var textForPages = ["Markéta Havlíková                                                              Ludmila Kaňáková Hladíková                                                                           Jarmila Bíšková                                                            Zpátky na světlo            aneb jak traseologická analýza             přispívá k poznání minulosti","","Zpátky na světlo                    aneb jak traseologická                    analýza přispívá                   k poznání minulosti                         Markéta Havlíková                  Ludmila Kaňáková Hladíková                  Jarmila Bíšková                                                  Masarykova univerzita                  Brno 2024","Kniha vznikla jako výstup projektu „Artefakt jako zdroj poznání: Záchrana a zacho-              vání výzkumných dat archeologických nálezů“ č. DH23P03OVV003 podpořeného              programem Ministerstva kultury ČR na podporu aplikovaného výzkumu a experi-              mentálního vývoje národní a kulturní identity (NAKI III).                                                Knihu recenzoval:              doc. Mgr. Ondřej Chvojka, Ph.D.              (Archeologický ústav, Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích)               Fotografie na obálce: Irina Matusevič                    Kniha je šířena pod licencí              CC BY-NC-ND 4.0 Creative Commons              Attribution-NonCommercial-NoDerivates 4.0               © 2024 Masarykova univerzita              ISBN 978-80-280-0663-1              https://doi.org/10.5817/CZ.MUNI.M280-0663-2024","OBSAH                     1.   ÚVOD                                                             9               1.1  Rekonstrukce výrobních postupů a oprav                          12              1.2  Analýza funkce předmětů                                          14              1.3  Studium ekonomických aktivit a sociálních struktur              16               1.4  Chronologická a kulturní analýza                                17              1.5  Interpretační modely a experimentální archeologie               18              1.6  Použití moderní technologie                                     20               1.7  Vztah k jiným analytickým metodám                               21                2.    TRANSFORMACE ARCHEOLOGICKÝCH DAT                               27                 3.    VÝVOJ TRASEOLOGIE METODOU POKUS OMYL                           35              3.1  Makroskopická pozorování a komparace                            35               3.2  Nástup mikroskopie ve studiu stop opotřebení                    37              3.3  Poučení z chyb a revalidace traseologie                         41              3.4  Nedávný vývoj traseologie                                       47                 4.   METODY                                                          51              4.1  Dokumentace stop                                                51                   4.1.1  Patina a koroze                                           56                  4.1.2  Recentní zásahy                                           58              4.2  Mikroskopická analýza                                           59                   4.2.1  Optická mikroskopie                                       62                  4.2.2  Digitální mikroskopie                                     63                  4.2.3   Další typy vzorků archeologického materiálu pro mikroskopii     64               4.3  Experimentální ověřování                                        65","5.    VE SVĚTLE TRASEOLOGIE                                          69              5.1  Zpracování masa a kůží                                          69               5.2  Zpracování dřeva a lýka                                         72              5.3  Zemědělství                                                     76              5.4  Zpracování vláken                                               79               5.5  Těžba a zpracování kovů                                         84              5.6  Boj a válečné konflikty                                         88              5.7  Zkrášlování, šperky a ozdoby                                    92                 6.   ZÁVĚR                                                           97                7.   LITERATURA                                                      99                 8.   SUMMARY                                                        111","","","1. ÚVOD                                   Představte si dávného lovce z doby kamenné. V ruce drží pečlivě opracovaný nástroj,              jehož hrany se lesknou v zapadajícím slunci. S každým pohybem zpracovává zvířecí kůži,              připravuje ji k dalšímu využití. Lovec si pravděpodobně ani neuvědomuje, že každý jeho              pohyb zanechává na nástroji nepatrné stopy, které přetrvají tisíce let. Tyto mikrosko-              pické rýhy, zářezy nebo odlesky, neviditelné pouhým okem, jsou svědectvím jeho doved-              ností a každodenního života. Vyprávějí příběh o tom, jak byl nástroj používán a k čemu              sloužil, a dávají nám nahlédnout do běžného života dávných civilizací.                 Stopy na artefaktech jsou jako otisky prstů minulosti. I když lidé, kteří je zanechali,              jsou dávno pryč, jejich nástroje k nám stále promlouvají. I zdánlivě obyčejný předmět,              jako kamenný nůž nebo bronzová sekera, nese důkazy o tom, jak a k čemu byl používán –              zda sloužil k lovu, boji nebo řemeslné práci. Každý škrábanec, zářez či opotřebovaná              hrana je tichým svědkem minulých událostí. Díky traseologii dnes dokážeme tyto stopy              číst a oživit příběhy dávno zapomenuté. Takové poznatky nám umožňují vrátit se v čase              a pochopit, jak lidé kdysi žili, pracovali a bojovali. Každý artefakt není pouhým předmě-              tem v muzeu, ale klíčem k hlubšímu pochopení lidské historie – historie, kterou dnes              můžeme znovu objevit díky vědeckým metodám, které těmto tichým svědkům dávají hlas.                 Díky novým metodám moderní archeologie se neustále rozšiřují naše možnosti a zís-              káváme stále hlubší vhled do lidské minulosti. Artefakty, které nám kdysi sloužily jen              jako důkazy existence dávných kultur, dnes odhalují mnohem víc – pomáhají nám pocho-              pit i každodenní činnosti lidí, kteří v minulosti žili.                 Co nám tedy archeologické nálezy prozrazují? Především odkrývají obraz o životě mi-              nulých lidských společností. S rozvojem metod, jako je traseologická analýza, máme dnes              možnost nahlédnout do konkrétních aspektů života, včetně každodenních aktivit dávných              obyvatel. Traseologie se zaměřuje na zkoumání stop, které na povrchu artefaktů zane-              chaly dávné činnosti, a sleduje, co se s předmětem v minulosti dělo. Stopy na povrchu ar-              tefaktů, ať už kamenných, kovových či kostěných, jsou dokladem toho, jak byly předměty              používány nebo vyráběny. Tyto mikroskopické známky nám umožňují zjistit, k čemu slou-              žily a jak intenzivně byly používány. Díky tomu můžeme rekonstruovat činnosti, o nichž by              se jinak informace nedochovaly, jako je způsob lovu nebo zpracování surovin. Tato metoda              funguje i u velmi starých artefaktů, ačkoli stáří může některé informace zkreslit (trans-              formovat). Traseologická metoda se opírá o detailní mikroskopickou analýzu povrchu                                                                                      9","Obr. 1. Paleolitický lovec, ilustrace vygenerovaná za pomoci umělé inteligence (ChatGPT).                artefaktů. Pomocí speciálních mikroskopů sledujeme povrchové stopy, jako jsou lesk, rýhy              nebo drobné deformace. Tento přístup zahrnuje i zkoumání organických a anorganických              zbytků, jako jsou textilie, zbytky hmyzu, kůže nebo povrchové úpravy předmětů. U kamen-              ných a kostěných nástrojů se používají vysoká zvětšení, zatímco u kovových předmětů se              pracuje po většinou s menšími zvětšeními. Cílem je identifikovat změny na povrchu arte-              faktů, které vznikly při interakci s materiálem nebo při jejich výrobě.                 Při této analýze je klíčové zohlednit také materiál, z něhož je artefakt vyroben, jeho              stav zachování a případná poškození, která mohla nastat po jeho uložení. Sekundární              stopy je nutné odlišit od těch, které vznikly při samotném používání předmětu. Abychom              správně interpretovali vzniklé stopy, používáme experimentální metody – vyrábíme re-              pliky předmětů a napodobujeme činnosti, které pravěcí lidé mohli vykonávat. Tyto expe-              rimentální stopy pak porovnáváme s originálními nálezy.                 Díky traseologii mohou archeologové tedy získat cenné informace o každodenním              životě, technologiích a ekonomických aktivitách našich předků.                 10","Tato kniha vznikla jako doprovodná publikace ke stejnojmenému filmovému doku-              mentu, který je primárně určen pro studenty středních škol, je volně dostupný ke shléd-              nutí na uvedeném odkazu (obr. 2).                                  Obr. 2. Odkaz na filmový dokument                             Zpátky na světlo.                                                                                                                                               11","1.1  Rekonstrukce výrobních postupů a oprav                Traseologie umožňuje odhalit specifické výrobní techniky a postupy, jako je opracování              kamenných nástrojů nebo výroba měděné dýky. Tímto způsobem získáváme cenné in-              formace o nástrojích a metodách používaných při jejich tvorbě. I když je hlavním cílem              traseologie zkoumat stopy po praktickém užívání artefaktů, mnoho nalezených stop po-              chází také z jejich výrobního procesu (Dolfini – Crellin 2016, 79). To otevírá prostor k dis-              kuzi o přesném významu metody známé jako „use-wear analysis“. V zahraniční literatuře              se v souvislosti s analýzou bronzových artefaktů často setkáme s termínem „metal work              wear analysis“, který odkazuje na kombinaci stop po praktickém užívání i samotné výrobě              (Dolfini – Crellin 2016).                 Identifikace výrobních technologií v různých typech artefaktů a materiálů často od-              haluje vysokou úroveň dovedností, přičemž některé z těchto technik jsou dnes již zapo-              menuty. Studium těchto postupů nám poskytuje hlubší vhled do technologických schop-              ností minulých společností a jejich kulturních center, což přispívá k pochopení širšího              obrazu fungování tehdejší společnosti a dálkového obchodu.                 Kombinací různých analýz, které mikroskopie nabízí, dokážeme rekonstruovat celý vý-              robní proces – od získání suroviny (včetně např. určení jejího původu) přes výrobní tech-              niky až po konečné zpracování a povrchové úpravy. Tyto procesy často zahrnují i zlepšo-              vání mechanických vlastností předmětů pro jejich praktické použití, což nám poskytuje              komplexní pohled na technologické a sociální aspekty minulých kultur. Na technologic-              kou zručnost dávných populací poukazuje také složitost a bohatá výzdoba předmětů. De-              tailnými analýzami těchto artefaktů můžeme sledovat měnící se trendy minulých spole-              čenství (Kuijpers 2017, 2018; Wrobel Nørgaard 2018, 2024).                 Kromě stop po výrobě a praktickém užití nám mikroskopická analýza umožňuje sle-              dovat také opravy, které byly na artefaktech prováděny. Tyto opravy mohou zahrnovat              opětovné broušení kamenných nástrojů, přeretušování ulomených špiček projektilů              nebo přetavování bronzových předmětů. Identifikace těchto zásahů přináší vhled do              technik údržby a životnosti předmětů. Opravy často odrážejí nejen technologické do-              vednosti, ale i hodnotu artefaktů pro tehdejší společnost. Tím doplňují naši představu              o tom, jaké místo v každodenním životě měly předměty a jejich údržba v širším kontextu              obchodu a technologických inovací. Otázkou také je, jak dlouhou měl daný předmět ži-              votnost. Byl předmět po poškození opraven a dál používán, nebo ihned „zahozen“ a vy-              tvořil se předmět nový? Doba bronzová a kovové artefakty představují v tomto směru              ideální příklad. Slitinu mědi lze přetavovat opakovaně, je proto logické, že se zde se-              tkáváme s častými recykláty i se soubory zlomků poškozených předmětů, které jsou              k opětovné tavbě připraveny. Funkční část bronzových předmětů se také velmi rychle              opotřebovává praktickým používáním, a tak místa, kde se opotřebení shlukují, záro-              veň rychle mizí. Není však nic lehčího než bronzový předmět uvést znovu do původ-              ního stavu. Experimentální praxe potvrdila, že ostří silně deformované a destruované              záseky lze za cenu nízkého úbytku kovu znovu nabrousit a vyleštit (Havlíková – Ježek              2024). Plastické stopy jsou u kovových nástrojů a zbraní nejdůležitějším indikátorem              praktického používání, současně ale nevypovídají o reálném vytížení artefaktu. Na-              příklad malá četnost bronzových mečů, které nesou záseky či jiné bojové značky, ne-              znamená, že meče byly v boji používané sporadicky či vůbec. Naopak, stopy poškození              byly zakryty či opraveny a jen masivní záseky získaly drobnější podobu a zůstaly pří-              tomné na ostří čepele.                 12","A                           B                                 C                                         Obr. 3. Velké Bílovice – Pod předními, traseologická analýza. Záseky na zlomcích srpů              A 87340 a A 87345 (A, B). Poslední zásek, jehož pozůstatky jsou více patrné na zlomku A 87345,              měl po nahřátí kovu za následek čistou frakturu a rovnou lomovou plochu (C). Foto M. Havlí-              ková, publikováno v  Parma et al. 2021, 125.                                                                                     13","1.2  Analýza funkce předmětů                Téma, pro které byla traseologie od začátku vyvíjena, jak prozrazuje i původní anglický              termín „use-wear analysis“, je analýza opotřebení. Respektive analýza stop, které vznikly              používáním předmětu v minulosti. Traseologie nepomáhá jen určit původní účel nale-              zených předmětů, ale také identifikuje, k jakým konkrétním činnostem byly tyto před-              měty používány, například zda šlo o řezání, škrábání, vrtání nebo zpracování rostlinných              materiálů, kůže, dřeva či masa (např. Gijn 1989). Mimo intepretace materiálu a samotné              činnosti lze také analyzovat směry pohybu nástroje po opracovávaném materiálu. Tento              směr se vztahuje vždy k hraně nástroje v místě použití. Rozlišuje se několik základních              směrů, ze kterých lze následně odvodit činnost či pracovní aktivitu. Longitudinální (rov-              noběžný s osou) pohyb odpovídá krájení či řezání, transverzální (příčný) pohyb může              podle typu nástroje představovat škrabání, hoblování či odřezávání, diagonální pohyb              je spojen s rytím či odřezáváním. Analýza stop na ostří, břitech a jiných funkčních čás-              tech nástrojů může odhalit jejich původní funkci. Například u bronzových seker doká-              žeme rozlišit, jak se s konkrétní sekerou pracovalo, zda se s ní kácely celé stromy, sekalo              dřevo, větve či se používala jako zbraň. Všechny stopy identifikované na předmětech značí              určitý druh používání. Jejich vznik je ovlivněn materiálem i tvarem použitého předmětu,              rychlostí, silou apod. (Horn – Holstein 2017, 91). Důležitou roli tedy hraje rozdílný tvar, in-              tenzita, úhel, přítomnost vyhnutí kovu u kovových předmětů a spousta dalších aspektů.              Jedná se o velký soubor stop, kterým prozatímně chybí jednotná terminologie a klasifi-              kace. Například u kovových artefaktů termín zásek, jehož základní definicí je ostrý úhel              ve tvaru V, není dozajista dostačující pro všechny do teď již identifikované sečné stopy,              které se v některých případech podařilo rekonstruovat i experimentálně (Gentile – van              Gijn 2019; Havlíková – Ježek 2024; Hermann et al. 2020).                 Analýza stop může také pomoci určit, jaké suroviny byly zpracovávány. Například              identifikace stop po zpracování rostlinných vláken může odhalit použití určitého typu              rostlin, což může mít význam pro pochopení využívání přírodních zdrojů v dané lokalitě.              Nejde však jen o zpracovávání surovin, ale identifikovat lze kontakt s jiným materiálem,              jako způsob nošení šperku nebo uložení předmětu v nějakém obalu.                 Traseologické stopy se nevytváří jen na pracovních hranách nástrojů a zbraní. Kromě              funkčního kontaktu pracovní hrany s materiálem, který jím byl opracováván, se artefakt                                 Obr. 4. Funkční opotřebení na povrchu bronzové sekery (vlevo; Schimerová et al. 2023) a ka-              menného štípaného hrotu (vpravo).                 14","dostával do opakovaného kontaktu i s dalšími objekty. Tyto kontakty buď také přímo sou-              visely s pracovním úkonem, nebo vznikaly náhodně, během funkčního používání, i v ob-              dobích, kdy se nástroj nepoužíval. Přímo s funkčním používáním nástroje souvisí stopy              po tom, jak s ním bylo manipulováno. Mohl být upevněn a vlepen do násady, topůrka, rati-              ště a podobně ze dřeva nebo tvrdých živočišných tkání jako je kost či paroh (hafting wear).              Při každém pracovním pohybu, například při každém říznutí nožem, člověk vyvinul sílu              na rukojeť a jejím prostřednictvím ji přenesl na vlastní čepel nože, jak to děláme dodnes.              Každý takový přítlak způsobil v mikroskopickém měřítku tření rukojeti o část kamen-              ného nebo kovového nože, která v něm byla vložena (Rots et al. 2006). Protože rukojeť je              z tvrdého materiálu, vzniklé opotřebení je ploché, a tedy lesklé. Protože nůž je v rukojeti              pevně fixován, k otěru dochází na velmi malých ploškách, např. o délce 0,01 mm. Tyto ma-              ličké lesklé body na straně nástroje, která je naproti pracovní hraně, tak indikují právě              to, že nástroj byl vsazen do násady, i když ta se sama nedochovala (obr. 5).                 Pokud nástroj nebyl upevněn do násady a při pracovním pohybu se držel v ruce, při              dostatečném počtu opakování pracovního pohybu se v místě držení začal vyvíjet jiný              typ opotřebení, typický pro opakovaný kontakt s měkkými živočišnými tkáněmi (Rots              2010). I naše dlaň nebo prsty jsou schopny na kameni či kovu zanechat stopy (prehension              wear). A nemusí to vůbec trvat dlouho. Když se experimentálně oškrabují kůže kamen-              ným škrabadlem, obvyklá je frekvence 120–170 pohybů za minutu, takže během deseti              až patnácti minut se již začínají vytvářet stopy pozorovatelné ve velkých zvětšeních                                                   Obr. 5. Prostorově omezené a lesklé stopy opotřebení způsobené přítlakem na rukojeť. Neoli-              tický kamenný nožík, zvětšení 200×. Foto L. Kaňáková.                                                                                     15","mikroskopu. Pokud je náš nástroj z kosti nebo parohu, můžeme se také setkat s chemic-              kým poškozením povrchu kosti, které způsobuje kyselost lidského potu.                 Další stopy mohly vznikat tím, že byl při práci nástroj často odkládán na hrubý pod-              klad, používán jako ad hoc nástroj i k jiným účelům než je jeho hlavní funkce (asi jako              když v dnešní době kuchyňský nůž v nouzi použijeme jako šroubovák, ořezávátko na tužku              nebo se jím pokusíme něco vyšťourat z úzké škvírky) nebo je přechováván na hromádce              s dalšími nástroji. Všechny tyto náhodné kontakty vytvářejí různé škrábance (striace)              různých tlouštěk, profilu i trajektorie. Taková změť náhodných stop nám tak ukazuje,              jak se dotyčný o svoje nástroje staral, jak pro něj byly cenné, jestli je házel na jednu hro-              mádku nebo ukládal třeba do pouzder.                 Velké množství traseologických stop, které nesouvisí s funkcí artefaktů, vzniká také              během jejich transportu. Přestože nám to ani nepřijde, ale když s nějakým váčkem u pasu              plným nástrojů ujdeme jeden kilometr, způsobili jsme zhruba dva tisíce opakování stejného              pohybu těchto nástrojů nejen proti měkkým stěnám onoho váčku, ale také proti sobě na-              vzájem. Vznikají nám tak opotřebení způsobená kontaktem s tvrdými i měkkými materi-              ály. Od všech těch předešlých je odlišíme hlavně díky rozdílům v tom, na kterých částech              nástrojů se které vyvíjí. Záleží samozřejmě na typu zavazadla, jinak se pohybují šípy s ka-              mennými šipkami nesené v toulci, jinak malé nástroje a kousky suroviny volně poskaku-              jící v pasovém váčku a jinak vzácné bronzové sekery zabalené každá zvlášť do kusu kůže,              než jimi bylo zaplněno větší zavazadlo. Čím déle takový transport trvá, tím nápadnější              jeho stopy jsou. Když si ověříme rychlost vzniku opotřebení transportním experimen-              tem, můžeme rekonstruovat vzdálenost, po které předměty putovaly (Kaňáková 2020).                1.3  Studium ekonomických aktivit a sociálních struktur                Funkční stopy vznikly užitím artefaktu – odráží účel, k němuž byl artefakt využíván              (Hayden 1979), a poznání tohoto účelu může přinést důkazy o loveckých a sběračských              aktivitách, zemědělství, chovu zvířat a dalších aktivitách sociálních kultur. Například              stopy opotřebení na kamenných čepelích mohou odhalit, zda byly použity k řezání masa,              zpracování kůží nebo sklízení obilí, a to na základě jednotlivých stop, které jsou v kameni              obsaženy - nejen poškození hran, ale také lesky a další jemné změny povrchu (Hayden              1979; Odell 2004; Marreiros et al. 2015). Stejným způsobem dnes můžeme analyzovat              i bronzové artefakty. Například analýza organických zbytků na bronzových dýkách od-              halila, že tyto nástroje byly používány při porážce zvířat a zpracování masa, kostí a šlach              (Dolfini et al. 2023). Dýky tak sloužily nejen jako zbraně, ale také jako důležité nástroje              pro zajištění potravy. V kombinaci traseologické analýzy a analýz chemických jde poté              určit i konkrétní způsob technologie zpracování např. masa, která byla na vysoké úrovni.                 Analýza různých typů nástrojů a zbraní, a tím i jejich opotřebení, může odhalit spe-              cializaci v rámci společností, například zda existovali specializovaní řemeslníci, lovci či              válečníci. To přispívá k pochopení sociální struktury a stratifikace společnosti v minu-              lých kulturách. Ta se často odráží i v hrobové výbavě, respektive v jejím složení a boha-              tosti. Už na základě toho vidíme sociální strukturu v rámci jedné společnosti, ve které              jsou vyčleněni jedinci patřící do specializovaných skupin. Tito jedinci se v rámci komu-              nity specializovali na konkrétní činnost, takovou, která vyžaduje technologické znalosti              a empirické zkušenosti, a tudíž ji patrně nemohl ovládat každý člen společnosti. Tako-              vými činnostmi je např. technologie výroby, kterou nám dokládají např. kovotepecká                 16","vybavení, nebo boj, který je reprezentován přítomností zbraní. V rámci této kategorie je              pak sledována další vnitřní hierarchizace. U válečnických hrobů sledujeme např. spe-              cializaci lukostřeleckou, bojovníky s kopím či bojovníky se sečnými zbraněmi, ty nejbo-              hatší pak obsahují zbraně prestižní (sekeromlaty, meče; Havlíková – Krištuf 2017). Pro-              vedení traseologie na artefaktech nalezených v hrobech poté odkrývá další symbolickou              stránku společnosti, a to zda se jedinci pohřbívali s věcmi, které byly používány, nebo zda              šlo o předměty vyrobené čistě za účelem společensky předurčeného přidání do hrobu.                                           Obr. 6. Ukázka plánu hrobového kontextu a části hrobové výbavy ze střední doby bronzové              (převzato z Šabatová et al. 2020).                 1.4  Chronologická a kulturní analýza                Porovnáním stop opotřebení na artefaktech z různých archeologických vrstev nebo lo-              kalit lze sledovat vývoj technologií a postupů v průběhu času i prostoru. To pomáhá vy-              tvářet chronologii technologických inovací a kulturních změn. Sledování těchto trendů              a jejich změn či vazbu na prostor vykresluje pravěkou společnost jako složitý a komplexní              celek, který byl navzájem úzce propojen. Dálkové kontakty jsou doloženy už od doby ka-              menné a objevení mědi a následně bronzu jen umocnilo komunikaci napříč společnostmi.                 Archeologie často s artefakty pracuje čistě z typologicko-chronologického hlediska.              Nicméně, traseologická analýza v kombinaci s analýzami chemickými poukazuje na              možnou pestrost v rámci artefaktuální kultury. Analýza podobností nebo rozdílů, jak ve              stopách opotřebení na předmětech, tak v materiálech, ze kterých jsou předměty vyro-              beny, z různých geografických oblastí naznačuje kulturní kontakty a výměnu znalostí              mezi různými skupinami. Materiálové analýzy, jako je petrografie či prvkové složení slitin,              ukazují na různorodost využívání přírodních zdrojů, a to nejen místních, ale i z velkých                                                                                      17","dálek. Tento materiál i hotové artefakty pak nadále putují a nachází se v kontextech, kam              zdánlivě z hlediska kulturního úplně nemusí patřit. S porovnáním přírodovědných/che-              mických dat jednoho typu artefaktu z různých částí Evropy lze tedy odhalit (ne)standar-              dizované výrobní procesy (Hermann et al. 2020), prokázat, zda docházelo k distribuci              surovin, které byly poté zpracovávány lokálními tvůrci, nebo až hotových předmětů.                 Podobným prvkem, který poukazuje na místní tradici a lze jej označit za kulturní              znak, je výzdoba artefaktů. Traseologie se zabývá také tzv. „rukopisem“ výzdobných              motivů, tedy způsobem, jakým byly tyto motivy vytvářeny (Nørgaard 2018). Pomocí této              analýzy lze určit, zda výzdobu vytvořil jeden specializovaný jedinec s vysokou technic-              kou dovedností, nebo zda jde o nespecializovanou práci s nejednotnou technikou, tedy              různými osobami. V případě nespecializované činnosti je rukopis nejednotný a nedodr-              žuje přesné postupy.                 Tato analýza nás vrací k otázkám týkajících se nástrojů, které byly použity pro vy-              tváření výzdoby – jaké předměty byly k tomu využívány, jakým směrem byly vedeny, jaká              síla byla vyvinuta nebo pod jakým úhlem byl nástroj používán. Pozorovatelným jevem              bývá i únava ruky, která se projevuje postupným snížením přesnosti a vynaložené síly              při tvorbě výzdoby, což se odráží v nedbalosti finálních motivů.                                              Obr. 7. Detail rukopisu fragmentu bronzové spony, lok. Velké Bílovice (foto M. Košťál).                  1.5  Interpretační modely a experimentální archeologie               Interpretace identifikovaných stop není možná bez experimentální verifikace dat (Eren et              al. 2015) za pomoci tzv. experimentální archeologie, respektive rekonstrukce výrobních                 18","procesů a kulturních/sociálních událostí na základě kontrolovaných podmínek a po-              stupů (Coles 1979).                 Z dokumentace povrchu artefaktu lze „pouze“ konstatovat praktické (ne)užití arte-              faktu. Abychom mohli určit způsob a intenzitu používání daného předmětu v minulé              lidské společnosti, rozlišit opravy a vyloučit poškození z důsledků koroze, je nutné iden-              tifikované typy stop ověřit experimentálně. V prvním kroku se vyrobí přesné repliky              zkoumaných artefaktů, které se používají k vyčleněným činnostem (Coles 1979). Tyto re-              pliky se poté podrobí stejné traseologické analýze jako originální artefakty a zazname-              návají se vzniklé stopy, které zanechala konkrétní činnost. Tyto experimenty pak slouží              jako referenční rámec pro interpretaci stop na skutečných archeologických nálezech.                 Dnes existuje již celá řada studií experimentální archeologie v kombinaci s traseo-              logickou analýzou, jejichž výsledky lze aplikovat i v našem prostředí. Co však doposud              chybí, jsou experimenty týkající se celého životního cyklu artefaktu, včetně opakovaných              oprav a jejich vlivu na funkčnost i délku životnosti artefaktu, a jak se to projeví v traseo-              logické analýze. Stejně tak je důležité experimentálně sledovat postdepoziční procesy              a jejich vliv na dochování a interpretaci traseologických stop (např. Asryan et al. 2014).              U bronzových předmětů je to například i proces koroze v hrobových kontextech a její vliv              na stopy opotřebení, které dnes sledujeme (Horn – Holstein 2017, 98).                 Na základě traseologických analýz a experimentální verifikace jsou poté vytvářeny              modely, které pomáhají interpretovat, jak lidé v minulosti využívali své prostředí a jakým              způsobem vyráběli a používali nástroje. Cílem dalších experimentů je tyto modely potvr-              dit či vyvrátit a vytvářet případně modely nové.                                                