var textForPages = ["Vendula Zahumenská               Právo                a environmentální               problémy                                                            Masarykova univerzita. Fakulta sociálních studií.  Katedra environmentálních studií. Brno 2014","Všechna práva vyhrazena. Žádná část této elektronické knihy nesmí                    být reprodukována nebo šířena v papírové, elektronické či jiné podobě                    bez předchozího písemného souhlasu vykonavatele majetkových práv                    k dílu, kterého je možno kontaktovat na adrese – Nakladatelství                    Masarykovy univerzity, Žerotínovo náměstí 9, 601 77 Brno.","Vendula Zahumenská                                Právo                                a environmentální                                 problémy                                                                   Masarykova univerzita                             Brno 2014","Tato publikace vznikla v rámci projektu OP VK s názvem „Inovací bakalářských studijních programů          k lepší zaměstnatelnosti“ s registračním číslem CZ.1.07/2.2.00/28.0238. Tento projekt je spolufinancován          Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky. Více informací k projektu naleznete zde:          http://www.fss.muni.cz/cz/site/struktura/projekty/inza.               Vědecká redakce MU:          prof. PhDr. Ladislav Rabušic, CSc.          Ing. Radmila Droběnová, Ph.D.          Mgr. Michaela Hanousková          doc. Mgr. Jana Horáková, Ph.D.          doc. JUDr. Josef Kotásek, Ph.D.          Mgr. et Mgr. Oldřich Krpec, Ph.D.          prof. PhDr. Petr Macek, CSc.          PhDr. Alena Mizerová          doc. Ing. Petr Pirožek, Ph.D.          doc. RNDr. Lubomír Popelínský, Ph.D.          Mgr. David Povolný          Mgr. Kateřina Sedláčková, Ph.D.          prof. RNDr. David Trunec, CSc.          prof. MUDr. Anna Vašků, CSc.          prof. PhDr. Marie Vítková, CSc.          Mgr. Iva Zlatušková          doc. Mgr. Martin Zvonař, Ph.D.                Recenzentky:          JUDr. Jindřiška Šedová, CSc.          JUDr. Petra Humlíčková, Ph.D.              © 2014 Masarykova univerzita          Text © 2014 Vendula Zahumenská          Foto © 2014 Nikola Fousková (foto na obálce)           ISBN 978-80-210-7130-8 (online : pdf)          ISBN 978-80-210-7129-2 (brožovaná vazba)","Obsah             Obsah                           1. Úvod ..............................................................................................................................................11             2. Východiska práva životního prostředí ..........................................................................12           2.1. Právo na příznivé životní prostředí .................................................................................................12           2.2. Principy práva životního prostředí ..................................................................................................15           2.3. Evropské právo ..............................................................................................................................17           2.4. Prameny evropského práva ............................................................................................................18           2.4.1. Stížnosti k Evropské komisi  ........................................................................................................19           2.5. Mezinárodní právo ..........................................................................................................................24           2.5.1. Aarhuská úmluva .........................................................................................................................25             3. Základy správního práva procesního ............................................................................30           3.1. Zásady dobré správy ......................................................................................................................30           3.2. Co upravuje správní řád .................................................................................................................33           3.3. Správní řízení  .................................................................................................................................34           3.3.1. Správní orgány ............................................................................................................................34           3.3.2. Dotčené orgány a závazná stanoviska ........................................................................................36           3.3.3. Účastníci řízení ............................................................................................................................37           3.4. Průběh správního řízení ..................................................................................................................41           3.4.1. Podání .........................................................................................................................................41           3.4.2. Doručování ..................................................................................................................................42           3.4.3. Spis .............................................................................................................................................44           3.4.4. Lhůty ............................................................................................................................................46           3.4.5. Dokazování ve správním řízení ....................................................................................................47           3.4.6. Správní rozhodnutí ......................................................................................................................48           3.5. Opravné prostředky ........................................................................................................................49           3.5.1. Odvolání ......................................................................................................................................50           3.6. Ochrana veřejného zájmu ve správním řízení .................................................................................53           3.7. Ochrana před nesprávným jednáním správních orgánů a úředníků ...............................................54           3.8. Další vybrané postupy podle správního řádu .................................................................................56                                                                                              5","Právo a environmentální problémy             4. Svobodný přístup k informacím ......................................................................................61          4.1. Zákon o svobodném přístupu k informacím ..................................................................................62          4.1.1. Povinné subjekty .........................................................................................................................63          4.1.2. Jak získat informaci .....................................................................................................................64          4.1.3. Poskytnutí informace ...................................................................................................................65          4.1.4. Příklad z praxe: zvukové a obrazové záznamy z veřejných jednání ............................................66          4.1.5. Hrazení nákladů ...........................................................................................................................70          4.2. Zákon o právu na informace o životním prostředí ..........................................................................72          4.2.1. Žádost o informace .....................................................................................................................72            5. Účast veřejnosti .......................................................................................................................76          5.1. Význam účasti veřejnosti při ochraně životního prostředí ..............................................................76          5.2. Petice .............................................................................................................................................77          5.3. Shromáždění ..................................................................................................................................79          5.4. Sdružování občanů ........................................................................................................................82          5.4.1. Co jsou spolky .............................................................................................................................82          5.4.2. Vznik a fungování spolku .............................................................................................................84          5.4.3. Zánik spolků ................................................................................................................................86          5.4.4. Účast spolků ve správních řízeních .............................................................................................86          5.4.5. Informování spolků o zahájení řízení ...........................................................................................87          5.5. Referendum ....................................................................................................................................89          5.5.1. Vyhlášení referenda a hlasování ..................................................................................................91          5.5.2. Soudní ochrana ...........................................................................................................................91          5.6. Územní samospráva .......................................................................................................................93          5.6.1. Orgány obce a kontrola jejich činnosti ........................................................................................94          5.6.2. Obecní normotvorba ...................................................................................................................97          5.6.3. Práva občana obce ...................................................................................................................100            6. Veřejný ochránce práv a životní prostředí ................................................................102          6.1. Činnost ochránce .........................................................................................................................103           7. Posuzování vlivů na životní prostředí ..........................................................................107          7.1. Proces EIA ....................................................................................................................................108          7.1.2. Přezkum stanoviska EIA ............................................................................................................111          7.2. Proces SEA ..................................................................................................................................112          7.2.1 Posuzování vlivů nástrojů územního plánování ..........................................................................113                 6","Obsah              8. Územní plánování .................................................................................................................115           8.1. Nástroje územního plánování .......................................................................................................115           8.1.1. Politika územního rozvoje ..........................................................................................................116           8.1.2. Zásady územního rozvoje ..........................................................................................................118           8.1.3. Územní plán ...............................................................................................................................122           8.1.4. Regulační plán ...........................................................................................................................126           8.2. Zapojení veřejnosti do územního plánování .................................................................................128           8.2.1. Informování veřejnosti ...............................................................................................................130           8.3. Kontrola územně plánovací dokumentace ...................................................................................132             9. Umisťování a povolování staveb ...................................................................................137           9.1. Rozhodování v území ...................................................................................................................137           9.1.1. Územní rozhodnutí  ...................................................................................................................138           9.2. Povolování staveb  .......................................................................................................................145           9.2.1. Realizace staveb bez ohlášení a bez povolení ..........................................................................145           9.2.2. Ohlašování staveb .....................................................................................................................146           9.2.3. Stavební řízení ...........................................................................................................................147           9.2.4. Certifikát autorizovaného inspektora .........................................................................................151           9.3. Užívání stavby ..............................................................................................................................153             10. Odpovědnost v právu životního prostředí .............................................................154           10.1. Trestně právní odpovědnost .......................................................................................................155           10.2. Správně právní odpovědnost .....................................................................................................158           10.3. Odpovědnost za ekologickou újmu ............................................................................................159           10.4. Odpovědnost za škodu  .............................................................................................................160           10.5. Odpovědnost za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem .....................................161             11. Soudnictví v environmentálních otázkách .............................................................165           11.1. Soudnictví ve věcech životního prostředí ...................................................................................167           11.2. Ústavní soudnictví a životní prostředí.........................................................................................168           11.2.1. Přezkum obecně závazných vyhlášek .....................................................................................168           11.2.2. Rozhodování o ústavních stížnostech  ....................................................................................170           11.3. Správní soudnictví ......................................................................................................................170           11.3.1. Pravomoc správních soudů .....................................................................................................172           11.3.2. Kasační stížnost ......................................................................................................................172           11.4. Aarhuská úmluva a přístup k soudní ochraně ve věcech životního prostředí ............................174           11.5. Sousedské spory a rozhodování soudů  ....................................................................................178                                                                                                  7","Právo a environmentální problémy             12. Zvláštní část práva životního prostředí ...................................................................182          12.1. Zvláštní část práva životního prostředí .......................................................................................182          12.2. Ochrana přírody a krajiny ...........................................................................................................183          12.3. Vybrané otázky ochrany přírody a krajiny ..................................................................................185          12.3.1. Ochrana dřevin ........................................................................................................................185          12.3.2. Krajinný ráz ..............................................................................................................................188          12.3.3. Zvláště chráněná území a Natura 2000 ...................................................................................189          12.3.4. Výjimky ze zákazů ve zvláště chráněných územích ................................................................192          12.3.5. Chráněné druhy živočichů a rostlin .........................................................................................193          12.4. Účast občanů na ochraně životního prostředí ...........................................................................194            13. Použitá literatura ................................................................................................................196          13.1. Monografie, odborné publikace a odborné články ....................................................................196          13.2. Další prameny .............................................................................................................................201          13.3. Judikatura ...................................................................................................................................204          13.4. Právní předpisy ...........................................................................................................................207            14. Summary ................................................................................................................................209            15. O autorce ...............................................................................................................................211                                               8","„Člověk není vládcem přírody, není jejím pánem, jejím vrcholem,                    jejím nejlepším organizátorem, jejím rozumem. Člověk je prostě jen                    její součástí. Vždyť čím jiným je naše tělo než jen křižovatkou tisí-                    cerých a z větší části nám dosud neznámých silokřivek, čím jiným                    jsme než jen nepatrnou zauzlinou jediného velkého pole, kterému                    říkáme biosféra? A čím jiným je tato biosféra než zase jen součástí                    jediného planetárního fyzikálního systému? A čím jiným je tento                    planetární systém než jen nepatrnou součástkou ohromného a ta-                    jemného systému kosmického?“                                                                             Václav Havel                             (Projev prezidenta ČSFR Václava Havla na konferenci Životní prostředí                                                                 pro Evropu. Dobříš, 1991)","","Úvod             1. Úvod                           Právo životního prostředí zahrnuje širokou škálu nejrůznějších nástrojů, které mají na-           pomáhat chránit nejen jednotlivé součásti přírody – ovzduší, vodu, faunu nebo flóru,           ale také mají umožnit občanům, aby se mohli podílet na rozhodování o tom, jak jejich           nejbližší i vzdálenější okolí bude vypadat. Není možné v jedné knize zachytit všechny           tyto aspekty, není možné věnovat se všem procesním postupům a zachytit současně           v potřebné podrobnosti všechny důležité otázky. Proto se tato kniha zaměřuje právě na           postavení veřejnosti při ochraně životního prostředí. Publikace shrnuje nejen právní           předpisy, které se dotýkají vymezeného problému, ale také upozorňuje na to, že právo           nejsou jen zákony, ale kombinace teorie a praxe. Proto je teoretická část doplněna           o judikaturu a příklady z praxe orgánů státní správy a samosprávy.                 Publikace je rozdělena do kapitol, z nichž první se věnuje mezinárodním a ev-           ropským  aspektům  práva  životního  prostředí.  Tato  část  se  zaměřuje  především  na           otázky spojené s Aarhuskou úmluvou a jejími dopady na české právo, což je stále ak tuál ní           otázka. Následující kapitola je věnována správnímu právu procesnímu, a to zejména           s ohledem na postavení veřejnosti jako účastníka správního procesu. Proto se také tato           část publikace věnuje otázce účastenství spolků v řízeních, která mají vliv na ochranu           přírody a krajiny. Kapitola čtvrtá se pak věnuje svobodnému přístupu k informacím           jako takovým a zvláště pak informacím o životním prostředí. Tato část knihy čerpá           z bohaté rozhodovací činnosti českých soudů, která pomohla výrazně rozvinout apli-           kační praxi a díky níž je přístup k informacím na poměrně dobré úrovni. Následující           kapitola se pak věnuje různým způsobům zapojení veřejnosti do rozhodování o život-           ním prostředí, od petic a shromáždění přes místní referendum až ke spolkům. Nava-           zující kapitoly se věnují otázkám spojeným s účastí veřejnosti při ochraně životního           prostředí na úrovni samospráv (obcí a krajů) a také není opomenuto postavení veřej-           ného ochránce práv. Další část publikace se pak zaměřuje na problematiku posuzování           vlivů na životní prostředí, územní plánování jako koncepční nástroj ochrany životního           prostředí a na něj navazující rozhodování v území a povolování staveb. Publikace ne-           opomíná ani otázky spojené s odpovědností v právu životního prostředí, zmiňuje také           alespoň částečně otázku soudnictví a v úplném závěru připomíná problematiku dru-           hové a územní ochrany přírody a krajiny.                                                                                              11","Právo a environmentální problémy            2. Východiska práva             životního prostředí                                  „Lidské zájmy a zájmy přírody nestojí proti sobě. Zájmy přírody                  jsou lidskými zájmy, protože naše přežití závisí na zdravé příro-                  dě. Střet nastává mezi krátkodobým a dlouhodobým lidským zá-                  jmem – vykácet pozemek a prodat dřevo proti zachování zelených                  ploch jako plic Země. Stavba autostrády přes chráněné území není                  otázkou lidského zájmu o autostrádu proti zájmu přírody o zacho-                  vání biotopu pro nějaká zvířátka. Je to otázka dlouhodobého zájmu                  člověka zachovat prostředí, ve kterém se dá žít, proti krátkodobé-                  ho zájmu dojet co nejrychleji do Drážďan a prodávat tam vepřové                  ovary. Příroda není naše zahrádka.“  1               2.1. Právo na příznivé životní prostředí             Ústava České republiky  (dále jen „Ústava“) se životním prostředím téměř nezabývá,                                 2          stanoví pouze, že stát má za úkol dbát o šetrné využívání přírodních zdrojů a ochranu          přírodního bohatství (čl. 7). Právo na příznivé životní prostředí je podrobněji zakot-          veno v Listině základních práv a svobod (dále „jen Listina“), v čl. 35, podle kterého má                                                3          každý právo nejen na příznivé životní prostředí, ale také na včasné a úplné informace             1)  MATÚŠKOVÁ, Štěpánka. Přilnul jsem k tomu místu: Rozhovor s Erazimem Kohákem. Aperio [on-          line]. 2007, č. 2, s. 6–12 [cit. 2014-02-04]. Dostupné z: www.aperio.cz          2)  Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters          Kluwer ČR [cit. 25. 11. 2013].          3)  Ústavní zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod. In: ASPI [právní informační systém].          Wolters Kluwer ČR [cit. 25. 11. 2013].           12","Východiska práva životního prostředí              o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů. Listina ještě stanovuje povinnost pro           každého jednat při výkonu svých práv tak, aby nebylo ohroženo ani poškozeno životní           prostředí, přírodní zdroje, druhové bohatství přírody a kulturní památky nad míru           stanovenou zákonem. Znamená to například, že chemické provozy nebo jiné zdroje           znečišťování ovzduší nesmí emitovat více nebezpečných látek, než povolují předpisy           týkající se ochrany ovzduší. Ochrany životního prostředí se týká také čl. 11 Listiny,           věnovaný vlastnickému právu. Konkrétně jde o odst. 4 čl. 11, který říká, že vlastnictví           zavazuje a nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem           chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a ži-           votní prostředí nad míru stanovenou zákonem.                 Zdálo by se, že právo na příznivé životní prostředí je koncipováno široce, je ho           však třeba vykládat v souvislosti s čl. 41 odst. 1 Listiny, podle kterého se ho lze do-           máhat jen v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí. Tím je především zákon           č. 17/1992 Sb., o životním prostředí, který vymezuje, že životním prostředím se rozumí           vše, co vytváří přirozené podmínky existence organismů včetně člověka a je předpokla-           dem jejich dalšího vývoje. Jeho složkami jsou zejména ovzduší, voda, horniny, půda,           organismy, ekosystémy a energie. Na zákoně o životním prostředí je zajímavé přede-           vším to, že je uvozen preambulí, kde se mimo jiné říká, že člověk je spolu s ostatními           organismy neoddělitelnou součástí přírody a že existuje nejen právo na příznivé ži-           votní prostředí jakožto jedno ze základních práv člověka, ale také přirozená vzájemná           závislost člověka a ostatních organismů, právo člověka přetvářet přírodu v souladu           s principem trvale udržitelného rozvoje a odpovědnost za zachování příznivého život-           ního prostředí budoucím generacím.                  Zajímavá rozhodnutí soudu             „Při posouzení povahy ochrany životního prostředí z hlediska uvedeného rozlišování nutno             přisvědčit názoru stěžovatele, podle něhož skutečnost, že životní prostředí je veřejným             statkem (hodnotou) ve smyslu preambule Ústavy a Listiny a čl. 7 Ústavy, nevylučuje exis-             tenci subjektivního práva na příznivé životní prostředí (čl. 35 odst. 1 Listiny), jakož i práva             v zákonem stanoveném rozsahu se jej domáhat (čl. 41 Listiny).“ 4                      Právo na příznivé životní prostředí je teorií i praxí bez dalších diskusí přizná-           váno fyzickým osobám, lidem. Již mnoho let české soudy nepřiznávají toto právo práv-           nickým osobám – nejtypičtěji ekologickým spolkům. Ústavní soud už v devadesátých             4)  Usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 7. 1997, sp. zn. III. ÚS 70/97.                                                                                            13","Právo a environmentální problémy             letech  potvrdil,  že  „na  rozdíl  od  osoby  fyzické  se  právnická  osoba  může  domáhat          ochrany jen takových práv chráněných Listinou základních práv a svobod, která od-          povídají jejímu právnímu postavení, resp. pokud jsou svou povahou pro ni použitelná.          Článek 35 Listiny základních práv a svobod zakotvující právo na příznivé životní          prostředí a včasné a úplné informace o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů          na právnické osoby vztahovat nelze. Je zřejmé, že práva vztahující se k životnímu          prostředí přísluší pouze osobám fyzickým, jelikož se jedná o biologické organismy,          které – na rozdíl od právnických osob – podléhají eventuálním negativním vlivům                                                                                            6                              5          životního prostředí.“   Toto usnesení znamenalo pro občanská sdružení (nyní spolky)          značnou brzdu při soudní kontrole výkonu veřejné správy v oblasti životního prostředí.                I když Ústavní soud časem dospěl k závěru, že „v demokratickém právním státě          je životní prostředí hodnotou, jejíž ochrana má být realizována za aktivní partici-          pace  všech  složek  občanské  společnosti,  včetně  občanských  sdružení  a  nevládních          organizací, které mají povahu právnických osob“ a že „diskurs v rámci otevřené spo-          lečnosti, realizovaný případně též právními prostředky a v řízení před soudy, je pak          účinnou zárukou ochrany přírodního bohatství státu (čl. 7 Ústavy)“,  musela občan-                                                                             7          ská sdružení (a doposud musí) při podání žaloby proti správnímu rozhodnutí upozor-          ňovat pouze na porušení svých procesních práv, nikoli na faktické ohrožení životního          prostředí a zásahy do jeho jednotlivých složek.  Je ale patrná snaha zejm. Nejvyššího                                                       8          správního soudu tento nepříznivý výklad zmírňovat, když kupř. ve vztahu k právu na          příznivé životní prostředí potvrdil, že „nositeli tohoto ústavního práva jsou totiž sice          zásadně fyzické osoby, jež jediné mohou být poškozením životního prostředí přímo          dotčeny např. na souvisejícím právu na život, kromě nich ovšem také ty z právnic-          kých osob, typicky právě občanská sdružení, pro něž je ochrana zájmů životního pro-          středí hlavní nebo podstatnou náplní jejich činnosti a které je tak možno vnímat ne-          jen jako uskupení fyzických osob, pro něž taková právnická osoba představuje jakési            5)   Usnesení ze dne 6. 1. 1998, sp. zn. I. ÚS 282/97; aktuálnost vysloveného názoru potvrdil Ústavní soud          např. v usnesení ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. III. ÚS 3118/07.          6)   Dále v této publikaci bude používán pouze termín spolky, pokud půjde o novou právní úpravu. Jestli-          že se věc bude týkat dřívější právní úpravy nebo půjde o citace, bude používán termín občanské sdružení          nebo sdružení.          7)   Usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2005 sp. zn. I. ÚS 486/04.          8)   „Z odůvodnění nálezu [sp. zn. III. ÚS 70/97] je ovšem zřejmé, že tehdy ve věci rozhodující senát          měl na mysli pouze procesní práva stěžovatele související s právem na životní prostředí. Jinak řečeno,          z citovaného nálezu nelze jednoznačně dovodit, že Ústavní soud přiznává subjektivní veřejné základní          právo na příznivé životní prostředí (v mezích zákonů toto základní právo provádějících) vedle fyzických          osob i osobám právnickým, zejména občanským sdružením, jejichž hlavním posláním podle stanov je          ochrana přírody a krajiny ve smyslu ustanovení § 70 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a kra-          jiny.“ Ke shodnému závěru dospěl Ústavní soud i v usnesení ze dne 22. 2. 2005, sp. zn. I. ÚS 603/04,          v němž odlišil cit. nález sp. zn. I. ÚS 282/97 a nález sp. zn. III. ÚS 70/97.           14","Východiska práva životního prostředí              médium, jehož prostřednictvím hájí tyto fyzické osoby své vlastní právo na příznivé           životní prostředí; ale také jako obhájce tohoto práva ve prospěch ostatních lidí.“                                                                                          9                 Nedávno dokonce Ústavní soud přiznal spolkům právo domáhat se přezkumu           územních plánů, když dovodil, že „občanská sdružení, resp. nyní spolky (jak bude dále           též uváděno, viz § 214 a následující zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) sdružují           především občany; jde o svébytnou právnickou osobu zakládanou za účelem dosažení           smluvené činnosti a společného zájmu. Není proto možné bez dalšího zamezit přístupu           spolků k soudům a neumožnit jim navrhovat zrušení územního plánu.“   V tomto nálezu                                                                              10           Ústavní soud také zkritizoval vnímání občanských sdružení, která se zabývají ochranou           přírody a krajiny, jako pouhých ekologických iniciativ. „Takové označení, nepostrádající           pejorativní nádech, mylně implikuje pouhou aktivistickou a vedlejší roli, kterou by snad           občanská sdružení tohoto typu měla ve vztahu k soudním řízením sehrávat. Občanská           sdružení (spolky), jež jsou rovnocenným subjektem práva, však jsou též významným           a navýsost demokratickým prvkem občanské společnosti. Není korektní odsoudit spo-           lek k neformální, potřebná oprávnění postrádající roli při prosazování jeho zájmů. Je           naopak nejen legitimní, ale i legální, aby měl možnost brát se i v řízení o návrhu na           zrušení územního plánu za ty společné zájmy občanů, které považuje za oprávněné.“  11                2.2. Principy práva životního prostředí             Právo životního prostředí stejně jako jiná odvětví práva stojí na několika základních                      12           principech,  které mohou být obecné, platné pro celé odvětví práva, nebo jen pro jeho           vybrané  části,  dokonce  lze  dovodit  principy  konkrétních  právních  institutů.   Tyto                                                                                       13           principy se vzájemně prolínají a ovlivňují a práva na participaci při rozhodování se           dotýká více těchto principů.                                      14            9)   Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2007, sp. zn. 2 As 12/2006.           10)  Nález Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 59/14.           11)  Tamtéž.           12)  K právním principům srov. také kupř. HURDÍK, Jan a Petr LAVICKÝ. Systém zásad soukromého           práva. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2010, 197 s. Spisy Právnické fakulty Masarykovy univerzity           v Brně, sv. 367. ISBN 978-802-1050-631; popř. specificky pro právo životního prostředí DAMOHOR-           SKÝ, Milan. Právo životního prostředí. 3. vyd. Praha: C.H. Beck, 2010, xlvii, 629 s. Právnické učebnice           (C.H. Beck). ISBN 978-807-4003-387.           13)  PEKÁREK, Milan a Ilona JANČÁŘOVÁ. Právo životního prostředí. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzi-           ta, 2002, 108 s. Edice učebnic Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, č. 287. ISBN 80-210-2784-3.           14)  Srov. BĚLOHRADOVÁ, Jitka. Zásady účasti veřejnosti na ochraně životního prostředí. Správní prá-           vo. Ministerstvo vnitra, 2011, roč. 2011, č. 8, s. 16.                                                                                            15","Právo a environmentální problémy                                                                               15                Mezi základní, obecné principy patří zejm. princip zákonnosti,  v souladu s kte-          rým každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co          zákon neukládá. Mezi další obecné principy práva životního prostředí patří mj. prin-                                                                                           16          cip nejvyšší ochrany, který staví životní prostředí jako jednu z nejvyšších hodnot,          jež by měla být zachována nejen v současnosti, ale i pro generace budoucí (souvisí          s  principem  udržitelného  rozvoje).  Významný  je  princip  únosného  zatížení  území,          který reaguje na skutečnost, že určitá lokalita snese jen určité maximum zatížení kupř.          průmyslem nebo dopravou. Tato míra se samozřejmě liší podle toho, jaké má lokalita          vlastnosti nebo zda se jedná o průmyslovou oblast či naopak místo určené především                    17          k bydlení.  S principem únosného zatížení lze spojit princip přípustné míry znečišťo-          vání životního prostředí. Mezi další principy se obvykle řadí princip prevence, princip                                                18          opatrnosti a princip znečišťovatel platí.  Významným principem je také účast veřej-          nosti při ochraně životního prostředí, který se do právní úpravy promítá prostřednic-          tvím jednotlivých způsobů účasti veřejnosti na rozhodování – od zapojení se do územ-          ního plánování přes posuzování vlivů na životní prostředí až po účast ve správních          řízeních. Tento princip je spjatý s principem dobré správy, o kterém bude řeč v násle-          dující kapitole.                                         15)  Podrobněji k obecným principům správního práva kupř. VEDRAL, Josef. Správní řád: komentář.          2. aktualiz. a rozš. vyd. Praha: Ivana Hexnerová – Bova Polygon, 2012, 1446 s. ISBN 978-807-2731-664.          16)  PEKÁREK, Milan a Ilona JANČÁŘOVÁ. Právo životního prostředí. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzi-          ta, 2002, 108 s. Edice učebnic Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, č. 287. ISBN 80-210-2784-3.          17)  Tamtéž.          18)  Tamtéž.           16","Východiska práva životního prostředí             2.3. Evropské právo              Právo  Evropské  unie  je  dnes  obsaženo  v  řadě  předpisů,  ale  zakládací  smlouvy  (tj.           Římské smlouvy z roku 1957: smlouva zakládající Evropské hospodářské společenství           a Evropské společenství pro atomovou energii) se mu výslovně nevěnovaly. Otázky           životního prostředí se začaly řešit až později, kupř. v akčních programech ochrany           životního prostředí. V roce 1985 tehdejší Evropský soudní dvůr poprvé stanovil, že           ochrana životního prostředí je jedním ze základních cílů Společenství, který může sám           o sobě ospravedlnit určitá omezení zásady volného pohybu zboží. Současně potvrdil,           že ochrana životního prostředí je obecným zájmem, a nikoli zájmem jen jednotlivých           členských  států.  Dalším  významným  krokem  v  oblasti  environmentální  bylo  přijetí           Jednotného  evropského  aktu  obsahujícího  samostatnou  kapitolu  věnovanou  život-           nímu prostředí. Environmentální problematika se tak stala součástí primárního práva           (tj.  nejvyšší  zdroj  práva  v  Evropské  unii,  který  má  přednost  před  všemi  ostatními           prameny práva, jedná se zejm. o zakládající smlouvy o založení Evropské unie, hlavní           smlouvy, kterými došlo ke změně EU; protokoly připojené k uvedeným smlouvám;           další smlouvy, kterými se mění konkrétní oddíly zakládajících smluv; smlouvy o při-                                                 19           stoupení nových členských států k EU).  Následovala Maastrichtská smlouva (1992),           která vymezovala některé principy ochrany životního prostředí, a další smlouvy, které                                               20           původní primární právo upravovaly.  Smlouva o Evropské unii, též známá jako Li-           sabonská smlouva (2009), změnila dosavadní zakládající smlouvy – Evropská unie           nahradila dosavadní Evropské společenství. Tato smlouva měla posílit úlohu Evrop-           ského parlamentu a zajistit efektivnější fungování Evropské unie. Z hlediska životního           prostředí určila orgánům Evropské unie více pravomocí v ochraně životního prostředí                                              21           a řešení otázky klimatických změn.  S Lisabonskou smlouvou souvisí přijetí Listiny                                         22           základních práv Evropské unie,  která má stejnou právní sílu jako zakládací smlouvy.             19)  EVROPSKÁ UNIE. Europa: přehledy právních předpisů [online]. 2010 [cit. 2014-02-04]. Dostupné z:           http://europa.eu/legislation_summaries/institutional_affairs/decisionmaking_process/l14530_cs.htm           20) Amsterodamská smlouva pozměňující Smlouvu o Evropské unii, Smlouvy o založení Evropských spo-           lečenství a související akty 97/C 340/01, 2007. In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publi-           kace Evropské unie [cit. 25. 12. 2013]. Dostupné z: http://eurlex.europa.eu/; a Niceská smlouva pozmě-           ňující Smlouvu o Evropské unii, Smlouvy o založení Evropských společenství a některé související akty,           2001/C 80/01 ze dne 26. 2. 2001. In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské           unie [cit. 25. 12. 2013]. Dostupné z: http://eurlex.europa.eu/           21)  Lisabonská smlouva: Smlouva pro Evropu 21. století. EVROPSKÁ UNIE. Evrospká unie [online]. [cit.           2014-04-10]. Dostupné z: http://europa.eu/lisbon_treaty/glance/index_cs.htm           22) Evropský parlament, Rada a Komise: Listina základních práv Evropské unie 2007/C 303/01 ze dne           14. 12. 2007. In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 25. 12.           2013]. Dostupné z: http://eurlex.europa.eu/                                                                                             17","Právo a environmentální problémy             Její  čl.  37  je  věnovaný  ochraně  životního  prostředí  a  požaduje,  aby  vysoká  úroveň          ochrany životního prostředí a zvyšování jeho kvality byly začleněny do politik Unie          a zajištěny v souladu se zásadou udržitelného rozvoje.             Orgány Evropské unie se vztahem k životnímu prostředí            Orgány Evropské unie, které mají svěřeny pravomoci v oblasti životního prostředí, jsou:             –  Evropská komise;             –  Evropský parlament;             –  Rada Evropské unie;             –  Evropský hospodářský a sociální výbor;             –  Výbor regionů;             –  Evropská investiční banka;             –  Agentury Evropské unie. 23               2.4. Prameny evropského práva             Prameny práva Evropské unie se dělí na již zmíněné primární prameny, sekundární          prameny a mezinárodní smlouvy, jichž je Evropská unie smluvní stranou. Sekundární          prameny se dále dělí na:             1.  Právně závazné                –  Nařízení: jsou předpisy závazné a aplikovatelné v jednotlivých státech. Není                  třeba přijímat již žádné další vnitrostátní normy k jejich provedení. V oblasti                  životního prostředí však nejsou tak častá jako kupř. v otázkách zemědělství.                  Nařízení mají přímý účinek, to znamená, že jsou závazná nejen pro členské                  státy, ale také pro jednotlivce, kterým dávají práva a ukládají povinnosti. Po-                  kud by bylo vnitrostátní právo v rozporu s nařízením, musí se nařízení použít                  přednostně, i když neruší české zákony. Ty se pouze nepoužijí (což ale nezna-                  mená, že by nemohly na stát dopadnout sankce za nesoulad práva s právem                  Evropské unie).                –  Směrnice: nejčastější druh norem v evropském právu životního prostředí. Sta-                  noví zpravidla povinnosti pouze pro členské státy, které mají povinnost při-                  jmout další vnitrostátní normy k jejich implementaci do národních právních            23) EVROPSKÁ UNIE. Životní prostředí [online]. 2014 [cit. 2014-01-11]. Dostupné z: http://europa.eu/          pol/env/index_cs.htm           18","Východiska práva životního prostředí                       řádů. Úkolem směrnice je sjednotit legislativu, proto směrnice obvykle sta-                    noví cíle, kterých je třeba dosáhnout, ale cesty k jejich dosažení již volí státy.                    Směrnice  obecně  nemají  přímý  účinek.  Pokud  ale  jsou  dostatečně  určité                    a státy je řádně neimplementovaly, mohou přímý účinek získat. Vždy ale musí                    platit, že jen v těch případech, kdy by stanovily jednotlivcům práva a státu                    povinnosti, nikdy naopak.                 –  Rozhodnutí Komise: jsou závazná pro adresáty (ať už stát Evropské unie nebo                    třeba obchodní společnost).             2.  Právně nezávazné                 –  doporoučení;                 –  stanoviska.                 V oblasti práva životního prostředí funguje tzv. sdílená pravomoc, kdy jednotlivé           členské státy mohou přijímat svoje vlastní normy, které se ale nesmí dostat do rozporu           s normami evropského práva.                 2.4.1. Stížnosti k Evropské komisi             Členské státy Evropské unie nesou odpovědnost za řádné a včasné provedení práva           Unie  do  svých  právních  řádů.  Kontrolu  dodržování  této  povinnosti  má  na  starosti           Evropská  komise,  která  také  zahajuje  tzv.  infringementová  řízení  v  případě,  kdy           členský stát nedostojí svojí povinnosti dodržovat právo EU. Tato řízení pro porušení           povinnosti bývají zahajována také na základě stížnost k Evropské komisi. Tu může na           členský stát podat každá osoba. Touto písemnou stížností se upozorní na konkrétní           opatřené nebo jednání členského státu, která mají být podle názoru stěžovatele v roz-           poru s evropským právem. Osobní údaje stěžovatele a informace, které poskytne, jsou           členskému státu sděleny pouze na základě předchozího souhlasu stěžovatele                 Pravomoci Evropské komise vyplývají z čl. 258 Smlouvy o fungování Evropské           unie a čl. 106a Smlouvy o založení Evropského společenství pro atomovou energii.           První fází tohoto procesu je administrativní řízení pro porušení povinností nebo před-           běžné řízení ve sporné věci. Pokud členský stát dobrovolně nezmění svůj právní řád           tak, aby odpovídal požadavkům evropského práva, následuje podání žaloby k Soud-                       24           nímu dvoru.                24) V podrobnostech zde EVROPSKÁ KOMISE. Uplatňování práva Evropské unie [online]. 2013 [cit.           2014-02-04]. Dostupné z: http://ec.europa.eu/eu_law/infringements/infringements_cs.htm                                                                                            19","Právo a environmentální problémy                   V oblasti práva životního prostředí Evropská komise vedla a vede několik admini-          strativních řízení a samozřejmě bylo podáno množství žalob na jednotlivé členské státy,          mezi nimi i Českou republiku. Jedním z posledních důvodů, proč se s Českou republi-          kou vede toto řízení, je skutečnost, že naše právní úprava posuzování vlivů na životní          prostředí neodpovídá požadavkům evropské směrnice o posuzování vlivů, tj. směrnice          Evropského parlamentu a Rady 2011/92/EU ze dne 13. prosince 2011 o posuzování          vlivů některých veřejných a soukromých záměrů na životní prostředí (rekodifikovaná          směrnice Rady 85/337/EHS ze dne 27. června 1985 o posuzování vlivů některých ve-          řejných a soukromých záměrů na životní prostředí.) Původní řízení bylo zahájeno již                                          25          v roce 2006, a ačkoli v roce 2009  došlo k částečné novelizaci zákona č. 100/2001 Sb.,          o  posuzování  vlivů  doplněním  §  23  odst.  10,   Evropská  komise  nepovažovala  tuto                                                       26          úpravu za dostatečnou a vyzvala znovu k nápravě. Nakonec byla Česká republika od-          souzena Soudním dvorem za porušení povinnosti pro nesplnění Smlouvy.                                                                                 27                Právní úprava však nadále neodpovídala požadavkům evropského práva, a proto          bylo v dubnu 2013 zahájeno další řízení pro porušení Smlouvy o fungování Evropské               28          unie.  Česká vláda zaslala svoji odpověď Evropské komisi v srpnu 2013. Je vysoce          pravděpodobné, že v důsledku tohoto infringementu dojde k výrazné změně legisla-          tivy a že zvolenou variantou může být stanovení nového procesního postupu, jehož          výsledkem bude samostatně přezkoumatelné environmentální povolení.  Proces EIA                                                                                29            25) V červnu roku 2010 Evropský soudní dvůr rozhodl, že Česká republika nezajistila soulad se směrnicí          o posuzování vlivů na životní prostředí. Problémy se týkají několika aspektů přístupu k právním ustano-          vením provedení směrnice do českého právního řádu.          26) Zákon č. 436/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní pro-          středí a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o posuzování vlivů na životní prostředí), ve znění          pozdějších předpisů.          27) Viz rozsudek Soudního dvora (osmého senátu) ze dne 10. 6. 2010. Komise Evropských společenství          proti České republice. Věc C-378/09. In: Sbírka rozhodnutí. 2010.          28) Viz analýza, kterou si nechalo zpracovat MŽP: Komise ČR především vytýká, že se v českém právu          směrnice o posuzování vlivů nepromítá také do dalších povolujících řízení, které na samotné posouzení          vlivů navazují. Dalšími výtkami je přílišné omezení účasti veřejnosti v navazujících řízeních, kterých by          měla mít možnost účastnit se celá dotčená veřejnost, včetně zajištění dostatečného přístupu k soudní          ochraně. Výtky se v podstatě shodují se zjištěními Copliance Commitee ve vztahu k porušování závazků          vyplývajících z Aarhuské úmluvy.          29) Tohoto řízení se bude moci účastnit dotčená veřejnost a identický okruh osob by pak mohl environ-          mentální povolení napadnout žalobou. Soudně přezkoumatelné povolení bude identicky vydáváno i v pří-          padech, pokud příslušný orgán dojde na základě posouzení ve smyslu čl. 4 směrnice k závěru, že určitý          oznámený záměr nebude mít negativní vliv na životní prostředí. Viz Vyjádření předkládané v souladu          s článkem 258 Smlouvy o fungování Evropské unie Českou republikou k formálnímu upozornění v řízení          pro porušení povinnosti č. 2013/2048, jehož předmětem je provedení směrnice Evropského parlamentu          a Rady 2011/92/EU ze dne 13. prosince 2011 o posuzování vlivů některých veřejných a soukromých zámě-          rů na životní prostředí do právního řádu České republiky.           20","Východiska práva životního prostředí                                             Statistika infringementových řízení Evropské komise 30                                            Infringementová řízení rozdělená podle oblastí práva životního prostředí             30) Zdroj: EUROPEAN COMMISSION. Statistics on environmental infringements [online]. 2014 [cit.           2014-02-04]. Dostupné z: http://ec.europa.eu/environment/legal/law/statistics.htm                                                                                             21","Právo a environmentální problémy                                              Infringementová řízení podle členských států             je mimořádně důležitým procesem při povolování provozů, které mohou výrazně ne-          gativně ovlivnit životní prostředí. Je proto důležité, aby byla zajištěna dostatečná účast          veřejnosti v tomto procesu a aby byl odstraněn nedostatek stávající právní úpravy,          který znemožňuje napadnout samostatně u soudu stanovisko EIA, které je výsledkem          celého procesu.                Zajímavá rozhodnutí soudu:            Nejvyšší správní soud se právem na příznivé životní prostředí zabýval samozřejmě častěji.            Jedním ze zajímavých případů bylo zrušení  Návštěvního řádu Národního parku Šumava,                                                  31            který byl schválen jako opatření obecné povahy.  Tímto Návštěvním řádem bylo umožněno                                                     32            splouvat Teplou Vltavu i v úseku, kde by těmito sportovními aktivitami byla ohrožena chrá-            něná perlorodka říční. Jedním z navrhovatelů byl Okrašlovací spolek Zdíkovska – občan-            ské sdružení, druhým pak fyzická osoba. Návrh na zrušení opatření obecné povahy může              31) Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 10. 2010, sp. zn. 6 Ao 5/2010.          32) Opatření obecné povahy je správní akt schvalovaný v režimu podle správního řádu (zákon č. 500/          2004 Sb.) jako akt na pomezí právního předpisu a individuálního správního rozhodnutí.           22","Východiska práva životního prostředí                  podat ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech opatřením obecné povahy, vydaným správním             orgánem, zkrácen. V daném případě se však jednalo o velice specifický zásah do životního             prostředí (ohrožení perlorodek), který nemohl mít dopad do životního prostředí jednotlivce.             Občanská sdružení zase nejsou nositeli práva na příznivé životní prostředí. Takový závěr             ovšem odráží jeden z problémů ochrany životního prostředí: příroda není sama schopna se             postavit na svou obranu proti lidské společnosti a brojit „lidskými“ prostředky proti zásahům             člověka. Právo však na toto specifikum ochrany životního prostředí pamatuje a snaží se na             něj reagovat tím, že veřejnosti (nejčastěji sdružením osob) přiznává specifická práva, jejichž             prostřednictvím se právě o ochranu životního prostředí mohou zasazovat.               Nakonec Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že se na tento případ vztahuje také             právo Evropské unie,  podle kterého mají členské státy povinnost zajistit, aby vnitrostátní                                33             právo umožnilo dotčené veřejnosti, která má na environmentálním rozhodování dostatečný             zájem, dosáhnout přezkumu správních aktů. To, co představuje dostatečný zájem a poru-             šování práva, určí členské státy, ale vždy se předpokládá, že zájem nevládní organizace je             dostatečný a že nevládní organizace mají v těchto případech práva, která mohou být poru-             šována.  Nejvyšší správní soud konstatoval, že sdružení je nevládní organizací ve smyslu                    34             směrnice o posuzování vlivů a že má právo, které mohlo být při přijímání opatření obecné             povahy porušeno – konkrétně právo na příznivé životní prostředí.                              33) Konkrétně jde o směrnici Evropského parlamentu a Rady 2011/92/EU ze dne 13. prosince 2011 o po-           suzování vlivů některých veřejných a soukromých záměrů na životní prostředí (rekodifikovanou směrnici           Rady č. 85/337/EHS o posuzování vlivů některých veřejných a soukromých záměrů na životní prostře-           dí) a konečně § 10 odst. 4 zákona o posuzování vlivů, zákon č. 100/2001Sb., o posuzování vlivů na ži-           votní prostředí, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR           [cit. 25. 11. 2013].           34) „I když platí, že článek 10a … směrnice ponechává na vnitrostátním zákonodárci, aby určil pod-           mínky, ‚které mohou být požadovány‘ k tomu, aby nevládní organizace podporující ochranu životního           prostředí jakožto sdružení mohla mít právo dosáhnout přezkum za výše uvedených podmínek, musí           vnitrostátní pravidla takto stanovená jednak zajistit ‚široký přístup k právní ochraně‘, a jednak zajistit           ustanovením směrnice 85/337 týkajícím se práva dosáhnout přezkoumání soudem jejich užitečný úči-           nek. Nesmí tedy hrozit, že tato vnitrostátní pravidla zbaví plné účinnosti ustanovení práva Společen-           ství, která stanoví, že ti, kdo mají dostatečný zájem napadnout záměr, a ti, do jejichž práva je zasaženo,           mezi něž patří sdružení na ochranu životního prostředí, musí mít možnost aktivní legitimace v řízeních           před příslušnými soudy.“ Rozsudek Soudního dvora ze dne 15. února 2009. Věc C-263/08.                                                                                            23","Právo a environmentální problémy                                                      2.5. Mezinárodní právo            Mezinárodních  úmluv,  zpravidla  vícestranných,  týkajících  se  životního  prostředí  je          celá řada – vztahují se na druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin          a jejich přírodní stanoviště (např. mokřady), na ekosystémy, biologickou rozmanitost          nebo krajinu či ochranu vod. Úmluvy zavazují pouze smluvní státy, což znamená, že          nejsou schopny regulovat chování států, které je nepodepsaly, ale významně ovlivňují          životní prostředí, vytvářejí také určité organizační struktury a mechanismy kontroly          dodržování přijatých závazků, ačkoli mnohdy bývá odpovědnost států spíše politická          a přijaté závazky navíc mohou být příliš obecné a sankce za porušení měkké.                Mezi hlavní úmluvy patří zejm. Rámcová úmluva OSN o klimatických změnách          (Rio de Janeiro, 1992, s tzv. Kjótským protokolem z roku 1997), Ramsarská úmluva          (Úmluva  o  mokřadech  majících  mezinárodní  význam  zvláště  jako  biotopy  vodního          ptactva, Ramsar, 1975), Úmluva CITES (Úmluva o mezinárodním obchodu s ohro-          ženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin, Washington, 1973),          Úmluva o ochraně stěhovavých druhů volně žijících živočichů (Bonn, 1979), v rámci          které se následně uzavíraly regionální dohody k péči o stanoviště, pak lze kupř. zmínit            24","Východiska práva životního prostředí              Dohodu  o  ochraně  africko-euroasijských  stěhovavých  vodních  ptáků  (Haag,  1995),           Úmluvu o biologické rozmanitosti (Rio de Janeiro, 1993), samozřejmě do tohoto výčtu           patří  Úmluva  o  ochraně  světového  kulturního  a  přírodního  dědictví  (Paříž,  1972)           anebo Evropská úmluva o krajině (Florencie, 2000) či Úmluva o ochraně evropské           fauny a flóry a přírodních stanovišť (Bern, 1979).                 Mezinárodní úmluvy, které jsou ratifikované v souladu s čl. 10 Ústavy, se stávají           součástí českého právního řádu a není třeba pro ně vydávat nějaký zvláštní zákon,           který by je prováděl. Stávají se přímo použitelným právním předpisem a je možné           se práv, která jsou v nich zakotvena, dovolávat u soudu. Tato práva ovšem musí být           dostatečně konkrétní. Pokud taková nejsou, je třeba právě oněch právních předpisů,           které mezinárodní úmluvu „převedou“ do právního řádu.                 V neposlední řadě je nezbytné zmínit také Evropskou úmluvu o lidských prá-           vech, která sice negarantuje přímo právo na příznivé životní prostředí, přesto však           Evropský soud pro lidská práva dospěl časem ve své rozhodovací práci, že je toto právo           součástí práva na rodinný a soukromý život (čl. 8 Úmluvy). Je sice otázkou, jak by           se k podobnému případu postavil Ústavní soud a zda by se přiklonil „k poskytování           ochrany životnímu prostředí nepřímo, tj. skrze ochranu tradičních základních práv           a svobod, jejichž výkon a realizace byly přímo narušeny či ohroženy negativními                                                   35           důsledky zásahů do životního prostředí“.               2.5.1. Aarhuská úmluva             Z hlediska práv občanů podílet se na rozhodování o životním prostředí je nejvýznam-           nější Úmluva o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu                                                                                            37                                                             36           k právní ochraně v záležitostech životního prostředí  (dále jen „Aarhuská úmluva“),           35) WAGNEROVÁ, Eliška, Vojtěch ŠIMÍČEK, Tomáš LANGÁŠEK, Ivo POSPÍŠIL a kol. Listina základ-           ních práv a svobod: komentář. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2012, xxv. Komentáře Wolters           Kluwer, s. 714.           36) Srov. BĚLOHRADOVÁ, Jitka. Aarhuská úmluva – aktuální otázky. In: Cofola 2011: the conference           proceedings. 1. vyd. Brno: Masaryk University, 2011, s. 988–994. Spisy Právnické fakulty Masarykovy           univerzity  v  Brně,  sv.  390.  ISBN  9788021055827.  Dostupné  z:  http://www.law.muni.cz/sborniky/           cofola2011/sbornik.html           37) Byla sjednána dne 25. 6. 1998 v dánském Aarhusu, Českou republikou ratifikována na podzim 2004           a vyhlášena pod č. 124/2004 Sb. m. s. Aarhuskou úmluvu podepsalo Evropské společenství spolu s pat-           nácti členskými státy dne 25. června 1998 a schválilo ji dne 17. února 2005. Úmluva se stala součástí           komunitárního práva a je závazná pro EU i členské státy. Následně byla přijata směrnice Evropského           parlamentu a Rady 2003/35/ES ze dne 26. května 2003 o účasti veřejnosti na vypracovávání některých           plánů a programů týkajících se životního prostředí.                                                                                            25","Právo a environmentální problémy             která  je  obecně  známá  jako  Aarhuská  úmluva.  Implementace  Aarhuské  úmluvy          v České republice stále není bezproblémová, hlavní nedostatky se týkají účasti nevlád-          ních organizací jako dotčené veřejnosti na správních řízeních, ve kterých mohou být                                                                              38          dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny, a přístupu k soudní ochraně.  Nejzávažněj-                                                                                           39          ším problémem je ovšem možnost dosáhnout soudního přezkumu správních aktů.          Tato úmluva mj. stanoví základní požadavky na účast veřejnosti při přípravě nejrůz-          nějších plánů, které mohou zasáhnout životní prostředí. Je důležité při výkladu a po-          uží vání Aarhuské úmluvy zohlednit také fakt, že signatářem je i Evropská unie, a proto          plyne její závaznost pro ČR nejen z její povahy mezinárodní úmluvy, ale také z toho, že          Aarhuská úmluva je na základě rozhodnutí Rady č. 2005/370/ES součástí evropského          práva.                Aarhuská úmluva stojí na třech pilířích, a to:             –  právu na informace (upravuje základní otázky pasivního i aktivního poskytování                informací a subjektů, které jsou povinny informace poskytovat – zejm. jde o or-                gány veřejné správy a veřejné instituce);             –  právu podílet se na rozhodování o životním prostředí (kam spadá vydávání po-                volení pro určitý typ činnosti nebo zařízení, příprava plánů a programů v oblasti                životního  prostředí,  příprava  politik  v  oblasti  životního  prostředí  a  příprava                právních předpisů);             –  právu  na  právní  (zejm.  soudní)  ochranu  (především  se  jedná  o  přístupnost                soudní ochrany, zajištění přiměřené a účinné nápravy, čestnost, spravedlivost                a  včasnost,  možnost  obrany  bez  vysokých  nákladů  a  zpřístupnění  písemných                rozhodnutí). 40                Aarhuská  úmluva  byla  opakovaně  českými  soudy  označena  za  mezinárodní          úmluvu, která není přímo použitelná,  neboť z jejích ustanovení není možné dovo-                                               41           38) Aarhuský výbor před nedávnem dospěl k závěru, že Česká republika porušuje několik požadavků          Aarhuské úmluvy, mj. právě tím, že neumožňuje právnickým osobám, spolkům, dosáhnout soudního          přezkumu správních rozhodnutí z věcného hlediska nebo že neumožňuje dostatečný přezkum územních          plánů.  Podrobnosti  zde:  UNECE.  Findings  and  recommendations  with  begard  to  communiccation          ACCC/C/2010/50. Viz Czech Republic ACCC/C/2010/50 [online]. [cit. 2012-12-22]. Dostupné z: http:          //www.unece.org/env/pp/compliance/Compliancecommittee/50TableCz.html          39) Srov. HUMLÍČKOVÁ, Petra, Pavel ČERNOHOUS a Pavel ČERNÝ. SWOT analýza – přístup ke spra-          vedlnosti v oblasti životního prostředí. Praha: Zelený kruh, 2009, 13. 3. 2008 [cit. 2013-05-27]. Dostup-          né z: http://www.ucastverejnosti.cz/cz/dokumenty/          40) Více o Aarhuské úmluvě kupř. na OFICIÁLNÍ STRÁNKA AARHUSKÉ ÚMLUVY V ČESKÉ REPUBLI-          CE [online]. Praha [cit. 2014-02-04]. Dostupné z: http://www.ucastverejnosti.cz/cz/          41) Viz usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 1791/07: „Pokud jde o polemiku          stěžovatele s názory Nejvyššího správního soudu ohledně neexistence přímé aplikovatelnosti tzv. Aar-          hurské úmluvy, Ústavní soud je toho názoru, že z textu této úmluvy, jež ve svém článku 1 předpokládá          postupné uskutečňování obecně formulovaných cílů smluvními státy, nelze dovodit, že by tato úmluva            26","Východiska práva životního prostředí              dit konkrétní a vymahatelná práva fyzických a právnických osob vůči státu. Před ča-           sem se k této otázce vyjádřil (alespoň částečně) velký senát Soudního dvora v případu           Lesoochranárske  zoskupenie  VLK.  Podle  názoru  Soudního  dvora  článek  9  odst.  3           Aarhuské úmluvy nemá v právu Unie přímý účinek. „Je nicméně na předkládajícím           soudu, aby vyložil procesní právo upravující podmínky, které je nutno splnit při po-           dávání správního opravného prostředku nebo žaloby, způsobem, který v co největ-           ším možném rozsahu zohlední cíle čl. 9 odst. 3 této úmluvy, jakož i cíl účinné soudní           ochrany práv poskytnutých právem Unie, aby organizace na ochranu životního pro-           středí mohla soudně napadnout rozhodnutí vydané v rámci správního řízení, které           by mohlo být v rozporu s právem Unie v oblasti životního prostředí. V případě ne-           existence právní úpravy Unie v této oblasti přísluší vnitrostátnímu právnímu řádu           každého členského státu, aby upravil procesní podmínky žalob určených k zajištění           ochrany práv, která jednotlivcům vyplývají z práva Unie; členské státy jsou přitom           v každém jednotlivém případě zodpovědné za zajištění účinné ochrany těchto práv.           Procesní podmínky žalob určených k zajištění ochrany práv, která jednotlivcům vy-           plývají z práva Unie, nesmějí být méně příznivé než ty, které se týkají obdobných           řízení na základě vnitrostátního práva (zásada rovnocennosti), a nesmějí v praxi           znemožňovat nebo nadměrně ztěžovat výkon práv přiznaných právním řádem Unie           (zásada efektivity).“  42                 Česká právní úprava byla dlouhodobě kritizována především ze strany nevládních           neziskových organizací, neboť v několika směrech nesplňovala požadavky Aarhuské                   43           úmluvy.  Jednalo se především o omezení účasti veřejnosti v některých povolovacích           procesech, kdy česká právní úprava ve spojení s rozhodovací činností soudů prakticky           neumožňovala účast jiným osobám z řad veřejnosti než vlastníkům dotčených nemo-           vitostí a občanským sdružením (a ani v současnosti to neumožňuje). Ostatní jednot-           livci dotčení na jiných než věcných právech v důsledku toho nemohli uplatňovat práva           podle čl. 6 Úmluvy, neboť ani jejich účast v procesu EIA nezaručuje, že jejich vyjád-           ření budou skutečně zohledněna ve výsledném rozhodnutí, proti kterému navíc neměli           žádný prostředek obrany. Dalším nedostatkem právní úpravy byl, resp. stále je nedo-           statečný přístup veřejnosti k soudní ochraně, a to především nemožnost občanských           sdružení  domáhat  se  hmotněprávního  přezkumu  vydaných  rozhodnutí  ve  spojení             byla přímým pramenem jakýchkoliv občanských práv či závazků, natož práv či svobod základních.           Úmluva obsahuje závazky států, které mají programovou povahu a jsou průběžně realizovány smluv-           ními stranami.“           42) Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 8. března 2011 ve věci C-240/09, dostupný na           http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CELEX:62009CJ0240:CS:HTML#Footref*           43) JUSTICE  AND  ENVIRONMENT,  European  Network  of  Environmental  Law  Organisation:  Public           Participation in Spatial Planning Procedures: Comparative Study of Six EU Member States. Brno, 2013,           s. 70.                                                                                            27","Právo a environmentální problémy             s nemožností přezkoumávat některé výsledky činnosti veřejné správy, a to zejm. sta-          novisko  EIA  nebo  závěr  zjišťovacího  řízení  v  procesu  EIA.  V  neposlední  řadě,  a  to                                                                       44          zejm. před novelou zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní  (dále jen „soudní řád                                        45          správní“) účinnou k 1. 1. 2012,  byla významným nedostatkem české právní úpravy          velmi malá pravděpodobnost, že bude podané žalobě přiznán odkladný účinek, což vý-                                                   46          razně oslabovalo účinnost soudní ochrany.  V souvislosti s hodnocením nekonformity          české právní úpravy s Aarhuskou úmluvou nesmíme opominut nedostatečný přístup          veřejnosti k přezkumu územně plánovací dokumentace, kdy je možnost domoci se to-          hoto přezkumu omezena v podstatě pouze na dotčené vlastníky nemovitostí.                V důsledku těchto pochybení byla Česká republika před nedávnem podrobena          kritice ze strany Výboru pro plnění úmluvy (Compliance Comittee; dále jen „Výbor“).                                                                                           47          V červnu 2010 podalo občanské sdružení právníků Ekologický právní servis (dále jen          „EPS“, nyní Frank Bold) sdělení, ve kterém namítalo nedostatky českého právního          řádu ve vztahu k naplňování druhého a třetího pilíře Aarhuské úmluvy. Sdělení je ve-          deno pod číslem ACCC/C/2010/50 a v současnosti je již k dispozici nejen ono pů-          vodní sdělení a následné vyjádření České republiky, ale také „Zjištění a doporučení ve          věci podání ACCC/C/2010/50 – Česká republika schválená Výborem pro dodržování          Úmluvy dne 29. června 2012“.  EPS vznesl námitky zejm. k procesu EIA a nezávaznosti                                      48            44) Zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační          systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 25. 11. 2013].          45) Zákon č. 303/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozděj-          ších předpisů, a některé další zákony.          46) Srov. ČERNÝ, Pavel. Nedostatky implementace článku 9 Aarhuské úmluvy v České republice. In:          Ekologický právní servis [online]. Brno: Ekologický právní servis, 2010 [cit. 2014-01-10].          