var textForPages = ["Naďa Johanisová                  Ekologická                 ekonomie:                vybrané kapitoly                       Masarykova univerzita. Fakulta sociálních studií.  Katedra environmentálních studií. Brno 2014","Všechna práva vyhrazena. Žádná část této elektronické knihy nesmí                    být reprodukována nebo šířena v papírové, elektronické či jiné podobě                    bez předchozího písemného souhlasu vykonavatele majetkových práv                    k dílu, kterého je možno kontaktovat na adrese – Nakladatelství                    Masarykovy univerzity, Žerotínovo náměstí 9, 601 77 Brno.","Naďa Johanisová                                Ekologická                                 ekonomie:                                vybrané kapitoly                                                                    Masarykova univerzita                             Brno 2014","Tato publikace vznikla v rámci projektu OP VK s názvem „Inovací bakalářských studijních programů          k lepší zaměstnatelnosti“ s registračním číslem CZ.1.07/2.2.00/28.0238. Tento projekt je spolufinancován          Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky. Více informací k projektu naleznete zde:          http://www.fss.muni.cz/cz/site/struktura/projekty/inza.               Vědecká redakce MU:          prof. PhDr. Ladislav Rabušic, CSc.          Ing. Radmila Droběnová, Ph.D.          Mgr. Michaela Hanousková          doc. Mgr. Jana Horáková, Ph.D.          doc. JUDr. Josef Kotásek, Ph.D.          Mgr. et Mgr. Oldřich Krpec, Ph.D.          prof. PhDr. Petr Macek, CSc.          PhDr. Alena Mizerová          doc. Ing. Petr Pirožek, Ph.D.          doc. RNDr. Lubomír Popelínský, Ph.D.          Mgr. David Povolný          Mgr. Kateřina Sedláčková, Ph.D.          prof. RNDr. David Trunec, CSc.          prof. MUDr. Anna Vašků, CSc.          prof. PhDr. Marie Vítková, CSc.          Mgr. Iva Zlatušková          doc. Mgr. Martin Zvonař, Ph.D.                 Recenzentka:          Ing. Marcella Šimíčková, CSc.               © 2014 Masarykova univerzita          Text © 2014 Naďa Johanisová          Foto © 2014 Johana Drlíková (foto na obálce), Markéta Jedličková (foto autorky)           ISBN 978-80-210-7117-9 (online : pdf)          ISBN 978-80-210-7116-2 (brožovaná vazba)","Milé Haně, s úctou a poděkováním","","Obsah             Obsah                             1. Úvod ................................................................................................................................................9             2. Středoproudá ekonomie v zrcadle kritiky ...................................................................11           2.1.  Preanalytické vize a slepé skvrny ..................................................................................................11           2.2.  Kritiky z pozic novopozitivismu: expandující slepé skvrny a neověřitelné axiomy ........................13           2.3.  Kritiky z pozic postpozitivismu: konec velkých příběhů a božího oka ...........................................16           2.4.  Kritiky z pozic sociální geografie a feminismu a poznámka o ekonomii a moci ............................18           2.5.  Kritiky středoproudé ekonomie z vlastních řad ..............................................................................21           2.6.  Proč se nic neděje?........................................................................................................................26             3. Zápas o ekologickou ekonomii ........................................................................................31           3.1.  Jak se definuje a čím se zabývá ekologická ekonomie? ...............................................................31           3.2.  „Podvědomé“ kořeny ekologické ekonomie ..................................................................................33           3.3.  „Vědomé kořeny“ ekologické ekonomie ........................................................................................38           3.4.  Světle zelená versus tmavě zelená ekologická ekonomie? ...........................................................45           3.5.  Nová sociálně ekologická ekonomie? ...........................................................................................52             4. Tragédie občiny v kontextu ekologické ekonomie .................................................57           4.1.  Teze tragédie občiny a její neoklasická východiska .......................................................................57           4.2.  Empirické kritiky tragédie občiny ...................................................................................................61           4.3.  Kritika tragédie občiny z pozic nové institucionální ekonomie ......................................................64           4.4.  Selhání občin a tragédie uzavření občiny ......................................................................................65           4.5.  Environmentální konflikty a hnutí na obranu commons .................................................................68           4.6.  Privátní vs. komunitní vlastnictví a sociálně ekologická ekonomie ................................................73                                                                                                        7","Ekologická ekonomie: vybrané kapitoly             5. Závěry a shrnutí .......................................................................................................................76            6. Literatura .....................................................................................................................................79            7. Summary .....................................................................................................................................87            8. O autorce ....................................................................................................................................88                                                                       8","Úvod             1. Úvod                           Tato práce si v nejhlubší rovině klade otázku po směřování ekonomie v časech ekolo-           gické krize. Ačkoliv to není patrné na první pohled, těch „ekonomií“, resp. oborů, které           do větší či menší míry vycházejí z široce chápaného ekonomického diskursu a hlásí           se k ekonomické nálepce, je ve skutečnosti více, a dalším cílem textu tedy bylo za-           měřit se na ty, které k environmentálnímu tématu mají co říci. Člověka, resp. společ-           nost od přírody ale ve skutečnosti nelze oddělit ani na morální, ani na faktické rovině,           a proto tento text není a nemůže být zaměřen úzce „zeleně“, bez reflektování sociálních           souvislostí.                 Kapitola 2 je přehledem kritik středoproudé ekonomie, přesněji řečeno ekono-           mie, jak ke světu promlouvá ústy svých standardních ekonomických učebnic. S řadou           dalších autorů sdílím obavy z „virtualizace světa“, resp. ze snahy neoliberální ideologie,           která z uvedených učebnic vychází, tento svět měnit ke svému obrazu. Tato ideologie           čerpá část své prestiže z „ekonomie jako vědy“, tedy ze středoproudého ekonomického           diskursu, který nereflektuje svá hodnotová východiska a prezentuje se jako hodno-           tově neutrální. Proto se v kapitole 2 zaměřuji na kritickou analýzu těchto nevyřčených           hodnotových východisek a následných omezení standardní ekonomie jednak obecněji           z pohledu filosofe vědy, jednak konkrétněji z pozic sociální geografie, feministické eko-           nomie a dalších heterodoxních kritik.                 Cílem kapitoly 3 bylo zabývat se úžeji zejména jedním heterodoxním oborem,           a  to  ekologickou  ekonomií,  resp.  sociálně  ekologickou  ekonomií,  která  v  současné           době zápasí o svou podobu autentického heterodoxního ekonomického směru. Pro-           tože se jedná o jeden z prvních podrobnějších textů na toto téma u nás a protože histo-           rie každého oboru tvoří důležitou součást jeho identity, je kapitola de facto příběhem           ekologické ekonomie od jejích „podvědomých“ a „vědomých“ myšlenkových kořenů až           po současnost. Ve třetí podkapitole se zaměřuji zčásti také na environmentální ekono-           mii (kterou si nejenom naši studenti s ekologickou ekonomií pletou) a hledám důvody,           proč se jí nepodařilo vystoupit ze stínu ekonomického mainstreamu. Čtvrtá podkapi-           tola mapuje některé proudy současné debaty mezi „světle zelenými“ a „tmavě zelenými“           ekologickými  ekonomy  a  pátá  shrnuje  tentativní  agendu  nového  směru  –  sociálně           ekologické ekonomie –, kterému by se to možná již podařit mohlo.                                                                                              9","Ekologická ekonomie: vybrané kapitoly                   Kapitola 4 představuje téma obecní či komunitní správy přírodních zdrojů, resp.          téma  občiny  či  commons.  Ačkoliv  komunitní  vlastnictví  bylo  u  nás  diskreditováno          v rámci své komunistické parodie a v mainstreamovém ekonomickém diskursu téměř          absentuje vzhledem k jeho důrazu na privátní vlastnictví, jedná se ve skutečnosti ze-          jména v zemích globálního Jihu mnohdy o funkční (byť mainstreamem často ignoro-          vané či diskreditované) institucionální uspořádání, které v mnohém kopíruje výcho-          diska sociálně ekologické ekonomie, shrnuté v závěru kapitoly 3. Téma commons zá-          roveň dobře ilustruje neoddělitelnost sociálních a environmentálních hledisek, včetně          otázky  moci.  Kapitola  začíná  kritikou  Hardinovy  „tragédie  občiny“  z  teoretických          a kritických pozic, hodnotí analýzy Elinor Ostrom a jejích kolegů, prezentuje některé          radikálnější pohledy („tragédie uzavření občiny“) a v závěru téma systematičtěji pro-          pojuje s hodnotami a výzkumnými prioritami sociálně ekologické ekonomie.                Text je pojat mezioborově a je určen všem, které daná problematika zajímá,          studentům i nestudentům, ekonomům i neekonomům či lidem z jiných oborů. Byl          psán narychlo, jako torzo zamýšleného delšího textu, a za všechny nedokonalosti          a nedůslednosti se čtenářům omlouvám. Snad přesto pro někoho může být zajímavý          a inspirující.                                                     10","Středoproudá ekonomie v zrcadle kritiky             2. Středoproudá              ekonomie v zrcadle kritiky                               2.1. Preanalytické vize a slepé skvrny             Když liška v Malém princi prohlásila, že řeč je pramenem nedorozumění, možná měla           na mysli skutečnost, že když spolu dva lidé hovoří, často si nerozumí, protože vycházejí           z velké masy nevyřčených odlišných zkušeností, sociálních stereotypů, pocitů a hod-           not. Užitečná je tu metafora ledovce, který má devět desetin své hmoty pod vodou.           U vědeckých oborů, jak se konstituovaly zejména na Západě v posledních dvou stech           letech, je tomu podobně. Dva obory, které vycházejí z odlišných předpokladů o světě,           z odlišných preanalytických vizí (Schumpeter 1997, Heilbroner a Milberg 1995), pa-           radigmat (Kuhn 1982) či diskursů (Daněk 2008: 34), si často neporozumí, protože           nereflektují oněch devět desetin hodnot a předpokladů pod hladinou.                Ukázka dialogu, kde každá strana vychází z jiných hodnot a předpokladů              X:  Předpoklad, že by trh fungoval a vše by šlo hladce, kdyby se odbouraly veškeré zásahy ze                strany státu, je utopistický. Vychází z abstraktního vidění světa, které neodpovídá realitě.             Y:  Ale jo, promyšlené zásahy především snižují ekonomické výkyvy, a tedy stabilizují i spo-                lečnost. Mezi tento typ zásahu bych ale zahrnoval co nejméně dotací výrobcům.             X:  Pokud zcela liberální stát odmítne jakékoliv dotace, budou tu stále ještě dotace skryté –                ze strany přírody, která do procesu dává svůj kapitál (například fosilní paliva), či lidí, kteří                pracují tak těžce a za tak nízkou mzdu, že platí svým zdravím.             Y:  Od toho jsou jiné nástroje, především internalizace externalit a ochrana zaměstnanců                (hygienické předpisy, zákoník práce).                                                                                                  11","Ekologická ekonomie: vybrané kapitoly                X:  Připadá mi, že není ostrá hranice mezi dotacemi a internalizovanými externalitami, jako              je třeba ekologická daňová reforma.            Y:  Nesouhlasím: za externality zaplatí ten, kdo je produkuje, a tolik, kolik jich vyprodukoval.              To je zcela tržní princip. Dotace přiděluje stát někomu, koho si z různě dobrých či špat-              ných důvodů vybere. A ty druhé vesměs převáží.            X:  S externalitami je ale problém. Externality je velmi těžké vypočítat, protože příroda za své              statky nic v penězích nechce.            Y:  To je sice pravda… Ale pořád je průhlednější a efektivnější stanovit cenu několika klíčo-              vých externalit… než vést neprůhledný systém komplikovaných dotací.                          (Výňatek z elektronické korespondence X a Y, 13. 10. 2004, zkrátila a upravila N. J.)                    Schumpeterovský koncept „preanalytické vize“ a její význam pro formulaci otá-          zek v oblasti vědy ilustruje ekologický ekonom Herman Daly na příkladu vlastního          zážitku ze začátku 90. let. V rámci připomínkování pracovní verze výroční zprávy Svě-          tové banky kritizoval diagram, popsaný jako „Vztah mezi ekonomikou a životním pro-          středím“. Na obrázku byl čtvereček označený jako „ekonomika“. Ke čtverečku mířila          šipka s nápisem „vstupy“ a ze čtverečku vycházela šipka s nápisem „výstupy“. Daly ve          své připomínce požadoval, aby byl čtvereček označený jako „ekonomika“ zarámován          dalším, větším čtverečkem, který by znázorňoval životní prostředí, jehož je ekonomika          součástí a na němž závisí. Když se v druhém kole připomínek kolem čtverečku sice          objevil větší čtverec, ale bez jakéhokoliv komentáře, Daly požádal, aby bylo u většího          čtverce poznamenáno, že se jedná o životní prostředí, a text pod diagramem aby vy-          světlil, že ekonomika je součástí širšího přírodního ekosystému. V dalším kole obrázek          úplně zmizel (Daly 1996: 6). Autoři diagramu měli evidentně jinou preanalytickou vizi          než Herman Daly. Ten později ze Světové banky odešel a napsal mj. jednu z nejzná-          mějších učebnic ekologické ekonomie (Daly a Farley 2004). Jeho vlastní preanalytická          vize, jak sám upozorňuje, jej vedla k jiným otázkám, než si klade současná mainstrea-          mová ekonomie,  například k otázce: „Jak velký může být ekonomický subsystém, aniž                          1          by ohrozil fungování celkového systému?“ 2             1)  Jako mainstreamovou, středoproudou či ortodoxní ekonomii v tomto textu označuji ekonomii tzv.          neoklasické syntézy, jak ji nacházíme ve většině současných učebnic ekonomie. Pokud hovořím v textu          o „ekonomii“, mám na mysli rovněž tuto ekonomii středního, resp. hlavního proudu. K tomuto viz též          Šimíčková  a  Drastichová  (2013:  99–100),  k  rozlišení  mezi  heterodoxní  a  ortodoxní  ekonomií  viz  Lee          (2010: 1–18).          2)  Daly zde zpochybňuje další výraznou a nereflektovanou hodnotu, z níž vychází mainstreamová eko-          nomická teorie: normativně prosazovaný trvalý nárůst agregátní produkce (neboli ekonomický růst,          k tomu blíže viz např. Johanisová a Fraňková 2012).           12","Středoproudá ekonomie v zrcadle kritiky                    Na rozdíl od Schumpetera, který se nicméně domníval, že navzdory preanaly-           tické vizi může být ekonomie objektivní vědou, tvrdí jiný ekonomický myslitel, Ro-           bert Heilbroner (Heilbroner a Milberg 1995, Šimíčková a Drastichová 2013: 91–92), že           ekonomická teorie bude vždy nějakým způsobem zaujatá, i když tuto zaujatost nemusí           sama reflektovat, a může se tedy považovat za objektivní. Její preanalytická vize může           například vnímat svět převážně jako prostor, v němž interagují firmy a domácnosti           (v neoklasickém pohledu) či kde je důležité měřit a podporovat agregátní poptávku           (v keynesiánském pohledu) (Heilbroner a Milberg 1995). 3                 V obecnější rovině totéž tvrdí novopozitivistický filosof Karl Popper, který na-           místo o „preanalytické vizi“ hovoří o „slepé skvrně“ vědy jako takové i o „slepé skvrně“           jednotlivých vědních oborů. Jedná se o soubor předpokladů, které existují v samém           centru (každého) vědního oboru, jež „nejsou jeho aparátem dokazatelné a které přesto           pokládá za pravdivé“ (Binka 2008: 32). Podle filosofa Bohuslava Binky (2008: 32) je           jednou ze slepých skvrn současné mikroekonomie předpoklad, že lidské potřeby jsou           neomezené.                 V Popperově pojetí se věda, která je hodna toho jména, se svými slepými skvr-           nami nicméně pere, reflektuje je, a pokud zjistí, že nevyhovují, resp. odporují jejím           vlastním empirickým zjištěním, může je reformulovat, a tak vlastně změnit svá výcho-           diska a posunout hranice vlastní disciplíny (Binka 2008: 39). „Správná“ věda si je tedy           alespoň do určité míry vědoma svých slepých skvrn, uvědomuje si, že jsou specifické           pro ni samotnou a že jiné obory mohou mít jiné vize, hodnoty a předpoklady, které je           třeba reflektovat a respektovat. Vrátíme-li se ke středoproudé ekonomii a jejím pre-           analytickým vizím či slepým skvrnám, nacházíme v literatuře hned dvě kritiky vychá-           zející z těchto popperovských pozic, které zde stojí za to stručně shrnout.                2.2. Kritiky z pozic novopozitivismu:           expandující slepé skvrny a neověřitelné axiomy             První kritiku vznáší Bohuslav Binka, když dokládá, že někteří neoliberálně zaměření           ekonomové (Julian L. Simon, Václav Klaus a další) vycházejí z vlastních, nereflekto-           vaných a zobecnělých, resp. hypertrofovaných slepých skvrn při ostré kritice myšle-           nek a postulátů jiných oborů, konkrétně environmentální etiky. Například prezentují           jako obecné tvrzení vlastní slepou skvrnu či preanalytickou vizi, která předpokládá, že              3)  Podobně podle ekologického ekonoma Ernsta F. Schumachera vychází středoproudá ekonomie z ja-           kési „metaekonomie“, souboru hodnot, které si neuvědomuje a nereflektuje, ale které ovlivňují její otázky,           metody a hodnotové priority (Schumacher 2000).                                                                                            13","Ekologická ekonomie: vybrané kapitoly             příroda je pouze zdrojem pro lidskou spotřebu bez bytostné hodnoty, že přírodní zdroje          jsou navzájem nahraditelné a že vyčerpání těchto zdrojů zabrání tržní mechanis mus.          Ve světle takové preanalytické vize nemá např. environmentální etika právo na exis-          tenci (Binka 2008: 39–68).                Tuto kritiku (tedy problém expanze slepých skvrn středoproudé ekonomie mimo          rámec oboru) lze zobecnit. Preanalytická vize, resp. systém hodnot a axiomů, z nichž          vychází středoproudá ekonomie, již řadu desetiletí proniká do legislativy, vědy, ve-          řejných politik (nejen hospodářských) a postojů běžného života (viz též Horký 2011,          Bělohradský 2009: 221–236, Stöckelová 2012: 52–80). Lze říci, že se stává nereflek-          tovanou státní ideologií. V naší republice nyní hraje podobnou roli, jakou hrál kdysi          marxismus. Uvedu dva příklady. První se týká této knížky. Ačkoliv dle plánu má vyjít          teprve v půli září 2014, dle vnitrouniverzitního předpisu (vycházejícího z platné le-          gislativy) je třeba „vysoutěžit“ tiskárnu, což zabere dva až tři měsíce. Text knihy tedy          musí být nachystán již v půli června, děj se co děj. Fenomén nutnosti „vysoutěžení“          (tj. nutnost veřejné soutěže) velké části nákupů fakulty vede k obrovské nepružnosti                                                                  4          a v některých případech paradoxně i k nehospodárnosti.  Domnívám se, že vychází          z následující nereflektované mainstreamově ekonomické preanalytické vize: a) cena          produktu je jediné kritérium, podle něhož je třeba se při nákupu řídit, b) dlouhodobý          vztah nakupující-prodávající není důležitý, c) podpora lokální ekonomiky a jiná etická          kritéria nemají při nákupu hrát roli.                Druhým příkladem je nedávný soubor ekonomických doporučení OECD, který          označil ženy za „nedostatečně využité pracovní zdroje“. Studie doporučuje České re-          publice snížit rodičovskou dovolenou na jeden rok a od jednoho roku dítěte podporo-          vat rodinu poukázkami na jesle. Zpráva zdůvodňuje své doporučení zvýšením ekono-          mického růstu: hrubý domácí produkt zvýší jak matka, která se zapojí do pracovního          procesu, tak nárůst služeb péče o batolata (OECD 2014: 34). Ačkoliv je zpráva ozna-                                                                                5          čena jako „ekonomická“, hodnotově vstupuje do sféry sociální a rodinné.  Opět se zde          vychází ze středoproudých ekonomických preanalytických vizí a slepých skvrn, jako          je podceňování významu tzv. nepeněžní ekonomiky (Mellor 2006, Johanisová a kol.          2013: 8–9) a přeceňování ekonomického růstu jako faktoru blahobytu (Easterlin 1974,          Jackson 2009, Johanisová a Fraňková 2012).             4)  K nehospodárnosti dochází v případě, že primární producent, který by byl levnější, se z nejrůznějších          důvodů výběrového řízení neúčastní či účastnit nemůže. Též v případě, že vysoutěžený nejlevnější pro-          dukt či služba jsou zároveň nekvalitní či mají velké průběžné náklady (např. levná tiskárna, drahý toner          do tiskárny).          5)  Zpráva, zřejmě k posílení váhy svých ekonomických argumentů, navíc cituje práce z oblasti sociál-          ní, které tvrdí, že jesle batolatům prospívají. Důrazem na práci žen a podceňováním rodinných hodnot          ilustruje zpráva OECD spřízněnost mainstreamové ekonomické ideologie s ideologií marxismu. Obecněji          k ženám jako „prostředku růstu“ v politikách současných mezinárodních institucí viz Horký (2011: 333).           14","Středoproudá ekonomie v zrcadle kritiky                    Radikálně tuto kritiku ekonomizace společnosti (ačkoliv nevychází z popperov-           ského diskursu) formuluje klasický autor Ernst. F. Schumacher již na počátku sedm-           desátých let: „Ty nejjednodušší věci, které mohl člověk před pouhými padesáti lety           uskutečnit bez problémů, dnes realizovat nelze. Čím je společnost bohatší, tím hůře           lze dělat smysluplné věci, nejsou-li okamžitě finančně výnosné. … Ekonomie postupně           vstřebává veškerou etiku a stává se hlavním zřetelem veškerého lidského rozhodování.           Je jasné, že takový vývoj je patologický.“ (Schumacher 2000: 67)                 Druhý kritický proud tvrdí, že středoproudá ekonomie, ačkoliv se vnímá jako po-           zitivní věda (tedy věda, která nezaujatě, bez výchozích hodnot, zkoumá objektivní rea-           litu a objevuje zákonitosti jejího vývoje), ve skutečnosti pozitivní vědou není, protože           její postuláty nelze falzifikovat (možnost falzifikace, tedy vyvrácení prezentovaných           postulátů, je jedním z kritérií vědy dle Poppera). Jinými slovy: středoproudá ekono-           mie vychází z deduktivně odvozeného abstraktního modelu společnosti a apriorních           axiomů, které by slušely matematice a logice, ale které jsou pro vědu zaměřenou na                                6           reálný svět nevhodné.  K těmto axiomům patří např. modely dokonale konkurenčního                                                                7           trhu, nahraditelnosti zdrojů či komparativní výhody.  Tyto axiomy nelze empiricky           ově řit a tudíž ani vyvrátit, a středoproudá ekonomie se tak vzdaluje empirii a s ní ideálu           pozitivistické vědy, který zároveň vzývá. 8                 Podrobně, systematicky a s použitím konkrétních příkladů tuto kritiku prezen-                                                        9           tuje ve své studii ekonom Petr Gočev (2006).  K problému se vyjadřuje též ekonom           Tomáš Sedláček ve známé knize Ekonomie dobra a zla, kde upozorňuje, že své slepé           skvrny může mainstreamová ekonomie reformulovat či přehodnotit, ale neděje se to           na základě korekce empirickým výzkumem: „Různé teorie jako by vedly evoluční boj           o přežití, o formování a tvoření reality. Tento (chvályhodný) boj se však neodehrává           na  kolbišti  reflexe  reality,  ale  na  bojišti  matematické  elegance,  lákavosti  příběhu,           souznění nového příběhu s příběhy starými. Nejsilnějším faktorem, který ovlivňuje           výběr či akceptaci modelu, jenž má konstituovat náš světonázor, je svobodná volba           daného ekonoma či vědce. Modely an sich nejsou s to nás přesvědčit; každý světonázor             6)  Děkuji Adamu Votrubovi, který mi toto hledisko objasnil v rámci diskuse nad mým úvodem k jeho           knize Paradox úroků.           7)  Je patrné, že „axiomy“ ve středoproudé ekonomii alespoň zčásti splývají se slepými skvrnami, resp.           s preanalytickou vizí. Za součást slepé skvrny ekonomie můžeme považovat i její základní metodologický           přístup: metodologický individualismus a utilitarismus (k tomu kriticky viz např. Ariely 2009, Bronk           1999: 98–113, Daly a Cobb 1990: 85–96, Keen 2001: kap. 2, Horký 2011).           8)  V běžných učebnicích středoproudé ekonomie pravidelně nacházíme rozlišení mezi kladně hodno-           cenou „pozitivní“ ekonomií, která objektivně zkoumá objektivní realitu, a nejednoznačně prezentovanou           „normativní“ ekonomií, která vychází z určitých, předem daných hodnot, a tudíž implicitně není zcela           „objektivní“.           9)  Viz též Keen (2001: 159–161).                                                                                             15","Ekologická ekonomie: vybrané kapitoly             disponuje svou vlastní legií dostatečně funkčních modelů… Výběr ekonomického mo-          delu tedy záleží na apriorním světonázorovém vybavení jedince. To je dáno již tím, že          paradigmata, východiska, axiomy daného modelu se nedokazují, ale jedinec si volí          takový model, který nejlépe odpovídá jeho světovíře… Jeho volba bývá často zcela ira-          cionální a emotivní, vychází z apriorních sympatií s předpoklady či očekávanými vý-          sledky modelu. Modely tedy nejsou akceptovány na základě souladu s realitou (žádný          z nich není realistický), ale na základě souznění s představou světa, jak v něj věříme          či (častěji) chceme věřit. I pozitivní modely jsou v základech normativní. Ekonomie je          v tomto smyslu také vírou – v axiomy, které se nedokazují, musíme věřit. V extrémním                                                 10          pojetí se ekonomie stává náboženstvím.“  (Sedláček 2009: 218–219).             2.3. Kritiky z pozic postpozitivismu:           konec velkých příběhů a božího oka            Sedláček zde hovoří ve vztahu ke středoproudé ekonomii o nových a lákavých či méně          lákavých „příbězích“ a o tom, že teorie „formují a tvoří“ realitu. Zde je patrný, byť          možná nereflektovaný, vliv relativizujících proudů ve společenských vědách posled-          ních desetiletí, které lze souhrnně označit jako postpozitivismus. Patří sem postmo-          dernismus  a  poststrukturalismus,  významnými  představiteli  jsou  Michel  Foucault,          Jacques Derrida či Jean-François Lyotard.                Je to právě Lyotard, kdo projevuje skepsi vůči velkým příběhům, všezahrnují-          cím teoriím a obecným pravdám (Daněk 2008: 35). Vůči této kritice je středoproudá          ekonomie jistě velmi zranitelná. Jak dokládá Richard Bronk (1999) ve své historické          analýze filosofických původů středoproudého ekonomického myšlení, je jeden z jeho          ústředních motivů – víra v ekonomický růst – dědicem velkého vyprávění o lidském          pokroku, které se zrodilo v osvícenství. Po dlouhou dobu zahrnovalo víru v pokrok          duchovní a morální, který měl být přirozeným důsledkem postupného vítězství ro-          zumu a vědy a techniky v jeho službách. S rozvojem vědy a technologií byl a je ekono-          mický růst dlouhodobě svázán a s tím, jak slábla víra v pokrok lidstva na poli morálním          a duchovním, soustředila se víra v lepší příští na „dvojí motor pokroku“: rozvoj vědy          a techniky a ekonomický růst. Ekonomický růst navíc nabídl kvantifikovatelnou, ob-          jektivní míru pokroku (Bronk 1999: 88). Takového vyprávění není snadné se vzdát.                „Objektivita“ je nicméně dalším dědictvím modernismu a potažmo osvícenství,          které se v závěru dvacátého století ocitlo v křížové palbě postpozitivistických směrů          a také feminismu. Původní pozitivistická představa o vědě jako hledání objektivních           10) Pasáže kurzivou označeny již v originále.            16","Středoproudá ekonomie v zrcadle kritiky              zákonů fungování světa nezúčastněným pozorovatelem byla již předtím nabourána           Kuhnovou analýzou vědy jako proměny paradigmat či Popperovými slepými skvr-           nami, zmíněnými výše. Postpozitivismus však jde dál a zcela odmítá představu ob-           jektivního, hodnotami nezatíženého vědce, který je oddělen od předmětu svého zkou-           mání, neovlivňuje ho, sám jím není ovlivněn a produkuje objektivní, hodnotově ne-           utrální výsledky. „Objektivní“ pohled „odnikud“, předpokládaný pozitivistickou vědou           a filosofem Richardem Rortym označovaný za „pohled božího oka“ (Daněk 2008: 34),           tak podle postpozitivistů není možné dosáhnout. Každá věda a každý badatel má svá           hodnotová východiska, která rozhodují o tom, co budou zkoumat, jaké si položí otázky,           jaké metody zvolí k jejich zodpovězení a jak okomentují a kontextualizují výsledky. 11                 Tento přístup má pro středoproudou ekonomii dalekosáhlé důsledky. Pokud           přijme me východiska postpozitivistických směrů, ztrácí rozlišení mezi „pozitivní“           a „normativní“ ekonomií, jak je s oblibou postulují ekonomické učebnice, smysl, pro-           tože každá věda je normativní – vychází z určitých, často nepřiznaných představ o světě,           které nejsou univerzální a jsou ovlivněny filosofickými východisky oboru (v případě           mainstreamové ekonomie jsou to již zmíněné osvícenské vize pokroku a pozitivismus,           ale také utilitaristická filosofie), ale také např. genderem či geografickou a sociální po-           zicí těch, kdo se na vývoji oboru podílejí. 12                 Každý obor má v postpozitivistické optice také svůj diskurs, resp. z něj vychází           a  neustále  jej  vytváří.  Diskurs  lze  zjednodušeně  chápat  jako  „institucionalizovaný           systém myšlení, vymezující, co může být k danému tématu řečeno (a kým)“  (Daněk                                                                                     13           2008:  34).  Zároveň  podle  Foucaulta  každý  diskurs  „systematicky  vytváří  subjekty           a světy, o kterých vypovídá“ (tamtéž). Je-li tomu tak, pak velmi vlivný diskurs středo-           proudé ekonomie zpětně ovlivňuje myšlení aktérů i strukturu a priority institucí, které           modeluje, hodnotí a komentuje (ilustrace z prostředí ČR viz Stöckelová 2009: kap. 3).           Vliv středoproudé ekonomické teorie na realitu je umocňován mocenskými politicko-           ekonomickými vazbami, konsensem elit (Madron a Jopling 2003) a jejich „vědomou              11)  Jak  podrobně  rozebírá  ekofeministka  Charlene  Spretnak  (1993:  233–244),  nebezpečí  postpoziti-           vistických přístupů může být odmítání existence reality, odmítání jakéhokoliv zobecnění a hodnotový           a etický relativismus (neschopnost či neochota rozlišit dobro a zlo, spravedlnost a nespravedlnost). S tím           nepřímo polemizuje feministka Donna Haraway, vycházející z postpozitivismu. Podle ní alternativou vůči           pozitivismu není absolutní relativismus, ale přiznání vlastních omezení při výzkumu a dialog a síťování           s těmi, kdo vzhledem ke své odlišné pozici, zkušenosti a perspektivě vidí svět (třeba i radikálně) jinak           (Haraway 1991: 183–201). Viz též Nelson (1996: kap. 3).           12) Ekonomové Caldwell a Coats (1984, cit. v Nelson 1996: 23) to vyjádřili takto: „Realita je všude silně           zahuštěná. Pozorování proto vyžaduje selekci. Veškerý popis je ovlivněn zorným úhlem pozorovatele.“           13) Vrátíme-li se k příkladu se čtverci, který uvádí Daly, je patrné, že představa ekonomiky jako subsys-           tému přírody nebyla součástí diskursu autorů zprávy Světové banky: schéma navržené Dalym nedokázali           argumentačně vyvrátit, ale nedokázali jej ani přijmout.                                                                                            