jak oprávněnost dluhů zemí Jihu vůči státům a institucím Severu, tak například           oprávněnost španělského státního dluhu, který do značné míry vznikl znárodněním finančních           závazků soukromých institucí (viz http://www.quiendebeaquien.org/).            116) Desai \& Riddlestone (2002: 12) na základě údajů o velikosti ekologické stopy výslovně           říkají, že spotřebu v Británii bude potřeba snížit na jednu třetinu současného stavu.                                                                                            111","Lokální ekonomiky v souvislostech aneb Produkce a spotřeba z blízka                                                  117          produkcí a mezinárodním obchodem“.  Obdobně Hines považuje argumentaci o po-          třebě exportu z Jihu a Východu do zemí OECD pro rozvoj těchto zemí a vymýcení chudoby          za zjednodušený. Současný systém podle něj nutí deformovat ekonomiky zemí globál-          ního Jihu směrem ke specializaci pro co nejlevnější export, často v konkurenci s ostat-          ními zeměmi Jihu, a tvrdý tlak konkurence tudíž ke zlepšení životních podmínek v těchto          zemích nepřispívá. Podle Hinese, pokud se státy shodnou na změně priorit, budou mít          země globálního Jihu dostatek času se přeorientovat (Hines 2000: 181–182, 244). Me-          zinárodní obchod navíc podle všech AAA neustane úplně (např. Hines 2000: 242).   118                V rámci rozvojové debaty je také zásadní otázka potravinové bezpečnosti. Nor-          berg-Hodge et al. (2002: 99) zastávají názor, že „téměř ve všech ohledech by se potra-          vinová bezpečnost zvýšila, kdybychom zvrátili rostoucí závislost na světovém potravi-          novém systému. Namísto závislosti na vzdálených, anonymních korporacích ve většině          základních potřeb by se lidé mohli spoléhat ve větší míře na sebe nebo blízké farmáře.          Místo abychom podléhali rozmarům neosobních tržních sil a managementových roz-          hodnutí motivovaných ziskem, lidé by se mohli spoléhat na vazby vzájemnosti ve zdravé          komunitě.“  Navíc, podle Norberg-Hodge et al. (2002: 86), „na úrovni států může                     119          ztráta potravinové soběstačnosti velmi rychle vést ke ztrátě politické nezávislosti“.                                                                                           120           117) Desai \& Riddlestone (2002: 51–53) uvádějí jako příklad problematického obchodního ar-          tiklu dřevěné uhlí, které se do Británie vozí ze západní Afriky.          118) Mnoho odpůrců lokalizace polemizuje s neexistující představou, že lokalizace znamená          úplný konec mezinárodního obchodu a absolutní soběstačnost na komunitní nebo regionální          úrovni. Jak bylo ukázáno v kap. 3.1, žádný z AAA takto vyhraněný postoj nezastává, naopak se          vůči němu všichni AAA negativně vymezují. „Cílem lokalizace není eliminovat veškerý obchod,          ale omezit ten obchod, který není nutný, a podpořit změny, které vedou k posílení a diverzifi-          kaci ekonomik jak na komunitní, tak na národní úrovni. Stupeň diverzifikace, druh produko-          vaného zboží a množství obchodu se přirozeně budou lišit region od regionu.“ (Norberg-Hodge          et al. 2002: 113)          119) Norberg-Hodge et al. (2002:99–100) pokračují ve výčtu souvisejících environmentálních          přínosů (viz také kap. 4.1): „Protože příklon směrem k lokálnímu podporuje opravdovou diver-          zitu na všech úrovních, potravinová bezpečnost by byla posílena v mnoha ohledech. Namísto          záplavy levnými dovozy, které způsobují, že pěstování lokálně specifických odrůd je neekono-          mické, by měly šanci prospívat potraviny, které jsou nejlépe přizpůsobené místním podmín-          kám. Spíše než monokultury vysoce náchylné k chorobám, škůdcům a plevelům by byly farmy          diverzifikovanější, komplexnější a stabilnější. Spíše než aby se všude pěstovaly identické varie-          ty plodin, pěstovala by se široká škála odrůd, která omezuje potenciál pro plošné ztráty úrody.          A spíše než aby se stále zvyšovalo množství skleníkových plynů vypouštěných do atmosféry,          příspěvek zemědělského sektoru k těmto emisím by se začal snižovat.“          120) Viz například cílené vytváření závislosti rozvojových zemí na USA skrze potravinovou po-          moc, tzv. Food for Peace, nebo tlak USA na EU, aby povolila dovoz hovězího z dobytka krme-          ného růstovými hormony (Norberg-Hodge et al. 2002: 86).            112","Argumenty pro a proti lokalizaci              Na druhou stranu, „pokud se zmenší měřítko našich ekonomik a sníží se vzdálenost           mezi producenty a spotřebiteli tak, aby většina regionů a národů byla méně závislá           na dovozu potravin skrze obří nadnárodní korporace – potom by mohly být principy           participativní demokracie nastaveny snáze. [A] rozhodnutí o tom, co a jak se bude           pěstovat, by mohlo být založeno na potřebách lidí a přírody, a ne na neosobních poža-           davcích mezinárodních financí.“ (Norberg-Hodge et al. 2002: 87)                 Zásadní problém podle Hinese nicméně představuje to, že je globalizace vní-           mána jako jediný model rozvoje: „Globální tvůrci politik sdílejí víru, že liberalizace ob-           chodu a investic zvýší efektivitu, lidskou produktivitu a odstraní světovou chudobu.“           (Hines 2000: 79) Obdobně jsou podle Hinese významnou překážkou malá očekávání           a důvěra ve změnu: „Široce rozšířené přijetí ortodoxie volného trhu znamená, že jak           aktivisté, tak veřejnost ve všech zemích OECD slevili ze svých požadavků a očekávání           výraznějších  změn  v  politickém  procesu.  Aktivisté  se  zaměřili  na  dílčí,  fragmento-           vané kampaně, zatímco počty těch, kteří chodí k volbám, klesají, což odráží obecný           cynismus ohledně ochoty politiků věci měnit.“ (Hines 2000: 174–175) Podle Hinese           je zásadní ponechat si dílčí témata kampaní, ale aby bylo možné opravdu dosáhnout           vytyčených cílů, kampaně podle něj potřebují podpůrný politický a ekonomický kon-           text, a právě lokalizace takový vhodný kontext představuje. Je ovšem podle něj třeba           počítat s tím, že vzhledem k současné síle náboženství volného trhu má lokalizační           přístup potenciál snížit kredibilitu těch, kteří ho budou prosazovat (Hines 2000: 174).           Obdobný argument uvádějí Norberg-Hodge et al. (2003: 113): podle svých odpůrců           jde lokalizace proti přirozenému vývoji směrem ke stále větší míře globalizace. Tento           argument vychází z předpokladu, že „čas prostě pokročil“ a je prostým faktem, že ži-           jeme v globalizovaném světě a snaha o „návrat“ k lokálnějším způsobům produkce           jde proti tomuto „přirozenému“, „evolučnímu“ trendu. Polemika s touto tezí viz také           Norberg-Hodge (2006).                 Dalším  argumentem  proti  ekonomické  lokalizaci  je  pak  historická  zkušenost,           která může být interpretována tak, že protekcionismus se neosvědčil ve 30. letech, ani           v komunistických zemích. Hines k tomu namítá, že protekcionismus ve 30. letech byl           nacionalistický a nastavený tak, aby chránil bohaté a mocné, cílem jednotlivých států           bylo ochránit vlastní trhy na úkor ostatních. V případě lokalizace jsou podle něj moti-           vace a cíle jiné, nejde o to bránit výměně myšlenek a technologií, ale přispět k ochraně           zaměstnanců, komunit a životního prostředí (Hines 2000: 245).                                                                                                       113","Lokální ekonomiky v souvislostech aneb Produkce a spotřeba z blízka            4.6. Systémová propojenost a problém přechodu             Jak jsem uváděla již v případě dimenzí a aspektů ekonomické lokalizace (viz kap. 3.3)          a jak je pravděpodobně patrné z prolínání předchozích podkapitol, i v případě lokali-          zační argumentace platí, že jednotlivé argumenty spolu souvisejí a jen těžko je lze od          sebe oddělit. Jak uvádí např. Douthwaite na příkladu LETS (viz kap. 4.2 a pozn. 104):          „V jeho počátcích bylo možné od LETS systému očekávat, že poskytne užitečný doda-          tečný příjem slabším členů komunity a záchrannou síť, kterou mohou využít silnější          členové, pokud se světová ekonomika zhroutí. To je dost samo o sobě, opravdovým          přínosem ale v této fázi není ani tak ekonomická stránka, jako ta osobní a sociální,          a mnoho členů cítí, že i jenom kvůli nim by mělo smysl systém zavádět.“ (Douthwaite          1996: 79) Douthwaite používá pro komplex různých faktorů jako zastřešující pojem          udržitelnost či udržitelný rozvoj komunit, pro Hopkinse je pak zastřešujícím tématem          a nejsilnějším komplexním argumentem zvýšená resilience komunit.  121                Zmíněná propojenost jednotlivých argumentů se odráží v názoru všech analyzo-          vaných AA, že prosazení ekonomické lokalizace nebude nijak snadné. Jednotlivé as-          pekty lokalizace se totiž navzájem ovlivňují, což vzájemně posiluje jednotlivé aspekty          ve chvíli, kdy už se lokální aktivity daří uskutečňovat. Do určitého „bodu zlomu“ ale          naopak absence jednotlivých složek místní ekonomiky inhibuje rozvoj těch ostatních.          Podle Desai \& Riddlestone (2002: 13) představuje právě tato komplexnost největší pře-          kážku prosazení lokalizace, a potažmo udržitelného rozvoje. Podle jejich zkušeností to-          tiž instituce stejně jako soukromé firmy postrádají schopnost rozhodovat mimo svoje          úzké oborové specializace a s ohledem na širší vzájemné souvislosti.                Podle Hinese je proto klíčové, aby lokalizace představovala ucelený politický pro-          gram a měla širokou politickou podporu (viz jeho návrhy na proměnu nadnárodních          institucí, Tabulka 5) a zároveň aby se na lokalizaci jako na zastřešující téma cíleně sou-                                               122          středily kampaně neziskového sektoru.  Ze stejného důvodu také podle něj jednotlivé           121) Hopkins uvádí výhody zvýšené resilience pro komunitu podle Davida Fleminga: „Když je          jedna část zničena, šok se nerozšíří v celém systému; existuje velká diverzita typů a způsobů          řešení vyvinutých kreativně v souladu s lokálními podmínkami; komunita může naplnit svoje          potřeby i přes zásadní nedostatek cestování a dopravy; velká infrastruktura a byrokracie krát-          kozraké ekonomiky je nahrazena na míru šitými lokálními alternativami za výrazného snížení          nákladů.“ (Hopkins 2008: 55)          122) Podle něj jsou dosavadní snahy v jednotlivých sociálních a environmentálních tématech          či kauzách roztříštěné a dílčí: „Všechno úsilí [aktivistů v NNO] vložené do jejich kampaní by          se výrazně posílilo a ve skutečnosti může uspět, jedině pokud všechny jejich snahy zaměřené          na dílčí témata budou sjednoceny v kontextu politického cíle zajištění přechodu od globalizace          k lokalizaci.“ (Hines 2000: 78) Hinese musela v tomto smyslu potěšit loňská britská konferen-          ce na téma Velké proměny (Great Transition), na které se zástupci více než stovky občanských            114","Argumenty pro a proti lokalizaci              země mohou těžko dosáhnout lokalizace samy, prosazení lokalizačních politik naopak           závisí na podpoře velkých celků zemí (např. USA či EU), které jsou dostatečně velké,                                                                123           aby měly vliv i na mocné korporace (Hines 2000: 243).  Podle Hinese je totiž zřejmé,           že nadnárodní korporace se budou bránit, protože mají politickou i ekonomickou moc,           kterou by lokalizace omezila (Hines 2000: 72). Hines ale zároveň věří, že politická síla           občanů a vlád se často podceňuje a že odpor a omezení moci korporací už vlastně do           nějaké míry probíhá (viz např. tlak na korporace skrze spotřebitelské kampaně či ná-           vrhy na uzákonění jejich právní odpovědnosti, viz Hines 2000: 73–74).                 Varování před reakcí nadnárodních korporací vyjadřuje i Douthwaite: „Opravdu           efektivní alternativní ekonomický systém nevyhnutelně ohrozí zisky jedné z nejmocněj-           ších skupin na světě a jejich reakce bude pravděpodobně hrozivá a extrémní.“ (Douth-           waite 1996: 105) Douthwaite tak sice navrhuje některá systémová makroekonomická           a institucionální opatření (například zavedení zákonů, které omezují velikost investič-           ních společností, a které by tudíž vedly k rozdělení velkých firem na stovky malých, za-           městnanci vlastněných částí; omezení velikosti obchodů a továren a také omezení roz-           lohy zemědělské půdy vlastněné jedním subjektem), takové přístupy svrchu (top-down)           jsou ale podle něj v současné situaci pouhým snem a nemáme jinou možnost, než pra-           covat na konkrétních malých projektech odspodu (bottom-up) (Douthwaite 1996: 32).                 Norberg-Hodge et al. (2002) navrhují obdobná opatření na omezení velikosti           korporací a zastávají názor, že „pro efektivní transformaci k udržitelným lokálním eko-           nomikám se bude muset odehrát změna na mezinárodní, národní i komunitní úrovni“           (Norberg-Hodge et al. 2002: 102). Na mezinárodní úrovni bude potřeba znovu otevřít           a změnit pravidla světového obchodu tak, aby se reguloval dovoz zboží, které lze produ-           kovat lokálně, a také luxusního zboží tak, aby byly v prvé řadě uspokojeny základní po-           třeby. Navíc by se podle nich mělo na této úrovni zakázat, aby se živé organismy a přírodní           zdroje mohly stát majetkem korporací (Norberg-Hodge et al. 2002: 103). Na národní           úrovni je podle nich potřeba odstranit celou škálu skrytých dotací a zvýhodnění vel-           kých hráčů, zejména v dopravě, energetice, zemědělských dotacích včetně zavlažování           a hospodaření s vodou (Norberg-Hodge et al. 2002: 104–105). Na lokální úrovni pak           zbývá přemýšlet o institucionálních změnách, které by vedly k rozšíření „lokálního mě-           řítka v globálním měřítku“, konkrétně pak k podpoře přímějších vztahů výrobců a spo-           třebitelů (farmářské trhy, bedýnkové systémy, komunitně podporované zemědělství,             a veřejnoprávních organizací snažily překročit své dílčí zájmy a spojit síly v radikálnější kam-           pani za hlubší proměnu současného systému (viz Komárek 2012).           123)  Hines  také  navrhuje,  jak  přechod  k  lokalizaci  financovat  –  pomocí  základního  příjmu           (Hines 2000: 246-249), peněžní reformy, aby peníze tvořily vlády, a ne banky (Hines 2000:           249–254), a postupného odpuštění dluhů, a to mezi zeměmi Severu a Jihu i v rámci zadlužení           domácností (Hines 2000: 254–255).                                                                                            115","Lokální ekonomiky v souvislostech aneb Produkce a spotřeba z blízka             místní odbytová družstva), změně ekonomických struktur (komunitní banky umož-          ňující lokální investice, místní měny, LETS apod.) a změně předpisů tak, aby odpoví-          daly místním podmínkám a potřebám a nezvýhodňovaly velké hráče (Norberg-Hodge          et al. 2002: 105–109). Dále je podle nich důležité vytvářet aliance na podporu této          změny a získat moc zpět na úroveň komunity (Norberg-Hodge et al. 2002: 110).     124                Komunitní a osobní úrovni zvládnutí přechodu k lokalizaci a resilienci se pak          podrobně věnuje Hopkins (2008), který toto téma rozpracovává v několika kapitolách.          Na individuální rovině se přitom snaží porozumět psychologii změny a využívá při-                                                                                     125          tom psychologických modelů týkajících se závislosti a strategií, jak se jí zbavit.  Hop-          kins zastává názor, že značná část společnosti trpí tzv. post-ropným stresovým syn-          dromem (post-petroleum stress disorder), který se projevuje právě neochotou a ne-          schopností přijmout informace o ropném zlomu a jeho důsledcích. Na osobní rovině          tedy navrhuje různé psychologické modely pomáhající odvykání závislosti (Hopkins          2008: 80–86, 89) a vytváření pozitivní vize (Hopkins 2008: 94–103, 96–97). Na ko-          munitní úrovni pak popisuje a doporučuje techniky komunitního plánování (Hopkins          2008: 79–94).                V následující Tabulce 8 jsou shrnuty v heslech hlavní argumenty předložené po-          stupně v podkapitolách 4.1–4.6. Jak bylo řečeno již na začátku této kapitoly, např.          formulaci „snížení závislosti na fosilních palivech“ lze vnímat vlastně ve třech různých          významech, které se liší mírou jistoty, že daný jev nastane: 1. ekonomická lokalizace          v každém případě přináší snížení závislosti na fosilních palivech; 2. ekonomická loka-          lizace přispívá ke snížení této závislosti; nebo 3. ekonomická lokalizace přináší větší          pravděpodobnost snížení této závislosti. AAA v některých případech deklarují třetí vý-          znam (viz např. Hines), často nicméně formulují své výroky spíše v modu 1 (zejména          Norberg-Hodge et al.). Nejčastěji se nicméně vyskytuje druhá verze, tedy předpoklad,          že lokalizace do určité míry přispívá k daným jevům nebo má potenciál je ovlivnit          (např. Douthwaite).            124) Stejně jako další zastánci lokalizace (a také autoři v oblasti udržitelného nerůstu, viz např.          Borowy 2011) uvádějí Norberg-Hodge et al. (2002: 110–112) oblíbený příklad Kuby, kde byl          v 90. letech minulého století přechod k lokální ekonomice sice nucený, ale dokazuje, že je re-          lativně velmi rychle možný – v době ropné krize začala pěstovat potraviny pro vlastní potřebu          i kubánská armáda. Kuba je samozřejmě kvůli porušování lidských práv dosti kontroverzní pří-          pad, zvláště když sami zastánci lokalizace jsou často z totalitních tendencí obviňováni. Všichni se          tedy snaží od schvalování kubánského režimu distancovat, i když lze těžko popřít, že jde o jeden          z faktorů, které rychlý přechod k vysoké míře soběstačnosti na Kubě umožnily (Borowy 2011).          125) Hopkins (2008: 86) definuje závislost jako „zažité vzorce chování, které je těžké změnit,          i když víme, že působí škodlivě“, jejím průvodním jevem je pak například vytěsňování nepoho-          dlných informací a tzv. kognitivní disonance, tedy nesoulad mezi tím, co si myslíme a co děláme          (Hopkins 2008: 86–87).            116","Argumenty pro a proti lokalizaci              Tabulka 8: Přehled jednotlivých dimenzí a argumentů pro a proti konceptu ekonomické loka­           lizace podle analyzovaných autorů a autorek              Dimenze             Argumenty pro a proti ekonomické lokalizaci             Environmentální     Snížení dopravních vzdáleností, snížení dopravní zátěže (hluk, infrastruktura                                 atd.) – přímo (doprava zboží) i nepřímo (suroviny, pracovní síla atd.)                                 Snížení závislosti na fosilních palivech, snížení emisí CO                                                                            2                                 Snížení ekologické stopy                                 Zvýšení blahobytu a welfare zvířat                                 Produkce zdravějších a kvalitnějších potravin                                 Uzavřenější materiálové cykly a koloběhy živin                                  Ochrana biodiverzity a genetické diverzity                                 Menší riziko šíření nemocí a invazních druhů – přímo (dálková doprava)                                 i nepřímo (omezení klimatické změny)                                 Možnost zohlednit a využít specifické místní podmínky, největší potenciál                                 rozvíjet obnovitelné zdroje energie                                 Větší tlak, motivace a potenciál pro kontrolu a zlepšování environmentálních                                 (a dalších) standardů produkce                                 Pochybnost o potenciálu lokální produkce uspokojit poptávku po                                 potravinách, energii atd.                                 Omezení tlaku globálního systému na producenty, lepší podmínky produkce             Ekonomická          Posílení místní ekonomiky                                 Podpora místního koloběhu peněz, zboží a služeb, a pokud možno také                                 odpadů                                 Větší lokální multiplikační efekt                                 Menší zranitelnost vůči vnějším vlivům a nestabilitě globálního ekonomického                                 systému                                  Omezení monopolů a ekonomické moci korporací                                 Větší ekonomická diverzita, blíže dokonale konkurenčnímu trhu                                 (mnoho malých hráčů)                                 Pozitivní role konkurence na místní úrovni                                 Otázka dopadu na ceny zboží a služeb                                  Případné zdražení dopadne nejhůř na nejchudší skupiny obyvatel                                 Větší podíl z koncové ceny zboží a služeb získává producent                                 Snížení konkurenčního a produkčního tlaku na producenty                                 Nedostatek konkurence způsobuje neefektivitu místního zboží a služeb                                 Nedostatek efektivity způsobuje nekonkurenceschopnost místní produkce                                                                                             117","Lokální ekonomiky v souvislostech aneb Produkce a spotřeba z blízka               Dimenze              Argumenty pro a proti ekonomické lokalizaci           Ekonomická           Menší výnosy kvůli omezení specializace, nevyužití komparativních výhod                                a úspor z rozsahu                                 Větší produktivita malých diverzifikovaných farem                                Omezení rozvoje inovací a výzkumu                                Vysoké náklady příležitosti                                Přispívá méně k růstu HDP                                Potenciál vytváření pracovních míst                                Pracovní místa stabilnější, zakotvená v komunitě                                 Podpora zaměstnanosti zejména ve venkovských oblastech                                Práce v rámci lokální ekonomiky často více uspokojující                                Ztráta pracovních míst kvůli nižší produktivitě a/nebo menšímu růstu HDP                                Nekompatibilita nabídky a poptávky v rámci lokální ekonomiky                                Problematika daňových úniků při použití LETS a lokálních měn, legislativní                                nejasnosti                                Problémy s financováním lokálních projektů z tradičních zdrojů                                Infrastruktura a technologie produkce a spotřeby nastaveny na velká                                měřítka, technologický lock-in efekt                                Vyšší efektivita díky přímějšímu uspokojování potřeb (nevyživuje se systém)                                Vyšší efektivita díky pozitivnímu vlivu fungující místní ekonomiky na další                                oblasti (nižší kriminalita, fungující sociální síť atd.), tzn. nižší náklady na                                formalizované/institucionalizované a komodifikované služby                                Vyšší efektivita díky snadnější internalizaci externalit (snadnější dohledání                                a postih viníka)           Sociální             Posílení komunity a místních vazeb           a komunitní                                Závislost na již existující a alespoň do určité míry fungující místní komunitě                                Náročnost uvádění lokalizačních modelů do praxe – na individuální                                i komunitní úrovni                                Omezená udržitelnost v čase a těžká replikovatelnost v jiných podmínkách                                Sociální kontrola uvnitř malé komunity, omezení svobody lidské i tržní                                Silné pocity propojenosti a komunity, omezení zlosti a nespokojenosti                                Pocit komunity a bezpečí, který může zmírnit stresy                                 Změna role komunit z pasivních obětí na aktivní strůjce vlastního osudu                                Možnost zohlednění specifických místních potřeb                118","Argumenty pro a proti lokalizaci                 Dimenze             Argumenty pro a proti ekonomické lokalizaci             Kulturní            Pomáhá udržovat a obnovovat kulturní diverzitu                                 Zachování místní kultury, tradic, znalostí, postupů                                  Vnímání místního jako zaostalého, či naopak kvalitnějšího a lepšího                                 Rehabilitace venkova vůči městu, zpochybnění města jako jediného                                 nositele kultury                                 Otázka, zda lokalizace může fungovat pro všechny                                  Lidí je příliš mnoho, aby se mohli vrátit na venkov                                 Koncept případně vhodný pro venkov, není ale uskutečnitelný                                 ve městech             Morální             Pocit zodpovědnosti a vztah k místu                                  Dovoluje zohlednit místní podmínky                                 Podporuje spolupráci, komunitní hodnoty                                 Spravedlivější přerozdělení zisků v rámci celé komunity, menší sociální                                 nerovnosti                                  Nutí komunitu nést dobré i špatné následky produkce a spotřeby,                                 konfrontuje s jejími podmínkami                                 Omezuje svobodu, svobodnou volbu a možnost výběru                                 Globálně větší možnost výběru, i když lokálně třeba menší              Politická           Větší možnost komunit ovlivnit vlastní osud                                 Větší kontrola komunit nad místní ekonomikou                                 Podpoření zájmu lidí o místní záležitosti                                 Podpoření demokratické participace                                 Náprava sociálních i environmentálních nerovností ve vztahu                                 Severu a Jihu                                 Spravedlivější rozdělení zdrojů v rámci planety                                 Dopad na země globálního Jihu, v současnosti závislé na exportu                                 Snadnější uskutečnění principů participativní demokracie              Strategická         Zvýšení potravinové bezpečnosti                                 Větší diverzita organizačních úrovní                                 (jedinec, rodina, komunita, region, …)                                 Nižší stabilita kvůli omezeným vazbám na okolí                                  Neexistuje dlouhodobě fungující dobrý příklad                                                                                                119","Lokální ekonomiky v souvislostech aneb Produkce a spotřeba z blízka               Dimenze              Argumenty pro a proti ekonomické lokalizaci           Ideologická          Globalizace vnímaná jako jediný model rozvoje                                Malá očekávání a důvěra ve změnu                                Snížení kredibility těch, kteří budou lokalizaci prosazovat                                 Lokalizace jde proti přirozenému vývoji směrem ke stále větší míře                                globalizace                                Forma protekcionismu                                Historická zkušenost, že protekcionismus se neosvědčil ve 30. letech                                minulého století ani v komunistických zemích                                Posílení nekomodifikovaných, netržních ekonomických vazeb           Propojenost          Vzájemná propojenost jednotlivých oblastí, problém prosazovat je zvlášť           a problém přechodu                                Zastřešující pojmy: udržitelný rozvoj a zvýšená resilience komunit                                 Nemožnost dosáhnout lokalizace v jednotlivých zemích samostatně                                Odpor nadnárodních korporací                                Mizivá šance prosadit systémové a institucionální změny                                Potřeba změny na všech úrovních – mezinárodní, národní, lokální, komunitní                                i osobní                  Z hlediska jednotlivých argumentů jsem nenarazila na mnoho dalších, které by          nebyly u AAA (viz Tabulka 8) zastoupeny či alespoň zmíněny. Jeden z poměrně zajíma-          vých, zejména v kontextu současné ekonomické krize (Švihlíková 2010), je argument          vyslovený  během  osobních  diskusí  v  New  Economics  Foundation  (osobní  sdělení,          2008), že lokalizační praktiky mají anti-cyklický efekt. To znamená, že vyrovnávají          extrémní polohy dominantního ekonomického systému. Jisté potvrzení této teze po-          skytuje např. Douthwaite (1996: 86, viz pozn. 104) v případě popisu LETSystémů, kde          na několika případech uvádí, že mají tendenci fungovat lépe během ekonomické krize          a v situacích, kdy se lidé mají „opravdu špatně“, a naopak skomírat či zanikat v dobách          relativní prosperity. Tomu odpovídá i zkušenost například fungování LETS v Brně,          kde se aktivita několikrát obnovovala a až v posledním cca roce se zdá (samozřejmě          bez ambice tento vývoj extrapolovat do budoucna), že objem transakcí v systému není          zanedbatelný (viz Jelínek et al. 2011: kap. 5). V podobném duchu popisují komentátoři          rozvoj nepeněžních a alternativně odbytových sítí a samozásobitelských iniciativ po          vypuknutí řecké krize (viz např. Donadio 2011 či Yannacopoulou 2012).                Výše uvedený strukturovaný přehled argumentů, obdobně jako přehled dimenzí          a aspektů lokalizace, má z mého pohledu význam pro možnost navazujícího empirického          výzkumu jednotlivých oblastí lokalizace. Další logický krok v tomto směru předsta-          vuje také pokus o sestavení konkrétních indikátorů (míry) lokalizace v jednotlivých            120","Argumenty pro a proti lokalizaci              oblastech.  To  je  nicméně  daleko  za  hranicí  možností  této  práce,  uvedu  tedy  pouze           krátce dílčí indikátory, které navrhují AAA. Desai \& Riddlestone (2002: 81) na obecné           rovině upozorňují, že „podpora lokálního a regionálního rozvoje může přinést mnoho           výhod. Některé tyto výhody jsou kvantifikovatelné nebo potenciálně kvantifikovatelné           – jako snížení našeho příspěvku ke globálnímu oteplování a různé aspekty snižování           rizik. Některé výhody ovšem nejsou tak snadno, případně vůbec vyčíslitelné, jako na-           příklad vliv vytvoření pocitu příslušnosti k místu na zdraví a pocit životní spokojenosti.           To ale neznamená, že jsou koncepty jako kvalita života jen prázdná slova.“                 Desai  \&  Riddlestone  (2002:  13)  navrhují  krom  tradičních  food  miles (Desai           \& Riddlestone 2002: 64, viz také pozn. 44) např. tzv. FEET index (Foreign Exchange           Earnings per Transport tonne CO ), tedy indikátor vyjadřující poměr exportního pe-                                             2           něžního zisku na jednotku emisí CO . V jejich pojetí čím větší je peněžní zisk z me-                                               2           zinárodního obchodu vůči emisní jednotce, tím výhodnější či příznivější je s danou           komoditou mezinárodně obchodovat (např. léčiva či software se tedy vyplatí obcho-           dovat mezinárodně, oproti např. běžným potravinám). Podrobněji viz tabulka hodnot           FEET pro různé komodity a služby (Desai \& Riddlestone 2002: 59).  Další často uvá-                                                                            126           děný indikátor představuje již zmiňovaný lokální multiplikátor (LM3, viz pozn. 90),           v oblasti spíše sociálních dopadů pak připadají v úvahu například metody tzv. soci-           álního účetnictví (např. SAA = Social Accounting and Audit či SROI = Social Return           on Investment). Pro širší přehled možností metod hodnocení (pro specifický kontext           sociálních podniků) viz např. Šťastná et al. (2011). Jak se ovšem snažím argumento-           vat na mnoha místech této práce, i při zvolení dílčího pohledu, který volba konkrét-           ních indikátorů nevyhnutelně znamená, považuji za zásadní uvádět a uvažovat je vždy           v kontextu komplexního chápání konceptu lokalizace tak, jak je představen v kapito-           lách 3 a 4.                             126) Desai \& Riddlestone mohou sloužit za příklad dosti výrazné redukce environmentálních           aspektů lokalizace na otázku emisí CO , viz i jejich další návrhy indikátorů (Desai \& Riddle-                                              2           stone 2002: 58). Pro příklad velmi zajímavé komplexnější studie souvislosti místních potravin           a změn klimatu, zohledňující celý proces produkce, distribuce, prodeje a částečně i spotřeby           potravin viz MLFW (2010).                                                                                            121","","Praktické příklady ekonomické lokalizace v ČR             5. Praktické příklady              ekonomické lokalizace               v ČR                         Následující příklady lokalizačních aktivit představují pouze zlomek z rozmanité a často           ne příliš známé praxe. Slouží spíše pro dokreslení teoretických konceptů a argumentů           představených a diskutovaných ve zbytku této knihy. Nekladou si tedy nárok na úpl-           nost, spíše chtějí podnítit zájem a chuť čtenářů a čtenářek po dalších alternativách ve           svém okolí pátrat, případně se do nějakých zapojit, či je dokonce sami/y iniciovat. Sys-           tematičtější průzkum lokalizačních i jinak alternativně-ekonomických praktik právě           probíhá (viz kap. 7.1), jeho výsledky tedy snad přinesou ucelenější obrázek o zdejší           „undergroundové“ ekonomické praxi. Výběr následujících příkladů vychází z osobní           zkušenosti autorky a představuje české verze některých ikonických modelů lokalizač-           ních iniciativ známých ze zahraničí.                                                                                                                        