var textForPages = ["Pavel Salák jr., Radek Černoch,                                           Ondřej Horák                                    AUTONOMIE VŮLE                                ZŮSTAVITELE PODLE                                       OBČANSKÉHO                           ZÁKONÍKU Z HISTORICKÉ                                       PERSPEKTIVY                                                                 Masarykova                                          univerzita","","ACTA UNIVERSITATIS BRUNENSIS IURIDICA                                 EDITIO SCIENTIA                                                                     muni                                                     muni             press                                                    law","","AUTONOMIE VŮLE ZŮSTAVITELE                 PODLE OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU                     Z HISTORICKÉ PERSPEKTIVY                             Pavel Salák jr., Radek Černoch, Ondřej Horák                                                                            Masarykova univerzita                                         Brno 2019","Vzor citace           SALÁK, Pavel, Radek ČERNOCH a Ondřej HORÁK. Autonomie vůle zůstavitele podle občanského zákoníku           z historické perspektivy. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2019, 185 s. Spisy Právnické fakulty Masarykovy           univerzity, řada teoretická, Edice Scientia, 670. ISBN 978-80-210-9474-1 (brož.), 978-80-210-9475-8 (online)            CIP - Katalogizace v knize            Salák, Pavel           Autonomie vůle zůstavitele podle občanského zákoníku z historické perspektivy / Pavel Salák, Radek Černoch,           Ondřej Horák – 1. vyd. -- Brno: Masarykova univerzita, 2019. 185 stran. – Spisy Právnické fakulty Masarykovy           univerzity, řada teoretická, Edice Scientia, sv. č. 670. ISBN 978-80-210-9474-1 (brož.), 978-80-210-9475-8           (online)            34(091)* 340.15* 347.65/.68* 347* (048.8)*           - právní dějiny           - římské právo           - dědické právo           - občanské právo            34 - Právo [16]              Publikace je výstupem projektu „Autonomie vůle zůstavitele – historická             a komparativní východiska a jejich uplatnění při aplikaci Nového občan-            ského zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb.)“ č. 17-23288S a byla zpracována            za finanční podpory Grantové agentury České republiky, s výjimkou kapitol             4.1, 4.2 a 4.3, které byly zpracovány v rámci projektu specifického výzkumu.            Autoři a kapitoly            doc. JUDr. Pavel Salák jr., Ph.D.     kap. 1, 2.2, 2.3, 3, 5, 6            JUDr. Mgr. Radek Černoch, Ph.D.     kap. 2.1, 2.4, 4.4            JUDr. Mgr. Ondřej Horák, Ph.D.      kap. 4.1, 4.2, 4.3             Recenzent:  JUDr. Jan Šejdl, Ph.D.             © 2019 Masarykova univerzita             ISBN 978-80-210-9474-1           ISBN 978-80-210-9475-8 (online ; pdf)","OBSAH                Seznam zkratek ..............................................................................................................................8               1  Úvodem ....................................................................................................................................9                1.1  Uplatňování autonomie vůle při předávání majetku                     z generace na generaci ...........................................................................................9                 1.1.1  Širší souvislosti ..........................................................................................................9                 1.1.2  Situace v zahraničí ..................................................................................................13                1.2  Koncepční posun v chápání dědického práva ........................................14                 1.2.1  Snaha o vyvažování principu autonomie vůle principem                      rodinné solidarity ....................................................................................................15                1.3  Na závěr úvodu .......................................................................................................16             2  Hlavní prostředky volní dispozice .......................................................................17                2.1  Dědická smlouva ....................................................................................................17                 2.1.1  Síla a riziko dědické smlouvy ..............................................................................17                 2.1.2  Hierarchie delačních důvodů a co je považováno                      za dědickou smlouvu .............................................................................................18                 2.1.3  Dvoustranné a nezměnitelné jednání ...............................................................22                 2.1.4  Část pozůstalosti vyhrazena dědicům dle jiného delačního důvodu .....27                 2.1.5  Forma dědické smlouvy .......................................................................................28                 2.1.6  Uzavření jen mezi manžely a osobami v podobném postavení? ............29                 2.1.7  Lukrativní, nebo synallagmatická? ....................................................................31                 2.1.8  Omezení dispozic inter vivos? ...........................................................................32                 2.1.9  Renunciační smlouva .............................................................................................33                2.2  Závěť ............................................................................................................................35                 2.2.1  Forma závěti a její druhy v římském právu ...................................................36                 2.2.2  Druhy a forma závěti v moderní době ............................................................38                   2.2.2.1  Společný testament ................................................................................................41                   2.2.2.2  Holografní závěť ..................................................................................................42                   2.2.2.3  Allografní testament .............................................................................................45                   2.2.2.4  Závěť ve formě veřejné listiny...............................................................................49                 2.2.3  Zrušení závěti ..........................................................................................................51                                                                                 5","AUTONOMIE VŮLE ZŮSTAVITELE PODLE OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU Z HISTORICKÉ PERSPEKTIVY              2.3  Dovětek .......................................................................................................................52             2.4  Odkaz ...........................................................................................................................58              2.4.1  Charakteristika odkazu ..........................................................................................58              2.4.2  Druhy odkazů (legata) ...........................................................................................60              2.4.3  Další instituty posuzované jako odkaz ............................................................61              2.4.4  Zřízení odkazu .........................................................................................................67              2.4.5  Zánik a odvolání odkazu ......................................................................................68             3  Další možnosti dispozice ...........................................................................................71             3.1  Mimořádné závěti ..................................................................................................71              3.1.1  Vojenský testament ................................................................................................72                3.1.1.1  Římský vojenský testament ..................................................................................73                3.1.1.2  Vojenský testament v moderním právu ..............................................................76              3.1.2  Morový testament – testament v době epidemií ..........................................80              3.1.3  Testament na palubě ..............................................................................................81              3.1.4  Vesnický testament .................................................................................................83              3.1.5  Mimořádné závěti v současnosti .......................................................................84             3.2  Mystický testament ................................................................................................89             3.3  Obsah posledního pořízení ...............................................................................97              3.3.1  Ustanovení dědice a odkazovníka .....................................................................99              3.3.2  Vedlejší doložky ....................................................................................................101              3.3.3  Substituce obecná .................................................................................................106              3.3.4  Svěřenské nástupnictví ........................................................................................107             3.4  Poměr delačních důvodů a jeho důsledky ...............................................113              3.4.1  Nevyčerpaná pozůstalost ...................................................................................117              3.4.2  Uvolněný dědický díl ...........................................................................................120            4  Meze autonomie vůle ..................................................................................................125             4.1  Nabývání mzdových a platových práv pozůstalými ...........................126             4.2  Povinnost pracovníků veřejného sektoru nepřijímat                  dary a výhody .........................................................................................................128             4.3  Povinný díl a ochrana nepominutelného dědice ..................................129              4.3.1  Povinný díl a nepominutelný dědic ................................................................129              4.3.2  Kolace a vrácení daru na povinný díl .............................................................132              4.3.3  Shrnutí a návrh de lege ferenda .......................................................................136                  6","Obsah                 4.4  Omezení odkazů ve prospěch dědiců .......................................................137                 4.4.1  Důvody omezení ...................................................................................................137                 4.4.2  Omezení výší pozůstalosti .................................................................................137                 4.4.3  Falcidiánská kvarta ...............................................................................................138                 4.4.4  Duplicita řešení § 1598 a 1630–1631 OZ 2012 ..........................................142                 4.4.5  Jiná omezení ...........................................................................................................144              5  Související problematika ..........................................................................................145                5.1  Fundace a svěřenské fondy jako instrumenty správy                     majetku dědickému právu „mimoběžné“? ..............................................145                5.2  Fundace .....................................................................................................................146                 5.2.1  Nadace ......................................................................................................................147                 5.2.2  Nadační fondy .......................................................................................................149                5.3  Svěřenské fondy – trust ....................................................................................150                 5.3.1  Svěřenství – fideikomis .......................................................................................150                 5.3.2  Trust a svěřenský fond ........................................................................................153                 5.3.3  Podstata svěřenského fondu .............................................................................154                5.4  Závěrem k mimoběžným prostředkům....................................................156                5.5  Autonomie vůle dědice .....................................................................................157              6  Závěr .......................................................................................................................................161                Summary .......................................................................................................................................165              Literatura a další použité zdroje .......................................................................................167                                                                                                7","AUTONOMIE VŮLE ZŮSTAVITELE PODLE OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU Z HISTORICKÉ PERSPEKTIVY            SEZNAM ZKRATEK             ABGB              Allgemeines Bürgerliches Gesetzbuch           ALR               Allgemeines Landrecht für die Preußischen Staaten           BGB               Bürgerliches Gesetzbuch            CC                Code Civil           CCE               Código civil espagnol           CCI               Codice Civile Italiano           Cod. Ius.         Codex Iustinianus           Cod. Ther., CTh.   Codex Theresianus           ErbRÄG 2015       Rakouský zákon BGBl. I Nr. 87/2015 měnící dědické                             právo           FamErbRÄG 2004  Rakouský zákon BGBl. I Nr. 58/2004 měnící rodinné                             a dědické právo           Gl.-U.            Sbírka soudních rozhodnutí Glaser-Unger           Gl.-U. N.F.       Sbírka soudních rozhodnutí Glaser-Unger, nová řada           HCC               Hungarian Civil Code            KC                Kodeks Ciwilny           LDT               Lex duodecim tabularum           OSŘ               Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád           OZO               Obecný zákoník občanský           OZ 1950           Zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník            OZ 1964           Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník           OZ 2012           Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník           OZ RSFSR 1922     Občanský zákoník Ruské sovětské federativní sociali-                             stické republiky           TrGH              Treuhändergesetz           ZGB               Zivilgesetzbuch                8","1     ÚVODEM                1.1    Uplatňování autonomie vůle při předávání                    majetku z generace na generaci              1.1.1   Širší souvislosti 1              Termín dědění bývá vysvětlován jako přechod majetkových práv a povin-             ností  zemřelého,  které  nezanikají  jeho  smrtí,  na  jeho  právního  nástup-             ce.  Tato samotná definice, krom toho, že je dílem doby moderní, neboť                2             počítá toliko s majetkovými právy,  považuje fakt, že musí dojít k přechodu,                                          3             za samozřejmost. Ne vždy tak tomu ale bylo.             Samotný přechod dědického práva vychází z předpokladu, že hodnoty, jež             byly za života dotyčného vytvořeny, musí zůstat zachovány pro další generaci.             V dávných dobách však, v souvislosti s představami o posmrtném životě,             tomu tak nebylo. Předměty, které zemřelý používal za svého života, byly             považovány za jeho i po jeho smrti. Proto tyto předměty, a někdy dokonce                   4             i osoby  jej následovaly na jeho cestě na onen svět a bývaly s ním pohřbeny.             I pokud nebyly pohřbeny, byly považovány za tabu a nebylo s nimi možno             nakládat. Prvním posunem je nahrazování předměty symbolickými (místo              1   Kapitola čerpá mj. ze stati RONOVSKÁ, K. Mezigenerační majetkové nástupnictví:                 společné evropské trendy, nové možnosti a výzvy. Ad notam, Praha: Notářská komora                 ČR, 2017, roč. 23, č. 5, s. 19–23; Též z kaitoly SALÁK., P. Principles of inheritance law.                 In: SALÁK, P., O. HORÁK et al. Law of  Succession in the Middle-European Area. 1. vyd.                 Cracow: Spolok Slovákov v Poľsku – Towarzystwo Słowaków, 2015, s. 8–12. Dále též                 RONOVSKÁ, K. a V. PIHERA. (Ne)pominutelný dědic. Kontroverze, rizika a mož-                 nosti změn. Právní rozhledy, Praha: C. H. Beck, 2019, roč. 28, č. 15–16, s. 520 a násl.             2   HROMADA, J. Právnický slovník. 2. zcela přepracované. vyd. Praha: Orbis, 1966, s. 75.             3   K nemajetkové, rovině dědictví viz VÁŽNÝ, J. Pojem dědického práva a účelnost jeho                 dnešní struktury. Právny obzor, 1923, roč. IV., č. 8, s. 98–99; Nověji např. DOSTALÍK, P.                 Quis astrigantur sacris aneb přechod náboženských povinností patris familias na jinou                 osobu než dědice. In: Rímska rodina v sociálnych a právnych vzťahoch. (Zborník príspevkov                 z medzinárodnej vedeckej konferencie právnych romanistov Českej republiky a Slovenskej republiky                 konanej v Bratislave 18. a 19. marca 2005). Bratislava: Bratislavská vysoká škola práva, 2007,                 s. 41–49; Viz též ROUČEK, Fr. In: ROUČEK, Fr. a J. SEDLÁČEK. Komentář k česko-                 slovenskému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a Podkarpatské                 Rusi. 3. díl. Praha: V. Linhart, 1936, s.13.             4   Lze zde vzpomenout upalování manželek spolu s jejich zemřelým manželem (tzv. satí).                 Tento zvyk byl Brity v Indii zakázán již r. 1829, nicméně k poslednímu známému upálení                 došlo 4. 9. 1987. Zákaz satí sice těmto ženám zachránil život, nicméně vdova po smrti                 manžela je často z rodiny vyhnána a živoří, jako by byla členkou nejnižší kasty.                                                                             9","AUTONOMIE VŮLE ZŮSTAVITELE PODLE OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU Z HISTORICKÉ PERSPEKTIVY            koně soška koně), později pak následuje symbolické „odkoupení“ těchto           předmětů od zemřelého. 5           Tím byla určena cesta pro budoucí dědické právo, které právě stojí na prin-           cipu zachování hodnot. Ten lze charakterizovat ve shodě s E. Tilschem tak,           že právě skrze něj se ukazuje solidarita generací po sobě jdoucích, umožňuje           pokračovat na dosažené kulturní výši a sledovat cíle, které přesahují mož-           nosti jedné generace. 6           Samotný přechod majetku na další generaci ještě však nutně neznamená,           že musí přejít tento majetek na konkrétního jednotlivce, byť tento postup           se  zdá  jako  jediný  možný.  Existovaly  zde  názory  sociálních  reformátorů           v 19. stol.,  které předpokládaly, že by takto vytvořené hodnoty měly být                    7           zachovány, ale prospěch by z nich neměl mít jedinec, či konkrétní rodina,           ale společnost jako celek v rámci jakési solidarity. Základním problémem           takovéhoto pojetí je ale fakt, že zůstavitel má zpravidla představu, komu           hodnoty, jež vybudoval, předat – obecně osobám, jež jsou mu blízké (ať           již příbuzensky, nebo jinak). Vědomí toho, že mu toto bude znemožněno,           bude mít za následek snížení jeho aktivity ve vytváření hodnot a případně           zvýšení  aktivity  v  jejich  užívání  tak,  aby  žádné  nemusel  předávat.  Vzato           do  důsledku, další generace by pak  místo  všeobecného blahobytu čekala           všeobecná chudoba. 8           Přestože byl obecně princip přechodu na jednotlivce přijímán jako ten hlavní           princip dědického práva, stále však zde byla otázka, kdo by měl být oním           jednotlivcem. Obecně totiž vystupoval do popředí princip nucenosti (nebo           též rodinné solidarity), tedy onen jednotlivec byl určován obecnými pravidly           společnosti a šlo tak o člena (členy) rodu, resp. v pozdějších dobách rodiny.           Tak tomu bylo v drtivé většině společností již ve starověku, později se opět           s tímto přístupem setkáváme ve středověkém právu, které však do značné míry             5   BUBELOVÁ, K. Odkaz římského dědického práva pro moderní právní systémy. In:              Míľniky práva v stredoeurópskom priestore, Bratislava: PF UKo, 2009, s. 322.           6   TILSCH,  E.  Dědické  právo  rakouské  se  stanoviska  srovnávací  vědy  právní.  Část  I.  Praha:              Knihovna SVPS, Bursík a Kohout, 1905, s 13.           7   Tak např. Saint-Simon. Anarchista Bakunin pak dokonce navrhoval dědické právo jako              takové zrušit.           8   Negativa výše uvedené ideje ostatně ukázala i ne příliš povedená reforma dědického              práva, provedená v Rusku po r. 1917. Po úplném zrušení v r. 1918 bylo dědické právo              znovu upraveno v r. 1923, byť v omezené formě.              10","1 Úvodem              vycházelo právě z obyčejů, jež vládly dříve u „barbarských“ (optikou Římanů)             kmenů. Byli to právě Římané, kdo toto pojetí prolomil, když v Zákoně XII             Desek zakotvili pravidlo, dle kterého bylo na vůli zůstavitele, jak má být nalo-             ženo s jeho majetkem po jeho smrti.  Tím se pro Římany stal hlavním princi-                                            9             pem dědického práva princip autonomie vůle zůstavitele a skrze ovlivňování             (recepci) římského práva od středověku se přes novověk toto pojetí dědického             práva stalo převládajícím pojetím v zákonících moderní doby.             Svoboda vlastnit majetek tak zahrnuje nejen možnost nakládat s ním dle             vlastního uvážení za trvání života, ale umožňuje s ním disponovat i pro pří-             pad smrti. Tato skutečnost je jedním z tradičních pilířů soukromého práva.             Velmi pěkně byla tato myšlenka vyjádřena v § 344 západohaličského zákoní-             ku:  „Kdo jest oprávněn postoupiti svoje vlastnictví jinému, může ustanoviti čas i způsob                10             tohoto postoupení. Na něm záleží, aby ustanovil podmínky, za kterých se jeho postoupení             má nebo nemá státi právoplatným.“   Přestože toto ustanovení pro jeho „učebni-                                       11             cový“ charakter již nebylo do ABGB přejato,  velmi trefně vystihuje otázku                                                   12             autonomie vůle a jejího vztahu a významu v právu dědickém.             Míra svobody takovéhoto rozhodování o „vlastních záležitostech“ je však             neoddělitelně spojena s určitou mírou odpovědnosti. Jednak tato svoboda             není zcela bezbřehá, jednak ale v sobě nese i riziko nesprávného rozhodnutí,             neboť současné právo poskytuje rozsáhlou paletu obligačních, věcněpráv-             ních i statusových instrumentů, které lze použít. Je zde však vždy riziko,             že ona volba nebude nejvhodnější. 13             V  letech  1950–1989  byla  idea  autonomie  vůle  v  dědickém  právu  značně             oslabena, což však bylo dáno celkově odlišnou koncepcí občanského práva               9   LDT V.3: UTI LEGASSIT SUPER PECUNIA TUTELAVE SUAE REI, ITA IUS                 ESTO! -JAK KDO USTANOVIL O SVÉM MAJETU NEBO PORUČENSTVÍ, TAK                 BUDIŽ PO PRÁVU! Text a překlad viz SKŘEJPEK, M. Prameny římského práva. Fontes                 iuris romani. 2. vyd. Praha: LexisNexis CZ, 2004, s. 34–35.             10   Tímto ustanovením byla také uvozena celá část věnována posledním pořízením.             11   Citováno  dle:  SVOBODA,  E.  Problém  vůle  v  rakouském  právu  dědickém.  Právník,                 1912,  zvláštní  otisk,  s.  1.  Dostupné  z:  https://digi.law.muni.cz/bitstream/han-                 dle/digilaw/14269/Obcanske_pravo_1801_1918_0135-1912-1.pdf?sequence=1                 \& isAllowed=y             12   OFNER, J. Der Ur-Entwurf  und die Berathungs-Protokolle des oesterreichischen Allgemeinen bür-                 gerlichen Gesetzbuches, II. Band. Wien: Alfred Hölder, 1889, s. 330.             13   K volbě vhodné formy správy majetku viz česky např. RONOVSKÁ K. Volba formy                 správy majetku: na čem záleží? Bulletin advokacie, Praha: Rego, roč. 2016, č. 7–8, s. 44–48.                                                                            11","AUTONOMIE VŮLE ZŮSTAVITELE PODLE OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU Z HISTORICKÉ PERSPEKTIVY            jako takového. Dědické právo se v tomto období přiblížilo spíše principu           nucenosti,  neboť za preferovanou variantu byla považována posloupnost                   14           intestátní. Jako účel dědického práva nebylo chápáno kumulování majetku           u některého vybraného jednotlivce, ale cílem bylo posílení rodinných vazeb           jako celku.  To ovšem nebyla jen záležitost práva dědického, celé toto pojetí                   15           úzce souvisí s tehdejším pojetím vlastnického práva jako takového.           Přestože po r. 1989 došlo právě v otázce vlastnického práva a jeho pojetí           k návratu k „římskému“ pojetí soukromého vlastnictví,  v dědickém právu                                                          16           tomu bylo jinak. Ačkoliv novela č. 509/1991 Sb. se týkala i práva dědic-           kého, lze říci, že na celkové koncepci oproti stávajícímu stavu nic výrazně           nezměnila. Tento posun tak přišel až se zákonem č. 89/2012 Sb. (OZ 2012).           Pro oblast majetkového nástupnictví výslovně reguluje řadu (staro)nových           instrumentů a modelů. Inspirace byla přitom čerpána jak z právních řádů,           jež u nás měly v historii svůj dosah, tak ale i z právních oblastí dosti vzdá-           lených.  Variant je tedy celá řada, některé se vzájemně překrývají (a vzá-                17           jemně si konkurují), aniž by bylo na první pohled zřetelné jejich vzájemné           rozhraničení.  Mimo klasických instrumentů dědického práva, jako třeba                      18           závěť, se objevují i prostředky nové – např. možnost ustavit fundaci (nadaci           a nadační fond) či vytvoření svěřenského fondu. Je možno rovněž darovat           pro případ smrti (donatio mortis causa), či povolat správce majetku formou           příkazu, nebo využít jiných obligačních forem.              14   Srovnej  též  SALÁK,  P.  Dědické  právo  let  1948–1989  optikou  práva  římského.  In:              ŽATECKÁ, Eva, Lucia KOVÁČOVÁ, Jan HORECKÝ a Vojtěch VOMÁČKA. Dny              práva 2011 – Days of  Law 2011 Ovlivňování sféry soukromého práva právem veřejným v minu-              losti.  1.  vyd.  Brno:  Masarykova  univerzita,  2012,  s.  168–177,  Spisy  Právnické  fakulty              MU č. 414 (řada teoretická).           15   „Dědění ze zákona je odůvodněno poměrem rodinným a je posílením rodinného svazku jako základny              rozvoje národa…“ Viz Občanský zákoník, Praha. Orbis, 1950, s. 296, komentář k § 512.           16   Viz § 123 OZ 1964 v posledním znění, který téměř doslova odráží římskoprávní „ius              utendi, fruendi, possidendi, disponendi“.           17   Nejtypičtěji patrně svěřenské fondy převzaté z Code Civil Quebec, viz níže.           18   HAVEL, B. a K. RONOVSKÁ. Nové instituty fiduciární správy majetku po rekodifi-              kaci soukromého práva v České republice. Fond svěřenecký, nadační a přidružený. In:              TICHÝ, L., K. RONOVSKÁ a M. KOČÍ. Trust a srovnatelné instrumenty v Evropě. Praha:              CPK, 2014, passim; HAVEL, B. a K. RONOVSKÁ. Nové instituty fiduciární spory              majetku po rekodifikaci soukromého práva. Fond svěřenský, nadační a přidružený. In:              TICHÝ, L., K. RONOVSKÁ a M. KOCÍ (eds.). Trust a srovnatelné instituty v Evropě. Praha:              UK, CPK, 2015, s. 141 a násl.              12","1 Úvodem              Právě tato škála instrumentů vedla i k vytvoření této knihy, byť jak bylo             naznačeno, není na omezeném rozsahu možné se všem těmto možnostem             věnovat dopodrobna.              1.1.2   Situace v zahraničí             Oblast dědického práva není právě oblastí práva, která by často byla noveli-             zována. Z tohoto pohledu je však zajímavé, že v posledních letech dochází             k  rozsáhlým  změnám  v  dědickém  právu  nejen  u  nás.   Není  překvapivé,                                                            19             že  tyto  změny  se  objevují  v  chystaných  nových  kodifikacích  států  býva-             lého východního bloku – namátko např. v Maďarsku,  či na sousedním                                                             20             Slovensku.             Zajímavé však je, že tyto změny se objevují i ve státech, kde nebyla společ-             nost postihnuta výraznými politicko-společenskými změnami a více méně             se kontinuálně vyvíjela od dob přijetí velkých kodifikací. I zde se projevují             snahy o posílení pozice vlastníka při rozhodování o osudu jeho majetku             za okamžik vlastní smrti. Tak např. v Rakousku kde od 90. let minulého sto-             letí, kdy byl přijat zákon o soukromých nadacích z roku 1993,  čímž se roz-                                                                 21             šířila tamní nabídka instrumentů správy majetku o soukromé nadace, ze kte-             rých se stala velmi hojně využívaná alternativa k dědické sukcesi. Následná             diskuse o nutnosti reflexe nových společenských poměrů v dědickém právu             se odrazila částečně v novele FamErbRÄG z 21. června 2004  a vyvrcholila                                                                 22             přijetím aktuální novely ErbRÄG 2015  (s účinností od 1. 1. 2017), která                                               23             si za svůj cíl kladla mj. i právě vyšší respekt k vůli zůstavitele. 24             Podobně je tomu i ve Švýcarsku, kde je aktuálně vedena odborná diskuse             stran rozsahu reformy tamního dědického práva, o jejíž nutnosti ve švýcarské               19   Též RONOVSKÁ, K. Mezigenerační majetkové nástupnictví: společné evropské trendy,                 možnosti a výzvy. Ad notam, 2017, č. 5, s. 18–23.             20   K tomu např. MENYHEI, Á. a I. SÁNDOR. Introduction of  the Trust in Hungary and the                 International Practice. Budapest: HVG-Orag, 2017, s. 113 a násl.             21   Privatstiftungsgesetz   z   roku   1993   (Bundesgesetz   über   Privatstiftungen                 (Privatstiftungsgesetz–PSG) StF: BGBl. Nr. 694/1993), v aktuálním znění.             22   BGBl. I Nr. 58/2004. Dostupné z: https://www.ris.bka.gv.at/Dokumente/BgblAuth/                 BGBLA_2004_I_58/BGBLA_2004_I_58.html             23   BGBl. I Nr. 87/2015. Dostupné z: https://www.ris.bka.gv.at/Dokumente/BgblAuth/                 BGBLA_2015_I_87/BGBLA_2015_I_87.html             24   Jak bude dále ukázáno, je škoda, že náš OZ 2012, který se hojně ABGB inspiroval, tyto                 diskuse a chystané změny nijak nereflektuje a konzervuje tak stav před těmito novelami.                                                                            13","AUTONOMIE VŮLE ZŮSTAVITELE PODLE OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU Z HISTORICKÉ PERSPEKTIVY            konfederaci  nikdo  nepochybuje,  přičemž  cílem  je  ujasnění  vztahů  mezi           dědickým, nadačním a trustovým právem. 25           V určitém ohledu je zde poměrně pokroková úprava lichtenštejnská, kde           trusty byly upraveny poměrně vstřícně již v r. 1926  a nadační právo nedávno                                                    26           (r. 2007) prošlo novelou. Právní jistotu všech zúčastněných pak posílil zákon           o postavení (profesionálních) správců majetku. 27            1.2   Koncepční posun v chápání dědického práva    28           Právě ona široká škála jednotlivých instrumentů, které spadají do různých           oblastí práva a jejich vzájemný poměr a možné kolize jsou přitom velmi           aktuální a často i ožehavou politickou otázkou.  Celá tato skutečnost sou-                                                   29           visí i s novým pojetím dědického práva, které již není chápáno úzce, tedy           neomezuje se jen na zákonnou úpravu dědického práva, ale právě je vyme-           zováno široce v souladu s tím, jaké všechny prostředky se nabízí zůstaviteli,           aby svou vůlí upravil osud svého majetku pro případ své smrti. Toto pojetí           je přitom typické právě pro zahraniční právní vědu, zejména v německy mlu-           vící oblasti,  ale nejen tam. 31                    30           Důvody tohoto odlišného pojetí a celkově lze říci jiného přístupu k dědic-           kému právu jsou dvojí. Předně je to fakt, že dědické řízení, které je zahájeno           po smrti zůstavitele a jehož výsledkem má být právě rozhodnutí o tom, jak               25   Srovnej  oficiální  vyjádření  švýcarského  ministerstva  spravedlnosti,  viz  https://www.              bj.admin.ch/bj/de/home/aktuell/news/2017/ref_2017-05-10.html           26   Je třeba si uvědomit, že v dané době v celé Evropě dochází k omezení, nebo častěji              úplnému zrušení institutu svěřenství (fidiekomisu), tak jako např. u nás r. 1924. K tomu              viz níže v kapitole o svěřenských fondech.           27   Lichtenštejnský Treuhändergesetz (TrGH) z roku 2013, LR 173.520.           28   Srovnej též RONOVSKÁ, K. Mezigenerační majetkové nástupnictví: společné evropské              trendy, nové možnosti a výzvy. Ad notam, Praha: Notářská komora ČR, 2017, roč. 23,              č. 5, s. 18–23.           29   Mohou zde totiž být obavy z odlivu domácího kapitálu do zahraničí.           30   Zejména srovnej DUTTA, A. Warum Erbrecht? Das Vermögensrecht des Generationenwechsels              in  funktionaler  Betrachtung.  Tübingen:  Mohr  Siebeck,  2014;  popř.  názory  rakouských              autorů DEIXLER-HÜBNER, A. a M. SCHAUER (Hrsg.). Erbrecht NEU. Wien: Lexis              Nexis, 2015.           31   BRAUN,  A.  a  A.  RÖTHEL.  Passing  Wealth  on  Death.  Will-Substitutes  in  Comparative              Perspective.  Oxford:  Hart  Publishing,  2016;  SÜSS,  R.  Erbrecht  in  Europa.  Zerb  Verlag,              2015, 1552 s. a další.              14","1 Úvodem              bude majetek zůstavitele rozdělen dědicům, je velmi často finančně nákladné,             ale zejména bývá často procesem zdlouhavým. 32             Neméně  jde  však  i  o  problematiku  kontinuity  stávajících  ekonomických             vztahů. I přes značný respekt k autonomii vůle žádný právní řád neigno-             ruje zcela práva, jež jsou dána přirozenými příbuzenskými vazbami. Nárok             těchto neopomenutelných dědiců je vždy v určité míře zaručen a i jejich             nároky mohou mít dopad na klidný chod a rozvoj rodinných podniků. 33             Tento  koncepční  posun  se  projevuje  i  v  našem  novém  dědickém  právu,             které, jak bylo řečeno výše, se mnohem pozitivněji staví k autonomii vůle             zůstavitele a pro něj preferovanou variantou dispozice mortis causa. Navrátila             se do právní úpravy dědická smlouva a též závěť, která sice v OZ 1950             i OZ 1964 upravena byla, avšak se značnými restrikcemi stran formálních,             ale i obsahových náležitostí. Navrátily se i další instituty a nově jsou tedy             dosti  značné  možnosti  pořídit  pro  případ  smrti  vlastním  projevem  vůle.             Souběžně je možné využít i další (alternativní) nástroje, které umožňují pře-             sun majetku z generace na generaci. A ačkoliv nejde přímo o nástroje dědic-             kého práva, s dědickým právem spolupůsobí a někdy si i dokonce konkurují.              1.2.1   Snaha o vyvažování principu autonomie                     vůle principem rodinné solidarity             Vedle  principu  volní  dispozice  v  kontinentální  Evropě  měla  a  má  své             zastánce i silná pozice nepominutelných dědiců,  zejména z důvodů zacho-                                                      34             vání rodinné soudržnosti a solidarity. Kořeny lze nalézt zejména v naší oblasti             v právu germánském,  nicméně i v době antiky to byl běžný přístup k dědic-                                35              32   BRAUN,  A.  a  A.  RÖTHEL.  Passing  Wealth  on  Death.  Will-Substitutes  in  Comparative                 Perspective. Oxford: Hart Publishing, 2016, s. 341 a násl.             33   Zde je třeba upozornit že velmi často se stává, že zakladatel takového podniku nena-                 lezne svého nástupce v členovi rodiny, ale např. v někom ze spolupracovníků a často                 i mimo okruh svých příbuzných. Mimo jiné právě otázka předání podniku je v současné                 době velmi diskutovanou otázkou i v ČR, neboť právě v této době se generace zaklada-                 telů z let devadesátých postupně více a více chystá do důchodu.             34   Blíže  DUTTA,  A.  Warum  Erbrecht?  Tübingen:  Mohr  Siebeck,  2014,  s.  156;  či                 ARNOLD, N. Privatstifgung und Pflichtteilsrecht, Änderungen durch das ErbRÄG 2015                 und die EU-ErbVO. Der GesellschaftZ, 2015, č. 6, s. 346 a násl. Česky RONOVSKÁ, K.                 a V. PIHERA. (Ne)pominutelný dědic. Kontroverze, rizika a možnosti změn. Právní                 rozhledy, Praha: C. H. Beck, 2019, roč. 28, č. 15–16, s. 520 a násl.             35   Viz TILSCH, E., Dědické právo rakouské se stanoviska srovnávací vědy právní. Praha: Knihovna                 SVPS, Bursík a Kohout, 1905, passim.                                                                            15","AUTONOMIE VŮLE ZŮSTAVITELE PODLE OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU Z HISTORICKÉ PERSPEKTIVY            kému právu.  Velmi silně, jak bylo již řečeno, byl preferován zákonný dědic                     36           v letech 1950-2013 i v domácím prostředí, nicméně jak u nás, tak i v zahraničí           poslední dobou dochází ruku v ruce s posílením autonomie vůle i k ome-           zení oprávnění tzv. neopomenutelných dědiců. To se projevuje především           zmenšením povinného dílu, který má takovémuto dědci připadnout. Rovněž           se objevuje jakési nové pojetí nepominutelných dědiců. Ten se nestává dědi-           cem v pravém slova smyslu – cílem je, aby mu byl z pozůstalosti poskytnut           majetkový prospěch v určité výši, který odpovídá onomu povinnému dílu.           Jde tedy spíše o „věřitele dědice“ než o dědice skutečné.  I zde vystupuje                                                           37           význam nových instrumentů, jako jsou rodinné nadace či trusty, kde právě           okruh nepominutelných dědiců může být stanoven jako beneficiáři. Tím,           že jim však má připadnout určitá majetková hodnota, nikoliv podíl na pozůs-           talostním majetku jako takový, tak zůstávají zachovány i ony rodinné pod-           niky. Zde nejde přitom jen o zájem dotyčného zůstavitele, že jeho podnik           bude nadále nerušeně fungovat, ve svém důsledku je to i zájem státu jako           takového. Takovýto vývoj není jen v Rakousku, nebo Švýcarsku, ale de facto           i podobný postup volí náš nový občanský zákoník, kde pozice nepominutel-           ných dědiců je dosti oslabena (více viz příslušná kapitola níže), zároveň však           ona úprava také plodí řadu nejasností či nepřesností. 38            1.3   Na závěr úvodu            Jak bylo v úvodu ve stručnosti naznačeno, skrze OZ 2012. nastala oproti           dosavadnímu pojetí úpravy dědického práva zásadní změna. Současný záko-           ník se vrátil k pojetí dědického práva postaveném na preferenci autonomie           vůle. Následující text se snaží reagovat na nejzásadnější projevy tohoto rysu           a zasadit jej do historických souvislostí. S ohledem na omezený prostor tak           není v silách autorů popsat všechny aspekty tohoto (staro)nového pojetí           dědického práva, nicméně se pokusili alespoň v co největší úplnosti postih-           nout nejzásadnější projevy autonomie vůle v dědickém právu.             36   Ostatně první řecké a patrně i římské testamenty fungovaly na principu adopce, viz níže.           37   ŠEŠINA In: ŠVESTKA, J., J. DVOŘÁK a J. FIALA. Občanský zákoník: komentář.              Svazek IV, Dědické právo (§ 1475 až 1720) včetně výkladu řízení o pozůstalosti. Praha:              Wolters Kluwer, 2014, s. 384 a násl.           38   K  tomu  nejnověji  viz  RONOVSKÁ,  K.  a  V.  PIHERA.  (Ne)pominutelný  dědic.              Kontroverze, rizika a potřeba změn. Právní rozhledy, 2019, roč. 27, č. 15–16, s. 522.              16","2     HLAVNÍ PROSTŘEDKY VOLNÍ DISPOZICE               S  ohledem  na  to,  že  OZ  2012  značně  rozšiřuje  dispoziční  možnosti,             je na místě nejprve pojednat o jednotlivých prostředcích, skze které je umož-             něno  zůstaviteli  disponovat  mortis  causa.  Některé  z  těchto  institutů  znala             i předchozí právní úprava, nicméně většina z nich byla po dlouhou dobu             domácímu právu neznáma, přestože patřily a patří mezi tradiční instituty             dědického práva.             Na prvním místě z těchto prostředků jsou oba delační důvody vycházející             z vůle zůstavitele, které OZ 2012 poskytuje, tedy na prvním místě dědická             smlouva a následně závěť. Následně je pojednáno o dovětku, který svou             povahou  není  delačním  titulem,  neboť  jeho  obsahem  mohou  být  toliko             odkazy,  nicméně  je  třetím  nejvýznamnějším  prostředkem  volní  dispozice             mortis causa. Následně je pojednáno právě o odkazu, jako dalším staronovém             institutu dědického práva.              2.1    Dědická smlouva  39              2.1.1   Síla a riziko dědické smlouvy             Dědická smlouva má mezi instituty umožňujícími vyjádřit vůli zůstavitele             specifické postavení. Zatímco na jedné straně umožňuje ve srovnání s jinými             instituty  nejvyšší  možnou  míru  realizace  zůstavitelovy  vůle,  je  na  straně             druhé – právě s poukazem na ochranu vůle zůstavitele  – nejrigidněji ome-                                                            40             zována či v některých případech zcela zakázána. To vše je důsledkem snahy             zákonodárce po nalezení rovnováhy mezi oprávněnými zájmy zůstavitele,             jenž přesně ví, čeho chce dosáhnout, a jehož ani vnější vlivy nedostanou             do situace, že by u něj vyvstala potřeba zásahu do již projevené vůle, a ochra-             nou  zůstavitele,  který  postupoval  při  projevu  vůle  lehkovážně  (v  širším             smyslu do této skupiny můžeme zahrnout i zůstavitele, jehož rozvažovací              39   Blíže  viz  ČERNOCH,  Radek.  Contract  of  Inheritance  –  Roman  Law  Foundation                 and the Present Day Approach. In: SALÁK, P., O. HORÁK et al. Law of  Succession                 in the Middle-European Area. 1. vyd. Cracow: Spolok Slovákov v Poľsku – Towarzystwo                 Słowaków, 2015, s. 123–137.             40   Cf.  HUTCHINSON,  D.  Succession  Agreements  in  South  African  and  Scots  Law.                 In: REID, K. G. C., M. J. de WAAL a R. ZIMMERMANN (eds.). Exploring the Law                 of  Succession. Edinburgh: Edinburgh University Press, 2007, s. 227.                                                                            17","AUTONOMIE VŮLE ZŮSTAVITELE PODLE OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU Z HISTORICKÉ PERSPEKTIVY            schopnosti byly sníženy důsledkem užití omamných látek),  nebo u něhož                                                             41           neočekávatelný sled nepříznivých vnějších okolností způsobil, že setrvávat           na jednou projevené vůli by bylo nepřiměřené. Zatímco ochrana zůstavitele           lehkovážného není ze strany právní regulace žádoucí, nepřijmeme-li pater-           nalistickou koncepci státu, reflektování vnějších okolností, do nichž se zůsta-           vitel mohl dostat i zcela nezaviněně a které přitom mohou zcela zásadním           způsobem změnit „rozumnost“ projevené vůle, je otázkou, s níž je právo           bezpodmínečně nuceno se vypořádat. K tomu přistupuje ještě aspekt třetí,           v základní rovině poněkud skrytý, a sice ochrana zůstavitele před nátlakem,           jemuž může být zůstavitel při pořizování vystaven sice v každém případě,           ovšem s rostoucí pravděpodobností (a závažnějšími důsledky) k tomu může           docházet v případech, kdy je vůli zůstavitele dána větší míra volnosti, zvláště           přistoupí-li k tomu omezené možnosti následných změn.           2.1.2   Hierarchie delačních důvodů                  a co je považováno za dědickou smlouvu           Dědická  smlouva  je  nejsilnějším  delačním  důvodem,  má  tedy  přednost           nejen před zákonnou posloupností, ale i před testamentem. Jen nedojde-li           na  základě  dědické  smlouvy  k  rozdělení  celé  pozůstalosti,  postupuje           se ohledně zbytku, jako by dědické smlouvy nebylo. Zároveň je však z jiného           úhlu pohledu i důvodem nejslabším, jelikož výše uvedené důvody ochrany           vedou k tomu, že je dědická smlouva oproti jiným institům významným           způsobem limitována, je-li vůbec právem uznávána.           Předtím, než se začneme dále zabývat jednotlivými aspekty dědické smlouvy,           je potřeba rovněž si vymezit, co za dědickou smlouvu považujeme. Například           rytíř von Lyro každý testament dvou lidí v jedné listině (in einem Instrumente)           považoval  za  dědickou  smlouvu.   Není  pochyb,  že  dědickou  smlouvou                                       42           je  (při  splnění  předepsaných  náležitostí)  dohoda  zůstavitele  a  budoucího           smluvního dědice (vedle případných dalších ujednání) o tom, že se jeden            41   Cf. HALLER, R. Die substanzbedingte Einschränkung des freien Willens. In: STOMPE,              T. a H. SCHADA (Hrsg.). Der freie Wille und die Schuldfähigkeit in Recht, Psychiatrie und              Neurowissenschaften.  Berlin:  Medizinisch  Wissenschaftliche  Verlagsgesellschaft,  2010,              s. 171.           42   OFNER,  J.  (Hrsg.).  Der  Ur-Entwurf   und  die  Berathungs-Protokolle  des  Oesterreichischen              Allgemeinen  bürgerlichen  Gesetzbuches.  I.  Band.  Wien:  Alfred  Hölder  k.  k.  Hof-und              Universitäts-Buchhandler, 1889, s. 442.              18","2 Hlavní prostředky volní dispozice              stane dědicem druhého. V širším smyslu, respektive dle některých badatelů,             může být za dědickou smlouvu považována ještě dvojice dalších institutů.             Prvním je tzv. smlouva renunciační, tedy dohoda o tom, že někdo dědicem             nebude (vzdání se dědického práva). Taková dohoda může mít praktické             uplatnění v případě, že ten, kdo se dědictví vzdává, by se jinak dědicem mohl             stát (z povahy věci plyne, že na základě zákonné posloupnosti, neboť při             testamentární posloupnosti by bylo patrně jednodušší pouze testament změ-             nit). Motivací vzdávajícího se patrně bude to, že výměnou za to od zůsta-             vitele již nějaký majetek obdržel, pro zůstavitele naopak půjde o možnost             předem  rozdělit  svoje  aktiva  tak,  aby  následné  dědické  řízení  proběhlo             jednodušším  způsobem.  Můžeme  tak  renunciační  smlouvu  vnímat  jako             smlouvu dědickou s opačnou modalitou, respektive jako zastřenou smlouvu             o převodu majetku (mimo rámec renunciační smlouvy, třebas by to i bylo             v rámci téhož dokumentu), kdy potenciální dědic sice nezíská dědický titul,             ovšem z majetkoprávního hlediska pro něj situace bude nejspíše obdobná.             Důvodem, proč lze zařadit smlouvu renunciační ke smlouvě dědické je také             to, že obě mají za výsledek určení dědiců – zatímco „standardní“ dědická             smlouva přímo, renunciační nepřímo, tedy ve spojení s realizací zbývající             zákonné či testamentární způsobilosti. Například u Ofnera je tak o renun-             ciačních smlouvách (Erbverzichtsverträge) pojednáno v kapitole o dědických             smlouvách (Fünfzehntes Hauptstück. Von Erbverträgen). 43             Druhým relevantním institutem je společný testament,  kdy dvojice osob                                                             44             projeví svoji poslední vůli společně (v jednom dokumentu), přičemž primárně             je nutno splnit podmínky pro testament. V závislosti na konkrétní úpravě             mohou být tyto podmínky prakticky totožné jako u jednotlivě pořizovaných             testamentů, zpravidla však dochází k tomu, že díky součinnosti dvojice osob             a jejich zvláštního vztahu dochází u společné závěti k jistým úlevám, nezřídka             se blížícím některým znakům dědickým smluv. Se společným testamentem                   43   OFNER,  J.  (Hrsg.).  Der  Ur-Entwurf   und  die  Berathungs-Protokolle  des  Oesterreichischen                 Allgemeinen  bürgerlichen  Gesetzbuches.  I.  Band.  Wien:  Alfred  Hölder  k.  k.  Hof-  und                 Universitäts-Buchhandler, 1889, s. 434.             44   Ke společnému testamentu viz více v kapitole věnované závěti.                                                                            19","AUTONOMIE VŮLE ZŮSTAVITELE PODLE OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU Z HISTORICKÉ PERSPEKTIVY            manželů se můžeme setkat již v římském právu za Valentiniana III.,  jakko-                                                                    45           liv se jedná spíše o okrajovou situaci, která neměla přímý vliv na další vývoj           a nebyla zahrnuta do justinianské kodifikace. Středověké ius commune však           běžně vzájemné závěti uznávalo. 46           Přijetí plnění ze vzájemné závěti má povahu kvazikontraktu [též se uvádí,           že vzájemně podmíněná ustanovení jsou podobná smlouvě (vertragsähnlich)]           a znemožňuje tak její následné odvolání,  ledaže bude vydáno to, co z ní bylo                                            47           získáno.  Dle některých autorů je blízkost vzájemných závětí ke kontraktům                 48           zdůvodněna existencí dědických smluv,  přičemž pořízením vzájemné závěti                                           49            45   BÉRIER, F. L. de. Law of  Succession. Roman Legal Framework and Comparative Law Perspective.              Warszawa: Wolters Kluwer Polska, 2011, s. 61.              Nov. Val. XXI, 1, 4 (Theod. et Val. 446)              Idcirco, quia minutiis priscae consuetudinis et obscuritate submota solam defunctorum convenit inspici              voluntatem, cui multum roboris erit, si vel septem vel quinque testibus muniatur, et virum spectabi-              lem Leonium praeter fiduciam precum pridem cum uxore communium voluntas  quoque alia              et subscriptionibus testium munita defendit, apud eundem solida successione Iucundae coniugis suae              iugiter permanente, quisquis voluerit delata nobis supplicatione testari, habeat liberam facultatem.              I n t e r p r e t a t i o              Haec lex de aliis titulis testamentorum  id amplius habet, ut, in coniugio positi si filios non habeant,               seu maritus uxorem, seu uxor maritum voluerit, relinquat heredem, quod ius dicitur libe-               rorum. Qui etiamsi una charta suam condere maluerint voluntatem, ut invicem se heredes              scribant , qui alteri superstes extiterit, dimissam rem iuxta legis huius ordinem vindicabit; ita tamen,              ut his personis, quibus lex concedit, si fuerit de inofficiosi querella, actio reservetur.              Proto, jelikož [byla] subtilnostmi starého obyčeje a nejasností zakryta, je vhodné zkou-              mat samotnou vůli zůstavitele, která bude mít velkou sílu, bude-li podpořena sedmi              či pěti svědky, a vážený muž Leonius již dříve s manželkou společnou vůli stvrzenou              kromě slibu věrnosti rovněž i pečeťmi svědků obhájil, [a protože] u něj trvá pevné              nástupnictví jeho manželky Iucundy, kdokoliv by chtěl s naší milostí [společným testa-              mentem] testovat, ať má volnou možnost.              V ý k l a d:              Tato konstituce oproti jiným testamentárním titulům má to navíc, že jestliže manželé              nemají potomky [a] buď manžel manželku, nebo manželka manžela bude chtít [usta-              novit za dědice], ať [jej] ustanoví dědicem, čemuž se říká právo svobodných [testovat].              Kdož rovněž v jedné listině by chtěli projevit svoji vůli, [tak] že navzájem jako dědice              ustanoví toho, kdo druhého přežije, zanechané dědictví dle této konstituce bude [moci]              požadovat; tak ovšem, že těm osobám, kterým [ji] zákon připouští, bude ponechána              možnost žalovat žalobou na ochranu nepominutelného dědice.              (překlad a zvýraznění autor).           46   BRAUN,  A.  Revocability  of  Mutual  Wills.  In:  REID,  K.  G.  C.,  M.  J.  de  WAAL              a  R.  ZIMMERMANN  (eds.).  Exploring  the  Law  of   Succession.  Edinburgh:  Edinburgh              University Press, 2007, s. 208.           47   Ibid., s. 212.           48   Ibid., s. 218.           49   Ibid., s. 213.              20","2 Hlavní prostředky volní dispozice              lze obejít případnou nemožnost pořídit dědickou smlouvou.  Ohledně ang-                                                                50             lického práva je tak možno říci, že to, co by bylo v Německu považováno             za dědickou smlouvu, bude anglickými soudy klasifikováno jako vzájemná             závěť. 51             V Anglii mohou být vzájemné závěti (mutual wills) uzavřeny nejen mezi man-             žely, přičemž takové závěti jsou sice jednostranně odvolatelné, jednostranné             odvolání  však  neovlivní  majetek,  který  byl  předmětem  vzájemné  závěti                                                                            52             (takový  majetek  totiž  bude  představovat  tzv.  constructive  trust).   Naproti                                                                    53             tomu dojde-li k odvolání za života druhé strany, trust po její smrti nevzniká,             je ovšem možno požadovat náhradu případně vzniklé újmy.  Z terminolo-                                                                54             gického hlediska lze rozlišovat mezi závěťmi společnými (joint will) a vzá-             jemnými (mutual will) – společná závěť totiž neobsahuje vzájemně podmí-             něná ustanovení, takže její účinky jsou obdobné jako dvě samostatné závěti.             V praxi však společná závěť bývá zároveň vzájemnou.  Na druhou stranu                                                            55             není nezbytně nutné, aby vzájemná závěť byla zároveň společnou – i dvě             formálně samostatné závěti mohou být považovány za vzájemné (a tudíž             případně vedou ke vzniku constructive trust), lze-li prokázat, že byly učiněny             důsledkem vzájemné dohody stran. 56             Mimo to lze některých účinků dědické smlouvy dosáhnout i jinými způsoby.             Například  anglické  právo  umožňuje  uzavření  smlouvy,  jejímž  předmětem             je závazek neodvolat (či nezměnit) již pořízený testament (contract not to revoke             a will).  Zároveň je však třeba mít na paměti, že takový kontrakt může mít                   57             v obecné rovině účinky pouze inter partes.  V jiných státech, např. v Německu,                                               58             50   Ibid., s. 214.             51   Ibid., s. 225.             52   KERRIDGE,  R.  Freedom  of  Testation  in  England  and  Wales.  In:  ANDERSON,                 M. a E. ARROYO I AMAYUELAS (eds.). The Law of  Succession: Testamentary Freedom.                 European Perspectives. Groningem: Europa Law Publishing, 2011, s. 143.             53   SLOAN, B. a A. BORKOWSKI. Borkowski’s Law of  Succession. 3. vyd. Oxford: Oxford                 University Press, 2017, s. 52.             54   Ibid., s. 58.             55   Ibid., s. 61.             56   Ibid., s. 52.             57   NAVAS NAVARRO, S. Freedom of Testation Versus Freedom of Succession Agreements                 and Transaction Costs. In: ANDERSON, M. a E. ARROYO I AMAYUELAS (eds.).                 The Law of  Succession: Testamentary Freedom. European Perspectives. Groningen: Europa Law                 Publishing, 2011, s. 126.             58   Cf. SLOAN, B. a A. BORKOWSKI. Borkowski’s Law of  Succession. 3. vyd. Oxford: Oxford                 University Press, 2017, s. 50.                                                                            21","AUTONOMIE VŮLE ZŮSTAVITELE PODLE OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU Z HISTORICKÉ PERSPEKTIVY            jsou naopak kvůli ochraně zůstavitele a jeho autonomie vůle jakákoliv smluvní           omezení (např. závazek zřídit či zrušit testament) testovací svobody zakázána                                                                         59           (pochopitelně vyjma dědické smlouvy a vzájemně podmíněných ustanovení           společného  testamentu).   Jiné  právní  řády  jdou  naopak  ještě  dále,  takže                               60           dědické smlouvy nejen zakazují, nýbrž eliminují i možné pokusy o obcházení           takového zákazu – například v Nizozemí je stanoveno, že testament pořízený           formou notářského zápisu nesmí obsahovat žádná jiné právní jednání. 61            2.1.3   Dvoustranné a nezměnitelné jednání           Nejmarkantnějším rozdílem oproti jiným institutům dědického práva (vyjma           darování na  případ smrti) je to, že se jedná, jak jasně plyne již z názvu,           o smlouvu, tedy dvoustranné  právní jednání [uvádí se tak, že má dvoji-                                    62           tou  povahu  (Doppelnatur),  tedy  jak  pořízení  pro  případ  smrti,  tak  smlou-           vy,  respektive, že jde o testamentární smlouvu (testamentary contract)].  Jako             63                                                                     64           u jiných dvoustranných jednání je pak nutnou konsekvencí, že nemůže být           následně změněno jednou stranou bez součinnosti druhé, nebylo-li dohod-           nuto či nestanoví-li relevantní prameny práva něco jiného. Zůstavitel si tak           musí výrazně lépe promyslet, jaká je jeho skutečná vůle a následně ji musí           vyjádřit naprosto precizně, protože už nebude mít možnost svoji vůli změ-           nit ani upravit formulace, u nichž případně zjistí, že plně neodpovídají jeho           skutečné  vůli.  Pokud  by  přesto  chtěl  následně  nějakým  způsobem  docí-           lit změn ohledně toho, co plyne z dědické smlouvy, má jen tři možnosti,           ovšem poněkud omezené, jak toho dosáhnout. Jako první se nabízí možnost           dohody se smluvním dědicem na úpravách či zrušení smlouvy – nebude-li           ovšem takový postup pro dědice přímo (např. zvýšením dědického podílu)            59   LANGE, K. W. Erbrecht. 2. vyd. München: C. H. Beck, 2017, s. 48.           60   BROX,  H.  Erbrecht.  19.  přepracované  vyd.  Köln+Berlin+Bonn+München:  Carl              Heymanns Verlag, 2001, s. 13.           61   MILO, J. Michael. Acquisition of Property by Succession in Dutch Law. Tradition between              Autonomy and Solidarity in a Changing Society. In: ANDERSON, M. a E. ARROYO              I AMAYUELAS (eds.). The Law of  Succession: Testamentary Freedom. European Perspectives.              Groningem: Europa Law Publishing, 2011, s. 219.           62   Případně vícestranné, viz LANGE, K. W. Erbrecht. 2. vyd. München: C. H. Beck, 2017,              s. 123.           63   BROX,  H.  Erbrecht.  19.  přepracované  vyd.  Köln+Berlin+Bonn+München:  Carl              Heymanns Verlag, 2001, s. 91.           64   BRAUN,  A.  Revocability  of  Mutual  Wills.  In:  REID,  K.  G.  C.,  M.  J.  de  WAAL              a  R.  ZIMMERMANN  (eds.).  Exploring  the  Law  of   Succession.  Edinburgh:  Edinburgh              University Press, 2007, s. 217.              22","2 Hlavní prostředky volní dispozice              či nepřímo (např. poskytnutím nějakého plnění mimo dědickou smlouvu)             výhodný, pravděpodobně nelze z jeho strany očekávat potřebnou součin-             nost. Druhou možností je domáhat se zrušení smlouvy či jejího prohlášení             za nicotnou soudní cestou – to však bývá možné jen ve specifických a přesně             vymezených  případech  (např.  při  prokázaném  intenzivním  protiprávním             nátlaku na zůstavitele). Konečně může padat v úvahu i třetí možnost, a sice             ještě během života převést majetek, který by měl na základě dědické smlouvy             připadnout dědici, na někoho jiného, respektive s ním jinak naložit takovým             způsobem, že dědici nepřipadne (např. spotřebovat, zničit či zpracovat –             v posledně uvedeném případě odkazujeme analogicky na výklad o konklu-             dentním odvolání odkazu). Blíže k tomu, zda je takový postup vůbec možný             viz níže (viz kapitoly o omezení dispozic inter vivos a synallagmatické povaze             některých dědických smluv).             Uvedená nezměnitelnost jednou projevené vůle je tak na straně jedné pro-             jevem maximálního respektu k již učiněnému projevu vůle, na straně druhé             však  nulového  respektu  k  budoucím  projevům  vůle  téhož  zůstavitele,             a to bez ohledu na to, zda je nový projev lepší než předchozí, nebo niko-             liv (ať už z jakéhokoliv hlediska – lépe odpovídá skutečné vůli zůstavitele,             změněným okolnostem, zájmům ostatních dědiců včetně nepominutelných             či jiných blízkých osob, zájmům společnosti např. při rozhodnutí zůstavitele             nově něco zanechat na veřejně prospěšné účely, morální povinnosti zanechat             prospěch někomu, kdo zůstaviteli po uzavření dědické smlouvy výrazným             způsobem prospěl, nebo naopak nezanechat prospěch někomu, kdo si jej             díky následnému nemorálnímu chování nezaslouží, třebaže není naplněna             intenzita pro nehodnost stát se dědicem).             Již naznačené případy mohou být považovány za dostatečně závažné po to,             aby  právní  úprava  možnost  uzavírání  dědických  smluv  určitými  způsoby             limitovala (k tomu viz následující kapitoly), nebo dokonce zcela zakazovala.             Takový přístup je typický pro římské právo, které pro rozpor s maximou             „Ambulatoria est voluntas defuncti usque ad vitae supremum exitum“ (vůle zůstavitele             je proměnlivá až do posledního okamžiku života)  dědické smluvy neuzná-                                                       65             valo, a vzhledem k široké škále možností nakládání s majetkem pro případ              65   Dle Dig. 34, 4, 4 KINCL, J. Dicta et regulae iuris aneb právnické mudrosloví latinské. Praha:                 Karolinum, 1990, s. 44.                                                                            23","AUTONOMIE VŮLE ZŮSTAVITELE PODLE OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU Z HISTORICKÉ PERSPEKTIVY            smrti to snad ani nepociťovalo jako výrazný deficit (přesto však i v něm           nalezneme situace, které se dědické smlouvě alespoň velmi blíží, viz níže).           V současnosti na římskoprávní přístup navazuje zejména Code civil  (jakkoliv                                                                  66           důvodová zpráva k OZ 2012 mylně uvádí Francii na prvním místě mezi           zeměmi, které dědickou smlouvu uznávají).  Art. 893 CC totiž dědickou                                                67           smlouvu neuvádí mezi instituty, jimiž je možno bezúplatně nakládat s majet-           kem  a art. 968 CC kromě dědických smluv zakazuje i společný testament              68                                                                         69           a to včetně renunciační smlouvy  (pro úplnost je třeba doplnit, že ve spe-                                      70           cifických  případech  francouzská  právní  věda  podobné  situace  připouští                                                                         71           66   MALAURIE,  P.  a  L.  AYNÈS.  Droit  Civil.  Les  successions.  les  libéralités.  5.  vyd.  Paris:              Defrénois, 2012, s. 297; GRIMALDI, M. Droit civil. Successions. 6. vyd. Paris: Litec, 2001,              s. 340; LONGCHAMPS DE BERIÉR, F. Law of  Succession. Roman Legal Framework and              Comparativ Law Perspective. Warszawa: Wolters Kluwer Polska, 2011, s. 61.           67   Důvodová zpráva – konsolidovaná verze [online]. S. 393. [cit. 28. 5. 2019]. Dostupné z: http://              obcanskyzakonik.justice.cz/images/pdf/Duvodova-zprava-NOZ-konsolidovana-verze.pdf           68   Art. 893 CC              La libéralité  est l‘acte par lequel une personne dispose à titre gratuit de tout ou partie de ses biens              ou de ses droits au profit d‘une autre personne.              Il ne peut être fait  de libéralité que par donation entre vifs ou par testament .              Štědrost je jednáním, jímž jedna osoba nakládá bezúplatně s celým svým majetkem, jeho              částí nebo svými právy ve prospěch jiné osoby. Štědrost nemůže být provedena jinak,              než darováním mezi živými nebo závětí (překlad a zvýraznění autor).           69   Art. 968 CC              Un testament ne pourra être fait  dans le même acte par deux  ou plusieurs personnes              soit au profit d‘un tiers, soit à titre de disposition réciproque ou mutuelle.              Závěť nemůže být pořízena v jednom jednání dvěma nebo vícero osobami, ani ve pro-              spěch třetího, ani jako reciproční či vzájemné ustanovení (překlad a zvýraznění autor).           70   Art. 1130 CC              Les choses futures peuvent être l‘objet d‘une obligation.              On ne peut cependant renoncer à une succession non ouverte, ni faire aucune              stipulation sur une pareille succession , même avec le consentement de celui de la succession              duquel il s‘agit, que dans les conditions prévues par la loi.              Budoucí věci mohou být předmětem závazku.              Není ovšem možno odmítnout dosud nenapadlé nástupnictví ani učinit jakoukoliv úmluvu              ohledně takového nástupnictví, a to ani se souhlasem toho, o nástupnictví po kom se jedná,              ledaže za podmínek stanovených zákonem (překlad a zvýraznění autor).           71   MALAURIE,  P.  a  L.  AYNÈS.  Droit  Civil.  Les  successions.  les  libéralités.  5.  vyd.  Paris:              Defrénois, 2012, s. 297; GRIMALDI, M. Droit civil. Successions. 6. vyd. Paris: Litec, 2001,              s. 344; ŠEJDL, J. Základní charakteristika dědického práva ve Francii. Časopis pro právní              vědu a praxi, 2012, č. 3, s. 307.              Art. 722 CC              Les conventions  qui ont pour objet de créer des droits ou de renoncer à des droits sur tout ou partie              d‘une succession non encore ouverte  ou d‘un bien en dépendant ne produisent effet              que dans les cas  où elles sont autorisées par la loi .              Dohody mající za cíl z celku nebo z části vytvořit práva nebo vzdát se práv ohledně              dosud nenapadlého nástupnictví nebo majetku na něm závislého jsou neúčinné kromě              případů, kdy jsou schváleny zákonem (překlad a zvýraznění autor).              24","2 Hlavní prostředky volní dispozice              a  jisté  rozvolnění  přináší  i  novelizace  Code  civil  roku  2006).   Důsledkem                                                                  72             Napoleonova  tažení  a  s  tím  spojeného  vlivu  Code  civil  nebylo  možno             před zavedením BGB uzavřít dědickou smlouvu ani v dotčených němec-             kých oblastech (Porýní).  V obecné rovině tak pro francouzské právo platí,                                  73             že  dispozice  potenciálního  francouzského  dědice  jeho  budoucími  právy             není možná, protože to odpovídá dědické smlouvě („c’est le pacte successoral             type“),  přičemž jako důvod averze francouzského zákonodárce k dědické                  74             smlouvě uváděno stejně jako pro právo římské omezení testovací svobody,                                                                            75             neodvolatelnost a s neodvolatelností spojené riziko nátlaku, pročež je taková             smlouva nazývána krkavčí (pactum corvinium). 76             Z podobných důvodů neumožňuje uzavření dědické smlouvy ani španělské             právo, kde je ovšem situace zajímavá díky tomu, že v některých jeho auto-             nomních oblastech je uzavření dědické smlouvy možné, což poněkud zpo-             chybňuje důvody pro vypuštění institutu z celostátní úpravy a potenciálně             vytváří tlak po povolení dědických smluv v celém Španělsku. 77             Vědomí následné nezměnitelnosti jednou uzavřené dědické smlouvy posky-             tuje potenciálně velkou výhodou tomu, kdo by chtěl zůstavitele nekalými             způsoby přimět k jejímu uzavření, respektive ovlivnit její obsah. Jakkoliv             právo  poskytuje  ochranu  proti  zjevně  protiprávnímu  nátlaku,  nastávají             v praxi často situace, kdy je na zůstavitele činěn sotva postřehnutelný nátlak             dlouhodobě a pozvolna nebo je s ním jinak manipulováno, přičemž žádný             z těchto prostředků se neprojeví způsobem, na nějž by právo bylo schopno             reagovat.  K  takovému  nátlaku  sice  může  docházet  např.  i  u  testamentu             (na což reaguje např. § 1493 OZ 2012 ohledně závěti osob pobývajících             v lékařských či obdobných zařízeních), ovšem u nich je přeci jen značnou              72   MALAURIE,  P.  a  L.  AYNÈS.  Droit  Civil.  Les  successions.  les  libéralités.  5.  vyd.  Paris:                 Defrénois, 2012, s. 299.             73   LANGE, K. W. Erbrecht. 2. vyd. München: C. H. Beck, 2017, s. 3.             74   GRIMALDI, M. Droit civil. Successions. 6. vyd. Paris: Litec, 2001, s. 342.             75   MALAURIE,  P.  a  L.  AYNÈS.  Droit  Civil.  Les  successions.  les  libéralités.  5.  vyd.  Paris:                 Defrénois, 2012, s. 298; GRIMALDI, M. Droit civil. Successions. 6. vyd. Paris: Litec, 2001,                 s. 339.             76   MALAURIE,  P.  a  L.  AYNÈS.  Droit  Civil.  Les  successions.  les  libéralités.  5.  vyd.  Paris:                 Defrénois, 2012, s. 298.             77   CÁMARA LAPUENTE, S. Freedom of Testation, Legal Inheritance Roghts and Public                 Order under Spanish Law. In: ANDERSON, M. a E. ARROYO I AMAYUELAS (eds.).                 The Law of  Succession: Testamentary Freedom: European Perspectives. Groningen: Europa Law                 Publishing, 2011, s. 294.                                                                            25","AUTONOMIE VŮLE ZŮSTAVITELE PODLE OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU Z HISTORICKÉ PERSPEKTIVY            výhodu možno spatřovat v tom, že v okamžiku, kdy nátlak alespoň dočasně           pomine, respektive dojde k rozpoznání manipulace, je možno takový tes-           tament snadno změnit či zrušit. To je dalším, a velmi silným, argumentem           pro nepovolení dědické smlouvy – nutno však podotknout, že absolutní           zákaz  nějakého jednání  je zpravidla řešením příliš radikálním, neboť  tím           je znemožněn i veškerý možný prospěch z takového institutu. Lze tak hledat           i jiné, méně zasahující způsoby ochrany před nežádoucími aspekty (viz níže).           Nezměnitelnost  dědické  smlouvy  však  může  mít  pro  zůstavitele  rovněž           výhody. V prvé řadě může jít o morální (nebo i právní, viz kapitolu o synallag-           matech) povinnost pomoci zůstaviteli v různých situacích. V některých pří-           padech – typicky v rodinách, které si zakládají na dlouhém a slavném rodo-           kmenu – může hrát roli i to, že se tím ještě za života zůstavitele zajistí                                                                         78           přijetí pozůstalosti zvoleným dědicem a tím tedy i udržení např. rodového           sídla v rodině (srov. také tzv. šlechtický fideikomis) – u takového smluvního           dědice se pak nabízí paralela s první třídou dle římskoprávní civilní zákonné           posloupnosti, zvanou heredes sui et necessarii (dědicové vlastní a nutní), jimž           zpočátku  rovněž  nebyla  dána  možnost  dědictví  odmítnout.   Na  rozdíl                                                                79           od situace, zmíněné v minulé větě, jejíž význam je jen okrajový, může být           uzavření dědické smlouvy velkou výhodou pro zůstavitele, který je schopen           svoji vůli projevit naprosto precizně i s přihlédnutím ke všem změnám, které           v budoucnu mohou s rozumnou mírou pravděpodobnosti nastat. V případě           postupně  projevujících  a  zhoršujících  se  chorob  souvisejících  se  stářím           (např. Alzheimerova) totiž jistá část zůstavitelů je v současnosti schopna svoji           vůli projevit velmi dobře, zároveň si však je vědoma, že jejich schopnosti           se budou v průběhu doby spíš zhoršovat. Může pro ně tedy být výhodné           zavčasu pořídit dědickou smlouvou a svůj dosud jasný úsudek tak právně           fixovat. Na první pohled by sice obdobného výsledku mohlo být dosaženo           i pořízením testamentu, ovšem u něj – vzhledem k nemožnosti derogační           klauzule (viz níže v rámci kapitoly o zrušení závěti) – hrozí, že by jej zůstavitel           v budoucím horším stavu (přičemž zpočátku jeho zhoršení nemusí být nato-           lik patrné, aby vedlo k závěru o jeho omezené testamentární způsobilosti),            78   Např. dle § 1485 odst. 1 OZ 2012 totiž smluvní dědic může dědictví odmítnout, jen              není-li to smlouvou vyloučeno.           79   SOMMER, O. Učebnice soukromého práva římského. Díl II. Právo majetkové. Reprint pův. vyd.              Praha: Wolters Kluwer ČR, 2011, s. 272.              