var textForPages = ["MASARYKOVA UNIVERZITA                                       PRÁVNICKÁ FAKULTA                                                               Ilona Jančářová, Jana Dudová (eds.)                                           OCHRANA PŘÍRODY                                          PŘI ROZVOJOVÝCH                         ČINNOSTECH A JINÉ STŘETY                            ZÁJMŮ PŘI VYUŽITÍ ÚZEMÍ                                                            Sborník z konference","","ACTA UNIVERSITATIS BRUNENSIS                                           ________________________________                                           IURIDICA                                          Editio Scientia             vol. 605","SPISY PRÁVNICKÉ FAKULTY           MASARYKOVY UNIVERZITY           _________________________________            řada teoretická, Edice Scientia           svazek č. 605","OCHRANA PŘÍRODY PŘI ROZVOJOVÝCH                ČINNOSTECH A JINÉ STŘETY ZÁJMŮ                              PŘI VYUŽITÍ ÚZEMÍ                                   (Sborník z konference)                                   Ilona Jančářová, Jana Dudová                                           (eds.)                                                                  Masarykova univerzita                                         Brno 2017","Vzor citace            JANČÁŘOVÁ, Ilona a Jana DUDOVÁ (eds.). Ochrana přírody při rozvojových činnostech a jiné střety zájmů při            využití území : sborník z konference. 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita, Právnická fakulta, 2017. 180 s. Spisy            Právnické fakulty MU, řada teoretická, edice Scientia, sv. č. 605. ISBN 978‐80‐210‐8838‐2 (online)             CIP ‐ Katalogizace v knize              Ochrana přírody při rozvojových činnostech a jiné střety zájmů při využití území : (sborník z konference) / Ilona            Jančářová, Jana Dudová (eds.). ‐‐1. vydání. ‐‐ Brno: Masarykova univerzita, 2017. 180 stran. – Spisy Právnické            fakulty Masarykovy univerzity, řada teoretická, Edice Scientia, svazek č. 605. ISBN 978‐80‐210‐8838‐2 (online)             349.6* 349.41* 502.17* (062.534)*            ‐ právo životního prostředí            ‐ pozemkové právo            ‐ ochrana přírody            ‐ sborníky konferencí             349 – Pracovní, sociální, stavební právo. Právo životního prostředí [16]                       Konferenci finančně podpořili:           Jihomoravský kraj               ČEPS, a.s.           AGROLIP, a.s.             Recenzentka: JUDr. Veronika Tomoszková, Ph.D.             © 2017 Masarykova univerzita             ISBN 978-80-210-8838-2","OBSAH               Slovo úvodem ...............................................................................................................................7               Ochrana přírody a veřejný zájem ...................................................................................9                Hana Müllerová              Vyvažování veřejných zájmů vůči ochraně přírody a krajiny                v judikatuře NSS a SDEU .........................................................................................25                Vojtěch Vomáčka              Další omezení vlastnického práva k pozemkům z důvodu                ochrany přírody a krajiny: krok správným směrem?...............................59                Jakub Hanák              Ochrana přírody podle vlastnictví? ............................................................................69                Jiří Kšica, Ivana Gajová              Procesné aspekty správneho trestania v ochrane prírody ..........................81                Soňa Košičiarová              Odpovědnost za úplné a aktuální poznání přírody .......................................102                Jaroslav Chyba              Ochrana národních parků České republiky z právního pohledu ........111                Milan Damohorský              Ochrana přírody a stavební činnost (několik obecných                poznámek a postřehů) ...............................................................................................118                Milan Pekárek              Ochrana přírody a myslivost podle polského práva ......................................135                Wojciech Radecki              Právo vstupovať na lesné pozemky a využívanie lesov                verejnosťou v strete záujmov ................................................................................154                Denis Bede                Literatura a další použité zdroje ................................................................................171                                                                             5","","SLOVO ÚVODEM              18.  ročník  česko-polsko-slovenské  konference  práva  životního  prostředí             se konal ve dnech 6.–8. 9. 2017 v malebném prostředí CHKO Moravský             kras.  Prostory  pro ubytování  účastníků  konference  a  jednací  sál  poskytl             hotel Skalní mlýn, přičemž jedno odpolední jednání proběhlo v inspirujících             prostorách Domu přírody Moravského krasu. Účastníci konference tak měli             v rámci doprovodného programu příležitost k prohlídce Punkevních jeskyní             včetně propasti Macocha, k naučné procházce v okolí těchto krasových jevů             i ke zhlédnutí zajímavé přírodovědné expozice a 3D filmu o krásách přírody             této  chráněné  krajinné  oblasti.  Ke  zpestření  programu  sloužila  i  nabídka             místních farmářských produktů a ochutnávka tajemného bylinného likéru.             Vzhledem  k  místu  konání  akce  a  doprovodnému  programu  tak  nebylo             možno volit jiné téma konference, než je ochrana přírody. Při jeho výběru             organizátoři vycházeli ze skutečnosti, že jak v Polsku, tak i v České repub-             lice došlo k významným změnám právní úpravy této oblasti, navíc ve všech             zúčastněných  zemích  je  zřejmý  tlak  na  prosazování  projektů,  které  mají             významný negativní dopad na přírodu. Proto bylo zvoleno téma „Ochrana             přírody  při  rozvojových  činnostech  a  jiné  střety  zájmů  při  využití             území“, jež účastníci konference naplnili zajímavými příspěvky, zaměřenými             jak na obecné otázky právní regulace, tak na specifika zvláště chráněných             území či různých přírodu ohrožujících aktivit.             Organizátoři konference si vzali za cíl uspořádat moderní konferenci, která             by  byla  otevřena  nejen  tradičním  stálým  členům,  ale i  mladým  vědcům             z Polska, Slovenska i Česka. Konferenční výzva se těšila velikému zájmu             a  pozvání  přijali  i  čestní  hosté  –  přední  odborníci  na  právo  životního             prostředí, jakými jsou prof. JUDr. Soňa Košičiarová, Ph.D., prof. Dr.hab.             Wojciech  Radecki,  prof.  JUDr.  Milan  Damohorský,  DrSc.,  JUDr.  Filip             Dienstbier,  Ph.D.,  doc.  JUDr.  Milan  Pekárek  a  JUDr.  RNDr.  