47) Compliance Comittee je jedním z orgánů Aarhuské úmluvy a jeho úkolem je přezkum plnění ustano-          vení Úmluvy. Závěry jeho činnosti mají formu doporučení, nejsou právně závazná. Aarhuská úmluva má          samozřejmě vypracovaný systém kontrolních mechanismů, které vyplývají z jejího čl. 15, podle kterého          zasedání stran na základě konsensu stanoví volitelné systémy pro kritické přezkoumávání plnění ustano-          vení této úmluvy, které budou nekonfrontační, mimosoudní a budou mít poradní povahu. Tyto systémy          umožní vhodným způsobem zapojit veřejnost a mohou zahrnovat možnosti zvažovat sdělení získaná od          veřejnosti k záležitostem týkajícím se této úmluvy. Strany Úmluvy v roce 2002 na prvním zasedání zvolily          členy Výboru, kterému mohou zasílat tzv. submissions týkající se plnění Aarhuské úmluvy jednotlivé stra-          ny Úmluvy, a to jak ve vztahu k vlastní zemi, tak k jiným stranám Úmluvy. Byro může zasílat tzv. doporu-          čení (refferal). Komise dokonce může plnění Úmluvy ze strany smluvních stran zkoumat z vlastní iniciati-          vy. Kromě toho mohou, v rámci principu co nejširší účasti veřejnosti, zasílat Výboru svoje sdělení k plnění          Úmluvy (communications) také jednotlivé osoby z řad veřejnosti. K tomu také srov. BĚLOHRADOVÁ,          Jitka. Aarhuská úmluva – aktuální otázky. In: Cofola 2011: the conference proceedings. 1. vyd. Brno: Ma-          saryk University, 2011, s. 988–994. Spisy Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, sv. 390. ISBN          9788021055827. Dostupné z: http://www.law.muni.cz/sborniky/cofola2011/sbornik.html          48) Kompletní shrnutí k dispozici zde: Czech Republic ACCC/C/2010/50. In: UNECE: United Nations          Economic Commission for Europe [online]. [cit. 2014-01-10].            28","Východiska práva životního prostředí              stanoviska, omezení účasti ve správních řízeních, zejm. omezení v některých správ-           ních řízeních pouze na navrhovatele, omezení žalobní legitimace občanských sdružení           (nevládních neziskových organizací) a k otázce přímé použitelnosti Aarhuské úmluvy           v českém právním řádu.                 Výbor dal za pravdu podstatné části zmíněných námitek obsažených ve sdělení           EPS, ačkoli česká vláda ve svém vyjádření trvala na tom, že českou právní úpravu po-                                                                                   49           važuje za konformní s Aarhuskou úmluvou. Výbor však dospěl k závěru,  že česká           právní úprava je v několika bodech v rozporu s Aarhuskou úmluvou, především dovo-           dil, že Česká republika v důsledku restriktivního výkladu pojmu „dotčená veřejnost“           neumožňuje účinnou účast veřejnosti v celém rozhodovacím procesu. Současně Výbor           zdůraznil, že není dostatečně zajištěno, aby byly výsledky procesu EIA, resp. názory           veřejnosti,  zohledněny  v  navazujících  řízeních.  Výbor  dokonce  shledal,  že  nevládní           neziskové organizace nemají dostatečný přístup k přezkumným řízením, v důsledku           čehož Česká republika neplní čl. 9 odst. 2 Úmluvy a stejně tak dochází k porušování           čl. 9 odst. 3 v důsledku nemožnosti napadnout územní plán ze strany veřejnosti. 50                                                   49) O konkrétních závěrech bude pojednáno v jednotlivých tematicky souvisejících kapitolách.           50) Česká republika ostatně neplní čl. 9 odst. 2 Aarhuské úmluvy také v důsledku nemožnosti přezkoumat           závěr zjišťovacího řízení procesu EIA.                                                                                            29","Právo a environmentální problémy            3. Základy správního             práva procesního                                  „Dobrá  správa  je  pojem  popisující  takové  chování  orgánů  stát-                  ní správy, které jim sice nepředepisuje přímo zákon, ale které po                  nich přesto můžeme spravedlivě požadovat. Špatná správa vede ke                  vzniku nespravedlností, k obtěžování osob přehnanou byrokracií,                  k průtahům a jiným nežádoucím důsledkům.“     1               3.1. Zásady dobré správy            Dobrá správa a občanská společnost by měly být základními stavebními kameny de-          mokratického státu. Veřejná správa by měla být otevřená, přístupná a měla by fungo-          vat na určitých principech, od kterých by se neměla za žádných okolností odchýlit.                Principy dobré správy najdeme nejen v českém právním řádu (na obecné úrovni          je upravuje zákon č. 500/2004 Sb., správní řád), ale také na úrovni evropského práva.          Podle Listiny základních práv Evropské unie  (čl. 41: Právo na uspokojivé správní ří-                                                     2          zení) má každý právo na to, aby jeho záležitost byla projednána nestranně a spraved-          livě a v přiměřené lhůtě institucemi a orgány Unie. Toto právo zahrnuje zejména:             –  právo každého člověka být vyslyšen dříve, než by vůči němu mohlo být přijato                opatření, které by se mohlo nepříznivě dotknout jeho osoby;             1)  HRABCOVÁ, Dana (ed.). Principy dobré správy: sborník příspěvků přednesených na pracovní kon-          ferenci. Kongresový sál Kanceláře veřejného ochránce práv, Brno, 22. března 2006. 1. vyd. Brno: Masa-          rykova univerzita pro Kancelář veřejného ochránce práv, 2006, 265 s. ISBN 80-210-4001-7.          2)  Evropský parlament, Rada a Komise: Listina základních práv Evropské unie 2007/C 303/01 ze dne          14. 12. 2007. In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 25. 12.          2013]. Dostupné z: http://eurlex.europa.eu/            30","Základy správního práva procesního                 –  právo každého na přístup ke spisům týkajícím se jeho osoby, a to při respekto-                 vání legitimních požadavků na ochranu důvěrnosti materiálů a profesionálního                 a obchodního tajemství;              –  povinnost administrativy odůvodňovat svá rozhodnutí.                 Podle Listiny základních práv Evropské unie má také každý od Evropského spo-           lečenství právo na náhradu škod způsobených výkonem funkcí jeho institucí či jejich           zástupců, a to v souladu s všeobecně platnými zásadami společnými pro právo člen-           ských států.                 České  principy nebo spíše zásady dobré správy  najdeme vymezeny v zákoně                                                                3           č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), konkrétně v § 2-8. Jedná se           o tyto zásady:             a)  Zásada  zákonnosti  (legality),  která  představuje  povinnost  úřadu  vždy  postu-                 povat v souladu s právním řádem jako celkem a při výkladu právních norem                 sledovat jejich smysl, soulad s principy dobré správy, a respektovat stanoviska                                                                4                 nadřízeného úřadu a rozhodovací činnost soudů.             b)  Zásada  zákazu  zneužití  správního  uvážení,  jehož  cílem  je  zajistit,  že  orgány                 veřejné správy budou uplatňovat svou pravomoc jenom k zákonem svěřeným                 účelům a v rozsahu, v jakém jim byla svěřena. 5             c)  Zásada ochrany dobré víry a oprávněných zájmů, která je spojena s principem                 presumpce správnosti veřejnoprávních aktů předpokládajícím, že veřejnoprávní                 akt je formálně i obsahově správný až do okamžiku, než se prokáže, že tomu tak                 není. 6             d)  Zásada souladu přijatého řešení s veřejným zájmem, která správnímu orgánu                                                                                             7                 přikazuje dbát na to, aby výsledné řešení bylo v souladu s veřejným zájmem.                 Veřejný zájem ale orgány veřejné správy samy neurčují, není jejich úkolem roz-                 hodovat, co je veřejný zájem. Jedná se o „proces hledání a nalézání jednotlivých                 veřejných zájmů, které jsou již vyjádřeny v právních předpisech“. 8              2)  EVROPSKÁ UNIE. Životní prostředí [online]. 2014 [cit. 2014-01-11]. Dostupné z: http://europa.eu/           pol/env/index_cs.htm.           3)  Viz HRABCOVÁ, Dana (ed.). Principy dobré správy: sborník příspěvků přednesených na pracovní           konferenci. Kongresový sál Kanceláře veřejného ochránce práv, Brno, 22. března 2006. 1. vyd. Brno:           Masarykova univerzita pro Kancelář veřejného ochránce práv, 2006, 265 s. ISBN 80-210-4001-7.           4)  Viz tamtéž, s. 15.           5)  VEDRAL, Josef. Základní zásady činnosti správních orgánů v novém správním řádu I. Deník veřejné           správy [online]. 2006 [cit. 2014-01-11].           6)  Tamtéž.           7)  Tamtéž.           8)  Tamtéž.                                                                                            31","Právo a environmentální problémy               e)  Zásada materiální pravdy, jež se týká vymezení určení rozsahu, v jakém je úko-                lem správního orgánu zjistit skutečnosti nutné pro rozhodnutí v určité věci. 9             f)  Zásada smírného vyřízení věci směřující k prvotní snaze o hledání cesty ke smír-                nému  odstranění  sporů.  Spor  může  spočívat  v  různých  okolnostech,  konflikt                může být mezi více zájmy veřejnými i mezi zájmem veřejným a soukromým nebo                dvěma soukromými zájmy.   10            g)  Zásada předvídatelnosti požadující po úřadu, aby při řešení každé věci postu-                poval shodně s tím, jak dříve posuzoval obdobné případy v minulosti. Pokud to                není možné, musí orgány veřejné správy zdůvodnit, proč se od dřívějšího řešení                odchýlily. 11            h)  Zásada veřejné správy jako služby, která vychází z předpokladu, že úřad posky-                tuje během řízení přiměřené „informace o zjištěných skutečnostech a o jejích                povinnostech vůči úřadu a informuje ji o svém budoucím postupu. Úředník při-                hlíží ve svém ústním a písemném vyjadřování ke komunikačním a intelektuál­                                         12                ním schopnostem osoby“.  Tuto zásadu lze také ztotožnit s požadavkem, aby se                úředníci „chovali k osobám s respektem a zdvořilostí“. 13             i)  Zásada rychlosti a hospodárnosti, která po orgánu veřejné správy požaduje, aby                vyřizoval podání v přiměřených lhůtách bez zbytečných průtahů. 14             j)  Zásada rovnosti a nestrannosti zaručující všem osobám rovné zacházení a mož-                nost vyjádřit se k projednávané věci a povinnost orgánu veřejné správy zdůvod-                nit, proč k některému vyjádření nepřihlédl. 15            k)  Zásada polupráce správních orgánů směřuje k naplnění hospodárnosti v činnosti                veřejné správy a požaduje, aby orgány veřejné správy usilovaly o komplexní ře-                šení problému ve spolupráci s jinými subjekty. 16              9)  VEDRAL, Josef. Základní zásady činnosti správních orgánů v novém správním řádu II. Deník veřejné          správy [online]. 2006 [cit. 2014-01-11].          10) LISSE, Luděk. Veřejný zájem a zásady v § 2 odst. 4 správního řádu. Elaw.cz: Právní portál [online].          2010 [cit. 2014-01-11]. Dostupné z: http://www.elaw.cz/cs/ostatni/220-verejny-zajem-a-zasady-v-s-          2-odst-4-spravniho-radu.html          11)  Viz  HRABCOVÁ,  Dana  (ed.).  Principy  dobré  správy:  sborník  příspěvků  přednesených  na  pra-          covní konferenci. Kongresový sál Kanceláře veřejného ochránce práv, Brno, 22. března 2006. 1. vyd.          Brno: Masarykova univerzita pro Kancelář veřejného ochránce práv, 2006, 265 s. ISBN 80-210-4001-7,          s. 15.          12) Tamtéž, s. 16.          13) Tamtéž, s. 17.          14) Tamtéž, s. 15.          15)  Tamtéž, s. 15.          16) Tamtéž, s. 16.            32","Základy správního práva procesního                  Z judikatury:             „Moderní demokratická psaná ústava je společenskou smlouvou, kterou se lid, představu-             jící ústavodárnou moc (pouvoir constituant), ustavuje v jedno politické (státní) těleso, zakot-             vuje vztah individua k celku a soustavu mocenských (státních) institucí. Dokument institu-             cionalizující soustavu základních obecně akceptovaných hodnot a formující mechanismus             a proces utváření legitimních mocenských rozhodnutí nemůže existovat mimo veřejností             akceptovaného  kontextu  hodnot,  spravedlnostních  představ,  jakož  i  představ  o  smyslu,             účelu a způsobu fungování demokratických institucí. Jinými slovy nemůže fungovat mimo             minimálního hodnotového a  institucionálního konsenzu. Pro oblast práva z  toho plyne             závěr, že pramenem práva obecně, jakož i pramenem práva ústavního, a to i v systému             psaného práva, jsou rovněž základní právní principy a zvyklosti.“ 17                  3.2. Co upravuje správní řád             Správní řád upravuje postup orgánů moci výkonné, orgánů územních samosprávných           celků (obcí a krajů) a jiných orgánů, právnických a fyzických osob (tj. všech správních           orgánů)  v  případě,  že  vykonávají  působnost  v  oblasti  veřejné  správy.  Správní  řád           obsahuje  pravidla  jednak  pro  správní  řízení  v  užším  smyslu  (samotný  proces,  kdy           správní orgány rozhodují o právech a povinnostech v konkrétní věci) a další postupy           správních orgánů, jako je kupř. vydávání závazných stanovisek, vyjádření, osvědčení,           ověření, sdělení, uzavírání veřejnoprávních smluv, vydávání opatření obecné povahy           nebo šetření stížností (tzv. jiné postupy správních orgánů).                 Správní řád se používá jako obecný právní předpis – upravuje procesní postupy           správních úřadů, pokud je neupravuje nějaký jiný (zvláštní) zákon. Jde o zásadu sub-           sidiarity (podpůrné použití správního řádu). Může se proto stát, že zvláštní zákony           (jako třeba zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, dále jen           „stavební zákon“) stanoví odlišně některé otázky správního řízení, ať už jde o účast-           níky nebo lhůty. Pak se přednostně použije zvláštní zákon a ve zbytku se opět užijí           ustanovení správního řádu. Co se týče základních zásad činnosti správních orgánů, ty           se použijí vždy, i kdy zvláštní zákon říká, že se správní řád nepoužije, ale sám úpravu           odpovídající těmto zásadám neobsahuje.                  17)  Nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97.                                                                                             33","Právo a environmentální problémy            3.3. Správní řízení             Správní řízení v užším slova smyslu, tedy ono rozhodování správních orgánů (sub-          jektů na straně jedné) o právech a povinnostech konkrétních osob (právnických nebo          fyzických subjektů na straně druhé) a v konkrétní věci, má stanovený postup od zahá-          jení řízení, vymezení účastníků, doručování přes zjišťování podkladů a důkazů až po                                                     18          vydání rozhodnutí a jeho přezkum a výkon.  Tato publikace se nemůže kvůli svému          rozsahu a zacílení věnovat všem podrobnostem správního řízení. Proto se zaměří jen          na nejpodstatnější instituty správního řízení.               3.3.1. Správní orgány            Správní orgány vykonávají veřejnou správu a ve správním řízení jsou to právě ony, kdo          rozhoduje o právech a povinnostech účastníků. Vzhledem k počtu a rozdílné agendě          jednotlivých  úřadů  je  třeba  zjišťovat,  který  jednotlivý  úřad  z  celé  soustavy  orgánů          veřejné správy má o konkrétní otázce rozhodovat. To se určuje podle pravidel místní          a věcné příslušnosti.            Věcná příslušnost          Správní řád jednoduše stanoví, že správní orgány jsou věcně příslušné jednat a rozho-          dovat ve věcech, které jim byly svěřeny zákonem nebo na základě zákona. Není možné,          aby takový obecný procesní předpis určoval, který orgán bude řešit jednotlivé otázky.          To  vyplývá  ze  zvláštních  právních  předpisů,  jako  jsou  předpisy  upravující  otázky          ochrany lesa, vody, přírody a krajiny nebo ovzduší.            Místní příslušnost          Místní příslušnost je naopak určena poměrně podrobně.                –  v řízeních týkajících se činnosti účastníka řízení je to místem činnosti;                –  v řízeních týkajících se nemovitosti místem, kde se nemovitost nachází;                –  v  ostatních  řízeních  týkajících  se  podnikatelské  činnosti  účastníka  řízení,                  který je fyzickou osobou, místem podnikání;                –  v ostatních řízeních týkajících se fyzické osoby místem jejího trvalého pobytu;                –  v ostatních řízeních týkajících se právnické osoby místem jejího sídla nebo                  místem sídla její organizační složky.            18) Více kupř. HENDRYCH, Dušan. Správní právo: obecná část. 3. změn. a dopl. vyd. Praha: C.H. Beck,          1998, xvi, 471 s. Právnické učebnice. ISBN 80-717-9184-9, s. 178–186.            34","Základy správního práva procesního                    V právu životního prostředí se nejčastěji setkáváme s tzv. orgány ochrany život-           ního prostředí, resp. pokud jde o umisťování a povolování staveb, pak se stavebními           úřady. Orgány ochrany životního prostředí mají dozírat např. nad dodržováním před-           pisů týkajících se ochrany dřevin nebo ochrany ovzduší (může jím být krajský úřad           nebo obecní úřad, orgánem dozoru na úseku ochrany životního prostředí často bývá           Česká inspekce životního prostředí). Každý zvláštní zákon vždy obsahuje speciální část           věnovanou právě výčtu orgánů, které vykonávají veřejnou správu na konkrétním úseku.                 Správní řád řeší také otázky spojené s možnými konflikty o příslušnost – může jít           kupř. o situace, kdy je místně příslušných více orgánů, nebo kdy naopak není možné určit           příslušný orgán. Samozřejmě je upravena také situace, kdy podání dojde nesprávnému           (nepříslušnému) správnímu orgánu. Ten je povinen podání postoupit příslušnému orgánu.                 Obdobně může také dojít ke změně v příslušnosti orgánu – nadřízený orgán pře-           vezme věc od podřízeného a rozhodne jako orgán prvního stupně. To se týká zejm. výji-           mečně obtížných situací nebo řízení s velkým počtem účastníků. Ke změně příslušnosti           může také dojít tehdy, pokud jsou úředníci původního orgánu vyloučeni pro podjatost.                 Podjatost je specifická situace, kdy úřední osoba může mít s ohledem na svůj           poměr k věci, k účastníkům řízení nebo jejich zástupcům takový zájem na výsledku           řízení, pro nějž lze pochybovat o její nepodjatosti. Pokud vznikne pochybnost o podja-           tosti, musí být takový úředník vyloučen ze všech úkonů v řízení, při jejichž provádění           by mohl výsledek řízení ovlivnit. Podjatost může namítat účastník nebo na ni má upo-           zornit také sám úředník.              Systémová podjatost             Systémová podjatost je specifická situace, která může nastat při rozhodování ve správ-           ních řízeních vzhledem k tomu, že státní správu vykonávají orgány obcí a krajů. Před-           stavme si, že některý z odborů obecního úřadu rozhoduje v řízení, ve kterém má obec           postavení účastníka. Nejčastěji jde o územní či stavební řízení nebo třeba kácení dře-           vin, o povolení stavby, u které je obec současně investorem. Je možné se domnívat, že           všichni úředníci jsou podjatí, protože mají k obci vztah jako ke svému zaměstnavateli           a jsou vůči němu v podřízené pozici, zejm. vůči starostovi. Mohou tedy mít zájem na           tom, aby řízení dopadlo ku prospěchu a zájmu obce. Tuto otázku řeší § 14 v kombinaci           s § 131 odst. 4 správního řádu, který umožňuje, aby nadřízený správní orgán usne-           sením pověřil k projednání a rozhodnutí věci jiný věcně příslušný podřízený správní           orgán ve svém správním obvodu.  19             19) V podrobnostech kupř. POTĚŠIL, Lukáš. Je úředník rozhodující o svém chlebodárci nepodjatý? Jiné           právo  [online].  2011  [cit.  2014-01-13].  Dostupné  z:  http://jinepravo.blogspot.cz/2011/06/jan-potme-                                                                                            35","Právo a environmentální problémy                 Z judikatury:            „Rozhoduje-li orgán územního samosprávného celku ve správním řízení ve věci, která se            týká zájmu tohoto územního samosprávného celku, je důvodem pochyb o nepodjatosti            úřední osoby dle § 14 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, její zaměstnanec-            ký poměr k územnímu samosprávnému celku tehdy, je-li z povahy věci či jiných okolností            patrné podezření, že v důsledku tohoto zaměstnaneckého poměru by mohl být její postoj            k věci ovlivněn i jinými než zákonnými hledisky.“ 20                3.3.2. Dotčené orgány a závazná stanoviska            Vedle samotných správních orgánů, které vedou řízení a rozhodují, jsou velmi dů-          ležité také tzv. dotčené orgány. Jsou to jednak orgány, o kterých to stanoví zvláštní          zákon, a jednak správní orgány a jiné orgány veřejné moci příslušné k vydání zá-          vazného stanoviska nebo vyjádření, které je podkladem rozhodnutí správního or-          gánu.  Dotčené  orgány  mají  významnou  roli,  protože  napomáhají  příslušnému          správnímu orgánu v rozhodování z hlediska poskytování potřebných podkladů a in-          formací o odborných otázkách a souvislostech. Mezi tyto orgány se řadí kupř. or-          gány ochrany ovzduší, ochrany lesa, ochrany vod, ochrany zemědělského půdního          fondu apod.                Významným podkladem pro vydání správního rozhodnutí jsou závazná stano-          viska – obvyklá jsou zejm. během územních a stavebních řízení, kdy se jednotlivé or-          gány vyjadřují k ochraně životního prostředí, vod, lesa, k hluku, vibracím a dalším pro-          blémům, které může realizace stavby přinést. Takové stanovisko není samostatným          rozhodnutím, ale jeho obsah je závazný pro výrokovou část rozhodnutí správního or-          gánu. Typicky najdeme závazná stanoviska např. v územním řízení (už bylo zmíněno,                                                              21          že závazná stanoviska vydávají tzv. dotčené orgány).  Závazná stanoviska může, ale          nemusí obstarat sám žadatel, platí totiž, že „možnost opatřit si jednotlivá závazná sta-          noviska před samotným správním řízením, pro která jsou pořizována jako podklad,              sil-je-urednik-rozhodujici-o.html; a rozbor problematiky systémové podjatosti viz NEJVYŠŠÍ SPRÁVNÍ          SOUD. Nejvyšší správní soud zpřísnil pravidla pro posuzování podjatosti úředníků [online]. 2012 [cit.          2014-01-13]. Dostupné z: http://www.nssoud.cz/Nejvyssi-spravni-soud-zprisnil-pravidla-pro-posuzova-          ni-podjatosti-uredniku/art/922          20) Usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 1 As 89/2010.          21) ČERNÝ, Pavel. Závazná stanoviska podle § 149 správního řádu. In: Ekologický právní servis [online].          2009 [cit. 2014-02-04]. Dostupné z: www.eps.cz           36","Základy správního práva procesního              je jen dispozitivním ustanovením, jehož smyslem je nabídnout subjektu v praxi rych-           lejší a přímou komunikaci se specializovanými správními orgány“.  22                 Ohledně  závazných  stanovisek  nebylo  dlouho  zřejmé,  jakým  způsobem  je  lze           přezkoumávat, resp. zda je možné se samostatně odvolat proti závaznému stanovisku.           Správní řád sice umožnil zrušení nezákonných závazných stanovisek v přezkumném                                                                                  23           řízení, ale o možnosti odvolání nehovoří. Judikatura byla také nejednotná  a odborné                          24           názory se lišily.  Dnes platí, že závazná stanoviska nejsou samostatným rozhodnutím           a je možné je napadnout až v rámci přezkumu samotného rozhodnutí, pro které byla           podkladem – kupř. při odvolání se proti územnímu rozhodnutí.                 Z judikatury:              Závazná stanoviska vydaná dle § 149 správního řádu z roku 2004 nejsou rozhodnutími ve             smyslu § 67 správního řádu ani § 65 s. ř. s., jelikož sama o sobě nezakládají, nemění, ne-             ruší nebo závazně neurčují práva nebo povinnosti. Zákonodárce ve shodě se sjednocujícím             rozhodnutím zavedením § 149 správního řádu upřednostnil zásadu ekonomie řízení. Soudní             přezkum je v souladu s čl. 36 odst. 2 Listiny umožněn až v rámci konečného rozhodnutí             dle § 75 odst. 2 s. ř. s. Na toto nemá vliv ani skutečnost, zda žádost o vydání závazného             stanoviska byla podána subjektem před zahájením hlavního řízení nebo v jeho průběhu či             že žádné hlavní (typicky územní) řízení nemusí v případě vydání negativního závazného sta-             noviska již následovat, neboť ho příslušný subjekt nezahájí.“ 25                  3.3.3. Účastníci řízení             Účastníci řízení jsou  fyzické  a právnické osoby, které mají během správního řízení           určitá  práva  a  povinnosti.  Správní  řád  vymezuje  obecně,  kdo  je  účastníkem  řízení.           Zvláštní zákony mohou účastenství upravovat odchylně. Účast občanů při ochraně ži-           votního prostředí mnohdy sehrává klíčovou roli, neboť právě spolky jsou těmi, kdo               22) Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 3. 2010, sp. zn. 2 As 75/2009.           23) Viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. 7 A 90/2001, rozsudek Nejvyšší-           ho správního soudu ze dne 24. 10. 2006, sp. zn. 2 As 51/2005 nebo usnesení Nejvyššího správního soudu           ze dne 13. 8. 2003, sp. zn. 3 As 53/2003.           24) HŮLKOVÁ,  Jana.  Závazná  stanoviska  nepodléhají  samostatnému  soudnímu  přezkumu.  Časopis           Ochrana přírody [online]. 2011, č. 6 [cit. 2014-02-05]. Dostupné z: http://www.casopis.ochranaprirody.           cz/Pravo-v-ochrane-prirody/zavazna-stanoviska-nepodlehaji-samostatnemu-soudnimu-prezkumu.html           25) Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 3. 2010, sp. zn. 2 As 75/2009.                                                                                            37","Právo a environmentální problémy             chrání veřejné zájmy (ač je tato úloha svěřena v prvé řadě dotčeným orgánům) a kdo          kontroluje výkon veřejné správy. To, že účast veřejnosti zvyšuje kvalitu rozhodnutí          a jejich prosazování, přispívá ke zvyšování povědomí veřejnosti o otázkách životního          prostředí, poskytuje veřejnosti příležitost vyjádřit své obavy a zájmy a umožňuje orgá-          nům veřejné správy brát tyto obavy a zájmy náležitě v úvahu, ostatně vyplývá i z pre-          ambule Aarhuské úmluvy.               Z judikatury:             „Pokud § 14 odst. 1 zákona č. 18/1997 Sb., o mírovém využívání jaderné energie a ioni-            zujícího záření (atomový zákon) a o změně a doplnění některých zákonů, výslovně a jedno-            značně omezuje okruh účastníků řízení o vydání povolení na žadatele o povolení, je jediným            účastníkem řízení tento žadatel. Toto omezení účastenství, které ve spojení s § 65 s. ř. s.            zamezuje možnosti třetích osob domáhat se soudní kontroly takového rozhodnutí, není            v rozporu s čl. 36 Listiny základních práv a svobod.“ 26                    Účastníky řízení zahájeného na základě žádosti jsou podle správního řádu (tzv.          privilegovaní účastníci):             –  žadatel             –  další dotčené osoby, na které se pro společenství práv nebo povinností s žadate-                lem musí vztahovat rozhodnutí správního orgánu.                Účastníky řízení zahájeného z moci úřední jsou podle správního řádu (tzv. privi-          legovaní účastníci):             –  dotčené osoby, jimž má rozhodnutí založit, změnit nebo zrušit právo anebo po-                vinnost nebo prohlásit, že právo nebo povinnost mají anebo nemají.                Účastníky správních řízení jsou též:             –  další  dotčené  osoby,  pokud  mohou  být  rozhodnutím  přímo  dotčeny  ve  svých                právech nebo povinnostech;             –  osoby, o kterých to stanoví zvláštní zákon (kupř. § 70 zákona o ochraně přírody                a krajiny umožňuje účastenství specificky vymezeným spolkům).                Může se stát, že se někdo dozví o zahájení řízení a domáhá se postavení účast-          níka, protože má za to, že rozhodnutím může být dotčeno jeho právo. V případě, že          jsou o účastenství pochybnosti, měl by správní orgán vydat usnesení, kterým rozhodne          o tom, zda je či není daná osoba účastníkem řízení. Proti usnesení je možné se odvo-          lat, ovšem odvolání nemá odkladný účinek. To by samozřejmě mohlo znamenat, že          nadřízený orgán nakonec postavení účastníka přizná, ale mezitím uplyne lhůta pro           26) Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 12. 2003, sp. zn. 7 A 56/2002.            38","Základy správního práva procesního              provedení důležitého úkonu v řízení. Proto správní řád umožňuje, aby mohl takový           účastník úkon provést do 15 dnů od oznámení rozhodnutí o odvolání.                 Všichni účastníci mají veškerá procesní práva, pokud některá práva nejsou při-           znána jen tzv. privilegovaným účastníkům. Těmto se kupř. doručuje písemně i tehdy,           pokud se ostatním doručuje veřejnou vyhláškou, mohou žádat, aby se konalo veřejné           projednání, nebo s nimi může být uzavřena veřejnoprávní smlouva.                Z judikatury:              „Otázka nabytí právní moci, občas zúženě chápaná jen jako otázka právní, je ovšem ve             skutečnosti také otázkou skutkových zjištění, questio facti. Nelze totiž abstrahovat od toho,             že je tu široká škála různých skutkových příběhů, které život přináší  – od případů, kdy             opomenutý účastník nebyl znám vůbec nikomu, ba ani on sám nevěděl, že se nějaké řízení             vede a že nějaké rozhodnutí bylo vydáno, až k případům, kdy účastník řízení na něm bral             plnohodnotnou účast nebo jej dokonce sám inicioval, výsledné rozhodnutí získal z jiného             zdroje (a případně proti němu také právními cestami brojil a snažil se jej zvrátit), ale – v dů-             sledku chyby nebo nepozornosti – se mu výsledné rozhodnutí nedostalo do rukou cestou,             kterou zákon předpokládá, tedy řádným oznámením (doručením)… Z práva nelze dovodit,             že účinky rozhodnutí vydaného veřejnou mocí … mohou jen pouhým během času nastat             vůči tomu, kdo v rozporu se zákonem nemohl vykonávat práva účastníka v řízení, v němž             takové rozhodnutí bylo vydáno, neznal obsah rozhodnutí, nemohl se procesu účastnit a ne-             mohl se proti jeho vydání bránit prostředky, které mu procesní předpis umožňuje… A na-             opak: nelze na újmu ostatních účastníků řízení zvrátit právní moc rozhodnutí jen proto, že             některému (opomenutému) účastníkovi nebylo rozhodnutí řádně formálně oznámeno (doru-             čeno), jestliže přitom takový účastník obsah rozhodnutí znal buď fakticky… nebo proto, že             si takovou vědomost zjednal z jiného zdroje… V takovém případě nastává fikce oznámení,             a od ní se odvíjí běh lhůt stejně tak, jako by došlo.“ 27                  3.3.3.1. Procesní způsobilost a zastupování             Procesní způsobilost (svéprávnost)  spočívá v možnosti samostatně činit všechny pro-                                             28           cesní úkony, jako je např. podání odvolání (způsobilost k právním úkonům upravuje              27) Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2007, sp. zn. 2 As 25/2007.           28) Svéprávnost je způsobilost nabývat pro sebe vlastním právním jednáním práva a zavazovat se k po-           vinnostem (právně jednat). Viz § 15 odst. 2 nového občanského zákoníku. Zákon č. 89/2012 Sb., ob-           čanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR           [cit. 25. 11. 2013].                                                                                            39","Právo a environmentální problémy                               29          občanský zákoník).  Procesní způsobilost nemají v plném rozsahu fyzické osoby, které          byly  soudem  částečně  zbaveny  svéprávnosti  a  mají  ustanoveného  tzv.  opatrovníka.          Přesto, že jsou někteří lidé omezeni ve svéprávnosti, mají právo se během řízení k pro-          jednávané věci alespoň vyjádřit. Specifické postavení mají nezletilí. Ti jsou způsobilí          k právním jednáním co do povahy přiměřeným rozumové a volní vyspělosti nezleti-          lých. Obecně platí, že nezletilí mají své zákonné zástupce.                Správní  řád  upravuje  také  jednání  právnických  osob.  Jejich  jménem  činí  po-          třebné úkony ten, kdo je k tomu oprávněn. Půjde zpravidla o statutární orgán, popř.          pověřeného zaměstnance. Vždy musí svoje oprávnění prokázat.                Každý účastník může mít ve správním řízení zástupce, někdy je zastoupen ze          zákona. Zastoupení ze zákona je zapotřebí tehdy, když se kupř. jedná o zmíněné osoby          omezené v procesní svéprávnosti, o osoby neznámého pobytu, osoby stižené přechod-          nou duševní poruchou nebo osoby, které nejsou známy. Takovým osobám pak usta-          noví správní orgán opatrovníka pouze pro to konkrétní řízení (tj. jde o odlišný institut,          než je opatrovník ustanovený soudem osobě omezené ve svéprávnosti).                Ve správním řízení je možné se nechat zastoupit na základě plné moci, stejně          jako v řízení před soudy. Zmocnění může být uděleno advokátovi nebo někomu ji-          nému (samozřejmě s procesní způsobilostí) a uděluje se buď k určitému úkonu, nebo          pro celé řízení. Specifickým institutem je společný zástupce více účastníků se shodným          zájmem.                Mezi úkony účastníků ve správním řízení zejm. patří:             –  navrhování důkazů a činění jiných návrhů; 30             –  vyjadřování stanovisek;             –  vyjadřování se k podkladům rozhodnutí;             –  uplatňování opravných prostředků.                             29) Více informací k novému občanskému zákoníku lze nalézt na MINISTERSTVO SPRAVEDLNOSTI.          Nový občanský zákoník [online]. 2013 [cit. 2014-02-04]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/          30) Mezi důkazní prostředky patří zejm. listiny, ohledání, svědecká výpověď a znalecký posudek.              40","Základy správního práva procesního             3.4. Průběh správního řízení              Okamžik zahájení řízení se liší podle toho, zda jde o řízení o žádosti, nebo o řízení           z moci úřední. Řízení o žádosti je zahájeno dnem, kdy žádost došla věcně a místně           příslušnému správnímu orgánu. Žádost musí mít náležitosti podání a musí z ní být           patrné, co žadatel žádá nebo čeho se domáhá. Pokud má vady, musí být žadatel vyzván           k jejich odstranění. Žádost může vzít žadatel také zpět. Mezi typická řízení na žádost se           řadí právě územní řízení nebo řízení o vydání stavebního povolení, vydávání integro-           vaného povolení nebo některá řízení o povolení kácení dřevin.                 Řízení z moci úřední je zahájeno dnem, kdy správní orgán oznámil zahájení ří-           zení „privilegovanému účastníkovi“, a to doručením oznámení nebo ústním prohláše-           ním (nebo kterémukoli účastníkovi, pokud není ten privilegovaný znám). Se zahajo-           váním řízení z moci úřední je spojena možnost podávat správním orgánům podněty           k zahájení řízení. To může učinit každý, kdo se domnívá, že by měl nějakou věc řešit           právě správní orgán. Pokud o to ten, kdo podal podnět, požádá, je správní orgán po-           vinen sdělit mu ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy podnět obdržel, že řízení zahájil, nebo           že neshledal důvody k zahájení řízení. Samotný podnět však není návrhem na zahá-           jení řízení, je totiž na uvážení orgánu, jestli řízení zahájí nebo ne. Pokud však řízení           nezahájí, pořád je ještě možné využít institut ochrany před nečinností. Správní řád           totiž umožňuje, aby nadřízený orgán vydal opatření proti nečinnosti i tehdy, pokud           příslušný správní orgán nezahájí řízení ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy se dozvěděl o sku-           tečnostech, které by to odůvodňovaly.                 Správní orgán musí o zahájení řízení uvědomit další známé účastníky (buď pí-           semně, nebo na úřední desce veřejnou vyhláškou – k tomu níže).                3.4.1. Podání             Žádost o zahájení řízení, odvolání a další úkony jsou podáními. Jedná se o úkon smě-           řující vůči správnímu orgánu. Podání se vždy posuzuje podle svého skutečného obsahu           bez ohledu na to, jak je označeno. Podání se podává buď písemně (popř. elektronicky           s elektronickým podpisem nebo elektronicky s pozdějším písemným doplněním), nebo           na úřadu do protokolu. Podání se činí u správního orgánu, který je věcně a místně pří-           slušný. Podání je učiněno dnem, kdy tomuto orgánu došlo.                                                                                                    41","Právo a environmentální problémy                 Z judikatury:            „Adresáti veřejných subjektivních práv a povinností v oblasti veřejné správy jsou v převážné            většině právní laici, na nichž nelze vyžadovat, aby své žádosti formulovali zcela pregnantně            a pojmenovávali věci přesnými zákonnými termíny, případně dokonce citovali v žádostech            přesná zákonná ustanovení. Je pravdou, že formálně přesné označení žádosti dle § 56 zá-            kona o ochraně přírody a krajiny by bylo žádost o udělení výjimky ze základních podmínek            ochrany zvláště chráněných živočichů, žádosti dle zákona o myslivosti pak žádost o povo-            lení chovu zvěře v zajetí. Správní orgány nicméně musí při výkonu veřejné moci akceptovat            užívání běžného neodborného jazyka ze strany uživatelů veřejné správy. Pokud jsou výrazy            z oblasti běžného jazyka nedostatečné, vzbuzující právní nejasnost z pohledu správního            orgánu, musí správní orgán vyzvat žadatele k upřesnění obsahu žádosti a vysvětlit mu, proč            je upřesnění nezbytné. Platí totiž zásada, že podání je nutno vždy posuzovat podle jeho            skutečného obsahu (k čemu směřuje), nikoliv formálního označení (§ 19 odst. 2 starého            správního řádu, § 37 odst. 1 nového správního řádu).“ 31                    Z podání musí být především zřejmé:             –  kdo je činí;             –  které věci se týká;             –  co se navrhuje.                Podání musí mít ještě další náležitosti podle správního řádu nebo zvláštního zá-          kona, a pokud je nemá, pomůže správní orgán podateli nedostatky odstranit nebo ho          vyzve k jejich odstranění a poskytne mu k tomu přiměřenou lhůtu.               3.4.2. Doručování             Doručování je způsob komunikace mezi správním orgánem a (především) účastníky          správních řízení. Správní řád požaduje, aby se přednostně doručovalo prostřednictvím          datových schránek, pokud je účastníci mají. Je ale třeba počítat s tím, že správní or-          gány samy v mnoha případech aktivně nezjišťují, zda má občan nebo právnická osoba          datovou schránku, a doručují jinými způsoby. Mezi ně patří:             –  doručování obecním úřadem;             –  doručování policejním orgánem;             –  doručování obecní policií;             –  doručování poštou.            31) Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 11. 2008, sp. zn. 1 As 30/2008.           42","Základy správního práva procesního                  Z judikatury:             „Pokud procesní právní předpisy umožňují podávání elektronických podání prostřednictvím             adres elektronických podatelen soudů, která mají v případě existence zaručeného elektro-             nického podpisu rovnocenné postavení jako podání učiněná v papírové podobě (což bylo             smyslem přijetí všech právních předpisů z oblasti elektronických komunikací), pak je ne-             zbytné předem náležitě uvážit jakýkoli zásah státní správy soudů do ustálené praxe soudu             pro přijímání takových podání.“ 32                      Některé písemnosti je třeba doručovat do vlastních rukou (předvolání, meritorní           rozhodnutí v řízení). Dalším způsobem  je  doručování s doručenkou. Písemnosti se           doručují na adresu pro doručování nebo na adresu podle systému evidence obyvatel,           popř. adresu trvalého pobytu nebo samozřejmě prostřednictvím datové schránky. Fy-           zické osobě je však možné je doručit v podstatě kdekoli bude zastižena, popř. i předá-           ním vhodné osobě či uložením do poštovní schránky.                 Pokud není adresát zastižen, dojde k tzv. uložení, a to u:              –  správního orgánu;              –  obecního úřadu;              –  na poště.                 Adresát je vyzván k vyzvednutí do 10 dnů a poučen, že když si písemnost nevy-           zvedne, považuje se za doručenou uplynutím této lhůty. Adresát může prokázat, že měl           vážné důvody, proč písemnost nepřevzal.               Doručování veřejnou vyhláškou             Zvláštním způsobem doručování, který ale je právě v environmentálních případech           velmi  významný,  je  doručování  veřejnou  vyhláškou  na  úřední  desce.  Doručení  ve-           řejnou vyhláškou se provede tak, že se písemnost vyvěsí na úřední desce správního           orgánu a vyznačí se na ní den vyvěšení. Písemnost musí být dostupná také na inter-           netu. Patnáctým dnem po vyvěšení se písemnost považuje za doručenou. Doručování           veřejnou vyhláškou je spojeno s nejedním úskalím. Především hrozí, že se dotčené           osoby nedozví včas o probíhajícím řízení, a nebudou tak mít dostatečnou možnost há-           jit své zájmy. V praxi se lze setkat i s tím, že jsou kupř. písemnosti na úřední desce             32) KANCELÁŘ VEŘEJNÉHO OCHRÁNCE PRÁV. Souhrnná zpráva o činnosti veřejného ochránce práv           2010 [online]. 2011 [cit. 2013-02-07]. ISBN 978-80-904579-1-1. Dostupné z: http://www.ochrance.cz/           zpravy-o-cinnosti/zpravy-pro-poslaneckou-snemovnu/                                                                                            43","Právo a environmentální problémy             označovány nepřehledně, z názvu není zřejmé, o jaký dokument se jedná, a nezbytnost          opakovaného dohledávání oznámení na úřední desce může být faktickou překážkou          účasti v řízeních.                S otázkou doručování veřejnou vyhláškou souvisí problematika úřední desky.          Musí ji zřídit každý správní orgán. Úřední deska musí být nepřetržitě veřejně přístup-          ná. Obec nebo kraj jako územně samosprávný celek má jen jednu desku pro všech-          ny svoje orgány. Obsah úřední desky se zveřejňuje i způsobem umožňujícím dálkový          přístup.                Z judikatury:             „Jde-li o legitimitu daného opatření, je zcela zřejmé, že stavebního řízení, týkajícího se linio-            vé stavby, se mohou účastnit řádově i stovky osob. Pokud by mělo být jednáno jednotlivě            s každou z nich, kladlo by to značné nároky na personální obsazení příslušného úřadu, jeho            vybavení a vlastní organizaci stavebního řízení, kde by finanční náklady vzniklé v souvislosti            s ,běžným‘ doručováním tvořily patrně jen menší část celkových nákladů. Navíc, jak ukazují            praktické zkušenosti, by bylo velmi obtížné, a to i přes veškerá zmíněná (a nákladná) opat-            ření, takové řízení dokončit v jakýchkoliv ,rozumných‘ lhůtách. Skutečnost, že již nyní po-            tenciální stavebník musí podstoupit poměrně náročnou a zdlouhavou proceduru od svého            záměru až k povolení stavby, jak také stěžovatel poukazuje, je naopak argumentem pro to,            aby k dalšímu prodlužování řízení nedocházelo a aby se tudíž daného řízení účastnili jen ti,            kteří to pokládají za potřebné a kteří v tomto ohledu jsou ochotni vyvinout určitou aktivitu.“ 33                 3.4.3. Spis            Velmi důležitý je v každém správním řízení spis, který se zakládá v každé věci. Do          spisu se zakládají všechna podání, protokoly z ústních jednání nebo rozhodnutí. Jeho          přílohou jsou důkazy, audiozáznamy a podobně. Spis se označuje spisovou značkou          a musí obsahovat tzv. soupis, tj. seznam všech svých součástí, včetně příloh, s určením          data, kdy byly do spisu vloženy. Bylo zmíněno, že součástí spisu je protokol. Sepisuje          se o ústním jednání, ústním podání, výslechu svědka nebo znalce a podobně. Protokol          musí podepsat úředník a dále všechny osoby, které se jednání nebo provedení úkonu          zúčastnily. Pokud někdo podpis odepře, poznamená se to, včetně důvodů, které ho          k tomu vedly.              33) Usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2010, sp. zn. III. ÚS 1553/09.           44","Základy správního práva procesního                    Vzhledem k tomu, že spis obsahuje všechny potřebné dokumenty a podklady           k vedení správního řízení a vydání rozhodnutí, musí mít účastníci právo se s těmito           materiály seznámit. Proto správní řád zná inputu nahlížení do spisu. Nejde jen o sa-           motné prohlížení spisu na úřadu, ale účastníci mají možnost si pořizovat výpisy nebo           kopie; kopie může pořídit účastníkovi také správní úřad. Do spisu mohou nahlížet           (s povolením správního orgánu) i jiné osoby než účastníci, pokud prokáží právní zá-           jem nebo jiný vážný důvod. Je na zvážení správního orgánu, zda nahlédnutí do spisu           umožní nebo ne. Pokud jej odmítne, musí o tom vydat usnesení.                 Praktické zkušenosti s nahlížením do spisu:              První komplikace se objevily již při pokusu najít oprávněnou úřední osobu. Při návště-             vě městského úřadu ve Starém Lískovci nebylo možné nikoho najít, kanceláře byly buď             zamčené, nebo odemčené, ale prázdné. Na úřadě se nacházel jen místostarosta, který             studentům sdělil, že úředníci mají volno, a doporučil jim přijít jindy.               Ne zcela vstřícně reagovali úředníci také na požadavek zpřístupnit soupisku jednotlivých             částí spisu. Jednání jedné z úřednic se neobešlo bez urážek, jak ostatně dokládá tento au-             tentický zápis: „Když jsme žádaly o poskytnutí spisové složky, bylo nám jasně vysvětleno,             že spisová složka (soupis obsahu) se do spisu dává, až když je spis úplný, musí se svázat             a archivovat, před tím to nikdo nedělá. Žádné naše argumenty o kontrole kompletnosti             spisu nebyly brány v úvahu, byly jsme upozorněny, že jsme studentky a máme především             mezery v právním vzdělání, ona ví, jak to chodí, a tak se nám to snaží vysvětlit.“               Zcela bez překážek se neobešel ani požadavek na vyfotografování části spisu. Oprávně-             nost požadavku si úřednice nejprve nechala výslovně ověřit přivolanou právničkou. I poté,             co spis poskytla k pořízení fotodokumentace, si neodpustila na adresu studentů řadu po-             známek, kterými dávala najevo svůj nesouhlas s tímto postupem. Sepisování protokolu není             zřejmě obvyklou praxí. Zatímco na jednom z úřadů úředníci požadovali písemnou žádost             o vystavení protokolu, nejlépe s uvedením důvodu, proč by jej měli vystavovat, na jiném             úřadě sice zpočátku úřednice nevěděla, jak protokol napsat, nechala si jej však od studentů             nadiktovat. Studenti úředníky též poučili o nutnosti uložit originál protokolu do spisu, ochot-             ná úřednice jim jej měla v úmyslu vydat. 34                     V souvislosti s nahlížením do spisu je nezbytné poznamenat, že Nejvyšší správní           soud opakovaně judikuje, že dokumenty ze spisu lze obecně získat i díky právu na svo-           bodný přístup k informacím. 35              34) ZELENÝ KRUH. Zpráva o implementaci Aarhuské úmluvy 2010: deset let práva na informace o ži-           votním prostředí [online]. Praha, 2011 [cit. 2014-07-14]. ISBN 978-80-87417-05-8. Dostupné z: http://           www.ucastverejnosti.cz/cz/zpravy-o-implementaci/           35) V podrobnostech viz kapitola věnovaná právu na informace.                                                                                            45","Právo a environmentální problémy                 Z judikatury – nahlížení do spisu:            „Při odepření nahlížení do spisu účastníkům řízení či jejich zástupcům má usnesení, kterým            nebylo nahlížení do spisu umožněno, toliko povahu procesní, zatímco v případě tzv. jiných            osob (v tomto případě žalobce) má povahu rozhodnutí ve věci, tj. má hmotněprávní účinky,            jež jsou nezbytným předpokladem přípustnosti jeho přezkoumání soudem v rámci správ-            ního soudnictví (srov. zejména § 65 odst. 1 s. ř. s.). Je tomu tak proto, že osoba žadatele            o nahlížení do spisu, který není účastníkem správního řízení, nemá v takovém případě mož-            nost proti odepření nahlížení do spisu brojit jinými opravnými prostředky (např. v odvolání,            resp. rozkladu ve věci samé a následně žalobou proti konečnému správnímu rozhodnutí ve            věci samé).“ 36                 3.4.4. Lhůty            Lhůta je doba určená správnímu orgánu nebo účastníkům (popř. dalším subjektům)          k provedení konkrétního úkonu během správního řízení. Může jít kupř. o lhůtu pro          uplatnění  námitek,  lhůtu  pro  využití  opravného  prostředku.  Lhůty  stanovuje  buď          přímo správní řád (nebo jiný zákon), nebo ji může účastníkovi určit správní orgán.                Pro správní řízení a běh lhůt platí určitá pravidla počítání času. Lhůta bývá ur-          čena především počtem dní nebo měsíců nebo let. Pokud je určena počtem dní (kupř.          pro podání odvolání jde standardně o 15 dní), platí, že se do běhu lhůty nepočítá první          den, tedy den, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty – např. vyvěšení veřejné          vyhlášky na úřední desku. Lhůty určené týdny, měsíci nebo roky končí uplynutím toho          dne, který se svým označením shoduje se dnem, kdy došlo ke skutečnosti určující po-          čátek lhůty. Pokud konec lhůty připadá na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním          dnem lhůty nejbližší příští pracovní den.                Vzhledem k tomu, že se jedná o procesní lhůty, je lhůta zachována, pokud je          v poslední den učiněno podání na úřadu nebo je podáno na poště.                         36) Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 62 Af 31/2010.            46","Základy správního práva procesního                  Z judikatury:             „Nejvyšší správní soud tedy v souladu se svou předchozí judikaturou dopadající na před-             mětnou právní otázku uzavřel, že pravidla počítání času upravená § 40 odst. 1 písm. c)             správního řádu se užijí i při náhradním doručení písemnosti. Pokud byla v posuzované věci             zásilka, obsahující rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, uložena na poště a při-             pravena k vyzvednutí dne 23. 12. 2009, posledním dnem desetidenní lhůty nebyla sobota             2. 1. 2010, ale nejbližší následující pracovní den, tedy pondělí 4. 1. 2010. Lhůta k podání             odvolání pak začala běžet dne 5. 1. 2010 a skončila dne 19. 1. 2010. Pokud stěžovatelka             podala své odvolání k poštovní přepravě poslední den zákonem stanovené odvolací lhůty,             tedy dne 19. 1. 2010, bylo odvolání podáno včas. Krajský soud pochybil, pokud rozhodnutí             odvolacího orgánu o zamítnutí odvolání pro opožděnost shledal zákonným.“ 37                  3.4.5. Dokazování ve správním řízení             Nedílnou součástí správního řízení je dokazování, které by mělo přinést dostatečné           podklady pro vydání správního rozhodnutí. Mezi ně patří zejména návrhy účastníků,           důkazy, skutečnosti známé správnímu orgánu z úřední činnosti, podklady od jiných           správních orgánů nebo orgánů veřejné moci, jakož i skutečnosti obecně známé.                 Během dokazování musí správní úřad získat dostatek podkladů pro rozhodnutí.           Je jeho úkolem důkazy opatřit, nemůže na účastníky přenést důkazní povinnost. Dů-           kazy úřad vyhledává jak z úřední povinnosti, tak na návrh účastníka (nemusí ovšem           všechny důkazy provést, s tím se musí vypořádat v odůvodnění rozhodnutí a lze se                                            38           proti takovému postupu odvolat).  Účastníci si mohou důkazy  opatřovat sami, a po-                                                                       39           kud nějakou skutečnost tvrdí, měli by důkaz opatřit. Je samozřejmě žádoucí pro výsle-           dek věci, aby účastníci byli aktivní, tvrdili a opatřovali důkazy. Zejm. účastníci mohou           navrhovat důkazy zpochybňující důkazy úřední – např. alternativní posudek.                 Úřad následně všechny provedené důkazy zhodnotí a musí zase v odůvodnění           uvést, proč je takto zhodnotil a jak na jejich základě rozhodl (zásada volného hodnocení           důkazů). S volným hodnocením důkazů souvisí i tzv. neurčité právní pojmy, tj. termíny           obsažené v právním předpisu, jehož obsah a význam nelze přesně a úplně vymezit.           Aplikace neurčitého právního pojmu vždy závisí na odborném posouzení v každém             37) Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 8 As 10/2011.           38) Podrobnosti: VEDRAL, Josef. Správní řád: komentář. 2. aktualiz. a rozš. vyd. Praha: Ivana Hexnero-           vá – Bova Polygon, 2012, 1446 s. ISBN 978-807-2731-664.           39) Mezi důkazy patří zejm. znalecké posudky, výslechy svědků, listiny nebo ohledání na místě.                                                                                            47","Právo a environmentální problémy             individuálním  případě.  Mezi  nejčastější  neurčité  pojmy  patří  např.  veřejný  zájem.          Správní uvážení pak znamená možnost správního orgánu učinit si o věci svůj vlastní          úsudek v rámci mezí, které mu k tomu právo dává. Správní uvážení umožňuje úřed-          níkům vybrat takové řešení, které nemusí být „to nejlepší“, ale je ještě takové, které          zákony dovolují. S oběma pojmy při povolování kácení ještě souvisí zásada volného          hodnocení důkazů – ta znamená, že správní úřad při vydávání povolení může zhodno-          tit všechny důkazy, které byly předloženy, podle své vlastní úvahy, ale vždy musí svoje          myšlenkové pochody řádně odůvodnit v rozhodnutí.                Z judikatury:             „Absolutní či neomezené správní uvážení v  moderním právním státě neexistuje. Každé            správní uvážení má své meze, vyplývající v prvé řadě z ústavních principů zákazu libovů-            le, principu rovnosti, zákazu diskriminace, příkazu zachovávat lidskou důstojnost, principu            proporcionality atd. Dodržení těchto mezí podléhá soudnímu přezkumu.“ 40                 3.4.6. Správní rozhodnutí             Výsledkem  správního  řízení  je  vydání  rozhodnutí  (v  některých  případech  vydává          správní úřad usnesení – např. přerušení nebo zastavení řízení). Rozhodnutí vydává          správní orgán, pokud v určité věci zakládá, mění nebo ruší práva anebo povinnosti          konkrétní osoby nebo v určité věci prohlašuje, že taková osoba práva nebo povinnosti          má anebo nemá (tj. rozhodnutí ve věci samé – meritorní rozhodnutí). V některých pří-          padech lze vydat rozhodnutí i v procesních otázkách.                Rozhodnutí musí mít stanovenou formu a obsah a zpravidla se vyhotovuje pí-          semně. Vždy obsahuje výrokovou část, odůvodnění a poučení účastníků. Výroková část          obsahuje především samotné řešení otázky, o které se vedlo řízení. V odůvodnění se          uvedou důvody, které správní orgán k výroku vedly, a všechny podklady a úvahy, které          k přijatému řešení směřovaly. Poučení musí obsahovat informaci pro účastníky o tom,          zda je možné proti rozhodnutí podat odvolání, v jaké lhůtě je možno tak učinit, od          kterého dne se tato lhůta počítá, který správní orgán o odvolání rozhoduje a u kterého          správního orgánu se odvolání podává.                40) Nejvyšší správní soud č. j. 5 As 9/2008 – 106 ze dne 22. 5. 2008, www.nssoud.cz           48","Základy správního práva procesního                                                                41                 Správní orgán má povinnost rozhodnutí vydat  ve stanovené lhůtě. Obecně by se           tak mělo stát bez zbytečného odkladu, což především zohledňuje požadavek na efek-           tivní a hospodárné rozhodování a ochranu zájmů účastníků řízení. V praxi se však roz-           hodnutí vydávají v delších lhůtách, a to buď nejdéle 30 dní od zahájení řízení nebo           i v delší lhůtě, pokud jde o složité případy nebo pokud se kupř. musí doručovat do ciziny.                 Rozhodnutí musí být účastníkům samozřejmě řádně oznámeno, a to buď doru-           čením písemnosti, nebo ústním vyhlášením, nebo veřejnou vyhláškou. Rozhodnutí,           které bylo oznámeno a proti kterému nelze podat odvolání, je v právní moci. Takové           pravomocné rozhodnutí je závazné pro účastníky a všechny správní orgány. Pravo-           mocné rozhodnutí je také zpravidla vykonatelné.                3.5. Opravné prostředky             Je  samozřejmé,  že  rozhodnutí  vydané  správním  orgánem  v  prvním  stupni  nemusí           být vždy v pořádku jak z hlediska věcného, tak procesního. Proto je nezbytné, aby byl           upraven také přezkum správních rozhodnutí. Existuje několik opravných prostředků –           řádným je odvolání a mimořádnými jsou obnova řízení a nové rozhodnutí. Specifické           postavení má pak přezkumné řízení, které není mimořádným opravným prostředkem,           ale prostředkem dozoru. Někteří autoři upozorňují na to, že „nesprávné zařazení to-           hoto institutu leckdy vede k nesprávnému názoru účastníků, kteří se s různou mírou           intenzity domnívají, že na něj mají přímý právní nárok. Můžeme se setkat s případy,           že  se  tohoto  svého  domnělého  ,nároku‘  posléze  též  mylně  (a  neúčinně)  domáhají                                          42           v rámci správního soudnictví.“   Správní řád upravuje přezkum nadřízenými správ-           ními orgány. Vedle tohoto přezkumu existuje také přezkum soudní, o kterém bude řeč           v samostatné kapitole.                     41) Vydáním rozhodnutí se rozumí:              a)  předání stejnopisu rozhodnutí k doručení;              b)  ústní vyhlášení, pokud má účinky oznámení rozhodnutí;              c)  vyvěšení veřejné vyhlášky;              d) poznamenání usnesení do spisu.           42) KOLMAN, Petr. Správní právo procesní – k vybraným otázkám přezkumného řízení. Epravo.cz [on-           line]. 2013 [cit. 2014-02-04]. Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/spravni-pravo-procesni-k-           vybranym-otazkam-prezkumneho-rizeni-90631.html.                                                                                            49","Právo a environmentální problémy             3.5.1. Odvolání            Řádným  opravným  prostředkem,  tj.  takovým,  který  se  uplatňuje  proti  rozhodnutí          nebo usnesení, které ještě nenabylo právní moci, je odvolání. Obecně platí, že se účast-          ník může odvolat proti každému rozhodnutí nebo usnesení, pokud zákon nestanoví          něco jiného.                Odvoláním je možné napadnout výrokovou část rozhodnutí a odůvodnění (není          ovšem možné odvolat se jenom proti odůvodnění, vždy se musí odvolání týkat i výrokové          části rozhodnutí). Odvolání musí mít všechny náležitosti podání a musí z něj být jasné,          proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu ho napadá a v čem odvolatel spat-          řuje rozpor s právními předpisy nebo nesprávnost rozhodnutí nebo správního řízení.                Odvolání je potřeba podat ve stanovené lhůtě. Obecně jde o 15 dní ode dne ozná-          mení rozhodnutí. Pokud se stane, že byl účastník nesprávně poučen, může tato lhůta          být až 90 dnů. V případě, že nebylo rozhodnutí účastníkovi oznámeno, pak se takový          účastník může odvolat do 30 dnů ode dne, kdy se o rozhodnutí dozvěděl, nejpozději          však do 1 roku ode dne, kdy bylo rozhodnutí oznámeno poslednímu z účastníků, jimž          správní orgán oznamoval (toto omezení však neplatí pro privilegované účastníky).                Podané  odvolání  má  především  odkladný  účinek.  To  znamená,  že  nenastane          právní moc vydaného rozhodnutí a není možné podle něj postupovat. Pokud by to ale          naléhavě vyžadoval veřejný zájem nebo by hrozila některému účastníku vážná újma,          může správní orgán odkladný účinek vyloučit (někdy dokonce i na žádost účastníka).               Z judikatury:            „Neobsahuje-li odvolání odvolací námitky a odvolatel v odvolání požádá o stanovení lhůty            k doplnění odvolání, je správní orgán povinen takovou lhůtu stanovit postupem podle § 37            odst. 3 za použití § 93 odst. 1 správního řádu z roku 2004. Na nezákonnost postupu odvo-            lacího orgánu, který bez znalosti odvolacích námitek rozhodne meritorně o odvolání, nemá            vliv délka časového úseku od podání odvolání do vydání rozhodnutí o odvolání.“ 43                  Odvolání se podává u toho správního orgánu, který vydal napadené prvostup-          ňové rozhodnutí. Ostatním účastníkům se musí zaslat stejnopis odvolání, aby se příp.          mohli k věci vyjádřit. Správní orgán může v některých případech nejdříve rozhodnutí          sám změnit nebo zrušit (tzv. autoremedura). Pokud to však neučiní, předá spis odvo-          lacímu orgánu, a to do 30 dnů.                43) Podle rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 2. 2008, sp. zn. 54 Ca 1/2008.           50","Základy správního práva procesního                             Rozhodnutí obecního                   ODVOLÁNÍ                       úřadu (kupř. územní                   (15 dnů od doručení                       rozhodnutí)                           rozhodnutí)                           Obecní úřad sám                       Obecní úřad                       odvolání vyhoví                       odvolání nevyhoví                           Rozhoduje nadřízení                   Rozhodnutí                       správní úřad – krajský                o odvolání                       úřad (příslušný odbor)                            Možnost podat                       správní žalobu                Přezkum správních rozhodnutí obce (přenesená působnost)                    Nadřízený orgán musí vždy přezkoumat soulad napadeného rozhodnutí a řízení,           které vydání rozhodnutí předcházelo, s právními předpisy. Věcnou správnost rozhod-           nutí přezkoumává jen v rozsahu námitek uvedených v odvolání (nebo pokud by to           vyžadoval veřejný zájem).                 Následně vydá rozhodnutí v odvolacím řízení (ve stejných lhůtách, jaké jsou sta-           noveny pro řízení v prvním stupni). Může rozhodnout tak, že:              –  napadené rozhodnutí nebo jeho část zruší a řízení zastaví;              –  napadené rozhodnutí nebo jeho část zruší a věc vrátí k novému projednání prvo-                 stupňovému správnímu orgánu, který rozhodnutí vydal – názorem nadřízeného                 orgánu je přitom podřízený správní orgán vázán;              –  napadené rozhodnutí nebo jeho část změní;              –  odvolání zamítne a napadené rozhodnutí potvrdí (celé nebo jeho část).                 Proti rozhodnutí odvolacího orgánu již není možné podat další odvolání, účast-           ník se však může obrátit s návrhem na přezkum rozhodnutí na správní soud.                                                                                                51","Právo a environmentální problémy                  ZALOŽENÍ SPOLKU                          Žádost o informování             (hlavním cílem je ochrana                o zahajovaných řízeních podle             přírody a krajiny)                       § 70 zákona č. 114/1992 Sb.                                    Na žádost             Zahájení             správního řízení                                 Z moci úřední                                   Oznámení                                 „do vlastních rukou“              Oznámení            Oznámení na úřední             zahájení            desce (velký počet             správního řízení    účastníků – nad 30)                                   Přihlášení se za                                 účastníka, pokud           Úřad nesouhlasí     Usnesení                                 osobu za účastníka už      s účastenstvím                                 správní orgán neoznačil                                                                                 Odvolání                                 Nahlížení do spisu, kopírování spisu             Využití práv        Navrhování důkazů             účastníka                                 Podávání námitek (nejpozději do konce                                 ústního jednání nebo ve stanovené lhůtě)                Ústní jednání       Námitky účastníků             (pokud je             nařízeno)           Stanoviska dotčených orgánů                Správní rozhodnutí                 Odvolání k nadřízenému orgánu               Správní žaloba            Jak se účastnit správního řízení             52","Základy správního práva procesního                    Vedle odvolání zná správní řád další opravné prostředky, které lze uplatnit proti           správnímu rozhodnutí, které již nabylo právní moci. Jde o přezkumné řízení (to se mj.           uplatňuje také u opatření obecné povahy), nové rozhodnutí a o obnovu řízení. Obě ří-           zení mají svoje specifika a je stanovený časový limit, ve kterém je lze zahájit. 44               3.6. Ochrana veřejného zájmu ve správním řízení              Veřejný zájem se řadí mezi tzv. neurčité právní pojmy, tedy pojmy, které nejsou v práv-           ním předpisu jasně definovány a záleží vždy na konkrétní situaci, jak budou vyloženy.                                                                                            45           V právu životního prostředí je veřejný zájem velmi frekventovaným pojmem. Veřejný           zájem však neznamená, že by se jednalo o zájem všech, každého člena společnosti,           neboť „veřejné zájmy jsou v řadě případů jen více či méně společnými soukromými           zájmy jednotlivců a jejich skupin“. 46                                                                             47                 Veřejný zájem však nelze nikdy zaměňovat za zájem soukromý.  Pokud dojde ke           zvažování mezi dvěma veřejnými zájmy, které jsou v kolizi, „musí správní úřad totiž           nejprve řádně určit a individualizovat na konkrétní případ oba veřejné zájmy, které           jsou ve hře, a poté porovnat závažnost obou v kolizi stojících veřejných zájmů s tím,           že zásah do žádného z obou chráněných veřejných zájmů nesmí svými negativními           důsledky přesahovat pozitiva. Při řešení kolize veřejných zájmů je třeba, aby bylo           zachováno maximum z obou kolidujících zájmů, přičemž by mělo být identifikováno           jádro a periferie kolidujícího veřejného zájmu a z obou veřejných zájmů, které jsou           ve hře, by mělo být zachováno alespoň jejich jádro“. 48                 Je  zřejmé,  že  ve  správním  řízení,  a  při  ochraně  přírody  a  krajiny  je  to  ob-           zvláště patrné, se střetávají mnohé zájmy, a konflikty se mohou odehrávat nejen mezi           dvěma veřejnými zájmy, ale také mezi zájmem veřejným a soukromým, popř. dvěma           či více zájmy soukromými. Pokud  se  rozpory nepodaří  odstranit  smírně, je  pak na              44) Více kupř. SKULOVÁ, Soňa, Petr PRŮCHA, Petr HAVLAN, Jana JURNÍKOVÁ a Stanislav KADEČ-           KA. Správní právo procesní. 2. upravené vydání. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o.,           2012. 386 s. ISBN 978-80-7380-381-0.           45) Blíže LISSE, Luděk. Veřejný zájem a zásady v § 2 odst. 4 správního řádu. Elaw.cz: Právní portál [on-           line]. 2010 [cit. 2014-01-11]. Dostupné z: http://www.elaw.cz/cs/ostatni/220-verejny-zajem-a-zasady-           -v-s-2-odst-4-spravniho-radu.html           46) VEDRAL, Josef. Správní řád: komentář. 2. aktualiz. a rozš. vyd. Praha: Ivana Hexnerová – Bova           Polygon, 2012, 1446 s. ISBN 978-807-2731-664, s. 100.           47) Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 5. 2013, sp. zn. 6 As 65/2012.           48) Tamtéž.                                                                                             53","Právo a environmentální problémy             rozhodujícím správním orgánu, aby uvážil, které řešení je z hlediska dodržení zásady          ochrany veřejného zájmu vhodnější, a aby takové řešení dostatečně odůvodnil. 49               Z judikatury:             „Veřejný zájem v konkrétní věci by měl být zjišťován v průběhu správního řízení na základě            poměřování nejrůznějších partikulárních zájmů, po zvážení všech rozporů a  připomínek.            Z odůvodnění správního rozhodnutí pak musí zřetelně vyplynout, proč veřejný zájem převá-            žil nad řadou jiných partikulárních zájmů. Veřejný zájem je třeba nalézt v procesu rozhodo-            vání o určité otázce (typicky např. o vyvlastňování) a nelze jej v konkrétní věci a priori stano-            vit. Z těchto důvodů je zjišťování veřejného zájmu v konkrétním případě typicky pravomocí            moci výkonné a nikoliv zákonodárné.“ 50                 3.7. Ochrana před nesprávným jednáním           správních orgánů a úředníků              Ochrana proti nečinnosti           Ne vždy správní orgány respektují stanovené lhůty pro vydávání rozhodnutí a pro další          úkony, které mají provést. Proto správní řád obsahuje několik pravidel pro ochranu          proti nečinnosti. Stejně jako u přezkumu rozhodnutí existuje možnost bránit se před          nečinností správního orgánu soudní cestou.                Stane-li se, že správní orgán nevydá rozhodnutí ve věci v zákonné lhůtě nebo          nezahájí správní řízení z moci úřední, je úkolem nadřízeného orgánu učinit potřebná          opatření proti nečinnosti. Účastník může k takovému postupu dát nadřízenému or-          gánu podnět.                Opatření proti nečinnosti je možné použít i tehdy, pokud je dopředu zřejmé, že          příslušný správní orgán nedodrží lhůtu. Nadřízený správní orgán má při řešení nečin-          nosti tyto možnosti:               49) Blíže kupř. LISSE, Luděk. Veřejný zájem a zásady v § 2 odst. 4 správního řádu. Elaw.cz: Právní por-          tál [online]. 2010 [cit. 2014-01-11]. Dostupné z: http://www.elaw.cz/cs/ostatni/220-verejny-zajem-a-za-          sady-v-s-2-odst-4-spravniho-radu.html          50) Nález Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. PI. ÚS 24/04.           54","Základy správního práva procesního                 –  může přikázat nečinnému správnímu orgánu, aby ve stanovené lhůtě učinil po-                 třebná opatření ke zjednání nápravy nebo vydal rozhodnutí;              –  může případ převzít a rozhodnout namísto nečinného správního orgánu;              –  může pověřit jiný správní orgán, aby vedl řízení;              –  může přiměřeně prodloužit zákonnou lhůtu pro vydání rozhodnutí.              