26","2 Hlavní prostředky volní dispozice              změnil, ať už kvůli tomu, že si již nebude zcela jasně uvědomovat veškeré             souvislosti  a  pohnutky,  které  jej  vedly  k  původnímu  projevu,  nebo  kvůli             tomu, že se stane náchylnějším k podlehnutí nátlaku (opět míněn nátlak,             jehož intenzita nedosahuje právně relevantní míry). Z tohoto hlediska může             být dědická smlouva nazírána jako doplněk institutu předběžného prohlášení             (§ 38–44 OZ), jehož obsahem ovšem nemůže být vzdání se změny poslední             vůle. Za jistou paralelu je možno považovat i institut dříve vysloveného přání             (§ 36 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich             poskytování), který umožňuje pacientovi (u nějž je ovšem pravděpodobné,             že bude i zůstavitelem) rovněž svým včasným projevem stanovit závazný             postup pro situace, kdy již projevu vůle v žádoucí kvalitě nebude schopen. 80              2.1.4   Část pozůstalosti vyhrazena dědicům                     dle jiného delačního důvodu             Zatímco výše byly nastíněny důvody, proč se některé právní řády staví k insti-             tutu dědické smlouvy odmítavě, OZ 2012 takto radikální řešení zcela nepři-             jímá. Dalo by se říci, že dědickou smlouvu zakazuje jen z jedné čtvrtiny –             právě o takové části dědictví totiž dědickou smlouvou dle § 1585 odst. 1 OZ             2012 nelze pořídit. Zatímco až třemi čtvrtinami pozůstalosti lze naložit dle             dědické  smlouvy,  zbývající  čtvrtina  musí  připadnout  někomu  jinému,  tedy             dědicům  testamentárním,  popřípadě  intestátním.  Tím  není  vyloučeno,  aby             na základě těchto dalších delačních důvodů nabyla dědictví tatáž osoba, která             už jeho tři čtvrtiny (nebo menší část) nabyla na základě dědické smlouvy.             Může se i stát, že zůstavitel dědickou smlouvou pořídí o více než třech čtvrti-             nách pozůstalosti, a to typicky v případech, kdy by došlo k ustanovení dědiců             k jednotlivým věcem (respektive k jim odpovídajícím podílům), aniž by tím             byly překročeny tři čtvrtiny pozůstalosti, ovšem následným zhoršením majet-             kových poměrů zůstavitele by již k překročení kvóty došlo. Dědická smlouva             se v takovém případě, s ohledem na respekt k vůli zůstavitele, nestane neplat-             nou, nýbrž dojde k poměrnému snížení dědických podílů tak, aby jejich sou-             hrn v rámci dědické smlouvy nepřesahoval požadované tři čtvrtiny.             Jedná se tedy o obdobný postup jako dle § 1598 a § 1631 OZ 2012. Nakolik             bylo znění § 1585 odst. 1 OZ 2012 (respektive § 1253 ABGB) inspirováno              80   Blíže viz ČERNOCH, R. Dříve vyslovené přání ve vztahu ke koncepci práva dědického.                 Právník, 2018, roč. 157, č. 8, s. 682–687.                                                                           27","AUTONOMIE VŮLE ZŮSTAVITELE PODLE OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU Z HISTORICKÉ PERSPEKTIVY            stejně jako výše uvedené paragrafy Falcidiánskou kvartou, lze těžko určit.           Poradní protokoly (Berathungs-Protokolle) k tomu pouze uvádějí, že zatímco           z Rakouska nad Enží (Land ob der Enns) zaznělo, že by se mělo jednat o polo-           vinu, byla čtvrtina považována za dostatečný prostor pro ochranu zůstavitele           před nátlakem i s poukazem na to, že v Prusku je takto pro jiná pořízení           vyhrazena pouze dvacetina. 81            2.1.5   Forma dědické smlouvy           Nabízí se, že osoba chtějící pořídit dědickou smlovou musí být způsobilá poři-           zovat testamentem. Vzhledem k nezměnitelnosti dědické smlouvy se nabízí,           že by požadavky na ni měly být přísnější než u běžného testamentu. Proto           bývá vyžadována forma jako u nejpřísnějšího testamentu – například BGB           vždy vyžaduje formu notářského zápisu,  což platí i pro manžely či snou-                                             82           bence.  Manželé však mají proti ostatním subjektům úlevu při rušení dědické                83           smlouvy, jelikož toto mohou učinit i společným testamentem.  V duchu                                                                 84           dvojité povahy institutu je třeba zohlednit, že k uzavření dědické smlouvy           nepostačuje pouhá testamentární způsobilost (Testierfähigkeit), ale je zapo-           třebí též obecná způsobilost k právním úkonům (Geschäftsfähigkeit).  Vyšší                                                                    85           81   OFNER,  J.  Der  Ur-Entwurf  und  die  Berathungs-Protokolle  des  oesterreichischen              Allgemeinen bürgerlichen Gesetzbuches, II. Band. Wien: Alfred Hölder, 1889, s. 440.           82   § 2276 Abs. 1 BGB              Ein Erbvertrag kann nur zur Niederschrift eines Notars  bei gleichzeitiger Anwesenheit              beider Teile geschlossen werden . Die Vorschriften der § 2231 Nr. 1 und der § 2232, 2233 sind              anzuwenden; was nach diesen Vorschriften für den Erblasser gilt, gilt für jeden der Vertragschließenden.              Dědická smlouva může být uzavřena jen notářským zápisem při současné přítomnosti              obou stran. Uplatní se ustanovení § 2231 č. 1 a § 2232 a 2233; co platí dle těchto usta-              novení pro zůstavitele, platí pro každého ze smlouvu uzavírajících (zvýraznění a překlad              autor).           83   § 2276 Abs. 2 BGB              Für einen Erbvertrag  zwischen Ehegatten oder zwischen Verlobten, der mit einem Ehevertrag              in derselben Urkunde verbunden wird, genügt die für den Ehevertrag vorgeschriebene              Form .              Pro dědickou smlouvu mezi manžely nebo mezi snoubenci, která je spojena s manžel-              skou smlouvou v téže listině, postačuje forma předepsaná pro manželskou smlouvu              (zvýraznění a překlad autor).              § 1410 BGB              Der Ehevertrag muss  bei gleichzeitiger Anwesenheit beider Teile zur Niederschrift eines              Notars geschlossen werden .              Manželská  smlouva  musí  být  uzavřena  notářským  zápisem  při  současné  přítomnosti              obou stran (zvýraznění a překlad autor).           84   BROX,  H.  Erbrecht.  19.  přepracované  vyd.  Köln+Berlin+Bonn+München:  Carl              Heymanns Verlag, 2001, s. 103.           85   Ibid., s. 92.              28","2 Hlavní prostředky volní dispozice              formální požadavky však mohou mít jistý přínos i pro smluvního dědice,             neboť ten tak zároveň získá jistotu, že smlouva nebude následně prohlášena             za neplatnou pro nějakou chybějící náležitost.              2.1.6   Uzavření jen mezi manžely a osobami                     v podobném postavení?             Závažné účinky dědické smlouvy vedou k zamyšlení se nad tím, zda má jít             o  obecně  dostupnou  alternativu  k  testamentu,  nebo  zda  má  být  okruh             účastných osob nějak limitován. V některých případech tak dochází k tomu,             že dědickou smlouvu je možno uzavřít jen s tím, s kým zůstavitele pojí velmi             úzký vztah (dalo by se hovořit o osobách blízkých, ovšem nikoliv nutně             ve smyslu § 22 OZ 2012).             Typickým případem limitace je omezení v tom smyslu, že dědickou smlouvu             mohou  mezi  sebou  uzavřít  jen  manželé  (či  snoubenci  s  předpokladem             následného uzevření manželství). Podobně tomu bylo i v právu římském,                                                                            86             kdy k uzavření dědické smlouvy (nebo alespoň pořízení obdobného cha-             rakteru, protože v citovaném prameni se pojem pactum successorium ani jiný             podobný nevyskytuje) byli způsobilí pouze vojáci  (přičemž vztahy mezi                                                         87              86   Viz  ČERNOCH,  R.  Umožňuje  římské  právo  uzavření  dědické  smlouvy?  Časopis                 pro právní vědu a praxi, 2013, roč. 21, č. 1, s. 51–54.             87   C 2, 3, 19 Imperatores Diocletianus, Maximianus                 Licet inter privatos huiusmodi scriptum , quo comprehenditur, ut  is qui supervixerit alterius                            ,                 rebus  potiatur nec  donationis  quidem  mortis  causa gestae  efficaciter  speciem  ostendat,                  tamen cum voluntas militum, quae super ultimo vitae spiritu deque familiaris rei decreto quoquo modo                 contemplatione mortis in scripturam deducitur, vim postremi iudicii obtineat proponasque te ac fratrem                 tuum ad discrimen proelii pergentes ob communem mortis fortunam invicem pactos esse, ut ad eum ,                 qui superstes  fuisset, res  eius, cui casus finem vitae attulisset, pertinerent , existente condicione                 intellegitur ex fratris tui iudicio, quod principalium constitutionum prompto favore firmatur, etiam                 rerum eius compendium ad te de latum esse. * diocl. et maxim. aa. victoriano mil. * <a 290 pp. xiii                 k. dec. sirmi ipsis iiii et iii aa. conss.> (zvýraznění autor).                 Třebaže takový spis mezi soukromníky, jímž je ujednáno, aby ten, který přežije, zmocnil                 se věcí druhého, nevykazuje znaky efektivně provedeného darování pro případ smrti,                 přesto má vůle vojáků, jež je ohledně rodinného jmění jakýmkoliv způsobem spisu vtě-                 lena do spisu v předtuše smrti při posledním dechu života, získat platnost posledního                 pořízení, a jak uvádíš, že ty a tvůj bratr, když jste kráčeli do nejistého boje, jste se pro                 případ společné smrti navzájem smluvili, aby k tomu, který by přežil, směřovaly věci                 toho, komu osud přinese konec života, pak také zisk jeho věcí náleží tobě, (to vše)                 se rozumí za existence ujednání z rozhodnutí tvého bratra, které zjevnou přízní císař-                 ských konstitucí je upevňováno, také (že) zisk věcí jeho k tobě je přinesen (překlad cito-                 ván dle SALÁK, P. Testamentum militis jako inspirační zdroj moderního dědického práva. Brno:                 Masarykova univerzita, 2016, s. 311–312).                                                                            29","AUTONOMIE VŮLE ZŮSTAVITELE PODLE OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU Z HISTORICKÉ PERSPEKTIVY            nimi byly leckdy obdobně silné, jako bývají v rámci rodiny, takže se napří-           klad spolubojovníci označují jako fratres, tedy bratři).  Takový výklad o pří-                                                       88           pustnosti dědické smlouvy mezi vojáky je možný díky četným privilegiím,           jimž se tito i ohledně pořizování poslední vůle těšili, neboť jejich v jakékoliv           formě projevená poslední vůle, je-li dostatečně určitá, je považována za plat-           nou.  V dalším vývoji prostřednictvím recepce římského práva sice zákaz              89           dědických smluv do jisté míry přetrvává, ovšem zároveň je z různých stran           zpochybňován, takže je kupříkladu dědická smlouva považována za platnou,           pokud ji dědic před smrtí ještě potvrdí.  Citovaný fragment Justiniánova                                             90           kodexu tak již ve středověku sloužil k argumentaci, že římské právo dědické           smlouvy v takových případech uznávalo, neboť v souladu se středověkým           učením o trojím lidu (bellatores, oratores, laboratores)  bylo možno na šlechtické                                                    91           rody pohlížet jako na vojáky a podpořit tak uzavírání dědických smluv mezi           nimi i z římskoprávního hlediska. 92            Jiné omezení obsahuje ABGB, když umožňuje uzavření dědické smlouvy           toliko mezi manžely, případně snoubenci.  Dědická smlouva se ruší naro-                                              93           zením potomka či adopcí, a to i není-li o tom v ní nic ujednáno  (cf. římské                                                                94           88   SALÁK,  P.  Testamentum  militis  jako  inspirační  zdroj  moderního  dědického  práva.              Brno: Masarykova univerzita, 2016, s. 59.           89   Gai Inst. 2, 114              Igitur si quaeramus, an ualeat testamentum, inprimis aduertere debemus, an is, qui id fecerit, habuerit              testamenti factionem: deinde si habuerit, requiremus, an secundum iuris ciuilis regulam testatus sit,              exceptis militibus , quibus propter nimiam inperitiam, ut diximus, quomodo uelint  uel quomodo              possint, permittitur testamentum facere. (zvýraznění autor).              Zjišťujeme-li tedy, zda testament je platný, musíme především zkoumat, zda ten, kdo jej              pořídil, měl testovací způsobilost; Jestli ji měl, potom prověříme, zda testoval podle pra-              videl civilního práva, (ovšem) s výjimkou vojáků, kterým pro velkou nezkušenost – jak              jsme řekli – je povoleno pořizovat testament jak chtějí, anebo jak mohou.           90   MALAURIE,  P.  a  L.  AYNÈS.  Droit  Civil.  Les  successions.  les  libéralités.  5.  vyd.  Paris:              Defrénois, 2012, s. 299.           91   Le GOFF, J. a J.-C. SCHMITT. Dictionnaire raisonné de L’Occident médiéval [Encyklopedie              středověku]. Přeložila BOSÁKOVÁ, L. et al. Praha: Vyšehrad, 2002, s. 296.           92   „Auf  diese Stelle haben die Doctores die Erbverträge der Adelichen  ex jure Romano gerecht-              fertigt, denn Sie seyen milites.“ Na toto místo „Doktoři“ dědické smlouvy šlechticů z práva              římského ospravedlnili, neboť byli vojáky (tučné zvýraznění a překlad autor). Německo-              latinský text citován dle: ROßHIRT, C. F. Einleitung in das Erbrecht und Darstellung des ganzen              Intestat-Erbrechts, besonders nach römischen Quellen. Landshut: Krüll, 1831, s. 45. In: Max-Planck-              Institut für europäische Rechtsgeschichte [online]. [cit. 11. 05. 2018]. Dostupné z: http://dlib-pr.              mpier.mpg.de/m/kleioc/0010/exec/bigpage/%22194193_00000057.gif%22           93   HAUNSCHMIDT, F. Erbrecht in Österreich. In: SÜß, R. (Hrsg.). Erbrecht in Europa.              2. vyd. Bonn: Deutscher Notarverlag, 2008, s. 1107.           94   Ibid., s. 1108.              30","2 Hlavní prostředky volní dispozice              adgnatione postumi testamentum rumpitur).  Dědická smlouva bývá zpravidla vzá-                                             95             jemná, je však možná i jednostranná či ve prospěch třetí osoby, v kterémžto             případě je ale od každého jednostranně odvolatelná. Na rozdíl od vzájem-             ných závětí (viz níže) však jinak dědická smlouva nemůže být jednostranně             odvolána (je však možno následné zrušení za součinnosti stran či v souvis-             losti s rozvodem). 96              Proti tomu řada jiných právních řádů takové omezení nepřijímá a dědickou             smlouvu  mohou  uzavřít  jakékoliv  testamentárně  způsobilé  osoby,  i  když             k zůstaviteli nemají nutně výše uvedený blízký vztah. Důvodem je i rozvol-             nění institutu manželství a rodinných vazeb, takže na rozdíl od dřívějších             dob nelze omezení dědické smlouvy na manžele zdůvodnit nutností udr-             žení rodinného hospodářství.  Alternativou k tomu však může být závazek                                      97             smluvního dědice poskytovat zůstaviteli doživotně podporu a péči (viz níže             kapitolu k podpoře a péči).             OZ 2012 v tomto ohledu zvolil nejliberálnější možné řešení. Nepřevzal totiž             omezení dědické smlouvy na manžele a snoubence z ABGB, nýbrž s pouka-             zem na ZGB,  z nějž se ohledně dědické smlouvy značně inspiruje,  umož-                                                                      99                         98             nil její uzavření i s jinými osobami. Ovšem z ZGB již nepřevzal zmíněnou             podporu a péči.              2.1.7   Lukrativní, nebo synallagmatická?             Vlivem  domácí  tradice  i  toho,  že  dědická  smlouva  je  alternativou  k  tes-             tamentu,  by  se  mohlo  zdát,  že  její  uzavření  je  pro  dědice  vždy  lukrativní             (nezohledňujeme-li, že zůstavitel k jejímu uzavření mohl být motivován před-             chozím jednáním dědice). Ovšem nemusí to tak být nutně. V některých právních              95   SOMMER,  O.  Učebnice  soukromého  práva  římského.  Díl  II.  Právo  majetkové.  Reprint                 pův. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2011, s. 266.             96   HAUNSCHMIDT, F. Erbrecht in Österreich. In: Süß, R. (Hrsg.). Erbrecht in Europa.                 2. vyd. Bonn: Deutscher Notarverlag, 2008. s. 1107 sqq.             97   NAVAS NAVARRO, S. Freedom of Testation Versus Freedom of Succession Agreements                 and Transaction Costs. In: ANDERSON, M. a E. ARROYO I AMAYUELAS (eds.).                 The Law of  Succession: Testamentary Freedom. European Perspectives. Groningen: Europa Law                 Publishing, 2011, s. 107.             98   WOLF,  S.  a  I.  BERGER-STEINER.  Erbrecht  in  der  Schweiz.  In:  SÜß  R.  (Hrsg.).                 Erbrecht in Europa. 2. vyd. Bonn: Deutscher Notarverlag, 2008. S. 1339.             99   Důvodová  zpráva  –  konsolidovaná  verze.  Justice.cz  [online].  S.  393  [cit.  28.  5.  2019].                 Dostupné  z:  http://obcanskyzakonik.justice.cz/images/pdf/Duvodova-zprava-NOZ-                 konsolidovana-verze.pdf                                                                            31","AUTONOMIE VŮLE ZŮSTAVITELE PODLE OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU Z HISTORICKÉ PERSPEKTIVY            řádech (Švýcarsko, Maďarsko, Norsko)  je totiž dědická smlouva pojímána                                           100           jako synallagmatický institut s potenciálně vyváženými plněními obou stran.           Zatímco  prospěch  dědice  je  zjevný  (nebude-li  pozůstalost  předlužená           či nepatrná), může být dědická smlouva uzavřena i jako smlouva důcho-           dová (Erbverpfründung), čímž vzniká synallagmatický vztah, kdy obmyšlený           musí zajistit zůstaviteli péči a výživu (Unterhalt und Pflege).  O potenciálně                                                            101           vyvážených pozicích hovoříme kvůli tomu, že předem nelze stanovit, po jak           dlouhou dobu a v jakém rozsahu bude zmíněná podpora a péče muset být           poskytována. Může se tak stát, že zůstavitel zemře, aniž by mu skutečně           nějaká podpora či péče musela být poskytnuta, stejně jako se může stát,           že půjde o jejich dlouhodobé poskytování, které může být pro dědice značně           zatěžující. V tomto smyslu se tedy jedná o smlouvu odvážnou.           V maďarském právu zůstala dědická smlouva díky silné historické tradici           součástí  právního  řádu  i  za  socialismu,  třebaže  byla  jinak  nazírána  jako           kapitalistický institut – aby odpovídala socialistickému duchu, byla pozmě-           něna na synallagmatický institut podobně jako tomu je ve Švýcarsku, kdy           na  straně jedné  je  obmyšlený dědic povinen  péčí a  výživou  zůstaviteli,                                                                         102           na straně druhé však zůstavitel následně nesměl disponovat předmětným           majetkem ani inter vivos. 103            2.1.8   Omezení dispozic inter vivos?           Kromě ochrany zůstavitele je třeba brát v úvahu i pozici dědice. Ten by totiž           měl být chráněn před tím, aby jej zůstavitel faktickým jednáním následně           nepřipravil  o  přínos  z  dědictví.  Takový  požadavek  nabývá  na  významu           zvláště, není-li uzavření dědické smlouvy pro dědice lukrativní (ať už by šlo           o synallagma ve smyslu minulé kapitoly, nebo by dědic zůstaviteli poskytoval           nějaké plnění mimo rámec dědické smlouvy).             100  HAMBRO, P. The Norwegian Approach to Forced Share, the Surviving Spouse’s Position              and Irrevocable Wills. In: ANDERSON, M. a E. ARROYO I AMAYUELAS (eds.).              The Law of  Succession: Testamentary Freedom. European Perspectives. Groningen: Europa Law              Publishing, 2011, s. 238.           101  WOLF,  S.  a  I.  BERGER-STEINER.  Erbrecht  in  der  Schweiz.  In:  SÜß  R.  (Hrsg.).              Erbrecht in Europa. 2. vyd. Bonn: Deutscher Notarverlag, 2008, s. 1339.           102  ZALÁN,  K.  Hauptprobleme  des  Erbrechts  im  ungarischen  Zivilgesetzbuch.  In:              EÖRSI, G. (Vorsitz) a F. MÁDL (Redakteur). Das ungarische Zivilgesetzbuch in fünf  Studien.              Budapest: Verlag der ungarischen Akademie der Wissenschaften, 1963, s. 359.           103  Ibid., s. 361.              32","2 Hlavní prostředky volní dispozice              Zatímco ABGB lukrativním dispozicím za života zůstavitele nijak nebrání,             dle BGB má smluvní dědic možnost napadnout darování učiněná zůstavite-             lem v úmyslu poškodit smluvního dědice.  § 1588 odst. 2 OZ 2012 (stejně                                                 104             jako maďarský OZ, u něhož to ovšem lze zdůvodnit dědicovou povinností             podpory a péče, viz výše) jdou ještě dále a umožňují zneplatnění dispo-             zic  inter  vivos  i  mortis  causa,  pokud  tyto  zasahují  do  majetku  vyhrazeného             pro smluvního dědice, a to bez ohledu na úmysl zůstavitele.  Německá                                                                   105             úprava se tak jeví jako vyváženější z hlediska vyšší míry následné dispoziční             volnosti zůstavitele, aniž by však byl dědic zcela zbaven možného prospě-             chu, jako je tomu v ABGB. Na druhé straně je otázka, zda potřeba proka-             zovat úmysl není v praxi ve většině případů jen nadbytečnou zátěží a není             tak vhodnější řešení českého zákonodárce. Jiné řešení volí norské právo, kde             dědická smlouva, respektive v ní obsažené vzdání se práva pořídit, změnit             či zrušit závěť sice samo o sobě nebrání dispozicím inter vivos, je-li však spe-             cifikován majetek, jehož se neodvolatelnost týká, je tím již dispozicím inter             vivos zamezeno. 106              2.1.9   Renunciační smlouva             Již bylo zmíněno, že za dědickou smlouvu v širším smyslu lze považovat             i smlouvu renunciační. Vzhledem k tomu, že u ní není potřeba chránit zůsta-             vitele,  neboť  mu  jejím  uzavřením  nemůže  vzniknout  žádná  újma,  bývají             na ni typicky kladeny nižší formální požadavky. Ze stejného důvodu rovněž             odpadají omezení ohledně toho, s kým lze takovou smlouvu uzavřít (pokud             u  dědické  smlouvy  taková  omezení  vůbec  jsou,  viz  kapitolu  o  dědické             smlouvě mezi manžely), a to až do té míry, že je její uzavření připouštěno              104  § 2287 Abs. 1 BGB                 Hat  der  Erblasser  in  der  Absicht,  den  Vertragserben  zu  beeinträchtigen,  eine                 Schenkung  gemacht, so kann der Vertragserbe , nachdem ihm die Erbschaft angefallen ist, von                 dem Beschenkten die Herausgabe  des Geschenks nach den Vorschriften über die Herausgabe einer                 ungerechtfertigten Bereicherung fordern  (zvýraznění autor).                 Učinil-li zůstavitel dar s úmyslem poškodit smluvního dědice, může smluvní dědic, poté,                 co  mu  pozůstalost  napadla,  požadovat  po  obdarovaném  vydání  daru  dle  ustanovení                 o vydání bezdůvodného obohacení.             105  DOBEŠOVÁ, L. Dědická smlouva, aneb „staronový dědický titul“. Časopis pro právní                 vědu a praxi, 2012, roč. 20, č. 3, s. 297.             106  HAMBRO,  P.  The  Norwegian  Approach  to  Forced  Share,  the  Surviving  Spouse’s                 Position and Irrevocable Wills. In: ANDERSON, M. a E. ARROYO I AMAYUELAS                 (eds.). The Law of  Succession: Testamentary Freedom. European Perspectives. Groningen: Europa                 Law Publishing, 2011, s. 238–239.                                                                            33","AUTONOMIE VŮLE ZŮSTAVITELE PODLE OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU Z HISTORICKÉ PERSPEKTIVY            i právními řády, které dědickou smlouvu v užším slova smyslu ani společný           testament vůbec nepřipouštějí, jako např. v Polsku. 107           Důvodem, proč i v takových případech bývá renunciační smlouva povo-           lena je to, že tím dochází k rozšíření testovací svobody  zůstavitele a tím                                                          108           i lepšímu naplnění jeho vůle. To však neznamená, že renunciační smlouva           je povolena ve všech právních řádech – např. v Itálii jsou zakázány všechny           dědické smlouvy včetně renunciační.  Pro úplnost je nutno uvést, že někteří                                         109           autoři  renunciační  smlouvu  za  smlouvu  dědickou  neoznačují,  například           komentář Rouček-Sedláček u § 551 ABGB sice uvádí, že to je „smlouva           dědicko-právní“, ovšem zejména kvůli tomu, aby zdůraznili, že se nejedná           o smlouvu „obligačně-právní“. To, že ani zákonodárcem nebyla považována             107  Art. 941 KC              Rozrządzić majątkiem  na wypadek śmierci można jedynie przez testament .              Nakládat majetkem na případ smrti možno jedině prostřednictvím testamentu (překlad              a zvýraznění autor).              Art. 942 KC              Testament  może zawierać rozrządzenia tylko jednego spadkodawcy .              Testament může obsahovat dispozice pouze jednoho zůstavitele (překlad a zvýraznění              autor).              Art. 1048 KC              Spadkobierca  ustawowy może przez umowę  z przyszłym spadkodawcą zrzec się dziedzi-              czenia  po nim. Umowa taka powinna być zawarta w formie aktu notarialnego.              Zákonný dědic může prostřednictvím úmluvy s budoucím zůstavitelem zříci se dědění              po něm. Taková úmluva musí být uzavřena ve formě notářského zápisu (překlad a zvý-              raznění autor).              ŁAKOMY, S. Erbrecht in Polen. In: SÜß R. (Hrsg.). Erbrecht in Europa. 2. vyd. Bonn:              Deutscher Notarverlag, 2008, s. 1152.           108  BONOMI, A. Testamentary Freedom or Forced Heirship? Balancing Party Autonomy              and  the  Protection  of  Family  Members.  In:  ANDERSON,  M.  a  E.  ARROYO              I AMAYUELAS (eds.). The Law of  Succession: Testamentary Freedom. European Perspectives.              Groningem: Europa Law Publishing, 2011, s. 34. Pozn.: Podobně lze za rozšíření testo-              vací svobody zůstavitele coby základního principu dědického práva považovat například              rozšíření důvodů vydědění v katalánském právu, viz ANDERSON, M. a E. ARROYO              I AMAYUELAS. Between Tradition and Modernisation: A General Overview of the              catalan succession Law Reform. In: ANDERSON, M. a E. ARROYO I AMAYUELAS              (eds.).  The  Law  of   Succession:  Testamentary  Freedom.  European  Perspectives.  Groningem:              Europa Law Publishing, 2011, s. 54.           109  Úplná absence možnosti smluvního převodu majetku pro případ smrti se však uká-              zala jako problematická zejména v případě drobných podnikatelů, plánujících odchod              do penze – proto byla roku 2006 zavedena možnost smluvního převodu rodinného              podniku, jehož účinky se mohou plně realizovat právě okamžikem smrti zůstavitele.              FUSARO, Andrea. Freedom of Testation in Italy. ANDERSON, M. a E. ARROYO              I AMAYUELAS (eds.). The Law of  Succession: Testamentary Freedom. European Perspectives.              Groningem: Europa Law Publishing, 2011, s. 198–199.              34","2 Hlavní prostředky volní dispozice              přímo  za  dědickou  smlouvu  je  jasně  patrné  z  toho,  že  přímo  dědická             smlouva může být sjednána jen mezi manžely (§ 602 ABGB), zatímco mož-             nost smluvně se zříci dědictví má i jiný presumptivní dědic. 110              2.2    Závěť              Přestože to nebyli Římané, nýbrž Řekové,  kdo dal kontinentálnímu právu                                                 111             institut závěti, byli to Římané, kteří jí vtiskli základní rysy a význam, které             má v dědickém právu dodnes. V řeckém právu byla závěť institutem, který             přišel na řadu pouze v případě, kdy zůstavitel neměl dědiců přirozených.                                                                            112             Ostatně podle všeho i nejstarší římská závěť – testamentum calatii commitis –             spočívala de facto v adopci.  Již výše byl zmíněn Zákon XII Desek a jeho                                     113             ustanovení preferující vůli zůstavitele. Pro Římany se stala závěť prostřed-             kem, jak svou vůlí určit, kdo bude nástupcem, a to i v případě, že zůstavitel             má své přirozené potomky. Právě římské právo postavilo vůli zůstavitele             nad skutečnost pouhé existence příbuzenské vazby k zůstaviteli. Poslední             vůle se v Římě těšila značné úctě a bylo vlastně morální povinností každého             Římana závěť pořídit. 114             Pro ně i svým způsobem bylo typické původně odmítnutí jakýchkoliv dohod             stran dispozice s majetkem mortis causa.  Závěť je v jejich pojetí typicky jed-                                              115             náním jednostranným a tak je tomu – s výjimkou společné závěti – i v dneš-             ním právu a často je i jako příklad jednostranného jednání uváděna ve výuce.             Je sice pravdou, že jejím pořízením za splnění patřičných náležitostí for-             málních i obsahových se závěť okamžikem pořízení stává platnou. Je však             zároveň třeba uznat, že aby vedla ke kýženému efektu majetkového převodu,              110  ROUČEK, Fr., J. SEDLÁČEK et al. Komentář k československému obecnému zákoníku občan-                 skému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarparpatské Rusi. Díl třetí. (§ 531 až 858).                 Reprint původního vydání. Praha: CODEX Bohemia, s. r. o., 1998, s. 68.             111  Oproti tomuto názoru stojí naopak myšlenka, že jde o římský institut pramenící z veřej-                 ného práva, kdy byl nástupce v úřadu navrhován svým předchůdcem, viz BONFANTE, P.                 Instituce římského práva. 9. vyd (překlad J. Vážný). Brno: Československý Akademický spo-                 lek Právník, 1935, s. 634.             112  Viz Plut. Sol. 21.             113  KLEŇOVÁ, V. Podstata kalátného testamentu v antickom Ríme. In: Teoretické úvahy                 o práve. Trnava: Trnavská univerzita v Trnave, Právnická fakulta, 2010, s. 1–13.             114  S odkaze na citát Catona staršího viz LONGCHAMPS DE BERIÉR, F. Law of  Succession.                 Roman Legal Framework and Comparativ Law Perspective. Warszawa: Wolters Kluwer Polska,                 2011, s. 24.             115  Jistě při vědomí výjimek, o nichž byla řeč výše. Ty však přineslo až právo poklasické.                                                                            35","AUTONOMIE VŮLE ZŮSTAVITELE PODLE OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU Z HISTORICKÉ PERSPEKTIVY            tedy aby nastaly účinky v ní předpokládané, musí být ještě také tato závěť           dědicem (dědici) přijata. 116            2.2.1   Forma závěti a její druhy v římském právu           Obecně formální náležitosti závěti bývají chápány jako ochranný prvek, který           má zajistit, nebo alespoň zvýšit právní jistotu u tak závažného kroku, jakým           je určení dědice, či dědiců. Bezesporu tak to je, minimálně resp. v moderní           době.  Otázkou však je, zda tomu tak bylo i zcela od počátku – prvním               117           římským testamentem bylo testamentum calatii commitis.  Kalátní shromáž-                                                         118           dění v římském systému hrálo velmi významnou roli ve vazbě k nábožen-           ským záležitostem  a forma je jedním z důležitých aspektů náboženských                          119           rituálů dané doby.  Bezesporu i v té době však forma byla podstatná jako                          120           důkaz právní jistoty a byla považována za důkaz skutečné vůle jednajícího.                                                                         121           Takovým jednáním byla mancipace, s níž je ostatně spojena i další forma           římské závěti – testament mancipační.           I přesto postupně je možno vidět, jak formální stránka postupně slábne, byť           z našeho pohledu se zdá, že poměr mancipačního a praetorského testamentu           se nemusí zdát žádným velkým převratem. Přitom právě toto je okamžik,           kdy vznikla naše moderní písemná závěť, tak jak ji chápeme my dnes. 122            116  SVOBODA,  E.  Problém  vůle  v  rakouském  právu  dědickém.  Právník,  1912,  zvláštní              otisk,  s.  10.  Dostupné  z:  https://digi.law.muni.cz/bitstream/handle/digilaw/14269/              Obcanske_pravo_1801_1918_0135-1912-1.pdf?sequence=1 \& isAllowed=y           117  Svoboda zde zmiňuje, že animo testandi – tedy vůle pořídit závěť musí být též proje-              vena a cíle formálních obřadností je, aby byla právní jistota, že skutečně zde animo              testandi byla. Tato otázka by mohla např. vyvstat ve chvíli, kdyby někdo napsal někomu              dopis,  kde  by  mu  sdělil,  že  chce,  aby  byl  jeho  dědicem.  Srovnej  SVOBODA,  E.              Problém  vůle  v  rakouském  právu  dědickém.  Právník,  1912,  zvláštní  otisk,  s.  14–16.              Dostupné  z:  https://digi.law.muni.cz/bitstream/handle/digilaw/14269/Obcanske_              pravo_1801_1918_0135-1912-1.pdf?sequence=1 \& isAllowed=y           118  KLEŇOVÁ, V. Podstata kalátného testamentu v antickom Ríme. In: Teoretické úvahy              o práve. Trnava: Trnavská univerzita v Trnave, Právnická fakulta, 2010, s. 1–13.           119  Šlo o jmenování flaminů a rovněž tak krále obětníka. SCHMITZ, L. „Comitia“. In: SMITH,              W. A Dictionary of  Greek and Roman Antiquities. London: John Murray, 1875, s. 330–340.           120  SKŘEJPEK, M. Ius et religio. 1. vyd. Pelhřimov: 999 Pelhřimov, 1999, passim.           121  HEYROVSKÝ, L. Dějiny a systém římského práva soukromého. 4. vyd. Praha: J. Otto, 1910,              passim (viz např. i u stipulace a obecně významu formálních jednání v starším právu).           122  Původní mancipační závěť vyžadovala proběhnutí mancipace s nunkupací (jasným prohláše-              ním, kdo je dědic), která původně byla pouze ústním aktem, posléze však docházelo k tomu,              že zůstavitel vytvořil i zápis na voskových tabulkách. Tento zápis však nebyl nic jiného, než jen              důkaz o pořízení závěti. Teprve praetor přišel s tím, že dědicem stanoví toho, kdo předloží tes-              tament s pečetěmi v počtu ne menším, než předepisuje zákon. Více srovnej HEYROVSKÝ, L.              Dějiny a systém římského práva soukromého. 4. vyd. Praha: J. Otto, 1910, s. 998., text formule umož-              ňující toto praetorské pojetí testamentu byl rekonstruován na základě Cic. Verr. II.1.(45)117.              36","2 Hlavní prostředky volní dispozice              Ačkoliv od praetorského testamentu stačila již jen pouhá listina, stále byla             tato závěť spoutána řadou formálností, ať již jím byl uvedený počet svěd-             ků,  nebo i přímo předepsaná formule, jakou měl být označen dědic. Z hle-                123             diska svědků je zajímavé, z pohledu práva současného, že nebylo na škodu,             pokud byl svědkem závěti dědic či odkazovník, nebo osoba s nimi spojená             skrz patris potestas. Nemohl však být svědkem ten, kdo byl mocí otcovskou             spojen  se  zůstavitelem  nebo  s  emptorem  pozůstalosti,   kterého  bychom                                                            124             s trochou nadsázky mohli přirovnat k dnešnímu vykonavateli závěti. 125             V případě označení dědice byl vyžadován latinský jazyk a rozkazovací forma.             Navíc se uznávala původně pouze jedna, posléze dvě varianty prohlášení.             Pokud by byl dědic ustanoven jinak – jinými slovy, byla závěť neplatnou.             Teprve postupně v době poklasické mizí tento formalismus, když r. 339             odstranili synové císaře Konstantina I. požadavek imperativní formy a kon-             krétních slovních formulí, za Theodosia II. pak je možno pořizovat i v řeč-             tině.  Obě tato pravidla převzala pak i úprava justiniánská, jejíž testament                 126             byl označován podle svých zdrojů jako triperttium. 127             Právo justiniánské znalo závěti ústní i písemné a vedle soukromých závětí             se opět objevují nové formy závětí veřejných, tentokrát již dávno ne před             lidovým shromážděním,  ale před císařskými úředníky.  Ze staršího práva                                  128                                                            129             byl  převzat  požadavek  unitas  actu  a  rovněž  tak  počet  sedmi  svědků,  jako             základ. Co může z pohledu domácího práva překvapit, justiniánská úprava                123  Nejde pouze o fakt, že počet svědků byl dán osobami účastnícími se mancipace na sedm,                 ale muselo jít výhradně o Římany, navíc museli splňovat i další podmínky.             124  HEYROVSKÝ, L. Dějiny a systém římského práva soukromého. 4. vyd. Praha: J. Otto, 1910,                 s. 996–997.             125  KINCL, J. a V. URFUS. Římské právo. Praha: Panorama, 1990, s. 344.             126  HEYROVSKÝ, L. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4. vyd. Praha: J. Otto, 1910,                 s. 1001 a násl.; naopak Bonfante se domníval, že řečtina mohla být používána již dříve,                 již od vlády Severovců. BONFANTE, P. Instituce římského práva. 9. vyd (překlad J. Vážný).                 Brno: Československý Akademický spolek Právník, 1932, s. 641, pozn. 87.             127  Vycházel totiž ze tř zdrojů – práva civilního, práva praetorského a císařských konstitucí.                 BONFANTE, P. Instituce římského práva. 9. vyd (překlad J. Vážný). Brno: Československý                 Akademický spolek Právník, 1932, s. 637.             128  Kalátní testamenty v průběhu času, stejně jako testament v šiku vymizely, resp. byly zcela                 vytlačeny testamenty soukromými.             129  HEYROVSKÝ, L. Dějiny a systém římského práva soukromého. 4. vyd. Praha: J. Otto, 1910,                 s. 1001.                                                                            37","AUTONOMIE VŮLE ZŮSTAVITELE PODLE OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU Z HISTORICKÉ PERSPEKTIVY            de facto neznala závěť holografní, tedy psanou vlastní rukou.  Do jisté míry                                                             130           překvapí tím spíše, že holografní závěť byla do římského práva uvedena jen           krátce před Justiniánem – za vlády císařů Theodosia II. a Valentiniána,                                                                         131           typická římská závět byla původně ústní, posléze spíš allografní. 132           2.2.2   Druhy a forma závěti v moderní době           Lze říci, že v tomto na římské právo navázaly zákoníky moderní doby,  které                                                                    133           převzaly do své úpravy závěti jak veřejné, tak i soukromé. Zde si je autor           plně vědom toho, že poněkud pomíjí středověkou právní úpravu, jež však           byla dosti složitá a s ohledem na současné právo poněkud specifická. S ohle-           dem na panovníkovo právo odúmrtě se možnost pořídit závěť, jako privi-                       134           legium udílené  panovníkem stala prostředkem kontroly a možnosti nabytí           majetku jak pro sebe, tak pro své věrné. Nelze říci, že by středověké právo nic           nepředalo dědickému právu moderní doby, jednoznačně byly i do moderní                                                135           doby přeneseny instituty typicky středověké,  nicméně minimálně celková           130  Výjimkou byla závěť, kde zůstavitel pořizoval výhradě ve prospěch svých descendentů.              tzv. testamentum parentum (parentis) inter liberos, LONGCHAMPS DE BERIÉR, F. Law              of  Succession. Roman Legal Framework and Comparativ Law Perspective. Warszawa: Wolters              Kluwer Polska, 2011, s. 169.           131  Novella Valentiniani 21,2 z 26. 12. 446 v Ravenně. Viz k tomu, včetně nastínění pozděj-              šího vývoje ve středověku: LONGCHAMPS DE BERIÉR, F. Law of  Succession. Roman              Legal Framework and Comparativ Law Perspective. Warszawa: Wolters Kluwer Polska, 2011,              s. 164 a násl.; K holografní závěti v římském právu podrobněji srovnej (v němčině)              včetně textu dané konstituce viz KURYŁOWICZ, M. Testamentum holographum. In:              Krytyka  Prawa [online]. 2015, roč. 7, č. 1, s. 219–227 [cit. 25. 1. 2018]. Dostupné z:              http://www.krytykaprawa.pl/api/files/view/59482.pdf           132  Ústní  jednání  totiž  vyhovovala  nejvíce  jejich  mentalitě.  Viz  LONGCHAMPS              DE BERIÉR, F. Law of  Succession. Roman Legal Framework and Comparativ Law Perspective.              Warszawa: Wolters Kluwer Polska, 2011, s. 151 a násl.; též DAJCZAK, W. a kol. Právo              římské. Základy soukromého práva. Olomouc: Iuridicum Olomoucense, 2013, s. 92.           133  Je  však  třeba  soulasit  se  Svobodou,  že  nebylo  římské  právo  převzato  jako  inspi-              rační zdroj jen pro pouhou skutečnost, že jde o římské právo, nýbrž posloužilo jako              vhodná  základna  pro  rozvíjející  se  liberalismus  (v  původním  smyslu  slova)  té  doby.              Viz SVOBODA, E. Problém vůle v rakouském právu dědickém. Právník, 1912, zvláštní              otisk.  s.  5.  Dostupné  z:  https://digi.law.muni.cz/bitstream/handle/digilaw/14269/              Obcanske_pravo_1801_1918_0135-1912-1.pdf?sequence=1 \& isAllowed=y           134  ŠTACHOVÁ,  N.  Šlechtické  testamenty v  listinné praxi  českých  zemí  do  roku  1306.              Časopis pro právní vědu a praxi, Brno: Masarykova univerzita, 2012, roč. 20, č. 3, s. 245–256.           135  Takovým institutem byl např. fideikomis (v ABGB), který sice názvem odkazuje na právo              římské, ale jeho podoba byla formována ve středověku a do našeho prostředí importo-              vána z Německa v 16.–17. stol. Viz níže v souvislosti se svěřenskými fondy. Podrobně              včetně přehledu literatury viz KOBER, J. Fideikomis (svěřenectví). In: SCHELLE, K.              a J. TAUCHEN (eds.). Encyklopedie českých právních dějin. D-J. sv. 2. Plzeň: Aleš Čeněk,              2016, s. 492–504.              38","2 Hlavní prostředky volní dispozice              koncepce pojetí dědického práva ve středověku a v moderní době je odlišná             a ona moderní koncepce je blíže právě spíše pojetí římskému. 136             Jednotlivé právní řády se však k pozici toho kterého druhu závěti posta-             vily rozdílně. Ostatně je-li vzata v potaz úprava soukromého práva převzatá             pro československý stát recepční normou, zákonem č. 11/1918 Sb.z. a n.,             tak zde můžeme nalézt oba přístupy. Na jedné straně stojí právo uherské,             reprezentované v dané době zákonným článkem XVI/1876. Tento předpis             přitom navazoval na již dřívější, středověkou právní úpravu, která prefero-             vala pořizování závětí v tzv. hodnověrných místech,  tedy ve své podstatě                                                          137             formu závěti veřejnou. Dokonce právo uherské a později maďarské vyža-             dovalo i u holografních závětí přítomnost dvou svědků.  Podobně i právo                                                             138             německé stavělo na preferenci veřejné listiny před soukromou. Tak tomu             nebylo jen v BGB, ale toto je možno nalézt již v pruském zemském záko-             níku. Tento předpis – Allgemeine Landrecht für die Preußischen Staaten             (1794, ALR)  – je z hlediska sledované problematiky velmi zajímavý i tím,                        139             že měl nemalý vliv i na utváření podoby rakouského práva.             Právě úprava ALR jasně poukazuje na podobnost s římskoprávní úpravou             justiniánskou, kde preferované formy závěti jsou závěti veřejné – buď ústně             před soudem do protokolu, nebo sice napsané (třebas i samotným zůstavi-             telem) a podepsané,  nicméně i tato závěť se stávala platnou až ve chvíli,                              140               136  Toto tvrzení je sice poněkud zobecňující, ale v zásadě vystihuje charakter dědického                 práva ve středověku nejen u nás, ale i ve většině zemí kontinentální Evropy, ale i třeba                 v Anglii, kde rovněž možnost pořizovat závěť byla ze strany panovníka omezována.                 Viz  SLOAN,  B.  a  A.  BORKOWSKI.  Borkowski’s  Law  of   Succession.  3.  vyd.  Oxford:                 Oxford University Press, 2017, s. 46–48.             137  Tento  termín  vyjadřuje  fakt,  že  šlo  o  důvěryhodná  místa,  takovými  místy  byly                 ve  středověkých  Uhrách  zejména  významné  církevní  instituce,  zejména  kláštery.                 Viz např. ŠVECOVÁ, A. K počiatkom činnosti hodnoverného miesta pri Spišskej kapi-                 tule. Studia Historica Tyrnaviensia, 2003, č. 3, s. 49–57.             138  ŠVECOVÁ, A. Formálno-právna stránka zriadenia úkonov posledného poriadku na Slovensku                 do roku 1950. Bratislava: Veda, 2010, s. 141.             139  Tento zákoník byl vydán Fridrichem Vilémem II. a zákoník obsahoval prakticky celý                 tehdejší pruský právní řád, jak normy práva občanského, trestního, a další (lenní, sta-                 vovské, obecní, kostelní, policejní). Byl poměrně pokrokový, což se projevilo v zásadách                 jako nullum crimen sine lege a nulla poena sine lege, zákon rovněž preferoval právo přirozené                 před římským právem, resp. římským právem recipovaným (gemeine Recht). Jeho platnost                 však byla nadále subsidiární.             140  Viz 2. díl. XII. titul § 100an ALR.                                                                            39","AUTONOMIE VŮLE ZŮSTAVITELE PODLE OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU Z HISTORICKÉ PERSPEKTIVY            kdy zůstavitel její text uložil u soudu a zde také prohlásil, že jde o jeho vůli.                                                                         141           Velmi dobře zde naopak vystupuje rozdíl mezi závětí, jako institutem jímž jako           jediným může být ustanoven dědic, a kodicilem, tedy dovětkem, jež prioritně           slouží k dalším majetkovým dispozicím mortis causa, typicky odkazům. Kodicil           dle ALR bylo možno pořídit i ve formě soukromé a holografní.  V souladu                                                                142           s touto linii pokračovalo i německé BGB, kam se samotný institut vlastnoruční           závěti dostal až na poslední chvíli  a není bez zajímavosti, že proti zavedení                                      143           tohoto druhu závěti se argumentovalo mimo jiné právě tím, že holografní           závěť byla justinánskému právu neznámá.  I přes tuto skutečnost si BGB                                              144           zachovávalo k holografní závěti od počátku spíše nepřátelský poměr, který byl           odstraněn až v období nacismu, kdy byly formální náležitosti více uvolněny           z podoby muss-vorschriftu do podoby soll-vorschriftu.  Není asi bez zajímavosti,                                                   145           že svou roli při těchto změnách hrál A. Hitler osobně  a jde patrně o jednu                                                       146           z mála oblastí, kde ABGB bylo inspiračním zdrojem pro BGB. 147           ABGB je proti BGB možno považovat za zákoník, který byl značně liberální.           Jsou-li vzaty v potaz závěti ve formě řádné, tak BGB zná pouze veřejný notář-           ský testament a soukromý holografní. ABGB vedle veřejného testamentu           znalo od svého počátku celou škálu soukromých testamentů – holografní,            141  Tu je při troše dobré vůle mít za ekvivalent římského testamentum principi oblatum, tedy              závěti, jež zůstavitel sám sepsal, avšak odevzdal jí císaři s prosbou o uschování.           142  Ustanovení 2. dílu XII. titulu § 161 ALR hovoří jen o kodicilech – vlastnoručně bylo možno              pořídit jen odkaz, skrz kodicil, ale rozhodně nebylo možno ustanovit dědice. Je-li řeč o tes-              tamentech, míní se tím pochopitelně testament řádný, nikoliv testamenty privilegované.           143  Stalo  se  tak  až  ve  třetím  návrhu  a  šlo  o  připomínku  spíše  z  řad  politických,              viz MUGDAN, B. Die gesammten Materialien zum Bürgerlichen Gesetzbuch für das Deutsche              Reich (Erbrecht). 5. vyd. Berlin: R. v. Decker’s Verlag, 1899, s. 893 (zcela dole) a násl.              [cit.  8.  16.  2019].  Dostupné  z:  https://archive.thulb.uni-jena.de/collections/servlets/              MCRFileNodeServlet/HisBest_derivate_00010712/Band%205.pdf           144  HELLER, H. D. Die Zivilrechtsgesetzgebung im Dritten Reich: die deutsche bürgerlich-rechtliche              Gesetzgebung unter der Herrschaft des Nationalsozialismus. Anspruch und Wirklichkeit. Münster:              MV Wissenschaft, 2015, s. 300.           145  SALÁK, P. Datace závěti z historické perspektivy. Časopis pro právní vědu a praxi, Brno:              Masarykova univerzita, 2018, roč. 26, č. 3, s. 487.           146  I přes skepsi řady čelních představitelů třetí říše (např. H. Himlera), bylo u těchto změn              uvedeno, že jde o „Führerswunsch“ (přání Vůdce). HELLER, H. D. Die Zivilrechtsgesetzgebung              im  Dritten  Reich:  die  deutsche  bürgerlich-rechtliche  Gesetzgebung  unter  der  Herrschaft  des              Nationalsozialismus. Anspruch und Wirklichkeit. Münster: MV Wissenschaft, 2015, s. 303.           147  STAGL, J. F. Das „testamentum militare“ in seiner Eigenschaft als „ius singulare“. Rev.              estud. hist.-juríd. [online]. Valparaíso, 2014, roč. 36, s. 129–157 [cit. 10. 6. 2015]. Dostupné              z: http://www.scielo.cl/scielo.php?script=sci_arttext \& pid=S0716-4552014000100004              \& lng=es \& nrm=iso              40","2 Hlavní prostředky volní dispozice              allografní, ale dokonce i soukromý ústní. Samotný soukromý ústní testament             však již postupně ustupuje,  a je zachován vlastně jen u formy veřejné, nebo                                    148             u závětí mimořádných, tak je tomu jak v Rakousku, tak i u nás v OZ 2012.              2.2.2.1    Společný testament             Přestože je závěť chápána všeobecně jako právní jednání jednostranné, jako             projev vůle jedné osoby, již bylo výše naznačeno, že zde existuje i institut tes-             tamentu vzájemného, někdy také označovaný jako společný.  Takovouto                                                                  149             závěť znalo i poklasické římské právo, ale bývá chápána jako institut vztahu-             jící se spíše k době středověké a novověké a je typický právě pro ty státy, kde             existuje dědická smlouva. Od standardní dědické smlouvy se tyto vzájemné             závěti liší možností jednostranného odvolání, od jiných smluv pak i tím,             že odvolání jednou stranou nemá za následek zánik vzájemného ustanovení             za dědice stranou druhou. Takovýto testament byl velmi často vztahován             k manželům a znalo jej a zná právo německé a právo rakouské. 150              Oba tyto právní řády však volí rozdílný přístup – právo rakouské zde neznalo             žádných úlev proti běžnému testamentu, naopak právo německé u společ-             ného testamentu (das gemeinschaftliche Ehegattentestament) považuje za dostaču-             jící, když závěť sepíše pouze jeden zůstavitel a druhý k ní jen připojí svůj             podpis.  V Německu se navíc užívá i tzv. Berliner Testament, který je cha-                    151             rakteristický tím, že se manželé ustanoví navzájem za dědice a kromě toho             následně ustanoví za dědice ještě někoho dalšího, zpravidla svého společ-             ného potomka.  Společnou závěť zná i právo švýcarské. 153                          152             Následkem recepční normy v rámci ABGB (§ 583 a § 1248 ABGB původ-             ního znění) byl převzat společný testament i do úpravy prvorepublikové.              148  Tato struktura byla změněna až do r. 2004, kdy byl onen soukromý ústní testament                 vypuštěn skrze FamErbRÄG z 21. června 2004.             149  K těmto pojmů více viz kapitola o dědické smlouvě.             150  Původně upraveno v § 583 od novely v r. 2015 v § 586, FENYVES, A., F. KERSCHNER                 a A. VONKILCH. ABGB: § 552 bis 646. 3. Auflage des von Heinrich Klang begründeten                 Kommentars zum Allgemeinen Bürgerlichen Gesetzbuch. Wien: Verlag Österreich, 2017, č. 5,                 s. 232., s. 234 a násl.             151  BROX,  H.  Erbrecht.  19.  přepracované  vyd.  Köln+Berlin+Bonn+München:  Carl                 Heymanns Verlag, 2001, s. 111; TERSTEEGEN, J. a T. REICH. Erbrecht in Deutschland.                 In: Süß, R. (Hrsg.). Erbrecht in Europa. 2. vyd. Bonn: Deutscher Notarverlag, 2008, s. 484.             152  Ibid., s. 115.             153  WOLF,  S.  a  I.  BERGER-STEINER.  Erbrecht  in  der  Schweiz.  In:  SÜß  R.  (Hrsg.).                 Erbrecht in Europa. 2. vyd. Bonn: Deutscher Notarverlag, 2008, s. 1338.                                                                            41","AUTONOMIE VŮLE ZŮSTAVITELE PODLE OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU Z HISTORICKÉ PERSPEKTIVY            Nicméně již ani v jednom meziválečném návrhu se neobjevil. Subkomitét           navrhl společný testament z právního řádu vynechat  a v tomto jej následo-                                                      154           valy i Osnovy 1931 a 1937.  A není divu, že společnou závěť odmítly i oba                                 155           zákoníky po r. 1948 a rovněž OZ 2012 stojí na zásadě, že závěť je jedno-           stranným jednáním, což jasně bylo vyjádřeno v ustanovení § 1496 OZ 2012:           „Právo povolat dědice je osobním právem zůstavitele. Zůstavitel nemůže povolání dědice           svěřit jinému, ani pořídit společně s jinou osobou.“            2.2.2.2   Holografní závěť           Holografní  poslední  pořízení  je  v  našem  prostoru  chápáno  jako  hlavní           a  preferovaný  způsob  projevu  vůle  zůstavitele  mortis  causa.  Byla  však  již           řeč o tom, že v jiných státech je pohled odlišný. Ostatně určitý negativní           poměr k holografní závěti lze nalézt i v návrzích zákonů, jež předcházely           ABGB, což bylo bezesporu dílo Martiniho.  Původně však i sám Zeiller                                                156           byl názoru, že by holografní vůle měla být značně formalizována. Nakonec           však převážil liberální duch, jež je často v Zeillerově komentáři zmiňován           a vlastnoruční závěť dle ABGB vyžadovala jen vlastnoruční sepsání a pod-           pis, uvedení data a místa bylo pouze doporučeno (§ 578 ABGB v původním           znění). Vlastnoruční text a podpis jako základní náležitosti chápeme jako           stěžejní pro podobu holografního testamentu, ale během příprav dokonce           bylo navrženo, že postačí i pouhou vlastní rukou napsaný text bez podpi-           su.  Ačkoliv se tento postup zdá být absurdní, nebyl až tak zcela nepod-             157           ložený. Je-li část v souvislosti s dědickým právem zmiňováno právo římské,               154  Subkomitét se o § 1248 vyjádřil dosti nelichotivě následujícími slovy: „Ale samo ustanovení              § 1248 jest naprosto nepraktické a vlastně beze vší hodnoty právní…“. SVOBODA, E. Dědické              právo: návrh subkomitétu pro revisi občanského zákoníka pro Československou republiku. 2. vyd.              Praha: Ministerstvo spravedlnosti, 1924, s. 24.           155  Sněmovní tisk 844. Vládní návrh zákona, kterým se vydává občanský zákoník. Praha:              Státní tiskárna, 1937, s. 290.           156  K jeho osobě viz HORÁK, O. K. A. Martini a první moderní úprava dědického práva.              Ke 220. výročí (západo) haličského občanského zákoníku. Ad notam, 2017, č. 6, s. 10–11.              Martini se velmi inspiroval právě ALR.           157  Autorem této myšlenky byl rada M. W. von Haan. Viz OFNER, J. Der Ur-Entwurf  und die              Berathungs-Protokolle des oesterreichischen Allgemeinen bürgerlichen Gesetzbuches, II. Band. Wien:              Alfred Hölder, 1889, s. 538–539. Více ke genezi ustanovení § 578 viz SALÁK, P. The              Dating of Last Wills in the Territory of the Czech Republic from the 19th to the 21st              Century. Journal on European history of  law, STS Science Centre, 2019, roč. 10, č. 1, s. 98, 99.              42","2 Hlavní prostředky volní dispozice              tak je to právě právo římské, kterému postačoval pouhý text napsaný vlastní             rukou a nevyžadovalo nutně ještě vlastnoruční podpis. 158             Boj o formu holografní závěti však pokračoval i v meziválečném období,             kdy se subkomitét pro dědické právo odklonil od textu ABGB  a vedle                                                                     159             obligatorního data a místa požadoval i pevné spojení všech listů, na nichž             byla závěť napsána. popř. podepsání všech těchto listů.  Stanovisko super-                                                            160             revizní  komise  však  bylo  k  postoji  subkomitétu  negativní,  resp.  převládl             názor, že by vlastnoruční závěť měla být pokud možno bezforemná i nadále.             Uznal však za rozumné, aby vedle doporučení data a místa bylo připojeno             i doporučení spojit pevně text závěti napsaný na více stranách.  V toto                                                                     161             pohledu se tedy úprava allografní závěti v Osnově 1931 a 1937 od ABGB             příliš nelišila. 162             Přestože právo po r. 1948 se negativně stavělo k autonomii vůle jednotlivce             a k jeho dispoziční svobodě, samotných forem závěti se to nijak výrazně             nedotklo, nebo minimálně ne na první pohled. Sama důvodová zpráva uvádí,             že dokonce nabízí ještě menší formální svobodu, neboť již nevyžaduje nut-             nost uvádět místo pořízení a postačí pouhé uvedení data.  Zde však již,                                                                163             oproti ABGB, v obligatorní formě. Přestože forma závěti holografní zůstala               158  DAJCZAK,  W.  a  kol.  Právo  římské.  Základy  soukromého  práva.  Olomouc:  Iuridicum                 Olomoucense,  2013,  s.  88,  92.  Pokud  byla  závěť  psána  vlastní  rukou,  nebylo  dle                 konstituce  z  r.  439  n.  l.  třeba  podpisu  zůstavitele,  byly  však  třeba  podpisy  svědků.                 HEYROVSKÝ, L. Dějiny a systém římského práva soukromého. 4. vyd. Praha: J. Otto, 1910,                 s. 999. Ostatně lze říci, že je mnohem jednoduší padělat podpis než celý dlouhý text.             159  S ohledem na to, že v čele subkomitétu stál Emil Svoboda, který se vůči podobě holo-                 grafního testamentu v ABGB vymezoval již dříve, není příliš divu. Viz SVOBODA, E.                 Problém vůle v rakouském právu dědickém. Právník, 1912, zvláštní otisk, s. 17 a násl.                 Dostupné  z:  https://digi.law.muni.cz/bitstream/handle/digilaw/14269/Obcanske_                 pravo_1801_1918_0135-1912-1.pdf?sequence=1 \& isAllowed=y             160  Šlo o zohlednění práva platného na Slovensku. SVOBODA, E. Dědické právo: návrh subko-                 mitétu pro revisi občanského zákoníka pro Československou republiku. 2. vyd. Praha: Ministerstvo                 spravedlnosti, 1924, s 21.             161  Zákon, kterým se vydává všeobecný zákoník občanský. Návrh superrevisní komise. Díl I. (Tekst                 zákona), Díl II. (Důvodová zpráva). Praha: Ministerstvo spravedlnosti, 1931, s. 163; Sněmovní                 tisk 844. Vládní návrh zákona, kterým se vydává občanský zákoník. (Důvodová zpráva). Praha:                 Státní tiskárna, 1937, s. 289; též důvodová zpráva v úvodu k hlavě 15. Sněmovní tisk 844.                 Vládní návrh zákona, kterým se vydává občanský zákoník. (Důvodová zpráva) Praha: Státní                 tiskárna, 1937, s. 285.             162  SALÁK, P. Datace závěti z historické perspektivy. Časopis pro právní vědu a praxi, Brno:                 Masarykova univerzita, 2018, roč. 26, č. 3, s. 484.             163  Viz Důvodová zpráva k § 541 OZ1950. Občanský zákoník. Praha: Orbis. 1950, s. 304.                                                                            43","AUTONOMIE VŮLE ZŮSTAVITELE PODLE OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU Z HISTORICKÉ PERSPEKTIVY            zachována jak v OZ 1950, tak i v OZ 1964, a lze říci, že ji můžeme považo-           vat za základní formu, v drobných detailech bylo zůstaviteli jeho pořizování           omezováno. Tato omezení spočívala především v otázkách obsahu závěti           (viz níže) v případě formální stránky to byl především požadavek datace           závěti. 164           Předně  ani  jeden  předpis  nepoužíval  výraz  datum,  nýbrž  sousloví  „den,           měsíc a rok“. Na tom by nebylo nic podivného, podobně hovořil ostatně již           i ABGB, a slovo datum nepoužíval ani žádný z návrhu, které mu předchá-           zely, stejně tak i BGB (použit byl pouze výraz „Tag“) a patrně jediná úprava,           kde by se mohlo o ekvivalentu slova datum hovořit, byla úprava uherská.                                                                         165           Zatímco OZ 1950 však používal obrat, že datum musí být z textu závěti           patrné, OZ 1964 již výslovně kladl požadavek na „uvedení“ dne, měsíce           a roku. Pokud totiž musí být den, měsíc a rok uveden, tak musí datace mít           přesně podobu „den, měsíc a rok“, což při doslovné aplikaci mohlo mít           za  následek,  že  by  datace  „na  Štědrý  den  1977“  mohla  být  považována           za neplatnou, přičemž tento výklad platil až do konce účinnosti zákona, tedy           do r. 2014 a ani změny učiněné po r. 1989 na tom nic nezměnily. 166           Tento  historický  vývoj  stál  pak  i  za  genezí  úpravy  vlastnoruční  závěti           v OZ 2012, kde se střetávala koncepce autorů zákona, vycházející z ABGB,           a koncepce více formalistická, kterou představovali zejména soudci a notáři.           Argumenty obou stran se zdají být rozumné. Povinnost uvést v závěti datum           byla dána již po dlouhou dobu a i předtím byla doporučována, tedy nemělo           by být nijak na škodu, aby tomu tak bylo i nadále, ostatně by to vedlo ke zvý-           šení právní jistoty. Pozici stoupenců fakultativnosti data lze rovněž rozu-           mět – jejich inspiračním zdrojem bylo ABGB s datací fakultativní a hlavně,           od  obligatorního  data  je  odrazoval  výše  uvedený  možný  striktní  výklad           v  akademickém  komentáři.  Přestože  všechny  návrhy  obsahovaly  obliga-           torní formu datace závěti, nakonec se, rámci legislativního procesu skrze            164  SALÁK, P. Datace závěti z historické perspektivy. Časopis pro právní vědu a praxi, Brno:              Masarykova univerzita, 2018, roč. 26, č. 3, s. 487 a násl.           165  Uherské právo užívalo termín „időpont“, jeho výklad však vycházel z toho, že by měl být              v podobě rok, měsíc, den, viz SALÁK, P. Datace závěti z historické perspektivy. Časopis              pro právní vědu a praxi, Brno: Masarykova univerzita, 2018, roč. 26, č. 3, s. 484, pozn. 25.           166  MUZIKÁŘ, L. In: ELIÁŠ, K. (ed.). Občanský zákoník: velký akademický komentář: úplný              text zákona s komentářem, judikaturou a literaturou podle stavu k 1. 4. 2008. 1. svazek, § 1–487.              Praha: Linde, 2008, s. 1238.              44","2 Hlavní prostředky volní dispozice              politiky,  podařilo prosadit fakultativní formu datace, ovšem v kompro-                    167             misní formě, nadto bohužel ne zrovna srozumitelně formulované.  Toto                                                                       168             znění následně vyvolalo diskusi, zda datum závěti skutečně je fakultativní,                                                                            169             neboť se objevily názory, že s touto formulací je možno mít datum závěti             i nadále za obligatorní náležitost. Tyto názory však byly v menšině.  Faktem                                                                     170             však je, že ačkoliv datum je povinnou náležitostí závěti pouze v některých             případech, sama tato skutečnost může vést k právní nejistotě, neboť dojde-li             k tomu, že v uvedených situacích závěť datum obsahovat nebude, bude tako-             váto stižena absolutní neplatností. Jistě je rozumné datum závěti uvést vždy.             2.2.2.3    Allografní testament             Závěť psanou cizí rukou, jak již bylo řečeno, je možno mít za nejstarší formu             soukromého psaného testamentu. Její role pro dědické právo se však v prů-             běhu dějin poněkud změnila. Pro Římany šlo o naprosto normální důsle-             dek mancipačního testamentu, že závěť vyžaduje svědků a zpravidla psána             nebyla zůstavitelem, nýbrž jeho otrokem. Přítomnost svědků navíc dodávala             okamžiku vážnosti a zvyšovala jistotu, že skutečně jde o zůstavitelovu vůli.             Tak tomu bylo u všech závětí pořizovaných v Římě.             Význam allografní závěti v moderní době však byl odlišný. Tím, že bylo             možno pořídit i holografně, nebylo nutné, aby závěť byla nutně pořizo-             vána v přítomnosti svědků.  Ti sice potvrzovali její platnost, avšak bylo                                     171             zde riziko, že mohli její obsah vyzradit.  Allografní testament se však jevil                                               172             výhodným i v této situaci, zejména pokud pořizovatel nebyl s to sám psát.             167  SALÁK, P. The Dating of Last Wills in the Territory of the Czech Republic from                 the 19th to the 21st Century. Journal on European history of  law, STS Science Centre, 2019,                 roč. 10, č. 1, s. 9.             168  § 1494 odst. 1 věta druhá OZ 2012: „Není-li zřejmé, který den, měsíc a rok byla závěť pořízena                 a pořídil-li zůstavitel více závětí, které si odporují nebo závisí-li jinak právní účinky závěti na určení                 doby jejího pořízení, je závěť neplatná.“             169  Zejména NĚMCOVÁ, D. Závěť a její datace. Časopis pro právní vědu a praxi, 2017, roč. 25,                 č. 4, s. 717–737.             170  FIALA, R. a K. BEEROVÁ. In: FIALA, R. a kol. Občanský zákoník: komentář IV., Dědické                 právo (§ 1475–1720). 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 94, m. č. 16 ostatní komentáře                 měly za fakultativní, byť napsání data doporučovaly. Viz MUZIKÁŘ, In: PETROV, J.                 a kol. Občanský zákoník: komentář. V. Praze: C. H. Beck, 2017, s. 1473–1475, stručněji                 ŠEŠINA, M. a K. WAWERKA. In: ŠVESTKA, J., J. DVOŘÁK a J. FIALA. Občanský                 zákoník: komentář. Svazek IV, Dědické právo (§ 1475 až 1720) včetně výkladu řízení o pozůsta-                 losti. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 75.             171  Jistě s odlišnostmi lokálních právních úprav – jako výše zmíněná úprava uherská.             172  Znamenalo by to, že by se zpronevěřili své funkci svědka a mělo by to pro ně právní                 důsledky, ale to neznamená, že by k tomu nemohlo dojít.                                                                           45","AUTONOMIE VŮLE ZŮSTAVITELE PODLE OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU Z HISTORICKÉ PERSPEKTIVY            Jak bylo výše řečeno, ne každý právní řád však allograf do své právní úpravy           zahrnul. Tyto právní řády uvažují tak, že tyto osoby by měly svou závěť           pořídit ve formě veřejné, kde by ona veřejná moc poskytla skutečně právní           jistotu,  že  nebude  nijak  zneužito  allografní  formy  při  soukromé  závěti.           Podobně se k otázce allografní staví i právo francouzské či italské. 173           Na druhé straně stojí zejména právní úprava rakouská, která soukromý allo-           graf měla a má ve své úpravě.  Skutečnost, že se allografní závěť vyskytuje                                    174           i v OZ 2012 je dána jednoznačně touto tradicí, která však byla respekto-           vána i OZ 1950  a posléze byla regulována i v OZ 1964.  Ostatně právě                        175                                                            176           na poslední znění OZ 1964 odkazuje i důvodová zpráva k OZ 2012 v sou-           vislosti s allografní závětí. 177           Tradiční idea allografních závětí vychází z toho, že zůstavitel psát, popř. číst           neumí, nebo je mu toto nějakou okolností (např. úrazem) toto znemožněno.           Vedle  toho  však  není  zde  zcela  nemožné,  že  by  allografní  závěť  pořídila           i osoba, jež je schopna psát, nebo přesněji, je schopna se podepsat. V případě,           že je osoba s to se podepsat, je jí umožněno použít allografní testament dle její           vůle. Poněkud odlišné je to ve chvíli, kdy ona osoba není s to se sama podepsat.           V tomto okamžiku se již zvyšuje i počet svědků, jež mají být aktu přítomni,             173  Article 969 CC, s tím testament mystický může být psán i jinou rukou, ale to je jediná              forma  allografní  závěti  v  právu  francouzském  a  podobně  i  italském.  Viz  ŠEJDL,  J.              Základní charakteristika dědického práva ve Francii. Časopis pro právní vědu a praxi, 2012,              roč. 20, č. 3, s. 308 a násl .           174  Vedle Rakouska je tak tomu i v Lichtenštejnsku, na Slovensku a Maďarsku, z našich              sousedů pak dále též v Polsku. Více viz u jednotlivých států SÜß, R. (Hrsg.). Erbrecht              in Europa. 2. vyd. Bonn: Deutscher Notarverlag, 2008.; popř. 3. vyd. (2015).           175  Sama důvodová zpráva k OZ 1950 k tomu nic neuvádí, nicméně na zjevnou návaznost              na ABGB zde upozorňuje  např.  ŠEŠINA, M.  a K. WAWERKA.  In: ŠVESTKA,  J.,              J. DVOŘÁK a J. FIALA. Občanský zákoník: komentář. Svazek IV, Dědické právo (§ 1475              až 1720) včetně výkladu řízení o pozůstalosti. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 130.           176  Avšak až po r. 1989. OZ v letech 1964-1991 neznal allografní závěť. Důvodová zpráva              ke  sněmovnímu  tisku  T156  (vládní  návrh  občanského  zákoníka)  uvádí  následující:              „Dosavadní forma závěti psané jinou osobou do statečně nezabraňovala sporům o platnost závěti.              Osnova proto připouští kromě závěti zřízené ve formě notářského zápisu pouze závěť psanou vlastní              rukou zůstavitele.“ Viz Vládní návrh občanského zákoníku. Důvodová zpráva, zvláštní              část. Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1960ns/tisky/t0156_13.htm           177  „…závěti vlastní rukou zůstavitele nenapsané (alografické) a v tom směru se zásadně přejímá úprava              v  §  476a  a  476 b  platného  občanského  zákoníku“  Důvodová  zpráva  k  novému  občan-              skému  zákoníku  –  konsolidovaná  verze.  justice.cz  [online].  S.  382  [cit.  28. 5. 2019].              Dostupné  z:  http://obcanskyzakonik.justice.cz/images/pdf/Duvodova-zprava-NOZ-              konsolidovana-verze.pdf              46","2 Hlavní prostředky volní dispozice              ale zejména zákon s možností allografní závěti v tomto případě počítá pouze             pro určitou skupinu osob, nikoliv pro všechny. V ustanovení § 1535 OZ 2012             se počítá pouze s osobami, jež jsou nevidomé,  nebo osobami se smyslo-                                                     178             vým postižením.  Zákon  však neřeší situaci, kdy daná  osoba  nemůže psát             ne  pro  smyslové  postižení,  ale  např.  z  důvodu  úrazu,  popř.  nemůže  psát             z důvodu negramotnosti. V tomto se úprava OZ 2012 odlišuje od úpravy             předchozí, neboť ustanovení § 476c OZ 1964 v posledním znění počítalo             obecně s těmi, kteří neumí číst nebo psát, aniž by dále řešil proč. Faktem je,             že důvodová zpráva se jinak o této změně nezmiňuje, nicméně je pravdou,             že ve výčtu inspiračních zdrojů v důvodové zprávě OZ 2012 není § 476c             zmíněn. Důvod zde může být několikerý. Předně počet osob negramotných             je poměrně zanedbatelný (což ovšem platilo i o době před rokem 1989, byť             faktem je, že i tyto osoby se vyskytovaly a vyskytují), zejména ale tyto osoby             zpravidla pochází z chudších sociálních vrstev, kde se obecně předpokládá             menší snaha pořizovat závětí a spíše funguje intestátní posloupnost. Zároveň             právní povědomí těchto osob je poměrně malé a mohlo by tak být snadno             zneužito.  Pokud jde o osoby, jež jsou sice gramotné, ale z nějakého důvodu                     179             nemohou poslední pořízení podepsat, zde se nabízí totéž řešení, případně,             např. v případě, že daná neschopnost nastala nějakým zraněním či úrazem,             mohlo by jít i o situace, kde je místo pro závěť mimořádnou.             Podoba a podstata právní úpravy allografní závěti v zásadě vychází, jak již             bylo výše naznačeno, z úpravy OZ 1964, ovšem v novelizované podobě             po novele č. 509/1991 Sb.  Lze tedy říci, že toto je jedno z mála míst                                     180             OZ 2012, kde je zachovávána kontinuita s těsně předcházející právní úpra-             vou, vůči níž se jinak autoři OZ 2012 velmi často vymezují, a to nejen vůči             textu zákona, ale často i proti ustálené judikatuře. 181              178  Zde se přitom neřeší, zda je či není daná osoba s to se podepsat.             179  Proto se předpokládá, že by tyto osoby měly pořizovat spíš ve formě veřejné listiny.                 FIALA,  R.  a  K.  BEEROVÁ.  In:  FIALA,  R.  a  kol.  Občanský  zákoník:  komentář  IV.,                 Dědické  právo  (§  1475–1720).  1.  vyd.  Praha:  C. H. Beck,  2015,  s.  185,  m.č.  2;  Shodně                 MUZIKÁŘ, L. In: PETROV, J. a kol. Občanský zákoník: komentář. Praha: C. H. Beck,                 2017, s. 1506, m.č. 13, 14.             180  Důvodová zpráva k sněmovnímu tisku T 685, který byl návrhem této novely však nic                 podrobnějšího než konstatování: „Tato nová úprava byla zejména nezbytná vzhledem k tomu,                 že se napříště počítá i s další formou závěti, která není vlastnoručně psána.“ Dostupné z: http://                 www.psp.cz/eknih/1990fs/tisky/t0685_09.htm             181  K tomu postačí jen srovnat text důvodové zprávy k OZ 2012.                                                                            