123","Lokální ekonomiky v souvislostech aneb Produkce a spotřeba z blízka            5.1. Komunitně podporované zemědělství             Model komunitně podporovaného zemědělství (KPZ, v angličtině CSA = Community          Supported Agriculture) je založen na přímém kontaktu zemědělce a jeho zákazníků/          /od běratelů a na jejich vzájemné důvěře. KPZ funguje tak, že skupina spotřebitelů          zeleniny,  případně  i  ovoce,  mléka,  vajíček  atd.  si  předplatí  u  vybraného  zemědělce          pravidelné odběry na celou sezónu, zpravidla bez přesné znalosti množství a složení          jednotlivých dodávek. Sedlák a spotřebitel tak sdílejí výnosy i rizika hospodaření –          když se urodí více, dodávky jsou větší, když méně, odběratelé se například více zapojí          do práce na farmě, nebo dočasně akceptují menší objem dodávek. Zásadní je přitom          princip  dlouhodobého  předfinancování  a  jistoty  pravidelného  odběru.  V  současné          době (leden 2015) funguje v České republice zhruba 15 skupin KPZ – některé mají za          sebou již třetí nebo čtvrtou sezónu, jiné si teprve začínají model osahávat. Aktuální          přehled, stručný popis fungování a kontakty na jednotlivé skupiny jsou k dispozici na          www.kpzinfo.cz.                Například brněnskou skupinku tvoří farmáři (manželský pár, který ekologicky          hospodaří na rodinné farmě cca 60 km od Brna) a zhruba 90 odběratelů. Každý člen             Obrázek 10: Výdej komunitní zeleniny v brněnské kavárně Tři ocásci. Foto: Katka Pařízková                                                124","Praktické příklady ekonomické lokalizace v ČR              podepsal s farmářem smlouvu o spolupráci, podle které se zemědělec zavazuje, že po           celou sezónu (cca 8 měsíců) bude každý týden dodávat každému členovi asi 4–7 kg           různých druhů zeleniny (příležitostně včetně bylinek, jahod či ovoce). Přesné složení           dodávky farmáři oznamují každý týden až těsně před výdejem podle aktuálních pod-           mínek – sklízí se, co zrovna dorůstá a je zralé. Pro sezónu 2014 byla cena celého po-           dílu 5 700 Kč na rok, je možné také za poloviční cenu odebírat ½ podíl, tedy polovinu           uvedeného množství každý týden. Částka se platí buď celá na začátku sezóny nebo na           dvě splátky (na začátku a v polovině roku). Členové jsou rozděleni na 3 skupiny v Brně           a jednu v Tišnově, každá má své výdejní místo. Farmáři dopoledne přivezou zeleninu,           během dne si každý člen podle seznamu naváží a vyzvedne svůj podíl a každý člen           skupiny dále 1–2x za sezónu zajišťuje úklid na konci výdeje. Několikrát za sezónu se           organizují brigády členů na farmě, účast je ale zatím dosti malá, do budoucna se počítá           s větším zapojením členů. Vznik skupiny inicioval v rámci projektu brněnský Ekolo-           gický institut Veronica, postupně je snaha zapojit do koordinace další členy skupiny.           (Osobní zkušenost autorky, více informací viz také http://www.veronica.cz/?id=538)               Obrázek 11: Komunitní zelenina nachystaná k výdeji pro skupinu asi 25 lidí a jeden vyzved­           nutý podíl komunitní zeleniny z ekofarmy Pospíšilových. Foto: Katka Pařízková                                                                                                                                 125","Lokální ekonomiky v souvislostech aneb Produkce a spotřeba z blízka            5.2. LETS systémy             LETS systém (v angličtině Local Exchange Trading System) je forma nepeněžní směny          zboží a služeb v rámci definované skupiny lidí, většinou několika desítek až stovek je-          dinců. Skupina si vytvoří domluvené virtuální převodní jednotky – např. šlupky, kačky          atd., které mohou, ale nemusí být převoditelné na běžnou měnu. Skupina si vytvoří          nějakou formu účetního systému, ve které má každý účastník svůj účet a ve kterém se          zaznamenávají všechny uskutečněné transakce (čím dál častěji elektronický systém,          např. volně dostupný software Cyclos). Účastníci si vytvoří a průběžně doplňují sys-          tém nabídky a poptávky zboží a služeb, které mohou jednotliví členové poskytnout,          nebo mají naopak zájem o jejich získání. Směňovat lze prakticky cokoli – od doučo-          vání angličtiny, překladů, hlídání dětí a masáží po přebytky ze zahrádek, borůvkové          koláče, knihy či nábytek. Ze zkušeností plyne, že lépe fungují skupiny, jejichž členové          se osobně znají, čas od času se osobně scházejí, žijí na relativně malém území (fyzická          výměna se odehrává v blízkých vzdálenostech) a kteří jsou vysoce motivovaní provo-          zovat nepeněžní směnu.                V Brně funguje LETS skupina Rozleť se, která se začala formovat v roce 2010,          v  návaznosti  na  dřívější  iniciativu  ROZLET  (Jelínek  et  al.  2011).  Nyní  má  kolem          130 členů, ne všichni jsou ale pravidelně aktivní. Skupina si vytvořila virtuální měnu/          /převodní jednotku BRK (BRněnský Kredit) a pro správu účtů a transakcí využívá zmí-          něný software Cyclos. Ceny uvnitř systému nemusí odpovídat cenám v oficiální měně,          BRKy na koruny nejsou volně směnitelné, orientační kurs je ale zhruba 1 : 1. Obchoduje          se od bylinek, kozích sýrů či sena přes hlídání dětí až po umělecké výrobky, celkem          je v nabídce několik set položek. Objem transakcí postupně roste, například v únoru          2013 se zobchodovalo za 26 000 BRKů (do té doby nejvíce). Motivace členů skupiny          jsou různorodé, často je to snaha zapojit se do skupiny podobně smýšlejících lidí, vy-          užít své znalosti či dovednosti ve spolupráci s ostatními a někdy také explicitně rozvíjet          nepeněžní vztahy mimo oficiální ekonomický systém. Objevuje se také environmen-          tální motivace sdílení věcí či jejich znovu-využití, významnou část transakcí tvoří do-          mácí potraviny (sýry, chleba, zelenina apod.). Více viz Kala et al. (2013), Fraňková et          al. (2014) či přímo stránky http://www.rozletse.cz/.                           126","Praktické příklady ekonomické lokalizace v ČR             5.3. Sociální podniky              Pojem  sociální  podnik  (social  enterprise)  zahrnuje  poměrně  širokou  škálu  ekono-           mických subjektů, které spojuje naplňování určitých základních principů. Ty zahrnují           sledování i jiných než ekonomických cílů, uspokojování sociálních potřeb, posilování           vzájemné solidarity a soudržnosti, uplatňování demokratických principů v chodu a ří-           zení podniku, zapojování širokého spektra stakeholderů do jejich fungování, podporu           místní ekonomiky i komunity a uplatňování principů udržitelného rozvoje, zejména           šetrného využívání místních zdrojů (Šťastná 2012: 53). V obecné rovině vychází pojetí           sociálních podniků z konceptu tzv. trojího zisku (tripple bottom line), tedy souladu           mezi rozvojem v oblasti ekonomické, sociální a environmentální. Praxe a formy so-           ciálního podnikání se v jednotlivých státech EU dosti liší v závislosti na historickém           a institucionálním kontextu (Defourny \& Nyssens 2010). Zejména environmentální           a  místní  rozměr  bývá  někdy  opomíjen,  někteří  autoři  proto  upřednostňují  termín           eko-sociální podnik (eco-social enterprise), který sociální i environmentální složku           zrovnopřávňuje (blíže viz Johanisová \& Fraňková 2013). V českém pojetí se zatím po-           dařilo  všechny  tři  oblasti  udržitelnosti  v  principech  sociálního  podnikání  zohlednit              Obrázek 12: Zaměstnanci tréninkové kavárny Modrý domeček „na place“. Foto: Marie Hrdá,           archiv Modrý domeček                                                                                                                              127","Lokální ekonomiky v souvislostech aneb Produkce a spotřeba z blízka             (viz TESSEA 2011: 14–16). Začátkem roku 2015 se k sociálnímu podnikání v ČR hlásilo          přes 200 organizací (adresář českých sociálních podniků viz www.ceske-socialni-pod-          nikani.cz).                Jedním z příkladů sociálního podniku v podmínkách České republiky je so ciál ní          firma Modrý domeček v Řevnicích u Prahy. Vznikla postupně transformací chráněné          dílny a sociálně terapeutické dílny pro osoby s převážně mentálním a duševním one-          mocněním v mikroregionu Berounsko. Je příkladem tzv. integračního sociálního pod-          niku, který se zaměřuje na zaměstnávání osob s těžšími zdravotními obtížemi. Ofi-          ciálně byl provoz sociální firmy zahájen v roce 2007, v současnosti (2015) firma za-          městnává 26 zaměstnanců, z toho 19 osob zdravotně znevýhodněných. V prostorách          firmy se nachází kavárna s internetem a dětským koutkem, žehlírna, galerie s prostory          pro přednášky a jinou klubovou činnost. Firma je organizátorem řady komunitních          aktivit pro širokou veřejnost v Řevnicích. Její financování je zajištěno kombinací vlast-          ních příjmů z prodeje služeb (zhruba 1/4 příjmů), z projektů Ministerstva práce a so-          ciálních věcí i jiných projektů, sponzorských darů a nárokových i nenárokových dotací          běžných v oblasti práce se zdravotně znevýhodněnými osobami. Více viz Šťastná et al.          (2011) a web organizace www.os-naruc.cz.                                                     128","Praktické příklady ekonomické lokalizace v ČR             5.4. Sdílení aut              Sdílení aut (carsharing) funguje na principu společného vlastnictví a/nebo společ-           ného užívání aut skupinou více lidí. Jeho cílem je zejména snižování dopadů indivi-           duální automobilové dopravy na životní prostředí – podle studií ušetří jedno sdílené           auto čtyři až deset soukromě vlastněných vozidel (Šimoník 2012). To znamená nejen           ušetřený materiál na jejich výrobu, ale také např. ušetřená parkovací místa v obcích.           Dalším cílem je umožnit využívat auto lidem, kterým by se vlastnictví auta nevyplatilo,           ale občas ho potřebují. Carsharing může být provozován na podnikatelské bázi (častá           praxe například v Německu), nebo spíše jako neziskově-dobrovolnická iniciativa. Liší           se také sofistikovanost systémů, s využitím současných technologií lze například zajis-           tit elektronický rezervační systém, pokročilou navigaci či otevírání vozů čipovou kar-           tou, takže odpadá nutnost fyzického předávání klíčků.                 V Brně provozuje carsharing již od roku 2003 organizace Autonapůl. Iniciativa           začínala jako občanské sdružení s jedním ojetým vozem značky Zastava, postupně se               Obrázek 13: Uživatelé sdílených „aut napůl“. Foto: Michael Mráka, archiv Autonapůl                                               Uživatelé sdílených „aut napůl“ na svém každoročním setkání zkouší, kolik se jich vejde na jedno parkovací místo           (až 40 lidí) – kolik by se ušetřilo místa, kdyby z měst díky carsharingu postupně zmizely stovky aut.                                                                                            129","Lokální ekonomiky v souvislostech aneb Produkce a spotřeba z blízka             rozšířila a od roku 2011 funguje ve formě družstva. To v současné době (konec roku          2014) vlastní a provozuje 21 aut a tažný vozík a jeho působnost se rozšířila do dalších          měst (čtrnáct aut je v Brně, pět v Praze a jedno v Liberci, nově je skupina také v Plzni).          Auta využívá již přes 200 klientů – rodin, jednotlivců, neziskových organizací, živnost-          níků i malých firem. Členové platí fixní vstupní poplatek a pak provozní náklady podle          typu půjčeného auta a najetých kilometrů. Veškerý provoz byl až donedávna zajišťován          dobrovolnicky (každé auto má svého patrona, který o něj pečuje, administrativu zajiš-          ťuje několik klíčových členů). Od roku 2013 družstvo zaměstnává pracovníka cca na          ¼ úvazku (do budoucna se předpokládá navýšení podílu placené práce). Krom vlast-          ního provozu aut se členové družstva věnují i osvětě a snaze získat veřejnou podporu –          například v Liberci se podařilo vyjednat pro členy slevu na MHD, v Brně jsou v jednání          vyhrazená parkovací místa pro vozy Autonapůl. Více informací viz Autonapůl, http://          www.autonapul.org/.                                                            130","Praktické příklady ekonomické lokalizace v ČR             5.5. Iniciativa BuďSob              Iniciativu  BuďSob  (Buď  Soběstačný)  tvoří  neformální  skupina  několika  desítek  lidí           v jižních Čechách (zejména v Českých Budějovicích a jejich širším okolí). Jejich cílem je           „vytvořit prostor pro názorové setkávání lidí z jižních Čech, kteří si nemyslí, že současný           svět se ubírá zrovna nejšťastnějším směrem a chtějí hledat fungující a smysluplné alter-           nativy” (viz web www.budsob.cz) Snaží se tedy propojovat tzv. „kulturně kreativní“ lidi           a posilovat lokální soudržnost a soběstačnost. Od roku 2012 skupina provozuje LETS           systém (viz kap. 5.2), do kterého se postupně zapojilo téměř 200 lidí (ne všichni ovšem           obchodují pravidelně). Směnnou jednotkou jsou Sobi, směňují se například různé do-           mácí produkty (ovoce, zelenina, pečivo), zkušenosti (včelařství, vaření, tanec, zpěv),           služby (IT, masáže, opravy) či vzájemná výpomoc (na zahradě, se dřevem apod.). Za           měsíc se zobchoduje zboží a služby zhruba za 7–10 tisíc Sobů. Součástí BuďSobích ak-           tivit je dále sdílení zkušeností a zajímavých informací skrze webové stránky a pořádání           společných akcí (přednášky, besedy, promítání). Aktuální pozvánky a informace viz           www.budsob.cz.              Obrázek 14: Členové dvou LETS skupin „u kulatého stolu“ při natáčení pořadu České tele­           vize Náš venkov. Foto: Vladimír Turner                                            Příslušný díl pořadu věnovaný jihočeské skupině a jejímu LETS systému s názvem A kdo je tady flákač? lze shléd nout           online na http://www.ceskatelevize.cz/porady/1097944695-nas-venkov/314294340070007-a-kdo-je-tady-flakac/           [cit. 2015-01-25].                                                                                            131","","Diskuse             6. Diskuse                         Zde se pokusím rozebrat několik obecnějších argumentů pro a proti ekonomické loka-           lizaci, se kterými jsme se dosud jen dílčím způsobem setkali v předchozích kapitolách.           Jde zejména o diskusi ekonomické efektivity a teorie komparativní výhody v rámci           mainstreamové a ekologické ekonomie (kap. 6.1), problematiky tzv. obranné lokali-           zace a sociální konstrukce měřítka v rámci sociální geografie (kap. 6.2 a 6.3), souvis-           losti s marxistickou teorií primitivní akumulace (kap. 6.4) a konečně významu lokali-           zace v rámci konceptu udržitelného nerůstu (kap. 6.5).                 6.1. Komparativní výhoda, absolutní nevýhoda           a ne/efektivita ekonomické lokalizace              V rámci mainstreamové ekonomie existuje několik klíčových bodů, ve kterých koncept           ekonomické lokalizace koliduje s mainstreamovou teorií a jejími předpoklady. V jádru           tohoto nesouladu se z mého pohledu nachází konjunkce modelu komparativní výhody,           na kterém je založena víra ve výhodnost mezinárodního obchodu, a mainstreamového           pojetí efektivity. Jako efektivní je totiž definováno to, co vede k maximalizaci, ať už           objemu produkce a potažmo HDP, celkového přebytku výrobce a spotřebitele, nebo           (souvisejícího) užitku. Pokusím se jednotlivé body probrat postupně.                 Mezinárodní obchod je z pohledu ekonomické teorie efektivní, protože umožňuje           specializaci jednotlivých zemí a tato specializace umožňuje zvýšení celkového objemu           světové produkce (Holman 2002: 232). Princip výhodnosti mezinárodního obchodu pro           všechny zúčastněné strany vysvětluje teorie mezinárodního obchodu, jejímž základem           jsou (nutno říci, že dosti historické) pojmy absolutní a komparativní výhody (Hindls et                         127           al. 2003: 415).  „Absolutní výhodu má člověk (firma) v té činnosti, ve které je lepší než            127) Princip absolutních výhod formuloval už Adam Smith (1776/2001), teorii komparativ-           ních výhod pak další klasický ekonom, David Ricardo (1817/1956) (Hindls et al. 2003: 415).                                                                                             133","Lokální ekonomiky v souvislostech aneb Produkce a spotřeba z blízka             ti druzí. […] Komparativní výhodu má člověk (firma) v té činnosti, ve které je lepší než          v jiných činnostech.“ (Holman 2002: 224, 228) I když tedy není některý z výrobců abso-          lutně lepší v žádné činnosti, vyplatí se mu specializovat se na tu činnost, ve které je sám          nejlepší, resp. nejméně špatný. „Když se lidé specializují podle svých komparativních          výhod, zvětší se jejich souhrnné produkční schopnosti a mohou se zapojit do vzájemně          výhodné směny, která zvýší blahobyt všech směňujících.“ (Holman 2002: 229)    128, 129          Na komparativní výhodu lze také pohlížet jako na „porovnání výrobců statků z hle-          diska nákladů příležitosti“ (Mankiw 2009: 77). „Mravní poučení“, jak dále uvádí Man-          kiw (2009: 77), je nicméně stejné: „Každý člen společnosti může mít z obchodu pro-          spěch, protože lidem umožňuje specializovat se na činnost, ve které mají komparativní          výhodu.“                Teorie komparativní výhody je ovšem založena na řadě předpokladů, které v sou-          časném světě neplatí, a z pohledu kritiků zejména z řad ekologických ekonomů tak             Klasický učebnicový příklad se týká výroby sukna v Anglii a vína v Portugalsku (viz Hindls et al.          2003: 189–190), týká se tedy jednotlivých států. V současné verzi teorie komparativních výhod          došlo k posunu – figurují v ní individualizovaní jedinci, případně firmy. Nejen komparativní          výhoda, ale také související konkurence mezi ekonomickými hráči se tak přesunula z národní          úrovně (také) na úroveň jednotlivce.          128) Nemohu si odpustit ještě dva citáty: „Zákon komparativních výhod nám také ukazuje, že          každý může na trzích výhodně směňovat. I ti, kdo za ostatními ve všem zaostávají, mají v ně-          čem komparativní výhodu (v něčem zaostávají za ostatními nejméně), mají tudíž na trhu co          nabídnout. Ostatní, kteří je ve všem předčí, jim rádi přenechají některé činnosti a budou je od          nich kupovat. […] Tak se směna stává univerzálním pojítkem mezi lidmi. Spojuje nás do velké          společnosti kooperujících lidí, v níž každý může nalézt své místo, nikdo nevypadává. Směna          zmnohonásobuje naše produkční možnosti a zvětšuje náš blahobyt.“ (Holman 2002: 229)          129) Holman dále uvádí příklad, jak fungují komparativní výhody v praxi: „Jedna kanadská          firma se zabývá výrobou a prodejem obleků. Začátkem sezóny vyšlou Kanaďané své zvědy do          Paříže a dalších evropských módních center, aby ,okoukli‘ poslední trendy. Návrháři určí střihy          a vyberou materiály. Výroba začíná v indickém Kašmíru. Předák dílny v sikhském turbanu hrdě          ukazuje vzory látek. Látky se pak stříhají v Číně – mladé dělnice pracují za mzdu, za jakou by Zá-          padoevropan nebo Američan ani nevstal z postele. Další etapa následuje v Rusku, kde se obleky          šijí. Ruská šička si za denní plat může koupit tak jednu tubu zahraniční zubní pasty. Střihy se          pak kompletují s ramenními vycpávkami z Koreje, protože Korejci je dokážou vyrábět nejlevně-          ji. Z celého obleku vyrobeného kanadskou firmou jsou kanadského původu jen knoflíky. Nákla-          dy na výrobu pánského obleku jsou 40 až 60 dolarů, ale v USA se pak tyto obleky prodávají až          za 600 dolarů. Kdo si rozdělí zbytek? Většina připadá na náklady obchodu a marketingu v Se-          verní Americe, jakož i na daně a sociální pojištění. Zisková marže je překvapivě nízká, v pánské          konfekci je velká konkurence. (Kohout, P. Výroba je levné zboží. Lidové noviny, 12. 4. 2002).“          (Holman 2002: 233) Z kontextu je přitom zřejmé, že jak původní novinový článek, tak Holma-          nův výtah z něho, slouží jako příklad, jak dobře funguje komparativní výhoda.            134","Diskuse              platnost modelu zásadně zpochybňují. Pokusím se shrnout základní body této kritiky,           jak je uvádějí zejména Daly \& Farley (2004: 309–321) a dále obdobně Daly \& Cobb           (1994: 209–218), Lutz (1999: 200–208), Korten (1995: 78–79) a také Desai \& Rid-           dlestone (2002: 85–89).                 Zaprvé, teorie komparativní výhody (tak, jak ji formuloval Ricardo, viz pozn. 127)           opomíjí dopravní náklady, resp. je považuje za nulové. Model pouze porovnává, ko-           lik zboží vyrobí daná pracovní síla za určitý čas v rámci nespecializovaných domácích           ekonomik vs. s využitím specializace a mezinárodního obchodu. Dopravní náklady ale           představují výdaj, který je z hlediska kalkulace výhodnosti třeba započítat. Navíc, za-           druhé, zdroje potřebné pro dopravu a také pro výrobu většího objemu zboží dosaže-           ného díky specializaci znamenají nejen peněžní náklady, ale také zvýšenou fyzickou           spotřebu přírodních zdrojů, a tedy negativní dopady na životní prostředí například           v podobě těžby nerostných surovin či emisí z dopravy. Zatřetí, model nezahrnuje ná-           klady, které přináší změna orientace výroby z jednoho produktu na jiný v rámci speci-           alizace, tj. přeškolení pracovníků, obměna fyzického kapitálu apod. Opět, tyto změny           neznamenají jen peněžní náklady, které nesou jednotlivé firmy, ale také zvýšenou spo-           třebu přírodních zdrojů a sociální dopady například v podobě úpadku některých dříve           produkčních  oblastí  či  vymizení  některých  povolání  a  také  znalostí.  Daly  \&  Farley           (2004: 313) označují za zarážející, že mainstreamová ekonomie, která „prakticky zto-           tožňuje blahobyt (welfare) s možností širokého výběru v případě spotřebního zboží,           [je] podivně zticha ohledně dopadů na blahobyt, co se týče [omezení] možností výběru           v případě povolání“. Se svobodou souvisí i další argument na úrovni států – pokud se           ekonomiky jednotlivých zemí specializují, stanou se závislé na ekonomikách jiných           zemí, a ztratí tedy možnost s nimi neobchodovat. Teoreticky je samozřejmě opětovná           změna orientace možná, prakticky ale, do značné míry právě kvůli nákladům jmeno-                                          130           vaným výše, těžko proveditelná.  Základní teze o výhodnosti mezinárodního obchodu           pro všechny zúčastněné je tak zpochybněna – pokud je obchod v dané situaci nutností,           a ne svobodnou volbou, podmínky zdaleka nemusí být oboustranně výhodné (Daly           \& Farley 2004: 312–313).                 I kdybychom ale započítali všechny uvedené náklady včetně sociálních a envi-           ronmentálních externalit a specializace skrze mezinárodní obchod by se stále ještě           jevila výhodná, zbývá jedna zásadní okolnost: Ricardův model komparativních vý-           hod stojí na předpokladu, že mobilní je pouze vyrobené zboží, nikoli pracovní síla             130) Jak upozorňují Daly \& Farley (2004: 313): „Je jednodušší tvrdě vyjednávat, pokud sami           prodáváte nezbytnosti (essentials)  a  nakupujete  doplňkové  produkty  (nonessentials),  než           naopak.“ Zejména země specializované na zbytné či nahraditelné produkty jako banány (Ekvá-           dor), kakao (Ghana) či cukr (Kuba) jsou tedy vůči výkyvům mezinárodního obchodu obzvlášť           zranitelné.                                                                                            135","Lokální ekonomiky v souvislostech aneb Produkce a spotřeba z blízka                      131          a  kapitál.   Zde  se  stává  klíčovou  okolností  pokročilý  proces  ekonomické  globali-          zace (viz kap. 2), a to nejen ve formě propojení trhů s fyzickým zbožím, ale také          obrovského usnadnění a zrychlení pohybů investičního kapitálu. I podle samotného          Ricarda je zřejmé, že kdyby byl kapitál mobilní, bylo by samozřejmě výhodnější ho          investovat v zemích, které mají absolutní výhodu a kde je tedy možné dosáhnout vět-          šího zisku. I z hlediska mainstreamového kritéria maximalizace produkce je v tako-          vých podmínkách výhodnější, pokud jsou výrobní prostředky využity v zemích, které          mají absolutní výhodu (Daly \& Farley 2004: 315).                Zdá se naprosto zřejmé, že finanční kapitál (a do určité míry i pracovní síla)          v současných podmínkách mobilní jsou. Jak se tedy může udržet dvě stě let stará teo-          rie, která tuto situaci nezohledňuje? Lutz ukazuje, jak často používaný novodobější pří-          klad, který předkládá Milton Friedman, již nevysvětluje princip komparativní výhody                                                    132          na úrovni států, ale na úrovni jednotlivců.  Tento příklad se zdá nezpochybnitelný          a logický, protože na úrovni jednotlivců jejich „kapitály“, tedy znalosti a dovednosti,          a také jejich omezený pracovní čas nelze volně přesouvat. Na úrovni globálně propo-          jených národních ekonomik je ovšem situace velmi odlišná, a jednoduchá extrapolace          na vyšší systémovou úroveň, která je součástí mainstreamového výkladu, je proto pro-          blematická (Lutz 1999: 202, obdobně také Daly \& Farley 2004: 315).                Další, snadno přehlédnutelný rozdíl pak podle Dalyho \& Farleyho (2004: 314)          představuje fakt, že klasický Ricardův příklad je založený na barteru – hodnota sukna          je vyjádřená pomocí vína a naopak. Pokud potom uvažujeme mezinárodní obchod,          automaticky  předpokládáme  jeho  vyrovnanou  bilanci,  protože  ta  je  u  barteru  jaksi          automatická. Opět, v reálném světě je ale situace jiná, a mobilní kapitál způsobuje, že          bilance, a tudíž výhodnost mezinárodního obchodu, být vyrovnaná nemusí.  133              131) Ricardovými vlastními slovy: „Domnělé či skutečné ohrožení kapitálu, pokud není pod pří-          mou kontrolou svého majitele, společně s přirozenou nechutí, kterou má každý člověk k tomu          opustit svou rodnou zemi a své známé a svěřit se se všemi svými zažitými zvyky cizí vládě a no-          vým zákonům, brání přesunu kapitálu za hranice. […] Tyto pocity, a mrzelo by mě, kdyby měly          být oslabeny, vedou většinu vlastníků ke spokojenosti s malým ziskem ve vlastní zemi, spíše než          aby hledali výhodnější uplatnění svého bohatství v cizích zemích.“ (Sraffa 1951: 136–137, cit.          dle Lutz 1999: 201–202)          132) Příklad ukazuje, že dvěma ženám, z nichž jedna je právnička a zároveň výborně píše na          psacím stroji, a druhá je pouze průměrná sekretářka, se vyplatí se specializovat. Právnička si ve          své profesi může vydělat mnohem víc, než kdyby, byť seberychleji než ostatní, psala na stroji.          Pro sekretářku, která nemá právnické vzdělání a celkem obstojně (i když ne nejlépe) píše na          psacím stroji, je pak výhodné, že práci sekretářky může vykonávat (Lutz 1999: 201).          133) Korten (1995: 78–79) obdobně, i když stručněji, uvádí tři základní předpoklady platnosti          teorie komparativní výhody: imobilita kapitálu, vyrovnaná bilance obchodu mezi jednotlivými            136","Diskuse                    Posledním  tématem  v  této  sérii  kritiky  je  pak  otázka  spravedlnosti.  Hlavním           mainstreamovým  argumentem  ve  prospěch  mezinárodního  obchodu  a  specializace           je, že je výhodný pro všechny. Na úrovni států, jak bylo ukázáno výše, je ale tato vý-           hodnost sporná, pokud mezinárodní obchod není v důsledku vzájemné závislosti svo-           bodnou volbou, ale nutností – zejména v případech, kdy jsou předmětem závislosti           například základní potraviny. I když ale z mezinárodního obchodu mají prospěch eko-           nomiky na úrovni států, neznamená to ještě, že z něj mají prospěch opravdu „všichni“,           do značné míry záleží na vnitrostátní míře nerovností a stupni přerozdělování příjmů           z obchodu. Opět, skutečnost skrze statistiky ukazuje, že míra nerovnosti v rámci jed-           notlivých států je v mnoha případech značná, a teze o výhodnosti „pro všechny“ tedy           neplatí univerzálně. V rámci jednotlivých států alespoň do nějaké míry ale k přeroz-           dělování zisků dochází, mezi státy ovšem podle zmíněných autorů velmi zřídka (Daly           \& Farley 2004: 315–316). Podle Lutze navíc hrají čím dál významnější roli nadnárodní           korporace, které nemají ani formální morální zodpovědnost k občanům jednotlivých           států. I zde je sice potenciální předpoklad kompenzace skrze daňový systém, případně           další regulace, skutečnost nicméně opět ukazuje řadu mechanismů, pomocí kterých           korporace těmto povinnostem unikají (Lutz 1999: 208–209).                 Daly \& Farley (2004: 315–316) tedy na základě předchozích argumentů dochá-           zejí k závěru, že model komparativní výhody v současných globalizovaných podmín-           kách vysoké úrovně mobility kapitálu neodpovídá skutečnosti, a zákonitost investic           produktivního kapitálu tedy určuje spíše princip absolutní výhody. Ten již ovšem po-           strádá „politickou korektnost“ komparativní výhody, která slibovala prospěch všem           zúčastněným stranám – absolutní výhoda má své vítěze a poražené. Negativní dopady           spojené s mezinárodní konkurencí a závislostí plynoucí ze specializace se mohou na-           víc kumulovat a, jak upozorňují Daly \& Farley (2004: 334–336), ústit do situace tzv.           absolutní nevýhody – ještě se k ní vrátíme. Pro její pochopení ale nejprve potřebujeme           probrat, v jakých významech se v mainstreamové ekonomii používá pojem efektivita.                 Zaprvé jde o efektivní využití (alokaci) dostupných zdrojů. Z pohledu mainstrea-           mové ekonomie zajišťuje efektivní alokaci nejlépe co nejméně regulovaný trh skrze           cenové signály. Podívejme se na tzv. lokalizační modely, které zkoumají klíčové fak-           tory  ovlivňující  rozmístění  ekonomických  aktivit  v  prostoru.  Ty  v  zásadě  vycházejí           z mainstreamových předpokladů – v obecné rovině jde zejména o předpoklady ra-           cionálního jednání i rozhodování a maximalizace zisku, resp. minimalizace nákladů           jako jediné motivace jednání a rozhodování podniků i jednotlivců (Čadil 2010: 10,           velmi obdobně Aoyama et al. 2011: 75). Ty jsou v regionální ekonomii navíc doplněny              zeměmi a plná zaměstnanost. Lutz (1999) uvádí prakticky totožné argumenty jako Daly \& Far-           ley (2004) a pochopitelně také jako Daly \& Cobb (1994).                                                                                            137","Lokální ekonomiky v souvislostech aneb Produkce a spotřeba z blízka             o předpoklad tzv. izotropního prostředí – uvažovaný prostor (region) je považován za          homogenní např. z hlediska ceny práce, výrobních faktorů, produkce, ale i institucio-          nálního prostředí apod. (Čadil 2010: 7–8, 21, viz též Daněk 2008a: 23–24). V případě          jednotlivých modelů se pak v závislosti na jejich složitosti postupně přidávají další                       134          předpoklady.                Tradičně představuje jeden z nejdůležitějších lokalizačních faktorů doprava (viz          Čadil 2010: 38). V rámci snižování nákladů by se tedy jevilo logické, aby se vzdále-          nosti  v  rámci  procesu  produkce  a  spotřeby  minimalizovaly.  Novější  modely  ovšem          již zohledňují množství dalších faktorů, např. nákupní ceny surovin a prodejní ceny          zboží na konkrétních trzích, ceny nemovitostí či kvalifikovanost pracovní síly (Čadil          2010: 21 a dále). S informačně-technologickým rozvojem (zejména pak s rozšířením          kontejnerové dopravy) hraje v současné situaci cena dopravy v celkových nákladech          velmi malou roli (MLFW 2010).  135                V  závislosti  na  kombinaci  lokalizačních  faktorů  tedy  může  místní  produkce          (ovšem pouze z hlediska svého geografického aspektu zkracování vzdáleností mezi pro-          dukcí a spotřebou) vycházet v některých případech jako efektivní; zajímavé jsou studie          tzv. průmyslových klastrů (cluster analysis), které zkoumají právě přínosy prostorové          koncentrace specifických průmyslových aktivit (Aoyama et al. 2011: 85–92, specificky          v kontextu udržitelného rozvoje pak např. McManus \& Gibbs 2008). Jak ale bylo ře-          čeno, případná prostorová blízkost není rozhodně cílem sama o sobě, pouze je v urči-          tých situacích výhodná, což se může v závislosti na měnících se podmínkách sledova-          ných faktorů v čase měnit (Čadil 2010: 21). Pokud je místní produkce nějakým způ-          sobem podporovaná či zvýhodňovaná, tržní cenové signály nefungují a využití zdrojů          může být neefektivní, tj. někde jinde by zboží a služby mohly být vyrobeny levněji,             134) V jednoduchém jednodimenzionálním lokalizačním modelu (Čadil 2010: 7) je to předpo-          klad pouze dvou destinací, a to bezrozměrných, uvažovaných pouze jako zjednodušené body,          v případě Weberova lokalizačního modelu předpoklad fixního poměru ceny vstupů a výstupů          a dokonalá konkurence na trhu vstupů i výstupů (Čadil 2010: 12), v případě Weber-Mosesova          lokalizačního modelu pak navíc předpoklad dokonalé substituovatelnosti výrobních faktorů          (Čadil 2010: 15). Není v možnostech této práce představovat jednotlivé lokalizační modely po-          drobněji, pro jejich aktuální přehled viz např. Blažek \& Uhlíř (2011). Pro trochu více „alterna-          tivní“ přístupy – více zaměřené na rozvoj komunit pod hlavičkou tzv. komunitního ekonomic-          ké rozvoje (Community Economic Development, CED) – nicméně stále vycházející do značné          míry z mainstreamových ekonomických předpokladů, viz např. Blair \& Carroll (2009) či Bla-          kely \& Green Leigh (2010).          