var textForPages = ["Jihomoravské šibenice             Soudní právo bylo ve středověku i raném novověku z dnešního pohledu velmi             tvrdé. Tresty smrti nebyly žádnou výjimkou a někdy byly vyneseny na základě             vyznání vynucených na mučidlech. Musíme si však uvědomit, že tehdejší společ-                                                v časném novověku             nost se tak chránila nejen před negativními dopady krádeží a vražd, ale i různých             okultních praktik.             Od  roku 2013 se téma šibenice stalo předmětem zájmu pracovníků, studentů                                                               (16. až 18. stol.)             a spolupracovníků Ústavu antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy uni-             verzity. Práce na tématu pokračovaly dvojím směrem. Jednak byla navštěvována                 Jihomoravské šibenice v časném novověku             a rekognoskována místa šibenic zobrazených na Prvním vojenském mapování             a jednak byly v souvislosti se zájmem měst a obcí provedeny na několik lokali-             tách předstihové archeologické výzkumy. Během několika let byla rekognosko-             vána místa všech čtyřiceti šibenic v katastrech 35 obcí zobrazených na Prvním             vojenském mapování v dnešním Jihomoravském kraji. Větší archeologický vý-             zkum v souvislosti se záměrem městských úřadů byl proveden u Tišnova, Ivančic,             Šatova a také na rozhraní Křenovic a Slavkova.             Dosavadní výzkum přinesl poznatky nejen o podobě šibenic, jejich datování, si-             tuaci v terénu a provozu, ale také o delikventech, kteří byli na šibenici popraveni             a jejichž pozůstatky se u šibenic nacházejí. V některých případech vyústil výzkum             v pietní, duchovní a turistickou úpravu místa souvisejících s právním postavením             města v minulosti. Předložená publikace je souhrnem dosavadních poznatků o ji-             homoravských šibenicích v časném novověku z hlediska více oborů, ať již se jedná             o historii, historii práva, archeologii, antropologii, botaniku, zoologii a geomor-             fologii.                                                                                                                                                        Josef Unger a kolektiv                                                                                                                      Josef Unger a kolektiv","","Jihomoravské šibenice                              v časném novověku                                    (16. až 18. stol.)                                                             Josef Unger a kolektiv                                                                     Masarykova univerzita                                                  Brno 2019","Recenzovali: PhDr. Jan Štěpán, Dr. Pawel Duma                   Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného                  povolení vydavatele.                  Text © Soňa Boriová, Martin Čuta, Jan Divíšek, Petr Halas, Alica Křápková, Jan Lacina, Tomáš Mořkovský, Robin Pěnička,                  Josef Unger, Jan Velek, Daniel Wojtucki 2019                  Editor © Josef Unger 2019                  Ilustrace na obálce © Výřez veduty Vyškova z 18. stol. Archiv města Brna, fond V 3 Knihovna Mitrovského 1400–1900                  (1956), sbírka vedut Ignáce Dismase z Hofferů, Vyškov, inv. č. 39/122.                  Obálka, grafická úprava © Tomáš Mořkovský 2019                  Sazba, typografická úprava  Tomáš Mořkovský 2019                   Vydal © Masarykova univerzita, Žerotínovo náměstí 9, 601 77 Brno, IČ 00216224                       *4#/                    POMJOF  QEG                  *4#/                    CSPäPWBOÈ WB[CB","Vydání publikace bylo finančně podpořeno                     Ústavem geoniky AV ČR, v. v. i. z prostředků na dlouhodobý koncepční rozvoj                  V. 17. 1. 2020.                  výzkumné organizace RVO: 68145535                  Vydání publikace bylo finančně podpořeno                  Ústavem geoniky AV ČR, v. v. i. z prostředků na dlouhodobý koncepční rozvoj                  výzkumné organizace RVO: 68145535 Doplnit logo                       Ústavem antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity                   Projektem specifického výzkumu MUNI/A/1528/2018 „Exkavace a laboratorní                  zpracování humánního a archeozoologického osteologického materiálu                  z archeologických a etnoarcheologických kontextů“ poskytnutého MŠMT                   a dalšími osobami a institucemi                  Mgr. Soňa Boriová, Bratislava                  MUDr. Alena Horná, Vranov nad Dyjí                  Mgr. Milan Křápek, Brno                  RNDr. Robin Pěnička, Bohumín                  Prof. Josef Unger, Brno                  Nadací Universitas                  Akad. arch. ing. Jan Velek, Brno                  Dr. Daniel Wojtucký, Wroclav                  Město Dolní Kounice                        Projektem specifického výzkumu MUNI/A/1528/2018 „Exkavace a laboratorní                  zpracování humánního a archeozoologického osteologického materiálu                  z archeologických a etnoarcheologických kontextů“ poskytnutého MŠMT                   a dalšími osobami a institucemi                    Mgr. Soňa Boriová, Bratislava; MUDr. Alena Horná, Vranov nad Dyjí;                  Mgr. Milan Křápek, Brno; RNDr. Robin Pěnička, Bohumín; Prof. Josef Unger, Brno;                  Akad. arch. ing. Jan Velek, Brno; Dr. Daniel Wojtucký, Wroclav; Město Dolní Kounice;                  Městys Drnholec; Město Hustopeče; Město Ivančice; Město Ivanovice na Hané;                  Městys Lomnice; Město Modřice; Město Rousínov; Město Strážnice; Městys Šatov;                  Město Tišnov; Město Znojmo","Obsah                        ÚVOD                                                                        6                  Josef Unger                   ŠIBENICE V STREDOEURÓPSKOM KONTEXTE                                         8                  Alica Křápková                   JIHOMORAVSKÉ ŠIBENICE V PÍSEMNÝCH PRAMENECH                                20                  Daniel Wojtucki                   POPRAVIŠTĚ VE VZTAHU KE KRAJINĚ NA JIŽNÍ MORAVĚ                            33                  Jan Velek                   VIDITELNOST JIHOMORAVSKÝCH ŠIBENIC                                         37                  Jan Divíšek – Josef Unger                   VEGETACE A FLÓRA NA NĚKTERÝCH JIHOMORAVSKÝCH ŠIBENICÍCH                    42                  Petr Halas – Jan Lacina                   JIHOMORAVSKÉ ŠIBENICE NA MAPÁCH                                            53                  PRVNÍHO VOJENSKÉHO MAPOVÁNÍ                  Alica Křápková – Josef Unger                    ARCHEOLOGICKÝ VÝZKUM JIHOMORAVSKÝCH ŠIBENIC                                83                  Josef Unger                   LIDÉ OD ŠIBENIC. PŘÍNOS ANTROPOLOGIE PŘI VÝZKUMU                         101                  KOSTERNÍCH POZŮSTATKŮ POPRAVENÝCH OSOB A SEBEVRAHŮ                  Robin Pěnička                   PATOLOGICKÉ NÁLEZY A ANATOMICKÉ VARIETY                                  115                  NA KOSTERNÍCH POZŮSTATCÍCH Z MORAVSKÝCH ŠIBENIC                  Martin Čuta – Tomáš Mořkovský – Robin Pěnička                    ZVIERATÁ OD ŠIBENÍC. SVEDECTVO KOSTÍ                                     123                  Soňa Boriová                         4","PRAMENY A LITERATURA                                                     129                   RESUME                                                                   136                    AUTOŘI                                                                   145                                                                                                                                                      5","Úvod                   Josef Unger                      Soudní právo bylo ve středověku i raném novověku z dnešního pohledu velmi tvrdé.                  Tresty smrti nebyly žádnou výjimkou a někdy byly vyneseny na základě vyznání vynuce-                  ných na mučidlech. Musíme si však uvědomit, že tehdejší společnost se tak chránila nejen                  před negativními dopady krádeží a vražd, ale i různých okultních praktik. Na odsouzené-                  ho se hledělo ze dvou hledisek. Po stránce tělesné poprava znamenala často, především                  u nižších společenských vrstev, ztrátu cti i právo na pohřeb. Na druhé straně trest smrti                  nemusel znamenat ztrátu spasení duše pro věčnost. Proto bylo běžné, že odsouzeného                  připravoval na smrt duchovní a to ve vězení, cestou na popraviště i přímo při popravě.                  Bylo zvykem, že cestou na popraviště na nějakém sakrálním místě (kříž, boží muka, kap-                  lička) projevil odsouzený lítost a přihlížející mu měli odpustit (Vácha 2015, 171, 173). Pro                  duchovní byly sestaveny dosti podrobné návody jak postupovat, jeden je znám z Lipníku                  nad Bečvou. Jistě to nebylo bez problémů, ale dobový obyčej je zřejmý (Štěpán 2018a).                  Na zostřené formy trestu smrti (lámání kolem, upálení) se hledělo jako na utrpení, které                  nahrazuje utrpení na věčnosti.                    Hrdelní právo z hlediska písemných pramenů se na jižní Moravě dočkalo značného                  zájmu (Štarha 1967; 1969; 1983; 1993; 1994; 1995; 1996; 2001; Štěpán 2016). Význam                  pomístních jmen pro lokalizaci šibenic obecně shrnul Ladislav Hosák (1968). Naproti                  tomu místa, na nichž stávaly šibenice jako symbol a místo výkonu hrdelního práva, se                  donedávna těšila jen zájmu menšímu. V několika posledních letech byl i v tomto směru                  vykonán kus záslužné práce (Wojtucki 2005, 2012; Tichánek 2017). Nelze opominout                  zajímavé informace na internetovém portálu „Hrdelní právo“, kde jsou uvedeny základní                  údaje o některých jihomoravských šibenicích (Boskovice, Hodonín, Knínice, Mikulov,                  Pouzdřany a Šatov). Zájem o tato místa se projevuje také ve snaze některých měst či obcí                  o pietní, sakrální a vlastivědnou úpravu.                    Od roku 2013, když Jan Velek upozornil na značky šibenic zobrazených na Prvním vo-                  jenském mapování z let 1764 až 1768 a navrhl jejich porovnání se situací v terénu, se téma                  šibenice stalo předmětem zájmu pracovníků, studentů a spolupracovníků Ústavu antro-                  pologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity. Práce na  tématu pokračovaly                  dvojím směrem. Jednak byla navštěvována a rekognoskována místa šibenic zobrazených                  na Prvním vojenském mapování a jednak byly v souvislosti se zájmem měst a obcí prove-                  deny na několik lokalitách předstihové archeologické výzkumy. Do pracovního týmu se                  zapojili někteří pedagogičtí a vědečtí pracovníci i doktorandi Ústavu antropologie (Josef                  Unger, Robin Pěnička, Martin Čuta, Tomáš Mořkovský, Michaela Kačerková, Soňa Bo-                  riová, Lenka Jurkovičová, Marek Daňko), spolupracovníci ústavu (Jan Velek, zajišťující                  logistiku i dokumentaci, Josef Havlát spolupracující při terénním průzkumu), geomorfo-                  logové (Dušan Adam, Karel Kirchner, Jan Divíšek, František Kuda), botanici (Jan Lacina                  a Petr Halas), geologové (Josef Hájek, Jan Maštera), historici (Jan Zduba, Marie Rippe-                  rová, Martin Štindl), archeolog Ondrej Šedo, archeoložka Hedvika Sedláčková) a také                   6","doktorandka Alica Virdzeková-Křápková, zabývající se jak právními aspekty kriminality                  v minulosti a lokalizací šibenic v rámci doktorandského studia. Důležitá je spolupráce                  Daniela Wojtuckého z wroclawské univerzity zpracovávajícího písemné prameny. Vedle                  toho se do projektu zapojili i studenti, jak spoluprací při terénních výzkumech, tak i ně-                  kterými bakalářskými pracemi (Balážová 2017; Věrná 2018; Smrčková 2018).                    Během několika let byla rekognoskována místa všech čtyřiceti šibenic v katastrech                  35 obcí zobrazených na Prvním vojenském mapování v dnešním Jihomoravském kraji.                  V některých případech byla prohlídka i několikrát opakována. Většina šibenic zmizela                  bez znatelných stop v terénu, ale vzhledem k porostovým podmínkám, i ne zcela jed-                  noznačné lokalizaci, nemusí být výsledky konečné a je možné, že při dalším sledování                  mohou být doplněny. Některé výsledky již byly publikovány, nebo jsou připraveny k tisku                  (Unger 2017; Křápková - roz. Virdzeková 2017; 2017a; 2018; Pěnička 2017a; Balážová                  2018). Větší archeologický výzkum v souvislosti se záměrem městských úřadů byl pro-                  veden u Tišnova, Ivančic, Šatova a také na rozhraní Křenovic a Slavkova (Unger 2014;                  2015; 2017a; Pěnička 2014; 2017a; Havlát – Kirchner – Lacina – Divíšek 2015; Čuta –                  Mořkovský 2017; Jurkovičová 2017; Wojtucki 2017; Unger 2018). Rekognoskace terénu                  se soustředila na šibenice u Velké Bíteše, Lomnice, Vranova nad Dyjí, Velkého Meziříčí,                  Jevišovic, Dolních Kounic a Čejkovic (Hájek – Štindl – Zduba 2015; Unger 2017b; Un-Štindl – Zduba 2015; Unger 2017b; Un- – Zduba 2015; Unger 2017b; Un-                  ger – Divíšek – Kirchner – Kuda – Lacina – Balážová 2016; Virdzeková 2016; Pěnička                  2017; Hájek – Ripperová – Štindl – Unger 2018). Kromě toho byla prohlédnuta i některá                  další místa, kde pomístní jméno, či jiný pramen, indikují lokalizaci šibenice (Bučovice,                  Čejkovice, Dědice, Habrovany, Kunštát, Letovice, Olešnice, Račice, Rousínov, Říčany,                  Slavkov, Strachotín, Švábenice, Velká Bíteš, Ždánice, Židlochovice). U Slavkova (resp.                  Křenovic), přerostla verifikace v  archeologický výzkum. V  ostatních případech stopy                  po šibenici zatím nebyly v terénu zjištěny (Křápková 2017a; 2018).                    Dosavadní výzkum přinesl poznatky nejen o podobě šibenic, jejich datování, situaci                  v terénu a provozu, ale také o delikventech, kteří byli na šibenici popraveni a jejichž po-                  zůstatky se u šibenic nacházejí. V některých případech vyústil výzkum v pietní, duchovní                  a turistickou úpravu místa souvisejících s právním postavením města v minulosti. Dal-                  ším výsledkem byl námět na památkovou ochranu některých míst, která jsou nositeli                  důležitých informací o minulosti (Lomnice u Tišnova, Šatov, Vranov nad Dyjí). Výsledky                  výzkumu byly předvedeny širší veřejnosti jednak panelovými výstavami (Tišnov, Kře-                  novice, Brno, Ivančice) a jednak kolektivními přednáškami (Tišnov, Křenovice, Slavkov,                  Velké Meziříčí, Brno, Ivančice, Rájec-Jestřebí, Olomouc, Šatov).                    Předložená publikace je souhrnem dosavadních poznatků o jihomoravských šibeni-                  cích v časném novověku z hlediska více oborů, ať již se jedná o historii, historii práva,                  archeologii, antropologii, botaniku, zoologii a geomorfologii.                                                                                                         7","Šibenice v stredoeurópskom kontexte                   Alica Křápková                      Kriminalita patrí k �udskému pokoleniu od nepam�ti a rovnako dávno s ňou bojuje r�z-�udskému pokoleniu od nepam�ti a rovnako dávno s ňou bojuje r�z-udskému pokoleniu od nepam�ti a rovnako dávno s ňou bojuje r�z-ňou bojuje r�z-ou bojuje r�z-                  nymi prostriedkami. Ustanovenie základných právnych noriem, vymedzenie patologic-                  kých javov a stanovenie sankcií ako reakcie na ne, poznamenalo spoločnosť a podmienilo                  tak i jej následný vývoj. Súdna právomoc náležala p�vodne výlučne panovníkovi. Vzh�a- jej následný vývoj. Súdna právomoc náležala p�vodne výlučne panovníkovi. Vzh�a-jej následný vývoj. Súdna právomoc náležala p�vodne výlučne panovníkovi. Vzh�a-                  dom na vzrastajúci počet obyvate�ov i teritoriálnu rozsiahlosť nebolo však reálne možné,                  aby panovník riešil všetky spory. Preto bola súdna moc postupne delegovaná na ďalšie                  subjekty, spočiatku na š�achtu a cirkev a nesk�r, približne od 13. storočia, aj na mestá.                  Súdnu právomoc mal richtár a mestská rada, prípadne špeciálni úradníci, čo bolo typické                  najm� pre mestá norimberského právneho okruhu (Hoffmann 2009, 417). Pre mesto sta-                  novovalo povinnosť postaviť šibenicu či aspoň drevené popravisko. Samozrejme,  v deji- deji-deji-                  nách sa používal trest smrti už ove�a dávnejšie a často sa k jeho výkonu používal obyčajný                  strom (Wojtucki 2005, 27).                    K výskumu popravísk je nutné použiť viaceré zdroje. Medzi najd�ležitejšie patria pí-                  somné pramene. Pre České krajiny sú typické čierne alebo krvné knihy, do ktorých pisári                  zaznamenávali priebeh hrdelných výsluchov, popisovali činy, z ktorých boli obžalovaní                  obvinení, priebeh výpovede a  tiež samotný rozsudok. Podobne cenné informácie                  prinášajú tiež účtovné knihy, ktoré poskytujú poh�ad na samotný výkon popravy, cenu                  kata a jeho úkonov. Málokedy však obsahovali informáciu o samotnom mieste výkonu                  exekúcie. Z h�adiska vzh�adu popravísk sú d�ležité dochované veduty (Obr. 1) či iné iko-é veduty (Obr. 1) či iné iko- veduty (Obr. 1) či iné iko-či iné iko-iné iko-é iko- iko-                  nografické pramene (Evers 2008). I keď ich z územia Českej republiky nepoznáme mno-é pramene (Evers 2008). I keď ich z územia Českej republiky nepoznáme mno- pramene (Evers 2008). I keď ich z územia Českej republiky nepoznáme mno-                  ho, umožňujú presnejšie určiť typ šibenice, prípadne materiál, z ktorého bola postavená,                  ale v niektorých prípadoch i presnejšie umiestnenie šibenice v teréne.                    Na základe dochovaných ikonografických i archeologických prameňov je možné vy-                  týčiť jednotlivé typy popravísk. Jednu z najpoužívanejších typol�gií vytvoril Daniel Woj- z najpoužívanejších typol�gií vytvoril Daniel Woj-Woj-                  tucki na základe popravísk z Po�ska a Českej republiky (Wojtucki 2005, 27–30). Obdobnú                  typol�giu, vychádzajúcu z nemeckých lokalít, vytvoril Stefan Krabath (2008, 157–164).                  Odlišný  poh�ad  poskytuje  ďalšia  typol�gia Thiesa Eversa  (2008,  448–455),  vytvorená                  na základe dochovaných vedút z prostredia Nemecka. Zahŕňa okrem typov vešadiel tiež                  stínadlá, resp. druhy miest exekúcií vo všeobecnosti. Na základe uvedených typol�gií,                  aplikovate�ných obvykle iba na konkrétne oblasti, bola Alicou Křápkovou, rod. Virdze-                  kovou (Virdzeková 2016, 14–15) navrhnutá univerzálnejšia typol�gia, aplikovate�ná bez                  oh�adu na špecifiká konkrétnych štátov (Obr. 2).                   Typ 0: strom, na ktorom je uviazaná prostá slučka (totožné s typom 1 u Eversa),                  Typ 1: kolienková šibenica - zvislé brvno a na ňom priečne položené horizontálne, v tva-                        re prevráteného písmena „L“, na ktorom je uviazaná slučka (rovnako ako typ 1                        pod�a Wojtuckého i Krabatha, typ 2 u Eversa),                        Podtyp a: šibeničný kríž – zvislé brvno, na ktorom je umiestnené horizontálne                   8","Obr. 1.Vyobrazenie Brna so šibenicou v blízkosti Zderadovho stĺpa na Willenbergovej vedute z roku 1593 (https://www.                  hrady-zriceniny.cz/img/stare4/ruzne/spilberk_1593_j_willenberg.jpg)                          druhé brvno, ktoré rovnomerne presahuje na obe strany a vytvára písmeno „T“                        (typ 2 u Wojtuckého, podtyp k typu 2 u Eversa),                  Typ 2: vidlicová (portálová) šibenica – dve zvislé brvná, prípadne stĺpy, medzi ktorými je                        umiestnené horizontálne brvno (typ 3 u Wojtuckého a Eversa, typ 2 u Krabatha),                  Typ 3: viacstĺpová šibenica – konštrukčne buď z dreva, alebo murovaná:                        Podtyp a: s tromi stĺpmi (typ 4 u Wojtuckého a Eversa, typ 3 u Krabatha),                        Podtyp b: so štyrmi stĺpmi (typ 4 u Krabatha, typ 5 u Eversa, čiastočne spadá                        do typu 5 u Wojtuckého),                  Typ 4: šibenica studničného typu – jedná sa o murovanú základňu, obvykle vysokú 4-6 m                        (Wojtucki 2005, 29), na ktorej stáli 3-4 stĺpy, nesúce horizontálne brvná na veša-                        nie, stavba mala vnútorný priestor, kam obvykle kat zhadzoval telá popravených                        (rovnako ako typ 6 u Wojtuckého):                        Podtyp a: s kruhovým p�dorysom (typ 5 u Krabatha),                        Podtyp b: s trojuholníkovým p�dorysom,                        Podtyp c: so štvoruholníkovým p�dorysom (typy 6-7 u Krabatha),                        Podtyp d: s viacuholníkovým p�dorysom.                   Je nutné si tiež všímať jednotlivé konštrukčné prvky. V základe ide hlavne o materiál, teda,                  či sa jedná o drevené, alebo murované stavby. Ďalším d�ležitým prvkom je ohradenie,                  ktoré m�že byť v prípade neúplného stavu zamieňané práve so šibenicou studničného                  typu. To je typické hlavne pre územie Rakúska. Podobne je možné identifikovať i podmu-                                                                                               9","Šibenice v stredoeurópskom kontexte                                                                                 Obr. 2. Typol�gia šibeníc pod�a Křápkovej (úpravy autorka)                   rovku, ktorá vytvárala akési p�dium, na ktorom bola vztýčená samotná šibenica. Ďalej                  sa pri šibenici mohlo nachádzať p�dium alebo akási terasa, obvykle drevenej konštruk-                  cie, napojenej na samotnú murovanú šibenicu, ktorá slúžila k výkonu iných trestov, či                  už fungovala ako stínadlá, alebo k iným telesným zostrujúcim trestom. Pri šibeniciach                   10","Alica Křápková                                               Obr. 3. Príklady archeologických nálezov z výskumov šibeníc: 1. nožík z lokality Salzhausen, Nemecko, 2. súčasti odevu                  z lokality Salzhausen, Nemecko (Busch 2008, 104), 3. reťaze z lokality Lubaň, Po�sko (Grenda – Paternoga – Rutka – Woj-                  tucki 2008, 351, Abb. 6)                  studničného typu je tiež d�ležitý vstup, či už sa jednalo o dvere, alebo kat používal                  rebrík. V niektorých prípadoch sa tiež na šibeniciach mohla nachádzať drevená ochodza,                  ktorá umožňovala katovi pohyb po obvode stavby. U niektorých šibeníc bolo doložené                  použitie strešnej krytiny na stĺpoch, napr. vo Vranove nad Dyjí (Unger 2017, 236–237),                  alebo na po�ských lokalitách, napr. Jelenia G�ra (Duma – Rutka – Wojtucki 2012, 55–                  56).                    K samotnej identifi kácii umiestnenia popravísk v teréne sú najlepším zdrojom histo- samotnej identifikácii umiestnenia popravísk v teréne sú najlepším zdrojom histo-v teréne sú najlepším zdrojom histo-                  rické kartografické podklady. Pre územie bývalej Rakúskej monarchie sú ideálne mapy                  Prvého vojenského mapovania, tzv. Jozefského, ktoré prebiehalo v druhej polovici 18.                  storočia. I keď neboli použité geodetické met�dy (Pešťák – Zimová 2005, 92–95; Mik-                  šovský – Zimová 2006, 17), zaznamenávajú aspoň približné umiestnenie popravísk voči                  vlastníckej obci. Na základe zaznačených ciest, riek, kostolov a iných významných bodov,                  je možné určiť potenciálnu oblasť, na ktorej sa popravisko mohlo nachádzať a následne ju                  overiť terénnou prospekciou či sondami.                    V prípade, že rekognoskácia terénu prinesie pozitívnu identifikáciu miesta exekúcií,                  je možné pristúpiť k samotnému archeologickému a antropologickému výskumu. Ar-                  cheologické nálezy možno rozdeliť na hnute�né a nehnute�né. Do prvej kateg�rie patrí                  samotný relikt popraviska, dochované základy, prípadne stĺpy, často však iba negatívy či                  kolové jamky. Do hnute�ných nálezov (Obr. 3) patria predmety súvisiace s konštrukciou                  šibenice, čiže r�zne klince, reťaze, háky a pod., predmety súvisiace s popravenými, typic-predmety súvisiace s popravenými, typic- popravenými, typic-popravenými, typic-                  ky sa jedná o súčasti odevov (Schulz 2010), a nakoniec predmety bežnej potreby, ktoré                  na mieste obvykle zanechal prihliadajúci dav, napr. mince, zlomky keramiky a pod.                    Výskumom popravísk sa v posledných rokoch venuje čoraz v�čšia pozornosť, a to ni-                                                                                              11","Šibenice v stredoeurópskom kontexte                                                                   Obr. 4. Schéma nálezovej situácie a pohrebného rítu zo šibenice v Luzern - Emmenbrücke (Manser et al. 1992, 56, Abb 59)                    elen v Českej republike, ale aj v ďalších štátoch strednej Eur�py, hlavne v Nemecku, Švaj-                  čiarsku a Po�sku.                    K najvýznamnejším výskumom patrí nepochybne šibenica v švajčiarskom Emmen- výskumom patrí nepochybne šibenica v švajčiarskom Emmen-m patrí nepochybne šibenica v švajčiarskom Emmen-                  brücke pri Luzerne (Obr. 4). Archeologický výskum prebiehal medzi rokmi 1987 až                  1989 a odkryl nielen samotnú šibenicu, ale i celý popravný areál. Jednalo sa o šibenicu                  studničného typu s trojuholníkovým p�dorysom so stranami 9 x 9,2 x 8,8 m, výška bola                  odhadovaná min. 4 m (Manser et al. 1992, 44–45; Auler 2008, 289). V jej vnútri a blízkom                  okolí bolo identifikovaných 45 jedincov, nepietne nahádzaných a so známkami po vý-                  kone trestu. Tento nález bol podrobne antropologicky preskúmaný a priniesol mnohé                  poznatky oh�adom pohrebného rítu odsúdencov. Okrem �udských kostí sa v areáli na-                  chádzalo ve�ké množstvo zvieracích kostí, prevažne koní a psov, čo bolo interpretované                  ako mrchovisko (Auler 2008, 291).                   12","Alica Křápková                                                        Obr. 5. Dokumentácia nálezovej situácie zo šibenice v Ellwangene (Piech 2009, 547, Abb. 27)                     Ďalšou lokalitou s podobnými nálezovými okolnosťami bol areál popraviska v Züri-nálezovými okolnosťami bol areál popraviska v Züri-                  chu-Albisrieden. Op�ť sa jednalo o šibenicu studničného typu s trojuholníkovým p�do-                  rysom s početnými nálezmi �udských kostí, ako i mrchoviska v rámci širšieho areálu (Au- v rámci širšieho areálu (Au- (Au-                  ler 2007, 307; Motschi – Muntwyler et al. 2008, 219–222). Významný popravný areál bol                  odkrytý i v Berne. Šibenica mala trojuholníkový p�dorys a v jej blízkosti sa nachádzalo                  i p�dium, slúžiace ako stínadlá, a koleso na lámanie kostí. V okolí boli objavené kostrové                  pozostatky 45 jedincov (Baeriswyl – Monnot – Ulrich-Bochsler 2010, 174–176). V Švaj-Baeriswyl – Monnot – Ulrich-Bochsler 2010, 174–176). V Švaj-                  čiarsku bývali časté i murované stínadlá. Významnou lokalitou je Feldbrunnen, v ktorom                  odkryli stínadlá s obdĺžnikovým p�dorysom 11 x 8 m. V okolí boli preskúmané i kostrové                  pozostatky s oddelenými lebkami ako jasný d�sledok dekapitácií. Zaujímavým nálezom                  boli zvyšky odevu a topánok na jednej popravenej žene (Backman 2014, 86).                    Vo všeobecnosti je možné vyvodiť, že v Švajčiarsku boli typické šibenice studničné-                  ho typu s trojuholníkovým, prípadne obdĺžnikovým p�dorysom a značnými rozmermi.                  Časté bolo budovanie celých ohradených areálov na výkon popráv, ktoré zároveň slúžili                  aj ako mrchoviská. Ve�ké mestá mávali bežne dve i viac popravných miest.                    Taktiež v Nemecku je preskúmané ve�ké množstvo miest exekúcií. Zásluhou Josta Au-                  lera boli vydané už celkom tri rozsiahle zborníky, venujúce sa problematike výskumu                  popravísk Richtst�ttenarch�ologie (Auler 2008c; 2010; 2012). Záujmu prispieva i skutoč-                  nosť, že z územia Nemecka sa dochovalo pomerne ve�ké množstvo vedút a krvných kníh,                                                                                              13","Šibenice v stredoeurópskom kontexte                                                      Obr. 6. Nález odevu z Ellwangenu (Schulz 2010, 142, Abb. 14)                    ktoré umožňujú jednoduchšie identifi kovať lokality v teréne a tiež poskytujú komplex-identifikovať lokality v teréne a tiež poskytujú komplex-                  nejší poh�ad na hrdelné právo a priebeh popráv. Tejto problematike, podobne i špecific-                  kému pohrebnému rítu sa venuje tiež Marita Genesis (2008; 2014; 2018).                    Významnou lokalitou je Ellwangen v Bádensku-Württembersku (Obr. 5). Jednalo sa                  o murovanú trojstĺpovú šibenicu. Bohaté písomné pramene sa zmieňujú aj o mrchovisku                  a ďalších miestach popráv, rovnako i o popravách samotných, nákladoch na kata a pod.                  (Piech 2009, 528). Okrem samotných základov šibenice bolo nájdených množstvo kos-Piech 2009, 528). Okrem samotných základov šibenice bolo nájdených množstvo kos-                  trových pozostatkov, predpokladá sa, že patrili až 34 jedincom. Početné tiež boli nálezy                  kovových súčastí odevov, textilu (Obr. 6) a dokonca zrejme i �udských vlasov (Piech 2009,                  564; Piech 2008, 240).                    Pod�a písomných i ikonografických prameňov bolo množstvo šibeníc drevených. Vý-                  znamný výskum šibenice s drevenou konštrukciou sa uskutočnil v Hundisburgu v Sas-                  ku-Anhaltsku. Boli identifikované minimálne 4 stavebné fázy, čo by značilo minimálne                  tri opravy popraviska (Auler 2008b, 84). Taktiež boli preskúmané i kostrové pozostatky.                  Niektoré vykazovali oddelenie končatín a špecifický pohrebný rítus, vo forme zaťaženia                  kameňmi (Auler 2008b, 85–86). Ďalšia šibenica bola preskúmaná v Salzhausene. Bola                  drevenej konštrukcie s dvoma alebo troma stĺpmi. Okolo bolo odkryté štvorcové ka-                  menné ohradenie (Auler 2002, 144). Aj v tomto prípade sa uskutočnil antropologický                  prieskum kostrových pozostatkov. Vzh�adom na zásaditú p�du neboli v príliš dobrom                  stave, ale takmer každý hrob obsahoval archeologické nálezy, obvykle kovové súčasti                   14","Alica Křápková                                                 Obr. 7. Stínadlá v Calw (Foto D. Wojtucki).                     odevu, ojedinele n�ž, sklo či zlomky keramiky (Auler 2002, 140–142, 144–145; Busch                  2002, 128–131). Popravných lokalít bolo preskúmaných naozaj ve�ké množstvo, spome-                  núť treba napr. lokality Celle (Busch 2008a), Friedland (Auler 2010, 38–39), Steyerberg                  (Auler 2010, 35–36) a i. Doložené sú i stínadlá, napr. v Himmelpforter (Alsdorf 2008),                  v Calw (Wojtucki 2010, 406, Obr. 7) a masové hroby, ako napr. v Schw�bisch Gmünd                  (Piech – Schulz 2012).                    V Po�sku je tiež ve�ký záujem o výskum šibeníc, čomu napomáha i fakt, že často bývajú                  ove�a lepšie dochované ako známe relikty na území Česka. Typické sú šibenice studnič-                  ného typu s kruhovým p�dorysom, rovnako ako v Čechách.                    Asi najzachovanejším popraviskom je šibenica studničného typu s kruhovým p�do-                  rysom vo Wojcieszowe. Priemer má cca 6 m, hrúbka stien je 1 až 1,2 m. Dochovali sa                  i stĺpy (najvyšší má až 4 m) (Wojtucki 2009, 254), vďaka čomu si možno pomerne ve�mi                  presne predstaviť proporcie a celkový vzh�ad podobných stavieb, i keď bežne nachádza-                  me iba základy.                    Ďalším ve�mi dobre dochovaným reliktom je šibenica v Miłkove (Obr. 8). Jedná sa už                  o spomínaný studničný typ s kruhovým p�dorysom. Dochované základy sú nepravi-                  delného priemeru od 4,9 do 5,2 m s hrúbkou stien 0,8 až 0,9 m. Podstava siaha do výšky                  2 m, i keď nie je kompletná. Vo vnútornej časti sú zjavné zosilnenia po stĺpoch (Grenda                  – Paternoga – Rutka – Wojtucki 2008, 354–355). Bolo identifikovaných nieko�ko hrobov                  v okolí šibenice, ako aj samostatné kosti priamo v priestore stavby. Z archeologických                  nálezov sa jednalo o kovové súčasti odevov, dva klince, zlomok noža a zlomky keramiky                  (Grenda – Paternoga – Rutka – Wojtucki 2008, 356–358).                                                                                              15","Šibenice v stredoeurópskom kontexte                                                            Obr. 8. Šibenica v Miłkowe (Foto D. Wojtucki).                      Pri meste Jelenia G�ra boli preskúmané dokonca dve šibenice, obe studničného typu                  s kruhovým p�dorysom. Prvá mala priemer približne 5,5 m s hrúbkou stien necelý me-                  ter. V jednom mieste boli nájdené zvyšky dreva, čo bolo interpretované ako pozostatok                  vchodu. Okrem toho boli nájdené viaceré kovové predmety, ktoré súviseli s konštrukci-                  ou stavby, napr. klince, skrutka, petlica atď. Zaujímavý bol nález reťazí na vešanie a tiež                  strešnej krytiny. Samozrejme sa v šibenici a jej bezprostrednej blízkosti našli tiež �udské                  kostrové pozostatky (Duma – Rutka – Wojtucki 2012, 55–56). Druhá šibenica mala von-                  kajší priemer 6,4 m a hrúbku stien okolo metra, zachovali sa však prevažne iba ako nega-                  tívy. Písomné pramene popisujú pomerne podrobne jej stavbu, nezachycujú však priebeh                  žiadnej popravy. Pod�a nálezov minima �udských kostí a naopak v�čšieho množstva kostí                  zvieracích je možné predpokladať, že bola používaná prevažne ako mrchovisko (Duma                  – Wojtucki 2014, 29–32).                    Ďalšie preskúmané popraviská sa nachádzajú napr. na lokalitách Złoty Stok (Duma                  – Wojtucki 2012), Lubań (Grenda – Paternoga – Rutka – Wojtucki 2008, 345–348), Lu-                  bomierz (Wojtucki 2009, 349–352), Kamienna G�ra, Złotoryja (Duma – Wojtucki 2019)                  a mnohých ďalších.                   16","Alica Křápková                                                   Obr. 9. Šibenica v Arbesbachu s dochovaným múrikom okolo 3-stĺpovej konštrukcie (Foto D. Wojtucki).                       Ve�mi dobre zachované relikty šibeníc sa nachádzajú aj na území Rakúska, avšak výsku-                  mu šibeníc sa zatia� nevenovala príliš ve�ká pozornosť. Rakúske šibenice sú pozoruhodné                  i z typového h�adiska. Časté sú dvoj a viacstĺpové šibenice, avšak murované. V niektorých                  prípadoch je doložené i ohradenie vo forme nízkeho múrika, čo m�že vyvolávať zavád-zavád-                  zajúcu predstavu, že sa jedná o studničný typ. Takúto trojstĺpovú šibenicu možno nájsť                  na lokalite Mariahofe (Štajersko), s kruhovým múrom s priemerom až 6,3 m (Lafnaer                  2010, 231–232) alebo v Arbesbachu (Dolné Rakúsko, Obr. 9), kde múrik dosahoval výšku                  až 1,5 m a tvoril kruh s priemerom 4,3 m (Lefnaer 2010, 218).                    Dvojstĺpová šibenica sa nachádza v  Unterzeiringu a  dochovala sa prakticky                  v kompletnom stave. Stĺpy majú osemuholníkový prierez a výšku 5,66 m (Lefnaer 2010,                  256). V okolí bolo v rámci archeologického prieskumu identifikovaných minimálne 7                  hrobov. Z nálezov možno spomenúť kovové časti odevu, zvyšky textilu a zlomky kerami-                  ky (Mirsch – Kaser 2015, 38). Štvorstĺpová šibenica sa nachádza v Wilhelmsburgu (Dol-                  né Rakúsko), do súčasnosti sa dochovali 3 stĺpy. Tvorili takmer pravidelný štvorec so                  stranami 4,7 x 4,8 m (Lefnaer 2010, 266–267). V Rakúsku, samozrejme, možno nájsť i ši- Rakúsku, samozrejme, možno nájsť i ši-Rakúsku, samozrejme, možno nájsť i ši-                  benice studničného typu. Šibenica s kruhovým p�dorysom, ktorý je typický aj pre Čechy                  a Po�sko, sa nachádza v Irdningu (Štajersko). Má priemer 6,7 m, dochovala sa základňa                  a zjavné sú zosilnenia stien v mieste nedochovaných 3 stĺpov (Lefnaer 2012, 228). Jedi-Lefnaer 2012, 228). Jedi-                  nečná je šibenica v Aschach an der Donau (Dolné Rakúsko s trojuholníkovým p�do-                  rysom, čo je typické sk�r pre Švajčiarsko). Dochovala sa iba jedna časť do výšky približne                  3 m, strany mali dĺžku 8,5 m (Lefnaer 2012, 342–344).                                                                                              17","Šibenice v stredoeurópskom kontexte                      V Maďarsku je výskum šibeníc zatia� na začiatku. Známe sú dve šibenice studničného                  typu z lokalít Vác, Visegrád-Várkert. Zaujímavé sú doklady hrdelných trestov na kos-                  tiach, napr. štvrtenia, dekapitácie a pod. Často boli okrem �udských kostí nachádzané                  i kostry psov, interpretované ako symbol pohany po smrti (István 2017, 191).                    Na Slovensku je situácia obdobná. Doteraz boli archeologicky preskúmané iba dve ši-                  benice, a v prípade popraviska v Hlohovci neboli výsledky publikované. V Šarovciach sa                  jednalo o drevenú štvorstĺpovú šibenicu. Preskúmané boli i �udské pozostatky (Novotný                  1976, 104; Fajta 2012). V súčasnosti sa záujem začína umocňovať a uskutočňujú sa prvé                  mapovania, hlavne v oblasti Gemera.                    Na území Českej republiky v súčasnosti záujem o výskum popravných miest stúpa.                  V Čechách sa venuje mapovaniu reliktov nieko�ko odborníkov, napr. Sokol (2003), Kovář                  (2009), Fröhlich (2006), Mašková a Michálek (2006), Wojtucki (2005) a ďalší. Posledné                  roky sa mapovaniu moravských šibeníc venuje tím Ústavu antropol�gie z Masarykovej                  univerzity.                    Pod�a prvého vojenského mapovania je možné predpokladať, že boli približne rovna-                  kou mierou zastúpené drevené a murované typy popravísk. Archeologicky preskúmané                  sú však až na výnimky iba šibenice murované. Je zaujímavé, že na území Čiech prevažujú                  kruhové p�dorysy a na Morave štvorcové.                    Najzachovalejšia šibenica sa nachádza v Hornom Slavkove (Karlovarský kraj). Vonkaj-                  ší priemer kruhovej podstavy je 6,8 m a výška 2,2 m. Zachovali sa tiež takmer kompletné                  3 stĺpy až do výšky 2 m. Šírka muriva bola 0,86 m a do vnútra šibenice viedol vchod široký                  meter a vysoký 1,65 m. Jej dobrý stav súvisí s rekonštrukciou v roku 1936, kedy sa zároveň                  uskutočnil i archeologický výskum (Wojtucki 2005, 38). Boli tiež nájdené a preskúmané                  kostrové pozostatky 4 jedincov a ďalšie fragmenty, ktoré boli následne pietne pochované                  na miestnom cintoríne (Sokol 2008, 24).                    Ďalšia skúmaná šibenica v Čechách bola v Bečove nad Teplou (Karlovarský kraj). Zvy-. Zvy-                  šky reliktu boli zjavné v teréne, miestami dosahovali výšku až 0,85 m (Obr. 10). Jednalo sa                  o šibenicu studničného typu s kruhovým p�dorysom s vonkajším priemerom 6,5 m a hr-                  úbkou stien 0,85 m (Sokol 2003, 740). Počas výskumu boli nájdené kostrové pozostatky                  �udské i zvieracie. Antropologicky boli určení 4-5 jedinci r�znych vekových kateg�rií                  (Sokol 2003, 744).                    Špecifický bol archeologický výskum šibenice u Vodňan (Jihočeský kraj), kde sa jedna-Vodňan (Jihočeský kraj), kde sa jedna-                  lo zrejme o drevenú portálovú (dvojstĺpovú) šibenicu. Identifikovaná bola jedna kolová                  jamka. V okolí bolo nájdených celkom 6 zhlukov �udských kostí i samostatne uložených                  lebiek. Jeden z hrobov bol interpretovaný ako hrob samovraha (Mašková – Michálek                  2006, 804). Objavený bol aj približne 10 m dlhý pás uhlíkovej vrstvy, avšak bez ďalších ná-                  lezov, takže situáciu nebolo možné objektívne interpretovať (Mašková – Michálek 2006,                  799). Okrem toho boli identifikované početné nálezy fragmentárnych zvieracích kostí,                  patriacich prevažne turovi domácemu (Kyselý 2006, 814), čo mohlo súvisieť i s funkciou                  mrchoviska.                    O moravských šibeniciach pojednáva podrobnejšie kapitola „Archeologický výzkum                  jihomoravských šibenic“. Spomeňme aspoň starší výskum šibenice v Třebíči, ktorý sa                  uskutočnil už v rokoch 1931 až 1932. Išlo o šibenicu studničného typu s pravidelným                   18","Alica Křápková                                                      Obr. 10. Šibenica v Bečove nad Teplou (Foto D. Wojtucki).                    štvorcovým p�dorysom s  dĺžkou strán 5,9 m, hrúbkou muriva 90 cm, dochovaných                  do výšky max. 118 cm. Okrem vchodu bolo doložené i schodisko vedúce na hornú pode-                  stu (Skutil 1948,77–78). V blízkosti boli taktiež nájdené �udské kostrové pozostatky, ktoré                  boli antropologicky preskúmané.                    Ako je zjavné z vyššie popísaných výskumov v rámci priestoru strednej Eur�py, je                  možné pozorovať mnohé podobnosti, ale samozrejme i odlišnosti v popravných zvyk-                  lostiach. Je tiež nutné počítať so skutočnosťou, že v žiadnom z uvedených štátov nie je                  preskúmaných 100 % reliktov šibeníc, a nie je teda možné podať ucelenú analýzu. Kon-                  štrukcie popravísk sú i v rámci jednotlivých štátov tvarovo rozmanité a všade sa nájdu                  určité dominantné rysy, ale i množstvo výnimiek. Je možné len dúfať, že výskum bude                  v budúcnosti stále rovnako zapálene postupovať a bude prinášať ďalšie zaujímavé nálezy                  a fakty, ktoré napom�žu ďalšiemu poznaniu hrdelného práva v stredoveku a ranom no-                  voveku.                                                                                                          19","Jihomoravské šibenice v písemných pramenech                   Daniel Wojtucki                      Rozhodnutí o umístění popraviště a vybudování šibenice záviselo na povolení panov-                  níka nebo soudního orgánu, pod který dané místo spadalo. Nejčastěji to bylo uvedeno                  v lokačním privilegiu, které stanovilo soudní pravomoc i nejvyšší možný trest. Lokační                  privilegium tuto soudní pravomoc (Ober und Niedergericht, Halsgericht) stanovilo i pro                  ostatní lokality spadající pod založené místo a zřizovalo hrdelní soud, a hlavně postavení                  šibenice a pranýře. I přesto, že se soudní pravomoc pojila s nemalými náklady, získalo                  v 17. stol. mnoho míst vlastní jurisdikci. Například v 16. století bralo právní naučení                  ze Znojma na dvacet míst v okolí (Horký 1826, 391). Některá z nich si také na základě                  svých práv postavila na svých pozemcích šibenice a pranýře (Obr. 1). Pro okolí Znojma                  byly publikovány Ottakarem Tokmaschkem relikty tří šibenic u Schattau (Šatova), Frein                  (Vranova nad Dyjí) a Erdbergu (Hrádek). První dvě byly lokalizovány i v terénu a třetí je                  ještě třeba verifikovat (Tomaschek 1943, 33–43).                    Získání práva povolujícího vynesení hrdelních rozsudků, stanovilo jako podmínku                  investici do zřízení popraviště a vybudování šibenice. Stavba a oprava tak specifického                  zařízení ale byly problematické, byly svázány řadou složitých nařízení a rituálů, a proto                  nikdo nechtěl dobrovolně a bezprostředně k takovému dílu přiložit své ruce. O rozsahu                  tohoto problému svědčí fakt, že řemeslnické cechy musely být často právně donuceny                  k budování a opravě šibenic. Tento problém reguloval i přípis Caroliny uvádějící, že „…                  na některých místech je zvykem, že všichni tesaři a zedníci příslušející k místnímu právu                  a podléhající mu, je-li potřeba postavit šibenici nebo starou opravit, jsou povinováni při                  tom pomáhat.