47","AUTONOMIE VŮLE ZŮSTAVITELE PODLE OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU Z HISTORICKÉ PERSPEKTIVY            S ohledem na toto není až tak nutné institut allografní závěti více rozepiso-           vat, neboť zde je možno odkázat na existující literaturu a rovněž, v určité           míře,  i na judikaturu k příslušným ustanovením OZ 1964. V čem spočívá               182           hlavní odlišnost holografní závěti a allografní – krom skutečnosti, že nejde           o text psaný vlastní rukou, je fakt, že se postup při pořizování allografní závěti           rozpadá jakoby do dvou fází, tou první je pořízení textu závěti, tou druhou           je prohlášení zůstavitele, že uvedený text osahuje jeho vůli. Tyto fáze mohou           být spojeny, ale nemusí na sebe nutně navazovat. Zde je třeba si uvědomit,           že z hlediska právní úpravy je rozhodující akt, při němž zůstavitel před svědky           prohlásí, že daný dokument je jeho vůle, což následně svědci dosvědčí. Vedle           zůstavitele zde vystupují svědci a může zde vystupovat osoba pisatele, jež bude           zpravidla od zůstavitele odlišná.  Právě osoba pisatele jako taková není z hle-                                     183           diska práva regulována. Pisatelem tedy může být kdokoliv, i osoba, jež bude           závětí nějak obdařena (ať již jako dědic, nebo jako odkazovník), tak tomu           ovšem bude pouze v situaci, kdy nebude vystupovat jako svědek.           Osoby svědků totiž již podléhají regulaci, jejímž cílem je právě zvýšit důvě-           ryhodnost jejich svědectví, resp. předejít možným pochybnostem o tom, zda           vůle, jíž zůstavitel projevil byla skutečně jeho a zda byla svobodná. Vedle           obecných vlastností, jež je možno u právního jednání očekávat – jako věk,           způsobilost právně jednat, nebo schopnost (míněno zejména jazyková) poro-           zumět danému projevu – je zde u svědků vyžadováno, aby nebyli na posled-           ním pořízení nijak hmotně zainteresováni. Takovýto hmotný interes by zna-           menalo nezpůsobilost dané osoby o aktu svědčit a tedy by mohl ve svých           důsledcích vést třeba i k neplatnosti závěti.  Není divu, že tak zákon činí,                                               184           neboť jistě by v dané chvíli skutečně mohly být pochybnosti o tom, zda dané           ustanovení skutečně bylo vůlí zůstavitele.  Je tedy lépe se vyhnout svědectví                                             185           182  Pokud má být poukázáno na příklad judikátu, který patrně nebude pro novou praxi              aplikovatelný, tak jde o Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 30 Cdo              1190/2004. In: Ad Notam, 2005, č. 6, s. 210, tento judikát se týkal datace allografní závěti              a týkal se konkrétně toho, že se nemůže datum závěti odvozovat z jiného právního jed-              nání (ověření podpisů), byť jsou obě jednání na jednom dokumentu.           183  Může však jí být i sám zůstavitel, pokud použil k sepsání závěti nějaké technické pro-              středky (počítač, psací stroj) a neučinil tak vlastnoručně.           184  V tomto případě je třeba zmínit, že zákon počítá i s variantou, že by o dané části závěti              svědek nesvědčil a nahradil ho někdo jiný, to však jen zbytečně navyšuje počet svědků              a celý úkon bude činit složitějším a dost možná i hůře přehledným.           185  Podobně právní úprava OZ 2012 pamatuje i na situace, kdy by ona poslední vůle byla činěna              ve zdravotnickém zařízení, v němž se zůstavitel nachází (viz kapitola „Meze autonomie vůle“).              48","2 Hlavní prostředky volní dispozice              osoby, na níž by poslední vůle pamatovala. Na tuto skutečnost by měl myslet             především zůstavitel, neboť skutečnost, že někdo je svědkem u prohlášení,             že daný dokument je závětí zůstavitele nemusí nutně znamenat, že obsah             závěti zná – to není svědkovou povinností. 186             Na druhou stranu, svědkem by neměla být osoba svým způsobem „náhodně             vybraná“. Je však třeba míti na vědomí, že svědectví je úkonem s určitou             vážností, neboť svědectví má potvrdit nejen průběh onoho aktu, ale i ostatní                                                    187             skutečnosti,  zejména  totožnost  zůstavitele.   Velmi  výstižně  podstatu             významu svědka u allografní závěti vystihuje judikát 21 Cdo 1706/2018.                                                                            188             Z hlediska svědectví stojí za zmínku § 1550 OZ 2012.             2.2.2.4    Závěť ve formě veřejné listiny             Již bylo zmíněno, že jednou z tradičních forem je i závěť veřejná. Náš právní             řád ji však nepovažuje za hlavní formu, přesto lze říci, že její pozice oproti             předchozí  právní  úpravě  posílila,  což  se  projevuje  několika  případy,  kdy             zákon stanovuje obligatorní formu veřejné listiny. Je tomu však v takových             situacích, kde je zvýšené nebezpečí zneužití a obava o to, zda půjde o projev             skutečné vůle zůstavitele. 189                186  FIALA, R. a K. BEEROVÁ. In: FIALA, R. a kol. Občanský zákoník: komentář IV., Dědické                 právo (§ 1475–1720). 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 182, m.č. 6.             187  Tedy,  že  buď  zůstavitele  osobně  znají,  nebo  je  jim  prokázána  jeho  totožnost  a  oni                 mohou potvrdit, že ta osoba, která pořízení poslední vůle učinila, je skutečně zůstavite-                 lem, jehož totožnost je závětí deklarována. Viz 21 Cdo 1706/2018, též NOVOTNÝ, P.                 a M. NOVOTNÁ. Nový občanský zákoník. Dědické právo. Praha: Grada Publishing, a. s.,                 2014, s. 51.             188  Viz  Rozhodnutí  Nejvyššího  soudu  ze  dne  20.  8.  2018,  sp.  zn.  21  Cdo  1706/2018:                 „Vzhledem k tomu, že allografní závěť zůstavitel nenapsal vlastní rukou a jen ji vlastnoručně podepsal                 a že taková listina sama o sobě není – na rozdíl od holografní závěti – spolehlivým dokladem toho,                 že skutečně obsahuje poslední vůli zůstavitele, zákon u ní požaduje (pod sankcí neplatnosti právního                 úkonu), aby zůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevil, že listina obsahuje                 jeho poslední vůli, a aby se svědci na závěť podepsali; povolání svědků závěti slouží (mimo jiné) k tomu,                 aby tyto osoby mohly potvrdit, že jde o zůstavitelovu pravou závěť v případě, objeví-li se po smrti                 zůstavitele pochybnosti, zda se skutečně jedná o jeho poslední vůli, tedy – řečeno jinak – aby tím bylo                 věrohodným způsobem osvědčeno, že závěť vskutku obsahuje poslední vůli zůstavitele.“             189  Tak je tomu v případě závěti dle § 1493 OZ 2012 (závěť v nemocničním zařízení),                 § 1526 (závěť osoby mladší 15 let), § 1528 odst. 1 (osoba s omezenou svéprávností),                 § 1556 odst. 1 (závěť, v níž je jmenován správce pozůstalosti). Byť to výslovně zákon                 neříká, nicméně z úpravy je patrné, že podobně musí být forma veřejné listiny i pro                 závěť osob, které neumí číst nebo psát. Srovnej MUZIKÁŘ, L. In: PETROV, J. a kol.                 Občanský zákoník: komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 1506.                                                                            49","AUTONOMIE VŮLE ZŮSTAVITELE PODLE OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU Z HISTORICKÉ PERSPEKTIVY            Jako její hlavní výhoda je spatřována mnohem větší jistota, že závěť bude           platnou závětí a že bude naplněna. Ta spočívá jednak ve skutečnosti, že závěť           je takto pořizována (zpravidla) v součinnosti s osobami, které mají právní           vzdělání a mohou tak zabránit jak případným formálním, tak ale i obsaho-           vým chybám či možným budoucím nejasnostem. 190           Hlavní  výhodou  je  však  fakt,  že  takto  pořízená  závěť  bude  zaevidována           a uložena – je tedy jistota, že o její existenci bude povědomí a v případě           smrti zůstavitele se neztratí, nebo nebude zapomenuta či zničena.  Zároveň                                                                 191           však  závěť  po  obsahové  stránce  zůstává  utajena.  Poslední  výhodu,  jež           nabízí dědici závěť ve formě veřejné listiny, je otázka průkaznosti takové-           hoto textu – důkazní břemeno věrohodnosti závěti je zde z dědice sejmuto           a do prokázání opaku se má obsah takovéto listiny za pravdivý (§ 134 OSŘ).           Veřejné závěti se zpravidla objevují ve dvojí formě – buď před soudem, nebo           u notáře.  U soudu se potom zpravidla připouštěla jak varianta ústní, kdy byl                  192           pořízen soudem protokol, nebo i varianta, kdy soudu byla předložena listina           již napsaná a jíž musel zůstavitel podepsat a o tom byl pořízen protokol.                                                                         193           Podobně i OZ 1950 znal tyto dva druhy veřejné závěti, nicméně již OZ 1964           počítal pouze se závětí u notáře a tak tomu bylo i po novelizaci v r. 1991.           A konec konců to takto je upraveno i v OZ 2012, ostatně i důvodová zpráva           výslovně inspiraci OZ 1964 přiznává.  Tento zákoník sice o notářské závěti                                          194           výslovně nehovoří a používá prakticky výhradně o závěti ve formě veřejné           listiny, aniž by dále řešily, kde tak může být pořízeno. O notářském zápisu           hovoří tak zejména komentáře s odkazem na ustanovení § 62an notářského           190  Faktem však je, že ani skutečnost, že bude závěť pořizována před právníkem ještě nutně              neznamená, že bude platná. Viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 4. 1976,              sp. zn. R 61/1977.           191  Zde je možno zmínit judikát Vážný 10.809 (21. Rv I 1482/30), který řešil otázku, zda při              nalezené závěti a jejím odevzdání oprávněné osobě náleží nálezci nálezné, nebo odměna              za záchranu věci. Z hlediska tématu zde sledovaného je mnohem důležitější fakt, jak celá              věc vznikla. Zcela zjevně byla listina obsahující závěť vyhozena, aniž by jí byla věnována              pozornost – spíše proto, že o existenci podobné listiny nikdo ani neměl povědomí.           192  Tak např. právo rakouské, též německé.           193  Tak tomu bylo i v meziválečných osnovách (srovnej např. § 422 Osnovy 1937).           194  „Ust. § 1537 zásadně přejímá § 476d odst. 1 platného obč. z. Veřejná závěť je závěť učiněná ve formě              veřejné listiny. Forma notářského zápisu zůstává základní formou veřejné listiny, v níž se závěť poři-              zuje. Vzhledem k návrhu úpravy § 1542 a násl. však nelze v navrhovaném ustanovení zúžit proble-              matiku jen na notářské zápisy.“ Důvodová zpráva – konsolidovaná verze. justice.cz [online].              S.  382  [cit.  28. 5. 2019].  Dostupné  z:  http://obcanskyzakonik.justice.cz/images/pdf/              Duvodova-zprava-NOZ-konsolidovana-verze.pdf              50","2 Hlavní prostředky volní dispozice              řádu, jež se týkají zápisu právního jednání u notáře.  Jak plyne z důvo-                                                           195             dové zprávy, cílem tohoto znění příslušných ustanovení nebylo znovuzave-             dení závětí ve formě soudního protokolu, ale úprava privilegovaných závětí             dle § 1542an.  Jistě, podle ustanovení §§ 1543–1545 za splnění podmínek                         196             § 1547 OZ 2012 je možno učinit ve formě veřejné listiny a v tomto pohledu             se pak zdá znění zákona naprosto v pořádku. Problém však může při této             dikci zákona vyvstat s výkladem časového omezení závěti (§ 1549 OZ 2012             poslední věta), které říká: „Tyto doby však nepočnou běžet ani neběží, dokud zůsta-             vitel nemůže pořídit závěť ve formě veřejné listiny.“ Nabízí se otázka, jak aplikovat             tuto větu u těch mimořádných závětí, které byly pořízeny ve formě veřejné             listiny? Pak by přeci tato věta nemohla být na tento druh mimořádné závěti             aplikována,  neboť  byly  pořízeny  ve  formě  veřejné  listiny.  Takový  výklad             je sice možný, nicméně chybný.  Pochopitelně se tím myslí veřejná listina                                         197             ve formě řádné závěti, tj. pořízená před notářem  a znění zákona je jen                                                        198             nepřesným vyjádřením oné myšlenky.             2.2.3   Zrušení závěti 199             Je-li závěť pořízením jednostranným, tak je jasné, že jí může disponovat             právě jen ona jedna strana, tedy zůstavitel. Je tedy na jeho vůli, zda závěť             nejen pořídí, ale i zda ji ponechá v platnosti.  Toto právo je čistě na něm                                                    200             a má takový rozsah, mu nějen nemůže být omezeno, ale ani on sám se jej               195  MUZIKÁŘ, L. In: PETROV, J. a kol. Občanský zákoník: komentář. Praha: C. H. Beck,                 2017, s. 1507–1508; též BÍLEK, P. a kol. Notářský řád a řízení o dědictví: komentář. 4. vyd.                 Praha: C. H. Beck, 2010, s. 239–250.             196  Viz důvodová zpráva výše.             197  „Pro vyloučení všech pochybností závětí ve formě veřejné listiny je myšlen notářský zápis (dle § 3026).“                 MUZIKÁŘ, L. In: PETROV, J. a kol. Občanský zákoník: komentář. Praha: C. H. Beck,                 2017, s. 1473–1475, zbývající komentáře tuto otázku výslovně nereflektují.             198  Není asi bez zajímavosti, že inspirační zdroj tohoto ustanovení BGB viz § 2252 odst. 2                 BGB: Beginn und Lauf  der Frist sind gehemmt, solange der Erblasser außerstande ist, ein Testament                 vor einem Notar zu errichten. – Počátek a běh doby je pozastaven, pokud zůstavitel není                 s to pořídit testament před notářem. Jen pro zajímavost dodejme, že přes zjevnou inspi-                 raci tímto paragrafem je text německého překladu § 1549 OZ 2012 odlišný od cito-                 vaného textu BGB. Srovnej též, SALÁK, P. Mimořádné závěti v novém občanském                 zákoníku. Ad notam, 2017, roč. 23, č. 3, s. 6–7, zejména pozn. 31, 33.             199  K dalším aspektům tohoto viz SALÁK, P. Ius civile, ius gentium, císařské právo a zrušení                 testamentu. Časopis pro právní vědu a praxi, Brno: Masarykova univerzita, 2013, roč. 121,                 č. 3. s. 264–269.             200  Viz § 1575an OZ 2012.                                                                            51","AUTONOMIE VŮLE ZŮSTAVITELE PODLE OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU Z HISTORICKÉ PERSPEKTIVY            nemůže  zbavit  pro  futuro,  což  stanovuje  §  1581  OZ  2012.   Je  zde  řeč                                                               201           o tzv. derogační klauzuli,  nicméně důvody tohoto ustanovení jsou his-                                202           torické a pramení v původním znění ABGB, které ji umožňovalo.  Ještě                                                                    203           v  době  Rakouska-Uherska  však  od  toho  bylo  ustoupeno  v  rámci  dílčích           novel v odbobí 1. světové války. 204           Závěť může být zůstavitelem odvolána, ale může dojít k jejímu zrušení i tím,           že zůstavitel pořídí závěť jinou, avšak to pouze v tom ohledu, že obě závěti           budou stát svým obsahem proti sobě. Mohou-li vedle sebe obstát, ani starší           závěť platnosti nepozbude. 205            2.3   Dovětek           V rámci diskusí nad chystaným novým občanským zákoníkem bylo velmi           často zmiňováno, že se do práva zavádí instituty, jež byly u nás již dávno           zapomenuty  a  zmizely  v  historii.  Bezesporu  jedním  z  takových  institutů           je dovětek. Institut dovětku nebyl ve své podstatě znám již OZ 1950, nic-           méně šlo o institut, který byl upraven v ABGB a počítaly s ním i meziválečné           osnovy. K osvětlení pojmu dovětek a jeho historie mnohem lépe pomůže           výraz, který používá právě autentický německý text ABGB – „Kodizill“. 206            201  § 1581 Neúčinná zrušovací doložka              Prohlásí-li zůstavitel, že neplatná budou všechna jeho příští pořízení pro případ jeho smrti, anebo              že budou neplatná taková pořízení, jež nebudou zřízena v určité formě, nepřihlíží se k tomu.           202  SALÁK, P. Původ a důvod ustanovení § 1581 zákona č. 89/2012 Sb. Ad notam, 2017,              roč. 23, č. 1, s. 7–9.           203  Hlavní důvod byl dle Zeillera ten, aby osoba, která by mohla být v budoucnu donucena              závěť pořídit, mohla touto derogační klauzulí tuto pozdější závěť zneplatnit. Již od počátku              se však již objevovaly negativní postoje, zejména Pratobeverův. Více viz též SALÁK, P.              Původ a důvod ustanovení § 1581 zákona č. 89/2012 Sb. Ad notam, 2017, roč. 23, č. 1, s. 7–9;              nebo SVOBODA, E. Problém vůle v rakouském právu dědickém. Právník, 1912, zvláštní              otisk.  s.  11–12.  Dostupné  z:  https://digi.law.muni.cz/bitstream/handle/digilaw/14269/              Obcanske_pravo_1801_1918_0135-1912-1.pdf?sequence=1 \& isAllowed=y           204  Nařízení č. 69/1916 ř. z.           205  Viz níže v kapitole o kombinace delačních důvodů.           206  Viz § 553 ABGB v původním znění: „Je-li v posledním pořízení ustanoven dědic, nazývá se toto              závětí, obsahuje-li však pouze jiná opatření, nazývá se dovětkem.              Wird in einer letzten Anordnung ein Erbe eingesetzt, so heißt sie Testament; enthält sie aber nur andere              Verfügungen, so heißt sie Kodizill.“              Současný  §  553  se  týká  výkladu  slov  posledního  pořízení.  Sledovaná  problematika              je v ABGB nově upravena v § 552 odst. 2.: „Wird über die Erbfolge verfügt, so liegt ein              Testament vor. Es können aber auch sonstige letztwillige Verfügungen getroffen werden, insbesondere              über  Vermächtnisse, Auflagen oder die Einsetzung von Testamentsvollstreckern.“ Jak je z textu              patrné, zde již se slovo kodicil nevyskytuje a je řeč toliko o testamentu.              52","2 Hlavní prostředky volní dispozice              Tento německý název odkazuje k institutu, který se vyvinul v právu řím-             ském v době pozdní republiky a raného principátu. Jeho existence je velmi             těsně  spjata  s  neformálním  odkazem  –  fideikomisem.   Samotné  slovo                                                              207             codicilus  odkazuje na psaný text, tedy šlo původně o fideikomis učiněný                   208             v podobě dopisu. Právě tento druh fideikomisního odkazu se stal velmi oblí-             bený a kořeny uznání závaznost fideikomisů  jsou tak úzce spojeny právě                                                   209             s odkazem učiněným ve formě dopisu. 210             Římské právo vedle sebe stavělo dva druhy kodicilů – a to kodicil ad testamen-             tum a ab intestato facti. Toto dělení mělo ten význam, že kodicil ad testamento             facti byl nejen zřízen vedle testamentu, ale také v něm musel být zmíněn.             Takovýto kodicil pak byl považován za součást testamentu a tedy sledoval             i osud testamentu, zejména v otázce zda dědic nabyl dědictví. Výhodou však             bylo, že mohl takovýto kodicil obsahovat i ustanovení, jež jinak příslušela             pouze testamentu – tedy odkaz ve formě legátu, nařízení manummissio atp. 211             Hlavní výhoda kodicilu byla spatřována v jeho neformálnosti, neboť i po té,             co byly pro něj stanoveny jisté formální požadavky, byly stále menší, než             pro závěť. I proto si Římané zvykli do svých závětí umisťovat tzv. kodi-             ciární klauzuli. Tato klauzule měla chránit při nesplnění formálních nále-             žitostí závěť před absolutní neplatností.  Právo moderní doby v zásadě                                                212               207  SALÁK,  P.  Testamentum  militis  jako  inspirační  zdroj  moderního  dědického  práva.  Brno:                 Masarykova univerzita, 2016, s. 70 a násl.             208  Původní význam byl dřevěný špalík, z něj se později vyvinulo značení pro dřevěné tabulky                 potažené voskem, jež se používaly na psaní textů, posléze pak na list. PRAŽÁK, J. M.                 a kol. Latinsko-český slovník k potřebě gymnasií a reálných gymnasií. 8. nezměněné vyd. Praha:                 Československá grafická unie, a. s., 1936, s. 225.             209  Prvním takto uznaným byl kodicil L.Lentula kolem přelomu letopočtu, Justinián v tom-                 též fragmentu informuje i o oblíbenosti, již dokládá mimo jiné i fakt, že si kodicil pořídil                 i sám Labeo, zakladatel Prokulináské školy. Viz Inst. 2.25pr., český překlad viz BLAHO,                 P.  a  M.  SKŘEJPEK.  Institutiones  Iustiniani,  Justiniánské  instituce.  Praha:  Karolinum,                 2010,  s.  200–201;  K  rozdílné  dataci  ohledně  osoby  L.  Lentila  viz  BARTOŠEK,  M.                 Senatusconsultum  Trebellianum.  Praha:  Česká  akademie  věd  a  umění,  1945,  s.  9;                 LONGCHAMPS DE BÉRIER, F. O Elastyczność Prawa Spadkowego Fideikomis Uniwersalny                 w Klasycznym Prawie Rzymskim. Warszawa: Liber Sp. z o.o., 2007, s. 32 a násl.             210  SALÁK,  P.  Testamentum  militis  jako  inspirační  zdroj  moderního  dědického  práva.  Brno:                 Masarykova univerzita, 2016, s. 70.             211  HEYROVSKÝ, L. Dějiny a systém římského práva soukromého. 4. vyd. Praha: J. Otto, 1910,                 s. 1151–1152.             212  Spočívala v tom, že závěť, nesplňující formální náležitost závěti, měla být považována                 za kodicil. Srovnej Ibid., s. 1152.                                                                            53","AUTONOMIE VŮLE ZŮSTAVITELE PODLE OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU Z HISTORICKÉ PERSPEKTIVY            nepřevzalo toto pojetí,  pokud jimi byl vůbec kodicil jako institut vůbec                              213           převzat. 214           Rakouské právo skrz ABGB a shodně i meziválečné osnovy a nový občan-           ský zákoník však institut kodicilu převzali. Ovšem nově již byly požado-           vány shodné formální náležitosti, jako pro závěť.  Toto však nebylo a není                                                    215           až tak na škodu, je třeba vzít v potaz, že formální nároky kladené na závěť           v ABGB – zejména v případě holografního testamentu – byly zcela odlišné           a nesrovnatelné s náležitostmi římskými. 216           Rozlišení mezi závětí a dovětkem v ABGB a i ostatních zmíněných záko-           nech bylo poměrně jednoduché a navazovalo na římskou tradici – dovětkem           se rozumělo  takové poslední pořízení,  v němž nebyl stanoven dědic, jak           výslovně říkalo ustanovení § 553 ABGB (v původním znění)  a totéž říká                                                               217           i důvodová zpráva k OZ 2012,  ačkoliv samotné znění § 1498 to explicitně                                    218           neuvádí.   Typickým  obsahem  kodicilu  byl  tedy  odkaz  (legát). Priorizace                  219           testamentu  jako  posledního  pořízení  je  však  patrná  již  při  samotném           vzniku ABGB, kdy zákon používal velmi často pojmy „testovat“ či „testa-           ment“ ne toliko pro závěť stricto sensu, ale často jako zobecnění posledních              213  Pruský  ALR  znal  testament jen  ve  formě  veřejného  dokumentu, kdežto  pro  kodicil              uznával i formu soukromého sepsání viz I. Díl 12: titul §. 161. ALR.: §. 161: „Legate, wel-              che den zwanzigsten Theil des Nachlasses wahrscheinlich, oder nach der Versicherung des Erblassers,              nicht übersteigen, können durch eigenhändig geschriebene und unterschriebene Codicille, ohne gericht-              liche Uebergabe verordnet werden.“           214  Gemeine Recht i ALR jej znaly, nicméně současné BGB nezná zvláštní ustanovení o kodi-              cilu. Poodbně byl instiitut v historii znám i ve Švýcarsku, nicméně ani tam nebyl do ZGB              převzat.           215  ROUČEK, Fr. In: ROUČEK, Fr. a J. SEDLÁČEK. Komentář k československému obecnému              zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a Podkarpatské Rusi. 3. díl. Praha:              V. Linhart, 1936, komentář k § 553, s. 76.           216  SALÁK,  P.  Testamentum  militis  jako  inspirační  zdroj  moderního  dědického  práva.  Brno:              Masarykova univerzita, 2016, s. 174–175.           217  § 533 ABGB v původním znění od r. 1811: „Je-li v posledním pořízení ustanoven dědic, nazývá              se závětí; obsahuje-li však jiná pořízení, nazývá se dovětkem.“ (Wird in einer letzten Anordnung ein              Erbe eingesetzt, so heißt sie Testament; enthält sie aber nur andere Verfügungen, so heißt sie Codicill).           218  Důvodová zpáva konsolidovaná verze k § 1498. In: Důvodová zpráva – konsolidovaná              verze. justice.cz [online]. S. 370 [cit. 28. 5. 2019]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.              justice.cz/images/pdf/Duvodova-zprava-NOZ-konsolidovana-verze.pdf           219  Inspirace zavedením tohoto institutu do našeho práva je zjevná v právu rakouském,              nicméně text je dosti odlišný (viz dále) a důvodová zpráva o inspiračním zdroji mlčí.              Lze vyloučit jak právo německé, tak ale i meziválečné osnovy, jež jsou dalšími hlavními              inspiračnímu zdroji OZ 2012.              54","2 Hlavní prostředky volní dispozice              pořízení.   Rozdíl  mezi  oběma  těmito  posledními  pořízeními  spatřovalo                     220             ABGB zejména v otázce existence více různých pořízení vedle sebe.             Pro závěť dle ABGB platilo pravidlo, že starší závěť vedle novější může             obstát jen tehdy, pokud ji novější závěť výslovně zmiňuje za platnou. Tak             tomu bylo v situaci, kdy obě závěti se týkaly zcela něčeho jiného a nijak             si nekonkurovaly. Přestože se objevily snahy toto přísné ustanovení výkla-             dem zmírnit, šlo snahy ojedinělé.             Meziválečné československé osnovy na samotném znění ustanovení § 553             ABGB v zásadě nic nezměnily, jen mírně formulačně upravily a doplnily             větou: „V pochybnostech je pokládati poslední pořízení za závěť.“   Ta by s trochou                                                              221             nadsázky mohla  být považována za určitý protipól  zmiňované kodiciární             klauzule. Jestliže základní pojetí kodicilu se nezměnilo, text osnov zcela jasně             ukazuje na postupné sbližování obou posledních pořízení, závěti a kodicilu.             Byl-li hlavním obsahem kodicilu odkaz, pak je jasné, že celá otázka pozice kodi-             cilu v právu poměrně velmi úzce souvisí s tím, jaké bylo postavení odkazu. Již             za první republiky totiž, patrně pod vlivem práva platného na území Slovenska                                                        223             a Podkarpatské Rusi,  se začaly objevovat názory,  že institut odkazu jako                               222             takový je spíše přežitkem a mohlo by tak dojít k jeho vymizení z práva.                                                                            224             220  Tak u ustanovení § 577, 579, 584, 585, 587 a 598, viz ROUČEK, Fr. In: ROUČEK, Fr.                 a J. SEDLÁČEK. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo                 platné na Slovensku a Podkarpatské Rusi. 3. díl. Praha: V. Linhart, 1936, s. 76.             221  Viz § 393 Osnovy 1937.             222  Uherské právo, které bylo na tomto území převzato, sice znalo jak termín závěť, tak                 i odkaz, ale jeho pojetí bylo od rakouského práva odlišné, zde totiž za dluhy odpo-                 vídal nejen dědic, ale i odkazovník a lze říci, že do určité míry šlo jen o terminolo-                 gickou  záležitost.  I  proto  v  právu  uherském  byla  vedle  dědické  smlouvy  jen  závěť,                 kde mohl, ale nutně nemusel být uveden dědic. Viz FAJNOR, V. In: ROUČEK, Fr.                 a J. SEDLÁČEK. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo                 platné na Slovensku a Podkarpatské Rusi. 3. díl. Praha: V. Linhart, 1936, s. 75 a 77.             223  HORA, O. Je-li záhodno a potřebno odstraniti při revisi obč. z. rozlišování dědictví                 a odkazu, resp. dědice a odkazovníka? Právny obzor, 1922, č. V., s. 161–167.             224  K otázce odkazu např. též SALÁK, P. Odkaz – římskoprávní institut ve světle českého                 práva 20. stol. In: DÁVID, R, D. SEHNÁLEK a J. VALDHANS. Dny práva – 2010 –                 Days of  Law. 1. vyd. Brno: Právnická fakulta Masarykovy univerzity, 2010, s. 1620–1631;                 ČERNOCH, R. Dědické právo ve Středním kodexu aneb vytlačování práva římského                 právem římským. In: FRÝDEK, M. a J. TAUCHEN (eds.). Pocta Karlu Schellemu k 60. naro-                 zeninám. Ostrava: KEY Publishing, 2012, s. 215–217; Např. ale subkomitét pro dědické                 právo § 552 pouze přeložil a ani jej nedoplnil žádným komentářem. SVOBODA, E.                 Dědické právo: návrh subkomitétu pro revisi občanského zákoníka pro Československou republiku.                 2. vyd. Praha: Ministerstvo spravedlnosti, 1924, s. 12.                                                                            55","AUTONOMIE VŮLE ZŮSTAVITELE PODLE OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU Z HISTORICKÉ PERSPEKTIVY            To prozrazuje i důvodová zpráva k Osnově 1937, nicméně i přes tyto debaty           zůstal institut odkazu – a v návaznosti na to i kodicilu, zachován.  Zároveň                                                                 225           však došlo v rámci rekodifikace k dalšímu sblížení právě v oblasti již zmí-           něné kombinace delačních důvodů. Meziválečné osnovy stanovily, že jak starší           kodicily, tak i starší závěti, potud, pokud mohou vedle sebe obstát, se neruší           a zůstávají v platnosti, aniž by se vzájemně zmiňovaly. 226            Jak již bylo řečeno, OZ 1950 ani OZ 1964 institut dovětku nepřevzaly, avšak           dovětek se do našeho právního řádu vrátil spolu s OZ 2012. Ustanovení           § 1498 zní: „Dovětkem může zůstavitel nařídit odkaz, stanovit odkazovníku nebo           dědici  podmínku,  nebo  doložit  čas  anebo  uložit  odkazovníku  nebo  dědici  příkaz.           Co je stanoveno o závěti, platí obdobně i o dovětku.“            Jak je patrné, znění příslušného paragrafu není nijak totožné s § 553 ABGB           v původním znění a na otázku, proč tomu tak je, nám důvodová zpráva           odpověď nedává. Zákonodárce místo rozlišení závěti a odkazu uvádí výčet           toho, co vše může dovětek obsahovat, avšak tento výčet je pouze demon-           strativní. Možná se zákonodárce snažil občanům přiblížit institu do značné           míry již zapomenutý a to tak, že obecný výraz „jiná pořízení“ přiblíží konkrét-           ním výčtem. Bohužel nepřesným.           Z hlediska výkladu zde může – na rozdíl od znění ABGB – vzniknout           poněkud  spor.  Může-li  být  skrz  dovětek  uložena  podmínka,  doložení           času či příkaz i dědici, pak je otázkou, zda nadále můžeme hovořit o roz-           dílu  mezi  závětí  a  dovětkem  právě  ve  skutečnosti,  že  dovětek  neobsa-           huje dědickou instituci. Lze si asi jen těžko představit, že by nějaký text           obsahoval jen podmínku, aniž by současně byl uveden dědic. Pak by však           už nemělo dogmaticky jít o dovětek, ale o závěť, neboť obsahuje ustano-           vení dědice. Jistě, mohl by text být napsán v podobě: „Ti, které jsem ustanovil           dědici ve své závěti, ze dne 9. 10. 2015, se jimi stanou toliko, když dostudují vyso-           kou školu“. Zde však již opět nejde mluvit o dovětku, nýbrž o mystickém             225  „…Ale po uvážení, že, kdyby se tento vžitý a v jistém smyslu slova základní rozdíl odstranil, nastanou              reflexní účinky na celou soustavu dědického práva, při čemž nejistota nebo i nebezpečí takové radikální              změny nebude jistě úměrné tomu, co by se změnou získalo“, viz Sněmovní tisk 844. Vládní návrh              zákona, kterým se vydává občanský zákoník. Praha: Státní tiskárna, 1937, s. 286.           226  SALÁK,  P.  Testamentum  militis  jako  inspirační  zdroj  moderního  dědického  práva.  Brno:              Masarykova univerzita, 2016, s. 300 a násl., více viz též v části věnované kombinaci              jednotlivých titulů.              56","2 Hlavní prostředky volní dispozice              testamentu  (§  1495)   –  instituce  totiž  nemusí  nutně  obsahovat  jméno                               227             dědice – odkazuje-li na jiný dokument, který toto označení dědice obsa-             huje. Důvodová zpráva sice uvádí, že: „pojmový rozdíl mezi dovětkem a závětí             je v tom, že dovětkem nejsou samostatně povoláváni dědicové“,  problém však je,                                                            228             že dikce znění § 1498 OZ 2012 ne zcela odpovídá.             Pokud bude dovětek obsahovat cokoliv, co by nějak mohlo měnit dědickou             instituci uvedenou v jiném dokumentu, nepůjde o nic jiného, než o závěť.             Nebo dogmaticky vzato, není možné dovětkem měnit obsah testamentu.             V  takové  situaci  by  mohlo  dojít  k  tomu,  že  zamýšlený  dovětek  k  závěti             by  mohl  sám  označen  za  závěť,  a  to  by  vedlo  ke  kombinaci  více  závětí             se všemi důsledky, jež mohou nastat. Včetně toho, že by jedna, či obě závěti             nakonec mohly být shledány neplatnými.             Současná dikce § 1498 fakticky vede k tomu, že se ještě více smývá rozdíl             mezi dovětkem a závětí. Kdy se pak nabízí otázka, zda ještě vůbec má smysl             v  právním  řádu  mít  institut  dovětku.  Ostatně  mnohokrát  zmiňované             rakouské právo velkou novelou dědického práva z r. 2015 institut dovětku             z ABGB odstranilo.  OZ 2012 zde tedy znovu zavedl institut, který byl jeho                              229             inspiračním zdrojem v nedávné době opuštěn.             I  přes  tyto  skutečnosti  může  mít  institut  dovětku  své  využití,  zejména,             bude-li pořízen, aniž by současně byla pořízena závěť. Lze si představit situ-             aci, že zůstavitel chce, aby jeho dědici byli dědicové zákonní, ale zároveň             by rád pořídil odkazy o určitých věcech ze svého majetku. Kdyby neexistoval             dovětek, nemohl by tak platně učinit, neboť obligatorní náležitostí závěti             je stále ustanovení dědice. Navíc bude-li dokument označen jako dovětek             a bude-li sporu, zda ustanovení osob v něm učiněná jsou určením podílů,             nebo odkazem, tak zejména v případě, kdy bude osoba označena k určité             věci,  může být označení dovětek určujícím dané ustanovení jako odkaz.                 230               227  Tomu viz blíže v příslušné kapitole, též SALÁK, P. Mystický testament. Právník, 2018,                 roč. 157, č. 12, s. 1037–1048.             228  Důvodová  zpráva  –  konsolidovaná  verze.  justice.cz  [online].  S.  370.  [cit.  28. 5. 2019].                 Dostupné  z:  http://obcanskyzakonik.justice.cz/images/pdf/Duvodova-zprava-NOZ-                 konsolidovana-verze.pdf             229  Viz současné znění § 552 odst. 2 ABGB.             230  V OZ 2012 absentuje ustanovení podobné § 534 ABGB (v původním znění), kde je uve-                 deno rozlišení odkazu a dědického dílu.                                                                            57","AUTONOMIE VŮLE ZŮSTAVITELE PODLE OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU Z HISTORICKÉ PERSPEKTIVY            I v případě, že bude pořízen testament, může mít dovětek nadále svůj význam           jako jeho doplnění – zejména, pokud bude obsahovat odkazy či nějaké pří-           kazy, přání, jež budou směřována k dědicům uvedeným v závěti. Není však           vhodné jej využívat k tomu, aby byla dědická instituce nějak podmiňována,           či měněna.            2.4   Odkaz 231            2.4.1   Charakteristika odkazu           Odkaz je institutem singulární sukcese, odkazovník (obmyšlený, legatarius,           honoratus)  tedy  na  úkor  dědice  (obtížený,  oneratus)  získává  z  pozůstalosti           jednotlivou věc či soubor věcí, aniž by na něj přecházely jiné povinnosti                                              232           (neodpovídá tedy za pozůstalostní dluhy).  Jedná se tak o jeden z institutů,           kterými je rozšířena zůstavitelova dispoziční volnost a lépe tak naplňována                              233           zásada autonomie vůle  coby stěžejní zásada (nejen) soukromého práva,           která je odvozována od svobody jedince.  Původně bylo možno odkaz zís-                                             234           kat jen prostřednictvím dědice, pro nějž splnění odkazu představovalo jednu           z jeho základních povinností.  Dokud tedy nedošlo k přijetí pozůstalosti,                                    235           odkazovník nemohl odkaz nabýt (platí v plné míře pro tzv. damnační odkaz,           u vindikačního odkazu byla situace poněkud odlišná, viz níže).           Pro realizaci odkazů jsou rozhodné dva okamžiky – dies cedens a dies veni-           ens. Dies cedens označuje okamžik, kdy vzniká a je fixováno odkazovníkovo           čekatelské právo na odkaz. To nastává typicky okamžikem smrti zůstavitele,           popřípadě splněním podmínky či za principátu lege Papia Poppaea otevřením             231  Blíže viz ČERNOCH, R. Bequest and quarta Falcidia (Falcidian Portion). In: SALÁK, P.              a  O.  HORÁK  (eds.).  Law  of   Succession  in  the  Middle-European  Area.  Cracow:  Spolok              Slovákov v Poľsku – Towarzystwo Słowaków w Polsce, 2015, s. 52–66.           232  Výjimku z toho představovala úprava v Uhrách a tím pádem i na Slovensku až do vydání              OZ 1950 a Podkarpatské Rusi až do jejího odtržení od Československa (viz níže).           233  Blíže  viz  ČERNOCH,  R.  Voluntas  testatoris  v  Digestech.  In:  VLADÁR,  V.  (ed.).              Digesta Iustiniani – Thesaurus iurisprudentiae. Zborník z medzinárodnej romanistickej konferencie,              uskutočnenej 10. novembra 2017 na Právnickej fakulte Trnavskej univerzity v Trnave. Trnava:              Právnická fakulta Trnavskej univerzity v Trnave, 2018, s. 89–95.           234  LAVICKÝ, P. Přehled judikatury ve věcech zásad soukromého práva. Svazek I. Zásada autonomie              vůle. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, s. 9; Cf. též usnesení Ústavního soudu ze dne              4. 8. 2015, sp. zn. IV. ÚS 1571/15.           235  BORKOWSKI, A. a P. du PLESSIS. Textbook on Roman Law. 3. vyd. Oxford \& New              York: Oxford University Press, 2005, s. 231.              58","2 Hlavní prostředky volní dispozice              testamentu. Nabytí odkazu odkazovníkem je však možno až die veniente, tedy             až chopí-li se dědic dědictví, popřípadě pokud do té doby nedošlo ke splnění             podmínky či neuběhla-li lhůta, tak ještě po jejich splnění či uplynutí. Není-li             k přijetí dědictví vyžadován projev vůle dědice (heredes necessarii), spadá dies             cedens  i  dies  veniens  v  jedno.  Z  uvedeného  tedy  plyne,  že  realizace  odkazů             je zcela závislá na předchozí realizaci dědické posloupnosti.  V současném                                                                236             právu dochází ke změně v tom smyslu, že není-li odkaz závislý na podmínce             či lhůtě, vzniká nárok na něj již samotným úmrtím zůstavitele  (platí nejen                                                                  237             pro BGB, nýbrž i pro ABGB a OZ 2012).             Odkaz je lukrativním jednostranným jednáním (v čemž se neliší od testa-             mentu), ovšem jeho povaha je již od počátku ryze majetková, čímž však             není  nadobro  vyloučeno,  aby  ve  specifických  případech  na  odkazovníka             přešla i práva a povinnosti nemajetkového charakteru.  Lukrativní pod-                                                             238             stata institutu se odráží za prvé v tom, že odkaz může být charakterizován             jako donatio testamento relicta, takže kupříkladu Code civil o odkazech (legs, Art.             1002 sqq. CC) pojednává ve druhém titulu třetí knihy, nazvaném Des libé-             ralités, tedy společně s darováním jak pro případ smrti, tak i mezi živými),             pročež je zpravidla vyžadováno, aby předmět odkazu byl součástí pozůs-             talosti. Dále (a výrazněji) se to projevuje v tom, že odkazovník (na rozdíl             od  dědice) neodpovídá  za  pozůstalostní  dluhy  (viz  kapitola  o  dluzích),                                                      239             a to ani v případě, kdy předmět odkazu představuje stěžejní díl pozůstalosti               236  KASER, M. Das Römische Privatrecht. Erster Abschnitt. Das altrömische, das vorklassische und                 das klassische Recht. 2. přepracované vyd. München: C. H. Beck’sche Verlagsbuchhandlung,                 1971, s. 752.             237  Stále  však  platí,  že  po  dědici  nemůže  být  odkaz  požadován,  dokud  dědictví  nepři-                 jme. BROX, H. Erbrecht. 19. přepracované vyd. Köln+Berlin+Bonn+München: Carl                 Heymanns Verlag, 2001, s. 258.             238  KASER, M. Das Römische Privatrecht. Erster Abschnitt. Das altrömische, das vorklassische und                 das klassische Recht. 2. přepracované vyd. München: C. H. Beck’sche Verlagsbuchhandlung,                 1971, s. 103.             239  Z čehož výjimku představuje právo uherské (a tím do roku 1950 rovněž právo slo-                 venské), v němž je hranice mezi dědictvím a odkazem poměrně neostrá. FAJNOR, V.                 a A. ZÁTURECKÝ. Nástin súkromného práva platného na Slovensku a Podkarpatskej Rusi                 so  zreteľom  aj  na  banské  právo  a  právne  predpisy  o  pozemkovej  reforme  (s  príslušnými  časťami                 návrhu čsl. všeobecného zákoníka občianskeho, zhotoveného superrevíznou komisiou). 3. vyd. pôv.                 diela judikatúrou siahajúcou do r. 1935. Šamorín: Heuréka, 1998, s. 485` Odkazovník                 za pozůstalostní dluhy odpovídá stejně jako dědic. HORA, O. Je-li záhodno a potřebno                 odstraniti při revisi obč. z. rozlišování dědictví a odkazu, resp. dědice a odkazovníka?                 Právny obzor, 1922, č. 5, s. 163.                                                                            59","AUTONOMIE VŮLE ZŮSTAVITELE PODLE OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU Z HISTORICKÉ PERSPEKTIVY            (v čemž tkví stěžejní odlišnost oproti heredis institutioni ex certa re, viz kapitola           o ex re certa). Přesto by se u odkazu modelově mělo jednat o věc, která           je ve vztahu k pozůstalosti nepříliš hodnotná a jejíž hodnota je spíše symbo-           lická či zanedbatelná, takže by bylo zbytečnou komplikací, aby odkazovník           odpovídal za dluhy. Docházelo ovšem k případům, kdy odkázaná věc před-           stavovala významnou část pozůstalosti, pročež se objevovaly různé snahy           míru odkazů omezit (k tomu viz níže, např. důsledkem legis Voconiae bylo           možno odkázat nanejvýš polovinu pozůstalosti).            2.4.2   Druhy odkazů (legata)           Odkaz (legát, legatum) je institutem civilního práva, jeho zřízení se provádí           v testamentu. Rozlišovaly se dva základní a dva dílčí druhy legátů. Základní           dvojici tvoří odkaz vindikační a damnační. První z nich, jak už napovídá           název, vede k nabytí quiritského vlastnictví (a tedy i možnosti reivindikace)           odkazovníkem  (a  z  toho  důvodu  je  formálnější,  jelikož  se  vyžaduje,  aby           odkazovaná věc byla v quiritském vlastnictví zůstavitele od zřízení odkazu           až do jeho smrti, jinak je odkaz neplatný, viz též kapitolu o odvolání odkazu).           Druhým odkazem je odkaz damnační, na základě něhož vzniká odkazovní-           kovi toliko obligační nárok vůči dědici (nejedná se však o pozůstalostní dluh,           viz kapitolu o omezení odkazů), jehož předmět může být v zásadě libovolné           plnění, které je způsobilé být předmětem obligace. Z praktických důvodů           došlo později (senatusconsultum Neronianum) k tomu, že případný z formálních           důvodů neplatný odkaz (tedy zpravidla vindikační) se posuzoval jako dam-           nační, splňoval-li jeho náležitosti.  Jedná se tedy o případ oslabování (snad                                       240           až nadbytečné) formálnosti, typické pro starší právní úpravu. 241           Dalšími  druhy  odkazu,  někdy  (sc.  školou  Proculiánů)  podřazovanými           pod  předchozí  dvě  kategorie,  jsou  odkaz  sinendiční  (legatum  sinendi  modo)           a praecepční (legatum per praeceptionem).  Legatum sinendi modo se blíží odkazu                                          242           damnačnímu, ovšem povinnost dědice je pouze pasivní, tedy dovolit (sinere),           respektive nebránit, aby se odkazovník sám chopil odkázané věci. Praecepční              240  BRUTTI, M. Il diritto privato nel’antica Roma. 2. vyd. Torino: G. Giappichelli Editore, 2011,              s. 410.           241  FRÖDE,  Ch.  Willenserklärung,  Rechtsgeschäft  und  Geschäftsfähigkeit.  Tübingen:  Mohr              Siebeck, 2012, s. 118.           242  Gai Inst. 2, 221.              60","2 Hlavní prostředky volní dispozice              odkaz proti tomu nalézá uplatnění pouze při dělení pozůstalosti (iudicium             familiae erciscundae), neboť na jeho základě připadne jednomu za spoludědiců             (přednostně se jí chopí) konkrétní věc z pozůstalosti. 243             Od posledně uvedeného případu se liší praelegát (praelegatum), který není             zvláštním druhem odkazu, nýbrž jeho specifikum spočívá v tom, že odka-             zovníkem  je  někdo  z  dědiců,  zatímco  obtíženými  jsou  všichni  dědicové             včetně odkazovníka samotného (viz § 1596 OZ). To znamená, že poměrná             část odkazu zatěžující podíly ostatních dědiců se posuzuje jako standardní             odkaz (odkazovník ji tak získává iure legati). Proti tomu část odkazu, zatěžu-             jící podíl samotného obmyšleného, připadne obmyšlenému již z titulu dědice             (iure hereditario), a jelikož není možné, aby byl obmyšlený a obtížený jed-             nou a toutéž osobou, samotná část odkazu na něj připadající bude neplatná.             Praktickým důsledkem bude to, že tato dvojkolejnost se projeví, dojde-li             ke krácení odkazů ve smyslu Falcidiánské kvarty (viz kapitolu o Falcidiánské             kvartě). Část odkazu nabytá již iure hereditario se tedy obmyšlenému započí-             tává do hodnoty dědictví, zatímco část nabytá iure legati nikoliv. 244              2.4.3   Další instituty posuzované jako odkaz             Legátům se ve větší nebo menší míře blíží i řada dalších institutů. Zatímco             o některých z nich lze hovořit jako o odkazech v širším smyslu (fideikomisy,             zákonné odkazy), jiné (darování pro případ smrti a některé mortis causa capio-             nes) sice přímo za odkazy označit nelze, jejich právní režim (např. pokud jde             o omezení odkazů, viz příslušnou kapitolu) je, alespoň zčásti, obdobný jako             u legátů.             V prvé řadě sem spadají fideikomisy (fidei commissa, svěřené důvěře). To byla             původně právně nezávazná přání zůstavitele. Od dob Octaviana Augusta             se tato neformální alternativa k odkazu  stává právně závaznou a vynuti-             telnou – svým universálním použitím se blíží legato per damnationem, ovšem             v mnoha aspektech jej překonává, což nemálo přispělo k jejich rozšíření.              243  SOMMER, O. Učebnice soukromého práva římského. Díl II. Právo majetkové. Reprint pův. vyd.                 Praha: Wolters Kluwer ČR, 2011, s. 218.             244  KASER, M. Das Römische Privatrecht. Erster Abschnitt. Das altrömische, das vorklassis-                 che  und  das  klassische  Recht.  2.  přepracované  vyd.  München:  C. H. Beck’sche                 Verlagsbuchhandlung,  1971,  s.  748;  VANČURA,  J.  Praelegát  dle  práva  římského.  Praha:                 Nákladem vlastním, 1902, 224 s.; WIMMER, M. Das Prälegat. Wien + Köln + Weimar:                 Verlag Böhlau, 2004, xii+321 s.                                                                            61","AUTONOMIE VŮLE ZŮSTAVITELE PODLE OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU Z HISTORICKÉ PERSPEKTIVY            Díky  jejich  neformálnosti  tak  bylo  možné  obejít  omezení  legátů  nejen           ohledně formy, ale též obmyšlených či obtížených osob. Obtížen mohl být           kdokoliv, kdo smrtí zůstavitele něco nabyl, tedy nejen testamentární dědic           jako u civilních odkazů, ale i dědic zákonný, či kdokoliv, kdo něco nabyl           odkazem,  darováním  pro  případ  smrti  či  splněním  podmínky  (condicionis           implendae causa datum), dokonce i stát nabyvší uvolněný majetek (bona vacan-           tia) coby odúmrť. To vede k možnosti uložení tzv. pododkazu, je-li splnění           fideikomisu uloženo odkazovníkovi. U obmyšlených se po jistou dobu zase           nevyžaduje  dědická  způsobilost  (testamenti  factio  passiva),  takže  fideikomi-           sem mohou nabývat i cizinci (peregrini), druhově vymezené osoby (personae           incertae)  či  osoby  dosud  nenarozené,  třebaže  nejsou  potomky  zůstavitele           (postumi alieni).  Kromě toho lze pomocí universálního fideikomisu (fide-                       245           icommissum hereditatis či universitatis) odkázat nejen jednotlivou věc či jejich           soubor, nýbrž i celou pozůstalost. Díky možnosti připojit k fideikomisu roz-           vazovací podmínku či lhůtu vzniká tzv. fideikomissární substituce (substitutio           fideicommissaria), umožňující ustanovit náhradníka nejen pro případ odmít-           nutí či jiného odpadnutí původně zamýšleného obmyšleného, nýbrž i pro           případ, že původně zamýšlený obmyšlený fideikomis přijme – to u civilních           odkazů podobně jako u dědické instituce kvůli principu Semel heres, semper           heres nebylo možné. Kombinace fideikomisární substituce a universálního           fideikomisu umožňuje nařídit, aby předmět fideikomisu zůstal i v budoucnu           v rodině, jedná se o tzv. rodinný fideikomis (fideicommissum familiae relictum,                                                                         246           srovnej též tzv. šlechtický fideikomis, zrušený v Československu zákonem           č.  179/1924  Sb.,  o  zrušení  svěřenství,  a  kapitolu  o  svěřenskému  fondu).           Takto  může  zůstavitel  ovlivňovat  osud  svého  majetku  i  dlouho  za  oka-           mžik své smrti  (teoreticky navždy, ovšem následně se objevují limitace                        247           např.  na  čtyři  generace).  Postupem  doby  však  dochází  ke  sbližování  fid-           eikomisů s legáty (respektive s dědickou institucí v případě universálního              245  KASER, M. Das Römische Privatrecht. Erster Abschnitt. Das altrömische, das vorklassische und              das klassische Recht. 2. přepracované vyd. München: C. H. Beck’sche Verlagsbuchhandlung,              1971, s. 757.           246  Právě z něj vzniká tzv. šlechtický fideikomis.           247  KASER, M. Das Römische Privatrecht. Erster Abschnitt. Das altrömische, das vorklassis-              che  und  das  klassische  Recht.  2.  přepracované  vyd.  München:  C. H. Beck’sche              Verlagsbuchhandlung, 1971, s. 760.              62","2 Hlavní prostředky volní dispozice              fideikomisu).  Některá ustanovení, mající svůj původ ve fideikomisech tak                        248             nalézáme i v současném OZ 2012, ovšem již plně transformované do odkazu             nebo dědické instituce, tudíž jejich fideikomisární původ nemusí na první             pohled patrný. To je zapříčiněno i tím, že již v antickém Římě lze v dědickém             právu pozorovat konvergentní tendence. Již zmíněné SC Neronianum prak-             ticky eliminuje rozdíly mezi damnačním a ostatními druhy civilních odkazů.             Následně dochází se sbližují i legata a fideicommissa, takže zatímco přísné for-             mální požadavky na legata jsou rozvolňovány, tak se na fideicommissa počíná             vztahovat stále více formálních omezení. Za Justiniána je tak úprava civil-             ních odkazů a fideikomisů téměř ve všech ohledech sjednocena,  byť jisté                                                                    249             drobné rozlišnosti i přes kategorické (per omnia) znění pramene přetrvaly.             Poněkud odlišným institutem je darování pro případ smrti (mortis causa dona-             tio).  Jeho hlavní odlišností od většiny ostatních institutů dědického práva                250             je  dvoustrannost.  V  tom  se  blíží  dědické  smlouvě,  dokonce  je  z  tohoto             důvodu  někdy  považováno  za  její  podtyp.   Proti  tomu  jiní,  kupříkladu                                                   251             Brox, výslovně uvádějí, že se o dědickou smlouvu v žádném případě nejedná,             248  Blíže  viz  ČERNOCH,  R.  Römischrechtliche  Aspekte  der  Entwicklung  der  fid-                 eikommissarischen  Substitution  (§  608  ABGB)  auf  dem  Gebiet  der  heutigen                 Tschechischen Republik – Vermächtnis oder Erbschaft? In: AYASCH, E., J. BEMMER                 a D. TRITREMMEL (Hrsg.). Wiener Schriften. Neue Perspektiven aus der jungen Romanistik.                 Wien: MANZ‘sche Verlags-und Universitätsbuchhandlung, 2018, s. 259–270.                 Fideikommissarische. § 608 ABGB                 Der Erblasser kann seinen Erben verpflichten, daß er die  angetretene Erbschaft  nach sei-                                                                         .                 nem Tode, oder in andern bestimmten Fällen, einem zweiten ernannten Erben überlasse Diese                  Anordnung  wird  eine  fideikommissarische Substitution  genannt.  Die  fideikommissarische                 Substitution begreift stillschweigend die gemeine in sich (zvýraznění autor).                 Zůstavitel může svému dědici uložiti za povinnost, aby dědictví, které přijal, přenechal                 po své smrti nebo v jiných určitých případech druhému ustanovenému dědici. Toto                 opatření nazývá se náhradnictvím svěřenským. V náhradnictví svěřenském obsaženo                 jest mlčky náhradnictví obecné.             249  Dig. 30, 1 Ulpianus 67 ad ed.                 Per omnia exaequata  sunt legata fideicommissis .                 Legáty jsou ve všech ohledech vyrovnány s fideikomisy (překlad a zvýraznění autor).             250  Blíže  viz  RÜGER,  D.  Die  donatio  mortis  causa  im  klassischen  römischen  Recht.  Berlin:                 Duncker \& Humblot, 2011. 281 s.             251  Explicitně HUTCHINSON, D. Succession Agreements in South African and Scots Law.                 In: REID, K. G. C., M. J. de WAAL a R. ZIMMERMANN (eds.). Exploring the Law                 of  Succession. Edinburgh: Edinburgh University Press, 2007, s. 237; viz též ANDERSON,                 M. a E. ARROYO I AMAYUELAS. Between Tradition and Modernisation: A General                 Overview of the catalan succession Law Reform. In: ANDERSON, M. a E. ARROYO                 I AMAYUELAS (eds.). The Law of  Succession: Testamentary Freedom. European Perspectives.                 Groningem: Europa Law Publishing, 2011, s. 45.                                                                            63","AUTONOMIE VŮLE ZŮSTAVITELE PODLE OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU Z HISTORICKÉ PERSPEKTIVY            a dokonce se dodává, že jde o právní jednání mezi živými.  V každém pří-                                                            252           padě však postupem doby dochází ke sbližování darování pro případ smrti           s odkazy, což se projevuje i v tom, že se na ně mohou aplikovat obdobná           ustanovení. Během historického vývoje z antických dob přes středověké řím-           skoprávní školy  až do současnosti se tato dichotomická povaha darování                        253           pro případ smrti projevuje v debatách, zda u něj je převažujícím rysem blíz-           kost odkazům, nebo smluvní povaha. Toto zařazení má pak z praktického           hlediska význam pro to, jakými pravidly se konkrétní právní jednání bude           řídit. Zatímco se tedy někteří autoři přiklánějí spíše k jednomu či druhému           řešení  (zejména  vlivem  Justiniána   tedy  spíše  k  odkazu  nežli  kontraktu),                                       254           vždy je třeba mít na paměti, že jde o institut smíšené povahy (mixta natura).                                                                         255           Z hlediska způsobu zřízení se jedná spíše o smlouvu (a je tedy nutná součin-           nost obou stran), ohledně účinků již převažuje dědickoprávní charakter.                                                                         256            252  BROX,  H.  Erbrecht.  19.  přepracované  vyd.  Köln+Berlin+Bonn+München:  Carl              Heymanns Verlag, 2001, s. 91.           253  K  tomu  detailně  MASSIRONI,  A.  Gift  Mortis  Causa  in  the  Ius  Commune.  In:              Di RENZO VILLATA, M. G. (ed.). Succession Law, Practice and Society in Europe across the              Centuries. Cham: Springer, 2018. p. 473–516.           254  Inst. 2, 7, 1              Mortis causa donatio est, quae propter mortis fit suspicionem, cum quis ita donat, ut, si quid humanitus              ei contigisset, haberet is qui accepit: sin autem supervixisset qui donavit, reciperet, vel si eum donationis              poenituisset aut prior decesserit is cui donatum sit. hae mortis causa donationes ad exem-              plum legatorum redactae sunt per omnia. nam cum prudentibus ambiguum fuerat, utrum               donationis an legati instar eam obtinere oporteret, et utriusque causae quaedam habebat insignia et alii              ad aliud genus eam retrahebant: a nobis constitutum est, ut per omnia fere legatis connumeretur et sic              procedat, quemadmodum eam nostra formavit constitutio. et in summa mortis causa donatio est, cum              magis se quis velit habere, quam eum cui donatur, magisque eum cui donat, quam heredem suum. sic              et apud Homerum Telemachus donat Piraeo (zvýraznění autor).              Darování pro případ smrti je takovým darováním, které se uzavírá v očekávání smrti.              U něho je darováno takovým způsobem, že pokud někoho překvapí lidský osud, může              si příjemce předmět daru ponechat, dárce ho má dostat nazpět v případě, pokud přežije              anebo jestli ho mrzí, že darování uskutečnil, nebo když obdarovaný zemřel dříve než on.              Tato darování na případ smrti byla upravena zcela po vzoru odkazů. Protože však právní              znalci pochybovali, zda jsou povahou stejná jako darování nebo odkazy, a protože obsa-              hovaly rysy obou právních vztahů a jedni je přiřazovali k tomu a druzí zase k onomu, sta-              novili jsme, že se budou téměř ve všech ohledech řadit k odkazům a uskutečňují se tak,              jak to stanovila naše konstituce. Shrnuto, o darování na případ smrti se jedná tehdy, když              by někdo něco měl raději u sebe než u obdarovaného a zároveň raději u obdarovaného              než u svého dědice. Tak také daruje Telemachos Peiraeovi u Homéra.           255  MASSIRONI, A. Gift Mortis Causa in the Ius Commune. In: Di RENZO VILLATA,              M. G. (ed.). Succession Law, Practice and Society in Europe across the Centuries. Cham: Springer,              2018, s. 495.           256  Ibid., s. 498.              64","2 Hlavní prostředky volní dispozice              V praxi může být problém rovněž rozlišit, zda se jedná o darování pro případ             smrti, nebo o běžné darování, u nějž je sice úmrtí zmíněno, ovšem nikoliv             jako stěžejní příčina daného jednání. Obecným vodítkem tak je posouzení,             zda vůlí zůstavitele bylo primárně obdarovat obmyšleného (causa liberalitatis) –             pak by se jednalo spíše o darování inter vivos, nebo zda si dárce chtěl v ideál-             ním případě předmět daru ponechat a pouze pro případ svého úmrtí zamýšlel             obmyslet obdarovaného místo dědice. Dospívá se tak k tomu, že znakem             darování pro případ smrti je jeho odvolatelnost (pokud tedy dárce vyvázne             z nebezpečí, může si předmět daru ponechat), zatímco v případě darování             inter vivos je dar neodvolatelný.  Toto dělení, s jistými modifikacemi, pře-                                        257             bírá ostatně i § 2063 OZ 2012. Díky hybridní povaze a s tím leckdy spojené             možnosti obcházet formality stanovené buď pro odkazy, nebo pro darování,             se někdy objevují hlasy po zrušení darování pro případ smrti – v některých             případech však může být pro těžce nemocného či umírajícího obtížné pořídit             jiným způsobem, takže darování pro případ smrti pro něj může být jedinou             možnosti, jak projevit svoji vůli a naložit s majetkem. 258              Zbývající římskoprávní kategorií, o níž je nutno pojednat, jsou tzv. mortis             causa capiones (snad možno přeložit jako nabytí na případ smrti). Sem spadají             všechny další případy, kdy někdo díky smrti zůstavitele něco nabude, aniž             by se jedalo o některý z výše uvedených důvodů. V prvé řadě sem spadá             condicionis implendae causa datum (dání za účelem splnění podmínky). Jde o pří-             pady, kdy je někdo obmyšlen pod podmínkou, že jinému něco poskytne –             ten tak danou věc (zpravidla peníze) nabývá jako mortis causa capio. Podobnou             povahu  mají  i  další  případy,  kdy  jde  například  o  nabytí  plnění  z  penzij-             ního připojištění, práva ke společnému bydlení (§ 766 OZ 2012), k výživě             a věcem tvořícím základní vybavení rodinné domácnosti (§ 1665 sqq. OZ             2012) či přechod mzdových apod. nároků dle § 328 zákona č. 262/2006 Sb.,             zákoník práce, § 159 odst. 7 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání,             a § 212 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků             bezpečnostních sborů.  V uvedených případech se pak hovoří o zákon-                                 259             ných odkazech. Skutečnost, že se jedná o zákonný odkaz však z povahy věci              257  Ibid., s. 508.             258  SLOAN, B. a A. BORKOWSKI. Borkowski’s Law of  Succession. 3. vyd. Oxford: Oxford                 University Press, 2017, s. 337.             259  HORÁK, O. Přechod práv jinak než děděním z pracovního a služebních poměrů. Právní                 rozhledy, 2016, roč. 24, č. 20, s. 713–717.                                                                            65","AUTONOMIE VŮLE ZŮSTAVITELE PODLE OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU Z HISTORICKÉ PERSPEKTIVY            neznamená, že by předmět takového odkazu byl zcela vyloučen z dispoziční           sféry zůstavitele, ovšem vzhledem k tomu, že takové odkazy mají nezřídka           alimentační funkci, mohou se pro nakládání s nimi objevovat přísnější poža-           davky. Například v katalánském právu lze jinak náležející právo pozůstalého           manžela na bydlení vyloučit prostřednictvím notářského testamentu. 260           Zdánlivě nad rámec římskoprávní systematiky je nutno pojednat ještě o dal-           ším typu odkazu, který je obsažen v BGB (kromě standardní varianty odkazu,           označovaného v BGB jako Vermächtnis, jinak též Legat),  jímž je Auflage                                                           261           (cf. § 1600 OZ 2012). Z hlediska obtíženého se příliš od běžného odkazu           neliší, obmyšlený však není určen přímo, nýbrž je okruh obmyšlených vyme-           zen genericky (např. chudí obce). Zároveň beneficiář nemá právní nárok           domáhat se splnění Auflage,  čehož se ovšem mohou domáhat jiné entity,                                  262           kupříkladu dědicové či je-li plnění ve veřejném zájmu, tak i příslušný správní           orgán.  Jakkoliv se Auflage může na první pohled jevit jako římskému právu                263           cizí element, jde v podstatě o modus přetvořený ve fideicommissum.  Předmět                                                                 264           Auflage  bývá  i  nepeněžní,  typicky  kupříkladu  péče  o  zvíře  či  o  hrobové           místo, postavení sochy, pokračování v podnikání.  Dichotomii odkazů typu                                                    265           Vermächtnis – Auflage kromě BGB a OZ nalézáme např. i v ZGB,  Polsku                                                                         267                                                                 266           či Maďarsku (zde jak ve starém,  tak v novém občanském zákoníku). 269                                     268           260  ANDERSON, M. a E. ARROYO I AMAYUELAS. Between Tradition and Modernisation:              A  General  Overview  of  the  catalan  succession  Law  Reform.  In:  ANDERSON,  M.              a  E.  ARROYO  I  AMAYUELAS  (eds.).  The  Law  of   Succession:  Testamentary  Freedom.              European Perspectives. Groningem: Europa Law Publishing, 2011, s. 62.           261  TERSTEEGEN, J. a T.  REICH. Erbrecht in Deutschland. In: SÜß, R. (Hrsg.). Erbrecht              in Europa. 2. vyd. Bonn: Deutscher Notarverlag, 2008, s. 493.           262  BROX,  H.  Erbrecht.  19.  přepracované  vyd.  Köln+Berlin+Bonn+München:  Carl              Heymanns Verlag, 2001, s. 263.           263  BROX,  H.  Erbrecht.  19.  přepracované  vyd.  Köln+Berlin+Bonn+München:  Carl              Heymanns Verlag, 2001, s. 265.           264  LONGCHAMPS  DE  BERIÉR,  F.  Law  of   Succession.  Roman  Legal  Framework  and              Comparativ Law Perspective. Warszawa: Wolters Kluwer Polska, 2011, s. 214.           265  TERSTEEGEN, J. a T.  REICH. Erbrecht in Deutschland. In: SÜß, R. (Hrsg.). Erbrecht              in Europa. 2. vyd. Bonn: Deutscher Notarverlag, 2008, s. 494.           266  WOLF,  S.  a  I.  BERGER-STEINER.  Erbrecht  in  der  Schweiz.  In:  SÜß  R.  (Hrsg.).              Erbrecht in Europa. 2. vyd. Bonn: Deutscher Notarverlag, 2008, s. 1342–1344.           267  ŁAKOMY, S. Erbrecht in Polen. In: SÜß R. (Hrsg.). Erbrecht in Europa. 2. vyd. Bonn:              Deutscher Notarverlag, 2008, s. 1154.           268  TÓTH, Á. Erbrecht in Ungarn. In: Süß, R. (Hrsg.). Erbrecht in Europa. 2. vyd. Bonn:              Deutscher Notarverlag, 2008, s. 1581.           269  Section  7:31  a  Section  7:33  Maďarského  OZ,  citováno  dle:  Hungarian  Civil  Code.              [online]. [cit. 6. 7. 2019]. Dostupné z: http://blog.volgyiattila.com/wp-content/PTK-              HungaryCivilLaw-ActVof2013.docx             66","2 Hlavní prostředky volní dispozice              2.4.4   Zřízení odkazu             Civilní odkazy byly zřizovány v testamentu, čemuž odpovídají i jejich for-             mální požadavky. S tím souvisí i to, že se k jejich zřízení užívalo ustálených             formulí (např. do lego pro vindikační odkaz, damnas dare esto pro odkaz dam-             nační). Proti tomu u fideikomisů z povahy věci předepsaná forma nebyla,             jakkoliv i se zde zpravidla objevovala formulace fidei alicuius committo ut…             Jediným  požadavkem  ohledně  způsobu  vyjádření  tak  bylo,  aby  zůstavi-             tel  projevil  svoji  vůli  dostatečně  určitým  způsobem,  z  nějž  bylo  poznat,             že se jedná o vážně míněný (a srozumitelný) projev jeho vůle. V tom tedy             současná úprava odpovídá spíše fideikomisu.             Zatímco z určitého úhlu pohledu by trvání na užití předepsané formulace             mohlo být považováno za přílišný formalismus (s čímž lze jistě souhlasit),             na druhou stranu by se tím zamezilo formulačním a interpretačním problé-             mům ohledně toho, kdy se jedná o zřízení odkazu, a kdy o ustanovení dědice.             Sloveso „odkazovat“ je totiž laickou veřejností, která si leckdy ani neuvědo-             muje rozdíl mezi dědictvím a odkazem, často používáno právě ve smyslu             „ustanovit dědicem“. Toho si byl vědom i zákonodárce, který tuto záležitost             vysvětluje i v důvodové zprávě.  Z pouhého použití či nepoužití výrazu                                         270             odkaz či odkazovat totiž ještě nelze bez dalšího vyvozovat, že se o odkaz             skutečně jedná. Spolehlivým vodítkem není ani to, zda se jedná o ustano-             vení k celku či podílu na něm (což by odpovídalo povolání za dědice), nebo             k jednotlivé věci či jejich souboru (což by odpovídalo odkazu). Kromě výše             zmíněného  terminologického  aspektu  je  to  i  proto,  že  zákonodárce  při-             pouští i ustanovení dědice k jednotlivé věci (heredis institutio ex re certa), což             je sice z pojmového hlediska nesmysl, ovšem, a to tradičně, se taková situace             vykládá  jako  povolání  za  dědice  k  podílu  odpovídajícímu  hodnotě  dané             věci.  Pro posouzení formulace jako zřízení odkazu je tak třeba pečlivě                 271             zkoumat vůli zůstavitele s přihlédnutím ke všem okolnostem z toho hlediska,             komu chtěl zanechat věc spíše (byť nikoliv nutně) menší hodnoty ve vztahu             k pozůstalosti, a především, nakolik lze dovodit, že si přál, aby daná osoba               270  Důvodová  zpráva  –  konsolidovaná  verze.  justice.cz  [online].  S.  397.  [cit.  28. 5. 2019].                 Dostupné  z:  http://obcanskyzakonik.justice.cz/images/pdf/Duvodova-zprava-NOZ-                 konsolidovana-verze.pdf             271  SOMMER, O. Učebnice soukromého práva římského. Díl II. Právo majetkové. Reprint pův. vyd.                 Praha: Wolters Kluwer ČR, 2011, s. 335.                                                                            67","AUTONOMIE VŮLE ZŮSTAVITELE PODLE OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU Z HISTORICKÉ PERSPEKTIVY            získala  pouze  dotyčnou  věc  bez  toho,  aby  na  ni  rovněž  přešla  poměrná           část dluhů. Proti tomu, lze-li dovodit, že zůstavitel si přál, aby někdo získal           podíl na celku včetně případných dluhů, bude považován za dědice, i když           se formulace zůstavitele vztahuje k jednotlivé věci a použil výrazu „odkaz“           či „odkazovat“.           Zřídit odkaz lze i mlčky, a to povoláním za dědice excepta re certa. Jedná se tedy           o opačnou (a z pojmového hlediska opět nesmyslnou) situaci nežli je povo-           lání za dědice ex re certa. Provádí se tak, že je někdo povolán za dědice s tím,           že určitou věc získat nemá. Neurčí-li zároveň zůstavitel, komu má daná věc           připadnout, považují se za odkazovníky ti, kteří by se jinak stali zákonnými           dědici (§ 1633 odst. 1 OZ).            Odkaz se tradičně zřizuje testamentem, může však být i zřízen i jiným poří-           zením na případ smrti (dědická smlouva, dovětek). Je však mít napaměti,           že obsah právního jednání se posuzuje dle jeho obsahu, nikoliv dle názvu,           a zároveň je třeba nejvyšší možnou měrou šetřit vůli zůstavitele. Proto může           být zřízen i v rámci jiného právního jednání. Proto se za platně zřízený odkaz           považuje i takový, který sice byl zřízen v nájemní smlouvě, ta však splňovala           náležitosti pro zřízení odkazu (Gl. U. 10.274).  Pokud jde o jiné instituty                                                  272           (např. darování pro případ smrti, platí pro ně dle § 2063 OZ 2012 buď tatáž           pravidla jako pro odkazy, nebo se řídí obecnými pravidly pro darování).            2.4.5   Zánik a odvolání odkazu           Tak jako má zůstavitel (vyjma dědické smlouvy) možnost kdykoliv změnit           či zrušit povolání za dědice, má rovněž možnost zrušit či změnit odkaz.           Jelikož se však odkaz vztahuje na jednotlivou věc nebo jejich soubor, může           se snadno stát, že dojde k zániku, změně či zcizení odkázané věci. Vyvstává           tak otázka, jak se takové situace projeví na existenci odkazu.            Primárním  kritériem  zde  je,  zda  uvedená  situace  (zánik,  změna,  zničení)           nastala z vůle zůstavitele. Dle § 1602 odst. a) OZ 2012 nastává zánik odkazu,           pokud zůstavitel odkázanou věc zničí. Z povahy věci plyne, že se musí jednat           o zničení, které lze vykládat jako projev vůle zůstavitele odkaz odvolat. Proti             272  ROUČEK, Fr., J. SEDLÁČEK et al. Komentář k československému obecnému zákoníku občan-              skému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarparpatské Rusi. Díl třetí. (§ 531 až 858).              Reprint původního vydání. Praha: CODEX Bohemia, s. r. o., 1998, s. 221.              68","2 Hlavní prostředky volní dispozice              tomu zničí-li věc někdo jiný (neučiní-li tak na pokyn nebo alespoň se srozu-             měním zůstavitele) či působení vyšší moci, odkaz odvolán nebude. Ačkoliv             to zákonná úprava explicitně nestanoví, z povahy věci se rozumí, že k odvo-             lání odkazu nedojde, pokud věc sice zničil sám zůstavitel, ale s jiným úmys-             lem – např. neobratností, omylem, při odvracení krajní nouze. Pokud i přes             zánik věci odkaz trvá (§ 1603 OZ), mohou nastat dva způsoby, jak odkaz             splnit. Pokud byla zničená věc nahrazena jinou, vztahuje se odkaz na tuto             novou věc (tzv. surrogát).  Příkladem může být například zničení odká-                                    273             zané nemovitosti úderem blesku – pokud v takovém případě vznikl nárok             na pojistné plnění, je předmětem odkazu právě toto pojistné plnění.             Další  variantou  je  zcizení  věci  zůstavitelem,  rovněž  upravené  v  §  1602             odst. a) OZ 2012. Předpokládá se totiž, že tak činí vědomě s úmyslem odkaz             zrušit. Odvolání odkazu zcizením je však revertibilní. Pokud tedy zůstavitel             odkázanou věc následně znovu nabude, odkaz zůstane platným, považuje             se to totiž za „odvolání odvolání“ (Widerruf  des Widerrufs). 274             K zániku odkazu dochází rovněž zpracováním (specificatio) věci zůstavitelem,             a to dle § 1602 písm b) OZ 2012. Pokud takovým způsobem vznikla nová             věc (kterou tedy nelze vrátit do původního stavu), jedná se o obdobnou situ-             aci jako při zničení či zcizení věci. Pokud se z právního hlediska jedná stále             o tutéž věc, je i nadále předmětem odkazu, třebaže se některé její vlastnosti             a cena značně změnily. Došlo-li proti tomu ke zpracování bez vůle zůstavi-             tele, odkaz nadále trvá ve formě surrogátu.             