Stížnosti             Podobným institutem jako opatření proti nečinnosti jsou stížnosti. Jejich úkolem je                                      51           pomoci dotčeným osobám,  aby se bránily proti nežádoucímu postupu správního           orgánu nebo nevhodnému chování konkrétního úředníka, pokud nemají žádný jiný           prostředek k obraně. Stížnost lze podat písemně nebo ústně, a to u toho správního           orgánu, který vede řízení. Stížnost musí být vyřízena do 60 dnů ode dne jejího do-           ručení. O vyřízení stížnosti musí být stěžovatel v této lhůtě vyrozuměn. Pokud měla           stížnost  důvod,  musí  být  přijata  potřebná  opatření  k  nápravě.  Vzhledem  k  tomu,           že  stížnost  projednává  nejdříve  ten  stejný  orgán,  proti  kterému  směřuje,  může           se  stěžovatel  obrátit  na  nadřízený  úřad,  pokud  nesouhlasí  se  způsobem  vyřešení           stížnosti.                 Z judikatury:             „Ustanovení § 175 odst. 1 správního řádu váže možnost podání stížnosti nejenom na výkon             veřejné správy, jak je výše uvedeno, ale i na neexistenci jiných prostředků ochrany. Povaha             stížnosti je tedy subsidiární. Zmíněné prostředky ochrany ovšem § 175 odst. 1 váže výluč-             ně na správní řád (srov. ,neposkytuje-li tento zákon jiný prostředek ochrany‘). Podat stíž-             nost lze tedy v těch případech, kdy na postup správního orgánu dopadá správní řád a ze             správního řádu nevyplývá možnost podání jiného prostředku ochrany a nápravy. Zásah je             jednou z tzv. forem (způsobů) realizace veřejné správy a na rozdíl od jiných forem (rozhod-             nutí, jiný úkon, veřejnoprávní smlouva a opatření obecné povahy) není po procesní stránce             výslovným předmětem úpravy správního řádu. Nicméně na zásahy se správní řád vlivem             vymezení jeho působnosti podle § 1 odst. 1 použije minimálně v rozsahu jeho § 2 až 8             (srov. § 177 odst. 1) a zmíněného § 175. Jestliže tak správní řád neposkytuje jiný prostře-             dek ochrany vůči zásahu, potom lze podat stížnost i v případě odtažení vozidla.“ 52                   51)  Tedy ti, jichž se činnost správního orgánu v jednotlivém případě dotýká.           52) Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2010, sp. zn. 4 Aps 2/2010.                                                                                            55","Právo a environmentální problémy            3.8. Další vybrané postupy podle správního řádu               Jiné úkony veřejné správy            Část čtvrtá správního řádu upravuje činnost správních úřadů v situacích, kdy se ne-          vydávají  správní  rozhodnutí,  ale  osvědčení,  stanoviska,  vyjádření  nebo  nejrůznější                             53          posudky a podobně.  Od správních rozhodnutí se odlišují zejm. tím, že přímo nezasa-          hují do ničích práv a mají např. všeobecný průkazní význam, kdy osvědčují existenci          určitého oprávnění, nebo informační význam, pokud jde o zápisy do různých rejstříků          nebo evidencí, nebo se může jednat o vydávání stanovisek v územním plánování (ta je          však třeba odlišit od závazných stanovisek jako podkladů pro rozhodnutí) či o infor-          mační úkony nebo ověřování listin či pravosti podpisů. 54                Mezi nejdůležitější tzv. jiný úkon v oblasti životního prostředí patří závěrečné          stanovisko vydávané v procesu posuzování vlivů na životní prostředí (EIA). Právě na          něm je zřejmé, jaký problém je jejich přezkum. Ten upravuje § 156 odst. 2 správního          řádu, podle kterého je možné vyjádření nebo stanoviska, která trpí vadami (které nelze          bez dalšího opravit) zrušit usnesením správního orgánu, který je vydal. Takové usne-          sení lze vydat po dobu, po kterou trvají účinky vyjádření, osvědčení nebo sdělení. Po-          stupuje se přiměřeně podle ustanovení pro přezkumné řízení.               Z judikatury:             „Souhlasy vydávané dle zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu            (stavební zákon), zejména dle § 96, § 106, § 122, § 127, které stavební úřad výslovně či            mlčky činí k ohlášení či oznámení, jsou jinými úkony dle IV. části zákona č. 500/2004 Sb.,            správní řád. Tyto souhlasy nejsou rozhodnutími ve smyslu § 65 zákona č. 150/2002 Sb.,            soudní řád správní; soudní ochrana práv třetích osob je zaručena žalobou na ochranu před            nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu dle § 82 a násl. toho-            to zákona.“ 55                   53) Blíže kupř. POTĚŠIL, Lukáš. Rozhodnutí, tzv. jiné úkony a opatření obecné povahy. In Dny práva –          2008 – Days of Law. 1. vydání. Brno: Tribun EU s.r.o., 2008, s. 1569–1576. ISBN 978-80-210-4733-4.          54) HENDRYCH, Dušan. Správní právo: obecná část. 7. vyd. Praha: C.H. Beck, 2009, xxxviii, 837 s.          Právnické učebnice. ISBN 978-807-4000-492., s. 285.          55) Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 9. 2012, sp. zn. 2 As 86/2010.           56","Základy správního práva procesního              Veřejnoprávní smlouvy             Veřejnoprávní  smlouva  je  zvláštním  způsobem  výkonu  veřejné  správy.  Jedná  se           o  dvoustranný  nebo  vícestranný  právní  úkon,  který  zakládá,  mění  nebo  ruší  práva           a povinnosti v oblasti veřejného práva. Je to institut podobný smlouvám občansko-                                                                              56           právním,  ale  přeci  jen  se  v  některých  otázkách  podstatně  odlišuje.   Veřejnoprávní           smlouvy musí být vždy v souladu s veřejnými zájmy, a pokud je jejich stranou správní           orgán, nesmí snižovat důvěryhodnost veřejné správy a musí být účelné.                 V  oblasti  životního  prostředí  se  lze  s  veřejnoprávními  smlouvami  setkat  při           umisťování a povolování staveb nebo při ochraně přírody a krajiny.                 Veřejnoprávních smluv je několik druhů:              –  ty,  které  uzavírají  mezi  sebou  stát,  veřejnoprávní  korporace,  jiné  právnické                 osoby zřízené zákonem a právnické a fyzické osoby, pokud vykonávají působnost                 v oblasti veřejné správy (tzv. koordinační smlouvy);              –  ty, které mezi sebou uzavírá správní orgán a osoba, která by byla „privilegova-                 ným“ účastníkem řízení; s tím musí souhlasit ostatní účastníci (jedná se o tzv.                 subordinační smlouvy);              –  ty, které uzavírají fyzické nebo právnické osoby mezi sebou (je třeba souhlas                 správního orgánu, popř. může správní orgán ke smlouvě přistoupit).                 Správní řád upravuje způsob uzavření smlouvy a také její přezkum. Veřejno-           právní smlouvu, resp. její soulad s právními předpisy lze přezkoumat z moci úřední           v přezkumném řízení. Upravuje také otázky řešení sporů z veřejnoprávních smluv.                Z judikatury:             „Zásada ,pacta sunt servanda‘ je obecným právním principem a vztahuje se i na veřejno-             právní smlouvy. I tyto smlouvy se musí dodržovat. Nelze-li z účelu, smyslu a obsahu smlou-             vy, právní úpravy, podle které byla uzavírána, a okolností jejího uzavření dovozovat něco             jiného, pak je třeba vykládat i veřejnoprávní smlouvy podle zásad práva soukromého. I dů-             sledky plynoucí z vad takových právních úkonů je nutno hodnotit zásadně na základě sou-             kromoprávních principů, ledaže veřejné právo stanoví něco jiného. Při výkladu veřejnoprávní             smlouvy je třeba nejdříve vyložit obsah příslušných právních předpisů, pak skutečný obsah             smlouvy a vyhodnotit jeho soulad s právními předpisy. Po vymezení práv a povinností ze             smlouvy lze přistoupit k posouzení, zda došlo k jejich porušení. Dále se hodnotí, zda vyda-             ný individuální správní akt odpovídá právní úpravě a má souvislost s porušením smlouvy. 57               56) K otázce veřejnoprávních smluv blíže kupř.: HENDRYCH, Dušan. Správní právo: obecná část. 7. vyd.           Praha: C.H. Beck, 2009, xxxviii, 837 s. Právnické učebnice. ISBN 978-807-4000-492, s. 253–275.           57) Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2008, sp. zn. 2 Afs 49/2007.                                                                                            57","Právo a environmentální problémy             Opatření obecné povahy            Nejčastějším opatřením obecné povahy, se kterým se při ochraně životního prostředí          lze setkat, jsou územní plány (a zásady územního rozvoje). Z jiné oblasti uveďme napří-          klad návštěvní řády národních parků – právě návštěvní řády jsou typickou ukázkou in-          stitutu opatření obecné povahy. Jsou určeny všem návštěvníkům a týkají se konkrétní          věci – ochrany národního parku a stanovení pravidel, jak se na jeho území chovat.                Opatření obecné povahy je správním úkonem na pomezí rozhodnutí a právního          předpisu. Jedná se o správní akt, který se týká konkrétní věci a přitom směřuje k neur-          čitému počtu blíže neurčených subjektů. V oblasti životního prostředí se s ním lze nej-          častěji setkat při územním plánování, protože právě zásady územního rozvoje, územní          plány a regulační plány mají formu opatření obecné povahy. 58               Z judikatury:             „Nejvyšší správní soud zastává názor, že české opatření obecné povahy má mnohem blíže            ke švýcarskému než německému pojetí všeobecného opatření. Opatření obecné povahy            v tuzemském právu je správním aktem toliko s konkrétně (individuálně) vymezeným před-            mětem a  obecně určenými adresáty, a  nikoliv již s  konkrétními adresáty a  abstraktním            předmětem.“ 59                   Správní řád určuje pravidla pro přijímání opatření obecné povahy. Nejprve je          třeba, aby správní orgán připravil návrh tohoto opatření, včetně odůvodnění. Projedná          ho s dotčenými orgány a také ho zveřejní veřejnou vyhláškou nejméně po dobu 15 dnů          na  úřední  desce  svojí  a  deskách  dalších  obecních  úřadů,  jejichž  území  se  opatření          obecné povahy dotýká. K projednání návrhu opatření se může konat veřejné projed-          nání (buď přímo ze zákona, jako je to v případě územně plánovací dokumentace, nebo          tehdy, pokud to určí správní úřad).                Dotčené osoby mají možnost se k návrhu opatření vyjádřit, a to buď prostřed-          nictvím  připomínek,  nebo  námitek.  Připomínky  může  uplatnit  každý,  jehož  práva,          povinnosti nebo zájmy mohou být opatřením obecné povahy přímo dotčeny. Připo-          mínky musí být písemné nebo popř. je možné uplatnit také ústní připomínky, pokud          se koná veřejné projednání (to opět neplatí pro územní plánování, kde se uplatňují jen          písemné připomínky). Správní orgán je povinen se připomínkami zabývat. Námitky            58) Pro schvalování územně plánovací dokumentace platí obecný postup přijímání opatření obecné pova-          hy s odchylkami podle zákona č. 183/200 Sb., stavební zákon.          59) Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. 1 Ao 1/2005.           58","Základy správního práva procesního              mohou podat vlastníci nemovitostí, pokud jsou dotčena jejich vlastnická práva. V ně-           kterých případech může správní orgán určit, že námitky smějí podat i osoby, které mo-           hou být dotčeny návrhem opatření na jiných než vlastnických právech. Námitky musí           být vždy písemné a odůvodněné. Podávají se do 30 dnů od zveřejnění návrhu.                 Na rozdíl od připomínek musí být o námitkách vydáno rozhodnutí s vlastním           odůvodněním (to je ovšem součástí odůvodnění celého opatření obecné povahy). Proti           tomuto rozhodnutí se nelze samostatně odvolat ani podat rozklad.                 Z judikatury:              „Pravomoc vydávat opatření obecné povahy v sobě totiž zahrnuje oprávnění vydávat pouze             tento druh správních aktů, a to nejen z hlediska jejich formální, ale především materiální             (obsahové či věcné) stránky, a nikoliv již jiné právní akty. Především pak institut opatření             obecné povahy nemůže sloužit k tomu, aby v rozporu s právem a navíc ve skrytu nahrazo-             val podzákonnou normotvorbu, tedy, aby pod formálním označením ,opatření obecné po-             vahy‘ ve skutečnosti byly vydávány vyhlášky, nařízení či jiné formy podzákonných právních             předpisů.“ 60                     Opatření obecné povahy musí být zveřejněno na úřední desce veřejnou vyhláš-           kou, 15 dní po vyvěšení nabývá opatření účinnosti. Do opatření obecné povahy a jeho           odůvodnění může každý nahlédnout u správního orgánu, který opatření obecné po-           vahy vydal. Proti opatřením obecné povahy se nelze odvolat, ale je možné je napad-           nout v rámci soudního přezkumu.                 Z judikatury:             „Algoritmus soudního přezkumu opatření obecné povahy (§ 101d odst. 1 a 2 s. ř. s.) spočí-             vá v pěti krocích; za prvé, v přezkumu pravomoci správního orgánu vydat opatření obecné             povahy;  za  druhé,  v  přezkumu  otázky,  zda  správní  orgán  při  vydávání  opatření  obecné             povahy nepřekročil meze zákonem vymezené působnosti (jednání ultra vires); za třetí, v pře-             zkumu otázky, zda opatření obecné povahy bylo vydáno zákonem stanoveným postupem;             za čtvrté, v přezkumu obsahu opatření obecné povahy z hlediska rozporu opatření obecné             povahy (nebo jeho části) se zákonem (materiální kritérium); za páté, v přezkumu obsahu             vydaného opatření obecné povahy z hlediska jeho proporcionality.“ 61                60) Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. 1 Ao 1/2005.           61) Tamtéž.                                                                                             59","Právo a environmentální problémy                   Další  možností,  jak  zajistit  přezkum  opatření  obecné  povahy,  resp.  posoudit          jeho  soulad  s  právními  předpisy  (nikoli  věcná  správnost,  neposuzuje  se  obsah),  je          přezkumné řízení. Přezkumné řízení je možné zahájit do 3 let od účinnosti opatření          obecné povahy.                                                                             60","Svobodný přístup k informacím             4. Svobodný přístup              k informacím                                    „Občan  je  pravým  vlastníkem  všech  informací,  které  shromáždi-                    ly a vytvořily úřady. Může si je kdykoli vyžádat. Může vědět, proč                    se to či ono rozhodlo tak či onak, aby mohl skutečně informovaně,                    a tedy svobodně rozhodnout, komu dá svůj hlas v příštích volbách.                    Přístup k informacím dělá proto z anonymní osoby v soukolí úřední                    mašinérie skutečně plnohodnotného občana. Úřední monopol nad                    informacemi navíc poskytuje neobyčejnou moc veřejným činitelům                    i zaměstnancům státní správy. Vytváří tak prostředí, v němž se daří                    drobné i rozsáhlé korupci. Proto přístup k informacím a zájem ob-                    čanů o ně působí jako lék proti nehospodárnosti, nerovnosti a zne­                    užívání postavení.“  1               Každý občan má právo na svobodný přístup k informacím nejen o životním prostředí,           ale také o nejrůznějších otázkách fungování veřejné správy a státní orgány a orgány           územní samosprávy jsou povinny přiměřeným způsobem poskytovat informace o své           činnosti. Právo na informace upravují dva stěžejní zákony – zákon č. 123/1998 Sb.,           o právu na informace o životním prostředí (dále jen „zákon o právu na informace o ži-           votním prostředí“) a zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále                                                           2           jen „zákon o svobodném přístupu k informacím“).  Mezi oběma zákony jsou podstatné           rozdíly, a proto se každému budeme věnovat podrobněji.              1)  KUŽÍLEK, Oldřich. Přenosy, pořizování a zveřejňování audiovizuálních záznamů z jednání zastu-           pitelstva obce či kraje: zejména s ohledem na případnou ochranu osobnosti a osobních údajů zazname-           návaných osob [online]. 2012 [cit. 2013-09-17]. Dostupné z: www.bezkorupce.cz           2)  Oba zákony vycházejí ze směrnic Evropské unie: směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/98/ES           ze dne 17. 11. 2003 o opakovaném použití informací veřejného sektoru byla promítnuta do obecného zákona                                                                                             61","Právo a environmentální problémy            4.1. Zákon o svobodném přístupu           k informacím              Zákon o svobodném přístupu k informacím se používá v případě, že žadatel hodlá          získat informace, které přímo nesouvisí s životním prostředím. Typicky se může          jednat  o  informace  o  činnosti  správního  úřadu,  o  počtu  spáchaných  přestupků,          počtu  stojanů  na  bicykly  ve  městě  a  jejich  ceně  nebo  o  předškolním  vzdělávání          v obci. Sám zákon o svobodném přístupu k informacím vymezuje pojem informace          velmi obecně jako: jakýkoliv obsah nebo jeho část v jakékoliv podobě, zaznamenaný          na jakémkoliv nosiči, zejména obsah písemného záznamu na listině, záznamu ulo-          ženého v elektronické podobě nebo záznamu zvukového, obrazového nebo audiovi-          zuálního. Tento pojem mnohokrát upřesňovaly správní soudy (zejm. Nejvyšší sprá-          ní soud), které za dobu účinnosti tohoto zákona poskytly celou řadu výkladových          vodítek.                Z judikatury:             „Obecně je právo na informace zaručeno článkem 17 odst.  1 Listiny základních práv            a svobod. Podle odst. 5 tohoto článku jsou státní orgány a orgány územní samosprávy            zavázány přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti. Obecnou právní            normou, která zajišťuje ústavní právo veřejnosti na informace o činnosti orgánů státní            správy i územní samosprávy je zákon č. 106/1999 Sb., jehož působnost je značně širo-            ká, nikoliv však absolutní a všezahrnující. Jak žalovaný, tak i krajský soud správně pou-            kázali na to, že ne každý dotaz, sdělení či žádost fyzické či právnické osoby učiněný vůči            orgánům veřejné správy je třeba podřadit pod formalizované postupy tohoto zákona…            Základním vodítkem pro rozlišení toho, zda má být určitá žádost o poskytnutí informace            (myšleno nikoliv pouze ve smyslu předmětného zákona) posuzována formálním postu-            pem dle zákona č. 106/1999 Sb. či jiným, neformálním, postupem, je samotná formulace            žádosti.“ 3                    č. 106/1999 Sb. Směrnici Evropského parlamentu a Rady 2003/4/ES ze dne 28. ledna 2003 o přístupu          veřejnosti k informacím o životním prostředí zase odpovídá zákon 123/1998 Sb. Pro právní úpravu po-          skytování informací o životním prostředí je významná Aarhuská úmluva. Poskytování informací je tzv.          prvním pilířem této úmluvy.          3)  Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. srpna 2011, sp. zn. 8 As 57/2011.           62","Svobodný přístup k informacím              4.1.1. Povinné subjekty             Informace jsou povinny poskytovat tzv. povinné subjekty. Mezi ně se řadí:              –  státní orgány;              –  územní samosprávné celky a jejich orgány;              –  veřejné instituce;              –  subjekty,  kterým  zákon  svěřil  rozhodování  o  právech,  právem  chráněných                 zájmech nebo povinnostech fyzických nebo právnických osob v oblasti veřejné                 správy.                 V judikatuře Ústavního soudu, Nejvyššího správního soudu a někdy i krajských           soudů můžeme najít celou řadu zajímavých institucí, které mají povinnost poskyto-           vat informace. Namátkou lze zmínit: Českou národní banku, ČEZ, Pražský dopravní           podnik, Správu úložišť radioaktivního odpadu, Pozemkový fond, organizační složky           obce, příspěvkové organizace obce (jako jsou základní školy a další školské právnické           osoby), Kancelář prezidenta republiky a Národní památkový ústav, Všeobecnou zdra-           votní pojišťovnu, Českou televizi, Český rozhlas a státní podnik Letiště Praha. Povin-           ným subjektem se nedávno stal dokonce fotbalový klub FC Hradec Králové.                 Z judikatury:              „Jedním z kritérií, jak diferencovat veřejnou instituci od instituce soukromé, je právě způsob             vzniku (zániku) instituce (z pohledu přítomnosti či nepřítomnosti soukromoprávního úkonu).             Nicméně Ústavní soud současně poukazuje na nutnost reflexe toho, že pro konečný závěr,             zda se jedná o instituci veřejnou či soukromou, je třeba akcentovat i jiná kritéria, která mají             v souvislosti s takovou otázkou význam. […] Mezi relevantní hlediska pro určení, zda se             jedná o instituci veřejnou či soukromou, patří tak dle přesvědčení Ústavního soudu nejen             a) způsob vzniku (zániku) instituce (z pohledu přítomnosti či nepřítomnosti soukromopráv-             ního úkonu), ale rovněž b) hledisko osoby zřizovatele (z pohledu toho, zda je zřizovatelem             instituce jako takové stát či nikoli; pokud ano, jedná se o znak vlastní veřejné instituci),             c)  subjekt vytvářející jednotlivé orgány instituce (z  toho pohledu, zda dochází ke kreaci             orgánů státem či nikoli; jestliže ano, jde o charakteristický rys pro veřejnou instituci), d) exis-             tence či neexistence státního dohledu nad činností instituce (existence státního dohledu je             přitom typická pro veřejnou instituci) a e) veřejný nebo soukromý účel instituce (veřejný účel             je typickým znakem veřejné instituce). Prostřednictvím těchto kritérií je pak nutno zkouma-             nou instituci posuzovat a podle výsledku dojít k závěru o její veřejné či soukromé povaze.“ 4                   4)  Nález Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. I. ÚS 260/06.                                                                                             63","Právo a environmentální problémy                   Pro určení kdo je a kdo není povinným subjektem (spor by samozřejmě neměl          vzniknout u státních orgánů a orgánů obcí a krajů), existuje test, který vytvořil Ústavní               5          soud.  Instituce musí splnit alespoň většinu těchto kritérií:             –  zřízení subjektu za veřejným účelem;             –  subjekt je zřízený státem;             –  orgány subjektu jsou vytvářeny státem;             –  činnost subjektu podléhá státnímu dohledu.               4.1.2. Jak získat informaci             Informace je možné získat jednak tzv. aktivně – jejich vyhledáním v databázích (jako          je informační systém SEA/EIA nebo Integrovaný registr znečištění) –, nebo hledáním          na stránkách úřadů, které některé informace zveřejňují povinně. Druhou možností je          vybraný úřad, který by danou informaci měl mít k dispozici, požádat. Žádost může být          ústní, telefonická, může být písemná – poslaná e-mailem (prostřednictvím e-mailové          adresy elektronické podatelny), prostřednictvím datové schránky nebo poštou. Může          se stát, že úřad vyřeší poskytnutí informace pouhým odkázáním na již zveřejněnou          informaci (to musí učinit do sedmi dnů od podání žádosti). Žadatel ale může trvat na          tzv. přímém poskytnutí informace.                Důležité je, že ne každý úřad má k dispozici konkrétní informaci. V zásadě je          důležité žádat vždy ten úřad, do jehož působnosti konkrétní informace spadá, ovšem          každý úřad musí poskytnout ty informace, které má fakticky k dispozici. Pokud by          ovšem úřad informaci vůbec neměl (a za podmínky, že požadované informace se ne-          vztahují k jeho působnosti), žádost odloží a sdělí to do 7 dnů ode dne doručení žádosti          žadateli. Takový postup ale musí úřad vždy řádně odůvodnit.                Zákon o svobodném přístupu k informacím také obsahuje jasná pravidla pro to,          jakou podobu má mít žádost. Ze žádosti musí být zřejmé:             –  kterému povinnému subjektu je určena;             –  že se žadatel domáhá poskytnutí informace ve smyslu tohoto zákona.          Fyzická osoba musí do žádosti uvést:             –  jméno, příjmení;             –  datum narození;             –  adresu místa trvalého pobytu nebo, není-li přihlášena k trvalému pobytu, adresu                bydliště;            5)  Nález Ústavního soudu ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. III. ÚS 686/02, a nález Ústavního soudu ze dne          16. 1. 2003, sp. zn. III. ÚS 671/02.            64","Svobodný přístup k informacím                 –  adresu pro doručování (elektronickou adresu), liší-li se od adresy místa trvalého                 pobytu nebo bydliště.           Právnická osoba uvede:              –  název;              –  identifikační číslo osoby, adresu sídla;              –  adresu pro doručování (elektronickou adresu), liší-li se od adresy sídla.                Z judikatury:              „Bylo by jistě formalistickým a  tedy nežádoucím požadavkem, aby žadatel o  informaci             musel  ve  své žádosti vždy  výslovně zmínit  název  zákona č.  106/1999  Sb.,  či  dokonce             odkazovat na některé jeho ustanovení. Nejvyšší správní soud však konstatuje, že je třeba             trvat na požadavku, aby z podané žádosti bylo zřejmé, že se žadatel domáhá poskytnutí             informace ve smyslu tohoto zákona a byla z ní patrná jeho vůle o vyřízení této žádosti po-             stupem a s náležitostmi podle daného zákona, a že toliko nepožaduje prostou ,neformální‘             odpověď – sdělení, kterou správní orgán žadateli zodpoví jeho dotaz.“ 6                   4.1.3. Poskytnutí informace             Jakmile povinný subjekt obdrží žádost o informace, měl by ji začít vyřizovat. V praxi           se však běžně stává, že jsou žádosti vyřizovány až v poslední dny lhůty, kterou mají           úřady k dispozici. Během vyřizování žádosti může nastat několik situací, kdy povinný           subjekt:              1)  informaci poskytne v 15denní lhůtě;             2)  poskytne jen část informace (a zbylou buď neposkytne, anebo nerozhodne o od-                 mítnutí žádosti);             3)  vyžádá si úhradu za poskytnutí informace;             4)  rozhodnutím odmítne informaci poskytnout;             5)  odkáže na zveřejněnou informaci (ve lhůtě 7 dnů od podání žádosti), žadatel                 může trvat na přímém poskytnutí informace;             6)  vyzve k doplnění chybějících údajů o žadateli nebo jiných informací;             7)  žádost odloží.                 6)  Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2011, sp. zn. 8 As 57/2011.                                                                                            65","Právo a environmentální problémy                 Z judikatury:            „Podle názoru Nejvyššího správního soudu je rozhodnutí ve smyslu § 15 odst. 4 věta první            zákona o informacích ,vydáno‘, jestliže je v uvedené lhůtě doručeno žadateli o informaci jeho            písemné vyhotovení. Tento výklad je nutný proto, aby se žadatel mohl seznámit s jeho ob-            sahem a také vůbec zjistit, zda jsou splněny podmínky pro fikci rozhodnutí, a tím i podmín-            ky pro podání opravného prostředku či správní žaloby proti tomuto fiktivnímu rozhodnutí.“ 7                    Zastavme  se  u  odmítnutí  poskytnutí  žádosti.  Úřady  obecně  mají  poskytovat          všechny informace, které poskytnout lze. Znamená to, že v případě, kdy žadatel po-          žaduje kupř. informace o konkrétní smlouvě, musí úředníci „začernit“ osobní údaje          a zbytek informace poskytnout. Přesto ale zákon o svobodném přístupu k informacím          zná několik důvodů, proč může úřad poskytnutí informace odmítnout (musí tak učinit          správním rozhodnutím, proti kterému je možné podat odvolání).                Mezi důvody pro odmítnutí poskytnutí informace řadíme kupř.:             1)  ochranu utajovaných informací;            2)  ochranu osobních údajů; 8            3)  ochranu obchodního tajemství;            4)  ochranu důvěrnosti majetkových poměrů;            5)  rozhodovací činnost soudů (ale rozsudky se zveřejňovat musí);            6)  ochranu autorského práva;            7)  informace o probíhajícím trestním řízení.               4.1.4. Příklad z praxe:          zvukové a obrazové záznamy z veřejných jednání            Zvukový nebo obrazový záznam může být mnohdy jediným dokladem toho, jak sku-          tečně  probíhalo  veřejné  projednání  územního  plánu  nebo  zasedání  zastupitelstva.          Tyto záznamy pořizují buď samy obce, kraje či úřady, nebo si průběh jednání nahrává             7)  Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2004, sp. zn. 5 A 16/2002.          8)  Nový občanský zákoník, zákon č. 89/2012 Sb., v § 88 odst. 2 říká, že svolení není třeba ani v případě,          když se podobizna, písemnost osobní povahy nebo zvukový či obrazový záznam pořídí nebo použijí na zá-          kladě zákona k úřednímu účelu nebo v případě, že někdo veřejně vystoupí v záležitosti veřejného zájmu.          Je ovšem zjevné, že ne každé veřejné vystoupení, kupř. na zastupitelstvu obce, je současně vystoupením          ve veřejném zájmu. Bude tedy nadále záležet na soudech, jak tento problém uchopí.            66","Svobodný přístup k informacím              přítomný občan. S pořizováním záznamů může vyvstat otázka, jestli je jejich pořizo-           vání v pořádku s ohledem na ochranu osobních údajů.                 V každém případě však platí, že každý má právo si záznam pořizovat anebo žá-           dat poskytnutí jeho kopie od úřadu. Pokud by záznam snad obsahoval nějaké osobní           údaje, musel by je úřad odstranit a následně poskytnout „vypípaný“ záznam.              Pořizování vlastních zvukových záznamů             Každý, kdo se účastní zasedání zastupitelstva nebo veřejného projednání územního           plánu a podobných veřejných jednání, má možnost přinést si svůj diktafon nebo te-           lefon a celé jednání si nahrát. Pokud to zastupitelé nebo úředníci umožní, může včas           informovat  přítomné,  že  si  jednání  nahrává  nebo  může  kupř.  informaci  vyvěsit  na           vstupní dveře. Nahrávat však může i bez tohoto výslovného upozornění.                 Zastupitelstvo  nemůže  takové  nahrávání  nijak  zakázat,  to  potvrdil  i  veřejný           ochránce práv, podle kterého „zastupitelstvo však není oprávněno (v jednacím řádu,           ani konkrétním usnesením) zakázat pořizování obrazových a zvukových záznamů,           pokud jeho pořizováním nedochází k rušení zasedání, neboť by porušilo ustanovení           čl. 4 odst. 1 Listiny základních práva svobod, dle kterého povinnosti mohou být uklá-           dány pouze toliko na základě zákona a v jeho mezích“. 9                 Pokud  si  občan  ponechá  záznam  jenom  pro  sebe,  např.  pro  přípravu  pod-           kladů, nenakládá s osobními údaji a nemá povinnosti podle zákona č. 101/2000 Sb.,           o ochraně osobních údajů. Pokud by se ale rozhodl záznam zveřejnit, kupř. na we-           bových stránkách místního spolku, měl by ho upravit, zejm. by měl odstranit jméno,           příjmení a popř. i jiné osobní údaje, které by na záznamu zazněly. Jméno a příjmení           sice samo o sobě nemusí být osobní údaj, ale ve spojení s hlasem mohou už představo-           vat projev osobní povahy. Veřejný ochránce práv ve zmíněném vyjádření upozorňuje           na to, že je „však třeba brát do úvahy i zmiňované znění ustanovení 12 občanského           zákoníku poskytující ochranu subjektivním soukromým právům (podle § 11 občan-           ského zákoníku má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života           a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů           osobní povahy, viz také čl. 10 Listiny základních práv a svobod). Z toho pak vyplývá,           že občanu nelze zakázat pořizovat si obrazový a zvukový záznam na zasedání zastu-           pitelstva, neruší­li průběh a účel zasedání. On sám by si však měl být také vědom své           povinnosti respektovat práva na ochranu osobnosti podle občanského zákoníku, tzn.,             9)  OTEVŘENÁ SPOLEČNOST. Stanovisko Veřejného ochránce práv k problematice pořizování vlast-           ních zvukových záznamů ze zasedání zastupitelstva obce, vydáno pod spisovou značkou 3454/2007/           VOP/ZS 2008. Dostupné z: www.otevrete.cz.                                                                                            67","Právo a environmentální problémy             že natáčí (může natáčet) i projevy osobní povahy, a že tak může činit jen se souhla-          sem osoby, jejíž projev má být zaznamenáván.“  10                K obdobnému závěru dospěl i Městský soud v Praze, podle kterého „se projevy          těchto soukromých osob stávají součástí zasedání zastupitelstva obce Pletený Újezd,          a ztrácejí tak status projevů osobní povahy, na něž by se vztahovalo ust. § 11 a § 12                                 11          občanského  zákoníku.“    Dokonce  i  Úřad  pro  ochranu  osobních  údajů  se  přiklonil          k tomu, že si každý pro svoji potřebu může pořídit záznam a že „pokud si občan na          zasedání zastupitelstva pořizuje zvukový záznam, tedy včetně osobních údajů, které          jsou  během  zasedání  zmíněny,  a  tento  záznam  si  doma  poslechne  a  osobní  údaje          v něm obsažené vymaže, potom na jeho jednání zákon o ochraně osobních údajů ne-          lze aplikovat. Jsou­li potom ze záznamu, který je umístěn na internet či jinak zveřej-          něn, veškeré osobní údaje vymazány, nelze hovořit o zpracování osobních údajů ve          smyslu zákona o ochraně osobních údajů a tento právní předpis se na dané konání          nevztahuje.“  12              Poskytování zvukových záznamů jako informací            Druhou rovinou je poskytování zvukových nebo obrazových záznamů, které pořizuje          úřad, jako informací na základě žádosti podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném          přístupu k informacím. Zvukový nebo obrazový záznam je bezpochyby informací, což          vyplývá už z § 3 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím. Ten říká, že in-          formací se pro účely tohoto zákona rozumí jakýkoliv obsah nebo jeho část v jakékoliv          podobě, zaznamenaný na jakémkoliv nosiči, zejména obsah písemného záznamu na          listině, záznamu uloženého v elektronické podobě nebo záznamu zvukového, obrazo-          vého nebo audiovizuálního.                Nepochybně je povinností úřadů záznamy, po případném odstranění osobních          údajů, poskytovat. Není možné odmítnout poskytnout záznam jako celek jen proto,          že v něm zaznívají nějaké osobní údaje. Toto stanovisko podpořil nejen Městský soud          v Praze ve svém dalším případu, když zdůraznil, že „nespatřuje žádnou technickou          překážku k provedení odstranění osobních údajů týkajících se konkrétních osob je-          jich  odstraněním  ze  zvukového  záznamu.  Procesní  obrana  žalovaného  ve  smyslu          možného znehodnocení záznamu pro účely vyžadovaného pořízení zápisu vykazuje          prvky svévole, neboť předmětem žádosti nebylo poskytnutí originálního záznamu,            10) Tamtéž.          11)  Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2012, č. j. 8 A 316/2011.          12) ÚŘAD PRO OCHRANU OSOBNÍCH ÚDAJŮ. Stanovisko č. 2/2013: Pořizování obrazových a zvuko-          vých záznamů z jednání zastupitelstva [online]. 2013 [cit. 2013-09-17]. Dostupné z: www.uoou.cz           68","Svobodný přístup k informacím              nýbrž přirozeně jeho kopie, tvrzené znehodnocení záznamu jako takového je vylou-                 13           čeno“.  Podobný výklad dlouhodobě zastává Ministerstvo vnitra.                 S posledně uvedeným také souvisí povinnost úřadu záznam uchovávat v souladu           se zákonem č. 499/2004 Sb., o archivnictví, a v souladu se skartačními řády, a to i po           dobu několika let. To potvrdil i Úřad pro ochranu osobních údajů: „Každá písemná,           obrazová, zvuková nebo jiná zaznamenaná informace, ať již v podobě analogové či           digitální, která byla vytvořena původcem nebo byla původci doručena. (…) Z uvede-           ného tedy vyplývá, že pořízený záznam bych měl uchovat v archivu úřadu po dobu           deseti let a následně by měl přejít – být předán k další archivaci (…). Skartací zá-           znamu … mimo uvedený režim, dojde k porušení archivního zákona – možné sankce           § 73 odst. 1 téhož zákona.“  14                 Pokud  by  snad  úřad  záznam  zničil  poté,  co  byla  podána  žádost  o  informace,           jedná se o nesprávný úřední postup.              Zveřejňování záznamů na webových stránkách úřadu             Odlišným problémem je zveřejňování pořízených záznamů přímo na webu obce nebo           vysílání online záznamů. Toto online vysílání by nemělo působit žádné větší problémy,           neboť na přímé přenosy se nevztahují povinnosti podle zákona o ochraně osobních           údajů. Nejde totiž o zpracování osobních údajů, mimo jiné pro absenci prvku systema-           tičnosti zpracovávání osobních údajů osob, které jsou zabírány nahodile.                 Jinak  tomu  je  u  zveřejňování  záznamů  z  prošlých  jednání.  Pokud  je  záznam           pořízen způsobem pro danou obec obvyklým, v souladu s jednacím řádem zastupitel-           stva, není zveřejnění záznamu nepřiměřeným postupem, naopak zveřejnění jednání           zastupitelstva  přispívá  k  poskytnutí  úplné  a  autentické  informace,  protože  jenom           audiovizuální záznam je přesným a úplným zachycením situace, která byla veřejná           a přítomný mohl být kdokoli, nejen občan obce, stejně jako záznamy ze zasedání musí           být dostupné volně k nahlédnutí každému (§ 95 odst. 2 zákona o obcích). To potvrdil           i Městský soud v Praze v dalším rozsudku. 15                 Na postupu povinného subjektu pak také záleží další kroky žadatele. V případě,           že povinný subjekt vydal rozhodnutí o odmítnutí žádosti, musí žadatel podat (obvykle           do 15 dnů od doručení rozhodnutí) odvolání. Pokud nebylo takové rozhodnutí vydáno,           ale žadatel neobdrží informace, které požadoval (ať už je důvodem cokoli), může podat             13) Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 7A 280/2011.           14) ÚŘAD PRO OCHRANU OSOBNÍCH ÚDAJŮ. Stanovisko č. 2/2013: Pořizování obrazových a zvuko-           vých záznamů z jednání zastupitelstva [online]. 2013 [cit. 2013-09-17]. Dostupné z: www.uoou.cz           15)  Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 10 A 54/2012.                                                                                             69","Právo a environmentální problémy             stížnost na postup při vyřizování žádosti o informace. Stížnost se podává písemně (lze          doporučit) nebo ústně u povinného subjektu, který měl informaci poskytnout. Ten pak          buď sám informaci poskytne, nebo stížnost předá nadřízenému orgánu (obojí do 7 dnů          od obdržení stížnosti). Nadřízený orgán pak stížnost přezkoumá a buď:             1)  potvrdí, že povinný subjekt jednal správně;            2)  povinnému subjektu přikáže, aby do 15 dnů informaci poskytl;            3)  sám informaci poskytne;            4)  vydá rozhodnutí o odmítnutí žádosti.                Pokud žadatel nesouhlasí ani s postupem nadřízeného orgánu, zbývá jako cesta          k získání informace správní žaloba (k příslušnému krajskému soudu). Tato cesta je však          mimořádně zdlouhavá a od podání žádosti k získání informace může trvat i několik let.               4.1.5. Hrazení nákladů            Poskytování informací podle zákona o svobodném přístupu k informacím se zpravidla          děje zdarma. Přesto v některých případech mohou úřady požadovat úhradu nákladů.          Každý úřad musí zveřejnit sazebník nákladů. Výše úhrad se může lišit – existují úřady,          které poskytují informace zcela zdarma, některé si nechají zaplatit poštovné, kopíro-          vání a scanování dokumentů také může být různě nákladné.                Obecně platí, že povinné subjekty jsou v souvislosti s poskytováním informací          oprávněny žádat úhradu ve výši, která nesmí přesáhnout náklady spojené s pořízením          kopií, opatřením technických nosičů dat a s odesláním informací žadateli. Povinný          subjekt může vyžádat i úhradu za mimořádně rozsáhlé vyhledání informací (i tady          panují mezi úřady značné rozdíly a cena, kterou si žádají za hodinu práce úředníky,          bývá různě vysoká).               Z praxe:            „Za mimořádně rozsáhlé vyhledání informací, které je podle zákona o svobodném přístupu            k informacím možno zpoplatnit, se obvykle považuje vyhledání velkého množství odlišných            a odděleně uchovávaných informací. Vyhledávání v celkové délce 30 minut, které pokrývá            informace z několika neuzavřených spisů, jež má aktuálně stavební úřad v řešení, nelze            považovat za mimořádně rozsáhlé vyhledávání informací.“ 16             16) Viz Zpráva o šetření postupu Magistrátu města Prahy ve věci úhrady nákladů za poskytnutí informací          o opatřeních přijatých stavebním úřadem Praha 10 v konkrétní věci, ze dne 29. 6. 2011, dostupné na http://          www.ochrance.cz/fileadmin/user_upload/STANOVISKA/pravo_na_informace/2232-11-KC-ZZ.pdf            70","Svobodný přístup k informacím                               ŽÁDOST O INFORMACE PODLE ZÁKONA Č. 106/1999 SB.                   Poskytnutí                                                     Rozhodnutí               informace                                                      o odmítnutí               (15 dní)             Odložení                                  informace                                    žádosti – věc            Předložení       (do 15 dní)                                    nespadá do               licenční                                    působnosti               nabídky               Odkaz na             úřadu               zveřejněnou          (do 7 dnů)               informaci                                                                         Nečinnost po                                                                         dobu 15 dní                        Požadavek                        na úhradu                                             Částečné poskytnutí                                             informace, aniž by                                             bylo o zbytku roz-                                             hodnuto (15 dnů)                 Žadatel trvá               na přímém               poskytnutí               informace                       STÍŽNOST (DO 30 DNŮ)                                                                               Odvolání proti                                                                             rozhodnutí                        STÍŽNOST (DO 30 DNŮ)                                  (do 15 dnů)                          Usnesení o odložení                 žádosti pro neuhra-                 zení nákladů                   SPRÁVNÍ ŽALOBA KE KRAJSKÉMU SOUDU              Proces žádání o informace                                                                                              71","Právo a environmentální problémy             4.2. Zákon o právu na informace          o životním prostředí              Druhým zákonem, který upravuje poskytování informací, je zákon o právu na informace          o životním prostředí. Tento zákon se vztahuje na situace, kdy žadatel chce získat infor-          mace týkající se životního prostředí. Mezi takové informace patří kupř. informace o:             1.  stavu a vývoji životního prostředí, o příčinách a důsledcích tohoto stavu;            2.  stavu složek životního prostředí, včetně geneticky modifikovaných organismů                a o interakci mezi nimi, o látkách, energii, hluku, záření, odpadech včetně ra-                dioaktivních odpadů a dalších emisích do životního prostředí, které ovlivňují nebo                mohou ovlivňovat jeho složky, a o důsledcích těchto emisí;            3.  využívání přírodních zdrojů a jeho důsledcích na životní prostředí;            4.  vlivech  staveb,  činností,  technologií  a  výrobků  na  životní  prostředí  a  veřejné                zdraví a o posuzování vlivů na životní prostředí;             5.  správních  řízeních  ve  věcech  životního  prostředí,  posuzování  vlivů  na  životní                prostředí, peticích a stížnostech v těchto věcech a jejich vyřízení.                Zákon o právu na informace o životním prostředí se v několika ohledech výraz-          něji odlišuje od zákona o svobodném přístupu k informacím. Především je to způsob          vyřízení žádosti, lhůty pro poskytnutí informace a úhrady za informace.               4.2.1. Žádost o informace            Vymezení povinných subjektů je obdobné jako v předchozím zákoně. Půjde o:             1.  správní úřady a jiné organizační složky státu;            2.  orgány územních samosprávných celků;            3.  právnické nebo fyzické osoby, které vykonávají v oblasti veřejné správy působ-                nost vztahující se přímo nebo nepřímo k životnímu prostředí;            4.  právnické osoby založené, zřízené, řízené nebo pověřené výše uvedenými sub-                jekty a fyzické osoby pověřené těmito subjekty.                Žadatel  může  podat  žádost  ústně,  písemně,  telefonicky,  elektronicky,  faxem          nebo jinou technicky proveditelnou formou. Z formálního hlediska nejsou na žádost          kladeny žádné nároky, musí z ní být pouze zřejmé, čeho se má týkat informace, jež má          být poskytnuta, a kdo žádost podal.                Také v případě žádostí o informace týkající se životního prostředí existuje něko-          lik možností, jak bude úřad po obdržení žádosti postupovat. Může:             72","Svobodný přístup k informacím                 1.  informaci poskytnout ve lhůtě 30 dnů (resp. 60 dnů s prodloužením základní                 lhůty ve složitých případech) od obdržení žádosti (nejlépe ve formě, kterou zvolil                 žadatel);             2.  vyzvat žadatele (do 15 dnů) k upřesnění žádosti;             3.  sdělit ve lhůtě 15 dnů, že požadovanou informaci nemá k dispozici (a ani není                 povinen ji mít);             4.  postoupit žádost tomu povinnému subjektu, který má informaci k dispozici                 (do 15 dnů);              5.  odkázat na zveřejněnou informaci (to nemůže udělat, pokud žadatel uvedl, že                 nemá možnost informaci jiným způsobem získat nebo trvá na přímém poskyt-                 nutí informace);             6.  odmítnout informaci nebo její část poskytnout a vydá o tom rozhodnutí;              7.  zůstat nečinný.                 Zákon o právu na informace nezná institut stížnosti – pokud úřad informaci           neposkytne vůbec (vydá o tom rozhodnutí), neposkytne její část a vydá rozhodnutí,           nebo  zůstane  nečinný  a  neudělá  buď  nic,  nebo  jen  neformálně  sdělí,  že  informaci           neposkytne, může žadatel podat odvolání (obecně do 15 dnů od doručení rozhodnutí           nebo uplynutí lhůty pro poskytnutí informace). V případě, že je úřad nečinný, půjde           o tzv. odvolání proti fiktivnímu rozhodnutí.                 Také zákon o právu na informace o životním prostředí zná důvody, pro které           může úřad odmítnout poskytnout určité informace. Mezi tyto důvody např. patří:              1.  ochrana osobních údajů;             2.  ochrana utajovaných informací;             3.  ochrana duševního vlastnictví;             4.  ochrana obchodního tajemství;              5.  poskytnutí informace by mohlo mít nepříznivý vliv na ochranu životního prostředí;             6.  žádost byla zjevně provokativní;              7.  žadatel má informaci prokazatelně k dispozici.                 Tato omezení však mají svoje limity, kupř. porušením obchodního tajemství                                                                                             17           není situace, kdy:              1.  se požadovaná informace týká působení provozní činnosti podnikatele na životní                 prostředí;             2.  hrozí bezprostřední ohrožení lidského zdraví a životního prostředí;             3.  požadovaná informace byla získána z prostředků z veřejných rozpočtů.              17)  Dle § 17 obchodní tajemství tvoří veškeré skutečnosti obchodní, výrobní či technické povahy souvisejí-           cí s podnikem, které mají skutečnou nebo alespoň potenciální materiální či nemateriální hodnotu, nejsou           v příslušných obchodních kruzích běžně dostupné, mají být podle vůle podnikatele utajeny a podnikatel           odpovídajícím způsobem jejich utajení zajišťuje.                                                                                             73","Právo a environmentální problémy                   U  informací  o  životním  prostředí  si  povinné  subjekty  mohou  také  vyžádat          úhradu ve výši, která nesmí přesáhnout náklady spojené s pořízením kopií, opatřením          technických nosičů dat a s odesláním informací žadateli. Nemohou si však nechat za-          platit za práci úředníků při náročnějším vyhledávání informací. Rozdíl je navíc v tom,          že zaplacení úhrady není podmínka pro poskytnutí informace.               Z praxe:             Jihomoravská radní Anna Procházková veřejně k  přípravě rychlostní silnice R43 uvedla,            že „poslední rozhodnutí jsou, že se bude pokračovat nebo se zahajovat intenzivní přípra-            va od Kuřimi na sever, tzn. po hranici s Pardubickým krajem, a je to z toho důvodu, že            vlastně se brzdí první etapa“. Následně se žadatel domáhal podkladů, na základě kterých            paní Procházková hovořila. Krom toho chtěl žadatel podklady o financování oné „inten-            zivní přípravy“. Jihomoravský kraj právě k otázce financování žádost odložil s „kreativním“            odůvodněním: není vlastníkem silnic I. třídy, rychlostních silnic ani dálnic a nezajišťuje jejich            financování; povinnými subjekty má prý být stát a Ředitelství silnic a dálnic. Městský soud            v  Praze následnou žalobu zamítl, a  tak případ skončil u  Nejvyššího správního soudu. 18            Nejvyšší správní soud však uvedl, že je důležité, zda informace objektivně u úřadu existuje            a zda ji má k dispozici. Soudci nezpochybnili, „že otázka financování rychlostní silnice ne-            spadá přímo do působnosti povinného subjektu, kterým byl Jihomoravský kraj, potažmo            jeho krajský úřad. Nicméně tato otázka se k působnosti kraje nepochybně vztahuje, takže            pokud povinný subjekt takovými informacemi disponoval, musel je žadateli poskytnout.“ 19                Z judikatury:             Soudy potvrdily, že informace o důvodech a výši mimořádných odměn pro úředníky ne-            představují osobní údaj. Dříve nebylo možné získat údaj o výši platu zaměstnance či údaj            o výši odměn jednotlivých jmenovitě určených zaměstnanců úřadů kvůli zákonu o ochraně            osobních údajů. To však prolomil rozsudek Nejvyššího správního soudu z roku 2011.  Platy                                                                                     20            a odměny veřejných zaměstnanců (především vysokých úředníků a manažerů, rozhodnutí            soudu neznamená, že se automaticky zveřejňují všechny platy) jsou veřejně přístupné. Díky            tomu se konečně zprůhlednilo poskytování příliš vysokých mimořádných odměn.                    18) Viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 10. 2010, sp. zn. 4 As 16/2010.          19) Viz tamtéž.          20) Viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2011, sp. zn. 5 As 57/2010.            74","Svobodný přístup k informacím                    Ještě dále šel Nejvyšší správní soud,  když rozhodl, že rada obce Psáry musí na zákla-                                               21             dě žádosti o informaci poskytnout informaci o mimořádných odměnách učitelek mateřské             školy. Kritériem pro poskytování těchto informací už napříště není jen samo postavení oso-             by (topmanažeři), ale také charakter poskytnuté částky. Podle soudu se tedy liší běžné platy             od mimořádných odměn. Zatímco o běžných platech (a pravidelných obvyklých odměnách)             řadových zaměstnanců se informace poskytovat nesmí, protože vypovídají o jejich celkové             finanční situaci, u mimořádných odměn je to jinak. 22               Velmi záhy po prvním rozsudku ale přišly první snahy o omezení této informační svo-             body. V rámci projednávání zdravotnické reformy přišlo Ministerstvo vnitra s přílepkem:             platy a odměny by měly být zase neveřejné. Poslanecká sněmovna nakonec přílepek             neschválila. 23                                                     21) Viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 4 As 40/2010.           22) Blíže také informace na OTEVŘENÁ SPOLEČNOST. Otevřete.cz: web pro otevřenost veřejné správy           [online]. 2003 [cit. 2014-02-04]. Dostupné z: http://www.otevrete.cz/.           23) K otázce poskytování informací o platech blíže MINISTERSTVO VNITRA ČESKÉ REPUBLIKY. Me-           todické doporučení Ministerstva vnitra a Úřadu pro ochranu osobních údajů k poskytování informací           o platech pracovníků povinných subjektů podle zákona o svobodném přístupu k informacím [online].           [cit. 2014-02-04]. Dostupné z: www.mvcr.cz/soubor/metodicke-doporuceni-infz-pdf.aspx.                                                                                             75","Právo a environmentální problémy            5. Účast veřejnosti                                  „Příběh začíná v okamžiku, kdy se veřejnost někde (kdekoli) v ČR                  dozví o záměru, který má zasáhnout do životního prostředí většího                  či velkého počtu lidí. Může jít o dálnici, továrnu, supermarket… Na                  začátku vzbudí záměr aktivní odpor většího počtu lidí. Sepisují pe-                  tice, domáhají se zohlednění stávající zátěže území, požadují posou-                  zení variant. Dlouhé měsíce či roky se vedou řízení o změně územní-                  ho plánu, posuzování vlivů na životní prostředí, lidé svůj nesouhlas                  vyjadřují opakovaně… a pomalu se vyčerpávají. Jde­li o dálnici či                  velkou zahraniční investici, ,schválí‘ jednoho dne (dávno před vy-                  dání jakéhokoli povolení příslušným úřadem) její výstavbu vláda                  (aniž je jasné, na základě jakého právního předpisu a které své kom-                  petence tak činí, což ale samozřejmě vůbec nevadí). Média konsta-                  tují, že je rozhodnuto. Když konečně začnou správní řízení o povo-                  lení záměru, většina původních odpůrců záměru již rezignovala.“   1               5.1. Význam účasti veřejnosti          při ochraně životního prostředí            Pod pojmem veřejnost se může skrývat široká laická veřejnost, vlastníci, kteří jsou          dotčeni na svých právech výstavbou, odborná veřejnost, kupř. vysoké školy a jejich pe-          dagogové, nevládní organizace,  které se přímo účastní ochrany životního prostředí.                                                                                            3                                        2          1)  HUMLÍČKOVÁ, Petra (ed.). Jaké jsou limity soudní ochrany v Čechách? Sborník z mezinárodní          konference: [Praha 22. 5. 2008] [online]. Praha: Zelený kruh, 2008, 34 s. [cit. 2014-01-14]. ISBN 978-          80-903968-2-1. Dostupné z: www.zelenykruh.cz          2)  Úmluva o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v zá-          ležitostech životního prostředí, Aarhus, 1998.          3)  Kupř. BĚLOHRADOVÁ, Jitka. Zásady účasti veřejnosti na ochraně životního prostředí. Správní prá-          vo. Ministerstvo vnitra, 2011, roč. 2011, č. 8, s. 16.           76","Účast veřejnosti              Ať už definujeme tento pojem jakkoli, je zřejmé, že účast veřejnosti na rozhodování ve           veřejné správě by měla být základním stavebním kamenem práva životního prostředí.           Každý občan by měl mít možnost podílet se na utváření svého životního prostoru, měl           by mít právo vyjadřovat se, ať už sám nebo s jinými, k plánovanému rozvoji konkrétní           lokality, ať už jde o výstavbu dopravní infrastruktury, zásah do veřejného vybavení           nebo revitalizaci parku. Občané mají mít právo ovlivňovat chod své obce, zajímat se           o její hospodaření a o rozhodování svých volených zástupců. Je samozřejmé, že i právo           účastnit se rozhodování má v demokratické společnosti své limity. Především je limi-           továno jinými právy jiných občanů nebo kupř. nejrůznějšími veřejnými zájmy.                 Veřejnost se může na ochraně životního prostředí podílet nejrůznějšími způsoby.           Může se jednat zejm. o právo petiční, shromažďovací, sdružovací, právo na informace,           právo účastnit se správních řízení (ať už jde o umisťování staveb, kácení stromů nebo           v širším kontextu např. územní plánování či posuzování vlivů na životní prostředí),                                                                             4           právo hlasovat v referendu, právo podílet se na obecní samosprávě.  Mnohá z těchto           práv patří mezi základní lidská práva (resp. občanská a politická práva).                5.2. Petice              Právo petiční je jedním z nejznámějších prostředků využívaných při ochraně životního           prostředí. Petice jsou upraveny v zákoně č. 85/1990 Sb., o právu petičním. Peticí se dá           upozornit na nejrůznější problémy a získat podporu mnoha občanů. Pro orgány státu           však není závazná a v podstatě se jedná o určitou formu politického tlaku. Může upo-           zornit například představitele obce, že existuje konkrétní problém, kterým by se měli           zabývat.                 Hlavní podmínkou pro výkon petičního práva je, aby petice nezasahovala do ne-           závislosti soudů nebo nevyzývala k porušení ústavy a zákonů nebo k omezení osobních,           politických nebo jiných práv občanů kvůli jejich pohlaví, rase, národnosti a podobně.                 Petici je možné sestavit samostatně nebo s jinými v petičním výboru, který musí           mít alespoň jednu osobu starší 18 let (ta petiční výbor zastupuje). Také způsob sběru           podpisů pod petici není nijak významně omezen. Podpisy se shromažďují na podpi-           sové archy, jejichž součástí by měl být text petice nebo alespoň musí být zřejmé, jaká           petice se podpisem podporuje. K podpisu pod petici občan uvede své jméno, příjmení           a bydliště.             4)  Viz JANČÁŘOVÁ, Ilona. Účast  veřejnosti  při  ochraně  životního  prostředí.  1.  vyd. Brno: Masary-           kova  univerzita,  2002.  Edice  učebnic  Právnické  fakulty  Masarykovy  univerzity  v  Brně,  č.  295.  ISBN           8021029471.                                                                                             77","Právo a environmentální problémy                   Petice bývá obvykle adresována nějakému orgánu veřejné správy. Předtím, než          je mu doručena, musí být opatřena jménem, příjmením a bydlištěm toho, kdo ji po-          dává (všech členů petičního výboru). Orgán musí petici přijmout a do 30 dnů na ni          písemně odpovědět.                Moderní  komunikační  nástroje  změnily  možnosti  uplatňování  společného          názoru.  Zákony  ale  dosud  neupravují  elektronické  petice,  hromadné  e-maily  nebo          dokonce participační SMS. V těchto případech se nejedná o skutečné petice, přesto          ale hrají při ochraně životního prostředí nezastupitelnou roli. Hlavní problém samo-                        PETIČNÍ VÝBOR                        NEBO       JEDNOTLIVEC                  (alespoň jeden člen starší 18 let)              (starší 18 let)                                                                      Petice nesmí směřovat                        Sepsání petice                                                              proti základním právům                                                              a svobodám                             Vyložení petičních archů                        a sběr podpisů                                                                     Petici lze odevzdat více                        Odevzdání petice úřadu                                                              úřadům nebo např. všem                                                              zastupitelům v obci                             Úřad by měl na petici                        reagovat                        (petice není závazná)              Podávání petice           78","Účast veřejnosti              zřejmě  spočívá  v  nemožnosti  opatřit  elektronickou  petici  vlastnoručním  podpisem           (resp. bylo by samozřejmě možné opatřit ji elektronickým podpisem). Tyto prostředky           však v každém případě splňují hlavní účel petic – upozornit na konkrétní problém po-           litiky nebo úředníky a spoluobčany a získat jejich podporu.               5.3. Shromáždění              Právo shromažďovací je upraveno zákonem č. 84/1990 Sb. Shromáždění má sloužit           především k využívání svobody projevu a dalších ústavních práv a svobod, k výměně           informací a názorů a k účasti na řešení veřejných a jiných společných záležitostí vyjá-                                       5           dřením postojů a stanovisek.                 Shromáždění může svolat občan starší 18 let nebo skupina osob a jejich povin-           ností je včas oznámit svolání shromáždění (většinou obecnímu úřadu). Obecně platí,           že shromáždění lze konat téměř kdekoli, nesmí se kupř. konat v okruhu 100 metrů od           Senátu nebo Poslanecké sněmovny či Ústavního soudu. Navíc může rada obce ve svém           územním obvodu nařízením určit místa, kde lze konat shromáždění bez oznámení,           a může stanovit dobu, v níž se taková shromáždění konat nesmějí.                 Shromažďovací právo je postaveno na principu oznamovacím. Znamená to, že           svolavatel je povinen shromáždění písemně oznámit úřadu tak, aby úřad oznámení           obdržel alespoň 5 dnů předem (v odůvodněných případech i v kratší době), nejdříve           však půl roku předem. V oznámení musí být zejm. uvedeno:             a)  účel shromáždění, den a místo jeho konání a dobu zahájení (popř. i dobu ukon-                 čení, pokud se shromáždění koná na veřejném prostranství);             b)  předpokládaný počet účastníků;             c)  počet pořadatelů starších 18 let;             d)  pokud půjde o pouliční průvod, pak výchozí místo, cesta a místo ukončení;             e)  jméno, příjmení a trvalý pobyt svolavatele (název a sídlo organizace a jméno,                 příjmení a byd liště toho, kdo je zmocněn v této věci jednat jejím jménem u práv-                 nické osoby, kupř. spolku);              f)  jméno, příjmení a trvalý pobyt toho, kdo je zmocněn jednat v zastoupení svo-                 lavatele.              5)  Srov. kupř. HORÁKOVÁ, Monika a Soňa POSPÍŠILOVÁ. Právo sdružovací a právo shromažďova-           cí – vybrané otázky. In: Dny práva – 2010: 4. ročník mezinárodní konference pořádané Právnickou           fakultou Masarykovy univerzity. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2010, s. 16. Spisy Právnické fakul-           ty Masarykovy univerzity v Brně, sv. 378. ISBN 9788021053052. Dostupné z: http://www.law.muni.cz/           sborniky/dny_prava_2010/files/intro.html                                                                                             79","Právo a environmentální problémy                 Z judikatury:            „Podle čl. 19 odst. 2 lze tedy právo shromažďovací omezit v případech shromáždění na            veřejných místech, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv            a svobod druhých, ochranu veřejného pořádku, zdraví, mravnosti, majetku nebo pro bez-            pečnost státu. Shromáždění však nesmí být podmíněno povolením orgánu veřejné správy.            Při omezení práva nelze odhlédnout od zásady obsažené v čl. 4 odst. 4 Listiny, podle které            ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být používáno při šetření jejich pod-            staty a smyslu a zároveň takováto opatření nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro            které byla stanovena.“ 6                     Oznámené shromáždění může úřad zakázat, zejm. tehdy, pokud by směřovalo          k popírání základních práv a svobod nebo by vyzývalo k porušování ústavy a zákonů.          Tato možnost má přísné limity, které jsou konkretizovány také rozhodnutím Nejvyš-          šího  správního  soudu  a  Ústavního  soudu.  O  zákazu  musí  úřad  rozhodnout  bezod-          kladně, nejpozději do tří pracovních dnů od okamžiku, kdy obdržel oznámení. Roz-          hodnutí se vyvěšuje na úřední desce, a pokud o to svolavatel požádá, posílá se písemné          vyhotovení také jemu. Proti rozhodnutí je možné do 15 dnů podat opravný prostředek          k soudu. Pokud soud svolavateli vyhoví, může být shromáždění uspořádáno. Pokud se          koná shromáždění i přes zákaz, mělo by být rozpuštěno.                Pokud se koná shromáždění, které nebylo vůbec oznámeno, může být rozpuš-          těno pouze tehdy, pokud nastaly okolnosti, které by umožnily jeho zákaz (kdyby bylo          řádně oznámeno). Podobně bude rozpuštěno také shromáždění, když se odchýlilo od          původního oznámení – účastníci kupř. vyzývají k porušování lidských práv. Proti roz-          puštění shromáždění může svolavatel podat do 15 dnů námitky u soudu.                Svolavatel má řadu povinností, které především směřují ke klidnému průběhu          shromáždění, některé povinnosti zákon ukládá také účastníkům shromáždění. Poru-          šení těchto povinností se posuzuje jako přestupek.                          6)  Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 10. 2007, sp. zn. 3 As 19/2007.            80","Účast veřejnosti                                                                      Proti rozhodnutí o zákazu                                                                se lze bránit u soudu                 Může se konat i neoznámené               shromáždění (ledaže by               nastaly důvody, pro které může                   Shromáždění lze zakázat –               být shromáždění zakázáno)                        směřuje k porušování                                                                základních práv nebo ústavy                   Oznámení shromáždění                             Minimálně 5 dní předem,               (občan starší 18 let)                            maximálně 6 měsíců předem                               SVOLÁNÍ SHROMÁŽDĚNÍ                  Ke shromáždění lze zvát                                                                téměř jakkoli (dokonce                                                                místním rozhlasem)               Neuposlechnutí               svolavatele je přestupkem                              Svolavatel dbá o pořádek             Může požádat o pomoc                           během shromáždění – měl              policii nebo úřady, pokud                           by mít pořadatele                    hrozí rušení shromáždění                                                                (např. ze strany odpůrců)                             Shromáždění může být                 Úřad nebo policie                           rozpuštěno (např. pokud                           směřuje k porušování                           základních práv)                               Námitky k soudu proti                           rozpuštění                  Konání zakázaného shromáždění               nebo nedodržení povinností               svolavatele je přestupek             Pořádání shromáždění                                                                                             81","Právo a environmentální problémy                 Z judikatury:            „Soud shrnuje, že stěžovatel zakázal shromáždění z jediného důvodu. Tímto důvodem měla            být skutečnost, že nutné omezení dopravy způsobené shromážděním bude v závažném            rozporu se zájmem obyvatelstva, přičemž lze bez přiměřených obtíží konat shromáždění            jinde… Stěžovatel ani nijak neosvětlil, proč bude ohlášené shromáždění v závažném rozpo-            ru se zájmy obyvatelstva: stěžovatel jednoduše bez dalšího podřadil dopady shromáždění            tomuto neurčitému právnímu pojmu. Vždy je to přitom správní orgán, kdo je povinen své            rozhodnutí důkladně a  přesvědčivě odůvodnit. Důvody zákazu shromáždění nelze dále            vysvětlovat a rozhojňovat teprve ve vyjádření k žalobě nebo, jak to stěžovatel činí v tomto            případě, teprve v samotné kasační stížnosti.“ 7                  5.4. Sdružování občanů            Z hlediska účasti veřejnosti na rozhodování má právo sdružovací mimořádný význam.          Právě prostřednictvím spolků se mohou občané stát účastníky územního řízení, povo-          lování staveb nebo řízení o kácení stromů.               5.4.1. Co jsou spolky            Právo sdružovací bylo po řadu let upraveno zákonem č. 83/1990 Sb. Nyní však jeho          úpravu převzal zákon č. 89/2012 Sb. (dále jen „nový občanský zákoník“), s jehož účin-          ností se také zrušuje dosavadní označení občanské sdružení a nahrazují jej spolky.          Pokud je v tomto textu užit pojem občanské sdružení, nahradil jej po 1. 1. 2014 termín          spolek.                Spolky  jsou  od  1.  1.  2014  upraveny  několika  desítkami  ustanovení  nového          občanského zákoníku, a to §§ 214–302, které se věnují přímo spolkům, a současně          §§ 118–209, které upravují obecně právnické osoby, a nakonec taktéž ustanoveními          §§ 210–213 o korporacích.                Vedle jiného způsobu označování však dochází k řadě dalších změn. Podle důvo-          dové zprávy k novému občanskému zákoníku je spolek vymezen důrazem na jeho zá-              7)  Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 4. 2009, sp. zn. 1 As 30/2009.           82","Účast veřejnosti              kladní znaky, jimiž jsou samospráva, dobrovolnost členství, oddělení majetkových sfér           spolku a jeho členů s vyloučením zákonného ručení členů spolku za spolkové dluhy           a spolkovou činností jako hlavní (statutární) činností spolku. Vedle hlavní činnosti                                                                    8           spolek může vykonávat i činnost vedlejší, a to i výdělečnou.                                                             9                 Transformace občanských sdružení na spolky  proběhne většinou automaticky,           od 1. 1. 2014 se založená občanská sdružení budou považovat za spolky a budou pro           ně platit pravidla obsažená v novém občanském zákoníku. Pokud dosavadní stanovy           budou  v  některých  bodech  odporovat,  pozbudou  tato  okamžitě  účinností  nového           občanského  zákoníku  závaznosti.  Současně  podle  přechodného  ustanovení  §  3029           občanského zákoníku bude platit, že všechny dosavadní odkazy na pojem občanské           sdružení obsažené v ostatních zákonech se budou považovat za odkazy na nový občan-           ský zákoník.  To znamená, že kupř. pojem občanské sdružení, který se nyní vyskytuje                       10           např. v § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny, se bude považovat za odkaz na termín           spolek a občanská sdružení, která se automaticky změní na spolky, se i nadále budou           moci účastnit správních řízení jako doposud.                 