Jaroslav             Chyba, DrSc. Vzhledem k nebývalému počtu účastníků bylo značně obtížné             vměstnat aktivní vystoupení všech zájemců do dvou jednacích dní. Ve snaze             o plodnou diskusi tak musely být příspěvky časově limitovány a organizátoři             byli nuceni upustit od zaběhnuté praxe tlumočení přednášených příspěvků             s vědomím, že problémy, těšící se zájmu ostatních, mohly být vysvětleny                                                                             7","OCHRANA PŘÍRODY PŘI ROZVOJOVÝCH ČINNOSTECH A JINÉ STŘETY ZÁJMŮ PŘI VYUŽITÍ ÚZEMÍ            podrobně v diskusi. Ta byla opravdu bohatá a tak se lze domnívat, že každý           měl příležitost si z konference odnést zajímavé a podnětné poznatky.           Z  konference  byl  připraven  výstup  v  podobě  tohoto  sborníku,  do  nějž           přispěli autoři ze všech tří zemí konference. Téma konference však bylo           shledáno  natolik  širokým  a  zajímavým,  že  kromě  postkonferenčního           sborníku se někteří účastníci rozhodli zpracovat samostatnou monografii           v anglickém jazyce s názvem „Sustainable Development and Conflicts of  Interests           in Nature Protection in Czechia, Poland and Slovakia”, která bude vydána v tisku.           Na  závěr  je  třeba  sdělit  to  nejdůležitější  –  tato  konference  byla  uspořá-           dána za laskavého přispění Jihomoravského kraje a sponzorů ČEPS, a. s.           a Agrolip, a. s., jimž patří veliký dík.           Ceníme si rovněž pomoci i dalších, v závěru uvedených partnerů, jejichž           finanční podpora umožnila konání této konference a publikaci konferenč-           ního výstupu. Poděkování patří též vedoucímu Správy CHKO Moravský           kras RNDr. Leoši Štefkovi za odborný výklad a nepřeberné množství zají-           mavých  informací  o  přírodě  v  dané  oblasti  i  panu  Františku  Dvořákovi           a personálu hotelu Skalní mlýn za skvělé ubytování a stravu.                                                        organizátoři konference                                        8","OCHRANA PŘÍRODY A VEŘEJNÝ ZÁJEM              Hana Müllerová             Ústav státu a práva AV ČR, v. v. i.               Abstract in original language             Zájem na ochraně přírody se v rozhodovacích procesech často ocitá v kolizi             s jinými zájmy a hodnotami. Přiřazení určité hodnotě charakteru veřejného             zájmu jí dává v případě těchto kolizí vyšší důležitost a legitimizuje její upřed-             nostnění před jinými zájmy. Příspěvek se zabývá nejprve konceptem veřej-             ného zájmu a způsoby řešení kolizí mezi různými zájmy v obecné rovině.             Poté  aplikuje  tato  obecná  východiska  na  českou  právní  úpravu  ochrany             přírody a v ní zakotvená ustanovení o veřejném zájmu.             Keywords in original language              Veřejný zájem; základní práva; ochrana životního prostředí; ochrana přírody.             Abstract             In the decision-making procedures, the interest in the protection of nature             often  collides  with  other  interests  and  values.  Declaring  certain  value             to be in a public interest strengthens the position of that value and justifies its             priority over other interests. This contribution focuses firstly on the concept             of the public interest and the ways how collisions of competing interests are             solved in general. Then it analyses the Czech legislation on natural protec-             tion and its provisions on the public interest.              Keywords             Public  Interest;  Constitutional  Rights;  Environmental  Protection;  Nature             Protection.              1  Úvod             V současné právní literatuře (české ani zahraniční) téma veřejného zájmu             samostatně téměř není řešeno (jedinou výjimkou je patrně literatura německá,                                                                                9","OCHRANA PŘÍRODY PŘI ROZVOJOVÝCH ČINNOSTECH A JINÉ STŘETY ZÁJMŮ PŘI VYUŽITÍ ÚZEMÍ            kde jsou tématu veřejného zájmu věnovány i celé monografie).  Důvodem                                                                 1           je patrně to, že v současné době je zásadní důraz kladen na svobodu jednot-           livce, jeho pozici, jeho základní práva, která mají v současné společnosti           primát, zatímco veřejná moc a s ní spjaté hájení veřejných zájmů je spíše           upozaďováno. Pokud je tedy téma veřejného zájmu traktováno, je tomu tak           většinou v rámci prací o základních právech a proporcionalitě, neboť veřejný           zájem  je  chápán  jako  jeden  ze  základních  právních  důvodů  pro omezení           základních práv. Tato kapitola představuje určitou sondu do teorie veřejného           zájmu, která je následně ilustrována na příkladech z oblasti práva ochrany           přírody. Autorka ji chápe jako svůj první a tedy zatím velmi dílčí příspěvek           k tématu úlohy veřejného zájmu v právní ochraně životního prostředí, které           chce v budoucnosti dále rozvíjet. 2            2  Koncept veřejného zájmu v obecné rovině            Definovat veřejný zájem v obecné rovině je velmi obtížné. Bohužel nemáme           v české ani zahraniční literatuře k dispozici žádný jednotný přístup nebo           jednu univerzální definici. Naopak existují různé přístupy a různé teorie, jak           popsat nebo určit, co je to veřejný zájem. Upozornit je třeba na možnou pro-           vázanost pojmů „veřejný zájem“ a „veřejný statek“: veřejný statek se často           chápe jako hodnota, obsah či substance, hodná zvláštní ochrany, zatímco           veřejný zájem jako právní kategorie či forma, která onu ochranu v právu           zajišťuje. Toto rozlišení ale není vždy pravidlem – někdy je pojem veřejný           zájem chápán jako zahrnující obojí – obsah i formu. V takovém případě           bychom mohli veřejný zájem popsat jako kategorii vyznačující se určitou rolí           v právu, kde tvoří právní důvod pro určité zacházení s hodnotou, která tvoří           její obsah, v rámci rozhodování, přesněji řečeno dává této hodnotě určité              1   Srov.  např.  HÄBERLE,  P.  Öffentliches  Interesse  als  juristisches  Problem.  Eine  Analyse  von              Gesetzgebung und Rechtsprechung. Berlin, DE: BWV Berliner Wissenschafts-Verlag, 2006;              UERPMANN,  R.  Das  öffentliche  Interesse:  seine  Bedeutung  als  Tatbestandsmerkmal  und  als              dogmatischer  Begriff.  Tübingen:  Mohr  Siebeck,  1999;  MÜNKLER,  H.  a  K.  FISCHER.              Gemeinwohl  und  Gemeinsinn  im  Recht:  Konkretisierung  und  Realisierung  öffentlicher  Interessen.              Berlin/Boston, US: De Gruyter, 2002.           2   Autorka je vědeckou pracovnicí Ústavu státu a práva Akademie věd ČR. Tato kapitola              vznikla s podporou na dlouhodobý koncepční rozvoj výzkumné organizace Ústavu státu              a práva AV ČR, v. v. i., RVO 68378122, a je součástí tematického rámce Právo a ochrana              veřejného zájmu, řešeného Oddělením veřejného práva Ústavu státu a práva AV ČR.              10","Ochrana přírody a veřejný zájem              prioritní postavení v kolizi s jiným zájmem. Zde je několik příkladů přístupu             k obecnému vymezení veřejných zájmů, resp. statků:                •  aby byla určitá hodnota veřejným statkem, musí splňovat dvě podmínky:                   za prvé musí být nedistributivní, tj. nedělitelná ve smyslu, že by ji bylo                   možno rozdělit na části a ty přidělit jednotlivcům.  