var textForPages = ["Dnes je vše hybridní, hybridní je i tato kniha, směsice informací o stoleté exis-                  tenci sociologie na brněnské univerzitě, autobiografického vzpomínání na mou                  dobrodružnou cestu sociologií a pasáží, zmiňujících některé intelektuální a etické          Petr Mareš                 MOJE                  otázky, na něž jsem při své složité a dobrodružné cestě narážel. Pasáže se mohou                  mnohým mým kolegům a kolegyním jevit jako triviální, ale text knihy se obrací ze-                  jména na současnou generaci brněnských studentů a studentek sociologie, pro                  něž mohou být při jejich prvním kontaktu se studovaným oborem užitečné.                                                 DOBRODRUŽNÁ                                                      Petr Mareš, Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity                     Hlavním poučením této knihy je, že sociologie a společnost jsou siamská dvojčata.                                      CESTA                  Stýkají se a potýkají. Autor to ukazuje na příbězích brněnské sociologie v době po-                  litického „zglajchšaltování“ (1969–1989) a následně v letech její revitalizace, kdy se                  otevřel prostor pro svobodná bádání. Devastace nebyla naštěstí smrtelná, takže                                         SOCIOLOGIÍ                  revitalizace mohla navázat na sice úzkou, ale solidní základnu těch učitelů a jejich                  studentů, jejichž vztah k oboru se formoval už v průběhu 60. a 70. let dvacáté-                  ho století. Jde o pozoruhodné dílo z oboru historie a sociologie vědy, opírající se                  o metodologii ego historie a o bohatou empirickou evidenci. Doporučuji ji nejen                  studentům a absolventům sociologie, ale všem, kteří se zajímají o postavení sociál-                  ních věd v soudobých společnostech.                                                                                                 Petr Mareš                                                        Martin Potůček, Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy MOJE DOBRODRUŽNÁ CESTA SOCIOLOGIÍ                    Petr Mareš je emeritním profesorem na Fakultě sociálních studií Masarykovy uni-                  verzity v Brně. Sociologii vystudoval v letech 1969–1974, po absolutoriu pracoval                  jako podnikový sociolog ve Zlíně. V roce 1990 ho Ivo Možný přizval do týmu revi-                  talizující brněnskou katedru sociologie, v roce 1995 vedení této katedry od Mož-                  ného převzal a vedl ji do roku 2002. Hlavním předmětem jeho zájmu byly sociální                  problémy jako nezaměstnanost, chudoba, sociální exkluze a též otázky sociální                  integrace a reprodukce. Vedle toho na katedře vyučoval jak kvantitativní, tak i kva-                  litativní sociologickou metodologii.                                MUNI             MUNI                                                                                                              MASARYKOVA                  PRESS            FSS                                                                                                               UNIVERZITA","","MOJE                                        DOBRODRUŽNÁ                                         CESTA                                        SOCIOLOGIÍ","","MOJE                                    DOBRODRUŽNÁ                                      CESTA                                     SOCIOLOGIÍ                                100 let sociologie v Brně z mého pohledu                                                        Petr Mareš                                                                       Masarykova univerzita                                                      Brno 2022","© 2022 Masarykova univerzita                  © 2022 Text: Petr Mareš                      Kniha je šířená pod licencí                  CC BY-NC-ND 4.0 Creative Commons Attribution-NonCommercial-NoDerivatives 4.0                   ISBN 978-80-280-0103-2 (online ; pdf)                  ISBN 978-80-280-0102-5 (brožovaná vazba)","PF 2000 Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity                                                      Snímek z dětství členů profesorského sboru FSS MU zachycuje okamžik, kdy se dozvěděli, že se jimi                   jednou stanou.","h  „Každý střet názorů je střetem biografií.“                                                      Bauman Zygmunt. 2006. Humanitní vědec v postmoderním světě.                                                        Praha: Nadace Dagmar a Václava Havlových – VIZE 97, str. 70.                    h  „Ten, kdo popisuje své jednání, nemusí být ve všem současně i svým vlastním objektivním                     svědkem … Historik ví, že se jeho svědci mohou mýlit nebo lhát. … Lež jako taková je                     (ale také) svým způsobem určitým svědectvím.“                                                       Bloch Marc. 1967. Obrana historie aneb historik a jeho řemeslo.                                                                           Praha: Svoboda, str. 49 a 81–83.                    h  „Individuální paměť, stejně jako paměť kolektivní, ostatně nezaznamenává fotograficky,                     co se skutečně stalo – jde pouze o rekonstrukce.“                                                  Carrière Jean-Claude a Umberto Eco. 2010. Knih se jen tak nezbavíme.                                                                                Praha: Argo, str. 57–58.                     h  „Skutečnost není jak známo nikdy jen taková, jaká je sama o sobě, nýbrž i taková, jak ji                     nazíráme.“                                                                       Jung Carl Gustav. 1995. Člověk a duše.                                                           Praha: Academia, str. 160 (1921. Psychologische Typen).                        h  „Půvab sociologie spočívá v tom, že její perspektiva nám umožňuje vidět v novém světle svět,                     v němž všichni žijeme své životy … první moudrostí sociologie je poznatek, že věci nejsou                     tím, čím se zdají být.“                                                    Berger Peter. 2003. Pozvání do sociologie. Humanistická perspektiva.                                                                       Brno: Barrister \& Principal, str. 28–29.                    h  „V jejím jádru je nekončící fascinace rozmanitostí lidského světa a úsilí mu porozumět.“                                      Berger Peter. 2012. Dobrodružství náhodného sociologa. Jak vysvětlit svět, a přitom nenudit.                                                          Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, str. 261.","Obsah                       Úvod                                                                        9                   První období sociologie v Brně                                             18                   Druhé období sociologie v Brně                                             23                   Třetí období sociologie v Brně                                             30                       Začátek mé anabáze studiem sociologie v době normalizace               34                       Základní handicapy našeho studia                                       38                          Psaní a diskuse                                                     38                          Četba – nevěděli jsme, proč číst                                    39                         Četba – nevěděli jsme, jak číst                                      42                          Četba – neměli jsme, co číst                                        44                          Nebyli jsme seznamováni s jazykem sociologie a sociologickým myšlením   48                         Nebyli jsme seznamováni se základy filozofie.                        50                         Chyběli mediátoři a tutoři                                           51                       Laboratoř sociologického výzkumu                                       52                       Moji soukromí učitelé                                                  56                         Ivo Možný                                                            56                         Jaroslav Střítecký                                                   59                       Dodatek                                                                63                   Mezidobí                                                                   68                   Čtvrté období sociologie v Brně                                            82                       Start revitalizace/rekonstrukce katedry                                84                       Škola sociálních studií a Fakulta sociálních studií                    94                       Organizace bakalářského, magisterského a doktorského studia           105                       Vybrané týmově řešené výzkumné projekty                               116                          Obavy a naděje (1990)                                              118                          Participation and Change in Property Relations in Communist and                         Post-Communist Societies: Social Consequences of a Change in Ownership (1993)   119                          Mamiet – Etnika, menšiny a marginalizované skupiny v ČR            119                         Mladěro – Mládež, děti a rodina v transformaci (1999–2004)          120                         Value of children (2003–2005)                                       120                         European Values Study (1991; 1999; 2008; 2017 – již bez mé účasti)   120                         Dodatek k výzkumům                                                  121                          Empirie a teorie                                                   122                       Sociální problémy                                                     125                       Cui bono                                                              134                                                                                                      7","Internacionalizace katedry                                            138                     Institut pro výzkum reprodukce a integrace společnosti                     a Institut populačních studií                                         140                  Epilog, odcházení                                                        142                  Post scriptum                                                            150                  Přílohy                                                                  151                     Vedoucí semináře/katedry                                              151                     Medailony osob podílejících se na revitalizaci katedry sociologie     151                        Burjanek Aleš (*1953 Brno)                                         151                        Keller Jan (*1955 Frýdek-Místek)                                   151                        Librová Hana (*1943 Brno)                                          151                        Marada Radim (*1961 Vyškov)                                        152                        Mareš Petr (*1947 Zlín)                                            152                        Možný Ivo (*1932 Prostějov; †2016)                                 152                        Musil Libor (*1959 Brno)                                           153                        Pácl Pavel (*1932 Český Těšín; †2013)                              153                        Rabušic Ladislav (*1954 Uherské Hradiště)                          153                        Střítecký Jaroslav (*1941 České Meziříčí)                          153                        Szaló Csaba (*1968 Nové Zámky)                                     154                  Literatura                                                               155","Úvod                       „Když jsem v tom věku byl, v kterémž se lidskému rozumu rozdíl mezi dobrým a zlým ukazovati                    začíná, vida já rozdílné mezi lidmi stavy, povolání, práce a předsevzetí, jimiž se zanášejí, zdála mi                    se toho nemalá potřeba, abych se dobře, ke kterému houfu lidí připojiti a v jakých věcech život tráviti                    měl, rozmyslil.“                                                              Komenský Jan Amos. 1970. Labyrint světa a ráj srdce.                                                        Praha: Odeon, str. 15 (1631. Labyrint Swěta a Lusthauz Srdce).                     „Svět, v němž jsem vyrostl, svět dnešní a svět mezi nimi oběma cítím stále víc jako naprosto rozdílné                    světy. Pokaždé, když vyprávím mladším přátelům epizody z doby před první světovou válkou, pozo-                    ruji na jejich užaslých dotazech, kolik toho, co pro mne ještě znamená naprostou realitu, pro ně už se                    stalo nepředstavitelnou historií.“                                                        Zweig Stefan. 2019. Svět včerejška. Vzpomínky jednoho Evropana.                                                                Praha: Malwern, str. 6 (1942. Die Welt von Gestern).                      Oba citáty jako by charakterizovaly tento text. Jeden v osobní a druhý ve společenské ro-                    vině, které se ovšem obě vzájemně prolínají a ovlivňují. K tomu prvnímu? Všimněte si, že                    v Komenského slovech se již ohlašuje modernita. Nejde o hledání statusu askriptivního,                    ten ostatně nebylo nutno nijak hledat, získal se narozením a rodem, ale jde o získání statu-                    su volbou a úsilím nebo chcete-li smlouvou. Narozen sám již v (ještě ne úplně pozdní) mo-                    dernitě, nevyhnutelně i já musel v určitém věku hledat, ke kterému (profesnímu) houfu se                    připojím, a nakonec jsem se ocitl v ‚houfu sociologickém‘. I když bych byl na rozpacích,                    pokud bych měl tvrdit, že jsem tak učinil s rozmyslem. Peter Berger (1929–2017) nazval                    knihu, v níž popisuje svou cestu k sociologii a sociologií, ‚Dobrodružství náhodného socio-                    loga‘ [Berger 2012]. Aniž bych se s ním chtěl porovnávat, bylo to i v mém případě dobro-                    družství a dostal jsem se do něho též náhodně. A moje cesta sociologií pak byla ovlivněna                    náhodami osobními i náhodami historického vývoje společnosti, v níž jsem žil.                       K tomu druhému? Na rozdíl od mých studentek a studentů je pro mě to, o čem píšu,                    autobiografií, zatímco pro ně je to již historií a o historii se obvykle příliš mnoho neví.                    Přesně tak, jak o tom psal spisovatel Stefan Zweig. Mně ale nejde ani tak o dějiny katedry/                    semináře sociologie na Masarykově univerzitě a o podrobnou prezentaci informací o výuce                    sociologie na ní, či o vyčerpávající výčet zde realizovaných výzkumů a o prezentaci jejich                    výsledků. Snaha přiblížit historický vývoj katedry je jen přidanou hodnotou (něco by o ní                    ti, kdo zde studují, přece jen měli vědět). Hlavně mi jde o osobní reflexi toho, co zde pro                    mě mělo význam. Ať už jsem se toho účastnil, nebo se to zde dělo v minulosti bez mé                    účasti, vedlo to k vytvoření prostředí, které určovalo mé myšlení a jednání. Mělo by jít                    o reflexi mé cesty sociologií s ohledem na makro i mikro sociálního systém, v němž                    jsem se pohyboval a který tuto cestu umožňoval, ale na druhé straně kladl mému myš-                    lení a jednání určité meze. Byl tak současně jak rámcem, tak i prostředkem a výsled-                    kem mého sociálního jednání. Podobně jak to snad mínil Anthony Giddens ve své                    teorii strukturace, podle které: „veškeré sociální jednání předpokládá existenci struktury,                                                                                                   9","MOJE DOBRODRUŽNÁ CESTA SOCIOLOGIÍ                       ale zároveň i struktura předpokládá jednání, poněvadž závisí na pravidelnosti lidského cho-                  vání“ [Giddens 2013:94]. Společnost je dynamickým pronikáním vzorců interakce, daných                  pravidly a rolemi, mezi jednající lidi. Jejich vzájemné postavení, vědomí a identita i vztahy                  mezi nimi se ale mění podle toho, jak tato pravidla a role interpretují a jak na základě této                  interpretace jednají.                    Osobní reflexe mi umožňuje nepotlačovat emoce, které se časem budou z historie stále                  více vytrácet, nebo nabývat abstraktní podoby. A nepotlačovat detaily, které v mé mysli                  dosud neztratily na významu, zatímco v historii bude jejich význam postupně se zvýšenou                  rychlostí klesat. V jistém slova smyslu jde o marnou snahu, neboť k přeměně našich osob-                  ních osudů a zkušeností zatížených prožitky a emocemi v neutrální, objektivní a neosobní                  historii stejně nakonec nevyhnutelně dojde. Stalo se tak i v případě mnohém závažněj-                  ších historických událostí, jako třeba v případě morových epidemií středověku, v přípa-                  dě francouzské revoluce koncem 18. století, ba i u mnohem bližších událostí, jako byly                  druhá světová válka nebo holocaust. Osudy jedinců se vždy časem rozpustí v textu dějin,                  podlehnou kategorizacím, jsou zabstraktněny, zobecněny, zneviditelněny a zapomenuty.                                                                                               1                  Historie, stejně jako sociologie, nemůže jinak než uvažovat o kategoriích, o kolektivních                  charakterech či mentalitách nebo o ideálních typech jedinců. A když se někdy snaží kon-                  krétní jedince a jejich osudy za těmito kategoriemi, kolektivními charaktery a kolektivní-                  mi mentalitami nacházet, bývají často použity jen jako jejich – byť působivá – ilustrace.                  Václav Bělohradský oprávněně konstatuje, že mezi pamětí a dějinami existuje neustálé                  napětí a „paměť jako kus naší historické i tělesné situovanosti ve světě, paměť minulých pří-                  koří nebo naopak minulých výhod je příliš podmiňující, omezující“ [Bělohradský 2021:31],                  a přepsat ji na dějiny je potřeba. Otázkou ovšem je, kdy vlastně jednotlivé lidské osudy                  ztratí autobiografickou jedinečnost a splynou nebo měly by splynout s jinými v obecné                  kategorie a abstraktní čísla jako součást dějin. Co se týče doby, ve které se vyprávění o mé                  cestě sociologií a o mém dobrodružství se sociologií odehrává, musím si stále ještě klást                  otázku: Není dnes na přeměnu množství osobních paralelních, proplétajících se a v mno-                  hém i protikladných autobiografií, v nichž se zrcadlí období let 1969–1989 v neosobní                  historii přece jen ještě brzo?                      Obvykle se o této době hovoří jako o ‚normalizaci‘, obnovení ‚normálního‘ stavu, ale pro                  různé aktéry má toto označení různý, ba i protikladný význam, podle toho, co považují za nor-                  mální. V sociologii tak lze označit to, co je převažující nebo společné většině členů společnosti či                     1   Šest milionů obětí holocaustu jako ‚kategorie‘ je sice stále děsivé, ale přesto už abstraktní číslo zakrývající osudy                    a tragédie jedinců a jejich rodin, které historie nedokáže všechny absorbovat a musí je zobecnit. I když se na scéně                    po francouzské historické škole Annales objevuje ‚mikrohistorie‘ (příkladem může být například kniha Josefa Petráně                    ‚Příběh Ouběnic‘ o životě obyvatel této obce od středověkých počátků až po rok 1918) a konec konců i sociologie                    pracuje obdobně s případovými studiemi. Zajímavý je pokus historika Orlando Figese [2021] převyprávět vznik                    evropské kosmopolitní kultury v příběhu vzájemně se proplétajících životních osudů operní zpěvačky Pauliny                    Viardotové, jejího manžela a ruského spisovatele Ivana Turgeněva.                10","ÚVOD                         okolnostem jejich života [Durkheim], nebo co nějak přispívá ke stabilitě společenského systému                    či moci neboli co je ve vztahu k tomuto systému eufunkční, pozitivní – co posiluje jeho stabilitu                    či fungování [Merton]. Viz třeba úvaha Herberta Ganse o pozitivní funkci chudoby ve společ-                    nosti, argumentující třeba tím, že její existence umožňuje obsazovat i pro společnost nezbytná,                    ale neatraktivní pracovní místa, o které by jinak nebyl zájem, zvyšuje relativně status ostatních                    vrstev a umožňuje lidem z vyšších vrstev konat dobré skutky etc. [Gans 1972]. Jak to komento-                    val Boudon [2011]: „Tato teorie argumentuje, že lidé mají tendenci vidět úroveň nerovnosti jako                    legitimní (normativní výrok), pokud přijímají myšlenku, že její nižší úroveň by přinesla negativní                    důsledky (faktuální výrok).“                         V mém příběhu je míněn význam pojmu ‚normalizace‘ tak, jak ho použil komunistic-                    ký režim pro označení své vlastní konsolidace v letech 1969–1989, tedy jako návratu spo-                    lečnosti do stavu, v němž byla před tzv. ‚pražským jarem‘ v roce 1968.  Návratu do stavu,                                                                                2                    který režim považoval za normální, byť velká část obyvatelstva nikoliv. Dnes se objevuje                    mnohdy účelová, nebo přinejmenším předčasná snaha pohled na normalizaci revidovat.                    Proč by k této revizi pohledu mělo docházet ještě za našeho života? Nezapomínejme, že                    v období ‚normalizace‘ byla značná část populace nucena prožít dlouhých 21 let svého                    života. A moje generace je prožila bohužel ve věku své nejvyšší životní aktivity, což vedlo                    k tomu, že jsme přitom ztratili své životní šance. Normalizace byla návratem společnosti,                    do níž jsme se narodili, ale v době tohoto návratu již byla pro značnou část z nás nepřija-                    telná, nenormální. A tvrzení, že normalizační režim nebyl režimem totalitním,  protože                                                                                         3                    jsme v něm již nebyli ‚všichni‘ vystaveni tvrdým represím, bagatelizuje to, že učinit lidi                    nesvobodnými lze i jemnějšími metodami. Používat represí ve větším měřítku a intenzitě                    již ostatně nebylo v době ‚normalizace‘ zapotřebí, stačilo jen změnit taktiku a požívat                    je selektivně. Pronásledovat úzkou skupinu lidí a ostatní nechat na pokoji – jen jim dát                    názorně najevo, co by je (nebo jejich děti – postihy byly totiž biblicky dvougenerační)                    čekalo nejen kdyby se chtěli režimu protivit, ale kdyby se třeba jen snažili opustit reži-                    mem tolerovaný soukromý prostor, do kterého byli zatlačeni, a pokoušeli se o návrat do                    veřejného prostoru.                         Pro toho, kdo studuje sociologii, jistě není nezajímavé, že zatímco v padesátých letech, v obdo-                    bí ‚třídního boje‘, bylo bráněno ve studiu dětem ‚třídních nepřátel‘ a na vysoké školy se přednostně                    přijímaly děti ‚dělnického původu‘, za normalizace se rétorika změnila a deklarovalo se: „při při-                    jímání dětí na vysoké školy používáme dnes místo termínu děti dělnického původu spíš termínu děti                       2   Miloslav Petrusek normalizaci ovšem zcela případně označil také jako durkheimovskou anomii, neboť v ní „existo­                       vala paralelní řada norem, formálních a nevyslovených: jednalo se a rozhodovalo podle těch druhých, to všichni věděli                       a současně se tvářili, že věří v legitimitu těch prvních“ [Petrusek 2012:171]. Což je vlastně svérázná forma ‚beznormo-                       ví‘, jak anomii charakterizoval Durkheim.                    3   Budu tento termín používat, i když snad režim (v té době již?) nesplňoval všechny znaky režimu totalitního,                       a nebudu řešit otázku, zda nebyl jen autoritářský etc.                                                                                                 11","MOJE DOBRODRUŽNÁ CESTA SOCIOLOGIÍ                       zaangažovaných rodičů“ (záznam rozhlasové besedy 25. května 1973 [Zábrana 2001:229]). Ostatně,                  podíl dělnické třídy na obyvatelstvu stále klesal a jak to mnohem později doložil můj mladý kolega                  Tomáš Katrňák [2004], vzdělanostní reprodukci dělnických rodin nepoznamenávala jen školní                  selekce a deficit kulturního kapitálu v nich, ale také nízká úroveň jejich aspirací (k čemuž zcela                  paradoxně přispívala i mzdová nivelizace prosazovaná komunistickým režimem – pěkný důkaz                  platnosti nezamýšlených důsledků zamýšlené činnosti, jak o tom psal Merton [1936]).                     A podporovat bagatelizaci normalizačního režimu tvrzením, že „za socialismu byli lidé                  šťastní“? To se snažil tvrdit již sám komunistický režim. Básník a spisovatel Jan Zábrana                  zaznamenal ve svém deníku slova vyslechnutá v rozhlasovém pořadu dne 9. června 1975:                  „…ženy na Strahově (rozuměj při vystoupení na režimní ‚Spartakiádě‘), to je kolektivní vy-                  jádření štěstí individuálně šťastných československých žen…“ Zábrana [2001:377]. Se štěstím                  většiny lidí ovšem neměl socialismus nic společného a normalizační režim již teprve ne.                  Lidé nebyli šťastní ze socialismu, socialismus je neučinil šťastnými, ale byli šťastni i v socia-                  lismu. Vždyť socialistický ideál „byl nakonec zdiskreditován právě tím, že budil pochybnosti                  o tom, zda dovede lidem to, co (oni sami) považovali za přirozené právo na štěstí, zajistit“                  [Suk 2020:14]. Lidé postupně stále více nabývali pochybností nejen o tom, zda jim ‚socialis-                  mus‘ dokáže zajistit štěstí, ale i o tom, zda jim dokáže zajistit alespoň jejich základní potřeby.                  Dnes ovšem v jejich vzpomínkách překrývá realitu té doby nostalgie po ztraceném mládí.                    Jistě, soukromé štěstí (každý může být ‚svým způsobem šťastný‘) nebylo jen naší po-                  jistkou proti režimu, ale také pojistkou režimu proti naší resistenci. Pasivní loajalitu naší                  generace v průběhu normalizace podporoval fakt, že jsme se (již) nenacházeli v mezní si-                  tuaci jako v padesátých letech, a jak připomíná historik Jiří Suk, v té době jsme „vstupovali                  do aktivního života, zakládali rodiny, snili o kariérách, zapisovali se do pořadníků na státní                  byt  či škodovku…“ [Suk 2020:75] a mnohé z nás normalizace v zásadě o nic nepřipravila,                    4                  zejména když jsme se na ni adaptovali. Své soukromé štěstí jsme si kupovali tím, že jsme                  se chovali v jednotlivostech tak, jak od nás režim vyžadoval. Podepsat se na prezenční                  listinu jakéhosi aktivu nebo schůze a ještě před zahájením odejít, jít s dítětem v lampio-                  novém průvodu pořádaném k výročí bolševické revoluce (stejně to děti měly jako školní                  povinnost), projít se v prvomájovém průvodu, jít k volbám (když jste nešli, stalo se to                  jednou mé ženě, přijel za vámi někdo z volební komise s volební urnou) … Zdálo se                  nám to, nebo jsme chtěli, aby se nám to zdálo, jako pouhá drobná a nepodstatná úlitba či                  únosná cena za ‚normální soukromý život‘, i když ve skutečnosti v celkovém součtu touto                  cenou bylo „zapomnění jakékoliv odpovědnosti“ [Hvížďala a Přibáň 2021:170]. Jde zde                  jen o vysvětlení, není to ospravedlnění. Naši pasivní loajalitu nelze jen tak smést ze stolu,                      4   Na počátku normalizace byla ve společnosti silná bytová krize. Mnohdy i ty nejmenší byty byly obsazeny dvou                    i třígeneračními rodinami a na přidělení vlastního bytu se čekalo několik (mnohdy i desítek) let, stejně jako na                    telefon a mnohé další věci. Proto byla v té době tak intenzivní výstavba bytů v panelových domech na sídlištích,                    i za cenu jejich nízké kvality a z hlediska evropských standardů de facto bytů sociálních.                12","ÚVOD                         vypovídá ovšem o nás, ne o režimu. Přenášení důrazu z toho, co normalizace způsobila                    na to, jak jsme se na normalizaci ‚podíleli‘, nás může vést k určité katarzi (reflexi míry                    naší vlastní spoluviny), ale poskytuje též alibi hlavním i vedlejším viníkům a všem těm,                    kterým normalizace, alespoň po určitou dobu, přinášela prospěch, nebo jim i jen vyho-                    vovala (vždyť to dokazuje, že by to bez naší spolupráce sami nedokázali!). Nebylo jich                    rozhodně málo a jen někteří z nich jsou ochotni připustit svůj aktivní podíl na ní  tak, jak                                                                                          5                    to byl ochoten sebekriticky a poctivě (byť se jednalo o podíl jen zprostředkovaný) učinit                    Ludvík Vaculík, aktivní komunista padesátých let, když při popisu setkání s bývalými                    spolužáky v roce 1994 komentoval fakt, že se mnozí z nich podíleli na normalizaci, v níž                    byl on sám pronásledován, slovy: „Chápal jsem, že jaký režim jsem pomáhal proti jejich                    vůli stvořit (myšleno v padesátých letech dvacátého století), v takovém přece museli moji                    milí spolužáci nějak žít“ [Vaculík 1995:684] a proto se mu i přizpůsobili.                       Bagatelizace normalizace může, byť třeba nechtěně, sloužit k odvádění pozornosti od                    toho, jakou měla normalizace podstatu, jak negativně ovlivnila společnost, jakou devasta-                    ci a rozvrácení ekonomiky, životního prostředí, mravnosti a morálky, mezilidských vzta-                    hů či veřejného života, které dodnes pociťujeme, způsobila, jak působila na naše osobní                    životy, naše možnosti, náš rozhled i naše charaktery – ale i na náš dnešek a naši budouc-                    nost. Ryszard Kapuściński [2005:146] napsal: „Člověk, který žije v totalitním systému, jím                    nasákne. A pak tato otravná a deformující látka, produkt onoho pronikání, žije mnohem                    déle než vlastní systém. Jelikož se živí naší krví, může existovat tak dlouho, jako my sami.“                    Zní to tak trochu jako alibi pro naše tehdejší i současné jednání, jako jeho omluva, ale je                    to i fakt. Tento produkt totalitního systému může existovat i déle než ti, kdo ho pamatují                    z osobní zkušenosti. Pronikl totiž do sociální mentality populace, jeho stopy nalezneme                    ve společenských strukturách a sociálních vztazích, a dokonce i v krajině, kterou minulý                    režim nevratně změnil a poškodil.                       Normalizace ovlivnila fatálně celou společnost, a tak i sociologii. A obojí (ve vzájem-                    ných souvislostech) poznamenalo i moji cestu sociologií a tím i celý tento text. Spokojme                    se tedy, přes jeho problematičnost,  s autobiografickým popisem mého kontaktu se socio-                                                  6                    logií na brněnské univerzitě (prostorové omezení) jak v době mého studia, tak patnáct let                    po jeho absolvování – po roce 1989, v době mého působení na katedře sociologie (časové                    omezení). I když jsem si vědom, že „ten, kdo popisuje své jednání, nemusí být ve všem                    současně i svým vlastním objektivním svědkem“ [Bloch 1967:49]. Jednotlivé autobiografie                    (stejně jako jednotlivé výklady historie) si mohou protiřečit, mnohé z toho, co jedna zdů-                    razňuje, může druhá nevzpomínat či dokonce úmyslně zamlčovat, nebo alespoň jinak                       5   Vyskytují se různá zlehčování tohoto podílu, z nichž některá vyznívají poněkud absurdně a nehorázně, jako na-                       příklad tvrzení: „V rámci perestrojky jsem studoval v Moskvě a připravoval ty změny tady. Většina členů KSČ rok 1989                       přivítala“ (o posledním slově ovšem pochybovat nemusíme, normalizační režim nakonec nevyhovoval nikomu).                    6   Můj kolega Radim Marada hovoří o generačním traumatu a oprávněně konstatuje, že „sociologická analýza se                       tak mimo jiné vystavuje zrádné možnosti, že spíše než historizujícím výkladem, jenž požívá dostatečně komfortního                       odstupu, bude součástí tohoto procesu samotného“ [Marada 2007].                                                                                                 13","MOJE DOBRODRUŽNÁ CESTA SOCIOLOGIÍ                       vykládat. Mohou být obžalobou i obhajobou, bagatelizací nebo výrazem pochopení i ne-                  pochopení toho, co bylo. Určité události se v jednotlivých pamětích mohou jevit různě,                  odlišně. Každá autobiografie též interpretuje, co bylo dříve, na základě toho, k čemu její                  nositel dospěl později.                    Paměť je také upravována, pokud má legitimizovat přítomnost či budoucnost. Pří-                  kladem může být i takové dílo, jako Masarykova ‚Česká otázka‘, účelová interpretace na-                  cházející smysl českých dějin v evangelické minulosti tehdy již katolické, ba i ateistické                  populace. Upravená minulost může být i plná falzifikací, manipulací a anachronismů, což                  ilustruje třeba ideologické tvrzení Zdeňka Nejedlého „komunisté, dědici velkých tradic                  českého národa“, či interpretace dějin jakožto dějin třídních bojů, vydávání chudiny ve                  středověku za proletariát, nebo husitství za pokus o beztřídní společnost (přeměna ná-                  boženského hnutí na sociální). Podobně je tomu v případě Svatopluka, vládce tzv. Velké                  Moravy, vkrádajícího se do slovenské kolektivní paměti jako slovenský král, nebo v pří-                  padě středověkého Evropana Karla IV., vystupujícího v české kolektivní paměti jako otec                  ‚české‘ vlasti.  Ale více než problematické je i tvrzení, že změnu v roce 1989 nezpůsobilo                             7                  jednání lidí, ale jakési neosobní a autonomně působící síly. Něco jako neviditelná ruka                  trhu nebo historické nevyhnutelné zákonitosti společenského vývoje – historická nutnost.                    Dochází často i k odstraňování paměti, v Česku například očistění katolické výzdo-                  by chrámů, vydávané za papežské modloslužebnictví, protestanty v roce 1620, po roce                  1918 odstraňování soch připomínajících Jiráskovu ‚dobu temna‘, po roce 1948 bourání                  božích muk a soch světců. Paradoxně také destrukce Stalinova pomníku v Praze na                  Letné po rozhodnutí sovětských komunistů distancovat se od něj, jejíž atmosféru po-                  psal Bohumil Hrabal v knize ‚Inzerát na dům, ve kterém nechci bydlet‘, vydané v roce                  1965. Patří sem i změna funkce objektů minulosti, jakou byla po roce 1948 přeměna                  zámků na muzea, rekreační objekty nebo domovy důchodců apod. Klasickým příkla-                  dem snah o změnu kolektivní paměti jsou města v Rusku, která střídala jména podle                  politické situace: například Petrohrad, nejprve Sankt-Petěrburg, pak Petrograd, poté                  Lenigrad a dnes opět Sankt-Petěrburg. U nás je takovým příkladem přejmenování Zlína                  na Gottwaldov a Gottwaldova opět na Zlín. Také pojmenování míst ve městech – ná-                  městí, ulic parků etc. – lze změnit.                      Vezměme si třeba v Brně spojnici náměstí Svobody (mimochodem v době Protektorátu nes-                  lo jméno Adolfa Hitlera) a prostoru před hlavním nádražím. Ve středověku se tato ulice jme-                  novala Sedlářská a její spodní část Židovská (byla zde, v místech dnešního malého Římského                  náměstí, malá židovská čtvrť), za Rakouska-Uherska Ferdinandova (podle císaře Ferdinanda při                  příležitosti jeho korunovace českým králem v roce 1836), krátce po roce 1918 byla přejmenována                     7   Oslavy 700 let od narození Karla IV. (1316) ukázaly, jak složité je pro sekularizovanou společnost porozumět spo-                    lečnosti postavené na víře. Vyvstala například otázka, proč bylo pro Karla IV. tak důležité získat co nejvíce relikvií.                    Hledal se proto nějaký dnes nám srozumitelný motiv, třeba snaha přilákat poutníky.                14","ÚVOD                         na Masarykovu třídu, za Protektorátu v letech 1939–1945 dostala jméno Hermann Göring Straße,                    po roce 1945 se jí vrátilo jméno Masarykova třída, v roce 1955 se stala třídou Vítězství, aby se po                    roce 1989 opět nazývala Masarykova třída.                         Jak je zřejmé, existuje pluralita pamětí, individuálních i kolektivních, jejich jednotlivé                    verze si mohou konkurovat, jedna druhou může rozporovat, nebo i potlačovat. Svatá                    Ludmila se může jevit jako světice vychovávající budoucího patrona České země, ale také                    jako mocichtivá babizna, která své snaše ukradla její děti. Může přitom jít o snahu změ-                    nit pohled na minulost, nebo jen o opomenutí dobového kontextu – třeba toho, jak se                    tehdy obecně vychovával dědic trůnu. Svatý Václav může být popisován jako zakladatel                    a obránce české státnosti i jako někdo, kdo uznal dějinnou svrchovanost Německé říše                    (na což se pak odvolávala i ta ‚Třetí říše‘ Adolfa Hitlera) nad Čechy (původně šlo o mo-                    censké napětí, ne o napětí náboženské, nacionální či rasové, jak se to interpretovalo poz-                    ději). Husité se z božích bojovníků mohou změnit v loupežné bandy i v první komunisty.                                                                                                8                    Svým výkladem roku 1989 se také třeba výrazně liší paměti a vzpomínky losers a gainers                    pádu komunistického režimu na dobu normalizace.                       Michel Foucault [1977] zavedl koncept ‚counter-memory‘, který poukázal na vzá-                    jemně si odporující a vzájemně proti sobě stojící výklady historických událostí a faktů,                    které se mezi sebou liší nejen obsahem, ale i intenzitou, s níž ovlivňují individuální                    i kolektivní obraz minulosti, a způsobem, jak jej vztahují k současnosti a budoucnosti.                    Připomínám ale důrazně, že „nekonečnost procesu interpretace vyplývá z nedostatečnos-                    ti lidské mysli, a nikoliv z četnosti pravd“ [Bauman 2006:131]! Pluralitu pamětí je třeba                    vzít při popisu dobových událostí v úvahu, ale rozhodně to nemůže, ba nesmí, skončit                    kognitivním relativismem, či dokonce relativismem kulturním nebo morálním [Bou-                    don 2011], k nimž je naše blahobytná, ale špatným historickým svědomím zatížená                    společnost dnes tak náchylná.                       Nespolehlivá je samozřejmě i moje paměť a nemusí v tom být ostatně intence. Lev Niko-                    lajevič Tolstoj má v románu ‚Vojna a mír‘ krásnou pasáž o Nikolaji Rostovovi, bratru jedné                    z hlavních postav Nataši Rostovové: „Vypravoval jim o bitvě tak, jak vypravují o bitvách                    jejich účastníci, totiž tak, jak toužili, aby to bylo, jak to slyšeli od jiných, jak by to bylo hezčí.                    Rostov byl pravdomluvný muž. Začal vypravovat s úmyslem, že poví, jak to ve skutečnos-                    ti bylo, ale proti své vůli přešel v nepravdu“ [Tolstoj 1928:407–408]. Mnohé v individuální                    paměti závisí jednak na tom, jaké informace naše paměť vybírá, jednak na tom, v jakém                    výkladovém rámci si je  interpretuje. Přitom často „ochotně věříme tomu, co je konformní                       8   Korunu tomu nasadil v roce 2016 předseda ruské komunistické strany Gennadij Zjuganov výrokem „Ježíš Kristus                       byl v naší éře prvním komunistou, vždyť bojoval za ubohé, za všechny, komu bylo těžko, a šel by dnes v moskevském                       prvomájovém průvodu v první řadě ruských komunistů“. Na druhé straně můžeme uvést ironizující charakteristiku,                       podle které je „Ježíše třeba chápat jako skvělého manažera. Uměl navazovat užitečné kontakty. Byl oblíbeným hostem                       večeří v Jeruzalémě. Vybral dvanáct mužů s nižším postavením v byznysu a přinutil je vstoupit do organizace, která pak                       dobyla svět “ [Brooks 2001:76].                                                                                                 15","MOJE DOBRODRUŽNÁ CESTA SOCIOLOGIÍ                       s našimi zájmy a předsudky“ [Veyne 2010:254]. Ilustrují to třeba pohledy účastníků ruské                  invaze do Československa v roce 1968 [Pazderka 2011], kteří do vzpomínek zasazují i inter-                  pretace závislé na tehdy (a dodnes) ruskou stranou rozšiřovaných dezinformací a lží.                      Vysvětlení toho, proč dezinterpretace zůstaly tak odolné času, nabízí Festingerova teorie kog-                  nitivní disonance [Festinger 1957]. Nejde o nic jiného, než že lidé filtrují informace a poznatky                  tak, že vědomě, ale i nevědomě obtížně přijímají a pomíjejí, ignorují nebo dokonce odmítají, pře-                  krucují, zpochybňují či alespoň relativizují informace, které ohrožují jejich integritu nebo struk-                  turu jejich poznání. A vice versa. Lidé snáze přijímají nebo dokonce cíleně vyhledávají informace,                  které jejich integritu nebo dosavadní strukturu poznání potvrzují a posilují.                     I po mnoha letech slouží tyto účelové interpretace jejím účastníkům nejen jako vý-                  klad situace, jíž se zúčastnili, ale i jako ospravedlnění jejich účasti v ní.                                                                               9                    Problémem může být i to, že naše paměť zaznamenává z toho, co jsme prožili, přede-                  vším to, co považujeme za ‚pamětihodné‘. A to závisí také na našem postavení a našich                  rolích, jakožto účastníků událostí na ‚šachovnici dějin‘ v situacích, které popisujeme,                  a na tom, co nám toto postavení umožňuje v minulosti obhlédnout. Životní zkušenost,                  jako zúčastněné pozorování, je cenným nástrojem, ale zpřístupňuje paměti jen úsek                  světa a událostí, v nichž jsme se pohybovali, nebo jsme je měli možnost pozorovat. Pro                  ilustraci tohoto tvrzení si přečtěte druhou, třetí a čtvrtou kapitolu Stendhalovy ‚Kar-                  touzy parmské‘ [1974; 1839] – co viděl a prožil její hrdina, mladistvý italský šlechtic                  Fabrizzio del Dongo, jako ‚zúčastněný pozorovatel‘ bitvy u Waterloo, které se zúčastnil                  nebo nezúčastnil, když jen kroužil ve světě, který byl touto bitvou vyvolán či ovlivněn                  a tvořil její historický kontext. Přičemž k bojišti, na němž se tato bitva odehrála se ani                  nepřiblížil. Je či není jeho příběh popisem této bitvy, a co se o ní z tohoto popisu do-                  zvíme? Co z toho plyne pro můj text? Něco se z něho dozvíte, něco ne. Také já mohu                  popsat a hodnotit jen to, co jsem prožil, viděl či slyšel, nebo se odvolávat na (pokud                  možno důvěryhodná) svědectví jiných.                    Kde začít? Ve vzdálené  minulosti, tedy přinejmenším v  roce 1919, který byl pro                  etablování sociologie v Brně, a tak i pro dnešní katedru sociologie, klíčový. Neboť „to, co                  považujeme za samozřejmé, je ve skutečnosti výsledkem historických událostí a sociálních                  procesů“ [Giddens 2013:25]. Přítomnost navazuje na minulost, stejně jako budoucnost                  navazuje na přítomnost. „Dříve než to zapomeneme, připomeňme si, jak to tedy „dooprav-                  dy bylo“ [Petrusek 2004]. A připomeňme to též novým generacím. Nejde o zbytečnou                  snahu v době, kdy většina jejich členů o minulosti (i o té tak blízké, že je ještě téměř                  současností) má jen mlhavé představy a část z nich se domnívá, že svět, do jakého se                     9   Každý si může například přečíst z tohoto hlediska velmi zajímavou knihu ‚Můj děda nebyl nácek‘ [Welzer, Mollerová                    a Tschuggnallová 2010]  nebo  nově  vydanou  publikaci  ‚Krysí stezka. Láska, lži a zločiny nacistického uprchlíka‘                    [Sands 2021], ale i řadu dalších děl.                16","ÚVOD                         narodili, byl stejný i před jejich narozením a před narozením jejich rodičů a pokud si                    vůbec uvědomují předěl roku 1989, jsou schopni tvrdit, že v tom roce byl poražen fašis-                    mus nebo vysídleni Němci z České! republiky a jiné mlhavé absurdity. Můj kolega Radim                    Marada by k tomu asi připomenul, že se „zde se ukazuje paradoxní povaha kulturního ko-                    lektivního (generačního) traumatu: přenáší a reprodukuje se mezigeneračně skrze narativní                    nepřenositelnost generační zkušenosti. Traumatizující není samotná minulá zkušenost, ný-                    brž situace, v níž je tato zkušenost dramatizována v aktech kolektivního vzpomínání, které                    ale zároveň klade meze její sdělitelnosti mezi generacemi“ [Marada 2007].                       Pro mě začalo dobrodružství se sociologií v roce 1967, kdy jsem si po maturitě na tamní                    střední chemické průmyslové škole na cestu autobusem ze Zlína do místa svého bydliště                    v Brně ‚náhodou‘ koupil knihu ‚Základní sociologické pojmy‘ od polského sociologa Jana                    Szczepańského [1966]. A než autobus dorazil do cíle, celou jsem si ji přečetl.  Ta kniha není                                                                                    10                    z dnešního pohledu žádný zázrak, ale v dobovém měřítku to byl výborný průvodce socio-                    logií pro všechny, kdo dychtili po seznámení se s ní, ale postrádali větší erudici.  Nehledě                                                                                        11                    na to, že neměla na našem knižním trhu důstojného soupeře. Tehdy měla sociologie v zemi                    s komunistickým režimem, který její existenci v padesátých letech důsledně zlikvidoval, te-                    prve našlápnuto k nesmělému návratu do společnosti. Režimem byla znovu přijata s rozpa-                    ky, ale i s jistou nadějí, že mu může poskytnout informace, které by mu umožnily překonat                    jeho krizi. Szczepańského kniha o sociologii mi slibovala dobrodružství, pokud se tato věda                    stane součástí mého života, což se zdálo v té době možné, neboť se sociologie objevila opět                    jako studijní obor na univerzitách. Inženýrem chemie jsem se již nestal, i když moje cesta                    k sociologii i moje cesta sociologií nebyly tak úplně jednoduché. Mám-li jít od začátku, pak                    se neobejdu bez exkurzu do historie.                       Mám ještě jednu poznámku, než začnu vyprávět. Nejde o odborný text, i když má                    některé jeho rysy, jde mi zde o generační pohled a generační výpověď (k tomu se ještě                    vrátím v závěru), o obraz minulosti, obracející se zejména na novou generaci brněn-                    ských studentů a studentek sociologie. Proto jsou v textu i vsuvky týkající se sociologické                    problematiky, které se mohou jevit mým kolegům jako triviální, ale demonstrují i moji                    cestu sociologií, proces mého seznamování se se sociologií a některé problémy, s nimiž                    jsem se musel na této cestě vyrovnávat.                        10  Někdy jsou dobové detaily důležité a dokreslují situaci, takže se tak stalo v malé vlečce, připojované tehdy k ně-                       kterým autobusům, ve které ještě seděla průvodčí. Později přebíhala mezi autobusem (na jehož jednom okně                       byl nápis „sovětská žena v dopravě náš vzor“) a vlečkou, v uniformě a s příruční kabelou plnou papírových jízdenek,                       pro různé vzdálenosti a prodávané jízdenky hned kleštičkami perforovala, aby nemohly být cestujícími opětovně                       použity. Ve vlečce se četlo za jízdy poměrně obtížně, protože na malými žulovými kostkami dlážděné silnici se i při                       nižší rychlosti, než na jakou jsme dnes zvyklí, zmítala jako malá loďka na rozbouřeném moři.                    11  Na Jana Szczepańského (1913–2004) se podle Nešpora u nás poněkud zapomnělo, ačkoli „obnovu české socio­                       logie v šedesátých letech si bez přispění jeho děl lze sotva představit“ [Nešpor 2013a; 2014]. Nemohu jinak než s ním                       souhlasit, při mých prvních krocích při studiu sociologie na počátku sedmdesátých let minulého století mi byl                       nezastupitelně, i když nepřímo – neosobně, nápomocen.                                                                                                 17","MOJE DOBRODRUŽNÁ CESTA SOCIOLOGIÍ                      První období sociologie v Brně                     „Pozorovaná instituce se ve skutečnosti ustavila kousek po kousku; části, které ji tvoří, se rodily jedna                  po druhé a postupně se k sobě připojovaly; proto je zapotřebí sledovat jejich zrod v čase, to znamená                  v dějinném vývoji…“                                 Durkheim Èmile. 1999. „Sociologie a sociální vědy“. Str. 115–133 in Sociologie a filozofie, str. 129.                                                                Praha: Slon (1903. Sociologie et sciences sociales).                   „Instituce mají vždy svou historii, které jsou výsledkem. Není možné instituci správně porozumět bez                  pochopení historického procesu, který vedl k jejímu vzniku.“                                Berger Peter L. a Thomas Luckmann. 1999. Sociální konstrukce reality. Pojednání o sociologii vědění.                                                          Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, str. 58                                               (1966. The Construction of Reality. A Treatise in the Sociology of Knowledge).                   V případě sociologie na brněnské univerzitě, kde začalo, vyvrcholilo a skončilo mé ži-                  votní dobrodružství v sociologii a se sociologií, je uvedená citace z Durkheima případná.                  Vystudoval jsem sociologii na katedře, která měla svou historii a nesla (a dodnes nese)                  znaky svého dlouhého (alespoň z hlediska lidského života) vývoje. Nemohu proto po-                  minout jeho stručnou rekapitulaci ještě před mou první osobní zkušeností s ní, neboť                  „nepochopení přítomna se nevyhnutelně rodí z neznalosti minulosti“ [Bloch 1967]. Etablo-                  vání sociologie začalo v Česku již působením T. G. Masaryka, který k nám uvedl dílo                  osobností, jako byli Auguste Comte, Herbert Spencer nebo Karl Marx, a jako první začal                  na C. k. Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze sociologii přednášet.  Něco málo z Ma-                                                                              12                  sarykova díla jsem poznal ještě před nástupem do studia sociologie, jeho ‚Českou otázku‘,                  která byla vydána v roce 1969 v nakladatelství Melantrich, jsem si ještě stačil zakoupit.                  Další jeho díla jsem pak přečetl později, díky častým návštěvám antikvariátu a knihoven                  rodičů svých přátel v průběhu studia.                      První zmínku o Masarykovi jsem zachytil ještě před maturitou ve filmu ‚Starci na chmelu‘,                  natočeném v roce 1964. Dnes se na něj dívám stejně, jako se dívám na kultovní film ‚Rebel bez pří-                  činy‘ s Jamesem Deanem, natočený v USA v roce 1955. V obou filmech se mladí lidé vyrovnávají                  se společností, v níž žijí. V prvním se společností socialistickou, v druhém se společností kapita-                  listickou – přesto má jejich konflikt se společností mnohé společné rysy. Ve Starcích na chmelu se                  mluvilo o věcech a vztazích, ba dokonce o osobnostech (Masaryk), o nichž se do té doby mluvit                  nesmělo (my mladí jsme o nich měli jen mlhavé, nebo žádné povědomí) a způsobem, jakým to                  nebylo dříve dovoleno. Kladly se tam otázky, o kterých si ještě nedávno nikdo z nás nepomyslel,                  že mohou být zodpovídány, ba dokonce i jen položeny. Mělo to sílu slova i obrazu (ba i hudby,                      12  Tato hybridní instituce vznikla roku 1654 v průběhu rekatolizace Čech, když Ferdinand III. na popud jezuitského                    řádu sloučil katolické Klementinum s Karlovou univerzitou (hnízdem luteránů). V roce 1882 byla rozdělena na                    českou a německou (religiózní hledisko ustoupilo tehdy aktuálnějšímu hledisku národnímu). Prvním profesorem                    sociologie v Československu byl na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy jmenován Břetislav Fousek.                18","PRVNÍ OBDOBÍ SOCIOLOGIE V BRNĚ                         jednalo se o muzikál), i když se to vše může dnešním generacím jevit jako banální (včetně té hud-                    by). ‚Starce na chmelu‘ jsem zhlédl ve ‚Velkém kině‘ ve Zlíně, kde bylo nejen obsazeno všech jeho                    asi 1000 sedadel, ale lidé i stáli nebo seděli na zemi kolem zdí a v uličkách, a když film skončil,                    vstali, asi čtvrt hodiny tleskali a povykovali a odcházeli z kina zcela omámeni. Znamení doby.                         Vzpomeňme v souvislosti s Masarykem jeho knihy ‚Sebevražda hromadným jevem                    společenským moderní  osvěty‘  [česky Masaryk 1904], ‚Ideály  humanitní‘ [1901], nebo                    ‚Otázka sociální‘ [Masaryk 1898]. Zakoupené v brněnském antikvariátu na České ulici                    jsem je přečetl v době studia. Masaryk byl pro mě zajímavý (jak by ne v té době!), ale                    celoživotně mě příliš neoslovil, respektive jeho vliv slábl, jak jsem se seznamoval nejen                    s jeho kritiky (nemám na mysli ty marxistické), ale i se sociologickou literaturou.  Co ve                                                                                          13                    mně ale zůstalo a naopak sílilo, bylo ocenění jeho akcentu na spojení sociologie s filozofií                    („sociologie mu byla filozofií společnosti a dějin …, vždyť první přednáškou v Praze byla                    v akademickém roce 1884–85 přednáška ‚Praktická filosofie na základě sociologickém‘…“                    [Nešpor 2012]). Vzpomněl jsem si na něj vděčně opět, když jsem četl u Raymonda Aro-                    na konstatování, že „Společenský režim je vždy odrazem určitého postoje ke kosmu, obci                    nebo k Bohu“ [Aron 2001:150]. A stále souhlasím s konstatováním Miloslava Petruska, že                    ačkoliv „Masaryka nemusíme a ani nemůžeme klást do stejné řady se světovými sociology,                    jeho zásluhy o to, aby se sociologie stala v první republice organickou součástí sociálního                    života, jsou nezanedbatelné a jeho celoživotní zápas – ať už vedený sociologickými či jinými                    prostředky – proti mýtotvorbě a sebeobelhávání bychom měli trvale následovat“ [Petrusek                    2012b]. Vlastně mě přitahoval tím, jak současně byl a nebyl sociologem a jak důležitý byl                    pro něho dialog sociologie s ostatními sociálními vědami a s beletrií.                       První období existence sociologie v Brně lze situovat do let 1920–1939 a do krátké                    navazující epizody let 1945–1948.  V Brně byla její institucionalizace spjata s Masary-                                                  14                    kem formálně tím, že byl zřízen Sociologický seminář  na Filozofické fakultě nové Masa-                                                                  15                    rykovy univerzity, která zde byla založena po rozpadu Rakouska-Uherska zákonem ze                         13  V době, kdy jsem se začínal o sociologii zajímat, věnoval v Brně Masarykovi jako sociologovi pozornost Lubomír                       Nový [1968], kterého jsem měl v průběhu svého studia blíže poznat. S Masarykem se vyrovnávala celá řada čes-                       kých sociologů již za jeho života, od těch nejznámějších, jako byl Emanuel Chalupný nebo Inocenc Arnošt Bláha,                       až po méně známé. Samozřejmě se jím zabývali sociologové i po roce 1989, od těch nejznámějších, jako Miloslav                       Petrusek, Jiří Musil, Bedřich Loewenstein, až po ty méně známé. V roce 1998 mu bylo věnováno jedno z čísel Socio­                       logického časopisu.                    14  O této zakladatelské etapě existence sociologie v Brně pojednala podrobně a s patřičnou profesionalitou již řada                       těch, kteří se historii a osobnostem české sociologie věnovali nebo věnují, třeba Marada [2020] zamýšlející se nad                       odkazem zakladatelské etapy v kontextu meziválečného modernismu… Blíže k osobnosti Inocence Arnošta Bláhy                       třeba on sám [vydáno 1997], Macků [1968a], Obrdlíková [1968], Hájek [1968] nebo Janák [zejména 2009; 2013] a dal-                       ší. Zmiňuje ho i Nešpor [2012] ve svém přehledu o sociologii v Československu před komunistickým režimem.                    15  Nešpor [2012], stejně jako Sedlák [1993], situují jeho zřízení do akademického roku 1922-1923, Ivo Možný [2004]                       do roku 1920.                                                                                                  19","MOJE DOBRODRUŽNÁ CESTA SOCIOLOGIÍ                       dne 28. ledna 1919 . Věcně byla spjata s vlivem Masaryka na Inocence Arnošta Bláhu                                   16                  (1879–1960), zakladatele tohoto semináře, který byl ovlivněn také svými studijními pobyty                  u Émile Durkheima (1858–1917) v Paříži v letech 1902–1903 a u antropologa Luciena Lé-                  vy-Bruhla (1957–1939) v letech 1908–1909. V roce 1908 získal Bláha na Univerzitě Karlově                  doktorát na základě práce ‚Duše malého města‘, v roce 1919 byl na základě habilitačního                  spisu ‚Město. Sociologická studie‘ (tiskem vydán již v roce 1914) potvrzen československou                  vládou jako soukromý docent (jiné prameny uvádějí rok 1921), což mu umožnilo vést na                  Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v letech 1922–1939 zmíněný seminář. V roce                  1924 zde byl jmenován řádným profesorem sociologie.                    V Brně působil i v letech 1945–1949. Janák [2009] ho oprávněně řadí mezi ty, kdo                   sociologii na počátku 20. století v Česku institucionalizovali, ale vtiskli jí též teore-                  tické a empirické základy. Co se týče věcného přínosu Inocence Arnošta Bláhy české                  sociologii, ponechme to jiným autorům a spokojme se s jeho přínosem pro mou cestu                  sociologií. Pro ni měl jistý, i když omezený význam. Jeho přehledová kniha Sociologie                  [Bláha 1968] ze 40. let vyšla příliš pozdě (až po jeho smrti) na to, aby výrazněji ovliv-                  nila českou sociologii, ale včas na to, aby mi poskytla útočiště v mém studiu sociologie                  za normalizačních časů. I když mě příliš neoslovila, byla mi – zpětně hodnoceno –                  přínosem jako jiný pohled na sociologii, než mně byl v průběhu studia umožněn. Můj                  zájem ale Bláha přitáhl spíše některými tematicky zaměřenými studiemi. Z jeho bohaté                  publikační činnosti se mi v antikvariátě podařilo koupit knihy ‚Město‘, ‚Sociologie sed-                  láka a dělníka‘ a ‚Sociologie inteligence‘. Časem jsem si uvědomil to, na co ve své studii                  upozornil náš žák Dušan Janák  [2009]. Totiž, že rozvíjel své pojmy a metodu vždy                                              17                  v souvislosti s konkrétními analýzami společenských jevů, které našly téměř vždy své                  monografické završení.                    Posledně zmiňovaná kniha Inocence Arnošta Bláhy, ‚Sociologie inteligence‘, byla vlast-                  ně mým nejužším neosobním pojítkem s ním a je také jedním z osobních důvodů, proč                  se tímto prvním obdobím existence sociologie v Brně zabývám. Konference k ‚inteligenci                  jako společenské vrstvě‘, na níž přednášeli v roce 1969 též sociologové ze Spolkové re-                  publiky Německo,  byla první vědeckou konferencí, které jsem se zúčastnil. Byť jen jako                                 18                  posluchač. Tematice inteligence byla věnována i moje diplomová práce, zadaná a vedená                  Ivo Možným. Jakýsi pro mě první prubířský teoretický a metodologický problém k řeše-                  ní. Zajímavým se mi Inocenc Arnošt Bláha jevil též svým zájmem o město, i když to se                  mi zúročilo mnohem později, až vzhledem k mému pozdějšímu zájmu o baťovský Zlín                  dvacátých a třicátých let, jako o modelové město modernity. Přestože jsem se seznamoval                  s Bláhovou tvorbou poměrně brzy, teprve mnohem později jsem si uvědomil pozornost,                      16  Zákon číslo 50 Sbírky zákonů a nařízení, následně po ustavení Československé republiky.                  17  Dnes docent na Fakultě veřejných politik Slezské univerzity v Opavě.                  18  Tehdy jsme ovšem hovořili o Západním Německu, na rozdíl od Východního Německa, ovládaného komunistickým                    režimem.                20","PRVNÍ OBDOBÍ SOCIOLOGIE V BRNĚ                         kterou věnoval morálce (jeho publikace ‚Sociologie a etika‘, ‚Základy mravnosti‘, ‚Malo-                    městská morálka‘, ale i šířeji ‚Krise dnešní společnosti‘). Sociologie Inocence Arnošta Bláhy                    šla ruku v ruce s etikou.                       Ostatně, již pro Èmile Durkheima byla společnost především morálním řádem, soci-                    ální problémy byly ve své podstatě morálními problémy a morálka byla klíčovou katego-                    rií společnosti (viz jeho morální fakty [1998] nebo diskuse o charakteru dělby práce usta-                    vující nejen společenský, ale i mravní řád a novou formu solidarity, organickou solidaritu                    [2004]). Morální hledisko bylo významné i u Tomáše Garrigue Masaryka, v jeho případě                    spojeno s náboženstvím.  A za žáka obou těchto svých předchůdců se Inocenc Arnošt                                          19                    Bláha považoval. Můžeme připomenout, že nejen v sociologii, ale i ve veřejnosti byl ve                    dvacátých a třicátých letech minulého století zájem o morálku spojen s rozsáhlou deba-                    tou o krizi společnosti. Namátkou lze uvést například knihu Georgese Friedmanna ‚Krise                    pokroku‘ [česky 1937] nebo knihu Pitrima Sorokina ‚Krise našeho věku‘ [česky 1947],                    nebo možná i ‚Vzpouru davů‘ Ortega y Gasset [1933]. A to jmenuji jen tyto tři knihy,                    které se mi v době mého studia dostaly přes antikvariát do rukou. A beletrie byla plná                    dystopií, nejznámějšími z jejich autorů byli Aldous Huxley, či později George Orwell.                    Oba byli v době našeho studia předmětem mého intenzivního zájmu. I když Orwellovy                    knihy byly prakticky neodstupné, přece se mi nakonec podařilo dostat se pokoutně k ang-                    lickým vydáním alespoň jeho ‚Nineteen Eighty-Four‘ a ‚Animal Farm‘.  Dystopie, pokud                                                                                 20                    je chápeme v širším slova smyslu, ostatně plodil v té době i Karel Čapek.                       V toto prvním období v Brně působila interně i externě také celá řada dalších význam-                    ných českých sociologů, jako byli Emanuel Chalupný, J. L. Fischer, Břetislav Foustka,                    Jaroslav Šíma, Bruno Zwiker, Bedřich Václavek, Antonín Obrdlík, Juliána Obrdlíková…                    Snad je zde vhodné zmínit, že se toto období personifikuje těmito osobnostmi velmi vol-                    ným označením brněnská sociologická škola, jejíž renomé podtrhovalo i vydávání prestižní-                    ho odborného časopisu Sociologická revue (1930–1940), brněnského protějšku pražského                    sociologického časopisu Sociální problémy. Intelektuálně (osobně to pochopitelně nebylo                    možné) jsem se setkal zejména s Emanuelem Chalupným (1879–1958), který v Brně snad                    systematicky nepřednášel, i když se zde v roce 1923 habilitoval a v roce 1936 získal mimo-                    řádnou profesuru. Zajímavé jsou intenzivní mezinárodní kontakty brněnské sociologické                    školy v době její existence [Skovajsa 2020; Montel 2020]. Na počátku měla silnou vazbu                               19  Jiří Přibáň [2021:73] konstatoval, že zatímco Durkheim viděl v morálních otázkách sociologické problémy,                       Masaryk každou sociologickou otázku stavěl jako problém mravní.                    20  Když jsem se v době působení na katedře po roce 1989 zabýval chudobou a sociálním vyloučením, přispěl mi                       svou knihou ‚Na dně v Paříži a Londýně‘ [Orwell 2015b].                                                                                                 21","MOJE DOBRODRUŽNÁ CESTA SOCIOLOGIÍ                       zejména s francouzskou sociologií,  později přibyly i kontakty se sociologií ve Spojených                                                21                  státech [Skovajsa 2020]. Síť sociologických pracovišť v celém světě byla tehdy ovšem ne-                  srovnatelně řidší, než je tomu dnes, a sociologů tehdy v Česku ani v Evropě, ba i po celém                  světě nebylo, ve srovnání s dneškem, mnoho. Vždyť například v Nizozemí se institucionali-                  zace sociologie spojuje až s působením profesora Ivana Gaďourka, který zde našel útočiště                  po své emigraci vynucené komunistickým pučem v únoru 1948 (v letech 1958–84 působil                  jako profesor sociologie a ředitel sociologického ústavu na univerzitě v Groningenu).                    Toto první období existence sociologie v Brně zanechalo zřetelnou stopu i v její bu-                  doucí podobě a budoucím směřování. Byl to především Bláhův zájem o rodinu, v němž                  v dalších etapách existence brněnské sociologie pokračoval Ivo Možný (a jímž jsem byl                  dočasně k zájmu o toto téma přitáhnut i já). Ale první období také ustanovilo důraz                  kladený na empirický výzkum a jeho metodologii.  První období existence sociologie                                                               22                  v Československu, a tím i v Brně, bylo násilně ukončeno dvakrát. Poprvé uzavřením                  českých vysokých škol v roce 1939 při okupaci Československa nacistickou ‚třetí říší‘.                  Podruhé pak existenci sociologie, obnovené po skončení druhé světové války, ukončil                  komunistický režim začátkem padesátých let. Ten ji po úspěšném státním převratu roku                  1948 zrušil jak institucionálně uzavřením všech sociologických pracovišť, tak věcně, když                  ji prohlásil za buržoazní pavědu, nahradil ji marxismem-leninismem a vymazal ji z ve-                  řejného prostoru. Sociologie tak, s nálepkou ‚buržoazní vědy‘, na patnáct let z veřejného                  diskursu, univerzitního života, ale i ze společnosti vůbec v Československu zcela zmizela.                                           21  Orientace tehdejší české společnosti na Francii zaznívá i z malé povídky Guillaume Apollinaira, inspirované jeho                    pobytem v Praze (1902): „Byl jsem udiven, že pět prvních lidí neumělo ani slovo německy; mluvili jen česky. Šestý člo­                    věk, kterého jsem oslovil mne vyslechl, usmál se a odpověděl mi francouzsky“ [Apollinaire 1965]. Jeho slova vzpomí-                    nám snad proto, že sociologie je spojována s modernitou a kdo jiný z moderních básníků je s ní spjat tak úzce                    a fatálně, jako právě jeden z mých nejoblíbenějších básníků, Guillaume Apollinaire. Ale také proto, že dnes se                    většina z nás s francouzskou sociologií bohužel seznamuje přes anglické překlady.                  22  O přínosu brněnské sociologické školy pro empirický výzkum referuje například Hájek [1968]. Janák, Stanoev                    a Hušek [2014] popsali poválečný sociologický výzkum města Brna z roku 1947 a jeho metodologii.                22","Druhé období sociologie v Brně                       „Pro pořádnýho soudruha není lehký bejt dneska na světě, řekl zedník a posadil se na lešení …                    protože generál byl zedníkova láska, zedník ho miloval a v něj doufal, jím byl živ, ale teď musel praco-                    vat nejen na zkáze jeho obrovské sochy, ale slyšet, že má i vygumovat ze svého srdce jeho obraz, který                    mu byl drahý a bez kterého už nedovedl žít.“                                    Hrabal Bohumil. 1965. „Zrada zrcadel“. Str. 58–72 in Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet.                                                                                    Praha: Mladá fronta.                     „Vzrůstající zájem o sociologii, o jejíž užitečnosti pro vědecké poznání soudobých společenských jevů                    není pochyb, vyžaduje nejen důkladné ovládnutí moderních metod sociologického výzkumu a roz-                    pracování teorie a metodologie marxistické sociologie, ale i poznání novodobé sociologie západní.“                                                           Klofáč Jaroslav a Vojtěch Tlustý. 1965. Soudobá sociologie I.                                                                   Praha: Nakladatelství politické literatury, str. 5.                      Dech nabrala sociologie v Československu znovu někdy v polovině šedesátých let. Ilja Eren-                    burg  toto období označil ve svém stejnojmenném románu, vydaném po smrti Josefa Vi-                        23                    ssarionoviče Stalina roku 1953, za ‚Tání‘ [Erenburg 1954]. Jeho román byl ale spíše jen ne-                    smělá předzvěst XX. Sjezdu sovětských komunistů, na jehož tajném zasedání dne 25. února                    1956 Nikita Chruščov v tajném projevu  přiznal Stalinovy zločiny, na nichž se ostatně sám                                                     24                    aktivně podílel. Komunisty používané slovo ‚odhalil‘ není nejvhodnější, nešlo dávno o nic                    neznámého. Nesměle na to poukazovali již ve třicátých letech někteří prominentní návštěv-                    níci tehdejšího Sovětského svazu (zatímco řada jiných se dala ošálit, přijala za realitu to,                    co jim bylo ukázáno – viz Potěmkinovy vesnice, popřípadě viděla jen to, co vidět chtěla).                    Přesně si to nepamatuji, v roce 1956 mi bylo devět let, ale hovořilo se tehdy, ale i potom, ne                    o zločinech, ale o chybách, které vyplývaly ze Stalinových osobních negativních vlastnos-                    tí, nikoliv prý ze systému a způsobu vlády komunistické strany. Takže se omílala fráze                    o kultu osobnosti, a protože mezi Stalinovými dědici existovala jistá mocenská rovnováha                    znemožňující přímé následnictví, vymysleli v Moskvě jako řešení kolektivní vedení. Já jsem                    pak, jako žák třetí třídy základní školy, kult Stalinovy osobnosti osobně pomáhal likvdovat.                    Ze svých učebnic jsme na pokyn učitelského sboru trhali závadné stránky se Stalinovým                    jménem či s jeho slovy, ve zpěvnících v sovětských písních jsme škrtali poslední sloky                       23  Jeho romány napsané v průběhu krátké emigrace (neprozřetelně se do bolševického Ruska v roce 1933 vrátil),                       vydávané českými nakladatelstvími, jsem si kupoval v antikvariátech. Jeho román ‚Tání‘ jsem nečetl. Když v roce                       1957 vyšel na Slovensku, byl jsem ještě příliš mlád a v době, kdy jsem mu již mohl porozumět, byla k dispozici od-                       vážnější a relevantnější literatura. Mezi prvními českými knihami předznamenávajícími tání jsem četl ‚Opožděné                       reportáže‘ od Ladislava Mňačka [1964] a ‚Sekyru‘ od Ludvíka Vaculíka [1966] – jmenuji jen ty nejvýraznější.                    24  Všimněme si, že jen máloco se dá utajit po dlouhou dobu, zejména když existuje něčí silný zájem učinit toto                       tajemství veřejným, což se v boji o moc často stává (konec konců to platilo i pro pověstný projev Milouše Jakeše                       na aktivu funkcionářů komunistické strany, který byl, ač neměl být, zaznamenán a šířen na veřejnosti). To mluví                       často i proti platnosti konspirativních teorií. Například té, která tvrdí, že přistání Apolla 11 na měsíci bylo natočeno                       v Hollywoodu. Na něčem takovém by se muselo podílet tolik osob, že je vysoce nepravděpodobné, aby některá                       z nich nepodlehla pokušení o tom promluvit.                                                                                                 23","MOJE DOBRODRUŽNÁ CESTA SOCIOLOGIÍ                       (tam se stránky moc trhat nedaly), které standardně představovaly ódu na J. V. Stalina, opě-                  vovaného jako génia revoluce, otce světové dělnické třídy, přítele Československa a dědice                  odkazu V. I. Lenina. Písně, i když bez posledních slok, jsme ovšem nadále zpívali.                      Zde je na místě připomenout, že Stalin tím dědicem Lenina skutečně byl – přes určité rozdíly                  měli oba mnoho společného – a když sovětští komunisté inscenovali odvržení Stalina jako návrat                  k Leninovi, bylo to poněkud absurdní, protože v jistém smyslu Stalin jen přivedl k dokonalosti to, co                  Lenin začal. Dnes o této době existuje množství nejen historických studií, ale i beletrie. Jako jedna                  z prvních u nás prolomila bariéru mlčení o stalinské době kniha Alexandra Isajeviče Solženicyna                  ‚Jeden den Ivana Děnisoviče‘ [1963] popisující podmínky v jednom z pracovních táborů pro politic-                  ké vězně, které Solženicyn charakterizoval v knize ‚Souostroví Gulag‘ [česky 1991 či 2011], což byl                  akronym označující hlavní správu táborů eufemisticky označovaných jako tábory nápravných prací,                  kde byly ‚napravovány‘ desítky milionů osob. V Československu před rokem 1989 tato kniha obíhala                  v samizdatových opisech. Není od věci přečíst si v této souvislosti třeba knihy Orlanda Figese ‚Lidská                  tragédie. Ruská revoluce 1891–1924‘ (zachycující první léta bolševického režimu v Rusku – české                  vydání v roce 2005), či ještě děsivější ‚Šeptem. Soukromý život ve Stalinově Rusku‘ (ilustrující dobu                  konkrétními osudy konkrétních rodin i jedinců – české vydání v roce 2009). Ale i mnohé další.                      V Praze bylo monstrózní patnáctimetrové žulové sousoší oslavující Stalina, na které                  se při jeho stavbě, dokončené v roce 1955(!), spotřebovalo sedmnáct tisíc tun materiálu                  a kterému se ve veřejnosti přezdívalo fronta na maso,  odstřeleno teprve v roce 1962, kdy                                                               25                  bylo už i v Praze jasno, že si to již Moskva nerozmyslí! Takže popis této události Bohumi-                  lem Hrabalem v povídce „Zrada zrcadel“ v knize ‚Inzerát na dům, ve kterém nechci bydlet‘,                  vydané v roce 1964 (četl jsem ji v témže roce), byl v době mého dospívání zcela aktuální.                  A nastala doba tání, krátké intermezzo nadějí, provázené určitým uvolněním, které se                  promítlo zejména dynamickým rozvojem v kultuře (teprve na jeho sklonku v roce 1968                  se uvolnění stále více projevovalo i ve veřejné sféře).                      Tání, všimněme si obecné tendence pojmenovávat etapy vývoje společnosti, které tímto z její-                  ho kontinuálního plynutí vyjímáme. Komunisté se vyznačovali v tomto ohledu jistou kreativitou,                     25  Evergreenem manifestací na ‚Prvního máje – svátku pracujících celého světa‘ počátkem šedesátých letech bylo,                    že lidé, kteří pochodujíce v prvomájovém průvodu v Praze skandovali „Ať žije KSČ!“ a mávali papírovými česko-                    slovenskými a sovětskými praporky (nezapomeňme, že se tehdy obě vlajky vyvěšovaly vedle sebe, tak jako se                    jen málokdy hrála československá hymna, aby po ní nenásledovala hymna sovětská), se po skončení manifestace                    shlukovali před hlavní tribunou s ‚čelnými představiteli strany a vlády‘, jak se v komunistickém tisku tato VIP skupina                    oficiálně titulovala (vždy se dodržovalo toto pořadí, nejprve strany a pak vlády, což ostatně odráželo reálné rozdě-                    lení moci). Tam skandovali „My chceme maso!“ a tak se dožadovali masa, kterého bylo nedostatek a lidé na ně stáli                    dlouhé hodiny v ještě delších frontách před obchody. Když jim ale ‚krásný Toník‘, Antonín Novotný, tehdejší první                    tajemník komunistické strany a prezident (to pořadí!), řekl: „Soudruzi, maso bude,“ opět si zaskandovali „Ať žije                    KSČ!“ a rozešli se spokojeně (nebo rezignovaně?) do svých domovů. Aniž si vzpomněli nebo vzali v úvahu, že se                    tato situace každým rokem opakuje a maso pořád není. To si skutečně již z televizních záběrů v té době pamatuji.                24","DRUHÉ OBDOBÍ SOCIOLOGIE V BRNĚ                         i když poplatnou jejich představám o objektivně zákonitém směřování k beztřídní společnosti                    a variovali názvy a charakteristiky etap vývoje společnosti podle aktuální potřeby. Tak například                    bylo v roce 1956 období stalinského teroru označeno jako ‚období kultu osobnosti‘, což bylo ob-                    ratné přenesení odpovědnosti ze systému (vládnoucího režimu) na osobu. Socialismu jsme podle                    Antonína Novotného dosáhli již v roce 1960 a proto byla naše republika v tomto roce přejmeno-                    vána na ‚Československou socialistickou republiku‘. Byl to ale rozvinutý, nebo zralý socialismus? Tak                    i tak se v roce 1968 stal socialismem s lidskou tváří (což byl docela slušný, i když riskantní výtvor                    public relations) a za Husákova režimu se změnil v socialismus reálný (to již ovšem byl spíše výtvor                    defenzivní podoby public relations – lepší holt ještě být nemůže). Jan Zábrana uvádí v té době                    i odposlechnutou lidovou verzi „socialismus s němou tváří“ [Zábrana 2001:937]. Po roce 1989 pak                    přišla ‚nová levice‘ s demokratickým socialismem. Ať se nám to líbí nebo nelíbí, pojmenování rea-                    lity je někdy silnější než realita, byť její podstatu pouze skrývá a samo o sobě je ideologií. Myslím                    ovšem, že nejblíže realitě byli ti, kdo pro něj po celou dobu trvání v Československu používali                    označení socialismus ‚despotický‘ (použil bych i slova ‚nepotický‘ – co to znamená nebudu zde                    vysvětlovat, lze to vyčíst z Možného knihy ‚Proč tak snadno‘ [Možný 1991]).                        Tak jako tak, druhé období existence sociologie v Československu spadá do let jis-                    tého uvolňování režimu mezi rokem 1959 a rokem 1969, ať již toto krátké intermezzo                    nazveme jakkoliv. V tomto období zde došlo k jistému návratu k sociologii, jejíž institu-                    cionalizace byla obnovena reformními komunisty. Nejspíše z toho důvodu, že žádná ze                    tří součástí marxismu (tedy i marxistického materialistického pojetí světa, společnosti                    a dějin) – dialektický a historický materialismus, politická ekonomie, ani vědecký komu-                    nismus (nevím, jak bych ho měl charakterizovat; nedokázali to ani komunisté – „obecná                    teorie zákonitostí třídního boje, socialistické revoluce a výstavby socialismu a komunismu“                    je poněkud nejistá definice)  nebyly schopny nic z toho, co se ve společnosti dělo, ani                                             26                    problémy, v nichž se zmítala, odhalit, natož vysvětlit. I když byly považovány ze své po-                    vahy za „jediné schopné vědecky odhalovat objektivně platné a nezměnitelné zákony vývoje                    společnosti a předvídat důsledky jejich působení“. A vysvětlování krizových stavů tím, že                    jde o ‚nedostatky‘, či ‚odchylky‘ od správné linie? Tomu se sice ještě mezi komunisty vě-                    řilo, ale někteří o tomto výkladu již začínali pochybovat – hlavně proto, že nedával návod                            26  Jeho jádrem bylo přesvědčení, že dějiny probíhají podle nadčasových obecně platných nezměnitelných zákonů,                       víra v historickou nutnost vývoje k beztřídní společnosti. Termín vědecký komunismus koncem 19. století „použí­                       val Friedrich Engels, aby odlišil Marxovu a svou interpretaci socialistické ideje od tzv. nevědeckého utopického sociali­                       smu … V. I. Lenin později vědecký socialismus kanonizoval na jednu ze tří součástí marxismu … Koncepce vědeckého                       komunismu měla po roce 1956 na jedné straně modernizovat stalinsky deformovaný marxismus, na druhé straně však                       měla nahradit sociologii a politickou vědu“ [Petrusek – Sociologická encyklopedie]. Zajímavé je, že ani komunisté                       často o vědeckém komunismu či obecněji o marxismu nehovořili jako o vědě, ale jako o učení Karla Marxe.                                                                                                 