Spolky mají „do tří let (tj. do 1. 1. 2017) např. povinnost přizpůsobit své stanovy           právní úpravě NOZ (§ 3041 odst. 2). Jinými slovy bude nutné, aby spolky ze svých           stanov odstranily ta ustanovení, která jsou v rozporu s kogentními ustanoveními           NOZ.  Do  dvou  let  bude  dále  potřeba  přizpůsobit  nové  právní  úpravě  svůj  název           (§ 3042). Do tří let bude též potřeba doplnit do rejstříku spolků údaje, které tam           nebudou automaticky překlopeny ze seznamu občanských sdružení (resp. ze základ-           ních registrů).“   Seznam spolků totiž od 1. 1. 2014 nebude vést Ministerstvo vnitra,                          11           jako tomu bylo u občanských sdružení. Vznikne nový rejstřík spolků, který bude obsa-           hovat určité minimální údaje a budou ho vést rejstříkové soudy podle pravidel obdob-           ných pro stávající obchodní rejstřík. Toto pravidlo má zajistit větší transparentnost           spolků.                   8)  V podrobnostech RONOVSKÁ, Kateřina, Vlastimil VITOUL, Jana BÍLKOVÁ a Jaroslav BENÁK. Nové           spolkové právo v otázkách a odpovědích. Praha: Leges, 2014, 256 s. Praktik. ISBN 978-807-5020-208.           9)  Organizační jednotky občanských sdružení se změní na tzv. pobočné spolky, více k této problematice           kupř. zde FORST, Adam. Pobočné spolky dle nového občanského zákoníku [online]. 2013 [cit. 2014-           02-04].  Dostupné  z:  http://www.epravo.cz/top/clanky/pobocne-spolky-dle-noveho-obcanskeho-zako-           niku-92463.html           10) V podrobnostech viz FORST, Adam. „Transformace“ občanských sdružení na spolky dle nového občan-           ského zákoníku. MINISTERSTVO SPRAVEDLNOSTI. Nový občanský zákoník [online]. [cit. 2013-10-15].           Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/           11)  Tamtéž.                                                                                            83","Právo a environmentální problémy             5.4.2. Vznik a fungování spolku            Právní úprava spolků je založena na široké dispozitivnosti – spolky si mohou zvolit          pravidla fungování odchylně od většiny pravidel nového občanského zákoníku (pokud          ovšem tento zákon nestanoví, že se od určitých pravidel odchýlit nelze).                Nový  občanský  zákoník  potvrzuje  základní  zásadu  sdružování  –  k  účasti  ve                                                                                      12          spolku nesmí nikdo být nucen a nikomu nesmí být bráněno vystoupit z něho.  S no-          vými  pravidly  přichází  také  povinnost,  aby  název  spolku  obsahoval  slova  „spolek“          nebo „zapsaný spolek“, postačí však zkratka „z. s.“. Spolky musí vykonávat tzv. hlavní          činnost, kterou může být jen uspokojování a ochrana těch zájmů, k jejichž naplňování          je spolek založen. Podnikání nebo jiná výdělečná činnost hlavní činností spolku být          nemůže. Vedle hlavní činnosti může spolek vyvíjet též vedlejší hospodářskou činnost          spočívající v podnikání nebo jiné výdělečné činnosti, je-li její účel v podpoře hlavní          činnosti nebo v hospodárném využití spolkového majetku.                Spolek mohou založit alespoň tři osoby vedené společným zájmem (a současně          platí,  že  i  spolky  mohou  vytvářet  nové  spolky  jako  svoje  svazy).  Spolek  lze  založit          i usnesením ustavující schůze tvořícího se spolku. Spolek vzniká dnem zápisu do ve-          řejného rejstříku. Návrh na zápis spolku do veřejného rejstříku podávají zakladatelé          nebo osoba určená ustavující schůzí. Není-li spolek do veřejného rejstříku zapsán do          třiceti dnů od podání návrhu na zápis a není-li v této lhůtě ani vydáno rozhodnutí          o  odmítnutí  zápisu,  považuje  se  spolek  za  zapsaný  do  veřejného  rejstříku  třicátým          dnem od podání návrhu.                Každý spolek musí mít stanovy, které by měly upravovat základní pravidla fun-          gování spolku, pokud je tedy chtějí členové spolku upravit výslovně nebo pokud se          chtějí odchýlit od nového občanského zákoníku tam, kde to právní úprava umožňuje.                Nový občanský zákoník upravuje taktéž pravidla pro členství ve spolku. Kromě          oné obecné maximy, že nikdo nesmí být nucen ke členství ve spolku, jsou stanovena          pravidla také pro vznik a zánik členství nebo pro vedení seznamu členů spolku. Důvo-          dová zpráva říká, že „členství ve spolku má povahu osobního poměru, vyloučeného          z  přechodu  v  rámci  právního  nástupnictví.  Ke  vzniku  členství  může  dojít  dvěma          způsoby: zvláštním způsobem vzniká členství u zakládajících členů spolku, u nichž se          nevyžaduje, aby podávali členskou přihlášku. Za trvání spolku však členství v něm          může vzniknout na základě podání a přijetí členské přihlášky. Ze způsobů zániku          členství upravuje osnova vystoupení, vyloučení a zánik členství pro neplacení člen-          ského příspěvku.“                            13           12) Členové spolku neručí za jeho dluhy.          13) Viz Důvodová zpráva k novému občanskému zákoníku [online]. 2012 [cit. 10. 4. 2012]. Dostupné z:          http://obcanskyzakonik.justice.cz/texty-zakonu/            84","Účast veřejnosti                    Každý spolek musí mít svoje statutární orgány, kterými jedná navenek, ve styku           s  třetími  osobami.  Orgány  spolku  jsou  statutární  orgán  a  nejvyšší  orgán,  případně           kontrolní komise, rozhodčí komise a další orgány určené ve stanovách. Stanovy mo-           hou orgány spolku pojmenovat libovolně, nevzbudí-li tím klamný dojem o tom, jakou           mají tyto orgány povahu. Stanovy určí, je-li statutární orgán kolektivní (výbor) nebo           individuální  (předseda).  Neurčí-li  stanovy  jinak,  volí  a  odvolává  členy  statutárního           orgánu nejvyšší orgán spolku.                 Který orgán je nejvyšším orgánem spolku, by měly taktéž určit stanovy. Pokud to           neobsahují, je tímto orgánem členská schůze (musí se sejít alespoň 1x do roka). Jejím           úkolem především bude určit hlavní zaměření činnosti spolku, rozhodovat o změně           stanov, schválit výsledek hospodaření spolku, hodnotit činnost dalších orgánů spolku           i jejich členů a rozhodnout o zrušení spolku s likvidací nebo o jeho přeměně. Zasedání           členské schůze se může účastnit každý člen a může také požadovat i dostat na něm vy-           světlení záležitostí spolku, vztahuje-li se požadované vysvětlení k předmětu zasedání           členské schůze.                 „Významnou proměnou prochází oblast soudní ochrany. V současnosti § 15 zá-           kona o sdružování občanů umožňuje dovolat se určení, že rozhodnutí občanského           sdružení je v rozporu se zákonem nebo stanovami. Tuto možnost však mají de lege           lata jen členové spolku (popřípadě ti, kdo byli ze sdružení vyloučeni a domáhají se           určení, že se tak stalo protiprávně a jejich členství nadále trvá).  Každý člen spolku                                                                          14           nebo ten, kdo na tom má zájem hodný právní ochrany, může navrhnout soudu, aby           rozhodl o neplatnosti rozhodnutí orgánu spolku pro jeho rozpor se zákonem nebo se           stanovami, pokud se neplatnosti nelze dovolat u orgánů spolku. Právo dovolat se ne-           platnosti rozhodnutí zaniká do tří měsíců ode dne, kdy se navrhovatel o rozhodnutí           dozvěděl nebo mohl dozvědět, nejpozději však do jednoho roku od přijetí rozhodnutí.                 Soud však nemusí vyslovit neplatnost takového rozhodnutí spolku, a to v pří-           padě, kdy by nedošlo „k podstatnému zásahu do práva třetí osoby nabytého v dobré           víře, nebo pokud porušení práva ze strany spolku nemá závažné důsledky a je v zá-           jmu spolku, aby neplatnost nebyla vyslovena. Soud neplatnost rozhodnutí nevysloví           ani tehdy, bylo­li by tím podstatně zasaženo do práva třetí osoby nabytého v dobré           víře.“  15                  14) V podrobnostech BENÁK, Jaroslav, Miloslav HRDLIČKA a Kateřina RONOVSKÁ. Nástroje nového           občanského zákoníku směřující ke zvýšení důvěryhodnosti spolků v očích donorů a dalších subjektů. In           Žatecká, Eva (ed.). Cofola 2012: the conference proceedings. Brno: Masarykova univerzita, 2012, s. 55–60.           ISBN 978-80-210-5929-0.           15)  Tamtéž.                                                                                            85","Právo a environmentální problémy             5.4.3. Zánik spolků            Spolek zaniká několika způsoby – dobrovolně nebo rozhodnutím soudu. V první řadě          se budeme věnovat zániku z rozhodnutí soudu. Soud zruší spolek s likvidací na návrh          osoby, která na tom má oprávněný zájem, nebo i bez takového návrhu v případě, že          spolek,  ač  byl  na  to  soudem  upozorněn,  vyvíjí  nedovolenou  činnost  nebo  porušuje          práva členů spolku. Typicky jde o situace, kdy spolek vykonává zakázanou činnost,          nutí třetí osoby k členství ve spolku, k účasti na jeho činnosti nebo k jeho podpoře,          nebo brání členům ze spolku vystoupit.                Pokud se ruší spolek s likvidací, musí být ustanoven likvidátor, jehož úkolem je          sestavit soupis jmění a zpeněžit likvidační podstatu v rozsahu, který je nezbytný pro          splnění dluhů. Do budoucna budou moci spolky se statutem veřejné prospěšnosti ve          stanovách určit, jak naložit s likvidačním zůstatkem. Pokud to není možné, nakládá se          s ním obdobně nebo se předává obci.                Spolky mohou také zaniknout dobrovolným rozhodnutím, a to fúzí dvou a více          spolků v jeden. Zúčastněné spolky zveřejní nejméně třicet dnů před zasedáním členské          schůze společné oznámení, v němž uvedou, jakých spolků se fúze týká a jaký spolek se          stane nástupnickým spolkem. Fúzi musí schválit členská schůze všech spolků. Fúze se          zapisuje do veřejného rejstříku.                Je také možné, aby se spolek rozdělil.               5.4.4. Účast spolků ve správních řízeních            Spolky, které se podle stanov zabývají ochranou přírody a krajiny, se mohou účastnit          správních řízení, ve kterých mohou být tyto zájmy dotčeny.  Účastenství má několik                                                                    16          podmínek a je možné se řízení účastnit podle několika zákonů.             1)  Zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (§ 70)                Spolek, jehož hlavním posláním podle stanov je ochrana přírody a krajiny, je                oprávněn  požadovat  u  příslušných  orgánů  státní  správy,  aby  byl  předem  in-                formován  o  všech  zamýšlených  zásazích  a  zahajovaných  správních  řízeních,                při nichž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny. Tato žádost je                platná jeden rok ode dne jejího podání, lze ji podávat opakovaně. Musí být věcně                a místně specifikována.            16) V České republice dlouhodobě působí řada spolků, které se zabývají ochranou životního prostředí          a poskytováním poradenství v těchto otázkách. Mezi ně patří zejm. Hnutí Duha, Ekologický právní servis          (Frank Bold), Arnika nebo NESEHNUTÍ.           86","Účast veřejnosti                       Spolek je oprávněn účastnit se správního řízení, pokud oznámí svou účast                 písemně do osmi dnů ode dne, kdy mu bylo příslušným správním orgánem za-                 hájení řízení oznámeno; v tomto případě má postavení účastníka řízení. Dnem                 sdělení informace o zahájení řízení se rozumí den doručení jejího písemného                 vyhotovení nebo první den jejího zveřejnění na úřední desce správního orgánu                 a současně způsobem umožňujícím dálkový přístup.             2)  Zákon č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí § 23 odst. 9                  Místně příslušný spolek nebo obecně prospěšná společnost, jejímž předmětem                 činnosti je ochrana veřejných zájmů (kupř. podle zákona č. 114/1992 Sb.), nebo                 obec dotčená záměrem se stává účastníkem navazujících řízení (kupř. územního                 řízení) pokud:                 a)  podala  ve  lhůtách  stanovených  tímto  zákonem  písemné  vyjádření  k  ozná-                    mení, dokumentaci nebo posudku;                b)  příslušný  úřad  ve  svém  stanovisku  k  posouzení  vlivů  na  životní  prostředí                    uvedl, že toto vyjádření zcela nebo zčásti do svého stanoviska zahrnul;                 c)  správní úřad rozhodující v navazujícím řízení nerozhodl, že veřejné zájmy,                    které spolek hájí, nejsou v navazujícím řízení dotčeny.             3)  Zákon č. 254/2001 Sb., vodní zákon § 115 odst. 6 a 7                  Spolek, jehož cílem je podle jeho stanov ochrana životního prostředí, je opráv-                 něn být informován o zahajovaných správních řízeních vedených podle vodního                 zákona, pokud o tyto informace vodoprávní úřad požádá. Žádost musí být co do                 předmětu a místa řízení specifikována. Tato žádost je platná jeden rok ode dne                 jejího podání, lze ji podávat opakovaně. Spolek má postavení účastníka vodo-                 právního řízení, jestliže písemně požádá o postavení účastníka řízení do 8 dnů                 ode dne sdělení informace o zahájení řízení. Pravidla jsou tedy obdobná jako                 v případě zákona o ochraně přírody a krajiny.                5.4.5. Informování spolků o zahájení řízení             Některé úřady postupně přestávají posílat spolkům, které se zabývají ochranou přírody           a krajiny, informace o zahajovaných správních řízeních a zveřejňují je pouze na úřední           desce. Taková praxe je sice pro spolky zbytečně náročná, protože vyžaduje aktivní a pravi-           delné sledování úřední desky, avšak v rozporu se zákony není. Podmínky pro účast spolku           v územním řízení, řízení o povolení kácení stromů nebo jiných řízeních se však nemění.                 Každý spolek, který se věnuje životnímu prostředí, musí i nadále podat u pří-           slušných úřadů žádost, aby byl předem informován o všech zamýšlených zásazích a za-           hajovaných správních řízeních, při nichž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody                                                                                             87","Právo a environmentální problémy             a krajiny. Tato žádost je platná jeden rok ode dne jejího podání, lze ji podávat opako-          vaně. Musí být věcně a místně specifikována.                Podle § 70 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (ZOPK) je pak          spolek,  který  takovou  žádost  podal,  oprávněn  se  účastnit  správního  řízení,  pokud          oznámí svou účast písemně do osmi dnů ode dne, kdy mu bylo příslušným správním          orgánem  zahájení  řízení  oznámeno.  Tím  se  spolek  stává  plnoprávným  účastníkem          řízení.  Bývalo  běžnou  praxí,  že  správní  úřady  oznamovaly  spolkům  zahájení  řízení          adresným  dopisem.  Od  této  praxe  se  ale  v  některých  městech  a  obcích  ustupuje          a úředníci vyvěšují informaci o zahájeném řízení jen na úřední desky. Typicky se jedná          o územní řízení s velkým počtem účastníků, kdy se oznámení o zahájení řízení vyvě-          šuje na úřední desce a oznamuje se jen některým účastníkům.                Spolky pak mají možnost přihlásit se do řízení pouze do osmi dnů ode dne vyvě-          šení (pozor: lhůta se skutečně počítá od vyvěšení – prvního dne zveřejnění na úřední          desce). Je samozřejmě možné, že v některých případech úřady budou postupovat „po-          staru“ a budou doručovat informaci písemně (musí tak učinit vždy v případě, když se          informace zahájení řízení na úřední desce neobjeví a spolek by neměl šanci se o tako-          vém řízení dozvědět). Pak nadále platí, že dnem sdělení informace o zahájení řízení se          rozumí den doručení jejího písemného vyhotovení.                Z judikatury:            „Nejvyšší správní soud se přímo zabýval otázkou, zda jsou podmínky pro účast ve správním ří-            zení splněny i v případě, kdy žádost o informace o zahajovaných správních řízeních podle ust.            § 70 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny byla podána správnímu orgánu až po zahájení            tohoto řízení, a vyslovil, že [z] doslovného znění zákona tedy nevyplývá, že žádost o informace            o zahajovaných správních řízeních by musela být nutně podána ještě před zahájením řízení…            Smyslem toho, že mají být občanská sdružení informována o zahajovaných řízeních předem,            není omezení účasti občanských sdružení v přístupu do správních řízení, při nichž mohou být            dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny, ale v zajištění možnosti efektivní účasti těchto občan-            ských sdružení na celém správním řízení již od jeho počátku… Bylo by tedy v rozporu s úče-            lem právní úpravy, kdyby bylo předmětné ustanovení vykládáno tak, že podmínky pro účast            občanského sdružení ve správním řízení mohou být splněny pouze tehdy, když žádost o infor-            mace předchází zahájení správního řízení, ve kterém mohou být dotčeny zájmy ochrany příro-            dy a krajiny. Od výše uvedených závěrů neshledal Nejvyšší správní soud důvod se odklonit.“ 17                    Mohlo by se zdát, že je podávání žádosti zbytečné, když členové spolku musí          v každém případě sledovat úřední desku, protože o zahajovaných řízeních nejsou in-            17)  Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 6 As 19/2011.           88","Účast veřejnosti              formováni písemně. Tak tomu ovšem není. K této otázce se jasně vyjádřil Nejvyšší           správní soud.                 Soudci potvrdili, že informace o zahájení řízení vyvěšená na úřední desce není           určena všem spolkům, které se ochranou životního prostředí zabývají, ale jen těm,                                                                 18           které podaly u příslušného úřadu žádost o informování.                 Pokud spolek zjistí, že bylo zahájeno třeba územní řízení, ale nemá podanou žádost           o informování, existuje ještě možnost, jak se do řízení dostat jako účastník. Nejvyšší správní           soud totiž potvrdil, že spolek může podat žádost o informování o zahájených řízeních           i poté, co bylo konkrétní řízení zahájeno. I za takové situace se může stát účastníkem řízení.           Dokonce je možné teprve spolek založit a následně se přihlásit do probíhajícího řízení. 19                5.5. Referendum             Místní  referendum  je  lidové  hlasování  na  úrovni  obcí  a  měst.  Upravuje  je  zákon           č. 22/2004 Sb., o místním referendu  a zákon č. 118/2010, o krajském referendu.                                                                                             21                                                20           Prostřednictvím referenda mohou občané výrazně ovlivnit rozhodnutí svých zastupi-           telů a zajistit přijetí konkrétního řešení otázek spadajících do samostatné působnosti                                                                            22           obce (pokud se nejedná o otázky, které jsou z hlasování vyloučeny).            18) Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 8. 2011, sp. zn. 9 As 40/2011.           19) Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 7 As 72/2012.           20) Zákon č. 22/2004 Sb., o místním referendu, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informač-           ní systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 25. 11. 2013].           21) Zákon o krajském referendu Zákon č. 118/2010 Sb., o krajském referendu, ve znění pozdějších před-           pisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 25. 11. 2013].           22) Vyloučeno je hlasování o těchto otázkách:               • místní poplatky;               • rozpočet obce (statutárního města);               • zřízení nebo zrušení orgánů obce nebo statutárního města a jejich vnitřní uspořádání;               • volba a odvolání starosty nebo primátora, místostarosty nebo náměstka primátora, členů rady obce,                města, městského obvodu nebo městské části (dále jen „rada obce“), členů rady statutárního města                a hlavního města Prahy a dalších členů zastupitelstva obce, zastupitelstva statutárního města, jakož                i volených nebo jmenovaných členů dalších orgánů obce a statutárního města;               • otázka, která by byla v rozporu s právními předpisy nebo jestliže by rozhodnutí v místním referendu                mohlo být v rozporu s právními předpisy;               • otázka, o které se rozhoduje ve zvláštním řízení;               • uzavření veřejnoprávních smluv k výkonu přenesené působnosti;               • schválení, změna nebo zrušení obecně závazné vyhlášky obce;               • případ, kdy od platného rozhodnutí v místním referendu do podání návrhu na konání místního                referenda v téže věci neuplynulo 24 měsíců.                                                                                            89","Právo a environmentální problémy                   Referendum se týká každé obce, města, statutárního města (může se konat také          na území městské části nebo obvodu takového města), popř. v některých případech jen          v části obce či města.                Místní referendum se koná na základě usnesení zastupitelstva, které zastupitelé          schválí  buď  na  základě  návrhu  přípravného  výboru,  nebo  mohou  o  vyhlášení  refe-          renda rozhodnout sami, bez tohoto návrhu. Častější bude situace, kdy se referendum          vyhlašuje na základě návrhu přípravného výboru. Ten musí tvořit minimálně tři ob-          čané, kteří jsou současně oprávněni volit v obecních volbách. Ze svého středu si zvolí          jednoho zmocněnce, který pak jedná jménem výboru a zavazuje ho jako celek. Cílem          přípravného  výboru  je  zajistit  dostatečný  počet  podpisů  návrhu  tak,  aby  mohl  být          předložen zastupitelstvu k hlasování. Návrh přípravného výboru musí mít stanovené          náležitosti, mj. znění otázky, popřípadě otázek, navržené k rozhodnutí v místním re-          ferendu. Jeho přílohou je podpisová listina. Podpis na ni může uvést jen ten, kdo je          v dané obci oprávněn volit do obecního zastupitelstva. Vedle podpisu musí uvést své          jméno,  příjmení,  datum  narození,  adresu  a  připojit  vlastnoruční  podpis.  Přípravný          výbor může podat jen takový návrh, který svým podpisem podpoří dostatečný počet          občanů obce nebo města. Potřebný počet podpisů se liší podle velikosti obce:                       Počet obyvatel obce            Počet občanů (voličů) podporujících návrh                          Do 3 000                                   30 %                          Do 20 000                                   20 %                          Do 200 000                                  10 %                        Nad 200 000                                  6 %                    Návrh (a podpisové archy) předkládá přípravný výbor obecnímu úřadu, úřadu          městské části nebo městského obvodu nebo magistrátu, který do 15 dnů předložený          návrh posoudí. Může se stát, že obecní úřad:             1)  Pokud nenajde nedostatky: po uplynutí 15 dnů písemně vyrozumí zmocněnce                přípravného výboru.            2)  Najde nedostatky: vyzve zmocněnce, aby byly nedostatky odstraněny (ve lhůtě                nejméně 7 dnů).            3)  Nic se nestane do 30 dnů od podání návrhu: pak se má za to, že je návrh bez-                vadný.                Návrh, který prošel obecním úřadem, musí být předložen zastupitelstvu, aby jej          na nejbližším zasedání projednalo.             90","Účast veřejnosti              5.5.1. Vyhlášení referenda a hlasování             Zastupitelé návrh projednají, a buď referendum vyhlásí, nebo ne. O přijatém usnesení           musí vyrozumět zmocněnce a vyvěsit ho na úřední desce. Může se také stát, že o otázce,           která byla pro referendum navržena, rozhodnou zastupitelé sami a vyrozumí zmoc-           něnce. Ten může do 7 dnů od doručení vyrozumění prohlásit, že na konání referenda           trvá. Pak musí zastupitelé na nejbližším zasedání referendum vyhlásit. Do doby, než je           v referendu (po jeho vyhlášení) rozhodnuto, nesmí orgány obce o věci rozhodovat.                 Místní referendum se koná nejpozději do 90 dnů po dni jeho vyhlášení (pokud           není stanoveno jinak). Vyhlášením přitom je první den vyvěšení usnesení zastupitel-           stva obce na úřední desce. Po vyhlášení referenda jsou ustanoveny okrsková a místní           komise (popř. ještě městská ve statutárním městě). Ty dohlížejí na průběh hlasování           a zjišťování výsledku. Jejich členy deleguje také přípravný výbor.                 Hlasování v místním referendu se koná v jednom dni. Může se uskutečnit sou-           časně s volbami do zastupitelstev obcí, do zastupitelstev krajů, do některé z komor           Parlamentu České republiky nebo do Evropského parlamentu. Při samotném hlaso-           vání se postupuje obdobně jako u komunálních voleb.                 Po skončení hlasování musí být zjištěny výsledky. To také probíhá jako u voleb.           Výsledky se vyhlašují zveřejněním na úřední desce po dobu 15 dnů. Navíc musí vý-           sledky oznámit starosta (primátor).                 Výsledky hlasování jsou platné, pokud k urnám přišlo alespoň 35 % oprávně-           ných osob. Rozhodnutí přijaté v referendu je pro obec závazné, pokud pro ně hlasovala           nadpoloviční většina oprávněných osob, které se místního referenda zúčastnily. Sou-           časně to musí být alespoň 25 % všech oprávněných osob.                5.5.2. Soudní ochrana             Během konání místního referenda samozřejmě může dojít k porušení práva. Proto           zákon o místním referendu obsahuje ustanovení, která umožňují přípravnému výboru           obrátit se na soud. Přípravný výbor se může domáhat ochrany, jestliže:              1)  Nesouhlasí s výzvou obecního úřadu nebo magistrátu statutárního města k od-                 stranění vad návrhu. Návrh k soudu je třeba podat nejpozději do 10 dnů od do-                 ručení písemné výzvy k odstranění vad.             2)  Zastupitelstvo obce/města nerozhodlo o návrhu přípravného výboru na konání                 referenda. Návrh k soudu je třeba podat do 20 dnů od jednání zastupitelstva                 obce  nebo  zastupitelstva  statutárního  města,  kde  měl  být  návrh  přípravného                 výboru projednán.                                                                                             91","Právo a environmentální problémy               3)  Zastupitelstvo obce/města rozhodlo o tom, že místní referendum nevyhlásí. Ná-                vrh k soudu je třeba podat do 20 dnů od jednání zastupitelstva obce nebo zastu-                pitelstva statutárního města, na kterém toto zastupitelstvo rozhodlo, že místní                referendum nevyhlásí.                Rozhodnutí soudu o návrhu nahrazuje rozhodnutí zastupitelstva obce nebo za-          stupitelstva statutárního města.                Soudní ochrana je poskytnuta i poté, co proběhlo hlasování. Pak může každá          oprávněná osoba nebo přípravný výbor podat návrh na vyslovení neplatnosti hlaso-          vání nebo neplatnosti rozhodnutí v místním referendu. Tento návrh mohou podat,          jestliže:             1)  došlo k takovému porušení ustanovení tohoto zákona, které mohlo ovlivnit jeho                výsledek;            2)  bylo konáno místní referendum o věci, která nepatří do samostatné působnosti                obce nebo statutárního města;            3)  bylo konáno místní referendum o věci, o níž místní referendum nelze podle § 6                konat.                Návrh je třeba podat nejpozději do 10 dnů po vyhlášení výsledků hlasování.               Příklady otázek navržených k položení v úspěšných místních referendech:             Plzeň             •  Souhlasíte s tím, aby město Plzeň bezodkladně podniklo veškeré kroky v samostatné               působnosti, aby nemohlo dojít k výstavbě obchodního zařízení na místě Domu kultury               Inwest?             Praha             •  Souhlasíte s tím, aby celkové náklady na pořízení sídla Úřadu Městské části Praha 7               (včetně případných přidružených organizací nesouvisejících přímo s provozem Úřadu               Městské části Praha 7) byly omezeny částkou 500 milionů korun včetně DPH a případ-               ných úroků?             •  Jste pro zrušení dosavadního procesu výběru sídla Úřadu Městské části Praha 7 a pro               vyhlášení nového výběrového řízení podle zákona o veřejných zakázkách nebo konces-               ního zákona s preferencí výstavby na vlastním pozemku Městské části Praha 7?             •  Jste pro to, aby byl výběr řešení sídla Úřadu Městské části Praha 7 proveden tak, že               hodnotícími kritérii bude zejména ekonomická výhodnost a  dopravní dostupnost pro               občany MČ Praha 7?             •  Jste pro to, aby byla na architektonické řešení sídla Úřadu Městské části Praha 7 vyhlá-               šena veřejná architektonická soutěž podle pravidel České komory architektů?                  92","Účast veřejnosti                  Z judikatury:              Podle Ústavního soudu je „schvalování územně plánovací dokumentace v podstatě roz-             hodováním zastupitelstva obce [§  84 odst.  2 písm. b) zákona o  obcích] v  samostatné             působnosti o záležitostech spojených s působností přenesenou. Územně plánovací doku-             mentace je totiž výsledkem procesu probíhajícího v přenesené působnosti obce a v samo-             statné působnosti je jen schvalována. Z uvedeného vyplývá, že pokud je územní plán ve             stadiu návrhu, nebrání konání místního referenda ani § 7 písm. e) ani jiné ustanovení zákona             o místním referendu.“ 23                   5.6. Územní samospráva             Česká republika se člení na územně samosprávné celky – obce  a kraje , které jsou ve-                                                                      24                                                                               25           řejnoprávními korporacemi a jejich zásadní charakteristikou je, že mohou mít vlastní           majetek a hospodaří podle vlastního rozpočtu. Právo územních celků – krajů a obcí –           na samosprávu vyplývá z čl. 8 a samozřejmě z čl. 99 až čl. 105 Ústavy. Územní samo-           správné celky jsou veřejnoprávními korporacemi a jejich zásadní charakteristikou je,           že mohou mít vlastní majetek a hospodaří podle vlastního rozpočtu. Otázky územní           samosprávy upravují zejm. zákon č. 128/200 Sb., o obcích (dále jen „zákon o obcích“)                                                                      26           a zákon č. 129/2000 Sb., o krajích, resp. zákon č. 131/200 Sb.,  o hlavním městě Praze.                 Obce  jako  samosprávy  mohou  mít  významný  vliv  na  ochranu  životního  pro-           středí. Jejich hlavním úkolem totiž je chránit veřejný zájem a zájem svých občanů,           a proto je jim svěřeno několik pravomocí. Především se mohou účastnit správních ří-           zení, jako je územní řízení nebo řízení o vydání integrovaného povolení. Také schvalují           svoje územní plány nebo se vyjadřují k územním plánům sousedních obcí či krajů.           Kromě toho také mohou např. ovlivnit životní prostředí v obci prostřednictvím vy-           hlášek (které se právě životního prostředí v obci týkat mohou a mají – např. otázek           souvisejících se spalováním odpadu na zahradách).               23) Nález Ústavního soudu ČR ze dne 13. března 2007, sp. zn. I. ÚS 101/05.           24) Zákon č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém].           Wolters Kluwer ČR [cit. 25. 11. 2013].           25) Zákon č. 129/2000 Sb., o krajích, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém].           Wolters Kluwer ČR [cit. 25. 11. 2013].           26) Zákon č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní infor-           mační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 25. 11. 2013].                                                                                            93","Právo a environmentální problémy             5.6.1. Orgány obce a kontrola jejich činnosti            Jak již bylo zmíněno, vykonávají obce v rámci samosprávy jednak samostatnou a jed-          nak přenesenou působnost. V rámci samostatné působnosti obce řeší svoje vlastní pro-          blémy – finanční otázky, rozvoj území obce, bydlení, sociální péči a podobně. Do sa-          mostatné působnosti může stát zasahovat jen tehdy, pokud to dovoluje zákon. Naopak          přenesená působnost znamená výkon státní správy na místní úrovni – vykonává ji          především obecní úřad, typicky jde o stavební úřady, matriční úřady, odbory ochrany          životního prostředí.                                          OBEC KOCOURKOV                 SAMOSPRÁVA                                                 STÁTNÍ SPRÁVA                                                                        Obecní úřad                  Zastupitelstvo                                             Starosta obce             obce                               Výbory (vždy          Tajemník               Místostarosta                           finanční                           a kontrolní)                                                    Odbor správní               Rada obce                                                   Odbor finanční                               Komise                                                 Odbor územního                                                 plánování                                                 a stavebního řádu            Struktura obce            94","Účast veřejnosti                     Usnesení či rozhodnutí       Odporuje zákonu nebo         Ministerstvo vnitra               zastupitelstva (nebo         vyhlášce ministerstva        – sjednání nápravy               rady v samostatné            nebo nařízení ministerstva               působnosti)                                       Nebyla sjednána                      Byla sjednána                                    náprava                              náprava                                         Návrh k soudu                Soud usnesení či                                    na zrušení                   rozhodnutí zruší                                        Soud rozhodnutí či usnesení                                    ponechá v platnosti              Dozor nad samostatnou působností obce: kontrola usnesení a dalších aktů                     Usnesení či rozhodnutí       Odporuje zákonu nebo         Krajský úřad –               zastupitelstva nebo          vyhlášce ministerstva        sjednání nápravy               rady (v přenesené            nebo nařízení ministerstva               působnosti)                  (a také opatření kraje)                                          Nebyla sjednána                      Byla sjednána                                    náprava                              náprava                                          Krajský úřad usnesení                                    nebo rozhodnutí zruší              Dozor nad přenesenou působností obce: kontrola usnesení nebo rozhodnutí zastupitelstva či rady           v přenesené působnosti                                                                                            95","Právo a environmentální problémy                   Hlavním orgánem obce, který vykonává samostatnou působnost, je zastupitel-          stvo. Jedná se o kolektivní orgán, který rozhoduje většinou a vzniká na základě obec-          ních voleb. Jeho úkolem je kupř. schvalovat rozpočet obce, rozhoduje o vyhlášení míst-          ního referenda, vydává obecně závazné vyhlášky nebo zřizuje a ruší obecní policii. Za-          sedání zastupitelstva se musí konat alespoň jednou za tři měsíce a je veřejné. Pozvánka          na zasedání musí být zveřejněna na úřední desce alespoň sedm dní předem a každý se          ho může účastnit, občané dané obce na něm pak mohou vystupovat a vyjadřovat se.                Dalšími orgány obce jsou rada obce a starosta, který především zastupuje obec          navenek, kupř. jejím jménem uzavírá smlouvy.                Vzhledem k tomu, že obec může výrazně ovlivňovat zejm. práva občanů nebo          veřejné zájmy, je nezbytné, aby existoval fungující systém kontroly a dozoru. Ty pro-          bíhají jednak na úrovni veřejné správy, a to dozor Ministerstva vnitra, pokud se jedná                                                                                 27          o otázky spadající do samostatné působnosti, a dozor krajských úřadů,  pokud jde          o působnost přenesenou, a jednak jde o kontrolu soudní (v případě obecně závazných          vyhlášek ji vykonává Ústavní soud, v případě jiných usnesení a rozhodnutí v samo-          statné působnosti jde o obecný soud).                Z judikatury:            „Na samosprávu nutno hledět jako na demokratickou organizační formu péče ,o vlastní            záležitosti‘ dotčených skupin občanů, nezávislou a pod státním dohledem (např. P. Pern-            thaler, Allgemeine Staatslehre und Verfassungslehre, Wien – New York 1986, s. 269–270).            Pro samosprávu pojem nezávislosti a státního dohledu znamená, že vzniká a uskutečňuje            se na základě zákona (práva) a pod státním dohledem právnosti jejích rozhodnutí (provádě-            ným soudy). Je však státním orgánům (především orgánům státní správy) nepodřízená, tj.            v zákonem (nebo všeobecně právem) vymezeném rámci působí samostatně.“ 28                              27) V případě statutárních měst dozírají na činnost jednotlivých městských částí a jejich orgánů magis-          tráty těchto měst namísto Ministerstva vnitra a krajských úřadů.          28) Nález ústavního soudu ze dne 19. 1. 1994, sp. zn. Pl.ÚS 5/93.            96","Účast veřejnosti              5.6.2. Obecní normotvorba                                                                    29           Právní teorie identifikuje několik druhů právních norem.  Obvykle se dělí na:              1.  zákony:                 a.  ústavní zákon;                 b.  zákon;                 c.  zákonné opatření Senátu;             2.  podzákonné právní předpisy:                 a.  vládní nařízení;                 b.  vyhláška ústředního správního úřadu;                 c.  obecně závazná vyhláška obce nebo kraje (samostatná působnost);                 d.  nařízení obce nebo kraje (přenesená působnost; vydávání nařízení obce nebo                    kraje je na ústavní rovině zakotveno v čl. 79 odst. 3). 30                 Obce mohou vydávat obecně závazné vyhlášky pouze v záležitostech, které spa-           dají pod místní problematiku, místní záležitosti, které jsou v zájmu občanů a obce jako           takové. Nikdy nemohou regulovat problémy mimo své území – ať už na úrovni kraj-           ské, nebo dokonce republikové, či dokonce regulovat otázky náležející orgánům státní           správy. Navíc samozřejmě vždy platí již zmíněná zásada, že obce jsou povinny řídit se           při vydávání obecně závazných vyhlášek zákony (a samozřejmě musí plně respektovat           ústavní pořádek) – platí beze zbytku zásada lex superior derogat inferiori. 31                 Je  samozřejmé,  že  obce,  zejména  tedy  menší  obce  na  rozdíl  od  statutárních           měst (jejichž městské obvody nebo části nemohou vydávat obecně závazné vyhlášky),           mají velmi omezenou kapacitu a mnohdy nemohou povolat (především z finančních           důvodů) právníka, který by jim s formulací obecně závazné vyhlášky pomohl. To se           samozřejmě projevuje na kvalitě některých vyhlášek a domnívám se, že mnohdy nelze           ani náznakem hovořit o křivých úmyslech konkrétních představitelů obce (obdobně           to jistě beze zbytku platí i pro jiné akty takových obcí, typicky usnesení zastupitelstva           nebo různé jiné postupy starostů či zastupitelů, které nejsou v souladu se zákonnými           požadavky). Ústavní soud si je takového limitu při přezkumu obecně závazných vyhlá-           šek plně vědom a respektuje, že obce nemají takové odborné zázemí jako legislativci,           ale současně, což je plně odůvodněné a jiný výklad by zřejmě v právním státě ani nebyl           možný, trvá na tom že „však nelze ani v případě právních předpisů obcí připustit, aby           jejich ustanovení byla formulována natolik neurčitě či nesrozumitelně, že by adresát              29) Srov. HENDRYCH, Dušan. Správní právo: obecná část. 3. změn. a dopl. vyd. Praha: C.H. Beck, 1998,           xvi, 471 s. Právnické učebnice. ISBN 80-717-9184-9.           30) Čl. 79 odst. Ústavy zní: Ministerstva, jiné správní úřady a orgány územní samosprávy mohou na zá-           kladě a v mezích zákona vydávat právní předpisy, jsou-li k tomu zákonem zmocněny.           31) Nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 45/06.                                                                                            97","Právo a environmentální problémy             těchto norem nebyl schopen předvídat jejich aplikaci a neměl možnost upravit podle          toho své chování.“  32                Obecně závazné vyhlášky (stejně tak nařízení obce) musí být vyhlášeny, což je          podmínkou platnosti právního předpisu obce, jinak by se kupř. adresáti jejich půso-          bení neměli možnost se vůbec dozvědět o jejich existenci. Vyhlášení se provede tak,          že se právní předpis obce vyvěsí na úřední desce obecního úřadu po dobu 15 dnů.          Dnem vyhlášení právního předpisu obce je první den jeho vyvěšení na úřední desce.          Kromě toho může obec uveřejnit právní předpis obce způsobem v místě obvyklým –          domnívám se, že tento způsob upozornění na existenci obecně závazné vyhlášky (ale          nejen jí) je dosud opomíjen a přitom je to velmi málo nákladný, avšak účinný způ-          sob  komunikace  s  občany.  Obecně  závazné  vyhlášky  nabývají  účinnosti  patnáctým          dnem po dni vyhlášení, pokud samozřejmě není stanoveno jinak, ovšem i zde platí, že          stanovit dřívější počátek účinnosti lze pouze výjimečně, pokud je zde nějaký obecný          zájem na takovém postupu, a samozřejmě ne dříve než dnem vyhlášení. Obec vede          evidenci právních předpisů, které vydala. Evidence právních předpisů obsahuje číslo          a název právního předpisu, datum jeho schválení, datum nabytí jeho platnosti, datum          nabytí jeho účinnosti, popřípadě i datum pozbytí jeho platnosti. Právní předpisy obce          se označují pořadovými čísly. Číselná řada se uzavírá vždy koncem každého kalendář-          ního roku. Je nezpochybnitelným právem každého do právních předpisů obce a jejich          evidence nahlížet, proto musí být tyto dokumenty vždy dostupné.                Za účelem kontroly vydávaných právních předpisů obcí (viz níže) musí být každá          obecně závazná vyhláška zaslána po dni jejího vyhlášení Ministerstvu vnitra (nařízení          obce se zasílá krajskému úřadu).                Ministerstvo vnitra si je vědomo častých problémů s přípravou obecně závaz-          ných vyhlášek (resp. nařízení) obcí i krajů. Proto vytvořilo pro obce metodickou po-          můcku,  která jim má usnadnit obecní novotvorbu a napomoci k tomu, aby se vyhnuly                 33          nejčastějším problémům. Ministerstvo vnitra zpracovalo doporučení, která se týkají          legislativního procesu, včetně podrobných legislativních pravidel (vytvoření návrhu          právního  předpisu,  připomínkové  řízení,  proces  schvalování,  platnost  a  účinnost,          změna,  zrušení,  evidence).  Bylo  by  jistě  žádoucí,  aby  obce  více  využívaly  možností          konzultací, zvláště tehdy, pokud vědí, že se chystají řešit otázky, které jsou a priori          kontroverzní a mohou vést k ústavní stížnosti.                 32) Nález Ústavního soudu ze dne 2. 11. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 28/09 nebo nález Ústavního soudu ze dne          5. 8. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 6/08.          33) MINISTERSTVO VNITRA. Pravidla pro vydávání právních předpisů obcí, krajů a hlavního města          Prahy: Metodická pomůcka [online]. 2010 [cit. 2014-02-04]. Dostupné z: www.mvcr.cz           98","Účast veřejnosti                     OBECNĚ ZÁVAZNÁ               Odporuje zákonu          Ministerstvo vnitra                                                                     vyzve obec ke zjednání               VYHLÁŠKA OBCE                                         nápravy (60 dnů)                                              Vyhláška není                       Vyhláška opravena                                     opravena                                                                        Zruší vyhlášku, nebo ji                                     Ústavní soud                                                                 ponechá v platnosti              Dozor nad samostatnou působností obce: kontrola obecně závazných vyhlášek                                                                               Krajský úřad               NAŘÍZENÍ OBCE                Odporuje zákonu nebo         vyzve ke sjednání                                            jinému právnímu předpisu                                                                         nápravy                                            Nařízení není                                     opraveno                            Nařízení opraveno                                     do 60 dnů                                                                        Zruší nařízení, nebo je                                     Ústavní soud                                                                 ponechá v platnosti            Dozor nad přenesenou působností obce: kontrola nařízení obce                                                                                              99","Právo a environmentální problémy             5.6.3. Práva občana obce            Občané obce mají několik možností (mnohá z těchto oprávnění směřují právě k reali-          zaci práva na příznivé životní prostředí – zejm. kontrolou výkonu samostatné působ-          nosti konkrétní obce), jak ovlivnit chod obce a rozhodování orgánů, zejm. zastupitel-          stva obce, v otázkách samosprávy, především v samostatné působnosti. 34                                                               35                Nejprve je třeba vymezit, kdo je občanem obce.  Jsou to ti, kdo jsou státními          občany České republiky a současně jsou v obci hlášeni k trvalému pobytu. Tito občané          mohou: 36             –  volit a být voleni do zastupitelstva obce;             –  hlasovat v místním referendu;             –  vyjadřovat na zasedání zastupitelstva obce v souladu s jednacím řádem svá sta-                noviska k projednávaným věcem;             –  vyjadřovat se k návrhu rozpočtu obce a k závěrečnému účtu obce za uplynulý                kalendářní rok;             –  nahlížet do rozpočtu obce a do závěrečného účtu obce za uplynulý kalendářní                rok;             –  nahlížet do usnesení a zápisů z jednání zastupitelstva obce;             –  nahlížet do usnesení rady obce, výborů zastupitelstva obce a komisí rady obce                a pořizovat si z nich výpisy;             –  požadovat projednání určité záležitosti v oblasti samostatné působnosti radou                obce nebo zastupitelstvem obce, nejpozději do 90 dnů;             –  podávat orgánům obce návrhy, připomínky a podněty.                             34) Více o územních samosprávných celcích, jejich postavení a orgánech např. KADEČKA, Stanislav. Prá-          vo obcí a krajů v České republice. Vyd. 1. Praha: C.H. Beck, 2003, xvii, 408 s. Beckova edice Právní insti-          tuty. ISBN 80-717-9794-4.          35) Vzhledem k tomu, že postavení občana kraje je upraveno velmi podobně, nebude se mu tato publikace          podrobně věnovat.          36) Některá oprávnění má i fyzická osoba, která má na území obce nemovitost a je starší 18 let, ačkoli není          občanem obce. V některých případech má tato oprávnění také cizinec.           100","Účast veřejnosti                                                                                                                                                                        101","Právo a environmentální problémy            6. Veřejný ochránce práv             a životní prostředí                                  Při  rozhodování  úřadů  v  oblasti  životního  prostředí  se  veřejný                  ochránce práv setkává s podceněním procesní a formální stránky                  řešených případů. Náprava těchto pochybení je obtížně uskutečni-                  telná, neboť obnovení původního stavu bývá obvykle fakticky ne-                  možné s ohledem na narušení již v dobré víře nabytých práv. Úřa-                  dům se ne vždy podaří posoudit případ komplexně z hlediska všech                  zájmů  ochrany  životního  prostředí  a  opakovaně  nejsou  schopny                  vzájemné  spolupráce.  To  se  pochopitelně  odráží  v  nedostatečné                  přesvědčivosti odůvodnění jednotlivých rozhodnutí a značně osla-                  buje důvěru občanů v činnost úřadů. 1              Hlavním  úkolem  veřejného  ochránce  práv  (dále  jen  „ochránce“),  známějšího  jako          ombudsman, je ochrana občanů před nezákonným nebo nedemokratickým výkonem          veřejné  správy  (ovšem  nejen  správy,  ale  i  jiných  institucí).   Ochránce  funguje  ne-                                                                     2          stranně a nezávisle, musí být apolitický.                Ve vztahu k ochraně životního prostředí je podstatná jeho pravomoc „kontro-          lovat“ postup státních orgánů kupř. během územního řízení nebo povolování staveb.          Ochránce zahajuje svoji činnost zpravidla na základě podnětu (může ale také jednat          z vlastního podnětu) konkrétního občana (nebo kupř. spolku), který je dotčený ne-          správným jednáním úřadu. Kromě toho ochránce může mj. doporučit vydání, změnu             1)  KANCELÁŘ  VEŘEJNÉHO  OCHRÁNCE  PRÁV.  Souhrnná  zpráva  o  činnosti  veřejného  ochránce          práv  za  rok  2012  [online].  2011  [cit.  2013-06-03].  ISBN  978-80-904579-2-8.  Dostupné  z:  http://          www.ochrance.cz/zpravy-o-cinnosti/zpravy-pro-poslaneckou-snemovnu/          2)  Ochránce  vykonává také  působnost  v ochraně  osob  omezených  na svobodě, v otázkách vyhoštění          a diskriminace.            102","Veřejný ochránce práv a životní prostředí              nebo zrušení právního nebo vnitřního předpisu. Ochránce také každoročně vydává           Zprávu o činnosti, kterou předkládá Poslanecké sněmovně (té se také ze své činnosti           odpovídá). Poslanecká sněmovna ochránce také volí, a to na dobu šesti let.                 Působnost ochránce se vztahuje na:             a)  ministerstva a jiné správní úřady s působností pro celé území státu a správní                 úřady, které jim podléhají;             b)  Českou národní banku (pokud působí jako správní úřad);             c)  Radu pro rozhlasové a televizní vysílání;             d)  orgány územních samosprávných celků při výkonu státní správy;             e)  Policii České republiky;              f)  Armádu České republiky;             g)  Hradní stráž;             h)  Vězeňskou službu České republiky;              i)  na  zařízení,  v  nichž  se  vykonává  vazba,  trest  odnětí  svobody,  ochranná  nebo                 ústavní výchova, ochranné léčení, zabezpečovací detence;              j)  na veřejné zdravotní pojišťovny.                6.1. Činnost ochránce              Každý má právo obrátit se s písemným podnětem (nebo ústním, zapsaným do proto-           kolu) na ochránce ve věci, která patří do jeho působnosti. Podnět nesmí být podroben           úřední kontrole. Takový podnět musí obsahovat především:             a)  vylíčení podstatných okolností věci;             b)  sdělení, zda věc byla předložena také jinému státnímu orgánu (s jakým vý-                 sledkem);             c)  označení úřadu, kterého se věc týká;             d)  doklad o tom, že úřad, jehož se podnět týká, byl neúspěšně vyzván k nápravě;             e)  identifikaci stěžovatele;              f)  kopii rozhodnutí (pokud je).                 Ochránce (resp. zaměstnanci jeho Kanceláře) podnět prostuduje a může jej od-           ložit, pokud jsou pro to splněny podmínky (kupř. když byla věc rozhodnuta soudem           nebo od právní moci rozhodnutí, kterého se týká, uplynul více než rok). Také může stě-           žovatele poučit, co by měl správně učinit (např. podat odvolání). Jestliže ale shledá, že           jsou splněny všechny podmínky pro to, aby se podnětem zabýval, udělá to a uvědomí           stěžovatele. V rámci šetření mají zaměstnanci ochránce celou řadu oprávnění, kupř.           mohou (a úřady jim musí vyhovět):                                                                                             103","Právo a environmentální problémy               a)  nahlížet do spisů;            b)  hovořit se zaměstnanci úřadu a požadovat informace a vysvětlení;            c)  vstupovat do prostor úřadu.                Jestliže ochránce šetřením nezjistí porušení právních předpisů ani jiná pochy-          bení, písemně o tom vyrozumí stěžovatele i úřad. Pokud naopak zaměstnanci ochránce          během šetření zjistí, že došlo k porušení právních předpisů nebo úředníci pochybili ji-          nak, ochránce úřad vyzve, aby se k této situaci do 30 dnů vyjádřil. Úřad pak může:             1)  Sdělit, že provedl opatření k nápravě. Pokud jsou podle ochránce opatření dosta-                tečná, vyrozumí ochránce úřad i stěžovatele.            2)  Zůstat  nečinný  nebo  přijmout  opatření,  která  k  nápravě  nevedla.  Pak  musí                ochránce  vypracovat  závěrečné  stanovisko,  ve  kterém  navrhne  sám  opatření                k nápravě. Konkrétně může jít o:               a)  zahájení řízení o přezkoumání rozhodnutí, úkonu nebo postupu úřadu (mů-                  že-li být zahájeno z moci úřední);               b)  provedení úkonů k odstranění nečinnosti;               c)  zahájení disciplinárního nebo obdobného řízení;               d)  zahájení stíhání pro trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt;               e)  poskytnutí náhrady škody nebo uplatnění nároku na náhradu škody.                Do 30 dnů od doručení tohoto závěrečného stanoviska musí úřad ochránci sdě-          lit, jaká opatření k nápravě provedl. Jestliže úřad opět neuskuteční dostatečná opat-          ření k nápravě, ochránce:            a)  vyrozumí nadřízený úřad;            b)  informuje veřejnost včetně sdělení jména a příjmení osob oprávněných jednat                jménem úřadu.                Příklad z praxe:             Odpovědné úřady dosud nevyužily všechny nástroje, aby přispěly ke snížení vysoké míry            znečištění ovzduší na území města Ostravy. Ochránce se v rozsáhlém šetření z vlastní inicia-            tivy věnoval příčinám vysokého znečištění ovzduší na území města Ostravy, které pochází            ze čtyř hlavních zdrojů: průmyslu, dopravy, lokálních topenišť a přenosu z Polské republiky.            Zhodnotil dosavadní kroky příslušných úřadů ke zlepšení situace a dospěl k závěru, že jsou            nedostatečné. Ministerstvo životního prostředí mělo podle ochránce již dříve navrhnout vy-            tvoření společného česko-polského programu zlepšení kvality ovzduší s využitím strukturál-            ních fondů EU a zapojit do vyjednávání s Polskou republikou zástupce Evropské komise jako            nestranného arbitra. Krajský úřad Moravskoslezského kraje měl s odvoláním na nepříznivé            místní podmínky stanovit velkým průmyslovým závodům přísnější emisní limity, nižší emisní            stropy a měl uložit konkrétní organizační a kontrolní opatření, aby je přiměl využívat pouze               104","Veřejný ochránce práv a životní prostředí                 nejlepší dostupné techniky. Ministerstvo průmyslu a obchodu a agentura CENIA ovšem             neposkytují krajskému úřadu vždy dostatečnou odbornou podporu. Magistrát statutární-             ho města Ostravy měl vyvinout větší úsilí o pokutování občanů za překračování přípustné             tmavosti kouře a spalování odpadů a nedovolených materiálů v domácích kotlích. Minister-             stvo zdravotnictví se mělo podílet na probíhajících toxikologických výzkumech na Ostrav-             sku a mělo prosadit větší rozsah preventivních opatření pro ostravské děti. Vedle konkrét-             ních opatření k nápravě adresovaných příslušným úřadům obsahuje závěrečné stanovisko             ochránce také další náměty ke zlepšení situace, jejichž přijetí však není v moci úřadů, ale             je dáno k úvaze politické reprezentaci státu, kraje, případně samotného statutárního měs-             ta Ostravy. Parlament České republiky by měl zvážit doplnění nového zákona o ochraně             ovzduší o možnost obce vyhlásit tzv. bezkouřovou zónu (úplný zákaz topení pevnými pa-             livy). Statutární město Ostrava by mohlo urychleně získat pozemky a vybudovat záchytná             parkoviště v místech na okrajích Ostravy, vytipovaných již existující odbornou studií. Mini-             sterstvo dopravy, ve spolupráci s Moravskoslezským krajem a statutárním městem Ost-             ravou, by mohlo vybudovat nové (nebo zmodernizovat a elektrifikovat stávající) železniční             tratě spojující centrum Ostravy s okolními městy a obcemi, dále by mohlo přednostně do-             končit stavby státních silnic a krajských silnic v Ostravě předvídané územním plánem. Mini-             sterstvo dopravy a Moravskoslezský kraj mohou zvážit též navýšení příspěvků státu a kraje             na systém čištění pozemních komunikací v Ostravě od prachu. Statutární město Ostrava by             mělo v novém územním plánu města Ostravy omezit další rozvoj obytné výstavby a zařízení             s dlouhodobým pobytem lidí v místech s nejvíce znečištěným ovzduším. 3                 Zajímavé právní názory veřejného ochránce práv: 4              Ochránce opakovaně konstatoval, že obtěžování hlukem je často důsledkem zcela chyb-             ného územního plánování, kdy jsou hlučné provozovny (provozy) zcela nevhodně umisťo-             vány do území sousedících bezprostředně se stávajícími obytnými zónami, přičemž pozděj-             ší náprava závadného stavu ukládáním pokut provozovatelům zdroje hluku za překročení             hlukových limitů orgánem ochrany veřejného zdraví situaci neřeší. Ochránce také většinou             správním orgánům, rozhodujícím ve věci podle stavebního zákona, vytýkal časté nerespek-             tování obsahu závazných stanovisek dotčeného orgánu ochrany veřejného zdraví (kraj-             ských hygienických stanic). 5                  3)  KANCELÁŘ VEŘEJNÉHO OCHRÁNCE PRÁV. Vyřízení podnětu, sp. zn. 3792/2009/VOP/KČ.           4)  Veřejný ochránce práv zveřejňuje řadu publikací, ve kterých uvádí svá stanoviska a vyjadřuje se k ak-           tuálním problémům. Jsou dostupné na webových stránkách Veřejného ochránce práv.           5)  KANCELÁŘ  VEŘEJNÉHO  OCHRÁNCE  PRÁV.  Souhrnná  zpráva  o  činnosti  veřejného  ochránce           práv za rok 2010 [online]. 2011 [cit. 2014-01-13]. Dostupné z: http://www.ochrance.cz/zpravy-o-cinnos-           ti/zpravy-pro-poslaneckou-snemovnu/                                                                                           105","Právo a environmentální problémy                                                                                        106","Posuzování vlivů na životní prostředí             7. Posuzování vlivů              na životní prostředí                                      „Ačkoliv zákon EIA i směrnice EIA vyžadují posouzení projektu jako                    celku, v praxi jsou v drtivé většině případů u dopravních liniových                    staveb posuzovány a povolovány jen investorem vybrané dílčí úse-                    ky v různém pořadí – vesměs tak, aby ekologicky nejspornější části                    byly ,předurčeny‘ již existujícím povolením ostatních částí.“  1               Proces posuzování vlivů má za cíl získat objektivní odborný podklad pro vydání rozhod-           nutí, který přispěje k udržitelnému rozvoji společnosti. „Smyslem procesu EIA je napl-           něni principu prevence v oblasti životního prostředí a získání objektivních informací           a podkladů pro vydání závěru o tom, zda zatížení určité lokality plánovaným zámě-           rem je z hlediska životního prostředí přípustné, či nikoliv.“   Výsledné stanovisko sice                                                                     2           není samostatným rozhodnutím, je pouze podkladem pro další správní rozhodnutí (ze-           jména územní rozhodnutí), ale přesto by právě tento proces měl být zásadní při povolo-           vání záměrů, které mohou ohrozit životní prostředí. Posuzování vlivů probíhá za účasti           veřejnosti, která může významně napomoci objektivnímu zhodnocení variant řešení.                                                                                             3                 Během procesu posuzování vlivů se hodnotí vlivy na veřejné zdraví a vlivy na           životní prostředí, zahrnující vlivy na živočichy a rostliny, ekosystémy, půdu, horninové             1)  EKOLOGICKÝ PRÁVNÍ SERVIS. Plánování a povolování dopravních staveb a posuzování vlivu na           životní prostředí – základní problémy [online]. 2007 [cit. 2014-02-05]. Dostupné z: www.eps.cz           2)  KANCELÁŘ  VEŘEJNÉHO  OCHRÁNCE  PRÁV.  Souhrnná  zpráva  o  činnosti  veřejného  ochránce           práv za rok 2011 [online]. Brno, 2012 [cit. 2013-06-03]. ISBN 978-80-904579-2-8. Dostupné z: http:           //www.ochrance.cz/zpravy-o-cinnosti/zpravy-pro-poslaneckou-snemovnu/           3)  KANCELÁŘ  VEŘEJNÉHO  OCHRÁNCE  PRÁV.  Souhrnná  zpráva  o  činnosti  veřejného  ochránce           práv  za  rok  2010  [online].  2011  [cit.  2014-01-13].  Dostupné  z:  http://www.ochrance.cz/zpravy-o-           cinnosti/zpravy-pro-poslaneckou-snemovnu/                                                                                           107","Právo a environmentální problémy             prostředí, vodu, ovzduší, klima a krajinu, přírodní zdroje, hmotný majetek a kulturní          památky, a na jejich vzájemné působení a souvislosti. Posuzování vlivů se děje jed-          nak ve fázi plánování (Strategic Environmental Assessment – SEA) a posléze se po-          suzují také jednotlivé záměry – stavby, činnosti a technologie (Environmental Impact                                                                    4          Assess ment – EIA). Proces EIA upravují evropské směrnice  a zákon č. 100/2001 Sb.,          o posuzování vlivů na životní prostředí (dále jen „zákon o posuzování vlivů“).                Mezi typické záměry, které podléhají procesu EIA, se řadí kupř. čistírny odpad-          ních vod, velkochovy hospodářských zvířat, kafilerie, úpravy uhlí, zařízení pro zpraco-          vání vyhořelého jaderného paliva. Posuzovány jsou i rozsáhlé stavby supermarketů,          nové silnice či logistická centra.               7.1. Proces EIA            Během  procesu  EIA  samozřejmě  nejsou  posuzovány  veškeré  záměry  (a  příp.  jejich          změny), ale jen ty, které jsou uvedeny v příloze zákona o posuzování vlivů. Záměry          jsou rozděleny do dvou kategorií, přičemž ty z kategorie I se posuzují vždy, pokud          dosáhnou stanovených limitů (mají významnější dopady na životní prostředí), a ty          z kategorie II jen tehdy, pokud se tak stanoví ve zjišťovacím řízení. Posuzují se také zá-          měry, které nedosahují limitních hodnot, pokud příslušný úřad stanoví, že budou pod-          léhat zjišťovacímu řízení (opět pokud se tak stanoví ve zjišťovacím řízení). Konečně          podléhají posuzování stavby, činnosti a technologie, které podle stanoviska orgánu          ochrany přírody mohou samostatně nebo ve spojení s jinými významně ovlivnit území          evropsky významné lokality nebo ptačí oblasti (pokud se tak stanoví ve zjišťovacím          řízení).                Posuzování zahrnuje zjištění, popis, posouzení a vyhodnocení předpokládaných          přímých a nepřímých vlivů provedení i neprovedení záměru na životní prostředí. Po-          suzování záměru zahrnuje i návrh opatření k předcházení nepříznivým vlivům na ži-          votní prostředí provedením záměru, k vyloučení, snížení, zmírnění nebo minimalizaci          těchto vlivů, popřípadě ke zvýšení příznivých vlivů na životní prostředí.                Posuzování vlivů má několik fází. Proces začíná podáním oznámení se všemi          povinnými  náležitostmi  a  přílohami  buď  Ministerstvu  životního  prostředí,  nebo             4)  Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/92/EU ze dne 13. prosince 2011 o posuzování vlivů          některých veřejných a soukromých záměrů na životní prostředí (rekodifikovaná směrnice Evropského          parlamentu a Rady 85/337/EHS ze dne 27. června 1985 o posuzování vlivů některých veřejných a soukro-          mých záměrů na životní prostředí. In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské          unie [cit. 25. 11. 2013]. Dostupné z: http://eurlex.europa.eu/            108","Posuzování vlivů na životní prostředí              krajskému úřadu. Pokud oznámení splňuje všechny náležitosti, zajistí úřad do 7 pra-           covních dnů zveřejnění informace o oznámení. Kopie oznámení je také poslána k vy-           jádření  dotčeným  správním  úřadům  a  dotčeným  územním  samosprávným  celkům.           K oznámení může poslat vyjádření.                 Další fází je zmiňované zjišťovací řízení. Cílem zjišťovacího řízení je upřesnění           informací potřebných pro další fáze procesu. V případě záměrů, které procesem EIA           nemusí procházet za každých okolností, se ve zjišťovacím řízení také musí určit, zda           se bude či nebude v jejich posuzování pokračovat. Zjišťovací řízení ukončí příslušný           úřad nejdéle do 30 dnů ode dne zveřejnění informace o oznámení. V závěru zjišťova-           cího řízení může příslušný úřad navrhnout zpracování variant řešení záměru, které           se zpravidla liší umístěním, kapacitou, použitou technologií či okamžikem provedení,           jestliže je jejich provedení prokazatelně účelné a z technických hledisek možné. Pokud           se jedná o záměry, které nemusí být posuzovány vždy, může proces EIA už negativním           závěrem zjišťovacího řízení skončit.                 Závěr  zjišťovacího  řízení  není  v  současnosti  podle  konstantní  judikatury  pře-           devším  Nejvyššího  správního  soudu  samostatně  přezkoumatelný,  je  možné  ho  na-           padnout  až  při  přezkumu  navazujících  správních  rozhodnutí.  Tato  situace  je  podle           stanoviska Evropské komise v rozporu s požadavky směrnice EIA. Komise potvrdila,           že „omezená účast účastníků řízení o posuzování vlivů v následném odděleném ří-           zení dle zákona č. 183/2006 Sb. ve spojení s faktem, že stanovisko k posouzení vlivů           není soudně přezkoumatelné, vede k tomu, že většina dotčené veřejnosti, která má           možnost vyjádřit své připomínky a stanoviska v řízení o posuzování vlivů, a to v ně-           kterých případech včetně nevládních organizací, které splňují požadavky uvedené           v čl. 1 odst. 2 směrnice o EIA, nebude mít možnost dosáhnout soudního přezkumu           zákonnosti  jakýchkoli  rozhodnutí,  aktů  nebo  nečinnosti  učiněných  během  řízení           o posuzování vlivů.“  5                Z judikatury:              „Podle citovaného ustanovení správní orgán, který vydává rozhodnutí nebo opatření podle             zvláštních právních předpisů (typicky se tak děje v oblasti územního a stavebního řízení),             bere při svém rozhodování vždy v  úvahu obsah stanoviska (závěru zjišťovacího řízení).             Jsou-li ve stanovisku uvedeny konkrétní požadavky týkající se ochrany životního prostředí,             zahrne je do svého rozhodnutí. V opačném případě uvede důvody, pro které tak neuči-             nil nebo učinil jen částečně. Pokud se tak správní orgán od obsahu zjišťovacího řízení či                5)  Stanovisko Komise Evropských společenství, vydané dle čl. 226 SES ze dne 27. 6. 2007, č. j. 2006/           2271, (2007)2927.                                                                                            109","Právo a environmentální problémy                 stanoviska odchýlí, je povinen uvést pro tento svůj postup důvody. Správní orgán tak ze            závěru zjišťovacího řízení pouze vychází, není jím však vázán… Nejvyšší správní soud pova-            žuje možnost domoci se soudního přezkumu napadeného závěru zjišťovacího řízení a na-            vrhnout přiznání odkladného účinku žaloby či žádat o vydání předběžného opatření, kterou            stěžovateli zaručuje vnitrostátní právní úprava, za souladnou s požadavky čl. 9 odst. 2, 3            a 4 Úmluvy.  (…) V souladu s Úmluvou je však i postup, kdy závěry zjišťovacího řízení jsou                      6            podrobeny soudnímu přezkumu až je-li vydáno konečné povolení. K přezkumu předmětné-            ho závěru totiž může dojít, ale až v pozdějším stádiu správního řízení.“ 7                    Na zjišťovací řízení, pokud se v posuzování vlivů pokračuje, navazuje zpracování          dokumentace. Její zpracování musí zajistit oznamovatel (kupř. investor) u autorizované          osoby. Dokumentace musí být předána úřadu a ten ji zveřejní a zašle ji k vyjádření dotče-          ným správním úřadům a dotčeným územním samosprávným celkům. K dokumentaci          se může každý vyjádřit, a to písemně do 30 dnů od zveřejnění informace o dokumen-          taci. K vyjádřením zaslaným po lhůtě nemusí úřad přihlížet. Úřad pak došlá vyjádření          předá zpracovateli posudku. Po projednání dokumentace je zapotřebí zpracovat posu-          dek. Posudek musí zpracovat oprávněná osoba s autorizací, a to na základě oznámení,          dokumentace a došlých vyjádření. Doba pro zpracování posudku nesmí být delší než          60 dnů, ve složitých případech může být o 30 dní překročena. Posudek je opět zveřej-          něn a rozeslán a každý se k němu může vyjádřit písemně nebo na veřejném projednání.                K takto posouzenému záměru musí příslušný úřad (kraj nebo Ministerstvo ži-          votního prostředí) vydat stanovisko. Stanovisko je odborným podkladem pro vydání          rozhodnutí. Platnost stanoviska je 5 let ode dne jeho vydání a může být na žádost ozna-          movatele prodloužena o 5 let, a to i opakovaně. Správní úřad, který rozhoduje v na-          vazujících řízeních, musí vždy brát v úvahu obsah stanoviska. Bez stanoviska nelze          vydat rozhodnutí nebo opatření nutná k provedení záměru. Jsou-li ve stanovisku uve-          deny konkrétní požadavky týkající se ochrany životního prostředí, zahrne je do svého          rozhodnutí; v opačném případě uvede důvody, pro které tak neučinil nebo učinil jen          částečně. Rozhodnutí musí vždy obsahovat odůvodnění. Zásadním problémem české          právní úpravy je však nezávaznost stanoviska EIA pro navazující řízení a nemožnost          jeho samostatného soudního přezkumu.                