Druhou podmínkou                                                           3                   je, že daný zájem je uznán právem a má normativní status; 4                •  veřejný zájem  je zájem,  který  stojí nad individuálními nebo skupi-                   novými zájmy, které mohou být ve vzájemné kolizi; veřejný zájem                   funguje jako svorník, který je může sladit;  5                •  veřejným zájmem je vše, co veřejnost sdílí jako společné (tj. průnik                   jednotlivých zájmů) a je to schopno uspokojit cíle, které si veřejnost                   přeje pro sebe jako celek (nejsou to tedy zájmy, které jsou náhodně                   společné více jednotlivcům); 6                •  kategorie  veřejného  zájmu  zahrnuje  hodnoty,  které  jsou  nezbytné                   pro rozvíjení společné existence lidí v demokracii; jde o základní prin-                   cipy, jako je trvání existence státu a jeho struktury, trvání jeho demo-                   kratického  řádu,  bezpečnosti  a  veřejného  pořádku.  Přesný  soubor                   hodnot zahrnutý na tomto pomyslném seznamu není fixní, ale může                   se měnit jednak časem, jednak se liší od jedné ústavní demokracie                   k druhé; 7              3   ALEXY, R. Individual Rights and Collective Interests. In: NINO, C. (ed.). Rights. New                 York: New York University Press, 1992, s. 167–168. Na tuto Alexyho charakteristiku ve-                 řejných statků se ostatně odkázal český Ústavní soud ČR v nálezu Pl. ÚS 15/96, v němž                 se zabýval rozlišením kategorií základních práv a veřejných statků takto: „Ústavní úprava                 postavení jedince ve společnosti obsahuje ochranu individuálních práv a svobod, jakož                 i ochranu veřejných statků. Rozdíl mezi nimi spočívá v jejich distributivnosti. Pro ve-                 řejné statky je typické, že prospěch z nich je nedělitelný a lidé nemohou být vyloučeni                 z jeho požívání. Příklady veřejných statků jsou národní bezpečnost, veřejný pořádek,                 zdravé životní prostředí. Veřejným statkem se tudíž určitý aspekt lidské existence stá-                 vá za podmínky, kdy není možno jej pojmově, věcně i právně rozložit na části a tyto                 přiřadit jednotlivcům jako podíly.“ Na toto své rozlišení ÚS následně odkázal v nálezu                 III. ÚS 70/97 ze dne 10. 7. 1997 (N 96/8 SbNU 375), který se týkal práva na příznivé                 životní prostředí. V něm totiž konstatoval, že „skutečnost, že životní prostředí je veřej-                 ným statkem (hodnotou) ve smyslu preambule Ústavy a Listiny a čl. 7 Ústavy, nevylučuje                 existenci subjektivního práva na příznivé životní prostředí (čl. 35 odst. 1 Listiny), jakož                 i práva v zákonem stanoveném rozsahu se jej domáhat (čl. 41 Listiny)“.             4   ALEXY, 1992, op. cit., s. 167–168.             5   McHARG, A. Reconciling Human Rights and the Public Interest: Conceptual Problems                 and  Doctrinal  Uncertainty  in  the  Jurisprudence  of  the  European  Court  of  Human                 Rights. The Modern Law Review, 1999, č. 5, s. 676.             6   Ibid., s. 676.             7   BARAK, A. Proportionality: constitutional rights and their limitations. Cambridge: Cambridge                 University Press, 2012, s. 256.                                                                            11","OCHRANA PŘÍRODY PŘI ROZVOJOVÝCH ČINNOSTECH A JINÉ STŘETY ZÁJMŮ PŘI VYUŽITÍ ÚZEMÍ              •  veřejné zájmy jsou všechny důležité zájmy, které nebyly (příp. zatím                nebyly) konstitucionalizovány jako ústavní práva; důležité zájmy jsou ty,                které mají základ v ústavě (jsou z ní dovoditelné).  V této souvislosti stojí                                                        8                za zmínku, že mnohým zájmům, které byly zprvu chráněny pouze jako                veřejné zájmy, se časem dostalo postavení ústavního práva. Příkladem                toho je i právo na příznivé životní prostředí, které díky svému zakot-                vení vlastně dostalo ochranu životního prostředí do dvojaké pozice:                v  některých  případech  figuruje  v  podobě  ochrany  veřejného  zájmu,                a v jiných v podobě ochrany základního ústavního práva.            3  Veřejné zájmy a jejich vztah k základním              právům (a jiným veřejným zájmům)           Koncept veřejného zájmu většinou nebývá předmětem teoretických pojed-           nání samostatně, jako samostatná kategorie, ale je většinou řešen v souvis-           losti se svou funkcí, resp. ve vztahu k jiným zájmům či v rámci procesů           rozhodování.  Kategorie  veřejného  zájmu  totiž  izolovaně,  sama  o  sobě,           v podstatě nedává plný smysl, případně můžeme považovat zkoumání, zda           určitá aktivita v obecné rovině je nebo není ve veřejném zájmu, bez přísluš-           ného  kontextu,  za  akademickou  otázku.  Hlavním  smyslem  kvalifikování           něčeho jako veřejného zájmu není totiž samo toto označení, ale to, že takto           vymezený veřejný zájem následně tvoří právní důvod pro možnost omezení           kolidujícího zájmu, a to aniž by taková situace byla v rozporu se zákonem.           Jinými slovy, význam označení něčeho jako veřejného zájmu se naplňuje           pouze  ve  vztahu  k  jinému  zájmu  nebo  jiné  hodnotě  (zvláště  se  to  týká           základních práv) v situacích, kdy nelze oba zájmy zcela uspokojit, ale jeden           musí druhému zcela nebo zčásti ustoupit. Veřejný zájem může totiž, pokud           je dostatečně silný, být ospravedlněním pro omezení ústavního práva. Proto           hlavní místo konceptu veřejného zájmu je v literatuře v rámci pojednání           o omezení základních práv: veřejné zájmy jsou jednou z hlavních kategorií           důvodů  pro zákonná  omezení  ústavních  práv,  a  jsou  tedy  pojednávány           zvláště v souvislosti s vyvažováním a proporcionalitou: „Demokracie je zalo-           žena na vzájemném respektu mezi právy jednotlivců a veřejným zájmem.           Obojí, tedy lidská práva a veřejný zájem, tvoří součásti ústavní struktury,             8   A. Barak přináší ještě druhé vymezení: Ibid., s. 254.              12","Ochrana přírody a veřejný zájem              která uznává práva a zároveň připouští jejich omezení.“  Pro řešení kolizí                                                              9             práv  a  veřejných  zájmů  je  v  současnosti  nejuznávanější  metodou  teorie             proporcionality, která poskytuje nástroje k jejich vzájemnému vyvažování:             „Demokracie je založena na vyváženosti mezi ústavními právy a veřejným             zájmem. Kolidující zájmy musí být řádně vyváženy.