Obr. 8. Experimentální užití bronzové kovadliny a kladívka. Prokovávání břitu sekery před              jejím experimentálním užitím, které zanechalo zřetelné fasety (foto J. Ježek).                                                                                     19","1.6  Použití moderní technologie                Principem traseologické analýzy je využití metod pokročilé mikroskopie a studium po-              vrchu při vyšším zvětšení. Pomocí světelné, digitální, elektronové a případně konfokální              mikroskopie lze detailně zkoumat mikroskopické stopy a zbytky na povrchu artefaktů.              Tyto technologie umožňují identifikovat specifické vzory a stopy opotřebení a poško-              zení, které jsou charakteristické pro určité činnosti. Digitální a optodigitální mikrosko-              pie v současnosti slouží jako plnohodnotný nástroj pro traseologickou analýzu artefaktů,              nicméně vždy záleží na materiálu, ze kterého je předmět vyroben. Pro některé suroviny              (například průsvitné nebo opalescentní) je světelná mikroskopie méně vhodná, nicméně              digitálním mikroskopem nelze pozorovat lesky či další stopy podobného typu. V případě              jantaru je nicméně digitální mikroskopie hlavním pomocníkem, stejně tak například              u skla. U předmětů, jejichž účel závisí na analýze poškození funkčních částí, jako jsou              ostří u nástrojů a zbraní, může digitální mikroskopie pomoci s dokumentací. Zde už se              jedná o plastické stopy, kde je důležitá informace 3D rázu.                 Nedílnou součástí je tedy využití i 3D analytických a vizualizačních metod. 3D skeno-              vání a analýza povrchových struktur poskytují detailní zobrazení stop opotřebení, což              umožňuje detailnější studium a archivaci těchto stop pro budoucí výzkum (např. Molloy              et al. 2016). Možnosti 3D technologií v archeologii jsou v současnosti nepopiratelné (Forte                                                    Obr. 9. Příklad traseologické mapy na bronzové sekerce ze starší doby bronzové; vizualizace              V. Nosek.                 20","2014), a proto je důležité, aby archeologizované artefakty podstoupily co nejvíce dostup-              ných analýz a metod dokumentace během různých fází svého zkoumání a uchovávání.              Pomocí metody SfM – structure from motion, která artefakt zachycuje v jeho přesné podobě,              můžeme tvořit i tzv. traseologické mapy na plnohodnotném virtuálním artefaktu (obr. 9).                 V rámci traseologie se v archeologii využívají i další pokročilé vizualizační metody              a formy dokumentace, jako například RTI – reflectance transformation imaging, která ar-              tefakt zachycuje během proměn světelného  prostředí, a díky tomu dokážeme odha-              lit strukturu morfologie povrchu. Používá se pro zvýraznění plastických stop, ale také              jemných mikroskopických rýh, které jsou často pozůstatkem po technologii výroby či              oprav. Vzhledem k tomu, že tato metoda zachycuje artefakt prostřednictvím dokumen-              tačních fotografií, umožňuje kromě zachycení geometrie objektu zájmu také postihnout              jeho texturu povrchu. Díky možnosti změny úhlu nasvětlení lze zvýraznit členitost re-              liéfu povrchu artefaktu a vykreslit a zdůraznit výzdobné prvky nebo zájmové stopy po-              škození. Při analýze povrchu lze tedy potlačit recentní či postdepoziční stopy a zaměřit              ty, které jsou středem zájmu.                1.7  Vztah k jiným analytickým metodám               Traseologie je metoda, která je často kombinována s dalšími analytickými metodami, jako              je chemická analýza, metalografie, petrografie, mineralogie nebo biomolekulární studie,              což poskytuje komplexnější obraz o minulých aktivitách a technologiích. Pro přesnou in-              terpretaci stop po používání, výrobě, opravách či zániku artefaktu a zasazení informace              do kontextu minulé společnosti, je nutné znát veškeré aspekty, které mají na vyhodnocení                                               Obr. 10. Mikrofosílie (mechovka neboli Bryozoa) v eratickém silicitu. Foto N. Císařová.                                                                                     21","dat vliv – vlastnosti materiálu/suroviny, provenienci suroviny, následná úprava předmětu,              stav dochování atd. Jelikož se jedná o proměnné, které jsou nad rámec archeologie, je              nutné využívat dostupné moderní technologie a metody především z oblasti přírodních              věd. Využívají se však i pokročilé matematické statistické metody.                 Zabýváme-li se artefakty z hlediska jejich funkce, nezbytně dojdeme také k posou-              zení samotného materiálu, z nějž jsou vyrobeny. U kamenných artefaktů můžeme ana-              lyzovat druh suroviny podle mikrofosilií (obr. 10), které se v hmotě některých z nich na-              chází, nebo podle vnitřní struktury (Přichystal 2009). Vývoj traseologických stop je totiž              odvislý od toho, jak je surovina tvrdá, rezistentní, jakou má velikost zrn atd. U různých              surovin tak opotřebení vypadá trochu jinak, nebo se rozvíjí pomaleji nebo rychleji.                 U keramiky je posouzení složitější, používáme metody petrografie a mineralogie ke-              ramiky a můžeme také měřit chemické složení. Petrografie keramiky se zaměřuje na po-              zorování struktury keramické hmoty v tenkém řezu neboli mikrovýbrusu, tedy plátku              silném jen 0,03 mm, který je vlepen mezi sklíčka a pozorován pod mikroskopem (Quinn              2013). Zaměřuje se na popis matrix, tedy samotné hlíny použité k výrobě, na to, jestli byla              výsledkem míchání více zdrojů, jak je propracována, homogenizována, jakou má barvu.              Důležitou součástí keramické hmoty jsou inkluze, větší částečky v základní matrix, které              mohou být její přirozenou součástí (pak jsou často zaoblené a mají nestejnou velikost –              frakci) nebo mohly být do hmoty přidány záměrně, za nějakým účelem (takové jsou čas-              těji ostrohranné a mívají podobnou velikost zrn, byly totiž před přidáním nadrcené). Nej-              běžněji jsou do keramické hmoty přidávána ostřiva, tedy zrníčka hornin, které mají příliš              plastickou hmotu zpevnit, aby lépe držela tvar, a také mají omezit její smršťování během              výpalu, aby nedocházelo k prasklinám. V pravěku se někdy do hmoty větších nádob při-              dávala lehčiva, organická rostlinná hmota, která během výpalu shoří a zanechá po sobě              drobné póry. Tím se snižuje hmotnost hotových nádob, což usnadňuje manipulaci. Naopak              ve středověku se často setkáme s přidáváním taviv, hornin, které zlepšují podmínky              výpalu, takže pro dosažení slinování není potřeba dosáhnout např. 1 200 °C, ale postačí              i nižší teplota, což je velmi ekonomické. Právě pozorování ve výbrusu, za použití polari-              zovaného světla a otočného stolku, umožňuje určit podle optických vlastností jednotlivé              minerály (obr. 11). To má další přínos v tom, že můžeme posuzovat tzv. provenienci, tedy              to, odkud z geologického hlediska pochází jak matrix, tak inkluze. Můžeme tak identifi-              kovat distribuční vztahy mezi oblastmi, kdy se hotová keramika buď sama o sobě, nebo              jako obal dováženého zboží, dostává mimo oblast svého původu.                 U bronzových artefaktů hraje znalost materiálu důležitou úlohu v interpretaci traseo-              logických stop a praktické funkce předmětu. Složení slitiny ovlivňuje mechanické vlast-              nosti předmětu a také jeho barvu. Analýzy prvkového složení například ukáží, zda arte-              fakty uložené v hrobech měly vlastnosti dovolující praktické používání, nebo se jedná čistě              o artefakty vyrobené za účelem milodaru, či zda u předmětu hrála klíčovou roli barva.              Obsah cínu v bronzové slitině, stejně jako přítomnost dalších prvků, jako např. arsen, mají              vliv na výsledný odstín slitiny. Čím vyšší obsah cínu, tím je slitina světlejší, arsen dodává              slitině zase stříbřitou barvu (např. Radivojević et al. 2018; Meller 2019). Toto zbarvení je              však na úkor vhodných vlastností a slitina je v tomto případě tvrdá a křehká. Prvková              analýza také podává informaci o možném původu suroviny (ložisku). Přesnější proveni-              ence suroviny však udávají analýzy poměrů izotopů olova, konkrétně poměry  207 Pb/ 204 Pb              a  206 Pb/ 204 Pb. Tyto analýzy spolu s koncentrací stopových prvků přispívají k diskusi o geo-              grafické provenienci použité měděné suroviny, tím dostáváme obrázek o ekonomickém              propojení jednotlivých oblastí a možných obchodních trasách.                 22","Obr. 11. Inkluze plagioklasu s typickým zdvojčatěním (twinning) – nápadné páskování – v ke-              ramické hmotě. Výbrus, polarizované světlo. Foto L. Kaňáková.                    Z hlediska traseologie bronzových předmětů je však nejdůležitější znalost obsahu              prvků, především množství cínu ve slitině, v kombinaci zpracování slitiny po jejím odlití.              Cín ve slitině určuje mechanické vlastnosti materiálu, z nichž jsou pro nás důležité přede-              vším tažnost či případná křehkost. Mechanické vlastnosti materiálu jsou poté ovlivněny              i zpracováním samotného předmětu, tedy například tvářením. Tváření za studena či za              tepla zvyšuje homogenitu slitiny a například také její tvrdost, a tudíž zlepšuje její mecha-              nické vlastnosti. To vše má poté vliv na tvorbu stop. Například zásek vytvořen na čepeli                                  Obr. 12. Ukázka metalurgických nábrusů a snímek optické metalografie na naleptaném nábrusu              se zvýrazněním jednotlivých zrn (foto M. Havlíková).                                                                                     23","stejnou silou i typem úderu bude hlubší a výraznější na meči, který prošel jen minimál-              ním vytvrzením čepele, než na meči, který byl vytvrzen výrazně. Na takovém meči by se              zásek, veden stejnou silou, mohl projevit jen minimálně (Havlíková – Ježek 2024). Vnitřní              struktura kovu a její změny se zkoumají na vyleštěném, naleptaném nábrusu kovu ode-              braného z předmětu (obr. 12). Změny ve struktuře, respektive narušení jednotlivých zrn,              zkoumáme pomocí optické metalografie za využití vyššího zvětšení.                   Metalografie je věda, která studuje vnitřní strukturu kovu a slitin a jejímž cílem je                zviditelnění  jednotlivých zrn (struktur) a jejich následné pozorování pomocí speciál-                ních mikroskopů (Scott 1991,  57). Pozorování struktury je obvykle kombinováno s mě-                řením její tvrdosti pomocí tvrdoměrů (Hložek 2008, 123). Je to jedna z komplexních                metod využívající chemické a metalografické zkoumání (SEM, XRF, XRD, AAS a jiné                analytické metody), která přibližuje technologii výroby historických artefaktů, určuje                původ použitých materiálů a také mapuje povrchové úpravy a výzdoby historických                artefaktů, případně například důležitost barvy při zpracování kovů  (Berger 2012;                Ling et al. 2012, 2014, 2019; Kuijpers 2013, 2018a,b; Mödlinger et al. 2017; Ottenwel-                ter et al. 2014; Radivojević et al. 2018; Scott 2012). Analýza materiálu zahrnuje také                různé nedestruktivní technologie zobrazování vnitřních struktur a konstrukcí his-                torických artefaktů (jako je například RTG a CT), které pomáhají pochopit samotný                způsob jejich výroby (Korený et al. 2021).                                                        24","","","2.  TRANSFORMACE                    ARCHEOLOGICKÝCH DAT                            Archeologické prameny nedokáží rekonstruovat celou škálu činností, které byly vy-              konávané našimi předky (tehdejší živou kulturu). Představme si, že za několik tisíc let              budou archeologové zkoumat pozůstatky soudobé vesnice. Najdou zbytky budov, silnic,              nádobí, nástrojů nebo možná i některých elektronických zařízení. Tyto hmotné artefakty              jim poskytnou informace o naší technologii, architektuře a některých aspektech každo-              denního života. Nicméně, bez přístupu k našim digitálním datům, písemným pramenům              a nehmotným kulturním projevům by měli potíže pochopit naši kulturu v plné šíři. Na-              příklad by jen těžko mohli interpretovat naše společenské normy, naše hodnoty nebo po-              litické názory. Archeologie se totiž zabývá především hmotnými artefakty, ale velká část              kultury je nehmotná. Způsoby myšlení, víra, zvyky, jazyk a sociální vztahy se v archeo-              logických nálezech odrážejí jen částečně. Můžeme odvodit určité vzorce chování na zá-              kladě materiálních pozůstatků, ale mnohé aspekty každodenního života a společenské              dynamiky se mohou ztratit.                   Archeologické prameny                Jsou všechny předměty a soubory předmětů, které nesou nějakou nepsanou infor-                maci o minulém lidském světě (Neustupný 2007b, 11). Patří sem tedy nástroje, zbraně,                nádoby, šperky, oblečení a další předměty každodenního života (artefakty) a také tzv.                ekofakty zahrnující různé druhy přírodních materiálů, které jsou nalezeny v archeo-                logických kontextech a poskytují informace o prostředí a lidských aktivitách (pyly,                semena, zvířecí kosti, uhlíky, půda atd.). K archeologickým pramenům zařazujeme také                veškeré nálezové okolnosti artefaktů, protože výrazně ovlivňují kvalitu i množství do-                chovaných informací. Například se jedná o vztahy mezi jednotlivými artefakty, eko-                fakty a místem jejich nálezu, nebo o podmínky, které panovaly  během jejich exkavace.                   Archeologové rozlišují množství faktorů, které způsobují redukci (úbytek), trans-              formaci (přeměnu) či absenci archeologických pramenů. V první řadě se jedná o pod-              mínky k dochování konkrétních typů materiálů, ne všechny materiály se totiž za-              chovávají stejně. Organické materiály často podléhají rozkladu, zatímco kovové              předměty, keramika nebo kamenné artefakty přežívají déle. To může vést k tomu, že              máme zkreslený obraz toho, co lidé v minulosti používali, protože zůstávají hlavně              odolnější materiály.                                                                                     27","Aktuální míra poznání je důležitým faktorem pro správnou interpretaci, protože ovliv-              ňuje to, jak si archeologové skládají obraz o minulosti. Mnoho archeologických lokalit              je objeveno náhodně, především při stavebních projektech a zemědělských pracích, což              znamená, že archeologové nemají plnou kontrolu nad výběrem míst k výzkumu. Další              lokality jsou zkoumány selektivně na základě očekávání, že přinesou významné nálezy              (například osídlení nebo pohřebiště), zatímco méně nápadné nebo obtížně dostupné ob-              lasti mohou být ignorovány.                                                      Tafonomické procesy                 Těžké               identi kovat                                 Biocenóza    Tanatocenóza   Subfosilní                                                             soubor                 Těžké          Prostředí               interpretovat                                      Smrt, modi kace                                        prostředím                                                           Modi kace při    Vyzvednutý                                                            exkavaci          soubor                                                   Odložení artefaktu                                                                     Transformace artefaktu                 Zdroje/                 suroviny        Artefakty                        Výroba           Využívání artefaktu  Archeologizace                                  Živá kultura                Obr. 13. Schematické znázornění transformace živé kultury a biocenóz (dle O´Connor – Evans              2005, 69).                     Je nutné si uvědomit, že počátek archeologického pramene (ekofaktů i artefaktů)              začíná u jeho života, výroby či používání, ať už se jedná o živé tvory či funkční nástroje              (živá společenstva a kultury). Materiální kultura (artefakty) zaniklých populací se v prů-              běhu své existence mohly dynamicky proměňovat. Nástroje se opotřebovávaly a tupily,              byly opravovány, někdy předělány na nástroj jiného tvaru a funkce, někdy byly jejich              zlomky ještě druhotně používány. Někdy se dokonce po staletích i tisíciletích staré ná-              stroje sbíraly a znovu používaly. K popisu a rekonstrukci těchto transformací slouží ar-              cheologům teorie formačních procesů, které zahrnují  všechny přírodní a kulturní me-              chanismy, které ovlivňují vznik, změnu a zachování archeologického záznamu od chvíle,              kdy artefakty, struktury nebo jiné důkazy lidské činnosti vznikly, až po jejich objevení              archeology (Schiffer 1987).                 28","Formační procesy lze rozdělit do tří hlavních kategorií: kulturní procesy,  pří-              rodní procesy a jejich kombinace. Kulturní procesy zahrnují všechny lidské aktivity,              které přispěly ke vzniku nebo  transformaci archeologických pramenů. Tyto procesy              mohli lidé vykonávat záměrně i nezáměrné jako např. vytváření  a destrukce arte-              faktů a staveb, recyklace, transport materiálů a artefaktů či zacházení s odpadem.              Přírodní procesy mohou archeologické prameny zachovat, poškodit nebo přemístit.              Může se jednat o různé typy narušení či porušení archeologických pramenů jako je              odplavení a naplavení zeminy při povodních, odkrytí či zakrytí erodovanou půdou,              jejich porušení činností živočichů a rostlinami (norování hlodavců, kořeny stromů              nebo mikrobiální rozklad). Různé formační procesy často působí společně a jejich              vlivy se prolínají. Například pohřební místo vytvořené lidmi (kulturní proces) může              být následně ovlivněno přirozenými podmínkami půdy, které ovlivní zachování              kostí nebo artefaktů (přírodní proces). Porozumění formačním procesům je zásadní              pro správnou interpretaci archeologických záznamů, protože umožňuje archeolo-              gům rozlišit mezi artefakty, které byly nalezeny na původním místě (in situ), a těmi,              které byly přemístěny; identifikovat postdepoziční změny, které ovlivnily stratigra-              fii nebo zachování materiálů a rekonstruovat podmínky, za kterých došlo k uložení              archeologických materiálů, a tím lépe pochopit vztah mezi lidskou činností a okol-              ním prostředím.                 Jako archeologové zkoumáme výsledky formačních procesů v podobě transformací              archeologických pramenů, které jsou výrazně selektivní (platí pro kulturní i přírodní              příčiny). Mění se samotné prameny, jejich bezprostřední okolí a také jejich vzájemné              vztahy. Pro konkrétnější představu uvedeme několik typických příkladů. Nejrych-              lejší změny probíhají vlivem dekompozice organických materiálů. Mrtvé tkáně podlé-              hají rozkladu, kosti, které původně byly spojeny svaly, kůží a chrupavkami, se od sebe              rozvolní a posunou. Tlak zeminy nebo pád příkrovu poté, co zetleje třeba dřevěný strop              pohřební komory, způsobí rozlomení nádob a jiných artefaktů. Dekompozice neprobíhá              sama o sobě, podílí se na ní půdní edafon, který do hrobu proniká a ovlivňuje docho-              vání většiny typů materiálu. Po delší době začínají kamenné i kovové artefakty patino-              vat, může se spustit koroze, která změní podobu předmětu. Do hrobových komor ná-              hodně pronikají hlodavci a jiná zvířata, přemisťují kosti i artefakty a mění chemismus              půdy. Z různých kulturních důvodů jsou některé hroby po čase znovu otevřeny lidmi              a dochází k narušení původního kontextu. Změna v přístupu kyslíku, vlhkosti, ode-              brání nebo poškození části hrobového celku, to vše se opět podepíše na tom, jaká data              se nám nakonec zachovají a jaká nikoli. Rovněž kulturní formační procesy jsou selek-              tivní, protože každá lidská kultura určovala, jakou podobu jejich hmotná i nehmotná              kultura bude mít, např. daná společnost vytváří svoje pohřební zvyklosti (pohřební              ritus), což jsou ustálená pravidla o tom, jak má být zesnulý uložen, upraven a vybaven,              takže se v hrobě nemusí odrážet život konkrétního jedince, ale konkrétní komunity,              která jej pohřbívala.                 Neopomenutelnou vlastností transformace archeologických pramenů je proto              entropie, kdy od uložení pramene narůstá množství ztracených informací, tento proces              je nevratný (Neustupný 2007a, 50). Transformaci živé kultury lze demonstrovat sche-              maticky (a tudíž i notně zjednodušeně), stejně jako transformaci zaniklého přírodního              prostředí. Obr. 11 naznačuje milníky, kdy dochází ke ztrátě nebo degradaci informací              týkajících se vzniku a fungování artefaktů a života organismů až po jejich zánik (de-              tailně k archeologické transformaci obr. 14).                                                                                     29","Tafonomie                Také v archeologii se můžeme setkat s pojmem tafonomie. Jedná se o termín pře-                vzatý z paleontologie  (Yefremov 1940). Tafonomie  se zabývá procesy ovlivňujícími                organické a anorganické materiály od okamžiku jejich vzniku až po jejich objevení                jako součást archeologického nebo paleontologického záznamu. Tento obor se pri-                márně zaměřuje na studium toho, jak se fosilie, kosti, rostlinné zbytky, sedimenty                nebo artefakty mění pod vlivem různých přírodních a kulturních faktorů. V rámci                tafonomie se zkoumají tři hlavní kategorie procesů: biotické, abiotické a antropo-                genní. Biotické procesy zahrnují vlivy organismů, jako je rozklad způsobený bakte-                riemi, houbami nebo činností zvířat, například hlodáním kostí. Abiotické procesy                zahrnují fyzikální a chemické vlivy prostředí, jako jsou eroze, sedimentace, oxidace                nebo vliv teploty a vlhkosti. Antropogenní procesy zahrnují činnosti lidí, například                pohřbívání, rituální manipulace s těly, recyklace materiálů nebo záměrné ničení.                   Tafonomie  pomáhá pochopit, jak se materiály dochovávají a jak se mohou během                času měnit. Umožňuje interpretovat, zda byly nálezy na místě původního uložení                (in situ), nebo byly přemístěny přírodními nebo lidskými aktivitami. Dále pomáhá                odlišit stopy po přírodních procesech od lidských zásahů, například zda byly kosti                zvířat rozlámány přírodními vlivy nebo při zpracování masa člověkem. Tafonomie                si ale neklade za cíl rekonstruovat původní podobu živé kultury.                    Materiály, z nichž jsou artefakty a ekofakty složeny, hrají klíčovou roli v jejich docho-              vání na archeologických lokalitách. Různé materiály podléhají odlišným rozkladným pro-              cesům a jejich schopnost přečkat tisíce let je závislá na celé řadě faktorů, jako jsou kli-              matické podmínky, půdní prostředí, chemické složení materiálu, mikrobiální aktivita              a fyzikální faktory.                 Různé materiály používané pro výrobu artefaktů mají rozdílnou trvanlivost a schop-              nost se zachovat v archeologickém záznamu. Kámen je velmi odolný materiál, který se              dobře zachovává po tisíce let. Kameny mohou být ovlivněny erozí, pohybem zeminy a fy-              zickým opotřebením, ale obecně mají velkou odolnost vůči většině rozkladných procesů.              Keramika je velmi odolný materiál, který se dobře zachovává. Keramické nádoby a střepy              jsou často jedny z nejběžnějších nálezů na archeologických lokalitách. Keramika je ovliv-              něna hlavně mechanickým poškozením, například praskáním nebo lámáním, ale samotný              materiál nepodléhá biologickému rozkladu. Kovy jako měď a bronz jsou relativně odolné              vůči rozkladu, ale podléhají korozi. Měděné a bronzové artefakty (například nástroje,              zbraně a šperky) mohou být zachovány, pokud nejsou vystaveny příliš agresivním chemic-              kým látkám v půdě. Železné artefakty jsou náchylnější ke korozi než bronz a měď, zvláště              v prostředí s vysokou vlhkostí nebo přítomností kyslíku a solí. Železná koroze může vést              k úplnému zničení železných předmětů v některých půdních podmínkách. Zlato je mimo-              řádně stabilní a odolné vůči korozi, proto se zachovává ve skvělém stavu i po tisících letech.                 Organické materiály, jako jsou dřevo, textil a kůže, se velmi obtížně zachovávají. Jsou              náchylné k rozkladu kvůli působení mikroorganismů, hub a hmyzu a rozkládají se rych-              leji za přístupu vzduchu. Dochování organických materiálů je možné pouze v extrémních              podmínkách, jako jsou velmi suché oblasti (pouště), zamrzlé prostředí (arktické oblasti)              nebo anaerobní prostředí (rašeliniště, zvodnělý sediment). Kosti a zuby jsou složeny pře-              vážně z minerálních látek (hlavně fosfátů v podobě hydroxyapatitu) a jsou poměrně odolné                 30","Příčiny                      Transformace                       Zánik živé kultury           Ztráta pozorovatelného účelu artefaktů                      Různá délka osídlení areálu  (Primární) kumulace artefaktů a komponent                                                   Redukce počtu artefaktů                      Různý počet a velikost                   Depoziční  zahloubených objektů v areálu  Redukce počtu komponent podle funkce                                                   a období                      Různé vlastnosti (trvanlivost)                                                   materiálů                      artefaktů                    Redukce počtu artefaktů podle odolnosti                                                   Redukce počtu komponent podle funkce                                                   a období                      Historické využití krajiny,    Zánik/překrytí komponent                      eroze a akumulace                      Subrecentní                  Částečná destrukce komponent (vznik                      a recentní zemědělství       povrchových souborů)                   Postdepoziční                   kumulace artefaktů                                                   Prostorové posun, příp. (sekundární)                                                   Kvantitativní změny (redukce, kumulace)                                                   počtu artefaktů:                                                   •  Dlouhodobé (desítky let)                                                   •  Střednědobé (osevní cyklus)                                                   •  Krátkodobé (1 rok)                      Stavební činnost, meliorace  Zánik lokalit                                                   Transfer ornice, vznik pseudolokalit                       Intenzita výzkumu            Kvantitativní (prostorová, chronologická)                   Výzkumové  Metoda terénní práce                                                   Nereprezentativnost dat                      Zkušenost osob provádějící výzkum                      Typologická výraznost artefaktů               Obr. 14. Archeologické transformace a jejich příčiny (dle Kuna 2007, 98).                   vůči fyzikálnímu poškození. Zuby jsou ještě odolnější než kosti, a to díky ochranné vrstvě              skloviny na povrchu. Kosti jsou náchylné k rozkladu v kyselých půdách, kde se minerální              složky rozpouštějí. V neutrálních nebo alkalických půdách se kosti lépe zachovávají. Do-              chování kostí může být také ovlivněno přítomností mikroorganismů a fyzickým rozkla-              dem. Pyl je velmi odolný a může se zachovat ve vrstvách půdy nebo v jezerních a rašelin-              ných sedimentech po tisíce let. Pylová analýza je důležitým nástrojem pro rekonstrukci              minulého prostředí. Semena mají tendenci se dobře zachovat, zejména pokud jsou zuhel-              natělá při požárech, což jim poskytuje ochranu před mikrobiálním rozkladem. Pokud však              nejsou zuhelnatělá, jsou velmi náchylná k rozkladu v půdě. Uhlíky, které vznikají během              požárů nebo při spalování dřeva, se velmi dobře zachovávají, protože jsou odolné vůči dal-              šímu rozkladu (obr. 15).                                                                                     