var textForPages = ["Dr VLADIMÍR KUBEŠ                    rádný profesor práva občanského a právní filosofie                    na právnické fakultě Masarykovy university v Brně.                                VÝZNAM              A POTŘEBA PRAVA             Předneseno na II. sjezdu osvětových, školských a tělovýchovných pracovníků                           v Luhačovicích v srpnu 1946                                 Vydal zemský výkonný výbor československé strany národně socialistické v Brně,                    odbor Kulturní rada. — Vytiskl Melantrich, Brno","Motto:                                 Proto se i u nás dnes s takovou rozhodnosti                                 a oprávněnosti volá po respektováni právního                                 řádu a po opětném a plném jeho znovuzave-                                dění. Je to zároveň protest nikoli proti nové­                                 mu revolučnímu právu, nýbrž proti revoluční                                 libovůli, zvůli a bezpráví, (President republi­                                 ky JUDr, h, c., Ph, Dr, Edvard Beneš při své                                slavnostní promoci na universitě Karlově dne                                 15, prosince 1945,)","I. Ú v o d. .         Člověk, žijící v organisované společnosti, si zpravidla ani neuvědo­        muje, že celý jeho život, ba do určité míry již jeho poměry před        narozením a zejména po jeho smrti, jsou pevně upraveny a řízeny        určitým řádem, totiž řádem právním. Nastane-li nějaké porušení        normálního běhu událostí, začne fungovat tento jemný právní me­        chanismus a pomocí sankce odstraňuje rušivý prvek. Tak je tomu        v dobách klidu, míru, v dobách řádné funkce právního řádu.        V těchto dobách význam a potřeba práva se stejně málo uvědomují,        jako si neuvědomujeme potřebu a význam vzduchu, vody a jiných        nezbytných „samozřejmostí66 našeho života.        Situace se však ze základu mění, jakmile nastanou poměry mimo-        řádné. Náš československý lid si uvědomil, resp. uvědomuje zásadní        význam a potřebu práva zejména důsledkem tří velkých skutečností,        patřících jednak době nedávno minulé, jednak ještě přítomnosti.        Především byla to doba naší nesvobody, našeho ujařmení „nacistic­        kým nadčlověkem66. To byla skutečná negace práva! Sféra t. zv. prá­        va veřejného přestala býti v podstatě důsledkem zásadní závislostní        povahy orgánů veřejné správy na německých vedoucích místech        vůbec sférou právní. Jedině ve sféře práva soukromého, pokud byla        vykonávána Českým soudcem, jehož vysokým kvalitám odborným        i mravním, zvláště také ve smyslu národním, budiž vzdána čest,        chvála i upřímný dík, zažívali jsme pocit, že přece jen právní řád        nevyhynul úplně.        Tehdy si český člověk uvědomil propastnost myšlenky, že by ne­        mělo býti právo na tomto světě, poznal, že lidský život bez úpravy        právní by byl prostě nemyslitelný a že bez vůdčích právních ideí,        totiž bez ideje spravedlnosti a právní jistoty, by patrně nemělo        smyslu, aby na světě žili lidé.        Co bylo přirozenější, než že český člověk po celých šest let německé        okupace po ničem jiném netoužil tak horoucně, jako po návratu        práva, po tom, aby myšlenka spravedlnosti a právní jistoty znovu                                                                       3","vedla soužití lidí na tomto našem území. A jest určitým psycho­              logickým nepochopením tohoto evidentního fakta, že „Program nové              československé vlády Národní fronty Cechů a Slováků“, přijatý na              prvé schůzi vlády dne 5. dubna 1945 v Košicích, nezdůraznil hned v              úvodních větách tuto skutečnost se slavnostním ujištěním, že nyní              opět bude vlát v našich zemích prapor spravedlnosti a právní jistoty,              tudíž prapor práva, pevného a jasného našeho právního řádu.              Nevím, zda toto nedostatečné zdůraznění ideje právní v košickém              programu nebylo jednou z příčin druhé skutečnosti, při níž česko­              slovenský lid poznal naprostou potřebu a suverénní význam práva              pro lidský život: totiž skutečnosti, že po našem osvobození nebylo              bez výhrady vždy slouženo vznešené myšlence práva, ba že často              jsme se setkávali s jevy, které znamenaly její přímé popření. Byl              to úkaz takřka nevysvětlitelný. Po dlouhých letech úpěnlivého vo­              lání po právu, po spravedlnosti a právní jistotě zmítal se Český              i slovenský člověk ve vlnách jinak utvářeného, ale přesto přece jen             značného bezpráví, zatím co očekával ve spravedlivém přesvědčení,              že prapor práva — to znamená však, jak v dalším uvidíme, prapor              lidství —i pokryje celou naši vlast. Pro učitele práv bylo trapno              slyšet stále dotazy adeptů právní vědy, má-li studium práva vůbec              ještě nějaký smysl. Do tohoto neblahého ovzduší pak velmi „vhod­              ně“ zapadlo, když jsme v oficiální publikaci, kterou vydalo minis­             terstvo informací a nazvalo „Vzkaz Sovětskému svazu66, s úžasem              četli, že přijde doba, kdy užívání práva se stane stejně zbytečným,             jako se stalo užívání pazourku a kněžské tógy. Hlasy zastánců práv­              ní myšlenky byly označeny za hlasy reakcionářů. Náš soudce, náš              český soudce, jenž jediný hrdinně nám dával dar pocitu právního             během německé okupace, byl napaden. Dialekticko- a historicko-             materialistické založení marxismu nezdálo se býti příznivou půdou             pro uplatňování ideje práva. Do této tendence, nepříznivé právu, za­              padá ještě jeden zjev dneška. Volání po revisi rozsudku s t. zv. pro-             tektorátní vládou. Nestranný soudce rozhoduje v rámci a na základě             právní normy v pravém slova smyslu revoluční: na základě právní             normy o národním soudu. A přece se najdou hlasy, které mají tu             neslýchanou odvahu, chtít tento právoplatný a definitivní rozsudek             národního soudu revidovat. To by znamenalo konec soudcovské             nezávislosti a triumf výkonné moci, jež důsledkem svého závislostního             poměru musí býti věrnou služebnicí politického vlnobití, nad vzne­             šenou myšlenkou svobodného a nezávislého československého soudce.             Genius českého národa však přece jen nezklamal. Lid sám, zdravý             československý lid poznal, že právo nesluší ztotožňovat se špatně po­              4","chopeným byrokratismem a že prostě bez práva by bylo soužití lidí        asi nepředstavitelné. Nejpádnějším důkazem toho je „Budovatelský        program vlády66, přednesený v ústavodárném Národním shro­        máždění dne 8. července 1946 s jeho slavnostním provoláním,        že „vláda prohlašuje, že je ve všem svém konání a jednání prodchnu­        ta pevným rozhodnutím zajistili, aby ve všech úsecích veřejné sprá­        vy byly zachovávány zákony republiky a aby všichni občané respek­        tovali právní řád, který jsme si sami dali66, s jeho zdůrazněním, že        je nutno chránit „bezpečnost osoby a bezpečnost národního a sou­        kromého majetku66 a bdíti, „aby se každý poctivý občan republiky        mohl v klidu a bez obav věnovali své práci a svému povolání66, s jeho        slavnostním ujištěním, že „volbou ústavodárného Národního shro­        máždění se počíná nové období našeho národního a státního života        v osvobozené vlasti: období ústavně právního zakotvení výsledků        našeho národně osvobozeneckého boje proti cizáckým vetřelcům,        jakož i výsledků tvořivé a budovatelské práce našeho lidu v prvém        roce po osvobození66, a že „nová ústava zaručí plnou rovnoprávnost        žen, svobody osobní a občanské — svobodu náboženského vyznání,        svobodu tiskovou, svobodu projevu, shromažďovací a spolčovací, svo­        bodu vědeckého bádání a svobodu uměleckého projevu, jakož i vše­        chny ostatní osobní a politické svobody, zaručené dosavadní ústa­        vou66 a že „soudnictví bude vykonáváno nezávislými soudy66.        