“ (Groicki 1954, 170). Takový problém museli řešit v Šatově, když chtěli                  roku 1661 obnovit starou šibenici. Pravděpodobně byla dřevěná, kterou později nahra-                  dila zděná šibenice. Nevěděli ale, jak k tomuto úkolu přimět řemeslnické cechy. Z tohoto                  důvodu se místní správa obrátila na představitele Znojma, které prosila o radu v tomto                  palčivém problému (ďElvert 1890, 13–14). Trochu jinak na sebe vzali daný úkol „ochot-                  ně“ v Kamenici na Moravě roku 1666 tajemní „sousedé“, možná obyvatelé okolních míst,                  kteří toto popraviště také využívali. Byly jim vyplaceny náklady na chléb v hodnotě 1                  zlatého a 30 krejcarů, což je zapsáno tak, že „…sousedům, když se spravedlnost naše                  obnovovala, že trámu zdvíhati pomáhali“. Zedníkům za opravu šibenice, vyzdění nových                  šibeničních pilířů, zazdívání trámu, ale též za omítání, byly celkem zaplaceny 3 zlaté a 15                  krejcarů. Oprava byla nezbytná, protože brzy po dokončení zde byli popraveni tři odsou-                  zení (Kratochvíl 1912, 99). Na základě tohoto zápisu je dále možné uvažovat o tom, že                  část moravských šibenic byla omítnuta. Jistě to zvýšilo náklady plánované přestavby, ale                  zároveň to prodloužilo trvanlivost a odolnost stavby vůči počasí. Je třeba také poukázat                  na zajímavé praktiky, o nichž slyšíme v Brně v říjnu roku 1603 při plánovaném postavení                  stínadel (Rabenstein) vedle šibenice, které do té doby byly na jiném místě. Jeden z před-                  stavitelů města, který byl přítomen, umístil do základů konstrukce minci v hodnotě jed-                  noho tolaru „…ersten Stein sambt einem ganzen Taller in das Fundament geworfen“                   20","Obr. 1. Část veduty Hustopečí z 18. stol. Na pravé straně je patrná šibenice a na náměstí monumentální pranýř. Archiv                  města Brna, fond V 3 Knihovna Mitrovského 1400–1900 (1956), sbírka vedut Ignáce Dismase z Hofferů, Hustopeče, inv.                  č. 1/3.                  (Chlumecky 1859, 93). Zdá se, že důvodem pro tento čin mohla být pomoc při datování                  prováděných prací a upřesnění doby větších prací, které zde byly provedeny. Zároveň je                  zřejmé, že budování či oprava popravišť, ať se jednalo o šibenice, stínadla či pranýře, byla                  prováděna podle řady rituálů. Jejich průběh, praxe a zvyky se v dějinách příliš neměnily,                  a to v celé Evropě.                    Velmi důležité bylo pro lokalizaci šibenice její umístění. Zásadní byla dobrá viditelnost                  z cest vycházejících z místa hrdelního soudu. Terén kolem popraviště musel být dost                  veliký, aby na něm mohla stát stráž pro ochranu popravy a přihlížející, kteří byli neod-                  dělitelně spjati s výkonem rozsudků. Šibenice byly proto nejčastěji umístěny na návrších                  v okolí. Takto se jednalo o viditelný symbol hrdelního práva pro všechny příchozí, zvláště                  těm, kteří byli proti ustanovenému zákonu a morálním zásadám. Na Moravě máme do-                  chovanou celou řadu pojmenování pro místa, kde stávaly šibenice. Nejčastějším názvem                  byl německý „Galgenberg“ (Šibeniční hora), ale také „Gerichtsberg“ (Právní hora), méně                  často se setkáváme s názvem „Golgota“ či „Am Goling“. Obecně se na Moravě setkáváme                  s názvem „Šibeník“, „Na šibenici“, U šibenice“, „Pod šibenicí“ nebo „Na spravedlnosti“.                    Šibenice, postavená na nějakém vyvýšeném místě, potom bývala stálým místem po-                  pravy po několik staletí. Od konce 15. stol., po celé 16. stol. a především v 17. stol., pro-                                                                                              21","Jihomoravské šibenice v písemných pramenech                    bíhal proces nahrazování dřevěných šibenic pevnějšími zděnými, nejčastěji kamennými                  stavbami v podobě tak zvané studňovité šibenice. Zde kat vykonával popravy na základě                  rozsudků smrti místního hrdelního soudu. Takové místo vyhovovalo odstrašující praxi                  nechávat na šibenici zavěšená těla popravených. Jak je známo i ze starých rytin, bývaly                  v sousedství šibenice kůly se sťatými hlavami, či kola s vpletenými pozůstatky poprave-                  ných. Očividně zde šlo o multifunkční preventivní účinek k odstrašení pachatelů, a pře-                  devším k odrazení od páchání trestních činů. Nejednou se v kronikách popis lokalizace                  šibenice neomezil jen na lakonické tvrzení, že stojí na Šibeniční hoře nebo u cesty vychá-                  zející z měst. Šibenice totiž musela stát na pozemcích daného hrdelního soudu a muse-                  la respektovat hranice okolních míst, protože nikdo nechtěl mít takový objekt na svém                  pozemku. Vedle zděných šibenic se stavěly také dřevěné šibenice určené jen pro jednu                  popravu. Po vykonání rozsudku smrti, byla konstrukce s viselcem, ve smyslu dalšího                  výroku soudu, obložena roštím a dřevem a nakonec spálena. Takový rozsudek byl potvr-                  zen Pražským apelačním soudem pro Lomnici u Tišnova dne 25. srpna 1727. Podle něj                  Waczslaw Kožiszek měl být „…provazem na hrdle trestán, šibenice po smrti spálena býti                  má.“ (NAP, Apelační soud, sg. 159, s. 97r-97v.).                    Druhým místem vykonávání rozsudků smrti bylo centrum města, většinou náměstí.                  Na takovém místě se provádělo stětí, nebo i lámání kolem, a to přesto, že město mělo své                  vlastní popraviště. Z kronikářských zápisů vyplývá, že toto místo bývalo „rezervováno“                  pro odsouzené z vyšších společenských vrstev, ale nebylo to pravidlem. Rizikovější druhy                  exekucí se prováděly většinou mimo města. Příkladem je trest upálení, který se odbýval                  nejčastěji za městem kvůli nebezpečí požáru, který by jinak mohl zničit samotné místo.                    Důvodem, který vedl k situování šibenice za město, byly také ohledy sanitárně-epide-                  miologické. Městská rada si nemohla na náměstí dovolit nechat rozkládající se těla po-                  pravených z obavy před epidemiemi, které podobně jako požáry, často ohrožovaly jejich                  obyvatele. Prozaickým důvodem byl také zápach rozkládajících se těl popravených, který                  by jistě nebyl kupříkladu v době trhů vítaný. Navíc místo popravy s šibenicí mělo špatnou                  pověst jako místo nečisté.                    Podobně jako v civilním, tak i ve vojenském soudnictví, měla šibenice stojící na ná-                  městí zvláštní roli oproti té za městem daleko na kopci. Proto je v účtech města Brna                  z května 1603 zápis o zbudování dřevěné šibenice „in der Statt“ za což byly vyplaceny 2                  zlaté (Schram 1897, 14). Na šibenici v centru města, nejčastěji před radnicí, mohly být                  umísťovány portréty dezertérů pověšené „in effigie“. Tak bylo možné informovat o ta-                  kové skutečnosti mnohem více lidí, než v případě šibenice za městem. Víme totiž, že se                  k popravčímu místu lidé, pokud to nebylo nutné, nepřibližovali, takže informace, které                  by na ní byly vystaveny, mohly uniknout pozornosti. Davy zvědavých diváků se zde totiž                  shromáždily teprve během popravy. Oproti tomu náměstí bylo místem potkávání všech                  obyvatel i návštěvníků a proto takto prezentované rozsudky viděli všichni a snadno si je                  tak na dlouho zapamatovali. Ze stejného důvodu se na náměstí umísťovaly pranýře.                    Popraviště se nacházela také před městskými branami, kde docházelo k velké frekvenci                  pohybu obyvatel. Na těchto místech byly budovány dřevěné šibenice zvané „Schnellgal-                  gen“. Postavení takové šibenice nevyžadovalo více řemeslníků jako ty zděné a většinou                  je zhotovili tesaři. Stalo se tak například roku 1648 v Brně, kde řemeslníkům pracují-                   22","Daniel Wojtucki                    cím na nové šibenici, bylo včetně popravčího žebře zaplaceno 5 zlatých. Stávala „in der                  Vorstadt bey St. Wenzel“ a důkladně je uvedeno pro koho byla určena – „für die reitter“                  (Schramm 1897, 23). O dřevěné šibenici v městečku Rajhrad slyšíme v roce 1645. Tehdy                  byla využita na upálení žoldnéře (Kratochvíl 1910, 239–240; Štarha 1995, 45). Z dalších                  nákladů uveďme realizaci takového zařízení v Brně k roku 1751 a to včetně dvou žebřů                  a dalšího, který byl potřeba v mučírně, za 24 zlatých (Trapp 1873, 114). Typ šibenice po-                  pisovaný jako „Schnellgalgen“ nebo raději „Zakan“ (czekan), byl objektem sestávajícím                  z pevně zasazeného sloupu, na který byl umístěn vodorovný trám s oprátkou či řetězem.                  Byla to jednoduchá konstrukce, často jen pro jednu exekuci, jako máme doloženo v Brně                  v srpnu 1597, kdy byla šibenice postavena vedle „boudy bláznů“ (Narren=h�usl), jistě                  na náměstí (Chlumecky 1859, 42). Rovněž v Boskovicích 4. března 1733 byl „…blíž spra-                  vedlnosti na čekanu“ pověšen žid, který okradl své společníky o peníze. Na popravišti,                  když stál odsouzený na žebříku, jej místní duchovní nabádal, aby se nechal pokřtít, ale                  ten neposlechl a necenzurovatelnými slovy sdělil, co si o tom myslí, takže, jak uvádí kro-                  nikář, zemřel jako žid (Lipka 1899, 31).                    Náklady, které muselo město na zřízení nového popraviště či opravu staršího vynaložit,                  byly tak vysoké, že byly vydávány jen v případu nutnosti, když hrozila celková destrukce.                  Šibenice musela být již značně poškozená a teprve potom se rozhodlo o její opravě, aby                  nedošlo k celkovému zničení. Nejčastěji byly vyměňovány dřevěné trámy, žebře a kovové                  předměty (háky, řetězy, skoby, kování dveří). Často podléhaly zkáze i sloupy a zdivo a vy-                  žadovaly opravu. Potvrzují to zprávy městských katů, kteří nejednou informovali před-                  stavitele daného místa o potřebě opravy „Hochgerichtu“, protože hrozilo zřícení. Nezříd-                  ka se představitelé města potýkali s problémem jak přimět řemeslníky splnit takový úkol.                  Teoreticky by jejich počet mohl být omezen na několik lidí, nicméně druh této práce                  vyžadoval rovnocennou přítomnost celých řemeslnických cechů z daného města a často                  z okolí, ačkoli většina z těchto lidí se práce přímo neúčastnila. To proto, že samostatný                  řemeslník by úkol neprovedl, jelikož veškerá práce na šibenici byla považována za haneb-                  nou, způsobující ztrátu cti, respektu a dobrého jména. Styk s tímto místem, stejně jako                  s městským katem, by jej mohl dokonce zcela vyloučit z cechu. Je to patrné na příkladu                  Šatova z roku 1661, kdy řemeslníci odmítali jakoukoliv práci a místní úřad byl bezmocný                  v tom, přimět je k takové činnosti. Protože bylo obnovení šibenice nezbytné kvůli po-                  pravě, hledali právní naučení u sousedů ve Znojmě. Ti uznali, že situace se blíží rebelii                  a účast na pracích byla stanovena jako závazek pod hrozbou konkrétních trestů (ďElvert                  1890, 13–14).                    Materiál použitý při budování šibenice determinoval výběr řemeslníků (cechy tesařů,                  zedníků, kameníků, zámečníků). Za provedení všech prací byli společně a nerozdílně                  zodpovědní mistři cechů. Takový postup měl svůj jasný důvod, protože žádný z řemesl-                  níků nemohl o nikom říci, že na něj proto byla uvalena hanba. V Brně se v době opravy                  šibenice, pranýře a stínadel v roce 1764 práce zúčastnilo až 477 osob. Při zahájení byl zor-                  ganizován průvod, kterého se zúčastnili představitelé soudu, městské správy, řemeslníci                  a měšťané. Všichni byli vybaveni pobočními i palnými zbraněmi. Průvod vyšel od radni-                  ce a směřoval k Židovské, pozdější Ferdinandově, bráně (Trapp 1862, 19–21). Ve Znojmě                  se v květnu 1650 opravy tamních míst spojených s hrdelním soudnictvím zúčastnilo 200                                                                                              23","Jihomoravské šibenice v písemných pramenech                    osob (Schramm 1888, 52). Často sám purkmistr, po úvodní řeči u šibenice, symbolicky                  udeřil do zdi nářadím, které mu podali jednotliví cechmistři, nebo zazdil první cihlu.                    Průvod řemeslníků účastnících se budování či oprav šibenice, pranýře nebo stínadel,                  byl zvláštní ceremonií s ustáleným pořádkem a tradicí. V čele byli představitelé měs-                  ta jako purkmistr, radní, představitelé soudu, za nimi mistrové cechů s čeledí. Místo                  v průvodu nebylo náhodné. Podle dochovaných příkladů nejdříve pochodovali zedníci,                  kameníci a tesaři, jejichž podíl na pracích byl největší, zvláště když šibenice byla po-                  stavena z kamene a cihel. Následující místo zaujímali zámečníci a kováři. Hudba, zvuk                  bubnů a píšťal během průvodu k šibenici nesloužili jen k pobavení obecenstva, ale měly                  zde své magické místo. Jejich významem bylo odhánění zlých duchů a mocností které                  se shromažďovaly v místech popraviště „der Zweck von L�rm und Musik ist natürlich                  dieVerscheuschung der bösen Seelen und Geister“ (Oppelt 1976, 572; Helfer 1964, 23).                  Mávání praporem, zvuky bubnů a trubek byl, jak se věřilo, způsob, jak obnovit čestný                  charakter daného popravčího zařízení na místě exekucí a osob, které se u něj při stavbě                  zdržovaly. Při popisu opravy šibenice ve Znojmě v květnu roku 1650 je zaznamenáno,                  že na místo přišli s vlajícími žlutými prapory, dvěma bubny a dobrou poboční zbraní                  (besten Gewöhr). Představitelé městské správy ubezpečili zedníky a tesaře, že práce, které                  vykonají, jim neuberou na právu a cti (Schram 1897, 52–53). Týkalo se to nejen zařízení                  souvisejících s trestem smrti, ale i pranýře a klece bláznů (Narrengatterle), které předsta-                  vitelé města Znojma plánovali opravit v roce 1660 (ďElvert 1890, 7). Po skončení prací                  si purkmistr a další představitelé města, tak jak bylo zvykem, vzali slovo a poděkovali                  všem zúčastněným za vykonanou práci na šibenici a předali ji katovi, který byl snad                  také povinen přednést nějakou řeč. V katovských účtech se často uvádí náklady na kata                  a jeho lidi, kteří se účastnili na budování nebo opravě šibenice. Zajímavý, i když ne zcela                  jasný zápis, se nachází v textu z roku 1644 svědčící o mistrovi z města Uherské Hradiště,                  kterého si zapůjčili představitelé městečka Napajedel. Je tam napsáno, že katovi náleží                  náklady „Od spravedlnosti, kdyby se stavěla, od křtění.“ (Prasek 1881, 117). Možná to                  souvisí s tradičním převzetím práce katem, který šibenici úderem svého meče na jeden                  nový sloup symbolicky převzal k užívání.                    Ve Znojmě během opravy tamní šibenice v dubnu roku 1650 řemeslníci, kteří zde                  pracovali, dostali pivo a chléb a po skončení již ve městě víno jako náhradu za práci                  (Schram 1897, 53). Z dochovaného zápisu v účtech města Brna ze září roku 1653 vyplý-                  vá, že bylo dvěma bubeníkům za práci na šibenici a „Kopfh�uslu“ zaplaceno 36 krejcarů.                  Jednotlivým řemeslníkům byly náklady uhrazovány penězi i v naturáliích. Tesařský mistr                  i s čeledí dostal víno a peníze na maso v ceně 45 krejcarů. Zámečníci a kováři včetně če-                  ledi dostali rovněž víno a peníze v ceně 45 krejcarů. Zedníci s pomocníky dostali největší                  mzdu a pití za 1 zlatý a 30 krejcarů. Je to proto, že jejich práce na kamenné šibenici i stí-                  nadlech (Rabenstein), byla největší. Městský úředník dostal rovněž víno a peníze v ceně                  45 krejcarů (Schram 1897, 25).                    Specifikou Moravy je půdorys šibenice (Obr. 2). Zdejší šibenice mají zpravidla čtyř-                  boký půdorys ve tvaru čtverce nebo obdélníka (Štěpán 2017, 56–69). Potvrzují to jednak                  stará vyobrazení měst (Brno, Jihlava, Moravský Krumlov, Telč, Vyškov a další) ale také                  archeologické výzkumy v Tišnově, Lomnici, Slavkově a jinde (Wojtucki 2005; 2012). Na-                   24","Daniel Wojtucki                                                                  Obr. 2. Rekonstrukce typické šibenice na čtvercovém půdorysu s vchodem do interiéru. Na trámech jsou řetězy. Archiv                  autora                    proti tomu ve Slezsku, s výjimkou Żagania, byly šibenice budovány na kruhovém půdo-                  rysu. V Rakousku převažovaly šibenice sestávající ze sloupů postavených přímo na zemi                  a mezi ně byly ukládány lidské pozůstatky (Mirsch – Kaser 2015, 35–40; Renhart 2015,                  41–43).                    Na základě starých dokumentů máme informace o rozměrech šibenice v Brně. Byla                  změřena v srpnu roku 1788 jako kamenná s čtvercovou podstavou o délce strany 475 cm                  a při výšce zdiva 380 cm. V každém rohu stály masivní kamenné sloupy o šířce 1 m, při-                  čemž výška není uvedena (rozměry odvozeny z přepočtu mír: 1 vídeňský sáh = 1,89 m,                  1 stopa = 0,31 m). Na  sloupech spočívaly čtyři dubové trámy, které byly již značně                  ztrouchnivělé, protože předchozí oprava šibenice byla provedena před více než dvaceti                  lety ve dnech 13. a 14. srpna roku 1764. Celé šibeniční pole (Galgenfeld), v jehož středu                  šibenice stávala, mělo plochu 3 měřic a 11½ mírky (Trapp 1873, 18–19). Místo, kde stá-                                                                                              25","Jihomoravské šibenice v písemných pramenech                                                                       Obr. 3. Veduta Brna z roku 1617 s šibenicí. Muzeum města Brna inv. čís. 2290                   vala šibenice i stínadla (Rabenstein), bylo označeno jako pozemky v užívání městského                  kata. V těchto místech kat zakopával i zdechliny a vyléval nečistoty z úklidu města. Jak je                  patrné z rozměrů i pohledů na Brno, byla to masivní šibenice patrná všem přicházejícím                  do Brna od Vyškova a od východu (Obr. 3).                    Od převládající podoby šibenic se liší šibenice v Šatově u Znojma. Podobá se totiž                  více objektům stavěným v Rakousku, sestávajícím ze dvou až čtyř sloupů postavených                  přímo na zem. Šatovská šibenice měla dva sloupy, které se dochovaly v základové části.                  Zajímavé je, že sloupy byly zbourány až v době po druhé světové válce (Obr. 4). Po-                  dle písemných pramenů i literatury je známo, že zde bylo vykonáno několik rozsudků                  smrti. Jeden z prvních byl vynesen roku 1581, kdy zde byla upálena manželka místního                   26","Daniel Wojtucki                                              Obr. 4. Dvousloupová šibenice v Šatově na fotografii před zbouráním. Archiv obce Unterretzbach (Rakousko)                     soudního sluhy (Schram 1897, 52). Roku 1659 zde bylo spáleno tělo sebevražedkyně.                  Na půdě svého domu se oběsila Barbora, manželka Simona Rainhartera. Její tělo kat vy-                  hodil z domu dírou ve střeše a na svém voze převezl „…unter den Hochgerichte“ a tam                  spálil na popel (MZA, Sbírka Historického spolku Brno, sg. 465, Dějiny Šatova, 8v.). Ten-                  to způsob zacházení s těly těch, kteří si sami ukončili život, nebyl ničím neobvyklým,                  protože podobným způsobem je popsáno zacházení s tělem sebevraha ve Znojmě roku                  1663 (Tomaschek 1943, 43). Z jedné strany to měl být odstrašující příklad pro ty kteří                  by chtěli spáchat sebevraždu „andren zum Abscheu und Exempel“ (ďElvert 1890, 14),                  na druhou stranu to byl způsob jak zabránit návratu této kategorie lidí do světa živých,                  což bylo na Moravě v 17. stol. vcelku běžné. V srpnu roku 1659 v Šatově kat, vypůjčený ze                  Znojma, vykonal trest stětí mečem na ženě, která zabila dítě (MZA, Sbírka Historického                  spolku Brno, sg. 465, 8v). Roku 1691 zde byla popravena nějaká Marie Wentzlin za pokus                  o vraždu manžela (MZA, Sbírka Historického spolku Brno, sg. 465, 9v; Tomaschek 1943,                  36). Místní soud bral právní naučení z nedalekého Znojma. Nebylo žádnou výjimkou,                  že koncem 16. stol. brala naučení v kriminálních věcech ze Znojma vedle Šatova ještě                  řada dalších míst (Horky 1826, 391). Z 16. února 1588 pochází naučení ve věci Kathari-                  ny Dirweittin, která za zabití svého dítěte měla být pohřbena za živa a poté probodnuta                  kůlem (Horky 1826, 391). Roku 1593 byl jakýsi delikvent podroben trojnásobné tortuře                  a následně odsouzen ke stětí mečem – zum Schwert verurtheilt (Horky 1826, 391). Není                  ale zřejmé, kde k exekuci došlo.                    Většina zděných šibenic měla vchod uzamykatelný masivními dveřmi, od  kterých                  měl klíče místní kat. Na některých moravských šibenicích se vchod do šibenice nachá-                  zel vysoko nad zemí a dostat se do něj bez pomoci žebře nebylo možné. Takový otvor                  je nakreslen na skice olomoucké šibenice a je také viditelný na vedutě Vyškova, kde je                                                                                              27","Jihomoravské šibenice v písemných pramenech                                                       Obr. 5. Část veduty Vyškova z 18. stol. Vlevo zděná šibenice se vstupem vysoko nad terénem. Archiv města Brna, fond V 3                  Knihovna Mitrovského 1400–1900 (1956), sbírka vedut Ignáce Dismase z Hofferů, Vyškov, inv. č. 39/122.                                         Obr. 6. Popravčí řetěz nalezený uvnitř šibenice v Żaganiu (Polsko). Na podobném po-                                       pravčím nářadí byl pověšen zloděj roku 1764 v Lomnici u Tišnova. Foto D. Wojtucki                                       vidět čtyřhranná šibenice se sloupy, a právě takový otvor (AMB,                                       fond V 3 kolorovaná kresba po r. 1730; Křápková 2018, 32–49).                                       V Olomouci byla konstrukce šibenice nakreslena zednickým mi-                                       strem Matyášem Kniebandlem a nákres se dochoval do součas-                                       nosti (Štěpán 2018). Toto umístění ještě lépe zabezpečovalo svoji                                       funkci a znemožňovalo nepovolaným dostat se do vnitřku šibe-                                       nice a ukrást části těl popraveného nebo popravčí nářadí (Obr.                                       5). Podle dobových magických praktik se totiž takový šibeniční                                       lup vysoce cenil.                                         Moravské šibenice byly vedle oprátek pro případ potřeby vy-                                       baveny také řetězy, na kterých byli věšeni delikventi, nebo jimi                                       bylo po vykonání popravy tělo mrtvého připevněno na trám ši-                                       benice. Tím způsobem bylo zaručeno, že tělo zůstane na šibeni-                                       ci viset. Řetěz byl použit během exekuce na šibenici v Lomnici                                       u  Tišnova. Podle rozsudku Pražského apelačního soudu z  15.                                       března roku 1764 měl být odsouzený zloděj oběšen a následně                   28","Daniel Wojtucki                                                       Obr. 7. Zachovaná stínadla v Calw (Německo). Foto D. Wojtucki                    pomocí řetězu připevněn k šibenici (NAP, Apelační soud, sg. 279, 97r-97v, 183r.). Jako                  analogie může posloužit rozsudek soudu ve slezské Żagani (Sagan) ze září roku 1716.                  Během archeologického výzkumu na jaře roku 2019 byl uvnitř šibenice nalezen řetěz                  sestávající ze čtyř článků, který mohl posloužit při exekuci roku 1716 (Obr. 6).                    Jiným popravčím zařízením výkonu trestu smrti byla stínadla (Rabenstein nebo Köp-                  fhaus). Existence takového objektu je mimo jiné doložena v Brně, Znojmě nebo Tišnově.                  Větší a majetnější města si mohla dovolit zřízení dalšího popraviště, kterým byla stínadla,                  zvaná Köpfstatt (doslova „místo stětí“). Byla to zděná budova na kruhovém nebo čtver-                  covém půdorysu (Obr. 7), na jejíž plošině se prováděly hlavně popravy stětím mečem                  (Wojtucki 2010). Protože zřízení zděných stínadel znamenalo značné vydání, nebyla tato                  zařízení jak v českých, tak i moravských městech tak častá jako šibenice nebo pranýř.                  Na Moravě, kde se nedochovala žádná kamenná stínadla a také nebyla archeologicky zjiš-                  těna, se můžeme odvolat na zprávu o stínadlech (Köpfh�usel) v Brně. Jejich rozměry jsou                  uvedeny v souvislosti s rozebráním v srpnu roku 1788. Obvod celé čtvercové konstrukce                  měřil 1 sáh a 3 stopy (1 sáh = 1,89 m a 1 stopa = 0,31 m), což je 18 m čili 4,5 m na jednu                  stranu a výška byla 2,8 m. Vstup se zavíral solidními dveřmi v kamenném ostění. Celý                  pozemek příslušející k stínadlům (Acker beim Köpfh�usel) měl plochu 4½ měřic a 193                  sáhů (Trapp 1862, 18). Není to jediný příklad důkladně změřeného popraviště.                    Konstrukce kamenných stínadel, podobně jako šibenice, měla plnit dvě zásadní funkce.                                                                                              29","Jihomoravské šibenice v písemných pramenech                                                        Obr. 8. Část veduty Znojma ze 17. stol. Nad městem na vyvýšenině je vidět zděnou šibenici (č. 8 – Hohe Gericht). Morav-                  ský zemský archiv v Brně, fond D22. Sbírka map a plánů, sig. 715.                   První bylo umožnění dobré viditelnosti pro přihlížející a druhou funkcí bylo chránit kata                  během exekuce stětí mečem. Reakce davu byla různá a těžko předvídatelná a mnohdy                  se vymkla kontrole, což pro kata ne vždy muselo skončit dobře. Velké rozměry stínadel                  na sebe vázaly značné výdaje na materiál i řemeslníky. Proto se představitelé města někdy                  snažili současně opravovat všechna exekuční zařízení. Tak se stalo v Brně roku 1764, kdy                  byl opraven na náměstí stojící pranýř, šibenice i stínadla (Trapp 1862, 18), nebo ve Znojmě                  (Obr. 8), když v dubnu roku 1650 opravili zároveň šibenici i stínadla (Schram 1897, 52).                    Nejznámější dokumentovaná stínadla (Rabenstein, Köpfh�usel) stávala v Brně. Jedna                  z prvních zmínek o nich pochází z městských účtů k roku 1551, kde je uvedeno, že „…                  zahlt für ein tafl avf den Rabenstein 17 Gr.“ (Schram 1897, 6). Víme také, že v říjnu roku                  1603 byla kamenná stínadla, která stála „…zuvor bei dem Spital Sanct Steffan“, přenesena                  k šibenici před Židovskou bránou blíže k cestě do Vyškova (ďElvert 1890, 93–94). V měst-                  ských účtech jsou výdaje zapsány pod datem 4. listopadu 1603 ve výši 3 zlaté (so das khe-                  pfheussl gemacht haben; Schram 1897, 14). Víme dále, že prvními popravenými osobami                  byly dvě ženy, které zabily vlastní děti a byly sťaty mečem na plošině tohoto zařízení 23.                  ledna roku 1604 (ďElvert 1890, 94). Je možné, že podobný objekt byl také v Boskovicích,                  kde roku 1724 sťali a kůlem probodli „na stínadle za ulicí německou“ jakousi ženu která                  zabila své dítě (Lipka 1899, 31). Není jasné, zda tam bylo nějaké specifické zařízení, nebo                   30","Daniel Wojtucki                    šlo o místo, kde byla městská šibenice. Podobný případ je i u městečka Rajhrad, kde roku                  1725 měla být na stínadle provedena poprava mečem (Kratochvíl 1910, 240).                    Dva roky po zavedení nového kriminálního řádu císařem Josefem I. roku 1707, došlo                  k revizi soudnictví v Čechách, na Moravě a Kladsku (Kovář 2009; Wojtucki 2011). Ně-                  která místa doložila soudní pravomoc dokumenty, ale větší část jen svědky, kteří měli                  prokázat, že si pamatují soudní pravomoc daného místa. Měli dosvědčit, jak vypadala                  tato popraviště a šibenice, která u města stála. Takovou výpověď přednesla v březnu roku                  1710 trojice svědků o šibenici stojící na hranicích městečka Strážovic. Jeden z nich svěd-                  čil o exekuci dvou delikventů, kteří byli sťati u šibenice stojící na hranicích (MZA, Listiny                  vrchního zemského soudu Brno, sg. G 6 bez paginace). Kromě svědectví starších svědků                  byly použity rovněž výtahy ze soudních knih z doby od konce 16. do počátku 18. stol.,                  svědčících o exekucích na daném místě.                    Problém zacházení s těly obětí spravedlnosti, souvisí s fungováním místního popravi-                  ště, většinou kamenné nebo dřevěné šibenice, vzácněji kamenných stínadel. Zde se napl-                  nila druhá etapa exekuce, kterou bylo naložení s tělem popraveného. Těla popravených                  totiž byla dalším prvkem prevence proti trestné činnosti. Proto byla popraviště s šibenicí                  zvláštním prokletým pohřebištěm delikventů a měla jméno faulx atre (Aries 1989, 55).                  Exekuce je totiž zbavovala práva nakládat s vlastním tělem. Všeobecně se takový nečistý                  pohřeb označoval termínem „sepultura asina, Eselbegr�bnis“ (Lindermann 1983, 130).                  Mezi lidi nečestné náleželi hlavně popravení, kterým rozsudek znemožňoval křesťanský                  pohřeb, ale také sebevrazi. Jejich „pohřeb“ proto vykonal místní kat a jeho pomocníci.                  Je zde ale třeba rozlišovat slova begraben a verscharren, přičemž první znamená pohřbít                  nebo pochovat čestným způsobem. Ve druhém případě se jednalo o zbavení tradiční                  formy a ceremoniálu pohřbu a užívalo se slovo zahrabat, což odpovídá německému ver-                  scharren (Kizik 1998, 301, pozn. 111).                    Archeologické výzkumy i náhodné objevy u šibenic přinesly zajímavá svědectví o funk-                  ci popravišť, která sloužila rovněž jako pohřebiště. V Brně se v červnu roku 1868 při kopá-                  ní hlíny v hloubce tří stop (okolo 90 cm) narazilo na velké množství lidských pozůstatků.                  Vedle nich byl nalezen opracovaný kámen o rozměrech 140x95x23 cm s vyrytým křížem,                  který připomínal tak zvané křížové kameny (Kreuzsteine), které se na Moravě často vy-                  skytují. Nevíme, jakou funkci měl tento, snad hraniční, kámen (Trapp 1873, 127). Lidské                  pozůstatky byly objeveny také na bývalém znojemském popravišti. Při zjišťovacím výkopu                  ještě před druhou světovou válkou se zde našly lidské kosti a mezi nimi i kožený váček                  se stříbrnými mincemi z 15. stol. (Tomaschek 1943, 43). Od poloviny 30. let 20. století                  se nacházely lidské kosti v místech velkomeziříčské šibenice zvaných „Na spravedlnosti“                  (Hájek et al. 2018). Lidské kosti se našly také v trati „Pod šibenicú“ u Mařatic u Uherského                  Hradiště, kde „objevena již dříve silně narušená skládka lidských kostí, zejména dlouhých                  a částí lebek. Dlouhé kosti byly kladeny v podstatě jedním směrem, což může vypovídat                  o dodržování jistého stupně piety k nebožtíkům i při druhotném uložení. Mocnost koster-                  ní vrstvy činila 65 až 70 cm, šířka jámy s výplní pak 170 cm“ (Michna 1992, 391).                    Je třeba připomenout, že v blízkosti popravišť, nebo přímo na nich, byly stavěny různé                  náboženské pomníky. Může se jednat o jednoduché kapličky a kříže i o zděné monumen-                  tální stavby. Popisují se jako Arme-Seelen nebo Arme-Sünder-Marterln/Kreuze. V těch                                                                                              31","Jihomoravské šibenice v písemných pramenech                    místech podle tradice měli odsouzení možnost posledního kontaktu s Bohem. Taková                  kaplička se nachází u Olbramovic u Znojma a nazývá se „Köpfter-Marter“ (Tomaschek                  1943, 40). Na vedutě Tišnova z roku 1728 je rozpoznatelná šibenice i kamenná stínadla                  popsaná jako Köpff-H�usel. Na plošině stínadel je vidět nějaký sloup, který může před-                  stavovat kapličku nebo kovový kříž. Na mnoha místech se popraviště dočkala památ-                  ky osazením místa lipami, nebo postavením kříže či kapličky. Příkladem mohou sloužit                  Ivančice, kde byly zasazeny čtyři lípy vysazené z iniciativy Tomáše Procházky a v roce                  1922 zde byl postaven panem Františkem Švarcem kříž (Voborný 2002). Procházka rov-                  něž plánoval zřídit na šibenici rytinu sv. Vojtěcha, ale to nestihl před smrtí realizovat.                    Konec popravišť souvisí s  reformami soudnictví ve  druhé polovině 18. stol. Místní                  soudy ztratily možnost vynášet rozsudky nad delikventy v okruhu své pravomoci. S tím                  souvisel i zánik soudních zařízení, a to na náměstích pranýřů nebo „domů bláznů“ a dře-                  věných či zděných šibenic za městem. Některé šibenice byly zlikvidovány již roku 1788                  (například Boskovice). V té době z panoramatu Brna zmizela šibenice i stínadla (Köp-                  fh�usel), rozebrané v srpnu roku 1788. Materiál byl prodán za 78 zlatých (Trapp 1873, 18).                  Tyto stavby byly uznány jako nepotřebné a jako svědkové ukrutných časů, kdy se rozsudky                  smrti vykonávaly veřejně, jednak na odstrašení a jednak pro pobavení veřejnosti.                                                              32","Popraviště ve vztahu ke krajině na jižní Moravě                   Jan Velek                      V současné době jsme zvyklí vnímat krajinu a významné body v sídelní struktuře zcela                  jinak než tomu bylo po dlouhá staletí v minulosti (Sokol 2017). Změnilo se měřítko kra-                  jiny, rozsah sídelních útvarů, proměnily se plochy obdělávaných polí a rozsah zalesnění.                  Došlo k podstatné změně komunikační sítě s jiným typem dopravy a často došlo k pod-                  statným změnám ve velikosti a úpravě vodních prvků v krajině. Původní, po dlouhá sta-                  letí výrazné prvky v krajině postupně ztratily svůj význam, zčásti zcela zmizely, nebo byly                  významově nahrazeny jinými krajinnými dominantami, s  jiným charakterem a  jinou                  funkcí. Oproti minulosti se také diametrálně změnila rychlost pohybu v krajině a s tou-                  to změnou došlo také k jinému vnímání detailu krajiny a jinému vnímání krajinných                  dominant v prostoru. Vzdálenou minulost sídelního prostoru jsme dnes schopni rekon-                  struovat pouze z mapových podkladů, nebo kresebných vyobrazení. Jedním z ideálních                  podkladů, pro představu o naší krajině v minulosti, je První vojenské mapování, různá                  mapování minulých majetkoprávních vztahů, nebo to jsou kreslené veduty měst (Obr. 1).                    Z těchto podkladů, které byly pořízeny na základě přímého pozorování reálné skuteč-                                                        Obr. 1. Veduta Brna od Jana Willenberga z roku 1593 s šibenicí a „Zderadovým sloupem“. Muzeum města Brna, inv. č. 2289                                                                                              33","Popraviště ve vztahu ke krajině na jižní Moravě                                               Obr. 2. Mapa sítě popravišť okolo Brna. Zpracoval J. Velek                    nosti v terénu, můžeme odvodit pět základních stavebních typů, které měly pro obyvatele                  území zásadní význam jako dominanty blízké krajiny. Jsou to: Hrad nebo zámek (sídlo                  vrchnosti), kostel nebo klášter (sídlo církevních institucí), radnice (sídlo správní moci                  většího sídelního útvaru), opevnění (stavební prvek zajišťující bezpečnost), popraviště                  (symbol výkonu právní moci). V krajině minulosti těchto pět stavebních typů vynikalo                  svým umístěním, měřítkem stavby, kvalitou provedení a výškou zástavby nad ostatními                  stavebními objekty. Tyto stavby tvořily významné orientační body v krajině a vytvářely                  rámec vnímání prostoru sídelního útvaru.                    Porovnáme-li mapový podklad Prvního vojenského mapování s dnešní skutečností,                  zjistíme, že první čtyři stavební typy se zachovaly buď zcela úplně, nebo někde alespoň                  částečně a jsou jako nemovité objekty většinou památkově chráněny, naproti tomu ale                  stavební typ popraviště z krajiny zmizel zcela.                    Objekt popraviště byl ale v podstatě po dobu několika staletí prvním návěstím v kra-                  jině, které upozorňovalo cestujícího (buď přicházejícího, nebo přijíždějícího) na blíz-                  kost sídla s výkonem právní moci. Stavba byla umisťována na místech dobře viditelných                  z hlavních přístupových cest.                    Z archivních pramenů je patrné, že před reformami hrdelního soudnictví v roce 1765                  bylo jen na území Moravy 201 lokalit s výkonem hrdelního práva (Sokol 2017, 691).                  Jejich počet se v průběhu času měnil a s vývojem právního systému byl postupně omezo-                  ván. Nicméně lze s mírnou nadsázkou konstatovat, že vzhledem k umístění šibeničních                  staveb a s přihlédnutím k reliéfu krajiny, bylo prakticky možné „vidět z jedné šibenice                  na druhou“ (Obr. 2).                    Mapový klad listů Prvního vojenského mapování ještě eviduje, k datu svého poříze-                  ní kolem roku 1750, jen pro Moravu 67 zakreslených šibenic (Obr. 3). Zde je graficky                   34","Jan Velek                                                    Obr. 3. Klad listů Prvního vojenského mapování pro Moravu s vyznačením zobrazených šibenic                    přehledně zachycena reálná skutečnost tehdejší krajiny, zakreslená podle situace, kterou                  mapující důstojník „viděl na vlastní oči“.                    Pouze několik málo z tohoto počtu objektů popravišť se zachovalo v Jihomoravském                  kraji jako stavební ruiny (Lomnice u Tišnova, Šatov, Vranov nad Dyjí), několik málo                  se podařilo identifikovat a  zdokumentovat archeologicky (Tišnov, Slavkov-Křenovice,                  Ivančice), ale památkově chráněny tyto lokality nejsou. Z podstatné většiny ostatních,                  zůstal pouze pomístní název bez viditelných stavebních nebo terénních stop. Často jsou                  to místa, která byla v poměrně nedávné minulosti upravena na vodárny, stanoviště tele-                  komunikačních vysílačů nebo na rozhledny bez jakéhokoliv archeologického dohledu.                  Eventuální relikty popravišť tak zcela nenávratně zmizely.                    Stavebně rozlišujeme několik typů šibenic, ale na území Moravy bylo reprezentativ-                  nější zděné provedení šibenice realizováno většinou v podobě přibližně čtvercové stavby                  na půdorysu cca 6 x 6 m (Obr. 4), i když existovaly i šibenice dvoupilířové.                    Dalším důležitým prvkem v krajině minulosti byla přístupová cesta k popravišti. Šibe-                  nice bývala situována na výrazném místě v docházkové vzdálenosti od centra sídelního                  útvaru. Dodnes jsou dochovány v terénu trasy, které se mnohdy podařilo, díky moder-                  ním technologiím dálkového průzkumu povrchu země, identifikovat. Příkladem je nález                  terénních pozůstatků cesty k šibenici v Tišnově, kdy dálkový průzkum povrchu země                  odhalil pozvolně stoupající stezku z centra sídla ke zvýšené poloze popraviště.                    Přístupová cesta k popravišti bývala vždy doplněna dalším drobným architektonic-                  kým prvkem, který se v krajině často také dochoval až dodnes. Jsou to kříže, boží muka                                                                                              35","Popraviště ve vztahu ke krajině na jižní Moravě                                                               Obr. 4. Model šibenice studničního typu. Model J. Velek                   nebo malé kapličky. V Brně je touto drobnou architekturou například dobře zachovaný                  tak zvaný Zderadův sloup. Tyto objekty drobné architektury plnily symbolickou „pře-                  chodovou“ rituální funkci. Bývaly mezníkem mezi „tímto světem“ a „věčností“. Bývalo                  pravidlem, že u těchto drobných sakrálních staveb se průvod, doprovázející odsouzené-                  ho, zastavil a došlo zde k jakémusi aktu odpuštění a přijetí viny. Doprovodná veřejnost                  „odpustila“ delikventovi jeho provinění a současně odsouzený „přijal vinu“ za spáchané                  zločiny. Je zajímavé, že v současné krajině se zachovaly tyto drobné architektonické prv-                  ky dodnes, zatím co mnohem rozměrnější objekt popraviště v blízké vzdálenosti, zmizel                  prakticky beze stop.                    Cílem výzkumného záměru realizovaného v posledních letech na Ústavu antropologie                  Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity je posouzení fyzického stavu dochová-                  ní stavebních objektů popravišť (nebo jejich archeologických reliktů), případný arche-                  ologický výzkum vybraných lokalit a navržení smysluplné památkové ochrany několika                  posledních torz staveb, které v minulosti hrály významnou roli v běžném každodenním                  životě všech obyvatel a bývaly významnou dominantou v krajině minulosti.                   36","Viditelnost jihomoravských šibenic                   Jan Divíšek – Josef Unger                      Pro šibenice jakožto viditelný symbol hrdelního práva příslušného místa a jako odstra-                  šující memento zločinců byla velmi důležitá poloha tak, aby byly dobře viditelné jednak                  z místa a jednak z přístupových komunikací. Z tohoto hlediska byly posouzeny polohy                  šibenic u Tišnova, Slavkova a Ivančic (Havlát et al. 2015, obr. 4; Unger 2017a, obr. 1;                  Adam 2019). Nově byla vyhodnocena viditelnost u několika dalších jihomoravských ši-                  benic, u nichž je známa přesná poloha. Jednalo se o viditelnost objektu ve výšce 2 m nad                  terénem člověkem výšky 170 cm.                    Boskovická šibenice byla viditelná přímo z města a také z velkých úseků cest vedoucích                  západním a jižním směrem do Kunštátu a Blanska (Obr. 1). Jedna šibenice v Doubravici                  stávala při cestě na hrad a byla viditelná z městečka, z cesty jižním směrem na Blansko                  a částečně i z cesty vedoucí východně do Prostějova (Obr. 2). Pro druhou šibenici, po-                  stavenou severně od městečka, byla důležitá viditelnost z cesty vedoucí na sever do Bo-                  skovic a Kunštátu (Obr. 3). Šibenice v Lomnici byla dobře vidět z městečka a velkého                  úseku severojižní cesty od Tišnova a částečně i z komunikace vedoucí na západ (Obr. 4).                  Pouzdřanská šibenice, patřící k tomuto městečku, nebyla umístěna na vyvýšeném místě,                  ale na rozhraní pouzdřanského a popického katastru. Byla dobře viditelná z důležité ko-                  munikace vedoucí po západním okraji Popic ze Strachotína na Uherčice a Velké Němčice                  (Obr. 5). U vodního zdroje v trati „U tří lip“ bylo místo častých zastávek a odtud byla ši-                  benice velmi dobře viditelná (Unger 2016). Šibenice nad Vranovem byla viditelná z měs-                  tečka i zámku a také z velkého úseku cesty směrem na severovýchod ve směru na Znojmo                  (Obr. 6). Ostatně právě u této cesty byla postavena. Znojemská šibenice nebyla viditelná                  přímo z města, ale stávala vedle důležité cesty na severozápad ve směru na Moravské                  Budějovice (Obr. 7).                    