135) Pokud bychom navíc spoléhali na efektivitu tržního mechanismu, museli bychom předpo-          kládat, že cena dopravy odráží všechny její opravdové náklady, jinými slovy, že neexistují ex-          ternality dopravy. (Definice externalit viz pozn. 35, k problematice externalit viz také pozn. 36          a dále v této podkapitole.)            138","Diskuse              resp. by jich mohlo být vyrobeno více. V tomto smyslu ekonomická teorie tedy sice           neschvaluje vnější zásahy do tržního mechanismu a cílenou podporu místní produkce,           zároveň ale prostorově místní produkci nevylučuje jako potenciálně efektivní. Potud           bychom tedy mohli říci, že je ekonomická teorie vůči měřítku produkce indiferentní.                 Efektivita má nicméně ještě další rozměr, a tím je již zmíněná maximalizace pro-           dukce, která je z hlediska mainstreamové ekonomie umožněná specializací a meziná-           rodní dělbou práce. V tomto smyslu je ekonomická globalizace vnímána jako efek-           tivní, protože umožňuje využívat komparativní výhodu a specializaci (viz výše), která           vede k vyššímu objemu produkce, a potažmo k vyššímu HDP (viz již zmíněný příklad           portugalského vína a anglického sukna, pozn. 127 – obě země si polepšily, protože           vyrobily se stejnou pracovní silou více zboží). S tím souvisí makroekonomický pohled           na efektivitu jako stav, kdy je objem produkce za daných technologických podmínek           maximální možný, jinými slovy, když se ekonomika nachází na hranici produkčních           možností.  V  termínech  užitku  (zajišťovaného  a  zvyšovaného  skrze  spotřebu  zboží           a služeb), když je maximalizován užitek. Ideálem je zároveň produkční hranici (např.           skrze technologické inovace) posouvat, a tím dále produkci a užitek zvyšovat. Tento           makroekonomický pohled už lze ovšem stěží označit jako indiferentní vůči měřítku –           naopak, v tomto případě je orientace na mezinárodní obchod, který je nutně spojen           s nárůstem vzdáleností mezi produkcí a spotřebou, interpretován jako přínosný pro           všechny zúčastněné.                 Souvisejícím argumentem jsou také tzv. úspory z rozsahu (viz také argumentace           v kap. 4.2), tedy úspory – primárně v podobě snížení peněžních nákladů a z hlediska           předpokladu neexistence externalit i v podobě snížení spotřeby přírodních zdrojů –,           které umožňuje velké měřítko výroby, dopravy a spotřeby (např. pásová výroba či vel-           kochovy), tj. všechny koncentrace specializovaných aktivit, které vedou ke zmiňovanému           snížení nákladů (mnohdy ovšem zejména v podobě úspory lidské práce). Výroba a spo-           třeba v malém měřítku je tedy viděna jako neefektivní právě kvůli vyšším nákladům,           zejména kvůli většímu podílu lidské práce a menšímu využití technologií. Připomeňme,           že logikou v pozadí je představa, že větší objem vyrobených statků a služeb by zna-                                         136           menal  více  uspokojení/užitku.   Z  mainstreamově  ekonomického  pohledu  pak  není              136) Zásadní zpochybnění tohoto předpokladu přináší studie o korelacích mezi HDP a subjek-           tivním pocitem lidské spokojenosti a/nebo štěstí (well-being, happiness), viz např. Binswanger           (2004). Nejznámějším argumentem je v tomto kontextu tzv. Easterlinův paradox, který zkou-           má právě míru závislosti pocitu lidského štěstí a životní spokojenosti na výši HDP a přímou           souvislost mezi nimi na rozsáhlém souboru dat problematizuje (Easterlin 1974; Jackson 2009;           v češtině viz také Fraňková 2011). Obdobné výsledky přináší i porovnání vývoje HDP a alterna-           tivního indikátoru lidského rozvoje (HDI = Human Development Index), viz například Victor           (2008: 129). Tato data lze interpretovat tak, že zatímco obyvatelům tzv. rozvojových zemí by                                                                                            139","Lokální ekonomiky v souvislostech aneb Produkce a spotřeba z blízka             problematický jen samotný menší objem statků a služeb, ale také z něj vyplývající menší          potenciál pro technologické inovace a obecně pro rozvoj vědy a výzkumu. Připomeňme          mainstreamový  názor,  že  ekonomický  rozvoj  bez  ekonomického  růstu  není  možný          (Čadil 2010: 48).                Podívejme se na tyto argumenty z hlediska zdroje oné „podpory“ lokalizace (viz          definice  ekonomické  lokalizace,  kap.  3.4).  Předchozí  argumentace  je  totiž  v  rámci          mainstreamové argumentace platná v případě, že fungování trhu naruší někdo zvenčí,          typicky stát skrze zásahy typu regulací, daní apod. V tomto případě si dovoluji tvrdit,          že vzhledem k definici efektivity skrze maximalizaci produkce a užitku se bude lokali-          zace vždy jevit jako neefektivní. Jiná je situace v případě, že místní produkci podporují          svými preferencemi jednotliví spotřebitelé. V mainstreamové teorii totiž preference          nelze žádným způsobem posuzovat jako horší, či lepší, ani je hierarchizovat. Ve chvíli,          kdy si tedy lidé místní produkt sami zvolí (i když je třeba náročnější na lidskou práci          a dražší), z hlediska ekonomické teorie se předpokládá, že tak dělají za účelem maxi-          malizace svého užitku, a z tohoto pohledu nelze mluvit o neefektivitě, protože jejich          preference nelze hodnotit.                Státní zásahy ve prospěch lokalizace by byly ještě přijatelné, pokud by zname-          naly nějakou kompenzaci nebo odstranění externalit, např. externalit z dopravy. Vzpo-          meňme, že v rámci mainstreamové ekonomie není znečištění nutně špatné, neefektivní          je pouze znečištění, které je větší, než odpovídá preferenci dotčených lidí v porovnání          s jinými variantami (např. volba mezi dražším benzínem a větším hlukem z dopravy,          viz také pozn. 35). Pokud tedy existují externality v podobě většího-než-preferovaného          hluku z dopravy, a např. zvýšená daň na pohonné hmoty je pomůže omezit či kom-          penzovat a pokud zároveň (ovšem jaksi „mimochodem“) dojde k omezení dopravy,          a tedy větší míře uspokojování potřeb skrze místní produkci a spotřebu, je tato si-          tuace z hlediska mainstreamové teorie přijatelná, či dokonce efektivnější. Na takovýto          typ korekce a příklonu k lokálnější produkci a spotřebě skrze tržní mechanismy spo-          léhají zejména Desai \& Riddlestone (viz kap. 3.1) a na jejím základě popisují fungo-          vání tzv. bioregionální výhody: „S určitou ochranou před globální konkurencí [díky          internalizaci externalit, zejména z dopravy] budou místní trhy pro komodity a zboží          stabilnější, a poskytnou tak [v tomto případě zemědělcům a lesníkům] lepší přehled          o dlouhodobém vývoji jejich odvětví. Produkty s vysokou přidanou hodnotou jako po-          čítače nebo léky […], u nichž dopravní náklady tvoří jen malou část ceny, budou stěží          ovlivněny nárůstem dopravních nákladů. Trhy pro tyto produkty zůstanou globální,            určitá míra zvýšení HDP mohla přinést také zvýšení pocitu životní spokojenosti, další ekono-          mický růst v nejbohatších zemích tento efekt mít s velkou pravděpodobností nebude. Vysoká          míra spotřeby omezených přírodních zdrojů ve vyspělých ekonomikách navíc limituje dostup-          nost těchto zdrojů pro země rozvojové (Shrivastava \& Kothari 2012).            140","Diskuse              a proto prostor pro inovace a vývoj nových produktů nebude omezen. Můžeme zůstat           připoutaní k ekonomické globalizaci za každou cenu, nebo se můžeme začít chovat           racionálně  a  vytvořit  zdravou  rovnováhu  mezi  globálním  obchodem  s  produkty           s vysokou přidanou hodnotou a lokálním trhem se zbožím denní spotřeby.“ (Desai           \& Riddlestone 2002: 84)                 Obdobná řešení nicméně v souladu s mainstreamovou ekonomií předpokládají,           že externality jsou v zásadě výjimečné a že je možné se jim v principu vyhnout. Jak ale           zdůrazňují mnozí autoři z řad ekologických ekonomů, tento předpoklad je vysoce pro-           blematický. Připomeňme tzv. produkční kafemlejnek a závod ke dnu (pozn. 43 a dále           kap. 6.3), které popisují, jak jsou v rámci současného systému externality systematicky           skrze konkurenční a produkční tlak v rámci mezinárodního obchodu vytvářeny. V ob-           dobném smyslu argumentují také kritici samotného konceptu externalit (viz Marti nez-           -Alier 2002; Korten 1995; Daly \& Cobb 1994), podle kterých nejsou externality selhá-           ním tržního kapitalistického systému, ale naopak hlavní strategií konkurence mezi zis-           kově motivovanými subjekty, jeho hlavními aktéry, kteří (do značné míry díky svému           globalizovanému charakteru) jsou schopni unikat zodpovědnosti za konkrétní a ne-           vyhnutelně lokalizované negativní environmentální a sociální dopady své činnosti.                                                                                            137           V rámci této argumentace je tedy zásadně zpochybněna možnost trhu efektivní alokaci           zdrojů zajišťovat, protože externality jsou v tomto výkladu fungování současného sys-           tému prakticky nevyhnutelné a systém bez vnějších zásahů nespěje k jejich minimali-           zaci, ale naopak maximalizaci.                 Výše  zmíněné  mechanismy  v  rámci  současného  systému  tedy  vedou  spíše           k tomu, co Daly \& Farley (2004: 334–336) nazývají, v kontrastu k modelu kompa-           rativní výhody (comparative advantage), absolutní nevýhodou (absolute disadvan-           tage). Jak bylo shrnuto v rámci kritiky komparativní výhody, zejména (i když nejen)           vzhledem k vysoké úrovni mobility kapitálu v rámci současného systému hraje v rámci           mezinárodního obchodu roli spíše absolutní výhoda, oproti té komparativní. Z této           teze také plyne, že přestává platit předpoklad, že všechny zúčastněné strany v rámci           mezinárodního obchodu z něj mají prospěch. V případě absolutní nevýhody se naopak           jaksi sčítají, případně násobí negativní dopady mezinárodního konkurenčního tlaku           a souvisejících environmentálních a sociálních dopadů, malý podíl zemí globálního           Jihu na zisku z vývozu a zpracování jejich přírodních zdrojů dohromady s extrémní           nerovností, s jakou jsou již tak omezené příjmy z mezinárodního obchodu v rámci zemí             137) Demaria (2010) popisuje příklad environmentálních konfliktů souvisejících s procesem           šrotování a likvidace vraků velkých zaoceánských dopravních lodí v Indii a navrhuje pro výše           popsaný  mechanismus  maximalizace  zisku  skrze  vytváření  environmentálních  externalit           termín akumulace skrze znečištění (accumuation by contamination), analogicky ke konceptu           akumulace skrze vyvlastnění (accumulation by dispossession, podrobněji viz kap. 6.4).                                                                                            141","Lokální ekonomiky v souvislostech aneb Produkce a spotřeba z blízka             globálního Jihu distribuovány. S výjimkou omezeného okruhu bohaté elitní skupiny          tedy většinové obyvatelstvo zemí Jihu nese velkou část popsaných negativ spolu se          související nejistotou, kterou proces globalizace v jejich případě spíše prohlubuje (viz          kap. 2 a pozn. 43).                Jak Daly \& Farley (2004: 335) upozorňují, „kdybychom žili na nekonečné pla-          netě, kde by spotřeba jednoho člověka neměla vliv na nikoho dalšího, a kdyby nás lid-          ská povaha nevedla ke srovnávání se s ostatními, chudým zemím by mohlo být úplně          jedno, co se děje v těch bohatých. Faktem nicméně zůstává, že žijeme na konečné pla-          netě. Zvýšení příjmu v bohatých zemích založené na spotřebě neobnovitelných zdrojů          (což zahrnuje i neudržitelnou spotřebu potenciálně obnovitelných zdrojů) znamená, že          tyto zdroje nejsou dostupné pro zlepšení životních podmínek těch nejchudších.“ Tito          autoři (s. 422–424) proto navrhují alternativní pojetí efektivity, které vychází z před-          pokladu, že každý lidmi vyrobený kapitál nevyhnutelně znamená spotřebu přírodních          zdrojů, a zohledňuje tedy nevyhnutelné alternativní využití (trade-off) mezi získanými          a spotřebovanými zdroji, resp. službami (lidskými a ekosystémovými). 138                V diskusi efektivity i modelu komparativní výhody v rámci této kapitoly jsme          několikrát narazili na téma neplatnosti předpokladů mainstreamově-ekonomických          modelů. Nutno ovšem podotknout, že z pohledu mainstreamové ekonomie není ne-          platnost předpokladů problematická, v poněkud vyhrocené, ale stále vlivné a v zásadě          přijímané argumentaci Friedmana (1953) jde dokonce v zásadě o výhodu. Jak upo-          zorňuje  Horký  (2011:  340),  kritické  ekonomické  směry  jako  feministická,  evoluční          či ekologická ekonomie „poukazují na ‚autismus‘ ekonomické ortodoxe, empirickou          nesplnitelnost jejích předpokladů a na neschopnost mechanistického kvantitativního          přístupu pojmout jiné jevy než trh, aniž by modely ztratily svoji vypovídací hodnotu.“          Zároveň ale podotýká (Horký 2011: 330), že v současné ekonomii doposud opravdu          převládá  vlivná  metodologie  pozitivní  ekonomie  Miltona  Friedmana,  podle  které          není podstatné, zda jsou předpoklady ekonomické teorie realistické. Vlastně naopak,            138) Alternativní pojetí efektivity by mohlo být slušné téma na samostatnou disertační práci.          Skončeme zde s několika odkazy na další možnosti studia. V rámci diskuse efektivity v kontextu          nerůstového hnutí je zásadním tématem otázka možností tzv. decouplingu, tedy oddělení růstu          HDP od růstu negativních dopadů na životní prostředí, a související problematika tzv. Jevon-          sova paradoxu (který decoupling do značné míry komplikuje, krátce viz např. Fraňková 2011).          Pro krátkou diskusi efektivity v kontextu ekologické ekonomie a eko-sociálního podnikání viz          např.  Johanisová  (2007:  52–53).  Z  analyzovaných  autorů  pravděpodobně  nejkomplexnější,          i když poněkud rozptýlenou argumentaci ohledně efektivity viz Douthwaite (1996). Zejména          jeho argument o stále větších nákladech (finančních i materiálových a energetických), které          musejí být vynaloženy na udržení a provoz infrastruktury současného systému místo na přímé          uspokojování lidských potřeb (1996: 51, také kap. 4.4) silně koreluje s argumenty nerůstového          hnutí, viz dále kap. 6.5.            142","Diskuse              „opravdu  důležité  a  významné  hypotézy  se  budou  vyznačovat  ‚předpoklady‘,  které           hrubě nepřesně popisně zobrazují skutečnost“ (Friedman 1953: 14). Cílem je podle           Friedmana rozvoj teorie, která bude jednoduchá a přínosná a bude schopna předpo-           vídat jevy (Friedman 1953: 8). Čím bude v jeho pojetí teorie úspěšnější, tím nerealis-           tičtější budou její předpoklady. Aby totiž teorie dokázala jednoduše uchopit složitou           skutečnost, její předpoklady dokonce musí být popisně nepravdivé (false) (Friedman           1953: 14).                 S tímto přístupem velmi zajímavě polemizuje matematik a filozof Tony Law-           son (2009a, k Friedmanovi konkrétně s. 114–115). Pokud se vrátíme k výše zmíně-           nému argumentu mainstreamové ekonomie, že není podstatná platnost předpokladů,           ale  schopnost  předpovídat  na  jejich  základě  budoucí  jevy,  podle  Lawsona  (2009a:           106–107) je v prvé řadě poněkud neadekvátní představa, že jsme schopni předvídat           jevy v systému otevřeném a tak komplexním, jaký představuje současná společnost           a ekonomika. Navíc, i když to, samozřejmě do určité míry, možné je, mainstreamová           ekonomie v tomto ohledu úspěchy zrovna nevyniká (s. 112–113). Což samozřejmě ne-           znamená, že bychom socio-ekonomický systém nemohli poznávat, pouze naše mož-           nosti předpovídat jeho budoucnost jsou silně omezené. Zadruhé pak samozřejmě při           poznávání komplexní reality její popis vždy do jisté míry zjednodušujeme, a tím je           naše schopnost dané jevy poznávat a chápat omezená. Existují ale různé míry tohoto           zkreslení, a zatímco například poznávání v rámci sociálních oborů je samozřejmě také           zkreslené, toto zkreslení je předmětem reflexe, kritické diskuse a korekce. Předpoklady           mainstreamové ekonomie jsou ovšem podle Lawsona (2009a: 108) realitě vzdálené do           té míry, že jsou vůči ní její modely do značné míry „jednoduše irelevantní“. Tato irele-           vance podle něj například v rámci současné ekonomické krize sehrála sice pasivní, ale           negativní roli – svým převládajícím matematicko-modelovacím zájmem sice ekono-           mové nikomu přímo neublížili, ale odklonili a využili pro své (v posledku vůči realitě           nevztažné) aktivity mnoho zdrojů, které mohly být využity lépe (s. 117). 139                 Pokud se vrátíme ke kritice modelu komparativní výhody, její podstatou či nej-           zásadnějším bodem je právě přesvědčení, že jeden ze základních předpokladů tohoto           modelu (tedy imobilní kapitál) nelze při nejlepší vůli považovat v rámci současného           systému ani za přibližně platný. Právě naopak, jestli je něco v samém jádru popisu           současného systému (viz kap. 2), pak je to právě mobilita kapitálu. Mainstreamové              139) Lawsonovu argumentaci je prakticky nemožné převyprávět v pár odstavcích. Vřele do-           poručuji jeho texty (1997, 2003, 2009b), které formulují na ontologické rovině kritiku, kterou           mnoho dalších autorů (typicky z řad ekologických ekonomů) vyjadřuje o úroveň konkrétněji           polemikou s mnohými jednotlivými ekonomickými předpoklady a modely. Lawson teoretic-           ky, nicméně srozumitelně předkládá komplexní zdůvodnění, proč je současná mainstreamová           ekonomie z jeho pohledu, jednoduše řečeno, mimo.                                                                                            143","Lokální ekonomiky v souvislostech aneb Produkce a spotřeba z blízka             argumenty ohledně výhodnosti mezinárodního obchodu, mezinárodní dělby práce a roz-          sáhlé specializace, všechny z modelu komparativní výhody do značné míry odvozené,          se tedy opravdu jeví, zejména v konfrontaci s daty ohledně nerovnosti příjmů, pracov-          ních a environmentálních podmínek produkce v zemích globálního Jihu atd. (viz výše),          jako (opravdu přinejmenším) omezeně platné či spíše skutečně irelevantní.                V tomto smyslu by bylo možno ponechat mainstreamovou ekonomii samu sobě          a prostě ji opustit. Problém ale spočívá v její dominanci ve veřejném a zejména poli-          tickém prostoru. Jak formuluje již citovaný Horký (2011: 330), „předpoklady ekono-          mické vědy přímo či zprostředkovaně ovlivňují jednání jak soukromých a vládních,          tak i národních a mezinárodních aktérů a institucí v globální ekonomice“. V této sou-          vislosti Horký (2011: 330) dále předkládá dvě teze: „Zaprvé, […] že obecně přijímané          metodologické předpoklady neoklasické ekonomie nejsou hodnotově neutrální a nad-          časové, [a] zadruhé, […] že hospodářské politiky, které vycházejí ze současné ekono-          mie středního proudu, v tomto důsledku zůstávají zkreslené a mají nepředpokládané          negativní dopady.“ V tomto pohledu má tedy smysl, či je dokonce potřeba mainstrea-          mové předpoklady a modely konfrontovat jak na teoretické, tak na empirické rovině.          Je ale kritika a opozice tou optimální strategií?                                                     144","Diskuse             6.2. „To druhé“, globální              Častým tématem, které bývá kriticky diskutováno v souvislosti s lokalizací, je tzv. ob-                                                                                            140           ranná  lokalizace  (defensive  localism,  viz  např.  Hinrichs  2003  či  Winter  2003b).           Tito autoři vznášejí námitku, že lokalizace je v principu založena na vytváření opo-           zice mezi „lokálním“ a „tím druhým“ (the other). Slovy Hinrichs (2003: 37), „obranná           lokalizace potravinového systému má tendenci zdůrazňovat homogenitu a ucelenost           ,lokálního‘, v patriotické opozici vůči heterogenním a destabilizujícím vnějším silám,           nejspíše globálnímu ,jinému‘.“ Za určitých okolností se tak lokalizace „může stát eli-           tářskou a zpátečnickou (reactionary) a odvolávat se na omezené národnostní nálady“           (tamtéž).                 Pokud se podíváme na AA analyzované v této práci, do značné míry platí, že           opravdu definují a vymezují svoji představu (ekonomické) lokalizace na základě opo-           zice vůči jinému pojmu či konceptu. Zejména to platí o radikálním křídle AAA, tedy           pro zástupce institucionálně a lidově radikálního diskursu (viz kap. 3.2). Douthwaite           (1996)  klade  do  opozice  industriální  ekonomiku  vs.  rolnickou  ekonomiku,  Hines           (2000) přímo globalizaci vs. lokalizaci, Hopkins (2008) ekonomickou globalizaci či           globalizovanou, na ropě závislou infrastrukturu vs. lokalizovanou resilientní ekono-           miku. V případě potravin pak Norberg-Hodge et al. (2002) dávají do kontrastu glo-           bální potravinový systém vs. místně přizpůsobený potravinový systém. Tento přístup           vymezování  lokalizace  vůči  (některým  aspektům)  současného  socio-ekonomického           systému kritizuje například již zmíněná Hinrichs (2003: 34) jako „potenciálně pro-           blematický způsob binárního myšlení“, které prezentuje lokalizaci jako jednoznačné           „řešení“ „problému“ globalizace. V případě reformního křídla analyzovaných AA (Shu-           man a Desai \& Riddlestone, viz kap. 3.2) je opozice vůči současnému systému mnohem           méně výrazná.                 Podívejme  se  tedy  trochu  blíže  na  problematiku  konstrukce  „toho  druhého“           a potenciální konfliktnost takového přístupu. Zajímavé rozlišení z mého pohledu po-           skytuje Mouffe (2005). Podle ní je utváření jakékoli identity založené na vymezení vůči           nějakému „druhému“ či „ostatnímu“: „Každá identita je vztahová a definování rozdílů               140) V angličtině vyjadřuje termín localism nejčastěji administrativně-správní aspekt ekono-           mické lokalizace, tedy decentralizaci státní (samo)správy, často v souvislosti s principem sub-           sidiarity (viz např. nef 2009). V tomto smyslu chápe lokalizaci také Světová banka jako „tlak           na rozšíření participace veřejnosti na politice a na zvyšování lokální autonomie v rozhodování“           (WB 2000: 43). Do češtiny lze termín v tomto významu přeložit jako lokalismus, i když spíše           se používá pojem regionalismus (viz např. Svatoň 2000). Hinrichs (2003) i Winter (2003a,b)           však používají výraz localism v komplexnějším významu pojmu lokalizace tak, jak je definová-           na v této práci v kap. 3.4.                                                                                            145","Lokální ekonomiky v souvislostech aneb Produkce a spotřeba z blízka             je předpokladem existence jakékoli identity, tzn. vnímání něčeho ,jiného‘, které usta-          vuje to, co je ,vnější‘.“ (Mouffe 2005: 15) Toto vnější je možné označit také termínem          „konstitutivní vnějšek“ (constitutive outside). Jinými slovy, existence my předpokládá          a je jedině umožněna skrze existenci představy toho, co znamená oni. Co je ovšem          podstatné, vztah my/oni nemusí být nutně konfliktní, nemusí být v modu přítel/ne-          přítel. Mouffe rozlišuje modus rozdílnosti (agonism), který je založený na rozpoznání          a přijetí faktu, že existuje rozlišení my/oni založené na rozdílech, které možná nebu-          dou překonány a mohou přetrvat. Zároveň je ale založené na uznání legitimity jiného          postoje a vytvoření pozice oponenta, nikoli nepřítele. Druhý modus pak představuje          právě nepřátelství (antagonism) jako přístup protikladu, který je vnímán jako kon-          fliktní a nesdílí žádné společné základy, na kterých by mohl být vybudován vzájemný          respekt (Mouffe 2005: 20).                Podle Mouffe (2005: 15) existence rozdílnosti v sobě vždy nese potenciál vzniku          konfliktu a nepřátelství, to ale není přítomné nutně a je iluzí si myslet, že tyto rozdíl-          nosti bude někdy možné eliminovat. Naopak, existence rozdílností je podle ní nutnou          podmínkou  demokratického  politického  procesu,  který  je  možností  střetu  různých          myšlenek definován a jedině umožněn (s. 2). Mouffe (s. 1–2) kriticky vystupuje proti          současné tzv. post-politické situaci (post-political condition), charakterizované roz-          šířenou optimistickou vizí globalizace spojené s představou, že jsme dosáhli význam-          ného ekonomicko-politického rozvoje, který umožní vytvořit „svět bez nepřátel“ a kde                                                       141          bude možné dosáhnout všeobecného konsensu.  Tato vize je podle ní veskrze anti-po-          litická a ve své podstatě nebezpečná, protože potlačuje prostory a procesy, skrze které          by se mohly rozdílné ideje otevřeně střetávat. Společenské neshody tedy zůstávají pod          povrchem a v důsledku potlačování dávají vzniknout antagonistickým vztahům ne-          přátelství, protože nemají jinou možnost, jak se otevřeně projevit. Základním úkolem          a předpokladem nenásilného fungování pluralitní demokracie je tedy podle Mouffe          (s. 30) vytvořit instituce, které nebudou popírat existenci konfliktů, ale umožní jejich          vyjádření v nenásilné podobě. Mohli bychom říci (Mouffe 2005: 20), že „úkolem de-          mokracie je proměňovat nepřátelství v rozdílnost (antagonism to agonism)“.                Mým cílem zde není rozhodnout, jestli lokalizace je nebo není defenzivní, respek-          tive, v termínech Mouffe (2005), jestli je založena na rozdílnosti či nepřátelství – tuto          otázku mohou myslím v posledku zodpovědět pouze empirické studie. Je zřejmé, že             141) Mouffe se vůči konsensu vymezuje dosti ostře. Z mého pohledu její myšlenky s konsen-          suálním procesem nejsou tak úplně v rozporu, diskuse obdobných úvah je ale mimo možnosti          této práce. Pro hlubší diskusi konsensu explicitně v kontextu ekologické ekonomie a pod hla-          vičkou tzv. deliberativní demokracie (deliberative democracy) viz například Zografos \& Ho-          warth (2008) či obecněji k politickému procesu rozhodování v kontextu komplexního světa          obývaného živými systémy viz Farrell (2009).            146","Diskuse              konkrétní lokalizační praktiky nejsou černo-bílé, ale představují širokou škálu různých           strategií, cílů, motivací a s nimi spojených identit, které nelze jednoduše zobecnit (viz           Hinrichs 2003; DuPuis \& Goodman 2005; Winter 2003b; Born \& Purcell 2007; Smith           \& Jehlička 2007). Chtěla jsem jen poukázat na možnost výkladu, který ve vymezení           vůči něčemu jinému vidí podmínku jakéhokoli utváření identity a existenci konku-           renčních vizí vidí jako podmínku pro existenci demokratického politického procesu.           Z analýzy v rámci této práce vyplývá, že rozdílnost (ve smyslu agonism), tedy vyme-           zení lokalizačního konceptu vůči okolnímu systému (ať už mu dáme jakékoli konkrétní           přídomky), je rozhodně v textech AAA přítomný. Lokalizace tedy každopádně má po-           tenciál stát se defenzivní, nicméně v tomto není nijak výjimečná. Alespoň na argumen-           tační úrovni pak AAA naopak vychází z kritiky nedostatku demokracie ve fungování           současného socio-ekonomického systému (zejména např. na úrovni nadnárodních in-           stitucí jako WTO a WB, viz jejich kritika u Hinese či Norberg-Hodge et al.). Podpora           demokratického procesu je tedy naopak součástí a jedním z cílů lokalizačních snah.                 DuPuis \& Goodman (2005: 361) opakovaně volají po „reflexivní politice lokali-           zace“ jako „ ,otevřeném‘, průběžném, ‚reflexivním‘ procesu, kterého se účastní široká           škála lidí, aby společně objevovali a diskutovali možnosti proměny společnosti“. Hop-           kinsova vize komunitního plánování a tvorby vize komunity na příštích několik dese-           tiletí (Hopkins 2008: 94–131) je z mého pohledu ukázkovým příkladem, jak lze tuto           „reflexivní  politiku“  pojmout.  Stejně  tak  mnohé  příklady  popisované  Douthwaitem           dokládají (často i poněkud bouřlivé) procesy uvnitř komunit, kde se lokalizační pro-           jekty uskutečňovaly. V tomto smyslu se v praxi „reflexivitě“, do značné míry právě           kvůli malému měřítku lokálních aktivit, a tedy přímému kontaktu jejích aktérů s dal-           šími členy komunity, dost dobře nejde vyhnout.                 Lokalizace bývá často z vnějšku vnímána jako totalitářská snaha (např. zakazo-           vat mezinárodní obchod, nutit všechny vyrábět lokálně apod.). V tomto kontextu mi           připadá zajímavá veskrze opačná argumentace, v rámci které lze lokalizaci interpre-           tovat naopak jako podmínku existence demokratického procesu. V kontextu výroku           Swyn gedouwa (2004: 29), že „hegemonie globalizace“ omezuje naši schopnost vůbec           si představit jiné možné uspořádání (viz kap. 1), lze lokalizaci chápat jako pro demokra-           tický proces velmi zdravou alternativní vizi možného socio-ekonomického uspořádání.           Pokud tedy zohledníme nebezpečí, před kterým varují DuPuis \& Goodman (2005), že           ve své nereflexivní, idealizované a apolitické formě se může sama stát hegemonickou.           Navíc je nutné podotknout, že v rámci argumentace AAA není otázka demokracie na           lokální úrovni (s čestnou výjimkou Hopkinse) pojednána nijak do hloubky. Mnohem           více zajímavých úvah v tomto směru nalezneme v kontextu argumentace hnutí ne-           růstu, k tomuto tématu se vrátíme v kapitole 6.5.                 Podívejme se na tuto problematiku ještě optikou sociální geografie. Jak upo-           zorňují  Cloke  \&  Johnston  (2005:  3),  myšlení  v  kategoriích  my/oni  je  velmi  zřídka                                                                                            147","Lokální ekonomiky v souvislostech aneb Produkce a spotřeba z blízka             symetrické a nehierarchické, naopak, velmi často spočívá v pojetí my jako nadřazeného          vůči oni a toto pojetí je mnohdy (například státním aparátem) ještě záměrně posilo-          váno. Významná část geopolitického myšlení tak v sobě zahrnuje vytváření pozitivního          obrazu o nás a negativního o nich, pokud dodáme prostorový rozměr, pak o nás tady          a o nich tam. Identita a rozdílnost (difference) vystavěná (i) na geografických katego-          riích se tak stává základem pro mocenské vztahy, podněcování napětí mezi skupinami          a potenciálně pro vznik otevřených konfliktů (Cloke \& Johnston 2005: 3). Ovšem i tito          autoři, obdobně jakou Mouffe (viz výše), zastávají názor, že kategorizace a vymezo-          vání, i když ne nutně binární, jsou klíčové pro vytváření jakékoli identity a jsou nám          veskrze vlastní (Cloke \& Johnston 2005: 1). 142                Vraťme se nyní ještě k citátu Hinrichs (2003: 34), který označuje lokalizaci za          „potenciálně problematický způsob binárního myšlení“, a podívejme se blíže na bi-          nární  dvojici  lokální–globální,  případně  dvojice  příbuzné.  Zajímavé  úvahy  v  tomto          směru nabízí Cox (2005: 175–198). V prvé řadě, binární dvojice globální–lokální je          v jeho podání zajímavá svou nepřítomností v naprosté většině geografické historie;          globalizace, dnes snad jeden z vůbec nejfrekventovanějších výrazů v geografii i mnoha          dalších oborech, se začal v geografických souvislostech objevovat až zhruba v polovině                                 143          80. let (Cox 2005: 179).  Ve vztahu dvojice globální–lokální pak lze podle Coxe pozo-          rovat zhruba tři fáze. V prvním, poněkud zjednodušeném pohledu byly zdůrazňovány          typické  projevy  ekonomické  globalizace  v  podobě  hypermobilního  kapitálu,  vzniku          nadnárodních entit typu WTO, Světové banky atd. a oslabené role států; dopad glo-          bálního na lokální byl vnímán jednosměrně. Při druhém, poněkud hlubším pohledu,          se začalo ukazovat, že státy neztratily svoji roli úplně, spíše se proměnila, a také že             142) Daněk (2008b: 38–42) vysvětluje obdobné procesy ještě na vyšší úrovni vytváření evrop-          ské, resp. později euroamerické či „západní“ identity vymezením vůči zbytku světa (původně          vnímaném jako homogenní zbytek, později diferencovaném na několik podoblastí). Daněk dále          odkazuje na Agnewa (1998: 20), který nazývá toto vnímání „binární geografie“. Přestože je          možné, že nějaký obdobný proces vymezování je vlastní jakémukoli společenskému utváření          identity, je to podle Daňka i Agnewa právě západní společnost, která je typická vymezováním          hierarchickým a snahou o prosazení vlastní dominance nad ostatními, spojenou s uplatněním          moci (ať už ve formě vojenské moci, vytváření ekonomické závislosti, nebo pěstování převahy          znalostní).          