Konečně je to třetí skutečnost, jež poutá pozornost československé­        ho občana k myšlence práva. Jsou to přípravy, spojené se základním        zákonem republiky, t. j. s novou ústavní listinou. Budovatelský pro­        gram vlády praví: „Ústavodámé Národní shromáždění bude míti        tedy dvojí poslání: předně poslání ústavodámé, to jest úkol dáti        republice novou ústavu; za druhé poslání zákonodárné, to jest úkol        dávati republice jiné, nové zákony, zejména zákony, nezbytné pro        další budovatelskou práci.66 Formálně právně to sice není vyjádřeno        nejvhodiiěji, poněvadž i poslání ústavodámé je posláním zákonodár­        ným, přece je zde však velmi zdůrazněn velký význam zákonných,        tedy právních norem pro šťastnou budoucnost našeho státu.        Po tomto úvodu přihlédnu v dalším stručně k pojmu práva a pro­        blému právní platnosti, kde se zmíním o stupňovité výstavbě práv­        ního řádu, o problému práva mezinárodního, o problému revoluce        a revolučního právního řádu, dále ukáži na poměru právního řádu        k řádu morálnímu a k řádu mravu naprostou nezbytnost řádu práv­        ního, poté se dotknu spojení ideje právní a ideje morální v nejvyšši        idei humanitní. Pak přihlédnu zcela stručně k otázce naší ústavní        listiny a k otázce nezbytnosti urychleného vydání základních záko­                                                                      5","nů, zejména občanského zákoníka, jurisdikční normy a civilního             soudního řádu, řádu exekučního, zákona a řádu trestního atd., a to             jednak se zřetelem na to, že v republice musíme mít moderní zákony             jednotné, jednak na to, že chceme, aby autentické texty našich zá­             konů byly v jazyku českém, nikoli německém. Konečně se dotknu             také otázky, kdo má býti pověřen, aby sloužil právem lidu, zda od­             borník nebo právnický laik.             Z toho všeho vyplyne s naprostou určitostí základní význam a po­             třeba práva pro soužití lidí v každé organisované společnosti lidské             a proto —r jelikož neorganisovaná společnost je contradictio in             adiecto — ve společnosti vůbec.                             II. Pojem a platnost práva;                                 revoluce a právo.              Přehlédneme-li dějiny theorie a filosofie práva, vidíme veliké úsilí             juristů i filosofů o pojmové vymezení práva. V Kritice čistého roz­             myslu praví Immanuel Kant: „Stále ještě hledají juristé definici             k svému pojmu práva.“ Až do začátku 19. stol, nebyla právní filo­             sofie ničím jiným, než doktrínou přirozeného práva, ať už to bylo             přirozené právo platonsko-aristotelovské, stoické, scholastické nebo             přirozené právo, jemuž učil Hugo Grotius, Samuel Pufendorf, Chris­             tian Thomasius, Christian Wolff, Leibniz, Hobbes nebo geniální             Rousseau a Kant. Ale také působení školy historicko právní v 19 stol,             a její odpůrce právní filosofie heglovské nedovedlo přinésti žádou­             cí vyjasnění a řešení celé problematiky.             Neobyčejně radikální možnosti, které imanentně byly obsaženy v             učení Heglově, zejména v jeho dialektické metodě, dosáhly plného             uplatnění v marxismu. Svým pojetím dějin zasahuje marxismus             zřejmě do právní filosofie. Stejně jako hegelianismus, tak i marxis­             mus ztotožňují bytí a mětí, při čemž bytí dostává dominující posta­             vení. Hegel „zduševnil“ materii ovšem za pomoci svého neudržitel­             ného panlogismu, Marx zase naopak „zmaterialisoval“ ducha. Spole­             čenský život se skládá ze dvou vrstev: z „reálné základny“, jež je             vytvořena „ekonomickou strukturou společnosti“ a z „nadstavby“,             kterou tvoří právo, morálka, náboženství, filosofie a politika. Urču­             jícím prvkem jsou hmotné, hospodářské podmínky, ona „reálná zá­             kladna“. Materialistické pojetí dějin chápe společenský život jato             neustálý, velmi vzrušený proces.             Při charakteristice marxismu bývají ekonomické poměry srovnávány             « dunící a sopečnou půdou, s vulkánem, který vrhá ze sebe právo,","politiku atd. jako proudy lávy a jediným mocným revolučním či­       nem obměňuje tvář země. Ideje sice nemají býti vůbec oddisputovány        z dějin, avšak jsou toliko „reflexními účinky ekonomických feno­       ménů46. Je pochopitelné, že z této základny, k níž se pojí pojetí, že       státní moc jest toliko výborem, který spravuje společné věci celé       třídy buržoasie („Komunistický manifest66), je nemožné zachytiti        podstatu práva, a skutečně také Marx na tuto stěžejní otázku vědy        o společnosti nedal vůbec odpověď.        Tuto odpověď nedovedl však dáti ani positivismus, který se na půdě        práva objevuje v podobě obecné právní nauky. Ať to byl John       Austin nebo Karel Bergbohm, Adolf Merkel, Ernst Rudolf Bierling,        všichni se omezovali toliko na zkoumání obecných pojmů společ­       ných více právním disciplinám a vypreparovali pouze postupnou ab­        strakcí obecné právní pojmy, jež byly ovšem původu zřejmě empi­        rického. Směr sociologicko-právní, který se objevuje na rozhraní 19.        a 20. stol., jest dítětem právního positivismu. Ovšem ani tento směr        se svou metodou kausální nemohl býti adekvátní zkoumání právnic­        kému, které vyžaduje metody zcela rozdílné. Učení volnoprávní        sice přineslo několik cenných postřehů, avšak byla to teprve — jak        ještě uvidíme — theorie normativní čili ryzí nauka právní, u nás ve­        dená velkým právním theoretikem Františkem Weyrem, jež poznala,        co je skutečným přínosem školy volnoprávní, a theoreticky bezvadně        zdůvodnila zejména poměř zákona a rozhodnutí, zákona a soudce po­        mocí své hierarchické (stupňovité) výstavby právního řádu a podalo        vůbec správné řešení právní problematiky, pokud máme na mysli        konkrétní právní logiku a noetiku.        A tak můžeme říci, že teprve 20. stol, se vyznačuje skutečnými vý­        sledky na půdě theorie a filosofie práva a že teprve zde je filosofie        práva budována na skutečně vědeckém základě, který je dán přímou        anebo alespoň prostředeční souvislostí s velkým kritickým dílem        Immanuela Kanta.        Jsou to především směry, připínající se přímo k filosofii Kantové,        a to kritický směr Stammlerův, novokritický směr mař burský, nor­        mativní theorie, novokritický směr heidelberský, právní směr Launův,        právní směr schopetihauerovský a právní směr novofriesovský.        