“ 10             Jak  bylo  již  uvedeno,  silný  veřejný  zájem  může  ospravedlnit  výjimku             z ochrany základního práva. Tedy je možno zjednodušeně řečeno vnímat             plnou ochranu práva jako pravidlo, a zásah do něj z důvodu veřejného zájmu             jako výjimku. Typickým příkladem takového schématu v našem ústavním             pořádku,  který  se  týká  základního  práva  na  vlastnictví,  je  čl.  11  odst.  4             Listiny: „Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné             ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.“ V ústavní demo-             kracii platí, že ne každá hodnota, kterou lze v obecné rovině kvalifikovat jako             veřejný zájem, může být vždy dostatečným důvodem pro omezení lidského             práva.  Vymezení  rozsahu  těch  veřejných  zájmů,  které  mohou  limitovat             lidská práva, v právním řádu, je věcí vyvažování: jejich příliš úzký rozsah             (tj. vychýlení ve prospěch ochrany práv jednotlivců téměř za každou cenu)             by mohl narušit existenci demokracie jako takové, což by na druhou stranu             přineslo zpět snížení její schopnosti chránit práva; příliš široký rozsah veřej-             ného zájmu (vychýlení ve prospěch veřejných zájmů, kvůli nimž by práva             mohla být téměř vždy omezena) by zase znamenal malý respekt k lidským             právům; ten je ovšem základním znakem demokracie. 11             Kromě podmínek, které musí určitý zájem splňovat, aby mohl být jakožto             veřejný zájem důvodem pro omezení určitého základního práva, je možno             se v rámci tématu veřejného zájmu zabývat rovněž způsobem či mecha-             nismem jeho prosazování (a úlohou veřejné moci v něm). Obě kategorie,             ústavní práva i veřejné zájmy, se totiž zásadně liší tím, kdo je povolán je hájit.             Ústavní práva náleží jednotlivcům a ti se mohou domáhat jejich ochrany             prostřednictvím soudů. Na druhou stranu veřejné zájmy je povolán chránit             a hájit stát, resp. veřejná správa. Je třeba říci, že stát je k tomu nejen povolán,             ale i povinen. Tato zásada je popsána v klasické literatuře o veřejném zájmu,               9   BARAK, op. cit., s. 163.             10   Ibid., s. 220–221.             11   Ibid., s. 257.                                                                            13","OCHRANA PŘÍRODY PŘI ROZVOJOVÝCH ČINNOSTECH A JINÉ STŘETY ZÁJMŮ PŘI VYUŽITÍ ÚZEMÍ            ale je také odvoditelná z ústavní úpravy a judikatury. Například Brian Barry           v díle z r. 1967 uvádí: „Zájmy, které jsou sdíleny málo osobami, mohou být           přímo jimi samými prosazovány, ale zájmy, které jsou sdíleny mnoha lidmi,           musí být prosazovány státem. Pouze stát má donucovací moc nutnou k tomu,           aby zabránil svévoli, která by poškozovala veřejné statky, a prostředky na to,           aby podporoval veřejné blaho, které není schopen naplňovat trh; toto jsou           zároveň dva hlavní způsoby, jimiž je veřejný zájem podporován.“ 12            4  Ochrana životního prostředí, resp. přírody              jako veřejný zájem v české právní úpravě             4.1  Veřejný zájem v ústavních ustanoveních: limitační klauzule            Aby  mohl  být  určitý  veřejný  zájem  důvodem  pro omezení  práva,  musí           to vyplývat z ústavy, resp. zákona. Ústava stanoví základní rámec zásahů           do práv z důvodu ochrany veřejného zájmu v tzv. limitačních klauzulích.           Řešení konkrétních případů se pak řídí jednotlivými zákonnými ustanove-           ními. Lze obecně říci, že veřejný zájem se objevuje v limitačních klauzulích           v zásadě ve dvojí podobě: buď nespecifikovaný (viz již zmiňovaný čl. 11           odst.  4  Listiny),  anebo  specifikovaný  vymezením  konkrétní  oblasti,  které           se týká (příkladem, kdy je takto jako veřejný zájem označena právě ochrana           přírody, je čl. 14 odst. 2 Listiny, který bude rozveden dále).             a)  V  případě  veřejného  zájmu  v  limitační  klauzuli  nespecifikovaného                je třeba při řešení konkrétního případu na prvním místě posoudit,                zda zájem, který je v něm označován za veřejný zájem, kvůli němuž                se  má  omezit  základní  právo,  skutečně  splňuje  znaky  veřejného                zájmu (zda např. nejde o zájem pouze skupinový, nebo zájem, který                je za veřejný zájem označen, avšak toto označení pouze zastírá, že jde                ve skutečnosti o zájem individuální nebo skupinový apod.). Dále bude                zpravidla třeba posoudit, podle konkrétní právní úpravy, o jak silný                veřejný zájem jde, a zda v daném případě je skutečně namístě, aby                kvůli němu byla omezena ochrana kolidujícího zájmu. Je velmi dobře                možné, že takovým v limitační klauzuli nespecifikovaným veřejným                zájmem bude v konkrétním případě ochrana životního prostředí.            12   BARRY, B. The Public Interest. In: QUINTON, A. (ed.). Political Philosophy. Oxford:              Oxford University Press, 1967, s. 125 (volně přeloženo autorkou).              14","Ochrana přírody a veřejný zájem                 b)  Specifikování veřejného zájmu již v limitační klauzuli má podle mého                   názoru větší význam z hlediska práva, které je chráněno, než z hle-                   diska  vymezení  onoho  veřejného  zájmu.  Z  hlediska  chráněného                   práva  to  totiž  znamená,  že  nemůže  být  omezeno  z  důvodu  jaké-                   hokoli  veřejného  zájmu,  ale pouze  z  předem  stanoveného  okruhu                   veřejných zájmů – taková specifikace tedy zvyšuje ochranu tohoto                   práva. Z hlediska řešení konkrétního případu specifikace veřejného                   zájmu v limitační klauzuli nemění tak jako tak nic na požadavku ově-                   řit,  zda  v  daném  případě  předložený  (tvrzený)  veřejný  zájem  exis-                   tuje, a v následující fázi, zpravidla podle bližšího vymezení konkrétní                   právní  úpravy,  na  požadavku posoudit, zda  je  tento veřejný zájem                   dostatečně silný (např. převažující, naléhavý apod.), aby v daném pří-                   padě ospravedlnil zásah do práva. Jinými slovy to, že zákon prohlásí,                   že  některé  právo  může  být  omezeno  na  základě  specifikovaného                   druhu veřejného zájmu, znamená obecné a typové označení daného                   druhu  hodnot  za  veřejný  zájem,  ale nemůže  to  předurčit  výsledek                   vyvažování  daného  veřejného  zájmu  proti  základnímu  ústavnímu                   právu v žádném konkrétním případě – to je věcí konkrétního rozho-                   dování (správního, soudního) v konkrétní věci.             Příkladem  v  limitační  klauzuli  specifikovaného  veřejného  zájmu  je  čl.  14             odst. 2 LZPS, který stanoví, že svoboda pohybu a pobytu může být omezena             zákonem, jestliže je to nevyhnutelné mj. na vymezených územích z důvodu             ochrany  přírody.  