31","Druh ekofaktu/   Vhodný typ               přírodního faktu  sedimentu         Získané informace               Půdy, sedimenty  všechny            formování uloženiny (např.                                                   geomorfologické procesy), paleoklima               Půdní            půda               identifikace stok, jímek, odpadových areálů               mikroorganismy               Fosfáty          všechny            identifikace výrobních a odpadových                                                   areálů, stájí, hnojení               Magnetická       všechny            rekonstrukce klimatických poměrů               susceptibilita                      a činností člověka projevujících se               sedimentu                           zvýšenou erozí               Pyl              pohřbené půdy,     charakter vegetace, využití krajiny, klima,                                podmáčené sedimenty,  strava                                vodní prostředí,                                anoxické prostředí               Fytolity         všechny            charakter vegetace, využití krajiny, klima,                                                   strava                Rozsivky         vodní              salinita, čistota vody, klima               Nezuhelnatělé    podmáčené půdy     charakter vegetace, využití krajiny, klima,               makrozbytky (listí,   a sedimenty, vodní,   strava, technologický materiál               semena, mechy,   anoxické prostředí               hmyz)               Zuhelnatělé      všechny            charakter vegetace, využití krajiny, klima,               makrozbytky (zrna,                  strava, technologický materiál, obchod,               plevy, hmyz, uhlíky)                procesy sklizně a zpracování úrody               Dřevo            vlhké/vodní, anoxické   dendrochronologie, klima, palivo, stavební                                prostředí          materiál, technologie                Perloočky        vodní              klima, čistota vody               Suchozemští      zásaditý           charakter vegetace (např. les vs. bezlesí),               měkkýši                             klima, geochemické vlastnosti prostředí               Mořští měkkýši,   zásaditý          strava, obchod, sezonalita               korýši               Rybí kosti, šupiny  zásaditý s neutrální   strava, rybářství, sezónní aktivity                                reakcí                Ptačí kosti a kosti   zásaditý s neutrální   přirozená fauna, klima, ekologie, strava,               malých obratlovců  reakcí           nemoci, řemesla, sociální status               Kosti velkých    zásaditý s neutrální   přirozená fauna, klima, ekologie, strava,               obratlovců       reakcí             nemoci, řemesla, sociální status                Obr. 15. Sumarizace základních druhů ekofaktů a přírodních faktů zachycovaných při archeo-              logických výzkumech  (dle Kuna 2007, 112).                  32","","","3.  VÝVOJ TRASEOLOGIE METODOU                    POKUS OMYL                                 Traseologie je metoda s velmi dlouhým a spletitým vývojem. V jeho průběhu se střídaly              fáze nadšené aplikace s fázemi deziluze a hledáním cesty z metodologických slepých              uliček. Proto je i pro současnou praxi poučné se s dějinami metody krátce seznámit, aby-              chom se již překonaných chyb snáze vyvarovali.                3.1  Makroskopická pozorování a komparace                První laičtí archeologové se zabývali svými hmotnými nálezy – artefakty – zprvu jen sbě-              ratelsky. Těšilo je je mít, vystavovat a představovat si, jak jsou asi staré. Tomu, jak byly              vyrobené, nebo jak a k čemu se používaly, se archeologie jako věda dostala až v pokro-              čilém 20. století. Ale vývoj vždy posouvají dopředu mimořádné osobnosti, které před-              běhly svou dobu. Zpočátku badatele nejvíc zajímaly kamenné nástroje, jejichž podoba se              od nástrojů, které v té době znali, nejvíce lišila. Antikvář Sven Nilsson vytvořil v letech              1838 až 1843 klasifikaci skandinávských kamenných nástrojů založenou na obecné po-              dobnosti s moderními kovovými a dřevěnými nástroji  (Olausson 1980, 48). Jacques Bou-              cher de Perthes charakterizoval v letech 1847 až 1865 typologickou terminologii kamen-              ných nástrojů z oblasti francouzské Sommy, která vznikla díky  porovnání s kamennými              nástroji současných předindustriálních společností a současným kovovým materiálem.              Když roku 1868 Andreas Peter Madsen (Dánsko) studoval kamenné srpy, přemýšlel, kde              a proč se na nich vzal onen známý srpový lesk. Správně usoudil, že je to stopa používání,              a zvažoval možnosti jak zjistit, který materiál je způsobil. Pokud víme, první sklizňový              experiment s kamennými srpy provedl Flaxman Charles John Spurrell (Británie) roku              1892 a Madsenovu hypotézu ověřil a potvrdil. Identifikoval obilniny jako jediný materiál,              který způsobuje tento typ makroskopicky viditelného lesku, skoro 60 let před tím, než              se na kamenné srpy někdo podíval mikroskopem a mohl charakteristické znaky jejich              sklizňového opotřebení zdokumentovat.                 Dnes již víme, že stejně intenzivní lesk na kamenných nástrojích mohou způsobit              i jiné materiály, a víme také přesně proč. Hlavní příčinou je vysoký obsah silikátových              minerálů v obilných stéblech. Stejné se vyskytují i ve stoncích kopřiv a v některých tro-              pických dřevech (Gijn 2010, 68). Lesk ale vzniká i řezáním drnu (Gijn 1988; Gijn 1999),                                                                                     35","kterým se v některých částech Evropy v pravěku pokrývaly střechy. Je to proto, že také              kombinace minerálních zrn v půdě, v níž drny koření, a chemického vlivu travních šťáv,              je dostatečně abrazivní, aby způsobila lesk, který vidíme pouhým okem.                 Důležité je, že tito nadšenci měli brzy své následovníky, kteří jejich poznatky dále roz-              víjeli. Tak jako vždy, když člověk objevuje nové jevy a způsoby, provázela tuto cestu řada              omylů a chyb, kvůli kterým byla metoda střídavě nadšeně propagována i zatracována.              Také John Evans (Velká Británie) se inspiroval nástroji známými z etnografických pozo-              rování. Výhodou etnografie bylo to, že badatelé mohli vidět nástroje přímo při jejich po-              užívání. Odtud již nebylo daleko k tomu, takové používání napodobit. Když si John Evans              (Evans 1872, 279) na kamenných artefaktech všimnul lineárních stop (tzv. striací), zahá-              jil cílené experimenty, které byly prováděny na různých materiálech (dřevo, kost, paroh,              kůže) a následně zkoumal opotřebení pracovních hran a vznik dalších pracovních opo-              třebení  (Spurrell 1884, 1892).                                                Obr. 16. Srpový lesk makroskopicky patrný na neolitických srpových čepelkách.              Foto L. Kaňáková.                     Experimentování bylo dobově přitažlivé, vítězství vědy bylo koncem 19. století osla-              vováno. André Vayson (Francie), který roku 1920 ověřoval platnost Spurrellova sklizňo-              vého experimentu, se nadšen úspěchem vrhl na další experimenty, různé materiály a čin-              nosti. Tak jak bylo v oné době a jeho společenské vrstvě zvykem, neprováděl například              experimenty sám ručně, ale používal mechanizovanou práce. Strojové opotřebení ale              vypadá úplně jinak než opotřebení způsobené lidskou rukou, které je méně rovnoměrné,                 36","projevuje se na něm únava, změny pracovní polohy, chyby a nepřesnosti. Protože zkou-              šel různé věci a přístup často měnil, aniž jej pečlivě dokumentoval, jeho výsledky neměly              valnou cenu. Samozřejmě ve své době mohl opotřebení pozorovat jen pouhým okem, tedy              viděl jen makroskopické stopy.                 Eliot Cecil Curwen (Curwen 1930) používal již jen o něco málo později lupy s malým              zvětšením. Prováděl srovnávací experimenty s různými typy materiálů a ve vztahu k ar-              tefaktům a své postupy písemně i fotograficky dokumentoval (obr. 17). Traseologické              studie se tak pozvolna stávaly archeologickou metodou.                                                    Obr. 17. Fotografie C. Curwena (1930) pořízené přibližně v měřítku 2×. Úštěp srpu z lokality              Tel-el-Obeid (Irák) s typickým obilným leskem (A) a experimentální štípaná industrie použí-              vaná k řezání  slámy (B). Současné mikrofotografie opotřebení způsobeného žatvou obilí ve              zvětšení 200× (C) a řezáním dřeva (D). Foto L. Kaňáková.                 3.2  Nástup mikroskopie ve studiu stop opotřebení                Malá zvětšení se používala ke studiu pracovních hran kamenných a později i kovových              a kostěných nástrojů již v předválečném období. Zvětšení, jaké poskytuje běžná lupa (do              10×) nebo stereomikroskop (do 50–70×), umožňují vidět především opotřebení způso-              bená rázným kontaktem s tvrdými materiály, které vytvoří mikrofrakturu. V tehdejším              Sovětském svazu ale ukrajinský archeolog Serhij Olexandrovič Semenov začal používat                                                                                     37","nový typ mikroskopu, který dosahoval až 180násobného zvětšení. Takovým zvětšením              se již dala pozorovat opotřebení způsobená měkkými organickými materiály, které mo-              difikují pracovní hranu nástrojů méně nápadnými způsoby, zejména pozvolným ubývá-              ním a zaoblováním.                 Roku 1947 Semenov objasnil a následně knižně vydal (Semjonov 1957) své převratné              výsledky a základní metodologické principy traseologie. Bohužel ruskojazyčná publi-              kace se přes železnou oponu i jazykovou bariéru do širšího povědomí nedostala a toto              zásadní dílo zůstalo neznámé západnímu světu až do roku 1964, kdy konečně vyšlo ang-              licky pod názvem Prehistoric Technology (Semenov 1964). Semenov mezitím samozřejmě              svou metodu dále rozvíjel, založil laboratoř a získal následovníky.                 Semenov využíval makroskopiské i mikroskopické pozorování, vyráběl repliky ka-              menných nástrojů a používal je pro různé činnosti, aby výsledná opotřebení mohl srovnat                                                             Obr. 18. Jaké nástroje používáte např. při práci na zahradě? Jsou na nich viditelné nějaké stopy?              Ve 30. letech si Serhij Olexandrovič Semenov poprvé všímá, že na dnešních nástrojích využí-              vaných pro zemní práce (lopaty, krumpáče) zůstávají jasné stopy, a začal je systematicky zkou-              mat také na archeologických nálezech z kosti, kovu a kamene. Foto R. Bíško.                 38","s těmi, která nalezl na artefaktech (funkční experimenty). Zohledňoval již vliv různých              typů kamenných surovin a také archeologický kontext nálezu, tedy to, jaký vliv na do-              chování opotřebení měly děje probíhající během uložení v zemi, tzv. postdepoziční pro-              cesy. Prováděl podrobnou dokumentaci, později také prostřednictvím mikrofotografie.                 Jeho experimentálně-traseologická laboratoř při Ruské akademii věd se stala cen-              trem traseologických studií v Sovětském svazu a později v Rusku. Vzešla odtud i tra-              seoložka Galina Fedorovna Korobkova, která rozvíjela Semenovovu metodu zejména              pro neolitické kamenné nástroje (Korobkova 1969, 1987, 1994). V totalitních společnos-              tech je však celkově rozvoj humanitních věd výrazně limitován, a proto žádný z dal-              ších ruských traseologů nijak výrazně do rozvoje metody a traseologického poznání              nezasáhl. Stejně znevýhodněné byly i ostatní země východního bloku, kde se metoda              vůbec neuplatnila a byla zde dokonce zpochybňována ještě dlouho po návratu demo-              kratické společnosti.                 Když však v roce 1964 padly  Semenovovy metody a poznatky na úrodnou půdu zájmu              anglofonních badatelů, velmi rychle byla zavedena napříč světovými centry výzkumu              kamenné industrie. Používání mikroskopu s velkým zvětšením se všeobecně rozšířilo.               Pokud shrneme ta nejzásadnější zjištění, pak jsou následující:                 ▪  Pro pozorování ve velkých zvětšeních je zásadní podmínkou odraz kolmo dopadají-                 cího světla. To, jakým způsobem se světlo odráží zpět do okulárů, určuje nejen tvr-                 dost materiálu, který na nástroji stopy zanechal, ale také jeho tuhost či flexibilitu,                 trajektorii pracovního pohybu a mnoho dalších detailů.                 ▪  Zcela zásadní je dobře dokumentovaná a systematická experimentální verifikace.                 ▪  Základní typy mikrostop tvoří striace, zaoblení, vyhlazení, odrcení a mikrofraktury                 (dlouho zavádějícím způsobem nazývané pseudomikroretuš).                 ▪  Striace, pokud tvoří stejnosměrné svazky, jsou jasným indikátorem trajektorie pra-                 covního pohybu.                 ▪  Pokud jsou striace jednotlivé a všesměrné, jsou spíše důsledkem náhodných kon-                 taktů, takže vypovídají o tom, jak bylo o nástroj pečováno, jestli byl před náhodným                 poškrábáním chráněn, nebo ne.                 ▪  Lesk není mikrostopa, je to jen její optický projev.                 ▪  Čím byla hrana víc vystavena plynulému třecímu kontaktu s tvrdým materiálem, tím                 plošší byla plocha opotřebení; tím silnější byl také lesk, protože od rovné plochy se                 všechno světlo odráží zpět, zatímco zaoblená plocha jej při odrazu rozptyluje.                 ▪  Základem vývoje různě intenzivního lesku je tedy to, jak který materiál pracovní                 hranu zaobluje (rounding) a vyhlazuje (polishes).                  Krátce předtím (1960), než byla Semenovova metoda publikována v zahraničí, začala              být na západě používána metoda makrofraktur, která navázala na předválečné a pová-              lečné pozorování makroskopicky nebo pod malým zvětšením viditelného opotřebení hran.              Takové opotřebení umožňuje identifikovat srpy a také artefakty, které se dostávaly do              rázového kontaktu s tvrdým materiálem, jako jsou dlátka, některé nože nebo šipky a jiné              projektilové hroty. V té době již probíhal velký boom tzv. nové archeologie Lewise Bin-              forda, v jejímž metodologickém rámci se funkční analýza (kam traseologie logicky spadá)              stala zcela esenciálním zdrojem informací. Po seznámení se s pozorováním pod velkým              zvětšením začaly být obě metody používány živelně a obě tak byly aplikovány s proble-              matickými a nesystematickými výsledky. To bylo pochopitelně neuspokojivé.                                                                                     39","Procesuální archeologie                V západní Evropě a Americe se zájem společnosti v reakci na zvěrstva války obrátil                k sociologii a psychologii s cílem pochopit procesy probíhající v lidských společnos-                tech a identifikovat okolnosti, které by dalšímu podobnému vývoji zabránily. Také                archeology začalo přitahovat studium toho, jak lidské společnosti fungovaly v mi-                nulosti. Zájem se ze samotných artefaktů obrací na lidské jedince v jejich pozadí, na                lidi, kteří je vyráběli, používali a zanechávali v místech, kde žili. A tak se pod vlivem                rozvoje všeobecného zájmu o procesy fungování lidské společnosti v 50. letech začíná                formovat pařížská škola Operačních řetězců a jen o málo později v 60. letech v se-                verní Americe tzv. nová archeologie. École de Chaînes opératoires se zaměřila ze-                jména na výrobní proces a zabývala se experimentálním štípáním (François Bordes)                a napodobováním výrobních sekvencí paleolitických jader a zpětným skládáním (re-                fitting). Postupně se také zaměřila na všechny fáze pomyslného života artefaktů, na                identifikaci nejen toho, jak a proč byl artefakt vyroben, ale také zda byl poškozen,                opraven, recyklován a jak a proč byl vyhozen (skartován) a jak se dostal na místo,                kde byl později archeology objeven. Nová archeologie se zaměřila na širší kulturní                procesy, v nichž artefakty hrály svou ekonomickou nebo jinou roli spíše než na popis                a rekonstrukci dějin. Souhrnně se těmto inovativním trendům říká procesuální ar-                cheologie. Zdůrazňovala používání analytických metod, testování hypotéz a kvan-                titativních analýz k pochopení lidského chování a systémů v minulosti. Například                Lewis Binford se zaměřoval na funkční analýzu „kuchyňského odpadu“, jako jsou                kosti zvířat. Pomocí studia současných paleo-společností (etnoarcheologie) definoval                a v archeologickém záznamu identifikoval tzv. butchering sites, krátkodobé lovecké                tábory, kde byla velká lovná fauna rozbourána a odpad ponechán na místě. Analy-                zoval, jak různé činnosti zanechávají na kostech specifické stopy, což se stalo zákla-                dem moderního studia stop po řezání, lámání kostí a dalších manipulacích, což do-                kládá, jak lidé lovili, zpracovávali zvířata a využívali jejich maso a kosti (Binford 1981).                 V 70. letech se traseologická metoda rozštěpila do dvou nepřátelských táborů, mezi nimiž              bujela značná řevnivost a vzájemná dehonestace.                 ▪  LPA (low-power analysis) → pokračovali v metodě makrofraktur s využitím malých                 zvětšení do 60×, tato metoda dominovala zejména v severní Americe.                 ▪  HPA (high-power analysis) → následovali Semenovovu metodiku (vyhlazení – striace –                 zaoblení) ve zvětšeních 200–400×, zejména v Evropě.                  V rámci LPA (Tringram 1974, Odell – Odell-Vereecken 1980) byl pokrokem široký záběr              experimentů s pečlivou dokumentací, včetně záznamu o způsobu držení nástroje, úhlu              kontaktu, úrovně pracovního přítlaku a všech poškození vzniklých při nehodách (akci-              dentální). Výsledky vycházely dobře v experimentech, ale u artefaktů byl velký problém              spolehlivě odlišit stopy záměrného užívání a postdepozičního poškození, poškození způ-              sobeného při exkavaci a během starého i recentního transportu v sáčcích. Kromě toho,              makrofraktury vznikají jen kontaktem s tvrdými materiály, ale nedokumentují opraco-              vání všech měkkých materiálů, o nichž se podle etnografických pramenů dá předpokládat,              že hmotné kultuře pravěku dominovaly. Metoda HPA identifikovala jen obecnou úroveň              tvrdosti kontaktovaného materiálu, ne jeho typ nebo druh (kámen, kost, tvrdé dřevo).                 40","Specialisté na HPA (Keeley 1980, Anderson-Gerfaud 1981) měli rovněž velký záběr ex-              perimentů, ale jako sebevalidační metodu zavedli tzv. slepé testy. Jejich principem bylo              vytvoření opotřebení na replikách kamenných nástrojů a jejich předložení traseologovi              nebo několika traseologům, aniž by dotyční věděli, jak dlouho a k čemu se nástroj po-              užíval. Badatelé vytvářeli velké sety mikrofotografií, dokumentovali vývoj opotřebení              např. po 5, 10, 20, 30 a 60 minutách, aby lépe zmapovali, jak se opotřebení vyvíjí a jak              se na jeho morfologii podílí délka práce, ale i intenzita přítlaku, vlhkost materiálu nebo              třeba použitá podložka. Objevili, že mikrostopy se rozvíjejí nejdříve na vyvýšených čás-              tech povrchu a později se jejich plošky rozšiřují a spojují, jak opotřebení sestupuje do niž-              ších míst. To bylo zcela převratné, protože do té doby byly příznaky různých fází daného              opotřebení pokládány za příznaky různých činností. Nové poznatky umožnily sledovat              proces, délku a intenzitu práce. Badatelé se nadšeně se vrhli do budování sbírek kom-              paračních mikrofotografií, které publikovali v rozsáhlých přehledech, aby se daly pou-              žívat celosvětově. V 80. letech začali badatelé používat i elektronové mikroskopy (Knut-              sson 1988), zaměřili se i na traseologii kostěných a parohových nástrojů (Campana 1980;              D´Errico 1993), kamenných mlýnků (Smith 1986; Procopiu et al. 1996) a kovových militá-              rií (Kristiansen 1977, 1984, 2002; Schauer 1979). Začala vznikat experimentální centra,              jako Lejre v Dánsku. V Austrálii byla zahájena analýza mikrozbytků – mikroskopických              částeček opracovávaných materiálů, zachovaných na pracovních hranách nástrojů. Tak              jako LPA, ale i HPA brzy narazila na své limity. Slepé testy vycházely velmi dobře s expe-              rimentálními kopiemi v místě, ale výrazně selhávaly v mezinárodním srovnání. Ukázalo              se, že traseologové velmi dobře určují to, co sami dobře znají, ale při vzájemných návště-              vách nebo hostování je úspěšnost správné identifikace stop nižší.                 Kolem poloviny 80. let tak metoda upadla do krize kvůli nespolehlivosti LPA a zá-              važným rozdílům ve výsledcích HPA. Během několika let bylo mnoho výzkumníků ne-              spravedlivě diskreditováno jednotlivými slepými testy a zpochybněna pak byla celá              metoda. Ačkoli se traseologové snažili porozumět příčinám rozdílů a omezením své              metody, ke znovusjednocení obou metodologických větví a rehabilitaci metody došlo              až po roce 1990.                3.3  Poučení z chyb a revalidace traseologie               Mezi hlavní identifikované příčiny, které zásadně ovlivňovaly výsledky slepých testů,              patřilo:                 ▪  nezohlednění rozdílů v momentálním stavu opracovávaného materiálu (suchý –                 vlhký – mokrý, čerstvý – mrtvý, např. řezání čerstvého – tedy zeleného – dřeva a dřeva                 mrtvého, sbíraného, vytváří jiný typ stop, protože se liší pružností a tvrdostí);                 ▪  nezohlednění rozdílů v typu a rezistenci použité kamenné suroviny nástroje –                 přestože na tento aspekt poukázal již Semenov, většina badatelů používala materiály                 obvyklé v pravěkých kolekcích z oblasti svého působení. Když analyzovali cizí arte-                 fakty z oblastí, kde se používaly jiné suroviny, nejenže vypadala opotřebení jinak, ale                 také se jinak rychle rozvíjela (Richards 1988);                 ▪  nezohlednění procesů, které proměňují povrch archeologizovaných artefaktů                 na rozdíl od experimentálních kopií (patina, zvětrání, alterace vlivem chemismu půdy,                 post depoziční poškození) – povrch artefaktů je mnohem hůře čitelný než povrch ne-                 dávno vyrobených kopií; patina, drobné otěry způsobené postdepozičními pohyby,                                                                                     41","poškození při výzkumu nebo neopatrné čištění  to všechno přidává své vlastní stopy                 a zakrývá nebo znejasňuje originální traseologické stopy (Plisson-Mauger 1988; Levi                 Sala 1996);                 ▪  nezohlednění rozdílů v metodách čištění v různých laboratořích – před traseo-                 logickou analýzou je potřeba artefakty zbavit kalcifikovaných usazenin a také mast-                 noty, která by vytvářela falešné oblasti lesku. V minulosti se běžně používaly různé                 chemicky agresivní čistící látky, jako HCl, aceton, louhy aj. Běžné bylo také mecha-                 nické abrazivní čištění. Experimentálně používané repliky se zase musely očistit od                 nánosů organických pletiv a tkání, které se při práci na pracovní hraně usazovaly                 a zasychaly. Povrch artefaktů a povrch kopií pak po použití odlišných chemických                 látek vypadal jinak, povrch artefaktů byl navíc často poškozený abrazí;                 ▪  výběrové analýzy – vzhledem k časové náročnosti metody byly k analýze vybírány                 jen některé artefakty, obvykle z homogennějších a lépe čitelných surovin, což defor-                 movalo výsledky, ale také opomíjelo změny morfologie na hrubších nebo heterogen-                 ních surovinách (Vaughan 1981).                  Na světovém traseologickém kongresu v Liege roku 1990 došlo ke znovupropojení              metody LPA a HPA akceptováním toho, že cílem funkční analýzy je analýza všech stop po              tvrdých i měkkých materiálech a jejich komplexní zhodnocení napříč souborem. Byly pre-              zentovány první výzkumy opotřebení napříč různými silicitovými surovinami, stejně jako              první traseologické studie nesilicitových surovin, jako jsou bazalt, obsidián nebo křemence,              ale i kosti, parohy, mušle či zuby. V souvislosti s rozvojem výzkumu wetlandu (zvodněných              oblastí jako rašelinišť, nivy, delt velkých řek) se objevuje i zájem o traseologické zhodno-              cení stop opracování a opotřebení na archeologizovaném dřevě (Caruso-Fermé et al. 2014).              Nedílnou součástí publikování výsledků se stalo uvedení metody čištění artefaktů, určení              kamenných surovin i přesný záznam všech podmínek provedených experimentů.                 Díky tomu, že se traseologové zaměřili na analýzu celých souborů, začaly být výzkumy              sídlišť mnohem sofistikovanější. Traseologická analýza mohla identifikovat konkrétní              funkční zóny sídliště podle toho, jaké v ní dominovaly nástroje, resp. jaké opotřebení pře-              vážně nesly. Na tomto základě vykrystalizoval i koncept tzv. neviditelných toolkitů (Gijn et              al. 2010; Gijn 2024). Tím, že se badatelé specializovali na různé materiálové třídy – někdo              se zabýval jen štípanou kamennou industrií, jiný kostěnými nástroji, další kovy – dochá-              zelo ke ztrátě souvislostí. Toolkity – tedy soubory nástrojů k nějaké konkrétní činnosti,              nebo výrobnímu procesu, např. zpracování kůží – nemusely být a také většinou nebyly jen              z jednoho materiálu. Používaly se nástroje kamenné, kostěné i dřevěné a dohromady tvo-              řily toolkit, který detailně vypovídal o všech fázích a logistických okolnostech konkrét-              ního výrobního procesu. Například zpracování kůží zahrnuje kamenné stahovací nože,              kamenná a kostěná škrabadla, kterými se kůže očistí, dřevěné a proutěné rámy, na nichž              se kůže napínala, špalky/kozy a dřevěné nebo kostěné špachtle na měkčení a propraco-              vání, ale i kamenné nebo kovové nože či pilky na řezání a kostěná šídla a jehly na šití. Po-              chopení vzájemného propojení artefaktů do funkčních toolkitů napomohly i rozsáhlé vý-              zkumy rašelinišť v Nizozemí a Belgii, kde se hojně dochovala i organická složka toolkitů.                 S dochováním organik, ale v jiném měřítku, souvisí také rozvoj nové metody funkční              analýzy, a to analýzy mikrozbytků. Již roku 1980 Patricia Anderson-Gerfaud (1981) iden-              tifikovala rostlinné a živočišné buňky mineralizované a uchycené v přidaných vrstvách              na povrchu artefaktů. Na pracovních hranách kamenných srpů byly tyto zkamenělé rost-              linné buňky (fytolity) konzervované silikátovým obsahem rostlinných buněk, zejména                 42","Obr. 19. Toolkit na výrobu kamenných šipek, starší doba bronzová. Zahrnuje úštěpy suroviny,              kostěné retušéry a malou pilku na úpravu zářezů v dřevěném ratišti šípu. Foto L. Kaňáková.                                    Obr. 20. A – mikrozbytky černého pigmentu vyrobeného z rozdrcených uhlíků (přelako-              ván) pozdní eneolit, B – mikrozbytky pryskyřice a opotřebení po řezání dřeva, experiment.              Foto L. Kaňáková.                                                                                     43","obilovin, na hranách nožů zase krevní buňky fixované díky svému vysokému obsahu              železa. Později buněčné mikrozbytky sledovali na kamenných nástrojích další badatelé              (Juel-Jensen 1994; Kealhofer 1999), zejména s využitím SEM ve zvětšeních od 1 000 do              10 000×. V Austrálii mezitím Bruce Hardy (1998) vyvinul metodiku identifikace mnoha              dalších organických mikroreziduí, která zahrnují škrobová a pylová zrna, pryskyřice,              rostlinná pletiva, zlomky vlasů a chlupů, stopy pigmentů nebo kovů aj. Mikro zbytky              mohou být jedinou informací o funkci artefaktu, pokud byl používán pouze krátce a tra-              seologické stopy se na něm nestihly vyvinout.                 Od poloviny 90. let se pod vlivem kulturní antropologie rozvíjelo zaměření traseo-              logů na hrobovou výbavu a depozita s cílem verifikovat hypotézy o jejich symbolickém              vs. praktickém účelu. Tzv. hrobová výbava zahrnuje jistě artefakty, které byly osobními              předměty zemřelého, ale také může zahrnovat formalizované hrobové přídavky, které              se do hrobu dávaly v souvislosti s kulturními tradicemi dané společnosti. O tom, co se              do hrobu dostalo, rozhodovali pozůstalí, jejich představy o tom, co je správné. Traseolo-              gie mohla snadno hypotézy o tom, co je formální (nebo symbolický) přídavek, a co jsou              skutečné předměty, které zemřelý za svého života vlastnil a používal, ověřit. Nečekaně              se zjistily i další zásadní informace. Některé společnosti například tuto osobní výbavu              před pohřbem pečlivě opravily, naleštily a vůbec renovovaly, aby zemřelý odešel lépe vy-              baven. Stopy předchozího opotřebení zůstaly jen v úzkých místech, kam se píle reno-              vátorů nedostala, například do průvrtu, jinak pečlivě přeleštěných korálků (Gijn 2014).              Podobně přínosná je i traseologická analýza předmětů nalezených v hromadných depozi-              tech. Traseologie, v kombinaci s analýzou materiálu, může dopomoci interpretaci původu              depotu. Například informace, zda se jedná o používané předměty, nové, nekvalitně odlité,                                                Obr. 21. Část depotu vyzvednutá in-situ (foto M. Havlíková).                 44","či opravované, vnáší do problematiky hromadného deponování nový aspekt. Stejně tak              v případě prvkového složení, kdy získáme důležitou informaci, zda se jedná o surovinu              stejného původu, či nikoli, případně, zda předměty uložené v depotu mají nestandartní              složení slitiny pro dané období.                 Badatelé na Předním východě se zaměřili na vliv vnějších podmínek a na to, jaké              opotřebení stejná činnost zanechá. Konkrétně se v této kolébce zemědělství zaměřili              na dopad různých úrovní zralosti obilí během sklizně (první zmínky již Unger-Hamilton              1989) nebo vliv zavlažování (Mithen 2008) na podobu a charakter stop. V souvislosti s vý-              zkumem počátků zemědělství se zájem traseologů konečně obrátil také k broušené ka-              menné industrii, zejména k mlecím kamenům. Ty byly od počátku zkoumány nejen tra-              seologicky, ale v těsném propojení s analýzou mikrozbytků, které se na jejich členitém              povrchu velmi dobře dochovávají (Adams 2002). Vznikla také první systematická meto-              dika traseologické analýzy bronzových artefaktů (Kienlin – Ottaway 1998).                                               