143) O to pozoruhodnější jsou úvahy Halforda Mackindera (1919, cit. dle Cox 2005: 178), podle          kterého byl zásadní příčinou první světové války rozvoj světového trhu, který vedl ke speciali-          zaci národních ekonomik a následnému soupeření o trhy. Právě toto soupeření pak vyústilo ve          válečný konflikt, a pokud mezinárodní obchod nebude regulovaný, povede podle Mackindera          k obdobným výsledkům znovu. Jako ideální si Mackinder představoval tzv. vyvážený rozvoj          (balanced development, s. 234) na úrovni států, provincií i menších, tzv. organických místních          komunit (organic local communities).            148","Diskuse              lokality do značné míry ovlivňují podobu globálního. Jednotlivé případy a zkušenosti           se srze globální propojenost šíří, a formují tak zásadním způsobem podobu globali-           zace; v tomto smyslu se šipka vlivu otočila od lokálního ke globálnímu. Další logickou           kombinací je pak vyváženější pohled na vztah globální–lokální jako obousměrně se           ovlivňující; lokální aktéři formují podobu globálního, zároveň jsou jím ale ovlivňováni           skrze globální propojení, které vytváří specifické možnosti a nové prostory, a ovliv-           ňuje tak možnosti lokálního rozvoje (viz např Robinson 2002 či Swyngedouw 2004).           I v tomto pohledu ale podle Coxe zůstávají globální a lokální povětšinou vnímány jako           oddělené entity, byť vzájemně se ovlivňující (Cox 2005: 179–181). Lze zároveň pozo-           rovat, že všechny zmíněné přístupy (fáze) jsou v debatě globální–lokální stále v různé           míře přítomné.                 Jak Cox (2005: 175) upozorňuje, s binárními dvojicemi se pojí několik problémů:           mají tendenci k velkému zjednodušení obsahu daných pojmů a také mají tendenci po-           jit k sobě další obdobně zjednodušené dvojice. V souvislosti s globální–lokální se tak           podle Coxe často vyskytuje vymezení jejich rozdílu v podobě dalších dvojic: nepohyb-           livé–mobilní, práce–kapitál či kulturní–ekonomický.                 Na  straně  lokalizačních  autorů  představuje  exemplární  příklad  Hines,  který           ovšem vytváří spíše triplet: lokalizace–internacionalizace–globalizace. V jeho pojetí           (viz kap. 3.1 a pozn. 40) tvoří lokalizace a internacionalizace jakési pozitivní skalární           komplementy – lokalizace jako měřítko místní (i když místní může v závislosti na kon-           textu znamenat i regionální seskupení států, viz pozn. 61), a internacionalizace jako           jakákoli vyšší úroveň, mezinárodní a potažmo celoplanetární, nicméně založená stále           na svébytnosti a jisté míře autonomie jednotlivých států, které mezi sebou sice pěstují           kontakty, vyměňují si know-how a v omezené míře i výrobky a služby, ale zároveň           otevřeně uplatňují protekcionismus a upřednostňují vlastní zdroje, výrobu a spotřebu.           Globalizace je pak v opozici vůči oběma termínům – vůči lokalizaci jde o protichůdný           proces, který ale není komplementární, nýbrž vůči lokalizaci destruktivní. Vůči inter-           nacionalizaci je pak globalizace alternativou na vyšší-než-lokální úrovni, v Hinesově           pohledu jsou obě nicméně do značné míry ve vylučovacím vztahu typu buď–anebo (viz           Hines 2000: 4–5).                 Hines se dokonce explicitně kriticky vyjadřuje k možnosti koexistence procesů           globalizace a lokalizace. Bere za (pomýlený) příklad vymezení lokalizace Světovou           bankou (viz pozn. 140, lokalizace je zde vnímána jako rozšířená participace místních           komunit v rozhodovacích procesech). „Světová banka je skálopevně přesvědčena,           že liberalizace obchodu je nejlepší cestou, jak se vyrovnat s problémy rozvojového           světa, a proto její forma lokalizace je spíše adaptací na globalizaci než její odmít-           nutí, ke kterému se kloním já.“ (Hines 2000: 121) „Světová banka se snaží přepsat           realitu, když definuje lokalizaci jako proces, který se s globalizací vzájemně podpo-           ruje. Ve skutečnosti ten domnělý přínos globalizace, široce sdílená prosperita skrze                                                                                            149","Lokální ekonomiky v souvislostech aneb Produkce a spotřeba z blízka             zvyšující  se  ekonomický  růst,  nenastala,  jak  se  přiznává  v  jiných  částech  zprávy.          […] Joseph Stiglitz, vedoucí ekonomické sekce, připustil: ‚Nevyhráváme boj s chu-          dobou.‘ […] Na žádném místě zprávy se nenachází jakákoli propracovanější úvaha          o jiné cestě, jak se vyrovnat s narůstajícími problémy, než je globalizace.“ (Hines          2000: 188)                Na základě předchozích odstavců si dovoluji tvrdit, že Hines vnímá globalizaci          dosti zjednodušeně. Na jedné straně velice úzce – vnímá pouze její negativní aspekty          a všechny pozitivní přínosy mezinárodních interakcí přisuzuje kontrastnímu procesu          internacionalizace. Daněk (2008b: 40) po vzoru Halla (1992: 308) nazývá tento pří-          stup stereotypním dualismem (stereotypical dualism) – je založený na vytvoření bi-          nární dvojice opozitních termínů, z nichž jednomu jsou přisuzovány pouze pozitivní          a druhému pouze negativní vlastnosti. Typické přitom je, že o „tom druhém“, které          má zpravidla (ne příliš překvapivě) ony negativní vlastnosti, není zohledněno mnoho          informací – je většinou málo rozlišené, vnímané jako homogenní a jeho hodnocení          nebývá založeno na empirickém obsahu (Agnew 1998: 22).                Na druhou stranu vnímá Hines globalizaci široce v tom smyslu, že pod její hla-          vičku schovává i další aspekty současného systému. V citátu výše je to důraz a spo-          léhání se na ekonomický růst, jinde také ideologie volného trhu, resp. krátce řečeno                                   144          neoliberální kapitalismus.  Zde je z mého pohledu relevantní poznámka Borna \& Pur-          cella (2007), že pojem globalizace nevyjadřuje dostatečně komplexnost jevů, které mají          lokalizační autoři v rámci svého popisu současného systému na mysli, a že je přesnější          explicitně jmenovat konjunkci neoliberálního kapitalismu a globalizace, v mém pojetí          navíc doplněné o růstovou závislost jako podstatnou charakteristiku současného sys-          tému, klíčové pro pochopení popisovaných procesů. Obdobně Swyngedouw prohla-          šuje, že globalizace se stala „mocnou politicko-ekonomickou ideologií, skrze kterou          jsou vztahy mezi pracovní silou a kapitálem a relativní mocenské pozice mezi třídami          významně vychylovány“, a v rámci tohoto procesu se neoliberalismus do značné míry          ustavil jako politické dogma (Swyngedouw 2004: 28–29).                Podle mnoha autorů je tedy krajně pomýlené chápat procesy globalizace a lo-          kalizace  jako  opozitní,  nebo  dokonce  se  vylučující.  Jak  na  mnoha  příkladech  uka-          zuje Robinson (2002), místní hnutí (například v rámci environmentálních konfliktů,          viz Martinez-Alier 2009) často v rámci boje za záchranu konkrétních lokalit využí-          vají zároveň svoji teritoriálně zakotvenou kulturní a/nebo etnickou identitu v rámci          místních,  regionálních  či  národních  protestů  a  zároveň  se  zapojují  do  mezinárod-          ních, do značné míry virtuálních kampaní a sítí založených na vzdálených a slabých            144) V tomto smyslu obdobně, i když z úplně opačného názorového spektra (tedy jako bez          nadsázky nadšený obdivovatel globalizace), ztotožňuje např. Norberg (2006) globalizaci s roz-          šířením neoliberálního modelu volného trhu.            150","Diskuse                      145           vazbách.  Obdobně argumentuje také Swyngedouw (2004), který pro souběžné půso-           bení místních a nadnárodních vlivů navrhuje termín glokalizace. 146                 Desai  \&  Riddlestone  (2002)  ostatně  poskytují  několik,  na  první  pohled  jaksi           paradoxních příkladů lokalizace, které dokonale pasují na výše zmíněnou nejedno-                                                   147           až mnohoznačnost lokalizačních aktivit.  Jedním projektem jejich bioregionálních           technologií je recyklace papíru v malém měřítku pomocí technologie minimill. Jeli-           kož pro její zprovoznění ale nenašli investora v rámci domovské Británie, poprvé byla           uvedena do praxe díky čínskému investorovi v Číně (Desai \& Riddlestone 2002: 47).           Podle zmíněných autorů o ní následně projevily zájem různé skupiny po celém světě           (s. 49). Obdobně jejich modelový příklad eko-komunitní zástavby BedZED realizované           pilotně v Londýně následně „prozkoumává možná [další] místa v Londýně, Šanghaji           a Kapském Městě pro první SkyZED výstavbu“ (Desai \& Riddlestone 2002: 102).                 V tomto kontextu velmi trefně konstatují DuPuis \& Goodman (2005: 368), že           „předpoklad, že lokalizace každopádně představuje protiváhu (force against) globa-           lizaci, je přinejlepším naivní. Ve skutečnosti […] je lokalizace v poslední době využita           k dalšímu rozšíření neliberální podoby globalizační logiky.“ Jakkoli ovšem adekvátní           v tomto konkrétním případě, z pohledu této práce jde o tvrzení s omezenou platností,           a to hned ve dvou smyslech. Zaprvé, jak ukazuje analýza lokalizačních diskursů (3.2),             145) Robinson (2002: 14–15) popisuje dvě hybridní formy rozvoje – transnacionální a trans-           lokální. Podle ní význam národních států ustupuje, nikoli ale pouze jednosměrně. Na jedné           straně se tvoří nadnárodní sítě například spolupracujících neziskových organizací a sociálních           hnutí, na druhé straně vznikají jaksi mimo-národně spojení mezi vzdálenými, ale konkrétními           lokálními komunitami a místy, resp. jednotlivé lokality mnohdy záměrně využívají své tradice           a místní specifika, ale jsou zároveň součástí globálních interakcí (například ve formě rozvojové           spolupráce, odbytu tradičních „domorodých“ výrobků či návštěv turistů). Mezinárodní vlivy           podle ní nejsou pro místní komunitu vždy zhoubné, mohou být naopak za určitých podmí-           nek využity jako prostor pro posílení místní autonomie. Příklady jako ekvádorské městečko           Otavaleno či hnutí Zapatistů v Mexiku podle Robinson (2002: 17, 228-232) ukazují, že míst-           ní lidé mohou díky mezinárodním interakcím účinně ovlivňovat a určovat podobu svého roz-           voje. Robinson tedy pokládá představu ostré hranice mezi vlivy na jednotlivých úrovních za           neadekvátní.           146) V literatuře se vyskytuje termín glokalizace také v úplně jiném významu, a to jako proces,           kdy „firmy, když investují v zahraničí, se adaptují do určité míry na místní podmínky, aby ma-           ximalizovaly místní poptávku po svém zboží nebo službách a minimalizovali šanci, že budou           diskriminovány na základě obchodních nebo investičních bariér“ (Hines 2000: 8). I v tom-           to významu se někdy používá pojem lokalizace, viz např. Mooney\& Evans (2007: 156–157).           V této knize je ovšem zcela plynule (a zcela nesmyslně) propojena tato (průmyslová) lokalizace           s vlastním pojetím Hinese (2000).            147) I když je samozřejmě třeba chápat jejich přístup v kontextu rozdílnosti jejich postoje vůči           radikálnímu křídlu lokalizačních AAA (viz kap. 3.2).                                                                                            151","Lokální ekonomiky v souvislostech aneb Produkce a spotřeba z blízka             existují reformně lokalizační přístupy, které současný systém v zásadě nekritizují (viz          např. citovaní Desai \& Riddlestone). Troufám si nicméně tvrdit, že stoupenci obou          radikálních diskursů představují poněkud jiný případ a, jak budu argumentovat ještě          dále (kap. 6.4), tyto  radikální proudy  (samozřejmě s přihlédnutím  k mnoha nuan-          cím a variabilitě, která se v lokalizační praxi nutně promítá) lze interpretovat jako          současnému  systému  v  nějakém  smyslu  opozitní.  Zadruhé,  interpretace  významu          pojmu lokalizace v případě DuPuis \& Goodman (2005) se blíží pojetí lokalizace jako          skalární strategie, tedy jako prosazování místního měřítka bez ohledu na specifické          cíle, aktéry a agendy lokalizace (viz dále, kap. 6.3). Jak ale argumentuji na základě          zde provedené analýzy, toto chápání lokalizace je značně omezené a neodpovídá ob-          sahu  pojmu  lokalizace  ve  smyslu  zde  analyzovaných  AA,  a  to  ani  těch  radikálních,          ani reformních.                Pokud se každopádně vrátíme k dekonstrukci pojmů globální a lokální (Cloke          \& Johnston 2005; Derrida 1967/1997), zůstává zajímavou otázkou, jak duální charak-          ter této dvojice překonat a jak pojmenovat vztah k místu, který by zároveň vyjadřoval          (nevyhnutelně?) multiskalární charakter procesů v současném glokalizovaném světě.          Jakkoli totiž může mít lokalizace z krátkodobého hlediska mobilizační úlohu a může          hrát roli opoziční myšlenky či, chcete-li, ideologie (viz Mouffe 2005 výše), obdobně          jako si hnutí nerůstu explicitně vytklo do svého názvu provokaci vůči současné hege-          monii růstu (viz kap. 6.5 a Fraňková \& Johanisová 2013), z dlouhodobého hlediska          se překonání dichotomie globální–lokální (a to nejen na úrovni lingvistické) jeví jako          přinejmenším zajímavá výzva.                                           152","Diskuse             6.3. Lokalizační past a sociální konstrukce měřítka              Jeden z podstatných argumentů, který nebyl z mého pohledu ještě uspokojivě zodpo-                                                                                      148           vězen, shrnují Born \& Purcell (2007) do sousloví lokální past (the local trap).  Jejich           námitka nezpochybňuje jednotlivé konkrétní přínosy či negativa ekonomické lokali-           zace, ale obecný předpoklad, že jakékoli měřítko (scale), ať už lokální, globální či jiné,           má nějaké specifické obecně platné vlastnosti či dopady: „Lokální past odkazuje k ten-           denci aktivistů i vědců v oblasti místních potravin předpokládat nějaké vnitřní vlast-           nosti (something inherent) místního měřítka. […] lokální past spočívá v předpokladu,           že lokální je ze své podstaty dobré (inherently good).“ (Born \& Purcell 2007: 195) Ať už           je podle nich konkrétním cílem lokalizace environmentální udržitelnost, sociální nebo           ekonomická spravedlnost, kvalita potravin nebo lidské zdraví, tito autoři vidí jako pro-           blematické následující aspekty lokalizační argumentace: (1) předpoklad, že lokální je           vždy žádoucí; (2) směšování měřítka produkce s požadovanými pozitivními dopady;           a (3) opomíjení dalších možných měřítek, která mohou být efektivnější pro dosažení           těchto žádoucích dopadů (Born \& Purcel, 2007: 196, 200).                 Podstatu argumentace Borna \& Purcella tvoří teze, že měřítko je především so-           ciální konstrukt a jako takové nemá žádné inherentní, tj. jaksi vnitřně zakódované,           univerzálně platné vlastnosti. Podle nich je lokalizace (stejně jako globalizace) pouze           skalární  strategie  (scalar  strategy),  s  tím,  že  „nikdy  nemůžeme  položit  rovnítko           mezi určitou skalární strategii a nějaký konkrétní soubor výsledků. […] měřítko není           ontologicky dané, je sociálně konstruované; proto nikdy nic nemůže být v rámci mě-           řítka vnitřně dané. Měřítko nemůže mít nějaký věčný rozsah (eternal extent), funkci           nebo kvalitu. V tomto smyslu měřítko není cílem samo o sobě; je to strategie.“ (Born           \& Purcel 2007: 196) Autoři dále (s. 197–198) argumentují, že měřítko je zároveň pro-           měnlivé (fluid) a stálé (fixed). To znamená, že na jedné straně je výsledkem neustá-           lého procesu produkce a reprodukce skrze působení různých sociálních a politických           aktérů a jako takové je předmětem změny, je stále konstruované a rekonstruované. Na           druhou stranu, skrze proces sociální reprodukce, struktury, které jsou již jednou utvo-           řené, mají tendenci přetrvávat v čase. Můžeme v tomto případě mluvit o určité míře           setrvačnosti či závislosti na minulých událostech (path dependence) (Born \& Purcel,           2007: 197–198). Současné struktury tedy sice „nejsou přirozené nebo věčné, avšak           jsou reálné a zvýhodňují určité skupiny před jinými. V tomto smyslu můžeme mluvit           o strukturaci měřítka.“ (Born \& Purcel, 2007: 198)             148) Born \& Purcell (2007) diskutují specificky téma lokalizace potravin – viz následující citáty,           jejich argumentace je ale obecnějšího charakteru a týká se stejně tak dalších oblastí ekonomic-           ké lokalizace.                                                                                             153","Lokální ekonomiky v souvislostech aneb Produkce a spotřeba z blízka                   Pokud přistoupíme na takový výklad (tzn. pokud se vyhneme lokální pasti a při-          jmeme předpoklad, že neexistuje žádné přímé spojení mezi daným měřítkem a kon-          krétním  souborem  dopadů),  pak  „lokalizace  nevzbuzuje  žádná  apriorní  očekávání;          místo toho odkazuje k probíhajícímu zápasu (struggle) mezi konkurujícími si zájmy.          Zve ke zkoumání, kteří aktéři a skrze jaké agendy prosazují lokalizaci a získávají díky          ní vliv  (are  empowered).  Jsou  to  tito  aktéři  a  jejich  agendy,  které  produkují  kon-          krétní dopady, a ne měřítka, skrze která byly agendy uskutečněny.“ (Born \& Purcell,                     149          2007: 199)  Směrem k prostorovým plánovačům (na které cílí svůj text především)          pak uzavírají: „Měřítko můžeme vidět jako strategii, která může mít širokou škálu do-          padů, jak dobrých, tak špatných. Jelikož výsledky závisejí na agendách těch, kteří zís-          kali skrze určitou skalární strategii vliv, výzkum územního plánování může zaměřit          svou pozornost na tyto agendy a kriticky se například tázat: Kdo bude mít prospěch          z lokalizace (nebo nacionalizace atd.)? Jaké jsou jejich cíle? Jaké dopady budou nej-          pravděpodobnějšími výsledky dané skalární strategie?“ (Born \& Purcell 2007: 205)                Pojďme tedy konfrontovat teze Borna \& Purcella s výsledky analýzy lokalizač-          ních AAA v této práci a proberme postupně tři body jejich kritiky (viz výše). Zaprvé          se podívejme na předpoklad připisovaný lokalizačním aktivistům/kám i vědcům/ky-          ním, že lokální je vždy žádoucí a dobré. Jak jsme diskutovali v předchozí podkapitole,          v případě AAA platí, že se všichni alespoň do nějaké míry vymezují vůči současnému          systému a že zejména globalizace jako jedna z jeho zásadních určujících charakteristik          bývá zobrazována jako zdroj převážně negativních dopadů (viz kap. 2.1), v kontrastu          s lokalizací, která je vnímána jako přinášející spíše pozitivní výsledky v mnoha oblas-          tech (viz kap. 4). Přesto se jeví jako přehnané tvrdit, že by lokalizační autoři prosazovali          lokalizaci jako jedinou a nejlepší strategii ve všech případech. Všichni AA se naopak          shodují, že problematická je zejména nerovnováha mezi měřítky, tedy silně převláda-          jící vývoj směrem k posilování globalizačních tendencí a rozpadání místních sociálních          i ekonomických struktur (viz kap. 3.1). V tomto smyslu žádný z nich netvrdí, že místní          měřítko je optimální pro všechny druhy zboží a služeb, a obecněji pro všechny ekono-          mické či sociální aktivity. Částečně je v závislosti na konkrétní aktivitě flexibilní vlastní          definice „místního“, za které lze např. v případě produkce a spotřeby vajíček považovat          20 mil a v případě oceli 500 mil (viz Tabulka 7). Zadruhé pak všichni AAA naopak          aktivně prosazují mezinárodní aktivity, přinejmenším v oblasti propojování hnutí za          lokalizaci, kampaní, sdílení zkušeností apod. Ani v oblasti obchodu ale žádný z AAA          nepředpokládá ani nepovažuje za optimální úplné omezení mezinárodního obchodu,            149) Ještě obdobně: „Nemůžeme spojovat konkrétní měřítko s naším určitým cílem, jako když          je místní měřítko spojováno s udržitelností, demokracií nebo spravedlností. Nemůžeme dále          předpokládat esenciální vlastnosti na úrovni konkrétních skalárních uspořádání.“ (Born \& Pur-          cel, 2007: 198–199)            154","Diskuse              cílem je pouze jeho omezení na úroveň, která je sociálně i environmentálně přínosná           a respektuje ekosystémové limity.                 Třetí bod zmíněné kritiky v přímé souvislosti s prvním vyvozuje, že jednoznačné           prosazování místního měřítka má za následek opomíjení dalších měřítek, i když mají           potenciál být v daném případě přínosnější či efektivnější než měřítko místní. Částeč-           nou korekci, resp. zmírnění tohoto tvrzení poskytuje předchozí odstavec. Nevypořá-           daný zůstává druhý bod, který je z mého pohledu zároveň jádrem argumentace Borna           a Purcella: že měřítko, protože je sociálně konstruované, nemá samo o sobě žádné           inherentní vlastnosti ani konkrétní dopady, ať už pozitivní, nebo negativní. Jde pouze           o skalární strategii, která teprve skrze aktéry a agendy, které posiluje, či naopak potla-           čuje, vede či přispívá ke konkrétním výsledkům.                 Z určitého úhlu pohledu lze tvrdit, že tato teze vlastně není v rozporu s tím, co           se snaží vyjádřit lokalizační AAA, pouze to říkají méně sofistikovaně. Pokud by měli           vyjádřit své myšlenky slovníkem Borna \& Purcella, mohli bychom jejich přístup shr-           nout takto: Aktéři, kteří získávají vliv skrze skalární strategii globalizace, jsou převážně           nadnárodní korporace. Jejich agenda (která se v teoretické rovině opírá o předpoklady           a modely mainstreamové ekonomie) zahrnuje především minimalizaci nákladů, často           za cenu tlaku na snižování sociálních a environmentálních standardů produkce a vy-           tvářením externalit, a maximalizaci zisku, který je rozdělován omezené skupině jejich           akcionářů a manažerů. Vliv dalších aktérů, jako jsou například národní státy a zejména           pak místní komunity, naopak klesá a jejich agendy, které zahrnují i jiné ekonomické,           sociální a environmentální cíle, se jim daří skrze skalární strategii globalizace prosadit           pouze omezeně nebo vůbec. Tito aktéři volí odlišnou skalární strategii, tu lokalizační,           s cílem získat kontrolu nad místními výrobními prostředky a obecněji nad místními           záležitostmi a prosadit svoji agendu (velmi zjednodušeně řečeno) udržitelného roz-           voje. Jde o vyjádření poněkud krkolomné, nicméně možné – z mého pohledu není           v rozporu s obsahem „lokalizační agendy“, kterou AAA zastávají. 150                 Born \& Purcell (2007) nicméně tvrdí, že skalární strategii, aktéry, kteří jí vy-           užívají, a jejich agendy, a v posledku dopady jejich činnosti lze navzájem oddělit. Ji-           nými slovy, že lokalizace i globalizace jsou právě a pouze jenom ony skalární strategie.           Skalární strategií přitom, zdá se, myslí volbu jednoho konkrétního měřítka, kde se           různí aktéři rozhodnou působit a prosazovat svoje různé agendy. Měřítko je pak podle              150) Jak navrhují Born \& Purcell (2007: 205), je každopádně žádoucí tato tvrzení kriticky zkou-           mat a ptát se, jestli mohou být podpořena empirickými argumenty. Takové dokazování však           není předmětem mojí práce; z pohledu lokalizačních autorů bychom mohli citovat na jedné           straně například studie o dopadu ekonomické globalizace a zejména dopadu aktivit nadná-           rodních korporací na místní komunity, viz např. již citovaní Korten (1995) a Norberg-Hodge           (1991), na straně druhé pak studie dopadů lokalizace, viz závěr kap. 4.6.                                                                                            155","Lokální ekonomiky v souvislostech aneb Produkce a spotřeba z blízka             nich sociálním konstruktem a výsledky jeho uplatnění (tedy zvolení konkrétní skalární          strategie) nejsou žádnou jeho inherentní vlastností, ale výsledkem působení oněch ak-          térů, kteří se pro něj rozhodli.                Omezení lokalizace na pouhou skalární strategii je ovšem v rozporu s chápáním          lokalizace (a ostatně i globalizace) tak, jak jsou definovány v této práci, a troufám si říci,          i jak jsou chápány většinově. Pokusím se své tvrzení rozebrat. Vraťme se k definici lo-          kalizace, ke které jsem dospěla v kapitole 3.4: „Ekonomická lokalizace představuje zá-          roveň proces i výsledek morální, politické a praktické podpory co možná největší škály          místních aspektů výroby a spotřeby [atd.].“ Jinými slovy, pojem lokalizace zahrnuje          nejen specifické měřítko aktivit, ale i samotné tyto aktivity, tedy procesy, jejich aktéry          (i když to slovo explicitně nepoužívám) a také výsledky těchto aktivit. Konkrétně, vez-          měme si příklad komunitní zahrady. Součástí lokalizace jsou v mém chápání jak ab-          straktní pojmy a významy spojené s touto zahradou a její existencí (např. instituce ko-          munitního vlastnictví, společenství a vztahy lidí, kteří zahradu obhospodařují, emoce          uspokojení, či naopak naštvání, které jim práce přináší), stejně jako konkrétní aktivity,          které tam provozují (rytí, zalévání, pálení ohýnku), i fyzické osoby a předměty, které          jsou součástí těchto aktivit (vlastní lidská těla, stejně jako záhonky, dýně, pracovní          rukavice a zmíněný ohýnek).                Pokud Born \& Purcell tvrdí, že měřítko (scale) je sociální konstrukt, volba kon-          krétní skalární strategie (např. volba lokalizace) znamená stát se součástí sociálního          konstruktu daného měřítka (lokalizace). Z tohoto pohledu ovšem nic jako „pouhá ska-          lární strategie“ oddělená od sociálních aktérů, jejich cílů a dopadů jejich aktivit není          smysluplná. Právě naopak, součástí sociálního konstruktu lokalizace je jak abstraktní          představa tohoto pojmu, např. naše chápání blízkosti, tak jeho fyzická stránka, pro-          jevy jeho existence v hmotném světě, které aktéry i dopady uskutečňování jejich cílů          nevyhnutelně zahrnují (např. naše jízda na kole na blízkou zahradu). Tyto dvě složky          přitom nejsou nezávislé a nelze je smysluplně oddělit, právě naopak. Jedna s druhou          neoddělitelně  souvisejí  a  korespondují.  Zde  se  obloukem  vracíme  k  modelu  ekolo-          gického dialogu, který jsem se snažila představit v kapitole 1.3. Podle něho jsou naše          teorie a abstraktní pojmy formovány fyzickými podmínkami našeho života a stejně tak          naopak, hmotný svět okolo nás je formován našimi abstraktními idejemi a předsta-          vami. Zdůrazňovat či úplně oddělovat jednu složku od druhé je samozřejmě teoreticky          možné, není to ale příliš smysluplné pro pochopení světa kolem nás. To, co nazýváme          sociální realitou, totiž tvoří fyzický svět i jeho teoretická reflexe společně.                Jinými slovy to, co tvrdím, je: Lokalizaci v chápání zde analyzovaných AA ne-          lze redukovat na pouhou skalární strategii, nezávislou na svých aktérech a dopadech.          Lokalizace  (stejně  jako  v  mém  chápání  globalizace)  představuje  komplexní  proces,          jehož nedílnou součást tvoří aktéři, kteří se tohoto procesu účastní, stejně jako do-          pady jejich činnosti. Lze samozřejmě tvrdit, že nadnárodní korporace volí strategii            156","Diskuse              lokalizace např. ve smyslu přizpůsobení svých výrobků, reklamy a marketingové stra-           tegie místnímu habitu (viz jeden z možných významů slova lokalizace). Na základě           provedené analýzy tvrdím, že význam konceptu ekonomické lokalizace představované           analyzovanými AA (a to v tomto případě jak těmi radikálními, tak těmi reformními)           je značně odlišný. Troufám si tvrdit, že kdyby nadnárodní korporace zvolily strategii           lokalizace ve smyslu zde analyzovaných AA, prostě by přestaly být nadnárodními kor-           poracemi. Obdobně, potravinové bezpečnosti lze jaksi těžko dosáhnout pomocí me-           zinárodní dělby práce, protože potravinová bezpečnost se ze své definice realizuje na           úrovni států nebo regionů.                 Dovoluji si proto tvrdit, že volba konkrétní skalární strategie v mnoha případech           vede ke konkrétním důsledkům, a jiné důsledky naopak vylučuje. Pokud se rozhod-           neme pro skalární strategii globalizace, výsledkem bude produkce ve velkém měřítku,           vyšší míra specializace, vyšší orientace na export, dálková doprava a větší závislost           na dovozech. Pokud si na druhou stranu zvolíme strategii lokalizace, velmi pravdě-           podobně dospějeme k opačným výsledkům. Kdyby totiž lokalizace vedla k produkci           ve velkém měřítku a nárůstu dálkové dopravy, už by to stěží mohla být lokalizace.           Vezměme si jako příklad některé aspekty lokalizace (viz Tabulka 6): strategickou di-           menzi lokalizace a její konkrétní aspekt, „snižování závislosti na dovozech a budování           resilience vůči výkyvům světové ekonomiky“. V tomto případě tvrdím, že již vlastní           výběr určité skalární strategie předurčuje dosažený výsledek, resp. dopady. Pokud pře-                                                             151           suneme větší část výroby a spotřeby na lokální trhy,  přímo přispíváme ke snižování           závislosti na dovozech a zvyšování resilience vůči globálním výkyvům. Je zřejmé, že           míra této ne/závislosti bude proměnlivá v čase a bude se lišit v jednotlivých sektorech           (potraviny, energie atd.). Navíc, nemusí samozřejmě být interpretována jako „dobrá“           nebo „efektivní“. To ovšem nic nemění na tom, že výběr dané strategie, tj. určitého           měřítka, ovlivňuje a (spolu)určuje odpovídajícím způsobem výsledek. Pokud vezmeme           další aspekt, preference demokratických způsobů rozhodování, zde již není vazba mezi           strategií a výsledkem na první pohled tak zřejmá, přesto argumentuji, že do značné                          152           míry stále platí.  V tomto případě lze nicméně mluvit spíše o vyšší pravděpodobnosti           151) Jak je uvedeno v kap. 3.1, definice „místního“ se může celkem významně lišit v závislosti na           konkrétním zboží nebo službě, sociálním a institucionálním kontextu atd. „Lokální“ zjednodu-           šeně znamená místní výrobu pro místní spotřebu tam, kde je to možné a smysluplné, což může           znamenat úroveň vesnice v případě vajíček a úroveň kontinentu v případě letadel (viz Hopkins           2008: 68; Hines 2000: 30 či nef 2010: 61, viz také Tabulka 7).           152) Můžeme srovnat jednoduchý příklad místní firmy s 20 zaměstnanci pracujícími v jed-           né budově a nadnárodní korporaci s 2 000 zaměstnanci v 10 městech na třech kontinentech.           Demokratický proces není abstraktní záležitostí, vyžaduje komunikaci lidí, diskusi, lze argu-           mentovat, že i osobní setkání a osobní znalost lidí ho usnadňuje. Můžeme samozřejmě tvrdit,           že teoreticky lze demokraticky rozhodovat i v druhé, velké firmě, a naopak malá firma může                                                                                           157","Lokální ekonomiky v souvislostech aneb Produkce a spotřeba z blízka             (viz Hinrichs 2003: 36) nebo o vytváření příležitostí, což je vlastně v souladu s inter-          pretací Borna \& Purcella (2007: 199), že skalární strategie umožňuje nebo posiluje          některé aktéry a jejich agendy před jinými.                Podívejme se na systémové úrovni na již zmiňovaný koncept produkčního ka-          femlejnku (treadmill of production, viz pozn. 43), který popisuje sebe-posilující me-          chanismus vytváření tlaku na životní prostředí a společnosti či jednotlivé komunity          skrze vysokou úroveň konkurence a tlaku komerčních firem na vytváření zisku. Přes-          tože autoři popisující zmíněný koncept (Schnaiberg et al. 2002; Buttel 2004) nedis-          kutují do hloubky aspekt měřítka, je zřejmé, že proces ekonomické globalizace přinej-          menším posiluje a urychluje, pokud přímo nezapříčiňuje, zmíněný mechanismus. Jak          popisují Bell \& Carolan (2004: 53–58), ale například i Douthwaite (1992), je velmi          těžké, resp. prakticky nemožné se tomuto systémovému tlaku vyhnout, pokud se vět-          šina ostatních podílí na zvyšování konkurenčního tlaku v rámci globalizovaného sys-          tému. „Běžným důsledkem je méně větších podniků – monopolizace – a vyšší objem          celkové produkce, […] vzájemná konkurence (economic pinching) stále tlačí všechny          ke zvyšování produkce, často s pramalými ohledy na její sociální a environmentální                                               153          důsledky.“ (Bell \& Carolan 2004: 56)  Opět, v jazyce Borna \& Purcella (2007) by-          chom mohli říci, že skalární strategie globalizace, kterou zvolili konkrétní aktéři (nad-          národní korporace), vytváří specifické, vysoce konkurenční obchodní prostředí, které          má systematické a velmi reálné dopady na aktéry, kteří jsou součástí tohoto systému          produkce a spotřeby, i když se vědomě nerozhodli akceptovat a spoluvytvářet takové                    154          podmínky.  Navíc, jak tito autoři uvádějí, když popisují proměnlivé a stálé aspekty          měřítka (2007: 197–198), jednou vytvořené ekonomické struktury mají tendenci pře-          trvávat a mají velmi reálné dopady.            