17","Ekologická ekonomie: vybrané kapitoly             snahou upravit reálný svět jeho virtuálnímu obrazu“, tedy ekonomické vizi dokonale          konkurenčního globálního trhu (Carrier 1998, cit. v Leyshon a kol. 2003: 10, viz též          Harvey 2000, Spash 2011: 363).              2.4. Kritiky z pozic sociální geografie a feminismu          a poznámka o ekonomii a moci             Postpozitivistický přístup ve vědě nicméně opouští, resp. rozpouští starší vizi ekono-          mie  jako  monolitického  a  neotřesitelného  vědního  oboru,  který  zkoumá  objektivně          existující „přirozené“ zákonitosti, které mohou být „integrovány do jediného nevyvra-          titelného systému absolutní Pravdy“ (Daněk 2008: 19). Spíše se stále více prosazuje          (alespoň mezi kritiky) pohled na středoproudou ekonomii jako na sociálně konstruo-          vanou disciplínu (Nelson 1996: 22–23). Z tohoto pohledu vychází i kritika neoliberální          ekonomie ze strany sociální geografie, jak ji formulují Andrew Leyshon a Roger Lee          v úvodu ke knize Alternative Economic Spaces (Leyshon a kol. 2003: 4): „Liberální          trh je (v naší společnosti) prezentován jako uniformní mechanismus, do kterého by          se nemělo zasahovat, protože každý zásah mu může jen uškodit. Problém s takovýmto          prosazováním ekonomického pokroku je ale v tom, že se vyhýbá otázkám sociálních                                                                                       14          a mocenských vztahů, jejichž prostřednictvím se všechny ekonomické geografie  ode-          hrávají a jsou utvářeny.“ Dodávají, že problém je v tom, že tyto sociální vztahy nelze          oddělit od jejich materiálního, resp. ekonomického fungování, a že cesta k vybudo-                                               15          vání kýžené „neoliberální tržní utopie“  je posetá oběťmi často brutálního konkurenč-          ního systému, který s sebou přináší. Jejich kniha se dále zaměřuje na ekonomické          prostory a projekty, které nevycházejí z neoliberálního, resp. neoklasického diskursu,          jako  jsou  sociální  podnikání,  úvěrní  družstva,  neformální  práce  a  zaměstnanecká          participace.                O dekonstrukci neoklasického ekonomického diskursu z feministických pozic se          pokusila (mezi jinými) feministická ekonomka Julie Nelson (1996: kap. 1 a 2). Nelson               14) K jím užívanému konceptu „ekonomické geografie“, economic geographies, se Roger Lee vyjadřuje          v knize Postcolonial Economies (Pollard a kol. 2011: 64). Navrhuje pracovat s plurálem („ekonomiky“          spíše než „ekonomika“), protože „ekonomik“ je mnoho a jsou různé, a dále přejmenovává „ekonomiky“          na „ekonomické geografie“, aby zdůraznil jejich jedinečnost, časovost a prostorovost („jsou zakotveny          v prostoru a v čase“). Zde vidíme postpozitivistický posun směrem od jediné „ekonomiky“, probíhající          v abstraktním a homogenním časoprostoru, jak ji chápe středoproudá ekonomie.          15)  O neoklasickém, resp. neoliberálním projektu jako o utopii hovoří též např. Polanyi (2001: 3) a Har-          vey (2000: 241–242).           18","Středoproudá ekonomie v zrcadle kritiky              tvrdí, že jak sféra, kterou ekonomie zkoumá (trhy, firmy, vlády, jednotlivci), tak její           metody  (formalizované,  zobecňující,  matematické,  precizní)  a  klíčové  předpoklady           (důraz na individuum, sebezájem, autonomii, racionalitu, volbu) rezonují v naší kul-           tuře s mužskými hodnotami, mužským genderem: „Subjektem světa ekonomických           modelů je jedinec, který je sobecký, autonomní, racionální,… oproti jedinci sociálně           vázanému,  altruistickému,  …  citovému.“  (Nelson  1996:  22–23).  Dominance  takto           „maskulinně“ pojatých hodnot podle autorky blokuje témata a způsoby analýzy, které           by vedly k vyváženějšímu a hlubšímu pohledu na realitu. Ekonomie (která se historicky           inspirovala newtonovskou fyzikou a dalšími přírodními vědami) se navíc považuje za           hierarchicky výše oproti ostatním společenským vědám (a je i jimi takto často chá-                 16           pána).  Podle Nelson je to právě proto, že její témata i metody vycházejí z „tvrdých“,           „mužských“  hodnot,  které  jsou  v  naší  kultuře  vnímány  jako  nadřazené  hodnotám           a přístupům „měkkým“, „ženským“. „Ženský“ a „mužský“ přístup je ale podle Nelson           rovnocenný, oba mají co nabídnout, a ekonomie svým jednostranně „maskulinním“           přístupem ztrácí. Pokud by se více zaměřila na „ženské“ hodnoty, mohla by zaostřit           nejen na konkurenci, ale i na kooperaci včetně kooperace a dialogu s jinými společen-           skými obory. Mohla by se zaměřit nejen na směnu, ale i na zajišťování nezbytností pro           život (tzv. provisioning), což by s sebou neslo i přemýšlení o tom, které zboží je klíčové           pro přežití a zdraví (rozlišení needs a wants), a výraznější vnímání environmentálních           limitů. Předmětem studia ekonomie by se tak staly všechny způsoby uspokojování po-           třeb, včetně vzájemné pomoci, rodinných vazeb či vládních aktivit.                 Příbuzné pohledy na středoproudou ekonomii nabízejí další feministické eko-           nomky (viz Horký 2011). Na otázky životního prostředí se ale většinou zaměřují jen           okrajově. O to zajímavější je práce Mary Mellor (2006), která samu sebe označuje za           ekofeministickou politickou ekonomku a zaměřuje se na kritiku středoproudé ekono-           mie jak ze sociálních, tak z environmentálních pozic. Mellor, podobně jako Nelson, kri-           tizuje „sociální konstrukt“ člověka jako homo economicus: „Homo economicus (který           může být i ženského rodu) je fit, mobilní, fyzicky zdatný a nezatížený domácností či           jinými závazky. Je nakrmený a odpočatý. Zboží, které konzumuje, se mu zjevuje jako           hotové produkty či služby a mizí mu z dohledu poté, co je spotřebuje. Nemá žádnou           odpovědnost  za  životní  cyklus  těchto  produktů  stejně  tak,  jako  ho  nezajímá  původ           vzduchu, který dýchá, či osud jeho vlastních exkrementů. Homo economicus je jednou           z verzí Doriana Graye Oscara Wildea. Na první pohled funguje v hladce fungujícím           světě. Portrét na půdě ale ukazuje jeho reálný sociální, biologický a environmentální           stav. Homo economicus je výsledkem ahistorického, atomizovaného přístupu k po-           chopení lidské existence.“ (Mellor 2006: 143)              16) K tomuto viz např. též Daly a Cobb (1990: 3), Nelson (1996: 25) a Capra (2002: kap. 7).                                                                                             19","Ekologická ekonomie: vybrané kapitoly                   Podobně jako Nelson, i Mellor kritizuje dualitu ve středoproudé ekonomii, kde          na jedné straně stojí vysoce ceněné hodnoty, jako je „homo economicus, práce/intelekt          či zpeněžitelné přírodní zdroje“, na druhé straně pak entity, které mají v ekonomické          optice nízkou nebo žádnou hodnotu: „… tzv. ženská práce (kterou ale mohou vykoná-          vat i muži), tělo, ekosystémy a divoká příroda.“ A dodává: „V jádru tohoto dualismu          je fakt, že to, co je na Západě chápáno jako ,ekonomika‘, je ve skutečnosti pouhý výřez          ze složité mozaiky celé lidské a ne-lidské existence.“ (Mellor 2006: 141; viz též Johani-          sová 2014: 98–101)                Vrátíme-li  se  k  postpozitivistické  kritice  společenských  věd,  je  třeba  –  vedle          skepse k velkým vyprávěním, odmítání hodnotové neutrality vědy a vnímání jednotli-          vých oborů coby „sociálních konstrukcí“ – zmínit ještě jeden aspekt, který má speciální          význam pro ekonomické myšlení. Jedná se o otázku moci.                Rozsah tohoto textu neumožňuje věnovat se tématům „ekonomie a moc“ a „eko-                         17          nomika a moc“  v adekvátním rozsahu, i když už jsme se jich výše dotkli (sociálně          geografická kritika zmiňuje absenci reflexe mocenských vztahů v ekonomii, feminis-          tickou kritiku lze chápat jako komentář o hegemonii „mužského“ přístupu ve struktu-          raci témat a metod v mainstreamové ekonomii). Bude zde ale užitečné upozornit na          Foucaultovu tezi o roli moci při akceptování diskursů. Již jsme se několikrát dotkli          komplikovaného procesu, jímž se zabydlují ekonomistické teze a „utopie“ volného trhu          ve veřejném prostoru, médiích, legislativě a zvolna se stávají nereflektovanou státní          ideologií. Tento proces, pokud vím, nebyl a není dostatečně studován. Podle nepříliš          povzbudivé Foucaultovy teze je to nakonec moc, která rozhoduje o tom, který z více          diskursů je přijat jako legitimní a správný (Daněk 2008: 35). Je tomu skutečně tak?                Podobně jako Foucault hovoří ekologický ekonom Joan Martinez-Alier o tom,          že existuje dvojí typ moci. Existuje moc toho, kdo smí činit rozhodnutí. A pak je tu          skrytější moc, která rozhoduje, podle jakých kritérií se bude rozhodovat.  Konkrétně                                                                                 18          uvádí příklad rozhodování o využívání území v zemích globálního Jihu v případě tzv.          ekologických, resp. environmentálních konfliktů, kdy často stojí proti sobě původní          uživatelé území (například místní rybáři) a vláda či nadnárodní společnost, které mají          zájem využít území pro zásobování mezinárodních trhů (například chtějí mokřad pro-          měnit na krevetovou farmu). Podle Martinez-Aliera zde stojí proti sobě „nesoumě-          řitelné hodnoty, neřešitelné nejistoty“ a současně různě mocní hráči (Martinez-Alier          2002:  27).  Pokud  bude  rozhodovacím  kritériem  analýza  přínosů  a  nákladů,  zvítězí          předpoklad, že nejistoty jsou řešitelné, hodnoty, o které jde, jsou souměřitelné a vyjá-          dřitelné v penězích, zvítězí tedy neoklasický diskurs. Mohl by ale také zvítězit diskurs            17)  K podrobnější diskusi o fenoménu koncentrace ekonomické moci a o některých cestách ke kontrole          této moci v rámci úsilí o ekonomickou demokracii viz Johanisová a Wolf (2012).          18) Zografos a Howarth (2010: 3410) hovoří v této souvislosti o „procedurální moci“.           20","Středoproudá ekonomie v zrcadle kritiky              lidských  práv  či  posvátnosti  území.  Martinez-Alier  v  této  souvislosti  hovoří  nikoliv           o diskursu, ale o „jazycích hodnocení“ (Martinez-Alier 2002: 23–30, viz též Johani-           sová 2014: 82–85). K tématu se ještě vrátíme v kapitole 4.                2.5. Kritiky středoproudé ekonomie z vlastních řad             Kritické pohledy na středoproudou ekonomii v průběhu dvacátého století sílí a v jed-           nadvacátém se s nimi takříkajíc roztrhl pytel. Pohybují se v širokém spektru radika-           lity: od takových, které přijímají základní hodnoty a předpoklady ekonomie středního           proudu či kritizují vždy jen jeden předpoklad, případně špatnou aplikaci středoprou-                                                                                19           dých postulátů v praxi (např. Stiglitz 2003, Soros 2008, Ariely 2009)  až po hlubší           a komplexnější analýzy kořenů středoproudého ekonomického myšlení (např. Daly           a Cobb 1990, Keen 2001, Aldred 2009, Hill a Myatt 2010.) Kritická ekonomická lite-           ratura vychází také z mnoha různých pozic, které se navíc často překrývají. Již jsme           zmínili  kritiky  z  hlediska  sociální  geografie,  feminismu  a  ekofeminismu.  Další  kri-           tické perspektivy přinášejí mj. sociální ekonomie (Lutz 1999), behavioralismus (Ariely           2009), kulturní antropologie, resp. ekonomická antropologie (Sahlins 1998, Polanyi           2001, viz též Dale 2010, Horký 2011), zčásti i postrozvoj či postkolonialismus (Pollard           a kol. 2011, Horký-Hlucháň a Profant: v tisku). Ekologické (a zelené) ekonomii, které           vycházejí ze selhání středoproudé ekonomie ve vztahu k přírodě, věnujeme samostat-           nou kapitolu.                 Texty kritizující předpoklady středoproudé ekonomie se vedle stupně radikality                                                                                       20           a odborného zakotvení autorů výrazně liší i na spektru populární–odborný text.  V ná-           sledujících odstavcích stručně shrnu obsah čtyř kritických prací, které se pohybují na           odborném konci spektra a mají tyto společné znaky: a) vznikly v posledních patnácti             19) Stiglitz kritizuje globální ekonomistickou, resp. neoliberální ideologii (tzv. washingtonský konsen-           sus) vycházející ze středoproudé ekonomické teorie a její dopad na reálné mezinárodní politiky USA či           Mezinárodního měnového fondu (Stiglitz 2003). I když je autorem vlivné kritiky jednoho z předpokladů           teorie dokonalé konkurence (předpoklad dokonalé znalosti, viz Ackerman a Nadal 2012: 6–7), nejde ve           své kritice do důsledků (viz např. Stiglitz 2003: 182, Keen 2001: 3). Ariely (2009) implicitně kritizuje           teorii racionální volby, tedy předpoklad, že člověk jedná „racionálně“, ale ani on své vývody neaplikuje           na ekonomickou teorii. Nejdále jde Soros (např. 2008). Podobně jako Stiglitz kritizuje jediný předpoklad           teorie dokonalé konkurence, resp. model všeobecné rovnováhy: předpoklad dokonalé znalosti (aplikuje           zde Popperovu tezi, že naše znalosti jsou vždy nedokonalé), ovšem z ní odvozuje to, že uvedená teorie ne-           platí (Soros 2008: 6). Sorosova stížnost, že jeho myšlenky akademické kruhy dlouhodobě ignorují, není           překvapující (Soros 2008: 20).           20) Za kvalitní populární text, pojatý jako vyhrocená polemika s ekonomickým mainstreamem, považuji           např. knihu Market Schmarket (Cato 2006).                                                                                            21","Ekologická ekonomie: vybrané kapitoly             letech, b) autoři jsou (neortodoxní) ekonomové z akademického prostředí, c) pokou-          šejí se o hlubší a systematickou kritiku středoproudého ekonomického myšlení, resp.          keynesiánsko-neoklasické syntézy, s důrazem na pečlivou a podrobnou dekonstrukci          jejích konkrétních postulátů.                Autory první knihy (The Flawed Foundations of General Equilibrium) jsou dva          ekonomové, Američan Frank Ackerman a Mexičan Alejandro Nadal, obsahuje nicméně          příspěvky ještě několika dalších autorů (Ackerman a Nadal 2012). Jedná se o odborný          text, jenž vyšel poprvé roku 2004. Jeho těžištěm je shrnutí kritik teorie, resp. mate-          matického modelu všeobecné rovnováhy – dokonalé konkurence. Model všeobecné          rovnováhy je sofistikovaným matematickým vyjádřením původního postulátu Adama                                        21          Smithe o neviditelné ruce trhu,  která řídí naše jednání tak, že prospíváme celku, ačko-          liv (nebo právě proto, že) usilujeme o vlastní sebezájem. V 50. letech tuto představu de-          finitivně přetavila do matematické podoby dvojice ekonomů Kenneth Arrow a Gerard          Debreau. Jejich model všeobecné rovnováhy se snaží matematickými prostředky do-          kázat, že pokud je splněna dlouhá řada předpokladů a pokud existují rovnovážné stavy          nabídky a poptávky na všech existujících trzích,  pak dochází k tzv. optimální alokaci                                                        22          zdrojů. Čili všichni aktéři, kteří na trh vstupují, maximálně uspokojí své potřeby. V ta-          kovém případě se hovoří o tzv. paretovském optimu, resp. o paretovské efektivitě, kdy          nikdo (žádný účastník trhu) na tom nemůže být lépe (tedy dostat více za to, co nabízí),          aniž by jiný účastník na tom začal být hůře. Paretovské optimum jako důsledek vše-          obecné rovnováhy tak pro mnohé ztělesňuje utilitaristický a sociální ideál co největ-          šího blahobytu pro co největší počet lidí. 23                Jak ukazují Ackerman a Nadal, model všeobecné rovnováhy ve skutečnosti ne-          platí. Jednak proto, že neplatí jeho předpoklady (autoři se v kapitolách 5–7 podrobně          zabývají třemi z nich), jednak proto, že i kdybychom připustili, že v nějakém okamžiku          dojde ke všeobecné rovnováze současně na všech trzích, je pravděpodobné, že tato          rovnováha vydrží jen okamžik. Pak ji velmi pravděpodobně poruší nějaká náhodná          událost a další vývoj není snadné předvídat. Navíc (i pokud bychom opět přijali ostatní          vysoce nerealistické předpoklady modelu) nemusí k rovnovážnému stavu dojít vůbec,          pokud nepřijmeme předpoklad, že do systému vstupuje nekonečně vysoká míra infor-          mace (Ackerman a Nadal 2012: 16–18).               21) Viz např. Routh (1977: 87). Smith používá metaforu neviditelné ruky jen dvakrát v celém svém díle,          jednou v Bohatství národů a jednou v Teorii morálního cítění (Bronk 1999: 91–92), a nehovoří explicitně          o neviditelné ruce trhu. V druhém textu jde dokonce evidentně o neviditelnou ruku Prozřetelnosti. Pojem          „neviditelná ruka trhu“ by tedy možná sám Adam Smith odmítl.          22) Tedy nabídka se rovná poptávce.          23) Viz ovšem kritiku v Bronk (1999: 98–113).           22","Středoproudá ekonomie v zrcadle kritiky                    Ačkoliv byl přesvědčivě z čistě matematických pozic kritizován již v sedmdesá-           tých letech (a dříve – viz Routh 1977: 15–17), zůstává model dokonalé konkurence           a všeobecné rovnováhy nejen součástí ekonomických učebnic, ale legitimizuje veřejné           politiky  (např.  předpoklad,  že  deregulace  ekonomiky  povede  k  její  větší  efektivitě)           a vstupuje i do dalších ekonomických modelů, včetně analytických modelů empirické           ekonomie. V kapitole 10 kriticky rozebírají Frank Ackerman a Kevin Gallagher kontro-           verzní modely CGE (computable general equlibriuim models), které se běžně využí-           vají při předvídání dopadů mezinárodních dohod o volném obchodě. Jedná se de facto           o komparativní statistickou analýzu: srovnání aktuálního stavu ekonomiky a jejího           (hypotetického) stavu po implementaci dohody v praxi. V obou případech (před a po)           se předpokládá, že nastala dokonalá rovnováha na všech trzích. Již ovšem víme, že           tento předpoklad je falešný. Autoři (kteří sami s modely ve své praxi operují) podrobně           procházejí  čtyři  další  omezení  modelů  CGE,  které  je  činí  de  facto  nepoužitelnými:           a) zastaralá a aproximovaná data, b) kontroverzní předpoklady modelu, c) neschopnost           odhadnout mimoekonomické dopady dané dohody, d) neschopnost odhadnout eko-           nomické dopady dané dohody na příkladu selhání predikce v případě dohody NAFTA.           Navzdory kritice jsou modely CGE používány i nadále, aktuálně například jako legiti-           mizace připravované dohody o mezinárodním obchodu mezi USA a Evropskou Unií           (tzv. Transatlantic Trade and Investment Partnership). 24                 Kromě uvedených částí obsahuje kniha mj. i kritickou analýzu „standardního           modelu spotřebitele“, konceptu homo economicus a současných problematických snah           o internalizaci externalit (kap. 5 a 7). Obojí přitom s modelem všeobecné rovnováhy           souvisí: „chamtivý, nenasytný a antisociální“ homo economicus a absence externalit           jsou obojí nutné předpoklady modelu (Ackerman a Nadal 2012: 11).                 Ackerman a Nadal (2012: 8) v úvodu ke své práci jako její adresáty označují           středoproudé ekonomy, kteří sice od teorie všeobecné rovnováhy mnohdy již upustili,           ale tato žije dál svým vlastním životem: „Mystika trhu, naléhání na tzv. ekonomické           reformy, ztotožňování svobody a demokracie s konkurencí na trhu – politiky, které           George Soros nazývá tržním fundamentalismem –, to jsou vše politické odrazy stále           trvajícího vlivu této ekonomické teorie, která je nejzřetelněji vyjádřena právě teorií           všeobecné rovnováhy. Někteří ekonomové mohou říkat, že už se posunuli jinam a za-           čali tam nový život. Ale je tu otázka paternity: tržní fundamentalismus není dítětem           kateder chemie ani klasické literatury.“                 Zatímco Ackerman a Nadal se obracejí na ekonomy, autor další knihy, australský           ekonom Steve Keen (2001), na přesvědčování svých akademických kolegů rezignuje               24) K  tomu  viz  článek  http://johanisova.blog.ihned.cz/c1-61512560-transatlanticka-dohoda-chysta-se-           privatizace-evropske-legislativy s relevantními odkazy na stránky EU, kde je studie CGE dostupná.                                                                                             23","Ekologická ekonomie: vybrané kapitoly             a obsah své knihy Debunking Economics orientuje na „ty, kdo cítí, že byli de facto eko-          nomy umlčeni“. A dodává: „Jeden z mnoha důvodů, proč jsou dnes ekonomové tvůrci          sociálních politik, spočívá v jejich zdánlivé intelektuální převaze nad těmi, kdo jejich          doporučení odmítali. Cílem této knihy je dokázat, že taková intelektuální převaha je          skutečně jen zdání.“                Keenova kniha, zaměřená na neekonomy, je tedy populárněji psaná, zároveň ale                                                       25          hlubší zájemce odkazuje na webovou stránku,  kde je možné dohledat komplikova-          nější argumenty a matematické vyjádření obsahu jeho sdělení. Keen ve čtrnácti kapito-          lách prezentuje vždy povětšinou nejprve konvenční teorii a poté její kritiku, přičemž se          jedná zásadně o kritiku z řad samotných ekonomů, často velmi významných osobností          v rámci ekonomické profese. K jeho tématům patří teorie nabídky a poptávky, teo-          rie firmy, teorie pracovního trhu a teorie kapitálu. Tyto ekonomické teorie podrobně          rozebírá a poté je na základě analýzy vycházející z ekonomické literatury prezentuje          jako vnitřně nekonzistentní, a tudíž neplatné. V kapitole osmé se zaměřuje, podobně          jako Ackerman a Nadal (2012), na klíčový model mainstreamové ekonomie, teorii vše-          obecné rovnováhy, a dochází k podobnému závěru jako oni: všeobecná rovnováha,          pokud k ní vůbec dojde, je vysoce nestabilní. Kromě toho v reálném světě, kde se ob-          jem ekonomiky stále mění (dochází k ekonomickému růstu či poklesu), k všeobecné          rovnováze ani dojít nemůže.                Kniha The Economics Anti-textbook (Hill a Myatt 2010) vznikla z nespokojenosti          dvou kanadských ekonomů z University of New Brunswik, kteří se již dále nemohli          dívat na to, jak běžné vysokoškolské učebnice, ač se halí do „aury objektivity“, ve sku-          tečnosti často prezentují určitou ideologii, přičemž mnohdy dochází k tomu, že „nejsou          diskutovány alternativní pohledy, nepříjemné otázky se obcházejí a empirická data,          která nepotvrzují prezentované hypotézy, nebývají zmíněna“ (Hill a Myatt 2010: 3, 4).          Běžné ekonomické učebnice pro první ročníky ekonomických fakult podle nich ne-          nápadně idealizují tržní přístupy jak svým výběrem témat, tak důrazem na nabídku          a poptávku, resp. model dokonalé konkurence, který je jejich hlavní teoretickou osou.          Popisují tak „svět dokonalých trhů, v nichž jsou dané zdroje alokovány jakoby nevidi-          telnou rukou způsobem, který maximalizuje hodnotu celkové produkce“ (tamtéž: 4).          Výsledkem jsou znudění studenti, kteří nedokážou kriticky přemýšlet anebo (pokud          kriticky přemýšlet dokážou) rychle ztrácejí o vlastní ekonomii zájem a přesouvají se          jinam. Ekonomie by přitom podle autorů mohla být zajímavá. Musí ale přiznat svůj          statut „bojiště mezi protichůdnými ideologiemi“ (Hill a Myatt 2010: 3).                Ačkoliv  Hill  a  Myatt  (2010)  přiznávají,  že  klasická  ideologie  ekonomických          učebnic je jim cizí a souhlasí s tím, že žádný skutečně objektivní výklad není možný,              25) Viz www.debunking-economics.com, Keen (2001: 17).           24","Středoproudá ekonomie v zrcadle kritiky              snaží se nicméně o co největší možnou objektivitu. V jejím zájmu, podobně jako Keen,           ale ještě důsledněji, dělí každou kapitolu (je jich jedenáct) na část, kde shrnují obsah           běžné učebnice („standardní text“), a na druhou část („antitext“), která shrnuje kri-           tické pohledy na první část. Například v kapitole zaměřené na téma spotřeby a spotře-           bitele je v „antitextu“ zmíněn problém reklamy, nedostatečné a asymetrické informace           a Easterlinova paradoxu (s rostoucím HDP nad určitou hranici neroste pocit štěstí).           V doporučené literatuře k této kapitole nacházíme i texty neekonomů Erica Schlos-           sera, Felicity Lawrence a Petera Singera o odvrácené straně potravinového průmyslu,           problematice hypermarketů a etické dimenzi toho, co jíme.                 Další  kapitoly  knížky  (která  obsahuje  navíc  okolo  stovky  obrázků  a  tabulek)           jsou věnovány definici ekonomie, modelování, fungování trhů ve fiktivním světě neo-           klasické ekonomie, firmě, externalitám, volnému obchodu a dalším tématům, včetně           podrobného rozboru problémů kolem teorie dokonalé konkurence.                 Cílovou skupinou autorů Hilla a Myatta (2010) jsou především oni již zmínění           znudění kritičtěji zaměření studenti ekonomie, kteří jsou nuceni pracovat podle běž-           ných učebnic. Navíc, podobně jako Keen vytvořili ke knize webovou stránku, resp.           blog, kde prezentují nové náměty, filmy, texty pro výuku a nabízejí čtenářům dialog. 26                 Poslední ze čtveřice pochází (konečně) z evropského kontinentu. Kniha camb-           ridgeského ekonoma Jonathana Aldreda The Sceptical Economist vyšla poprvé v roce           2009 a podobně jako tři předchozí se vymezuje vůči ekonomické ortodoxii a odmítá           vizi ekonomie jako pozitivní vědy odříznuté od etických zřetelů. Domnívá se, že eko-           nomie vždy bude obsahovat etické soudy a je nejlepší to přijmout a veřejně přiznat:           „Nemám nic proti tomu, když se do ekonomických argumentů vplíží hodnotové soudy           a politická přesvědčení, je to podle mě nevyhnutelné. Na druhé straně netvrdím, že           ekonomie je věda.“  (Aldred 2010: 2) Kniha je určena pro laického čtenáře („…vypus-                             27           til jsem veškerou matematiku, která často zamezuje veřejným debatám na ekonomická           témata, eliminoval jsem taky skoro všechen odborný žargon“, tamtéž: 8). Samotný           text se zaměřuje mj. na témata spotřeby, daní, kvantifikace hodnoty přírody a života           a také ekonomického růstu, přičemž je velmi zajímavé, že je to jediný text ze čtyř, který           se růstem podrobněji kriticky zabývá. Jeho explicitním hlavním cílem je vedle kritiky           ekonomických postulátů postihnout a prezentovat nereflektované etické předpoklady,           z nichž ekonomie ve své teorii i aplikacích vychází.                 Po epistemologické stránce žádný z autorů nevychází explicitně z postpozitivi-           smu. Část se odvolává na Poppera (Keen 2001: 159–161), Kuhna, případně na jiného           teoretika vědy Imre Lakatose (Hill a Myatt 2010: 35, Keen 2001: 155–158). Hovoří             26) Viz www.economics-antitextbook.com.           27) Autor „vědu“ zjevně chápe v pozitivistickém spíše než postpozitivistickém smyslu. Jazykově je jeho           pojem science bližší našemu „přírodní věda“.                                                                                            25","Ekologická ekonomie: vybrané kapitoly             o špatném „světovém názoru“ ekonomie, o nutnosti změny „paradigmatu“ či o tom,          že  „základy“  ekonomické  vědy  je  třeba  přebudovat,  protože  jsou  vadné  (Ackerman          a Nadal 2012: 13, Keen 2001: 19). Všichni odmítají rozlišení na normativní a pozitivní          ekonomii a vyjadřují názor, že ekonomie je nutně normativní už výběrem svých témat          a metod, stejně jako předpokladů svých modelů. Všichni zároveň vyjadřují na nějaké          úrovni pochybnost o tom, zda ekonomie je skutečně „věda“, přičemž tuto vědu ale          chápou spíše v novopozitivistickém smyslu: jako popis reality, který umožňuje pre-          dikci a který musí být vnitřně konzistentní. Hill a Myatt (2010: 35–43) se podrobně          věnují  výše  zmíněnému  problému  nefalzifikovatelnosti  ekonomických  tezí,  přičemž          mj. citují kritiku ekonomické metodologie ekonomky Deirdre McCloskey, jejíž vlivné                           28          práce v 80. letech  poukázaly na silnou roli metafor a analogií ve zdánlivě „vědecké“          ekonomické argumentaci. Keen (2001) v kapitole 7 své knihy polemizuje s Friedma-          novou tezí, že předpoklady modelů nemusí odpovídat realitě, pokud mají schopnost          predikce, a kritizuje inertnost ekonomie, která od 70. let 19. století neprožila žádnou          „vědeckou revoluci“ v Kuhnově smyslu (s výjimkou keynesiánství, které se ale podle          něj z mainstreamu z větší části vytratilo).                Dohromady ukazují tyto čtyři knížky ze čtyř kontinentů, že i uvnitř ekonomic-          kého mainstreamu dochází k sebereflexi a ke snahám o proměnu či posun jeho slepých          skvrn. Bohužel se zatím jedná o kapku či kapky v moři.               2.6. Proč se nic neděje?            Na rozdíl od středoproudé ekonomie probíhaly ve 20. století v oborech, jako jsou kul-          turní a sociální antropologie či geografie, radikální změny diskursu, velký vliv zde měl          i nástup postpozitivismu.                Jak uvádí Daněk (2008), v geografii došlo během dvacátého století hned k něko-          lika „vědeckým revolucím“ (Kuhn 1982), kdy se měnilo základní paradigma, případně          se paralelně rozvíjelo více směrů. V 50. a 60. letech převládala v geografii pozitivisticky          laděná „prostorová věda“, usilující o objektivitu, kvantifikaci a vycházející z matema-          tických modelů a statistických metod: „Matematické modely prostorové vědy předpo-          kládaly existenci racionálně jednajících jedinců, jejichž chování je založeno na úplných          informacích a odehrává se v izomorfním, geometrickém prostoru, jehož jedinou pro-          měnnou je vzdálenost. Prostorová věda chápala lidi spíše jako předměty, jako tečky na          mapě, objekty přesunující se z bodu A do bodu B…“ (Daněk 2008: 23–24).              28) Tehdy pod jménem Donald McCloskey.           26","Středoproudá ekonomie v zrcadle kritiky                    Od konce 60. let však sílily kritiky tohoto přístupu, prostorová geografie ode-           znívá a vyčleňuje se několik nových směrů, včetně marxistické a humanistické geogra-           fie. Později měly velký vliv feministické geografické přístupy, vycházející z postpoziti-           vistického pohledu, že výzkumník nemůže nikdy být neutrálním pozorovatelem, vždy           je ovlivněn svou subjektivitou (nejen genderem). Jak uvádí Daněk (2008: 30): „V prů-           běhu 80. a 90. let pronikly feministické přístupy do všech geografických subdisciplín.           Z původně okrajové kritiky se – alespoň v anglosaské a francouzské geografii – staly           přístupem, který proměnil samotné centrum geografického výzkumu. Spíše než tema-           tickým zaměřením se dnes vymezují filosofií a přístupem k ,dělání‘ humánní geografie.           Feministickou geografii už dávno nedělají jen ženy…“                 Naproti tomu paradigma středoproudé ekonomie, jak jsme viděli, zůstává z velké           části nezměněné a axiologicky i metodologicky se příliš neliší od neoklasické ekono-           mie posledních dekád předminulého století. Kritiky feministických ekonomek (pod-           kapitola 2.4.) do něj nepronikly. Nenajdeme je ani ve čtyřech silně kritických textech           popsaných v podkapitole 2.5. Keen (2001: kap. 14) sice v závěru své publikace zmiňuje                                                                                         29           několik, podle něj méně či více nadějných, heterodoxních ekonomických směrů,  ale           feministickou (i ekologickou) ekonomii vynechává.                 Keen ani ostatní z uvedené čtveřice, jak se zdá, také nepřemýšlejí o tom, že by           mohlo vedle sebe existovat více paralelních ekonomických směrů, stejně uznávaných           a chápaných jako stejně hodnotné, jak je tomu v některých jiných sociálních vědách.           Namísto toho v novopozitivistickém duchu uvažují o tom, jak proměnit paradigma           stávající středoproudé ekonomie. Keen to ve zmíněné kapitole o heterodoxních ekono-           mických směrech formuluje takto: „Žádný z [uvedených heterodoxních ekonomických           směrů] není v současné době natolik silný a ucelený, aby dokázal usilovat o titul ,eko-           nomická teorie 21. století‘ … Je možné, že se v tomto století rozvine dominantní eko-           nomická teorie, která bude konečně alespoň trochu relevantní ve vztahu k dynamice           moderní kapitalistické ekonomiky.