Z uvedených příkladů je zřejmé, že kromě znojemské, byly sledované šibenice viditel-                  né přímo z centra příslušného místa. Důležitá byla viditelnost z důležitých komunikací,                  a jak se zdá, pouzdřanská šibenice byla vysunuta na nejvýchodnější okraj katastru tak,                  aby byla viditelná z důležité severojižní komunikace.                                                                                                                37","Viditelnost jihomoravských šibenic                                                     Obr. 1. Boskovice. ZM ČR 1:25 000, ČUZK 2019, upraveno J. Divíšek                                                    Obr. 2. Doubravice nad Svitavou, šibenice východně od městečka. ZM ČR 1:25 000, ČUZK 2019, upraveno J. Divíšek                   38","Jan Divíšek – Josef Unger                                                     Obr. 3. Doubravice nad Svitavou, šibenice severně od městečka. ZM ČR 1:25 000, ČUZK 2019, upraveno J. Divíšek                                                    Obr. 4. Lomnice. ZM ČR 1:25 000, ČUZK 2019, upraveno J. Divíšek                                                                                              39","Viditelnost jihomoravských šibenic                                                     Obr. 5. Pouzdřany. ZM ČR 1:25 000, ČUZK 2019, upraveno J. Divíšek                                                    Obr. 6. Vranov nad Dyjí. ZM ČR 1:25 000, ČUZK 2019, upraveno J. Divíšek                   40","Jan Divíšek – Josef Unger                                                     Obr. 7. Znojmo. ZM ČR 1:25 000, ČUZK 2019, upraveno J. Divíšek                                                                                                                                  41","Vegetace a flóra na některých jihomoravských šibenicích                   Petr Halas – Jan Lacina                      Proměnlivost vegetace a  fl�ry okolí vybraných jihomoravských šibenic dobře odráží                  změny přírodních podmínek. Na vzdálenosti bezmála 70 km mezi vzájemně nejvzdále-                  nějšími Čejkovicemi a Lomnicí se od jihovýchodu fl�ra postupně ochuzuje o panonské                  stepní a teplomilné druhy a obohacuje o mezofilní a submontanní druhy z Českomorav-                  ské vrchoviny. Na vybraných příkladech je pojednáno o změnách vegetace a fl�ry okolí                  šibenic, a to s využitím pomístních názvů, starých map, záznamů, popř. starých vyobra-                  zení a starých floristických záznamů. S pomocí císařských povinných otisků map stabil-                  ního katastru, které jsou z dostupných map nejbližší období uplatňování hrdelního práva                  na šibenicích, je učiněn pokus o nahlédnutí do krajiny jednotlivých území s představou,                  jak asi v těch dobách vypadala.                    Čejkovice                  Čejkovická  šibenice  se  nacházela  v  převážně  odlesněné  staré  sídelní  krajině  v  mírně                  členitém reliéfu suché a teplé oblasti. Druhová bohatost je vedle geografických poměrů                  podmíněna také jak na báze bohatými sprašemi a sprašovými hlínami, tak písčitými                  fluviolakustrinními sedimenty a deluviofluviálními sedimenty ve sníženinách potoků.                  V rámci biogeografického členění se nachází v Hustopečském bioregionu (Culek et al.                  2013, 397–401) v 1. dubovém vegetačním stupni.                    Bez dlouhodobého využívání krajiny člověkem by podle současných představ v mís-                  tech šibenice zřejmě probíhalo rozhraní mezi panonskými dubohabřinami a panonskými                  teplomilnými doubravami na spraši. Jejich pozůstatky můžeme v okolí Čejkovic dodnes                  najít v lesích Ochozy, Hájek a Střední Kapánsko. Typickými dřevinami těchto lesů jsou                  javor babyka (Acer campestre), dub zimní (Quercus petraea agg.), d. letní (Q. robur), d.                  šípák (Q. pubescens), jeřáb břek (Sorbus torminalis), jilm habrolistý (Ulmus minor), lípa                  srdčitá (Tilia cordata), z keřů např. dřín jarní (Cornus mas), ptačí zob obecný (Ligustrum                  vulgare), z bylin pak např. bukvice lékařská (Betonica officinalis), hrachor černý (Lathy-                  rus niger), ostřice horská (Carex montana), o. Micheliova (C. michelii), prvosenka jarní                  (Primula veris), třemdava bílá (Dictamnus albus), kamejka modronachová (Buglossoides                  purpurocaerulea), violka divotvárná (Viola mirabilis) a mnohé další.                    Z pomístních názvů, které lze také využít pro představu o dřívějším využití krajiny,                  jich přímo nebo nepřímo jen nemnoho upomíná na  charakter vegetačního pokryvu                  v minulosti. Jsou to např. Hájek, popř. Vrbický hájek, které jsou dodnes využity k pěsto-                  vání lesa, nebo Boroví v místech nynějšího ovocného sadu. Na místě dnešních polí jižně                  od obce se dochovala jména Louky u Nového, Louky u Šindárky a Louky za Chobotem.                  Jejich druhové složení můžeme jen odhadovat; dnes nenacházíme v okolí ani žádné ob-                  dobné. Ve zdejším kraji došlo k zásadnímu úbytku luk a pastvin v souvislosti s dovozem                  levné ovčí vlny z Austrálie a Nového Zélandu v první polovině 19. století a úpadkem                   42","Obr. 1. Místo čejkovické šibenice. Foto J. Unger                   chovu ovcí. Na katastrech Čejkovic, Čejče a Mutěnic bylo do té doby chováno přes 9000                  kusů ovcí (Buček et al. 2006, 12). Nepřímo dokládá suché trávníky název Sysle, jistě podle                  dřívějšího výskytu sysla obecného (Spermophilus citellus). Na císařském otisku stabilního                  katastru z roku 1827 (ČUZ, online, 2010, cit. 14. 6. 2019) je patrné, že na první pohled                  byla krajina využívána podobně jako dnes. Tehdy však byla zemědělská půda členěna                  v úzká políčka, popř. vinohrady, a především niva Prušánky byla tehdy zalučněná.                    Ačkoliv byla krajina okolí Čejkovic, zejména v druhé polovině 20. století, homogeni-                  zovaná a ochuzena o druhovou pestrost vegetace intenzifikací zemědělství, stále se v ní                  můžeme potěšit s řadou cenných a ohrožených druhů cévnatých rostlin. Přibližnou před-                  stavu o druhovém bohatství přírodních biotopů nám dávají zbytky širokolistých suchých                  trávníků, dnes bohužel degradovaných porosty keřů a konkurenčně zdatnými bylinami                  v důsledku neobhospodařování. Takové se v blízkosti šibenice nacházejí jihovýchodně                  od k�ty 249 m. Jedním takovým pozůstatkem je i kopeček šibenice, na němž se, díky                  výraznému úklonu svahů k jihu a jihozápadu, dochovaly pozůstatky úzkolistých suchých                  trávníků (Obr. 1). Mezi jejich poznávací znaménka patří bezpochyby kavyly. Na jaře ši-                  benici působivě zbarvují ve větru se vlnící stříbřité vousy kavylu sličného (Stipa pulche-                  rrima), žlutě vykvétá čilimník rakouský (Chamaecytisus austriacus), fialově divizna bru-                  nátná (Verbascum phoeniceum). Z dalších druhů jsou to např. česnek kulatohlavý (Allium                  sphaerocephalon), mařinka psí (Asperula cynanchica), svízel sivý (Galium glaucum), pipla                                                                                              43","Vegetace a flóra na některých jihomoravských šibenicích                                                   Obr. 2. Porost kavylu sličného (Stipa pulcherrima) na jihozápadním svahu vyvýšeniny bývalé šibenice. Foto P. Halas                     osmahlá (Nonea pulla), řebříček panonský (Achillea pannonica), smělek štíhlý (Koele-                  ria macrantha), strdivka sedmihradská (Melica transsilvanica), méně pak chrpa čekánek                  (Centaurea scabiosa) a válečka prapořitá (Brachypodium pinnatum). Okraje a stinné části                  kopečku jsou bohužel zarostlé ruderálními druhy, jako jsou např. měrnice černá (Ballo-                  ta nigra), ostružiník ježiník (Rubus caesius), pýr plazivý (Elymus repens), svízel přítula                  (Galium aparine) a bez černý (Sambucus nigra). V okolních vinicích najdeme některé                  vzácnější druhy plevelů, jako jsou např. hlaváček letní (Adonis aestivalis), kamejka rol-                  ní (Buglossoides arvensis) nebo tařinka kališní (Alyssum alyssoides). Současný vegetační                  pokryv šibeničního kopečku je ale také důležitou památkou na složení vegetace v jeho                  bezprostředním okolí v minulosti (Obr. 2). Zatímco dříve musely tyto druhy růst běžně                  v dostupném okolí šibenice, aby byly schopny šibeniční kopeček kolonizovat, dnes se na-                  opak tato lokalita stala refugiem druhů, které kvůli společensko-hospodářským změnám                  z jejího okolí vymizely.                    A jaké druhy mohly lemovat cesty odsouzenců, jdoucích z Čejkovic na šibenici? Cesta                  jako dnes vedla mezi poli a vinicemi. Z výše zmíněných, dnes vzácných polních plevelů,                  to mohly být ještě některé další (Grulich – Chobot 2017, 1–173) jako např. nezvěstný                  kravinec španělský pravý (Vaccaria hispanica var. hispanica) a velmi vzácná vochlice hře-                  benitá (Scandix pecten-veneris) a vranožka šupinatá (Lepidium coronopus) (Formánek                  1887, 1892). V místech nivy Prušánky, kde byly louky, rostly možná i některé z uvádě-                  ných (Formánek 1887, 1892) slanomilných rostlin jako kuřinka solná (Spergularia mari-                  na), prorostlík nejtenčí (Bupleurum tenuissimum), které u Čejkovic již nenajdeme.                   44","Petr Halas – Jan Lacina                                                        Obr. 3. Likvidace převážně akátového porostu v místech ivančické šibenice. Foto J. Unger                    Ivančice                  Šibenice ležela v Brněnském bioregionu, téměř na rozhraní s Jevišovickým bioregionem                  (Culek et al. 2013, 117–122). Jejich hranice zde, převážně na jihozápadně orientovaných                  svazích, je neostrá. Lokalita leží na přechodu 1. dubového a 2. bukodubového vegetačního                  stupně; severně orientované svahy přecházejí do 3. dubobukového vegetačního stupně.                    Vegetace okolí ivančické šibenice je poměrně pestrá a dosud s relativně bohatou fl�-                  rou. Je to dáno polohou na východním okraji Českého masivu, do jehož okrajů vnikají                  teplomilné a stepní rostlinné druhy z panonské části jižní Moravy. Vegetační a druhovou                  rozmanitost navíc podporuje i poloha v hlubokém a členitém údolí řeky Jihlavy, která                  předurčuje šíření druhů z nižších poloh do vyšších a naopak. Rostlinný kryt v okolí ši-                  benice musel být od nejstaršího osídlení výrazně ovlivňován člověkem. V hypotetickém,                  člověkem nedotčeném stavu, by kvůli převážně jihozápadně orientovaným svahům bylo                  návrší šibenice pravděpodobně zarostlé acidofilními teplomilnými doubravami a suchý-                  mi acidofilními doubravami. Na strmějších částech svahů možná s přechody do rozvol-                  něných porostů s travinobylinným podrostem, v němž by byly zastoupeny i lesostepní                  a stepní druhy.                    V širším okolí šibenice se dochovaly pomístní názvy Bukovina, U buku, U dubu, Sys-                  lice a Pikavy, které lze využít k doplnění představy o dřívějším využití krajiny. První tři                                                                                              45","Vegetace a flóra na některých jihomoravských šibenicích                    napovídají o druhovém složení porostu nebo o výskytu přinejmenším solitérní dřevi-                  ny. Název Syslice pravděpodobně upomíná na místo s výskytem stepního sysla obecné-                  ho (Spermophilus citellus), který žije v přehledných suchých trávnících. Název Pikavy,                  k ivančické šibenici nejbližší les, snad může poukazovat na výmladkové hospodaření,                  jehož pozůstatky jsou patrné dodnes. Píka – hrot, pikora – hrot na píce (Machek 1997,                  449) může označovat výmladkový les s krátkou dobou obmýtí a jen tenkými výmladky.                    Na mapě Prvního vojenského mapování leží šibenice uprostřed vinohradů. Z císař-                  ského otisku stabilního katastru z roku 1825 (ČUZ, online, 2010, cit. 14. 6. 2019), je pa-                  trné, že okolí šibenice bylo využíváno zemědělsky. Místo šibenice bylo mapováno jako                  obecní (městská) pastvina a okolní plochy jako orná půda. Dnes jsou velké části bývalých                  pastvin zarostlé akátinami (Obr. 3). Konkurenčním působením nepůvodního invazního                  trnovníku akátu (Robinia pseudoacacia) zpravidla mizí většina původních druhů bylin,                  které jsou nahrazeny několika, na živiny náročnými, ruderálními druhy. Tak dnes v okolí                  šibenice rostou v akátinách např. česnáček lékařský (Alliaria petiolata), kerblík lesní (An-                  thriscus sylvestris), měrnice černá (Ballota nigra), vlaštovičník větší (Chelidonium maj-                  us). Nejblíže položenými fragmenty přírodních lesních biotopů jsou acidofilní teplomil-                  né doubravy a suché acidofilní doubravy (cca čtvrthektarové) vzdálené přibližně 400 m                  a 600 m severně od místa šibenice. Ve stromovém patře dominují duby zimní (Quercus                  petraea agg.), v jeho korunách roste ochmet evropský (Loranthus europaeus), přistupují                  habr obecný (Carpinus betulus), jilm habrolistý (Ulmus minor), ale i mahalebka obecná                  (Prunus mahaleb) a brslen bradavičnatý (Euonymus verrucosus). Porosty jsou degrado-                  vány vlivem trnovníku akátu (Robinia pseudoacacia) aj. Kromě ruderálních a eutrofních                  druhů v nich byly zaznamenány např. ostřice prstnatá (Carex digitata), sveřep Benekenův                  (Bromus benekenii). Šibenici nejbližším souvislým lesem, zaznamenaným ve staré mapě,                  jsou Pikavy. Jedná se o předrženou dubovou pařezinu, mapovanou jako suché acidofilní                  doubravy a hercynské dubohabřiny (AOPK ČR, online, Praha: 2012, cit. 10. 6. 2019).                  Ve stromovém patře dominuje dub zimní (Quercus petraea agg.) s roztroušeným ochme-                  tem evropským (Loranthus europaeus), přistupují lípa srdčitá (Tilia cordata), od  bází                  stinných svahů habr obecný (Carpinus betulus), ojediněle i buk lesní (Fagus sylvatica).                  Bylinné patro je druhově poměrně bohaté, byly v něm zaznamenány např. černýš luční                  (Melampyrum pratense), jestřábník zední (Hieracium murorum), jetel alpínský (Trifolium                  alpestre), kokořík vonný (Polygonatum odoratum), konvalinka vonná (Convallaria maja-                  lis), kostřava ovčí (Festuca ovina), ostřice horská (Carex montana), ptačinec velkokvětý                  (Stellaria holostea), smldník jelení (Peucedanum cervaria), smolnička obecná (Steris vis-                  caria), strdivka nicí (Melica nutans), sveřep Benekenův (Bromus benekenii), svízel les-                  ní (Galium sylvaticum), řimbaba chocholičnatá (Pyrethrum corymbosum), válečka lesní                  (Brachypodium sylvaticum), z juvenilních dřevin a keřů pak např. brslen bradavičnatý                  (Euonymus verrucosus), čilimník černající (Cytisus nigricans), jeřáb břek (Sorbus tormi-                  nalis), ptačí zob obecný (Ligustrum vulgare), v dubohabřinách javor babyka (Acer cam-                  pestre), j. klen (A. pseudoplatanus), buk lesní (Fagus sylvatica).                    Projdeme-li cestami, po nichž se mohli ubírat odsouzenci, budeme dnes kromě po-                  psaných akátin míjet pole, pastviny a travinobylinná lada. Floristické práce (Haslinger                  1880; Bílý 1897, 257–267; Hruby 1927–1929, 32–86; Hrabětová-Uhrová 1972; Wünscho-                   46","Petr Halas – Jan Lacina                    vá 1982; Javorská 1993, 19–38; Skálová 2014) nám dávají představu, jak druhově bohaté                  bylo okolí šibenice v minulosti a zejména, jak se od té doby proměnily biotopy. Ještě                  v první polovině 20. století bylo zaznamenáno mnoho druhů, které dnes už vlivem za-                  růstání a eutrofizace nenajdeme. Pole podél možných cest na šibenici a v jejím okolí jsou                  velkoplošně obhospodařovaná a rostou na nich dnes běžné plevelné druhy jako laska-                  vec ohnutý (Amaranthus retroflexus), svlačec rolní (Convolvulus arvensis), pýr plazivý                  (Elytrigia repens), turanka kanadská (Conyza canadensis), vzácněji i čistec roční (Stachys                  annua). Z minulosti jsou však uváděny (Hruby 1927–1929, 32–86; Hrabětová-Uhrová                  1972) nápadně kvetoucí, dnes vzácné druhy, např. hlaváček letní (Adonis aestivalis), h.                  plamenný (A. flammea), černucha rolní (Nigella arvensis), ibišek trojdílný (Hibiscus trio-                  num). V travinobylinných ladech, která se na cestě k šibenici dosud uchovala a místy byla                  opět využita jako pastviny pro ovce, můžeme najít běžné mezofilní a subxerofilní druhy                  rostlin jako např. bedrník obecný (Pimpinella saxifraga), chrastavec rolní (Knautia arven-                  sis), chrpa čekánek (Centaurea scabiosa), ch. obecná (C. jacea), kostřava červená (Festuca                  rubra agg.), k. žlábkovitá (F. rupicola), klinopád obecný (Clinopodium vulgare), rozchod-                  ník velký (Hylotelephium maximum), rozrazil rezekvítek (Veronica chamaedrys), řebříček                  obecný (Achillea millefolium agg.), srpek obecný (Falcaria vulgaris), šalvěj luční (Salvia                  pratensis), šedivka šedá (Berteroa incana), tolice srpovitá (Medicago falcata), zdravínek                  jarní (Odontites vernus). V širším okolí, např. v trati Syslice, rostou i další druhy, které lze                  předpokládat dříve i v okolí šibenice, než zarostlo akátem, jsou to např. čilimník černají-                  cí (Cytisus nigricans), dobromysl obecná (Origanum vulgare), hvězdnice chlumní (Aster                  amellus), oman hnidák (Inula conyzae). Ještě ze 70. let 20. století jsou uváděny kavyl                  Ivanův (Stipa pennata) a koniklec velkokvětý (Pulsatilla grandis) ze skalky pod šibenicí                  (Hrabětová-Uhrová 1972). Jen díky extremitě stanoviště (strmému svahu v zářezu staré                  cesty západně od šibenice), lze ještě dnes najít ojedinělé typické druhy suchých trávníků                  jako ožanku kalamandru (Teucrium chamaedrys) a třešeň křovitou (Prunus fruticosa).                    Ze starších floristických záznamů, vztahujících se převážně k území lesních okrajů                  severně od šibenice, lze jmenovat další druhy, z nichž mnohé zde již nenajdeme, jsou                  to např. hlaváček jarní (Adonis vernalis), hořec brvitý (Gentianopsis ciliata), hvězdnice                  zlatovlásek (Galatella linosyris), kakost červený (Geranium sanguineum), kavyl vláskovitý                  (Stipa capillata), mochna bílá (Potentilla alba), prstnatec bezový (Dactylorhiza sambu-                  cina), rmen barvířský (Cota tinctoria), rudohlávek kukačka (Anacamptis morio), růže                  keltská (Rosa gallica), řebříček sličný (Achillea nobilis), sasanka lesní (Anemone sylvestris),                  starček celolistý (Tephroseris integrifolia), třemdava bílá (Dictamnus albus), vítod větší                  (Polygala major), zahořanka žlutá (Orthantha lutea), zvonek boloňský (Campanula bo-                  noniensis). Z uvedeného výčtu je zřejmé, že cesta na šibenici byla kvetoucími rostlinami                  doprovázena od časného jara až do podzimu a na rozdíl od dneška, většinou také druhy,                  jejichž půvab mohl pohnout svědomím odsouzence.                    Tišnov                  Tišnovská šibenice byla situovaná na vyvýšenině (335 m) na jižním úbočí vrchu Kluca-                  nina (415 m). Posuzované svahy slunných a teplých expozic leží na pomezí 1. dubového                                                                                              47","Vegetace a flóra na některých jihomoravských šibenicích                    a 2. buko-dubového vegetačního stupně a s širším okolím náleží Brněnskému bioregionu                  (Culek et al. 2013, 123–127). Na velmi členitém okraji Českomoravské vrchoviny před-                  stavuje údolí Svratky významný koridor pro šíření teplomilných a stepních druhů rostlin                  z panonské části jižní Moravy. Tyto se v okolí uplatnily zejména na jižně orientovaných                  svazích botanicky známých lokalit, jako jsou např. Květnice a Čebínka.                    Bez zásahu člověka by byla celá Klucanina kryta listnatými lesními porosty. Díky ge-                  ologicky pestrému podloží, tvořenému jílovci, prachovci a slepenci Boskovické brázdy                  a metamorfity svrateckého krystalinika, by se pravděpodobně jednalo o mozaiku něko-                  lika biotopů, převážně suchých acidofilních doubrav, panonských teplomilných doubrav                  na spraši, acidofilních bučin, hercynských dubohabřin a okrajově i vápnomilných bučin,                  které jsou fragmentárně zachovány dodnes. Hlavní porostotvornou dřevinou přirozeného                  lesa by zde byl dub zimní (Quercus petraea agg.); příměs by tvořily habr obecný (Car-                  pinus betulus), buk lesní (Fagus sylvatica), případně i lípa srdčitá (Tilia cordata), javor                  babyka (Acer campestre) aj. V podrostu světlého dubového lesa by určitě rostly alespoň                  na sprašových překryvech ve spodní části svahu teplomilné keře dřín jarní (Cornus mas),                  brslen bradavičnatý (Euonymus verrucosus), růže galská (Rosa gallica) aj. Travinobylinný                  podrost by tvořila pestrá škála hájových a lesních druhů (Lacina 2013, 110–164). Tento                  stav zde však s velkou pravděpodobností nikdy naplno nenastal, neboť do postglaciální-                  ho vývoje vegetačního krytu významně zasáhl neolitický zemědělec. Na katastru dnešní-                  ho Tišnova měl svoje sídla již od poloviny 6. tisíciletí př. n. l. (Salaš 2013, 201). Současné                  zalesnění je převážně umělé.                    Lesnické využívání okolí tišnovské šibenice připomíná i  sám název kopce Klu-                  caniny  a  nedalekých  tratí  Klučanské  a  Kločůvky  téhož  významu.  Naopak  nedaleká                  Květnice, třebaže z větší části zalesněná, svým jménem poukazuje na druhově bohaté                  květnaté bezlesí tvořené dodnes druhy suchých trávníků. Zemědělské využití i poměrně                  sklonitých, dnes zalesněných, jižních svahů jihovýchodně od šibenice napovídá název                  tratě Kopaniny.                    Vhodným východiskem pro rekonstrukci vegetačního krytu v době provozu popravčí-                  ho místa na Klucanině je veduta městečka Tišnova od Karla Josefa Vokouna z roku 1728                  (Vokoun 1728). I když se jedná zvláště ve východní části s Klucaninou o perspektivně                  poněkud zkreslený záběr, jeho základní informace je podstatná (Obr. 4). Obdobně jako                  slunné svahy Květnice byly odlesněny i jižní svahy Klucaniny pod i za šibenicí. Souvislý                  les K. J. Vokoun – opět obdobně jako na Květnici – zakreslil až na vrcholovém hřbetu                  kopce. Kromě listnatých dřevin přirozené skladby zde již v té době rostla – pravděpodob-                  ně uměle vysazená – borovice lesní (Pinus sylvestris). V „Pamětní knize městečka Tišno-                  va“ z přelomu 17. a 18. století se ve stati o povinnostech hajného mimo jiné dočítáme,                  že má do hory Klocaně pilně docházeti..., obzvláště pak v podsekávání borovic na louče                  mimo povolení nedopouštěti“ (Konečný 2007). Na mírnějším úpatí nad širokou nivou                  Svratky byla pole. Zorněna byla s velkou pravděpodobností i mírnější část svahů Klu-                  caniny s hlubšími půdami za šibenicí a východně od ní, kde dodnes je patrná nápadná                  antropogenní hrana nad stržemi ve sprašových překryvech.                    Co rostlo na převažujících odlesněných stráních pod šibenicí, které byly tehdy vy-                  užívány jako pastvina? Z hlediska současné typologie biotopů (Chytrý et al. 2010) se                   48","Petr Halas – Jan Lacina                                             Obr. 4. Tišnovská šibenice na vedutě Josefa Karla Vokouna z roku 1728 (Sbírka vedut D. J. I. Hoffera v Archivu města Brna)                    jednalo zejména o širokolisté a úzkolisté suché trávníky. Ty první – s dominancí válečky                  prapořité (Brachypodium pinnatum) rostly spíše ve spodní části na sprašových překry-                  vech, ty druhé – s dominancí kostřavy žlábkovité (Festuca rupicola) a ostřice nízké (Ca-                  rex humilis) – spíše na mělčích půdách s hojným skeletem permských hornin v horní                  části. Samozřejmě, že zde po celé vegetační období něco pestře kvetlo. Analogicky se                  zbytky obdobných biotopů v blízkém okolí (např. jihovýchodní okraj Klucaniny a jižní                  úpatí kopce Vinohradu u Drásova) lze jmenovat třeba mochnu písečnou (Potentilla are-                  naria) a m. jarní (P. verna), koniklec velkokvětý (Pulsatilla grandis), mateřídoušku čas-                  nou (Thymus praecox), modřenec chocholatý (Muscari comosum), křivatec rolní (Gagea                  arvensis), bělozářku větvitou (Anthericcum ramosum), ožanku kalamandru (Teucrium                  chamaedrys), černohlávek velkokvětý (Prunella grandiflora), mařinku psí (Asperula cani-                  na), devaterník velkokvětý tmavý (Helianthemum grandiflorum subsp. obscurum), chrpu                  čekánek (Centaurea scabiosa), hvězdnici chlumní (Aster amellus), jahodník trávnici (Fra-                  garia viridis) aj. Určitě tu byly – jak naznačuje veduta – i skupiny dřevin, zřejmě dubů                  a teplomilných keřů. A tak se nabízí představa nebohého odsouzence, jak na své poslední                  cestě – pokud se odehrává na přelomu března a dubna – míjí na stráních pod šibenicí                  stovky modrofialových kalichů konikleců a zlatožluté dříny, zatímco dole, v nivě Svratky                  teprve opadává rozlehlé zrcadlo vybřežených vod z jarního tání na Vysočině.                    Po zrušení popravčího místa dochází k umělému zalesnění pastevních strání, ale zřej-                  mě ne hned. Na mapě Prvního vojenského mapování z let 1763–1764 je zákres lesů velmi                  nepřesný (HAČR 15 Tišnov, list 2). Mnohem přesněji je využití půdy zakresleno v mapě                  stabilního katastru města Tišnova z roku 1826 (HAČR 15 Tišnov, list 2), kde již o zales-                  nění zájmového území kolem bývalé šibenice nelze pochybovat. Uvažujeme-li, že obmýtí                  vysokokmenného lesa je zhruba stoleté a věk současného smíšeného porostu je 110 let                  (smrkové monokultury za šibenicí necelých 100 let), je zřejmé, že les zde roste teprve                                                                                              49","Vegetace a flóra na některých jihomoravských šibenicích                    ve druhé generaci. Dodnes se zde nestačilo vytvořit bylinné patro odpovídající danému                  lesnímu stanovišti. Je tomu tak i proto, že nebyly vysazeny listnaté dřeviny přirozené                  skladby, ale zde nepůvodní jehličnany (kromě borovice lesní modřín, smrk a dokonce                  i geograficky cizí borovice černá). V silně prosvětlené a nepřirůstavé kmenovině se vy-                  tvořil podrost ostružiníku, který ve svých mezerách připouští jen některé pasečné a ru-                  derální druhy – třtinu křovištní (Calamagrostis epigejos), konopici pýřitou (Galeopsis pu-                  bescens), kopřivu dvoudomou (Urtica dioica), kakost smrdutý (Geranium robertianum)                  aj. Z pravých lesních druhů zde najdeme jen válečku lesní (Brachypodium slyvaticum)                  a ostřici prstnatou (Carex digitata). To je podstatný rozdíl ve srovnání se Šibeniční hor-                  kou u Lomnice, kde se po znovuzalesnění pod habrem vytvořil typický hájový podrost                  – konvalinka vonná (Convallaria majalis), jaterník podléška (Hepatica nobilis), svízel                  vonný (Galium odoratum) aj.                    Co se stalo s porosty vzácných konikleců na tišnovské Klucanině? Roztroušeně rost-                  ly spolu s válečkou prapořitou a hvězdnicí chlumní v lesních okrajích až do 60. let 20.                  století. Tehdy zdejší populace konikleců postupně zanikala při výstavbě hřiště a rozma-                  chu zahrádkářské kolonie. Do dnešních dnů zde zůstaly jen poslední dva, tři trsy vzácné                  hvězdnice chlumní (Aster amellus), rozkvétající do pozdního léta.                    A jednu zajímavost na závěr. Po staleté přestávce se začal na Českomoravskou vr-                  chovinu a její předhůří od 80. let minulého století vracet krkavec velký (Corvus corax),                  pták spojovaný s bojišti a chmurnými místy popravčími. První, kterého v blízkosti Tiš-                  nova spatřil jeden z autorů (Jan Lacina), vzlétl z vrcholku smrku, kousek od někdejší                  šibenice.                    Lomnice                   Lokalita leží v Sýkořském bioregionu (Culek et al. 2013, 227–231) nazvaném podle nej-                  vyššího bodu tohoto kopcovitého území – Sýkoře (704 m). Pro bioregion je charakteris-                  tické vyznívání některých teplomilných druhů od jihu směrem do vyšších poloh Česko-                  moravské vrchoviny a zároveň i výskyt některých druhů submontanních. Setkává se zde                  tedy vegetace teplomilnějších dubohabrových hájů (2. až 3. vegetačního stupně) s biotou                  bučin (4. vegetační stupeň). Sama Šibeniční horka (414 m) na svahu jihozápadní expozice                  v nadmořské výšce kolem 400 m patří do 3. dubobukového vegetačního stupně, středně                  bohatého stanoviště na rulovém podkladu.                    Přirozenou dřevinnou skladbu by zde tvořily dub zimní (Quercus petraea agg.) a buk                  lesní (Fagus sylvatica) s příměsí habru obecného (Carpinus betulus), případně i javorů                  (Acer campestre, A. platanoides). Druhovým složením by v člověkem nedotčené krajině                  okolí Šibeniční horky byla lesní společenstva blízká dnešním hercynským dubohabřinám                  a suťovým lesům.                    V  období, kdy zde bylo funkční popravčí místo, a  pravděpodobně již dříve, byla                  Šibeniční horka odlesněna, a  byly na  ni vynášeny kameny z  okolních políček a  luk.                  Vzhledem ke slunné a tedy teplé expozici lze předpokládat, že v travinobylinných pastvi-travinobylinných pastvi-                  nách kolem šibenice rostly například kostřava žlábkovitá (Festuca rupicola), tomka von-                  ná (Anthoxanthum odoratum), mařinka psí (Asperula cynanchica), mateřídouška vejčitá                   50","Petr Halas – Jan Lacina                                                     Obr. 5. Porost hercynských dubohabřin a relikt lomnické šibenice. Foto J. Unger                     (Thymus pulegioides), svízel syřišťový (Galium verum), a snad i některé teplomilné druhy                  jako např. modřenec chocholatý (Muscari comosum).                    Po ukončení provozu popravčího místa před polovinou 18. století zůstala lokalita –                  podle svědectví starých map – ještě nadále odlesněna a sloužila jako pastvina. Ke znovu-                  zalesnění došlo zřejmě až po roce 1877. Zajímavé je přitom srovnání se znovuzalesněním                  šibeničního místa na Klucanině u Tišnova. Tišnovská lokalita byla zalesněna převážně                  uměle stanovištně (smrkem, borovicí lesní) i geograficky (borovicí černou) nepůvodními                  dřevinami. Šibeniční horka u Lomnice naopak zarostla přirozeným náletem původními                  listnatými dřevinami – habrem s příměsí dubu a buku, tedy druhy, jejichž porosty zůstaly                  kontinuálně zachovány na jen pár desítek metrů vzdálené Luzichové, odkud se mohly                  zpátky, po ukončení pastvinného využití lokality spontánně vrátit (Obr. 5). Tento obno-                  vený listnatý porost byl využíván především na palivové dříví. Svědčí o tom jeho charak-                  ter výmladkového lesa neboli pařeziny. Při krátkém obmýtí (do 20 let) byly tyto porosty                  těženy a následná generace lesa se nechávala vyrůst z pařezových výmladků. Výjimkou                  je na Šibeniční horce několik dubů, a hlavně jediný mohutnější buk semenného původu,                  jehož stáří lze odhadnout na 130 let. Současný porost habru výmladkového původu má                  cca 80 let.                    Lomnická  Šibeniční  horka je pozoruhodným  svědectvím o  rychlé  obnově přírodě                  blízkého lesa na dlouhodobě odlesněném místě, a to nejen v dřevinném, ale i podrostním                  bylinném patře. Rostou zde pro hercynské dubohabřiny typické druhy bylin a trav, např.                                                                                              51","Vegetace a flóra na některých jihomoravských šibenicích                    lipnice hajní (Poa nemoralis), strdivka jednokvětá (Melica uniflora), svízel vonný (Galium                  odoratum), konvalinka vonná (Convallaria majalis), pitulník horský (Galeobdolon mon-                  tanum) a jaterník podléška (Hepatica nobilis). Zajímavostí je výskyt teplomilného keře                  dřínu jarního (Cornus mas) při jižním okraji této lesní lokality izolované v polích.                    Pohlédneme-li do  staré mapy – císařského otisku stabilního katastru z  roku 1826                  (ČUZ, online, 2010, cit. 14. 6. 2019) a staré floristické literatury (Pluskal 1853, 1–26;                  Pluskal 1854, 191–200) uvidíme, že krajina, kterou se vydávali odsouzenci v Lomnici,                  byla jednak malebná, ale co do druhové pestrosti nebyla méně pozoruhodná a přitažli-                  vá než okolí jižněji položených šibenic. Cestu na šibenici lemovaly stromové aleje, ved-ých šibenic. Cestu na šibenici lemovaly stromové aleje, ved-. Cestu na šibenici lemovaly stromové aleje, ved-                  la mozaikou zahrad, polí a pastvin. Z cenných druhů rostlin lze předpokládat na cestě                  k šibenici jen ty nelesní. Na sušších až středně vlhkých stanovištích to mohly být např.                  bělozářka větevnatá (Anthericum ramosum), jetel jahodnatý (Trifolium fragiferum), ka-                  kost krvavý (Geranium sanguineum), prstnatec bezový (Dactylorhiza sambucina), rmen                  barvířský nepravý (Cota tinctoria), růže bedrníkolistá (Rosa spinosissima), tolice nejmen-                  ší (Medicago minima), třešeň křovitá (Prunus fruticosa), vemeník zelenavý (Platanthera                  chlorantha), vstavač mužský pravý (Orchis mascula subsp. mascula), vstavač osmahlý                  pravý (Orchis ustulata var. ustulata), vstavač vojenský (Orchis militaris), na vlhčích v nivě                  potoka blešník obecný (Pulicaria vulgaris) a žluťucha lesklá (Thalictrum lucidum).                    Z uvedeného je zřejmé, že šibenice, jejich okolí i cesta bývaly, v době kdy sloužily své-                  mu účelu podstatně jiné než dnes.                                                         52","Jihomoravské šibenice na mapách                   Prvního vojenského mapování                   Alica Křápková – Josef Unger                      První vojenské mapování představuje významný pramen pro lokalizaci reliktů popravišť.                  Probíhalo mezi lety 1764 až 1768 s následnou rektifi kací v letech 1780 až 1783. Mapo- až 1768 s následnou rektifi kací v letech 1780 až 1783. Mapo-1768 s následnou rektifikací v letech 1780 až 1783. Mapo- až 1783. Mapo-1783. Mapo-                  vé podklady navazovaly na Müllerovo mapování a byly vyhotoveny v měřítku 1:28 000,                  což odpovídalo 400 vídeňským sáhům (758,6 m), přičemž tato vzdálenost představovala                  1000 vojenských pochodových kroků. Jedna sekce měla rozměr 62 x 41 cm. Pro území                  Čech bylo potřeba 273 mapových listů, pro Moravu 126 a Slezsko 40 listů. Na mapách                  byly vyobrazeny strategicky významné objekty, kupříkladu cesty, domy, vodstvo, země-                  dělská půda, kostely i šibenice. Způsob zhotovení však nebyl příliš přesný. Mapování pro-                  bíhalo metodou „à la vue“, tedy od oka, často přímo z koňského hřbetu. Vzdálenosti byly                  odkrokovány nebo odhadnuty. Z toho důvodu často nesouhlasí vzdálenosti ani orientace                  vůči světovým stranám (Pešťák – Zimová 2005, 92–95; Mikčovský – Zimová 2006, 17).                    Značky pro šibenice jsou různé (Obr. 1). Odlišují se především barvou i typem zobra-                  zeného popraviště. Černou barvou jsou vyznačeny zpravidla jednoduché dřevěné šibeni-                  ce kolínkového typu, dvousloupové vidlicové šibenice a jednoduché třísloupové šibenice,                  nebo i třísloupové šibenice na podstavci (Znojmo-Oblekovice, Mikulov). Není to však                  jednoznačné, protože mimořádně pečlivě vykreslená černá čtyřsloupová šibenice u Ho-                  donína byla podle způsobu kresby zděná a černě je zakreslena čtyřsloupová šibenice                  u Hustopečí. Červeně jsou zakresleny šibenice, které mohly být zděné. Většinou se jed-                  ná o tří- či čtyřsloupové šibenice, často s podstavcem. Tři šibenice (Znojmo, Jevišovice                  a Vranov nad Dyjí) jsou zakresleny červenou barvou jako dva spojené sloupy. Jednalo se                  zřejmě o značku, kterou používal jeden kartograf pracující v okolí Znojma. Jak se ukázalo                  u Tišnova, kde je zaznamenána jednoduchá černá třísloupová šibenice, ve skutečnosti se                  jednalo o zděnou čtyřsloupovou šibenici. Podobně i u Ivančic, kde je značka pro tříslou-                  povou šibenici byla ve skutečnosti zděná dvojsloupová šibenice zvláštního typu. Také                  u Moravského Krumlova neodpovídá značka dvousloupové šibenice vedutě. V mnoha                  případech šlo vojenským kartografům jen o zaznamenání orientačního bodu bez ohledu                  na skutečnou podobu bývalé šibenice.                    Šibenice byly většinou výrazem hrdelního práva příslušného místa, ale některé                  jednoduché šibenice kolínkového typu, postavené v těsné blízkosti komunikace, mohly                  mít výstražnou funkci jako tak zvané cikánské šibenice. Taková šibenice kolínkového                  typu spolu s nápisem „Zigeiner galgen“ je nakreslena na mapě u Červené Hory (Štěpán                  2017, obr. 9). Souvisí to s pronásledováním cikánů na počátku 18. stol. (Procházková                  1992). Takovouto funkci mohla mít druhá šibenice u Ivanovic a šibenice u cesty ze Sta-                  rého Brna.                    Umísťování šibenic bylo podmíněno vícero faktory. Jednak musela být dodržena urči-                  tá bezpečná vzdálenost od města kvůli zápachu tlejících těl a také přítomnosti divokých                                                                                              53","Jihomoravské šibenice na mapách Prvního vojenského mapování                                                                  Obr. 1. Nejčastější typy značek na Prvním vojenském mapování. 1– kolínková, 2– vidlicová, 3– trojsloupová, 4– čtyřslou-                  pová, 5–čtyřsloupová studničního typu, 6– šibenice studničního typu                    zvířat v jejím okolí, zároveň však musela být dostupná pěšky, protože popravy byly ve-                  řejnými událostmi a sledovaly je davy lidí. Maximální vzdálenost tak vzhledem na terén                  mohla být kolem 3 km. Tyto vzdálenosti se počítají od historického centra, to je nejčastěji                  od kostela, případně zámku. Šibenice také měly za úkol odstrašit obyvatelstvo od páchá-                  ní trestné činnosti, z toho důvodu musely být dobře viditelné již z dálky. Proto bývaly                  v zásadě stavěny při nejvýznamnějších cestách, a když to terén dovoloval, na vyvýšeném,                  nebo jinak výrazném místě v krajině (Kovář 2009, 152–153; Virdzeková 2014, 59–64).                    K vyhledávání nových lokalit mohou pomoci geografické informační systémy. Prvním                  krokem je vytvoření databáze lokalit se známými relikty popravišť. Jak bylo zmíněno                  výše, důležitým prvkem při umisťování popraviště byla vzdálenost od historického cen-                  tra, tedy od městské radnice, či kostela, který je skvělým orientačním bodem i v sou-                  časnosti. V programu ArcGIS je možné použít funkci buffering, která následně u obcí                   54","Alica Křápková – Josef Unger                                                              Obr. 2. Ukázka funkce buffering v programu ArcGIS na příkladu obce Svatobořice (v současnosti Svatobořice-Mistřín).                  Obec měla v minulosti hrdelní právo, ale není známá poloha popraviště. Vykreslené kružnice znázorňují minimální a ma-                  ximální možnou vzdálenost od centra, kde mohlo být popraviště umístěno. Přerušované čáry zpřesňují tyto vzdálenosti                  zohledněním možné chyby (odečtením nejvíce extrémní hodnoty z obou stran). Bílá čára je průměrnou vzdáleností vý-                  skytu reliktů šibenic. Červené tečky znázorňují potenciální místa, kde se mohlo popraviště nacházet. Jedná se o vyvýše-                  niny v blízkosti cest. Zároveň je z mapy dobře patrné, jak blízko jsou mezi sebou obce a jak tedy mohly být popraviště                  viditelné opravdu z jedné obce do druhé. V oblasti Svatobořic se nachází také známý relikt šibenice náležící Kyjovu, který                  je označen červeným trojúhelníkem (úpravy A. Křápková)                    s hrdelním právem, avšak bez známého umístnění popraviště, dokáže v mapě zakreslit                  potenciální oblast výskytu. Příklad tohoto postupu je znázorněn u Svatobořic – Mistřína                  (Obr. 2). Tento proces je samozřejmě teoretický a třeba brát do úvahy další elementy,                  např. nadmořskou výšku, vzhled terénu, viditelnost z centra (Havlát – Kirchner – Lacina                  – Divíšek 2015, 281–282), blízkost při významnější cestě či křižovatce cest a podobně.                  Různé typy popravišť (šibenice, stínadla, hranice na upalování) vyžadovaly odlišné ná-                  roky na umístění (Virdzeková 2014, 59–64). Podobně je možné rekonstruovat i původní                  cestu k šibenici, hlavně využitím LIDARových dat analýzou výškopisu. Cesta odsouze-                  ného, který byl doprovázen davem přihlížejících, začínala ze žaláře, který se obvykle na-                  cházel v radnici. Tradičně následovalo zastavení při nějaké kapličce či jiném sakrálním                                                                                              55","Jihomoravské šibenice na mapách Prvního vojenského mapování                                                     Obr. 3. Cesta na tišnovskou šibenici (podle Havlát et al. 2015, 282)                     objektu, kde se odsouzený mohl vyznat ze svých hříchů a požádat o odpuštění (Obr. 3).                  Odtamtud se již vydal na šibenici, kde jeho životní cestu ukončil kat (Havlát – Kirchner                  – Lacina – Divíšek 2015, 282).                    Místa, kde podle Prvního vojenského mapování stávaly šibenice, byla v letech 2014 až                  2019 navštívena, prohlédnuta a zdokumentována z hlediska případného zachování stop                  v terénu. Celkem se jedná o 40 míst v katastrech 35 obcí (u Doubravic nad Svitavou, Ivan-                  čic, Ivanovic na Hané, Kyjova a Strážnice jsou dvě lokality). V některých případech byla                  terénní rekognoskace i několikrát opakována. Z hlediska lokalizace šibenic se v některých                  případech osvědčilo sledování majetkových poměrů pozemků, protože někdy je místo ši-                  benice dosud v majetku příslušné obce. Vzhledem k porostovým podmínkám i ne zcela                  jednoznačné lokalizaci, nemusí být výsledky konečné a je možné, že dalším sledováním                  budou doplněny, k čemuž je možno vyzvat místní vlastivědné pracovníky (Obr. 4).                    Některé výsledky terénního průzkumu byly již zveřejněny (Křápková 2017a; 2017b;                  2018; Balážová 2017; 2018) a v řadě případů doplněny. Čtyři jihomoravské šibenice byly                  podrobeny archeologickému výzkumu, který vycházel ze záměrů městských úřadů v Tiš-                  nově a Ivančicích i obecního úřadu v Křenovicích a Šatově, zřídit na místě památník. Tyto                  výsledky jsou podrobně publikovány.                    Písemné zprávy o šibenicích byly čerpány především z prací Ivana Štarhy (1993; 1994;                  1995; 1996; 2001; 2008) a dalších vlastivědných prací. Uváděny jsou však jen základní                  údaje a odkazy na literaturu.                   