Další  variantou  konkludentního  odvolání  odkazu  je  vybrání  či  vymožení             pohledávky zůstavitelem, upravené v § 1602 písm c) OZ 2012. Pokud tedy             zůstavitle takovou pohledávku sám vymůže, způsobí tím vlastně její zánik jako             dle § 1602 písm a) OZ. K zániku dle uvedeného ustanovení však nedochází,             pokud dlužník uhradí pohledávku z vlastního popudu (§ 1603 OZ 2012).             Zatímco vymáhání pohledávky je jednoznačným projevem vůle zůstavitele,             u výrazu „vybrání“ už je ve spojení s § 1603 OZ 2012 možno dojít k upřes-             nění v tom smyslu, že k zániku odkazu dojde v případech, kdy zůstavitel                273  RUMMEL, P. a M. LUKAS (Hrsg.); WELSER, R. (Bearb.). Kommentar zum Allgemeinen                 bürgerlichen Gesetzbuch. Mit wichtigen Nebengesetzen und EU-Verordnungen. § 531–824 ABGB                 (Erbrecht). 4. vyd. Wien: Manz, 2014, s. 113.             274  Ibid., s. 159.                                                                            69","AUTONOMIE VŮLE ZŮSTAVITELE PODLE OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU Z HISTORICKÉ PERSPEKTIVY            nějakým způsobem inicioval realizaci dlužníkova plnění (např. jej upomí-           nal nebo jej za tímto účelem navštívil). Pokud ke splnění pohledávky došlo           bez projevu vůle zůstavitele (např. mu dlužník dlužnou částku poslal sám           od sebe na účet), o odvolání odkazu se nejedná. Ke stejnému závěru pak lze           za pomoci důvodové zprávy  dospět i tehdy, když zůstavitel poskytl mini-                                   275           mální nutnou součinnost, např. přijetí hotovosti ve chvíli, kdy se mu ji dluž-           ník za účelem splnění dluhu rozhodl uhradit.           Pokud  došlo  k  některé  z  výše  uvedených  situací  takovým  způsobem,           že je nelze považovat za konkludentní odvolání odkazu, vyvstává rovněž           otázka, jakým způsobem tedy bude moci být odkaz splněn. Kromě již zmí-           něných případů surrogátu se jako řešení nabízí vyplacení peněžité částky           postupem jako dle § 1609 OZ 2012, respektive § 1610 OZ 2012. Tyto para-           grafy dopadají na situace, kdy odkazovník má odkázanou věc již u sebe,           respektive na situaci, kdy je předmětem odkazu věc patřící třetí osobě, která           ji ovšem za přiměřenou cenu není ochotna prodat.           Dále se dle § 1609 OZ 2012 nejedná o platný odkaz v případě, kdy odká-           zaná věc byla v době pořízení odkazu ve vlastnictví odkazovníka, v čemž           je možno vidět pozůstatek vindikačního odkazu, který musel být celou dobu           od zřízení závěti až do smrti zůstavitele ve quiritském vlastnictví dědice. Ani           pozdější pozbytí věci odkazovníkem nepovede k obnovení či „obživnutí“           odkazu (regula Catoniana).  Proti tomu, pokud v okamžiku zřízení odkazu                                276           věc ve vlastnictví odkazovníka nebyla a ten ji nabyl později, odkaz platný           je – za odvolaný se považuje jen v případě, že ji nabyl bezplatně od zůstavi-           tele. V takovém případě se totiž jedná o variantu zcizení dle § 1602 písm. a)           OZ 2012.            I v případě odkazů však zůstavitel není zcela neomezen a musí respektovat           práva dědiců. K tomu viz níže v příslušné kapitole v části Meze autonomie           vůle.                275  Důvodová  zpráva  –  konsolidovaná  verze.  justice.cz  [online].  S.  399.  [cit.  28. 5. 2019].              Dostupné z: http://obcanskyzakonik. justice.cz/images/pdf/Duvodova-zprava-NOZ-              konsolidovana-verze.pdf           276  SOMMER, O. Učebnice soukromého práva římského. Díl II. Právo majetkové. Reprint pův. vyd.              Praha: Wolters Kluwer ČR, 2011, s. 324.              70","3     DALŠÍ MOŽNOSTI DISPOZICE               Níže uvedené instituty by stricto sensu měly být uvedeny výše, jelikož v sobě             nesou slovo závěť, či je v nich prioritně řeč o dědicích. Je však lépe je uvést             níže, neboť ačkoliv je zde řeč o závětích – ať již mimořádných, nebo o mys-             tické závěti – totéž, co je níže napsáno platí i pro dovětky a týká se tedy             i odkazů. Podobně tak jako je možno učinit odkaz pod podmínkou či spojit             jej s příkazem, stejně tak, jako je tomu u závěti.  Je-li tedy níže řeč hlavně                                                      277             o závěti, je třeba mít na mysli ustanovení § 1498 OZ 2012 in fine: „Co je sta-             noveno o závěti, platí obdobně i o dovětku.“              3.1    Mimořádné závěti             Mimořádné závěti tvoří poměrně specifickou skupinu posledních poříze-             ní.  Vedle termínu mimořádné závěti  se můžeme setkat rovněž s ozna-                                              279               278             čením závěti privilegované,  popř. závěti s úlevami.  Označení „mimo-                                                           281                                     280             řádné“  je  však  ze  všech  uvedených  termínů  i  s  ohledem  na  historický             průběh  času  nejpřesnější.  Odkazuje  na  fakt,  že  vedle  běžných,  řádných             závětí, existují ještě závěti jiné, které jsou svou povahou mimořádné. Tato             mimořádnost je v současné době chápána především tak, že jsou pořizo-             vány v situacích, či za okolností, jež svou povahou jsou mimořádné, a proto             je třeba pro tyto závěti mít odlišnou právní úpravu. Ta spočívá zejména             ve skutečnosti, že pro tato pořízení je vyžadováno méně formálních náleži-             tostí, než pro závěti řádné, a proto je možno je chápat jako závěti s úlevami.               277  Ostatně i zvláštní úprava náhradnictví u odkazu (§ 1601 OZ 2012), pouze odkazuje                 na paragrafy týkající se závěti (§§ 1507 až 1524), s tím, že se mají užít přiměřeně. Mírně                 odlišná je úprava odvolání odkazu, což je ale do určité míry dáno specifiky institutu. Více                 k odkazu viz výše.             278  Srovnej též SALÁK, P. Mimořádné závěti v novém občanském zákoníku. Ad notam,                 2017, roč. 23, č. 3, s. 3–8; ELIÁŠ, K. Privilegované závěti a osnova českého občan-                 ského zákoníku. In: KNOLL, V. (ed.). Pocta Stanislavu Balíkovi k 80. narozeninám. Plzeň:                 A. Čeněk, 2008, s. 79–90; KŘIVSKÁ, M. Privilegované závěti. Ad Notam, 2013, roč. 19,                 č. 5, s. 9–10.             279  Viz „Extraordinary wills“ In: REID, K. G. C., M. J. de WAAL a R. ZIMMERMANN                 (eds.). Testamentary formalities. Oxford: Oxford University Press, 2011.             280  Tak zejména dříve – např. HEYROVSKÝ, L. Dějiny a systém římského práva soukromého.                 4. vyd. Praha: J. Otto, 1910, s. 1000; KRČMÁŘ, J. Právo občanské. V. Právo dědické. Praha:                 Nákladem Spolku československých právníků „Všehrd“, 1928, s. 31 a násl.             281  Tak viz § 1542 an OZ 2012.                                                                            71","AUTONOMIE VŮLE ZŮSTAVITELE PODLE OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU Z HISTORICKÉ PERSPEKTIVY            Z historického hlediska však ne vždy tyto závěti znamenaly úlevu – tedy sní-           žení – formálních náležitostí. Příkladem může být tzv. slepecký testament,           pro který naopak, oproti běžné závěti, bylo vyžadováno o jednoho svědka           více. Je však třeba upozornit, že z hlediska slepce o úlevu šlo a dosti velkou –           do té doby totiž jeho handicap vedl k tomu, že neměl způsobilost závěť           pořídit vůbec. 282            Rovněž  výraz  „privilegované“  není  zcela  přesný.  Termínem  privilegium           se totiž rozumí určitá výjimka, výsada, která je poskytována určitému okruhu           osob.  Prioritně se tedy vztahuje takovýto druh pořízení k určitému okruhu               283           osob,  jimž  bylo  na  základě  určitého  jejich  postavení  umožněno  testovat           za odlišných podmínek. Naše pojetí mimořádných závětí však směřuje spíše           k okolnostem, za nichž je tato závěť pořizována, typicky např. při živelních           pohromách. Toto rozdílné pojetí patrně nejlépe vynikne na vůbec nejstarší           formě mimořádné závěti – v případě vojenského testamentu. 284           První  mimořádné  závěti  vznikaly  již  v  antickém  světě,  v  době  římského           císařství. Kazuističnost, která je do značné míry typická pro římské právo,           se pak v některých rysech přenesla i do současných zákoníků, kdy vedle           výčtu jednotlivých typů mimořádných závětí se také objevují odlišné pod-           mínky pro ten který typ (viz níže).            3.1.1   Vojenský testament           Vojenský testament byl zmíněn  jako  patrně  nejstarší známý  druh  mimo-           řádné závěti. Je také možno říci, že v řadě ohledů je nejtypičtějším institutem           a nejlépe se na něm demonstruje vývoj pojetí mimořádných závětí.               282  HEYROVSKÝ, L. Dějiny a systém římského práva soukromého. 4. vyd. Praha: J. Otto, 1910,              s. 999.           283  V tomto duchu by privilegovaným by mohl být testament směřující výhradně ve pro-              spěch descendentů, který nevyžadoval svědky (testamentum parentum inter liberos), neboť              i  venkovský  testament  (testamentum  ruri  conditum  –  viz  níže)  byl  testamentem  spíše              pro určité území, než pro okruh osob. Tak viz BONFANTE, P. Instituce římského práva.              9.  vyd  (překlad  J.  Vážný).  Brno:  Československý  Akademický  spolek  Právník,  1932,              s. 639, pozn. 83.           284  I  toto  označení  je  třeba  chápat  jako  terminus  technicus,  neboť  odlišné  polohy  vojen-              ského testamentu by mohly být lépe vyjádřeny odlišným názvem (např. závěť vojáka,              válečný testament atp.), pojem vojenský testament je však možno mít určitým způsobem              za zobecňující a všezahrnující.              72","3 Další možnosti dispozice              3.1.1.1    Římský vojenský testament             Již v dobách římské republiky je jako jedna ze dvou nejstarších forem posled-             ního pořízení zmiňována vedle kalátního testamentu  ještě závěť „in pro-                                                           285             cinctu“, tedy „v šiku“. O její podobě však ze sporých zmínek je možno vyčíst             pouze to, že byla zjevně ústní a probíhala těsně před bitvou. Otázkou je rov-             něž, zda plně odpovídala pozdějšímu pojetí závěti, jak je pro Řím typické,             nebo zda spíše nešlo o odkaz.  Tento testament v šiku však není možno                                       286             zaměnit s římským vojenským testamentem, se závětí, jež je označována jako             testamentum militis a které je věnována pozornost v 1. titulu 29. knihy Digest.             Počátky tohoto vojenského testamentu popisuje úvodní ustanovení tohoto             titulu,  nicméně jeho výklad je sporný, zejména co do autorství Gaia Iulia                  287             Caesara.  Ať již tento institut vznikl na konci republiky, nebo až v císař-                    288             ství, jisté je, že právě doba císařství znamenala pro tento druh závěti značný             rozvoj. Tak tomu bylo od vlády císaře Tita  rozvíjel se za dalších císařů,                                                   289                      285  KLEŇOVÁ, V. Podstata kalátného testamentu v antickom Ríme. In: Teoretické úvahy                 o práve. Trnava: Trnavská univerzita v Trnave, Právnická fakulta, 2010, s. 12–13.             286  Více k testamentu in procinctu SALÁK, P. Testamentum militis jako inspirační zdroj moder-                 ního dědického práva. Brno: Masarykova univerzita, 2016, s. 25 a tam uvedená literatura,                 zejména JOŃCA, M. Forma i czas obowiązywania testamentum in procinctu w prawie rzymskim.                 Prawo-Administracja – Kościół, 2004, č. 4, s. 35–43.             287  Dig. 29.1.1pr. – text viz níže.             288  Obecně  je  za  „otce“  vojenského  testamentu  na  základě  fragmentu  Dig. 29.1.1  pr.                 považován Gaius Iulis Caesar, na druhou stranu zde existuje i názor, k němuž se kloní                 i autor, že vojenský testament je v počátcích spojen až s Octavianem Augustem a má jis-                 tou  vazbu  na  tzv.  peculium  castrensae.  K  tomu  viz  podrobněji  SALÁK,  P.  Testamentum                 militis jako inspirační zdroj moderního dědického práva. Brno: Masarykova univerzita, 2016,                 passim, zejména s. 42 a násl., který se přiklonil k názorům Johannese Meyer-Hermanna.                 Je třeba říci, že již dříve se objevil tento názor u H. Fittinga, který jej později odvolal                 (FITTING, H. Schrift über den Begriff  der Rückziehung: Eine civilistische Abhandlung. Deichert,                 1856, s. 10, pozn. 9; a contrario FITTING, H. Das castrense peculium in seiner geschichtlichen                 Entwicklung und heutigen gemeinrechtlichen Geltung. Halle, 1871, s. 14).             289  I tento fakt vyvolává u některých pochybnosti, např. A. Guariono celou pasáž před císa-                 řem  Titem  považoval  za  interpolovanou.  GUARINO,  A.  Sull’origine  del  testamento                 dei militari nel diritto romano. In: GUARINO, A. Pagine di Diritto Romano VI. Napoli:                 Jovene, 1995, s. 352–353.                                                                            73","AUTONOMIE VŮLE ZŮSTAVITELE PODLE OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU Z HISTORICKÉ PERSPEKTIVY            přičemž oprávnění zjevně rozšířil císař Nerva a konečně k jednotné a trvalé           úpravě došlo za Traiana. 290           V obecném ohledu je možno říci, že vojenský testament postupně prolomil           všechny regule, jež byly v běžném římském dědickém právu – ať již civil-           ním, nebo praetorském – myslitelné. Odlišnost vojenského testamentu vedla           až k tomu, že se někdy nehovoří jen o vojenské závěti, ale celkově o odlišné           vojenské dědické posloupnosti.  Přestože se na první pohled zdá, že privi-                                     291           legium v případě vojenského testamentu přineslo zejména formální ulehčení,           což jistě také bylo, původní idea vojenského testamentu spočívala především           v ulehčení v oblasti materiální – zejména v otázce, kdo může být ustanoven           dědicem.  Samotná formální ulehčení se objevují až později a svou roli                  292           v tomto nejspíše hrál institut fideikomisu, který v 1. století našeho letopočtu           nabyl velké oblíbenosti.  Přestože byl často testamentum militis chápán jako                               293           institut, jímž se císařové snažili u vojáků získat oblibu a zavděčit se jim, bližší            290  Dig. 29.1.1 pr. Ulpianus 45 ad ed.: „Militibus liberam testamenti factionem primus quidem divus              Iulius Caesar concessit: sed ea concessio temporalis erat. Postea vero primus divus Titus dedit: post              hoc Domitianus: postea divus Nerva plenissimam indulgentiam in milites contulit: eamque Traianus              secutus est et exinde mandatis inseri coepit caput tale. Caput ex mandatis: ‚cum in notitiam meam              prolatum sit subinde testamenta a commilitonibus relicta proferri, quae possint in controversiam deduci,              si ad diligentiam legum revocentur et observantiam: secutus animi mei integritudinem erga optimos fideli-              ssimosque commilitones simplicitati eorum consulendum existimavi, ut quoquomodo testati fuissent, rata              esset eorum voluntas. faciant igitur testamenta quo modo volent, faciant quo modo poterint sufficiatque              ad bonorum suorum divisionem faciendam nuda voluntas testatoris‘.“              Jako první udělil vojákům volnost v testování božský Iulius Caesar, ale toto oprávnění              bylo časově omezené. Po něm první udělil (oprávnění) božský Titus, po něm Domitianus.              Později božský Nerva zaručil vojákům rozsáhlé milosti a pak i Traian, a potom začala              být do mandátů dávána tato úvodní část (caput). (Příslušná) část mandátu zní: „Berouc              na vědomí, že jsou opakovaně předkládány testamenty zanechané spolubojovníky, které zavdávají pod-              nět k právním sporům, když by byly posuzovány podle zákony stanovených náležitostí, rozhodl jsem,              že mezi nejlepšími a nejvěrnějšími spolubojovníky je třeba mít za správné, i s ohledem na jejich nezku-              šenost, aby jejich testament byl závazný tak, jaká byla jejich vůle. Mohou tedy testamenty zřizovat, tak              jak jaká je jejich vůle, mohou je činit tak, jaké jsou jejich možnosti, neboť pro rozdělení jejich majetku              je rozhodná pouze vůle zůstavitele.“           291  KINCL, J. a V. URFUS. Římské právo. Praha: Panorama, 1990, s. 347. Faktem je, že v řím-              ském právu nalezneme i normy, které upravovali i postavení dětí vojáků v případě nee-              xistence testamentu, nebo např. předpis, na jehož základě nesměl zůstavitel svého syna –              vojáka vydědit. Srovnej Dig. 28.2.26 viz SALÁK, P. Testamentum militis jako inspirační zdroj              moderního dědického práva. Brno: Masarykova univerzita, 2016, s. 89.           292  Po vojákovi mohl dědit i latin či peregrin, zatímco po Římanovi mohl být dědicem jen              Říman. Rovněž tak v případě vojáků neplatila omezení pro caelibes a orbi – tedy neženaté              a bezdětné.           293  Není patrně náhodou, že obnovení vojenského testamentu za Tita jen těsně předcházela              omezení fideikomisů (za Vespasiana Flavia).              74","3 Další možnosti dispozice              pohled na jednotlivé materiální úlevy ukazuje, že spíše než o pouhé „získání             obliby“   šlo o poměrně pragmatickou reakci na specifika, které s sebou                    294             přinášel vojenský život v profesionální armádě, kdy vojenská služba trvala             kolem dvaceti let.  Nejlépe je to vidět na porušení regule zakazující kom-                            295             binovat závěť a intestátní posloupnost. Samotné porušení této regule totiž             nebylo ničím jiným, než pouhou aplikací tohoto pravidla na fakt, že voják             měl de facto „dvě rodiny“ – své přirozené příbuzné a své spolubojovníky                                                                            296             a jakoby tak existoval „dvakrát“ (k tomu viz v příslušné kapitole).             Každopádně  vojenský  testament  se  stal  institutem,  který  prolomil  řadu             regulí,  jimiž  bylo  římské  dědické  právo  vázáno  a  postupným  vývojem             se z této výjimky stalo v moderní době pravidlo. To platí o již zmíněné reguli             zakazující  kombinaci,  ale  i  o  dalších  výše  zmíněných  regulích,  jimiž  byla             volní dispozice zůstavitele v Římě omezena. Jak napsal Jan Vážný, z výjimky             se tak v moderních kodifikacích stalo pravidlo. 297             Z hlediska vojenského testamentu jako takového stojí za zmínku ještě sku-             tečnost, proč nese testament jméno „vojenský“ – toto privilegium totiž bylo             určeno výhradně vojákům. Bylo tak původně vázáno na určitý společenský             stav, či status. I proto je zde možno mluvit právě o privilegovaném testa-             mentu. Zde je velmi dobře patrný rozdíl mezi dříve zmíněným testamentem              294  I srovnání právní úpravy vojenského testamentu v době tzv. „vojenských císařů“, kteří                 byli na svých vojácích skutečně životně závislí se ukazuje, že tato doba v zásadě nic                 nového ve vojenském testamentu nepřinesla. Viz SALÁK, P. Testamentum militis jako inspi-                 rační zdroj moderního dědického práva. Brno: Masarykova univerzita, 2016, s. 117 (zejména).                 Též STAGL, J. F. Das Soldatentestament uner den Soldatenkaiser. In: BAUBUSIAUX, U.                 a A. KOLB (eds.). Das Recht der „Soldatenkaiser“. Rechtliche Stabilität in Zeiten politischen                 Umbruchs? Berlin: de Gruyter, 2015, s. 124` Starší názor v SALÁK, P. Imperator a jeho                 vojáci. In: ŠIDLOVSKÝ, E. G., V. VALEŠ a J. POLESNÝ (eds.). Melior est aquisitio scien-                 tiae negotiatione argenti: pocta Prof. Ignácovi Hrdinovi, Q. Praem, k šedesátým narozeninám. první.                 Praha: Královská kanonie premonstrátů na Strahově, 2013. s. 253–260 je nepřesný.             295  Délka služby se v antice lišila i podle druhu jednotky, rovněž ke změnám docházelo                 v průběhu doby, i když za Augusta kolem změny letopočtu trvala služba legionáře šest-                 náct let, na sklonku jeho vlády to již bylo dvacet. Často se však stávalo, že vojáci v pří-                 padě potřeby zůstávali ve službě déle, někdy až i čtyřicet let.             296  Ostatně vazby v rámci vojenské jednotky patrně často byly jedním z důvodů vzniku                 vojenského testamentu, náhrobní kameny dokazují, že často byly dědici spolubojovníci,                 navíc je řada fragmentů, kde jsou vojáci bez zjevné příbuzenské vazby vzájemně ozna-                 čováni za fratres (bratry), viz SALÁK, P. Testamentum militis jako inspirační zdroj moderního                 dědického práva. Brno: Masarykova univerzita, 2016, zejména s. 54 a násl.             297  Základní idea textu VÁŽNÝ, J. Římské právní ideje v občanském zákoníku a v osnově.                 Časopis pro právní a státní vědu, 1933, roč. 16, s. 171–186.                                                                            75","AUTONOMIE VŮLE ZŮSTAVITELE PODLE OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU Z HISTORICKÉ PERSPEKTIVY            „v šiku“ a vojenským testamentem. Testament in procinctu v zásadě přichá-           zel do úvahy pouze před bitvou, resp. v době vojenského tažení, naopak           vojenský testament mohl pořídit voják i v době míru, nicméně musel být           vojákem.  Právo neměl ani rekrut, ale teprve až když byl voják zařazen                  298           k jednotce.  Rovněž tak právo pořizovat takovou závěť končilo čestným                    299           propuštěním z vojska (missio), nicméně vojákům bylo poskytnuto privile-           gium, že tyto testamenty ještě rok po propuštění zůstávaly v platnosti. 300           Pro vývoj práva na našem území není bez zajímavosti, že právní úprava vojen-           ského testamentu na našem území byla budována právě na principu speciál-           ního vojenského stavu,  tedy speciální privilegium vojenského testamentu                              301           v rakouském právu vycházelo především ze speciálního statutu vojáka.           Omezení  možnosti  pořídit  vojenský  testament  jen  na  dobu  vojenského           tažení – „in expeditione“ – přinesl de facto až císař Justinián.  Tato změna                                                              302           však měla jistě za následek i fakt, že císař Justinián rozšířil okruh oprávně-           ných i na civilní doprovod armády – na osoby pohybující se v trénu. 303            3.1.1.2   Vojenský testament v moderním právu           Ve středověkém právu neměl vojenský testament příliš ohlas,  což sou-                                                                304           visí i s tím, že celkově pozice testamentu byla ve středověké společnosti           dosti omezená a teprve postupně se tento institut prosazoval proti panov-           nické odúmrti a rovněž proti obyčejovému právu, které obecně preferovalo           přirozených dědiců. Změna postupně nastává až s přelomem 15./16. stol.           298  Navíc ne každý voják mohl toto privilegium využít. Předně toto právo měli pouze legio-              náři, tedy Římané, nikoliv vojáci sloužící v auxiliárních jednotkách. Právo později získali              i vigilové a příslušníci námořnictva. SALÁK, P. Testamentum militis jako inspirační zdroj              moderního dědického práva. Brno: Masarykova univerzita, 2016, s. 137 a násl.           299  Dig. 29.1.42 Ulpianus, srovnej SALÁK, P. Testamentum militis jako inspirační zdroj moderního              dědického práva. Brno: Masarykova univerzita, 2016, s. 158–159.           300  Jinak tomu bylo u „důstojníků“, kteří měli vymezenou dobu funkčního působení a byli              střídáni jinými (např. tribunové) – tam toto oprávnění zanikalo okamžikem ukončení              funkčního období a testament pozbýval platnosti okamžitě, neboť nešlo o missio. Dig.              29.1.21 Africanus, více viz SALÁK, P. Testamentum militis jako inspirační zdroj moderního              dědického práva. Brno: Masarykova univerzita, 2016, s. 161 a násl.           301  Je třeba však říci, že rozhodně právo římské nemělo něco podobného, jako právo poz-              dější, onen „vojenský stav“ je spíše pozůstatkem středověkého chápání společnosti.           302  Inst. Iust. 2.11pr., též Inst. Ius. 2.11.3 a 4, Inst. Iust. 2.13.6.           303  SALÁK,  P.  Testamentum  militis  jako  inspirační  zdroj  moderního  dědického  práva.  Brno:              Masarykova univerzita, 2016, s. 127 a násl.           304  Raně středověké barbarské zákoníky, Lex Romana Ostrogothorum i Lex Romana Burgundiorum              jsou z doby předcházející justiniánské kodifikaci.              76","3 Další možnosti dispozice              spolu s nastupující renesancí, ale skutečný rozvoj přináší až právo 18. stol.                                                                            305             Na ně pak navázaly kodifikace 19. stol.             Pohled  do  práva  kontinentální  Evropy  ukazuje  několik  různých  pří-             stupů k vojenskému testamentu. Lze rozlišit model francouzský (román-             ský),  německý  a  common  law,  popř.  ještě  model  ruský.   Nijak  nepře-                                                               306             kvapí a ostatně již to bylo výše zmíněno, že úprava vojenského testamentu             v moderní době u nás vycházela z pojetí německého. 307             Pro německý (možná přesněji německo-rakouský) typ vojenského testamentu             jsou typické dva rysy. Jednak je to již zmíněný fakt, že práva přísluší urči-             tému omezenému okruhu osob – tj. v zásadě jen vojákům, jde tedy o určitou             výsadu spojenou s vojenským stavem. Podstatnou okolností pro možnost             pořídit závěť je prioritně otázka toho, zda dotyčná osoba je voják, či nikoliv             a skutečnost, zda se nachází v „nebezpečné situaci“, je až druhořadá. 308             Druhý  charakteristický  rys  pak  s  tímto  souvisí.  Specifický  status  vojáků             se projevoval i ve vlastní právní úpravě – nejlépe je to vidět v právu trest-             ním, kde vedle trestního řádu a trestního zákona existoval speciální vojenský                                            309             trestní zákon a vojenský trestní řád.  V tomto duchu byla i domácí úprava             vojenské  závěti  v  ABGB  velmi  prostá  –  ustanovení  §  600,  které  pouze             stručně odkazuje na příslušné předpisy vojenské.  Tento paragraf, ačkoliv                                                       310             byl v podstatě obsolentní, byl zrušen až FamErbRÄG z 21. června 2004.              305  V bavorském zákoníku z r. 1756. Codex Maxmilianeus Bavaricus Civilis v ustanovení                 III. části 4. oddíl § 4 mohli „Kriegsleute“ neformálně pořizovat o svém majetku v době                 válečného konfliktu. RUDNICKI, J. Testament żołnierski i testamenty wojskowe w europejskiej                 tradycji prawnej. Krakov: Wydawnictwo OD.NOWA, 2015, s. 56 a násl., Edice Europejska                 tradycja prawna.             306  K tomu SALÁK, P. Testamentum militis jako inspirační zdroj moderního dědického práva. Brno:                 Masarykova univerzita, 2016, s. 243 a násl.; RUDNICKI, J. The Axiology of Military                 wills. A comparative Analysis. European Journal of  Comparative Law and Governance, 2015,                 č. 2, s. 5–18.             307  V samotném Německu a Rakousku již v důsledku demilitarizačních změn byly tyto tes-                 tamenty zrušeny, nicméně do této rodiny můžeme např. zařadit existující polskou právní                 úpravu. RUDNICKI, J. Testament żołnierski i testamenty wojskowe w europejskiej tradycji pra-                 wnej. Edice: Europejska tradycja prawna. Krakov: Wydawnictwo OD.NOWA, 2015.             308  Např.  rakouský  služební  řád  měl  výčet  úlev,  jež  plynuly  právě  z  vojenského  stavu                 a následně ještě byly další úlevy, jež byly umožněny v návaznosti na mimořádné okol-                 nosti (válečné tažení, plavba), ROUČEK, Fr. a J. SEDLÁČEK. Komentář k českosloven-                 skému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a Podkarpatské Rusi.                 3. díl. Praha: V. Linhart, 1936, s. 161, 162.             309  Ke sjednocení došlo až v rámci rekodifikace v době právnické dvouletky.             310  Shodně v např. Německém císařství Reischmilitärgesetz z r. 1874.                                                                            77","AUTONOMIE VŮLE ZŮSTAVITELE PODLE OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU Z HISTORICKÉ PERSPEKTIVY            Jak bylo řečeno, rakouská právní úprava tedy vycházela z prostých úlev, jež           byly dány vojákům a to bez ohledu na válečný stav, navíc však byly tyto úlevy           ještě zvýšeny pro dobu válečného stavu. Na římskoprávní tradici této úpravy           poukazují i další aspekty, tj. skutečnost, že v případě války se tyto úlevy           vztahovaly právě i na „vojenské osoby, které nenáleží ke stavu vojska“, ale voj-           sko doprovází za vojenského tažení. Dále pak i fakt, že byl vojenský testa-           ment ponechán v platnosti po skončení vojenské služby (byť ne rok, ale šest           měsíců, tak jako u ostatních privilegovaných závětí v ABGB). A rovněž tak           skutečnost, že pokud byl voják propuštěn za trest, tak taková závěť zanikala           okamžitě vyhlášením rozhodnutí o tomto propuštění. 311           Tuto tradici však již domácí právní úprava po r. 1918 záhy opustila. Rakouský           služební  řád  byl  postupně  doplňován  různými  předpisy,  až  nakonec  byl           r. 1922 nahrazen zcela novým Služebním řádem. V něm však ustanovení           o vojenské závěti zcela absentovalo. Předpoklad, že by mohlo jít o záměr           přesunout úpravu vojenské závěti do právě chystané rekodifikace občan-           ského práva je otázkou, neboť návrh subkomitétu pro dědické právo  usta-                                                                    312           novení § 600 ani nepřevzal, avšak ani nenahradil.           Ustanovení  o  vojenské  závěti  se  objevilo  až  v  souvislosti  se  superrevizí           a bylo do Osnovy 1931 doplněno na základě připomínek Zemského soudu           v Brně.  Pojetí vojenské závěti v Osnově 1931 a následně Osnově 1937 však                 313           bylo dosti odlišné od zmiňované německé tradice. Předně úprava již byla           koncipována přímo do občanského zákoníku, zejména však na návrh slo-           venské komise, byl text daného ustanovení formulován tak, aby se vztahoval           nejen na vojáky, ale i na civilisty vystavené válečnému nebezpečí.  Přestože                                                                 314           se to zdá jako drobná změna, ve skutečnosti jde o změnu dosti význam-           nou, kterou velmi dobře vystihl senátor R. Mayr-Harting, když prohlásil,           že již nejde o „Militärtestament“ (vojenský testament), nýbrž o „Kriegstestament“            311  K tomu srovnej Dig. 29.1.26 Macer; též SALÁK, P. Testamentum militis jako inspirační zdroj              moderního dědického práva. Brno: Masarykova univerzita, 2016, s. 162 a násl.           312  SVOBODA,  E.  Dědické  právo:  návrh  subkomitétu  pro  revisi  občanského  zákoníka              pro Československou republiku. 2. vyd. Praha: Ministerstvo spravedlnosti, 1924, s. 29.           313  Viz ROUČEK, Fr. Revise občanského zákona: záznamy z porad Slovenské komise pro obor občan-              ského práva v Bratislavě. I. Praha: Ministerstvo pro sjednocení zákonov a organisace správy,              1923, s. 28.           314  SALÁK, P. Mimořádné závěti v novém občanském zákoníku. Ad notam, 2017, roč. 23,              č. 3, s. 5–6; Sněmovní tisk 844. Vládní návrh zákona, kterým se vydává občanský zákoník. Praha:              Státní tiskárna, 1937, s. 92.              78","3 Další možnosti dispozice              (válečný testament)  a rozhodujícím kriteriem není příslušnost dané osoby                              315             k vojsku, ale existence válečného konfliktu. Lze říci, že meziválečná osnova             přišla s ideou, která se teprve postupně začala prosazovat. V současné době             skutečně  můžeme  říci,  že  mnohem  více  je  reflektován  aspekt  existence             či neexistence válečného konfliktu, než otázka, zda daná osoba je, nebo není             vojákem.  V tomto ohledu svým způsobem meziválečné osnovy předběhly                     316             i OZ 2012, který akcentuje aspekt příslušnosti k vojsku. 317             Občanské zákoníky z let 1950–1989 právní úpravu vojenské závěti zcela pomi-             nuly – důvodová zpráva OZ 1950 lapidárně konstatovala, že „T.zv. privilegované             testamenty pro dobu války nebo epidemií osnova nezná. Souvisí to jednak (…), jednak             s tím, že se nový občanský zákoník tvoří pro údobí mírového budování socialismu.“  318              Občanský zákoník z r. 2012 naopak zavedl zpět závěti s úlevami a mezi nimi             i v § 1545 vojenský testament.  Jak již bylo řečeno, neinspiroval se právní                                       319             úpravou spojenou s naším územím, nýbrž inspiraci zcela zjevně našel ve fran-             couzském pojetí, resp. přesněji v zákoníku italském.  Tento vzor vychází                                                          320             z pojetí, že jde o ekvivalent notářské závěti civilní a de facto nejde o výsadní             právo vojáků plynoucí z jejich stavu, ale má vztah k aktivní službě. 321                315  Zápis z jednání subkomitétů ústavněprávních výborů ze dne 10. 11. 1937 dopoledne.                 NA Praha, fond Ministerstvo unifikací, karton 157.             316  Srovnej RUDNICKI, J. The Axiology of Military wills. A comparative Analysis. European                 Journal of  Comparative Law and Governance, 2015, č. 2, s. 5–18; RUDNICKI, J. Testament                 żołnierski i testamenty wojskowe w europejskiej tradycji prawnej. Edice: Europejska tradycja prawna.                 Krakov: Wydawnictwo OD.NOWA, 2015.             317  Byť nemusí jít jen o vojáky, ale např. by mohlo jít i o civilisty, kteří by byli nasazeni                 k budování opevnění atp.             318  Důvodová zpráva k OZ 1950, zvláštní část k § 542 až 545. Občanský zákoník. Praha: Orbis,                 1950, s. 304.             319  ELIÁŠ, K. Privilegované závěti a osnova českého občanského zákoníku. In: KNOLL, V.                 (ed.). Pocta Stanislavu Balíkovi k 80. narozeninám. Plzeň: A. Čeněk, 2008, s. 79–90; stran                 vojenského testamentu zejména s. 88. též srovnej HORÁK, O., J. RAZIM a T. ZBOŘIL.                 Rekodifikace soukromého práva a příslušníci ozbrojených sil. Vojenské rozhledy, 2016,                 č. 4, s. 132–143.             320  Tuto skutečnost důvodová zpráva nikde nezmiňuje, ani nenaznačuje. Viz SALÁK, P.                 Mimořádné závěti v novém občanském zákoníku. Ad notam, 2017, roč. 23, č. 3, s. 5.             321  Jen pro zajímavost je možno zmínit, že anglické právo, které rovněž má podmínku aktivní                 vojenské služby řešilo případ, zda voják, který pořídil závěť v době 2. světové války, nikoliv                 v návaznosti na bojovou akci, ale během výcviku v Kanadě (tedy na relativně bezpečném                 území), byla platně nebo neplatně pořízenou závětí, právě s ohledem na otázku, zda jde                 výcvik za těchto podmínek označit za aktivní službu. Lze však mít jistě za to, že ačko-                 liv dotyčný nebyl v bojové zoně, o aktivní službu šlo. SLOAN, B. a A. BORKOWSKI.                 Borkowski’s Law of  Succession. 3. vyd. Oxford: Oxford University Press, 2017, s. 319.                                                                            79","AUTONOMIE VŮLE ZŮSTAVITELE PODLE OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU Z HISTORICKÉ PERSPEKTIVY            I tak však úprava nebyla převzata doslovně z italského Codice civile italiano           1942, ale byla v připomínkovém řízení modifikována na základě připomí-           nek ze strany ministerstva obrany. Italský vzor počítal s tím, že by mělo být           možno učinit závěť před velitelem jednotky v hodnosti důstojníka. Domácí           připomínky však poukazovaly na zkušenosti z misí, kde se dá předpokládat           využití této formy závěti, kdy velitelem jednotky velmi často není osoba           v hodnosti důstojníka, ale třeba jen poddůstojník. Proto naše úprava počítá           s tím, že může tato závěť být učiněna buď před důstojníkem, nebo před veli-           telem jednotky AČR. 322           Lze spatřit jistou výhodu i proti již zmíněnému pojetí meziválečných osnov.           Úprava se sice vztahuje „jen“ na vojáky,  nicméně není zde řeč jen o vojen-                                            323           ském konfliktu, ale i o vojenských operacích. To znamená, že je možno insti-           tut využít i v situacích, jež nejsou přímo válečným konfliktem. 324            3.1.2   Morový testament – testament v době epidemií           Testamentum pesti tempore vznikl v pozdní antice a je spojen s prvními epidemiemi.           Přestože výraz „mor“  je dnes spojován až s epidemií v době císaře Justiniána                            325           (541),  již  předtím,  v  2.  pol.  3.  stol.,  byla  říše  pustošena  tzv.  Cypriánovým           morem, tj. patrně neštovicemi.  Možná právě tato epidemie patrně vedla                                     326           císaře Diokleciána  k úpravě této zvláštní formy závěti. V tomto případě                          327           je možno říci, že jde o první testament, jež byl skutečně spojen s nějakou            322  Ibid.           323  Avšak také nejen na ně, dikce ustanovení by mohla mít dopad i na osoby, jež byly povo-              lány k plnění úkolů pro armádu, tak jako např. bylo za 2. světové války povoláno civilní              obyvatelstvo na stavbu provizorních opevnění.           324  Naopak právě v meziválečném období se v návaznosti na zmiňovanou Mayr-Hartingovu              poznámku se rozpoutala diskuse, zda by bylo možno onoho „válečného testamentu použít              i v době povstání či podobných nepokojů“. Výsledek debat však byl negativní – mělo jej být              možno použít pouze v době, kdy byl vyhlášen válečný stav. Zápis z jednání subkomitétů              ústavněprávních výborů ze dne 10. 11. 1937 dopoledne. NA Praha, fond Ministerstvo unifikací,              karton 157. Srovnej též SALÁK, P. Mimořádné závěti v novém občanském zákoníku.              Ad notam, 2017, roč. 23, č. 3, s. 5.           325  Význam výrazu pestis viz příslušné heslo v PRAŽÁK, J. M. a kol. Latinsko-český slovník              k potřebě gymnasií a reálných gymnasií. 8. nezměněné vyd. Praha: Československá grafická              unie a.s., 1936.           326  Název nese podle sv. Cypriána, v jehož životopise také nalezneme popis průběhu této              epiedemie, jejíž obětí se stal i císař Clodius II. Gothicus (270).           327  CJ.6. 23. 8.1: Imperatores Diocletianus, Maximianus              Testes enim huiusmodi morbo oppresso eo tempore iungi atque sociari remissum est, non etiam conveni-              endi numeri eorum observatio sublata. <a 290 s. k. iul. ipsis iiii et iii aa. conss.>              80","3 Další možnosti dispozice              nepříznivou událostí, jež vedla k úlevám při posledním pořízení. Přesný výklad             citované konstituce není zcela jasný,  obecně je však chápána tak, že nemu-                                           328             seli být všichni svědci při takové závěti přítomni současně. 329             V tomto duchu jí ostatně převzalo i novověké právo – viz ustanovení § 597             ABGB (v původním znění), který hovořil (do novel na počátku 21. stol.)                                                                            330             o testamentu na palubě lodi a v době moru, „nebo sdělné nemoci jemu podobné.“                                                                            331             Znění ustanovení bylo ponecháno i subkomitétem pro dědické právo, byť,             jak plyne z důvodové zprávy, byly zde diskuse o tom, zda by mělo být zacho-             váno,  nebo zrušeno.  Osnova 1931 a 1937 však text ustanovení již poně-                                333                  332             kud pozměnila: „… v místech, kde se šíří nemoc, která, plodíc hrůzu, ochromuje             styk mezi lidmi…“ (§ 345 Osnovy 1937), což bylo považováno za výraz lépe             vystihující povahu epidemie.  Dle ustálené judikatury totiž nebylo rozho-                                      334             dující jen lékařské stanovisko o nemoci či státem učiněná opatření, ale též             společenské přesvědčení o povaze dané nemoci. 335              3.1.3   Testament na palubě             Tradiční právní úpravy evropských zákoníků počítají s mimořádnou formou             závětí pořízených na palubě lodi. Důvodem takovéto právní úpravy by fakt,             že námořní plavba s sebou nesla velké riziko ztroskotání.             I rakouský ABGB tak do své právní úpravy zařadil institut testamentu poříze-             ného při plavbě na moři. Právě tuto okolnost je třeba zdůraznit, že ustanovení              328  Bonfante hovoří o tom, že je otázkou, jak to bylo s uvedením svědků k zůstaviteli (opre-                 sso v uvedné konstituci), což může směřovat i k tomu, že nemuseli svědci být uvedeni                 k zůstavitelovi. BONFANTE, P. Instituce římského práva. 9. vyd (překlad J. Vážný). Brno:                 Československý Akademický spolek Právník, 1932, s. 638, pozn. 82.             329  HEYROVSKÝ, L. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4. vyd. Praha: J. Otto, 1910,                 s. 1000.             330  Ustanovení § 597 ABGB bylo novelizováno poprvé tzv. I. Dílčí Novelou v době 1. svě-                 tové války (§ 58)             331  V originále § 597: „wo die Pests oder ähnliche anstreckende Seuche herrschen...“             332  Byly zde názory, že by mělo být vztahováno nejen na území větší, ale třeba i jen na jednot-                 livé domy touto chorobou zasažené. Jak plyne z judikátu Gl.U. NF 4979, sama skutečnost,                 že byl někdo nemocí stižen nestačí k tomu, že by mohl takto dle ustanovení § 597 testovat.             333  Důvodem pro zrušení byla možnost holografního pořízení, nicméně s ohledem na stále                 přetrvávající negramotnost na některých územím, byl text ponechán. SVOBODA, E.                 Dědické právo: návrh subkomitétu pro revisi občanského zákoníka pro Československou republiku. 2.                 vyd. Praha: Ministerstvo spravedlnosti, 1924.             334  Sněmovní tisk 844. Vládní návrh zákona, kterým se vydává občanský zákoník. Praha: Státní                 tiskárna, 1937, s. 291.             335  Gl.-U. 367, Gl.-U. 718, Gl.-U. NF 3657.                                                                            81","AUTONOMIE VŮLE ZŮSTAVITELE PODLE OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU Z HISTORICKÉ PERSPEKTIVY            § 597ABGB nebylo možno použít pro situaci, kdy se dotyčná osoba plavila           po řece či po jezeře.  Návrh subkomitétu ve dvacátých letech v zásadě pouze                           336           přeložil text § 597 ABGB, což ostatně bylo pro tento subkomitét typické. Ani           v důvodové zprávě se nijak zvlášť o této formě poslední vůle nezmiňuje,           pozornost věnuje spíše závěti v době epidemie. Prozrazuje rovněž, že byly           zde již tehdy i názory o odstranění mimořádných závětí vůbec, jelikož se for-           mální náležitosti obecných závětí jevily jako tak minimální, že jim lze dostát           i v mimořádné situaci, avšak tento názor byl zjevně menšinový.  Osnova                                                                 337           1931  spolu s Osnovou 1937 se k testamentu na palubě postavily odlišně.               338           Zatímco se v rámci superrevizních prací nejprve se objevil názor, že by tento           testament měl být rozšířen – v souvislosti s technickým rozvojem i na letec-           kou dopravu – nakonec z návrhu zákona ustanovení o závěti při plavbě zcela           zmizelo. Zdůvodnění bylo lapidární, při plavbě lodí již není člověk vystaven           takovému nebezpečí, jak dříve a v případě letecké dopravy důvodová zpráva           pravila: „…nastane-li v letadle nebezpečí, sotva bude čas na pořizování, a bude malá           pravděpodobnost, že, zahyne-li pořizovatel, se zachrání svědci“  339           Výsledkem tak bylo, že v Osnově 1937 zůstala mimořádná závěť v případě           epidemie a pohromy živelní či technické a pak ještě závěť válečná. Faktem           však je, že právní úprava testamentu na palubě lodi či letadla v OZ 2012           je koncipována odlišně. Zatímco se zdá, že rakouské právo předpokládalo,           že k této závěti dojde pod vlivem nějaké mimořádné události, znění ustano-           vení § 1544 OZ 2012 takovouto situaci spíše vylučuje. Už i proto, že kapi-           tán může takovéto pořízení odmítnout s odkazem na své povinnosti, jež           má plnit.  Lze tedy jen stěží předpokládat, že by v okamžiku bouře či ztros-                  340           kotání kapitán řešil závěti pasažérů. Zákonodárce v OZ 2012 spíše směřoval           k tomu, aby měl dotyčný pořizovatel možnost pořídit mimořádnou závěť           ve formě veřejné listiny podobně, jako v případě vesnického testamentu.             336  ROUČEK, Fr. a J. SEDLÁČEK. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému              a občanské právo platné na Slovensku a Podkarpatské Rusi. 3. díl. Praha: V. Linhart, 1936, s.162.           337  SVOBODA,  E.  Dědické  právo:  návrh  subkomitétu  pro  revisi  občanského  zákoníka              pro Československou republiku. 2. vyd. Praha: Ministerstvo spravedlnosti, 1924, s. 28.           338  Zákon,  kterým  se  vydává  všeobecný  zákoník  občanský.  Návrh  superrevisní  komise.  Díl  II.              (Důvodová zpráva). Praha: Ministerstvo spravedlnosti, 1931, s. 166–167.           339  Sněmovní tisk 844. Vládní návrh zákona, kterým se vydává občanský zákoník. Praha: Státní              tiskárna, 1937, s. 291.           340  SALÁK, P. Mimořádné závěti v novém občanském zákoníku. Ad notam, 2017, roč. 23,              č. 3, s. 5.              82","3 Další možnosti dispozice              3.1.4   Vesnický testament             Ustanovení § 1543 OZ 2012 se dostalo do zákona po vzoru německého             práva. Podstata vesnického testamentu spočívá v tom, že může být závěť             učiněna nejen před notářem, ale i před starostou obce. Důvod této právní             úpravy byl v Německu dán horskými a podhorskými oblastmi, kde existovala             řada vesnic, které byly dosti odříznuté od civilizace. Je otázkou do jaké míry             se zde odráží římský venkovský testament. Testamentum ruri conditum vzniklo             rovněž v poklasickém období a úleva zde spočívala v tom, že postačoval             počet pěti svědků, přičemž u negramotných mohl být jejich podpis prove-             den jiným, gramotným svědkem. Všem však musel být obsah testamentu             znám, a po smrti zůstavitele musel být stvrzen jejich prohlášením,  i zde                                                                       341             mělo římské právo svůj vliv. Na finální podobě venkovského testamentu             v německé právní úpravě, a tím i u nás, se podepsal skeptický přístup autorů             BGB k soukromým závětem. Německý venkovský testament nepočítá s pěti             svědky, jako římský, nýbrž s pořízením před starostou, jakožto autoritou,             která zastupuje státní moc, a který je tak jistou náhradou soudce či častěji             notáře, u nichž bylo záhodno testament pořídit v řádné formě. 342             Idea této závěti vychází právě z toho, že oprávněné úřední osoby nebyly             vždy „při ruce“. Za dané situace bylo pro venkovské obyvatelstvo poměrně             složité pořídit závěť. Zejména v zimním období by bylo velmi těžké dostat             se včas k notáři, zvlášť byl-li dotyčný ohrožen např. nemocí. Proto se jako             vhodná autorita jevil starosta, který ostatně v dané obci zastupoval státní             moc a není proto divu, že i tato poslední vůle mohla mít charakter veřejné             závěti. Ostatně tento rys byl převzat i do našeho právního řádu. 343             Nabízí se otázka, zda je takovýto institut v současném právu vůbec potřeba.             Charakter české krajiny je přeci jen poněkud odlišný od horských oblastí             německých a jen zřídka kdy dochází k situaci, že by byla nějaká obec odříznuta                 341  HEYROVSKÝ,  L.  Dějiny  a  systém  soukromého  práva  římského.  4.  vyd.  Praha:  J.  Otto,                 1910, s. 1000; BONFANTE, P. Instituce římského práva. 9. vyd (překlad J. Vážný). Brno:                 Československý Akademický spolek Právník, 1932, s. 638.             342  REID,  K. G. C.,  M. J.  de WAAL  a  R.  ZIMMERMANN  (eds.).  Testamentary  formalities.                 Oxford: Oxford University Press, 2011, s. 212, 213.             343  ELIÁŠ,  K.  Privilegované  závěti  a  osnova  českého  občanského  zákoníku.  In:  KNOLL,  V.                 (ed.). Pocta Stanislavu Balíkovi k 80. narozeninám. Plzeň: A. Čeněk, 2008, s. 79–90.                                                                            83","AUTONOMIE VŮLE ZŮSTAVITELE PODLE OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU Z HISTORICKÉ PERSPEKTIVY            na delší dobu od civilizace.  Ostatně i v samotném Německu je upozorňo-                                 344           váno na fakt, že dostupnost notářských úřadů se poněkud změnila. 345           3.1.5   Mimořádné závěti v současnosti           Zatímco  občanské  zákoníky  období  let  1950-2014,  a  to  ani  po  změně           společenských poměrů v r. 1989 nepřinesly změnu v pojímání dědického           práva, což se projevilo i na absenci mimořádných závětí. Autoři OZ 2012           se  ve  shodě  s  koncepcí  zákona  rozhodli  naopak  dát  zůstaviteli  širokou           škálu možností i v případě mimořádných situací pořídit závěť s úlevami.           Pohled  na  jednotlivé  druhy  závětí  s  úlevami  navíc  ukazuje,  že  se  autoři           inspirovali hned v několika zahraničních občanských zákonících, zejména           pak v BGB, italském Codice Civile 1942 a také švýcarském ZGB. Naopak           ABGB a Osnova 1937, které jsou jinak uváděny jako hlavní inspirační zdroj           OZ 2012, byly spíše pominuty.           Podoba  úpravy  mimořádných  závětí  tak  odpovídá  koncepci  zákoníků           19. stol, kdy tyto závěti byly koncipovány na „kazuističnosti“, podle jed-           notlivých situací, které přinášejí zvýšené riziko smrti. Sama skutečnost velké           počtu různých druhů mimořádných závěti pro různé situace nemusí zaručo-           vat, že má zůstavitel velké právo. Jistě byla poskytnuta široká škála možností,           ale otázkou je praktická využitelnost jednotlivých forem.           Příkladem může být pohled na závěť na palubě. Jistě je pravda, že zákon           je psán tak, aby mohl fungovat i do budoucna a skutečnost, že v této chvíli           není žádných lodí, jež by pluly pod českou vlajkou, neznamená, že v budouc-           nosti taková plavidla nebudou.  Na druhou stranu, proč pak zákonodárce                                     346            344  Jen pro zajímavost dodejme, že se o této formě závěti uvažovalo i v meziválečné době,              nicméně  nakonec  byl  vesnický  testament  odmítnut.  Sněmovní  tisk  844.  Vládní  návrh              zákona, kterým se vydává občanský zákoník. Praha: Státní tiskárna, 1937, s. 290.           345  BAUMAN,  W.  (ed.).  J.  von  Staubingers  Komentar  zum  Büregrlichen  Gesetzbuch  mit              Einführungsgesetz und Nebengesetzen. Buch 5 Erbrecht §§ 2229–2264 (Testament 3). Berlin:              Sellier-de Gruyter, 2012, komentář k § 2249, Rn10, s. 171, též SALÁK, P. Mimořádné              závěti v novém občanském zákoníku. Ad notam, 2017, roč. 23, č. 3, s. 3–8.           346  Důvodová zpráva k § 1542an: „Pořízení závěti před velitelem námořní lodi nebo letadla, popřípadě              před jejich zástupci, upravují občanské zákoníky Itálie (čl. 611 a 616), Polska (čl. 953), Portugalska              (čl. 2214, 2219), Nizozemí (4:944), Litvy (čl. 5.28), Moldavska (čl. 1459) a jiné. Navrhuje se vzít              v úvahu i tuto možnost a upravit ji rovněž v českém právu: tím spíš, že platná právní úprava (zák.              č. 49/1997 Sb. a zák. č. 61/2000 Sb.) vyžaduje u velitele námořního plavidla i u velitele letadla              vysokou míru bezúhonnosti a další osobní kvality. Skutečnost, že v České republice v současné době není              žádná námořní obchodní loď registrována, nevylučuje případnou změnu stavu v budoucnu.“              84","3 Další možnosti dispozice              zcela ignoruje existenci audio a audiovizuálních zařízení a počítá stále pouze             se závětí písemnou  popř. – v případě mimořádných závětí – ústní. Pohled                             347             na řadu současných mimořádných situací (typicky teroristické útoky), jsou             to právě videonahrávky na mobilních telefonech, které často osoby v ohro-             žení využívají na to, aby se rozloučili se svými blízkými. Není rovněž bez             zajímavosti, že všechny státy, které mají testament na palubě lodi ve své             právní úpravě, jsou státy přímořské a s námořní tradicí.             Naopak v současném právu je tendence místo různých mimořádných závětí             vytvořit  jednu-dvě  formy,  jež  je  možno  uplatit  obecně  při  mimořádných             situacích. K tomu srovnej např. poslední změny v rakouském právu  skrze                                                                       348             FamErbRÄG z 21. června 2004  a ErbRÄG 2015.  Takovýto postup vede                                        349                                                        350             k obecněji formulovaným ustanovením, jež mohou být využity v široké škále             situací a zároveň se právní úprava jeví jednodušší a přehlednější – tak jako             právo rakouské, kde po novele z r. 2015 je jen jedno ustanovení o testa-             mentu  v době nouze, který může být učiněn buď ústně, nebo allografně                   351             za přítomnosti dvou svědků. Ustanovení vykazuje inspirační zdroje německé             (Dreizeugentestament) , ale aplikované na domácí zvyky (dva svědci).  Jako                                                                       353                              352             inspirativní se jeví rovněž ustanovení § 584 odst. 2 ABGB, které řeší otázku              347  SALÁK, P. Mimořádné závěti v novém občanském zákoníku. Ad notam, 2017, roč. 23,                 č. 3, s. 6, text u pozn. 27.             348  Tamtéž.             349  BGBl. I Nr. 58/2004. Dostupné z: https://www.ris.bka.gv.at/Dokumente/BgblAuth/                 BGBLA_2004_I_58/BGBLA_2004_I_58.html             350  BGBl. I Nr. 87/2015. Dostupné z: https://www.ris.bka.gv.at/Dokumente/BgblAuth/                 BGBLA_2015_I_87/BGBLA_2015_I_87.html             351  § 584 ABGB po novele z r. 2015: Nottestament                 §  584.  (1)  Droht  aus  Sicht  des  letztwillig  Verfügenden  unmittelbar  die  begründete  Gefahr,  dass                 er stirbt oder die Testierfähigkeit verliert, bevor er seinen letzten Willen auf  andere Weise zu erklären                 vermag, so kann er seinen letzten Willen in Gegenwart von zwei Zeugen fremdhändig (§ 579) oder                 mündlich erklären. Eine solche mündliche letztwillige Verfügung muss durch die übereinstimmenden                 Aussagen der Zeugen bestätigt werden, widrigenfalls diese Erklärung des letzten Willens ungültig ist.                 (2) Ein so erklärter letzter Wille verliert drei Monate nach Wegfall der Gefahr seine Gültigkeit und                 gilt als nicht errichtet. Im Zweifel ist damit auch der durch das Nottestament erfolgte Widerruf  einer                 früheren letztwilligen Verfügung (§§ 713 und 714) aufgehoben.             352  O vlivu německého práva vypovídá i odstavec 2, kde je řeč o platnosti odvolání předcho-                 zího testamentu ve formě mimořádné závěti. Do této doby tato otázka ABGB nebyla                 řešena.             353  Srovnej  Klangův  komentář,  FENYVES,  A.,  F.  KERSCHNER  a  A.  VONKLICH.                 ABGB. § 552–646. 3. Auflage des von Heinrich Klang begründeten Kommentars. Wien:                 Verlag Österreich, 2017, m- č- 5, s. 232, s. 264–270.                                                                            85","AUTONOMIE VŮLE ZŮSTAVITELE PODLE OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU Z HISTORICKÉ PERSPEKTIVY            obživnutí testamentu, který byl zrušen testamentem mimořádným. Výslovně           stanovuje, že takovýto testament po skončení platnosti znovu obživne. 354           Kazuistický přístup naopak může vést k tomu, že určité situace, přestože           jsou rizikové, by neumožňovaly použití dané formy mimořádné závěti.                                                                         355           Pozitivně lze hodnotit snahu zákonodárce, kdy se snaží dát zůstaviteli mož-           nost pořídit mimořádnou závěť nejen ve formě soukromé listiny, ale snaží           se  dát  i  možnost  závěti  ve  formě  listiny  veřejné.  Tento  krok  je  důležitý           zejména z hlediska dědiců, neboť je zbavuje důkazního břemena stran pra-           vosti závěti. Je zcela zjevné, že ustanovení § 1547 bylo inspirováno ustano-           vením o vesnickém testamentu v BGB, konkrétně § 2249 odst. 6 BGB.                                                                         356           Odlišné je také znění onoho ustanovení, které se v pojetí BGB vztahuje           na formální chyby při pořízení zápisu,  a netýkají se tedy chyb při samot-                                           357           ném aktu pořízení závěti.  Ty druhé totiž mají za následkem neplatnost                                 358           daného pořízení.  Hovoří-li § 1547 odst. 2 o „vyhotovování závěti“, lze tato                         359           slova vztáhnout jistě ne jen na onen zápis, nýbrž na celkový akt pořízení           závěti. S ohledem na tuto skutečnost je pak i využití německých komen-           tářů a judikatury omezené.  Rovněž rozšíření pravomocí, jež má starosta                                  360           obce i na kapitány letadel a lodí a na velitele (důstojníky), nemá v německém            354  Toto je důležité mimo jiné i proto, že dříve byly o tom pochyby a mělo se za to, že tento              testament neobživne. Viz ROUČEK, Fr. a J. SEDLÁČEK. Komentář k československému              obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a Podkarpatské Rusi. 3. díl.              Praha: V. Linhart, 1936, s. 309 m. č. 4 in fine.           355  Zde stačí pohled na komentář Rouček-Sedláček stran možného využití testamentu v době              epidemie. Rouček – Nožička in ROUČEK, Fr. a J. SEDLÁČEK. Komentář k českosloven-              skému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a Podkarpatské Rusi. 3.              díl. Praha: V. Linhart, 1936, komentář k § 597 a násl, s. 157 a násl. – zejména 162 a 163.           356  Důvodová zpráva – konsolidovaná verze [online]. [cit. 28. 5. 2019]. Zvláštní část § 1542–1549,              in fine.           357  § 2249 odst. 6 BGB: „Sind bei Abfassung der Niederschrift über die Errichtung des in den vorste-              henden Absätzen vorgesehenen Testaments Formfehler unterlaufen.“              Jsou-li při pořizování zápisu (protokolu) porušeny některé formální náležitosti zmíněné              ve výše uvedených ustanoveních týkajících se zmiňovaného testamentu…           358  Z  hlediska  §  2249  odst.  6  BGB  chyby,  které  nemají  na  platnost  závěti  vliv,  jsou              např. chybné funkční označení zapisujícího starosty, svědka jako „Protokollführer“, popří-              padě fakt, že nebylo v textu uvedeno, že nebylo možno závěť pořídit u notáře (povin-              nost daná § 2249 odst. 2 BGB), stejně tak sem patří obecně všechny chybné formulace              v textu.           359  BALDUS, CH. Johan von Straudingers Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch Teil: Buch 5.,              Erbrecht  /  §  2197–2228  (Testament  2).  Neubearb.,  Berlin:  Sellier  –  de  Gruyter,  2012,              § 2249, m.č. 38 a contrario m. č. 39, s. 176.           360  K tomu srovnej např. tamtéž, § 2249, s. 175 a násl.              86","3 Další možnosti dispozice              právu obdobu, byť lze pochopit argument autorů, že tyto osoby mají mít             vysoký morální kredit.             Určitá  roztříštěnost  právní  úpravy  mimořádných  závětí  se  projevuje             i  v  otázce  doby  platnosti  těchto  závětí.  Jistě  je  správné,  že  zákonodárce             se přiklonil k tomu, že doba platnosti závěti s úlevami má být omezená. Tedy             že zůstavitel, když již riziko smrti pominulo, by měl pořídit spíše závěť řád-             nou. To proto, že v situaci ohrožení života přeci jen může být jeho rozhod-             nutí pod tlakem aktuální situace učiněno ne s plným rozmyslem a rozvahou,             jak by mělo u takového solemního úkonu mělo být.             Otázkou je, jaká doba by měla být poskytnuta. Autoři OZ zvolili lhůtu tří             měsíců,  patrně  podle  vzoru  BGB,   přestože  zcela  zjevně  původně  bylo                                           361             za vzor vzato právo rakouské se lhůtou šest měsíců.  Je možno souhlasit                                                          362             s tím, že doba tří měsíců je dostatečnou dobou, bohužel v rámci příprav             zákona došlo ještě k další změně a původně jednotná lhůta byla rozdělena             a pro závěť dle § 1542 OZ 2012 byla stanovena jiná, kratší, lhůta čtrnácti             dní.  Je sice pravdou, že závěť dle § 1542 je velmi neformální, na dru-                 363             hou stranu však rozdělení lhůty u jednotlivých typů mimořádných pořízení             vede k další u roztříštění právní úpravy a může vyvolat další zmatky. Závěť             dle ustanovení § 1542 by bylo možno mít za jakousi obecnou mimořádnou             závěť, která by měla fungovat generelně – tedy např. ukáže-li se dodatečně,             že nebyly naplněny náležitosti závěti dle § 1543, mohla by platnost takto             pořízené závěti být zachráněna tím, že bude považována za závěť dle § 1542             OZ 2012. Kratší lhůta platnosti však takovémuto využití do jisté míry brání.                                                                            364             361  § 2258 BGB.             362  Např. švýcarský občanský zákoník omezuje platnost privilegované závěti na čtrnáct dnů, německé                 a lotyšské právo na tři měsíce, polské, rakouské a nizozemské na dobu šesti měsíců. K posledně uvede-                 nému řešení se přiklání i navržená úprava.“ Důvodová zpráva – konsolidovaná verze. [online].                 [cit. 28. 5. 2019]. Zvláštní část § 1542–1549, in fine.             363  Tak je tomu po vzoru švýcarského ZGB – art. 508 ZGB: c. Verlust der Gültigkeit                 Wird es dem Erblasser nachträglich möglich, sich einer der andern Verfügungsformen zu bedienen,                 so verliert nach 14 Tagen, von diesem Zeitpunkt an gerechnet, die mündliche Verfügung ihre Gültigkeit.                 Může-li zůstavitel později pořídit závěť v jiné dispoziční formě, tak ztrácí ústní pořízení                 svou platnost po uplynutí čtrnácti dní od tohoto okamžiku.             364  Vezměme v potaz následující situaci. Dělník se při práci v lese zraní a požádá starostu                 své obce, který je rovněž přítomen, aby před ním pořídil závěť. Z úrazu se sice zotaví,                 nicméně ještě v rámci tří měsíců zemře. Po jeho smrti se však ukáže, že závěť byla                 pořízena v části lesa, která spadá do jiného katastrálního území. Jelikož starosta může                 takto závěť pořídit jen na území své působnosti, ukáže se, že nebyla pořízena závěť dle                 § 1543. Situace však byla taková, že by závěť mohla být považována za závěť dle § 1542.                 Ve chvíli, kdy se tak stane, však již čtrnáctidenní lhůta dávno uplynula, a  tak závěť                 pozbyla platnosti a dotyčný by mohl zemřít intestatus.                                                                            87","AUTONOMIE VŮLE ZŮSTAVITELE PODLE OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU Z HISTORICKÉ PERSPEKTIVY            Určitý problém může přinést i dikce ustanovení § 1549 OZ 2012: „Tyto doby           však nepočnou běžet ani neběží, dokud zůstavitel nemůže pořídit závěť ve formě veřejné           listiny.“ Účel této věty spočívá v tom, že lhůta se začne počítat až v okamžiku,           kdy ono riziko odpadlo, resp. situace, kdy je možno pořídit závěť u notáře.           Druhá část věty pak směřuje k tomu, aby ona lhůta neběžela ve chvíli, kdy           tato možnost opět není (např. dojde k opakování živelní pohromy, voják,           který byl na dovolence a vrátil se zpět na zahraniční misi atp.). Tento význam           má obdobné ustanovení v BGB,  který byl zjevnou inspirací, avšak termín                                      365           „solange“ byl přeložen „dokud“, významu ustanovení by však bylo přesnější           použít druhou možnost překladu a to „pokud“. 366           Každopádně závěti s úlevami mají v právním řádu své místo,  a to nejen                                                               367           vojenská závěť,  jako výjimka poskytnutá potenciálním zůstavitelům v pří-                        368           padě, kdy se náhle objeví ohrožení života. Velký rejstřík jednotlivých mimo-           řádných závětí, který je poměrně kazuistický, však částečně antikvuje právo           typické spíše pro 19. stol., kupodivu tak úprava v Osnově 1937 by možná           lépe odpovídala moderním trendům.           Časové omezení platnosti takto pořízené závěti je pak v obecném pohledu           přiměřeným  omezením,  které  vyrovnává  úlevy  dané  mimořádnou  závětí.           Jeho  účelem  je  poskytnout  zůstaviteli  dostatečný  čas  na  pořízení  řádné           závěti v situaci, kdy odpadly důvody, jež vedly k pořízení mimořádné závěti.           Z důvodu právní jistoty by bylo vhodné, aby tato lhůta byla jednotná, přimě-           řená a rovněž, měla by být stanovena tak, aby bylo jasně patrné, kdy počíná           a kdy končí její běh. Tato doba by pak měla být jednak přiměřená, jednak           by mělo být jasně vymezeno, od jakého okamžiku se má počítat. 369           365  § 2252 odst. 2 BGB: Beginn und Lauf  der Frist sind gehemmt, solange der Erblasser außerstande              ist, ein Testament vor einem Notar zu errichten.           366  Slovo „pokud“ má totiž význam podmiňovací, naopak termín „dokud“ předně impli-              kuje nějaký časový rozměr, bez aspektu podmíněnosti. SALÁK, P. Mimořádné závěti              v novém občanském zákoníku. Ad notam, 2017, roč. 23, č. 3, s. 6–7.           367  Sluší se poznamenat, že stejným způsobem je možno pořídit i dovětek, ne jen závěť.              Rovněž tak je možné učinit i zrušení závěti, avšak i to má dobu platnosti omezenou.           368  Např. ve Velké Británii bylo velmi diskutováno, zda by vojenská závěť neměla být zrušena              s poukazem na skutečnost, že již dnes jen těžko je možno nalézt osoby negramotné, a tedy              není problém pořídit prostou písemnou závěť. Zkušenosti s operací v Ulsteru však uká-              zaly, že skutečně je tato dispozice pro vojáky potřebná. SLOAN, B. a A. BORKOWSKI.                                  .              Borkowski’s Law of  Succession. 3 vyd. Oxford: Oxford University Press, 2017, 318 s.           369  Jen  pro  srovnání  –  meziválečné  osnovy  počítaly  lhůtu  od  konce  roku,  v  němž  byla              závěť pořízena (viz § 439 Osnovy 1937), na druhou stranu je pravdou, že počítání lhůty              od okamžiku, kdy ono riziko odpadlo, není jen v BGB, ale i v jiných občanských zákoní-              cích v kontinentální Evropě.              88","3 Další možnosti dispozice              3.2    Mystický testament             Další z institutů pramenící v římském právu  je tzv. mystický testament,                                                    370             který je upraven v § 1495 OZ 2012. Samotný pojem mystický testament             se vyskytuje nejen v právu rakouském, ale je upraven i v zákonících, jež             jsou budovány na francouzském Code civil.  Zde je však třeba upozornit,                                                   371             že ačkoliv je v obou případech řeč o mystickém testamentu, tak rakouské             a francouzské pojetí je zcela odlišné.  Ve francouzském právu ona mys-                                             372             tičnost spočívá v tom, že je zůstavitelem notáři předána zapečetěná listina,             o níž zůstavitel prohlásí, že je jeho poslední vůlí. Jde tedy spíše o testament             tajný,  jehož obsah je utajen (v zásadě) všem. 374                  373             Pojetí OZ 2012 plně odpovídá rakouské tradici, která zcela zřetelně navazuje             na tradici římskou.  Tento druh mystického testamentu je možno označit                             375             rovněž jako testamentum per relationem ad schedam. Použití obratu per relationem             svým názvem směřuje k tomu, že závěť sama o sobě neobsahuje všechny             informace,  ale odkazuje  na  další  jiný dokument, kde  zbývající  informace             jsou.  Zatímco u francouzského modelu tedy existuje jedna listina, zde exis-                 376             tují dokumenty dva. Jeden je možno označit jako „relatum“ – tím se rozumí             ona listina, na níž je poukazováno. Naopak poslední pořízení, které onen             poukaz na jinou listinu obsahuje, je možno označit jako „referens“. 377              Tento  rozdíl  mezi  oběma  druhy  mystického  testamentu  se  pak  odráží             i v tom, jak ten který fungoval. Základní význam mystického testamentu               370  HEYROVSKÝ, L. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4. vyd. Praha: J. Otto, 1910,                 s. 1102.             371  Srovnej čl. 976an Code civil (CC) a z něj vycházející čl. 604an Codice Civile Italiano (CCI                 1942), čl. 704an Codigo civil espagnol (CCE).             372  SALÁK, P. Mystický testament. Právník, 2018, roč. 157, č. 12, s. 1038.             373  Italské právo jej označuje jako testamento segreto (čl. 604, 605 CCI).             374  Nejde o závěť holografní, může být psána i za použití technických prostředků, a dokonce                 i napsána jinou osobou. Musí však být vlastnoručně podepsána. Viz ŠEJDL, J., Základy                 dědického práva ve Francii. Časopis pro právní vědu a praxi, 2012, roč. 20, č. 3, s. 309;                 SALÁK, P. Mystický testament. Právník, 2018, roč. 157, č. 12, s. 1038.             375  SALÁK, P. Mystický testament. Právník, 2018, roč. 157, č. 12, s. 1038–1041.             376  DOSTALÍK, P. Mystický testament jako (po)zapomenutý institut soukromého práva. In.                 KNOLL, V., Z. MARTÍNKOVÁ, K. BUREŠOVÁ, K. GVARDOVÁ a P. KURZ (eds.)                 Naděje právní vědy: Býkov 2012. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s. r. o.,                 2013, s., 21.             377  PLAŠIL, F. Mystický testament v českém právu z komparativního pohledu. Ad notam,                 2018, roč. 24, č. 3, s. 3.                                                                            89","AUTONOMIE VŮLE ZŮSTAVITELE PODLE OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU Z HISTORICKÉ PERSPEKTIVY            římského popsal Petr Dostalík ve dvou svých textech.  Kořeny mystického                                                        378           testamentu jsou spojeny s institutem kodicilu (viz příslušná kapitola) a sku-           tečností, že na rozdíl od testamentu byl kodicil jednáním neformálním, resp.           méně formálním, než závěť. Kodicil nemohl obsahovat dědickou instituci,           tedy určení toho, kdo bude dědicem, případně kdo je vyděděn. Právě tato           instituce byla hlavním a nejdůležitějším znakem závěti, kterou se právě závěť           odlišovala (a dodnes odlišuje) od dovětku. Avšak Římané by byli špatnými           praktiky, kdyby nenalezli skulinu i zde. Právník Papinianus se v 17. knize            Otázek  zabýval problémem, jak naložit se závětí, jejíž dědická instituce                 379           zněla: „Koho označím za dědice v kodicilu, ten ať je dědicem!“ Kodicil totiž sám           o sobě dědickou instituci obsahovat nemohl, ale v tomto případě de facto           neobsahoval onu instituci kodicil, ale závěť. V kodicilu bylo „pouze“ uve-           deno jméno osoby, které se ona instituce týká. Výše uvedenou větu tedy           Papinián považoval za platnou instituci – byla uvedena v příslušné formě           a bylo ji možno mít za určitou, to, že v ní jméno dědice nezaznělo římskému           chápání nevadilo, neboť ono jméno bylo možno nalézt v kodicilu. Obdobně           se mohlo postupovat i v otázce určení dědických podílů, které mohlo být rov-           něž přeneseno do kodicilu. Účel obojího je nasnadě – zůstavitel si tak pone-           chával „zadní vrátka“ pro případ, že by došlo ke změně jeho názoru na to,           kdo a v jaké míře má být dědicem. Mohl tak velmi ožehavou otázku přenést           ze závěti do kodicilu a tak ji i před potenciálními dědici utajit. Navíc kodi-           cil svou neformálností poskytoval možnost rychlé, „operativní“ změny.                                                                         380           378  DOSTALÍK, P. Dědická instituce jako základní obsahová náležitost testamentu. Časopis              pro právní vědu a praxi, 2012, roč. 20, č. 3, s. 275–282. týž, Mystický testament jako              (po)zapomenutý  institut  soukromého  práva.  In  KNOLL,  V.,  Z.  MARTÍNKOVÁ,              K.  BUREŠOVÁ,  K.  GVARDOVÁ  a  P.  KURZ  (eds.)  Naděje  právní  vědy:  Býkov  2012.              Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s. r. o., 2013, s. 17–25.           379  Dig. 28.5.78 Papinianus 17 quaest:              Asse toto non distributo ita scriptum est: „quem heredem codicillis fecero, heres esto“: titium codicillis              heredem instituit. eius quidem institutio valet ideo, quod, licet codicillis dari hereditas non possit, tamen              haec ex testamento data videtur: sed hoc tantum ex hereditate habebit, quantum ex asse residuum              mansit.              