Posuzování vlivů nemusí probíhat odděleně od územního řízení, ale může dojít          ke spojení obou procesů. Je to možné pouze u záměrů, které jsou uvedeny v kategorii II          přílohy 1 zákona o posuzování vlivů a u kterých je příslušným úřadem krajský úřad (tj.          jedná se o záměry, které budou mít pravděpodobně menší dopady na životní prostředí).            6)  Tj. Aarhuské úmluvy.          7)  Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 9. 2008, sp. zn. 2 As 68/2007.           110","Posuzování vlivů na životní prostředí                  Z judikatury:              „Pokud by přesto situace dospěla do stadia, že by stěžovatelé žalobou napadnuli akt, který             by byl vydán na základě provedené EIA, pak je nutno uvést, že na základě čl. 9 odst. 4 Aar-             huské úmluvy musí být stěžovatelům z řad dotčené veřejnosti, tedy i stěžovatelům v daném             případě, vyhovováno jejich návrhům na přiznání odkladného účinku správní žaloby tak, aby             nemohlo docházet k situacím, kdy v době rozhodování o správní žalobě již byl povolený             záměr nevratně realizován (typicky provedení stavby). Pokud by návrhu na přiznání od-             kladného účinku vyhovováno nebylo, došlo by k porušení čl. 9 odst. 4 Aarhuské úmluvy             a čl. 10a směrnice, neboť poskytovaná soudní ochrana by nebyla včasná a spravedlivá.             I tato citovaná ustanovení tedy garantují stěžovatelům to, že nebudou na svých právech             dotčeni do doby, než soud meritorně rozhodne o případné žalobě směřující proti aktu, který             bude na základě prováděné EIA vydán.“ 8                  7.1.2. Přezkum stanoviska EIA             Podle stávající judikatury není stanovisko EIA samostatně přezkoumatelné, je možné           jej napadnout v rámci odvolání, resp. soudního přezkumu navazujících rozhodnutí,           jako je kupř. územní rozhodnutí. Stanovisko není samostatným rozhodnutím a na ří-           zení, ve kterém se vydává, se nevztahuje správní řád, a proto se nepoužijí opravné pro-           středky jako kupř. odvolání. Je proto nezbytné, aby v navazujícím řízení byly námitky           proti stanovisku EIA zahrnuty do námitek v rámci územního řízení.                 Je možné uvažovat o přezkumu stanoviska podle § 156 správního řádu, který se           týká vyjádření, osvědčení nebo sdělení (jiných správních aktů). To potvrzuje i Ústavní           soud, podle kterého „posudky, stanoviska či vyjádření vykonavatelů veřejné správy,           jejichž účelem je uplatnění hledisek ochrany zájmů, které tito vykonavatelé reprezen-           tují, nejsou praxí ani teorií považovány za rozhodnutí. Teorie je řadí mezi tzv. jiné           správní úkony, které nezakládají, nemění, neruší ani autoritativně nepotvrzují kon-           krétní právní vztahy.“   Proto by bylo možné uvažovat o přezkumu za přiměřeného po-                                 9           užití ustanovení o přezkumu. Právě na základě tohoto ustanovení správního řádu Mi-           nisterstvo životního prostředí zrušilo stanovisko EIA vydané pro Letiště Vodochody. 10              8)  Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 5. 2008, sp. zn. 2 Aps 1/2008.           9)  Nález Ústavního soudu ze dne 25. 5. 1999, sp. zn. IV. ÚS 158/99.           10)  Ministerstvo  životního  prostředí  zrušilo  souhlasné  stanovisko  EIA  pro  Letiště  Vodochody.  Minis-           terstvo životního prostředí [online]. 2014 [cit. 2014-06-26]. Dostupné z: http://www.mzp.cz/cz/news_           140613_EIAVodochody                                                                                           111","Právo a environmentální problémy                 Z judikatury:            „Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu představuje předmětné stanovisko            jen odborný podklad pro vydání následných rozhodnutí, která jsou přezkoumatelná v rámci            správního soudnictví. Primárním smyslem správního soudnictví je ochrana subjektivně ve-            řejných práv a přezkum úkonů správních úřadů je proto dán teprve tehdy, pokud takovými            úkony může dojít k zásahu do právní sféry fyzických a právnických osob. Právě proto, že            pojednávané stanovisko ještě samo o sobě takovýto zásah představovat nemůže, nejedná            se o rozhodnutí přezkoumatelné ve správním soudnictví… Předmětné stanovisko může být            soudem meritorně přezkoumáno, avšak teprve tehdy, když dojde k reálnému zásahu do            právní sféry žalobce správním rozhodnutím, jehož podkladem bude právě toto stanovisko.“ 11                 7.2. Proces SEA            Zákon o posuzování vlivů neupravuje jen hodnocení dopadů na životní prostředí u zá-          měrů, ale také u plánů a koncepcí. Pod pojmem plány a koncepce si můžeme představit          především územní plány, ale posuzují se i nejrůznější politiky nebo strategie jako je          Energetická politika či Strategie cestovního ruchu. Mezi koncepce, které se posuzují          vždy (týkají se území více než jedné obce), spadají:             –  koncepce, které stanoví rámec pro budoucí povolení záměrů kupř. z oblasti ze-                mědělství, lesního hospodářství, myslivosti, rybářství, energetiky, průmyslu, do-                pravy, odpadového hospodářství nebo cestovního ruchu či regionálního rozvoje                a životního prostředí;             –  koncepce,  u  nichž  nutnost  jejich  posouzení  vyplývá  ze  zvláštního  právního                předpisu;             –  koncepce spolufinancované z prostředků fondů Evropských společenství.                Koncepce, které se týkají území jen jedné obce, se posuzují tehdy, pokud to vy-          plývá ze zjišťovacího řízení. To stejné platí pro změny koncepcí.                Posuzování  koncepce  zahrnuje  zjištění,  popis  a  zhodnocení  předpokládaných          přímých a nepřímých vlivů provedení i neprovedení koncepce a jejích cílů. Posuzo-          vání koncepce vychází ze stavu životního prostředí v dotčeném území v době oznámení          koncepce. Úřad vždy musí přihlédnout k vlivům jiných koncepcí nebo záměrů. Při po-          suzování koncepce se navrhují a posuzují opatření k předcházení nepříznivých vlivů          na životní prostředí a veřejné zdraví, k vyloučení, snížení, zmírnění nebo kompenzaci             11)  Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 6. 2007, sp. zn. 1 As 39/2006.            112","Posuzování vlivů na životní prostředí              těchto vlivů nebo také opatření, která naopak přispějí ke zvýšení příznivých vlivů na           životní prostředí a veřejné zdraví.                 Průběh posuzování koncepce se podobá posuzování záměru. Prvotním krokem           je podání oznámení pořizovatelem koncepce. Ministerstvo životního prostředí nebo           krajský úřad zašlou oznámení k vyjádření dotčeným správním úřadům a dotčeným           územním samosprávným celkům. Oznámení musí být zveřejněno na internetu široké           veřejnosti. Každý může zaslat své písemné vyjádření k oznámení koncepce do 20 dnů           ode dne jeho zveřejnění. Na oznámení navazuje zjišťovací řízení, jehož cílem je buď           upřesnit obsah a rozsah vyhodnocení vlivů koncepce na životní prostředí a veřejné           zdraví, nebo také zjistit, zda bude koncepce vůbec dále posuzována. Závěr zjišťovacího           řízení musí být zveřejněn.                 Po zjišťovacím řízení zpracuje předkladatel koncepce návrh a musí zajistit, aby           autorizovaná osoba, tzv. posuzovatel, zpracovala vyhodnocení. Návrh spolu s vyhod-           nocením je předán úřadu a ten zajistí zveřejnění návrhu a jeho rozeslání územním sa-           mosprávám a dotčeným úřadům. O návrhu a vyhodnocení se koná veřejné projednání.           Každý může zaslat své písemné vyjádření k návrhu (a vyhodnocení) koncepce přísluš-           nému úřadu nejpozději do 5 dnů ode dne konání veřejného projednání.                 Poslední  fází  procesu  posuzování  koncepcí  je  vydání  stanoviska  příslušného           úřadu, a to do 30 dnů od konání veřejného projednání. Úřad může vyjádřit nesou-           hlas s návrhem koncepce z hlediska možných negativních vlivů na životní prostředí           a veřejné zdraví. Bez stanoviska nemůže být koncepce schválena (to však neplatí pro           nástroje územního plánování).  Úřad, který koncepci schvaluje, musí zohlednit poža-                                         12           davky a podmínky, které stanovisko obsahuje, nebo zdůvodnit, proč to neudělal.               7.2.1 Posuzování vlivů nástrojů územního plánování              Specificky je upraveno posuzování vlivů na životní prostředí u nástrojů územního plá-           nování, a to politiky územního rozvoje, zásad územního rozvoje a územního plánu. Ty           se posuzují v rámci procesu jejich pořizování a postupuje se především podle staveb-           ního zákona. Neprobíhá zjišťovací řízení a veřejné projednání jako u jiných koncepcí,           ale  posouzení  vlivů  na  životní  prostředí  se  veřejně  projednává  v  rámci  projednání           návrhu politiky, zásad či územního plánu. Posouzení vlivů je součástí vyhodnocení           dopadů nástrojů územního plánování na udržitelný rozvoj území. Úkolem Minister-           stva životního prostředí (u politiky a zásad) nebo krajského úřadu (u územního plánu,              12) Viz stavební zákon.                                                                                            113","Právo a environmentální problémy             v tomto případě musí úřad také vznést požadavek na zpracování posouzení vlivů na          životní prostředí) je stanovit podrobnější požadavky na obsah a rozsah vyhodnocení          vlivů na životní prostředí a podat návrh na zpracování možných variant řešení.              Z judikatury:             „Pouhé izolované posouzení vlivů různých záměrů umístěných nedaleko od sebe by mohlo            vést k naplánování a následně k realizaci záměrů, jež ve svém souhrnu mají značně nega-            tivní vliv na jednotlivé složky životního prostředí. Proto zákonodárce již ve fázi koncepčního            plánování záměrů uložil jako úkol územního plánování prověřit též možné kumulativní a sy-            nergické vlivy záměrů na životní prostředí. V této fázi je totiž ještě reálně možné plánované            záměry změnit, upravit nebo od nich zcela upustit, a zabránit tak nevratným škodám na            životním prostředí… Nejvyšší správní soud uzavírá, že úkolem odpůrce bylo nejen kumu-            lativní a synergické vlivy identifikovat, ale též vyhodnotit (popsat možné konkrétní dopady            na konkrétní složky životního prostředí, zvážit, zda neexistuje jiné lepší řešení, a zohlednit            hodnocení těchto vlivů při výběru varianty záměru) a v případě jejich akceptace stanovit pro            realizaci záměrů konkrétní podmínky (kompenzační opatření), které by kumulativní a syner-            gické vlivy minimalizovaly, a dále stanovit pravidla jejich sledování. Právě zásady územního            rozvoje jsou ideální platformou pro zvážení a zohlednění kumulativních a synergických vlivů            plánovaných záměrů, neboť v této fázi územního plánování je ještě dobře možné od kumu-            lace záměrů upustit, pozměnit je nebo navrhnout vhodná kompenzační opatření.“ 13                                              12) Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 1 Ao 7/2011.           114","Územní plánování             8. Územní plánování                                      „Oslovili jsme komunitu domorodců, kteří měli ke své čtvrti vztah,                    znali její příběh a měli svou představu o tom, jak prostředí zlepšit.                    Pokud  s lidmi  takto  začnete  pracovat,  velmi  přesně  vám  řeknou,                    co jim chybí, co jim vadí, co považují za architektonickou hodnotu                    a tak dál. A pak už je jenom na urbanistovi, jak umí jejich příběh                    zpracovat, propojit se svojí vizí a převést do charakteru prostředí.                    Jenom v takovém případě se okamžitě upevní vztah mezi obyvateli                    a jejich životním prostorem.“  1               Územní  plánování  je  jednou  z  nejdůležitějších  činností  veřejné  správy  při  ochraně           životního prostředí. Právě zde by se mělo rozhodovat o tom, jaké bude uspořádání           konkrétního území, jak budou plochy využity a jak na sebe budou vzájemně působit.           Územní plánování sice není řízení, ve kterém by se rozhodovalo o umístění konkrétní           stavby, ale přesto se právě zde určuje, na kterých plochách bude možné stavět, kde zů-           stane zeleň, kde vzniknou sportoviště a plochy oddechu a jak bude vypadat silniční síť.                8.1. Nástroje územního plánování             Územní plánování je upraveno stavebním zákonem (zákon č. 183/2006 Sb., o územ-           ním plánování a stavebním řádu). Podle stavebního zákona je cílem územního pláno-           vání vytvářet předpoklady pro výstavbu a pro udržitelný rozvoj území, spočívající ve           vyváženém vztahu podmínek pro příznivé životní prostředí, pro hospodářský rozvoj           a pro soudržnost  společenství  obyvatel  území  a který  uspokojuje  potřeby  současné             1)  NEZBEDA,  Ondřej.  Památkáře  je  dobré  provokovat.  Respekt.  2007,  č.  33.  Dostupné  z:  http://           respekt.ihned.cz/c1-36306900-pamatkare-je-dobre-provokovat                                                                                            115","Právo a environmentální problémy             generace, aniž by ohrožoval podmínky života generací budoucích. Stavební zákon zná          několik nástrojů územního plánování, které se odlišují především mírou konkrétnosti,          tím, jak velké území zahrnují, a tím, zda se do jejich přípravy zapojuje veřejnost. Mezi          nástroje územního plánování patří:             1)  územně plánovací podklady (bez účasti veřejnosti);               a)  územně analytické podklady;               b)  územní studie;            2)  politika územního rozvoje;            3)  zásady územního rozvoje;            4)  územní plán;            5)  regulační plán;            6)  umisťování staveb.                Na tomto místě se budeme zabývat pouze politikou územního rozvoje (dále jen          „politika“), zásadami územního rozvoje (dále jen „zásady“), územními a regulačními          plány. Umisťování a povolování staveb je věnována samostatná kapitola.                8.1.1. Politika územního rozvoje            Politika je strategický rozvojový plán, který pokrývá celé území České republiky, měla          by být zastřešujícím dokumentem územního plánování, měla by řešit nejen republi-          kové, ale i příhraniční a mezinárodní souvislosti územního rozvoje.                Politiku  územního  rozvoje  připravuje  Ministerstvo  pro  místní  rozvoj  (MMR)          a schvaluje ji vláda svým usnesením (není tedy schvalována jako opatření obecné po-          vahy – jako zásady nebo územní plány), přesto je závazná pro kraje i obce při jejich          územním plánování.  2                Návrh politiky pořizuje MMR ve spolupráci s jinými ministerstvy a kraji a poři-          zuje k němu také vyhodnocení vlivů na udržitelný rozvoj (jehož součástí je posouzení          vlivů na životní prostředí). K hotovému návrhu mohou kraje, ministerstva a ústřední          správní úřady poslat stanoviska. Návrh musí být také zveřejněn na internetu a musí                                      3          se konat veřejné projednání.  Každý občan nebo spolek (resp. kdokoli) a také obce           2)  Nejvyšší správní soud však nedávno konstatoval (rozsudek ze dne 18. 11. 2009, sp. zn. 9 Ao 3/2009),          že úkolem krajských úřadů při pořizování zásad územního rozvoje je u jednotlivých záměrů provést vy-          hodnocení jejich potřebnosti a porovnat možné varianty jejich řešení. To znamená, že se kraje a obce          nemohou bez dalšího odvolávat při tvorbě své územně plánovací dokumentace na politiku, ale musí vždy          posuzovat varianty řešení.          3) Veřejná projednání nebyla při projednávání první Politiky územního rozvoje schválené v roce 2009          povinná. Přesto se dvě konala, a to v Brně a Praze. Z vyjádření 1. náměstka ministra pro místní rozvoj Mi-           116","Územní plánování              k němu mohou zaslat svoje připomínky (ve lhůtě min. 60 dnů od veřejného projed-           nání). Po skončení připomínkového řízení by mělo Ministerstvo životního prostředí           vydat  stanovisko  k  posouzení  vlivů  na  životní  prostředí.  Pokud  to  ale  nestihne  do           30 dnů (nebo v prodloužené lhůtě 60 dnů), není to překážka schválení politiky. Schvá-           lení navíc nebrání ani negativní stanovisko. 4                 Proti schválené politice není možné podat žalobu (na rozdíl od zásad nebo územ-           ního plánu). Politika územního rozvoje má podléhat pravidelné aktualizaci, minimálně                                                Schéma silniční dopravy v Politice územního rozvoje 2008              lana Půčka je patrné, že jejich uspořádání bylo správným krokem: „Veřejná projednání původně nebyla           v plánu, chtěli jsme provést připomínkování materiálu jen přes internet. Přesvědčil jsem však kolegy, že           veřejné připomínkování PÚR má význam i ve fázi rozpracování. Tento materiál se upravuje v periodě           a veřejné projednání organizujeme s vědomím, že chceme občanům poskytnout širší prostor k zapojení           do dalších úprav. Jsem přesvědčen, že je správné umožnit otevřenou argumentaci všem stranám. Mi-           nisterstvo pro místní rozvoj tyto argumenty a připomínky sbírá, protože nám pomáhají připravit co           nejkvalitnější PÚR.“ Veřejné projednání PÚR v Brně. In: Ministerstvo pro místní rozvoj [online]. 2009,           2. 1. 2009 [cit. 2013-05-27]. Dostupné z: http://www.mmr.cz/cs/Ministerstvo/Ministerstvo/Pro-media/           Tiskove-zpravy/2008/Verejne-projednani-PÚR-uzemniho-rozvoje-v-Brne           4)  Viz první schválená Politika územního rozvoje z roku 2009: Jednalo se mj. o kanál Dunaj–Odra–           Labe, rychlostní komunikaci R52, R35 nebo R43, dálnici D3 a mnohé další body, které vyvolaly obsáhlé           diskuze.                                                                                           117","Právo a environmentální problémy             jednou za čtyři roky má zpracovat MMR zprávu o jejím uplatňování a projednat ji po-          dobně jako původní politiku.               Z judikatury             „Politika územního rozvoje (§ 31 a násl. stavebního zákona z roku 2006) určuje strategii            a základní podmínky pro naplňování úkolů územního plánování v jeho dalších fázích. Nejde            tedy o konkrétní regulaci určitého území s obecně vymezeným okruhem adresátů, ale o kon-            cepční nástroj územního plánování, který stanoví priority územního rozvoje v celorepubliko-            vých i mezinárodních souvislostech a který je určen orgánům veřejné správy, nikoli těm, vůči            kterým je veřejná správa vykonávána, tj. adresátům jejího veřejnosprávního působení. Není            proto opatřením obecné povahy, proti němuž je určena soudní ochrana dle § 101a s. ř. s.,            neboť z formálního a zejména z materiálního hlediska nenaplňuje jeho znaky.“ 5                 8.1.2. Zásady územního rozvoje            Zásady jsou krajské územní plány. „Pořizování ZÚR lze považovat za optimální mo-          ment, kdy by mělo docházet k posouzení kumulativních a synergických vlivů záměrů          zamýšlených v koncepci na jednotlivé složky životního prostředí. Při přijímání ZÚR          je totiž ještě reálně možné efektivně se zabývat variantami řešení a reagovat tak na          případná zjištění týkající se synergického působení jednotlivých záměrů.“  6                Zásady zpracovává a schvaluje každý kraj zvlášť. Jsou zpracovány podrobněji          než politika, ale musí z politiky vycházet. Zásady by měly reflektovat dosavadní roz-          voj kraje a měly by být strategickým plánem, koncepcí pro další hospodářský rozvoj          (udržitelný rozvoj) a pro účelné využití území. Kromě toho by zásady měly koordino-          vat územní plánování v jednotlivých obcích kraje. K otázce podrobnosti zásad (nebo          územních plánů) se vyslovil Nejvyšší správní soud, podle kterého se „míra podrob-          nosti, se kterou je vymezována dopravní a technická infrastruktura v jednotlivých          nástrojích územního plánování, liší od míry podrobnosti vymezení ostatních regu-          lovaných prvků. Specifická míra vymezení dopravní a technické infrastruktury se          projevuje již na úrovni politiky územního rozvoje, kdy je dopravní a technická infra-          struktura vymezena skrze plochy a koridory, a tyto záměry jsou tak podrobeny vyšší          míře podrobnosti oproti ostatním regulovaným prvkům.“    7            5)  Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 11. 2009, sp. zn. 9 Ao 3/2009.          6)  Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 5. 2010, sp. zn. 8 Ao 2/2010.          7)  Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 1 Ao 7/2011.           118","Územní plánování                    Návrh  zásad  pořizuje  krajský  úřad  pro  celé  území  kraje  (první  zásady  pořídí           na základě zadání, při jejich aktualizaci – jednou za 4 roky – postupuje podle zprávy           o uplatňování zásad). O návrhu zásad a o vyhodnocení jeho vlivů na udržitelný rozvoj           území probíhá nejdříve společné jednání (s dotčenými orgány, ministerstvy a soused-           ními kraji) a tato verze návrhu je také zveřejněna na úřední desce a každý k ní může           zaslat krajskému úřadu připomínky (do 30 dnů od doručení, tj. 45 dnů od zveřejnění           na úřední desce). Stanoviska dotčených orgánů a připomínky sousedních krajů a ve-           řejnosti jsou poslány Ministerstvu životního prostředí, které má za úkol vydat stano-           visko k posouzení vlivů návrhu zásad na životní prostředí. Pokud stanovisko nevydá           do 30 dnů (nebo v prodloužené lhůtě 60 dnů), je možné zásady vydat i bez stanoviska.           Vedle toho musí Ministerstvo životního prostředí vydat také stanovisko k posouzení           vlivů  na  evropsky  významné  lokality  nebo  ptačí  oblasti.  Stanovisko  k  vyhodnocení           vlivů na udržitelný rozvoj území podle § 37 odst. 1 stavebního zákona z roku 2006           není krajský úřad povinen při výběru varianty záměru bezvýhradně respektovat; zo-           hlední rovněž další dva pilíře územního plánování (hospodářský rozvoj a soudržnost           společenství obyvatel) a podrobně popíše a odůvodní v souladu s § 10i odst. 5 zákona           č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí, jaká hlediska byla při výběru           varianty upřednostněna, z jakých důvodů, případně jaké zájmy společnosti byly prefe-           rovány na úkor zájmů jiných. 8                 Následně je návrh zásad upraven a proběhne veřejné projednání. Veřejné pro-           jednání se oznamuje veřejnou vyhláškou na úřední desce a může se konat nejdříve           30 dní od vyvěšení (15 dní od doručení veřejné vyhlášky). Dotčené obce, oprávněný           investor (tj. správce nebo vlastník dopravní nebo technické infrastruktury) a zástupce                     9           veřejnosti  mohou podat námitky do 7 dnů ode dne veřejného projednání. Dotčené           orgány a ministerstvo pro místní rozvoj uplatní ve stejné lhůtě stanoviska. Každý           občan, spolek nebo třeba podnikatelé mohou uplatnit připomínky k návrhu a vy-           hodnocení zásad. K později uplatněným námitkám, stanoviskům a připomínkám se           nepřihlíží.                 Na tomto místě je nezbytné vymezit rozdíl mezi námitkou a připomínkou. Ná-           mitka má větší dopad než pouhá připomínka. Připomínky musí úřad v podstatě jen           „vypořádat“,  dalo  by  se  říci,  že  je  bere  na  vědomí.  O  námitkách  musí  rozhodnout           a  rozhodnutí  odůvodnit.  Proti  takovému  rozhodnutí  lze  použít  opravný  prostředek           (přezkum), a navíc lze práva těch, kdo námitku podali, hájit také před soudem. 10                 Po veřejném projednání rozhodnou zastupitelé, zda návrh zásad schválí, či nikoli.           Schválené zásady mají formu opatření obecné povahy. To je možné napadnout žalobou             8)  Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 1 Ao 7/2011.           9)  K zástupci veřejnosti naleznete více v samostatné kapitole „Zapojení veřejnosti do územního plánování“.           10) Podrobněji viz kapitola „Zapojení veřejnosti do územního plánování“.                                                                                           119","Právo a environmentální problémy                                                               11          u správního soudu. Podle soudního řádu správního  může návrh na zrušení opatření          obecné povahy nebo jeho části podat ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech opatřením          obecné povahy, vydaným správním orgánem, zkrácen. Podle současné judikatury je to                                                                                     12          v podstatě pouze vlastník pozemku nebo stavby, kterých se zásady dotýkají.  Návrh          na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho částí, vydaného krajem, může podat též          obec. Žalobu lze podat do tří let ode dne, kdy návrhem napadené opatření obecné po-          vahy nabylo účinnosti. Zmeškání lhůty pro podání návrhu nelze prominout.                Z judikatury:            Stavební zákon říká, že ke stanoviskům, námitkám a připomínkám ve věcech, o kterých            bylo rozhodnuto při schválení politiky územního rozvoje, se nepřihlíží. Mohlo by se zdát, že            není výhodné aktivně se účastnit přijímání politiky, protože by pak nešlo stejné připomínky            uplatnit u zásad. To však není pravda. Potvrdil to i Nejvyšší správní soud. „Navrhovatelé            dále poukázali na skutečnost, že s ohledem na princip koncentrace obsažený ve stavebním            zákoně (§ 52 odst. 4, § 89 odst. 2 stavebního zákona) bylo nutné námitky vůči nedostateč-            nému vyhodnocení vlivů záměrů koridorů dopravních staveb uplatnit již ve stavu pořizování            ZÚR. Pokud by byly uplatněny až v následných fázích (při pořizování územního plánu nebo            v územním řízení), podle zákona by se k nim nepřihlíželo… Soud přisvědčil navrhovatelům,            že ze zmíněné právní úpravy skutečně vyplývá, že k námitkám, o nichž bylo rozhodnuto            při pořizování zásad územního rozvoje, se v navazujících řízeních nepřihlíží. Tím jsou však            myšleny námitky věcně spadající do procesu pořizování zásad územního rozvoje, nikoliv            námitky spadající svým obsahem až do následných fází řízení, o  nichž pořizovatel ZÚR            v rozhodnutí o námitkách konstatuje, že k nim bude přihlíženo až při pořizování územního            plánu či v řízení územním. Je-li při pořizování zásad územního rozvoje oprávněná osoba            odkázána na řešení dané problematiky až v navazujících fázích řízení, nejedná se o námit-            ku, o níž bylo meritorně rozhodnuto ve smyslu § 52 odst. 4 nebo § 89 odst. 2 stavebního            zákona, a správní orgán je povinen věcně o takovéto námitce rozhodnout v příslušné fázi            řízení.“ 13                            11)  § 101a odst. 1, zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní.          12) Více viz kapitola „Zapojení veřejnosti do územního plánování“.          13) Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 21. 6. 2012 sp. zn. 1Ao 7/2011.            120","Územní plánování                    Zpráva o uplatňování       Návrh zásad územního       Vyhodnocení vlivů na               zásad územního             rozvoje                    udržitelný rozvoj území               rozvoje                                               (včetně SEA)                   Stanovisko               Ministerstva životního                                Možné zmocnění               prostředí                                             zástupce veřejnosti                  Společné jednání           Veřejná vyhláška           Vystavení návrhu zásad               o návrhu (dotčené                                     a vyhodnocení vlivů na               orgány a sousední                                     udržitelný rozvoj území               kraje)                   30 dnů od doručení         Zveřejnění upraveného      15 dnů od doručení               veřejné vyhlášky na        návrhu a vyhodnocení       se koná veřejné               písemné připomínky                                    projednání (celkem               (celkem 45)                                           30 dní od vyvěšení                                                                     vyhlášky)                  Zmocnění zástupce          Připomínky a námitky       Veřejné               veřejnosti                 (nejpozději do 7 dnů od    projednání                                          veřejného projednání)                    Vyhodnocení výsledků                 Zastupitelstvo kraje vydává               projednání a rozhodnutí              zásady územního rozvoje jako               o námitkách                          opatření obecné povahy                                     Možnost podání             Nejpozději za 2 roky                              žaloby proti zásadám       aktualizace zásad                              územního rozvoje           územního rozvoje              Pořizování zásad územního rozvoje                                                                                           121","Právo a environmentální problémy             8.1.3. Územní plán            Na úrovni obcí se pořizuje územní plán. Územní plán by měl řešit celkové uspořádání          obce, ochranu zeleně, volných a veřejných prostranství, otázku rozvoje obce, měl by          vymezit zastavěné území, veřejně prospěšné stavby nebo využití brownfields. Je po-          drobnější než zásady územního rozvoje a měl by být zpracován individuálně pro kaž-          dou obec či město tak, aby řešil skutečné problémy konkrétního území, při tom musí          vycházet jak ze schválených zásad, tak z politiky. Podle ochránce však orgány veřejné          správy při územním plánování stále selhávají, důsledkem čehož je kupř. „umisťování          problémových staveb do těsné blízkosti obytných zón (průmyslové objekty či kapa-          citní silnice v sousedství obydlených území), urbanistické a architektonické ztvárnění          zástavby narušující krajinný ráz území, potažmo tradiční strukturu a podobu ves-          nické zástavby, jakož i ohrožování přírodních hodnot území (zvláště chráněná území,          biokoridory v krajině) rozrůstající se zástavbou“. 14                Územní plán se pořizuje pro celé území obce (popř. v Praze lze pořizovat pro její          části) a má formu opatření obecné povahy (o soudním přezkumu proto platí vše, co          bylo řečeno u zásad).               Příklad z praxe: Změny územního plánu hl. m. Prahy            Příliš časté a vzájemně neprovázané změny územních plánů (tj. změny pořizované nikoli            na základě zprávy o uplatňování územního plánu nebo v souvislosti s rozhodnutím soudu            o zrušení části nebo celého opatření obecné povahy, kterým je územní plán schválen) při-            náší nejistotu do právních vztahů a mají výrazný dopad i na život obyvatel. Problém se týká            řady měst i obcí,  zřejmě nevýraznějším případem je však Praha.  Nesourodou výstavbu                                                                      16                           15            na jejím území negativně hodnotil už v roce 2006 ombudsman, podle kterého je přitom            právě zvládnutí územního plánování jedním z hlavních úkolů veřejné správy.                                                                             17           14) KANCELÁŘ  VEŘEJNÉHO  OCHRÁNCE  PRÁV.  Souhrnná  zpráva  o  činnosti  veřejného  ochránce          práv  za  rok  2006  [online].  2007  [cit.  2013-05-27].  ISBN  978-80-210-4259-9.  Dostupné  z:  http://          www.ochrance.cz/zpravy-o-cinnosti/zpravy-pro-poslaneckou-snemovnu/          15)  Jedním z mnoha případů změn územních plánů malých obcí podle vůle investora je obec Dřísy, kde          měl vyrůst největší mlýn ve střední Evropě. Viz ZAHUMENSKÁ, Vendula, Jana KRAVČÍKOVÁ, Jana          VITNEROVÁ a Martin SKALSKÝ. Občané sobě: Příběhy lidí, kteří se zapojili do rozhodování o životním          prostředí a pomohli svému městu či obci [online]. 2012 [cit. 2013-05-27]. ISBN 978-80-87417-06-5. Do-          stupné z: www.zelenykruh.cz          16) PORTÁL HL. M. PRAHY. Územní plán hlavního města Prahy [online]. [cit. 2013-05-27]. Dostupné          z: http://www.praha.eu/jnp/cz/home/magistrat/odbory_mhmp/uzemni_plan/index.html          17)  KANCELÁŘ  VEŘEJNÉHO  OCHRÁNCE  PRÁV.  Souhrnná  zpráva  o  činnosti  veřejného  ochránce          práv  za  rok  2006  [online].  2007  [cit.  2013-05-27].  ISBN  978-80-210-4259-9.  Dostupné  z:  http://          www.ochrance.cz/zpravy-o-cinnosti/zpravy-pro-poslaneckou-snemovnu/           122","Územní plánování                    Za změnami mnohdy stojí požadavky investorů na výstavbu bytů, polyfunkčních budov             a obchodních či logistických center, kterým ustupuje zeleň, veřejné prostranství a zeměděl-             ská půda.  Schvalování změn s sebou nese nedostatečné posouzení variant  či tlak na                      18                                                                                  19             rozvoj území, neohleduplnost k okolní zástavbě a nízkou informovanost veřejnosti. Prosté             vymezování nových zastavitelných ploch územním plánem je navíc v rozporu s ustanovením             § 55 odst. 4 stavebního zákona, podle kterého lze zastavitelné plochy změnou územního             plánu vymezit pouze za určitých podmínek: je třeba doložit, že není možné využít stávající             zastavitelné plochy. K tomu musí být prokázáno, že jsou nové plochy skutečně zapotřebí.                                                                                           20             V Praze bylo přitom za posledních roky projednáváno přes tisíc změn  územního plánu,                                                                           21             z nichž některé se dotýkaly rozsáhlého území a znamenaly rozšiřování zastavitelného území             a zástavbu zemědělských ploch nebo kácení zeleně.                    O pořízení územního plánu rozhoduje zastupitelstvo obce              –  z vlastního podnětu;              –  na návrh orgánu veřejné správy;              –  na návrh občana obce;              –  na návrh fyzické nebo právnické osoby, která má vlastnická nebo obdobná práva                 k pozemku nebo stavbě na území obce;              –  na návrh oprávněného investora.                 Návrh se podává u obce, pro jejíž území se plán pořizuje. Tomu odpovídá také           možnost žádat část nákladů (nebo všechny) na pořízení a vyhodnocení vlivů územního           plánu na udržitelný rozvoj (což mohou být desítky až stovky tisíc korun) zpět od toho,           kdo dal návrh na změnu územního plánu.                 Pokud zastupitelstvo rozhodlo, že je třeba pořídit územní plán (na změny stá-           vajícího územního plánu se vztahují obdobná pravidla), je zpracován návrh zadání           územního plánu. Ten je zaslán dotčeným orgánům, sousedním obcím a krajskému           úřadu. Může se stát, že pořizovatelem je jiná obec (u malých obcí), a pak je návrh            18) Např. šlo o změnu územního plánu Prahy č. změny Z 1207/07 – bytový dům Na Vyhlídce. Tuto změ-           nu zrušil Nejvyšší správní soud rozsudkem sp. zn. 8 Ao 6/2011 – 87 ze dne 22. 12. 2011. Dostupný na           www.nssoud.cz           19) Viz KANCELÁŘ VEŘEJNÉHO OCHRÁNCE PRÁV. Souhrnná zpráva o činnosti veřejného ochránce           práv za rok 2004 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2005 [cit. 2013-05-27]. ISBN 80-210-3668-0.           Dostupné z: http://www.ochrance.cz/zpravy-o-cinnosti/zpravy-pro-poslaneckou-snemovnu/           20) MINISTERSTVO PRO MÍSTNÍ ROZVOJ. Vyhodnocení účelného využití zastavěného území a vy-           hodnocení potřeby vymezení zastavitelných ploch: metodický pokyn [online]. 2008 [cit. 2013-05-27].           Dostupné z: www.uur.cz           21) V posledních cca osmi letech se jedná o vlny změn 06, 07 a celoměstsky významné změny I., II. a IV.           územního plánu hl. m. Prahy. Informace o počtu změn viz PORTÁL HL. M. PRAHY. Územní plán hlavní-           ho města Prahy [online]. [cit. 2013-05-27]. Dostupné z: http://www.praha.eu/jnp/cz/home/magistrat/           odbory_mhmp/uzemni_plan/index.html                                                                                           123","Právo a environmentální problémy                                                               zaslán  také  obci,  pro  kterou  se                                                            územní  plán  pořizuje.  Pořizova-                                                            tel doručí návrh zadání veřejnou                                                            vyhláškou. Do 15 dnů ode dne do-                                                            ručení může každý uplatnit u po-                                                            řizovatele  písemné  připomínky.                                                            Do  30  dnů  od  obdržení  návrhu                                                            zadání  mohou  dotčené  orgány                                                            a  krajský  úřad  jako  nadřízený                                                            orgán uplatnit u pořizovatele vy-                                                            jádření, ve kterém uvedou poža-                                                            davky na obsah územního plánu.                                                            V téže lhůtě uplatní krajský úřad                                                            jako  příslušný  úřad  u  pořizova-                                                            tele  stanovisko,  sousední  obce                                                            mohou uplatnit podněty.                Krajský úřad se také musí vyjádřit, zda má být návrh územního plánu posuzován          z hlediska vlivů na životní prostředí. Pokud ano (nebo pokud nebyl vyloučen vliv na          lokality soustavy Natura 2000), doplní pořizovatel do návrhu zadání požadavek na          vyhodnocení vlivů na udržitelný rozvoj území.                Zadání územního plánu schvaluje zastupitelstvo. V odůvodněných případech          nebo z podnětu dotčeného orgánu zastupitelstvo obce uloží v zadání zpracování variant-          ního řešení návrhu územního plánu. Na základě zadání je zpracován návrh územního          plánu, popř. vyhodnocení vlivů na udržitelný rozvoj území. O návrhu se koná společné          jednání dotčených úřadů a krajského úřadu, obce, pro kterou se pořizuje plán, a sou-          sedních obcí. Současně musí pořizovatel doručit návrh územního plánu a vyhodno-          cení vlivů návrhu územního plánu na udržitelný rozvoj území, pokud se zpracovává,          veřejnou vyhláškou. Do 30 dnů ode dne doručení může každý uplatnit u pořizovatele          písemné připomínky. K později uplatněným připomínkám se nepřihlíží.                Takto „připomínkovaný“ návrh je upraven a posléze se koná veřejné projednání.          Oznámení o konání veřejného projednání pořizovatel doručí veřejnou vyhláškou. Ve-          řejné projednání návrhu a vyhodnocení se koná nejdříve 15 dnů ode dne doručení.          Námitky proti návrhu územního plánu mohou podat pouze vlastníci pozemků a staveb          dotčených návrhem řešení, oprávněný investor a zástupce veřejnosti. Všichni mohou          podávat připomínky (o námitkách a připomínkách platí vše, co bylo řečeno u zásad).          Obojí je možné uplatnit do sedmi dnů od konání veřejného projednání. Následně musí          návrh územního plánu schválit zastupitelstvo a vydává se jako opatření obecné po-          vahy, které je přezkoumatelné soudem.             124","Územní plánování                    NÁVRH ZADÁNÍ               Připomínky občanů           Rozhoduje               ÚZEMNÍHO PLÁNU             a spolků; vyjádření         se o pořízení               (pokyny pro zpracování     dotčených orgánů            vyhodnocení vlivů               změny)                     a krajského úřadu,          na udržitelný rozvoj                                          podněty sousedních          (příp. se řeší varianty                                          obcí                        návrhu)                                                                        Stanovisko SEA                                                                      od krajského úřadu                 Schválený návrh            Návrh a vyhodnocení         Společné jednání               zadání                     vlivů na udržitelný rozvoj   dotčených orgánů                                          území               Možné zmocnění               zástupce veřejnosti                  Návrh a vyhodnocení        Každý má 30 dnů             Upravený návrh               se zveřejňuje vyhláškou    od doručení (45 celkem)     územního plánu                                          na připomínky                 Veřejná vyhláška           Vystavení návrhu            Zmocnění zástupce                                          územního plánu,             veřejnosti                                          vyhodnocení vlivů na                                          udržitelný rozvoj                   Námitky a připomínky       Veřejné projednání          Vyhodnocení               (nejpozději do 7 dnů od                                projednání, úprava               veřejného projednání)                                  plánu a rozhodnutí                                                                      o námitkách               Zastupitelstvo obce               vydává územní plán               jako opatření obecné       Možnost podat žalobu               povahy                     proti územnímu plánu                   Nejpozději za 4 roky               aktualizace územního plánu             Pořizování územního plánu                                                                                            125","Právo a environmentální problémy               Kraj               Náklady na pořízení (Kč)  Zpracovatel návrhu ZÚR            Jihomoravský       4 646 000                 T-plan, s. r. o.            Moravskoslezský    6 126 650                 T-plan, s. r. o.           Zlínský            2 053 940                 T-plan, s. r. o.            Ústecký            6 012 830                 T-plan, s. r. o.            Vysočina           1 963 500                 DHV ČR, s. r. o.            Pardubický         1 662 760                 AURS, s. r. o.           Středočeský        6 553 800                 AURS, s. r. o.            Plzeňský           3 926 535                 Institut regionálních informací, s. r. o.            Olomoucký          4 183 445                 Ing. arch. Haluza Jaroslav           Liberecký          3 699 500                 SAUL, s. r. o.            Jihočeský          2 949 567                 A+U design, spol. s r. o.            Královéhradecký    4 015 500                 SURPMO, a. s.            Karlovarský        2 469 176                 Urbanistický ateliér, Praha           Praha              Informace nebyla          Ústav územního rozvoje hl. m. Prahy                              poskytnuta, neboť se jedná                              o běžné náklady Magistrátu                              hl. m. Prahy           Náklady na pořízení zásad územního rozvoje v krajích 22               8.1.4. Regulační plán            Regulační plán je velmi podrobným nástrojem územního plánování, prostřednictvím          kterého by mohla obec výrazně ovlivnit svůj rozvoj, vytyčit jeho priority a dát limity                                                                       23          pro výstavbu a jiné činnosti a zmírnit jejich negativní dopady.  Význam regulačního           22) Informace získány na základě žádosti o informace.          23) Srov. MAREK, Karel a Petr PRŮCHA. České stavební právo v evropském kontextu. 1. vyd. Brno:          Masarykova univerzita, 2009, 451 s. Spisy Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. ISBN 978-          802-1049-581.            126","Územní plánování              plánu tkví také v tom, že může za určitých podmínek nahradit jednotlivá územní roz-           hodnutí, a tím zajistit komplexní řešení klíčových otázek v dané lokalitě. Regulační           plán tedy slouží zejména ke koordinaci výstavby v území. Na takové koordinované           výstavbě a rozhodování v území dokonce může existovat veřejný zájem. 24                 Úkolem regulačního plánu je v řešené ploše stanovit podrobné podmínky pro           využití pozemků, pro umístění a prostorové uspořádání staveb, pro ochranu hodnot           a charakteru území a pro vytváření příznivého životního prostředí. Regulační plán vždy           stanoví podmínky pro vymezení a využití pozemků, pro umístění a prostorové uspo-           řádání staveb veřejné infrastruktury a vymezí veřejně prospěšné stavby nebo veřejně           prospěšná opatření. Regulační plán je  závazný pro rozhodování v území, regulační           plán vydaný krajem je závazný i pro územní plány a regulační plány vydávané obcemi.                 Regulační plány se pořizují buď z podnětu, nebo na žádost (fyzické nebo práv-           nické osoby, stanoví-li tak zásady územního rozvoje nebo územní plán a je-li jejich           součástí zadání regulačního plánu). V případě pořizování regulačního plánu na žádost           je nezbytné, aby zadání regulačního plánu bylo součástí zásad nebo územního plánu.           V případě pořízení regulačního plánu z podnětu může být zadání regulačního plánu           součástí schválených zásad nebo územního plánu; pokud se nejedná o takovou situaci,           zpracuje se návrh zadání a oznámení záměru podle zákona o posuzování vlivů.                 Pokud má být v regulačním plánu schválený záměr, který podléhá posuzování           vlivů na životní prostředí, spojuje se proces pořizování regulačního plánu s posuzová-           ním vlivů na životní prostředí. Na základě závěru zjišťovacího řízení je návrh zadání           regulačního plánu upravený a předložený zastupitelstvu ke schválení a je přikročeno           ke zpracování návrhu regulačního plánu, dokumentace vlivů záměru na životní pro-           středí, jestliže je takový postup potřeba podle zákona o posuzování vlivů, a popř. může           být třeba doložit posouzení vlivu na evropsky významnou lokalitu nebo ptačí oblast.                 O  samotném  návrhu  regulačního  plánu  se  koná  společné  jednání  dotčených           orgánů a obcí, které uplatňují stanoviska a vyjádření. Úkolem příslušného úřadu je           uplatnit stanovisko k posouzení vlivů do 15 dnů ode dne obdržení kopií stanovisek,           připomínek a vyjádření. Poté následuje řízení o regulačním plánu. Řízení o regulač-           ním plánu je spojeno s veřejným projednáním. Následně je regulační plán předložen           zastupitelstvu  obce  nebo  kraje,  které  ho  může  schválit  a  poté  vydat  jako  opatření           obecné povahy. 25                   24) Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 4 Ao 7/2011.           25) Srov.  MINISTERSTVO  PRO  MÍSTNÍ  ROZVOJ.  Pořizování  regulačních  plánů:  Metodický  pokyn           [online]. 2008 [cit. 2013-05-27]. Dostupné z: www.uur.cz                                                                                           127","Právo a environmentální problémy            8.2. Zapojení veřejnosti do územního plánování             Územní plánování, stejně jako příprava jiných významných strategických plánů, by          mělo  probíhat  za  široké  účasti  veřejnosti  jak  odborné,  tak  laické.  Stavební  zákon          samozřejmě určitý minimální rozsah zapojení veřejnosti upravuje a dokonce oproti          dřívějšku znamenal určitý pokrok – zavedl kupř. institut zástupce veřejnosti. Přesto          se stále stává, že je účast veřejnosti v praxi spíše pouhá formalita a nemá na podobu          územně plánovací dokumentace vliv. Obce jako samosprávné celky, občané jako fy-          zické osoby a kupř. jejich spolky nebo podnikatelé jako právnické osoby mají podle          stavebního zákona možnost podávat připomínky jak k politice, tak k zásadám, územ-          ním a regulačním plánům. Co se týče námitek, je situace složitější. V případě zásad          může námitky podávat jen oprávněný investor, dotčená obec a zástupce veřejnosti.          V případě územního plánu mohou navíc podávat námitky (musejí být stejně jako při-          pomínky vždy písemné) vlastníci dotčených pozemků a staveb. U regulačního plánu je          to složitější – každý může sice podávat připomínky, ale námitky mohou podávat jen ti,          kdo splňují podmínky pro účastenství v územním řízení.                Zastavme se u zástupce veřejnosti. Může jím být fyzická nebo právnická osoba          plně způsobilá k právním úkonům. Zástupce veřejnosti musí zmocnit nejméně jedna          desetina občanů obce s méně než 2 000 obyvateli nebo nejméně 200 občanů příslušné          obce, kteří uplatňují věcně shodnou připomínku k návrhu územně plánovací doku-          mentace. Zástupce veřejnosti může zmocnit rovněž nejméně 500 občanů kraje nebo          nejméně jedna desetina občanů kterékoli obce na území kraje s méně než 2 000 oby-          vateli nebo nejméně 200 občanů obce na území kraje, pokud podali věcně shodnou          připomínku k návrhu zásad územního rozvoje.                Ke zmocnění musí být připojena podpisová listina, kde je uvedeno jméno a pří-          jmení, trvalý pobyt a podpis osob s prohlášením, že jmenovaného zástupce veřejnosti          zmocňují k podání námitky na základě věcně shodné připomínky a k jejímu projed-          nání. Zástupce pak musí písemně prohlásit, že zmocnění přijímá. Toto prohlášení ob-          sahuje jméno a příjmení zástupce veřejnosti, jeho trvalý pobyt nebo pobyt a podpis.                Pokud by se stalo, že by úřad nesouhlasil se zmocněním zástupce (a tvrdil by, že          nesplnil všechny podmínky), musí o tom vydat usnesení. Až do pravomocného roz-          hodnutí o této věci má tato osoba všechna procesní práva zástupce veřejnosti.                         128","Územní plánování                  Z judikatury:             Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu uvedl, že přípustný je „ten návrh, který tvrdí             zkrácení navrhovatele na jeho právech příslušným opatřením obecné povahy. Navrho-             vatel tedy musí v první řadě tvrdit, že existují určitá jemu náležející subjektivní práva, kte-             rá jsou opatřením obecné povahy dotčena. Nestačí tedy, tvrdí-li navrhovatel, že opatření             obecné povahy či procedura vedoucí k jeho vydání jsou nezákonné, aniž by současně tvr-             dil, že se tato nezákonnost dotýká jeho právní sféry.“ Osobou oprávněnou podat návrh na             zrušení je podle daného usnesení „zásadně jen taková osoba, která má přímý a nezpro-             středkovaný vztah k  nějaké části území, které je územním plánem regulováno. Bude jím             tedy vlastník (spoluvlastník) pozemku nebo jiné nemovité věci (nebo jiných majetkových             hodnot majících povahu obdobnou nemovitým věcem  – tedy bytů a  nebytových prostor,             viz § 118 odst. 2 o. z.).“ 26                    Žaloby zástupce veřejnosti na územní plány nebo zásady územního rozvoje byly           však soustavně odmítány. Nejvyšší správní soud však částečně zmírnil tuto tvrdost.                                                                                            27           Institut zástupce byl totiž dle názoru Nejvyššího správního soudu začleněn do staveb-           ního zákona právě z důvodu, aby poskytl možnost zapojit se a vyjádřit své připomínky           i těm, kteří příslušným návrhem ÚPD na svých právech přímo dotčeni nejsou. Proto           bylo  zástupci  veřejnosti  přiznáno  oprávnění  podat  správní  žalobu  proti  rozhodnutí           o námitce (rozhodnutí o námitce je správním rozhodnutím). Takové rozhodnutí ne-           lze ztotožnit se samotným opatřením obecné povahy, které je pouhým nástrojem pu-                                        28           blikace takového rozhodnutí.  Nejvyšší správní soud se musel vypořádat s otázkou           dotčenosti  práv.  Zástupce  veřejnosti  totiž  podle  předchozí  judikatury  nedisponuje           žádnými hmotnými právy, která by mohla být dotčena. Proto Nejvyšší správní soud           dovodil, že zástupci veřejnosti přísluší stejná legitimace jako ekologickým občanským           sdružením (jako tzv. zájemníkovi) – podle § 65 odst. 2 soudního řádu správního. Zá-           stupce veřejnosti tak může být zkrácen na svých procesních právech a na tomto tvr-           zení zakládá také svoji žalobu, protože během územního plánování vystupoval jako             26) Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009, sp. zn. 1 Ao 1/2009.           27) Viz v podrobnostech: ZAHUMENSKÁ, Vendula. Zástupce veřejnosti v judikatuře Nejvyššího správní-           ho soudu. Právní rádce [online]. 2011, č. 8, 25. 8. 2011 [cit. 2013-05-29]. Dostupné z: http://pravniradce.           ihned.cz/c1-52649940-zastupce-verejnosti-v-judikature-nejvyssiho-spravniho-soudu           28) Viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 2 Ao 5/201: „Jakkoli tedy vypo-           řádání uplatněné námitky není předmětem řízení (byť s jeho vyústěním – opatřením obecné povahy – je           imanentně spojeno) a ten, kdo námitku uplatnil, nedisponuje procesními možnostmi odpovídajícími           právům účastníků řízení dle části druhé hlavy čtvrté správního řádu (nejde o správní řízení ve smyslu           § 9 správního řádu), nelze nalézt argumenty pro závěr, že by jen z tohoto důvodu nemělo být rozhodnutí           o námitce považováno za rozhodnutí (po formální stránce).“                                                                                            129","Právo a environmentální problémy             nositel veřejného zájmu a namítá vady, které by mohly mít vliv na zákonnost správ-                          29          ního rozhodnutí.              8.2.1. Informování veřejnosti            Základem  zapojení  veřejnosti  do  územního  plánování  je  dostatečná  informovanost          obyvatel. Za tím účelem samozřejmě stavební zákon určité minimální standardy za-          vádí, ale vše se odehrává pouze v rovině zveřejňování na úřední desce, mnohé úřady          mají speciální webové stránky věnované územnímu plánu. To ale bývá pouze strohý          souhrn dat, jako je tomu kupř. v případě Prahy. Za posledních několik let pražský          magistrát průběžně projednává přes tisíc změn v tzv. vlnách. Jednotlivé změny jsou          v rozdílných fázích a je nemožné, aby se mohl občan ve změnách orientovat. Pokud          větší města pořizují změny stávajících územních plánů, bylo by jistě poměrně snadné          vytvořit vyhledávací databáze kupř. podle katastrálních území nebo městských částí.          Další možností jak občany informovat, je využívat obecní zpravodaje, tisk (což by bylo          vhodné právě u politiky nebo zásad) a další média. Tyto aktivity směřují k prvotnímu          informování veřejnosti, že se územní plán nebo zásady připravují.                Na  tuto  fázi  by  měly  navazovat  kupř.  workshopy  nebo  výstavy  a  informační          tabule umístěné na frekventovaných místech, pořádání diskusních fór a setkání, na          kterých by se sbíraly primární představy obyvatel o územně plánovací dokumentaci          a představily by se záměry pořizovatelů. Zajímavou možností je využití informativních          SMS, tento systém už nyní některé obce mají. Kromě toho lze v některých případech          (zejm. pokud je předem zřejmé, že mohou být projednávány kontroverzní záměry typu          plánování dopravní infrastruktury) využít sociologických průzkumů či anket. Samo-          zřejmostí by mělo být zřízení informativní linky.                Další  metody  se  vztahují  k  posílání  připomínek  a  námitek  –  lze  zřídit  kupř.          webové  rozhraní,  ze  kterého  by  byly  odesílány  připomínky  po  vyplnění  jednodu-          chého formuláře. S připomínkami souvisí také průběh veřejného projednání, které se          mnohdy nese v duchu souboje dvou názorů bez možnosti najít kompromis. Za tímto          účelem je nepochybně vhodné uzavřít smlouvu se zkušeným facilitátorem (nikoli pouze          moderátorem  bez  profesních  zkušeností  s  řízením  diskusí  –  např.  odborníkem  na          správní právo, který by ovšem měl být taky přítomen kupř. u projednávání územních              29) Podrobnější rozbor viz ZAHUMENSKÁ, Vendula. Zástupce veřejnosti v judikatuře Nejvyššího správ-          ního soudu. Právní rádce [online]. 2011, č. 8, 25. 8. 2011 [cit. 2013-05-29]. Dostupné z: http://pravnirad-          ce.ihned.cz/c1-52649940-zastupce-verejnosti-v-judikature-nejvyssiho-spravniho-soudu            130","Územní plánování              plánů větších měst a rozhodně zásad) nebo dokonce mediátorem, pokud se očekává                        30           výrazný střet.               Příklad dobré praxe:              Existuje řada příkladů, ze kterých je zřejmé, že zapojení veřejnosti do územního plánová-             ní a kvalitní územní plánování jako celek není fikce. Jedním z nich je město Kopřivnice.                                                                                           31             V tomto městě se pořizoval Strategický plán rozvoje města Kopřivnice, který měl být „vy-             tvořen ve spolupráci s veřejností, neziskovými organizacemi i místními podnikateli – komu-                                                                    32             nitním způsobem plánování ve spolupráci s obyvateli města“.  Celého procesu se měla             účastnit co nejširší veřejnost: nejen obyvatelé, ale také podnikatelé. „Zapojení veřejnosti do             jakéhokoliv procesu v takové míře se opravdu vyplatí, jelikož následné připomínky, které                                                                                   33             se k nám dostávaly po veřejném projednání, už vlastně v SP zapracovány byly.“  V rámci             projektu byla natočena reportáž z veřejného projednání SP v centru města a v místní kabe-             lové televizi byly vysílány i záznamy ze zasedání pracovních skupin a místních strategických             komisí. Strategický plán rozvoje města Kopřivnice pro období let 2007–2022 byl zastupitel-             stvem města schválen 6. 12. 2007.                 Z judikatury:              K významu veřejného projednání nástrojů územního plánování se vyjádřil Nejvyšší správní             soud při rozhodování o zrušení opatření obecné povahy – Zásad územního rozvoje Jiho-             moravského kraje.  Jihomoravský krajský úřad se domníval, že „smyslem veřejného pro-                             34             jednání je informování veřejnosti o procesu tvorby ZÚR, nikoliv ,bezbřehá veřejná disku-             se‘ o písemně podaných námitkách a připomínkách oprávněných osob“.  Proto diskusi                                                                              35              30) Viz ZAHUMENSKÁ, Vendula. Vybrané aspekty zapojení veřejnosti do územního plánování. In: Právní           rozpravy: proměny práva [online]. Hradec Králové, 2013 [cit. 2013-03-05]. ISBN 978-80-905243-5-4.           31) DOBRÁ PRAXE: Databáze osvědčených postupů, inspirace pro obce a regiony. Kopřivnice: Zapojení           veřejnosti do procesu zpracování Strategického plánu rozvoje města Kopřivnice [online]. [cit. 2014-           02-05].  Dostupné  z:  http://dobrapraxe.cz/cz/tema/verejna-sprava-informovanost-strategicky-rozvoj/           koprivnice-zapojeni-verejnosti-do-procesu-zpracovani-strategickeho-planu-rozvoje-mesta-koprivnice           32) Tamtéž.           33) Tamtéž.           34) K  průběhu  procesu  přijímání  zásad  územního  rozvoje  Jihomoravského  kraje  podrobněji  také  viz           ZAHUMENSKÁ, Vendula. Zapojení veřejnosti do přípravy Zásad územního rozvoje Jihomoravského kra-           je – Příležitost, jak zohlednit požadavky starostů a občanů. Správní právo. 2011, č. 1–2. ISSN 0139-6005.           ZAHUMENSKÁ, Vendula. Zástupce veřejnosti v judikatuře Nejvyššího správního soudu. Právní rádce.           2011, č. 8. ISSN 1210-4817. Dostupné z: http://pravniradce.ihned.cz/c1-52649940-zastupce-verejnosti-           -v-judikature-nejvyssiho-spravniho-soudu           35) Viz bod [623] rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 1 Ao 7/2011.                                                                                           131","Právo a environmentální problémy                 předcházelo několik hodin prezentací a během diskuse byl každému přítomnému, včetně            zástupců veřejnosti a představitelů obcí, omezen časový limit na pouhé tři minuty bez mož-            nosti prodloužení. Nejvyšší správní soud shledal takový způsob vedení veřejného projed-            nání nepřijatelným a zdůraznil, že Krajský úřad měl „přikládat větší význam veřejné diskusi            nad přijímaným opatřením obecné povahy a vymezit srovnatelný časový prostor pro výklad            pořizovatele… a pro následnou veřejnou debatu spojenou s ústním shrnutím podaných            námitek a připomínek.“  Nejvyšší správní soud ještě připomenul, že právě místní orgány                                36            mohou zajistit výkon státní správy, který bude efektivní a blízký občanům, a „transparentní            slyšení osob reprezentujících veřejnost přispívá k identifikaci veřejnosti s produktem roz-                               37            hodovacího procesu“.  Veřejné projednání by mělo sloužit „racionálnímu diskursu a slyše-            ní jak pořizovatele (resp. zpracovatele a dotčených orgánů), tak veřejnosti“. Navíc soudci            upozornili na to, že by „neměla být práva veřejnosti na účast v této veřejné debatě potla-            čována, jedná-li se o konstruktivní kritiku směřovanou vůči pořizovateli… a jsou-li práva            veřejnosti uplatňována odpovědným způsobem nepopírajícím samu podstatu veřejného            projednání“. 38                8.3. Kontrola územně plánovací dokumentace                                                                                   40          Výslovně  upravený  soudní  přezkum   územně  plánovací  dokumentace   je  zásadní                                              39          změna oproti starému stavebnímu zákonu.  Zásady, územní plány i regulační plány                                                    41          se vydávají formou opatření obecné povahy podle správního řádu. Zavedení institutu          opatření obecné povahy jako jedné z forem činnosti veřejné správy a stanovení pro-             36) Viz bod [628] rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 1 Ao 7/2011.          37) Viz bod [630] rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 1 Ao 7/2011.          38) Viz bod [632] rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 1 Ao 7/2011.          39) Vedle  tohoto  soudního  přezkumu  je  možný  přezkum  územně  plánovací  dokumentace  jako  opat-          ření obecné povahy krajským úřadem, resp. MMR postupem podle správního řádu dle § 174 odst. 2.          V přezkumném řízení se posuzuje soulad opatření obecné povahy s právními přepisy. Usnesení o zahá-          jení přezkumného řízení lze vydat do tří let od účinnosti opatření obecné povahy. Účinky rozhodnutí          v přezkumném řízení nastávají ode dne jeho právní moci. V tomto řízení nelze územně plánovací doku-          mentaci změnit, ale lze ji zrušit postupem podle § 97 odst. 3 správního řádu.          40) Srov. PASSER, Jan M. Přezkum územních plánů vydaných podle zákona č. 183/2006 Sb. In: HUMLÍČ-          KO VÁ, Petra (ed.). Jaké jsou limity soudní ochrany v Čechách? Sborník z mezinárodní konference [on-          line]. Praha, 2008, 22. 5. 2008 [cit. 2013-05-29]. ISBN 978-80-903968-2-1. Dostupné z: www.zelenykruh.cz          41) Srov. kupř. HEJČ, David. Soudní přezkum územních plánů a právo na spravedlivý proces. In: Dny          práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 [cit. 2013-05-29]. ISBN 978-          80- 210-5919-1. Dostupné z: http://www.law.muni.cz/sborniky/dny_prava_2011/files/sbornik.html           132","Územní plánování              cesních postupů (jak správních, tak soudních) je reakcí na nejasnosti ohledně právní           povahy některých úkonů správních orgánů, které nejsou ani normativními správními                                                  42           akty ani individuálními správními akty,  což se mj. projevilo právě u územně pláno-           vací dokumentace ve věci již zmíněného Územního plánu VÚC Břeclavsko.                 Nyní je bez pochybností zřejmé, že je územně plánovací dokumentace přezkou-           matelná krajskými soudy  podle § 101a soudního řádu správního. Návrh na zrušení                                    43           opatření obecné povahy nebo jeho částí je oprávněn podat ten, kdo tvrdí, že byl na           svých právech opatřením obecné povahy, vydaným správním orgánem, zkrácen. Po-           kud je podle zákona současně oprávněn ve věci, ve které bylo opatření obecné po-           vahy užito, podat ve správním soudnictví žalobu nebo jiný návrh, může navrhnout           zrušení  opatření  obecné  povahy  jen  společně  s  takovým  návrhem.  Návrh  na  zru-           šení  opatření  obecné  povahy  nebo  jeho  částí,  vydaného  krajem,  může  podat  také                44           obec.  Odpůrcem je v řízení ten, kdo vydal opatření obecné povahy, jehož zrušení           nebo zrušení jeho části je navrhováno. Návrh lze podat do tří let ode dne, kdy návr-           hem napadené opatření obecné povahy nabylo účinnosti. Zmeškání této lhůty nelze           prominout. 45                 Při rozhodování soud posuzuje soulad opatření obecné povahy se zákonem a to,           zda ten, kdo je vydal, postupoval v mezích své působnosti a pravomoci, a zda opat-           ření obecné povahy bylo vydáno zákonem stanoveným způsobem. Přitom není vázán           právními důvody návrhu. Dojde-li soud k závěru, že opatření obecné povahy nebo           jeho části jsou v rozporu se zákonem nebo že ten, kdo je vydal, překročil meze své           působnosti a pravomoci anebo že opatření obecné povahy nebylo vydáno zákonem           stanoveným způsobem, opatření obecné povahy nebo jeho části zruší dnem, který           v  rozsudku  určí.  Není-li  návrh  důvodný,  soud  jej  zamítne.  Soud  o  návrhu  na  zru-           šení opatření obecné povahy nebo jeho částí rozhodne do devadesáti dnů poté, kdy           návrh došel soudu. Při přezkumu územně plánovací dokumentace vycházejí soudy              42) HENDRYCH, Dušan. O opatření obecné povahy trochu jinak. In: Nový správní řád a místní samo-           správa. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2007, s. 11. Spisy Právnické fakulty Masarykovy univerzity           v Brně, sv. 319. ISBN 9788021044890.           43) Krajské soudy přezkoumávají opatření obecné povahy od 1. 1. 2012, do té doby byl k přezkumu pří-           slušný Nejvyšší správní soud.           44) Původně mělo také Ministerstvo vnitra pravomoc podat návrh na zrušení opatření obecné povahy           nebo jeho části obce nebo kraje. Od 1. 1. 2012 byla však tato možnost novelou odstraněna. Srov. kupř.           MINISTERSTVO VNITRA ČR. Stanovisko odboru dozoru a kontroly veřejné správy Ministerstva vnitra           č. 28/2007: Územní plán vydaný formou opatření obecné povahy. Právní předpis: zákon č. 183 [online].           Praha: Ministerstvo vnitra, 2007 [cit. 2013-05-29]. Dostupné z: www.mvcr.cz           45) Srov. kupř. BAHÝĽOVÁ, Lenka. Opatření obecné povahy podle zákona o ochraně přírody a krajiny.           Brno: Právnická fakulta, Masarykova univerzita, 2010. Dostupné z: https://www.law.muni.cz/sborniky/           dny_prava_2010/files/prispevky/09_priroda/Bahy_ova_Lenka_(4070).pdf                                                                                            133","Právo a environmentální problémy             z algoritmu přezkumu opatření obecné povahy, který vymezil Nejvyšší správní soud                         46          již v roce 2005.                Dlouhou dobu platilo, že návrhy na zrušení územně plánovací dokumentace mo-          hou podávat tzv. dotčení vlastníci, tedy ti, kdo byli dotčeni na svém vlastnickém právu.                V půlce června 2014 však Ústavní soud svým nálezem změnil pohled na mož-          nost žalovat územní plány. Soudci prvního senátu se shodli, že je třeba dostát mezi-          národním závazkům a závazkům, které České republice vyplývají z evropského práva          a  Aarhuské  úmluvy.  Proto  přiznali  aktivní  legitimaci  spolkům  (občanským  sdruže-          ním). Znamená to, že občanská sdružení mají právo na soudní ochranu a mohou se          domoci zrušení územního plánu.                Nález Ústavního soudu však neznamená, že od nynějška mohou spolky žalovat          každý územní plán nebo zásady územního rozvoje bez splnění dalších podmínek. Ob-          čanské sdružení (spolek) vždy musí vyhovět těmto požadavkům:             1)  Občanská sdružení (spolky) musí především stejně jako jiní navrhovatelé proka-                zatelně tvrdit, že byla příslušným opatřením obecné povahy zkrácena na svých                právech. Nestačí, aby tvrdila pouze to, že opatření obecné povahy či procedura                vedoucí k jeho vydání jsou nezákonné, aniž by současně tvrdila, že se tato ne-                zákonnost dotýká jeho právní sféry. Takové tvrzení musí přesně vymezit zásah,                kterého se měl samosprávný celek dopustit.            2)  Podstatným kritériem zde musí nepochybně být místní vztah navrhovatele k lo-                kalitě  regulované  územním  plánem.  Má-li  spolek  sídlo  na  tomto  území  nebo                jsou-li jeho členové vlastníky nemovitostí potenciálně dotčených opatřením ply-                noucím z územního plánu, pak by mu v zásadě měla svědčit aktivní legitimace                k podání návrhu.                V některých případech mohou působit místní a věcné důvody v synergii, a ne-          musí jít ani o „ekologický“ spolek. Kupříkladu založí-li občané žijící v určitém městě             46) Algoritmus soudního přezkumu opatření obecné povahy (§ 101d odst. 1 a 2 s. ř. s.) spočívá v pěti          krocích;             •  za prvé, v přezkumu pravomoci správního orgánu vydat opatření obecné povahy;             •  za druhé, v přezkumu otázky, zda správní orgán při vydávání opatření obecné povahy nepřekročil               meze zákonem vymezené působnosti (jednání ultra vires);             •  za třetí, v přezkumu otázky, zda opatření obecné povahy bylo vydáno zákonem stanoveným po-               stupem;             •  za čtvrté, v přezkumu obsahu opatření obecné povahy z hlediska rozporu opatření obecné povahy               (nebo jeho části) se zákonem (materiální kritérium);             •  za páté, v přezkumu obsahu vydaného opatření obecné povahy z hlediska jeho proporcionality.          Viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. září 2005, sp. zn. sp. zn. 1 Ao 1/2005 – 98, www.          nssoud.cz. Po novele soudního řádu správního zákonem č. 303/2011 Sb. je čtvrtý bod algoritmu přezku-          mu omezený, neboť navrhovatel musí při podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy uvést, v ja-          kém rozsahu (které části) mají být přezkoumány.            134","Územní plánování              nebo jeho městské části spolek k ochraně svých zájmů a územní plán by měl zasáhnout           do rekreační zóny, v níž jsou zvyklí trávit svůj volný čas, pak připadá v úvahu přiznat           spolku aktivní legitimaci bez ohledu na detaily vymezení jeho předmětu činnosti.                 