Obr. 22. Mikrozbytky odebírané z povrchu mlecích kamenů – škrobová zrna. Experiment.              Foto L. Kaňáková.                   Po roce 2000 nastal boom v rozvoji počítačových systémů a velkých databází. Rozvoj              internetu umožnil snadné šíření a sdílení nejnovějších výsledků. To se odrazilo také ve              snaze vytvořit mezinárodní databázi komparačních mikrosnímků stop – FAST, WAWES,              TECHAN, které však, jak se brzy ukázalo, selhala především ze dvou důvodů:                 ▪  není možné pokrýt úplnou variabilitu surovin, materiálů a podmínek, za nichž opo-                 třebení vzniká,                 ▪  mikrofotografie má limity v rozlišení. Co je zjevné v mikroskopu, není to samé, co je                 vidět na fotografii.                                                                                     45","Všechny zavedené laboratoře proto začaly budovat své komparační sbírky použi-              tých experimentálních kopií s přesnou dokumentací všech podmínek práce v databázi.              To umožňuje se metodu naučit sledováním skutečně použitých nástrojů v reálném čase,              různých sklonech a modech a ne podle fotek. Kdo se chce traseologii naučit, musí začít              v laboratoři s dobrou srovnávací sbírkou.                                           Obr. 23. Organizace komparační sbírky experimentálně používaných nástrojů, podle čísel ex-              perimentů. Traceolab university v Liege. Foto L. Kaňáková.                                          Obr. 24. Jednoduchý systém evidence reportu z experimentu a nástroje, kterým byl proveden.              RESCUED laboratoř, Masarykova univerzita. Foto L. Kaňáková.                 46","3.4  Nedávný vývoj traseologie                Moderní traseologie se zabývá všemi typy artefaktů ze všech dochovaných materiálů,              sleduje nejen stopy pracovního opotřebení (functional wear), ale i stopy, které zanechává              výroba samotného artefaktu (production wear), způsob jeho upevnění v násadě (hafting              wear – Rots 2010) nebo držení v ruce (prehension wear – Rots 2006) či delší transportní              epizody v různých typech zavazadel (transport wear – Rots 2006, 2010; Kaňáková 2020).              Zahrnuje analýzu zubních abrazí, které vznikají jednak příjmem potravy z mleté mouky              (do níž se uvolňují částečky z povrchu kamenných mlýnků), tak při používání zubů jako              ad-hoc nástroje. Nedílnou součástí metody se stala pokročilá analýza mikrozbytků, po-              zorovaných nejen in-situ, tedy přímo na nástroji pomocí optického nebo elektronového              mikroskopu, nebo odebraných v ultrazvukovém tanku, odstředěných a fixovaných mezi              sklíčka pomocí konfokálního mikroskopu (mikroskop umožňující 3D náhled na vnitřní              i vnější strukturu např. škrobového zrna). Tato analýza je ještě v mnoha ohledech nároč-              nější než traseologie. Mikroreziduální analytik potřebuje pro svou práci všechny výše              uvedené typy mikroskopů, nevystačí s jedním. Laboratoř také musí být vedena ve steril-              ním prostředí a potřebuje celou řadu dalšího laboratorního vybavení. Proto jsou tyto la-              boratoře součástí pouze těch nejšpičkovějších výzkumných center.                 Zejména v traseologii keramiky a kovů, kde se převážně používají menší zvětšení, ale              také například při funkční analýze projektilů (balistika šipek, hrotů kopí a oštěpů), po              roce 2010 velmi rychle našlo uplatnění 3D skenování a digitální zobrazování. 3D skeno-              vání umožňuje vytvářet velmi přesné a detailní modely povrchu artefaktů v trojrozměrné              podobě, díky nimž mohou výzkumníci zkoumat povrchové struktury z různých úhlů,              zvětšovat nebo měnit osvětlení, což poskytuje lepší vizuální přístup k drobným detailům.                 Multidisciplinární přístupy se stávají dalším důležitým prvkem ve vývoji traseologie.              Spolupráce s vědci z různých oborů, jako je chemie, fyzika, biologie či materiálové vědy,              umožnila komplexnější analýzu artefaktů i jejich residuí na povrchu. Archeologové začali                                        Obr. 25. Běžný ultrazvukový tank vhodný pro odběr mikrozbytků z povrchu artefaktů. Arte-              fakt se umisťuje do menší plovoucí vaničky s destilovanou vodou. Foto L. Kaňáková.                                                                                     47","Obr. 26. Čitelnost povrchu u makrofotografie a RTI modelu terčovité jehlice, starší doba bron-              zová. Foto L. Kaňáková, RTI V. Nosek.                 48","využívat výsledky traseologických analýz ke studiu širších témat, jako jsou adaptace lid-              ských populací na změny prostředí, využívání přírodních zdrojů a ekonomické strategie.                 Roku 2013 byla založena Association of Archaeological Wear \& Residue Analysts              AWRANA (awrana.org), která pokračuje v tradici světových kongresů traseologů zahá-              jenou roku 1977 ve Vancouveru a systematicky posouvá možnosti této metody.                 Současná traseologie je metoda založená na identifikaci veškerých stop na povrchu              artefaktů nebo jiných objektů, které dokládají kontakty s jinými objekty nebo materiály              v průběhu celého životního cyklu artefaktu, včetně depoziční a recentní post-exkavační              fáze. Tyto kontakty mohly být záměrné (výrobní a funkční), nezáměrné (spojené s běžným              zacházením) a náhodné (akcidentální). Čím byl kontakt četnější a pravidelnější ve svém              provedení, tím je jeho stopa vyvinutější a lépe čitelná. Traseologická analýza dnes sle-              duje nejen stopy použití na pracovní hraně, ale i stopy výroby, upevnění nebo držení              v ruce, transportní epizody, opravy, přeostřování nebo modifikace pracovní hrany, vlivy              okolností depozice, postdepozičních procesů i pozdější sekundární používání. Analýza              mikrozbytků přidává další data o materiálu, který byl opracován nebo byl s artefaktem              v jiném kontaktu v minulosti.                 Je třeba si vždy uvědomovat, že traseologie není identifikace, ale interpretace. Je za-              ložená na komparaci, experimentálním ověřování a testování, vlastnostech jednotlivých              materiálů a nálezovém kontextu. Traseologická analýza musí postupovat v detailním po-              chopení nálezového kontextu a výsledků jiných metod pro identifikaci všech okolností              minulého fungování artefaktů.                 Nedílnou součástí metody traseologie je experiment, analýza mikrozbytků, ergono-              mie, technologie materiálů, analýza formačních procesů, analýza všech okolností nále-              zového kontextu (hroby, sídlištní objekty, kumulace odpadu, sekundární narušení, po-              lykulturní sídliště).                  Funkční analýza                Funkční analýza kompenzuje ten nejzávažnější nedostatek typologické metody – pro-                past mezi typologickou formou a jejím praktickým účelem pro fungování artefaktu.                Je schopna identifikovat ad-hoc nástroje, které nemají typologicky specifické tvaro-                vání pracovní hrany a dalších detailů (např. kamenné nástroje bez retuše). Typolo-                gie může snadno vést do pasti klasifikačního systému, když třídí znaky, které nebyly                vztažené k funkci, ať už byla praktická nebo narativní, protože tyto znaky se často                mění náhodně, užitnost nástroje jimi není omezena a na nich založená typologie se                tak stává statisticky zranitelnou.                                                                                                      49","","4. METODY                                       Jak bylo již uvedeno, traseologie v archeologii využívá řadu moderních metod ke studiu              stop opotřebení na artefaktech. Tím umožňuje interpretaci jejich funkce a způsobu po-              užití. Tyto metody zahrnují zmíněnou analýzu povrchových stop, experimentální ar-              cheologii a pokročilé mikroskopické a 3D techniky. Základy metodiky traseologické              analýzy jsou jasně položeny, přesto se setkáváme s dalšími novými materiály, na kte-              rých lze analýzu využívat, a s rychlým vývojem moderních (ne)archeologických metod              posouváme možnosti této analýzy dál. Proto současná traseologie není pouze o mikro-              skopické, případně makroskopické analýze, ale tvoří ji balík komplexních metod, které              sahají za hranici archeologie. Využívá pokročilých chemických a fyzikálních metod,              matematické, statistické a vizualizační metody a využívá technologie určené primárně              pro přírodovědný výzkum.                 Základní postup traseologie je však stejný – mikroskopická analýza povrchu a experi-              mentální verifikace. V rámci těchto základních bodů dochází k široké škále analýz a jejich              kombinací, využívají se přitom technologie archeologických a mimo archeologických oborů.                4.1  Dokumentace stop               Traseologická analýza by neměla mít za cíl pouze rozpoznat, zda byl artefakt užíván, či              nikoli (mohl mít jinou roli pro společnost než pouze praktickou), ale také jakým způso-              bem a pro co byl užíván. K tomu je ale důležité zaměřit se i na samotný způsob výroby              a zacházení s artefaktem těšně po ní. A především brát v úvahu veškeré aspekty ovlivňu-              jící jejich vznik a podobu, tedy post-depoziční procesy i proces konzervace.               Na artefaktech můžeme identifikovat základní typy stop, které se na jejich povrchu nachází:                 ▪  Výrobní stopy – jde o stopy, které jsou spojeny s výrobou předmětu. Jsou to především                 stopy broušení, štípání, leštění, u bronzových předmětů navíc také kování, nebo licí                 švy či další stopy po odlití.                                                                                     51","Obr. 27. Stopy výrobních nástrojů na kostěném artefaktu. Úzké a mělké rovnoběžné rýžky byly              způsobeny při broušení artefaktu, tedy při jeho výrobě. Širší jednotlivé škrábance vznikly              při náhodných kontaktech při používání. Hluboké podélné nepravidelné žlábky způsobily až              během depozice artefaktu v zemi kořeny rostlin, které z něj získávaly minerální látky. Zvět-              šení 200×. Foto L. Kaňáková.                    ▪  Stopy používání - tyto stopy souvisí s užíváním předmětu. Jde například o plastické                 stopy, jako různé záseky, určité druhy typických rýh (takových, u kterých již známe                 činnost, která je způsobuje), fraktury, striace, zvlnění, u bronzových artefaktů ty-                 pická deformace kovu (zploštění, zduření atd).                 ▪  Stopy po manipulaci – stopy, které souvisí s manipulací s předmětem, ale nikoli nutně                 s jejich praktickým užitím. Jde o stopy, u kterých neznáme konkrétní činnost (udá-                 lost), která je způsobuje. Často to jsou slabé vlasové rýhy různých směrů, otlačky,                 praskliny, důlky  atd.                  Při dokumentaci plastických stop je vhodné využití jak optických mikroskopů s přímým              světlem, tak stereomikroskopů a binokulární lupy s bočním osvětlením. Vysoká zvět-              šení, která optická mikroskopie nabízí, nedovolují dokumentaci zejména plastických              stop o rozměrech 3 mm a více, jako jsou záseky, zářezy, zvlnění, vyhnutí kovu, frak-              tury a další stopy po praktickém užití. Jde o problematiku zejména bronzových nástrojů              a zbraní, v dalších případech se jedná například i o rytou výzdobu. Lze to do značné míry              simulovat kvalitní makro fotodokumentací, ale za cenu ztráty hloubky ostrosti a mož-              nosti detailního pozorování. V takovém případě lze využít digitální mikroskopii, ale za              cenu ztráty kvality obrazu. Je proto vždy dobré všechny způsoby optických metod pozo-              rování a dokumentace kombinovat.                 52","Obr. 28. Zduření kovu na ostří po úderu. Zvětšení 50×. Foto M. Havlíková (Havlíková–Ježek 2023).                                                 Obr. 29. Důlky způsobené na povrchu kostěných nástrojů kontaktem s lidským potem indikují              způsob držení artefaktu a to, zda byl upevněn v násadě nebo používán přímo držením v ruce.              Zvětšení 200×. Foto L. Kaňáková.                                                                                     53","Dokumentace bronzového nástroje                Analýzu v případě bronzového nástroje začneme klasicky kvalitní fotodokumentací.                Ta je nutná před očištěním předmětu a také následně po jeho očištění či konzervaci.                U bronzového nástroje sledujeme především poškození funkčních částí, tedy poško-                zení ostří a také místo usazení rukojeti/topůrka. Zdokumentujeme povrch, včetně                stop a reziduí pod binokulární lupou doplněnou v případě potřeby o digitální či op-                todigitální mikroskopii. V případě jeho výrazné deformace, jako je záměrné ohýbání                srpů, je na místě 3D analýza a dokumentace. Tato fáze však přichází až po očištění                předmětu, aby na 3D vizualizaci byly dobře zaznamenány všechny povrchové plas-                tické anomálie a stopy. Bronzový nástroj je nutné podrobit i mikroskopické analýze                pod optickým mikroskopem s přímým osvětlením shora s větším zvětšením. Pouze                tak dokážeme sledovat stopy, které se nachází pod vrstvou patiny. Různé typy rýh                poukazují na výrobu, zpracování povrchu, opravy atd. Patina nám navíc funguje jako                hlavní indikátor toho, že se jedná o původní stopu a nikoli recent.                                   Obr. 30.  Dokumentace nápažníku a makro fotodokumentace výzdoby (foto M. Havlíková).                    U plastických stop je důležité sledovat úhel, hloubku, směr a stopy poškození v jejich              blízkosti, zejména drobné rýhy, promáčkliny či fraktury. Všechny drobné ukazatele mohou              být důležitým aspektem pro interpretaci vzniku stopy. Za základní typy těchto stop lze              označit záseky, které jsou doprovázeny vždy vyhnutím kovu, krátkými rýhami na povrchu,                          Obr. 31. Výběr plastických stop. Zleva: prohlubně (dents) na středovém žebru čepele, přeseky              na tuleji kopí, microfraktura a tzv. širokoúhlý zásek s vyhnutím a zduřením kovu. Zvětšeno              50×. Foto M. Havlíková.                 54","prasklinkami a často odpovídají tvaru písmene V; zářezy, jejichž šířka je větší či se rovná              hloubce a nebývají doprovázeny vyhnutím kovu a frakturami; prohlubně (dents), které              jsou podobné zásekům a zářezům, ale jsou výrazně mělčí; fraktury; zploštění či zduření              kovu; otupení; přeseky a zářezy na ploše artefaktu.                 Při optické mikroskopii artefaktů jsou nejčastěji pozorovány drobné rýhy a pracovní              stopy. K dokumentaci pracovních a výrobních stop je vhodné použít zmíněný optický              mikro skop s přímým světlem a větším zvětšením a polarizačními filtry. Různá intenzita              přímého světla dovoluje prosvícení vrstvy patiny a odkrytí stop pod ní. Tyto stopy lze              pak vztáhnout k pozůstatkům výroby a dokumentovat její proces. Pro interpretaci rýh              je, stejně jako u ostatních typů poškození, nutné sledovat umístění, směr, úhel, inten-              zitu, celkové rozměry a uskupení. Na každém povrchu lze rozpoznat stopy po hlazení              a úpravě povrchu po odlití a také stopy po broušení. Po celé ploše artefaktu jsou často              přítomné kumulace striací, různých typů rýh, a to odlišných velikostí, směrů a inten-              zity. Tyto kumulace lze těžko interpretovat a z velké části se jedná o akcidentální stopy,              které jsou důsledkem manipulace s předmětem. V těchto případech je obtížné a často              i nemožné určit, zda se jedná o manipulaci před zánikem artefaktu, nebo jde o důsledek              postdepozičních procesů.                 Na každém hotovém artefaktu se však s jistotou nachází základní stopy po výrobě,              jako je broušení a vyhlazení povrchu do finální podoby. Jedná se o jemné podélné rýhy,              které jsou často viditelné i makroskopicky, ale jejich dokumentace je vhodná pod vyšším              zvětšením optického mikroskopu (obr. 32).                                                 Obr. 32. Jemné podélné rýhy po broušení a vyhlazení povrchu bronzového kopí. Zvětšeno 50×.              Foto M. Havlíková.                                                                                     55","4.1.1  Patina a koroze                   Patina                je tenká vrstva, která se vytváří na povrchu materiálů v důsledku dlouhodobého vy-                stavení vlivům prostředí, jako jsou vzduch, vlhkost, chemikálie nebo biologické fak-                tory. Vzniká na různých typech materiálů, včetně kovů, kamenů, dřeva a keramiky.                Patina se na kamenných či keramických artefaktech projevuje jako změna povrchu, která              je způsobena dlouhodobým vystavením přírodním vlivům. Povrch kamenného a kera-              mického artefaktu často mění barvu v důsledku působení chemických reakcí, zejména              oxidace kovových prvků (např. železa), které jsou přítomny v minerálech kamene. Tento              proces může vést ke vzniku různých barevných odstínů, jako je červenohnědá, oran-              žová, zelená nebo černá. Nenarušuje však samotný povrch či materiál, ale funguje jako              ochranná vrstva proti další degradaci materiálu.                 Při vystavení kamenných artefaktů nepříznivým podmínkám dochází poměrně rychle              také k degradaci povrchu a samotného materiálu. Může se vytvořit i specifický lesk na po-              vrchu kamene, který je výsledkem dlouhodobé expozice povětrnostním podmínkám. Tento              lesk je obvykle jemnější a méně výrazný než lesk vznikající při aktivním používání nástroje.              Degradace může způsobit změny v textuře kamenného povrchu, který může být buď hladší,              nebo naopak drsnější v závislosti na podmínkách, kterým byl artefakt vystaven. Například              déšť a eroze mohou povrch vyhladit, zatímco působení mikroorganismů nebo chemických              látek může vést k tvorbě drobných jam nebo rýh. Také u keramických artefaktů dochází k de-              gradaci materiálu vlivem stárnutí a působení nepříznivých vnějších vlivů. Především póro-              vité keramické střepy jsou méně odolné proti stárnutí. Stárnutí pórovité keramiky je dlou-              hodobý a nevratný proces, který zahrnuje chemické a fyzikální působení především vody na              střep. Krátkodobý kontakt s vodou způsobuje tzv. vratnou vlhkostní roztažnost, kterou jde              zvrátit sušením. Ale při dlouhodobém působení vody dochází k reakcím jako je hydratace,              rehydroxylace a rekrystalizace. Ty mění objem střepu a jeho minerální a chemické složení              a vedou k jeho nevratné vlhkostní roztažnosti. Při poškození mrazem dochází k frakturaci              a rozpadu střepu, k jemným trhlinám dochází i z důvodu samotného stárnutí střepu vlivem              vzdušné vlhkosti. Vysoká vlhkost či přítomnost vody také vytváří tzv. výkvěty, které se pro-              jevují jako bílý povlak na keramickém střepu (Kloužková – Svobodová et al. 2021, 28–31).                 Na povrchu artefaktů může vzniknout tenká vrstva usazenin, jako jsou prach, písek,              hlína nebo biologické látky (např. lišejníky a mechy), které mohou dodat artefaktu „zvět-              ralý“ vzhled. Tento povlak může časem přispět ke stabilizaci povrchu, ale také ztěžuje              analýzu mikroskopických stop opotřebení.                 U bronzových předmětů se potýkáme s poměrně rychlým procesem pasivace, respek-              tive tvorbou ušlechtilé patiny. Jedná se o přirozený proces tvorby ochranné vrstvy na po-              vrchu kovu – patiny, který začne téměř okamžitě po uložení artefaktu. Pasivace může              probíhat v různém časovém rozptylu i intenzitě, a to na základě působení vnějších pod-              mínek, ale také samotného prvkového složení kovu. Patina se projevuje změnou barvy              povrchu a mimo přirozené ochrany samotného kovu, má také důležitou roli pro traseolo-              gickou analýzu kovových artefaktů. Užíváním artefaktu, včetně jeho čištění a údržby, je              tvorba patiny pomalejším procesem než po zániku artefaktu. Po zánikové transformaci,              pokryje pasivní vrstva všechny stopy, které jsou pozůstatkem praktického užívání či                 56","výroby daného předmětu. Při traseologické analýze slouží tedy především jako indikátor              či pomocník při určení stáří identifikované stopy. Stejně tak lze pomocí patiny s jistotou              identifikovat zásahy recentního původu, které často artefakty po vyzvednutí ze země po-              stihují. Jakmile stopa zasahuje patinu a narušuje ji, jedná se o stopu novodobého původu,              která vznikla již po vyzvednutí artefaktu z místa deponování/uložení. Vrstva ušlechtilé              patiny nepředstavuje ani závažný problém při analýze povrchu mikroskopickou analýzou.                 Mimo ušlechtilé patiny, která nenarušuje samotné kovové jádro, působí na kov také              tzv. divoká neušlechtilá patina, která už silně narušuje stav zachování předmětu. Měď              a její slitiny podléhají tedy korozním procesům, které způsobují silnou degradaci před-              mětu. Tyto korozní procesy jsou, stejně jako u pasivace, ovlivněny vnějšími podmínkami              i prvkovým složením a úpravou slitiny po odlití. Oproti ušlechtilé patině koroze působí na              materiál destruktivně, narušuje vnitřní strukturu kovu a postupem času může dojít k úpl-              nému rozpadu. Jedná se také o jeden z největších limitů traseologické analýzy bronzových              artefaktů, jelikož silné zkorodování povrchu zamezuje identifikaci a následné interpre-              taci pracovních stop. Korozní procesy ničí jemné stopy na povrchu a funkční části před-              mětů, vytváří tzv. pseudostopy, respektive „záseky“, které jsou způsobeny čistě odlamo-              váním tenkých ostří vlivem korozních procesů a nemají nic společného s jeho používáním.                               Obr. 33. Ulámané tenké ostří vlivem koroze (zvětšeno 50×) a patina povrchu bronzového arte-              faktu (zvětšeno 200×). Foto M. Havlíková.                     Při správném porozumění procesu korozí slitin mědi může však koroze pomoci k zís-              kání dalších důležitých informací o předmětu a zabrání častým mylným intepretacím              identifikovaných pseudostop. Nejvhodnějším prostředím, kde se bronzové předměty za-              chovají bez intenzivnější koroze, je prostředí sladkovodní. Stálé anaerobní prostředí,              jako jsou např. vodní toky řek, zpomaluje či úplně zastaví korozní procesy. Bronzové ar-              tefakty z takových kontextů mívají povrch i kovové jádro zachovalé a zůstávají ve velmi              dobrém stavu. V takovém případě nás však může limitovat chybějící či odlišnější patina.              Nízký obsah kyslíku podporuje formování dalších sloučenin, vzniká jemná vrstva téměř              homogenní patiny, která však omezuje průnik dalších oxidů, a tím se zabrání reakci sa-              motného kovu (Mödlinger – Piccardo 2013, 1078).                 Nesmíme však také opomíjet jistý přínos korozních procesů, a to uchování organic-              kých materiálů. Často tak lze na předmětu identifikovat zbytky textilií či dalších orga-              nických (rostlinných i živočišných) reziduí (obr. 34).                                                                                     57","Obr. 34. Zbytky textilií v korozní vrstvě (foto M. Havlíková).                    Jak bylo již uvedeno, stav povrchu u bronzového předmětu závisí na prvkovém slo-              žení i mechanickém zpracování výsledného předmětu ze slitiny mědi, stejně tak na vlast-              nostech půdy, ve které byl předmět uložen. Má to velký význam při analýze bronzových              předmětů z hrobů, u nichž je četnost stop poškození na bronzových zbraních v hrobo-              vých kontextech nesrovnatelně menší než na zbraních z ostatních depozit (Horn – Hol-              stein 2017). O těchto zbraních se poté uvažuje jako o čistě symbolických předmětech,              přičemž důkaz o jejich (ne)používání v boji často limituje jejich stav zachování. Z tohoto              důvodu proto nelze jejich význam s jistotou interpretovat.                4.1.2  Recentní zásahy                Velkým limitem traseologické analýzy na artefaktech jsou recentní zásahy (Bell 2019).              Jde především o problém artefaktů uložených ve starších muzejních sbírkách, které se              k traseologické analýze dostanou až po letech či desetiletích po svém objevení. Jedná se              o komplikovanou problematiku, které zatím není věnována dostačující pozornost (Sych              et al. 2020). S tím je tak spojený další aspekt, který ovlivňuje výpovědní hodnotu povr-              chu předmětu, a to je způsob čištění. Současná archeologie se potýká s intenzivním půso-              bením zájemců o amatérský detektoring, kteří bývají často instruováni, jak zaznamenat              kontext nálezu tak, aby se zachovala jeho co největší výpovědní hodnota, ale instrukce              pro správnou péči o nález často nedostanou. Artefakt v sobě však nese mnohem více in-              formací, které se jeho důkladnou dokumentací podaří zachytit.                 Špatným zacházením po vyjmutí artefaktu, především mechanickým čištěním či unáh-              lenou konzervací, se tyto informace nadobro ztrácí, a to bez ohledu na materiál, ze kterého              je předmět vyroben. Konzervace tak sama o sobě představuje z hlediska traseologické                 58","analýzy největší limit (Sych et al. 2020). Proces čištění i zakonzervování předmětu kon-              zervačním lakem má za následek ztrátu veškerých dat, která se nachází na povrchu před-              mětu (zbytky barviv, organických reziduí, úpravu povrchu drahými kovy apod.), nebo vy-              tvoření stop nových, které nemají nic společného s původním účelem artefaktu (rýhy po              mechanickém čištění apod.). Nemluvě o možné kontaminaci dat pro další budoucí analýzy.                                                      Obr. 35. Mokrý lesk vytvořený konzervačním lakem, který znemožňuje provedení traseolo-              gické analýzy (foto M. Havlíková).                 4.2  Mikroskopická analýza                Základem metody traseologie je v první řadě mikroskopická analýza. Ta se nejlépe pro-              vádí před očištěním artefaktu, případně během čištění. Vedle mikroskopických stop se              analyzují i viditelné makroskopické stopy na nástrojích. Ty zahrnují lomy, zářezy, otřepy              nebo vyhlazení, které mohou naznačovat, jakým způsobem byl nástroj používán. Mak-              roskopické stopy jsou obvykle prvními indikátory toho, jaké činnosti nástroj vykonával.                 V traseologii rozlišujeme tzv. low power analysis (LPA) a high power analysis (HPA).              Traseologie kovů se pohybuje v LPA, zpravidla ve zvětšení 5–100×, přičemž se drží vyu-              žití spodních hranic. Plastické deformace přestavují četnou skupinu výrobních a funkč-              ních stop na bronzových artefaktech, jako jsou licí švy, kování, fraktury, záseky, zářezy,                                                                                     59","zvlnění, vroubkování atd. Jde o deformace a makroskopicky patrné defekty na povrchu,              které nelze sledovat pod vyšším zvětšením. Kromě optických mikroskopů vyšších zvět-              šení najde uplatnění binokulární lupa se světlem z boku, kterými lze zvýraznit morfolo-              gii dle potřeby. Mikrostopy naopak mohou odkrýt detailnější informaci o konkrétní čin-              nosti či zmíněných opravách. Jedná se často o nepatrné změny na povrchu kovu, které              např. značí směr vzniku dané stopy. Takové deskriptory jsou poté důležité k intepretaci              vzniku dané stopy (Dolfini – Crellin 2016; Horn – Holstein 2017). Jak bylo zmíněno, je              proto nutné kombinovat makroskopická pozorování s využitím mikroskopů vysokého              rozlišení pro zvětšení stop, které se na artefaktu nachází. HPA je metoda mikroskopické              analýzy, která se zaměřuje na detailní zkoumání stop opotřebení na artefaktech při vy-              sokém zvětšení, obvykle 150–400×. Tato technika umožňuje identifikovat jemné mikro-              skopické stopy, jako jsou mikrofraktury, škrábance, nebo lesk, které vznikají při použí-              vání nástroje. HPA je klíčová při zkoumání kamenných a dalších nástrojů, u nichž drobné              změny povrchu mohou poskytnout cenné informace o materiálu, se kterým byl nástroj              používán, a o typu činnosti (např. řezání, škrábání, broušení).                 K pozorování, identifikaci a determinaci stop opotřebení se používá především optický              mikroskop pro odražené světlo ve větších zvětšeních (od 50× více; vč. jemných mikro-              skopických opotřebení na povrchu, zbytků pigmentů a povrchových úprav na keramice              atd.). Při dokumentaci morfologie větších předmětů či předmětů korozních (např. slitiny                                                    Obr. 36. Mikroskop pro odražené světlo vybavený přídatným světelným zdrojem a osvětlením              z obou stran z tzv. husích krků. Foto L. Kaňáková.                 60","mědi) je vhodné optickou mikroskopii kombinovat s digitálním mikroskopem. Například              u poškození funkční části bronzového nástroje či zbraně je nápomocné nižší zvětšení,              kterým disponují právě spíše digitální mikroskopy (většinou od zvětšení 10× nebo 20×).              