K celému, nerozdělenému dědictví bylo takto sepsáno: „Koho učiním dědicem v kodi-              cilu, ten budiž dědicem!“ Ustanovil jsem Titia dědicem. A věru jeho ustanovení platí,              a  to  proto,  že  třebaže  není  povoleno  ustanovit  dědice  kodicilem,  přece  se  má  zato,              že tento byl učiněn dědicem v závěti: ale Titius bude mít jen tolik z pozůstalosti, kolik              z ní zůstalo nerozděleno.              Překlad viz DOSTALÍK, P. Dědická instituce jako základní obsahová náležitost testa-              mentu. Časopis pro právní vědu a praxi, 2012, roč. 20, č. 3, s. 280.           380  SALÁK, P. Mystický testament. Právník, 2018, roč. 157, č. 12, s. 1039.              90","3 Další možnosti dispozice              Jak plyne z dalšího fragmentu (Dig. 27.7.10.1), nebylo nutně potřeba nejprve             napsat závěť, často mohl být i postup opačný, tj. byl napsán nejprve kodicil             a na něj odkazovala závěť následně sepsaná. Mystický testament je v jus-             tiniánských Digestech upraven i na dalších místech,  přičemž z hlediska                                                           381             současné doby pro uživatele může být významným fragment Dig. 37.11.12             Paul 7 quest.  Tento fragment rozebírá několik variant možné dědické insti-                        382             tuce a poukazuje na fakt, že za určitých situací může nevhodná formulace             instituce v kodicilu nést riziko neplatnosti instituce – tak zejména v situaci,             nebude-li referens nalezen. 383             Hlavní výhoda mystického testamentu, která jej činila pro Římany tak přitažli-             vým, byla bezesporu jeho menší formálnost, ve srovnání s testamentem. Tento             aspekt v právu moderním odpadl, přesto i některé zákoníky moderní doby jej                381  Dig. 28.7.10pr. a 1., Dig. 29.7.2.4, Dig. 29.7.10, Dig. 37.11.12.             382  Dig 37. 11. 12 Paul 7 quest: Ut scriptus heres adgnoscere possit bonorum possessionem, exigendum                 puto, ut et demonstratus sit propria demonstratione et portio adscripta ei inveniri possit, licet sine parte                 institutus sit: nam qui sine parte heres institutus est, vacantem portionem vel alium assem occupat.                 quod si ita heres scriptus sit, ut interdum excludatur a testamento, eo quod non invenitur portio, ex qua                 institutus est, nec bonorum possessionem petere potest. id evenit, si quis ita heredem instituat: „ titius                 quanta ex parte priore testamento eum heredem scriptum habeo, heres esto“ vel „quanta ex parte codi-                 cillis scriptum eum habeo, heres esto“, sic scriptus non inveniatur. quod si ita scripsero: „titius, si eum                 priore testamento ex semisse scriptum heredem habeo“ vel „si eum codicillis ex semisse heredem scripsero,                 ex semisse heres esto“, tunc accipiet bonorum possessionem quasi sub condicione heres scriptus.                 Ohledně otázky, zda může ten, kdo byl zapsán do kodicilu jako dědic, požadovat držbu                 dědictví, mám za to, že je třeba přesně zjistit, aby byl správně označen a aby mu byl                 správně připsán díl pozůstalosti. A může dokonce i dosáhnout na určitou část, třebaže                 by byl i ustanoven bez určitého dědického podílu, neboť dědic, který je ustanoven bez                 nároku  na  určitou  část  pozůstalosti,  může  dědit  vakantní  dědický  podíl,  nebo  může                 zabrat podíl jiného. Avšak jestliže by někdo zapsal dědice tak, aby byl vyloučen z testa-                 mentu, neboť není možné určit díl, ke kterému mohl být ustanoven, nemůže ani poža-                 dovat, aby byl uveden do držby dědictví. To se může přihodit, jestliže je někdo takto                 ustanoven za dědice: „Na kolik jsem Titia ustanovil v dřívějším testamentu jako dědice,                 k takové části budiž dědicem“ nebo „na kolik jsem jej ustanovil v kodicilu, k takové                 části budiž dědicem“ a onen předchozí testament nebo předchozí kodicil nemůže být                 nalezen. Avšak jestliže bych takto ustanovil: „Titius, jestliže jsem jej v dřívějším testa-                 mentu ustanovil jako dědice k jedné polovině, pak jej mám za zapsaného jako dědice“                 nebo „jestliže jsem Titia zapsal jako dědice z jedné poloviny v testamentu, budiž dědi-                 cem z jedné poloviny“, tedy přijme držbu dědictví z jedné poloviny jako dědic zapsaný                 pod podmínkou.                 Překlad:  DOSTALÍK,  P.  Mystický  testament  jako  (po)zapomenutý  institut  soukro-                 mého práva. In: KNOLL, V., Z. MARTÍNKOVÁ, K. BUREŠOVÁ, K. GVARDOVÁ                 a P. KURZ (eds.). Naděje právní vědy: Býkov 2012. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš                 Čeněk, s. r. o., 2013, s. 20.             383  SALÁK, P. Mystický testament. Právník, 2018, roč. 157, č. 12, s. 1046.                                                                            91","AUTONOMIE VŮLE ZŮSTAVITELE PODLE OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU Z HISTORICKÉ PERSPEKTIVY            převzaly do své úpravy. Tak zejména ABGB,  přičemž rakouský občanský                                                 384           zákoník jej, byť na jiném místě (§ 582 ABGB v původním znění, § 585 ABGB           v aktuálním znění od 2016),  má ve své úpravě i po rozsáhlých novelách                                   385           z počátku tohoto tisíciletí, jež se dotkly dědického práva.  Tato rakouská                                                            386           úprava se pak stala inspirací jak pro meziválečné rekodifikace, tak i pro úpravu           OZ 2012, byť zde došlo k několika na první pohled nepodstatným změnám,           jež pak mohou vést k problémům ve výkladu daného ustanovení (viz níže).           Z hlediska vývoje je zajímavé, že ustanovení § 582 ABGB (původního) navrhl           subkomitét pro dědické právo původně vynechat. Jak se však ze stručné důvo-           dové zprávy zdá, subkomitét nepochopil zcela dosah tohoto institutu, resp.           jeho historické kořeny a význam.  Jak je patrné z důvodové zprávy Osnovy                                      387           1937, podnět k podržení mystického testamentu dal Nejvyšší soud,  takže                                                                    388           384  Německá  ani  švýcarská  úprava  jej  nepřevzala,  nicméně  i  zde  lze  nalézt  literaturu,              popř.  judikáty,  jež  se  otázky  mystického  testamentu  týkají.  Znal  jej  v  §  2084,  2085              saského občanského zákoníku. Bürgerliches Gesetzbuch für das Königreich Sachsen,              z r. 1865, ten však pozbyl platnosti s přijetím BGB.           385  §  582  ABGB  (do  1.  1.  2017):  Eine  Verfügung  des  Erblassers  durch  Bezeichnung  auf   einen              Zettel oder auf  einen Aufsatz, ist nur dann von Wirkung, wenn ein solcher Aufsatz mit alllem              zur Gültigkeit einer letzen Willenserklärung nötigen Erfordernissen versehen ist. Auβerdem können              dergleichen von dem Erblasser anzeigte schrftliche Bemerkunggen nur zur Erläuterung seines Wllens              angewendet werden.              Český překlad zněl:              Zůstavitelovo pořízení, učiněné se vztahem k nějakému lístku nebo k nějakému spisu,              má jen tehdy účinek, když takový spis jest opatřen všemi náležitostmi nutnými ku plat-              nosti poslední vůle. Jinak lze takových písemných poznámek, ku kterým zůstavitel pou-              kázal, použíti jen k vysvětlení jeho vůle (viz https://www.beck-online.cz/bo/chapter-              view-document.seam?documentId =onrf6mjygeyv6ojugywtcna).              § 585 ABGB (od 1. 1. 2017): „Eine Verfügung des Verstorbenen durch Verweis auf  einen Zettel              oder auf  eine andere Urkunde ist nur wirksam, wenn eine solche Urkunde alle Gültigkeitserfordernisse              einer letztwilligen Verfügung erfüllt. Sonst können derartige schriftliche Bemerkungen des Verstorbenen              nur zur Auslegung seines Willens herangezogen werden.“           386  Jak novela rodinného práva z r 2004, tak i novela dědického práva 2015.           387  Komentář  k  §  582  ABGB:  „Jest  jistě  nesporno,  že  součástí  posledního  pořízení  nemůže  býti              nic, co nemá náležitostí, předepsaných pro platné poslední pořízení a právě tak je samozřejmo, že,              odkazuje-li zůstavitel na jinou písemnost, která tyto náležitosti má, bude tato písemnost posledním              pořízením, po případě jeho součástí.“ SVOBODA, E. Dědické právo: návrh subkomitétu pro revisi              občanského zákoníka pro Československou republiku. 2. vyd. Praha: Ministerstvo spravedl-              nosti, 1924, s. 23; Více viz SALÁK, P. Mystický testament. Právník, 2018, roč. 157, č. 12,              s. 1041 a násl.           388  Sněmovní tisk 844. Vládní návrh zákona, kterým se vydává občanský zákoník. Praha: Státní              tiskárna,  1937,  s.  290.  Též  Národní  archiv  Praha,  Fond  Ministerstvo  spravedlnosti              1918–1953, K 302, složka 1922. Připomínky Nejvyššího soudu k elaborátu subkomisse              pro právo dědické, s. 9: „§ 582 není žádoucno škrtnouti, přes to, že jím toliko vyřknut jest důsle-              dek podávající se ze správného výkladu ustanovení o posledním pořízení i jest při nejmenším důraznou              výstrahou nikterak zbytečnou v zákoně hledícím k obecné srozumitelnosti.“              92","3 Další možnosti dispozice              znění § 429  Osnovy 1937 opět počítalo s mystickým testamentem, byť                       389             jeho znění bylo od ustanovení ABGB odlišné. Zatímco v první větě došlo             jen ke změněn stylistické, druhá věta byla zcela, tak jak předpokládal subko-             mitét, vynechána. 390             Pokud jde o OZ 2012, ustanovení § 1495  se zjevně inspirovalo v textu                                                  391             ABGB (původním), spíše než v textu meziválečných osnov.  Jeho znění však                                                              392             v sobě může nést již zmíněné problémy. První spočívá v tom, že OZ 2012             hovoří o závěti, zatímco ABGB (a podle něj i Osnova 1937) o „posledním             pořízení“.             OZ  2012  hovoří  však  pouze  o  závěti.  Z  toho  bylo  některými  vyvozeno,             že musí-li dle dikce § 1495 mystický testament splňovat všechny náležitosti,             musí tedy nutně obsahovat i dědickou instituci a z toho dovozuje, že jde vlastně             o další závěť.  Takový výklad by však vedl k tomu, že by celé ustanovení                         393             o mystickém testamentu bylo zbytečné. Nejde jen o to, že bylo použito slovo             závěť, ale i umístění celého paragrafu v zákoně. V ABGB totiž byl a je para-             graf  zařazen  do  části,  která  pojednává  o  formálních  náležitostech  posled-             ních pořízení. Je však třeba mít na mysli i další věci – předně, že náš zákon             nestanovuje žádnou přesnou formální podobu dědické instituce a zejména             pak, že ustanovení § 1498 OZ 2012 říká: „…co je stanoveno o závěti, platí obdobně             i o dovětku“.  Uvedený výklad je tedy mylný a onen relát může obsahovat                       394             nejen instituci dědickou, ale může obsahovat i instituci k odkazu, popř. třeba             dědickou smlouvu. Ačkoliv tamní úprava mystický testament nezná výslovně,             ve Švýcarsku byl soudem poukaz na jinou listinu uznán platným i u vydědění.                                                                            395               389  § 429 Osnovy 1937: „Poslední pořízení, které by někdo učinil, dovolávaje se jiného spisu, má právní                 následky jen tehdy, když tento spis má všechny obřadnosti posledního pořízení.“             390  Sněmovní tisk 844. Vládní návrh zákona, kterým se vydává občanský zákoník. Praha: Státní                 tiskárna, 1937, s. 290.             391  § 1495: „Poukáže-li zůstavitel v závěti na obsah jiné listiny, má i tato jiná listina stejné právní účinky,                 pokud splňuje náležitosti závěti. Nesplňuje-li je, lze jejího obsahu použít jen k vysvětlení zůstavitelovy                 vůle.“             392  SALÁK, P. Mystický testament. Právník, 2018, roč. 157, č. 12, s. 1043–1044.             393  Viz ŠEŠINA, M. a K. WAWERKA. In: ŠVESTKA, J., J. DVOŘÁK a J. FIALA. Občanský                 zákoník: komentář. Svazek IV, Dědické právo (§ 1475 až 1720) včetně výkladu řízení o pozůsta-                 losti. Praha: Wolters Kluwer, 2014, komentář k § 1495 m.č. 1 in fine, s. 78.             394  SALÁK, P. Mystický testament. Právník, 2018, roč. 157, č. 12, s. 1044–1045.             395  Plašil zde poukazuje na spor Näf  proti Näf. PLAŠIL, F. Mystický testament v českém                 právu z komparativního pohledu. Ad notam, 2018, roč. 24, č. 3, s. 4.                                                                            93","AUTONOMIE VŮLE ZŮSTAVITELE PODLE OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU Z HISTORICKÉ PERSPEKTIVY            A je-li možno testamentem poukázat na dovětek, proč by nemohl být i dově-           tek onen referens. 396           Druhou otázkou je výklad samotného ustanovení kdy v určitých okamži-           cích je potřeba formy posledního pořízení, v jiných nikoliv. Tohoto rozdílu           si povšiml Petr Dostalík, nicméně zdá se, že poněkud chybně rozklíčoval           „neformální“ povahu mystického testamentu v ABGB  a z toho vyvozuje,                                                         397           že měl-li být podle ABGB stanoven na onom jiném lístku dědic, musel tento           lístek splňovat náležitosti závěti.  Zde však ne zcela přesně vyložil judika-                                      398           turu, která je § 582 uváděna v komentáři Rouček-Sedláček. 399           Podstata rakouského pojetí mystického testamentu spočívala v tom, že jsou           byly  a  jsou  rozlišovány  dva  druhy  textů,  na  něž  poslední  pořízení  může           odkazovat. Klíčem k tomuto rozlišení je přitom slůvko „auβerdem“ a jeho           český překlad pak „jinak“. Onen výraz lze totiž vyložit dvojím způsobem.                                                                         400           Nejde zde ovšem o to, že v onom dokumentu není obsažena dědická insti-           tuce, ale „jiná majetková dispozice“ (tj. třeba odkaz), jak se domnívá Petr           Dostalík.  Jde o to, že ona instituce konkrétního dědice či zřízení nadace                  401           jako takové je plně obsažena v původním testamentu a na lístku jsou jen           instrukce k provedení oné dispozice.  Ve své podstatě nejde o pravý mys-                                          402           tický  testament,  neboť  není  nijak  utajen  ani  obmyšlený,  ani  podíl.  Daný              396  Tuto možnost ostatně připouští i Talanda, i když sám popisuje mystický testament jako              dokument, kde zůstavitel „tak prakticky musí pořídit formálně bezvadnou závěť, ve které odkáže              na jinou formálně bezvadnou závěť…“ TALANDA, A. Mystický testament. In: POLÁČEK-              TUREKOVÁ,  Z.  a  M.  TUROŠÍK  (eds.)  Civilnoprávne  inštitúty  a  ich  historická  refl  exia              vo svetle moderných rekodifi kácií. Banská Bystrica: Belianum, 2016, s. 296, 297.           397  Předválečná  úprava  umožňovala  navíc  i  kodicil,  tedy  bezforemnou  dispozici  s  majetkem.“              DOSTALÍK, P. Mystický testament jako (po)zapomenutý institut soukromého práva.              In: KNOLL, V., Z. MARTÍNKOVÁ, K. BUREŠOVÁ, K. GVARDOVÁ a P. KURZ              (eds.).  Naděje  právní  vědy:  Býkov  2012.  Plzeň:  Vydavatelství  a  nakladatelství  Aleš              Čeněk, s. r. o., 2013, s. 24.           398  Ibid., s. 23.           399  ROUČEK, Fr. Komentář k § 553. In: ROUČEK, Fr. a J. SEDLÁČEK. Komentář k česko-              slovenskému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a Podkarpatské              Rusi. 3. díl. Praha: V. Linhart, 1936, s. 76.           400  Viz SALÁK, P. Mystický testament. Právník, 2018, roč. 157, č. 12, s. 1043–1044.           401  DOSTALÍK, P. Mystický testament jako (po)zapomenutý institut soukromého práva.              In: KNOLL, V., Z. MARTÍNKOVÁ, K. BUREŠOVÁ, K. GVARDOVÁ a P. KURZ              (eds.).  Naděje  právní  vědy:  Býkov  2012.  Plzeň:  Vydavatelství  a  nakladatelství  Aleš              Čeněk, s. r. o., 2013, s. 23           402  SALÁK, P. Mystický testament. Právník, 2018, roč. 157, č. 12, s. 1041–1042.              94","3 Další možnosti dispozice              dokument pouze upřesňuje závěť co do výkladu.  Velmi dobře je rozdíl                                                        403             možno  ukázat  na  případu,  popsaném  v  rakouské  literatuře  poválečné.                                                                            404             Zůstavitelka pořídila závěť, v níž zmínila fakt, že na „některé přátele“ pama-             tovala drobnostmi, jež jsou uloženy v krabici. V krabici byly nalezeny před-             měty a každý z nich byl opatřen nápisem „mému synovci X“, „mé neteři Y“ atp.             V tomto případě šlo typicky o mystický testament (resp. odkaz) a tedy ony             odkazy byly shledány neplatnými – byly sice napsány vlastnoručně, ale obsa-             hovaly jen jméno obmyšleného, nikoliv podpis zůstavitelky (minimální znaky             holografní závěti). Kdyby však onen odkaz v závěti zněl: „svým přátelům a pří-             buzným X, Y, Z, Q… odkazuji drobnosti umístěné v krabičce na stole.“ již je insti-             tuce plně obsažena v závěti a pak by pouhé nadepsání jmény u jednotlivých             předmětů stačilo. 405             V návaznosti na výše uvedené je možno si položit otázku, zda i dikce § 1498             OZ 2012, zda by bylo přípustné využití mystického testamentu v podobném             duchu, jako jej znalo právo římské. Adam Talanda se domnívá, že tato možnost             zde dána není.  Již jednou byla nadnesena otázka, zda se náležitostmi listiny                         406             rozumí jen o formální náležitosti, nebo i o další. Pohled do starších komentářů             (Unger)  hovoří jen o formálních náležitostech.  Dle novějších názorů jsou                    407                                                      408              403  Tak je vidět u judikátu Gl.-U. 7498: „Je-li dědici uloženo, aby upotřebil pozůstalosti k účelu v dopisu                 zvláště udanému, není třeba, aby dopis měl formu posledního pořízení.“ Podobně i další judikáty,                 jako třeba Gl.-U. N. F. 1236. Viz ROUČEK, Fr. In: ROUČEK, Fr. a J. SEDLÁČEK.                 Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku                 a Podkarpatské Rusi. 3. díl. Praha: V. Linhart, 1936, s. 133.             404  KLINGSTEDT, H., Das Testamentum mysticum und dessen Formgebundenheit.Oste-                 rriechische Notariat-Zeitung, 1955, č. 12, s. 177; GSCHNITZER, F. a Ch. FAISTENBER-                 GER. Österreichisches Erbrecht. 2., přepracované vyd. Wien: Springer, 1983, s. 37.             405  SALÁK, P. Mystický testament. Právník, 2018, roč. 157, č. 12, s. 1043.             406  Talanda zmiňuje instituci dědice slovy: za dědice určuji osobu, jejíž jméno je uvedeno v závěti                 ze dne 22. 2. 2016. TALANDA, A. Mystický testament. In: POLÁČEK-TUREKOVÁ, Z.                 a M. TUROŠÍK (eds.) Civilnoprávne inštitúty a ich historická refl exia vo svetle moderných rekodifi                 kácií. Banská Bystrica: Belianum, 2016, s. 297.             407  UNGER, J. System des österreichischen allgemeinen Privatrechts. Sechster Band. Das österreichische                 Erbrecht. 4. vyd. Leipzig: Breitkopf und Härtel, 1894, s. 59, s odkazem na pravidlo pro-                 nesené v Dig. 28.1.21.1.             408  Plašil zde uvádí i další. PLAŠIL, F. Mystický testament v českém právu z komparativního                 pohledu. Ad notam, 2018, č. 3, s. 6, pozn. 30. Cituje zde mimo jiné i Krčmářovu učebnici                 z r. 1934. Autor má k dispozici starší vydání (1928), kde však Krčmář vyžaduje „veškeré                 náležitosti, jaké se vyhledávají k platnosti poledního pořízení.“ Viz KRČMÁŘ, J. Právo občanské.                 V. Právo dědické. 3. vyd. Praha: Všehrd, 1928, s. 32.                                                                            95","AUTONOMIE VŮLE ZŮSTAVITELE PODLE OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU Z HISTORICKÉ PERSPEKTIVY            vyžadovány i náležitosti ostatní, tj. subjektu a vůle,  avšak ani to není možno                                                    409           mít za náležitosti obsahové – tedy nutnost konkrétní instituce. Ostatně i výše           uvedený případ s odkazy poukazuje, že problém nebyl v nedostatečné podobě           instituce v původním testamentu, ale v relátu. Není zde tedy důvod, mít tako-           vouto instituci podobnou římskému právu za neplatnou.  Relatum tedy musí                                                          410           splňovat formální náležitosti závěti, ne však nutně obsahové. 411           Na druhou stranu, takové využití mystického testamentu trochu postrádá           smyslu ve chvíli, kdy formální náležitosti jsou shodné. I přes tuto skutečnost           se zdá, že mystický testament má v právním řádu své místo.           Lze jej využít pro obnovení platnosti již dříve zrušeného testamentu, což           jako jednu z možností mystické závěti zmiňují i rakouské komentáře, aniž           by bylo nutné, zopakovat text zrušené závěti.  Švýcarský nejvyšší soud však                                                412           tuto otázku posunul ještě dále.  Soud zde dospěl k rozhodnutí, že je možno                                    413           oživit i závěť, jejíž platnost byla zrušena fyzickým zničením závěti, pokud           splňovala patřičné náležitosti a pokud je možno její text rekonstruovat. Jistě           se lze s tímto postupem ztotožnit i pro domácí podmínky. 414           Pro změnu rakouské právo však v souvislosti s odkazem na jiný existující text           závěti řešilo otázku, zda je možno odkázat nejen na text pořízený samotným           zůstavitelem, nebo, zda může být poukázáno i na text, který pořídil někdo            409  Tak  třeba  Klangův  komentář  z  r  2017,  viz  PLAŠIL,  F.  Mystický  testament  v  českém              právu  z  komparativního  pohledu.  Ad  notam,  2018,  roč.  24,  č.  3,  s.  6  pozn.  31.  Srovnej              WELSER, R. Komentář k § 582 In: RUMMEL, P. a M. LUKAS (Hrsg.).; WELSER, R.              (Bearb.).  Kommentar  zum  Allgemeinen  bürgerlichen  Gesetzbuch.  Mit  wichtigen  Nebengesetzen              und  EU-Verordnungen.  §§  531–824  ABGB  (Erbrecht).  4.  vyd.  Wien:  MANZ,  2012,              s. 65; ECCHER. Komentář k § 582. In: SCHWIMANN, M. a G. KODEK. ABGB              Praxiskommentar Band 3. 4. vyd. Wien: LexisNexis, 2013, s. 67, m.č. 1. Je však otázkou,              zda tak tomu nebylo i dříve, jen se tyto náležitosti měly „samo sebou.“           410  SALÁK, P. Mystický testament. Právník, 2018, roč. 157, č. 12, s. 1045.           411  Shodně i PLAŠIL, F. Mystický testament v českém právu z komparativního pohledu.              Ad notam, 2018, roč. 24, č. 3, s. 6.           412  ECCHER,  B.  Komentář  §  582,  In:  SCHWIMANN,  M.  a  G.  KODEK.  ABGB              Praxiskommentar Band 3. 4. vyd. Wien: LexisNexis, 2013, m.č. 2, s. 67; KRALIK W. a A.              EHRENZWEIG.  Das  Erbrecht:  System  des  österreichischen  allgemeinen  Privatrechts  4.  Buch.              3. vyd. Wien: Manzsche Verlags- und Universitätsbuchhandlung, 1983, s. 153.           413  BGE 101 II 211. Dostupné z: http://relevancy.bger.ch/php/clir/http/index.php?high-              light_docid=atf%3 A%2F%2F101-II-211%3Ade \& lang=de \& type=show_document           414  Připomenout je možno i výše zmíněný fragment Dig 37. 11. 12 Paul 7 quest Srovnej              SALÁK, P. Mystický testament. Právník, 2018, roč. 157, č. 12, s. 1037–1048. PLAŠIL, F.              Mystický testament v českém právu z komparativního pohledu. Ad notam, 2018, roč. 24,              č. 3, s. 6.              96","3 Další možnosti dispozice              jiný.  Jistě by bylo proti smyslu celého dědického práva, aby zůstavitel pou-                 415             kázal na listinu jiné osoby – např. manžela – jež ale má teprve být poříze-             na.  Ale co v případě, když bude onen text odkazovat na závěť již dříve                416             napsanou? I v tomto případě je lépe odmítnout. Jako argument je možno             použít závěr F. Plašila: „Budou-li jak samo pořízení pro případ smrti (referens), tak             i listina, na kterou poukazuje (relatum), splňovat náležitosti závěti, budou obě listiny             považovány za jediné pořízení, jeden celek.“   I proto by mělo být nejen referens,                                              417             ale i relatum být pořízeno zůstavitelem osobně.  S ohledem na výše zmiňo-                                                     418             vané rakouské komentáře a fakt, že naše úprava je rakouským právem v této             otázce inspirována, je lépe přiklonit se k Plašilovu stanovisku.  Ostatně                                                                    419             stanovisko rakouských komentářů je v této otázce shodné. 420             Ačkoliv s ohledem na formální shodu závěti a kodicilu je možné, že pro             hlavní účel mystického testamentu doby římské nebude dnes využíván, jistě             si své místo a využití i v dnešním právním řádu najde, třeba právě v otázce             oživení již dříve zrušené závěti. 421             3.3    Obsah posledního pořízení             Bylo-li výše samostatně pojednáno o jednotlivých druzích posledního poří-             zení, tak je na místě zmínit i fakt, že i v rámci obsahové stránky posledních             pořízení je rozsáhlé pole pro dispoziční možnosti zůstavitele.             415  Viz judikát OGH ze 17. 9. 1991, sp. zn. 5 Ob 531/91. Osterriechische Notariat-Zeitung,                 1992, a. 296–298.                 Faktem však je, že tento judikát jako jeden z hlavních problémů spatřoval i instituci,                 která byla učiněna tak, že muž na manželčinu závěť připevnil text: „Já níže podepsaný                 Georg S. potvrzuji svým vlastnoručním podpisem, že tento testament platí i pro mou pozůstalost. W.,                 dne 9. 5. 1973, Georg S.“, což nebyl shledáno jako průkazná instituce.             416  A zde nejde jen o to, že ABGB, na rozdíl od našeho OZ 2012 zná i společnou závěť                 manželů.             417  PLAŠIL, F. Mystický testament v českém právu z komparativního pohledu. Ad notam,                 2018, roč. 24, č. 3, s. 9.             418  Ačkoliv  je  možno  mít  obě  listiny  mystického  testamentu  za  jeden  dokument,  bylo                 by vhodné obě doplnit datací. Důvod, proč by měl takovýto mystický testament dataci                 obsahovat, spočívá v tom, že takovouto situaci by bylo možno zařadit pod případy, kdy                 je datum obligatorní. Je možno mít za to, že v tomto případě by skutečně mohly záviset                 účinky závěti na době jejího pořízení (§ 1494 odst. 1 ObčZ 2012). SALÁK, P. Mystický                 testament. Právník, 2018, roč. 157, č. 12, s. 1047–1048.             419  SALÁK, P. Mystický testament. Právník, 2018, roč. 157, č. 12, s. 1048.             420  ECCHER,  B.  Komentář  k  §  582  in  SCHWIMANN,  M.  a  G.  KODEK.  ABGB                 Praxiskommentar Band 3. 4. vyd. Wien: LexisNexis, 2013, m.č. 1, s. 67; FENYVES, A.,                 F. KERSCHNER a A. VONKLICH. ABGB. § 552–646. 3. Aufl age des von Heinrich                 Klang begründeten Kommentars.Wien: Verlag Österreich, 2017, m- č- 5, s. 232.             421  SALÁK, P. Mystický testament. Právník, 2018, roč. 157, č. 12, s. 1048.                                                                            97","AUTONOMIE VŮLE ZŮSTAVITELE PODLE OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU Z HISTORICKÉ PERSPEKTIVY            Skutečnost, že závěť je chápána jako hlavní jednostranná dispozice mortis causa           se v úpravě OZ 2012 odráží nejen v rozšíření možných druhů závěti a čás-           tečně také v určitém zjednodušení formy, ale zejména se odráží ve stránce           obsahové. Právo let 1950-1989 (potažmo 2012) zachovávalo sice závěť jako           institut, nicméně ve srovnání s předchozí právní úpravou, tj. ABGB, značně           omezilo obsah závěti a právě možnosti volní dispozice zůstavitele. 422            OZ  2012  definuje  závěť  v  ustanovení  §  1494  odst.  1  větě  první:  „Závěť           je odvolatelný projev vůle, kterým zůstavitel pro případ své smrti osobně zůstavuje jedné           či více osobám alespoň podíl na pozůstalosti, případně i odkaz.“ První, co ve srov-           nání s předchozí právní úpravou upoutá pozornost, je slovo „odkaz“, který           našemu  právnímu  řádu  nebyl  znám  od  r.  1964.  Tomu  však  je  věnována           pozornost ve zvláštní kapitole. Podobně i institutu dovětku, který je upraven           v § 1498 OZ 2012.           Tím, že současný občanský zákoník se vrátil k rozlišení dvou posledních           pořízení, a to závěti a dovětku, tak zároveň navázal na římské pojetí závěti,           kde její obligatorní náležitostí, označovanou jako „caput et fundamenti“  , bylo                                                                    423           ustanovení dědice. Právě to činilo závěť závětí a odlišovalo ji od kodicilu           (dovětku), kde mohl být ustanoven toliko odkazovník.  Zatímco tedy náš                                                         424           občanský zákoník se drží tradičního pojetí závěti, jeho předloha – rakouský           ABGB – toto pojetí již opustila a po novele z r. 2015 se jediným posledním           pořízením stala závěť, která však může klidně obsahovat i jen odkazy.                                                                         425           422  Jak důvodová zpráva k OZ 1950, tak i k OZ 1964 výslovně uvádějí, že preferovaný způ-              sob je intestátní posloupnost. Sněmovní tisk 156 (návrh pozdějšího OZ 1964) k tomu              výslovně uváděl: „I když dědění ze zákona je z hlediska zájmu společnosti nejvhodnějším způsobem              přechodu majetku zemřelého občana, připouští osnova pořizovací volnost občana, ale omezuje ji zákon-              nými právy jeho potomků jako nepominutelných dědiců.“ Vládní návrh občanského zákoníku.              Důvodová zpráva, zvláštní část. Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1960ns/tisky/              t0156_13.htm           423  Hlava a základ závěti, toto pojetí šlo tak daleko, že cokoliv bylo v římské závěti zmí-              něno před dědickou institucí, bylo považováno za neplatné (Gai Inst. 2.229). Srovnej též              DOSTALÍK, P. Dědická instituce jako základní obsahová náležitost testamentu. Časopis              pro právní vědu a praxi, 2012, roč. 20, č. 3, s. 275–282.           424  Jak však plyne z výše uvedeného ustanovení, je možno učinit odkaz i přímo v závěti,              v dovětku však dědickou instituci učinit možné není (resp. s výjimkou tzv. mystického              testamentu – viz příslušná kapitola).           425  Takové  pojetí  závěti  bylo  již  dříve  typické  pro  právo  francouzské,  kde  však  velkou              roli  v  dědickém  právu  hraje  tzv.  rezerva  a  tím  je  testovací  volnost  dosti  omezena.              Viz např. ŠEJDL, J. Základy dědického práva ve Francii. Časopis pro právní vědu a praxi,              2012, roč. 20, č. 3, s. 306; též příslušná část věnovaná Francii v SÜß, R. (Hrsg.). Erbrecht              in Europa. 2. vyd. Bonn: Deutscher Notarverlag, 2008.              98","3 Další možnosti dispozice              Je možno říci, že tato římská tradice je v současnosti držena u nás a v právu             lichtenštejnském.             Jinak to, co je dále řečeno, platí v určité míře nejen pro ustanovení dědice,             ale lze obdobně aplikovat i na ustanovení odkazovníka. Proto je o těchto             náležitostech pojednáno odděleně od jednotlivých druhů závěti.              3.3.1   Ustanovení dědice a odkazovníka             Moderní kodifikace již nepředepisují nějakou speciální formu pro dědickou             instituci, jako tomu bylo v právu římském.  Podstatné je, aby byl dědic                                                   426             určen  zůstavitelem,  neboť  jde  o  jeho  výhradní  právo,  a  musí  tak  učinit             výslovně (nestačí pouhé potvrzení návrhu učiněného jinou osobou (§ 1496,             1497 OZ 2012). Jakkoliv je toto neformální ustanovení dědice možno mít             za výhodu, neformálnost v sobě skrývá několik nástrah. Předně absence             solemnity může vést k tomu, že by za ustanovení dědice mohlo být vyklá-             dána např. i jen pouhá zmínka v dopise. Především pak ale může nastat pro-             blém, zda označení dané osoby je ustanovením dědice, nebo odkazovníka.                                                                            427             Občanský zákoník nepřevzal ekvivalent ustanovení § 535 ABGB, kde bylo             pojednáno o rozdílu mezi ustanovením dědicem a odkazem.  Pokud totiž                                                                 428             není rozhodující, jakých slov zůstavitel použije, rozhodujícím se stává právě             to, v čem tkví rozdíl mezi dědictvím a odkazem. Dědění je chápáno jako             univerzální sukcese, tedy dědic musí být ustanoven k celé pozůstalosti, nebo             alespoň k její poměrné části. Pokud tedy byl použit výraz „vše odkazuji XY“,             tak bez ohledu na použití slova „odkazuji“ šlo jednoznačně dle komentářů             k  ABGB  (potažmo  OZO/ABGB)  o  dědickou  instituci.   Zákonodárce                                                               429             se v OZ 2012 sice snaží předejít tomuto riziku tím, že požaduje, aby byl              426  K tomu viz Gai Inst. 2.117. Tato forma nemusela být dodržena ve vojenském testa-                 mentu (viz SALÁK, P. Testamentum militis jako inspirační zdroj moderního dědického práva.                 Brno: Masarykova univerzita, 2016, s. 186 a násl.), ale i již právo poklasické tyto formule                 na poč. 4 stol. (za Konstantina r. 339) opustilo. BONFANTE, P. Instituce římského práva.                 9.  vyd  (překlad  J.  Vážný).  Brno:  Československý  Akademický  spolek  Právník,  1935,                 s. 641.             427  K tomu též viz kapitola Zřízení odkazu.             428  Toto je však dáno mimo jiné i tím, že citovaný paragraf umožňoval mimo jiné, aby                 odkazy převyšovaly dědické podíly. To je v OZ 2012 s ohledem na falcidiánskou kvartu                 (viz příslušná kapitola o omezení odkazů) nemožné.             429  ROUČEK, Fr. In: ROUČEK, Fr. a J. SEDLÁČEK. Komentář k československému obecnému                 zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a Podkarpatské Rusi. 3. díl. Praha:                 V. Linhart, 1936, s. 22 a násl.                                                                            99","AUTONOMIE VŮLE ZŮSTAVITELE PODLE OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU Z HISTORICKÉ PERSPEKTIVY            odkaz přikázán dědici, čímž by mělo být patrné, kdo je dědic, a kdo odka-           zovník,  nicméně i důvodová zpráva připouští, že ne vždy se tím, zejména                 430           u závětí pořízených laiky, bude zůstavitel držet.           Zatímco v případě ustanovení k celé, či nějak vymezené části pozůstalosti           nemusí být problém, může nastat problém s ustanovením, pro něž se v řím-           ském právu vžilo označení „ex re certa“  – tedy ustanovením dědice ke kon-                                            431           krétní věci.  Pokud bylo řečeno, že nerozhoduje užití termínu „odkazuji“,                    432           pak  totéž  platí  i  pro  „ustanovuji  dědicem“.  Jak  vyložit,  pokud  by  někdo           v závěti napsal: „dědicem mého domu v K ať je XY.“ Ve světle výše řeče-           ného, by nemělo jít dle komentáře Rouček-Sedláček o dědickou instituci,           nýbrž k ustanovení k odkazu.  Je zde třeba vzít v potaz, že spíše než užití                                    433           výrazu „odkazuji“, od něhož ostatně odrazují právnické příručky již delší           dobu,  může být právě otázka ustanovení dědice ke konkrétní věci mno-               434           hem větším rizikem. Už i proto, že dosavadní první úprava neznala institut           odkazu (OZ 1964), nebo jej znala ve formě velmi omezené (OZ 1950) a tak           si lidé často zvykli podíly jednotlivých dědiců určovat ne zlomkem, ale právě            430  Viz text § 1594 OZ 2012: „(1) Odkaz zůstavitel zřídí tak, že v pořízení pro případ smrti nařídí              určité osobě, aby odkazovníku vydala předmět odkazu…“           431  K ustanovení dědicem ex re certa nejnověji (a nejen ve vztahu k vojenskému testa-              mentu) SALÁK, P. Testamentum militis jako inspirační zdroj moderního dědického práva. Brno:              Masarykova univerzita, 2016, passim, zejména s. 289 a násl.           432  Takovýto druh instituce prošel v římské právu poměrně dlouhým vývojem, který sám              o sobě poměrně jasně ukazuje snahu tehdejších právníků co nejvíce respektovat vůli              zůstavitele. Původní pojetí, kdy takováto instituce byla považována za neplatnou nako-              nec ustoupilo pojetí „favor testamentii“ a osoba, jež byla označena ke konkrétní věci, se pak              stávala dědicem celku (tj. místo aby byla zrušená instituce, bylo považováno za neplat-              nou jen ono ustanovení konkrétní věci), následně pak výklad směřoval k tomu, že vůlí              zůstavitele bylo, aby dotyčný dostal jen onu věc a tak byla podobná instituce nakonec              vykládána, jako odkaz (fideikomis). Viz HEYROVSKÝ, L. Dějiny a systém soukromého              práva římského. 4. vyd. Praha: J. Otto, 1910, s. 1013.           433  ROUČEK, Fr. In: ROUČEK, Fr. a J. SEDLÁČEK. Komentář k československému obecnému              zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a Podkarpatské Rusi. 3. díl. Praha:              V. Linhart, 1936, s. 23–24.           434  Byť  zde  šlo  spíše  o  skutečnost,  že  mohla  nastat  neshoda  ohledně  obsahu  dědictví.              Viz MIKEŠ, J. a L. MUZIKÁŘ. Dědické právo v teorii a praxi. Praha: Leges, 2011, s. 72;              MIKEŠ, J. a L. MUZIKÁŘ. Dědické právo: praktická příručka: kompletní pohled na dědění              z hlediska hmotněprávního i procesního. Praha: Linde, 2003, s. 60, 90; Nicméně ani dle původ-              ního OZ 1964 nemělo být užití slov „odkazuji“ bráno jako nepřípustné a „nelze dovozovat              neplatnost závěti s odůvodněním, že jde o odkaz, který platné právo nezná“. MUZIKÁŘ, L. In:              ELIÁŠ, K. (ed.). Občanský zákoník: velký akademický komentář: úplný text zákona s komentá-              řem, judikaturou a literaturou podle stavu k 1. 4. 2008. 1. svazek, § 1–487. Praha: Linde, 2008,              s. 1278.              100","3 Další možnosti dispozice              jednotlivými  (zpravidla  nejhodnotnějšími)  předměty  pozůstalosti,  jejichž             hodnota představovala právě onen dědický díl – a jeho hodnotě pak odpo-             vídala i výše podílu na pozůstalostních dluzích. Lze předpokládat, že v této             praxi dělení pozůstalosti bude i nadále v laické veřejnosti pokračováno.             I zákonodárce toto předpokládal, a proto se snažil na tuto skutečnost právě             reagovat zněním příslušného paragrafu, dokonce v důvodové zprávě uvádí             následující  příklad:  „Pořídí-li  tedy  zůstavitel  např.  slovy:  odkazuji  svůj  dům  sest-             řenici  Anně,  chalupu  bratru  Petrovi  a  porcelánovou  sošku  tanečnice  přítelkyni  Marii             Novákové.“   Poskytuje pak takový výklad, že závěť, pokud bude předměty                      435             velké hodnoty (dům, chalupa) vyčerpána, pak tyto dvě ustanovení bude možno             považovat za ustanovení k dědickému dílu, ustanovení k sošce pak za odkaz.             Pokud by však byla pozůstalost rozsáhlejší a zahrnovala např. ještě továrnu             či něco podobného, pak by i ustanovení k domu, potažmo chalupě mohlo být             vykládáno jako odkaz.  Přestože je možné, že by to mu tak skutečně bylo,                                436             není možné toto určit pouze z hodnoty věci.  Výklad, který zde autoři zákona                                                  437             nabízejí, by měl jistě oporu ve znění zákona OZ 1950, kde odkazem mohly             být jen věci malé majetkové hodnoty. Jakkoliv se tedy dělení na jednotlivé hod-             notné věci zdá zůstaviteli vhodné, bylo by lépe se mu buď vyvarovat, nebo             pro jistotu uvést např. „Ať AB zdědí můj dům a v poměru k jeho hodnotě ať se podílí             na dluzích pozůstalosti“, popř. „Ať dědickým podílem AB je můj dům v…“ Přesto             že je možno vůči takovým institucím možno mít výhrady, vůle zda jde v pří-             padě osoby AB o dědice nebo odkazovníka, je zde mnohem zjevnější.              3.3.2   Vedlejší doložky             Velkou  odlišností  od  dosavadní  právní  úpravy  ve  vztahu  k  ustanovení             dědice – nicméně totéž lze aplikovat i v případě ustanovení odkazovníka –             je možnost vedlejších doložek, zejména podmínek. Zatímco OZ 1950 ještě             ve  velmi  omezené  míře  ustanovení  podmínek  v  závěti  znal,  OZ  1964                                                                  438             435  § 1594. Viz Důvodová zpráva – konsolidovaná verze. Justice.cz [online]. S. 397 [cit. 28. 5.                 2019]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/images/pdf/Duvodova-zprava-                 NOZkonsolidovana-verze.pdf             436  Ibid.             437  Zde mimochodem autoři zákona předpokládají, že soška musí mít nutně menší hodnotu než                 nemovitost, což by však v případě nějaké vzácné starožitné sošky mohlo být dosti sporné.             438  Nesmělo však jít o podmínku, jež by se vázala na platnost, resp. neplatnost dědické                 instituce. FIALA, R. In: FIALA, R. a kol. Občanský zákoník: komentář IV., Dědické právo                 (§ 1475–1720).1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2015, s 239.                                                                           101","AUTONOMIE VŮLE ZŮSTAVITELE PODLE OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU Z HISTORICKÉ PERSPEKTIVY            takováto  ustanovení  výslovně  zapovídal.   Z  tohoto  zákazu  existovaly                                               439           de facto jen dvě výjimky, byť je stricto sensu za pravé podmínky není možno           mít. Tou první byla kollační povinnost dědice, aby do svého dílu započítal           majetek nabytý zdarma od zůstavitele za jeho života. Druhou výjimkou pak           bylo zřízení věcného břemene. 440           Tím  však  právo  doby  komunismu  zcela  odstranilo  hlavní  účel  vedlejších           doložek a právě zejména podmínek. Již od dob Říma totiž bylo hlavním           smyslem podmínek motivovat dědice. Zůstavitel jej totiž neustanovil dědi-           cem jen tak, nýbrž až po splnění podmínky. Jistě, důvodem podobné pod-           mínky mohla být i libovůle zůstavitele – zejména ve chvíli, kdy splnění dané           podmínky  bylo  zcela  mim  možnosti  vlivu  označeného  dědice.  Mnohem           spíš však se skrze podmínku snažil nasměrovat dědice tím směrem, o němž           se domníval, že bude ku prospěchu rodinné tradice, tedy povede k lepšímu           rozvoji další rodiny.  Tak se např. zůstavitel může snažit motivovat svého                           441           potomka třeba ke studiu, k tomu aby si získal práci, naučil se cizí jazyk, atp.           Je-li řeč o podmínkách (výminkách), pak podmínkou se rozumí situace, kdy           jsou účinky jednání vázány na nejistou událost budoucí. V pojetí římského           práva byla v zásadě přípustné toliko suspenzivní, která odkládala účinky (tedy           možnost chopit se pozůstalosti), až do doby, kdy označený dědic podmínku           splní. Toto pojetí vycházelo z důsledné aplikace principu SEMEL HERES,           SEMPER HERES. Kdy osoba, která se jednou dědicem stala, mohla přestat           býti dědicem jen tak, že sama zemřela.  V zásadě výjimku z této zásady                                            442           umožnil toliko vojenský testament. 443           439  § 478 OZ 1964.           440  MUZIKÁŘ, L. In: ELIÁŠ, K. (ed.). Občanský zákoník: velký akademický komentář: úplný              text zákona s komentářem, judikaturou a literaturou podle stavu k 1. 4. 2008. 1. svazek, § 1–487.              Praha: Linde, 2008, s. 1275–1276, resp. 1283.           441  TILSCH,  E.  Dědické  právo  rakouské  se  stanoviska  srovnávací  vědy  právní.  Část  I.  Praha:              Knihovna SVPS, Bursík a Kohout, 1905, s 10 a násl.           442  Tento  aspekt  nijak  nesouvisel  s  majetkovou  stránkou,  ale  vycházel  ze  skutečnosti,              že hereditas, dědické právo dle ius civile, měla i svůj náboženský rozměr a dědic nahrazo-              val zůstavitele v čele domácího kultu a musel také provést příslušné obřady (sacra privata).              Jistě je možné se zbavit majetku, nicméně není možné opustit bohy. Viz SALÁK, P.              Zásady římského práva dědického a jejich odraz v novodobých kodifikacích. Časopis              pro právní vědu a praxi, 2012, roč. 20, č. 3, s. 228–234.           443  Ustanovení Cod Iust. 6.21.8: Imperator Gordianus Certi iuris est militem ad tempus etiam here-              dem instituere posse. *gord. a. aeternio mil.*. Viz SALÁK, P. Testamentum militis jako inspirační              zdroj moderního dědického práva. Brno: Masarykova univerzita, 2016, s. 108, 120 a pak v pří-              slušné kapitole.              102","3 Další možnosti dispozice              Oproti  tomu  moderní  právo  zcela  opustilo  tento  náboženský  aspekt,                                                                            444             jehož slabým dozvukem může být považována povinnost obstarat pohřeb.             Moderní právo tak připustilo i možnost podmínky rezolutivní, tedy situace,             kdy by někdo se stal dědicem, avšak zůstal jím jen za situace, že by onu pod-             mínku splňoval.             Z  hlediska  historického  je  v  souvislosti  s  podmínkami  zajímavá  zejména             otázka platnosti či neplatnosti podmínek. Předně není možno podmínku             nechat zcela na libovůli zůstavitele, je jistě jasné, že nemůže být podmínka             protiprávní, avšak stejně tak by podmínka mohla být v rozporu s dobrými             mravy. Proto se zákonodárce rozhodl omezit zůstavitele – zejména, pokud             by měl tendenci zasahovat do vztahů dědice, či jej nějak nadmíru obtěžovat.             Typickou ukázkou takovýchto podmínek je otázka možnosti či nemožnosti             uzavřít manželství. 445             Tato problematika je v OZ 2012 upravena v § 1552: „Nepřihlíží se k vedlejší             doložce, kterou zůstavitel ukládá dědici nebo odkazovníku, aby uzavřel či neuzavřel             manželství, popřípadě aby v manželství setrval, anebo aby manželství zrušil. Zůstavitel             však může zřídit někomu právo na dobu, než uzavře manželství.“                 444  Viz VÁŽNÝ, J. Pojem dědického práva a účelnost jeho dnešní struktury. Právny obzor,                 1923, roč. VI., č. 8, s. 97–103; ROUČEK, Fr. In: ROUČEK, Fr. a J. SEDLÁČEK.                 Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku                 a Podkarpatské Rusi. 3. díl. Praha: V. Linhart, 1936, s. 9.             445  Jen pro srovnání je možno uvést, že jde o problém, který byl znám již římskému právu.                 Jeho postoj byl poněkud odlišný. Dig. 35.1.71.1 Papinianus 17 quaest.                 Titio centum relicta sunt ita, ut maeviam uxorem quae vidua est ducat: condicio non remittetur et ideo                 nec cautio remittenda est. huic sententiae non refragatur, quod, si quis pecuniam promittat, si maeviam                 uxorem non ducat, praetor actionem denegat: aliud est enim eligendi matrimonii poenae metu libertatem                 auferri, aliud ad testamentum certa lege invitari.                 Titiovi je zanecháno sto, aby si vzal za manželku Maevii, která je vdova. Podmínka není                 odpuštěna, stejně jako kauce. Názorům těmto nestaví se na odpor, jestliže kdo slibuje                 peníze, že si nevezme Maeviu za ženu, praetor žalobu odmítně. Neboť něco jiného                 je odstraňovat svobodu manželství strachem z trestu, něco jiného je být povolán k tes-                 tamentu určitým pravidlem (lex: zde je nutno vykládat jako ustanovení závěti). Překlad                 viz DOSTALÍK, P. Texty ke studiu římského práva. 2. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2012, s. 36.                 Jak je zde patrné, pro Římany bylo nepřípustné sňatek s někým zakazovat, ale někoho                 ponoukat ke sňatu bylo naopak možné. To je však jistě dáno i právní úpravou z dob                 Augustovy vlády (Lex Iulia et Papia Poppaea), dle nichž osoby nesezdané a bezdětné                 byly incapas, tj. jejich dědický díl (jeho polovina) jim nepřipadl. Více k těmto zákonům                 viz HEYROVSKÝ, L. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4. vyd. Praha: J. Otto,                 1910, s. 33–34, passim.                                                                           103","AUTONOMIE VŮLE ZŮSTAVITELE PODLE OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU Z HISTORICKÉ PERSPEKTIVY            Jeho znění v zásadě vychází z Osnovy 1937,  která zohlednila výklad daný                                                446           dvorským dekretem z 23. května 1844.  Původní znění ustanovení ABGB                                            447           se jevilo dosti nepraktické,  dílem však i přežilé. Jeho znění plně odráželo                                 448           tehdejší pojetí rodiny se silným postavením patera familias, který výrazným           způsobem  rozhodoval  o  výchově  dětí.  ABGB  sice  neumožňovalo  zákaz           manželství jako takového, nicméně zákaz sňatku s určitou konkrétní osobou           za platný považován byl. Podobně i otázka platnosti pro ovdovělou osobu           pečující o děti je anachronismem.  V duchu Osnovy se však zachovává                                        449           výklad daný výše zmíněným dekretem z r. 1844, který se v § 1552 projevuje           poslední větou ustanovení. Oproti Osnově 1937 je však takovéto ustanovení           poněkud obecněji formulované, což v zásadě není na škodu.           Určité problémy by mohly nastat v otázce výkladu § 1561 OZ 2012, který           ukládá  opakování  splnění  podmínky  uložené  zůstavitelem  v  závěti.  Toto           ustanovení v zásadě navazuje na § 701 ABGB v původním znění, které bylo           jen  se  stylistickou  úpravou  převzato  i  do  Osnovy  1937.  Je  totiž  otázkou,           co je možno rozumět oním opakovaným vykonáním podmínky. Jako příklad           je  možno  vzít  situaci,  kdy  bude  dědění  podmíněno  dostudováním  vysoké           školy a ta již byla za života zůstavitele (avšak až po pořízení závěti) danou oso-           bou vystudována. Byť se zdá, že i zde se komentáře kloní k výkladu, že dostu-           dování školy za života zůstavitele nemusí vést k zahájení studia na další škole                446  § 515 Osnovy 1937: „K výmince, aby dědic nebo odkazovník neuzavíral manželství, ani když dojde              svéprávnosti, se hledí tak, jako kdyby nebyla připojena. Zůstavitel však může zanechati své manželce              požívací právo nebo jiný trvalý důchod pro dobu jejího vdovství nebo se podobně postarati o jinou ženu              po dobu, než se provdá.“           447  ROUČEK, Fr. In: ROUČEK, Fr. a J. SEDLÁČEK. Komentář k československému obecnému              zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a Podkarpatské Rusi. 3. díl. Praha:              V. Linhart, 1936, s. 290; Sněmovní tisk 844. Vládní návrh zákona, kterým se vydává občanský              zákoník. Praha: Státní tiskárna, 1937, s. 298.           448  § 700 ABGB v původním znění: „Výminka, že dědic nebo odkazvík nevstoupí v manželství ani              dosáhna zletilosti, považuje se za nepřipojenou. Jen ovdovělá osoba musí tuto výminku splniti, má-li              jedno nebo více dětí. Výminka, že dědic nebo odkazovník neuzavře manželství s určitou osobou, může              být platně uložena.“ ROUČEK, Fr. In: ROUČEK, Fr. a J. SEDLÁČEK. Komentář k česko-              slovenskému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a Podkarpatské              Rusi. 3. díl. Praha: V. Linhart, 1936, s. 289.           449  Důvodem  byla  patrně  snaha  zajistit  majetek  pro  tyto  potomky.  Von  ZEILLER,  F.              Commentar über das allgemeine bürgerliche Gesetzbuch für die gesammten Deutschen Erbländer der              Oesterreichischen Monarchie. II. díl. 2. část. Wien: Geistingers Verlagshandlung, 1812, s. 668.              104","3 Další možnosti dispozice              po zůstavitelově smrti.  Ostatně bylo by zde možno uvažovat i to tom, zda                                450             by nešlo použít ustanovení § 1561 o nadměrném obtěžování obmyšleného. 451             Pokud byly uloženy podmínky nemožné, volí § 1563 OZ 2012 následující             postup:             „(1) Uděluje-li se někomu právo s nemožnou rozvazovací podmínkou, nepřihlíží se k ní.             (2) Ustanovení závěti, kterým se někomu uděluje právo s nemožnou odkládací podmín-             kou, je neplatné.“             Jak je patrné, zákonodárce zde v případě suspenzivní a rezolutivní podmínky             postupuje různě. Pokud byl dědic ustanoven pod neplatnou rezolutivní pod-             mínkou, jež na tuto podmínku hleděno tak, že se má za nenapsanou. Dědic             se tedy dědictví chopí a je dědicem nepodmíněným. V případě suspenzivní             podmínky,  jež  svou  povahou  je  neplatná,  nehovoří  toliko  o  neplatnosti             podmínky, ale celé instituce. Tedy dědic nestane dědicem nepodmíněným,             ale nestane se dědicem vůbec. Z hlediska historického vývoje je zcela zjevný             otisk § 513 Osnovy 1937 a § 698 ABGB v původním znění. Na tomto pří-             stupu je zajímavý fakt, že pro rezolutivní podmínky se zde proponuje postup,             které římské právo znalo (avšak pro podmínky suspenzivní). Předpoklad             totiž byl, že cílem zůstavitele je dědici prospět a proto nemožná podmínka             se vykládala jako nepřipojená.  Tuto skutečnost nijak nereflektuje komentář                                      452             Rouček-Sedláček,  nicméně srovnání s římským právem a ALR je k nale-                            453             zení v poměrně obšírném komentáři Zeillerově. 454             Podobně byla inspirace v ABGB a osnovách hledána i u ustanovení týkají-             cích se uložení času a příkazu. Zatímco v případě uložení čas je třeba mít                                                    455             a vědomí, že jde okamžik, který nastat musí,  příkaz (modus) je z hlediska             450  FIALA, R. In: FIALA, R. a kol. Občanský zákoník IV. Dědické právo (1475–1720). 1. vyd.                 Praha: C. H. Beck, 2015, s. 242.             451  ŠEŠINA, M. In: ŠVESTKA, J., J. DVOŘÁK a J. FILALA. Občanský zákoník: komentář.                 Svazek IV, Dědické právo (§ 1475 až 1720) včetně výkladu řízení o pozůstalosti. 2. vyd. Praha:                 Wolters Kluwer, 2019, s. 205, 206.             452  HEYROVSKÝ, L. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4. vyd. Praha: J. Otto, 1910,                 s. 1115 a násl.             453  ROUČEK, Fr. In: ROUČEK, Fr. a J. SEDLÁČEK. Komentář k československému obecnému                 zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a Podkarpatské Rusi. 3. díl. Praha:                 V. Linhart, 1936, s. 285, 286.             454  Von  ZEILLER,  F.  Commentar  über  das  allgemeine  bürgerliche  Gesetzbuch  für  die  gesamm-                 ten  Deutschen  Erbländer  der  Oesterreichischen  Monarchie.  II.  díl.  2.  část.  Wien:  Geistingers                 Verlagshandlung, 1812, s. 660–665.             455  Nikoliv tedy dosažení určitého věku, to je podmínka.                                                                           105","AUTONOMIE VŮLE ZŮSTAVITELE PODLE OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU Z HISTORICKÉ PERSPEKTIVY            fungování velmi blízký rezolutivní podmínce, rovněž se na první pohled zdá           být blízký příkaz, kdy je dědici nařízeno, aby vydal nějaký předmět nějaké           jiné osobě – tedy odkaz. 456            3.3.3   Substituce obecná           Jestliže předchozí právní úprava OZ 1964 uložení podmínky výslovně zapo-           vídala, o dědické substituci pak pouze mlčela. OZ 1950 ještě znal možnost           stanovit náhradníka dědice,  v textu OZ 1964 však již takové ustanovení                                  457           chybělo. Nelze však říci, že by tím institut náhradnictví zcela zanikl – jak již           bylo řečeno, zákon jej ani výslovně nezakázal a při důsledné aplikaci soukro-           moprávního pravidla „co není zakázáno, je dovoleno“ se podařilo dobové           judikatuře  dovodit možnost stanovení náhradníka i pro závěti pořízené                   458           dle OZ 1964.  Stanovení náhradníka je sice vázáno rovněž na podmínku,                      459           kterou § 478 OZ 1964 zapovídal, nicméně tato podmínka svou povahou           nijak dědice neomezovala. To proto, že podstatou oné podmínky byl fakt,           že se označený dědic dědicem ve skutečnosti nestal a lhostejno, zda nemohl,           či zda nechtěl.           Tím,  že  zákon  o  ustanovení  náhradníka  výslovně  nemluvil,  neměl  však           tento institut valného využití, což však bylo dáno celkovým pojetím závěti           v zákoně.           Výslovná úprava dědické substituce v OZ 2012 je však, v návaznosti na pre-           ferenci  vůle  zůstavitele  velmi  potřebnou,  neboť  jde  o  institut  nanejvýš           praktický. Římské právo rozeznávalo několikero druhů substitucí, přičemž             456  To však není příkaz v pravém slova smyslu. Příkazem může být naopak povinnost využít              části dědictví na nějaký účel (např. na zřízení muzea).           457  Viz § 539 Oz 1950, důvodová zpráva k tomu uvádí: „Z principu zásady pořizovací volnosti              plyne, že pořizovateli nelze upírat právo stanovit náhradního dědice pro případ, že dědic závětí povolaný,              dědictví nenabyde.“ Občanský zákoník, Praha: Orbis, 1950, s. 303.           458  Zborník stanovísk, správ o rozhodnutí súdov a súdnych rozhodnutí najvyšších súdov (ČSSR, ČSR              a SSR), Sv. I, 1965–1967. Praha: SEVT, 1974, s. 551–552: „Ustanovenia OZ o dedení, najmä              § 476 a § 477 OZ o závete, nevylučujú ustanovenia náhradného dediča v závete pre prípad, že záve-              tom ustanovený dedič dedičstvo nenadobudne. Ustanovenie § 478 OZ o tom, že akékoľvek podmienky              pripojené k závetu nemajú právne následky, nebráni tzv. všeobecnému náhradníctvu. Podmienkami              v zmysle ustanovenia § 478 OZ treba rozumieť iba obmedzenia, príkazy a zákazy, ktoré podľa vôle              závetcu majú obmedziť dedičov vo voľnej dispozícii jeho majetkom.“           459  MUZIKÁŘ, L. In: ELIÁŠ, K. (ed.). Občanský zákoník: velký akademický komentář: úplný              text zákona s komentářem, judikaturou a literaturou podle stavu k 1. 4. 2008. 1. svazek, § 1–487.              Praha: Linde, 2008, s. 1283.              106","3 Další možnosti dispozice              pozůstatky všech těchto druhů lze nalézt ještě v zákonících moderní doby,             více v západohaličském zákoníku, méně pak již v ABGB.  Nejvýznamnější                                                              460             pozici zabírá substituce obecná.  Zůstavitel, když stanovuje dědice, zpravi-                                        461             dla předpokládá, že jej takto označené osoby přežijí, nicméně může se stát,             že dotyčná osoba jej buďto nepřežije, nebo zemře dříve, než se mohla svého             dědického dílu chopit. Pokud by se tak stalo, pak by tento díl zůstal volný             pro  další  dědice.  Právo  sice  zná  postupy,  aby  tento  díl  nezůstal  „bezpri-             zorní“, nicméně může se stát, že zůstavitel, pokud by se nenaplnila jeho vůle             s prvním označeným dědicem, by mohl mít jiné plány, komu by měl tento             díl připadnout, než jak to předpokládá zákon. 462             Náhradník  však  nemusí  nastoupit  automaticky,  neboť  může  zde  nastat             situace,  kdy  přednost  by  mohla  mít  transmise.  Pokud  totiž  dědic  zemře             po smrti zůstavitele, ale ještě dříve, než by se stihl vyjádřit, má zde tran-             smise své místo. Když jej zůstavitel ustanovil dědicem, měl jistě na mysli i to,             že jednou tento dědic zemře a to, co od zůstavitele zdědil, přejde na jeho             dědice. Kdyby s tím totiž nepočítal, využil by institutu svěřenského nástup-             nictví (viz níže). Jak plyne z ustanovení § 1507, je možno substituovat více             osob, přičemž právo tu respektuje římskoprávní reguli substitutus substituto             censetur substitutus instituto,  tedy že náhradník náhraníka je i náhradníkem                                   463             instituta (ustanoveného dědice). 464              3.3.4   Svěřenské nástupnictví             Podobně,  jako  ABGB  se  v  OZ  2012  objevil  ještě  jeden  institut,  který             poměrně úzce souvisí právě se stanovením náhradníka, a to tzv. svěřenské                460  VÁŽNÝ, J. Pojem dědického práva a účelnost jeho dnešní struktury. Právny obzor, 1923,                 roč. IV., č. 8, s. 97–103; VÁŽNÝ, J. Římské právní ideje v občanském zákoníku a osnově. Časopis                 pro právní a státní vědu, 1933, č. 16, s. 171–186.             461  K této substituci viz podrobně v KLEŇOVÁ, V. Substitutio vulgaris a sloboda vôle v práve                 rímskom. Plzeň: Aleš Čeněk, 2013.             462  K tomu blíže v části, která se věnuje kombinaci delačních důvodů.             463  Dovozováno mimo jiné z Dig. 28.6.27 popř. Dig. 28.6.41pr.             464  Typicky bude-li ustanoven dědic A a B a dědic B bude náhradníkem A, zatímco dědic B                 bude stanoven náhradník C, tak osoba C je nejen náhradníkem B, ale i A (právě skrze                 fakt, že B je náhradníkem A). Zde je možné dodat, že přesně tato situace je popsána                 v Dig. 28.6.27 Iulianus 30 Dig.                 Si titius coheredi suo substitutus fuerit, deinde ei sempronius, verius puto in utramque partem sempro-                 nium substitutum esse.                                                                           107","AUTONOMIE VŮLE ZŮSTAVITELE PODLE OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU Z HISTORICKÉ PERSPEKTIVY            nástupnictví.  Podstata svěřenského nástupnictví spočívá v tom, že zůsta-                     465           vitel ustanoví svým dědicem osobu A, které však zároveň uloží, aby v urči-           tém okamžiku (nikoliv tedy nutně v návaznosti na smrt osoby A), postoupila           onu zůstavitelovu pozůstalost osobě B, tak pak dále třeba osobě C. Jakkoliv           se může zdát, že by zde mohla vzniknout nekonečná řada, sluší se pozname-           nat, že svěřenské nástupnictví tradičně – na rozdíl např. od svěřenství  –                                                                       466           je časově omezeno.  Při tomto časovém omezení však již nehraje roli, zda                           467           předmětem je nemovitost, nebo věc movitá. 468           Co do obsahu práv, tak osoba A, tradičně označovaná jako přední dědic,           má  k  dědictví  jen  požívací  právo,  neboť  skutečným  vlastníkem  dědictví           se stane až dědi následný (přesněji ten, kdo je posledním, je-li následných           dědiců více). Důležité je upozornit, že dědic B není de facto – i de iure –           dědicem osoby A, nýbrž je dědicem zůstavitele.           Vazba na náhradnictví má historické kořeny, byť je v OZ dnes dána již jen           pouhou strukturou zákona, a jen náznakem ji prozrazuje ohlas v ustanovení           § 1512 odst. 2 OZ 2012.  Termín náhradnictví však používalo ABGB                                                                         470                                469           465  Důvodová zpráva k tomu uvádí následující: „Starší právnická terminologie označovala vulgární              substituci jako obecné náhradnictví a fideikomisární substituci jako svěřenské náhradnictví. Zachování              tohoto pojmosloví v zákonném textu by mohlo vyvolat různá nedorozumění, nehledě k tomu, že při              fideikomisární substituci nevystupuje substitut jako náhradník, nýbrž jako nástupce, neboť i fideiko-              misární substitut je jako dědic právním nástupcem zůstavitele. Z toho důvodu se po vzoru vládního              návrhu československého občanského zákoníku z r. 1937 vyhrazuje termín „náhradnictví“ pro vul-              gární substituci, zatímco fideikomisární substituce se označuje jako „svěřenské nástupnictví“.“ § 1512,              Důvodová zpráva – konsolidovaná verze [online]. S. 376. [cit. 28. 5. 2019].           466  Svěřenství je český překlad pro fideikomis, je však míněn fideikomis středověký, nikoliv              římský. KOBER, J. Fideikomis (svěřenectví). In: SCHELLE, K. a J. TAUCHEN (eds.).              Encyklopedie českých právních dějin. D–J. sv. 2. Plzeň: Aleš Čeněk, 2016,.s. 492–504.           467  Zákon zde, podobně jako ABGB vychází z toho, zda jde či nejde o zůstavitelovy sou-              časníky, či nikoliv, v zásadě je nejzazší termín zániku svěřenského nástupnictví stanoven              na 100 let. Toto pojetí přitom v zásadě odpovídá i římským omezení, neboť Justinián              stanovil pro rodinný fideikomis (k tomuto pojmu viz níže u svěřenských fondů), že stává              volným statkem ve čtvrtém pokolení. HEYROVSKÝ, L. Dějiny a systém soukromého práva              římského. Praha: J. Otto, 1910, s. 1157.           468  Jinak tomu bylo v ABGB (§ 612 původního znění) avšak proti tomu to dělení se vyslovil              již subkomitét pro dědické právo a jeho postoj převzaly i obě osnovy. Sněmovní tisk 844.              Vládní návrh zákona, kterým se vydává občanský zákoník. Praha: Státní tiskárna, 1937, s. 293.           469  Viz např. § 1512 odst 2: „Je-li zůstavitelovo nařízení do té míry neurčité, že nelze zjistit, zda povolal              náhradníka, nebo svěřenského nástupce, považuje se jeho nařízení za povolání náhradníka.“           470  V  originále  Fideikomisarische  Substitution  ROUČEK,  Fr.  In:  ROUČEK,  Fr.              a J. SEDLÁČEK. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo              platné na Slovensku a Podkarpatské Rusi. 3. díl. Praha: V. Linhart, 1936, s. 174.              108","3 Další možnosti dispozice              (§ 608–617 před novelou 2015)  a teprve v domácím právu byl nahrazen                                        471             přesnějším výrazem „nástupnictví“. S touto změnou však nepřišli poprvé             autoři OZ 2012, nýbrž se objevil již v meziválečném období.  Jen pro úpl-                                                                 472             nost je možno dodat, že svěřenské nástupnictví – byť ne pod tímto názvem,             ale obsahově – znal  i OZ  1950, avšak v negativním poměru, kdy § 550             OZ 1950 měl za neplatné „ustanovení závěti o tom, na koho má dědictví             přejít po smrti dědicově“. V OZ 1964 již nebylo ani podobné zmínky, nic-             méně celková koncepce zákona jasně ukazovala,  že svěřenské nástupnictví                                                      473             je v něm vyloučeno (na rozdíl od výše zmíněného obecného náhradnictví. 474             Samotná úprava odkazuje ke třem institutům římského dědického práva,             jež však byly přetaveny do práva moderního. Tím hlavním institutem byl             fideikomis, tedy neformální odkaz.  Právě fideikomis se pro svou nefor-                                           475             málnost  stal  ideálním  prostředkem  k  prolomení  zásad,  jimiž  bylo  ius             civile vázáno, a to především regule SEMEL HERES, SEMPER HERES.             Fideikomisář totiž nebyl dědicem, tedy nebyl touto zásadou vázán. Na dru-             hou stranu na rozdíl od legátu, formálního odkazu, nebyl původně vázán             fideikomis ani omezeními, jako byla zejména Falcidiánská kvarta.  Tak bylo                                                                    476             možno dědici uložit, aby v určitý okamžik předal celou pozůstalost někomu             jinému. Přestože v těchto případech byl takovýto fideikomisář zavázán pře-             vzít i dluhy, jež na pozůstalosti vázly – proto je zde řeč o tzv. univerzálním             fideikomisu, nikdy nebyl považován za dědice, neboť nikdy mu nepříslušela             práva náboženského charakteru (např. tzv. iura sepulchrum atp.).  Skutečnost,                                                                 477             471  Jen pro srovnání německá úprava svěřenského nástupnictví je provedena v ustanoveních                 § 2100 až 2146 BGB, při pohledu na ustanovení OZ 2012 je patrné, že inspirační zdroj                 byl především úprava rakouská, resp. meziválečné osnovy.             472  Srovnej Sněmovní tisk 844. Vládní návrh zákona, kterým se vydává občanský zákoník. Praha:                 Státní tiskárna, 1937, s. 294.             473  Zejména § 478 OZ 1964, jímž byly vyloučeny podmínky, jež by dědice omezovaly v dis-                 pozici s dědictvím.             474  Viz též MRÁZKOVÁ, L. Mezery v české úpravě svěřenského nástupnictví z historic-                 kého pohledu. In: Zborník z II. ročníka medzinárodnej vedeckej konferencie „Banskobystrické dni                 práva“ na tému „Kvalita normotvornej a aplikačnej stránky zákonnosti ako determinant právneho                 štátu“. Sekcia dejín štátu a práva a teórie práva. Banská Bystica: Belianum, 2017, s. 83–84.             475  O „potomcích“ fideikomisu v současném právu srovnej SALÁK, P. K pojmu fideikomis                 a jeho pozici v římském právu a novověkém právu. Právní rozhledy, 2014, roč. 22, č. 12,                 s. 432–436.             476  K tomu viz níže v kapitole meze u odkazu.             477  SALÁK, P. K pojmu fideikomis a jeho pozici v římském právu a novověkém právu.                 Právní rozhledy, 2014, roč. 22, č. 12, s. 432–436.                                                                           109","AUTONOMIE VŮLE ZŮSTAVITELE PODLE OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU Z HISTORICKÉ PERSPEKTIVY            že ABGB již opustilo onen náboženský rozměr dědictví pak měla za násle-           dek, že osoba, jež byla fideikomisářem, se již nově označovala jako dědic,                                                                         478           nicméně struktura ustanovení odkazovala k svou koncepcí k svému řím-           skému předkovi, kde sousloví „aby dědictví, které přijal, přenechal…“ odpovídá           odkazu, nikoliv univerzální sukcesi, která přechází, ale nepřenechává se. 479           Současný občanský zákoník již tyto „nepřesnosti jež poukazovaly na historický           původ institutu“ odstranil, neboť § 1512 odst. 1 OZ 2012 zní: „Zůstavitel může           nařídit, že dědictví má přejít po smrti dědice nebo v určitých jiných případech na svěřen-           ského nástupce jako následného dědice. Povolání za svěřenského nástupce se považuje           i za povolání za náhradníka.“ Tím do značné míry následoval ustanovení § 456           Osnovy 1937. 480            Současná právní úprava však v souvislosti se svěřenským nástupnictvím pře-           vzala i jiná dvě ustanovení ABGB. Jde o ustanovení § 1517  a § 1519                                                                         482                                                               481           OZ 2012. Tyto dva paragrafy svým obsahem navazují na zbývající dva druhy           substitucí, které znalo římské právo a to na náhradnictví pro nedospělce,                                                                         483           který se sice ujal pozůstalosti, ale zemřel dříve, než sám mohl o pozůstalosti           platně pořídit a nástupnictví po dědici, který z důvodu duševní poruchy není           s to právně jednat.  Kořeny obou institutů však již byly smyty z důvodu                           484           478  Text § 608 ABGB ještě zněl: „Der Erblasser kann seinen Erben verpflichten, dass er die angetre-              tene Erbschaft nach Seinem Tode, oder in andern bestimmten Fällen, einem zweiten ernnanten Erben              überlasse.“ Tedy: „Zůstavitel může svému dědici uložiti za povinnost, aby dědictví, které              přijal, přenechal po své smrti nebo v jiných určitých případech druhému ustanovenému              dědici. Toto opatření nazývá se náhradnictvím svěřenským. V náhradnictví svěřenském              obsaženo jest mlčky náhradnictví obecné.“ Překlad viz ROUČEK, Fr. a J. SEDLÁČEK.              Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku              a Podkarpatské Rusi. 3. díl. Praha: V. Linhart, 1936, s. 174.           479  VÁŽNÝ,  J.  Římské  právní  ideje  v  občanském  zákoníku  a  osnově.  Časopis  pro  právní              a státní vědu, 1933, č. 16, s. 184, 185; též SALÁK, P. Římskoprávní vlivy v českém dědic-              kém právu v 19. až 21. století. Právník, 2012, roč. 151, č. 4, s. 1313–1322.           480  Sorvnej též SALÁK, P. Testamentum militis jako inspirační zdroj moderního dědického práva.              Brno: Masarykova univerzita, 2016, s. 256 a násl.           481  § 1517 OZ 2012: „Povolal-li zůstavitel svěřenského nástupce svému nezletilému dítěti nezpůsobilému              pořizovat a nabude-li dítě poté pořizovací způsobilost, zaniká svěřenské nástupnictví v rozsahu povin-              ného dílu.“           482  § 1519 OZ 2012: „Povolal-li zůstavitel svěřenského nástupce osobě, která není způsobilá pořizovat              pro omezení svéprávnosti, zanikne svěřenské nástupnictví navždy, nabude-li tato osoba pořizovací způ-              sobilost, ledaže zůstavitel projevil jinou vůli.“           483  Tzv. pupilární substituce, v českém jazyce nejpodrobněji VÁŽNÝ. J. K problému pupi-              lární substituce (nesoulad mezi právním pojmem a praktickou funkcí). In: Sborník prací              k poctě šedesátých narozenin Jaroslava Kallaba. Praha: Orbis, 1939, s. 285–295.           484  Tzv. kvazipupilární substitce, srovnej v češtině nejpodrobněji VÁŽNÝ. J. Quasipupilární              substituce.  Časopis  pro  právní  a  státní  vědu.  Brno,  Právnická  jednota  Moravská,  1940,              s. 183–190.             