25","MOJE DOBRODRUŽNÁ CESTA SOCIOLOGIÍ                       k jejich řešení.  Tak se sociologie, tedy abychom byli přesnější to, co byla komunistická                              27                  strana jako sociologii ochotna tolerovat, znovu objevila v Československu na širší veřejné                  scéně. Jisté kruhy v komunistické straně do sociologie vkládaly naději, že nabídne vy-                  světlení problémů, v nichž se společnost ocitla, a způsob jejich řešení, když to historický                  materialismus a vědecký komunismus nedokážou. Samozřejmě nemělo jít o sociologii                  buržoazní, ale o ‚naši marxistickou‘ sociologii, která by byla plně v rukou a pod kontro-                  lou komunistické strany. Snad lákalo i to, že „sociologie původně chtěla být ‚vědou o štěs-                  tí‘, která by poskytovala nezpochybnitelný, tzv. pozitivní základ lidskému spění k humanitě                  a přinejmenším celospolečenské, ne-li už osobní spokojenosti“ … a … „v českém prostředí                  byl kvůli silné recepci raně sociologických tradic vliv ‚sociologie vedoucí ke štěstí‘ výraznější                  než kdekoli jinde“ [Nešpor 2012].                    Stanovení začátku tohoto návratu k sociologii a druhého období její existence v Česko-                  slovensku je – jak to u vymezení historických období většinou bývá – arbitrární. Snad                  lze za něj označit rok 1959, kdy Jaroslav Klofáč  a Vojtěch Tlustý iniciovali vznik so-                                                            28                  ciologického pracoviště na Vysoké škole stranické Ústředního výboru Komunistické strany                  (kde jinde se mohlo začít), na níž v roce 1965 založili i katedru sociologie [Sociologická                  encyklopedie]. Přestože po svém vyloučení z komunistické strany v roce 1969 oba pra-                  covali v dělnických profesích, zůstaly po nich knihy vydané v první polovině šedesátých                  let, které byly pro mé studium velmi důležité. Vlastně představovaly jedinou přístup-                  nou informaci o vývoji světové sociologie [Klofáč a Tlustý 1959, 1965, 1967], dostupnou                  v tehdejším Československu a v českém jazyce. Naštěstí se mi podařilo zakoupit si je v an-                  tikvariátě. Z knižního trhu byly staženy, ale možná režimu zpětně křivdím a byly jen vy-                  prodány – to již nejsem schopen posoudit. Umožnily mi seznámit se alespoň v hrubých                  obrysech a náznacích se stavem světové sociologie v té době, čímž se výuka sociologie                  v celé době mého studia v letech 1969–1974 systematicky nezabývala. V roce 1965 byly                  též zřízeny Sociologické ústavy České a Slovenské akademie věd, ustavena Československá                  sociologická společnost [Macků 1968b] a začal vycházet Sociologický časopis.                                                                                   29                    Tak se sociologie, byť v režimním hávu, jako marxistická (další přívlastek leninská získa-                  la až v době normalizace po roce 1969, kdy se stala marxisticko-leninskou) objevila znovu                  i v Brně na Masarykově univerzitě. Ta byla v té době již samozřejmě přejmenovaná, a to na                  Univerzitu Jana Evangelisty Purkyně. Oficiálně se ovšem raději uvádělo Jana E. Purkyně,                    27  Komunistický režim používal eufemismů, ať šlo o ekonomické a sociální problémy, nebo o zločiny či justiční vraž-                    dy. Jednalo se jen o chyby, těch se přece může dopustit každý a lze je přece napravit. Jedním z prvních, kdo to                    veřejně zpochybnil, byl u nás Ladislav Mňačko. Jeho ‚Opožděné reportáže‘ se mi dostaly do rukou již v roce 1964,                    kdy jsem měl 17 let, o něco později, v roce 1968, jsem objevil i jeho další knihu ‚Jak chutná moc‘. Používání slov                    vlastně není jen nevinnou hrou. Dahrendorf [2008:160] upozorňuje na to, jak popisuje význam jazyka George                    Orwell ve své knize ‚Farma zvířat‘: „Zákon ‚Žádné zvíře nezabije jiné zvíře‘ je doplněn slovem ‚bezdůvodně‘, a už se                    konají popravy. Stejně tak i nejvyšší zákon ‚všechna zvířata si jsou rovna‘ lze doplnit slovy ‚ale některá jsou si rovnější‘“.                  28  Jaroslav Klofáč studoval sociologii v letech 1938–1939 a 1945–1948 na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy,                    Vojtěch Tlustý tamtéž vystudoval filozofii a sociologii v letech 1945–1949 [Sociologická encyklopedie].                  29  Blíže k tomuto období například Machonin [1967], Možný [2004], Janák a Krná [2015] a další.                26","DRUHÉ OBDOBÍ SOCIOLOGIE V BRNĚ                         ještě lépe UJEP – nechat se pokřtít a pojmenovat Evangelista, to Purkyně, jako pokroko-                    vý člověk, přece jen komunistům dělat neměl! Výraznou postavou při obnově sociologie                    v Brně v šedesátých letech minulého století byl Josef Solař (1919–2002), inteligentní, vzdě-                    laná, ale kontroverzní osobnost. V padesátých letech byl tvrdým stalinistou, v šedesátých                    letech se pak, jako řada jemu podobných, stal ‚progresivním komunistou‘. Po II. světové                    válce vedl několik kateder marxismu-leninismu na brněnských vysokých školách.  Na br-                                                                                          30                    něnskou univerzitu přišel založit katedru sociologie z Vysoké školy zemědělské, kde byl                    vedoucím tamní Katedry historického a dialektického materialismu, spolu se svým zástup-                    cem na této katedře, Miroslavem Ovesným. Podle Iva Možného se tak stalo, protože na                    Filozofické fakultě univerzity se pokyn krajského výboru komunistické strany založit na                    její půdě katedru sociologie setkal s rozpaky. Na tamní „katedře historického a dialektického                    materialismu, z jejíhož lůna měla marxistická sociologie vzejít, nebyl nikdo, kdo by v projekt                    věřil natolik, že by byl ochoten orientovat na něj svou další akademickou dráhu: Co když si to                    strana zase rozmyslí?“ [Možný 2004].                       Nechci, aby to vyznělo jako impertinence, ale logicky se nedovedu ubránit dojmu,                    že patřil k těm osobám, které jako ideální typ – ve smyslu, jak tento koncept vymezil                    Max Weber (1864–1920), i s jeho výhradou, že „… ve své pojmové čistotě se přitom ten-                    to myšlenkový obraz empiricky nevyskytuje“ [Weber 2009a:43–44], není popisem reality,                    ale slouží k jejímu pochopení – představoval Pavel Zemánek z románu Milana Kundery                    ‚Žert‘. Ten „dotázán, co vlastně vyučuje, odpověděl filozofii, když ještě před několika lety by                    řekl marxismus, ale nyní ho cudně ukryl do obecnějšího pojmu“ [Kundera 1968:237]. Ne-                    sporně byl ale vzdělanou osobností, „četl v pěti jazycích a díky své manželce, kterou s ho-                    landským pasem nebylo možno nepustit přes hranice, měl i co číst. Udržel si evropský roz-                    hled“ [Možný 2004]. Na jaře 1964 byl ustanoven vedoucím nového oddělení sociologie                    na Filozofické fakultě brněnské univerzity, které bylo v roce 1965 přeměněno na Katedru                    sociologie. Výuka sociologie na brněnské univerzitě byla obnovena „počínaje akademic-                    kým rokem 1965-1966 jako jednooborové diplomové, čtyřleté studium. Do prvního ročníku                    bylo přijato ke studiu osm posluchačů (nebo posluchačů a posluchaček?)“ [Možný 2004].                    A druhé období existence sociologie na brněnské univerzitě bylo odstartováno.                       Josefu Solařovi nelze upřít zásluhy za institucionalizaci a obnovení výuky socio-                    logie. Problematičtější je to s obsahem této výuky, která se tehdy nevymanila a lo-                    gicky ani nemohla vymanit z  dobového režimního klišé marxismu jako jediného                    vědeckého světového názoru, a ani z ideové orientace Josefa Solaře. Avšak i tak exis-                    tence a činnost této katedry byla, i když nesmělým, krokem k budoucnosti. Zanecha-                    la po sobě stopu a ve své době vzbuzovala pozornost nejen doma, ale i v zahraničí.                        30  V roce 1964 obhájil kandidátskou práci ‚Problém koexistence‘, v roce 1967 se habilitoval spisem ‚K sociologii meziná­                       rodních vztahů‘, v roce 1967 byl zvolen předsedou Československé sociologické společnosti, na počátku normalizace                       byl z univerzity vyhozen, aby byl na ní po roce 1989 jmenován profesorem. Bližší informace o Josefu Solařovi lze                       najít u Pácla [1990], Možného [2004] nebo Janáka a Krné [2015].                                                                                                 27","MOJE DOBRODRUŽNÁ CESTA SOCIOLOGIÍ                       Josefa Solaře jsem, jako student nastupující do prvního ročníku oboru sociologie,                  mohl ještě vidět na podzim roku 1969 v Brně na již zmíněné česko-německé kon-                  ferenci o inteligenci (jako sociální vrstvě) a obdivoval jsem na ní jeho simultánní                  překlad příspěvků pronášených v němčině. Téma konference souviselo s marxistic-                  kým třídním pojetím sociální stratifikace. Komunistický režim eliminoval buržoa-                  zii,  ba i maloburžoazii a v třídní struktuře ‚socialistické společnosti‘ (přechodném                    31                  stadiu k beztřídní ‚komunistické společnosti‘) rozlišoval mezi dělnickou třídou, rol-                  níky a ‚pracující inteligencí‘, což bylo zajímavé, neboť to logicky naznačovalo i exis-                  tenci inteligence nepracující. Koncept inteligence představoval v marxismu jakousi                  pomocnou kategorii (v sociologii se občas, zejména v dotaznících jako sběrný koš                  pro to, co zbývá, označuje pojmem ‚ostatní‘). Do dělnické třídy a rolnictva se nedaly                  nacpat všechny společenské vrstvy – tak se řešila podobná otázka, jakou řešil Jan                  Neruda [1886] ve svém fejetonu o snaze zbavit se starého slamníku, tedy „kam s ní“.                  Mělo to i nemarxistické kořeny. Byť spíše středoevropského původu, zřetelné to bylo                  v Česku i v okolí – vždyť i v případě vzpomenuté konference šlo o konferenci čes-                  ko-německou, v západnější Evropě se hovořilo a psalo o intelektuálech, popřípadě                               32                  o vzdělancích.  Obsahy obou pojmů se prolínaly, ale nebyly totožné. Ostatně i zde,                  co společného mají třeba doktor Galén  Karla Čapka z jeho ‚Bílé nemoci‘ a inženýři                                                     33                  chemie z románů Vladimíra Párala? Zejména v Evropě třicátých let minulého století                  byla diskutována, a to dosti kriticky, úloha intelektuálů ve společnosti. Lze odkázat                  na odezvu knihy Juliena Bendy ‚Zrada vzdělanců‘ [1927]. Naděje do formativního                  působení intelektuálů na nového člověka vkládala nejen demokratická společnost.                  Vzpomeňme Stalina, prohlašujícího spisovatele za inženýry lidských duší,  mající ve                                                                                     34                  společnosti výchovnou a propagandistickou funkci. Též v české společnosti byla a je                  tradičně úloha inteligence a jejích příslušníků ve společnosti diskutované i adorova-                  né téma. V celém minulém století v ní toto téma v opakovaných vlnách silně rezono-                  valo. Logicky tomu tak bylo i v české sociologii a jmenovitě i v brněnské sociologické                  škole,  a tak i moje diplomová práce, zadaná a vedená Ivem Možným, nesla název                       35                  „Sociální podmíněnost konotace pojmu inteligence“.                     31  I když ne všichni nositelé a šiřitelé marxistické ideologie v tom měli jasno. V průběhu své základní vojenské služby                    v roce 1975 jsem na povinném tzv. ‚politickém školení mužstva‘ vyslechl slova přednášejícího soudruha majora                    (hodnost představující ve vojenském prostředí poměrně vysoký symbolický kulturní kapitál) „a celý proletariát,                    nejen dělnictvo, ale i maloburžoazie…“. S mnoha dalšími poplety, kteří neměli jasno v tom, co hlásali, a s jejich                    kuriózními, na fráze zredukovanými výklady jimi vzývané ideologie jsem se setkával i v civilním životě.                  32  Jedním z prvních, kdo je vymezoval a pojednával o nich a o jejich roli ve společnosti byl Johann Gottlieb Fichte                    (1762–1814) ve své práci ‚Pojem vzdělance‘ [1971; 1794]. Uvádím to jako jednu z mých prvních zkušeností, kdy                    jsem se setkal s nutností komunikovat v sociologii i s jinými humanitními vědami, v tomto případě s filozofií.                  33  U Karla Čapka je čitelný odkaz na lékaře a filozofa tohoto jména, který žil v době starověkého císařského Říma,                    symbolizujícího humanismus zrozený s modernitou – tedy jakýsi účelový anachronismus.                  34  Tento pojem použil to k názvu jedné ze svých klíčových knih Josef Škvorecký [2012; původní vydání 1977].                  35  Inocenc Arnošt Bláha tak publikoval svou ‚Sociologii inteligence‘ [1937].                28","DRUHÉ OBDOBÍ SOCIOLOGIE V BRNĚ                            Jako učitele jsem Josefa Solaře nezažil, na moji cestu sociologií měl ale zásadní, byť ne-                    přímý vliv. Mám na mysli to, že: „Když stál (v polovině šedesátých let) před otázkou, kde                    najít pro nový studijní program sociologie vhodné učitele, nehledal je mezi svými bývalými                    kolegy na katedrách marxismu“ [Možný 2004], ale přitáhl na katedru řadu žáků Arnošta                    Inocence Bláhy, jako Miroslava Gregora či Julianu Obrdlíkovou. A také Mojmíra Hájka,                    jehož doktorská práce se nazývala ‚Sociologická šetření moravské vesnice v rozpětí generač-                    ním. Neslovice 1904–1934‘ [Hájek 1948], kandidátská práce ‚Sociologie horníka v časovém                    průřezu 1946–1948‘ a habilitační spis ‚Sociologie horníka‘ [Hájek 1968]. My jsme ho bo-                    hužel zažili již značně poničeného dlouholetým zaměstnáním učitele na učňovské škole,                    kde přežíval, když byl po zrušení sociologie v padesátých letech vyškrtnut z komunistické                          36                    strany.  Mojmír Hájek a Miroslav Gregor nám ještě přednášeli. Distingovanou dámu                    Obrdlíkovou jsem na katedře jen potkával, v době našeho studia nepřednášela. Přínosem                    ale pro mě byly tehdy její skripta, obsahující ukázky z děl československých sociologů,                    které vydala na fakultě v roce 1968 společně s Dušanem Slávikem.                                                                             37                       Ještě důležitější pro mě osobně bylo, že Josef Solař tehdy na katedru přijal jako mla-                    dého asistenta Iva Možného, který byl v době mého studia sociologie mým soukromým                    učitelem a po roce 1989, kdy katedru jako její vedoucí revitalizoval, mě přizval ke spo-                    lupráci. A hlavně, stal se jednou z nejvýraznějších osobností české sociologie konce dva-                    cátého a  počátku jednadvacátého století. Samozřejmě spolu s  Miloslavem Petruskem                    (1936–2012), Jiřím Musilem (1928–2012), či i Pavlem Machoninem (1927–2008), mám-li                    se omezit na starší generace a na osobnosti, které mě nejen silně ovlivnily, ale jež mi bylo                    ctí a potěšením osobně blíže poznat. Významným počinem bylo na katedře v roce 1966                    založení ‚Laboratoře empirického výzkumu‘, jako výrazu spojení tzv. ‚brněnské sociologické                    školy’ s empirickou sociologií, s empirickými sociologickými výzkumy.                                 36  Jen pro informaci. Vyškrtnutím z komunistické strany se trestala menší provinění, velká provinění (považovaná za                       herezi) se trestala ‚vyloučením‘ provinilců a byla doprovázena jejich systematickou a dlouhodobou diskriminací                       ve společnosti, vyloučeným hrozilo i uvěznění nebo v padesátých letech i více. Často vice versa – vyloučení bývali                       obvykle i uvězněni a uvěznění byli současně vždy i vylučováni.                    37  Jeho stať ‚Príspevok k dejinám slovenskej sociólogie‘, publikovaná v roce 1968 v Sociologickém časopise, se mi tehdy                       do rukou nedostala. Se slovenskou sociologií jsem se seznamoval mnohem později, což byla jistě škoda, neboť                       mezi českou a slovenskou sociologií existovaly vždy užitečné vazby a kontakty. Sám jsem se o tom mohl poz-                       ději přesvědčit třeba v kontaktu (někdy třeba jen letmým nebo zprostředkovaným) se Zuzanou Kusou, Yvetou                       Radičovou, Fedorem Gálem, Soňou Szomolányi, Michalem Vašečkou (mým studentem a později po určitou dobu,                       než se vrátil na Slovensko, i spolupracovníkem) ... Zajímavý je v tomto ohledu třeba příspěvek „Čeští sociologové                       v počátcích slovenské sociologie“ od Zdeňka Nešpora v Sociologickém časopise [Nešpor 2013].                                                                                                 29","MOJE DOBRODRUŽNÁ CESTA SOCIOLOGIÍ                      Třetí období sociologie v Brně                     „Závažné problémy a krizové jevy v ideologické oblasti, které vznikaly a narůstaly v naší společ-                  nosti již delší dobu, vyústily po lednu 1968 v překrucování, v popírání a posléze i v příkré odmítá-                  ní základních principů marxisticko-leninského světového názoru ve filozofii, v sociologii, v historii,                  v ekonomii, v oblasti státu, práva a výstavby strany i v kultuře a umění, kde všude docházelo k přímé                  kapitulaci před buržoazní ideologií. Ideologický zápas přerostl v přímý boj o moc, do něhož pravice                  v plné míře zapojila sdělovací prostředky.“                                                 Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ.                                                   Vydalo oddělení propagandy a agitace ÚV KSČ, Praha, březen 1971.                   „Po ruské invazi, kdy o budoucím konci komunismu neměli nejmenší tušení, si představovali, že                  obývají nekonečno, a nebylo to utrpení jejich skutečného života, ale prázdnota budoucnosti, co z nich                  vysálo síly, co zdusilo jejich odvahu a učinilo toto třetí dvacetiletí tak zbabělé, ubohé.“                                                                          Kundera Milan. 2021. Nevědění.                                                                                 Brno: Atlantis, str. 15.                   Třetí období existence sociologie v Brně, alespoň v mé kategorizaci, spadá do let 1969                  až 1989, které následovaly po invazi armády Sovětského svazu do Československa v srpnu                  1968, v nichž se budoucnost jevila zcela bez naděje (žádné světlo na konci tunelu).                  Režim měl oporu ve velmoci, jejíž pozice se zdála neotřesitelná a byla (ať již se jmeno-                  vala jak koliv) rozhodnutá neopustit prostor, který snad již od carevny Kateřiny Veliké                  považovala za sféru svých zájmů a časem ho násilím ovládla. Krym anektovalo Rus-                  ko v roce 1783 v průběhu rusko-turecké války stejně jako Gruzii, Kavkaz definitivně                                                         38                  ovládlo v sérii válek někdy kolem roku 1864,  Pobaltí vyválčilo koncem 18. století, kdy                  také zabralo velkou část Polska obnoveného až v roce 1918.  A stále tento prostor, včet-                                                                      39                  ně střední Evropy, za sféru svých zájmů považuje. Přestože carské i bolševické Rusko                  (alias Sovětský svaz), prodchnuté první náboženským (panslavismus) a druhé ideo-                  logickým (bolševismus) mesiášstvím, kterými legitimizovaly své snahy o expanzi, již                  zmizely ze světa. I nyní vysoký představitel státní moci dnešního Ruska prohlašuje, že                  v roce 1991 „jsme vojska stáhli  (Cítíme v tom tu podvědomou kontinuitu s předcho-                                             40                  zími režimy?) sami. Byla to naše dobrá vůle (sic?) a gesto, že respektujeme českou suvere-                  nitu (sic!)“. Načež posledně řečené popírá: „Bylo by vhodné, aby na území států, odkud                  se stáhla sovětská armáda, nebyla dislokována žádná cizí vojska. Jaký by mělo smysl naše                  stažení, když by tam na místo nás přišla jiná armáda, armáda našeho protivníka?“ Takže                  pokud respektují naši suverenitu, můžeme suverénně rozhodovat o svém osudu, nebo                  ne? Uvažují o nás jen jako o prostoru, který obýváme?                      38  Ve vyhnanství zde byl v roce 1820 Puškin, později zde jako dobrovolník bojoval Tolstoj.                  39  Karel Čapek [1969a:142] poznamenal, že mocenské zájmy mají jednu chybu: „nelze je definovat, ani omezit“.                  40  Myšleno z tehdejšího Československa, poslední transport se sovětskými vojáky a technikou opustil naše území                    dne 21. června 1991.                30","TŘETÍ OBDOBÍ SOCIOLOGIE V BRNĚ                            Normalizace vlastně začala již v noci ze 20. na 21. srpna 1968, pro mě vizuálně ráno                    21. srpna 1968, kdy jsem v Brně vyhlédl z balkonu našeho bytu a na trávníku mezi dvěma                    činžovními domy jsem uviděl zakopané dělo ,namířené na protější kasárna tankové jed-                    notky ‚Československé lidové armády‘, kolem něhož pobíhali mladíci v jakýchsi špinavých                    šedožlutohnědých montérkách. Bohužel to nebyly montérky, ale uniformy a ušmudlaní                    mladíci byli vojáky tehdy ‚Sovětské‘, kdysi ‚Rudé‘, ještě dříve ‚Carské‘ a nyní ‚Ruské‘                    armády. Naše životy ale začala normalizace plně ovlivňovat v roce 1969. Po ‚plénu ústřed-                    ního výboru Komunistické strany Československa‘ v dubnu (kdy se k moci dostal Gustáv                    Husák) a po násilném potlačení protestů v srpnu 1969. A nakonec po přijetí ‚Poučení                    z krizového vývoje ve straně a společnosti od XIII. sjezdu KSČ‘ předsednictvem komunis-                    tické strany v roce 1970. Tehdy v Československu definitivně nastalo období hibernace,                    do nějž byla společnost postupně uvedena a byla v něm udržována až do listopadu 1989.                    Co se týče sociologie, definitivně byla její normalizace, rozuměj hibernace, završena roku                    1971, kdy Ústřední výbor komunistické strany projednal „Nástin kritické analýzy spole-                    čenských věd zejména v ČSAV“, ve kterém to sociologie jako buržoazní věda a výraz opor-                    tunismu schytala na 19 stranách, snad ještě více než ekonomie [Pecka 2011].  Hibernace                                                                                      41                    společnosti byla doprovázena sérií čistek spojených s vyhazovem ze zaměstnání v celém                    spektru sociální struktury.                         Jedním z ‚čisticích‘ mechanismů normalizace byl systém prověrek myšlení v tzv. pohovorech,                    kde se muselo odpovídat na otázku: „Souhlasíte se vstupem spřátelených armád…“, takže již for-                    mulace otázky napovídala, s jakou odpovědí se počítá. Co čeká ty, kdo by odpověděli ne, si každý                    mohl spočítat. Padesátá leta nebyla tehdy ještě tak vzdálenou minulostí. Osobně jsem tomuto                    morálnímu dilematu (dodnes nevím, jak bych odpovídal, nevylučuji ani ne, z mladistvé neroz-                    vážnosti, ale jistý si tím nejsem) unikl jen z časových důvodů. První příležitostí, kdy mi mohla být                    tato otázka položena, byl až můj nástup do zaměstnání koncem sedmdesátých let, kdy se podobné                    mechanismy již ritualizovaly a i pro normalizátory již ztratily své kouzlo (dodat si pocitu výji-                    mečnosti a zadostiučinění). Pracovnice kádrového oddělení, která by mi záludnou otázku měla                    položit, začala dotazem, který mě spíše otrávil, než vyděsil: „Jak jste se vyrovnal s náboženskou                    otázkou?“ Pochopil jsem, že je to poněkud prostoduchá osoba, a tak jsem odvětil, že otázce příliš                    nerozumím a požádal jsem ji o vysvětlení, co to znamená. Když mi to nebyla schopna vysvětlit                    a jediným upřesněním po její pětiminutové snaze byla jen otázka, zda posílám dítě do náboženství,                    mohl jsem s klidným svědomím po pravdě říct, že neposílám (první dcera se nám narodila až po                           41  Informace o sociologii v tomto období lze najít například v Možném [2004], Petruskovi [2004], nebo v zápise                       z konference ‚Kulatý stůl‘ Česká sociologie v letech 1965–1989, který se uskutečnil ve velkém zasedacím sále Vily                       Lanna dne 27. května 2003 [2004], ale i v dalších statích, například: Machonin [2004]; Musil [2004]; Petrusek                       [2004], popřípadě v rozhovorech s Ivo Možným [Vido 2016].                                                                                                 31","MOJE DOBRODRUŽNÁ CESTA SOCIOLOGIÍ                       půl roce od tohoto rozhovoru).  Nechtěla to již rozvádět a položila mi další, celkem neutrální                                           42                  otázku, a když jsem i po ní a také po třetí položené otázce znovu a znovu žádal, s naivním výrazem                  v obličeji, o vysvětlení, které mi nedokázala poskytnout (a byla si toho stále více vědoma), vzdala                  to. V prvních letech normalizace to ovšem jistě taková klauniáda, jako v tomto případě, nebyla.                  Tehdy sice již nešlo o život či uvěznění jako v padesátých letech, ale šlo o živobytí, pracovní ka-                  riéru a perspektivy – nesouhlasná odpověď vás nasměrovala do dělnické třídy jen s malou nadějí                  na návrat k intelektuální nemanuální práci. V etapě normalizace, kterou popisuji, ale šlo spíše již                  (i když asi ne vždy) o ritualizovanou formální proceduru (proto není tato historka popisem mého                  hrdinného činu, ale absurdity doby). 43                      Normalizaci a čistkám se pochopitelně nevyhnula nejen sociologie jako věda, ale ne-                  vyhnuly se jim ani jednotlivé instituce s ní spojené a lidé v nich působící. Bylo to vše                  podobné tomu, co žádal dekret Ferdinanda III. v době rekatolizace a „obrácení Čech na                  víru“, podle něhož „museli všichni profesoři odpřisáhnout, že věří v doktrínu neposkvrně-                  ného početí. Dekret uváděl, že teologická jednomyslnost je zásadním předpokladem pro to,                  aby se předešlo velkým rozdílům v názorech, konfliktním a nesouhlasným stanoviskům,                  chaosu v hlavách a nejednotnému smýšlení“ [Louthan 2011:98]. Neboť nedostatek káz-                  ně, pořádku a kontroly uvnitř (náboženské) komunity byl mocí chápán jako její největší                  slabina. Na univerzitě v Brně čistky začaly již v roce 1969. Tak jako v roce 1968 Sovětská                  armáda obsadila Československo, začala armáda ‚normalizátorů‘ obsazovat Filozofickou                  fakultu brněnské univerzity, kam jsem v té době nastoupil jako student. Tvořili ji jak oso-                  by z jejího akademického sboru, tak i invazivní osoby, přicházející na univerzitu z apará-                  tu komunistické strany a bůhví odkud. Asociuje se mi to s bolševníkem velkolepým, který                  je také v české přírodě invazivní rostlinou. Mimochodem, spolu s domácím bolševníkem                  obecným může tvořit hybridy, což představuje v české přírodě další problém. V prvním                  období se ‚normalizátoři‘ přicházející zvenčí na univerzitní půdě pohybovali s jistými                  rozpaky. Mám-li to vyjádřit metaforicky, mnozí teprve bloudili tiše, rozpačitě a nejistě,                      42  Teprve později jsem pochopil, proč začala náboženskou otázkou. Na okrese, tehdy ještě nazývaném gottwal-                    dovském, měla strana se svými straníky na valašských vesnicích velké problémy. Chodili jí mnohde do kostela                    a dětem poskytovali náboženskou výuku, i když nebyla v osnovách základních ani středních škol. Zatímco ještě                    podle zákona z roku 1948 byla škola „povinna starati se o náboženskou výchovu žáků podle jejich náboženské-                    ho vyznání“, již v následujících letech, a to na celé období až do roku 1989, komunistický režim učinil z učitelů                    a učitelek bojovníky a bojovnice proti náboženství. K jejich povinnostem patřilo, mimo jiné, i docházet do rodin                    a přesvědčovat rodiče, aby děti neposílali do náboženství (zažila to moje žena ještě koncem padesátých let).                  43  Když jsem si jako ‚absolvent‘ vysoké školy odbýval svou roční ‚základní vojenskou službu‘, psali vedoucí družstev                    na své podřízené, vojíny téhož věku jako oni, posudky a měli k nápomoci instruktážní brožurku s vzorovým jed-                    notným posudkem, který začínal vzletnou větou: „Soudruh … (vepište jméno) je oddaný socialistickému zřízení                    a komunistické straně a nenávidí kapitalistický řád…“ prosím, doslova! Jak pak bylo zřejmé, oddáni socialismu a ko-                    munistické straně a nenávidějící kapitalismus tak úředně byli všichni a důstojníci Československé lidové armády                    si mohli oddechnout a hrát kulečník. Já, jako vedoucí skladu radiostanic, jsem podřízené neměl a byl jsem této                    aktivity ušetřen.                32","TŘETÍ OBDOBÍ SOCIOLOGIE V BRNĚ                         ještě bez akademických titulů, se svými aktovkami (to bloudění může být metafora, ty                    aktovky, to je moje skutečná vizuální vzpomínka, byly pro ně typické) tmavými chodba-                    mi po budově fakulty, která byla postavena v neorenesančním stylu mezi lety 1871–1872                    pro městský chlapecký sirotčinec.  Postupem času ale nabývali na sebevědomí, pronikali                                                 44                    i do univerzitních pracoven, získávali akademické tituly a utužovali režim univerzitního                    života.                       Co se týče sociologie na brněnské univerzitě, slavila normalizace vítězství „na konci jar-                    ního semestru 1971, kdy byly po prověrkách prořídlé tři katedry společenských věd – socio-                    logie, dějin filozofie a logiky, filozofie a metodologie věd – sloučeny k 12. červnu 1971 (opět)                    v jednu katedru, tentokrát marxismu-leninismu“ [Možný 2004]. Rozšíření povinného pří-                    vlastku ‚marxistický‘ v různých názvech na ‚marxisticko-leninský‘ bylo součástí folklóru                    normalizace. Petrusek [2004] konstatoval, že to „neznamenalo nic jiného než více či méně                    vědomou analogii ‚bolševizace‘, která proběhla v komunistické straně Československa ve 20.                    letech“ a byla prvním krokem jejího podřízení se strategii a zájmům Sovětského svazu. Ve-                    doucím oddělení sociologie v rámci katedry marxismu-leninismu se stal Miroslav Ovesný                    (1917–2002). Jak již bylo řečeno, na Filozofickou fakultu přišel v roce 1964 s Josefem                    Solařem. Bývalý skaut, ale tehdy především marxista. Nejspíše byl přesvědčeným mar-                    xistou, ale zda marxismu znalý, toť otázka. Jako studující z té doby mohu říct, že nám                    sice nic nevzal, choval se k nám tolerantně a mohli jsme si dovolit vůči marxismu občas                    i nějakou nekorektnost, za níž nás nekáral a jistě ji ani nikam nehlásil, ale zhola nic nám                    nepředal. Hodnocení osob a jejich jednání v některých situacích ovšem bývá jen málokdy                    jednoznačné a mnohé není nezúčastněnému pozorovateli viditelné a čitelné. Natož aby                    bylo jasné, co je přitom v tom daném okamžiku důležité či důležitější. Ivo Možný [2004]                    na působení Ovesného na katedře vzpomínal slovy: „Byl to muž, který nikdy nic nepubli-                    koval a skoro nic neříkal (podobně jsem ho tak poznal i já, to ale ostatně v té době nebylo                    na univerzitě ve společenských vědách nic výjimečného).  Díky tomu prošel prověrkami                                                                      45                    jen s pokáráním a byla mu svěřena tato provizorní a dočasná odpovědnost. Byl to muž sluš-                    ný a k sociologii i k perzekuovaným kolegům naprosto loajální.“                                                                           46                          44  Ulice Grohova, na které stála, se původně jmenovala Sirotčí ulice. Po vzniku Masarykovy univerzity v roce 1919                       získala budovu do užívání její Filozofická fakulta, která se však o ni zprvu musela dělit s ředitelstvím státních drah                       (ostatní budovy fakulty jsou dostavby z let 1922–1924 a 1959–1961).                    45  Chyběl mezinárodní styk a srovnání se světem, nebyla zde ani žádná kritéria (mimo ideologických) pro posouzení                       výkonu, a navíc k němu chyběla i motivace. Takže, až na výjimky, si žily společenské vědy a jejich protagonisté                       (pokud nebyli z univerzity vyhozeni) v okolnostmi vynucené, ale celkem pohodlné (i když část z nich po tom                       netoužila) ‚splendid isolation‘.                    46  Ivo Možný mi to odkryl, když jsem po něm převzal katedru a polemizoval jsem s jeho požadavkem, abych z titulu                       této funkce šel penzionovanému Ovesnému pogratulovat při jakémsi jeho kulatém životním výročí; přesvědčil                       mě tím, a tak jsem k němu zašel.                                                                                                 33","MOJE DOBRODRUŽNÁ CESTA SOCIOLOGIÍ                      Začátek mé anabáze studiem sociologie v době normalizace                    „Je to zvláštní a nespravedlivé, pronesl Gauss, názorný příklad politováníhodné nahodilosti exis-                  tence, že se člověk narodí do určité doby a je k ní připoután, ať chce nebo nechce. To nám poskytuje                  nespravedlivou výhodu před minulostí a dělá z nás šašky budoucnosti.“                                                       Kehlmann Daniel. 2007. Vyměřování světa. Brno: Vakát, str. 6.                    Moje cesta sociologií začala tedy v období nejméně vhodném. V září roku 1969, v jed-                  nom z nejnešťastnějších okamžiků moderních dějin Česka a v nejnešťastnější době jak                  pro celou společnost, tak i pro společenské vědy (sociologii zejména) a pro jejich studi-                  um. Přijali nás v tom roce na různé kombinace sociologie s jinými obory (s filozofií, po-                  litickou ekonomií, etnografií, historií, ba i s divadelní nebo hudební vědou) celkem třicet                  šest. Tedy přijali, vlastně jsme absolvovali slavnostní rituál inaugurace a pak nám bylo                  oznámeno, že se studijní obor sociologie ruší a máme přestoupit na práva. Normalizace                  byla stále v počáteční fázi, takže univerzita ještě přece jen váhala použít násilnější postup.                  Snad proto požadavek nebyl formulován ‚musíte přestoupit‘, ale jen ‚kdo chce, může pře-                  stoupit‘, aniž se ovšem řeklo, co se stane s těmi, kdo přestoupit nebudou chtít. Nevím, zda                  tehdy výuku sociologie na brněnské univerzitě zachránilo, že na právnickou fakultu z nás                  přestoupily jen čtyři osoby, nebo jiné okolnosti, které s námi nesouvisely. Tak jako tak,                  po dvou měsících nejistoty a zahálení pro nás studium nakonec přece jen začalo. Čtyři                  roky jsme pak byli posledním otevřeným ročníkem studia sociologie v Brně, další byl                  otevřen až v akademickém roce 1973–1974 . Což Ivo Možný [2004] komentoval s ironií                                                       47                  mu vlastní: „Při snižujícím se počtu posluchačů byl nakonec v Brně menší počet posluchačů                  na jednoho učitele než na univerzitě v Oxfordu.“                    Jen nevím, co jsme vlastně začali studovat, sociologii asi ne. Alespoň ne v obsahu, roz-                  sahu a způsobem (o podmínkách studia ani nemluvě), jakým ji tehdy studovali naši vrs-                  tevníci na univerzitách mimo blok zemí s komunistickými režimy. Tehdy jsme si to ani                  neuvědomovali, neměli jsme totiž naše studium s čím srovnávat. Ale bylo nám jasné, že                  spíše než o studium na vysoké škole, jde v mnohém o karikaturu vysokoškolského studia.                  Místo vědy jsme se v mnoha případech setkávali s ideologií,  samostudium a četba se po                                                                     48                  nás prakticky nepožadovaly, poslouchali jsme jen přednášky, a i ty nás často jen opako-                  vaně a donekonečna seznamovaly s axiomy víry: co je to základna a nadstavba, jaké třídy                  ve společnosti existují…. A výuka měla charakter výuky středoškolské. Existovaly ovšem                  výjimky – Hana Librová, Jaroslav Střítecký, Miroslav Gregor, ale třeba i externistka Miluše                  Pazderová z Ústavu hlavního architekta města Brna. Podobně jako já byla v té době příz-                  nivkyní tvorby Jana Vodňanského a Petra Skoumala, kteří občas vystupovali v legendárním                     47  Mimochodem, v tomto ročníku nastoupil ke studiu můj kolega, dnes profesor Ladislav Rabušic.                  48  „Ideologie není odrazem reality, ale naopak návodem, jak tuto realitu ovlivňovat“ [Duby 2008:21], s poznáváním                    reality má tedy jen máloco společného.                34","TŘETÍ OBDOBÍ SOCIOLOGIE V BRNĚ                         a dodnes populárním brněnském klubu ‚Šelepka‘ na Šelepově ulici (možná jejich obliba                    souvisela i s tím, že mírná absurdita jejich textů byla jakousi parodií daleko hlubší absur-                    dity té doby). Ta nás ve smysluplně koncipovaném předmětu sociologie města seznámila                    s chicagskou školou a tehdejšími pracemi Jiřího Musila (Sociologie soudobého města [1966]                    a Sociologie bydlení [1971]). Osobně jsem se s Jiřím Musilem seznámil až mnohem později.                    Dohromady to vše představovalo slušnou, ale přece jen malou oázu v ideologické poušti.                       Neskrývaná ideologizace našeho studia začala již v prvním ročníku, i když zatím plí-                    živě a rozpačitě. Celý první ročník studentů všech oborů musel v aule fakulty poslouchat                    v ruštině vedené přednášky misionáře z Moskvy, vyslaného na dobyté území obnovit                    starou víru (paralelu s jezuity po Bílé hoře nehledejte, i přes špatnou pověst, nabytou                    v Čechách zejména v 19. století, měla jejich mise v Českých zemích i svá pozitiva)  ve                                                                                             49                    ‚vědecký komunismus‘. Kontrola docházky tehdy ještě byla poněkud formální, a tak jsme                    se do auly chodili jen podepsat na prezenční listinu. Někdy jsme ale pro zábavu zůstávali                    a pak svými odchody v průběhu přednášek budili nevoli sovětského soudruha, který si                    na to stěžoval. Ten tvořil komickou dvojku s jedním z tehdejších proděkanů, jenž kaž-                    dou přednášku k naší zábavě, tváří v tvář k nám, za katedrou prospal. Možná ho to také                    nudilo, možná to byl jen zvyk a patrně tak činil i ve své pracovně. Jen občas se probudil                    a křídou na tabuli napsal český překlad ruského slova, které při probuzení jako poslední                    zaslechl a překládat ho většinou ani nebylo třeba. Tím splnil svou společenskou roli, opět                    usedl za katedru a na pár minut si zase zdříml, což se do konce přednášky ještě několikrát                    opakovalo.                         Byl jsem svědkem toho, jak ten soudruh lektor z Moskvy pobíhal po univerzitní knihovně                    a vykřikoval, jak je to možné, že zde nemají spisy soudruha Kosygina. No holt, tehdy je ještě nesta-                    čili z Moskvy přivézt, natož je nechat přeložit. Pro vysvětlenou. Všichni vedoucí tajemníci ko-                    munistické strany v Rusku, ale i v Československu se dočkali vydání svých hlubokých myšlenek                    v sebraných spisech. A strana po jejich sesazení, či popravě (krátce před uvězněním a popra-                    vou Josefa Slánského se chystalo vydání jeho sebraných spisů) měla problémy, když byly jejich                    myšlenky prohlášeny za chybné a spisy musely být stahovány z knihoven. V případě Kosygina                    se jednalo o předsedu Rady ministrů Sovětského svazu, tj. vlády SSSR, který spolurozhodoval                    s Brežněvem o invazi do Československa. Samozřejmě že ne bez souhlasu, ba dokonce prosby                    našich soudruhů Bilaka, Koldera, Indry, Švestky, Kapka (signatářů tzv. zvacího dopisu ústřed-                    nímu výboru sovětských komunistů, který k intervenci pobízel, i když byl nepochybně tímto                    výborem objednán) a 99 komunistů pracujících v pražské automobilce Praga (hezké a v podob-                    ných režimech hojně využívané číslo – podívejte se na volební výsledky v letech 1948–1989;                    například v roce 1986 volilo 99,39 % oprávněných voličů, z nichž 99,94 % hlasovalo pro předem                    prověřené a vybrané kandidáty režimní tzv. ‚Národní fronty‘). Byť všichni zmínění posloužili                    jen jako ochotní ‚užiteční idioti‘ (použití tohoto označení pro naivní evropské sympatizanty                       49  Louthan [2011]; Čornejová [1995] nebo i Čornejová [2022].                                                                                                 35","MOJE DOBRODRUŽNÁ CESTA SOCIOLOGIÍ                       s bolševickou revolucí se přisuzuje V. I. Leninovi). Invaze by byla provedena i bez jejich pozvání                  a Bilak a spol. ani dělnicko-rolnickou revoluční vládu nakonec sestavit nedokázali.                     Ve ‚vědeckém komunismu‘ šlo tehdy pouze o zápočet a ten udělovali vedoucí semi-                  nářů, náš seminář vedl nějaký soudruh snad z krajského výboru komunistické strany.                  Účast na nich byla sice také povinná, ale tehdy bylo ještě možné i na seminářích účast                  různě podvodně vykazovat, nebo neúčast omlouvat (strana v tom neměla ještě pořádek,                  jako později). Jak si pamatuji, byly přijímány i omluvy poněkud (ba někdy zcela) bizarní                  a nepravděpodobné. Neuvádím je, mohly by dnes vyznít absurdně a nevěrohodně, ale                  v tehdejší absurdní době? V podstatě to byla ještě legrace, postupně to ovšem legrací                  přestávalo být.                    V horšící se politické a společenské atmosféře jsem měl zpočátku větší obavy spíše                  z politické ekonomie než ze sociologie, což byl můj druhý obor ve studijní kombinaci.                  Již ten název! Ve skutečnosti přitom jde o teoretický systém, který se v ekonomii začal                  formovat od Williama Pettyho či Adama Smithe někdy v 17. století. Paradoxně byla ale                  její výuka zasažena ideologií méně než výuka sociologie. Měli jsme sice mezi předměty                  nesmyslnou ekonomii socialismu s výkladem jejích ‚objektivních‘ zákonů – neboť vývoj                  je, podle marxistů, výsledkem jejich působení, s čímž nic nenaděláme (tedy ani s komu-                  nistickým režimem, který je tady také díky působení těchto objektivních zákonů, podle                  nichž společnost řídí). Předmět ekonomie kapitalismu byl z velké části jen čtením a vý-                  kladem Marxova Kapitálu, což se ovšem pro mě ukázalo nakonec přínosné (těžko bych                  se jím jinak prokousával).                      V mém textu se slovo marxismus objevuje většinou s negativní konotací, což je dáno tím, že                  jsem se s ním jak na fakultě, tak – a to zejména – v každodenním životě setkával v jeho stalinském                  (ve svém raném mládí) či leninském výkladu (v době svého studia), nehledě k nesmělým návra-                  tům k mladému Marxovi v šedesátých letech [viz Petrusek et al. 2011:36]. Konec konců, není snad                  jediného otce sociologie, který by se marxismem nezabýval. Byť jsou mezi nimi i takoví, kteří ne.                  Nemíním zde řešit otázku, zda Marx patří nebo nepatří do dějin sociologie (podle mě jistě ano),                  jen poznamenávám, že i když mnohé jeho postřehy nejsou od věci ani dnes, jako celek je minu-                  lostí, jejíž oživování může být pro každou společnost rizikové. Osobně mi již tehdy vadil (snad                  to není vzpomínka ovlivněná pozdějším vývojem mého myšlení, tedy současnost promítnutá do                  minulosti) důraz marxismu na příčinnost. Vývoj, daný nevyhnutelností působení společenských                  zákonů, má podle něj spíše povahu zákonů přírodních, než že by byl důsledkem společenského                  jednání. S Marxem jsem se tehdy vyrovnával spíše sám, za pomoci jeho hojně vydávaných děl                  i prostřednictvím opatrně kritické reflexe jeho díla Zygmuntem Baumanem [1966] či Márií                  Hirszoviczovou [1966]. Později mi ve vyrovnávání se s Marxem pomohl Jaroslav Střítecký a až                  mnohem později se mi dostala do rukou ‚Bída historicismu‘, kterou napsal Karl R. Popper [1994]                  a jež varovala před nepřáteli otevřené společnosti.                   36","TŘETÍ OBDOBÍ SOCIOLOGIE V BRNĚ                            Našla se ale také okénka pro seznámení se se stavem (nemarxistických) ekonomických                    teorií té doby. Samozřejmě jen velmi letmo a selektivně, přičemž tehdy v Československu                    neexistovala dostupná relevantní literatura. První nemarxistická učebnice ekonomie, od                    Paula Samuelsona a Williama Nordhause [1991], se na českém knižním trhu objevila až po                    roce 1989. Zajímavý byl předmět dějiny ekonomických teorií, v němž nám byly poměrně                    nedogmaticky vyloženy některé sice starší, ale pro vývoj ekonomického myšlení důležité                    směry ekonomického myšlení, počínaje fyziokraty. Opět ale podrobněji spíše jen ty nekon-                    fliktní anebo ty, které byly pro svoji dobovou vázanost snadno kritizovatelné (nebo je již                    kritizovali soudruzi Marx, Engels a Lenin). Co se týče novějších, ba novodobých ekonomic-                    kých nauk, pak zaplať pánbů za zlatá šedesátá léta, neboť nám zanechala alespoň v té době                    vydané ‚Dějiny ekonomického myšlení 20. století‘ od Èmile Jamese [1968] a ‚Ekonomické                    myšlení dvacátého století‘ od Claude Napoleoniho [1968].                       Antikvariát na České ulici mi pak poskytl obstarožní, ale velmi kvalitní ‚Dějiny nauk                    národohospodářských od dob fyziokratů až po naše dny‘, které napsali Charles Gide                    a Charles Rist a vydal je v roce 1928 v Praze Jan Laichter. Musíte si uvědomit, že až na                    privilegovaná vědecká pracoviště, jakým se třeba stal v roce 1983 založený – podivuhod-                    ný a kouzelnický (kde se vzal, tu se vzal, dodnes nevím, co si o něm a o jeho založení mám                    myslet) – Kabinet prognóz Československé akademie věd, v roce 1986 přejmenovaný na                    Prognostický ústav,  bylo v té době prakticky nemožné dostat se k aktuální (ba i k té ne-                                    50                    aktuální) zahraniční literatuře z jakéhokoliv společenskovědního oboru. K tomu se ještě                    podrobněji dostanu v dalším textu. Většina výuky se pak na oboru politické ekonomie se-                    stávala z ideologií nezatížených ‚praktických technikálií‘, jako byly hospodářský zeměpis,                    rozhodovací analýza, teorie řízení, účetní evidence etc. Možná ten, i když malý, ale přesto                    existující rozdíl mezi výukou sociologie a výukou politické ekonomie byl dán i tím, že                    sociologii jsem studoval na fakultě filozofické a ekonomii na fakultě přírodovědecké.                                           50  Prognostika mi, alespoň v podobě, v níž byla u nás tehdy pěstována, připadala poněkud směšná a dobré pověsti                       jí nedodaly ani její moskevské kořeny. Ale možná se mi do vzpomínek vkrádá averze k ní a k jejím tehdejším                       reprezentantům, nabytá v pozdější době. Jaroslav Střítecký ji charakterizoval slovy „byla to blbost, ale přínosná“.                                                                                                 37","MOJE DOBRODRUŽNÁ CESTA SOCIOLOGIÍ                      Základní handicapy našeho studia                    „Čtením se člověk stává hotovým, jednáním připraveným a psaním přesným.“                                  Bacon Francis. 2010. „O studiích“. Pp. in Eseje o věcech veřejných. Výbor z esejů Francise Bacona;                           Thomase Dekkera; Gilberta Keitha Chestertona; Jonathana Swifta. Praha: Dybbuk, str. 13–15 (1597. Essaye).                     Vedle ideologické zátěže a fragmentovaného, schematického a obsahově chudého výkladu                  se nám v průběhu našeho studia sčítaly i další významné handicapy. Protože ovlivnily jak                  naše studium, tak i naši profesní budoucnost a také proto, že se obecně týkají základních                  klíčů ke vzdělání, věnuji jim zde větší pozornost. Především mám na mysli absenci poža-                  davků po psaných textech. Nepamatuji se na žádný esej, který bychom museli psát, a snad                  nepřeháním, když konstatuji, že prvním kompaktním psaným textem, který byl po nás                  požadován, byla naše diplomová práce na závěr studia. O smysluplné diskusi na seminářích                  nemohla být řeč a co se týče četby, nebylo vlastně moc o čem diskutovat. Literatura k četbě                  nám byla totiž zadávána v minimálním rozsahu a projevovat v této oblasti vlastní iniciativu                  bylo obtížné, protože vhodná literatura byla jen obtížně dostupná, ba nedostupná. O její                  existenci jsme vlastně ani nevěděli.                     Psaní a diskuse                  “Doing good research and becoming an effective author are not separate processes, but closely related                  aspects of intellectual development that need to work in parallel.”                                                                               Dunleavy Patrick. 2003.                                       Authoring a PhD. How to Plan, Draft, Write and Finish a Doctoral Thesis or Dissertation.                                                                                Houndmills: Palgrave.                  „Potřebujeme druhé lidi, abychom si na nich své myšlenky vyzkoušeli; abychom zjistili, zda se osvědčí.“                                             Popper Karl R. 1998. Život je řešením problémů. O poznání, dějinách a politice.                                                                            Praha: Mladá fronta, str. 138.                   Co se týče psaní, jeho význam při studiu spočívá v tom, že „písemný projev klade mnohem                  větší nároky na logiku, členění myšlenek, syntaktickou správnost, výstavbu textu, návaznost vět                  a celkovou přijatelnost textu“ [Schwanitz 2013:34]. Metaforicky bychom to mohli vyjádřit                  výrazněji i větou, kterou jsem s oblibou používal při konzultacích s některými studujícími:                  „Co není napsáno, neexistuje“.  Psaní nás nutí uspořádat naše myšlenky a teprve psaný text                                           51                  ukáže, zda je dokážeme vyjádřit slovy, a dovolí nahlédnout na to, co je v našem uvažování                  významné a co ne (umožní nám tak činit i retrospektivně při opakovaném nahlížení do dří-                  ve psaného textu). Verbálně vyjádřená myšlenka, která se zdá nová a podnětná, se mnoh-                  dy v psané podobě ukáže jako banální a triviální (její písemná podoba ovšem může někdy                     51  Později mi to ověřila moje pedagogická zkušenost. Z těch, kdo chodili opakovaně na konzultace ke své diplomové                    práci, aniž své myšlenky předložili v písemné podobě, ji nakonec jen málokteří úspěšně dokončili.                38","TŘETÍ OBDOBÍ SOCIOLOGIE V BRNĚ                         vyvolat jiné, zajímavé a relevantní myšlenky). Pouze psaný text pak umožňuje konferovat,                    diskutovat a celkově oslovit širší vědeckou komunitu, než která se sejde u stolu ve studentské                    hospodě, v posluchárně nebo v kongresovém sále (nezapomeňme ani na jeho předsálí, kde                    se vedou diskuse na neformálním fóru) . Proto je ve vědě tak velký důraz kladen na publiko-                                                    52                    vání, umožňuje totiž jak šíření myšlenek, tak i širokou kritickou diskusi o nich. O diskusi sice                    Francis Bacon ve zmíněném eseji nepsal, ale je fakt, že teprve když jsme nuceni své myšlenky                    formulovat, hledat pro ně argumenty a vyvracet protiargumenty, zjistíme, co je z našich myš-                    lenek nosné a co banální. Diskuse nám dá i potřebnou zpětnou vazbu, inspiraci, zpochybnění                    toho, co pro nás bylo jisté. Obdobně je tomu i s posudky našich textů. To, zda myšlenky, které                    vám rotují v hlavě, jsou či nejsou geniální, zjistíte až tehdy, když s nimi jdete na trh. Disku-                    tovat o tématech, které nás či jiné zajímají, nebo o otázkách, na které hledáme odpovědi,                    či o problémech, které řešíme, na tom stála již antická filozofie. Základy tradice diskuse                    jakožto zpochybňování domněnek a argumentů uváděním protiargumentů jako nástroje                    poznání, cesty k hlubšímu porozumění a vyvození základních pravd vlastně doložitelně                    založil Sokrates již ve 4. století před naším letopočtem. Jeho dialogy prezentované Platónem                    (427–347 př.n.l.) ilustrují, jak v diskusi přimět protivníka uvědomit si, co vlastně neví, i když si                    myslel, že ví, přimět ho věcnou argumentací k přehodnocení svého vědění a dovést ho k uvě-                    domění si, že pravdu může mít i někdo jiný než on.  Bohužel existuje i umění dostat v každé                                                              53                    debatě za pravdu, jak ho již v roce 1830 popsal Arthur Schopenhauer (1788–1860) v krátkém                    eseji, který vyšel v českém překladu [Schopenhauer 2019]. Když si jeho text přečtete, s hrů-                    zou zjistíte, že některé z popsaných způsobů neboli ‚úskoků‘, jak toho dosáhnout jsou i dnes                    bezostyšně používány, a to i – nebo spíše zejména – v politických debatách a v masmédiích.                       Četba – nevěděli jsme, proč číst                    „My všichni čteme sami sebe i svět kolem nás, abychom nahlédli, kdo jsme a kde se nacházíme.                    Čteme, abychom rozuměli, nebo abychom začali rozumět.“                                                              Manguel Albert. 2012. Dějiny čtení. Brno: Host, str. 20.                     „Nečtěte ovšem, tak jako dítě, pro zábavu, ani jako ctižádostivý člověk, pro poučení. Čtěte pro život.“                                                           Flaubert Gustav. 1971. Dopisy. Praha: Mladá fronta, str. 148                                                                (dopis slečně de Chantepie. Paříž, 16. června 1867).                      Sociologii se sice nelze naučit jen z knih, natož z knihy jediné, i kdyby se jednalo o sebes-                    kvělejší učebnici, ale na druhé straně se ji nelze naučit ani bez knih! Mezi základní han-                    dicapy mých studií tedy patřilo, že po nás nikdo intenzivní četbu nevyžadoval. Pamatuji                        52  Vedlejším produktem konferování tak může být i zisk individuálního sociálního kapitálu (česky známostí).                    53  Měl jsem v tomto ohledu velké štěstí, brněnský antikvariát mě zásoboval jedním Platonovým dialogem za dru-                       hým (hlavní díky ale jistě patří nakladatelům první republiky, kteří je v takovém rozsahu vydávali). I když jsem je                       tehdy nedokázal plně pochopit a v mnohém jsem je ocenil až v pozdním věku.                                                                                                 39","MOJE DOBRODRUŽNÁ CESTA SOCIOLOGIÍ                       si, že počet knih, které jsme měli načíst, nepřekračoval v žádném z předmětů číslo pět až                  šest a byly i předměty s třemi knihami, ba i předmět s knihou jedinou. Něco jako samo-                  studium tak prakticky neexistovalo, výuka probíhala stejným způsobem jako na střed-                  ních školách – poslouchali jsme výklad a pořizovali jsme si z něj poznámky. Nikdo nám                  nevysvětlil, jak číst, ale ani proč číst, natož co číst.                    Možná ale je třeba v úvodu pár poznámek o četbě jako takové. Slova, ať již vy-                  právěná, nebo později psaná a nakonec tištěná, stvořila kulturu (nebyla jen pouhým                  prostředkem komunikace při nějaké činnosti), která stmelovala jedince ve společ-                  nost a byla prostředkem udržování její soudržnosti i prostředkem uchovávání její                  kolektivní paměti. Naše moderní doba je bytostně spojená s knihtiskem, obecnou                  gramotností a četbou. Dnes ovšem tištěné slovo, jež stálo u zrodu moderní spo-                  lečnosti nejen v přeneseném smyslu, ale i skutečně (ať již jde o knihy, o noviny či                  časopisy), vytlačují jiné formy komunikace, sdělování a uchovávání kolektivní pa-                  měti. Kniha ztrácí svůj monopol a značnou část své přitažlivosti, o niž ji připravily                  nové způsoby komunikace. Tak jako ona sama kdysi o ni připravila osobní vyprá-                  vění ‚face to face‘. Přesto je ale úloha tištěného slova stále v mnohém nezastupitelná                                                         54                  (a to nejen, když vypadne internetová síť).  Jsou samozřejmě i jiné formy získávání                  životních zkušeností či intelektuální zralosti. Život nelze prožít v knihách, ale chce-                  me-li dosáhnout širšího vědění, pak ho nemůžeme prožít ani bez knih. Při vysoko-                  školském studiu (nejen sociologie) je pak zatím stále požadavek četby triviální, ale                  velmi důležitý.                    Četbu je přitom možné obhajovat utilitárně tím, že sama o sobě rozvíjí intelekt                  (dispozici k abstraktnímu myšlení a chápání, schopnost kritického i tvůrčího my-                  šlení…), stejně jako  intelektuálně tím, že rozšiřuje kulturní rozhled, nebo tím, že                  zvyšuje vnímavost, či tím, že nás seznamuje s životy, které bychom jinak neprožili                  a s názory na život či s otázkami, které by nás jinak nenapadly. Když čteme, čteme                  sami sebe i svět kolem nás, abychom nahlédli, kdo jsme a kde se nacházíme a na                  co navazujeme. „Čteme, abychom rozuměli, nebo abychom začali rozumět“ [Manguel                  2012:20]. A platí to nejen o odborné literatuře, v našem případě sociologické (šířeji                  i literatuře filozofické a dějepisné), ale i o beletrii, dramatech a poezii.                      Výstižně to charakterizuje Milan Kundera: „Svým vlastním způsobem, svou vlastní logi-                  kou, odhaloval román jednu po druhé různé stránky existence: se současníky Cervantesovými                  se ptá, co je dobrodružství; se Samuelem Richardsonem začíná prozkoumávat, ‚co se děje                  uvnitř‘, odhalovat tajný život citů; s Balzakem objevuje vkořenění člověka do dějin; s Flau-                  bertem zkoumá až dotud neznámé území všednodennosti; s  Tolstým se sklání nad zásahy                  iracionálna do lidského rozhodování a jednání. Sonduje čas: neuchopitelný okamžik minu-                  losti s Proustem; neuchopitelný okamžik přítomnosti s Jamesem Joycem. Táže se s Thoma-                     54  Diskutují o tom třeba ve svém dialogu Knih se jen tak nezbavíme Jean-Claude Carrière a Umberto Eco [2010].                40","TŘETÍ OBDOBÍ SOCIOLOGIE V BRNĚ                         sem Mannem na roli mýtů, které z dáli času řídí naše kroky. A tak dál a tak dál.“ [Kundera                    2005:11–12]. 55                        Zde nemám na mysli ani tak přímou a konkrétní vazbu mezi literaturou a sociologií –                    popisy společnosti v románech, jak to zmiňovali a oceňovali Karl Marx nebo později Peter                    Berger s odkazem na romány Honoré Balzaca, nehledě na Umberta Eca, který odkazuje                    i na romány, které napsali Alexandre Dumas (‚Monte Christo‘) či Eugène Sue (‚Tajnosti                    Pařížské‘) a na mnoho dalších literárních autorů.Spíše připomínám to, jak literatura jako                     celek uchovává kolektivní paměť lidstva (pochopitelně i s odkazem na podobu lidských                    vztahů – jen je třeba brát v úvahu, že se v ní může mísit to, co existovalo, s představami                    o tom, co by existovat mělo). A individuálně nám umožňuje, jak zdůrazňuje Umberto                    Eco [2008:308], žít nejen svůj vlastní život, ale i spoustu jiných skutečných i vymyšlených                    životů. V knihách není úplně všechno, ale je v nich dost na to, aby stálo za to je číst. Blou-                    dit literaturou i jednotlivými knihami.                       Nehledě na intelektuální přínos knih, přínos jejich četby je i morální. Od svých po-                    čátků obsahuje literatura nekonečnou diskusi o antropologických konstantách lidského                    života a lidského soužití, jako jsou třeba odpovědnost, vina a trest, zločin a svědomí, láska                    a nenávist … Seznamuje nás s variantními modely lidského jednání a mezilidských vzta-                    hů, s jejich dramaty (jako je tomu modelově u Dostojevského). Ať již současně s jejich                    hodnocením (s nímž můžeme ale nemusíme souhlasit), nebo tak, že je existence tohoto                    hodnocení ve společnosti autorem předpokládána. A nejde jen o výchovné romány, kterých                    je v literatuře celá řada a ani ony nejsou nevýznamné. Hodnocení může být ponecháno také                    na čtenáři. Nemohu nevzpomenout slova Michaila Bachtina (1895–1975) o polyfonních                    románech Dostojevského, v nichž jsou, podle něho, jejich hrdinové auto nomními osob-                    nostmi v polyfonním záměru spisovatele. A „k pravé existenci člověka můžeme pronik-                    nout pouze prostřednictvím dialogu a za předpokladu, že tato existence se nám na oplátku                    sama svobodně otevře … celý román je konstruován tak, že autor nemluví o hrdinovi, ale                    s hrdinou“ [Bachtin 1971:82; 88].  A tak nás svět románu může přivést k poznání roz-                                                 56                    dílných hodnot a hodnotových dilemat a konfliktů (pro mě vedle Dostojevského třeba                    i François Mauriac či Karel Čapek, jehož prostřednictvím jsem se dostal i k antickým                    dramatům a k Plutarchovi). V neposlední řadě je zde i emocionální a estetický přínos lite-                    ratury, četba přináší nové emoce a potěšení, ale klade i otázky (u mne například Stendhal,                    William Faulkner), přináší poznání skrytých vrstev společnosti a pohybů v nich (pro mě                      55  Je zajímavé, že v tomto výčtu (takové výčty nemohou být nikdy vyčerpávající) chybí třeba Shakespeare, ale mys-                       lím si, že to není opomenutí jeho významu, jako spíše fakt, že jeho tvorba zrcadlí téměř vše, co Kundera přiřazuje                       jednotlivým autorům, které zmiňuje. Dotýká se mnohých fenoménů, které můžeme považovat za antropologické                       konstanty.                    56  Četba jeho románů někdy vzbuzuje otázku, zda jsou šílené jejich postavy, nebo je šílený autor. Vezměte to ale jen                       jako hyperbolické vyjádření určité úcty k tomu, jaké otázky dovedou jeho romány klást – odpovědi na ně si pak                       musíme najít sami, v tom nám autor moc nepomůže.                                                                                                 41","MOJE DOBRODRUŽNÁ CESTA SOCIOLOGIÍ                       například Franz Kafka, Michail Bulgakov či Hermann Broch) i cizích soukromých ves-                  mírů (u mne například Gustave Flaubert, Hermann Hesse, Albert Camuse) a formuje náš                  vkus (pro mě například Marcel Proust).                    Knihy samy nás neudělají ani chytřejší, ani moudřejší, ani lepší. Představují jen rozší-                  řený prostor pro naše přemýšlení a prostředek poznání, jehož účinnost je dána způsobem                  jeho použití.                    Četba – nevěděli jsme, jak číst                   „Některé knihy mějte jen na ochutnání, jiné ke spolknutí, a jen málo jich opravdu přežvýkejte a hleď-                  te je zažít.“                                             Francis Bacon (cit. in Manguel Albert. 2012. Dějiny čtení. Brno: Host, str. 222).                  „Dobrá a závažná knížka se čte pomalu a s rozmyslem, člověk občas četbu i přeruší a přemýšlí o to,                  co právě přečetl, vrací se k některým motivům, popisům a úvahám. Látkou knihy je třeba se prodírat,                  namáhat se, občas se zastavit a odpočívat, dívat se, kam až se dorazilo.“                                                   Kapuściński Ryszard. 2005. Lapidárium. Praha: Mladá fronta, str. 97.                   „Proces rozumění se pohybuje v hermeneutickém kruhu, v jehož rámci se jednotlivosti musí objasňo-                  vat z celku a celek z jednotlivostí.“                                                 Gadamer Hans-Georg: Wahrheit und Methode (Pravda a metoda), 1960.                   Nejenže po nás nebylo vyžadováno, abychom četli, ale také nám nikdo nevysvětlil, jak                  máme číst. Jediný správný návod ‚jak číst‘ asi vlastně neexistuje. Všichni čteme a čtený                  text vnímáme svým osobitým způsobem, silně ovlivněným našimi životními zkušenost-                  mi, naším dosavadním věděním, ale i naší předchozí četbou (knihami, které jsme již pře-                  četli, a způsobem, jakým jsme četbu vstřebali). Jakési zásady zde ovšem přece jen platí.                  Dnes bych řekl, že základním předpokladem je číst rád/a, pozorně a empaticky. Některé                  knihy lze jen prolistovat, v jiných čteme selektivně pasáže, které nás zaujmou, nebo se                  týkají předmětu našeho zájmu, další je důležité číst ‚slovo od slova‘, ba je důležité se k nim                  opakovaně vracet. Neboť „čtení je kumulativní a roste geometrickou řadou; každé nové                  čtení staví na tom, co čtenář četl předtím“ [Manguel 2012:8]. Aby bylo možné pochopit                  některé texty, je často nezbytné při jejich četbě již znát jiné texty. Každou knihu přečteme                  a pochopíme v kontextu jiných knih, nebo přímo v konfrontaci s těmi, které jsme pře-                  četli nebo přečteme. Zejména v počátečních letech studia se vyplácí sáhnout čas od času                  po již přečtených knihách ze základní sociologické literatury. Nejen, že jim lze po čase                  lépe rozumět, ale mohou člověku i pomoci lépe rozumět tomu, co zrovna čte. Užitečnost                  opakovaného čtení názorně demonstruje kniha ‚Objevy pozdního čtenáře. „Druhé čtení“                  českých autorů od Máchy k Havlovi‘, kterou napsal Milan Uhde [2013]. Někdy má význam                  i opakovaná četba jedné knihy, čteme-li ji jako v hermeneutickém kruhu. Bryan Fay ho                     42","TŘETÍ OBDOBÍ SOCIOLOGIE V BRNĚ                         charakterizuje:  „Člověk může pochopit význam části (řekněme věty v románu) pouze skr-                                 57                    ze poznání významu celku (celého románu); význam celku však lze poznat pouze skrze                    poznání významu jeho konstitutivních částí.“ [Fay 2002:175].                         Fay demonstruje princip tohoto hermeneutického kruhu na románu ‚Anna Karenina‘ Lva                    Nikolajeviče Tolstého, který začíná větou: „Všechny šťastné rodiny jsou si podobny, každá ne-                    šťastná rodina je nešťastná po svém“ [Tolstoj 1973:9]. Konstatuje, že „Plný význam této věty se                    ozřejmí až na konci románu, kdy se čtenář seznámil s několika rodinami a ví, co Tolstoj míní pojmem                    štěstí. Hlubší pochopení významu této úvodní věty však zase změní čtenářovo chápání významu celé-                    ho románu, a to povede k další interpretaci významu první věty…“ [Fay 2002:175]. Takže je zřejmé,                    že jde o otázku interpretace.                        Existuje i požadavek kritické četby. Knihy (beletrii, poezii, memoáry, sdělení masmédií,                    sociální sítě …, ale především odborné publikace) nečteme proto, abychom se ztotožnili                    s jejich postavami, jejich obsahem, či s jejich poselstvími. Nemusíte souhlasit s výklado-                    vými schématy a interpretacemi v nich obsaženými.  Mohu k tomu jen parafrázovat citát                                                                 58                    historika Lancelota Voisina de La Popelinière (1541–1608): „Kde bychom byli, kdybychom                    hovořili jen o věcech, jež známe jistě?“ [Lukacs 2009:45] otázkou: „Kde bychom byli, kdy-                    bychom četli jen texty, s jejichž obsahem souhlasíme?“ Což je velké riziko při brouzdání po                    internetu a na sociálních sítích. Jeho výsledkem často bývá nalezení těch, kdo mají souhlas-                    né mínění, a uzavření se v tom, co se dnes označuje jako opinion/filter bubble, uzavřená                    bublina, v níž si její členové vzájemnou komunikací platnost svého mínění ověřují, potvr-                    zují a víru v ně posilují (echo chambers).  Proto také doporučuji číst některé pasáže knih či                                                      59                    knihy ne proto, že vám poskytnou řešení otázek nebo váš názor na ně potvrzují, jako spíš                    proto, že ve vás otázky vyvolají a přimějí vás o nich uvažovat. Ostatně z toho, „že mi, nebo                    všem, to tak připadá, nevyplývá, že tomu tak je. Lze se možná tázat, zda to lze smysluplným                    způsobem zpochybnit“ [Wittgenstein 2010:9]. Mimochodem, není zde jakási příbuznost to-                    hoto požadavku s ‚falzifikací‘ hypotéz, nikoliv snahou o jejich potvrzení, ale snahou o jejich                    vyvrácení? „Pokud nejsou vědecké teorie falzifikovány, zůstávají navždy hypotézami nebo do-                    mněnkami“ [Popper 1995a:77]. Přičemž je třeba poznamenat, že i když naše tvrzení (hypo-                    téza nebo teorie) odolává pokusům o falzifikaci, vypovídá to jen o tom, že je lze považovat                    za spolehlivé (můžeme na základě kritického hodnocení zdůvodnit, proč dáváme některé                    konkurující domněnce přednost před ostatními [Popper 1995a:77]), nikoliv za pravdivé.                        57  Opírajíce se o Hanse-Georga Gadamera (1900–2002).                    58  Porovnejte  například  výklad  postavy  Juliena  Sorela,  ústřední  postavy  Stendhalova  románu  Červený  a  černý                       u Jana Kellera [2015] a René Girarda [1968]! Rozdíly mohou být dány odlišnými ideologiemi, výkladovými sché-                       maty, aspekty, které jsou předmětem výkladu etc.                    59  Václav Bělohradský [2021:27] upozorňuje na možnou „redukci veřejného prostoru na ‚hejtování‘ a  ‚lajkování‘                       na sociálních sítích, kde se každý účastník postupně ocitá v zajetí ‚echoing chambers‘ vlastních předsudků.“                                                                                                 43","MOJE DOBRODRUŽNÁ CESTA SOCIOLOGIÍ                      Četba – neměli jsme, co číst                   „V letech 1971–1989 nevyšla v češtině ani jediná (!) sociologická kniha západní provenience.“                                  Petrusek Miloslav. 2002a. „Poučení ze zcela nekrizového vývoje české sociologie let 1989–2001“                                                                         Sociologický časopis, 38(1–2):7–15.                    Handicap spočívající v tom, že nám nikdo neřekl, co máme číst, byl logicky dán jak tím,                  že chyběli vzdělaní mediátoři a tutoři (o tom bude ještě samostatná zmínka), tak i tím, že                  nebylo co číst. Potřebná literatura nebyla ani v nám přístupných knihovnách, ani na kniž-                  ním trhu. Stav knihoven byl v Brně, a nejen v Brně, neutěšený. Platilo to pro knihovnu                  katedry sociologie (v té době byl knižní fond fakulty decentralizován) i pro univerzitní                  knihovnu. Symptomatické bylo, že když jsem se v roce 1990 po 16 letech od absolutoria                  ocitl na katedře jako její člen, našel jsem její knihovnu o stejném počtu výtisků, jaké měla                  v roce 1974, kdy jsem ji opouštěl po své promoci, až na pár brožur s povolenými autory!                    I to, co se v knihovnách přece jen nacházelo, bylo pro nás obtížně dostupné. Systém                  půjčování knih v univerzitní knihovně jakoby se od konce 19. století nezměnil. Knihovna                  byla tehdy umístěna v domě na rohu Kounicovy ulice a Žerotínova náměstí, postaveném                  v roce 1924, kde se původně za první republiky nacházela jedna ze slavných brněnských                  kaváren, která zaujímala 650 m  a byla určena pro 600 hostů.  Musel jsem jít do univer-                                                                       60                                             2                  zitní knihovny a vyhledávat v zásuvkách katalogů knižního fondu papírové registrační                  kartičky knih (mnohé popsané perem úhledným písmem nyní už vybledlým inkoustem),                  které jsem potřeboval. Již toto hledání bylo velmi obtížné. Existoval sice systém katego-                  rizace knih, ale jejich dohledávání podle témat bylo i tak velmi obtížné a nespolehlivé.                  Nehledě k omezenému sortimentu deponovaných a přístupných knih. Hlavně pak celý                  ten mechanismus žádosti o knihy. Vypsat z kartiček na předtištěné ‚žádanky‘ údaje vy-                  hledané knihy s jejich evidenčními čísly a odevzdat je buď do schránky, nebo u výdejního                  pultu. Bylo přitom možné podat jen omezený počet požadavků. Pak se člověk chodil                  ptát, zda jsou knihy pro něho již připraveny. Trvalo to tři dny, někdy týden . A mohlo                                                                                    61                  se stát, že požadované knihy byly rozpůjčeny (vše se muselo opakovat), nebo se po-                  žadované knihy jako ‚libri prohibiti‘ studujícím nepůjčovaly. S tím jsem se setkal při                  svém studiu několikrát, pamatuji si třeba neúspěšný pokus o výpůjčku čísel časopisu                  ‚Přítomnost‘, redigovaného Ferdinandem Peroutkou.  Na katedře sociologie existoval                                                                 62                  velmi cenný a reprezentativní knižní fond ještě z předválečného období, o němž se                  hovořilo jako o ‚Bláhově knihovně‘. Nejednalo se ovšem o aktuální literaturu, a navíc                  jsem část této knihovny našel, když jsem v roce 1995 přebíral vedení katedry sociologie                     60  Brno je dnes charakterizováno velkým množstvím kaváren, stejně tak tomu bylo i za první republiky, i když hanli-                    vé označení ‚brněnská kavárna‘, se na rozdíl od ‚pražské kavárny‘, netraduje.                  61  Když jsem pobýval poprvé na univerzitě v Amsterdamu, co jsem nenašel v kontaktní knihovně ústavu, dodala                    mi knihovnice ještě ten den z univerzitní knihovny. Pokud se v ní kniha nenacházela, ale byla v jiné knihovně                    v Nizozemí, měl jsem ji na stole druhý den. Čtyři dny jsem čekal jen na knihu z knihovny madridské univerzity.                  62  Kupodivu jsem nakonec u svých starších přátel získal fotokopie alespoň čtyř z článků, které jsem potřeboval.                44","TŘETÍ OBDOBÍ SOCIOLOGIE V BRNĚ                         a inventarizoval její majetek, na chodbě filozofické fakulty v jedné z vestavěných skříní,                    o které mi nikdo nedokázal říct, které katedře vlastně patří. Jestli se tam ty knihy ocitly již                    v dávné minulosti, krátce po komunistickém puči v roce 1948, v padesátých letech, nebo                    až po roce 1969, se nikdy nevyjasnilo. Mohly tam být schovány jako libri prohibiti, ale                    i ukryty, aby se zabránilo jejich zničení.                         Když to vše shrnu, k dispozici jsme měli pro studium sociologie jen pár knih, které se stihly                    vydat v první polovině šedesátých let. Za zmínku snad stojí ‚Dialektika a sociologie‘, sborník prací                    Jürgena Habermase, Theodora W. Adorna a Ludwiga von Friedeburga, vydaný v roce 1967. Nebo                    ‚Sociologická imagince‘ či ‚Mocenská elita‘ Charlese W. Millse – první vydaná v roce 1966 a druhá                    v roce 1968. Popřípadě ‚Organizační člověk‘ Williama H. Whyta, vydaný v roce 1968. Jaksi záhad-                    ně byla v roce 1967 vydána ‚Společnost hojnosti‘ od Johna Kennetha Galbraitha.                         No ten podrobný a zoufale nepočetný (ale pravděpodobně téměř vyčerpávající) výčet                    má jen podtrhnout fakt, že jich moc nebylo, když je lze takto vyjmenovat. Po roce 1969                    se relevantní sociologická literatura prakticky nevydávala. Tyto knihy nebyly navíc v za-                    hraničí nakupovány, a nebyly tedy ani v knihovnách. Do stoupy v papírnách šla celá řada                    knih vytištěných těsně před invazí či těsně po ní a dosud nedodaných do knihkupectví,                    ale i dříve vydaných publikací vyřazených z regálů knihoven i knihkupectví.  Takže když                                                                                      63                    jsem přijel po roce 1989 poprvé do Nizozemí a navštívil jsem v Amsterdamu knihku-                    pectví s odbornou literaturou a viděl tam rozsáhlé regály plné sociologické literatury,                    byl jsem jako v ‚Jiříkově vidění‘ a propadal zoufalství. O tom, že něco takového je možné,                    jsme v době svého studia neměli ponětí, vymykalo se to naší představivosti. A mé před-                    stavivosti se vymykalo i to, co všechno budu muset přečíst a jakou mizivou kapkou to                    z této nabídky může být. Což konstatuji při plném vědomí toho, že samo množství na-                    bídky ještě nepředstavuje její kvalitu, všechny knihy přečíst nemůžeme, a tak si je k četbě                    vybíráme. Ale musí být z čeho vybírat.                             64                       Něco se dalo koupit v antikvariátech, kde asi nebyl ideologický dohled tak důsledný,                    ale to se jednalo hlavně o klasiky z konce 19. století a začátku 20. století. Koupil jsem                        63  Sám jsem Škvoreckého ‚Lvíče‘ [1969] a některé další knihy tehdy získal pokoutně z papírny v Otrokovicích, kde                       byly likvidovány a odkud se vynášely. Ještě v roce 1975 (!) mi ukazoval knihkupec v menším městě na Zlínsku                       balíky knih, které mu ze zásob jeho knihkupectví vyřadila úřední komise a byly připraveny na odvoz do papírny                       v Otrokovicích ke zničení. Do stoupy šly, alespoň podle vyjádření překladatelky Aleny Morávkové [Český rozhlas                       Vltava, Setkání s knihami napříč prostorem a časem, 18. 12. 2021] i korektury pro připravované druhé vydání jed-                       noho z klíčových románů moderní doby, za nějž je oprávněně ‚Mistr a Markétka‘ Michaila Bulgakova považován.                       Podařilo se mi tehdy naštěstí přečíst jeho první české vydání z roku 1969.                    