Ochrana  přírody  je  tedy  veřejným  zájmem,  který  může             ospravedlnit omezení  svobody pohybu a  pobytu. Konkrétním  zákonným             provedením této ústavněprávní možnosti je § 17 zákona ZOPK, který vyme-             zuje klidová území národního parku jako území s omezeným pohybem osob             z důvodu umožnění nerušeného vývoje ekosystémů nebo jejich složek, které             jsou citlivé na nadměrný pohyb osob a zranitelné vlivem rušivých vlivů s ním             spojených a zakazuje v nich pohybovat se mimo cesty nebo trasy vyhrazené             orgánem ochrany přírody. Jiným příkladem je § 64 ZOPK, který stanoví,             že: „Hrozí-li poškozování území v národních parcích, národních přírodních             rezervacích, národních přírodních památkách a v první zóně chráněných             krajinných oblastí nebo poškozování jeskyně, zejména nadměrnou návštěv-             ností,  může  orgán  ochrany  přírody  po  projednání  s  dotčenými  obcemi             opatřením obecné povahy omezit nebo zakázat přístup veřejnosti do těchto                                                                              15","OCHRANA PŘÍRODY PŘI ROZVOJOVÝCH ČINNOSTECH A JINÉ STŘETY ZÁJMŮ PŘI VYUŽITÍ ÚZEMÍ            území nebo jejich částí. Zákaz či omezení vstupu musí být řádně vyznačeny           na všech přístupových cestách a vhodným způsobem i na jiných místech           v terénu.“           Z hlediska posouzení charakteru, co se týče limitačních klauzulí, je zajímavý           a patrně sporný článek 7 Ústavy ČR: „Stát dbá o šetrné využívání přírodních           zdrojů a ochranu přírodního bohatství.“ Nejde o limitační klauzuli, protože           se tu nehovoří o žádných výjimkách z práv. Ovšem zároveň lze toto usta-           novení podle mého názoru vyložit tak že činí z ochrany životního prostředí           nepřímo a obecně, ale v nejširším možném smyslu veřejný zájem. Jako zají-           mavost lze uvést, že ustanovení čl. 7 vládní návrh Ústavy vůbec neobsa-           hoval, zmínku o životním prostředí obsahovala pouze preambule Ústavy.           Iniciátorem změny v ústavněprávním výboru v Lánech byl Václav Havel.           Jeho návrh zněl: „Stát dbá o šetrné využívání přírodních zdrojů a ochranu           přírodního bohatství, jeho rovnováhy a druhové rozmanitosti.“  Výsledná                                                                 13           formulace působí zastarale, protože pravděpodobně zčásti čerpá inspiraci           z čl. 15 odst. 2 Ústavy z r. 1960 , a cítíme, že ne plně odpovídá dnešní termi-                                    14           nologii. Sám komentář k Listině doporučuje zde použitý pojem přírodní           bohatství  vykládat  shodně  s  pojmem  životní  prostředí,  tedy  ve  shodě           se zákonem č. 17/1992 Sb., o životním prostředí, tj. jako prostředí přírodní,           nikoli umělé. 15           Ustanovení čl. 7 Ústavy je z hlediska hájení ochrany životního prostředí jako           veřejného zájmu důležité ze dvou důvodů: jednak ukládá povinnost zajiš-           ťovat ochranu životního prostředí primárně státu, který je povinen tak činit           prostřednictvím přijetí příslušné legislativy a jejího prosazování, a jednak           z této povinnosti státu nepřímo vyplývá, že stát, aby ji mohl zajistit, musí mít           k dispozici nástroje, které k tomu budou způsobilé, tj. i případné omezení           základních práv z důvodu ochrany veřejného zájmu na ochraně životního             13   CHRASTILOVÁ, B. a P. MIKEŠ. Prezident republiky Václav Havel a jeho vliv na československý              a český právní řád. Praha: Aspi, 2003, s. 399. Cit. in SYLLOVÁ, Jindřiška. Čl. 7 [Ochrana              přírody].  In:  SLÁDEČEK,  Vladimír,  Vladimír  MIKULE,  Radovan  SUCHÁNEK  a              Jindřiška SYLLOVÁ. Ústava České republiky. 2. vyd. Praha: Nakladatelství C. H. Beck,              2016, s. 90.           14   „Stát pečuje o zvelebování a všestrannou ochranu přírody a o zachování krajinných              krás vlasti, aby tím vytvářel stále bohatší zdroje blahobytu lidu a vhodné prostředí, které              by prospívalo zdraví pracujících (…).“           15   SYLLOVÁ, op. cit., s. 90.              16","Ochrana přírody a veřejný zájem              prostředí.  Ustanovení  čl.  7  tak  propůjčuje  životnímu  prostředí  zvláště             vysokou hodnotu.                4.2  Prohlášení veřejného zájmu v zákoně              Ustanovení  § 58  odst.  1  ZOPK  prohlašuje:  „Ochrana  přírody  a  krajiny             je veřejným zájmem. Každý je povinen při užívání přírody a krajiny strpět             omezení vyplývající z tohoto zákona.“ Toto ustanovení je sice něco více             než pouhá proklamace, ale zároveň nemůže garantovat, že veřejný zájem             na ochraně přírody a krajiny bude v případě kolize s jiným zájmem vždy             „vítěznou stranou“.             Toto  ustanovení,  které  výslovně  prohlašuje  ochranu  přírody  za  veřejný             zájem,  opodstatňuje  na  tomto  místě  jednu  odbočku,  a  sice  k  obecné             otázce, zda zákon může určitý zájem prohlásit za veřejný zájem. Zde mám             na mysli případy ustanovení, která nemají charakter limitační klauzule, jako             jej nemá právě například § 58 odst. 1 ZOPK. Je však patrný rozdíl mezi             obecným prohlášením, že určitá hodnota je veřejným zájmem, jako je tomu             v § 58 ZOPK, což je následně v kontextu konkrétních okolností konkrét-             ního případu ověřováno a posuzováno (tj. může se stát, že v konkrétním             případě ochrana přírody jako veřejný zájem nedostane přednost), a mezi             zcela  určitým  vymezením  konkrétního  veřejného  zájmu  v  zákoně,  které             je  účelovým  krokem,  a  které  má  de  facto  nahradit  uvážení  rozhodujícího             orgánu v řízení v konkrétní věci. Status veřejného zájmu nese s sebou právě             tu výhodu, že následně může opravňovat v konkrétních situacích k upřed-             nostnění takového zájmu před jinou hodnotou stojící vůči němu v kolizi.             Příkladem takového, nutno říci, že nepřípustného, vymezení veřejného zájmu             byl např. § 3a zákona č. 114/1995 Sb., o vnitrozemské plavbě, podle něhož             platilo že „rozvoj a modernizace vodní cesty vymezené vodním tokem Labe             od říčního km 129,1 (Pardubice), na státní hranici se Spolkovou republikou             Německo a vodním tokem Vltava od říčního km 91,5 (Třebenice) včetně             plavebního kanálu Vraňany - Hořín po soutok s vodním tokem Labe včetně             výústní části vodního toku Berounky po přístav Radotín, je ve veřejném             zájmu.“ Ústavní soud ČR toto ustanovení zrušil nálezem ve věci sp. zn. Pl.             ÚS  24/04  ze  dne  28.  6.  2005  (N  130/37  SbNU  641;  č.  327/2005  Sb.,             s odůvodněním, že deklarování veřejného zájmu v konkrétně určené věci                                                                             17","OCHRANA PŘÍRODY PŘI ROZVOJOVÝCH ČINNOSTECH A JINÉ STŘETY ZÁJMŮ PŘI VYUŽITÍ ÚZEMÍ            zákonem pokládá za protiústavní. Ústavní soud uvedl, že „veřejný zájem           v konkrétní věci je zjišťován v průběhu správního řízení na základě poměřo-           vání nejrůznějších partikulárních zájmů, po zvážení všech rozporů a připo-           mínek. Z odůvodnění rozhodnutí, jehož ústředním bodem je otázka exis-           tence  veřejného  zájmu,  pak  musí  zřetelně  vyplynout,  proč  veřejný  zájem           převážil nad řadou soukromých, partikulárních zájmů. Veřejný zájem je třeba           nalézt v procesu rozhodování o určité otázce (typicky např. o vyvlastňo-           vání), a nelze jej v konkrétní věci a priori stanovit. Z těchto důvodů je zjiš-           ťování  veřejného  zájmu  v  konkrétním  případě  typicky  pravomocí  moci           výkonné, a nikoliv zákonodárné.