být naprosto totalitářská. Pokud ale v obou existuje jistá vůle k demokratickému procesu, čistě          z fyzického hlediska, z fyzického rozměru a souvisejících omezení mezilidské komunikace je          zřejmé, že diskuse a kolektivní rozhodování bude snazší v menším počtu lidí, kteří se mohou          osobně setkat, pravděpodobně sdílejí podobné kulturní zázemí, mluví stejným jazykem atd.          153) Obdobný koncept explicitně v kontextu globalizace popisuje Korten (1995) jako závod ke          dnu (race to the bottom). Jak vysvětluje Johanisová, má na mysli „ekonomický proces, ve kte-          rém jsou producenti, závislí na globálním trhu, tlačeni ke stále větší efektivitě, charakterizova-          né nízkými pracovními vstupy, tlakem na zvyšování úspor z rozsahu a na zvyšování externalit          v sociální a environmentální oblasti, včetně dopadů na ,ekosystémové lidi‘ (viz Guha \& Marti-          nez-Alier 2000), kteří jsou připraveni o přírodní zdroje, na kterých záviseli, a nejsou schopni          obstát v konkurenčním prostředí.“          154) Zde se dostáváme k velkému tématu ekonomické demokracie – není v možnostech této          práce ho blíže diskutovat, odkazuji na text Johanisové a Wolfa (2012). Pro diskusi ekonomické          moci, zejména v kontextu ekonomické lokalizace, viz např. Hines (2000: 72–755) či Korten          (1995).            158","Diskuse                    Tyto dopady mohou být samozřejmě interpretovány jako „dobré“ nebo „špatné“,           resp. mohou být označeny jako výhodné nebo nevýhodné pro určité skupiny aktérů,           a tyto interpretace se mohou zásadně lišit. To ovšem nic nemění na mém tvrzení, že           mezi konkrétní skalární strategií a specifickým souborem dopadů existuje více nebo           méně přímá souvislost a že jak daná strategie, tak její dopady tvoří součást mého chá-           pání pojmu ekonomické lokalizace. Born \& Purcell mají jistě právo lokalizaci chápat           jinak a definovat si ji vlastním způsobem. Já pouze podotýkám, že jejich výklad lokali-           zace je odlišný od toho, jak pojem lokalizace chápou a používají mnou analyzovaní AA,           a že minimálně v některých jejích aspektech nejde v rámci zde pojednané lokalizace           smysluplně oddělit skalární strategii, její aktéry a příslušné dopady.                                                                                                                                                  159","Lokální ekonomiky v souvislostech aneb Produkce a spotřeba z blízka            6.4. Lokalizace jako hráz primitivní akumulaci             Podívejme se nyní na fungování současného systému optikou Marxova konceptu pri-          mitivní akumulace. Souvislost s lokalizací zde možná není na první pohled zřejmá,          vyplyne však vzápětí. Sám Marx definuje primitivní akumulaci následovně: „Není to          nic jiného než historický proces oddělení (separation) výrobců od jejich výrobních                                                    155          prostředků.“ (Marx 1867: Vol. 1: Chap. 26).  Přídomek primitivní přitom vyjadřuje,          že tento proces oddělení představuje prehistorické stadium kapitalismu, který se plně          rozvinul teprve tehdy, když dělníci již byli od výrobních prostředků odděleni, a stali se                                                   156          tudíž závislými na prodeji své pracovní síly.  Toto oddělení přitom zdaleka neprobíhalo          mírumilovně, naopak „historie jejich vyvlastnění (expropriation) je v análech lidstva          psána  krví  a  ohněm“  (Marx  1867:  Vol.  1:  Chap.26).  Obdobně  Polanyi  ve  své  Velké          transformaci  (1944/2001:  kap.  3)  popisuje  převádění  původně  komunitně  spravo-          vaných pozemků (tzv. občin, commons) do soukromého vlastnictví (tzv. enclosures),          které umožňuje tržní vztahy, jako proces mnohdy násilný a zejména pro venkovské          rolnické obyvatelstvo dosti ničivý.                V současné debatě Marxova díla se vyskytují dvě linie chápání procesu primitivní          akumulace, které shrnuje De Angelis (2001). V jedné linii výkladu je primitivní aku-          mulace ohraničeným a v zásadě ukončeným historickým procesem, který předcházel          plnému rozvoji kapitalistické produkce a spočíval ve vytvoření „dělnické třídy“, tedy          skupiny lidí v populaci, která nemá jinou možnost obživy než prodávat svoji práci, ze-          jména pro potřeby rozvíjejícího se průmyslu. Tento výklad zastávají např. Dobb (1963)          nebo také Lenin (1899/1960). Druhý výklad, který předkládá např. Rosa Luxemburg          (1913/1963), chápe primitivní akumulaci jako stále probíhající proces v rámci kapi-          talistické produkce, který je kapitalistickému systému inherentní a týká se postupně          prakticky celého světa. V obdobném duchu Samir Amin (1974) mluví o transferu hod-          not (values) z geopolitických periferií do centra  a zastává názor, že „kdykoli se kapi-                                                        157            155) V originále: „Primitive accumulation, therefore, is nothing else than the historical process          of divorcing the producer from the means of production.“ (Marx 1867: Vol. 1: Chap. 26)          156) Jak Marx poukazuje, na jednu stranu tento proces člověka mohl osvobozovat, protože          předpokládá a vytváří jedince, kteří nejsou ani otroky, ani vazaly svého pána, sluhy cechu apod.          Na druhou stranu ale bez přístupu k výrobním prostředkům jsou tito jedinci prakticky nuceni          prodávat sami sebe za mzdu, protože nemají jiný způsob či prostředek obživy (Marx 1867:          Vol. 1: Chap. 26).          157) Pojmy (globálního) centra a periferie tvoří součást širšího proudu kritiky neoklasické před-          stavy homogenního globálního obchodního prostoru, pocházející od argentinského ekonoma          Raúla Prebische a řady dalších autorů (tzv. dependistas). Ti upozorňovali na závislost býva-          lých kolonií („periferie“) vyvážejících primární suroviny do zemí „centra“ (zejm. USA a západní            160","Diskuse              talistický způsob produkce dostane do kontaktu s těmi před-kapitalistickými a podřídí           si je, dojde k přesunu hodnot ve směru od před-kapitalistického směrem ke kapitalis-           tickému systému […] ve prospěch tohoto [kapitalistického] centra.“ (Amin 1974: 3) 158                 Podle De Angelise (2001: 6–7) se oba výklady primitivní akumulace nevylučují           a lze je zastávat zároveň. Podstatná je přitom podle něj jednosměrnost procesu (pri-           mitivní) akumulace: jakmile se zmíněné oddělení uskuteční, další proces akumulace           ho může pouze reprodukovat a rozšiřovat do nových oblastí a větších měřítek, v rámci           kapitalistického modu produkce ale nikdy nedojde k jeho samovolné reverzi. Jde při-           tom o sociální proces, který může nabýt podobu záměrné strategie některých sociál-           ních aktérů (stát, konkrétní sociální třída), s cílem oddělit lidi od jejich produkčních           prostředků (De Angelise 2001: 9). Podle Polanyiho (1944) i Marxe (1867) lze očekávat,           a je ostatně jedinou možností zpomalení či v konkrétních případech zvrácení tohoto           procesu, sociální odpor a snahu společnosti se proti procesu primitivní akumulace ak-           tivně bránit. V tomto smyslu lze interpretovat např. i historické boje a vyjednávání           o omezení délky pracovní doby (viz De Angelis 2001: 17–19). 159                 Harvey (2003: kap. 4) pak rozvádí myšlenku primitivní akumulace, i když pro           ni zavádí jiný termín – akumulace skrze vyvlastnění (accumulation by dispossession).           Podle něj má tato akumulace v současnosti řadu podob, zahrnujících např. komodifikaci             Evropa), které jsou v mocensky silnější pozici a mohou si diktovat ceny. Tato kritika (označova-           ná jako teorie závislosti, dependency theory) se koncem 60. let prosadila zejména v národních           politikách latinsko-amerických zemí, které začaly usilovat o jakousi lokalizaci na národní úrov-           ni: nahrazování dovážených průmyslových produktů výrobky vlastní provenience. Ačkoliv měl           tento přístup (tzv. import substitution) z více důvodů limitovaný efekt a hnutí dependistas bylo           z mnoha stran kritizováno, řada z jejich konceptů je stále živá, např. koncept nerovné směny           (unequal exchange), který vysvětluje trvalou marginalizaci zemí Jihu nerovností mezd mezi           centrem a periferií (Daněk et al. 2008: 93–102).            158) V kontextu primitivní akumulace je tedy kapitál chápán jako definovaný třídním vztahem,           spíše než jako konkrétní fyzický výrobní faktor. Vytváření kapitálu tedy neznamená ani tak           fyzickou výrobu něčeho jako převádění prostředků obživy a výroby z jejich vlastnictví v rukou           drobných producentů a přímého využití zejména pro vlastní obživu do režimu jejich akumulace           v rukou vlastníků, kteří je využívají jako kapitál, tedy prostředek nikoli pro vlastní obživu, ale           pro vlastní obohacení a další akumulaci (De Angelis 2001: 5–6). V rámci primitivní akumulace           tedy probíhají vlastně dva paralelní procesy, zaprvé proměna přímých producentů v placené           dělníky a zadruhé proměna přímo využívaných prostředků obživy a produkce v kapitál (De An-           gelis 2001: 6).            159) V tomto případě spočívá proces oddělení v prodlužování pracovní doby, a tedy omezení           možnosti zaměstnanců využít zbylý čas pro vlastní účely, včetně případné produktivní činnos-           ti pro vlastní potřeby (De Angelis 2001: 19). Marxova vize post-kapitalistické společnosti tak           zahrnuje představu autonomie a vlastního rozhodování lidí o organizaci a výkonu práce ve           společnosti (De Angelis 2001: 14).                                                                                            161","Lokální ekonomiky v souvislostech aneb Produkce a spotřeba z blízka             a privatizaci půdy, obecněji převod komunitní, státní či jiné formy vlastnictví na vlast-          nictví striktně soukromé, koloniální a neo-koloniální praktiky nebo vyloženě militantní          získávání přírodních zdrojů. Stát v tomto procesu hraje zásadní roli skrze svůj monopol          na násilí a na stanovování právního řádu (Harvey 2003: 145–146). Harvey ale Marxův          koncept rozšiřuje, když konstatuje, že součástí tohoto procesu není jen nátlakové vy-          vlastnění, ale také adoptování a začlenění mnoha původně komunitních, tradičních          a netržních praktik do tržního systému. Mezi inovativní praktiky akumulace skrze vy-          vlastnění pak Harvey (2003: 147–149) řadí např. legislativu ohledně autorských práv          a intelektuálního vlastnictví prosazované skrze WTO, rostoucí znečištění a spotřebu          přírodních zdrojů, které nejsou v soukromém vlastnictví (global commons), privati-                                                                                           160          zaci veřejných institucí (např. univerzit) či veřejných služeb (např. vodovodní síť);          obecně pak lze v obdobném duchu jmenovat i ustupující legislativu v oblasti sociálních          a environmentálních standardů produkce – tedy opět postupování oblastí, které dříve          nebyly zahrnuty v režimu kapitalistické produkce, pro účely generace zisku.                Jak poukazuje již zmiňovaná Rosa Luxemburg (a zdůrazňuje i Harvey), pod-          statným rysem primitivní akumulace je, že jde o vztah mezi kapitalistickým systémem          a něčím, co je mimo něj a co je do něj vtahováno a začleňováno. Jinými slovy, kapita-          listický systém pro svou expanzi potřebuje nějaké ne-kapitalistické okolí, „někoho ji-          ného“ (the other, viz kap. 6.2). Tuto roli může plnit buď již existující pre-kapitalistická          společnost, nebo, pokud není žádný takový systém k dispozici, kapitalismus nové pro-          story expanze aktivně vytváří. Hannah Arendt (cit. dle Harvey 2003: 142–143) již na          příkladu historické ekonomické deprese v Británii v letech 1860–1870 popsala situaci,          kdy se domácí možnosti produktivních a růstových investic kapitálu vyčerpaly. Násle-          doval proces financializace ekonomiky a velmi rychlého šíření spekulačních skandálů,          což se odehrávalo těsně před začátkem britského imperiálního období. Arendt situaci          interpretuje tak, že buržoazie si (podle ní poprvé v historii) tuto situaci uvědomila          a pochopila ji, v tomto kontextu byly tedy následné imperiální výboje podle ní účelo-          vým krokem. Tento princip podle Harveyho tvoří základ imperiální charakteristiky ka-          pitalismu: v jeho vývoji zákonitě nastává období nadprodukce a vyčerpání dostupných          možností investic kapitálu v produktivních sektorech reálné ekonomiky. Kapitál ale          stále hledá možnosti svého rozmnožení, a pokud nejsou dostupné, jak bylo popsáno          výše, snaží se je vytvořit. Expanze přitom může mít geografický rozměr (jako v brit-          ském případě výše), ale může se odehrávat i v geografickém okruhu stávajícího systému            160) Privatizace je podle Harveyho (který sám cituje Roye) z definice „transfer produktivních          veřejných statků ze státního vlastnictví do vlastnictví soukromých firem. Produktivní statky          přitom zahrnují přírodní zdroje. […] Je to proces barbarského vyvlastnění v měřítku, které          nemá v historii žádnou obdobu.“ (Harvey 2003: 161) Zde vzpomeňme velmi obdobný výrok          Kellera (2007: 122) z kapitoly 2.            162","Diskuse              podřizováním stále dalších oblastí jeho logice (viz např. zmíněná autorská práva či ak-           tuálně lze takto interpretovat např. trh s emisními povolenkami nebo mnohdy sporné           globální projekty carbon offsetting). 161                 Jak tedy přesně souvisí lokalizace s teorií primitivní akumulace? Harvey se ex-           plicitně vyjadřuje k lokalizačnímu hnutí v rámci mapování hnutí odporu proti procesu           primitivní akumulace a obecněji proti „dominantnímu režimu neo-liberálního impe-           rialismu  vnucený  světu  hegemonními  kapitalistickými  silami“  (Harvey  2003:  180).           V rámci různých proudů anti-kapitalistických, anti-imperialistických a anti-globalizač-           ních hnutí pokládá Harvey za klíčové (ostatně stejně jako např. Hines, viz kap. 4.6),           aby tyto proudy propojily své aktivity a spojily síly např. s odborovým hnutím. Harvey           (2003: 175) kritizuje křídlo lokalizačního hnutí, které by chtělo „lokalizovat všechno“           (odkazuje výslovně a pouze na Hinese), a upozorňuje na nebezpečí, že převládne nos-           talgie po zlatých starých časech, po starých vzorcích sociálních vztahů a způsobů pro-           dukce a že „vylučující politika lokálního převládne nad potřebou budovat alternativní           globalizaci na úrovni různých měřítek“ (Harvey 2003: 177). Harvey se zde velmi blíží           kritice defenzivní lokalizace, jak ji specifikují a před níž varují již diskutovaní Hinrichs           (2003) či Winter (2003b), viz kap. 6.2. Je svým způsobem zábavné, jak si ovšem Har-           vey (pravděpodobně nevědomě) s Hinesem zároveň notuje – nejen v otázce důležitosti           propojení aktivit nevládních organizací, odborových hnutí a dalších sociálních skupin,           ale také např. v odsouzení brettonwoodských institucí, které oba pokládají za klíčové           aktéry ve výše popsaných procesech a oprávněný cíl radikální kritiky (Harvey 2003:           178–180; Hines viz kap. 3.1). V posledku se pak samozřejmě se všemi AAA shoduje, že           „lokalizace všeho“ rozhodně není optimální strategií (viz již mnohokrát, např. kap. 3.3).                 Harvey  sice  poněkud  relativizuje  svou  předchozí  kritiku  procesu  akumulace           skrze vyvlastnění a upozorňuje, že tento proces měl v historii i dílčí pozitivní přínosy,           krom  původního  osvobození  části  populace  z  feudálních  vztahů  (které  zmiňuje  již           Marx, Harvey 2003: 162–164) např. emancipaci a zlepšení postavení žen v některých           společnostech (s. 163–164). Podle něj nelze stavět budoucnost na nostalgii po minu-           losti a i v rámci procesu primitivní akumulace lze vybudovat nové pozitivní struktury                                                                  162           správy, jako např. společný management lesů (s. 178).  Harvey nicméně v zásadě            161) Proces podřizování stále dalších oblastní logice soukromého vlastnictví a trhu bývá na-           zýván také komodifikace, viz např. popis procesu postupné komodifikace některých ekosysté-           mových funkcí v podobě tzv. ekosystémových služeb (Gómez-Baggethun et al. 2010, viz také           pozn. 25). Další úspěšnou strategii vedle privatizace představuje podle Harveyho tzv. mana-           gement krize, tedy cílená devalvace reálné hodnoty existujících kapitálových statků a lidské           práce a jejich následný odkup za sníženou cenu, ve kterém se akumulovaný kapitál využije (pro           podrobnější popis tohoto mechanismu viz Harvey 2003: 149–152, 155–156).           162) Zajímavou úvahu předkládá v této souvislosti Polanyi (1944/2001). Podle něj není pod-           statný  jen  charakter  změn,  ale  také  jejich  rychlost,  od  které  se  odvíjí  možnost  a  schopnost                                                                                            163","Lokální ekonomiky v souvislostech aneb Produkce a spotřeba z blízka             uznává a sám popisuje často až barbarskou podobu procesu vyvlastňující akumulace          a kriticky vystupuje vůči neoliberální politice privatizace. Z pohledu politických impli-          kací nám pak, podle De Angelise (2001: 19–20), princip primitivní akumulace pomáhá          pochopit, že (1) existuje společný základ mezi zdánlivě různými formami neoliberál-          ních politik a lidé na Severu, Východě i Jihu pravděpodobně čelí ve své podstatě po-          dobným strategiím oddělení od prostředků obživy; (2) umožňuje nám identifikovat zá-          sadní otázku, kterou si jakékoli anti-kapitalistické hnutí musí položit: otázku přímého          přístupu k prostředkům obživy, produkce a komunikace, otázku občin (commons).          Jinými slovy, primitivní akumulace poukazuje „na klíčové politické téma jakékoli al-          ternativy ke kapitalismu: téma přímého přístupu ke zdrojům obživy (means of exis-          tence)“ (De Angelis 2001: 5).                Z  mého  pohledu  představuje  primitivní  akumulace  rámec,  skrze  který  lze  in-          terpretovat mnoho existujících nerovností jak mezi globálním Severem a Jihem, tak                                       163          v rámci západních společností.  Jde samozřejmě o specifický jazyk vycházející z mar-          xis mu a zdůrazňující třídní aspekt oproti jiným zdrojům identity a motivacím sociálního          odporu (i když např. Harvey úzký třídní pohled do značné míry překračuje). Obdobné          systémové analýzy bez využití (zejména v našem českém kontextu) nepochybně kon-          troverzních marxistických kategorií samozřejmě poskytují i jiní autoři (viz již dříve ci-          tovaní Kennedy 1995; Martinez-Alier 2002, 2009; Guha \& Martinez-Alier 2000, svým          způsobem i Deb 2009 či Robertson 1990). Přesto považuji aspekt vlastnictví výrob-          ních prostředků a také následné distribuce zisků, která se z vlastnických vztahů přímo          odvíjí, v rámci lokalizační argumentace za klíčový (viz také kap. 4.2). Jak naznačuje          výše představená argumentace, přístup k výrobním prostředkům nemá jen přímý do-          pad na možnost rozhodovat o způsobech jejich využití a nárokovat si případné výnosy          z nich. Znamená také (alespoň částečné) osvobození ze závislosti na externím zaměst-          nání, a tím pádem závislosti a nutnosti jisté míry konformity vůči současnému systému.                         různých skupin obyvatelstva se daným změnám přizpůsobit či na ně jinak zareagovat. Nemusí          to být tedy nutně jen podstata daného procesu, ale také jeho dynamika, co rozhoduje o větší či          menší míře přijatelnosti, či naopak problémů, které daná změna vyvolá.          163) Viz také související a explicitně environmentálně odvozený princip akumulace skrze zne-          čištění (accumulation by contamination), viz Demaria (2010) v pozn. 137.            164","Diskuse             6.5. Růst lokalizace v rámci nerůstu              Jak jsme diskutovali v kapitole 6.1, lokalizace je z pohledu mainstreamové ekonomie           hodnocena jako neefektivní, a to hned v několika ohledech. Jedním z hlavních bodů           této kritiky je závěr, že lokalizace nevede k maximalizaci produkce, tj. jednak k pro-           dukci na hranici produkčních možností (jsou využity všechny dostupné zdroje) a jed-           nak k posouvání této produkční hranice, zejména (i když samozřejmě ne jenom) skrze           rozvoj nových technologií. Jak jsem se snažila ukázat, jisté možnosti argumentace či,           řekněme, obrany lokalizace i v rámci pojmového aparátu mainstreamové ekonomie           sice existují, jsou však značně omezené. Na celospolečenské, systémové rovině pod-           pory pak z mého pohledu platí, že lokalizace bude jako neefektivní forma protekcio-           nismu v rámci mainstreamové ekonomie vždy kritizována a pokud možno odmítána.           Z tohoto pohledu tedy není dost dobře možné, není nutné a v posledku není ani žá-           doucí (viz např. popis procesu komodifikace v pozn. 25) se o přijetí mainstreamovým           pojmovým a logickým aparátem pokoušet.                 Zbývá tedy najít jiné výkladové rámce, ve kterých koncept lokalizace bude moci           být ukotven lépe. Z mého pohledu takovéto vhodné rámce představují zejména ekolo-           gická ekonomie a hnutí udržitelného nerůstu. Kromě explicitních souvislostí, které se           objevují zejména v rámci hnutí nerůstu (viz dále), poskytují témata a teorie rozvíjené           v rámci ekologické ekonomie (viz kap. 2.3) obecnější teoretické zázemí, v rámci kte-           rého lokalizační koncept „dává smysl“. Oba tyto proudy mohou navíc myslím lokali-           zační koncept obohatit, a to jak v oblasti teoretické argumentace (což se dále pokusím           ukázat na příkladu témat technologií a demokracie), tak v případě praktických projevů                              164           lokalizace-nerůstu.  Ze strany lokalizačních autorů není spojení s ekologickou ekono-                                                                      165           mií a zejména s udržitelným nerůstem zdaleka tak explicitní,  i zde nicméně platí, že             164)  Za  osobní  příklady  mohou  sloužit  členové  barcelonské  skupiny  Research  \&  Degrowth           (viz http://degrowth.eu/). Claudio Cattaneo, který žije v komunitním squattu na okraji Bar-           celony, o této zkušenosti publikuje odborné články (Cattaneo 2010), které ovšem prohlašuje           za vedlejší produkt svého životního způsobu, nikoli jeho motivaci. Zároveň je aktivním účast-           níkem veřejných diskusních i protestních akcí hnutí indignados a obhospodařuje olivový háj           na katalánském venkově. Obdobně François Schneider strávil téměř rok putováním po Fran-           cii s oslicí Jujube v rámci tzv. pochodu za nerůst (viz Schneider 2012) a následně publikoval           o nerůstu odborné texty (Schneider et al. 2010). V nedávné době založil také komunitní vý-           zkumnou a tvůrčí nerůstovou základnu Can Decreix v jižní Francii, viz http://degrowth.org/           can-decreix.           165) Zmínky o nerůstu jsou u lokalizačních AA spíše řídké a náhodné, viz např. Norberg-Hodge           et al. (2002: 77, zmíněno v kap. 4.2) či Desai \& Riddlestone (2002: 12) explicitně o nutnosti radi-           kálního snížení spotřeby ve Velké Británii (pozn. 116). Například Hinesova představa vytváření           pracovních míst v (relativně) environmentálně příznivých sektorech ekonomiky a v oblastech                                                                                            165","Lokální ekonomiky v souvislostech aneb Produkce a spotřeba z blízka             lokalizační AA mohou obohatit nerůstovou argumentaci zejména o konkrétní příklady          a zkušenosti z praxe a místy také o hlubší reflexi lokalizační argumentace (v porovnání          např. s Latouchem, viz dále).                Nerůst  lze  definovat  jako  „sociálně  spravedlivé  postupné  snižování  produkce          a spotřeby, které zvyšuje lidskou spokojenost a zlepšuje ekologické podmínky na lo-          kální i globální úrovni, v krátkodobém i dlouhodobém horizontu“ (Schneider et al.                                                                                 166          2010: 512, velmi obdobně např. i Martinez-Alier et al. 2010a či Kallis2011).  Latouche          pak charakterizuje nerůstovou společnost jako „společnost založenou na kvalitě spíše          než kvantitě, na spolupráci spíše než konkurenci […], lidství osvobozené od ekono-          mismu, pro které je cílem sociální spravedlnost. Heslo nerůst se v první řadě snaží          upozornit na nesmyslný cíl růstu pro růst.“ (Latouche 2003: 18, cit. dle Martinez-Alie ra          et  al.  2010a:  1742)  Jak  uvádí  Latouche  (2010:  519–520),  z  lingvistického  hlediska          francouzský pojem décroissance neznamená pouze snižování růstu, ale také jisté jeho                                          167          opuštění, distancování se od něj.  V rámci odlišení komplexní ideje a argumentace          nerůstového hnutí od „prosté“ ekonomické recese či krize (tedy nerůstu ve formě po-          klesu HDP v rámci současného, růstově založeného systému) se pak používá nejčastěji          spojení udržitelný nerůst (sustainable degrowth). 168              služeb založených na lidském kontaktu a péči (viz kap. 4.2 a pozn. 101) se pak významně podo-          bá vizi tzv. Popelčiny ekonomiky (Cinderella economy) Tima Jacksona (2009).          166) Dle Martinez-Aliera et al. (2010a: 1742) můžeme vizi udržitelného nerůstu chápat jako          „sociálně spravedlivý (eqitable) a demokratický přechod k menší ekonomice s menším množ-          stvím produkce a spotřeby“. Dle Kallise (2011: 874) pak „udržitelný nerůst může být z ekologic-          ko-ekonomické perspektivy definován jako sociálně udržitelné a spravedlivé snižování (a pří-          padně stabilizace) [materiálového a energetického] průtoku na úrovni společnosti“. Průtok je          přitom dle Dalyho (1996) vymezen jako hmota a energie, kterou daná společnost / společenský          systém vytěží, přepraví, přerozdělí, spotřebuje a vrátí zpět do prostředí ve formě odpadu.          167) Oba sémantické významy (vlastní materiální snižování ekonomické produkce i více ab-          straktní/morální distancování se od růstu či závislosti na něm) fungují obdobně i v jiných ro-          mánských jazycích: decrescita (italsky), decrecimiento (španělsky) či decreixement (katalán-          sky). V češtině je překlad poněkud problematický. Zde používaný nerůst (který stále považuji          za nejlepší možnou variantu) totiž nevyjadřuje tak úplně oba výše zmíněné významy, a navíc          neznamená nutně snižování (jako v případě degrowth a všech z latiny odvozených variant), ale          může znamenat i ustálený stav či stagnaci, tedy cokoli kromě vlastního růstu.          168) Pro podrobnější vymezení pojmu i celého hnutí (udržitelného) nerůstu a představení jeho          myšlenkových  zdrojů  viz  Fraňková  \&  Johanisová  (2013).  Pro  argumentaci  ohledně  přínosů          a negativ ekonomického růstu viz Johanisová \& Fraňková (2012) nebo též obsáhleji van den          Bergh \& de Mooji (2002). Pro hlubší vhled do frankofonních zdrojů, které jsou v případě ne-          růstu významné, ale vzhledem k jazykovým omezením často opomíjené, viz Latouche (2009)          či Sadílková (2011).            166","Diskuse                    A jaká opatření tedy nerůstové hnutí konkrétně navrhuje? Dle Kallise (2011: 876)           jsou nerůstové návrhy stále ještě dílčí a různorodé, zahrnují celou škálu od radikál-           ních pokusů o „únik z ekonomiky“ (jako např. eko-vesnice, spolubydlení a další formy           sdílení, nepeněžní formy směny apod.) přes návrhy na různé úrovně aplikace přímé           demokracie až po více reformní změny v rámci stávajících institucí. Reformy zpra-           vidla „zdůrazňují redistribuci (práce a volného času, přírodních zdrojů a bohatství),           sociální jistoty a postupnou decentralizaci a relokalizaci ekonomiky jako způsob, jak           snížit materiálové a energetické nároky a zvládnout postupné přizpůsobení se menší           ekonomice“.  Jak  Kallis  (2011:  876)  upozorňuje,  tyto  politiky  nejsou  většinou  samy           o sobě nijak zázračně objevné. Od předchozích pokusů je odlišuje to, že jsou navrho-           vány dohromady v kontextu nového, velmi odlišného – nerůstového – systému: „Ne-           růstový balíček představuje celkovou změnu směřování: nejen změnu prostředků, ale           také změnu cílů.“ Konkrétní reformní návrhy pak zahrnují například:              –  snížení počtu pracovních hodin (Gorz 1994; Victor 2010; nef 2012);              –  instituce zajišťující minimální zdravotní a ekonomické zajištění, např. základní                 příjem (Raventós 2007);              –  politiky v oblasti práce, které umožní menší tlak na produktivitu a vyšší zaměst-                 nanost v sektorech, jako je školství či zdravotnictví (Jackson 2009);              –  redistributivní zdanění, zdanění mezinárodních kapitálových transakcí a větší                 kontrolu daňových rájů, které umožní získat finance na potřebné změny v dal-                 ších sektorech (Latouche 2009);              –  zavedení lokálních komplementárních měn (Seyfang 2001);              –  decentralizaci bank a finančních institucí (Korten 2008);              –  zdanění environmentálních škod, emisí CO  a jaderné energetiky;                                                          2              –  zavedení limitů na emise CO , spotřebu energie i materiálů a znečištění (Alcott                                             2                 2010);              –  moratoria na další těžbu některých zdrojů a budování nové infrastruktury (Kallis                 \& Martinez-Alier 2010);              –  zákaz některých velmi škodlivých aktivit, např. zákaz reklamy (Latouche 2009).                 Jak je patrné z výše uvedených doporučení a nerůstových strategií, (re)lokalizace           je ve většině případů zmiňována jako součást nerůstového scénáře. Snad nejvýraz-           něji klade na lokalizaci důraz Latouche – v rámci jeho osmi nerůstových R (Latouche           2009: vii, 33–43) – re-evaluate, reconceptualize, restructure, redistribute, reloca-           lize, reduce, re-use and recycle – patří relokalizace podle jeho slov mezi tři nejzá-           sadnější (spolu s re-evaluation a reduction), protože „se dotýká každodenních životů           a práce milionů lidí“ (Latouche 2009: 44). V jeho pojetí „relokalizace znamená, do-           sti zjevně, produkci na lokálním základě. Většina výrobků potřebných pro uspokojení           potřeb obyvatel může být produkována v místních továrnách a financována místně           na základě společných úspor. Veškerá produkce by proto měla být uskutečňována na                                                                                            167","Lokální ekonomiky v souvislostech aneb Produkce a spotřeba z blízka                           169          místní úrovni.  Zatímco myšlenky musí mít možnost hranice ignorovat, pohyb ko-          modit a kapitálu musí být omezen na nezbytnosti. Pokud chceme vybudovat poklid-          nou (serene) nerůstovou společnost, relokalizace nepředstavuje jen ekonomické téma:          politika, kultura a životní smysl musí znovuobjevit své místní kořeny. To znamená,          že všechna ekonomická, politická a kulturní rozhodnutí, která mohou být učiněna na          místní úrovni, by tam být učiněna měla.“ (Latouche 2009: 37–38) 170                Podle Latouche existují dvě provázané stránky lokálního nerůstového projektu:          politická inovace a ekonomická autonomie. V souvislosti s tou první, kterou nazývá lo-          kální ekologická demokracie, uvádí Bookchinovu utopii ekoobčiny (ecomunicipalism)          (Bookchin 1980) a koncept samoorganizujících se bioregionů (Esteva \& Prakash 1998).          „Velikost už není topografický problém, ale sociální problém. Mluvíme o prostoru s roz-          poznatelnou identitou a kapacitou koordinovat společnou akci.“ (Latouche 2009: 45)          „Ono ‚lokální‘ je, jinými slovy, viděno jako pole, ve kterém sociální aktéři, fyzické pro-          středí  a  kulturní  dědictví  daných  území  mohou  interagovat.“  (Latouche  2009:  46)          Upozorňuje pak dále na nebezpečí, že myšlenka lokalizace a komunity bude spojována          s krajně pravicovými hnutími. Podle něj jde ale o něco velmi odlišného, „nikoli o uza-          vřený mikrokosmos, ale o uzel v síti autentických a napříč provázaných vztahů […],          které mohou posílit demokracii […] a umožnit odpor vůči dominanci neoliberalismu“          (Latouche 2009: 47).                V  souvislosti s  druhou stránkou, lokální ekonomickou autonomií, pak mluví          o snaze o soběstačnost v oblasti potravin, ekonomiky a financí (s. 47), energie (s. 49),          podpoře místních obchodů a o roli místních měn (s. 49). „Taková autonomie nezna-          mená nutně autarkii.“ (Latouche 2009: 48) Ve zkratce tedy podle něj regionalizace (zde          zjevně jako ekvivalent lokalizace) znamená „méně dopravy, transparentní způsoby pro-          dukce, podporu udržitelné produkce a spotřeby, snižování závislosti na kapitálových to-          cích a nadnárodních firmách a větší bezpečnost ve všech významech toho slova. […] Re-          gionalizace podporuje demokratičtější přístup k ekonomice, snižuje nezaměstnanost,          zvyšuje participaci (a tedy i integraci), podporuje solidaritu, otevírá nové možnosti pro          rozvojové země a v posledku zlepšuje zdraví občanů v bohatých zemích skrze podporu          střízlivosti a snížení stresu.“ (Latouche 2009: 50, jako zdroj cituje Hoogendijka 2003) 171             169) Latouche je zde poněkud nekonzistentní, v jedné větě mluví o většině produkce a v další          o veškeré produkci. V každém případě je v těchto formulacích oproti lokalizačním autorům          dosti radikální, jak uvidíme později.          