64  Převaha publikací v angličtině nad publikacemi v národním jazyce je vzhledem k požadavku vědy, která přesahu-                       je hranice a vyžaduje jakési esperanto, pochopitelná. Zygmunt Bauman ale oprávněně upozorňoval na ‚neřešitel-                       né‘ dilema. Na to, že práce autorů publikujících v angličtině sice snadněji proniknou do světa, ale v jejich vlastních                       zemích neplní téměř žádnou funkci a národní kulturu obohatí jen nepatrně [Bauman 2006:23].                                                                                                  45","MOJE DOBRODRUŽNÁ CESTA SOCIOLOGIÍ                       zde Spencera, Wormse, Sorokina, dokonce i ‚Pravidla sociologické metody‘ od Émile                  Durkheima [1926], jejichž první vydání vyšlo ve Francii v roce 1895.  Nebo již zmíně-                                                                               65                  né práce I. A. Bláhy, a práce E. Chalupného …, většinu těchto knih jsem po odchodu                  z fakulty věnoval její knihovně. A něco málo se dalo ještě koupit ve slovenštině, neboť                  Slovensko mělo svoji verzi normalizace, kde i komunisté váhali, je-li důležitější očista                  strany od oportunistů, nebo snaha o federalizaci republiky, tudíž prosazení národnost-                  ních ambic. Naštěstí v Polsku byla i v té (pro obě naše země) nešťastné době sociologie                  v lepší kondici. Existovalo pár českých překladů prací Zygmunta Baumana [1966] a Jana                  Szczepańskeho [1968], zejména důležitý byl pro nás jeho, na Slovensku vydaný, přehled                  dějin sociologie [Szczepański 1967]. Také se objevily překlady knih Marie Hirszowiczové                  [1964], či později Jerzyho Wiatra [1979] a dalších.                    V  Polském kulturním středisku na Jindřišské ulici v  Praze se pak daly koupit knihy                  (v polštině) některých světových či polských sociologických klasiků, jezdil jsem tam zcela                  periodicky, při každé návštěvě tam bylo co koupit. Polský režim byl sice otevřenější, ovšem                  i on pouštěl čtenáře spíše k mrtvým než k živým autorům (Mead, Linton, Veblen, Simmel,                  Znaniecki, Ossowski …, ještě tak Merton a Parsons). Ale zaplať pánbů i za to. Vlastně četba                  klasiků nebyla jen ‚z nouze ctnost‘, ale ukázala se být důležitou součástí vzdělání. A četba                  v polštině se stala důvodem mých stále trvajících sympatií k polskému národu a k jeho jazy-                  ku i kultuře (dodnes patří k mým oblíbeným básníkům Konstanty Ildefons Gałczyński, je-                  hož báseň ‚Zaczarowana dorożka‘ umím stále v polštině zpaměti, a Zbigniew Herbert) a dů-                  vodem k poznávání a pochopení jeho nelehké historie na hranicích mezi Evropou a Asií.                  I když i Poláci byli občas (i s Litevci, s nimiž v jedné době tvořili unii) agresory, ale kdo                  jimi v té době nebyl. Vždyť i čeští králové si podmaňovali cizí kraje, včetně těch patřících                  polským panovníkům (říkat polských znamená jistý anachronismus), a třeba husité v nich                  alespoň loupili. Častěji ovšem bylo Polsko obětí agrese sousedů z jihu, severu, západu i vý-                  chodu, až si je nakonec okolní země koncem v osmnáctého století rozdělily (je tedy obtížné                  říci, kdo komu se dnes má omlouvat). Po porážce v roce 1939 bylo pak Polsko, obnovené                  po I. světové válce, rozděleno mezi Hitlerovo Německo a Stalinův Sovětský Svaz, který jeho                  východní oblasti již po skončení II. světové války nevrátil. Lze jen doporučit četbu knihy                  ‚Krvavé země: Evropa mezi Hitlerem a Stalinem‘ od Timothy Snydera [2013], shrnující tra-                  gické osudy území východního Polska, Ukrajiny, Běloruska a Pobaltí. Nebo vzpomínky                  Ryszarda Kapuścińského z jeho dětství [Kapuścińsk 2018].                    Tento deficit knih částečně kryla, i když tehdy jsem to tak nevnímal, Antická knihov-                  na.  Edice, v  níž nakladatelství Svoboda vydávalo překlady autorů starověkého Řecka                      65  Získal jsem tak nejen nějakou sociálně vědní literaturu (také, hlavně za první republiky hojně vydávané, antické                    filozofy), ale též téměř souborné vydání Shakespearových her v překladech starých českých básníků, jako byli                    Sládek, Vrchlický, Klášterský … v brožovaných výtiscích z let před I. světovou válkou. Ve vší úctě k Saudkovu či                    Hilského překladu Macbetha jsem rád, že mám i básnický překlad této tragédie od Josefa Václava Sládka. Tak jako                    jsem též rád, že mám vedle Bible jeruzalémské i Bibli kralickou.                46","TŘETÍ OBDOBÍ SOCIOLOGIE V BRNĚ                         a Říma, ať již se jednalo o antické filozofy, historiky, dramatiky či básníky. Sociologie                    to bohužel nebyla, ale z hlediska kulturní kultivace to byl neocenitelný čin. Paradoxně                    mě k nim nasměroval Karel Čapek, když se mi dostal do rukou útlý výběr z jeho nesčet-                    ných novinových statí [Čapek 1970] a v něm jeho „Kapitola o hodnotách“ (Přítomnost                    4. 7. 1934). Začal jsem tedy Čapkem zmiňovanou ‚Antigonou‘ (Sofokles, 4. století p. n. l.),                    pak se dostal i k dalším. Nejprve k dramatikům a básníkům, pak k historikům, a nakonec                    i k filozofům. Od té doby také váhám, byl-li význam Karla Čapka v české kultuře dán více                    jeho romány a povídkami, nebo spíše jeho bohatou časopiseckou publicistickou činností,                    se kterou jsem se ovšem seznámil až později.                         Cosi, i když také ne mnoho, bylo v knihovnách, ba i na knižním trhu k dispozici z metodo-                    logie. Vedle ‚Základů sociologického výzkumu‘ od Václava Lamsera [1966] i jeho ‚Základy statis-                    tiky pro sociology‘ [Lamser a Růžička 1967], ‚Výzkum veřejného mínění‘ od Elisabeth Noelleové                    [1968] – ten s námi kvalifikovaně procházela Hana Nechutová-Librová, či v Bratislavě vydaný                    ‚Človek v spoločnosti: základy sociálnej psychológie‘ [Krech et al 1968], ‚Sociometrie: teorie, metoda,                    techniky‘ od Miloslava Petruska, vydaná ještě v roce 1969. ‚Metodologie sociologických výzkumů‘                    od Stefana Nowaka [1975] se mi do rukou dostala až po absolutoriu. Podařilo se mi ale na posled-                    ní chvíli koupit i Pavlem Machoninem redigovanou ‚Československou společnost‘, vydanou v roce                    1969 v Bratislavě. Dnes ji bereme s jistou rezervou a uniká nám, jak důležitý to byl tehdy počin                    a obrat; dodnes je jakýmsi milníkem vývoje stratifikačních studií v české sociologii (o tom na-                    příklad Alan et al [1990] nebo Arnason [2007]). S literaturou oborových sociologií to bylo horší.                    Nejvíce vzpomínám na již zmíněnou ‚Sociologii města‘ [1967] a ‚Sociologii bydlení‘ [1971] od Jiřího                    Musila, nebo na ‚Masovou kulturu‘ od Antoniny Kłoskowské [1967]. Něco z pera českých nebo                    slovenských sociologů bylo vydáno k sociologii průmyslu, respektive podniku.                        To je tak summa summarum toho, co jsme měli při studiu k dispozici. Osobně jsem se                    dostal k dalším knihám jen díky Ivu Možnému. Pokud se člověku ovšem v té době poda-                    řilo dostat nějakou významnou knihu do rukou (což bylo samozřejmě vzácné), ale musel                    ji majiteli či knihovně vrátit, pořídit si její kopii bylo obtížné  a jediným řešením byly                                                                          66                    výpisky (možná to nebylo tak marné). To byla ovšem jen technická překážka. Horší bylo,                    že sehnat potřebné jednotlivé knihy byla jen poloviční výhra, chybělo zasvěcování do                      66  Internet neexistoval, o osobních počítačích a skenerech ani nemluvě. Což zní to pro mladší generaci asi neuvěři-                       telně a snad i nepředstavitelně. A neměli jsme ani xerox. Do Československa se sice stroje Xerox začaly dovážet                       v polovině 60. let, ale jejich vlastnictví bylo vázáno na souhlas ministerstva vnitra a byly téměř výhradně na stra-                       nických a státních úřadech. I tam se ale bedlivě kontroloval přístup k nim. Sám jsem se s registrací všech užití,                       tehdy již za rozšířenějšího výskytu xeroxu, setkal ještě v roce 1988 na Ústavu pro ekonomiku a řízení nevýrobní                       sféry na brněnské univerzitě, i když zde šlo již jen o zcela formální záležitost. V době mého studia jsme o existenci                       xeroxu ani neslyšeli, natož abychom k němu měli přístup. Knihu ‚The Measurement of Meaning‘ [Osgood, Suci and                       Tannenbaum 1957], jež se mi náhodou dostala do rukou a kterou jsem potřeboval k aplikaci techniky sémantické-                       ho diferenciálu pro svou diplomovou práci, jsem si musel pracně stránku po stránce ofotografovat fotoaparátem                       na kinofilm a v improvizované temné komoře pořizovat kopie všech stran, jednu po druhé.                                                                                                 47","MOJE DOBRODRUŽNÁ CESTA SOCIOLOGIÍ                       sociologie, jako předpoklad využití jejich četby. Na knižním trhu prakticky neexistoval                  žádný úvod do sociologie. To byl problém, protože tento typ publikací plní v seznamování                  se s danou vědou důležitou úlohu tím, že poskytne základní orientaci v ní, včetně toho, co                  si vůbec lze pod pojmem sociologie představit a o co by měla sociologie usilovat.                      Takových úvodů do sociologie bylo málo. Existovaly pro mě osudové ‚Základní sociologické                  pojmy‘ Jana Szczepańskeho, mohli bychom k nim přiřadit Baumanovu ‚Sociologii‘ [1966] a je třeba                  pamatovat i na ‚Malý sociologický slovník‘, který vyšel v roce 1970 [Fischer, Petrusek, Strmiska                  (eds.) 1970], ale to vše bylo zoufale málo a chyběla jejich pluralita. Úvody mohou být komplemen-                  tární nebo kontradiktorické. Mohou být blízké klasické, kultivované a komentované encyklopedii,                  a tak mít význam pro seznámení se se základními sociologickými tématy a kategoriemi, jak tomu                  je v případě ‚Sociologie‘ Anthony Giddense [2013]. Mohou čtenáři vyložit, co znamená myslet                  socio logicky, jako je tomu u stejnojmenného úvodu Zygmunta Baumana [1996], jehož osou, ko-                  lem níž se otáčejí různé sociologické kategorie-konstrukty a teorie, je svoboda. Mohou vysvětlit,                  co si lze představit pod sociologickou imaginací a v jakém poměru je sociologie ke každodennímu                  světu, jak je tomu ve stejnojmenné knize Charlese. W. Millse [2002]. Mohou se zabývat noetikou                  a etikou a objasňovat čtenářům, jak sociologie myslí a poznává a zároveň jak se přitom vztahuje                  ke společnosti. Tak je tomu v ‚Pozvání do sociologie‘ Petera Bergera [2003] etc.                     Nebyli jsme seznamováni s jazykem sociologie a sociologickým myšlením                  „Pojmy nejsou vrozeny povaze věcí, ale spočívají v kulturách, skládají je a jsou kulturami vštěpovány.“                                                                     Gellner Ernest. 2001. Pluh, meč a kniha.                                                          Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, str. 49.                   „Význam nějakého slova se musí vždy vyvozovat ne z pasivního uvažování o tomto slově, nýbrž                  z analýzy jeho funkce ve vztahu k dané kultuře.“                                         Gellner Ernest. 2005. Jazyk a samota: Wittgenstein, Malinowski a habsburské dilema.                                                          Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, str. 198.                  „Válčíme s jazykem. Mezi námi a jazykem je válka.“                                              Wittgenstein Ludwig. 1993a. Rozličné poznámky. Praha: Mladá fronta, str. 24.                    Máme-li číst sociologickou literaturu, musíme samozřejmě znát jazyk sociologie. Ten                  si lze osvojit i při četbě, máme-li k tomu ty správné knihy. A zde byl při našem studiu                  základní problém. S jazykem sociologie nás nikdo neseznamoval, natož aby nám řekl                  o tom, že jazyky jednotlivých paradigmat  se mohou lišit, či o možném napětí mezi nimi.                                                     67                  „Sociologie je rozporuplná věda. Pozitivně řečeno, disponuje bohatstvím rozličných, zhusta                  vzájemně nesnadno spojitelných teoretických jazyků a základních teorií“ [Beck 2007:70].                     67  Mne s konceptem paradigmat Thomase Samuela Kuhna seznámil Ivo Možný, k jeho knize Struktura vědeckých                    revolucí jsem se dostal až později (konkrétně v roce 1982, rok po jejím slovenském vydání).                48","TŘETÍ OBDOBÍ SOCIOLOGIE V BRNĚ                         Nedokonalá znalost jazyka sociologie byla problémem, protože v jazyce sociologie a za                    pomoci jejích pojmů bychom měli definovat naše  problémy a  výzkumné otázky, naše                    pozorování i jeho interpretace. Skutečnost totiž chápeme v určitém pojmovém systému,                    nebo jak – poněkud radikálně – konstatoval Winch [2004:28]: „Naše pojmy nám vyjasňují                    formu zkušenosti, kterou jsme se světem udělali. Mluvíme-li o světě, mluvíme vlastně o tom,                    co myslíme výrazem „svět“. Neexistuje žádný způsob, jak postoupit mimo koncepty, jejichž                    prostřednictvím o světě uvažujeme“. Vždyť třeba i na první pohled jednoduchá odpověď                    na otázku, kolik je ve společnosti chudých, závisí na tom, které jedince – podle jakých                    kritérií – za chudé považujeme, tedy na definici pojmu chudoba, stejně jako způsob, jak                    k nim přistupovat, závisí na definici solidarity s nimi. Ze dne na den můžete nabýt nebo                    naopak ztratit sociální podporu, aniž se změní vaše reálná situace, jen pouhou změny                    definice vašeho oprávnění na ni (například změnou kritérií určujících, co je chudoba).                       Pomocí pojmů/konceptů se snažíme vyjádřit podstatu věcí, redukovat jejich kom-                    plexnost a určit ‚co je‘ a ‚jaké to je‘ v podstatných, tedy nenáhodných rysech. Nietzsche                    [2010:12] to popsal tak, že „každé slovo se stává pojmem v tom okamžiku, kdy už právě                    nemá sloužit jedinečnému, naprosto individualizovanému prožitku, nýbrž když se musí                    hodit zároveň na nespočetné, více nebo méně podobné, tj. přísně vzato nikdy stejné, tedy                    nestejné případy. Každý pojem vzniká tím, že bereme ne-stejné za stejné“. Pomocí pojmů                    se snažíme vyjádřit podstatu věcí, redukovat jejich komplexnost a určit ‚co je to‘ a ‚jaké                    to je‘ v podstatných, nenáhodných rysech. Sociální realita není diskrétní, diskrétní ji činí                    naše pojmy, kterými ji popisujeme. Představují specifický způsob rozčleňovaní reality                    stanovením svého obsahu a hranic. Tuším, že to byl Zygmunt Bauman, který je proto                    metaforicky přirovnal k Prokrustovu loži. Neboť komplikací je, že „pojmy se nikdy se                    skutečnostmi přesně nepřekrývají: pojmy jsou vymezeny zřetelně, meze skutečnosti bývají                    neurčitější“ [Aron 2001:49]. V různých diskursech může být pro jeden jev použito více                    pojmů a vice versa, například to, co je pro jedny individualizace, je jinými nazýváno auto-                    nomií (Bauman a Lyon 2013:110].                       Takže jak pohlížet sociologicky na společnost bez znalosti nejen sociologických poj-                    mů, ale i bez znalosti jejich propojení ve struktuře jazyka sociologie (jak jinak zjedno-                    dušeně charakterizovat povahu teorií)? Jazyka, který je v každé vědě „systémem pojmů,                    který představuje kategorie, rozdělující naši zkušenost do oddělených položek, mezi nimiž                    lze pozorovat vztahy … sociální vědy nemají co do činění ani tak s realitou, jako se zkuše-                    ností s ní, cílevědomě organizovanou pomocí konceptů představujících kategorie, rozdělující                    naši zkušenost do oddělených položek, mezi nimiž lze pozorovat vztahy“ [Sayer 1992:52]?                    Předměty ‚Úvod do sociologie‘ a ‚Obecná sociologie‘ byly přednášeny v obsahu i rozsahu                    univerzálních brožur určených k seznámení se s marxismem ve stranickém školení (něco                    jako katechismus), a i tato verze základů zabrala jen dva semestry. Nikdo nás také ne-                    seznámil se vztahem jazyka sociologie k jazyku každodennosti, i když sociologie pra-                    cuje s aktéry používajícími přirozený jazyk (‚everyday conceptions of social reality‘ [Schutz                    1962]) a skutečnost, kterou zkoumá, je již zvýznamněna jejich jazykovými akty. Čas od                                                                                                  49","MOJE DOBRODRUŽNÁ CESTA SOCIOLOGIÍ                       času se v sociologii objevují pokusy zbavit teorii sociálních věd přítěže přirozeného jazy-                  ka,  stejně jako pokusy pracovat pouze s přirozeným jazykem. Ani jedno ani druhé není                    68                  patrně dobrou cestou. A tehdy nešlo jen o jazyk, ale i o způsob myšlení s tímto jazykem                  spojeným.                     Nebyli jsme seznamováni se základy filozofie.                  Na první pohled se bez toho obejdeme nejen v teoretické, ale i v empirické sociologii.                  Ale jen zdánlivě. Když jsem náhodně v době svého studia narazil na tvrzení, že: „The                  researcher is bound within a net of ontological and epistemological premises” (raději ne-                  překládám, v angličtině to zní sugestivněji) [Bateson 1972], nevěděl jsem si s ním moc                  rady. Teprve později jsem začal chápat význam rozhodnutí, jakou povahu má zkoumaná                  realita (ontologie) a jak ji poznávat (epistemologie).                      Ontologický spor je sporem o povahu světa. V nejobecnější podobě jde o to, proč svět existu-                  je – proč je něco spíše než nic? Méně obecně pak jak, v jaké formě svět existuje? Existují věci v něm                  nezávisle na našem vnímání, nebo ne? Jde o spor známý v sociálních vědách především jako spor                  objektivistů a sociálních konstruktivistů. Epistemologický spor je sporem o způsob poznávání svě-                  ta. Jak můžeme vůbec něco vědět? Jaká je povaha a jaké jsou meze našeho poznání? Jaké otázky si                  lze klást? Odkud a jak získáváme vědění, co jsou fakta? Mohou nás k vědění dovést jen naše smysly                  (empiricismus), nebo jen pouhé přemýšlení (racionalismus)? Existují pravidla, podle nichž můžeme                  dělat závazné závěry a zobecnit je? Co je pravdivé poznání? Jde zejména o spor realistů (pozitivistů)                  usilujících o explanaci čili vysvětlení světa a interpretativistů, usilujících o jeho interpretace.                     A důsledky pro empirickou sociologii? Každá metodologie sběru a analýza dat (ale již                  volba dat, a nakonec i interpretace zjištění) je spojena s určitou představou o povaze reali-                  ty (ontologický předpoklad) a z ní plynoucí představou o tom, jak ji poznávat (epistemo-                  logický předpoklad). To neznamená, že nelze souběžně použít různých metod, takzvaná                  triangulace [Denzin 1989] se naopak spíše doporučuje, protože různé metody dovolují                  zodpovědět různé a rozdílné otázky, provádět různé a rozdílné řezy realitou. Musíme si                  ovšem být jisti, že způsob, jakým kombinujeme ontologická východiska; epistemologická                  východiska; teorii; metodologii a výzkumné strategie; data; způsob interpretace a genera-                  lizace výsledků je koherentní, systémový, logický, konzistentní, nerozporný, a tak legitim-                  ní! S nerespektováním tohoto požadavku jsem se ke svému překvapení setkal i mnohem                  později při posuzování některých disertací z ekonomicky laděných pracovišť.                       68  Ve 30. letech minulého století navrhovali neopozitivisté vyloučit z vědy pojmy, které nelze operacionalizovat,                    přiřadit k nim pozorovatelné indikátory. Blalock v 60. letech minulého století požadoval matematické modelování                    sociálních jevů, jež by nahradilo verbální teorie.                50","TŘETÍ OBDOBÍ SOCIOLOGIE V BRNĚ                        Chyběli mediátoři a tutoři                     „Mayerova výuka mě přesvědčila, že Weberova koncepce sociologické metody má pro mě ten největší                    smysl – a tento názor jsem od té doby neměl důvod změnit.“                                        Berger Peter. 2012. Dobrodružství náhodného sociologa. Jak vysvětlit svět, a přitom nenudit.                                                            Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, str. 22.                     „Schutz během tohoto kurzu téměř náhodně utrousil jednu větu, která uvízla v Luckmannově a mojí                    mysli … ‚Jestliže má být sociologie hodna svého jména, bude se muset zabývat vším, co proniká do                    vědění ve všedním životě‘ … stala se jakoby základním rozkazem k pochodu k naší reformulaci so-                    ciologie vědění v šedesátých letech.“                                        Berger Peter. 2012. Dobrodružství náhodného sociologa. Jak vysvětlit svět, a přitom nenudit.                                                            Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, str. 20.                        Tím se dostávám i k dalšímu handicapu, souvisejícímu nejen s četbou. Když už jsme                    se k nějaké sociologické literatuře dostali, nebyl nikdo zkušenější a vzdělanější, s kým by-                    chom mohli svoji četbu diskutovat, popřípadě by nám ji mohl vyložit. Ivo Možný nepřed-                    nášel a Jaroslav Střítecký se objevil se svými předměty až v závěru mého studia (a osa-                    mocen na to nemohl stačit). Již od počátku normalizace probíhala v Československu                    personální čistka ve všech oblastech života společnosti a ve všech jejích institucích. Byla                    centrálně řízená, dokonce existovala „Směrnice ÚV (neboli Ústředního výboru) KSČ k za-                    ložení a vedení jednotné centrální evidence představitelů, exponentů a nositelů pravicového                    oportunismu, organizátorů protistranických, protisocialistických a protisovětských kampa-                    ní a akcí v kádrové evidenci ÚV KSČ.“ Nešlo jen o odstranění všech (aby se na někoho                    nezapomnělo), kdo se v roce 1968 politicky a společensky angažovali, ze společenského                    a veřejného života, ale i o to, aby jim bylo zabráněno podílet se na něm i v budoucnosti.                    Do tohoto seznamu byla zahrnuta i řada členů akademické obce a velká personální čistka                    postihla i brněnskou univerzitu a její fakulty.                       Samozřejmě i  katedru sociologie na filozofické fakultě brněnské univerzity, počí-                    naje jejím vedoucím, Josefem Solařem. Charakteristické je zdůvodnění jeho vyhození                    z univerzit v dopise ze dne 27. května 1971, adresovaném mu rektorem, jehož kopii po                    roce 1989 zveřejnil Možný [2004]: „Byl jste aktivním a angažovaným nositelem myšlenek                    a programů pravicového oportunismu. Vaše činnost je hodnocena jako nanejvýš škodlivá                    zájmům dělnické třídy, Komunistické straně Československa a společenství socialistických                    států…“ Jistě velmi zajímavá argumentace na instituci, za jakou je univerzita tradičně                    již od středověku považována, se společenskými funkcemi, které jsou jí stále tradičně                    připisovány. „Tímto jednáním narušil jste socialistický společenský řád, ztratil jste důvěru                    a způsobilost k zastávání funkce vysokoškolského učitele“. A následovalo: „Poněvadž pro                    Vás nemáme žádné jiné vhodné místo odpovídající Vaší kvalifikaci, nabízíme Vám místo                    pracovníka v údržbě…“!!! Tak byly akademická obec a pedagogický sbor fakulty oslabeny                    a jen někteří z nás měli štěstí na kontakt s významnými osobnostmi tehdejší sociologie,                    jako byli Možný či Střítecký, jimž budu ještě věnovat větší pozornost.                                                                                                    51","MOJE DOBRODRUŽNÁ CESTA SOCIOLOGIÍ                      Laboratoř sociologického výzkumu                    „Jakýmsi záchranným člunem potápějící se sociologie na univerzitě v Brně se ukázala být Laboratoř                  sociologického výzkumu.“                                 Možný Ivo. 2004. „Brněnská anomálie? Brněnská sociologie 1963 až 1989 – subjektivní historie.“                                                                        Sociologický časopis, 40(5): 609–622.                  „Úkolem sociologického výzkumu obecně je jít pod povrch neproblematického chápání běžného                  života.“                                                           Giddens Anthony. 2013. Sociologie. Praha: Argo, str. 52.                     Zatímco řada učitelů byla nucena z fakulty odejít, někteří to na ní přece jen přežili.                  Ovšem za cenu toho, že byli ‚mumifikováni‘, uklizeni a uschováni do ústraní. Nesměli                  přednášet a jejich jména nebyla (snad pro jejich ochranu nebo ochranu těch, kdo je na                  fakultě strpěli) uvedena ani na dveřích místností, v nichž sídlili. Ivo Možný popsal toto                  období ze svého hlediska v nekrologu věnovanému úmrtí svého tehdejšího kolegy Pavla                  Pácla následovně: „Sedmdesátá léta, kdy byl tlak největší (i ve společnosti děs, trvá-li dlou-                  ho, postupně vyvane), jsme žili na fakultě jako kdysi Spinoza v Amsterodamu. Jak známo,                  tamní židovská obec mu poskytla azyl a uzavřela s ním dohodu, že mu bude platit ročně tu-                  ším že 6 000 guldenů za podmínky, že nebude nic publikovat. I my jsme zůstávali na fakultě                  zaměstnaní za podmínky, že nebudeme nic dělat. Zejména šlo o to, abychom proboha nikde                  nic nepublikovali, protože to by mohlo soudruhy na krajském výboru komunistické strany                  přivést k objevu, že ještě pořád vyhození nejsme“ [Možný 2013]. Na katedře sociologie                  posloužila pro takové osoby jako úkryt již zmíněná ‚Laboratoř empirického výzkumu‘.                  Tam našli své útočiště a dlouhá leta normalizace přežívali jako výzkumní pracovníci jak                  Ivo Možný, který se již tehdy zaměřoval zejména na sociologii rodiny (na její fungování,                  ale i na vše, co se týče jejího vztahu k jiným formám sociálního života, například k trhu                  práce atd.) tak filozof Lubomír Nový (1930–1996), znalec díla T. G. Masaryka a v letech                  1963–1969 vedoucí katedry filozofie, později ji vedl ještě v letech 1990–1996). K nim tam                  pak přibyl i Pavel Pácl, který se zaměřoval na téma životního způsobu a volného času.                                                                                             69                  Po roce 1989 jsem s ním spolupracoval na katedře sociologie, než odešel jako docent na                  Ostravskou univerzitu, bohužel od roku 2013 již nežije.                    S nimi jsem se v době svého studia nejvíce stýkal. Zejména s Ivem Možným, a to jak                  na fakultě, tak někdy i v blízké Akademické kavárně, která byla pro Možného i Nového                  jejich druhým pracovištěm. Jako studující jsme se ovšem vzájemně setkávali a debatovali                  především v hospodě U Čápa. Asi to bylo záměrné pojmenování. Na Obilním trhu, kde                     69  Volný čas byl tehdy v evropské sociologii populární v souvislosti se snižujícím se počtem pracovních hodin,                    objevovaly se i úvahy o konci placené práce (kterým jsem věnoval pozornost na přelomu tisíciletí v malé stati                    ‚Od práce emancipující k práci mizející‘ [Mareš 2004b]). Ozvuky zájmu o volný čas k nám dolehly skrze práce                    francouzských autorů, jako byli Jean Fourastié [1969], či Joffre Dumazedier [1966a; 1966b].                 52","TŘETÍ OBDOBÍ SOCIOLOGIE V BRNĚ                         se hospoda nacházela, existovala i velká brněnská porodnice. Byl to pro tu dobu cha-                    rakteristicky špinavý lokál tzv. čtvrté cenové skupiny (celo)státního podniku Restaurací                    a jídelen, příhodně nazývaného zkratkou RAJ, který nám dal po roce 1989 také jednoho                    premiéra. Pro nás byla ale hospoda ‚U Čápa‘ ikonickým a legendárním místem. Mísily se                    zde různé sociální vrstvy, podobně jako v panelových domech se sociálními byty na síd-                    lištích, které tehdy rostly po celé republice jako houby v lese, aby vyřešily bytovou krizi.                    V tomto lokálu se mísila zejména inteligence s dělnickou třídou. Hojně ho navštěvovali                    studující z filozofické fakulty, svůj stálý stůl tam měl i malíř, grafik a ilustrátor Petr Skácel                    (1924–1993). Občas se u něho na skok zastavil i jeho bratr Jan Skácel (1922–1989). Spolu                    s námi tam u stolů s umakartovým povrchem bez ubrusů posedávali již od rána a dále po                    celé dopoledne ve špinavých montérkách manuální pracovníci, někteří zde i poobědvali                    a po obědě v sezení pokračovali. Číšník, který pobíhal s pěti či šesti půllitry piva v každé                    ruce a mezi ně (i nás) je plynule distribuoval, byl stále v jednom kole.                         Jako by to potvrzovalo vtip, který v té době koloval. „Proč budujeme socialismus? Protože je                    to lehčí než pracovat.“ Což neplatilo jen o manuální, ale i o duševní práci, vlastně i my jsme tam                    nejednou seděli, i když jsme měli v téže době sedět na některém nezajímavém semináři. Jednou                    i na zajímavém semináři; takže když nás tam jeho mladý a poněkud nečitelný vedoucí vystopoval,                    musel ho vést v ruchu tohoto lokálu. Patřilo to ke koloritu doby, ale máme-li věřit Františku Kou-                    kolíkovi [2021:36], také „soudobá ekonomická transformace vytvořila vysoký podíl ‚bullshit jobs‘,                    pozic, v nichž se práce předstírá … a vypadá jako karikatura protestantské pracovní etiky“… více                    než polovinu pracovního času „věnují zaměstnanci organizování a návštěvám motivačních semi-                    nářů, další administrativní práci, velkému počtu informačně prázdných mailů … vylepšování svého                    profilu na Facebooku …“.                        Uklizení Iva Možného, Lubomíra Nového a Pavla Pácla do ústraní jim osobně ne-                    pochybně ublížilo (podle mých vzpomínek to nejtíže nesl Lubomír Nový – alespoň to                    na něm bylo nejvíce znát), brněnské sociologii to ale i prospělo. Existence ‚Laborato-                    ře empirického výzkumu‘ v letech 1969–1989 se pro přežití (nejen empirické) sociologie                    v Brně ukázala být klíčovou. I v době normalizace se v ní realizovala řada výzkumů, které                    sice nemohly být příliš teoreticky ani metodologicky fundované a veřejnosti známé. Byly                    pub likovány jen ve sbornících fakulty a v odevzdávaných výzkumných zprávách ‚státní-                    ho výzkumu‘, o nichž Ivo Možný s nadsázkou tvrdil, že jsou používány jen k podložení                    kymácejících se skříní na příslušných orgánech, které úkoly ‚státního výzkumu‘ zadávaly.                    Přesto obohatily českou sociologii a poznatky o tehdejší společnosti (Možný [1971; 1972;                    1974, 1983]; viz o tom Mareš a Bánovcová [2002]). Díky laboratoři se též v Brně udrže-                    la kontinuita analytických dovedností při práci s ‚hromadnými daty‘. Nám studujícím,                    kdož jsme byli periodicky využíváni ve výzkumech realizovaných Laboratoří empirického                                                                                                      53","MOJE DOBRODRUŽNÁ CESTA SOCIOLOGIÍ                       výzkumu jako tazatelé,  byl takto zprostředkován nejen kontakt s určitou etapou výzku-                                     70                  mu, ale též kontakt s realitou tehdejší společnosti.                     Počítám k tomu i to, jak jsme já, budoucí profesor Tomáš Sirovátka a budoucí ředitel muzea                  Jana Amose Komenského Pavel Popelka (tedy po roce 1989) po skončení naší tazatelské mise v ci-                  helně v pohraniční obci Hevlíně snad v roce 1969 nebo v roce 1970 šli za tmy v noci z ubytovny                  po železniční trati vstříc poslednímu vlaku do Brna. Tedy motorovému vagonu, který již vyjel                  z nádraží, abychom si ho stopli. Skutečně na znamení osob, běžících mu po kolejích v ústrety,                  zastavil a nabral nás (nevím, proč jsme si tehdy mysleli, že se tak stane). A kontakt s realitou                  tehdejší společnosti? Při pohledu z okna jedoucího vlaku jsem pochopil, proč nás jeho posádka                  naložila mlčky, bez jediné výtky na naši adresu. Běželi jsme totiž více než kilometr po trati, pod                  jejímž náspem byly souběžně nataženy dráty hraničního plotu doprovázené osvětleným zoraným                  pásem a při jízdě vlakem se nám před očima za oknem vagonu míhaly strážní věže, na nichž stáli                  mladí osmnáctiletí kluci v uniformách pohraniční stráže se samopaly s ostrou municí v rukou.                  Dodnes mě při vzpomínce na ten běh mezi socialistickým Československem a kapitalistickým,                  byť neutrálním Rakouskem mrazí.                     Ivo Možný ke spolupráci mezi laboratoří sociologických výzkumů a  studujícími                  oprávněně konstatoval: „Přinášelo jim (studujícím) to často překvapivý vhled do života                  normalizovaného Česka a snižovala se i hráze opatrnosti mezi učiteli a studenty v éře vše-                  obecné krize důvěry“ [Možný 2004]. Podíleli jsme se, většinou jako tazatelé, na dotazní-                  kových výzkumech fluktuace pracovníků průmyslových podniků (cihelna Hevlín, Pře-                  rovské strojírny …). Jediný problém, jenž si tehdejší režim připouštěl a o který se zajímal,                  byl totiž nedostatek pracovníků v přezaměstnané společnosti, komplikující podnikům                  plnění centrem striktně stanovených plánů výroby.  Ale podíleli jsme se i na průzkumu                                                              71                  mezi členstvem zahrádkářských osad, na jejichž pozemcích mělo vyrůst v Brně v sedm-                  desátých a osmdesátých letech dnešní panelové sídliště Kohoutovice. Šlo o zadanou za-                  kázku ze strany státní správy, jejíž smysl mi nebyl nikdy jasný. Jednalo se také o čistě ko-                  merční výzkum konzumace v restauracích v Uherském Brodě, jehož smysl mi v netržní                  ekonomice též nedával smysl – nebo šlo snad v plánované společnosti o data k plánování                  konzumace alkoholu na malém městě? Našim úkolem v něm totiž bylo sedět ve dvojicích                    70  Omezovalo to míru zobecnění výzkumem získaných poznatků, čehož si ovšem autoři výzkumů byli vědomi,                    mnohdy šlo de facto o vyčerpávající šetření v omezeném prostoru.                  71  Zajímavé je, že fluktuace byla trnem v oku již režimu válečného komunismu v Rusku dvacátých let a Lev Davidovič                    Trockij považoval „za právo diktatury (proletariátu) poslat každého dělníka na místo, kde je to podle státního plánu                    nejvíce třeba“ a zamezit tomu, aby „dělníci chaoticky přecházeli z jedné továrny do druhé“ [Figes 2000:582]. Stejně                    tak je zajímavé, že podobně uvažovali i podnikatelé rané modernity, jako třeba jmenovitě Henry Ford či u nás Tomáš                    Baťa, jejichž cílem bylo, „spojení kapitálu a pracovní síly ve svazku, jenž by žádná lidská moc nerozdělila“ [Bauman                    2002:231], i když si ho nesnažili vynutit násilím, ale poskytovanými benefity. Mimochodem, institut umisťování                    absolventů vysokých a středních škol, jimž tak bylo určeno, kde budou přinejmenším příštích pět let pracovat,                    přežíval v Československu až do šedesátých let. Osobně jsem mu unikl jen o pár let.                54","TŘETÍ OBDOBÍ SOCIOLOGIE V BRNĚ                         v hospodách, restauracích a v jediné vinárně tohoto města po celou jejich otevírací dobu                    a vždy pravidelně po půlhodinách zpovídat jejich hosty dojíždějící z okolí. Dotazovat se                    jich odkud přijeli, za jakým účelem, co konzumují… Jak to s námi na pohostinném po-                    mezí Slovácka a Valašska muselo zcela zákonitě každý den na konci naší pracovní doby                    dopadnout, nemusím rozvádět do podrobností. I ti, kdo z tohoto regionu nepocházejí, si                    to jistě dovedou živě představit.                        V souvislosti s tímto výzkumem vzpomínám na kontakt (spíše komický než děsivý) s poli-                    tickou policií komunistického režimu, která měla klíčový význam nejen pro uchopení moci ko-                    munisty po roce 1945, ale i pro udržování režimu jimi vytvořeném, po celých čtyřicet let jeho                    existence. Seděli jsme s Tomášem Sirovátkou jako tazatelé v jedné ‚lidové hospodě‘ v Uherském                    Brodě a po několika našich dotazech nás jeden z hostů, který do té doby již asi hodinu osamocen                    u stolu pomalu usrkával jednu limonádu, vyzval, abychom s ním šli na chodbu. Byla to scéna jako                    z úvodní kapitoly ‚Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války‘. Jen na chodbě neodhrnul klopu                    saka, aby nám ukázal úřední odznak s černým orlíčkem c. k. rakouské policie, ale vytáhl z kapsy                    legitimaci Státní bezpečnosti Československé (tehdy již) socialistické republiky a ptal se, co tam                    vlastně děláme. Možná nadřízení zapomněli, nebo nepovažovali za nutné ho o nás informovat.                    Podle mě totiž pravděpodobně patřil spíše ke komparsu politické policie než k jejím výkonným                    složkám. Ukázalo se pak, že každý den obešel postupně všechny hospody a v každé z nich nějakou                    dobu poseděl nad limonádou (ve službě alkohol nepil!), aby se po čase přesunul do další. Činil tak                    po celý týden našeho výzkumu a pravděpodobně i další dny, měsíce nebo i léta, a možná po celou                    dobu normalizace. Musel být v tom městě hodně ‚nápadný‘, ale třeba se střídali, nebo jeho úkolem                    nebylo ani zatýkat neopatrně mluvící hosty (jako c. k. policejní agent Bretschneider v Haškově                    ‚Osudech dobrého vojáka Švejka za světové války‘), ani sbírat informace o loajalitě a náladách oby-                    vatelstva (jako četnický strážmistr Flanderka v Putimi z téhož románu). Možná měl naopak svou                    přítomností viditelně a veřejně demonstrovat obyvatelům města bdělost této organizace (Jsme                    s vámi! A víme o vás vše!) a výhružně je tak nabádat (Proto buďte s námi!). Státní bezpečnost jistě                    nebyla společenstvím dobrosrdečných a poněkud přitroublých strejců, jak by nám ji dnes leckteří                    chtěli představit. Přiklonil bych se spíše k tomu, jak ji charakterizoval Jiří Suk [2020]. V průběhu                    své existence neměnila své úkoly, ale jen své metody. Za normalizace již nepoužívala brutalitu,                    kterou proslula v padesátých letech, ale uplatňovala taktiku jemnější a navenek méně viditelné, ale                    obyvatelstvem vnímané šikany. A to již ne v masovém měřítku jako dříve, ale cílenou. Neměla ani                    tak masově potlačovat, jako masově odstrašovat.                                                                                                              55","MOJE DOBRODRUŽNÁ CESTA SOCIOLOGIÍ                      Moji soukromí učitelé                    „Společenský výzkum jakéhokoli druhu je řízen myšlenkou a fakty je jen usměrňován.“                                               Mills Charles W. 2002. Sociologická imaginace, Praha: Mladá fronta, str. 80.                   „Z nekonečné rozmanitosti fakt a z nekonečné rozmanitosti jejich aspektů vybíráme ona fakta a ony                  aspekty, jež nás zajímají, protože jsou spjaty s nějakou více či méně předjímanou vědeckou teorií.“                                             Popper Karl. R. 1998. Život je řešením problémů. O poznání, dějinách a politice.                                                                            Praha: Mladá fronta, str. 147.                    Vraťme se ale na katedru. Existence Laboratoře sociologického výzkumu se ukázala být důleži-                  tá nejen pro přežití (empirické) sociologie v Brně, ale nakonec i pro moje přežití na sociologii.                  Abych to vysvětlil. Jiří Gruša [in Hvížďala 2011:126] vystihl jednu z podstatných stránek té                  doby, když konstatoval, že „komunisté představovali rovnováhu postupného chladnutí, tepelnou                  smrt a vytvářeli systém, v kterém se vyplácela jen nehybnost“. A to, co platilo pro společnost                  jako celek, či praktické činnosti  v ní, platilo i pro společenskovědní disciplíny, pro sociologii                                           72                  pak v první řadě. A pro její studium neméně. Začalo se mi proto brzy jevit jako životní omyl                  a uvažoval jsem o odchodu z fakulty. To by ovšem znamenalo, mimo jiné, dva roky základní                  vojenské služby, takže mě napadlo jiné řešení, které se nakonec ukázalo jako nejlepší (dovolte                  mi tu slovní hříčku) z ‚možných‘. Zaklepal jsem na neoznačené dveře Laboratoře sociologického                  výzkumu a nabídl jsem svou spolupráci Ivovi Možnému, který zde byl ukryt. A on moji nabíd-                  ku přijal a stal se mým soukromým učitelem.  Pár dní nato, a nezávisle na mě, totéž učinil i můj                                                      73                  kolega z ročníku a již tehdy můj přítel, dnešní profesor Tomáš Sirovátka. Později takto prošli ru-                  kama Iva Možného i další moji (tehdy ovšem ještě mně neznámí) mladší kolegové. Adresně to                  vím, z jejich vzpomínek, o profesorech Ladislavu Rabušicovi [2016] a Dušanu Lužném [2016].                    Ivo Možný                   „… vyznat se v tom, vybrat ‚to nejdůležitější‘ a předložit to ‚člověku z ulice‘ tak, aby to mělo smysl, prostě                  aby se svět stal srozumitelnějším. … ví, že toto je punctum saliens každé sociologie – co vybrat, jak to                  vyložit, jak to poskládat a jak to prezentovat … a ví, že volba kritéria výběru nemůže byt náhodná…“                              Petrusek Miloslav. 2002b. Ivo Možný: „Česká společnost. Nejdůležitější fakta o kvalitě našeho života                                                            (recenze knihy)“. Sociologický časopis, 38(5): 635–637.                       72  Naplno jsem si to uvědomil po svém nástupu do průmyslového podniku, kde jsem pochopil, že nejsou žádoucí                    žádné inovace, neboť pro podnik neznamenají žádný přínos, jen mu komplikují plnění stanoveného plánu a ohro-                    žují tak prémie pro vrcholový management podniku.                  73  Ivo Možný byl ironický a sarkastický, pokud narazil na povrchnost a nedostatek zájmu, píle a snahy. Na druhé                    straně byl vstřícný a chápající, ochotný vždy podat pomocnou ruku tomu, kdo zájem, snahu a píli projevil. Každý                    rozhovor s ním měl v jistém slova smyslu výukový či výchovný podtext. Byl tak pro mě, po celou dobu mého                    studia, výjimečně přínosným tutorem.                56","TŘETÍ OBDOBÍ SOCIOLOGIE V BRNĚ                         Od navázání kontaktu s Ivem Možným jsem studoval jinou vysokou školu, i když jen                    soukromě. Díky jeho působení se sociologie v mých očích postupně rehabilitovala, neboť                    jsem začal chápat, že je něčím zcela jiným než to, co oficiálně studujeme. Ivo samozřejmě                    nemohl sám nahradit celou plejádu učitelů a jeho působení nemohlo být systematické                    jako v regulárním studiu na univerzitách západně od našich hranic. Ani jeho knihovna                    nebyla bezedná, i když mu jeho bývalí studenti, kteří po roce 1968 emigrovali, posílali                    krabice knih, které mě nutil (tedy obrazně) číst. Stal se ale mým mentorem v pravém slo-                    va smyslu. Umožnil mi spoluúčast na všech etapách svých terénních výzkumů a zasvětil                    mě do způsobu svého myšlení. Vedle hledání jeho klobouku po všech místech, kde jsme                    se ten den zastavili – neboť Ivo již tehdy cílevědomě budoval svou image roztržitého                                                        74                    profesora a zapomínání bylo její součástí  – to zahrnovalo mnohé. Od nošení děrných                    štítků na počítač, přes společné úvahy nad významem jednotlivých zjištění, až po inter-                    pretace zjištění, která považoval za relevantní v širším datovém i teoretickém kontextu.                    Moje pomocné práce spočívaly i v jednoduché práci s daty, například při analýze kontin-                    genčních tabulek či matic korelačních koeficientů pomocí McQuittyho článkové analýzy                    [McQuitty 1960 a 1966], předchůdce později běžnější metody clusterování počítačovými                    programy. Podílel jsem se takto na analýze dat zejména pro Možného texty, které se tý-                    kaly rodiny nebo analýzy faktorů spokojenosti v práci [Možný 1971] a významu práce                    [Možný 1972; 1974].  Byly sice otištěny jen v periodicky vydávaném sborníku filozofické                                      75                    fakulty, ale i tehdy by se byly prosadily (po úspěšném oponentním řízení) i v některém                    impaktovaném časopise. O tom se ovšem Ivo Možnému tehdy nemohlo ani zdát.                       Při práci s těmito daty mi Možný zprostředkoval zejména to, co vlastně jsou relevant-                    ní data, jak k nim přistupovat, co v nich hledat, jak je používat a také na co si přitom dát                    pozor. Neměl rád pouhé podrobné soupisy získaných empirických poznatků. Všechny                    texty, které napsal, jsou dokladem jeho schopnosti neutopit se v množství detailně zís-                    kaných poznatků, ale umění (slovo umění tuto schopnost nejlépe charakterizuje) vybrat                    z nich data klíčová, a zasadit je do kontextu širších sociologických teorií a teoretických                    úvah i oprávněných spekulací. Vždy byl ochoten v hromadě dat hledat a byl schopen najít                    třeba jen jediné podstatné zjištění, které vytvářelo nejvhodnější odrazový můstek k obec-                    nější a významné úvaze. Těžiště sociologie, včetně té empirické, viděl spíše než ve sběru                    faktů (i když ani ten nepodceňoval) v jejich výběru, a hlavně pak v jejich interpretaci: co                    tato fakta znamenají. Teprve v roce 1990 se mi dostala do rukou kniha, v níž jsem našel                    formulaci toho, co mě Ivo již tenkrát učil prakticky. Totiž, že „data sama o sobě sociologii                    nedělají, stávají se sociologií teprve tehdy, když jsou sociologicky interpretována, zasazena                    do určitého teoretického referenčního rámce“ [Berger 2003:19]. Nebyl jsem sám, kdo to                    u Možného postřehl.                       74  Luboš Nový [1988:12–13] ve svých Nekrolozích na živé napsal, že: „Možnému není radno půjčovat nic, co se dá nosit                       v ruce a pak někam položit“. Bylo to zcela pravdivé a výstižné konstatování. Mohu to potvrdit.                    75  Blíže se o tom ve stati „Spokojenost s prací – stav vnitřních dimenzí 1967–2002“ [Mareš a Bánovcová 2002].                                                                                                 57","MOJE DOBRODRUŽNÁ CESTA SOCIOLOGIÍ                         Hlavní věc, se kterou mě tehdy Ivo Možný seznámil, ovšem bylo sociologické myšlení                  a kritické myšlení. O jednom ani o druhém v oficiální výuce té doby nebyla a nemohla                  být ani zmínka, odmyslíme-li si tzv. kritiku buržoazních teorií. S tou jsme se ovšem při                  svém studiu setkali v kultivované podobě na přednáškách Jaroslava Stříteckého. Naštěstí                  v roce 1968 vyšla v češtině kniha Charlese Wrighta Millse ‚Sociologická imaginace‘ – a to                  jen devět let po jejím americkém prvním vydání! Ať je náhled na ni pro současnou gene-                  raci jakýkoliv, a i když i já se dnes na její text dívám kritičtěji, v té době pro mě znamenala                  (a v některých ohledech dosud znamená) velmi mnoho. Když jsem se k ní mnohem poz-                  ději vracel, oslovila mě spíše úvahami o „návratu ‚k věcem samým‘, totiž k reálným žitým                  problémům, veřejně relevantním problémům i o potřebě sociologického poznání místa člo-                  věka v dějinách … o tom, jak vůbec ve vědě identifikovat problémy k řešení“, jak to postřehl                  ještě později Jan Balon [2009]. V době mého studia byl pro mě inspirativní i přidaný                  dodatek o intelektuálním mistrovství, který považuji v lecčems za stále přínosný i pro                  dnešní studující, byť jim může připadat poněkud archaický.                      To ostatně třeba i Platón, Archimédes či Descartes (1596–1650) se svými pokyny v ‚Rozpravě                  o metodě, jak správně vésti svůj rozum a hledati pravdu ve vědách‘: „(1) Nepřijímat nikdy žádnou věc                  za pravdivou, již bych s evidencí jako pravdivou nebyl poznal: tj. vyhnout se pečlivě ukvapenosti a za-                  ujatosti; (2) rozdělit každou z otázek, jež bych prozkoumával, na tolik částí, jak je jen možno a žádoucno,                  aby byly lépe rozřešeny; (3) vésti v náležitém pořádku své myšlenky, počínaje předměty nejjednoduššími                  a nejsnáze poznatelnými a stoupaje povlovně jakoby ze stupně na stupeň až k znalosti nejsložitějších,                  a předpokládaje dokonce řád i mezi těmi, jež přirozeně po sobě nenásledují; (4) činiti všude tak úplné                  výčty a tak obecné přehledy, abych byl bezpečen, že jsem nic neopominul“ [Descartes 1933:20–21]. 76                     Celkově mě při sociologii v době mého studia držely hlavně právě metodologie vý-                  zkumu a empirie – konkrétní terénní výzkumy (tehdy samozřejmě dotazníková šetření)                  a zpracování jejich výsledků. V tom mi pomohli (tehdy asistenti, po roce 1989 profesoři)                  Ivo Možný a později i Vladimír Smékal (dnes emeritní profesor psychologie), ale i mladá                  asistentka Hana Nechutová (po roce 1989 založila pod jménem Hana Librová obor ‚hu-                  manitní environmentalistika‘ na Fakultě sociálních studií brněnské univerzity, jejíž je nyní                  emeritní profesorkou), která nás tehdy smysluplně metodologii učila. Měl bych zmínit asi                  i Miroslava Gregora, o kterém byla již zmínka jako o žáku Inocence Arnošta Bláhy. Jeho                  výuka statistiky mě s tímto vědním oborem sice příliš neseznámila, ale přece jen mi dala                  základní představu o tom, co je důležité při zpracovávání hromadných dat ze sociologic-                  kých výzkumů. A uvedl mě i do typologického výzkumu a tvorby typologií. Mimochodem,                  bylo nejen úlevou, ale i prokletím sociologie v době normalizace, že se metodologie stala                  jakousi nikou svobody, na niž normalizace doléhala jen sporadicky a jejíž ideologizace nebyla                     76  A mnozí další, například Karl R. Popper [1995a; 1995b; 1998], Peter Winch [2004] či Brian Fay [2002], nebo v zcela                    konkrétní specifické rovině (kvalitativní metodologie například David Silverman [1993] ad libitum).                58","TŘETÍ OBDOBÍ SOCIOLOGIE V BRNĚ                         a z principu snad ani nemohla být tak masivní. Možnost úniku z reality, kterou metodologie                    nabízela, byla ale dvojsečná. V centru pozornosti se tak ocitla otázka, jak zkoumat, a stra-                    nou zůstávala otázka, co zkoumat.                       Jaroslav Střítecký                     „Vědění je více než informace. Vědění totiž umožňuje odfiltrovat z mnoha dat ta, jež mají informační                    hodnotu. Je celkovou formou prozkoumávání světa – jeho poznávání, chápání, porozumění.“                                                Liesmann Konrád Paul. 2010. Teorie nevzdělanosti. Omyly společnosti vědění.                                                                                 Praha: Academia, str. 23.                     „Dobrá sociologie je příbuzná dobrým románům.“                                        Berger Peter. 2012. Dobrodružství náhodného sociologa. Jak vysvětlit svět, a přitom nenudit.                                                          Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, str. 10–11.                      Vedle Iva Možného se na katedře sociologie v sedmdesátých letech objevila další silná osob-                    nost. Mladý asistent a dnes profesor Jaroslav Střítecký, kterého považuji za svého dalšího                    soukromého učitele. Je pro mě obtížné rozhodnout, zda je více hudební vědec a historik                    (byl v tomto oboru promován), sociolog (byl v tomto oboru habilitován) nebo filozof (byl                    v tomto oboru jmenován profesorem). Suma sumárum ale to vše zformovalo široce a hlu-                    boce kulturně vzdělanou osobnost. I když náš vztah nebyl téhož charakteru jako vztah                    mezi mnou a Ivem Možným, otevřel mi dveře do jiné dimenze sociologie. Jeho předměty                    ‚Sociologie kultury‘ a ‚Krize měšťanského vědomí‘ byly pro mě zjevením a jsou i důkazem, že                    ke konstatování Petera Bergera, „dobrá sociologie je příbuzná dobrým románům“, můžeme                    přidat a vice versa. Se Stříteckým jsme četli a rozebírali knihy Johanna Wolfganga Goetha,                    které by možná i sečtělý iuvenis, za kterého jsem se tehdy domýšlivě, ale myslím oprávněně                    – alespoň ve srovnání s řadou svých vrstevníků – považoval, jinak sám možná nedočtené                    odložil, nebo je ani neotevřel. Byly to ‚Spřízněni volbou‘ (1809), ‚Utrpení mladého Werthera‘                    (1774), odkázal mě i na ‚Fausta‘ (současně únavného i fascinujícího). Zejména jsme však ve                    výuce systematicky četli bildungsromany ‚Viléma Meistera léta učednická‘ (1796) a‚Viléma                    Meistera léta tovaryšská aneb odříkání‘ (1821), a to nejen jako zachycení psychologického                    a morálního vývoje jedince, ale i jako zrcadlo tehdejší společnosti. Nešlo přitom ani tak                    o poznatky týkající se tehdejší měšťanské společnosti, ale spíše o to, jak vnímat tyto romány                    a literaturu jako celek a také společnost (nejen v ní popisovanou) sociologickými brýlemi.                       Stejně jako u Iva Možného i zde vlastně šlo o způsob sociologického myšlení, ač se oba                    způsoby lišily. Vracím se zde ještě jednou k již konstatované tezi o úloze literatury v nejširším                    slova smyslu při získávání vědění. David Hume [1972:34; 1748] napsal v roce 1748, že: „Celá                    krásná literatura není nic jiného než obraz lidského života v různých vztazích a situacích a inspi-                    ruje nás k různým citům, ke chvále nebo haně, obdivu nebo posměchu podle vlastností předmětu,                    který před nás literatura staví“. A mám-li tu operovat autoritami, „sociologie je úzce spřízněna                    s historií a filozofií, ale rovněž s intuicemi literární imaginace“ [Berger 2012:24]. Vzpomeňme                                                                                                  59","MOJE DOBRODRUŽNÁ CESTA SOCIOLOGIÍ                       i Tomáše G. Masaryka, našeho prvního nejen prezidenta, ale i prvního profesora sociologie,                  kterého ve svých ‚Hovorech s T.G.M.‘, vydaných v roce 1929, cituje Karel Čapek: „Pro mne byla                  beletrie vždycky stejně důležitým pramenem poznání jako věda“ [Čapek 1969a:82]. Abychom                  plně pochopili určitý odborný text, musíme často znát i jiné odborné texty, ale též beletrii, ba                  i poezii.  O vztahu sociologie a beletrie existuje rozsáhlá literatura, v českém jazyce lze od-                        77                  kázat například na ‚Dobrodružství náhodného sociologa‘ Petera Bergera [2012], ale i na knihu                  ‚Sociologie, literatura a politika‘ Josefa Alana a Miloslava Petruska, či na ‚Odsouzeni k moder-                  nitě. Co hledá sociologie a našla beletrie‘ od Jana Kellera.                      Chcete pochopit impresi davů na počátku modernity? Co takhle četbou knih Gustava le Bona                  z roku 1895 [1994] a Ortegy y Gasset z roku 1930 [1993], ale můžete si přečíst i povídku Egdara Ala-                  na Poea ‚Muž davu‘ z roku 1849 [in Poe 2013], na niž upozornil Walter Benjamin [1979], nebo bá-                  seň v próze ‚Davy‘, kterou napsal Charles Baudelaire v roce 1869 [in Baudelaire 1967:27–29]? Ostatně                  dnes v sociologii frekventované a různě skloňované slovo modernita nejspíše poprvé nepoužil nikdo                  z tehdy žijících sociologů (nebylo jich ještě mnoho), ale právě ‚prokletý básník‘ Charles Baudelaire.                  A byrokracie? Co takhle k četbě Maxe Webera, Michela Croziera etc. přidat i ‚Zámek‘ [1965b], nebo                  ještě lépe ‚Proces‘ [1965a] Franze Kafky? Chcete pochopit povahu ‚totálních institucí‘? K četbě Ervinga                  Goffmana [1961] nebo Michela Foucaulta a Zygmunta Baumana přidáte jistě třeba i povídku ‚Kárný                  tábor‘ Franze Kafky nebo knihy ‚Je-li to člověk‘ [1995] a ‚Potopení a zachránění‘ [1993] od Prima Leviho,                  popřípadě i knihu ‚Vyhoďme ho z kola ven‘, jejímž autorem je Ken Kesey [1973]. A totalitní společnosti?                  Jak bychom se mohli obejít bez dystopií, které napsali Jevgenij Zamjatin [1924, česky 1927], George                  Orwell [2009; 2015], Aldous Huxley [1970], Ray Bradbury [1970], ale i knih od autorů jako byli Viktor                  Klemperer [2002a; 2002b; 2003] – v jehož denících z nacistického Německa najdete i historii postup-                  ného rozpadu právního státu v nacistickém Německu po roce 1933, Hermann Broch [1976], Boris Pas-                  ternak [2005] nebo Alexander Solženicyn [1963; 2011]? Hodnoty? Co takhle začít u antických životo-                  pisů (Plutarchos …) a tragédií (Sofokles, Euripides …) – nebo u Bible? A co třeba přečíst si ‚Robinsona                  Crusoe‘, kterého napsal Daniel Defoe, romány Julese Vernea  … Ale dost, soupis paralelního vnímání                                                               78                  sociální reality skrze sociologické pojmy a teorie a skrze literaturu je nekonečný.                     77  Jinými slovy určitou knihu pochopíte až po přečtení jiných knih – proto se vyplácí se k některým knihám vracet.                    Na příkladech české beletrie to velmi zajímavě demonstruje, jak jsem již zmínil, ve své knize ‚Objevy pozdního                    čtenáře. „Druhé čtení“ českých autorů od Máchy k Havlovi‘ Milan Uhde [2013].                  78  Robinson Crusoe z románu, který napsal a v roce 1719 vydal Daniel Defoe (1660–1713), přežije na pustém ostrově                    díky tomu, že se rozpomene na ctnosti požadované protestantskou etikou, v níž vyrůstal, a obnoví svou důvěru                    v Boha a v práci. Skupina trosečníků v románu ‚Tajuplný ostrov‘, vydaném v roce 1875, jehož autorem je Jules                    Verne (1828–1905), přežije na opuštěném ostrově díky vzájemné spolupráci, ale také díky vědeckým znalostem                    inženýra Cyruse Smithe, díky důvěře ve vědu a v Cyrusovu vynalézavost a inteligenci. Chlapci, žáci střední školy                    z Nového Zélandu, z románu, který napsal a vydal Jules Verne v roce 1888, po ztroskotání lodi přežijí a prožijí na                    pustém ostrově své ‚Dva roky prázdnin‘ díky víře v potřebu vzájemné důvěry a spolupráce a díky uplatnění vzorců                    jednání a vzájemných vztahů, rituálů a mechanismů, jak si to pamatovali ze své školy na Novém Zélandu. A proč asi                    skončila tak špatně skupina mladistvých v románu ‚Pán much‘ Williama Goldinga, ocitnuvší se bez dospělých na                    opuštěném ostrově po havárii letadla?                60","TŘETÍ OBDOBÍ SOCIOLOGIE V BRNĚ                            Pro mě byla vlastně prvním krokem tímto směrem četba knih ‚Lež romantismu                    a pravda románu‘ [Girard 1968] a ‚Mimesis‘ [Auerbach 1968]. K první jsem se dostal ještě                    před studiem sociologie, k dalším pak na doporučení Jaroslava Stříteckého. Nepřímo mě                    navedl k četbě Bachtina [1975], Gureviče [1978], Benjamina [1979] či francouzských                    historiků školy ‚Annales‘, mezi kterými mě nejvíce zaujali Jaques Le Goff a Georges Duby,                    což mohlo být dáno i tím, že jejich knihy byly po roce 1989 do českého jazyka i nejhojněji                    překládány.                       Tak jako sociologie, ani literatura nemá monopol na výklad společnosti, ale obě se                    při něm mohou doplňovat a doprovázet… Je to podobné jako s kvantitativní a kvalita-                    tivní metodologií v sociologii. Kam nás nemůže dostat jedna, dostane nás druhá. Stejně                    tak, kam nás nemůže dostat sociologie, může nás dostat literatura a vice versa. Dovolil                    bych si citovat slova Milana Petruska z interview s ním, uveřejněném v Lidových novi-                    nách 15. října 2011: „Pierre Bourdieu napsal „pravidla umění“ o sociologii literatury. Té                    knize nemůžete rozumět, pokud jste nečetli Flaubertovu ‚Citovou výchovu‘ … Bez znalosti                    literatury neporozumíte značné části sociologie, která se na beletrii odvolává, vůbec nepo-                    chopíte třeba Zygmunta Baumana. A je dokonce možné říct i to, že neporozumíte dobře                    ani dějinám společnosti.“ Mnohem později, když jsem již sociologii přednášel, jsme si                    s mými posluchači a posluchačkami občas nerozuměli, protože neznali knihy, o nichž                    jsem mluvil. Samozřejmě ve dvaceti letech nemůžete mít načteno to, co má načteno pa-                    desátiletý či šedesátiletý člověk, ale neznámé pro ně někdy nebyly jen konkrétní knihy (to                    se dalo napravit lehce – načíst je), ale mnohdy i velmi známí a pro naši kulturu klíčoví                    autoři. A byla zde i jistá neochota až averze k četbě tzv. neužitečných knih (zajímavé je,                    že na stejný přístup jsem narazil při svém zájmu o baťovský Zlín i u Tomáše Bati, který                    mimochodem považoval za nejdůležitější část novin jejich inzertní přílohu), antických                    tragédií nebo Shakespeara etc. Averze k nim kupodivu v průběhu jejich četby, pokud se                    k ní nechali přimět, mizela.                       Je zásluhou Jaroslava Stříteckého, že mi to vše jako první naznačil a také že mi v belet-                    rii pomohl najít si cestu k autorům v tomto smyslu důležitým, jako byli Thomas Mann,                    Franz Kafka, Robert Musil, Hermann Hesse či Joseph Roth a Hermann Broch (jmenovitě                    jeho, pro mě významný, román ‚Pokušitel‘ ), a postupně i k mnoha dalším – pokud se                                                         79                    omezím jen na německy psanou literaturu, kterou jsem do té doby poněkud opomíjel. Jeho                    vliv mě formoval nejen v době mého studia sociologie, ale provázel mě i celým životem po jejím                    absolvování. Díky němu jsem pochopil, jak je pro toho, kdo chce studovat sociologii, důležitá filo-                    zofie, historie, ale i obecná znalost kultury a zvláště literatury. Mnohem později jsem narazil                       79  Sehnal nám ho pan Duží, na pohled prvorepublikový bonviván. Byl vedoucím mrňavé prodejny knih narvané                       svazky od podlahy po strop, která sídlila na rohu ulic Gorkého a Jaselské. Říkalo se jí fakultní prodejna, ale zda                       byla nějak organizačně spojena s filozofickou fakultou, nevím. Občas jsme se tam scházeli s Petrem Kramolišem                       a Honzou Steinerem (oba studovali sociologii ve stejném ročníku jako já, ale v kombinaci s filozofií). Pan Duží sehnal                       vše, co do té doby vyšlo, mělo nějakou cenu, bylo vzácné, rozebrané a co jsme toužili mít. Ať již šlo o odbornou                       literaturu nebo o beletrii.                                                                                                 61","MOJE DOBRODRUŽNÁ CESTA SOCIOLOGIÍ                       u Zygmunta Baumana na pregnantnější vyjádření toho, k čemu mi otevíral cestu. Totiž,                  že „sociologie je nikdy nekončícím procesem konverzace a výměny materiálu s celou kul-                  turou, se sociální zkušeností ve všech jejích projevech, s běžným poznáním“ a k přiznání                  si, že „sociologové (dodal bych ani jednotlivé epistemologie, teoretická paradigmata či                  metodologické postupy uvnitř sociologie) nemají výlučná vlastnická práva na materiál,                  který interpretují“ [Bauman 2006:59]. Ani na jeho interpretaci.                    Vedle zmíněných předmětů vedl Střítecký také předmět, který dnes mate svým                  názvem Kritika současných buržoazních sociologických teorií, v němž nám skutečně                  ‚kriticky‘ ukázal, že ve společenském režimu posedlém představou o tom, že má                  monopol na ‚vědecký výklad světa a života v něm‘, není tento výklad jediný a už                  vůbec nemusí být ‚vědecký‘ – ba ani jiné, které si nárokují totéž. Působení Jaroslava                  Stříteckého směřovalo spíše k obecné kultivaci našeho ducha a způsobu uvažování                  o společnosti než k předávání poznatků o ní. Upozornil mě nepřímo také na to, ješ-                  tě předtím, než jsem si to přečetl u Jean-Clauda Carrièra a Umberta Ecca [2010:55],                  jak je důležité organizovat své myšlení, naučit se ověřovat si poznatky, hledat jejich                  smysl a hodnotit jejich význam. Dokázat je uspořádat, zasadit je do souvislostí, do                  dobového, teoretického i logického kontextu, syntetizovat je. A na to, co jsem si                  později přečetl u Komenského v jeho ‚Didaktice analytické‘, že „věci, které postrá-                  dají okolnosti, mohou být stěží chápány a posuzovány“, [1946:65] . A podotýkám,                                                                               80                  na potřebu rozlišovat, co je obecné a co zvláštní. A začal jsem tušit, co jsem pak                  našel u  Norberta Eliase [2006:49]. Totiž, že „struktury lidské psychiky, struktury                  lidské společnosti a struktury lidských dějin jsou od sebe neoddělitelnými, komple-                  mentárními jevy a dají se zkoumat jen ve vzájemných souvislostech“. V sociologii to                  našlo odraz snad zejména v konceptu sociálních charakterů, v historii v dobových                  mentalitách. Střítecký byl přitom ochoten vést dialog, jak jsem se osobně přesvěd-                  čil u své zkoušky ze sociologie kultury, kterou Jaroslav po hodině a půl diskuse                  k mé nelibosti ukončil s omluvou, že bohužel měl být už čtvrt hodiny někde jinde                  (nepamatuji se již kde). 81                                   80  Původně vyšla v roce 1657.                  81  Je mi líto, že písemné zkoušky dnes tak omezily zkoušky ústní, i když chápu, že i ty písemné mají své oprávnění                    a nejen v tom, že šetří v masovém vzdělávání čas.                62","TŘETÍ OBDOBÍ SOCIOLOGIE V BRNĚ                        Dodatek                      „Cílem každé vědy je poukázat na struktury reality, skrývající se pod slupkou zdání.“                                                   Bell Daniel. 1999. Kulturní rozpory kapitalismu. Praha, Slon 1999, str. 23.                     „Potíž není v tom, co lidé nevědí. Potíž je v tom, co vědí, i když to tak není.“                            Twain Mark, in Berger Peter L. 2012. Dobrodružství náhodného sociologa. Jak vysvětlit svět, a přitom nenudit.                                                            Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, str. 89.                      Ivo Možný i Jaroslav Střítecký byli pro mě rozhodujícím způsobem inspirativní jak v prů-                    běhu mého studia, tak i v mém pozdějším profesionálním životě. Oceňuji přitom i to, že                    mi oba zpochybnili pro modernitu tak lákavý hodnotový, respektive kulturní relativis-                    mus  (nemluvím zde o toleranci k jiným hodnotám, spíše o relativizaci hodnot vlast-                        82                    ních a netoleranci ve jménu tolerance, která v současnosti tak sílí) a oba jako by mě též                    připravovali na rizika myšlení, která se dnes jeví jako velmi běžná a jak s rozpaky sleduji,                    začínají ve veřejném i akademickém prostoru dominovat. A v sociologii? Ivo Možný mě                    připravil na to, že je třeba čelit riziku záplavy dat (které vystupňoval internet), kriticky                    posuzovat jejich platnost (o čem vlastně vypovídají) a věrohodnost. Na potřebu roztřídit                    data na relevantní a irelevantní, rozlišit jejich kvalitu, a odmítnout data (někdy i úmysl-                    ně) matoucí. Jaroslav Střítecký mě upozornil na to, jak čelit riziku, že pro fascinaci dílčími                    poznatky a informacemi zapomeneme na vědění, jež je nutné cílevědomě a dlouhodobě                    budovat.                         V době, o níž se nyní zmiňuji, byl problémem nedostatek informací, jež politická moc omezo-                    vala a regulovala jak ve společenských vědách, tak i ve veřejném prostoru. Dnes je naopak problé-                    mem jejich přebytek, v němž se lidé orientují podle jednoduchých sloganů či sugestivních titulků                    a spíše než informace a kritické analýzy hledají názory, které souznějí s jejich názory a potvrzu-                    jí si tak jejich platnost. Honzák [2018:126] připomíná, že přebytek informací zabraňuje lidem                    v myšlenkové práci, a odkazuje na pasáž v dystopii Raye Bradburyho ‚451 stupňů Fahrenheita‘:                    „Namačkej do nich plno údajů, které nejsou nebezpečné, vraž do nich tak nemožné hromady ‚faktů‘,                    až budou cítit přecpání, ale budou mít dojem, že úplně srší vědomostmi… Jenom jim nedávat nic                    tak ošemetného jako filozofii nebo sociologii, aby si nemohli dát dohromady dvě a dvě. To je cesta                    k nespokojenosti“ [Bradbury 1970:60]. Není samozřejmě jediný, kdo na to poukazuje. Například                    Toffler [in Żakowski 2004:136] tvrdí, že „nadměrná volba (míněno možnosti volby) má stejné                    důsledky jako nemožnost volby“ a vede, mimo jiné, k frustraci a dezorientaci. Elster [2013:15] kon-                    statuje, že „nadbytek informací může být destabilizující, jestliže překračuje zpracovatelskou ka-                    pacitu aktéra nebo organizace, která informace přijímá“. Ecco [Carriére a Ecco 2010:55] k tomu                    připomíná, že když máme k dispozici neomezenou sumu informací, musíme se naučit umění                       82  Ne náhodou Ivo Možný přeložil Boudonovu ‚Bídu relativismu‘. „Měli bychom věřit kulturním relativistům, když nám                       tvrdí, že normy a hodnoty závisejí na kultuře a nemohou být objektivně podloženy?“ [Boudon 2011].                                                                                                 63","MOJE DOBRODRUŽNÁ CESTA SOCIOLOGIÍ                       syntézy, je třeba relevantně hodnotit tyto informace, ověřit si je a najít jejich smysl: uspořádat je,                  zasazovat je do souvislostí, do dobového, teoretického i logického kontextu.                     Rozepsal jsem se ale o těchto dvou osobnostech nejen z osobních důvodů (měli na můj                  profesní život nejsilnější vliv), ale zejména proto, že oba představují dva poněkud odlišné                  sloupy, na nichž stojí dnešní katedra sociologie v Brně, aniž si to možná její současná                  generace uvědomuje. Na jedné straně proud empirické sociologie, po roce 1989 znovu zalo-                  žený Ivem Možným a udržovaný jeho žáky jako byli Ladislav Rabušic, Petr Mareš, Tomáš                  Sirovátka, Libor Musil a pak žáky jeho žáků (jako je Tomáš Katrňák), k nimž přibyl i Martin                  Kreidl, který absolvoval na Univerzitě Karlově. Na druhé straně proud teoretické sociologie                  a sociologie vědění, založený Jaroslavem Stříteckým, k němuž se v době mého působení na                  katedře hlásili Radim Marada, Csaba Szaló, intelektuálně skvělý Jan Keller (odešel bohužel                  do Ostravy), udržovaný dnes na katedře dále i tou nejmladší generací. Jak je spojení mezi                  oběma proudy – mezi empirií a teorií – důležité a jak je důležité kritické myšlení, jsem si                  uvědomil již v době svého studia. Jen pro ilustraci mohu uvést příklad.                     Interpretovali jsme s Možným kontingenční tabulku, produkt vztahové analýzy hromadných                  dat. Námi používaný a na kolenou napsaný program pro zpracování dat na počítači toho moc ne-                  uměl, jen vytvářel kontingenční tabulky a počítal koeficienty asociace. Neposkytoval ale labels values                  (jména) jednotlivých hodnot (variant) proměnných, pouze jejich kódy. Tak jsme z kontingenční ta-                  bulky vyčetli, že ženy (kód 1) preferují více než muži (kód 2) už nevím co a našli jsme pro to zajímavé                  ‚teoretické‘ vysvětlení. Ten údaj měl smysl jen ve spojení s obecnější teoretickou úvahou. Radovali                  jsme se ovšem jen chvíli, než jsem přišel na to na to, že kód 1 neoznačuje ženy, ale (jak jinak v patri-                  archální společnosti) muže. Tedy, že muži preferovali něco, už nevím co, více než ženy. Samozřejmě,                  že i zde jsme našli ‚teoretické‘ vysvětlení. Tak mě Ivo učil nejen spojovat data s teoretickým vysvětle-                  ním, ale bezděky také tomu, jaká zpracování dat nese rizika a jak je při tom všem nutné být kritický                  a opatrný a mít co nejširší nejen znalost jednotlivých poznatků, ale i vědění.                     V roce 1974 jsem ukončil své studium sociologie na brněnské sociologii tím, že jsem                  předložil svou diplomovou práci nazvanou ‚Sociální podmíněnost konotace pojmu inte-                  ligence‘ – tedy inteligence ve smyslu sociální kategorie, jak jsem to již vysvětloval, ale                  pro jistotu znovu připomínám. Komu jsem název řekl, ten se smál a říkal: „Vede Ti ji                  Ivo Možný, že?“ Diplomovou práci, napsanou dvěma prsty na psacím stroji Underwood                                                                                             83                  ve třech kopiích přes tzv. kopírovací papír a s grafy ručně vyvedenými barevnými fixy                    83  V éře počítačů bych chtěl připomenout, že na počátku dvacátého století přispěl psací stroj k návratu žen na trh                    práce. A k jejich vpádu na úřady, které byly do té doby výlučně mužskou doménou. A také pozměnil v úřadech                    a firmách nejen charakter činností, organizaci práce a zacházení s informacemi, ale i předpoklady nutné pro úřed-                    nickou dráhu. Zmizel do té doby kategorický požadavek na úhledné a čitelné písmo. Připomeňme si, že ještě                    v prvním desetiletí minulého století měl spisovatel Jaroslav Hašek při svém pokusu absolvovat obchodní akade-                    mii mezi předměty vedle účetnictví a nauky o zboží také krasopis.                64","TŘETÍ OBDOBÍ SOCIOLOGIE V BRNĚ                         na tzv. milimetrovém papíru. Mimochodem, byl to úplně jiný styl psaní textu než dnes                    na počítači. Žádné dodatečné přehazování odstavců napsaného textu a jeho dodatečné                    doplňování, upravování formulací a opravování chyb. Objevili jste při čtení hotového                    textu výraznou chybu či opomenutí, jejichž oprava by rozhodila celý text, nebo bylo třeba                    přeházet odstavce? Jediným řešením bylo celý text znovu přepsat, proto si autor musel                    text dopředu důkladně promyslet. Ostatně, při konstrukci konečného textu z jeho draftu                    nahrazovaly v té době možnost počítače přehazovat části textu nůžky a lepidlo. Napsat,                    rozstříhat, slepit a přepsat.                       V mé diplomové práci šlo o charakteristiky přisuzované inteligenci jako sociální vrst-                    vě, operacionalizované vybranými profesemi, které, jak se předpokládalo v diskursu kaž-                    dodennosti, ji ve vědomí společnosti reprezentovaly (lékař, vysokoškolský učitel, inženýr                    …). A komparativně o charakteristiky profesí, které na zařazení do této společenské vrstvy                    aspirovaly, a o charakteristiky profesí, které k ní veřejností řazeny nebyly a ani na to ne-                    aspirovaly (dělník, rolník …). Podobně jako byly členěny posuzované profese, byli členěni                    i respondenti. Charakteristiky reprezentovaly tři Osgoodem [1957] identifikované dimenze                    sémantického prostoru: hodnocení, potence a aktivita. Výsledky jsem analyzoval pomocí                    McQuittyho [1960; 1966] článkové analýzy matice koeficientů asociace. O použití faktoro-                    vé či shlukové analýzy se nám tehdy ani nesnilo.  Obhajobou diplomové práce pro mě třetí                                                            84                    období existence sociologie na brněnské univerzitě skončilo. Osud ovšem chtěl – což jsem                    tenkrát nevěděl – abych se sem vrátil v jejím čtvrtém existenčním období.                       Na závěr bych rád připomenul ještě jednu osobnost, která mě v průběhu studia silně                    ovlivnila, i když náš kontakt nebyl příliš intenzivní a se sociologií zdánlivě vůbec nesou-                    visel, což je ovšem názor, s kterým bych rozhodně nesouhlasil. Jednalo se o odborného                    asistenta (po roce 1989 docenta) Zdeňka Smejkala z filmové vědy, který již bohužel není                    mezi námi, zemřel v roce 2020 ve věku 93 let. Byl, podobně jako Ivo Možný, po roce                    1968 vyloučen z komunistické strany, ale tak jako Ivo byl i on na fakultě u(s)chován. Ne-                    vzpomínám na něj proto, že mi umožnil v tehdejším bulletinu Československé televize                    zvaném ‚Televizní tvorba‘ publikovat mou stať „Imago televize“, s níž jsem se zúčastnil                    v roce 1973 jakési studentské soutěže, ale pro jeho promítání filmů na fakultě v průběhu                    mého studia. Jezdili jsme sice do kina (tuším Světozor), které bylo až v Židenicích, ale                    stálo to zato. Za každé sobotní dopoledne jsme shlédli dva celovečerní filmy a dostali                    k nim zasvěcený komentář.                         Promítl nám světovou filmovou klasiku od němého filmu Intolerance z roku 1916 (americký                    režisér D. W. Griffith) přes němý film Křižník Potěmkin z roku 1925 (ruský režisér Sergej Ejzenštejn)                    až po první zvukové filmy třicátých let. Viděli jsme kompletně celou produkci Ingmara Bergmana                    (1918–2007), kterou do té doby natočil. Chronologicky po sobě, jak byly jeho filmy natočeny, což                       84  Co se týče metodologie sběru a zpracování dat, byl to mladý asistent na Katedře psychologie Vladimír Smékal,                       později profesor a můj kolega, který mi tehdy pomáhal svými radami při aplikaci sémantického diferenciálu.                                                                                                 65","MOJE DOBRODRUŽNÁ CESTA SOCIOLOGIÍ                       samo o sobě bylo zajímavé (jak tyto filmy na sebe navazovaly a jak předchozí film naznačoval téma                  následujícího). Řadu z nich jsme viděli ve švédštině, ba dokonce v norském jazyce se simultán-                  ními překlady. Viděli jsme ovšem třeba i francouzskou novou vlnu (Nouvelle vague) od debutu                  Jeana-Luc Godarda ‚U konce s dechem‘ (1959) po filmy Paola Pasoliniho (1922–1975) – kvituji                  to, i když oba mě trochu iritovali a Godard i poněkud nudil. Smejkal nám promítal v ucelených                  blocích klasiku italského neorealismu (nejen, ale hlavně Vittorio De Sica), filmy Federica Felliniho                  (1920–1993), jmenovitě ‚Sladký život‘ z roku 1960 a zejména pak jeho snímek ‚Roma‘ (1972) či                  ‚Amarcord‘ (1973). Nabídl nám celou tvorbu Luchina Viscontiho (1906–1976), jenž je můj oblí-                  bený režisér a jehož ‚Geparda‘ (1963), ‚Smrt v Benátkách‘ (1971) podle novely Thomase Manna                  [1973] a ‚Soumrak bohů‘ (1969) považuji za klíčová díla filmové tvorby vůbec. Nechal nás také                  nahlédnout do díla japonského režiséra Akira Kurosawy. Skvělé bylo i promítání kolekce krátkých                  grotesek a komedií éry němého filmu. Viděli jsme prakticky celého Charlese Chaplina. Jeho krátké                  grotesky bylo možno vidět v kinech, ale poprvé jsem zde viděl všechny jeho celovečerní filmy, ze-                  jména geniální ‚Moderní dobu‘, ale i ‚Cirkus‘, ‚Kida‘, ‚Zlaté opojení‘ i poněkud sentimentální ‚Světla                  velkoměsta‘, ‚Světla ramp‘ …). Byl nám zprostředkován celý Buster Keaton s jeho geniálními filmo-                  vými triky (třeba jak vypadl z filmového plátna a sledoval na něm pokračující děj), dále němá éra                  Laurela a Hardyho, Harold Loyd, bratři Marxové a další velcí komici němého filmu. A to zdaleka                  nevyjmenovávám všechny filmy, co nám byly promítnuty. Po čtyři roky každou sobotu dopoledne,                  vždy dva celovečerní filmy! Nevynechal jsem ani jedno promítání a dodnes z toho žiji. I když se                  filmová řeč a film obecně od té doby radikálně pozměnily.                     