“ Přidělí-li zákonodárce v konkrétní věci           určité hodnotě status veřejného zájmu, zasahuje tím do moci výkonné. 16           Odpovědí  na  otázku,  zda  zákon  může  určitý  zájem  prohlásit  za  veřejný           zájem, je tedy konstatování, že tak může učinit pouze v obecné rovině (jako           je tomu v § 58 ZOPK), nikoli v konkrétní věci, neboť by tak odebral orgánu           moci výkonné, do jehož působnosti toto náleží, možnost existenci veřej-           ného zájmu v daném konkrétním případě posoudit. Takové obecné konsta-           tování v zákoně může ovšem hrát roli při posuzování případů omezení práv,           která jsou založena na nespecifikované limitační klauzuli.             4.3  Kolize veřejného zájmu na ochraně                přírody a jiného veřejného zájmu            Zákony předvídají i případy, kdy veřejný zájem nestojí v kolizi se základním           právem, které má být kvůli němu omezeno, nýbrž v kolizi s jiným veřejným              16   Podobný osud potkal též zákon č. 544/2005 Sb., o výstavbě vzletové a přistávací dráhy              06R – 24L letiště Praha Ruzyně, který v § 1 stanovil: „Vzletová a přistávací dráha 06R –              24L letiště Praha Ruzyně, odpovídající svým umístěním platnému územnímu plánu hlav-              ního města Prahy a platnému územnímu plánu města Hostivice, a dále všechny stavby,              které budou v oblasti technické infrastruktury zajišťovat její provoz (dále jen „vzle-              tová a přistávací dráha“), jsou veřejným zájmem.“ Viz nález Ústavního soudu ze dne              17. 3. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 24/08 (č. 124/2009 Sb., N 56/52 SbNU 555), kde ÚS odkázal              na výše cit. nález ve věci jezů na Labi. V této souvislosti je zajímavé, že třetí takový velmi              podobný zákon, zákon č. 168/2001 Sb., o dálničním obchvatu Plzně, který v § 1 stanoví,              že „Všechny stavby v rámci výstavby dálnice D5 v úseku Ejpovice – Sulkov vymezeném              v příloze č. 2 nařízení vlády č. 104/1994 Sb., kterým se vyhlašuje závazná část územního              plánu velkého územního celku Plzeňské sídelní regionální aglomerace, (dálniční obchvat              Plzně) (dále jen „stavba obchvatu“) jsou veřejným zájmem“, je stále platným právním              předpisem.              18","Ochrana přírody a veřejný zájem              zájmem. ZOPK dává podklad pro řešení celé řady typových případů. Jde             například o:                •  § 10 odst. 2, podle něhož výjimku ze zákazu ničit, poškozovat nebo                   upravovat jeskyně nebo jinak měnit jejich dochovaný stav může udělit                   orgán ochrany přírody pouze v případech, kdy je to v zájmu ochrany                   jeskyně  nebo  kdy  jiný  veřejný  zájem  chráněný  tímto  nebo  jiným                   zákonem výrazně převažuje nad zájmem na ochraně jeskyní;                •  § 43 odst. 1, podle něhož výjimky ze zákazů ve zvláště chráněných                   územích  může  orgán  ochrany  přírody  povolit  v  případě,  kdy  jiný                   veřejný zájem převažuje nad zájmem ochrany přírody;                •  § 45b odst. 1, podle něhož výjimku ze zákazu poškozování evropsky                   významné lokality zařazené do národního seznamu může udělit orgán                   ochrany přírody z naléhavých důvodů převažujícího veřejného zájmu;                •  § 45i  odst.  9,  podle  něhož  pokud  posouzení  vlivu  koncepce  nebo                   záměru  na  evropsky  významnou  lokalitu  prokáže  negativní  vliv                   na  příznivý  stav  předmětu  ochrany  nebo  celistvost  evropsky                   významné  lokality  nebo  ptačí  oblasti  a  neexistuje  variantní  řešení                   bez negativního vlivu, lze schválit jen variantu s nejmenším možným                   negativním vlivem, a to pouze z naléhavých důvodů převažujícího                   veřejného zájmu a za splnění dalších zde vymezených podmínek;                •  § 56 odst. 1, podle něhož výjimky ze zákazů u památných stromů                   a zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů podle § 46 odst. 2,                   § 49 a 50 lze povolit v případech, kdy jiný veřejný zájem převažuje                   nad zájmem ochrany přírody, a odst. 2, kde se zavádí přísnější úprava                   pro zvláště chráněné druhy rostlin a živočichů, u nichž lze výjimku                   povolit pouze z vyjmenovaných veřejných zájmů, anebo pokud jde                   o jiný veřejný zájem zde neuvedený, musí být veřejným zájmem nalé-                   havým a převažujícím.               4.4  Posuzování veřejného zájmu v konkrétních případech –                   příklady z judikatury nejvyšších soudů ČR             Posuzování  veřejného  zájmu  se  odehrává  v  konkrétních  případech,             v kontextu jejich konkrétních okolností, vodítkem je ovšem znění právní             úpravy.  Nejprve  budou  dány  příklady  případů,  v  nichž  byla  posuzována             kolize základního práva a veřejného zájmu na ochraně životního prostředí             (přírody), poté kolize různých veřejných zájmů. Na uvedených případech,                                                                            19","OCHRANA PŘÍRODY PŘI ROZVOJOVÝCH ČINNOSTECH A JINÉ STŘETY ZÁJMŮ PŘI VYUŽITÍ ÚZEMÍ            které všechny pocházejí z nedávné doby, je rovněž patrné, že české nejvyšší           soudy  začínají  zaujímat  k  environmentální  problematice  výrazně  přízni-           vější postoj, než tomu bylo dříve. Doufejme, že tyto případy nezůstanou           ojedinělé, ale naopak že předznamenávají růst pozitivní role českých soudů           v ochraně životního prostředí.            4.5  Ústavní soud: zájem na zachování populace tetřívka obecného                v Krušných horách je prvořadý veřejný zájem (2013)            Akciová  společnost  podnikající  v  oblasti  větrných  elektráren  zamýšlela           realizovat  stavbu  dvou  větrných  elektráren  v  ptačí  oblasti  Krušné  hory,           kde  předmětem  ochrany  je  zachování  populace  tetřívka  obecného,  patří-           cího v ČR mezi silně ohrožené druhy a uvedeného v příloze č. I směrnice           o  ptácích.  Pro povolení  tohoto  záměru  bylo  nezbytné  udělení  výjimky           ze  základních  podmínek  ochrany  ohrožených  druhů  podle  § 56  odst.  1           ZOPK, konkrétně ze zákazu škodlivého zasahování do jejich přirozeného           vývoje, avšak tato výjimka nebyla společnosti ze strany Agentury ochrany           přírody a krajiny, Správy CHKO Labské pískovce udělena. Zákonnost tohoto           neudělení  byla  následně  potvrzena  Ministerstvem  životního  prostředí,           Městským soudem v Praze i Nejvyšším správním soudem. Akciová společ-           nost v tom spatřovala zásah do svého vlastnického práva a práva na spraved-           livý proces. Ústavní soud stížnost odmítl.  