170) Na jiném místě uvádí Latouche relokalizaci zjednodušeně jako ekvivalent omezení výraz-          ného množství lidí a zboží, které se pohybuje po planetě s odpovídajícími negativními dopady          na životní prostředí (Latouche 2010: 521).          171) Nutno říct, že Latouche rozhodně nepodává detailní vysvětlení či analýzu mechanismů,          díky kterým má být v rámci lokalizace/regionalizace všech zmíněných pozitiv dosaženo. Jeho            168","Diskuse                    Z nerůstových autorů a autorek dále význam pojmu lokalizace vymezuje Vale-           rie Fournier (2008: 538): „Pro zastánce nerůstu [lokalizace] znamená vyrábět lokálně           většinu produktů, které jsou potřeba k uspokojení potřeb místních obyvatel, místní           financování organizací skrze zapojení místních úvěrů, systémy místní výměny včetně           těch  založených  na  místní  měně  a  na  politické  úrovni  vytváření  ,malých  republik‘,           kde jsou všichni obyvatelé zapojeni do politických záležitostí své oblasti.“ Fournier           v návaznosti na Latouche (2003) hovoří také o změně vnímání a role trhů: „ ,Trhy‘           už nebudou vnímány pouze jako místa pro směnu komodit, ale také jako místa se so-           ciálním a politickým významem.“ Měly by se tak přiblížit více významu, který měla           ve starém Řecku agora: „Změna pojetí trhu ve smyslu agory znamená jeho znovu-za-           kotvení v čase a prostoru, jeho zasazení do lokálního kontextu. […] Trh tak už není           abstraktní, vzdálená, univerzální, všudypřítomná a všemocná ‚síla‘, ale specifická so-           ciální rea lita, pevně umístěná v čase a prostoru.“ (Fournier 2008: 538). Již citovaný           Kallis (2011: 876) pak uvádí re-lokalizaci jako ekvivalent posilování lokálních ekono-           mik, a jako patřičné politické nástroje již zmíněnou cirkulaci místních komplementár-           ních měn a rozdělení a decentralizaci bank a finančních institucí.                 Co se týče tématu technologií zmíněného v úvodu kapitoly, částečné omezení           jejich využití (zejména těch kapitálově a energeticky náročných) představuje dosti or-           ganickou součást jak nerůstové argumentace, tak lokalizačního konceptu (viz kap. 3.1                    172           a kap. 4).  Z pohledu mainstreamové ekonomie tato stránka lokalizace představuje           problém ve dvou rovinách: jednak lokalizace směřuje k omezení využití již existujících           technologií (vzhledem k často většímu podílu lidské práce při výrobě v malém měřítku           a k převládající závislosti technologií na vzdálených a neobnovitelných zdrojích ener-           gie) a zadruhé jde zároveň o omezení rozvoje technologií nových (jednak kvůli jejich           omezené potřebnosti a také kvůli předpokládané menší míře akumulace investičního           kapitálu, který je mnohdy k financování technologického rozvoje potřeba). Naproti           tomu v rámci ekologické ekonomie i hnutí nerůstu existuje řada autorů, kteří právě           excesivní využívání technologií, často v souvislosti s jejich dehumanizačním vlivem           a  související  problematikou  omezení  demokracie,  kritizují.  Takovými  autory  jsou           např. Ivan Illich (1973) a Jacques Ellul (1988). Illich zavádí pojem radikální mono-           pol (radical monopoly). Podle něj, přestože nové technologie zdánlivě rozšiřují naše           možnosti  volby,  ve  skutečnosti  (zároveň)  naši  svobodu  omezují,  protože  vytvářejí           prostředí, ve kterém nezbývá prostor pro to, nové technologie nepoužívat. Podle něj             výčet se do značné míry shoduje s výhodami lokalizace uváděnými jejími zastánci (viz kap. 4),           co do jejich hlubší diskuse je ale velmi skoupý.           172) Zde také dosti přímá souvislost s konceptem přiměřených technologií (intermediate tech-           nology) či technologií lidského měřítka (human-scale technology), který rozvíjel již Schuma-           cher (1973/1993).                                                                                            169","Lokální ekonomiky v souvislostech aneb Produkce a spotřeba z blízka             existuje určitá hranice rozvoje technologií, za kterou již není možné je demokraticky          kontrolovat.                Ellul jde v tomto ohledu ještě dále a popisuje techniku jako systém, který se roz-          vinul bez demokratické zpětné vazby a vykazuje vlastnosti autonomie a samoregulace.          Pro jeho demokratickou kontrolu je třeba rozvíjet demokratické procesy a vytvářet          tak kontrolní zpětnou vazbu, externí vůči technologickému systému (Demaria et al.          2013). Martinez-Alier et al. (2010a: 1742) pak uvádí v obdobném kontextu myšlenky          Bernarda Charbonneau (1969) a jeho kritiku „gigantismu“ a techniky jako klíčového          aspektu modernity. Ellul toto téma rozvíjí s poukazem na proniknutí tlaku efektivity          do všech oblastí našeho života do té míry, že se „moderní člověk stává nástrojem svých          vlastních nástrojů“ (Martinez-Alier et al. 2010a: 1742). Oba autoři vidí řešení v usi-          lování o asketickou společnost, ve které jsou hlavními sociálními hodnotami kvalita          života a solidarita mezi lidmi, namísto důrazu na produktivitu a individualismus. Pro          zajímavost, Ellul byl údajně první, kdo přišel s heslem „mysli globálně, jednej lokálně“          (Martinez-Alier et al. 2010a: 1742).                V souvislosti s výše zmíněnou kritikou a v poněkud radikální verzi nerůstové          argumentace pak Schneider (2011) otevřeně prosazuje nejen zásadní omezení rozvoje          technologických novinek a moratorium na budování velkokapacitní infrastruktury, ale          také aktivní odstraňování současné infrastruktury a technologicky náročných zařízení,          jinými slovy, argumentuje ve prospěch aktivního snižování produkční kapacity sou-          časných  technologicky  (pře)rozvinutých  ekonomik.  Zajímavé  jsou  v  této  souvislosti          závěry systémových analytiků jako např. Korowicze (2010) či Sormana \& Giampietra          (2012). Sorman \& Giampietro skrze systémovou analýzu tzv. sociálního metabolismu          (tedy z výpočtů reálných průtoků energie a hmoty na úrovni velkých systémů typu          jednotlivých států i globální ekonomiky a společnosti jako celku) dochází k závěru,          že vzhledem k omezenosti fosilních a dalších neobnovitelných zdrojů bude udržení          vysoké technologické úrovně a komplexity současného socio-ekonomického systému          nemožné. Na rozdíl od nerůstového hnutí jsou ale tito autoři vrcholně skeptičtí k mož-          nosti dobrovolného a demokratického přechodu, a vůbec k možnosti plánovat tak roz-          sáhlé změny v organizaci a fungování tak vysoce komplexního systému, které by byly          v současnosti potřeba (viz také kap. 6.6). Zde narážíme krom jiného na problematiku          tzv. lock-in efektu, tedy setrvačnosti, s jakou jednou vytvořené struktury přetrvávají          a  určují  konkrétní  podobu  fungování  socio-ekonomického  systému.  Dle  Sormana          \&  Giampietra  není  (alespoň  tedy  ne  demokraticky)  možné  se  ze  současného  stavu          „odvyvinout“, tedy jaksi „vycouvat“ z jednou rozběhnutého technologického kolotoče;          Norberg-Hodge et al. (2002: 38) mluví v této souvislosti o tzv. technologickém kafe-          mlejnku (technological treadmill).                V této otázce ovšem sdílí udržitelný nerůst s lokalizací zásadní nedostatky – není          zřejmé, jak se má tento (podle mnohých tolik potřebný) přechod k „menší ekonomice“            170","Diskuse              uskutečnit demokraticky. Nerůstu budiž připsáno k dobru, že tuto problematiku do           značné  míry  reflektuje,  a  svým  způsobem  se  dokonce  formulaci  úplně  konkrétních           doporučení a scénářů brání. Vzhledem k rozsahu změny, po které volá, je totiž její           konkrétní forma opravdu těžko představitelná a vzhledem k důrazu na participativní           formy  demokracie  nemá  být,  podle  zastánců  nerůstu,  její  podoba  určena  jakoukoli           (tedy ani intelektuální) skupinou elit, ale má vyjít z otevřené celospolečenské diskuse           a z představ a aktivit mnoha různých konkrétních skupin a jednotlivců. Spíše tedy než           plánování nějakého konkrétního alternativního systému se nerůst snaží „pouze“ po-           pouzet naše zaběhlé vzorce přemýšlení a otevírat prostor možnosti vůbec o nějakých           alternativních představách začít mluvit. Na jejich konečné řešení si však rozhodně ne-           klade monopolní nárok, i když některé návrhy konkrétních politik existují a lokalizace           v nich hraje jednu z klíčových rolí (viz výše).                 Pro pochopení těchto souvislostí může být též užitečné konfrontovat koncept ne-           růstu s jinými obdobně zaměřenými směry. Na úrovni jednotlivců se nabízí podobnost           s  konceptem  dobrovolné  skromnosti  (Librová  1994)  či  downshiftingu  (Porkertová           2012). Podle Fournier (2008) je dobrovolná skromnost nejčastěji chápána jako součást           individuální roviny nerůstového hnutí, nelze ale hnutí na tuto úroveň redukovat. Jeho           nedílnou součást totiž tvoří další dvě roviny: kolektivní akce a projekty zaměřené na           sociální a environmentální udržitelnost (například místní spotřební družstva, místní           výměnné sítě či místní měny), a politická rovina, která se zaměřuje na celospolečen-           skou proměnu systému (politické strany či aktivistické skupiny ať už na lokální, ná-           rodní, či mezinárodní úrovni). Obdobně downshifting, jako proces dobrovolného sní-           žení příjmů, spotřeby a celkově vypjatého životního tempa (Porkertová 2012: 12–15),           lze chápat jako součást osobního nerůstového scénáře pro mnoho obyvatel západních           zemí, podle nerůstového hnutí je ale analogický proces žádoucí i v celospolečenském           měřítku, na úrovni institucí a sociálních norem (Latouche 2009). 173                 V rámci ekologické ekonomie pak bývá nerůst nejčastěji srovnáván s konceptem           tzv. ekonomiky ustáleného stavu (steady-state economy), známého převážně z díla                                                               174           Hermana Dalyho (Daly 1992 či Daly \& Farley 2004).  Kerschner (2010, a obdobně             173) Downshifteři naopak o proměnu na celospolečenské úrovni neusilují, často se od podob-           ných snah dokonce výslovně distancují. Ze sociologických studií vychází jako dosti individuali-           zovaní jednotlivci, jejichž primární motivací je zvyšování kvality vlastního života, nejčastěji ve           formě získání více času pro sebe, své záliby a svou rodinu (Porkertová 2012: 32–33).           174) Ustálený stav je definován jako taková velikost produkce a spotřeby v rámci světové eko-           nomiky, která respektuje ekosystémové limity okolního přírodního prostředí, a je tedy dlouho-           době udržitelná. Podle zmíněných autorů nejde o statický stav, ale o stav dynamické rovnová-           hy, kdy se kvalita produkce a spotřeby vyvíjí a její velikost může mírně oscilovat, dlouhodobě           ale nepřekračuje přírodní limity (Daly \& Farley 2004: kap. 2).                                                                                            171","Lokální ekonomiky v souvislostech aneb Produkce a spotřeba z blízka             také Martinez-Alier et al. 2010a: 1743–1744 či Kallis 2011: 875) nicméně argumentují,          že v současnosti světová produkce a spotřeba limity prostředí významně překračuje.          Přestože se tedy s dlouhodobým cílem ekonomiky ustáleného stavu ztotožňují, pova-          žují udržitelný nerůst v zemích s vysokou materiální spotřebou za nutnou přechodnou          fázi. Z tohoto důvodu jsou zastánci nerůstu také vysoce skeptičtí ke konceptu udržitel-          ného rozvoje, zejména k jeho slabé verzi ve formě zelené ekonomiky či zeleného růstu          (viz  kap. 1),  která  podle  nich  slibuje  nemožné  (udržení  vysoké  materiální  spotřeby          a zároveň zachování fungujících ekosystémů), a pouze tak oddaluje zavádění potřeb-                     175          ných změn.  Podle Martinez-Aliera et al. (2010: 1743, 1745) pak není hlavní problém          s pojmem udržitelnosti (ten ostatně nerůstové hnutí běžně přejímá jako vlastní přído-                                     176          mek), ale s pojmem rozvoj.  Zejména v současném období ekonomické krize podle          nich pro mnohé, zejména rozvojové ekonomy a politiky „stále dominuje pojmu rozvoje          fetiš ekonomického růstu“.                Tato posedlost ekonomickým růstem, spíše než růst samotný (i když ten též), je          přitom klíčovým předmětem kritiky nerůstového hnutí. Podle Kallise (2011: 877–878)          si netečnost vůči růstu v rámci současného nastavení nemůžeme dovolit, alespoň tedy          pokud  chceme  dosáhnout  onoho  „zdárného  sestupu“  (prosperous  way  down,  viz          Odum \& Odum 2001), neboli udržitelného nerůstu. Posedlost růstem je totiž podle něj          obecnější problém a má hlubší strukturní (politicko-ekonomické) a kulturní kořeny.          Růst je podle něj v jádru současného mainstreamově-ekonomického uvažování, kde          se propojuje makro-úroveň finančních, vlastnických a pracovních institucí s mikro-          -úrovní individualistických utilitaristických hodnot a představ o světě (imaginaries)            175) Maritnez-Alier et al. (2010: 1745) citují různé zprávy o neutěšeném stavu světa v sociální          i environmentální oblasti a shrnují současnou skepsi: „Po více než 20 letech od svého rozšíření          a prakticky univerzální podpory nás diskurs udržitelného rozvoje zanechává se stejnými nebo          ještě horšími problémy než na začátků své éry.“          176)  Kritika  pojmu  a  pojetí  rozvoje  představuje  součást  diskursu  post-rozvoje  (post-deve-          lopment), jednoho z kritických směrů v rámci rozvojových studií. Tento směr reaguje na tzv.          rozvojovou mentalitu (developmentality), případně developmentalismus – jakýsi pocit nad-          řazenosti, se kterou západní civilizace předpokládá, že zbytek světa bude chtít následovat její          trajektorii, případně že máme dokonce právo ho k tomu různými prostředky aktivně směřovat          (viz např. Deb 2009; Rahnema \& Bawtree 1997 či Daněk et al. 2008). Post-rozvojový diskurs          se brání velkým plánům, projektům a příběhům, je nedůvěřivý vůči vědeckému a politickému          establishmentu a řešením „shora“. Místo toho zdůrazňuje místní participaci, místní znalost          (indigenous knowledge), nepeněžní, solidární a reciproční ekonomiku, ale také udržitelnost          a v neposlední řadě i malé měřítko a lokální rozměr (Sachs 1992; Daněk 2012). Myšlenkové          podhoubí post-rozvojových směrů vychází z radikálního proudu kritiků modernity a rozvoje,          který představují například Ivan Illich, Arturo Escóbar či zde zmiňovaný Serge Latouche (viz          např. Latouche 2007).            172","Diskuse              (Castoriadis 1985, cit. dle Kallis 2011: 877). V českém prostředí proces ekonomizace           veřejné debaty a pronikání logiky trhu nejen do oblastí, jako jsou školství, vzdělávání,                                                                                      177           věda či kultura, ale i jejich zvnitřňování, popisuje například Stöckelová (2010).  V sou-           ladu s nerůstovými autory kritizuje proces depolitizace veřejného prostoru a nerůstové           argumentaci se téměř doslovně blíží, když popisuje falešnou dichotomii současného           paradigmatu mezi růstem a depresí (Stöckelová 2010: 76).                 Jednu z možných reakcí na tuto „kolonizaci našeho myšlení“ (colonising our           imagination, viz Latouche 2012), tedy pronikání mainstreamově ekonomického uva-           žování včetně dominantní idey růstu do našich „představ o světě“ (viz výše), navrhuje                                                                                            178           Fournier (2008), když mluví o „útěku z ekonomiky“ (escaping from the economy).           Fournier  (2008:  529)  připisuje  nerůstovému  hnutí  snahu  uniknout  z  ekonomiky,           resp.  ekonomismu  jako  dominantního  (či  dokonce  tyranského)  systému  reprezen-           tace, a znovu vytvořit naše představy o ekonomických vztazích, identitách i činnostech           v rámci jiných termínů. Jinými slovy, nahradit úzkou ekonomickou racionalitu důra-           zem na širší společenské a humanistické hodnoty demokracie, spravedlnosti a solida-           rity, a vrátit rozhodování ze sféry ekonomie zpět do sféry politiky (Fournier 2008: 533).           Z jiného pohledu (viz např. Johanisová et al. 2012) lze ovšem volit i opačnou strategii,           která nespočívá v „útěku z ekonomiky“, ale naopak v nároku a případně zápasu o její           vyjmutí z výlučného hájemství mainstreamové ekonomie a její redefinici, zejména roz-           šíření o nyní marginalizované oblasti nepeněžních vztahů (samozásobitelství, svépo-           moci, péče o děti apod.) a přírody. To neznamená zahrnutí a podřízení těchto oblastí           logice mainstreamové ekonomie, ale předefinování základních ekonomických pojmů           a modelů na základě změněných východisek.                 Zůstává otázkou, zda heslo nerůstu nebo lokalizace (vzhledem k míře jejich pře-           kryvu není myslím až tak podstatné, které z nich si kdo zvolí) poskytuje pro tento proces           vhodný prostor. Pokud uvažujeme o růstu–nerůstu či lokalizaci–globalizaci jako o bi-           nárních dvojicích opozit (Derrida 1967, viz kap. 6.2), odhalení dominance jedné části           binární dvojice (růst, gobalizace) a její nahrazení druhou částí (nerůst, lokalizace) není           optimálním řešením. Cílem je podle Barnese (2000b) obě části dvojice destabilizovat             177) „Hodnota a smysl každé činnosti se v tomto rámci stanovuje prostřednictvím kvantifika-           ce a kalkulace. […] Kalkulace a číselné indikátory se však rychle stávají kvalitou samou. […]           Logika auditu, kontroly prostřednictvím monitorování a soustředění se na vykazatelný výkon           přitom nepůsobí pouze zvnějšku, ale je lidmi osvojována jako základ jejich subjektivity a sebe-           pojetí.“ Stöckelová (2010: 61)           178) V českém kontextu bychom možná řekli spíše „útěk z ekonomismu“, přičemž ekonomis-           mus definuje Binka (in Šmajs et al. 2012: kap. 3) jako pronikání specifického stylu ekonomic-           kého uvažování do dalších oborů lidského bádání a snahu aplikovat toto ekonomické uvažování           jako univerzálně platný výklad světa.                                                                                            173","Lokální ekonomiky v souvislostech aneb Produkce a spotřeba z blízka             a zpochybnit nadřazenost jakékoli z nich. To předpokládá na úrovni jazyka najít nové          klíčové pojmy, které se k předchozí dvojici vztahují, ale pokud možno ani jeden její pól          nepreferují. V tomto smyslu lokalizace jaksi zůstává v zajetí globalizace a nerůst v za-          jetí růstu, i když opakovaně hlásají snahu o jejich překonání. Krom významu samotné          lokalizační a nerůstové praxe je tedy jednou z výzev nalézt nové způsoby, jak o těchto          konceptech a myšlenkách hovořit a přitom pokud možno často stereotypně vnímaná          (viz kap. 6.2) duální opozita překonávat.                                                                        174","Diskuse             6.6. A co nás čeká?              Cílem předchozího textu nebylo přesvědčit čtenáře, že lokalizace je nějakým univer-           zálním řešením „problému globalizace“. Zaprvé, globalizace je v mém chápání dosti           komplexní fenomén (viz kap. 2, 6.2 i jinde), a ani jako celkem nezakrytý zastánce určité           míry lokalizace si nemyslím, že bychom se bez určité míry a formy globalizace snad           mohli nebo měli obejít. Zadruhé pak (viz kap. 2 i dále), globalizace v mém chápání roz-           hodně není jedinou charakteristikou současného systému, která přispívá k jeho pro-           blematickým environmentálním, sociálním i ekonomickým dopadům. Pokud tedy ale-           spoň cvičně přistoupíme na tezi mnohých, že současný systém není dlouhodobě (a dle           některých  již  ani  krátkodobě)  udržitelný  (Douthwaite  2011;  Tainter  2012;  Sorman           \& Giampietro 2012 a ostatně i Schumacher 1973/1993 a hezká řádka dalších), a záro-           veň kritiku současného systému rozšíříme i na další jeho zde diskutované charakteris-           tiky (viz např. kap. 6.4), o čem má smysl jako o podstatných změnách uvažovat?                 Dle Švihlíkové (2010: 247–265) máme před sebou v zásadě tři scénáře: radi-           kalizace  situace  s  projevem  fašizujících  a  jinak  nesnášenlivých  tendencí;  reforma           shora v podobě proměny mezinárodních institucí (zejména OSN); či „radikální scé-           nář“ (s. 260), který spočívá ve změně zdola. Ta může mít podle Švihlíkové podobu           spíše útěku ze systému do dosti izolovaných a spíše přežívajících jednotek, pokud se           nepodaří většinová proměna systému. Nadějnější možnost pak představuje spíše ko-           ordinovaná a dobrovolná decentralizace spojená s větší participací a politickou anga-           žovaností občanů, a také větší mírou soběstačnosti v oblastech energetiky, potravin,           bydlení atd. (s. 261). Do jaké míry bude mít případný odchod do více komunitně za-           loženého uspořádání formu dobrovolného přechodu spojeného s obecnější proměnou           hodnot (kterou do značné míry předpokládá či vyžaduje např. nerůstové hnutí, viz           kap. 6.5) a do jaké bude spíše např. ropným zlomem vynuceným krizovým scénářem,           lze samozřejmě stěží odhadnout.                 Zejména poslední, radikální scénář zdola se myslím dosti nápadně podobá lo-           kalizační ideji představené zde analyzovanými AA, v případě Hinese a jeho institucio-           nálně-radikálního diskursu pak spíše s důrazem na proměnu institucionální (scénář           druhý, resp kombinace obou). Jak ovšem upozorňují např. výše zmiňovaný Tainter           (2012)  či  Sorman  \&  Giampietro  (2012),  míra  komplexity  současného  socio-ekono-           mického systému do značné míry vylučuje či přinejmenším značně omezuje možnost           obdobný přechod plánovat. Z toho lze samozřejmě na jedné straně odvozovat naději,           že schopnost např. nadnárodních korporací systém kontrolovat (viz obavy vyjádřené           v kap. 4.6) je, i přes jejich značnou ekonomickou a potažmo politickou moc, přeci jen           omezená. Na druhou stranu si lze (a např. Sorman \& Giampietro jsou v tomto ohledu           značně  skeptičtí)  jen  stěží  představit,  jak  by  mohly  být  demokraticky  rozhodnuty           a provedeny systémové změny na úrovni mezinárodních dohod, výrobní i distribuční                                                                                            175","Lokální ekonomiky v souvislostech aneb Produkce a spotřeba z blízka             infrastruktury (viz Schneider 2011) či organizace politické reprezentace, když se navíc          tyto změny na mnoha úrovních prolínají a jedna druhou svým způsobem podmiňuje          (viz také kap. 4.6). Švihlíková dovozuje, že se současný systém blíží k (dalšímu) bifur-          kačnímu bodu, kdy se v komplexních systémech vyskytují výrazné nelinearity a i rela-          tivně malé změny mohou mít dalekosáhlé důsledky (2010: 247–250). Je zřejmě spíše          věcí  nátury  než  logické  argumentace,  jestli  pro  nás  toto  sdělení  představuje  naději          nebo, hrozbu.                Stejně tak je spíše věcí osobního vkusu, jestli nacházíme jisté potěšení v před-          stavě, že  by  se  měl  současný  systém  radikálně proměnit. Jak dosti  přesvědčivě  ar-          gumentuje Keller v případě analýzy modernity, tato má již v logice svých vnitřních          mechanismů zabudovanou vlastní zkázu a otázkou pouze zůstává, jak přesně bude tato          zkáza vypadat (2007: 182–183). Jak by zřejmě poznamenal Komárek (2000, viz úvod),          v tomto ovšem modernita může být těžko považována za výjimečnou. Spíše je jaksi          v povaze otevřených nelineárních systémů (tj. nejen, ale také všeho živého a s životem          spjatého), že vše v sobě už vlastně zárodek svého konce obsahuje a protiklady (jak Kel-          ler odhaluje a ukazuje) se často při bedlivějším pohledu projevují překvapivě podobně.                  Tuto práci lze brát jako nabídku zvážit lokalizaci, vnímanou ovšem spíše jako          komplexní proces a námět k zamyšlení než dogmatickou doktrínu „zmenšování všeho“,          jako jeden z možných scénářů jedné z možných budoucností. Snažila jsem se přispět          k možnosti jejího promýšlení, jak ale naznačují předchozí odstavce, promýšlení asi          zjevně nebude stačit. Pokud tedy nejste úplně proti, nezbývá než zvolat spolu s Lefeb-          vrem (1974/1991: 59): „Změňte život! Změňte společnost!“ Protože myšlenky úplně          ztrácejí význam, pokud pro ně zároveň nejsou vytvářeny adekvátní prostory. A nové          sociální vztahy tedy nelze požadovat, pokud pro ně jejich vlastní realizací tyto prostory          nevytvoříme. Ostatně, ani mainstreamová ekonomie nedokáže nic namítnout proti ži-          votem projeveným preferencím. „Jiná budoucnost je nejen možná, ona už je na cestě,“          říká Arundhati Roy (cit. dle Hopkins 2008: 213). Její konkrétní podoba samozřejmě,          v naší době možná jen o něco málo více než jindy, zůstává otevřená. Jak říká excent-          rický Slavoj Žižek (2011) v závěru rozhovoru pro Al Jazeeru o kapitalismu s asijskými          hodnotami: „… and now, the field is open.“                           176","Závěr             7. Závěr                         Tato kniha se, poměrně zblízka, zabývala konceptem ekonomické lokalizace. Jejím cí-           lem bylo tento koncept představit českým čtenářům a diskutovat ho v širším kontextu           souvisejících oborů (zejména mainstreamové a ekologické ekonomie, sociální geogra-           fie a argumentace hnutí udržitelného nerůstu).                 První kapitola problematizuje převládající nekritické pojetí ekonomické globa-           liazce a dává koncept lokalizace do souvislosti s dalšími obdobnými myšlenkovými           proudy (např. úvahy Gándhího, Vandany Shivy či autorů z oblasti bioregionalismu,           kap. 1.1). Kapitola také přibližuje zaměření a metodologický přístup celé práce, jejíž           hlavní součást představuje podrobná analýza prací šesti lokalizačních autorů a auto-           rek (dále AAA – analyzovaní autoři a autorky), založená na přístupu zakotvené teorie           (kap. 1.2). Práce přiznává svoji environmentální orientaci a východiska blízká oboru           ekologické ekonomie (kap. 1.3). Druhá kapitola charakterizuje současný převládající           systém produkce a spotřeby nejen jako globalizovaný, ale také jako neoliberální, kapi-           talistický a růstově orientovaný. Kapitola shrnuje oblasti kritiky tohoto systému před-           nesené lokalizačními autory a autorkami (kap. 2.1) a předkládá k zamyšlení některá           konkrétní fakta o současné globální situaci (environemntální problémy či růst nerov-           ností a zadluženosti, kap. 2.2). Na příkladu pojetí ekonomiky pak ukazuje odlišnost           přístupu  mainstreamové  a  ekologické  ekonomie,  který  spočívá  zejména  v  ne/roze-           znání významu přírodních a společenských procesů, které nejsou předmětem tržních           transakcí, pro fungování ekonomiky (kap. 2.3).                 Třetí a čtvrtá kapitola představují vlastní výsledky analýzy textů vybraných loka-           lizačních autorů a autorek. Konkrétně uvádí charakteristiky jednotlivých lokalizačních           přístupů a jejich strukturovaný přehled, který u jednotlivých AAA shrnuje např. jejich           definici lokalizace, hlavní aktéry lokalizačního procesu či jeho hlavní principy (kap. 3.1,           Tabulka 5). Z analýzy vyplývá, že za klíčové rozlišovací charakteristiky jednotlivých           přístupů lze považovat (a) míru opozice vůči předpokladům mainstreamové ekonomie           a současnému sytému produkce a spotřeby; a (b) vizi klíčového aktéra v procesu eko-           nomické lokalizace (komunity či národní a nadnárodní instituce). Na základě těchto           charakteristik  jsou  odvozeny  tři  lokalizační  diskurzy:  reformě-občanský,  radikálně-           -institucionální a radikálně-občanský (kap. 3.2). I přes dílčí rozdíly lze ovšem v po-           jetí lokalizace u jednotlivých AAA pozorovat značný překryv. Syntézu jejich myšlenek                                                                                            177","Lokální ekonomiky v souvislostech aneb Produkce a spotřeba z blízka             představuje jedenáct dimenzí ekonomické lokalizace (prostorová, územně-plánovací,          environmentální, ekonomická, sociální, kulturní, morální, politická, strategická, ideo-          logická, praktická) a jejích sedmnáct konkrétnějších aspektů (např. preference míst-          ního vlastnictví výrobních prostředků, důraz na budování komunity a spolupráci, sni-          žování exportní závislosti, kap. 3.3, Tabulka 6). Navržena je také pracovní definice          ekonomické lokalizace (kap. 3.4), která zmíněné dimenze a aspekty reflektuje: Ekono-          mická lokalizace představuje zároveň proces i výsledek morální, politické a praktické          podpory co možná největší škály místních aspektů výroby a spotřeby, s cílem hledat          rovnováhu  mezi  lokálním,  regionálním,  národním  a  globálním  měřítkem  produkce          a spotřeby a přispět k její sociální, environmentální i ekonomické udržitelnosti. Tato          definice spolu s jednotlivými dimenzemi a aspekty tvoří z mého pohledu solidní zá-          klad pro možnost komplexního empirického výzkumu lokalizačních praktik v jejich          nezanedbatelné šíři. Je samozřejmě možné se soustředit pouze na některé dimenze či          aspekty, jak ale argumentuji v kap. 3.3 a 4.6, je z mého pohledu nutné (nebo alespoň          vysoce žádoucí) komplexnost a širokou škálu dimenzí lokalizace zohlednit.                Čtvrtá kapitola přináší přehled argumentů analyzovaných autorů a autorek pro          a proti ekonomické lokalizaci, strukturovaný dle dříve formulovaných dimenzí. Jak          se ukazuje zejména v konfrontaci s přístupem mainstreamové ekonomie, klasifikace          v kategoriích výhoda–nevýhoda (resp. pozitivní–negativní dopad) do značné míry zá-          visí na hodnotových předpokladech jednotlivých autorů. Nehledě na jejich hodnocení          představuje zásadní společnou charakteristiku propojenost jednotlivých argumentů.          Lokalizační autoři a autorky upozorňují, že je žádoucí je brát jako „balíček“, protože          změny v jednotlivých oblastech se navzájem podporují, nebo naopak inhibují. Jed-          notlivé argumenty nejsou hierarchizované dle významnosti, a lze je proto stěží krátce          shrnout (jejich přehled viz Tabulka 8). Je patrné, že i přes dílčí rozdíly v pojetí eko-          nomické lokalizace (viz kap. 3.1 a 3.2) lze všechny analyzované autory a autorky ozna-          čit za zastánce ekonomické lokalizace, kteří významnou část lokalizační argumentace          sdílí,  rozdíly  jsou  spíše  v  akcentu  některých  oblastí.  Obecně  je  charakteristické,  že          případným negativním dopadům ekonomické lokalizace věnují AAA výrazně menší          prostor než jejím (z jejich hlediska) přínosům; nevýhody jsou často jen stručně vypo-          řádány či rovnou označeny za nevýznamné. Přesto poskytují AAA poměrně komplexní          lokalizační argumentaci.                Pátá kapitola krátce představuje pět příkladů lokalizačních inicitiv fungujících          v České republice: komunitně podporované zemědělství (CSA, Community Supported          Agriculture), místní výměnný systém LETS (Local Exchange Trading System), so ciál ní          podnik, sdílení aut (carsharing) a iniciativu za místní soběstačnost. Většina z nich          vychází s modelů známých na Západě, zejména CSA a LETS slouží velmi často jako          ikonické příklady místních komunitních alternativně-ekonomických modelů (uvádí je          také většina AAA). Příklady slouží pouze na dokreslení předchozích a následujících            178","Závěr              teoretických úvah, na systematičtější analýzu forem a rozsahu obdobných iniciativ se           v České republice teprve čeká (viz kap. 7.1).                 V šesté kapitole diskutuji některé přístupy a argumenty uvedené v předchozích           kapitolách a konfrontuji je s vybranými argumenty a koncepty  z oborů mainstrea-           mové ekonomie, sociální geografie, ekologické ekonomie a hnutí udržitelného nerůstu.           Tuto diskusi lze shrnout do následujících závěrů či tezí.                 (Kap. 6.1) Lokalizace na úrovni individuálních preferencí není v rámci mainstre-           amové ekonomické teorie napadnutelná a může být praktikována i v rámci současného           ekonomického systému. Argumenty a východiska mainstreamové ekonomie i dosa-           vadní směřování současného systému (jak je definován v kap. 2) ale v principu působí           proti lokalizačním snahám (jak argumentuji dále), i když v rámci svého výkladového           aparátu jsou vůči individuálním preferencím místních forem produkce a spotřeby for-           málně hodnotově neutrální. Na systémové úrovni jakékoli institucionální podpory je           nicméně na základě stávajících modelů komparativní výhody a tržní alokace zdrojů           lokalizace klasifikována jako (potenciálně) neefektivní, a tudíž nežádoucí. Na druhou           stranu, lokalizační argumentace volající po odstranění systémových zvýhodnění vel-           kých  hráčů  (např.  státní  programy  podpory  přímých  zahraničních  investic)  mohou           v  mainstreamově-ekonomické  teorii  najít  oporu  v  rámci  argumentace  ve  prospěch           volného obchodu. V jiných ohledech je z mého pohledu mainstreamová ekonomická           teorie vůči lokalizaci převážně irelevantní. V rámci institucí současného socio-ekono-           mického systému každopádně nelze na neutrální postoj vůči lokalizaci (přinejmenším           v její radikální podobě) spoléhat, spíše je možné čekat jejich odpor (viz 4.6 a dále zde).                 (Kap. 6.2) Koncept ekonomické lokalizace, jak ho představují zde analyzovaní           AA, nelze  dost  dobře  redukovat  na  „skalární strategii“.  Měřítko  (v  kontextu  lokali-           zace samozřejmě primárně, ale nikoli výlučně, měřítko místní) jistě hraje ve vyme-           zení pojmu lokalizace klíčovou roli. Toto měřítko má ovšem mnoho dimenzí (viz Ta-           bulka 6), tzn. promítá se do mnoha oblastí, které s měřítkem nevyhnutelně souvisí           (mají skalární rozměr), ale nelze je na tento rozměr redukovat. Jak se snažím ukázat           v kapitolách 3 a 4, koncept ekonomické lokalizace explicitně zahrnuje specifické ak-           téry a agendy, tedy specifické procesy a cíle v oblasti sociální, environmentální, eko-           nomické a dalších. Jinými slovy, ne vše, co se odehrává v místním měřítku, lze označit           za součást lokalizace, jak ji chápou AAA, a na druhou stranu, koncept lokalizace nepo-           chybně zahrnuje i aktivity na jiných než lokálních úrovních. V pozadí tohoto tvrzení           leží přesvědčení, že z klasifikace měřítka jako sociálního konstruktu nelze odvodit jeho           redukci na skalární strategii, která by nezahrnovala specifické aktéry a agendy. Jiné           interpretace pojmu lokalizace jsou samozřejmě možné, považuji ovšem za nutné je od           přístupu zde analyzovaných AA odlišit.                 (Kap.  6.3)  Ačkoli  je  nepochybné,  že  AAA  vymezují  svůj  koncept  ekonomické           lokalizace v opozici vůči (různě pojmenovanému, viz kap. 2.1) současnému systému,                                                                                            179","Lokální ekonomiky v souvislostech aneb Produkce a spotřeba z blízka             tato opozice však nemusí být nutně antagonistická, tj. nepřátelská. Lokalizační teze          může být naopak chápána (přinejmenším ve své radikální verzi) jako alternativa vůči          současnému systému, která již svou vlastní existencí, a tedy reprezentací alternativní          možnosti vývoje, přispívá k demokratickým podmínkám. V termínech marxistické teo-          rie (kap. 6.4) může být lokalizace, opět spíše ve své radikální verzi, interpretována jako          hráz vůči (podle některých stále probíhajícímu) procesu tzv. primitivní akumulace,          který spočívá v oddělování lidí od jejich přímých prostředků obživy a podřizování stále          dalších oblastí (v rámci přírody i společnosti) logice tržních vztahů (tzv. komodifikace).                (Kap. 6.5) Lokalizační teze nachází největší argumentační oporu v rámci někte-          rých předpokladů a modelů ekologické ekonomie, a zejména pak v rámci argumen-          tace hnutí udržitelného nerůstu. I když explicitní propojení teprve vznikají, všechny          tři linie argumentace se mohou bezpochyby vzájemně obohatit (ekologická ekonomie          a udržitelný nerůst mohou poskytnout propracovanější širší teoretický rámec, zatímco          lokalizační autoři konkrétní zkušenosti z praxe a také propracovanější argumentaci          ohledně vlastní lokalizační teze). (Kap. 6.6) Budoucnost je (samozřejmě) nejistá. Po-          kud se rozhodneme lokalizaci nejen dále promýšlet, ale také aktivně podpořit, nezbývá,          než pro ni (i v rámci současného systému) její realizací vytvářet prostory. Bez své ma-          terializované podoby totiž lokalizace nemůže (alespoň v mém pojetí) plnohodnotně          existovat.                                                 180","Závěr             7.1. Další výzkum lokalizace              Jak bylo předesláno již v Předmluvě, tato kniha je zaměřena převážně teoreticky. Je           nicméně zřejmé, že pochopit a hodnotit koncept (ekonomické) lokalizace nelze bez           zkoumání lokalizační praxe. Krom jiného jsem se touto prací snažila vytvořit pro zkou-           mání této praxe vhodný analytický aparát. S radostí mohu říci, že od doby sepsání           původní disertační práce (Fraňková 2012) se podařilo získat grantovou podporu na           výzkum dvou přímo souvisejících oblastí.                              179                 První výzkum  je zaměřen na studium tzv. sociálního metabolismu, tj. mate-           riálových a energetických toků souvisejících s existencí určitého systému, v tomto pří-           padě tří farem, které produkují potraviny, všechny v určité variantě komunitou pod-           porovaného zemědělství (viz kap. 5). Studium zásob a spotřeby materiálů a energií           těchto farem je doplněno výzkumem místních peněžních toků pomocí indikátoru tzv.           lokálního multiplikátoru (LM3, viz pozn. 90).                 Druhý výzkum  se týká alternativních ekonomických iniciativ v České repub-                               180           lice. Snahou je v prvé řadě zmapovat jejich rozsah a dále popsat modely jejich fungo-           vání, motivace jejich aktérů či způsoby jejich přežívání v rámci převládajícího systému.           Součástí projektu je také kvantitativní výzkum každodenních alternativních ekono-           mických praktik typu darů, poskytování neplacené práce, samozásobitelství apod. Vý-           sledky obou výzkumů budou postupně zveřejňovány během následujících dvou nebo           tří let (2015–2017), krom jiného opět v knižní podobě. Doufáme, že přispějí ke zvidi-           telnění ekonomických aktivit, které nejsou součástí ziskově motivované peněžní eko-           nomiky, a také k hlubšímu pochopení praxe a dopadů lokalizačních snah.                                  179) Projekt pod názvem „Hledání udržitelného způsobu produkce potravin: Sociální a peněžní           metabolismus vybraných lokálních potravinových systémů“ (GP13-38994P).           180)  Projekt  „Formy  a  hodnoty  alternativních  ekonomických  praktik  v  České  republice“           (GA14-33094S).                                                                                            181","Lokální ekonomiky v souvislostech aneb Produkce a spotřeba z blízka            8. English summary                        The book deals with the heterodox concept of economic localisation, its aim is to de-          fine, operationalize, critically discuss and theoretically embed the localisation concept,          especially within a broader framework of ecological economics and social geography.          The thesis is mainly theoretical, its methodology is based on the principles of grounded          theory. A structured overview of six particular localisation narratives of the analyzed          authors is presented, together with their three localisation discourses (reformist-grass-          roots, radical-institutional and radical-grassroots) which differ according to their level          of opposition vis-à-vis the current system of production and consumption (character-          ized as globalised, neoliberal, capitalist and growth-based), and to their vision of the          main agent of transition towards localisation. The results of the operationalization          consist firstly of eleven dimensions of economic localisation (e.g. political, cultural,          moral, strategic etc.), secondly of seventeen of its more concrete aspects (e.g. prefer-          ence of local ownership of means of production, emphasis on community building and          cooperation, lowering of export dependency etc.), and thirdly of a working definition          of economic localisation. Five exaples of localisation practise from the Czech republic          are shortly introduced to complement the localisation theory: Community Supported          Agriculture (CSA), Local Exchange Trading System (LETS), Social Enterprise (SE),          carsharing and a subsistence initiative. Furthermore, the arguments of the analyzed          authors in favour of and against localisation are confronted with other sources of local-          isation argumentation and discussed within a broader context of mainstream econom-          ics, social geography, ecological economics and the argumentation of sustainable de-          growth. Economic localisation is inevitably seen as inefficient within the mainstream          economic context. On the other hand, it gains broader theoretical underpinning within          ecological economics and especially within the sustainable degrowth argumentation.          Further three points drawing on the debate within social geography are discussed: the          issue of “defensive localism”, the “trap of the local”, and links between localisation and          “primitive accumulation”. The author concludes that despite the partial shortcomings          of the localisation argumentation and despite its undoubtedly multifaceted practices,          at least the radical streams of economic localisation can be interpreted as alternatives          to the current system with the potential to contribute to sustainability of production          and consumption (as understood within the degrowth context).            182","Literatura a informační zdroje             9. Literatura              a informační zdroje                        Agnew J. 1998. Geopolitics. Re-visioning world politics. Routledge: London              a New York.           Akerlof G. A. 1970. The market for “lemons”: Quality uncertainty and the market              mechanism. The Quarterly Journal of Economics 84 : 488–500.           Alcott B. 2010. Impact caps: why population, affluence and technology strategies              should be abandoned. Journal of Cleaner Production 18 : 552–560.            Amin S. 1974. Accumulation on a World Scale. A critique of the theory of Underde-              velopment. Monthly Review Press: New York.            Aoyama Y., Murphy J. T. \& Hanson S. 2011. Key concepts in economic geography.              Sage: London.           Bakan J. 2004. The corporation. Constable: London.           Barna L. 2010. Vývoj environmentálního myšlení u Václava Klause. [Magisterská              diplomová práce, Katedra environmentálních studií, FSS MU, Brno.]            Barnes T. J. 2000a. „The space economy.“ In: Johnston R. J., Gregory D., Pratt G.              \& Watts M. (eds.). The dictionary of human geography, 4th edition. Blackwell:              Oxford, pp. 773–774.            Barnes T. J. 2000b. „Deconstruction.“ In: Johnston R. J., Gregory D., Pratt G.              \& Watts M. (eds.). The dictionary of human geography, 4th edition. Blackwell:              Oxford, pp. 155–157.           Barry J. \& Proops J. 1999. Seeking sustainability discourses with Q methodology.              Ecologcal Economics 28 : 337–345.            Bateman M. 2010. Why doesn’t microfinance work? The destructive rise of local              neoliberalism. Zed Books: London.            Bauman Z. 1999. Globalizace: důsledky pro člověka. Mladá fronta: Praha.           Beck U. 2004. Riziková společnost. SLON: Praha.                                                                                              183","Lokální ekonomiky v souvislostech aneb Produkce a spotřeba z blízka            Beck U. 2007a. Vynalézání politiky. K teorii reflexivní modernizace. SLON: Praha.           Beck U. 2007b. Co je to globalizace? Omyly a odpovědi. Centrum pro studium             demokracie a kultury: Brno.           Beckerman W. 1995. Small is stupid. Blowing the whistle on the greens. Gerald             Duckworth: London.          Bell M. \& Carolan M. S. 2004. An invitation to environmental sociology. Pine Forge             Press: Thousand Oaks, California.          Bělohradský V. et al. 2010. Kritika depolitizovaného rozumu: Úvahy (nejen) o nové             normalizaci. Grimmus: Praha.          Berry W. 2009. Bringing it to the table: On farming and food. Counterpoint:             Berkeley.           Binka B. 2008. Zelený extremismus. Ideje a mentalita českých environmentálních             hnutí. Masarykova univerzita: Brno.           Bílý T. \& Fraňková E. 2012. Globální souvislosti produkce a spotřeby a hnutí fair             trade. Geografické rozhledy 22 : 22–25.          Blair J. P. \& Carroll M. C. 2009. Local economic development. Analysis, practices             and globalization. Sage: Los Angeles.          Blakely E. J. \& Green Leigh N. 2010. Planning local economic development. Theory             and practice. Sage: Los Angeles.           Blažek J. \& Uhlíř D. 2011. Teorie regionálního rozvoje. Nástin, kritika, implikace.             Karolinum: Praha.           Bookchin M. 1962. Our synthetic environment. In: Biehl J. (ed). 1997. The Murray             Bookchin reader, Cassell: London, pp 14–36.          Bookchin M. 1980. Toward an ecological society. Black Rose Books: Montreal.          Bookchin M. 2004. Post-scarcity anarchism. AK Press: Edinburgh (first published             1971).           Born B. \& Purcell M. 2007. Avoiding the local trap. Scale and food systems in plan-             ning research. Journal of Planning Education and Research 26 : 195–207.           Borowy I. 2011. Degrowth and public health in Cuba: Lessons from the past? Journal             of Cleaner Production, v tisku.           Buttel F. H. 2004. The treadmill of production. An appreciation, assessment, and             agenda for research. Organisation \& Environment 17 : 323–336.          Callon M., Méadel C. \& Rabeharisoa V. 2002. The Economy of Qualities. Economy             and Society 31 : 194–217.              184","Literatura a informační zdroje             Castoriadis C. 1985. Reflections on “rationality” and “development”. Thesis 10/11 :              18–35.           Cattaneo C. 2006. Investigating neorurals and squatters’ lifestyles: personal and              epistemological insights on participant observation and on the logic of ethno-              graphic investigation. Athenea Digital 10 : 16–40.           Cattaneo C. 2010. The experience of rurban squats in Colserolla, Barcelona: What              kind of degrowth? Journal of Cleaner Production 18 : 581–589.            CEC (Community Economies Collective). 2001. Imagining and enacting noncapitalist              futures. Socialist Review 28 : 93–135.            Cloke P. \& Johnston R. 2005. Deconstructing human geographiy’s binaries. In:              Cloke P. \& Johnston R. Spaces of geographical thought. Sage: London, pp. 1–20.           Colander D. 2000a. The death of neoclassical economics. Journal of the History of              Economic Thought 22 : 127–143.           Colander D. 2000b. New millennium economics: How did it get this way, and what              way is it? The Journal of Economic Perspectives 14 : 121–132.           Conley, D. 2008. You may ask yourself: An introduction to thinking like a sociolo-              gist. W.W. Norton and Company: New York.           Cox K. R. 2005. Local : Global. In: Cloke P. \& Johnston R. Spaces of geographical              thought. Sage: London, pp. 175–198.            Čadil J. 2010. Regionální ekonomie. Teorie a aplikace (Regional economics. Theory              and applications). C.H. Beck: Prague.            D’Alisa G., Burgalassi D., Healy H. \& Walter M. 2010. Campania’s conflict: waste              emergency or crisis of democracy. Ecological Economics 70 : 239–249.           Daly H. E. 1992. Steady-state economics: Second edition with new essays.              Earthscan: London.           Daly H. E. 1996. Beyond growth: The economics of sustainable development.              Beacon Press: Boston.            Daly H. E \& Cobb J. B. 1994. For the common good. Redirecting the economy              towards community, the environment and a sustainable future. Green Print:              London.            Daly H. E. \& Farley J. 2004. Ecological economics: Principles and applications.              Island Press: Washington.            Daněk P. 2008a. Vývoj moderního geografického myšlení. In: Toušek V., Kunc J.,              Vystoupil J. et al. Ekonomická a sociální geografie. Aleš Čeněk, s.r.o.: Plzeň,              s. 9–40.                                                                                              185","Lokální ekonomiky v souvislostech aneb Produkce a spotřeba z blízka            Daněk P. 2008b. Colony, empire and power: Colonial encounter and the discourse of             the other. In: Daněk et al. Approaching the Other: The four projects of western             domination. Palackého univerzita: Olomouc, pp. 27–44.          Daněk P. 2012. Ádivásiové a přehrady: rozvoj proti rozvoji. Kulturní noviny 2/2012 : 5.           Daněk P., Navrátilová A., Hildebrandová M. \& Stojanov R. 2008. Approaching             the Other: The Four Projects of Western Domination. Palackého univerzita:             Olomouc.           De Angelis M. 2001. Marx and primitive accumulation: The continuous character of             capital’s „enclosures“. The Commoner 2, September 2001.           De Young R. \& Princen T. 2012. The localization reader. Adapting to the coming             downshift. MIT Press: Cambridge.          Deb D. 2009. Beyond developmentality. Constructing inclusive freedom and             sustanability. Erthscan: London.          Defourny J. \& Nyssens M. 2010. Social enterprise in Europe: At the crossroads             of market, public policies and third sector. Policy and Society 29 (3) : 231–242.          Demaria F., Schneider F., Sekulova F., Martinez-Alier J. 2013. What is degrowth?             From an activist slogan to a social movement. Environmental Values 22 :             191–215.          Demaria F. 2010. Shipbreaking at Alang-Sosiya (India): An ecological distribution             conflict. Ecological Economics 70 : 250–260.          Derrida J. 1967/1997. Of grammatology. Johns Hopkins University Press: Baltimore             \& London.           Desai P. \& Riddlestone S. 2002. Bioregional solutions for living on one planet.             Schumacher Briefing No. 8, Schumacher Society: Bristol, Green Books: Darting-             ton, Devon.           Dietz S. \& Neumayer E. 2007. Weak and strong sustainability in the SEEA: Concepts             and measurements. Ecological Economics 61 : 617–626.           Dobb M. 1963. Studies in the development of capitalism. Routledge: London.          Donadio R. 2011. Battered by economic crisis, Greeks turn to barter networks.             The New York Times, 1. 10. 2011. Dostupné na http://www.nytimes.             com/2011/10/02/world/europe/in-greece-barter-networks-surge.html?pagewan-             ted=all\&_r=0 [cit. 2012-09-28].          Douthwaite R. 1996. Short circuit: Strengthening local economies for security             in an unstable world. Lilliput Press: Dublin. Online aktualizovaná verze             dostupná na http://www.feasta.org/documents/shortcircuit/contents.html             [cit. 2011-10-11].             186","Literatura a informační zdroje             Douthwaite R. 2000. The growth illusion: How economic growth has enriched the              few, impoverished the many and endangered the planet. Lilliput Press: London.           Douthwaite R. \& Fallon G. 2011. Fleeing Vesuvius: Overcoming the risks of economic              and environmental collapse. New Society Publishers: Gabriola Island.            Dryzek J. 1997. The politics of the earth. Oxford University Press: Oxford.           DuPuis E. M. \& Goodman D. 2005. Should we go “home” to eat?: Toward a reflexive              politics of localism. Journal of Rural Studies 21 : 359–371.           Easterlin R. 1974. Does economic growth improve the human lot? Some empirical              evidence. In: David P. A. \& Reder M. W. (eds.). Nations and households in econo-              mic growth: Essays in honour of Moses Abramowitz. Academic Press: New York              and London, pp. 89–125.           Ekins P. 1992. Wealth beyond measure. Gaia Books: London.           Ellul J. 1988. The technological bluff. Eerdmans: Grand Rapids.            Escobar A. 2010. Latin America at a crossroads. Alternative modernizations,              post-liberalism, or post-development? Cultural Studies 24 : 1–65.           Esteva G. \& Prakash M. S. 1998. Grassroots postmodernism: Remaking the soil              of cultures. Zed Books: London.           Estill L. 2008. Small is possible. New Society Publishers: Gabriola Island.            Farrell K. 2009. Making good decisions well. A theory of collective ecological              management. Shaker Verlag: Aachen.           Fatheuer T. 2011. Buen Vivir. A brief introduction to Latin America’s new concepts              for the good life and the rights of nature. Heinrich Böll Stiftung: Berlin.           Ferguson W. D. 2011. Curriculum for the twenty-first century: Recent advances in              economic theory and undergraduate economics. The Journal of Economic Educa-              tion 42 : 31–50.           Foster J. B. \& Magdoff F. 2009. Velká finanční krize. Příčiny a následky. Grimmus:              Všeň.           Foucault M. 2002. Archaeology of knowledge. Routledge: London.            Fournier V. 2008. Escaping from the economy: the politics of degrowth. Inter-              national Journal of Sociology and Social Policy 28 : 528–545.            Frank R. H., Gilovich T. D. \& Regan D. T. 1993. Does studying economics inhibit              cooperation? The Journal of Economic Perspectives 7 : 159–171.           Fraňková E. 2007. Ničí práce svět? Použitelnost 2. termodynamického zákona              a pojmu entropie v environmentální argumentaci. [Magisterská diplomová              práce, Katedra environmentálních studií, FSS MU, Brno.]                                                                                            187","Lokální ekonomiky v souvislostech aneb Produkce a spotřeba z blízka            Fraňková E. 2011. Prosperita bez ekonomického růstu. Sedmá generace 1/2011,             s. 6–7.          Fraňková E. 2012. Ekonomická lokalizace v environmentálních souvislostech             aneb Produkce a spotřeba zblízka. [Disertační práce, Katedra environmentálních             studií, FSS MU, Brno]          Fraňková E. \& Johanisová N. 2012. Economic localisation revisited. Environmental             Policy and Governance (v tisku).           Fraňková E. \& Johanisová N. 2013. Udržitelný nerůst – nový zastřešující koncept             v environmentální argumentaci? Sociální studia 10 : 13–34.           Fraňková E., Fousek J., Kala L. \& Labohý J. 2014. Transaction network analysis             for studying Local Exchange Trading Systems (LETS): Research potentials and             limitations. Ecological Economics 107 : 266–275.           Friedman M. 1953. Essays in positive economics. University of Chicago Press:             Chicago.          Fuchs K. \& Tuleja p. 2005. Základy ekonomie. Ekopress, s.r.o.: Praha.          Fukuyama F. 2002. Konec dějin a poslední člověk. Rybka Publishers: Praha.           Funtowicz S. O. \& Ravetz J. R. 1994. The worth of a songbird: Ecological economics             as a post-normal science. Ecological Economics 10 : 197–207.          Galtung J. 1986. In search of self-reliance. In: Ekins P. (ed.). The living economy:             A new economics in the making. Routledge and Kegan: London, pp. 97–109.          Gandhi M. K. 1995. Village industries. Navajivan Mudranalaya: Ahmedabad, India.           Gelleri Ch. 2009. Chiemgauer Regiomoney: Theory and practice of a local currency.             International Journal of Community Currency Research 13 : 61–75.          George V. \& Wilding P. 2002. Globalization and human welfare. Palgrave: Basing-             stoke.          Georgescu-Roegen N. 1971. The entropy law and the economic process. Harvard             University Press: Cambridge. (dotisk 1999)          Giampietro M. 2003. The new term of reference for science for governance: Postnor-             mal science. In: Giampietro M. (ed.) Multi-scale integrated analysis of agro-eco-             systems. CRC Press: Boca Raton, pp. 71–90.          Gibson-Graham. 2008. Diverse economies: performative practices for ‘other worlds’.             Progress in Human Geography 32 : 613–632.          Giddens A. 1998. Důsledky modernity. SLON: Praha.           Giddens A. 2000. Unikající svět. SLON: Praha.              188","Literatura a informační zdroje             Glaser B. 1992. Emergence vs. forcing: Basics of grounded theory analysis. Mill              Valley, CA: Sociology Press.           Glaser B. \& Strauss A. L. 1967. The discovery of grounded theory: Strategies for              qualitative research. New York: Aldine de Gruyter.            Goldsmith E. \& Mander J. 2003. The case against the global economy and for a turn              towards localization. Earthscan: London.            Gómez-Baggethun E., de Groot R., Lomas P. L. \& Montes C. 2010. The history of              ecosystem services in economic theory and practice: From early notions to mar-              kets and payment schemes. Ecological Economics 69 : 1209–1218.            Gorz A. 1994. Capitalism, Socialism, Ecology. Verso: London.           Gray J. 2002. False dawn: The delusions of global capitalism. Granta Books: London.            Green T. L. 2012. Principles of economics courses and the university’s sustainabili-              ty commitments: is curriculum change warranted? [PhD thesis, The Faculty of              Graduate Studies (Interdisciplinary Studies), The University of British Colombia,              Vancouver.]           Guene Ch. \& Mayo E (eds.). 2001. Banking and social cohesion: Alternative respon-              ses to a global market. Jon Carpenter: Charlbury, Oxfordshire.           Guha R. \& Martinez-Alier J. 2000. Varieties of environmentalism: essays North              and South. Earthscan: London.            Haberl H., Heinz Erb K., Krausmann F., Gaube V., Bondeau A., Plutzar Ch.,              Gingrich S., Lucht W. \& Fischer-Kowalski M. 2007. Quantifying and mapping the              human appropriation of net primary production in earth’s terrestrial ecosystems.              PNAS 104 (31) : 12942–12947.           Hall S. 1992. The west and the rest: Discourse and power. In: Hall S. \& Gieben B.              (eds.). Formation of modernity. Polity Press: Oxford and Open University: Milton              Keynes, pp. 275–331.           Haraway D. J. 1991. Simians, cyborgs and women: The reinvention of nature.              Free Association Books: London.            Harvey D. 2003. The New Imperialism. Oxford University Press: Oxford.           Harvey D. 2006a. Spaces of global capitalism: Towards a theory of uneven              geographical development. Verso: London, New York.           Harvey D. 2006b. Space as a keyword. In: Castree D. \& Gregory D. David Harvey.              A critical reader. Blackwell: Oxford.            Harvey D. 2007. A brief history od neoliberalism. Oxford University Press: New              York.                                                                                              189","Lokální ekonomiky v souvislostech aneb Produkce a spotřeba z blízka            Henderson H. 1991. Paradigms in progress. Berret-Koehler Publishers: San             Francisco.          Henning B. D. 2011. $54 Trillion Debt. Dostupné na http://www.viewsoftheworld.             net/?p=1766 [cit. 2014-11-03].           Hill R. \& Myatt T. 2010. The economics anti-textbook: A critical thinker’s guide             to micro-economics. Zed Books: London.           Hindls R. et al. 2003. Ekonomický slovník. C.H. Beck: Praha.          Hines C. 2000. Localization: A global manifesto. Earthscan: London.           Hinrichs C. 2003. The practice and politics of food system localization. Journal             of Rural Studies 19 : 33–45.           Holling C. s. 1973. Resilience and stability of ecological systems. Ann. Rev. Ecol.             Syst. 4 : 1–24.          Holman r. 2000. Základy ekonomie: pro studenty vyšších odborných škol a ne-             ekonomických fakult VŠ. C. H. Beck: Praha.          Holman r. 2002. Mikroekonomie. Středně pokročilý kurs. C. H. Beck: Praha.           Holub P. 2007. Obnovitelné zdroje energie, decentralizace společnosti a komunitní             život. [Magisterská diplomová práce, Katedra environmentálních studií, FSS MU,             Brno.]           Hoogendijk W. 2003. Let’s regionalise the economy – and cure ourselves of a host             of ills. Překlad: Nigel Harle, Stichting Aarde: Utrecht.          Hopkins R. 2008. The transition handbook: From oil dependency to local resilience.             Green Books: Totnes, Devon.          Horký O. 2011. Falešná neutralita neoklasické ekonomie: Feministická, antropologic-             ká, evoluční a ekologická kritika. Politická ekonomie 3 : 329–344.          Chanan G., West A., Garratt Ch. \& Humm J. 1999. Regeneration and sustainable             communities. Community Development Foundation: London.          Charbonneau B. 1969. Le jardin de Babylone. Gallimard: Paris. Repr. 2002. Encyclo-             pédie des nuisances.           Illich I. 1973. Tools for conviviality. Calder and Boyars: London.          IMF. 2008. Globalization: A Brief Overview. International Monetary Fund. Dostup-             né na www.imf.org/external/np/exr/ib/2008/053008.htm [cit. 2012-08-15].           IMF. 2011. World economic outlook. International Monetary Fund: Washington, DC.             Dostupné na http://www.imf.org/external/pubs/ft/weo/2011/01/pdf/text.pdf             [cit. 2015-01-06].              190","Literatura a informační zdroje             ISEC. 1999. From global to local: Resisting monocupture, rebuilding community.              ISEC: Devon.           Jackson T. 2009. Prosperity without growth. Economics for a finite planet.              Earthscan: London.            Jelínek P. \& Hádková D. 2011. Ekonomické alternativy na Jižní Moravě. Mendelova              univerzita v Brně, Horní mlýn a ČSOP Veronica: Brno.            Jelínek P., Šabacký V. \& Vlašínová H. 2011. LETS (Local Economic Trade System              – místní měny). In: Jelínek P. \& Hádková D. Ekonomické alternativy na Jižní              Moravě. Mendelova univerzita v Brně, Horní mlýn a ČSOP Veronica: Brno.            Ježková M. 2009. Lokální multiplikátor 3: lokalizace jako prvek udržitelného rozvoje.              [Magisterská diplomová práce, Katedra environmentálních studií, FSS MU, Brno.]           Johanisová N. 2005. Living in the cracks. A look at rural social enterprises in              Britain and the Czech Republic. Feasta: Dublin.           Johanisová N. 2007. A Comparison of rural social enterprises in Britain and the              Czech Republic. [PhD Thesis. Department of Environmental Studies, Faculty of              Social Studies, Masaryk University, Brno, Czech Republic.]           Johanisová N. 2009. Individualismus, komunita a vztah k místu z pohledu              teo retiků a praktiků eko-lokalizačního hnutí. Pracovní verze textu pro potře-              by projektu „Individualizace životního způsobu v environmentální perspektivě“              (GAČR 403/07/0804). Nepublikováno.            Johanisová N. 2011. Muhammad Yunus: Mikroúvěr zruší chudobu. Sedmá generace              3/2011: 15–16.           Johanisová N. 2014a. Ekonomičtí disidenti. Kapitoly z historie alternativního              ekonomického myšlení. Stehlík: Volary.           Johanisová N. 2014b. Ekologická ekonomie: vybrané kapitoly. Muni press: Brno.            Johanisová N., Crabtree T. \& Fraňková E. 2012. Social enterprises and non-market              capitals: A path to degrowth? Journal of Cleaner Production (v tisku).            Johanisová N. \& Fraňková E. 2012. Ekonomický růst a jeho environmentální              a sociální souvislosti. Geografické rozhledy 22 : 6–8.           Johanisová N. \& Fraňková E. 2013. Eco-social enterprises in practice and theory:              A radical versus mainstream view. In: Anastasiadis, M. ECO-WISE-Social              Enterprises as Sustainable Actors. Studies in Comparative Social Pedagogies              and International Social Work and Social Policy, Vol. XVI. Europaischer Hoch-              schulverlag GmbH: Brenen, pp. 110–129.            Johanisová N. \& Wolf S. 2012. Economic democracy: A path for the future? Futures              44 : 562–570.                                                                                             191","Lokální ekonomiky v souvislostech aneb Produkce a spotřeba z blízka            Jongepierová I. (ed.). 2008. Louky Bílých Karpat. ZO ČSOP Bílé Karpaty: Veselí nad             Moravou.          Kala L., Fraňková E., Labohý J. \& Fousek J. 2013. Let’s start a new LETS: Learning             from a case-study investigation in Brno, Czech Republic. Envigogika 8 : 1–10.           Kallis G. \& Martinez-Alier J. 2010. Caps yes, but how? A response to Alcott. Journal             of Cleaner Production 18 : 1568–1571.           Kallis G. 2011. In defence of degrowth. Ecological Economics 70 : 873–880.          Kelle U. 2005. “Emergence” vs. “forcing” of empirical data? A crucial problem of             “grounded theory” reconsidered. Forum Qualitative Sozialforschung / Forum:             Qualitative Social Research 6 (2), Art. 27.          Keller J. 1993. Až na dno blahobytu. Ke společenským kořenům ekologické krize.             Hnutí Duha: Brno.          Keller J. 2007. Teorie modernizace. SLON: Praha.           Kennedy M. 1995. Interest and inflation free money. Seva International. Dostupné             na http://userpage.fu-berlin.de/~roehrigw/kennedy/english/Interest-and-infla-             tion-free-money.pdf [cit. 2012-09-24].           Kerschner C. 2010. Economic de-growth vs. steady-state economy. Journal of             Cleaner Production 18 : 511–518.          Klein N. 2007. The shock doctrine. Allen Lane: London.           Klenovská H. 2011. Transition Towns ve Velké Británii: Koncept a realita. [Magis-             terská diplomová práce, Katedra environmentálních studií, FSS MU, Brno.]           Komárek M. 2012. Začal Velký přechod … a Češi u toho nejsou. Dokonce o něm ani             nevědí. Literární noviny, 15. 8. 2012. Dostupné na http://www.literarky.cz/do-             mov/politika/11017-zaal-velky-pechod--a-ei-u-toho-nejsou-dokonce-o-nm-ani-             nevdi [cit. 2012-09-20].          Komárek S. 2000. Příroda a kultura. Svět jevů a svět interpretací. Vesmír: Praha.           Komárek S. 2007. Děti apokalypsy. O moderní morálce filozofická lekce. Lidové             noviny, příloha Orientace, 17. 3. 