Vedlejším, ale důležitým produktem studia bylo navázání celoživotních přátelství, ze-                  jména s Tomášem Sirovátkou (později profesorem sociologie na Masarykově univerzitě),                  Pavlem Popelkou (dosud je vynikajícím etnografem a po roce 1990 byl dlouhodobě ře-                  ditelem muzea Jana Amose Komenského v Uherském Brodě) či s Martinem Potůčkem                  (později profesorem na Univerzitě Karlově) a dalšími. Získal jsem tak individuální soci-                  ální kapitál, poskytující mi později sice nikoliv hmotný prospěch, ale možnost poznávat,                  co bych jinak poznat nemohl. Byť to byl třeba (jen) folklór z ‚Kopanic‘ Bílých Karpat                                                                                             85                  prostřednictvím sběrů Pavla Popelky (zvukové záznamy zpěvů, vydané sbírky textů lido-                  vých písní, ale i jeho přednes těchto písní), nebo účastí na akcích, které organizoval, jako                  tomu bylo v případě Festivalu masopustních tradic FAŠANK v jeho rodném Strání. Hrál                  na gajdy a zpíval v řadě folklórních souborů. Mohu z vlastní zkušenosti potvrdit, že hrál                  a zpíval celou noc, aniž jedinou z písní opakoval. Dvakrát pro nás dokonce hrál na hoře                  Ďumbier (2 043 m n. m.) v Nízkých Tatrách, kam jsme mu gajdy vynesli.                      85  Je to vžitý název pro malou oblast Bílých Karpat, kde se políčka u chalup roztroušených po svazích těchto hor dala                    obdělávat jen kopáním motykou. Byl to rázovitý kraj tradic, včetně odkazu ‚bohyň ze Žítkové‘, žen, jímž byly přisu-                    zovány magické a věštecké schopnosti a nedávno je poněkud nemístně zpopularizovala současná česká beletrie.                    Kraj nepochybně zajímavý nejen pro etnografa, ale i pro sociologa. Dodnes do té krásné, de facto kulturní krajiny                    jezdím i když už ne za folklorem, ale za lučními orchidejemi.                66","TŘETÍ OBDOBÍ SOCIOLOGIE V BRNĚ                            Pro někoho, kdo se později zabýval trhem práce, bylo zajímavé, že hrál i na Sicílii. Podle sta-                    rého lidového obyčeje tam totiž o Velikonocích scházeli ovčáci z hor, chodili ve vesnicích dům                    od domu a hráli přitom na gajdy. Nevím přesně, zda ubývalo ovčáků obecně, nebo jen těch, kteří                    uměli hrát na gajdy, ale koncem minulého století na Sicílii poptávka po gajdoších převýšila na-                    bídku a Italové to řešili ‚zahraničními pracovníky‘. Takže starý sicilský lidový obyčej pomáhali                    udržovat gajdoši z Čech, Slovenska a Rumunska.                        Neměl bych zapomenout ani na Iva Možného, i když naše skutečné přátelství vzniklo                    až za společného působení na katedře. Příliš pozdě na to, abych se mohl počítat k jeho                    kruhu přátel nejbližších. Bydlím ovšem jen pár kilometrů od jeho rekreační chalupy, pů-                    vodně selského statku na Drahanské vysočině, a tak jsme se pravidelně navštěvovali. A co                    náhoda (?) nezařídí, v jiné, ale také blízké vesnici bydlí též Jaroslav Střítecký, a mám tak                    dodnes možnost se také s ním setkávat k přátelskému posezení i k volným diskusím                    o otázkách sociologických.                       K existenci katedry po mém absolutoriu (1974–1989), ve zbývajících letech normali-                    zace, mohu dodat jen málo. Po odchodu Miroslava Ovesného do důchodu vedl (opět již)                    Katedru sociologie (byť marxisticko-leninskou) krátce až do své smrti v roce 1981 Mojmír                    Köttner (1925–1981). Muž stranických aparátů komunistické strany, který ovšem v mi-                    nulosti, po roce 1945, „zažil opravdové Bláhovy semináře ze sociologie“ [Možný in Česká                    sociologie v letech 1965–1989, 2003], a tak o ní měl jisté ponětí. Stejně jako Ovesný,                    i  Köttner se, podle vyjádření pamětníků, vyvaroval prorežimního aktivismu a  snad                    také proto se poměry na brněnské katedře sociologie přece jen lišily od poměrů třeba                    v Praze, které tam byly spojené s neblahým působením osob jako byl Antonín Vaněk,                    jenž mimo jiné podle Petruska [2004] prosadil na sekretariátu ÚV KSČ, aby se katedry                    sociologie staly nomenklaturními „stranickými pracovišti“. Po nenadálé smrti Mojmíra                    Köttnera převzal v roce 1981 ve svých 40 letech vedení Katedry sociologie Jaroslav                    Střítecký (*1941), který byl v roce 1986 jmenován docentem sociologie. Pro katedru                    v té době i pro její budoucnost to byl šťastný moment.                                                                                                                       67","MOJE DOBRODRUŽNÁ CESTA SOCIOLOGIÍ                      Mezidobí                     „Lidi lítaj nad hvězdama a vy tady chlastáte v hospodě jak dobytek“ … „A co teda máme podle tebe                  dělat, ty horlivý vole (z rozhovoru odposlechnutého v hospodě).“                                             Zábrana Jan. 2001. Celý život. Výbor z deníků 1948–1984. Praha: Torst, str. 541.                   „Režim nežádal již od občanů, aby uvěřili utopické vizi beztřídní společnosti, ale spokojil se s tím,                  že proti systému nebudou aktivně vystupovat a budou navenek zachovávat určité rituály, které bude                  možné vydávat ve vztahu k zahraničí za výraz souhlasu.“                                                     Rychlík Jan. 2020. Československo v období socialismu 1945–1989.                                                                              Praha: Vyšehrad, str. 270.                   Studium sociologie jsem absolvoval v roce 1974 a v roce 1975 jsem si ze základní vojen-                  ské služby, na kterou jsem nastoupil v září 1974, odskočil složit rigorózní zkoušky a získat                  tak titul – ač promovaný sociolog (tehdy existovali vedle MUDr. i promovaní lékaři) –                  PhDr., neboli doktor filozofie. Společnost nabyla za léta komunistického režimu od roku                  1948 silně plebejský charakter, sociální rozdíly (zejména mzdové, ale nejen mzdové) byly                  alespoň navenek omezeny, ale duch starého Rakouska-Uherska s jeho akcentem na ti-                  tuly, když ne šlechtické, tak alespoň akademické, v ní ještě stále zůstával. Pamatuji si, že                  jsem se koncem sedmdesátých let minulého století za tmy pozdního večera ubytovával                  v hotelu ve Svratce na Českomoravské vysočině, vyznačujícím se již poněkud omšelým                  luxusem první republiky, i když byl postaven až po jejím konci, v roce 1941. Lépe řeče-                  no nesl si vzpomínku na tento luxus. Starý pán v potemnělé recepci hotelu (možná tam                  sedával již od otevření hotelu ve čtyřicátých letech a pamatoval Oldřicha Nového, který                  blízko Svratky vlastnil chalupu a do hotelu prý chodíval hrát karty) otevřel můj nový ob-                  čanský průkaz. A s určitou úctou v hlase se mě, chudého příslušníka pracující inteligence,                  který měl jen bicykl (ovšem i ten byl při tehdejším nedostatku jízdních kol v obchodech                  za mého mládí – pokud jste se nespokojil s kolem ze Sovětského svazu a vynaložil úsilí                  sehnat si tuzemského Favorita nebo alespoň Esku – statusovým zbožím), otázal: „Auto                  jste si zaparkoval kde, pane doktore?“                      Hlad po univerzitních titulech zachvátil i komunistické normalizátory, kteří se do té doby spo-                  kojovali s titulem, získávaným na stranických školách, RSDr., neboli rerum socialium doctor, dok-                  tor sociálních věd. Široká veřejnost to ovšem četla jako ‚rozhodnutím strany doktor‘ nebo ‚rodné                  strany doktor‘. Normalizátoři cítili tuto dehonestaci a toužili po klasickém PhDr. A v duchu doby                  hledali bezpracné způsoby, jak tento titul získat. Můj spolupracovník v Ústavu pro automatizaci                  řízení v průmyslu, psycholog, důchodce, který si po pozdním rozvodu pořídil mladší ženu s nezle-                  tilými dětmi, jež potřeboval živit, nám s velkým gustem sděloval, pro kterého okresního tajemníka                  KSČ zrovna píše diplomovou práci, a rozepsané i hotové diplomky nám ukazoval. A pak, že za                  socialismu nebyly trh, poptávka a nabídka (trh s diplomovými a rigorózními pracemi bohužel –                  jak jinak v tržní ekonomice – existuje i dnes a část jeho produktů se jen, i při nasazení kritických                 68","MEZIDOBÍ                         softwarů, velmi obtížně identifikuje). Možnost vyrábět diplomové práce pro své zákazníky jako                    zboží v továrně mu pochopitelně umožňoval také marasmus vysokých škol a jejich nízké poža-                    davky na diplomové práce i na disertace. Zejména katedry sociálních věd tehdy mnohde ovládali                    zdatní obchodníci. Za normalizace jsem se o tom přesvědčil jako podnikový sociolog ve Zlíně                    při náhodných kontaktech s olomouckou katedrou sociologie.                         Moje úsilí vynaložené na získání titulu PhDr. souviselo s mou snahou zůstat po abso-                    lutoriu studia na katedře, kterou ve mně vzbudil a přiživoval Ivo Možný. Tehdy jsem                    si domýšlivě namlouval, že je to dáno mými kvalitami. Snad tomu tak částečně bylo,                    i když šlo o kvality jen velmi relativní. Někdy na přelomu tisíciletí mi ovšem Ivo Mož-                    ný v dlouhém osobním rozhovoru prozradil podrobnosti svého tehdejšího plánu měnit                    zevnitř atmosféru na Filozofické fakultě a o úloze, kterou jsem přitom měl sehrát. Měl                    to vymyšlené až k nasazení mé osoby při volbě děkana. Nejspíše to byla jen fabulace, ne-                    uskutečnitelná vize, ale mohu prozradit, že i tak mě to dodatečně dosti vyděsilo. Kdybych                    tenkrát skutečně na katedře zůstal a Ivo svůj plán začal realizovat (a Ivo většinu svých vizí                    a plánů nakonec skutečně realizoval), pak nevím, jakým pokušením bych musel odolá-                    vat, kterým z nich bych odolat nakonec nedokázal a do čeho a jak hluboko bych se přitom                    namočil (ty nezamýšlené důsledky zamýšleného jednání!).                       Život je zapisován do účetní knihy a v ní existuje nejen ‚má dostat‘, respektive ‚dostal‘,                    ale i ‚má dát‘, respektive ‚dal‘. A jak připomněl Bauman [2010:23], již George Simmel                    konstatoval, že „hodnoty (zisk) se měří hodnotami, které se na jejich získávání musí oběto-                    vat “ (náklady) a tím, co hodnotám dává jejich platnost, je ‚napětí zápasu o ně‘ [Simmel                    1997: in Bauman 2002:189]. Vzpomněl jsem si na to také, když jsem si četl v denících                    Jana Zábrany [Zábrana 2001:209] autorovu glosu „N. T. mi říkala: Je třeba realizovat se                    ve strukturách, které zůstaly… a nepochybuji, že tím myslela kolaborovat s okupanty a je-                    jich pomocníky“. No, ony jiné struktury nebyly, ale záleželo na tom, v kterých se člověk                    realizovat musel, neboť mimo ně neměl živobytí, a jakým způsobem se v nich realizoval.                    A také na tom, v kterých se realizovat odmítl.  Naštěstí byly katedry sociálních věd po-                                                            86                    važovány za nomenklaturní pracoviště – v tomto případě krajského výboru komunistické                    strany Jihomoravského kraje – a na katedru se tak nově přijímaly již jen osoby s legiti-                    mací komunistické strany a současně jen se souhlasem tohoto výboru. A vstoupit do                    komunistické strany, takovou cenu jsem nebyl ochoten zaplatit.                       Po studiu jsem na dva měsíce, před základní vojenskou službou, nastoupil jako vý-                    zkumný pracovník do pobočky Institutu Československého komitétu pro vědecké řízení                    (1974–1975) v Hradci Králové. Byla to podivná organizace. Vlastně si vůbec nepamatuji,                    jak jsem ji našel, abych se v ní ucházel o místo. Ředitelem (skutečně tak byl titulován)                    pobočky byl inženýr (nevím čeho) středního věku, naprosto bezradný v tom, co řídil.                    Ostatně co řídil? Osazenstvo pobočky, alespoň z mého horizontu vidění, tvořili jen dva                       86  Tohle musely řešit nejen hvězdy tehdejšího showbusinessu, ale prakticky každý z nás, i když pro některé bylo toto                       rozhodování těžší než pro jiné.                                                                                                 69","MOJE DOBRODRUŽNÁ CESTA SOCIOLOGIÍ                       výzkumní pracovníci. Mimo mě tam byl Stanislav Buchta, který absolvoval sociologii                  v Brně o rok dříve než já a zůstal mým kamarádem i potom, co se později přiženil do                  Bratislavy. Dodnes mluví česky sice dobře, ale občas s měkkým slovenským přízvukem.                                                                                             87                  Pak se jednalo o ředitelovu sekretářku a jeho šoféra. Ředitel kupodivu měl i podniko-                  vé auto se šoférem! Možná nás bylo více, ale nikoho jiného jsem v prostorách pobočky                  za dva měsíce svého pobytu nepotkal a neviděl. Zpracovávali jsme zde data z nějakého                  survey, který zadala bratislavská pobočka Výzkumného ústavu práce a týkal se volného                  času, nebo volný čas zkoumali v pracovní době při koupání v opuštěných štěrkovištích                  u řeky Labe.                    V průběhu mé roční vojenské služby pobočku institutu v Hradci Králové (nebo celý                  institut?) zrušili a pro zbývající tři měsíce, které jsem ještě trávil v uniformě, mě admi-                  nistrativně převedli do Domu techniky v Pardubicích. Polabská rovina mě ale nelákala.                  S Hradcem Králové bych se ještě smířil díky architektům Gočárovi a Kotěrovi, kteří zde                  na počátku 20. století zanechali krásné stavby a pomohli městu získat kvalitním urbanis-                  tickým řešením moderní tvář. Také vzhledem k siluetě Krkonoš v dáli na obzoru a blízké-                  mu, byť v té době se rozpadajícímu, ale nádhernému Kuksu. S Pardubicemi plnými che-                  mického průmyslu a s vojenským letištěm, kde neustále vzlétala a přistávala trysková                  letadla, ne. A tak jsem na toto pracoviště nenastoupil. Možná ke své škodě, protože tam                  přežívala řada dobrých českých sociologů, kteří byli v nemilosti režimu [Nešpor 2014b].                  V té době ovšem již stejně docházelo k faktickému útlumu i tohoto pracoviště, přestože                  přežilo jako instituce až do společenských změn v roce 1989. Po návratu ze základní vo-                  jenské služby jsem se tak ocitl v brněnské pobočce jiné výzkumné organizace, spadající                  pod ministerstvo průmyslu, nazvané ‚Ústav pro automatizaci řízení v průmyslu‘ neboli                  INORGA. O ní jsem se dozvěděl od svého spolustudujícího a kamaráda Honzy Steine-                  ra, který tam již pracoval a mé přijetí doporučil (opět, a ne naposledy ten individuální                  sociální kapitál!). Tam jsme se zabývali sociálními překážkami a sociálními důsledky                  automatizace řízení v průmyslu. Což je třeba vzít s rezervou s ohledem na tehdejší stu-                  peň automatizace průmyslu ve světě vůbec, a v Československu zejména. Konkrétně se                  jednalo o odpor (nejen) vedoucích pracovníků vůči změnám spojeným se zaváděním                  automatizace a výpočetní techniky do řízení. A nebylo to nezajímavé.                    Zajímavý byl pro mě spor s ředitelem pobočky, doktorem právních věd neboli JUDr.                  (stále ještě existovali, a vlastně i dnes existují, i jen promovaní právníci), který si při mém                  nástupu vyžádal a přečetl moji diplomovou práci, narazil v ní na pojem ‚normativní po-                  jetí‘ a vysvětloval mi, že úplně špatně chápu, co je to norma. Poprvé jsem se tak setkal                  v praktické rovině s tím, že aby si jednotlivé vědy (a neplatí to jen pro vědy) rozuměly,                      87  Krátce předtím tam snad pracoval Václav Lamser, než odešel do exilu v Německu. Byť nestraník a evangelík,                    působil před normalizací jako vedoucí oddělení metod sociologického výzkumu v Sociologickém ústavu; jeho                    dvě zásadní knihy pro naše studium, ‚Základy sociologického výzkumu‘ [Lamser 1966] a ‚Statistika pro sociology‘                    [Lamser 1970], jsem již zmiňoval. S ním jsem se tam ale již nepotkal.                70","MEZIDOBÍ                         musí si vyjasnit obsah pojmů, které používají, a zvážit, zda stejná jména nepřiřazují růz-                    ným fenoménům. Dostal jsem se zde také do kontaktu s profesorem Vladimírem Kube-                    šem (1908-1988).  I když šlo o právníka, a ne o sociologa, byla to zajímavá zkušenost.                                   88                    Šlo ovšem jen o letmý kontakt, i když si pamatuji jeho praktické výklady pravidel etikety                    první republiky, jejímž synonymem byl Jiří Stanislav Guth-Jarkovský (1961–1943), který                    v letech 1919–1922 pracoval jako ceremoniář prezidenta T. G. Masaryka. Když dnes na-                    rážím na koncertech vážné hudby na mladíky v riflích či potištěných tričkách, vždy si na                    profesora Kubeše vzpomenu.                       To jsem ještě nečetl Norberta Eliase (1897–1990), i když jsem jeho jméno již znal.                    A věděl jsem, jakou roli přisuzoval při genezi evropské civilizace vzájemně se ovlivňují-                    címu vývoji osobnostních struktur člověka, mravů a způsobů jeho chování a společen-                    ských struktur, jen z druhé ruky. Později jsem se seznámil podrobněji s jeho míněním,                    že „čím více se diferencují (pozn. společenské funkce), tím větší je jejich počet a tím se                    také zvětšuje počet lidí, na nichž je jedinec při všech svých úkonech, od nejobyčejnějších                    a nejběžnějších až ke komplikovanějším a vzácnějším, trvale závislý. Chování stále většího                    počtu lidí musí být vzájemně sladěno, předivo akcí stále přesněji a přísněji koordinováno,                    aby jednotlivý čin v jeho rámci plnil svou společenskou funkci. Jedinec je nucen regulovat své                    chování stále rozlišeněji, rovnoměrněji a stabilněji.“ [Elias 2007:239–240].                         Ještě před ním historik Hyppolite Taine (1828–1893) krásně popsal dvůr královské Francie                    před velkou revolucí koncem 18. století, což po něm Elias shrnul ve větě, že se zde dosahovalo                    „detailních forem hierarchizace za pomoci osobních privilegií, etikety, ceremonií a přesností, s níž                    byl propracován každý pohyb či způsob řeči“ [Elias 2007:302]. Jeho dlouhou pasáž jen zkracuji:                    „Dáma velkého světa dovede pozdraviti deset osob najednou jediným úklonem dávajíc při tom sklo-                    nem hlavy a pohledem každému, co mu patří, odměřujíc dle stavu, důležitosti a rodu. Jest jí jednati                    s choulostivými marnivostmi a každé pochybení v odměřování bylo by ihned pozorováno; ale nikdy                    se nezmýlí a nikdy se nerozmýšlí v těchto jemných rozdílech“ [Taine 1906:2004].                        Ale co platilo kdysi, je již zapomínáno či zapomenuto. Ostatně k erozi etikety, jejíž                    podíl na vývoji dnešní civilizace tak zdůrazňoval Norbert Elias, docházelo již v době                    Gutha-Jarkovského. Pavel Eisner napsal: „Za mých mladých let bylo společenskou ne-                    slušností nenapsat na obálku Blahorodý pán pan … Dnes je komický už i ten Slovutný                    pán pan …, třebaže byl už o tolik demokratičtější, narážeje nikoli na blahou urozenost,                    nýbrž na vyzískanou vyhlášenost umu. Jsme už jen vážení (mezi námi: jsme vážení?).“                                                                                                89                       88  Byl právním filozofem a teoretikem občanského práva. Po druhé světové válce se zasloužil v Brně o vznik Vysoké                       školy sociální (1947–1952), na níž působil i Inocenc Arnošt Bláha. V letech 1949–1956 byl vězněn za pokus o ile-                       gální přechod hranice, ale v letech 1968–1969 se podílel na znovuobnovení právnické fakulty v Brně.                    89  Pavel Eisner (1889–1958) se sice narodil se v pražské židovské rodině jazykově německy orientované, ale o češtině                       vydal krásné knihy a z jedné z nich, Čeština poklepem a poslechem‘ jsem citoval. [Eisner 1996].                                                                                                  71","MOJE DOBRODRUŽNÁ CESTA SOCIOLOGIÍ                       Dnes bych to ještě rozšířil, nejsme totiž již ani vážení. Etiketa je dnes pro mladou gene-                  raci terra inkognita, dokonce v jistém smyslu terra nefasta. A stala se, nebo její odmí-                  tání, i věcí ideologickou. Pamatuji si, jak jsme s kolegou Ladislavem Rabušicem dostali                  při jednom podzimním pobytu po roce 1989 v Nizozemí od naší nizozemské kolegyně                  vynadáno (pojala to jako pedagogicko-morální poučení kolegům z ‚východu‘). Já za to,                  že jsem jí podržel dveře samolítačky, když jsme vycházeli z místnosti (ne z restaurace!).                  Můj kolega za to, že se pokusil pomoci ji předtím do teplého kabátu.                    V roce 1976 jsem musel řešit dilema. Zůstat v tomto ústavu při relativně zajímavé                  a přiznejme si, také velmi pohodlné práci a v příjemné společnosti, ale opustit svou                  budoucí ženu, která musela pečovat o své nemocné rodiče, nebo opustit ústav a práci                  v něm a přesunout své těžiště do rodinného života. Rozhodování nebylo nakonec tak                  těžké. V mém přesvědčení, že soukromý život je v dané době hodnotnější a důležitější                  než život profesní, mě utvrdilo vystoupení řečníka na shromáždění pracovníků vý-                  zkumných institucí, zakončené plamennou výzvou: „Soudruzi, ústřední výbor komu-                  nistické strany rozhodl …“ Již si nepamatuji, co rozhodl, ale není to důležité, tehdy                  rozhodoval všechno, o všem i o všech. Jinak si jeho formulaci živě a doslova pamatuji.                  Pokračoval: „ … a před vědeckou frontou nyní stojí úkol, aby to zdůvodnila!“ I komunis-                  té rádi používali válečné rétoriky, měli své bitvy, fronty a bojové pokřiky (ten vykřičník                  tam patří, nepřidal jsem ho).                     Musím ale přiznat, že jsem si na to vzpomenul po letech na katedře, když jsem si uvědomil, že                  v první fázi hlavně kapitál a pak sociální stát žádaly po sociologii především informace pro rozho-                                       90                  dování v určitých situacích,  v druhé fázi pak ve stále větší míře – tak jak je to v povaze institucí                  a institucionalizovaného jednání – legitimizaci svých definic situací, v nichž se nacházely, a svých                  rozhodnutí, jak s nimi zacházet. Což se děje i nyní, neboť „když se buduje a udržuje řád, legitimita                  je hlavním bankem ve hře“ [Bauman 2004:243].                      Ať tak či onak, prožil jsem dalších dvanáct let ne jako výzkumný pracovník řešící ta-                  kové úkoly, ale jako podnikový sociolog. A to ve Zlíně v podniku, který byl vypreparován                  z původního koncernu Baťa, jenž moderní Zlín ve dvacátých a třicátých letech minulého                  století stvořil, materiálně i ideově. Je to příběh svým způsobem jistě zajímavý (i když                  život podnikového sociologa zase tak moc zajímavý nebyl), ale zmíním z něj, jen to, co                  souviselo se sociologií v Brně.                    Ivo Možný udržoval za normalizace sociologii v Brně mimo klinickou smrt kromě                  jiného vytvářením sociálních sítí z těch, kdo se v tomto období profesionálně věnovali                  empirickému zkoumání společnosti, i těch, kdo tak činili amatérsky mimo akademickou                     90  Sociálněinženýrský proud řešil otázku „jak formulovat praktické problémy jako problémy výzkumné a jak transfor­                    movat sociologické poznání do praktických rad“, aby bylo dosaženo určitých cílů nebo ochráněny určité struktury či                    hodnoty. Šlo o udržení systémů, a tedy i o identifikaci zdrojů jejich ohrožení.                72","MEZIDOBÍ                         půdu. A to skrze sympozia nazvaná ‚Socialistický způsob života jako sociální realita‘. „Stu-                    dium kaž dodennosti mělo ‚demaskovat‘ oficiální ideologii, ukázat, že ‚reálný socialismus‘                    ve své ‚pravé‘ realitě je podstatně jiný, než jak jej ukazuje oficiální ideologie ve všech svých                    podobách“ [Petrusek 2020]. Tehdejší stranická garnitura ovšem patrně četla název těchto                    sympozií jinak než jejich účastníci a účastnice, nepostřehla jeho podtext. Byla v tom vůči                    ní ironie, ale i akcent na reálná/objektivní fakta popisující tehdejší stav, kdy se ideály                    a realita v myslích většiny zcela rozpojily (není to trvalý úkol sociologie?). Nebo o názvu                    sympozií ani nepřemýšlela, stačila jí pouhá zvukomalebnost slova ‚socialistický‘ v nich. Ať                    to již bylo tak nebo onak, sympozia tohoto jména a zaměření se mohla v Brně opakovat                    v letech 1982, 1984, 1986 a 1988. Zúčastnil jsem se posledních tří, a tak potvrzuji, že se na                    nich scházela různorodá, ale skvělá společnost. Jak reprezentativní a kvalitní bylo složení                    účastníků sympozií lze ilustrovat již výčtem části z nich,  existují ovšem i sborníky z jed-                                                                    91                    notlivých ročníků, obsahující texty všech prezentovaných příspěvků, dokládající, že byly                    zajímavé i tematicky a obsahově. Miloslav Petrusek [2020 – vydáno po jeho úmrtí] oce-                    nil význam setkání tohoto charakteru  a vydávání polooficiálních sborníků jako pokus                                                     92                    o teoretická zamyšlení a o empirické sondy do „reality reálného socialismu“. Nepochybně                    měl pravdu.                       Měl jsem ‚náhodou‘ štěstí, působil jsem v té době deset let jako volontér v týmu po-                    rodníků a neonatologů (tehdy ještě ne) profesora Zdeňka Štembery, který zkoumal rizika                    těhotenství. Spolu s MUDr. Pavlem Baranem ze zlínské nemocnice, okresním specialis-                    tou na riziková těhotenství, jsme se v tomto týmu zabývali sociálními riziky těhotenství.                    Původně měl Baran toto téma řešit sám, ale byl natolik inteligentní, aby si domyslel, že                    k tomu potřebuje někoho ze sociálních věd. Najít mě nebylo v malém městě jako Zlín                    zase tak složité – mnoho těch, kdo vystudovali sociologii, zde v té době nepůsobilo. Na-                    rodil se zde sice v roce 1936 Miloslav Petrusek, který zde také v letech 1959–1961 působil,                    ale tehdy již bydlel v Praze.                       Jednalo se o typický ‚kitchen research‘, což bylo v USA slangové označení sociolo-                    gických výzkumů realizovaných mimo instituce. V USA to byla doména socioložek, jež                    se doprovázeny svými malými dětmi setkávaly se svými vrstevnicemi, také matkami,                        91  Masarykova univerzita – Ivo Možný, Lubomír Nový, Pavel Pácl ( Ostravská univerzita), Hana Librová, Jan Keller                       ( Ostravská univerzita), Ladislav Rabušic, Petr Mareš, Libor Musil; Univerzita Karlova – Miloslav Petrusek, Jiří                       Musil (předtím Středoevropská univerzita Praha a Budapešť), Josef Alan, Martin Potůček, Jiří Kabele; Igor Tomeš;                       Sociologický ústav AV ČR – Michal Illner (jeho ředitel v letech 1993–2001). A také Věra Majerová (Vysoká škola                       zemědělská Praha); Miroslav Foret (Mendelova univerzita); Iveta Radičová (Sociologický ústav Slovenskej akadémie                       vied  Paneurópska vysoká škola Bratislava) či Miroslav Hiršl. Poznamenávám, že vyjmenované spojuji s akade-                       mickými institucemi, na kterých působili nebo stále působí po roce 1989 a jde (s výjimkou dvou osob) po roce                       1989 o profesory a profesorky. V té době byli ale nejen bez tohoto titulu, nýbrž mnozí z nich i mimo akademickou                       sféru.                    92  Měl bych vzpomenout i neformální semináře o nových formách řízení průmyslových podniků, organizované                       v letech 1988–1989 Miroslavem Gregorem a dnešním profesorem Liborem Musilem, na nichž jsem se s ním                       seznámil a uzavřel pak jedno z dalších mých celoživotních přátelství.                                                                                                 73","MOJE DOBRODRUŽNÁ CESTA SOCIOLOGIÍ                       na různých hřištích či pískovištích. A poté napsaly o společenstvích, které se zde scháze-                  ly, empirické sociologické studie. Institucionální krytí jsme sice měli, ale za výzkum jsem                  nebyl placen a skutečně jsme se s Pavlem Baranem pravidelně každý týden scházeli v ku-                  chyni jeho bytu v panelovém domě na sídlišti Jižní svahy ve Zlíně. Vynikající bylo téma,                  vynikající pro mě byla také nutnost učit se volit vhodnou metodologii, skvělou školou byl                  i kontakt s lidmi zcela odlišné metodologické výchovy a kontakt s jejich jiným přístupem                  k datům a k jejich zpracování. Měnilo se i moje metodologické zaměření, spočívající                  do té doby jednoznačně na kvantitativním přístupu, neboť charakter tohoto výzkumu                  kvantitativní postupy vylučoval (i když i ty se hodily a použily při práci se statistikami),                  a tak se mi otevírala vrátka k ocenění kvalitativní metodologie. Měli jsme při práci na                  výzkumu rozumný nápad nenechávat si výsledky pro sebe a závěrečné zprávy z výzkumu                  (tehdy jsem již věděl, že výzkumné zprávy společně sdílejí osud ‚přišel, viděl, zahodil,                  zapomněl‘) jsme začali publikovat. Mé první publikační výstupy se tak dnes nenajdou                  v Sociologickém časopise, ale v časopise Československá gynekologie. Takže jsem se mohl                  sympozií aktivně zúčastnit, účast byla podmíněna referencí o zkoumání reality. Referáty                  se na sympoziích nečetly, byly účastníkům k dispozici v písemné krátké podobě. Každý                  měl jen pět minut času na představení svého textu, a pak o něm následovala půlhodinová                  skupinová kritická odborná diskuse. 93                    A co se dělo kolem nás? Koncem osmdesátých let v Československu již cosi viselo ve                  vzduchu. Ekonomicky byl režim zoufale neefektivní a nebylo již jak financovat ani to, co                  bylo financovat zcela nezbytné, natož aby byly peníze na koupi sympatií obyvatelstva k re-                  žimu. Zdražovalo se i dětské oblečení, které bylo dříve demonstrativně zlevňovalo. Režim                  se ale začal hroutit nejen pro svou ekonomickou nevýkonnost, ale i pro svou intelektuální                  ubohost a ideovou vyprázdněnost. Po obyvatelstvu, ale i po členech komunistické strany                  ovšem požadoval, aby to vše s ním sdíleli. Ivo Možný [1999:79; původně 1991] to shrnul:                  „I na straníky už šly lehké mdloby, když si představili, že do konce života není pro ně úniku                  z té nekonečné šňůry měsíčních schůzí, výročních schůzí, výborových schůzí, zasedání ko-                  misí, schválení zápisu, kontrol usnesení …“. Pithart [2009:58] charakterizoval tuto situaci,                  do níž se režim dostal, jako „implozi, vyprázdnění jeho vlastních struktur i jeho vlastní                  ideologie, ale také ztrátu víry v legitimitu moci u jeho držitelů a podporovatelů“.                    Zbytky legitimity ztrácel nejen mezi původně lhostejnými (u svých odpůrců ji nikdy                  neměl), ale i u těch, kdo ho dříve z různých důvodů vděčně přijímali, nebo dokonce                  podporovali. Nedokázal již plnit, co jim sliboval i dosud dával, a začal naopak ohro-                  žovat i to, co již díky jeho dřívější existenci získali. Konec konců, i reálný socialismus                  byl jen určitou formou modernity a jednou ze základních legitimizací modernity, a tedy                  i reálného socialismu, byl, jak již bylo řečeno, růst blahobytu. Takže co se socialismem,                     93  Chtěl bych také připomenout semináře metodologické sekce tehdejší Sociologické společnosti, které vedl do-                    cent Jan Řehák, jemuž sekundoval Hynek Jeřábek, dnes profesor sociologie na Univerzitě Karlově. Oba pracovali                    v Ústavu pro sociologii a filozofii ČSAV, docent Řehák v letech 1965–1999, Hynek Jeřábek v letech 1975–1990.                74","MEZIDOBÍ                         když nezaručoval nejen růst blahobytu, ale ani udržení jeho dosažené úrovně, a dokonce                    sám tuto dosaženou úroveň ohrožoval? Nakonec již režim nevyhovoval nikomu a pod-                    poroval ho již málokdo. Nevyhovoval dokonce ani elitám s ním spojeným, ani jeho vlast-                    ním elitám (více o tom Možný [1991]) – oboje byly již dávno navzájem propojeny svými                    politickými a sociálními kapitály a svými zájmy. Poslední legitimizační tvrzení režimu,                    které ještě mělo odezvu u dělnické třídy, bylo strašení, že pád socialismu by způsobil                    nezaměstnanost, která byla vykreslována v podobě, kterou měla za ‚velké hospodářské                    krize‘ ve třicátých letech, kdy prakticky neexistoval ‚sociální stát‘. Propadal jsem určité                    beznaději, zejména při pohledu na dění v Polsku, ale koncem osmdesátých let již začaly                    probleskovat nenápadné, ale množící se náznaky krize režimu i u nás.                        Pro mě bylo důležité to, že na jaře roku 1988 jsem byl svědkem návštěvy nově zvoleného ge-                    nerálního tajemníka komunistické strany Milouše Jakeše v podniku, kde jsem pracoval. Jak bylo                    zvykem, vyhnali nás úředníky, abychom ho uvítali v zastoupení dělnické třídy, která pochopi-                    telně nemohla zastavit pásové dopravníky a nesplnit plán vývozu obuvi do Sovětského svazu.                    I když ten již za dodávky neplatil – nakonec zůstaly podle neoficiálních informací podniku                    v bývalém Sovětském svazu nedobytné pohledávky asi za 4 miliardy korun. A my jsme byli, konec                    konců, také ‚pracující‘ – i když jen inteligence, a ne dělnická třída. Po chvíli čekání přijela Tatra                    613, zastavila před hlavní administrativní budovou, ‚mrakodrapem‘ architekta Vladimíra Karfíka                    z třicátých let minulého století, dostavěným v roce 1936 pro firmu Baťa (to byl jejím šéfem již Jan                    Antonín Baťa). A nevylezl z něj ‚někdo‘, ale vylezlo z něj ‚něco‘. Ušmudlaná minulost, která již                    nebudila hrůzu, ale ani soucit, když tak jen údiv a pobavení. A to jsem ho ještě neslyšel promluvit,                    příležitost jsme k tomu dostali až o rok a půl později z nahrávky jeho legendárního projevu na                    schůzi stranických funkcionářů v Červeném Hrádku dne 17. července 1989, který někdo z jeho                    posluchačů (nebo organizátorů schůze?) úmyslně vynesl na veřejnost!                                                                           94                       Není potřeba to rozvádět, ostatně Milouš nebyl zase mezi staršími režimními pro-                    minenty žádnou výjimkou. Říct, že většině členů tehdejší vrcholové státní či stranické                    garnitury chybělo charisma a byli často i nevzdělaní, byl eufemismus. I když mezi nimi                    byli i inteligentní lidé, ve špičce šlo většinou o strejce z periferie dějin, žijící v minulosti                    a ve světě vzájemně sdílených iluzí. Mimo realitu, s níž si již moc nevěděli rady, protože                      94  O tom, proč byl zvolen do strategické pozice režimu, existuje řada sice spekulativních, ale o analýzy jeho tehdejší-                       ho stavu se opírajících úvah. Většinou se točí kolem boje o moc, který v režimech tohoto typu probíhá permanent-                       ně (vždyť probíhal v nacistickém Německu i v době, kdy byl Berlín již obklíčen sovětskými vojsky). Hraje přitom                       roli bojovnost a odhodlanost, ale také různé taktické manévrování, při kterém jednotlivé kliky mezi sebou nejen                       bojují, ale na základě svých úvah a strategií také spolupracují v různě se měnících koalicích. Pak může být vybrána                       i bezvýznamná figura, aby se udržela rovnováha mezi soupeři. Podobně se tak pravděpodobně stalo i při výběru                       Alexandra Dubčeka v roce 1968. A stejně tak při konci vlády jedné strany v roce 1989, kdy pravděpodobně ti nej-                       chytřejší členové vedení komunistické strany nechtěli, aby se její nevyhnutelná porážka spojovala s jejich jmény,                       a tak se po 17. listopadu 1989 v čele komunistické strany ocitl zmatený výpravčí ze železniční stanice v malém                       městečku na pomezí Moravy a Slovenska, bez politického rozhledu a vůle.                                                                                                 75","MOJE DOBRODRUŽNÁ CESTA SOCIOLOGIÍ                       ji neznali, nerozuměli jí. Ale přesto, nebo právě proto je nebylo možné podceňovat. Stále                  byli nebezpeční, ovládali mocenskou strukturu (státní správu, armádu, policii a Lidové                  milice, svou soukromou armádu, která disponovala i bezzákluzovými kanony) a infor-                  mační toky. I když s nimi to měli již složitější. V padesátých letech stačily nepropustná                  státní hranice, cenzura  a rušení zahraničního rozhlasového vysílání, aby se informa-                                      95                  ce o tom, co se děje mimo země ‚východního bloku‘, k nám dostávaly jen obtížně. Ale                  v letech normalizace? Televizní stanice ve Spolkové republice Německo či v Rakousku,                  jejichž signál se dal zachytit na většině území Česka či v Bratislavě, se rušit nedaly. Takže                  veřejnost měla možnost porovnávat rozdíly, a to nejen co se týče blahobytu. Zřetelný                  byl rozdíl mezi lidmi, kteří zaplňovali obrazovky televizorů na západ od našich hranic,                  a lidmi v ulicích českých a slovenských měst nejen v oblečení, ale i ve výrazu jejich osob-                  ností, ve způsobu vystupování a chování. Proti této vizuální konfrontaci nepomáhal ani                  východoněmecký estrádní pořad ‚Ein Kessel Buntes‘, byť byl i v Česku jako socialistická                  verze show businessu oblíben.  Nepomáhaly ani dlouhé přenosy z mistrovství světa nebo                                            96                  Evropy z krasobruslení jako náhražka eroticky zbarvených programů.                     Viditelný rozdíl v realitě socialismu a kapitalismu, když byli pohledu na kapitalismus vystave-                  ni, rozkolísal nakonec i ty nejnaivnější drobné protagonisty komunistického režimu. Bylo zajíma-                  vé, ale asi symptomatické, že i oni již odložili ideová kritéria a jistoty je zbavovaly rozdíly v mate-                  riální rovině. Pamatuji si, jak na jakémsi školení zaměstnanců personálního úseku podniku, kde                  jsem pracoval, vsunul lektor z okresního výboru komunistické strany mimoděčně a neočekávaně                  do svého výkladu, jehož obsah si nepamatuji, emociálně zabarvené povzdechnutí nad svým poby-                  tem v Německé spolkové republice, které si naopak, pro jeho absurdnost, pamatuji slovo od slova:                  „Soudruzi, byl jsem tam v obchodním domě. Osmdesát druhů zipů ve všech pastelových barvách!“                  A po chvilce tichého a smutného zadumání dodal. „Já ty soudruhy z Komunistické strany Německa                  obdivuji. To jsou bojovníci, v takových podmínkách!“                      Při pohledu na Milouše Jakeše vylézajícího z auta a pohybujícího se po nádvoří pod-                  nikového areálu jako loutka nebo animovaná postavička mi bylo intuitivně jasno, že ne-                  gativní selekce, plynulé zbavování se schopných (aby zůstalo jen zdravé jádro strany),                  ba nakonec i všeho schopných členů dospělo v komunistické straně k bodu, z něhož již                        95  Cenzura měla jednotící motiv, a to nedopustit šíření jiných než režimních myšlenek. Našemu příteli Pavlu Popelkovi                    například vystříhali z jeho národopisného dokumentárního filmu záběry na boží muka, což zeslabilo jeho smysl.                    Ale míchaly se zde i někdy poněkud absurdní, až paranoidní důvody. Milan Uhde [2013:79] uvádí, že když insce-                    nace divadelní hry o Pařížské komuně měla končit historicky věrně popravou komunardů, viděli v tom brněnští                    komunisté kontrarevoluční pohrůžku, jak to jednoho dne dopadne i s nimi.                  96  Podobně jako televarieté Jiřiny Bohdalové a Vladimíra Dvořáka ne příliš vysoké úrovně, či popěvky Karla Gotta                    nebo Heleny Vondráčkové, jakási povolená chvilková uvolnění, držená ale přísně ‚v mezích zákona‘.                76","MEZIDOBÍ                         pro ni není návratu.  Uvažoval jsem, že se sovětskými tanky za zády sice ještě nemá                                       97                    režim všechno ztraceno, ale možná přece jen nakonec bude muset, ač nerad, k nějakým                    změnám sáhnout. Tak radikální a rychlá společenská změna, k jaké pak došlo koncem                    roku 1989, byla ovšem v tehdejší geopolitické situaci, a za přítomnosti ruských ozbrojen-                    ců na našem území, ještě mimo moji představivost. Něco ale již bylo v ovzduší. Pamatuji                    si, jak jsme někdy v létě roku 1988 seděli se svými přáteli výtvarníky po vernisáži jejich                    výstavy na jejich zahradě a poslouchali přítomného Karla Plíhala, který nám při kytaře                    zpíval píseň o tom, jak poslední jednotka Sovětské armády opouští město Olomouc. Měs-                    to, které bylo jedním z velkých posádkových měst této armády v tehdejším Českosloven-                    sku. Tenkrát jsme se tím bavili jako příjemnou, ale nereálnou nadsázkou, ale za tři roky                    se tak stalo. Lepší prognózu byste tehdy v Prognostickém ústavu marně hledali. V té době                    již v Sovětském svazu spustili experiment s tzv. ‚perestrojkou‘ a ‚glasností‘.                       Změna tedy byla cítit, začaly se objevovat i tzv. kritické statě v některých časopisech,                    i když v duchu mírného pokroku v mezích zákona, respektive perestrojky (režimu shoví-                    vavě vytýkali ani ne to, co dělá, ale to, že to dělá neefektivně). Napadlo mě sice, že asi půjde                    pouze o snahu režimu ‚dostat se z bryndy‘ nějakou pro něj neškodnou modifikovanou for-                    mou ‚socialismu s lidskou tváří‘, i když i to by bylo pro něj asi silné kafe. Tak jako tak jsem                    začal přemítat, zda v této situaci zůstat v podniku, což pro mě bylo intelektuálně i lidsky                    stále obtížnější, nebo z něho odejít a pokusit se o něco jiného. Jenže kam odejít a o co se                    pokusit v Československu roku 1988, když chtěl člověk zůstat u sociologie? Pomohl mi                    Martin Potůček , který tehdy pracoval v Brně na ‚Ústavu ekonomiky a řízení nevýrobní                                  98                    sféry‘ brněnské univerzity, a navrhl mi, ať se v něm ucházím o zaměstnání. Kupodivu, ač to                    bylo k nevíře, se v něm nepožadovalo jako podmínka zaměstnání členství v komunistické                       97  Texler [1996:102] konstatoval, že „‚despotický socialismus‘ předvedl, jak si počíná nerozumná společnost. Poučen zřej­                       mě jedním z Parkinsonových zákonů, umožňoval neschopným, aby v hierarchii vzlínali až k místu, pro jehož zastávání                       prokazatelně neměli vlohy“. Vedle toho se komunistická strana hroutila i z dalších důvodů. Technický pokrok redu-                       koval početnost, ale i váhu dělnické třídy, za jejíž avantgardu se komunisté prohlašovali (podobným procesem                       je dnes patrně ohrožena i sociální demokracie, která má ale v demokratické společnosti přece jen větší manév-                       rovací prostor). Projevilo se to i ve struktuře členské základny komunistické strany. V roce 1952 činil podíl dělníků                       v komunistické straně cca 43 %, do roku 1962 poklesl na 36 % a v roce 1970 byl již jen cca 26 %. Strana se snažila.                       V podniku, kde jsem pracoval, bylo známo, že poměr dělníků a úředníků nově přijatých za členy musí být 3:1, tak-                       že řada nemanuálních pracovníků musela na své přijetí do strany čekat až do doby, kdy do ní nejprve přijmou ty                       tři dělníky (což bylo stále obtížnější) a konečně se dočkala v roce 1988, někteří dokonce v roce 1989! I takoví byli,                       a nejen v podniku, kde jsem pracoval a mohl to vidět.                    98  S Martinem Potůčkem jsme se seznámili při studiu. Stýkali jsme se také, když jsem pracoval v týmu profesora                       Štembery a Martin v Ústavu pro zdravotnické informace (za přesnost názvu ústavu již neručím) a samozřejmě                       i po roce 1989, kdy vedl Centrum pro sociální a ekonomické strategie na Univerzitě Karlově. Jen malá odbočka,                       hledal a našel jsem (v Ústavu pro zdravotnické informace) informace o frekvenci neúspěšných těhotenství mezi                       ženami různých demografických a sociálních kategorií. Problém ovšem byl, že mi chyběly základy pro propočty                       relativních měr (podobná struktura těhotenství), a tak mi to k ničemu nebylo. S tím, že informačně bohaté datové                       systémy neumožňují analytické operace, neboť se s tím nepočítalo při jejich tvorbě, jsem se setkal později i na                       Ministerstvu práce a sociálních věcí, když jsem působil ve vědecké radě Výzkumného ústavu práce a sociálních                       věcí.                                                                                                 77","MOJE DOBRODRUŽNÁ CESTA SOCIOLOGIÍ                       straně! To bylo v době normalizace ve společenských vědách na univerzitě, i když se psal                  již rok 1988, stále ještě poněkud nebývalé. V tomto případě se jednalo o ústav s trochu                  chimérickými úkoly poplatnými sociálnímu inženýrství. Byl jsem přijat a dostal jsem                  v něm úkol zkoumat potřeby. Tedy co ‚náš pracující lid skutečně potřebuje, nebo vlastně                  co bychom mu měli dát, nebo o čem bychom ho měli přesvědčit, že to potřebuje, aby byl                  chráněn před falešnými potřebami‘, které nepotřebuje. Nebyl to tak trochu Herbert Mar-                  cuse? V samé podstatě šlo o to, bránit lidem, aby své potřeby formulovali sami. Vlastně                  si z něčeho podobného dělali legraci Werich s Horníčkem v předscéně ke hře ‚Balada                  z hadrů‘ v divadle ABC v roce 1958 (počátek tání na začátku 60. let! – vždyť v roce 1959                  například Jiří Suchý a Jiří Šlitr založili divadlo SEdm MAlých FORem, zkráceně Semafor,                  jež bylo s mojí generací bytostně spojeno). „A vona není žádná definice života – oficiélní?                  No měla by bejt. Přece tolik tisíciletí se snaží lidé zlepšit si život, tak by měla bejt nějaká                  oficiélní definice života. Určitě ... to určitě. Přece nás nenechají tápat“.                      Zpětně se mi ovšem ukázalo, že to s potřebami zase tak úplně jednoduché, jak mi to tehdy                  připadalo, není. Na jedné straně jsou zde určité základní životní potřeby, ale i ty jsou dány jako                  podmínka nejen fyzického, ale i společenského přežití. Výstižně to deklamoval i William Sha-                  kespeare ve své hře král Lear (II.4. Nádvoří Glostrova hradu) slovy „I žebrák ať má, co má, má                  v něčem víc než třeba. Dej člověku než to, čeho mu třeba, a bude živ jak zvěř“ [Shakespeare 1963:                  69]. Na druhé straně si Thorstein Veblen (1857–1929) povšimnul, že touha po spotřebě se neřídí                  nějakou absolutní normou, „norma je pružná a lze ji neomezeně zvyšovat“, přičemž „řada polo-                  žek výdajů má téměř čistě marnotratný charakter“ [Veblen 1999:83]. Problémem vlastně není ani                  tak, zda potřeby jsou pravé nebo falešné, ale co s posunem od potřeb, nepružných, ohraničených                  a konečných, k touhám, jako přelétavým snům o autentičnosti, rozpínavějším než potřeby, a na-                  konec k přáním, která dovádějí osvobození ‚principu slasti‘ do konce a odstraňují zbytky ‚principu                  reality‘, poslední překážky neomezené konzumace (viz Zygmunt Bauman). Vždyť i heslo režimu                  „v komunismu všem podle jejich potřeb“ vlastně znamená podle jejich přání. Zajímavé je, že na                  jinou než tak obecnou a vágní charakteristiku komunismu se strana nezmohla, ale možná v tom                  byla i jistá opatrnost. Možnost brát si z jakéhosi stále bohatšího švédského stolu ‚blahobytu‘, o kte-                  rou usilovala modernita, ať již kapitalistická, nebo socialistická, a legitimizovala jí svoji existenci.                  Komunismus tak vypadal jako mýtická ‚země hojnosti, kde létají pečení holubi do huby‘.  Přičemž                                                                                       99                  se tajilo, že může existovat i nerovnost potřeb/ a struktuře přání, a tak i zde musí být někdo roz-                  hodující o tom, kdo má jaké potřeby a co i v jakém množství si z tohoto stolu hojnosti může vzít.                  Pamatuji si, že nám Nikita Chruščov koncem padesátých letech sliboval, že ještě naše generace                          99  Jak ji zobrazil na svém obraze ‚V zemi peciválů‘ z roku 1567 středověký vlámský malíř Pieter Brueghel starší                    (1525–1569). Země peciválů byla ovšem tehdy synonymem pro obžerství a lenost, dvou ze smrtelných hříchů.                78","MEZIDOBÍ                         bude žít v komunismu . Naštěstí se mýlil, naneštěstí o tom část populace nepřestala snít a někteří                                     100                    z nich opět, byť v jiné formě, usilovat.                        Na univerzitě, v ústavu, to byla práce v prostředí, kdy se každý týden všichni jeho čle-                    nové scházeli vždy ve čtvrtek vyslechnout na společném celodenním workshopu mono-                    log ředitelky ústavu.  Ovšem, a to lze této ředitelce přičíst k dobru, na ústavu byla velmi                                     101                    volná, takřka svobodná atmosféra a dostali zde prostor někteří režimu jinak podezřelí                    lidé. Jmenovitě zmiňuji Fedora Gála, jako další z osobností, které měly na můj profesní                    vývoj velký vliv. Učil jsem se od něho argumentovat, rozumět argumentům a reagovat na                    ně (v diskusích byl velmi tvrdý). Díky němu jsem se též seznamoval s důležitostí a pod-                    statnými rysy etiky vědecké práce, nehledě na zahraniční literaturu, kterou mě zásobo-                    val. Abych ale pravdu řekl, tato svoboda, kterou jsem získal přechodem z podniku na                    univerzitní ústav, mi časem zevšedněla. Téma, spjaté s reformním komunismem, které                    jsem měl v ústavu řešit, mě začalo nudit a iritovat. Odejít ale již nebylo kam. Naštěstí mi                    pomohly vyřešit moji situaci události, které paradoxně spustili sovětští komunisté. Ernest                    Gellner [1997:109] to komentoval konstatováním, že se vůdcové první světové sekulární                    ideo kracie „tváří tvář porážce v konzumním i zbrojním závodě obrátili k liberalizaci v na-                    ději na rychlou — nebo jedinou — léčbu a zjistili, že nejsou schopni zastavit její průběh,                    jakmile se liberalizace rozběhla, nebo alespoň naštěstí nechtěli použít extrémní prostředky,                    které by byly zapotřebí k jejímu zastavení.“ Měl zřejmě na mysli Gorbačovovu snahu řešit                    neřešitelné problémy režimu způsobem, v němž jako by se zrcadlila vzpomínka na snahu                    o tzv. so cialismus s lidskou tváří v Československu šedesátých let. Jenže si přitom soudruzi                    ,dialektici‘ v Sovětském svazu nevzpomněli na tradované rčení starořeckého filozofa                    Herakleita „nevstoupíš dvakrát do jedné řeky“. Měli si vzpomenout, protože již v roce 1968                    se to komunistům v Československu nakonec vymklo z rukou. Tenkrát k nám přece mu-                    seli poslat tanky, nic jiného jim nezbývalo.                       Koncem osmdesátých let nastalo to, o čem jsme ani nesnili. Postupně během tří let vy-                    mřela špička sovětské gerontokracie. Začalo to úmrtím Leonida Brežněva, a pak v Moskvě                    nestačili pohřbívat a volit jednoho generálního tajemníka po druhém, pohřeb následoval                    za pohřbem (Leonid Iljič Brežněv – 1982, Jurij Vladimirovič Andropov – 1984, Konstantin                    Ustinovič Černěnko – 1985), až se z osobních tragédií stala dějinná fraška, která bavila                      100 Obětování dneška pro zářivé zítřky stačilo k mobilizaci mas po zkušenosti druhé světové války, ale postupně                       ztrácelo na přitažlivosti. Proto tato konkretizace obecného slibu, který režim nic nestál (stále se jednalo                       o budoucnost).                    101 Ředitelka ústavu doc. Yvonne Strecková byla reformní komunistka a po roce 1989, vlastně již v průběhu konce                       listopadu a v prosinci roku 1989, se angažovala při kříšení ‚autentické levice‘, která měla konkurovat nově se                       formující Komunistické straně Čech a Moravy, ale i ‚Občanskému fóru‘. Z ústavu se nakonec i díky ní, již jako                       profesorce, po roce 1990 zrodila Ekonomicko­správní fakulta Masarykovy univerzity, na níž mám také ze svého                       tehdejšího působení v ústavu stále ještě pár přátel a na níž jsem také jeden čas vedl v doktorském studiu                       metodologický předmět, byl jsem zde členem oborové rady a členem komise pro obhajoby disertačních prací                       doktorského studia Podniková ekonomika a management.                                                                                                 79","MOJE DOBRODRUŽNÁ CESTA SOCIOLOGIÍ                       českou veřejnost a stala se předmětem řady vtipů.  Na řadě byla střední generace. Sovět-                                                            102                  ský svaz se přitom ocitl ekonomicky i společensky na dně a měl tolik vlastních problémů,                  že posílat někam tanky, aby svým vazalům připomněl, že nejsou suverénními státy, o tom                  jeho vedení již nemohlo ani uvažovat. Mezinárodně by jim to asi neprošlo tak snadno                  jako v roce 1968, neměli na to peníze a navíc při rostoucím počtu návratů vojínů Sovětské                  armády do vlasti v rakvích z Afganistánu, kde se invazí v roce 1979  zapletli do vleklé,                                                                             103                  drahé a beznadějné války (jako o tři desetiletí později Spojené státy, nelze ovšem zapome-                  nout ani na Velkou Británii v 19. století – je to tak osudová země), by další invaze mohla                  také vyvolat nepokoje uvnitř Sovětského svazu. Navíc, na rozdíl od roku 1968, již neděla-                  la Moskvě potíže jen jedna země. Komunistické režimy se hroutily dominovým efektem                  ve všech vazalských státech. Takže i v opatrném Československu nakonec v listopadu                  1989 došlo k radikální společenské změně a k pádu komunistického režimu. O tom proč                  a jak, se dodnes vedou nejen v sociologii polemiky. Jako první nabídl ‚možnou‘ sociolo-                  gickou interpretaci Ivo Možný ve své útlé knížce ‚Proč tak snadno…?‘ [Možný 1991] za                  vydatné pomoci myšlenek Pierra Bourdieu z jeho teorie kapitálů.                    Chtělo by se říct, že ke změně došlo náhle, bez varování, i když se příznaky jejího                  příchodu v roce 1989 množily. A to nejen ve veřejném prostoru (počínaje lednovými                  demonstracemi v Praze daleko většího rozsahu než kdy dříve). V ‚ústavu‘ jsme v první                  polovině roku 1989 dělali s kolegou ekonomem na vybraných okresních národních                  výborech výzkum, zaměřený na způsob rozpočtování financí, které tyto ‚orgány státní                  správy‘ používaly a které distribuovaly. Byl jsem šokován, protože lidé, s kterými jsme                  na těchto okresních úřadech jednali (většinou šlo o mladé pracovníky s vysokoškol-                  ským vzděláním, z nichž mnozí byli i členy komunistické strany) jeden jako druhý                  v naší přítomnosti – aniž jsme se na to tázali – otevřeně meditovali, co s tím vším                  (a s nimi!) bude, „až to převezme opozice“. To není moje dodatečná interpretace jejich                  nejasných výroků a mé zobecnění vyslechnutého, ale doslovný přepis vyslechnutého!                  ‚Opozice‘, to slovo bylo explicitně a velmi frekventovaně v těchto rozhovorech z jejich                  strany používáno a skloňováno a názor, že to „brzy opozice vše převezme“, měl charakter                  pevného přesvědčení! A na ‚vědeckých‘ konferencích komunističtí aparátčíci již nehří-                  mali o nutnosti boje proti antisocialistickým silám, ale žádali reformy, neboť, jak jeden                  z nich na velkém fóru přímo řekl (opět si to doslovně pamatuji): „jinak nás opozice                  smete“! Přemýšlel jsem, co se myslí tou opozicí. Uvažovalo se o ní již jako o konkrétní                  společenské a politické síle, ale stále vypadala jako mýtická chiméra – jako obludný,                  ale klamný přelud. Všichni o ní mluvili, ale nikdo ji neviděl, nedokázal nebo nechtěl                     102 Není bez zajímavosti, že tak vymřela generace bolševických vůdců, jejichž kariéra začala v době stalinského teroru                    v třicátých letech, byli „pilířem stalinského režimu“ [Figes 2009:160] a měli zkušenost s druhou světovou válkou.                  103 I v Afghánistánu se ocitli, tak jako u nás, „na pozvání“. Viz již zmíněný legendární ‚zvací dopis‘, což byla výzva                    k intervenci do Československa, zaslaná „s vědomím plné odpovědnosti za naše rozhodnutí“, jak bylo v dopise po-                    depsaném Aloisem Indrou, Drahomírem Kolderem, Oldřichem Švestkou, Antonínem Kapkem a Vasilem Biľakem,                    zaslaném do Moskvy počátkem srpna v roce 1968, uvedeno.                80","MEZIDOBÍ                         specifikovat. Proč o opozici s takovými obavami hovořili a kdo ji v jejich očích repre-                    zentoval, dodnes nevím. Disent? Proč se obávali, že je ta „hrstka nepřátel socialismu“,                    jak disent po dobu celé normalizace a ještě v listopadu roku 1989 (!) označovalo ‚Rudé                    právo‘, přestože již v lednu toho roku ‚veřejná bezpečnost‘  rozháněla desetitisícové                                                                         104                    davy demonstrantů na Václavském náměstí a protestní petici ‚Několik vět‘ v listopadu                    podepsalo již kolem 47 000 osob, smete?                       Přesto byli smeteni a zdaleka to nebylo tak, jak by nám to někteří rádi vysvětlili tvrze-                    ním, že se „komunismus zhroutil sám, jako každý podobný namyšlený pokus násilím potlačit                    lidskou svobodu“. Přestože dobře víme, že většina realizátorů takových pokusů se nikdy                    ničeho sama dobrovolně nevzdala, ale musela být poražena. A nikoliv okolnostmi či při-                    rozeným vývojem, ale konkrétním jednáním konkrétních lidí. Vlastně je jejich vysvětlení                    změn „neúprosnou zákonitostí dějin“ vysvětlením téměř marxistickým. Ve vedení komu-                    nistické strany vznikla panika a nesourodá strana se v listopadu 1989 zhroutila, i když                    ze scény dějin odcházela ještě celých třicet let. A představitelé předlistopadové moci se                    utěšovali tím, že jejich režim, který ztotožňovali se socialismem, „zůstává nesmrtelným,                    i když oni jeho realizaci zpackali“. Ostatně, již Karl Marx se utěšoval (do jisté míry bohužel                    oprávněně) tím, že „ideje, na rozdíl od praktických pokusů, se nedají vyvrátit faktickými                    událostmi“ [Loewenstein 1998]. Jak ale poznat, že socialismus je krásná idea, když se ho                    dosud nikde nepodařilo realizovat – tak nějak se ptal hned po roce 1989 Václav Bělohrad-                    ský [1992]. Vždyť každá idea je či není krásná jen ve svém provedení.                       Faktem ovšem je, že jsme se tehdy většinově (včetně dělnické třídy) ‚dohodli‘ (mož-                    ná jen shodli, ale dohodli je přiléhavější, i když tato tichá dohoda nebyla předmětem                    ani výsledkem konkrétních jednání a nebyla stvrzena podpisy, ale jen společným jed-                    náním) na tom, co nechceme, ale jak se ukázalo později, neshodli jsme se na tom,                    co chceme. Otázkou ovšem je, zda je taková obecná shoda vůbec možná a zda jsme                    to, co chceme, tehdy vůbec věděli. A pokud ano, zda jsme věděli, co to, co chceme,                    znamená a zda je vůbec možné, abychom to získali. Jisté je dnes snad jen to, že o tom,                    co chceme, jsme měli napříč společností představy rozdílné. Tak jako tak, změna byla                    důležitá nejen pro společenský, ale i pro můj osobní život. Události mě katapultovaly                    na Katedru sociologie brněnské univerzity. Respektive si mě na ústav, kde jsem dosud                    pracoval, přišel v lednu 1990 vyreklamovat Ivo Možný, který se pustil do radikální                    přeměny katedry a hledal pro to vhodné lidi. Nastoupil jsem na katedru sociologie                    brněnské univerzity oficiálně k 1. červnu téhož roku.                       104 Poněkud absurdní označení pro zelené uniformy řídící dopravu, bojující s ‚ rozkrádáním socialistického vlastnictví‘,                       ale i rozhánějící, spolu s šedě oděnými příslušníky soukromé armády komunistické strany zvanou Lidové milice,                       stále početnější demonstrace. Jako školáci jsme pozorovali měření rychlosti aut na tehdejší Leninově, dnes opět                       Kounicově ulici v Brně. Samo o sobě to bylo poněkud absurdní, tehdy tam projelo za hodinu jen několik desítek                       aut, počítaje v to trolejbusy městské hromadné dopravy. Kdosi z nás přitom použil slovo ‚četníci‘ a obstaral nám                       přísné poučení, že „četníci na pokyn Masaryka stříleli do pracujícího lidu, kdežto oni pracujícímu lidu slouží“. Kdo byl                       Masaryk nikdo z nás dětí tehdy nevěděl – ve škole jsme se o něm dozvěděli až později a ne více.                                                                                                 81","MOJE DOBRODRUŽNÁ CESTA SOCIOLOGIÍ                       Čtvrté období sociologie v Brně                     „Česká sociologie i ve srovnání se sociologií v Polsku a Maďarsku vstupovala na mezinárodní scénu                  po roce 1989 s četnými handicapy, které jsou známy, ale jejichž působení bylo překvapivě dlouhé.“                                Musil Jiří. 2002. „Zamyšlení nad soudobou českou sociologií“. Sociologický časopis, 38(1–2):17–24.                   „Osoby přicházejí a odcházejí, instituce se restrukturují a mění, na lidi ve funkcích se zapomíná,                  jména ústavů zavane prach – zůstává jenom to, co má smysl mimo čistě osobní a čistě institucionální                  rozměr.“                                  Petrusek Miloslav. 2002a. „Poučení ze zcela nekrizového vývoje české sociologie let 1989–2001“.                                                                         Sociologický časopis, 38(1–2):7–15.                    V periodizaci, kterou používám, nastalo po roce 1989 čtvrté období existence socio-                  logie na brněnské, tehdy již opět Masarykově univerzitě. V něm jsem se stal členem                  Katedry sociologie, sociální politiky a sociální práce (jak se v té době nazývala), existu-                  jící na její Filozofické fakultě.  Výuka sociologie i sociologický výzkum na brněnské                                            105                  univerzitě tehdy postupně procházely pomalou a obtížnou revitalizací (z toho i ten                  dlouhý název katedry v roce 1990). S nadsázkou lze snad hovořit i o resuscitaci, když                  ne po klinické smrti, tak alespoň po dlouhodobém umělém zimním spánku. Stav                  české (tehdy vlastně ještě česko slovenské – slovenská na tom byla stejně) sociologie                  v roce 1990 byl tristní, jak co se týče její institucionalizace, tak do určité míry i co se                  týče personálu institucí zabývajících se výukou sociologie a sociologickými výzkumy.                  Možná bude nejlepší nechat charakteristiku výchozího stavu sociologie v roce1990 na                  cizím pozorovateli, konkrétně na britském konzervativním filozofovi Rogeru Scrutonovi,                  který byl při podpoře českého disentu spjat s Brnem (v roce se stal doktorem honoris                  causa Masarykovy univerzity).“ …chtěl jsem (po roce 1989) pomoci školám a univer-                  zitám vstoupit do nového světa plného příležitostí. Jenže všechno bylo totálně zničené“.                  Chtě nechtě jsme proto začali podobně jako komunistický režim v roce 1969: nor-                  malizací. Prvním počinem Iva Možného v roce 1990 tedy byla snaha o personální                  obměnu katedry. Nešlo ovšem o to, zbavovat se jedinců z ideologických důvodů, ale                  o posuzování jejich profesní zdatnosti a potenciálu. Jedna z odcházejících osob, s níž                  se zpočátku i pracovně počítalo, mi sama sebekriticky řekla, že odchází z vlastního                  rozhodnutí, protože nemá zapotřebí, aby ji studující na semináři zesměšňovali (a to                  byli tehdy příchozí maturanti ze zdevastovaných středních škol velmi krotcí a nebyli                  ani zase tak moc vzdělaní). Normalizace, o níž se zde zmiňuji, tedy byla snahou do-                  sáhnout stavu považovaného za normální univerzitní standard v zemích, kde nikdy                  nebyl komunistický režim.                    105 Podle mojí první pracovní smlouvy jsem byl přijat jako výzkumný pracovník, po získání kandidatury věd jsem                    měl smlouvu jako odborný asistent.                82","ČTVRTÉ OBDOBÍ SOCIOLOGIE V BRNĚ                            Sám ovšem sebekriticky mohu říct, že ani my jsme na svoji úlohu v této snaze nebyli                    všichni úplně připraveni. Tedy někteří byli, jiní – a k nim jsem patřil i já – na tom byli                    hůře. Ani jedni, ani druzí jsme ale neprošli systematickým studiem sociologie. Dokonce                    jím neprošel ani Ivo Možný, který byl absolventem studia češtiny a literární vědy a před                    příchodem na katedru sociologie v šedesátých letech pracoval jako redaktor v rozhlase.                    A jak napsal s nadsázkou, pro něj tak typickou, tehdy „ze sociologie nepřečetl ani jeden                    klasický text, odborně nepublikoval a co snad za studií o sociologii načetl, spolehlivě zapo-                    mněl“ [Možný 2004]. Měl ovšem v roce nula jako výsledek dlouholetého samostudia a in-                    tenzivní práce to, co tehdy mnozí z nás nikoliv, alespoň ne v míře potřebné. Myslím tím                    komplexní znalosti, vědění, představivost a rozvinuté sociologické myšlení – byť i v jeho                    případě to bylo také dosažené samostudiem, ovšem delším než v našem případě.                       Co z toho, co bylo potřebné, jsme vlastně mohli získat v průběhu studia v době ‚nor-                    malizace‘? Ne mnoho, a nešlo jen o limity v obsahu a způsobu normalizační výuky, které                    jsem již zmínil (nediskutovalo se, nepsaly se eseje, nevyžadovala se četba …), ale i ve vel-                    mi malém rozsahu požadavků na nás kladených. Já osobně jsem de facto začal sociologii                    systematicky důkladně studovat (a současně s jakousi drzostí i vyučovat – ostatně Ivo                    Možný nás povzbuzoval tvrzením, že „nutnost něco učit je nejlepším způsobem, jak se to                    naučit sám/a“) až ve svých čtyřiceti třech letech a šestnáct let po absolvování studia. A ať                    již bylo to, co jsem v sedmdesátých letech studoval, cokoliv, nebyla to skutečná sociologie                    (neplatilo zde nomen omen), byť jsem za své tehdejší studium získal institucionalizovaný                    kulturní kapitál v podobě diplomu ‚promovaný sociolog‘ a pak dokonce ‚doktor filozofie‘                    a jakési penzum znalostí a vědomostí jsem měl. Ivo Možný, Jaroslav Střítecký, Vladimír                    Smékal nebo i Hana Librová či Miroslav Gregor mi dali při mém studiu velmi mnoho,                    ale nemohli mi nahradit systematické studium oboru, zajistit jeho standard obvyklý na                    tehdejších univerzitách mimo svět ovládaný komunistickými režimy.                                                                                                                             83","MOJE DOBRODRUŽNÁ CESTA SOCIOLOGIÍ                      Start revitalizace/rekonstrukce katedry                    „Příznivá  shoda  několika  skutečností  způsobila,  že  rekonstrukce  sociologie  v  roce  1990  proběhla                  v Brně poměrně hladce.“                                 Možný Ivo. 2004. „Brněnská anomálie? Brněnská sociologie 1963 až 1989 – subjektivní historie.“                                                                        Sociologický časopis, 40(5):609–622.                     Osobně bych to tak jednoznačně, jako Ivo Možný, netvrdil. Ostatně i on dodával, že                  tato rekonstrukce „měla  své problémy, konflikty a  zklamání“  [Možný 2004]. Pokud                  se ovšem vrátíme k mému stručnému výkladu, můžeme tyto ‚skutečnosti‘, které Ivo                                                 106                  Možný zmiňoval, stručně shrnout.  V personální rovině sehrál důležitou roli fakt,                  že když Josef Solař v roce 1965 obnovoval existenci sociologie na brněnské fakultě,                  přijal celou řadu Bláhových žáků – a konec konců i samotného Iva Možného. I v době                  normalizace straničtí kádři pověření řízením katedry nejen měli ponětí o sociologii,                  ale i určitou paměť toho, jakou podobu měla v minulosti, kdy s ní byli nějakým způ-                  sobem spojeni. To přispělo k tomu, že sociologie v Brně přece jen přežila normalizaci                  v lepší kondici než na jiných československých univerzitách. Pro katedru bylo štěstím,                  že koncem normalizace byl jmenován jejím vedoucím Jaroslav Střítecký. Tomu se „po-                  dařilo v Brně nejen zachovat opravdu odborně kompetentní jádro oboru (v čele s Ivo                  Možným a Lubošem Novým), ale současně vychovat generaci mladých sociologů, kteří                  byli a jsou dobře vybaveni k tomu, aby obstáli v náročné konkurenci evropské, ba světové                  sociologie“ [Petrusek 2004].                                          107                    Střítecký a Možný tvořili dva pilíře mostu k budoucnosti. Jaroslav Střítecký nejen                  rozumným managementem katedry v poslední etapě normalizace, ale i důrazem na                  uvažování o společnosti v kontextu širokého vědění ve výuce, na což pak v budouc-                  nosti navázali Jan Keller, Radim Marada a Csaba Szaló. Ivo Možný udržením tradice                  kultivovaného a teoreticky poučeného empirického výzkumu, na což pak v budouc-                  nosti navázali hlavně Ladislav Rabušic, Petr Mareš a Tomáš Sirovátka. V institucionál-                  ní rovině sehrála důležitou roli zmiňovaná Laboratoř empirického výzkumu. Nejenže                  poskytla v té kritické době nejvýraznějším osobnostem katedry, „formálně zbaveným                  akademického statusu“ útočiště a možnost „uplatňovat na strategie katedry tichý vliv“                  [Možný 2004], ale svou činností přispěla i k tomu, že se na katedře sociologie udržela                  i v době normalizace slušná úroveň skutečně vědeckého empirického výzkumu.                    106 Již na začátku jsem připomněl konstatování Émile Durkheima [1998:129], že abychom porozuměli nějaké institu-                    ci, není jen „zapotřebí vědět, z čeho se skládá … poznat její části a objasnit jak každou část samostatně, tak způsob,                    jímž se spojily v celek“, ale také pochopit, jak se postupně ustavila, to znamená sledovat její zrod (jejich částí i jejich                    spojování v celek) v čase neboli její genezi. Neboť povaha přítomné situace nebo stavu nějaké organizace (ba                    i instituce) je v mnohém dána již v minulosti, někdy dokonce ve vzdálené minulosti.                  107 Miloslav Petrusek poněkud přehání, alespoň co se týče mojí generace jako celku, ale pochyby v tomto ohledu                    nemusí být třeba u konkrétních jedinců, jako jsou Jan Keller nebo Ladislav Rabušic.                84","ČTVRTÉ OBDOBÍ SOCIOLOGIE V BRNĚ                            První sezení (potenciálních) členů nové katedry sociologie (již ne marxisticko-                    -leninské) se odehrálo ještě před zahájením akademického roku 1990/1991 na chalupě                    Iva Možného na Drahanské vysočině. On také katedru v prvním období její nové existen-                    ce vedl organizačně i intelektuálně. V roce 1990 se habilitoval prací ‚Moderní rodina: mýty                    a skutečnost‘ [Možný 1990] a v roce 1992 byl jmenován profesorem sociologie a sociální                    filozofie. V roce 2016 bohužel zemřel. Jak již to u výrazných osobností obvykle bývá,                    sice v požehnaném věku, ale předčasně. Z původní katedry zůstali v roce 1990 v sestavě                    katedry nové Hana Librová (od 1968), která po čase etablovala úspěšně vlastní katedru                    a obor ‚humanitní enviromentalistika‘, Pavel Pácl (od 1969), který v roce 1992 odešel již                    jako docent na Filozofickou fakultu Ostravské univerzity, ale v roce 2013 bohužel zemřel,                    a Ladislav Rabušic (od 1980), který jediný dnes na Katedře sociologie v Brně z původní                    startovní sestavy roku 1990 ještě zůstává. A vynikající Jan Keller (od 1982), který ovšem                    po čase (pro katedru bohužel) odešel, již jako profesor, do rodného Frýdku-Místku a učí                    na Zdravotně-sociální fakultě Ostravské univerzity.                         Již v Brně vydal řadu svých vlivných knih [1992, 1993, 1995]. Není od věci připomenout, že                    řada našich absolventů z těch let patří k zakladatelské generaci environmentálního hnutí DUHA                    a k jeho výrazným osobnostem. Jistě s tím má co do činění vliv Jana Kellera [1992; 1993] a Hany                    Librové [1994]. Nehledě na význam další Kellerovy bohaté publikační tvorby nejen pro českou                    socio logii obecně, ale i konkrétně pro studující sociologie. Mám na mysli ‚Úvod do sociologie‘                    [1999], ‚Dějiny klasické sociologie‘ [2005] i jeho pozdější knihy.                         Kromě nich Ivo Možný přizval i své bývalé studenty, Petra Mareše – tedy mě                    (absolventa z roku 1974) a Libora Musila (absolventa z roku 1982), který v roce 1999                    převzal vedení nové Katedry sociální politiky a sociální práce, vedl ji do roku 2011 a stá-                    le na ní působí. Členem katedry se stal i Aleš Burjanek (absolvent z roku 1984), který                    byl mým spolupracovníkem již na Ústavu ekonomiky a řízení nevýrobní sféry. K nim se                    připojili v roce 1993 Radim Marada (absolvent z roku 1987, dnes docent zde), který pak                    vedl katedru sociologie v letech 2003–2011, v roce 1994 Jaromír Volek (absolvent z roku                    1993), který později přešel na obor mediálních studií a žurnalistiky, v roce 1995 Csaba                    Szaló (absolvent z roku 1992, dnes docent zde), který pak vedl katedru sociologie v letech                    2012–2018. Na katedře působil do roku 1993 i Jaroslav Střítecký (od roku 1970, v letech                    1981–1990 její vedoucí). V roce 1995 přešel na Ústav hudební vědy Filozofické fakulty                    Masarykovy univerzity (hostoval také na univerzitách v Innsbrucku a Salzburku) a učil                    i na Janáčkově akademii múzických umění.                       Katedra se z počátku živila ze své vlastní krve, z vlastních absolventů a absolventek.                    Ivo Možný dokonce s jistým despektem mluvil o incestu. Ono nám vlastně nic jiného                    nezbývalo, poptávka po ‚kvalifikovaných‘ osobách byla v celé zemi velká a jejich nabídka                    velmi skrovná, což se měnilo jen pomalu. Postupně se sice mezi členy katedry objevila                    cizojazyčná příjmení, co se nám ale opravdu nepodařilo a asi to ani nebylo v našich silách                                                                                                  85","MOJE DOBRODRUŽNÁ CESTA SOCIOLOGIÍ                       a v charakteru té doby, bylo vytváření skutečně mezinárodních výzkumných týmů. Byla                  to škoda, lidé z jiných kultur nás přinejmenším mohou upozornit na to, že co považuje-                  me ve společnosti za normální, jinde normální není a vice versa. Příkladem je třeba práce                  norské antropoložky o postkomunistické zkušenosti českého venkova, vydaná v Socio-                  logickém nakladatelství [Haukanes 2004].                    Snad je třeba v tomto bodě zmínit epizodu let 1991–1993, která byla důležitá nejen pro                  mě osobně, ale i pro katedru sociologie. Když v roce 1990 padl komunistický režim, ote-                  vřely se nám dveře do západní Evropy. Devadesátá leta minulého století byla pozname-                  nána nebývalou vstřícností vlád západoevropských zemí i jejich veřejnosti vůči východo-                  evropským partnerům. Ať již byla jejich projevovaná solidarita motivována jakkoliv, byla                  pro naši společnost, na což dnes mnozí bohužel zapomínají, velkým přínosem. Stejně tak                  byla přínosem pro naši vědu. Nemalé evropské peníze tehdy plynuly také do organizace                  pobytů východoevropských vysokoškolských pedagogů na západo evropských univerzi-                  tách a školách všeho typu. Využili jsme toho i my. Odrazovým můstkem pro nás byly                  v letech 1991–1993 opakované návštěvy na nizozemské Hogeschool De Horst v Drieber-                  genu poblíž Utrechtu, organizované v rámci Programu na podporu vzdělávání v oboru                  sociální práce na univerzitách v Praze, Brně a v Bratislavě. Jak je zřejmé z názvu, nešlo                  v Driebergenu o univerzitu, ale v našem pojetí o vyšší odbornou školu. Tyto návštěvy                  byly součástí snahy etablovat u nás univerzitní výuku sociální práce a měly nás seznámit                  s působností řady institucí demokratického státu. Otevřely nám přitom také dveře na                  nizozemské univerzity. Konkrétně šlo o univerzity v Amsterdamu, Utrechtu a Tilbur-                  gu. Klíčovou roli při organizování těchto pobytů sehrála signatářka Charty 77, pozdější                  profesorka na Univerzitě Karlově, Jiřina Šiklová (1935–2021), která se jich také s námi                  zúčastnila. Na nizozemské straně byl jejich iniciátorem Jef Helmer, který na Hogeschool                  De Horst vyučoval sociologii a komunitní práci. V roce 1968 byl v Česko slovensku                  svědkem invaze Sovětské armády a stal se pak podporovatelem ‚Charty 77‘. Po roce 1990                  pomáhal v tehdejším Československu založit výuku sociální práce (viz například rozho-                  vor s ním v časopise Sociální práce [Helmer 2004]) – nezaslouží si, aby byl zapomenut.                  