Dále je to směr novohegeliánský, který rovněž — ovšem v jiném        duchu než marxismus — navázal na temnou filosofii hegelovskou,        převzal dialektickou metodu a stal se základním právně a státně        filosofickým směrem nacistického Německa.        Konečně jsou to právní směry fenomenologické, navazující na epo­        chální filosofické dílo Edmunda Husserla, zakladatele fenomenologie,                                                                     7","a to buď na jeho „Logická zkoumání“, nebo na jeho pozdější díla,              nebo na realisticko-ontologické práce některých pokračovatelů             Husserlových, či konečně na existenciální filosofii Martina             Heideggra.             Máme-li po tomto stručném přehledu sami zaujmouti stanovisko             k otázce pojmu práva a jeho platnosti, připomínáme, že naše řešení             vychází z učení čisté nauky právní, byť i ve svém konečném, právně             filosofickém zabarvení rámec této školy překročovalo, poněvadž jsem             si dobře vědom toho, že čistá nauka právní vyřešila sice znamenitě             úkol právně noetický a právně logický, že však tím nejsou vyčerpány             všechny úkoly, před něž jest theoretik a filosof práva postaven.             Vycházíme z těchto základních předpokladů: Je zde protiva mezi             oběma základními formami lidského poznávání, mezi poznáním             kausálním a normativním, při čemž poznání teleologické nechávám             zde stranou. Právo pochopili můžeme jenom, vycházíme-li z hle­             diska normativního, právo tedy náleží zásadně do sféry toho, co býti             má, do sféry mětí, v tom smyslu totiž, že základním pojmům, s ni­             miž právní theorie pracuje a pracovali musí, nemůžeme porozuměti,             nemůžeme tyto pojmy pochopili, leda když zaujmeme toto hledisko.             Jsou to zejména pojmy povinností a oprávnění, subjektu povinnosti             a práva, a především pojem normy samé.             Přistoupíme-li k problému práva, t. j. právní normy samé a k pro­             blému právní platnosti, seznáme při bližším prozkoumání, že všechny             tyto otázky jsou otázkami vědeckého předpokladu: My právníci si             řekneme (a pokusíme se o dohodu), čemu všemu chceme říkati             „právo66, co chceme rozuměti pod platností, a poté si vytvoříme celý             arsenál pojmů, abychom se mohli zmocniti empirického materiálu.             Tento předpoklad si musíme volili co nejvhodněji, t. j. tak, aby co             nejlépe vyhovoval vžitým představám o právu, právní platnosti atd.             Zde není místa pro spory o správnosti, nýbrž toliko o vhodnosti. To             si nutno dobře uvědomili!             Tento předpoklad můžeme si myslili ve formě normy, normy nej-             vyšší neboli základní. Abychom o právu jako takovém mohli vůbec             myslili, abychom s právem jako takovým mohli vůbec pracovati,             musíme si utvořili předpoklad, že toto něco budeme prostě považo­             vali za právně závazné, za právo, za právní řád. Je to předpoklad             vědecký, hypothesis. S předpoklady pracuje také matematika. Pra­             covali vědomě s hypothesou jest práce vědecká.             Předpokládaná (hypothetická) norma základní neboli nejvyšší, do             níž odíváme námi zvolený vědecký předpoklad, má celkem trojí             funkci:               8","1.  Funkci definice práva, totiž vytčení, který soubor norem budeme       považovati za právní.       2.  Funkci platnosti práva a udělovatele normativity.       3.  Funkci logického východiska a logického ukončení a uzavření       hierarchické výstavby právního řádu.       Ad 1. Nejvyšší či základní norma jako předpoklad ve funkci defi­       nice práva dostává od poznávajícího subjektu určitý obsah, totiž ten,       co vše chce považovati za právo. Přihlížejíce k empirii, k vžitým       představám a řídíce se principem vhodnosti a respektujíce vlastnost       práva jako souboru norem, dospějeme k této definici práva: Právo       jest soubor (soustava) norem, odvoditelných a odvozených z hypo*       thetické normy nejvyšší, stanovených zvláštními orgány, soubor na­       daný zvláštním organisovaným donucením (exekuce a trest) a jako       celek vyznačující se určitou fakticitou.       Pojem práva obsahuje tudíž tyto znaky:       a)  Především je to soubor (soustava) norem. Již shora jsem odů­       vodnil, z jakého důvodu lze viděti právo jen pod zorným úhlem       normativity. V rovině aspektu kausálního nelze základní pojmy       právní vůbec mysliti.       b)  Právo jest soubor (soustava) norem. Tedy nikoli chaotický       souhrn, nýbrž jednota, soubor, soustava. To znamená, že nelze v této       soustavě norem strpěti nějaký logický rozpor, nemůže zde platiti       norma: má býti A, a norma: má býti non A. Nejvyšší norma vyka­       zuje se obsahem toho druhu, že uzavírá v sobě garancii pro to, že       vše, co bude normotvornými orgány vytvořeno, bude dávati smysl.       c)  To, co bylo právě sub b) řečeno, má také zaručiti další znak:       odvozenost a odvoditelnost z předpokládané nejvyšší normy,       d)  Stanovenost zvláštními orgány; tedy žádné „ve vnitru“ člověka       pouze myšlené právo přirozené, nýbrž to, co chceme nazývati prá­       vem, musí býti stanoveno zvláštními orgány.       e)  Náš předpoklad za právo označuje jen ten soubor norem, který je       nadán zvláštním organisovaným donucením (exekuce a trest). Exe-       kvovatelnost je v hypothetické nejvyšší normě považována za cha­       rakteristikou práva. Vlastnost jednotlivé normy jako normy právní       a její odlišení od norem ostatních normových souborů není ovšem       určena tou okolností, zda jednotlivá norma je nadána onou typickou       exekvovatelností, nýbrž vlastnost jednotlivé normy jako normy práv­       ní nám určuje její zařaditelnost v soubor (soustavu) norem právního       řádu.       f)  Náš předpoklad označuje za právo konečně jen ten soubor norem,       který jako celek se vyznačuje určitou fakticitou. A opět nutno přesně                                                                    9","lišiti mezi právem jako celkem a jednotlivou právní normou. Znak             fakticity přijímá se jen pokud jde o právo jako celek, nikoli jde-li             o jednotlivou právní normu.             ad 2. Funkce platnosti práva, kterou se vykazuje nej vyšší norma,             je rubem funkce definice práva. Náš předpoklad označuje za platné             právo — při čemž je myšleno právo jako celek — jen ten soubor             norem, který je nadán zvláštním organisovaným donucením (exe­             kuce a trest), vyznačuje se jako celek určitou fakticitou, při čemž             normy jsou stanoveny zvláštními orgány a jsou odvozeny a odvodi­             telný z hypothetické normy nejvyšší.             Tudíž platnost práva je záležitostí předpokladu. Odpověď na otázku             po platnosti práva je určením předpokladu, určením obsahu před­             pokládané nejvyšší normy. Za platný považuji jen právní řád, který             obsahuje všechny shora vyznačené znaky.             