56","Alica Křápková – Josef Unger                                                       Obr. 4. Šibenice označené na Prvním vojenském mapování (1.VM) v Jihomoravském kraji. Čísla odpovídají číslům lokalit                    1. Blansko (o. Blansko)                    Blansko dostalo statut městečka v roce 1580 a až do 18. století mu náleželo hrdelní                  právo. Písemné prameny zachycující rozsudky hrdelního soudu se nedochovaly.                    Jižně od města se na Prvním vojenském mapování nachází červený symbol čtyřslou-                  pové šibenici na podstavci.                    Rekognoskace terénu proběhla v roce 2017. Vzhledem k viditelnosti byly prozkoumá-                  ny dvě možné polohy, nebyly však zjištěné žádné viditelné stopy po reliktu popraviště.                  Obě polohy jsou v majetku města Blanska.                    Literatura: Křápková 2017b, 58–59.                    2. Boskovice (o. Blansko)                    Boskovice měly hrdelní právo od roku 1519. Do současnosti se dochovaly také smolné                  zápisy z rychtářských knih. Město si půjčovalo kata z Brna. V Kopiáři korespondence                  obecní rady Tišnova je popsán čin, při němž tři pachatelé vlezli na boskovickou šibenici,                  odřezali těla popravených a řetězy si vzali.                    Na mapách Prvního vojenského mapování se nachází červený symbol třísloupové ši-                  benice na podstavci na vyvýšenině jihozápadně od města.                    Místo, kde se mělo nacházet popraviště, bylo možné poměrně přesně identifikovat,                  avšak při rekognoskaci terénu v roce 2017 bylo zjištěné, že v místech nachází staveniště                                                                                              57","Jihomoravské šibenice na mapách Prvního vojenského mapování                                                1. Blansko. 1.VM převzato z mapire.eu, First Military Survey, Markgrafschaft M�hren (1764–1768). Současná situace pře-                  vzata z mapy.cz. Upraveno                                                     2. Boskovice. 1.VM převzato z mapire.eu, First Military Sur-  3. Brno. 1.VM převzato z oldmaps.geolab.cz, Morava,                  vey, Markgrafschaft M�hren (1764–1768). Současná situace   mapový list 77. Současná situace převzata z mapy.cz.                  převzata z mapy.cz. Upraveno               Upraveno                   58","Alica Křápková – Josef Unger                    a nebyly objeveny žádné pozůstatky šibenice. Zkoumána poloha se nachází na vyvýšeni-                  ně s výhledem na město, od historického centra je vzdálena přibližně 1,5 km vzdušnou                  čárou.                    Literatura: Štarha 1996, 32; Sysel 2015, 90; Křápková 2017b, 59–61.                    3. Brno (o. Brno- město)                    Historie důležitého hrdelního práva sahá do 13. stol. Místo šibenice u cesty vedoucí                  do Brna z východu je možno odvodit ze zprávy o Utrpení (pašijích) šlapanických loupež-                  níků z roku 1401 a z uvedených vedut. Roku 1603 došlo u šibenice k přístavbě stínadel.                    Nepříliš jasná červená značka pro čtyřsloupovou šibenici na podstavci s nápisem „gal-                  gen“ se nachází po pravé straně silnice na Olomouc. Vedle je zakreslena černá značka.                  Šibenice je vyobrazena také na vedutách z let 1593 a 1617. Na mapách z roku 1835 a 1839                  je v místech šibenice ještě vyznačený areál o rozměrech asi 60 x 50 m. S šibenicí souvisí                  i tak zvaný Zderadův sloup, postavený někdy kolem roku 1470.                    Místo, kde stávala šibenice, leží dnes asi 150 m jižně od Zderadova sloupu v zahradě                  školky a vedlejším zatravněném pozemku, v místech silně narušených stavební a regu-                  lační činností. Vzdálenost od historického jádra je přibližně 1,5 km vzdušnou čarou. Po-                  zemek je v majetku města Brna.                    Literatura: Chlumecky 1859, 93; Hoffmann 1996, 157; Jan 2013, 205, 447, 448, 881;                  Walter 2014; Vácha 2015; Vyskočil – Sviták 2018, 27, 148.                   4. Bzenec (o. Hodonín)                    Písemné zprávy o soudu jsou z poloviny 18. stol., ale již k roku 1721 se uvádí v Bzenci                  kat.                    Černá značka šibenice kolínkového typu se nachází západně od  města. Na  mapě                  z první poloviny 18. stol. je však zakreslena šibenice dvousloupová.                    Při rekognoskaci terénu roku 2016 nebyly v polní trati „Faláříky“ zjištěny žádné stopy                  po šibenici.                    Literatura: Cvrček 1903, 13; Křápková 2017a, 142.                   5. Dolní Kounice (o. Brno-venkov)                    Dolní Kounice měly hrdelní právo již v 15. stol., protože k roku 1479 je zpráva o osvo-                  bození poddaných od desátků na hoře „Šibeniční“. Hrdelní právo bylo potvrzeno roku                  1547 a k roku 1578 se uvádí vinohrad na „hoře Šibeniční“ a totéž k létům 1603 a 1610.                    Značka pro šibenici v podobě obdélníka červené barvy se nachází západně od města                  nad židovským hřbitovem. Na Druhém vojenském mapování z let 1806-1869 je místo                  označeno „Galgen B.“ Dnes se jedná o „Šibeniční vrch“ s k�tou 297. Ještě na fotografii                  z roku 1963 je zobrazen pamětní kámen na „Šibeniční“, který měl označovat místo po-                  prav. Dnes ale již neexistuje.                    Při rekognoskaci terénu roku 2017 bylo jištěno, že v místech k�ty je kopeček zarostlý                  keři. V okolí nejsou žádné stopy po šibenici. Opakovaná rekognoskace terénu u retrans-                  lační stanice severovýchodně od „Šibeničního vrchu“ roku 2018 a 2019 zjistila bloky                  hornin. Několika ověřovacími výkopy nebyly však zjištěny žádné stopy po šibenici v po-                                                                                              59","Jihomoravské šibenice na mapách Prvního vojenského mapování                                                   4. Bzenec. 1.VM převzato z mapire.eu, First Military Survey,   5. Dolní Kounice. 1.VM převzato z mapire.eu, First Mili-                  Markgrafschaft M�hren (1764–1768). Současná situace pře-  tary Survey, Markgrafschaft M�hren (1764–1768). Sou-                  vzata z mapy.cz. Upraveno                časná situace převzata z mapy.cz. Upraveno                   době malty nebo lidských kostí. Pokud na tomto místě stávala šibenice, byly její zbytky                 aplanovány v souvislosti se stavbou retranslační stanice.                    Literatura: Kratochvíl 1904, 166, 168; 1907, 1, 60, 62; Němec 2014, 269, 270.                  6. Doubravice nad Svitavou (o. Blansko)                    Podle písemných záznamů z roku 1715 měla obec skutečně dvě popraviště. První (se-                 verozápadní) však bylo zrušeno kvůli příliš velké vzdálenosti od centra obce a bylo místo                 něj zřízeno nové popraviště (na jihovýchodě).                    Kartografické podklady Prvního vojenského mapování zobrazují dva symboly pro                 šibenici. První severozápadně od obce byla zakreslená jako kolínková šibenice nejasné                 barvy. Druhá třísloupová jednoduchá šibenice je zakreslena jihovýchodně od obce čer-                 nou barvou.                    Při rekognoskaci terénu v roce 2017 byly prohlédnuty celkem čtyři polohy, avšak bez                 stop po šibenici. Po rekognoskaci terénu v roce 2018 je zřejmé, že šibenice stávala vý-                 chodně od ulice „U spravedlnosti“, kde je dnes vodárna a křížek, ale bez stop po šibenici,                 které zmizely v souvislosti se stavbou vodárny.                    Komplikovaná byla také identifikace západního popraviště, protože v místech přibyl                 rybník a železnice, což značně změnilo vzhled krajiny. Čtvercová parcela v trati „Fojtovo“                 je sadem. Nebyly zde však nalezeny žádné stopy po popravišti.                    Literatura: Francek 1995, 37; Křápková 2017b, 61–64.                   60","Alica Křápková – Josef Unger                                                            7. Drnholec (o. Břeclav)                                                              Hrdelní právo se u Drnholce předpo-                                                           kládá od 14. stol. a je uvedeno i v urbáři                                                           z roku 1414. Písemnými prameny je do-                                                           loženo až do stol. 18. Historie hrdelního                                                           práva byla podrobně popsána Kamilou                                                           Svobodovou.                                                              Černá značka třísloupové šibenice                                                           na  podstavci se  nachází severně                                                           od  Drnholce na  vrcholu kopce                                                           osázeného vinohradem. Na  mapě                                                           Druhého vojenského mapování je                                                           v místech nápis „Galgen B.“.                                                              Při rekognoskaci terénu roku 2015                                                           bylo zjištěno, že místo kde stávala šibe-                                                           nice je dnes porostlé listnatým lesem bez                                                           stop po šibenici.                                                              Literatura: Bretholz 1930, 129; Štarha                                                           1996, 60–61; Svobodová 2011.                  6.  Doubravice  nad  Svitavou.  1.VM  převzato  z  mapire.eu,                  First Military Survey, Markgrafschaft M�hren (1764–1768).                  Současná situace převzata z mapy.cz. Upraveno                                                  7. Drnholec. 1.VM převzato z mapire.eu, First Military Survey, Markgrafschaft M�hren (1764–1768). Současná situace                  převzata z mapy.cz. Upraveno                                                                                              61","Jihomoravské šibenice na mapách Prvního vojenského mapování                                                 8. Hodonín. 1.VM převzato z mapire.eu, First Military Survey, Markgrafschaft M�hren (1764–1768). Současná situace                  převzata z mapy.cz. Upraveno                    8. Hodonín                    Hrdelní právo získal Hodonín již v 13. stol., ale písemné doklady o jeho činnosti chybí.                  Poslední poprava se konala roku 1749.                    Netypická černá značka čtyřsloupové šibenici s nápisem „Gericht“ se nachází severně                  od města po pravé straně cesty do Rohatce. Na mapě z roku 1779 jsou vedle sebe dvě                  značky pro šibenice. Jedna kolínková a druhý třísloupová.                    Šibenice stávala někde v areálu nemocnice a lázní a stopy po ní nejsou známy. Podle Rudy                  Šoupala stávala šibenice při cestě k Ratiškovicím, v místě kde je most přes železniční trať.                    Literatura: Šoupal 1935, 219; Čerešňák – Zemek 1979, 48, 161, 185; Štarha 1993, 87;                  Křápková 2017a, 142.                   9. Hustopeče (o. Břeclav)                    Hustopeče měly hrdelní právo od 14. stol. a poslední hrdelní proces je znám k roku                  1773. Šibenice byla původně dřevěná, ale roku 1575 byla nahrazena zděnou. Na šibenici                  bylo realizováno mnoho poprav, někdy zostřených i lámáním kolem. Poslední popravy                  vykonány v letech 1770–1774. Při archeologickém výzkumu byl v trati „Šibenky“ objeven                  mělký hrob bez nálezů, který může souviset s provozem na šibenici.                    Černá značka jednoduché čtyřsloupové šibenice se nachází severozápadně                  od Hustopečí po levé straně důležité cesty do Velkých Němčic a Brna.                    Šibenice ležela v místech dnešní zástavby firmou Westfalia Metal s.r.o., ale část ještě                  stále patří městu Hustopeče. Dnes bez stop po šibenici.                    Literatura: Štarha 1996, 61; Geisler 2005; Kocman 2010, 240, 241; Svoboda 2010, 181, 189.                   62","Alica Křápková – Josef Unger                                                                        9. Hustopeče. 1.VM převzato z mapire.eu, First Military Survey, Markgrafschaft M�hren (1764–1768). Současná situace                  převzata z mapy.cz. Upraveno                   10. Ivančice (o. Brno-venkov)                    Ivančice měly hrdelní právo již ve 14. stol., ale doklady hrdelních sporů jsou až od 16.                  stol.                    Na mapě Prvního vojenského mapování jsou u Ivančic dvě značky pro šibenice a to se-                  verně a severovýchodně od města. Severně u silnice do Brna je černá značka jednoduché                  kolínkové šibenice a severovýchodně, v nadmořské výšce asi 328 m, je červená značka                  pro třísloupovou šibenici na podstavci přímo mezi vinohrady.                    Po šibenici kolínkového typu nezůstaly v terénu žádné stopy.                                                                                              63","Jihomoravské šibenice na mapách Prvního vojenského mapování                                           10. Ivančice 1.VM převzato z mapire.eu, First Military Survey, Markgrafschaft M�hren (1764–1768). Současná situace                  převzata z mapy.cz. Upraveno                         Povědomost o druhé šibenici se odráží v pomístním názvu „Šibenice“ a také v úpravě                  místa, kde stávaly čtyři lípy a betonový křížek. Místo je dosud v majetku města a jeho                  vzdálenost od historického centra je asi 1,25 km vzdušnou čarou. V letech 2017 až 2018                  byl zde proveden archeologický výzkum, při němž se podařilo odkrýt pozůstatky dvou                  fází šibenice. Výsledky jsou popsány v další kapitole.                     Literatura: Kratochvil 1906, 294; Štarha 1995, 46; Unger 2018.                   11. Ivanovice na Hané (o. Vyškov)                    Doklad hrdelních soudů jsou z let 1586–1616.                    Červená značka třísloupové šibenice na  podstavci se nachází východně od  města                  po levé straně cesty do Těšic a Nezamyslic. Stejným směrem, kousek od červené značky,                  ale blíže k městu, je také černý symbol pro kolínkovou šibenici.                    Při rekognoskaci terénu roku 2017 nebyly na polích v trati „Spravedlnost“ zjištěny                  žádné stopy po šibenici.                    Literatura: Štarha 2001, 91; Křápková 2018, 36.                   12. Jaroslavice (o. Znojmo)                    Hrdelní právo souvisí s povýšením na městečko někdy v letech 1490–1516.                    Černá značka jednoduché třísloupové šibenice a  křížku se nachází jihovýchodně                  od Jaroslavic, přímo na státní hranici u cesty do Gross Kadolz.                    Při rekognoskaci terénu roku 2018 bylo zjištěno, že dnes není dochován ani křížek                  zaznamenaný na současných mapách. Pozemek je v majetku obce Jaroslavice a v místech                  nejsou stopy po šibenici.                    Literatura: Štarha 1994, 53.                   64","Alica Křápková – Josef Unger                                             11. Ivanovice na Hané. 1.VM převzato z mapire.eu, First Military   12. Jaroslavice. 1.VM převzato z  mapire.eu,                  Survey, Markgrafschaft M�hren (1764–1768). Současná situace   First  Military  Survey,  Markgrafschaft  M�hren                  převzata z mapy.cz. Upraveno                 (1764–1768). Současná situace převzata z mapy.                                                               cz. Upraveno                                         13. Jevišovice. 1.VM převzato z mapire.eu, First Military Survey, Markgrafschaft M�hren (1764–1768). Současná situace                  převzata z mapy.cz. Upraveno                    13. Jevišovice (o. Znojmo)                    Hrdelní právo měly Jevišovice asi již od 14. stol. a v písemných pramenech je doku-                  mentováno v 17. a 18. stol.                    Červená značka šibenice v podobě dvou sloupů na podstavci, spolu s nápisem „Gal-Gal-                  gen“, leží jižně od Jevišovic po pravé straně cesty do Bojanovic, jižně od kaple sv. Jana                  Nepomuckého.                    Severně od šibenice byla roku 1729 postavena kaple sv. Jana Nepomuckého, která za-                                                                                              65","Jihomoravské šibenice na mapách Prvního vojenského mapování                    nikla v osmdesátých letech 18. stol. a poblíž stojí Klaudův kříž z roku 1911. Na místě                  šibenice stojí Málkův kříž. Při rekognoskaci terénu a mikrosondáži roku 2016 a 2019 bylo                  zjištěno, že na místě se nachází skalnatý výchoz s destrukcí zděné stavby z kamene a cihel                  na maltu. Pozemek v trati „Na spravedlnosti“ patří městu Jevišovice.                    Literatura: Štarha 1994, 53; Černý 2018, 30–32.                   14. Knínice u Boskovic (o. Blansko)                    Knínice měly hrdelní právo zřejmě od 16. století a řídily se právem města Brna, ke kte-                  rému se také odvolávaly. Dochovaly se záznamy o činnosti hrdelního soudy ze 17. až 18.                  století, než byl během tereziánských reforem zrušen.                    Severovýchodně od obce je na Prvním vojenském mapování zakreslena černá značka                  dvousloupové vidlicové šibenice.                    Místo, kde stávalo popraviště, je poměrně snadno identifikovatelné v terénu. Nachází                  se jen asi 500 m od centra vzdušnou čarou. Vyvýšenina s názvem Hájek byla v roce 2017                  zkontrolována. Parcela je v majetku městyse Knínic. Přestože tam nejsou patrné stopy                  po šibenici, její polohu označuje informační tabule.                    Literatura: Křápková 2017b, 58, 64–65.                                                                                                          14. Knínice. 1.VM převzato z  mapire.                                                                    eu, First Military Survey, Markgrafschaft                                                                    M�hren  (1764–1768).  Současná  situace                                                                    převzata z mapy.cz. Upraveno                   66","Alica Křápková – Josef Unger                                                     15. Kyjov. 1.VM převzato z mapire.eu, First Military Survey, Markgrafschaft M�hren (1764–1768). Současná situace pře-                  vzata z mapy.cz. Upraveno                     15. Kyjov (o. Hodonín)                    Předpokládá se, že město mělo hrdelní právo od 14. stol., ale s jistým omezením až                  do roku 1807.                    Červená značka třísloupové šibenice s podstavcem se nachází jižně od města u cesty                  na Milotice. Značka pro šibenici s textem „Gericht“ je zakreslena na mapě z roku 1774                  jižně od Kyjova a východně od Kyjovky.                    Při rekognoskaci terénu jižně od města roku 2017 nebylo nalezeno jednoznačné místo,                  kde by šibenice mohla stávat. Nejpravděpodobnější se jeví místo v okolí dnešní železniční                  zastávky.                    Literatura: Štarha 1993; 88; Křápková 2017a, 142.                   16. Lednice (o. Břeclav)                    Lednice měla hrdelní právo již v 15. stol., ale doklady o něm jsou zachovány až z let                  1670–1751.                    Černá značka jednoduché třísloupové šibenice se nachází jihozápadně od  Lednice                  po levé straně cesty do Valtic.                    Při rekognoskaci terénu roku 2016 bylo zjištěno, že v místech je křovinatý porost bez                  stop po šibenici.                    Literatura: Štarha 1996, 60; Svobodová 2004, 210, 214.                                                                                              67","Jihomoravské šibenice na mapách Prvního vojenského mapování                                                 16. Lednice. 1.VM převzato z mapire.eu, First Military Survey, Markgrafschaft M�hren (1764–1768). Současná situace                  převzata z mapy.cz. Upraveno                                                                                                    17. Líšeň. 1.VM převzato z mapire.eu, First                                                                  Military Survey, Markgrafschaft M�hren                                                                  (1764–1768).  Současná situace převzata                                                                  z mapy.cz. Upraveno                   68","Alica Křápková – Josef Unger                                                            18. Lomnice. 1.VM převzato z mapire.eu, First Military Survey, Markgrafschaft M�hren (1764–1768). Současná situace                  převzata z mapy.cz. Upraveno                    17. Líšeň (o. Brno- město)                    Líšeň byla roku 1558 povýšena na městečko a s tím získala i hrdelní právo.                    Západně od Líšně je tečkou vyznačeno místo s nápisem „altes galge“ bez značky typu                  šibenice. Na mapě Druhého vojenského mapování (1806–1869) je na místě vyznačen                  hřbitov.                    Při rekognoskaci terénu roku 2017 bylo zjištěno, že na místě zrušeného hřbitova se                  rozkládá park bez stop po šibenici. Předpokládané místo se od zámku nachází přibližně                  750 m vzdušnou čarou.                    Literatura: Vyskočil 2017, 725.                   18. Lomnice (o. Brno- venkov)                    Hrdelní právo, o němž je jen málo písemných dokladů, bylo definitivně zrušeno roku                  1748.                    Značka červené jednoduché třísloupové šibenice se nachází jižně od Lomnice v trati                  „Galgen“.                                                                                              69","Jihomoravské šibenice na mapách Prvního vojenského mapování                                             19. Mikulov. 1.VM převzato z mapire.eu, First Military Survey, Markgrafschaft M�hren (1764–1768). Současná situace                  převzata z mapy.cz. Upraveno                          Při rekognoskaci terénu a  následné dokumentaci roku 2015 bylo zjištěno, že po-                  zůstatky šibenice se nacházejí v lese jižně od Lomnice a mají lichoběžníkový půdorys                  o vnějších rozměrech 560x570 cm a šířce zdiva 95 až 100 cm. Jednalo se tedy na rozdíl                  od značky na Prvním vojenském mapování o šibenici studničního typu. Roku 1925 byly                  na místě nalezeny lidské kosti, které byly uloženy na hřbitově. V okolí šibenice se při de-                  tektorovém průzkumu našly předměty, které mohly souviset s šibenicí (zlomky podkov,                  nůž, knoflík, kování podpatku a kované hřebíky). Roku 2018 zde byl nalezen fragment                  dolní čelisti. Vzdálenost lokality je asi 650 m vzdušnou čarou od historického jádra obce.                    Literatura: Unger et al. 2016.                    19. Mikulov (o. Břeclav)                    Hrdelní právo měl Mikulov již od 14. stol. a uvádí se i v urbáři z roku 1414. Po roce                  1729 a 1754 se jeho obvod rozšířil. Soud přečkal tereziánské i josefínské reformy a vyšet-                  řoval kriminální delikty, ale rozsudky již nevydával. V roce 1409 měl Mikulov vlastního                  kata.                    Černá značka třísloupové šibenice na podstavci leží jižně od Mikulova po pravé straně                  cesty na Ottenthal na jihovýchodním úbočí kopce „Galgen Berg“ nad rybníkem „Galgen                  Teich“. Na Druhém vojenském mapování je v místech nápis „Galgen B.“.                    Při rekognoskaci terénu na vrcholu Šibeničního vrchu (238 m) roku 2015 byly zjištěny                  jen nerovnosti terénu bez stop po šibenici. Na jihovýchodním svahu kopce se našly neu-                  rčité skládky kamene, jejichž vztah k šibenici není prokazatelný.                    Literatura: Bretholz 1930, 29; Štarha 1996, 61–66; Balážová 2017, 58.                   70","Alica Křápková – Josef Unger                                                                        20. Modřice. 1.VM převzato z mapire.eu, First Military Survey, Markgrafschaft M�hren (1764–1768). Současná situace                  převzata z mapy.cz. Upraveno                      20. Modřice (o. Brno- venkov)                    Historie modřického hrdelního práva byly podrobně popsány Janem Štěpánem.                    Černý symbol šibenice kolínkového typu se nachází na  malém návrší západně                  od městečka a západně od cesty z Brna do Rajhradu.                    Při rekognoskaci terénu roku 2016 bylo zjištěno, že místo je dnes značně poškozené                  těžbou a je bez stop po šibenici.                    Literatura: Štěpán 2016; Balážová 2017, 58.                                                                                              71","Jihomoravské šibenice na mapách Prvního vojenského mapování                                                                                                              21. Moravský Krumlov. 1.VM pře-                                                                        vzato z  mapire.eu, First Military                                                                        Survey, Markgrafschaft M�hren                                                                        (1764–1768). Současná situace pře-                                                                        vzata z mapy.cz. Upraveno                     21. Moravský Krumlov (o. Znojmo)                    Městský soud v Moravském Krumlově patřil již v první polovině 14. stol. pod právní                  obvod Brna. Roku 1655 kat dostával od vrchnosti ročně 40 zlatých, 6 měřic žita za zako-                  pání uhynulého dobytka v dvorech. Není jisté, zda soud byl zrušen již dekretem Marie                  Terezie roku 1754, nebo ještě kratší dobu existoval.                    Severozápadně od Moravského Krumlova se nachází červený symbol dvousloupové                  šibenice vidlicového typu, ale na vedutě Moravského Krumlova od J. J. Gutweina z let                  1698–1714 je vyznačena šibenice studničního typu. Na  mapě Druhého vojenského                  mapování, je severozápadně od předpokládaného místa šibenice trať „Gerichts B.“ s nad-Gerichts B.“ s nad-                  mořskou výškou 191,07.                    Při rekognoskaci terénu roku 2016 bylo zjištěno, že šibenice stávala v místech dnes                  neobdělávaných a zarostlých trávou bez stop po šibenici. Při rekognoskaci terénu roku                  2018 bylo prohlédnuto ještě místo u vodárny nad fotovoltaickou elektrárnou, rovněž bez                  stop po šibenici.                    Literatura, Štarha 1994, 54; Hodeček 2009.                   72","Alica Křápková – Josef Unger                                        22. Pouzdřany. 1.VM převzato z mapire.eu, First Military Survey, Markgrafschaft M�hren (1764–1768). Současná situace                  převzata z mapy.cz. Upraveno                   22. Pouzdřany (o. Břeclav)                    Šibenice souvisí s hrdelním právem, které dostalo městečko roku 1581.                    Červená značka třísloupové šibenice s podstavcem se nachází východně od Pouzdřan.                    Při rekognoskaci terénu roku 2016 byl prohlédnut pozemek v majetku obce Pouzd-                  řany na hranicích pouzdřanského a popického katastru v trati „U tří lip“, kde se nachází                  keře se zbytky staršího stromu. Vzdálenost od historického centra je skoro 2 km vzduš-                  nou čarou. Sondážní vrypy byly negativní, takže nebyly zjištěny žádné stopy po šibenici.                    Literatura: Policky 1936, 57; Štarha 1996, 59.                   23. Pozořice (o. Brno- venkov)                    Doklady o hrdelním právu v Pozořicích                  pocházejí z let 1600–1615 a hrdelní soud                  zanikl patrně již v 17. stol. Podle Kroniky                  městečka Pozořic bylo popraviště „Na ka-                  tově“ na návrší nad údolím Peklo, na hrani-                  cích Pozořic a Sivic. Východně od Pozořic                  se nachází trať Lepky, kde podle pamětní-                  ků se nacházely lidské lebky.                    Černá značka šibenice kolínkového typu                  se nachází severovýchodně od Pozořic.                    Při rekognoskaci terénu roku 2016 ne-                  byly zjištěny pozůstatky po  šibenici. Lo-                  kalita „Na  katově“ neodpovídá umístění                  šibenice na Prvním vojenském mapování.                  Pravděpodobněji se jedná o lokalitu Lepky.                    Literatura:  Šikl  1923;  Štarha  1995,  47;                  Balážová 2017, 38; Informace M. Jančové   23. Pozořice. 1.VM převzato z mapire.eu, First Military Sur-                                                         vey, Markgrafschaft M�hren (1764–1768). Současná situace                  z 18. 8. 2016.                         převzata z mapy.cz. Upraveno                                                                                              73","Jihomoravské šibenice na mapách Prvního vojenského mapování                                       24. Pravlov. 1.VM převzato z mapire.eu, First Military Survey, Markgrafschaft M�hren (1764–1768). Současná situace                  převzata z mapy.cz. Upraveno                    24. Pravlov (o. Brno-venkov)                    Hrdelní právo městečka je písemnými prameny zachyceno od 15. stol. a bylo zrušeno                  roku 1729.                    Červená značka třísloupové šibenice s  podstavcem se nachází vpravo od  cesty                  do Mělčan. Mezi Pravlovem a Mělčany stojí Boží muka zvaná „Gerichtsmarter“.                    Při rekognoskaci terénu v roce 2018 byla prohlédnuta dvě místa, kde šibenice mohla                  stávat. Jedno místo je v trati „Hiebel B.“ východně od Pravlova v místech retranslační sta-                  nice. Druhé místo je severně odtud na táhlém návrší mezi vinohrady. Na obou místech                  nebyly zjištěny žádné stopy po šibenici, ale druhé místo je pravděpodobnější.                    Literatura: Kratochvíl 1913, 204; Štarha 1995, 44–45; Řiháček 2008, 34–35.                   25. Rousínov (o. Vyškov)                    Rousínovský hrdelní soud patřil k nejstarším na vyškovském okrese. Písemné zázna-                  my o popravách se dochovaly hlavně v brněnských archivních fondech. Soud byl zrušen                  za reforem Marie Terezie v polovině 18. století.                    V kartografických podkladech Prvního vojenského mapování se nachází nejasná čer-                  vená značka v tvaru čtverce s křížem při cestě severovýchodně od města. Domněnku, že                  se jedná o symbol zděné šibenice studničného typu, podporuje také písemná zmínka,                  která popisuje jej polohu.                    Přibližné místo popraviště bylo zkontrolováno v roce 2018, avšak bez stop po reliktu.                    Literatura: Štarha 2001, 92; Křápková 2018, 37.                   26. Staré Brno (o. Brno-město)                    Kolínková šibenice souvisí s rozcestím a mohla vyjadřovat právní aspirace Starého                  Brna.                    Na mapě Prvního vojenského mapování je černá značka pro kolínkovou šibenici jižně                  od Brna na rozhraní bohunického katastru. Kolínková šibenice v těchto místech je zazna-                  menána také na mapě z roku 1749.                   74","Alica Křápková – Josef Unger                                                  25. Rousínov. 1.VM převzato z mapire.eu, First Military Survey,   26. Staré Brno. 1.VM převzato z mapire.eu, First Mi-                  Markgrafschaft M�hren (1764–1768). Současná situace převzata   litary Survey, Markgrafschaft M�hren (1764–1768).                  z mapy.cz. Upraveno                         Současná situace převzata z mapy.cz. Upraveno                      Při rekognoskaci terénu roku 2019 bylo                  možné přibližné místo šibenice určit podle                  kříže, který je zaznamenán na mapě a na je-                  hož místě stojí doposud kříž. Šibenice stávala                  v místech Ústředního hřbitova.                    Literatura: Mappa 1749; Štarha 1993a.                   27. Strážnice (o. Hodonín)                    Písemné prameny o  hrdelním právu jsou                  známy od  16. stol. Šibenici s  kamennou po-                  dezdívkou nechalo město postavit roku 1611.                  Šibenice čtvercového půdorysu jihovýchodně                  od  Strážnice je jako výrazný orientační bod                  zobrazena na mapě z roku 1650. Druhé popra-                  viště  za  veselskou  bránou sloužilo  spíše  jako                  stínadla a  jsou  odtud  známy nálezy lidských                  kostí.                    U Strážnice se nacházejí dvě červené značky                  třísloupových šibenic s podstavcem a to jedna                  jižně od města po levé straně cesty na Petrov   27. Strážnice. 1.VM převzato z mapire.eu, First Mi-                                                              litary Survey, Markgrafschaft M�hren (1764–1768).                  a druhá východně od města.                  Současná situace převzata z mapy.cz. Upraveno                                                                                              75","Jihomoravské šibenice na mapách Prvního vojenského mapování                                          28. Šatov. 1.VM převzato z mapire.eu, First Military Survey, Markgrafschaft M�hren (1764–1768). Současná situace pře-                  vzata z mapy.cz. Upraveno                         Jižně od Strážnice se nachází trať „Golgota“. Při rekognoskaci terénu roku 2016 bylo                  shledáno, že v místech pole a letiště jižně od Strážnice nebyly zjištěny žádné pozůstatky                  šibenice.                    Rovněž tak ani v místech popraviště východně od města, odkud jsou známy nálezy                  lidských kostí, nebyly roku 2016 zjištěny žádné stopy po šibenici.                    Literatura: Pajer 2002, příloha XVII, 162, 228; Pěnička 2017; Křápková 2017a, 141.                   28. Šatov (o. Znojmo)                    Šatov získal hrdelní pravomoc na sklonku 15. století od Vladislava II. Jagelonského.                  V archívech se dochovaly zmínky o popravách v 16. a 17. stol., ale nešlo o oběšení. Prameny                  popisují i žádost o „zapůjčení“ šibenice k výkonu trestu ze sousedního rakouského Un-Un-                  terretzbachu vzdáleného 4 km, kterou však Šatovští odmítli s tím, že šibenice byla posta-                  věna pouze pro ně a jejich děti. Významná byla také dochovaná fotografie z roku 1940,                  která zachycovala tehdy ještě stojící dvojsloupovou zděnou šibenici vidlicového typu.                    První  vojenské mapování obsahuje jihovýchodně od  Šatova směrem k  rakouským                  hranicím červený symbol zobrazující dvousloupovou vidlicovou šibenici. Při ní byl také                  nápis „Sch. Galgen“, což značilo Schattau Galgen, neboli Šatovská šibenice. Na Druhém                  vojenském mapování se nachází pouze označení „Šibeničky“, který nese trať dodnes.                    Archeologický výzkum zde byl proveden roku 2015 a 2019. Byly odkryty pozůstatky                  dvou zděných sloupů a pozůstatky recentní boudy pro celní stráž. Kromě jedné kosti                  nebyly nalezeny žádné další lidské pozůstatky a jen ojedinělé artefakty, které by mohly                  souviset s šibenicí. Místo je od historického centra poměrně vzdálené, vzdušnou čarou                  asi 2,8 km.                    Literatura: Lefnaer 2010, 252; Virdzeková 2016.                   76","Alica Křápková – Josef Unger                                                                    29. Tišnov. 1.VM převzato z  mapire.eu, First Military Survey, Markgrafschaft                  M�hren (1764–1768). Současná situace převzata z mapy.cz. Upraveno                   29. Tišnov (o. Brno- venkov)                    Písemné prameny k tišnovskému hrdelnímu soudu podrobně zpracoval Ivan Štarha                  (2008).                    Černý symbol jednoduché třísloupové šibenice se nachází v  lese jihovýchodně                  od Tišnova. Na vedutě z roku 1728 je však vyobrazena šibenice studničního typu.                    Místo kde stávala šibenice, bylo zjištěno při rekognoskaci terénu roku 2013 a násle-                  dujícího roku 2014 byly odkryty pozůstatky šibenice studničního typu na čtvercovém                  půdorysu spolu s lidskými i zvířecími kostmi, zlomky nádob a dalších předmětů. Dále                  byl stanoven průběh cesty k šibenici. Výsledky výzkumu jsou popsány v další kapitole.                  Lokalita se nachází přibližně 1,5 km vzdušnou čarou od historického centra.                    Literatura: Štarha 2008; Unger 2014, 2015; Pěnička 2014; Havlát a kol. 2015.                                                                                              77","Jihomoravské šibenice na mapách Prvního vojenského mapování                                                             30. Valtice. 1.VM převzato z mapire.eu, First Military Survey, Markgrafschaft M�hren (1764–1768). Současná situace pře-                  vzata z mapy.cz. Upraveno                     30. Valtice (o. Břeclav)                    Šibenice byla vyjádřením hrdelního práva Valtic které je uvedeno v urbáři z roku 1414.                    Na mapě Prvního vojenského mapování Rakouska, je barevně nejasná značka pro ši-                  benici se třemi pilíři leží po levé straně cesty z Valtic (Feldsberg) do Hlohovce (Bischof-                  wart).                    Při rekognoskaci terénu roku 2017 bylo zjištěno, že na mírném návrší, v místech kde                  stávala šibenice, je ještě patrný úvoz původní cesty, který je v majetku města Valtice.                  Na poli v okolí nebyly zjištěny žádné stopy po šibenici.                    Literatura: Höss 1929; Bretholz 1930, 187.                   31. Vranov nad Dyjí (o. Znojmo)                    Písemné zprávy z roku 1739 a 1740 vyhodnotil Daniel Wojtucki.                    Nepříliš zřetelná červená značka šibenice v podobě dvou sloupů na podstavci se na-                  chází východně od Vranova n. D. po pravé straně cesty. Na mapě Druhého vojenského                   78","Alica Křápková – Josef Unger                                                    31. Vranov nad Dyjí. 1.VM převzato z mapire.eu, First Military   32. Vratěnín. 1.VM převzato z mapire.eu, First Mi-                  Survey, Markgrafschaft M�hren (1764–1768). Současná situace   litary Survey, Markgrafschaft M�hren (1764–1768).                  převzata z mapy.cz. Upraveno                Současná situace převzata z mapy.cz. Upraveno                    mapování se východně od místa šibenice nachází „Galgen B.“ a v místech šibenice je                  značka pro zděný objekt.                    Při rekognoskaci terénu roku 2016 byla provedena i dokumentace dobře dochovaných                  pozůstatků šibenice téměř čtvercového půdorysu o vnějších rozměrech 6,0 x 5,5 m se zdi-                  vem dochovaným do výšky až 1,25 m. Uvnitř areálu šibenice se našly tašky – bobrovky.                  Relikt šibenice se nachází na výrazné terénní vyvýšenině s výhledem na zámek asi 650 m                  od historického centra a necelých 900 m vzdušnou čarou od samotného zámku.                    Literatura: Lefnaer 2010, 260; Wojtucki 2005; Unger 2017.                   32. Vratěnín (o. Znojmo)                    Hrdelní soud ve Vratěníně existoval již v 15. stol., roku 1729 byla jeho pravomoc roz-                  šířena, ale roku 1754 byl zrušen.                    Červená značka dvousloupové šibenice vidlicového typu se nachází severozápadně                  od Vratěnína. Na mapě Druhého vojenského mapování je v místech značka pro kříž                  a nápis „Galgen B.“ s nadmořskou výškou 272.18.                    Při rekognoskaci terénu roku 2016 bylo zjištěno, že šibenice stávala patrně v polní trati                  „Šibeník“ na neobdělávaném místě porostlém křovinami, které je v majetku obce, ale                  pozůstatky šibenice nebyly zjištěny.                    Literatura: Štarha 1994, 53; Bína 2001; Balážová 2017, 44.                                                                                              79","Jihomoravské šibenice na mapách Prvního vojenského mapování                                                                                                                  33. Vyškov. 1.VM převzato z mapire.eu, First                                                                  Military Survey, Markgrafschaft M�hren                                                                  (1764–1768).  Současná situace převzata                                                                  z mapy.cz. Upraveno                     33. Vyškov                    Město mělo hrdelní právo od 14. století a řídilo se brněnským právním okruhem. Do-                  chovalo se několik písemných zpráv o popravách a poměrně podrobné údaje o katech,                  které zpracovali Ivan Štarha (2001) a Tomáš Baletka (2006, 2016).                    Červená značka třísloupové šibenice na podstavci se nachází jihozápad od města při                  cestě na Brno.                    Promítnutím na současné mapové podklady se místo popraviště jeví spíše západním                  směrem, ale v předmětné oblasti je městská zástavba, takže při kontrole terénu v roce                  2018 nebylo možné umístění šibenice určit.                    Literatura: Štarha 2001, 94; Baletka 2006; 2016; Křápková 2018, 33.                   80","Alica Křápková – Josef Unger                                              34. Znojmo. 1.VM převzato z mapire.eu, First Military Survey, Markgrafschaft M�hren (1764–1768). Současná situace                  převzata z mapy.cz. Upraveno                       34. Znojmo                    Písemné prameny podrobně zpracoval Ivan Štarha (1994).                    Červená značka šibenice v  podobě dvou sloupů na  podstavci se nachází po  pravé                  straně silnice, na kopečku severozápadně města s nápisem „Galgen“.                    Na místě šibenice byl v 19. stol. proveden zjišťovací výzkum, při němž byly nalezeny                  lidské kosti a mince. Při rekognoskaci terénu roku 2016 bylo zjištěno, že místo v trati                  „Pod soudným vrchem“ leží v blízkosti sídliště a je částečně porostlé stromy a částečně                  zasahuje do zahrádek v soukromém majetku. V přístupných místech je lokalita v majet-                  ku města Znojma a slouží jako neudržovaný park i nelegální skládka odpadu bez stop                  po šibenici.                    Literatura: Štarha 1994, 544–55; Wojtucki 2012, 434.                   35. Znojmo - Oblekovice                    Šibenice souvisela s hrdelním právem premonstrátského kláštera v Louce, jehož právo                  vycházelo z privilegia daného klášteru roku 1234. Během dalších staletí prodělalo hrdelní                  právo různé změny, které popsal Ivan Štarha.                    Černá značka třísloupové šibenice na podstavci se nachází jihovýchodně od Obleko-Obleko-                  vic.                    Lokalizace šibenice může souviset s kopcem Šibeník (276,3) východně od Oblekovic,                  který je v majetku města Znojma. Na starší katastrální mapě jsou však východně a ji-                  hovýchodně od Oblekovic dvě pomístní jména „Galgenberg“, přičemž jedno je totožné                  s tratí Šibeník. Druhé místo leží jižněji a východně od něj je trať „Gerichtsacker“. Dnes                                                                                              81","Jihomoravské šibenice na mapách Prvního vojenského mapování                                                                                35. Znojmo-Oblekovice. 1.VM převzato z mapire.eu, First Military Survey, Markgrafschaft M�hren (1764–1768). Součas-                  ná situace převzata z mapy.cz. Upraveno                   se jedná o trať „Na cvičišti“. Při opakované rekognoskaci terénu roku 2016 v místech se                  stopami těžby kamene a vojenského cvičiště, nebyly zjištěny žádné stopy po pozůstatcích                  šibenice.                    Literatura: Štarha 1994, 49; Balážová 2017, 49–51.                   82","Archeologický výzkum jihomoravských šibenic                   Josef Unger                      Podoba několika jihomoravských šibenic byla do jisté míry osvětlena archeologickým                  výzkumem, který v případu tišnovské, ivančické, šatovské a slavkovské, měl charakter                  soustavného výzkumu, který odkryl jen vlastní stavbu šibenice a nejbližší okolí. U Lom- jen vlastní stavbu šibenice a nejbližší okolí. U Lom-                  nice a Vranova nad Dyjí šlo jen o drobnou sondáž. Přesto se podařilo upřesnit, nebo                  i zjistit půdorys šibenice, získat datovací materiál a zařadit je do systému středoevrop-                  ských šibenic.                    