110","3 Další možnosti dispozice              jedné podstatné změny, která však nastala již v ABGB – to se totiž omezilo             pouze na majetek jež dotyčná osoba nabyla od zůstavitele.  Toto omezení,                                                               485             jež se nám zdá samozřejmé, takže ani není v OZ 2012 (ale vlastně již ani             v Osnovách 1931 a 1937) výslovně zmíněno, je otázka, že se nástupnictví             týká toliko toho, čemu se dotyčnému dědici dostane od zůstavitele. Jinak             tomu  totiž  bylo  právě  v  římském  právu,   ale  ještě  i  v  západohaličském                                                 486             zákoníku, na nějž ABGB navazovalo. 487             Samotný význam svěřenského nástupnictví vystupuje nejvíce právě v těchto             situacích, kdy zde  existuje osoba,  kterou zůstavitel chce zajistit, nicméně             je si vědom toho, že tato osoba nemůže sobě stanovit svého sukcesora, a tak             zde v budoucnu hrozí riziko, že by zůstavitelův majetek mohl skončit třeba             i mimo rodinu,  dokonce i odúmrtí a připadnout tak státu. Jde tedy o pro-                          488             středek, jímž si zůstavitel snaží zachovat určitou kontrolu nad tím, aby jím             nahromaděný majetek nepadl vniveč (viděno jeho optikou). I to je důvod             k  jakým  situacím  proponovaným  §§  1517,  1518  a  1519  končí  takovéto             nástupnictví. V okamžiku, kdy daná osoba nabude způsobilost, popř. bude             mít  potomka,  je  toto  nástupnictví  omezeno.  I  tak  zde  však  je  prostor             pro zůstavitele – kdy např. § 1519 umožňuje, že nabytí způsobilosti jako             důvod zániku nástupnictví může být vyloučeno což plyne z § 1519 in fine:             „…ledaže zůstavitel projevil jinou vůli.“             Je-li  řeč  o  vůli  zůstavitele,  je  na  místě  zmínit,  že  ta  byla  považována  při             výkladu svěřenského nástupnictví (resp. v dané době náhradnictví) za rozho-             dující. Tak např. skutečnost, že se následný dědic vzdal svého práva ve pro-             spěch přední dědičky a oba se tak domnívali, že omezení vlastnického práva              485  § 609 ABGB: „Auch die Eltern können ihre Kindern… nur in Rücksicht des Vermögens, das sie                 ihnen hinterlassen, einen Erben oder Nacherben ernennen.“             486  Takto označený dědic totiž dědil po onom pupilovi vše, co nabyl, ne jen to, co nabyl                 od zůstavitele. Nejde přitom o nic jiného než o respektování skutečnosti, že nebylo                 možno kombinovat jednotlivé delační důvody. VÁŽNÝ, J. K problému pupilární sub-                 stituce (nesoulad mezi právním pojmem a praktickou funkcí). In: Sborník prací k poctě                 šedesátých narozenin Jaroslava Kallaba. Praha: Orbis, 1939, s. 285; též VÁŽNÝ, J. K § 609                 obč. zákona. Časopis pro právní a státní vědu, 1940, s. 11–17.             487  Toto pojetí Západohaličského zákoníku vycházelo, ne zcela překvapivě, z pojetí, které                 bylo v ALR. SALÁK, P. Testamentum militis jako inspirační zdroj moderního dědického práva.                 Brno: Masarykova univerzita, 2016, s. 260 a násl.             488  Velmi dobře je tento aspekt zachování majetku v rodině vidět v ustanovení, které spo-                 juje zánik svěřenského nástupnictví k okamžiku, kdy dotyčný dědic bude mít potomky                 (srovnej např. § 464 Osnovy 1937, též § 1518 OZ 2012).                                                                           111","AUTONOMIE VŮLE ZŮSTAVITELE PODLE OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU Z HISTORICKÉ PERSPEKTIVY            přední dědičky skrz svěřenské nástupnisctví bylo zrušeno, tak je nejvyšší           soud vyvedl omylu. Dle jeho výkladu totiž bylo úmyslem zůstavitele, aby           přední dědička měla toliko požívací právo a to zůstalo zachováno. Jen s tím           rozdílem, že po její smrti již nepřipadlo dědictví onu dědici, který se vzdal,           nýbrž potomkům přední dědičky. 489           Právní úprava svěřenského nástupnictví však s sebou nese i výkladové pro-           blémy, které jsou dílem dány právě onou změnou terminologie a změnou           formulace, která odpovídá nástupnictví. Jde o skutečnosti, že § 608 ABGB           užíval obrat „…které přijal, přenechal po své smrti…“ byl nahrazen v ustanovení           § 1512 OZ 0212:  „…dědictví má přejít po smrti dědice…“ V obou dvou záko-                         490           nech je použito slovního spojení „po smrti“, avšak zbytek věty dává oběma           jiný dopad. Jde totiž o to, že obecně platí, že dědictví přechází „okamžikem           smrti“ zůstavitele (§ 1479 OZ 2012)  a tak se při restriktivním výkladu znění                                        491           § 1512 může dojít k názoru, že vlastně následný dědic nenastupuje po před-           ním dědici, neboť jeho smrtí připadne pozůstalost jeho dědicům, byť jen           na malý okamžik, aby „po smrti“ pak připadla dědic následnému.  Tento                                                                   492           restriktivní výklad by však měl za následek, že by se pozůstalost ve svěřen-           ském nástupnictvím mohla stát součástí dědictví předního dědice a musela           by  tak  tak  být  zohledněna  v  povinných  dílech  nepominutelných  dědiců.           Je jistě pravdou, že často naše soudy směřují k restriktivnímu výkladu, nic-           méně zde je třeba mít na mysli, že ono „po smrti“ je jen jedna z možností,           kdy k onomu přechodu má dojít. Zůstavitel může stanovit klidně i oka-           mžik jiný a jistě naznačený výklad nebyl nejen zájmem zůstavitele, ale jde           proti celému smyslu a podstatě svěřenského nástupnictví, kde, jak bylo výše             489  Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 2. března 1938, sp. zn. R I 1558/37. Srovnej              též MRÁZKOVÁ, L. Mezery v české úpravě svěřenského nástupnictví z historického              pohledu. In: Zborník z II. ročníka medzinárodnej vedeckej konferencie „Banskobystrické dni práva“              na tému „Kvalita normotvornej a aplikačnej stránky zákonnosti ako determinant právneho štátu“.              Sekcia dejín štátu a práva a teórie práva. Banská Bystica: Belianum, 2017, s. 82.           490  A zde je třeba dodat, po vzoru § 456 Osnovy 1937, která zní naprosto stejně.           491  Zde se však sluší poznamenat, že znění § 382 Osnovy 1937, které je obdobou citova-              ného paragrafu má znění odlišné a vymezení je v něm negativně formulováno: „Dědické              právo nevzniká před smrtí zůstavitele…“ Je tedy patrné, že znění § 456 nemuselo vyvolávat              rozpor, jako vyvolává § 1479 a § 1512 OZ 2012.           492  MRÁZKOVÁ,  L.  Mezery  v  české  úpravě  svěřenského  nástupnictví  z  historického              pohledu. In: Zborník z II. ročníka medzinárodnej vedeckej konferencie „Banskobystrické dni práva“              na tému „Kvalita normotvornej a aplikačnej stránky zákonnosti ako determinant právneho štátu“.              Sekcia dejín štátu a práva a teórie práva. Banská Bystica: Belianum, 2017.s. 85 a násl.              112","3 Další možnosti dispozice              řečeno, je následný dědi nikoliv dědicem předního dědice, ale dědicem zůsta-             vitele. Lze však souhlasit s tvrzením L. Mrázkové, že zde je místo pro judi-             katuru jaký výklad zvolí, zda restriktivní, či takový, který bude blíže smyslu             institutu i vůli zůstavitele.  Jako jistý argument proti restriktivnímu výkladu                                   493             je možno vzít i fakt, že ustanovuje-li člověk svého následovníka, tak je usta-             novuje „po“ sobě, a formulace, jež zde zákonodárce zvolil, je bližší tomu jak             by zůstavitel takové ustanovení formuloval.             Další problémy plynou i z toho, že úprava svěřenského nástupnictví v sobě             vedle práva rakouského přejímá i prvky práva německého a švýcarského, nadto             není ani předchozí rakouská úprava převzata důsledně. To může pak mít své             následky, pokud nebude přední či následný dědic určen dostatečně přesně. 494               3.4    Poměr delačních důvodů a jeho důsledky             Již bylo výše řečeno, že struktura delačních důvodů v této knize je dána tak, jak             je řadí OZ 2012 – na prvním místě dědická smlouva, dále pak závěť a konečně             posloupnost  intestátní.  Přestože  shodné  postavení  měly  jednotlivé  delační             důvody již v ABGB, jeho znění bylo poněkud odlišné, kdy byla na prvním             místě jmenována závěť, za ní dědická smlouva a intestátní posloupnost jako             poslední.  Rakouská právní věda a i česká shodně s ní se, i přes uvedené                     495             pořadí, stavěla k otázce poměru jednotlivých delačních důvodů tak, že dědická             smlouva je jako delační důvod nejsilnější, i struktura učebnic  sledovala text                                                                496             zákona a stavěla testament před posloupnost na základě smlouvy. Jistě by bylo             možno namítnout, že svým způsobem je testament silnější, neboť na rozdíl             od smlouvy, u něj není zůstavitel nijak omezen  (samozřejmě s respektem                                                     497             k nároku nepominutelných dědiců), důvod se však zdá býti jiný, spíše histo-             rický. Testament je přeci jen chápán jako tradiční institut a dědická smlouva              493  MRÁZKOVÁ,  L.  Mezery  v  české  úpravě  svěřenského  nástupnictví  z  historického                 pohledu. In: Zborník z II. ročníka medzinárodnej vedeckej konferencie „Banskobystrické dni práva“                 na tému „Kvalita normotvornej a aplikačnej stránky zákonnosti ako determinant právneho štátu“.                 Sekcia dejín štátu a práva a teórie práva. Banská Bystica: Belianum, 2017. s. 87.             494  KLEIN, Š. Konstruktivní svěřenské nástupnictví, aneb co dělat, když zůstavitel neurčil                 předního nebo následného dědice. Ad Notam, 2017, č. 1, s. 3 a násl.             495  Srovnej § 533ABGB v původním i novém znění.             496  Viz KRČMÁŘ, Jan. Právo občanské. V. Právo dědické. 3. vyd. Praha: Nákladem Spolku                 československých právníků „Všehrd“, 1928, s. 13 a násl.             497  Srovnej ustanovení § 1585 odst. 1 OZ 2012, shodně § 1253 ABGB (v původním i aktu-                 álním znění).                                                                           113","AUTONOMIE VŮLE ZŮSTAVITELE PODLE OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU Z HISTORICKÉ PERSPEKTIVY            až jako institut vyvinutý mnohem později, navíc je třeba u ABGB vzít v potaz           i fakt, že dle rakouského práva byla podobná smlouva umožněna pouze man-           želům  či snoubencům (§ 602 ABGB v původním znění), nikoliv všem, jak                498           je tomu dnes (§§ 1582an. OZ 2012). 499           Ať již je poměr závěti a dědické smlouvy jakýkoliv, je zcela neoddiskutovatel-           ným faktem, že před zákonnou posloupností jsou preferovány obě formy poří-           zení, jež svou podstatou staví na vůli zůstavitele, byť u smlouvy doplněné ještě           vůli dědice. Tento poměr, jak bylo výše řečeno byl dán již Římany v Zákoně           XII desek. Římané však šli ještě dále a nejen že postavili závěť před posloup-           nost zákonnou, ale oba jim známé delační důvody byly postaveny v poměru           vylučovacím. Existence platné závěti zcela vylučovala, že by mohl nastoupit           dědic intestátní. Tento poměr byl vyjádřen latinskou regulí „Nemo pro parte tes-           tatus, pro parte intestatus decedere potest,“   kdy dle Pomponia mezi oběma delač-                                         500           ními důvody existuje bitva.  Tento rozpor  byl dán bezesporu i povahou                                 501                                               502           obou delačních důvodů, kdy jeden byl postaven čistě na zůstavitelově vůli,           druhý pak byl dán „objektivně,“ předpokladem respektování rodinných vazeb           a jejich strukturálním rozdílem.  Sami Římané se nijak zdůvodněním, proč                                     503           by tomu tak mělo být nezabývali a nijak ani reguli nezpochybňovali  i v poz-                                                                  504           dější době ona zásada byla chápána jako axiom,  což byl převládající názor                                                   505           498  Zeillerův komentář k tomu však uvádí pouze, že se ona možnost smlouvy poskytuje „aus              besondere Grůunden,“ a dále pak používá rovněž všeříkající pojem „politische Gründe“ Von              ZEILLER, F. Commentar über das allgemeine bürgerliche Gesetzbuch für die gesammten Deutschen              Erbländer der Oesterreichischen Monarchie. II. díl. 2. část. Wien: Geistingers Verlagshandlung,              1812, s. 383, komentář k § 533.           499  Důvodová  zpráva  –  konsolidovaná  verze.  Justice.cz  [online].  S.  370  [cit.  28.  5.  2019].              Dostupné   z:   http://obcanskyzakonik.justice.cz/images/pdf/Duvodova-zprava-              NOZkonsolidovana-verze.pdf           500  Srovnej SALÁK, P. Zásady římského práva dědického a jejich odraz v novodobých kodifika-              cích. Časopis pro právní praxi, 2012, roč. 20, č. 3, s. 228–234; též SALÁK, P. Testamentum militis              jako inspirační zdroj moderního dědického práva. Brno: Masarykova univerzita, 2016, passim.           501  Dig. 50.17.7 Pomponius 3 ad Sabinum              Ius nostrum non patitur eundem in paganis et testato et intestato decessisse: earumque rerum naturaliter              inter se pugna est „testatus“ et „intestatus“.           502  SALÁK,  P.  Testamentum  militis  jako  inspirační  zdroj  moderního  dědického  práva.  Brno:              Masarykova univerzita, 2016, s. 273.           503  LONGCHAMPS  DE  BERIÉR,  F.  Law  of   Succession.  Roman  Legal  Framework  and              Comparativ Law Perspective. Warszawa: Wolters Kluwer Polska, 2011, s. 55.           504  SALÁK,  P.  Testamentum  militis  jako  inspirační  zdroj  moderního  dědického  práva.  Brno:              Masarykova univerzita, 2016, s. 274; Viz např. Cicero (Cic. Inv. II.63).           505  Tak např. i Bartolus de Saxoferrato v komentáři k Dig. 50.17.7, citováno dle BOSCH              CAPDEVILA,  E.  El  principio  Nemo  pro  parte  testatus  pro  parte  intestatus  decedere  potest:              Evolucion y significado. Madrid: DYKINSON, S.L., 2014, s. 21, pozn. 6.              114","3 Další možnosti dispozice              s výjimkou, kterou představoval Hieronymus Cagnolus,  který se celou věc                                                            506             pokusil alespoň trochu vyložit. V tom spatřuje důsledek toho, že by jinak bylo             absurdní, aby někdo byl nástupcem zůstavitele a zároveň nebyl.  Lze zde                                                                    507             vidět vazbu na princip universální sukcese, kdy i při povolání více dědiců byl             dědic chápán jako dědic celé hereditas.  Lze uvažoval i o vazbě na samotný                                             508             princip univerzální sukcese a reguli Semel heres, semper heres,  ostatně za zmínku                                                            509             stojí  fakt,  že  římský  dědic  byl  vždy  univerzálním  sukcesorem  a  to,  že  byl             na svém poměru k pozůstalosti omezen bylo dáno tím, že byli povoláni i dědi-             cové další. Však titul měli všichni společný – závěť. Lze si jen stěž přestavit,             že by byl někdo k universitas povolán na základě závěti a někdo jiný na základě             zákona – zde by skutečně byl značný rozpor. Když nic jiného, nemožnost             kombinace obou důvodů velmi zjednodušovala právní situaci.             I přes nezpochybnitelnost této regule zde již v době Říma existovalo něko-             lik výjimek. Polský romanista F. Longchamps de Beriér uvádí tři následující             výjimky: 510                •  vojenský testament                •  posloupnost proti testamentu                •  fideicommissum ab intestato             Poslední jím uvedená výjimka de facto ani není kombinací obou delačních             důvodů, pouze je zde spíše zohledněn fakt, že fideikomis je projevem volní             dispozice zůstavitele stejně jako testament.  To jistě je, nicméně jen testa-                                                  511             mentem může být stanoven dědic, zatímco fideikomisem mohlo být poří-             zeno klidně i o celém pozůstalostním majetku, ale právě jen o majetku. 512               506  Hieronymus Cagnolus (1492–1551) byl italský právník působící na univerzitě v Padově.             507  Více viz SALÁK, P. Testamentum militis jako inspirační zdroj moderního dědického práva. Brno:                 Masarykova univerzita, 2016, s. 274; Též BOSCH CAPDEVILA, E. El principio Nemo                 pro parte testatus pro parte intestatus decedere potest: Evolucion y significado. Madrid: DYKINSON,                 S.L., 2014, s. 22, pozn. 7.             508  O tom více viz níže v souvislosti s ustanovení dědice ex re certa.             509  BONFANTE,  P.  Instituce  římského  práva  (překlad  J.  Vážný),  Brno:  Československý                 Akademický spolek Právník, 1932, s. 600.             510  LONGCHAMPS  DE  BERIÉR,  F.  Law  of   Succession.  Roman  Legal  Framework  and                 Comparativ Law Perspective. Warszawa: Wolters Kluwer Polska, 2011, s. 55 a násl.             511  SALÁK,  P.  Testamentum  militis  jako  inspirační  zdroj  moderního  dědického  práva.  Brno:                 Masarykova univerzita, 2016, s. 275.             512  Rozhodně tedy neměl dotyčný postavení dědice, tj. absentovala zejména iura sepulchrum.                 K tomu viz též BOSCH CAPDEVILA, E. El principio Nemo pro parte testatus pro parte                 intestatus decedere potest: Evolucion y significado. Madrid: DYKINSON, S.L., 2014, s. 19–20.                                                                           115","AUTONOMIE VŮLE ZŮSTAVITELE PODLE OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU Z HISTORICKÉ PERSPEKTIVY            Posloupnost proti testamentu pak byla jen praktickým důsledkem vyvážení           vůle zůstavitele a práv nepominutelných dědiců. Pokud někdo z nepomi-           nutelných dědiců uplatil svůj nárok a zvítězil, původně to mělo za násle-           dek zánik platnosti testamentu jako takového a nastupovala posloupnost           intestátní. Pokud však stěžovatelů bylo více a někdo z nich byl úspěšný,           zatímco jiný nikoliv, mohl nastat snadno problém, že i ten, kdo byl neú-           spěšný, se nakonec díky jinému mohl dostat ke svému dílu. To by však bylo           jistě poněkud absurdní, a proto se nakonec začal uznávat pouze nárok toho,           kdo uspěl a testament jinak platnosti nepozbyl. 513           Pro  vojenský  testament  pak  je  možno  v  justiniánských  Digestech  nalézt           fragment Dig. 29.1.6 Ulpianus 5 ad Sabinum, kde zaznívá věta: „…miles enim           pro parte testatus potest decedere, pro parte intestatus“ – voják totiž může o svém           majetku pořídit částečně testamentem, částečně intestátně.           Proč tomu tak bylo, je možno se ptát stejně, jako v ostatních případech,           kdy byla vojenským testamentem regule dědického práva ius civile porušena.           Nejčastější je odpověď, že si císař snažil naklonit své vojáky.  Je zde však                                                              514           jeden zajímavý fakt, původně totiž toto rozdělení platilo ve vztahu k dvo-           jímu majetku, s nímž bylo možno se u vojáků setkat. K majetku táborovému           (bona castrensia) a majetku ostatnímu. Tímto ostatním majetkem byl majetek,           jež pocházel od rodiny, jejímž byl voják členem. Existovaly zde dva roz-           dílné majetky, u kterých se dalo předpokládat, že o nich bude také pořízeno           rozdílně. Bezesporu zde je možno hledat ony kořeny „dvojakosti“ vojáka           jako zůstavitele, jednou jako vojáka, podruhé jako „civilisty“. Svým způso-           bem tak porušení zásady nemo pro parte testatus, pro parte intestatus decedere potest           bylo možná zpočátku de facto jejím potvrzením. Byly zde tedy dvě universitas           a jeden majetek k druhému v zásadě nepřirůstal. 515            513  SALÁK,  P.  Testamentum  militis  jako  inspirační  zdroj  moderního  dědického  práva.  Brno:              Masarykova  univerzita,  2016,  s.  275.  Dig. 5.2.24  Ulpianus  48  ad  sab.,  Dig. 5.2.15.2              Papinianus 14 quaest.           514  SALÁK, P. Zásady římského práva dědického a jejich odraz v novodobých kodifika-              cích. Časopis pro právní praxi, 2012, roč. 20, č. 3, s. 230; též např. SIMEÓN M. P. Nemo              pro parte testatus, pro parte intestatus decedere potest. El principio de incompatibilidad entre la sucesión              testamentaria y la intestada en el Derecho romano. Madrid, Barcelona: Marcial Pons, ediciones              jurídicas y sociales s.a., 2001, s. 219 s odkazem na VENDRAND-VOYER, J. Normes              civiques et métier militaire à Rome sous le Principat. Adosa, 1984, s. 212.           515  SALÁK,  P.  Testamentum  militis  jako  inspirační  zdroj  moderního  dědického  práva.  Brno:              Masarykova univerzita, 2016, s. 277              116","3 Další možnosti dispozice              Kombinace obou (více) delačních důvodů je pak typickou ukázkou toho,             jak se z římskoprávní výjimky v době moderní stává pravidlo.  Je přitom                                                                   516             zajímavé, že kombinaci delačních titulů znal již Codex Theresianus (CTh.             II. díl, hlava X, § 3 odst. 17), jehož autoři byly zejména romanisté. I Zeiller,             když onu kombinaci zdůvodňuje liberálním duchem, doplňuje svůj výklad             právě výjimkami v právu římském.  V zásadě dnes se ona zásada zakazující                                           517             kombinaci delačních důvodů objevuje jen velmi zřídka a často důvody jsou             spíše iracionální, než racionální. 518             Kombinace více delačních důvodů však v sobě nese zcela nové právní pro-             blémy, které do té doby právo řešit nemuselo. Předně je to byla otázka přirůs-             tání dědických podílů a v návaznosti na to též instituce ex re certa.  Dalším                                                                     519             důsledkem  je  otázka  možnosti  kombinace  více  testamentů.  Při  důsledné             aplikaci zásady nemo pro parte testatus pro parte intestatus decedere potest totiž ani             jedna z těchto situací nebyla myslitelná. 520              3.4.1   Nevyčerpaná pozůstalost             Pokud byl v římském právu ustanoven dědic jediný, ale byl ustanoven k určité             části, byl postup stejný, jako při uvolněném dědickém dílu. Jestliže byl pří-             pustný toliko jeden delační titul a i v rámci tohoto titulu bylo přípustné jen             jedno pořízení, bylo jasné, že dědit mohou pouze ti, kdo jsou takto v onom             pořízení určeni. Bylo tedy jedno, k jakém dílu byl daný dědic v závěti usta-             noven, byl-li ustanoven jako jediný, stal se jediným dědicem – heres ex asse.               516  VÁŽNÝ,  J.  Římské  právní  ideje  v  občanském  zákoníku  a  osnově.  Časopis  pro  právní                 a státní vědu, 1933, č. 16, s. 171–186; SALÁK, P. Testamentum militis jako inspirační zdroj                 moderního dědického práva. Brno: Masarykova univerzita, 2016, s. 278.             517  Von  ZEILLER,  F.  Commentar  über  das  allgemeine  bürgerliche  Gesetzbuch  für  die  gesamm-                 ten  Deutschen  Erbländer  der  Oesterreichischen  Monarchie.  II.  díl.  2.  část.  Wien:  Geistingers                 Verlagshandlung, 1812, s. 384–385.             518  Tak je tomu např. v Katalánsku, kde zachování oné zásady se opírá spíše o skuteč-                 nost, že jde o protest proti španělskému občanskému zákoníku. Viz ANDRESON, M. a                 E.  ARROYO I AMAYUELAS. In: The Law of  Succession: Testamentary Freedom. European                 Perspectives. Groningen: Europa Law Publishing, 2011, s. 51, 52.             519  Tedy nikoliv k podílu, nýbrž ke konkrétní věci.             520  SALÁK,  P.  Testamentum  militis  jako  inspirační  zdroj  moderního  dědického  práva.  Brno:                 Masarykova univerzita, 2016, s. 278 a násl.; Podrobněji též SALÁK, P. Heres ex re certa                 versus singulární sukcese. In: STLOUKALOVÁ, K. (ed.). Soudobé reflexe římského práva.                 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova Právnická fakulta, 2015, s. 145–152; a ANDRESON,                 M.  a  E.  ARROYO  I  AMAYUELAS.  In:  The  Law  of   Succession:  Testamentary  Freedom.                 European Perspectives. Groningen: Europa Law Publishing, 2011, s. 51, 52.                                                                           117","AUTONOMIE VŮLE ZŮSTAVITELE PODLE OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU Z HISTORICKÉ PERSPEKTIVY            Římané  přitom  měli  ve  zvyku  určovat  dědice  zpravidla  podle  zlomků.                                                                         521           Přičemž, jak již  bylo výše naznačeno, onen  zlomek měl označovat mini-           mální výši dědického dílu toho každého dědice, protože každý dědic byl chá-           pán vždy jako dědic celku, který byl pouze omezen ostatními potenciálními           dědici. Pokud by tedy někdo z označených dědiců nedědil a nebyl stanoven           náhradník,  tak jeho díl přirozeně přirostl k podílům ostatních dědiců, kteří                    522           dědili. A to vždy v poměru, v jakém byly stanoveni. 523           Ve chvíli, kdy však vedle sebe nohou stát dva delační důvody, nebo dokonce           více delačních důvodů, je na místě si položit otázku, co vlastně měl zůstavitel           na mysli, když dědický díl závětnímu dědic stanovil pevně, např. na 1/3 pozůs-           talosti. Nabízí se zde totiž dvojí řešení – prvním je výše naznačený postup, kdy           zůstavitel takto určil vzájemný poměr závětních dědiců. Nicméně je-li zde mož-           nost dalších delačních důvodů, nabízí se otázka, zda by nemohl takto zůstavi-           tel naopak „zastropovat“ dědický podíl daného dědice. Kombinace delačních           důvodů totiž mimo jiné ve svém důsledku umožňuje vyloučit daného dědice           z přírůstku.  Proto se právo moderní doby přiklonilo k názoru, že pevně                    524           určený díl není nejnižší, nýbrž nejvyšší hranicí podílu daného dědice. 525           Je třeba vzít v potaz ještě další fakt a to skutečnost, že nejen že bylo umožněno           kombinovat více různých delačních důvodů, ale vznikla zde i možnost kom-           binovat více delačních důvodů téhož druhu – např. několik závětí. Byť zde           je třeba zmínit, že ještě ABGB znalo omezení v tom smyslu, že k zachování              521  Základní způsob výpočtu vycházel z assu (i proto byl dědic celku heres ex asse), jakožto              původní  měnové  jednotky  a  byl  postaven  na  zlomcích,  nejčastější bylo  sextans  (dvě              unce – 1/6 assu), quardans (tři unce – 1/4 assu 1/4), triens (čtyři unce – 1/3 assu).              BONFANTE, P. Instituce římského práva. 9. vyd (překlad J. Vážný). Brno: Československý              Akademický spolek Právník, 1935, s. 584–585.           522  Transmise je až záležitost spíše práva poklasického.           523  Pokud byl dědic A ustanoven k 1/2 a zbývající dědic B a C k 1/4 a dědic B nenabyl, jeho              díl se nerozdělil rovným dílem, ale v příslušném poměru (tj. 2:1). SALÁK, P. Testamentum              militis jako inspirační zdroj moderního dědického práva. Brno: Masarykova univerzita, 2016,              s. 280.           524  Na rozdíl od římského práva viz CAPDEVILA, E. El principio Nemo pro parte testatus              pro parte intestatus decedere potest: Evolucion y significado. Madrid: DYKINSON, S.L., 2014,              s. 25.           525  SALÁK, P. Zamyšlení nad přirůstáním uvolněného dědického podílu. Právní rozhledy,              roč. 2015, č. 19, s. 660. Srovnej též ROUČEK, Fr. a J. SEDLÁČEK. Komentář k českoslo-              venskému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a Podkarpatské              Rusi. 3. díl. Praha: V. Linhart, 1936, s. 88.              118","3 Další možnosti dispozice              závěti starší  bylo třeba zmínky v závěti novější. 527, 528  Kombinaci více poří-                       526             zení ABGB uznávalo toliko u kodicilu (§ 714 ABGB v původním znění),             který však nemohl ustanovit dědice.  Tak dle rakouského práva mohla klidně                                           529             nastat situace, že i když by bylo jednou závětí pořízeno o jedné a druhou o jiné             části závěti, první závěť byla dle práva shledávána neplatnou, ačkoliv exis-             tovaly i pokusy o výklad, které k tomu směřovaly.  Situace byla o to horší,                                                       530             že i kdyby nová závěť byla zrušena, nemělo to za následek obživnutí závěti             původní (§ 723 ABGB v původním znění). Meziválečné osnovy již však plně             prosadily více závětí vedle sebe v tom rozsahu,  v jakém si neodporovaly,                                                     531                                                                            532             což bylo pak převzato i následujícími předpisy (§ 553 OZ 1950)  a shodně tak                                                                 533               526  Zde se tak u § 713 ABGB mimo jiné projevil jistý problém s tím, že nebyla u holograf-                 ních závětí dána povinnost datovat. Viz SVOBODA, E. Problém vůle v rakouském                 právu dědickém. Právník, 1912, zvláštní otisk, s. 20 a násl.             527  §  713  ABGB  v  původním  znění:  „Dřívější  závěť  zrušuje  se  pozdější  platnou  závětí  nejen                 co do ustanovení dědice, nýbrž i co do ostatních ustanovení, pokud zůstavitel v pozdější zřetelně nevyjá-                 dřil, že dřívější má úplně nebo částečně zůstati. Tento předpis platí také tehdy, když se v pozdější závěti                 povolává dědic jen k části dědictví. Ostatek nepřipadne dědicům ustanoveným v dřívějších závětích,                 nýbrž dědicům podle zákona.“ Viz ROUČEK, Fr. a J. SEDLÁČEK. Komentář k českosloven-                 skému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a Podkarpatské Rusi.                 3. díl. Praha: V. Linhart, 1936, s. 305.             528  Jak plyne z protokolů, tak si autoři ABGB velmi dobře uvědomovali, že je možné vedle                 sebe postavit testamenty, které pojednávají jen o části pozůstalosti, ale představa byla,                 že zůstavitel svou pozdější vůlí, i když jen o části pozůstalosti, vždy ruší starší testament.                 OFNER,  J.  Der  Ur-Entwurf   und  die  Berathungs-Protokolle  des  oesterreichischen  Allgemeinen                 bürgerlichen  Gesetzbuches,  I.  Band.  Wien:  Alfred  Hölder  k.  k.  Hof-  und  Universitäts-                 Buchhandler, 1888, s. 427.             529  SALÁK,  P.  Testamentum  militis  jako  inspirační  zdroj  moderního  dědického  práva.  Brno:                 Masarykova univerzita, 2016, s. 300.             530  UNGER,  J.  System  des  österreichischen  allgemeinen  Privatrechts.  IV.  Band,  Das  österreichis-                 che Erbrecht. 4. vyd. Leipzig: Breitkopf \& Härtel, 1894, s. 110; S odkazem na myšlenku                 prioribus tabulis tantum abstulisse videtur, quantum in posteriores contulerit (Dig. 29.1.36pr. a 1).                 Podrobněj k této argumentacii SALÁK, P. Testamentum militis jako inspirační zdroj moderního                 dědického práva. Brno: Masarykova univerzita, 2016, s. 303 a násl.; K podobnému výkladu                 se zdá směřoval i komentář ROUČEK, Fr. a J. SEDLÁČEK. Komentář k československému                 obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a Podkarpatské Rusi. 3. díl.                 Praha: V. Linhart, 1936, s. 309–310             531  VÁŽNÝ,  J.  Římské  právní  ideje  v  občanském  zákoníku  a  osnově.  Časopis  pro  právní                 a státní vědu, 1933, roč. 16, s. 182.             532  Jako důvod byl uváděn fakt, že běžný uživatel zákona nemusí vždy dobře rozeznat kodi-                 cil a závěť. Sněmovní tisk 844. Vládní návrh zákona, kterým se vydává občanský zákoník. Praha:                 Státní tiskárna, 1937, s. 298, 299.             533  Bohužel zde důvodová zpráva o jakékoliv inspiraci mlčí.                                                                           119","AUTONOMIE VŮLE ZŮSTAVITELE PODLE OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU Z HISTORICKÉ PERSPEKTIVY            i OZ 2012 umožňuje kombinaci více závětí, které se ruší jen v tom rozsahu,           v jakém si odporují. 534           Jestliže  zde  ABGB  počítalo  s  tím,  že  mohou  existovat  vedle  sebe  závěti           ve  větším  počtu  –  byť  za  předpokladu,  že  jsou  zmíněny  vždy  v  závěti           novější – je jasné, že použil-li zůstavitel v závěti pevně určený díl, bylo počí-           táno s tím, že více mu poskytnout nechce. Veškerá pozůstalost se rozdělo-           vala jednotlivým dědicům v ní uvedeným jen tehdy, pokud nebyly jejich díly           stanoveny, nebo pokud byly dědici povoláni rovným dílem. Jakmile však byli           dědici stanovení dílem pevným – typicky zlomkem, bylo dané ustanovení           chápáno jako maximum, kolik se danému dědici má dostat. Na tato ustano-           vení v ABGB (§ 554–558 ABGB v původním znění) pak navazovala ustano-           vení § 394–398 Osnovy 1937  a dnes § 1499–1503 OZ 2012.                                   535           3.4.2   Uvolněný dědický díl 536           Výše naznačený postup přitom neplatil jen pro situace, kdy závěť nevyčerpala           celou pozůstalost, ale i pro případy, kdy někdo z dědiců v závěti označených           se svého dědického dílu neujal, tedy v případě uvolněného dědického dílu.           Přestože text ABGB zněl v neprospěch dědiců, jimž byl jejich díl stanoven           pevně a to jak u nevyčerpané pozůstalosti, tak i v případě uvolněného dílu,           již meziválečné osnovy se k celé otázce postavily poněkud odlišně. Předně           se sluší říci, že stejný model, který ABGB znalo pro přirůstání uvolněného           dílu dědice, znalo i pro přirůstání uvolněného podílu na odkazu (§ 689 ABGB           v původním znění). Na čemž není až tak mnoho divného, neboť patrně           inspirace k tomuto přístupu přišla z římského práva právě od odkazů.                                                                         537           534  § 1576 OZ 2012: „Pořízením pozdější závěti se dřívější závěť ruší v rozsahu, v jakém nemůže vedle              pozdější závěti obstát.“           535  Komentář Fiala-Beerová uvádí § 513–517, což jsou však čísla odpovídající nikoliv vládnímu              návrhu z r. 1937 (Osnova 1937), ale textu Osnovy 1931. Naštěstí mezi oběma těmito texty není              obsahových změn. Srovnej k tomu FIALA, R. Komentář k § 1499–1501. In: FIALA, R. a kol.              Občanský zákoník: komentář IV., Dědické právo (§ 1475–1720). 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2015,              s. 107, m. č. 1; a contrario Sněmovní tisk 844. Vládní návrh zákona, kterým se vydává občanský zákoník.              Praha: Státní tiskárna, 1937, s. 445 (srovnávací tabulka paragrafů Osnovy 1931 a 1937).           536  SALÁK, P. Zamyšlení nad přirůstáním uvolněného dědického podílu. Právní rozhledy,              Nakladatelství C. H. Beck, 2015, roč. 2015, č. 19, s. 659 a násl..           537  Díl odkazu, který nepřirůstal ostatním odkazovníkům pak připadal dědici. Tento postup              je pochopitelný, neboť Dědic, na rozdíl od odkazovníka, byl odpovědný i za dluhy zůstavitele              a není tedy divu, že byl v takové situaci favorizován. SALÁK, P. Combination and accrual. In:              SALÁK, P., O. HORÁK et al. Law of  Succession in the Middle-European Area. 1. vyd. Cracow:              Spolok Slovákov v Poľsku – Towarzystwo Słowaków, 2015, s. 111; též SALÁK, P. Zamyšlení              nad přirůstáním uvolněného dědického podílu. Právní rozhledy, roč. 2015, č. 19, s. 658 a násl.             120","3 Další možnosti dispozice              Meziválečné právo však se v návrhu subkomitétu  od tohoto jednotného                                                        538             postoje odklonilo, a právě u odkazů začalo prosazovat přístup odlišný, tedy             domněnku,  že  mohl  pevně  určený  díl  směřovat  i  k  pouhému  stanovení             poměrů. A ačkoliv v důvodové zprávě bylo uvedeno, že v případě přirůstání             dědického dílu není situace stejná, zdá se, že již tehdy šlo o reakci na návrh,             aby se stejně postupovalo i u uvolněného dědického dílu.  Naopak super-                                                              539             revize v Osnově 1931 a následně i Osnově 1937 promítla shodný postoj             i k úpravě uvolněného dědického dílu. 540             Tato skutečnost je velmi zajímavá ve vztahu k OZ 2012. Jeho autoři se totiž             zcela zjevně v problematice přirůstání dědických dílů nechali inspirovat tex-             tem ABGB, aniž by jakkoliv přihlédli k textu Osnovy 1937.  Proč se obě                                                                 541             osnovy přiklonily k jinému názoru než subkomitét, jasně ukazuje důvodová             zpráva k Osnově 1937: „…bylo shledáno, že za dnešních poměrů často by formu-             lace přijatá subkomitétem odporovala skutečné vůli zůstavitelově, a proto bylo připojeno             vykládací pravidlo poslední věty, formulované podobně jako druhá věta § 396 (tj. v situ-             aci, kdy jsou k pozůstalosti ustanoveny pevné podíly, ale není vyčerpána).“  542             Zákon  sice  již  od  dob  ABGB  umožňuje  kombinaci  delačních  důvodů,             ale běžný uživatel tak činil jen velmi zřídka. Navíc právní vědomí možnosti             kombinovat delační důvody bylo dosti nízké a tak není divu, že skutečně kon-             strukce proponovaná ABGB se ukazovala jako ne zcela vhodná, neboť zůsta-             vitel skutečně velmi často uvažoval o pevně určených dílech spíše jako o přes-             ném vymezené dědiců vůči sobě, než jejich omezení vůči jiným dědicům. 543              538  SVOBODA,  E.  Dědické  právo:  návrh  subkomitétu  pro  revisi  občanského  zákoníka                 pro Československou republiku. 2. vyd. Praha: Ministerstvo spravedlnosti, 1924, s. 46.             539  SALÁK,  P.  Testamentum  militis  jako  inspirační  zdroj  moderního  dědického  práva.  Brno:                 Masarykova univerzita, 2016, s. 286.             540  To se projevovalo větou připojenou na konci příslušných paragrafů: „Lze-li však míti                 za to, že určením podílu nechtěl zůstavitel nic jiného, než obmeziti povolané dědice navzájem, přibude                 uvolněný podíl i k určitým podílům poměrně.“ (401 Osnovy 1937, § 520 Osnovy 1931 měl jen                 drobné jazykové odlišnosti).             541  Je zde možné ještě zmínit, že autoři OZ 2012 často zaměňují Osnovu 1931 a 1937,                 ale obě tyto osnovy zde měly úpravu stejnou a autoři OZ 2012 jakoby se inspirovali                 návrhem subkomitétu. Rakouského nejvyššího soudního dvora z 28. 3. 2001 TE OGH                 2001/03/28 9Ob55/01f, viz SALÁK, P., Zamyšlení nad přirůstáním uvolněného dědic-                 kého podílu. Právní rozhledy, Nakladatelství C. H. Beck, 2015, roč. 2015, č. 19, s. 660.             542  Sněmovní tisk 844. Vládní návrh zákona, kterým se vydává občanský zákoník. Praha: Státní                 tiskárna, 1937, s. 287.             543  O  až  absurdních  důsledcích  takovéhoto  přístupu  nás  může  přesvědčit  judikát                 Rakouského nejvyššího soudního dvora z 28. 3. 2001 TE OGH 2001/03/28 9Ob55/01f,                 viz SALÁK, P. Zamyšlení nad přirůstáním uvolněného dědického podílu. Právní rozhledy,                 Nakladatelství C. H. Beck, 2015, roč. 2015, č. 19, s. 661.                                                                           121","AUTONOMIE VŮLE ZŮSTAVITELE PODLE OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU Z HISTORICKÉ PERSPEKTIVY            Bráno s ohledem na dosavadní právní úpravu OZ 1964 (a shodně tak před ním           i OZ 1950),  jistě lze přístup, který autoři OZ 2012 zvolili, mít za pozitivní.                    544           Pozitivní je, že z textu OZ vypadlo kategorické „…in keinem Falle…“, které           používalo ustanovení § 562 ABGB v původním znění ve vztahu k dědici           s pevně určeným dílem. Faktem však je, že úprava, již navrhovaly mezi-           válečné osnovy by byla patrně i dnešnímu uživateli blíže, než úprava stá-           vající. Konec konců tolikrát zmiňované ABGB má od novely v r. 2015 již           zcela jiné znění. V současném znění ABGB platí, že již není při akrescenci           rozdílu mezi dědici stanovenými pevnými díly a dědici ustanovenými bez           určených podílů. Rakouský zákonodárce zde reagoval na kritiku, jemuž bylo           kategorické znění těchto ustanovení vystaveno. Kritika přitom byla v zásadě           dvojího charakteru. Asi nepřekvapí, že první argument je velmi podobný           tomu, který uváděla důvodová zpráva k Osnově 1937 – běžný občan uve-           dení pevného dílu chápe nikoliv jako maximální omezení, nýbrž jako určení           vzájemného poměru jednotlivých dědiců. 545           Je zde však ještě jeden argument, který přinesla právní věda. Pokud je zvýhod-           ňován dědic určený rovným dílem, mohlo by to navádět zůstavitele, aby právě           dědice povolával rovným dílem, resp. aby dědice povolal, aniž by jim přitom díl           určil. Podstatou autonomie vůle však není je to, že zůstavitel může dědice povo-           lat, ale i to, že jim určí díly v různém poměru, postup, který zde tato výkladová           pravidla měla tedy svým způsobem byl v protikladu se zásadou volní dispozice. 546           Závěrem je tak možno zdůraznit, že tato ustanovení týkající se rozdělení           pozůstalosti a uvolněného dílu v ABGB nikdy neměla jinou povahu, než                544  FIALA, R. In: FIALA, R., L. DRÁPAL a kol. Občanský zákoník: komentář IV., Dědické              právo (§ 1475–1720). 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 107, m.č. 1.           545  Důvodová  zpráva  k  vládnímu  návrhu  zákona  ErbRÄG  2015  u  §  560–562.  Je  tak              činěno  s  odkazem  na  WELSER,  R.,  S.  KRAJCER  a  V.  PHILADELPHY.  Die              Reform  des  österreichischen  Erbrechts:  Gutachten.  Wien:  Manzsche  Verlags-  und              Universitätsbuchhandlung,  2009.  In:  Verhandlungen  des  siebzehnten  Österreichischen              Juristentages Wien 2009, Bd. 2/1, s. 53 a násl. Text důvodové zprávy viz: https://www.              parlament.gv.at/PAKT/VHG/XXV/ME/ME_00100/fname_391746.pdf           546  FISCHER-CZERMAK,  C.  a  J.  PIERER.  In:  FENYVES,  A.,  F.  KERSCHNER              a A. VONKILCH. ABGB: §§ 552 bis 646. 3. Auflage des von Heinrich Klang begründeten              Kommentars zum Allgemeinen Bürgerlichen Gesetzbuch. Wien: Verlag Österreich, 2017, s. 86              a násl.              122","3 Další možnosti dispozice              povahu výkladovou  a shodně by tak tomu mělo být i v OZ 2012.  Tedy                                                                       548                              547             pokud bude prokázáno, že zde existuje odlišná vůle zůstavitele, tak je možné             chápat pevně vymezený díl opačně, tedy jako minimální podíl. Tak tomu             bude  např.  v  situaci,  kdy  v  závěti  třeba  budou  pevně  určené  díly,  které             jí celou nevyčerpají, ale bude výslovně uvedeno, že má vše připadnout dědi-             cům závětním. 549              Pozitivní je, že se zdá, že domácí soudy skutečně budou sledovat co nej-             více vůli zůstavitele,  nicméně bude-li oblast dědického práva v budoucnu                              550             novelizována, právě ustanovení OZ 2012 by mohla být změněna v nazna-             čeném duchu, aby se jednak dala do souladu dala úprava uvolněného podílu             u odkazu a uvolněného dědického podílu, zároveň aby zákonodárce více             hleděl novější trendy v dědickém právu, které přitom zjevně vychází z dlou-             hodobé snahy výklad ustanovení přizpůsobit běžnějšímu chápání posledních             pořízení.                            547  ECCHER,  B.  Komentář  k  §  554.  In:  SCHWIMANN,  M.  a  G.  KODEK.  ABGB                 Praxiskomentar. III.Band. 4. vyd. Wien: LexisNexis, 2013, s. 45 (§ 560, Rn1).             548  K tomu, že i dnes jsou ustanovení chápána jako výkladová viz např. MUZIKÁŘ, L.                 In:  PETROV,  J.  a  kol.  Občanský  zákoník:  komentář.  Praha:  C. H. Beck,  2017,  s.  1479;                 Též  FIALA,  R.  In:  FIALA,  R.  a  kol.  Občanský  zákoník:  komentář  IV.,  Dědické  právo                 (§ 1475–1720). 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 107.             549  Zde je možno a contrario uvést příklad judikátu uherské kurie, která i v takovémto                 případě nevypočítané část přiznávala dědicům zákonným. Viz Kurie č. 680/1898, dle                 ROUČEK, Fr. a J. SEDLÁČEK. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému                 a občanské právo platné na Slovensku a Podkarpatské Rusi. 3. díl. Praha: V. Linhart, 1936, s. 80.                 Též Srovnej zejména SALÁK, P. Testamentum militis jako inspirační zdroj moderního dědického                 práva. Brno: Masarykova univerzita, 2016, s. 281.             550  Za  situace,  kdy  zůstavitel  povolal  rovným  dílem  více  závětních  dědiců  k  určitému                 podílu z pozůstalosti (určenému konkrétní věcí nebo procentem či zlomkem), nastává                 přirůstání uvolněného dědického podílu dědice, který nedědí (§ 1504 o. z.), k podílům                 ostatních spoludědiců; uvolněný podíl tudíž nepřipadne zákonným dědicům. (Usnesení                 Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1843/2016.)                                                                           123","","4     MEZE AUTONOMIE VŮLE               Z hlediska principů dědického práva může být omezení pořizovací volnosti             výrazem principu volnosti, rodinné solidarity či úřední ingerence, z perspek-             tivy subjektů pak výrazem zájmů zůstavitele, rodinných příslušníků či státu,             v neposlední řadě můžeme toto omezení nahlížet optikou formy, obsahu             či okolností posledního pořízení. 551             S principem volnosti souvisí zejména ochrana zájmů zůstavitele (zvýšené             formální  požadavky  na  pořízení  pro  případ  smrti;  dědická  nezpůsobilost             a její prominutí zůstavitelem; pořízení v pečovatelském zařízení, povinný             díl jako obligační nárok), s principem rodinné solidarity a ochrany zájmů             rodinných příslušníků (zákonná posloupnost; kombinace delačních důvodů             a omezená akrescence; nepominutelný dědic a jeho povinný díl; právo někte-             rých osob na zaopatření; přechod základního vybavení rodinné domácnosti,             některých nájmů či nedoplatků mzdy/platu) a s principem úřední ingerence,             zejména ochrany veřejného zájmu (předcházení sporům; ochrana dobrých             mravů a veřejného pořádku; povinnost pracovníků veřejného sektoru nepři-             jímat výhody v souvislosti s výkonem služby či zaměstnání).              V  novějším  právním  vývoji  je  omezován  především  princip  úřední  inge-             rence (např. cizoložství, emigrace či dezerce již nejsou výslovně upraveny             jako  důvod  dědické  nezpůsobilosti,  viz  §  543  a  544  původního  ABGB;             nebo daňové aspekty dědění, viz zákon č. 357/1992 Sb. a jemu předchá-             zející  úpravy  zakotvující  zdanění  nabývání  mortis  causa),  dále  při  poslední             rekodifikaci OZ nebyl převzat tradiční rakouský (adiční) princip nabývání             dědictví aj. Některé zásady či instituty mají hraniční charakter a reflektují             více zájmů: např. ochrana dobrých mravů v případě pořízení v pečovatel-             ském zařízení zájmy zůstavitele, rodinných příslušníků i státu, cizoložství             či tzv. Mätressen-Testament zájmy rodinných příslušníků a státu. 552                551  K  tomu  z  historicko-komparativní  perspektivy:  DUTTA,  A.  Warum  Erbrecht?  Das                 Vermögensrecht des Generationenwechsels in funktionaler Betrachtung. Tübingen: Mohr Siebeck,                 2014, zvl. s. 47–146; z domácí literatury BEDNÁŘ, V. Testamentární dědická posloupnost.                 Plzeň: Aleš Čeněk, 2011, passim.             552  K testovací volnosti a dobrým mravům komparativně srov. BEZOUŠKA, P. Civilněprávní                 otázky testovací svobody. Právník, 2014, roč. 153, č. 10, s. 823 a násl.                                                                           125","AUTONOMIE VŮLE ZŮSTAVITELE PODLE OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU Z HISTORICKÉ PERSPEKTIVY            V dalším výkladu se zaměříme na tři příklady omezení autonomie vůle v dis-           pozici s majetkem pro případ smrti, které odráží jak provázanost veřejného           a soukromého práva (př. 1 a 2), tak patří k nejčastějším (př. 1 a 3) i nejdis-           kutovanějším (př. 3): 1) nabývání mzdových a platových práv pozůstalými;           2)  povinnost  pracovníků  veřejného  sektoru  nepřijímat  dary  a  výhody;           3) povinný díl a ochrana nepominutelného dědice.            4.1   Nabývání mzdových a platových práv pozůstalými            Přechod majetkových práv a povinností pro případ smrti jinak než děděním           (tj. na základě tzv. zvláštních režimů právního nástupnictví pro případ smrti)           zahrnuje širokou škálu případů: od základního vybavení rodinné domácnosti           (viz § 1667 OZ 2012), přes nájem bytu/domu (viz § 766–767 a § 2279nn.           OZ 2012) či hrobového místa (§ 25 zák. 256/2001 Sb., o pohřebnictví),           až  po  práva  z  pracovního  poměru  (§  328  odst.  1  zák.  č.  262/2006  Sb.,           zákoníku práce) a služebních poměrů (§ 143 odst. 8 a 159 odst. 6 a 7 zák.           č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání; § 212 zák. č. 361/2003 Sb., o slu-           žebním poměru příslušníků bezpečnostních  sborů; zák.  č. 234/2014 Sb.,           o státní službě, problematiku přechodu práv po smrti zaměstnance neupra-           vuje). Sporné však může být, zda a do jaké míry se uvedená práva zohledňují           v dědickém právu, resp. v řízení o pozůstalosti. 553           Smyslem úpravy „zvláštních režimů“ je garance právní pozice nejbližších           rodinných příslušníků zůstavitele: ať již z hlediska užívání společných věcí           (přechod nájmu, základní vybavení společné domácnosti), tak zajištění finanč-           ních prostředků „provozního“ charakteru (zvl. u nedoplatků mzdy/platu),           bez ohledu na průběh (často zdlouhavého) dědického řízení. Může to být           vnímáno  jako  pozůstatek  někdejšího  paternalistického  pojetí,  které  však           má své opodstatnění.           Způsob  určení  oprávněných  osob,  na  které  přechází  práva  a  povinnosti           na základě zvláštních režimů právního nástupnictví, je různý, většinou korespon-           dují s osobami první a druhé dědické třídy (resp. jde o manžela, děti a rodiče),             553  Nověji srov. SVOBODA, J. a O. KLIČKA. Dědické právo v praxi. Praha: C. H. Beck, 2014,              s. 133 a násl.; HORÁK, O. Dědictví a odkaz (k přechodu majetkových práv a povinností              pro případ smrti). Právní rozhledy, 2015, roč. 23, č. 9, zvl. s. 309–310; a HORÁK, O.              Přechod  práv  jinak  než  děděním  z  pracovního  a  služebních  poměrů.  Právní  rozhledy,              2016, roč. 24, č. 20, s. 713–717.              126","4 Meze autonomie vůle              mezi nimiž však bývá preferován pozůstalý manžel (odraz institutu společného             jmění manželů). Důležitou podmínkou bývá „společná domácnost“. 554             Z hlediska vztahu k pozůstalostnímu řízení existují v zásadě čtyři legislativní             způsoby řešení: a) je výslovně uvedeno, že nároky nejsou předmětem dědic-             tví (u dávek státní sociální podpory a příspěvku na péči); b) nároky se stá-             vají předmětem dědění až v případě, že není oprávněných osob (u dávek             důchodového a nemocenského pojištění nebo u mzdových a platových práv             z pracovněprávních vztahů); c) k přechodu práv se má přihlédnout v řízení             o  dědictví, resp.  při  vypořádání  dědictví, což  je  důsledek existence man-             želského majetkového společenství; d) není výslovně uvedeno, že by práva             a  povinnosti  neměla  být  zohledněna  při  projednávání  pozůstalosti,  což             se týká zejména nároků z pojištění (životního pojištění, penzijního připojiš-             tění či doplňkového penzijního spoření).             Za účinnosti OZ 1964 nebyly v rámci dědického řízení uvedené přechody             práv zohledňovány, nový OZ, který posílil princip univerzální sukcese a obno-             vil institut odkazu (§ 1477 a 1594 a násl. OZ 2012), to však umožňuje. Některé             výše uvedené příklady (např. základní vybavení rodinné domácnosti nebo pla-             tové a mzdové nároky) můžeme chápat jako tzv. zákonný odkaz (srov. § 1667             OZ 2012, obdobně § 758 ABGB, § 745 ABGB ve znění ve znění ErbRÄG             2015 a § 1932 BGB a § 531 OZ 1950), a proto by se na ně měla aplikovat             ustanovení o odkazu (§ 1594 a násl. OZ 2012), což dovodila (u zákonného             odkazu)  již  meziválečná  judikatura  (srov.  Vážný  1036/21   a  5569/25 ).                                                               555                                                                           556             554  Pojmy  „domácnost“,  „rodinná  domácnost“  či  „společná  domácnost“  OZ  2012  sice                 užívá, ale blíže nevymezuje, stále však můžeme vycházet z (již neplatné) úpravy v § 115                 OZ 1964 („domácnost tvoří fyzické osoby, které spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své                 potřeby“), včetně judikatury. Společná domácnost bývá charakterizována jako „spotřební                 společenství  trvalé  povahy“;  trvalost  je  dána  v  případě  objektivně  zjistitelných  okolností,                 které „svědčí o úmyslu vést takové společenství trvale, nikoliv jen na přechodnou dobu“ (rozhod-                 nutí Krajského soudu Brno sp. zn. 17 Co 189/1978); trvalost soužití nezaniká, pokud                 se některá z osob ze společné domácnosti po přechodnou dobu nachází na jiném místě                 (např. z důvodu pracovní cesty či studia). Soudní praxe dospěla také k závěru, že nikdo                 nemůže  být  současně  členem  dvou  nebo  více  společných  domácností  (rozhodnutí                 Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 678/2011).             555  Na „přednostní odkaz“ (§ 758 obč. zák.) dlužno použíti veškerých ustanovení o odkazu.                 (Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 1921, sp. zn. R I 431/21, Rc 1036/21 Sb.                 Vážného.)             556  Do základny pro vyměření povinného dílu jest započísti i zákonný přední odkaz man-                 želův  dle  §u  758  obč.  zák.  (Rozhodnutí  Nejvyššího  soudu  ze  dne  18.  12.  1925,  sp.                 zn. R I 939/25, Rc 5569/25 Sb. Vážného.)                                                                           127","AUTONOMIE VŮLE ZŮSTAVITELE PODLE OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU Z HISTORICKÉ PERSPEKTIVY            Zdůrazněme alespoň dva důsledky: 1) peněžní (resp. platové) nároky by měly           být zohledněny při výpočtu povinného dílu (§ 1654–1657 OZ 2012) a při           započtení na povinný díl či dědický podíl (§ 1658–1664 OZ 2012); 2) opráv-           něná osoba musí být způsobilá dědit (§ 1594 odst. 1 a § 1481–1483 OZ 2012).           Pokud by se např. manželka zaměstnance na něm či jeho potomcích dopustila           úmyslného trestného činu, neměla by na uvedená plnění nárok.            V  neposlední  řadě  ještě  zmiňme  otázku,  jak  se  do  úpravy  „zákonného           odkazu“ promítá autonomie vůle zůstavitele, resp. do jaké míry může ovliv-           nit okruh oprávněných k nájmu bytu/domu či hrobového místa, základnímu           vybavení rodinné domácnosti nebo nedoplatkům mzdy/platu. S některými           právy odpovídající zákonnému odkazu je sice možné disponovat, vyžaduje           to však zákonné zmocnění (např. podle § 25 odst. 5 zák. o pohřebnictví           může  nájemce  určit,  na  koho  přechází  právo  nájmu  hrobového  místa),           v ostatních výše uvedených případech nelze podle našeho názoru zákonné           důsledky dohodou či pořízením pro případ smrti měnit. 557           Autonomie vůle se však uplatňuje u započtení těchto plnění na dědický podíl,           které musí zůstavitel přikázat ve formě předepsané pro pořízení závěti (§ 1663           OZ 2012), i u dědické nezpůsobilosti, kdy zůstavitel může prominout čin,           který by jinak zakládal vyloučení z dědického práva (§ 1481 OZ 2012).            4.2   Povinnost pracovníků veřejného                 sektoru nepřijímat dary a výhody           Pracovně a služebně-právní předpisy také zakotvují povinnost pracovníků           veřejného sektoru nepřijímat v souvislosti s výkonem povolání dary nebo           jiné výhody (viz § 303 odst. 2 písm. c/ zák. č. 262/2006 Sb., zákoníku práce;           § 48 odst. 1 písm. h/ zák. č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání; § 16 odst. 1           i/ zák. č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků; § 45           odst.  1  písm.  b/  zák.  č.  361/2003  Sb.,  o  služebním  poměru  příslušníků           bezpečnostních sborů; § 77 odst. 1 písm. j/ zák. č. 234/2014 Sb., o státní           službě,  aj.),  což  nepochybně  zahrnuje  také  nabývání  majetku  pro  případ           smrti, i když to nebude tak časté jako dispozice mezi živými. Taková právní            557  Pro zajímavost dodejme, že dobová judikatura u § 531 ObčZ 1950 dovozovala, že dědění              ze závěti má přednost a že se ustanovení uplatní jen při dědění ze zákona. (Srov. roz-              hodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 5. 1951, sp. zn. 7 Ok 96/51,              Rc 81/1964 Sb. NS.)              128","4 Meze autonomie vůle              jednání bude nutné nahlížet jako absolutně neplatná, k nimž by měl soud             přihlédnout i bez návrhu, protože odporují zákonu a zjevně narušují veřejný             pořádek (srov. § 580 odst. 1 a § 588 OZ 2012). 558             Tato  povinnost  má  delší  legislativní  tradici  (srov.  vládní  nařízení             č.  120/1950  Sb.  nebo  nařízení  veškerého  ministerstva  č.  145/1902  ř.  z.)             a má společné znaky také s omezeným pořizováním pro osoby v pečovatel-             ských zařízeních (srov. vlád. nař. č. 22/1927 Sb. z. a n.).             4.3    Povinný díl a ochrana nepominutelného dědice    559               4.3.1   Povinný díl a nepominutelný dědic             Povinný díl patří tradičně k nejvýznamnějším a současně v rámci posledních             rekodifikací také nejdiskutovanějším důvodům omezení pořizovací volnosti. 560             Povinným  dílem  se  rozumí  část  dědictví,  která  náleží  nepominutelným             dědicům. Na rozdíl od římského práva i domácích občanských zákoníků             socialistické  éry  však  nemají  v  moderních  kodifikacích  tyto  osoby  větši-             nou právo na poměrný podíl z pozůstalosti, ale pouze na peněžní vyrov-             nání (kromě OZ 2012 je tomu obdobně např. v ABGB, BGB či KC). BGB             i novelizovaný ABGB užívají vhodnější termín „Pflichtteilsberechtigte“ – opráv-             něný z povinného dílu; spíše než dědici se jeho postavení blíží zákonnému             odkazovníkovi. 561               558  Srov. mj. HANDLAR, J. In: LAVICKÝ, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1–654).                 Komentář. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2133 a násl.; a MELZER, F. In: MELZER, F.,                 P. TÉGL a kol. Občanský zákoník. Sv. III. § 419–654. Praha: Leges, 2014, s. 783 a násl.             559  Srov. mj. WELSER, R. (ed.). Erbrechtsentwicklung in Zentral- und Osteuropa. Wien: Manz,                 2009; WOLFF, L. Pflichtteilsrecht – Forced Heirship – Family Provision: Österreich – Louisiana –                 Schweiz – England und Wales. Ein Rechtsvergleich. Frankfurt am Main; Wien [u.a.]: Lang,                 2011;  Dále  navazujeme  mj.  na  HORÁK,  O.  Dědické  querelly  a  moderní  zákoníky.                 In: STLOUKALOVÁ, K. (ed.). Soudobé reflexe římského práva. Římské právo v moderních                 kodifikacích. Praha: UK, 2015, s. 138–144.             560  Srov. mj. WELSER, R. (ed.). Zivilrecht. Die Reform des österreichischen Erbrechts. II/1; II/2.                 Wien: Manz, 2009 a 2010; HORÁK, O. Zamyšlení nad autonomií vůle a povinným                 dílem  v  novém  občanském  zákoníku.  Všehrd  on-line.  21.  2.  2017;  RONOVSKÁ,  K.                 Mezigenerační  majetkové  nástupnictví:  společné  evropské  trendy,  nové  možnosti                 a výzvy. Ad notam, 2017, roč. 23, č. 5, s. 19–23; a RONOVSKÁ, K. a V. PIHERA.                 (Ne)pominutelný  dědic.  Kontroverze,  rizika  a  potřeba  změn.  Právní  rozhledy,  2019,                 roč. 27, č. 15–16. s. 522–525.             561  K terminologickým otázkám blíže: HORÁK, O. Tzv. nepominutelný dědic v novém                 občanském zákoníku. Právní rozhledy, 2014, roč. 22, č. 11, s. 383.                                                                           129","AUTONOMIE VŮLE ZŮSTAVITELE PODLE OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU Z HISTORICKÉ PERSPEKTIVY            Úprava povinného dílu má římskoprávní kořeny: původně široká testovací           volnost  byla  postupně  omezována  ochranou  nejbližších  členů  rodiny  –           nejprve  formální  (osoby  náležející  mezi  sui  heredes  museli  být  ustanoveni           za dědice nebo výslovně vyděděni, synové individuálně, včetně pohrobků,           dcery  a  vnuci  i  obecně),  později  (v  císařské  době)  i  materiální  (úpravou           povinného  dílu  –  portio  debita,  pars  legitima).  Neoprávněně  opomenutým           dědicům náležela hereditatis petitio a později i querella inofficiosi testamenti (srov.           Inst. 2, 18 pr.-7; Dig. 5, 2; C. 3, 28). Novelou 115 propojil Justinián formální           a materiální dědickou ochranu (ascendenti a descendenti museli být ustano-           veni za dědice, přičemž povinný díl museli obdržet dědictvím). 562           Nepominutelní dědicové jsou v různé míře chráněni ve všech evropských           právních řádech.  V tradičních kodifikacích se vyskytují dva systémy, které                         563           částečně navazují na romanistickou i germanistickou tradici: konkrétně sys-           tém povinného dílu – Pflichtteil (ALR, ABGB, BGB) a systém rezervy – réserve           (CC a z něj vycházející zákoníky). 564           Občanský zákoník zakotvuje (stejně jako OZ 1964) právo na povinný díl           pouze u potomků, přičemž rozlišuje mezi zletilými a nezletilými.  Podle                                                                   565           562  Srov. HEYROVSKÝ, L. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4. vyd. Praha: J. Otto,              1910, § 291: O nepominutelných právních dědických vůbec, s. 1055–1057, § 294: O dílu              povinném,  s.  1064–1073;  a  BONFANTE,  P.  Instituce  římského  práva.  9.  vyd  (překlad              J. Vážný). Brno: Československý Akademický spolek. Právník, 1932, s. 677–682; Blíže              SCHROEDER, F. Das Notherbenrecht. I. Das Recht vor der Novelle 115. Heidelberg, 1877;              a KLÍMA, J. Querella inofficiosi testamenti. Příspěvek k vývoji nepominutelných práv dědických.              Praha: Knihovna Sborníku věd právních a státních, 1947.           563  Dokonce i anglické právo omezilo v Inheritance (Provision for Family and Dependants)              Act 1975 pořizovací volnost zůstavitele ve prospěch osob jemu blízkých (vymezených              šířeji než nepominutelní dědicové v kontinentálních právních řádech).           564  Nepominutelný dědic a výše povinného dílu: francouzský CC art. 912–917, rakouský ABGB § 762–              767 (ve znění ErbRÄG § 756–768 a 776, zvl. § 757 a 759), německý BGB § 2303 a 2309, švý-              carský ZGB art. 470–474 a 522nn., polský KC art. 991 a maďarský HCC 2013 (§ 7:75 a 7:82).              Srov.  COING,  H.  Europäisches  Privatrecht.  II.  19.  Jahrhundert  (1800–1914).  München:              C. H. Beck,  1989,  s.  628  a  násl.  K  jednotlivým  zemím  blíže:  SÜß,  R.  (ed.).  Erbrecht              in Europa. 3. vyd. Angelbachtal: Zerb, 2015.           565  V našem právu k tomuto rozlišování došlo v OZ 1950 (§ 551) a OZ 1964 (§ 479) pod vli-              vem sovětského práva. Srov. usnesení k § 422 OZ RSFSR 1922. Blíže: PROCHÁZKA, J.              (ed.). Občanský zákon Ruské sovětské federativní socialistické republiky. Praha: Svoboda, 1946,              s. 105. Mezi nezletilými a zletilými nepominutelnými dědici rozlišoval již haličský občan-              ský zákoník (II. § 566), při závěrečné fázi příprav ABGB však došlo k sjednocení výše              povinného dílu (ve prospěch zletilých potomků), tj. došlo ke sjednocení výše povinného              dílu na výši 1/2 zákonného dílu (pro zletilé to bylo podle haličského OZ pouze 1/3              zákonného dílu). Nověji se pro nezletilé a zletilé nepominutelné dědice uplatňují odlišné              režimy v řadě evropských zemí (srov. SÜß R. (Hrsg.). Erbrecht in Europa. 2. vyd. Bonn:              Deutscher Notarverlag, 2008, např. s. 929 (Nizozemí), s. 946 (Norsko) a 1090 (Rusko).              130","4 Meze autonomie vůle              OZ  1964  (§  479)  náležel  nezletilým  potomkům  zákonný  podíl,  zleti-             lým původně 3/4, po novele z roku 1991 1/2; podle OZ 2012 (§ 1643)             se má nezletilým dostat 3/4, zletilým 1/4 podílu (v původní osnově 2005             to byla u zletilých 1/2, v osnově 2007 pak 1/3). 566             Po vzoru tradičních úprav (včetně meziválečných návrhů z roku 1931 a 1937)             byl při poslední rekodifikaci navrhován také povinný díl pro rodiče (původně             např. ve Francii a Rakousku , nebo dosud v Německu, Švýcarsku, Polsku                                     567             či Maďarsku ), což se však nepodařilo prosadit (ještě podle OZ 1950 měli                        568             předci v nouzi nárok na 3/4 zákonného dílu).             V občanském zákoníku nebyl zakotven ani povinný díl pro manžela/man-             želku, což má své historické opodstatnění. Ještě v původním znění ABGB             nebyla  manželka  v  zásadě  řazena  mezi  zákonné  dědice,  předpokládalo             se však, že její zajištění bude řešeno v rámci svatebních či dědických smluv.                                                                            569             Pokud dědily děti, tak měla pouze nárok na doživotní užívání určitého dílu             pozůstalosti (§ 757). Pokud však dědili jiní zákonní dědicové, tak měla nárok             na čtvrtinu pozůstalosti (§ 758), a pokud nebylo žádných dědiců, tak jí nale-             žela celá (§ 759). První dílčí novela z roku 1914 už zavedla zákonné dědické             právo manželů (§ 757–759 ve znění § 68–70 novely). Pozůstalému manže-             lovi, dokud neuzavřel nové manželství, náležel pouze nárok na slušné zao-             patření (§ 796), obdoba římskoprávního institutu „nuzné vdovy“. V mezi-             válečné éře pak byla v souvislosti s rekodifikací otázka povinného dílu man-             želky diskutována (zvl. na Sjezdu československých právníků v Brně v roce 1925),             zakotven však nebyl (pouze požívací právo manžela k movitým věcem, které             by dědil), zato v rámci nové úpravy manželského majetkového práva, která             byla připravena mimo vlastní kodifikační práce, se počítalo se zavedením             majetkového společenství manželů po vzoru uherské/slovenské koakvizície,                 566  Kritérium  (ne)zletilosti  je  sice  jednoduše  aplikovatelné,  ale  přináší  (neodůvodněnou)                 nerovnost mezi potomky: zvýšený nárok na povinný díl by neměl být vázaný na věk,                 ale spíše na vyživovací povinnost rodičů, resp. na schopnost se sám živit (k posouzení                 souběhu invalidního důchodu a výživného u dítěte s těžkým zdravotním postižením                 srov. nález ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. I. ÚS 2306/12).             567  Z  kategorie  nepominutelných  dědiců  byli  předci  vyřazeni  ve  Francii  v  roce  2006,                 v Rakousku v roce 2015.             568  V maďarském a polském právu ovlivňují výši povinného dílu také sociální aspekty.             569  Naopak podle Haličského OZ měli také manželé právo na povinný díl (II. § 562 a 568).                                                                           131","AUTONOMIE VŮLE ZŮSTAVITELE PODLE OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU Z HISTORICKÉ PERSPEKTIVY            což by zajistilo práva manželky při úmrtí manžela.  Povinný díl manžela                                                      570           nakonec neupravily ani občanské zákoníky socialistické éry, posílení pozice           manžela však bylo řešeno novou úpravou manželského majetkového práva           v podobě zákonného společenství majetkového (§ 22–29 z. č. 265/1949 Sb.,           o právu rodinném), což byla obdoba již zmiňované koakvizície. Na to pak navá-           zala  úprava  bezpodílového  spoluvlastnictví  manželů  (1964–1998)  a  sou-           časné společné jmění manželů. OZ 2012 tuto tradici následuje, po vzoru           stávající právní úpravy přebírá SJM a také nezakotvuje povinný díl pozůstalé           manželce. Otázka finančního zajištění pozůstalých manželů sice může být           řešena také formou smluv o zúžení či rozšíření společného jmění manželů,           přesto  stojí  za  zvážení  také  zakotvení  jejich  nároku  na  povinný  díl  (jako           např. ve Francii, Německu, Švýcarsku, Rakousku, Polsku či Maďarsku ),                                                                        571           a to i při vědomí odlišností manželského majetkového práva v jednotlivých           zemích. Právo na povinný díl je v OZ 2012 doplněno po vzoru ABGB           o právo na zaopatření, které je přiznáno dětem, rodičům a manželovi, pokud           jsou v nouzi a nejsou schopni se sami živit (§ 1665nn.).            4.3.2   Kolace a vrácení daru na povinný díl           Evropská právní i kulturní konvence důsledně respektuje úzkou prováza-           nost mezi různými formami bezúplatného převádění majetku, ať už inter           vivos  (darování)  či  mortis  causa  (dědění,  odkazy).  Projevuje  se  to  zejména           ve vzájemně provázaných institutech kolace a vrácení daru na povinný díl. 572           Kolací  se  rozumí  započtení  darů  a)  na  povinný  díl  („vpočtení“),  či  b)           na dědický podíl („započtení“); vrácení daru na povinný díl je oprávnění           nepominutelného dědice domáhat se odvolání daru pro zkrácení povinného           dílu, resp. doplnění povinného dílu od obdarovaného. Smysl obou institutů           zůstává po staletí stále stejný – jde o vyrovnání pozice dědiců.             570  LACLAVÍKOVÁ,  M.  Formovanie  úpravy  majetkových  vzťahov  mezi  manželmi:  (od  vniku              uhorského  štátu  do  prvej  československej  kodifikácie  rodinného  práva).  Bratislava:  Veda,  2010,              s. 265 a násl.           571  V ABGB od roku 1978; v CC až od roku 2001 a jen v případě absence potomků.           572  Srov. SÜß R. (Hrsg.). Erbrecht in Europa. 2. vyd. Bonn: Deutscher Notarverlag, 2008,              passim;  z  klasických  rakouských  prací  srov.  UNGER,  J.  Das  österreichische  Erbrecht.              4.  vyd.  Leipzig:  Breitkopf \& Härtel,  1894,  s.  333  a  násl.,  zvl.  362–368;  nověji  srov.              např.  UMLAUFT,  M.  Die  Anrechnung  von  Schenkungen  und  Vorempfängen  im  Erb-  und              Pflichtteilsrecht. Wien: Manz, 2001; RÖTHEL, A. Umgehung des Pflichtteilsrechts. Archiv              für die civilistische Praxis, 2012, roč. 212, č. 1/2, s. 157–201.              132","4 Meze autonomie vůle              Římské právo znalo tři způsoby kolace (kdy je spoludědic povinen „kusy             svého vlastního majetku přidati do dědictví“), které se postupně vyvinuly             z činnosti praetora a následného císařského zákonodárství (collatio bonorum             emancipati, collatio dotis a obecná collatio). Původně si emancipovaný syn (poz-             ději také dcera) nechávali započítat na svůj dědický podíl vše (po odečtení             dluhů), co měli v době zůstavitelovy smrti (resp. by měli mít, pokud svůj             majetek umenšili dolo malo). Pozdější obecná collatio – tedy už pouze zapo-             čtení toho, co za života potomci obdrželi od zůstavitele, pak zahrnula i starší             typy. 573             V  moderním  právu  jde  také  o  započtení  toho,  co  dědic  od  zůstavitele             bezplatně  obdržel.  Úprava  v  OZ  2012  (§  1658  a  násl.)  vycházející  z  vl.             náv. 1937 (§ 597 a násl.), resp. ABGB (§ 785 a násl.) je však ve srovnání             se OZ 1964 (§ 484) velmi podrobná až nepřehledná, mj. také rozlišuje zapo-             čtení na povinný díl („vpočtení“) a započtení na dědický podíl („započtení“).             Pokusíme se představit několik sporných otázek, jejichž řešení má význam             pro pochopení vývoje ochrany nepominutelných dědiců. 574                                                                       .             Nejprve  se  zaměřme  na  problematiku  výpočtu  povinného  dílu Podle             ABGB se darování nepominutelným dědicům připočítají bez časového ome-             zení, jiným osobám pak pouze do dvou let před smrtí zůstavitele a v někte-             rých případech (např. k „účelům všeužitečným“) se nezapočítávají vůbec             (§ 785); obdobně tomu bylo také v Osnově 1937, kde jen došlo u osob             nenáležejících mezi nepominutelné dědice k prodloužení na tři roky (§ 597).             Podle  OZ  1950  (§  533)  se  mezi  nepominutelnými  dědici  započetlo  vše,             co od zůstavitele obdrželi mimo obvyklá darování a plnění vyživovací povin-             nosti. Podle OZ 1964 (§ 484) se při dědění ze zákona dědici na jeho podíl             započetlo to, co od zůstavitele bezplatně obdržel, pokud nešlo o obvyklá             darování; pokud dědili potomci (§ 473 odst. 2), tak se započetlo kromě toho             i to, co od zůstavitele bezplatně obdržel jejich předek. Při dědění ze závěti             bylo třeba toto započtení provést, jestliže k němu dal zůstavitel příkaz anebo               573  Srov. HEYROVSKÝ, L. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4. vyd. § 306: Collationes,                 s. 1110–1115.             574  Srov. MUZIKÁŘ, L. Komentář k § 484. In: ELIÁŠ, Karel a kol. Občanský zákoník. Velký                 akademický komentář. I. § 1–487. Praha: Linde, 2008, s. 1354–1371; a FIALA, R. Komentář                 k § 484. In: ŠVESTKA, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. II. § 460–880. 2. vyd. Praha:                 C. H. Beck, s. 1469–1483.                                                                           133","AUTONOMIE VŮLE ZŮSTAVITELE PODLE OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU Z HISTORICKÉ PERSPEKTIVY            jestliže by jinak obdarovaný dědic byl proti nepominutelnému dědici neodů-           vodněně zvýhodněn. Podle OZ 2012 (§ 1655) se připočte jen to, co nepo-           minutelný dědic od zůstavitele bezplatně obdržel v posledních třech letech           před jeho smrtí, pokud zůstavitel sám nepřikázal, aby se započtení provedlo           za delší dobu (§ 1660); v určitých případech jako např. k založení domác-           nosti, podnikání či úhradě dluhů (§ 1661) naopak bez časového omezení,           pokud zůstavitel neprojeví opačnou vůli.           Zahraniční kodifikace naopak pravidelně zohledňují také darování osobám           nepatřícím mezi nepominutelné dědice, často to však bývá časově omezeno:           např. podle BGB (§ 2325 odst. 3) se původně připočítávala darování tře-           tím osobám uskutečněná do deseti let před dědickým nápadem, po novele           z roku 2009 je výše započítávání ještě odstupňována (za první rok v plném           rozsahu, za každý další se snižuje vždy o jednu desetinu; při obdarování           manžela zůstavitele však nepočne běžet lhůta před zánikem manželství).                                                      .           Další  důležitou  otázkou  je  určení  hodnoty  daru Podle  ABGB  (§  794)           se počítala u nemovitých věcí podle doby přijetí a movitých věcí podle doby           dědického  nápadu.  Komentář  Rouček-Sedláček  to  vysvětluje tak,  že  u  movi-           tostí rozhoduje stav v době přijetí, ale hodnota v době dědického nápadu.                                                                         575           Podle vl. náv. 1937 (§ 607) se hodnota nemovitých i movitých věcí počítala           podle doby odevzdání; v případech hodných zvláštního zřetele však mohl           soudce rozhodnout jinak. V OZ 1950 i 1964 výslovná úprava chyběla, vět-           šinou se však v praxi také vycházelo z ceny daru v době jeho odevzdání.                                                                         576           Tuto úpravu sleduje také OZ 2012 (§ 1659). Pravidla však mohou být různá:           např. v BGB (§ 2325 odst. 2) se v případě obdarování třetích osob určuje           hodnota  zuživatelné  věci  podle  doby  darování,  ostatních  věcí  pak  podle           doby dědického nápadu, pokud se však jejich hodnota zvýší, tak se k tomu           nepřihlíží; podle ZGB (Art. 630) se hodnota daru určuje podle doby dědic-           kého nápadu, podle KC (Art. 995 § 1) podle stavu v době darování a podle           cen v době určování povinného dílu.               575  Srov. ROUČEK, Fr. Komentář k § 794. In: ROUČEK, Fr. a J. SEDLÁČEK (eds.).              Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku              a v Podkarpatské Rusi. Díl III. Praha: V. Linhart, 1936, s. 478–482.           576  Srov. MS Praha 24 Co 315/97 (Ad notam, 1998, roč. 4, č. 2, s. 45), MS Brno 24 Co 201/98              MS (Ad notam, 1998, roč. 4, č. 6, s. 145), KS Hradec Králové 17 Co 57/2002.              134","4 Meze autonomie vůle              Zásadní  problém  ochrany  nepominutelných  dědiců  spatřujeme  v  tom,             zda má nepominutelný dědic nárok na vrácení daru na povinný díl,                                                               .             resp. na odvolání daru pro zkrácení povinného dílu To opět nebylo             v OZ 1964 výslovně řešeno, ale mělo to velký význam, neboť majetek býval             často převeden ještě za života zůstavitele a vlastní hodnota pozůstalosti pak             mohla být velmi malá. Převažující náhled byl takový, že obdarovaní tuto             povinnost nemají.             Podle ABGB (§ 793), Osnovy 1931 (§ 703), Osnovy 1937 (§ 606) i OZ 2012             (§ 1658) sice obdarování také nemusí v zásadě nic vracet (výjimkou bylo             odvolání  daru  pro  nevděk  dědici  dárce,  což  bylo  převzato  také  do  nové             úpravy, viz § 2072nn.), jenže ABGB (§ 951 a 952), Osnova 1931 (§ 865             a 869) i Osnova 1937 (§ 796, 797 a 805) zakotvovaly také odvolatelnost daru             pro  zkrácení  povinného  dílu  (u  ABGB  původně  bez  časového  omezení,             po jeho novele bez omezení jen u nepominutelných dědiců, u Osnovy 1937             pak s omezením na tři roky před smrtí zůstavitele pro všechny obdarované,             což byl v jistém smyslu návrat až k pruskému ALR). 577             Tento  institut  má  dlouhou  tradici:  už  císařskými  konstitucemi  od  dob             Alexandra Severa měla být připuštěna žaloba proti darování zkracujícímu             povinný díl – querella inofficiosae donationis (srov. C. 3, 29, 8). Obdobná úprava             platí ve všech tradičních evropských právních řádech, např. ve Francii, (CC             Art. 920 a 924), Itálii (CCI Art. 552 a 555), Německu (BGB § 2325 a 2329),             Švýcarsku (ZGB Art. 527), Polsku (KC Art. 993nn., zvl. 1000) či Maďarsku             (HCC 2013 § 7:80–81 a 7:83nn.).  Řazena je přímo k dědění a konkrétně                                          578             577  Srov. Von ZEILLER, F. Commentar über das allgemeine bürgerliche Gesetzbuch für die gesam-                 ten  Deutschen  Erbländer  der  österreichischen  Monarchie.  Bd.  III/1.  Wien:  Geistinger,  1812,                 s. 173–176; a SEDLÁČEK, J. Komentář k § 951–952. In: Komentář československému obec-                 nému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a Podkarpatské Rusi. IV. díl.,                 s. 437–442. K redakčním dějinám odvolání daru na povinný díl: Codex Theresianus II.                 7. § 64–78, Hortenova osnova I. 3. § 35 a 73, III. 3. § 8, Martiniho osnova III. 2. § 19,                 Západohaličský OZ neboli Ur-Entwurf III. § 68–69, I. Entwurf III. § 80–81, Revisions-                 (u. Superr.-) Entwurf § 947–948. Srov. Von HARRAS-HARRASOWSKY, P. (ed.). Der                 Codex Theresianus und seine Umarbeitungen. Bd. I–V. Wien: C. Gerold’s Sohn, 1883–1886,                 passim; a OFNER, J. (ed.). Der Ur-Entwurf  und die Berathungs-Protokolle des Oesterreichischen                 Allgemeinen  bürgerlichen  Gesetzbuches.,  II.  Band.  Wien:  Alfred  Hölder,  1889,  s.  39–43                 (§ 68–69), 764 a 854 (srovnávací tabulky).             578  Srov.  SÜß  R.  (Hrsg.).  Erbrecht  in  Europa.  2.  vyd.  Bonn:  Deutscher  Notarverlag,                 2008, s. 405 a násl. (Německo), s. 527 (Francie), s. 732 a násl. (Itálie), s. 1006 (Polsko),                 s. 1169 (Švýcarsko) a s. 1453 (Maďarsko). Výjimkami je v evropském srovnání zejména                 Norsko a Rusko: Ibid., s. 944 (Norsko) a s. 1090 (Rusko).                                                                           135","AUTONOMIE VŮLE ZŮSTAVITELE PODLE OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU Z HISTORICKÉ PERSPEKTIVY            pak povinnému dílu, což také více odpovídá romanistické tradici. OZ 1950           a 1964 tento klasický institut neupravovaly a nic podobného nebylo převzato           ani  do  výsledné  podoby  OZ  2012,  což  výrazně  snižuje  význam  a  dosah           povinného dílu, neboť pak bude možné dispozicemi inter vivos nepominu-           telné dědice de facto vydědit. 579           4.3.3   Shrnutí a návrh de lege ferenda           Domníváme se, že by úprava povinného dílu měla být revidována tak, aby           lépe  vyvážila  zájmy  zůstavitele,  nepominutelných  dědiců  a  třetích  osob,           a aby posílila jejich právní jistotu. Můžeme se přitom inspirovat z proběh-           lých reforem v okolních zemích, z hlediska tradice i inspirativnosti se nabízí           zejména modernizace rakouského dědického práva v roce 2015. 580           Okruh nepominutelných dědiců i výši jejich povinného dílu sice považujeme           za odpovídající, je však legitimní zvažovat, zda povinný díl více neprová-           zat s vyživovací povinností jak v otázce okruhu nepominutelných dědiců           (rozšířit ho alespoň o manžela v případě absence společných potomků), tak           u výše povinného dílu (např. omezit výši povinného dílu maximální částkou,           určenou nejlépe násobkem minimální mzdy, resp. chápat povinný díl jako           „paušalizovanou vyživovací povinnost“, analogicky k sp. zn. I. ÚS 1996/12           a sp. zn. IV. ÚS 650/15).           Především by však mělo být opět zakotveno právo požadovat dorovnání           povinného dílu, který byl zkrácen bezúplatným plněním v relativně krátké           době před smrtí zůstavitele (např. tří let v případě obdarování třetích osob),           včetně plnění ze svěřenského fondu, fundace či podobné struktury zřízené           zůstavitelem. 581              579  Úpravu odvolání daru pro zkrácení povinného dílu přitom obsahovala ještě původní              osnova K. Eliáše z roku 2005 (§ 1735–1736). Srov. ELIÁŠ, Karel. Darování (Pohled              na zdejší zákonnou úpravu pod zorným úhlem některých historických a komparativních              aspektů). In: MALACKA, M. (ed.). Sborník příspěvků z konference Monseho olomoucké práv-              nické dny. Olomouc: UP, 2006, s. 120.           580  Blíže: RABL, Ch. a B. ZÖCHLING-JUD (eds.). Das neue Erbrecht. Erbrechts-Änderungsgesetz              2015. Wien: Manz, 2015 (zvl. ZÖCHLING-JUD, B. Die Neuregelung des Pflichtteilsrechts              im  ErbRÄG.  2015,  s.  71–88;  KLETEČKA,  A.  Anrechnung  auf   den  Pflichtteil  nach  dem              ErbRÄG. 2015, s. 89–110).           581  Blíže:  RONOVSKÁ,  K.  a  V.  PIHERA.  (Ne)pominutelný  dědic.  Kontroverze,  rizika              a potřeba změn. Právní rozhledy, 2019, roč. 27, č. 15-16, s. 532 a násl.              136","4 Meze autonomie vůle              4.4    Omezení odkazů ve prospěch dědiců              4.4.1   Důvody omezení             Zůstavitel  zpočátku  nebyl  ohledně  množství  ani  velikosti  odkazů  nikte-             rak omezen. Patrně se vycházelo z předpokladu, že množství odkázaného             majetku nebude disproporcionální vzhledem k hodnotě dědicům zanechané             pozůstalosti. Časté užívání institutu odkazu a jistá lehkovážnost či přílišná             štědrost zůstavitelů vedly však leckdy k tomu, že zůstavitel rozdělil všechna             (nebo téměř všechna) aktiva pozůstalosti odkazovníkům a dědici tak zbylo             pouhé nomen heredis a pozůstalostní dluhy, jakož i nutnost vyplácet odkazy             a tím být jakýmsi vykonavatelem závěti (executor testamenti).  V takovém pří-                                                              582             padě však zpravidla došlo k odmítnutí pozůstalosti ze strany dědice. To však             bylo na újmu i odkazovníkům, kteří odkazy mohli získat pouze prostřed-             nictvím dědice (jen vůči němu totiž mohli použít žalobu na vydání odkazu).             Odmítnutí dědictví mělo zároveň negativní dopad i na pověst  a rodové                                                                   583             jméno  zůstavitele,  neboť  tak  nebylo  zaručeno  pokračování  rodu  a  nebyl             zde nikdo, kdo by vykonával rodinné náboženské obřady.  Všechny tyto                                                               584             důvody tedy vedly k tomu, že vyvstala potřeba zamezit nadměrnému zatí-             žení pozůstalosti odkazy, jelikož kromě dědice to bylo i v zájmu odkazov-             níků a zůstavitele.              4.4.2   Omezení výší pozůstalosti             U odkazů se modelově vychází z toho, že zůstavitel něco ze svého majetku             zanechá jiné osobě nežli dědici (užívá se výrazu delibatio hereditas, tedy doslova             ulití  či  úlitba  z  pozůstalosti).  To  nezřídka  vede  k  tomu,  že  nenachází-li             se dané věc v pozůstalosti, bude odkaz neplatný (viz kapitolu k vindikač-             nímu odkazu či § 1610 odst. 1 OZ 2012) – jindy však postačuje, aby věc byla                582  OFNER,  J.  (Hrsg.).  Der  Ur-Entwurf   und  die  Berathungs-Protokolle  des  Oesterreichischen                 Allgemeinen  bürgerlichen  Gesetzbuches.  I.  Band.  Wien:  Alfred  Hölder  k.  k.  Hof-  und                 Universitäts-Buchhandler, 1889, s. 412.             583  Cf. Ibid., s. 413.             584  Blíže viz DOSTALÍK, Petr. Quis astrigantur sacris aneb přechod náboženských povin-                 ností patris familias na jinou osobu než dědice. In: Rímska rodina v sociálnych a právnych vzťa-                 hoch. (Zborník príspevkov z medzinárodnej vedeckej konferencie právnych romanistov Českej repub-                 liky a Slovenskej republiky konanej v Bratislave 18. a 19. marca 2005). Bratislava: Bratislavská                 vysoká škola práva, 2007, s. 41–48.                                                                           137","AUTONOMIE VŮLE ZŮSTAVITELE PODLE OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU Z HISTORICKÉ PERSPEKTIVY            alespoň ve vlastnictví dědice, případně je dědic povinen opatřit i věc, patřící           někomu jinému (§ 1610 odst. 2 OZ 2012).           S tím souvisí i to, že odkaz, i je-li pojímán jako damnační, jehož předmě-           tem může být prakticky libovolné obligační plnění, není v plném rozsahu           považován  za  pozůstalostní  dluh,  nýbrž  k  plnění  odkazů  (je-li  odpověd-           nost dědice za pozůstalostní dluhy a za odkazy limitována) dochází až poté,           co jsou pozůstalostní dluhy splaceny (viz §§ 1630  a 1631 OZ 2012, jejichž                                                    585           text byl převzat z §§ 690–693 ABGB). Pokud tedy souhrn dluhů a odkazů           převyšuje  hodnotu  pozůstalosti,  vyplatí  se  nejprve  dluhy  a  teprve  poté,           pokud v pozůstalosti něco zbývá, dojde k vyplácení odkazů. Jelikož taková           pozůstalost nestačí k zapravení všech odkazů, dochází k jejich poměrnému           snížení na takovou míru, kterou je možno z pozůstalosti uspokojit. Přitom           krácení  všech  odkazů  nebude  rovnoměrné,  jelikož  přednostně  dochází           k uspokojení těch odkazů, u nichž si to zůstavitel přál, a to buď výslovně,           nebo se taková vůle zůstavitele presumuje na základě § 1631 odst. 2 OZ           2012 (odkaz zaopatření, výchovy a výživy). Kromě toho je třeba dbát na to,           že uvedeným postupem nesmí dojít k zásahu do povinného dílu, byl-li tento           zanechán odkazem (byl-li však takový odkaz větší než povinný díl, může           dojít ke zkrácení právě až do výše povinného dílu).            4.4.3   Falcidiánská kvarta 586           Zatímco  postup  dle  předchozí  kapitoly  umožní  dědici  přihlásivšímu           se  s  výhradou  soupisu  zajistit,  že  nebude-li  mu  z  majetkového  hlediska           nabytí pozůstalosti ku prospěchu, alespoň mu nebude ke škodě, zajišťuje           mu § 1598 OZ 2012 majetkový prospěch ve výši alespoň jedné čtvrtiny části           pozůstalosti na něj připadající po odečtení pozůstalostních dluhů. Inspirací           pro tuto úpravu byla přímo římskoprávní úprava, jak lze dovozovat z užití           latinského výrazu quarta Falcidia v důvodové zprávě. 587              585  Blíže viz ČERNOCH, Radek. Plody a užitky v § 1630 odst. 2 ObčZ. Právní rozhledy, 2019,              roč. 27, č. 4, s. 133–135.           586  Blíže viz též ČERNOCH, Radek. Quarta Falcidia a její odraz v pozdějším právu. Disertační              práce. Brno: Masarykova univerzita, Právnická fakulta, 2015, 163 s.           587  Důvodová  zpráva  –  konsolidovaná  verze.  Justice.cz  [online].  S.  398  [cit.  28.  5.  2019].              Dostupné   z:   http://obcanskyzakonik.justice.cz/images/pdf/Duvodova-zprava-              NOZkonsolidovana-verze.pdf              138","4 Meze autonomie vůle              Falcidiánská kvarta byla zavedena roku 40 př. n. l. Falcidiovým zákonem             (lex Falcidia de legatis) a vztahovala se pouze na odkazy dle civilního práva             (fideikomisy tou dobou jako právní institut ještě neexistovaly). Lex Falcidia             stanoví, že si dědic v každém případě smí ponechat alespoň čtvrtinu (quarta             Falcidia) čistého  dědictví, i.  e.  hodnoty  pozůstalosti po  odečtení pozůsta-             lostních dluhů. Zasahují-li odkazy do této čtvrtiny, dochází ipso iure ke krá-             cení odkazů tak, aby zmíněná čtvrtina byla zachována. Ke krácení dochází             poměrně  u  všech  odkazů,  ledaže  z  okolností  případu  plyne,  že  některé             odkazy kráceny být nemají (jde zvláště o odkazy, u nichž si to přál zůstavitel,             legata ad pias causas,  odkaz výživy, odkaz povinného dílu). Je-li předmětem                             588             odkazu nedělitelné plnění, může dědic po odkazovníkovi požadovat vypla-             cení odpovídající částky (aestimatio) tak, aby quarta Falcidia byla přesto zacho-             vána. Není-li dosud celková hodnota odkazů známa kvůli dosud nerozře-             šeným podmínkám (condicione pendente), používá se zejména systém vzájem-             ných záruk (satisdatio quanto amplius). Teprve za Justiniána je zůstaviteli dána             možnost zcela vyloučit aplikaci quartae Falcidiae, jakož i dochází k podmínění             stržení si quartae Falcidiae pořízením soupisu (beneficium inventarii). 589             Jelikož se toto řešení ukázalo efektivním a dostatečně chránícím zájmy nejen             dědice, ale též odkazovníků a zůstavitele (viz výše), dochází postupně k roz-             šiřování jeho aplikační sféry i na další instituty dědického práva, u nichž             se  potřeba  po  regulaci  kvůli  jejich  neformální  či  jinak  specifické  povaze             jevila ještě naléhavější, než u civilních odkazů (fideikomisy, darování pro pří-             pad smrti, mortis causa capiones).  V byzantské říši následně došlo ke změně                                       590             vyhrazené části na třetinu (τò Φαλκίδιον τρίτον),  což může být zajímavé                                                       591             588  Blíže viz ČERNOCH, R. Odkazy na zbožné účely a Dig. 35, 2, 1, 5. In: KNOLL, V. (ed.).                 Acta historico-iuridica Pilsnensia 2017/2. Římské právo a křesťanství. XIX. ročník „Konference                 českých a slovenských právních romanistů“. Plzeň 26.–27. 5. 2017. Plzeň: Vydavatelství a nakla-                 datelství Aleš Čeněk, 2018. s. 32–40.             589  VOCI,  P.  Diritto  ereditario  Romano.  Volume  secondo.  Parte  speciale.  Successione  ab  intestato.                 Successione testamentaria. 2. vyd. Milano: Dott. A. Giuffrè – editore, 1963, s. 757.             590  De BÉRIER, F. L. Law of  Succession. Roman Legal Framework and Comparative Law Perspective.                 Warszawa: Wolters Kluwer Polska, 2011, s. 142; VOCI, P. Diritto ereditario Romano. Volume                 secondo. Parte speciale. Successione ab intestato. Successione testamentaria. 2. vyd. Milano: Dott. A.                 Giuffrè – editore, 1963, s. 756.             591  Bas. 41, 1, 96 (=C 6, 50, 2)                 Τò τρίτον τοϋ Φαλκιδίου  єκ πάντων τẁν ληγαταρίων πρòς άναλογίαν παρακατέχεται.                 Falcidiova třetina se poměrně strhává od všech odkazovníků. (zvýraznění a překlad autor).                 Citováno dle Thesaurus Linguae Graecae [database]. Irvine: University of California, 2009.                                                                           139","AUTONOMIE VŮLE ZŮSTAVITELE PODLE OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU Z HISTORICKÉ PERSPEKTIVY            s  ohledem  na  současnou  regulaci  islámského  práva,  které  užívá  (jakkoliv           římskoprávní, respektive byzantskoprávní vliv patrně nelze prokázat) rov-           něž třetinu (byť v obráceném poměru), jako maximální možnou míru, jíž           může zůstavitel disponovat, přičemž při jejím překročení dochází dle někte-           rých škol ke krácení závětí zanechaného majetku (dle jiných škol jsou při           překročení třetiny všechny neplatné). 592            V  dalším  (západoevropském)  vývoji  dochází  k  recepci  římského  práva,           na čemž v rámci Svaté říše římské velkou zásluhu Říšský komorní soud,           neboť dle jeho jednacího řádu (Reichskammergerichtsordnung) docházelo de facto           k primární aplikaci práva římského, což se tedy týkalo i odkazů včetně kvarty.           Třebaže Reichskammergericht byl vrcholným orgánem pro celou Svatou říši           římskou, uplatňoval se díky četným privilegiím de non appellando, a to zvláště           z kurfiřtských území,  jeho vliv v jednotlivých částech říše různou měrou.                            593           Přesto jeho činnost patrně výrazně přispěla k tomu, že nově pořizované           občanské zákoníky jednotlivých německy mluvících oblastí vycházejí v pře-           vážné míře z práva římského, což ve značné míře platí i pro odkazy včetně           Falcidiánské kvarty. 594           Kvarta se tak dostává i do prvních občanských zákoníků německy mluvících           zemí, byť může být zakotvena v odlišné výši (např. Curyšský zákoník z roku           1855 ji snižuje na desetinu). Proti tomu z Norimberského právního řádu           mizí kvarta již v 16. století, z dalších území mizí i díky vnějším zásahům           (z Bádenského právního řádu ji odstraňuje roku 1809 Code civil). Podobně           v  jednotlivých  švýcarských  kantonech  se  Falcidiánská  kvarta  postupně           vytrácí,  což  způsobeno  i  orientací  tamějšího  dědického  práva  na  ABGB           (Luzern) či Code Civil (Aargau, Bern). 595            Ve chvíli, kdy však dochází k pořizování velkých a dodnes vlivných kodi-           fikací (CC, ABGB, BGB, ZGB) se však z různých důvodů jejich součástí             592  EDGE, I. Middle East. In: GARB, L. a J. WOOD (eds.). International succession. Repr.              3.  vyd. Oxford: Oxford University Press, 2012, s. 511.           593  ERLER, A. a E. KAUFMANN (Hrsg.); STAMMLER, W. (Mitbegründet). Handwörterbuch              zur deutschen Rechtsgeschichte. I. Band. Aachen – Haussuchung. Berlin: Erich Schmidt Verlag,              1971, s. 200.           594  Viz HENNIG, M. Die lex Falcidia und das Erbrecht des BGB. Eine kritische Würdigung der              Entscheidung  des  historischen  Gesetzgebers,  das  Rechtsinstitut  der  falcidischen  Quart  aufzugeben.              Berlin: Duncker \& Humblot; 1999, s. 36 a násl.           595  Ibid., s. 40.              140","4 Meze autonomie vůle              nestává. Důvodem byla leckdy určitá averze k subtilnostem římského práva,             svoji roli však hrály i další aspekty. Těmi byla především změna společen-             ských poměrů, jelikož v současnosti již není považováno za potupu (Schande)             zemřít bez dědice (z hlediska zájmu zůstavitele pro něj tedy již nemusí být             nezbytné  dědice  zajištěním  majetkového  prospěchu  motivovat  k  přijetí             pozůstalosti), jakož i to, že realizace odkazů přestává být závislá na realizaci             dědické posloupnosti, tudíž zájem odkazovníků na tom, aby se dědic chopil             pozůstalosti je rovněž oslaben. 596             V současnosti tak v ABGB, BGB ani ZGB kvartu nenalézáme. V případě             ZGB jde v zásadě o dovršení obecné tendence, kdy quarta falcidia není sou-             částí novějších zákoníků jednotlivých kantonů (z čehož výjimku představuje             zákoník Curyšský, ovšem následně již kvarta opět není obsažena v zákoníku             Schaffhausenském, který jinak z curyšského vychází),  pominout pak nelze                                                          597             ani vliv právních úprav okolních zemí. V Prusku (a následně v Německu)             můžeme  opakovaně  pozorovat  averzi  k  římskému  právu,  jakož  i  touhou             po zjednodušení právního řádu, což nezřídka přispělo k vypuštění quartae             Falcidiae z právního řádu (platí zejména pro neschválený návrh Corpus iuris             Fridericiani z roku 1751, který ovlivil ALR a to zase BGB).  Při přípravách                                                               598             rakouského občanského zákoníku bylo o zavedení Falcidiánské kvarty vážně             uvažováno, a tato se objevuje i v Codici Theresiano z roku 1766, ovšem             v  dalších  osnovách  (Entwurf   Horten,  Entwurf   Martini)  ani  finálním  textu             ABGB se již neobjevuje. 599             Během příprav ABGB dochází k různým návrhům, jak by quarta Falcidia měla             být upravena, takže je zvažováno i snížení její kvóty na osminu či desetinu,             rovněž se projevuje i její provázanost s povinným dílem, kdy jeden z návrhů             zní, aby quarta Falcidia byla součástí ABGB, ovšem aby se vztahovala jen                596  OFNER,  J.  (Hrsg.).  Der  Ur-Entwurf   und  die  Berathungs-Protokolle  des  Oesterreichischen                 Allgemeinen  bürgerlichen  Gesetzbuches.  I.  Band.  Wien:  Alfred  Hölder  k.  k.  Hof-  und                 Universitäts-Buchhandler, 1889, s. 413.             597  HENNIG,  M.  Die  lex  Falcidia  und  das  Erbrecht  des  BGB.  Eine  kritische  Würdigung  der                 Entscheidung  des  historischen  Gesetzgebers,  das  Rechtsinstitut  der  falcidischen  Quart  aufzugeben.                 Berlin: Duncker \& Humblot; 1999, s. 40.             598  HENNIG,  M.  Die  lex  Falcidia  und  das  Erbrecht  des  BGB.  Eine  kritische  Würdigung  der                 Entscheidung  des  historischen  Gesetzgebers,  das  Rechtsinstitut  der  falcidischen  Quart  aufzugeben.                 Berlin: Duncker \& Humblot; 1999, s. 38.             599  Ibid., s. 40.                                                                           141","AUTONOMIE VŮLE ZŮSTAVITELE PODLE OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU Z HISTORICKÉ PERSPEKTIVY            na případy, kdy dotyčný dědic nemá nárok na povinný díl.  Vidíme tak,                                                              600           že quarta Falcidia a povinný díl mají stále mnoho společného, což lze doku-           mentovat i na BGB, kde absence quartae Falcidiae může vést až k zásahu           do  povinného  dílu,  takže  pak  takoví  dědicové  i  přes  přijetí  pozůstalosti           nemusí zíksat nic a označují se za „vyděděné dědice“ (enterbten Erben). 601           Pouhý zájem dědice (i přes případnou kritiku) tedy nebyl považován za dosta-           tečně silný důvod k zavedení (respektive ponechání) tohoto institutu. Přitom           jej dle našeho názoru je nutno považovat za nanejvýš vhodný prostředek,           jak se co nejvíce přiblížit skutečné vůli zůstavitele. Vyjdeme-li totiž z před-           pokladu, že cílem zůstavitele při zřizování odkazu je prospět odkazovníkům,           nikoliv uškodit dědici, nabízí se, že k situacím, kdy dědici není zanechána           ani čistá čtvrtina pozůstalosti (respektive čistá čtvrtina na něj připadajícího           podílu)  dochází  zejména  tehdy,  když  zůstavitel  v  přílišné  štědrosti  zane-           chá více odkazů než by chtěl, respektive dojde-li změně hodnoty zanecha-           ných věcí, takže třebaže v době pořízení testamentu do čtvrtiny zasaženo           nebylo, k okamžiku smrti zůstavitele již již ano. Vidíme tedy, že § 1598 OZ           2012 není v pravém slova smyslu omezením volních dispozic zůstavitele,           nýbrž  naopak  prostředkem,  který  má  co  nejvíce  napomáhat  její  realizaci           (vycházíme-li z uvedeného předpokladu, že zůstavitel chtěl dědici zanechat           znatelný prospěch).            4.4.4   Duplicita řešení § 1598 a 1630–1631 OZ 2012           Zkoumáme-li  úpravu  §§  1598  a  1630–1631  OZ  2012,  bude  se  nám  již           na první pohled jejich úprava jevit jako duplicitní. Vždyť je-li dědici zajiš-           těna alespoň čtvrtina čistého dědického podílu dle § 1598 OZ 2012, jistě           je  zajištěno,  aby  se  nedostal  do  záporných  hodnot  dle  §  1630–1631  OZ           2012. Naopak krátíme-li odkazy dle §§ 1630–1631 OZ 2012 tak, aby nepře-           vyšovaly hodnotu čisté pozůstalosti, jedná se o obdobný postup, jaký bude             600  OFNER,  J.  (Hrsg.).  Der  Ur-Entwurf   und  die  Berathungs-Protokolle  des  Oesterreichischen              Allgemeinen  bürgerlichen  Gesetzbuches.  I.  Band.  Wien:  Alfred  Hölder  k.  k.  Hof-  und              Universitäts-Buchhandler, 1889, s. 412.           601  HENNIG,  M.  Die  lex  Falcidia  und  das  Erbrecht  des  BGB.  Eine  kritische  Würdigung  der              Entscheidung  des  historischen  Gesetzgebers,  das  Rechtsinstitut  der  falcidischen  Quart  aufzugeben.              Berlin: Duncker \& Humblot; 1999, s. 140; blíže viz ČERNOCH, R. Vztah Falcidiánské              kvarty a povinného dílu. In: STLOUKALOVÁ, K. (ed.). Soudobé reflexe římského práva.              Římské právo v moderních kodifikacích. Praha: Univerzita Karlova, 2015, s. 129–137.              142","4 Meze autonomie vůle              použit při jejich krácení dle § 1598 OZ 2012 tak, aby nepřesahovaly tři čtvr-             tiny čisté pozůstalosti.             Důvodem takové nejasnosti je, jak už to bývá, skutečnost, že obojí úprava             vychází  z  římskoprávního  institutu  Falcidiánské  kvarty,  ovšem  do  OZ             2012 se dostala odlišnou cestou. § 1598 OZ 2012 je inspirován římským             právem „přímo“ (a proto téměř doslova odpovídá vymezení v Gai Inst. 2,             227 či Dig. 35, 2–3). Proti tomu §§ 1630–1631 jsou převzaty z §§ 690–693             ABGB (po novelizaci se jedná o §§ 690–694 ABGB, ovšem z věcného hle-             diska k žádné změně nedošlo). Tyto paragrafy měly původně (Theil 2, Caput             16, § 30, Pkt. 417 Cod. Ther.) obsahovat Falcidiánskou kvartu odpovídající             římskoprávní úpravě (a tedy i § 1598 OZ 2012), ovšem v dalším průběhu             prací (Osnova Hortenova, a Martiniho) došlo k jejímu vypuštění, čemuž             odpovídá i výsledný text ABGB, v němž povinnost plnit odkazy byla (při             dědické přihlášce s výhradou) omezena výší čisté pozůstalosti. I ve finálním             textu je možno si dodnes všimout, že koncepce ABGB s Falcidiánskou kvar-             tou počítala, tudíž kdyby v § 690 ABGB bylo namísto vypuštěné Falcidiánské             kvarty („nichts weiter“) uvedeno „ein Viertel“, byla by úprava ABGB stejná jako             § 1598 OZ 2012. V rámci OZ 2012 je tak na volbě dědice, zda využije „čistě             římskoprávní“ postup dle § 1598 OZ 2012, nebo „prostřednictvím ABGB             upravený římskoprávní postup“ dle §§ 1630–1631 OZ 2012. První varianta             je pro dědice jednoznačně výhodnější (a jak jsme dovodili, nejspíše i lépe             odpovídá  vůli  zůstavitele),  nepovažujeme  tedy  za  příliš  pravděpodobné,             že by dědicové volili postup dle §§ 1630–1631 OZ 2012. Na straně druhé             však taková situace může nastat v případech, kdy se dědicové na jedné straně             chtějí chránit před odkazy přetíženou pozůstalostí, zároveň však jsou při-             praveni plnit odkazy vyjádřená přání zůstavitele, i kdyby z toho sami neměli             mít větší prospěch. Vzhledem k tomu, že z jejich strany jde o dispozitivní             úpravu,  patrně  není  důvod  považovat  uvedenou  duplicitu  za  nedostatek             právní úpravy, neboť tak jako si mohou zvolit, zda se dědici vůbec chtějí stát             a zda tak chtějí učinit s výhradou soupisu, nebo nikoliv, si při výhradě sou-             pisu mohou rovněž zvolit, zda dají přednost postupu dle § 1598 OZ 2012,             nebo dle §§ 1630–1631 OZ 2012.                                                                                143","AUTONOMIE VŮLE ZŮSTAVITELE PODLE OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU Z HISTORICKÉ PERSPEKTIVY            4.4.5   Jiná omezení           Kromě výše uvedených situací se vyskytovala i jiná omezení. Prvními dvěma           byly leges Furia a Voconia. Lex Furia stanovila, že hodnota odkazů pro jednot-           livé odkazovníky (vyjma odkazů osobám blízkým) nesmí přesáhnout částku           ve výši 1000 assů. To se však ukázalo neefektivním, jelikož takový zákaz           bylo možno snadno obejít větším počtem odkazů nepřevyšujících 1000 assů,           takže dědici ve výsledku opět nemuselo zůstat vůbec nic. Následně proto           stanovila lex Voconia, že odkazovník nesmí z pozůstalosti získat více než           dědic (odtud plyne, že odkazem lze pořídit nanejvýš o polovině pozůsta-           losti). Tím byl dědici sice zaručen určitý prospěch, ovšem při velkém množ-           ství odkazovníku se stávalo, že byl natolik zanedbatelný, že dědici citelný           užitek nepřinesl, jelikož mu zajištěná část dostatečně nekompenzovala riziko           spojené s pozůstalostními dluhy a námahu spojenou s převzetím pozůsta-           losti a výplatou všech odkazů.  Stále tak docházelo k odmítání dědictví, což                                    602           definitivně vyřešila až výše rozebraná lex Falcidia a jí předcházející úprava           tudíž nemá na současné právo znatelný vliv.            S jiným omezením, dosti podobným Falcidiánské kvartě, se můžeme setkat           v  §  537  OZ  1950.   Na  první  pohled  připomíná  Falcidiánskou  kvartu,                           603           ovšem mechanismus jeho působení je značně odlišný. Za prvé je převrá-           cena povolená míra, tedy čtvrtina pozůstalosti představuje maximální mož-           nou míru odkazů. Za druhé při jejím překročení nedochází k poměrnému           krácení odkazů, nýbrž se jen odkazovníci stávají dědici. Tato úprava tedy           v Československu nahrazuje do té doby užívanou úpravu ABGB (Čechy,           Morava,  Slezsko),  respektive  práva  uherského  (Slovensko)  a  zavádí  tak           do našeho práva do jisté míry římskoprávní regulaci, která končí přijetím           OZ 1964, v němž nebylo o podobné úpravě možno ani uvažovat již z toho           důvodu, že neumožňovala odkazy ani podobné instituty.                  602  BRUTTI, M. Il diritto privato nel’antica Roma. 2. vyd. Torino: G. Giappichelli Editore, 2011,              s. 404.           603  Viz ČERNOCH, R. Dědické právo ve Středním kodexu aneb vytlačování práva řím-              ského právem římským. In: FRÝDEK, M. a J. TAUCHEN (eds.). Pocta Karlu Schellemu              k 60. narozeninám. Ostrava: KEY Publishing, 2012, s. 215–217.              144","5     SOUVISEJÍCÍ PROBLEMATIKA                5.1    Fundace a svěřenské fondy jako instrumenty                    správy majetku dědickému právu „mimoběžné“?              Již bylo v úvodu naznačeno, že současné pojetí dispozice mortis causa se neo-             mezuje toliko na právo dědické stricto sensu, ale nabízí se zde mnohem             větší škála dispozice i skrze jiné prostředky, které sice nejsou určeny přímo             pro dědické právo, nicméně jejich dosah může jít až za hranici života zůsta-             vitele. Je zde řeč o nadačním a trustovém právu (právo svěřenských fondů),             které se na jedné straně s dědickým právem prolínají, na durhou stranu však             rovněž dochází k určité kolizi těchto odvětví. 604             Výše uvedené instrumenty, které nově zavádí či přesněji reguluje OZ 2012             jsou v naprosté většině případů zřízeny za trvání života vlastníka majetku             (zůstavitele) a mívají tak účinky inter vivos, vedle toho však – a mnohdy přede-             vším – jsou zde uvažovány právě i účinky mortis causa. Důvod, proč se stávají             tyto mimoběžné prostředky tak oblíbenými je ten, že dědické právo, i při             aplikaci co nejširší ochrany vůle zůstavitele, vždy více či méně vede k rozdě-             lení pozůstalostního majetku, což s sebou nese (např. u rodinných podniků),             riziko snížení jejich hodnoty. Naopak fundace a trusty umožňují majetek             zachovat pohromadě a směřovat jej k dosahování zvoleného účelu. Mimo             to sám zakladatel (potenciální zůstavitel, obecně vlastník daného majetku)             může vhodně nastavit pravidla a podmínky pro poskytování plnění ve pro-             spěch určeného okruhu beneficientů, ještě za svého života. 605             Vedle toho je zde třeba zmínit i mezinárodní rozměr – normy mezinárod-             ního  práva  soukromého  umožnily  uznávání  nadací,  trustů  a  podobných                 604  K tématu viz SCHAUER, M. In: FENYVES, A., F. KRERSCHER a A. VONKILCH                 a kol. (Klang). Kommentar zum ABGB, § 531–551. 3. vyd. Verlag Österreich AG, 2017,                 s. 16 a násl.; dále např. stručná úvaha česky RONOVSKÁ, K, E. DOBROVOLNÁ                 a P. LAVICKÝ. Úvod do soukromého práva, Zvláštní část, ČSCPP. 1. vyd. 2018, s. 46; a tak-                 též RONOVSKÁ, K. Mezigenerační majetkové nástupnictví: společné evropské trendy,                 nové možnosti a výzvy. Ad Notam, 2017, č. 5, s. 19–23.             605  Blíže RONOVSKÁ, K. Volba formy správy majetku: na čem záleží? Bulletin advokacie,                 2016, č. 7–8, s. 44–48.                                                                           145","AUTONOMIE VŮLE ZŮSTAVITELE PODLE OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU Z HISTORICKÉ PERSPEKTIVY            zahraničních trustových struktur v České republice, což celé spektrum mož-           ností ještě více rozšiřuje .                               606            5.2   Fundace           Fundace jako takové byly známi již i právu římskému  a jejich tradice jde                                                         607           celými evropskými právními dějinami a ve středověku je spojena poměrně           pevně s církví. Později však, zejména vlivem protestantismu došlo k posunu           od církevního do soukromého sektoru. Jejich pojetí v Evropě je od nepa-           měti takové, že jsou chápány jako „osamostatněný majetek, věnovaný zaklada-           telem určenému účelu“, a to především veřejně prospěšnému.  V posledních                                                             608           letech však čím dál více evropských právních úprav naznalo v tomto ohledu           určitou proměnu, pro kterou je charakteristický odklon od tohoto tradič-           ního pojetí. Postupně je naopak umožňováno využití nadací i pro soukromé           účely, neboť právě po takových instrumentech je v Evropě aktuálně čím           dál tím intenzivnější poptávka.  Jako příklad lze uvést jejich využitelnost                                     609           při předcházení rodinných sporů, zachování kontinuity podniků, nastavení           optimálního rámce pro správu vlastního majetku, či alternativa k dědické           sukcesi .                 610            606  RONOVSKÁ,  K.  Mezigenerační  majetkové  nástupnictví:  společné  evropské  trendy,              nové možnosti a výzvy. Ad Notam, 2017, č. 5, s. 20.           607  HEYROVSKÝ, L. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4. vyd. Praha: J. Otto, 1910,              s. 177 a násl. Původně však byly nadace navázány na osobu, typicky nějakou obec, která              byla  povinována  z  vyplácet  prostředky  za  daným  účelem  (typicky  podpora  chudých              (nesamostatné nadace). Samostatnými se staly až v době křesťanských císařů, nicméně              v této době – s ohledem na jejich účel – též bylo nutné mít povolení církve k jejich              vzniku. K tématu též RONOVSKÁ, K. K významu soudní judikatury při dotváření              nadačního  práva  v  Evropě  ve  čtyřech  „obrazech“.  In:  VEČEŘA,  M.,  J.  HURDÍK,              M. HAPLA a kol. Nové trendy v soudcovské tvorbě práva. Brno: Masarykova univerzita, 2015,              s. 239–254.           608  Blíže  viz  RONOVSKÁ,  K.  a  kol.  Metamorfózy  nadačního  práva  v  Evropě  a  České  repub-              lice na počátku 21. století. 1. vyd. Brno: Munipress, 2015, s. 23 a násl.; ze zahraničních              pramenů  stojí  za  pozornost  SCHULZE,  R.  Die  Gegenwart  des  Vergangenen  –              Zu Stand und Aufgaben der Stiftungsrechtsgeschichte. In: HOPT, J. K. a D. REUTER.              Stiftungsrecht in Europa. Köln: Carl Heymans Verlag KG, 2001, s. 68 a násl.; přehledně pak              i RONOVSKÁ, K. Proměny nadačního práva v Evropě. Časopis pro právní vědu a praxi,              2013, roč. 21, s. 461 a násl.           609  BRAUN, A. a A. RÖTHEL. Passing Wealth on Death. Will-Substitutes in Comparative Perspec              tive. Oxford: Hart Publishing, 2016, passim.           610  K tématu viz RONOVSKÁ K. Volba formy správy majetku: na čem záleží? Bulletin              advokacie, 2016, roč. 21, s. 46.              146","5 Související problematika              5.2.1   Nadace             Ačkoliv  jak  bylo  už  výše  naznačeno,  byl  i  našemu  právu  termín  nadace             znám,  pojetí nadací v OZ 2012 je poněkud složitější. Občanský zákoník                  611             hovoří nově o tzv. fundacích, což je souhrnný pojem pro nadace a nadační             fondy. I přestože zde řada nadací dříve existovala,  jsou v české společ-                                                         612             nosti vnímány fundace s určitými rozpaky, a to zejména z důvodů chybějící             „nadační tradice“, která nejen v České republice,  ale i v dalších zemích                                                        613             bývalého tzv. „východního bloku“ evidentně chybí.             Faktem však je, že to není jen otázka let 1948–1989, neboť doba existence             meziválečného Československa byla dost krátká na to, aby se domácí nadační             sektor  dostatečně etabloval a stabilizoval.  Převzetí moci komunistickým                   614                                                  615             režimem v roce 1948 pak znamenalo pro dosud existující nadace katastrofu             v podobě jejich zrušení a znárodnění jejich majetku, což probíhalo v 1. pol.             padesátých let. Ke znovuobnovení nadačního sektoru došlo až po společen-             ských a politických změnách počátkem 90. let minulého století. Nadace však             nebyly v tehdejší době politickou prioritou, jejich význam i možnosti využi-             telnosti byly podceněny.  Nadace tedy sice nově sice existovat mohly,  byly                                                                        617                                 616             pasovány do role „pokladniček“, asistujících státu při podpoře „obecného             blaha“, neboť byla zásadním způsobem potlačena úloha jejich zakladatelů. 618             611  HROMADA, J. Právnický slovník. 2. zcela přepracované. vyd. Praha: Orbis, 1966, s. 298.             612  Např.  Hlávkova  nadace  založená  25.  ledna  1904,  jejímž  účelem  byla  podpora  vzdě-                 lanost české společnosti. Na druhou stranu její osudy zejména po r. 1939 a po r. 1948                 dosti jasně ilustrují, jak nelehký byl osud nadací ve 20. stol. A to ještě tato nadace měla                 tu výsadu, že prakticky jako jediná nebyla r. 1953 zrušena. Takové štěstí už neměla naopak                 např. Randova nadace (založena roku 1876) na podporu studentů práv, která byla nejprve                 během nacismu a následně v době komunismu zrušena a její majetek byl konfiskován.             613  K  historickému  vývoji  nadací  na  našem  území  též  srovnej  DOLEŽALOVÁ,  A.                 Zapomenuté  kořeny  nadace  v  Českých  zemích  a  Československu  před  rokem  1951.                 Historický časopis, 2018, roč. 66, č. 1, s. 55–80. Byť tento text je zaměřen spíš na histo-                 rické, ne tolik právní otázky.             614  Vydělil se z tehdejšího rakouského, na základě Germainské mírové smlouvy (1919).             615  Svou roli sehrála i hospodářská krize ve třicátých letech a následně 2. světová válka.             616  Tomu odpovídá i fakt, že nejprve byla jejich úprava ne zcela vhodně zahrnuta do § 389d                 novelou hospodářského zákoníku (103/1990 Sb), od r. 1992 existenci samostatného                 nadačního zákona předpokládal občanský zákoník.             617  Zákon č. 227/1997 Sb., o nadacích a nadačních fondech, tato volná úprava však vedla                 často i k jisté míře zneužívání, proto byl r. 2010 výrazně novelizován.             618  K historickým souvislostem po roce 1990 viz RONOVSKÁ, K. a kol. Metamorfózy nadač-                 ního práva v Evropě a České republice na počátku 21. století. Masarykova univerzita, 2015, s. 79                 a násl.                                                                           147","AUTONOMIE VŮLE ZŮSTAVITELE PODLE OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU Z HISTORICKÉ PERSPEKTIVY            Tento  přístup  se  však  ukázal,  zejména  ve  srovnání  s  konceptem  nadací           v okolních zemích, jako nevyhovující, a proto byl v souvislosti s rekodifikací           soukromého práva přehodnocen. Zatímco dosavadní nadační právo vychá-           zelo z rakouské tradice regulace právem veřejným , kombinované s „charity                                                    619           concept“, který byl do střední Evropy „importován“ v 90. letech 20. století           z USA, nově byl právní rámec pro nadace zahrnut do občanského zákoníku           (jeho obecné části), zejména po vzoru německém, švýcarském či nizozem-           ském.  Tím byla nejen zdůrazněna jeho soukromoprávní povaha, ale základ-               620           ním východiskem se stal respekt kvůli projevené zakladatelem v zakladatel-           ském právním jednání, čím ž došlo k návratu k „evropským kořenům“.           Nové nadační právo směřuje k vyšší flexibilitě a snad i rozšíření pole své           působnosti; ostatně první signály z praxe takovému vývoji i nasvědčují .                                                                        621           V celé řadě ohledů však zůstává „na půli cesty“, což ovšem reflektuje dosa-           vadní neujasněnost postoje společnosti k nadacím a jejich pozici v českém           prostředí.           Jak  pro  nadace,  tak  pro  nadační  fondy  jsou  charakteristické  tři  pojmové           znaky: účel, majetek a určitá míra organizovanosti.  Pro nadace by měla být                                                     622           typická dlouhodobá existence a stabilita; musí vytvořit nezcizitelnou nadační           jistinu v zákonem stanovené minimální hodnotě.  Právní rámec pro nadace                                                   623           se vyznačuje určitou „přeregulovaností“ (více jak 70 zákonných ustanovení).           Navíc je z této úpravy patrné, že byl psán primárně pro nadace s veřejně pro-           spěšným účelem. Z hlediska využití bude tato právní forma pro soukromé           účely tak spíše ojedinělá.           619  Po vzoru Bundes-Stiftungs- und Fondsgesetz z 27. 11. 1974, je však třeba říci, že tato              úprava je u nás zavedena až právě r. 1997.           620  Širší souvislosti viz RONOVSKÁ, K. a kol. Metamorfózy nadačního práva v Evropě a České              republice na počátku 21. století. 1. vyd. Brno: Munipress, 2015, s. 81 a násl.; viz též Důvodová              zpráva přiznává inspiraci v předchozím nadačním zákoně a dodává, že: „… hledá inspiraci              zejména v právní úpravě Rakouska, Německa, Itálie, Nizozemí, Québecu a Polska. Osnova však,              rozdílně od stručných úprav německé, italské nebo québecké, jde ve shodě s tuzemskou tradicí cestou              detailnější úpravy.“ – Důvodová zpráva – konsolidovaná verze. Justice.cz [online]. S. 93 [cit.              28. 5. 2019]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/images/pdf/Duvodova-              zprava-NOZkonsolidovana-verze.pdf           621  Zvýšený zájem se projevuje mimo jiné i zvýšeným zájmem o studium nadačního práva.           622  K základní charakteristice fundací (nadací a nadačních fondů) viz RONOVSKÁ, K.              In: LAVICKÝ a kol. Občanský zákoník I. Komentář. Obecná část § 1–654. 1. vyd. Praha:              C. H. Beck, 2014, s. 1307 a násl.           623  Částka 500 000 Kč (§ 336 odst. 2 OZ 2012), která však vychází již z dosavadního zákona              z r. 1997.              148","5 Související problematika              5.2.2   Nadační fondy             Právní  rámec  pro  nadační  fondy  je  naopak  v  zákoně  nastaven  stručně             (§§ 394–401 OZ 2012), čímž je ponechán podstatně širší prostor pro zakla-             datele.   V  pouhých  osmi  zákonných  ustanoveních  jsou  upraveny  pouze                   624             základní statusové otázky, přičemž podpůrně je využitelná úprava fundací             a propracovaná úprava právnických osob obecně, popř. úpravy nadací per             analogiam. Jeho využitelnost pro soukromé účely je nesporná. Zpočátku –             krátce  po  nabytí  účinnosti  rekodifikace  –  byla  diskutována  otázka  vhod-             nosti či možnosti subsidiární použitelnosti nadační úpravy  i pro nadační                                                                625             fondy s argumentem, že právní režim nadačních fondů je až příliš liberální.             Nejvyšší soud nicméně zaujal v tomto ohledu zdrženlivý přístup a v něko-             lika rozhodnutích  se vyslovil proti subsidiární použitelnosti (bez výslov-                            626             ného zákonného zmocnění).             Nadaci i nadační fond lze založit i v pořízení pro případ smrti.  Této mož-                                                                  627             nosti se nicméně v praxi příliš nevyužívá; fundace bývají v naprosté většině             případů ustavovány za trvání životů svých zakladatelů.  Důvodů pro takový                                                           628             postup je hned několik. Předně každý ze zakladatelů jistě raději svou nadaci             či nadační fond (bez ohledu na to, zda je jejich účel veřejně prospěšný nebo             soukromě prospěšný) nejprve za trvání svého života nastaví tak, aby její fun-             gování co nejvíce vyhovovalo jeho skutečné vůli. Vedle toho si však zakla-             datelé často ponechávají některá zvláštní (zakladatelská) práva, která jsou             pevně spjata s jejich osobou a zanikají nejpozději smrtí. 629               624  Jde zde v podstatě o úprav u převzatou ze zákona o nadacích a nadačních fondech                 z r. 1997, ta se přitom inspirovala v této oblasti v rakouském Bundes-Stiftungs- und                 Fondsgesetz z r. 1974. Viz Důvodová zpráva – konsolidovaná verze. Justice.cz [online].                 S. 104 [cit. 28. 5. 2019]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/images/pdf/                 Duvodova-zprava-NOZkonsolidovana-verze.pdf             625  K vývoji názorů na tuto otázku viz např. RONOVSKÁ, K. Nadační fond po rekodifi-                 kaci soukromého práva. Subsidiarita, či analogie uvnitř nadačního práva? Právní rozhledy,                 2013, roč. 21, č. 13–14, s. 494–499.             626  Viz např. Usnesení NS ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3225/2016 ve věci Nadačního                 fondu Richarda Fuxy, či Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 29 Cdo                 4197/2015, ve věci formy zakladatelského právního jednání ústavu soukromého práva.             627  I zde bychom našli historické konotace ještě z dob Rakouska-Uherska. Viz Gl-U. u mys-                 tického testamentu.             628  Obdobný přístup je běžný i v okolních zemích (Německo, Rakousko, Lichtenštejnsko,                 Švýcarsko). Pro zajímavost v Rakousku je nový nadační zákon od r. 2015.             629  Jde o jejich osobní práva, která tak nejsou zděditelná, ani zcizitelná.                                                                           149","AUTONOMIE VŮLE ZŮSTAVITELE PODLE OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU Z HISTORICKÉ PERSPEKTIVY            Dalším důvodem, proč není využíváno ustavování fundací pro případ smrti,           je nevyjasněnost některých otázek souvisejících s „kolizí“ s dědickým prá-           vem, zejména právy nepominutelných dědiců.  Závěrem stojí za to zmínit                                                  630           i fakt, že poměrně neklidný vývoj 20. stol. a osudy nadací v jeho průběhu           na našem území může vést i k určitým obavám, zda jde o vhodný institut           pro uspořádání vztahů mortis causa, neboť turbulentní změny, jakými naše           společnost prošla v posledním století mohou být jistým „varováním.“            5.3   Svěřenské fondy – trust           Právní úprava svěřenských fondů byla do OZ 2012 (§§ 1400–1475) v zásadě           převzata z Code civile Québec  (byť s určitými změnami), přičemž tento                                     631           krok byl zdůvodněn takto: „V porovnání s dalšími právními úpravami tohoto insti-           tutu (např. ve Skotsku, 353 Louisianě nebo v Jihoafrické republice) se recepce québecké           úpravy jeví jako nejvhodnější. Jednak proto, že si právo Québecu zachovalo svůj výrazný           charakter kontinentálního práva, jemuž tento institut common law funkčně přizpůsobilo,           jednak i z toho důvodu, že tamější občanský zákoník zavedl dosti podrobná pravidla           o správě cizího majetku, jejichž recepce se jeví jako funkční právě proto, že se institut           trustu zamýšlí zavést do tuzemského práva jako nový.“  632           Jak je patrné, institut se k nám dostává spíše z oblasti práva common law,           tedy z anglofonních oblastí. Přesto v historickém hledisku nebyl tento insti-           tut neznám i právu kontinentálnímu.           5.3.1   Svěřenství – fideikomis 633           I přes jisté kořeny v římském právu, kde lze nalézt podobnost se svěřen-           ským nástupnictvím, zejména však pak s tzv. fideikommissum familiae relictum,                                                                         634           samotné svěřenství, tedy fideikomis v domácím práv pramení z úpravy stře-           dověké, kdy středověcí právníci na římském základě vytvořily prostředek              630  K tématu blíže viz RONOVSKÁ, K. a V. PIHERA. (Ne)pominutelný dědic. Kontroverze,              rizika a potřeba změn., Právní rozhledy, 2019, roč. 27, č. 15–16, s. 520 a násl.           631  CCQ čl. 1260 až 1370           632  Důvodová  zpráva  –  konsolidovaná  verze.  Justice.cz  [online].  S.  352–353  [cit.  28.  5.              2019]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/images/pdf/Duvodova-zprava-              NOZkonsolidovana-verze.pdf           633  Více viz SALÁK, P. K pojmu fideikomis a jeho pozici v římském právu a novověkém              právu. Právní rozhledy, 2014, č. 12, s. 432–436.           634  Jeho podstata byla v tom, že takto odkázaná věc musí zůstat v rodině. HEYROVSKÝ, L.              Dějiny a systém soukromého práva římského. 4. oprav. vyd. Praha: J. Otto, 1910, s. 1157.             150","5 Související problematika              vhodný  pro  aristokratické  rody.   Jeho  úkolem  bylo  zajištění  celistvosti                                         635             rodinného majetku  tak, aby navždy zůstal nezcizitelný a nedělitelný. Právě                             636             šlechta jej tím využívala k zachování majetkové jednoty a tím k udržení pres-             tiže a lesku (splendor familiae). 637             Do domácího práva se tento institut dostával od 16. stol., složitou cestou přes             právo rakouské, resp. německé (říšské) se zcela jasným vlivem majorátu špa-             nělského. Hlavního rozkvětu přitom nabyl po r. 1621, kdy sloužil k zafixování             rozsáhlých majetků, které některé rody získaly při konfiskacích po porážce             stavovského povstání.  Podstatným rysem bylo, že s jeho vznikem, případně                                638             se změnou fideikomisní podstaty musel vždy souhlasit panovník,  což insti-                                                                   639             tut do značné míry omezovalo na vysokou šlechtu a i proto velmi často bývá             pro tento fideikomis užíván přídomek „šlechtický.“ Přestože po jeho znač-             ném rozšíření se již od pol. 18. stol.  začínají objevovat hlasy proti fideiko-                                            640             misům a to se mimo jiné projevilo i v přípravách ABGB,  kdy důvodem                                                               641             byla  poměrně  silná  „aristokratická  lobby.“  Proto  teprve  s  nástupem  nové             republiky, která se k šlechtě stavila dosti nepřátelsky, se podařilo fideikomisy             zákonem z 3. července 1924 č. 179/1924 Sb. z. a n. zakázat. 642             Československo však nebylo jediné a podobné snahy o omezení či zrušení             je možno vidět i jinde. Ve Francii vedly ke zrušení revoluční události na sklonku             18. stol., což mělo následně svůj dopad i na řadu evropských zemí v době               635  KOBER,  J.  Fideikomis  (svěřenectví).  In:  SCHELLE,  K.  a  J.  TAUCHEN  (eds.).                 Encyklopedie českých právních dějin. D-J. sv. 2. Plzeň: Aleš Čeněk, 2016, s. 492–504.             636  Proto  byl  např.  Lubym  zařazen  k  rodiněprávním  institutům.  LUBY,  Š.  Dejiny.                 Encyklopaedia  Beliana,  heslo:  Fideikomis.  Encyklopaedia  Beliana,  heslo:  Fideikomis.  4.  zv.                 Bratislava: Encyklopedický ústav Slovenskej akadémie vied, 2005, s. 339 a násl.             637  Slovník  veřejného  práva  československého.  I.  díl.  Praha:  Eurolex  Bohemia  (reprint),  2000,                 s. 594.             638  KOBER,  J.  Fideikomis  (svěřenectví).  In:  SCHELLE,  K.  a  J.  TAUCHEN  (eds.).                 Encyklopedie českých právních dějin. D-J. sv. 2. Plzeň: Aleš Čeněk, 2016, s. 494–496.             639  JIREČEK, H. (ed.). Obnovené právo, čl. O XXII, citováno dle MALÝ, K., J. ŠOUŠA                 a K. KUČEROVÁ (eds.). Deklaratoria a Novely. Edice. In: MALÝ, K. a L. SOUKUP                 (eds.).  Vývoj  české  ústavnosti  v  letech  1618–1918.  1.  vyd.  Praha:  Karolinum,  2006,                 1001 s., čl. I.i.20, s. 860.             640  KOBER,  J.  Fideikomis  (svěřenectví).  In:  SCHELLE,  K.  a  J.  TAUCHEN  (eds.).                 Encyklopedie českých právních dějin. D-J. sv. 2. Plzeň: Aleš Čeněk, 2016, s. 497.             641  Negativní byl zejména názor Haana a též Zeillera, byli však přehlasováni. Viz OFNER, J.                 Der  Ur-Entwurf   und  die  Berathungs-Protokolle  des  oesterreichischen  Allgemeinen  bürgerlichen                 Gesetzbuches, II. Band. Wien: Alfred Hölder, 1889, 541 a násl.             642  KOBER,  J.  Fideikomis  (svěřenectví).  In:  SCHELLE,  K.  a  J.  TAUCHEN  (eds.).                 Encyklopedie českých právních dějin. D-J. sv. 2. Plzeň: Aleš Čeněk, 2016, s. 500 a násl.                                                                           151","AUTONOMIE VŮLE ZŮSTAVITELE PODLE OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU Z HISTORICKÉ PERSPEKTIVY            úspěšných tažení Napoleona Bonaparte. I když po jeho porážce a Vídeňském           kongresu došlo k jejich obnovení, v Německu se snahy o jeho zrušení objevily           znovu v revolučním roce 1848 a pak ještě několikrát. Tyto snahy však byly           neúspěšné, neboť čl. 54 uvozovacího zákona k BGB určoval problematiku           fideikomisů do výhradního práva jednotlivých spolkových států. Důvodem           těchto snah byly značné ekonomické a sociální změny, kterými tehdejší společ-           nost procházela (vč. zrušení poddanství apod.). Fideikomisy umožnily zakon-           zervovat rozsáhlé pozemky feudálů, což bylo v příkrém rozporu s ekonomic-           kým a průmyslovým rozvojem. Tyto pozemky nebylo možné ani zcizovat, jen           propachtovávat, což se pochopitelně odrazilo na cenách nájmu.           Konec fideikomisů nejen v Československu, ale ve většině evropských států           je  tak  spojen  až  s  pozemkovými  reformami,  které  proběhly  v  mnohých           evropských zemích po první světové válce. V již zmiňovaném Německu                                                                         643           byly omezeny ve dvacátých letech, ale zrušeny definitivně v roce 1938, neboť           jejich koncept odporoval nově nastupující politické situaci.  Ve Švýcarsku                                                             644           byla situace poněkud odlišná. Jejich hospodářský význam zde nebyl tak velký           a hlavně, zde k omezení došlo v souvislosti s novým občanským zákoníkem.           Při jeho tvorbě převládl názor, že rodinné fideikomisy nebudou po nabytí           jeho účinnosti již nadále možné zřizovat.  Stalo se tak i přes to, že Eugen                                              645           Huber, hlavní redaktor ZGB, plédoval pro jejich zachování. Nakonec bylo           dosaženo kompromisu: nové rodinné fideikomisy již vznikat nebudou, nic-           méně staré zůstanou zachovány. Tím se švýcarská úprava poněkud vymyká,           a tak je dodnes možno setkat se zde s fideikomisními statky.  Stejně jako                                                               646           v okolních zemích bylo i ve Švýcarsku při opouštění fideikomisů argumen-           továno, že jsou v rozporu s koncepčním myšlením té doby a hospodářskými           zájmy (odnímání majetku aktuální hospodářské realitě) apod. 647            643  K  fideikomisům  v  Německu  podrobněji  např.  ECKERT,  J.  Der  Kampf   um  die              Familienfideikommisse  in  Deutschland.  Studien  zum  Absterben  eines  Rechtsinstitutes.  Frankfurt              am Main: Peter Lang, 1992.           644  Původní předpisy z počátku 20. let předpokládaly, že fideikomisy zaniknou smrtí osoby, která              je držela k 1. lednu 1921. Toto úplné zrušení bylo stanoveno zákonem č. 825/1938 RGBl.           645  Viz § 335 odst. 2 ZGB „Die Errichtung ven Familienfideikommissen ist nicht mehr gestattet“              Blíže GRÜNIGER, H. Kommentar zum Art. 335/2. In: HONSELL, H., N. P. VOGT              a T. GEISER (Hrsg.). Zivilegesetzbuch I.,Basler Kommentar, Art. 1–456 ZGB. 4. vyd. Helbing              Lichtenhahn Verlag, 2010, s. 1746 a násl.           646  Např. zámek Altenklingen v oblasti Thurgau nedaleko od Kostnice, který je fideikomi-              sem od konce 16. stol.           647  GRÜNIGER,  H.  Kommentar  zum  Art.  335/2.  In:  HONSELL,  H.,  N. P.  VOGT              a T. GEISER (Hrsg.). Zivilegesetzbuch I.,Basler Kommentar, Art. 1–456 ZGB. 4. vyd. Helbing              Lichtenhahn Verlag, 2010, s. 1746 a násl              152","5 Související problematika              5.3.2   Trust a svěřenský fond             Když byla do naší úpravy vrácen institut svěřenského nástupnictví, v souvis-             losti s jeho časovým omezením uvedla důvodová zpráva toto: „Smyslem tohoto             opatření je vyloučit, aby se pozůstalost přeměnila v rodinné svěřenství (fideikomis), zrušené             v našem právu již v r. 1924.“  648             Pravdou je, že nebyl obnoven institut svěřenství (fideikomisu), nicméně byl             zaveden institut svěřenského fondu, vycházející z trustu. Trust je přitom             svým způsobem obdobou fideikomisu v common law. Původně anglický             koncept trustu je z hlediska hospodářské využitelnosti zdaleka nejúspěšnější,             a to především proto, že je zatížen relativně nízkou mírou nejasností, a tedy             rizik. Proto je zdrojem inspirace pro mnohé další právní řády založené pri-             márně na kontinentální právní tradici, které s ohledem na aktuální spole-             čenské změny a demografickou strukturu obyvatelstva hledají nové formy             správy vlastního majetku vč. jeho posunu budoucím generacím.             S trusty vykazuje některé shodné rysy (ale naopak i odlišnosti) např. koncept             německých nesamostatných nadací  (unselbstständige Stiftung), českých svěřenských                                        649             fondů , lichtenštenský Treuhandschaft, a do jisté míry i rakouská soukromá nadace                 650             (Privatstiftung).  Nejde, jak je tedy patrné, jen o záležitost čistě českou. Trusty                        651             a jim podobné struktury (trust-like formy) jsou na počátku 21. století hojně             rozšířenou formou správy majetku, a to nejen v anglo-americkém právním             prostoru, ale v posledních desetiletích také v Evropě kontinentální . Čím                                                                       652             dál tím častěji bývají využívány i jako alternativa k dědické sukcesi,  v oblasti                                                                    653             plánování právního nástupnictví nebo při snaze zachovat fungující podniky.             648  Důvodová  zpráva  –  konsolidovaná  verze.  Justice.cz  [online].  S.  377  [cit.  28.  5.  2019].                 Dostupné   z:   http://obcanskyzakonik.justice.cz/images/pdf/Duvodova-zprava-                 NOZkonsolidovana-verze.pdf             649  Viz blíže RONOVSKÁ, K. Nadace (a trusty) v kontinentální Evropě – pohled funkcio-                 nální. Obchodněprávní revue, Praha: C. H. Beck, 2012, roč. 4, č. 7–8, s. 202–206.             650  § 1448 a násl. OZ 2012.             651  K tématu viz blíže RONOVSKÁ, K. Metamorfózy nadačního práva v Evropě a v České repub-                 lice na počátku 21. století. Masarykova univerzita, 2015, passim.             652  V  posledních  letech  lze  zaznamenat  o  trustům  podobné  struktury  nebývalý  zájem,                 viz např. historizující publikaci publikace HEMHOLZ, a R. ZIMMERMANN. Itinera                 Fiduciae, Trust and Treuhand in Historical Perspective. Berlin: Duncker \& Humbolt, 1998.             653  K této problematice viz blíže obsáhlá publikace GRUBER, M., S. KALSS, K. MÜLLER                 a M. SCHAUER. Erbrecht und Vermögensnachfolge, Wien: Springer, 2010; dále zejména                 DUTTA, A. Warum Erbrecht? Tübingen: Mohr Siebeck, 2014; BRAUN, A. a A. RÖTHEL                 (eds.).  Passing  Wealth  on  Death,  Will-Substitutes  in  Comparative  Perspective.  Oxford:  Hart                 Publishing, 2016; Süß, R. (ed.). Erbrecht in Europa. Zerb Verlag, 2015.                                                                           153","AUTONOMIE VŮLE ZŮSTAVITELE PODLE OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU Z HISTORICKÉ PERSPEKTIVY            5.3.3   Podstata svěřenského fondu 654           Podstata svěřenského fondu  spočívá ve vyčlenění určitého majetku svěřite-                                  655           lem, čímž vzniká oddělené a nezávislé vlastnictví, k němuž původnímu vlast-           níku již vlastnické právo dále nesvědčí. Vlastníkem není ani svěřenský fond,           neboť nemá právní osobnost, správce ani obmyšlený (beneficient). Vyčleněný           majetek je tedy autonomním vlastnictvím, ke kterému nikomu nesvědčí vlast-           nické právo (jmění bez vlastníka). To je konstrukce pro domácí právo dosti           netypická, nejblíže by tomu mohl být institut hereditas iacens – ležící pozůsta-           losti, jejíž povaha byla také předmětem různých úvah.  Určitá podobnost                                                         656           je pak také s různými formami děleného případně lenního vlastnictví. 657           Skutečnost, že svěřenský fond nemá vlastní právní osobnost má však ještě           některé  další  důsledky.  Zejména  v  oblasti  procesního  práva,  kde  to  vede           k tomu, že nemá ani způsobilost být účastníkem řízení. Podobně však není           pochopitelně ani procesně způsobilý. V řízeních týkajících se svěřenského           fondu, je proto svěřenský správce nejen účastníkem, ale činí také veškerá pro-           cesní jednání.  Je poněkud ironií osudu, že ačkoliv z pohledu práva soukro-                      658           mého právní osobnost fond nemá, daňové právo mu pozici daňového sub-           jektu přiznává a staví jej do pozice obdobné právnické osobě. I tak je zde svě-           řenský správce klíčovou osobou pro daňové právo procesní, neboť má pro           daňové účely pozici podobnou statutárnímu orgánu právnické osoby.  I zde                                                                    659           je režim fundací poněkud odlišný, ale jelikož jde o poměrně nové instituty, lze           očekávat, že se daňový režim bude ještě vyvíjet a ustalovat.            654  K tomu srovnej zejména TICHÝ, L. Svěřenský fond a trust – jejich fungování v mezinárodním              srovnání. Praha: Centrum právní komparatistiky Právnické fakulty Univerzity Karlovy,              2016;  k  aspektům  dědického  práva  pak  zejména  RONOVSKÁ,  K.  a  V.  PIHERA.              (Ne)pominutelný  dědic.  Kontroverze,  rizika  a  možnosti  změn.  Právní  rozhledy,  2019,              č. 15–16, s. 520–525.           655  § 1448an. OZ.           656  STLOUKALOVÁ, K. Svěřenský fond a jeho paralely v římském právu. Acta Iuridica              Olomucensia, 2014, roč. 9, Supplementum 3: Recepce římského práva v Evropě, s. 175–188.           657  HORÁK, O. Tzv. dělené vlastnictví v 19. a 20. století. (K proměnám chápání tradičního              pojmu v domácí právní vědě.) In: DÁVID, R., D. SEHNÁLEK a J. VALDHANS (eds.).              Dny práva – 2010 – Days of  Law. Brno: Masarykova univerzita, 2010, s. 1513–1523.           658  V tom je situace dosti odlišná od nadací. Na rozdíl od svěřenského fondu mají nadace              i nadační fondy povahu právnické osoby. Jsou proto způsobilé být účastníky civilního              řízení a mají rovněž procesní způsobilost. Žalobcem popř. žalovaným je tedy samotná              nadace nebo nadační fond, a nikoliv osoby, které za ně v řízení jednají           659  § 24 odst. 6 daňového řádu, Daňové předpisy počítají standardně i s jinými poplatníky,              kteří nemají právní osobnost (např. podílové fondy, organizační složky státu nebo právě              svěřenské fondy).              154","5 Související problematika              Správu majetku vykonává svěřenský správce, a ačkoli není vlastníkem, vyko-             nává k majetku práva vlastníka: tj. majetek vyčleněný do fondu drží, spra-             vuje, naplňuje účel stanovený svěřitelem a respektuje práva obmyšlených.             Specifikem  postavení  svěřenského  správce  je  povinnost  vykonávat  svou             funkci s péčí řádného hospodáře (je nadán řadou fiduciárních povinností).             Vedle toho však má autonomní nezávislé postavení a jeho činnost se neřídí             bezprostředními pokyny jiných osob.  Svěřenský správce je povinen postu-                                             660             povat poctivě a nestranně v zájmu všech beneficientů, musí se vyhýbat střetu             zájmů, nesmí zneužít – k prospěchu svému či jiných – informace, které zís-             kal při správě.             Svěřenský fond lze vytvořit za trvání života zakladatele nebo jeho pořízením             pro případ smrti, tj. svěřenský fond mortis causa. Od roku 2018  vzniká                                                                     661             okamžikem, kdy je zapsán do Evidence svěřenských fondů, vedené přísluš-             ným rejstříkovým soudem podle sídla/bydliště svěřenského správce. Dále             je třeba uvést do zvláštní evidence údaje o skutečných majitelích svěřen-             ského fondu . Svěřenský fond musí nést vlastní označení, které vyjadřuje                        662             jeho účel a musí obsahovat slova „svěřenský fond“.             Každý  svěřenský  fond  musí  mít  zároveň  obligatorně  statut,  který  musí             být vyhotoven ve formě veřejné listiny, což je v porovnání s bezformál-             ností ustavení angloamerických trustů (quebeckou předlohou), ale i poža-             davky kladenými na vznik českého nadačního fondu, je požadavek poně-             kud neobvyklý. Pro statut stanovuje občanský zákoníku pouze minimální             obsah a ponechává tím značný prostor pro další autonomní úpravu poměrů             svěřitelem/zakladatelem.             V případě, že správce nevykonává řádně správu svěřenského fondu, může             se zakladatel, obmyšlený nebo jiná osoba, která na tom má právní zájem             (typicky protektor), domáhat, aby soud uložil svěřenskému správci povin-             nost k určitému jednání, nebo aby naopak určité jednání správci zakázal.              660  Blíže viz RONOVSKÁ, K. a V. PIHERA. In: SPÁČIL a kol. Věcná práva. Katastr nemovi-                 tostí. Správa cizího majetku. C. H. Beck, 2018, kapitola ke Správě cizího majetku a svěřen-                 skému fondu.             661  Tato změna byla provedena novelou občanského zákoníku č. 460/2016 Sb., s účinností                 k 1. 1. 2018, ve které se projevilo politické rozhodnutí o nutnosti evidence těchto majet-                 kových struktur.             662  Evidence skutečných majitelů je vedena obdobně jako Evidence svěřenských fondů cen-                 trálně. Zápisy provádí místně příslušné rejstříkové soudy.                                                                           155","AUTONOMIE VŮLE ZŮSTAVITELE PODLE OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU Z HISTORICKÉ PERSPEKTIVY            Krajní možností je odvolání správce a jmenování správce nového soudem.           O těchto opatřeních bude soud rozhodovat v nesporném řízení , jež bylo                                                                 663           nově vytvořeno speciálně pro svěřenské fondy.           Otázka vztahu či kolize dědického a trustového práva je v současné době           velmi diskutovanou otázkou.  Možná se však sluší zmínit fakt, že na rozdíl                                   664           od výše uvedeného „šlechtického“ fideikomisu, zákonodárce podobně jako           níže v případě svěřenského nástupnictví zastropoval dobu fungování svě-           řenského fondu dobou sta let (viz § 1480 OZ 2012).            5.4   Závěrem k mimoběžným prostředkům            V mnoha ohledech limitující koncept nadačního práva platné v České repub-           lice do 1. 1. 2014 a absence obligačních či jiných nástrojů obdobných němec-           kému Treuhandu nebo angloamerickému trustu, ponechalo prostor pro úvahy           nad jinými vhodnými formami správy majetku pro soukromé či smíšené           účely, ve kterých by hrál hlavní roli zakladatel.           Občanský  zákoník  tuto  absenci  či  omezenou  úpravu  naopak  nahradil           řadou instrumentů pro správu majetku. Ty se však do jisté míry překrý-           vají a dokonce si vzájemně si i konkurují. Vlastníci majetku si tak mohou           vybrat ze „statusových“ forem nadaci (§ 306 a násl. OZ 2012), nadační fond           (§ 394 a násl. OZ 2012), nebo i korporaci, svěřenský fond mající specifickou           obligačně-věcně právní povahu, případně některou z obligačních forem .                                                                       665           Nové  české  nadační  právo  de  lege  lata,  i  přes  všechny  významné  posuny,           ke kterým v souvislosti s rekodifikací došlo, není zřejmě (zatím) „progra-           mově“ směřováno k využívání fundací pro ryze soukromé účely.  