2007. Dostupné na http://stanislav-komarek.cz/             sloupek-LN_2007-03–17.html [cit. 2012-09-23].           Konopásek Z. 2008. Making thinking visible with Atlas.ti: Computer assisted quali-             tative analysis as textual practices. Forum Qualitative Sozialforschung / Forum:             Qualitative Social Research 9 (2), Art. 12.           Korowicz D. 2010. On the cusp of collapse: Complexity, energy and the globalised             economy. In: Douthwaite R. \& Fallon G. (eds.). Fleeing Vesuvius. Feasta: Dublin,             pp. 12–39.              192","Literatura a informační zdroje             Korten D. 1995. When corporations rule the world. Earthscan: London.            Korten D. 2008. Agenda for a New Economy. Berrett-Koehler: San Francisco.           Korten D. 2012. Rio+20: A defining choice. Yes! Magazine, 15. 6. 2012. Dostupné na              http://www.yesmagazine.org/blogs/david-korten/rio–20-a-defining-choice              [cit. 2012-09-29].           Kostřicová Z. 2011. Ekologické zemědělství v rozvojových zemích. [Magisterská              diplomová práce, Katedra environmentálních studií, FSS MU, Brno.]           Kretzman J. P. \& McKnight J. L. 1995. Building communities from the inside out.              The Asset-Based Community Development Institute: Illinois.           Krugman P. R. 1991. Geography and trade. MIT Press: Cambridge.            Kuhn T. S. 1962. The Structure of Scientific Revolutions. University of Chicago Press:              Chicago.           Kysučan L. 2010. Oni a my: Dvanáct neodbytných otázek mezi antikou a post-              modernou. Lipka: Brno.           Latouche S. 2003. Pour une société de décroissance. Le monde diplomatique,              pp. 18–19. Dostupné na http://www.monde-diplomatique.fr/2003/11/LATOU-              CHE/10651 [cit. 2012-08-15].           Latouche S. 2007. La otra África. Oozebab: Barcelona.            Latouche S. 2009. Farewell to Growth. Polity press: Cambridge. (Česky: 2012. Malé              pojednání o poklidném nerůstu. Za tratí: Beroun.)           Latouche S. 2010. Degrowth. Journal of Cleaner Production 18 : 519–522.           Lawson T. 1997. Economics and reality. Routledge: London.            Lawson T. 2003. Reorienting economics. Routledge: London.           Lawson T. 2005. The nature of heterodox economics. Cambridge Journal of Econo-              mics 30 : 483–505.            Lawson T. 2009a. Cambridge social ontology: An interview with Tony Lawson.              Erasmus Journal for Philosophy and Economics 2 : 100–122.            Lawson T. 2009b. The current economic crisis: its nature and the course of academic              economics. Cambridge Journal of Economics 33 : 405–419.           Lee F. S. 2008. „Heterodox economics“. The New Palgrave Dictionary of Econo-              mics, 2nd Edition. Abstract. Dostupné na http://www.dictionaryofeconomics.              com/article?id=pde2008_H000175\&q=heterodox%20economics\&topicid=\&              result_number=1 [cit. 2012-08-15].            Lefebvre H. 1974/1991. The Production of Space. Basil Blackwell: Oxford.                                                                                             193","Lokální ekonomiky v souvislostech aneb Produkce a spotřeba z blízka            Lenin V. I. 1899/1960. The development of capitalism in Russia. In: Collected works,             Vol. 3. Lawrence \& Wishartt: London.          Leyshon A. \& Thrift N. 2007. The capitalization of almost everything. The future of             finance and capitalism. Theory, Culture \& Society 24 : 97–115.           Librová H. 1994. Pestří a zelení. Kapitoly o dobrovolné skromnosti. Veronica             a Hnutí Duha: Brno.           Lutz M. 1999. Economics for the common good. Two centuries of social economic             thought in the humanistic tradition. Routledge: London, New York.          MacKenzie D. 2008. What’s in a number?: The $300 trillion question. London             Review of Books 30 : 11–12. Dostupné na http://www.lrb.co.uk/v30/n18/             donald-mackenzie/whats-in-a-number [cit. 2012-08-06].          Mackinder H. 1919. Democratic ideals and reality. Constable: London.          Mankiw G. 2000/2009. Zásady ekonomie. Grada: Praha. (Originál vydaný 1999             v USA, český překlad 2000, dotisk 2009).           Marglin S. A. 2008. The dismal science: How thinking like an economist             undermines community. Harvard University Press: Cambridge.           Martinez S., Hand M., Da Pra M. et al. 2010. Local food systems: Concepts,             impacts, and issues. ERR 97, U.S. Department of Agriculture, Economic             Research Service. Dostupné na http://www.ers.usda.gov/Publications/ERR97/             ERR97.pdf [cit. 2012-06-19].          Martinez-Alier J. 1987. Ecological economics. Energy, environment and society.             Basil Blackwell: Oxford.           Martinez-Alier J., Munda G. \& O’Neill J. 1998. Weak comparability of values as             a foundation for ecological economics. Ecological Economics 26 : 277–286.           Martinez-Alier J. 2002. The environmentalism of the poor: a study of ecological             conflicts and valuation. Edward Elgar: Cheltenham.          Martinez-Alier J. 2009. Social metabolism, ecological distribution conflicts, and             languages of valuation. Capitalism Nature Socialism 20 : 58–87.          Martinez-Alier J., Pascual U., Vivien F. D. \& Zaccai E. 2010a. Sustainable de-growth:             Mapping the context, criticisms and future prospects of an emergent paradigm.             Ecological Economics 69 : 1741–1747.          Martinez-Alier J., Kallis G., Veuthey S., Walter M. \& Temper L. 2010b. Social me-             tabolism, ecological distribution conflicts, and valuation languages. Ecological             Economics 70 : 153–158.                194","Literatura a informační zdroje             Martinez-Alier J. 2011. The EROI of agriculture and the Via Campesina. Journal of              Peasant Studies 38 : 145–160.           Marwell G. \& Ames R. E. 1981. Economists free ride, does anyone else? Experiments              on the provision of public goods, IV. Journal of Public Economics 15 : 295–310.            Marx K. 1867. Capital. Volume 1, Part VIII: Primitive accumulation, Chapter 26: The              secret of primitive accumulation. Dostupné na http://www.marxists.org/archive/              marx/works/1867-c1/ch26.htm [cit. 2012-09-22].            Max-Neef M. 2013. What is the true cost of one container mile? Resurgence \& Ecolo-              gist 281 : 15.            McManus P. \& Gibbs D. 2008. Industrial ecosystems? The use of tropes in the litera-              ture of industrial ecology and eco-industrial parks. Progress in Human Geogra-              phy 32 : 525–540.            McRobie G. 1982. Small is possible. Sphere Books: London.           Meadows D. H., Meadows D. L., Randers J. et al. 1972. The Limits to Growth. Uni-              verse Books: New York.           Mearman A. 2011. Who do heterodox economists think they are? American Journal              of Economics and Sociology 70 : 480–510.            Mezřický V. 2006. Povaha globalizace, základní problémy, její pozitiva a negativa. In:              Dlouhá J., Dlouhý J. \& Mezřický V. Globalizace a globální problémy. UK v Praze,              Centrum pro otázky ŽP: Praha.           Mishan E. J. 1994. Spor o ekonomický růst. SLON: Praha.            Mitchell S. 2000. The home town advantage. The Institute for Local Self-Reliance:              Minneapolis.           Mitchell T. 2005. The work of economics: How a discipline makes its world. Euro-              pean Journal of Sociology 46 : 297–320.           MLFW. 2010. Local food and climate change. The role of community food enter-              prises. Making Local Food Work Initiative, Plunkett Foundation: Woodstock,              Oxfordshire.           Moldan B. 2012. Summit Rio+20 rozhodně žádným velkým úspěchem neskončí. Roz-              hovor Jana Stejskala s Bedřichem Moldanem. Ekolist, 13. 6. 2012. Dostupné na              http://ekolist.cz/cz/publicistika/rozhovory/bedrich-moldan-summit-rio–20-roz-              hodne-zadnym-velkym-uspechem-neskonci?sel_ids=1\&ids[x884bf6ca7d069eed-              6d7dd4e4e1accf19]=1#disc [cit. 2012-09-29].            Mooney A. \& Evans B. 2007. Globalization. The key concepts. Routledge: London.           Mouffe C. H. 2005. On the political. Routledge: New York.                                                                                              195","Lokální ekonomiky v souvislostech aneb Produkce a spotřeba z blízka            NaZemi. 2010. Semínka svobody. Dokument, režie D. Cutilli, CD vydala NaZemi –             společnost pro fair trade: Brno.          nef. 2002. The money trail. Measuring your impact on the local economy using             LM3. New Economics Foundation: London.           nef. 2003. Return to scale. Alternatives to globalisation. New Economics Foundati-             on: London.           nef. 2008a. UK CDFIs – from surviving to thriving. Realising the potential of com-             munity development finance. New Economics Foundation: London.          nef. 2008b. A Green New Deal. Joined-up policies to solve the triple crunch of the             credit crisis, climate change and high oil process. New Economics Foundation:             London.          nef. 2009. Localism. Unravelling the supplicant state. New Economics Foundation:             London.          nef. 2010. The great transition. New Economics Foundation: London.           nef. 2012. 21 hours. Why a shorter working week can help us all to flourish in the             21st century. New Economics Foundation: London.           Nelson J. 1995: Feminism, objectivity and economics. Routledge: London.          Němcová P. 2011. Místní vlastnictví produkce elektřiny a tepla z obnovitelných             zdrojů: ekonomické a sociální souvislosti. [Magisterská diplomová práce, Katedra             environmentálních studií, FSS MU Brno.]          Norberg J. 2006. Globalizace. Alfa Publishing a Liberální institut: Praha.           Norberg-Hodge H. 1996. Dávné budoucnosti. Hnutí DUHA: Brno.          Norberg-Hodge H. 1999. Beyond the monoculture. Shifting from global to local. Eco-             logist 29 (3), May/June 1999.          Norberg-Hodge H. 2006. Globalizace není přírodní zákon. Rozhovor Olgy Lomové             s Helenou Norberg-Hodge. Literární noviny XVII, 26. 6. 2006, s. 15.          Norberg-Hodge H., Merrifield T. \& Gorelick S. 2002. Bringing the food economy             home: The social, ecological and economic benefits of local food. International             Society for Ecology and Culture: Dartington, Devon.          North P. 2009. Ecolocalisation as an urban strategy in the context of resource con-             straint and climate change – a (dangerous) new protectionism? People, Place             \& Policy Online 3 : 28–38          North P. 2010. Local Money: How to make it happen in your community. Green             Books: Dartington, Devon.               196","Literatura a informační zdroje             Novotná K. 2011. Ekonomická lokalizace v malých městech Jihomoravského kraje:              případová studie vybraných ekonomických subjektů. [Diplomová práce, Katedra              environmentálních studií FSS MU, Brno.]           Odum H. T. \& Odum E. C. 2001. The prosperous way down. University Press of              Colorado: Boulder.           OECD. 2011. Towards green growth. Organisation for economic co-operation and              development. Dostupné na http://www.oecd.org/greengrowth/48224539.pdf              [cit. 2012-09-29].           Owen D. 2009. Green metropolis. Why living smaller, living closer, and driving less              are the keys to sustainability. Riverhead Books: New York.            Parekh B. 1991. Gandhi’s political philosophy: A critical examination. Macmillian:              Basingstoke, Hampshire.            Parkánová L. 2011. Různé pohledy na sociální, environmentální a ekonomickou              úlohu konceptu sociálního podnikání. [Magisterská diplomová práce, Katedra              environmentálních studií, FSS MU, Brno.]            Pearce J. 2001. Small is still beautiful. Harper Collins Publishers: London.           Petráčková V., Kraus J. et al. 2001. Akademický slovník cizích slov. Academia: Praha.           Pirog R. \& Benjamin A. 2005. Calculating food miles fo a multiple ingredient pro-              duct. Leopold Center for Sustainable Agriculture: Ames, Iowa. Dostupné na http://              www.leopold.iastate.edu/sites/default/files/pubs-and-papers/2005-03-calcula-              ting-food-miles-multiple-ingredient-food-product.pdf [cit. 2012-09-05].           Polanyi K. 1944/2001 The great transformation. The political and economic origins              of our time. Beacon Press: Boston. (Česky: 2006. Velká transformace. Centrum              pro studium demokracie a kultury: Brno.)           Porkertová J. 2012. Downshifting – cesta ke spokojenějšímu životu? Jak hodnotí svůj              nynější život v porovnání s předchozím ti, kteří prošli procesem downshiftingu?              [Magisterská diplomová práce, Katedra environmentálních studií, FSS MU, Brno.]           Porritt J. 2007. Capitalism as if the world matters. Earthscan: London.            Rahnema M. \& Bawtree W. (eds.). 1997. The post-development reader. Zed Books:              London.            Raven H. \& Brownbridge M. 1996. Why small farmers? In: Carruthers S. P. \& Miller              F. A. (eds.). Crisis on the family farm: ethics or economics? Centre for Agricultu-              ral Strategy: Reading, Paper 28, pp. 38–47.            Raventós D. 2007. Basic income: The material conditions of freedom. Pluto:              London.                                                                                              197","Lokální ekonomiky v souvislostech aneb Produkce a spotřeba z blízka            Ravetz J. R. \& Funtowicz S. O. 1999. Post-Normal Science – An Insight Now Matu-             ring. Editorial. Futures 31 : 641–646.          Redclift M. 2005. Sustainable development (1987–2005): An oxymoron comes             of age. Sustainable development 13 : 212–217.           Ricardo D. 1817/1956. Zásady politické ekonomie a zdanění. SNPL: Praha.          Robertson J. 1990. Future wealth. Mansell: London.          Robinson J. (ed.). 2002. Development and displacement. Oxford University Press             and The Open University: Oxford.           Rockström J., Steffen W., Noone K. et al. 2009. A safe operating space for humanity.             Nature 461 : 472–475.           Rolný I. \& Lacina L. 2008. Globalizace, etika, ekonomie. KEY Publishing s.r.o.: Ostrava.          Røpke I. 2005. Trends in the development of ecological economics form the late             1980s to the early 2000s. Ecological Economics 55 : 262–290.           Sadílková L. 2011. Teorie a praxe décroissance. [Magisterská diplomová práce,             Katedra environmentálních studií, FSS MU, Brno.]           Sachs W. (ed.). 1992. The development dictionary: A guide to knowledge as power.             Zed Books: London.          Sale K. 2000. Dwellers in the land: The bioregional vision. University of Georgia             Press: Athens.          Samuelson P. A. \& Nordhaus W. D. 2007. Ekonomie. Svoboda: Praha.           Sedláček T. \& Orrell D. 2012. Soumrak Homo economicus. Rozhovor s Romanem             Chlupatým. 65. pole: Praha.           Seyfang G. 2001. Community currencies: Small change for a green economy. Envi-             ronment and Planning — Part A. 33 : 976–996.          Seyfang G. 2007. Cultivating carrots and community: Local organic food and sustai-             nable consumption. Environmental Values 16 : 105–123          Shiva V. 1988. Staying alive: Women, ecology and survival in India. Zed Press: New             Delhi.           Shiva V. 2000. Stolen harvest: The hijacking of the global food supply. South End             Press: Cambridge Massachusetts.           Shrivastava A. \& Kothari A. 2012. Churning the Earth. The making of global India.             Penguin Books: New Delhi.          Shuman M. H. 2000. Going local: Creating self-reliant communities in a global age.             Free Press: New York.             198","Literatura a informační zdroje             Schnaiberg A. et al. 2002. The treadmill of production and the environmental state.              In: Mol P. J. \& Buttel F. H. (eds.). The environmental state under pressure. Else-              vier North-Holland: London, pp. 15–32.           Schneider F., Kallis G. \& Martinez-Alier J. 2010. Crisis or opportunity? Economic              degrowth for social equity and ecological sustainability. Introduction to this              special issue. Journal of Cleaner Production 18 : 511–518.           Schneider F. 2011. What shall degrow? Proposal to use capacity to produce and              consume as indicator of the size of a degrowing economy. (Rukopis, nepubli-              kováno.)           Schneider F. 2012. Pro myšlenku nerůstu je krize přínosem. Rozhovor Evy Fraňkové              s Françoisem Schneiderem. Sedmá generace, roč. 21, č. 1, s. 7–10.           Schumacher E. F. 1973/1993. Small is beautiful: A study of economics as if people              mattered. Vintage: London (česky 2000. Malé je milé. Doplněk: Brno).            Simms A. 2009. Ecological debt. Pluto Press: London.           Smith A. 1776/2001. Pojednání o podstatě a původu bohatství národů. Liberální              institut: Praha.           Smith J. \& Jehlička P. 2007. Stories around food, politics and change in Poland              and the Czech Republic. Transactions of the Institute of British Geographers 32 :              395–410.           Snyder G. 1995. A place in space: Ethics, aesthetics and watersheds. Counterpoint:              Washington.           Sorman A. \& Giampietro M. 2012. The energetic metabolism of societies and the              degrowth paradigm: Analyzing biophysical constraints and realities. Journal of              Cleaner Production, in press.           Spash C. L. 1999. The development of environmental thinking in economics. Envi-              ronmental Values 8 : 413–435.           Spash C. L. 2009. Social ecological economics. CSIRO Sustainable Ecosystems,              working paper: Canberra. Dostupné na http://www.csiro.au/files/files/pqzq.pdf              [cit. 2012-08-15].           Stejskal J. 2012. Rio+20: Bezzubá dohoda vyvolala otazníky, zda mají obří summity              OSN vůbec smysl. Ekolist, 23. 6. 2012. Dostupné na http://ekolist.cz/cz/zpravo-              dajstvi/zpravy/rio–20-bezzuba-dohoda-o-udrzitelnem-rozvoji-vyvolala-otazniky-              -zda-maji-obri-summity-osn-vubec-smysl [cit. 2012-09-29].           Stiglitz J. E. 2000. The contributions of the economics of information to twentieth              century economics. The Quarterly Journal of Economics 115 : 1441–1478.                                                                                               199","Lokální ekonomiky v souvislostech aneb Produkce a spotřeba z blízka            Stöckelová T. 2010. Spočítej a panuj: De/politika kalkulace. In: Bělohradský V. et al.             Kritika depolitizovaného rozumu: Úvahy (nejen) o nové normalizaci. Grimmus:             Praha, s. 61–76.          Strauss A. L. \& Corbin J. 1990. Basics of qualitative research. Grounded theory pro-             cedures and techniques. Sage: Newbury Park.          Strauss A. L. \& Corbin J. 1994. Grounded theory methodology: An overview. In: Den-             zin N. K. \& Lincoln Y. S. (eds.). Handbook of qualitative research. Sage: London,             pp. 273–285.          Sutter D. \& Pjesky R. 2007. Where would Adam Smith publish today? The near ab-             sence of math-free research in top journals. Econ Journal Watch 4 : 230–240.           Svatoň J. 2000. Stát a formy státoprávního uspořádání. In: Jehlička P., Tomeš J.             \& Daněk P. Stát, prostor, politika. Vybrané otázky politické geografie. Univerzita             Karlova, Přírodovědecká fakulta: Praha.           Swyngedouw E. 2004. Globalisation or ‘glocalisation’? Networks, territories and             rescaling. Cambridge Review of International Affairs 17 : 25–28.           Swyngedouw E. 2010. Impossible sustainability and the post-political condition.             (Reprint) In: Cerreta et al. (eds.). Making strategies in spatial planning. Urban             and landscape perspectives 9. Springer Science+Business Media B.V.           Šimoník M. 2012. Fenomén carsharingu, případová studie členů Autonapůl. [Magi-             sterská diplomová práce, Katedra environmentálních studií, FSS MU, Brno.]           Šmajs J., Binka B. \& Rolný I. 2012. Etika, ekonomika, příroda. Grada: Praha.          Šťastná, J. 2012. Sociální ekonomika jako nástroj komunitního rozvoje v současné             společnosti. [Disertační práce. Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, Katedra             sociologie, Praha.] Dostupné z: https://is.cuni.cz/webapps/zzp/detail/102410/.          Šťastná J, Fraňková E \& Stránský J. 2011. Závěrečná zpráva o činnosti 5. pracovní             skupiny „Mapování způsobů měření dopadů sociálního podnikání“. Vyhodnocení             pilotního ověření metodiky SROI v sociální firmě Modrý domeček, Řevnice. Závě-             rečná zpráva projektu TESSEA, Nová ekonomika o.p.s.: Praha.          Švihlíková I. 2010. Globalizace a krize. Souvislosti a scénáře. Grimmus: Všeň.          Tainter J. A. 2012. The inevitability of transition. In: De Young R. \& Princen T. The             localization reader. Adapting to the coming downshift. MIT Press: Cambridge,             pp. 27–45.          Talberth J., Lehmer A. G., Room D., Holland B., Schwind K., Bresee J. \& Galam-             bos C. 2006. Building a resilient and equitable Bay Area: Towards a coordinated             strategy for economic localisation. Dostupné na http://www.sustainable-econo-             my.org/art?cid=5 [cit. 2011-04-25].             200","Literatura a informační zdroje             TESSEA. 2011. Studie infrastruktury sociální ekonomiky v ČR – plná verze. Nová              ekonomika o.p.s., Praha. Dostupné na http://www.ceske-socialni-podnikani.cz/              images/pdf/Studie_infrastruktury_TESSEA_plna_verze_podzim2011.pdf [cit.              2013-08-29]            Thayer R. L. 2003. LifePlace: Bioregional thought and practice. University of Cali-              fornia Press: Berkeley.           Toušek V., Kunc J., Vystoupil J. a kol. 2008. Ekonomická a sociální geografie. Vyda-              vatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o.: Plzeň.           Uhlířová J. 2008. Co přinesly projekty v Hostětíně? Analýza modelových projektů              udržitelného rozvoje. Trast pro ekonomiku a společnost: Brno.            UN. 2010. High-level task force on the global food security crisis. Updated compre-              hensive framework for action. United Nations Task Force, Geneva.            UN. 2012a. The future we want. Draft resolution. United Nations General Assem-              bly. Dostupné na http://daccess-dds-ny.un.org/doc/UNDOC/LTD/N12/436/88/              PDF/N1243688.pdf?OpenElement [cit. 2012-09-29].            UN. 2012b. Resilient people, resilient planet. A future worth choosing. United Nati-              ons: New York. Dostupné na http://www.un.org/gsp/sites/default/files/              attachments/GSP_Report_web_final.pdf [cit. 2012-09-29].            van den Bergh J. C. J. M. 2001. Ecological economics: Themes, approaches, and              differences with environmental economics. Regional Environmental Change 3 :              13–23.            van den Bergh J. C. J. M. \& de Mooji R. 2002. Growth and the environment in Euro-              pe: a guide to the debate. Empirica 29 : 79–91.            Victor P. 2008. Managing without growth: Slower by design, not disaster. Edward              Elgar Publishing Ltd.: Cheltenham \& Northampton.           Victor P. 2010. Questioning economic growth. Nature 468 : 370–371.           Walter M. \& Martinez-Alier J. 2010. How to be heard when nobody wants to listen.              Community action against mining in Argentina. Canadian Journal of Develop-              ment Studies 30 : 281–302.           WB. 2000. Entering the 21st century. World development report 1999/2000. World              Bank \& Oxford University press: New York.            WB. 2003. World development report 2003: Sustainable development in a dynamic              world. World Bank: Washington D.C.            Weber C. \& Matthews H. S. 2008. Food miles and the relative climate impacts of              food choices in the United States. Environmental Science and Technology 42 :              3508–3513.                                                                                             201","Lokální ekonomiky v souvislostech aneb Produkce a spotřeba z blízka            Winter M. 2003a. Geographies of food: Agro-food geographies – making reconnec-             tions. Progress in Human Geography 24 : 505–513.          Winter M. 2003b. Embededness, the new food economy and defensive localism.             Journal of Rural Studies 19 : 23–32.           Wirzba N. (ed.). 2002. The art of the commonplace: The agrarian essays of Wendell             Berry. Counterpoint: Washington.           WWF. 2012. Living planet report 2012. Biodiversity, biocapacity and better choices.             WWF International: Gland.          Yanaacopoulou B. 2012. Greeks reclaim the land to ease the pain of economic auste-             rity. Ecologist, 10. 1. 2012. Dostupné na http://www.theecologist.org/how_to_             make_a_difference/food_and_gardening/1193541/greeks_reclaim_the_land_             to_ease_the_pain_of_economic_austerity.html [cit. 2012-09-27].           Yezer A. M., Goldfarb R. S. \& Poppen P. J. 1996. Does studying economics discourage             cooperation? Watch what we do, not what we say or how we play. The Journal of             Economic Perspectives 10 : 177–186.           Zografos C. 2007. Rurality discourses and the role of the social enterprise in regene-             rating rural Scotland. Journal of Rural Studies 23 : 38–51.           Zografos C. \& Howarth R. B. (eds.). 2008. Deliberative ecological economics. Oxford             University Press: New Delhi.          Žižek S. 1999a. Carl Schmitt in the age of post-politics. In: Mouffe Ch. (ed.). The             challenge of Carl Schmitt. Verso: London, pp. 18–37.          Žižek S. 1999b. The ticklish subject. The absent centre of political ontology. Verso:             London.          Žižek S. 2011. Capitalism with Asian values. Rozhovor pro Al Jazeeru, 13. 11. 2011.             Dostupné na http://www.aljazeera.com/programmes/talktojazeera/2011/10/             2011102813360731764.html [cit. 2012-09-28].                                 202","Literatura a informační zdroje             9.1. Elektronické informační zdroje              Autonapůl: http://www.autonapul.org/ [cit. 2012-09-15]           Barter card: www.bartercard.com [cit. 2012-08-16]            BuďSob (Buď Soběstačný): www.budsob.cz [cit. 2015-01-16]           Can Decreix: http://degrowth.org/can-decreix [cit. 2012-09-28]            České sciální podnikání: www.ceske-socialni-podnikani.cz [cit. 2015-01-16]           European Society for Ecological Economics: http://www.euroecolecon.org/              [cit. 2012-09-30]           Feasta: www.feasta.org [cit. 2012-08-15]            ISEC (International Society for Ecology and Culture): www.localfutures.org              [cit. 2012-08-15]            Kampaň Kdo dluží komu?: http://www.quiendebeaquien.org/ [cit. 2012-09-11]           Komunitně podporované zemědělství: www.kpzinfo.cz [cit. 2015-01-16]            LETS 2011: (UK Local Exchange Trading and Complementary Currencies              Development Agency) http://www.letslinkuk.net/ [cit. 2011-12-24]           Modrý domeček: www.os-naruc.cz [cit. 2015-01-16]           Research \& Degrowth: http://degrowth.eu/ [cit. 2012-09-28]            Rozleť se: http://www.rozletse.cz/ [cit. 2012-09-15]           Transition Network: www.transitionnetwork.org [cit. 2012-08-15]            Veronica, ekologický institut: http://www.veronica.cz/?id=538 [cit. 2012-09-15]           Via Campesina: http://viacampesina.org [cit. 2012-09-29]                                                                                                                  203","Lokální ekonomiky v souvislostech aneb Produkce a spotřeba z blízka            10. Seznam zkratek                      AA       autoři a autorky           AAA      analyzovaní autoři a autorky          EE       ekologická ekonomie (ecological economics)           ERE      environmentální ekonomie (environmental and resourse economics)           ESEE     Evropská společnost pro ekologickou ekonomii (European Society                   for Ecological Economics)           GATT     Obecné dohody a clech a obchodu (General Agreements on Tariffs                   and Trade)          GAST     Obecné dohody o udržitelném obchodu (General Agreements on                   Sustainable Trade)          GMO      geneticky modifikované organismy (genetically modified organisms)           HDI      Index lidského rozvoje (Human Development Index)           ISEE     Mezinárodní společnost pro ekologickou ekonomii (International Society                   for Ecological Economics)           LETS     místní systém výměnného obchodu (Local Exchange Trading                   System/Scheme)          OZE      obnovitelné zdroje energie           MMF      Mezinárodní měnový fond (International Money Fund)          NAFTA   Severoamerická dohoda o volném obchodu (North American Free                   Trade Agreement)           WB       Světová banka (World Bank)          WTO      Světová obchodní organizace (World Trade Organisation)           WLO      Světová lokalizační organizace (World Localization Organization)                  204","Seznam tabulek a obrázků             11. Seznam tabulek              a obrázků                           11.1. Seznam tabulek              Tabulka 1: Přehled charakteristik a dimenzí (ekonomické) lokalizace ..................... 24             Tabulka 2: Přehled rozlišovacích charakteristik, jejich hodnot           a z nich odvozených lokalizačních diskursů ............................................................... 24            Tabulka 3: Shrnutí kritiky současného systému prezentované analyzovanými           autory a autorkami, kteří se zabývají ekonomickou lokalizací .................................. 42             Tabulka 4: Srovnání „konvenčního environmentalismu“ a přístupu           hnutí proměny (transition movement) dle Hopkins ..................................................67             Tabulka 5: Přehled přístupů k ekonomické lokalizaci dle jednotlivých           analyzovaných autorů a autorek a vybraných sedmi charakteristik ..........................73            Tabulka 6: Souhrn obecnějších dimenzí a konkrétnějších aspektů, které koncept           ekonomické lokalizace v podání analyzovaných autorů a autorek zahrnuje ............80             Tabulka 7: Navržená minimální měřítka, resp. minimální velikosti           oblastí produkce různých druhů zboží tak, aby mohla být využita           „přiměřená“ úspora z rozsahu, dle nef ....................................................................... 83             Tabulka 8: Přehled jednotlivých dimenzí a argumentů pro a proti           konceptu ekonomické lokalizace podle analyzovaných autorů a autorek ................ 117                                                                                               205","Lokální ekonomiky v souvislostech aneb Produkce a spotřeba z blízka            11.2. Seznam obrázků              Obrázek 1: Zobrazení tzv. bezpečného operačního prostoru pro lidstvo          a souvisejících devíti kritických oblastí – planetárních mezí .................................... 45            Obrázek 2: Mapa znázorňující míru lidského přivlastnění čisté primární          produkce jako podíl z čisté primární produkce potenciální vegetace ....................... 46            Obrázek 3: Rozdělení (peněžního) bohatství mezi světovou populaci,          tzv. distribuce ve skleničce na šampaňské ..................................................................47            Obrázek 4: Státy světa zobrazené v poměrné velikosti vzhledem          k hodnotě veřejného státního dluhu ..........................................................................48           Obrázek 5: Ekonomický koloběh dle Mankiwa  ......................................................... 52            Obrázek 6: Dva různé poměry mezi velikostí ekonomického          a přírodního systému dle Daly \& Farley..................................................................... 53           Obrázek 7: Patrový dort s polevou dle Hazel Henderson ...........................................55            Obrázek 8: Ekonomika jako ledovec dle Gibson-Graham ......................................... 56           Obrázek 9: Schéma zasíťované produkce (network production)          dle Desai \& Riddlestone ............................................................................................. 62            Obrázek 10: Výdej komunitní zeleniny v brněnské kavárně Tři ocásci ....................124            Obrázek 11: Komunitní zelenina nachystaná k výdeji pro skupinu asi 25 lidí          a jeden vyzvednutý podíl komunitní zeleniny z ekofarmy Pospíšilových ................125            Obrázek 12: Zaměstnanci tréninkové kavárny Modrý domeček „na place“ .............127           Obrázek 13: Uživatelé sdílených „aut napůl“ ............................................................129            Obrázek 14: Členové dvou LETS skupin „u kulatého stolu“          při natáčení pořadu České televize Náš venkov ....................................................... 131                 206","Eva Fraňková           Lokální ekonomiky v souvislostech           aneb Produkce a spotřeba z blízka             Redakční práce Petra Orsáková           Jazyková korektura Lenka Váchová           Ilustrace Katka Jelínková, Horní mlýn, Křtiny           V roce 2015 vydala Masarykova univerzita,           Žerotínovo nám. 617/9, 601 77 Brno, www.muni.cz           1. elektronické vydání             Neprodejné             http://humenv.fss.muni.cz/           www.muni.cz/fss/research/projects/17424               ISBN 978-80-210-7741-6",""];