Plastické stopy (záseky, deformace, fraktury apod.) je možné sledovat také pomocí bino-              kulární lupy, přičemž lze pomocí světla z tzv. husích krků (obr. 36) nasvítit a zvýraznit              morfologii dle potřeby tak, aby požadovaná informace vynikla.                 Jelikož se jedná o stopy náchylné ke kontaminaci, je nutné s artefaktem zacházet              opatrně a šetrně již při manipulaci s ním, a to jak v laboratoři, tak již během exkavace.              Je třeba dodržovat kroky, které zabrání kontaminaci či úplné destrukci stop nebo vy-              tvoření tzv. pseudostop, např. mechanicky předmět neočišťovat, užívat rukavice (jed-              norázové, bavlněné/latexové; vždy s ohledem na materiál, ze kterého je artefakt vyro-              bený). Při samotné traseologické analýze nedochází k destrukci předmětu. Předmět se              pod mikroskop polohuje opatrně tak, aby nedošlo ke kontaktu s objektivy. Je vhodné si              předem vytipovat místo, které není ničím kontaminované a kde je koncentrace původ-              ních stop opotřebení či organických reziduí. U členitých artefaktů je nutné toto zájmové              místo uvést do co nejvodorovnější polohy. K tomu se využívá plastický materiál (často              klasická modelína), který je však vždy nutné od artefaktu izolovat vrstvou z nekontami-              načního materiálu (obr. 37).                                                      Obr. 37. Tvarovatelné polohovací lůžko z modelíny, překryté PE folií, aby nedocházelo ke kon-              taktu povrchu artefaktu s kontaminantem. Foto L. Kaňáková.                                                                                     61","4.2.1  Optická mikroskopie                Optické mikroskopy (optical microscopy, light microscopy) fungují na principu zdroje bílého              světla, které se koncentruje do paprsku skrze optický systém. V archeologii nabízí širokou              škálu využití, od sledování optických vlastností artefaktů, traseologickou analýzu povrchu              předmětů či analýzu odebraných vzorků (např. optická metalografie, imerzní metoda apod.).              Jedná se o základní výbavu laboratoří, které pracují se vzorky a archeologickým materiálem.                  Optické mikroskopy                Mikroskop je optický přístroj, který umožňuje pozorování struktur neviditelných                pouhým okem tím, že zvětšuje zorný úhel. Zvětšení zorného úhlu zvyšuje schopnost                odlišit dva body, pokud jejich paprsky dopadají na sítnici alespoň o velikosti jedné                buňky od sebe. Mikroskop se skládá z optické soustavy (objektiv a okulár), osvětlo-                vací soustavy a mechanického zařízení.                Optická soustava:                   ▪  Objektiv: Spojná soustava čoček blízko předmětu s malou ohniskovou vzdále-                   ností. Zobrazuje předmět jako skutečný, převrácený a zvětšený obraz.                   ▪  Okulár: Spojná soustava čoček blízko oka s vyšší ohniskovou vzdáleností, která                   zvětšuje obraz vytvořený objektivem. Konečný obraz je neskutečný, převrácený                   a zvětšený.                   ▪  Optický interval (Δ): Vzdálenost mezi ohnisky objektivu a okuláru.                  Celkové zvětšení mikroskopu je dáno násobkem příčného zvětšení objektivu a úh-                lového zvětšení okuláru.                   Optické mikroskopy lze rozdělit do dvou základních druhů. Prvním z nich je mikro-              skop pro procházející světlo (transmitted light microscope) s polarizátorem a polarizačním              analyzátorem, který je využíván pro analýzu vzorků tzv. mezi sklíčky. Funguje na prin-              cipu procházejícího světla vedeného ze zdroje na opačné straně preparátu, než je objek-              tiv. Vzorek musí být řádně osvětlen, a proto by světelná dráha měla být vhodně nastavená              dle optické metody a komponenty použité pro generování obrazu. V archeologii se tento              typ optického mikroskopu využívá především na analýzy výbrusů keramiky a kamenných              surovin. Dále ho lze využít i na dokumentaci mikromorfologických sekvencí a mikrore-              ziduí, které lze díky principu procházejícího světla určit (fytolytů, pylů, škrobových zrn              apod.). Druhým typem optického mikroskopu je mikroskop pro odražené světlo (reflected              light microscope) s přímým paprskem světla vedeným shora. Světlo se odráží přímo z po-              vrchu vzorku a tím umožňuje přímé pozorování struktury i textury artefaktu. Mimo vy-              užití pro metalografii je mikroskop pro odražené světlo uplatňován i v traseologické ana-              lýze, jelikož kolmé světlo zdůrazňuje povrchové příznaky, tedy stopy opotřebení. Světlo              z boku, tzv. husími krky, naopak zase zvýrazňuje plastické stopy poškození či opotře-              bení – fraktury, záseky, plastické deformace apod. Mikroskop pro odražené světlo nabízí              pozorování ve dvou světelných modech, tzv. světlé pole (bright field, BF) a tmavé pole (dark              field, DF). Jde o způsob průchodu světla kondenzorem a jeho koncentraci, respektive roz-              ptýlení na vzorek. Při využití vodní imerze nebo polarizace lze mikroskop pro odražené              světlo využít také k určování silicitových kamenných surovin podle obsahu mikrofosilií.                 62","4.2.2  Digitální mikroskopie                Digitální mikroskopy (digital microscope) nabízí alternativní využití optické mikrosko-              pie a výhodu jednoduchého ovládání a univerzálnosti využití. Digitální mikroskopy              nemají okuláry a veškeré pozorování probíhá na monitoru, kde lze obraz rovnou na-              stavit dle potřeb vzorků bez nutnosti nastavování přímo mechaniky mikroskopu.              Součástí je speciální software, který nabízí kombinaci různých módů pozorování,              měření a analýz. Mikroskopy lze pořídit i relativně levně, např. digitální USB mik-              roskopy. Avšak ty, včetně těch „stabilních“ velkých pro komerční účely, nedosahují              potřebné kvality pro analýzy a dokumentaci v laboratorní archeologii. Levné mikro-              skopy často nedisponují potřebnou světelnou optikou (např. phase-contrast imaging              pro rozlišení struktury lomových ploch), výsledek je bližší ke standartnímu makro ob-              jektivu, avšak v mnoha případech mají nižší kvalitu samotné fotografie, která je dána              digitálním zvětšením. Digitální mikroskopie ve vyšší kvalitě je poměrně finančně ná-              ročná. Nutná je širší škála zvětšení a vyšší kvalita a ostrost pořízených fotografií,              dle zaměření poté správně zvolené módy a funkce mikroskopu, polarizace atd. V sou-              časné době lze pořídit vysokou třídu digitálních mikroskopů se zvětšením od 10× do              např. několika 1 000× (samozřejmě, čím vyšší zvětšení, tím často i nižší kvalita foto-              grafie) i s vlastnostmi suplujícími v jistém ohledu optickou mikroskopii. Avšak ab-              sence principu přímého světla shora například neumožňuje dokumentaci neplastic-              kých traseologických stop, jejichž identifikace je založená právě na odrazu světla od              povrchu bronzových předmětů. Velká část stop opotřebení s vysokou informační hod-              notou se ukrývá pod vrstvou patiny, kterou digitální mikroskop neprosvítí. Lze jím              tak studovat především korozní procesy, proces pasivace, případně rezidua v těchto              vrstvách. U traseologie kamenné industrie nejsou tyto mikroskopy vhodné pro iden-              tifikaci či studium 2D příznaků a jejich použití se omezuje na studium mikrofraktur,              jako je například DIF (diagnostic impact fracture projektilových hrotů) nebo některých              technologických stop (odlišení štípání měkkým a tvrdým otloukačem nebo přes pro-              středník). Naopak menší zvětšení (vč. makro objektivů), výklopná hlavice či kamera              a kombinace různých světelných módů (vč. například možnosti RTI – reflectance trans-              formation imaging) jsou ideální pro studium plastických stop poškození, ale i rozměr-              nějších artefaktů. Ideální je tedy kombinace obou přístrojů a podrobení artefaktu di-              gitální i optické mikroskopii.                 USB digitální mikroskopy patří k často využívaným mikroskopům nejen na poli ko-              merčního (laického) využití, ale i  na odborných pracovištích. Lze je efektivně využít pře-              devším v terénu (např. Dolfini – Crellin 2016). Fungují na jednoduchém principu webové              kamery a kvalitního makro objektivu s vlastním LED světelným zdrojem kolem čočky.              Pomocí USB portu je lze propojit s běžným počítačem nebo jakýmkoli dalším displejem.              Kvalita výsledného snímku záleží na objektivu a možnostech rozlišení. Výsledné přesné              zvětšení je poté dáno pracovní vzdáleností mezi fotoaparátem a objektivem. Mikroskopy              často nabízí zvětšení až 200×, ale jde o reálné zvětšení v řádu 20×, které je následně zvět-              šeno softwarem až na monitoru počítače (rozšíření zvětšeného obrazu). U těchto naddi-              menzovaných zvětšení je nutná pevná opora vzorku, aby se zabránilo chvění, a samotné              rozlišení snímaného obrazu nedosahuje kvality jako u reálného zvětšení. Velká zvětšení              jsou možná jen při vysokém rozlišení kamery. Cenová relace těchto mobilních mikroskopů              se pohybuje od pár tisíc korun do sta tisíc. Pro kvalitní a přesné měření vzorků či doku-              mentaci povrchu artefaktu je tedy lepší zakoupit již dražší, ale plně vybavený mikroskop                                                                                     63","s potřebnými funkcemi a vyšším rozlišením kamery. USB digitální mikroskop nemůže              být plnohodnotnou náhradou optické či kvalitní digitální mikroskopie, avšak jde o uži-              tečnou pomoc při dokumentaci předmětů přímo v terénu či u artefaktů, které nelze pře-              vézt do laboratoře.                                                     Obr. 38. Optodigitální mikroskop (Ústav archeologie a muzeologie, Filozofická fakulta Masary-              kovy univerzity, foto M. Havlíková).                  4.2.3   Další typy vzorků archeologického materiálu                        pro mikroskopii               U artefaktů ze slitin mědi se jako nedílná součást traseologické analýzy využívá optická              metalografie. Používá se optický mikroskop pro odražené světlo, zpravidla ve zvětšení              50–200×. V tomto případě lze však využít i vyšších zvětšení, kterých je schopen i digi-              tální mikroskop s kvalitní optikou a objektivy, jelikož vzorek musí být vyleštěn do per-              fektní roviny. Nic tak nebrání kvalitnímu pozorování v celé ploše zaostření. Metalogra-              fie nábrusu umožní získání informací o výrobě předmětu, následném procesu úpravy,              způsoby výzdoby, průběžných oprav a konečné destrukce (Scott 2012; Nørgaard 2018).              Jelikož se jedná o destruktivní zásah do artefaktu, je vhodné jej primárně aplikovat na              předměty poškozené či ve fragmentárním stavu.                 64","Obr. 39. Metalografický nábrus slouží ke studiu vnitřní struktury kovu a určení prvkového              složení (foto M. Havlíková).                  4.3  Experimentální ověřování               V traseologii jsou experimenty klíčovým nástrojem pro porozumění a interpretaci stop              opotřebení na archeologických artefaktech. Archeologové vyrábějí přesné kopie pravě-              kých nebo historických nástrojů ze stejných materiálů, jako byly originály (např. kámen,              kost, kov). Tyto repliky jsou poté používány v kontrolovaných podmínkách k simulaci růz-              ných činností, jako je řezání dřeva, kůže, opracování kostí, zpracování rostlinných mate-              riálů a dalších. Při použití replikovaných nástrojů experimentátoři vytvářejí specifické              stopy opotřebení, jež se poté porovnávají s těmi, které jsou nalezeny na archeologických              artefaktech, aby bylo možné stopy z experimentů použít jako referenční materiál pro in-              terpretaci archeologických nálezů.                 Interpretace identifikovaných stop není možná bez experimentální verifikace dat.              Z dokumentace povrchu artefaktu lze „pouze“ konstatovat praktické (ne)užití artefaktu.              Abychom mohli určit způsob a intenzitu používání daného předmětu v minulé lidské              společnosti, rozlišit opravy a vyloučit poškození v důsledku koroze, je nutné identifi-              kované typy stop ověřit experimentálně. V případě např. bronzových seker mluvíme              o kontaktu čepele se dřevem – experimentálním sečení a úpravě dřeva, případně i kon-              taktu s dalším bronzem za předpokladu sekery jakožto zbraně, u šperků zase např.              způsob nošení (na kůži, textilu atd.). V současné době existuje již celá řada studií expe-              rimentální archeologie v kombinaci s traseologickou analýzou, které se svým zaměře-              ním týkají z velké části především bronzových zbraní a způsobu boje, jejichž výsledky              lze aplikovat i v našem prostředí. Co nám doposud chybí, jsou experimenty týkající se              celého životního cyklu artefaktu, včetně opakovaných oprav, jejich vlivu na funkčnost              i délku životnosti artefaktu, a informace o tom, jak se tyto zásahy projeví v traseologic-              kém záznamu na jejich povrchu. Stejně tak je důležité experimentálně sledovat proces              koroze, například také v hrobových kontextech, jelikož přítomnost těla korozní pro-              cesy ovlivňuje a urychluje, a její vliv na stopy opotřebení, které dnes sledujeme (Horn–              Holstein 2017, 98).                                                                                     65","Obr. 40. Experimentální boj meč vs. meč (foto M. Havlíková).                                                       66","","","5. VE SVĚTLE TRASEOLOGIE                                   V obdobích, pro která nemáme písemné nebo ikonografické prameny, jež by způsob užívání              nebo výroby artefaktů popisovaly, je traseologická analýza vhodným prostředkem, jak              alespoň částečně rekonstruovat způsob života pravěkých lidí, jejich technologií a každo-              denních činností. Díky traseologii archeologové dokáží rozlišit, zda byl nástroj používán              k řezání, škrábání, sekání, nebo například k opracování dřeva, kůže či masa. Kromě toho              lze traseologií také určit, jakým způsobem byly nástroje drženy či upevněny do násad či              rukojetí a jak dlouho byly používány. V kombinaci s dalšími metodami, jako jsou expe-              rimentální archeologie a chemická analýza, poskytuje traseologie komplexní pohled na              technologické a kulturní inovace pravěkých společností. Tato disciplína je klíčová pro              pochopení mnoha aspektů lidské historie, od prehistorických lovců a sběračů, prvních              zemědělců a řemeslníků až po nedávnou minulost.                5.1  Zpracování masa a kůží               Zpracování masa bylo v minulosti klíčovou činností pro přežití, jelikož maso představo-              valo hlavní zdroj bílkovin a dalších živin. Metody zpracování masa se lišily v závislosti na              geografické poloze, technologických možnostech a dostupných materiálech, ale obecně              lze rozlišit několik základních způsobů, jak bylo maso zpracováváno a uchováváno. Po              ulovení zvířete bylo prvním krokem jeho řádné rozdělení na menší části. K řezání masa              a oddělování jednotlivých částí těla, včetně svaloviny, kůže a kostí, sloužily nejprve ka-              menné a kostěné nástroje a v pozdějších době také nástroje kovové. Na sídlištích obvykle              chybí určité části lovených zvířat, z čehož archeologové usuzují, že řezání a porcování              bylo prováděno přímo na místě lovu. Tepelná úprava masa je jedním z nejdůležitějších              milníků v lidské evoluci, který souvisí s objevem a kontrolou ohně. Oheň umožňoval nejen              lepší chuť masa, ale také jeho bezpečné konzumování, protože tepelná úprava zničila pří-              padné patogeny a parazity. Pečení masa je předpokládáno na základě nalezených ohoře-              lých kostí zvířat na paleolitických sídlištích.                 Zpracování masa a kůží často zanechává specifické mikroskopické stopy na povr-              chu kamenných či kostěných nástrojů. Traseologové při analýze těchto nástrojů vyu-              žívají mikroskopické techniky, aby identifikovali charakteristické rýhy a lesklé plochy,                                                                                     69","Obr. 41. Rozdíl v opotřebení způsobeném řezáním masa (A) a opracováním kosti (B). Zvětšení              200×. Foto L. Kaňáková.                 70","které vznikají při řezání měkkých tkání, jako je svalstvo, tuk nebo kůže (Odell 1980). Při              řezání masa dochází k vytváření jemných lineárních rýh a hlazení v poměrně širokém              pásu podél ostří na čepelích, zejména v oblastech, kde nástroj přicházel do přímého kon-              taktu s tkání. Tyto opotřebené povrchy jsou specifické pro činnosti spojené s manipu-              lací s měkkými materiály, jako je maso nebo vnitřnosti, a mohou se výrazně lišit od stop              způsobených tvrdšími materiály, jako jsou dřevo nebo kosti (obr. 41). V některých přípa-              dech může pravidelné opakování činnosti, jako je stahování kůže nebo zpracování masa,              zanechat specifické s hranou paralelní a svazčité rýhy (striace), které jsou klíčové pro              identifikaci druhu činnosti.                 Když se kost rozbíjí nebo opracovává, vznikají na nástroji odlišné rýhy a vruby, které              lze mikroskopicky identifikovat. Zpracování kostí způsobuje hlubší a hrubší rýhy než práce              s masem a výraznější, ale užší vyhlazení. Často dochází ke vzniku drobných úštěpků na              hranách nástroje, protože kost je tvrdší než měkké tkáně. Tyto rýhy a mikrofraktury jsou              charakteristické pro aktivity, jako je rozsekávání kostí pro extrakci morku nebo výroba              kostěných nástrojů. Traseologie dokáže také identifikovat stopy po úderech, které vzni-              kají při rozbíjení kostí. Tyto stopy mohou být dokladem způsobu, jakými byly zvířecí kosti              zpracovávány k získání surovin nebo potravy. Během zpracování masa zvířat zanechá-              vají použité nástroje specifické stopy jednak na samotných nástrojích (obr. 41 B), ale také              na kostech, od nichž jsou maso a kůže oddělovány. Surové kůže bylo také před činěním              potřeba důkladně očistit pomocí kamenných, kostěných či dřevěných škrabek (obr. 42).                                                     Obr. 42. Oškrabování vnitřní strany kůží před námokem. Foto L. Kaňáková.                                                                                     71","Například na lokalitě Gona, která se nachází v Afaru v Etiopii, byly objeveny důkazy              o zpracování masa, které pocházejí z doby přibližně před 2,6–2,1 milionu let. Tyto důkazy              zahrnují kosti se stopami po řezání a stahování, které byly způsobeny kamennými ná-              stroji, což naznačuje, že zdejší hominidé zpracovávali maso, které je cenným zdrojem ka-              lorií a proteinů. Řezné stopy byly nalezeny na kostech koňovitých a turovitých savců, a to              na klíčových částech kostí, jako jsou dolní končetiny a žebra. Stopy se nacházely přede-              vším na středních částech kostí, což podporuje teorii, že hominidé měli přístup k čerst-              vým mršinám zvířat (Rogers et al. 2023).                 Vedle mikroskopických stop opotřebení se traseologie zaměřuje na analýzu zbytků              anorganických zbytků (barviv, lepidel; obr. 43) i organických materiálů na nástrojích,              jako jsou stopy tuků, proteinů nebo krve. Pomocí chemických metod, jako je chromato-              grafie nebo spektroskopie, lze identifikovat molekulární zbytky, které nástroje nesou.              Zbytky proteinů z masa nebo vnitřností mohou být uchovány na nástrojích po tisíce              let. Tyto zbytky jsou často specifické pro určitý druh zvířete, což může poskytnout              přímé důkazy o druzích lovených a zpracovávaných zvířat. Zbytky tuků se mohou také              objevit ve formě mastných filmů na povrchu nástrojů, což je běžné při řezání a zpra-              cování masa. V některých případech lze identifikovat i stopy po krvi, které se na ná-              stroj při zpracování masa přenesly (Caricola et al. 2022). Identifikace krevních stop              poskytuje přímé důkazy o tom, že nástroj byl použit při loveckých činnostech nebo              při zpracování masa.                                 Obr. 43. Stopy lepicích hmot na povrchu šípových projektilů ze starší doby bronzové. Zvětšení              200×. Foto L. Kaňáková.                 5.2  Zpracování dřeva a lýka                Zpracování dřeva hrálo klíčovou roli v každodenním životě pravěkých lidí. Dřevo se              v archeologických kontextech dochovává pouze za specifických podmínek, protože              se jedná o organický materiál, který snadno podléhá biologickému rozkladu, chemic-              kým reakcím a fyzikálním změnám. Dochování dřeva závisí na prostředí, kde bylo ulo-              ženo, a na jeho expozici vůči vlhkosti, kyslíku a mikroorganismům. Dochovává se tak              například v ledu a permafrostu, ve zvodnělých sedimentech (rašeliniště, mokřady, za-              topené lokality) nebo naopak velmi suchém prostředí. Dřevo, které prošlo procesem                 72","karbonizace (např. při požárech), se může zachovat, protože zuhelnatění zabrání mi-              krobiální degradaci.                 Ačkoli obecně se má za to, že dřevo bylo v pravěké Evropě vždy snadno dostupné, ne-              platí to o všech obdobích. V dobách ledových byla velká část Evropy pokrytá tundrou,              na níž dominovaly travnaté plochy a permafrost s omezeným zalesněním (Willis – Van              Andel 2004). V glaciálním chladném klimatu se netvořily úživné půdy, což znamenalo, že              mohly růst jen malé a zakrslé stromy. Omezené zalesnění tak poskytovalo jen omezené              zásoby dřeva. Tyto stromy jen zřídka produkovaly délky vhodné například pro výrobu              oštěpů (Théry-Parisot 2002).                 Nejstarší použití dřeva předpokládáme už před 1 milionem let, ale  kvůli nedostatku              archeologických pramenů se jedná pouze o odhad. Dřevo samozřejmě mohlo být využí-              váno k zakládání ohně. Je velmi pravděpodobné, že naši nejstarší předci používali rovné              větve (tyčovinu) k lovu nebo získávání bezobratlých podobným způsobem, jako to dělají              dnešní primáti (Haslam et al. 2009; Pruetz et al. 2015). Nejstarším známým dřevěným              předmětem opracovaným člověkem je hrot oštěpu z lokality Clacton on Sea v britském              Essexu, který pochází z doby přibližně před 400 000 lety (Allington-Jones 2015). Oštěpy              z německého Schöningenu pocházejí z doby přibližně před 330 000 lety (Richter  –  Kr-              betschek 2015). Neandertálci také používali dřevo na násady oštěpů a jednoduché ná-              stroje, jako byly kopací hole, ale jak bylo zmíněno, tyto předměty se jen zřídka docho-              valy (Rios-Garaizar et al. 2018).                 Techniky zpracování dřeva se vyvíjely vždy podle toho, jaké činnosti lidé potřebovali              provádět. Nelze fakt, že například v paleolitu nemáme sekery a tesly, chápat evolucionis-              ticky. Lidé se před zimou uchylovali do jeskyní a když tábořili v otevřeném terénu, spíše              pro stavbu svých jurt nebo stanů používali mamutí kosti, jako v období pavlovienu, než              opracované dřevo, a to zřejmě proto, že ve stepním prostředí posledního glaciálu v ote-              vřeném terénu mnoho stromů nerostlo.                 Přibližně před 11 700 lety nastává poslední doba meziledová, holocén, během něhož              dochází k oteplení a zvlhčení klimatu, a tedy i postupnému zvyšování dostupnosti dřeva.              V období mezolitu tak máme širší výběr dochovaných dřevěných artefaktů z lokalit jako              Star Carr (Velká Británie) nebo z mnoha podmořských skandinávských lokalit, jako jsou              Tybring Vig nebo Vedbæk (Dánsko). Na těchto lokalitách byly nalezeny rybářské a lovecké              nástroje, pracovní platformy, čluny z kmenů stromů (s pádly) a dřevoobráběcí nástroje. Dů-              ležitým loveckým nástrojem, který se dochoval z mezolitu, je luk a šíp. Je možné, že luky byly              používány již v pozdním paleolitu, ale důkazy jsou zatím sporé. Vodou nasycené prostředí              těchto lokalit poskytuje daleko širší pohled na předměty používané a vyráběné v pravěku.                 Stopy po používání dřeva se mohou dochovat také na kamenných nástrojích. V neo-              litu se objevovaly broušené kamenné nástroje a v době bronzové také kovové nástroje,              které zvyšují schopnost zpracování dřeva. Kamenné sekery a tesly s hlazenými a leště-              nými břity umožňovaly efektivní osekávání větví nebo stahování kůry. Štípání bylo tech-              nikou, při níž byly dřevěné špalky rozděleny pomocí klínů nebo seker na menší díly, což              bylo užitečné při výrobě prken, tyčí nebo kolíků. K tvarování detailů stavebních dřev              nebo nástrojů z menších kusů dřeva se používala dláta, pilky, nože, vrtáky, oškrabovače              a další specializované nástroje. K vrtání otvorů ve dřevě se používaly jednoduché vrtací              nástroje, jako jsou kamenné nebo duté kostěné vrtáky, a později vrtáky ze  železa. Na po-              vrchu kamenných seker a dlát mohou být nalezeny stopy po sekání nebo štípání dřeva              a dalších materiálů. Tyto stopy jsou často charakterizovány zřetelným ohlazením ostří              a mikroskopickými odštěpky nebo vrypy.                                                                                     73","Obr. 44. A – ostření hrany – velmi tenký přechod k hraně, která je dodatečně přebroušena,              79465 (Kukleny), zvětšeno 50×; B – šikmé rýhy na ostří po kontaktu se dřevem (Kukleny), zvět-              šeno 50×; C – hrubé rýhy v týlní části sekery po upevnění v dřevěném topůrku, 79440 (Kukleny),              zvětšeno 50× (Schimerová et al. 2023).                    To pokračuje i v následujících obdobích, kdy se zde objevují sekery měděné a bronzové              (obr. 44). Rozsáhlé experimenty prokázaly jejich efektivitu při zpracování dřeva (např.              Dolfini et al. 2023; Kienlin – Ottaway 1998). James R. Mathieu a Daniel A. Meyer (1997)              provedli testy účinnosti kamenných, bronzových a ocelových seker a zjistili, že mezi ka-              mennými a kovovými nástroji došlo k výraznému zlepšení, ale rozdíly mezi bronzovými              a ocelovými sekerami nebyly statisticky významné. Ocelové sekery byly nicméně obecně              odolnější vůči opotřebení. Tyto výsledky zdůrazňují význam technologických změn při              přechodu od kamenných k bronzovým nástrojům, zatímco rozdíly mezi bronzem a ocelí              měly pravděpodobně větší vliv na dlouhodobou životnost než na okamžitou funkčnost.                                                Obr. 45.  Cesta od artefaktu po výrobu repliky k experimentální verifikaci (foto a vizualizace              artefaktu V. Nosek, foto odlité repliky J. Ježek).                 74","Tobias L. Kienlin a Barbara Ottaway (1998) ve svých terénních experimentech s mědě-              nými a bronzovými nástroji potvrdili, že bronzové nástroje lépe udržují ostří než měděné.              Další výzkumy, včetně studií Eni Soriana-Llopise a Carmen Gutierreze-Sáeze (2009), jejich              závěry podpořily. Nedávný výzkum Miriam Grace Andrews a kolegů (2022) analyzoval              opotřebení replik seker s různým složením slitin a mikrostrukturami, což přineslo nové              poznatky o účinnosti nástrojů v laboratorních podmínkách (Dolfini et al. 2023).                 S příchodem měděných a bronzových seker přichází také nový typ břitů a tvarů, které              ilustrují pravděpodobné i rozdílné použití. Nedávná studie (Dolfini et al. 2023) kombinací              traseologické analýzy a experimentální verifikace zjistila, že technika upevnění hlavy              sekery na topůrko (hafting) měla větší vliv na výkonnost než samotný design hlavy sekery.                                                                  Obr. 46. Výkresy usazení experimentálních replik do dřevěného topůrka s rozdílným úhlem              (kresba a experiment J. Ježek).                                                                                     75","Sekery s tulejí nebyly významně účinnější než starší typy pokud jde o výdej energie nebo              čas potřebný ke kácení stromů, a to navzdory předchozím předpokladům. Nicméně sekery              s tulejí vykazovaly vyšší míru opotřebení kvůli širšímu úhlu ostří, které vystavovalo větší              plochu abrazivním silám. Analýza opotřebení experimentálních a archeologických seker tyto              závěry potvrdila, přičemž nejčastější byly stopy poškození spojené se zpracováním dřeva.                 O funkčnosti i principu seker nemusíme pochybovat. Jednalo se o velmi funkční ná-              stroj, případně zbraň. Koneckonců právě v době bronzové máme často ikonograficky zná-              zorněné válečníky v bojové situaci se sekerou v ruce (např. lokalita Tanum ve Švédsku).              Traseologicky určit rozdíl mezi zbraní a nástrojem je v tomto případě komplikovanější,              avšak stopy, které odpovídají kontaktům s jiným ostřím na sekerách, identifikujeme,              i když v marginálním množství. Narozdíl od kamenných artefaktů nedokážeme identifi-              kovat kontaktní materiál, proto se interpretace soustředí na stopy mechanického poško-              zení povrchu. Většinou jde o stopy po kácení stromů a dalšího zpracování dřeva. Stopy se              často koncentrují v jedné polovině břitu, což je důsledkem stabilního uchycení v topůrku.              Dochází přitom také k úbytku kovu v těchto místech a lze proto určit kontaktní plochu.              