“ 30                 Navzdory kritice z řad jiných společenskovědních oborů, heterodoxních ekono-           mických směrů, a dokonce z řad ne zcela heterodoxních středoproudých ekonomů před-           stavených v předchozí stati, převažuje dosud v univerzitních učebnicích a učebnách,              29) Konkrétně rakouskou školu, post-keynesiánskou, sraffiánskou a evoluční ekonomii a teorii komplexity.           30) Kurziva doplněna mnou. N. J. Jak jsem zmínila v podkapitole 2.5., žádná z uvedených čtyř knih ne-           vychází explicitně z postpozitivistické epistemologie. Víra ve velký příběh a boží oko u nich do jisté míry           přetrvává. Věda je pro ně vědou spíše v popperovském smyslu, a pokud hledají analogie s jinými obory,           je to kupodivu vždy s fyzikou. K matematickému modelování jako základní ekonomické metodě se ne-           stavějí negativně, problém je podle nich v tom, že ekonomové matematice málo rozumějí a nepronikli           např. do tajů teorie chaosu. Keen (2001: 265) nicméně uvádí, že matematické modelování coby metoda           má své limity, které ekonomové ve své aroganci odmítají přiznat. Hill a Myatt zase zdůrazňují, že jeden           z velkých problémů současné středoproudé ekonomie je v tom, že nebere v potaz otázku moci (2010: 6–7).                                                                                            27","Ekologická ekonomie: vybrané kapitoly             vzdělávacích programech i odborných ekonomických časopisech v drtivé většině main-          streamový ekonomický diskurs. Proč je tomu tak?                Odpověď  můžeme  hledat  ve  více  rovinách.  V  podkapitolách  2.2.  a  2.3.  jsme          již naznačili, že středoproudá ekonomie je inspirací pro neoliberální ideologii, lze ji          chápat jako legitimizaci současného ekonomického systému. Existuje řada politicko-          finančních mechanismů, které udržují tuto ideologii na výsluní (např. aktivity neoli-          berálních think-tanků). Již jsme hovořili o Foucaultově tezi, že to, co je akceptováno          jako „pravda“, je určováno mocí. Bylo by jistě zajímavé se tomuto tématu v souvislosti          s  odolností  středoproudé  ekonomie  či  tržního  fundamentalismu  věnovat  hlouběji.          K tématu viz též Madron a Jopling (2003: kap. 3) či Goldman (2001).                Jak uvádí Derek Gregory (cit. v Daněk 2008: 34), diskursy bývají „ukotvené“          v institucích a stanoviscích. V případě diskursu středoproudé ekonomie jsou jednou          z takových institucí odborné ekonomické časopisy. Podle Keena (2001: 154) je téměř          nemožné do nich proniknout, pokud daný článek nevychází z předpokladů racionál-          ních individuí a firem, které maximalizují svůj užitek, resp. zisk, a z další řady předpo-          kladů, které z těchto vycházejí. Podrobněji tento jev popisuje Julie Nelson: „Typický          trh je takový, kde se směňují hmotné statky nebo služby a tyto transakce usnadňují          peníze.  Agenty  v  těchto  transakcích  jsou  jednotlivci.  Typický  odborný  ekonomický          článek se zaměřuje na chování typického trhu, v ,teoretické‘ části prezentuje forma-          lizovaný model využívající sofistikovaný matematický aparát, v ,empirické‘ části pak          ekonometrickou  analýzu  dat.  Ne  každá  práce  se  tohoto  modelu  drží  stoprocentně.          V některých jsou agenty namísto jednotlivců domácnosti, firmy, dokonce celé země,          anebo se může empirická část odložit či úplně ignorovat – ale má-li být práce přijatá          coby ,ekonomická‘, musí v zásadě splňovat daná kritéria.“ (Nelson 1996: 21; viz též          Gočev 2006)                Středoproudý ekonomický diskurs je ukotven i na vysokých školách. Zatímco          v době klasických ekonomů neexistovaly katedry, fakulty ani vysoké školy zaměřené          na ekonomii (Adam Smith byl profesorem morální filosofie, kam tenkrát ekonomie          spadala), dnes je jich celá řada a chrlí ročně jen u nás tisíce absolventů. Proč zde ne-          kvete kritické myšlení? Podle Keena (2001: 5–6) je to dáno „líným učením“ – líným ze          strany vysoké školy, nikoliv studentů: studenti se v prvním ročníku na ekonomických          fakultách naučí zjednodušenou, nekritickou verzi ekonomické teorie – například se          dozví, že dotace sníží efektivnost tržního mechanismu. Ale už se nedozví, že důkaz          samotné efektivnosti tržního mechanismu je logicky neudržitelný. Část studentů poté          odchází do oborů, jako je účetnictví, finance nebo management. Nadále si ovšem ucho-          vají víru, že dotace sníží efektivnost tržního mechanismu, ale už nevědí, že samotná          efektivnost tržního mechanismu je velmi problematický pojem.                Menšina studentů zůstává na katedrách ekonomie a učí se tam komplikovaným          technikám ekonomické analýzy, aniž by se příliš zabývali tím, zda jsou tyto techniky            28","Středoproudá ekonomie v zrcadle kritiky              funkční a z jakých předpokladů vlastně vycházejí. Chybí jim k tomu i intelektuální           kapacita, protože neznají dobře ani matematiku, ani historii ekonomického myšlení.                 Menšina těchto absolventů pak skončí v akademických ekonomických kruzích           a celý proces se opakuje. Kritický dialog tak selhává ne proto, říká Keen, že by stře-           doproudá ekonomie neměla chyby, ale protože konvenční ekonomové „nemají uši“,           kterými by mohli slyšet. 31                 Důvodů, proč kritiky středoproudé ekonomie v akademickém prostředí samotné           středoproudé ekonomie dosud nezakořenily, je jistě více a zaslouží si podrobnější roz-               32           bor.  Jedním z evidentních důvodů je roztříštěnost hodnotových východisek a stupně           radikality kritiků, které kontrastují s disciplinovanou homogenitou středoproudé eko-           nomie a jejích časopisů, vzdělávacích programů a učebnic.                 Je ovšem zjednodušující hovořit o tom, že se v této oblasti „nic“ neděje. Důka-           zem toho jsou čtyři texty, které jsme rozebírali výše a které možná představují jen ma-           lou část kritik vůči středoproudé ekonomii z řad ekonomů samotných. Citujme např.           již zmíněnou americkou ekonomku Deirdre McCloskey: „Většina toho, co se objevuje           v nejlepších ekonomických odborných časopisech, jsou nevědecké hlouposti. Přijde mi           to velmi smutné. Všichni moji přátelé, moji drazí, drazí přátelé – ekonomové, po celou           dobu ztráceli čas … Jsou to obtížné, náročné aktivity, jako těžké úlohy v šachu. Ale jako           věda jsou k ničemu.“ (McCloskey 2002: 55)                 Pasivní nejsou ani všichni studenti středoproudé ekonomie. Z protestu francouz-           ských studentů proti absenci pluralismu a přemíře matematické teorie v ekonomické           výuce,  který  vykrystalizoval  v  roce  2000  do  hnutí  za  „post-autistickou  ekonomii“,           vznikl vlivný elektronický, zdarma dostupný časopis Real-World Economics Review,           kam přispívají autoři napříč heterodoxním spektrem  a který je dobrou ukázkou kvasu                                                             33           v této oblasti. Heterodoxní ekonomové mají dnes vlastní odborné sdružení Association              31) Velmi kriticky se k úrovni vzdělávání ve středoproudé ekonomii vyjadřuje i ekologický ekonom Clive           Spash, který mj. poznamenává (2013: 353): „U zkoušek se po studentech ekonomie na univerzitách stále           častěji požaduje ,správná odpověď‘ v podobě (jediného správného) modelu, a studenti se tak nenaučí klást           otázky, analyticky myslet či přemýšlet v širších souvislostech, a už vůbec nemají šanci zjistit, že existují           i jiné modely či že danou situaci prostě modelovat nelze, a tudíž žádná správná odpověď neexistuje!“           32) Hlubším zájemcům lze doporučit knihu amerického postkenesiánského ekonoma Fredericka Leeho           (2010) A History of Heterodox Economics, která mapuje zápas mezi konvenční a heterodoxní ekonomií           v americkém a britském akademickém prostředí v poslední třetině 20. století a odvozuje z něj řadu zobec-           ňujících principů. V akademické ekonomické obci podle něj standardně dochází ke konsensu o tématech           a přístupech v oboru, které jsou žádoucí. Následně vznikají komplikované sociální a intelektuální vazby           a sítě, vytvářející vztahy vzájemných závislostí. Podle Lee (2010: 12): „Vědci, kteří nezapadají do těchto           závislostních struktur, kteří neprodukují žádoucí typ znalostí, mohu být marginalizováni, ale přitom ještě           stále fungovat v oboru, anebo alternativně mohou být z oboru úplně vyloučeni.“ Viz též diskusi k „produk-           ci vědy“ v Rǿpke (2005: 263–266).           33) Viz http://www.paecon.net/PAEReview/index.htm.                                                                                            29","Ekologická ekonomie: vybrané kapitoly             for Heterodox Economics a pořádají vlastní konference. Nedávno také vydalo sdružení          ISIPE (Mezinárodní sdružení za pluralismus v ekonomii), zahrnující 42 studentských          organizací z devatenácti zemí, otevřený dopis vyzývající k pluralismu ve výuce ekono-          mie v rovině teoretické, metodologické a interdisciplinární. 34                                                                          34) Viz http://www.isipe.net/open-letter.           30","Zápas o ekologickou ekonomii             3. Zápas              o ekologickou ekonomii                              3.1. Jak se definuje a čím se zabývá            ekologická ekonomie?             Kritiky ekonomického mainstreamu, které jsme zatím zmínili, v mnoha případech nevy-           cházejí z primární motivace péče o přírodu, resp. životní prostředí, i když důsledná kri-           tika předpokladů středoproudé ekonomie se tomuto tématu nemůže vyhnout. Tak např.                                                  35           Hill a Myatt (2010) věnují jednu kapitolu  tématu externalit a zdůrazňují, že externality           nejsou něčím externím, vedlejším, ale že díky své všudypřítomnosti zasluhují centrální                                       36           místo v ekonomické analýze.  Jako příklady externalit uvádějí mj. znečištění ovzduší,           klimatickou  změnu  a  kolaps  populací  mořských  ryb  vinou  nadměrného  rybolovu.                 V této kapitole se nicméně chci věnovat především specifickému heterodoxně-eko-                                                               37           nomickému směru – ekologické ekonomii, tedy oboru,  který se zaměřuje primárně na           ekonomicko-environmentální souvislosti a přitom se často (ale zdaleka ne výlučně, viz           např. Edwards-Jones a kol. 2000, kriticky viz Spash 2013) vymezuje vůči ekonomii           středoproudé, resp. ekonomii environmentální jako součásti středoproudé ekonomie.                 Ekologická ekonomie se sice formálně konstituovala na sklonku 80. let (Rǿpke           2004: 293), ale podle některých autorů (Martinez-Alier 1993, Rǿpke 2004, Spash 1999,           viz též Johanisová 2014) v neinstitucionalizované podobě existuje mnohem déle. Není              35) Kapitola 7: Externality a všudypřítomnost tržního selhání. Autoři také citují poznámku heterodoxní           ekonomky Joan Robinson, že externality nejsou výjimkou potvrzující pravidlo. Naopak, zdánlivá výjimka           je zde pravidlem a (fungující) pravidlo výjimkou (Hill a Myatt 2010: 153).           36) K tomuto systematičtěji viz Kapp (1971), též Hunt a d’Arge (1973).           37) Spash (1999: 425, 2013) označuje ekologickou ekonomii vzhledem k její ideové a metodologické hete-           rogenitě a interdisciplinaritě za „hnutí“ spíše nežli „obor“.                                                                                            31","Ekologická ekonomie: vybrané kapitoly             ideologicky ani metodologicky jednolitým oborem a o její obsah a hodnotová i meto-          dická východiska se stále vedou spory. Pod deštníkem ekologické ekonomie najdeme          řadu směrů a škol s často v mnohém protichůdnými výchozími hodnotami, resp. pre-          analytickými vizemi. Cílem kapitoly bude proto spíše mapovat diskusi v této oblasti (tj.          co je, kam směřuje a kam by měla směřovat ekologická ekonomie), nežli předkládat          jednoznačné soudy a definice. Příbuzným cílem bude reflektovat historii, vývoj, obsah          a perspektivy ekologické ekonomie z pohledu nastíněného v předchozí kapitole, tedy          z perspektivy výchozích hodnot, slepých skvrn a vztahu ke středoproudé ekonomii.                Ve své starší, ale stále vlivné eseji o ekologické ekonomii jako „post-normální                                                         38          vědě“ (oproti „normální“ vědě v Kuhnově smyslu)  Funtowicz a Ravetz (1994: 198) ne-          přímo definují jeden z cílů ekologické ekonomie jako „zajištění přežití druhů, variet či          ekosystémů“. V úvodu k dvousvazkovému výboru z odborných textů z oblasti ekologické          ekonomie (Martinez-Alier a Rǿpke 2008a: xiv–xv) shrnují jeho editoři (vycházejíce          explicitně z myšlení Hermana Dalyho) základní východiska, resp. preanalytickou vizi          ekologické ekonomie zhruba takto: ekonomika je součástí ekosystému Země, s nímž je          propojena energetickými a materiálními toky. Má tedy i svou chemickou, biologickou          a fyzikální dimenzi, měřitelnou sociálněmetabolickými technikami. Vinou ekonomic-          kého i populačního růstu je přitom tlak na ekosystém Země v současné době extrémní.          Doplňují, že ekonomika zároveň funguje v kontextu systému vlastnických práv a dalších                             39          sociálních institucí,  které regulují využívání ekosystémů, na nichž ekonomika závisí          (viz též diagram v Martinez-Alier 2002: 22). V již zmíněné učebnici ekologické ekono-          mie Herman Daly se spolupracovníkem Joshuou Farleym (2004: 12–13) definují cíle                                                                             40          ekologické ekonomie jako hledání cest k ekonomice ustáleného stavu  a současně ke          spravedlivé distribuci zdrojů, a to nejen z hlediska současné, ale i budoucích generací.             38) „Post-normální věda“ v podání Funtowicze a Ravetze (1994) má blízko k postpozitivistickým prou-          dům, např. odmítá představu vědy jako poskytovatele pravdy v absolutním smyslu, přiznává explicitně          hodnoty, z nichž vychází, a cení si rozličných pohledů a diskursů. Na druhé straně autoři v poněkud neo-          klasicky ekonomickém duchu zmiňují několikrát jako cíl ekologické ekonomie „efektivitu“ (kterou blíže          nedefinují, např. na str. 197, kde označují ekologickou ekonomii za prostředek „racionálního a efektivního          rozhodování v zájmu životního prostředí“).          39) Tato „vlastnická práva a sociální instituce“ rozvádí později Martinez-Alier (2002: 21) již podrobněji          a explicitně dává ekologickou ekonomii do souvislosti s dalšími, nepřírodovědnými směry: „[Ekonomika]          je také ukotvena ve struktuře vlastnických práv vůči přírodním zdrojům a službám, v sociální distribuci          moci a příjmů, v sociálních strukturách genderu, sociální třídy či kasty, a to propojuje ekologickou eko-          nomii s politickou ekonomií a politickou ekologií.“ Ve zmínce o moci a strukturách genderu, třídy či kasty          vidíme jasný vliv postpozitivistického myšlení.          40) Steady-state economy: ekonomika, která neroste ani neklesá a setrvává na úrovni, která umožňuje ob-          novu přírodních ekosystémů a dlouhodobou důstojnou existenci lidstva (Daly a Farley 2004: 54–55). Ši-          míčková a Drastichová (2013) pojem překládají jako „ekonomiku stálého stavu“, Slavíková a kol. (2012: 88)          hovoří o „rovnovážném stavu ekonomiky“.           32","Zápas o ekologickou ekonomii              Třetí cíl, efektivní alokace zdrojů, je v Dalyho a Farleyho podání podřízen cílům opti-           málního měřítka a distribuce v uvedeném smyslu (viz též Johanisová 2014: 78–81).                 Tito i další autoři píšící o cílech ekologické ekonomie většinou zmiňují jak expli-           citní environmentální (omezení velikosti ekonomiky, záchrana druhů a ekosystémů),           tak i sociální dimenze svého studia (spravedlivá distribuce zdrojů, ale také „základní           potřeby, rozdíly v blahobytu mezi globálním Severem a Jihem a komplexní vazby mezi           chudobou a životním prostředím“, Bergh 2001: 15). Jiní autoři píšící pod „vlajkou“           ekologické ekonomie chápou tento obor jako propojující ekonomii a ekologii, aniž by           příliš specifikovali, kterou „ekonomii“ mají na mysli (Common a Stagl 2005), resp.           aniž by se hlouběji distancovali od předpokladů středoproudé ekonomie. V praxi řada           prací z oblasti ekologické ekonomie inklinuje k technicistním a matematizujícím pří-           stupům,  jako  jsou  peněžní  hodnocení  ekosystémových  služeb  a  tzv.  přírodního  ka-           pitálu, měření sociálního metabolismu států a regionů, analýzy přínosů a nákladů či           tvorba indikátorů (ne)udržitelnosti ekonomiky (Martinez-Alier 2002: 21–22, Spash           1999: 423–424, 2011: 355). Tyto přístupy mnohdy vycházejí z mainstreamově ekono-           mických předpokladů a metodik.                 Britská ekonomka Molly Scott Cato (2009: 7), zakladatelka zcela nového, resp.           zárodečného oboru zelená ekonomie (green economics), se vůči ekologické ekonomii           vymezuje právě vzhledem k jejímu přílišnému důrazu na mainstreamově ekonomické           metody:   „Ekologická  ekonomie  se  snaží  přemostit  propast  mezi  dvěma  odlišnými                   41           obory, ekologií a ekonomií. Je tedy pevně zakotvena v ekologii, což je i základna ze-           lené ekonomie. Nicméně stále trvá její důraz na měření a hodnocení, označuje se za           vědeckou [resp. za science, tedy přírodovědeckou] disciplínu, přičemž řadu technik           a konceptů přejímá ze středoproudé ekonomie.“ Zelená ekonomie naproti tomu podle           Cato vyrůstá zdola, z praxe, a namísto abstraktních teorií klade velký důraz na sociální           spravedlnost a rovnost mezi globálním Severem a Jihem (Cato 2009: 5).                 K napětí mezi konvenčními a radikálními přístupy v ekologické ekonomii, resp.           k jejímu ambivalentnímu vztahu vůči paradigmatu středoproudé ekonomie, se ještě           vrátíme.               3.2. „Podvědomé“ kořeny ekologické ekonomie              Podle Spashe (2011: 345), který ve svých textech dlouhodobě usiluje o jasnější sebevy-           mezení ekologické ekonomie vůči ekonomickému mainstreamu a o její větší otevření he-           terodoxním ekonomickým proudům, sahají „podvědomé kořeny“ ekologické ekonomie            41) V podobném duchu kritizují ekologickou ekonomii i autorky Hutchinson a kol. (2002: 161).                                                                                             33","Ekologická ekonomie: vybrané kapitoly             hluboko, ba až do starověkého Řecka, protože se zaměřuje na některá nadčasová té-          mata, jako jsou meze tvorby bohatství, epistemologie hodnoty, etické aspekty (eko-                                                                                           42          nomického) chování, či psychologické a sociální dopady ostentativního konzumu.          V 18. a 19. století nachází Spash (1999, 2011) u etablovaných ekonomů řadu myšlen-          kových vláken, která středoproudá ekonomie ignorovala či později odložila a která se          v ekologické ekonomii opět vynořují. Do myšlenkové genealogie ekologické ekonomie          tak řadí mezi jinými texty Adama Smithe o sociální motivaci a úvahy o mezích růstu          Thomase Malthuse a zejména J. S. Milla (též Spash 1999, k Millovi jako předchůdci          dnešních  heterodoxních  ekonomů  viz  též  Johanisová  2014:  26–29,  Daly  a  Farley          2004: 54–55). Zmiňuje také pesimisticky environmentálně laděný text neoklasického          ekonoma Stanleyho Jevonse z roku 1865, který předpovídá omezení ekonomického                                                                    43          rozvoje Británie vlivem očekávaného vyčerpání zásob uhlí.  Spash k tomu doplňuje          (1999: 416): „Jevonsem předvídaná katastrofa se nekonala díky objevu ropy a tech-          nologickému pokroku, což lze považovat za jeden z faktorů dnešního odmítavého po-          stoje středoproudé ekonomie vůči myšlence, že vyčerpání zdrojů může být problém.“          V 19. století dále označuje za relevantní kritiku ekonomie z řad exponentů romantismu,          zejména Johna Ruskina (viz též Stibral a kol. 2011, kde je mj. podrobně shrnuta Rus-          kinova kritika ekonomie).                Spash (1999: 416–417) dále zmiňuje řadu ekonomů zejména anglosaské pro-          venience, kteří se zaměřili na otázky přírodních zdrojů a péči o ně v první polovině                                               44          20. století – Hotellinga, Graye a další  (L. C. Gray byl mimo jiné přesvědčen, že me-          zigenerační alokace zdrojů je nikoliv otázkou efektivity, ale etiky, což je podle Spashe          jednou z příčin nezájmu mainstreamové ekonomie o jeho dílo). Tato a další literatura          zaměřená na péči o přírodní zdroje byla však už tehdy podle Spashe (1999: 417) chá-          pána jako okrajová v rámci mainstreamové ekonomie, která „rozvíjela teorie, z jejichž                                               45          předpokladů vyplývalo, že ekonomiky  mohou fungovat nezávisle jak na limitech da-          ných přírodními zdroji, tak na kapacitě přírody asimilovat odpady z výroby, a tak dále          marginalizovala environmentální otázky“.                Mezi další autory usilující o upevnění identity nového oboru ekologické ekono-          mie hledáním jeho předchůdců ve starších dějinách ekonomického myšlení patří Smith              42) V jiném textu cituje Amartya Sena (Sen 1987, cit. v Spash 1999: 430), jenž rozlišuje ve středoproudé          ekonomii dnes marginalizovaný etický směr, který jako první popsal Aristoteles, a dnes dominantní směr          inženýrský, který poprvé artikuloval jistý Kautilya, poradce indického vládce ve 4. století.          43) K tomu podrobněji Martinez-Alier (1993: 160–162).          44) Environmentální prvky v neoklasické ekonomii a jejich limity podrobně analyzují Šimíčková a Drasti-          chová (2013: zejm. kap. 4 a 5).          45) Použití plurálu (tedy „ekonomiky“ namísto „ekonomika“) zde naznačuje Spashovo ovlivnění postpo-          zitivními přístupy k vědě.            34","Zápas o ekologickou ekonomii              (1980), Christensen (1989) a Becker a kol. (2005). Zčásti také Inge Rǿpke (2004),           která chápe jako základ ekologické ekonomie přesvědčení, že ekonomika by měla být           studována také, i když ne výlučně, z hlediska materiálních a energetických toků, a ná-           znak této myšlenky nachází již v 18. století u fyziokratů (Rǿpke 2004: 296).                 Ve své knize o „podvědomých kořenech“ ekologické ekonomie Ecological Econo-           mics: Energy, Environment and Society (1993) se Joan Martinez-Alier zabývá právě           touto specifičtější otázkou, tedy reflexí materiálního a energetického charakteru eko-           nomických aktivit v literatuře, z historického pohledu. Podrobně dokládá, že kritika           ekonomie z environmentálně-energetických pozic se objevuje již v 19. století a dnešní           ekologická ekonomie tak má podle něj dlouhou řadu předchůdců, ba dalo by se říci, že           všichni tito myslitelé a kritici byli ekologickými ekonomy, byť se tak sami nenazývali.           Na rozdíl od Spashe (1999) se Martinez-Alier ve svém pojednání neomezuje pouze na           historii anglosaské ekonomie. Naopak, přivádí na scénu řadu pozapomenutých autorů           píšících někdy francouzsky, italsky či německy, jejichž profesí většinou není ekonomie,           ale např. chemie či fyzika, i když často vedou (nepříliš úspěšný) dialog s ekonomy své           doby. Podrobně rozebírá jejich myšlení, vzájemné vazby, osudy a význam pro dnešek.           Všichni jím vybraní autoři měli společný pohled na to, jak „by měla být chápána“ eko-           nomika, mohli bychom tedy říci, že měli společnou (a od tehdejšího ekonomického           mainstreamu odlišnou) preanalytickou ekonomickou vizi. Martinez-Alier (1993: xv)           tuto vizi charakterizuje takto: „Ekonomika by neměla být chápána jako kruhový nebo           spirálovitý tok směnných hodnot, jako kolotoč mezi producenty a spotřebiteli,  ale                                                                                         46           daleko  spíš  jako  jednosměrný  entropický  průtok  energie  a  materiálů.“  Sám  ovšem           přiznává (1993: 148), že toto (energeticko-materiálně-ekonomické) hledisko výběru           je omezující a že byl nucen vypustit některé velmi zajímavé environmentální, resp.           environmentálně ekonomické myslitele.                 Příkladem autora, který naopak velmi dobře zapadá do jeho kritérií a kterého           Martinez-Alier objevil pro ekologickou ekonomii, je ukrajinský lékař a socialista Sergej           Podolinskij, který působil ve střední Evropě ve druhé polovině 19. století. Přemýšlel           o energetických tocích v přírodě ve vztahu k vývoji společnosti a byl asi první, kdo defi-           noval energetickou návratnost, tj. poměr energie získané z energetického zdroje k ener-           gii do procesu vložené, zejména v zemědělství (k tomu viz Marčík 2003). Jasně rozli-           šoval obnovitelné a neobnovitelné zdroje energie a domníval se, že budoucnost patří           solárním zdrojům. Mezi lety 1880 a 1883 vydal několik článků, v nichž se snažil propo-           jit pracovní teorii hodnoty (tehdy běžnou v ekonomii) se svým energetickým účetnic-           tvím, a korespondoval na toto téma také s Marxem a Engelsem (Martinez-Alier 1993:           kap. 3). Podle Clevelanda (1999) se jim snažil sdělit, že ekonomický růst donekonečna             46) Autor zde naráží na tzv. dvousektorový diagram, běžný v ekonomických učebnicích a naznačující kru-           hový tok peněz, zboží a služeb mezi domácnostmi a firmami.                                                                                            35","Ekologická ekonomie: vybrané kapitoly             nebude možný, i kdyby se změnily výrobní vztahy, protože nelze překročit určité fyzi-          kální a ekologické meze. Marx a Engels ale jeho teze nepřijali. Ani Podolinského úvahy          o zemědělství, z nichž vyplývalo, že drobné selské hospodaření je energeticky efektiv-          nější a dlouhodobě udržitelnější než tehdy začínající průmyslové zemědělství, nenašlo          v jeho době odezvu (Martinez-Alier 1993: 52).                Vedle  Podolinského  se  Martinez-Alier  podrobně  zabývá  řadou  dalších  histo-          rických osobností z období cca 1865–1940, mezi jinými laureátem Nobelovy ceny za                                              47          chemii  (1921)  Frederickem  Soddym,   skotským  urbanistou  a  polyhistorem  Patric-                         48          kem Geddesem  a americkým historikem Henry Adamsem, kteří všichni kritizovali          ekonomické jistoty své doby, včetně vize neomezeného ekonomického růstu, z pozic          (nejenom) fyzikálně-energetických. Nejpodrobněji ovšem v nedávné „prehistorii eko-          logické ekonomie“ toto téma prezentuje ekonom a matematik rumunského původu          Nicolas Georgescu-Roegen,  který ve své knize The Entropy Law and the Economic                                     49          Process (1971) aplikuje druhý termodynamický zákon na ekonomické myšlení. Jedná          se o složité a rozporuplné téma,  přičemž základní myšlenku, jak ji přejímají i ně-                                          50          kteří ekologičtí ekonomové, jsme již zmínili výše: ve vesmíru vše spěje ke stále větší          entropii (míře neuspořádanosti). Lidská ekonomická činnost, především pokud vy-          užívá neobnovitelné energetické a minerální zdroje, urychluje tuto všeobecnou ten-          denci. O ekonomice je proto užitečné přemýšlet jako o procesu, který směřuje ke stále          větší míře entropie, resp. neuspořádanosti. To má řadu implikací pro ekonomickou          teorii. Martinez-Alier (1993: xv) se k odkazu Georgescu-Roegena aktivně hlásí a se-          tkání  s  ním  označuje  za  rozhodující  podnět  pro  dokončení  své  knihy.   Autorem,                                                                                 51          který se nejvíce zasloužil o rozšíření Georgescu-Roegenových myšlenek, je Herman          Daly, který byl jeho studentem (Daly 1996: kap. 13). Georgescu-Roegen je také často          uváděn jako jeden z inspirátorů současného hnutí nerůstu, které usiluje o tzv. udrži-          telný nerůst: tedy nejen o ekonomiku ustáleného stavu, ale explicitně o snížení ma-          teriálového  a  energetického  průtoku  ekonomickými  systémy  (především  v  zemích             47) Podrobně k dílu F. Soddyho viz též Daly 1996: kap. 12.          48) Patrick Geddes, který byl mimo jiné v kontaktu s neoklasickým ekonomem Leonem Walrasem a je-          hož inspirací byl mj. též John Ruskin, je zajímavý i tím, že kritizoval neoklasický koncept „užitku“, který          označil za tautologii (Martinez-Alier 1993: 8), stejně jako mnohem později český ekonom Tomáš Sedláček          (2009: 199–201).          49) Zemřel v USA v roce 1994.          50) V češtině je toto téma přehledně a přístupně zpracováno Fraňkovou (2007), která se zaměřuje i na          diskusi a rozpory, které jej doprovázejí.          51)  „Georgescu-Roegen zůstává zásadním autorem v oboru ekologické ekonomie. Jeho návštěva v Barce-          loně v době, kdy jsem začínal práci na této knize, a jeho kolegiální přístup a zájem pro mě byly rozhodují-          cím impulsem k uskutečnění projektu, pro nějž byl jinak silnou bariérou velmi neuspokojivý stav místních          knihoven.“ (Martinez-Alier 1993: ix)            36","Zápas o ekologickou ekonomii              globálního Severu) se silným důrazem na sociální spravedlnost a rovnost (Fraňková           a Johanisová 2013).                 Ačkoliv  ve  své  knize  klade  Martinez-Alier  (1993)  důraz  na  přírodovědné,  ze-           jména energetické limity ekonomických aktivit, jeho text výrazně zasahuje i do sféry           politické,  resp.  utopicko-politické:  explicitně  hledá  nový  model  vize  budoucnosti,           který by vycházel z principu spravedlivé distribuce jak zde a nyní, tak ve vztahu k do-           sud nenarozeným generacím. Zřetelně se přitom vymezuje vůči mechanické aplikaci           přírodních věd na lidskou společnost, která by mohla vést, a v minulosti vedla, k růz-           ným  podobám  sociálního  darwinismu.  Polemizuje  mj.  s  textem  vlivného  ekologa           Lotky,  který  v  roce  1925  prezentoval  lidskou  společnost  jako  dějiště  boje  o  zdroje                                                52           energie (Martinez-Alier 1993: 10–12).  Odmítá i naivní představu marxismu, který           historicky odmítá limity růstu a věří na stálou materiální expanzi, přičemž tato výcho-           diska sdílí se středoproudou ekonomií. V historii kritiky ekonomie z přírodovědných           pozic přitom v myšlení Podolinského a dalších nachází ještě další intelektuální tradici:           „Existoval ještě jiný, levicový a utopistický proud myšlení, který nesdílel tuto vizi bu-           doucnosti, která přetéká blahobytem, a který tudíž (alespoň v některých případech)           volal  po  důslednějším  přemýšlení  o  rovnosti  nežli  středoproudý  marxismus.  Tento           proud by se dal nazvat ekologickým utopismem. Existuje už delší dobu, ač se zdá, že si           ho nikdo zatím nepovšiml.“ (Martinez-Alier 1993: 18)                 Martinez-Alier  (1993:  8–9)  upozorňuje  na  nebezpečí  projekce  našich  součas-           ných představ do minulosti. Taková projekce se podle něj může projevit nadměrným           zdůrazňováním aspektů, které jsou nám blízké, v myšlení studovaných historických           osobností. Domnívám se, že pro zachování kontinuity i pro inspiraci je přesto užitečné           hledat v minulosti, byť ostražitě, jak myšlenky pozapomenutých autorů, tak z pozice           nové (či staronové) preanalytické vize procházet dílo těch známějších. V této souvis-           losti je pro ekologickou ekonomii (a možná i pro Martinez-Alierův „ekologický uto-           pismus“ a pro nerůstové hnutí) relevantní také dílo pozapomenutého indického eko-           noma Josepha Ch. C. Kumarappy, který úzce spolupracoval s Gándhím a jehož texty           se v posledním desetiletí dočkaly nových souborných a komentovaných vydání (Lind-           ley 2007, Bandhu 2011). Kumarappa, stejně jako řada autorů představených Marti-           nez-Alierem,  prosazoval  materiálně-energetické  hodnocení  ekonomických  procesů.           Rozlišoval také explicitně mezi obnovitelnými a neobnovitelnými zdroji, a navíc byl           radikálním kritikem industriální společnosti, která podle něho vede k závislosti, ne-           svobodě a nezaměstnanosti. Prosazoval uzavřené výrobní cykly, kooperativní výrobu              52) K tomu viz též Spash (2011: 357), který staví paralelu mezi sociálním darwinismem a jeho „vědec-           kým“ posvěcením rasismu, sexismu a elitismu vrcholícím v holocaustu a nebezpečím tkvícím v možném           současném přijetí „ekologických konceptů jako nových zastřešujících cílů, které lze aplikovat univerzálně           a od nichž se lze odrazit ke specifickým veřejným politikám“.                                                                                             