Pobyty byly přínosem nejen co se týče získaných poznatků a navázaných kontaktů, ale                  i tím, že nám v detailních kontaktech s celým prostředím nizozemské společnosti, ale                  i mnoha jeho institucemi, ukázaly odlišnost našeho světa od jejich světa.                      Nechci konkurovat ‚Obrázkům z Holandska‘ Karla Čapka z třicátých let minulého století, ale pro-                  tože jsem se do této země nejčastěji vracel a našel tam i několik přátel, dovolím si malou poznámku.                  Získal jsem zde pocit, že zatímco většinu nectností jejích obyvatel s nimi sdílíme, některé významné                  ctnosti nikoliv. Krajina je zde až na pár výjimečných lokalit, z nichž některé byly ohrazeny a při vstu-                  pu do nich jste platili vstupné, spíše fádní, ale obrovské kouzlo měla spleť ramen řek a kanálů. Bizarní                  bylo, když člověk jel na kole a metr nad ním plula na kanálu loď. A kouzlo nahrazující divy příro-                  dy obstarávala této zemi hlavně malá městečka Noord Hollandu, charakteristická svými úzkými,                  kočičími kostkami dlážděnými uličkami a nízkými, často poněkud šikmými úzkými domy s okny                 86","ČTVRTÉ OBDOBÍ SOCIOLOGIE V BRNĚ                         velkými jako výkladní skříně. Za nimi se večer jako na jevišti divadla v plném osvětlení pohybovali                    společensky odění lidé. Bylo obtížné jít ve tmě po chodníku a nehledět přitom do jejich soukromí.                    Jedna z interpretací této tradice, kterou mi poskytli mí přátelé, to vysvětlovala tak, že velká a záclo-                    nami nezakrytá okna sloužila v této kalvínské zemi k sociální kontrole obyvatel místními církvemi                    a komunitami, jiná to vysvětlovala tím, že obyvatelé chtěli před svou komunitou preventivně de-                    monstrovat, že nemají co skrývat. Obě vysvětlení jsou jistě sociologicky zajímavá, i když jde de facto                    o dvě verze vysvětlení jednoho.                        Začátek devadesátých let byl obdobím rekonstrukce nejen výuky a výzkumu, ale                    i akademického života. Bylo co měnit. Nedovedu posoudit, jak to v období normalizace                    v letech 1969–1990 vypadalo mimo sociální vědy, ale v sociologii byla situace tristní.                    Izolovanost od světa, nepřístupnost dat i publikací, neexistence možnosti konfronta-                    ce myšlenek a výsledků bádání se světem, minimální až žádné požadavky na kvalitu                    výuky či výzkumu, žádná hodnocení výkonu, s výjimkou těch ideologických. Akade-                    mický život byl jen omezený, klidný, publikační činnost byla dosti řídká a většinou (ne                    vždy!) i dosti málo kvalitní, omezená hlavně na interní sborníky s laxním nebo zcela                    chybějícím oponentním řízením. Že jste nic po dlouhou dobu nepublikovali? No a co?                    O nějakém meritokratickém přístupu, v němž závisí úspěšnost každého jednotlivce na                    jeho osobním výkonu (v akademickém světě zejména na množství a kvalitě publikací),                    se tehdy nikomu ani nesnilo, respektive nikdo ho nevyžadoval a nikoho nestrašil.                                                                                               108                    Tomu ostatně odpovídalo myšlení a tempo práce i po určitou dobu po roce 1990 obec-                    ně, nejen v akademickém světě. Zbavit se některých návyků bylo stejně obtížné, jako                    přijmout návyky nové.                       Nepotýkali jsme se přitom pouze s destruovanou strukturou akademických institucí                    a výuky a se svými nedostatečnými znalostmi, ale i s naším malým individuálním sociál-                    ním kapitálem, jak co se týče sociologické akademické obce v Československu, tak co se                    týče našich kontaktů na zahraničních univerzitách, kde jsme pochopitelně byli nezná-                    mými osobami – což jim bylo, s přihlédnutím k našemu věku, přinejmenším podezřelé.                    Do určité míry byla spolupráce obtížná i proto, že se setkávaly dva zcela odlišné svě-                    ty. Vzpomínám na to, že když jsme spolupracovali na výzkumu s jednou nizozemskou                    univerzitou, měli naši kolegové z Nizozemí dilema. Zaplatit nás podle průměrné mzdy                    v Česku, nebo podle její úrovně v Nizozemí? Diskriminovat nás (přišli bychom je, řečeno                    s nadsázkou, v nákladech výzkumu přibližně jako výdaje na občerstvení), nebo z nás ‚ne-                    spravedlivě‘ udělat v českém prostředí téměř milionáře (vynásobte si tehdejší průměrnou                    mzdu v Nizozemí šestnáctkrát, kdybychom si ji převedli k nám v korunách – v té době se                    ještě jednalo o guldeny, ne o eura)? Jak toto morální dilema vyřešili, si můžete domyslet,                       108 Samozřejmě, že nelze toto tvrzení zobecňovat na všechny. Od Iva Možného jsem věděl již v ‚mezidobí‘ o aktivitě                       řady svých vrstevníků v Praze. Jako byli – asi si nevzpomenu již na všechny, opomenutí mi musí prominout – Petr                       Matějů, Marek Boguszak, Michal Čakrt a Ivan Gabal.                                                                                                 87","MOJE DOBRODRUŽNÁ CESTA SOCIOLOGIÍ                       nicméně jejich řešení jsme nejen akceptovali, ale i chápali. Řešili jich ostatně mnohem                  více a netýkaly se jen nás, ale i jich samotných.                     Pamatuji si, jak jsem byl jednou ubytován u manželů, učitelů na univerzitě, kde jsem pobýval.                  Bylo to o svátku sv. Mikuláše, což je v protestantském Nizozemí svátek téměř stejného řádu jako                  Vánoce, i když má spíše charakter středověkého karnevalu. Podobně jako u nás, i tam Mikuláš                  chodí po domácnostech. Nejprve ovšem přijíždí do malých nádherných městeček i velkoměst za                  pozornosti velkých davů na lodi – jak jinak v Nizozemí – ze Španělska, kde celý rok žije. Nedopro-                  vází ho ale anděl a čert s pytlem, jako u nás, ale černoch (býval to dokonce běloch s načerněným                  obličejem – jak dnes neakceptovatelné!) s pytlem a rodiče straší zlobivé děti, že je v pytli odnese                  ne do pekla, ale do Španělska. Je to otázka historické zkušenosti, konec konců i u nás, dlouho po                  skončení třicetileté války v 17. století prý podobně rodiče strašili své děti tím, že si pro ně přijde                  Švéd. Moji hostitelé tehdy vynakládali velkou snahu, aby mi vysvětlili, že nejde o rasismus – aniž                  bych je z něho osočil, ale pozůstatek z doby, kdy v letech 1581–1714 Nizozemí ovládali španělští                  Habsburkové. 109                     Vlastně to pro mě byla docela zajímavá zkušenost i teoretická, přes to, že se to zdál                  být problém praktický. Jde o obsah, o význam konceptů, které se v euroamerické civili-                  zaci běžně používají k popisu každodenní sociální reality. Diskriminace, spravedlnost                  a nespravedlnost, rovnost a nerovnost, demokracie a totalita nebo také ten rasismus …                  Je otázkou, jak je definovat nejen ve vědě, ale i v každodenní realitě, v níž se pohybuje-                  me. A kde ovlivňují naše jednání. A je i otázka, jak se tyto definice v jejích jednotlivých                  kulturách liší. Vždy jsem akceptoval a stále akceptuji význam mezinárodních komparací                  výsledků empirických výzkumů (ve fyzickém, kulturním a sociálním prostoru i v čase).                  I Max Weber přece existenci své protestantské etiky odvodil komparací, stejně jako Èmile                  Durkheim svou typologii sebevražd, i když to byly komparace statistik, nikoliv výsledků                  dotazování.                      Mám ale stále větší problém s bezmyšlenkovitými prvoplánovými porovnáváními jednotli-                  vých zjištění z výběrových šetření v jednotlivých zemích, v nichž je operováno abstraktními slovy,                  jimž v realitě neodpovídá nic pozorovatelného, jako jsou demokracie, spravedlnost, nerovnost,                    109 Uvádím tuto historku proto, že demonstruje důležitost významu slov (jako v tomto případě rasismus) a to, že se                    tento význam může lišit jak v kulturním prostoru, tak i v čase. Slova mají svoji denotaci, ale i svou konotaci. Ka-                    rel Čapek případně připomínal, že „slovo … je obrostlé významy jako kámen mechem nebo strom jmelím. Anebo je                    pokryto významy, tak jako skála kulturním nánosem“ [Čapek 1969b:13]. Tedy nejen (sociální či kulturní) prostor, ale                    i čas. „Každá slovní zásoba a každý jazyk jsou prostředkem sloužícím k analýze a pochopení, ale i určitým postojem,                    nástrojem akce“ [Goff 2004:89]. „Jazyk byl odjakživa nástrojem moci“ napsal prý Antonio de Nebrija ve věnování                    své kastilské gramatiky královně Isabele v roce 1492. Zjednodušeně a metaforicky: ‚jak se o tom mluví, tak                    se s tím jedná‘ (ať neutrální ‚to‘ je individuum, sociální skupina, sociální kategorie, situace …). Je třeba rozdíl                    v tom, jak se jedná s částí populace, když se o ní hovoří (ať již tak činí instituce, sociální skupiny nebo jednotlivci)                    jako o ‚nepřizpůsobivých‘, nebo o ‚nepřizpůsobených‘.                88","ČTVRTÉ OBDOBÍ SOCIOLOGIE V BRNĚ                         sexuální či jiné obtěžování, štěstí, víra  etc. Vkládají do nich různé národy, náboženské komuni-                                                  110                    ty, etnické či jiné kultury nebo subkultury stejný význam? V tom, co je štěstí, co je to být šťastný                    a co je to spokojenost se štěstím (pozor, nejde o totéž) se nemusí shodnout, stejně jako mezi nimi                    nemusí být shoda v tom, co je demokracie, nebo co znamená spokojenost s ní etc. A problém není                    jen v definicích konceptů, ale i ve vymezení sociálních entit, u nichž srovnáváme definice těchto                    konceptů a spokojenost s tím, co označují. Ani ty nemusí být identické, například generace jako                    jedny z často vymezovaných kolektivních entit, mohou být v různých zemích různě vymezeny,                    a i když se výjimečně ve formálním vymezení shodují (válečná generace první či druhé světové                    války nebo generace šedesátých let …), může být jejich zkušenost, daná okolnostmi, zcela odlišná.                         Sociologie na univerzitách u nás byla zanedbána nejen myšlenkově, ale i kvůli stavu                    svých knihoven. O tristním stavu knihoven v Československu již byla zmínka a po ně-                    kolika návštěvách evropských univerzit jsem plně pochopil, jak jsou jejich knihovny ve                    srovnání s těmi u nás nesrovnatelně bohaté.  V této souvislosti je nutné připomenout,                                                           111                    jak nám pomohly dary knih od těch, kdo museli po únorovém převratu v roce 1948 z teh-                    dejšího Československa emigrovat a etablovali se jako sociologové na různých univerzi-                    tách v Evropě nebo ve Spojených státech. Jednalo se skutečně o jejich kompletní osobní                    knihovny, takže podíl těchto osobností na obnově sociologie v Čechách by rozhodně                    neměl být zapomenut. Vzpomenu zde jen, jistě nespravedlivě k ostatním, osobnosti spja-                    té silněji s brněnskou univerzitou, které jsem osobně poznal. Profesora Jiřího Nehněvaj-                    su (1925–1996; University Colorado Denver, Columbia University New York, naposled                    University of Pittsburgh) – byl také po roce 1989 jedním ze spoluzakladatelů Meziná-                    rodního politologického ústavu Masarykovy univerzity. V roce 1990 mu byla udělena na                    Masarykově univerzitě čestná vědecká hodnost doctor honoris causa. Profesora Ivana                    Gaďourka (1923–2013; Universiteit Leiden a Rijksuniversiteit Groningen v Nizozemí) –                    čestná vědecká hodnost doctor honoris causa mu byla na Masarykově univerzitě udělena                    v roce 1992. Profesora Jana Hajdu (1927–2018; naposled Portland State University). Právě                    dar od něj sehrál v Brně klíčovou roli, neboť se jednalo skutečně o celistvou, celoživotně                    budovanou knihovnu, zachycující rozhodující knihy rozhodujících sociologických osob-                    ností, která se stala jádrem nové knihovny katedry, a tak i později nové fakulty. A díky                    stipendiu vyřízeném profesorem Gaďourkem jsem mohl pobýt více než čtvrt roku na                    PdIS neboli ‚Postdoctoraal Institut voor de Sociale wetenschap‘ Amsterdamské univerzity                    a postupně se stát sociologem nejen de iure, ale (snad) i de facto.                      110 Tomáš Halík [2021:27] oprávněně konstatuje k poslednímu pojmu: „Představa, že víra je něco, čemu můžeme lehce                       porozumět a s čím můžeme být brzy hotovi, co můžeme rychle zařadit do pevně daných kategorií a jednoduše empiric­                       ky měřit, způsobila mnoho nedorozumění a omylů. O víře nám mnoho neřeknou odpovědi na časopisecké ankety nebo                       průzkumy veřejného mínění či údaje při sčítání lidu“. Jenže, neplatí totéž o všech zde uvedených pojmech?                    111 Knihovny se budují desetiletí. Přesněji staletí, ale sociologie vznikla teprve na počátku 19. století, jméno jí dal                       Auguste Comte roku 1838. I tak byl v roce 1990 náš handicap, co se týče stavu knihoven, značný a dosud je.                       Ta desetiletí chybí jako staletí.                                                                                                 89","MOJE DOBRODRUŽNÁ CESTA SOCIOLOGIÍ                         Takže na začátku mé akademické dráhy byly opět knihy, tak jako tomu bylo v době                  mého  počátečního zájmu  o  sociologii.  Nejprve  jsme  s  Ladislavem  Rabušicem  seděli                  v Brně na katedře na balících darovaných knih, které stále přicházely, a zdržovali jejich                  katalogizaci tím, že jsme některé z nich v rychlosti konzumovali letmým čtením. Pak jsem                  si při pobytu na PdIS v Amsterdamu mohl některé důležité knihy v univerzitní knihovně                  oxeroxovat, a pokud mi stačilo stipendium, dokonce i vybrat a nakoupit z nepřeberné                  nabídky v knihkupectvích a antikvariátech, jichž bylo v Amsterdamu požehnaně a s ob-                  rovskou nabídkou. Bylo to vždy dlouhé váhání a rozvažování, co koupit za polovinu                  měsíčního stipendia. Dalo se ušetřit na jídle, nebo i na telefonátech domů. Bydlel jsem                  vedle turecké čtvrti, kam jsem si chodil kupovat chléb. Nebyl jsem jediný Středoevropan,                  kterému se ten holandský brzy přejedl – někteří naši emigranti, se kterými jsem se setká-                  val, mi říkali, že si občas jezdí pro chléb do Německa. A obyvatelé té turecké čtvrti měli                  telefonní automaty, mobily ještě nebyly, upravené. Mince se do nich sice musely naházet,                  abyste získali spojení, ale když jste pohovořili a zavěsili sluchátko, vysypaly se všechny                  zpět. Jen nechat se ostříhat jsem nemohl, holič stál téměř jako letenka do Londýna. Za                  zmínku sociologa snad stojí fakt, že univerzitní kolej, na které jsem byl ubytován, byla                  kombinována s domovem důchodců. Takový sandwich. Vždy poschodí studujících a pak                  poschodí starců a stařenek. Posedávali i ve vstupní hale, zastavovali jsme se u nich a po                  měsíci jsem již některé osobně znal. Vzpomněl jsem si přitom, jak jsme s kolegy psycho-                  logy ve Zlíně oponovali snaze vedení podniku homogenizovat věkovou strukturu obyva-                  tel tzv. čtvrtdomků, malých baťovských domků se čtyřmi byty. Většinou měla generační                  skladba jejich obyvatel velké rozpětí a staří s mladými tam mnohdy žili ve velmi užitečné                  symbióze a vzájemně si pomáhali.                      Z malého antikvariátu na břehu špinavého amsterdamského grachtu jsem si každý měsíc od-                  nesl celý balík knih, mezi prvními mimo jiné čirou náhodou (nebo to nebyla náhoda a bylo to                  „psáno nahoře“, jak by to řekl Jakub fatalista Denise Diderota?) intuitivně také tři knihy Petera                  Bergera. Vedle jeho ‚Invitation to Sociology‘ z roku 1963 i ‚The Construction of Reality. A Treatise                  in the Sociology of Knowledge‘, vydanou v roce 1966 ve spoluautorství s Thomasem Luckmanem                  a ‚Sociology Reinterpreted. An Essay on Method and Vocation‘, vydanou v roce 1981 spolu s němec-                  kým sociologem Handfriedem Kellnerem. Především jejich četbou, i když se zpožděním, moje                  ‚dobrodružství náhodného sociologa‘ skutečně nastalo. Snad i proto jsou pro mě dodnes v socio-                  logii otázky institucionalizace a legitimizace otázkami klíčovými (blíže k mému vztahu k Peteru                                     112                  Bergerovi [Mareš 2004]) .                    Dnes je možné mnohé knihy i jiné publikace získat v elektronické podobě, ale tehdy                  tomu tak ještě nebylo a ostatně, jako člověk starší generace, považuji za přirozenější přímý                      112 „Jedinec dnes neexistuje mimo instituce, které ho vymezují a formují“ [Bauman a Donslis 2018:17] a omezují.                90","ČTVRTÉ OBDOBÍ SOCIOLOGIE V BRNĚ                         kontakt s tištěnými knihami,  byť je jejich počet omezený (jinak je tomu u statí v odbor-                                             113                    ných časopisech, tam je internet pro jejich získání k nezaplacení). Doufám, že Jean-Claude                    Carrière a Umberto Eco [2010] měli pravdu, když tvrdili, že: „Knih se jen tak nezbavíme“.                                                                                               114                    V Amsterdamu na PdIS mě profesor Kees Schuyt zavedl k regálu s asi třemi či čtyřmi                    metry knih věnovaných nezaměstnanosti. Při listování v nich jsem o ní získal základní                    poznatky, ale pochopil jsem přitom, že pokud ji chci studovat do hloubky, musím přejít                    k regálu s knihami o ‚social welfare‘ (sociálním státě), kde jsem pochopil, že moje další                    cesta musí vést k regálu s knihami o ‚unions‘ (odborovém hnutí) a tak dále. Proč o tom                    tak podrobně píšu? Věděl jsem již dávno před svým pobytem v Amsterdamu, jak jsou                    knihovny důležité, ale v Nizozemí jsem pochopil, v jakém ubohém stavu jsou ty naše.                    A nejen ve srovnání s knihovnami v Amsterdamu či v Leidenu, na nejstarší nizozemské                    univerzitě, založené v roce 1575 Vilémem I. Oranžským, tedy přibližně sedmdesát let                    po založení Karlovy univerzity v Praze. I v provinčním Tilburgu mi na univerzitě, zalo-                    žené teprve v roce 1927, její knihovna imponovala, zejména když jsem zjistil, že celý                    její suterén je zaplněn datovými a statistickými prameny.                       Zanedbané nebyly jen naše knihovny, zanedbaný byl i stav budov univerzity, stejně jako                    stav budov všech měst a městeček v naší zemi. Vzpomínám, jak jsem v polovině osmdesá-                    tých let procházel večer Starým městem pražským. Na temné, špatně osvětlené a liduprázdné                    Jilské ulici, na jejímž jednom konci sídlil a sídlí Sociologický ústav a z druhého jejího konce                    se po pár krocích ocitnete na Staroměstském náměstí, jsem narazil jen na dvě (neosvětlené                    a špinavé) výkladní skříně. Jedna patřila mandlovně prádla, druhá ‚agitačnímu středisku‘                    Národní fronty. Jinak jen špinavé dveře, o nichž nebylo jasné kam a proč vedou a zda jimi                    vůbec někdo někdy někam chodí, špínou neprůhledná a neosvětlená okna, u nichž nebylo                    zřejmé, zda za nimi někdo bydlí nebo pracuje (o squatování nemohla být v policejním státě                    tehdy ani řeč), občas dokonce zevnitř zatlučená prkny. A celková špína na zdech, dveřích,                    oknech, samozřejmě i odpadky na dlažbě ulice. Hrobové ticho, nikde nikdo a v ovzduší ne-                    určitý pach ani ne tak ze starobylosti, jako spíše ze staroby a zanedbanosti. Člověk si mohl                    představovat, že na té ulici potká Golema nebo alespoň Jehudu Liva ben Becalela, známého                    jako rabbi Löw, eventuálně Josefa K. nebo alespoň jeho tvůrce, Franze Kafku. Mělo to sice                    své kouzlo, stejně jako polorozpadlé budovy a prázdné ulice v historickém jádru tehdejšího                       113 Velkou roli přitom hraje nejen fyzický dotek knihy, ale také její výtvarná podoba – ilustrace a grafická úprava.                       Mnohé knihy jsou tak i výtvarnými díly. A u starších knih je důležitá i jejich patina, kouzlo minulých dob. Nic z toho                       obrazovka počítače nebo čtečky nemůže nabídnout, a když, tak jen jako kopii.                    114 Internet přináší mnoho výhod, bez jeho existence a informací, které na něm lze dohledat, by se i tento text psal                       daleko obtížněji. Má ovšem i nevýhody, hrozí zde nebezpečí, že budeme vyhledávat s námi konvenující názory                       a přehlížet názory, které jim oponují a budeme se pohybovat v uzavřených názorových bublinách (opět ten                       Festinger). Vlastně to neznamená nic jiného než: „Chci tomu věřit a našel jsem na internetu lidi, kteří tomu také věří“.                       Zde bych se ale omezil hlavně na jinou z nevýhod, týkající se kolektivní i individuální paměti. Co bychom dnes                       například věděli o náboženských válkách v Evropě, kdyby si katolíci a luteráni na internetu vzájemně opravovali                       nábožensky nekorektní názory a sekularizovaná doba je pak – jak katolické, tak i evangelické – jako nekorektní,                       ne již z hlediska náboženského, ale politického, všelidského a co vím jakého, z internetu odstraňovala?                                                                                                 91","MOJE DOBRODRUŽNÁ CESTA SOCIOLOGIÍ                       Českého Krumlova, ale stejně jako tam to navozovalo atmosféru celkového úpadku. Občas                  se sice u budov v havarijním stavu postavilo lešení, ale to pak na tom místě stálo dva, tři                  roky, nebo i tak dlouho, že se stalo součástí budovy, aniž se s ní něco dělo. Většinou se lešení                  nestavělo, stačila cedule s varovným nápisem ‚pozor padá omítka‘, někdy se starostlivým                  dodatkem ‚přejděte na protější chodník‘.                                                   115                    Pro mě osobně byly začátky na univerzitě obtížné nejen proto, že jsem se musel vyrov-                  návat se svým nedostatečným studiem sociologie a dlouhodobou izolací od akademické-                  ho světa, ale i s dojížděním na fakultu z Luhačovic, kde jsem v té době s rodinou bydlel.                  A to až do roku 1995, kdy se nám podařilo v obci 30 kilometrů od Brna koupit ruinu                  domu a postupně ji rekonstruovat (mimochodem, stálo to za tu námahu), což mi délku                  dojíždění zkrátilo o 80 kilometrů a nemusel jsem pak již v pracovním týdnu přespávat                  na skládacím lehátku ve své pracovně a s rodinou se vídat jen o víkendech. Bylo toho                  mnoho, čeho bylo zapotřebí a co bralo čas. Současně s tvorbou curricula, intenzivními                  přednáškami, ještě intenzivnější přípravou na ně a s nezbytnou rutinou spojenou s vý-                  ukou (vedení diplomových prací, státnice a obhajoby diplomových prací …, což jsem se                  pochopitelně postupně učil) se rozběhl akademický život v celé své komplexnosti a šíři.                  Účast na konferencích, pořádání konferencí, psaní odborných statí a jejich zasílání do                  různých časopisů, reakce na posudky, naopak psaní posudků a mnohé další povinnosti                  s akademickou dráhou spojené.  Včetně vyrovnání se s tlakem Iva Možného na naše                                              116                  habilitace. Požadavky na nás ve všech směrech postupně stále rostly, pouze zpočátku ještě                  nebyly tak velké, ani jich nebylo tolik jako později.                    Co se týče požadavku habilitace, na univerzitě se člověk nevyhne tomu, že jde od titu-                  lu k titulu. Je to svým způsobem, spolu s publikačním výkonem, měřítko úspěšnosti, ale                  dokonce také určitá existenční povinnost a nutnost. Pokud člověk pracuje jako odborný                  asistent a do určité doby nedosáhne doktorátu (v mém případě ještě titulu kandidáta                  věd neboli CSc., od roku 1998 PhD.) a v dalším kroku se nehabilituje, hrozí mu přeřaze-                  ní mezi méně placené lektory. Stejně jako když nemá dostatečně velký počet publikací,                  či dostatečně kvalitní publikace – to pak může podobně ohrozit i habilitované osoby.                  Sám jsem tak logicky začal předložením a obhajobou kandidátské práce. O čem pojed-                  návala, je zřejmé z jejího názvu: ‚Vliv sociálních rizikových faktorů na průběh a výsledek                  těhotenství‘. Jedním z mých oponentů byl MUDr. Zdeněk Štembera (tehdy již profesor),                  v jehož výzkumném týmu jsem před příchodem na univerzitu toto téma řešil a na něhož                      115 Ostatně, vnitřní dluh na bytovém fondu zejména díky zanedbaným opravám a chybějící údržbě byl po roce 1990                    vyčíslen na desítky miliard korun (inflace mate, dnes bychom v relaci k růstu mezd i cen hovořili o stovkách miliard                    korun). A v době normalizace se nic nedělo.                  116 Od roku 1998 až do roku 2014 jsem byl členem vědecké rady Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity                    v Brně. A v letech 1998–2000 členem akademického senátu Masarykovy univerzity v Brně. O prodloužení mandá-                    tu na další období jsem již neměl zájem usilovat. Nezamýšleným pozitivním důsledkem mého členství v senátu                    univerzity bylo, že jsem si musel vyžádat a dostal jsem (negativní) lustrační osvědčení.                92","ČTVRTÉ OBDOBÍ SOCIOLOGIE V BRNĚ                         s úctou vzpomínám.  Práci jsem obhájil 13. srpna 1992 a diplom kandidáta filozofic-                                      117                    kých věd v oboru sociologie jsem převzal v aule Právnické fakulty Masarykovy univerzity                    dne 3. září 1992. V roce 1994 pak následovalo předložení mého habilitačního spisu                    ‚Nezaměstnanost jako sociální problém‘, který jsem napsal v průběhu svého pobytu na                                                                                      118                    ‚Postdoctoraal Institut voor de Sociale wetenschap‘ Amsterdamské univerzity.  Habilitač-                    ní spis byl v době mé habilitace již připraven k tisku v novém Sociologickém nakladatelství                    neboli SLON, založeném Alenou Miltovou a Jiřím Rybou.  Moje jmenování profesorem                                                                      119                    by dnes bylo patrně posuzováno přísněji a přihlíželo by se více k publikacím a aktivitám                    v zahraničí, ale deset let po tom, co se před námi tato možnost otevřela? Ono dohnat                    ten handicap přece jen nějakou dobu trvalo, a to nejen mně. Tehdy bylo sociologů málo                    a obor sociologie v Česku a jmenovitě naše katedra nutně potřebovaly docenty a profeso-                    ry i z formálních důvodů. A tak Ivo Možný jednal nejen za mě, ale i za Ladislava Rabušice                    (který si to tehdy zasloužil přece jen více). Návrh na naše jmenování, po schválení vědec-                    kou radou fakulty, předložil děkan Možný vědecké radě univerzity a ta naše jmenování                    schválila. Takže jsem byl k 15. květnu 2002 jmenován profesorem sociologie a dekret mi                    předal, tak jako dalším toho roku jmenovaným profesorům, v Karolinu prezident Václav                    Havel. Samozřejmě, že bych ho převzal i z rukou Václava Klause nebo i z rukou Miloše                    Zemana, který naše dekrety, jako tehdejší předseda vlády, spolupodepsal. Osud mi byl ale                    příznivý a nebylo to nutné, takhle to bylo přece jen lepší. Ale to jsem se nechtěně dostal                    až k posledním letům mé akademické kariéry. Takže se vraťme.                                          117 Nakonec mi byl k dobru i soubor článků, který jsme na základě tohoto výzkumu s kolegou Pavlem Baranem kon-                       cem osmdesátých let uveřejnili.                    118 V komisi jsem měl Iva Možného, Hanu Librovou, Miloslava Petruska, oponenty byli Martin Potůček a Otto                       Sedláček, tehdy ředitel Výzkumného ústavu práce. Můj habilitační spis byl, jak je výše uvedeno, v té době již                       v tisku [Mareš 1994, 1998, 2002].                    119 Snad jim za významnou vydavatelskou činnost pro sociologii v Česku jednou dají pamětní desku do vestibulu                       Sociologického ústavu. Zatím raději ne, děje se tak obvykle až po úmrtí oslavovaných. Dnes jejich nakladatelství                       přebírá Karolinum, nakladatelství Univerzity Karlovy. Měl bych Aleně Miltové poděkovat i osobně, protože se vě-                       novala redakci mé knihy až tak, že za mnou přijela konzultovat její text až do Luhačovic, kde jsme tehdy ještě                       bydleli.                                                                                                 93","MOJE DOBRODRUŽNÁ CESTA SOCIOLOGIÍ                      Škola sociálních studií a Fakulta sociálních studií                    „My jsme jen vědci a žádní světci, však nepodléháme temným vášním, mluvíme k věci, my víme                  přeci, co je obecné a co je zvláštní.“                                               Vodňanský Jan a Petr Skoumal. ‚S úsměvem donkichota‘; „Vědecký kongres“.                     V průběhu dynamického rozvoje katedry na půdě Filozofické fakulty se stále více ukazo-                  valo, že by se sociální vědy mohly a měly osamostatnit a z této fakulty odejít. Již proto, že                  se v té době rozvíjely dynamičtěji a s jinou ‚životní filozofií‘ než ostatní obory na ní a než                  samotná filozofická fakulta celkově. Bylo to těžké dilema, protože na jedné straně jsme cí-                  tili nutnost tohoto kroku, na druhé straně jsme se obávali odříznout se od přímého kon-                  taktu s klasickými humanitními obory. Již tehdy jsem i já osobně již věděl, že sociologie                  bytostně potřebuje kontakt zejména s filozofií a historickými vědami. Zygmunt Bauman                  velmi případně napsal, že „není možné dělat dobře filozofii a ignorovat přitom společenské                  kořeny zkoumaných problémů, ani být dobrým sociologem, jestliže je tento osobou filozofic-                  ky hluchou“ [Bauman 2006:68–69].                    Proč jsou ontologické (o  povaze reality; objektivismus versus konstruktivismus)                  a epistemologické (jak lze tuto realitu zkoumat a poznávat; realismus, respektive pozi-                  tivismus versus interpretativismus)  předpoklady důležité pro sociologický výzkum?                                                 120                  O tom již byla řeč v pasáži věnované mému studiu. Zde to jen připomínám. Určují jak                  volbu výzkumných otázek, tak i volbu způsobů, jak na ně odpovědět, ba i interpreta-                  ci těchto odpovědí. Tedy volbu dat, metodologie a konkrétních metod sběru, analýzy                  a interpretace dat. Každá metodologie je spojena s určitou představou o povaze reality                  (ontologický předpoklad) a z ní plynoucí představou o tom, jak ji poznávat (epistemolo-                  gický předpoklad). Konkrétní výzkumné otázky, které si klademe, i odpovědi na tyto vý-                  zkumné otázky jsou vždy ovlivněny nejen mírou našeho vědění, ale i tím, jak nazíráme na                  svět. Paul K. Feyerabend [1999:11] dokonce tvrdí, že „dobrá věda potřebuje metafyzické                  argumenty, aby se udržela v chodu“. A obdobně je tomu v případě výkladu získaných po-                  znatků. Často jsem se při posuzování diplomových prací, někdy i disertací (nestávalo se                  to u nás na katedře) setkával s tím, že nebylo co vytknout tomu, jak byla použita zvolená                  metodologie techniky sběru a analýzy dat pro daná zjištění, ale že její autor či autor/ka                  měl/a problém s pochopením toho, jaká zjištění tak byla získána a co tato zjištění vlastně                  znamenají, o čem a o kom vypovídají a do jaké míry je lze zobecnit.                     Příkladem bývalo třeba použití grounded theory, kdy zjištěné poznatky byly často chápány jako                  realita (‚jak to skutečně je‘), zatímco se jednalo o konstrukty (‚jak si zkoumaní aktéři myslí, že to je‘).                     120 Ale i jako spor o tom, zda je jednání lidí determinováno sociálními systémy existujícími a jednajícími nezávisle                    na jedincích (holismus), nebo jsou-li tyto systémy jen souhrnem individuálních jednání jedinců (atomismus či                    individualismus).                94","ČTVRTÉ OBDOBÍ SOCIOLOGIE V BRNĚ                         Soukromé teorie zkoumaných aktérů (konstrukce reality aktéry) byly chápány jako teorie obecně platné                    (obraz reality zachycující objektivně existující povahu, vývoj a zákonitosti, jak si to představuje kore-                    spondenční teorie pravdy). Ostatně již jeden z otců sociologie, Auguste Comte (1798–1857), varoval                    před tím, abychom činili z důvodů, kterými sociální aktéři popisují své chování, vysvětlení jejich po-                    stojů, přesvědčení a jednání. Ne, že by mezi oběma neexistovaly spojitosti (Geertz [2000:19] dokon-                    ce poněkud složitě tvrdí, že „to, co nazýváme našimi daty, jsou ve skutečnosti naše vlastní interpretace                    interpretací jiných lidí týkajících se toho, co si myslí, že oni sami a jejich spoluobčané činí“), ale nejsou                    totožné. Obojí, poznání ‚objektivní‘ reality i poznání její ‚konstrukce aktéry‘, jsou samozřejmě hodny                    pozornosti. Ostatně, lidé podle svých konstrukcí jednají – ale je třeba mezi nimi rozlišovat.                         Častým problémem byla v disertacích nebo v jejích projektech také otázka zobecně-                    ní získaných poznatků (viz motto z písně Jana Vodňanského). Mám na mysli zejména                    vztah mezi zkoumanými jednotkami a populacemi, z nichž pocházely (o způsobu vý-                    běru není řeč, ten byl ve většině případů nahodilý). Obvykle se při všeobecném zobec-                    nění výsledků práce s hromadnými daty zapomínalo na to, že i v sociologii vedle otázky                    „co se říká, existuje znepokojující otázka, kdo to říká“ Berger [2003:71]. Nemluvím ani                    tak o  neoprávněném použití statistické inference z  nereprezentativních výběrových                    souborů, nebo dokonce o rozporu mezi definovanou a skutečně zkoumanou populací                    (population specification bias) neboli generalizaci poznatků z pozorovaných jednotek                    ve zkoumaném souboru na populaci, z níž nepocházejí, jako spíše o předpokladech,                    že tyto poznatky platí všeobecně, zatímco platily jen pro určitou (v práci neurčenou)                    populaci, přičemž nebylo vůbec jasné pro jakou. Nehledě na neznalost, jakým způ-                    sobem zobecňovat poznatky z případových studií, kde je možná jen inference case to                    case, a proto je důležitý již vhodný výběr zkoumaných případů – což některé z disertací                    ignorovaly. Jen pro doplnění, když jsem uvažoval o Zlínu jako městu modernity, vy-                    nořila se otázka, zda ‚Baťova škola práce‘ (de facto učňovské učiliště, kam nastupovali                    črtnáctiletí chapci z celé Československé republiky a žili v něm kolektivně v přísném                    kasárenském režimu), byla totální institucí.  V tomto případě se jednalo o tzv. analy-                                                           121                    tickou nebo teoretickou inferenci, inferenci poznatků z jednotlivého případu na teorii                    zkoumaných jevů. O induktivní proces rozšíření této teorie na další objekty, a tím také                    o dosažení její vyšší abstraktnosti.                         Koncept totální instituce Ervinga Goffmana [1961], původně charakterizující vězení, byl přene-                    sen na analogické instituce – nemocnice určitého typu (viz ‚Dějiny šílenství‘ od Michela Foucaulta),                    psychiatrická zařízení (viz román Kesey Kena, v českém vydání ‚Vyhoďme ho z kola ven‘, známý                        121 Ludvík Vaculík popsal svou zkušenost s ní: „My obyčejní ‚mladí muži‘ a ‚mladé ženy‘ jsme v tisících žili v internátech:                       v družinách zhruba po stovce, na světnicích s dvaceti lůžky, podřízeni kapitánu světnicovému, družinovému (…). Pro­                       stěradla vypnuta, deka zařezávající jak na vojně, budíček v šest, v sedm u stroje (…). Tomu, což jsem sám zkusil, nemů­                       žu dnes věřit [Vaculík 2008].                                                                                                 95","MOJE DOBRODRUŽNÁ CESTA SOCIOLOGIÍ                       po zfilmování Milošem Formanem v roce 1975 pod původním názvem ‚One Flew Over the                  Cuckoo‘s Nest‘), kláštery, vojenské jednotky, ba i na domovy důchodců, internátní školy … Tedy                  na instituce, kde se s klienty zacházelo podobně, nebo v nich pro ně byly podobné podmínky jako                  ve vězení. A kde, po určitou dobu uzavřeni a odříznuti od širší společnosti (pro totální instituce                  je klauzura, respektive izolace jejich členů od vnějšího světa charakteristická), vedou jejich klienti                  formálně přísně spravovaný a kontrolovaný koloběh života. Jsou v nich zbaveni svobody a indivi-                  duality a všechny jejich každodenní aktivity odehrávající se ‚uvnitř‘ jsou řízeny ‚jedinou autoritou‘.                     S filozofií souvisí i otázky kolem pravdivosti našeho poznání, s níž to není v sociologii                  tak úplně jednoduché, a snad proto se o ní příliš nedebatuje a ani já zde tuto debatu zde                  otvírat nebudu. Ludwig Wittgenstein se ptal: „Mám napsat ‚věřím fyzice‘, nebo ‚vím, že                  fyzika je pravdivá?“ [2010:134]. A jeden z mých oblíbených básníků, Jan Skácel, napsal:                  „Pravda je jako kovat býka / Škvíří se pazneht, mokro mží / Před kovárnou pravda je žha-                  vá / A proto dlouhé kleště lží.“ [Skácel 1983:67].  Vždy se mi v souvislosti s tím vybaví                                                           122                  spisovatel Leo Rosten, odpovídající na otázku „Jsou příběhy pana Kaplana a jeho třídy                  pravdivé?“ slovy „Ano, ale nikdy se nestaly!“ [Přidal 2011:251].  123  Umberto Eco to řešil                  bonmotem: „Zabývat se tím, co je pravda a co nikoli, je nadlidský úkol, a proto se raději                  zaměří(m) jen na etické otázky lži.“ [Eco 2018:237]. Jak je ale vidět, zajímá otázka pravdy                  nejen sociologii, filozofii, teologii, ale i beletrii a poezii.                     Když jsem v Ostravě přednášel katolickým novinářům v místnostech biskupství u koste-                  la svatého Václava, jehož existence je mimochodem písemnými prameny nepřímo doložena                  k roku 1297, seděl nečekaně v první řadě mých posluchačů tehdejší pražský arcibiskup a kardinál                  Miroslav Vlk. Ten po mé přednášce pokýval hlavou a položil mi, jako první, otázku: „Do jaké                  míry jsou poznatky získané výzkumem veřejného mínění pravdivé?“ Taková zákeřná, ale opráv-                  něná a chytrá otázka se dala očekávat, přesto mně zaskočila. Přesné nebo nepřesné, to by se                  odpovědělo lehce, ale pravdivé? A již v době mého studia jsem byl varován, že „přesnost by se                  neměla zaměňovat, jak se mnohdy stává, s pojmem pravdivosti“ [Mills 2000:81]. Nabízí se různá                  chápání této otázky. Nedošlo k chybné konceptualizaci a operacionalizaci použitých koncep-                  tů (nebyly nevalidní a nezjistili jsme něco, co jsme vlastně nezjišťovali)? Nedošlo k chybnému                  určení zkoumané populace, nebo k chybnému výběru zkoumaných jednotek z ní, a nejde tedy                  o neoprávněnou inferenci – například o statistickou inferenci z nepravděpodobnostního výběro-                  vého souboru, nebo i při náhodném výběru o inferenci za hranice zkoumané populace? Nejsou                  analyzovaná data nevěrohodná, nespolehlivá, chybná? Nebyla zvolena nevhodná metoda jejich                      122 Jinou z pravd o pravdě, od mého dalšího oblíbeného básníka Ivana Wernische (čtu a kupuji jeho sbírky již od té                    druhé, nazvané ‚Těšení‘, která vyšla roku 1963), zde raději necituji. Lze ji nalézt v jeho knize ‚Cesta do Ašchabadu                    neboli Pumpke a dalajlámové‘ [Wernisch 2000].                  123 Citováno podle Antonína Přidala – mimochodem přítele Iva Možného – překladatele (nejen) knih ‚Pan Kaplan má                    třídu rád‘ [1970] a ‚Pan Kaplan má stále třídu rád‘ [1976], z jeho vzpomínkové knihy [2011:251].                96","ČTVRTÉ OBDOBÍ SOCIOLOGIE V BRNĚ                         sběru, či nebyl sběr dat proveden nekvalifikovaně – víme třeba, kdo skutečně nám je poskytl?                    Nemohly zdroje dat z nějakých důvodů nechtěně klamat, neporozuměli ve výzkumu veřejného                    mínění dotazovaní lidé otázce, nebo dokonce klamali úmyslně? Nebyly například k jejich analýze                    dat použity procedury, podmínkám jejichž použití data nevyhovovala? Nebyl vzat v úvahu kon-                    text zjišťování a zjištěných poznatků? Nedošlo při zpracování získaných dat k účelové manipulaci                    s nimi, nebo k dezinterpretaci výsledků – zjednodušeně řečeno, nedopustili se realizátoři výzku-                    mu omylu nebo dokonce podvodu? Možná, že by odpovědí byl souhrn odpovědí na všechny tyto                    dílčí otázky. Ale kdo to vše má uhlídat?                         Kardinál Vlk (1932–2017) neabsolvoval studium sociologie, ale obor archivnictví na                    Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a přičteme-li k tomu teologii, měl jistě na                    mysli obecnější smysl této otázky (svým způsobem zahrnovala i otázky předchozí zde                    vyjmenované). Možná mu šlo o totéž jako Karlu R. Popperovi [1995b:79], když napsal, že                    „určitou výpověď nazýváme pravdivou, když se shoduje s fakty, nebo když faktům odpoví-                    dá, nebo když jsou věci takové, jako je výpověď podává“, a to souvisí s ontologií  a episte-                                                                                       124                    mologií, ba někdy i s etikou – tedy s filozofií – viz například Popperovo rozlišování mezi                    přírodními zákony, které lze jen objevovat a popisovat, a normativními zákony, tvořenými                    a měněnými lidmi. Jak se pravdy dobrat, na to není jednoduchá odpověď.                         Metaforicky: Anglický malíř William Turner (1775–1851) napsal: „Malování má popisovat,                    cílem je pravdivě vypovídat o objektivně viděné přírodě“ [Johnson 1998:481]. Ale nárok na to                    si činili již renesanční malíři po vynalezení a uplatnění perspektivy, později pak různé realistické                    a naturalistické školy (třeba Gustave Courbet /1819–1877/, ale i socialistický realismus), impresio-                    nisté, pro které to znamenalo zachytit atmosféru dané chvíle ... Jak rozdílné výklady toho, co je                    pravdivou výpovědí a objektivním viděním skutečnosti, byste našli v obrazech, které si pravdivost                    zobrazení nárokovaly? Zkuste si ty obrazy porovnat.                         Později jsem byl požádán jedním časopisem o odpověď na otázku: „Mají u nás děti při                    vzdělávání nerovné šance?“ Redakce postavila moji odpověď ‚ano’ proti ‚ne‘ jiného akade-                    mika.  Argumentaci jsem postavil na povaze a působení strukturálních faktorů, respek-                         125                    tive sociálních institucí – rodiny (její finanční situaci, jejích hodnotách, jejím kulturním                    kapitálu, reprodukční strategii a ochotě investovat do vzdělávání dítěte) a vzdělávacího                    systému (jeho stratifikace, standardizace, diferenciace, selektivitě a nastavení požadavků                           124 Podle něho „kdyby pravda nebyla absolutní a objektivní, nemohli bychom se mýlit. Anebo by naše omyly byly právě                       tak dobré jako naše pravdy“ [Popper 1998:119].                    125 Podotýkám, že nešlo o naši polemiku – odpověď druhé strany jsme se oba dozvěděli až po publikování našich                       stanovisek, ale o konfrontaci dvou nezávislých odpovědí na tuto otázku [Mareš 2007].                                                                                                 97","MOJE DOBRODRUŽNÁ CESTA SOCIOLOGIÍ                       (jak o tom psal Bernstein [1971; 1973]).  Kolega ztotožnil nerovnost šancí s diskriminací                                                    126                  a postavil argumentaci své odpovědi na tom, že je u nás tato vyloučena zákony, a kladl                  důraz spíše na případnou existenci nerovností danou osobními charakteristikami dítěte.                  Kdo z nás dvou měl asi pravdu, nevím. Odpovědi byly závislé jak na základních výcho-                  discích (jednalo se o nerovnost v přístupu ke vzdělání, nebo o nerovnost v pravděpodob-                  nosti dosáhnout vzdělání?), tak i na odlišné interpretaci pojmu ‚šance‘…                    Tak či onak, o potřebě a nutnosti odejít z filozofické fakulty se vedla diskuse a k roz-                  vodu s ní nakonec přece jen došlo, ale v postupných krocích. První z nich představovalo                  v roce 1994, ještě v rámci filozofické fakulty, založení autonomní Školy sociálních studií,                  jejímž ředitelem se stal Ivo Možný. V ní se sociologie spojila s politologií, oborem, který                  se v Česku v té době teprve etabloval, neboť v době komunistického režimu neexisto-                  val (například Petr Fiala), s psychology orientovanými spíše na sociální než na klinic-                  kou psychologii (zejména Vladimír Smékal, který působil na katedře psychologie, a Ivo                  Plaňava, který se vracel z exilu manželských poraden) a s nově vznikajícím oborem soci-                  ální politiky a sociální práce (který se oddělil od katedry sociologie a postupně se rozvíjel                  zejména díky Liboru Musilovi a Tomáši Sirovátkovi). Ani tento obor za komunistické-                  ho režimu v Československu na univerzitách v praxi neexistoval, stejně jako neexistoval                  sociál ní stát. Na etablování výuky a výzkumu sociální politiky a sociální práce na Masary-                  kově univerzitě se podílel i emigrant ze šedesátých let, Ivo Řezníček z Katolické univerzity                  ve Washingtonu (ještě před emigrací stačil vystudovat psychologii v Bratislavě), který byl                  také autorem snad první u nás vydané metodologické učebnice tohoto oboru ‚Metody                  sociál ní práce‘ [Řezníček 1994]. Také jemu patří za vše, co učinil za svého snad dvouletého                  působení u nás, dík. Vše vedlo k tomu, že se nakonec na Škole sociálních studií ustavila                  samostatná Katedra sociální politiky a sociální práce. Jistá pupeční šňůra spojující ji s ka-                  tedrou sociologie ovšem ještě nějakou dobu přetrvávala, v počátcích její existence Katedru                  sociální politiky a sociální práce krátce vedl Ladislav Rabušic (vrátil se pak na Katedru                  sociologie). Hybatelem změn byl zejména Libor Musil, který svůj zájem o sociální politiku                  a sociální práci projevoval od počátku. V roce 1998 na tuto katedru, to již na Fakultě soci-                  álních studií, přišel jako její vedoucí po svém krátkém působení na Ekonomicko-správní                  fakultě Masarykovy univerzity (1991–1997) Tomáš Sirovátka (disertační práce ‚Riziková                  nezaměstnanost‘ 1992; habilitační práce ‚Politika pracovního trhu‘, 1997).  V roce 1999                                                                                 127                   126 Podle Bernsteina školní vzdělávání vyžaduje u dítěte rozvinutý jazykový kód, aniž by jej však škola sama o sobě                    rozvíjela. Naopak ho předpokládá, je ve škole hlavním prostředkem vzdělávání, a školní úspěšnost je tak přímo                    závislá na sociálně-kulturním rodinném zázemí dítěte, kde je či není kultivován – kultivován je mnohem častěji                    ve vyšších společenských vrstvách. O vlivu vzdělávacího systému psali také například Bourdieu a Passeron [2000],                    podle nichž je škola jako instituce významným prvkem mechanismu reprodukce a distribuce kulturního kapitálu,                    a tak i mechanismu distribuce pozic v sociálním prostoru.                  127 Osobně jsem s ním pracoval na řadě rozsáhlých výzkumů někde na pomezí sociologie a sociální politiky a spolu                    jsme na jejich základě také napsali celou řadu statí. Mimochodem, jistého mezioborového charakteru mé činnosti                    si všimli, k mému prospěchu, i někteří členové velké vědecké rady univerzity (jak mi dali na vědomí v diskusi) při                    mém jmenovacím řízení. Přispělo to k tomu, že bylo úspěšné.                98","ČTVRTÉ OBDOBÍ SOCIOLOGIE V BRNĚ                         Katedru sociální politiky a sociální práce převzal Libor Musil, který tímto Katedru socio-                    logie definitivně opustil. Dlouhý název původní katedry sociologie, přijatý v roce 1990,                    se tak redukoval. Zůstala již definitivně (tedy zatím definitivně – viz námitka Voskovce                    a Wericha v jejich písni: „Nikdy nic nikdo nemá míti za definitivní, neb nikdy nikdo neví,                    co se může státi…“) jen katedrou sociologie.                       Počty přijímaných studujících na Školu sociálních studií nebyly zpočátku závratné,                    v prvním roce její existence na ni bylo přijato snad jen 70–80 osob [Rabušic 1994]. Stejně                    tak nebyly tehdy příliš početné ani zmíněné katedry, které Školu sociálních studií tvoři-                    ly. V té době jsme si ještě dovolovali luxus osobních rozhovorů v přijímacím řízení na                    obor sociologie, přestože to bylo doprovázeno jistými pochybnostmi o jejich objektivitě                    a o problémech srovnávání výsledků v jednotlivých přijímacích komisích, ba i jednotli-                    vých uchazečů o přijetí u každé z nich. Ke zpochybňování principu osobních přijímacích                    rozhovorů docházelo i z univerzity, a tak se později prosadily, nejen v našem případě, ale                    na univerzitní úrovni, písemné testy. Ivo Možný v tomto kontextu zavedl testy studijních                    schopností (SCIO). Dodnes nejsem přesvědčen, že jsou písemné testy lepším řešením,                    tak jak jsem si již povzdechl v případě zkoušení v průběhu studia. Snad je tomu ale jako                    s demokracií a jde o nejlepší ze špatných řešení – alespoň v kontextu masového vysoko-                    školského vzdělávání a početných zástupů uchazečů a uchazeček o studium.  Jaroslav                                                                                        128                    Střítecký ovšem jednou poznamenal, že nebýt ústních přijímacích pohovorů, nemusel by                    být ke studiu přijat Csaba Szaló a katedra by tak přišla o skvělého teoretického sociologa,                    který s námi po roce 1990 budoval její novou podobu a v roce 2012 převzal na šest let,                    jako docent, její vedení.                       To jsem ale zase předběhl čas. Po svém jmenování ředitelem Školy sociálních studií                    Ivo Možný předal vedení Katedry sociologie mé osobě. Vedl jsem ji pak sedm let v ob-                    dobí 1995–2002 (od roku 1998 již na nové fakultě). Na rozdíl od vizionáře a novátora                    Iva Možného jsem tehdy byl spíše ‚technik‘, který dával řadě jeho projektů konkrétní                    podobu a řád, na což Ivo neměl čas a prostor. Mým významnějším vkladem katedře                    v té době byla asi institucionalizace původně chaotického (není divu, vznikalo od nuly                    v hektické době) doktorského studia. Škola sociálních studií ovšem představovala jen                    přechodný krok k založení Fakulty sociálních studií. Návrh na její zřízení předložili rek-                    tor Masarykovy univerzity profesor Eduard Schmidt, profesor Ivo Možný – jeho malá                    socha v atriu Fakulty sociálních studií je oprávněnou poctou jejímu zakladateli – a profe-                    sor Vladimír Smékal Akreditační komisi vlády ČR v říjnu 1996, která ho na svém zasedání                    25. a 26. února 1997 schválila. Dne 14. dubna 1997 pak ustavení nové fakulty odsouhla-                    sil svým usnesením také Akademický senát Masarykovy univerzity. Formálně pak nová                    Fakulta sociálních studií existuje od 1. ledna 1998. Na Fakultu sociálních studií přešly                       128 V roce 2017 u nás činil podíl lidí ve věkové skupině 15 až 74 let, kteří dosáhli vysokoškolského vzdělání, 20,0 %. Ve                       srovnání s rozvinutými zeměmi Evropské unie to není moc, ale přesto je to mnohem více než před rokem 1989                       (v devadesátých letech se jejich podíl oproti výchozímu roku 1989 ztrojnásobil).                                                                                                 99","MOJE DOBRODRUŽNÁ CESTA SOCIOLOGIÍ                       z Filozofické fakulty Katedra sociologie, která existovala na Filozofické fakultě, s kratšími                  či delšími přetržkami, již od založení Masarykovy univerzity a je tak jedním z nejstarších                  sociologických pracovišť v České republice, část Katedry psychologie (na Filozofické fa-                  kultě vznikla v roce 1924), Katedra politologie spojená personálně s Mezinárodním poli-                  tologickým ústavem (založeném v roce 1990)  a Katedra sociální politiky a sociální práce                                                        129                  (založená v roce 1994).                    Na nové fakultě vznikly Katedra mediálních studií a  žurnalistiky (1998) a Katedra                  environmentálních studií (1999) – obě katedry měly své kořeny na Katedře sociologie.                  Z Katedry politologie se v roce 2002 oddělila Katedra mezinárodních vztahů a evropských                  studií. V roce 2005 se na Katedře sociologie objevila genderová studia, k jejichž etablování                  přispěla a charakter jim dala Gerlinda Šmausová, která v roce 1968 emigrovala, v roce                  1997 se habilitovala na Saarland University v Saarbrückenu, kde dlouhodobě působila,                  a byla pak v roce 2001 na Masarykově univerzitě jmenována profesorkou.  Prvními hy-                                                                                  130                  batelkami ovšem byly naše absolventky, dnes habilitované, Kateřina Nedbálková, Kateřina                  Lišková a Iva Šmídová. Na Katedře sociologie se vyhranil i obor sociální antropologie,                  který zde založila naše absolventka Eva Šlesingerová spolu s Irenou Kašparovou. Oba                  obory v roce 2021 byly ještě bez magisterského programu, samostatné katedry nevytvo-                  řily. Jejich vývoj, stejně jako vývoj oboru sociální politiky, ponechám ke komentáři zú-                  častněným, neboť tento text není dějinami katedry sociologie, a tedy ani všech na ní usta-                  vených oborů. Sám jsem jejich růst a rozvoj sledoval jen jako divák, nebyl jsem v době                  jejich založení již vedoucím katedry. Moje vyprávění zachycuje pouze moje dobrodružné                  putování sociologií. A jak gender studies, tak i sociální antropologie jsou, při vší úctě                  k nim a k jejich protagonistům a protagonistkám na katedře, samostatné vědecké obory.                  I když mají se sociologií celou řadu překryvů. Na jejich příbězích jsem se ale již nepodílel,                  a proto je do svého textu nezahrnuji.                    Do vínku dostala nová fakulta také novou dislokaci. Z provizorních prostor na                  Gor kého  a na Veveří ulici jsme se časem přesunuli do budovy na ulici Joštově (de facto na                         131                  Komenského náměstí), i když jsme na finální přestěhování museli, vzhledem k rozsáhlé                  rekonstrukci budovy, pět let čekat. Dislokace byla nová, budova ovšem stará, mající tra-                  dici a příběh, neboť byla vystavěna v letech 1907–1910 podle projektu architekta Ferdi-                  nanda Hracha v novorenesančním stylu pro brněnskou Německou vysokou školu technic-                  kou. Nezapomínejme, že Brno mělo před I. světovou válkou většinu obyvatelstva německé                  národnosti (v roce 1890 pravděpodobně téměř 70 %), a tak i většinu německých zastupi-                  telů v městské radě. Ta si byla vědoma, že připojení okolních vesnic s převahou českého                      129 Působí dnes jako jeden z výzkumných institutů Fakulty sociálních studií.                  130 Více například Dopita [2010].                  131 Od roku 1866 zde sídlila v Brně první c. k. Česká státní průmyslová škola a ulice Gorkého se původně jmenovala                    Falkensteinerova, podle Valentina Falkensteinera (1800–1884), brněnského mecenáše, zakladatele dobročinné                    nadace, podnikatele a majitele realit.                100","ČTVRTÉ OBDOBÍ SOCIOLOGIE V BRNĚ                         obyvatelstva by to vše změnilo. Mnohé dnešní brněnské čtvrtě byly proto k Brnu připoje-                    ny až po vyhlášení Československé republiky v roce 1918, dlouho potom, co s Brnem již                    dávno stavebně srostly. V roce 1919 bylo k Brnu připojeno celkem 21 obcí, jako například                    Židenice, Komárov, Žabovřesky nebo Královo Pole …). Ostatně, podobně a prakticky ze                    stejného důvodu byla po I. světové válce připojena k Vídni řada čistě německých vesnic,                    které ji obklopovaly.                                     132                       Budova byla postavena na místě zrušených městských hradeb jako součást ‚okružní třídy‘, kte-                    rá vznikla podle vzoru vídeňské ‚Ringstrasse‘ (dnes přibližně Joštova, Husova, Edvarda Beneše,                    Rooseveltova – respektive Koliště). Podobně jako Ringstrasse ve Vídni, měl i v Brně prostor ulic                    na místě zbořených městských hradeb jistou kulturní symboliku. V rámci výuky zahrnující otázky                    sociálního členění prostoru (jak se ze ‚space‘ stává ‚place‘) jsem občas svým studujícím ukazo-                    val z rohu Komenského náměstí a Joštovy ulice budovu fakulty v moři novorenesančních staveb.                    Vnitřní Brno je architektonicky jakýmsi koktejlem ‚neostylů‘ charakteristických pro přelom                    19. a 20. století, secese (jako tomu bylo ve Vídni, za jejíž předměstí bylo Brno metaforicky označo-                    váno) a funkcionalismu. Za zády německý evangelický kostel a před očima německou Turnhalle                    pod svahem Špilberku. Vedle ní Besední dům, české společenské, politické a kulturní středisko                    postavené v letech 1871–1873 jako protipól německému vlivu. Dalo se tak přitom vyprávět o kul-                    turně, respektive národnostně diferencovaném prostoru Brna a o přetahování se o moc v něm                    v 19. století. Ale to je již jiný příběh než ten, o který se zde snažím, i když oba spolu souvisejí a není                    na škodu o tom něco vědět.                         Po odsunu německého obyvatelstva z Brna v roce 1945 budovu na Joštově ulici získala                    Lékařská fakulta Masarykovy univerzity, která ji v roce 1998, po svém přestěhování do                    nově vybudovaného univerzitního kampusu v Bohunicích, přenechala Fakultě sociál-                    ních studií. Před naším nastěhováním do budovy byla provedena její velmi rozsáhlá                    a nákladná přestavba, do jejíž koncepce jsme mohli zasahovat. Tedy Ivo Možný mohl,                    i když mnohé s námi konzultoval. Připomněl to kolega Rabušic [2016] ve své smuteční                    řeči při jeho pohřbu: „Ivo výrazně spolupracoval při vzniku architektonického návrhu na                    její vnitřní dispozice.“ Výsledkem je prostředí odpovídající potřebám studujících, což                    byl jeden ze základních požadavků na úpravy prostoru budovy. Díky tomu také nemá                    fakulta ve volném vnitřním čtverci budovy parkoviště (jako měla budova v době, kdy                    ji užívala Lékařská fakulta, ale atrium zastřešené prosklenou střechou, hojně využívané                    jak pro oficiální akce fakulty, tak i pro setkávání a posedávání studujících. Podle Steina                        132 Ve Vídni žili nejen občané německé národnosti, ale i Italové, Chorvati, Slovinci, Maďaři nebo Židé, a to jak ti, kteří                       zde žili již po několik generací a částečně se asimilovali, tak i imigranti z Haliče, části Polska, která po jeho dělení                       mezi Prusko, Rusko a Rakousko připadla právě Rakousku. Co se týče Čechů, mezi lety 1851–1910 vzrostl jejich                       podíl ve Vídni na desetinásobek a v roce 1910 měl téměř každý pátý obyvatel Vídně český původ [Hamannová                       2011:342].                                                                                                101","MOJE DOBRODRUŽNÁ CESTA SOCIOLOGIÍ                       Ringena (*1945), profesora sociologie a sociální politiky na University of Oxford a od                  roku 2008 doctora honoris causa naší univerzity, který byl osobním přítelem Iva Možné-                  ho, jde o „jednu z nejkrásnějších budov fakult sociálních věd v Evropě“.                    Do nové budovy na Joštově ulici se Fakulta sociálních studií ovšem přestěhovala až                  v roce 2003. Možná bylo i dobře, že k tomu nedošlo ihned. Těch pět let ve stísněných pro-                  storách na Gorkého ulici nutilo tehdy ještě ne tak početný personál nové fakulty ke kaž-                  dodenním vzájemným kontaktům a ztělesňovalo tak její počáteční komorní a osobní                  charakter. Skvělý byl i malý dvorek za budovou, kde se ve slunných dnech odehrávaly                  i některé semináře (ani studujících tehdy ještě nebylo tolik jako později, a tak se to dalo                  realizovat). Fakt ovšem je, že jsme si na novou budovu museli zvyknout nejen my, ale                  i studující, které jsme sem z provizoria na Gorkého ulici přivedli. Historicky je zazname-                  náno i konstatování jednoho z nich: „Byl to pro mě i mnoho mých kolegů obrovský šok.                  I po letech mám pocit, že přestože zvenku je budova hezká, rekonstrukce uvnitř postrádá                  smysl.“ Jenže to není úplně oprávněná výhrada. Nešlo o novou stavbu, ale rekonstrukci                  stavby již existující, jejíž základní stavební dispozici nebylo možno příliš změnit a bylo                  nutno ji respektovat. Smysl budově dávali a dávají její uživatelé a to, jak její prostor uží-                  vají. Postavena původně pro vysokoškolskou výuku, dokumentovala svým prostorovým                  uspořádáním z přelomu 19. a 20. století dobové představy o postavení a funkci vysokých                  škol a charakteru výuky na nich.                                              133                    Považuji za důležité připomenout, že Fakulta sociálních studií byla budována ‚zdola‘.                  Nejprve bylo dosaženo konsensu mezi jednotlivými katedrami, které na novou fakul-                  tu chtěly přejít, respektive do slova a do písmene bylo dosaženo konsensu všech jejích                  jednotlivých členů. Nezaložila se fakulta, pro kterou by se následně hledali učitelé, ale                  v permanentní diskusi, v níž se střídalo nadšení a pochybnosti, se vytvářel tým, který                  byl ochoten tuto fakultu založit, a následně na ní učit a zkoumat. Dnes na toto zaklada-                  telské období vzpomíná tehdy náš čerstvý absolvent a nastupující člen katedry, dnes už                  docent Csaba Szaló, slovy: „Katedra v devadesátých letech byla dílnou, kde se spolupra-                  covalo. Nebyla to ještě velká továrna, ale manufaktura, v níž se hodně improvizovalo, ale                  v níž panovaly sdílená identita, nadšení, touha dělat věci tak, jak se ‚dělat mají‘, a vztahy                  mistrů a učedníků, založené na neformální autoritě a vzájemném respektu …“. Samozřejmě,                  že jak se fakulta postupně počtem studujících i vyučujících a řešenými projekty rozrůstala,                  zakladatelský duch slábl (i když zcela nezmizel) a fakulta se transformovala v obvyklé aka-                  demické prostředí. Paradoxně to bylo podporováno nejen rozrůstajícím se počtem kate-                  der a jejich členů a rostoucím počtem studujících a úkolů, ale i jinak pozitivně působícím                     133 Budovy škol měly být, stejně jako muzea či divadla, nejen praktickými budovami, ale i chrámy národů, kultury či                    vzdělání. Všimněme si třeba budov muzeí z 19. století, které nejsou příliš přátelské dnešním představám o výstav-                    nictví a prezentaci naučných expozic. I ony byly totiž po celé Evropě, a zejména v Čechách, koncipovány jako vel-                    kolepé chrámy reprezentující národní existenci. Abychom to pochopili, stačí se podívat na průčelí staré budovy                    Národního muzea na Václavském náměstí v Praze, postavené koncem 19. století, a projít si pompézní vstup do ní                    s jeho uměleckou výzdobou i její interiéry.                102","ČTVRTÉ OBDOBÍ SOCIOLOGIE V BRNĚ                         prostorem, který jsme v nové budově dostali k dispozici. Nikdy bych nevěřil, jak fyzický                    prostor – vymezení prostoru kateder a vzdálenosti mezi nimi – může nejen komplikovat,                    ale i měnit sociální vztahy a omezovat osobní kontakty. V provizorních prostorách Školy                    sociálních studií na Filozofické fakultě (její těžiště bylo umístěno v budově na Gorkého                    ulici) nás nejen nebylo tak mnoho, abychom si vzájemně nepamatovali svá jména, pří-                    jmení, ale i tváře a návyky, ale též jsme se v tamějších stísněných prostorách neustále                    potkávali, prodírajíce se proudícími davy studujících na schodišti. A debatovali na něm                    a studujícím překáželi, ale také se tak stávali součástí jejich vnímání školy. Téměř se vtírá                    analogie schodiště v budově na Gorkého ulici s athénským peripatos, i když tak hluboko-                    myslné debaty se zde přece jen nevedly a výuka se odehrávala nikoliv na tomto schodišti,                    ale v učebnách (v jarním semestru se ovšem někdy semináře v malých skupinkách konaly                    i na vnitřním dvorku pod slunečnou oblohou). V prostorách nové fakulty jsme se s kole-                    gy z jiných kateder setkávali méně. Slábnoucí synergie nebyla dána jen rozlehlostí nové                    budovy fakulty, ale i rostoucím množstvím členů kateder a potřebou jejich koncentrace                    na vlastní úkoly, jejichž počet a složitost stále rostly.                       Fakulta se od svého založení deklaruje jakožto výzkumná fakulta. Proto se zde časem                    objevily výzkumné instituce, které vznikaly v souvislosti s realizovanými výzkumnými zá-                    měry. Ke katedře sociologie a Katedře sociální politiky a sociální práce byl na čas přidružen                    Institut pro sociální otázky (2000–2005, spojený s výzkumným záměrem MAMIET – Etnika,                    menšiny a marginalizované skupiny v ČR – vedl ho Tomáš Sirovátka). Později byl ke Kate-                    dře sociologie přidružen také Institut pro výzkum reprodukce a integrace společnosti                    (2009–2015, spojený s výzkumným záměrem stejného jména, vedl ho Petr Mareš – tedy                    já). Po jeho rozpuštění, daném ukončením grantu, jímž byl financován, vznikl Institut                    populačních studií (2016–2020, vedl ho Ladislav Rabušic). K tomu je třeba dodat, že                    v roce 2001 Tomáš Sirovátka (kterému jsem přitom sekundoval) založil při Fakultě                    sociálních studií dodnes existující pobočku Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí,                    zabývající se obecnými otázkami sociální politiky, stal se jejím ředitelem a dodnes ji ří-                    dí.  K výzkumům zde realizovaným se ještě vrátím. K institucionalizaci patří i zřízení                      134                    vlastního časopisu, neboť od roku 1994 se tzv. Sborník prací Filozofické fakulty brněnské                    univerzity (řada G) přejmenoval na Sociální studia [Rabušic 1994]. Časopis má fakultní                    charakter, ale de facto je v gesci Katedry sociologie jak personálně, tak i obsahově. Podle                    svých websites uveřejňuje také „sociologicky poučené a sociologicky relevantní příspěvky                    z jiných sociálně vědních a humanitních oborů (antropologie, etnologie, historie, filozofie,                    politologie …), je otevřený příspěvkům, které reflektují nově se vynořující a provokativní                        134 Mediátorem byl Ivo Možný, který kolegu Sirovátku dokázal uvést k tehdejšímu ministru práce a sociálních věcí                       Špidlovi. V brněnské pobočce ústavu pak našla uplatnění řada pracovníků/pracovnic i absolventů/absolventek                       Fakulty sociálních studií. A byla zde realizována řada zajímavých výzkumů. Sám jsem v letech 2001–2008 v této                       pobočce na vedlejší úvazek pracoval (viz například [Mareš, Vyhlídal a Sirovátka 2001]; [Mareš 2004c]; [Mareš                       a Vyhlídal 2006]) a byl v letech 2001–2014 v Praze členem vědecké rady ústavu.                                                                                                103","MOJE DOBRODRUŽNÁ CESTA SOCIOLOGIÍ                       otázky substantivního, konceptuálního, teoretického nebo metodologického charakteru.                  Současně podporují texty, které se soustřeďují na oblast střední Evropy, nebo napomáhají                  zprostředkovat most mezi děním v tomto regionu a mezinárodními odbornými debatami.“                  Od roku 2004 jde o časopis indexovaný v mezinárodních databázích SCOPUS, ERIH                  PLUS a  dalších. Dlouhá léta (2000–2011) byl šéfredaktorem časopisu Sociální studia                  a zasloužil se o jeho dobrou kvalitu i pověst můj kolega, docent Radim Marada. Dnes ho                  vede náš absolvent, docent Pavel Pospěch (habilitován v roce 2019).                    Ivo Možný vtiskl fakultě charakter nejen fakulty výzkumné, ale i poskytující studují-                  cím kvalitní studium. Bylo to provázeno jeho, v té doby nevídanými, nároky na personál                  fakulty, akademický i úřednický. Jak často jsem slyšel na poradách vedení fakulty jeho                  „nevysvětlujte mi, proč to nejde udělat, ale najděte způsob, jak to udělat“, adresované ne-                  jen vedoucím kateder, ale hlavně pracovníkům děkanátu. Stejně jako nám, vedoucím                  kateder, říkal: „Nevykládejte mi, co potřebujete. Rozdělit mohu jen to, co mám, ne to, co                  potřebujete. Když to potřebujete, tak si na to vydělejte a nenatahujte ruku.“ Lámu si hlavu                  otázkou: Pokud existuje cimrmanovské ‚Sociologické nebe‘, zaujal v něm Ivo Možný po                  svém úmrtí nějakou významnou institucionální pozici (třeba členství v české komisi),                  nebo se po tomto nebi volně pohybuje, trousí ironické komentáře a inspiruje k tvůrčímu                  myšlení, ale i provokuje a jde všem na nervy, jako šel někdy i nám, a ještě více našim žá-                  kům, kteří se stali členy a členkami katedry v době, když se Možný na její půdě pohyboval                  již jako penzionovaný volontér? Nevím, zda jde obě tyto role sloučit, ale v nebi, alespoň                  v tom sociologickém snad ano.                                                   104","ČTVRTÉ OBDOBÍ SOCIOLOGIE V BRNĚ                        Organizace bakalářského, magisterského                    a doktorského studia                      „Vzdělání může být definováno jako společenská instituce, která umožňuje a  podporuje nabytí                    dovedností, znalostí a rozšiřování obzorů jednotlivců.“                                                             Giddens Anthony. 2013. Sociologie. Praha: Argo, str. 761.                     „Všechny rozdílné přístupy v sociologii si mají určitě navzájem co říci.“                                                    Joas Hans a Wolfgang Knöbl. 2020. Sociální teorie. Vybrané přednášky.                                                                      Praha: Sociologické nakladatelství, str. 34.                       Protože součástí naší snahy byla institucionalizace výuky sociologie, použil jsem zde citátu                    z Giddensovy knihy, koncipované jako učebnice sociologie. Úloha univerzit ve společnosti                    je dobově podmíněna, ale něco je v ní stabilní. Nejde jen o vědu a výzkum, o vzdělávání                    a šíření poznatků, ale i o udržování jistých základních hodnot a o svobodu slova – tedy                    doufám, že to ještě platí. Nemíním se ale tímto tématem zabývat, jde mi zde o výuku a vý-                    zkum na katedře sociologie. Již na počátku našeho snažení jsme čelili otázkám o povaze,                    kterou by měla mít naše výuka – o jejím obsahu a o její organizaci – a o hodnotách, na                    kterých by měla být založena. A snažili jsme se koncipovat naši výuku tak, aby se v ní ne-                    jednalo jen o sdělování poznatků, ale i o rozvoj vědění.  A aby se jednotlivosti spojovaly                                                                   135                    v celek podobně, jako je tomu v případě již zmiňovaného hermeneutického kruhu, v němž                    se musí jednotlivosti objasňovat z celku a celek z jednotlivostí. Neboť, jak připomíná Peter                    Berger, „sociální realita se rozkládá do mnoha významových vrstev a odhalení každé nové                    vrstvy mění vnímání celku“ [Berger 2003:29]; a dodávám, vice versa. Ludwig Wittgenstein                    (1899–1951) právem připomíná, že: „Naše vědění tvoří velký systém a pouze v tomto systé-                    mu má jednotlivost hodnotu, kterou jí přikládáme.“ [Wittgenstein 2010:91]. Poznatky nám                    říkají, co máme dělat či naopak nedělat, aby bylo naše jednání úspěšné. Vědění nám říká,                    kdy a jak se konkrétními poznatky řídit a kdy je ignorovat a proč tak činit, ba i proč jed-                    nat (i podle jiných kritérií, než je kritérium efektivnosti). Představuje kontext, referenční                    rámec, v němž poznatky hledáme a v němž nabývají smysl. Dovoluje nám je logicky uspo-                    řádat a mění je z jednotlivých tvrzení na smysluplný celek. Zní to pěkně a formulovala                    to různým způsobem již řada autorů, ale otázkou bylo a je, jak to v organizaci studia na                    katedře realizovat. Ludwig Wittgenstein [2010:101] naštěstí napsal „musíme se něco naučit                    jako základ“. V našem případě to znamenalo nejprve tento základ vymezit, potom ho učit,                    a nakonec jeho znalost vyžadovat a kontrolovat. Na první pohled je to jednoduché, ve sku-                    tečnosti to bylo velmi složité a řešilo se to po celou dobu mého pobytu na katedře a jistě se                    to (v což doufám) na ní řeší i dnes a bude se to (v což také doufám) řešit i zítra.                       135 Vidět věci v jejich vývoji, ve vzájemných souvislostech a v širším kontextu, rozlišovat obecné (i různé roviny obec-                       nosti) a konkrétní. Snažit se nahlížet na věci, které vás zajímají, i skrze jiné sociální vědy, ale i skrze jiné formy textu,                       včetně beletrie. To vše jsem se sám postupně učil.                                                                                                105","MOJE DOBRODRUŽNÁ CESTA SOCIOLOGIÍ                         Vlastně jsme přitom museli reagovat i na to, že nebudeme ani tak vzdělávat ‚profesní‘                  sociology, jako spíše vyučovat sociologii, jež by byla součástí kvalifikace těch, kdo se ve                  své většině budou zabývat společností a jejími problémy prakticky. Což si vyžádala jak                  expanze tržního hospodářství, tak i expanze nově budovaného sociálního státu – obojí                  bylo spojeno s otázkou, co by mělo věcně tvořit zmíněný základ. Přitom bychom ale pár                  ‚profesních‘ sociologů a socioložek přece jen měli vzdělat. To vše bylo spojeno s otázkou,                  jak tento základ učit. A museli jsme reagovat též na to, že potřebujeme nabírat větší počty                  studujících, než bylo dříve obvyklé, a to až na hranu našich kapacit, z důvodů ekonomic-                  kých. Peníze totiž tehdy šly primárně za studujícími, což mělo i nezamýšlený negativní                  důsledek. Motivovalo to všechny univerzity a vysoké školy k tomu, aby usilovaly nabrat                  co největší počet studentů, a navíc přitom jako houby po dešti rostly školy nové. Mnohé                  nevalné kvality, ale soutěžící o studující, a tak o peníze tím, že nabízely jednak téměř jisté                  přijetí, jednak snadné studium. Často se objevovaly na ‚venkově‘ a člověk si říkal, jak                  v takových místech mohou najít a udržet kvalitní vyučující při masivním ‚úniku mozků‘                  z Brna do Prahy, z Čech do Evropy, z Evropy do Spojených států… Ujala se přitom i pra-                  xe ’létajících (nejen) profesorů‘ poletujících po těchto školách, někdy hnízdili i na třech.                  Můžeme jim to mít za zlé, ale při jejich nedostatečném počtu a vysoké poptávce bylo                  někdy těžké odolat a někdy to přece jen bylo ku prospěchu věci – postupně se tak etablo-                  vala sociologie i na univerzitách mimo Prahu, Brno či Olomouc. Mnohdy ovšem tito                  profesoři poskytovali spíše oprávnění k akreditaci sociologie na těchto školách než její                  skutečnou výuku. Sám jsem dostal a odmítl tři takové nabídky k zahnízdění ze spřátelené                  blízké ciziny. Jednu dokonce na plný úvazek s plným profesorským platem a s dodatkem                  děkanky, která se v Brně se svou nabídkou objevila osobně: „Pán profesor, a nemusíte                  k nám ani jezdit.“                    Dobře, peníze šly za studujícími, ale zajišťovat existenci školy jejich masovým nabí-                  ráním? Již tehdy nás Ivo Možný varoval, že jak odejdou za horizont svého mládí silné                  populační ročníky ‚Husákových dětí‘,  potom potenciálních studujících bude ubývat, boj                                                 136                  o ně bude sílit a my budeme přitom tahat za slabší konec. A stalo se – ostatně, bylo to                  dáno i postupným poklesem počátečního velkého zájmu o studium sociologie. Takže nás                  upozorňoval, že orientovat se na vysoké počty studujících není to nejlepší, co bychom                  měli či mohli dělat. Předbíhal ovšem dobu nejen touto úvahou, ale i formami organiza-                  ce studia, které prosazoval. Znal prostě standardy evropských univerzit a snažil se svou                     136 Označuje se tak populační vlna, která se zvedla na počátku 70. let jako důsledek propopulační státní politiky                    (novomanželské půjčky, masivní bytová výstavba panelových domů, de facto sociálního bydlení, nízká dotovaná                    cena bytů v těchto bytech, zvýšení přídavků na děti ...), která skončila po pár letech, když státu došly finance.                    I když se poukazuje na to, že tehdejší růst porodnosti nebyl ani tak výsledkem těchto opatření, spíše šlo o početí                    odložených dětí silných poválečných ročníků. Což byly též odložené děti, jejichž početí se odkládalo až na po-                    válečnou dobu – sám k nim také patřím a k ‚Husákovým dětem‘ patří obě mé dcery. Ale to je téma na dlouhou                    a zajímavou debatu, jež je sice spojené s výzkumem na Fakultě sociálních studií, jehož jsem se okrajově zúčastnil,                    bylo to doménou Iva Možného a Ladislava Rabušice, ale zde ji nelze a není třeba rozvíjet.                