Nutno však bedlivě rozlišovati mezi platností práva jako souboru             právních norem ve funkci celku a mezi platností jednotlivé právní             normy. Platnost práva jako celku je v důsledku předpokladu nej­             vyšší normy zejména charakterisována jeho exekvovatelností a fak­             ticitou v průměru. Jen ten právní řád je platný, který se vykazuje             exekvovatelností a určitou fakticitou. Naproti tomu jednotlivá práv­             ní norma je platná, pokud lze ji logicky zařaditi v systém právního             řádu. Operujeme tedy dvojím druhem platnosti: platností právního             řádu jako celku a platností jednotlivé právní normy. Předpokládaná             nejvyšší norma má funkci, aby faktu historicky první tvorby ústavy,             ať už státní nebo mezinárodní, propůjčila normativní význam zá­             kladního zákona, jinými slovy, aby dovolila pojmouti skutečnost jako             normu. V logickém postupu odůvodňuje se platnost nižší normy             poukazem na normu vyšší atd., až se dostaneme od jednotlivých             státních řádů k právu mezinárodnímu. Jak odůvodniti však závaz­             nost práva mezinárodního, této nejvyšší normy z norem stanovených,             jak faktu propůjčiti kvalitu normy? Jedině pomocí předpokladu             normy nejvyšší.             ad 3. Konečně předpokládaná nejvyšší norma má tu funkci, že             logicky uzavírá celkovou hierarchickou výstavbu právního řádu.             V empirickém právním řádě přes rozsudky, právní jednání (smlou­             vy), zákony obyčejné, zákony ústavní, normy práva mezinárodního             se dostáváme k logickému uzavření tohoto empirického řetězu —             k předpokládané nejvyšší neboli základní normě, kterou můžeme             nazvati korunou právního systému.             A tak dostáváme za pomoci konstrukce hierarchické (stupňovité)             výstavby právního řádu, jednoho z nej plodnějších objevů právní               10","theorie a filosofie vůbec, velkolepý obraz světového právního řádu.        Celek právního řádu můžeme si představit! obrazně takto: Jednotli­        vé státní právní řády tvoří jednotlivé pyramidy. Pyramida, znázor­        ňující právní řád toho kterého státu, je vícestupňovitá, má více stup­        ňů. Dole jsou právní jednání (smlouvy), rozhodnutí úřadů i soudů,        na vyšším stupni jsou jednotlivá nařízení ministerstev atd., ještě výše        nařízení vlády, nad tím zákony obyěejné, nad zákony obyčejnými        žákony ústavní s ústavní listinou. Obdobně je konstruována pyrami­        da, znázorňující právní řád jiného státu. Pojmově každá taková py­        ramida musí obsahovati alespoň dva stupně, empirie nás však po­        učuje o tom, že zpravidla vykazuje těchto stupňů více, a to tím větší        počet, čím jest společenská organisace v tom kterém státu vyvinu­        tější a tudíž i komplikovanější.        Nad těmito malými pyramidami, znázorňujícími nám právní řády        jednotlivých států, klene se vrstva norem práva mezinárodního jako        norem vyšší právní relevance, než jsou právní normy vnitrostátní.        To znamená, že jen tomu řádu jednotlivého státu přiřkneme pří­        vlastek „právní66, který se pohybuje v rámci, stanoveném nadřaze­        nou (delegační) normou, t. j. právem mezinárodním. Jelikož však        vnitrostátní právní řád a stát s hlediska ryzího právnického pozná­        vání spadá v jedno, pak o určité společnosti, organisované na urči­        tém území, jako o státu můžeme mluviti jen tehdy, když jsou splně­        ny všechny podmínky, které pro to předpisuje právo mezinárodní.        Již v tom vidíme rozhodující význam právního řádu, poněvadž bez        právního řádu, tedy bez toho řádu, který pevným způsobem organi-        suje určitou společnost, nebyl by myslitelný vůbec ten který stát.        Stát a právní řád (sr. vnitrostátní) je totéž.        Důsledkem toho, že chceme a musíme chtíti se svým státem zapojili        se do všelidské organisace, t. j. do organisace Spojených národů, je        zde dána nutnost, abychom právo mezinárodní považovali za nad­        řazené jednotlivým státním právním řádům. Jedině tak můžeme do­        spěli k světové právní organisaci, která nám pro budoucnost zajistí        mír a klid světa, to, po čem lidstvo od tisíciletí stále marně touží.        Proto považujeme mezinárodní právo za právo s větší normativní        kvalitou, než ji mají právní řády jednotlivých států. Jen ten stát        je opravdu státem, který za stát uznává právo mezinárodní.        Tvrdí se, že doposud právo mezinárodní postrádalo účinné sankce.        Přesto však myslím, že mezinárodní společenství demokratických        států nakonec činem prokázalo, že tato sankce zde jest, že zde jsou        po ruce určité donucovací prostředky, které ovšem jsou jinak uzpů­        sobeny, než donucovací prostředky, které zná státní právní řád. Na                                                                      11","příkladu nacistického Německa můžeme to jasně demonstro váti:            Německo jako jeden ze států stálo pod pravidly práva mezinárod­            ního, a to až do té doby, kdy prohlásilo, že se necítí vázáno míro­            vými smlouvami. Tím a poté dalšími činy, které měly vzápětí vznik            druhé světové války, německý stát vědomě se postavil mimo onu            velkou pyramidu, jež přes právo mezinárodní vyúsťuje až v nej-            vyšší normě jako svém vrcholu. To znamenalo, že Německo se po­            stavilo mimo sféru práva a že tudíž pojmově již tím samým pře­            stalo býti státem v pravém smyslu toho slova. Bylo úkolem organi-            sace, representující mezinárodní právní společenství, aby Německo            bylo přinuceno znovu vstoupiti do oné pyramidy, znázorňující svě­            tový právní řád, t. j. zařadili se se svým státním právním řádem            pod právo mezinárodní. Musela nastoupili sankce: válkou bylo Ně­            mecko k tomu donuceno.            Je vidět, že žádný stát nemůže beztrestně vystoupiti z tohoto meziná­            rodního společenství. I na poli mezinárodního práva je vidět ne­            smírný, ba určující význam právní myšlenky.            Idea práva na poli práva mezinárodního je pak po válce ještě více            utužena organisací Spojených národů. Jak víme, byla podle usnesení            krymské konference „tří66, jež dokončila své práce dne 11. úno­            ra 1945, svolána do San Franciska na den 25. dubna 1945 konference            Spojených národů, kde mezi zástupci padesáti států byla též zastou­            pena Československá republika. Dne 26. června 1945 byla přijata            charta Spojených národů spolu se statutem Mezinárodního soudního            dvora. Tak vznikla nová organisace Spojených národů na principu            kolektivní bezpečnosti a na mnohem pevnějším základu, než tomu            bylo dříve (srov. k tomu zejména Kučera: Charta Spojených ná­            rodů) .            V této souvislosti dotknu se zcela letmo také otázky poměru revolu­            ce k právu. Po našem osvobození bylo mnoho mluveno o revoluci,            o právní kontinuitě, o revolučním právním řádu atd. Theoretikové            hledali také usilovně nějaké normativní ohnisko nového právního            řádu osvobozené Československé republiky. Toto ohnisko bylo hle­            dáno uvnitř v oblasti státního právního řádu.            Všechny tyto otázky je nutno však řešiti se stanoviska nadřazené            vrstvy právních norem, t. j. se stanoviska práva mezinárodního. To            se dosud přehlíželo! Revoluce, to znamená formální zvrat uvnitř            státního právního řádu! Revoluce sama o sobě je s hlediska státního            právního řádu vždy něčím protiprávním. Jenže problematiku revo­            luce nutno řešiti, jak jsem řekl, se stanoviska nadřazené právní nor­            my, to jest se stanoviska práva mezinárodního. Jednou ze zásad             12","práva mezinárodního jest, že právo mezinárodní uzná tu moc v jed­         notlivém státu, která se na dotyčném území dovede také fakticky         prosadit. Tudíž revoluce by přešla do oblasti právní — brachylogicky         mluveno — v tom okamžiku, jakmile revoluční orgány by se mocen­         sky dovedly prosaditi a současně zaručiti výkon práva, to jest výkon         spravedlnosti a právní jistoty na dotčeném státním území.         