37","Ekologická ekonomie: vybrané kapitoly             a lokalizaci ekonomiky a za nejdůležitější odvětví považoval zemědělství (viz též Joha-          nisová 2014: 62–65, Haberle 2014). I Kumarappu bychom mohli se Spashem označit          za součást „nevědomých kořenů“ ekologické ekonomie, už proto, že z něj silně čerpal          E. F. Schumacher ve vlivné knize sedmdesátých let Malé je milé.              3.3. „Vědomé kořeny“ ekologické ekonomie             „Tento příběh je kombinací kognitivní a sociální historie. Důraz v něm kladu na ,so-          ciální konstrukci‘ ekologické ekonomie: Jak ovlivnily vznik oboru sociální podmínky?          Kteří lidé se ujali iniciativy? Jakou měli motivaci a intelektuální zázemí? Které sféry          se uvnitř nového oboru prolnuly, na čem se jeho protagonisté dokázali shodnout? Od          časů Kuhna a následného rozvoje sociologie vědy nelze rozvoj určitého oboru líčit pro-          stě jako příběh o tom, jak se stáváme stále moudřejšími…“ Těmito slovy, prozrazu-          jícími postpozitivistické vlivy, shrnuje Inge Rǿpke (2004: 294) obsah svého článku          o zhruba dvacetiletém období „inkubace“ oboru ekologická ekonomie, který se větši-          nou datuje založením Mezinárodní společnosti pro ekologickou ekonomii (1988) a ča-          sopisu Ecological Economics (1989). Jako důvod svého ohlédnutí za minulostí v tomto          i dalším (Rǿpke 2005) historizujícím článku uvádí snahu přispět k lepšímu pochopení          probíhajících diskusí v rámci ekologické ekonomie, které se snaží definovat její obsah,          základní otázky, východiska a budoucí směřování (Rǿpke 2004: 293–294).                Podle Rǿpke (2004: 296–298) bylo klíčovým podnětem, který později umožnil          zrod ekologické ekonomie, sílící znepokojení nad chemickým znečištěním životního          prostředí v šedesátých letech v USA a dalších zemích, artikulované autory, jako byla          Rachel Carson či Barry Commoner. Sílící environmentální hnutí podnítilo první snahy          o environmentální regulaci. Zároveň se na přelomu šedesátých a sedmdesátých let ob-          jevují texty vyjadřující znepokojení nad rychlým populačním růstem (zejména texty          Paula Ehrlicha) a obavy z vyčerpání zdrojů, z nichž nejznámější byly Meze růstu v roce          1972. Třetím podnětem byla energetická krize počátkem sedmdesátých let. Společnost          začínala chápat environmentální problémy jako důležité.                Faktorem, který silně ovlivnil podobu nového oboru, byl vývoj v biologii, kon-          krétně v její subdisciplíně – ekologii. Díky bratrům Eugene a Howardovi T. Odumovým          a dalším autorům se již v padesátých letech objevuje nové syntetizující pojetí ekologie,          vycházející z teorie systémů.  Bratři Odumové zavedli metodiku, která umožňovala                                      53           53) Učebnice E. Oduma Fundamentals of Ecology byla nesmírně vlivná, v roce 1971 se jí např. prodalo          42 tisíc výtisků. Bratři Odumové silně ovlivnili i českou ekologii, překlad uvedené učebnice vyšel v roce          1977 pod názvem Základy ekologie v nakladatelství Academia.            38","Zápas o ekologickou ekonomii              měření materiálního a energetického průtoku ekosystémem, přičemž energie se stala           společným jmenovatelem, resp. sjednocujícím prvkem pro jeho biotické i abiotické           složky. Teorie systémů, vycházející z kybernetiky, umožňovala i propojení mezi přírod-           ními a sociálními systémy a její formální jazyk byl základem matematických modelů           již zmíněných Mezí růstu, které poukazovaly na nebezpečí vyčerpání zdrojů člověkem           (Rǿpke 2004: 298–299). Klíčové pro budoucí vývoj ekologické ekonomie byly i práce           Nicolase Georgescu-Roegena, zejména jeho kniha The Entropy Law and the Economic           Process, která vyšla roku 1971 a která usilovala o včlenění termodynamických principů           do ekonomického diskursu (viz podkapitolu 3.2). Trvalo však poměrně dlouho, než           se náročné texty tohoto autora dostaly do širšího povědomí akademické obce (Rǿpke           2004: 302).                 Environmentální  téma  záhy  našlo  uplatnění  také  v  rámci  středoproudé  eko-           nomie,  především  v  USA,  a  v  šedesátých  a  sedmdesátých  letech  se  postupně  rodí           nové obory environmentální ekonomie, amenitní ekonomie a ekonomie přírodních                  54           zdrojů,  které ale navzdory některým radikálnějším příspěvkům v zásadě vycházejí           z mainstreamově ekonomických předpokladů a metodik. Dnes jsou většinou souborně           označovány jako „environmentální ekonomie“.  55                 Ekonomie přírodních zdrojů se vyvinula především z neoklasické teorie růstu           (Šimíčková a Drastichová 2013: 13). Vytvořila teoretické metody pro uchopení tématu           neobnovitelných zdrojů a vydala se cestou abstraktních matematických modelů, které           se snaží určit „optimální“ míru čerpání neobnovitelných zdrojů a „optimální“ míru           využití obnovitelných zdrojů, jako jsou rybí populace či lesy (Šimíčková a Drastichová                                      56           2013: 13, Spash 1999: 417).  Další obor, který se konstituoval v tomto období a který           byl někdy označován za amenitní ekonomii, se zaměřil na hodnocení „amenit“, resp.           benefitů plynoucích z nedotčené přírody, jako je estetická hodnota či rekreace, opět           z pozic ekonomie středního proudu (Rǿpke 2004: 300).                 Zatímco  ekonomie  přírodních  zdrojů  se  soustředila  na  vstupy  do  ekonomiky           a amenitní ekonomie usilovala o měření rekreačních a estetických benefitů přírody,           environmentální ekonomie se zpočátku zaměřila na modelování a kvantifikaci exter-           nalit v podobě znečištění. Dnes je náplň environmentální ekonomie širší a usiluje také               54) Anglicky environmental economics, amenity economics a resource economics. Tyto směry mají mno-           ho společného a jsou dnes často chápány jako jeden a často zmiňovány pod záhlavím environmental           economics, někdy též environmental and resource economics.           55) Slavíková a kol. (2012: 33, 39–70) hovoří o „neoklasické environmentální ekonomii“.           56) Snahy o určení „optimálních“ hladin čerpání a využívání zdrojů či „optimálních“ hladin znečištění na           základě kalkulace nákladů a přínosů, často vycházející z metodiky „stínových cen“, byly podrobeny roz-           sáhlé kritice, kterou stručně shrnuje Corrine Gendron (2012: 69–70). Ekonomické metody podle kritiků           nedokážou postihnout komplexní biofyzikální a ekologickou realitu, o jejíž hodnocení usilují.                                                                                            39","Ekologická ekonomie: vybrané kapitoly             o kvantifikaci tzv. ekosystémových služeb (kam spadají např. i potraviny: European          Environment Agency 2013), dopadů klimatické změny (Foreign and Commmonwealth          Office 2007) či hodnoty jednotlivých druhů a celých ekosystémů (World Resources          Institute 2005). 57                Jak již bylo řečeno, environmentální ekonomie, ačkoliv přinesla nové analytické          nástroje, vychází v zásadě z předpokladů středoproudé ekonomie. Australský ekonom          Clive Hamilton (Diesendorf a Hamilton 1997: 40) zjednodušeně shrnuje její logiku          takto:  „Ústřední  problém,  který  řeší  environmentální  ekonomie,  je  skutečnost,  že          mnoho služeb, které nám příroda poskytuje, je ,zadarmo‘ v tom smyslu, že neexis-          tuje trh, který by odhalil jejich skutečnou hodnotu. Např. chemička uhradí v penězích          své náklady v podobě surovin, elektřiny a pracovní síly, chybí však nákladová položka          ,služby ekosystémů‘. Protože tyto služby jsou zdarma, producenti je užívají ve větší          míře, než by tomu bylo, kdyby je museli zaplatit… Podle environmentální ekonomie je          proto řešením environmentálních problémů hledání cest k tomu, aby se ekosystémové          služby odrážely v nákladech těch, kdo je užívají. Cílem by tedy měla být situace, kdy          ,znečišťovatel platí‘. Proto environmentální ekonomové intenzivně usilují o ,správné‘          ohodnocení životního prostředí a o to, aby se tyto hodnoty promítly do reálné ekono-          miky… To lze docílit vytvořením trhů pro ekosystémové služby (např. privatizace vod-          ních zdrojů), takže privátní vlastník určí ceny ekosystémové služby prostřednictvím                              58          nabídky a poptávky.  Anebo lze hodnotu ekosystémových služeb vypočítat pomocí          různých metod oceňování, aby mohly být zahrnuty do veřejných politik…“                Jinými slovy: environmentální ekonomie usiluje o internalizaci externalit a je-          jím cílem je často ovlivnění veřejných politik. Zmíněné metody oceňování jsou zalo-          ženy na snahách zjistit „správnou“ cenu dané přírodní „služby či statku“. To se nejčas-          těji děje metodou kontingenčního (podmíněného) hodnocení, kdy je vybraný vzorek          osob dotazován na to, kolik peněz by byl ochoten zaplatit či naopak přijmout za určitý          environmentální benefit či újmu. Není v možnostech tohoto textu podrobněji shrnout              57) Dvě studie citované v tomto odstavci neusilují o kvantifikaci v peněžních jednotkách, nabízejí jen          indikátory stavu daných ekosystémů. Veřejné politiky, které navrhují k řešení environmentálních pro-          blémů, mají nicméně velmi blízko k diskursu environmentální ekonomie. Třetí z nich, Sternova zpráva          o dopadech klimatických změn (Foreign and Commonwealth Office 2007), vyvolala v době své publikace          velké diskuse o výši jím využité diskontní sazby, koeficientu, jehož výše vychází z normativního stanovení          současné hodnoty budoucích přínosů a nákladů (komplexnější kritika Sternovy zprávy z pozic ekologické          ekonomie viz Spash 2007).          58) Privatizaci  přírodních  zdrojů  jako  univerzální  řešení  environmentálních  problémů  prosazuje  neo-          liberálně ekonomický směr zvaný free-market environmentalism, u nás někdy označovaný jako „tržní          přístup k ochraně životního prostředí“ (Slavíková a kol. 2012: 34) a prosazovaný v českém prostředí Libe-          rálním institutem a Institutem pro ekonomickou a ekologickou politiku Národohospodářské fakulty VŠE          v Praze (Čamrová 2007).           40","Zápas o ekologickou ekonomii                                                                                            59           metody environmentální ekonomie (ale viz např. Slavíková a kol. 2012: 64–66),  ani           kritiku těchto metod či jejich ideologických východisek a implikací, která je rozsáhlá           (např.  Kapp  1970,  Moldan  1997,  Funtowicz  a  Ravetz  1994,  Diesendorf  a  Hamilton           1997: 42, Edwards-Jones a kol. 2000: 83–183, Aldred 2002, Ackerman a Heinzerling           2004, Spash 2008, Ackerman 2009, Seják 2010: 65–66, Zografos a Howarth 2010,           Gendron 2012, plus řada článků přetištěných v Martinez-Alier a Rǿpke 2008b: 6–170).                 Vraťme se k obecnější otázce internalizace externalit a vazby environmentální           ekonomie na neoklasický ekonomický diskurs. Na začátku podkapitoly 3.1. jsme zmí-           nili Hilla a Myatta (2010) a jejich názor (i názor Joan Robinson), že tzv. externality           nejsou čímsi externím, vedlejším, ale že naopak díky své všudypřítomnosti zasluhují           centrální místo v ekonomické analýze. Tématem externalit se již v padesátých letech           podrobně zabýval institucionální ekonom K. William Kapp (1971) a dospěl ke stej-           nému  názoru:  Environmentální  problémy  nelze  marginalizovat  nálepkou  „externa-           lita“. Pokud souhlasíme s tvrzením, že ekonomické procesy mají nevyhnutelně svou           materiální a energetickou dimenzi, pak nutně každý ekonomický proces spotřebovává           nějaké přírodní „zdroje“, nějak ovlivňuje energetické toky a tvoří odpad při své výrobě.           Podle Kappa tedy nejsou environmentální dopady ekonomiky něčím náhodným, co           lze  snadno  „internalizovat“.  Naopak,  negativní  environmentální  dopady  ekonomic-           kých procesů jsou systémovou součástí ekonomického procesu a jejich označení jako           „externalita“ je příznakem vážného selhání ekonomické teorie. Externality nelze také           označit za „nezamýšlené“ důsledky ekonomické činnosti. Naopak, externalizace ná-           kladů firmami je pro ně finančně výhodná právě proto, že tyto náklady pak nemusí           platit. Externality jsou tedy často v tomto smyslu „zamýšlené“. 60                 Environmentální ekonomie na počátku svého působení vzbuzovala naděje, že           promění ekonomickou teorii, resp. že v ní vyvolá změnu paradigmatu. Něco podob-           ného naznačoval např. úvod jedné ze stěžejních publikací oné doby, editované mono-           grafie, jejíž editoři slibovali „rozšíření a revizi ekonomických konceptů“ a připodob-           ňovali kvas, který měla vyvolat environmentální ekonomie, ke keynesiánské revoluci           (podrobněji Spash 2011: 348). I některé publikace té doby prezentovaly kritický po-           hled na preanalytickou vizi středoproudé ekonomie. Např. vedle Georgescu-Roegena           aplikovali termodynamiku na ekonomickou teorii také environmentální ekonomové               59) Mezi průkopníky přístupu environmentální ekonomie u nás patří Petr Šauer, mj. spoluautor překladu           některých klasických statí v oboru (Šauer a Livingstone 1996).           60) K podobným závěrům později docházejí také Daly a Cobb (1990: 37, 51–58) (všudypřítomnost, resp.           „pervazivita“ externalit a externalita jako slabina středoproudé ekonomie) a Korten (1995: 76–77) (úmy-           slná externalizace nákladů). K externalitám v českém politicko-filosofickém prostoru viz též Bělohradský           (2009: 226–228), který zdůrazňuje mocenskou dimenzi externalizace nákladů a její souvislost s nekritic-           kou vírou v konvenci soukromého vlastnictví.                                                                                             41","Ekologická ekonomie: vybrané kapitoly             Ayres  a Kneese  (1969, cit. v Rǿpke 2004: 300) a dospěli  ke stejnému názoru jako          Kapp: odpady a emise jsou normální součástí ekonomických procesů, nikoliv exter-          nalitami, a s rostoucí populací a produkcí narůstají. To má dalekosáhlé implikace pro          klíčovou teorii všeobecné rovnováhy (o níž jsme hovořili v kapitole 2): pokud mají          všechny  ceny  zabudovanou  environmentální  externalitu,  teorie  nemůže  platit,  pro-          tože  ceny  neodpovídají  skutečným  cenám  a  paretovské  optimum,  resp.  paretovská          efektivita tedy nemůže nastat. Ayres a Kneese ale tento krok (odmítnutí centrálního          modelu středoproudé ekonomie) neučinili, naopak dále pracovali s teorií všeobecné          rovnováhy (Spash 1999: 418, Rǿpke 2004: 300–301). Jejich texty byly navíc později          marginalizovány environmentálně-ekonomickou komunitou (Rǿpke 2004: 302). Po-          dobně byl nadlouho zapomenut i Kapp (Spash 1999: 418, 2011: 346).                Příčiny, proč environmentální ekonomie zůstala zakotvena v mainstreamovém          paradigmatu, mohou být i institucionální: americká profesní organizace environmen-                                                               61          tálních ekonomů (a ekonomů přírodních zdrojů) AERE  se ustavila již koncem sedm-          desátých let a její časopis Journal of Environmental Economics and Management          dokonce o několik let dříve (Rǿpke 2004: 302, Spash 2011: 348). AERE zůstává pod                        62          silným vlivem  jiné americké instituce Resources for the Future (RFF), založené již          v 50. letech 20. století. Ta je dle Spashe (1999: 418) vlivnou výzkumnou i lobbistickou                                                                                  63          institucí, podporující středoproudé přístupy v environmentální ekonomii.  Další dů-          vod, proč environmentální ekonomie nedokázala vystoupit ze stínu ekonomie neokla-          sické, může tkvít právě v její snaze získat ocenění v očích středoproudých ekonomů          a být v rámci ní chápána jako plnohodnotná věda (Spash 1999: 418).                Shrňme si dosud zmíněné „vědomé“ kořeny ekologické ekonomie, jak je iden-          tifikovala Rǿpke (2004): Vnější sociální, politické a intelektuální vlivy zahrnovaly ro-          dící se environmentální hnutí v šedesátých a sedmdesátých letech, které vedlo i k za-          ložení některých klíčových institucí (např. již zmíněné RFF v 50. letech, která vznikla          v reakci na tzv. Paleyho zprávu o ohrožených přírodních zdrojích z roku 1952, Spash          1999: 418). Dále jsme zmínili teorii systémů a rozvoj systémové ekologie bratrů Odu-          mových  a  aplikaci  termodynamické  teorie  na  ekonomii  v  díle  Georgescu-Roegena.          V ekonomické sféře vedly sílící obavy o životní prostředí k rozvoji environmentální          ekonomie, která usiluje o kvantifikaci přírodních hodnot a o internalizaci externalit ve          sféře veřejných politik prostřednictvím ekonomických nástrojů, jako jsou ekologické          daně či obchodování s emisními limity.             61) Association of Environmental and Resource Economists.          62) AERE podle Spashe (1999: 419) odjakživa sídlí v prostorách RFF ve Washingtonu, kde zdarma využí-          vá kancelářské prostory, a její tajemník a pokladník vždy byli a jsou profesionálními pracovníky RFF.          63) Evropská environmentální ekonomie, jejíž profesní organizace se ustanovila až roku 1991, kráčí po-          dobnou cestou jako americká (Spash 1999: 420).           42","Zápas o ekologickou ekonomii                    K dalším intelektuálním pramenům, jež více či méně ovlivnily tvář rodícího se           oboru ekologická ekonomie, řadí Rǿpke (2004: 304) další rozvoj v oblasti systémové           teorie  a  její  propojení  s  termodynamikou,  zejména  v  práci  Ilji  Prigogina  a  Isabelle           Stengers v sedmdesátých a osmdesátých letech. Ti se zaměřili na nevratné procesy           zejména v biologických a chemických systémech. K řadám implikací jejich práce patří           zdůraznění nejistoty a nepředvídatelnosti rizik ve vývoji přírodních a ekonomických           procesů, kde i malé počáteční změny mohou vést k velkým výkyvům a nečekaným           vývojovým trajektoriím. V environmentální sféře to vedlo k zdůraznění velkých rizik           i zdánlivě malých zásahů do přírodních systémů. V ekologii i v ekonomii pak uvedené           teorie spolu s matematickou teorií chaosu vedly ke zpochybnění představy rovnováž-           ných stavů, resp. jednoho neměnného rovnovážného stavu ekosystému (tzv. klimax) či           ekonomiky, a speciálně v ekonomii k jedné z důležitých nitek zpochybnění centrálního           ekonomického modelu – všeobecné teorie rovnováhy, jak jsme uvedli na několika mís-           tech v podkapitole 2.5.                 Z mnoha dalších možných zdrojů a „vědomých“ i méně „vědomých“ kořenů ekolo-           gické ekonomie z nedávnější doby uveďme v tomto nedokonalém přehledu ještě tři aka-           demické směry, resp. myšlenkové okruhy, z nichž první dva zmiňuje i Rǿpke (2004, 2005).                 První z nich je skupina nesnadno zařaditelných heterodoxních ekonomů, které           už jsme částečně zmínili výše a kteří se (s malým úspěchem) snažili rozšířit pohled                                                                                64           středoproudé ekonomie na přírodu, motivováni jak „divokými fakty“,  tak vývojem           mimo ekonomii v oblasti termodynamiky a studia materiálních a energetických toků.           Autoři, které lze přiřadit k tomuto proudu, vnímali ekonomiku jako proměnu a degra-           daci materiálních a energetických toků  a v dialogu s environmentálními ekonomy                                                  65           hájili stanovisko, že vedle přírody jako zdroje, prostoru pro odpad či amenity je tu           další, mnohem základnější role přírody v životě lidské společnosti, a to je její základní           role podpůrného systému pro lidský život.  Vedle již zmíněných Georgescu-Roegena,                                                    66           Ayrese, Kneeseho a Hermana Dalyho sem Rǿpke (2004: 300) řadí i Kennetha Boul-           dinga, renesanční osobnost a původně úspěšného středoproudého ekonoma, který se           v knize Evolutionary Economics pokusil propojit středoproudou ekonomii s ekologií           již v roce 1944 (Cato 2009: 24).               64) Pojem „divoká fakta“ používají v úvodu ke knize For the Common Good, která kritizuje středoprou-           dou ekonomickou teorii, Daly a Cobb (1990: 1). „Divokými fakty“ myslí environmentální problémy, jako           jsou klimatická změna, poškození ozonové vrstvy či úbytek biodiverzity. Parafrázují tak Keynesův výrok           o „divokých slovech“: „Slova by měla být trochu divoká, protože představují útok myšlenek na ty, kdo           nepřemýšlejí.“ Daly a Cobb k tomu dodávají: „V našich časech jsou to samotná fakta, která jsou více než           trochu divoká a představují tak útok na nedomyšlená ekonomická dogmata.“           65) Herman Daly hovoří v této souvislosti o „průtoku“ – throughput.           66) Life-support system, viz též Diesendorf a Hamilton (1997: 46).                                                                                             43","Ekologická ekonomie: vybrané kapitoly                   Vedle svého okřídleného výroku v tom smyslu, že kdokoliv věří na nekonečný růst          v konečném světě je buď blázen, nebo ekonom (Cato 2009: 25), se Boulding nejvíce          proslavil svým textem The Economics of the Coming Spaceship Earth z roku 1966. Jeho          metafora „kovbojské ekonomiky“ minulosti, kdy lidstvo mělo k dispozici neomezené          zdroje, v kontrastu k „ekonomice vesmírné lodi“ blízké budoucnosti, kdy bude třeba          přejít z lineární na cyklickou ekonomiku šetřící zdroje, měla velký vliv na veřejné mínění          v USA a zakořenila např. i v environmentální etice (Kohák 2000: 100–101). Nepodařilo          se jí ale významně proměnit středoproudý ani environmentální ekonomický diskurs. 67                Druhý široký myšlenkový okruh, který měl či má vliv na ekologickou ekonomii,          je sféra, která je v ekologicko-ekonomické literatuře běžně označována jako socio-eko-          nomie a v rané prehistorii ekologické ekonomie zahrnovala např. ekonomicko-antro-          pologické, evoluční a institucionální směry (Rǿpke 2004: 304, Horký 2011), zejména          pak  představitele  „staré“  institucionální  školy,  jejímž  zakladatelem  byl  Thornsten          Veblen. Veblen a jeho pokračovatel Gunnar Myrdal kritizují abstrakci individualistic-          kého homo economicus, který se řídí předem danými a vypočitatelnými preferencemi,          a zdůrazňují roli společnosti, zvyků, tradic a institucí při vývoji ekonomik. Již jsme          zmínili nedoceněné práce K. Williama Kappa, který aplikoval institucionálně-ekono-          mické přístupy na ekonomické vazby společnost-příroda.                Uvedený krátký výčet intelektuální genealogie ekologické ekonomie samozřejmě          nemůže být vyčerpávající, a to nejen vzhledem ke své geografické omezenosti. Kritic-          kých a heterodoxních přístupů v ekonomii kongruentních s preanalytickou vizí eko-          logické ekonomie je jistě více. Jmenujme na závěr této podkapitoly alespoň britský          myšlenkový proud new economics, nesený skupinou heterodoxních ekonomů a akti-          vistů, kteří se v osmdesátých letech 20. století pravidelně setkávali v rámci mezinárod-          ních konferencí TOES (The Other Economic Summit), původně inspirovaných brit-          skou stranou Zelených. Ty probíhaly vždy paralelně s ekonomickými summity zemí          G7 a měly být jejich protiváhou a kritikou. K osobnostem, které se v TOES angažovali,          patřili James Roberston,  David Fleming, Paul Ekins, Alison Pritchard a další. Akti-                                  68          vity kolem TOES vyústily v založení britského alternativně-ekonomického think-tanku          New Economics Foundation (NEF) v roce 1986, který se explicitně hlásí k ideálům en-          vironmentální udržitelnosti a spravedlnosti. Jeho význam spíše než v teoretické oblasti              67) Molly Scott Cato (2009: 24–26) považuje Bouldinga, stejně jako Gerogescu-Roegena, za předchůdce          zelené ekonomie. Cituje jeho další knihu Economics as a Science z roku 1970, kde podrobněji rozpraco-          vává přechod z lineární k cyklické ekonomice. Zajímavé je, že inspirací a modelem „ekonomiky vesmírné          lodi“ mu byla podle Cato lokální vesnická ekonomika v jihovýchodní Asii.          68) Cato  (2009:  21–29)  za  další  předchůdce  zelené  ekonomie  označuje  Richarda  Douthwaitea,  Hazel          Henderson, E. F. Schumachera a především Jamese Robertsona, kterého označuje za jejího největšího          inspirátora.           44","Zápas o ekologickou ekonomii              v současné době spočívá v rozvíjení a aktivní propagaci místních ekonomických alterna-           tivních projektů (lokální multiplikátor, časové banky) indikátorů udržitelnosti (index           šťastné planety)  a britských veřejných politik. Kniha The Living Economy (Ekins 1986)                          69           je editovaným sborníkem původně téměř padesáti příspěvků konferencí TOES z let 1984           a 1985. Editoři věnovali knihu památce další osobnosti, zmíněné výše, kterou můžeme           označit za předchůdce ekologické ekonomie, E. F. Schumacherovi. V úvodu ke knize           zmiňuje Schumacherův syn, Christian Schumacher, explicitní hodnoty, které na velmi           obecné rovině spojují ekologickou a novou ekonomii, byť jsou formulované negativně:           „Nová ekonomie nepřináší bohatství pro menšinu na úkor většiny, ani ničení životního           prostředí, které je podmínkou veškeré lidské aktivity.“ (Schumacher v Ekins 1986: xiii)               3.4. Světle zelená versus tmavě zelená            ekologická ekonomie?             Jak už jsem zmínila v podkapitole 3.1., ekologická ekonomie se ustanovila jako svébytný           vědecký obor na konci osmdesátých let 20. století. V roce 1988 vznikla Mezinárodní spo-           lečnost pro ekologickou ekonomii (International Society for Ecological Economics –           ISEE) a krátce nato, v únoru 1989, už vyšlo první číslo časopisu společnosti Ecological           Economics (Rǿpke 2004: 309). ISEE má navíc poměrně autonomní regionální pobočky           včetně evropské, která, stejně jako ISEE, pořádá každý druhý rok vlastní konference.                 Rǿpke (2004: 305–310) podrobně mapuje osobní setkání, konference a další           okolnosti, které v osmdesátých letech vedly k založení společnosti, a podává i portréty           osobností, které stály u zrodu nového oboru. Vedle již zmíněných Hermana Dalyho,           H. T. Oduma (a jeho žáka Roberta Costanzy, který později i díky výborným organi-           začním schopnostem získal ve společnost velký vliv) a Joana Martinez-Aliera to byli           především švédští manželé, biologové AnnMari Jansson a Bengt-Owe Jansson, kteří           katalyzovali  první  setkání  a  transdisciplinární  projekty.  Za  klíčové  je  považováno           slavné setkání roku 1987 v Barceloně, které organizoval Joan Martinez-Alier a kde           bylo poprvé přítomno (vedle ekologů a středoproudých ekonomů) také více hetero-           doxních a radikálních ekonomů, sociálních vědců a biologů z jiných oborů. Zde se také           rozhodlo, že se nový obor nazve ekologická ekonomie. Jak uvádí Rǿpke (2004: 309):           „Mnozí z účastníků později toto setkání označili za velmi inspirující, snad díky zážitku,           kdy nečekaně zjistili, že jejich pohled na věc sdílí celá řada dalších lidí.“                 69) Českou mutaci příručky k stanovení lokálního multiplikátoru viz Kutáček (2007).                                                                                            45","Ekologická ekonomie: vybrané kapitoly                   Jak ale upozorňuje Rǿpke (2004: 312, 2005: 44–46), v komunitě ekologických          ekonomů existovala od samého počátku různá napětí, rozpory a nekonzistence. Hlav-          ním rozporem, který přetrvává do současnosti, je rozpor mezi dvěma různými pří-          stupy: a) snahou profilovat ekologickou ekonomii jako heterodoxní obor, který odmítá          hodnotové a metodologické předpoklady středoproudé ekonomie a úzce spolupracuje          se socio-ekonomy a dalšími příbuznými obory, b) představou ekologické ekonomie          jako pluralitního oboru, jehož hlavním cílem je spolupráce a interakce ekologie, resp.          biologických oborů s ekonomií jako takovou, přičemž zde je často implicitně míněna          ekonomie středoproudá, resp. environmentální (Spash 1999: 424). Spash (2013), in-          spirován Aarne Naessem, tyto dva přístupy nazývá „tmavě zelená“ a „světle zelená“          ekologická ekonomie, resp. ekologicko-ekonomické hnutí.                Druhý zmíněný proud vychází z pragmatického přístupu, který je patrný od sa-          mého vzniku oboru na konci osmdesátých let. Švédští ekologové, kteří stáli u kolébky          ekologické ekonomie, měli velký zájem na tom, aby se na novém oboru podíleli pře-          devším vlivní ekonomové, protože doufali, že se tak environmentálním problémům          dostane větší publicity a zájmu politiků. Navíc v té době neznali rozdíl mezi různými          ekonomickými směry (Spash 2011: 352). Jakýkoliv ekonom, který projevil zájem o en-          vironmentální témata a považoval je za důležitá, byl vítán a chápán jako spojenec, což          potvrzuje i Herman Daly (Rǿpke 2004: 311). Ze strany středoproudých, resp. envi-          ronmentálních ekonomů byl rovněž od počátku zájem proniknout do organizačních          struktur ekologické ekonomie a publikovat v jejím časopise, zvlášť když se záhy uká-          zalo, že jsou společnost, její pobočky i časopis úspěšné (Rǿpke 2005: 283).                Heterodoxní ekonomové se tak postupně ocitali v defenzívě a jejich pozice v rámci          oboru slábla. S nástupem environmentálních ekonomů, jako byli David Pearce či Cutler          Cleveland, do redakční rady časopisu Ecological Economics publikoval časopis stále čas-          těji články vycházející z modelů všeobecné rovnováhy a preferenčního utilitarismu (Spash          2011: 353–354) a trend odmítající ekologickou ekonomii jako svébytný a heterodoxní          obor a rozřeďující její heterodoxní potenciál se v článcích a učebnicích v oblasti ekolo-          gické ekonomie podle Spashe (2013: 356–357) objevuje ve velké míře i v současnosti.                Odborné spory mezi výzkumníky aktivními pod širokým deštníkem ekologické          ekonomie se mnohdy promítaly do osobní a institucionální roviny. Spash, který byl sám          vyloučen z redakční rady časopisu Ecological Economics v roce 2002 (což kriticky zmi-          ňuje Rǿpke 2005: 284), konceptualizuje tyto konflikty (v nichž heterodoxnější ekono-          mové většinou prohrávali) jednoznačně jako projev vylučování heretiků z ekonomické          církve a odvolává se na Frederica Leeho (2010) a jeho knihu History of Heterodox          Economics, zmíněnou již v poznámce k podkapitole 2.6. (Spash 2011: 351, 354–355).          Spash (2011: 325–325) tak hovoří o „čistkách“ v rámci ekologicko-ekonomického es-          tablishmentu. Jako projev namířený proti radikálním proudům v rámci ISEE chápe již          uvedenou „čistku“ v redakční radě časopisu v roce 2002 (kromě Spashe, který byl v té            46","Zápas o ekologickou ekonomii              době prezidentem evropské pobočky ISEE, byli odstraněni dva další význační evrop-                                      70           ští heterodoxní ekonomové)  a dále také kontroverzní udělení cen ISSE environmen-           tálním ekonomům Parthovi Dasguptovi a Karl-Göranovi Mälerovi, řediteli švédského           Beijer Institute, v roce 2004, které nicméně v řadách členů vzbudilo poměrně silnou           nevoli (viz též Rǿpke 2005: 284). Samotný Beijer Institute, jehož náplň a personální           složení v roce 1990 silně ovlivnili švédští zakladatelé ekologické ekonomie AnnMari           a  Bengt-Owe  Jansson,  se  stal  podle  kritiků  dějištěm  jakéhosi  malého  puče  ve  pro-           spěch environmentální ekonomie (Spash 2011: 353). Uvedená výzkumná organizace,           jejíž okolnosti vzniku a ranou ideologickou historii shrnuje Rǿpke 2005 (271–272), se           v roce 1990 měla nově zaměřit na „integraci ekologických a ekonomických systémů“,           s důrazem na analýzu ekonomických a sociálních procesů, které vedou ke globálním                                                                              71           environmentálním problémům. Do jeho řídicích orgánů však zasedli  převážně envi-           ronmentální ekonomové, s nimi několik ekologů a jediný heterodoxní ekonom, Herman           Daly. Dasgupta se stal předsedou rady a některá jeho rozhodnutí Dalyho tak rozzlobila,           že rezignoval. Náplň instituce (dnes Beijer Institute of Ecological Economics) se nadále           odvíjela v intencích spolupráce mezi ekology a středoproudými ekonomy, důraz byl           (a dosud je) kladen na modelování a kvantifikaci ekosystémových služeb. 