106","ČTVRTÉ OBDOBÍ SOCIOLOGIE V BRNĚ                         katedru a později fakultu těmto standardům přizpůsobit, jak jen to šlo a jak nejrychleji                    to šlo. Katedra zavedla mezi prvními kreditní systém, což vytvořilo spojité nádoby kon-                    taktních hodin a samostudia. S tím souvisela i tvorba sylabů předmětů. Z počátku šlo                    o poněkud chaotickou aktivitu, spíše komplikující studujícím situaci, časem se ovšem vše                                                                            137                    usadilo k jejich prospěchu. Byl propočítán „workload“ na četbu  a další aktivity a váha                    zátěže se přesunula z kontaktních hodin na samostudium, čímž se současně také změnil                    obsah a účel kontaktních hodin (ty tím vším nabyly na významu). Studium jsme ustavili                    jako pětileté a dělené, tři roky bakalářského a dva magisterského studia. Bylo nám jas-                    né, že nemůžeme (v první fázi) absolventům bakalářského studia nijak bránit v postupu                    do magisterského studia, ani ho podmiňovat úspěšnou přijímací zkouškou. Přesto jsme                    organizovali bakalářské zkoušky, byť je zákon, respektive jeho výklad tehdy ještě nevy-                    žadoval. Jako sociologové jsme věděli, jakou sílu mají rituály a jak důležitou roli mohou                    sehrát jako příprava na odhadovanou budoucnost, kdy se měly tyto zkoušky stát a staly                    se nutností.                       Bakalářské a magisterské studium sociologie jsme založili s důrazem na výuku obecné                    sociologie a uvádění různých teoretických perspektiv zahrnujících seznámení studujících                    s významnými osobnostmi a paradigmaty sociologie. O budování výuky obecné socio-                    logie a dějin sociologie se výborně a úspěšně starali zejména Radim Marada a Csaba                    Szaló a do svého odchodu z katedry také Jan Keller, Jaroslav Střítecký a Hana Librová.                    Pozitivum působení všech vyjmenovaných spočívalo v tom, že neprezentovali studujícím                    pouhý přehled teorií a neukazovali jim jen, jakými otázkami a jakým způsobem se tyto                    teorie zabývaly, ale i to, co mají společného a v čem spočívají případné odlišnosti a kon-                    troverze mezi nimi.                       Nevyhýbali se ani tomu, seznamovat studující s klasiky sociologie (každý z nich měl                    mezi nimi své favority) a s jejich díly, ani přesahům do jiných sociálně vědních a hu-                    manitních disciplín. Osobně jsem to považoval a stále považuji za důležité. Námitka, že                    nám minulost nemá co říct, je lichá. Ludwig Wittgenstein [1993:30] právem konstato-                    val, že: „Díla velkých mistrů jsou slunce, která kolem nás vycházejí a zapadají. Doba kaž-                    dého díla, které teď zapadlo, zase přijde.“ A Zygmunt Bauman později tvrdil obdobně,                    že: „Velcí myslitelé musí na nějaký čas vypadnout z intelektuálního diskursu, ale pak se                    vracejí, znovu svěží, nanovo novátorští, s novými dary … Tak jak tomu bylo se Simmelem,                    který také dlouhá léta nefungoval…“ [Bauman 2006:48].  Mezi námi, i když řečeno tro-                                                                     138                    chu nadneseně a účelově, co by byl sám Zygmunt Bauman bez Georga Simmela? A když                    už je to zde úplná smršť citací (důkaz pravdy odvoláním se na autority), dodal bych                        137 To bylo otázkou balancování mezi tím, aby rozsah četby odpovídal vysokým nárokům, ale aby nepřekročil jistou                       zátěžovou hranici a nevedl naopak k rezignaci na četbu.                    138 Petrusek [1997] o Simmelově stopě v současnosti podrobně a zasvěceně píše v doslovu k vydání jeho esejů                       [Simmel 1997]. Petruskovi je ostatně třeba přiznat historickou zásluhu o uvedení řady důležitých autorů do pově-                       domí české sociologie, tak jako třeba Jiřímu Musilovi za uvedení Ernesta Gellnera.                                                                                                107","MOJE DOBRODRUŽNÁ CESTA SOCIOLOGIÍ                       i konstatování, že: „Číst klasika je jako podrobovat naši současnou kulturu psychoanalýze,                  najdeme tam stopy, vzpomínky, schémata, dávné scény … Četba klasiků je cesta ke ko-                  řenům“ [Ecco 2008:323].  Vždyť mnohé z důležitých otázek (nejen) sociologie, které                                        139                  nás dnes trápí, jako jsou například konflikt mezi racionalitou a štěstím, mezi svobodou                  jedince a integritou komunity etc. jsou starého data a čteme-li pozorně klasiky, pomáhají                  nám svými dobovými odpověďmi chápat je i v jejich dnešní podobě. Někdy se jejich kni-                  hy čtou i s jakousi úlevou, že svět byl kdysi jednodušší, i když by s tímto konstatováním                  jejich autoři jistě nesouhlasili. Snad proto mě překvapuje, že momentálně nejsou dějiny                  sociologie na katedře sociologie v Brně přednášeny jako samostatný předmět. To, co dnes                  není, může ale v budoucnosti opět být – opět viz „nikdo nemá nic považovat za definitiv-                  ní…“, ostatně seznamování se s klasiky může mít i jinou formu.                    Též úvod studujících do metodologie byl veden podobným způsobem. Nešlo jen o se-                  znamování studujících s konkrétními metodami a technikami sběru a analýzy dat, ale                  i o seznamování studentů se se základy obecné metodologie a s odkazy na filozofii vědy.                  V prvních letech to bylo doménou působnosti kolegy Ladislava Rabušice a mé osoby,                  později Aleše Burjanka a posléze i Tomáše Katrňáka – tato tradice se tedy udržuje do-                  dnes. V prvních letech byl nedostatek vhodné studijní literatury, ale něco začalo vycházet                  i v českých překladech, něco jsme vozili ze svých zahraničních pobytů a něco pořizovali                  z grantů, podporujících naše empirické výzkumy.  Dělo se tak dosti systematicky, takže                                                             140                  dnes fakultní knihovna disponuje slušnou zásobou nezbytné literatury. Cílem bylo dát                  studujícím základní orientaci v postupech generování a ověřování vědeckých poznat-                  ků (a v problémech, které je doprovázejí) a seznámit je se základními pravidly, jimiž se                  v normální vědě tyto postupy řídí. A také je naučit napsat kvalitní výzkumný projekt, což                  stále zůstává častým kamenem úrazu. Teprve od toho všeho se odvinula výuka jednot-                  livých konkrétních technik sběru a analýzy dat. Logicky jsme přitom nejprve já i kolega                  Rabušic, což bylo dáno brněnskou tradicí i naším školením v době našeho studia, budo-                  vali výuku kvantitativní metodologie. Zejména se jednalo o výběrová šetření (později je-                  jich výklad převzal Aleš Burjanek). Návazně na to se pak rozvíjela výuka stále složitějších                  statistických procedur zpracování hromadných dat. Kladli jsme důraz mimo jiné na to, že                  použití některých statistických procedur vyžaduje, aby jimi analyzovaná data splňovala                  jisté stanovené podmínky. Celkem se to dařilo. Přesto, že část studujících, která šla na                  sociologii v naději, že se zde zbaví matematiky a bude jen o všem vyprávět (někteří do-                  konce i s nadějí, že se k tomu nebudou ani muset učit jazyk sociologie, neboť přece nejde                    139 Eco [2018] dokonce metaforicky konstatuje v názvu jedné ze svých knih, že „stojíme na ramenou obrů“ (Sulle spalle                    dei giganti). Což je podle některých výrok Isaaka Newtona (1642–1727) z dopisu, který adresoval svému kolegovi                    Robertu Hookerovi (1635–1703): „Jestliže jsem dohlédl dále, bylo to proto, že jsem stál na ramenou obrů.“ Snad jde                    ale i zde jen o parafrázi, citaci. Výrok se připisuje Bernardu z Chartres (12. století) – viz Le Goff [2005b:244].                  140 V první vlně jsme používali zejména učebnici, kterou napsal Earl Babbie a která vyšla poprvé v roce 1975 a pak                    následovala řada dalších vydání. To poslední je snad již patnácté. K ní se připojila postupně řada dalších kvalitních                    učebnic metodologie i knih pojednávajících o jednotlivých technikách sběru a analýzy dat.                108","ČTVRTÉ OBDOBÍ SOCIOLOGIE V BRNĚ                         o medicínu bazírující v anatomii na pojmenování množství částí lidského těla), nás oba,                    vyučující tento předmět, upřímně nenáviděla. Zejména první ročníky našich absolven-                    tů však tím získaly kompetitivní výhodu na trhu práce, než náš náskok v tomto ohledu                    některé z konkurenčních škol vyrovnaly. Na tom se již velkou měrou podíleli i naši ab-                    solventi, kteří dnes na nich úspěšně působí, jako třeba v případě Univerzity Palackého                    v Olomouci její docenti Dan Ryšavý a Daniel Topinka.                       Postupně jsme své přednášky o statistickém zpracování hromadných dat rozvíjeli, pro-                    pracovávali a ty sofistikovanější zahrnuli i do curricula magisterského studia. Nakonec                    jsme mohli, s nepřehlédnutelným přispěním mladšího kolegy Petra Soukupa z Univer-                    zity Karlovy v Praze,  v roce 2015 vydat recenzenty i čtenáři příznivě přijatou učebnici                                      141                    zpracování hromadných dat v sociálních vědách [Mareš, Rabušic a Soukup 2015]. V roce                    2019 pak vyšlo její druhé, doplněné vydání. Úlevou pro nás, ale i pro studující bylo, že                    software SPSS, který jsme od začátku používali, přešel na Windows a zbavil nás tak nut-                    nosti vyučovat i způsob zadávání jednotlivých výpočtů, což bylo jakési, i když jen velmi                    primitivní (ale časově náročné) programování, při němž se často dělaly formální banální                    chyby. Po nás metodologickou výuku převzali mladší. Kvantitativní metody a zpraco-                    vání dat v bakalářském programu Petr Fučík (základní zásady práce s kvantitativními                    hromadnými daty a základní procedury jejich zpracování),  v magisterském programu                                                                        142                    Tomáš Katrňák a po svém příchodu v roce 2010 také Martin Kreidl, absolvent Univerzity                    Karlovy v Praze.                       Osobně jsem byl vychován v duchu kvantitativní metodologie, ale postupně jsem                    objevoval i možnosti a kouzlo kvalitativní metodologie. Musím ovšem zdůraznit, že                    i když jsem se na kvantitativní metodologii začal postupně dívat kriticky, své kouzlo                    pro mě nikdy neztratila. Prameny mé rostoucí migrace mezi oběma metodologiemi                    jsou již v mém zmíněném ‚kitchen research‘ z let 1980–1988, kdy jsem se ještě jako                    podnikový sociolog ve Zlíně (tehdy se ještě oficiálně jmenoval Gottwaldov) připletl                    do týmu porodníků a neonatologů pod vedením profesora MUDr. Zdenka Štembery.                    Zkušenosti z tohoto výzkumu zpochybnily mou původní jednostrannou orientaci na                    kvantitativní metodologii. Paradoxně se tak stalo v týmu lékařů, jejichž klasické příro-                    dovědecké školení jim velelo řídit se požadavkem Galilea Galilea (1564–1642) „měřit                    vše měřitelné, neměřitelné učinit měřitelným“, a proto přistupovali ke kvalitativním me-                    todám více než s nedůvěrou. Konec konců, Miloslav Petrusek měl pravdu, když konsta-                    toval, že „limit kvantitativní sociologie je ontologicky dán tím, že to, co je nepočitatelné,                    do ní prostě nevstupuje“ [Petrusek 1993:34], že „pojednání o vztahu dvou proměnných                    ještě není sociologií“, nebo že „nás kvantitativní metodologie svádí k víře, že důležité                       141 V současnosti ředitele Institutu sociologických studií Fakulty sociálních věd Karlovy univerzity, jehož součástí je                       i Katedra sociologie.                    142 Dosti dlouho jsme se této výuce věnovali s kolegou Ladislavem Rabušicem, i když těžiště našeho působení bylo                       v magisterském programu. Považovali jsme to totiž za důležité.                                                                                                109","MOJE DOBRODRUŽNÁ CESTA SOCIOLOGIÍ                       je to, co je nejpočetnější“, čím je jev četnější, tím je významnější, i když to nemusí být                  pravda.                        143                    Jenže existuje i  leccos, co prostě měřitelné není a  měřitelným to ani učinit nelze,                  a přesto je to významné. Albert Camus má ve své knize ‚První člověk‘ [Camus 1995:135]                  pasáž, v níž popisuje dialog se svým učitelem na obecné škole: „Při jiné příležitosti, když                  byl dotázán na vyznání, odpověděl ‚katolík‘. Na otázku, zda se chce nechat zapsat do hodin                  náboženství, si vzpomněl na babiččiny obavy a odpověděl, že ne. ‚Zkrátka a dobře‘, řekl                  repetitor, který rád špičkoval, ‚jste katolík, ale nikoli praktikující.‘ Jaques mu nemohl vysvět-                  lovat, jak to u nich chodí, ani jakým prazvláštním způsobem se jeho rodina staví k nábo-                  ženství.“ Všimněme si, že jeho učitel se snaží zařadit malého Alberta do nějaké kategorie,                                                     144                  vymezené ve vztahu k náboženské víře.  Albert se tomu, aby byla složitá povaha víry                  v jeho rodině odbyta takovýmto zobecněním, které nevysvětluje komplikovaný význam,                  který víra pro jeho rodinu má, vzpírá. Vlastně o tomto problému již zde byla řeč.                    Podobně to bylo s konceptem rizikového těhotenství. Dalo se jednoduše definovat                  fyziologicky (dokonce i demograficky a sociálně) a stejně tak se daly definovat i příčiny                  nebo indikace jeho vzniku. Rizikové faktory ovšem nebyly dány jen fyziologickými, psy-                  chickými či sociálními vlastnostmi těhotné ženy, ale i vlastnostmi fyzického a sociálního                  prostředí, ve kterém se pohybovala v průběhu těhotenství i před ním. A šlo nejen o míru,                  respektive frekvenci rizika v konkrétních demografických a sociálních kategoriích a pro-                  středích (o klasickou vztahovou analýzu), ale i o význam, které mělo pro těhotné ženy                  pojmenování jejich těhotenství jako těhotenství rizikové, a o sociální situaci, kterou to                  pro ženy a jejich okolí vytvářelo – nešlo tedy jen o příčiny, ale i o důvody rizikového těho-                  tenství (aha, Durkheim versus Weber, respektive lépe, Durkheim a Weber). Jak jsem brzy                  pochopil, i samotná identifikace určitého těhotenství konkrétní ženy jako rizikového se                  pro ni mohla stát rizikem. Ukázalo mi to, že některé poznatky kvantitativní metodologie                  nemůže zprostředkovat, zatímco kvalitativní ano (ovšem vice versa).                      Obě metodologie jsou schopné vyjádřit skutečnost, každá to ale dělá svým způsobem. Limity                  kvantitativní metodologie: Co je nepočitatelné, do ní prostě nevstupuje; přehnaná důvěra k vý-                  znamu toho, co je početné nebo pravděpodobné (ne vše, co je obecně rozšířené je důležité), k síle                  vypočítaných vztahů (korelací) a pokušení kauzálně uvažovat, což „je svůdné v tom, že člověka                      143 Snad si tato konstatování v rozhovorech s ním pamatuji dobře a moje parafráze jsou přesné. Je to jen ilustrativní                    perlička svědčící o tom, že pluralita těchto epistemologických postojů se v české sociologii objevuje již u Masaryka,                    podle kterého se „mnohé jevy vymykají kvantifikaci a že sociologii nelze stavit pouze na statistickém pozorování“                    [Masaryk 1901:663] (všimněte si obojakého pouze).                  144 Sociologie obecně myslí jako on, též v kategoriích a o kategoriích. A kvantitativní sociologie se, ve smyslu poža-                    davku přisuzovanému velkému italskému přírodovědci, snaží neměřitelné učinit měřitelným v procesu operacio-                    nalizace. A jsme u důležitého konceptu kvantitativní metodologie – u validity. Měříme skutečně to, co měřit chce-                    me? A jak zacházet s výsledky? Měříme-li například chudobu, neměříme chudobu jako takovou, ale jen chudobu                    námi definovanou a vypovídáme o chudobě takto definované.                110","ČTVRTÉ OBDOBÍ SOCIOLOGIE V BRNĚ                         vede k tomu, aby řekl, ‘Přirozeně, tak se to muselo stát‘. Zatímco by měl mít na paměti, že se to                    mohlo stát tak i jakkoli jinak“ [Wittgenstein 1993:60]. Limity kvalitativní metodologie: Má potí-                    že se zobecněním svých výsledků a tendenci k neoprávněným zobecněním. Podobně, formálně,                    i s prezentací výsledků. Mnohé diplomové, ale i některé disertační práce založené na kvalitativní                    metodologii, které mi prošly rukama, byly kolážemi výroků vytržených z vedených interviews,                    aniž bylo jasné, co a koho reprezentují. Měly jen potvrzovat tvrzení autora či autorky, aniž bylo                    jasné, zda je jejich použití k tomuto účelu korektní, nebo ne.                        Každá z těchto metodologií odkrývá jednu tvář reality, zatímco ta druhá jí zůstává                    skryta. Kvalitativní metodologie mi například odhalila, jak silné spojení je ve vědomí                    těhotných žen mezi zrozením života a smrtí. Ne ve smyslu vnímání ohrožení smrtí                    jich samotných či jejich dítěte, ale v metafyzickém smyslu slova. Což vyplavalo jako                    olej nad vodu v kvalitativních rozhovorech s těhotnými ženami, ale nedalo by se získat                    kvantitativní metodologií. V rozhovorech často a intenzivně zaznívalo „V mateřství jde                    o to předat ten život dále.“ Narození stejně jako smrt pro ně představovalo ‚spojení člo-                    věka s neznámem, překročení hranic jejich existence‘ (nerozvádím zde mnohá, a třeba                    i rozporná možná vysvětlení této skutečnosti). Dítě pro ně bylo něco, co po nich zůsta-                    ne, i když zde nebudou. Jako spojení současně s minulostí i budoucností. Tento motiv                    se objevoval v řadě rozhovorů, bez ohledu na vzdělání či věk žen (i když, pokud se                    jednalo o prvorodičky, toto téma v rozhovorech s nimi s rostoucím věkem rezonovalo                    silněji a silněji).                       Dalším impulsem pro zvýšení mého zájmu o kvalitativní výzkum, již při mém půso-                    bení na katedře sociologie, byla v první polovině devadesátých let zkušenost z našeho                    výzkumu pro United Nations Research Institute For Social Development v Ženevě, Parti-                    cipation and Change in Property Relations in Communist and Post-Communist Societies:                    Social Consequences of a Change in Ownership’, který koordinoval Ivo Možný. Zmíním                    se o něm ještě později, zde jen upřesním, že se jednalo o několik case studies (průmy-                    slových podniků), což vylučovalo nasazení kvantitativní metodologie (ovšem i statis-                    tickou inferenci, a mohli jsme tedy uvažovat jen o inferenci case to case).  A přesto,                                                                                      145                    nebo spíše proto, jsme v něm získali relevantní a zajímavé informace. Z těchto důvodů                    jsem začal s výukou základů kvalitativní metodologie i některých vybraných technik                    sběru a analýzy kvalitativních dat. V této souvislosti se nemohu nezmínit o dlouholetém                           145 Zde jsem se poprvé v plné síle setkal s nutností řešit otázku platnosti výsledků svého výzkumu, o níž již byla                       v tomto textu řeč. Dodnes narážím při posuzování disertací na to, že si v řadě z nich jejich autoři a autorky otázku,                       jakou platnost mají jimi získané výsledky, nekladou a automaticky předpokládají, že to, co zjistili, je obecně plat-                       né. Přestože v průběhu svého výzkumu dělají všechno možné, co takové zobecnění vylučuje. Ať již jde o důsledek                       porušení pravidel, nebo jen o to, že tato pravidla prostě nebylo možno dodržet – neuvědomují si ovšem obojí.                                                                                                111","MOJE DOBRODRUŽNÁ CESTA SOCIOLOGIÍ                       velkém přínosu (v letech 2005–2014)  kolegy docenta Zdeňka Konopáska (nejen so-                                                   146                  ciologa, ale i svérázného hudebníka) pro výuku kvalitativní metodologie na naší katedře                  (učil zde i o sociologii vědy). Působí jinak jako sociolog vědy v Centru pro teoretická                  studia Univerzity Karlovy a Akademie věd České republiky v Praze a je též dlouholetou                  duší časopisu ‚Biograf‘, který se věnuje kvalitativní metodologii a výsledkům její aplikace.                  Později se kvalitativní metodologii na katedře – jak její výuce, tak jejímu využití ve vlast-                  ních výzkumech – úspěšně věnovaly naše absolventky v nově založených oborech gender                  studies a sociální antropologie. Použití kvalitativní metodologie bylo základem úspěchu                  řady jejich zajímavých publikací. Což ovšem již není věc mé paměti a mých vzpomí-                  nek. Zájem o kvalitativní sociologii mi také odkryl význam etické stránky sociologické-                  ho výzkumu, což je pro ni silnější téma než pro metodologii kvantitativní. Obávám se,                  že problematice etiky výzkumu a vědy obecně výuka sociologie nevěnuje dostatečnou                  pozornost a když ano, soustřeďuje svou pozornost spíše jen na takové problémy, jako je                  plagiátorství či zkreslování výsledků výzkumu.                    Náročnost organizace bakalářského a magisterského studia nás v počátečních letech                  donutila ponechat doktorské studium jisté živelnosti, ačkoliv jsme se chtěli profilovat                  spíše jako katedra dávající důraz na vzdělávání vědeckých pracovníků než na produkci                  bakalářů. Dynamiku dostalo budování doktorského studia zejména po ustavení Fakulty                  sociálních studií, kdy byly též podniknuty první kroky vedoucí k nastolení jistého řádu                  a pravidel v něm. Co se týče mé osoby, byl jsem od počátku členem ‚oborové rady doktor-                  ského studia sociologie‘, v letech 2001–2011 pak jejím předsedou. Osobně mi u doktor-                  ského studia sociologie vždy vadilo, že v přijímacím řízení šlo spíše o jakési ‚laissez faire‘,                  kdy v přijímací komisi převažovala kolektivní snaha předkládaný projekt posuzovat spíše                  podle jeho zajímavosti a předpokládané pravděpodobnosti, že ho předkladatel/ka úspěš-                  ně dokončí než podle posouzení jeho přínosu pro sociologii. Nevím, který z přístupů je                  lepší, to je do značné míry věcí názoru, oba mají své klady i zápory.  Problematičtější                                                                              147                  ale asi bylo, že jsme se málo snažili přitahovat zájemce o doktorské studium k vlastním                  projektům. Nezamýšleným důsledkem bylo, že někteří školitelé a školitelky úpěli pod                  počtem vedených disertací – klobouk dolů, že poměrně velké počty disertací dovedli                  i tak k úspěšné obhajobě; přesto bylo nedokončených disertací požehnaně. Nikdo z nás                  ale nevytvořil svou školu a nevytvořilo se ani nic jako ‚nová brněnská škola‘. Jestli je to                  špatné nebo dobré, ale také nevím. K určité, byť volné koordinaci disertačních prací s vý-                  zkumným úsilím katedry došlo po založení Institutu pro výzkum reprodukce a integrace                  společnosti, ale o tom později. Tak jako tak, počet těch, kdo doktorské studium na katedře                     146 Zůstala zde po něm důležitá stopa. Jak uvádí na své webové stránce, stále ještě s katedrou spolupracuje, i když                    jen vedením doktorských prací. I tuto jeho činnost si pamatuji z doby, kdy jsme se na půdě katedry potkávali.                    Oceňoval jsem na něm to, že si tak vlastně myšlenkově budoval ‚vlastní školu‘.                  147 I hodnocení na základě předpokládaného přínosu může být problematické, možná bychom při přísném uplatňo-                    vání tohoto kritéria odmítli i Georga Simmela s některou jeho prací a teprve po letech bychom zjistili, jak jsme se                    při posuzování mýlili; o přínosu často rozhoduje teprve čas.                112","ČTVRTÉ OBDOBÍ SOCIOLOGIE V BRNĚ                         sociologie úspěšně absolvovali časem rostl a rostla i jejich odborná kvalita. Mnoho z nich                    dnes působí na řadě kateder univerzit či na výzkumných pracovištích jak v České repub-                    lice, tak i v zahraničí.                       Co se týče tematické struktury výuky, snad jen krátký, spíše orientační než vyčerpáva-                    jící výčet. Jednalo se o blok věnovaný sociologii kultury a sociologii vědění, problematice                    generací a kolektivní paměti, globalizaci a konzumní kultuře, sociální konstrukci identity                    (Csaba Szaló, Radim Marada, později i náš absolvent a dnes docent Dino Numerato)  či                                                                                             148                    náboženství a sekularizaci (náš absolvent a dnes docent Roman Vido),  blok obsahující                                                                                 149                    demografii a různé populační studie, včetně otázek reprodukčních strategií a reproduk-                    čního chování či stárnutí populace (Ladislav Rabušic), blok sociologie rodiny a příbuzné                    tematiky (Ivo Možný, v této době se určitým tématům věnuje i profesor Martin Kreidl),                    blok systémové teorie společnosti, sociální stratifikace a nerovnosti (té se po svém nástu-                    pu na katedru věnoval zejména Tomáš Katrňák – má k tomuto tématu vydány zajímavé                    monografie; též se mu věnuje i profesor Martin Kreidl). Také se jednalo o blok věnovaný                    městu, bytové politice a bydlení (Aleš Buriánek i naše absolventka docentka Slavomíra                    Ferenčuhová).  Později i o blok věnovaný migraci (v počátcích náš absolvent a dnes do-                                150                    cent Michal Vašečka, který odešel do Bratislavy), zájem o ní v době, kdy tento text píšu,                    na katedře silně rezonuje. Objevoval se zde opět i Jaroslav Střítecký (například s přednáš-                    kami ‚Romantika a její dědicové‘ či ‚Sociologie a etika‘). Silné bylo zastoupení přednášek                    lidí z jiných univerzit. Jen v neúplném výčtu:  Profesor Miloslav Petrusek, docent Jiří                                                            151                    Večerník ze Sociologického ústavu Akademie věd ČR, Zuzana Kusá ze Sociologického                    ústavu Slovenskej akadémie vied, docent Jiří Šubrt přednášející sociologii na Filozofické                    fakultě a Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy a mnoho dalších. Dlouhodobější                    a přínosná spolupráce (2005–2014; stále však s katedrou spolupracuje, zvláště při vedení                    a posuzování dizertací) byla navázána s již zmíněným docentem Zdeňkem Konopáskem                    z Centra pro teoretická studia Univerzity Karlovy a Akademie věd ČR (věda, technolo-                    gie a politika; analýza a interpretace kvalitativních dat), s profesorem Luďkem Sýkorou                    z Příro dovědecké fakulty Univerzity Karlovy (sociální geografie, prostor a společnost),                    nebo  s  docentkou Danou Sýkorovou z  Katedry sociologie na Univerzitě  Palackého                    v Olomouci (rodina, stáří) i dalšími.                       Já osobně jsem se věnoval hlavně výuce vybraných sociálních problémů s vazbou                    na sociální politiku a sociální práci v magisterském studijním programu. Nejprve jsem                    se zabýval nezaměstnaností, následně nerovností a chudobou a pak marginalizovanými                    skupinami a sociální exkluzí, včetně jejích prostorových forem, souvislostmi nerovnosti                        148 Působící momentálně na katedře sociologie na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy.                    149 Od ledna 2021 vedoucí katedry sociologie na Filozofické fakultě Ostravské univerzity.                    150 Působící momentálně na Sociologickém ústavu Akademie věd ČR (Lokální a regionální studia).                    151 K naší původní skupině etnických Maďarů ze Slovenska se postupně mezi členy katedry začali připojovat i lidé                       pocházející z jiných zemí.                                                                                                113","MOJE DOBRODRUŽNÁ CESTA SOCIOLOGIÍ                       a sociální exkluze. V případě tématu prostorových forem a souvislostí nerovnosti či so-                  ciální exkluze (viz segregace, ghetta, gated communities, enklávy etc.) jsem svůj zájem                  sdílel s Alešem Burjankem, který ho promítl do předmětů ‚Sociologie města‘ a ‚Socio-                  logie bydlení‘. Burjanek, spolu s Ladislavem Rabušicem, zajišťoval také výuku ‚Demo-                  grafie‘. Návazně jsem vedl i předměty vztahující se k sociální reprodukci, sociální kohezi                  a integraci, které souvisejí se sociálními problémy. Blíže se o tom zmíním v pasáži věno-                  vané výzkumu na katedře. Mojí derniérou byl v roce 2019 předmět Zlín, modelové město                  modernity. Italo Calvino, italský spisovatel, ve své útlé knížce ‚Neviditelná města‘ napsal:                  „Ve městě neobdivuješ sedm nebo sedmdesát sedm divů, ale odpověď, kterou dává na tvou                  otázku.“ [Calvino 2007:30]. A Zlín je městem, které sociologovi může dávat odpovědi na                  jeho otázky, stejně jako mu může otázky klást.  Je modelovým městem modernity, ideál-                                                         152                  ním typem, jak ho vymezil Max Weber. Historie moderního Zlína, spojeného s firmou                  Baťa, představuje mikrohistorii modernity.                      Konstitutivní charakteristiky a hodnoty modernity, jako jsou protestantská pracovitost, pod-                  nikavost a vůle k růstu (vysoké cíle), ale také šetrnost, důraz na efektivitu, víra v pokrok a stro-                  je, vše pronikající modernistický akcent na racionalitu uspořádaní a formování jak prostoru, tak                  i mezilidských vztahů, zde „byly intencionálně vtěleny do urbanistického řešení a architektury města                  (konstrukce i vizuální podoba budov a uspořádaní městského pracovního prostoru i prostoru obydlí),                  ovlivňovaly podobu a činnost městských institucí, formujících jak habitus a identitu jeho obyvatel,                  tak i jejich životní styl a jednání“ [Mareš 2013]. Bylo zde standardizováno téměř vše: urbanistické                  řešení prostoru města i firemního areálu, tovární objekty a jejich vnitřní dispozice, ale i všech-                  ny budovy ve městě. A standardizace plodila konformismus. Zlín můžeme také charakterizovat                  spoustou přívlastků: firemní město (postavila je a plně je ovládala jedna firma), zahradní město                  (jehož ústředním motivem je spojení výhod městského a venkovského prostředí, jak si to na pře-                  lomu 19. a 20. století představoval Ebenezer Howard), funkcionalistické město (zónované pod-                  le základních funkcí: bydlet, pracovat, rekreovat se po práci a pohybovat se, jak to formulovala                  v roce 1933 Aténská charta).  Město jako realizovaná utopie s pokusem vyrábět nejen zboží, ale                                        153                  i nového moderního člověka, disciplinovaného (pásová výroba) a standardizovaného stejně jako                  prostředí, které ho obklopovalo.                      To vše mi umožnilo poukázat na možnosti sociologie a jejích jednotlivých konceptů                  a teorií (Max Weber, Le Bon, Michel Foucault, Pierre Bourdieu …) rozšifrovat svým způ-                  sobem, co se promítlo do struktury, architektury, podoby institucí, identity a sociálního                      152 Zajímavé možná je, že osou, kolem níž se můj výklad točil, byl starý, a proto i detailně kritice podrobený výklad                    o kultuře města, který Louis Wirth uveřejnil ve své stati „Urbanism as a Way of Life“ [Wirth 1938].                  153 Funkcionalisté věřili ve vědeckou metodu, která vede k jedinému možnému, ideálnímu, dokonalému a krásnému                    řešení. Neboť lidské štěstí se nemůže opírat o nic jiného než o perfektní skloubení vědecky definovatelných lid-                    ských potřeb s jednoznačným vědeckým uspořádáním životního prostoru.                114","ČTVRTÉ OBDOBÍ SOCIOLOGIE V BRNĚ                         charakteru obyvatel (a způsobu jejich disciplinace) města  a porozumět tomu. Předmět                                                                      154                    byl doprovázen výjezdními semináři přímo ve Zlíně  (první se uskutečnil v roce 2005),                                                                 155                    které mi umožnily demonstrovat, jak je pro sociologii města důležité vnímat také charak-                    ter jeho prostorového uspořádání.                       Rozvíjel se i  studentský život na fakultě. S  katedrou sociologie jsou dnes spojová-                    ny zejména některé studentské spolky. Úplně prvním studentským spolkem byl snad                    WEDUSIMA (Weber – Durkheim – Simmel – Marx), založený koncem devadesátých let                    ještě na Gorkého ulici našimi doktorandkami. Co se týče mé osobní vzpomínky, v roce                    2009 (snad je to přesná datace) jsem se v lekci předmětu Reprodukce a integrace společ-                    nosti, věnované teorii kapitálů Pierra Bourdieu, dostal do diskuse se studujícími o indivi-                    duálním sociálním kapitálu, jenž se získává v průběhu studia,  a o tom, jak jim kreditní                                                                         156                    systém neumožňuje vytvářet stabilnější skupiny, a tím jeho získávání znesnadňuje. V jisté                    metafoře jsem jim popsal, jak jsme sociální kapitál získávali my v průběhu svého studia                    – setkáváním se v hospodách, kde se nejen diskutovalo, ale budovaly se i sociální sítě,                    z nichž některé přetrvaly léta. Příští týden mi na přednášce oznámili, že založili studentské                    sdružení SOCKAP. Nevím již nic o jeho dnešní existenci, ani o jeho dnešní podobě a úloze                    (pokud ještě existuje). Není to ovšem důležité, studentský život se na fakultě i na katedře                    rozvíjel, byť s její podporou, vždy autonomně. Jmenovat lze i Sociologické nástupiště                    (od roku 2012, podle mých současných informací sice v současné době zaniklo, ale snad                    bude v budoucnosti opět vzkříšeno), i současné Anonymní antropology a Gender centrum.                       Moje paměť si ještě vybavuje (i když se tak stalo s pomocí kolegy Szaló) tzv. ‚beánie‘                    pro studující nastupující do prvního ročníku. Nešlo ovšem rozhodně o obdobu poněkud                    divoké středověké studentské slavnosti karnevalového charakteru, jak o středověkých kar-                    nevalech psal Bachtin [1975], v nichž nové studenty a studentky přijímali jejich starší ko-                    legové a kolegyně prostřednictvím poněkud krutých žertů a rituálů. Asi jako tomu bylo na                    středověkých lodích překračujících rovník. V našem případě se jednalo jen o jejich dvou až                    třídenní setkání s členy a členkami katedry, v nichž šlo o ‚předání jakýchsi klíčů ke studiu‘                    a o vzájemné seznámení se. Dnes by se tomu možná říkalo ‚team building‘, osobně jsem ale                    rád, že jsem se těchto setkání mohl účastnit, ještě když se nazývaly beánie. Většina z těchto                    setkání se odehrála v rekreačním středisku Masarykovy univerzity v obci Cikháj na Česko-                    moravské vysočině.                        154 Včetně odkazu na Latourovu Actor­Network Theory, umožňující mi poukázat na to, jak v baťovském Zlíně ovlivňo-                       valy lidské myšlení a jednání i pasivní (neživí) a nejednající aktéři, jako jsou předměty, budovy, výrobní zařízení,                       ale i firemní kultura.                    155 Od prvního výjezdu se mnou do Zlína jezdily dvě moje studentky, Barbora Vacková a Lucie Galčanová, které dnes                       obě působí na brněnské univerzitě jako odborné asistentky. Nejprve se účastnily seminářů jako pomocnice při                       jejich organizaci, později jako přednášející na nich.                    156 Příklad představovaly anglické ‚public schools‘, na nichž studovaly děti privilegovaných vrstev, budoucí bankéři,                       podnikatelé, ministři … Spíše než znalosti (aniž bych byl skeptický ke kvalitě výuky na nich) tak zde získávaly                       sociální kapitál a vytvářely své budoucí extrémně výhodné a výnosné sociální sítě.                                                                                                115","MOJE DOBRODRUŽNÁ CESTA SOCIOLOGIÍ                      Vybrané týmově řešené výzkumné projekty                    „Myslíme pouze tehdy, když jsme konfrontováni s problémy.“                              Dewey John. 1884. „Kant and philosophic method.“ Journal of Speculative Philosophy, 18(2):162–174.                   „Poznání nezačíná vjemy nebo pozorováním nebo sbíráním údajů/dat/faktů, ale problémy. Přitom                  „není vědění bez problémů, ale není ani problémů bez vědění.“                                                 Popper Karl. R. 1995b. Hľadanie lepšieho světa. Bratislava: Archa, str. 69.                    Karl Popper měl nepochybně na mysli problémy vědy, tedy u nás problémy sociologic-                  ké, ne problémy sociální. Ale k tomuto rozlišení se ještě dostaneme, nyní půjde o pokus                  rekapitulovat empirické výzkumy, kterých jsem se na katedře zúčastnil, s důrazem na                  projekty, které s ní byly institucionálně spjaty.                    V devadesátých letech jsme realizovali i čtyři komerční výzkumy. Jeden pro státní                  správu, další pro tehdy se dynamicky rozvíjející byznys. První výzkum, v roce 1990, se                  týkal image policie (tehdy ještě veřejné bezpečnosti, zkratkou VB) a mám ho spojený                  s návštěvou budovy jejího krajského velitelství v Brně, kam jsem šel spolu s Ladislavem                  Rabušicem a s nizozemským sociologem, který zrovna na katedře pobýval. Jeho stísněný                  pocit, s kterým se nám po návštěvě svěřil, jsem pochopil později. Teprve potom, co jsme                  se v Nizozemí účastnili pobytu, jehož součástí byly i návštěvy v některých institucích,                  jako byly soudy, správní orgány obcí, zařízení sociálních služeb a mimo jiné i cent-                  rály městských policií, jako tomu bylo v Utrechtu, kde jsme dokonce s kolegou Libo-                  rem Musilem chodili celý den s dvoučlennou policejní hlídkou po obchodním centru                  spojeném s místním hlavním nádražím. Druhý výzkum, v roce 1993, byl realizován pro                  jakousi společnost, která přišla s (nakonec nerealizovanou) myšlenkou postavit v Brně                  aquapark a chtěla vědět, jakou mají obyvatelé Brna strukturu volného času, jaké v něm                  mají preference a jak by toto zařízení využívali. Tento výzkum mám spojený se styčnou                  osobou mezi námi a obchodní společností, která se vždy dostavila v tehdy obligátních                  bílých botkách, s červenými ponožkami (nebo to bylo barevně naopak?) a ve fialovém                  saku. Navíc ten muž vláčel mobil, což byla ještě v roce 1993(!) krabice těžká tak 2–3 kg                  s klasickým telefonním sluchátkem. Jednalo se spíše o statusový symbol než o pracovní                  nástroj. Časy se ale rychle měnily, ikonická postava podnikatele první vlny se postupně                  kultivovala a její moc se zvětšovala, zatímco rozměry a váha mobilních telefonů se zmen-                  šovaly a jejich potence exponenciálně rostla. K těmto výzkumům se přidal v roce 1995                  jako třetí „Longitudinální výzkum brněnských sídlišť“ pro město Brno (Útvar hlavního                  architekta). Čtvrtý výzkum byl prováděn pro Brněnské výstavy a veletrhy týkal se mediál-                  ního obrazu brněnských veletrhů (podílel se na něm zejména Jaromír Volek, tehdy již na                  Katedře mediálních studií a žurnalistiky).                    Komerční projekty byly spíše okrajovou záležitostí a po roce 1995 si žádný další ne-                  pamatuji. Naše ostatní výzkumy pak byly podporované zejména grantovými agenturami                  z České republiky. Nejen Grantovou agenturou ČR, ale i státní správou, reprezentovanou                 116","ČTVRTÉ OBDOBÍ SOCIOLOGIE V BRNĚ                         jednotlivými ministerstvy etc. Řešily se zde i výzkumné projekty zadané a financované                    granty poskytovanými institucemi ze zahraničí, o které jsme průběžně usilovali. A byly                    výsledkem našich rozhodnutí a  realizací úspěšných projektů nabízených do soutěže                    o grantovou podporu. Grantové financování vědy má samozřejmě svou logiku a posiluje                    i soutěživost, a tak vyvíjí tlak na kvalitu projektů i na kvalitu jejich řešení. Má ale také                    ‚háček‘, výzkum je tak často závislý na tržní nebo společenské poptávce, kdy komerční                    sféra nebo stát nepřímo prosazují, co považují za užitečné – což financují, a co za zbyteč-                    né – což nefinancují. Respektive tak nepřímo rozhodují o tom, jaké (a čí) problémy má                    výzkum řešit a v zájmu koho je jejich řešení. Prostor, v němž se výzkum pohybuje, tedy                    co zkoumá, je tak dán mnohdy z ‚vnějšku‘, čemuž se chtě nechtě věda, nebo lépe řečeno                    ti, kdo financování (často finančně náročných) projektů potřebují, přizpůsobují. Nemusí                    to být vždy chybou, společenský zájem mohou definovat jak jednotlivci, tak i různé ko-                    lektivity nebo instituce a někdy lze obtížně rozhodnout, kdo to dokáže učinit, s ohledem                    na veřejný zájem, lépe.  Ne vždy jsou to samotní výzkumníci, i u nich, stejně jako u růz-                                       157                    ných institucí, mohou definice veřejného zájmu ovlivňovat jejich zájmy soukromé.                        Při svém zaměření na sociální problémy jsem mohl pozorovat, jak podpora grantových pro-                    jektů ze strany Evropské unie následuje změny v jejich definicích a ve vnímání jejich důležitosti jí                    volenými orgány i její exekutivou.  Do začátku devadesátých let minulého století byla pozornost                                               158                    soustředěna na vertikální sociální stratifikaci (ve vztahu k nerovnostem mezi třídami, vrstvami,                    statusy) a podporovány byly projekty cílící na chudobu. I na naší katedře byl její výzkum granty                    podporován. Chudoba se ze zorného pole sice úplně nevytratila, ale po čase se zdálo, že si s ní již                    evropský sociální stát poradil. Paradoxně v době, kdy do Evropské unie vstupovaly chudé středo-                    evropské a východoevropské země. Pozornost se obrátila, částečně i pod vlivem migračních vln,                    na horizontální sociální stratifikaci. K nerovnostem mezi kolektivitami na základě genderu, věku,                    etnicity, náboženství či území, které začaly ohrožovat sociální kohezi intenzivněji než klasická                    sociální nerovnost (i když jdou často ruku v ruce). Od chudoby a přes sociální exkluzi k sociální                    a kulturní inkluzi a sociální kohezi.                        Soustřeďuji se zde samozřejmě jen na kolektivní a větší projekty, na nichž se podílelo                    více členů katedry, či celá katedra.                          157 „Identifikace problémů k řešení na základě individuální volby, inspirace, kreativity či imaginace pak často způsobuje,                       že konkrétní sociální zkoumání jsou právě tak vzdálená řešení veřejných problémů, jako abstraktní teoretizování nebo                       sofistikovaná měření banalit“ [Balon 2009].                    158 Third Poverty Programe (1989–1994); National Policies to Combat Social Exclusion (1990–1994); National Plans                       against Poverty and Social Exclusion (2001–2010: Evropská komise – Nice, prosinec 2000); Indicators of Social                       Exclusion (Evropská komise – Leaken, prosinec 2001); National Action Plans of Social Inclusion (Join Inclusion                       Memorandum – Brussels 2003); European Commission’s Series of Cohesion Reports (2004).                                                                                                117","MOJE DOBRODRUŽNÁ CESTA SOCIOLOGIÍ                      Obavy a naděje (1990)                   Empirický výzkum Katedry sociologie se na Fakultě sociálních studií stal rozsáhlejším                  a intenzivnějším, ale začal již v období její existence na Filozofické fakultě. První z vý-                  zkumných projektů, spojený s událostmi roku 1989, který byl postavený na datech výbě-                  rového šetření, jsme s kolegou Rabušicem řešili již v roce 1990. Sedli jsme si, hned v prv-                  ních dnech po mém nástupu na katedru v červnu 1990 ke stolu, na němž byla hromada                  dotazníků a jediný stolní počítač, který tehdy katedra vlastnila. Paměť měl menší než můj                  dnešní mobilní telefon, a proto jsme stále s sebou nosili krabice s disketami, představu-                  jícími vnější paměť. I tak to byl ovšem pokrok proti tomu, co jsme oba znali ze sedmde-                  sátých či osmdesátých let. Tehdy jsme nosili (já v sedmdesátých, Rabušic v osmdesátých                  letech minulého století) děrné štítky  s údaji pro počítač umístěný na Vysokém učení                                                  159                  technickém v Brně v Údolní ulici. Jak vypadal? Stěny velké místnosti přibližně 15 × 5 me-                  trů byly obestavěny nízkými skříněmi a v nich celé hodiny tiše šuměly magnetické pásky                  navíjející se na točící se disky.                    Novum pro nás v roce 1990 nebyl jen osobní počítač.  Přiznám se, alespoň za svou                                                                    160                  osobu, že totéž se mohlo v té době říct o statistickém zpracování hromadných dat, re-                  spektive o statistice. Potřebné znalosti o ní jsme měli pouze základní a v průběhu výpočtů                  jsme dosahovali pokroku v její znalosti studiem ‚helpů‘ použitého softwaru. Naštěstí se                  nám rychle dostaly do rukou i výborné příručky, obsahující základní informace o jednot-                  livých statistických procedurách, které pro IBM o SPSS sepsala Marija J. Norusis [1991;                  1992; 1993; 1998]. A postupně jsme tak nejen v obsluze softwaru, ale i ve statistice zís-                  kávali určitou, stále větší kompetenci – o čemž již byla řeč. Z výsledků analýzy dat jsme                  tehdy společně s Liborem Musilem sepsali stať „Values and the Welfare State in Czecho-                  slovakia“ [Musil, Mareš a Rabušic 1993], kterou přijali do svého sborníku profesor Chris                  Bryant z University of Salford v Manchesteru a profesor univerzity ve Varšavě Edmunt                  Mokrzycki [Bryant and Mokrzycki 1993]. Byla to první stať českých sociologů po roce                  1989 přijatá v prestižním světovém nakladatelství, jmenovitě v londýnském Routledge.                  I když náš úspěch byl možná, nebo zcela určitě dán spíše poptávkou až hladem po popisu                  reality postkomunistických zemí a procesů v nich aktuálně probíhajících než kvalitou                  naší statě. S profesorem Bryantem jsem se nikdy nesetkal, s profesorem Mokrzyckim                  jsem se několikrát setkal při svých návštěvách Varšavské univerzity.                            159 Co byly děrné štítky, jsem svým vnoučatům již musel vysvětlovat. Šlo o papírové kartičky, na nichž byla zachycena                    v binární soustavě (dírkami) data, aby si je mohla čtečka přečíst a předat je počítači.                  160 Technika do výzkumu i do výuky pronikala postupně, tak jak se vyvíjela a jak klesala její cena. Dnes si málokdo                    z učitelů, ale i ze studentů představí posluchárny bez počítače a dataprojektoru nebo fakultu bez počítačové                    učebny plné počítačů. Nic z toho ovšem v první polovině 90. let na fakultě neexistovalo.                118","ČTVRTÉ OBDOBÍ SOCIOLOGIE V BRNĚ                        Participation and Change in Property Relations in Communist                    and Post-Communist Societies: Social Consequences of a Change                    in Ownership (1993)                     Tento výzkumný projekt, podporovaný grantem z  United Nations Research Insti-                                                                        161                    tute for Social Development v Ženevě, vedl Ivo Možný.  Zaměřený byl na změny                    vlastnických vztahů v průmyslových podnicích a v obecnější rovině na jejich vliv na                    sociální struktury, sociální vztahy a sociální procesy v nich. V konkrétnější rovině                    na řízení a organizaci těchto podniků, cíle, jež si jejich vedení stanovuje, a způso-                    by, jak jich chce dosáhnout. Jednalo se též o legitimitu probíhajících změn v očích                    jednotlivých aktérů zaměstnaných v privatizovaných podnicích – v očích dělníků,                    technických a ekonomických pracovníků a vrcholových manažerů. Výzkum měl po-                    dobu několika case studies a potvrdil mi potenci kvalitativního dotazování (viz Ma-                    reš a Musil [1994]; Možný, Mareš a Musil [1995]; Mareš [1995b]). Bylo v něm také                    zřejmé, že některým zjištěním lze porozumět v určitém teoretickém kontextu lépe                    než v jiném a samozřejmě lépe než bez použití jakékoliv teorie. V tomto případě                    se užitečným výkladovým schématem ukázala být teorie ‚organizační kultury‘. Ve                    zkoumaných podnicích existovalo několik silných a vzájemně soupeřících organi-                    začních kultur (poměrně silná – zejména, ale nikoliv výlučně tvořená dělníky a niž-                    ším managementem – byla ta, která v sobě nesla relikty reálného socialismu), které                    ovlivňovaly celý sociální systém i sociální vztahy a sociální konflikty v něm. Neboť                    nositelé těchto organizačních kultur si nerozuměli ani co se týče cílů, ani co se týče                    prostředků k jejich dosažení.                       Na přelomu tisíciletí získala fakulta dva velké výzkumné záměry z Ministerstva škol-                    ství, mládeže a tělovýchovy ČR. Krátce jsem se o nich již zmínil, protože jejich realizace                    vyvolala zásah do organizační struktury fakulty a zapříčinila existenci, byť jen přechod-                    nou, dvou výzkumných institutů.                       Mamiet – Etnika, menšiny a marginalizované skupiny                    v ČR  (1999–2004)                         162                    Tento projekt byl, jak již bylo zmíněno, realizován společně s katedrou sociální politiky                    a sociální práce. Byl vedený Tomášem Sirovátkou z této katedry a pro dobu jeho reali-                    zace vznikl společný účelový Institut pro sociální otázky. Výzkumný záměr a jeho dílčí                    projekty se zaměřily na studium projevů, faktorů a procesů sociální exkluze a sociální                    inkluze menšin a marginalizovaných skupin v české společnosti. Byla hodnocena so-                    ciální rizika spojená s procesy sociální exkluze, stejně jako existující strategie a sociál-                    ně-politická řešení sociální inkluze menšin a marginalizovaných skupin a byly hledány                       161 Viz [Mareš a Musil 1994; Možný, Mareš and Musil (eds.) 1995; Mareš 1995b].                    162 Výzkumný záměr 142300001, viz například Sirovátka [2002 a 2004].                                                                                                119","MOJE DOBRODRUŽNÁ CESTA SOCIOLOGIÍ                       možnosti rozvoje strategií sociálního začlenění marginalizovaných skupin na různých                  úrovních sociální politiky.                    Mladěro – Mládež, děti a rodina v transformaci   (1999–2004)                                                                    163                  Tento projekt byl realizován spolu s katedrou psychologie. V sociologické rovině se za-                  měřil na faktory ovlivňující biologickou reprodukci a reprodukční strategie v českých                  rodinách, na vztah rodiny a sociálního státu, na problémy sociální reprodukce rodiny,                  na otázky nového rozdělení rolí v rodinách s ohledem na gender aspekt, na otázky                  dětství a formování sociální identity v průběhu dětství a zejména na rizikové chování                  mladých. Původně byl veden docentem Ivem Pláňavou z této katedry, v závěru jsem                  jeho vedení převzal já.                     Value of children (2003–2005)                  V rámci projektu MLADĚRO byl zajímavý dílčí projekt, zaměřený na reprodukční stra-                  tegie a jejich sociální konsekvence, Hodnota dítěte v rodině a mezigenerační vztahy (řešitel                  Ivo Možný), který byl současně zahrnut do mezinárodního projektu Value of children in                  six cultures, koordinovaného prof. Giselou Trommsdorff z university v Konstanz a prof.                  Bernardem Nauck z univerzity v Chemnitz (2002), i když jím nebyl financován. Na jeho                  řešení jsem se také s Ivem Možným podílel. Jednalo se o otázky socializace dětí a o jejich                  socio-kulturní kontext (podmínky přenosu rodičovských hodnot a chování). Výzkum byl                  zaměřen nejen na rodičovské vztahy v životním běhu jedné generace, ale i na jejich mezi-                  generační přenos. Použili jsme párová data. V reprezentativním výběrovém souboru byly                  konfrontovány názory tří generací žen (žen v reprodukčním věku, jejich matek a babiček)                  na to, čím je mateřství pro ženu důležité a proč by žena měla či naopak neměla dítě mít.                  Ilustrativní byly například výsledky korespondenční analýzy získaných dat z výběrového                  šetření. Ukázaly na generační rozdíly v jejich názorech, ale i na rozdíly v názorech uvnitř                  generací i napříč generacemi.  Poznatky získané výběrovými šetřeními byly doplněny                                            164                  a konfrontovány s poznatky získanými kvalitativními rozhovory s ženami.                     European Values Study (1991; 1999; 2008; 2017 – již bez mé účasti)                  Za samostatnou zmínku stojí opakovaná účast profesora Rabušice (s mojí spoluúčastí)                  na longitudinálním  (opakovaném) mezinárodním (cross  national) survey  European                  Values Study. Byl zaměřený na ideje, víru, preference, postoje, hodnoty a mínění evropské                     163 Výzkumný záměr 142300002, viz například Plaňava a Pilát [2002]; Mareš a Potočný [2003]; Mareš (ed.) [2004].                  164 Mareš [2002]; Možný Ivo,  Marie Přidalová  a  Lenka Bánovcová  [2003], či  Mareš a  Možný  [2005] –  kapitola                    v: Trommsdorff and Nauck [2005].                120","ČTVRTÉ OBDOBÍ SOCIOLOGIE V BRNĚ                         populace, které se týkaly života, rodiny, práce, náboženství, politiky a společnosti. Z asi                    21 publikací s tímto opakovaným projektem spojených viz například [Rabušic a Kusá                    (eds.) 2020].                       Dodatek k výzkumům                     Uvádět počet dílčích výzkumných projektů nebo výčet získaných grantů na katedře jed-                    notlivci nemá celkem smysl, byl by velmi dlouhý. Doufám, že někdo časem provede ty-                    pologizaci na katedře zkoumaných témat a určí přesněji hlavní směry výzkumu na ní.                    Podobně jako jsem se o to pokusil já při charakterizaci výuky na katedře. Zde se pokusím                    základní proudy výzkumu jen naznačit. Osobně bych klasifikoval výzkumné projekty do                    čtyř základních skupin, podobně jako tomu bylo v případě obsahu výuky. Projekty zabý-                    vající se: (1) Sociálními problémy, zvláště nezaměstnaností, chudobou, sociální nerovností                    a exkluzí, později i jejich existencí v sociálním i fyzickém prostoru – zejména ‚vyloučený-                    mi kolektivitami‘ a ‚vyloučenými prostory‘ (Petr Mareš, v jednom důležitém případě i za                    účasti Iva Možného) a sociální stratifikací (Tomáš Katrňák a později i Martin Kreidl );                                                                                              165                    (2) rodinou, vztahy v rodině, proměnami rodinných vzorců a různými formami soužití                    rodinu nahrazujícími, reprodukčními strategiemi a mezigenerační solidaritou (Ivo Možný                    za spolupráce s Ladislavem Rabušicem a částečně i se mnou); (3) demografickými procesy                    a populačním vývojem, životním během, stárnutím populace a mezigeneračními vztahy                    (Ladislav Rabušic) ; (4) sociologickou teorií a didaktikou její výuky, občanskou společnos-                                    166                    tí a trendy jejího rozvoje s důrazem na neziskové organizace, kolektivní pamětí, identitami                    a jejich utvářením – později se stále zřetelnějším posunem k problémům migrace a migran-                    tů (Radim Marada a Csaba Szaló). Jak se etablovaly gender studies a sociální antropo-                    logie, přibyly i jejich projekty. Tematicky (ani personálně) tato kategorizace ovšem celé                    pole výzkumu na katedře zcela nevyčerpává (existoval zde například i zájem o urbánní                    studia) již proto, že v něm neberu v potaz výzkumy, které realizovali již naši žáci a žá-                    kyně. Nová generace na websites katedry dnes třeba avizuje (i)migraci (Adéla Souralová                    a Nadya Bernadette Jaworsky), genderová studia (Kateřina Nedbálková, Kateřina Lišková                    a Iva Šmídová) a studie technologií a vědy (Eva Šlesingerová).                         Co se týče migrace, jistě není od věci se jí v dnešním ‚tekutém světě‘ (jazykem Zygmunta                    Baumana)  zabývat. Jak může změnit celou společnost od její makrostruktury k mikrostruktuře?                            167                     165 Ten se později dotkl i otázek rodiny a rodinné politiky, ale třeba i problému generací. Příliš aktivity nové generace                       nerozvádím, snad jen v případě, kdy navazují na témata, která byly doménou naší generace.                    166 Jeho přínos k tomuto tématu a vůbec ve výzkumné činnosti katedry je nezanedbatelný, přestože mu situaci ča-                       sově komplikovalo, že stál ve dvou volebních obdobích mezi lety 2004–2011 jako děkan v čele fakulty a v letech                       2012–2015 byl prorektorem pro akademické záležitosti Masarykovy univerzity.                    167 I on se migrací, v obecné rovině, zabýval [Bauman 2008; Bauman 2017]. Konec konců i na katedře jsme se v obec-                       né rovině zabývali otázkami sociální exkluze (i v prostoru), integrace a reprodukce.                                                                                                 121","MOJE DOBRODRUŽNÁ CESTA SOCIOLOGIÍ                       Jaké nové sociální problémy vyvolává a jaké staré problémy oživuje (i ty, které s migrací přímo                  nesouvisejí)? Jak se s ní vyrovnat hodnotově i institucionálně a do jaké míry jsou naše instituce                  dlouhodobě připravovány na potřeby obtížné integrace imigrantů, kterou si nelze bláhově před-                  stavovat jako jejich asimilaci?  Je velmi pravděpodobné, že migrace nezmizí a migrační tlaky                                          168                  mohou sílit, přestože si dnes politické reprezentace představují, že se lze migraci úspěšně bránit již                  na hranicích (možná tisícům i desetitisícům imigrantů ano, ale bude-li jich více a rozhodnutých                  dosáhnout svého cíle za každou cenu?), nebo za hranicemi (možná co se týče ekonomické mig-                  race dané přitažlivostí našeho blahobytu v kontrastu s bídou v některých částech světa to možné                  bude, ale v případě migrace způsobené změnami klimatu, demografickými změnami nebo jinými                  okolnostmi, jako je v současné době válka Ruska proti Ukrajině?). Poznávání všeho, čeho se imig-                  race týká, je důležité i proto, že dochází k migrační panice, která je obtížně zvládnutelná, protože                  hrozbě imigrace vystavená populace má i oprávněné důvody být znepokojená a cítit se ohrožená.                  Takže může být zneužívána politiky rozličného ražení. Přitom, jak připomíná Zygmunt Bauman,                  „hlavní příčinou strachu je nevědomost, jak si poradit s nastalou situací, kterou jsme nenavodili                  a nemáme ji pod kontrolou, což je hlavní příčinou obav a strachu … které jsou ztělesněním zhrou-                  cení řádu … spojeného s představou etnicky, kulturně a lingvisticky homogenní populací“ [Bauman                  2017a:16; 20; 50].                     Empirie a teorie                  Většina z  našich výzkumných projektů byla vedena snahou spojit empirii s  teorií.                  Ostatně jsem si i já osobně brzy ověřil (i když mi to již v době mého studia naznačil                  Ivo Možný) pravdivost toho, co konstatovali Pierre Bourdieu a Loïc Wacquant [1992]:                  „Výzkum bez teorie je slepý, stejně jako teorie bez výzkumu je prázdná.“ Postupně jsem                  také pochopil, jak oprávněné je tvrzení Karla Poppera [1998:148], že: „Teorie nám po-                  máhá vybírat a pořádat fakta“ a bez určité teorie, byť by byla jen hypotetická, nelze                  rozhodnout o tom, která z množství faktů/dat jsou relevantní. Bez ní nevíme, co máme                  pozorovat, jaké údaje/data máme sbírat (postupujeme-li deduktivně) a jak jim rozumět                  (pokud postupujeme induktivně). A nevíme ani, o čem získaná data vlastně vypovída-                  jí. Teorie podle něj „představuje pokus o vysvětlení, jak řešit vědecký problém“ [Popper                  1995b:79], a tak psal o vysvětlovacím potenciálu či potenciální vysvětlovací mohut-                  nosti teorií [Popper 1998:36]. Vlastně mě tímto způsobem implicitně učil uvažovat                  o vztahu dat a teorie již v průběhu mého studia Ivo Možný, který tak sám činil celý svůj                  život. A v roce 1991 postihl (popsal nebo vysvětlil?), za pomoci funkcionalistické teorie                  rodiny a teorie kapitálů Pierra Bourdieu, jeden podstatný aspekt zhroucení normali-                  začního režimu v Československu v roce 1989. Jak postřehl Milan Petrusek [2012a],                  podařilo se mu vyložit „mikrostrukturálně“ (na analýze sítě inter personálních vztahů)                     168 Některé instituce, jako například pracovní trh, si poradí samovolně, jiné, jako třeba systém vzdělávacích institucí                    a kvalifikace jeho aktérů, asi ne.                122","ČTVRTÉ OBDOBÍ SOCIOLOGIE V BRNĚ                         makrostrukturální změnu ve společnosti. Dal tak jednu z možných odpovědí na otázku                    „Proč tak snadno…“ [Možný 1991] tato změna proběhla.                       Vysvětlovací potenciál či potenciální vysvětlovací mohutnosti teorií jsem se pokou-                    šel studujícím demonstrovat na převyprávění povídky amerického humoristy O’Henryho                     (1862–1910) „Handlíř z Blackjacku“ [O’Henry 1972] do jazyka teorie kapitálů. I když ji                    Pierre Bourdieu formuloval až asi 70 let po smrti tohoto amerického spisovatele. Jednalo                    se přitom také o demonstraci překladu jazyka beletrie do jazyka sociologie.                                                                                     169                       O‘Henry popsal, jak původně chudá rodina Garveyových, žijící v horách izolovaně od nej-                    bližších komunit, získala prodejem půdy (1) ekonomický kapitál, který jí umožnil přestěhování                    do malého městečka (horizontální mobilitu), ale sám, i když byl značný, jí zde nestačil k získání                    žádoucího sociálního statusu a prestiže (vertikální mobilitě). Pokusila se ho investovat (trans-                    formace kapitálů, jak ji popisuje Bourdieu) do získání (2) individuálního  sociálního kapitálu                                                                               170                    ve formě společenských styků, což měla podpořit snaha ženy o získání (3) kulturního kapitá-                    lu, personifikovaného ve změně jejího habitusu (transformací ekonomického kapitálu v sociální                    a kulturní kapitál). Postupně se tak rodina snažila o krystalizaci neboli o zvýšení konsistence so-                    ciálního statusu (viz Lenski [1954;1956]) – vyrovnání úrovně jednotlivých kapitálů. A když ani                    to nestačilo, pokusila se získat i (4) symbolický kapitál.  Hmotný symbolický kapitál, rodinnou                                                                171                    hrobku vážené rodiny na místním hřbitově, se hlavě rodiny sice koupit nepodařilo, ale od jejího                    posledního potomka koupila její krevní mstu jako nehmotný symbolický kapitál – protože „lepší                    lidi všude maj krevní mstu“. Povídku si jistě s potěšením přečtete, konkrétní (empirické) reprezen-                    tace jednotlivých druhů kapitálu  v ní lehce identifikujete a dozvíte se i brilantní pointu povídky,                                              172                    která se dá též sociologicky interpretovat – ač by to asi O’Henry viděl nerad a možná by o tom                    napsal novou ironickou povídku. Beletrie a sociologie mají v řadě případů mnoho společného.                    Mnohdy mluví o témže, jen různými jazyky. A nejde o to, která tak činí lépe, což většinou ani                    nelze rozhodnout.                         Vysvětlovací potenciál či potenciální vysvětlovací mohutnost teorií se může měnit a mění                    se tak, jak se mění sociální realita. Teorie ji mohou posilovat, ale i  ztrácet a mohou se                    objevovat teorie, jejichž výklad je výstižnější. Příkladem mohou být změny sociální struktury                       169 Na mnohosti jazyků a nutnosti neustálých překladů z jazyka do jazyka v sociologii upozornil Petrusek [1993].                    170 Existuje i kolektivní verze sociálního kapitálu, chápaná jako důvěra a solidarita kolektivity a sociologie jí věnuje                       zaslouženou pozornost (Portes [2000]; Putnam [2001]). Ale i ten, kdo četl Durkheima, jistě ví, jak je solidarita ve                       společnosti důležitá.                    171 Připomínám, že Pierre Bourdieu považuje symbolický kapitál za synonymum pro společenskou prestiž a schopnost                       rozeznat a uznat něco jako kapitál, legitimizující vlastnictví a akumulaci všech ostatních kapitálů. Symbolický kapitál                       je výsledkem dlouhého procesu akumulace. Jak říká baronka Kratihájová v knize Gabriela Chevalliera ‚Zvonokosy‘                       plebejskému zbohatlíkovi Bartoloměji Pěšinkovi, starostovi městečka a otci své snachy: „Zkrátka zkusíme vám z ní                       udělat aspoň trochu slušnou imitaci urozené dámy. Několik století výchovy jí totiž vždycky bude chybět“.                    172 Mohli bychom dnes hovořit třeba o genetickém kapitálu, jak ho předvídal ve své dystopii ‚Brave New World‘                       Huxley [1932] a který podle některých předpovědí hrozí fatálním rozdělením společnosti v budoucnosti.                                                                                                 123","MOJE DOBRODRUŽNÁ CESTA SOCIOLOGIÍ                       společnosti, či její sociální stratifikace (podobně jako instituce a jejich legitimizace, hodnoty                  ...), změny povahy a charakteristik jejich jednotlivých segmentů (samy mohou měnit i své ná-                  zvy), změny povahy rozdílů mezi nimi, hranic mezi nimi a současně jejich podíl v ní. Některé                  vlastnosti sociální struktury a její problémy, jako je existence nerovností mezi jedinci i kolek-                  tivitami (ať již mají jakoukoliv povahu a nazvete je jakkoliv), viditelně nebo skrytě přetrvávají,                  ale i ony mohou měnit svoji vnější podobu, svůj charakter a význam. Objevují se ovšem i nové                  formy nerovnosti (například díky statistické diskriminaci). To silně oslabuje vysvětlovací mo-                  hutnost klasických stratifikačních schémat (Karl Marx, Max Weber a další, v empirické rovi-                  ně například John Harry Goldthorpe [1980]) operujících s koncepty tříd a sociálních vrstev                  založených na majetku a profesi. Vynořuje se tak i otázka, co je dnes vlastně sociální třída                  (jak ji definovat) a jaké sociální třídy lze tak v současné společnosti identifikovat, jaká je jejich                  povaha a jak jsou početné, či jaké jsou jejich životní šance.                    Starší stratifikační výkladová schémata může měnit i zmíněná teorie kapitálů. Mike                  Savage  píše o ‚novém modelu sociálních tříd‘ [2013; 2016], založeném na teorii kapi-                       173                  tálů Pierra Bourdieu, kde je postavení jedinců dáno kombinací všech tří Bourdieuem                  definovaných kapitálů – ekonomického, sociálního a kulturního. Ve vztahu k brněnské                  sociologii je docela zajímavé, že Inocenc Arnošt Bláha ve své knize ,Sociologie sedláka                  a dělníka‘ [1937:6] zdůraznil nemožnost redukovat třídu na ekonomické podmínky a ob-                  rátil pozornost (vypadá to, že ne nesprávně, jen předčasně) k sociální a kulturní dimenzi                  třídy (viz Kateřina Nedbálková [2012], kdysi naše studentka, ale v době, kdy text píšu, již                  habilitovaná osoba). Snad bych měl přece jen dodat, že přesto ekonomický kapitál stále                  výrazně ovlivňuje i ostatní typy kapitálu a že nerovnosti v sociální stratifikaci přetrvávají,                  i když mění formu a intenzitu a i když prvky sociální stratifikace mění pojmenování (pro-                  letariát nebo prekariát?). Otázkou je, zda se mění sociální realita, nebo jen pohled na ni.                  A zda nový pohled na sociální stratifikaci je obrazem reality, jaká je, nebo jakou bychom                  ji chtěli vidět. Tedy opět ideologií, jen vyhovující novým požadavkům.                                        173 Mike Savage se svým týmem analyzoval data z „web survey“ BBC z roku 2011 k otázkám sociální stratifikace, a to                    na souboru 161 tisících respondentů (blíže Savage [2013; 2015; 2016]).                 124","ČTVRTÉ OBDOBÍ SOCIOLOGIE V BRNĚ                        Sociální problémy                      „Nikdy jsem nemiloval ‚žhavá témata současnosti‘, protože jsem věřil letité zkušenosti generací sociolo-                    gů mě předcházejících, že žhavým tématem může být a je pouze to, co je naším problémem osobním.“                                    Petrusek Miloslav. 2002a. „Poučení ze zcela nekrizového vývoje české sociologie let 1989–2001“.                                                                           Sociologický časopis, 38(1–2):7–15.                     „Sociologové musí nutně nalézt rovnováhu mezi svou příslušností k objektivním pozorovatelům a mo-                    rálně angažovaným členům společnosti.“                                        Berger Peter. 2012. Dobrodružství náhodného sociologa. Jak vysvětlit svět, a přitom nenudit.                                                            Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, str. 198                                  (2011. Adventures of an Accidental Sociologist: How to Explain the World without Becoming a Bore).                      Po mém opětovném vkročení na akademickou půdu se pomalu, ale stále naléhavěji vy-                    nořovala základní otázka, která byla z počátku v chaosu mnoha povinností a věcí nená-                    padná, ale časem nabývala na významu jak pro jednotlivé členy katedry, tak i pro ka-                    tedru. Jaké téma si zvolit, čím se systematicky zabývat. Vlastně to nakonec nebyla plně                    otázka mé osobní volby, ale i shody okolností a společenského kontextu. Nemyslím si                    a ani v roce 1990 jsem si nemyslel, že (jediným) úkolem a posláním sociologie je iden-                    tifikovat sociální problémy, i když tak může, a v mnoha případech by tak dokonce měla                    činit. Ve svém celkovém směřování a ve svých výzkumných projektech jsem se, přesto                    na tematiku sociálních problémů zaměřil. A to jak na Fakultě sociálních studií, tak i ve                    Výzkumném ústavu práce a sociálních věcí.                       Bylo to výsledkem kombinace mého osobního založení a vlivu výrazných osobností,                    s nimiž jsem se na startu akademické sociologické dráhy ‚náhodně‘ setkal a které mě k nim                    nasměrovaly. Prvním z nich byl, jak již bylo řečeno, Ivo Možný a po něm pak Fedor Gál.                    S Fedorem Gálem jsem se setkal v průběhu krátké epizody své profesní kariéry v letech                    1988–1990 na Ústavu pro ekonomiku a řízení nevýrobní sféry brněnské univerzity, o níž                    jsem se již zmínil. Nosil mi tehdy týden po týdnu nově vydávané anglické publikace a já                    (stejně jako později na univerzitě v Amsterdamu)  střídavě stál u xeroxu – již volný                                                                 174                    přístup k němu byl v té době velkou výhrou, i když jsme museli všechny kopie evidovat –                    a seděl u stolu nad zkopírovanými knihami a četl o sociálních problémech, kterými se                    zabývaly (obecně, ne jejich jednotlivými formami).                       V průběhu mé stáže na Postdoktorandském institutu Amsterdamské univerzity pak                    můj zájem o sociální problémy prohloubili tamní profesoři Abram de Swaan (*1942)                                        175                    a Kees Schuyt (*1943).  Abram de Swaan, kterému jsem se jako spíše pasivní účastník                       174 Když jsem jednou koncem devadesátých let z Amsterdamu odjížděl, vezli mě a mé dva kufry mí holandští přátelé                       k autobusu. Schválně jsme je zvážili a každý vážil hodně přes 30 kilo, čemuž se pobaveně divili. Ještě více se divili,                       když jsem kufry otevřel a ukázal jim jejich obsah. Jeho větší část tvořily oxeroxované, menší část zakoupené knihy.                       Od té doby již chápali, proč do Amsterdamu létám, ale z Amsterodamu se vždy vracím autobusem.                    175 První je dnes emeritním profesorem Amsterdamské univerzity, druhý na univerzitách v Amsterdamu a Leidenu.                                                                                                 125","MOJE DOBRODRUŽNÁ CESTA SOCIOLOGIÍ                       připletl do jeho semináře náhodně, mi v něm názorně ukázal, jak široký záběr vědění musí                  sociolog mít (i když leccos mi v tomto ohledu naznačil již v průběhu mého studia Jaroslav                  Střítecký) a také co je to při studiu na univerzitě ‚workload‘. Každý týden jsem našel ve své                  přihrádce k prostudování cca 150–200 stran oxeroxovaných z knih. A nešlo jen o sociolo-                  gické, ale i o historické publikace seznamující čtenáře s ‚proto welfare state‘. Většina textů,                  které účastníkům semináře distribuoval, totiž odkazovala na historický vývoj snah řešit                  problémy narušující sociální kohezi společností ve starověkých civilizacích a ve středověku.                  Z velké části pojednávala o sociálních systémech městských států v Sumeru, Asyrské říši,                  Babylonské říši a v dalších starověkých civilizacích, jak je bylo možné vyčíst z dochova-                  ných dokumentů a dochované literatury. Ostatně otázky, které zde figurovaly, mnozí dnes                  stále spojují s hlavními tématy sociologie či sociální politiky. Jsou to v různých varian-                  tách formulované otázky: „Co drží pohromadě společnosti a zabraňuje jim, aby se rozpadly                  v chaosu a válce?“ [Elster 2013:12], „Jak společnost funguje?“ (Parsons, Merton …) a „Jak se                  reprodukuje?“ (Bourdieu). A novodoběji a detailněji například: „Jak udržovat rovnováhu                  mezi kolektivním soucitem a individuální odpovědností?“ [Jencks 1993:87]. A šlo též o texty                  popisující vývoj v Evropě od lokální a regionální charity (církevní, realizované farnostmi,                  i světské, realizované obcemi a městskými komunitami) až po dnešní sociální politiku a so-                  ciální práci v gesci národního státu (welfare state). Swaan o tom napsal i knihu ,In Care of                  the State. Health, Care, Education and Welfare in Europe and the USA in the Modern Era‘                  [Swaan 1988], která pro mě byla tehdy velmi důležitá a dodnes ji oceňuji, i když jsem poz-                  ději načetl o tématech, o nichž tato kniha pojednává, řadu stejně kvalitních publikací. Jeho                  kniha měla ale tu výhodu, že byla první, kterou jsem k tématům těchto otázek četl.                    Profesora Keese Schuyta jsem naopak vyhledal programově, setkal jsem se s ním již za                  našich pobytů v Driebergenu. Zaujala mě jeho publikace z výzkumu, kterého se zúčastnil,                  o ‚kultuře nezaměstnaných‘. Četl jsem ji ještě jako ‚working paper‘, knižně vyšla poprvé v roce                  1993, poslední reedici znám z roku 2020 [Engbersen, Schuyt, Timmer and Waarden 2020].                      Autoři studie odkryli na datech z výzkumu, že nezaměstnaní mají své životní strategie (což by ne-                  byla zase tak neznámá věc), které lze chápat z hlediska jejich situace jako racionální, i když se mohou                  z hlediska majoritní populace jevit jako iracionální adaptace na anomickou situaci. A tyto strategie                  spojili se širšími typy kulturních vzorců (to již tak známá věc zase nebyla). Jako výkladového schématu                  k tomu použili pět rozdílných obecně platných typů individuálních adaptačních mechanismů na ano-                  mickou situaci, jak je popsal Karl R. Merton [1957]:  konformismus, inovativnost, ritualismus, únik                                                         176                  a vzpouru. Jde o ukázku toho, jak může být obecná teorie nápomocná deskripci sociální reality (deduk-                  tivně se hledá, zda těmto teoretickým adaptačním mechanismům v reálném světě něco odpovídá), ale                  i její interpretaci – jakou může mít, již zmíněný vysvětlovací potenciál, vysvětlovací mohutnost.                     176 Ztráta placené práce je ve společnosti, v níž je osou lidského života a odvíjí se z ní sociální pozice, sociální status,                    životní způsob, životní úroveň jedince i jeho rodiny … je pro každého jedince nepochybně klasickou anomickou                    situaci. Jakožto napětí mezi kulturními cíli existujícími ve společnosti a šancemi těchto cílů dosáhnout [Merton 1957].                 126","ČTVRTÉ OBDOBÍ SOCIOLOGIE V BRNĚ                            Pro oba, tehdy již renomované profesory, jsem byl jen anonymním návštěvníkem (na se-                    mináři, i když se jednalo jen asi o 10 osob, spolu seděli lidé ze všech koutů světa), na kterého                    již zapomněli, ale tehdy mi laskavě věnovali svou pozornost. U Abrama Swaana jsem byl                    spíše jen posluchačem, Kees Schuyt sledoval, jak se vyvíjí můj text o nezaměstnanosti,                    který jsem v Amsterdamu psal a k mnohému v něm mě svými krátkými poznámkami                    inspiroval. Kontakt s nimi byl pro mě velmi důležitý a určil mou další profesní dráhu.                    Z Amsterdamu jsem si již přivezl draft svého habilitačního spisu zabývajícího se neza-                    městnaností [Mareš 1994].                       A nezaměstnanost byla prvním ze sociálních problémů, kterým jsem se zabýval. V prv-                    ních letech jsem zájem o ni sdílel s Ladislavem Rabušicem,  později – hlouběji a dlouho-                                                                      177                    doběji – s Tomášem Sirovátkou.  