Rovněž otázka kontinuity může býti řešena jen na základě : práva         mezinárodního. Bylo by nutno velmi pozorně zkoumati všechny me-         zinárodně-právně relevantní projevy od tragického října 1938, aby­         chom dospěli k spolehlivé odpovědi. Na půdě státního právního řádu         však tuto otázku nelze zodpověděti. Tím si vysvětlujeme také tu         okolnost, že někteří theoretikové jsou horlivými zastánci myšlenky         kontinuity, druzí zase tuto kontinuitu popírají.         Mnoho se také mluvilo o revolučním právním řádě, o tom, že starý         právní řád neplatí, že revoluce všechno smetla. Byli jsme svědky         toho, že jednotlivé orgány tvořily právo podle své vlastní představy         o revoluci a o právu, a byli jsme na hranicích toho, abychom ze sféry         řádu přešli do sféry chaosu.         Stanovisko čs. strany národně socialistické k problému revolučního         právního řádu jest naprosto jasné a jednoznačné. Naše strana samo­         zřejmě se plně staví za myšlenky revolučního pokroku. Zastává však         a vždy bude zastávati nekompromisně ten názor, že tyto revoluční         myšlenky musí dojiti svého výrazu ve vrstvě, resp. ve vrstvách ab­         straktních právních norem, t. j. že musí býti oděny do roucha, ať už         dříve dekretů presidenta republiky nebo nyní zákonů, vydaných je­         diným příslušným zákonodárným orgánem, t. j. Národním shromáž­         děním. V žádném případě však nelze ponechali jednotlivým normo­         tvorným orgánům nižším, národním výborům nebo soudům, aby vy­         dávaly svá rozhodnutí podle svých vlastních představ o právu a o re­         voluci, o tom, co vyžaduje blaho lidu a státu. Nelze totiž věřili, že         by mezi těmito nižšími normotvornými orgány byla naprostá názoro­         vá jednota. Myslím, kdybychom ponechali uskutečňování revolučních         ideí pravomoci jednotlivých národních výborů, že bychom nakonec         měli tolik právních řádů, kolik je místních, okresních a zemských         národních výborů, to znamená, že bychom neměli jeden a jednotný         právní řád československý a důsledkem toho také jednotný česko­         slovenský stát, nýbrž jednotný stát by se nám rozpadl ve velké množ­         ství státečků, representovaných dotyčnými národními výbory. Pak         bychom ztratili svůj stát, pak bychom nežili v řádu, nýbrž v na­         prostém chaosu.                                                                      13","A je vidět, že nakonec přes hlučné volání opačné tato naše myšlenka            zvítězila. Socialistické vymoženosti, které byly nutné, došly svého            výrazu ve známých socializačních dekretech presidenta republiky.            Rovněž tak došla výrazu v této zákonodárné vrstvě norem instituce            lidových soudů, Národního soudu a všechny ostatní myšlenky, které            přinesla s seboú socialistická revoluce.            Tím se také dostávám k velmi aktuální otázce poměru zákona a roz­            hodnutí, ať již rozhodnutí správního nebo soudního. V nedávné době            byl proveden proti našemu soudcovskému stavu útok a byly mu či­            něny výtky, že soudí podle starého právního řádu. Soudce — a kaž­            dý jiný normotvůrce — je vázán nadřazenými právními normami,            tudíž především zákony. Je pravda, že v našem platném právním            řádu máme ještě mnoho zákonů starých, které snad již v každém            směru nevyhovují, ač zase nutno na druhé straně zdůrazniti. že tak            velké nedostatky, jak by někdo rád tvrdil, tyto zákony nemají. Dokud            tyto zákony nebyly zrušeny a nebyly nahrazeny zákony novými, do            té doby je soudce a každý jiný normotvurce s obdobnou rele­            vancí, jako jsou na příklad národní výbory, vázán na zákon.            Jest právě úkolem zákonodárných činitelů, aby se postarali            urychleně o nahrazení starých, nevyhovujících zákonů zákony            novými, napojenými duchem naší květnové revoluce. Ale do­            kud se tak nestane, je soudce samozřejmě povinen rozhodo-            vati na základě zákona. Revoluční myšlenky uplatnili může jen po­            tud, pokud nadřazená právní norma, t. j. zákon, mu to dovoluje.            V tom směru ovšem nutno si uvědomiti, že tvorba norem konkrét­            ních, t. j. na př. soudních rozhodnutí, se neděje soudy analytickými,            jak se mylně domnívala theorie syllogistická, nacházející své plné            uplatnění ve škole exegetické, nýbrž soudy synthetickými. To zna­            mená: soudce není pouhým subsumpčním strojem, který nedělá nic            jiného, než že by konkrétní skutkovou podstatu (konkrétní případ)            subsumoval pod nalezenou a zinterpretovanou abstraktní skutkovou            podstatu normy zákonné tak, že by potom konkrétní rozhodnutí již            automaticky z tohoto stroje vypadlo, nýbrž soudce vedle této činnosti            bývá nadřazenou normou zákonnou zmocněn — tu v užším, tu v šir­            ším rozsahu — aby relativně volně právo tvořil. Zákonné předpisy            totiž nemohou býti ztmulé, poněvadž by nutně brzo zastaraly, a po­            máhají si velmi často pružnými doložkami, t. z v. generálními klausu­            lemi, jako je na př. ustanovení o přirozených zásadách právních,            o dobrých mravech v právu občanském, stanovení nejnižší a nejvyšší            hranice v právu trestním atd. Zde všude ve velmi značném rozsahu            a rovněž jinde, ovšem v rozsahu menším, může soudce relativně volně             14","tvořiti právo. V této sféře pak soudce může přihlédnouti k revoluč­          ním ideím, ovšem pouze do té míry, že nikdy nesmí býti porušen          princip harmonie s celkem platného právního řádu. Je však zřejmé,          že to nestačí a že proto nutno sáhnouti k pronikavější revisi existují­          cího právního řádu, t. j. k urychlenému postupnému vydávání nových          zákonů v duchu socialistickém a demokratickém a nahrazování sta­          rých zákonů těmito zákony novými, živenými již tvůrčí ideou re­          voluce. Jasně a přesvědčivě formuloval tyto myšlenky president re­          publiky dr Beneš při své slavnostní promoci na doktora práv h. c.          dne 15. prosince 1945, když v polemice s thesí dialektického materia­          lismu pravil: „Žádná moderní, vyvinutá společnost nemůže totiž —          nechce-li se vydat pro sebe neúnosným a nebezpečným zvratům —          postupovat v praxi podle tohoto schématu a je nucena jít dopředu          realisticky. Přeformovává se postupně. Nepřechází z jednoho stadia          do druhého bez právních forem a institucí přechodných, přijímá do          značné míry právní kontinuitu dřívějšího režimu a převádí ji do re­          žimu nového, bojuje o tuto kontinuitu a bojuje s ní, vytváří právní          normy a instituce přechodné, kompromisní, vyvážené a hledá tak          cesty k povlovnému nenásilnému přechodu z jedné fáze společnosti          do fáze nové.66                          III.  Právo, morálka a mrav.           