Právní                                                                   666           forma nadačního fondu se pro tyto účely nicméně jeví jako dobře využi-           telná. Ještě větší je pak flexibilita svěřenského fondu, a proto zřejmě bude             663  V režimu zákona o zvláštních řízeních soudních.           664  PIHERA, V. a K. RONOVSKÁ. Fundační principy a hranice jejich flexibility. K otázce              možnosti dodatečných změn podmínek fungování svěřenských fondů a fundací. Právník,              2018, roč. 157, č. 9, s. 705–722, RONOVSKÁ, K. a V. PIHERA. (Ne)pominutelný dědic.              Kontroverze, rizika a možnosti změn. Právní rozhledy, 2019, roč. 27, č. 15–16, s. 520–525;              RONOVSKÁ,  K.  Mezigenerační  majetkové  nástupnictví:  společné  evropské  trendy,              nové možnosti a výzvy. Ad notam, 2017, roč. 23, č. 5, s. 19–23.           665  RONOVSKÁ, K. Volba formy správy rodinného majetku: na čem záleží? Bulletin advo-              kacie, 2016, č. 7-8, s. 44–48.           666  Ibid.              156","5 Související problematika              i vhodnějším institutem. Na druhou stranu jeho kořeny ve zcela odlišném             právním systému a v souvislosti s tím i ne zcela pozitivní přijetí odbornou             vede k otázce, jak se k němu postaví soudní praxe.             Hledání  a  především  pak  nalezení  skutečné  rovnováhy  mezi  nadačním             a trustovým právem na straně jedné a dědickém právem na straně druhé             je v současné době poměrně horkým tématem, diskutovaných na tuzem-             ských  i  zahraničních  fórech  i  stránkách  odborné  literatury.  K  případné             změně zákona je nicméně potřeba přistupovat velmi citlivě, minimalisticky,             s pokorou a s rozmyslem, neboť oblast správy majetku vyžaduje především             stabilitu a právního prostředí a důvěru v jeho funkčnost.              5.5    Autonomie vůle dědice             Je-li v dědickém právu řeč o autonomii vůle, má se tím zpravidla automaticky             autonomie vůle zůstavitele pořídit o svém majetku, jak je mu libo. Závěť             a odkaz jsou jednostranná pořízení, jež tak mohou existovat sama o sobě,             avšak je otázkou, zda dojdou naplnění či nikoliv – je zde totiž druhé jedno-             stranné jednání a to je rozhodnutí dědice (odkazovníka) o přijetí, či nepřijetí             dědictví (odkazu).             Přestože se zdá, že tato možnost volby je přeci samozřejmá, nebylo tomu             tak zcela vždy. Římské právo rozlišovalo v zásadě dvě kategorie dědiců. Šlo             o dědice domácí (tzv. domestici) a pak dědice vnější (extraeni). Výraz domácí             dědicové odkazuje ke skutečnosti, že do této skupiny patřily osoby, jež sdí-             leli s paterem familias společnou domácnost, byly to osoby, jež byly jeho             moci podřízeny. Extraeni byli pak dědicové mimo tuto podřízenost a právě             proto jim také již od počátku byla dána možnost se rozhodnout, zda budou,             nebo nebudou dědit. I proto se označují jako dědicové dobrovolní – volun-             tarii). V případě domácích dědiců tomu však bylo jinak. Pro domácí dědice             se předpokládalo, že již za života zůstavitele se na chodu jeho domácnosti             podíleli a tedy pro ně platilo, že se dědictví musí ujmout vždy. 667             Postupem času docházelo však i v římském právu k tomu, že byl princip             univerzální sukcese oslabován. Z důvodu ochrany zájmů dědiců či věřitelů             však bylo praetorem zavedeno beneficium abstinendi (možnost dědice zdržet              667  HEYROVSKÝ, L. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4. vyd. Praha: J. Otto, 1910,                 s. 1078 a násl.                                                                           157","AUTONOMIE VŮLE ZŮSTAVITELE PODLE OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU Z HISTORICKÉ PERSPEKTIVY            se dědictví, resp. nevmísit se do dědických věcí) a beneficium separationis (mož-           nost  věřitele  z  důvodu  nebezpečí  dědicovy  insolvence  žádat  o  oddělení           pozůstalostního majetku od majetku dědice), a konečně Justiniánem také           beneficium  inventarii  (možnost  dědice  sestavit  inventář  pozůstalosti  a  ručit           pouze do výše tohoto majetku),  čímž byl starobylý princip neomezeného                                      668           ručení za dluhy zcela zatlačen konstitucí z roku 531 (Cod. 6, 30, 22). 669           Tradiční kodifikace většinou sice převzaly justiniánskou úpravu, kdy rozlišují           přijetí bezvýhradné a s výhradou soupisu (CC Art. 782nn., ABGB § 800nn.           V původním znění, BGB § 1967nn.), ještě více však posilují princip omeze-           ného ručení tak v ABGB tomu bylo u omezeného ručení všech spoludědiců,           byť by to in navrhl jen jeden z nich – viz § 807 ABGB v původním znění.           Pod vlivem prof. Svobody však došlo při meziválečné rekodifikaci ke změně           a podle Osnovy 1931 (§ 759) i 1937 (§ 668) ručil omezeně pouze ten, kdo           se přihlásil s výhradou inventáře.  Obecně je možno říci, že prof. Svoboda                                      670           byl velkým stoupencem univerzální sukcese, faktem však je, že jeho argu-           menty byly často ne zcela přesvědčivé,  a spíše než věcně argumentovalo                                            671           se ve smyslu, že je třeba odpovědnost za dluhy mít, jinak by již nebyla žádná           univerzální sukcese.  Je však na místě zmínit, že pojetí, které zde nabízel                           672           subkomitét a byl převzat Osnovami narazil na názor členů ústavněprávních            668  Viz též SALÁK, P. Testamentum militis jako inspirační zdroj moderního dědického práva. Brno:              Masarykova univerzita, 2016, s. 123 a násl., 266 a násl.           669  Srov.  BONFANTE,  P.  Instituce  římského  práva.  9.  vyd  (překlad  J.  Vážný).  Brno:              Československý Akademický spolek Právník, 1932, s. 581 a násl., zvl. s. 607 a násl.;              VÁŽNÝ, J. Pojem práva dědického a účelnost jeho dnešní struktury. Právny obzor, 1923,              roč. IV, s. 97–103; a VÁŽNÝ, J. Římské právní ideje v občanském zákoníku a v osnově.              Časopis pro právní a státní vědu, 1933, roč. 16, s. 171–186, zvl. s. 186.           670  SALÁK,  P.,  L.  VOJÁČEK,  A.  PEREJDOVÁ  a  L.  MRÁZKOVÁ.  Historie  osnovy              Občanského zákoníku z roku 1937. Inspirace, problémy a výzvy. 1. vyd. Brno: Masarykova              univerzita, 2017, s. 96.           671  Srovnej SVOBODA, E. Šlechetný zákonodárce. Život a věda, 1938, s. 288–292, přetiš-              těno in Výbor prací z práva občanského a z právní filosofie. K šedesátým narozeninám prof. Dr. E.              Svobody. Praha: Melantrich, 1939, s. 271; Taktéž srov. SVOBODA, E. Beneficium inven-              tarii. České právo, 1921/22, roč. 3, s. 101–106; popř. ve vztahu k OZ 2012 HORÁK, O.              Univerzální  sukcese  a  odpovědnost  dědiců  za  dluhy  zůstavitele.  Rekodifikace  a  praxe,              2014, č. 8, s. 17–20.           672  „…alespoň my, kteří jsme vyrostli v právním řádu a s ním cítíme – dosti těžce postrádali, kdyby nám              z platného práva budoucně úplně zmizela možnost univerzální sukcese v nejširším slova smyslu.“ Jsou              slova dr. Srba v rámci jednání ústavněprávních podvýborů Zápis o jednání subkomitétů              ústavně-právních výborů ze dne 18. ledna (odpoledne) 1938, s. s. 8/3. NA Praha, fond              Ministerstvo unifikací, Karton 157.              158","5 Související problematika              podvýborů,  kteří  naopak,  po  vzoru  práva  platného  na  Slovensku,  začali             pozvolna směřovat k omezení odpovědnosti za dluhy.  Výsledkem nako-                                                            673             nec byla změna, která se promítla v Osnově 1946. Zákonodárce nešel až tak             daleko, jako později právě OZ 1950, které omezilo odpovědnost za dluhy             pouze do výše nabytého dědictví (§ 516 odst. 1 OZ 1950),  nicméně Osnova                                                             674             1946 počítala s tím, že se dědic přihlašuje nikoliv bezvýhradně, ale s výhra-             dou inventáře. A bylo mu dáno na libovůli, zda se rozhodne k plné odpo-             vědnosti za dluhy.  Lze souhlasit s dr. Horákem, že současné právo umož-                             675             ňuje věřitelům mnoho jiných prostředků, jak si zajistit své pohledávky, aniž             by musel být nutně zatěžován dědic.  Bohužel, Osnova 1946 je autorům                                             676             OZ 2012 zcela neznáma, takže nejen že se jí neinspirují,  ale dokonce kla-                                                             677             dou ještě vyšší nároky na dědice, než ABGB. To v tom ohledu, že dle ABGB             dědicové odpovídali jen v poměru k velikosti svého dědického podílu (§ 821             ABGB v původním znění), zatímco OZ 2012 zde má odpovědnost soli-             dární, nikoliv podílovou. 678                              673  Podrobně k tomu viz SALÁK, P., L. VOJÁČEK, A. PEREJDOVÁ a L. MRÁZKOVÁ.                 Historie osnovy Občanského zákoníku z roku 1937. Inspirace, problémy a výzvy. 1. vyd. Brno:                 Masarykova univerzita, 2017, s. 93 a násl.             674  Důvodem bylo, že dědické právo mělo utvrdit a posílit rodinné vazby a zajistit hospodář-                 skou základnu rodiny, proto se nepovažovalo za vhodné, aby bylo majetkovým rizikem.                 Občanský zákoník. Praha: Orbis, 1950, s. 296. Důvodová zpráva to sice neříká, ale spíše                 než v právu sovětském jde o inspiraci v právu platném právě na Slovensku.             675  Zápis o jednání subkomitétů ústavně-právních výborů ze dne 18. ledna (odpoledne)                 1938, s. 8/3. NA Praha, fond Ministerstvo unifikací, Karton 157.             676  HORÁK, O. Univerzální sukcese a odpovědnost dědiců za dluhy zůstavitele. Rekodifikace                 a praxe, 2014, č. 8, s. 17–20.             677  SALÁK,  P.,  L.  VOJÁČEK,  A.  PEREJDOVÁ  a  L.  MRÁZKOVÁ.  Historie  osnovy                 Občanského zákoníku z roku 1937. Inspirace, problémy a výzvy. 1. vyd. Brno: Masarykova                 univerzita, 2017, s. 100–101.             678  § 1704 věta druhá a § 170 OZ 2012.                                                                           159","","6     ZÁVĚR               Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník skutečně přinesl oproti předchá-             zející právní úpravě zásadní změnu občanského práva. Jednou z oblastí, kde             se tato změna projevila nejvíce, bylo právo dědické. Ačkoliv po r. 1989 zde             byla snaha více akcentovat svobodnou vůli, de facto se tato snaha proje-             vila v dědickém právu jen návratem allografního testamentu. I po novele             z  r.  1991  se  dědické  právo  tvářilo,  že  preferovaným  způsobem  dědění             je intestátní posloupnost a soudy měly tendenci přistupovat k závětem dosti             restriktivně.             Teprve s OZ 2012 nastal skutečný návrat k pojetí dědického práva, které             si nejvíce cení autonomie vůle zůstavitele. Respektuje tak, že je to právě             on, kdo by měl především rozhodnout, jak bude s jeho majetkem naloženo             po jeho smrti. Toto pojetí předpokládá, že clem zůstavitele je zachovat kon-             tinuitu a rozvoj toho, co bylo jím započato, jistě však při respektování přiro-             zených vazeb rodinných.             S tímto přístupem OZ 2012 vrátilo do právního řádu nejen toto celkově             odlišné pojetí dědického práva, ale i tradiční prostředky, jimiž se toto pojetí             projevovalo. Na první místo se jako delační titul vrátila dědická smlouva.             Postavení závěti bylo posíleno na úkor posloupnosti intestátní hned několi-             kerým způsobem. Předně došlo ke zjednodušení formy a zároveň se vrátila             do právního řádu i právní úprava mimořádných závětí, které absentovaly,             s poněkud kuriosním odůvodněním, od r. 1950. Zejména došlo ale k obsa-             hovým  změnám,  kdy  zmenšení  povinného  dílu  umožnilo  větší  možnost             rozvinutí volní dispozice. Zároveň zůstavitel může využít k motivaci dědice             i další prostředky, zejména ustanovení dědicem pod podmínkou. Rovněž             však může uložit dědici i příkaz či spojit ustanovení dědicem s určitým časo-             vým omezením.  Do dědického práva se také vrátily další instituty, jako                           679             svěřenské  nástupníctví,  mystický  testament,  ale  především  odkaz.  Skrze             odkaz tak může zůstavitel přinést obmyšlenému prospěch z pozůstalosti,             aniž by jej přitom nutně povinoval podílem na pozůstalostních pasivech,               679  I tyto pokyny směřují k posílení mezigenerační kontinuity cílů viz TILSCH, E. Dědické                 právo rakouské se stanoviska srovnávací vědy právní. Část I. Praha: Knihovna SVPS, Bursík                 a Kohout, 1905. s. 10–15.                                                                           161","AUTONOMIE VŮLE ZŮSTAVITELE PODLE OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU Z HISTORICKÉ PERSPEKTIVY            jak tomu bylo při tzv. singulární sukcesi ke konkrétní věci dle OZ 1950                                                                         680           a OZ 1964. To mimo jiné mělo i za následek zjednodušení dědického řízení,           neboť odkazovník není jeho účastníkem.           Vedle  těchto  institutů,  které  tradičně  patří  do  práva  dědického,  se  však           v občanském zákoníku objevily i další instituce, skrze něž je možno řešit           majetkové záležitosti pro případ smrti, např. nadace. Vedle ní však zejména           svěřenský fond, který navazuje na institut svěřenství. Ten byl sice v období           o 2. světové válce v evropských státech opouštěn,  nicméně v poslední                                                       681           době celosvětově zažívá určitou renesanci.           To, že se svým pojetím zákon vrací k pojetí dědického práva postaveném           na autonomii vůle se projevuje i tím, odkud zákonodárci čerpali svou inspi-           raci. Dosavadní právo – OZ 1964 v posledním znění – se inspiračním zdro-           jem stalo jen omezeně, prakticky jen u allografních závětí a dále pak zejména           ve skutečnosti, že OZ 2012 odmítlo koncepci rakouského práva postavenou           na existenci hereditas iacens.  Jinak to bylo právě rakouské právo prezento-                                 682           vané ABGB, které se stalo hlavním inspiračním zdrojem OZ 2012. Jako           druhý  hlavní  zdroj  inspirací  OZ  2012  je  zmiňována  meziválečná  osnova           občanského zákoníka z r. 1937. Ta však svou povahou sama byla autory           chápána jako určitá rozsáhlejší novela ABGB.           Vedle  těchto  dvou  předpisů  se  však  projevily  i  inspirační  zdroje  z  práva           německého, švýcarského (např. dědická smlouva), ale třeba i z práva kanad-           ského. Takovým je třeba právě institut svěřenského fondu.           Bohužel,  zmíněné  inspirační  zdroje  však  stojí  za  řadou  problematických           rysů,  které  s  sebou  OZ  2012  nese.  Prvním  okruhem  rizik  je  fakt,  když           je převzat institut s nějakého právního řádu, ale je doplněn ustanoveními           z právního řádu jiného. Tak jako u svěřenského nástupnictví, u nějž pojetí           práv dědiců v ABGB a BGB je zcela odlišné. Stejně tak zde mohou vyvstat           i problémy v otázce kdy se vlastně nabývá odkazu, neboť dědické právo             680  Zde i při zachování odkazu, ale jen ve velmi mezené míře, jež bylo spíše symbolickým.           681  Stejně  jako  u  nás  tomu  bylo  v  r  1924,  tak  podobně  bylo  omezeno  i  v  Německu,              Švýcarsku či Rakousku. Viz SALÁK, P. a K. RONOVSKÁ. „Trust-like instruments“              in Continental Europe and in the Czech Republic. In: SALÁK P., O. HORÁK et al. Law              of  Succession in the Middle-European Area. 1. vyd. Cracow: Spolok Slovákov v Poľsku –              Towarzystwo Słowaków, 2015. s. 137 a násl.           682  Dalším takovým místem je pak otázka zrušení závěti.              162","6 Závěr              odkazuje na právní úpravu přechodu vlastnictví, podobně jako ABGB, nic-             méně otázka přechodu vlastnictví je v OZ 2012 od ABGB upravena poně-             kud odlišně.             V souvislosti s ABGB zde však vystupuje ještě jeden problém. Zákonodárci             si jako svou inspiraci vzali předpisy, které jsou několik desítek let, dokonce             i stovek let staré. Jistě, kořeny jednotlivých institutů pramení v právu řím-             ském a jako takové jsou staré ještě mnohem více, nicméně i přes značnou             rigidnost  dědického  práva  –  na  rozdíl  od  práva  obligačního  –  i  v  oblast             dědického práva dochází ke změnám.             Jako příklad změn může sloužit oblast mimořádných závětí. Autoři zákona             se zde snažili, po mnoha letech absence, nabídnout nejen možnost mimo-             řádného pořízení, ale dokonce celou rozsáhlou škálu těchto pořízení. Tato             škála přitom v sobě nese, krom zmíněných několika inspiračních zdrojů,             i značnou kazuističnost těchto situací. Tak svým pojetím svým způsobem             navazuj na římské právo, jež bylo do značné míry úzce kazuistické. Naopak             modernějším rysem se jeví jeden-dva typy mimořádných závětí, jejichž pojetí             bude širší. Tak tomu bylo již třeba v Osnově 1937. Přílišná škála druhů může             vést spíše ke zmatkům, už i tím, že podmínky mohou být nastaveny různě             (třeba otázka doby platnosti mimořádných závětí).             Zákonodárci  se  tak  často  inspirovali  úpravou,  jež  byla  již  dosti  stará,             ba dokonce zastaralá, a jejíž znění se snažila dlouhodobě právní věda a judi-             katura vykládat moderněji. Jen krátce po té, kdy byl přijat OZ 2012 a kdy             vstoupil v platnost, tak v sousedním Rakousku došlo k opuštění oné úpravy,             která byla  u  nás  nově zavedena.  Rakouské právo  zejména skrz  ErbRÄG                 683             2015  právě reagovala na změny společenských poměrů a i když řada usta-             novení  byla  jen  naformulována  tak,  aby  lépe  odpovídala  převládajícímu             výkladu, jsou zde jisté odlišnosti. Může se zde zmínit, že v řadě věcí zde             rakouské právo dospělo v r. 2015 k postojům, které jsou velmi blízké úpravě,             jež byla na našem území navržena v Osnově 1937. Případně některé myš-             lenky, které byly již osnovami nastíněny, právě tato novela ABGB dotáhla. 684             Možná  trochu  škoda,  že  se  naši  zákonodárci  více  inspirovali  původním             ABGB,  než  právě  našimi  meziválečnými  osnovami.  Díky  tomu  tak  naše              683  Částečně již dříve skrze FamErbRÄG 2004             684  Tak např. vymizení institutu dovětku.                                                                           163","AUTONOMIE VŮLE ZŮSTAVITELE PODLE OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU Z HISTORICKÉ PERSPEKTIVY            dědické právo znovu zavádí úpravu, která sice oproti OZ 1964 je mnohem           lepší, avšak z pohledu celkového je postupně opouštěna. I přes tuto nevý-           hodu  je  možno  říci,  že  jednoznačný  posun  ve  prospěch  autonomie  vůle           v domácím dědickém právu je krokem správným směrem.                                                                    164","SUMMARY               Even though the principle of succession by necessity within the law of suc-             cession is older and respects the family ties more, the principle of freedom             of disposition was gradually prevailing since the times of ancient Rome. The             freedom of disposition builds on the principle, which was expressed accu-             rately in the § 344 of West-Galician Civil Code (a predecessor of ABGB):             „Who is entitled to transfer his property to someone else, is also entitled to set the time and             conditions of  such transfer. It is up to him to set the conditions, under which his transfer             shall or shall not become rightful.“             The testator’s freedom of disposition is capable to prevent potential split             of property and at the same time to direct the property accrued during             one’s lifetime into the hands of such person, who will best secure its fur-             ther development. Czechoslovak law during 1948–1989, due to its negative             approach to private ownership, abandoned the preference of freedom of dis-             position in favour to preference of strengthening family ties via the intestate             succession. Testament, as the main instrument of freedom of disposition             in the law of succession still existed, nonetheless, there were restrictions             both regarding its form and content. The situation changed neither after the             year 1989 nor after the establishment of the Czech Republic in 1993.             The approach to the law of succession did not change significantly until the             enactment of a new civil code in 2012 (law Nr. 89/2012 Coll.), which came             into force in 2014. Its policy returns the preference of autonomy of will             as the law introduces wide scale of instruments enabling the testator’s dis-             posal mortis causa. The strongest instrument of succession is the contract             of inheritance, which was inspired by ZGB of Switzerland. Otherwise is the             law of succession inspired mainly by the ABGB (in its state before the year             2004). Consequently, apart from the testament, we can find in the civil code             codicil  and  legacy,  but  also  mystical  testament.  While  the  previous  civil             codes did not comprise extraordinary testaments, there are several of them             in the Czech Civil Code – testament s in presence of three witnesses and             mayor inspired by BGB, testament on board of ship and plane, and also             military testament, drawing inspiration from Italian law. Newly, it is possible                                                                             165","AUTONOMIE VŮLE ZŮSTAVITELE PODLE OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU Z HISTORICKÉ PERSPEKTIVY            to appoint the heir under condition – this was expressly forbidden by the           previous Civil Code 1964.           As we can see, the scale of instruments enabled by the new civil code is very           wide and the sources of inspiration are very numerous. The main sources           of inspiration are ABGB, BGB, and the draft of Czechoslovak Civil Code           1937, but there were other ones, too. Moreover, there are also other insti-           tutes with relevance for the law of succession – e. g. trusts taken over from           the Code civil du Québec.           Unfortunately, the numerous sources of inspiration sometimes render some           provisions contradictory. Another negative aspect of the current civil code           is  its  casuistry,  as  the  great  number  of  possibilities  brings  alongside  the           risk of great complexity. We might infer the comparison with novelisation           of Austrian ABGB in 2004 and 2015, which simplified the rules of law           of succession, but still respects the will of the testator in the same manner           as the previous regulation (or may be even more).           Unfortunately, the Czech Civil Code 2012 drew inspiration from ABGB           before its novelisation, thus, despite formally being a new civil code, it con-           serves the old legal regulation, which is not valid in Austria anymore. Still,           the civil code 2012 is a step forward in comparison with the previous regu-           lation in civil codes 1950 and 1964.                                       166","LITERATURA A DALŠÍ POUŽITÉ ZDROJE              ANDERSON,  M.  a  E.  ARROYO  I  AMAYUELAS.  Between  Tradition                and Modernisation: A General Overview of the catalan succession Law                Reform. In: ANDERSON, M. a E. ARROYO I AMAYUELAS (eds.). The                Law of  Succession: Testamentary Freedom. European Perspectives. Groningem:                Europa Law Publishing, 2011. ISBN 9789089520876.              ARNOLD, N. Privatstifgung und Pflichtteilsrecht, Änderungen durch das                ErbRÄG 2015 und die EU-ErbVO. Der GesellschaftZ, 2015, č. 6.             BALDUS, CH. Johan von Straudingers Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch Teil:                Buch 5., Erbrecht / § 2197–2228 (Testament 2). Berlin: Sellier – de Gruyter,                2012, 624 s. ISBN 9783805911184.             BARTOŠEK, M. Senatusconsultum Trebellianum. Praha: Česká akademie věd                a umění, 1945, vii–232 s.             BAUMAN,  W.  J.  von  Staubingers  Komentar  zum  Bürgerlichen  Gesetzbuch  mit                Einführungsgesetz und Nebengesetzen. Buch 5 Erbrecht § 2229–2264 (Testament 3).                Berlin: Sellier-de Gruyter, 2012, 284 s. ISBN 978-3-8059-1143-6.             BEDNÁŘ, V. Testamentární dědická posloupnost. Plzeň: Aleš Čeněk, 2011, 301 s.                ISBN 80-7380-292-9.             BEZOUŠKA,  P.  Civilněprávní  otázky  testovací  svobody.  Právník,  2014,                roč. 153, č. 10, s. 816–829. ISSN 0231-6625.             BÍLEK,  P.  a  kol.  Notářský  řád  a  řízení  o  dědictví:  komentář.  4.  vyd.  Praha:                C. H. Beck, 2010, 1120 s. ISBN 978-80-7400-181-9.             BLAHO, P. a M. SKŘEJPEK. Institutiones Iustiniani, Justiniánské instituce. Praha:                Karolinum, 2010, 411 s. ISBN 978-80-246-1749-7.             BONFANTE,  P.  Instituce  římského  práva.  9.  vyd  (překlad  J.  Vážný).  Brno:                Československý Akademický spolek Právník, 1932.             BONFANTE,  P.  Instituce  římského  práva.  9.  vyd  (překlad  J.  Vážný).  Brno:                Československý  Akademický  spolek  Právník,  1935,  745 s.  -nejsou  to                stejné knihy?             BORKOWSKI,  A.  a  Du  PLESSIS,  P.  Textbook  on  Roman  Law.  3.  vyd.                Oxford \& New York: Oxford University Press, 2005, xviii+417 s. ISBN                0-19-927607-2.                                                                               167","AUTONOMIE VŮLE ZŮSTAVITELE PODLE OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU Z HISTORICKÉ PERSPEKTIVY            BORKOWSKI, A. a Du PLESSIS, P. Textbook on Roman law. 3. vyd. Oxford:             Oxford University Press, 2005, 436 p. ISBN 978-0199276073. -nejsou to             stejné knihy?           BOSCH CAPDEVILA, E. El principio Nemo pro parte testatus pro parte intestatus             decedere potest: Evolucion y significado. Madrid: DYKINSON, S.L., 2014.           BRAUN, A. Revocability of Mutual Wills. In: REID, K. G. C., M. J. de WAAL             a R. ZIMMERMANN (eds.). Exploring the Law of  Succession. Edinburgh:             Edinburgh University Press, 2007. ISBN 0748632905.           BRAUN, A. Revocability of Mutual Wills. In: REID, K. G. C., M. J. de WAAL             a R. ZIMMERMANN (eds.). Exploring the Law of  Succession. Edinburgh:             Edinburgh University Press, 2007, s. 208–225. ISBN 978-0-7486-3290-9.             -nejsou to stejné knihy?           BRAUN,  A.  a  A.  RÖTHEL.  Passing  Wealth  on  Death.  Will-Substitutes             in  Comparative  Perspective.  Oxford:  Hart  Publishing,  2016,  408 s.  ISBN             9781849466981.           BROX, H. Erbrecht. 19. přepracované vyd. Köln+Berlin+Bonn+München:             Carl Heymanns Verlag, 2001, xxxiv+500 s. ISBN 3-452-24797-X.           BRUTTI, M. Il diritto privato nel’antica Roma. 2. vyd. Torino: G. Giappichelli             Editore, 2011, xviii+685 s. ISBN 978-88-348-1999-9.           BUBELOVÁ,  K.  Odkaz  římského  dědického  práva  pro  moderní  právní             systémy. In: Míľniky práva v stredoeurópskom priestore, Bratislava: PF UKo,             2009, s. 319–332.           CÁMARA  LAPUENTE,  S.  Freedom  of  Testation,  Legal  Inheritance             Roghts and Public Order under Spanish Law. In: ANDERSON, M. a E.             ARROYO  I  AMAYUELAS  (eds.).  The  Law  of   Succession:  Testamentary             Freedom: European Perspectives. Groningen: Europa Law Publishing, 2011,             s. 269–307. ISBN 978-90-8952-087-6.           COING, H. Europäisches Privatrecht. II. 19. Jahrhundert (1800–1914). München:             C. H. Beck, 1989, 678 s. ISBN 3406306888.           ČERNOCH,  R.  Bequest  and  quarta  Falcidia  (Falcidian  Portion).  In:             SALÁK, P. a O. HORÁK (eds.). Law of  Succession in the Middle-European             Area.  Cracow:  Spolok  Slovákov  v  Poľsku  –  Towarzystwo  Słowaków             w Polsce, 2015, s. 52–66. ISBN 978-83-7490-848-1.                   168","Literatura a další použité zdroje              ČERNOCH,  R.  Contract  of  Inheritance  –  Roman  Law  Foundation  and                the Present Day Approach. In: SALÁK, P. a O. HORÁK (eds.). Law                of   Succession  in  the  Middle-European  Area.  Cracow:  Spolok  Slovákov                v Poľsku – Towarzystwo Słowaków w Polsce, 2015, s. 123–137. ISBN                978-83-7490-848-1.             ČERNOCH, R. Dědické právo ve Středním kodexu aneb vytlačování práva                římského právem římským. In: FRÝDEK, M. a J. TAUCHEN (eds.) Pocta                Karlu Schellemu k 60. narozeninám. Ostrava: KEY Publishing, 2012, s. 215–                217. ISBN 978-80-7418-144-3.             ČERNOCH, R. Dříve vyslovené přání ve vztahu ke koncepci práva dědického.                Právník, 2018, roč. 157, č. 8, s. 682–687. ISSN 0231-6625.             ČERNOCH, R. Odkazy na zbožné účely a D 35, 2, 1, 5. In: KNOLL, V. (ed.).                Acta historico-iuridica Pilsnensia 2017/2. Římské právo a křesťanství. XIX. ročník                „Konference českých a slovenských právních romanistů“. Plzeň 26.–27. 5. 2017.                Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2018, s. 32–40. ISBN                978-80-7380-712-2.             ČERNOCH, R. Plody a užitky v § 1630 odst. 2 ObčZ. Právní rozhledy, 2019,                roč. 27, č. 4, s. 133–135. ISSN 1210-6410.              ČERNOCH, R. Quarta Falcidia a její odraz v pozdějším právu. Disertační práce.                Brno:  Masarykova  univerzita,  Právnická  fakulta,  2015.  Dostupné  z:                http://is.muni.cz/th/210631/pravf_d/             ČERNOCH,  R.  Römischrechtliche  Aspekte  der  Entwicklung  der                fideikommissarischen Substitution (§ 608 ABGB) auf dem Gebiet der                heutigen  Tschechischen  Republik  –  Vermächtnis  oder  Erbschaft?  In:                AYASCH, E., J. BEMMER a D. TRITREMMEL (Hrsg.). Wiener Schriften.                Neue Perspektiven aus der jungen Romanistik. Wien: MANZ‘sche Verlags- und                Universitätsbuchhandlung, 2018, s. 259–270. ISBN 978-3-214-18547-3.             ČERNOCH, R. Umožňuje římské právo uzavření dědické smlouvy? Časopis                pro právní vědu a praxi, 2013, roč. 21, č. 1, s. 51–54. ISSN 1210-9126.                Dostupné z: https://journals.muni.cz/cpvp/article/view/5792             ČERNOCH,  R.  Voluntas  testatoris  v  Digestech.  In:  VLADÁR,  V.  (ed.).                Digesta  Iustiniani  –  Thesaurus  iurisprudentiae.  Zborník  z  medzinárodnej                romanistickej konferencie, uskutočnenej 10. novembra 2017 na Právnickej fakulte                Trnavskej univerzity v Trnave. Trnava: Právnická fakulta Trnavskej univerzity                v Trnave, 2018, s. 89–95. ISBN 978-80-568-0124-6.                                                                               169","AUTONOMIE VŮLE ZŮSTAVITELE PODLE OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU Z HISTORICKÉ PERSPEKTIVY            ČERNOCH,  R.  Vztah  Falcidiánské  kvarty  a  povinného  dílu.  In:             STLOUKALOVÁ, K. (ed.). Soudobé reflexe římského práva. Římské právo             v moderních kodifikacích. Praha: Univerzita Karlova, 2015, s. 129–137. ISBN             978-80-87975-29-9.           DAJCZAK,  W.  a  kol.  Právo  římské.  Základy  soukromého  práva.  Olomouc:             Iuridicum Olomoucense, 2013, 423 s. ISBN 978-80-87382-41-7.           DEIXLER-HÜBNER, A. a M. SCHAUER (Hrsg.). Erbrecht NEU. Wien:             Lexis Nexis, 2015, 228 s. ISBN 978-3-7007-6353-6.           DOBEŠOVÁ, L. Dědická smlouva, aneb „staronový dědický titul“. Časopis             pro právní vědu a praxi, 2012, roč. 20, č. 3, s. 292–298. ISSN 1210-9126.             Dostupné z: https://journals.muni.cz/cpvp/article/view/5869            DOLEŽALOVÁ,  A.  Zapomenuté  kořeny  nadace  v  Českých  zemích             a Československu před rokem 1951. Historický časopis, 2018, roč. 66, č. 1,             s. 55–81. ISSN 0018-2575.            DOSTALÍK,  P.  Dědická  instituce  jako  základní  obsahová  náležitost             testamentu. Časopis pro právní vědu a praxi, 2012, roč. 20, č. 3, s. 275–282.             ISSN  1210-9126.  Dostupné  z:  https://journals.muni.cz/cpvp/article/             view/5866           DOSTALÍK, P. Mystický testament jako (po)zapomenutý institut soukromého             práva.  In:  KNOLL,  V.,  Z.  MARTÍNKOVÁ,  K.  BUREŠOVÁ,  K.             GVARDOVÁ  a  P.  KURZ  (eds.).  Naděje  právní  vědy:  Býkov  2012.             Plzeň:  Vydavatelství  a  nakladatelství  Aleš  Čeněk,  s.  r.  o.,  2013.  ISBN             978-80-7380-460-2.           DOSTALÍK,  P.  Quis  astrigantur  sacris  aneb  přechod  náboženských             povinností patris familias na jinou osobu než dědice. In: Rímska rodina             v sociálnych a právnych vzťahoch. (Zborník príspevkov z medzinárodnej vedeckej             konferencie právnych romanistov Českej republiky a Slovenskej republiky konanej             v Bratislave 18. a 19. marca 2005.) Bratislava: Bratislavská vysoká škola             práva, 2007, s. 41–48. EAN 9788096933273.           DUTTA,  A.  Warum  Erbrecht?  Das  Vermögensrecht  des  Generationenwechsels             in funktionaler Betrachtung. Tübingen: Mohr Siebeck, 2014, 682 s. ISBN             978-3-16-152728-9.           Důvodová zpráva k novému občanskému zákoníku – konsolidovaná verze [online].             598 s. [cit. 28. 5. 2019]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/             images/pdf/Duvodova-zprava-NOZ-konsolidovana-verze.pdf                 170","Literatura a další použité zdroje              ECCHER,  B.  §  582.  In:  SCHWIMANN,  M.  a  G.  KODEK.  ABGB                Praxiskommentar Band 3. 4. vyd. Wien: LexisNexis, 2013, xxx+660 s. ISBN                978-3-7007-5280-6.             ECKERT, J. Der Kampf  um die Familienfideikommisse in Deutschland. Studien zum                Absterben eines Rechtsinstitutes. Frankfurt am Main: Peter Lang, 1992, 844 s.                ISBN 978-3631445730.             EDGE, I. Middle East. In: GARB, L. a J. WOOD (eds.). International succession.                Repr. 3. vyd. Oxford: Oxford University Press, 2012, s. 505–517. ISBN                978-0-19-955027-2.             ELIÁŠ, K. (ed.). Občanský zákoník: velký akademický komentář: úplný text zákona                s komentářem, judikaturou  a  literaturou  podle  stavu k  1.  4.  2008.  1.  svazek,                § 1–487. Praha: Linde, 2008, 1391 s. ISBN 9788072016877.             ELIÁŠ, K. Darování (Pohled na zdejší zákonnou úpravu pod zorným úhlem                některých historických a komparativních aspektů). In: MALACKA, M.                (ed.). Sborník příspěvků z konference Monseho olomoucké právnické dny. Olomouc:                UP, 2006, s. 94–120. ISBN 80-244-1565-8.             ELIÁŠ, K. Privilegované závěti a osnova českého občanského zákoníku. In:                KNOLL, V. (ed.). Pocta Stanislavu Balíkovi k 80. narozeninám. Plzeň: A.                Čeněk, 2008. ISBN 9788073801205.             ERLER, A. a E. KAUFMANN (Hrsg.); STAMMLER, W. (Mitbegründet).                Handwörterbuch zur deutschen Rechtsgeschichte. I. Band. Aachen – Haussuchung.                Berlin: Erich Schmidt Verlag., 1971, xx+2049 s. ISBN 978-3-503-00015-9.             FAJNOR, V. a A. ZÁTURECKÝ. Nástin súkromného práva platného na Slovensku                a Podkarpatskej Rusi so zreteľom aj na banské právo a právne predpisy o pozemkovej                reforme  (s  príslušnými  časťami  návrhu  čsl.  všeobecného  zákoníka  občianskeho,                zhotoveného superrevíznou komisiou). III. vyd. pôv. diela judikatúrou siahajúcou                do r. 1935. Šamorín: Heuréka, 1998, 600 s. ISBN 80-967653-4-5.             FENYVES,  A.,  F.  KERSCHNER  a  A.  VONKILCH.  ABGB:  §  552                bis  646.  3.  Auflage  des  von  Heinrich  Klang  begründeten  Kommentars  zum                Allgemeinen Bürgerlichen Gesetzbuch. Wien: Verlag Österreich, 2017. ISBN                978-3-7046-7337-4.             FIALA, R. a kol. Občanský zákoník: komentář IV., Dědické právo (§ 1475–1720).                1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2015, 648 s. ISBN 978-80-7400-570-1.                                                                                 171","AUTONOMIE VŮLE ZŮSTAVITELE PODLE OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU Z HISTORICKÉ PERSPEKTIVY            FISCHER-CZERMAK, C. a J. PIERER. In: FENYVES, A., F. KERSCHNER             a A. VONKILCH. ABGB: § 552 bis 646. 3. Auflage des von Heinrich Klang             begründeten Kommentars zum Allgemeinen Bürgerlichen Gesetzbuch. Wien: Verlag             Österreich, 2017. ISBN 978-3-7046-7337-4.           FITTING,  H.  Das  castrense  peculium  in  seiner  geschichtlichen  Entwicklung  und             heutigen gemeinrechtlichen Geltung. Halle, 1871, xlvii+665 s.           FITTING, H. Schrift über den Begriff  der Rückziehung: Eine civilistische Abhandlung.             Deichert, 1856, 126 s.           FRÖDE, Ch. Willenserklärung, Rechtsgeschäft und Geschäftsfähigkeit. Tübingen:             Mohr Siebeck, 2012, xiv+304 S. ISBN 978-3-16-151986-4.           FRÝDEK, M. a J. TAUCHEN (eds.) Pocta Karlu Schellemu k 60. narozeninám.             Ostrava: KEY Publishing, 2012. ISBN 978-80-7418-144-3.           FUSARO,  A.  Freedom  of  Testation  in  Italy.  In:  ANDERSON,  M.             a E. ARROYO I AMAYUELAS (eds.). The Law of  Succession: Testamentary             Freedom. European Perspectives. Groningen: Europa Law Publishing, 2011,             s. 191–202. ISBN 978-90-8952-087-6.           Le  GOFF,  J.  a  J.-C.  SCHMITT.  Dictionnaire  raisonné  de  L’Occident  médiéval.             Přeložila BOSÁKOVÁ, L. et al. Encyklopedie středověku. Praha: Vyšehrad,             2002, 936 s. ISBN 80-7021-545-3.           GRIMALDI, M. Droit civil. Successions. 6 vyd. Paris: Litec, 2001, xii+946 s.                                             .             ISBN 2-711-3352-4.           GRUBER,  M.,  S.  KALSS,  K.  MÜLLER  a  M.  SCHAUER.  Erbrecht  und             Vermögensnachfolge, Wien: Springer, 2010. ISBN 978-3-211-99329-3.           GRÜNIGER, H. Kommentar zum Art. 335/2. In: HONSELL, H., N. P.             VOGT  a  T.  GEISER  (Hrsg.).  Zivilegesetzbuch  I.,Basler  Kommentar, Art.             1 – 456 ZGB, 4. vyd. Helbing Lichtenhahn Verlag, 2010, 2342 s. ISBN             978-3-7190-2916-6.           GSCHNITZER,  F.  a  Ch.  FAISTENBERGER.  Österreichisches  Erbrecht.             2., přepracované vyd. Wien: Springer, 1983.           GUARINO, A. Pagine di Diritto Romano VI. Napoli: Jovene, 1995, 548 s.           HALLER, R. Die substanzbedingte Einschränkung des freien Willens. In:             STOMPE, T. a H. SCHADA (Hrsg.). Der freie Wille und die Schuldfähigkeit             in  Recht,  Psychiatrie  und  Neurowissenschaften.  Berlin:  Medizinisch             Wissenschaftliche  Verlagsgesellschaft,  2010,  s.  165–176.  ISBN             978-3-941468-23-8.               172","Literatura a další použité zdroje              HAMBRO,  P.  The  Norwegian  Approach  to  Forced  Share,  the  Surviving                Spouse’s  Position  and  Irrevocable  Wills.  In:  ANDERSON,  M.                a E. ARROYO I AMAYUELAS (eds.). The Law of  Succession: Testamentary                Freedom. European Perspectives. Groningen: Europa Law Publishing, 2011,                s. 229–240. ISBN 978-90-8952-087-6.             HAUNSCHMIDT, F. Erbrecht in Österreich. In: Süß, R. (Hrsg.). Erbrecht                in  Europa.  2.  vyd.  Bonn:  Deutscher  Notarverlag,  2008.  S.  1089–1143.                ISBN 978-3-940645-05-0.             HAVEL, B. a K. RONOVSKÁ. Nové instituty fiduciární správy majetku                po rekodifikaci soukromého práva v České republice. Fond svěřenecký,                nadační  a  přidružený.  In:  TICHÝ,  L.,  K.  RONOVSKÁ  a  M.  KOČÍ.                Trust  a  srovnatelné  instrumenty  v  Evropě.  Praha:  CPK,  2014.  ISBN                978-80-87488-14-0.             HELLER,  H.  D.  Die  Zivilrechtsgesetzgebung  im  Dritten  Reich:  die  deutsche                bürgerlich-rechtliche  Gesetzgebung  unter  der  Herrschaft  des  Nationalsozialismus.                Anspruch und Wirklichkeit. Münster: MV Wissenschaft, 2015, 471 s. ISBN                978-3-95645-527-8.             HEMHOLZ,  a  R.  ZIMMERMANN.  Itinera  Fiduciae,  Trust  and  Treuhand                in Historical Perspective. Berlin: Duncker and Humbolt GmbH, 1998, 544 s.                ISBN 978-3428096145.             HENNIG, M. Die lex Falcidia und das Erbrecht des BGB. Eine kritische Würdigung                der Entscheidung des historischen Gesetzgebers, das Rechtsinstitut der falcidischen                Quart  aufzugeben.  Berlin:  Duncker \& Humblot;  1999,  201  s.  ISBN                3-428-09520-0.             HEYROVSKÝ, L. Dějiny a systém římského práva soukromého. 4. vyd. Praha:                J. Otto, 1910.             HORA, O. Je-li záhodno a potřebno odstraniti při revisi obč. z. rozlišování                dědictví a odkazu, resp. dědice a odkazovníka? Právny obzor, 1922, č. V,                s. 161–167.             HORÁK, O. Dědické querelly a moderní zákoníky. In: STLOUKALOVÁ, K.                (ed.). Soudobé reflexe římského práva. Římské právo v moderních kodifikacích. Praha:                Univerzita Karlova, 2015, s. 138–144. ISBN 978-80-87975-29-9.             HORÁK, O. K. A. Martini a první moderní úprava dědického práva. Ke 220.                výročí (západo) haličského občanského zákoníku. Ad notam, 2017, č. 6,                s. 10–11. ISSN 1211-0558.                                                                              173","AUTONOMIE VŮLE ZŮSTAVITELE PODLE OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU Z HISTORICKÉ PERSPEKTIVY            HORÁK, O. Přechod práv jinak než děděním z pracovního a služebních             poměrů. Právní rozhledy, 2016, roč. 24, č. 20, s. 713–717. ISSN 1210-6410.           HORÁK, O. Univerzální sukcese a odpovědnost dědiců za dluhy zůstavitele.             Rekodifikace a praxe, 2014, č. 8, s. 17–20. ISSN 1805-6822.           HORÁK, O. Tzv. dělené vlastnictví v 19. a 20. století. (K proměnám chápání             tradičního pojmu v domácí právní vědě.) In: DÁVID, R., D. SEHNÁLEK             a J. VALDHANS (eds.). Dny práva – 2010 – Days of  Law. Brno: Masarykova             univerzita, 2010, s. 1513–1523. ISBN 978-80-210-5305-2.           HORÁK,  O.,  J.  RAZIM  a  T.  ZBOŘIL.  Rekodifikace  soukromého  práva             a  příslušníci  ozbrojených  sil.  Vojenské  rozhledy,  2016,  č.  4,  s.  132–143.             ISSN 1210-3292.            HROMADA, J. Právnický slovník. 2. zcela přepracované. vyd. Praha: Orbis,             1966, 867 s.           HUTCHINSON, D. Succession Agreements in South African and Scots             Law. In: REID, K. G. C., M. J. de WAAL a R. ZIMMERMANN (eds.).             Exploring the Law of  Succession. Edinburgh: Edinburgh University Press,             2007, s. 226–246. ISBN 978-0-7486-3290-9.           KASER,  M.  Das  Römische  Privatrecht.  Erster  Abschnitt.  Das  altrömische,             das vorklassische und das klassische Recht. 2. přepracované vyd. München:             C. H. Beck’sche  Verlagsbuchhandlung,  1971,  xxxiii+833  S.  ISBN             3-406-01406-2.           REID, K. G. C., M. J. de WAAL a R. ZIMMERMANN (eds.). Exploring the             Law of  Succession. Edinburgh: Edinburgh University Press, 2007. ISBN             0748632905.            KERRIDGE,  R.  Freedom  of  Testation  in  England  and  Wales.  In:             ANDERSON,  M.  a  E.  ARROYO  I  AMAYUELAS  (eds.).  The  Law             of   Succession:  Testamentary  Freedom.  European  Perspectives.  Groningem:             Europa Law Publishing, 2011, s. 129–154. ISBN 978-90-8952-087-6.           KINCL,  J.  Dicta  et  regulae  iuris  aneb  právnické  mudrosloví  latinské.  Praha:             Karolinum, 1990, 293 s. ISBN 80-7066-316-2.           KINCL, J. a V. URFUS. Římské právo. Praha: Panorama, 1990, 469 s. ISBN             80-7038-134-5.           KLEIN,  Š.  Konstruktivní  svěřenské  nástupnictví,  aneb  co  dělat,  když             zůstavitel neurčil předního  nebo následného dědice. Ad Notam, 2017,             č. 1. ISSN 1211-0558.                174","Literatura a další použité zdroje              KLEŇOVÁ,  V.  Podstata  kalátného  testamentu  v  antickom  Ríme.  In:                Teoretické úvahy o práve. Trnava: Trnavská univerzita v Trnave, Právnická                fakulta, 2010.             KLEŇOVÁ, V. Substitutio vulgaris a sloboda vôle v práve rímskom. Plzeň: Aleš                Čeněk, 2013, 208 s. ISBN 978-80-7380-410-7.             KLINGSTEDT,  H.  Das  Testamentum  mysticum  und  dessen                Formgebundenheit.  Osterriechische  Notariat-Zeitung,  1955,  č.  12.                ISSN 0029-9340.             KNOLL, V. (ed.). Pocta Stanislavu Balíkovi k 80. narozeninám. Plzeň: A. Čeněk,                2008. ISBN 9788073801205.             KRALIK, W. a A. EHRENZWEIG. Das Erbrecht: System des österreichischen                allgemeinen  Privatrechts  4.  Buch.  3.  vyd.  Wien:  Manzsche  Verlags-  und                Universitätsbuchhandlung, 1983.             KRČMÁŘ,  J.  Právo  občanské.  V.  Právo  dědické.  Praha:  Nákladem  Spolku                československých právníků „Všehrd“, 1928.             KŘIVSKÁ, M. Privilegované závěti. Ad Notam, 2013, roč. 19, č. 5, s. 9–10.                ISSN 1211-0558.             KURYŁOWICZ, M. Testamentum holographum. In: Krytyka Prawa, 2015,                roč. 7, č. 1, s. 219–227 [online]. [cit. 25. 1. 2018]. Dostupné z: http://                www.krytykaprawa.pl/api/files/view/59482.pdf              ŁAKOMY, S. Erbrecht in Polen. In: SÜß, R. (Hrsg.). Erbrecht in Europa.                2.  vyd.  Bonn:  Deutscher  Notarverlag,  2008,  s.  1093–1176.  ISBN                978-3-95661-022-6.             LANGE,  K.  W.  Erbrecht.  2.  vyd.  München:  C. H. Beck,  2017,  lii+1076  s.                ISBN 978-3-406-71126-8.             LAVICKÝ, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1–654). Komentář. Praha:                C. H. Beck, 2014, xx+2380 s. ISBN 978-80-7400-529-9.             LAVICKÝ,  P.  Přehled  judikatury  ve  věcech  zásad  soukromého  práva.  Svazek  I.                Zásada  autonomie  vůle.  Praha:  Wolters  Kluwer  ČR,  2012,  312 s.  ISBN                978-80-7357-980-7.             LONGCHAMPS DE BÉRIER, F. O Elastyczność Prawa Spadkowego Fideikomis                Uniwersalny w Klasycznym Prawie Rzymskim. Warszawa: Liber Sp. z o.o., 2007,                228 s. ISBN 8372061335.                                                                               175","AUTONOMIE VŮLE ZŮSTAVITELE PODLE OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU Z HISTORICKÉ PERSPEKTIVY            LONGCHAMPS DE BERIÉR, F. Law of  Succession. Roman Legal Framework             and Comparativ Law Perspective. Warszawa: Wolters Kluwer Polska, 2011,             289 s. ISBN 9788326414688.           MALAURIE, P. a L. AYNÈS. Droit Civil. Les successions. les libéralités. 5. vyd.             Paris: Defrénois, 2012, 561 s. ISBN 978-2-85623-210-1.           MALÝ, K. a L. SOUKUP (eds.). Vývoj české ústavnosti v letech 1618–1918.             1. vyd. Praha: Karolinum, 2006, 1001 s. ISBN 80-246-1209-7.           MALÝ,  K.,  J.  ŠOUŠA  a  K.  KUČEROVÁ  (eds.).  Deklaratoria  a  Novely.             Edice. In: MALÝ, K. a L. SOUKUP (eds.). Vývoj české ústavnosti v letech             1618–1918. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 2006. ISBN 80-246-1209-7.           MASSIRONI, A. Gift Mortis Causa in the Ius Commune. In: Di RENZO             VILLATA, M. G. (ed.). Succession Law, Practice and Society in Europe across             the Centuries. Cham: Springer, 2018, s. 473–516. ISBN 978-3-319-76257-9.           MELZER, F., P. TÉGL a kol. Občanský zákoník. Sv. III. § 419–654. Praha:             Leges, 2014, xxx+1234 s. ISBN 978-80-7502-003-1.           MENYHEI,  Á.  a  I.  SÁNDOR.    Introduction  of   the  Trust  in  Hungary  and             the  International  Practice.  Budapest:  HVG-Orag,  2017,  232  s.  ISBN             978-963-258-325-9.           MIKEŠ, J. a L. MUZIKÁŘ. Dědické právo v teorii a praxi. Praha: Leges, 2011,             432 s. ISBN 978-80-87212-79-0.            MIKEŠ, J. a L. MUZIKÁŘ. Dědické právo: praktická příručka: kompletní pohled             na dědění z hlediska hmotněprávního i procesního. Praha: Linde, 2003, 333 s.             ISBN 8072014226.           MILO, J. M. Acquisition of Property by Succession in Dutch Law. Tradition             between Autonomy and Solidarity in a Changing Society. In: Anderson,             M.; ARROYO I AMAYUELAS E. (eds.). The Law of  Succession: Testamentary             Freedom. European Perspectives. Groningen: Europa Law Publishing, 2011.             p. 203–228. ISBN 978-90-8952-087-6.            MRÁZKOVÁ,  L.  Mezery  v  české  úpravě  svěřenského  nástupictví             z  historického  pohledu.  In:  Zborník  z  II.  ročníka  medzinárodnej  vedeckej             konferencie „Banskobystrické dni práva“ na tému „Kvalita normotvornej a aplikačnej             stránky zákonnosti ako determinant právneho štátu“. Sekcia dejín štátu a práva             a teórie práva. Banská Bystica: Belianum, 2017. ISBN 978-80-557-1287-1.                   176","Literatura a další použité zdroje              MUGDAN, B. Die gesammten Materialien zum Bürgerlichen Gesetzbuch für das                Deutsche Reich (Erbrecht). 5. vyd. Berlin: R. v. Decker’s Verlag, 1899, 910 p [cit.                08. 16. 2019] Dostupné z: https://archive.thulb.uni-jena.de/collections/                servlets/MCRFileNodeServlet/HisBest_derivate_00010712/                Band%205.pdf             MUZIKÁŘ,  L.  In:  PETROV,  J.  a  kol.  Občanský  zákoník:  komentář.  Praha:                C. H. Beck, 2017, s. 1473–1475. ISBN 978-80-7400-653-1.             NAVAS NAVARRO, S. Freedom of Testation Versus Freedom of Succession                Agreements and Transaction Costs. In: ANDERSON, M. a E. ARROYO                I AMAYUELAS (eds.). The Law of  Succession: Testamentary Freedom. European                Perspectives. Groningen: Europa Law Publishing, 2011, s. 105–128. ISBN                978-90-8952-087-6.             NĚMCOVÁ, D. Závěť a její datace. Časopis pro právní vědu a praxi, 2017,                roč. 25, č. 4, s. 717–737. ISSN 1210-9126. DOI 10.5817/CPVP2017-4-8.                Dostupné z: https://journals.muni.cz/cpvp/article/view/6769              NOVOTNÝ,  P.  a  M.  NOVOTNÁ.  Nový  občanský  zákoník.  Dědické  právo.                Praha: Grada Publishing, a. s., 2014, 143 s. ISBN 978-80-247-5168-9.             OFNER,  J.  Der  Ur-Entwurf   und  die  Berathungs-Protokolle  des  oesterreichischen                Allgemeinen bürgerlichen Gesetzbuches, II. Band. Wien: Alfred Hölder, 1889,                890 s.             OFNER,  J.  (Hrsg.).  Der  Ur-Entwurf   und  die  Berathungs-Protokolle                des  Oesterreichischen  Allgemeinen  bürgerlichen  Gesetzbuches.  I.  Band.  Wien:                Alfred Hölder k. k. Hof- und Universitäts-Buchhandler, 1889, clvi+496 s.             PETROV,  J.  a  kol.  Občanský  zákoník:  komentář.  Praha:  C. H. Beck,  2017,                lxii+3053 s. ISBN 978-80-7400-653-1.             PIHERA, V. a K. RONOVSKÁ. Fundační principy a hranice jejich flexibility.                K otázce možnosti dodatečných změn podmínek fungování svěřenských                fondů a fundací. Právník, 2018, roč. 157, č. 9, s. 705–722. ISSN 0231-6625.             PLAŠIL, F. Mystický testament v českém právu z komparativního pohledu.                Ad notam, 2018, roč. 24, č. 3, s. 4–10. ISSN 1211-0558.             POKORNÝ, M. Nejvyšší soud o občanském soudním řízení a řízení před státním                notářstvím: Zborník směrnic, usnesení, rozborů a zhodnocení soudní praxe pléna                a presidia Nejvyššího soudu, 1965–1967. Praha: SEVT, 1974, 671 s.             PRAŽÁK, J. M. a kol. Latinsko-český slovník k potřebě gymnasií a reálných gymnasií.                8. nezměněné vydání. Praha: Československá grafická unie, a. s., 1936,                1348 s.                                                                           177","AUTONOMIE VŮLE ZŮSTAVITELE PODLE OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU Z HISTORICKÉ PERSPEKTIVY            PROCHÁZKA, Jan (ed.). Občanský zákon Ruské sovětské federativní socialistické             republiky. Praha: Svoboda, 1946. 245 s.           RABL, Ch.; ZÖCHLING-JUD, B. (eds.). Das neue Erbrecht. Erbrechts-             Änderungsgesetz 2015. Wien: Manz, 2015, 204 s. ISBN 978-3-214-08312-0.           REID, K. G. C., M. J. de WAAL a R. ZIMMERMANN (eds.). Testamentary             formalities.  Oxford:  Oxford  University  Press,  2011,  524 s.  ISBN-13:             978-0-19-969680-2.           RONOVSKÁ  K.  Volba  formy  správy  majetku:  na  čem  záleží?  Bulletin             advokacie, Praha: Rego, roč. 2016, č. 7-8, s. 44–48. ISSN 1210-6348.           RONOVSKÁ,  K.  a  kol.  Metamorfózy  nadačního  práva  v  Evropě  a  v  České             republice na počátku 21. století, Masarykova univerzita, 2015, 202 s. ISBN             978-80-210-7747-8.           RONOVSKÁ, K. Mezigenerační majetkové nástupnictví: společné evropské             trendy, nové možnosti a výzvy. Ad notam, Praha: Notářská komora ČR,             2017, roč. 23, č. 5, s. 19–23. ISSN 1211-0558.           RONOVSKÁ, K. Proměny nadačního práva v Evropě. Časopis pro právní vědu             a praxi, 2013, roč. 21, č. 4, s. 461–467. ISSN 1210-9126. Dostupné z:             https://journals.muni.cz/cpvp/article/view/5659           RONOVSKÁ,  K.  Volba  formy  správy  majetku:  na  čem  záleží?  Bulletin             advokacie, 2016, č. 7–8, s. 44–48. ISSN 1210-6348.            RONOVSKÁ,  K.,  Nadace  (a  trusty)  v  kontinentální  Evropě  –  pohled             funkcionální. Obchodněprávní revue, Praha: C. H. Beck, 2012, roč. 4, 7-8,             s. 202–206. ISSN 1803-6554.           RONOVSKÁ,  K.  a  V.  PIHERA.  (Ne)pominutelný  dědic.  Kontroverze,             rizika a potřeba změn. Právní rozhledy, 2019, roč. 27, č. 15–16, s. 520–525.             ISSN 1210-6410.           ROßHIRT, C. F. Einleitung in das Erbrecht und Darstellung des ganzen Intestat-             Erbrechts, besonders nach römischen Quellen. Landshut: Krüll, 1831, xii+564 s.             Citováno  dle:  Max-Planck-Institut  für  europäische  Rechtsgeschichte.             [online]. [cit. 11. 5. 2018]. Dostupné z: http://dlib-pr.mpier.mpg.de/m/             kleioc/0010/exec/bigpage/%22194193_00000198.gif%22           RÖTHEL,  A.  Umgehung  des  Pflichtteilsrechts.  Archiv  für  die  civilistische  Praxis.             2012, roč. 212, č. 1/2, s. 157–201. ISBN 0003-8997.                   178","Literatura a další použité zdroje              ROUČEK,  Fr.  Revise  občanské-ho  zákona:  záznamy  z  porad  Slovenské  komise                pro obor občanského práva v Bratislavě. I. Praha: Ministerstvo pro sjednocení                zákonov a organisace správy, 1923.             ROUČEK,  Fr.,  J.  SEDLÁČEK  et  al.  Komentář  k  československému  obecnému                zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarparpatské                Rusi. Díl třetí. (§ 531 až 858). Reprint původního vydání. Praha: CODEX                Bohemia, s. r. o., 1998, 680 s. ISBN 80-85963-74-4.             ROUČEK, Fr. a J. SEDLÁČEK. Komentář k československému obecnému zákoníku                občanskému a občanské právo platné na Slovensku a Podkarpatské Rusi. 3. díl.                Praha: V. Linhart, 1936, s. 680.             RUDNICKI, J. Testament żołnierski i testamenty wojskowe w europejskiej tradycji                prawnej.  Krakov:  Wydawnictwo  OD.NOWA,  2015,  258 s.,  Edice                Europejska tradycja prawna. ISBN 9788365101259.             RUDNICKI,  J.  The  Axiology  of  Military  wills.  A  comparative  Analysis.                European Journal of  Comparative Law and Governance, 2015, č. 2, s. 5–18.                ISSN 2213-4506.             RÜGER,  D.  Die  donatio  mortis  causa  im  klassischen  römischen  Recht.  Berlin:                Duncker \& Humblot, 2011, 281 s. ISBN 978-3-428-13501-1.             RUMMEL, P. a M. LUKAS (Hrsg.); WELSER, R. (Bearb.). Kommentar zum                Allgemeinen  bürgerlichen  Gesetzbuch.  Mit  wichtigen  Nebengesetzen  und  EU-                Verordnungen.  §  531–824  ABGB  (Erbrecht).  4.  vyd.  Wien:  Manz,  2014,                xxvii+317 s. ISBN 978-3-214-16444-7.             SALÁK,  P.  Datace  závěti  z  historické  perspektivy.  Časopis  pro  právní  vědu                a  praxi,  Brno:  Masarykova  univerzita,  2018,  roč.  26,  č.  3,  s.  479–492.                ISSN 1210-9126. DOI 10.5817/CPVP2018-3-5. Dostupné z: https://                journals.muni.cz/cpvp/article/view/8924             SALÁK,  P.  Dědické  právo  let  1948–1989  optikou  práva  římského.  In:                ŽATECKÁ, E., L. KOVÁČOVÁ, J. HORECKÝ a V. VOMÁČKA. Dny                práva 2011 – Days of  Law 2011 Ovlivňování sféry soukromého práva právem                veřejným  v  minulosti.  1.  vyd.  Brno:  Masarykova  univerzita,  2012,  Spisy                Právnické fakulty MU (řada teoretická), sv. 414.             SALÁK, P. Heres ex re certa versus singulární sukcese. In: STLOUKALOVÁ, K.                (ed.).  Soudobé  reflexe  římského  práva.  1.  vyd.  Praha:  Univerzita  Karlova                Právnická fakulta, 2015, s. 145–152. ISBN 978-80-87975-29-9.                                                                               179","AUTONOMIE VŮLE ZŮSTAVITELE PODLE OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU Z HISTORICKÉ PERSPEKTIVY            SALÁK, P. Imperator a jeho vojáci. In: ŠIDLOVSKÝ, E. G., V. VALEŠ             a J. POLESNÝ (eds.). Melior est aquisitio scientiae negotiatione argenti: pocta             Prof. Ignácovi Hrdinovi, Q. Praem, k šedesátým narozeninám. 1. vyd. Praha:             Královská kanonie premonstrátů na Strahově, 2013, s. 253–260. ISBN             978-80-260-3820-7.           SALÁK, P. Ius civile, ius gentium, císařské právo a zrušení testamentu. Časopis             pro právní vědu a praxi, Brno: Masarykova univerzita, 2013, č. 3. ISSN 1210-             9126. Dostupné z: https://journals.muni.cz/cpvp/article/view/5696           SALÁK, P. K pojmu fideikomis a jeho pozici v římském právu a novověkém             právu. Právní rozhledy, 2014, roč. 22, č. 12, s. 432–436. ISSN 1210-6410.           SALÁK,  P.  Mimořádné  závěti  v  novém  občanském  zákoníku.  Ad  notam,             2017, roč. 23, č. 3, s. 3–8. ISSN 1211-0558.           SALÁK, P. Mystický testament. Právník, 2018, roč. 157, č. 12, s. 1037–1048.             ISSN 0231-6625.            SALÁK, P. Původ a důvod ustanovení § 1581 zákona č. 89/2012 Sb. Ad notam,             2017, roč. 23, č. 1, s. 7–9. ISSN 1211-0558.           SALÁK, P. Římskoprávní vlivy v českém dědickém právu v 19. až 21. století.             Právník, 2012, roč. 151, č. 4, s. 1313–1322. ISSN 0231-6625.           SALÁK, P. Testamentum militis jako inspirační zdroj moderního dědického práva.             Brno: Masarykova univerzita, 2016, 356 s. ISBN 978-80-210-8381-3.            SALÁK, P. The Dating of Last Wills in the Territory of the Czech Republic             from the 19th to the 21st Century. Journal on European history of  law, STS             Science Centre, 2019, roč. 10, č. 1, s. 98–106. ISSN 2042-6402.           SALÁK, P. Zamyšlení nad přirůstáním uvolněného dědického podílu. Právní             rozhledy, Nakladatelství C. H. Beck, 2015, roč. 2015, č. 19, s. 657–662.             ISBN 1210-6410.           SALÁK, P. Zásady římského práva dědického a jejich odraz v novodobých             kodifikacích. Časopis pro právní vědu a praxi, 2012, roč. 20, č. 3, s. 228–234.             ISSN  1210-9126.  Dostupné  z:  https://journals.muni.cz/cpvp/article/             view/5861           SALÁK, P. Testamentum militis jako inspirační zdroj moderního dědického práva.             Brno: Masarykova univerzita, 2016, 356 s. ISBN 978-80-210-8381-3.                    180","Literatura a další použité zdroje              SALÁK, P. Odkaz-římskoprávní institut ve světle českého práva 20. stol.                In: DÁVID, R., D. SEHNÁLEK a J. VALDHANS. Dny práva – 2010 –                Days of  Law. 1. vyd. Brno: Právnická fakulta Masarykovy univerzity, 2010.                ISBN 978-80-210-5305-2.             SALÁK, P., O. HORÁK et al. Law of  Succession in the Middle-European Area.                1. vyd. Cracow: Spolok Slovákov v Poľsku – Towarzystwo Słowaków,                2015, s. 107–115. ISBN 978-83-7490-8481.             SALÁK,  P.  a  K.  RONOVSKÁ.  „Trust-like  instruments“  in  Continental                Europe  and  in  the  Czech  Republic.  In:  SALÁK,  P.,  O.  HORÁK                et al. Law of  Succession in the Middle-European Area. 1. vyd. Cracow: Spolok                Slovákov v Poľsku – Towarzystwo Słowaków, 2015, s. 137–151. ISBN                978-83-7490-8481.             SALÁK, P., L. VOJÁČEK, A. PEREJDOVÁ a L. MRÁZKOVÁ. Historie                osnovy Občanského zákoníku z roku 1937. Inspirace, problémy a výzvy. 1. vyd.                Brno: Masarykova univerzita, 2017, s. 122. ISBN 978-80-210-8828-3.              SALÁK.,  P.,  Principles  of  inheritance  law.  In:  SALÁK,  P.,  O.  HORÁK                et al. Law of  Succession in the Middle-European Area. 1. vyd. Cracow: Spolok                Slovákov  v  Poľsku  –  Towarzystwo  Słowaków,  2015,  s.  8–12.  ISBN                978-83-749-848-1.             SCHELLE, K. a J. TAUCHEN (eds.). Encyklopedie českých právních dějin. D-J.                sv. 2. Plzeň: Aleš Čeněk, 2016. ISBN 978-80-7380-587-6.             SCHROEDER,  F.  Das  Notherbenrecht.  I.  Das  Recht  vor  der  Novelle  115.                Heidelberg, 1877. Dostupné z: http://dlib-pr.mpier.mpg.de/index.htm             SIMEÓN M. P. Nemo pro parte testatus, pro parte intestatus decedere potest. El principio                de incompatibilidad entre la sucesión testamentaria y la intestada en el Derecho romano.                Madrid, Barcelona: Marcial Pons, ediciones jurídicas y sociales s.a., 2001,                450 s. ISBN 9788472488304.             SKŘEJPEK, M. Ius et religio. 1. vyd. Pelhřimov: 999 Pelhřimov, 1999, 317 s.                ISBN 80-901064-8-X.             SKŘEJPEK,  M.  Prameny  římského  práva.  Fontes  iuris  romani.  2.  vyd.  Praha:                LexisNexis CZ, 2004, 375 s. ISBN 80-86199-89-4.             SLOAN, B. a A. BORKOWSKI. Borkowski’s Law of  Succession. 3. vyd. Oxford:                Oxford University Press, 2017, xxx+403 p. ISBN 978-0-19-875792-4.             SMITH, W. A Dictionary of  Greek and Roman Antiquities. London: John Murray,                1875, s. 330–340.                                                                             181","AUTONOMIE VŮLE ZŮSTAVITELE PODLE OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU Z HISTORICKÉ PERSPEKTIVY            Sněmovní tisk 844. Vládní návrh zákona, kterým se vydává občanský zákoník. Praha:             Státní tiskárna, 1937, 456 s.           SOMMER,  O.  Učebnice  soukromého  práva  římského.  Díl  II.  Právo  majetkové.             Reprint  pův.  vyd.  Praha:  Wolters  Kluwer  ČR,  2011,  356 s.  ISBN             978-80-7357-616-5.           STAGL,  J.  F.  Das  „testamentum  militare“  in  seiner  Eigenschaft  als  „ius             singulare“. Rev. estud. hist.-juríd. [online]. Valparaíso, 2014, roč. 36, s. 129–157             [cit. 10. 6. 2015]. Dostupné z: http://www.scielo.cl/scielo. php?script=sci_             arttext \& pid=S0716-4552014000100004 \& lng=es \& nrm=iso           STAGL,  J.  F.  Das  Soldatentestament  uner  den  Soldatenkaiser.  In:             BAUBUSIAUX,  U.  a  A.  KOLB  (eds.).  Das  Recht  der  „Soldatenkaiser“.             Rechtliche Stabilität in Zeiten politischen Umbruchs? Berlin: de Gruyter, 2015.           STLOUKALOVÁ,  K.  (ed.).  Soudobé  reflexe  římského  práva.  Římské  právo             v moderních kodifikacích. Praha: Univerzita Karlova, 2015, s. 138–144. ISBN             978-80-87975-29-9.           STLOUKALOVÁ, K. Svěřenský fond a jeho paralely v římském právu. Acta             Iuridica Olomucensia, 2014, roč. 9, Supplementum 3: Recepce římského             práva v Evropě, s. 175–188. ISSN 1801-0288.           STOMPE, T. a H. SCHADA (Hrsg.). Der freie Wille und die Schuldfähigkeit in Recht,             Psychiatrie und Neurowissenschaften. Berlin: Medizinisch Wissenschaftliche             Verlagsgesellschaft, 2010. ISBN 978-3-941468-23-8.           SÜß R. (Hrsg.). Erbrecht in Europa. 2. vyd. Bonn: Deutscher Notarverlag,             2008. xc+1662 s. ISBN 978-3-7190-2754-4.           SVOBODA, E. Beneficium inventarii. České právo, 1921/22, roč. 3, s. 101–106.           SVOBODA, E. Dědické právo: návrh subkomitétu pro revisi občanského zákoníka             pro  Československou  republiku.  2.  vyd.  Praha:  Ministerstvo  spravedlnosti,             1924, 84 s.           SVOBODA, E. Problém vůle v rakouském právu dědickém. Právník, 1912,             zvláštní otisk, s. 1–41. Dostupné z: https://digi.law.muni.cz/bitstream/             handle/digilaw/14269/Obcanske_pravo_1801_1918_0135-1912-1.             pdf?sequence=1 \& isAllowed=y           SVOBODA,  E.  Šlechetný  zákonodárce.  In:  Výbor  prací  z  práva  občanského             a  z  právní  filosofie.  K  šedesátým  narozeninám  prof.  Dr.  E.  Svobody.  Praha:             Melantrich, 1939, 312 s.                 182","Literatura a další použité zdroje              SVOBODA, J. a O. KLIČKA. Dědické právo v praxi. Praha: C. H. Beck, 2014,                xxviii+377 s. ISBN 978-80-7400-266-3.             ŠEJDL,  J.  Základní  charakteristika  dědického  práva  ve  Francii.  Časopis                pro právní vědu a praxi, 2012, č. 3, s. 305–311. ISSN 1210-9123. Dostupné                z: https://journals.muni.cz/cpvp/article/view/5871             ŠEŠINA M. Komentář k § 1495 In: ŠVESTKA, J., J. DVOŘÁK a J. FIALA.                Občanský  zákoník:  komentář.  Svazek  IV,  Dědické  právo  (§  1475  až  1720)                včetně  výkladu  řízení  o  pozůstalosti.  Praha:  Wolters  Kluwer,  2014.  ISBN                978-80-7478-579-5.             ŠTACHOVÁ, N. Šlechtické testamenty v listinné praxi českých zemí do roku                1306. Časopis pro právní vědu a praxi. Brno: Masarykova univerzita, 2012,                roč. 30, č. 3, s. 245–256. ISSN 1210-9126. Dostupné z: https://journals.                muni.cz/cpvp/article/view/5863             ŠVECOVÁ,  A.  Formálno-právna  stránka  zriadenia  úkonov  posledného  poriadku                na  Slovensku  do  roku  1950.  Bratislava:  Veda,  2010,  229 s.  ISBN                9788022411400.             ŠVECOVÁ,  A.  K  počiatkom  činnosti  hodnoverného  miesta  pri  Spišskej                kapitule. Studia Historica Tyrnaviensia, 2003, č. 3, s. 49–57.             ŠVESTKA, J., J. DVOŘÁK a J. FIALA. Občanský zákoník: komentář. Svazek                IV, Dědické právo (§ 1475 až 1720) včetně výkladu řízení o pozůstalosti. Praha:                Wolters Kluwer, 2014, xxvix+696 s. ISBN 978-80-7478-579-5.             TALANDA,  A.  Mystický  testament.  In:  POLÁČEK-TUREKOVÁ,  Z.                a M. TUROŠÍK (eds.) Civilnoprávne inštitúty a ich historická refl exia vo svetle                moderných rekodifi kácií. Banská Bystrica: Belianum, 2016, s. 296, 297. ISBN                978-80-557-1162-1.             TERSTEEGEN,  J.  a  T.    REICH.  Erbrecht  in  Deutschland.  In:  SÜß,  R.                (Hrsg.). Erbrecht in Europa. 2. vyd. Bonn: Deutscher Notarverlag, 2008,                s. 467–558. ISBN 978-3-940645-05-0.             TICHÝ, L. Svěřenský fond a trust – jejich fungování v mezinárodním srovnání. Praha:                Centrum  právní  komparatistiky  Právnické  fakulty  Univerzity  Karlovy,                2016, 260 s. ISBN 9788087975558.             TICHÝ,  L.,  K.  RONOVSKÁ  a  M.  KOČÍ.  Trust  a  srovnatelné  instrumenty                v Evropě. Praha: CPK, 2014. ISBN 978-80-87488-14-0.             TILSCH, E. Dědické právo rakouské se stanoviska srovnávací vědy právní. Část I.                Praha: Knihovna SVPS, Bursík a Kohout, 1905, 157 s.                                                                             183","AUTONOMIE VŮLE ZŮSTAVITELE PODLE OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU Z HISTORICKÉ PERSPEKTIVY            TÓTH,  Á.  Erbrecht  in  Ungarn.  In:  Süß,  R.  (Hrsg.).  Erbrecht  in  Europa.             2.  vyd.  Bonn:  Deutscher  Notarverlag,  2008,  s.  1571–1612.  ISBN             978-3-940645-05-0.           UMLAUFT, M. Die Anrechnung von Schenkungen und Vorempfängen im Erb- und             Pflichtteilsrecht. Wien: Manz, 2001, 374 s. ISBN 9783214003722.           UNGER,  J.  System  des  österreichischen  allgemeinen  Privatrechts.  IV.  Band,  Das             österreichische Erbrecht. 4. vyd. Leipzig: Breitkopf \& Härtel, 1894.           UNGER, J. System des österreichischen allgemeinen Privatrechts. Sechster Band. Das             österreichische Erbrecht. 4. vyd. Leipzig: Breitkopf und Härtel, 1894.           VANČURA, J. Praelegát dle práva římského. Praha: Nákladem vlastním, 1902,             224 s.           VÁŽNÝ, J. Pojem dědického práva a účelnost jeho dnešní struktury. Právny             obzor, 1923, roč. IV., č. 8, s. 97–103.           VÁŽNÝ, J. Římské právní ideje v občanském zákoníku a v osnově. Časopis             pro právní a státní vědu, 1933, roč. 16, s. 171–186.           VÁŽNÝ.  J.  K  problému  pupilární  substituce  (nesoulad  mezi  právním             pojmem a praktickou funkcí). In: Sborník prací k poctě šedesátých narozenin             Jaroslava Kallaba. Praha: Orbis, 1939, s. 285–295.           VÁŽNÝ. J. Quasipupilární substituce. Časopis pro právní a státní vědu. Brno,             Právnická jednota Moravská, 1940, s. 183–190.           VENDRAND-VOYER,  J.  Normes  civiques  et  métier  militaire  à  Rome  sous             le Principat. Adosa, 1984, 348 s. ISBN 9782866390198.           VILLATA, M. G. di R. (ed.). Succession Law, Practice and Society in Europe across             the Centuries. Cham: Springer, 2018, s. 473–516. ISBN 978-3-319-76258-6.           VOCI,  P.  Diritto  ereditario  Romano.  Volume  secondo.  Parte  speciale.  Successione             ab intestato. Successione testamentaria. 2. přepracované vyd. Milano: Dott. A.             Giuffrè – editore, 1963, xvi+1076 s.           WELSER, R. (ed.). Erbrechtsentwicklung in Zentral- und Osteuropa. Wien: Manz,             2009, 202 s. ISBN 978-3-214-00748-5.           WELSER,  R.  §  582.  In:  RUMMEL;  P.  a  M.  LUKAS  (Hrsg.)  Kommentar             zum  Allgemeines  bürgerliches  Gesetzbuch,  4.  vyd.  Wien:  MANZ,  2015,             cclxxxii+3242 s. ISBN 978-3-214-16443-0.                   184","Literatura a další použité zdroje              WELSER,  R.,  S.  KRAJCER  a  V.  PHILADELPHY.  Die  Reform  des                österreichischen Erbrechts: Gutachten. In: Verhandlungen des siebzehnten                Österreichischen Juristentages Wien 2009, Bd. 2/1. Wien: Manzsche Verlags-                und Universitätsbuchhandlung, 2009, 202 s. ISBN 978-3-214-10965-3.             WIMMER, M. Das Prälegat. Wien + Köln + Weimar: Verlag Böhlau, 2004,                xii+321 s. ISBN 3-205-77272-5.             WOLF, S. a I. BERGER-STEINER. Erbrecht in der Schweiz. In: SÜß R.                (Hrsg.). Erbrecht in Europa. 2. vyd. Bonn: Deutscher Notarverlag, 2008,                s. 1323–1381. ISBN 978-3-940645-05-0.             WOLFF,  L.  Pflichtteilsrecht  –  Forced  Heirship  –  Family  Provision:  Österreich  –                Louisiana  –  Schweiz  –  England  und  Wales.  Ein  Rechtsvergleich.  Frankfurt                am Main; Wien [u.a.]: Lang, 2011, 213 s. ISBN 978-3631603222.             Zákon,  kterým  se  vydává  všeobecný  zákoník  občanský.  Návrh  superrevisní  komise.                Díl II. (Důvodová zpráva). Praha: Ministerstvo spravedlnosti, 1931, 392 s.              ZALÁN, K. Hauptprobleme des Erbrechts im ungarischen Zivilgesetzbuch.                In:  EÖRSI,  G.  (Vorsitz);  MÁDL,  F.  (Redakteur).  Das  ungarische                Zivilgesetzbuch in fünf  Studien. Budapest: Verlag der ungarischen Akademie                der Wissenschaften, 1963, 381 s.             Von ZEILLER, F. Commentar über das allgemeine bürgerliche Gesetzbuch für die                gesammten Deutschen Erbländer der Oesterreichischen Monarchie. II. díl. 2. část.                Wien: Geistingers Verlagshandlung, 1812, 922 s.                                                                                                     185","Vědecká redakce MU           prof. PhDr. Jiří Hanuš, Ph.D. (předseda); PhDr. Jan Cacek, Ph.D.;           Mgr. Tereza Fojtová; doc. JUDr. Marek Fryšták, Ph.D.;           Mgr. Michaela Hanousková; doc. RNDr. Petr Holub, Ph.D.;           doc. Mgr. Jana Horáková, Ph.D.; prof. MUDr. Lydie Izakovičová Hollá, Ph.D.;           prof. PhDr. Mgr. Tomáš Janík, Ph.D.; prof. PhDr. Tomáš Kubíček, Ph.D.;           prof. RNDr. Jaromír Leichmann, Dr. rer. nat.; PhDr. Alena Mizerová;           doc. Ing. Petr Pirožek, Ph.D.; doc. RNDr. Lubomír Popelínský, Ph.D.;           Mgr. Kateřina Sedláčková, Ph.D.; prof. RNDr. Ondřej Slabý, Ph.D.;           prof. PhDr. Jiří Trávníček, M.A.; doc. PhDr. Martin Vaculík, Ph.D.            Ediční rada PrF MU           doc. JUDr. Marek Fryšták, Ph.D. (předseda);           prof. JUDr. Josef Bejček, CSc.; prof. JUDr. Jan Hurdík, DrSc.;           prof. JUDr. Věra Kalvodová, Dr.; prof. JUDr. Vladimír Kratochvíl, CSc.;           doc. JUDr. Petr Mrkývka, Ph.D.; doc. JUDr. Radim Polčák, Ph.D.;           doc. JUDr. Ivana Průchová, CSc.; doc. JUDr. Ing. Josef Šilhán, Ph.D.            AUTONOMIE VŮLE ZŮSTAVITELE PODLE OBČANSKÉHO           ZÁKONÍKU Z HISTORICKÉ PERSPEKTIVY             doc. JUDr. Pavel Salák jr., Ph.D., JUDr. Mgr. Radek Černoch, Ph.D.,           JUDr. Mgr. Ondřej Horák, Ph.D.            Vydala Masarykova univerzita           Žerotínovo nám. 617/9, 601 77 Brno           v roce 2019            Spisy Právnické fakulty Masarykovy univerzity           Edice Scientia, sv. č. 670             Tisk: Point CZ, s.r.o., Milady Horákové 890/20, 602 00 Brno           1. vyd. 2019             ISBN 978-80-210-9474-1           ISBN 978-80-210-9475-8 (online ; pdf)           www.law.muni.cz","ISBN 978-80-210-9475-8          muni                       muni         press                      law            9 788021 094758"];