Spíše než trendy a struktura nezaměstnanosti na trhu                                                178                    práce nás zajímala životní situace (zejména dlouhodobě) nezaměstnaných a jejich strategie.                    Poprvé jsme se spolu zabývali problémem nezaměstnanosti a trhu práce v letech 1996-1998                    v projektu ‚Sociální trendy‘, podporovaném Grantovou agenturou ČR, jehož řešitelem byl                    Petr Matějů [Mareš a Sirovátka 1998a; 1998b], ale pokračovali jsme ve společném zájmu o něj                    i v dalších letech.  Osobně jsem se k nezaměstnanosti vrátil ještě v roce 2007 spolu s na-                                  179                    ším absolventem (dnes profesorem), působícím tehdy již na katedře, Tomášem Katrňákem                    [Katrňák a Mareš 2007]. Za zmínku snad stojí i to, že jsme v Brně již v roce 1991 (tedy ještě                    před mým pobytem v Amsterdamu) spolu s nizozemskými sociology uspořádali konfe-                    renci o nezaměstnanosti – první v České republice [Mareš a Možný (eds.) 1991], kde byla                    tehdy ještě neznámým jevem, ale účinným strašákem.                       K mému zájmu o nezaměstnanost se později připojil zájem o chudobu. Vlastně se                    mně i Tomáši Sirovátkovi chudoba a nezaměstnanost vzájemně proplétaly, tak jako poz-                    ději se obě proplétaly s marginalizací a sociálním vyloučením a s jejich vlivem na inte-                    graci a sociální kohezi. Povšiml si toho i Jiří Večerník v internetové ‚Sociologické encyklo-                    pedii‘: „Tomáš Sirovátka … spolu s Petrem Marešem a postupně s dalšími spolupracovníky                    v Brně založil silný proud empirického výzkumu na pomezí sociologie a sociální politiky“                    [Večerník a Ryba].  Chudoba je současně reálným společenským fenoménem a sociálním                                    180                    statusem, ale i sociálním konstruktem a politickým konceptem a debata kolem ní není jen                    deskriptivní, ale i normativní. Jde o formu kulturní reprezentace stratifikace společnosti                    a v tomto diskursu se odehrává diskuse o její legitimitě. Společnost určuje hranice chu-                    doby, a tím i kdo je a kdo není chudý, ale i rozsah oprávnění a zaopatření pro ty, kteří                    jsou ex definitio chudí, a tak předmětem solidarity (definuje se tak například nárok na                    sociální dávky). Také lidé reflektují své postavení a cítí se, či necítí být chudými, přičemž                        177 1993–1994. Central European University Research Suppor Scheme: Unemployment in the Czech Republic.                    178 2000–2002. Grantová agentura ČR: Nezaměstnanost a sociální politika: Ochrana, pobídka, aktivita?.                    179 Například Mareš, Sirovátka a Vyhlídal [2003]; Mareš a Sirovátka [2004]; Sirovátka a Mareš [2009].                    180 Mohu to doložit i na společných publikacích, viz například Mareš a Sirovátka [2005; 2006; 2008a; 2008b]; Sirovátka                       a Mareš [2006; 2009; 2011].                                                                                                127","MOJE DOBRODRUŽNÁ CESTA SOCIOLOGIÍ                       může být v případě konkrétních jedinců či rodin mezi objektivní a subjektivně pociťo-                  vanou chudobou rozpor. Konec konců, každá společenská vrstva má své (relativně či                  subjektivně) chudé, což věděl již Georg Simmel.                    Také o chudobě pořádala brněnská katedra sociologie konferenci, jako první v České                  republice [Mareš (ed.) 1995a]. Nebyli jsme ovšem první, kteří na chudobu upozornili, nelze                  zde nevzpomenout zejména Miroslava Hiršla [například 1988] a Jiřího Večerníka [1991;                  2015], kteří se jí zabývali již před námi. Pokud máme vůbec nějaké údaje o stavu chudoby                  v Čechách před rokem 1989, vděčíme za to téměř výlučně jim. Tehdy se ovšem nemluvi-                  lo o chudobě a o chudých, ale v komunistickém newspeaku eufemisticky jen o ‚osobách                  s omezenou možností spotřeby‘. Ze systémového jevu tak režim učinil jev osobní. Mělo                  to svou logiku. „Společnost, která své sebevědomí opírala o to, že ‚zrušila vykořisťovatelskou                  třídu vlastníků‘, nemohla připustit, že zůstali chudí. Bylo-li zrušeno bohatství jako sociální                  status, musela být jako sociální status zrušena i chudoba“ [Mareš a Možný 1995]. Pro legi-                  timitu komunistického režimu bylo důležité, aby chudoba, pokud už existovala, nebyla ve                  společnosti vidět, nebo se o ní alespoň nemluvilo. V reálném socialismu tedy ‚nebyli‘ chudí,                  ale jen sociálně potřební. Což ovšem pro ně mělo neblahé důsledky, neboť ztratili svůj sta-                  tus, oprávnění k zaopatření (viz Amartya Sen [1981], vyloženo Dahrendorfem [1991]), spo-                  jené v sociálním státě s tímto statusem. O oprávněnosti jejich potřeb k zaopatření pak tedy                  nerozhodovaly zákony (neměli na ně právo a jejich uspokojování nebylo ani vymezeno, ani                  institucionalizováno), ale individuálně, ad hoc – neboli jen pro tento případ – byrokratický                  aparát státu (a strany). Pokud jim bylo nějaké zaopatření přiznáno (individuálně i kolektiv-                  ně – důchodcům, rodičům malých dětí …), šlo z pohledu režimu o ‚dar strany a vlády‘ a tak                  to bylo veřejnosti i prezentováno.                      Co může znamenat ztráta statusu pro chudé, ilustruje osud malostranského žebráka Ženíš-                  ka v povídce Jana Nerudy ‚Přivedla žebráka na mizinu‘, zařazené do ‚Malostranských povídek‘                  [Neruda 1987; první vydání 1878]. Ženíšek přišel pomluvou o sociální status ‚žebráka‘, neboť                  prý vlastní ‚za Vltavou‘ tři domy. A tak přišel též o – nikoliv sice zákonný, ale morální – nárok                  neboli ‚oprávnění‘ na ‚zaopatření‘, v jeho případě na almužnu. Lidé, kteří pomluvě uvěřili, mu                  ji odmítali dávat, neboť nebyl ‚potřebným‘ (byl majetným, vlastnil přece domy). Ztratil přitom                  i další z důležitých charakteristik, které ctila, ještě před vznikem ‚sociálního státu‘, lokální cha-                  rita jako oprávnění k zaopatření [Swaan 1988]. Přestal být v očích malostranských měšťanů ‚na-                  ším‘ (těmi domy byl z jejich pohledu spojen se Starým Městem, ne s Menším Městem Pražským,                                  181                  kde almužnu žádal).  Viz Mareš a Možný [1995].                    181 Co se týče středověké charakteristiky ‚náš‘, jako oprávnění k zaopatření, přetrvávala v Česku až do roku 1949 in-                    stituce domovského práva v obci, jenž se získávalo nejen, ale především narozením v ní. Velmi zjednodušeně                    řečeno, spočívalo v právu na pobyt v obci a v právu žádat obec o pomoc v chudobě (a povinnosti obce mu ji                    poskytnout). Dnes je tato instituce nahrazena jinou institucí, státní příslušností (odpovědnost je přenesena z obce                    na stát).                128","ČTVRTÉ OBDOBÍ SOCIOLOGIE V BRNĚ                            Debata kolem chudoby není deskriptivní, ale normativní. Chudoba je mimo jiné                    i  politickým konceptem, sociálním konstruktem s  výraznými politickými a  norma-                    tivními konotacemi. Jako takový je nejen popisem určitého stavu, ale implikuje i typ                    jednání směřující k jeho změně [Alcock 1993]. A to je dáno směsicí utilitárních (na-                    příklad zachování sociálního smíru), mravních (podpora strádajících) a ideologických                    (snaha o rovnost) důvodů. Míra společenské intervence (rozsah oprávněných i rozsah                    jim poskytovaných zaopatření) je vyjádřena například v definicích životního minima                    (odvolávajícího se na definici absolutní chudoby – cílem podpory je udržet život, brá-                    nit fyzické smrti a umožnit restart) a sociálního minima (odvolávajícího se na definici                    relativní chudoby – cílem podpory je udržet určitý životní standard, bránit sociálnímu                    vyloučení jako sociální smrti).                       Téma chudoby se v různých podobách prolínalo mou výzkumnou činností po celou                    dobu mé akademické dráhy jak na fakultě, tak i na Ústavu práce a sociálních věcí. Jako                    první v mé pracovní kariéře byl s tímto tématem spojen výzkumný projekt The Institutio-                    nalization of Poverty in Czech Society (1993–1995).  Popis, empirická evidence a analýza                                                                182                    stavu chudoby před rokem 1989 a po něm, zjištění, jak se změnil její rozsah, charakter                    a obsah, jak docházelo po roce 1989 k její transformaci ze sféry rodinného životního                    cyklu a struktury rodin (což bylo typické pro reálný socialismus) do sféry pozice jedinců                    na trhu práce a v sociální stratifikaci. Později šlo ve výzkumných projektech i o otázky                    ekologizace chudoby a o formování kultury chudoby  [Lewis 1966a; 1966b]. Pozornost                                                                  183                    byla věnována i pohledu veřejnosti na chudobu a reakci státní sociální politiky na její exi-                    stenci [Mareš a Možný 1995b]. Výsledky výzkumného projektu se dostaly i na evropskou                    sociologickou scénu [Mareš a Možný 1995a], konkrétně jsem o nich svou tehdejší topor-                    nou angličtinou (v těch letech nám to ještě procházelo) referoval na konferenci uspořá-                    dané University of Essex ve starobylém Colchesteru na východním pobřeží Velké Británie.                    Chudoba, její definice, měření a monitorování byly obsahem mojí monografie ‚Sociologie                    nerovnosti a chudoby‘ [1999] a dále jsem toto téma rozvíjel na půdě Výzkumného ústavu                    práce a sociálních věcí [Mareš 2004c],  a to v různých tematických variacích.                                                     184                       Od zájmu o chudobu byl jen krůček k zájmu o sociální exkluzi a sociální inkluzi. Což                    jsem konkretizoval například ve výzkumu ‚Sociální exkluze a sociální inkluze v české společ-                    nosti‘ (2003–2005) podporovaném Grantovou agenturou ČR.  A mimo jiné šlo i o formy                                                                        185                    územní exkluze. S tím pak souvisela i moje dílčí účast, spolu s Tomášem Sirovátkou, v roz-                    sáhlém výzkumu ‚Sociální a kulturní soudržnost v diferencované společnosti‘ (2004–2008)                      182 Nadace Social Transformation Advanced Research Trust Prague and Vienna a Grantová agentura ČR (403/93/0784                       a 403/93/0788), viz např. Mareš a Možný [1995a, 1995b, 1995c].                    183 I když se v českém prostředí tento překlad konceptu ‚culture of poverty‘ stal převládajícím, osobně bych, s přihlédnu-                       tím k tomu, jak čeština se slovem chudoba zachází (chudoba zde cti netratí), raději používal překladu ‚kultura bídy‘.                    184 Viz například [Sirovátka, Mareš, Večerník a Zelený 2002; Mareš 2004c].                    185 K těmto tématům jen namátkou: Mareš [2000; 2006; 2007]. V mnoha případech společně s Tomášem Sirovátkou.                       Jen namátkou: Mareš a Sirovátka [2006; 2008a; 2008b], respektive Sirovátka a Mareš [2006; 2009].                                                                                                129","MOJE DOBRODRUŽNÁ CESTA SOCIOLOGIÍ                       vedeném profesorem Jiřím Musilem (za účasti Sociologického ústavu, Fakulty sociálních                  věd Univerzity Karlovy a naší fakulty). V průběhu řešení projektu se mi vynořily otázky,                  které se mi zdají v dnešní době velmi aktuální. Na jedné straně otázka: Jak jsou/mohou být                  jedinci integrováni do většího sociálního celku (sociálního řádu), aniž by přišli o svá práva na                  sebeurčení a o svou autonomii, která je ve funkcionálně diferencované společnosti nezbytnou                  podmínkou této integrace? A na druhé straně i otázka: Co z těchto práv a autonomie jim                  společnost může (při jejich inkluzi) ponechat, aniž to ohrozí její vlastní celkovou integraci a so-                  ciální kohezi (jak může jako celek udržet identitu a autonomii, je-li složena z partikulárních                  autonomních prvků)?                      Po Ivu Možném, Miloslavu Petruskovi a Pavlu Machoninovi jsem se zde dostal do kontaktu                  (bohužel příliš pozdě) s další výraznou osobností české sociologie 20. století, s Jiřím Musilem.                  Seznámili jsme se zejména díky tomu, že jsme se hned na prvním pracovním setkání týmů v re-                  kreačním zařízení v jedné obci srazili v šest hodin ráno před budovou a vyjasnili si, že tak časné                  probuzení je u nás obou motivováno zvědavostí na sociální prostor této obce.  Při dalších tý-                                                                                 186                  mových setkáních jsme se již na ranní procházky domlouvali a o mnohém jsem se při nich od                  svého o generaci (či spíše o dvě generace) staršího kolegy poučil. Zpětně si na základě zkušenosti                  z tohoto výzkumu uvědomuji, že jednou z chyb našeho období byla, i když ‚objektivními‘ okol-                  nostmi do značné míry podmíněná, nedostatečná komunikace a spolupráce mezi jednotlivými                  sociologickými pracovišti i jednotlivci v širších sítích. To se začíná (snad) měnit teprve s novou                  dorůstající generací.                      Moje pozornost se soustřeďovala i na to, jak se chudoba a sociální exkluze pro-                  mítají do sociální diferenciace území. Obecně šlo o residenční segregaci, relativní                  prostorové oddělování určitých skupin obyvatelstva od zbytku společnosti bez ohle-                  du na to, zda je nedobrovolné nebo dobrovolné. Jednalo se o několik procesů. Socio-                  ekonomický distanční proces na základě různosti profese, příjmu, majetku, prestiže.                  Většinou jde o nedobrovolná ghetta chudých, ale i dobrovolné tzv. gated community                  bohatých, které se někdy obejdou i bez ostnatého drátu a ozbrojených strážců, ba i sou-                  sedských zdí („o izolaci se postarají ceny domů“ [Bauman 2019:112]); etnický, kultur-                  ní a religiózní distanční proces, většinou dobrovolné enklávy, neaspirující na integraci                      186 Nemohu si alespoň v poznámce odpustit demonstraci své fascinace přeměny ‚space‘ (abstraktní, bez vztahu k lid-                    ským bytostem, pro něž nemá žádnou hodnotu ani význam) v ‚place‘ (obsahující reference o vztahu lidí k určité                    části prostoru, o jejich hodnotách, touhách, obavách či zkušenostech s tímto prostorem spojených, tedy nesoucí                    určitý obsah a význam). Hovoříme-li o ‚place‘, místech, hovoříme vlastně o kulturní krajině - vzpomeňme jen ba-                    rokní krajinu, reprezentovanou výrazně Kuksem nebo vídeňskou Ringstrasse, jejíž „výstavba se sice řídila funkč­                    ní účelností, ale byla i kulturní sebeprojekcí rakouského měšťanského liberalismu“ [Schorske 2000, str. 47] a jejímiž                    hlavními skvosty jsou veřejné budovy reprezentující hlavní hodnoty liberalismu, tedy právo, kulturu (opera, mu-                    zea a divadlo), parlamentní vládu (říšská rada), samosprávu (radnice) a vzdělání (univerzita; ta přibyla nejpozději,                    František Josef I. prý nemohl zapomenout na vystoupení vídeňských studentů v revolučním roce 1848).                130","ČTVRTÉ OBDOBÍ SOCIOLOGIE V BRNĚ                         do většinové společnosti a opírající se o sdílený kulturní kapitál); nebo o distanční                    proces probíhající na základě vyhraněného životního stylu (v době mého mládí tako-                    vými byly například komunity hippies, později různé squatty).                                                                             187                       Přitom všem se mi jasně ukazovalo, že sociální problémy jsou vzájemně spojeny                    předivem vztahů do komplexní a dynamické sítě. Řešení jednoho problému může                    vyvolat jiné problémy (řetězení sociálních problémů). To vše je příčinou toho, že                    výsledkem jejich řešení může být pro jedince zvýšení jejich šancí, stejně tak jako                    jejich zablokování (proto je/není jejich řešení, nebo způsob řešení dán i zájmy indi-                    viduálních a kolektivních aktérů). Pokud nevezmeme v potaz rozsáhlé propojení jed-                    nání mnoha osob a institucí a komplexní charakter sociálních institucí, stejně jako                    vysokou pravděpodobnost nezamýšlených důsledků jakéhokoliv sociálního jednání,                    vystavujeme se nezanedbatelnému riziku nezdaru a vysokým ztrátám: ekonomickým                    i sociálním.                       Nešlo nám ale jen o konkrétní sociální problémy, jakými byly nezaměstnanost, chu-                    doba a sociální vyloučení, na které se soustředila moje pozornost, ale i o jejich obecněj-                    ší podobu. Mám na mysli anomii, jež se stala předmětem mého zájmu a zájmu kolegy                    Rabušice koncem devadesátých let [Rabušic a Mareš 1996]. Vlastně to byl jeho nápad,                    použít konceptu anomie, jak ho použil Èmile Durkheim, pro popis sociální situace,                    v níž dochází k rozkladu a zhroucení stabilizovaného normativního řádu společnos-                    ti, založeného na neměnných a do té doby nezpochybňovaných a sdílených jistotách.                    Pro níž není nic charakterističtějšího než trvalý pocit strachu a ohrožení a v níž ztráta                    smyslu a cíle konání může vést až k aktu sebevraždy, pojmenované Èmilem Durkhei-                    mem v jeho typologii sebevražedného chování jako sebevraždy anomické [Durkheim                    1966]. Podobně, jen s přenesením významu ze situace, v níž se aktéři ocitají, na jejich                    schopnost adaptace v této situaci, chápal anomii, stav absence norem (normlessness)                    ve společnosti Robert K. Merton. Podle něho je anomie výsledkem „zlomu v kultur-                    ních strukturách, který se objevuje obzvláště tehdy, když dochází k akutnímu nesouladu                    mezi kulturními normami a cíli na straně jedné a sociálně strukturovanou kapacitou                    členů skupiny jednat v souhlase s nimi na straně druhé“ [Merton 1957:162]. Nám však                    šlo o anomii jako životní pocit individuí, tak jak ho použil Leo Srole [1956], který                    „konceptualizoval anomii jako kontinuum určitého psychického stavu, psychické izolace                    nebo též sociální malitengrace, v němž na jednom jeho pólu má jedinec pocit sounále-                    žitosti s jinými, na pólu opačném pocit vzdálenosti od jiných, pocit odcizení“ [Rabušic                    a Mareš 1996]. Cílem našeho výzkumu bylo zjistit, jak je pocit anomie v české spo-                    lečnosti rozšířen, zda je vázán na určité sociální prostředí (sociální charakteristiky                         187 Jako každé analytické členění reality je i toto pro popis reálných subjektů či objektů jen orientační a vymezené                       kategorie se často i prolínají. Například ghetta mohou být založena jak na sociálních, tak i na etnických charakte-                       ristikách svých obyvatel, kteří také mohou být izolovaní a chudí zároveň.                                                                                                131","MOJE DOBRODRUŽNÁ CESTA SOCIOLOGIÍ                       jedinců) a jak ovlivňuje některé důležité postoje a jednání.  Po pravdě řečeno, neče-                                                                      188                  kali jsme, jakou vysvětlovací potenci může mít i v dnešní společnosti tento koncept,                  zrozený v bouři nastupující modernity, která způsobila roztrhání starého sociálního                  tkaniva [Polanyi 2006:39]. Ulrich Beck [2007:40] psal v této souvislosti o propouštění                  lidí ze stavovských a nábožensko-transcendentálních jistot do nejistého světa průmy-                  slové společnosti. A připomínal, že v dnešní pozdní fázi modernity podobně dochází                  k jejich propouštění z průmyslové společnosti do turbulencí světové rizikové společ-                  nosti. Obávám se, že co se týče anomie, ani dnes nejsme za vodou.                    Mám-li zpětně reflektovat sociální problémy, které se staly předmětem našeho vý-                  zkumného zájmu, pak musím dát za pravdu Jiřímu Musilovi [2002], že „z myšlenkového                  hlediska dominance některých témat z minulosti vedla k opomíjení nových a velmi význam-                  ných problematik, které se již zřetelně hlásily o slovo“. Měl na mysli zejména „otázky národ-                  ní identity, nacionalismus a jeho výklad, postavení národních států v soudobých procesech                  integrace, role médií v demokratických společnostech, proměny práce v soudobých riziko-                  vých společnostech, role vzdělání a nepochybně také otázky proměn hodnotových orientací,                  otázky tradic a obecně kultury v sociálněantropologickém smyslu“.                    V  této  souvislosti  se  mi  vybavuje  poznámka  Umberta  Eca,  že  „naše opovážlivá                  dlouhověkost nám nesmí zakrývat skutečnost, že svět poznání prochází neustálou revo-                  lucí a že jsme mu v nezbytně omezeném časovém úseku dokázali porozumět jen zčásti“                  [Carrière a Eco 2010:40]. Nebylo ale ani v mých silách, ani v silách katedry celý vějíř                  problémů pokrýt a museli jsme volit, na které soustředíme svoji pozornost. Osobně                  spíše lituji, že jsme se nepokusili o komplexní a shrnující analýzu vývoje společnosti.                  Ostatně ani Musilův výčet ‚nových problémů‘ není zdaleka vyčerpávající. Objevovaly                  se a objevují se postupně, ať již jako tušené, nebo netušené a mohou nabývat i podo-                  by společenských krizí. Některé jsme na katedře ve svých výzkumech ještě zachytili,                  například změny, kterými koncem minulého století procházela institucionalizace in-                  timního soužití, kdy klasické rodině modernity začaly konkurovat jeho jiné formy                  (vše jsme se snažili vnímat v kontextu širších otázek reprodukce společnosti). Jiné,                  jako migrace a integrace migrantů, se dostaly do zorného pole těch, kdo naši genera-                  ci na katedře nahrazují. Ale i ‚staré problémy‘ jsou stále hodny pozornosti, neboť ze                  společnosti nezmizely. Jen mutují a mění se jejich příčiny, podoba i strategie, jimiž                  se s nimi společnost a jednotliví aktéři vyrovnávají. Mnohé z nových problémů staré                  problémy oživují, a i ony souvisejí se starými problémy sociální stratifikace a mohou                  být zkoumány v jejím kontextu.                      Například tzv. prekariát [Standing 2018] jako produkt prekarizace práce neboli ztráta jistot                  spojených tradičně s účastí a postavením člověka na trhu práce daná změnami povahy a struktury                     188 S konceptem anomie se váží i sociální problémy spojené se sociální exkluzí a dezintegrací, které byly předmětem                    našeho zájmu až do mého odchodu z katedry.                132","ČTVRTÉ OBDOBÍ SOCIOLOGIE V BRNĚ                         tohoto trhu. Jedná se zejména o nejistotu trvání zaměstnaneckého poměru a jeho nejasnou pova-                    hu, nízký příjem, nedostatečnou ochranu zaměstnaneckých práv. Ostatně, byli to Tomáš Katrňák                    a Tomáš Doseděl, oba absolventi našeho studijního programu (první z nich v době, kdy vzniká                    tento text profesor a vedoucí katedry a druhý odborný asistent na ní), kdo se pokusili analýzou dat                    z výběrového šetření European Union Labor Force Survey identifikovat rozsah tohoto fenoménu                    v zemích Evropské unie a tedy i u nás [Katrňák a Doseděl 2017].                                                                                                                                                             133","MOJE DOBRODRUŽNÁ CESTA SOCIOLOGIÍ                      Cui bono                    „Problémy jsou vždy teoretické, a to i problémy praktické.“                                                Popper Karl. R. 1995b. Hładanie lepšieho sveta. Bratislava: Archa, str. 130.                   „Ptát se člověka, zda činí empirické pozorování, nebo potvrzuje svoji loajalitu k hierarchii a struktuře                  vlastní společnosti, dává smysl.“                                Gellner Ernest. 2001. Pluh, meč a kniha. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, str. 37.                    Jak jsem se zabýval sociálními problémy, uvědomoval jsem si, že se přitom pohybuji                  na jakési pomyslné hraně, neboť poznávání sociálních problémů společenských systé-                  mů má pro jejich aktéry, individuální i kolektivní, mocné i bezmocné, určitou cenu.                  Jak pro jejich jednání, tak i pro legitimizaci tohoto jednání. Podle Michela Foucaulta                  je každá forma znalosti, a tedy i znalost problému a o problému, vždy také formou                  společenské moci. Nejen „být či nebýt“, ale i „znát či neznat“, toť otázka. Zde se vlastně                  dotýkáme úlohy sociologie ve společnosti, ale i osobního dilematu jejích protagonistů,                  což obojí řešil již Max Weber na počátku dvacátého století ve své stati „Objektivita soci-                  álněvědního a sociálněpolitického poznání“ [Weber 2009:7–63]. V literatuře se objevují                  mnohá možná řešení tohoto dilematu. Počínaje řešením Maxe Webera (1864–1920)                  nezkoumat to, co má být, ale to, co je a zajistit hodnotovou neutralitu oddělením rolí                  vědce a občana. Nebo, jak později navrhoval Karl Mannheim (1893–1947), reflektovat                  své postavení v sociální struktuře a to, jak ovlivňuje mé poznání. Popřípadě zabudovat                  přímo své hodnoty do poznání, jak je tomu již u Karla Marxe (1818–1883) a pak i u jeho                  následovníků, feminismu či public sociology (Michael Burawoy). Co k tomu dodat                  z vlastního hlediska a z vlastní zkušenosti? Snad jen parafrázovat slova Petera Bergera,                  blízká nejspíše stanovisku Maxe Webera, že „praktická aplikace výsledků sociologie je                  morálně ospravedlněna jejich příspěvkem k budování humánnější společnosti, ale ana-                  lytické úsilí sociologie by samozřejmě mělo být hodnotově nezatížené“ [Berger 2012:63].                  Nebo jinak řečeno, při volbě zkoumaného problému (co je třeba poznat) se mohu cho-                  vat jako občan angažovaně, ale zkoumat ho musím jako sociolog nestranně, podobně,                  jak by to řešil Max Weber – od koncipování a realizace výzkumu až po interpretaci jeho                  výsledků – padni, komu padni. Možná, že je zde užitečné rozlišit také sociální (prak-                  tické) a sociologické (teoretické) problémy. První se týkají společnosti bezprostředně,                  Jejich řešení představuje „změnu ve společnosti“, odstranění nežádoucího stavu nebo                  vývoje společnosti, nežádoucího jednání, či nežádoucích sociálních vztahů. Druhé se                  společnosti týkají zprostředkovaně, primárně se týkají sociologie jako vědy, při jejich                  řešení jde o odstranění mezery v poznání společnosti, jejíž vyřešení samozřejmě může,                  ale nemusí být (okamžitě) pro změnu ve společnosti využito.                    Sociální problém může být cokoliv, co se jeví jako odchylka od jisté normy, co ohro-                  žuje fungování, stabilitu, nebo dokonce existenci sociálního systému, co oslabuje sou-                  držnost a solidaritu etc. Je to problém pro společnost nebo pro její členy, který má                 134","ČTVRTÉ OBDOBÍ SOCIOLOGIE V BRNĚ                         mnoho podob, jako jsou například, řazeno podle klesající míry obecnosti, anomie,                    chudoba, nezaměstnanost, sociální exkluze, ale i rasismus, krize důvěry, rozvodovost,                    kriminalita, klesající porodnost, zvyšující se počet matek samoživitelek a nepřeberné                    množství dalších… Problém představuje pro toho, kdo ho definuje, jistou hrozbu, ať                    již objektivně existující, nebo jen subjektivně pociťovanou, nebo dokonce jen utilitár-                    ně sugerovanou, doléhající na společnost zvenku, nebo existující uvnitř dané společ-                    nosti. Příkladem je dnes v Evropě rostoucí imigrace a integrace imigrantů. V zájmu                    dané společnosti (zde je háček – kdo tento zájem definuje a reprezentuje) je nutné                    tuto hrozbu odstranit. Sociologický problém je problémem teoretickým a „jeho řešení                    spočívá v tom, aby se našlo vysvětlení určitého faktu nebo fenoménu“ [Popper 1995b:80].                    A velmi zjednodušeně řečeno, přitom nejde „ani tak o to, proč některé věci ‚jdou špatně‘                    … ale především, jak celý systém funguje“ [Berger 2003:44]. A v námi diskutovaném                    vztahu sociálního a sociologického problému jde o poznání, jak daný sociální problém                    může fungování, ba i strukturu tohoto systému změnit. V případě chudoby například                    poznáním strategií chudých, dlouhodobě nezaměstnaných osob, obyvatel vyloučených                    lokalit … Jde o  pochopení sociálních struktur, sociálních situací, důvodů, způsobů                    a strategií jednání, významů, které do nich lidé vkládají, hodnot, institucí a jejich legi-                    timizace, sociálních vztahů etc. To, že řešení sociologického problému může být a často                    i je přínosem pro řešení sociálního problému, je jiná věc.                                                                       189                       Identifikace sociálního problému je dána směsicí náhodných, ideologických, prag-                    matických i osobních situací, ale i společenských tlaků a příležitostí. Petrusek [Socio-                    logická encyklopedie] sociální problém jako „sociální stav nebo situaci, o níž se určitá                    relevantní skupina lidí nebo sami zúčastnění domnívají, že vyžaduje řešení“. To ovšem                    znamená, že identifikace toho, co je problém, je věcí aktérů a je podmíněna jejich so-                    ciálním postavením, zájmy či hodnotami.  Ne nadarmo již adeptům na sociologické                                                         190                    vzdělání ve svém ‚Pozvání do sociologie‘ Peter Berger připomíná, že – zkrátím-li to                    a parafrázuji – „co je problémem pro jeden sociální systém (kolektivitu, jedince), může                    být běžnou rutinou pro druhý systém (kolektivitu, jedince) a naopak“. Nebo jinak for-                    mulováno, „co je pro jeden systém (aktéry) řešením problému, může být pro jiný systém                    (jiné aktéry) naopak problémem“ [Berger 2003:44] a vice versa. Neboli také, stejná si-                    tuace může pro různé aktéry představovat různé problémy (a představa různých aktérů                        189 Jako ilustraci lze uvést konstatování Peta Alcocka, týkající se chudoby, jež byla předmětem mého výzkumného                       zájmu. Podle něj debata o chudobě není deskriptivní, ale normativní. Chudoba je mimo jiné i politickým koncep-                       tem, sociálním konstruktem s výraznými politickými a normativními konotacemi. Nejde v ní jen o popis určitého                       stavu, ale implikuje i typ jednání směřující k jeho změně. Konečným cílem většiny konceptualizací a následně                       měření chudoby je i určení hranice, pod níž je chudoba již nepřijatelná, a nutí společnost, aby na osud osob, které                       se pod její úrovni ocitnou, v rámci své sociální politiky reagovala [Alcock 1993].                    190 Charles Wright Mills oprávněně konstatuje, že „odhalovat praktické problémy znamená provádět hodnocení …                       žádný závažný veřejný problém nelze správně formulovat, nejsou­li definovány s ním související hodnoty a zjevné                       příznaky jejich ohrožení“ [Mills 2002:100 a 141].                                                                                                135","MOJE DOBRODRUŽNÁ CESTA SOCIOLOGIÍ                       o jejich řešení může být rozdílná), neboť hodnoty a zájmy aktérů, kteří se ocitají v téže                  situaci, mohou být i diametrálně odlišné. Doufám, že se v tom ještě vyznáte.                    Jelikož vědecký výzkum dnes v podstatné míře žije z grantů, pak do určité míry o tom,                  co je považováno za problém, a co má tedy být zkoumáno, rozhoduje ten, kdo rozděluje                  peníze, z nichž věda žije. A tak jsme v pokušení přijmout sociální problémy, jak je iden-                  tifikují a definují zadavatelé (většinou držitelé moci – ať již legitimní nebo ne) a můžeme                  zapomínat na to, že „úkolem sociologa, jaký by na sebe měl odpovědně vzít, není psát recep-                  ty“ [Bauman 2006:18] pro výkonnou moc, ale ani pro její odpůrce. Přestože by asi řada                  aktivistů měla proti tomuto mému tvrzení námitky. Při oponentních posudcích disertací                  jsem měl někdy pocit, že na to jejich autoři či autorky občas zapomínají (nebo nečtou                  některé základní sociologické texty).                      Příkladem může být projekt výzkumu vyloučených lokalit s proklamovaným cílem „řešit pro-                  blémy samospráv s nimi“.  Ale jsou to pouze samosprávy, které mají s vyloučenými lokalitami                                      191                  problémy? Jako by se zapomínalo, že v lokalitách působí řada aktérů – včetně jejich obyvatel (pro-                  blémy mají nejen samosprávy s obyvateli, ale i obyvatelé se samosprávami, ale hlavně se svým                  osudem). Samosprávy ani neziskovky v těchto lokalitách působící nejsou kongregacemi klonů sv.                  Františka. Mají vlastní hodnoty, definice situací, i své vlastní představy o cílech (které se nemusí                  shodovat s cíli jiných legitimních aktérů) a o strategiích, jak jich dosáhnout (které jiné aktéry                  mohou diskriminovat, omezovat či i jinak poškodit), stejně jako mají a sledují i své vlastní zájmy.                  A i ti, kdo chtějí dobro, občas způsobí i zlo (opět ty nezamýšlené důsledky). Úkolem sociologie                  zde není přispěchat v souboji zájmů na pomoc jednomu z aktérů, vypracovat samosprávám mo-                  censkou strategii nebo návod, jak ji vůči obyvatelům lokality uplatnit, či jak její uplatnění legiti-                  mizovat. Ani naopak obyvatelům těchto lokalit radit, jak se tomu bránit a jak prosazovat vlastní                  zájmy. Jejím úkolem je vše popsat a vyložit jako výsledek individuálních i kolektivních strategií,                  uskutečňovaných v podmínkách určitého místa a času, a jejich (mnohdy nezamýšlených) důsled-                  ků, včetně případných konfliktů, k nimž to vede. Poznat nejen o jaké problémy z hlediska systému                  a jeho struktury jde, ale i jak je obě strany definují, a povahu konfliktů, které vyvolávají na obou                  stranách. A neopírat se přitom jen o mínění tzv. expertů, reprezentující pohled jen jedné ze stran.                  „Objektivita při práci v sociální vědě vyžaduje neustálé úsilí přesně si uvědomovat vše, co souvisí                  s problémem“ [Mills 2002:142].                      Často a rádi na to vše zapomínají i ti, kdo zadávají a financují grantové projekty –                  podotýkám za peníze daňových poplatníků – a chtějí si jejich výsledky přivlastnit, mít                  na ně monopol, tajit je před veřejností, či politickými soupeři. Je to jistě silné pokušení,                  protože znalost fungování společnosti umožňuje ovlivňovat budoucnost. Ale též proto,                  jak jsme již vzpomínali Michela Foucaulta, že každá forma znalosti je současně i for-                  mou společenské moci. Podstatou moci je nejen vědět, co jiní neví, ale i to, že jiní neví,                     191 I takový úkol může sociologie přijmout, ale je otázka, zda jde o vědu nebo o byznys, obojí má svá pravidla.                136","ČTVRTÉ OBDOBÍ SOCIOLOGIE V BRNĚ                         co ví její držitelé. Ne nadarmo Zygmunt Bauman konstatoval, že „největší moc mají ty                    společenské síly, kterým se podaří zůstat pro jiné neznámé a tím zdrojem nejistoty, neboť                    hra s nejistotou je podstatou a základní taktikou boje o moc a vliv uvnitř každého struk-                    turovaného celku“ [1999:46].                         Koncem devadesátých let jsem přednášel, zastupuje Iva Možného, v Rotary klubu a vysvětlo-                    val jsem na výsledcích analýzy dat z reprezentativního výběrového šetření jeden z důvodů, proč                    v parlamentních volbách v roce 1998 Česká strana sociálně demokratická získala většinu na úkor                    do té doby dominantní ODS. Ve výzkumu nešlo o volební preference, ale o zjištění míry anomie                    v české společnosti a o její sociální geografii [Rabušic a Mareš 1996]. Jeden z přítomných členů                    klubu na mě v diskusi křičel, jak je možné, že jsme to vše věděli a neřekli to včas ODS a Václavu                    Klausovi, když nás přece platil! Tohle myšlení jde ovšem napříč celým spektrem politické sféry.                    Po letech jsme s kolegou Sirovátkou odmítli podepsat pracovní smlouvu na účast ve velkém vý-                    zkumném projektu s jistým ministerstvem, poskytujícím grant na jeho realizaci a vedeným tehdy                    Českou stranou sociálně demokratickou, protože ve smlouvě bylo výslovně uvedeno, že zjištěné po-                    znatky jsou majetkem ministerstva (tedy politické strany, která ho v tom okamžiku ovládala) a že je                    můžeme uveřejňovat jen se souhlasem tohoto ministerstva (tedy této politické strany). Naštěstí byla                    tato klauzule po našem protestu z pracovních smluv vypuštěna a mohli jsme se tak na výzkumu                    podílet. Podotýkám, že za peníze daňových poplatníků.                                                                                                                                      137","MOJE DOBRODRUŽNÁ CESTA SOCIOLOGIÍ                      Internacionalizace katedry                    Někde v předchozím textu popisujícím stav a vývoj katedry sociologie po roce 1989 by                  měla být jistá dělící čára, ale je obtížné určit, kam ji v celistvém výkladu umístit jak z hle-                  diska katedry, tak z hlediska mého profesního života. Koncem roku 2002 jsem po sedmi                  letech rezignoval na vedení katedry. Bylo to logické rozhodnutí, protože nastal čas, kdy                  katedra měla – a jako celek k tomu již byla zralá – překročit národní hranice a na katedře                  byli lidé, kteří k tomuto kroku byli způsobilejší než já. Katedru jsem tehdy předal Radimu                  Maradovi, který se po roce habilitoval a řídil katedru do roku 2011, aby ji pak v roce 2012                  převzal Csaba Szaló, jenž ji vedl 6 let a v roce 2019 ji předal Tomáši Katrňákovi, který se                  habilitoval v roce 2009 spisem „Spříznění volbou? Homogamie a heterogamie manželských                  párů v České republice“ [2008] a v roce 2019 byl jmenován profesorem. Lze to považovat                  za generační zlom. Katedra se tak ocitla plně v rukou nové generace, v rukou našeho ab-                  solventa, který své studium začal po roce 1989. Ivo Možný již nežil, já jsem již 3 roky na                  katedře působil jen externě. Ze zakladatelského týmu na katedře dnes působí jen profesor                  Ladislav Rabušic.                    Ale vraťme se zpět k internacionalizaci katedry. Začala vlastně postupně již v devade-                  sátých letech a poměrně masivně se rozvinula v první dekádě 21. století. Brno jistě není                  pro zahraniční kolektivní partnery ani pro individuální zahraniční lektory tak atraktivní                  jako Praha, ale i tak se leccos podařilo. Zásluhu na tom mají zejména Radim Marada                  a Csaba Szaló nebo Ladislav Rabušic, ale i další. Katedra mimo jiné otevřela tři meziná-                  rodní studijní programy a navázala například trvalou mnohostrannou spolupráci s Yale                  University v New Havenu v americkém státě Connecticut, která je členkou Ivy League,                  skupiny osmi prestižních soukromých univerzit na východním pobřeží Spojených států.                  Její lidé u nás učili a naši nejlepší studující a moji mladší kolegové dodnes jezdí na stáže do                  Center for Cultural Sociology. Za zmínku stojí, vedle celé řady aktivit a pořádání jednorázo-                  vých mezinárodních konferencí (včetně těch s gescí ESA – European Sociological Associ-                  ation), katedrou od roku 2001 každoročně organizovaná mezinárodní konference Conflict                  in Identities, Identities in Conflict, zabývající se analytickou a interpretační sílou sociologic-                  kého konceptu identity v souvislosti s různými fenomény (národnost, občanství, etnicita,                  sociální pohlaví, generace, sociální třída etc.). Důležitá byla spolupráce se Slavonic School                  of Eastern European Studies (SSEES) z University of London, jejíž studující k nám jezdi-                  li v podzimních semestrech na přednášky o postkomunistické transformaci ve střední                  Evropě. Londýnská univerzita po čase, když se jejím děkanem stal člověk s polským pů-                  vodem, kurs přesunula do Varšavy. Zda to byl či nebyl důvod k přesunu lze ovšem jen                  spekulovat. Konec konců, Varšava dnes vypadá jako Frankfurt nad Mohanem a Brno                  je proti ní jen provinčním městem. Lidé z naší katedry jezdili na přednášky jarní školy                  v Inter University Centre v Dubrovníku, které organizoval Bart von Steenbergen z univer-                  zity v Utrechtu. Plodem toho byl načas i společný mezinárodní magisterský obor European                  Governance, střídavě vedený v Brně a v Utrechtu. Důležité bylo získání Evropského grantu                 138","ČTVRTÉ OBDOBÍ SOCIOLOGIE V BRNĚ                         internacionalizace pro postdoktorské studium v roce 2013. Na katedře pomalu začínali                    učit lidé, kteří na ní neabsolvovali, a lidé, kteří na ni přicházeli z jiných zemí. Mimo jiné                    třeba Nadya Jaworsky (stále na katedře, habilitovaná)  a Werner Binder. Ale to jsou jen                                                                  192                    příklady důležitějších událostí. I když logicky postupovala internacionalizace katedry po                    menších krocích, každý rok na ní učili Fulbright profesoři ze Spojených států. Delší dobu                    (2008–2013) na katedře pobýval Ben Vail, který se zabýval environmentální sociologií.                    Součástí týmu katedry byl také Dominik Bartmanski, který nyní učí v Berlíně a stal se                    známou a hodně citovanou osobností kulturní sociologie.                                                                          192 Habilitační spis ‚The Boundaries of Belonging: Symbolic Boundary Work Among Immigration Activists in the United                       States‘ byl publikován nakladatelstvími Palgrave Macmillan a Springer International Publishing.                                                                                                139","MOJE DOBRODRUŽNÁ CESTA SOCIOLOGIÍ                      Institut pro výzkum reprodukce a integrace společnosti                  a Institut populačních studií                    „Lze rozlišit dva hlavní směry proměn společenských struktur: Změny struktur ke stále větší                  diferen ciaci a integraci a změny probíhající ve směru přesně opačném (ke stále menší diferenciaci                  a integraci.“                                            Elias Norbert. 2006. O procesu civilizace I. Sociogenetické a psychogenetické studie.                                                Proměny chování světských horních vrstev na západě. Praha: Argo, str. 12.                   „Idea sociální inkluze se stala centrálním konceptem legitimizujícím sociální politiku v Evropě ....                  a sociální exkluze je chápána jako společenské zlo, neboť je nespravedlivá a narušuje sociální kohezi.“                               Lister Ruth. 2003. „The Idea of Social Inclusion“. Social Inclusion Research Conference. Ottawa, 2003.                    Nerad bych soustředil pozornost na své působení na katedře na úkor toho, co katedře                  přinesli mí kolegové a mé kolegyně, ale přece jen se musím na závěr obšírněji věnovat                  tomu, že v roce 2005 se mi podařilo získat v grantové soutěži od Ministerstva školství,                  mládeže a tělovýchovy České republiky výzkumný záměr Reprodukce a integrace společ-                  nosti, pro který jsem do soutěže o grant vypracoval projekt společně s kolegou Tomášem                  Sirovátkou. Díky tomu mohl být na katedře sociologie založen, a v období 2005–2011                  existoval pod mým vedením,  Institut  pro  výzkum  reprodukce  a  integrace  společnosti.                  Jednalo se o snahu synergicky propojit konglomerát vzájemně souvisejících výzkumů                  sociální exkluze, inkluze a sociální koheze, trhu práce, rodiny, reprodukčních strategií                  a populačních procesů, sociálního státu a od nich odvozených institucí. Šlo o poznává-                  ní významných faktorů a mechanismů reprodukce a integrace společnosti, o vzájemné                  vztahy mezi sociální exkluzí a sociální inkluzí ve snaze dosáhnout jisté sociální koheze                  společnosti a o klíčové koncepty ‚otevřené společnosti‘ (sociální spravedlnost, legitimita                  nerovností, koheze, sociální práva, identita či aktivní občanství).  Tato charakteristika                                                                           193                  je sice výstižná, ale dosti vágní, nicméně rozsah zkoumaných témat byl relativně velký                  a shrnout je v krátkém konstatování není nijak jednoduché. 194                    V rámci institutu působilo pět autonomních výzkumných týmů, které se zabývaly                  vlastní tematikou, ale mezi nimiž při řešení konkrétních projektů docházelo podle po-                  třeby často i k spolupráci. Pracovalo v nich 32 pracovníků (obvykle se ale jednalo asi                  o 20 celých úvazků) od profesorů, přes docenty a odborné asistenty až po studenty dok-                  torského studia sociologie. Týmy byly tematicky zaměřené na: (1) Rodinu, reprodukční                  procesy a reprodukční potenciál rodiny – včetně i jejího potenciálu vnitřní solidarity,                  s přihlédnutím k otázkám stárnutí populace (vedoucí týmu Ivo Možný); (2) trh práce                  a jeho potenciál jakožto mechanismu sociální inkluze (vedoucí týmu Tomáš Sirovátka);                     193 Viz Sirovátka (ed.) [2006] nebo Mareš a Hofírek (eds.) [2007], Sirovátka a Mareš [2006; 2008a; 2008b].                  194 K působení institutu se váže 483 publikací, samozřejmě rozdílné kvality. Některé z výsledků byly publikovány                    i mimo Českou republiku. Například Mareš a Sirovátka [2005; 2006], Sirovátka and Mareš [2009 a 2011], ale i další.                140","ČTVRTÉ OBDOBÍ SOCIOLOGIE V BRNĚ                         (3) sociální reprodukci a procesy marginalizace či sociálního vyloučení ohrožující sociální                    kohezi a aktivní občanství (vedoucí týmu Petr Mareš); (4) generační identitu, identitu mar-                    ginalizovaných a na imigraci a integraci imigrantů (vedoucí týmu Radim Marada). V zá-                    věru existence institutu byl do něj zahrnut i (5) panel domácností pod vedením Tomáše                    Katrňáka. Jednotlivé výzkumné týmy byly vedeny habilitovanými osobami a sestaveny byly                    z odborných asistentů a mladých studujících doktorského studia, jimž tak byla dána šance                    pracovat v týmech pod vedením zkušenějších výzkumníků. Bylo to poněkud složité, proto-                    že týmová práce není v sociálních vědách zase tak samozřejmá, jako je tomu například ve                    vědách přírodních či technických. Důležité bylo, že se tak institut stal i školicím pracoviš-                    těm doktorských programů nejen sociologie, ale i sociální politiky. Musím ovšem přiznat,                    že si zařazení studujících doktorského studia do výzkumných týmů vynutil i fakt, že v té                    době poptávka po kvalifikovaných silách stále ještě převyšovala wnabídku. A tak k zařazení                    studujících doktorský program do týmů docházelo na základě dvojí motivace. I tak to bylo                    ovšem k prospěchu obou, jak institutu, tak i těchto studentů.                       Po vyčerpání grantu byl samozřejmě tento institut rozpuštěn, ale byl nahrazen Insti-                    tutem populačních studií, který pak vedl deset let kolega Ladislav Rabušic. Ten bych ale                    již asi popisovat neměl, je to záležitost kolegy Rabušice, ale bez zmínky o něm by moje                    vyprávění přece jen nebylo kompletní. Po dobu své existence v letech 2010-2020 se snažil                    o „organické propojování poznatků sociologie, demografie, sociální politiky, ekonomie a po-                    litologie a jejich aplikace na populační události a procesy“. Odvedla se zde kvalitní práce                    na celé řadě výzkumných projektů. Zejména se jednalo o sledování proměn hodnotových                    struktur (European Values Study); zkoumání proměn reprodukčního chování se všemi                    jeho efekty, výzkum populačního stárnutí a jeho vlivu na další vývoj společnosti, výzkum                    zahraniční migrace a jejího vlivu na trh práce a na potenciální proměny české identity,                    zkoumání – především v perspektivě sociologické a antropologické – různých stránek                    lidské sexuality jakožto jedné z fundamentálních aktivit lidského druhu a o studium sou-                    vislostí mezi demografickými a stratifikačními procesy (citováno).                                                                                                                        141","MOJE DOBRODRUŽNÁ CESTA SOCIOLOGIÍ                      Epilog, odcházení                     „K přítomnosti a minulosti je třeba připojit ještě třetí dimenzi, budoucnost. Tento systém trojího                  časového zacílení pronikavě vyjádřil svatý Augustin, když vyslovil myšlenku, že sice žijeme jen v pří-                  tomnosti, ale tato přítomnost má více dimenzí, a to ‚přítomnost věcí minulých, přítomnost věcí pří-                  tomných a přítomnost věcí budoucích‘.“                                        Goff Jacques Le. 2007. Paměť a dějiny. Praha: Argo, str. 22 (1988. Histoire et mémoire).                   „Jako sociolog se již dávno trápím myšlenkou, že kdesi od poloviny našeho století vstupujeme do                  světa, který se z mnoha podstatných hledisek liší od světa našich dědů a otců – a liší se do té míry,                  že tradiční způsoby, jak mu „dát smysl“, jež vypracovaly sociální vědy a jež byly tvarovány v soula-                  du s moderní ambicí dosáhnout harmonické, koherentní, konzistentní společnosti, jež je podřízena                  univerzálním hodnotám a založena v rozumu společném celému lidskému rodu, tedy tyto způsoby                  umožňují této společnosti rozumět jen málo, a ještě méně vyznat se v ní a už vůbec nepomáhají člo-                  věku, který se má a musí v tomto změněném světě pohybovat.“                                                Bauman Zygmunt. 1997. „Deset otázek profesoru Zygmuntu Baumanovi“.                                                                        Sociologický časopis, 33(2):203–216.                   Každá přítomnost bude později minulostí („As the present now will later be past“). Neboť                  každý příběh logicky nejen někdy/někde/nějak začíná, ale také někdy/někde/nějak kon-                  čí. Jednodušeji a česky řečeno: „Nic netrvá věčně…“, jak zní známé rčení, parafrázované                  Jiřím Suchým v jedné jeho známé písni. Toto platilo dokonce i když šlo o čas cyklický                  předmoderní doby, natož když jde o lineární čas modernity. Čas běží (a „jak čas běží, pře-                  stávám být svěží …“) neúprosně, jak to zmiňuje Jiří Suchý v jiné své písni. Parafráze věty                  z textu písně Boba Dylana „The Times They Are a – Changin’ …“ ze stejnojmenného alba                  vydaného v roce 1964 a odvolávky na texty Jiřího Suchého z téže doby mají podtrhnout                  generační charakter mého vyprávění.  V mém textu lze ostatně na různé tvary slova                                                   195                  generace narazit často. Jde vlastně o koncept sociologii vlastní již proto, že jde o kategorii,                  a jak jsem již poznamenal na začátku, pro sociologii je charakteristické to, že většinou                  v kategoriích i o kategoriích uvažuje. Mimochodem problémy spojenými s konceptem                  generace se na katedře systematicky zabýval kolega Radim Marada [2007] a svým způso-                  bem přes kolektivní paměť i Csaba Szaló.                      Ve veřejném diskursu toto slovo nabylo na významu po I. světové válce a ‚díky‘ ní. V sociál-                  ních vědách ho tehdy, jak jsem to já vnímal, etablovali zejména Karl Mannheim (1893–1947)                  a José Ortega y Gasset (1883–1955). Pro Mannheima jsou generace charakterizovány sdílenou                  historickou a sociální zkušeností. Generace a distance mezi generacemi jsou tedy fenoménem                       195 Poštěstilo se mi jim naslouchat ještě na střední škole, tedy na začátku mé životní dráhy. Kdosi napsal, že Dylanovy                    písně definovaly tehdejší dobu a myslím, že tomu tak skutečně bylo. K Nobelově ceně za literaturu ovšem musel                    ještě urazit hodně dlouhou cestu.                142","EPILOG, ODCHÁZENÍ                         společenského vývoje [Mannheim 1952].  Z jiného úhlu pohledu, podle Ortegy y Gasset, je                                                      196                    generace „dynamický kompromis mezi masou a jedincem … Jedni i druzí jsou lidé své doby a ať                    se liší sebevíce, ještě více jsou si podobni“ [Ortega y Gasset 1969:8]. A Bauman jakoby dodává, že                    když hovoříme o generacích, „zavíráme dočasně oči před množstvím charakteristik, díky nimž                    jsou jednotliví příslušníci dané kategorie (národy, třídy, pohlaví, generace …) jedinečnými a ne-                    opakovatelnými entitami … a zaměřujeme se místo toho na rysy, které jsou společné všem, nebo                    alespoň většině jejich příslušníků“ [Bauman 2019:65]. I když každá generace může být a skutečně                    také je vnitřně sociálně, politicky či kulturně diferencovaná (hodnoty, názory a vzorce chová-                    ní nejsou uvnitř ani v jednotlivých generacích distribuovány náhodně), jsou si její příslušníci                    podobní přinejmenším tím, že bývají „vášnivě zaujati stejným sporem, i kdyby přitom stáli na                    opačných pozicích“ [Bloch 1967:155]. Někteří autoři chápou generaci také jako abstraktní místo                    kolektivní paměti. Materiální svým demografickým obsahem; hypoteticky funkční, neboť zajišťuje                    krystalizaci vzpomínky a současně její přenos; symbolická ex definitione, protože určitou událos-                    tí či zkušeností, prožitou několika jednotlivci, charakterizuje většinu, která stála stranou [Nora                    2010:56]. Jak vymezit hranice mezi generacemi? Většinou se tak děje událostmi, ovlivňujícími                    významně socializaci a životní zkušenosti příslušníků určité generace na rozdíl od těch, kdo                                                                                        197                    se narodili dříve nebo později a jejich socializace či životní zkušenosti byly odlišné.  Proto se                    mezigenerační hranice jednotlivých populací nemusí shodovat, ale i časově shodně vymezené                    generace (třeba v různých zemích nebo kulturách) se mohou lišit způsoby své socializace či                    životních zkušeností, a tedy i generačním vědomím. Jako v případě tzv. generace roku 1968 ve                    Francii a tehdejším Československu. Stačí si přečíst mnohé memoáry z této doby.                         A k té rekapitulaci mého vyprávění. Mám-li se za tím, co jsem v sociologií a se                    sociologií prožil, ohlédnout, musím konstatovat, že její vývoj v Československu byl                    ovlivňován za mého života spíše místními historickými okolnostmi a událostmi, než                    že by se vyvíjela v úzké symbióze s evropskou či světovou sociologií. Snad i proto po                    roce 1989 překonávala a dosud ještě překonává svůj poněkud provinciální charakter                    jen pomalu a obtížně. Moje generace se přitom po roce 1989, ve kterém jsme s velkými                    očekáváními opouštěli jednoduchý svět nehybnosti reálného socialismu, adaptovala na                    svět, v němž jsme se ocitli, poněkud klopotně. Vystihl to Roger Scruton [2021:185] slo-                    vy: „Všichni byli totálně dezorientovaní. Měli radost z pádu komunistického režimu, ale                    vůbec nevěděli, kam směřují.“ Netušili jsme, že mnohá z našich očekávání se nakonec                    nenaplní a naplnit ani nemohou již proto, že to byla očekávání různorodá. Nebylo to                    možné ale i proto, že se naše očekávání, jak na to upozornil hned po rozpadu komuni-                    stických režimů roku 1989 Ralf Dahrendorf [1991 nebo in Żakowski 2004] v mnohém                         196 Původně publikováno v roce 1928.                    197 Například kohorty socializované: v době první Československé republiky; za okupace 1939–1945; v době stalin-                       ského režimu 50. let; v období uvolnění v 60. letech; v průběhu normalizace 80. let; po roce 1989.                                                                                                143","MOJE DOBRODRUŽNÁ CESTA SOCIOLOGIÍ                       týkala světa, který kolem nás v té době již přestával existovat.  Pokud vůbec kdy v po-                                                                        198                  době, kterou jsme si v roce 1989 představovali, existoval.                    Svět, do kterého jsme po rozpadu komunistické moci vstoupili, se ukázal být                  z  makro strukturálního i  mikrostrukturálního pohledu každodennosti komplexněj-                   199                  ší,  dynamičtější a méně předvídatelný, než jsme si mohli představit, a jeho vývoj nás                  v mnohém zaskočil. Včetně toho, že v tomto světě také „… co se dnes zdá jisté a správné,                  to se zítra může jevit jako marné, blouznivé nebo jako politováníhodné pochybení“ [Bauman                  2019:10]. Popřípadě, jak přidávám, dokonce zavrženíhodné, ba i zločinné (nejen v či-                  nech, ale i v myšlení). Mnohé, co nám dnes komplikuje život a vzbuzuje naše rozpaky,                  jsme si ovšem také do nynějšího pohyblivého světa přinesli ze svého nehybného světa                  minulosti. I tak je ale tento svět daleko svobodnější a zajímavější než ten, který jsme                  v roce 1989 snad definitivně opustili. Zajímavější z úst sociologa sice zní poněkud cy-                  nicky, protože co je pro sociologii zajímavé, bývá pro příslušníky určitých segmentů                  populace velmi často problémem, komplikujícím jejich každodennost. Ale skutečně                  zajímavější tento svět je, i když jeho rozmanitost a dynamičnost znejišťuje jeho pozná-                  vání a vzbuzuje otázku: Jak to s ním je?                    „Zde je svět ještě v pořádku!“ – ujišťuje nás při nákupu v prodejnách velkého obchodní-                  ho řetězce opakované hlášení pro zákazníky, snažící se využít naši tichou touhu po ‚světě                  jistoty a řádu‘. Jiný řetězec přitvrzuje a z amplionu v jeho prodejnách slyšíme „zde nakupuji,                  zde jsem člověkem“. Uznávám, že je to chytře vymyšleno a chápu jejich snahu, opravdu je                  ale tento svět, světem, který je v pořádku a má nám tedy poskytovat jistoty? A potvrzuji to,                  že jsem člověkem tím, že nakupuji? Jak se nás o tom usilovně a opakovaně snaží hlasy znějící                  z reproduktorů přesvědčit? V každém případě je to svět, který se naší generaci radikálně                  změnil před očima. Dochází v něm k rozkladu námi zažitých sociálních struktur a institucí                  nebo ke změně jejich obsahu, funkcí i legitimizací – klasickým příkladem je to, co se dří-                  ve bezvýhradně nazývalo rodinou a Ulrich Beck to označil spolu se společenskou třídou,                  politickými stranami či sousedstvím za zombie instituci. Instituci, která sice stále přetrvává                  a reprodukuje se, ale již není schopna řešit ani aktuální společenské problémy, ani problémy                  jedinců a je nahrazována jinými formami soužití [Beck 2000; 2002]. Vynořují se netušené                  nové sociální problémy a i ty, které utvářely náš minulý svět, pokud nezmizely, nabývají                  novou netušenou formu, v níž i dnes přetrvávají. A nové sociální problémy s sebou často                  nesou nové problémy sociologické nebo zpochybňují dosažené poznání starých sociologic-                  kých problémů.                    198 Tvrdil, že se „za posledních třicet let evropská demokracie změnila k nepoznání, i když na první pohled všechno vypadá                    stejně“ [Dahrendorf 2004:37].                  199 Jak pro sociální vědy v české kotlině, tak i pro řadu jejích obyvatel. Vzpomínám si na stížnost ‚prosté‘ ženy z filmu                    o nezaměstnanosti, natočeném někdy na počátku devadesátých let (tuším, že to byl film ‚Bez místa‘ z roku 1992,                    zachycující rozhovory s nezaměstnanými): „Co je to za svět, kde máslo stojí v každém krámě jinou cenu?“ Zde je namístě                    poděkovat zakladatelům stále existující nadace Film a sociologie (založena v roce 1991) – Josefu Alanovi, Heleně                    Třeštíkové a Aleně Müllerové.                144","EPILOG, ODCHÁZENÍ                            Musíme se vyrovnávat se změnami jednání, hodnot i myšlenek, nebo alespoň s ra-                    dikálními změnami jejich podoby či definic a významu a se ztrátou jejich původní                    legitimity. Zvýrazňují se generační rozdíly v postojích k záležitostem, které bývaly po                    dlouhá leta stabilní základnou modernity jak v kapitalismu, tak i v socialismu – včetně                    hodnoty placené práce, soukromí (což byly hodnoty dominující v počátcích moderní-                    ho věku), nebo toho, co lidé považují za nezbytné k dobrému životu a ke štěstí. Radi-                    kálně se změnil životní způsob v celém průřezu jak demograficky, tak i sociálně pojaté                    populace, i když si to mnozí neuvědomují a mnozí si to uvědomit nechtějí a míra pří-                    nosu této změny je sociálně i generačně diferencována. Platí to i o skoku ze světa práce                    do světa spotřeby, zejména u těch, které někteří sociologové označují jako generaci Y.                    Zatímco jejich rodiče, označovaní jako generace X, se narodili ještě do světa, v němž                    byla centrální hodnotou práce, v generaci Y se „práce na seznamech věcí nezbytných                    k dobrému životu propadla až na poslední příčky“ [Bauman 2019:67].  Jakou životní                                                                                  200                    filozofii (jako produkt světa, ale ten svět také měnící) tato generace, ale i generace po                    ní následující přijmou?                       Přitom všem vyjmenovaném nás dostihly nezamýšlené důsledky našeho intencio-                    nálního jednání, které nebyly cílem našeho minulého ani současného jednání, ale vy-                    plynuly z něj – aniž jsme je brali v úvahu, nebo vůbec mohli brát v úvahu. Raymond                    Boudon [1977] psal dokonce o zvrácených důsledcích. Jen připomenu, že nezamýšlené                    důsledky, které zpopularizoval Karl Robert Merton [1936; česky 2000:116–131] jsou                    podle Ulricha Becka [2007:83] „motorem dějin společnosti“. Karl R. Popper se dokonce                    již před časem vyjádřil, že studium nezamýšlených sociálních ozvěn intencionálního                    lidského jednání ve společnosti je hlavní úkol sociálních věd [Popper 1959].  Budeme                                                                                       201                    mít sílu přehodnotit způsob svého života a vzdát se, pro překonání environmetální                    krize, jež je jedním z nejzávažnějších nezamýšlených důsledků našeho historického                    jednání, dosaženého hmotného blahobytu? Vždyť modernita, jejímiž jsme dětmi, se                    při svém zrodu legitimizovala především právě jeho růstem!  Je to obtížné pro jedince                                                                         202                    a ještě obtížnější pro celé kolektivity a společenské (i mocenské) systémy, pro které je                    blahobyt nebo usilování o něj legitimizací k držení moci. A budou mít populace, které                    našeho hmotného blahobytu ještě nedosáhly, přestože o něj dlouhodobě usilují, sílu                    vzdát se naděje na něj (nebudou to považovat za ‚nespravedlivé‘)?                       200 Již si nevzpomínám, kdo upozornil na symbolickou podobu této změny v tom, že průmyslové areály jako ‚chrámy                       výroby‘ se mění v nákupní střediska jako ‚chrámy spotřeby‘, ale evidentním příkladem tohoto metaforického vy-                       jádření jsou změny, kterým podléhá po roce 1989 původně výrobní areál firmy Baťa ve Zlíně.                    201 V českém prostředí se jimi obíral zejména Jan Keller [1988; 1992; 1993].                    202 Pochybnosti signalizují postoje dvou našich prezidentů, exprezidenta Václava Klause (z ideologických důvodů)                       a současného prezidenta Miloše Zemana (ze spotřebitelských, respektive populistických důvodů), který ve svém                       vánočním projevu v roce 2021 vyzval vládu, aby odstoupila od tzv. Zeleného údělu a argumentoval přitom právě                       tím, že povede k poklesu ekonomiky a životní úrovně (tedy dosaženého hmotného blahobytu). Což je argument, na                       který značná část populace slyší.                                                                                                 145","MOJE DOBRODRUŽNÁ CESTA SOCIOLOGIÍ                         Nelze přitom zapomínat na to, že mezi blahobytem, společenskou solidaritou a indi-                  viduální svobodou existuje nebezpečné napětí a riziko vzájemných konfliktů, v nichž se                  mohou vzájemně ničit [Dahrendorf 2004:31]. Jak se sociální struktury a sociální insti-                  tuce budou vyrovnávat s jevy, procesy a sociálními problémy, které mohou mít krizovou                  podobu, a jak je to může změnit, stejně jako sociální vztahy a sociální jednání? Co to udě-                  lá s hodnotami, jako jsou rovnost, spravedlnost, racionalita, solidarita, svoboda (obecně,                  ba i konkrétně, jako je tomu v případě svobody slova)? A co to udělá se sociologií, jaké                  sociologické problémy bude muset v této souvislosti řešit? K jakým redefinicím pojmů                  (opět jsme u problému jejich obsahu a významu) a teorií, bude muset dojít, aby odpo-                  vídaly změnám v sociální realitě? Byla zde již zmínka o změnách sociální struktury,                  stejně tak se například dnes hovoří o nových formách chudoby (energetická chudoba),                  nerovnosti a diskriminace (statistická nerovnost či diskriminace vznikající rozdělová-                  ním populace na kategorie, mezi než se práva a povinnosti distribuují nerovnoměrně                  [Bauman a Lyon 2013:119]) nebo spravedlnosti (klimatická spravedlnost) ad libitum.                    A co nová realita, například kyberprostor, nový fenomén, s nímž naše generace nemě-                  la žádnou zkušenost? Jeho dynamický rozvoj, rostoucí rozměr jeho nabídky klade úplně                  nové otázky nejen o společenských strukturách, procesech a sociálních vztazích v něm                  samotném, ale i o jeho vazbách s každodenností mimo něj v makro i mikrostrukturál-                  ním měřítku a o novém rozměru moci.  „High tech is watching you…They know eve-                                                     203                  rything about us, but we know little about them.”  Poukazuje se na to, že se našich tužeb                                                           204                  na internetu zmocnila umělá inteligence, která nás zprostila nekonečného rozhodování                  a nechává rozhodovat algoritmy. Můžeme to stupňovat, jako je tomu v  dystopickém                  románu ‚Quality Land‘ [2021] Marca-Uweho Klinga o společnosti, kde ani nemusíte nic                  potřebovat, přát si nebo po něčem toužit, neboť to za vás učiní umělá inteligence, předmět                  vaší ‚statistické‘ potřeby či touhy vám zašle a platbu za něj si sama z vašeho účtu vyinkasuje.                  Logicky zřetězit, klasifikovat a hodnotit hromadně sbíraná data o jedincích ale umožňuje                  nejen ovlivňovat jejich přání a touhy, ale i vytvářet jejich tzv. ‚osobní sociální kredity‘,                  jejichž výše může být použita jako kritérium pro jejich sociální zabezpečení, dostupnost                  a kvalitu poskytovaných veřejných služeb, přístup ke vzdělání a k zaměstnání, ad libitum                  (více o tom například Bauman a Lyon [2013]). Je můj pocit, že těmto otázkám sociologie                  nevěnuje dostatečnou pozornost, neoprávněný nebo oprávněný?                    A to vše zmíněné jsou jen náhodně a povrchně kladené otázky. Sociologii čeká větší                  dobrodružství, než zažila naše generace! A bude se asi muset měnit stejně rychle jako                         203 Podle Graebera [2017:136] se od začátku sedmdesátých let (minulého století) projevoval významný odklon od                    investic do vývoje technologií souvisejících s uskutečněním alternativních budoucností k investicím do vývoje                    technologií podporujících pracovní disciplínu a ovládání společnosti.                  204 Interview se Shoshana Zuboff, autorkou knihy ‚The Age of Surveillance Capitalism‘ v Harvard Gazette, March 4, 2019.                146","EPILOG, ODCHÁZENÍ                         sociální svět, který je objektem jejích analýz a vysvětlení.  Bude mít co poznávat a analy-                                                                     205                    zovat, ale bude to muset umět. Je třeba připomenout, že „zdrojem poznání není sociál-                    ní realita, ale vědecká vynalézavost“ [Geertz 2000:37]. I když bych to osobně upravil na                    mírnější verzi, že „zdrojem poznání není jen sociální realita, ale i vědecká vynalézavost“.                    V každém případě „svět nám nepodá žádnou informaci, pokud mu nepoložíme otázku my                    sami“ [Popper 1997:48]. Ostatně byla to zvídavost, která byla zárodkem i hnacím moto-                    rem vývoje společnosti již od jejich počátků. Bez otázek není vědy, ať již jde o vědu pří-                    rodní, humanitní, jako je filozofie, nebo vědu sociální, jakou je sociologie. Jestliže Jaques                    Le Goff [2005:20] napsal, že „dějiny vyvstávají z otázek, jež historik klade“, mohli bychom                    analogicky s nadsázkou napsat, že i sociologie vyvstává z otázek, jež si klade. Peter Berger                    [1993:11] přitom připomíná, že „Weber položil řadu stěžejních otázek; přikláním se (ale)                    k názoru, že mnoho z jeho odpovědí už neobstojí a že si musíme položit řadu otázek, které                    si on dost dobře klást nemohl“.  Ať je to dáno dobovým stavem společnosti, či dobovým                                              206                    stavem poznání společnosti. A i když ve zlatém fondu sociologie mnoho starých otázek                    stále zůstává a jistě i zůstane, i ony vyžadují často jak nové formulace, tak i nové odpově-                    di. Jaké otázky to jsou, budou, či by měly být? Toť samo je pro sociologii otázkou přímo                    hamletovskou.                       Většina autorů se stále shoduje, i když to vyjadřují různým způsobem, že základní                    otázkou sociologie zůstává: jak vlastně funguje společnost, respektive co ji drží pohromadě                    a zabraňuje jí, aby se rozpadla (tuto hrozbu sociologie reflektovala již od Èmile Durkheima                    a reflektuje ji i dnes). Je to otázka, kterou současné společenské změny spíše zvýrazňují,                    než odsouvají do pozadí. I když je příliš obecná, nabalují se na ni další (často de facto                    staré) otázky. Například otázka, jaké instituce si společnost vytváří, jak jejich existenci                    a činnost legitimizuje a jak upravuje sdílenými hodnotami, normami a sankcemi jednání                    svých členů a solidaritu mezi nimi? Jak přitom, a s jakými riziky, udržuje jistou rovno-                    váhu mezi rovností a svobodou, disciplinací a svobodou, bezpečím a svobodou …  , jak                                                                                           207                    se mění pohled společnosti, kolektivit i (kategorií) jednotlivců na svět v němž žijí, na                    hodnoty (včetně v předchozí větě zmíněných) řídící jejich jednání …                       Jiří Musil někdy počátkem 90. let tázavě nahradil u hesla francouzské revoluce z kon-                    ce 18. století „Liberté, égalité, fraternité“ neboli volnost (svoboda), rovnost a bratrství                       205 Doufám, že jí nadále zůstanou tří konkrétní tradiční otázky: co je jednání (Max Weber) – přidejme, jak je institu-                       cionalizováno a jak jsou tyto instituce legitimizovány (Peter Berger), co je sociální řád (Talcott Parsons), co určuje                       sociální změnu (Karl Marx) [Joas a Knöbl 2020:35; kráceno].                    206 Ulrich Beck [2007:48] zmiňuje kategorii rizika, představující „typ sociálního myšlení a jednání, které Max Weber ne­                       mohl ještě vidět“, ale konstatuje, že „rizika vznikají právě s tím, jak se prosazuje účelová racionalita a účelově racionální                       řád“, což jsou kategorie Maxem Weberem konstituované.                    207 Svoboda s sebou nese nejistotu a riziko. Asi ne nadarmo psal již Erich Fromm [1993] o „strachu ze svobody“. A Zygmunt                       Bauman tvrdil, že „strach je zřejmě nejzlomyslnější z démonů, kteří hnízdí v otevřených společnostech naší doby“ [Bau-                       man 2008:32]. Jsme až příliš často ochotni vzdát se něčeho pro bezpečí svobody, byť ve své představě jen kousku svobody,                       aniž bychom si uvědomili, že svoboda je nedělitelná (mimochodem, je to opět i otázka definice pojmu svoboda, co za ni                       vlastně považujeme; vlastně nám to dovoluje tvrdit, že jsme se jí nevzdali, jen jsme redefinovali, co svoboda je).                                                                                                147","MOJE DOBRODRUŽNÁ CESTA SOCIOLOGIÍ                       (solidarita) vykřičník otazníkem. Vztah mezi nimi skutečně není tak jednoduchý, jak to                  bylo tradičně chápáno, ale je plný rozporů. Například „Svoboda a rovnost označují dvě                  různé perspektivy pohledu na sociální poměry. Kdo chce především rovnost, zapomíná často                  na svobodu a jistě to platí také obráceně“ [Dahrendorf 2007:26]. Co z této trojice prefero-                  vat, stejně jako jak nastavit akceptovatelné a pro existenci společnosti důležité vzájemné                  poměry mezi nimi, je jistě nejen zajímavá a důležitá, ale také složitá otázka, jež nemá                  jedinou, natož jedinou správnou odpověď. Za každou z nich stojí rozdílné ideologie. Jde                  ale i o další otázky, například o vztah a napětí mezi řádem a chaosem, mezi já a my, mezi                  my a oni ... A také stále naléhavější otázka na vztah mezi identitou ‚já‘ a ‚identitou my‘,                  na rozpor mezi identitou širší společnosti a identitou (rozsahem práv a povinností a po-                  měru mezi nimi, ale i jejich vzájemné tolerance či netolerance s tím spojené, aniž by šlo                  o čirý relativismus) jednotlivých subkultur, zájmových a jinak charakterizovaných skupin                  uvnitř ní (stále menších a specifičtějších)  ovlivňující podobu a sílu celkové společenské                                                     208                  solidarity, rovnováhu mezi intolerancí a tolerancí, mezi intencionálním jednáním a jeho                  nezamýšlenými důsledky etc. A třeba i otázka, co společenskou solidaritu, sociální kohezi,                  ale i svobodu ohrožuje, nebo z hodnotového hlediska delegitimizuje? A vice versa, co                  ohrožuje důraz na solidaritu či kohezi?                    Na významu přitom neztrácí, ale tím vším spíše nabývá též stará otázka po místě a úlo-                  ze sociologie. Má sociologie vidět svět jako předmět administrace, správy nebo jako před-                  mět kritické reflexe jak jeho minulosti, tak i jeho budoucích možných podob? Není to pro-                  blém marginální, klíčem k tomu všemu jsou možná hodnoty, i když to někteří tak nevidí                  a o samotném konceptu hodnot mají pochybnosti.  Již v době, kdy jsem se seznamoval                                                              209                  se základy sociologického myšlení, mi utkvělo v hlavě konstatování, že „objevovat praktické                  problémy znamená provádět hodnocení … žádný problém nelze správně formulovat, nejsou-li                  definovány s ním související hodnoty a zjevné příznaky jejich ohrožení“ [Mills 1968:76, 79,                  111]. O tom již byla řeč, i když v jiných souvislostech. Vzpomeňme si přitom ale na řešení                  nabídnuté Maxem Weberem, které prošlo kritickou diskusí i pokusy je revidovat. Zde je na                  místě vždy uvažovat, „jak zabránit tomu, aby se moje vědecká práce nestala jen doplňkem                  politických nebo morálních hodnot a předsudků“ [Hvížďala a Přibáň 2021:43].                    Naši generaci charakterizoval Ivo Možný slovy: „Ona vykopávala z hrobu sociologii                  v 60. letech, pak musela přihlížet tomu, jak její dílo přišlo s normalizací prakticky vniveč.                    208 Různá pojetí identity, soudržnosti (sociální koheze) a solidarity mohou soupeřit i střetávat se. „Nietzsche tvrdil, že                    stálé rozšiřování normy požírá základ demokracie a odnímá společnosti identitu, protože v důsledku toho se časem                    každé chování stává stejně oprávněné“ a demokracie tak ohrožuje sama sebe [Michalski:2004]. Celková identita                    společnosti (my) dnes slábne a drolí se – tak, jak sílí dílčí identity (já), což posilují sociální sítě s možností žít uvnitř                    názorových bublin bez kontaktů s ostatními.                  209 Hodnoty ovšem mohou společnost sjednocovat, ale i rozdělovat a vzbuzovat konflikty, i když i to je součástí spo-                    lečenské dynamiky a jen obtížně si společnost bez nich můžeme představit. Ostatně Václav Bělohradský [2021:35]                    připomíná, že nejvyšší hodnotou a jádrem demokracie „není stabilita pravidel a legality, ale schopnost změnit je                    rychle, pokud se změnily hodnoty, které argumentující obec považuje za zdroje legitimnosti legality“. A jsou tu otázky:                    Změnily se hodnoty? A které? Které hodnoty jsou dnes ohroženy? Respektive co zkoumat?                148","EPILOG, ODCHÁZENÍ                         Ale nějakým způsobem přežila a znovu budovala sociologii po roce 1989“ [Možný 2016;                    záznam rozhovoru, vedeného s ním jedním z jeho žáků]. Tedy, moje generace ji v šedesá-                    tých letech z hrobu nevykopávala, to byla záslužná práce generace, k níž patřil právě Ivo                    Možný a řada jeho dalších vrstevníků a vrstevnic. Přihlíželi jsme již jen tomu, jak přišla                    jejich snaha a námaha v normalizaci vniveč, a podíleli se až na jejím znovuvybudování                    po roce 1989. Nová generace, která nás střídá, má před sebou jinou situaci, jiné problé-                    my, ale její úkoly nebudou ani lehčí, ani méně složité. My jsme se museli vyrovnávat se                    změnami společnosti, v níž jsme se po roce 1989 ocitli, ale které již naši vrstevníci mimo                    země s komunistickým režimem osahali. Naši následovníci se budou muset vyrovnávat                    se změnami společnosti a s jejími krizemi, které teprve ‚tam i tady‘ nastanou a nikdo si                    je dosud neosahal. A nebudou to jistě změny a krize malé. Jde ovšem o generaci, která je                    mnohem početnější, než jsme byli my, a má proto větší šanci nejen rozšířit naše poměrně                    úzké pole zájmu, ale i podrobovat získávané poznatky širší odborné diskusi. Je připrave-                    nější a vidí svět jinak, než jsme ho viděli my. Snad je také připravena klást si lepší otázky,                    než jsme si kladli my.                       