V jiných situacích může pro účely posouzení aktivní legitimace spolku sehrát           důležitou roli zaměření spolku na aktivitu, která má lokální opodstatnění (ochrana           určitého druhu živočichů, rostlin). Obecně tu lze říci, že z hlediska posouzení zákonné           podmínky zkrácení na právech bude věrohodnější místní „zavedenost“, tedy již delší           časové působení spolku. Není však možné vyloučit ani založení spolku ad hoc za úče-           lem  vážícím  se  k  územnímu  plánu.  Skutečnost,  že  občan  dá  přednost  prosazování           svého zájmu formou sdružení se s jinými občany, nelze přičítat k jeho tíži.                 Fyzické osoby, pokud se sdruží do občanského sdružení (spolku), jehož účelem           podle stanov je ochrana přírody a krajiny, mohou své právo na příznivé životní pro-           středí, zakotvené v čl. 35 Listiny, realizovat i prostřednictvím tohoto spolku. 47                 Vedle soudního přezkumu je třeba zmínit ještě přezkum správní, který umož-           ňuje správní řád v § 174 odst. 2. Tento přezkum provádí na základě podnětu buď mi-           nisterstvo vnitra, nebo krajské úřady.                 Z judikatury:             „Při rozhodování o zásahu do samosprávy musí soud náležitě zvážit význam základního             práva územního samosprávného celku na samosprávu na jedné straně a význam důvodů,             svědčících pro takový zásah, na straně druhé; zásah musí být přiměřený závažnosti tako-             vých důvodů. Výsledek poměřování těchto dvou skupin hodnot musí soud ve svém roz-             hodnutí přesvědčivě vyjádřit. Ústavní stížností napadená rozhodnutí trpí tím nedostatkem,             že tento test přiměřenosti soudního zásahu dostatečně nevyjadřují. Požadavky, vznášené             Nejvyšším správním soudem vůči zastupitelstvu obce, pokud jde o detailnost a rozsah vy-             pořádání se s námitkami vlastníka pozemku, uplatněnými proti územnímu plánu, nesmí             být přemrštěné. Takové přehnané požadavky jsou výrazem přepjatého formalismu, který             ohrožuje funkčnost územního plánování a přispívá k narušení stability systému územní-             ho plánování a právních jistot občanů; lze je hodnotit jako nepřípustný zásah do práva             na samosprávu.“ 48                        47)  Nález Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 59/14.           48) Nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. III.ÚS 1669/11.                                                                                            135","Právo a environmentální problémy                                                                                        136","Umisťování a povolování staveb             9. Umisťování              a povolování staveb                                    „Navíc nutno podotknout, že sám argument, že ,pobyt ve srubu může                    přírodní hodnoty poškodit méně, než pobyt mimo srub‘, je absurd-                    ní. Jinak by zákon o ochraně přírody nezakazoval či neomezoval                    na plochách zvláště chráněných území na jednom z prvních míst                    právě realizování staveb. Stěžovatel se staví do role, že nepochopil,                    že stavba je pro území jednoznačně jedním z nejzátěžovějších fakto-                    rů. Je to dáno už jejím celkovým charakterem: trvalostí, či alespoň                    dlouhodobostí (tedy faktem, že ovlivní území – zejména vizuálně –                    na dlouho, řádově i ve stovkách let), nároky na svůj vznik a uží-                    vání (nezbytná komunikační dostupnost, příjezdnost a přístupnost,                    energetické nároky, exhalace a imise spojené s užíváním, zatížení                    území při budování stavby), nehledě na její další rekreační využí-                    vání. Tato námitka je tedy scestná.“  1                9.1. Rozhodování v území             Obecně platí, že ke stavební činnosti je zapotřebí rozhodnutí (v širším smyslu) staveb-           ního úřadu. Není již však pravidlem, že by vždy muselo jít o klasické územní rozhod-           nutí a následně stavební povolení spolu s kolaudačním souhlasem, může se naopak           jednat  „pouze“  o  tzv.  územní  souhlas,  ohlášení  nebo  veřejnoprávní  smlouvu,  popř.           výše zmíněný regulační plán. Stavební zákon dává stavitelům několik možností, jak           získat potřebná povolení ke stavbě.               1)  Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2009, sp. zn. 6 As 25/2008.                                                                                           137","Právo a environmentální problémy                   Nejprve je potřeba vymezit, co se považuje za stavbu. Ačkoli se to nemusí zdát,          je to problém docela složitý. Podle stavebního zákona jsou stavbou veškerá stavební          díla, která vznikají stavební nebo montážní technologií, bez zřetele na jejich stavebně          technické provedení, použité stavební výrobky, materiály a konstrukce, na účel využití          a dobu trvání. Za stavbu se považuje také výrobek plnící funkci stavby. Stavbou se pak          rozumí i různé změny stávajících staveb jako nástavby nebo dostavby.               Z judikatury:            „Pojmu ,výrobek plnící funkci stavby‘ je nutno rozumět tak, že se jedná o výrobek, který plní            takovou funkci, jakou obvykle plní stavby ve smyslu § 2 odst. 3 stavebního zákona z roku            2006. Nejpodstatnějším charakteristickým znakem výrobku plnícího funkci stavby ve smys-            lu stavebního zákona je to, že se jedná o výrobek umístěný na určitém konkrétním místě            trvale nebo dlouhodobě. Takovým výrobkem může být např. i silniční vozidlo.“ 2                9.1.1. Územní rozhodnutí            Můžeme říci, že umisťovat stavby  nebo zařízení, měnit je nebo měnit vliv jejich užívání                                          3          na území, měnit využití území a chránit důležité zájmy v území je možné jen na základě          územního rozhodnutí nebo územního souhlasu. Územní rozhodnutí má několik va-          riant – např. rozhodnutí o změně využití území nebo ochranném pásmu, a především          rozhodnutí o umístění stavby. To vymezuje stavební pozemek, umisťuje navrhovanou          stavbu, stanoví její druh a účel, také podmínky pro zpracování projektové dokumentace. 4                Stavební zákon vymezuje, na které stavby se vůbec nevztahuje povinnost mít          územní rozhodnutí ani územní souhlas (§ 79 odst. 2). Může se jednat např. o:             –  stožáry pro vlajky do výšky 8 m;             –  cirkusové stany a scénické stavby pro film, televizi nebo divadlo;             –  bazén do 40 m  zastavěné plochy na pozemku rodinného domu nebo stavby pro                              2                rodinnou rekreaci v zastavěném území, umístěný v odstupové vzdálenosti nej-                méně 2 m od hranice pozemku.            2)  Podle  rozsudku  Městského  soudu  v  Praze  ze  dne  8.  12.  2010,  čj.  10  Ca  280/2008  –  78,  http://          www.nssoud.cz/main2col.aspx?cls=EvidencniListVety\&evl_id=38974\&menu=266          3)  Umisťovat stavby lze také regulačním plánem, viz předcházející kapitola.          4)  V některých případech je možné, aby stavební úřad vydal společně územní rozhodnutí a stavební po-          volení, tzv. společné rozhodnutí. Žádost o vydání takového rozhodnutí musí být doložena dokumentací,          která splňuje požadavky na dokumentaci pro vydání územního rozhodnutí a požadavky na projektovou do-          kumentaci pro vydání stavebního povolení. Se stavebním řízením nelze spojit zjednodušené územní řízení.            138","Umisťování a povolování staveb                    Územní řízení probíhá před stavebním úřadem. Je zahajováno na základě žá-           dosti, která musí mít požadované náležitosti a také v ní musí být uvedeny osoby, které           mají vlastnické nebo jiné věcné právo (např. věcné břemeno) k sousedním pozemkům           nebo stavbám na nich, pokud můžou být jejich práva územním rozhodnutím přímo           dotčena. Takovým sousedem není jen ten, jehož pozemek přímo sousedí s tím, na kte-           rém se má stavět. Naopak – mohou to být i vzdálenější vlastníci, protože mohou být           dotčeni zvýšeným hlukem, emisemi a podobně. K žádosti je třeba připojit požadované           podklady. Na průběh územního řízení se vztahují pravidla obsažená ve stavebním zá-           koně a tam, kde stavební zákon otázky neupravuje, se používá správní řád.                 Účastníky územního řízení jsou:              –  žadatel;              –  obec, na jejímž území má být požadovaný záměr uskutečněn;              –  vlastník pozemku nebo stavby, na kterých má být požadovaný záměr uskuteč-                 něn, nebo ten, kdo má jiné věcné právo k tomuto pozemku nebo stavbě (pokud                 nejde o žadatele);              –  osoby,  jejichž  vlastnické  nebo  jiné  věcné  právo  k  sousedním  stavbám  anebo                 sousedním pozemkům nebo stavbám na nich může být územním rozhodnutím                 přímo dotčeno;              –  osoby, o kterých tak stanoví zvláštní právní předpis. Tím se myslí především                 spolky.                   Účastníky řízení naopak nejsou nájemci bytů, nebytových prostor nebo pozemků.               Z judikatury:              „Ústavní soud si je vědom možných interpretačních problémů v tom směru ,až kam‘ – do             jaké šíře či vzdálenosti – mohou tzv. sousední pozemky, pokud nebude platit podmínka             společné hranice, sahat. Nezbývá však než konstatovat, že posouzení této otázky bude             vždy věcí individuálních případů (zřejmě s přihlédnutím k povaze zamýšlených staveb a z ní             plynoucích možných nežádoucích dopadů), a to jak na úrovni rozhodovací praxe staveb-             ních úřadů, tak na úrovni rozhodování o přezkoumávání těchto rozhodnutí v rámci správ-             ního soudnictví. Samotná náročnost takového posuzování nemůže však být dostatečným             důvodem pro postup opačný, který by spočíval (a tak tomu de lege lata je) v koncipování             legální definice, která nebude sice činit žádné interpretační problémy, nicméně její existen-             ce, jak již shora uvedeno, může zužovat prostor pro ochranu ústavně zaručených práv.“ 5                   5)  Nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 19/99.                                                                                           139","Právo a environmentální problémy                 Z judikatury:            „Stěžovatel je osobou, která ,nájemcem bytu‘ není; již proto na něj výluka nedopadá. K by-            tu v domku a pozemku má nadto právo, které se mnohem víc blíží právu vlastnickému            než právu z nájemního vztahu, neboť právo odpovídající zřízenému věcnému břemeni je            právem věcným, nikoli obligačním. Má tedy k pozemku a stavbě právě ono ,jiné právo‘ ve            smyslu § 59 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, které jeho účastenství v řízení stavebním            založilo.“ 6                    Stavební úřad oznámí zahájení územního řízení písemně žadateli, obci a vlast-          níku pozemku, na kterém má být záměr uskutečněn. Ostatním doručuje jednotlivě          jenom tehdy, pokud se nejedná o řízení s velkým počtem účastníků, tj. počet účastníků          nepřekročí 30. To se stane velmi snadno zejména u větších staveb. Pokud se jedná o ří-          zení s větším počtem účastníků, doručuje se všem ostatním, tj. spolkům a sousedům,          pouze na úřední desce.                Nejvyšší  správní  soud  se  zabýval  posouzením,  zda  je  stavba rozsáhlá natolik,          aby správní orgán mohl využít možnost doručování veřejnou vyhláškou. Podle něj „je          třeba rozsáhlost stavby poměřovat především počtem účastníků řízení. V případě,          kdy bude předmětem řízení rozsáhlá stavba, avšak účastníkem bude pouze jeden či          několik málo vlastníků pozemků nebo přímo dotčených osob, nemusí se vždy jednat          o případ, kdy by bylo na místě doručovat veřejnou vyhláškou. Na druhé straně, i po-          kud územně nebude stavba rozsáhlá, avšak okruh účastníků řízení bude velmi široký,          nebude zpravidla v rozporu se zákonem, pokud stavební úřad bude doručovat veřej-          nou vyhláškou. Vždy však platí, že stavební úřad je jakožto správní orgán povinen          učinit si zcela jasno v otázce, kdo je účastníkem řízení, a dle tohoto zjištění následně          zvolit vhodný způsob doručení.“   Povinnost správního orgánu spolehlivě zjistit okruh                                          7          účastníků  řízení  vyplývá  ze  základních  zásad  správního  řízení,  neboť  pouze  za  této          podmínky  postupuje  správní  orgán  v  souladu  se  zásadami  zákonnosti,  součinnosti          a hospodárnosti. Pokud si stavební úřad neučiní úplný obraz o okruhu účastníků ří-          zení, nemůže posoudit, zda byly dány podmínky pro doručování veřejnou vyhláškou,          které jsou odvozovány (mimo jiné) od počtu účastníků.                                                               8                Během územního řízení může být nařízeno ústní jednání a ohledání na místě.          V tom případě uplatňují účastníci svoje námitky nejpozději během ústního jednání.          Pokud není nařízeno, musí úřad stanovit lhůtu pro uplatnění námitek, nejméně 15 dnů.            6)  Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 2 As 25/2007.          7)  Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 9 As 18/2010.          8)  Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 8. 2012, sp. zn. 8 As 93/2011.            140","Umisťování a povolování staveb                    V některých případech se dokonce koná veřejné ústní projednání žádosti. Jde           o záměry posuzované ve zjišťovacím řízení (EIA) nebo pro které už bylo vydáno stano-           visko k posouzení vlivů provedení záměru na životní prostředí, popř. záměry umisťo-           vané v území, ve kterém nebyl vydán územní plán. Konání veřejného ústního jednání           se oznamuje veřejnosti veřejnou vyhláškou, která musí být vyvěšena nejméně 30 dnů           předem. Každý může nahlédnout do podkladů pro vydání rozhodnutí. Žadatel také           musí zajistit, aby informace o jeho záměru a o tom, že podal žádost o vydání územního           rozhodnutí, byla vyvěšena na místě určeném stavebním úřadem.                 Během územního řízení mohou účastníci uplatňovat námitky a dotčené orgány           závazná stanoviska. Pokud jde o řízení s účastí veřejnosti, pak může každý uplatnit           připomínky (nejpozději během veřejného ústního projednání). K připomínkám, ná-           mitkám a závazným stanoviskům uplatněným po lhůtě se již nepřihlíží. Účastníci           jsou značně omezeni v tom, jaké námitky mohou podávat. Podle stavebního zákona           má obec za úkol uplatňovat v územním řízení námitky k ochraně zájmů obce a zájmů           občanů obce, naopak vlastník pozemku, na kterém má stavba vyrůst, a soused mohou           uplatňovat námitky proti projednávanému záměru v rozsahu, jakým je jejich právo           přímo dotčeno. Spolky pak mohou podávat námitky pouze v rozsahu, v jakém je pro-           jednávaným záměrem dotčen veřejný zájem, jehož ochranou se zabývá. Toto omezení           by při striktním výkladu mohlo vést až k tomu, že spolek „nebude mít právo podávat           připomínky k nadlimitní hlukové zátěži. Pokud spolek takové námitky podá, měl by           je stavební úřad vypořádávat jako připomínky veřejnosti.“  9                Z judikatury:              „Závažný důvod pro pokácení dřevin musí existovat již v okamžiku vydání rozhodnutí o po-             volení pokácení dřevin… Nejvyšší správní soud je toho názoru, že závažný důvod pro poká-             cení dřevin spočívající v plánované výstavbě může být dán teprve v okamžiku, kdy nabude             právní moci územní rozhodnutí o umístění této stavby.“ 10                    9)  DAMOHORSKÝ, Milan. Stanovisko katedry práva životního prostředí Právnické fakulty UK v Praze           k novele stavebního zákona a předpisů souvisejících. In: Arnika [online]. Praha, 2011 [cit. 2014-01-10].           10) Kácení dřevin rostoucích mimo les je specifický problém, který souvisí s výstavbou, resp. s rozho-           dováním v území. Podmínky pro kácení dřevin upravuje § 8 a násl. ZOPK (a jeho prováděcí vyhláška           č. 189/2013 Sb., o ochraně dřevin a povolování jejich kácení), který obecně požaduje, aby bylo kácení po-           voleno ve správním řízení. Lze ve zkratce říci, že toto řízení by mělo být zahájeno až po vydání územního           rozhodnutí, pokud v daném případě nevyžadují konkrétní okolnosti jiné řešení. Řízení o povolení kácení           dřevin bývají jedny ze správních řízení, kterých se pravidelně účastní spolky.                                                                                            141","Právo a environmentální problémy                   ŽÁDOST O VYDÁNÍ            Přerušení nebo              ÚZEMNÍHO                   zastavení řízení – žádost              ROZHODNUTÍ                 měla nedostatky (nebyly                                         odstraněny)                                                                        Žadatel musí na                                                                     místě, kde bude                                         Oznamuje se veřejnou        stavba, nebo na                                         vyhláškou (některým         jiném vhodném místě              Oznámení o zahájení        účastníkům se může          vyvěsit informaci              územního řízení            oznamovat poštou)           o záměru                    Ústní jednání              Příp. spojené              (v některých případech     s ohledáním na místě              veřejné)                    Účastníci mohou            Připomínky, námitky         Spolek jako účastník              podávat námitky,           a stanoviska musí být       za splnění všech              veřejnost připomínky       uplatněny nejpozději při    podmínek                                         veřejném projednání                                              Vydání územního                                         rozhodnutí                                              Odvolání                    Správní žaloba                                              Právní moc rozhodnutí            Územní řízení              142","Umisťování a povolování staveb                    Územní rozhodnutí by měl stavební úřad vydat v jednoduchých věcech bez zby-           tečného odkladu, ve složitějších do 60 dnů ode dne zahájení územního řízení. Pokud           jde o věc zvlášť složitou, pak má na rozhodnutí celých 90 dnů. Územním rozhodnutím           stavební úřad schvaluje navržený záměr a stanoví podmínky pro využití a ochranu           území, podmínky pro další přípravu a realizaci záměru. V rozhodnutí stavební úřad           stanoví dobu platnosti rozhodnutí (obecně je platné dva roky, maximálně to může být           pět let).                Z judikatury:              „V této souvislosti lze též poznamenat, že územní rozhodnutí (i stavební povolení) vydaná             v určitém území představují tzv. limit využití území ve smyslu § 26 odst. 1 stavebního záko-             na. Podle tohoto ustanovení musejí být limity využití území obsaženy v územně analytických             podkladech, které jsou podle § 25 stavebního zákona podkladem k pořizování územně plá-             novací dokumentace. Koncept územního plánu tak musí respektovat vydaná pravomocná             územní rozhodnutí a stavební povolení. Platnost územních rozhodnutí, případně stavebních             povolení je omezena toliko dobou jejich platnosti a nemůže být proto narušena jejich neza-             řazením do územního plánu. Není tedy možné, aby se obec prostřednictvím vydání územ-             ního plánu snažila ,odstranit‘ účinky již dříve pravomocných územních rozhodnutí. Odlišný             než shora provedený výklad  dotčených zákonných ustanovení by mohl vést ke zcela             absurdním důsledkům, kdy by se již například několik let řádně umístěné, povolené a zko-             laudované stavby dostaly do rozporu s územním plánem, a pro tento rozpor by musely být             odstraněny, resp. by byly považovány za nezákonně umístěné a postavené. Takový přístup             by byl v příkrém rozporu s principem právní jistoty a ochrany práv nabytých v dobré víře.“                                                                                           11                   Kromě samotného územního řízení existují i další, tzv. zjednodušené postupy           umisťování staveb. Jsou to:              1)  zjednodušené územní řízení             2)  územní souhlas             3)  spojené územní a stavební řízení             4)  veřejnoprávní smlouva.                          11)  Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 1 As 107/2012.                                                                                            143","Právo a environmentální problémy                   ŽÁDOST O VYDÁNÍ ÚZEMNÍHO          Usnesení o provedení územního              ROZHODNUTÍ (PŘÍSNĚJŠÍ             řízení (nejsou splněny podmínky              PODMÍNKY)                         pro zjednodušené řízení)                     Stavební úřad              vypracuje přímo návrh              výroku                    Zveřejnění návrhu          Oznamuje se veřejnou        Žadatel musí na místě              výroku                     vyhláškou                   určeném stavebním                                                                     úřadem vyvěsit návrh                                                                     výroku                 Účastníci mohou            Souhlas některých              podávat námitky            účastníků je třeba doložit už              po dobu 15 dnů od          k žádosti. Mohou podat také              zveřejnění                 námitky.                   Jsou-li námitky nebo       Nejsou-li námitky              výhrady dotčeného          a výhrady, stává              orgánu, vede se „plné“     se návrh výroku              řízení                     rozhodnutím                                               Odvolání                    Správní žaloba                                              Právní moc             Zjednodušené územní řízení             144","Umisťování a povolování staveb                                                Doložená souhlasy                ŽÁDOST O ÚZEMNÍ            některých dotčených                SOUHLAS                                           vlastníků                                                                         O námitkách                                          Úplná žádost                                                                   dotčených vlastníků,                                                                   kteří udělili souhlas,                                                                   se nerozhoduje                   Není možné vydat          Do 30 dnů je vydán                územní souhlas            územní souhlas                                              Správní žaloba                Proběhne územní řízení    (jiný zásah)                Přezkum               Územní souhlas               9.2. Povolování staveb              Další fází, jejímž výsledkem je „oprávnění stavět“, je tzv. proces povolování staveb.           Nejedná se pouze o vydání stavebního povolení, ale stavební zákon opět nabízí několik           variant, které lze pro jednotlivé druhy staveb využívat.                 9.2.1. Realizace staveb bez ohlášení a bez povolení             Některé stavby je možné provést bez povolení a dokonce i bez ohlášení stavebnímu           úřadu. Jde především o takové stavby, které jsou drobnější, neočekává se, že by měly           významný vliv na krajinu nebo nezasahují významně do práv sousedních vlastníků.           Neznamená to však, že by nebylo třeba žádného „správního aktu“. Stavební úřad bude                                                                                            145","Právo a environmentální problémy             muset před samotnou realizací udělit kupř. územní souhlas. Povolení ani ohlášení ne-          potřebují například:                                                            2             –  stavby o jednom nadzemním podlaží do 25 m  zastavěné plochy a do 5 m výšky,                nepodsklepené, jestliže neobsahují obytné ani pobytové místnosti, hygienická                zařízení ani vytápění;             –  stavby pro zemědělství o jednom nadzemním podlaží do 300 m  zastavěné plo-                                                                             2                chy a 7 m výšky, nepodsklepené;             –  stavby pro chovatelství o jednom nadzemním podlaží o zastavěné ploše do 16 m                                                                                            2                a do 5 m výšky, podsklepené nejvýše do hloubky 3 m;             –  vedení sítí veřejného osvětlení, včetně stožárů;             –  oplocení;             –  reklamní a informační zařízení.               9.2.2. Ohlašování staveb            Dalším způsobem, kterým lze „povolit“ méně složité stavby a záměry, je ohlášení. Mezi          ohlašované stavby patří např.:                                                                   2             –  stavby pro bydlení a pro rodinnou rekreaci do 150 m  celkové zastavěné plochy,                s jedním podzemním podlažím do hloubky 3 m a nejvýše s dvěma nadzemními                podlažími a podkrovím;             –  podzemní stavby do 300 m  celkové zastavěné plochy a hloubky do 3 m;                                          2             –  stavby opěrných zdí do výšky 1 m;             –  stavby pro reklamu.                Stavebník musí na stavební úřad dodat ohlášení, které obsahuje potřebné údaje          a musí k němu připojit územní rozhodnutí (územní souhlas), veřejnoprávní smlouvu,          projektovou dokumentaci, závazná stanoviska a souhlasy dotčených vlastníků a další          potřebné dokumenty.                Pokud je ohlášení v pořádku, vydá stavební úřad souhlas s provedením ohláše-          ného stavebního záměru do 30 dnů ode dne, kdy bylo ohlášení podáno. Souhlas platí          dva roky a jeho platnost nelze prodloužit. Souhlas může být přezkoumán v přezkum-          ném řízení, které lze zahájit do jednoho roku ode dne, kdy souhlas nabyl právních          účinků, rozhodnutí musí být vydáno do 15 měsíců od vydání souhlasu.                V případě, že ohlášení nesplňuje podmínky pro vydání souhlasu, stavební úřad          provede plné stavební řízení.                 146","Umisťování a povolování staveb              9.2.3. Stavební řízení             Další variantou povolení stavby je „plné“ stavební řízení, jehož výsledkem je stavební           povolení. Platí, že obecně je třeba vydání stavebního povolení, pokud stavební zákon           (nebo jiný zákon) neumožňuje jinou cestu k povolení stavby.                 Stavební řízení je zahajováno na žádost o vydání stavebního povolení, která musí           být doplněna především projektovou dokumentací. Stavební úřad žádost a její přílohy           přezkoumá a oznámí účastníkům zahájení řízení. Pokud se jedná o řízení s velkým           počtem účastníků, doručuje se opět veřejnou vyhláškou a dokonce se dotčení vlastníci           identifikují pouze podle čísel pozemků a staveb evidovaných v katastru nemovitostí,           nikoli jménem a adresou.                 Účastníkem stavebního řízení je pouze:              –  stavebník;              –  vlastník stavby, na níž má být provedena změna, není-li stavebníkem;              –  vlastník pozemku, na kterém má být stavba prováděna, není-li stavebníkem, mů-                 že-li být jeho vlastnické právo k pozemku prováděním stavby přímo dotčeno;              –  vlastník stavby na pozemku, na kterém má být stavba prováděna, a ten, kdo má                 k tomuto pozemku nebo stavbě právo odpovídající věcnému břemenu, mohou-li                 být jejich práva prováděním stavby přímo dotčena;              –  vlastník sousedního pozemku nebo stavby na něm, může-li být jeho vlastnické                 právo prováděním stavby přímo dotčeno;              –  ten, kdo má k sousednímu pozemku právo odpovídající věcnému břemenu, mů-                 že-li být toto právo prováděním stavby přímo dotčeno;              –  osoba, o které tak stanoví zvláštní právní předpis, pokud mohou být stavebním                 povolením dotčeny veřejné zájmy chráněné podle zvláštních právních předpisů                 a o těchto věcech nebylo rozhodnuto v územním rozhodnutí.                 Stavební úřad může nařídit ústní jednání spojené s ohledáním na místě. Účast-           níci mohou podávat námitky buď ve stanovené lhůtě, nebo do skončení ústního jed-           nání. Po provedeném řízení vydá stavební úřad stavební povolení (zpravidla ve lhůtě           60 nebo 90 dní). Stavební povolení pozbývá platnosti, jestliže stavba nebyla zahájena           do  dvou  let  ode  dne,  kdy  nabylo  právní  moci.  Dobu  platnosti  stavebního  povolení           může stavební úřad prodloužit.                                                                                                         147","Právo a environmentální problémy                 Příklad z praxe: Účast občanských sdružení             Velmi dlouho bylo pro občanská sdružení, která se zabývají ochranou přírody a krajiny,            obtížné účastnit se stavebních řízení. Úřady je odmítaly s argumentem, že v těchto řízeních            již nemohou být dotčeny zájmy ochrany životního prostředí. Stavební úřady vycházely pře-            devším z toho, že dříve stavební zákon do výčtu účastníků nezahrnoval osoby, o kterých            by to stanovil zvláštní zákon. Výčet účastníků byl zkrátka považován za úplný a nemohl být            doplněn o další subjekty.                Do sporu nakonec zasáhl Nejvyšší správní soud, podle kterého „zákonné ustanovení,            které doplňuje okruh účastníků řízení o osoby, jimž takové právo zakládá zvláštní zákon,            není totiž ničím jiným než explicitním odkazem na zvláštní právní úpravu, již je však třeba            v každém případě použít před právní úpravou obecnou. Zákonodárce může takový odkaz            do zákonné definice okruhu účastníků řízení zařadit ve snaze vymezit okruh účastníků co            nejúplněji a nejpřesněji, s cílem poskytnout vodítko pro budoucí aplikaci takového usta-            novení. Absence výslovného odkazu však nemůže nic změnit na skutečnosti, že pokud            existuje zvláštní právní norma, která má užší vymezení, ať už věcné či osobní, bude muset            být podle pravidla lex specialis derogat generali aplikována před úpravou obecnou, tzn.            že ji buď zcela nahradí, nebo ji alespoň dílčím způsobem modifikuje.“ Soudci Nejvyššího            správního soudu neshledali „důvod, pro který by bylo možné z okruhu správních řízení, na            něž se vztahuje zvláštní úprava účastenství dle § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny,            vyloučit veškerá stavební řízení jako celek. Naopak má za to, že ustanovení § 70 záko-            na o  ochraně přírody a  krajiny se vztahuje na všechna správní řízení podle stavebního            zákona, pokud při nich mohou být dotčeny zákonem chráněné zájmy ochrany přírody            a krajiny.“ 12                Tato otázka je však definitivně vyřešena novelou stavebního zákona. Od 1. 1. 2013            není pochyb o tom, že účastníky stavebního řízení jsou také občanská sdružení, která mají            za cíl ochranu přírody a krajiny.                9.2.3.1. Přístup k projektové dokumentaci            Jedním z problémů, které se týkají povolování staveb, je poskytování kopií projek-                                                                              13          tové dokumentace ze správního spisu vedeného u stavebního úřadu.  Právo nahlí-          žet do spisu a pořizovat si kopie je jedním ze základních práv účastníků, bez zna-          losti  konkrétního  provedení  stavby  nemají  účastníci  možnost  efektivně  hájit  svá            12) Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 5 As 41/2009.          13) Viz kupř. ODBOR DOZORU A KONTROLY VEŘEJNÉ SPRÁVY MINISTERSTVA VNITRA. Meto-          dické doporučení k činnosti územních samosprávných celků 2: Dílčí aspekty související se zasedáním          zastupitelstev obcí. Praha, 2009. Dostupné z: www.mvcr.cz            148","Umisťování a povolování staveb                    14           práva.  Právní názory na řešení této otázky se různí. Ochránce se domnívá, že právní           úprava je neuspokojivá a nadále navrhuje „zrušit omezení vyplývající z ustanovení           § 168 odst. 2 (věta druhá) stavebního zákona, neboť má důvodnou pochybnost o sou-           ladu citovaného ustanovení s ústavně zaručeným právem na informace, které jsou           v držení veřejné správy.“                                    15                                              16                 Naopak Nejvyšší správní soud  potvrdil postup Krajského soudu v Brně, podle           kterého právní úprava poskytování projektové dokumentace má přednost před obec-           nou  úpravou  správního  řádu  (ten  pořízení  kopií  totiž  umožňuje).  Nejvyšší  správní           soud také potvrdil, že vázání poskytnutí kopie dokumentace na souhlas jejího poři-           zovatele, případně vlastníka stavby, není protiústavní, neboť podstatné pro věc je, že           účastník řízení má právo do takové dokumentace nahlížet a být tak seznámen s pod-           klady, z nichž správní orgán při svém rozhodování vyšel. Takový výklad je poněkud           zvláštní – to, že účastník může po časově omezenou dobu nahlížet do rozhodujícího           podkladu pro vydání povolení, jistě není dostačující. Nemůže si odnést kopii domů,           projednat ji s odborníkem, nemůže se dostatečně poradit o dalším postupu. Takový           postup nepochybně výrazně porušuje rovnost účastníků a je s podivem, že Nejvyšší           správní soud takový výklad připustil.                 Je však možné, že časem dojde ke změně judikatury. Městský soud v Praze totiž           potvrdil, že „ustanovení § 168 odst. 2 stavebního zákona je zařazeno v části páté, hlavě           druhé stavebního zákona, nazvané Evidence územně plánovací činnosti, ukládání pí-           semností a nahlížení do nich. Další ustanovení této hlavy například upravují, co je           předmětem evidence územně plánovací činnosti, kdo tuto evidenci vede, kdo ji ukládá           a jak ji zveřejňuje, jaké akty a podklady eviduje a ukládá stavební úřad. Z celého           předmětu úpravy části páté, hlavy druhé stavebního zákona je zřejmé, že tu jde o pra-           vidla pro to, jak naložit s písemnostmi vzešlými z územního plánování a z územního           a stavebního řízení poté, co tato řízení nebo územně plánovací postupy již skončily –           nikoli v okamžiku, kdy probíhají… Podmiňuje­li tedy § 168 odst. 2 stavebního zákona           pořizování kopií dokumentace stavby (a to stavby již postavené, respektive stavby,           ohledně níž již bylo ukončeno stavební řízení – viz první argument výše) souhlasem           osoby, která buď dílo vytvořila, nebo za jeho vytvoření zaplatila, činí tak proto, aby           tyto osoby samy mohly zvážit riziko zásahu do svých autorských či majetkových práv             14) MAZÁNEK, David. K možnosti pořízení kopie dokumentace stavby ze spisu správního orgánu bez           souhlasu osob uvedených v § 186 odst. 2) stavebního zákona. Epravo.cz [online]. 2011 [cit. 2014-01-13].           Dostupné  z:  http://www.epravo.cz/top/clanky/k-moznosti-porizeni-kopie-dokumentace-stavby-ze-spi-           su-spravniho-organu-bez-souhlasu-osob-uvedenych-v-168-odst-2-stavebniho-zakona-73784.html           15)  KANCELÁŘ  VEŘEJNÉHO  OCHRÁNCE  PRÁV.  Souhrnná  zpráva  o  činnosti  veřejného  ochránce           práv  za  rok  2010  [online].  2011  [cit.  2014-01-13].  Dostupné  z:  http://www.ochrance.cz/zpravy-o-           cinnosti/zpravy-pro-poslaneckou-snemovnu/           16) Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 7 As 70/2008.                                                                                           149","Právo a environmentální problémy             a podle toho povolit či nepovolit kopírování dokumentace či její části. Potenciální ,ri-          zikovost‘ souseda jako účastníka stavebního řízení, který žádá o kopii dokumentace, je          z tohoto pohledu takřka nulová. Soused tak činí proto, aby mohl polemizovat s prove-          dením stavby jako takové nebo s podmínkami, za nichž je povolována; cílem sousedů je          zpravidla stavbě zabránit, dosáhnout jejího ,zmenšení‘, zpřísnit podmínky jejího pro-          vozu apod. Nelze rozumně předpokládat, že sousedovi jde ve skutečnosti o to, dostat                                                                            17          se ,zadarmo“ k dokumentaci a podle ní si postavit vlastní stavbu.“   Další možností,          jak získat přístup ke spisu, je využití práva na informace. Nejvyšší správní soud potvr-          dil, že je třeba odlišovat právo nahlížet do spisu jako procesní právo od práva na infor-          mace (což je právo hmotné), a je možné, aby se žadatel domáhal kupř. pořízení kopií ze          spisu, pokud budou dodrženy podmínky zákona o svobodném přístupu k informacím.          Z hlediska poskytování kopií stavební dokumentace by tak mohly vznikat nejasnosti          především ve vztahu k možnému porušování autorských práv zpracovatelů stavební                                                 18          dokumentace. Podle autorského zákona  však do práva autorského nezasahuje ten,          kdo užije v odůvodněné míře dílo na základě zákona pro účely veřejné bezpečnosti, pro          soudní nebo správní řízení nebo k jinému úřednímu účelu nebo pro parlamentní jed-          nání a pořízení zápisu o něm. Projektová dokumentace právě k účelům úředním slouží.                Z rozhodnutí soudů:             „Od práva náležejícího vybrané skupině osob ve smyslu § 133 zákona č. 50/1976 Sb., sta-            vebního zákona (jedná se o starý stavební zákon, nynější stavební zákon má ovšem obdob-            né ustanovení § 168), je třeba odlišit obecné právo vyplývající ze zákona č. 106/1999 Sb.,            o svobodném přístupu k informacím, tj. obecné právo na informace, které přísluší všem            a podléhá omezením stanoveným pouze a jedině zákonem. Ustanovení § 133 stavebního            zákona, podmiňující možnost přístupu k informacím obsaženým v územně plánovací do-            kumentaci a dokumentaci staveb tím, že žadatel o informaci správnímu orgánu prokáže            odůvodněnost svého požadavku, nebylo možné chápat tak, že omezuje možnosti obecné-            ho poskytování informací podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Podle § 133            stavebního zákona byly chráněny pouze některé druhy informací, a to z důvodu ochrany            zájmů tam uvedených.“ 19                   17)  Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 5 A 241/2011.          18) Zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační          systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 25. 11. 2013].          19) Podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 5 Ca 126/2006.            150","Umisťování a povolování staveb                    V praxi by mohl postup stavebního úřadu vypadat následovně:              –  úředníci by měli řádně poučit účastníky žádající o kopie dokumentace o problé-                 mech spojených s jejím kopírováním;              –  následně by měly účastníkům kopie poskytnout nebo umožnit jejich pořízení;              –  pokud dokumentaci poskytnout odmítne, musí o tom vydat usnesení (v písemné                 podobě). Proti takovému usnesení je možné se odvolat. 20                9.2.4. Certifikát autorizovaného inspektora             Certifikát autorizovaného inspektora si za několik málo let účinnosti stavebního zá-           kona vydobyl špatnou pověst. Kritizovali ho opakovaně ochránce i nevládní organi-           zace – v mnoha případech, kdy byl vydán, došlo k porušení práv dotčených vlastníků           i jiných zájmů, které by měly být při povolování staveb chráněny. Docházelo k situacím,           kdy se ani nejbližší sousedé ke stavbě nemohli včas vyjádřit. Nebylo ani zřejmé, jakým           úkonem celý proces končí a kdy vzniklo oprávnění provést stavbu. Z tohoto důvodu           bylo i dlouhodobě sporné, jaké opravné prostředky mohou dotčené osoby uplatňovat.           Novela stavebního zákona upravila ty nejvýraznější nedostatky a umožnila vlastníkům           sousedních nemovitostí se k otázce vydávání certifikátu vyjádřit.                 Příklad z praxe: Bauhaus Ivanovice             Nejznámější kauzou zneužití certifikátu autorizovaného inspektora je nepochybně stavba             hobbymarketu Bauhaus v Brně-Ivanovicích. Certifikát byl začleněn do stavebního zákona             jako určitá alternativa ke stavebnímu povolení z  důvodu zjednodušení řízení. V  praxi se             však ukázal být velmi problematickým institutem, který je často zneužíván pro účely bez-             problémového povolení sporných staveb, proti kterým existuje odpor sousedů a veřejnosti.             Autorizovaný inspektor by měl oslovit dotčené sousedy a po splnění zákonných podmínek             také občanská sdružení, a měl by si vyžádat jejich vyjádření k záměru stavby a k certifikátu.             V praxi se však často stává, že inspektor a stavebník občany z procesu zcela vynechají. Tak             tomu bylo i v případě Bauhausu. Výsledkem byl dlouhou dobu stav, kdy hobbymarket stál,             ale nemohl být otevřen, protože poškození obyvatelé podali žalobu, soud jí přiznal odkladný               20) Viz podrobný článek na toto téma: MAZÁNEK, David. K možnosti pořízení kopie dokumentace stavby           ze spisu správního orgánu bez souhlasu osob uvedených v § 186 odst. 2) stavebního zákona. Epravo.cz           [online]. 2011 [cit. 2014-01-13]. Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/k-moznosti-porizeni-ko-           pie-dokumentace-stavby-ze-spisu-spravniho-organu-bez-souhlasu-osob-uvedenych-v-168-odst-2-sta-           vebniho-zakona-73784.html                                                                                            151","Právo a environmentální problémy                 účinek a zablokoval tak kolaudaci prodejny. Do případu nakonec zasáhl zvláštní senát Nej-            vyššího a Nejvyššího správního soudu,  podle kterého mají certifikáty zneplatňovat přímo                                              21            stavební úřady a postupovat mají podle správního řádu. Soudy několik dlouhých měsíců            měnily názor na to, jak se mají obyvatelé proti certifikátu bránit. Tento stav není příznivý            ani pro obyvatele Ivanovic, protože stavba stojí a do práv sousedů i do přírody v daném            místě již zasáhla, ani pro investora. Případ Bauhaus sice nekončí, ale bitvu zatím vyhrál            Bauhaus – stavební úřad vydal kolaudační souhlas a hobbymarket se otevřel zákazníkům. 22                    Pokud chce stavebník využít tohoto institutu, musí uzavřít smlouvu s autorizo-          vaným inspektorem o kontrole projektové dokumentace stavby, kterou hodlá provést.          Uzavření smlouvy se oznámí stavebnímu úřadu.                Stavebník je oprávněn stavbu provést na základě oznámení stavebního záměru          stavebnímu úřadu autorizovaným inspektorem, který posoudil projektovou dokumen-          taci stavby. K oznámení je třeba zejm. připojit:             –  certifikát autorizovaného inspektora, ne starší 3 měsíců;             –  projektovou dokumentaci;             –  závazná stanoviska, popřípadě rozhodnutí dotčených orgánů;             –  souhlasy osob, které by byly jinak účastníky stavebního řízení.                Stavební úřad vyvěsí bez zbytečného odkladu na úřední desce oznámení staveb-          ního záměru po dobu nejméně 30 dnů a osobám, které by byly účastníky stavebního ří-          zení, umožní nahlížet do podkladů připojených k oznámení stavebního záměru včetně          certifikátu. Ve lhůtě 30 dnů ode dne vyvěšení oznámení mohou dotčené osoby po-          dávat námitky a dotčené orgány uplatňovat výhrady. Podání námitky nebo uplatnění          výhrady má odkladný účinek a právo provést stavbu nevznikne. Stavební úřad musí          výhrady a námitky předložit do 15 dnů k rozhodnutí správnímu orgánu, který by byl          jinak příslušný k odvolání proti stavebnímu povolení. Pokud se odvolací orgán vyjá-          dří kladně, vznikne stavebníkovi právo stavět (stejně tak mu vznikne, pokud ve lhůtě          30 dnů není uplatněna žádná výhrada či námitka). 23                  21) Viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 9. 2012, sp. zn. Konf 25/2012.          22) Tento  příklad  autorka  zpracovala  pro  publikaci  ČERNOHOUS,  Pavel,  Lukáš  MATĚJKA,  Martin          SKALSKÝ, Luděk ŠIKOLA a Vendula ZAHUMENSKÁ. Územní plán bude tvůj! Od územního plánování          po stavební povolení – kdy a jak se účastnit. Praha: Arnika, 2012. 89 s. ISBN 978-80-904685-0-4.          23) Další možností, jak získat pro stavbu povolení, je uzavření veřejnoprávní smlouvy. Podrobněji se jí už          věnovat nebudeme.            152","Umisťování a povolování staveb             9.3. Užívání stavby                                                                           24           Většinu staveb lze užívat až po vydání kolaudačního souhlasu  nebo alespoň ozná-           mení stavebnímu úřadu. Stavební úřad by měl zkoumat, zda stavba byla provedena           v souladu s územním  rozhodnutím  (jiným dokladem),  s povolením  stavby a doku-           mentací, v souladu se stanovisky nebo závaznými stanovisky, popřípadě rozhodnutími           dotčených orgánů. Také zkoumá, zda užívání stavby nebude ohrožovat život a veřejné           zdraví, život nebo zdraví zvířat, bezpečnost anebo životní prostředí.                                                              24) Ten vyžaduje stavba, jejíž vlastnosti nemohou budoucí uživatelé ovlivnit, například nemocnice, škola,           nájemní bytový dům, stavba pro obchod a průmysl, stavba pro shromažďování většího počtu osob, stavba           dopravní a občanské infrastruktury, stavba pro ubytování odsouzených a obviněných, dále stavba, u které           bylo stanoveno provedení zkušebního provozu, a změna stavby, která je kulturní památkou. Souhlas vy-           dává na žádost stavebníka příslušný stavební úřad.                                                                                           153","Právo a environmentální problémy            10. Odpovědnost v právu             životního prostředí                                  „V současnosti můžeme pozorovat celospolečenskou změnu v chá-                  pání toho, kdo je odpovědný za ničení životního prostředí, za změ-                  ny klimatu, za lidskou bídu a globální nespravedlnost. Oproti dříve                  převládajícímu názoru, že tuto odpovědnost nesou politici, případ-                  ně mocní hráči na poli světového kapitalismu, začíná nabírat na                  síle názor, že tuto odpovědnost neseme vlastně my všichni.“  1              Na úrovni Listiny základních práv a svobod najdeme několik článků, které se odpověd-          nosti za poškozování životního prostředí věnují. Je to čl. 11, podle kterého vlastnictví zava-          zuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými          obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí          nad míru stanovenou zákonem. Druhým článkem je samozřejmě čl. 35, který říká, že při          výkonu  svých  práv  nikdo  nesmí  ohrožovat  ani  poškozovat  životní  prostředí,  přírodní          zdroje, druhové bohatství přírody a kulturní památky nad míru stanovenou zákonem.                Smyslem a účelem právní úpravy odpovědnosti za škodu na životním prostředí          je především obnova původních funkcí životního prostředí, protože to je právě onen          chráněný objekt. Proto se také jako způsob náhrady škody upřednostňuje nikoli ná-          hrada v penězích, ale náhrada tzv. uvedením v původním stav.                Obecně  upravuje  odpovědnost  za  poškozování  životního  prostředí  zákon          č. 17/19992 Sb., o životním prostředí, který také vymezuje řadu pojmů (nejen samotný          pojem životní prostředí, ale např. jde o termíny ekologická stabilita, ekosystém, ekolo-          gická újma apod.) a upravuje v obecné rovině otázku ekonomických nástrojů ochrany            1)  KALA, Lukáš. Bludné cesty environmentální odpovědnosti. Ekolist [online]. 2011 [cit. 2014-02-05].          Dostupné z: http://ekolist.cz/cz/publicistika/eseje/bludne-cesty-environmentalni-odpovednosti?sel_id-          s=1\&ids[x8b9d44563179f669f5a1dda56c62c3c9]=1            154","Odpovědnost v právu životního prostředí              životního prostředí (jedná se zejm. o nejrůznější poplatky a odvody). Podle tohoto zá-           kona je znečišťováním životního prostředí vnášení takových fyzikálních, chemických           nebo biologických činitelů do životního prostředí v důsledku lidské činnosti, které jsou           svou podstatou nebo množstvím cizorodé. Poškozováním životního prostředí je zhoršo-           vání jeho stavu znečišťováním nebo jinou lidskou činností nad stanovenou míru (limity           obsahují zvláštní předpisy, jako je kupř. zákon o ochraně ovzduší). Zákon o životním           prostředí ukládá každému, kdo svou činností znečišťuje či poškozuje životní prostředí,           nebo kdo využívá přírodní zdroje, povinnost na vlastní náklady zajišťovat sledování           tohoto působení a znát jeho možné důsledky. Každý, kdo poškozováním životního pro-           středí nebo jiným protiprávním jednáním způsobil ekologickou újmu, je povinen ob-           novit přirozené funkce narušeného ekosystému nebo jeho části. Důraz je primárně kla-           den na uvedení poškozeného životního prostředí do původního stavu. Teprve když toto           není možné, nastupuje povinnost ekologickou újmu nahradit jiným způsobem (kupř.           zlepšením životního prostředí v jiné lokalitě), a teprve když ani toto plnění není reali-           zovatelné, nadchází možnost náhrady v penězích. Jde o tzv. princip naturální restituce.                 Právní úprava odpovědnosti za poškozování životního prostředí není obsažena                                                                    2           v jednom předpise, ale je roztříštěná v několika normách.  Obvykle se dělí na odpo-           vědnost:              –  trestně právní;              –  správně právní;              –  soukromoprávní (zejm. občanskoprávní odpovědnost za škodu);              –  odpovědnost za ekologickou újmu.               10.1. Trestně právní odpovědnost              Na trestní právo můžeme nahlížet jako na normy, „které chrání nejdůležitější právní           statky naší společnosti, zejména práva a oprávněné zájmy fyzických a právnických           osob a dalších subjektů, jakož i právem chráněné zájmy společnosti a státu, včetně           ústavního zřízení České republiky, před trestnými činy taxativně uvedenými v trest-           něprávních normách tím, že vymezuje, co je trestný čin, stanoví podmínky trestní           odpovědnosti, okolnosti vylučující trestní odpovědnost a důvody zániku trestní od-           povědnosti, druhy trestních sankcí, způsob jejich ukládání, výkonu i zániku jejich              2)  Na  úrovni  evropského  práva  jde  o  směrnici  Evropského  parlamentu  a  Rady  2008/99/ES  ze  dne           19. listopadu 2008 o trestněprávní ochraně životního prostředí. Na úrovni mezinárodního práva je mož-           né zmínit zejm.: Úmluvu o trestněprávní ochraně ŽP (RE, Štrasburk, 1998), Úmluvu CITES (1973) a Car-           tagenský protokol o biologické bezpečnosti k rámcové úmluvě o biodiverzitě (2000).                                                                                           155","Právo a environmentální problémy                                                            3          výkonu, včetně podmínek zahlazení odsouzení“.  Trestně právní odpovědnost je za-          kotvena v trestním zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., dále jen „trestní zákoník“) v hlavě          věnované trestným činům proti životnímu prostředí. Mezi tyto trestné činy (celkem          17 skutkových podstat) patří kupř. poškození a ohrožení životního prostředí, poško-          zení lesa, neoprávněné nakládání s odpady nebo neoprávněné nakládání s chráněnými          volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami. Některé z těchto trestných činů                                                             4          jsou nedbalostní, některé vyžadují úmyslné zavinění.                Je zřejmé, že tyto činy jsou stíhány také správními orgány jako porušení povin-          ností stanovených podle jednotlivých složkových předpisů (např. zákona o ochraně          ovzduší, zákona o vodách nebo zákona o ochraně přírody a krajiny). Trestní odpověd-          nost je totiž založena na zásadě ultima ratio a zásadě subsidiarity trestní represe. To          znamená, že možnost využít prostředky trestního práva musí vycházet z „přesvědčení,          že ochranu demokratického státního a společenského zřízení, práv a svobod jednot-          livců a ochranu jejich života, zdraví a majetku je třeba dosahovat především mimo-          trestními prostředky. Na protiprávní jednání je třeba reagovat prostředky trestního          práva až v krajních případech v souladu s pomocnou (subsidiární) úlohou trestního          práva v právním řádu a ve společnosti. Potlačování a kontrolu kriminality lze nej-                                                                         5          účinněji  dosáhnout  vhodným  vyvážením  prevence  a  represe.“   Nástroje  trestního          práva by se měly k ochraně (nejen) životního prostředí používat až tehdy, pokud jiné          možnosti selhávají a nelze postupovat jinak. Obecně však lze říci, že v případě trestných          činů na poli životního prostředí není trestní odpovědnost uplatňována příliš často. 6                Od  roku  2012  jsou  za  trestné  činy  odpovědné  i  právnické  osoby,  například          obchodní  společnosti.  Dosavadní  možnost  trestně  stíhat  jen  fyzické  osoby  narážela          v praxi na mnoho problémů – například šlo o nemožnost zjistit, která fyzická osoba          se  protiprávního  jednání  za  právnickou  osobu  dopustila  (právě  v  oblasti  životního          prostředí  se  jednalo  o  častou  překážku).  Přitom  se  objevovaly  stále  nové  činy,  pro          které nebylo dostačující klasické správní trestání,  navíc mnohé evropské státy systém                                                          7            3)  ŠÁMAL, P.: Trestní zákoník a naplňování funkce a základních zásad trestního práva hmotného. Bul-          letin advokacie. 2009, č. 10, s. 22, 26 a 27.          4)  Podrobněji kupř. zde JARMIČ, Libor. Trestní právo a ochrana životního prostředí. IPrávník [online].          2010 [cit. 2014-02-05]. Dostupné z: http://www.ipravnik.cz/cz/clanky/art_7577/trestni-pravo-a-ochra-          na-zivotniho-prostredi.aspx          5)  ŠÁMAL, P.: Trestní zákoník a naplňování funkce a základních zásad trestního práva hmotného. Bul-          letin advokacie. 2009, č. 10, s. 28          6)  Statistiky k dispozici zde: POLICIE ČR. Statistické přehledy kriminality za rok 2012 [online]. [cit. 2014-          02-05]. Dostupné z: http://www.policie.cz/clanek/statisticke-prehledy-kriminality-za-rok-2012.aspx          7)  Zahájení trestního stíhání proti právnické osobě brání tomu, aby o témže skutku proti téže právnické          osobě probíhalo řízení o správním deliktu; to nevylučuje uložení nucené správy nebo jiného nápravného          opatření podle jiného právního předpisu. Trestní stíhání proti právnické osobě nelze zahájit, a bylo-li již za-            156","Odpovědnost v právu životního prostředí              trestní odpovědnosti právnických osob již zavedený měly a chybějící český znemožňo-           val mezinárodní spolupráci. Tyto a řada dalších důvodů vedly k přijetí nového zákona           č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim (dále jen           „zákon o trestní odpovědnosti právnických osob“). Trestným činem spáchaným práv-           nickou osobou je protiprávní čin spáchaný jejím jménem nebo v jejím zájmu nebo           v rámci její činnosti. Takového jednání se musí (zjednodušeně řečeno) dopustit statu-           tární orgán, někdo, kdo vykonává v dané právnické osobě řídící nebo kontrolní funkce,           má vliv na rozhodování nebo se jedná o zaměstnance. Právnické osoby jsou odpovědné           za vybrané trestné činy – v oblasti životního prostředí konkrétně za:              –  poškození a ohrožení životního prostředí;              –  poškození a ohrožení životního prostředí z nedbalosti;              –  poškození vodního zdroje;              –  neoprávněné vypuštění znečišťujících látek;              –  neoprávněné nakládání s odpady;              –  neoprávněnou výrobu a jiné nakládání s látkami poškozujícími ozonovou vrstvu;              –  neoprávněné nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími                 rostlinami;              –  neoprávněné nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími                 rostlinami z nedbalosti;              –  poškození chráněných částí přírody a              –  teroristický útok.                 Právnickým osobám samozřejmě nejsou ukládány totožné tresty jako osobám           fyzickým. Potrestány za spáchání trestného činu mohou být (výběr konkrétního trestu           záleží na povaze spáchaného činu, přihlíží se např. k tomu, že právnická osoba vyko-           nává činnost ve veřejném zájmu, který má strategický nebo obtížně nahraditelný vý-           znam, nebo k účinné snaze nahradit škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu):              –  zrušením právnické osoby;              –  propadnutím majetku;              –  peněžitým trestem;              –  propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty;              –  zákazem činnosti;              –  zákazem plnění veřejných zakázek, účasti v koncesním řízení nebo ve veřejné                 soutěži;              –  zákazem přijímání dotací a subvencí;              –  uveřejněním rozsudku.               hájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, jestliže dřívější řízení pro týž skutek proti téže práv-           nické osobě skončilo pravomocným rozhodnutím o správním deliktu a toto rozhodnutí nebylo zrušeno.                                                                                           157","Právo a environmentální problémy            10.2. Správně právní odpovědnost             Správně právní odpovědnost je v oblasti práva životního prostředí asi nejčastějším          druhem odpovědnosti. Správně právní odpovědnost se rozděluje na odpovědnost za          přestupky (odpovědnost subjektivní), za zaviněné porušení právní povinnosti (které          mohou spáchat pouze fyzické osoby) a tzv. jiné správní delikty. Mezi ně patří odpověd-          nost za pořádkové delikty, kdy např. dochází k rušení průběhu správního řízení, od-          povědnost za disciplinární delikty (např. se jedná o odpovědnost advokáta při výkonu          advokacie, kterou pak řeší Česká advokátní komora) a především sem bývají řazeny          tzv.  správní  delikty  právnických  a  podnikajících  fyzických  osob.  Tato  odpovědnost          bývá  objektivní,  pro  vznik  odpovědnosti  stačí  prokázat  příčinnou  souvislost  mezi          vznikem újmy a vzniklým následkem, nemusí zde být zaviněné porušení právní povin-          nosti. Naopak u přestupků je ke vzniku odpovědnosti vždy třeba prokázat i zavinění,          a to zpravidla nedbalostní, někdy však může zákon požadovat i úmyslné zavinění.                Přestupky jsou obecně upraveny zákonem č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále          jen „zákon o přestupcích“) a následně bývají přestupky upraveny zvláštními zákony          podle jednotlivých složek životního prostředí. Jiné správní delikty jsou také stanoveny          ve složkových předpisech a nemají žádnou komplexní právní úpravu; procesně se pak          řídí podle správního řádu, ledaže by zvláštní předpisy upravovaly i procesní otázky.               Z judikatury:             „Při posuzování projednávané věci proto bylo nutné zaměřit se na konkrétní jednání jakožto            nejvýznamnější příčinu škodlivého následku v podobě vytěženého lesa a ptát se, zda by            tento následek nastal i v případě absence tohoto jednání. Jako relevantní se v této souvis-            lostí jeví zejména otázka, zda by k vytěžení lesa došlo i v případě absence jednání žalobce,            tzn. pokud by danou těžbu např. odmítl provést, nedošlo by k ní vůbec nebo by k ní došlo            ,rukou‘ jiné společností KIMOS oslovené osoby. A naopak, zda by k vytěžení lesa došlo            i v případě absence jednání společnosti KIMOS, tzn. pokud by si společnost KIMOS danou            těžbu neobjednala, provedl by ji žalobce i tak, řečeno metaforou ,na vlastní pěst‘. Těmi-            to otázkami ani naznačenou diferenciací mezi jednáním žalobce a jednáním společnosti            KIMOS ve vztahu k vytěžení lesa se však inspekce ani stěžovatel nezabývali… Dle názoru            Nejvyššího správního soudu nelze přijmout princip, podle kterého by postup správních or-            gánů při posuzování správních deliktů podnikajících osob vycházel z toho, že sankce může            být uložena, jakmile nastanou okolnosti pro její uložení stanovené, naprosto bez ohledu            na to, z jakých příčin a v jaké souvislosti k nim došlo. Pak by nešlo mluvit o odpovědnosti            (ve smyslu právní povinnosti nést následky jednání nebo opominutí) ani o deliktech vůbec,            neboť by bylo možno uložit pokutu dokonce i tehdy, kdyby výsledek nastal zásahem vyšší            moci, neodvratitelným zásahem třetí osoby apod. (…) Základním předpokladem pro uložení            sankce tak bude zejména skutečnost, že poškození nebo ohrožení zákonem chráněného              158","Odpovědnost v právu životního prostředí                  zájmu nastalo provozní činností právnické osoby, nebo tehdy, jestliže tento důvod vznikl při             činnosti právnické osoby jednáním nebo opominutím osob, které právnická osoba k této             činnosti použila. Odpovědnost za správní delikt má objektivní a nikoli absolutní charakter;             nejde tedy o odpovědnost za zavinění, ale ani o odpovědnost za výsledek.“ 8                 10.3. Odpovědnost za ekologickou újmu              Podle zákona o životním prostředí je ekologickou újmou ztráta nebo oslabení přiroze-           ných funkcí ekosystémů, vznikající poškozením jejich složek nebo narušením vnitřních           vazeb a procesů v důsledku lidské činnosti. Podle zákona o předcházení ekologické           újmě a o její nápravě  (zák. č. 167/2008 Sb., dále je „zákon o ekologické újmě“) je ta-                                9           kovou újmou nepříznivá měřitelná změna přírodního zdroje nebo měřitelné zhoršení           jeho funkcí, které se může projevit přímo nebo nepřímo. Nejde však o újmy na všech           složkách životního prostředí, ale jen na:              –  chráněných druzích volně žijících živočichů či planě rostoucích rostlin nebo pří-                 rodních stanovištích;              –  podzemních nebo povrchových vodách včetně přírodních léčivých zdrojů a zdro jů                 přírodních minerálních vod;              –  půdě.                 Zákon o ekologické újmě se zabývá jednak prevencí – předcházení vzniku eko-           logické újmy – a jednak řeší situace, když už ekologická újma vznikla nebo bezpro-           středně hrozí. Zákon o ekologické újmě vychází z principu objektivní odpovědnosti           provozovatelů zdrojů znečištění uvedených v příloze k tomuto zákonu. Znamená to, že           provozovatelé jsou odpovědní za vznik újmy i tehdy, pokud vznik újmy nezavinili po-           rušením svých povinností a újma není důsledkem jejich zavinění. Postačuje prokázat           příčinnou souvislost mezi provozní činností a vznikem ekologické újmy.                 Zákon o ekologické újmě dále vychází především z principu prevence (v případě           bezprostředně hrozící ekologické újmy provozovatel neprodleně provede nezbytná pre-           ventivní opatření). V případě vzniku nebo zjištění ekologické újmy jsou provozovatelé           povinni neprodleně provést veškerá proveditelná nápravná opatření k okamžité kont-           role, omezení, odstranění nebo jinému zvládnutí znečišťujících látek s cílem omezit eko-           logickou újmu a nepříznivé účinky na lidské zdraví nebo předejít dalšímu rozšiřování             8)  Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. 9 As 50/2008.           9)  Provádí směrnici Rady a EP 2004/35/ES o ekologicko-právní odpovědnosti s ohledem na prevenci           a náhradu škod na životním prostředí.                                                                                            159","Právo a environmentální problémy             ekologické újmy. Zákon o ekologické újmě podrobně řeší (v souladu s principem zne-          čišťovatel platí) také otázky financování preventivních a nápravných opatření, sankcí                                                    10          a upravuje pravomoci orgánů státní správy.  Nápravná opatření mají, právě ve smy-          slu oné napravující funkce náhrady škody na životním prostředí, směřovat především          k uvedení poškozené složky přírody v původní stav. Teprve pokud toto není možné,          nastupují další možnosti, jak vzniklou škodu nahradit.              10.4. Odpovědnost za škodu             Dalším druhem odpovědnosti, která se v právu životního prostředí uplatňuje, je odpo-                                                              11          vědnost za škodu podle nového občanského zákoníku.  Občanskoprávní odpovědnost          v oblasti ochrany životního prostředí nejčastěji směřuje k ochraně před nezákonnou          činností sousedního vlastníka. Může se jednat o znečišťování ovzduší, o zničení dřevin          na zahradě, o přílišné zastínění sousední budovou, o otřesy a vibrace nebo o znečištění          studny v důsledku určitého chování souseda.                Občanskoprávní odpovědnost však může vzniknout pouze tehdy, pokud poško-          zená složka životního prostředí byla věcí v právním smyslu (tj. je možná kupř. u poško-          zení lesa, nikoli však znečištění ovzduší). Dalším problémem bývá zejména nemožnost          vzniku  odpovědnosti  tehdy,  pokud  složku  životního  prostředí  poškodil  její  vlastník          (sám sobě nemohl způsobit škodu), nebo tehdy, pokud se vlastník poškozené věci ne-          hodlá domáhat poskytnutí náhrady. Nový občanský zákoník obsahuje povinnost, na          rozdíl od svého předchůdce, nahradit škodu primárně uvedením věci v předešlý stav,          a teprve poté lze nahradit škodu v penězích (ledaže by poškozený požadoval ihned          náhradu v penězích).                Z hlediska životního prostředí je specifickým druhem odpovědnosti škoda z pro-          vozní činnosti. Platí, že ten, kdo provozuje závod nebo jiné zařízení sloužící k výdělečné          činnosti, nahradí škodu vzniklou z provozu, ať již byla způsobena vlastní provozní čin-          ností, věcí při ní použitou nebo vlivem činnosti na okolí. Občanský zákoník umožňuje,          aby se provozovatel odpovědnosti zprostil, pokud prokáže, že vynaložil veškerou péči,          kterou lze rozumně požadovat, aby ke škodě nedošlo.               10) Více kupř. MINISTERSTVO ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ. Ekologická újma [online]. [cit. 2014-02-05].          Dostupné z: http://www.mzp.cz/cz/ekologicka_ujma          11)  Více na MINISTERSTVO SPRAVEDLNOSTI. Škoda z provozní činnosti. In: Nový občanský záko-          ník  [online].  2013  [cit.  2014-02-05].  Dostupné  z:  http://obcanskyzakonik.justice.cz/nahrada-ujmy/          konkretni-zmeny/skoda-zpusobena-provozni-cinnosti-a-provozem-zvlast-nebezpecnym/            160","Odpovědnost v právu životního prostředí                    Obdobným případem je škoda způsobená provozem zvlášť nebezpečným. Tím           se rozumí takový provoz, u kterého není možné předem rozumně vyloučit možnost                                                               12           vzniku závažné škody ani při vynaložení řádné péče.  Každý, kdo provozuje takový           provoz, musí nahradit škodu způsobenou zdrojem zvýšeného nebezpečí. Takové po-           vinnosti se zprostí, prokáže-li, že škodu způsobila zvnějšku vyšší moc (může jít např.           o přírodní katastrofu) nebo že ji způsobil sám poškozený nebo neodvratitelné jednání           třetí osoby.                 Z judikatury:              „Pojmům ,provozní činnost‘ a  ,provoz‘ neodpovídá ,administrativní‘ činnost stavebníka             směřující k zahájení územního či stavebního řízení ani samotné vydání rozhodnutí o umístě-             ní stavby a stavebního povolení stavebním úřadem. Za škodu způsobenou provozní činnos-             tí stavebníka by tak bylo možno považovat dle názoru Nejvyššího správního soudu pouze             škodu vzniklou na předmětných nemovitostech ve spoluvlastnictví stěžovatelky v důsledku             samotné výstavby nové budovy, například v důsledku mechanických otřesů narušením sta-             tiky, předměty, které by se mohly během výstavby bytového komplexu uvolnit a poškodit             předmětné nemovitosti ve spoluvlastnictví stěžovatelky, či by ke škodě na těchto nemovi-             tostech v důsledku provádění dané stavby došlo jiným způsobem.“ 13                   10.5. Odpovědnost za škodu způsobenou           nesprávným úředním postupem              S  životním  prostředím  souvisí  také  jiný  typ  odpovědnosti  –  odpovědnost  státu  za           škodu způsobenou při výkonu státní moci státními orgány a úředními osobami a za           škodu způsobenou obcemi a kraji při výkonu samostatné působnosti. Znamená to, že           stát musí nést následky způsobené rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soud-           ním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení           trestním, nebo nesprávným úředním postupem. „Nesprávným úředním postupem se           rozumí porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního           orgánu při jeho činnosti (zpravidla jde o postup, který nesouvisí s rozhodovací čin-           ností). Ačkoliv není vyloučeno, aby k nesprávnému úřednímu postupu došlo v rámci             12) Má se za to, že provoz je zvláště nebezpečný, pokud se provozuje továrním způsobem nebo pokud se           při něm výbušná nebo podobně nebezpečná látka používá nebo se s ní nakládá.           13) Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 5 Afs 76/2008.                                                                                            161","Právo a environmentální problémy             činnosti rozhodovací, je pro odpovědnost podle § 18 zákona určující, že úkony tzv.          úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou a je­li rozhodnutí vy-          dáno, bezprostředně se  v  jeho  obsahu neodrazí. Z tohoto hlediska je  nesprávným          úředním postupem souvisejícím s rozhodovací činností např. i nevydání či opožděné          vydání rozhodnutí, mělo­li být v souladu s uvedenými pravidly správně vydáno či          vydáno ve stanovené lhůtě, případně jiná nečinnost státního orgánu či jiné vady ve          způsobu vedení řízení.