72                 Spashovo binární dělení na světle a tmavě zelené ekologické ekonomy, přičemž           světle zelení vycházejí z ideologie a metodických přístupů ekonomického mainstreamu           a tmavě zelení ho odmítají a hledají jiná paradigma, je jistě užitečné. Jak ale přiznává           i Spash (2013: 352), realita je složitější a méně přehledná.                 Ve skutečnosti najdeme mezi výrazně světle zelenými a tmavě zelenými ekolo-           gickými ekonomy celou řadu přechodů a v literatuře celou řadu definic ekologické eko-           nomie. Nejjednodušší definici, ekologickou ekonomii jako průnik ekonomie a ekolo-           gie, přičemž ekonomií je implicitně míněna středoproudá ekonomie,  jsme již zmínili                                                                             73              70) V literatuře (např. Spash 2011: 364) je často zmiňována geografická dimenze konfliktu mainstreamo-           vá x heterodoxní ekonomie v rámci ekologické ekonomie: ekologičtí ekonomové, kteří mají blíže k main-           streamu, resp. k environmentální ekonomii častěji pocházejí z USA, radikálnější směry mají domov pře-           vážně v Evropě. Jednou z příčin je výraznější institucionální rozvoj environmentální ekonomie v USA           (Spash 1999: 419–420).           71)  Též díky Bengt-Owe Janssonovi, který usiloval o to, aby institut řídili známí ekonomové, a tím mu           byla zajištěna prestiž.           72) Spash (2011: 354) dává tyto události do kauzálního vztahu se snahami o upevnění moci v akademic-           ké sféře a rozšíření politického vlivu určité skupiny, která v jistém smyslu kolonizovala nově se rodící           úspěšný obor. Cituje Dalyho, který svou zkušenost v Beijerově institutu komentoval v rozhovoru s Rǿpke           (2005: 272) takto: „Měl jsem pocit, že je to něco jako obchodní převzetí – hele, je tu něco, čemu se říká eko-           logická ekonomie, začíná to být trošku známé, někdy by nám to mohlo překážet, pojďme to prostě převzít.“           73) Existuje ale i názor, že ekologická ekonomie je součástí environmentální ekonomie (Nijkamp 2005,           cit. v Spash 2013: 356, viz též Rǿpke 2005: 272).                                                                                             47","Ekologická ekonomie: vybrané kapitoly             v  podkapitole  3.1.  (Common  a  Stagl  2005,  viz  též  Slavíková  a  kol.  2012:  81–82).          Zdánlivým příkladem tohoto přístupu, který nevybočuje z environmentálně ekonomic-          kých pozic, může být učebnice ekologické ekonomie Edwards-Jonese a kol. (2000),          která na úvod prezentuje krátký přehled mainstreamové ekonomie a vzápětí krátký pře-          hled etiky a environmentální filosofie od starých Řeků po ekofeminismus, aniž by usi-          lovala o kritický přístup, konfrontaci či syntézu (Edwards-Jones a kol.: 2000: 30–59).          V dalších částech knihy nicméně podává sofistikovanou kritiku metody analýzy ná-          kladů a přínosů (která vychází z neoklasických postulátů) a nabízí interaktivnější roz-          hodovací metody, čímž se nereflektovaně blíží kritickým a tmavěji zeleným směrům          v rámci ekologické ekonomie, zejména deliberativní ekologické ekonomii (o níž bude          ještě zmínka).                Dalším příkladem jakéhosi obojetného přístupu je text Jeroena van den Bergha          (2001). Van den Bergh nachází mnoho rozdílů mezi ekologickou a environmentální          ekonomií, které podrobně komentuje a shrnuje v tabulce (Bergh 2001: 16). Článek je          užitečným přehledem s mnoha zajímavými postřehy a prozrazuje výjimečnou orientaci          v literatuře. Ačkoliv však autor souhlasně zmiňuje princip konzilience E. O. Wilsona,          podle nějž by „metody a východiska“ jedné vědecké disciplíny měly být konzistentní          s přijatými vhledy jiných disciplín (Bergh 2001: 17), sám se tímto principem ve své          komparativní analýze neřídí. Prezentuje tak pohledy obou disciplín, které jsou vzá-          jemně  nekonzistentní,  resp.  jsou  protichůdné  svými  východisky,  a  dává  svůj  hlas          oběma, aniž by zhodnotil hlubší rozpory, které se za nimi skrývají, a jejich implikace.          Přizveme-li si na pomoc metaforu s ledovci z podkapitoly 2.1., pak van den Bergh po-          pisuje pouze tu část ledovců, která ční nad hladinou.                Příkladem může být hned jeho první dichotomie, kdy environmentální ekonomii          prezentuje jako obor, který usiluje o „optimální alokaci“ vzácných zdrojů a „optimální“          míru tzv. externalit. Naproti tomu ekologická ekonomie podle něj klade větší důraz          na optimální měřítko ekonomiky (Bergh 2001: 15). Van den Bergh ale neupozorňuje,          resp. nevyvozuje důsledky z toho, že obě „optimality“ jsou zásadně odlišné: „optimální          alokace“ prizmatem environmentální ekonomie vychází z tržní abstrakce, resp. z dis-          kreditovaného modelu všeobecné rovnováhy, a je „optimální“ pouze v rámci tohoto          modelu (nemá tedy např. nic společného s intragenerační a mezigenerační spravedl-          ností). Optimální měřítko ekonomiky, které prosazuje Herman Daly, je naproti tomu          Dalym chápáno jako explicitně normativní a vychází či mělo by vycházet z etického          rozhodnutí (Daly a Farley 2004: 54). Dva nesouměřitelné koncepty vycházející z radi-          kálně odlišných epistemologických předpokladů tak ve van den Berghově pojetí kvůli          mělké analýze mylně nabývají neproblematický a komplementární charakter.                Skutečnost,  že  van  den  Bergh  akceptuje  preanalytickou  vizi  environmentální          ekonomie,  avšak  tuto  svou  hodnotovou  orientaci  ve  svém  článku  explicitně  nere-          flektuje, je patrná i z jeho nekritického přijetí ekonomického nástroje, který navrhli            48","Zápas o ekologickou ekonomii              Costanza a Perrings (1990, cit. v Bergh 2001: 20) a nazvali jej „environmentální dlu-                  74           hopis“.  Představa je taková, že investoři kontroverzního projektu (např. úložiště ja-           derného odpadu), který vzbuzuje obavy ze svých budoucích dopadů na životní pro-           středí, jejichž míra je nicméně nejasná, uloží na účet částku, jejíž hodnota se rovná           maximálním očekávaným environmentálním nákladům, které projekt způsobí. Pokud           nedojde k žádným měřitelným škodám, uložené peníze se (i s úroky) vrátí investorům.           Pokud ke škodě dojde, uložené prostředky se využijí na kompenzaci škod či na za-           hlazení zjištěných dopadů. Zde vidíme implicitní přitakání neoklasicky ekonomickým           hodnotám, jako je nahraditelnost kapitálů a kvantifikovatelnost přírodních hodnot,           a zároveň podcenění vhledů ekologie o komplexitě, nelinearitě, dlouhé době latence,           nejasné kauzalitě a ireverzibilitě dopadů lidské činnosti na ekosystémy (k tomu viz též           Holling 1986). Zvláště naivně působí v této souvislosti van den Berghův příklad úloži-           ště jaderného odpadu, který by příslušné úřady musely monitorovat po dobu mnoha           tisíců let, než by se zbytek částky uložené v environmentálním dluhopise mohl vrátit           dané firmě (samozřejmě i s úroky).                 Ačkoliv Herman Daly je podle Martineze-Aliera (2002: 20) považován za nej-           známějšího ekologického ekonoma a několikrát jsme ho zmínili i jako ekonoma hete-           rodoxního, přesto je jeho vztah ke středoproudé ekonomii nejednoznačný a zdaleka ne           paušálně odmítavý. Jak upozorňuje Rǿpke (2004: 311), Dalyho ambicí bylo odjakživa           středoproudou ekonomii proměnit spíše než založit nový ekonomický obor. V učeb-           nici  Ecological Economics  (Daly  a  Farley  2004:  37)  poznamenává,  že  „společných           rysů ekologické ekonomie a standardní ekonomie je nejméně tolik, kolik je mezi nimi           rozdílů. Jeden důležitý společný rys je základní definice ekonomie jako studium alo-           kace vzácných prostředků mezi konkurenčními zdroji.“ Daly nicméně středoproudou           ekonomii  podstatně  proměňuje  (Johanisová  2014:  78–81).  Prezentuje  ekologickou           ekonomii jako explicitně normativní obor, který vedle efektivnosti usiluje o optimální           měřítko ekonomiky a o spravedlivou distribuci intragenerační i mezigenerační. Zavádí           do ekonomie termodynamické hledisko. Daly navíc po několik desetiletí kritizuje ne-           jen mainstreamové paradigma růstu, ale také imperativ volného obchodu (např. Daly           a Cobb 1990: 209–235, Daly a Farley 2004: 309–341), model homo economicus (Daly           a Cobb 1990: 85–96) a další středoproudá ekonomická dogmata.                 Navzdory těmto revolučním a dalekosáhlým zásahům do myšlenkové struktury           středoproudé ekonomie je patrné, že Daly propojuje zejména ekologické a ekonomické           perspektivy. Málo se naopak zaměřuje na sociální a mocenské instituce a souvislosti           (viz jejich rozvedení J. Martinezem-Alierem v poznámce k podkapitole 3.1), na nepe-           něžní ekonomiku a na genderová omezení středoproudé ekonomické teorie (viz též               74) Environmental bond.                                                                                            49","Ekologická ekonomie: vybrané kapitoly             kritiku Dalyho Spashem 2013: 356). Ačkoliv cíle ekologické ekonomie, jak ji prezen-                                                                                           75          tuje v učebnici, jsou explicitně normativní, text učebnice působí spíše pozitivisticky.          Je patrné, že Daly není příliš ovlivněn postpozitivistickým diskursem.                Podle Martineze-Aliera (1993: xxii–xxiii) má však nejen ekonomická racionalita,          ale i ekologická racionalita svá omezení. Lidská společnost má své historické, kulturní,          etnické, genderové ekonomické a mocenské dimenze, které ekologické přístupy ne-          jsou schopny postihnout. Jak už jsme zmínili v podkapitole 3.2., biologické metafory,          resp. poznatky aplikované na lidskou společnost jsou redukcionistické a mohou být          nebezpečné.  Jako  příklad  uvádí  Martinez-Alier  koncept  nosné  kapacity   prostředí,                                                                                 76          což je pojem z oblasti ekologie živočichů. Každé území má určitou nosnou kapacitu,          a pokud se na něm vyskytne větší počet živočichů určitého druhu, je tato kapacita pře-          kročena a všichni živočichové se nemohou uživit. Koncept nosné kapacity ovšem nelze          aplikovat na lidské populace, neboť ty nejsou závislé na zdrojích hic et nunc. Naopak,          speciálně bohatší země snadno importují (obnovitelné i neobnovitelné) zdroje, které          potřebují, ze zahraničí a snadno spotřebují fosilní a nerostné zdroje, které pak možná          budou chybět dosud nenarozeným generacím. Koncept nosné kapacity je (resp. byl)          podle něj v praxi aplikován zejména na země globálního Jihu, což celé věci dodává          mocenský a rasistický nádech.                Jak upozorňuje Spash (2013: 356), jedním z problematických důsledků aplikace          světle  zelených  ekologicko-ekonomických  přístupů,  resp.  ekologicko-ekonomických          přístupů, které vynechávají klíčovou dimenzi sociálně-kulturně-mocenských vztahů,          je stále častější aplikace expertních hodnotících přístupů, jako jsou analýzy přínosů          a nákladů, při řešení environmentálních konfliktů, a to navzdory tomu, že hodnoty,          o nichž je třeba rozhodnout, jsou ve skutečnosti touto metodou nesouměřitelné (Mar-          tinez-Alier  2002:  27,  Martinez-Alier  et  al.  1998).  Proti  tomuto  trendu,  který  vylu-          čuje demokratickou diskusi při rozhodování, se staví ekologičtí ekonomové Zografos          a Howarth (2010), kteří ve své práci prezentují novou odnož ekologické ekonomie,          nazvanou deliberativní ekologická ekonomie. Vycházejí přitom z modelu procedurální          racionality podle filosofa Herberta Simona. Na rozdíl od modelu instrumentální ra-          cionality známého ze středoproudé ekonomie, v rámci něhož homo economicus vždy             75) Příkladem Dalyho „slepé skvrny“ ve vztahu k mocenským dimenzím lidského života je jeho návrh ze          sedmdesátých let, kdy by ženy na prahu dospělosti po vzoru emisních povolenek dostaly povolenky na          určitý počet dětí, a tyto povolenky by byly obchodovatelné, resp. směnitelné (Johanisová 2014: 80–81,          Spash 2013: 356). Daly zde de facto abstrahuje od mocenských nerovnováh a skutečnosti, že ženy žijí          v určité komunitě, rodině, kulturním prostředí, jež od nich mají určitá očekávání, že často nejsou auto-          nomní a o počtu svých potomků nemohou samy rozhodnout, že mohou být do rozhodnutí vmanipulovány          atd. Nechává také otevřenou otázku, jaké sankce by nastaly, kdyby žena, která povolenku prodala, přesto          otěhotněla.          76) Carrying capacity.           50","Zápas o ekologickou ekonomii              maximalizuje svůj užitek na základě předem daných preferencí, předpokládá model           procedurální racionality, že člověk je schopen své preference měnit na základě diskuse           i nových informací a že jeho rozhodování má i etickou dimenzi.                 Jako zárodek nového oboru deliberativní ekologické ekonomie pak označují eko-           logicko-ekonomické texty z posledních cca 10 let, v nichž se nějak odráží tento předpo-           klad (že lidé mohou své preference měnit v diskusi a vycházejí i z etických hledisek při           rozhodování) a které se zaměřují na demokratické metody rozhodování o environmen-           tálních politikách a projektech (oproti expertním hodnotícím přístupům typu analýza           přínosů a nákladů) v teorii a v praxi. Zmiňují i nedostatky a omezení tohoto delibera-           tivně demokratického přístupu, zejména roli moci v jeho deformaci. Upozorňují, že           „když lidé vstupují do prostoru, kde by měli diskutovat a rozhodovat, nenechávají své           mocenské vztahy za dveřmi“ (Zografos a Howarth 2010: 3409). V některých přípa-           dech např. zástupci byznysu, kteří se účastní těchto typů diskusních fór, své hodnoty           a cíle nesdělují ostatním ve snaze nevyvolat otevřený konflikt, ale pak se snaží ovlivnit           rozhodování ve svůj prospěch zákulisními metodami. Autoři v závěru práce navrhují           celou řadu priorit pro budoucí výzkum v oblasti deliberativní ekologické ekonomie                                                                                    77           a zdůrazňují význam spolupráce v této oblasti s oborem politická ekologie,  který se           zaměřuje na otázku moci při řešení environmentálních konfliktů.                 Zografos a Howarth (2010: 2010–2011) se na rozdíl od Edwards-Jonese a kol.           (2000), kteří také nabízejí alternativy vůči expertním hodnotícím metodám, nepřímo           staví na stranu „tmavě zelené ekologické ekonomie“ a současně poukazují na trvající           nejednoznačnost definice celého oboru. Říkají doslova: „Na jedné straně usilují eko-           logičtí ekonomové o pochopení vazeb mezi ekonomickými a biofyzikálními systémy…           v tomto smyslu lze ekologickou ekonomii potenciálně chápat jako materialistickou,           empiricistní  vědu:  Costanza  obor  definoval  jako  vědu  a  management  udržitelnosti.           Ale  ekologická  ekonomie  má  také  dlouholetou  tradici  kritiky  středoproudé  ekono-           mie blahobytu – a speciálně myšlenky, že lze environmentální hodnoty redukovat na           preference, které lze objektivně měřit a agregovat.“ Autoři se dále odvolávají na po-           st-normální vědu, na sociálně konstruovaný charakter preferencí a důležitost morál-           ních principů a explicitně odmítají pozitivistickou dichotomii mezi fakty a hodnotami.           V  práci  pak  kritizují  jeden  z  předpokladů  středoproudé  ekonomie  (instrumentální           racionalitu),  nahrazují  jej  jiným  modelem  lidského  chování,  diskutují  jeho  aplikaci           v praxi a navrhují užší spolupráci s jinými sociálněvědními obory.                   77) Blíže k politické ekologii jako oboru viz Robbins (2012), Zimmerer a Basset (2003), stručněji Marti-           nez-Alier (2002: kap. 4).                                                                                            51","Ekologická ekonomie: vybrané kapitoly            3.5. Nová sociálně ekologická ekonomie?             „Je ekologická ekonomie transdisciplína; nové paradigma; něco jiného než environ-          mentální ekonomie nebo její součást; otevřená čemukoliv, co má nějaký vztah k život-          nímu prostředí, nebo cosi jasněji definované?… Otázku lze položit i normativněji: Ja-          kým směrem se má ekologická ekonomie ubírat v budoucnosti?“ Uvedené otázky po-                                                                                           78          ložila Rǿpke (2004: 293–294) před deseti lety, je však patrné, že jsou stále aktuální.          Ekologická  ekonomie  dosud  není  axiologicky  a  metodicky  vyhraněnou  disciplínou          a o její charakter se stále vede zápas jak na myšlenkové, tak na institucionální rovině.                V této podkapitole ve snaze zodpovědět otázku po budoucnosti ekologické eko-          nomie, kterou klade Rǿpke, stručně shrnu některé inspirující představy o preanaly-          tické vizi, výchozích hodnotách,  cílech, námětech bádání a metodických přístupech                                         79          ekologické ekonomie, která by se vymanila z područí mainstreamu a našla vlastní tvář,          resp.  koherentní  paradigma.  Vycházím  přitom  z  přehledových  textů  Spashe  (1999,          2011, 2013) a v menší míře z textů Hamiltona v Diesendorf a Hamilton (1997). 80                Spash  takovou  ekologickou  ekonomii  doplňuje  přívlastkem  „sociální“,  hovoří                                                                              81          tedy namísto o ekologické ekonomii o „sociální ekologické ekonomii“,  aby zdůraznil          žádoucí propojení ekologické ekonomie s dalšími socio-ekonomickými obory v rámci                                                   82          heterodoxní ekonomie (Spash 2011: 340).  Z jazykových důvodů budu v češtině dále          používat spojení „sociálně ekologická ekonomie“.           Preanalytická vize:          Klíčový je zde pohled na přírodu a její vztah ke společnosti. Podle Hamiltona (Diesen-          dorf a Hamilton 1997: 45–47) chybí rigidní dichotomie člověk–příroda a vzájemná          závislost mezi člověkem a přírodou je komplexní. Lidský sociální a ekonomický sys-          tém je uvnitř přírody, resp. ekosystému Země, která mu poskytuje základní životní             78) Další odkazy ke kritické diskusi o vztahu ekologické a mainstreamové ekonomie viz též Slavíková          a kol. (2012: 127). K přehledu diskusí nad budoucností ekologické ekonomie, zejména jejího možného          užšího propojení s kritickou institucionální ekonomií viz též Šimíčková a Drastichová (2013: kap. 12–14).          79) Dělení na „preanalytickou vizi“ a „hodnoty“ je tu do určité míry umělé. U preanalytické vize mám na          mysli vizi světa a člověka, vycházející alespoň zčásti z reálných zjištění resp. výzkumů, v případě hodnot          se jedná spíše o etické a epistemologické soudy a priority.          80) K přehledu dalších fazet diskusí nad budoucností ekologické ekonomie, zejména jejího možného už-          šího propojení s kritickou institucionální ekonomií viz též Šimíčková a Drastichová (2013: kap. 12–14).          81) Social ecological economics.          82) V této souvislosti Spash na jiném místě (2013: 358) jmenovitě zmiňuje následující heterodoxní eko-          nomické školy: kritická institucionální, evoluční, feministická, neo-marxistická, psychologická, post-key-          nesiánská, kriticky realistická a sociální. Explicitně vylučuje rakouskou školu kvůli její víře v centralitu          trhů.           52","Zápas o ekologickou ekonomii              podporu. Externality se tak podle něj ocitají uvnitř systému. Spash (1999: 425) cituje           práce Norgaarda z let 1988 a 1994 a jeho koevoluční paradigma: ekonomické a envi-           ronmentální systémy interagují, mění se, a to mnohdy nepředvídatelně. Dále zmiňuje           výstupy klasické práce Hollinga a kol. z roku 1995 (Spash 1999: 427): změny ekosys-           témů jsou často náhlé, nejisté a nepředvídatelné, ekosystémy se s rostoucím měřítkem           zásahů mění nelineárně, ekosystémy mohou dospět postupně do více rovnovážných           stavů, případně nemusí rovnovážného stavu docílit vůbec.                 Další prvek preanalytické vize sociálně ekologické ekonomie se týká přesvěd-           čení o nutných limitech energetických a materiálních průtoků ekonomickými systémy.           Spash (2011: 359) zde jako důvod zmiňuje literaturu o termodynamických systémech           (viz zmínku o Georgescu-Roegenovi v podkapitole 3.2.), Hamilton (Diesendorf a Ha-           milton 1997: 49–50) zmiňuje absenci technooptimismu: „Ekologičtí ekonomové mají           tendenci být mnohem skeptičtější ohledně schopností trhu přinést potřebné techno-           logické změny.“ 83                 Třetí  prvek  se  týká  člověka:  Podle  Cliva  Hamiltona  (Diesendorf  a  Hamilton           1997: 53, 58) nevystihuje model homo economicus, resp. model utilitární raciona-           lity realitu. Člověk je spotřebitel, ale také občan. Zatímco spotřebitel se ptá: „Co je           pro mě nejvýhodnější?“, občan se ptá: „Co je správné?“ Zde vidíme analogii s mo-           delem komunikativní racionality podle Habermase, zmíněným v předchozí podka-           pitole. Podobně také Hamilton zdůrazňuje, že občan své názory v diskusi může mě-           nit. To souvisí též s preanalytickou vizí člověka jako součásti společnosti a komunity           (Spash 1999: 428, Daly a Cobb 1990: kap. 8), nikoliv tedy jako (pouze) individuálního           aktéra.             Hodnoty:           Sociálně ekologická ekonomie se neprezentuje jako hodnotově neutrální, sděluje své           etické pozice a diskutuje o nich (Spash 1999: 432 a Munda 1997, cit. ve Spash 1999: 425).           Odmítá Humeovskou dichotomii faktů a hodnot: reálný svět má empirickou i morální           dimenzi (Spash 2013: 351). S tím souvisí akceptování postulátů post-normální vědy           a vnímání limitů autoritativního rozhodování expertů (Funtowicz a Ravetz 1994, Mar-           tinez-Alier 2002: 37, viz též podkapitolu 3.1.).                 83) Dodává k tomu: „Otázka možná není ani tak, zda zdroje dojdou, ale jaké budou náklady trvalého...           růstu z hlediska úbytku biodiverzity, lidského zdraví, destrukce ekosystémů a ztrát příležitostí pro bu-           doucnost. Možná, že technika pokaždé najde nějakou náhradu, ale skutečná otázka je, zda budou tech-           nická řešení dostupná včas… a kdo za ně ve skutečnosti zaplatí.“ (Diesendorf a Hamilton 1977: 50) Spash           (2011: 359) zmiňuje selhání růstu již dnes v podobě distribuční nerovnosti a environmentální nesprave-           dlnosti (důsledky znečištění, globálního oteplování apod. dopadají nepřiměřeně na chudé).                                                                                             53","Ekologická ekonomie: vybrané kapitoly                   Důležitou  hodnotou  je  vnitrogenerační  a  mezigenerační  spravedlnost,  resp.                                                                                           84          spravedlivá distribuce (Spash 2011: 366–367, Munda 1997, cit. ve Spash 1999: 425).          Tu jsme jako prioritu zmiňovali i u Dalyho a dalších autorů. Spash (1999: 428) v této          souvislosti hovoří o „komunitě napříč časem a prostorem“. S tím úzce souvisí snaha          o vyvážení moci (jednotlivců, skupin, vládní, korporátní) na různých úrovních (od lo-          kální po mezinárodní) (Spash 2011: 367).                Hodnoty (např. hodnoty přírodních zdrojů, jak je vnímají jednotliví aktéři a sku-          piny)  jsou  chápány  jako  nesouměřitelné,  sporné  a  nejisté  (Diesendorf  a  Hamilton          1997: 58, Munda 1997, cit. ve Spash 1999: 425, Martinez-Alier 2002: 27–29).                Přírodní  svět  má  vlastní  bytostnou  (instrinsic)  hodnotu,  sociálně  ekologická                                   85          ekonomie je ekocentrická.  Tuto tezi považují Diesendorf a Hamilton (1997: 56–58)          za danou, zatímco Spash (1999: 428–429), ač sám zjevně souhlasí, ji chápe jako spor-          nou i mezi současnými sociálně ekologickými ekonomy. Pokud přijmeme jako dané,          že příroda má vlastní bytostnou hodnotu, nezávislou na potřebách člověka, musíme          ovšem  nutně  odmítnout  středoproudou  ekonomickou  tezi  o  nahraditelnosti  zdrojů          (Spash 2011: 360, též Diesendorf a Hamilton 1997: 48–50).                Současné environmentální problémy jsou podle sociálně ekologické ekonomie          vážné  a  vyžadují  behaviorální  i  systémové  změny  (změnu  ekonomického  systému)          a tvorbu nových institucí (Spash 2011: 366, 367, 2013: 358).                Trh je chápán jako sociální konstrukt, s řadou nedostatků (Spash 2011: 367).          Současně ale sociálně ekonomická ekonomie usiluje o realismus a uznává, že sociální          svět existuje nezávisle na nás a lze ho tedy studovat, přičemž bychom měli usilovat o co          největší realismus, resp. o konzistenci se skutečností (Spash 2013: 357, cituje Gowdy          a Erickson 2005 a Vatn 2005).            Cíle:          Podle Spashe (2011: 360) by cíle sociálně ekologické ekonomie mohly být definovány          např. takto: „docílení trvalého lidského blahobytu  na bázi setrvalého zdraví a fun-                                                           86          gování zemských ekosystémů“, případně, radikálněji, takto: „vytvoření a udržení sys-          témů, které uspokojí potřebu smysluplného života pro všechny morální agenty (lidské          i mimo-lidské)“. 87              84) Sem by spadala i spravedlivá environmentální (ekologická) distribuce, tedy spravedlnost v přímém          přístupu k přírodním zdrojům (Martinez-Alier 2002, Guha a Martinez-Alier 2000).          85) K tomu viz též Kohák (2000: 61–99).          86) Spash zde nicméně používá pojem well-being, který má širší konotace nežli welfare (blahobyt) v tom          smyslu, že je širší a nezávisí (pouze) na materiálních hodnotách.          87) O  podobnou  redefinici  základních  cílů  ekonomie  se  pokusila  Julie  Nelson  (1996:  34),  vycházejíc          z  Kennetha  Bouldinga:  „Pokud  bychom  chápali  ekonomii  jako  obor,  který  se  především  zaměřuje  na           54","Zápas o ekologickou ekonomii              Náměty bádání:           Sociálně  ekologická  ekonomie  by  měla  zkoumat  a  nacházet  alternativní  instituce           a procesy (např. rozhodovací procesy). Zde by mohla být plodná spolupráce s kritickou           institucionální ekonomií (Spash 2011: 361). Každopádně bude důležité brát v potaz           rozmanitost hodnot a zabránit jejich sešrotování v systému vycházejícím z volnotrž-           ního paradigmatu (Spash 1999: 428).                 Ekonomický střední proud rád udržuje mýty, jako je Hardinova tragédie občiny           (k tomu viz další kapitolu), která legitimizuje privátní vlastnictví. Komunitní správa           ekosystémů (tedy komunitní vlastnictví) však zahrnuje celou řadu „institucionálních           uspořádání, politických struktur a kulturních vztahů s mimo-lidskými entitami“, které           důraz na privátní vlastnictví přehlíží (Spash 1999: 430).                 Důležitým tématem sociálně ekologické ekonomie by měla být analýza role moci           ve společnosti. Středoproudá ekonomie mocenské souvislosti ve svém přístupu po-           tlačuje, aby působila „objektivně“, ale mocenské vazby a tlaky nezmizí tím, že o nich           přestaneme hovořit (Spash 2011: 363).                 Spash dále navrhuje oprášit „krabice ve sklepě ortodoxní ekonomie“ a zamě-           řit se na tyto (nepříliš snadné) otázky: „Co ve skutečnosti přispívá k blahobytu, resp.           k well-being? Je well-being správným cílem? Jaké jsou cíle lidské společnosti? Koho           je třeba brát do úvahy? Jak by měla lidská společnost řídit své záležitosti, od chování           jednotlivců po strukturu institucí?“ (Spash 2011: 360) Sociálně ekologická ekonomie           by také podle něj měla nahlédnut do černé skříňky konceptualizace jednotlivce. Pokud           odmítneme ochromující železnou košili sebezájmu a maximalizace užitku, nabízí se           celá škála zajímavých aspektů lidské motivace, které lze zkoumat ve spolupráci s psy-           chologií, lze rozlišovat potřeby od akvizice pozičních statků, zajímavá bude i role so-           ciálních norem jako propojení mezi individuálními a společenskými motivacemi (Spash           2011: 361).             Metody:           S preanalytickou vizí ekosystémů a světa jako něčeho nepředvídatelného, nejistého           a chaotického je nutná větší pokora nového oboru (Spash 2011: 363, 365, 2013: 357),           který již nedokáže nabízet prognózy a měl by sestoupit z piedestalu, vyvarovat se ex-           pertních rozhodování, akceptovat jiné hodnoty a pravdy, spolupracovat s dalšími ak-           téry, podporovat deliberativní rozhodování (Spash 2013: 358) a podobně. Naopak ale           může usilovat o vysvětlování a porozumění světu, a využívat tak metod dříve v ekono-           mii málo běžných, jako je popisná historická analýza (Spash 2013: 358).             zásobování (provisioning), resp. zabezpečování potřeb k životu, implikace by byly dosti odlišné opro-           ti ekonomii, jejímž ústředním zájmem je směna“ (všimněme si, že mimolidské bytosti a ekosystémy se           v této definici nevyskytují).                                                                                            55","Ekologická ekonomie: vybrané kapitoly                   Sociálně ekologická ekonomie zároveň odmítá řadu metod středoproudé ekono-          mie. Vzhledem k preanalytické vizi člověka jako občana, který je schopen rozhodovat          se na základě morálních principů, a vzhledem k explicitním etickým hodnotám mezi-          generační spravedlnosti odmítá metodu diskontování budoucnosti, běžnou v analýze          nákladů a přínosů (Diesendorf a Hamilton 1997: 54–56, Spash 1999: 427). Odmítá          i  samotnou  metodu  nákladů  a  přínosů  vzhledem  k  přesvědčení  o  tom,  že  hodnoty          jsou nesouměřitelné, a tedy je nelze vyjádřit jedním číslem, resp. finanční hodnotou          (Diesendorf a Hamilton 1997: 59–60, Spash 2011: 361). Odmítá i jinou metodu envi-          ronmentální ekonomie, a to je aproximace bytostné hodnoty (např. bytostné hodnoty          ekosystému) pomocí stanovení existenční hodnoty (která se určuje na základě ochoty          vybraných respondentů zaplatit hypotetickou částku za existenci daného ekosystému)          (Spash 1999: 429, Diesedorf a Hamilton 1997: 53–54). Obecněji lze říci, že sociálně          ekologická ekonomie odmítá kostru středoproudého ekonomického uvažování v po-          době  logického  pozitivismu  a  matematického  formalismu  (Spash  1999:  426,  Spash          2013: 358). Současně je jí cizí i preferenční utilitarismus, tedy model homo economicus,          v rámci něhož nelze vyjádřit vztah k přírodě ani k příštím generacím (Spash 2011: 361).          Za důležitý úkol sociálně ekologické ekonomie proto Spash považuje tvorbu nové teo-          rie hodnoty.                Důležitým aspektem sociálně ekologické ekonomie je spolupráce s jinými obory,          což vyžaduje otevřenou mysl a schopnost „překročit hranice svého oboru a naučit se          jazyk jiné akademické disciplíny“ (Spash 1999: 432). Mělo by ale jít o skutečný dialog          a syntézu, o „integrativní interdisciplinární heterodoxně ekonomický přístup“ (Spash          2011: 341), ne tedy např. o knihu s kapitolami z různých oborů, které si hodnotově pro-          tiřečí (Spash 1999: 432). Tentýž problém může ale nastat i uvnitř sociálně ekologické          ekonomie, neboť i uvnitř oboru existují vzájemně nekompatibilní ideologické a meto-          dologické pozice. V zájmu konstituování smysluplného a vnitřně konzistentního oboru          bude třeba najít základní sdílené pozice a vyřadit nekompatibilní ortodoxní přístupy          (Spash 2011: 365).                Vzhledem k tomu, že ekonomické a environmentální systémy interagují a pro-          měňují se, často nepředvídatelně, budou předmětem sociálně ekonomických analýz          často  nedeterministické  procesy  spíše  než  cesty  ke  statickým  rovnovážným  stavům          (Spash 1999: 425). Užitečné budou empirické metody, jak kvantitativní, tak kvalita-          tivní (Spash 2011: 367).                