V brožuře, o níž jsem se zmínil a kterou vydalo ministerstvo infor­          mací a nazvalo „Vzkaz Sovětskému svazu66, dovozuje se, že dojdeme          doby, kdy právo se stane něčím zcela zbytečným.          Jest dovoleno se tázati, podle jakých norem ona budoucí společnost,          kterou má na mysli marxistický tvůrce této fantastické předpovědi,          bude se říditi?          Máme tři soubory pravidel, tři normové řády, a to řád práva, řád          morálky a řád mravu.          Cím se tyto tři normové (soubory od sebe liší? Stručně řečeno způso­          bem, jak je utvářena sankce. Právní řád je v tomto smyslu ten nor­          mový soubor, který, je-li porušen, zná a jest s to uplatnili jako sankci          organisované donucení, t. j. exekuci a trest.          Řád morálky je ten normový řád, kde sankce nespočívá v žádném          organisovaném donucení, nýbrž výlučně v tom, co brachylogicky mů­          žeme označiti jako výčitku svědomí u toho jedince, který se prohře­          šil proti některé povinnosti morální.          Řád mravu konečně je charakterisován tím, že zde rovněž není          sankce organisovaně upravena, že zde není žádné organisované donu­                                                                        15","cení, že však sankce nespočívá také ve výčitce svědomí, nýbrž v určité          reakci užšího společenského kruhu, ke kterému dotyčný povinnostní          subjekt přináleží. Tato sankce právě v důsledku své neorga-          nisovanosti je velmi slabá. Takovou normou mravu jest na př. povin­          nost zdraviti starší osobu. Je-li tato povinnost soustavně porušována,          bude se sankce jeviti v tom, že onen užší kruh, k němuž onen po­          vinnostní subjekt patří, bude postupně jej distancovati ze svého          středu.          A teď uvažme, na základě kterého z těchto tří možných a existují*          cích normových souborů může se společnost lidská, ať už jde o spo­          lečnost, žijící na určitém státním území, nebo o společnost světovou          vůbec, organisovati. Normový řád mravu, který má na mysli ostatně          povinnosti méně významné, se svou neorganisovanou sankciovatel-          ností na to zřejmě nestačí. Stačí na to snad normový řád morální?          Můžeme celou organisaci lidskou vybudovat na důvěře v každého je­          dince? Můžeme důvodně předpokládali nejen u jedinců morálně vy­          soce postavených, nýbrž u všech lidí bez výjimky, že bolest druhých          budou pociťovati stejně intensivně jako svou bolest vlastní? Zajisté          — a bohužel — nikoli! Tím okamžikem bychom totiž už neměli co          činiti s lidmi jako takovými, nýbrž s tvory nadpozemskými, s něja­          kými bájnými anděly. Věřiti, že jednou k tomuto stavu společnost          lidská dospěje je sice krásné, ale bohužel bláhové.          A proto je bláhové se domnívati, že dojdeme k stavu, kdy práva          nebude zapotřebí. Ano, snad na onom světě, ale na tomto, který nás          po vědecké stránce jedině zajímá, zajisté nikoli. Společnost lidská          musí býti organisovaná na pevném, přesném a spolehlivém základě.          A takový základ nám nedává ani morálka ani mrav, nýbrž jedině          a výlučně právo. Tím je podán důkaz o základním, ba pro společnost          lidskou a soužití lidí mezi sebou vůbec určujícím významu práva          a tudíž o jeho naprosté nezbytnosti a potřebě.             IV.  Idea právní a její spojení s ideou morální                        v nej vyšší idei humanitní.           Právo je určitý pojem kulturní, t. j. pojem, který má vztah k hod­          notě, k idei práva. Právo jest to, co je určeno k tomu, aby sloužilo          idei práva. Idea práva jest myšlenka spravedlnosti a to, jak zdůraz­          nil Radbruch, spravedlnosti rozdělující podle známého dělení Aristo­          telova, ve smyslu rovnosti, rovného nakládání se stejnými a nerovné,           16","ho nakládání s různýni lidmi a poměry. Idea spravedlnosti musí vsak          býti doplněna ideou účelnosti a konečně velmi důležitou ideou práv­          ní jistoty. Je to právě požadavek jistoty práva, který vyžaduje positi­          vitu práva.          Tyto jednotlivé ideje v jiném zdůraznění hrají také určitou úlohu          v idei morální, ať už ji spatřujeme ve známém kategorickém impe­          rativu nebo v morálce soucitu nebo v té ěi v oné formulaci, jíž se          idei právní dostalo.          Všechny soubory norem však nutně musí vyústiti v nejvyšší ideu vů­          bec, kterou důvodně spatřujeme v myšlence lidství. Idea humanitní          je ideou vůbec nejvyšší. Každá kulturní hodnota je totiž vázána na          společnost rozsahem největší a nepodmíněnou, to jest právě společ­          nost lidská jako taková. Všechny jednotlivé společnosti vznikají,          rostou a mizejí, jen lidstvo, lidství je věčné. Ony jednotlivé společnosti          jsou totiž historické produkty, lidská společnost jest idea, jak to bylo          krásně formulováno. Humanita žádá člověka o sobě a důsledkem          toho také člověka jako součást celku.          Zde upozorňuji na to, že také v čele a na samém vrcholu hierar­          chické výstavby ústředních ideí, na nichž je vybudována Českosloven­          ská strana národně socialistická, t. j. ideje politické demokracie,          ideje národa a samostatného a jednotného československého státu,          ideje slovanské a ideje práva trůní jako nejvyšší idea humanitní,          která naší stranou vědomě byla postavena na místo vůbec první.          Tento exkurs se sice vymyká z rámce ryze kognitivně-právního uva­          žování, ale zapadá do rámce právně filosofického v širším smyslu již          z toho důvodu, že jak Leonard Nelson ukázal, nelze apodikticky tvr­          dí ti předem, že přesných poznatků se lze dopracovati jen ve sféře          kognitivní, nikoliv volitivní. Stupeň přesnosti jest zajisté různý, ale          absolutní cesuru mezi těmito dvěma sférami činiti nesmíme. Jest zde          rozdíl toliko relativní, rozdíl, který budeme museti jasným a kritic­          kým myšlením snažili se stále zmenšovati. Neboť plně se připoju­          jeme k Brentanově myšlence, že více jasnosti a kritičnosti v myšlení          znamená současně více morálky.                   V.  Několik myšlenek o přip ravované                           nové ústavní listině.           Pozornost všeho československého lidu je nyní soustředěna na pří­          pravné práce na nové ústavní listině. Ústavní listina jest základní zá­                                                                       17","kon státní, jenž stojí ve stupňovité výstavbě státního právního řádu          na místě nejvyšším. Všechny ostatní zákony jsou platné jen, pokud           se pohybují v delegačním rámci, daném ústavní listinou, jsou tudíž           pojmově nutně naplněny duchem ústavní listiny. Je proto samo­           zřejmé, že bude vše záležeti na tom, jaký duch tato ústavní listina           bude míti. A rovněž zde můžeme demonstrovali velký význam, který           má právo, neboť ústavní listina je základním právním zákonem.           Zákonodárné dílo tak velkého významu, jakým jest ústavní listina,           musí míti jednotný, pevný a jasný filosofický základ. Zkušenost z mi­           nulosti nás poučuje, že jen ta zákonodárná díla přežila celé gene­           race, která vyšla z jednotného filosofického aspektu. Můžeme pouká­           zat! v tomto směru na všeobecný zákoník občanský z roku 1811,           který u nás v historických zemích dodnes platí a který vytryskl ve           svém celku i v jednotlivostech z moderní doktríny přirozeného prá­           va, jež byla podstatně ovlivněna velkými myšlenkami francouzské           revoluce.           