Tišnovská šibenice                   V souvislosti s evidencí moravských šibenic bylo po upozornění Josefa Havláta roku 2014                  prohlédnuto místo na jižním svahu kopce „Klucanina“, kde nepatrné zbytky zdiva indi-                  kovaly existenci stavby možná zobrazené na vedutě Josefa Karla Vokouna z roku 1728                  (Doležel – Lacina – Zacpal 2013, 320). Místo bylo zbaveno náletových dřevin a postup-ísto bylo zbaveno náletových dřevin a postup-bylo zbaveno náletových dřevin a postup-                  ně odkryt půdorys kamenné stavby lichoběžníkového půdorysu o délce stran 530, 530,                  520 a 525 cm se zesílením v rozích (Obr. 1). Vnitřní plocha vymezená půdorysem, byla                  vzhledem k narušení výkopem a pařezem stromu, vyčištěna až na podloží. Nalezly se                                                     Obr. 1. Tišnov. Celkový pohled na odkryté zdivo šibenice. Foto: M. Sysel a V. Kappel                                                                                              83","Archeologický výzkum jihomoravských šibenic                                                                               Obr. 2. Tišnov. Nalezená keramika. Kresba: I. Vostrovská                   zde zlomky keramiky, cihly, zlomky skla, ojedinělé hřebíky, knoflíky, tyčinka z barevného                  kovu a lidské kosti v neanatomické poloze. Jen ojediněle se kosti našly ve vzájemné sou-                  držnosti. Nalezené zlomky keramiky uvnitř stavby se podařilo částečně rekonstruovat                  (Obr. 2), takže se zdá, že pocházejí z dvanácti nádob. Žádný keramický tvar nebyl úplný,                  což lze přičíst tomu, že areál byl již dříve narušen výkopem a také tomu, že část nádob                   84","Josef Unger                                                                               Obr. 3. Tišnov. Kresebná rekonstrukce šibenice od J. Velka                   se mohla dostat i vně stavby. Nalezenou keramiku lze datovat především do 17. až 18.                  stol., to znamená do novověku archeologické terminologie (1650–1790/1800; Blažková                  2013). Nádoby se na místo dostaly patrně při stavbě či bourání. Knoflíky, nalezené uvnitř                  šibenice, patří k předmětům souvisejícím s oblečením. Vymezený půdorys i nálezy do-                  svědčují, že se jedná o pozůstatky šibenice postavené na zhruba čtvercovém půdorysu.                                                                                              85","Archeologický výzkum jihomoravských šibenic                                                      Obr. 4. Tišnov. Cesta k šibenici stanovená zpracováním digitálního modelu. Převzato z Havlát – Kirchner – Lacina – Díšek,                  2015                   Vzhledem k mírným diskrepancím není vyloučeno, že stavba měla dvě fáze. Rozšíření                  v rozích nasvědčuje tomu, že z rohů vystupovaly sloupy, na jejichž vrcholu byla položena                  břevna. Do vnitřního prostoru šibenice býval vstup uzavíratelnými dveřmi. Část kování                  těchto dveří se našla při detektorovém průzkumu a jejich součástí mohly být i hřebíky.                  S ohledem na objevenou situaci a známá vyobrazení bylo možno se pokusit o kresebnou                  rekonstrukci podoby šibenice (Obr. 3).                    Z písemných pramenů známe dokonce i jména některých delikventů, kteří byli oběše-                  ni na tišnovské šibenici a kterým mohou patřit i objevené kosterní pozůstatky. Šlo o Ře-                  hoře Kotase, popraveného roku 1599, Šimka Holého, popraveného roku 1602 a Bartoně                  Motyčku, popraveného roku 1613. Méně pravděpodobně by se mohlo jednat o Tomáše                  Vranku, který však byl lámán kolem a do něho vpleten, takže jeho pozůstatky se prav-                  děpodobně dostaly na jiné místo (Štarha 2008, 41). Výsledky výzkumu byly podrobně                  publikovány (Unger 2014, Pěnička 2014), ale zájem o lokalitu pokračoval dále.                    Terénní průzkum se zaměřil na zkoumání cesty k šibenici. Ani historické a stávají-                  cí topografické mapy neposkytovaly vhodný podklad k hledání posledního úseku cesty                  v zalesněné části Klucaniny, a proto byl využit digitální model reliéfu zájmového území,                  na němž byly rozpoznány v zalesněném svahu Klucaniny nespojité linie obloukovité-                  ho tvaru, které směřovaly k jeho temenní části, kde se nacházejí základy šibenice (Obr.                  4). Při terénním průzkumu byly identifikovány nevýrazné sníženiny, které jsou zbytkem                  úvozů staré cesty. Při detektorovém průzkumu bylo nalezeno jen několik předmětů, které                   86","Josef Unger                                               Obr. 5. Tišnov. Rub a líc nalezené části šestikrejcaru Leopolda I. z let 1670 až 1672. Foto J. Havlát                    mohly souviset s cestou na šibenici. Za zmínku stojí především dva hladké arzenbron-                  zové knoflíky, které lze zařadit do druhé poloviny 18. století. Ovšem bezesporu nejza-                  jímavějším nálezem je polovina stříbrného šestikrejcaru  císaře Leopolda I. raženého                  v kremnické mincovně v letech 1670 až 1672 (Obr. 5). Mince byla nalezena v horní partii                  zkoumané cesty, jen několik desítek metrů od vlastního popraviště. Lze tedy konstatovat,                  že se podařilo určit cestu, po které se chodilo, nebo i jezdilo v 17.–18. století od kaple sva-                  té Anny nahoru k popravišti. Podrobné výsledky tohoto průzkumu byly také publikovány                  (Havlát – Kirchner – Lacina – Divíšek 2015).                    Slavkovská šibenice u Křenovic                   Při průzkumu terénu a  hledání místa kde stávala slavkovská šibenice (Štarha 2001,                  86), našli manželé Balážovi místo, kde se na povrchu nacházely zlomky hornin, malta,                  zlomky cihel a lidských kostí, které přibližně určovaly místo šibenice, ležící asi 1500 m                  severovýchodně od Křenovic, po levé straně silnice do Slavkova, na rozhraní slavkovské-od Křenovic, po levé straně silnice do Slavkova, na rozhraní slavkovské-                  ho a křenovického katastru. Na podzim roku 2015 a na jaře 2016 byl na místě proveden                  archeologický výzkum, při němž se podařilo odkrýt pozůstatky šibenice postavené z ka-                  mene na maltu v podstatě čtvercového půdorysu o vnějších rozměrech 6x6 m s menšími                  odchylkami (Obr. 6). Šibenice byla postavena z kamene s použitím cihel a zdi měly šířku                  90 až 100 cm a byly zahloubeny 60 cm pod povrch. Nadzemní část lze s ohledem na do-                  bová vyobrazení rekonstruovat tak, že nad základy bylo vyzdviženo zdivo do výšky asi                  2,5 m prolomené na jedné straně vstupem opatřeným uzamykatelnými dveřmi. V rozích                  pak byly nad tímto zdivem vztyčeny kamenné sloupy na čtvercovém půdorysu o délce                  strany 90 cm, nahoře ukončené lůžky pro dřevěná břevna spojující tyto sloupy (Obr. 7).                                                                                              87","Archeologický výzkum jihomoravských šibenic                                                                             Obr. 6. Slavkov. Celková situace šibenice. Kresba: J. Velek                     Pozůstatky těl oběšených delikventů, která se postupně rozpadala, se ukládaly uvnitř této                  stavby a někdy byly postupně zahrabávány do mělkých jam. Není vyloučeno, že v úrovni                  pat sloupů byla spodní část uzavřena dřevěnými fošnami.                    Lidské i  ojedinělé zvířecí kosti byly v  neanatomické  poloze  (Obr. 8). Při odkryvu                  pozůstatků šibenice se našly nepříliš četné zlomky keramiky z pravěku až novověku.                   88","Josef Unger                                                                   Obr. 7. Slavkov. Kresebná rekonstrukce vzhledu šibenice. Kresba: J. Velek                     S provozem šibenice mohou souviset některé zlomky ze 17. až 18. stol. (Obr. 9). Spínadla,                  sestávající z drátěného háčku a očka, nalezené v areálu slavkovské šibenice v počtu čtyř                  háčků a jednoho háčku s očkem (Obr. 10), byla běžnou součástí oděvů od 15. stol. a zřej- běžnou součástí oděvů od 15. stol. a zřej-a zřej-                  mě patřila popraveným. Také několik železných předmětů může souviset s provozem                  na šibenici. Dva zlomky skla pocházejí z lahví používaných v 17. a 18. stol. V okolí šibe- lahví používaných v 17. a 18. stol. V okolí šibe-lahví používaných v 17. a 18. stol. V okolí šibe-                  nice byl proveden detektorový průzkum, při němž se našla stříbrná grešle raženáa roku                  1696 ve slezském knížectví Württemberg – Olešnice knížetem Christianem Ulrichem                  (1664-1704; Obr. 11). Zřejmě byla ztracena někým z davu přihlížejícího exekuci. Arche-                  ologickým výzkumem se podařilo odkrýt půdorys zděné šibenice s pozůstatky poprave-                  ných a získat další materiál související s děním na místě. Neprokázalo se, že by místo bylo                  využíváno k popravám v časnějším období než 17. stol., přestože Slavkov měl mnohem                                                                                              89","Archeologický výzkum jihomoravských šibenic                                                     Obr. 8. Slavkov. Skrumáž kostí v interiéru šibenice. Foto: J. Unger                                                    Obr. 9. Slavkov. Keramika nalezená v interiéru šibenice. Kresba: J. Unger a R. Knápek                   90","Josef Unger                                                     Obr. 10. Slavkov. Záponky nalezené v interiéru šibenice. Foto: R. Pěnička                                          Obr. 11. Slavkov. Stříbrná mince – grešle ražená roku 1696 ve slezském knížectví Württemberg – Olešnice knížetem Chris-                  tianem Ulrichem (1664-1704). Foto: J. Havlát                    starší hrdelní právo. Po skončení výzkumu bylo místo péčí obce Křenovice upraveno                  na památník související s naučnou cestou hrdelního práva (Obr. 12) a výsledky byly kom-                  plexně publikovány (Unger 2017a; Pěnička 2017a; Jurkovičová 2017; Čuta – Mořkovský                  2017; Wojtucki 2017).                                                                                              91","Archeologický výzkum jihomoravských šibenic                                                        Obr. 12. Slavkov. Dnešní stav úpravy areálu šibenice. Foto: J. Unger                     Ivančická šibenice                   Do rámce zkoumaných lokalit se zařadila také ivančická šibenice. Na mapě Prvního vo-                  jenského mapování z let 1764-1768 jsou u Ivančic dvě značky pro šibenice a to severně                  a severovýchodně od města. Severně u silnice do Brna je značka jednoduché kolínkové ši-                  benice a severovýchodně, v nadmořské výšce asi 328 m, je červená značka pro zděnou ši-                  benici přímo mezi vinohrady. Po šibenici kolínkového typu nezůstaly v terénu žádné sto-                  py. Povědomost o druhé šibenici se odráží v pomístním názvu „Šibenice“ a také v úpravě                  místa provedeném ivančickým farářem, buditelem a vlastencem P. Tomášem Procházkou                  (1803–1858), který zde nechal vysázet čtyři lípy. Roku 1922 zde postavil František Švarc                  betonový kříž s nápisem „Na památku“ (Kratochvíl 1906, 294; Voborný 2002). V květnu                  roku 2017 bylo místo na základě upozornění Dušana Adama a Františka Širokého na-                  vštíveno a při rekognoskaci se zjistilo, že terén je silně zarostlý náletovou zelení. Ze čtyř                  lip zůstaly jen tři, z toho dvě ve velmi špatném stavu a kříž z roku 1922 byl destruován.                  Zlomky malty, cihel a lidských kostí nasvědčovaly tomu, že se jedná o pozůstatky zděné                  šibenice. Po dohodě s Městským úřadem v Ivančicích, který plánuje pietní úpravu tohoto                  místa, byl zde zahájen archeologický výzkum, který pokračoval i roku 2018.                    Na jihovýchodní straně zkoumané plochy se našly dobře dochované pozůstatky pilíře                   92","Josef Unger                                                        Obr. 13. Ivančice. Foto odkrytých pozůstatků šibenice od jihovýchodu Foto: J. Unger                      obdélníkového půdorysu o rozměrech 1,9 x 1,3 m. Podobný pilíř na severozápadní straně                  byl silně poškozen patrně při dobývání pařezu a in situ zůstaly jen tři kameny vyznačující                  vnější severozápadní líc. Oba pilíře byly spojeny zdmi, z nichž východní měla šířku kolem                  0,6 m a západní, která je mírně konkávně vyklenuta, šířku kolem 0,8 m. Vnitřní rozměry                  prostory vymezené zdivem měří 5,0 x 2,7 m (Obr. 13, 14). Na vnitřním okraji západní zdi                  se podařilo odkrýt lidské kosti, které se dostaly do malty, což dokládá exekuce na tomto                  místě ještě před stavbou zděné šibenice. V ohrazeném prostoru, zvláště kolem jeho střed-                  ní části, se opět nacházely další lidské kosti, většinou v neanatomické poloze, zlomky                  keramiky, cihel a ojedinělých železných předmětů. Při detektorovém průzkumu v okolí                  byly nalezeny především recentní kovy, ale také jednostranný fenik, ražený v Bavorsku-                  -Mnichově roku 1631 (Obr. 15). V severozápadní polovině vymezené plochy zděné šibe-                  nice byly objeveny pozůstatky dvou sloupových jam vzdálených od sebe 1,5 m. Jižnější                  (A) obsahovala pod skladbou tří cihel o rozměrech 27-28 x 13,5 x 5 cm zbytky dřevěného                  sloupu obdélníkového průřezu o rozměrech 25 x 30 cm, zasazeného do výkopové jámy                  o průměru 1,2 m. V horních partiích bylo nalezeno spálené dřevo, ale hlouběji bylo dřevo                  již jen ztrouchnivělé. Zdeněk Vaněček určil dřevo jako dub (Quercus). Severnější sloupo-                  vá jáma (B) bez pozůstatků dřeva, měla průměr 0,5 m a výkopová jáma 1,2 m. V zásypu                                                                                              93","Archeologický výzkum jihomoravských šibenic                                                                     Obr. 14. Ivančice. Celkový plán odkrytých pozůstatků šibenice s nivelací. Kresba J. Velek                   sloupové jámy B se našly zlomky keramiky. Den sloupových jam se nepodařilo dosáh-                  nout, ale vpichem železné tyče bylo upřesněno, že jáma A má dno v hloubce 1,7 m a jáma                  B 2,1 m oproti dnešnímu povrchu.                    Při archeologickém výzkumu se podařilo odkrýt pozůstatky dvou fází ivančické šibe-                  nice. V první fázi se jednalo o dřevěnou dvousloupovou (vidlicovou) šibenici. V druhé                  fázi byla starší dřevěná šibenice nahrazena zděnou šibenicí zvláštního typu, postavenou                  z kamene a cihel. Jednalo se o dva kamenné pilíře spojené zdmi tak, že uzavíraly ob-                  délníkový prostor. Vrcholy pilířů, které se směrem nahoru původně zužovaly, spojoval                  jeden dřevěný trám, na němž se věšelo (Obr. 16). Představíme-li si obvodní zeď i slou-                  py v rozměrech dostatečně vymezujících vnitřní prostor a vystavení těla popraveného,                  pak je zřejmé, že šibeniční stavba byla výraznou krajinnou dominantou dobře viditelnou                   94","Josef Unger                                                   Obr. 15. Ivančice. Jednostranný fenik kurfiřta Maximiliána I. (1623-1651) ražený v Bavorsku-Mnichově roku 1631. Foto                  J. Havlát                                                    Obr. 16. Ivančice. Kresebná rekonstrukce podoby druhé fáze šibenice. Kresba J. Velek                                                                                              95","Archeologický výzkum jihomoravských šibenic                                                                                         Obr. 17. Ivančice. Výběr nalezené keramiky. Kresba D. Václavíková                   96","Josef Unger                    z města i okolí. Dokonce i mírně vyklenutou jihozápadní zeď spojující pilíře, lze považo-                  vat za prvek zvýrazňující stavbu z pohledu od města.                    Datování obou fází ivančické šibenice může vycházet z nálezů keramiky (Obr. 17).                  Co se týká tvarové náplně souboru, tak jsou rozpoznány hrnce a hrnky (Obr. 17:2, 3, 5),                  hrnky s uchem (Obr. 17:1), džbán (Obr. 17:4) a pohár (Obr. 17:7). Keramiku od ivančické                  šibenice lze vcelku datovat do přelomu 15. a 16. stol. s nepatrnou příměsí mladší produk-                  ce, k níž patřil hrneček s uchem opatřený vnitřní polevou (Obr. 17:2). Cihly související                  s ukončením činnosti dřevěné dvousloupové šibenice lze datovat do 14 až 17. stol. (Ho-                  lub – Kolařík – Merta – Peška – Zůbek 2015, 326). Železné artefakty, nalezené v areálu                  šibenice i v nejbližším okolí, jsou většinou recentního původu, i když některé (hřebíky)                  mohou s šibenicí souviset.                    Vzhledem k tomu, že archeologický výzkum doložil dvě fáze šibenice a to jednu dře-                  věnou a druhou zděnou, nalezenou keramiku lze patrně přiřadit k první fázi a silně frag-                  mentarizovaný soubor může souviset s úpravou terénu před budováním zděné šibenice                  v druhé fázi někdy na přelomu 15. a 16. stol. Poněkud překvapující je minimum nálezů,                  které by souvisely s provozem šibenice v pokročilém 17. a v první polovině 18. stol. Dále                  je pozoruhodné, že místo šibenice bylo již v šedesátých letech 18. stol., v době Prvního                  vojenského mapování, porostlé vinohrady a sady, ale šibenice musela být v takovém sta-                  vu, že stála za zaznamenání jako důležitý bod v terénu. Údaj o exekuci Jakuba Šindeláře,                  oběšeného na čakanu na Lamparce roku 1747, by nasvědčoval tomu, že v 18. stol. byla                  použita i dřevěná šibenice (čakan) u silnice vedoucí k Brnu, zaznamenaná také na Prv-                  ním vojenském mapování.                    Šatovská šibenice                   Roku 2015, po dohodě s obcí, která je majitelem pozemku, bylo místo šibenice povrchově                  prozkoumáno. Byly odkryty pozůstatky dvou sloupů vyzděných z kamene a cihel, vzdá-                  lených 4,4 m. Jejich výška se odhaduje na 6 m. Nalezena byla jediná lidská kost (5. meta-                  carpus), což potvrzuje výkon hrdelního práva na tomto místě. Soustavný archeologický                  výzkum byl na místě proveden na jaře roku 2019. Úplně odkryty byly dva pilíře a prosto-                  ra v nejbližším okolí (Obr. 18). Při tom byly nalezeny ojedinělé zlomky většinou recent-                  ní keramiky a recentní zvířecí kosti. Přestože z písemných pramenů je známa celá řada                  exekucí na tomto místě v 16. a 17. stol., žádné další lidské pozůstatky nebyly nalezeny.                    Vranovská šibenice                   Pozůstatky šibenice u Vranova nad Dyjí byly dokumentovány a ověřeny drobnou sondáží                  roku 2016. Postavena byla z kamene na maltu a její půdorys je přibližně čtvercový o vněj-                  ších rozměrech 6,0 x 5,5 m a šířce 0,7 m. Zdivo se místy dochovalo až do výšky až 1,25 m                  (Obr. 19). Ojediněle se ve zdivu nacházejí části cihel o rozměrech ?x15x7 cm. K ověření                  hloubky základové spáry a možnosti vstupu do interiéru šibenice, byly na vnější i vnitř-                  ní straně položeny tři malé sondy do hloubky 45 a 60 cm. Pod vrstvou lesní prsti, suti,                  zlomků tašek a nálezem recentní skleněné láhve, se v hloubce 45 cm rýsoval rostlý terén.                                                                                              97","Archeologický výzkum jihomoravských šibenic                                                    Obr. 18. Šatov. Pilíř vypreparovaný výzkumem roku 2019. Foto J. Unger                                                     Obr. 19. Vranov nad Dyjí. Dochovalé zbytky zdiva šibenice. Foto J. Unger                   98","Josef Unger                    Základová spára 3 leží v hloubce 55 cm. V jedné sondě se našly dvě celé keramické tašky                  – bobrovky o rozměrech 39,5x18x2 cm. Vstup na šibenici musel být nad úrovní terénu                  a tašky snad sloužily, nebo měly sloužit, k zakrytí sloupů v rozích šibenice (Unger 2017).                    Jihomoravské šibenice ve světle archeologických výzkumů                   Při archeologických výzkumech jihomoravských šibenic byly zjištěny zbytky dřevěné vi-                  dlicové šibenice u Ivančic. Kůly byly od sebe vzdáleny jen 1,5 m, což je poměrně málo                  a umožňovalo by to popravu jen jednoho jedince. Taková šibenice je vyobrazena napří-by to popravu jen jednoho jedince. Taková šibenice je vyobrazena napří-                  klad v právní knize Sachsenspiegel z první poloviny 13. stol. (Evers 2008, Abb. 2). Při                  výzkumu šibenice v Jeleniej G�rze byly odkryty dvě sloupové jámy obdélníkového půdo-                  rysu o rozměrech 47x37 a 45x36 cm, hluboké 25 cm a vzdálené od sebe jen 1,1 m. Snad se                  jedná o pozůstatky vidlicové šibenice, která předcházela tamní zděné šibenici na kruho-                  vém půdorysu (Duma – Rutka – Wojtucki 2012, 54). V Anglii u South Acre byly dvě slou-                  poví jámy vzdáleny od sebe asi 2,5m a u Stockbridge Down jen 1,5 (Reynolds 2009, Fig.                  40 C, D). Dva dřevěné sloupy zřejmě vidlicové šibenice u Gföhl byly od sebe vzdáleny 3 m                  (Breibert – Obenaus 2017, 422, Abb. 2). Složitost interpretace sloupových jam ukazuje                  například výzkum šibenice u Hundisburgu, kde se našlo celkem osm sloupových jam                  souvisejících s třikrát obnovovanou vidlicovou šibenicí (Auler 2008a, Abb. 2). Také při                  výzkumu šibenice u Bad Belzig se našlo šest velikých sloupových jam o průměru 1,6 m                  a hloubce až 1,7 m (Genesis 2014, 147), což v podstatě odpovídá rozměrům sloupových                  jam od ivančické šibenice. Situace se interpretuje tak, že se jednalo o dvoj- nebo trojslou-                  povou šibenici ze 17. stol. (Genesisi 2014, 147). Také v místech vodňanské šibenice byla                  objevena kůlová jamka, o níž se uvažuje jako o pozůstatku sloupu dřevěné šibenice (Maš-                  ková – Michálek 2006, 805). Na metodickou problematiku interpretace sloupových jam                  poukázala také Sonja König (2010, 277). Z toho vyplývá, že dvě sloupové jámy objevené                  v areálu ivančické šibenice, mohly mít své protějšky mimo zkoumanou plochu.                    Dřevěné šibenice se obecně považují za starší než šibenice zděné, které byly stavěny                  od 16., častěji 17. a někdy až 18. stol. (Wojtucki 2012, 425). Datování přestavby ivančic-                  ké šibenice vychází z archeologických nálezů zlomků keramiky datovatelné především                  do přelomu 15. a 16. stol. Podle současného stavu poznání byla tehdy dřevěná ivančic-                  ká šibenice nahrazena zděnou. Sestávala ze dvou pilířů spojených zdmi, které uzavíraly                  obdélníkový prostor. Šibenici tohoto půdorysu není možné zařadit do žádných typo-                  logických schémat zpracovaných Danielem Wojtuckým, Stefanem Krabathem, Thiesem                  Eversem a Alicou Wirdzekovou-Křápkovou (Wojtucki 2005; 2012; Krabath 2008; Evers                  2008; Virdzeková-Křápková 2016). V podstatě se jedná o variantu dvousloupové (vidli-                  cové) šibenice u níž sloupy/pilíře souvisely s ohradní zdí. Taková šibenice se nacházela                  u švýcarského Aarburgu, kde dva sloupy ležely uvnitř šestiúhelníkového ohrazení zbu-                  dovaného roku 1565 (Auler 2008). Také v Zofingen (Švýcarsko), stávala dvousloupová                  šibenice uvnitř obdélníkového ohrazení (Auler 2008, 298). Půdorysně podobná šibenice,                  sestávající v mladší fázi ze dvou zděných pilířů spojených zdmi tak, že vnitřní půdorys je                  čtvercový, byla v letech 2015 až 2016 prozkoumána u Gföhl v Rakousku (Breibert – Obe- až 2016 prozkoumána u Gföhl v Rakousku (Breibert – Obe-2016 prozkoumána u Gföhl v Rakousku (Breibert – Obe- Rakousku (Breibert – Obe-Rakousku (Breibert – Obe-                  naus 2017). Šibenice u Ebersteinu sestávala ze dvou zděných sloupů z jedné strany spoje-Šibenice u Ebersteinu sestávala ze dvou zděných sloupů z jedné strany spoje-Ebersteinu sestávala ze dvou zděných sloupů z jedné strany spoje-                                                                                              99","Archeologický výzkum jihomoravských šibenic                    ných půlkruhovou zdí (Lefnaer 2012, 347). Vzhledem k viditelné situaci není však jisté,                  že zeď spojující sloupy bývala i na druhé straně. Takové šibenice umožňovaly postavení                  popravčího žebříku z ohrazeného areálu, přípravu popravy mimo viditelnost publika,                  které však nebylo ochuzeno o podívanou na závěrečnou etapu popravy. Mírné vyklenutí                  zdi ve směru kde lze předpokládat publikum by tento efekt ještě umocňovalo.                    Zděná dvousloupová šibenice bez ohrady byla na jižní Moravě zjištěna jen u Šato-                  va, přímo na rakouských hranicích, kde sloupy jsou od sebe vzdáleny 4,4 m. Šibenice                  u  Strassburgu v  Korutanech sestávala také ze dvou pilířů obdélníkového půdorysu                  vzdálených od sebe 5,4 m (Lefnaer 2012, 372). Rovněž sloupy zděné šibenice u Senn-Lefnaer 2012, 372). Rovněž sloupy zděné šibenice u Senn-é šibenice u Senn- šibenice u Senn-                  wald-Salez ve Švýcarsku měla u základů zhruba čtvercový půdorys (90x95 cm) a sloupy                  byly od sebe vzdáleny 2 m (Auler 2008, 301). V Německu jsou tři stojící dvousloupové                  šibenice v Tribergu, Worthu am Main a Rixfeldu. První z nich má výšku 5 m a třetí přes                  3 m (Auler 2008b, 310, 312, 315). Tyto šibenice, orientované dlouhou stranou k divákovi,                  zatím nejsou příliš časté.                    Zděné šibenice na čtvercovém půdorysu, tak zvaného studničního typu, byly na jižní                  Moravě stavěny zřejmě nejčastěji. Archeologicky byly zkoumány u Tišnova i Slavkova                  a dokumentovány u Vranova nad Dyjí a Lomnice. Šibenice měly v podstatě čtvercový,                  nebo mírně lichoběžníkový, půdorys o délce stran 5,3 až 6,4 m. Síla zdiva se pohybovala                  od 0,6 do 1,0 m. Přestože v žádném z těchto příkladů nebyl doložen vstup do ohrazeného                  areálu zvláštními uzamykatelnými dveřmi, můžeme je kromě Vranova, podle četných                  analogií, předpokládat. Tišnovská šibenice měla rozšířené rohy, což souvisí se stabilitou                  sloupů vycházejících z úrovně obvodového zdiva. V dalších případech sloupy vycházely                  přímo z koruny obvodního zdiva a mohly mít tudíž jen rozměry odpovídající tomuto                  zdivu, tedy 0,9 x 0,9 m.                    Konstrukci vranovské šibenice je jen stěží možno vysvětlit jinak než tak, že obvodo-                  vé zdivo bylo vyzdviženo do určité výšky, na kterou byla položena dřevěná vodorovná                  úroveň, na níž se vstupovalo z vnější strany po dřevěných schodech či žebříku. Na této                  úrovni byl postaven žebř, opřený horním koncem o vodorovné trámy spojující vrcholy                  sloupů. Nálezy keramických tašek nasvědčují zakrytí vrcholu sloupů jako opatření proti                  dešťové vodě.                                         100","Lidé od šibenic. Přínos antropologie při výzkumu                   kosterních pozůstatků popravených osob a sebevrahů                    Robin Pěnička                     Způsob pohřbu a zacházení s těly popravených osob či sebevrahů byl v mnoha směrech                  velmi specifický a nelze hovořit o jednotném pohřebním ritu. Ve většině případů se ne-                  jednalo o skutečný pohřeb a pohřbení delikventa bylo bez jakékoliv piety a často se jed-                  nalo o pouhé zahrabání těla po vykonaném trestu (Sokol 2003, 757; Wojtucki 2005, 33;                  Sokol 2016, 502; Mašková 2017, 16). Způsob zacházení s tělem po poravě, případně určité                  pohřební praktiky, lze studovat z písemných a ikonografických pramenů, ale při vlastním                  archeologickém výzkumu popravišť se stávají velmi významným pramenem poznání tě-                  lesné (kosterní) pozůstatky delikventů (příp. i sebevrahů). Lidské kosterní pozůstatky                  patří mezi nejpočetnější nálezy z míst, která sloužila jako popraviště. Navíc je jejich in-                  terpretace v mnoha případech jednoznačná a nalezené kosterní pozůstatky (kompletní                  skelety či pouhé fragmenty jednotlivých kostí) považujeme za tělesné pozůstatky popra-                  vených delikventů a sebevrahů.                    Cílem antropologických, příp. soudně lékařských, výzkumů se stala nejen snaha cha-                  rakterizovat fyzický a demografický charakter (pohlaví, věk, výška postavy, specifikace                  zdravotního stavu) nalezených kosterních pozůstatků, způsob zacházení s tělem po po-                  pravě či stav těla v době uložení do země, ale pozornost se zaměřila i na výskyt poten-                  cionálních stop násilí jako dokladu jednotlivých forem výkonu hrdelního trestu (Etter                  1992, 137; Sokol 2003, 763; Sokol 2008, 25). Srovnáním antropologických, písemných                  a ikonografických poznatků lze u konkrétních nálezů upřesnit jejich interpretaci, určit                  charakteristické znaky jednotlivých forem hrdelního trestu a s ním spjaté nakládání s tě-                  lem delikventa či sebevraha a v neposlední řadě lze takto identifikovat konkrétní osoby                  (Sokol 2008, 25; Grenda et al. 2009). Největší překážkou, se kterou se při analýze kos-                  terních pozůstatků setkáváme, je neúplnost koster a v mnoha případech nízký stupeň                  zachovalosti jednotlivých kostí. I přes tyto nedostatky antropologie významně pomáhá                  při interpretaci kosterních nálezů z popravišť a je nedílnou součástí výzkumu historie                  hrdelního práva.                    Historie zkoumání tělesných pozůstatků delikventů (a sebevrahů) sahá do 19. století,                  kdy byly prováděny první ucelenější archeologické a vlastivědné průzkumy zaniklých                  popravišť. Samotným kosterním pozůstatkům však nebyla věnována dostatečná pozor-                  nost a v mnoha případech byly stranou zájmu odborníků. S rozvojem právní archeologie                  se však část badatelů začala věnovat i tomuto pramenu, což vedlo k provedení několika                  interdisciplinárně orientovaných výzkumů popravišť, na kterých se vedle archeologů po-                  díleli významnou měrou i antropologové. V rámci evropské právní archeologie se stalo                  významným impulsem zájmu o tuto okrajovou problematiku publikování výsledků vý-                  zkumu luzernské šibenice a mrchoviště u Emmenbrücke. Výzkumný tým se zde zaměřil                  nejen na studium archeologických hmotných i nehmotných pramenů, ale značná po-                                                                                            101","Lidé od šibenic. Přínos antropologie při výzkumu kosterních pozůstatků ...                    zornost byla věnovaná také nalezeným lidským a zvířecím kosterním pozůstatkům (Etter                  1992, 135-156; Manser et al. 1992). Po publikování výsledků z Emmenbrücke se v širším                  středoevropském prostoru prosadil interdisciplinární přístup výzkumu popravišť a v sou-                  časné době máme k dispozici poměrně bohatou archeologickou a antropologickou litera-                  turu zabývající se problematikou delikventů (a sebevrahů) jako specifickou společenskou                  vrstvou obyvatel raného novověku (např. Auler 2008c, 2010 a 2012a). Z novějších prací                  lze uvést výsledky výzkumů kosterních pozůstatků ze švýcarského Feldbrunnu (Lanz –                  Ulrich-Bochsler 2014, 88–92), německého Langenfeldu (Pieper – Schlüter 2008, 399–409;                  Schlager et al. 2010, 63–70), Selchowa (Grothe – Jungklaus 2012, 544–554) a Rottweilu                  (Becker 2010, 420–427), z britského Hulton Abbey (Auler 2012b, 532–543) a Walking-                  ton (Buckberry – Hadley 2010, 434–451), z rakouského Gföhlu (Brundke 2017, 429–434)                  nebo ze slezské Jelení Hory (Jelenia G�ra) (Duma et al. 2012, 13–16; Duma 2015, 69–71),                  Złotého Stoku (Duma et al. 2011, 12–25) či Miłkowa (Grenda et al. 2009) ad.                    Na území České republiky byl výzkumu kosterních pozůstatků delikventů a sebevrahů                  po dlouhou dobu okrajovou záležitostí. Proto je v tomto ohledu pramenná základna zcela                  nedostačující (Sokol 2003, 757; Mašková – Wojtucki 2019, 41–42). V minulosti objevené                  lidské kosti na místě zaniklého popraviště představovaly pouhé náhodné nálezy, kterým                  nebyla věnována téměř žádná pozornost. I v případech, kdy se prováděl archeologický,                  či vlastivědný výzkum zaniklého popraviště, byly lidské kosti většinou stranou zájmu                  výzkumného týmu. Navíc byly objevené kosterní pozůstatky buďto ponechány na místě                  nálezu, odklizeny na neznámé místo nebo byly pietně pohřbeny. Jako příklad lze uvést                  pohřby kostí ze šibenice v Lomnici, Třebíči a Velkém Meziříčí (Sameš 1931/1932, 62–63;                  Skutil 1948, 77–80; Unger et al. 2016, 23–29; Hájek et al. 2018, 138–147). S rozvojem                  právní archeologie a multioborově zaměřených výzkumů, se podařilo nedostatky z dří-                  vějších dob překonat a v současné chvíli již máme z českého a moravského prostředí                  k dispozici poměrně bohatou pramennou základnu pro interpretaci způsobu zacházení                  s těly popravených osob a jejich tělesné stavbě. V Čechách byly v nedávné době prove-                  deny komplexní výzkumy popraviště v Bečově nad Teplou (Sokol 2003, 736–766; Sokol                  2008a, 250–269), Vodňanech (Mašková – Michálek 2006, 790-809; Mašková 2017, 17;                  Mašková – Wojtucki 2019, 46–48) a Přimdě (Sokol 2016, 501–523). Ačkoliv antropolo-                  gický materiál z těchto výzkumů nebyl početný, byla kosterním pozůstatkům delikventů                  a sebevrahů věnovaná náležitá pozornost (Sokol 2003, 745; Likovský – Velemínský 2006,                  810–812; Sokol 2016, 516–517; Drnovský – Průchová 2018, 55). Také na Moravě byl vý-                  zkum kosterních pozůstatků delikventů a sebevrahů poměrně dlouhou dobu jen okra-                  jovou záležitostí. První ucelenější archeologický výzkum byl proveden již v roce 1931                  na místě městského popraviště v Třebíči (Sameš 1931/1932, 62–63; Skutil 1948, 77–80).                  Část nalezených kosterních pozůstatků byla odborně prohlédnuta antropoložkou Věrou                  Hladkou, která zkoumané kosti přiřadila dvěma dospělým osobám (Hladká 1931–1932,                  145). V následujících letech byly antropologické poznatky doplňovány velmi sporadicky.                  V roce 1999 byl prozkoumán větší osteologický nález pocházející z jámy odkryté na mís-                  tě bývalého popraviště v Kroměříži. Nalezené lidské kosti patřily pravděpodobně pěti                  dospělým osobám a na kostech byly nalezeny stopy patrně po lámání (Wojtucki 2005,                  34; Chybová 2009, 202–209; Mašková 2015, 214). Teprve v rámci výzkumné iniciativy                   102","Robin Pěnička                         Část skeletu     Počet fragmentů      Část skeletu      Počet fragmentů                        Cranium              45                 Ulna                31                       Mandibula             17              Ossa manus             53                         Dentes               8               Os coxae              29                    Columna vertebralis      111               Femur                27                         Costae              194               Patella              2                        Sternum               6                 Tibia               25                        Scapula              19                Fibula               16                        Clavicula            14               Ossa pedis            82                        Humerus              14             Nedospělí/děti          4                         Radius              18            Neurčené zlomky          71                        Celkem                                  786                  Tab. 1. Tišnov – počet fragmentů kostí z jednotlivých částí kostry                    Ústavu antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity byly provedeny te- byly provedeny te-                  rénní prospekce moravských šibenic a v letech 2014 až 2019 čtyři archeologické výzku-                  my popraviště v Tišnově (Unger 2014, 152–160), slavkovské šibenice u Křenovic (Un-                  ger 2017a, 7–13), šibenice v Ivančicích a šibenice v Šatově. Cílem těchto výzkumu bylo                  doplnit mezery v pramenné základně, především o antropologické rozbory kosterních                  pozůstatků delikventů (a sebevrahů), a přispět tak k diskuzi a interpretaci dosavadních                  poznatků o výkonu hrdelního práva, tělesných vlastnostech popravených osob a sebevra-                  hů, způsobu popravy a vztahu obyvatelstva k této specifické sociální skupině.                    Z výzkumů šibenic v Tišnově, Křenovicích/Slavkově u Brna a Ivančicích byl získán                  bohatý antropologický materiál, který se stal předmětem samostatných studií (Pěnička                  2014, 161–163; Čuta – Mořkovský 2017, 15–24; Pěnička 2017a, 240–243; Pěnička 2017b,                  25–29; Pěnička 2019, 169–179). V následující části jsou shrnuty dosavadní antropolo-                  gické poznatky o demografickém i fyzickém charakteru lidských kosterních pozůstatků                  z prozkoumaných popravišť (Tišnov, Křenovice/Slavkov u Brna, Ivančice), které jsou do-                  plněny o analýzu menších kosterních nálezů z dřívějších výzkumů (Strážnice) a ojedině-                  lých nálezů lidských kostí na místě popraviště (Lomnice, Šatov).                    Archeologický výzkum popraviště v Tišnově proběhl na jaře 2014. Ve vnitřním půdo-popraviště v Tišnově proběhl na jaře 2014. Ve vnitřním půdo- proběhl na jaře 2014. Ve vnitřním půdo-                  rysu šibenice bylo nalezeno velké množství neúplných kosterních pozůstatků, které byly                  po celém interiéru volně rozptýlené (Pěnička 2014, 161; Unger 2014, 152–160). Kosti se                  dochovaly ve velmi špatném stavu, byly v neanatomickém uspořádání a jednalo se o pou-                  hé fragmenty jednotlivých kostí, případně větší části skeletu sestávající z několika málo                  kostí. Kompletní skelet nebyl nalezen.                    Z tišnovské šibenice bylo k dispozici 786 kostí a jejich fragmentů (Tab. 1). Minimální                  počet jedinců byl určen na 13 osob (11 dospělých a 2 nedospělé osoby). Stav zachovalosti                  jednotlivých kostí neumožnil bližší stanovení demografických odhadů. Ve skupině nedo-                  spělých osob byly identifikovány kosti juvenilního jedince (chlapec?) ve věku mezi 16 až                  19 lety a z mladšího dítěte, které pravděpodobně zemřelo ve věku mezi 3 až 5 měsíci, byla                                                                                            103","Lidé od šibenic. Přínos antropologie při výzkumu kosterních pozůstatků ...                                                                  Obr. 1. Levá stehenní kost s nepřirostlou hlavicí 3 až 5 měsíčního kojence nalezená na popravišti v Tišnově. Vlevo pohled                  zepředu,  vpravo pohled zezadu (foto R. Pěnička)                    nalezena pouze levá stehenní kost (Obr. 1). Stopy po onemocnění, zranění a perimortál-                  ním násilí souvisejícího s výkonem trestu, nebyly na kostech zjištěny.                    Nález kosti kojence je v kontextu popraviště velmi výjimečný. Jedná se o neobvyklý                  nález a interpretace tohoto nálezu je bez důkladné pramenné základny velmi obtížná.                  Pozůstatky kojence můžeme považovat za pohřeb nekřtěňátka, utajený pohřeb nechtě-                  ného dítěte, pohřeb dítěte zemřelého při nešťastné události nebo se může jednat o oběť                  násilného činu (infanticida). Vyloučit ovšem nesmíme i možnost sekundární manipulace                  s tělesnými pozůstatky, kdy se dětské kosti dostaly na místo šibenice až po jejím zániku                  v souvislosti s terénními úpravami okolí.                    Pokud se přikloníme k domněnce, že tělesné pozůstatky kojence souvisí s provozem                  šibenice, lze se opřít o písemné záznamy z jednání tišnovské obecní rady. Ta v roce 1635                  projednávala případ vraždy dítěte (infanticidium), kdy děvečka Markyta Kaliková vhodi-                   104","Robin Pěnička                                                           Obr. 2. Soubor lebek nalezených v jedné z prohlubní v interiéru slavkovské šibenice u Křenovic (foto M. Čuta)                     la své dítě (chlapce) do mlýnského náhonu (Konečný 2007, 23–29). Jak byl tento čin po-                  trestán, není z písemných záznamů zřejmé. Podle tehdejší soudní praxe lze předpokládat,                  že byla vražedkyně potrestána podle hrdelního práva a pravděpodobně byla odsouzena                  k trestu smrti v podobě zahrabání zaživa a následnému probití těla kůlem. Co se stalo                  s tělem mrtvého dítěte, se z písemných pramenů nedovídáme. Nález dětské kosti na po-                  pravišti může evokovat myšlenku, že mrtvé dítě bylo pohřbeno společně s matkou (vho-                  zeno do hrobu na šibenici?), případně bylo „pohřbeno“ vedle těla matky/vražedkyně.                    Na rozhraní katastrů Křenovic a Slavkova u Brna byly v letech 2015 a 2016 prozkou-                  mány zbytky šibenice slavkovského panství (Unger 2017a, 7–13). V interiéru šibenice                  byly odkryty tři prohlubně (jámy), ve kterých se nacházely kosterní pozůstatky, staveb-                  ní suť, zlomky keramiky, skla a kovových součástí šibenice. Lidské kosterní pozůstatky                  byly v jednotlivých prohlubních (jámách) a rozprostřeny byly i volně v interiéru šibenice.                  Nalezené lidské kosti byly bez anatomického uspořádání, byly ve velmi dobrém stavu                  a dochovaly se všechny částí kostry, včetně několika neporušených lebek (Obr. 2). Kom-                  pletní skelet popravené osoby nebyl nalezen a objevené prohlubně lze považovat za jámy,                  do kterých byly kosti pravděpodobně shrnuty během úklidu šibenice.                                                                                            105","Lidé od šibenic. Přínos antropologie při výzkumu kosterních pozůstatků ...                         Část skeletu     Počet fragmentů      Část skeletu      Počet fragmentů                        Cranium              157                Ulna                22                       Mandibula             10              Ossa manus            159                         Dentes              109              Os coxae              63                    Columna vertebralis      197               Femur                31                         Costae              247               Patella              15                        Sternum              18                 Tibia               20                        Scapula              38                Fibula               24                        Clavicula            18               Ossa pedis           161                        Humerus              30             Nedospělí/děti          97                         Radius              25            Neurčené zlomky         339                        Celkem                                  1 780                  Tab. 2. Křenovice/Slavkov u Brna – počet fragmentů kostí z jednotlivých částí kostry                      Ze slavkovské šibenice bylo k dispozici 1 780 kostí a jejich fragmentů (Tab. 2). Minimál-                  ní počet jedinců byl určen na 15 osob (13 dospělých a 2 nedospělé osoby). Hodnocené tě-                  lesné pozůstatky byly robustní stavby s dobře vyvinutými svalovými úpony (výrazná byla                  především oblast brady). V devíti případech se podařilo určit mužské pohlaví, ve dvou                  případech se pravděpodobně jednalo o kosterní pozůstatky ženy a u dvou jedinců se po-                  hlaví určit nepodařilo. Dožitý věk se pohyboval v dospělých věkových kategoriích adultus                  (20-39 let) a maturus (40-59 let). Nejstarší jedinci se dožívali věku do 50 let. Ve skupině                  nedospělých osob (chlapci?) se dožitý věk pohyboval v juvenilních hodnotách mezi 16                  až 17 lety. Odhadovaná tělesná výška se pohybovala od 157,5 cm do 173,0 cm (kategorie                  malé až vysoké postavy).                    