Obecně Spash tvrdí, že je třeba se tázat po smyslu konceptů, jako je např. diskon-          tování, diskutovat problémy s nimi spojené a hledat alternativy (1999: 428). Metodika          sociálně ekologické ekonomie tedy není prozatím jasně daná.                 56","Tragédie občiny v kontextu ekologické ekonomie             4. Tragédie občiny              v kontextu ekologické               ekonomie                       88                              4.1. Teze tragédie občiny           a její neoklasická východiska              Ve druhé kapitole jsme se zaměřili na analýzu kritických přístupů vůči středoproudé           ekonomii z různých pozic, včetně pozic heterodoxních ekonomických oborů. Třetí ka-           pitola pak shrnula historii a současnost specifického ekonomického směru, ekologické           ekonomie, a snahu některých jejích představitelů vybudovat ideově a metodicky ko-           herentní heterodoxně ekonomický obor, označovaný jako sociálně ekologická ekono-           mie. V této kapitole se soustředíme na konkrétní téma občiny neboli commons (resp.                                          89           komunitní vlastnictví či správa)  jako specifické a rozšířené formy správy přírodních           zdrojů především v zemích globálního Jihu, které jako téma ve středoproudé ekonomii           nezdomácnělo kvůli dvojímu hendikepu: jednak commons nejsou privátním vlastnic-           tvím a jednak (navzdory slavnému Hardinovu článku) svým fungováním nepotvrzují           model individualizovaného preferenčního utilitarismu. Důkladné studium občiny ale           není příliš běžné ani v ekologické ekonomii a tam, kde se obecní vlastnictví jako téma               88) Tato kapitola je zkrácenou a přepracovanou verzí staršího textu Rozvoj jako destrukce, obrana či ob-           nova občiny (Johanisová a kol., v tisku). Uvedený text se zaměřuje na rozvojové aspekty dané problema-           tiky a obsahuje několik podrobnějších příkladů občin, které sem nebylo možné zařadit. Zuzaně Filipové           a Evě Fraňkové děkuji za jejich přínos k původnímu textu.           89) Všechny tyto pojmy používám jako synonyma, i když nemají vždy stejné konotace (Johanisová a kol.           v tisku).                                                                                            57","Ekologická ekonomie: vybrané kapitoly             vyskytuje, bývá konceptuálně rámováno jinými diskursy (Aguilera-Klink a kol. 2000,          Martinez-Alier  2001).  Heterodoxněji  zaměření  ekologičtí  ekonomové  se  nicméně          často  vyjadřují  kriticky  k  hegemonii  privátního  vlastnictví  v  mainstreamovém  dis-          kursu a svým dílem nepřímo commons rehabilitují (Spash 1999: 430, Martinez-Alier          2002, Guha a Martinez-Alier 2000).                Druhý dialog, kde každá strana nadále vychází z jiných hodnot a předpokladů             X:  Země třetího světa vlivem médií a reklamy vnímají náš svět idealizovaně. Vidí prima auta,              ale nevidí dopravní zácpy. Vidí jemný šampon, ale nevidí skládku, kde končí. Vidí mladé,              krásné, bohaté, nevidí chudé či staré lidi v domovech důchodců. Vidí plné obchody, ale              nevidí prázdné duše.            Y:  Dobře, tedy obráceně: Proč se nepřiklánějí k prostému životu ti, kdo tohle všechno zna-              jí? Vždyť i pestří a zelení rádi využijí třeba high-tech lékařské péče nebo třeba dopravy…            X:  Příklon tradičních společností k moderně není vždy dobrovolný. Kolonialismus lze chápat              jako tvrdý a násilný tlak na modernizaci tradičních společností. Zdanění či zákaz míst-              ních výrob v Africe, Irsku a jinde, zavedení daně z hlavy v Africe, několik století protek-              cionistické merkantilistické politiky Západu – to jsou jen některé z fakt, které komplikují              jednoduchý liberální model fungování světa. Řada tradičních národů brání své tradice              zuby nehty, a jsou tlačeni do majority tím, že jim stát či firmy odebírají jejich půdu, kácí              les apod.            Y:  To všechno je pravda… Nic z  toho ale nevyvrátí fakt, že lidé mají většinou tendenci              zlepšovat své materiální podmínky. To neznamená, že nemohou v jistém stadiu přestat,              pokud je příslušná úroveň dosažitelná (a dosahovaná) všemi, jako třeba u těch Křováků.              Ale když jim jednou ukážeš jiný standard, rozsype se to…            X:  Naše společnost, západní, je mocná a bohatá. Vše díky dotaci přírody ve formě fosilních              paliv. Tato neviditelná dotace se ale brzy vyčerpá. Nastanou problémy. To ovšem ti, kdo              se hrnou na náš potápějící se vor, nevidí.            Y:  Jistěže bez přírodních zdrojů nemůžeme fungovat na jakékoliv technologické úrovni.              Nemyslím si ale, že zrovna ubývání fosilních paliv náš vor potopí.            X:  Nemyslím si, že máme právo uchraňovat někoho před něčím proti jejich vůli. Měli by-              chom jim spíš prozradit, že to byla od začátku bublina. Amerického ráje Třetí svět nikdy              nedosáhne. Nejsou na to zdroje a  současné ekonomické mechanismy působí spíše              opačným směrem – k marginalizaci Třetího světa.            Y:  Proroka bubliny bych dělal opravdu nerad. To si koleduje o pořádný nářez někde v za-              padlé vesničce : -). Spíš si myslím, že je v případě takovéhoto kontaktu civilizací nejlepší              nedělat nic, ať si věci najdou přirozený průběh. Liberalismus v praxi. : -)                  (Druhá část výňatku elektronické korespondence X a Y, 13. 10. 2004, zkrátila a upravila N. J.)               58","Tragédie občiny v kontextu ekologické ekonomie                    Cílem této kapitoly je proto shrnout dosavadní zjištění a kontroverze kolem           tématu  občiny  a  alespoň  zčásti  jej  zasadit  do  sociálně-ekologicko-ekonomického           kontextu.                 Explicitním útokem na komunitní vlastnictví je slavný článek amerického bio-           loga Garreta Hardina (1968) nazvaný The Tragedy of the Commons, což lze přeložit           jako „tragédie občiny“. Co je hlavní myšlenkou článku? Autor nás žádá, abychom si           představili „pastvinu, přístupnou všem“ (o níž však zároveň hovoří jako o občině, čili           o commons). Lze očekávat, říká Hardin, že každý pastevec, „coby racionální bytost“,           bude usilovat o to, aby maximalizoval svůj užitek (Hardin 1968: 1244). To jej povede           k tomu, aby na pastvinu dal pást další kus dobytka, a po něm další a další…, protože           si dokáže spočítat, že užitek z jeho vlastní krávy, kterou po vypasení prodá, připadne           pouze jemu, zatímco negativní užitek (nadměrné spasení pastviny jeho nadpočetnou           krávou, resp. kravami) ponesou všichni pastevci. Jeho podíl na této škodě tedy ne-           přesáhne malý zlomek. Tragédie je v tom, pokračuje Hardin, že stejně uvažují všichni           ostatní pastevci. A všichni tedy pasou nadpočetná dobytčata, která nakonec svou nad-           měrnou pastvou způsobí zánik pastviny. „V rámci své vnitřní logiky tak občina nevy-           hnutelně spěje k tragédii,“ dodává autor (Hardin 1968: 1244). Metaforu takto chá-           pané občiny – commons – aplikuje na řadu dalších oblastí, včetně populačního růstu,           mořského rybolovu a návštěvnosti národních parků. Jako řešení navrhuje v případě           commons typu společné pastviny oplocení a privatizaci, v případě commons v podobě           oceánů či ovzduší pak legislativní a administrativní opatření ze strany veřejné správy.                 Hardinova „tragédie obecní pastviny“ (či „tragédie občiny“) měla obrovský do-           pad a stala se okřídleným rčením a mnohdy de facto zákonem, se kterým se nedisku-           tuje (Feeny a kol. 1990). Koncept i jeho implikace rychle zdomácněly v environmen-           tální ekonomii (u nás např. Šauer a Livingstone 1996), environmentální filosofii (u nás                                       90           např. Kohák 2000: 101–102),  v environmentální výchově a v dalších oborech. Hardi-           novo řešení, privatizace (případně zestátnění) přírodních zdrojů, si také našlo cestu jak           k vlivným institucím typu Světová banka, které ji vtělily do svých doporučení pro země           globálního Jihu, tak k vládám těchto zemí, které pak často skutečně přistoupily k roz-           sáhlé privatizaci či zestátnění komunitně spravovaných území v zájmu ochrany přírody           a udržitelného rozvoje (Bromley 1992: 17–18, Monbiot 1994, Fairlie 2009: 18, Slaví-           ková a kol. 2012: 95). Podle Zografose a Howartha (2010: 3401–3403) Hardinův kon-           cept tragédie občiny také posloužil jako legitimizace mezinárodních trhů s emisními           povolenkami včetně projektů CDM,  které mají celou řadu problematických dopadů.                                              91             90) Kohák pojem commons překládá jako „tragédie obecní pastviny“.           91) CDM, Clean development mechanism: mezinárodní environmentálně legitimizovaný finanční nástroj           v rámci Kjótského protokolu, v rámci něhož mohou země globálního Severu investovat např. do obnovi-           telných zdrojů v zemích globálního Jihu namísto snížení vlastních emisí.                                                                                             59","Ekologická ekonomie: vybrané kapitoly             Hardinova  teze  navíc  nahrála  představě  prezentované  již  neoklasickým  ekonomem          Thomasem Malthusem, podle které si chudí mohou za svou chudobu sami, protože se          příliš množí, a ohrožují tak potravní zdroje, na nichž závisí, či v moderní verzi: envi-          ronmentální problémy globálního Jihu způsobují příliš rychle se množící chudí lidé. 92                Hardinův text si vydobyl nebývalé popularity i proto, že ač byl autor pouhým          biologem,  vyšel  ze  dvou  mocných  dogmat  neoklasické  ekonomie.  Prvním  z  nich  je          soukromé vlastnictví: tragédie občiny myšlenku soukromého vlastnictví vyzdvihuje          nepřímo, tedy diskreditací jedné z jejích alternativ, ale i přímo, návrhem privatizace          půdy jako veřejné politiky, vhodné k ochraně přírody a jejích zdrojů. Soukromé vlast-          nictví je přitom základním stavebním prvkem mainstreamové ekonomické teoretické          konstrukce, jak je patrné např. v dvousektorovém diagramu, zmíněném v podkapitole          3.2. V tomto diagramu domácnosti prodávají firmám nikoliv pouze svou pracovní sílu,          ale zároveň všechny ostatní výrobní faktory. Implicitně jsou tedy v tomto diagramu          veškeré faktory výroby, včetně přírodních zdrojů, v soukromých rukou.                Předobraz tohoto pojetí nalezneme již v 18. století u francouzských fyziokratů.          Slovy britského ekonoma Guye Routha je podle nich „svět řízen Zákonem přírody,          který, nebudou-li se mu činit překážky, zajistí maximální užitek všem. Protože Zákon          přírody vyžaduje, aby každý svobodně sledoval vlastní zájmy, z nichž tím nejdůleži-          tějším je možnost získání a udržení majetku, je soukromý majetek posvátný“ (Routh          1977: 70).  Ačkoliv se dikce během staletí proměnila, je jasně definované soukromé                    93          vlastnictví nadále v mainstreamovém ekonomickém a rozvojovém diskursu vnímáno          jako důležitá podmínka fungování trhu, modernity a rozvoje. Zvláště to platí v případě          vlastnictví půdy, která je ve středoproudém myšlení (vedle „zdrojů“) de facto šifrou pro          veškerou přírodu (Daly a Cobb 1990: kap. 5). Půda je ale zároveň v klasickém i neo-          klasickém myšlení výrobním prostředkem, resp. kapitálem, který umožňuje výrobu,          jejíž maximalizace s minimálními náklady je jedním ze základních témat mainstrea-          mové ekonomické teorie (viz např. Fuchs a Tuleja 2003: 16, 197).                Hardinův článek tedy nahrál všem, kteří měli nějaký ideologický či materiální          zájem na privatizaci přírodních zdrojů či investování v zemích globálního Jihu. Zá-          roveň můžeme vlnu privatizací podnícenou Hardinovým článkem označit jako další          příklad, kdy určitá ideologie, v tomto případě neoliberální, resp. neoklasicky ekono-          mická, vstupuje do reality a přetváří ji ke svému obrazu, jak jsme o tom hovořili v pod-          kapitolách 2.2. a 2.3. 94             92) Pro kritickou diskusi této teze viz též Guha a Martinez-Alier (2000: 59–64).          93) Viz též Routh (1977: 77, 129, 230). Doslova o posvátnosti soukromého majetku hovoří i Adam Smith          (Heilbroner 1986: 218).          94) Viz též koncept „virtualismu“, který popisuje de facto totéž (Carrier a Miller, cit. v Leysholn a kol.          2003: 10) a je definován jako „vědomé úsilí přizpůsobit reálný svět virtuální představě, zdůvodňovaný           60","Tragédie občiny v kontextu ekologické ekonomie                    Vedle soukromého vlastnictví silně rezonuje Hardinova teze tragédie občiny se           středoproudou ekonomickou teorií ještě v dalším ohledu, a to v prezentaci jeho pas-           tevců jako bytostí, které vycházejí ve svém jednání z individualizovaného preferenč-           ního utilitarismu, resp. metodologického individualismu a utilitarismu. Jinými slovy:           Hardinův pastevec jedná jako homo economicus (či jako Hamiltonův „spotřebitel“,           viz podkapitolu 3.5.), jenž vždy pečlivě zváží všechny náklady a benefity dané situa ce           a  pak  se  rozhodne  tak,  aby  z  toho  měl  maximální  prospěch  jen  on  sám  (Zografos           a Howarth 2010).                 Pokud bychom přijali tuto zjednodušenou verzi lidské motivace a jednání, říkají           Zografos a Howarth, bude to nahrávat expertním hodnotícím přístupům, tedy občané           budou stále více vyčleňováni z diskusí o environmentálních konfliktech a problémech,           které se jich týkají (protože model předpokládá, že budou vždy jednat ze sobeckých           pohnutek).                 Jak  už  jsme  zmínili  v  podkapitole  3.4.,  nabízejí  proto  Zografos  a  Howarth           (2010: 3401–3404) systematický přehled kritiky tohoto úzce pojatého modelu, vychá-           zejíce přitom z filosofického konceptu procedurální racionality a řady prací především           ekologických ekonomů, z nichž vyplývá, že jednání jednotlivců vůči životnímu pro-           středí může mít silnou etickou složku (Hamiltonův „občan“) a že se jejich názor může           pod vlivem diskuse proměňovat.                4.2. Empirické kritiky tragédie občiny             Hardinův článek vyvolal velkou vlnu kritiky i v dalších ohledech. Ta probíhala a pro-           bíhá dodnes v několika rovinách podle toho, z jakých pozic, hodnot a oborů dotyční           autoři vycházejí.                 Významná je kritika vycházející z empirických studií, které dokazují, že Hardi-           nova vize tragické občiny se nezakládá na skutečnosti, neboť v tradičních komunitách           existovaly (a v mnoha případech dosud existují) komplexní kulturně-sociální vazby,           mechanismy, instituce a etické či náboženské kodexy, které zajišťovaly (a mnohde za-           jišťují) dlouhodobou udržitelnost ekosystémů, na nichž tyto komunity bezprostředně           závisely či závisejí.                 V případě zemí globálního Severu lze jmenovat historickou studii Jeanette           Neeson (1993), popisující sofistikované rozhodovací procesy (vycházející ze zvykového               tvrzením, že selhání v tomto směru není dáno jen stávajícími nedokonalostmi, ale že toto selhání má           i samo o sobě nežádoucí důsledky“.                                                                                            61","Ekologická ekonomie: vybrané kapitoly             práva), které existovaly v anglických komunitních hospodářských systémech v 18. sto-          letí. Nebylo např. možné, aby lidé dávali pást na společnou pastvinu stále více do-          bytka, protože existovaly tzv. stints, tedy maximální počty zvířat jednotlivých druhů,          které může jedna domácnost na commons během sezóny vyhnat. Velmi komplexní          (dokonce psaná) pravidla existovala v japonských občinách, zvaných iriajči, v nichž          se po řadu staletí podařilo zachovat environmentální udržitelnost (McKean v Brom-          ley 1992: 63–65). V těchto systémech práva pastvy, sečení trávy, sběru dřeva apod.          na obecních pozemcích též náležela jednotlivým domácnostem, přičemž obecní sa-          mospráva jen velmi neochotně povolovala vytvoření nové domácnosti (tamtéž: 75).          Další  účinný  mechanismus  spočíval  v  omezení  vstupu  na  určité  obecní  pozemky.          Např. v případě sklizně proutí, používaného na došky, mohla být z rozhodnutí obce          „hora otevřena“ jen na tři dny v roce, přičemž každá domácnost mohla vyslat např.          maximálně jednoho dospělého a jednoho koně. Domácnosti musely povinně malou          část své sklizně přenechat obci pro případ nenadálých událostí (tamtéž: 77–78). Mar-          garet McKean upozorňuje, že tato složitá a (z hlediska spravedlivé distribuce i za-          chování  zdrojů)  účinná  opatření  se  vyvinula  právě  v  návaznosti  na  vážné  dopady                                  95          odlesňování v 17. století.  To nahrává výše zmíněnému konceptu procedurální racio-          nality, kdy občané projevují schopnost měnit své názory a instituce na základě re-          flexe dopadu svých aktivit a jednat ve společném zájmu. Důležitá pro úspěch japon-          ských commons byla ovšem jednoznačná práva obcí rozhodovat o daných územích          a schopnost udělovat sankce v případě nedodržení společně dohodnutých pravidel          (tamtéž: 71, 81–86).                V rámci snah o reakci na Hardinovy teze se také ukázalo, že znalosti o historii          a současnosti systémů komunitního vlastnictví v zemích globálního Jihu jsou poměrně          malé (Bromley 1992: 34, 183, Feeny a kol. 1990: 7).                Jedním z důvodů může být skutečnost, že komunitní systémy péče o přírodní          prostředí v kulturách Jihu mohou být pro badatele obtížně uchopitelné vzhledem ke          své komplexnosti (Gilles a kol. v Bromley 1992: 229), absenci písemných záznamů,          výchozím hodnotám odlišným od západních a těsnému propojení s ostatními aspekty          života dané kultury.  Např. koncept vlastnictví půdy nemusí být akceptován a pra-                              96              95) Ne všechny japonské vesnice čelily odlesnění zdokonalením komunitních mechanismů. Některé volily          cestu privatizace, tedy „rozdělení hory“: její rozparcelování a předání jednotlivým domácnostem, které          pak pozemek zalesnily a později měly výdělek z prodeje dřeva. To se týkalo hlavně občin vlastněných více          vesnicemi, které měly potíže se dohodnout na optimálním využívání iriajči. McKean zde dokládá význam          měřítka pro úspěšné komunitní rozhodování: již skupina dvou až tří vesnic byla v tomto případě příliš          velká (McKean v Bromley 1992: 72–73).          96) Tedy „…institucionálními uspořádáními, politickými strukturami a kulturními vztahy s mimo-lidský-          mi entitami“, řečeno se Spashem jazykem ekologické ekonomie (1999: 430).           62","Tragédie občiny v kontextu ekologické ekonomie              vidla regulující chování vůči přírodě jsou často legitimizována duchovními hledisky.           Příkladem může být přístup členů etnické skupiny Orang Asli, kteří praktikují střídavé           zemědělství v malajských lesích. Jako řada jiných lesních obyvatel, necítí se být vlast-           níky, a to ani „komunitními vlastníky“, svého území. I když území užívají, vlastníky           jsou duchovní bytosti (Gomes 2012). Než vyklučí část lesa pro novou zahradu, po-           žádá proto člověk duchovního strážce místa o dovolení. Dovolení nebo zákaz se pak           rozklíčuje na základě snů, které se mu následně zdají. V každém případě usiluje o to,           aby přírodu nepoškodil ve smyslu degradace ekosystému, protože tím současně po-           škodí duchovního strážce místa, což může vést k neštěstí, např. v podobě neúrody či           zranění (Gomes 2012: 1064). Duchovní, resp. náboženskou dimenzi mají také komu-           nitně-ekonomické aktivity afrických pastevců (Gilles a kol. v Bromley 1992: 236, Gold-           smith a kol. 1992: 127–128, Filipová 2013: 61–62) či instituce posvátných pramenů           a vodních ploch v Indii. Posledně jmenovaná komunitně vlastněná území mají význam           nejen náboženský, ale i sociální (probíhají zde např. svatby, shromáždění…). Pomáhají           zachovat i biodiverzitu, ač to není jejich explicitním účelem (Deb 2009: 345–347).           Další příklady ochrany commons prostřednictvím náboženské tradice uvádějí Gold-           smith a kol. (1992: 129).                 Navzdory tomu, že údajů o formách vlastnictví v zemích globálního Jihu není do-           statek, zdá se, že není sporu o tom, že v těchto zemích nejméně do 19. století ve vztahu           k přírodnímu prostředí výrazně převládala forma vlastnictví, kterou jsme označili za           usufruct: lidé území užívali, ale necítili se být jeho absolutními vlastníky (Thomson           a kol. v Bromley 1992: 144, Thekaekara 2004: 97–99). Vlastnictví nebylo podstatné,           podstatný byl přístup k danému území, přičemž užívání půdy (včetně lesů, rybářských           zón apod.) vycházelo z detailní znalosti ekosystémů a směřovalo k jejich zachování           pro budoucnost, což běžně usnadňovala omezená role trhu, resp. tržní logiky, lokální           zakotvení daných komunit a následná autorita sociálních institucí i zvykového práva.           Jak připomínají Goldsmith a kol. (1992: 129), základem tohoto étosu byl postoj, podle           kterého „současné generace jsou jen správci, kteří převzali půdu od předků a předají ji           budoucím generacím“. V tomto kontextu bylo přirozené, že práva k užívání půdy byla           často mnohovrstevnatá a pružná a podstatnou roli v jejich alokaci hrála komunita.           Podle Chattrapati (1985: 2) bylo do konce 19. století v Indii 80 % půdy komunitní.           Podobně v Mexiku bylo donedávna v komunitní správě cca 80 % zemědělské půdy           a 70–80 % lesů (Sarukhán a Larson 2001: 54).                 Z  existujících  případových  studií  dokumentujících  fungující  systémy  komu-           nitního  vlastnictví  v  zemích  globálního  Jihu  uveďme  jako  příklad  příbřežní  com-           mons marginalizovaných rybářských komunit beirados („obyvatelé břehů“) v tisíci-           kilometrovém pásu na severovýchodním brazilském pobřeží v regionu Bahía (Cordell-           -McKean v Bromley 1992: 183–205). Rybáři se zde pohybují v nepřehledném oboj-           živelném prostředí mangrovů, korálových útesů a ústí řek. Loví pro obživu i prodej                                                                                             63","Ekologická ekonomie: vybrané kapitoly             řadu druhů mořských živočichů z 6–10metrových kánoí v osmičlenných posádkách,          za  použití  tradičního,  často  zděděného  nářadí.  Složitý  systém  rozdělení  lovišť  ve          zdejších komunitách existuje od nepaměti (tamtéž: 189), přičemž lodě se v lovištích          koordinovaně pohybují podle rytmu denního přílivu a odlivu, změn proudu, změn          ve fázích měsíce, životních cyklů ryb a podle aktuální rybářské aktivity (v určitých          případech úzce spolupracuje několik posádek, jež si úlovek poté rozdělí). Zdejší lidé          neplatí  žádné  daně,  fungují  mimo  místní  legislativu  a  instituce,  úlovek  prodávají          načerno.  Autoři  tuto  skutečnost  interpretují  pozitivně:  „[Rybáři  beirados]  …  jsou          vlastními pány. Neviditelnost, daná jejich geografickou a kulturní marginalitou, jim          umožňuje vyhnout se tíži vládních předpisů“ (Cordell-McKean v Bromley 1992: 189).          Rybáři podle nich de facto, i když ne de iure, kontrolují tisícikilometrový pás pobřeží          a jeho zdroje.                Commons těchto rybářů je založeno na spravedlivé distribuci lovišť (s níž dru-          hotně souvisí i environmentální udržitelnost) a drží pohromadě pomocí příbuzenství          a vztahů vzájemné spolupráce a pomoci (např. při prodeji ryb prostředníkům, získá-          vání návnady, stavbě kanoí atd.). Dalším faktorem je specifický étos, respeito, který se          každý snaží zachovat. Pokud dojde k vážnému konfliktu, obrátí se beirados na mediá-          tory – vážené členy či členky komunity, kteří dotyčné vyslechnou a apelují na jejich          smysl pro spravedlnost. Spíše než trest se očekává omluva a přiznání vlastní chyby          (Cordell-McKean v Bromley 1992: 195–196). Na základě podobných případových stu-          dií pronesl jeden z Hardinových odpůrců Arthur McEvoy (1987: 299) známý komen-          tář: „Nedostatkem mýtu tragické občiny je jeho zvláštně jednorozměrný obraz lidské          povahy. Zdá se, že Hardinovi pastevci spolu nemluví.“                Další  příklady  úspěšně  obhospodařovaných  commons  místními  komunitami          v zemích globálního Jihu či odkazy na ně uvádí Feeny a kol. (1990: 7), Bromley (1992:          odkazy str. 34, případové studie zejm. str. 99–127, 229–249), Mayra Bertussi v Bollier          a Helfrich (2012: 254–257), viz též shrnutí v Goldsmith a kol. (1992: 125–130, 169,          203) a pozn. 5–7 v Ostrom a kol. (1999). Viz též Johanisová a kol. (v tisku).                Pod tíhou kritiky Hardin nakonec ustoupil a prohlásil, že jeho článek se měl jme-          novat „tragédie nikým neregulované občiny – unmanaged commons“ (Hardin 1991).              4.3. Kritika tragédie občiny z pozic           nové institucionální ekonomie             Diskuse o komunitně spravovaném vlastnictví, občině, resp. commons, nicméně na-          dále probíhá. Významnou kritiku Hardinovy implikace podřadnosti občiny v obecnější          rovině prezentuje myšlenkový proud, jehož nejvýraznější představitelkou je Ameri-            64","Tragédie občiny v kontextu ekologické ekonomie                                                                             97           čanka Elinor Ostrom, vycházející z nové institucionální ekonomie.  Ostrom a její kole-           gové přijímají mainstreamový postulát, že podmínkou environmentální udržitelnosti           určitého území jsou jasné vlastnické vztahy ve smyslu možnosti vlastníka vyloučit jiné           osoby z užívání. Argumentují však (na základě případových studií i teoretických analýz           např. Ostrom a kol. 2006, Marshall 2005), že takovéto jasné vlastnické vztahy mohou           existovat i v rámci komunitních forem vlastnictví. Není tedy podle nich nutné privati-           zovat či zestátňovat komunitně vlastněná území, aby bylo zabráněno „tragédii občiny“.                 Především  jejich  zásluhou  se  zčásti  vyjasnily  některé  terminologické  zmatky.           V řadě prací doporučují rozlišovat mezi územím s „volným přístupem“ (free-for-all či           open-access) a komunitně spravovaným územím. V území typu volný přístup (na roz-           díl od komunitně spravovaných území) z definice neexistuje účinná regulace vstupu           dalších účastníků ani možnost jejich aktivity omezovat v zájmu zachování daného pří-           rodního zdroje (Feeny a kol. 1990, Ostrom a kol. 1999, Bromley 1992: 11–12).                 Díky práci Elinor Ostrom a lidí kolem ní byl komunitní správní režim do jisté           míry přijat v akademickém světě jako legitimní forma vlastnictví vedle státního a sou-                    98           kromého.  Jejich hlavní sdělení lze shrnout takto: státní, privátní i komunitní vlastnic-           tví (či režimy správy) jsou rovnocenné v tom smyslu, že každá z těchto forem vlast-           nictví (resp. „ideálních typů“, protože mezi nimi existuje řada přechodů či převrstvení)           může i nemusí účinně regulovat přírodní zdroje ve smyslu jejich udržitelnosti (Feeny           a kol. 1990, Bromley 1992: 4). Young (2011) hovoří explicitně o potencionální „tragé-           dii veřejné sféry“ a „tragédii privátního vlastnictví“: stát i privátní sféra mohou v péči           o přírodní zdroje selhat tak, jako mohou selhat komunitně spravovaná území, a vytvo-           řit de facto režim volného přístupu. Neexistuje tedy podle nich všelék a žádné z uvede-           ných řešení nelze nadřadit jinému.                4.4. Selhání občin a tragédie uzavření občiny             Pohlédneme-li z této perspektivy na formu správy, kterou jsme nazvali commons či ko-           munitně spravované vlastnictví, je nasnadě otázka, za jakých okolností commons se-           lhává v komunitách globálního Jihu a mění se v režim volného přístupu. Zdá se, že v míst-           ních komunitách fungovaly systémy commons, o nichž víme, povětšinou uspokojivě              97) Na rozdíl od „klasické“ či „kritické“ institucionální ekonomie je „nová“ institucionální ekonomie méně           kritická k ekonomickému střednímu proudu.           98) Ostrom a její kolegové ve svých typologiích vynechávají obecní/městské vlastnictví, které jim splývá           s veřejným, resp. státním. Lze však argumentovat, že zejména v případě menších obcí či měst nebo jejich           čtvrtí se tento typ vlastnictví někdy blíží komunitnímu.                                                                                            65","Ekologická ekonomie: vybrané kapitoly             v tom smyslu, že dokázaly dlouhodobě uchovat přírodní zdroje a přitom vzájemně spo-          lupracovat (Bromley 1992: 4). Problém nastal většinou tehdy, když do fungujícího sys-          tému vstoupily trh, koloniální správa či stát, které různým způsobem podryly tradiční          způsoby regulace.                Dokumentované případy, kdy koloniální správa svými zásahy narušila či destruo-          vala fungující commons, zmiňují Feeny a kol. (1990: 6).                Řada případů z období kolonialismu, zahrnující zestátnění či privatizaci míst-          ních ekosystémů, ovšem z hlediska dopadu na občiny zdokumentována není. V kolo-          niích např. byla běžná praxe, kdy kolonisté označili veškerou půdu, která nebyla vidi-          telně obhospodařována,  za majetek koloniální správy (tzv. land grabs, Lipton 2009).                                 99          Ta pak tuto půdu často pronajala komerčním firmám na plantáže a těžbu surovin či          dřeva, případně prodala bílým usedlíkům (Goldsmith a kol. 1992: 134).                Někde (Filipíny, Malajsie, Indie a část Afriky) kolonisté aktivně usilovali o na-          hrazení komunitního vlastnictví soukromým prostřednictvím legislativy. Francouzská          koloniální správa v Severní Africe vydala v roce 1873 zákon cílený na místní kočovné          pastevce: kdokoliv chtěl, mohl registrovat na své jméno vlastnictví, které bylo původně          společné. Zákon využily městské elity a francouzští kolonisté, kteří tak získali velké          plochy kvalitní půdy (Albertini 1982: 268).                Po dosažení nezávislosti dochází v zemích globálního Jihu nadále k zásahům ve-          doucím k zániku funkčních režimů komunitní správy (Feeny a kol. 1990: 7, Goldsmith          a kol. 1992: 139–143). Svou roli sehrávají i nedomyšlené rozvojové projekty. Ostrom          a kol. (1999) uvádějí případ vládního zavlažovacího systému v Nepálu v regionu Chi-          regad. Nový systém nahradil tradiční zavlažování, jež vzniklo svépomocí z místních          materiálů a fungovalo v komunitním režimu správy. Stát nedokázal zajistit pro nový          zavlažovací systém funkční režim distribuce vody a zemědělská produktivita od jeho          postavení výrazně klesla.                Příklad privatizace části původně komunitní půdy v Etiopii, která vedla k tra-          gédii, jež by bez hlubšího studia mohla být chápána jako hardinovská, uvádí Susan          George (1986: 240–243). Afarové coby kočovní pastevci využívali po staletí během          osmi měsíčního období sucha komunitní pastviny v údolí řeky Awash. Během 60. let          však (též díky úvěru Světové banky) část těchto pastvin zabraly komerční plantáže          cukrové třtiny a bavlny. Afarové byli nyní nuceni spoléhat na sušší a méně úrodné          pastviny, které nebyly dostačující. Výsledkem bylo umírání dobytka, snižování objemu          stád, podvýživa a nakonec (roku 1973) hladomor, při němž zemřela nejméně třetina          Afarů (100 000 lidí). Jako oficiální příčina byla vedle sucha uváděna nadměrná pastva.          Hlubší příčina však spočívala v narušení systému commons. Další případy degradace            99)  Jak upozorňuje Bodley (1982), kolonisté v řadě afrických zemí de facto privatizovali i kvalitní          ornou půdu.           66","Tragédie občiny v kontextu ekologické ekonomie              původně obecních pastvin, tentokrát v důsledku vícečetných zásahů státu, v Ugandě           a v autonomní oblasti Vnitřní Mongolsko v Rusku uvádí Filipová (2013), Huang a kol.           (2009) a Squires a Youlin (2009). Viz též Johanisová a kol. (v tisku).                 