“                                 14                Zakotvení odpovědnosti státu za jednání jeho orgánů směřuje především k tomu,          aby nedocházelo k nezákonnému jednání, které výrazně zasahuje do subjektivních práv          jednotlivců, a aby občané i právnické osoby měli nástroj, díky kterému se budou moci          domáhat náhrady případné škody způsobené nezákonným zásahem nebo nezákon-          ným rozhodnutím. Mezi „nesprávné úřední postupy“ obvykle patří například průtahy          v řízení nebo různé druhy nesprávného úředního postupu, kupř. při územním řízení          nebo povolení kácení dřevin, ač k tomu nebyly dány zákonem vyžadované důvody.                Odpovědnost státu za škodu upravuje zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za          škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním          postupem (dále jen „zákon o odpovědnosti za škodu“). Tento zákon řeší nejen otázku,          kdo je oprávněn náhradu za způsobenou škodu žádat, ale také stanoví lhůty, ve kterých          musí být nárok u úřadu uplatněn. Je možné domáhat se nejen náhrady škody (např. na          majetku nebo může jít o ušlý zisk), ale také je možné žádat přiměřené zadostiučinění          za nemajetkovou újmu.                Odpovědnost státu je odpovědností absolutní a objektivní (znamená to, že se          nevyžaduje zavinění a nelze se jí zprostit). Je ale třeba, aby došlo k prokázání příčinné          souvislosti (vztah příčiny a následku) mezi právní skutečností, za níž se odpovídá, tj.          mezi nesprávným úředním postupem, a vznikem škody, tedy je-li postup orgánu státu          se vznikem škody ve vztahu příčiny a následku; samotná existence nesprávného úřed-          ního postupu škodu nepředstavuje. 15                K tomu, aby odpovědnost státu nastala, je třeba splnit následující podmínky:             1)  Musí existovat nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup.            2)  Musí existovat určitá škoda nebo nemajetková újma.            3)  Musí existovat příčinná souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí či ne-                správným úředním postupem a vznikem škody či nemajetkové újmy.                Pro vznik odpovědnosti je třeba, aby „předpoklady odpovědnosti byly naplněny          kumulativně;  není-li  splněn  jeden  z  nich,  nemusí  se  soud  zabývat  otázkou  splnění          předpokladů ostatních.“ 16            14) Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2120/2000.          15)  Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.5.2011, sp.zn. 28 Cdo 2294/2010.          16) Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 25 Cdo 773/2004 (soubor 3267/32).           162","Odpovědnost v právu životního prostředí                  Z judikatury:             „Stát se nemůže zprostit odpovědnosti za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb., a to ani             v případě existence povodně jakožto tzv. vyšší moci. U objektivní odpovědnosti státu podle             § 2 zákona č. 82/1998 Sb. nejsou připuštěny liberační důvody – jedná se o  odpověd-             nost absolutní. V takovém případě stát poškozenému odpovídá za způsobenou materiální             újmu, i když škodu při vynaložení veškerého možného úsilí nemohl odvrátit, jako je tomu             právě u  vis maior. Proto je v  posuzovaném případě u  žalobcem požadované materiální             újmy spočívající v hodnotě movitých věcí (přemístěných při výkonu rozhodnutí), jež byly             po jejich uschování ve skladu zničeny při povodni, nutno dovodit, že za této situace jsou             podmínky pro vznik odpovědnosti státu za škodu dány. Nehledě na to, že při uskladnění             věcí z důvodu nuceného vyklizení je povinností subjektu, který výkon rozhodnutí nařídil, aby             se vyklizené věci vrátily jejich vlastníku bez poškození. V opačném případě musí nahradit             vzniklou škodu.“ 17                     Zákon o odpovědnosti za škodu také upravuje otázku regresních úhrad. Nárok           na náhradu škody se totiž uplatňuje u ústředních správních úřadů, zejm. ministerstev.           Ty však škodu (nebo újmu) nezpůsobily, proto stát může požadovat regresní úhradu           na úředních osobách a na územních celcích v přenesené působnosti, pokud škodu způ-           sobily. V podstatě lze říci, že stát má možnost domáhat se úhrady po těch, kdo škodu           způsobili.  Stát  může  požadovat  regresní  úhradu  pouze  ve  výši  odpovídající  účasti           územního celku v samostatné působnosti, územního celku v přenesené působnosti či           úřední osoby na způsobení vzniklé škody. Pokud úřední osoby nebo územní celky ná-           hradu škody státu uhradily, mohou pak požadovat úhradu po těch, kdo se podíleli na           vydání nezákonného rozhodnutí nebo na nesprávném úředním postupu (výše podílu           na úhradě je limitovaná). Obdobně jako stát, může regresní úhradu žádat kraj nebo           obce, pokud v samostatné působnosti uhradily škodu nebo poskytli zadostiučinění za           vzniklou nemajetkovou újmu (nebo zaplatily-li regresní úhradu), a to od těch, kdo se           podíleli na vydání nezákonného rozhodnutí nebo na nesprávném úředním postupu.                Z judikatury:             Jedním ze stěžejních principů právního státu, k němuž ČR zavazuje čl. 1 odst. 1 Ústavy, je             budování důvěry občanů v právo a instituce státu, resp. veřejné moci. Tam, kde jednotlivec             jedná s důvěrou ve věcnou správnost aktů státu či jeho postupů a rovněž s důvěrou v je-             jich soulad s právem, musí být současně garantováno právo na náhradu škody, pokud se               17)  Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3337/2009, ze dne 11. 5. 2011.                                                                                            163","Právo a environmentální problémy                 ukáže, že presumpce správnosti či zákonnosti byla klamná. Jinak řečeno, taková důvěra            je možná pouze tehdy, pokud stát či subjekty, na něž stát přenesl výkon některých svých            pravomocí, odpovídají za škodu vzniklou jednotlivci jejich činností v případě, že tyto činnosti            se posléze ukáží jako nezákonné či jinak vadné.              Současná obecná tendence, spočívající v přenášení množství pravomocí spadajících do            výkonu veřejné moci na subjekty nestátního charakteru nemůže být důvodem pro to, aby            se stát zcela zbavoval objektivní odpovědnosti za jejich činnost, nebo aby skutečnost, že            určitou činnost vykonával nestátní subjekt, vedla k nějakému jinému, tj. mírnějšímu výkladu            odpovědnosti státu, případně institutů vážících se k odpovědnosti, v daném případě výkla-            du pojmu nesprávný úřední postup.              Výše uvedené platí i pro výkon notářství, resp. pro sepisování notářských zápisů o práv-            ních úkonech. 18                                                           18) Nález Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 529/09, ze dne 13. 3. 2012.             164","Soudnictví v environmentálních otázkách             11. Soudnictví              v environmentálních               otázkách                                    „Soudy na celém světě v posledních několika desetiletích sehrávají                    významnou a stále rostoucí roli i na úseku ochrany životního prostře-                    dí. Postupně se tento společenský zájem odděluje od zájmu na ochra-                    ně života, zdraví a majetku a získává vlastní dimenzi a hodnotu.“  1               V České republice funguje soustava obecných soudů, kterou tvoří:              1)  Nejvyšší soud (Brno);             2)  Nejvyšší správní soud (Brno);             3)  vrchní soudy (Praha a Olomouc);             4)  krajské soudy (Městský soud v Praze);             5)  okresní soudy (Obvodní soudy v Praze a Městský soud v Brně).                 Tyto soudy rozhodují ve věcech:              –  občanského a obchodního práva (z hlediska ochrany životního prostředí mohou                 být podstatné především tzv. sousedské spory);              –  správního práva (soudní přezkum správních aktů, zejm. nejrůznějších správních                 rozhodnutí, úkolem těchto soudů je také ochrana před nečinností správních orgánů);              –  trestního práva  (úkolem těchto soudů je rozhodování o vině a trestu, v oblasti                                2                 životního prostředí pak o trestných činech proti životnímu prostředí).              1)  HUMLÍČKOVÁ,  Petra  (ed.).  Jaké  jsou  limity  soudní  ochrany  v  Čechách?  Sborník  z  mezinárod-           ní konference: [Praha 22. 5. 2008] [online]. Praha: Zelený kruh, 2008, 34 s. [cit. 2014-01-14]. ISBN           978-80-903968-2-1. Dostupné z: www.zelenykruh.cz           2)  Tamtéž.                                                                                           165","Právo a environmentální problémy                   Vedle  nich  existuje  ještě  Ústavní  soud,  který  je  soudním  orgánem  ochrany          ústavnosti, to znamená, že má chránit ústavnost, základní práva a svobody vyplýva-          jící z Ústavy, Listiny základních práv a svobod a jiných ústavních zákonů a garantovat          ústavní charakter výkonu státní moci. Kromě toho má rozhodovat v některých věcech          týkajících se volebního práva a posuzování souladu mezinárodních smluv s Ústavou          před jejich ratifikací.                Jednání před soudem upravují tzv. procesní předpisy. Upravují např. náležitosti          podání, lhůty, postavení účastníků, otázky dokazování, rozhodování, opravných pro-                       3          středků apod.                Vedle české soudní soustavy je nezbytné popsat také evropské soudy, které mo-          hou rozhodovat některé otázky související s právem životního prostředí. Půjde přede-          vším o Evropský soud pro lidská práva se sídlem ve Štrasburku, který byl zřízen roku                                                                                            4          1959 k projednávání porušení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.          Tato Úmluva sice neobsahuje právo na příznivé životní prostředí, ale Evropský soud          pro lidská práva se v několika rozhodnutích přiklonil k názoru, že právo na ochranu          soukromého a rodinného života, obsažené v čl. 8 Úmluvy,  zahrnuje také právo na                                                                    5          ochranu před emisemi, ať už jde o hluk, pach nebo prach. Právě takové nepříznivé          ovlivnění životního prostředí totiž může zasáhnout do možnosti každého užívat svoje                                                              6          obydlí, čímž může být poškozen rodinný život občanů.                Na úrovni Evropské unie existují dva soudní orgány, a to:              •  Tribunál                Úkolem  tohoto  soudu  je  rozhodovat  o  přímých  žalobách  podaných  fyzickými                nebo právnickými osobami proti nejrůznějším aktům orgánů, institucí a jiných                subjektů Evropské unie (musí se přímo dotýkat té které osoby). Dále rozhoduje                o žalobách proti právním předpisům nebo také proti nečinnosti orgánů, institucí                a jiných subjektů. Dále Tribunál rozhoduje o žalobách podaných členskými státy                proti Komisi nebo Radě ohledně aktů přijatých v oblasti státních podpor nebo             3)  Předpisy:             •  trestní řízení (upraveno trestním řádem – zákon č. 141/1961 Sb.);             •  občanskoprávní řízení (upraveno občanským soudním řádem – zákon č. 99/1963 Sb.);             •  správní řízení (upraveno správním řádem – zákon č. 500/2004 Sb., a soudním řádem správním –               zákon č. 150/2002 Sb.).          4)  Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, Rada Evropy, Řím 1950.          5)  Srov. např. rozsudky ESLP ve věcech Lopéz Ostra v. Španělsko ze 9. 12. 1994, Guerra a další v. Itálie          z 19. 2. 1998 nebo rozsudek Moreno Gómez v. Španělsko z 16. 11. 2004. Blíže viz REPÍK, B. Chrání Evropská          úmluva o lidských právech právo na životní prostředí? (první část), Bulletin advokacie, 2005, č. 7–8, s. 20–23.          6)  Srov.  VIŠINKOVÁ,  Markéta.  Netradiční  prostředek  ochrany  životního  prostředí.  Via  Iuris:  Bul-          letin  pro  právo  ve  veřejném  zájmu  ONLINE  [online].  2005  [cit.  2014-02-05].  Dostupné  z:  http://          www.viaiuris.cz/index.php?p=msg\&id=73#06p            166","Soudnictví v environmentálních otázkách                    kupř. ochranných obchodních opatření. Tribunál také rozhoduje např. o náhradě                 škody způsobené orgány Evropské unie nebo o ochranné známce Společenství.                      Proti rozhodnutím Tribunálu lze ve lhůtě dvou měsíců podat k Soudnímu                 dvoru kasační opravný prostředek, omezený na otázky práva. 7               •  Soudní dvůr Evropské unie                  Jeho úkolem je provádět výklad právních předpisů Evropské unie tak, aby fun-                 govalo jejich jednotné uplatňování ve všech státech unie. Dále musí řešit spory                 mezi vládami jednotlivých členských států EU a orgány EU. Na Soudní dvůr se                 mohou obrátit i jednotlivci, podniky nebo organizace, pokud se domnívají, že                 některý z orgánů EU porušil jejich práva. 8                11.1. Soudnictví ve věcech životního prostředí             Role soudů při kontrole veřejné správy je nepominutelná, nebo spíše by bylo vhodnější           poznamenat, že je zásadní. Každý právní stát by měl být „vystavěn mimo jiné na dů-           věře občanů v právo a právní řád. Podmínkou takové důvěry je stabilita právního           řádu a dostatečná míra právní jistoty občanů. Stabilita právního řádu a právní jis-           tota je ovlivňována nejen legislativní činností státu (tvorbou práva), ale též činností           státních orgánů aplikujících právo, neboť teprve aplikace a interpretace právních           norem vytváří ve veřejnosti vědomí toho, co je a co není právem. Stabilitu práva,           právní jistotu jednotlivce a v konečném důsledku též míru důvěry občanů v právo           a v instituce právního státu jako takové proto ovlivňuje i to, jakým způsobem or-           gány aplikující právo, tedy především soudy, jejichž základním úkolem je poskytovat           ochranu právům (čl. 90 Ústavy), přistupují k výkladu právních norem.“   Právě ju-                                                                                    9           dikatura zejm. Nejvyššího správního soudu přinesla do praxe řadu významných mez-           níků a napomohla výkladu práva, který především zohledňuje ochranu veřejného zá-           jmu a napomohl veřejnosti brát se za svá práva – kupř. ve věcech informačního práva           je judikatura Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu hlavním hybatelem kon-           troly veřejné správy.                 Možnost  přezkoumávat  výkon  veřejné  správy,  kdy  „subjekt,  o  jehož  právech           nebo povinnostech rozhoduje orgán veřejné moci, není v rovnoprávném postavení              7)  Viz EVROPSKÁ UNIE. Curia [online]. [cit. 2014-02-05]. Dostupné z: http://curia.europa.eu/jcms/           jcms/j_6/           8)  EVROPSKÁ UNIE. Soudní dvůr Evropské unie. Europa [online]. [cit. 2014-02-05]. Dostupné z: http:           //europa.eu/about-eu/institutions-bodies/court-justice/index_cs.htm           9)  Nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 566/05.                                                                                            167","Právo a environmentální problémy                                                                                           10          s tímto orgánem a obsah rozhodnutí tohoto orgánu nezávisí od vůle subjektu“,  ne-          závislými soudy působí jako brzda nefungující veřejné správy a umožňuje postupné          zkvalitňování výkonu veřejné správy a především ochranu subjektivních práv fyzic-          kých a právnických osob před nezákonnými zásahy veřejné moci.                Soudní kontrola veřejné správy vychází z ústavní dělby moci. Netřeba zdůraz-          ňovat, že systém správních soudů v České republice tvoří specializované senáty kraj-          ských soudů a Nejvyšší správní soud. Soustavu, dá se říci, ovšem s výhradou, doplňuje          Ústavní  soud.  Na  úrovni  zákonné  je  problematika  upravena  především  zákonem          o Ústavním soudu, soudním řádem správním a pátou částí občanského soudního řádu          (která upravuje řešení pouze vybraných specifických otázek).               11.2. Ústavní soudnictví a životní prostředí            Ústavní soud „není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. Není jeho          úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických          osob, chráněných občanským zákoníkem, trestním zákonem, občanským soudním          řádem  a  dalšími  předpisy,  pokud  takové  porušení  současně  neznamená  porušení          základního práva nebo svobody těchto osob zaručených ústavním zákonem či mezi-                                                11          národní smlouvou podle čl. 10 Ústavy“.  Přesto má právě Ústavní soud mnoho pravo-          mocí, které jsou z hlediska soudní kontroly veřejné správy mimořádně významné, a to          přezkum normativních správních aktů a rozhodování o ústavních stížnostech (které          mohou směřovat mj. proti rozhodnutí správních orgánů).               11.2.1. Přezkum obecně závazných vyhlášek            Přezkum normativních právních aktů, pod které se řadí i obecně závazné vyhlášky, je          upraven v § 64 a násl. zákona o Ústavním soudu, resp. ve vztahu k obecně závazným          vyhláškám je částečně postup jejich kontroly upraven taktéž v zákoně č. 128/2000 Sb.,          o obcích. Přezkum ústavnosti a zákonnosti obecně závazných vyhlášek je jistě nejčas-          tější formou soudní kontroly normativní činnosti veřejné správy, ačkoli sám Ústavní          soud uvádí, že z „poznatků získaných při své vlastní činnosti, dospěl k závěru, že po            10)  Usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 11. 1993, sp. zn. II. ÚS 75/93.          11)  Viz kupř. nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 1994, sp. zn. I. ÚS 68/93. Tuto skutečnost Ústavní soud          v mnoha svých nálezech zdůraznil.            168","Soudnictví v environmentálních otázkách              patnácti letech existence Ústavy České republiky obsahující ústavní garanci práva           na územní samosprávu se již obsah tohoto práva ustálil a stal se součástí širšího           právního povědomí. Ústavní soud již není zdaleka v takovém množství případů kon-           frontován s flagrantním překračováním kompetencí obcí jako Ústavní soud v deva-           desátých letech minulého století. Dnes platný zákon o obcích již obsahuje věcné vy-           mezení oblastí, v nichž mohou obce vydávat obecně závazné vyhlášky (§ 10 zákona           o obcích); hranice pro přípustnou realizaci územní samosprávy upřesnila i bohatá                                         12           judikatura Ústavního soudu.“   Při samotném přezkumu obecně závazných vyhlášek,           které se přezkoumávají z hlediska jejich souladu s ústavními zákony a se zákony, se           zjišťuje, zda byly přijaty a vydány v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně           předepsaným způsobem, Ústavní soud respektuje zásadu, že obce nemohou být nato-           lik zběhlými normotvůrci, jako by měl být zákonodárný sbor, nemají k tomu dostatek           odborníků. Přesto „však nelze ani v případě právních předpisů obcí připustit, aby           jejich ustanovení byla formulována natolik neurčitě či nesrozumitelně, že by adresát           těchto norem nebyl schopen předvídat jejich aplikaci a neměl možnost upravit podle           toho své chování“. 13                 Pro přezkum obecně závazných vyhlášek vytvořil Ústavní soud test, který spo-           čívá ve čtyřech krocích přezkumu. Jedná se o:              1.  přezkum pravomoci obce vydávat obecně závazné vyhlášky;             2.  přezkum otázky, zda se obec při vydávání obecně závazné vyhlášky nepohybo-                 vala mimo zákonem vymezenou věcnou působnost (jednání ultra vires);             3.  vyřešení otázky, zda obec při vydávání obecně závazné vyhlášky nezneužila záko-                 nem jí svěřenou působnost;             4.  přezkum obsahu vyhlášky z hlediska ,nerozumnosti‘ (unreasonabless). 14                 Ústavní soud zdůraznil, že „prvá dvě kritéria jsou kritérii formálními, zbylá           dvě se vztahují k samotnému obsahu napadeného předpisu, byť i tato dvě poslední           kritéria vykazují aspekty jednání ultra vires (v materiálním slova smyslu)“.  Díky                                                                                       15           tomuto testu je postup přezkumu obecně závazných vyhlášek transparentní. Pokud při           přezkumu obecně závazné vyhlášky dojde Ústavní soud k závěru, že je vyhláška nebo           její jednotlivá ustanovení v rozporu s ústavním zákonem nebo zákonem, nálezem roz-           hodne, že taková obecně závazná vyhláška (nebo její jednotlivá ustanovení) se zrušují           dnem, který v nálezu určí.              12) Nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 13/09.           13) Tamtéž nebo nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2008, sp. zn. Pl.ÚS 6/08.           14) Test byl poprvé použit ve věci zrušení obecně závazné vyhlášky města Prostějova č. 8/2003, o náhra-           dách za ekologickou újmu při záboru veřejné zeleně v majetku města Prostějova, nález Ústavního soudu           ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. Pl.ÚS 63/04.           15)  Nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. Pl.ÚS 63/04.                                                                                            169","Právo a environmentální problémy             11.2.2. Rozhodování o ústavních stížnostech            Důležitým úkolem Ústavního soudu je také rozhodování o individuálních ústavních          stížnostech fyzických nebo právnických osob, jejichž zaručené ústavní právo bylo po-          rušeno  pravomocným  rozhodnutím  v  řízení,  jehož  byly  účastníky,  opatřením  nebo          jiným zásahem orgánu veřejné moci. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu          je pojem jiný zásah orgánu veřejné moci nezbytné „chápat tak, že zpravidla půjde          o převážně jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči          základním ústavně zaručeným právům (svobodám), který v době útoku představuje          trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem          (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká                                                    16          obvyklému přezkumnému či jinému řízení“.  Proti takovému jinému zásahu se přitom          nejde bránit jinak, než ústavní stížností, kdy následně vydaný nález Ústavního soudu          zásah zakáže; takovou podmínku samozřejmě není možné splnit, pokud existují jiné                           17          možnosti obrany.  Podstatnou podmínkou podání ústavní stížnosti je proto, stejně          jako  u  všech  ostatních  ústavních  stížností,  vyčerpání  všech  procesních  prostředků,          které právní úprava k ochraně práva poskytuje. Současně je nezbytné, aby ústavní stíž-          nost podal skutečně ten, do jehož ústavního práva bylo zasaženo, a pokud se takový          zásah projevil „bezprostředně právě na právním postavení navrhovatele (stěžova-          tele). Nelze tudíž podat ústavní stížnost ve prospěch třetí osoby, eventuálně v zájmu          ochrany veřejných zájmů. Tzv. actio popularis není přípustná“. 18                Ústavní soud rozhoduje taktéž o ústavních stížnostech územních samospráv-          ných celků, pokud bylo porušeno jejich právo na samosprávu nezákonným zásahem          státu. 19               11.3. Správní soudnictví            Správní soudnictví je podstatnou zárukou zákonnosti. Soudy však nemají v žádném          případě „nahradit správní orgán v jeho odborné dozorové kompetenci ani nahradit          správní uvážení uvážením soudním, ale naopak posoudit, zda se správní orgán v na-          padeném  rozhodnutí  dostatečně  vypořádal  se  zjištěným  skutkovým  stavem,  resp.              16) Nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 62/95.          17)  Srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 62/95.          18) Usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 5. 1999, sp. zn. I. ÚS 74/99.          19) Viz čl. 87 Ústavy.           170","Soudnictví v environmentálních otázkách              zda řádně a úplně zjistil skutkový stav, a zda tam, kde se jeho rozhodnutí opíralo           o správní uvážení, nedošlo k vybočení z mezí a hledisek stanovených zákonem.“  20                 Správní soudnictví je upraveno zákonem č. 150/2002 Sb., soudní řád správní           (dále jen „soudní řád správní“). Dnes, po deseti letech účinnosti tohoto zákona, není           třeba rozsáhle připomínat nezbytnost samostatné úpravy v situaci, kdy soudní kont-           rolu veřejné správy představoval v podstatě jen zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní           řád ve své části páté  (což vedlo k tomu, že některé činnosti veřejné správy nebyly                               21           kontrolovatelné prakticky vůbec – zejm. pokud se týče nečinnosti). Chybějící právní           úprava způsobovala, že neexistovala pro každého možnost obrátit se na soud, pokud           bylo  porušeno  jeho  právo.  Nebo  dokonce  mohlo  dojít  k  odmítnutí  spravedlnosti.           V neposlední řadě čl. 91 Ústavy, který s existencí Nejvyššího správního soudu počí-                             22           tal, nebyl naplněn.  Přijetí soudního řádu správního a vznik specializovaných senátů           krajských soudů a Nejvyššího správního soudu se sídlem v Brně se na začátku tisíciletí           stalo nezbytností. 23                 Z judikatury:             „Správní soudnictví a ochrana v něm uskutečňovaná je postavena na principu subsidiarity.             To znamená, že ochranu a provedení kontroly nejrůznějších výstupů veřejné správy by měla             primárně zabezpečovat sama veřejná správa. Teprve poté se lze obracet na soudy působící             ve správním soudnictví. Princip subsidiarity nicméně vychází z existence prostředků nápra-             vy, resp. jejich právního zakotvení a možnosti je uplatnit. Ustanovení § 5 s. ř. s. stanoví, že             domáhat se ochrany práv ve správním soudnictví lze až po vyčerpání řádných opravných             prostředků, připouští-li je zvláštní zákon. Zvolený pojem ,řádné opravné prostředky‘ je třeba             vzhledem k šíři správní činnosti, která je podrobena soudní kontrole, brát v širším významu.             Je totiž zřejmé, že § 5 s. ř. s. je v tomto ohledu plně slučitelný s § 68 písm. a) s. ř. s. uplatňo-             vaným v rámci řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu. Nicméně § 85 s. ř. s. jako             podmínku přípustnosti žaloby na ochranu před nezákonným zásahem nevyžaduje předchozí             vyčerpání řádných opravných prostředků, ale toliko nemožnost domáhat se ochrany nebo             nápravy jinými právními prostředky. V tomto případě je proto třeba zkoumat, zda právní úprava             v tom kterém případě prostředky ochrany před nezákonným zásahem připouští či nikoliv.“ 24                20) Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 5 A 139/2002.           21) Části páté občanského soudního řádu se v této publikaci vzhledem k jejímu tematickému zaměření           nebudeme věnovat.           22) Viz nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 16/99 (ve Sbírce zákonů publikován pod           č. 276/2001 Sb.), kterým byla zrušena celá část pátá občanského soudního řádu.           23) Viz kupř. ČERNÝ, Pavel. Protiústavní úprava správního soudnictví byla definitivně zlikvidována. Juris-           tic.cz [online]. 2001 [cit. 2014-02-05]. Dostupné z: http://spravni.juristic.cz/86078/clanek/spravni2.html           24) Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 10. 2013 sp. zn.  5 Aps 5/2013.                                                                                           171","Právo a environmentální problémy             11.3.1. Pravomoc správních soudů            Český právní řád umožňuje těm, kteří vyčerpali všechny řádné opravné prostředky,          domáhat se ochrany svých práv. Soudy ve správním soudnictví rozhodují o:             –  žalobách proti rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy správním orgánem;             –  ochraně proti nečinnosti správního orgánu;             –  ochraně před nezákonným zásahem správního orgánu;             –  kompetenčních žalobách;             –  věcech volebních a věcech místního a krajského referenda;             –  věcech politických stran a politických hnutí;             –  zrušení opatření obecné povahy nebo jeho částí pro rozpor se zákonem.                Zřejmě nejčastějším druhem rozhodování je právě proti rozhodnutím správních          orgánů, nepochybně také stále vzrůstá počet napadených opatření obecné povahy.                Obecně  platí,  že  správní  soudy  rozhodují  ve  dvou  instancích  –  nejprve  kraj-          ské soudy a poté je možné podat kasační stížnost, o které rozhoduje Nejvyšší správní               25          soud. Proti kasační stížnosti je samozřejmě možné podat ústavní stížnost, ovšem při          vědomí výše zdůrazněného názoru Ústavního soudu, že není další instancí a součástí          soustavy obecných soudů. Proto ústavní stížnost nemá a neměla by sloužit jako běžný          opravný prostředek.               11.3.2. Kasační stížnost            Pro  správní  soudnictví  je  typické,  že  soudy  rozhodují  jen  v  jednom  stupni,  řádné          opravné prostředky (tj. odvolání) neexistují. Pokud však ve věci rozhodoval krajský          soud (resp. Městský soud v Praze), je možné až na výjimky využít jako opravný pro-          středek proti pravomocnému rozhodnutí kasační stížnost (jak proti hmotně právním,          tak procesně právním vadám), o které rozhoduje Nejvyšší správní soud.  Kasační stíž-                                                                               26          nost je nepřípustná kupř. ve volebních věcech, nebo pokud by směřovala jen proti odů-          vodnění či výroku o nákladech řízení.              25) To zprvu neplatilo kupř. pro návrhy na rušení opatření obecné povahy, kde byl příslušný přímo Nej-          vyšší správní soud. Po novele soudního řádu správního však od 1. 1. 2012 rozhodují v prvním stupni stej-          ně jako u správních rozhodnutí nejdříve krajské soudy, proti jejichž rozhodnutí je možno podat kasační          stížnost.          26) NEJVYŠŠÍ SPRÁVNÍ SOUD. Opravné prostředky proti rozhodnutím správních soudů [online]. 6. 1.          2014  [cit.  2014-02-05].  Dostupné  z:  http://www.nssoud.cz/Opravne-prostredky-proti-rozhodnutim-          -spravnich-soudu/art/496?menu=316           172","Soudnictví v environmentálních otázkách                    Kasační stížnost lze tedy využít v případě:              –  nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v před-                 cházejícím řízení;              –  vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napa-                 deném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,                 nebo  že  při  jejím  zjišťování  byl  porušen  zákon  v  ustanoveních  o  řízení  před                 správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro                 tuto důvodně vytýkanou vadu měl soud, který ve věci rozhodoval, napadené roz-                 hodnutí správního orgánu zrušit (za vadu se považuje i nepřezkoumatelnost pro                 nesrozumitelnost);              –  zmatečnosti řízení před soudem spočívající v tom, že chyběly podmínky řízení;              –  nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku odůvod-                 nění rozsudku (popř. může nepřezkoumatelnost spočívat v jiné vadě řízení před                 soudem,  mohla-li  mít  taková  vada  za  následek  nezákonné  rozhodnutí  o  věci                 samé);              –  nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení.                 Podání kasační stížnosti nemá odkladný účinek, je však možné odkladný úči-           nek přiznat, přičemž se postupuje obdobně podle ustanovení o odkladném účinku ža-                               27           lob (§ 73 odst. 2–5).  Důvody pro přiznání odkladného účinku jsou proto stejné jako           u  žaloby  proti  správnímu  rozhodnutí:  výkon  rozhodnutí  nebo  jiné  právní  následky           rozhodnutí by znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká by přiznáním           odkladného účinku mohla vzniknout jiným osobám. Současně nesmí být přiznání od-           kladného účinku v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Limity přiznání odkladného           účinku jsou nyní méně svazující, než tomu bylo dříve, kdy bylo možné žalobě odkladný           účinek přiznat tehdy, kdy by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly           pro žalobce nenahraditelnou újmu, přiznání odkladného účinku se nedotkne nepři-           měřeným způsobem nabytých práv třetích osob a není v rozporu s veřejným zájmem.           Zejména splnit podmínku nenahraditelné újmy  bylo více než složité, nicméně stále je                                                         28           odkladný účinek málo užívaným institutem, což dokonce „může vést k faktickému ne-           poskytnutí této ochrany, resp. k její velmi nízké efektivitě. Platí to zejména ve vztahu              27) Srov. kupř. KADEČKA, Stanislav. K rozhodování o odkladném účinku správní žaloby. In: Výkonná           moc v ústavním systému České republiky. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita v Brně – Mezinárodní po-           litologický ústav, 2005, s. 165–178. ISBN 80-210-3611-7; popř. KOLMAN, Petr. Odkladný účinek kasační           stížnosti (The suspending effect of a complaint based on cassation). Právní rádce, Praha: Economia a.s.,           2008, roč. XVI, č. 5, s. 32–35. ISSN 1210-4817.           28) Srov. ČERNÝ, Pavel. K rozhodování správních soudů o návrzích na odklad vykonatelnosti žaloby (vy-           brané otázky). Právní rozhledy [online]. 2008, č. 24 [cit. 2014-01-13]. Dostupné z: http://www.ipravnik.           cz/cz/clanky/pravo-ustavni-a-spravni/art_6066/chap_5747/iv-odkladny-ucinek-zalob-ve-vecech-zasa-           hu-do-zivotniho-prostredi.aspx.                                                                                            173","Právo a environmentální problémy             k některým již zmíněným typům rozhodnutí, např. o uložení vysoké sankce či daňové          povinnosti nebo o vydání povolení k uskutečnění záměru, zasahujícího do práv ža-                29          lobce.“  Je třeba doplnit, že právě rozhodnutí o odmítnutí odkladného účinku žaloby          navíc podle judikatury Nejvyššího správního soudu není možné přezkoumat na zá-          kladě kasační stížnosti, neboť se jedná o dočasné rozhodnutí. 30                Určitým  limitem  pro  využití  kasační  stížnosti  může  být  velmi  krátká,  pouze          dvoutýdenní lhůta (počítaná od doručení rozhodnutí, proti kterému směřuje) pro její          podání.                Dalším mimořádným opravným prostředkem je tzv. obnova řízení. Řízení ukon-          čené pravomocným rozsudkem se na návrh účastníka obnoví, jestliže vyšly najevo dů-          kazy nebo skutečnosti, které bez jeho viny nebyly nebo nemohly být v původním řízení          uplatněny, popřípadě bylo jinak rozhodnuto o předběžné otázce, jestliže výsledek ob-          noveného řízení může být pro něj příznivější. Také v řízení před Nejvyšším správním          soudem probíhá řízení o obnově klasicky – nejdříve je nezbytné povolit obnovu řízení          a teprve následně může obnovené řízení proběhnout.              11.4. Aarhuská úmluva a přístup k soudní ochraně           ve věcech životního prostředí             Právo  na  soudní  ochranu,  tedy  právo  obrátit  se  na  soud,  pokud  se  věc  týká  envi-          ronmentálních  otázek,  vyplývá  z  Aarhuské  úmluvy.  Právě  čl.  9  zajišťuje  přístup          k soudní ochraně. Na soud se může obrátit každý, kdo se domnívá, že jeho žádost o in-          formace nebyla vyřízena v souladu s právními předpisy. Současně je v čl. 9 odst. 2 Aar-          huské úmluvy uvedeno, že se na soud mohou obrátit osoby z řad dotčené veřejnosti,                                                                                           31          které k tomu mají dostatečný důvod nebo u kterých trvá porušování práva, a aby soud          přezkoumal po stránce hmotné i procesní zákonnost jakýchkoliv rozhodnutí, aktů nebo          nečinnosti.  „Česká právní úprava však stanoví mnohem přísnější požadavky, když                     32          osobám z řad dotčené veřejnosti přiznává přístup k soudnímu přezkumu rozhodnutí,              29) Tamtéž.          30) Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2004, sp. zn. 5 As 52/2004.          31) Tj. v souladu s čl. 2 odst. 5 Aarhuské úmluvy taková veřejnost, která je – nebo může být – ovlivně-          na environmentálním rozhodováním anebo která má na tomto rozhodování určitý zájem; pro účely této          definice se u nevládních organizací podporujících ochranu životního prostředí předpokládá, že mají na          environmentálním rozhodování zájem.          32) Důvod (zájem) nestátní neziskové organizace je přitom vždy považován za dostatečný nebo se před-          pokládá, že tyto organizace mají práva, která mohou být porušována.            174","Soudnictví v environmentálních otázkách              vydaných podle stavebního zákona (územní rozhodnutí a stavební povolení), pouze           za podmínky dotčení některých vlastnických práv.“  33                 České soudy se Aarhuskou úmluvou již několikrát zabývaly. Dospěly k názoru, že           Aarhuská úmluva není tzv. přímo aplikovatelná (tedy její ustanovení se nedají použít           přednostně  před  vnitrostátním  právem),  protože  její  ustanovení  nejsou  dostatečně           konkrétní a nelze dovodit práva fyzických a právnických osob vůči státu.                Případ z praxe:              Významnou otázkou související s aplikací Aarhuské úmluvy je otázka jejího přímého účinku.             K tomu se vyjádřil (alespoň částečně) velký senát Soudního dvora v případu Lesoochra-                                  34             nárske zoskupenie VLK.  Podle názoru Soudního dvora článek 9 odst. 3 Aarhuské úmluvy             nemá v právu Unie přímý účinek. „Je nicméně na předkládajícím soudu, aby vyložil procesní             právo upravující podmínky, které je nutno splnit při podávání správního opravného prostřed-             ku nebo žaloby, způsobem, který v co největším možném rozsahu zohlední cíle čl. 9 odst. 3             této úmluvy, jakož i cíl účinné soudní ochrany práv poskytnutých právem Unie, aby organi-             zace na ochranu životního prostředí mohla soudně napadnout rozhodnutí vydané v rámci             správního řízení, které by mohlo být v rozporu s právem Unie v oblasti životního prostředí.             V případě neexistence právní úpravy Unie v této oblasti přísluší vnitrostátnímu právnímu             řádu každého členského státu, aby upravil procesní podmínky žalob určených k zajištění             ochrany práv, která jednotlivcům vyplývají z práva Unie; členské státy jsou přitom v každém             jednotlivém případě zodpovědné za zajištění účinné ochrany těchto práv. Procesní pod-             mínky žalob určených k zajištění ochrany práv, která jednotlivcům vyplývají z práva Unie,             nesmějí být méně příznivé než ty, které se týkají obdobných řízení na základě vnitrostátního             práva (zásada rovnocennosti), a  nesmějí v  praxi znemožňovat nebo nadměrně ztěžovat             výkon práv přiznaných právním řádem Unie (zásada efektivity).“ 35                    Přístup k soudní ochraně ve věcech životního prostředí je nejproblematičtější ob-           last implementace Aarhuské úmluvy,  protože „úprava obecných podmínek přístupu                                               36           k soudní ochraně, stejně jako jejich převažující soudní výklad, vedou k závěru, že             33) Srov. ČERNÝ, Pavel. Nedostatky praktické aplikace čl. 9 Aarhuské úmluvy z pohledu dotčené veřej-           nosti. In: Sborník mezinárodní konference o aplikaci Aarhuské úmluvy v praxi [online]. Ministerstvo           životního prostředí, 2009 [cit. 2013-05-27]. Dostupné z: www.mzp.cz/…/cz/…pravni…/OMV-Sbornik_           Aarhus_CZ-20100216.pdf           34) Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 8. března 2011 ve věci C-240/09, dostupný na           http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CELEX:62009CJ0240:CS:HTML#Footref*           35) Tamtéž.           36) Srov. ČERNÝ, Pavel. Nedostatky praktické aplikace čl. 9 Aarhuské úmluvy z pohledu dotčené veřej-           nosti. In: Sborník mezinárodní konference o aplikaci Aarhuské úmluvy v praxi [online]. Ministerstvo           životního prostředí, 2009 [cit. 2013-05-27]. Dostupné z: www.mzp.cz/…/cz/…pravni…/OMV-Sbornik_                                                                                           175","Právo a environmentální problémy             přístup k soudní ochraně (včetně přezkumu správních rozhodnutí ve věcech životního                                                                                     37          prostředí) je dán osobám, které ,tvrdí zásah do svého subjektivního práva‘ “.  Podle          soudního řádu správního se může na soud obrátit každý, kdo tvrdí, že byl na svých          právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení          správním rozhodnutím, a může se domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě          vyslovení jeho nicotnosti. Žalobu proti rozhodnutí správního orgánu může podat také          účastník řízení před správním orgánem, který tvrdí, že postupem správního orgánu byl          zkrácen na svých procesních právech (tj. právě spolky, kterým stále není přiznáno sub-          jektivní právo na příznivé životní prostředí, a nemohou se tudíž domáhat hmotněpráv-          ního přezkumu rozhodnutí). Spolkům náležejí v řízení pouze subjektivní procesní práva.                Jednou z oblastí, která byla v České republice dlouhodobě v rozporu s požadavky                            38          Aarhuské úmluvy,  bylo přiznávání odkladného účinku žalobám proti správním roz-          hodnutím,  což se v oblasti životního prostředí projevovalo především u územních                    39          rozhodnutí. Právě v této oblasti hrozí, že (nejen) vzhledem k délce trvání soudního          řízení bude stavba před skončením soudního řízení již realizována a rozhodnutí soudu                                              40          tak bude mít hodnotu pouze formální.  Na tuto skutečnost upozorňuje např. P. Černý,          podle kterého „správní soudy do nedávné minulosti přistupovaly k návrhům na vy-          dávání odkladných účinků žalobám ve věcech zásahů do životního prostředí velmi          zdrženlivě. Asi nejtypičtějším příkladem tohoto přístupu jsou rozhodnutí týkající se          návrhů na přiznání odkladného účinku žalobám proti územním rozhodnutím o umís-          tění staveb.“  41            Aarhus_CZ-20100216.pdf; dále např. nap. studie zabývající se situací v České republice a dalších evrop-          ských státech obsažené v analýzách organizace Justice \& Environment. JUSTICE AND ENVIRONMENT.          Justice and Environment: European Network of Environmental Law Organisation [online]. 2010 [cit.          2014-02-05]. Dostupné z: http://www.justiceandenvironment.org/          37) Srov. ČERNÝ, Pavel. Nedostatky praktické aplikace čl. 9 Aarhuské úmluvy z pohledu dotčené veřej-          nosti. In: Sborník mezinárodní konference o aplikaci Aarhuské úmluvy v praxi [online]. Ministerstvo          životního prostředí, 2009 [cit. 2013-05-27]. Dostupné z: www.mzp.cz/…/cz/…pravni…/OMV-Sbornik_          Aarhus_CZ-20100216.pdf          38) Soudní přezkum rozhodnutí (čl. 9 odst. 4 Aarhuské úmluvy) má směřovat k přiměřené a účinné nápravě.          39) Správní řád stanoví, že podaná správní žaloba nemá dle platné právní úpravy ex lege odkladný účinek,          ledaže by to stanovil konkrétní zákon.          40) Blíže kupř. STEJSKAL, Vojtěch. K účastenství občanských sdružení ve stavebním řízení a možnost po-          dat žádost o odkladný účinek žalob. České právo životního prostředí. 2011, č. 2, s. 17–29; nebo FRANC, Pa-          vel. Neefektivní ochrana subjektivních práv ve správním soudnictví. Právní fórum: příloha VIA IURIS IV          [online]. 2005, č. 11, 84–87 [cit. 2014-01-13]. Dostupné z: http://www.viaiuris.cz/files/via_iuris_iv.pdf          41) ČERNÝ, Pavel. K rozhodování správních soudů o návrzích na odklad vykonatelnosti žaloby (vybrané          otázky). Právní rozhledy [online]. 2008, č. 24 [cit. 2014-01-13]. Dostupné z: http://www.ipravnik.cz/cz/          clanky/pravo-ustavni-a-spravni/art_6066/chap_5747/iv-odkladny-ucinek-zalob-ve-vecech-zasahu-do-          zivotniho-prostredi.aspx            176","Soudnictví v environmentálních otázkách                    Dlouhotrvající soudní řízení a nepřiznávaný odkladný účinek žaloby způsobo-           valy, že i úspěšný žalobce neměl žádný prostředek, jak situaci vyřešit – stavba, proti           které vystupoval, byla již dávno postavena a k jejímu odstranění nejsou správní or-                             42           gány  motivovány.   Soudní  řád  správní  nestanovil  žádnou  lhůtu  pro  přiznání  od-           kladného účinku a nevládní organizace mohly jen velmi obtížně splnit podmínky pro           přiznání odkladného účinku žaloby (tj. odložení právní moci napadeného správního           rozhodnutí).                 Po novele správní řádu soudního, která nabyla účinnosti k 1. 1. 2012, se tyto           problémy zmírnily. Především musí soud rozhodnout o návrhu na přiznání odklad-           ného účinku bez zbytečného odkladu, a pokud nehrozí nebezpečí z prodlení, pak musí           rozhodnout nejpozději do 30 dnů a svoje rozhodnutí musí řádně odůvodnit. Také se           změnily podmínky pro přiznání odkladného účinku. Obecně pořád platí, že podání ža-           loby nemá samo o sobě odkladný účinek. Ale soud může na návrh žalobce usnesením           odkladný účinek žalobě přiznat. Podmínkou je, že by výkon nebo jiné právní následky           rozhodnutí (tj. kupř. výstavba obchodního centra nebo kácení stromů, kdy by prak-           ticky nebylo možné uvést věci do původního stavu) znamenaly pro žalobce nepoměrně           větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám.           Současně je zapotřebí, aby přiznání odkladného účinku nebylo v rozporu s důležitým           veřejným zájmem.                Z judikatury:              „Na základě čl. 9 odst. 4 Aarhuské úmluvy (č. 124/2004 Sb. m. s.) musí být stěžovatelům             z řad dotčené veřejnosti (12), tedy i stěžovateli, vyhovováno k jejich návrhům na přiznání             odkladného účinku správní žaloby tak, aby nemohlo docházet k situacím, kdy v době roz-             hodování o správní žalobě již byl povolený záměr nevratně realizován (typicky provedení             stavby). Pokud by návrhu na přiznání odkladného účinku vyhovováno nebylo, došlo by             k porušení čl. 9 odst. 4 Aarhuské úmluvy a čl. 10a směrnice 85/337/EHS (,směrnice EIA‘),             neboť poskytovaná soudní ochrana by nebyla včasná a spravedlivá.“ 43                       42) OFICIÁLNÍ  STRÁNKA  AARHUSKÉ  ÚMLUVY  V  ČESKÉ  REPUBLICE.  Právo na  soudní  ochranu           [online]. [cit. 2014-02-05]. Dostupné z: http://www.ucastverejnosti.cz/cz/pravo-na-soudni-ochranu/           43) Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2007, sp. zn. 1 As 13/2007; ze dne 14. 6. 2007,           sp. zn. 1 As 39-2006; ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 5 As 53/2006; ze dne 26. 6. 2007, sp. zn. 4 As 70/2006           a ze dne 15. 5. 2008, sp. zn. 2 Aps 1/2008.                                                                                           177","Právo a environmentální problémy                   Obdobné  nedostatky  se  týkají  implementace  dalších  odstavců  čl.  9  Aarhuské          úmluvy, zejm. přezkumu nečinnosti správních orgánů.  44               11.5. Sousedské spory a rozhodování soudů            Ačkoli je správní soudnictví stěžejní z hlediska možností soudní ochrany environmen-          tálních práv, je možné v některých případech zvažovat i jiné cesty. Především bývá                                                                 45          v  této  souvislosti  zmiňován  institut  sousedských  žalob,   resp.  ochrana  vyplývající          z ochrany poskytnuté vlastnickému právu v rámci právní úpravy sousedských práv.          V novém občanském zákoníku najdeme tato pravidla v ustanovení § 1013 a násl.                Především  platí  obecná  maxima,  v  souladu  se  kterou  se  musí  vlastník  zdržet          všeho, co působí, že odpad, voda, kouř, prach, plyn, pach, světlo, stín, hluk, otřesy          a jiné podobné účinky (imise) vnikají na pozemek jiného vlastníka (souseda) v míře          nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku. Tyto          důsledky činnosti jednoho vlastníka na druhého vlastníka se dělí na tzv. přímé a ne-          přímé imise. Přímou imisí je např. svádění vody na cizí pozemek a jsou zakázány vždy.          Nepřímými imisemi je např. hluk nebo kouř – jedná se o vedlejší důsledky jiné čin-          nosti. Nepřímé imise jsou zakázány tehdy, pokud přesahují míru přiměřenou místním          poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku.   46                Limitem  pro  využití  ochrany  životního  prostředí  skrze  ochranu  vlastnického          práva je skutečnost, že jde-li o imise, které jsou důsledkem provozu závodu nebo po-          dobného zařízení, který byl úředně schválen, má soused právo jen na náhradu újmy          v  penězích.  To  by  neplatilo  jenom  tehdy,  pokud  by  daný  provozovatel  překračoval          povolené limity (kupř. znečišťování ovzduší). Znamená to, že existují imise „běžné“          a „privilegované“ (tj. ty, které jsou způsobené úředně schváleným provozem). Základní          rozdíl mezi běžnými a privilegovanými imisemi je v předmětu žaloby. Zatímco u běž-          ných imisí je soused aktivně legitimován k podání negatorní žaloby (žaloby na zdr-            44) ČERNÝ, Pavel. Nedostatky praktické aplikace čl. 9 Aarhuské úmluvy z pohledu dotčené veřejnosti.          In: Sborník mezinárodní konference o aplikaci Aarhuské úmluvy v praxi [online]. Ministerstvo život-          ního prostředí, 2009 [cit. 2013-05-27]. Dostupné z: www.mzp.cz/…/cz/…pravni…/OMV-Sbornik_Aar-          hus_CZ-20100216.pdf          45) Určité možnosti, které ale nejsou v České republice v praxi dostatečně využívány, skýtá taktéž ochrana          soukromí a rodinného života před jeho narušováním, kupř. provozem velkého chemického provozu, prů-          myslové zóny nebo hlučným provozem.          46) K tomuto dělení viz Podrobnější úprava držby a sousedských práv. MINISTERSTVO SPRAVEDL-          NOSTI. Nový občanský zákoník [online]. 2013 [cit. 2014-02-05]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.          justice.cz/vecna-prava/konkretni-zmeny/podrobnejsi-uprava-drzby-a-sousedskych-prav/           178","Soudnictví v environmentálních otázkách              žení se určitého jednání), u privilegovaných imisí pouze k podání žaloby na náhradu           újmy. 47                 Pokud tyto povinnosti shrneme, vlastníci nesmí obtěžovat jiného nad míru při-           měřenou poměrům (což samo o sobě nebrání výkonu vlastnického práva druhých, ale           činí jej nepříjemným – kupř. častý intenzivní zápach z topenišť) a vážně ohrožovat jeho           práva (skutečně tato práva ohrožuje – nemusí jít jen o vlastnická práva druhého).                Z judikatury:              „Z uvedených ustanovení vyplývá, že obec je veřejnoprávní korporací, jejíž faktický základ             tvoří její občané (osobní substrát této právnické osoby ve smyslu § 18 odst. 2 písm. c/             obč. zák.). Občané mají schopnost vnímat uvedené imise a jsou-li jimi rušeni při opráv-             něném užívání nemovitostí ve vlastnictví obce, je jimi při výkonu svého vlastnického práva             rušena i obec. Obec se tedy za naplnění předpokladů uvedených v § 127 odst. 1 obč. zák.             může vůči vlastníku věci, jejímž užíváním vzniká hluk či vibrace, právem domáhat toho, aby             se těchto imisí zdržel.“ 48                      V  případě,  že  vlastník  tyto  svoje  povinnosti  nedodržuje,  je  možné  přistoupit           k sousedské žalobě. Půjde o civilní spor před soudem, kde žalobce nese důkazní bře-           meno  a  musí  prokázat,  že  je  skutečně  obtěžován  nad  míru  přiměřenou  poměrům.           Výsledkem žaloby je výrok soudu, aby se žalovaný vlastník zdržel jednání, které k ob-           těžování vedlo.                 Z judikatury:              „Pojem ,míra přiměřená poměrům‘ a ,vážné ohrožení výkonu práva‘ je nutno vyložit objek-             tivně, nikoli subjektivně. Návrhem na zahájení občanského soudního řízení, směřujícím proti             vlastníkovi, se navrhovatel může úspěšně domáhat jen vydání rozsudku, jímž by žalované-             mu vlastníkovi byla uložena povinnost zdržet se přesně vymezeného rušení, nikoli však již             povinnost něco pozitivního konat (např. odstranit, přemístit nebo upravit určitým způsobem             předmět svého vlastnictví).“ 49              47) Blíže: HUMLÍČKOVÁ, Petra. Vybrané aspekty Stavebního práva ve světle rekodifikace soukromého           práva. In: Cofola 2013: The Conference Proceedings [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2013 [cit.           2014-07-14]. ISBN 978-80- 210-6625-0. Dostupné z: http://cofola.law.muni.cz/content/cs/           48) Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 1999, sp. zn. 2 Cdon 330/97.           49) Stanovisko Nejvyššího soudu, občanskoprávního kolegia ze dne 29. 12. 1984 pod sp. zn. Cpj 51/84,           uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 45/1986 v sešitu 9–10.                                                                                           179","Právo a environmentální problémy                 „Ústavní soud nezpochybňuje, že vlastnická práva vedlejších účastníků byla a jsou za dané-            ho stavu věci imisemi hluku porušována, avšak zaujímá stanovisko, že se tak neděje v míře            nepřiměřené dlouhodobě se formujícím poměrům v okolí předmětné veřejné komunikace.            K tomuto závěru dodává, že sami vedlejší účastníci jsou velmi pravděpodobně vykonavateli            práva obecného užívání předmětné místní komunikace, neboť tuto komunikaci užívají k za-            jištění obslužnosti nemovitostí v jejich vlastnictví.“ 50             „Při povědomí o realitě fungování české veřejné správy považuje Nejvyšší správní soud za            nezbytné, aby správní soudy svou rozhodovací činností přispívaly k maximálnímu naplnění            principu otevřenosti (publicity) veřejné správy, který stojí v základu úpravy práva na infor-            mace. Jedině tak může právo na informace efektivně plnit svou výše popsanou kontrolní            funkci, a tím i přispívat ke zvyšování kvality výkonu veřejné správy a k růstu její důvěryhod-            nosti v očích veřejnosti.“ 51                     V závěru kapitoly je prostor pro zajímavou odbočku. Je zřejmé, že řízení před          Nejvyšším správním soudem a Ústavním soudem je natolik složité, že je nezbytné, aby          byli účastníci zastoupeni advokáty (resp. je možné, že jsou sami právníci). Povinné          zastoupení má zajistit profesionalitu a bezvadnost podání. Přesto nesplňuje řada po-          dání elementární požadavky, a v důsledku toho nemůže být jednáno o meritu věci,          a navíc dochází k zahlcování soudů. Soudci Ústavního soudu dokonce upozornili na to,          že „v případě opakovaného porušení povinností advokáta při poskytování právních          služeb spojených s podáním ústavní stížnosti předá věc k posouzení představenstvu          České advokátní komory“.  Advokát se totiž podáním s chybami provinil buď nezna-                                    52          lostí procesních předpisů, nebo mu jde „o získání majetkového prospěchu (odměny                                                                                           53          za sepsání ústavní stížnosti) bez ohledu na to, zda takový postup zákon umožňuje“,          přičemž Ústavní soud považuje obě jednání za porušení buď zákonných, nebo etických          povinností advokáta.                       50) Nález Ústavního soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. IV. ÚS 451/11.          51)  Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. 1 As 141/2011.          52) Usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. I. ÚS 1656/09.          53) Tamtéž.            180","Soudnictví v environmentálních otázkách                                                                                                                                                                        181","Právo a environmentální problémy            12. Zvláštní část práva             životního prostředí                                  „Česká krajina je nepředstavitelná bez typických alejí, které jsou                  její součástí už po mnoho staletí. A naší zodpovědností je tento kul-                  turní charakter krajiny zachovat i pro další generace jinak než jen                  na obrazech či fotografiích.“  1               12.1. Zvláštní část práva životního prostředí             Právo životního prostředí se obvykle v teorii dělí na tzv. obecnou a zvláštní část. Do          obecné části spadají otázky územního plánování, posuzování vlivů, právo na informace          nebo účasti veřejnosti, do zvláštní části (upravené složkovými předpisy, tj. předpisy,          které řeší jednotlivé složky životního prostředí a jejich ochranu a možnosti nakládání                                                                                            2          s nimi nebo upravující otázky výkonu činností, které mohou ohrozit životní prostředí)          pak  spadá  především  ochrana  přírody  a  krajiny  a  pak  kupř.  ochrana  ovzduší,  vod,          lesů, zvířat, zemědělského půdního fondu a samozřejmě také předpisy, které upravují          otázky nakládání s odpady, obaly nebo chemickými látkami, geneticky modifikova-          nými organismy či postupy při haváriích nebo živelních pohromách.             1)  Arnika, Alej roku, vyjádření doc. Ing. Petra Kučery, Ph.D., vedoucího Ústavu plánování krajiny Za-          hradnické fakulty v Lednici Mendelovy univerzity v Brně. Dostupné na: http://alejroku.cz/anketa          2)  Jedná se zejména o:          –  Zákon č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší;          –  Zákon č.254 2001/ Sb., vodní zákon;          –  Zákon č. 189/1995 Sb., lesní zákon;          –  Zákon č.334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu;          –  Zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech;          –  a další.           182","Zvláštní část práva životního prostředí                    Právě  tyto  složkové  předpisy  upravují  zejm.  limity  znečištění  životního  pro-           středí, ať už jde o hlukové limity, emisní a imisní limity nebo světelné znečištění. Také           určují konkrétní povinnosti fyzických a právnických osob při zásazích do složek život-           ního prostředí a vymezují kompetence jednotlivých správních orgánů – typicky jde           o vydávání nejrůznějších povolení k činnostem, které poškozují nebo mohou poškodit           životní prostředí, povolení k nakládání s vodami nebo odpady apod. Složkové před-           pisy také vymezují správní delikty a přestupky a stanoví sankce za porušení právních           povinností.                12.2. Ochrana přírody a krajiny             Vzhledem k významu právní úpravy ochrany přírody a krajiny bude právě jí věnována           zvláštní  kapitola  v  rámci  zvláštní  části  práva  životního  prostředí.  Ochrana  přírody           a krajiny spočívá v péči o volně žijící živočichy, planě rostoucí rostliny a jejich spo-           lečenstva, o nerosty, horniny, paleontologické nálezy a geologické celky, o ekologické           systémy  a  krajinné  celky,  jakož  i  v  péči  o  vzhled  a  přístupnost  krajiny.  Cílem  této           péče je přispět k udržení a obnově přírodní rovnováhy v krajině, k ochraně rozma-           nitostí forem života, přírodních hodnot a krás, k šetrnému hospodaření s přírodními           zdroji. Lidské chování ve vztahu k přírodě a krajině reguluje zákon č. 114/19992 Sb.,           o ochraně přírody a krajiny (dále jen „ZOPK“).                 Tento zákon se zaměřuje na několik hlavních oblastí, a to:              –  ochranu a vytváření územního systému ekologické stability krajiny;              –  ochranu krajinného rázu;              –  obecnou ochranu druhů planě rostoucích rostlin a volně žijících živočichů;              –  zvláštní ochranu těch druhů, které jsou vzácné či ohrožené;              –  ochranu nerostů a paleontologických nálezů;              –  ochranu stromů a keřů;              –  vytváření sítě zvláště chráněných území a péčí o ně;              –  účast na tvorbě a schvalování lesních hospodářských plánů s cílem zajistit ekolo-                 gicky vhodné lesní hospodaření;              –  spoluúčast v procesu územního plánování a stavebního řízení s cílem prosazovat                 vytváření ekologicky vyvážené a esteticky hodnotné krajiny;              –  účast na ochraně půdního fondu, zejména při pozemkových úpravách;              –  ovlivňování vodního hospodaření v krajině;              –  obnovu a vytváření nových přírodně hodnotných ekosystémů;              –  ochranu krajiny pro ekologicky vhodné formy hospodářského využívání, turis-                 tiky a rekreace.                                                                                            183","Právo a environmentální problémy                   Zákon o ochraně přírody a krajiny je z hlediska environmentálního mimořádně          významný, obsahuje základní ustanovení týkající se ochrany přírody, ať už jde o pro-          blematiku soustavy Natura 2000 nebo aktivní zapojení občanů do rozhodování o ži-          votním prostředí díky spolkům.                Podle ochránce můžeme být jakkoli „přesvědčeni o tom, že určitý stavební zá-                                                                                    3          sah v území je pro člověka a jeho aktuální potřeby tím nejlepším řešením“.  Je třeba          se ale také tázat, které řešení je správné pro přírodu a krajinu. Může se totiž snadno          stát, že „to, co se nám zpočátku zdálo být pro člověka dobrým řešením, se v kontextu                                                                                  4          s devastujícím zásahem pro krajinu najednou ukáže ve zcela jiném světle“.  Ochránce          negativně  hodnotí  „často  benevolentní  přístup  orgánů  veřejné  správy  k  ochraně                                                                        5          volné krajiny, potažmo zemědělské půdy v okolí velkých sídel“,  především se terčem          jeho kritiky stává „povolování umístění průmyslových zón na nejkvalitnějších půdách          či chaotická, bez rozmyslu, ad hoc realizovaná výstavba nových satelitních sídlišť,          mnohdy zcela uměle zasazených do určitých krajinně, kulturně a sociálně stabilizo-          vaných venkovských sídel“. 6                Z judikatury:             „Obdobně ve vztahu k jinému rozhodnutí žalovaného dříve judikoval i Městský soud v Pra-            ze, který dospěl k závěru, že výrazná převaha jiného veřejného zájmu nad zájmem ochrany            přírody podle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny může být dána pouze tam, kde jiný            veřejný zájem nemůže být uspokojen jinak, tedy aniž by došlo ke škodlivému zásahu do při-            rozeného vývoje zvlášť chráněných druhů, popř. byl takový zásah minimalizován. Je přitom            povinností správního orgánu posoudit důsledky škodlivosti stavebního zásahu ve vztahu ke            konkrétním ohroženým druhům a posoudit konkrétní skutečnosti ve větší míře, a to v sou-            vislosti, resp. v návaznosti na existenci výrazně převažujícího jiného veřejného zájmu nad            zájmem ochrany přírody.“ 7                  3)  HANÁK, Marek. Zásahy do krajiny – jaké jsou poznatky ochránce? Moderní obec [online]. 2006 [cit.          2014-02-07].  Dostupné  z:  http://moderniobec.ihned.cz/c1-19238310-zasahy-do-krajiny-jake-jsou-po-          znatky-ochrance          4)  Tamtéž.          5)  Motejl kritizoval veřejnou správu při rozhodování o krajině. IHNED.CZ [online]. 2006 [cit. 2014-02-07].          Dostupné z: http://byznys.ihned.cz/c1-19486110-motejl-kritizoval-verejnou-spravu-pri-rozhodovani-          o-krajine          6)  Tamtéž.          7)  Srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 11 Ca 41/2006.           184","Zvláštní část práva životního prostředí             12.3. Vybrané otázky ochrany přírody a krajiny              Vzhledem k šíři záběru ZOPK není možné se podrobně věnovat všem okruhům, které           ZOPK reguluje. Z tohoto důvodu najdete v této publikaci několik vybraných otázek           týkajících se ochrany přírody a krajiny.                12.3.1. Ochrana dřevin             Ochrana  dřevin  nebo  spíše  právní  úprava  možnosti  kácení  stromů  je  stále  živým           a aktuálním problémem. Neustále totiž dochází k ničení alejí nebo kácení vzrostlých           stromů bez toho, aby k takovému postupu existovaly skutečné důvody, typickým pří-                                                 8           kladem je kácení stromů podél silnic.  ZOPK obsahuje postup, který by měli nejen           úředníci dodržovat.                 Obecně lze říci, že ke kácení dřevin je nezbytné povolení orgánu ochrany přírody,           Povolení lze vydat ze závažných důvodů, vždy po vyhodnocení funkčního a estetického           významu dřevin. To by se mělo týkat také zmíněného kácení stromů podél silnic, je-           diným rozdílem je, že povolení ke kácení dřevin na silničních pozemcích může orgán           ochrany přírody vydat jen po dohodě se silničním správním úřadem (obdobně platí           u železnic). Povolení se týká pouze stromů se stanovenou velikostí – obvod kmene           minimálně 80 cm ve výšce 130 cm nad zemí.                 Kromě toho existují také situace, kdy povolení není třeba. Jedná se o kácení           dřevin z důvodů pěstebních (kupř. kvůli obnově porostů nebo při provádění výchovné           probírky porostů, při údržbě břehových porostů prováděné při správě vodních toků,           z důvodů zdravotních). Kácení z těchto důvodů musí být oznámeno písemně nejméně           15 dnů předem orgánu ochrany přírody, který je může pozastavit, omezit nebo zakázat,           pokud odporuje požadavkům na ochranu dřevin.                 Speciální pravidla pak platí pro situace, kdy je stavem stromu zřejmě a bezpro-           středně ohrožen život či zdraví (nebo hrozí-li škoda značného rozsahu). V těchto pří-           padech se kácení pouze oznamuje orgánu ochrany přírody do 15 dnů.                 ZOPK dává orgánu ochrany přírody možnost, aby při povolení kácení uložil ža-           dateli povinnost provést náhradní výsadbu ke kompenzaci ekologické újmy vzniklé           pokácením dřevin. Dokonce může přikázat žadateli, aby o stromy pečoval, maximálně           však po dobu pěti let. V situaci, kdy žadatel není povinen provést náhradní výsadbu,           měl by být alespoň povinen (v případech, kdy došlo ke kácení kvůli budoucí výstavbě)             8)  Viz Kolik stromů v alejích bylo pokáceno v krajích? ARNIKA. Arnika [online]. [cit. 2014-02-05]. Do-           stupné z: http://arnika.org/kaceni-podle-kraju                                                                                           185","Právo a environmentální problémy                                                                                     Zdroj: www.arnika.org           186","Zvláštní část práva životního prostředí              zaplatit odvod do rozpočtu obce, která by jej použila na zlepšení životního prostředí           (když bylo kácení nelegální, musí pachatel platit Státnímu fondu ochrany životního           prostředí). Bohužel prováděcí právní předpis, který by stanovil podrobná pravidla pro           placení těchto odvodů dosud nevznikl.                Příklad z praxe – kácení alejí:              Alej vzrostlých stromů padla v březnu 2013 u Ždírce nad Doubravou podél silnice první             třídy č. 37 směrem na Krucemburk. Důvodem, proč se stromy začaly kácet, je plánovaná             rekonstrukce silnice. Kácení má obsáhnout celkem 100 stromů a má pokračovat až na Voj-             nův Městec. Podle Městského úřadu ve Ždírci nad Doubravou připravuje Ředitelství silnic             a dálnic ČR Jihlava (ŘSD) na rok 2013 rekonstrukci silnice I/37 v úseku Ždírec nad Doub-             ravou – Krucemburk. ŘSD tvrdí, že stromy byly staré a nekvalitní. Obyvatelé si ale stěžují,             že mnoho stromů bylo zcela zdravých. Výsadba nových stromů se navíc neplánuje, a to             s odůvodněním, že stromy mohou být vysazovány ve vzdálenostech pět metrů od vozovky,             pozemky však již nepatří ŘSD.                  Evidentní pochybení nastalo v tom, že nebyla vyčíslena ekologická újma vzniklá vyká-             cením stromů a nebyla nařízena náhradní výsadba, která je podle zákona povinná. Úřady             ani neposoudily zásah do krajinného rázu, přestože alej stála na území chráněné krajinné             oblasti. Vydaná povolení k pokácení aleje jsou tak nezákonná. 9                 Z judikatury:             „Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu ustanovení § 8 odst. 1 věty druhé             zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, svěřuje orgánu ochrany přírody při             rozhodování, zda povolí kácení dřevin, správní uvážení, správní orgán má tedy určitý pro-             stor pro vlastní úvahu a tuto skutečnost musí správní soudy respektovat. Dané ustanovení             však zároveň stanoví meze takové úvahy. Pro povolení kácení dřevin musí existovat závaž-             né důvody a musí mu předcházet vyhodnocení funkčního a estetického významu dřevin.             Z rozhodnutí orgánu ochrany přírody tak musí být patrné, jakou úvahou se správní orgán             při posouzení těchto otázek řídil a zda význam těchto dřevin na straně jedné i závažnost             důvodů pro jejich pokácení na straně druhé dostatečně zhodnotil.“ 10                     9)  ARNIKA. Kácení aleje u Ždírce kvůli rekonstrukci silnice [online]. [cit. 2014-02-05]. Dostupné z:           http://arnika.org/kaceni-aleje-u-zdirce-kvuli-rekonstrukci-silnice           10) Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2007, sp. zn. 4 As 10/2007.                                                                                           187","Právo a environmentální problémy             12.3.2. Krajinný ráz            Ochrana přírody a krajiny má mnoho podob. Jendou z nich je také ochrana krajinného               11          rázu.  ZOPK rozumí krajinným rázem zejména přírodní, kulturní a historickou cha-          rakteristiku určitého místa či oblasti. Je chráněn před činností snižující jeho estetic-          kou a přírodní hodnotu. Zásahy do krajinného rázu, zejména umisťování a povolování          staveb, mohou být prováděny pouze s ohledem na zachování významných krajinných          prvků,  zvláště  chráněných  území,  kulturních  dominant  krajiny,  harmonického  mě-          řítka a vztahů v krajině. Krajinný ráz se mj. neposuzuje v zastavěném území a v zasta-          vitelných plochách, pro které je územním plánem nebo regulačním plánem stanoveno          plošné a prostorové uspořádání a podmínky ochrany krajinného rázu dohodnuté s or-          gánem ochrany přírody.               