Jaká má býti filosofická základna, z níž vyroste naše nová ústavní           listina? Je to především idea samostatného a v každém směru nezá­           vislého a jednotného {československého státu. O tom, že tato idea           musí nalézti svou konkretisaci v ústavní listině, nelze ani v nejmen-           ším pochybovat. Myšlenku jednotnosti zdůrazníme také výslovně,           pokud jde o poměr zemí historických a Slovenska.           Dále je to idea národa, to jest plné a upřímné přesvědčení, že jen pro­           střednictvím národa můžeme se zapojili do všelidské organisace. Ko-           šický program vychází z myšlenky dvou národů, národa českého           a slovenského. I když nejsme přesvědčeni zcela o správnosti tohoto           výchozího stanoviska, přece jen bude nutno se zřetelem na košický           program mluviti o národu Čechů a Slováků. V každém případě však           jak Češi tak Slováci musí upřímně chtíti, aby všechny rozdíly — ne­           chávám stranou zda skutečné nebo jen zdánlivé — byly pokud možno           v ústavní listině setřeny, aby z ústavní listiny nevyplývalo, že v pří­           padě Československé republiky jde o formu „spolku států66, ba při­           mlouval bych se, aby nešlo ani o „stát spolkový66, nýbrž aby ústavní           listina byla pevným základním kamenem jednotného českosloven­           ského státu. Idea národní dojde pak svého plného uplatnění také           v tom směru, že nemáme již stát národnostní, nýbrž národní. Proto           hlava šestá ústavní listiny, pokud jedná o ochraně národních menšin,           odpadne.           Dále je to idea politické demokracie, zvláště v té podobě, jaké se jí           dostalo v hlavě páté dosud platné ústavní listiny, pojednávající            18","o právech a svobodách, jakož i povinnostech občanských a zejména        o rovnosti, o svobodě osobní a majetkové, o svobodě domovní, o svo­        bodě tisku, právu shromažďovacím a spolkovém, o právu petičním,        o tajemství listovním, o svobodě učení a svědomí, o svobodě projevu        mínění, o zvláštní ochraně manželství a rodiny a o povinnosti        branné. Zde chceme si přisvojili podnět našeho nejpřednějšího        znalce ústavního práva, profesora Masarykovy university Františka        Weyra, který doporučuje, aby obvyklý katalog základních práv a po­        vinností občanských byl sestaven soustavněji a jednotněji, zejména        aby se z textu příslušné kapitoly nové ústavní listiny podávala jasně        theoreticky jedině správná zásada, že stát, resp. jeho úřady, smí za-        kročovati proti jednotlivým občanům jen tehdy, když jim to právní        řád výslovně dovoluje, a ne opak této zásady, že jest jim dovoleno        vse, co jim právní předpisy výslovně nezakazují. Rovněž je zcela        odůvodněné, aby výčet svobod občanských byl omezen na případy^        ve kterých jejich případné pozdější omezení může se státi toliko        zákonem ústavním. Pak je ale vyloučeno, aby ústavní listina v jed­        notlivých případech výslovně připouštěla, že výjimky z takových        svobod může stanovití obyčejný, nikoliv ústavní zákon.        Idea demokracie vyžaduje také toho, aby — jak to ostatně žádá „bu­        dovatelský program“ — byl ústavně zaručen lidový, skutečně demo­        kratický ráz naší veřejné správy na podkladě národních výborů spolu        s nekompromisně dodržovanou zásadou všeobecných, přímých, rov­        ných a tajných voleb s poměrným zastoupením do všech zastupitel­        ských sborů. Kompetence národních výborů budiž přesně vymezena        a nebudiž přitom zapomínáno na to, že musí býti přísně vybudována        hierarchická výstavba správních úřadů, tato záruka jednotnosti práv­        ního řádu.        Dále je to idea socialistická, a to žádná idea cizího, dogmatického        socialismu, nýbrž idea československého socialismu, t. j. socialismu        pokrokového, jsoucího v plné harmonii s ideou politické demokracie.        Plně souhlasíme s budovatelským programem, že nová ústava musí        vysloviti zásadu, že všem občanům přísluší právo na práci, právo na        spravedlivou odměnu za vykonanou práci, právo na vzdělání, právo        na odpočinek a na zaopatření v případě nezpůsobilosti k práci, při        čemž těmto občanským právům musí samozřejmě odpovídati přísná        povinnost všech občanů republiky přispívali svou prací k blahobytu;        tato povinnost musí státi pod jasnou právní sankcí. Nestačí totiž        toliko veřejně odměňovati vynikající výkony pracovní, nýbrž nutno        přistoupili také k nepopulárnímu činu, abychom veřejně potrestali                                                                      19","ty, kteří se práci vyhýbají a tak projevují své protisocialistické za­            ložení. Je samozřejmé — jak se rovněž zmiňuje budovatelský pro­            gram — že je nutno, aby v ústavní listině došlo svého výrazu velké            dílo dekretů o znárodnění peněžnictví, bání a hutí, přírodního bo­            hatství, zdrojů energie a velkého i klíčového průmyslu. Na druhé            straně je ovšem také nutno, aby sektoru, vyhrazenému soukromému            podnikání, byl tento ráz ústavně zaručen, aby konečně zavládl            v našem průmyslu klid a jistota, čehož je nezbytně zapotřebí, máme-            li se hospodářsky dobře v budoucnosti rozvíjet.            V naší ústavní listině musí býti také vysloveno, že všechny tyto jme­            nované ideje a jejich konkretisace stojí pod nejvyšší ideou humanit­            ní. To bude vhodně vyjádřeno také tím, že v preambuli, kterou pro­            fesor Weyr navrhuje, aby předcházela vlastní text naší ústavní listi­            ny, bude zdůrazněno, že chceme býti rovnoprávným členem velké            rodiny svobodných civilisovaných národů světa a že uznáváme a v bu­            doucnosti vždy budeme uznávati nadřazenost mezinárodního práv­            ního řádu nad právními řády jednotlivých států, předpokládajíce,            že i všichni ostatní jeho členové tak budou činiti, a proto slíbíme,            že své státní svrchovanosti nikdy nepoužijeme k přijetí a nastolení            norem, které by odporovaly svým obsahem právnímu řádu mezi­            národnímu a řádu lidství.            To jsou ideje, které musí býti základními, nosnými pilíři naší ústavní            listiny. Je evidentní, že proti tomu žádná z politických stran nebude            moci vůbec nic namítnouti, že naopak budou nutně všechny strany            v tom jednotný. A je přitom zajímavé, že to jsou vesměs ideje, na            nichž je vybudována bez jakýchkoliv kompromisů, vytáček a taktic­            kých, náhlých změn čs. strana národně socialistická.            K otázce nové ústavní listiny upozorňuji ještě na toto: Východiskem            budiž dosavadní naše ústavní listina, která byla dílem znamenitým.            Vedoucí ustanovení dosavadní ústavní listiny a celý duch, jímž ústav­            ní listina byla proniknuta, že lid je jediný zdroj veškeré státní moci            v Československé republice, přejde zajisté i do ústavní listiny nové.            