Zdůraznil, že základní otázkou,                                              17           která v tomto případě vyvstává, je, zda nepřiznáním výjimky ze zákazu podle           § 56 ZOPK nebylo porušeno některé základní právo stěžovatele, a konsta-           toval,  že  nikoliv.  Připomněl,  že  na  udělení  výjimky  není  právní  nárok,           a že podle ZOPK výjimka být udělena „může“, což znamená, že její udělení           závisí na posouzení správních orgánů, a to ještě pouze v případě, jak zákon           výslovně uvádí, že „jiný veřejný zájem výrazně převáží nad zájmem ochrany           přírody“. Ústavní soud označil zájem na zachování populace tetřívka obec-           ného v uvedené lokalitě za prvořadý veřejný zájem, vyjádřený mj. i v naří-           zení vlády, jímž se vyhlašuje ptačí oblast Krušné hory, a uvedl, že nepovažuje           za prokázané, že by zde stavební záměr převážil, a to ještě výrazně, nad           zájmem na ochraně přírody.              17   Usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 792/13.              20","Ochrana přírody a veřejný zájem                4.6  Ústavní soud: Vyhlášení zvláště chráněného území                   sleduje veřejný zájem, který odpovídá limitům                   vlastnického práva podle Listiny (2015)              Několik vlastníků pozemků na okraji města Hradec Králové brojilo proti             tomu, aby jejich pozemky byly vyhlášeny za zvláště chráněná území v kate-             gorii přírodní památka. Jejich pozemky měly být co do ochrany připojeny             k dalším sousedícím pozemkům a rozšířit tak evropsky významnou loka-             litu. Vlastníci spatřovali ve vyhlášení ochrany zásah do svého vlastnického             práva, neboť územní plán města předpokládal budoucí zastavění pozemků,             které  vyhlášením  přírodní  památky  bude  znemožněno,  a  jejich  investice             do pozemků, která byla učiněna v dobré víře, tak bude zmařena. Ústavní             soud se s námitkami vlastníků neztotožnil a potvrdil předchozí zamítavá             rozhodnutí  krajského  úřadu,  Ministerstva  životního  prostředí,  Městského             soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu.  Mimo jiné zdůraznil, že stát                                                    18             je oprávněn užívání majetku v souladu s obecným zájmem v nezbytném             rozsahu regulovat, což odpovídá i sociální funkci vlastnictví a limitům vlast-             nického práva předvídaným v Listině základních práv a svobod. Připustil,             že zamítnutí námitek proti vyhlášení zvláště chráněného území představuje             regulační  opatření  ve  vztahu  k  majetku  stěžovatelů,  jde  však  o  nezbytné             opatření předvídané zákonem a sledující obecný zájem. Ústavní soud se zde             odvolal na § 58 odst. 1 ZOPK, podle něhož je ochrana přírody a krajiny             veřejným zájmem a každý je povinen při užívání přírody a krajiny strpět             omezení  vyplývající  z  tohoto  zákona.  Konstatoval,  že  zamítnutí  námitek             stěžovatelů proti vyhlášení zvláště chráněného území nemůže jako takové             představovat ani porušení práva na podnikání a provozování jiné hospo-             dářské činnosti. A konečně odmítl i to, že by právo na spravedlivý proces             bylo možno vykládat tak, že by se stěžovatelům garantoval úspěch v řízení             či se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jejich představám; dosa-             vadní průběh řízení zhodnotil tak, že rozhodnutí orgánů státní správy bylo             řádně podrobeno přezkumu nezávislým soudem ve smyslu čl. 36 Listiny.             Okolnost, že stěžovatelé se závěry či názory soudu nesouhlasí, nemůže sama             o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.               18   Usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2015, sp. zn. IV. ÚS 2068/15.                                                                            21","OCHRANA PŘÍRODY PŘI ROZVOJOVÝCH ČINNOSTECH A JINÉ STŘETY ZÁJMŮ PŘI VYUŽITÍ ÚZEMÍ             4.7  Nejvyšší správní soud: Při posuzování veřejného zájmu                je třeba plně zohlednit všechny dostupné podklady, které                vypovídají o jeho hodnotě v daném případě (2015)            Případ týkající se plavebního stupně Přelouč je případem se silně politickým           podtextem, komplikovaný a zasahující různé otázky právní ochrany přírody.           Zde se budu soustředit převážně pouze na ty jeho aspekty, které se týkají           posuzování veřejného zájmu. Plavební stupeň Přelouč je spornou lokalitu,           která je již několik let předmětem jednání mezi Evropskou komisí a ČR, kdy           EK žádá, aby tato lokalita byla zařazena na národní seznam EVL, ale česká           vláda tak zatím stále odmítá učinit. Nejvyšší správní soud poukázal ve svém           rozhodnutí ze září 2015  na řadu pochybení a vad procesů, kterými byla                               19           dosavadní řízení o plavebním stupni zatížena vzhledem k nerespektování           environmentální  legislativy.  Tento  rozsudek  NSS  široce  rozebírá  proble-           matiku udělování výjimek ze zákazu ničit nebo jinak rušit ve vývoji chrá-           něné druhy rostlin a živočichů podle § 56 ZOPK. V daném případě žádalo           Ředitelství  vodních  cest  ČR,  které  zamýšlí  vybudovat  sporný  plavební           stupeň,  o  udělení  výjimky  ze  zákazu  škodlivě  zasahovat  do  přirozeného           vývoje pro 1 silně ohrožený druh rostliny a 39 kriticky ohrožených druhů           a rodů živočichů. Krajský úřad výjimku udělil. Proti rozhodnutí o udělení           výjimky  se  odvolal  ekologický  spolek  Děti  Země  –  Klub  za  udržitelnou           dopravu. Odvolací orgán – Ministerstvo životního prostředí v rozhodnutí           o odvolání pouze zpřesnilo některé podmínky, za nichž se výjimka uděluje,           ale jinak odvolateli nevyhovělo.           Nejvyšší  správní  soud  se  zabýval  zejména  otázkou  výkladu  § 56  ZOPK           o udělování výjimek ze zákazů. Shrnul, že správní orgán je povinen v řízení           o povolení výjimky zkoumat naplnění celkem čtyř podmínek: 1. existence           naléhavých důvodů veřejného zájmu, 2. převahy tohoto veřejného zájmu           nad zájmem ochrany přírody, 3. neexistenci jiného uspokojivého řešení a 4.           dosažení či udržení příznivého stavu jednotlivých druhů z hlediska jejich           ochrany.           Ohledně hodnocení existence a významu veřejného zájmu a jeho převahy nad           zájmem ochrany přírody Soud konstatoval, že existence či intenzita veřejného             19   Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 6 As 73/2015.              22","Ochrana přírody a veřejný zájem              zájmu je mnohdy otázkou navýsost politickou, kterou nelze od politiky zcela             oddělit, avšak zároveň mezi výsledky politické činnosti a pojem veřejného             zájmu  nelze  bez  dalšího  klást  rovnítko.  