Břity nalézaných bronzových seker jsou proto často velmi asymetrické.                 Pravěcí lidé využívali dřevo pro stavbu jednoduchých přístřešků, které si můžeme              představit jako mobilní obydlí typu jurty (tyčovina pokrytá kůží na způsob stanu) nebo              jako krátkodobé přístřešky kryté kůrou. S rozvojem usedlého způsobu života začali              lidé v neolitu stavět trvalejší obydlí. Od neolitu byly dřevěné kůly základním stavebním              prvkem pro konstrukce stálých domů. Jejich krov se pokrýval rákosem nebo slámou. Ar-              cheologické prameny dokládají, že dřevo bylo klíčovým stavebním materiálem, protože              se velmi často objevují stopy po dřevěných kůlech, tedy místa, kde byl dřevěný kůl nebo              pilíř zaražen do země.  Ta jsou zaplněna půdou a organickým materiálem, což často za-              nechává půdní stopu odlišné barvy než okolní přirozené podloží. Obrysy těchto kůlo-              vých jam mohou naznačit velikost a styl budovy, aniž by se z dřeva dochoval jediný kus.                 Dřevo bylo vždy základním materiálem pro výrobu různých nástrojů, včetně násad,              ratišť či topůrek. Zatímco pracovní části nástrojů mohly být vyrobeny z kamene nebo poz-              ději z bronzu a železa, jejich rukojeti byly často dřevěné. Kromě zbraní používaných při              lovu a rybolovu byly dřevité materiály, jako proutí a lýko, také klíčové pro výrobu rybář-              ských nástrojů, sítí, vršů, i složitějších pastí na ryby. Z kůry se vyráběly lehké nádobky              i zavazadla (například toulce, různé torny aj.).                 Dřevo bylo důležitým materiálem pro výrobu prvních prostředků plavby, vorů a tzv.              monoxylů, což jsou plavidla vydlabaná z jednoho kusu kmene. Archeologické nálezy do-              kládají, že už v mezolitu se lidé plavili na dřevěných plavidlech po řekách a jezerech. Od              pozdního eneolitu byla již využívána i příbřežní plavba na moři, tzv. sea-faring. Vlastní              námořní plavbu pak máme doloženu od doby bronzové. Pravěcí lidé vyřezávali z dřeva              nádoby, mísy a jiné předměty pro každodenní použití. Dřevo se také používalo pro výrobu              lžic, naběraček a dalších kuchyňských nástrojů.                5.3  Zemědělství               Zavedení zemědělských praktik představuje zásadní inovaci v životním stylu lidských po-              pulací, přičemž lidé postupně přecházeli od lovu a sběru k usedlému způsobu života zalo-              ženému na pěstování plodin a chovu zvířat. Tato tranzice začala přibližně před 10 000 lety              v několika na sobě nezávislých centrech. Zemědělství v pravěku zahrnovalo různé techniky                 76","a postupy, které se postupně vyvíjely, a lišilo se v závislosti na geografických a klimatic-              kých podmínkách. První plodiny, které byly domestikovány na Předním východě, což je              oblast, odkud se znalost zemědělství postupně rozšířila až do Evropy, byly převážně obil-              niny (pšenice, ječmen) a luštěniny (čočka, hrách). V různých částech světa byly také pěs-              továny další plodiny, například rýže v Asii, kukuřice v Americe a čirok v Africe.                 Půda byla často obdělávána ručně s využitím jednoduchých nástrojů jako byly dře-              věné hole nebo jednoduché kopáče z parohu. Ke sklizni obilí byly vyvinuty srpy. V neo litu              se srpy skládaly z dřevěné nebo parohové násady, do níž se vkládaly kamenné čepelky              (obr. 47). K rozmělnění zrna na mouku sloužily jednoduché ruční mlýnky, což umožnilo              výrobu prvních forem chleba a placek (obr. 48).                                   Obr. 47. Experimentální rekonstrukce dle neolitických nálezů z Blízkého východu (Clarkson -              Shipton 2015, 168). Foto M. Havlíková.                                          Obr. 48. Kamenný mlecí kámen z období neolitu. Mlecí soustava se skládá z velkého ležáku, na              nějž se sype zrno, a z malého běhounu, kterým se zrna opakovanými tahy drtila. Foto L. Kaňáková.                                                                                     77","Obr. 49. Směs různých rostlinných mikrozbytků (fytolitů) odebraná z kamenných artefaktů              starší doby bronzové. Zvětšení 400×. Foto L. Kaňáková.                    O pěstovaných plodinách, stejně jako o divokých druzích dřevin a bylin v okolí síd-              liště, se více podrobností můžeme dozvědět při odběru sedimentů, z nichž je možné ex-              trahovat tehdejší pylová zrna (obr. 50).                                             Obr. 50. Pylové zrno nahosemenných (borovice). Zvětšení 400×. Foto L. Kaňáková.                 78","Göbekli Tepe                Traseologické analýzy kamenných mlýnků a čepelí odhalily, že lidé začali zpracová-                vat a konzumovat obilí již před nástupem neolitu. Stopy opotřebení na těchto nástro-                jích ukazují na mletí zrní a přípravu potravin z divoce rostoucích obilovin. Lokalita                Göbekli Tepe v jihovýchodním Turecku je jednou z nejvýznamnějších archeologic-                kých lokalit na světě, datovaná zhruba do období přelomu mezolitu a neolitu, tedy                kolem 9600–8200 př. n. l. Tato lokalita, známá zejména svými monumentálními ka-                mennými kruhy a reliéfy, poskytla více než sedm tisíc kusů mlecích kamenů a dalších                nástrojů souvisejících se zpracováním obilí. Přítomnost mlecích kamenů na Göbekli                Tepe je považována za jeden z důkazů přechodu od čistě lovecko-sběračského způ-                sobu života k ranému zemědělství. Ačkoli obyvatelé Göbekli Tepe ještě nebyli plně                usedlí zemědělci, nálezy ukazují, že se stále více zaměřovali na zpracování a konzu-                maci rostlinných zdrojů. Tyto kameny byly používány k výrobě mouky nebo kaše, což                byly základní potraviny (Dietrich – Haibt 2020). Mikroskopické analýzy některých                mlecích kamenů z této lokality odhalily přítomnost zbytků škrobových zrn a fyto-                litů (mikroskopických částí křemičitých struktur v rostlinách). Tyto zbytky jsou dů-                kazem, že zdejší obyvatelé mleli obilí a další semena, což potvrzuje zpracování po-                travin z rostlinných zdrojů.                    S pěstováním plodin se objevila i domestikace zvířat. Prvními domestikovanými zví-              řaty (po psech, kteří dělali společnost už paleolitickým lovcům) byly ovce, kozy, prasata              a skot, tedy zvířata, která byla chována pro maso, mléko, kůži a další produkty. Ve step-              ních a horských oblastech, kde nebyly ideální podmínky pro pěstování plodin, se rozví-              jelo pastevectví. Lidé kočovali se svými stády a pásli zvířata na volné půdě. Pastevci se              řídili sezónními migracemi zvířat a využívali přírodní zdroje. Ve většině pravěkých ko-              munit bylo rozšířeno smíšené zemědělství, které kombinovalo pěstování plodin s chovem              zvířat. Zvířata poskytovala hnojivo (trus), které bylo používáno k obohacení půdy, a po-              máhala tak udržovat produktivitu polí (Bogaard et al. 2013). S příchodem zemědělství              začali lidé opouštět nomádský způsob života a zakládali trvalé osady.                5.4  Zpracování vláken               Textilní výroba byla v pravěku jednou z klíčových technologií, která měla zásadní význam              pro každodenní život pravěkých komunit. Výroba textilií se vyvíjela spolu s rozvojem spo-              lečnosti, od raných lovců a sběračů až po zemědělské společnosti, a vyžadovala speci-              fické znalosti a dovednosti. První textilní výrobky se vyskytují již v paleolitu a byly vy-              ráběny z přírodních vláken, která byla dostupná v okolí. V oblastech s lesními porosty              byly často využívány lýkové materiály z kůry stromů, zatímco v sušších regionech byla              běžná vlákna z rostlin, jako je len, nebo srst zvířat. Textilní techniky byly zprvu velmi              jednoduché (obr. 51) a vycházely ze stáčení a splétání vláken. Zkroucená vlákna posky-              tovala základní materiál pro lana, zavazadla, sítě atd. Nejstarší doklady používání této              techniky pochází už ze středního paleolitu (Hardy et al. 2020, 4).                 K získávání vláken z rostlinných pletiv sloužily v neolitu specializované zoubkované              nástroje z kamene (Hurcombe 2007). Badatelé kombinací traseologie, analýzy mikrozbytků                                                                                     79","Obr. 51. Výroba lýkového provázku ze dvou pramenů, které se v každém kroku zkroutí a pře-              loží křížem přes druhé. Prameny musí být nestejně dlouhé, aby bylo možné je průběžně na-              stavovat. Foto L. Kaňáková.                a experimentů zjistili, že tyto záhadné zoubkované nástroje s leskem na pracovní hraně,              které se hojně nacházely na neolitických lokalitách v Nizozemí a které byly původně po-              važované za zoubkované srpy, sloužily ke zcela jinému účelu a dokládají do té doby ne-              známou výrobní aktivitu. Traseologie prokázala, že lesk nevznikl od obilí, protože směr              pohybu je příčný a nikoli podélný a protože lesk byl jen na jedné straně a ne na obou stra-              nách ostří. Analýzou mikrozbytků materiálu na pracovní hraně odhalili rezidua lipového              a vrbového lýka a také kopřivových stonků. Nástroje tak sloužily k vyčesávání vláken              z rostlinných stonků (kopřiva) nebo z lýka (vrba, lípa), aby se daly pomocí háčků ze dřeva              nebo kosti dále zpracovat v textilní, provaznické a další výrobky. Vidíme tedy, že neolitický              člověk nebyl omezen jen na pěstování lnu a chov ovcí, aby získal zpracovatelná vlákna.                 I když z těchto dávných dob nemáme doklady textilní výroby, neznamená to, že lidé              nenosili oděv. Šili ho ale ze zvířecích kůží, které uměli vydělávat už ve středním paleo-              litu. Z lokality Contrebandiers v Maroku pochází kostěné škrabky a hladítka s opotřebe-              ním právě od této činnosti (Hallet et al. 2021). K jejich sešívání se používala kostěná šídla              a později první kostěné jehly s ouškem. Ty nejstarší jsou známé z euroasijské oblasti z doby              přibližně před 40 tisíci lety (Gilligan et al. 2024, 5). Ve střední Evropě se s nimi běžně se-              tkáváme až v období magdalenienu (15–11 tisíc př. n. l.; d’Errico et al. 2018).                 S nástupem neolitu a rozvojem zemědělství došlo k významným změnám v textilní              výrobě. Zásadní roli hrála domestikace rostlin a chov zvířat pro získávání vláken. Len              se stal jedním z prvních domestikovaných rostlin využívaných pro výrobu textilií. Jeho              pěstování se rozšířilo především na Blízkém východě a v Evropě. Lněné vlákno bylo velmi              pevné a vhodné pro výrobu kvalitních tkanin. Vedle lnu byla důležitá i vlna, která byla              získávána z ovcí a dalších domestikovaných zvířat. Výroba vlněných textilií byla velmi              rozšířená v oblastech s chovem zvířat.                 80","Obr. 52. Kostěná šídla, způsob jejich používání a charakteristické stopy opotřebení. Mikro-              snímek zvětšení 50×. Foto L. Kaňáková.                    V pravěku byla výroba tkanin a oděvů poměrně složitým procesem, který zahrnoval              řadu nástrojů a technik. Vřeteno bylo jedním z nejstarších nástrojů používaných k pře-              dení vláken, což byl klíčový krok při výrobě nití. Vřeteno je jednoduchý nástroj, který              se skládal z dřevěné tyčky a přeslenu z kamene nebo keramiky (obr. 53). Přeslen sloužil              jako závaží a zároveň setrvačník, který usnadňoval roztáčení vřetene. Vřeteno se otá-              čelo, aby z volných vláken (např. lnu nebo vlny) vytvářelo souvislou nit. Tímto způsobem              byla nit připravena pro tkaní.                 V neolitu došlo k vývoji tkalcovského stavu, který umožnil systematickou a efek-              tivnější výrobu tkanin. Tkalcovské stavy se staly běžným nástrojem v domácnostech              a umožnily vytvářet složitější textilní vazby a vzory. V raném pravěku šlo o velmi jedno-              duché tkalcovské stavy, které se mohly skládat z tyčového rámu a osnovy ze zavěšených              nití, které udržovala napnuté soustava tkalcovských závaží (obr. 54). Postupně se vyvi-              nuly sofistikovanější tkalcovské stavy. Nitě osnovy byly upevněny na stavu a pomocí nití              útku (křížících osnovu) byla vytvářena tkanina. Pohybem příčníku se nitě osnovy oddě-              lovaly a umožňovaly protažení útku. K přípravě vláken před předením sloužily hřebeny.                                                                                     81","Obr. 53. Výběr neolitických přeslenů z keramiky. Někdy posloužilo i nahrubo zapravené ko-              lečko ze střepu z rozbité nádoby. Foto L. Kaňáková.                Hřebeny měly dlouhé a husté zuby, kterými se vlákna pročesávala, aby byla rovnoměrně              uspořádaná. Vyráběly se ze dřeva, kostí nebo železa, a to v závislosti na období a dostup-              ných zdrojích. Během eneolitu a doby bronzové se textilní výroba dále zdokonalovala.              V této době již existovaly specializované techniky a nástroje na spřádání a tkaní. Texti-              lie měly nejen praktický, ale také estetický význam. Již v této době se používala přírodní              barviva, která byla získávána z rostlin, hmyzu a minerálů.                  Textilní materiály jsou organického původu a podléhají rychlé degradaci, což zna-              mená, že se v archeologických kontextech dochovají jen za specifických podmínek:              1.  V extrémně suchých podmínkách, jako jsou pouště, se textil může uchovat, protože                 vlhkost, která by způsobovala rozklad organického materiálu, zde téměř neexistuje.                 Suchý vzduch zabraňuje růstu bakterií a plísní, které jsou hlavními příčinami roz-                 padu textilií. Například egyptská poušť je známá svými archeologickými nálezy tex-                 tilií, lněných tkanin z období faraónů. V hrobkách a pohřebních komorách byly nale-                 zeny šaty, obvazy a další textilní materiály.              2.  V anaerobních podmínkách, kde není přístup k vzduchu (zejména kyslíku), se textilie                 mohou uchovat, protože se zde nemohou rozmnožovat bakterie, které způsobují roz-                 klad. Takové podmínky se často vyskytují v bažinách, jezerech nebo mokřadech. Tex-                 tilní zbytky byly nalezeny v rašeliništích, jako například v Evropě, kde byly objeveny                 oběti „mrtvých těl z bažin“. Zbytky oděvů těchto obětí byly často dobře dochovány                 82","Obr. 54. Závaží osnovy na tkalcovském stavu, vyrobená z hrubého keramického materiálu,              s otvorem pro zavěšení. Foto L. Kaňáková.                                                                                     83","díky mokrému a kyselému prostředí. Dalším příkladem anaerobního prostředí jsou                 textilie pohřbené pod vrstvou sopečného popela, který vytváří téměř hermetické pod-                 mínky. Popel může zabránit přístupu vzduchu a tím ochránit textilie před biologic-                 kým rozkladem. Město Pompeje je příkladem oblasti, kde byly nalezeny textilní ar-                 tefakty zachované pod vrstvami sopečného popela z výbuchu Vesuvu v roce 79 n. l.              3.  V trvale zmrzlých podmínkách, například v ledových jeskyních nebo na vrcholcích                 hor, se textilie mohou dochovat, protože nízké teploty zpomalují nebo zcela zastavují                 biologické procesy, které vedou k jejich degradaci. Nálezy mumií z ledu, jako je slavná                 Ötzi (muž z doby měděné nalezený v Alpách), ukazují, že textilní a kožené oděvy mohou                 být v zamrzlém prostředí zachovány po tisíce let.              4.  Některé chemické podmínky, jako silně alkalické nebo kyselé prostředí, mohou bránit                 růstu mikroorganismů, které způsobují rozklad textilu. Toto prostředí může být vý-                 sledkem přirozených procesů, jako jsou minerální depozity nebo rozklad specific-                 kých organických látek.              5.  Textilie mohou být konzervovány díky přítomnosti kovů, zejména mědi nebo bronzu,                 které vytvářejí toxické prostředí pro mikroorganismy a chrání organický materiál                 před rozkladem. Kovy mohou reagovat s vlákny textilie a vytvořit na jejich povrchu                 ochrannou vrstvu.              6.  V některých případech byly textilie ošetřeny konzervačními látkami, jako jsou pří-                 rodní pryskyřice nebo dehty, které chránily textil před rozkladem. Tyto látky fun-                 gují jako přirozené konzervanty a mohou prodloužit životnost textilií i v nepřízni-                 vých podmínkách.                5.5  Těžba a zpracování kovů                Těžba a zpracování mědi, cínu, zlata a stříbra byly v pravěku důležitými milníky, které              vedly k rozvoji metalurgie a pokroku ve společnosti. Tyto kovy byly využívány jak pro              výrobu nástrojů, šatových spinadel, ozdob, zbraní či výtvarně zpracovaných objektů.              Známe také doklady bimetalických šperků či zdobení kovových artefaktů jinými dra-              hými kovy (např. Berger 2012).                 Jedním z prvních kovů, které byly lidmi zpracovávány, je měď. Její využívání začalo v Evropě              již během chalkolitu (doba měděná) kolem 5000 př. n. l. Měděné artefakty však pocházejí              i z období staršího, v němž byla měď používána v surové podobě. Nejstarší kovové předměty              jsou známy na Středním východě již před 10 tisíci lety, avšak nejstarší známé měděné doly              jsou zaznamenány v Evropě (O’Brien 2015). Měď se jen velmi výjimečně vyskytuje jako „čistý“              kov. Nejčastěji se vyskytuje ve formě minerální rudy, kde je kombinována s dalšími prvky.                  Fennoskandinávie                Největší ložiska mědi v Evropě se nachází v zóně Fennoskandinávie. V severním                Švédsku se nachází jeden z největších evropských povrchových měděných dolů Aitik.                Kromě mědi se zde také nalézá menší množství zlata a stříbra. Ročně se zde vytěží více                jak desítka milionů tun měděné rudy. V pravěku však tato ložiska využívána nebyla                a v době bronzové sem byla distribuována především z jiných vzdálených ložisek                v Evropě. To bylo pravděpodobně dáno nižší kvalitou rudy a její těžkou přístupností.                   84","Pravěká těžba mědi se zaměřovala na ložiska měděných minerálů s dostatečně vy-              sokou koncentrací, aby je bylo možné efektivně těžit a tavit. Zpočátku byla měď získá-              vána sběrem těchto měděných rud (například malachit nebo azurit), které byly volně              dostupné na povrchu nebo v mělkých vrstvách půdy. Identifikovat zdroje této rudy bylo              možné díky jejich specifickým zbarvením (zelené a modré odstíny). Lidé se zaměřovali              na povrchová ložiska v podloží, kde byly měděné minerály přirozeně koncentrovány,              a kopali mělké doly nebo šachty. Při těžbě používali jednoduché nástroje, jako byly ka-              menná kladiva, mlaty se žlábkem, dřevěné klíny a parohy (např. Timberlake 2009). Tra-              seologicky pozorované stopy jako jsou určité typy rýh, důlků a dalších stop poškození či              namáhání, které nám mohou, kromě způsobu těžby, napovědět také o následném zpra-              cování vytěžené rudy (Lamprecht et al. 2022). Měděné rudy byly následně drceny a pra-              ženy (zahřívány na vzduchu), aby se odstranily nečistoty a rudná hmota se stala snad-              něji tavitelnou. Tato technika uvolňovala kyslík a pomáhala přeměňovat rudu na čistší              formu kovu. U nástrojů, které byly pro tyto činnosti využívány, jsou traseologicky zají-              mavé stopy kontaktu, respektive tzv. impact scars. U předmětů využívaných pro zpraco-              vání rud intenzivněji, se objevují fraktury a odštěpy, na kladivech jsou nejčastěji stopy              po úderech, stopy mletí se projevují hladkou či konkávní plochou způsobenou třením.              Různé typy stop použití na metalurgických nástrojích se mohou vyskytnout také na ná-              strojích použitých při zpracování potravin (Dubreuil et al. 2015, 135), avšak obecně je              zde méně stop po nárazu (Lamprecht et al. 2022, 154). Na kamenných mlatech se žláb-              kem pozorujeme také časté mikroskopické stopy po úchytu, které nám blíže zprostřed-              kovávají způsob provedení jednotlivých fází zpracování měděné rudy, tedy i konkrétní              pohyby, které jsou experimentálně potvrzeny. Způsoby uchycení těchto mlatů jsou dolo-              ženy tři. Prvním z nich je přichycení kamenného mlatu ke dřevěné násadě pomocí kůže              či vaziva, druhým způsobem je omotání mlatu do smyčky k ohnuté větvi a třetím způso-              bem je uchycení mlatu koženými pásky mezi dvě dřeva/násady. Všechny tři typy uchy-              cení jsou doloženy také archeologicky např. v Rakousku, Irsku či Walesu. První způsob              uchycení kamenných mlatů známe i v kontextech spojených s těžebními ložisky cínu              v Kazachstánu, třetí způsob je naopak typický spíše v oblasti Egypta, kde jsou doklady              pro jeho použití v pravěké těžbě zlata (Lamprecht et al. 2022, 148).                 K vytavení mědi z rudy se používaly jednoduché pece, které byly zahřívány pomocí              dřevěného uhlí. Dosažení vysokých teplot umožnilo oddělit měď od dalších prvků obsa-              žených v rudě, přičemž bod tání u mědi je 1 085 °C.                  Great Orme                Největší pravěký důl měděné rudy v Evropě je tzv. The Great Orme poblíž Llandudna                na pobřeží severního Walesu. Je zde rozsáhlá síť tunelů o délce 6 km a hloubkou až                80 m. Primární měděná ruda, chalkopyrit, podléhala  oxidaci, čímž vznikaly sekun-                dární minerály, jako jsou malachit a azurit, a dále také oxidy železa, například goethit.                Tento proces „rozkladu“ byl nejvýraznější v blízkosti hlavně povrchových zlomů, ale                v některých oblastech dolu sahal až do hloubky 130 m (O’Brien 2015, 8).                   Výzkum původu mědi zpracovávané v pravěké Evropě je klíčový pro pochopení ob-              chodních sítí a ekonomických vztahů té doby. Snahy o propojení mědi s konkrétními důl-              ními zdroji nabízejí pohled na to, jak byla měď těžena, zpracovávána a distribuována.                                                                                     85","Studium zpracování kovů může probíhat vícero způsoby. V prvé řadě se může zaměřit              na chemické složení kovových předmětů, které může odhalit specifické vlastnosti použi-              tého materiálu. Na základě těchto vlastností se hledají odpovídající měděná ložiska. Další              možností je sledovat cestu mědi z konkrétního důlního zdroje přes její hutní zpracování              a výrobu kovových předmětů až po jejich distribuci ve společnosti (O’Brien 2015, 25). Pro              identifikaci zdroje suroviny se dnes využívají především izotopy olova (např. Ling et al.              2012, 2014; Nowak et al. 2023; Turck et al. 2019). U nás byly využívány suroviny pocháze-              jící především z alpské a karpatské oblasti. Zejména na začátku doby bronzové je hojně              distribuována fahlerzová měď, respektive měď z řad tenantitů a tetraedritů charakteris-              ticky šedé až tmavé černé barvy, pocházející z alpských ložisek.                                       Obr. 55. Makrofoto surového malachitu, zdroje mědi, který bylo možno použít při výrobě bron-              zových slitin (foto J. Zander).                   Cín byl klíčový kov pro výrobu bronzu, což je slitina mědi a cínu. Protože cín se v pří-              rodě vyskytuje zřídka, jeho těžba byla geograficky omezená na několik oblastí. V Evropě              se jedná např. o doly v Cornwallu, Devonu (jihozápadní Anglie), oblasti Salzburgu (Alpy)              a Krušných hor. Cínová ruda, zejména kasiterit (oxid cínu), byla často dostupná na povr-              chu. Pro evropskou oblast převažuje rýžování jako způsob získávání cínu (Ottaway - Ro-              berts 2008). Podobně jako měď byl i cín z rudy vytavován v pecích s využitím dřevěného              uhlí. Teplota tavení cínu je nižší než u mědi (232 °C), což znamenalo, že pec nemusela              dosahovat tak vysokých teplot. Tavicí proces uvolňoval čistý cín, který mohl být sléván              a formován. Jedná se o technologický pokrok, jelikož nízký bod tání cínu snížil potřeb-              nou teplotu tání finální bronzové slitiny, která je tím 960 °C. Cín však představoval vý-              znamný pokrok i v samotných technologických vlastnostech kovových artefaktů. Ma-              teriálu dodává potřebné vlastnosti nutné ke zvýšení efektivity jednotlivých kovových              nástrojů a zbraní, především zvyšuje jejich tvrdost. Na rozdíl od výzkumu pravěké těžby              a zpracování měděných rud, především co se týče její distribuce a ložisek, je distribuce              cínové rudy a její zpracování méně probádanou oblastí. Existují převážně studie věnu-              jící se čistě již bronzovým slitinám a vlivu cínu na jejich mechanické vlastnosti či finální                 86","barvu (např. Berger 2012; Mödlinger et al. 2017; Radivojević et al. 2018; Meller 2019; Möd-              linger et al. 2020; Hermann et al. 2020). Až v nedávné době se do popředí zájmu archeo-              logie dostala otázka rozlišení původu ložiska cínu stejně jako je tomu u měděných rud,              a to skrze izotopy cínu (např. Mason et al. 2020).                 Bronzové i měděné předměty byly pro dosažení požadovaných mechanických vlast-              ností a finálního vzhledu upravovány. Kov tak procházel dalším technologickým zpraco-              váním. V archeologickém kontextu nacházíme metalurgické nástroje, jako jsou kladívka,              dlátka, vzácně i například kovadlinky. Finální úprava bronzových nástrojů a zbraní pak              probíhala kamenným brouskem, který stejně tak sloužil k ostření funkčních částí před-              mětů. Na těchto kamenných brouscích se nachází rezidua kovů po jejich kontaktu. Tyto              nálezy poukazují na vysokou úroveň metalurgické specializace jedinců v pravěké spo-              lečnosti, ale také na konkrétní pracovní činnosti. Na kovových předmětech jsou často              identifikovány fasety po kování, otlačky, deformace kovu, prohlubně či asymetrie funkč-              ních částí. Máme doklady o kování, tepání, žíhání a mnoha dalších, a to díky kombinaci              traseologické analýzy a zejména optické metalografie. Počáteční struktura zrn slitiny je              homogenní. Každá událost, kterou slitina (předmět) projde, se v kovu projeví právě de-              formací zrn. Když se tato zrna deformují například kladivem, zploští se (jejich tvar se              mění skluzem, dislokačním pohybem a generováním dislokací v důsledku opracování),              až jsou příliš křehká. V tomto okamžiku jsou zrna plně mechanicky zpevněná. Pokud              se předmět dále tvaruje či tepe, musí být kov žíhán, aby se obnovila tažnost a kujnost.              Další deformace kovu kladivem pak může vést opět k mechanickému zpevnění, je-li za-              potřebí další tvarování, lze provést další operaci žíhání (Scott 2012). Teploty žíhání by              pak neměly přesahovat 800 °C.                                 Obr. 56 Tavba bronzové slitiny v replice pece a nástroje pro úpravu artefaktu (kovadlinka              a kladívko). Foto A. Bergerová.                    Zlato bylo ceněno již od pravěku a bylo hojně využíváno pro výrobu ozdob. Výjimkou              není ani jeho využití pro tausování jiných kovových předmětů, například rukojeti bron-              zových zbraní apod. (Berger 2012). První nálezy zlatých předmětů pochází z období neo-              litu, tedy z doby asi 4500 př. n. l. Zlato se často nachází ve formě drobných zlatých nugetů              nebo prachu ve vysrážených říčních usazeninách. Pravěcí lidé získávali zlato pomocí rý-              žování, tedy metodou, při které byly říční usazeniny proplachovány vodou, přičemž těžší              zlaté částečky se usazovaly na dně pánve. Zlato bylo rovněž získáváno v hornině ve formě                                                                                     87","zlatonosných křemenných žil, které mohly být vytěženy povrchovou těžbou a poté drceny,              aby se oddělilo zlato od horniny. Na rozdíl od mědi a cínu se zlato často vyskytuje v téměř              čisté formě, takže nebylo nutné ho pro získání čisté suroviny tavit. Zlato bylo poté, stejně              jako bronz, mechanicky tvarováno – například tepáním nebo litím.                 Stříbro je dalším drahým kovem, který byl v pravěku využíván. Na Pyrenejském poloost-              rově existují doklady bohatého zpracování stříbra během doby bronzové, přičemž bylo po-              užito pro výrobu šperků či nýtků dýk (Lull et al. 2014). Ve střední Evropě máme zatím spíše              ojedinělé doklady využívání stříbra během eneolitu a téměř žádné v období doby bronzové,              s výjimkou nálezu stříbrných prstenů ze starší doby bronzové v Bavorsku (Biemier et al.              2022) a pravděpodobných reziduí stříbrných vrstev na starobronzových sekerách z Čech              (Schimerová et al. 2023). Stříbro se nejčastěji vyskytovalo ve formě stříbrných rud, jako              je argentit (sulfid stříbrný), nebo jako součást složitějších rud společně s olovem, jako je              galenit (sulfid olovnatý). Těžba těchto rud vyžadovala kopání hlubších šachet a tunelů. Po              vytěžení byla ruda rozdrcena a tříděna, aby se oddělily kovonosné části. K získání čistého              stříbra bylo nutné rudu tavit. Stříbrné rudy se tavily společně s olovem, což uvolňovalo              stříbro z rudy. Proces známý jako kupelace zahrnoval oddělení olova od stříbra pomocí              vysoké teploty v mělké peci. Olovo oxidovalo na olovnatou strusku a čisté stříbro zůstalo.                