Institucionální ekonomové kolem Elinor Ostrom zkoumají komunitní systémy           správy ekosystémů jako instituce, jejichž úspěšnost lze analyzovat z hlediska naplnění           určitých cílů, které si předem definují. Vycházejí přitom z nereflektovaného neokla-           sického pohledu (zkoumají např. celkovou výši produkce, schopnost členů komunity           vyloučit neautorizované uživatele či pareto optimalitu systému,  Oakerson v Bromley                                                                        100           1992: 51–52). Na základě takovéto „institucionální analýzy“ poté navrhují, jak systém           commons zlepšit, či jej nahradit jiným systémem správy (Ostrom a kol. 2006, Young           2011, Slavíková a kol. 2012: 101). Je otázka, nakolik se s cíli, které tito autoři vidí jako           podstatné pro hodnocení občin, ztotožňují samotní obyvatelé, správci, resp. uživatelé           dané občiny. Z dosavadního výzkumu občin se např. zdá, že více než o produktivitu           usilují o dlouhodobou udržitelnost a spravedlivou distribuci.                 Pokud ekonomové na základě „objektivního“ výzkumu občiny jdou o krok dále           a navrhnou některou veřejnou politiku správy místních přírodních zdrojů či úpravu           režimu  commons  bez  konzultace  s  místními  aktéry,  mohou  být  sami  chápáni  jako           hráč, který z pozice experta porušuje demokratické procesy či rovnováhu moci uvnitř           daného společenství, tedy jako prosazovatel expertních hodnotících přístupů „shora“,           které kritizuje sociálně ekologická ekonomie, případně jako nositel procedurální moci           (ten, kdo rozhodne o jazyku hodnocení).                 Navíc, jak je patrné z příkladů zmíněných výše, funkční systémy commons jsou           velmi  často  paralyzovány  či  destruovány  zásahem  politických  a  ekonomických  ak-           térů, kteří vycházejí z určitých ideologií a prosazují určité mocenské zájmy (Robbins           2012: 51–54). Na postižení a analýzu tohoto kontextu, tedy většího systému, v němž je           systém občiny zakotven (Armitage 2008), rizik, které z takového zakotvení vyplývají,           a mocenských vazeb, které v něm fungují, vztahů, nemá analytický přístup skupiny           E. Ostrom nástroje. 101                 Řada autorů analyzujících systémy komunitní správy proto (ne vždy vědomě) volí                                                       102           východiska nového oboru politická ekologie.  Politická ekologie se podle Robbinse           (2012) explicitně zaměřuje na kritickou analýzu dominantních environmentálních dis-           kursů korporátních, státních a mezinárodních aktérů a na demonstraci nežádoucích              100)  Je tedy patrné, že vycházejí z modelu všeobecné rovnováhy.           101)  Autoři učebnice Ekonomie životního prostředí – teorie a politika označují směr, který Ostrom inspi-           rovala, za institucionální ekologickou ekonomii (Slavíková a kol. 2012: 91–101). Osobně se na základě uve-           dených argumentů domnívám, že tento směr příliš nevystupuje z axiologické a metodologické roviny stře-           doproudé ekonomie, a vhodnější by tedy bylo hovořit např. o „institucionální environmentální ekonomii“.           102)  Kterou jsme již zmínili v závěru podkapitoly 3.4.                                                                                             67","Ekologická ekonomie: vybrané kapitoly             dopadů veřejných politik a tržních přístupů na místní obyvatele, marginální skupiny          a zranitelné populace. Současně se snaží dokumentovat způsoby, jimiž se tyto skupiny          organizují a kladou odpor vůči zmíněným procesům. Je tedy patrné, že jedním z jejích          klíčových témat je hnutí odporu vůči procesu narušování, resp. destrukce občin. Tento          proces bývá kritiky označován jako uzavření občiny (enclosure of the commons), pří-                                                                                           103          padně,  parafrází  Hardina,  jako tragédie  uzavření  občiny  (tragedy of enclosure)          (Guha a Martinez-Alier 2000: 60, 73, Martinez-Alier 2002: 80–81, Goldsmith a kol.          1992: 128, Monbiot 1994). V následující podkapitole shrneme pohled na téma com-          mons z uvedené radikálnější pozice a rozšíříme jej o další rozměry.              4.5. Environmentální konflikty           a hnutí na obranu commons            Goldsmith a kol. (1992: 129) se domnívají, že pokud má být systém commons funkční,          musí existovat rovnováha moci jak uvnitř dané komunity, tak mezi komunitou a vněj-          ším světem. Rovnováha moci uvnitř komunity je v komunitně spravovaných systé-          mech podle nich spíše pravidlem. Vzniká „…jako vedlejší produkt neschopnosti elity          v malé komunitě úplně eliminovat vyjednávací schopnost kteréhokoliv jejího člena,          skutečnosti, že vzájemná sociální kontrola znemožňuje, aby se jeden člen mohl pří-          liš obohatit na úkor ostatních, a nenápadného přetahování o pozice ve skupině mezi          mnoha jednotlivci, kteří se navzájem znají a jejichž společným zájmem je jak mini-          malizovat vlastní rizika, tak zabránit tomu, aby jeden z nich uzurpoval příliš velký díl          moci“ (Goldsmith a kol. 1992: 129–130).                Tuto křehkou rovnováhu může podle nich narušit státní zásah či vstup trhu do          dosud převážně samozásobitelského společenství. K narušení komunitně spravova-          ného území zásahem moci zvenčí může dojít tím spíš, že samozásobitelské aktivity,          resp.  uspokojování  potřeb  členů  komunity  přímo  z  okolního  ekosystému  bez  zpro-          středkování penězi (napájení dobytka v obecním rybníčku, sběr bambusu na výrobu          rohoží, osekávání větví pro užití jako píce atd.) nejsou zvenčí vnímány jako ekono-          mická činnost, jsou de facto neviditelné (Mies a Bennholdt-Thomsen 1999). Vzhledem              103)  Velká část anglických a velšských občin zanikla v rámci kontroverzní privatizace, která probíhala          mezi 13. a 19. stoletím, s vrcholy ve 14. až 16. a 18. až zač. 19. století. Privatizované pozemky byly ohrazo-          vány živými i dřevěnými ploty a příkopy (Blomley 2007). Odtud koncept ohrazování či uzavírání občiny,          enclosure of the commons, někdy jen enclosures. Podobný proces probíhal v 19. století ve Skotsku (tzv.          Highland clearances). Viz též Trevelyan (1994: 6), Fairlie (2009: 16–31), Merchant (1983: kap. 2), Nee-          son (1993), Goldsmith a kol. (1992: 132–133).            68","Tragédie občiny v kontextu ekologické ekonomie              k tomu, že neviditelné je často i komunitní vlastnictví, a může proto i chybět formální           uznání commons státem, je zvykové právo často beztrestně porušováno (Thekaekara           2004, Shiva 1992, Mayra Bertussi v Bollier a Helfrich 2012: 254–257).                 Vedle  každodenních,  plíživých  a  všudypřítomných  privatizací  commons  (viz           Blai kie a kol. v Bromley 1992: 247–266, Thekaekara 2004, Johanisová a kol. v tisku)           probíhají tyto procesy vyvlastnění i ve velkém měřítku, často ve jménu rozvoje a po-           kroku a s facilitací státem, který si osvojil tržní logiku (Martinez-Alier 2002: 77). Již           jsme  zmínili  příklad  Afarů  v  Etiopii.  Ekosystém,  dosud  spravovaný  komunitou,  se           stává plantáží, hutí, dolem či údolní nádrží a zábor může vedle záboru komunitního           území zahrnovat přemístění celé komunity (Martinez-Alier 2002: kap. 6, Goldsmith           a kol.: 140, 143, Čajka 2013). Protože se místní lidé většinou brání, hovoří právě v této           souvislosti  Martinez-Alier  o  environmentálních konfliktech   či  o  konfliktech  envi-                                                                      104           ronmentální distribuce (Martinez-Alier 2001, 2002: 18, 54, viz též podkapitolu 2.4.).           Z uzavírání občin se v této perspektivě stává boj mocných a bezmocných.                 Příkladem environmentálních konfliktů, resp. tragédie uzavření občiny, studo-           vaných v rámci ekologicko-ekonomického diskursu, je privatizace mangrovových mo-           křadů pro zakládání krevetových farem na pobřeží řady zemí zejména Latinské Ame-           riky a jižní a jihovýchodní Asie. Mangrovy jsou z environmentálního hlediska velmi                    105           hodnotné  pobřežní ekosystémy klasicky vlastněné státem, kde místní lidé prakti-           kují právo usufruct. S podporou Světové banky (do 90. let) a pod tlakem vládního           zadlužení a neoliberálních doktrín iniciují vlády privatizaci mangrovů. Ty jsou poté           vykáceny a nahrazeny nádržemi na intenzivní chov krevet pro vývoz, většinou do zemí           globálního Severu (Martinez-Alier 2001, 2002: 80–99).                 Citát z rozhovoru s kolumbijským uživatelem mangrovových commons dokládá           úzkou vazbu členů místní komunity na ekosystém, který je živí, a naznačuje, že mang-           rovy jsou využívány udržitelně: „Mangrovy jsou součást naší kultury… Pro nás tady na           pacifickém pobřeží jsou mangrovy prioritou jako prostředek samozásobitelství, jako           prostředek našeho bezpečí. Z mangrovů pochází naše jídlo a dřevěné uhlí, abychom           si ho mohli uvařit, a také dřevo na stavbu domů, které jsou z 80 % z mangrovového           dřeva. Mladé mangrovníky nekácíme. Dnes kácíme v jedné zóně, pak přijdeme za rok           a uřežeme, co přirostlo. Pokud budou mangrovy, budou ryby, budou krevety, budou           krabi. Ale průmysloví camaroneros pronikají na naše území a neptají se nás … neberou           v úvahu, že tohle je území výrobců dřevěného uhlí, sběratelek dřeva, sběratelek škeblí,              104)  Martinez-Alier označuje environmentální konflikty za hlavní náplň politické ekologie (2002: 30, 54).           105)  Mangrovy (nazvané podle stromů adaptovaných na brakické vody a kolísání jejich úrovně) zajišťují           prostor pro vývoj řady živočichů, včetně divokých krevet, genetické zdroje (např. rostliny odolné vůči sa-           linitě), zachycování těžkých kovů a atmosférického uhlíku, ochranu proti půdní erozi aj. (Martinez-Alier           2002: 80).                                                                                            69","Ekologická ekonomie: vybrané kapitoly             rybářů…, že za tímto pásem mangrovů je hodně rodin, které z něj mají živobytí… Vyvěsí          cedule s nápisem: Soukromý pozemek.“ (Martinez-Alier 2002: 85, viz též 2011: 718)                Místní lidé jsou v environmentálních distribučních konfliktech globálního Jihu          znevýhodněni, mimo jiné i tím, že jejich zvykové právo usufruct nebývá legislativně          zakotveno. Pokud v konfliktu prohrají, může být dopad dalekosáhlý nejen materiálně,          ale i kulturně. Např. když prostor, v němž žijí, je pro ně plný odkazů na historické udá-          losti. Je tak jejich historickou pamětí, resp. živou mytologií, a pokud jej opustí, ztrácí          svou vazbu na minulost a vlastní kulturu (Gomes 2012: 1067). Často proto bojují za          zachování svého commons, resp. svého ekosystému, a to mnohdy doslova na život a na          smrt (Martinez-Alier 2001: 716).                Řada  autorů  a  autorek  dokládá  navíc  genderový  aspekt  výsledné  nerovnosti:          pokud dojde k uzavření občin, ztrácejí ženy často víc než muži. Především proto, že          se kvůli své rodinné roli pohybují v nepeněžní ekonomice, a více tedy na daném eko-                                                        106          systému závisejí (zajišťování vody, píce, dřeva).  Často také mají specifické tradiční          znalosti (v medicíně, ekologii a zemědělství), jejichž hodnota klesá s tím, jak je opou-          štěn komunitní způsob hospodaření. Ženy následně ztrácejí sociální status ve svém          společenství (Agarwal 1992).                Indická  autorka  a  aktivistka  Vandana  Shiva  (viz  Johanisová  2014:  102–105)          v knize o environmentálních konfliktech Staying Alive (1992) nicméně neukazuje ženy          jako oběti, ale naopak jako aktérky boje o zachování commons, přičemž jejich aktivita          v environmentálních konfliktech je dána jak jejich větší rolí v péči o rodinu a hospo-          dářství, tak znalostmi o souvislostech uvnitř ekosystémů, v nichž žijí. Shiva chápe po-          jem „rozvoj“ negativně a ztotožňuje jej s procesem uzavírání občin. Vyzdvihuje aktivity          indických vesnických žen a jejich komunit, zaměřených proti tomuto typu „rozvoje“          a usilujících o obnovu commons (explicitně např. 1992: 83–89, 93). Pojem commons          ve shodě s řadou dalších autorů (Illich 1983, Goldsmith a kol. 1992, Bollier a Helfrich          2012, Shrivastava a Kothari 2012: 154–156) přitom chápe Shiva obecněji než jen jako          kolektivně spravované území. Za commons považuje mj. genetickou rozmanitost in-          dických plodin, která vznikla staletou interakcí – šlechtěním – mezi rolníky a příro-          dou. V současné době je toto commons uzavíráno tržními přístupy, kdy rolníci ztrácejí          přístup ke svému tradičnímu osivu a jsou napojováni na globální komerční sítě, a sna-          hami  o  patentování  tradičních  odrůd,  odpůrci  označovanými  za  biopirátství  (Shiva          1992: 96–178).                Debal Deb (2009: 356), další indický radikální autor, v kapitolce „Trh vs. com-          mons“  explicitně  odmítá  Hardinovu  tezi  a  označuje  za  skutečnou  tragédii  privátní          vlastnictví zdrojů, které umožňuje jednotlivcům maximalizovat jejich krátkodobý uži-             106)  Obecněji viz feministickou kritiku středoproudé ekonomie v podkapitole 2.4.            70","Tragédie občiny v kontextu ekologické ekonomie              tek. Funkční commons, přežívající v dnešních neindustriálních společenstvích, jsou           naopak  „ukázkou  síly  občanské  demokracie  založené  na  komunitním  étosu“  (Deb           2009: 357).                 Namísto postulátu tří rovnocenných systémů správy území tak tito autoři chá-           pou funkční režimy commons jako nejvhodnější z hlediska sociálního i environmentál-           ního, ale současně za silně ohrožené mocnými ekonomickými hráči, jejichž struktury           sociální kontroly jim umožňují zachovat své mocenské pozice a vliv navzdory odporu           ze strany obhájců commons (Goldsmith a kol. 1992: 157–164, Deb 2009: 389–494, viz           též Johanisová 2007: kap. 1.2.1, 1.2.2., 2008: 81–87). 107                 Z  uvedené  optiky  vychází  i  typologie  účastníků  environmentálních  konfliktů,                                                                                            108           jejímž  autorem  je  Ind  Ramachandra  Guha  (Guha  a  Martinez-Alier  2000:  12):           1) ekosysté moví lidé: komunity silně závislé na přírodních zdrojích své vlastní lokality;           2) omnivoři-všežravci: jednotlivci a skupiny, jež mají schopnost zachytit, transformo-           vat a spotřebovávat přírodní zdroje z daleko širšího území, ba z celého světa.                 Autor dodává: „Historii rozvoje v nezávislé Indii lze v zásadě chápat jako proces           podchycení zdrojů pro všežravce na úkor ekosystémových lidí. Z toho vznikla třetí vý-           znamná ekologická třída, a to ekologičtí uprchlíci, bývalí [ekosystémoví lidé] promě-           nění v obyvatele slumů, kteří žijí ve velkých městech z odpadků prosperity všežravců.“ 109                 Vývoj globální společnosti lze tedy v této perspektivě schematicky nahlédnout           jako dlouhodobý konflikt mezi ekosystémovými lidmi spravujícími přírodní ekosys-           témy, na něž mají dlouhodobé vazby a jež uspokojují jejich základních potřeby, a vše-           žravci. Příroda se v rámci tohoto konfliktu mění z commons, v nichž jsou vnořeny sa-           mozásobitelské aktivity ekosystémových lidí, na zdroje. Zdroje slouží intenzivní prů-           myslové výrobě produktů a služeb, které uspokojují potřeby spotřebitele – všežravce.                                                                                            110           Tato  výroba  je  poháněna  technologií  závislou  na  fosilních  palivech  a  komplexním               107)  Také Martinez-Alier (2002:76-77) označuje commons obecně, resp. potenciálně za vhodnější formu           správy přírodních zdrojů nežli režim soukromého vlastnictví. Argumentuje mnohem delší existencí ko-           munity oproti privátnímu vlastníkovi, a tudíž jejím větším zájmem uchovat daný ekosystém či nerostný           zdroj pro budoucnost. V případě, že ekosystém spravuje stát, je podle něj klíčové, zda uplatňuje či ne-           uplatňuje „krátkodobou tržní logiku“.           108)  Uvedenou typologii přebírá např. i Deb (2009: 118, 359) či Sachs a Santarius (2007: 36).           109)  V originále: ecosystem people, omnivores, ecosystem refugees (Deb 2009: 359 používá pojem de-           velopment refugees).           110)  Zde vycházíme ze známého textu Ivana Illicha, jednoho z prvních radikálních kritiků modernity           (Illich 1983). Illich na rozdíl od skupiny kolem Ostrom (která pracuje s konceptem commons jako komu-           nitní správy „zdrojů“) vnímá „zdroj“ jako protiklad „commons“: ekosystém může být buď „zdrojem“, nebo           „commons“. Jako příklad uzavření commons uvádí Illich ulice v Mexico City: původně byla ulice com-           mons, kde si hrály děti a dospělí posedávali, schůzovali, chodili či jezdili na oslech. Ulice se po uzavření           commons proměnila ve zdroj, určený pro pohyb aut (tamtéž).                                                                                            71","Ekologická ekonomie: vybrané kapitoly             ekonomicko-finančním systémem. V tomto směru není zásadní rozdíl mezi kolonia-          lismem,  modernistickým  rozvojem  a  neoliberálním  projektem  ekonomické  globali-          zace: všechny jsou variantami stejného velkého vyprávění (Deb 2009: 15–53, Daněk          a kol. 2008).                Oproti dřívějšku je tu ale zásadní rozdíl: Původní příslib, že všichni ekosystémoví          lidé se v budoucnosti promění ve všežravce, se rozplývá, protože na začátku 21. století:          a) je již spotřebována velká část snadno dostupných fosilních paliv a nerostů a degra-          dována většina ekosystémů, b) ekonomicko-finanční systém založený na úvěru, úroku          a ekonomickém růstu se blíží k hranici své funkčnosti a stále jasněji nabývá kontury          nikoliv stroje na výrobu blahobytu, ale pyramidové hry. Budoucnost ztrácí dimenzi          emancipace lidstva a stále zřetelněji nabývá rysů koncentrace ekonomické moci vše-          žravci, s environmentálně problematickými důsledky pro budoucnost a dosud nena-          rozené generace. 111                Pojem commons ve svém rozšířeném významu, který lze vystopovat k dílu Ivana          Illicha (1982: 17–18, 1983 a další) a který rozvádí např. Goldsmith a kol. (1992), vy-          chází z představy, že s nástupem modernity a s procesem komodifikace postupně do-          chází (na Severu, Jihu i Východě) k uzavírání commons politicko-ekonomickou mocí,          přičemž to, co bylo až dosud volně dostupné, získává statut vzácného (uměle vytvořená          vzácnost) zboží, dostupného za peníze. Člověk postupně ztrácí svou svobodu a možnost          řídit vlastní život. Tak je příroda uzavírána privatizací, ale i prostor ulice uzavírán          auty (děti už si tu nemohou hrát, dospělí sedat na zápraží či vodit zvířata), země Jihu          uzavírány úvěry a západní technologií a řemeslná výroba uzavírána továrnou (kde je          „prostor definován přímkami, čas hodinami, pohyb rytmem stroje a pracovní režim          managementem“, tamtéž: 151). Ideál (či ideologie) commons ve své radikální podobě          často odmítá nejen státní a soukromé vlastnictví, ale i stát a trh vůbec, a klade důraz          na sdílení (např. internetového softwaru, veřejného prostoru, myšlenek a informací),          spolupráci, samozásobitelství, lokalizované ekonomické vazby a spravedlivou distri-          buci. Ve své environmentální podobě (např. Barnes 2006) zdůrazňuje právo všech na             111)  Podle Shrivastava a Kothari (2012: 198–199) připomíná dnešní vyvlastňování půdy na indickém          venkově zrychlenou verzi anglického uzavírání občin. Peruánský diplomat de Rivero (2001) se ptá: I kdy-          by bylo možné najít práci pro stovky milionů dělníků rozvojového světa (což nepředpokládá, protože          moderní technologie je založena na šetření pracovní silou), jak by se mohlo pět miliard lidí přizpůsobit          vzorcům spotřeby jedné miliardy, aniž by způsobili environmentální katastrofu? (tamtéž: 8). A odpovídá          si: „Odložme mýtus rozvoje, opusťme pouť za Eldorádem a nahraďme chimérický cíl bohatství národů          cílem přežití národů.“ (tamtéž: 186) Podle Deba (2009: 519) jsou svobody a práva většiny občanů, včet-          ně těch nenarozených, obětována výlučné svobodě privilegované skupiny. Viz též Shrivastava a Kotha-          ri (2012: kap. 8) a Deb (2009: kap. 2). K hlubším ekonomicko-ekologickým souvislostem viz Heinberg          (2011: kap. 3), World Resources Institute (2005), Victor (2010), Douthwaite (2000: kap. 2), Bell (2004:          kap. 3), Johanisová a Fraňková (2012).           72","Tragédie občiny v kontextu ekologické ekonomie                                         112           stejný díl přírodních zdrojů  a nutnost tyto zdroje spravovat v zájmu budoucích ge-           nerací. V diskursu commons tak zaznívají cíle environmentální udržitelnosti a sociální           spravedlnosti a důraz je kladen na demokratická řešení zdola. Naproti tomu zde nena-           cházíme cíle, jako jsou produkce, produktivita, efektivnost a ekonomický růst.               4.6. Privátní vs. komunitní vlastnictví           a sociálně ekologická ekonomie              Jeden z nejnadšenějších zastánců privatizace půdy, peruánský ekonom Hernando           de Soto, se současně označuje za ochránce chudých a svou kampaň za privatizaci do-           sud komunitních území na peruánském venkově zdůvodňuje snahou o to, aby země           globálního Jihu neuvízly v pasti „špinavého sklepa předkapitalistického světa“ danou           tím, že lidé tu nemají jasně vymezená vlastnická práva (de Soto 2001: 4). Lidé v těchto           zemích podle něj mají aktiva, tedy majetek v podobě pozemků či obydlí, které užívají.           Ale nemají k nim písemné doklady a v mnoha případech nejsou jejich vlastnická práva           jednoznačně definována tak, aby jim někdo zvenčí porozuměl. Jejich majetek nelze           rozdělit na podíly, nelze jej snadno vzájemně porovnávat a pravidla, která řídí užívání           majetku, se v různých komunitách liší (tamtéž: 1). Proto nemohou své zdroje snadno           proměnit na peníze, resp. na likvidní kapitál, např. tak, že jej prodají, či ho využijí           k získání úvěru či renty, které pak produktivně investují a „vygenerují tak nové bo-           hatství, které přispívá zároveň k produkci a k produktivitě“ (tamtéž: 1). Je proto třeba           nahradit „anarchismus“ „efektivností“ (tamtéž: 7) a přesunout legitimitu vlastnických           vztahů „z politického kontextu místních komunit“ směrem k „neosobnímu kontextu           zákona“ (tamtéž: 4). V této souvislosti de Soto popisuje svou strategii pro rozdrobení           komunitních forem vlastnictví ve venkovských oblastech Peru, kde dosud převládají,           a jejich převod na soukromé vlastnictví (tamtéž: 10–11).                 Hernando de Soto vychází z preanalytické vize středoproudé ekonomie. Věří na           ekonomický růst, globální finanční systém, homo economicus a průmyslovou výrobu.           Málo vnímá přírodní limity růstu a „ekonomiky vesmírné lodi“, málo vnímá ekosysté-           mové uprchlíky, hromadící se ve slamech megaměst zemí globálního Jihu. Málo také           vnímá tendence koncentrace kapitálu ve stále méně rukou a narůstající distribuční           nerovnosti. Příroda jako commons pro něj není bohatstvím, bohatstvím je pro něj pří-           roda pouze jako zdroj (viz podkapitolu 4.5.).               112)  Tedy se zde opět, byť v jiné podobě, objevuje požadavek na spravedlivou environmentální (ekologic-           kou) distribuci.                                                                                            73","Ekologická ekonomie: vybrané kapitoly                   Naproti tomu ten, kdo vychází z preanalytické vize sociálně ekologické ekono-          mie, by měl na koncept commons hledět se sympatiemi či alespoň se zájmem. Dlou-          hodobé cíle funkčních občin jsou často sociální i mezigenerační spravedlnost, často se          jim také daří cíl „vyvážení moci na různých úrovních“ (viz podkapitolu 3.5.). Funkční          občina plní alespoň lokálně Spashem navržený cíl sociálně ekologické ekonomie: „do-          cílení  trvalého  lidského  blahobytu  na  bázi  setrvalého  zdraví  a  fungování  zemských          ekosystémů“.  Pokud  přijmeme  tezi,  že  současný  systém  je  neudržitelný,  a  je  proto          třeba tvorba nových institucí, je možné přemýšlet i v zemích globálního Severu o pod-          poře, resp. performativitě „alternativních ekonomických prostor“: ekonomických or-          ganizací, které jsou schopné zajistit „zásobování“ (Nelson 1996: 34) společnosti, aniž          by kladly důraz pouze na zisk a na růst (Leysholn a kol. 2003: 1–26). Některé z nich by          se mohly inspirovat občinami a komunitním vlastnictvím, jak už se ostatně také děje          (Johanisová 2008).                Je patrné, že v podceňování tradičních občin, v jejich neviditelnosti a zranitel-          nosti se odráží i skutečnost, že se v nich nejčastěji pohybují a nejvíc na nich závisejí          ženy, že velká část jejich „aktiv“ má nepeněžní podobu a že často nejsou formálně,          resp. legislativně ukotveny. Pokud bude sociálně ekologická ekonomie věnovat obči-          nám v budoucnosti větší pozornost, bude to znamenat i větší důraz na témata genderu,          nepeněžní ekonomiky a alternativní mikroekonomie, která v jejím výzkumném port-          foliu zatím nehrají výraznou roli.                Sociálně ekologická ekonomie by také mohla analyzovat deliberativní, resp. de-          mokratické procesy uvnitř tradičních (či novodobých) občin. Spolu s politickou ekolo-          gií se již dnes zaměřuje na mocenské tlaky, které na tradiční občiny působí, i na způ-          soby, jimiž se „ekosystémoví lidé“ brání převodu do kategorie „ekosystémoví uprch-          líci“. Důraz sociální ekologické ekonomie na nesouměřitelnost hodnot a různé jazyky          hodnocení mohou bránit „sešrotování hodnot v systému vycházejícím z volnotržního          paradigmatu“, jak o něm hovoří Spash (1999: 28, podkapitola 3.5.). Martinez-Alier          (2001: 716), píšící o environmentálních konfliktech o mangrovové mokřady, říká do-          slova: „…  lidský  život a lidská důstojnost  mají dimenzi, která se  vzpírá peněžnímu          ohodnocení. Vhodnými jazyky hodnocení jsou zde: živobytí, potravinová bezpečnost,          lidská práva, komunitní vlastnická práva. Nikoliv: internalizace externalit v systému          cen, ani princip znečišťovatel platí, ani analýza přínosů a nákladů.“                Na závěr zmiňme zajímavý výzkum z roku 2000 na ostrově Tenerife, který ucho-          pil z historického, institucionálního i ekologicko-ekonomického hlediska problém do-          stupnosti vody na uvedeném ostrově. Z původně komunitní formy čerpání podzemní          pitné vody na ostrově došlo postupně k její privatizaci v rukou malého množství zá-          možných vlastníků, kteří vodu nadměrně čerpají a jsou v tom podporováni místní vlá-          dou a stále sofistikovanějšími technologiemi, které de facto vedou k vyčerpání a salini-          zaci vodních zásob. Autoři hovoří o „koevoluci přírodního a sociálního systému“. Voda,            74","Tragédie občiny v kontextu ekologické ekonomie              která byla původně hojná, je nyní kvůli špatnému managementu vzácná, což označují                                                 113           za „sociální konstrukci vzácnosti vody“.  Autoři řeší otázku vody jako commons, uva-           žují o dimenzi environmentálního distribučního konfliktu a vkládají naději na změnu           do strukturované veřejné diskuse, resp. deliberativního hodnocení, které by mohlo           zahrnovat občanské poroty, fokusové skupiny a multikriteriální analýzu. Domnívám           se, že uvedená studie výborně splňuje Spashův požadavek na „integrativní interdiscip-           linární heterodoxně ekonomický přístup“ (podkapitola 3.5.), vycházející ze vzájemně           kompatibilních hodnot a metodik (Aguilera-Klink a kol. 2000).                                                                    113)  Zde je určitá příbuznost s myšlením I. Illicha, viz podkapitolu 4.5.                                                                                            75","Ekologická ekonomie: vybrané kapitoly            5. Závěry a shrnutí                          Kapitola 2:          Středoproudou ekonomii, tedy ekonomickou teorii, jak je prezentována ve většině zá-          kladních ekonomických učebnic, je možné kritizovat jak z pozitivistických, tak z post-          pozitivistických pozic. Z pozitivistických (resp. novopozitivistických) pozic poukazuje          Binka na to, že ekonomie málo reflektuje svou slepou skvrnu (dle Poppera), tedy sou-          bor předpokladů, které pokládá za pravdivé, ač nejsou falzifikovatelné, a naopak obsah          této slepé skvrny prezentuje jako obecně platný i pro jiné obory, potažmo společnost.          Druhá  kritika  z  novopozitivistických  pozic  říká,  že  středoproudá  ekonomie  vychází          z abstraktního modelu společnosti a apriorních axiomů a není schopna své axiomy          falzifikovat. Není tedy vědou v popperovském slova smyslu (Gočev a další).                Z postpozitivistických pozic lze napadnout sebehodnocení středoproudé ekono-          mie jako tzv. pozitivní vědy, resp. obraz středoproudé ekonomie jako oboru nezatí-          ženého hodnotami a subjektivitou, zkoumající objektivní realitu a společenské záko-          nitosti. Každý obor je ovlivněn svými historickými a filosofickými východisky i např.          genderem, geografickou či sociální pozicí svých badatelů. Středoproudá ekonomie by          měla reflektovat a formulovat svá hodnotová východiska a jejich implikace.                Julie  Nelson  označuje  středoproudou  ekonomii  jako  sociálně  konstruovanou          disciplínu. Nelson a další autorky (Mellor) kritizují z feministických pozic výchozí hod-          noty středoproudé ekonomie jako maskulinní, např. preferující model člověka jako          sobeckého, autonomního a racionálního (oproti člověku sociálně vázanému, altruistic-          kému a citovému). Podle Mellor je v ekonomii implicitní nevyřčený dualismus, který          podhodnocuje tzv. ženskou práci a přírodu, které však představují podmínku existence          druhého pólu duality (tržně zhodnotitelné statky).                Existuje řada dalších kritik z podobných i jiných pozic. Text dále rozebírá čtyři          knihy autorů (resp. dvojic autorů) z ekonomického akademického prostředí: Acker-          man a Nadal, Keen, Hill a Myatt, Aldred. Všichni se zaměřují na komplexní kritiku          ideologie, předpokladů a metodologie středoproudé ekonomie, převážně z novopozi-          tivistických pozic. Jedním ze zásadních zjištění je neplatnost teorie všeobecné rovno-          váhy. Závěr kapitoly diskutuje příčiny, proč zůstává středoproudá ekonomie povětši-          nou touto kritikou nezasažena, a zmiňuje některé výjimky.            76","Závěry a shrnutí              Kapitola 3:           Ekologická ekonomie vznikla na konci 80. let a zatím nepředstavuje ideologicky a me-           todologicky jednotný obor. Jako jednotící prvek se jeví důraz na materiální a energe-           tický charakter ekonomické reality, na hledání limitů materiálových a energetických           toků a na propojení ekologie a ekonomie. Někteří autoři zdůrazňují i sociální zakotve-           nost ekonomiky, nicméně v praxi řada prací inklinuje k technicistním a matematizu-           jícím přístupům. Za přílišnou blízkost středoproudé ekonomii je kritizována ze strany           nově vznikajícího oboru zelená ekonomie.                 Starší (1865–1940) historii ekologické ekonomie zpracoval Martinez-Alier, sou-           středil se pouze na autory, kteří se zabývali souvislostmi energie a ekonomiky (např.           Soddy, Podolinskij, Geddes), zaměřil se ale i na politicko-ideologické souvislosti jejich           díla. Dva texty od Inge Rǿpke mapují nedávnější historii ekologické ekonomie. K vý-           razným osobnostem tu patřili Boulding, Georegescu-Roegen, bratři Odumové, Daly           a  další.  Kapitola  shrnuje  i  obecnější  společenské  souvislosti  vývoje  oboru,  definuje           environmentální  ekonomii  a  její  odlišnosti  oproti  ekologické  ekonomii  a  dotýká  se           mocenských tlaků a konfliktů mezi heterodoxnějšími a ortodoxnějšími směry.                 Spash  rozlišuje  v  současnosti  dva  směry  v ekologické  ekonomii. Světle  zelení           necítí  potřebu  vymezit  se  vůči  středoproudé  ekonomii,  nehledají  nové  paradigma,           inklinují k mainstreamovým ekonomickým metodám, resp. k integraci ekologických           a ekonomických modelů. Tmavě zelení usilují o integraci metodologie a ideologie na           heterodoxních základech a o užší spolupráci se socio-ekonomickými obory. Řada au-           torů (např. van den Bergh a Daly) se však pohybuje mezi nimi, resp se vůči oběma           pólům jasně nevymezuje. Nový tmavě zelený směr deliberativní ekonomie hledá nové           modely lidského chování a participativní metody rozhodování. Poslední část kapitoly           shrnuje návrhy preanalytické vize, výchozích hodnot, cílů, námětů a metodiky nové           hlubinně zelené „sociálně ekologické ekonomie“ a vychází přitom především z textů           Spashe a Hamiltona.            