V průběhu mého dobrodružství v oboru sociologie se tato věda proměnila, tak jako se                    proměnil svět, který popisuje, analyzuje a snaží se jej vysvětlit. Doufám ale, že bude mít                    nadále „tendenci nahlížet lidské jednání jako prvky širších konfigurací, zejména konfigu-                    rací nebo také řečeno sítí vzájemné závislosti, recipročního podmiňování jednání a rozšiřo-                    vání nebo omezování svobody“ [Bauman 1996:13] a jejím cílem zůstane „poukazovat na                    struktury reality, skrývající se pod slupkou zdání“ [Bell 1999:23]. A nepodlehne pokušení                    přizpůsobovat se, nebo dokonce sloužit jakékoliv ideologii, ať pochází odkudkoliv, týká                                                                               210                    se čehokoliv, tvrdí, že slouží čemukoliv a legitimizuje se čímkoliv.  A bude v ní stále                    platit, že „morální a intelektuální úlohou sociálních věd je uchovat svobodu a rozum nadále                    jako uznávané hodnoty, používat jich seriózně, důsledně a tvořivě při formulaci problémů“                    [Mills 1968:147].                                                                        Moravský kras, Vánoce 2021                                          210 Ideologie mohou, ba musí být předmětem jejího analytického zájmu, ale neměla by žádné z nich sloužit.                                                                                                149","MOJE DOBRODRUŽNÁ CESTA SOCIOLOGIÍ                      Post scriptum                    Před Vánocemi jsem v tomto textu napsal: „Naši následovníci se budou muset vyrovná-                  vat se změnami společnosti i s jejími krizemi, které teprve ‚tam i tady‘ nastanou a nikdo                  si je dosud neosahal. A nebudou to jistě změny a krize malé“. V té době jsem netušil, jak                  brzy se to stane a ani o kolik složitější a závažnější vše bude, než jsem měl tehdy na mys-                  li. Ať chceme nebo ne, společnost jako celek i jednotlivci se budou muset vyrovnávat                  se situacemi nebývalého charakteru, s nimiž dosud neměli zkušenost. Bude se měnit                  svět, ve kterém žijí, a budou se měnit i oni sami. Stejně jako se mohou přetvářet obsah                  a interpretace některých hodnot, včetně těch pro naši civilizaci základních – svoboda,                  rovnost, solidarita … Pravděpodobně se postupně objeví sociální problémy, jež mohou                  radikálně proměnit povahu společnosti, tak i myšlení a sociální charakter jejich členů.                  A sociologie se bude muset vyrovnat s tím, že po ní bude požadována ze strany státu                  i ze strany veřejnosti spoluúčast na jejich řešení (axiologická dilemata). Konec konců,                  máme-li věřit klasikům, jeden z mnoha úkolů „sociálního vědce je neustále překládat                  osobní starosti lidí do podoby závažných veřejných problémů a současně objasňovat lid-                  ské aspekty veřejných problémů pro nejrůznější jedince“ [Mills 2003:203]. Jinak řečeno,                  hledat souvislosti mezi každodenností a sociálními strukturami [Giddens 2013: 27] či                  sociálními institucemi [Berger a Luckmann 1999]. Přitom bude nutné řešit i problémy                  sociologické. Přehodnotit a modifikovat nejen některé kategorie, teorie či metodologii,                  ale i celkový pohled na společnost (dilemata ontologická a epistemologická). Doufám                  jen, a snad oprávněně, že k tomu má současná generace sociologů a socioložek dnes již                  více sil, než měla moje generace.                                               150","Přílohy                       Vedoucí semináře/katedry                     1922–1939  Inocenc Arnošt Bláha                    1945–1949  Inocenc Arnošt Bláha                    1965–1971  Josef Solař (1965–1969)*                    1971–1978  Miroslav Ovesný                    1979–1981   Mojmír Köttner                    1981–1989  Jaroslav Střítecký                    1990–1994  Ivo Možný                    1995–2002  Petr Mareš                    2003–2011  Radim Marada                    2012–2018  Csaba Szaló                    2019       Tomáš Katrňák                    * Přechodně v roce 1969 uvolněn z funkce v souvislosti s přípravou světového sociologického kongresu ve Varně s tím,                    že se do funkce vrátí po skončení kongresu na podzim 1970 (zastupoval ho Miroslav Ovesný). V roce 1971 byl však, jako                    nežádoucí, definitivně propuštěn.                     Medailony osob podílejících se na revitalizaci katedry sociologie                       Burjanek Aleš (*1953 Brno)                    Člen katedry od roku 1991 do roku 2016                    1996: Ph.D. sociologie: Problém urbánní deprivace                     Keller Jan (*1955 Frýdek-Místek)                    Člen katedry 1990–2000 (původní katedry od roku 1982)                    1987: kandidát sociologických věd: Sociální jednání z hlediska marxistické sociologie                    1992: docent sociologie: O byrokratizaci státní správy ve Francii za starého režimu                    1999: profesor oboru sociologie Masarykovy univerzity v Brně                    Od roku 2000: Katedra zdravotně-sociálních studií Fakulta sociálních studií Ostravské                    univerzity                     Librová Hana (*1943 Brno)                    Členka katedry 1990–1998 (původní katedry od roku 1968)                    1984: kandidátka filozofických věd: Sociální percepce krajiny                    1993: docentka sociologie: Ekologicky příznivé změny způsobu života                    1997: profesorka oboru sociologie Masarykovy univerzity v Brně (2020: emeritní profe-                    sorka sociologie)                                                                                                   151","MOJE DOBRODRUŽNÁ CESTA SOCIOLOGIÍ                       1999–2003: zakladatelka a vedoucí Katedry environmentálních studií na Fakultě sociálních                  studií Masarykovy univerzity, v roce 2021 stále její aktivní členka                   Marada Radim (*1961 Vyškov)                  Člen katedry od roku 1993                  1995: Ph.D. sociologie: Karl Mannheim and the Possibility of Rational Politics (New School                  for Social Research, New York)                  2004: docent sociologie: Politizace každodennosti a kultury protestu                  2003–2011: vedoucí Katedry sociologie na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity,                  V roce 2021 stále aktivní člen katedry sociologie                   Mareš Petr (*1947 Zlín)                  Člen katedry od roku 1990                  1992: kandidát sociologických věd: Vliv sociálních faktorů na průběh a výsledek těhotenství                  1994: docent sociologie: Nezaměstnanost jako sociální problém                  2002: profesor oboru sociologie Masarykovy univerzity v Brně (2017: emeritní profesor                  sociologie)                  1995–2002: vedoucí Katedry sociologie (do roku 1998 na Filozofické fakultě, od roku                  1999 na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity (kam katedra přešla)                  2001–2011: předseda oborové rady doktorského studia sociologie                  2005–2011: vedoucí Institutu pro výzkum reprodukce a integrace na Fakultě sociálních                  studií Masarykovy univerzity                    Možný Ivo (*1932 Prostějov; †2016)                  Člen katedry od roku 1990 (původní katedry od roku 1965)                  1989: kandidát filozofických věd: Rodina vysokoškolsky vzdělaných partnerů                  1990: docent sociologie, habilitace: Moderní rodina: mýty a skutečnost                  1992: profesor oboru sociologie a  sociální filozofie Masarykovy univerzity v  Brně                  (2011: emeritní profesor sociologie)                  1990–1994 vedoucí Katedry sociologie na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity                  1995–1997 ředitel Školy sociálních studií na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity                  1998–2004 děkan nově založené Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity                  Narodil se roku 1932 v rodině prostějovského maloobchodníka.  V roce 1952 absolvo-                                                                          211                  val obchodní akademii, ale pro svůj sociální původ nemohl nastoupit na vysokou ško-                  lu a pracoval v ostravských hutích. Podle vlastní verze (věřím jí, Ivo byl vždy ochoten                  a připraven riskovat) využil dočasné dělnické profese k úpravě svého kádrového profilu                  a pořídil si podloudným způsobem doporučení zaměstnavatele ke studiu české a ruské fi-                  lologie. Po absolutoriu pracoval jako redaktor Československého rozhlasu a od roku 1964                     211 Měl v sobě cosi ze zbytků protestantské etiky ‚maloburžoazie‘ – včetně jejího elánu a její podnikavosti.                152","PŘÍLOHY                         jako asistent na katedře sociologie brněnské filozofické fakulty [Možný 2004], kde v roce                    1967 získal doktorát ze sociologie. V roce 1969 byl vyloučen z KSČ, ale shodou okolností                    nebyl z fakulty vyhozen, jen nesměl přednášet. V letech 1970–1989 byl pracovníkem                    Laboratoře sociologického výzkumu. V Česku byl zakladatelem a dosud i nejvýznamnějším                    představitelem sociologie rodiny. Zemřel v roce 2016, ve věku 84 let.                     Musil Libor (*1959 Brno)                    Člen katedry 1990–1996                    1990: kandidát sociologických věd: Ekologizace práce                    1999: docent sociologie: Těžba uhlí, problém prostředí, modernita. Jak ovlivnila ekologická                    výzva organizaci jedné ostravské šachty                    2008: profesor oboru sociální politika a sociální práce na Masarykově univerzitě v Brně                    1999–2002: vedoucí Katedry sociální politiky a sociální práce Masarykovy univerzity                    v Brně                     Pácl Pavel (*1932 Český Těšín; †2013)                    Člen katedry 1990–1992 (původní katedry od roku 1969)                    1990: kandidát sociologických věd: Ke kořenům evropského myšlení o volném čase                    1993: docent sociologie: Výzkum hromadných sdělovacích prostředků – třetí etapa                    Od roku 1992: člen Katedry sociologie Filozofické fakulty Ostravské univerzity                      Rabušic Ladislav (*1954 Uherské Hradiště)                    Člen katedry od roku 1990 (původní katedry od roku 1980)                    1986: kandidát sociologických věd: Multivariační analýza determinant fertility v České                    republice                    1994: docent sociologie: Česká společnost stárne. K některým sociálním a ekonomickým                    souvislostem demografického stárnutí                    2002: profesor oboru sociologie na Masarykově univerzitě v Brně                    1994–1997: vedoucí Katedry sociální politiky a sociální práce                    2004–2011: děkan Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity (dvě období)                    2012–2020: vedoucí Institutu populačních studií na Fakultě sociálních studií Masarykovy                    univerzity, v roce 2021 stále aktivní člen katedry sociologie                     Střítecký Jaroslav (*1941 České Meziříčí)                    Člen katedry 1990–1993 (původní katedry od roku 1970) 212                    1981: kandidát filozofických věd: Wilhelm Dilthey. Historické a filozofické zdroje ducho-                    vědné metodologie                    1986: docent sociologie                       212 1966–1970: odborný asistent Katedry filozofie a metodologie věd; 1970–1981: odborný asistent Katedry sociologie.                                                                                                153","MOJE DOBRODRUŽNÁ CESTA SOCIOLOGIÍ                       1991 docent filozofie: Dějiny a dějinnost. Studie k problému jednoty a jednotlivého u Diltheye                  a Kanta                  1994: profesor oboru filozofie Masarykovy univerzity v Brně                  1981–1990: vedoucí Katedry sociologie na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity                  Od roku 1995: profesor na Ústavu hudební vědy FF MU, oddělení estetiky                   Szaló Csaba (*1968 Nové Zámky)                  Člen katedry od roku 1995                  1996: Ph.D. sociologie: The Emergence of Global Condition. An Inquiry into Globalization                  and the Transnational Cultural Turbulence                  2008: docent sociologie: Transnacionální migrace: proměny identit, hranic a vědění o nich                  2012–2018: vedoucí Katedry sociologie na Fakultě sociálních studií Masarykovy univer-                  zity V roce 2021 stále aktivní člen katedry sociologie                                                                 154","Literatura                      Adorno Theodor W., Jürgen Habermas, Ludwig von Friedeburg. 1967. Dialektika a socio-                       logie. Praha: Svoboda.                    Alan Josef, Bohumil Jungmann, Pavel Machonin, Miloslav Petrusek, Róbert Roško, Zdeněk                       Šafář a Jiří Večerník. 1990. „Československá společnost po dvaceti letech“. Sociologický                       časopis, 26(3):129–145.                    Alan Josef a Miloslav Petrusek. 1996. Sociologie, literatura a politika. Literatura jako socio-                       logické sdělení. Praha: Karolium.                    Apollinaire Guillaume. 1965. „Pražský chodec“. Pp. 7–25 in Kacíř a spol. Praha: Státní                       nakladatelství krásné literatury a umění.                    Aron Raymond. 2001. Opium intelektuálů. Praha: Mladá fronta (1955. L’Opium des Intel-                       lectuels).                    Arnason Johann P. 2007. „Česká zkušenost a  sociologická reflexe. Poznámky ke knize                       Pavla Machonina Česká společnost a sociologické poznání“. Sociologický časopis,                       43(4):809–820.                    Auerbach Erich. 1968. Mimesis. Praha: Mladá fronta.                    Babbie Earl. 1975. The Practice of Social Research. Belmont: Wadsworth.                    Bacon Francis. 2010. „O studiích“. Pp. in Eseje o věcech veřejných. Výbor z esejů Francise                       Bacona; Thomase Dekkera; Gilberta Keitha Chestertona; Jonathana Swifta. Praha:                       Dybbuk, str. 13–15 (1597. Essays).                    Bachtin Michail Michailovič. 1971. Dostojevskij umělec. Praha: Československý spisovatel.                    Bachtin Michail Michailovič. 1975. François Rabelais a lidová kultura středověku a rene-                       sance. Praha: Odeon.                    Balon Jan. 2009. „Ambivalentní odkaz Millsovy Sociologické imaginace“. Sociologický                       časopis, 45(5):1055–1072.                    Basl Josef, Daniel Münich a  Oleg Sidorkin. 2009.  Publikační výsledky české sociologie                       v odborných časopisech v posledních deseti letech. CERGEI-EI Discussion Papers Series,                       Discussion Paper No. 2009, 201.                    Bateson Gregory. 1972. Steps to an Ecology of Mind. Chicago: University of Chicago Press.                    Baudelaire Charles. 1967. Malé básně v próze. Praha: Mladá fronta, str. 27–28 (1869. Petits                       poèmes en prose).                    Bauman Zygmunt. 1966. Sociologie. Praha: Orbis.                    Bauman Zygmunt. 1995. Úvahy o postmoderní době. Praha: Sociologické nakladatelství.                    Bauman Zygmunt. 1996. Myslet sociologicky. Praha: Sociologické nakladatelství (1990.                       Thinking Sociologically).                    Bauman Zygmunt. 1997. „Deset otázek profesoru Zygmuntu Baumanovi“. Sociologický                       časopis, 33(2):203–216.                    Bauman Zygmunt. 2002. Tekutá modernita. Praha: Mlada fronta.                    Bauman Zygmunt. 2003. Svoboda. Praha: Argo (1988. Freedom).                                                                                                 155","MOJE DOBRODRUŽNÁ CESTA SOCIOLOGIÍ                       Bauman Zygmunt. 2004. Individualizovaná společnost. Praha: Mladá fronta (2001.                    The Individualized Society).                  Bauman Zygmunt. 2006. Humanitní vědec v postmoderním světě. Praha: Nadace Dagmar                    a Václava Havlových – VIZE 97.                  Bauman Zygmunt. 2008. Tekuté časy. Život ve věku nejistoty. Praha: Academia.                  Bauman Zygmunt. 2010. Umění života. Praha, Academia (2008. The Art of Life).                  Bauman Zygmunt a David Lyon. 2013. Tekutý dohled. Praha: Broken Books (2012. Liquid                    Surveillance).                  Bauman Zygmunt. 2017a. Cizinci před branami. Praha: Broken Books.                  Bauman Zygmunt. 2017b. „Symptomy hledání cíle a jména“. Pp. 31–49 in Velký regres.                    Mezinárodní rozprava o  duchovní situaci dneška, ed. by Heinrich Geiselberger.                    Praha: Rybka.                  Bauman Zygmunt a Leonidas Donskis. 2018. Tekuté zlo. Život bez alternativ. Praha:                    Pulchra.                  Bauman Zygmunt. 2019. 44 dopisů z tekutého moderního světa. Praha: Sociologické                    nakladatelství (2010. 44 Letters from the Liquid Modern World).                  Beck Ulrich and Elisabeth Beck-Gernsheim. 2002. Individualization: Institutionalized                    Individualism and Its Social and Political Consequences. London: Sage.                  Beck Ulrich. 2000. „Zombie Categories.“ Pp. 35–51 in The Art of Life: On Living, Love and                    Death, ed. by J. Rutheford. London: Lawrence and Wishart.                  Beck Ulrich. 2002. „Zombie categories: An interview with Ulrich Beck“. Pp. 202–213                    in Individualization: Institutionalized Individualism and its Social and Political Con-                    sequences, eds. Ulrich Beck and Elisabeth Beck-Gernsheim. London: Sage.                  Beck Ulrich. 2007. Vynalézání politik. K teorii reflexní modernizace. Praha: Sociologické                    nakladatelství.                  Bell Daniel. 1999. Kulturní rozpory kapitalismu. Praha: Sociologické nakladatelství.                  Benda Julien. 2018. Zrada vzdělanců. Praha: Academia (1927. La trahison des clercs).                  Benjamin Walter. 1979. Dílo a jeho zdroj. Praha: Odeon.                  Berger Petr L. 1993. Kapitalistická revoluce. Padesát propozic o prosperitě, rovnosti a svo-                    bodě. Bratislava: Archa.                  Berger Peter L. 2003. Pozvání do sociologie. Humanistická perspektiva. Brno: Barrister                    \& Pricipal (1963. Invitation to Sociology: A Humanistic Perspective. New York: Anchor).                  Berger Peter. 2012. Dobrodružství náhodného sociologa. Jak vysvětlit svět, a přitom nenudit.                    Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury (2011. Adventures of an Accidental                    Sociologist: How to Explain the World without Becoming a Bore).                  Berger Peter L. a Thomas Luckmann. 1999. Sociální konstrukce reality. Pojednání o sociologii                    vědění. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury (1966. The Construction of                    Reality. A Treatise in the Sociology of Knowledge).                  Berger Peter L. and Handfried Kellner. 1981. Sociology Reinterpreted. An Essay on Method                    and Vocation. New York: Anchor Books.                 156","LITERATURA                         Bernstein Basil. 1971. Class, Code and Control: Volume 1 – Theoretical Studies Towards                       a Sociology of Language. London and Boston: Routledge and Kegan Paul.                    Bernstein Basil (ed.). 1973. Class, Codes and Control. Volume 2: Applied Studies Towards                       a Sociology of Language. London and Boston: Routledge and Kegan Paul.                    Bělohradský Václav. 1992. Kapitalismus a občanské ctnosti. Praha: Československý spisovatel.                    Bělohradský Václav. 2021. Čas pléthokracie. Když části jsou větší než celky a světový duch                       spadl z koně. Praha: 65. pole.                    Bláha Inocenc Arnošt. 1937. Sociologie inteligence. Praha: Orbis.                    Bláha Inocenc Arnošt. 1937. Dnešní krise rodinného života. Praha: Česká grafická unie.                    Bláha Inocenc Arnošt. 1925. Sociologie sedláka a dělníka. Praha: Orbis (rozšířené vydání 1937).                    Bláha Inocenc Arnošt. 1968. Sociologie. Praha: Academia.                    Bláha Inocenc Arnošt. 1997. Československá sociologie: od svého vzniku do roku 1948.                       Brno: Doplněk.                    Bloch Marc. 1967. Obrana historie aneb historik a jeho řemeslo. Praha: Svoboda (1949.                       Apologie pour l‘histoire ou Métier d‘historien).                    Bon Gustav Le. 1994. Psychologie davu. Praha: Kra (1895. Psychologie des foules).                    Boudon Raymond. 1977.  Effets pervers et ordre social. Paris: Presses universitaires                       de France.                    Boudon Raymond. 2011. Bída relativismu. Praha: Sociologické nakladatelství (2004.                       The Poverty of Relativism).                    Bourdieu Pierre. 1986. „The Forms Of Capital“. Pp. 241–258 in Handbook of Theory and                       Research for the Sociology of Education, ed. John Richardson. Westport: Greenwood.                    Bourdieu Pierre. 1998. Teorie jednání. Praha: Karolinum (1994. Raisons pratiques).                    Bourdieu Pierre. 2010. Pravidla umění: Vznik a struktura literárního pole. Brno: Host                       (1992. Les règles de l‘art: genèse et structure du champ littéraire).                    Bourdieu Pierre and Loïc Wacquant. 1992. „The Purpose of Reflexive Sociology.“                       Pp. 61-215 in An Invitation to Reflexive Sociology, eds. Pierre Bourdieu and Loïc                       Wacquant. Cambridge: Polity Press.                    Bourdieu Pierre and Jean-Claude Passeron. 2000. Reproduction in Education, Society and                       Culture. London: Sage.                    Bradbury Ray. 1970. 451 stupňů Fahrenheita. Praha: Plus (1952. Fahrenheit 451).                    Brázda Radim. 2019. „Filozofové ve městě“. Studia philosophica, 66(1):95–112.                    Broch Herman. 1976. Pokušitel. Praha: Československý spisovatel (1936. Die Verzauberung).                    Brooks David. 2001. Bobos. Nová americká elita a její styl. Praha: Dokořán (2000. Bobos                       in paradise. The New Upper Class and How They Got There).                    Bryant Chris and Edmunt Mokrzycki. The New Great Transformation? London: Routledge.                    Calvino Italo. 2007. Neviditelná města. Praha: Dokořán.                    Camus Albert. 1995. První člověk. Praha: Mladá fronta (1994. Le premier homme).                    Canneti Elias. 1994. Masa a moc. Praha: Arcadia (1960. Masse und Macht).                    Carr Edward H. 1967. Co je historie. Praha: Svoboda (1961. What is History?).                                                                                                 157","MOJE DOBRODRUŽNÁ CESTA SOCIOLOGIÍ                       Carrière Jean-Claude a Umberto Eco. 2010. Knih se jen tak nezbavíme. Praha: Argo.                  Čapek Karel. 1969a. Hovory s T. G. M. Praha: Praha: Československý spisovatel (1929.                    Praha: Aventinum).                  Čapek Karel. 1969b. Kritika slov; O věcech obecných čili Zoón politikon. Praha: Svoboda.                  Čapek Karel. 1970. Místo pro Jonathana! Praha: Symposium.                  Československá sociologická společnost v letech 1970–1971. Sociologický časopis, 1972,                    8(1):98–102.                  Česká sociologie v letech 1965–1989. Kulatý stůl, který se uskutečnil ve velkém zasedacím                    sále Vily Lanna dne 27. května 2003. Sociologický časopis, 40(5):695–740.                  Čornejová Ivana. 1995. Tovaryšstvo Ježíšovo. Jezuité v Čechách. Praha: Mladá fronta.                  Čornejová Ivana. 2022. Temno. Praha: Paseka.                  Dahrendorf Ralf. 1991. Úvahy o revoluci v Evropě v dopise, který měl být zaslán jistému                    pánovi ve Varšavě. Praha: Nakladatelství Evropského kulturního klubu.                  Dahrendorf Ralf. 2004. „O takové Evropě jsme nesnili“. Pp. 27–37 in Obavy a naděje.                    Rozhovory o budoucnosti, ed. Jacek Żakowski. Praha: Mladá fronta.                  Dahrendorf Ralf. 2008. Pokoušení nesvobody. Intelektuálové v časech zkoušek. Praha:                    H \& H (2006. Versuchungen der Unfreiheit. Die Intellektuellen in Zeiten der Prüfung).                  Denzin Norman K. 1989. The Research Act. A Theoretical Introduction to Sociological                    Methods. Englewood: Prentice Hall.                  Descartes René. 1933. Rozprava o metodě, jak správně vésti svůj rozum a hledati pravdu                    ve  vědách. Praha: Jan Leichter (1637. Discours de la méthode pour bien conduire sa                    raison, et chercher la vérité dans les sciences).                  Dopita Miroslav. 2010. „Jubileum Gerlindy Šmausové/Smaus“.  Sociologický časopis,                    46(5):829–831.                  Duby Georges. 2003. Rytíř, žena a kněz. Manželství ve Francii v době feudalismu. Praha:                    Garamond (1981. Le chevalier, la femme et le pretre).                  Duby Georges. 2008. Tři řády. Praha: Argo (1978. Trois ordres ou l’imaginaire du féodalisme).                  Dumas Alexander. 1975. Hrabě Monte Christo. Praha: Svoboda (1844–1845. Le comte                    de Monte-Cristo).                  Dumazedier Joffre. 1966a. „Volný čas“. Sociologický časopis, 2(3):443–447.                  Dumazedier,Joffre. 1966b. „Společenské proměny v dnešní Francii. Sociologický pohled                    na nové vztahy mezi volným časem a kulturním vývojem ve Francii v letech 1953–1955“.                    Sociologický časopis, 2(5):673–685.                  Dupré Ben. 2010. Filozofie. 50 myšlenek, které musíte znát. Praha: Slovart.                  Durkheim Émile. 1926. Pravidla sociologické metody. Praha: Orbis (1895. Les Règles de la                    Méthode Sociologique).                  Durkheim Émile. 1966. Suicide. New York: The Free Press (původní francouzské vydání 1897).                  Durkheim Émile. 1998. Sociologie a filozofie. Praha: Sociologické nakladatelství.                  Durkheim Émile. 2004. Společenská dělba práce. Brno: Centrum pro studium demokracie                    a kultury (1893. De la division du travail social).                 158","LITERATURA                         Eco Umberto. 2008. Poznámky na krabičkách od sirek. Praha: Argo.                    Eco Umberto. 2018. Na ramenou obrů. Praha: Argo.                    Eisner Pavel. 1996. Čeština poklepem a poslechem. Praha: Pražské nakladatelství Jiřího                       Poláčka, str. 26 (původní vydání 1948).                    Elias Norbert. 2006.  O  procesu  civilizace:  sociogenetické  a  psychogenetické  studie.                       I., Proměny chování světských horních vrstev na Západě. Praha: Argo.                    Elias Norbert. 2007.  O  procesu civilizace: sociogenetické a  psychogenetické studie.                       II., Proměny společnosti. Nástin teorie civilizace. Praha: Argo.                    Elster John. 2013.  Tmel společnosti. Studie sociálního řádu. Praha: Academia (1989.                       The Cement of Society. A Study of Social Order. Cambridge: Cambridge University Press).                    Engbersen Godfried, Kees Schuyt, Jaap S. Timmer, Frans van Waarden. 2020. Cultures of                       Unemployment: A Comparative Look at Long-Term Unemployment and Urban Poverty.                       London: Routledge.                    Fay Brian. 2002. Současná filosofie sociálních věd: Multikulturní přístup. Praha: Sociologické                       nakladatelství (1996. Contemporary Philosophy of Social Science. A  Multicultural                       Approach).                    Festinger Leon. 1957. A Theory of Cognitive Disonance. Stanford: Stanford University  Press.                    Feyerabend Paul, K. 1999. Tři dialogy o vědění. Praha: Vesmír.                    Fichte Johann Gottlieb. 1971. Pojem vzdělance. Praha: Svoboda (1794. Einige Vorlesungen                       über die Bestimmung des Gelehrten).                    Figes Orlando. 2005. Lidská tragédie: Ruská revoluce 1891–1924. Praha, Plzeň: Beta-                       -Dobrovský \& Ševčík.                    Figes Orlando. 2009. Šeptem. Soukromý život ve Stalinově Rusku. Praha, Plzeň: Beta-                       -Dobrovský \& Ševčík.                    Fischer Josef Ludvík, Miloslav Petrusek, Zdeněk Strmiska (eds.) 1970. Malý sociologický                       slovník. Praha: Svoboda.                    Flaubert Gustav. 1971. Dopisy. Praha: Mladá fronta.                    Foster Thomas C. 2016. Jak číst literaturu jako profesor. Zábavný průvodce ke čtení mezi                       řádky. Brno: Host.                    Foucault Michel. 1977. Language, Counter-Memory, Practice: Selected Essays and In-                       terviews. Ithaca-New York: Cornell University Press.                    Foucault Michel. 2000. Dohlížet a trestat. Praha: Dauphin (1975. Surveiller et punir:                       naissance de la prison).                    Fourastié Jean. 1969. 40 000 hodin. Praha: Mladá fronta (1965. Les 40 000 houres. Paris:                       Robert Laffout).                    Friedmann Georges. Krise pokroku. Nástin dějin myšlení od roku 1895 do roku 1937.                       Praha: Spolek výtvarných umělců Mánes.                    Fromm Erich. 1993. Strach ze svobody. Praha: Naše vojsko (1941. Escape from Freedom).                    Gaďourek Ivan. 1998. „Má cesta k  Masarykovi a  s  Masarykem“.  Sociologický  časopis,                       34(4):477–482.                                                                                                 159","MOJE DOBRODRUŽNÁ CESTA SOCIOLOGIÍ                       Galbraith John Kenneth. 1967. Společnost hojnosti. Praha: Svoboda (1958. The Affluent                    Society)                  Gans Herbert J. 1972. „The Positive Functions of Poverty“. American Journal of Sociology,                    78(2):275–289.                  Geertz  Clifford.  2000.  Interpretace kultur.  Praha:  Sociologické  nakladatelství  (1973.                    The Interpretation of Cultures).                  Geiselberger Heinrich (ed.). 2017. Velký regres. Mezinárodní rozprava o duchovní situaci                    dneška. Praha: Rybka.                  Gellner Ernest. 1997. Podmínky svobody. Občanská společnost a její rivalové. Brno: Cent-                    rum pro studium demokracie a kultury.                  Gellner Ernest. 2001. Pluh, meč a kniha. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury.                  Giddens Anthony. 2013. Sociologie. Praha: Argo.                  Gide Charles a Charles Rist. 1928. Dějiny nauk národohospodářských od dob fyziokratů až                    po naše dny. Praha: Jan Leichter.                  Girard René. 1968. Lež romantismu a pravda románu. Praha: Československý spisovatel.                  Goethe Johann Wolfgang. 1958. Viléma Meistera léta učednická. Praha: Státní nakladatel-                    ství krásné literatury a umění (1796. Wilhelm Meisters Lehrjahre).                  Goethe Johann Wolfgang. 1961. Viléma Meistera léta tovaryšská aneb Odříkání. Praha:                    Státní nakladatelství krásné literatury a umění (1821. Wilhelm Meisters Wanderjahre /                    Wilhelm Meisters theatralische Sendung).                  Goff Jacques Le. 2007. Paměť a dějiny. Praha: Argo (1988. Histoire et mémoire).                  Goff Jaques Le. 2004. Svatý František z Assisi. Praha: Vyšehrad.                  Goff Jaques Le. 2005. Hledání středověku. Rozhovor s Jeanem Mauricem de Montremy.                    Praha: Vyšehrad, str. 20 (2003. À la recherche du Moyen Age. Paris: Louis Audibert).                  Goff Jaques Le. 2005b. Kultura středověké Evropy. Praha: Vyšehrad.                  Goffman Erving. 1961. Asylums: Essays on the Social Situation of Mental Patients and                    Other Inmates. Garden City: Anchor Books.                  Graeber David. 2017. Utopie pravidel. O technologii, stupiditě a skryté přitažlivosti byro-                    kracie. Praha: Prostor.                  Gurevič Aron J. 1978. Kategorie středověké kultury. Praha: Mladá fronta.                  Hájek Mojmír. 1948. Sociologická šetření moravské vesnice v rozpětí generačním (Neslovice                    1904–34). Praha: Ministerstvo zemědělství republiky Československé.                  Hájek Mojmír. 1968. „Podíl Brněnské sociologické školy na rozvoji terénního výzkumu                    u nás“. Sociologický časopis, 4(3):408–417.                  Halík Tomáš. 2021. Odpoledne křesťanství. Odvaha k proměně. Praha: Nakladatelství                    Lidových novin.                  Hamanová Brigitte. 2011.  Hitlerova  Vídeň.  Diktátorova  učednická  léta. Praha: Prostor                    (1996. Hitlers Wien: Lehrjahre eines Diktators).                  Haukanes Haldis. 2004. Velká dramata – obyčejné životy. Postkomunistické zkušenosti                    českého venkova. Praha: Sociologické nakladatelství.                 160","LITERATURA                         Helmer Jef a Leida Schuringa. 2004. „Od kontaktu s Chartou 77 ke komunitní práci.                       Sociální práce / Sociálna práca, 3:37–38.                    Hirszowiczová Mária. 1966. Sociologické konfrontácie. Marxizmus a súčasná sociológia.                       Bratislava: Vydavateľstvo politickej literatúry.                    Hiršl Miroslav. 1988. Vývoj skupin obyvatelstva s omezenou možností spotřeby v letech                       1980–1985. Praha: Výzkumný ústav práce sociálních věcí – výzkumné práce B 110.                    Hirszowiczová Maria. 1965. Sociologické konfrontácie. Bratislava: Vydavateľstvo politickej                       literatúry (1964. Konfrontacje socjologiczne).                    Honzák Radkin. 2018. Všichni žijeme v blázinci. Praha: Vyšehrad.                    Hume David. 1972. Zkoumání lidského rozumu. Praha: Svoboda (1748. Enquiry Concerning                       Human Understanding).                    Huxley Aldous. 1970. Konec civilizace. Praha: Horizont. (1932. Brave New World).                    Hvížďala Karel. 2011. Grušova hlídka na Rýnu. Praha: Mladá fronta.                    Hvížďala Karel a Jiří Přibáň. 2021. Hledání odpovědnosti. Praha: Karolinum.                    Chalupný Emanuel. 1937. Masaryk jako sociolog. Praha: Masarykova sociologická společnost.                    Chevallier Gabriel. 2004. Zvonokosy. Praha: Academia (1934. Clochemerle).                    Illich Ivan. 2001. Odškolnění společnosti. Praha: Sociologické nakladatelství (1971.                       Deschooling Society).                    International Labour Organization – ILO. 2011. From Precarious Work to Decent Work:                       Policies and Regulations to Combat Precarious Employment. Geneva: International                       Labour Office.                    James Èmile. 1968. Dějiny ekonomického myšlení 20. století. Praha: Academia.                    Janák Dušan. 2006. „I. A. Bláha a počátky sociologie města u nás“. Sociální studia, 2:11-32.                    Janák Dušan. 2009. „Ohlédnutí za sociologií Inocence Arnošta Bláhy“. Sociologický časopis,                       45(5):1081–1090.                    Janák Dušan. 2013. „Brněnská versus pražská sociologická škola: mýtus a skutečnost“.                       Sociologický časopis, 49(4: 577–602.                    Janák Dušan, Martin Stanoev a Petr Hušek. 2014. „Poválečný sociologický výzkum města                       Brna z roku 1947 a metodika jeho soudobého zpracování z pohledu historicko-so-                       ciologické analýzy průmyslového dělnictva před rokem 1948“. Data a výzkum – SDA                       Info, 8(2):143–163.                    Janák Dušan a Veronika Krná. 2015. „Mezi sociologií utopickou, ideologickou a empiric-                       kou: ohlédnutí za prof. Josefem Solařem“. Sociologický časopis, 51(1):147–151.                    Jencks Christopher. 1993. Rethinking Social Policy: Race, Poverty, and Underclass. New York:                       Harper Perennial.                    Joas Hans a Wolfgang Knöbl. 2020. Sociální teorie. Vybrané přednášky. Praha: Sociologické                       nakladatelství.                    Jung Carl Gustav. 1995. Člověk a duše. Praha: Academia, Academia. (1921. Psychologische                       Typen).                    Kapuściński Ryszard. 2005. Lapidárium. Praha: Mladá fronta.                                                                                                 161","MOJE DOBRODRUŽNÁ CESTA SOCIOLOGIÍ                       Kapuściński Ryszard. 2015. Imperium. Praha: Absynt.                  Kafka Franz. 1965a. Proces. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury a umění (1925.                    Der Process).                  Kafka Franz. 1965b. Zámek. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury a umění (1926.                    Das Schloß).                  Katrňák Tomáš. 2004. Odsouzeni k manuální práci. Vzdělanostní reprodukce v dělnické                    rodině. Praha: Sociologické nakladatelství.                  Katrňák Tomáš a Petr Mareš. 2007. „Segmenty zaměstnaných a nezaměstnaných v České                    republice v letech 1998 až 2004”. Sociologický časopis, 43(2):281–303.                  Katrňák Tomáš a  Tomáš Doseděl. 2017. „Sociální determinanty prekarizace práce                    v evrop ských zemích”. Fórum sociální politiky, 4:11–17.                  Kehlmann Daniel. 2007. Vyměřování světa. Brno: Vakát.                  Keller Jan. 1988. „Nezamýšlené důsledky jednání“. Sborník prací Filozofické fakulty                    brněnské univerzity. G 32, str. 23–35.                  Keller Jan. 1992. Nedomyšlená společnost. Brno: Doplněk.                  Keller Jan. 1993. Až na dno blahobytu. Brno: DUHA.                  Keller Jan. 1999. Úvod do sociologie. Praha: Sociologické nakladatelství.                  Keller Jan. 2002. „Deset témat pro českou sociologii“. Sociologický časopis, 38(1–2):25–35.                  Keller Jan. 2005. Dějiny klasické sociologie. Praha: Sociologické nakladatelství.                  Keller Jan. 2015. Odsouzeni k modernitě. Co hledá sociologie a co našla beletrie. Praha:                    Novela bohemica.                  Kesey Ken. 1973. Vyhoďme ho z kola ven. Praha: Odeon (1962. One Flew Over the                    Cuckoo‘s Nest).                  Klemperer Victor. 2002a. Deníky 1933–1941. Chci vydat svědectví I. Praha: Paseka                  Klemperer Victor. 2002b. Deníky 1932–1945. Chci vydat svědectví II. Praha: Paseka.                  Klemperer Victor. 2003. Jazyk třetí říše – LTI, poznámky filologovy. Praha: H \& H.                  Kling Marc-Uwe. 2021. Qualityland. Vítejte v nejlepší zemi na zemi, kde i vaše emoce řídí                    stroje. Praha: Nakladatelství XYZ (2017. QualityLand).                  Klofáč Jaroslav a Vojtěch Tlustý. 1959. Současná empirická sociologie. Praha: Orbis.                  Klofáč Jaroslav a Vojtěch Tlustý. 1965. Soudobá sociologie I. Praha: Nakladatelství poli-                    tické literatury.                  Klofáč Jaroslav a Vojtěch Tlustý. 1967. Soudobá sociologie II. Praha: Nakladatelství poli-                    tické literatury.                  Kłoskowska Antonina. 1967. Masová kultura. Praha: Svoboda.                  Komenský Jan Amos. 1946.  Didaktika analytická. Praha: Samcovo knihkupectví                    (první vydání 1657).                  Komenský Jan Amos. 1970. Labyrint světa a ráj srdce. Praha: Odeon (1631. Labyrint Swěta                    a Lusthauz Srdce).                  Koudelka Ferdinand. 2004. „Česká sociologie na Palackého univerzitě v Olomouci v letech                    1962–1970“. Sociologický časopis, 40(5):623–630.                 162","LITERATURA                         Koukolík František. 2021. Bulšit. O žvanění v organizacích, médiích, politice a vědě. Praha: Galén.                    Kozák Vratislav. 2018. „Teorie a  praxe. Etablování sociologie v  českém prostředí                       T. G.  Masarykem“. Historická sociologie, 2:27–41.                    Krech David, Richard S. Crutchfield a Egerton L. Ballachey. 1968. Človek v spoločnosti:                       základy sociálnej psychológie. Bratislava: Vydavatel‘stvo Slovenskej akadémie vied.                    Kuhn Thomas Samuel. 1982.  Štruktúra  vedeckých  revolúcií. Bratislava: Pravda (1962.                       The Structure of Scientific Revolutions).                    Kundera Milan. 1967. Žert. Praha: Československý spisovatel.                    Kundera Milan. 2005. Zneuznávané dědictví Cervantesovo. Brno: Atlantis.                    Lamser Václav. 1966. Základy sociologického výzkumu. Praha: Svoboda.                    Lamser Václav a Ladislav Růžička. 1970. Základy statistiky pro sociology. Praha: Svo-                       boda.                    Lazarsfeld Paul, Berelson Bernard, and Gaudet Hazel. 1968. The People’s Choice: How the Voter                       Makes up His Mind in a Presidential Campaign. New-York: Columbia University Press.                    Leakey Richard E. a Roger Lewin. 1984. Lidé od jezera. Člověk, jeho počátky, jeho povaha                       a budoucnost. Praha: Mladá fronta (1978. People of the Lake).                    Lednická Karin. 2020.  Šikmý kostel. Románová kronika ztraceného města 1894–1921.                       Ostrava: Bílá vrána.                    Lednická Karin. 2021. Šikmý kostel. Románová kronika ztraceného města 1921–1945.                       Ostrava: Bílá vrána.                    Lenski Gerhard E. 1954. „Status Crystallization: A Non-Vertical Dimension of Social                       Status“. American Sociological Review, 19(4):405–413.                    Lenski Gerhard E.  1956. „Social Participation and Status Crystallization”. American                       Sociological Review, 21(4):458-464.                    Levi Primo. 1993. Potopení a zachránění. Praha: Mladá fronta (1986. I sommersi e i salvati).                    Levi Primo. 1995. Je-li toto člověk (1947. Se questo e un uomo).                    Lewis Oscar. 1966a. La Vida. A Puerto Rican Family in the Culture of Poverty – San Juan                       and New York. New York: Random House.                     Lewis Oscar. 1966b. „The Culture of Poverty“. Scientific American, 215(4):19–25).                    Librová Hana. 1994. Pestří a zelení. Kapitoly o dobrovolné skromnosti. Brno: DUHA.                    Liessmann Konrad Paul. 2010.  Teorie nevzdělanosti. Omyly společnosti vědění. Praha:                       Academia.                    Loewenstein Bedřich. 1998. „Marx v Masarykově prizmatu Tři sondy do Otázky sociální.“                       Sociologický časopis, 31(4):463–471.                    Louthan Howard. 2011. Obracení Čech na víru aneb rekatolizace po dobrém a po zlém.                       Praha: Rybka Publisher.                    Lukacs John. 2009. Na konci věku. Praha: Academia.                    Lužný Dušan. 1991. „Bláhova ‚Sociologie inteligence‘ po půl století.“ Sociologický časopis,                       27(6):774–787.                    Lužný Dušan. 2016. „Prof. Ivo Možný (31. 8. 1932 – 10. 9. 2016)“. Universitas, 4:59–60.                                                                                                 163","MOJE DOBRODRUŽNÁ CESTA SOCIOLOGIÍ                       Macků Jan. 1968a. „Brněnská sociologická škola a  její tradice“.  Sociologický časopis,                    4(3):307–315.                  Macků Jan. 1968b. „Nad druhým dílem Soudobé sociologie Jaroslava Klofáče a Vojtěcha                    Tlustého“. Sociologický časopis, 4(4):487–489.                  Machonin Pavel. 1967. „Studie o rozvoji československé sociologie do roku 1980“. Socio-                    logický časopis, 3(4):389-397.                  Machonin Pavel et al. 1969. Československá společnost. Sociologická analýza sociální stra-                    tifikace. Bratislava: Epocha.                  Machonin Pavel. 2004. „K  sociologii v  období normalizace“.  Sociologický časopis,                    40(5):643–650.                  Manguel Albert. 2012. Dějiny čtení. Brno: Host.                  Mannheim Karl. 1952. „The Problem of Generations“. Pp. 276-320 in: Karl Mannheim.                    Essays in the Sociology of Knowledge. London: Routledge and Paul Kegan.                  Marada Radim. „Social Construction of Youth and Formation of Generational Awareness                    after Socialism“. Pp. 149–168 in Society, Reproduction and Contemporary Challenges.                    Brno: Barrister \& Principal.                  Marada Radim. 2007. „Paměť, trauma, generace“. Sociální studia. 1–2:79–95.                  Marada Radim. 2020. „Odkaz Inocence Arnošta Bláhy v kontextu meziválečného moder-                    nismu“. Sociální studia. SPEC:15–33.                  Marcuse Herbert. 1991. Jednorozměrný člověk. Praha: Naše vojsko (1964. One-Dimen-                    sional Man).                  Mareš Petr. 1973. „Imago televize.“ Televizní tvorba, č. 4, str. 23–31.                  Mareš Petr. 1994. Nezaměstnanost jako sociální problém. Praha: Sociologické nakladatel-                    ství (druhé vydání 1998 a třetí vydání 2002).                  Mareš Petr (ed.). 1995a. Chudoba v české a slovenské společnosti. Brno: Masarykova univerzita.                  Mareš Petr. 1995b. „Legitimacy“. Pp. 53–71 in Social Consequences of a Change in                    an Ownership, ed. Ivo Možný, Petr Mareš and Libor Musil. Brno: Masarykova                    Univerzita.                  Mareš Petr. 1999. Sociologie nerovnosti a chudoby. Praha: Sociologické nakladatelství.                  Mareš Petr. 2000. „Chudoba, marginalizace, sociální vyloučení“.  Sociologický časopis,                    36(3):285–298.                  Mareš Petr. 2002. „Hodnota dítěte“. Pp. 157–173 in Děti, mládež a rodina v transformaci                    ed. Ivo Plaňava. Brno: Barrister \& Principal.                  Mareš Petr. 2004a. „Peter Berger“. Biograf, 34:101–113.                  Mareš Petr. 2004b. „Od práce emancipující k práci mizející“. Sociologický časopis, 40(1):1–12.                  Mareš Petr. 2004c. Chudoba v České republice v datech (šetření sociální situace domácností).                    Praha: Výzkumný ústav práce a sociálních věcí.                  Mareš Petr (ed.). 2004. Society, Reproduction and Contemporary Challenges. Brno: Barrister                    \& Principal.                  Mareš Petr. 2006. „Sociální exkluze, sociální inkluze a sociální koheze: diskurs a realita”.                 164","LITERATURA                            Pp. 15–24 in Sociální vyloučení a sociální politika, ed. Tomáš Sirovátka. Brno: Masa-                       rykova univerzita.                    Mareš Petr. 2007. „Co s konceptem sociální exkluze v české společnosti?”. Pp. 11-23 in                       Sociální reprodukce a integrace: ideály a meze, ed. Petr Mareš a Ondřej Hofírek. Brno:                       Masarykova univerzita.                    Mareš Petr. 2012. „Ivo Možný a jeho pět zásluh“. Sociologický časopis, 48(4):788–792.                    Mareš Petr. 2016. „Vzpomínka na Iva Možného“. Sociologický časopis, 52(5):737–740.                    Mareš Petr a Ondřej Hofírek (eds.). 2007. Sociální reprodukce a integrace: ideály a meze.                       Brno: Mezinárodní politologický ústav Masarykovy univerzity.                    Mareš  Petr a  Ivo Možný (eds.) 1991.  „The Dutch and Czechoslovak Conference on                       Unemployment – Dutch Experience and Czechoslovak Reality.“ Brno, June 3.–6.: Ma-                       saryk University Brno and Hogeschool de Horst, Driebergen (The Netherlands).                    Mareš Petr and Ivo Možný. 1995a. Status for the Poor. Occasional Papers in European                       Studies 7. Colchester: University of Essex, Centre for European Studies.                    Mareš Petr a Ivo Možný. 1995b. Institucionalizace chudoby v Čechách. Praha–Vídeň.                       Výzkumné studie Nadace pro výzkum sociální transformace START (Research Papers                       of Foundation for Research on Social Transformation).                    Mareš Petr a Ivo Možný. 1995c. Poverty in the Czech Republic: Transformation or Tran-                       sition? Praha–Vídeň. Výzkumné studie Nadace pro výzkum sociální transformace                       (Research Papers of Foundation for Research on Social Transformation).                    Mareš Petr and Ivo Možný. 2005. „The Czech Family, Reproductive Behaviour and Value of                       Children In The Czech Republic“. Pp. 67–90 in Value of Children in Cross-Cultural Per-                       spective, eds. Gisela Trommsdorff and Bernard Nauck. Lengerich: Pabst Science Publisher.                    Mareš Petr and Libor Musil. 1994. „The ‚Entitlement Mentality‘ and Legitimacy of Priva-                       tization In Industry.“ Studia Minora Facultatis Philosophicae Universitatis Brunensis,                       G 35:53–63.                    Mareš Petr a Tomáš Potočný (eds.). 2003. Modernizace a česká rodina. Brno: Barrister                       \& Principal.                    Mareš Petr a Tomáš Sirovátka. 1998a. „Trh práce a lidské zdroje.“ Pp. 15-43 in Zpráva                       o vývoji české společnosti 1989–1998, ed. Jiří Večerník, Praha: Academia.                    Mareš Petr and Tomáš Sirovátka. 1998b. „Labour Market and Human Resources“. Pp.                       21–43 in Ten Years of Rebuilding of Capitalism. Czech Society after 1989, ed. Jiří Večerník,                       Prague: Academia.                    Mareš Petr, Jiří Vyhlídal a Tomáš Sirovátka. 2001. Nezaměstnaní na trhu práce. Brno:                       Výzkumný ústav práce a sociálních věcí – závěrečná zpráva.                    Mareš Petr a Tomáš Sirovátka. 2004. „Marginalizace na trhu práce a materiální deprivace                       nezaměstnaných“. Pp. 61–74 in Sociální exkluze a inkluze menšin a marginalizovaných                       skupin, ed. Tomáš Sirovátka. Brno: Masarykova univerzita; Georgetown: Georgetown                       University.                    Mareš Petr and Tomáš Sirovátka. 2005. „Poverty in the Czech Republic and the Policies to                                                                                                 165","MOJE DOBRODRUŽNÁ CESTA SOCIOLOGIÍ                         Combat it“. Pp. 241–251 in Ubóstwo i wykluczenie społeczne. Badania, metody, wyniky,                    eds. Stanisława Golinowska, Elżbieta Tarkowska a Irena Topińska. Warszawa: Ipis.                  Mareš Petr and Tomáš Sirovátka. 2006. „Poverty, Social Exclusion and Social Policy in                    the Czech Republic.“ Social Policy and Administration, 40(3):288–303.                  Mareš Petr a Jiří Vyhlídal. 2006. Měnící se rizika a šance na trhu práce. Výzkumný ústav                    práce a sociálních věcí – závěrečná zpráva.                  Mareš Petr a Tomáš Sirovátka. 2008a. „Sociální vyloučení (exkluze) a sociální začleňování                    (inkluze)“. Sociologický časopis, 44(2):271–294.                  Mareš Petr a Tomáš Sirovátka. 2008b. „Social Exclusion and Forms of Social Capital.                    Czech Evidence on Mutual Links“. Sociologický časopis, 44(3):531–555.                  Mareš Petr, Tomáš Sirovátka a Jiří Vyhlídal. 2003. „Dlouhodobě nezaměstnaní – životní                    situace a strategie“. Sociologický časopis, 39(1):37–54.                  Mareš  Petr  a  Lenka  Bánovcová.  2002.  „Spokojenost  s  prací  –  stav  vnitřních  dimenzí                    1967-2002“. Pp. 39–51 in Sborník prací Fakulty sociálních studií brněnské univerzity                    – Sociální studia, 8.                  Masaryk Tomáš Garrigue. 1881. Der Selbstmord als soziale Massenerscheinung der                    Gegenwart.  Wien  (česky 1904. Sebevražda hromadným jevem společenským moderní                    osvěty. Praha: Jan Laichter).                  Masaryk Tomáš Garrigue. 2000. Otázka sociální I, II. Praha: Masarykův ústav Aka-                    demie věd ČR. (1898. Otázka sociální: základy marxismu sociologické a filosofické.                    Praha: Laichter).                  Masaryk Tomáš Garrigue. 1901. „Rukověť sociologie“. In Naše doba, revue pro vědu,                    umění a život sociální VIII, Praha: Laichter, 1998.Praha: Masarykův ústav.                  Masaryk  Tomáš  Garrigue.  2018.  Národ a  dějiny jako sociologický problém.  Praha                    Karolinum.                  McQuitty Louis L. 1960. „Hierarchical Linkage Analysis for the Isolation of Types“.                    Educational and Psychological Measurement, 20(1):207–229.                  McQuitty Louis L. 1966. „Single and Multiple Hierarchical Classification by Reciprocal Pairs                    and Rank Order Types“. Educational and Psychological Measurement, 26(1):253–265.                  Merton Robert K. 1936. „The Unanticipated Consequences of Purposive Social Action“.                    American Sociological Review, 1(6): 894–904.                  Merton Robert K. 1957. Social Theory and Social Structure (revised edition). Glencoe:                    Free Press.                  Merton Robert K. 2000. Studie ze sociologické teorie. Praha: Sociologické nakladatelství.                  Merton Robert K. 2000. „Nepředvídané důsledky záměrného sociálního jednání“.                    Pp. 116–31 in Studie ze sociologické teorie. Praha: Sociologické nakladatelství (1936.                    The Unanticipated Consequences of Purposive Social Action).                  Michalski Krzysztof. 2004. „Hrůza a nejistota života“. Pp. 7–26 in Rozhovory o budouc-                    nosti, ed. Jacek Żakowski. Praha: Mladá fronta.                  Mills Charles Wright. 1966. Mocenská elita. Praha: Orbis.                 166","LITERATURA                         Mills Charles Wright. 1968.  Sociologická imaginace. Praha: Mladá fronta (1959.  The                       Socio logical Imagination).                    Mills Charles Wrigth. 2002. Sociologická imaginace. Praha: Sociologické nakladatelství.                    Mňačko Ladislav. 1964. Opožděné reportáže. Praha: Československý spisovatel.                    Montel Christopher. 2020. „Role amerických a francouzských spolupracovníků v mezi-                       národní strategii redakčního týmu Sociologické revue ve 30. letech“. Sociální studia /                       Social Studies SPEC:53–68.                    Možný Ivo. 1971. „Analýza faktorů spokojenosti v práci“. Pp. 75–91 in Sborník prací Fi-                       lozofické fakulty brněnské univerzity G18. Brno: Univerzita Jana Evangelisty Purkyně.                    Možný Ivo. 1972. Povaha práce – výchozí stav základních vnitřních dimenzí v ČSSR 1967.                       Bratislava: Československý výzkumný ústav práce.                    Možný Ivo. 1974. „Význam sféry práce pro vytváření socialistického způsobu života.“                       Pp. 41-52 in Sborník prací Filozofické fakulty brněnské university. G18. Brno: Univer-                       zita Jana Evangelisty Purkyně.                    Možný Ivo. 1990. Moderní rodina: mýty a skutečnosti. Brno: Blok.                    Možný Ivo. 1991.  Proč tak snadno. Některé rodinné důvody sametové revoluce.  Praha:                       Socio logické nakladatelství.                    Možný Ivo. 2004. „Brněnská anomálie? Brněnská sociologie 1963 až 1989 – subjektivní                       historie.“ Sociologický časopis, 40(5): 609–622.                    Možný Ivo. 2013. „Pavel Pácl – Pár vzpomínek místo nekrologu“. Universitas, 2:68–69.                    Možný Ivo. 2016. „V té společnosti to praská… Rozhovor s profesorem Ivem Možným“.                       Sociální studia, 3.                    Možný Ivo, Petr Mareš a Libor Musil (eds.). 1995. Social Consequences of a Change in an                       Ownership. Brno: Masaryk University.                    Možný Ivo, Marie Přidalová a Lenka Bánovcová. 2003. Mezigenerační solidarita. Před-                       běžná zpráva z mezinárodního srovnávacího výzkumu ‚Hodnota dětí a mezigenerační                       solidarita‘. Praha: VÚPSV – výzkumné centrum Brno.                    Musil Jiří. 1967. Sociologie soudobého města. Praha: Svoboda.                    Musil Jiří. 1971. Sociologie bydlení. Praha: Svoboda.                    Musil  Jiří.  2002.  „Zamyšlení  nad soudobou  českou  sociologií“.  Sociologický časopis,                       38(1–2):17–24.                    Musil Jiří. 2004. „Poznámky o české sociologii za komunistického režimu“. Sociologický                       časopis, 40(5):573–595.                    Musil Libor, Petr Mareš a  Ladislav Rabušic. 1993. „Values and the Welfare State in                       Czecho slovakia“. Pp. 78–98 in The New Great Transformation? Chris Bryant and                       Edmunt Mokrzycki (eds.), London: Routledge.                    Napoleoni Claude. 1968. Ekonomické myšlení dvacátého století. Praha: Academia.                    Nedbálková Kateřina. 2012. „Tak daleko, tak blízko: Dělnická třída v České republice“.                       Sociální studia, 3:85–100.                    Neruda Jan. 1886. „Kam s ním“. Národní listy, 13(267) – 26. 9.                                                                                                 167","MOJE DOBRODRUŽNÁ CESTA SOCIOLOGIÍ                       Neruda Jan. 1987. Povídky malostranské. Praha: Československý spisovatel.                  Nešpor Zdeněk R. 2011. Republika sociologů. Zlatá éra české sociologie v meziválečném                    období a krátce po druhé světové válce. Praha: Sciptorium.                  Nešpor Zdeněk R. 2012. „Studium a studenti sociologie v Československu před nástupem                    komunistického režimu“. Sociologický časopis, 48(4):669–696.                  Nešpor Zdeněk R. 2013a. „Sto let od narození Jana Szczepańského“. Lidé, města, 15(3):521–522.                  Nešpor Zdeněk R. 2013b. „Sociologie jako cesta ke štěstí: česká verze“. Teorie vědy / Theory                    of science, XXXV (4):481–497.                  Nešpor Zdeněk R. 2013c. „Čeští sociologové v počátcích slovenské sociologie. Sociologický                    časopis, 45(1):27–47.                  Nešpor Zdeněk R. 2014a. „Jan Szczepański v dějinách české sociologie“. Pp. 52-61.                    Profesorowi w hołdzie. Publikacja poświeçona setnej rocznicy urodzin profesora Jana                    Szczepańskiego. Cieszyn: Akant.                  Nešpor Zdeněk R. 2014b. „Šedá zóna v éře tzv. normalizace: Dům techniky ČSVTS                    Pardubice v dějinách české sociologie“. Sociologický časopis, 50(1):107–130.                  Nietzsche Friedrich. 2010. O pravdě a lži ve smyslu nikoli morálním. Praha: Oikoymenh.                  Noelleová Elisabeth. 1968. Výzkum veřejného mínění. Praha: Svoboda.                  Nora Pierre. 2010. „Mezi pamětí a historií: problematika míst“. In Cahiers du CEFRES,                    Antologie francouzských společenských věd: Město, eds. Françoise Mayer, Alban Bensa,                    Václav Hubinger, 10:56.                  Norusis Marija J. 1991. The SPSS Guide to Data Analysis. Chicago: SPSS.                  Norusis Marija J. 1992. SPSS/PC+: Base System User´s Guide. Chicago: SPSS.                  Norusis Marija J. 1993. SPSS for Windows: Base System User’s Guide Release 6.0. Chicago:                    SPSS Inc.                  Norusis Marija J. 1998. Guide to Data Analysis. Upper Saddle River: Prentice-Hall.                  Nový Lubomír. 1968. „Masaryk jako sociolog“. Sociologický časopis, 4(3):297–306.                  Nový Lubomír. 1988. Nekrology na živé. Brno.                  Nowak Stefan. 1975. Metodologie sociologických výzkumů. Praha: Svoboda.                  Obrdlíková Juliana. 1968. „Sociologická teorie I. A. Bláhy“. Sociologický časopis 4(3):310–323).                  Obrdlíková Juliana a Dušan Slávik. 1968. Sociologická čítanka. Ukázky z děl českosloven-                    ských sociologů. Brno: Univerzita J. E. Purkyně.                  O’Henry. 1972. „Handlíř z  Blackjacku“. In  Zpověď humoristova. Praha: Melantrich,                    str. 271–282. (A Blackjack Bargainer).                  Ortega y Gasset Jose. 1969. Úkol naší doby. Praha: Mladá fronta (1930. El téma de nuestro                    tiempo).                  Ortega y Gasset Jose. 1933. Vzpoura davů. Praha: Orbis (1930. La rebelión de las masas).                  Orwell George. 2009. 1984. Praha: Český spisovatel (1949. Nineteen Eighty-Four).                  Orwell George. 2015a. Zvířecí farma. Praha: Argo (1945. Animal Farm).                  Orwell George. 2015b. Na dně v Paříži a Londýně. Praha: Argo (1933. Down and Out in                    Paris and London).                 168","LITERATURA                         Osgood Charles. E., George J. Suci G. and Percy H. Tannenbaum. 1957. The Measurement                       of Meaning. Urbana: University of Illinois Press.                    Pácl Pavel. 1990. „Josef Solař sedmdesátiletý“. Sborník prací filozofické fakulty brněnské                       univerzity G33:85–86.                    Pasternak Boris. 2005. Doktor Živago. Praha: Nakladatelství Lidových novin (1958).                    Pazderka Josef (ed.). 2011. Invaze 1968. Ruský pohled. Praha: Torst.                    Pecka Emanuel. 2011. „Proces tzv. normalizace v české sociologii“. Historická sociologie,                       1:77–94.                    Petráň Josef. 2001. Příběh Ouběnic: mikrohistorie české vesnice. Praha: Nakladatelství                       Lidové noviny.                    Petrusek Miloslav. 1969. Sociometrie, teorie, metoda, techniky. Praha: Svoboda.                    Petrusek Miloslav. 1993. Teorie a metoda v moderní sociologii. Praha: Karolinum.                    Petrusek Milan. 1997. „Proč číst Simmela na konci tisíciletí“. Pp. 159–189 in Peníze                       v moderní kultuře a jiné eseje, ed. Georg Simmel. Praha: Sociologické nakladatelství.                    Petrusek Miloslav. 2002a. „Poučení ze zcela nekrizového vývoje české sociologie let                       1989–2001“. Sociologický časopis, 38(1–2):7–15.                    Petrusek Miloslav. 2002b. „Ivo Možný: Česká společnost. Nejdůležitější fakta o kvalitě                       našeho života (recenze knihy)“. Sociologický časopis, 38(5):635–637.                    Petrusek Miloslav. 2004. „Výuka sociologie v  čase tání a  v  časech normalizace                       (1964–1989)“. Sociologický časopis, 40(5): 597–607.                    Petrusek et al. 2011. Dějiny sociologie. Praha: GRADA.                    Petrusek Miloslav. 2012. Společnost a kultura. Sociologické úvahy a eseje. Praha: Nadace                       Dagmar a Václava Havlových – VIZE 97. Z mého života (str. 162–174).                    Petrusek Miloslav. 2012a. „Můj obraz Iva Možného mezi třemi M“. Sociologický časopis,                       48(4): 794–796.                    Petrusek Miloslav. 2012b. „Masaryk mezi svými sociologickými současníky (k 75. výročí                       úmrtí)“. Sociologický časopis, 48(4):799–802.                    Petrusek Miloslav. 2020. „Sociologie, nebo zdravý rozum?“ Acta Universitatis Carolinae,                       Philosophica et Historica 1 / Studia Sociologica, str. 111–136.                    Pithart Petr 2009. Devětaosmdesátý. Praha: Academia.                    Plaňava Ivo a Milan Pilát (eds.). 2002. Děti, mládež a rodiny v období transformace. Brno:                       Barrister \& Principal.                    Poe Egdar Allan. 2013. Démon zvrácenosti. Praha: Argo, str. 162–170, „Muž davu“ (1840.                       „The Man of the Crowd“); str. 352–368, „Odcizený dopis“ (1844. The Purloined Letter).                    Popper R. Karl. 1959. „Prediction and Prophecy in the Social Sciences“. Pp: 276–285 in                       Theories of History, ed. Patrick Gardiner. Glencoe: The Free Press.                    Popper Karl R. 1994. Bída historicismu. Praha: Oikoymenh.                    Popper Karl. R. 1995a. Věčné hledání. Intelektuální autobiografie. Praha: Vesmír, Prostor                       a Oikoymenh.                    Popper Karl. R. 1995b. Hl’adanie lepšieho sveta. Bratislava: Archa.                                                                                                 169","MOJE DOBRODRUŽNÁ CESTA SOCIOLOGIÍ                       Popper Karl R. 1997. Budoucnost je otevřená. Rozhovor u krbu mezi Konradem Lorenzem                    a Karlem R. Popperem (Sympozium na počest 80. narozenin Karla R. Poppera). Praha:                    Vyšehrad.                  Popper Karl. R. 1998. Život je řešením problémů. O poznání, dějinách a politice. Praha:                    Mladá fronta.                  Portes  Alejandro.  2000.  „The  Two  Meanings  of  Social  Capital“.  Sociological forum,                    15(1):1–10.                  Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ. Praha: Oddělení                    propagandy a agitace ÚV KSČ, březen 1971.                  Proust Marcel. 2012. Hledání ztraceného hlasu. Čas znovu nalezený. Praha: Rybka Pub-                    lisher (1927. À la recherche du temps perdu: Le Temps retrouvé).                  Putnam 2001. „Social Capital Measurement and Consequences“. Isuma: Canadian Jour-                    nal of Policy Research, 2(Spring 2001)41:51.                  Přidal Antonín. 2011. Potulky knihami a časem. Brno: Barrister \& Pricipal.                  Puchner Martin. 2018. Svět ve slovech anebo o síle příběhů utvářet národy, historii a civi-                    lizace. Brno: Host.                  Rabušic Ladislav. 1994. „Škola sociálních studií Filozofické fakulty Masarykovy univer-                    zity v Brně“. Sociologický časopis, 30(4):545.                  Rabušic Ladislav. 2016. „Sociologie jako umění Možného“. Smuteční řeč Ladislava                    Rabušice o jedné z největších osobností české sociologie Ivovi Možném [online].                    https://www.online.muni.cz/komentare/8176-rabusic-sociologie-jako-umeni-                    -mozneho                  Rabušic Ladislav a Petr Mareš. 1996. „Je česká společnost anomická?“ Sociologický ča-                    sopis, 32:175–188.                  Rabušic Ladislav, Petr Soukup a Petr Mareš. 2019. Analýza sociálněvědních dat prostřed-                    nictvím SPSS. Brno: Munipress (rozšířené původní vydání z roku 2015).                  Rabušic Ladislav a Zuzana Kusá (eds.). 2020. Odděleně spolu? Česko a Slovensko optikou                    vývoje hodnot po roce 1991. Bratislava: Slovart.                  Riesman David, Nathan Glazer a Reuel Denney. 1968. Osamělý dav. Praha: Mladá fronta                    (1950. The Lonely Crowd).                  Rosten Leo. 1970. Pan Kaplan má třídu rád. Praha: Práce (1937. The Education of Hy-                    man Kaplan).                  Rosten Leo. Pan Kaplan má stále třídu rád. Praha: Odeon (1976. O Kaplan! My Kaplan!).                  Rychlík Jan. 2020. Československo v období socialismu 1945–1989. Praha: Vyšehrad.                  Samuelson Paul a William Nordhaus. 1991. Ekonomie. Praha: Svoboda.                  Sands Philippe. 2021. Krysí stezka. Láska, lži a zločiny nacistického uprchlíka. Praha:                    Prostor.                  Savage et al. 2013. „A New Model of Social Class? Findings from the BBC’s Great British                    Class Survey Experiment“. Sociology, 47(2):220–250.                  Savage Mike et al. 2015. Social Class in the 21st Century. London: Penguin.                 170","LITERATURA                         Savage Mike. 2016. „The fall and rise of class analysis in British sociology, 1950–2016“.                       Tempo Social, 28(2):57–72.                    Sayer Andrew. 1992. Method in Social Science. A realistic approach. London: Routledge.                    Scruton Roger a Mark Dooley. 2021. Hovory s Rogerem Scrutonem. Brno: Masarykova uni-                       verzita.                    Sedlák Jiří. 1993. „Význam brněnské sociologické školy (BSŠ) pro rozvoj sociálněvědního                       poznání“. Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity, 35:91–99.                    Sen Amartya. 1981. Poverty and Famines. An Essay on Entitlement and Deprivation. Ox-                       ford: Claredon Press.                    Shakespeare William. 1963. „Král Lear“. Pp. 21–131 in William Shakespeare. Tragédie II.                       Praha: Státní nakladatelství krásné literatury a hudby (původně publikováno 1606).                    Schopenhauer Arthur. 2019. Umění dostat v každé debatě za pravdu. Eristická dialektika.                       Praha: Portál.                    Schutz Alfred. 1962. „Common Sense and Scientific Interpretation of Human Action“. In                       Collected Papers Vol. I., The Problem of Social Reality, ed. Maurice Natanson. The Hague:                       Martinus Nijhoff.                    Schwanitz Dietrich. 2013. Vzdělanost jako živý dialog s minulostí. Praha: Prostor.                    Silverman David. 1993.  Interpreting Qualitative Data. Methods for Analysing Talk,                       Text and Interaction. London: Sage.                    Sirovátka Tomáš (ed.). 2002. Menšiny a marginalizované skupiny v ČR. Brno: Masarykova                       Univerzita; Georgetown: Georgetown University.                    Sirovátka Tomáš (ed.). 2004. Sociální exkluze a inkluze menšin a marginalizovaných skupin.                       Brno: Masarykova Univerzita; Georgetown: Georgetown University.                    Sirovátka Tomáš (ed.). 2006. Sociální vyloučení a sociální politika. Brno: Masarykova univerzita.                    Sirovátka Tomáš a Petr Mareš. 2006. „Chudoba, deprivace, sociální vyloučení: nezaměstna-                       ní a pracující chudí”. Sociologický časopis, 42(4):627–655.                    Sirovátka Tomáš and Petr Mareš. 2009. „Poverty, Deprivation and Social Exclusion: The                       Unemployed and the Working Poor“. Pp. 1–23 in  Economics of Employment and                       Unemployment, eds. Manon C. Fournier and Chloe S. Mercier. New York: Nova Science                       Publishers.                    Sirovátka Tomáš and Petr Mareš. 2011. „Solidarity on the Margins of European Society:                       Linking the European Social Model to Local Conditions and Solidarities“. Pp. 29–48                       in Reinventing Social Solidarity across Europe, ed. Marion Elisson. Bristol: Polity Press.                    Sirovátka Tomáš, Petr Mareš, Jiří Večerník a Martin Zelený. 2002. Monitorování chudoby                       v České republice. Úvodní studie. Praha: Výzkumný ústav práce a sociálních věcí.                    Skácel Jan. 1983. Naděje s bukovými křídly. Praha: Mladá fronta.                    Skovajsa Marek. 2020. „Bláha, Obrdlík a Eubank: brněnské kontakty s americkými sociolo-                       gy v souvislostech mezinárodní sociologie“. Sociální studia, str. 35–52.                    Snyder Timothy. 2013. Krvavé země: Evropa mezi Hitlerem a Stalinem. Praha: Paseka a Pro-                       stor (2010. Bloodlands: Europe between Hitler and Stalin).                                                                                                 171","MOJE DOBRODRUŽNÁ CESTA SOCIOLOGIÍ                       Sokol Jan. 2010. Slovník filozofických pojmů. Praha: Vyšehrad.                  Solženicyn Alexandr. 1963. Jeden den Ivana Děnisoviče. Praha: Nakladatelství politické                    literatury.                  Solženicyn Alexandr. 2011. Souostroví Gulag. Praha: Academia (1973. Archipelag Gulag).                  Sorokin Pitrim Alexandrovič. 1947. Krise našeho věku. Praha: Tiskařské a vydavatelské                    družstvo československého obchodnictva (1941. The Crisis of Our Age: The Social and                    Cultural Outlook).                  Srole Leo. 1956. „Social Integration and Certain Corollaries: An Exploratory Study.“                    American Sociological Review 21:709–716.                  Standing Guy. 2018. Prekariát. Praha: Rubato (2011. The Precariat: The New Dangerous Class).                  Stendhal. 1974. Kartouza parmská. Praha: Odeon (1839. La Chartreuse de Parme).                  Sue Eugène. 1970. Tajnosti pařížské. Praha: Odeon (1843. Les Mystères de Paris).                  Suk Jiří. 2021. Šťastné zítřky, úzkostné včerejšky: Eseje a jiné texty o kolizích na české cestě                    ke komunismu. Praha: Nakladatelství Lidových novin.                  Swaan Abram de. 1988. In Care of the State. Health, Care, Education and Welfare in Europe                    and the USA in the Modern Era. Oxford: Oxford University Press.                  Szczepański Jan. 1966. Základní sociologické pojmy. Praha: Svoboda (1963. Elementarne                    pojęcia socjologii).                  Szczepański Jan. 1967. Sociológia: vývin problematiky a metód. Bratislava: Vydavateľstvo                    politickej literatúry (1961. Socjologia. Rozwój problematyki i metod).                  Szczepański Jan. 1968. Spektrum společnosti. Praha: Mladá fronta.                  Škvorecký Josef. 1969. Lvíče. Praha: Československý spisovatel.                  Škvorecký Josef. 2012. Příběh inženýra lidských duší. Praha: Plus (poprvé vyšel v roce                    1977 v exilovém nakladatelství ‚68 Publishers‘).                  Šrubař  Ilja.  1998.  „Max  Weber  a  Tomáš  Garrigue  Masaryk“.  Sociologický časopis,                    34(4):417–426.                  Taine Hippolyte. 1906. Francie před revolucí. Praha: Karel Sokol (1875. Les Origines de la                    France contemporaine. L’ancien régime).                  Texler Jiří. 1996. Despotický socialismus: Selhání utopie. Praha: Academia.                  Thomas, W. I. and D. S. Thomas. 1928. The Child in America: Behavior Problems and                    Programs. New York: Knopf.                  Toffler Alvin. 2004. „Vlna za vlnou“. Pp. 131–158 in Rozhovory o budoucnosti, ed. Jacek                    Żakowski. Praha: Mladá fronta.                  Tolstoj Lev Nikolajevič. 1973.  Anna Kareninová. Praha: Lidové nakladatelství (1877.                    Anna Karenina).                  Trommsdorff Gisela and Bernard Nauck. 2005. Value of Children in Cross-Cultural                    Perspective. Lengerich: Pabst Science Publisher.                  Uhde Milan. 2013.  Objevy pozdního čtenáře. „Druhé čtení“ českých autorů od Máchy                    k Havlovi. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury.                  Vaculík Ludvík. 1966. Sekyra. Praha: Československý spisovatel.                 172","LITERATURA                         Vaculík Ludvík. 1995. Moji milí spolužáci. Praha: Mladá fronta.                    Vaculík Ludvík. 2008. „Když slyším jméno Baťa.“ Lidové noviny, 8. září 2008.                    Večerník Jiří. 1991. „Úvod do studia chudoby v Československu.“ Sociologický časopis                       27(5):577–602.                    Večerník Jiří. 2011. „Empirický výzkum chudoby v českých zemích ve třech historických                       obdobích“. Data a výzkum – SDA Info 5(2):133–146.                    Večerník Jiří a Martina Mysíková. 2015. Chudoba v České republice: kritický pohled na                       evropské ukazatele. Praha: Sociologický ústav AV ČR.                    Veyne Paul. 2010. Jak se píší dějiny. Praha: Pavel Mervart.                    Vido Roman. 2016. „V té společnosti to praská…“ Rozhovor s profesorem Ivem Možným.                       Sociální studia / Social Studies, 3:123–126.                    Weber Max. 1997. Autorita, etika a společnost. Praha: Mladá fronta.                    Weber Max. 2009a. Metodologie, sociologie a politika. Praha: Oikoymenh.                    Weber Max. 2009b. „Objektivita sociálněvědního a sociálně-politického poznání“. Pp. 7–63                       in Weber. Metodologie, sociologie a politika, ed. Miloš Havelka. Praha: Oikoymenh.                    Welzer Harald, Sabine Mollerová a Karoline Tschuggnallová. 2010. Můj děda nebyl nácek.                       Nacismus a holokaust v rodinné paměti. Praha: Argo.                    Wernisch Ivan. 2000. Cesta do Ašchabadu neboli Pumpke a dalajlámové. Brno: Petrov.                    Whyte William H. 1968. Organizační člověk. Praha: Svoboda (1956. The Organization Man).                    Wiatr Jerzy Józef. 1970. Angažovaná sociologie. Praha: Mladá fronta.                    Wiatr Jerzy Józef. 1968. Společnost. Úvod do systematické sociologie. Praha: Státní pedago-                       gické nakladatelství (1979. Społeczeństwo. Wstęp do socjologii systematycznej).                    Winch Peter. 2004. Idea sociální vědy a její vztah k filosofii. Brno: Centrum pro studium                       demokracie a kultury (1958. The Idea of a Social Science and its Relation to Philosophy).                    Wirth Louis. 1938. ”Urbanism as a  Way of Life.“  The American Journal of Sociology                       44(1):1–24.                    Wittgenstein Ludwig. 1993. Rozličné poznámky. Praha: Mladá fronta.                    Wittgenstein Ludwig. 2010. O jistotě. Praha: Academia.                    Wittgenstein Ludwig. 2015. Filosofické poznámky. Praha: Filosofia.                    Zábrana Jan. 2001. Celý život. Výbor z deníků 1948–1984. Praha: Torst.                    Zamjatin Jevgenij. 1927. My. Praha: Aventinum (napsaný v roce 1920).                    Zweig Stefan. 2019.  Svět včerejška. Vzpomínky jednoho Evropana. Praha: Malvern                       (1942. Die Welt von Gestern).                    Żakowski Jacek. 2004. Rozhovory o budoucnosti. Praha: Mladá fronta.                                                                                                            173","MOJE                  DOBRODRUŽNÁ                 CESTA                   SOCIOLOGIÍ                   Petr Mareš                   Text: prof. PhDr. Petr Mareš, CSc.                  Jazyková korektura: Mgr. Hana Šedajová                  Grafický návrh, sazba a příprava tiskových podkladů: Martina Slábová                  Vydala: Masarykova univerzita, Žerotínovo nám. 617/9, 601 77 Brno                  První, elektronické vydáni, Brno 2022                    ISBN 978-80-210-0103-2  (online ; pdf )                  ISBN 978-80-280-0102-5 (brožovaná vazba)","Dnes je vše hybridní, hybridní je i tato kniha, směsice informací o stoleté exis-                  tenci sociologie na brněnské univerzitě, autobiografického vzpomínání na mou                  dobrodružnou cestu sociologií a pasáží, zmiňujících některé intelektuální a etické          Petr Mareš                 MOJE                  otázky, na něž jsem při své složité a dobrodružné cestě narážel. Pasáže se mohou                  mnohým mým kolegům a kolegyním jevit jako triviální, ale text knihy se obrací ze-                  jména na současnou generaci brněnských studentů a studentek sociologie, pro                  něž mohou být při jejich prvním kontaktu se studovaným oborem užitečné.                                                 DOBRODRUŽNÁ                                                      Petr Mareš, Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity                     Hlavním poučením této knihy je, že sociologie a společnost jsou siamská dvojčata.                                      CESTA                  Stýkají se a potýkají. Autor to ukazuje na příbězích brněnské sociologie v době po-                  litického „zglajchšaltování“ (1969–1989) a následně v letech její revitalizace, kdy se                  otevřel prostor pro svobodná bádání. Devastace nebyla naštěstí smrtelná, takže                                         SOCIOLOGIÍ                  revitalizace mohla navázat na sice úzkou, ale solidní základnu těch učitelů a jejich                  studentů, jejichž vztah k oboru se formoval už v průběhu 60. a 70. let dvacáté-                  ho století. Jde o pozoruhodné dílo z oboru historie a sociologie vědy, opírající se                  o metodologii ego historie a o bohatou empirickou evidenci. Doporučuji ji nejen                  studentům a absolventům sociologie, ale všem, kteří se zajímají o postavení sociál-                  ních věd v soudobých společnostech.                                                                                                 Petr Mareš                                                        Martin Potůček, Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy MOJE DOBRODRUŽNÁ CESTA SOCIOLOGIÍ                    Petr Mareš je emeritním profesorem na Fakultě sociálních studií Masarykovy uni-                  verzity v Brně. Sociologii vystudoval v letech 1969–1974, po absolutoriu pracoval                  jako podnikový sociolog ve Zlíně. V roce 1990 ho Ivo Možný přizval do týmu revi-                  talizující brněnskou katedru sociologie, v roce 1995 vedení této katedry od Mož-                  ného převzal a vedl ji do roku 2002. Hlavním předmětem jeho zájmu byly sociální                  problémy jako nezaměstnanost, chudoba, sociální exkluze a též otázky sociální                  integrace a reprodukce. Vedle toho na katedře vyučoval jak kvantitativní, tak i kva-                  litativní sociologickou metodologii.                                MUNI             MUNI                                                                                                              MASARYKOVA                  PRESS            FSS                                                                                                               UNIVERZITA"];