5.6  Boj a válečné konflikty               Násilí a válečné konflikty jsou součástí lidské minulosti stejně jako její přítomnosti. Člověk              má sklon k agresi od samých počátků lidstva a postupně s vývojem člověka se vyvíjela i tato              tendence (Thorpe 2003, 147). Důkazy o násilném chování nejsou nicméně přímo důkazy o vál-              čení. Pokud chápeme válčení jako ozbrojený konflikt mezi jakýmikoli sociálními a politic-              kými jednotkami (Keeley 1996), musíme v archeologickém prostředí odlišit stopy „náhlého“              násilného chování od stop po možných válečných aktivitách. Kde je tedy ta pomyslná hranice              mezi násilným chováním a válčením? V pravěké komunitě byla jistě striktně dána, známa              a akceptována, ale v archeologických pramenech je tato hranice již těžko postihnutelná.                  Nejstarší stopy násilí                Nejstarší doklad násilného chování mezi skupinami lze hledat již v mezolitu, a to v lo-                kalitě Nataruk (Lahr et al. 2016). Pravděpodobně se jedná o přepadení jedné lovecko-                -sběračské skupiny jinou – proražené lebky, zlámané ruce, kolena, žebra, hroty šípů                v kostech, stopy po svázání končetin i u žen ve vysokém stádiu těhotenství. Tato udá-                lost se často označuje za nejstarší doklad skupinového násilí a konfliktů, které před-                chází dnešnímu pojetí válčení, a můžeme ji tedy  odlišit od projevu násilného chování                „pouze“ mezi jednotlivci. Důkazy o opakujícím se interpersonálním násilí však podá-                vají již Homo neanderthalensis. V jeskyni Shanidar (Kurdistán) nesly nalezené ostatky,                které se datují do doby 55 000 – 45 000 př. n. l., stopy zahojených i fatálních zranění                (Shanidar III.; Pomeroy et al. 2020). Jeskyně Sima de los Huesos v pohoří Atapuerca,                konkrétně lebka č. 17, patřící také Homo neanderthalensis, která se nalezla společně                s minimálně dalšími 28 jedinci, je dalším příkladem násilného chování. Na čelní kosti                má dvě zlomeniny, které dle forenzních a dalších analýz vznikly ze dvou přesně cílených                tupých ran (Sala et al. 2015). V oblasti Atapuerca se navíc nejedná o ojedinělý nález.                   88","K rychlému rozvoji válečných konfliktů a zdokonalení bojových technik vedla znalost              meče, která tak vytvořila zcela nový, silně specializovaný, styl boje. Na našem území se              meč poprvé objevuje na počátku střední doby bronzové, což mělo významný dopad na              společnost. Meč se stal symbolem moci, který přispíval ke vzniku vyšších mocenských              vrstev a válečnické elity, jak ukazují nálezy mečů v bohatších hrobech (Havlíková – Krištuf              2017). Je však důležité vnímat meč především jako účinnou zbraň navrženou k boji proti              jiným lidem (Molloy 2010). Důkazy o jeho praktickém použití v boji poskytují poškození              ostří a deformace čepelí bronzových mečů. Archeologické nálezy osteologického mate-              riálu potvrzují fatálnost meče, na němž jsou zřetelné stopy po zraněních, která způsobil              (Lewis 2008; Downing – Fibiger 2017). Meč tedy můžeme považovat za artefakt, který spo-              juje tři hlavní funkce: praktickou, společenskou a symbolickou (Havlíková – Ježek 2023;              Neustupný 2010, 83; Bunnefeld 2014, 134).                 Z této doby, konkrétně z 13. stol. př. n. l., navíc máme první archeologicky doložený              důkaz o válečném střetu v oblasti, která je nám blízká. Konkrétně jde o odkrytí bitev-              ního pole v údolí řeky Tollense na severu Německa (Jantzen et al. 2011 a další). Nálezy              zde dochované mění pohled na podobu společností v době bronzové i tehdejší globali-              zaci. Skrze antropologické, genetické a další analýzy se podařilo prokázat, že zde ze-              mřelí jedinci pocházeli z různých koutů Evropy a že se bojů účastnili pravděpodobně              opakovaně. Z artefaktuálního hlediska je lokalita výjimečná kolekcí výborně zachova-              ných dřevěných zbraní.                   Tollense                V roce 2008 začal archeologický výzkum údolí řeky Tollense, v malém spolkovém                státě Meklenbursko-Přední Pomořansko. Postupné odkrývání nalezeného pravěkého                bitevního pole odhalilo kromě širokého souboru zbraní (včetně dřevěných), nástrojů                a šperků necelých 13 tisíc kosterních pozůstatků pravděpodobně téměř tisíce jedinců,                a to především mužů ve stáří 20–40 let, doplněného v malém zastoupení také ženami.                Celá událost je datována do období 13. stol. př. n. l., kdy v oblasti Středomoří došlo                k velkým změnám v důsledku útoků tzv. mořských národů. Jedinci na sobě nesli smr-                telná, ale i zahojená zranění, která vypovídají o pravděpodobně časté účasti v násil-                ných střetech. Kosterní pozůstatky prošly analýzami DNA a stroncia – většina pad-                lých byla „místních“ a pocházela tedy ze severovýchodního Německa. Analýzy však                také odhalily přítomnost jedinců z jižního Německa, střední Evropy a možná i zá-                padních Čech či oblasti Moravy. Zajímavé je, že mnoho tehdejších obyvatel má stej-                nou DNA jako současní obyvatelé oblasti.                   Traseologická analýza prováděná na zbraních umožňuje pochopit, jak byly zbraně              vyráběny, jakým způsobem byly používány, jaké techniky a strategie bojovníci používali              a s jakými materiály byly zbraně v kontaktu (organický materiál, jiný kov atd.). V čem se              zatím nepodařilo najít rozeznatelné rozdíly, jsou útočné a obranné stopy (Gentile – van              Gijn 2018; Gentile et al. 2024). S přibývajícími analýzami mečů či kopí z čerstvých vý-              zkumů, respektive nekonzervovaných exemplářů, lze vyčlenit základní stopy poškození              a jejich klasifikaci, i když v současné době stále nedisponujeme jednotnou terminologií              (Gentile – van Gijn 2019; Gentile et al. 2024; Havlíková – Ježek 2024; Hermann et al. 2020;              Horn 2013; Molloy 2010; O‘Flaherty et al. 2011).                                                                                     89","Hlavními indikátory praktického užití u zbraní jsou plastické stopy, tedy stopy po-              škození ostří, případně deformace čepele (obr. 57) či listů u kopí. Mezi základní stopy              (tzv. bojové značky) patří záseky, které se dále rozlišují na základě jejich konkrétní pří-              činy. Úhel, který zásek způsobený zásahem jiné zbraně svírá, může poskytnout infor-              mace o směru úderu (Horn 2013, 3; Gentile – van Gijn 2019; Hermann et al. 2020). Pokud              známe prvkové složení zbraně a její případnou tvrdost, můžeme na základě hloubky              záseku odhadnout sílu úderu. Je nutné si uvědomit, že ne každý úder zanechá na povr-              chu stopu či nějakým způsobem kov deformuje. Většina kontaktů během boje pozorova-              telné stopy nezanechává, někdy však naopak jeden kontakt může způsobit více stop po-              škození (Gentile et al. 2024).                 Specifikem traseologické analýzy mečů, respektive mečů s litou rukojetí, je také opo-              třebení výzdoby v místě úchopu rukojeti. V případě používaných mečů vykazuje výzdoba              litých rukojetí opotřebení pouze v místech, kde dochází ke styku s dlaní.                                                         Obr. 57. Výsledky traseologické analýzy meče (Jezeří v Krušných Horách): A – vyznačená              oblast „kontaktu“, kde se koncentrují stopy poškození a vyznačení oblasti opotřebení ruko-              jeti; B, C – typická poškození, která vznikají praktickým použitím a kontaktem s jinou zbraní              či štítem (C – poškození více vlevo je po kontaktu s kopím); D, E – viditelné dendrity na povr-              chu čepele; F – zduření kovu po úderu (Jiráň et al. 2023).                 90","Obr. 58. Výběr stop indikujících použití mečů v boji. Foto M. Havlíková (AWRANA Barcelona              2022 Congress).                                         Obr. 59. Výroba repliky bronzového meče. Lití taveniny shora se ukázalo jako nejefektivnější              způsob pro zabíhavost taveniny a odlití kvalitní čepele s minimem vzduchových bublin a de-              formací (autor J. Ježek).                                                                                     91","5.7  Zkrášlování, šperky a ozdoby                Traseologie šperků je specializovaná oblast v rámci traseologie, která se zaměřuje na              analýzu stop opotřebení a používání na špercích z archeologických nálezů. Tato ana-              lýza umožňuje pochopit, jakým způsobem byly šperky vyráběny, jak byly nošeny, jaký              měly symbolický nebo rituální smysl a jak interagovaly s tělem a oděvem jejich nositele.                 Traseologie šperků poskytuje cenné informace o společenských, kulturních a ekono-              mických aspektech minulých společností, včetně těch technologických. Traseologická              analýza výzdoby a jejího rukopisu v poslední době poukazuje na další technologickou              stránku výroby a úpravy artefaktu. S rozmanitou výzdobou se kromě keramiky setká-              váme také na kostěných a kovových artefaktech. Ty jsou opatřeny složitými detailními              vzory, které vyžadují vysokou zručnost a zkušenost, a stejně tak jednoduchými vzorky              s téměř nedbalou technikou provedení. Jelikož šperky přichází do kontaktu s tělem no-              sitele, případně s jeho oděvem, jsou často přítomná organická rezidua vlasů, otisků kůží              a textilních vláken (obr. 60). Nejčastěji se jedná o měděné či bronzové předměty, u nichž              jsou tato rezidua často  vázána na korozní vrstvu. Vzhledem k citlivosti zachování těchto              organických dat či pozůstatků, respektive vzhledem k čitelnosti jemné výzdoby a pra-              covních stop, je důležité traseologickou analýzu provádět před započetím konzervač-              ního procesu (Sych et al. 2020).                                       Obr. 60. Rezidua textilie v korozní vrstvě měděné záušnice z dětského hrobu, datované do              starší doby bronzové. Foto. M. Havlíková.                    Podoba oděvu v pravěkých společnostech je málo prozkoumanou oblastí. Díky zna-              losti tehdejší flóry a fauny a zachovaným reziduím textilu a kůže/kožešin víme, z čeho              byly oděvy vyráběny. Jakou roli však hrály šperky, kde a jakým způsobem či jak často se              nosily, sledujeme pomocí traseologických stop na povrchu šperků a na opotřebení, re-              spektive na vyhlazení původní výzdoby. Při analýze bronzových šperků z hrobů a depotů,              často kombinací šperků jako jsou spirálové šperky, náramky, nápažníky i nánožníky              a jehlice, se opakují stopy opotřebení, které svědčí o tom, jak byly šperky používány, a že                 92","byly používány po dlouhé časové období. Na bronzových špercích je možné pozorovat              ohlazení povrchu, mizení či narušení ornamentů výzdoby až téměř do jejího vymizení              v místě kontaktu s nositelem, a zaoblení okrajů, což dokládá intenzitu nošení. Kristian              Kristiansen například upozorňuje, že v severní Evropě existovala pravidla pro nošení              šperků, která se projevují v opakujících se vzorcích opotřebení, což naznačuje standar-              dizovaný způsob nošení těchto předmětů v této oblasti (Kristiansen 2013). Podobné jevy              lze však sledovat také u nás. Například nález dvou stejných bronzových jehlic z depotu,              datovaného do konce starší doby bronzové, poukazuje na dlouhodobý a standardizovaný              způsob nošení. Hlavice obou jehlic jsou zdobené jemnými liniemi a šikmými zářezy. Tato              výzdoba je silně opotřebená a vyhlazená tak, že není téměř čitelná. Na obou hlavicích je              výzdoba vyhlazena pouze na jedné straně, tedy té, která přicházela do kontaktu s nosi-              telem či jeho oděvem.                                                              Obr. 61. Mikroskopická dokumentace opotřebení výzdoby dvou stejných jehlic. Vlevo: detail              výzdoby na „neopotřebované“ straně hlavice; vpravo: detail opotřebení (vyhlazení) výzdoby              v důsledku intenzivního nošení (vizualizace V. Nosek).                                                                                     93","Obr. 62. Traseologická analýza zaznamenala především manipulační stopy spojené s funkčním              využitím náramků z doby bronzové. Kostice, poloha Nivky. A – zářezy/záseky ve střední části              kovu náramků č. 2 a č. 5, makro a mikroskopická dokumentace (zvětšení 50×); B – nepravidelné              tečkování soustředěné na pásku č. 3 s vyznačenými směry tvorby, makro a mikroskopická do-              kumentace (zvětšení 50×); C – ražené důlky na fragmentu pásku č. 2; D – povrch vnější strany              fragmentu pásku č. 2; E – povrch vnitřní strany fragmentu pásku č. 2 (Šabatová et al. 2023).                    Za předmět používaný ke zkrášlování byly dříve považovány i hřebeny. Obecně se před-              pokládalo, že kovové nebo parohové, obvykle velmi estetické (obr. 63), hřebeny musely              být předměty osobní potřeby nobility. Ve skutečnosti bylo poměrně jednoduché takový              hřeben vyrobit a nejsou na to zapotřebí prakticky žádné specializované nástroje (Nováč-              ková et al. 2022), jak se prokázalo výrobním experimentem. Hřebeny v pravěku a pro-              tohistorickém období nejsou ani výlučným atributem žen, které si mohli jako zhýčkané              šlechtičny představovat badatelé v minulém století. Jejich hlavní funkce byla hygienická,              lidstvo totiž od pradávna sužovali parazité, kterých se bez použití moderní chemie těžko              zbavuje a snadno se šíří i při běžném kontaktu (obr. 63). Již z pravěku známe i další hy-              gienické pomůcky, jako břitvy, bronzové pinzety, špachtličky na čištění uší nebo zrcadla.                               94","Obr. 63. Parohové hřebeny, které se na našem území objevují zejména od doby železné po období              raného středověku. Neočištěný hřeben je vhodný i k mikrozbytkové analýze (foto L. Kaňá-              ková) a příklad dochovaného ektoparazita získaného z prostoru mezi zuby hřebene. Zvětšení              200× (foto A. Nováčková).                                                                                                               95","","6. ZÁVĚR                                                         Traseologická analýza hraje jako metoda zkoumání stop opotřebení na archeologických              nálezech klíčovou roli v pochopení minulých lidských aktivit a technologických procesů.              Tato disciplína nám alespoň částečně umožňuje překlenout propast mezi hmotnými po-              zůstatky a nehmotnými aspekty každodenního života, jako jsou pracovní návyky, řeme-              slné dovednosti či způsoby výroby. Zkoumáním stop opotřebení na nástrojích můžeme              rekonstruovat nejen jejich původní funkci, ale i kontext, ve kterém byly používány, čímž              přispíváme k lepšímu pochopení sociálního a kulturního prostředí dávných komunit.                 Jak ukazují příklady z celého světa, traseologické studie významně obohacují naše chá-              pání minulosti, a to nejen na úrovni technologických inovací, ale i v širších souvislostech,              které zahrnují vývoj lidských společností, obchodní vztahy a kulturní výměny. I když tato              metoda má své limity – například závislost na kvalitě uchování materiálu či schopnost              správně interpretovat nalezené stopy – její přínosy pro archeologii jsou nezpochybnitelné.                 V budoucnosti můžeme očekávat, že další technologický pokrok, včetně vývoje nových              analytických technik a spolupráce s dalšími vědními obory, umožní traseologii ještě přes-              nější a hlubší vhled do minulosti. Traseologie tak zastává nenahraditelnou roli při odkrý-              vání komplexních a jinak nezjistitelných aspektů lidské minulosti.                                                                                     97","","7. LITERATURA                                ADAMS, J. 2002: Ground Stone Analysis: A Technological Approach. Salt Lake City: Univer-                 sity of Utah Press.              ALLINGTON-JONES, L. 2015: The Clacton Spear: The Last One Hundred Years. Archaeologi-                 cal Journal 172(2), 273–296. https://doi.org/10.1080/00665983.2015.1008839              ANDERSON-GERFAUD, P. 1981: Contribution Méthodologique a l’analyse des microtraces d’uti-                 lisation sur les outils préhistoriques. These de 3e cycle. Bordeaux: Université Bordeaux.              ANDREWS, M.–POLCAR, T.–SOFAER, J.–PIKE, A. W. G. 2022: The mechanised testing and                 sequential wear-analysis of replica Bronze Age palstave blades. Archaeometry 64, 1,                 177–192. https://doi.org/10.1111/arcm.12685              ASRYAN, L.–OLLÉ, A.–MOLONEY, N. 2014: Reality and confusion in the recognition of post-                 -depositional alterations and use-wear: an experimental approach on basalt tools. Jour-                 nal of Lithic Studies 1, 1, 9–32. https://doi.org/10.2218/jls.v1i1.815              BELL, D. R. 2019: A shifting chronology of combat damage: Reassessing the evidence for use                 and reuse on Irish Bronze Age swords. In: M. G. Knight–D. Boughton–R. E. Wilkinson                 (eds.), Objects in the Past: Investigating the significance of earlier artefacts in the later                 contexts. Archaeopress Publishing Ltd., 152–180.              BERGER, D. 2012: Bronzezeitliche Färbetechniken an Metallobjekten nördlich der Alpen. Eine                 archäometallurgische Studie zur prähistorischen Anwendung von Tauschierung und Pa-                 tinierung anhand von Artefakten und Experimenten. Halle an der Saale: Forschungsbe-                 richte des Landesmuseums für Vorgeschichte Halle.              BIERMEIER, S.–KUTSCHER, S.–MASSY, K.–KRAUSE, H. 2021: Sogar Silber: Eine exzeptio-                 nelles Gräberfeld der Frühbronzezeit auf mehrphasigem Fundplatz in Erdings Westen.                 Arch. Jahr Bayern 2021 (2022), 35–38.              BINFORD, L. R. 1981: Bones: ancient men and modern myths. New York; London: Academic                 press.              BOGAARD, A.–FRASER, R.–HEATON, T. H. E.–WALLACE, M.–VAIGLOVA, P.–CHARLES, M.–                 JONES, G.–EVERSHED, R. P.–STYRING, A. K.–ANDERSEN, N. H.–ARBOGAST, R.–BAR-                 TOSIEWICZ, L.–GARDEISEN, A.–KANSTRUP, M.–MAIER, U.–MARINOVA, E.–NINOV, L.–                 SCHÄFER, M.–STEPHAN, E. 2013: Crop manuring and intensive land management by                 Europe’s first farmers. Proceedings of the National Academy of Sciences U.S.A. 110(31),                 12589–12594. https://doi.org/10.1073/pnas.1305918110              BUNNEFELD, J. H. 2014: Der Häuptling und sein Schwert? – Anmerkungen zur sozialen Ste-                 llung des Schwertträgers in der älteren nordischen Bronzezeit. In: Th. Link–H. Peter-Röcher                                                                                     99","(eds.), Gewalt und Gesellschaft Dimensionen der Gewaltin ur- und frühgeschichtlicher                 Zeit – Violence and Society Dimensions of violence in pre- and protohistoric times. Uni-                 versitätsforschungen zur Prähistorischen Archäologie 259, 133–143.              CAMPANA, D. V. 1980: An Analysis of the Use-wear Patterns on Natufian and Proto-Neolithic                 Bone Implements. PhD thesis. Columbia University: University Microfilm International.              CARICOLA, I.–CHARLES, A.–TIRILLÒ, J.–CHARLTON, F.–BARTON, H.–BREGLIA, F.–ROSSI, A.–                 DEFLORIAN, M. C.–DE MARINIS, A. M.–HARRIS, S.–PELLEGRINI, A.–SCACCHETTI, F.–                 BOCCUCCIA, P.–MIARI, M.–DOLFINI, A. 2022: Organic residue analysis reveals the func-                 tion of bronze age metal daggers. Scientific Reports 12, 1, 6101. https://doi.org/10.1038/                 s41598-022-09983-3              CARUSO FERMÉ, L.–CLEMENTE, I.–BEYRIES, S.–CIVALERO, M. T. 2014: Wood technology of                 Patagonian hunter-gatherers. A use-wear analysis study from the site of Cerro Casa de                 Piedra 7 (Patagonia, Argentina). In: J. MARREIROS–N. BICHO–J. GIBAJA BAO (eds.), Inter-                 national Conference on Use-Wear Analysis – use-wear 2012. Newcastle upon Tyne: Cam-                 bridge Scholars Publishing, 342–351. ISBN (13): 978-1-4438-6816-7.              CLARKSON, C.–SHIPTON, C. 2015: Teaching Ancient Technology using “Hands-On” Learning                 and Experimental Archaeology. Ethnoarchaeology, 7 (2), 157–172. https://doi.org/10.117                 9/1944289015Z.00000000032              COLES, J. M. 1979: Experimental Archaeology. London: Academic Press.              CURWEN, E. C. 1930: Prehistoric Flint Sickles. Antiquity 4, 179–186. https://doi.org/10.1017/                 S0003598X0000449X              CURWEN, E. C. 1935: Agriculture and the Flint Sickles in Palestine. Antiquity 9, 62–66.                 https://doi.org/10.1017/S0003598X00009972              D’ERRICO, F. 1993: Identification des traces de manipulation, suspension, polissage sur des                 objets d’art mobilier en os, bois de cervidés, ivoire. In: P. ANDERSON–S. BEYRIES–M.                 OTTE–H. PLISSON (eds.), Traces et fonction: les Gestes Retrouvés. Actes du Colloque In-                 ternational de Liège, décembre 1990. ERAUL, 50, 177–188.              D’ERRICO, F.–DOYON, L.–ZHANG, S.–BAUMANN, M.–LÁZNIČKOVÁ-GALETOVÁ, M.–GAO, X.–                 CHEN, F.–ZHANG, Y. 2018: The origin and evolution of sewing technologies in Eurasia                 and North America. Journal of Human Evolution, 125, 71–86. https://doi.org/10.1016/j.                 jhevol.2018.10.004              DIETRICH, L.–HAIBT, M. 2020: Bread and porridge at Early Neolithic Göbekli Tepe: a new                 method to recognize products of cereal processing using quantitative functional                 analyses on grinding stones. Journal of Archaeological Science: Reports, 33, 102525.                 https://doi.org/10.1016/j.jasrep.2020.102525              DOLFINI, A. 2011: The function of Chalcolithic metalwork in Italy: an assessment based on use-                 -wear analysis. J. Archaeol. Sci. 38 (5), 1037–1049. https://doi.org/10.1016/j.jas.2010.11.025              DOLFINI, A.–CRELLIN, R. J. 2016: Metalwork wear analysis: the loss of innocence. J. Archa-                 eol. Sci. 66, 78–87. https://doi.org/10.1016/j.jas.2015.12.005              DOLFINI, A.–SCHOLES, S. C.–COLLINS, J.–HARDY, S.–JOYCE, T. J. 2023: Testing the efficien-                 cy of Bronze Age axes: An interdisciplinary experiment. Journal of Archaeological Sci-                 ence 152, 105741. https://doi.org/10.1016/j.jas.2023.105741              DONAHUE, R. E. 1994: The current state of lithic microwear research. In: N. Ashton–A. Da-                 vid (eds.), Stories in Stone. Lithic Studies Society, London, 156–168.              DORONICHEVA, E. V.–GOLOVANOVA, L. V.–KOSTINA, J. V. et al. 2022: Functional characte-                 rization of Mousterian tools from the Caucasus using comprehensive use-wear and resi-                 due analysis. Sci. Rep. 12, 17421. https://doi.org/10.1038/s41598-022-20612-x                 100","DOWNING, M.–FIBIGER, L. 2017: An experimental investigation of sharp force skeletal trau-                 ma with replica Bronze Age weapons. Journal of Archaeological Science Reports. 11,                 546–554. https://doi.org/10.1016/j.jasrep.2016.12.034              DUBREUIL, L.–SAVAGE, D.–DELGADO-RAACK, S.–PLISSON, H.–STEPHENSON, B.–LA TO-                 RRE, I. DE 2015: Use-wear analysis of ground stone tools: Discussing our current frame-                 work. In: J. M. Marreiros–J. F. Gibaja Bao–N. F. Bicho (eds.), Use-Wear and Residue Analy-                 sis in Archaeology. Cham: Springer, 105–158. https://doi.org/10.1007/978-3-319-08257-8_7              EREN, M. I.–LYCETT, S. J.–PATTEN, R. J.–BUCHANAN, B.–PARGETER, J.–O’BRIEN, M. J. 2016:                 Test, Model, and Method Validation: The Role of Experimental Stone Artifact Replicati-                 on in Hypothesis-driven Archaeology. Ethnoarchaeology 8, 2, 103–136. https://doi.org/1                 0.1080/19442890.2016.1213972              EVANS, J. 1872: The ancient stone implements, weapons and ornaments of Great Britain.                 London.              FORTE, M. 2014: 3D Archaeology. New Perspectives and Challenges. The example of Catal-                 hoyuk. Near Eastern Archaeology 2. https://doi.org/10.5325/jeasmedarcherstu.2.1.0001              GENTILE, V.–VAN DIJK, C. J.–TER MORS, O. 2024: Multi-stage experiments in Bronze Age spe-                 ar combat: insights on wear formation, trauma, and combat contexts. Journal of Archae-                 ological Science 170, 106044. https://doi.org/10.1016/j.jas.2024.106044              GENTILE, V.–VAN GIJN, A. 2019: Anatomy of a notch. An in-depth experimental investigati-                 on and interpretation of combat traces on Bronze Age swords. Journal of Archaeological                 Science 105, 130–143. https://doi.org/10.1016/j.jas.2019.02.004              GIJN, A. L. VAN 1988: The use of Bronze age flint sickles in the Netherlands: a preliminary                 report. In: S. Beyries (ed.), Industries lithiques; traceologie et technologie. BAR Interna-                 tional Series 411 vol. 1, Oxford, 197–218.              GIJN, A. L. VAN 1989: The wear and tear of flint: principles of functional analysis applied to                 dutch neolithic assemblages. Leiden: Institute of prehistory, University of Leiden.              GIJN, A. L. VAN 1999: The interpretation of “sickles”: a cautionary tale. In: P. C. ANDERSON                 (ed.), The prehistory of agriculture. Los Angeles: Institute of Archaeology, University of                 California, 363–372.              GIJN, A. L. VAN 2010: Flint in focus. Lithic Biographies in the Neolithic and Bronze Age.                 Leiden: Sidestone Press. ISBN 978-90-8890-033-4.              GIJN, A. L. VAN 2014: The materiality of Funnelbeaker burial practice: Evidence from the                 microscope. Annelou Van Gijn. 2014. In: J. MARREIROS–N. BICHO–J. GIBAJA BAO (eds.),                 International Conference on Use-Wear Analysis – use-wear 2012. Newcastle upon Tyne:                 Cambridge Scholars Publishing, 693–701.              GIJN, A. L. VAN 2024: Deer ghosts: Invisible bone tools from the Vlaardingen Culture (3400–                 2500 BC), bone-working, toolkits, and cultural preferences. Journal of archaeological sci-                 ence: Reports 56, https://doi.org/10.1016/j.jasrep.2024.104569              GILLIGAN, I.–D’ ERRICO, F.–DOYON, L.–WANG, W.–KUZMIN, Y. V. 2024: Paleolithic eyed need-                 les and the evolution of dress. Science Advances 10(26), eadp2887. https://doi.org/10.1126/                 sciadv.adp2887              GORDON, R. B. 1985: Laboratory evidence of the use of metal tools at Machu Picchu (Peru)                 and environs. J. Archaeol. Sci. 12, 311–327. https://doi.org/10.1016/0305-4403(85)90036-6              GRACE, R. 1989: Interpreting the Function of Stone Tools: The quantification and computeris-                 ation of microwear analysis, Oxford: BAR IS 474. https://doi.org/10.30861/9780860546085              GUTIERREZ-SAEZ, C.–MARTÍN-LERMA, I. 2015: Traceology on metal. Use-wear marks on co-                 pper-based tools and weapons. In: J. MARREIROS–J. F. GIBAJA–N. BICHO (eds.), Use-Wear                                                                                    101","and Residue Analysis in Archaeology. Cham; New York: Springer International Publishing,                 171–188. https://doi.org/10.1007/978-3-319-08257-8_9              HALLETT, E. Y. et al. 2021: A worked bone assemblage from 120 000–90 000 year old depo-                 sits at Contrebandiers Cave, Atlantic Coast, Morocco. iScience. https://doi.org/10.1016/j.                 isci.2021.102861.              HARDY, B. L.–MONCEL, M. H.–KERFANT, C.–LEBON, M.–BELLOT-GURLET, L.,–MÉLARD, N.                 2020: Direct evidence of Neanderthal fibre technology and its cognitive and behavioral                 implications. Scientific Reports, 10(1), 4889. https://doi.org/10.1038/s41598-020-61839-w              HASLAM, M.–HERNANDEZ-AGUILAR, A.–LING, V.–CARVALHO, S.–DE LA TORRE, I.–DESTE-                 FANO, A.–DU, A.–HARDY, B.–HARRIS, J.–MARCHANT, L.–MATSUZAWA, T. 2009: Primate                 archaeology. Nature 460 (7253), 339–344. https://doi.org/10.1038/nature08188              HAVLÍKOVÁ, M.–JEŽEK, J. 2023: Po stopách souboje s meči v době bronzové. In: O. CHVOJKA-                 –M. KONRÁDOVÁ–J. TÖRÖK et al., Meč a člověk. České Budějovice: Nakladatelství Jiho-                 české univerzity v Českých Budějovicích, 15–21. ISBN 978-80-7694-026-0.              HAVLÍKOVÁ, M.–JEŽEK, J. 2024: Sword-fighting in Bronze Age Europe: Assessing the use of                 bronze swords from Bohemia and Moravia. Journal of Archaeological Science: Reports 58,                 104719. https://doi.org/10.1016/j.jasrep.2024.104719              HAVLÍKOVÁ, M.–KRIŠTUF, P. 2017: Význam zbraní v pohřebním ritu střední doby bronzové.                 Archeologie ve středních Čechách 21/1, 261–271.              HAYDEN, B. 1979: Lithic Use-wear Analysis. London: Academic Press.              HERMANN, R.–DOLFINI, A.–CRELLIN, R. J.–WANG, Q.–UCKELMANN, M. 2020: Bronze Age                 Swordsmanship: New Insights from Experiments and Wear Analysis. Journal of Archaeo-                 logical Method and Theory 27, 4, 1040–1083. https://doi.org/10.1007/s10816-020-09451-0              HILBERT, Y. H.–CORREA, M. L.–MAZZOLI, C.–CRASSARD, R.–NEGRINO, F.–CREMASCHI, M.–                 UTHMEIER, T. 2023: From hunter-gatherers to farmers: contributions of traceology to                 the study of prehistoric lithic technology in Arabia. Paléorient. Revue pluridisciplinai-                 re de préhistoire et de protohistoire de l’Asie du Sud-Ouest et de l’Asie centrale, (49-1),                 133–154. https://doi.org/10.4000/paleorient.3043              HLOŽEK, M. 2008: Encyklopedie moderních metod v archeologii: Archeometrie. Praha: Na-                 kladatelství Libri. ISBN 978-80-7277-230-8.              