Po očištění a restauraci byly na několika kostech nalezeny stopy po proběhlém one-                  mocnění, zranění a detekovány byly stopy perimortálního násilí. Perimortální fraktury,                  jejichž příčinou byl pravděpodobně způsob výkonu popravy, byly bez známek reparačních                  procesů. Tyto zlomeniny byly nalezeny na kostech volné horní a dolní končetiny: na pěti                  kostech (dvě stehenní kosti, kost holenní, kost lýtková a kost vřetenní) byla nalezena tzv.                  motýlkovitá zlomenina (butterfly fracture), která vzniká v důsledku přímého tlaku kolmo                  na podélnou osu kosti; spirálovitá zlomenina byla zjištěna na jedné z pažních kostí. Lo-                  kalizace a charakter perimortálních zlomenin odpovídá výkonu hrdelního trestu formou                  lámání kolem a spirálovitá zlomenina patrně vznikla v důsledku vplétání do kola. Na jed-                  né z lebek a na fragmentu pravé stehenní kosti byly objeveny stopy po ostrém předmětu.                  Toto zranění zřejmě nesouvisí s výkonem trestu (stětí mečem), ale spíše  se jedná o stopy                  pracovních nástrojů s ostrou hranou, které kat používal při čištění a úklidu šibenice.                    Výskyt patologií chronického charakteru (osteomelitis, syfilis) a komplikovaná fraktura                  jedné z holenních kostí, která byla doprovázená zánětem a vytvořením píštěle (podrobný                  popis fraktury je uveden v samostatné studii), nesouvisí s výkonem trestu a vypovídají                  o zhoršeném zdravotním stavu delikventů. Ten se tak mohl stát jedním z faktorů sociální                  marginalizace.                   106","Robin Pěnička                                                      Obr. 3. Kresebná rekonstrukce podoby dvou mužů ze slavkovské šibenice. Vlevo muž (Slavkov 1, 20-30 let) s patrnou                  deformitou nosních kostí, vpravo muž (Slavkov 4, 20-30 let) se zánětem v dentici na pravé straně. Kresbu na podkladě                  lebky provedla L. Haismanová                    Podle nejlépe dochovaných lebek byla provedena kresebná rekonstrukce podoby dvou                  popravených mužů (Obr. 3).                    Šibenice neobvyklého půdorysu byla v Ivančicích prozkoumána v letech 2017 a 2018.                  V interiéru stavby byly nalezeny rozptýlené lidské kosterní pozůstatky bez anatomického                  uspořádání. Jednotlivé kosti byly rozprostřeny po celé vnitřní ploše s větší koncentrací                  přibližně ve středu šibenice. Kosterní pozůstatky byly špatně zachované a jednalo se pře-                  devším o fragmenty jednotlivých kostí. Kompletní skelet nebyl nalezen.                    Z ivančické šibenice bylo k dispozici 2 762 kostí a jejich fragmentů (Tab. 3). Minimál-                  ní počet jedinců byl určen na 18 osob (17 dospělých a jedna nedospělá osoba). Základní                  demografický odhad byl velmi omezený. Pouze v šesti případech se podařilo určit pohlaví                  jako mužské, u ostatních se pohlaví určit nepodařilo. Dožitý věk se pohyboval v dospělých                  věkových kategoriích adultus (20-39 let) a maturus (40-59 let), přičemž mladší věková kate-                  gorie byla zastoupena četněji. Nejstarší jedinci se dožívali věku do 50 let. V jednom případě                  patřily kosterní pozůstatky nedospělé osobě juvenilního věku mezi 16 až 19 lety. Tělesná                  výška se pohybovala mezi 167,7 cm a 176,4 cm (kategorie nadstřední až vysoké postavy).                    Po  očištění byly na  kostech nalezeny stopy po  prodělaném onemocnění, zranění                  a zjištěny byly také stopy perimortálního násilí. Fraktury bez reparačních procesů byly                  nalezeny na 18 kostech z oblasti volné horní a dolní končetiny, především na kostech                  předloktí a bérce (Obr. 4). Ve dvou případech (pažní a holenní kost) byla zjištěna tzv. mo-                                                                                            107","Lidé od šibenic. Přínos antropologie při výzkumu kosterních pozůstatků ...                         Část skeletu     Počet fragmentů      Část skeletu      Počet fragmentů                        Cranium              239                Ulna                57                       Mandibula              39             Ossa manus            125                         Dentes               86              Os coxae              85                    Columna vertebralis      232               Femur                80                         Costae              421               Patella              6                        Sternum               0                 Tibia               72                        Scapula               86               Fibula               57                        Clavicula             33              Ossa pedis           138                        Humerus               75            Nedospělí/děti          1                         Radius               40           Neurčené zlomky         890                        Celkem                                  2 762                  Tab. 3. Ivančice – počet fragmentů kostí z jednotlivých částí kostry                                                               Obr. 4. Perimortální fraktury na kostech volné horní končetiny z ivančické šibenice (foto R. Pěnička)                   108","Robin Pěnička                                        Obr. 5. Motýlkovitá zlomenina levé holenní kosti z ivančické šibenice (foto R. Pěnička)                                                    Obr. 6. Šikmá, dislokovaná, nereponovaná fraktura levé stehenní kosti jednoho z delikventů popraveného na ivančické                  šibenici (foto R. Pěnička)                    týlkovitá zlomenina (butterfly fracture, Obr. 5). Zranění nesouvisející s výkonem hrdelní-                  ho trestu byla nalezena na levé stehenní kosti a na levé první metatarzální kosti. V obou                  případech se jednalo o vyléčené šikmé, dislokované a nereponované zlomeniny, které                  se zahojily bez zánětlivého procesu (Obr. 6). V dentici byl zaznamenán výskyt zubního                  kazu, zubního kamene, hypoplázie zubní skloviny v podobě podélných rýh a zánětlivý                  proces v oblasti kořenů jednoho třetího moláru.                                                                                            109","Lidé od šibenic. Přínos antropologie při výzkumu kosterních pozůstatků ...                      Perimortální fraktury můžeme považovat za doklad jedné z forem hrdelního trestu,                  a to lámání kolem. Vyléčená zlomenina stehenní kosti měla zřejmě částečně omezující                  vliv na kvalitu života jedince, ale zranění se zahojilo bez výraznějších komplikací. Mírná                  dislokace a zkrácení stehenní kosti se mohlo odrazit v podobě snížené kvality lokomoce,                  která takto postiženého jedince mohla omezovat při některých každodenních aktivitách.                    Kosterní pozůstatky z prostoru popraviště za Veselskou bránou (u bývalých městských                  jatek) ve Strážnici byly od roku 2003 uloženy v depozitáři hodonínského muzea. K antro-                  pologické analýze byly poskytnuty v roce 2016 (Pěnička 2017, 240–243). Podle terénních                  poznatků byly kosti nalezeny při výkopových pracích a následně vysbírány z navršené                  zeminy bez anatomického uspořádání. K dispozici bylo 75 fragmentů lidských kostí. Mi-                  nimální počet jedinců byl stanoven na dvě dospělé osoby, přičemž v jednom případě se                  jednalo o kosterní pozůstatky muže. Bližší demografické odhady nebylo možné kvůli                  špatné zachovalosti kostí určit. Patologické změny kostí, zranění a stopy perimortálního                  násilí nebyly na kostech zjištěny.                    V roce 2018 byl na místě lomnické šibenice nalezen fragment horní čelisti z levé strany.                  V zubních lůžkách se dochovaly dva třenové zuby (P1, P2), jejichž okluzní ploška nebyla                  opotřebována. Minimální počet jedinců byl stanoven na jednu osobu. Demografické odha-                  dy byly určeny pouze orientačně. Pravděpodobně se jedná o fragment skeletu muže ve věku                  mezi šestnácti až dvaceti lety, přičemž se lze klonit k horní hranici odhadu. Patologické                  změny kosti, zranění a stopy perimortálního násilí nelze na fragmentu čelisti hodnotit.                    Při terénní prospekci na místě šatovské šibenice byla v roce 2015 nalezena jedna lidská                  kost. V průběhu archeologického výzkumu na jaře 2019 nebyly na místě šibenice naleze-                  ny žádné další lidské kosterní pozůstatky a k antropologické analýze tak byla k dispozici                  pouze nepoškozená pátá metakarpální kost z pravé strany. Minimální počet jedinců byl                  stanoven na jednu dospělou osobu. Pohlaví a dožitý věk nelze spolehlivě určit a jedná se                  pouze o orientační odhad. Nalezená kost patří pravděpodobně dospělému muži. Patolo-                  gické změny, traumata a stopy perimortálního násilí nelze hodnotit.                    Antropologický výzkum kosterních pozůstatků delikventů (a  sebevrahů) z  morav-                  ských popravišť doplňuje naše poznatky o výkonu hrdelního práva raně novověké Moravy.                  Výpovědní hodnota jednotlivých kosterních souborů se velmi různí v závislosti na stavu                  zachovalosti kosterních pozůstatků (od špatně zachovalých fragmentů jednotlivých kostí                  až po velmi dobře dochované kompletní lebky). Počty fragmentů kostí v jednotlivých                  souborech odpovídají tafonomickým a postdepozičním procesům na dané lokalitě, čímž                  je výpovědní hodnota kostí snížená a následné demografické odhady jsou proto velmi                  omezené a nedostačující. Na všech prozkoumaných lokalitách se pravděpodobně setká-                  váme s nejnižší stratigrafickou vrstvou a nalezené kosterní pozůstatky představují pouhý                  zlomek všech původně deponovaných kostí na popravišti. Hrobové situace s kompletní-                  mi skelety nebyly nalezeny a zkoumané kosterní soubory tak nabývají charakteru hro-                  madného hrobu několika jedinců. Tato situace proto výrazně ovlivnila výběr použitých                  metodických postupů i výsledné osteometrické a demografické odhady.                    Ačkoliv bylo hodnocení kosterních pozůstatků delikventů výrazně omezeno, můžeme                  se pokusit charakterizovat tuto specifickou skupinu obyvatelstva našich měst. Předně si                  musíme uvědomit, že tuto společenskou skupinu nelze považovat za jednotnou populaci.                   110","Robin Pěnička                                 Počet                    Lokalita   frag-           MNI                   Věk          Výška postavy                              mentů                                       Σ    M    F   N    I                     Tišnov    786     13   -    -   11   2   infans I; juvenis; adultus  -                   Křenovice   1 772   15   8    2    3   2   juvenis; adultus; maturus  157,5 – 173,0 cm                    Ivančice   2 761   18   6    -   11   1   juvenis; adultus; maturus  167,7 – 176,4 cm                    Strážnice   75     2    1    -    1   -         adultus            -                    Lomnice     1      1    1    -    -   -      juvenis/adultus       -                     Šatov      1      1    1    -    -   -         adultus?           -                  Tab. 4. Demografické odhady z jednotlivých lokalit. MNI – minimální počet jedinců, M – muži, F – ženy, N – neurčitelné                  pohlaví, I – nedospělí/děti                   Jedná se o pouhý „výběr“ osob, které se ocitly na jednom společném místě – popraviš-                  ti. Vyvstává proto otázka, zde se na jednotlivých lokalitách nacházejí tělesné pozůstatky                  místních obyvatel, nebo se zde nacházejí také osoby cizího původu. V tomto nám pomá-                  hají především písemné prameny, v nichž jsou zaznamenány hrdelní případy a způsob                  výkonu trestu, tedy popravy. Setkáváme se v nich nejen s popravou obyvatel místního                  původu (město), obyvatel širšího okolí (panství), ale i obyvatel z jiných měst i zemí. Ob-                  dobnou situaci lze vysledovat i v případě sebevrahů. Na námi prozkoumaných lokalitách                  byli převážně trestáni obyvatelé místního původu, případně obyvatele příslušného pan-                  ství. Poměrně četné jsou případy exekucí obyvatel židovského původu (Wojtucki 2017,                  40; Wojtucki 2019, 189–191). Identifikace této skupiny podle nalezených kosterních po-                  zůstatků je však nemožná a při interpretaci situace na popravišti vycházíme primárně                  z písemných pramenů.                    Z jihomoravských lokalit máme v současné chvíli k dispozici poznatky minimálně o 60                  jedincích (Tab. 4). Bohužel stav zachovalosti jednotlivých kostí v  hodnocených soubo-                  rech neumožňuje podrobný demografický popis. Pohlaví se podařilo odhadnout pouze                  v 19 případech, u 26 jedinců bylo neurčitelné a zbývající část tvoří kosterní pozůstatky                  nedospělých osob. Ve skupině s určeným pohlavím převažuji muži (17 jedinců), pouze                  ve dvou případech lze předpokládat, že kosterní pozůstatky patřily ženám. Odhadovaný                  dožitý věk se u dospělých osob pohyboval mezi 20 až 40 lety, nejstarší jedinci se dožívaly                  věku do 50 let. Skupinu nedospělých osob tvoří většinou jedinci (chlapci/muži) juvenilního                  věku mezi šestnáctým až devatenáctým rokem života. Zcela výjimečným je nález kosti dí-šestnáctým až devatenáctým rokem života. Zcela výjimečným je nález kosti dí- rokem života. Zcela výjimečným je nález kosti dí-                  těte ve věku mezi 3 až 5 měsíci, jehož interpretace je bez pramenné základny velmi obtížná.                    V několika případech byly kosterní pozůstatky delikventů (a sebevrahů) velmi robust-                  ní stavby (patrné je to především u kostí ze slavkovské šibenice). Lze proto předpokládat,                  že popravené osoby (příp. i sebevrazi) byli mohutnější tělesné stavby s dobře vyvinutým                  svalstvem, jejichž tělesná výška se pohybovala přibližně od 157 do 177 cm, tedy v katego-                  riích od malé až po vysokou postavu.                    Nalezená perimortální traumata ve formě zlomenin bez známek hojení, interpretu-                  jeme jako násilí související s výkonem hrdelního trestu. Poměrně dobře je doložen trest                                                                                            111","Lidé od šibenic. Přínos antropologie při výzkumu kosterních pozůstatků ...                                                                     Obr. 7. Lámání kolem na dobovém vyobrazení v Spiezer Chronik Diebolda Schillinga z roku 1484/85 (upraveno podle                  Bern, Burgerbibliothek, Mss. h. h. I. 16, p. 401 – Diebold Schilling, Spiezer Chronik; http://www.e-codices.ch/en/list/one/                  bbb/Mss-hh-I0016)                    lámáním kolem (Křenovice/Slavkov u Brna, Ivančice). Ten probíhal tak, že kat pomocí                  okutého kola lámal části těla delikventa působením sílou kolmou na podélnou osu kostí,                  především končetin (Obr. 7). Výkon tohoto trestu interpretujeme na základě zlomenin                  s ostrou hranou lomu bez reparačních procesů, které byly nalezeny celkem na 32 kostech                  volné horní a dolní končetiny (14 případů ze slavkovské šibenice a 18 případů z ivančické                  šibenice). V sedmi případech (pět případů ze slavkovské a 2 případy z ivančické šibenice)                  byla zjištěna tzv. motýlkovitá zlomenina (butterfly fracture) kosti. Jiné formy trestu ne-                  bylo možné kvůli špatnému stavu zachovalosti jednotlivých kostí spolehlivě doložit a při                  jejich identifikaci vycházíme z typu popraviště a z dochovaných písemných pramenů.                   112","Robin Pěnička                    Jedná se především o trest oběšením, pro který byla šibenice určena. Bohužel stav krční                  páteře, resp. krčních obratlů, neumožňuje bližší popis způsobu trestu oběšením. Stejná                  situace je i v případě výkonu trestu stětím mečem. Nalezené stopy po ostrém předmětu                  ve slavkovském souboru sice podporují předpokládaný trest stětím, příp. čtvrcení těla,                  ale pravděpodobně se jedná o stopy pracovních nástrojů používané katem při manipulaci                  s tělesnými pozůstatky v rámci úklidu šibenice. Jiné formy trestů (např. upálení, zahrabá-                  ní za živa, probodnutí kůlem ad.) nebyly při výzkumu zjištěny.                    Patologické stavy, které nesouvisely s výkonem hrdelního trestu, měly výrazně chro-                  nický charakter a doba léčení těchto onemocnění a zranění je poměrně časově náročná                  (především v případě komplikovaných fraktur doprovázených zánětem). Tato zranění                  a  následnou  dlouhodobou  regeneraci  doprovázenou  dlouhodobou izolací od každo-                  denních aktivit můžeme považovat za jeden z nepřímých faktorů společenské margina-                  lizace. Při předpokladu, že se komplikované zranění s následnou dlouhodobou léčbou                  vyskytlo ve skupině obyvatel s nižší společenskou pozici, mohlo zapříčinit nedostatky                  v každodenním zajištění živobytí a přísunu základních potravin. Akutní fáze zranění                  (případně onemocnění) jedince zcela vyloučila z pracovních a společenských aktivit,                  což mohlo vést ke ztrátě kontaktu se širším okolím. Jelikož je léčba zlomenin dlouhých                  kostí časově náročná, byli zraněné osoby nedobrovolně vyloučené z každodenních akti-                  vit a dostávali se do společenské izolace, které v konečném důsledku mohla vést až k fa-                  tální změně způsobu života jedince. V případě, že se zranění vyléčilo bez výraznějších                  komplikací, mohl se jedinec opět zapojit do každodenních aktivit společnosti. V opač-                  ném případě mohlo zranění zapříčinit aktivní páchání trestné činnosti s cílem zajištění                  si základního živobytí. Vlekoucí se onemocnění a společenská izolace mohla být také                  jednou z příčin vyskytujících se případů sebevražd. Nálezy kostí s onemocněním a zra-                  něním chronického charakteru sice připouští možnost společenské marginalizace této                  specifické skupiny obyvatel, tento předpoklad je však nutné potvrdit či vyvrátit na zá-                  kladě archeologických, antropologických, historických a písemných pramenů. Proto se                  jedním z cílů antropologického výzkumu delikventů a sebevrahů stává nejen studium                  specifických zranění souvisejících s výkonem hrdelního trestu, ale také výzkum zdra-                  votního stavu a jeho sociální dopad.                    Raně novověká popraviště představovala místa se specifickým symbolickým i sociál-                  ním významem a pro většinu obyvatelstva se jednalo o zapovězená a nečistá místa. Na zá-                  kladě prozkoumaných kosterních nálezů z několika jihomoravských lokalit doplňujme                  naše dosavadní poznatky o hrdelním právu na Moravě. Výsledky antropologické analýzy                  kosterních pozůstatků delikventů a sebevrahů dokládají, že na šibenici byl ve většině pří-                  padů popraven dospělý muž v produktivním věku malé až vysoké postavy s robustnější                  tělesnou stavbou s dobře vyvinutým svalstvem. Mezi kostmi nacházíme také tělesné po-                  zůstatky žen a nedospělých (chlapců) osob. Zcela výjimečný je pak nález kosterních po-                  zůstatků kojence, jejichž interpretace je předmětem diskuze (oběť infanticidy?). Nalezená                  traumata a stopy násilí dokládají různé formy hrdelního trestu, především zostřenou for-                  mu v podobě lámání kolem. Bohužel špatný stav kostí a neúplnost skeletů neumožňuje                  potvrdit či vyvrátit jiné formy hrdelního trestu jako je například stětí mečem, čtvrcení,                  upálení a další. Komplikované fraktury a další zánětlivá onemocnění můžeme považovat                                                                                            113","Lidé od šibenic. Přínos antropologie při výzkumu kosterních pozůstatků ...                    za jeden z faktorů, který některé jedince vylučoval z každodenních aktivit obyvatelstva                  a určoval de facto jejich pozici ve společnosti.                    Antropologické, soudně lékařské metody a  moderní zobrazovací techniky výrazně                  usnadňují interpretaci nálezů, umožňují specifikovat stopy násilí na kostech, jeho cha-                  rakter i okolnosti, za kterých k němu mohlo dojít. Stanovení stop je usnadněno ikonogra-                  fickými a písemnými prameny, na základě nichž lze interpretovat a určit znaky typické                  pro jednotlivé formy hrdelních trestů a v neposlední řadě i identifikovat konkrétní osoby.                  Největší překážkou, se kterou se však budeme nadále potýkat při výzkumu kosterních                  pozůstatků delikventů a sebevrahů, je neúplnost koster a nízký stupeň zachovalosti jed-                  notlivých kostí.                                                                          114","Patologické nálezy a anatomické variety                   na kosterních pozůstatcích z moravských šibenic                    Martin Čuta – Tomáš Mořkovský – Robin Pěnička                     Na  souboru kosterních pozůstatků z  několika archeologicky prozkoumaných morav-                  ských šibenic (Unger 2014; 2016; 2017; Virdzeková 2016) jsme se zaměřili na zvláštnosti                  skeletního systému, v podobě anatomických variet a patologických nálezů.                    Nejlépe zachované kosterní pozůstatky byly vyzvednuty ze slavkovské šibenice (Čuta                  – Mořkovský 2017), horší stupeň zachovalosti pak vykazovaly pozůstatky z ivančické ši-                  benice. Nálezy ze šibenice v Tišnově byly výrazně fragmentární a na dalších zkoumaných                  šibenicích bylo objeveno jen minimum lidských kosterních pozůstatků. Tomu odpovída-                  ly i počty zaznamenaných patologických nálezů a anatomických variet – největší výskyt                  jsme zaznamenali na slavkovské šibenici.                    Anatomické variety                   Lidská kosterní soustava vykazuje, stejně jako ostatní soustavy lidského organismu, ur-                  čitou míru variability (Bergman et al., 1988). Některé z variet se vyskytují s relativně vy-                  sokou četností napříč populacemi, jiné jsou vzácné a mohou být populačně specifické                  (Papaloucas et al. 2011; Brothwell 1963; Hauser – De Stefano 1989). Na kosterních po-                  zůstatcích z ivančické šibenice jsme zaznamenali běžné variety v podobě rozdvojených                  kloubních plošek a vícečetných otvorů v transverzálních výběžcích obratlů (foramina                  processus transversi). Za zmínku také stojí známky zvýšené námahy na některých kos-                  tech. Na souboru kostí ze slavkovské šibenice byly zaznamenány některé běžné i méně                  časté variety (Čuta – Mořkovský 2017). Na rozdíl od kosterních pozůstatků z ostatních                  šibenic byly pozůstatky ze Slavkova/Křenovic v relativně dobrém stavu, a v souboru jsme                  zaznamenali oboustranný výskyt foramen supratrochleare, dále jsme pozorovali dva pří-                  pady fenestratio corporis sterni a dvě velmi vzácné variety – spina bifida atlantis anterior                  et posterior a os bregmaticum, jejímž popisem jsme se zabývali detailněji.                    Os bregmaticum                  Tato vmezeřená kost si zasluhuje větší pozornost vzhledem k ojedinělosti této variety                  a vzhledem k zvláštnostem v osifikaci. V případě lebky č. 2 ze slavkovské šibenice vyplňo-                  vala tato kost oblast mezi kostí čelní a oběma kostmi temenními. Celkový povrch klenby                  lební je pravidelně konvexní, povrch v oblasti os bregmaticum je plynulým pokračováním                  komplexu okolo ležících kostí. Kost má relativně pravidelně oválný tvar, bez výrazné-                  ho vrcholu. Nejvzdálenější body laterálních okrajů jsou od sebe vzdáleny 5,5 cm, přední                  a zadní okraj jsou od sebe v nejvzdálenějších bodech vzdáleny 4,8 cm. Přední okraj kosti                  se ve věncovém švu pojí s čelní kostí. Boční okraje směřující dozadu se pojí s temenní-                                                                                            115","Patologické nálezy a anatomické variety na kosterních pozůstatcích ...                                                                                         Obr. 1. Os bregmaticum na lebce č. 2 ze slavkovské šibenice. Foto T. Mořkovský                   116","Martin Čuta – Tomáš Mořkovský – Robin Pěnička                    mi kostmi v rozdvojeném šípovém švu. Je zřejmé, že švy lemující os bregmaticum jsou                  pokračováním věncového a šípového švu. Šev, který ohraničuje přední okraj kosti, je                  zřetelně méně zubatý než ostatní části věncového švu a rozdvojené části švu šípového.                  Kromě toho jsou však švy ohraničující os bregmaticum formovány ve shodě běžného                  vzoru věncového a šípového švu a lze říci, že jsou jejich přímým pokračováním. Velikostí,                  ohraničením a plynulou návazností na komplex okolních kostí je případ ze slavkovské                  šibenice velmi podobný případu, který popsal Barberini et al. (2008). V jejich práci je                  kromě podrobného popisu kosti věnována pozornost i vývojovým souvislostem. Auto-                  ři se do detailu zabývají mechanismy vzniku suturálních kůstek a nadpočetných kostí;                  v souladu s nimi předpokládáme, že případ os bregmaticum ze slavkovské šibenice je pří-                  kladem vložené nadpočetné kosti vzniklé na základě samostatného osifikačního centra                  a nejedná se o suturální kost (Obr 1).                    Patologické nálezy                  V souboru kosterních pozůstatků z moravských šibenic jsme objevili projevy zánětlivých                  změn a doklady traumat skeletu. Jak již bylo zmíněno, kosterní pozůstatky ze slavkovské                  šibenice byly nejlépe zachovány a výskyt patologických nálezů byl nejvyšší. Nejčastěji                  se vyskytovaly doklady traumat. Zaznamenali jsme také tři případy zánětlivých změn                  na kostech dlouhého typu z dolní končetiny a na jednom fragmentu kosti dlouhého typu                  z horní končetiny. Vzhledem k zachovalosti kosterních pozůstatků jsme patologické ná-                  lezy zaznamenali už jen na ivančické šibenici, jednalo se převážně o doklady traumat.                    Traumata                   V souboru kosterních pozůstatků ze slavkovské šibenice se v naprosté většině jednalo                  o fraktury, které s největší pravděpodobností vznikly perimortem – v době blízké okamži-                  ku smrti (lomové linie byly ostré, bez známek reparačních procesů). Celkově se jednalo                  o 14 případů zlomenin na kostech dlouhého typu. U pěti z nich jsme pozorovali tzv.                  motýlkový typ zlomeniny (Čuta – Mořkovský 2017), typický pro trauma způsobené tla-                  kem vedeným kolmo na podélnou osu kosti (Ortner 2003). Pozorován byl jeden případ                  spirálové zlomeniny a také dva případy stop po zásahu ostrým předmětem, vzniklé peri-                  mortem. Zaznamenán byl také případ komplikované zlomeniny holenní kosti; vzhledem                  k postižení zánětlivým procesem bude popsán společně s případy zánětlivých změn.                    V souboru kosterních pozůstatků z ivančické šibenice byly na řadě kostí též patrné                  čisté (ostré) lomové linie, které nevykazovaly známky reparačních procesů. S největší                  pravděpodobností tedy vznikly perimortem. Tyto fraktury byly nalezeny na kostech vol-                  né horní i dolní končetiny (pažní kost, kosti předloktí, stehenní kost a kosti bérce). Pe-                  rimortální fraktury byly pozorovány na 18 kostech, ale pouze ve dvou případech (pažní                  a holenní kost) byla prokázána fraktura motýlkového typu.                    Perimortem zlomeniny na kosterních pozůstatcích ze šibenic lze pravděpodobně dát                  do souvislosti s výkonem hrdelního práva. Lokalizace perimortálních fraktur i jejich cha-                  rakter odpovídají zostření výkonu trestu lámáním kolem.                                                                                            117","Patologické nálezy a anatomické variety na kosterních pozůstatcích ...                      V souboru kosterních pozůstatků z ivančické šibenice jsme také zaznamenali traumata,                  která nemají přímou souvislost s výkonem hrdelního trestu. Jednalo se o fraktury kostí                  dlouhého  typu.  Na  levé  stehenní  kosti  v  distální  polovině  těla  byla  zjištěna  zahojená                  šikmá, dislokovaná a nereponovaná fraktura. V místě zlomeniny vznikl kostěný svalek,                  přičemž došlo k mírné dislokaci periferního úlomku do délky a do strany. Obdobný typ                  fraktury byl zjištěn také na první levé metatarzální kosti, kde byla pozorována šikmá                  zlomenina ve středu těla kosti.                   Onemocnění chrupu                   V ivančickém souboru byly zaznamenány také stopy některých onemocnění – v dentici                  zemřelých byl zaznamenán zubní kaz, zubní kámen, deformace kořenů zubů a projevy                  hypoplázie zubní skloviny.                    Zánětlivé změny                   Dle vizuálního zhodnocení stop zánětlivého procesu na pravé tibii (Obr. 2a) a na frag-                  mentu distálního konce pravého humeru jsme tyto změny vyhodnotili jako chronic-                  kou osteomyelitidu, vzhledem k typické lokalizaci a vzhledu jako projev suspektní syfilis                  (Čuta – Mořkovský 2017). Vizuální zhodnocení bylo dále doplněno hodnocením virtu-                  álního modelu pravé tibie (č. 1 ze slavkovského souboru). 3D model kosti byl pořízen                  segmentací sériových rtg snímků pořízených výpočetním tomografem (přístroj Kodak                  Carestream Directview DR9500) a  následným vykreslením/renderingem. Segmentace                  a rendering byly provedeny v programu Amira. Tento přístup umožnil zobrazit vnitř-                  ní strukturu kosti a zpřesnil vstupní vizuální diagn�zu. Na 2D reprezentaci virtuálního                  modelu (Obr. 2b) je zobrazena distální část postižené holenní kosti v rozsahu jako na fo-                  tografii (Obr. 2a). Dle povrchových změn na kosti jsme stádium rozvoje onemocnění                  vyhodnotili jako chronickou osteomyelitis/periostitis. V  tomto stádiu může zánětlivý                  proces postupovat do dřeňové dutiny a v dalších stádiích může docházet k jejímu zu-                  žování nebo úplnému vymizení. V případě tibie č. 2 ze slavkovské šibenice je tomu však                  podle zhodnocení virtuálního modelu naopak – cavum medullare se v místě největšího                  ztluštění kosti rozšiřuje (s výjimkou kratšího úseku na hranici distální a prostřední třeti-                  ny těla kosti – viz Obr. 2b). Pro potvrzení diagn�zy by bylo vhodné provést i serologickou                  analýzu. V případě, že se jedná o případ terciárního stádia syfilis, kosterní pozůstatky                  pravděpodobně pocházejí z pozdního období fungování šibenice. V počáteční fázi šíření                  tohoto onemocnění (v 15. a 16. století) v Evropě se jednalo o infekci s akutním průbě-                  hem. Syfilis se explozivně šířila, postižení jedinci záhy umírali a vzhledem k tomu, že                  vůbec nedošlo k rozvoji terciární fáze onemocnění, na kosterních pozůstatcích nenalé-                  záme po infekci žádné stopy. Až v 18. a 19. století se virulence treponematické infekce                  (postupně) snížila a odolnost populace vůči onemocnění zvýšila (postupně) natolik, že                  se syfilis transformovala spíše do chronických forem a umožnila rozvoj terciárního stádia                  onemocnění, a tedy i projevy na kosterních pozůstatcích zemřelých (Vlček 1975, 1989;                  Horáčková – Vargová 2001).                   118","Martin Čuta – Tomáš Mořkovský – Robin Pěnička                                                             A                                           B                   Obr. 2a, 2b. Tibia č. 1 ze slavkovské šibenice. Fotografie distální části těla a distálního konce kosti a 2D reprezentace 3D                  modelu (pohled zepředu); rozšířená dřeňová dutina je vykreslena v syté barvě. Foto T. Mořkovský, model M. Čuta                         V soboru kosterních pozůstatků ze slavkovské šibenice jsme se setkali s případem                  post-traumatického zánětlivého procesu. Na pravé holenní kosti č. 2 (Obr. 3a, 3b) jsme                  pozorovali známky komplikovaného hojení fraktury. Kost byla při vyzvedávání poruše-                  na, ale je patrné, že došlo k posunu fragmentů v lomové linii s následným srůstem v ne-                  reponované pozici. Kost byla postižena zánětlivým procesem (Čuta – Mořkovský 2017).                  V distální části těla kosti, ve vzdálenosti 8 cm od původní linie zlomu, se na laterální                  ploše těla kosti vytvořila píštěl evakuující zánětlivé ložisko (Obr. 4a, 4b). V souvislosti                  s tvorbou píštěle došlo k rozsáhlé remodelaci kosti. Je možné, že se v tomto místě nachá-                  zela druhá linie zlomu (originální trauma by tedy původně mělo za následek vznik tří                  dislokovaných fragmentů kosti).                    V tomto případě jsme měli možnost zhodnotit též vnitřní strukturu kosti na virtuál-                  ním modelu generovaném na základě sériových rtg snímků pořízených pomocí výpočet-                  ní tomografie. Zaměřili jsme se na oblast šikmo probíhající zlomové linie (ve středu těla                                                                                            119","Patologické nálezy a anatomické variety na kosterních pozůstatcích ...                                                           A                                    B                   Obr. 3a, 3b. Tibia č. 2 ze slavkovské šibenice. Fotografie celé kosti a 2D reprezentace 3D modelu (pohled na zadní plochu                  kosti); dřeňová dutina je vykreslena žlutě. Šipka na snímku 3b ukazuje na zdvojení dřeňové dutiny v místě (proximální)                  lomové linie. Foto T. Mořkovský, model M. Čuta                       kosti). Při pohledu na zadní plochu těla je nejlépe zřetelný posun a srůst původních (ne-                  reponovaných) fragmentů kosti podél lomové linie. Na 2D reprezentaci virtuálního mo-                  delu lze pozorovat rozšíření a zdvojení dřeňové dutiny v posunutých, originálně na sebe                  plynule navazujících částí těla kosti (Obr. 3b, viz šipku). Zdvojení dřeňové dutiny je dob-                  ře patrné také na rtg snímku (Obr. 5) střední části těla kosti – ve výši šipky na obrázku 3b.                    Na obrázku 4a je detail píštěle evakuující dřeňovou dutinu. Píštěl se nachází distálně                  od linie lomu. Z trojrozměrného modelu kosti (Obr. 4b, viz šipku) a rtg snímku poříze-                  ného ve stejné výši (Obr. 6a) je zřejmé, že píštěl je přímým vyústěním dřeňové dutiny                  a evakuovala tedy sekret šířící se dutinou. Ani virtuální model však neumožňuje rozhod-                  nout, zda remodelovaná kostní tkáň v okolí píštěle souvisí s procesem jejího formování,                  nebo se jedná o místo srůstu druhé, nereponované lomové linie. Rtg snímek na obrázku                  6b (pořízený ve výši píštěle, o něco kraniálněji než obrázek 6a) a snímek na obrázku 6c                  (pořízený ve výši cca 1cm nad píštělí) by vzhledem ke zřetelnému zdvojení dřeňové du-                  tiny podporovaly teorii o dvou lomových liniích a třech nereponovaných fragmentech                  se zánětlivým ložiskem a jeho evakuací píštělí ve výši potenciální kaudální lomové linie.                   120","Martin Čuta – Tomáš Mořkovský – Robin Pěnička                                                       A                                    B                    Obr. 4a, 4b. Tibia č. 2 ze slavkovské šibenice. Fotografie celé kosti a 2D reprezentace 3D modelu (pohled na zadní plochu                  kosti); dřeňová dutina je vykreslena žlutě. Šipka na snímku 4b ukazuje na píštěl a její zřetelnou komunikaci se dřeňovou                  dutinou. Foto T. Mořkovský, model M. Čuta                                                                                        Obr. 5 Rtg snímek střední části těla tibie č. 2 ze slav-                                                             kovské šibenice – ve výši šipky na obrázku 3b, se zře-                                                             telným zdvojením dřeňové dutiny v místě (proximál-                                                             ní) lomové linie. Rtg snímek M. Čuta                                                                                            121","Patologické nálezy a anatomické variety na kosterních pozůstatcích ...                                    A                       B                          C                    Obr. 6a, 6b, 6c. Rtg snímky distální části těla tibie č. 2 ze slavkovské šibenice. Snímek 6a byl pořízen ve výši šipky na obráz-                  ku 4b. Snímek 6b byl pořízen o cca 0,5 cm nad úrovní šipky a snímek 6c o 1cm nad horním okrajem píštěle. Rtg snímky                  M. Čuta                     Závěr                   V souboru kosterních pozůstatků z moravských šibenic jsme zaznamenali a podrobně                  popsali některé vzácné anatomické variety, stopy traumat i zánětlivých změn. Z povahy                  většiny fraktur lze usuzovat na zostření trestu smrti některých odsouzených v podobě lá-                  mání kolem. U dvou zajímavých nálezů holenních kostí stižených zánětem jsme vyhod-                  notili vnitřní strukturu kosti. Zhodnocení rozsahu a remodelace dřeňové dutiny na 3D                  modelech kostí přineslo nové informace, které však neumožňují jednoznačné rozhodnutí                  o tom, zda původcem zánětlivých projevů na tibii č. 2 ze slavkovské šibenice je syfilis.                  U komplikované zlomeniny tibie č. 1 jsme si díky zhodnocení virtuálního modelu kosti                  mohli vytvořit lepší představu o počtu původních lomových linií.                                               122","Zvieratá od šibeníc. Svedectvo kostí                   Soňa Boriová                      Na miestach exekúcie často nachádzame spolu z pozostatkami �udí aj kosti zvieracie.                  Šibenice často slúžili aj ako miesta pre likvidáciu tiel uhynutých, chorých, starých, prí-                  padne túlavých zvierat. Svedčia o tom zvieracie kosti, ktoré sa v mnohých prípadoch                  hojne nachádzajú v priestore šibeníc. Zvieracie telá boli často porciované, pre úspornejšie                  uloženie, boli ukladané po jednom alebo skupinovo, avšak mohli byť aj spa�ované (Man- boli ukladané po jednom alebo skupinovo, avšak mohli byť aj spa�ované (Man-                  ser et al. 1992, 16; Andersson – Primeau 2012, 19). Z literatúry poznáme prípady, kedy                  exekúcia bola zároveň s človekom vykonaná aj na zvierati, prípadne boli zvieratá samotné                  stíhané a exekuované (Oehrl 2012, 476). Tento akt mohol vyjadrovať určitý vzťah k od-                  súdencovi alebo katovi, či zvýraznenie zlej a skazenej povahy odsúdenca (Auler 2013,                  139, 142). Doklady výskytu zvieracích kostí na šibeniciach poznáme z mnohých lokalít                  ako napríklad Lubań, Kamienna G�ra a Złotoryja v Po�sku (Grenda et al. 2005; Duma                  – Wojtucki 2019) alebo Assen v Holandsku (van der Sanden – Lunig 2010). Jednou z naj- v Holandsku (van der Sanden – Lunig 2010). Jednou z naj-der Sanden – Lunig 2010). Jednou z naj-                  známejších je šibenica v Emmenbrücke vo Švajcarsku (Manser et al. 1992), ktorá bola                  podrobená detailnému skúmaniu a analýze kostí ako �udských tak aj zvieracích. Pre prí-                  klady však nemusíme chodiť ďaleko a stretávame sa s nimi aj v Českej republike, sú to                  lokality Bečov nad  Teplou (Sokol 2008), Přimda (Sokol 2016), Lomnice (Unger et al.                  2016), Vodňany (Mašková – Michálek 2006), Ivančice (Káčerková – Boriová 2019), Tiš-                  nov (Pěnička 2014), Slavkov (Jurkovičová 2017) a mnohé ďalšie. Na všetkých spomína-                  ných sa stretávame so zvieracím osteologickým materiálom, prípadne artefaktmi, ktoré                  na ich prítomnosť odkazujú (napr. podkovy).                    Zvieracie kosti zo šibeníc v oblasti južnej Moravy                   V tomto článku oblasť záujmu zahŕňa tri šibenice podrobené archeologickému výskumu,                  na ktorých boli objavené základy stavby šibeníc, nálezy keramiky, kovových artefaktov či                  súčastí stavby, �udské ale aj zvieracie kosti.                    Metodika                   Jednotlivé súbory zvieracieho osteologického materiálu boli spracované r�znymi autor-                  mi (Jurkovičová in Pěnička 2014; Jurkovičová 2017; Káčerková – Boriová 2019) avšak                  metodika spracovania bola vo všetkých prípadoch zhodná. Osteologický materiál bol                  podrobený taxonomickej a tafonomickej analýze. Kosti a zuby, u ktorých to bolo možné,                  boli priradené jednotlivým zvieracím druhom a ich skeletovým častiam (Schmid 1972;                  Hillson 1992; Hillson 2005; France 2008). Materiál, pre ktorý nebolo možné druh iden-                  tifikovať bol zaradený do ve�kostných kateg�rií cicavcov alebo vtákov. Malé neidentifi-                  kovate�né fragmenty, ktoré nebolo možné priradiť ani ve�kostnej kateg�rii boli rozdelené                  pod�a maximálnej dĺžky fragmentu do ďalších kateg�rií. Z tafonomického h�adiska boli                                                                                            123","Zvieratá od šibeníc. Svedectvo kostí                                                    šibenica Tišnov  šibenica Slavkov  šibenica Ivančice                           Druhy domáce          NISP    MNI     NISP    MNI     NISP    MNI                        tur domáci (Bos taurus)    0       0      12      1       13      1                      k�ň domáci (Equus caballus)  0       0       0      0       1       1                        ovca/koza (Ovicapridae)   10       2      12      1       6       2                   sviňa domáca (Sus scrofa f. domestica)  0  0    1      1       2       1                   pes domáci (Canis lupus f. familiaris)  0  0    0      0       1       1                           Druhy divoké                                                                         jeleň eur�psky (Cervus elaphus)  0    0       0      0       1       1                  zajac/zajac po�ný (Lepus sp./europaeus)  2  1   11      2       0       0                    veverica obyčajná (Sciurus vulgaris)  0  0     6      2       0       0                          ryba (Osteichthyes)      0       0       0      0       2       1                          slimák (Helix sp.)       0       0       0      0       2       1                         Veľkostné kategórie                                                                           ve�ký cicavec          0       0       0      0       2       0                         stredne ve�ký cicavec     2       0       0      0       4       0                       stredne ve�ký/malý cicavec  8       0       0      0       2       0                            malý cicavec           2       0       0      0       2       0                             malý vták             0       0       1      0       3       0                          Bližšie neurčiteľné      0       0      21      0       8       0                              Celkom              24       3      64      7       49      9                  Tab. 1. Reprezentácia jednotlivých zvieracích druhov na juhomoravských šibeniciach. V tabu�ke nie je uvádzaný materiál                  recentného charakteru                   sledované znaky p�sobenia abiotických, biotických činite�ov a  stopy činnosti človeka                  (Binford 1981; Lyman 1994; Fernández-Jalvo et al. 2016).                   