Rada ustanovení bude musit být samozřejmě vypuštěna. Tak na př.            ustanovení o Podkarpatské Rusi, pravděpodobně ustanovení o se­            nátu, poněvadž bude převzat patrně systém jednokomorový, vhodně            kombinovaný; důsledkem toho vypadnou i všechna ustanovení o po­            měru poslanecké sněmovny a senátu, ustanovení o ochraně národních            menšin atd. Samozřejmě je nutné, aby nová ústavní listina            byla jednotným a samostatným celkem, nikoliv, abychom se spoko­            jili s pouhou částečnou novelisací ústavní listiny staré.              20","Naproti tomu strana z důvodů zásadních bude hájiti dosavadní, byť         i methodologicky do určité míry zastaralou trojclennost státních         funkcí ve smyslu známé Montesquieuovy formulace (moc zákono­         dárná, soudcovská a výkonná) a nepřikloní se ke dvojčlennosti ve         funkci zákonodárnou (tvorba prvotních norem) a výkonnou (tvor­         ba druhotných norem), jak navrhuje profesor Weyr, a to z toho         důvodu, že s hlediska psychologicko-politického právě v dnešní době         se ani v nejmensím nedá učinili nic, co by mohlo, třeba jen zdánli­         vě, dotknouti se nezávislostního postavení soudce. Naopak, princip         nezávislosti soudů musí býti plné uplatněn.         Do ústavní listiny bude nutno pojmouti základní ustanovení o ne­         zbytné zákonné organisaci politických stran.         Zvlášť obtížná otázka bude úprava poměru zemí historických a Slo­         venska. Jest uvážiti, zda namísto t. zv. dualismu bychom se neměli         raději přiklonili k trialismu tak, že by právní postavení všech tří         zemí, t. j. země České, země Moravskoslezské a země Slovenské bylo         úplně stejné. Obtížná bude také vůbec otázka, zda zemské celky         mají býti ponechány. Naskýtá se kompromisní řešení v tom smyslu,         že by zemské celky byly ponechány, pokud jde o funkci zákonodár­         nou, při čemž ovšem zákonodárná funkce jednotlivých zemských         sněmů by se musela pohybovali v delegačním rámci zákonodárné         funkce ústředního parlamentu; na poli správy pak by bylo lze při-         stoupiti k vytvoření menších správních celků, než jsou země. Ovšem         pro ponechání zemských celků mluví celá řada důvodů (Slovensko,         finanční únosnost atd.).         V každém případě bude muset býti zevrubněji vybudován institut         referenda a jeho působnost rozšířena. Rovněž odpovědnost úředních         i volených činitelů při výkonu práva bude muset být upravena. Zá­         konná odpovědnost soudců je — jak známo — upravena v t. zv.         syndikátním zákoně Čís. 112/1872 ř. z.         Naskýtá se také velmi pozoruhodná možnost, kterou navrhuje prof.         Weyr, a to zřízení státní rady, jako oficiálního konsultativního (po­         radního) sboru pro hlavu státu. Byl by to orgán malý, snad dvaceti         až třicetičlenný, skládající se z vynikajících právníků a národohos­         podářů, který by neměl žádnou moc rozhodující, nýbrž funkci ryze         poradní. Státní rada i její členové museli by býti zásadně nezávislí         na parlamentu a na politických stranách. Jednotliví její členové ne­         směli by býti členy ani zákonodárných sborů, ani národních výborů.         Byl by to poradní orgán s velikými vědomostmi a se zaručenou ob­         jektivitou pro posuzování základních otázek celostátního významu.                                                                      21","VI. Nutnost urychleného vydání dalších                              základních zákonů.             Řada našich nejdůležitějších zákonů, jako jest občanský zákoník,            jurisdikční norma, civilní řád soudní, řád exekuční, zákon a řád            trestní atd. mají stále ještě autentický text německý. Kromě toho            povětšině platí jiné právo v zemích historických a jiné na Slovensku.            To je jistě stav nesnesitelný a neudržitelný.            Nejde v těchto případech o zákony ledajakého významu, nýbrž o zá­            kony životní důležitosti pro všechny občany. Takový občanský zá­            koník provází člověka celým jeho životem, ba v mnohém směru            určuje jeho práva a povinnosti již před jeho narozením a upravuje            právní poměr svým dědickým právem po jeho smrti. Již v roce 1920            ministerstvo spravedlnosti mělo připravený opravný autentický text            Český tohoto zákona. Tento návrh nestal se však zákonem pro odpor            obou civilistů pražské právnické fakulty, kteří navrhovali revisi pro­            nikavější. S pracemi se také započalo, výsledkem jich je vládní návrh            nového obč. zákoníka z roku 1937, který je však pouhým torsem,            poněvadž v něm chybí právo rodinné; ale ani v této podobě se vládní            návrh nestal zákonem.            Je proto nutné, aby urychleně se přikročilo k vydání těchto zákonů.            Postup by byl ten, že pro každý takový zákon by byla utvořena úzká,            asi pětičlenná komise odborníků, kde by byly zastoupeny naše tři            právnické fakulty a po jednom členu ministerstvo spravedlnosti a            nejvyšší soud. Tito experti by byli zproštěni jakékoliv pracovní po­            vinnosti na jiném poli se závazkem, aby v krátké lhůtě, řekněme tří­            měsíční, vypracovali příslušný návrh.                       VII. Kdo má sloužili právem lidu?             Demokracie, a to sebe důslednější, neznamená laicisaci ve smyslu            primitivnosti. Z toho důvodu je třeba trvati na tom, aby právem            svému lidu sloužili skuteční odborníci v právu. Je podivuhodné, že            tato okolnost musí býti právě u práva zvlášť zdůrazňována. Kdyby            někdo prohlásil, že určité řemeslo nemá vykonávati řemeslník, jenž            se tomuto řemeslu vyučil, nýbrž zásadně neodbomík, nebyl by po­            važován asi za zcela normálního. Proč se se stejnou reakcí            nesetkáváme u „řemesla66 právnického? Vždyť tomuto „ře­            meslu66 je nutno se vyučiti stejně svědomitě, jako každému řemeslu            jinému. A budiž dovoleno říci, že u práva jde pravděpodobně o „ře­             22","meslo“ nej obtížnější, ba že není to už ani řemeslo, nýbrž je to véda        3l umění v jednom. Již staří Římané říkali, že „ius est ars omnium        artium maxima“.       Tato nedůvěra k právníkům je dnes niěím neodůvodněný přežitek       8tarých dob, kdy právníci byli ztotožňováni se služebníky vládnoucí       třídy. Dnes však je právník stejné členem národního společenství,       jako jím jest dělník, rolník nebo jiný pracovník, dnes rovněž právník       jako syn svého lidu má smysl pro horce tepající puls svého lidu,       pro jeho tužby a přání. On však dlouhým školením se naučil lépe       přisluhovat svému lidu právem, on lépe dovede v každém jednotli­       vém případě postřehnouti jádro, o které běží, a rozhodnouti tak, aby       princip harmonie nebyl porušen.       Proto nutno i na poli práva trvati nekompromisně na principu od-        bomictví a nikoli na principu primitivnosti.                                   VIH. Závěr.        Myslím, že z podaných výkladů vyplývá s evidentní přesvěděivostí       stěžejní význam a potřeba práva, a to jak na poli vnitrostátním, tak       také v oblasti vztahů mezi státy navzájem. Již náš nejlepší dějepisec       Palacký poznal, ze není jakékoliv společnosti bez právního úvazku,       který drzí dohromady údy její, a že v pojmu společnosti jest již ob­       sažen moment práva vůbec (viz Františka Palackého Spisy drobné,       díl I., Spisy a řeči z oboru politiky, str 7). Cicero to vyjádřil stručně,       ale výstižně: „Ubi societas, ibi ius.“                                                                                         23"];