Z judikatury:             „Zájem na hospodářském přínosu podle § 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody            a  krajiny,  nemůže  vyvážit zájem  na  ochraně před  rušivým  zásahem  do krajinného  rázu.            Není proto dána ani zákonná povinnost, aby v každém jednotlivém případě, bez ohledu na            povahu a rozsah zasažení krajinného rázu, bylo zkoumáno, zda ekonomický přínos stavby            nevyvažuje zásah do krajinného rázu. Posouzení ekonomických přínosů tak není v řízení            podle § 12 odst. 2 cit. zákona rovnocennou otázkou ve vztahu k vlastnímu zkoumání mož-            nosti snížení či ovlivnění krajinného rázu.“ 12                    Podstatné je, že k umisťování a povolování staveb (nebo i jiným činnostem, které          by mohly snížit nebo změnit krajinný ráz) je nezbytný souhlas orgánu ochrany přírody.          Souhlas má povahu závazného stanoviska podle § 149 správního řádu. Znamená to, že          další orgány, které rozhodují, např. stavební úřady při vydávání územního rozhodnutí,          musí stanovisko respektovat. Také to ale znamená, že není možné se proti závaznému          stanovisku samostatně odvolat. Napadnout ho lze až kupř. při odvolání se proti územ-          nímu rozhodnutí. Další možností je přezkumné řízení podle správního řádu.                Pokud se jedná o krajinný ráz s významnými soustředěnými estetickými a pří-          rodními hodnotami (a současně nejde o zvláštní ochranu území jako např. přírodní             11)  Viz kupř. HOLÍK, Martin. Krajinný ráz a jeho ochrana v rámci územního plánování. In: Dny prá-          va – 2010 – Days of Law [online]. Brno, 2010 [cit. 2014-02-05]. Spisy Právnické fakulty Masarykovy          univerzity:  Řada  teoretická.  ISBN  9788021053052.  Dostupné  z:  http://www.dnyprava.cz/content/cs/          archiv/2010/          12) Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 11. 2007, sp. zn. 2 As 35/2007.            188","Zvláštní část práva životního prostředí              rezervaci), může orgán ochrany přírody zřídit přírodní park a stanovit určitá omezení           při využití území.                 Z judikatury:              „Při posuzování snížení či změny krajinného rázu (§ 12 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb.,             o ochraně přírody a krajiny) je nutné vedle sebe hodnotit stav, pro nějž se určitá krajina či             její část stala jedinečnou (ať z hlediska přírodního, historického, architektonického či jiné-             ho), a stav, jak bude vypadat po umístění stavby. Souhlas nelze zdůvodnit pouze tím, že se             v dané lokalitě umísťuje množství jiných nových staveb, a pominout tak po staletí budova-             nou charakteristiku místa.“ 13                  12.3.3. Zvláště chráněná území a Natura 2000             „Spory o rezidenční komplex Hanspaulka v Praze 6 se táhly několik let. Společnost           ING Real Estate chtěla stavět na samém okraji zalesněné rokle Kotlářky, která jinak           slouží ke sportu a k procházkám. Na svazích navíc žijí chráněné druhy živočichů. Na-           konec došlo ke kompromisu: hranice nové zástavby byla stanovena na 15 metrů od           okraje rokle, ING slíbila, že nezasáhne do vegetace na svazích a zachová tak útočiště           pro živočichy. Místní občané se zavázali, že za takových podmínek nebudou stavbě           bránit. A starosta Prahy 6 slíbil, že z Kotlářky udělá veřejný park.“  14                 Některá území jsou natolik významná, esteticky nebo přírodovědně jedinečná,           že je nezbytné poskytnout jim výraznější ochranu než obvykle. Podle ZOPK se jedná           o (podle stupně ochrany):              –  národní parky;              –  chráněné krajinné oblasti;              –  národní přírodní rezervace;              –  přírodní rezervace;              –  národní přírodní památky;              –  přírodní památky.                13) Podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2008, čj. 7 Ca 219/2007-58.           14) ZAHUMENSKÁ, Vendula, Jana KRAVČÍKOVÁ, Jana VITNEROVÁ a Martin SKALSKÝ. Občané sobě:           Příběhy lidí, kteří se zapojili do rozhodování o životním prostředí a pomohli svému městu či obci [onli-           ne]. 2012 [cit. 2013-05-27]. ISBN 978-80-87417-06-5. Dostupné z: www.zelenykruh.cz.                                                                                            189","Právo a environmentální problémy                   Zvláštní ochrana spočívá především v tom, že jsou na těchto územích zakázány          nejrůznější činnosti, které by je mohly negativně ovlivnit (typicky sem patří stavební          činnost). V národních parcích, které jsou jedinečné v národním či mezinárodním mě-          řítku a značnou část zaujímají přirozené nebo lidskou činností málo ovlivněné eko-          systémy, se kupř. nesmí hospodařit za využití intenzivních technologií, pořádat různé          sportovní a jiné akce nebo jezdit s motorovými vozidly. Specificky se musí nakládat          také s lesy na území národního parku. Přírodní památky, kterými jsou zpravidla geo-          logické nebo geomorfologické útvary menší rozlohy, jsou chráněny v nezbytně nutném          rozsahu, zejména před zástavbou.                Národní parky jsou vyhlašovány zákonem, chráněné krajinné oblasti nařízením          vlády. Ostatní vyhlašují kupř. krajské úřady jako orgány ochrany přírody. Namísto          ochrany jako zvláště chráněných území, je také možné sjednat smluvní ochranu (po-          kud jde o evropsky významné lokality), smlouva je uzavřena mezi orgánem ochrany          přírody a vlastníkem pozemků. Tato forma se však příliš neujala.                Ochranu území lze samozřejmě za určitých podmínek zrušit. Děje se tak stejným          způsobem, jakým bylo provedeno její vyhlášení. Smluvní ochranu území lze zrušit na          základě písemné dohody uzavřené mezi vlastníkem pozemku a orgánem ochrany pří-          rody oprávněným k vyhlašování. V případě nesouhlasu vlastníka pozemku rozhoduje          o zrušení orgán ochrany přírody, který mohl dohodu uzavřít.               Z judikatury:             „Ochrana před poškozováním přírodních hodnot CHKO je veřejným zájmem, tj. zájmem            obecně prospěšným, jehož míru naplnění při střetu se subjektivním právem žalobce je prá-            vě třeba posuzovat v řízení o udělení souhlasu orgánu ochrany přírody ke stavební činnosti,            resp. při rozhodování o umístění a povolení stavby v CHKO s přihlédnutím k hospodář-            ským, sociálním a kulturním potřebám obyvatel, regionálním a místním poměrům. … Po-            kud tedy správní orgány dospěly k závěru, že by zamýšlenou stavbou k rekreačnímu vyžití            žalobce došlo k poškozování přírodních hodnot chráněných krajinných oblastí, nemusely            uvádět konkrétní případy takového poškození, neboť zabezpečení zvlášť chráněných území            před rušivými vlivy z okolí právem pojímaly jako celek.“ 15                         15)  Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 6 As 25/2008.           190","Zvláštní část práva životního prostředí                    V souvislosti se zvláštní územní ochranou je nezbytné zmínit také evropsky chrá-           něné lokality a ptačí oblasti – území Natura 2000. Nejdříve jsou lokality zařazeny do           tzv. národního seznamu lokalit. Sem mohou být zařazeny (na základě nařízení vlády)           lokality, které přispívají:              –  k udržení nebo obnově příznivého stavu alespoň jednoho typu evropských stano-                 višť nebo alespoň jednoho evropsky významného druhu z hlediska jeho ochrany;              –  k udržení biologické rozmanitosti biogeografické oblasti.                 Poté je seznam předložen Evropské komisi, která rozhoduje o zařazení do ev-           ropského seznamu. Všechny lokality jsou předběžně chráněny před poškozením. Po           zařazení do evropského seznamu (90 dnů od rozhodnutí Komise) vyhlásí vláda evrop-           sky významné lokality novým nařízením. Takto vyhlášené evropsky významné lokality           jsou chráněny před poškozováním a ničením. Využívají se pouze tak, aby nedošlo k zá-           važnému nebo nevratnému poškození nebo ke zničení. Lokality mohou být chráněny           jako zvláště chráněná území (tj. kupř. jako chráněná krajinná oblast nebo přírodní           památka). Obdobně může vláda vymezovat i tzv. ptačí oblasti. V těchto oblastech je           pak kupř. třeba respektovat zvláštní způsoby hospodaření.                 V  územích  Natura  2000  platí  zvláštní  pravidla  pro  realizaci  záměrů  a  plánů,           které by  mohly  tyto  oblasti  ovlivnit. Povolení, souhlas, kladné stanovisko nebo  vý-           jimku ze zákazu pro evropsky významnou lokalitu nebo ptačí oblast může udělit orgán           ochrany přírody pouze v případě, že bude vyloučeno závažné nebo nevratné poško-           zování přírodních stanovišť a biotopů druhů, k jejichž ochraně je evropsky významná           lokalita nebo ptačí oblast určena, ani nedojde k soustavnému nebo dlouhodobému vy-           rušování druhů, k jejichž ochraně jsou tato území určena, pokud by takové vyrušování           mohlo být významné.                 Proto je třeba pro jakoukoliv koncepci nebo záměr, který může samostatně nebo           ve spojení s jinými významně ovlivnit příznivý stav lokalit Natura 2000, provést hod-           nocení jeho důsledků na toto území.                 Návrh koncepce nebo záměru musí být předložen orgánu ochrany přírody ke           stanovisku, zda může mít negativní vliv na tyto lokality (politika územního rozvoje           a územně plánovací dokumentace se posuzují podle stavebního zákona). Pokud není           negativní  vliv  vyloučený,  musí  být  koncepce  nebo  záměr  posouzeny  autorizovanou           osobou. Pokud by byl negativní vliv prokázán, pak je v některých případech (převa-           žuje jiný veřejný zájem) možné koncepci nebo záměr realizovat, navíc je třeba provést           kompenzační opatření.                                                                                                     191","Právo a environmentální problémy                 Z judikatury:            „Jelikož zásady územního rozvoje jsou nejvyšším stupněm územněplánovací dokumentace,            mají strategický charakter a jejich obsahem je závazné stanovení dopravních koridorů v ře-            šeném území, je třeba klást velký důraz na posouzení kumulativních a synergických vlivů            právě v této fázi územního plánování, protože pouze na této úrovni lze zvažovat různé va-            rianty jednotlivých koridorů. Vyhodnocení kumulativních a synergických vlivů plní význam-            nou preventivní funkci ve vztahu k zamezení vzniku nepříznivých dopadů na území a za-            nedbání této funkce na úrovni zásad územního rozvoje nemůže být uspokojivě nahrazeno            následnými kompenzačními či nápravnými opatřeními.“ 16                12.3.4. Výjimky ze zákazů ve zvláště chráněných územích            Může se stát, že je třeba povolit výjimku z některého zákazu týkajícího se zvláště chrá-                         17          něného  území.   Výjimky  schvaluje  vláda  usnesením,  výjimku  uděluje  Ministerstvo          životního prostředí, které také vede správní řízení. Výjimku je možné udělit, pokud          veřejný zájem výrazně převažuje nad zájmem ochrany přírody. To je typicky u záměrů,          které jsou obsaženy v celostátních koncepcích (politika územního rozvoje).                Pokud se jedná o případ, kdy jiný veřejný zájem převažuje (ale nikoli výrazně)          nad zájmem ochrany přírody, nebo v zájmu ochrany přírody, nebo tehdy, pokud povo-          lovaná činnost významně neovlivní zachování stavu předmětu ochrany zvláště chráně-          ného území, povoluje výjimku krajský úřad nebo správa národního parku či chráněné          krajinné oblasti.                Vedle  udělování  výjimek  je  upraven  i  další  proces,  a  to  udělování  závazných          stanovisek  k  některým  činnostem  ve  zvláště  chráněných  územích.  Bez  závazného          stanoviska orgánu ochrany přírody nelze učinit např. ohlášení stavby, vydat územní          rozhodnutí, povolení k nakládání s vodami. Závazné stanovisko se nevydává, jde-li          v některých případech o stavby v zastavěném území obce.                  16) NEJVYŠŠÍ SPRÁVNÍ SOUD. Nejvyšší správní soud zrušil celé Zásady územního rozvoje Jihomorav-          ského kraje [online]. 2012 [cit. 2014-02-05]. Dostupné z: http://www.nssoud.cz/Nejvyssi-spravni-soud-          zrusil-cele-Zasady-uzemniho-rozvoje-Jihomoravskeho-kraje/art/851?tre_id=135          17)  ŠMÍDOVÁ, Lenka. Výjimky ze základní územní ochrany zvláště chráněných území. Časopis Ochrana          přírody [online]. 2010, č. 3 [cit. 2014-02-05]. Dostupné z: http://www.casopis.ochranaprirody.cz/Pravo-          v-ochrane-prirody/vyjimky-ze-zakladni-uzemni-ochrany-zvlaste-chranenych-uzemi.html            192","Zvláštní část práva životního prostředí                  Z judikatury:             „Veřejný zájem v konkrétní věci je zjišťován v průběhu správního řízení na základě pomě-             řování nejrůznějších partikulárních zájmů, po zvážení všech rozporů a připomínek. Z odů-             vodnění rozhodnutí, jehož ústředním bodem je otázka existence veřejného zájmu, pak             musí zřetelně vyplynout, proč veřejný zájem převážil nad řadou soukromých, partikulár-             ních zájmů. Veřejný zájem je třeba nalézt v procesu rozhodování o určité otázce (typicky             např. o vyvlastňování), a nelze jej v konkrétní věci a priori stanovit. Z těchto důvodů je zjiš-             ťování veřejného zájmu v konkrétním případě typicky pravomocí moci výkonné, a nikoliv             zákonodárné.“ 18                 12.3.5. Chráněné druhy živočichů a rostlin             Některé druhy živočichů a rostlin jsou zvláště chráněné. Jejich přesný seznam je sta-           noven ve vyhlášce Ministerstva životního prostředí. Chráněné nejsou jen „za života“,           ale stejné ochrany požívají také mrtví jedinci nebo jejich části nebo dokonce i výrobky           z těchto živočichů nebo rostlin. Tyto druhy se dělí na:              –  kriticky ohrožené;              –  silně ohrožené;              –  ohrožené.                 Rostliny, které patří k chráněným druhům, jsou chráněny ve všech svých pod-           zemních a nadzemních částech a všech vývojových stádiích. Živočichové jsou chráněni           ve všech svých vývojových stádiích. Chráněna jsou jimi užívaná přirozená i umělá sídla           a jejich biotop (to platí i pro rostliny). Nikdo nesmí chráněné rostliny sbírat, trhat,           vykopávat nebo prodávat a vůbec poškozovat či ničit. Obdobně to platí pro živočichy,           nesmí se chytat, chovat v zajetí, rušit, zraňovat nebo usmrcovat. Specifická pravidla           platí pro dovoz a vývoz živočichů, tyto otázky jsou upraveny i mezinárodními úmlu-           vami (zejm. Dohoda CITES).                 Právní  řád  zná  také  několik  výjimek  z  těchto  omezení  (kupř.  pokud  se  jedná           o naléhavé potřeby typu veřejné bezpečnosti, jsou dány hygienické důvody nebo je           zásah potřeba kvůli ochraně veřejného zdraví). Tyto výjimky neplatí pro druhy silně           a kriticky ohrožené. Navíc je k takovému zásahu zapotřebí získat stanovisko orgánu           ochrany přírody.                18) Nález Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. Pl ÚS 24/04.                                                                                            193","Právo a environmentální problémy                 Z judikatury:            „Ochrana před povodněmi je ,jiným veřejným zájmem‘ ve smyslu §  56 odst.  1 zákona            č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Aby bylo možné dovodit, že tento zájem vý-            razně převažuje nad zájmem ochrany přírody, a že je tedy dán důvod k udělení výjimky dle            § 56 odst. 1 a 3 téhož zákona, musí být doloženo, že uvažovaný zásah je nejen potřebný,            a v kladném případě, že neexistuje jiné uspokojivé řešení.“ 19                  12.4. Účast občanů na ochraně životního prostředí             Podle ZOPK se ochrana přírody podle tohoto zákona uskutečňuje za přímé účasti ob-                                                     20          čanů, zejména prostřednictvím jejich spolků.  Přesto samozřejmě od účinnosti ZOPK          pravidelně vznikají nejrůznější snahy účast veřejnosti na rozhodování omezit, ať už          jde o přímé útoky na § 70 ZOPK  nebo o pokusy o změnu jiných zákonů, které účast                                          21          veřejnosti zaručují. V kapitole týkající se účasti občanů na ochraně životního prostředí          už bylo řečeno, že významný je především § 70 ZOPK, podle kterého se mohou některé          spolky účastnit správních řízení, ve kterých může dojít k zásahu do životního prostředí.          O která řízení však jde? Nejčastěji již zmíněné umisťování a povolování staveb, typicky          také kácení dřevin. Vyvstala však řada otázek, které se právě účasti veřejnosti týkaly.          Problémy mnohdy vznikaly ze snahy úřadů co nejvíce omezovat přístup do správních          řízení. Typicky se tak stávalo ve stavebních řízeních. Toto je problém, který se táhne          aplikační praxí mnoho let. Kupř. ochránce „soustavně poukazuje na nepřípustnost          legislativních pokusů o vyloučení účasti veřejnosti zastoupené občanskými sdruže-          ními ze správních řízení… Zákon o ochraně přírody a krajiny totiž jednoznačně sta-          noví, že občanské sdružení, jehož hlavním posláním podle stanov je ochrana přírody          a krajiny, je oprávněno účastnit se správních řízení, při nichž mohou být dotčeny          zájmy ochrany přírody a krajiny chráněné podle tohoto zákona, pokud oznámí ve          stanovené lhůtě svou účast v takovém řízení. Zákon o ochraně přírody a krajiny tak          představuje zvláštní úpravu (lex specialis), která zakládá účast občanských sdružení          ve všech správních řízeních, ve kterých může (nikoliv nutně musí) dojít k dotčení zá-            19) Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 5. 2009, sp. zn. 8 As 5/2008-93.          20) Viz ARNIKA. Historie útoků na § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny [online]. [cit. 2014-02-05].          Dostupné z: http://arnika.org/historie-utoku          21) Tamtéž.            194","Zvláštní část práva životního prostředí              jmů ochrany přírody a krajiny, tak jak jsou tyto zájmy vymezeny v zákoně o ochraně           přírody a krajiny.“  22                Z judikatury:              „Podle § 2 odst. 2 písm. g) zákona o ochraně přírody a krajiny se ochrana přírody a krajiny             zajišťuje mimo jiné i spoluúčastí v procesu územního plánování a stavebního řízení s cílem             prosazovat vytváření ekologicky vyvážené a  esteticky hodnotné krajiny. Nejvyšší správní             soud tedy neshledal důvod, pro který by bylo možné z okruhu správních řízení, na něž se             vztahuje zvláštní úprava účastenství dle § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny, vyloučit             veškerá stavební řízení jako celek. Naopak má za to, že ustanovení § 70 zákona o ochraně             přírody a krajiny se vztahuje na všechna správní řízení podle stavebního zákona, pokud při             nich mohou být dotčeny zákonem chráněné zájmy ochrany přírody a krajiny.“ 23                                                      22) KANCELÁŘ  VEŘEJNÉHO  OCHRÁNCE  PRÁV.  Souhrnná  zpráva  o  činnosti  veřejného  ochránce           práv za rok 2010 [online]. 2011 [cit. 2014-01-13]. Dostupné z: http://www.ochrance.cz/zpravy-o-cinnos-           ti/zpravy-pro-poslaneckou-snemovnu/. Pozn. aut.: tento problém po novele stavebního zákona odpadl.           23) Zpracováno na základě rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 5 As 41/2009.                                                                                            195","Právo a environmentální problémy            13. Použitá literatura                             13.1. Monografie, odborné publikace a odborné články            1.  Akademický slovník cizích slov: [A–Ž]. Vyd. 1. Praha: Academia, 2001, 834 s. ISBN 80-              200-0982-5.          2.  BAHÝĽOVÁ,  Lenka.  Opatření  obecné  povahy  podle  zákona  o  ochraně  přírody              a  krajiny.  Brno:  Právnická  fakulta,  Masarykova  univerzita,  2010.  Dostupné  z:  https:              //www.law.muni.cz/sborniky/dny_prava_2010/files/prispevky/09_priroda/Bahy_ova_              Lenka_(4070).pdf          3.  BĚLOHRADOVÁ, Jitka. Aarhuská úmluva – aktuální otázky. In: Cofola 2011: the confe-              rence proceedings. 1. vyd. Brno: Masaryk University, 2011, s. 988–994. Spisy Právnické              fakulty Masarykovy univerzity v Brně, sv. 390. ISBN 9788021055827. Dostupné z: http:              //www.law.muni.cz/sborniky/cofola2011/sbornik.html          4.  BĚLOHRADOVÁ, Jitka. Zásady účasti veřejnosti na ochraně životního prostředí. Správní              právo. Ministerstvo vnitra, 2011, roč. 2011, č. 8, s. 16.          5.  BENÁK, Jaroslav, Miloslav HRDLIČKA a Kateřina RONOVSKÁ. Nástroje nového občan-              ského zákoníku směřující ke zvýšení důvěryhodnosti spolků v očích donorů a dalších sub-              jektů. In: Žatecká, Eva (ed.). Cofola 2012. the conference proceedings. Brno: Masarykova              univerzita, 2012, s. 55–60. ISBN 978-80-210-5929-0.          6.  ČERNOHOUS, Pavel, Lukáš MATĚJKA, Martin SKALSKÝ, Luděk ŠIKOLA a Vendula ZA-              HUMENSKÁ. Územní plán bude tvůj! Od územního plánování po stavební povolení – kdy              a jak se účastnit. Praha: Arnika, 2012, 89 s. ISBN 978-80-904685-0-4.          7.  ČERNÝ, Pavel a Pavel DOUCHA. Jak chránit životní prostředí při územním plánování              a povolování staveb. Vyd. 1. Brno: Ekologický právní servis, 1999. Paragrafy pro přírodu.              ISBN 80-902-5703-8.          8.  ČERNÝ, Pavel. K rozhodování správních soudů o návrzích na odklad vykonatelnosti žalo-              by (vybrané otázky). Právní rozhledy [online]. 2008, č. 24 [cit. 2014-01-13]. Dostupné z:              http://www.ipravnik.cz/cz/clanky/pravo-ustavni-a-spravni/art_6066/chap_5747/iv-od-              kladny-ucinek-zalob-ve-vecech-zasahu-do-zivotniho-prostredi.aspx.          9.  ČERNÝ, Pavel. Nedostatky praktické aplikace čl. 9 Aarhuské úmluvy z pohledu dotčené ve-              řejnosti. In: Sborník mezinárodní konference o aplikaci Aarhuské úmluvy v praxi [online].              Ministerstvo  životního  prostředí,  2009  [cit.  2013-05-27].  Dostupné  z:  www.mzp.cz/…/              cz/…pravni…/OMV-Sbornik_Aarhus_CZ-20100216.pdf.             196","Použitá literatura             10.  ČERNÝ,  Pavel.  Protiústavní  úprava  správního  soudnictví  byla  definitivně  zlikvidována.               Juristic.cz [online]. 2001 [cit. 2014-02-05]. Dostupné z: http://spravni.juristic.cz/86078/               clanek/spravni2.html           11.  ČERNÝ, Pavel. Závazná stanoviska podle § 149 správního řádu. Ekologický správní servis               [online]. 2009 [cit. 2014-02-04]. Dostupné z: www.eps.cz           12.  DAMOHORSKÝ, Milan. Právo životního prostředí. 3. vyd. Praha: C.H. Beck, 2010, xlvii,               629 s. Právnické učebnice. ISBN 978-807-4003-387.           13.  DAMOHORSKÝ, Milan. Stanovisko katedry práva životního prostředí Právnické fakulty               UK v Praze k novele stavebního zákona a předpisů souvisejících. In: Zelený kruh [online].               Praha, 2011 [cit. 2014-01-10]. Dostupné z: http://www.zelenykruh.cz/cz/tiskove-zpravy/               vlada-pripravuje-rozsahle-omezeni-prav-ceskych-obcanu/           14.  DIRNER, Vojtech. Ochrana životního prostředí: základy, plánování, technologie, ekono-               mika, právo a management. Praha: Ministerstvo životního prostředí, 1997, 333 s. ISBN               80-707-8490-3.           15.  DOHNAL, Vítězslav a Pavel ČERNÝ. Stát, kraj, obec a občan při ochraně životního pro-               středí. 2., přeprac. vyd. Brno: Ekologický právní servis, 2003, 111 s. ISBN 80-865-4404-4.           16.  FILIP, Jan. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. 2., dopl. vyd. Brno: Masarykova               univerzita, 2001, 458 s. Edice učebnic Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně.               ISBN 80-210-2592-1.           17.  FORST, Adam. „Transformace“ občanských sdružení na spolky dle nového občanského               zákoníku.  MINISTERSTVO  SPRAVEDLNOSTI.  Nový  občanský  zákoník  [online].  [cit.               2013-10-15]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/           18.  FORST, Adam. Pobočné spolky dle nového občanského zákoníku [online]. 2013 [cit. 2014-               02-04].  Dostupné  z:  http://www.epravo.cz/top/clanky/pobocne-spolky-dle-noveho-               obcanskeho-zakoniku-92463.html           19.  FRANC,  Pavel.  Neefektivní  ochrana  subjektivních  práv  ve  správním  soudnictví.  Právní               fórum: příloha VIA IURIS IV [online]. 2005, č. 11, 84–87 [cit. 2014-01-13]. Dostupné z:               http://www.viaiuris.cz/files/via_iuris_iv.pdf           20.  HEJČ, David. Soudní přezkum územních plánů a právo na spravedlivý proces. In: Dny               práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 [cit. 2013-05-               29]. ISBN 978-80- 210-5919-1. Dostupné z: http://www.law.muni.cz/sborniky/dny_pra-               va_2011/files/sbornik.html           21.  HENDRYCH, Dušan. O opatření obecné povahy trochu jinak. In: Nový správní řád a míst-               ní samospráva. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2007, s. 11. Spisy Právnické fakulty               Masarykovy univerzity v Brně, sv. 319. ISBN 9788021044890.           22.  HENDRYCH, Dušan. Správní právo: obecná část. 3. změn. a dopl. vyd. Praha: C.H. Beck,               1998, xvi, 471 s. Právnické učebnice. ISBN 80-717-9184-9, s. 178–186.           23.  HENDRYCH, Dušan. Správní právo: obecná část. 7. vyd. Praha: C.H. Beck, 2009, xxxviii,               837 s. Právnické učebnice. ISBN 978-807-4000-492.           24.  HOLÍK, Martin. Krajinný ráz a jeho ochrana v rámci územního plánování. In: Dny prá-               va – 2010 – Days of Law [online]. Brno, 2010 [cit. 2014-02-05]. Spisy Právnické fakulty               Masarykovy univerzity: Řada teoretická. ISBN 9788021053052. Dostupné z: http://www.               dnyprava.cz/content/cs/archiv/2010/           25.  HORÁKOVÁ,  Monika  a  Soňa  POSPÍŠILOVÁ.  Právo  sdružovací  a  právo  shromažďova-               cí – vybrané otázky. In: Dny práva – 2010: 4. ročník mezinárodní konference pořádané                                                                                             197","Právo a environmentální problémy                Právnickou fakultou Masarykovy univerzity. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2010,              s. 16. Spisy Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, sv. 378. ISBN 9788021053052.              Dostupné z: http://www.law.muni.cz/sborniky/dny_prava_2010/files/intro.html          26.  HRABCOVÁ, Dana (ed.). Principy dobré správy: sborník příspěvků přednesených na pra-              covní konferenci. Kongresový sál Kanceláře veřejného ochránce práv, Brno, 22. března              2006. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita pro Kancelář veřejného ochránce práv, 2006,              265 s. ISBN 80-210-4001-7.          27.  HŮLKOVÁ, Jana. Závazná stanoviska nepodléhají samostatnému soudnímu přezkumu.              Časopis Ochrana přírody [online]. 2011, č. 6 [cit. 2014-02-05]. Dostupné z: http://www.              casopis.ochranaprirody.cz/Pravo-v-ochrane-prirody/zavazna-stanoviska-nepodlehaji-sa-              mostatnemu-soudnimu-prezkumu.html          28.  HUMLÍČKOVÁ, Petra (ed.). Jaké jsou limity soudní ochrany v Čechách? Sborník z me-              zinárodní konference: [Praha 22. 5. 2008] [online]. Praha: Zelený kruh, 2008, 34 s. [cit.              2014-01-14]. ISBN 978-80-903968-2-1. Dostupné z: www.zelenykruh.cz          29.  HUMLÍČKOVÁ, Petra. Vybrané aspekty Stavebního práva ve světle rekodifikace soukro-              mého práva. In: Cofola 2013: The Conference Proceedings [online]. Brno: Masarykova              univerzita, 2013 [cit. 2014-07-14]. ISBN 978-80- 210-6625-0. Dostupné z: http://cofola.              law.muni.cz/content/cs/          30.  HUMLÍČKOVÁ, Petra, Pavel ČERNOHOUS a Pavel ČERNÝ. SWOT analýza – přístup ke              spravedlnosti v oblasti životního prostředí. Praha: Zelený kruh, 2009, 13. 3. 2008 [cit.              2013-05-27]. Dostupné z: http://www.ucastverejnosti.cz/cz/dokumenty/          31.  HURDÍK, Jan a Petr LAVICKÝ. Systém zásad soukromého práva. 1. vyd. Brno: Masaryko-              va univerzita, 2010, 197 s. Spisy Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, sv. 367.              ISBN 978-802-1050-631.          32.  JANČÁŘOVÁ,  Ilona.  Ekologická  politika.  1.  vyd.  Brno:  Masarykova  univerzita,  2004,              207 s. ISBN 80-210-3599-4.          33.  JANČÁŘOVÁ,  Ilona.  Mezinárodní  smlouvy  na  ochranu  životního  prostředí:  vybrané              otázky. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1997, 185 s. ISBN 80-210-1723-6.          34.  JANČÁŘOVÁ, Ilona. Účast veřejnosti při ochraně životního prostředí. 1. vyd. Brno: Ma-              sarykova univerzita, 2002. Edice učebnic Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně,              č. 295. ISBN 8021029471.          35.  JARMIČ, Libor. Trestní právo a ochrana životního prostředí. IPrávník [online]. 2010 [cit.              2014-02-05].  Dostupné  z:  http://www.ipravnik.cz/cz/clanky/art_7577/trestni-pravo-a-              -ochrana-zivotniho-prostredi.asp          36.  KADEČKA, Stanislav. K rozhodování o odkladném účinku správní žaloby. In: Výkonná              moc v ústavním systému České republiky. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita v Brně –              Mezinárodní politologický ústav, 2005, s. 165–178. ISBN 80-210-3611-7.          37.  KADEČKA,  Stanislav.  Právo  obcí  a  krajů  v  České  republice.  Vyd.  1.  Praha:  C.H.  Beck,              2003, xvii, 408 s. Beckova edice Právní instituty. ISBN 80-717-9794-4.          38.  KALA,  Lukáš.  Bludné  cesty  environmentální  odpovědnosti.  Ekolist  [online].  2011  [cit.              2014-02-05].  Dostupné  z:  http://ekolist.cz/cz/publicistika/eseje/bludne-cesty-envi-              ronmentalni-odpovednosti?sel_ids=1\&ids[x8b9d44563179f669f5a1dda56c62c3c9]=1          39.  KLIÍMA, Karel. Komentář k Ústavě a Listině. 2., rozšířené vyd. Plzeň: Vydavatelství a na-              kladatelství Aleš Čeněk, 2003. ISBN 807-380-140X-12.              198","Použitá literatura             40.  KNAPP, Viktor. Jak číst a psát odborný text ve společenských vědách: několik zásad pro               začátečníky. 1. vyd. Praha: Eurolex Bohemia, 2003, 233 s. Edice učebnic Právnické fakulty               Masarykovy univerzity v Brně, č. 263. ISBN 80-864-3254-8.           41.  KOLMAN, Petr. Odkladný účinek kasační stížnosti (The suspending effect of a complaint               based on cassation). Právní rádce. Praha: Economia, a.s., 2008, roč. XVI, č. 5, s. 32–35.               ISSN 1210-4817.           42.  KOLMAN, Petr. Správní právo procesní – k vybraným otázkám přezkumného řzení. Epra-               vo.cz  [online].  2013  [cit.  2014-02-04].  Dostupné  z:  http://www.epravo.cz/top/clanky/               spravni-pravo-procesni-k-vybranym-otazkam-prezkumneho-rizeni-90631.html           43.  KRUŽÍKOVÁ, Eva a Jan KOMÁREK. Právo životního prostředí Evropských společenství:               praktický průvodce. Praha: Linde, 2003, 410 s. ISBN 80-720-1430-7.           44.  KUBÁTOVÁ, Helena a Dušan ŠIMEK. Od abstraktu do závěrečné práce. 4., přeprac. vyd.               Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2007, 90 s. ISBN 978-802-4415-895.           45.  KUŽÍLEK, Oldřich. Přenosy, pořizování a zveřejňování audiovizuálních záznamů z jed-               nání zastupitelstva obce či kraje: zejména s ohledem na případnou ochranu osobnosti               a osobních údajů zaznamenávaných osob [online]. 2012 [cit. 2013-09-17]. Dostupné z:               www.bezkorupce.cz           46.  LISSE, Luděk. Veřejný zájem a zásady v § 2 odst. 4 správního řádu. Elaw.cz: Právní portál               [online]. 2010 [cit. 2014-01-11]. Dostupné z: http://www.elaw.cz/cs/ostatni/220-verejny-               zajem-a-zasady-v-s-2-odst-4-spravniho-radu.html           47.  MADAR, Zdeněk. Slovník českého práva. 2., rozšíř. vyd. Praha: Linde, 1999. ISBN 80-720-               1150-2.           48.  MAREK, Karel a Petr PRŮCHA. České stavební právo v evropském kontextu. 1. vyd. Brno:               Masarykova univerzita, 2009, 451 s. Spisy Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně.               ISBN 978-802-1049-581.           49.  MATÚŠKOVÁ,  Štěpánka.  Přilnul  jsem  k  tomu  místu:  Rozhovor  s  Erazimem  Kohákem.               Aperio [online]. 2007, č. 2, s. 6–12 [cit. 2014-02-04]. Dostupné z: www.aperio.cz           50.  MAZÁNEK, David. K možnosti pořízení kopie dokumentace stavby ze spisu správního or-               gánu bez souhlasu osob uvedených v § 186 odst. 2) stavebního zákona. Epravo.cz [online].               2011 [cit. 2014-01-13]. Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/k-moznosti-porize-               ni-kopie-dokumentace-stavby-ze-spisu-spravniho-organu-bez-souhlasu-osob-uvedenych-               -v-168-odst-2-stavebniho-zakona-73784.html           51.  Motejl kritizoval veřejnou správu při rozhodování o krajině. IHNED.CZ [online]. 2006 [cit.               2014-02-07]. Dostupné z: http://byznys.ihned.cz/c1-19486110-motejl-kritizoval-verejnou-               -spravu-pri-rozhodovani-o-krajine           52.  NEKUDA, Jaroslav a Dušan ŠIMEK. Od abstraktu do závěrečné práce: jak napsat diplo-               movou práci ve společenskovědních a humanitních oborech: praktická příručka. 1. vyd.               Brno: Masarykova univerzita, 1996, 97 s. ISBN 80-210-1446-6.           53.  NEZBEDA,  Ondřej.  Památkáře  je  dobré  provokovat. Respekt. 2007, č. 33. Dostupné  z:               http://respekt.ihned.cz/c1-36306900-pamatkare-je-dobre-provokovat           54.  PASSER, Jan M. Přezkum územních plánů vydaných podle zákona č. 183/2006 Sb. In:               HUMLÍČKOVÁ, Petra (ed.). Jaké jsou limity soudní ochrany v Čechách? Sborník z mezi-               národní konference [online]. Praha, 2008, 22. 5. 2008 [cit. 2013-05-29]. ISBN 978-80-               903968-2-1. Dostupné z: www.zelenykruh.cz                                                                                              199","Právo a environmentální problémy            55.  PEKÁREK, Milan a Ilona JANČÁŘOVÁ. Právo životního prostředí. 1. vyd. Brno: Masa-              rykova univerzita, 2002, 108 s. Edice učebnic Právnické fakulty Masarykovy univerzity              v Brně, č. 287. ISBN 80-210-2784-3.          56.  PEKÁREK, Milan. Zákon o ochraně přírody a krajiny: (komentář). Brno: Iuridica Brunen-              sia, 1995, 198 s. Právo a současnost. ISBN 80-859-6417-1.          57.  PLOS, Jiří. Nový stavební zákon s komentářem pro praxi. 1. vyd. Praha: Grada, 672 s.              ISBN 978-80-247-1586-5.          58.  POTĚŠIL, Lukáš. Je úředník rozhodující o svém chlebodárci nepodjatý? Jiné právo [onli-              ne]. 2011 [cit. 2014-01-13]. Dostupné z: http://jinepravo.blogspot.cz/2011/06/jan-potme-              sil-je-urednik-rozhodujici-o.html          59.  POTĚŠIL, Lukáš. Rozhodnutí, tzv. jiné úkony a opatření obecné povahy. In: Dny práva –              2008 – Days of Law. 1. vydání. Brno: Tribun EU s.r.o., 2008, s. 1569–1576. ISBN 978-80-              210-4733-4.          60.  PROKOP, Martin a Pavel DOUCHA. Účastenství v řízeních na ochranu životního prostře-              dí: praktické zkušenosti v oblasti: účasti veřejnosti v řízeních podle správního řádu a zá-              kona č. 114/1992 Sb., správního soudnictví, stížností a petic, ochrany životního prostředí              podle občanského zákoníku. 1. vyd. Brno: Ekologický právní servis, 1999, 83 s. Paragrafy              pro přírodu. ISBN 80-902-5706-2.          61.  PRŮCHA, Petr. Správní právo: obecná část. Brno: Masarykova univerzita, 2001, 272 s. Edi-              ce učebnic Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, č. 282. ISBN 80-210-2763-0.          62.  PRŮCHOVÁ, Ivana (ed.). Aktuální otázky práva životního prostředí. 1. vyd. Brno: Ma-              sarykova univerzita, 2005, 218 s. Spisy Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně,              sv. 285. ISBN 80-210-3629-X.          63.  REPÍK, B. Chrání Evropská úmluva o lidských právech právo na životní prostředí? (první              část), Bulletin advokacie, 2005, č. 7–8, s. 20–23.          64.  SEDLÁČEK, Stanislav. Soudní kontrola veřejné správy. 1. vyd. Masarykova univerzita,              2011, 125 s. Edice učebnic Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, č. 482. ISBN              978-802-1057-463.          65.  SKULOVÁ, Soňa, Petr PRŮCHA, Petr HAVLAN, Jana JURNÍKOVÁ a Stanislav KADEČ-              KA. Správní právo procesní. 2., upravené vydání. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství              Aleš Čeněk, s.r.o., 2012. 386 s. ISBN 978-80-7380-381-0.          66.  SLANÝ, Antonín a Jaroslav NEKUDA. Jak /ne/napsat závěrečnou práci. Brno: Masaryko-              va univerzita Brno, 1993, 86 s. ISBN 80-210-0727-3.          67.  STEJSKAL, Vojtěch. K účastenství občanských sdružení ve stavebním řízení a možnost po-              dat žádost o odkladný účinek žalob. České právo životního prostředí. 2011, č. 2, s. 17–29          68.  ŠÁMAL, P.: Trestní zákoník a naplňování funkce a základních zásad trestního práva hmot-              ného. Bulletin advokacie 2009, č. 10.          69.  ŠMÍDOVÁ, Lenka. Výjimky ze základní územní ochrany zvláště chráněných území. Ča-              sopis Ochrana přírody [online]. 2010, č. 3 [cit. 2014-02-05]. Dostupné z: http://www.              casopis.ochranaprirody.cz/Pravo-v-ochrane-prirody/vyjimky-ze-zakladni-uzemni-ochra-              ny-zvlaste-chranenych-uzemi.html          70.  TICHÁ, Tereza. Slovník pojmů užívaných v právu životního prostředí. 1. vyd. Praha: ABF,              2004, 458 s. Edice učebnic Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, č. 263. ISBN              80-861-6595-7.              200","Použitá literatura             71.  VEDRAL, Josef. Správní řád: komentář. 2. aktualiz. a rozš. vyd. Praha: Ivana Hexnero-               vá – Bova Polygon, 2012, 1446 s. ISBN 978-807-2731-664.           72.  VEDRAL, Josef. Základní zásady činnosti správních orgánů v novém správním řádu I. De-               ník veřejné správy [online]. 2006 [cit. 2014-01-11].           73.  VEDRAL, Josef. Základní zásady činnosti správních orgánů v novém správním řádu II.               Deník veřejné správy [online]. 2006 [cit. 2014-01-11].           74.  VIČAR. Správní procesy v právu životního prostředí. Brno: Masarykova univerzita, 2010,               412 s. Spisy PrF MU, řada teoretická, sv. 329. ISBN 978-80-210-5362-5.           75.  VIŠINKOVÁ,  Markéta.  Netradiční  prostředek  ochrany  životního  prostředí.  Via  Iuris:               Bulletin pro právo ve veřejném zájmu ONLINE [online]. 2005 [cit. 2014-02-05]. Dostup-               né z: http://www.viaiuris.cz/index.php?p=msg\&id=73#06p           76.  VITURKA,  Milan.  Základy  environmentální  ekonomie.  Brno:  Masarykova  univerzita,               1997, 167 s. ISBN 80-210-1514-4.           77.  WAGNEROVÁ, Eliška, Vojtěch ŠIMÍČEK, Tomáš LANGÁŠEK, Ivo POSPÍŠIL a kol. Listina               základních práv a svobod: komentář. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2012, xxv.               Komentáře Wolters Kluwer.           78.  ZAHUMENSKÁ, Vendula, Jana KRAVČÍKOVÁ, Jana VITNEROVÁ a Martin SKALSKÝ.               Občané sobě: Příběhy lidí, kteří se zapojili do rozhodování o životním prostředí a pomohli               svému městu či obci [online]. 2012 [cit. 2013-05-27]. ISBN 978-80-87417-06-5. Dostupné               z: www.zelenykruh.cz.           79.  ZAHUMENSKÁ, Vendula. Vybrané aspekty zapojení veřejnosti do územního plánování.               In: Právní rozpravy: proměny práva [online]. Hradec Králové, 2013 [cit. 2013-03-05].               ISBN 978-80-905243-5-4.           80. ZAHUMENSKÁ, Vendula. Zapojení veřejnosti do přípravy Zásad územního rozvoje Jiho-               moravského kraje – Příležitost, jak zohlednit požadavky starostů a občanů. Správní právo,               2011, č. 1–2. ISSN 0139-6005.           81.  ZAHUMENSKÁ, Vendula. Zástupce veřejnosti v judikatuře Nejvyššího správního soudu.               Právní rádce [online]. 2011, č. 8, 25. 8. 2011 [cit. 2013-05-29]. Dostupné z: http://pravni-               radce.ihned.cz/c1-52649940-zastupce-verejnosti-v-judikature-nejvyssiho-spravniho-               soudu               13.2. Další prameny             1.  ARNIKA. Historie útoků na § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny [online]. [cit. 2014-               02-05]. Dostupné z: http://arnika.org/historie-utoku           2.  ARNIKA. Kácení aleje u Ždírce kvůli rekonstrukci silnice [online]. [cit. 2014-02-05]. Do-               stupné z: http://arnika.org/kaceni-aleje-u-zdirce-kvuli-rekonstrukci-silnice           3.  DOBRÁ PRAXE: Databáze osvědčených postupů, inspirace pro obce a regiony. Kopřivnice:               Zapojení veřejnosti do procesu zpracování Strategického plánu rozvoje města Kopřivnice               [online].  [cit.  2014-02-05].  Dostupné  z:  http://dobrapraxe.cz/cz/tema/verejna-sprava-               informovanost-strategicky-rozvoj/koprivnice-zapojeni-verejnosti-do-procesu-zpracova-               ni-strategickeho-planu-rozvoje-mesta-koprivnice                                                                                              201","Právo a environmentální problémy            4.  Důvodová zpráva k novému občanskému zákoníku [online]. 2012 [cit. 10. 4. 2012]. Do-              stupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/texty-zakonu/          5.  EKOLOGICKÝ PRÁVNÍ SERVIS. Plánování a povolování dopravních staveb a posuzová-              ní vliv na životní prostředí – základní problémy [online]. 2007 [cit. 2014-02-05]. Dostup-              né z: www.eps.cz          6.  EUROPEAN  COMMISSION.  Statistics  on  environmental  infringements  [online].  2014              [cit. 2014-02-04]. Dostupné z: http://ec.europa.eu/environment/legal/law/statistics.htm          7.  EVROPSKÁ KOMISE. Uplatňování práva Evropské unie [online]. 2013 [cit. 2014-02-04].              Dostupné z: http://ec.europa.eu/eu_law/infringements/infringements_cs.htm          8.  EVROPSKÁ UNIE. Europa: přehledy právních předpisů [online]. 2010 [cit. 2014-02-04].              Dostupné z: http://europa.eu/legislation_summaries/institutional_affairs/decisionma-              king_process/l14530_cs.htm          9.  EVROPSKÁ UNIE. Soudní dvůr Evropské unie [online]. [cit. 2014-02-05]. Dostupné z:              http://europa.eu/about-eu/institutions-bodies/court-justice/index_cs.htm          10.  EVROPSKÁ UNIE. Životní prostředí [online]. 2014 [cit. 2014-01-11]. Dostupné z: http://              europa.eu/pol/env/index_cs.htm          11.  JUSTICE AND ENVIRONMENT. Justice and Environment: European Network of Envi-              ronmental Law Organisation [online]. 2010 [cit. 2014-02-05]. Dostupné z: http://www.              justiceandenvironment.org/          12.  KANCELÁŘ  VEŘEJNÉHO  OCHRÁNCE  PRÁV.  Souhrnná  zpráva  o  činnosti  veřejného              ochránce práv za rok 2004 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2005 [cit. 2013-05-27].              ISBN 80-210-3668-0. Dostupné z: http://www.ochrance.cz/zpravy-o-cinnosti/zpravy-pro-              -poslaneckou-snemovnu/          13.  KANCELÁŘ  VEŘEJNÉHO  OCHRÁNCE  PRÁV.  Souhrnná  zpráva  o  činnosti  veřejného              ochránce práv za rok 2006 [online]. 2007 [cit. 2013-05-27]. ISBN 978-80-210-4259-9. Do-              stupné z: http://www.ochrance.cz/zpravy-o-cinnosti/zpravy-pro-poslaneckou-snemovnu/          14.  KANCELÁŘ  VEŘEJNÉHO  OCHRÁNCE  PRÁV.  Souhrnná  zpráva  o  činnosti  veřejného              ochránce práv za rok 2007 [online]. 2008 [cit. 2013-06-03]. ISBN 978–80–210-4560-6. Do-              stupné z: http://www.ochrance.cz/zpravy-o-cinnosti/zpravy-pro-poslaneckou-snemovnu/          15.  KANCELÁŘ  VEŘEJNÉHO  OCHRÁNCE  PRÁV.  Souhrnná  zpráva  o  činnosti  veřejné-              ho ochránce práv za rok 2010 [online]. 2011 [cit. 2014-01-13]. Dostupné z: http://www.              ochrance.cz/zpravy-o-cinnosti/zpravy-pro-poslaneckou-snemovnu/          16.  KANCELÁŘ  VEŘEJNÉHO  OCHRÁNCE  PRÁV.  Souhrnná  zpráva  o  činnosti  veřejného              ochránce práv za rok 2011 [online]. 2012 [cit. 2013-06-03]. ISBN 978-80-904579-2-8. Do-              stupné z: http://www.ochrance.cz/zpravy-o-cinnosti/zpravy-pro-poslaneckou-snemovnu/          17.  KANCELÁŘ  VEŘEJNÉHO  OCHRÁNCE  PRÁV.  Souhrnná  zpráva  o  činnosti  veřejného              ochránce práv za rok 2012 [online]. 2013 [cit. 2013-06-03]. ISBN 978-80-904579-2-8. Do-              stupné  z:  http://www.ochrance.cz/zpravy-o-cinnosti/zpravy-pro-poslaneckou-snemovnu/          18.  KANCELÁŘ  VEŘEJNÉHO  OCHRÁNCE  PRÁV.  Vyřízení  podnětu,  sp.  zn.  3792/2009/              VOP/KČ.          19.  Lisabonská smlouva: Smlouva pro Evropu 21. století. EVROPSKÁ UNIE. Evropská unie [on-              line]. [cit. 2014-04-10]. Dostupné z: http://europa.eu/lisbon_treaty/glance/index_cs.htm          20.  MINISTERSTVO PRO MÍSTNÍ ROZVOJ. Pořizování regulačních plánů: Metodický po-              kyn [online]. 2008 [cit. 2013-05-27]. Dostupné z: www.uur.cz              202","Použitá literatura             21.  MINISTERSTVO  PRO  MÍSTNÍ  ROZVOJ.  Vyhodnocení  účelného  využití  zastavěného               území a vyhodnocení potřeby vymezení zastavitelných ploch: Metodický pokyn [online].               2008 [cit. 2013-05-27]. Dostupné z: www.uur.cz           22.  MINISTERSTVO SPRAVEDLNOSTI. Nový občanský zákoník [online]. 2013 [cit. 2014-               02-05].  Dostupné  z:  http://obcanskyzakonik.justice.cz/vecna-prava/konkretni-zmeny/               podrobnejsi-uprava-drzby-a-sousedskych-prav/           23.  MINISTERSTVO SPRAVEDLNOSTI. Škoda z provozní činnosti. In: Nový občanský zá-               koník  [online].  2013  [cit.  2014-02-05].  Dostupné  z:  http://obcanskyzakonik.justice.cz/               nahrada-ujmy/konkretni-zmeny/skoda-zpusobena-provozni-cinnosti-a-provozem-zvlast-               -nebezpecnym/           24.  MINISTERSTVO VNITRA ČESKÉ REPUBLIKY. Metodické doporučení Ministerstva vni-               tra a Úřadu pro ochranu osobních údajů k poskytování informací o platech pracovní-               ků povinných subjektů podle zákona o svobodném přístupu k informacím [online]. [cit.               2014-02-04]. Dostupné z: www.mvcr.cz/soubor/metodicke-doporuceni-infz-pdf.aspx           25.  MINISTERSTVO VNITRA ČR. Stanovisko odboru dozoru a kontroly veřejné správy Mini-               sterstva vnitra č. 28/2007: Územní plán vydaný formou opatření obecné povahy. Právní               předpis: zákon č. 183 [online]. Praha: Ministerstvo vnitra, 2007 [cit. 2013-05-29]. Dostup-               né z: www.mvcr.cz           26.  MINISTERSTVO VNITRA. Pravidla pro vydávání právních předpisů obcí, krajů a hlav-               ního  města  Prahy:  Metodická  pomůcka  [online].  2010  [cit.  2014-02-04].  Dostupné  z:               www.mvcr.cz           27.  MINISTERSTVO ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ. Ekologická újma [online]. [cit. 2014-02-05].               Dostupné z: http://www.mzp.cz/cz/ekologicka_ujma           28.  NEJVYŠŠÍ SPRÁVNÍ SOUD. Nejvyšší správní soud zpřísnil pravidla pro posuzování pod-               jatosti úředníků [online]. 2012 [cit. 2014-01-13]. Dostupné z: http://www.nssoud.cz/Nej-               vyssi-spravni-soud-zprisnil-pravidla-pro-posuzovani-podjatosti-uredniku/art/922           29.  NEJVYŠŠÍ  SPRÁVNÍ  SOUD.  Opravné  prostředky  proti  rozhodnutím  správních  soudů               [online]. 6. 1. 2014 [cit. 2014-02-05]. Dostupné z: http://www.nssoud.cz/Opravne-pro-               stredky-proti-rozhodnutim-spravnich-soudu/art/496?menu=316           30.  ODBOR DOZORU A KONTROLY VEŘEJNÉ SPRÁVY MINISTERSTVA VNITRA. Meto-               dické doporučení k činnosti územních samosprávných celků 2: Dílčí aspekty související se               zasedáním zastupitelstev obcí. Praha, 2009. Dostupné z: www.mvcr.cz           31.  OFICIÁLNÍ STRÁNKA AARHUSKÉ ÚMLUVY V ČESKÉ REPUBLICE [online]. Praha [cit.               2014-02-04]. Dostupné z: http://www.ucastverejnosti.cz/cz/           32.  OFICIÁLNÍ STRÁNKA AARHUSKÉ ÚMLUVY V ČESKÉ REPUBLICE. Právo na soudní               ochranu [online]. [cit. 2014-02-05]. Dostupné z: http://www.ucastverejnosti.cz/cz/pravo-               -na-soudni-ochranu/           33.  OTEVŘENÁ SPOLEČNOST. Otevřete.cz: web pro otevřenost veřejné správy [online]. 2003               [cit. 2014-02-04]. Dostupné z: http://www.otevrete.cz/           34.  OTEVŘENÁ SPOLEČNOST. Stanovisko Veřejného ochránce práv k problematice pořizo-               vání vlastních zvukových záznamů ze zasedání zastupitelstva obce, vydáno pod spisovou               značkou 3454/2007/VOP/ZS 2008. Dostupné z: www.otevrete.cz           35.  POLICIE ČR. Statistické přehledy kriminality za rok 2012 [online]. [cit. 2014-02-05]. Do-               stupné z: http://www.policie.cz/clanek/statisticke-prehledy-kriminality-za-rok-2012.aspx                                                                                             203","Právo a environmentální problémy            36.  PORTÁL HL. M. PRAHY. Územní plán hlavního města Prahy [online]. [cit. 2013-05-27]. Do-              stupné z: http://www.praha.eu/jnp/cz/home/magistrat/odbory_mhmp/uzemni_plan/              index.html          37.  Odůvodněné stanovisko Komise Evropských společenství, vydané dle čl. 226 SES ze dne              27. 6. 2007, č. j. 2006/2271, (2007)2927.          38.  UNECE.  Findings  and  recommendations  with  begard  to  communiccation  ACCC/C/              2010/50. Viz Czech Republic ACCC/C/2010/50 [online]. [cit. 2012-12-22]. Dostupné z:              http://www.unece.org/env/pp/compliance/Compliancecommittee/50TableCz.html          39.  ÚŘAD PRO OCHRANU OSOBNÍCH ÚDAJŮ. Stanovisko č. 2/2013: Pořizování obrazo-              vých a zvukových záznamů z jednání zastupitelstva [online]. 2013 [cit. 2013-09-17]. Do-              stupné z: www.uoou.cz          40.  ZELENÝ KRUH. Zpráva o implementaci Aarhuské úmluvy 2010: deset let práva na in-              formace o životním prostředí [online]. Praha, 2011 [cit. 2014-07-14]. ISBN 978-80-87417-              05-8. Dostupné z: http://www.ucastverejnosti.cz/cz/zpravy-o-implementaci/          41.  Zpráva o šetření postupu Magistrátu města Prahy ve věci úhrady nákladů za poskytnu-              tí informací o opatřeních přijatých stavebním úřadem Praha 10 v konkrétní věci, ze dne              29. 6. 2011, dostupné na http://www.ochrance.cz/fileadmin/user_upload/STANOVISKA/              pravo_na_informace/2232-11-KC-ZZ.pdf              13.3. Judikatura            1.  Usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1998, sp. zn. I. ÚS 282/97.          2.  Usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 7. 1997 sp. zn. III. ÚS 70/97.          3.  Usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. III. ÚS 3118/07.          4.  Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2007, sp. zn. 2 As 12/2006.          5.  Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 10. 2010, sp. zn. 6 Ao 5/2010.          6.  Rozsudek Soudního dvora ze dne 15. února 2009. Věc-263/08.          7.  Usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 1791/07.          8.  Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 8. března 2011. Věc C 240/09.          9.  Nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97.          10.  Usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 1 As              89/2010.          11.  Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 3. 2010, sp. zn. 2 As 75/2009.          12.  Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. 7 A 90/2001.          13.  Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2006, sp. zn. 2 As 51/2005          14.  Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2003, sp. zn. 3 As 53/2003.          15.  Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 12. 2003, sp. zn. 7 A 56/2002.          16.  Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2007, sp. zn. 2 As 25/2007.          17.  Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 11. 2008, sp. zn. 1 As 30/2008.          18.  Usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2010, sp. zn. III. ÚS 1553/09.          19.  Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 62 Af 31/2010.            204","Použitá literatura             20.  Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2008, sp. zn. 4 Ads 83/2008.           21.  Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2008, sp. zn. 5 As 9/2008.           22.  Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 2. 2008, sp. zn. 54 Ca 1/2008.           23.  Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 5. 2013, sp. zn. 6 As 65/2012.           24.  Nález Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. PI. ÚS 24/04.           25.  Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2010, sp. zn. 4 Aps 2/2010           26.  Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2007, sp. zn. 4 As 10/2007.           27.  Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 11. 2008, sp. zn. 5 As 40/2008.           28.  Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 9. 2012, sp. zn. 2 As 86/2010.           29.  Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2008, sp. zn. 2 Afs 49/2007.           30.  Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. 1 Ao 1/2005.           31.  Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2011, sp. zn. 8 As 57/2011.           32.  Nález Ústavního soudu ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. III. ÚS 686/02.           33.  Nález Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2003, sp. zn. III. ÚS 671/02.           34.  Nález Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. I. ÚS 260/06.           35.  Nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. III.ÚS 1669/11.           36.  Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2004, sp. zn. 5 A 16/2002.           37.  Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2012, č. j. 8 A 316/2011.           38.  Rozsudek Městského soudu v Praze, zde dne 3. 7. 2013, sp. zn. 7 A 280/2011.           39.  Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 10 A 54/2012           40.  Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 10. 2010, sp. zn. 4 As 16/2010.           41.  Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2011, sp. zn. 5 As 57/2010.           42.  Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 4 As 40/2010.           43.  Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 10. 2007, sp. zn. 3 As 19/2007.           44.  Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 4. 2009, sp. zn. 1 As 30/2009.           45.  Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 8. 2011, sp. zn. 9 As 40/2011.           46.  Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 7 As 72/2012.           47.  Nález Ústavního soudu ČR ze dne 13. 3. 2007, sp. zn. I. ÚS 101/05.           48.  Nález ústavního soudu ze dne 19. 1. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 5/93.           49.  Nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 45/06.           50.  Nález Ústavního soudu ze dne 2. 11. 2010, sp. zn. Pl.ÚS 28/09.           51.  Nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2008, sp. zn. Pl.ÚS 6/08.           52.  Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 9. 2008, sp. zn. 2 As 68/2007.           53.  Nález Ústavního soudu ze dne 25. 5. 1999, sp. zn. IV. ÚS 158/99.           54.  Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 6. 2007, sp. zn. 1 As 39/2006.           55.  Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 1 Ao 7/2011.           56.  Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 5. 2008, sp. zn. 2 Aps 1/2008.           57.  Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 11. 2009, sp. zn. 9 Ao 3/2009.           58.  Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 5. 2010, sp. zn. 8 Ao 2/2010.           59.  Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2011, sp. zn. 8 Ao 6/2011.                                                                                          205","Právo a environmentální problémy            60.  Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 4 Ao 7/2011.          61.  Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009, sp. zn. 1 Ao 1/2009.          62.  Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 2 Ao 5/2010          63.  Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 6 As 25/2008.          64.  Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2010, čj. 10 Ca 280/2008.          65.  Nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 19/99.          66.  Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 8. 2012, sp. zn. 8 As 93/2011.          67.  Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2008, sp. zn. 4 As 20/2008.          68.  Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 1 As 107/2012.          69.  Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 5 As 41/2009.          70.  Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 7 As 70/2008.          71.  Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 5 Ca 126/2006.          72.  Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 9. 2012, sp. zn. Konf 25/2012.          73.  Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. 9 As 50/2008.          74.  Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 5 Afs 76/2008.          75.  Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2120/2000.          76.  Usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 11. 1993, sp. zn. II. ÚS 75/93.          77.  Nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 1994, sp. zn. I. ÚS 68/93.          78.  Nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 13/09.          79.  nález Ústavního soudu ze dne 22. 3.2005, sp. zn. Pl. ÚS 63/04.          80. Nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 62/95.          81.  Usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 5. 1999, sp. zn. I. ÚS 74/99.          82.  Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 5 A 139/2002.          83.  Nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 16/99.          84.  Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2004, sp. zn. 5 As 52/2004.          85.  Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2007, sp. zn. 1 As 13/2007.          86.  Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 6. 2007, sp. zn. 1 As 39-2006.          87.  Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 5 As 53/2006.          88. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2007, sp. zn. 4 As 70/2006.          89.  Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 1999, sp. zn. 2 Cdon 330/97.          90.  Stanovisko Nejvyššího soudu, občanskoprávního kolegia ze dne 29. 12. 1984 pod sp. zn. Cpj              51/84, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 45/1986 v sešitu 9–10.          91.  Nález Ústavního soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. IV. ÚS 451/11.          92.  Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. 1 As 141/2011.          93.  Nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 566/05.          94.  Usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. I. ÚS 1656/09.          95.  Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 11 Ca 41/2006.          96.  Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 11. 2007, sp. zn. 2 As 35/2007.          97.  Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 5. 2009, sp. zn. 8 As 5/2008.              206","Použitá literatura             13.4. Právní předpisy              1.  Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky. In: ASPI [právní informační systém].               Wolters Kluwer ČR [cit. 25. 11. 2013].           2.  Ústavní zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod. In: ASPI [právní informač-               ní systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 25. 11. 2013].           3.  Amsterodamská  smlouva  pozměňující  Smlouvu  o  Evropské  unii,  Smlouvy  o  založení               Evropských společenství a související akty 97/C 340/01, 2007. In: EUR-Lex [právní in-               formační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 25. 12. 2013]. Dostupné z: http:               //eurlex.europa.eu/           4.  Niceská smlouva pozměňující Smlouvu o Evropské unii, Smlouvy o založení Evropských               společenství a některé související akty, 2001/C 80/01 ze dne 26. 2. 2001. In: EUR-Lex               [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 25. 12. 2013]. Dostup-               né z: http://eurlex.europa.eu           5.  Evropský parlament, Rada a Komise: Listina základních práv Evropské unie 2007/C 303/01               ze dne 14. 12. 2007. In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské               unie [cit. 25. 12. 2013]. Dostupné z: http://eurlex.europa.eu/           6.  Směrnice Rady 85/337/EHS ze dne 27. června 1985 o posuzování vlivů některých veřej-               ných a soukromých záměrů na životní prostředí. In: EUR-Lex [právní informační systém].               Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 25. 11. 2013]. Dostupné z: http://eurlex.europa.eu/           7.  Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/92/EU ze dne 13. prosince 2011 o posu-               zování vlivů některých veřejných a soukromých záměrů na životní prostředí. In: EUR-Lex               [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 25. 11. 2013]. Dostup-               né z: http://eurlex.europa.eu/           8.  Zákon č. 100/2001Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí, ve znění pozdějších předpi-               sů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 25. 11. 2013].           9.  Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní               informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 25. 11. 2013].           10.  Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/98/ES ze dne 17. 11. 2003 o opakovaném               použití informací veřejného sektoru. In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro               publikace Evropské unie [cit. 25. 11. 2013]. Dostupné z: http://eurlex.europa.eu/           11.  Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/4/ES ze dne 28. ledna 2003 o přístupu               veřejnosti k informacím o životním prostředí. In: EUR-Lex [právní informační systém].               Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 25. 11. 2013]. Dostupné z: http://eurlex.europa.eu/           12.  Úmluva o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní               ochraně v záležitostech životního prostředí, Aarhus, 1998.           13.  Zákon č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informač-               ní systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 25. 11. 2013].           14.  Zákon č. 129/2000 Sb., o krajích, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informač-               ní systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 25. 11. 2013].           15.  Zákon č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI               [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 25. 11. 2013].           16.  Směrnice Evropského parlamentu a Rady 85/337/EHS ze dne 27. června 1985 o posuzo-               vání vlivů některých veřejných a soukromých záměrů na životní prostředí. In: EUR-Lex                                                                                            207","Právo a environmentální problémy                [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 25. 11. 2013]. Dostup-              né z: http://eurlex.europa.eu/          17.  Zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní              informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 25. 11. 2013].          18.  Zákon č. 22/2004 Sb., o místním referendu, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [práv-              ní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 25. 11. 2013].          19.  Zákon č. č. 118/2010 Sb., o krajském referendu, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI              [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 25. 11. 2013].          20.  Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/99/ES ze dne 19. listopadu 2008 o trest-              něprávní ochraně životního prostředí. In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro              publikace Evropské unie [cit. 25. 11. 2013]. Dostupné z: http://eurlex.europa.eu/          21.  Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/35/ES o ekologicko-právní odpovědnosti              s ohledem na prevenci a náhradu škod na životním prostředí. In: EUR-Lex [právní infor-              mační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 25. 11. 2013]. Dostupné z: http://              eurlex.europa.eu/          22.  Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, Rada Evropy, Řím 1950.                                                           208","Summary             14. Summary                             Envitonmental law includes a wide range of various instruments which should not           only help to protect the particular parts of nature such as air, water, fauna or flora,           but also enable citizens to participate in making decisions concerning the look of their           closer and further surroundings. All these aspects cannot be grasped in one book; it is           not possible to analyse all the procedures and at the same time grasp all the necessary           details and answer all the  important questions. Therefore, this book focuses primarily           on the position of the public in the question of environmental protection. The publica-           tion summarizes not only the legal regulations that affect the defined problem, but also           points out that law is not only about  regulations, but it is a combination of theory and           practice. Therefore, the theoretical part is complemented by case law and examples of           practices of the state and local governments.                 The publication is divided into ten chapters. The first of them is dedicated to           international and European aspects of environmental law. This part focuses primarily           on questions related to the Aarhus Convention and its impact on the Czech law, which           is still a current issue. The second chapter focuses on the administrative procedural           law, especially with regard to the position of the public as participants in the adminis-           trative process. This is why this part of the publication deals with the question of par-           ticipation of associations in the administrative procedures which have an impact on           the nature and landscape protection. The fourth chapter is devoted to the freedom of           access to information as such, and especially environmental information. This part of           the book draws upon a rich judicature and practise of the Czech courts which strongly           helps to develop the aplication practise, thanks to which the access to information is at           a relatively good level. The following chapters are focused not only on different issues           connected with the public participation in the environmental decision-making at the           level of the autonomies (municipalities and regions), but also on the position of the           public protector of the rights.                 Then  the  publication  continues  to  talk  about  the  question  of  the  assessment           of  influences  on  the  environment,  territorial  planning  as  a  conceptual  tool  of  the                                                                                            209","Právo a environmentální problémy             environmental protection and the following decision-making in the regions and  building          authorizations. The book does not forget to deal with liability in the environmental          law, it also at least partly mentions a question of judicature, and at the very end it re-          minds the issue of generic and territorial nature and landscape protection.                                                                             210","O autorce             15. O autorce                             Mgr. Vendula Zahumenská, Ph.D.           Autorka se otázkám spojeným s účastí veřejnosti při ochraně           životního prostředí věnuje od roku 2004, kdy začala spolupra-           covat  s  Ekologickým  právním  servisem.  Když  se  v  roce  2012           vracela z rodičovské dovolené, zamířila do nevládní organizace           Arnika, kde se zabývá nejen pražským územním plánem a po-           radenstvím  pro  místní  sdružení,  ale  i  zahraničními  projekty           v Bosně a Hercegovině a v Kazachstánu. Po celou dobu doktor-           ského studia na Katedře práva životního prostředí Právnické           fakulty Masarykovy univerzity, které úspěšně ukončila v roce 2014, se podílela na vý-           uce práva životního prostředí na Fakultě sociálních studií MU. Právě lektorování je           jejím největším koníčkem.                                                                                                                           211","Vendula Zahumenská          Právo a environmentální problémy              Redakční práce Petra Orsáková          Jazyková korektura Zdeněk Granát, Lenka Váchová          V roce 2014 vydala Masarykova univerzita,          Žerotínovo nám. 617/9, 601 77 Brno, www.muni.cz          1. elektronické vydání            Neprodejné            http://humenv.fss.muni.cz/          www.muni.cz/fss/research/projects/17423              ISBN 978-80-210-7130-8","Právo                                        a environmentální                                        problémy                                          Vendula Zahumenská                                         Publikace Právo a environmentální problémy se věnuje                                      obecným otázkám práva životního prostředí. Zaměřuje                                      se především na otázky související s účastí veřejnosti při                                       ochraně přírody a krajiny, neopomíjí však ani ostatní                                      problémy. V jednotlivých kapitolách čtenář najde nejen                                      stávající právní úpravu týkající se stavebního práva,                                      práva shromažďovacího či sdružovacího nebo posuzování                                       vlivů na životní prostředí, ale také mnoho odkazů na                                      významná rozhodnutí českých soudů, zejména Ústavního                                      soudu a Nejvyššího správního soudu. Teoretickou rovinu                                      publikace tak osvěžuje pohled do praxe, který ukazuje, že                                       ochrana životního prostředí může mít mnoho podob.                                                           Tato publikace vznikla v rámci projektu OP VK s názvem                                      „Inovací bakalářských studijních programů k lepší zaměstnatelnosti“                                      s registračním číslem CZ.1.07/2.2.00/28.0238."];