Materiál                   Tišnovská šibenica                  Na tišnovskej šibenici bolo nájdených celkom 24 nálezov osteologického zvieracieho ma-                  teriálu (NISP); druhovo určite�ných bolo 50% (%NISP) z nich (Tab. 1). Najpočetnejším                  druhom tu bola ovca/koza, reprezentovaná minimálne dvoma jedincami. Druhým iden-                  tifikovaným druhom bol zajac. Na kostiach sa nenachádzali žiadne známky antropo-                  génnej činnosti. Kosti boli krehké, nekompletné a výrazne fragmentarizované postdepo-                  zičnými procesmi, p�vodný povrch kosti bol tiež zle zachovaný (Pěnička 2014, 161-162).                   Slavkovská šibenica                  Súbor zvieracieho osteologického materiálu z tejto lokality obsahoval celkom 128 kostí                  (NISP), ktoré sú rozdelené do dvoch chronologických úsekov. Starší (súčasný s obdobím                   124","Soňa Boriová                                                    Obr. 1. Záseky na rebrách ve�kého cicavca (v�avo) zo slavkovskej šibenice a druhom krčnom stavci prasaťa (vpravo) z ivan-                  čickej šibenice (upravné z Jurkovičová 2017, Obr. 5 a Káčerková – Boriová 2019. Obr. 1 upravila S. Boriová)                    prevádzky šibenice) s počtom kostí a zubov 64 (NISP) a mladší (recentná prímes) s po-                  čtom kostí 64 (NISP).  Takmer 66% (%NISP) zo staršieho súboru bolo taxonomicky iden-                  tifikovate�ných (Tab. 1). Najpočetnejšie zastúpeným druhom v staršom súbore bol tur                  domáci a ovca/koza (pre oba druhy NISP=12, MNI=1). Identifikované boli aj divoké dru-                  hy zvierat ako napríklad zajac po�ný či veverica obyčajná. Z tafonomického h�adiska bola                  v osteologickom súbore identifikovaná hlavne činnosť biotických činite�ov. V prípade                  človeka to boli záseky na kosti (Obr. 1), v prípade zvierat ohryz m�sožravcov (pes/líška,                  Obr. 2), natrávenie žalúdočnými kyselinami (pravdepodobne vtákov) či pravdepodobná                  modifikácia tlakom zobáka (Obr. 3, Jurkovičová 2017, 31-34). Na prítomnosť zvieraťa by                  mohol poukazovať aj fragment podkovy nájdený v priestore šibenice (Unger 2017, 10)                  avšak pozostatky koňa či iného nepárnokopytníka na tejto šibenici neboli identifikované.                   Ivančická šibenica                  Pri ivančickej šibenici bolo nájdených celkom 52 zvieracích kostí a zubov (NISP). Taxo-                  nomicky určite�ných bolo takmer 53% (%NISP) súboru, dominantným medzi domáci-                  mi druhmi bol tur domáci nasledovaný kosťami patriacimi do širšej skupiny ovca/koza.                  Novo zastúpenými druhmi, s ktorými sa v materiáli z Tišnova a Slavkova nestretávame                  je k�ň domáci a pes domáci. Nových zástupcov nájdeme aj v radoch divokých druhov,                  reprezentovaných či už kosťami alebo tvrdými telesnými schránkami (ryba strednej ve�-                  kosti, slimák). Aj v tomto prípade bola v súbore rozpoznaná recentná prímes avšak v mi-                                                                                            125","Zvieratá od šibeníc. Svedectvo kostí                                                             Obr. 2. Ohryz m�sožravcom na metatarzálnej kosti tura domáceho zo slavkovskej šibenice (Jurkovičová 2017, Obr. 6)                     nimálnom rozsahu (3 kosti vtáka menšej ve�kosti). Zásahy človeka na kostiach sa vyskytli                  len v dvoch prípadoch v podobe zásekov (Obr. 1). Ojedinele bol popísaný ohryz psovi-                  tou šelmou (pes/líška) aj to na recentnom materiáli, ktorý bol z analýzy vynechaný. Stav                  zachovania materiálu je pomerne dobrý a preto nepredpokladáme, že by stopy �udskej                  činnosti mohli byť prekryté p�sobením iných agens (Káčerková – Boriová 2019).                    Komplexnejší pohľad na zvieracie kosti v priestore juhomoravských šibeníc                   Z poh�adu druhového zloženia sa spomínané tri šibenice ve�mi nelíšia. Dominantné posta-                  venie vo všetkých prípadoch hrajú domestikované druhy s prevahou tura, prípadne ovce/                  kozy. Identifikované boli aj ďalšie domáce druhy ako napríklad prasa domáce (Slavkov),                  pes domáci (Ivančice) alebo k�ň domáci (Ivančice) avšak ich zastúpenie bolo vo všetkých                  prípadoch len ve�mi nízke. Divoké druhy sú na šibeniciach taktiež prítomné. Pomerne                  často sa vyskytujú kosti zajaca a veveričky (Tišnov, Slavkov), v Ivančiciach sa stretávame aj                  s kosťami jeleňa a ryby. V prípade malých hlodavcov sa mohli kosti do priestoru šibenice                   126","Soňa Boriová                                                        Obr. 3. Natrávené kosti končatín zajaca po�ného zo slavkovskej šibenice (Jurkovičová 2017, Obr. 10)                     dostať snáď prostredníctvom vtáčích vývržkov, ako popisuje Jurkovičová (2017). Absen-                  cia týchto malých cicavcov na ivančickej šibenici m�že súvisieť napríklad s rozdielnym                  priestorovým umiestnením šibenice alebo s odlišným sp�sobom jej prevedenia, menej                  atraktívnym pre zdržiavanie vtáčích dravcov (Káčerková – Boriová 2019).                    Stav zachovania a tafonomickej modifikácie materiálu na šibeniciach je rozdielny. Zá-                  sahy človeka popisované na kostiach boli identifikované v Slavkove a Ivančiciach a sú                  hlavne v podobe zásekov, ktoré najpravdepodobnejšie pochádzajú z porciovania a roz-                  rábky zvieracieho tela na menšie, spotrebné alebo odpadné časti (Binford 1981). Umiest-                  nené sú na stavcoch, výbežkoch stavcov, rebrách, epifýzach dlhých kostí, v jednom prí-                  pade na jabĺčku/patele (Jurkovičová 2017; Káčerková – Boriová 2019). Antropogénne                  modifikácie tohto druhu sa vyskytujú výhradne na kostiach domestikovaných druhov.                  Ohryz m�sožravcami je popísaný, op�ť s výnimkou Tišnova, tentoraz však na kostiach                  patriacich domestikovaným aj divokým druhom. To svedčí o tom, že pozostatky tiel alebo                  priamo kosti boli ponechávané aj vo�ne na povrchu, prípadne plytko pod povrchom, kde                  boli dravcom �ahko prístupné (Binford 1981). Ojedinelou je modifikácia vtáčími dravca-                  mi na slavkovskej šibenici, s ktorou sa na zvyšných dvoch šibeniciach nestretávame. Zvie-                  rací materiál z Tišnova nevykazoval žiadne stopy sp�sobené biotickými činite�mi, či už                  človekom alebo zvieratami, avšak tie mohli byť prekryté alebo zničené zlým zachovaním                                                                                            127","Zvieratá od šibeníc. Svedectvo kostí                    materiálu a povrchu kostí (Pěnička 2014, 161). V osteologických súboroch z týchto troch                  šibeníc sa nestretávame so spálenými kosťami, ktoré sú popísané zo známych výskumov                  v Emmenbrücke (Manser et al. 1992) či z popraviska vo Vodňanech (Kyselý 2006, 813).                    S najv�čšou pravdepodobnosťou nájdené zvieracie pozostatky nesúvisia s likvidáciou                  uhynutého zvieraťa. Kostrové nálezy sú len nepočetné a ve�mi fragmentárne, ani v jed-                  nom prípade nem�žeme hovoriť o  pochovaní kompletného zvieracieho skeletu. Ako                  pravdepodobnejšia sa zdá interpretácia kostí ako zvyškov stravy, ktorá bola podávaná pri                  stavebných alebo búracích prácach okolo šibenice. Pre túto interpretáciu by svedčila aj                  bežná jedálenská keramika, ktorá je často súčasťou archeologického materiálu na šibeni-                  ciach (Unger 2014).                    Záver                   Nálezy zvieracích kostí na juhomoravských šibeniciach nie sú ve�mi početné, často je                  súbor obohatený aj o recentné prímesi kostí r�znych druhov, v�čšinou vtákov alebo ma-                  lých cicavcov (zajac po�ný, mačka domáca, veverica obyčajná) či hlodavcov. Jedná sa vo                  všetkých troch prípadoch o kosti z vnútorného priestoru šibeníc avšak kosti sa mohli                  často nachádzať aj mimo nej v menšej či v�čšej vzdialenosti a preto m�žeme predpo-                  kladať, že tento záznam nie je kompletný. Vzh�adom na ve�kosť osteologických súborov                  z popísaných šibeníc je nemožné vysledovať konkrétnejšiu tendenciu vo výskyte druhov,                  skeletových častí alebo ich modifikácií, a teda cesta, akou sa zvieracie pozostatky dostá-, a teda cesta, akou sa zvieracie pozostatky dostá- a teda cesta, akou sa zvieracie pozostatky dostá-, akou sa zvieracie pozostatky dostá-                  vali do priestoru šibeníc, ostáva skrytá.                    Poďakovanie                   Tento príspevok bol napísaný za  podpory projektu Špecifického výskumu MU-                  NI/A/1528/2018 (MU Brno) a inštitucionálnej podpory RVO: 68081758 (ARÚB AV ČR).                  Za komentáre a korektúry ďakujem doc. Mgr. Sandre Sázelovej, Ph.D.                                            128","Prameny a literatura                       Prameny                   AOPK ČR: Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky, online, Praha, dostupné z: http://webgis.nature.cz/ma-                   pomat/.                  Archiv města Brna, fond V 3 (kolorovaná kresba po 1730 r.).                  Archiv města Brna, Sbírka vedut D. J. I. Hofera (Veduta Tišnova od J. K. Vokouna z r. 1728).                  ČUZ: Český úřad zeměměřický a katastrální, dostupné na www.cuzk.cz.                  Moravský zemský archiv v Brně, Listiny vrchního zemského soudu Brno, sg. G 6.                  Moravský zemský archiv v Brně, Sbírka Historického spolku Brno, sg. 465, Dějiny Šatova.                  Moravský zemský archiv v Brně, Fond D22, inv. č. 272, sign. 361. MAPPA DER VON BRÜNN AUS, ÜBER ROSSITZ,                   NAMNIEST, TREBITSCH, STANNERN, TRISCH, BATELAU BIS BOHEMISCHER GRANITZ GEHEND, UND NEI                   ZU MACHEN KOMENDER KAYSER : KÖNIGL : COMMERCIAL STRASSEN.                  Moravský zemský archiv v Brně, Sbírka map a plánů, (sign. 715, mapová skříň 12/6).                  Národní archiv v Praze, Apelační soud, sg. 159, 279.                    Literatura                    Adam, Dušan (2019): Historické komunikace v okolí ivančické šibenice. Jižní Morava, 55, 199–205.                  Alsdorf, Dietrich (2008): Das Himmelpforter Blutgericht. In: Auler, Jost Hrsg.: Richtstättenarchäologie, Dormagen: Ar-                   cheotopos, 112–124.                  Andersson, Sara – Primeau, Charlotte (2012): Slots Bjergby and the world around it: A place of execution in Denmark. In:                   Auler, Jost Hrsg.: Richtstätten-archäologie 3, Dormagen: Archeotopos, 14–23.                  Ariès, Philippe (1989): Człowiek i śmierć. Warszawa.                  Auler, Jost (2002): Arch�ologische Erkenntnisse zur Richtst�tte von Salzhausen, Ldkr. Harburg. Nachrichten aus Nieder-                   sachsens Urgeschichte, 71, 139–150.                  Auler, Jost (2007): Richtst�ttenarch�ologie in der Schweiz. Archäologisches Korrespondenzblatt, 37, 297–312.                  Auler, Jost, (2008): Richtst�ttenarch�ologie in der Schweiz – Einige Nachtr�ge. In: Auler, Jost Hrsg.: Richtstätten-archäolo-                   gie, Dormagen: Archaeotopos, 286–306.                  Auler, Jost, (2008a): Beobachtungen am Holzgalgen bei Hundisburg im Ohrekreis (Sachsen-Anhalt). In: Auler, Jost Hrsg.:                   Richtstätten-archäologie, Dormagen: Archaeotopos, 82–89.                  Auler, Jost, (2008b): Katalog erhaltener Hochgerichte in Deutschland und einigen Nachbarl�ndern. In: Auler, Jost Hrsg.:                   Richtstätten-archäologie, Dormagen: Archaeotopos, 308–325.                  Auler, Jost Hrsg. (2008c): Richtstätten-archäologie. Dormagen: Archaeotopos.                  Auler, Jost (2010): Bodenfunde zu einem dekapitierten und einem ger�derten Deliquenten. In: Auler, Jost Hrsg.: Richt-                   stätten-archäologie 2, Dormagen: Archeotopos, 34–43.                  Auler, Jost Hrsg. (2010a): Richtstätten-archäologie 2. Dormagen: Archaeotopos.                  Auler, Jost Hrsg. (2012): Richtstätten-archäologie 3. Dormagen: Archaeotopos.                  Auler, Jost, (2012a): Hulton Abbey, Staffordshire (Großbritannien): Arch�ologisch-Anthropologischer Befund einer Ver-                   teilung. In: Auler, Jost Hrsg.: Richtstätten-archäologie 3, Dormagen: Archaeotopos, 532–543.                  Auler, Jost, (2013): The Archaeology of Execution Sites in Early Modern Central Europe. In: Mehler, Natascha ed. Histori-                   cal Archaeology in Central Europe. Rockville: The society for historical archeology.                  Backman, Ylva (2014): Der mittelalterlich-neuzeitliche Richtplatz in Feldbrunnen. Archäologie und Denkmalpflege im                   Kanton Solothurn, 19, 79–87.                  Baeriswyl, Armand – Monnot, Dominique – Ulrich-Bochsler, Susi (2010): Bern BE, Brechbühlerstrasse 4-18, Schönberg                   Ost – Die bernische Richtst�tte „untenaus“. In: Auler, Jost Hrsg.: Richtstätten-archäologie 2, Dormagen: Archeotopos,                   174–178.                  Balážová, Zuzana (2017): Člověk a šibenice na Jižní Moravě. Bakalářská práce Ústav antropologie Přírodovědecké fakulty                   Masarykovy univerzity. Brno.                  Balážová, Zuzana (2018): Popraviská z okresu Brno-venkov. Jižní Morava, 54, 339–346.                  Baletka, Tomáš (2006): Vyškovští mistři popravní v knize purkmistrovských počtů z let 1614–1633. Vyškovský sborník:                   sborník Státního okresního archivu Vyškov, 5, 7–17.                                                                                            129","Prameny a literatura                   Baletka, Tomáš (2016): Tři drobnosti z dějin města v 17. století. In: Mlateček Karel a kol.: Vyškov. Dějiny města, Vyškov,                   207–223.                  Barberini, Fabrizio – Bruner, Emiliano – Cartolari, Roberto – Franchitto, Gianfranco – Heyn, Rosemarie – Ricci, France-                   sca – Manzi, Giorgio (2008): An unusually-wide human bregmatic Wormian bone: anatomy, tomographic description                   and possible significance. Surgical and Radiologic Anatomy, 30(8), 683–687.                  Becher, Thomas (2010): Knochenfunde vom Rottweiler Hochgericht. In: Auler, Jost Hrsg.: Richtstätten-archäologie 2. Dor-                   magen: Archaeotopos, 420–427.                  Bergman, Ronald – Thompson, Sue – Afifi, Adel – Saadeh, Faysal (1988): Compendium of Human Anatomic Variation:                   Text, Atlas, and World Literature. Baltimore.                  Bílý, Julius (1897): Beitrag zur Flora M�hrens. Verhandlungen des naturforschenden Vereines in Brünn, 35, 257–267.                  Bína, Zdeněk (2001): Vratěnín 1251–2001. 750 let. Znojmo.                  Binford, Lewis, R. (1981): Bones: Ancient Men and Modern Myths. New York: Academic Press.                  Blažková, Gabriela (2013): Vývoj raně novověké kuchyňské a stolní keramiky v Čechách na základě souborů z Pražského                   hradu. Památky archeologické, 54, 183–230.                  Breibert, Wolfgang – Obenaus, Martin (2017): Der Gföhler Richtplatz in der Neuzeit – Ergebnisse der arch�ologischen                   Untersuchungen 2015 und 2016. In: Pieler, F. – Trebsche, P. Hrsg.: Beiträge zum Tag der Niederösterreichischen Landes-                   archäologie 2017, 416–434.                  Bretholz, Bertold (1930): Das Urbar der Liechtensteinischen Herrschaften Nikolsburg aus dem Jahre 1414. Reichenberg und                   Komotau.                  Brothwell, Don (1963): Digging Up Bones. London.                  Brudke, Nina (2017): Anthropologische Untersuchungen der Skelette aus der ehemaligen Richtst�tte von Gföhl. In: Pieler,                   Franz – Trbsche, Peter. Beiträge zum Tag der Niederösterreichischen Landesarchäologie 2017. Festschrift für Ernst Lauer-                   mann. Asparn an der Zaya, 429–434.                  Buckberry, Jo – Hadley, Dawn M. (2010): Hell’s Gate: The Anglo-Saxon Execution Cemetery at Walkington Wold. In:                   Auler, Jost Hrsg. Richtstätten-archäologie 2. Dormagen: Archaetopos, 434–451.                  Buček, Antonín – Lacina, Jan – Laštůvka, Zdeněk, eds. (2006): Panonské stepní trávníky na Moravě. Brno: Veronica.                  Busch, Ralf (2002): Der Galgenberg bei Salzhausen. Hammaburg Neue Folge, 13, 127–136.                  Busch, Ralf (2008): Die sp�tmittelalterliche Hinrichtungsst�tte in Salzhausen, Landkreis Harburg, im arch�ologischen                   Befund. In: Auler, Jost Hrsg.: Richtstätten-archäologie, Dormagen: Archeotopos, 98–105.                  Busch, Ralf (2008a): Die Hinrichtung des Nickel List und einiger Bandenmitglieder 1699 in Celle. In: Auler, Jost Hrsg.:                   Richtstätten-archäologie, Dormagen: Archeotopos, 436–442.                  Culek, Martin – Grulich, Vít – Laštůvka, Zdeněk – Divíšek, Jan (2013): Biogeografické regiony České republiky. Brno.                  Cvrček, J. (1903): Ze starých pamětí města Bzence. Časopis Matice moravské, 27, 13–23.                  Čerešňák, Bedřich – Zemek, Metoděj, red. (1979): Hodonín. Minulost a socialistická přítomnost města. Brno.                  Černý, Jiří (2018): Umělecké a kulturně-historické památky města Jevišovic. Vranov nad Dyjí.                  Čuta, Martin – Mořkovský, Tomáš (2017): Antropologické zhodnocení kosterních pozůstatků za  slavkovské šibenice                   u Křenovic. Anthropologia Integra, 8(2), 15–24.                  d’Elvert, Christian, red. (1890): Znaimer Rathsschlüsse. Notizen-Blatt der historisch-statistischen Section der kais. königl.                   mährisch-schlesischen Gesellschaft zur Beförderung des Ackerbaues, der Natur und Landeskunde, Nr. 2, 13–16.                  Doležel, Jiří – Lacina, Jan – Zacpal, Josef ed. (2013): Tišnov. Příroda, dějiny, památky lidé. Tišnov 2013.                  Drnovský, Pavel – Průchová, Erika (2018): Šibenice v Letohradě, okr. Ústí nad Orlicí. Archeologie východních Čech, 15, 53–63.                  Duma, Paweł, (2015): Śmierć nieczysta na Śląsku. Wrocław: Uniwersytet Wrocławski.                  Duma, Paweł – Rutka, Honorata – Wojtucki, Daniel (2011): Miejsce straceń w Złotym Stoku – wyniki badań archeologicz-                   nych z 2011 roku. Pomniki Dawnego Prawa, 16, 12–25.                  Duma, Paweł – Rutka, Honorata – Wojtucki, Daniel (2012): Odkrycie pozostalości szubienicy w Jeleniej G�rze. Pomniki                   Dawnego Prawa, 18, 4–25.                  Duma, Pawel – Rutka, Honorata – Wojtucki, Daniel (2012): Odkrycia pozostałości szubenicy w Jeleniej G�rze. Rocznik                   Jeleniogórski, 44, 53–68.                  Duma, Paweł – Wojtucki, Daniel (2014): Druga (nowa) szubienica w Jeleniej G�rze w świetle badań archeologicznych                   i historycznych. Rocznik Jeleniogórski, 46, 27–38.                  Duma, Paweł – Wojtucki, Daniel (2019): Die Abdeckerei und die Hinrichtungsst�tte in Kamienna G�ra (Landeshut) und                   Złotoryja (Goldberg), Polen. Zwei Beispiele dargestellt an Hand arch�ologischer und historischer Forschungen. Anthro-                   pologia Integra, 10(1), 33–43.                  Etter, Hansueli F. (1992): Nicht in geweihter erde beigesetzt. Die auf dem Richtplatz in Emmenbrücke verscharrten men-                   schlichen Reste. In: Manser, Jürg  et all.: Richtstätte und Wasenplatz in Emmenbrücke (16.–19. Jahrhundert). Archäolo-                   gische und Historische Untersuchungen zur Geschichte von Strafrechtspflege und Tierhaltung in Luzern. Band 2. Basel:                   Schweizerischer Burgenverein, 135–156.                  Evers, Thies (2008): Richtstätten in zeitgenössischen Bildquellen. Typologie und Topographie. In: Auler Jost Hrsg.: Richt-                   st�tten-arch�ologie, Dormagen: Archeotopos, 444–465.                    130","Prameny a literatura                   Fajta, Martin (2012): Nedobrovolná smrť v stredoveku. Bakalářská práce. Bratislava: Filozofická fakulta University Komen-                   ského.                  Fernández-Jalvo, Yolanda – Andrews, Peter – Denys, Christiane – Sesé, Carmen – Stoetzel, Emmanuelle – Marin-Monfort,                   Dolores – Pesquero, Dolores (2016): Taphonomy for Taxonomists: Implications of Predation in Small Mammal Studies.                   Quaternary Science Reviews, 139, 138–157.                  Formánek, Eduard (1887): Květena Moravy a rakouského Slezska 1. Praha.                  Formánek, Eduard (1892): Květena Moravy a rakouského Slezska 2. Praha.                  France, Dianne, L. (2008): Human and Nonhuman Bone Identification: A ColorAtlas. Boca Raton: CRC Press.                  Francek, Jindřich (1995) : Soupis hmotných pramenů. In: Francek, Jindřich – Šimek, Tomáš eds.: Hrdelní soudnictví Čes-                   kých zemí. Soupis pramenů a literatury. Zámrsk, 29–71.                  Fröhlich, Jiří (2006): Poloha a podoba popravišť prácheňského kraje. Archeologie ve středních Čechách, 10, 945–957.                  Geisler, Martin (2005): Hustopeče. Přehled výzkumů, 46, 285.                  Genesis, Marita (2008): Der Scharfrichter und seine Aufgaben am Beispiel der Stadt Brandenburg. In: Auler, Jost Hrsg.:                   Richtstätten-archäologie, Dormagen: Archaeotopos, 418–437.                  Genesis, Marita (2014): Gehenkt, geköpft und verscharrt. Richtst�ttenarch�ologie auf dem Galgenhügel bei Bad Belzig,                   Lkr. Potsdam-Mittelmark. Archäologie in Berlin und Brandenburg, 2014, 146–149.                  Genesis, Marita (2018): Arch�ologie der Angst. Apotrop�ische Praktiken auf den Richtst�tten des Mittelalters und der                   Neuzeit als Zeichen von Aberglauben. Mitteilungen der Deutschen Gesellschaft für Archäologie des Mittelalters und der                   Neuzeit, 31, 123–134.                  Grenda, Krzysztof – Paternoga, Marcin – Rutka, Honorata – Wojtucki, Daniel (2005): Der mittelalterlichen Galgen in                   Lauban im Lichte der arch�ologischen Grabungen von 2003–2004. Forschungen zur Rechtsarchäologie und Rechtlichen                   Volkskunde, 22, 257–275.                  Grenda, Krzysztof – Paternoga, Marcin – Rutka, Honorata – Wojtucki, Daniel (2008): Richtst�ttenarch�ologie in Nieder-                   schlesien am Beispiel der St�dte Kanth, Lauban und Arndorf. In: Auler, Jost Hrsg.: Richtstätten-archäologie, Dormage-                   n:Archeotopos, 342–361.                  Grenda, Krzysztof – Paternoga, Marcin – Rutka, Honorata – Wojtucki, Daniel (2009): Szubienica w Miłkowie w świetle                   badań w latách 2007–2009 [online]. Zabytki jurysdykcji Karnej na Śląsku: © 2009 [cit. 23. 5. 2019]. Dostupné z: http://                   www.zjk.centrix.pl/index.php/2009/10/18/szubienica-w-milkowie-w-swietle-badan-w-latach-2007-2009/.                  Groicki,  Bartłomiej  (1954):  Artykuły prawa magdeburskiego. Postępek sądów około karania na  gardle. Ustawa płacej                   u sądów. Warszawa.                  Grothe, Anja – Jungklaus, Bettina (2012): Die Geköpfte im Dorfgraben. Selchow 10, Befund 40 (Landkreis Dahme-Spree-                   wald). In: Auler, Jost Hrsg.: Richtstätten-archäologie 3. Dormagen: Archaeotopos, 544–554.                  Grulich, Vít – Chobot, Karel, eds. (2017): Červený seznam ohrožených druhů České republiky. Cévnaté rostliny – Příroda.                   Praha.                  Hájek, Josef – Štindl, Martin – Zduba, Jan 2015: Po stopách bítešských popravišť. Západní Morava, 19, 52.                  Hájek, Josef – Ripperová, Marie – Štindl, Martin – Unger, Josef (2018): Velkomeziříčské popraviště „Na spravedlnosti“                   v nálezech a dokumentech. Západní Morava, 22, 138–147.                  Haslinger, Franz (1897): Botanisches Excursionsbuch für den Brünner Kreis und das angrenzende Gebiet. Ed. 2. Brünn.                  Hauser, Gertrud – De Stefano, Gian Franco (1989): Epigenetic variants of the human skull. Stuttgart.                  Havlát, Josef – Kirchner, Karel – Lacina, Jan – Divíšek, Jan (2015): Cesta k tišnovské šibenici. Vlastivědný věstník moravský,                   67(3), 278–285.                  Helfer, Christian (1964): Formen und Funktionen des Galgenplatzes am unteren Mittelrhenin. Bonner Geschichtsblätter,                   18, 16–38.                  Hillson, Simon (1992): Mammal bones and teeth: an introductory guide to methods of identification. Walnut Creek, Calif.:                   Left Coast Press.                  Hillson, Simon (2005): Teeth. New York: Cambridge University Press.                  Hladká, Věra (1931-1932): Lidské pozůstatky z městského popraviště v Třebíči. Od Horácka k Podyjí: Vlastivědný sborník                   západní Moravy 9(1), 145.                  Hodeček, Dalibor (2009): Právo a spravedlnost. Správa města a výkon práva v 15., 16. a na počátku 17. století. In: Moravský                   Krumlov ve svých osudech. Brno, 259–264.                  Hoffmann, František (1996): Pašije šlapanických loupežníků. In: Lubomír Slezák – Radomír Vlček ed.: K poctě Jaroslava                   Marka. Sborník prací k 70. narozeninám prof. Dr. Jaroslava Marka. Praha: Historický ústav AV ČR, 149–167.                  Hoffmann, František (2009): Středověké město v Čechách a na Moravě. Praha.                  Holub, Petr – Kolařík, Václav – Merta, David – Peška, Marek – Zůbek, Antonín (2015): Medieval Brick Architecture in                   Brno in the Context of South Moravia. Forum Urbes Medii Aevi IX(1–2), 310–330.                  Horáčková, Ladislava – Vargová, Lenka (2001): Inflammatory changes in the osteological remains from the Křtiny ossuary                   (Czech Republic). Anthropologie, 39(1), 57–62.                  Horky, Joseph Edmund (1826): Aehrenlese aus dem Znaymer Urgicht=(Concept) Buch vom J. 1529. Brünner Wochenblatt                   zur Beförderung der Vaterlandskunde, zur Belehrung und Unterhaltung Nr. 98, 8. Dezember, 391.                                                                                            131","Prameny a literatura                   Hosák, Ladislav (1968): Místní a pomístní jména na Moravě a ve Slezsku jako historický pramen. Příloha 2. čísla Vlastivěd-                   ného věstníku moravského.                  Höss, Karl (1929): Ein Beitrag zur Geschichte des Gerichtswesens der Stadt Feldsberg. Zeitschrift des Deutschen Vereines                   für die Geschichte Mährens umd Schlesiens 31(3), 114–121.                  Hrabětová- Uhrová, Anežka (1972): Květena Ivančicka. Ms. [depon. in: Okresní muzeum Brno-venkov, Ivančice].                  Hruby, Johann (1927–1929): Die Vegetationsverh�ltnisse Westm�hrens. Verhandlungen des naturforschenden Vereines in                   Brünn, 61, 32–86.                  Chlumecky, Petr Ritter von, Hrsg. (1859): Des Rathsherrn und Apothekers Georg Ludwig Chronik von Brünn (1555–1604).                   Brünn.                  Chybová, Helena (2009): Kroměříž zmizelá a znovu objevená aneb Historie ukrytá pod dlažbou města. Kroměříž: Muzeum                   Kroměřížska.                  Chytrý, Milan – Kučera, Tomáš – Kočí, Martin – Grulich, Vít – Lustyk, Pavel eds. (2010): Katalog biotopů České republiky.                   Ed. 2. Praha: Agentura ochrany přírody a krajiny ČR.                  Jan, Libor red. (2013): Dějiny Brna 2. Středověké město. Brno.                  Javorská, Iva (1993): Rozšíření Campanula bononiensis L. a Melampyrum cristatum L. v České republice. Severočeskou                   přírodou, 27, 19–38.                  Jurkovičová, Lenka (2017): Archeozoologické spracovanie zvieracích pozostatkov zo šibenice pri Slavkove. Anthropologia                   Integra 8(2), 31–35.                  Káčerková, Michaela – Boriová, Soňa (2019): Zvířecí kosti z ivančické šibenice. Jižní Morava, 55 (58), 180–186.                  Kizik, Edmund (1998): Śmierć w mieście hanzeatyckim w XVI-XVIII wieku. Gdańsk.                  Kocman, Pavel (2010): Majetkem Lichtenštejnů. Od počátku 17. století do josefinských reforem 1598–1790. In: Hustopeče.                   Město uprostřed jihomoravských vinic. Hustopeče, 224–285.                  Konečný, Michal (2007): Kopiář korespondence obecní rady. Pamětní kniha městečka Tišnova. Tišnov: Městský úřad v Tiš-                   nově.                  König, Sonja (2010): Der Galgen im Galgenfeld in Loga, Landkreis Leer. In: Auler, Jost Hrsg.: Richtstätten-archäologie 2,                   Dormagen: Archeotopos, 276–279.                  Kovář, Daniel (2009): Historická popraviště bechyňského kraje. Přehled a zhodnocení průzkumu z let 2006–2009. Arche-                   ologické výzkumy v jižních Čechách, 22, 177–258.                  Kováts, István (2017): Középkori és 16–18. századi vesztőhelyek régészete Eur�pában és Magyarországon. Archaeologiai                   Értesítő, 142(1), 167–191.                  Krabath, Stefan (2008): Zwei Richtpl�tze in der Oberlausitz – eine seltene arch�ologischen Denkmalgaltung. In: Auler Jost                   Hrsg.: Richtstätten-archäologie, Dormagen: Archeotopos, 152–167.                  Kratochvíl, Augustin (1904): Vlastivěda moravská. Ivančický okres. Brno.                  Kratochvíl, Augustin (1906): Ivančice – bývalé královské město na Moravě. Popis dějepisný, místopisný a statistický. Ivančice.                  Kratochvíl, Augustin (1907): Archiv Dolních Kounic, města na Moravě. Popovice.                  Kratochvíl, Augustin (1910): Vlastivěda moravská. Židlochovský okres. Brno.                  Kratochvíl, Augustin (1912): Dějiny a archiv městečka Kamenice na Moravě. Ivančice.                  Kratochvíl, Augustin (1913): Vlastivěda moravská. Pohořelský okres. Brno.                  Křápková, Alica, roz. Virdzeková (2017): Šibenice na Hodonínsku v podkladoch prvého vojenského mapovania. Jižní                   Morava, 53, 137–151.                  Křápková, Alica, roz. Virdzeková (2017a): Popraviská v okrese Blansko (Česká republika) na základe Prvého vojenského                   mapovania a dochovaných písomných prameňov. Pomniki Dawnego Prawa, 39, 54–73.                  Křápková, Alica, roz. Virdzeková (2018): Šibenice v okrese Vyškov (Česká republika) na Prvom vojenskom mapovaní.                   Pomniki Dawnego Prawa, 44, 32–49.                  Kyselý, René (2006): Zvířecí kosterní pozůstatky z popraviště ve Vodňanech. Archeologické rozhledy, 58, 813–814.                  Lacina, Jan (2013): Živá příroda Tišnova. In: Doležel, Jiří – Lacina, Jan – Zacpal, Josef eds. Tišnov. Příroda – dějiny – pa-                   mátky – lidé. Tišnov, 110–164.                  Lanz, Christian – Ulrich-Bochsler, Susi (2014): Die Skelette vom Richtplatz in Feldbrunnen – anthropologische und foren-                   sische Untersuchungen. Archäologie und Denkmalpflege im Kanton Solothurn, 19, 88–92.                  Lefnaer, Stefan (2010): Ehaltene Galgen in Östereich. In: Auler, Jost Hrsg.: Richtstätten-archäologie 2, Dormagen: Archeo-                   topos, 214–270.                  Lefnaer, Stefan (2012): Erhaltene Galgen in Österreich, Slowenien und Tschechien. Einige Nachtr�ge. In: Auler Jost Hrsg.:                   Richtstäten-archäologie 3, Dormagen: Archeotopos, 338–383.                  Lindemann, Mary (1983): Armen und Eselbegr�bnis in der europ�ischen Frühneuzeit, eine Methode sozialer Kontrolle.                   In: Blum, Paul Richard. Hrsg., Studien zur Thematik des Todes im 16. Jahrhundert. Wolfenbüttel, 125–139.                  Likovský, Jakub – Velemínský, Petr (2006): Lidské kostrové pozůstatky z popraviště ve Vodňanech. Archeologické rozhledy,                   58(4), 810–812.                  Lipka, František (1899): Boskovice. Místo vydání neuvedeno.                     132","Prameny a literatura                   Lyman, R., Lee (1994): Vertebrate taphonomy. Cambridge Manuals in Archaeology. Cambridge: Cambridge University                   Press.                  Machek, Václav (1997): Etymologický slovník jazyka českého. Praha.                  Manser, Jürg – Diggelmann, Kurt – Etter, Hansueli F. – H�ni, Hansjürg – Harrer, Michael – Huggel, Doris – Lang, Johann –                   de Mortanges, René Pahud – Ros, Manuela – Stampfli, Hans R. – Ueltschi, Gottlieb – Z�ch, Benedikt (1992): Richtstätte                   und Wasenplatz in Emmenbrücke (16.–19. Jahrhundert). Archäologische und Historische Untersuchungen zur Geschichte                   von Strafrechtspflege und Tierhaltung in Luzern. Band 1, 2. Basel: Schweizerischer Burgenverein.                  Mašková, Pavlína – Michálek, Jan (2006): Archeologický výzkum v poloze „Na šibenici“ ve Vodňanech (okres Strakonice).                   Příspěvek k archeologii popravišť v Čechách. Archeologické rozhledy, 54(4), 790–809.                  Mašková, Pavlína (2015): Faux cimetières: les lieux d‘inhumation des exlus dans les pays dela Couronne de Bohême à                   l¨Époque moderne. In: Treffort, Cécile. Le cimitière au vilage dans l’Europe médiévale et moderne. Toulouse: Presses                   Universitaires du Midi, 207–220.                  Mašková, Pavlína (2017): Pohřby na místech popravišť jako zrcadlo vztahu společnosti k lidem na okraji. In: Klint, Paweł                   – Wojtucki, Daniel. Przestępczość kryminalna w Europie Środkowej i Wschodniej w XVI – XVIII w. Ł�dź – Wrocław:                   Księżny Młyn, 11–23.                  Mašková, Pavlína – Wojtucki, Daniel (2019): An archaeological approach to modern justice in the Czech Republic, Lower                   Silesia and Upper Lusatia. In: Vivas, Mathieu. (Re)lecture archéologique de la justice en Europe médiévale et moderne.                   Bordeaux, 41–53.                  Michna, Pavel (1991): Přehled archeologických výzkumů na Moravě a ve Slezsku za rok 1991. Vlastivědný věstník morav-                   ský, 44(3), 386–397.                  Mikšovský, Miroslav – Zimová, Růžena (2006): Műllerovo mapování a první vojenské mapování českých zemí (se zřetelem                   k digitalizaci a centrální evidenci map v Česku). In: Historická krajina a mapové bohatství Česka. Historická geografie –                   Supplementum I. Praha: Historický ústav AV ČR, 14–25.                  Mirsch, Ingo – Kaser, Gerfried (2015): Die Richtst�tte Unterzeiring/Birkachwald. Kurzbericht zu den Grabungen 2012 bis                   2014. Archäologie Österreichs, 26(2), 35–40.                  Motchi, Andreas – Muntwyler, Christian et al. (2008): Hochgericht und Wasenplatz von Zürich – Albisrieden. Ergebni-                   sse der arch�ologischen, antropologischen und arch�ozoologischen Untersuchungen 2006. In: Auler, Jost Hrsg.: Richt-                   stätten-archäologie, Dormagen: Archeotopos, 206–229.                  Němec, Bruno (2014): Dolní Kounice. Příběh města. Dolní Kounice.                  Novotný, Bohuslav (1976): Šarovce. Bratislava.                  Oehrl, Sigmund (2012): „do hengen die drei hunde...“ – Richtst�tten und Tiere. In: Auler, Jost Hrsg.: Richtstätten-archäo-                   logie 3, Dormagen: Archeotopos, 450–473.                  Oppelt, Wolfgang (1976): Über die „Unehrlichkeit“ des Scharfrichters. Lengfeld.                  Ortner, Donald J. (2003): Trauma, identification of pathological conditions in human skeletal remains. San Diego.                  Pajer, Jiří (2002): Strážnice. Kapitoly z dějin města. Strážnice.                  Pěnička, Robin (2014): Kostrové nálezy a zacházení s těly zemřelých na šibenici v Tišnově. Vlastivědný věstník moravský,                   66, Supplementum, 161–163.                  Pěnička, Robin (2017): Rekonstrukce a vizualizace podoby obličeje muže ze slavkovské šibenice. Anthropologia Integra                   8(2), 25–29.                  Pěnička, Robin (2017a): Kosti delikventů z popraviště „Na Stinadlech“ ve Strážnici. Jižní Morava, 53, 240–243.                  Pěnička, Robin (2019): Lidské kosterní pozůstatky z ivančické šibenice. Jižní Morava, 55 (58), 169–179.                  Pešťák, Jaroslav – Zimová, Růžena (2005): Polohová přesnost objektů na mapách prvního a druhého vojenského mapová-                   ní. Kartografické listy, 13, 92–100.                  Piech, Jarek (2008): „mit fliegenden Fahnen“ zogen sie zum Hochgericht: Der Galgen von Ellwangen an der Jangst 1701–                   1811. In: Auler, Jost Hrsg.: Richtstätten-archäologie, Dormagen: Archeotopos, 230–248.                  Piech, Jarek (2009): „Mit dem Strang vom Leben zum Todt hingerichtet“: Der Ellwanger Galgen und andere Galgenstan-                   dorte in Württemberg. Fundberichte aus Baden-Württemberg, 30, 521–755.                  Piech, Jarek – Schultz, Daniel (2012): Schw�bisch Gmünder Richtst�tten: Galgen, Köpfstatt und Remwasen. In: Auler, Jost                   Hrsg.: Richtstätten-archäologie Bd. 3, Dormagen: Archeotopos, 104–115.                  Pieper, Peter – Schlüter, Britta (2008): Genagelte menschliche Sch�del. In: Auler, Jost Hrsg.: Richtstätten-archäologie. Dor-                   magen: Archaeotopos, 388–411.                  Pluskal, František Saleský (1853): Phanerogamen-Flora der Gegend von Lomnitz in M�hren, nebst den bisher aufgefun-                   denen Variet�ten. Verhandlungen der zool. botanischen Geselschaft in Wien. Band 3, 1–26.                  Pluskal, František Saleský (1854): Nachtrag zu der Phanerogamen-Flora von Lomnitz. Verhandlungen der zool. botanis-                   chen Geselschaft in Wien. Bd. 4, 191–200.                  Policky, Franz (1936): Ortsgeschichte von Pausram. Ein Heimatbuch. Pausram.                  Prasek, Vincenc (1881): Paměti městečka Napajedel, a dědin k panství Napajedelskému ode dávna příslušných. Velké Me-                   ziříčí.                                                                                              133","Prameny a literatura                   Procházková, Eva (1992): Perzekuce romských kočovníků v Českých zemích v 18. století. (Na základě rozboru ortelních                   manuálů pražského apelačního soudu). Sborník archivních prací, 42(2), 307–409.                  Renhart, Silvia (2015): „... ger�dert, gequ�lt, geh�ngt, zur Schau gestellt ...“. Erstmaliger anthropologischer Befund eines                   Ger�derten in Österreich. Archäologie Österreichs, 26(2), 41–43.                  Reynolds, Andrew (2009): Anglo-Saxon Deviant Burial Customs. Oxford.                  Řiháček, Milan (2008): Pravlov. Pravlov.                  Salaš, Milan (2013): Pravěké a časné dějinné osídlení Tišnovska. In: Doležel, Jiří – Lacina, Jan – Zacpal, Josef eds.: Tišnov.                   Příroda – dějiny – památky – lidé. Tišnov.                  Sameš, Čeněk (1931-1932): Městské popraviště v Třebíči. Od Horácka k Podyjí: Vlastivědný sborník západní Moravy, 9(1),                   62–63.                  Sanden van der, Wijnand – Luning, Henk (2010): The excavation of an execution site in Assen, Dutch province of Drenthe.                   In: Auler, Jost Hrsg.: Richtstättenarchäologie 2. Dormagen: Archeotopos, 280–292.                  Schilling, Diebold (1484/85): Spiezer Chronik [online]. Burgbibliothek, Bern, p. 401. Dostupné z doi: 10.5076/e-codices-                   -bbb-Mss-hh-I0016.                  Schlager, Stefan – Pieper, Peter – Wittwer-Backofen, Ursula (2010): Execution and determent – Giving a face to the Lan-                   genfeld skull. Bulletin der Schweizerischen Gesellschaft für Anthropologie, 16(1–2), 63–70.                  Schmid, Elisabeth (1972): Atlas of Animal Bones. Amsterdam: Elsevier publishing company.                  Schram, Wilhelm (1888): Ein Urgichtenbuch der Stadt Znaim. Notizen-Blatt der historisch-statistischen Section der kais.                   königl. mährisch-schlesischen Gesellschaft zur Beförderung des Ackerbaues, der Natur und Landeskunde, Nr. 7, 52–53.                  Schram, Wilhelm (1897): Neue urkundliche Beiträge zur Geschichte der Stadt Brünn. Brünn.                  Schulz, Daniel (2010): Von allerlei Knöpfen: Die Kleidung der am Ellwanger Galgen Hingerichteten. In: Auler, Jost Hrsg.:                   Richtstätten-archäologie Bd. 2, Dormagen: Archeotopos, 124–147.                  Skálová, Petra (2014): Přírodní poměry a flóra území severně od Ivančic. Ms. [Bakalářská práce, depon. in: Knihovna Ústavu                   botaniky a zoologie, Přírodovědecká fakulta Masarykovy univerzity, Brno].                  Skutil, Josef (1948): Městské popraviště v Třebíči a jeho pozůstatky. I. Ročenka městského musea, okresního a městského                   archivu v Třebíči. Třebíč, 77–80.                  Smrčková, Zdeňka (2018): Člověk a šibenice na Třebíčsku. Bakalářská práce Ústav antropologie Přírodovědecké fakulty                   Masarykovy univerzity. Brno.                  Sokol, Petr (2003): Šibenice v Bečově nad Teplou a archeologie popravišť. Archeologické rozhledy 55(4), 736–766.                  Sokol, Petr (2008): Trest, strach a neúcta. Pohřební ritus odsouzenců. Dějiny a současnost, 30(3), 22–25.                  Sokol, Petr (2008a): The Gallows at Bečov nad Teplou, district Karlovy Vary, Czech Republic. Reaearch, Conservation,                   Presentation. In: Auler, Jost Hrsg.: Richtstätten-archäologie. Dormagen: Archaeotopos, 250–269.                  Sokol, Petr (2016): Šibenice u Přimdy. Archeologický výzkum objektu se zvláštním symbolickým a sociálním významem.                   Archaeologia historica, 41(2), 501–523.                  Sokol, Petr (2017): Šibenice jako součást kulturní krajiny raného novověku. Archaeologia historica, 42(2), 691–711.                  Svoboda, Miroslav (2010): Osudy města v raném novověku. Rozkvět obce v 16. století. In: Hustopeče. Město uprostřed                   jihomoravských vinic. Hustopeče, 171–224.                  Svobodová, Kamila (2004): Hrdelní soud v Lednici ve druhé polovině 17. a v první polovině 18. století. In: Městečko Led-                   nice. Lednice, 208–215.                  Svobodová, Kamila (2011): Hrdelní soud městečka Drnholce. In: Drnholec. Drnholec, 167–178.                  Sysel, Miloš (2015): A byl houžví popraven…In: Tišnoviny. Jiný pohled. Almanach I, 88–94.                  Šikl, Jan (1923): Kronika městečka Pozořice. Pozořice.                  Šoupal, Ruda (1935): Minulost Masarykova kraje. Obrázky historicko- vlastivědné 1. Hodonín.                  Štarha, Ivan (1967): Jihomoravské městské soudy v době pobělohorské. Jižní Morava, 25–31.                  Štarha, Ivan (1969): Okruh znojemského městského práva. Jižní Morava, 5, 84–89.                  Štarha, Ivan (1983): Okruh brněnského městského práva. In: Brno mezi městy stření Evropy, Brno, 158–165.                  Štarha, Ivan (1993): Hrdelní soudy na Hodonínsku. Jižní Morava, 29, 85–92.                  Štarha, Ivan (1993a): Osud Mandy Šlapanské ze Zarušic. Vlastivědný věstník moravský, 45(3), 301–302.                  Štarha, Ivan (1994): Hrdelní soudy na Znojemsku. Jižní Morava, 30, 49–57.                  Štarha, Ivan (1995): Hrdelní soudy v okrese Brno-venkov. Jižní Morava, 31, 43–49.                  Štarha, Ivan (1996): Hrdelní soudy na Břeclavsku. Jižní Morava, 32, 57–64.                  Štarha, Ivan (2001): Hrdelní soudy na Vyškovsku. Vyškovský sborník II, 86–95.                  Štarha, Ivan (2008): Tišnovský hrdelní soud. In: Muzeum Brněnska. Sborník 2008, 38–48.                  Štěpán, Jan (2016): Hrdelní právo biskupského městečka Modřic. Pomniki Dawnego Prawa, 36, 28–33.                  Štěpán, Jan (2017): Některé šibenice a pranýře na mapách Olomoucké pobočky zemského archivu v Opavě. Pomniki Da-                   wnego Prawa, 37, 56–69.                  Štěpán, Jan (2018): Olomoucká šibenice na plánu z roku 1644. Pomniki Dawnego Prawa, 42, 24–33.                  Štěpán, Jan (2018a): Jak kněží vyprovázeli zločince na popraviště v Lipníku nad Bečvou. Střední Morava, 46, 2018, 25–40.                  Tichánek, Jiří (2017): Databáze středověkých popravišť v Českých zemích. Archeologie Moravy a Slezska 2017, 59–89.                    134","Prameny a literatura                   Tomaschek, Ottokar (1943): Vom Gerichtswesen vergangener Zeiten in Znaimer Kreise. Unsere Heimat. Organ des Verei-                   nes für Landeskunde von Niederdonau und Wien, 16, 33–43.                  Trapp, Moritz (1862): Die Zderad-Säule bei Brünn. Brünn.                  Trapp, Moritz (1873): Notizen über das Hals und Stand-Gericht der Stadt Altbrünn und die Gebr�uche bei den Justifici-                   rungen dortselbst bis zum Jahre 1751. Brünner Zeitung, 5. 02. 1873, 114.                  Unger, Josef (2014): Tišnovská šibenice. Vlastivědný věstník moravský, 66, Supplementum, 152–160.                  Unger, Josef (2015): Tišnovská šibenice. In: Trestné činy proti životu a zdraví včera a dnes. Ostrava 191–196.                  Unger, Josef (2016): Zaniklé sídliště z 13. století u Popic (okr. Břeclav). Jižní Morava, 52, 375–377.                  Unger, Josef (2017): Šibenice. Dříve významné krajinné dominanty, nyní málo známé památky. Vesmír, 96(7–8), 444–447.                  Unger, Josef (2017a): Archeologický výzkum slavkovské šibenice u Křenovic. Anthropologia Integra, 8(2), 7–13.                  Unger, Josef (2017b): Nové poznatky a nové problémy šibenice u Vranova nad Dyjí. Jižní Morava, 53, 236–239.                  Unger, Josef (2018): Archeologický výzkum šibenice u Ivančic (Předběžná zpráva). Pomniki dawnego prawa, 42, 16–23.                  