Kapitola 4:           Vlivný článek Hardina z roku 1968 o tragédii občiny měl velký dopad, především ve           sféře privatizace či zestátnění komunitně spravovaných území ve jménu ochrany pří-           rody. Vliv článku byl dán i tím, že vycházel ze dvou klíčových dogmat středoproudé eko-           nomie. Jedním z nich je preference soukromého vlastnictví, druhým je model člověka           vycházející z metodologického individualismu a utilitarismu (tzv. homo economicus).                 Hardinova teze byla kritizována z více pozic a Hardin se nakonec omluvil. Dů-           ležitý byl směr empirický, který na základě historických i současných studií dokládal           funkčnost řady systémů komunitní správy území, v textu jsou zmíněny příklady z brit-           ské a japonské historie a z brazilské současnosti. Takových studií ale není mnoho a text           k tomu hledá důvody (např. komplexnost, absence písemných záznamů, jiné výchozí                                                                                             77","Ekologická ekonomie: vybrané kapitoly             hodnoty aktérů oproti badatelům). V občinách lze zachytit odstupňovaná práva k uží-          vání půdy, resp. ekosystému a postoj správcovství oproti vlastnictví.                Významná kritika vycházela ze skupiny institucionálních ekonomů kolem Eli-          nor Ostrom. Dokládali, že dobře řízené komunitní commons nejsou horší než správa          přírody ze strany státu či privátní vlastnictví. Text ale prezentuje mocenské souvis-          losti, které Ostrom nereflektovala: občiny jsou ohroženy ze strany státu i privátní sféry,          které často spolupracují, zvláště pokud stát přijme tržní logiku. Příkladem jsou etiop-          ští pastevci, kterým bylo zabráněno kočovat, což vedlo k nadměrné pastvě a posléze          k hladomoru. Zdánlivá tragédie občiny zde byla způsobena „tragédií uzavření občiny“.          Ostrom a kol. navíc vycházeli při svých výzkumech z víceméně mainstreamových prio-          rit a jejich expertní hodnocení komunitních systémů správy nemuselo odrážet vlastní          priority daných aktérů, resp. komunit.                Zestátnění či privatizace občin jsou často dány mocenskými zájmy a mají úzkou          souvislost s environmentálními konflikty, jak je zkoumá ekologická ekonomie (Marti-          nez-Alier). Jako příklad je uvedena proměna komunitně využívaných mangrovových          mokřadů  na  krevetové  farmy  v  Kolumbii.  Radikální  kritika  „uzavírání  občin“  vede          k polarizovanému pojetí vývoje společnosti jako konfliktu mezi „omnivory“ a „ekosys-          témovými lidmi“, kteří jsou vyhošťováni ze svých území a stávají se „ekosystémovými          uprchlíky“. Illich v podobném duchu rozlišuje mezi přírodou jako commons a přírodou          jako zdrojem. V závěru text hodnotí preanalytické vize v souvislosti s občinou a hledá          styčné body mezi tématem commons a ekologickou ekonomií.                                             78","Literatura             6. Literatura                           Ackerman, F., 2009: Can We Afford the Future? The Economics of a Warming World.              London: Zed Books           Ackerman, F., Heinzerling, L., 2004: Priceless: On Knowing the Price of Everything and              the Value of Nothing. New York: The New Press           Ackerman, F., Nadal, A., 2012: The Flawed Foundations of General Equlibrium: Critical              Essays on Economic Theory. London: Routledge (poprvé vyšlo 2004)           Agarwal, B., 1992: The Gender and Environment Debate: Lessons from India. Feminist              Studies 18: 119–158           Aguilera-Klink, F., Pérez-Moriana, E., Sánchez-García, J., 2000: The Social Construction of              Scarcity. The Case of Water in Tenerife (Canary Islands). Ecological Economics 34: 233–245           Albertini, R. von, Wirz, A., 1982: European Colonial Rule, 1880–1940: The Impact on the              West of India, Southeast Asia and Africa. Westport: Greenwood Press           Aldred, J., 2002: Cost-Benefit Analysis: Incommensurability and Rough Equality. Envi-              ronmental Values 11: 27–47           Aldred, J., 2009: The Skeptical Economist: Revealing the Ethics Inside Economics. London:              Earthscan           Ariely, D., 2009: Jak drahé je zdarma? Praha: Práh           Armitage, D., 2008: Governance and the Commons in a Multi-Level World. International              Journal of the Commons 2: 7–32           Bandhu, P., 2011: Back to Basics: A J. C. Kumarappa Reader. Udhagamandalam, India: Odyssey           Barnes, P., 2006: Capitalism 3.0: A Guide to Reclaiming the Commons. San Francisco: BK              Publishers           Becker, C., Faber, M., Hertel, K., Manstetten, R., 2005: Malthus vs. Wordsworth: Perspectives              on Humankind, Nature and Economy. A Contribution to the History and the Foundations              of Ecological Economics. Ecological Economics 53: 299–310           Bell, D., 2004: An Invitation to Environmental Sociology. Thousand Oaks, USA: Sage           Bělohradský, V., 2009: Společnost nevolnosti. Eseje z pozdější doby. Praha: Sociologické              nakladatelství           Bergh, J. van den, 2001: Ecological Economics: Themes, Approaches and Differences with              Environmental Economics. Regional Environmental Change 2: 13–23           Binka, B., 2008: Environmentální etika. Brno: Masarykova univerzita                                                                                             79","Ekologická ekonomie: vybrané kapitoly             Blomley, N., 2007: Making Private Property: Enclosure, Common Right and the Work             of Hedges. Rural History 18: 1–21          Bodley, J., 1982: Victims of Progress. Palo Alto: Mayfield Publishing Company          Bollier, D., Helfrich, S. (eds.), 2012: The Wealth of the Commons: A World Beyond Market and             State. Amherst: Levellers Press. Dostupné na: http://wealthofthecommons.org/contents          Boulding, K., 1966: The Economics of the Coming Spaceship Earth. Str. 3–14 v: Jarret, H.             (ed.): Environmental Quality in a Growing Economy. Baltimore, MD, USA: John Hop-             kins University Press          Bromley, D. (ed.), 1992: Making the Commons Work: Theory, Practice and Policy. San Fran-             cisco: International Center for Self-Governance          Bronk, R., 1999: Progress and the Invisible Hand: The Philosophy and Economics of Human             Advance. London: Warner Books          Čajka, A., 2013: Stavba velkých přehrad v Indii: konflikt vizí rozvoje. Diplomová práce na             FSS MU, Brno (práce je veřejně dostupná v elektronickém archivu závěrečných prací MU)          Čamrová, L., 2007 (ed.): Ekonomie a životní prostředí: nepřátelé, či spojenci? Praha: Alfa             Publishing a Liberální institut          Capra, F., 2002: Bod obratu. Praha: Dharma Gaia (poprvé vyšlo 1982)          Cato, M. S., 2006: Market Schmarket: Building the Post-Capitalist Economy. Cheltenham:             New Clarion Press          Cato, M. S., 2009: Green Economics. London: Earthscan          Chattrapati, S., 1985: Common Property and Common Poverty. Delhi: Oxford Publishing House          Christensen, P. P., 1989: Historical Roots for Ecological Economics: Biophysical Versus             Allocative Approaches. Ecological Economics 1: 17–36          Cleveland, C., 1999: Biophysical Economics: From Physiocracy to Ecological Economics and             Industrial Ecology. Str. 125–154 v: Gowdy, J., Mayumi, K. (eds.): Bioeconomics and Sustai-             nability: Essays in Honor of Nicholas Gerogescu-Roegen. Cheltenham, UK: Edward Elgar          Common, M., Stagl, S., 2005: Ecological Economics: An Introduction. Cambridge: Camb-             ridge University Press          Dale, G., 2010: Karl Polanyi. Cambridge: Polity Press          Daly, H., 1996: Beyond Growth: The Economics of Sustainable Development. Boston: Bea-             con Press          Daly, H., 1996: On Nicholas Georgescu-Roegen’s Contributions to Economics: An Obituary             Essay. Str. 191–198 v: Daly, H.: Beyond Growth. Boston: Beacon Press          Daly, H., Cobb, J., 1990: For the Common Good. London: Green Print          Daly, J., Farley, J., 2004: Ecological Economics: Principles and Applications. Washington             DC: Island Press          Daněk, P., 2008: Vývoj moderního geografického myšlení. Str. 9–40 v: Toušek, V., Kunc, J.,             Vystoupil, J. (eds): Ekonomická a sociální geografie. Plzeň: Aleš Čeněk, s.r.o.          Daněk, P., Navrátilová, A., Hildebrandová, M., Stojanov, R., 2008: Approaching the Other:             The Four Projects of Western Domination. Olomouc: Univerzita Palackého             80","Literatura              de Rivero, O., 2001: The Myth of Development. London: Zed Books           de Soto, H., 2001: The Mystery of Capital: Why Capitalism Triumphs in the West and Fails              Everywhere Else. CDE Focus, No 6, September 2001, Johanesburg: Centre for Develop-              ment and Enterprise           Deb, D., 2009: Beyond Developmentality: Constructing Inclusive Freedom and Sustainabili-              ty. London: Earthscan            Diesendorf, M., Hamilton, C., 1997: Human Economy, Human Ecology. St Leonard’s, Aust-              ralia: Allen and Unwin           Douthwaite, R., 2000: The Growth Illusion. Dublin: Lilliput Press           Easterlin, R., 1974: Does Economic Growth Improve the Human Lot? Some Empirical              Evidence. Str. 89–125 v: David, P. A., Reder, M. W. (eds.): Nations and Households              in Economic Growth: Essays in Honour of Moses Abramowitz. New York: Academic              Press           Edwards-Jones, G., Davies, B., Hussain, S., 2000: Ecological Economics: An Introduction.              Malden, USA: Blackwell           Ekins, P. (ed.), 1986: The Living Economy: A New Economics in the Making. London:              Routledge and Kegan Paul           European Environment Agency, 2013: Environmental Indicator Report 2013: Natural              Resources and Human Well-Being in a Green Economy. Luxembourg: Publications Office              of the European Union           Fairlie, S., 2009: A Short History of Enclosure in Britain. The Land 7: 16–31 (časopis lze ob-              jednat na www.tlio.org.uk)           Feeny, D., Berkes, F., McCay, B., Acheson, J., 1990: The Tragedy of the Commons: Twenty-              Two Years Later. Human Ecology 18: 1–19           Filipová, Z., 2013: Vliv změny režimu tradičně udržovaných občin na životní prostředí v re-              gionu Karamoja (Uganda). Diplomová práce na FSS MU, Brno (práce je veřejně dostupná              v elektronickém archivu závěrečných prací MU)           Foreign and Commonwealth Office, 2007: Stern Review: Ekonomické aspekty změny klimatu.              London: HM Treasury Stern Review           Fraňková, E., 2007: Ničí práce svět? Použitelnost 2. termodynamického zákona a pojmu              entropie v environmentální argumentaci. Diplomová práce na FSS MU, Brno (práce je              veřejně dostupná v elektronickém archivu závěrečných prací MU)           Fraňková, E., Johanisová, N., 2013: Udržitelný nerůst. Nový zastřešující koncept v environ-              men tální argumentaci? Sociální studia (1): 13–34           Fuchs, K., Tuleja, P., 2003: Základy ekonomie. Praha: Ekopress           Funtowicz, S., Ravetz, J., 1994: The Worth of a Songbird: Ecological Economics as a Post-              Normal Science. Ecological Economics 10: 197–207           Gendron, C., 2012: Embracing the Socially Constructed Dimensions of the Economic System              and the Ecological Crisis. Str. 67–84 v: Cangiani, M. (ed.): Alternative Approaches to De-              velopment. Padova, Italia: Coop. Libraria Editrice Universita di Padova           George, S., 1986: How the Other Half Dies. London: Penguin                                                                                             81","Ekologická ekonomie: vybrané kapitoly             Georgescu-Roegen, N., 1971: The Entropy Law and the Economic Process. Cambridge, USA:             Harvard University Press          Gočev, P., 2006: Co opravňuje vertikální přerozdělování? Imanentní kritika neoklasického             a neoliberálního přístupu. Diskusní sešit. Brno: Trast pro ekonomiku a společnost.             Dostupné též na: http://www.thinktank.cz/dok/diskuzni-sesity-a-dalsi/page/2/          Goldman, M., 2001: The Birth of a Discipline: Producing Authoritative Green Knowledge,             World Bank-Style. Ethnography 2: 191–218          Goldsmith, E., Hildyard, N., Bunyard, P., McCully, P. (eds.), 1992: Whose Common Future?             The Ecologist 22: 123–210          Gomes, A., 2012: Alter-Native „Development“: Indigenous Forms of Social Ecology. Third             World Quarterly 33: 1059–1073          Guha, R., Martinez-Alier, J., 2000: Varieties of Environmentalism: Essays North and South.             London: Earthscan          Haberle, J., 2014: J. C. Kumarappa, „Gándhího ekonom“. Bakalářská práce na FSS MU, Brno             (práce je veřejně dostupná v elektronickém archivu závěrečných prací MU)          Haraway, D., 1991: Simians, Cyborgs and Women: The Reinvention of Nature. London: Free             Association Books          Hardin, G., 1968: The Tragedy of the Commons. Science 162: 1243–1248          Hardin, G., 1991: The Tragedy of the „Unmanaged“ Commons. Str. 162–185 v: Andelson, R. V.:             Commons without Tragedy. London: Shepheard-Walwyn          Harvey, D., 2000: Spaces of Hope. Edinburgh: University of Edinburgh Press          Heilbroner, R. (ed.), 1986: The Essential Adam Smith. Oxford: Oxford University Press          Heilbroner, R., Milberg, W., 1995: The Crisis of Vision in Modern Economic Thought. Camb-             ridge: Cambridge University Press          Heinberg, R., 2011: The End of Growth: Adapting to Our New Economic Reality. Forest             Row, U.K.: Clairview          Hill, R., Myatt, T., 2010: The Economics Anti-Textbook: A Critical Thinker’s Guide to Micro-             Economics. Halifax, Canada: Fernwood publishing          Holling, C. S., 1986: The Resilience of Terrestrial Ecosystems: Local Surprise and Global             Change. Str. 292–317 v: Clark, W. C., Munn, R. E. (eds.): Sustainable Development of the             Biosphere. Cambridge: Cambridge University Press          Horký, O., 2011: Falešná neutralita neoklasické teorie: feministická, antropologická, evoluční             a ekologická kritika. Politická ekonomie 3: 329–344          Horký-Hlucháň, O., Profant, T., v tisku: Mimo Sever a Jih: rozumět globálním nerovnostem             a rozmanitosti. Praha: Ústav mezinárodních vztahů          Huang, J., Bai, Y., Jiang, Y., 2009: Case Study 3: Xilingol Grassland, Inner Mongolia.             Str. 120–135 v: Squires, V. R., Xinshi, L., To, W., Youlin, Y. (eds.): Rangeland Degrada-             tion and Recovery in Inner Mongolia. Wallingford,UK: CARI Publishing          Hunt, E. K., d’Arge, R., 1973: On Lemmings and Other Acquisitive Animals: Propositions             on Consumption. Journal of Economic Issues 7 (June): 337–353             82","Literatura              Hutchinson, F., Mellor, M., Olsen, W., 2002: The Politics of Money: Towards Sustainability              and Economic Democracy. London: Pluto           Illich, I., 1982: Gender. New York: Pantheon Books           Illich, I., 1983: Silence Is a Commons. The CoEvolution Quarterly (Winter), http://www.pre-              servenet.com/theory/Illich/Silence.html           Jackson, T., 2009: Prosperity without Growth. Economics for a Finite Planet. London: Earthscan           Johanisová, N., 2007: A Comparison of Rural Social Enterprises in Britain and the Czech              Republic. Disertační práce na FSS MU, Brno (práce je veřejně dostupná v elektronickém              archivu závěrečných prací MU)           Johanisová, N., 2008: Kde peníze jsou služebníkem, nikoliv pánem. Volary: Stehlík           Johanisová, N., 2014: Ekonomičtí disidenti: kapitoly z historie alternativního ekonomického              myšlení. Volary: Stehlík           Johanisová, N., Crabtree, T., Fraňková, E., 2013: Social Enterprises and Non-Market Capitals:              A Path to Degrowth? Journal of Cleaner Production 38: 7–16.           Johanisová, N., Filipová, Z., Fraňková, E., v tisku: Rozvoj jako destrukce, obrana či obnova              občiny? v: Horký-Hlucháň, O., Profant, T. (eds.): Mimo Sever a Jih: rozumět globálním              nerovnostem a rozmanitosti. Praha: Ústav mezinárodních vztahů           Johanisová, N., Fraňková, E., 2012: Ekonomický růst a jeho environmentální a sociální sou-              vislosti. Geografické rozhledy 22: 6–8           Johanisová, N., Wolf, S., 2012: Economic Democracy: A Path for the Future? Futures 44: 562–570.           Kapp, K. W., 1970: Environmental Disruptions and Social Costs: A Challenge to Economists.              Kyklos 23: 833–847           Kapp, K. W., 1971: The Social Costs of Private Enterprise. New York: Schoken Books           Keen, S., 2001: Debunking Economics: The Naked Emperor of the Social Sciences. Australia:              Pluto Press           Kohák, E., 2000: Zelená svatozář: kapitoly z ekologické etiky. Praha: Sociologické nakladatelství           Korten, D., 1995: When Corporations Rule the World. London: Earthscan           Kuhn, T. S., 1982: Štruktúra vedeckých revolúcií. Bratislava: Pravda (poprvé vyšlo 1962)           Kutáček, S. (ed.), 2007: Penězům na stopě. Brno: Trast pro ekonomiku a společnost           Lee, F., 2010: A History of Heterodox Economics. London: Routledge           Leyshon, A., Lee, R., Willimans, C., 2003: Alternative Economic Spaces. London: Sage              Publications.           Lindley, M., 2007: J. C. Kumarappa: Mahatma Gandhi’s Economist. Mumbai, India: Popu-              lar Prakashan           Lipton, M., 2009: Land Reform in Developing Countries. London: Routlege           Lutz, M., 1999: Economics for the Common Good: Two Centuries of Social Economic              Thought in the Humanistic Tradition. London: Routledge           Madron, J., Jopling, J., 2003: Gaian Democracies: Re-Defining Globalization and People-              -Power. Schumacher Briefing 9, Green Books, Dartington, U.K.                                                                                              83","Ekologická ekonomie: vybrané kapitoly             Marčík, F., 2003: Planetární meze, ropný zlom a vrchol těžby nerostných surovin. Str. 18–22             v: Johanisová, N., Fraňková, E., Kutáček, S., Fousková, N. (eds.): Otevřený prostor: Růst             či nerůst. Sborník ze semináře, 30. 1. – 3. 2. 2013, Horka n. Moravou. Brno: Trast pro             ekonomiku a společnost. Dostupné na: www.thinktank.cz          Marshall, G., 2005: Economics for Collaborative Environmental Management: Renegotia-             ting the Commons. London: Earthscan          Martinez-Alier, J., 1993: Ecological Economics: Energy, Environment and Society. Oxford:             Blackwell (poprvé vyšlo 1987)          Martinez-Alier, J., 2001: Ecological Conflicts and Valuation: Mangroves vs. Shrimps in the             Late 1990s. Environmental and Planning C: Government and Policy 19: 713–728          Martinez-Alier, J., 2002: The Environmentalism of the Poor: A Study of Ecological Conflicts             and Valuation. Cheltenham, UK: Edward Elgar          Martinez-Alier, J., Munda, G., O’Neill, J., 1998: Weak Comparability of Values as a Foundati-             on for Ecological Economics. Ecological Economics 26: 277–286          Martinez-Alier, J., 2008a: Recent Developments in Ecological Economics, Volume I. Chelten-             ham, UK: Edward Elgar          Martinez-Alier, J., 2008b: Recent Developments in Ecological Economics, Volume II. Chel-             tenham, UK: Edward Elgar          McCloskey, D., 2002: The Secret Sins of Economics. Chicago: Prickly Paradigm Press          McEvoy, A., 1987: Towards an Interactive Theory of Nature and Culture: Ecology, Production             and Cognition on The California Fishing Industry. Environmental Review 11: 298–305          Mellor, M., 2006: Ecofeminist Political Economy. International Journal of Green Economics             1: 139–150.          Merchant, C., 1983: The Death of Nature: Women, Ecology and the Scientific Revolution.             San Francisco: Harper and Row          Mies, M., Bennholdt-Thomsen, V., 1999: The Subsistence Perspective: Beyond the Globalised             Economy. London: Zed Books          Moldan, B. a kol., 1997: Ekonomické aspekty ochrany životního prostředí: situace v České             Republice. Praha: Univerzita Karlova          Monbiot, G., 1994: The Tragedy of Enclosure. Scientific American (leden): 1–2.          Neeson, J. M., 1993: Commoners: Common Right, Enclosure and Social Change in England             1700–1820. Cambridge: Cambridge University Press          Nelson, J., 1996: Feminism, Objectivity and Economics. London: Routledge          OECD, 2014: OECD Economic Surveys: Czech Republic. Dostupné na: http://www.oecd-i-             library.org/economics/oecd-economic-surveys-czech-republic–2014_eco_surveys-cze–             2014-en (staženo 16. 5. 2014)          Ostrom, E., Burger, J., Field, Ch. B., Norgaard, R., Policansky, D., 1999: Revisiting the Commons:             Local Lessons, Global Challenges. Science 284: 278–282          Ostrom, E., Gardner, R., Walker, J., 2006: Rules, Games and Common-Pool Resources.             Michigan, USA: University of Michigan Press             84","Literatura              Polanyi, K. (2001): The Great Transformation: The Political and Economic Origins of Our              Time. Boston. Beacon Press (poprvé vyšlo 1944, česky: Velká transformace. Centrum pro              studium demokracie a kultury, Brno, 2006)           Pollard, J., McEwan, Ch., Hughes, A., 2011: Postcolonial Economies. London: Zed Books           Rǿpke, I., 2004: The Early History of Modern Ecological Economics. Ecological Economics              50: 293–314           Rǿpke, I., 2005: Trends in the Development of Ecological Economics from the Late 1980s              to the Early 2000s. Ecological Economics 55: 262–290           Robbins, P., 2012: Political Ecology: A Critical Introduction. Chichester, U.K.: Wiley-Blackwell           Routh, G., 1977: The Origin of Economic Ideas. New York: Vintage Books           Sachs, W., Santarius, T., 2007: Fair Future: Resource Conflicts, Security and Global Justice.              London: Zed Books           Sahlins, M., 1998: Stone Age Economics. London: Routledge (poprvé vyšlo 1974)           Sarukhán, J., Larson, J., 2001: When the Commons Become Less Tragic: Land Tenure, Social              Organisation, and Fair Trade in Mexico. Str. 45–69 v: Burger, J., Ostrom, E., Norgaard, R. B.,              Policansky, D., Goldstein, B. D. (eds.): Protecting the Commons: A Framework for Resou-              rce Management in the Americas. Washington: Island Press           Šauer, P., Livingstone, M. (eds.), 1996: Ekonomie životního prostředí a ekologická politika:              vybrané klasické stati. Litomyšl: Vydavatelství litomyšlského semináře           Schumacher, E. F., 2000: Malé je milé aneb ekonomie, která by počítala i s člověkem. Brno:              Doplněk (poprvé vyšlo 1973)           Schumpeter, J., 1997: History of Economic Analysis. London: Routledge (poprvé vyšlo 1954)           Sedláček, T., 2009: Ekonomie dobra a zla. Po stopách lidského tázání od Gilgameše po              finan ční krizi. Praha: 65. pole           Seják, J. a kol., 2010: Hodnocení funkcí a služeb ekosystémů České republiky. Ústí n. Labem:              Univerzita Jana Evangelisty Purkyně, Fakulta životního prostředí           Shiva, V., 1992: Staying Alive: Women, Ecology and Development. London: Zed Books           Shrivastava, A., Kothari, A., 2012: Churning the Earth: The Making of Global India. New              Delhi: Penguin           Šimíčková, M., Drastichová, M., 2013: Ekonomická udržitelnost: alternativní přístupy              a perspektivy. SAEI, vol. 21. Ostrava: Vysoká škola báňská – Technická univerzita           Slavíková, L., Vejchodská, E., Slavík, J., 2012: Ekonomie životního prostředí – teorie              a politika. Praha: Alfa Publishing           Smith, G. A., 1980: The Teleological View of Wealth: A Historical Perspective. Str. 215–237              v: Daly, H. (ed.): Economics, Ecology, Ethics: Essays Towards a Steady-State Economy.              New York: Freeman \& Co.           Soros, G., 2008: The New Paradigm for Financial Markets. London: Public Affairs           Spash, C., 1999: The Development of Environmental Thinking in Economics. Environmental              Values 8: 413–435                                                                                                85","Ekologická ekonomie: vybrané kapitoly             Spash, C., 2007: The Economics of Climate Change Impacts: Novel and Nuanced or Rhetori-             cally Restricted? Ecological Economics 63(4): 706–713          Spash, C., 2008: How Much is That Ecosystem in the Window? Environmental Values 17(2):             259–284          Spash, C., 2011: Social Ecological Economics: Understanding the Past to See the Future.             American Journal of Economics and Sociology 70(2): 340–375          Spash, C., 2013: The Shallow or the Deep Ecological Economics Movement? Ecological             Economics 93: 351–362          Spretnak, Ch., 1993: States of Grace: The Recovery of Meaning in the Postmodern Age. San             Francisco: HarperCollins          Squires, V., Youlin, Y., 2009: Historical Degradation Episodes in China: Socio-Economic             Forces and Their Interaction with Rangeland Systems since the 1950s. Str. 15–29             v: Squires, V. R., Xinshi. L., To, W., Youlin, Y. (eds.): Rangeland Degradation and Reco-             very in Inner Mongolia. Wallingford, UK: CARI Publishing          Stibral, K., Binka, B., Johanisová, N., 2011: John Ruskin a příroda. Praha: Dokořán          Stiglitz, J., 2003: Globalization and Its Discontents. New York: Norton          Stöckelová, T., 2012: Nebezpečné známosti. O vztahu sociálních věd a společnosti. Praha:             Sociologické nakladatelství          Thekaekara, S., 2004: People First: Justice in a Global Economy. Str. 96–102 v: Douthwai-             te, R. J., Jopling, J. (eds.): Growth the Celtic Cancer: Why the Global Economy Damages             our Health and Society. Feasta Review No. 2, Feasta, Dublin. Dostupné na: http://www.             feasta.org/documents/review2/          Trevelyan, G. M., 1944: English Social History. London: Longman’s, Green and Co.          Victor, P., 2010: Questioning Economic Growth. Nature 468: 370–371          World Resources Institute, 2005: Ekosystémy a lidský blahobyt: syntéza. Praha: Centrum             pro otázky životního prostředí (český překlad textu Millenium Ecosystem Assessment)          Young, O., 2011: Land Use, Environmental Change and Sustainable Development: The Use             of Institutional Diagnostics. International Journal of the Commons 5: 66–85          Zimmerer, K. S., Basset, T. J., 2003: Political Ecology: An Integrative Approach to Geogra-             phy and Environment-Development Studies. New York: The Guilford Press          Zografos, Ch., Howarth, B., 2010: Deliberative Ecological Economics for Sustainability             Governance. Sustainability 2: 3399–3417                            86","Summary             7. Summary                           The text summarises critiques of mainstream economics from heterodox and semi-           hete rodox economic positions, focuses on a specific heterodox economic field, ecolog-           ical economics, discussing its roots, history, and struggle for self-definition, and looks           at the topic of the commons from both an orthodox and a heterodox economic perspec-           tive. The first section, “Mainstream economics in the mirror of criticism”, discusses           critiques drawing on philosophy of science, social geography, and feminist econom-           ics, and concludes with a more systematic critique of mainstream economic ideology,           assumptions and methodology based on the work of several contemporary orthodox           economists. The second section, “The struggle for ecological economics”, reviews the           history of ecological economics both in terms of ideas and social dynamics, pointing           out the heterogeneity of the field and its lack of ideological and methodological clarity.           Drawing on the work of Spash, it goes on to distinguish two main approaches within           ecological economics: light green ecological economists accept the basic assumptions           and methods of the mainstream, focusing on models and indicators, while dark green           or social ecological economists reject mainstream assumptions and emphasise a so-           cio-economic perspective. The last section, “Tragedy of the commons in the context of           ecological economics”, looks at mainstream (new institutional economics) and hetero-           dox critiques of Hardin’s tragedy of the commons hypothesis and points to its ground-           ing in mainstream economic assumptions: the superiority of private property and the           prevalence of individual rationalism. It concludes with a radical critique of develop-           ment as enclosure of the commons and suggests the commons as a pertinent topic for           social ecological analysis.                                                                                                            87","Ekologická ekonomie: vybrané kapitoly            8. O autorce                          Naďa Johanisová je odbornou asistentkou na Katedře          environmentálních studií Fakulty sociálních studií Ma-          sarykovy univerzity v Brně, kde přednáší ekologickou          ekonomii.  Dlouhodobě  se  zajímá  o  kritiku  skrytých          předpokladů  mainstreamové  ekonomie  a  o  pozitivní          ekonomické alternativy, včetně sociálního podnikání,          družstevnictví, komunitních měn a etického a bezúroč-          ného bankovnictví. Je členkou Trastu pro ekonomiku          a společnost a spolupracuje s časopisem Sedmá gene-          race. Do češtiny přeložila Malé je milé E. F. Schuma-          chera, Zemědělské družstevnictví v Československu do          roku 1952 L. Feierabenda a Dcery měděné ženy Anne Cameronové. Je autorkou knih          Living in the Cracks: A Look at Rural Social Enterprises in Britain and the Czech          Republic, Kde peníze jsou služebníkem, nikoliv pánem: výpravy za ekonomikou přá-          telskou přírodě a člověku a Ekonomičtí disidenti: kapitoly z historie alternativního          ekonomického myšlení. Autorsky se podílela také na knize Stibral a kol. John Ruskin          a příroda a několika dalších publikacích.                                    88","Naďa Johanisová           Ekologická ekonomie: vybrané kapitoly               Redakční práce Petra Orsáková           Jazyková korektura Lenka Váchová           V roce 2014 vydala Masarykova univerzita,           Žerotínovo nám. 617/9, 601 77 Brno, www.muni.cz           1. elektronické vydání             Neprodejné             http://humenv.fss.muni.cz/           www.muni.cz/fss/research/projects/17423               ISBN 978-80-210-7117-9","Ekologická                                         ekonomie:                                         vybrané kapitoly                                          Naďa Johanisová                                          Tato studie si klade za cíl nejprve souborně představit                                       několik kritických pohledů na hodnotové podhoubí                                       a metodologická omezení ekonomie středního proudu,                                        resp. ekonomie neoklasické syntézy. V další části                                       se zaměřuje na historické kořeny, nedávný vývoj                                       a současná napětí v rámci relativně nového směru                                       ekologická ekonomie, který usiluje o sebedefinici                                        ve vztahu ke středoproudé, resp. environmentální                                       ekonomii a dalším oborům. Soustředí se přitom na                                       úsilí části obce ekologických ekonomů nalézt vlastní                                       koherentní paradigma v rámci tzv. sociálně ekologické                                        ekonomie. Poslední část textu rozebírá otázku komunitní                                       správy přírodních zdrojů a srovnává kritiky Hardinovy                                       tragédie občiny z pohledu institucionální ekonomie,                                       ekologické ekonomie a některých radikálních odpůrců                                        středoproudého rozvojového diskursu.                                                    Tato publikace vznikla v rámci projektu OP VK s názvem                                       „Inovací bakalářských studijních programů k lepší zaměstnatelnosti“                                       s registračním číslem CZ.1.07/2.2.00/28.0238."];