HORN, C. 2013: Weapons, fighters and combat: spears and swords in Early Bronze Age Scan-                 dinavia. Danish Journal of Archaeology 2:1, 20–44. https://doi.org/10.1080/21662282.2                 013.838832              HORN, C.–HOLSTEIN I. C. C. 2017: Dents in our confidence: the interaction of damage and                 material properties in interpreting use-wear on copperalloy weaponry. JAS 81, 90–100.                 https://doi.org/10.1016/j.jas.2017.04.002              HURCOMBE, L. 2007: Plant processing for cordage and textiles using serrated flint edges:                 New CHAÎNES OPÉRATOIRES suggested by combining ethnographic, archaeological and                 experimental evidence for bast fibre processing. In: V. BEUGNIER–P. CROMBÉ (eds.): Plant                 Processing from Prehistoric and Etnographic Perspective. Proceedings of a workshop at                 Ghent University (Belgium), November 28, 2006. BAR International Series 1718, 41–66.              IBÁÑEZ, J. J.–ANDERSON, P. C.–GONZÁLEZ-URQUIJO, J.–GIBAJA, J. 2016: Cereal cultivati-                 on and domestication as shown by microtexture analysis of sickle gloss through con-                 focal microscopy. Journal of Archaeological Science, 73, 62–81. https://doi.org/10.1016/j.                 jas.2016.07.011              JANTZEN, D.–BRINKER, U.–ORSCHIEDT, J.–HEINEMEIER, J.–PIEK, J.–HAUENSTEIN, K.–KRÜ-                 GER, J.–LIDKE, G.–LÜBKE, H.–LAMPE, R.–LORENZ, S.–SCHULT, M.–TERBERGER, T. 2011:                 102","A Bronze Age battlefield? Weapons and trauma in the Tollense Valley, north-eastern Ge-                 rmany. Antiquity 85, 417–433. https://doi.org/10.1017/S0003598X00067843              JIRÁŇ, L.–VÁGNER, P.–HAVLÍKOVÁ, M.–HOŠEK, J. 2023: Meč s litou rukojetí z Jezeří v Kruš-                 ných horách, Pravěk NŘ 31, 147–176.              JUEL-JENSEN, H. 1994: Flint Tools and Plant Working: Hidden Traces of Stone Age Techno-                 logy: A Use Wear Study of Some Danish Mesolithic and TRB Implements. Aarhus: Aar-                 hus University Press.              KAŇÁKOVÁ, L. 2020: Lithic Arrowheads of the Nitra Culture – The Use of Actual and Ex-                 perimental Use-Wear Analyses to Identify the Differential Effects of Quiver Transporta-                 tion. Lithic Technology 45/4, 283–294. https://doi.org/10.1080/01977261.2020.1795337              KEALHOFER, L.–TORRENCE, R.–FULLAGAR, R. 1999: Integrating Phytoliths within Use-                 -Wear/Residue Studies of Stone Tools. Journal of Archaeological Science 26, 5, 527–546.                 https://doi.org/10.1006/jasc.1998.0332              KEELEY, L. H. 1980: Experimental Determination of Stone Tool Uses. A Microwear Analy-                 sis. Prehistoric Archaeology and Ecology Series 212, Chicago and London: The Univer-                 sity of Chicago Press.              KEELEY, L. H. 1996: War before civilization. Oxford University Press. Oxford – NEW YORK.              KIENLIN, T. L.–OTTAWAY, B. S. 1998: Flanged axes of the north-alpine region: an assessment                 of the possibilities of use-wear analysis on metal artefacts. In: C. Mordant–M. Perno–                 V. Rychner (eds.), L’Atelier du bronzier en Europe du XX au VIII siecle avant notre ere,                 vol. II. Comite des travaux historiques et scientifique, Paris, 271–286.              KLOUŽKOVÁ, A.–SVOBODOVÁ, L.–DVOŘÁKOVÁ, O.–KOLÁŘOVÁ, M. 2021: Restaurová-                 ní keramických artefaktů. VŠCHT  Praha.  Dostupné  z:  https://sil.vscht.cz/files/                 uzel/0064934/0001~~887JL63Kzi9LVPDOz6tKLSoDMvMydYtSi0sSS4vAHAA.pdf                 (cit. 9. 12. 2024).              KNUTSON, B. J. 1988: Frequent Travelers: Making Them Happy and Bringing Them Back.                 Cornell Hospitality Quarterly, 29, 82–87. https://doi.org/10.1177/001088048802900121              KORENÝ, R.–VOPÁLENSKÝ, M.–KUMPOVÁ, I.–MSALLAMOVÁ, Š. 2021: Dva „vikinské“ náram-                 ky z Nového Knína, okr. Příbram. Jejich původ, prvkové složení a technologie výroby. Ar-                 cheologické rozhledy 73, 624–642. https://doi.org/10.35686/AR.2021.19              KOROBKOVA, G. F. 1969: The artefacts and economies of the Neolithic tribes of central Asia,                 Candidate dissertation in 1966. Materialy i isledovanija o archeologii 158.              KOROBKOVA, G. F. 1987: Chozjajstvennyje komplexy rannych zemledělčesko-skotovodčes-                 kich obščestv juga SSSR. Leningrad.              KOROBKOVA, G. F. 1994: Orudija načalo zemedelja na Bliznem Vostoke. Archeologičeskije Vesti 3.              KOROBKOVA, G. F.–ŠČELINSKIJ, V. E. 1996: Metodika mikro– makroanalyza drevnich oru-                 dij truda 1. Sankt-Petěrburg.              KRISTIANSEN, K. 1977: The Circulation of Ornaments and Weapons in Bronze Age Denmark.                 Archaeologia Baltica 2, 77–91.              KRISTIANSEN, K. 1984: Krieger und Häuptlinge in der Bronzezeit Danemarks. Ein Beitrag                 zur Geschichte des bronzezeitlichen Schwertes. Jahrbuch Des Rämisch-Germanischen                 Zentralmuseums Mainz 31, 187–208.              KRISTIANSEN, K. 2002: The tale of the sword – swords and swordfighters in Bronze Age Eu-                 rope. Oxf. J. Archaeol. 21 (4), 319–332. https://doi.org/10.1111/1468-0092.00166.              KRISTIANSEN, K. 2013: Female Clothing and Jewellery in the Nordic Bronze Age. In: S. BER-                 GERBRANT–S. SABATINI (eds.), Counterpoint. Essays in Archaeology and Heritage Stu-                 dies in Honour of Professor Kristian Kristiansen. Oxford: Archaeopress, 755–769.                                                                                    103","KUIJPERS, M. H. G. 2013: The sound of fire, taste of copper, feel of bronze, and colours of the                 cast: Sensory aspects of metalworking technology. In: M. L. S. SØRENSEN–K. REBAY-SA-                 LISBURY (eds.), Embodied Knowledge: Perspectives on belief and technology, 137–150.                 https://doi.org/10.2307/j.ctvh1dx2t.16              KUIJPERS, M. H. G. 2017: An Archaeology of Skill. Metalworking Skill and Material Specializa-                 tion in Early Bronze Age Central Europe. Routledge. https://doi.org/10.4324/9781315196022              KUIJPERS, M. H. G. 2018: The Bronze Age, a World of Specialists? Metalworking from the                 Perspective of Skill and Material Specialization. European Journal of Archaeology 21, 4,                 550–571. https://doi.org/10.1017/eaa.2017.59              KUNA, M. 2007: Archeologie pravěkých Čech / 1. Pravěký svět a jeho poznání. Praha: Ar-                 cheologický ústav akademie věd České republiky, v.v.i.              LAHR, M. M.–RIVERA, F.–POWER, R. K.–MOUNIER, A.–COPSEY, B.–CRIVELLA-                 RO, F.–EDUNG,  J.  E.–FERNANDEZ, J. M. M.–KIARIE,  C.–LAWRENCE,  J.–LEAKEY,  A.–                 MBUA, E.–MILLER, H.–MUIGAI, A.–MUKHONGO, D. M.–VAN BAELEN, A.–WOOD, R.–                 SCHWENNINGER, J. L.–GRÜN, R.–ACHYUTHAN, H.–WILSHAW, A.–FOLEY, R. A. 2016: In-                 ter-group violence among early Holocene hunter-gatherers of West Turkana, Kenya. Natu-                 re 529, 7586, 394–398. https://doi.org/10.1038/nature16477              LAMPRECHT, R.–GOLDENBERG, G.–STAUDT, M.–TROPPER, P. 2022: Stone Tools from Prehis-                 toric Mining Sites in North Tyrol, Austria: Typology – Terminology – Material Properties.                 METALLA 26, 2, 141–164. https://doi.org/10.46586/metalla.v26.2022.i2.141-164              LEVI SALA, I. 1996: A Study of Microscopic Polish on Flint Implements. Oxford: BAR IS 629.                 https://doi.org/10.30861/9780860548102              LEWIS, J. E. 2008: Identifying sword marks on bone: criteria for distinguishing between cut                 marks made by different classes of bladed weapons. J. Archaeol. Sci. 35 (7), 2001–2008.                 https://doi.org/10.1016/j.jas.2008.01.016              LING, J.–HJÄRTHNER-HOLDER, E.–GRANDIN, L.–BILLSTRÖM, K.–PERSSON, P. 2012: Mo-                 ving metals or indigenous mining? Provenancing Scandinavian Bronze Age artefacts                 by lead isotopses and trace elements. Journal of Archaeology Science, 1–14. https://doi.                 org/10.1016/j.jas.2012.05.040              LING, J.–HJÄRTHNER-HOLDER, E.–GRANDIN, L.–STOS-GALE, Z.–KRISTIANSEN, K.–                 MELHEIM, A. L.–ARTIOLI, G.–ANGELINI, I.–KRAUSE, R.–CANOVARO, C. 2019: Moving                 metals IV: Swords, metal sources and trade networks in Bronze Age Europe. Journal of                 Archaeological Science: Reports 26, 1–34. https://doi.org/10.1016/j.jasrep.2019.05.002              LING, J.–STOS-GALE, Z.–GRANDIN, L.–BILLSTRÖM, K.–HJÄRTHNER-HOLDER, E.–PERSSON, P.                 2014: Moving metals II: provenancing Scandinavian Bronze Age artefacts by lead isoto-                 pe and elemental analyses. Journal of Archaeological Science 41, 106–132. https://doi.or-                 g/10.1016/j.jas.2013.07.018              LULL, V.–MICÓ, R.–RIHUETE HERRADA, C.–R. RISCH, R. 2014: The social value of silver in                 El Argar. In: H. MELLER–R. RISCH–E. PERNICKA (eds.), Metalle der Macht – Frühes Gold                 und Silber. 6. Mitteldeutscher Archäologentag vom 17. bis 19. Oktober 2013 in Halle (Sa-                 ale). Tagungen Landesmus. Vorgesch. Halle 11, 2 (Halle [Saale]2014), 557–576.              MARREIROS, J.–MAZZUCCO, N.–GIBAJA, J. F.–BICHO, N. 2015: Macro and micro evidences                 from the past: the state of the art of archaeological use-wear studies. In: J. MARREIROS–                 J. F. GIBAJA–N. BICHO (eds.), Use-wear and Residue Analysis in Archaeology. New York:                 Springer, 5e26. https://doi.org/10.1007/978-3-319-08257-8_2              MASON, A.–POWELL, W.–BANKOFF, H. A.–MATHUR, R.–PRICE, M.–BULATOVIĆ, A.–FILIPO-                 VIĆ, V. 2020: Provenance of tin in the Late Bronze Age Balkans based on probabilistic                 104","and spatial analysis of Sn isotopes. Journal of Archaeological Science 122, 105181.                 https://doi.org/10.1016/j.jas.2020.105181              MATHIEU, J. R.–MEYER, D. A. 1997: Comparing Axe Heads of Stone, Bronze, and Steel: Stu-                 dies in Experimental Archaeology. Journal of Field Archaeology 24 (3), 333–351. https://                 doi.org/10.1179/009346997792208122              MELLER, H. 2019: Princes, Armies, Sanctuaries. The Emergence of Complex Authority                 in the Central German Únětice Culture. Acta Archaeologica 90(1), 39–79. https://doi.                 org/10.1111/j.1600-0390.2019.12206.x              MOLLOY, B. 2010: Swords and Swordsmanship in the Aegean Bronze Age. Am. J. Archaeol.                 114 (3), 403–428. https://doi.org/10.3764/aja.114.3.403              MOLLOY, B.–WISNIEWSKI, M.–LYNAM, F.–O’NEILL, B.–O’SULLIVAN, A.–PEATFIELD, A. 2016:                 Tracing edges: A consideration of the applications of 3D modelling for metalwork wear                 analysis on Bronze Age bladed artefacts. Journal of Archaeological Science 76, 79–87.                 https://doi.org/10.1016/j.jas.2016.09.007              MÖDLINGER, M. 2020: Neutron analyses of eight Bronze Age swords from Austria: The ques-                 tion of stabbing or cut-and-thrust weapons. Journal of Archaeological science: Reports                 33 (1). https://doi.org/10.1016/j.jasrep.2020.102521              MÖDLINGER, M.–KUIJPERS, M. H. G.–BRAEKMANS, D.–BERGER, D. 2017: Quantitative com-                 parisons of the color of CuAs, CuSn, CuNi, and CuSb alloys. Journal of Archaeological                 Science 88, 14–23. https://doi.org/10.1016/j.jas.2017.09.001              NEUSTUPNÝ, E. 2007a: Metoda archeologie. Plzeň: Aleš Čeněk.              NEUSTUPNÝ, E. 2007b: Vymezení archeologie. In: M. KUNA (ed.), Archeologie pravěkých                 Čech/1. Pravěký svět a jeho poznání. Praha: Archeologický ústav AV ČR, Praha, v. v. i., 11–22.              NOVÁČKOVÁ, A.–KAŇÁKOVÁ, L.–ZEMAN, T. 2022: Identification of workshop activities by                 use-wear analysis: Antler processing at Zlechov-Padělky (South Moravia) in the Late Ro-                 man period. Archeologické Rozhledy, 74/1, 84–109. https://doi.org/10.35686/AR.2022.3              NOWAK, K.–TARBAY, J.–STOS-GALE, Z.–DERKOWSKI, P.–SIELICKA, K. 2023: A complex case                 of trade in metals The origin of copper used for artefacts. Journal of Archaeological Sci-                 ence: Reports 49, 103970. https://doi.org/10.1016/j.jasrep.2023.103970              O’BRIEN, W. 2015: Prehistoric copper mining in Europe: 5 500–500 BC, New York (N. Y.): Ox-                 ford University Press. https://doi.org/10.1093/oso/9780199605651.001.0001              O’CONNOR, T.–EVANS, J. G. 2005: Environmental Archaeology. Principles and Methods.                 Stroud: Sutton.              O’FLAHERTY, R.–GILCHRIST, M. D.–COWIE, T. 2011: Ceremonial or deadly serious? New in-                 sight into the function of Irish Early Bronze Age halberds. In: M. Uckelmann–M. Mod-                 linger (eds.), Bronze Age Warfare: Manufacture and Use of Weaponry. British Archaeo-                 logical Reports.              ODELL, G. H. 1980: Butchering with stone tools: some experimental results. Newsletter of                 Lithic Technology 9, 39–48. https://doi.org/10.1080/01977261.1980.11754469              ODELL, G. H. 2004. Lithic Analysis. New York: Kluwer. https://doi.org/10.1007/978-1-4419-9009-9              ODELL, G. H.–ODELL-VEREECKEN, F. 1980: Verifying the Reliability of Lithic Use-Wear                 Assessments by “Blind Tests”: the Low-Power Approach. Journal of Field Archaeology, 7,                 87–120. https://doi.org/10.2307/529584              OLAUSSON, D. S. 1980: Starting from Scratch: The History of EdgeWear Research from 1838                 to 1978. Lithic Technology 9 (2), 48–60. https://doi.org/10.1080/01977261.1980.11754470              OTTAWAY, B. S.–ROBERTS, B. 2008: The Emergence of Metalworking. In: A. JONES (ed.),                 Prehistoric Europe: Theory and Practice, 194–227.                                                                                    105","OTTENWELTER, E.–DĚD, J.–BARČÁKOVÁ, L. 2014: Technical Study of „Lumbe’s garden“ Ce-                 metery Jewellery. Castrum Pragense 12 Pohřebiště v Lumbeho zahradě na Pražském hra-                 dě díl II. studie, 163–228.              PARMA, D.–HAVLÍKOVÁ, M.–PETŘÍK, J.–TRAMPOTA, F. 2021: Zlomkový depot z mladší doby                 bronzové z Velkých Bílovic (okr. Břeclav). Zborník Slovenského národného múzea – Ar-                 cheológia 31, 107–141. https://doi.org/10.55015/PIYI4987              PLISSON, H.–MAUGER, M. 1988: Chemical and mechanical alteration of the microwear po-                 lishes: An Experimental Approach. Helinium XXVIII/1, 3–16.              POMEROY, E.–BENNETT, P.–HUNT, C.–REYNOLDS, T.–FARR, L.–FROUIN, M.–HOLMAN, J.–                 LANE, R.–FRENCH, C.–BARKER, G. 2020: New Neanderthal remains associated with the                 “Flower Burial” at Shanidar Cave. Antiquity 94. https://doi.org/10.15184/aqy.2019.207              PROCOPIOU, H.–JAUTE´E, E.–VARGIOLU, R.–ZAHOUANI, H. 1996: Petrographic and use-we-                 ar analysis of a quern from Syvritos Kephala. In: XIII UISPP Congress Proceedings, For-                 li, 8e14 September 1996, Vol. 6, Tome 2. Workshop 17, Functional Analysis of Lithic Ar-                 tifacts: Current State of the Research. ABACO edizioni, 1183–1192.              PRUETZ, J. D.–BERTOLANI, P.–ONTL, K. B.–LINDSHIELD, S.–SHELLEY, M.–WESSLING, E. G.                 2015: New evidence on the tool-assisted hunting exhibited by chimpanzees (Pan troglo-                 dytes verus) in a savannah habitat at Fongoli, Senegal. Royal Society Open Science 2(4),                 140507–140507. https://doi.org/10.1098/rsos.140507              PŘICHYSTAL, A. 2009: Kamenné suroviny v pravěku východní části střední Evropy. Brno:                 Masarykova univerzita. ISBN 978-80-210-4928-4.              QUINN, P. S. 2013: Ceramic petrography: the interpretation of archaeological pottery \& re-                 lated artefacts in thin section. Oxford: Archaeopress. ISBN 978-1-905739-59-2. https://                 doi.org/10.2307/j.ctv1jk0jf4              RADIVOJEVIĆ, M.–PENDIĆ, J.–SREJIĆ, A.–KORAĆ, M.–DAVEY, C.–BENZONELLI, A.–MAR-                 TINÓN-TORRES, M.–JOVANOVIĆ, N.–KAMBEROVIĆ, Ž. 2018: Experimental design of the                 Cu-As-Sn ternary colour diagram. Journal of Archaeological Science, 1–14. https://doi.or-                 g/10.1016/j.jas.2017.12.001              RICHARDS, T. H. 1988: Microwear patterns on Experimental Basalt Tools. Oxford: BAR IS                 460. https://doi.org/10.30861/9780860545910              RICHTER, D.–KRBETSCHEK, M. 2015: The age of the Lower Paleolithic occupation at Schönin-                 gen. Journal of Human Evolution 89, 46–56. https://doi.org/10.1016/j.jhevol.2015.06.003              RIOS-GARAIZAR, J.–LÓPEZ-BULTÓ, O.–IRIARTE, E.–PÉREZ-GARRIDO, C.–PIQUÉ, R.–ARAN-                 BURU, A.–IRIARTE-CHIAPUSSO, M. J.–ORTEGA-CORDELLAT, I.–BOURGUIGNON, L.–GA-                 RATE, D.–LIBANO, I. 2018: A Middle Palaeolithic wooden digging stick from Aranbalt-                 za III, Spain. PLoS One 13(3), e0195044. https://doi.org/10.1371/journal.pone.0195044              ROBERTS, B.–OTTAWAY, B. 2003: The use and significance of socketed axes during the Late                 Bronze Age. European Journal of Archaeology 6 (2), 119–140. https://doi.org/10.1179/                 eja.2003.6.2.119              ROGERS, MICHAEL J. et al. 2023: In: Handbook of Pleistocene Archaeology of Africa: Ho-                 minin behavior, geography, and chronology. Cham: Springer International Publishing,                 353–372. https://doi.org/10.1007/978-3-031-20290-2_21              ROTS, V. 2010: Prehension and hafting traces on flint tools. Leuven: Leuven University Press.                 https://doi.org/10.2307/j.ctt9qf05s              ROTS, V.–PIRNAY, L.–PIRSON, PH.–BAUDOUX, O. 2006: Blind tests shed light on possibilities                 and limitations for identifying stone tool prehension and hafting. Journal of Archaeolo-                 gical Science 33, 935–952. https://doi.org/10.1016/j.jas.2005.10.018                 106","SALA, N.–ARSUAGA, J. L.–PANTOJA-PÉREZ, A.–PABLOS, A.–MARTÍNEZ, I.–QUAM, R. M.–GÓ-                 MEZ-OLIVENCIA, A.–BERMÚDEZ DE CASTRO, J. M.–CARBONELL, E. 2015: Lethal Inter-                 personal Violence in the Middle Pleistocene. PLOS ONE, Edited by C. Bae 10, 5, e0126589.                 https://doi.org/10.1371/journal.pone.0126589              SCOTT, D. A. 1991: Metallography and microstructure of ancient and historic metals. Mari-                 na del Rey, CA: Getty Conservation Institute in association with Archetype Books.              SCOTT, D. A. 2012: Ancient Metals: Microstructure and Metallurgy Volume I, 2nd ed. CSP:                 Lexington.              SEMENOV, S. A. 1964: Prehistoric Technology. An Experimental Study of the oldest Tools                 and Artefacts from traces of Manufacture and Wear. Totowa, New Jersey: Barnes \& No-                 ble Books.              SEMENOV, S. A. 1981: Technología prehistórica (Estudio de las herramientas y objetos anti-                 guos a través de las huellas de uso). Madrid: Akal.              SEMENOV, S. A.–SHCHELINSKI, V. E. 1971: Micrometrical analysis of traces of use on Pala-                 eolithic Tools. Soviet archaeology 1, 19–31.              SEMJONOV (=SEMENOV), S. A. 1957: Pjervobytnaja technika. Materialy i issledovanija po                 archeologii SSSR 54. Moskva.              SCHAUER, P. 1979: Eine urnenfelderzeitliche Kampfweise. Archäologisches Korrespondan-                 zblatt Mainz, 9 (1), 69–80.              SCHIFFER, M. B. 1987: Formation Processes of the Archaeological Record. Albuquerque, NM:                 University of New Mexico Press.              SCHIMEROVÁ, E.–HAVLÍKOVÁ, M.–MSALLAMOVÁ, Š.–BLÁHOVÁ, Z. 2023: Identifying sil-                 ver-coated surfaces on Early Bronze Age axes from Bohemia. Journal of Archaeological                 Science: Reports 47, 103820. https://doi.org/10.1016/j.jasrep.2022.103820              SMITH, M. A. 1986: The antiquity of seed grinding in arid Australia. Archeology in Oceania                 21/1, 29–38. https://doi.org/10.1002/j.1834-4453.1986.tb00122.x              SORIANO-LLOPIS, I.–GUTIERREZ-SAEZ, C. 2009: Use-wear analysis on metal: the influence                 of raw material and metallurgical production processes. In: Archaeometallurgy in Eu-                 rope, Proceedi. Aquileia, 115–124.              SPURRELL, F. C. J. 1884: On Some Palaeolithic Knapping Tools and Modes of Using Them.                 Journal of the Royal Anthropological Institute of Great Britain and Ireland 13, 109–114,                 117–118. https://doi.org/10.2307/2842002              SPURRELL, F. C. J. 1892: Notes on early sickles. Archaeological Journal 49, 53–59. https://doi.                 org/10.1080/00665983.1892.10852516              SYCH, D.–NOWAK, K.–MACIEJEWSKI, M.–MIAZGA, B.–BARON, J. 2020: Influence of conserva-                 tion of copper and bronze artefacts on traces of production and use-wear. Archaeologi-                 cal and Anthropological Sciences 12(7), 141. https://doi.org/10.1007/s12520-020-01115-0              ŠABATOVÁ, K.–HAVLÍKOVÁ, M.–KALČÍK, L.–PLCHOVÁ, S.–PŘICHYSTALOVÁ, T. 2023: Depot                 spirálového šperku střední doby bronzové z Kostic. Pravěk NŘ 32, 103–128.              ŠABATOVÁ, K.–JAROŠOVÁ, I.–KAŇÁKOVÁ, L.–PARMA, D.–PŘICHYSTAL, A.–TRAMPOTA, F.–                 VARGOVÁ, L.–VYMAZALOVÁ, K. 2020: Hrob s kamennou konstrukcíze střední doby bron-                 zové z Mikulova – A grave with a stone constructionfrom the Middle Bronze Age from                 Mikulov, south Moravia. Archeologické rozhledy 72, 2, 194–237. https://doi.org/10.35686/                 AR.2020.7              TIMBERLAKE, S. 2009: Copper mining and production at the beginning of the British Bron-                 ze Age. In: P. CLARK (ed.), Bronze Age Connections: Cultural Contact in Prehistoric Eu-                 rope. Oxford: Oxbow, 94–121.                                                                                    107","THÉRY-PARISOT, I. 2002: Gathering of firewood during the Palaeolithic. Charcoal Analysis.                 Methodological Approaches, Palaeoecological Results and Wood Uses. BAR Internatio-                 nal Series 1063, 243–249.              THORPE, I. J. N. 2003: Anthropology, Archaeology, and the Origin of Warfare. World Archa-                 eology 35, 145–165. https://doi.org/10.1080/0043824032000079198              TRINGHAM, R., COOPER, G., ODELL, G., VOYTEK, B., WHITMAN, A. 1974: Experimentati-                 on in the formation of edge damage: A new Approach to Lithic Analysis. Journal of Field                 Archaeology, 1:171–196. https://doi.org/10.1179/jfa.1974.1.1-2.171              TURCK, R.–STÖLLNER, T.–GOLDENBERG, G. 2019: Alpine Copper II: new Results and Per-                 spectives on Prehistoric Copper Production. Rahden-Westfalen: Verlag Marie Leidorf                 (Der Anschnitt, 42).              VAN DEN DRIES, M. H. 1998: Archaeology and the application of artificial intelligence: ca-                 se-studies on use-wear analysis of prehistoric flint tools (Doctoral dissertation, Leiden                 University).              VAUGHAN, P. C. 1981: Lithic microwear experimentation and the functional analysis of a                 Lower Magdalenian stone tool assemblage. Ph.D. Dissertation, Pennsylvania, Dept. of                 Anthropology.              VAUGHAN, P. C. 1985: Use wear analysis of flaked stone tools. Tuscon: University of Arizo-                 na Press.              VENCL, S. 1984: Otázky poznání vojenství v archeologii. Praha: Archeologický ústav ČSAV.              WALL, J. 1987: The role of daggers in Early Bronze Age Britain: the evidence of wear analy-                 sis. Oxf. J. Archaeol. 6 (1), 115–118. https://doi.org/10.1111/j.1468-0092.1987.tb00145.x              WIILLIS, K. J.–VAN ANDEL, T. H. 2004: Trees or no trees? The environments of central and                 eastern Europe during the Last Glaciation. Quaternary Science Reviews 23(23–24),                 2369–2387. https://doi.org/10.1016/j.quascirev.2004.06.002              WROBEL NØRGAARD, H. 2018: Bronze age metalwork: techniques and traditions in the                 Nordic Bronze Age 1500-1100 BC, Oxford: Archaeopress Publishing Ltd. (Archaeopress                 Archaeology). https://doi.org/10.2307/j.ctvndv72s              WROBEL NØRGAARD, H. 2024: Theory and experiment: an interdisciplinary collaboration                 with the aim of a better understanding human craft activities. Time and Mind 17, 1–2,                 135–155. https://doi.org/10.1080/1751696X.2024.2371980              YEFREMOV, I. 1940: Taphonomy: a new branch of Paleontology. Pan-American Geologist 74,                 81–93.              YERKES, R. 2019: Lawrence H. Keeley‘s contributions to the use of microwear analysis in                 reconstructions of past human behavior (1972–2017). Journal of Archaeological Science:                 Reports, 27, 101. https://doi.org/10.1016/j.jasrep.2019.101937                                  108","","","8. SUMMARY                                        Back to Light: The Contribution of Use-wear Analysis to              the Knowledge of the Past               The book provides an exploration of use-wear analysis and its application in archaeol-              ogy, emphasizing its transformative impact on understanding past human activities. The              work is structured into six chapters, each addressing specific aspects of the methodol-              ogy and its broader implications.                 The opening chapter introduces the foundational concepts of use-wear analysis. By              examining wear patterns, such as striations, polish, and fractures, archaeologists can              decode the functional purposes of tools, their manufacturing processes, and their role              in everyday life. This chapter also highlights the interdisciplinary nature of use-wear              analy sis, which draws upon experimental archaeology, advanced microscopy, and com-              parative studies to interpret ancient activities accurately.                 The chapter “Transformation of Archaeological Data” examines the processes that              influence the preservation and transformation of archaeological finds. It emphasizes              how natural and cultural processes shape the material record over time. The authors              discuss factors like soil chemistry, environmental conditions, and human actions that              alter artifacts. Understanding these transformations is crucial for reconstructing past              lifeways accurately. The chapter introduces concepts such as taphonomy and formation              processes, which help distinguish between in-situ findings and artifacts displaced by              post-depositional activities.                 The third chapter explores use-wear analysis's methodological development, mapping              its growth from early macroscopic observations to sophisticated microscopic techniques.              The authors describe the trial-and-error process that refined the discipline, addressing              past misinterpretations and methodological challenges. The experimental approaches              have enhanced the reliability of functional analysis, allowing researchers to simulate              wear patterns and validate hypotheses.                                                                                     111","The fourth chapter deals with the methodological framework of use-wear analysis.              Techniques such as optical and digital microscopy are described, highlighting their roles              in documenting and analysing surface traces on artifacts. The authors delve into the im-              portance of distinguishing functional wear from post-depositional alterations and the              role of material-specific approaches in studying different artifact types. The importance              of experimental archaeology is underlined; the replicas of ancient tools are subjected to              controlled use to recreate wear patterns for comparison with archaeological artifacts.                 In the chapter “Insights from Traceology”, the practical applications of use-wear analy-              sis are showcased through case studies. The authors explore diverse activities, including              butchery and leatherworking, woodworking, fibre production, metallurgy, and combat.              Each section reveals how use-wear analysis can uncover nuanced details about ancient              economies, technologies, and social structures. For instance, analysis of wear on tools re-              veals specialized crafts and labour division within societies. The chapter also highlights              the significance of experimental replicas in validating interpretations of wear patterns.                 The final chapter reflects on the contributions of use-wear analysis to archaeology              and its future potential. By integrating modern technologies such as 3D scanning and ad-              vanced imaging, the field continues to evolve, offering more precise and comprehensive              insights. Use-wear analysis not only deepens our understanding of past technologies but              also enriches interpretations of social, cultural, and economic systems.                                                           112","Zpátky na světlo aneb jak traseologická analýza přispívá k poznání minulosti               Mgr. Markéta Havlíková              Mgr. et Mgr. Ludmila Kaňáková Hladíková              Mgr. Jarmila Bíšková               Jazyková korektura: PhDr. Soňa Šinclová, Ph.D.              Grafická úprava a sazba: Pavel Richter               Vydala Masarykova univerzita, Žerotínovo nám. 617/9, 601 77 Brno              Vydání první, elektronické / 2024               ISBN 978-80-280-0663-1",""];