Unger, Josef (2019): Jihomoravské šibenice – dokumentace, výzkum, památková péče a prezentace veřejnosti. Vlastivědný                   věstník moravský, 71(2), 120–126.                  Unger, Josef – Divíšek, Jan – Kirchner, Karel – Kuda, František – Lacina, Jan – Balážová, Zuzana (2016): Lomnická šibeni-                   ce. Vlastivědný věstník moravský, 68(1), 23–29.                  Vácha, Zdeněk (2015): Středověká boží muka a sloupy na jižní Moravě a jejich brněnské příklady. Gotická drobná archi-                   tektura a její funkce. In: Archivum amicus historici est. Sborník příspěvků k životnímu jubileu Hany Jordánkové. Brno,                   169–189.                  Vanhove, Camille – Duma, Paweł – Wojtucki, Daniel – Rutka, Honorata (2019): L’inhumation des criminels aux fourches                   patibulaires de Lubań, de Miłk�w et de Lubomierz (Pologne). Résultats des premières analyses archéo-anthropolo-                   giques. In: Vivas, Mathieu ed.: (Re)lecture archéologique de la justice en Europe médiévale et moderne, Scripta Mediævalia                   35, Bordeaux, 295–314.                  Věrná, Dominika (2018): Člověk a šibenice na Kroměřížsku. Bakalářská práce Ústav antropologie Přírodovědecké fakulty                   Masarykovy univerzity. Brno.                  Virdzeková, Alica (2014): Miesta exekúcií na Morave. Bakalářská diplomová práce. Filozofická fakulta Masarykovy uni-                   verzity, Brno.                  Virdzeková, Alica (2016): Stredoveké a rano- novoveké popraviská vo svetle archeologických prameňov. Magisterská diplo-                   mová práce. Filozofická fakulta Masarykovy univerzity, Brno.                  Virdzeková, Alica (2016a): Šatovská šibenica. Jižní Morava, 52, 399–405.                  Vlček, Emanuel (1975): Nejstarší paleopatologické doklady výskytu syphilis v Čechách. Časopis lékařů českých, 114(18),                   574.                  Vlček, Emanuel (1989): Pal�opathologische Nachweise der Syphilis in Böhmen im 17. und 18. Jahrhundert. Archäologie                   und Museum. Beiträge zur Paläopathologie, Bd. 2, 7–58.                  Vokoun, Karel Josef (1728): Veduta městečka Tišnova, kláštera Porta coeli a vsi Předklášteří. In: Historický atlas měst České                   republiky, sv. 15 – Tišnov, mapový list č. 31.                  Voborný, Vladimír (2002): Významná místa v okolí Ivančic. Ivančický zpravodaj, 29, 41.                  Vyskočil, Aleš (2017): Líšeň. In: Fasora, Lukáš – Štěpánek, Václav. eds.: Dějiny Brna 6. Příměstské obce. Brno, 723–745.                  Vyskočil, Aleš – Sviták, Zbyněk (2018): Křenová příběh brněnské ulice. Brno.                  Walter, Vilém (2014): Vojenské mapy Brna a okolí 1:14400 z let 1835 až 1872. Přístupno na vilemwalter.cz/mapabrna.                  Wojtucki, Daniel (2005): Popraviště v Čechách a na Moravě od 16. do 19. století. In: Sborník Společnosti pro výzkum ka-                   menných křížů. Aš: Muzeum Aš, 27–41.                  Wojtucki, Daniel (2009): Publiczne miejsca straceń na Dolnym Śląsku od XV do połowy XIX wieku. Katowice.                  Wojtucki, Daniel (2010): ‚Rabenstein’ oder ‚Köpfhaus’. Hinrichtungst�tten der neuzeitlichen Stadt. In: Auler, Jost Hrsg.:                   Richtstätten-archäologie 2, Dormagen: Archeotopos, 394–409.                  Wojtucki, Daniel (2011): Objekty výkonu práva na území českého království podle revize hrdelního soudnictví v letech                   1709 a 1722. Sborník Společnosti pro výzkum kamenných křížů 2011, 33–42.                  Wojtucki, Daniel (2012): Neuzeitliche Hinrichtungsst�tten in Böhmen und M�hren. Funktion, Typologie und Topogra-                   phie. In: Auler, Jost Hrsg.: Richtstätten-archäologie 3, Dormagen: Archeotopos, 424–436.                  Wojtucki, Daniel (2017): Wyroki Praskiej Izby Apelacyjnen w sprawach kryminalnych dla sądu w Slavkově u Brna w                   I połowie XVIII wieku. Anthropologia Integra, 8(2), 37–42.                  Wojtucki, Daniel (2019): „Vampýr“, kriminální zločnnost, hrdelní soudnictví a katovské řemeslo v Ivančicích 17. a 18.                   století. Jižní Morava, 55(58), 187–198.                  Wünschová, Jaroslava (1982): Florografická studie území východně od Ivančic. Ms. [Diplomová práce, depon. in: Knihovna                   Ústavu botaniky a zoologie, Přírodovědecká fakulta Masarykovy univerzity, Brno].                                                                                                 135","Resume                     Jihomoravské šibenice v raném novověku (16. až 18. stol.)                   South Moravian gallows in the Early Modern Period (16th to 18th centuries)                    Josef Unger: Úvod                   Od roku 2013 se téma šibenice stalo předmětem zájmu pracovníků, studentů a spolu-                  pracovníků Ústavu antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity. Práce                  na  tématu pokračovaly dvojím směrem. Jednak byla navštěvována a  rekognoskována                  místa šibenic zobrazených na Prvním vojenském mapování a jednak byly v souvislosti se                  zájmem měst a obcí provedeny na několik lokalitách předstihové archeologické výzku-                  my. Během několika let byla rekognoskována místa všech čtyřiceti šibenic v katastrech                  35 obcí na Prvním vojenském mapování v dnešním Jihomoravském kraji. Dosavadní                  výzkum přinesl poznatky nejen o podobě šibenic, jejich datování, situaci v terénu a pro-                  vozu, ale také o delikventech, kteří byli na šibenici popraveni a jejichž pozůstatky se                  u šibenic nacházejí. V některých případech vyústil výzkum v pietní, duchovní a turis-                  tickou úpravu místa souvisejících s právním postavením města v minulosti. Předložená                  publikace je souhrnem dosavadních poznatků o jihomoravských šibenicích z hlediska                  více oborů, ať již se jedná o historii, historii práva, archeologii, antropologii, botaniku,                  zoologii a geomorfologii.                     Josef Unger: Introduction                   Since 2013, the topic of gallows has been an interest to employees, students and colla-                  borators of the Department of Anthropology of the Faculty of Science, Masaryk Uni-                  versity. Work on the subject continued in two ways. On the one hand, the places of ga-                  llows displayed on the First Military Survey were visited and reconnoitred, and on the                  other hand, in connection with the interest of towns and villages, several archaeological                  excavations were carried out in several localities. Within a few years, all forty gallows                  were reconnoitred in the cadastre of 35 municipalities on the First Military Survey in                  the South Moravian Region. So far, the research has brought not only information about                  the outward appearance of gallows, their dating, the situation in the field and details on                  the gallows operation, but also about delinquents who were executed there and whose                  remains are found there. In some cases, research has resulted: in developing the former                  gallows grounds in such a spiritual, reverent and also tourist-oriented way which would                  reflect the importance of the place in relation to the legal status of the city in the past. This                  publication is a summary of the current knowledge of South Moravian gallows in terms                  of various disciplines, be it history, history of law, archaeology, anthropology, botany,                  zoology and geomorphology.                   136","Alica Křápková: Šibenice v stredoeurópskom kontexte                    Šibenice slúžili ako miesto exekúcií počas celého stredoveku a raného novoveku. I keď                  jednotlivé štáty strednej Eur�py prešli odlišným vývojom, typy šibeníc na ich území majú                  prekvapivo mnoho podobností. Popisuje tieto podobné faktory, ako aj zjavné odlišnosti,                  niektoré sp�sobené i rozdielnym priebehom výskumu. Okrem samotnej typol�gie šibeníc                  sa v  kapitole nachádzajú aj ďalšie aspekty d�ležité pri skúmaní popravísk. Ide najm�                  o archeologické, ikonografické, ale aj písomné pramene. Pri preskúmaných šibeniciach                  je možnosť skúmať aj ďalšie zaujímavé h�adiská, napr. vzdialenosť od mesta, vidite�nosť,                  cestu k šibenici a pod. Popisuje najd�ležitejšie výskumy v jednotlivých štátoch strednej                  Eur�py, vzh�ad odkrytých popravísk, ako aj ďalšie archeologické či antropologické                  nálezy, dokladajúce špecifický pohrebný rítus odsúdených delikventov. V  niektorých                  prípadoch sa v hojnom množstve nachádzajú v areáloch popravísk aj zvieracie kosti,                  ktoré nasvedčujú prítomnosti mrchoviska.                     Alica Křápková: Gallows in the Central European context                   The gallows served as a place of execution during the Middle Ages and the Early Modern                  Period. Although particular states of Central Europe have developed differently, the types                  of gallows in their territory have surprisingly many similarities. This chapter describes                  these similar factors, as well as the obvious differences, some caused by the dissimilar                  process of research. In addition to the gallows typology itself, the chapter also contains                  other angles that are important in examining gallows. These are mainly archaeological,                  iconographic, but also written sources. When looking at gallows, it is also possible to                  explore other interesting aspects, such as distance from the city, visibility, the way to the                  gallows and so on. It describes the most important researches in Central European coun-                  tries, the appearance of uncovered places of executions, as well as other archaeological                  or anthropological findings, demonstrating the specific burial rite of convicted offenders.                  In some cases, animal bones are found in abundance in execution areas, suggesting the                  presence of knacker´s yard.                     Daniel Wojtucki: Jihomoravské šibenice v písemných pramenech                   Místa, kde stávaly šibenice, nesou doposud název Šibeniční hora (Galgenberg), Spravedl-                  nost (Gerichtsberg), Golgota, Am Goling, Šibeník, Na šibenici a podobně. Od konce 15.                  do 18. stol. probíhal proces nahrazování dřevěných šibenic šibenicemi zděnými. Specifi-                  kou šibenic na střední a severní Moravě je jejich čtyřboký půdorys ve tvaru čtverce nebo                  obdélníka, který je znám z archeologických výzkumů i popisu v Brně k roku 1788. Stavba                  nebo oprava šibenice byla složitou záležitostí, na které se kvůli problémům se ztrátou cti                  muselo podílet hodně řemeslníků. Svědčí o tom doklady z Šatova k roku 1661, Znojma                  k roku 1650 a Brna k roku 1764. Vedle zděných šibenic se budovaly i dřevěné šibenice                                                                                            137","Resume                    pro jednu exekuci (Schnellgalgen) známé z Brna k roku 1603 a 1642. Dalším místem vy-                  konávání trestu smrti stětím byla stínadla (Rabenstei, Köpfhaus) stávající v Brně, Znojmě                  nebo Tišnově. Popis stínadel z Brna je znám k roku 1788.                     Daniel Wojtucki: South Moravian gallows in the written sources                   The places where the gallows stood still carry the name Gallows Mountain (Galgenberg),                  Justice (Gerichtsberg), Golgotha, Am Goling, Gallows, On gallows and so on. From the                  end of the 15th to the 18th century there was a process of replacing wooden gallows                  with brick gallows. A specific feature of gallows in central and northern Moravia is their                  quadrilateral ground plan in the shape of a square or rectangle, known from archaeolo-                  gical research and a description in Brno in 1788. The construction or repair of gallows                  was a complex matter in which many craftsmen had to participate due to the problems                  which could potentially discredit the workers as work on gallows was considered disho-                  nourable. This is evidenced by documents from Šatov from 1661, Znojmo from 1650 and                  Brno from 1764. Besides brick gallows, wooden gallows (Schnellgalgen), known from                  Brno from 1603 and 1642, were also built for executions. Another place of execution of                  the death penalty by decapitation were beheading places (Rabenstei, Köpfhaus) existing                  in Brno, Znojmo or Tišnov. The description of the beheading place from Brno is known                  from 1788.                     Jan Velek: Popraviště ve vztahu ke krajině na jižní Moravě                    V současné době jsme zvyklí vnímat krajinu a významné body v sídelní struktuře zcela                  jinak, než tomu bylo po dlouhá staletí v minulosti. Změnilo se měřítko krajiny, rozsah sí-                  delních útvarů, proměnily se plochy obdělávaných polí a rozsah zalesnění. Došlo k pod-                  statné změně komunikační sítě s jiným typem dopravy a často došlo k podstatným změ-                  nám ve velikosti a úpravě vodních prvků v krajině. Původní, po dlouhá staletí výrazné                  prvky v krajině postupně ztratily svůj význam, zčásti zcela zmizely, nebo byly významově                  nahrazeny jinými krajinnými dominantami, s jiným charakterem a jinou funkcí. Z pod-                  kladů Prvního vojenského mapování, které byly pořízeny na základě přímého pozoro-                  vání reálné skutečnosti v terénu, můžeme odvodit pět základních stavebních typů, které                  měly pro obyvatele území zásadní význam jako dominanty blízké krajiny. Jsou to: Hrad                  nebo zámek (sídlo vrchnosti), kostel nebo klášter (sídlo církevních institucí), radnice                  (sídlo správní moci většího sídelního útvaru), opevnění (stavební prvek zajišťující bez-                  pečnost) a popraviště (symbol výkonu právní moci). Pouze několik málo z tohoto počtu                  objektů popravišť se zachovalo v Jihomoravském kraji jako stavební ruiny, několik málo                  se podařilo identifikovat a zdokumentovat archeologicky, ale památkově chráněny tyto                  lokality nejsou. Z podstatné většiny ostatních, zůstal pouze pomístní název bez viditel-                  ných stavebních nebo terénních stop. Cílem výzkumného záměru je posouzení fyzického                  stavu dochování stavebních objektů popravišť (nebo jejich archeologických reliktů), pří-                   138","Resume                    padný archeologický výzkum vybraných lokalit a navržení smysluplné památkové ochra-                  ny několika posledních torz staveb, které v minulosti hrály významnou roli v běžném ka-                  ždodenním životě všech obyvatel a bývaly významnou dominantou v krajině minulosti.                     Jan Velek: Places of execution in relation to the landscape in South Moravia                   At present, we are used to perceiving landscapes and significant points in a settlement                  structure quite differently than it has been for past centuries. The landscape scale and                  the extent of settlement formations have changed, areas of cultivated fields have chan-                  ged, and the range of afforestation has changed. There has been a substantial change                  in the communications network thanks to different modes of transportation, and there                  have often been substantial changes in the size and modification of water features in the                  landscape. The original elements of the landscape, which were distinctive for centuries,                  gradually lost their importance, partly disappeared, or were replaced by other landscape                  landmarks, with different character and function. Based on the First Military Mapping,                  which was acquired on the basis of direct observation of real situation in the field, we                  can derive five basic building types, which were of fundamental importance to the in-                  habitants of the area as a dominant of the nearby landscape. These are: castle or chateau                  (mansion seat), church or monastery (seat of ecclesiastical institutions), town hall (seat                  of administrative power of larger settlement unit), fortification (building element pro-                  viding security) and execution site (symbol of enforcement). Only a few of this number                  of execution sites have been preserved in the South Moravian Region as building ruins,                  few have been identified and documented archaeologically, but these sites are not listed.                  From most of others, only the place name remained without visible building or terrain                  tracks. The aim of the research plan is to assess the physical state of preservation of buil-                  ding sites of gallows (or their archaeological relics), possible archaeological research of                  selected localities and the design of meaningful conservation of the last few torsos of                  buildings, which in the past played an important role in the everyday life of all residents                  and in the landscape.                     Jan Divíšek – Josef Unger: Viditelnost jihomoravských šibenic                    Pro šibenice jakožto viditelný symbol hrdelního práva příslušného místa a jako odstra-                  šující memento zločinců byla velmi důležitá poloha tak, aby byly dobře viditelné jed-                  nak z místa a jednak z přístupových komunikací. Nově byla vyhodnocena viditelnost                  u několika dalších jihomoravských šibenic (Boskovice, Doubravice, Blansko, Lomnice,                  Pouzdřany, Vranov nad Dyjí, Znojmo). Z uvedených příkladů je zřejmé, že kromě znoj-                  emské, byly sledované šibenice viditelné přímo z centra příslušného místa. Důležitá byla                  viditelnost z důležitých komunikací.                                                                                               139","Resume                   Jan Divíšek - Josef Unger: Visibility of South Moravian Gallows                    For the gallows as a visible symbol of the high justice (“ius gladii”) of the location and as                  a deterrent memento for criminals, the position was very important so that they could                  be easily seen from the municipality and from the access roads. The visibility of several                  other South Moravian gallows (Boskovice, Doubravice, Blansko, Lomnice, Pouzdřany,                  Vranov nad Dyjí, Znojmo) was newly evaluated. It is clear from the examples with the                  exception of Znojmo that the monitored gallows were visible directly from the centre of                  the particular municipality. Visibility from important roads was also significant.                     Petr Halas – Jan Lacina: Vegetace a flóra na některých jihomoravských šibenicích                   Představu o utváření krajiny v okolí šibenic v Čejkovicích, Ivančicích, Tišnově a v Lomni-                  ci v době jejich využívání jsme se pokusili vytvořit s pomocí císařských povinných otisků                  map stabilního katastru, pomístních názvů, floristických údajů ve staré literatuře a pře-                  devším vlastním terénním průzkumem. Ačkoliv se místa zkoumaných šibenic nacházejí                  v odlišných krajinách – od panonské oblasti až po východní okraj oblasti hercynské –                  na všech se dříve nacházela celá řada pozoruhodných, dnes ohrožených nebo i vyhynu-                  lých druhů cévnatých rostlin. Společným znakem byl výskyt stepních druhů, šířících se                  od jihu, především vlivem zemědělství i do podhůří Českomoravské vrchoviny. Současná                  druhová pestrost v okolí dříve pochmurných míst již není tak velká, dosud se však do-                  chovaly některé památné vegetační typy i cenné druhy, které stojí za pozornost.                     Petr Halas - Jan Lacina: Vegetation and flora in some South Moravian gallows                   We tried to create an idea of   landscape formation in the vicinity of gallows in Čejkovice,                  Ivančice, Tišnov and Lomnice at the time of their use with the help of the maps of Impe-                  rial Obligatory Imprints of a Stable Cadastre, local names, floristic data in old literature                  and above all our own field survey. Although the sites of the investigated gallows are                  located in different landscapes - from the Pannonian region to the eastern edge of the                  Hercynian region - all had previously supported a number of remarkable, endangered                  or extinct species of vascular plants. The common feature was the occurrence of steppe                  species spreading from the south, mainly due to agriculture and into the foothills of the                  Bohemian-Moravian Highlands. The current species diversity in the vicinity of the pre-                  viously gloomy places is not so great, however, some memorable vegetation types and                  valuable species that are worth notice have been preserved.                           140","Resume                   Alica Křápková – Josef Unger: Jihomoravské šibenice na mapách                  Prvního vojenského mapování                   První vojenské mapování představuje významný pramen pro lokalizaci reliktů popra-                  višť. Probíhalo mezi lety 1764-1768 s následnou rektifikací v letech 1780-1783. Značky                  pro šibenice jsou různé. Odlišují se především barvou i typem zobrazeného popraviště.                  Umísťování šibenic bylo podmíněno vícero faktory. Jednak musela být dodržena určitá                  bezpečná vzdálenost od města kvůli zápachu tlejících těl a také přítomnosti divokých                  zvířat v jejím okolí, zároveň však musela být dostupná pěšky, protože popravy byly ve-                  řejnými událostmi a sledovaly je davy lidí. Maximální vzdálenost tak vzhledem na terén                  mohla být kolem 3 km. Místa, kde podle Prvního vojenského mapování stávaly šibenice,                  byla v letech 2014 až 2019 navštívena, prohlédnuta a zdokumentována z hlediska případ-                  ného zachování stop v terénu. Celkem se jedná o 40 míst v katastrech 35 obcí. Vzhledem                  k porostovým podmínkám i ne zcela jednoznačné lokalizaci, nemusí být výsledky koneč-                  né a je možné, že dalším sledováním budou doplněny.                     Alica Křápková – Josef Unger: South Moravian gallows on maps                  of First Military Mapping                    The First Military Mapping is an important source for locating relics of execution places.                  It was carried out between 1764-1768 with subsequent rectification in 1780-1783. Signs                  for gallows are different. They differ mainly in the colour and type of displayed scaffold.                  The location of the gallows was determined by several factors. On the one hand, a safe                  distance to the city had to be kept because of the smell of rotting bodies and also the pre-                  sence of wild animals around, but it had to be accessible on foot as executions were pu-                  blic events and were watched by crowds. The maximum distance in regard of the terrain                  could be around 3 km. Places, where according to the First Military Mapping, gallows                  were situated, were visited, inspected and documented from 2014 to 2019 in order to                  keep track in the terrain. In total, there are 40 places in cadastres of 35 municipalities.                  Due to the crop marks and not completely unambiguous localizations, the results may                  not be final, and it is possible that they will be supplemented by further monitoring.                      Robin Pěnička: Lidé od šibenic. Přínos antropologie při výzkumu kosterních                  pozůstatků popravených osob a sebevrahů                   Lidské kosterní pozůstatky představují významný pramen při zkoumání minulých po-                  pulací. V rámci našeho výzkumu jihomoravských popravišť byly provedeny čtyři ucelené                  archeologické výzkumy, ze kterých byl získán početný antropologický kosterní materiál.                  Celkem bylo prozkoumáno 5 405 lidských kostí, které byly různě dochovány (od pou-                  hých zlomků jednotlivých kostí po kompletní kosti a lebky). Antropologický výzkum se                                                                                            141","Resume                    zaměřil na hodnocení stavu zachovalosti, na odhad minimálního počtu jedinců, odhad                  základních demografických determinantů (pohlaví, věk, výška postavy), na patologické                  změny a na stopy násilí související s výkonem hrdelního trestu.                    Nejpočetnější antropologický soubor tvoří kosterní pozůstatky z Ivančic (2 761 frag-                  mentů, MNI 18 osob), z Křenovic/Slavkova u Brna (1 772 fragmentů, MNI 15 osob)                  a z Tišnova (786 fragmentů, MNI 13 osob). Z ostatních lokalit je počet kostí omezen                  na ojedinělé nálezy v počtu několika lidských kostí. Hodnocené kosterní pozůstatky pa-                  třily v převážné většině dospělým mužům, v souboru byly zastoupení i nedospělí jedinci                  a zcela výjimečný je nález stehenní kosti kojence.                    Na  kostech byly nalezeny patologické stavy chronického  charakteru  (např. záněty,                  fraktury). Tato onemocnění se tak mohla stát jedním z faktorů společenské marginality.                  Stopy přímého násilí dokládají perimortální zlomeniny, jejichž charakter odpovídá zos-                  třené formě trestu lámáním kolem (Křenovice/Slavkov u Brna, Ivančice).                    Raně novověká popraviště představovala místa se specifickým symbolickým i sociál-                  ním významem a pro většinu obyvatelstva se jednalo o zapovězená a nečistá místa. Na zá-                  kladě prozkoumaných kosterních nálezů z několika moravských lokalit doplňujme naše                  dosavadní poznatky o hrdelním právu na Moravě.                     Robin Pěnička: People from gallows. Anthropology and its contribution                  to research of skeletal remains of executed persons and suicide                    Human skeletal remains are important source in exploring past populations. As a part                  of our research in places of executions in South Moravian region, four comprehensive                  archaeological excavations were conducted. Numerous anthropological skeletal material                  was obtained there. A total number of 5 405 human bones have been examined, which                  have been preserved in various ways (from only a piece of bone to complete bones and                  skulls). Anthropological examination focused on assessing the state of bone preservati-                  on, estimating the minimum number of individuals (MNI), estimating basic demogra-                  phic determinants (sex, age and stature), pathological changes, and traces of violence                  related to punishment.                    The largest group consists of skeletal remains from Ivančice gallows site (2 761 frag-                  ments of bones, MNI 18 persons), from Křenovice/Slavkov u Brna gallows site (1 772                  fragments of bones, MNI 15 persons) and from Tišnov gallows site (786 fragments of                  bones, MNI 13 persons). From other sites the number of bones is limited to isolated                  findings of human bones. The assessed skeletal remains belonged mostly to adult males,                  some bones belonged to juveniles and quite exceptional is the finding of an infant’s femur.                    On several bones some pathological conditions were observed (like fractures or infla-                  mmations). These conditions were rather chronic in character and probably affected the                  individuals’ social positions (for example social exclusion or social marginality). Traces                  of direct violence were represented by perimortal fractures, which can be related to the                  execution by wheel.                    Early modern age gallows were places of specific symbolic and social significance,                   142","Resume                    and for most of the population these were forbidden places. Based on the results of ex-                  plored human skeletal remains from South Moravian region, we can complement our                  knowledge of the „ius gladii“ in postmediaeval Moravia.                     Martin Čuta – Tomáš Mořkovský – Robin Pěnička: Patologické nálezy                  a anatomické variety na kosterních pozůstatcích z moravských šibenic                    Na  souboru kosterních pozůstatků z  několika archeologicky prozkoumaných morav-                  ských šibenic jsme se zaměřili na zvláštnosti skeletního systému v podobě anatomic-                  kých variet a patologických nálezů. Kromě běžných variet jsme v souboru zaznamenali                  a podrobně popsali některé vzácné anatomické variety (os bregmaticum, spina bifida at-                  lantis anterior et posterior). Z patologií byly zaznamenány stopy traumat a zánětlivých                  změn. U traumat se v naprosté většině jednalo o fraktury, které s největší pravděpodob-                  ností vznikly perimortem – v době blízké okamžiku smrti. Z povahy většiny fraktur lze                  usuzovat na zostření trestu smrti některých odsouzených v podobě lámání kolem. U dvou                  zajímavých nálezů holenních kostí stižených zánětem jsme vyhodnotili vnitřní strukturu                  kosti. Zhodnocení rozsahu a remodelace dřeňové dutiny na 3D modelech kostí přineslo                  nové informace, které však neumožňují jednoznačné rozhodnutí o tom, zda původcem                  zánětlivých projevů na holenní kosti ze slavkovské šibenice je syfilis.                     Martin Čuta – Tomáš Mořkovský – Robin Pěnička: Pathologies                  and anatomical variations in human skeletal remains from Moravian gallows                   This chapter focuses on the peculiarities of the skeletal system in form of anatomical                  variations and pathologies from the sample of skeletal remains from various archeologi-                  cally surveyed Moravian gallows. Apart from common variations some rare variations of                  the skeletal system were observed and described in detail (os bregmaticum, spina bifida                  atlantis anterior et posterior). Observed pathologies included evidence of trauma and                  infectious diseases. The most commonly observed instances of trauma were fractures,                  which originated (with high probability) perimortem – i.e. around the time of death.                  From the nature of the majority of the fractures we can presume that some of the convicts                  were subject to aggravated capital sentence in form of breaking with the wheel. In case of                  two tibiae affected by infection the internal structure of the bone was assessed. Evaluation                  of the medullar cavity development and remodeling using 3D models of affected bones                  brought new information; however, a final decision on whether syphilis was the origina-                  tor of infectious disease traits on a tibia from Slavkov gallows is not yet possible.                                                                                                    143","Resume                   Soňa Boriová: Zvieratá od šibeníc. Svedectvo kostí                    Tento text pojednáva o zvieracom osteologickom materiáli z juhomoravských šibeníc.                  Zvieracie kosti a zuby sú v priestore šibeníc zastúpené domácimi aj divokými druhmi.                  V niektorých prípadoch na sebe kosti nesú stopy po �udskej aktivite ako napríklad búra-                  nie či porciovanie zvieracieho tela. V  porovnaní s  ve�kými šibenicami obsahujúcimi                  početný materiál (napr. Emmenbrücke), sú nálezy z Tišnova, Slavkova a Ivančíc repre-                  zentované len malým počtom ve�mi fragmentárnych zvieracích kostí, často s recentnou                  prímesou. Vyššie uvedené fakty tak komplikujú interpretáciu toho prečo a ako sa tieto                  kosti dostali do priestoru šibeníc.                    Soňa Boriová: Animals from gallows. Testimony of bones                   This text addresses animal remains from gallows in South Moravia. Animal bones and                  teeth are usually present in the area of gallows, represented by both domestic and wild                  animals. In some cases, bones bear traces of human activity such as butchering. Com-                  pared to big gallows with numerous animal remains (e.g. Emmenbrücke), the findings                  from Tišnov, Slavkov and Ivančice are only few, very fragmentary and usually with recent                  admixture. This complicates the interpretation of why and how these animal remains got                  into the gallows area.                                                         144","Autoři                     Mgr. Soňa Boriová (nar. 1994), absolventka a doktorská studentka Ústavu antropolo-                  gie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity. Ve své dizertaci se věnuje tafonomii                  na pleistocenním osteologickém materiálu živočišného i lidského původu. Při doktor-                  ském studiu působí také na detašovaném pracovišti Archeologického ústavu AVČR Brno                  v Dolních Věstonicích, kde zkoumá rozlišování antropogenních a neantropogenních zá-                  sahů na kostech na makroskopické i mikroskopické úrovni. Adresa: Ústav antropologie                  Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity, Kotlářská 2, 611 37 Brno; Archeologický                  ústav AV ČR Brno, v.v.i., Čechyňská 363/19, 602 00 Brno, email: 423795@mail.muni.cz;                  boriova@arub.cz.                   Mgr. Martin Čuta, Ph.D. (nar. 1979), antropolog. Po studiu antropologie na Přírodo-                  vědecké fakultě Masarykovy univerzity pracuje od roku 2004 jako odborný pracovník –                  antropolog a od roku 2011 jako odborný asistent na Ústavu antropologie Přírodovědecké                  fakulty Masarykovy univerzity. Ve výzkumné práci se zabývá fyzickou antropologií se                  specializací na růst a vývoj dětí, ergonomii a antropologii sportu, antropometrii a v po-                  slední době výzkumem kosterních pozůstatků popravených osob z moravských šibenic.                  Adresa: Ústav antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity, Kotlářská                  267/2, 611 37 Brno, email: cuta@sci.muni.cz.                    RNDr. Jan Divíšek, Ph.D. (nar. 1984), biogeograf a ekolog. Po studiu geografie a biologie                  na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity pracuje od roku 2012 jako vědecký                  pracovník Oddělení environmentální geografie Ústavu geoniky AV ČR. Od roku 2014                  trvale působí jako odborný asistent na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity.                  Ve výzkumné práci se věnuje především biodiverzitě, invazní ekologii, historii středo-                  evropské krajiny a geografickým analýzám v prostředí GIS. Adresa: Oddělení environ-                  mentální geografie, Ústav geoniky AV ČR, v. v. i., Drobného 28, 602 00 Brno, email: Jan.                  Divisek@ugn.cas.cz.                    Mgr. Petr Halas, Ph.D. (nar. 1979), vegetační ekolog. Po studiu učitelského studia bio-                  logie,  geologie  a  geografie  na  Přírodovědecké  fakultě  Masarykovy  univerzity  pracuje                  od roku 2007 jako pracovník Oddělení environmentální geografie Ústavu geoniky AV                  ČR. Ve výzkumné práci se věnuje vegetaci přírodních i antropicky ovlivněných biotopů,                  druhové diverzitě cévnatých rostlin ve vztahu k využití krajiny, poslední dobou pak vý-                  zkumu krajiny a vegetace s pomocí staré obrazové dokumentace. Adresa: Oddělení envi-                  ronmentální geografie, Ústav geoniky AV ČR, v. v. i., Drobného 28, 602 00 Brno, email:                  Petr.Halas@ugn.cas.cz.                    Mgr. et Mgr. Alica Křápková, roz. Virdzeková (nar. 1987), studentka doktorského studia                  antropologie a práva. Po ukončení magisterského studia na Právnické fakultě Masary-                  kovy univerzity v Brně, pokračovala bakalářským a navazujícím magisterským studiem                                                                                            145","Autoři                    archeologie na Filozofické fakultě a následně doktorským studiem v oboru Právní dějiny                  a římské právo na Právnické fakultě se zaměřením na středověké městské právo a oboru                  Antropologie na Přírodovědecké fakultě, kde se věnuje výzkumu šibenic a hrdelního prá-                  va ve středověku a raném novověku. Adresa: Ústav antropologie Přírodovědecké fakulty                  Masarykovy univerzity, Kotlářská 2, 611 37 Brno, email: ali.krapkova@gmail.com.                    Doc. Ing. Jan Lacina, CSc. (nar. 1944), geobiocenolog, krajinný ekolog. Je vědeckým pra-ým pra-m pra-                  covníkem Oddělení environmentální geografie Ústavu geoniky AV ČR. Po studiu lesního                  inženýrství na Lesnické fakultě Vysoké školy zemědělské (dnes Mendelovy univerzity)                  v Brně působil jako typolog u Vojenských lesů a statků, později v Geografickém ústavu                  ČSAV. Na Mendelově univerzitě v Brně učil geobiocenologii a ochranu přírody a kra-írody a kra-rody a kra-                  jiny. Zabývá se vegetační složkou krajiny, jejími změnami v důsledku antropogenních                  i přírodních disturbancí. V posledních letech se věnuje především interpretaci klasické                  krajinomalby z hlediska krajinné ekologie. Adresa: Oddělení environmentální geografie,                  Ústav geoniky AV ČR, v. v. i., Drobného 28, 602 00 Brno, email: Jan.Lacina@ugn.cas.cz.                   Mgr. Tomáš Mořkovský (nar. 1977), antropolog. Po studiu antropologie na Přírodově-                  decké fakultě Masarykovy univerzity pracuje jako lektor a tajemník na Ústavu antro-                  pologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity. Ve výzkumné práci se zabývá                  kosterní antropologii, antropologii smrti (pohřební ritus a zacházení s těly zemřelých)                  a výzkumem kosterních pozůstatků popravených osob z moravských šibenic a morav-                  ských novokřtěnců. Adresa: Ústav antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy uni-                  verzity, Kotlářská 267/2, 611 37 Brno, email: tmorkovsky@email.cz.                   RNDr. Robin Pěnička, Ph.D. (nar. 1984), antropolog. Po studiu antropologie na Příro-                  dovědecké fakultě Masarykovy univerzity pracuje od roku 2011 jako odborný pracovník                  – antropolog a od roku 2016 jako odborný asistent na Ústavu antropologie Přírodovědec-                  ké fakulty Masarykovy univerzity. Ve výzkumné práci se zabývá kosterní antropologii,                  antropologii smrti (pohřební ritus a zacházení s těly zemřelých), antropologii globalizace                  a v poslední době výzkumem kosterních pozůstatků popravených osob z moravských                  šibenic a moravských novokřtěnců. Adresa: Ústav antropologie Přírodovědecké fakulty                  Masarykovy univerzity, Kotlářská 267/2, 611 37 Brno, email: robin.penicka@gmail.com.                   Prof. PhDr. Josef Unger, CSc. (nar. 1944), archeolog a sociokulturní antropolog. Po stu-                  diu prehistorie na Filosofické fakultě brněnské univerzity, pracoval od roku 1966 jako od-                  borný a vědecký pracovník- archeolog v Regionálním muzeu Mikulov, Archeologickém                  ústavu AVČR, Ústavu archeologické památkové péče v Brně a od r. 1996 trvale působí                  na Katedře (nyní Ústavu) antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity                  Ve výzkumné práci se zabývá především sídly a životem šlechty ve středověku, archeolo-                  gií církevních objektů, antropologií pohřebního ritu a moravskými šibenicemi. Adresa:                  Ústav antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity, Kotlářská 2, 611 37                  Brno, email: unger@sci.muni.cz.                     146","Autoři                    Akad. arch., Ing. Jan Velek (nar. 1952), architekt. Po absolvování Vysokého učení tech-                  nického v Brně – obor architektura a Akademie výtvarných umění v Praze – škola ar-                  chitektury, pracoval na urbanistickém oddělení Útvaru hlavního architekta města Brna.                  Posléze jako samostatný autorizovaný architekt s širokým spektrem zaměření. Kromě                  praktické architektonické činnosti se věnuje výtvarnému umění, galerijní činnosti, exter-                  ní výuce a činnostem v architektuře příbuzných oborech. V posledních několika letech se                  věnuje výzkumu a evidenci jihomoravských šibenic. Adresa: Svatopluka Čecha 50, Brno,                  email: jam@velek.org.                   Dr. Daniel Wojtucki, Dr (nar. 1977), historik a archivář, asistent v Zakładzie Historii Pol-                  ski i Powszechnej XVI-XVIII s., v Instytucie Historycznym Uniwersytetu Wrocławskiego.                  Tématem jeho doktorské práce, obhájené roku 2011, bylo téma „Kat i jegowarsztat pracy                  na Śląsku, G�rnych Łużycach i w hrabstwie kłodzkim od XVI do połowy XIX wieku”.                  Zabývá se problematikou soudnictví, spravedlnosti, práva a novodobou historií Slezska                  a historií popravišť na Moravě. Je předsedou Stowarzyszenia Ochrony i Badań Zabyt-                  k�w Prawa v jehož rámci organizuje archeologický výzkum popravišť ve Slezsku a Horní                  Lužici. Adresa: Dr. Daniel Wojtucki,Uniwersytet Wrocławski, Instytut Historyczny. Ul.                  Szewska 49, 48-300 Wrocław, Polska/Polsko, email: daniel.wojtucki@centrum.cz.                                                                                                                                     147","","Jihomoravské šibenice             Soudní právo bylo ve středověku i raném novověku z dnešního pohledu velmi             tvrdé. Tresty smrti nebyly žádnou výjimkou a někdy byly vyneseny na základě             vyznání vynucených na mučidlech. Musíme si však uvědomit, že tehdejší společ-                                                v časném novověku             nost se tak chránila nejen před negativními dopady krádeží a vražd, ale i různých             okultních praktik.             Od  roku 2013 se téma šibenice stalo předmětem zájmu pracovníků, studentů                                                               (16. až 18. stol.)             a spolupracovníků Ústavu antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy uni-             verzity. Práce na tématu pokračovaly dvojím směrem. Jednak byla navštěvována                 Jihomoravské šibenice v časném novověku             a rekognoskována místa šibenic zobrazených na Prvním vojenském mapování             a jednak byly v souvislosti se zájmem měst a obcí provedeny na několik lokali-             tách předstihové archeologické výzkumy. Během několika let byla rekognosko-             vána místa všech čtyřiceti šibenic v katastrech 35 obcí zobrazených na Prvním             vojenském mapování v dnešním Jihomoravském kraji. Větší archeologický vý-             zkum v souvislosti se záměrem městských úřadů byl proveden u Tišnova, Ivančic,             Šatova a také na rozhraní Křenovic a Slavkova.             Dosavadní výzkum přinesl poznatky nejen o podobě šibenic, jejich datování, si-             tuaci v terénu a provozu, ale také o delikventech, kteří byli na šibenici popraveni             a jejichž pozůstatky se u šibenic nacházejí. V některých případech vyústil výzkum             v pietní, duchovní a turistickou úpravu místa souvisejících s právním postavením             města v minulosti. Předložená publikace je souhrnem dosavadních poznatků o ji-             homoravských šibenicích v časném novověku z hlediska více oborů, ať již se jedná             o historii, historii práva, archeologii, antropologii, botaniku, zoologii a geomor-             fologii.                                                                                                                                                        Josef Unger a kolektiv                                                                                                                      Josef Unger a kolektiv"];