Je  sice  přípustné  podkládat  exis-             tenci  veřejného  zájmu  politickými  koncepcemi  a  podobnými  dokumenty             (jak bylo v daném případě činěno), avšak je třeba plně zohlednit všechny             dostupné podklady, které vypovídají o hodnotě veřejného zájmu v daném             případě. Zde šlo např. o ekologickým spolkem předložené, ale v rozhod-             nutí nezohledněné kontrolní závěry Nejvyššího kontrolního úřadu, z nichž             vyplývalo, že Ministerstvo dopravy jako poskytovatel veřejných prostředků             neprokázalo věrohodně potřebnost investic na rozvoj a modernizaci labské             vodní  cesty,  a  dále,  že  pokud  nedojde  ke  zlepšení  plavebních  podmínek             také na dolním Labi, nepřinese splavnění Labe ve sporném úseku kolem             Slavíkových  ostrovů  kýžený  efekt,  a  vynaložené  investice tak  mohou  být             zcela zmařeny. Druhým takovým nezohledněným dokumentem byl posudek             Agentury ochrany přírody a krajiny, který obsahoval odbornou polemiku             se  studií  o  posouzení  ekologické  újmy  a  ekologických  přínosů  projedná-             vaného záměru, z níž ovšem krajský úřad primárně ve svém rozhodnutí             vycházel, pokud jde o význam zájmu na ochraně přírody v dané lokalitě.             Podle  kritického  posudku  Agentury  ochrany  přírody  a  krajiny  bylo  však             třeba  závěry  této  studie  hodnotit  jako  spekulativní  až  nepravděpodobné.             K nezohlednění odborného posouzení Agentury ochrany přírody a krajiny             Nejvyšší správní soud případně poukazuje na to, že „takové nakládání s jejím             odborným dobrozdáním je o to podivnější, že jde o instituci odborně způsobilou v otáz-             kách ochrany zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů, navíc zřízenou samotným             žalovaným [Ministerstvem životního prostředí]“.             Z uvedeného rozsudku je patrné, že NSS klade důraz na řádné odůvodnění             a dostatečné podložení závěrů, z nichž vyplývá, že určitý zájem je naléhavý             a převažující veřejný zájem. Domnívám se však, že důležitým poselstvím             tohoto rozhodnutí je též apel na to, aby orgány veřejné správy, které jsou             přímo  z  podstaty  svého  zřízení  a  poslání  povolány  k  tomu,  aby  chránily             a hájily určitý veřejný zájem (zde na ochraně životního prostředí), tak skutečně             činily. Podle mého názoru je paradoxní, že v daném případě je to ekologický             spolek, který vystupuje de facto proti orgánu veřejné správy, jehož úkolem                                                                               23","OCHRANA PŘÍRODY PŘI ROZVOJOVÝCH ČINNOSTECH A JINÉ STŘETY ZÁJMŮ PŘI VYUŽITÍ ÚZEMÍ            je chránit životní prostředí, neboť ten své poslání plní nedostatečně (mj. tím,           že nerespektuje odborný posudek instituce, jejímž je zřizovatelem).             5  Závěr           Je třeba uzavřít, že ochrana přírody je v obecné rovině veřejným zájmem.           To vyplývá z Ústavy i zákona. Toto konstatování však nepředurčuje výsledek           konkrétních  posuzování  hodnoty  veřejného  zájmu  na  ochraně  přírody           v jednotlivých případech. Právě v rovině konkrétního rozhodování se veřejný           zájem realizuje jako právní důvod pro určité prioritní zacházení s hodnotou,           která je jeho obsahem. Pro tento účel je nutné, aby ve věci rozhodující orgán           posoudil, zda jsou splněny všechny zákonné podmínky, které se na daný typ           případu vztahují – naplnění veřejného (nikoli skupinového nebo individuál-           ního) zájmu a jeho příslušná intenzita (např. převažující, naléhavý) a aby toto           své posouzení náležitě odůvodnil.           Literature           ALEXY, R. Individual Rights and Collective Interests. In: NINO, C. (ed.).             Rights. New York: New York University Press, 1992, 340 s., s. 163–181.             ISBN 0-8147-5771-5.            BARAK, A. Proportionality: constitutional rights and their limitations. Cambridge:             Cambridge University Press, 2012, 638 s. ISBN 9781107401198.           BARRY, B. The Public Interest. In: QUINTON, A. (ed.). Political Philosophy.             Oxford: Oxford University Press, 1967, 208 s. ISBN 9780198750024.           McHARG,  A.  Reconciling  Human  Rights  and  the  Public  Interest:             Conceptual Problems and Doctrinal Uncertainty in the Jurisprudence             of the European Court of Human Rights. The Modern Law Review, 1999,             č. 5, s. 671–696. ISSN 1468-2230.           SYLLOVÁ, J. Čl. 7 [Ochrana přírody]. In: SLÁDEČEK, V. a kol. Ústava             České republiky. Komentář. 2. vyd. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2016,             1320 s. ISBN 978-80-7400-590-9.            Contact – e-mail           hana.mullerova@ilaw.cas.cz                  24","VYVAŽOVÁNÍ VEŘEJNÝCH ZÁJMŮ             VŮČI OCHRANĚ PŘÍRODY A KRAJINY             V JUDIKATUŘE NSS A SDEU              Vojtěch Vomáčka             Právnická fakulta, Masarykova univerzita, Česká republika; Nejvyšší             správní soud, Česká republika               Abstract in original language             Zákon o ochraně přírody a krajiny (ZOPK) na řadě míst podmiňuje zásahy             do  chráněných  zájmů  existencí  převažujícího  veřejného  zájmu.  Přestože             je obsah tohoto veřejného zájmu v některých případech upřesněn, nadále             se pohybujeme na úrovni neurčitých právních pojmů, které nacházejí svého             obsahu teprve v aplikační praxi při zohlednění konkrétních skutkových okol-             ností. Závěry soudní judikatury je v tomto ohledu velice významnou inter-             pretační pomůckou. Tato kapitola proto analyzuje jednotlivé případy posu-             zované Nejvyšším správním soudem (NSS) a Soudním dvorem Evropské             unie (SDEU), a to zejména s důrazem na společné požadavky na identifikaci             a vyvažování veřejných zájmů.             Keywords in original language              Veřejný zájem; ochrana přírody; soudní judikatura.              Abstract             This chapter analyzes the case law of the Czech Supreme Administrative             Court and the Court of Justice of the European Union, in particular with             an emphasis on common requirements for the identification and balancing             of public interests in protection of nature. Czech Nature and Landscape             Protection  Act  (Act  No.  114/1992  Coll.)  often  requires  an  overriding             public interest in order to allow interference with protected environmental             interest. In some provisions of the Act, the meaning of this public interest             is specified. However, it still remains an indefinite legal concept which needs             to be interpreted in each individual case. For this reason, the findings of the             case law are crucial.                                                                             25","OCHRANA PŘÍRODY PŘI ROZVOJOVÝCH ČINNOSTECH A JINÉ STŘETY ZÁJMŮ PŘI VYUŽITÍ ÚZEMÍ            Keywords           Public Interest; Nature Protection; Case Law.            1  Úvod           Koncept veřejného zájmu je možné hodnotit v obecné rovině za použití           východisek  vymezujících  veřejný  zájem  a  jeho  hlavní  charakteristiky.           Co je nebo může být veřejným zájmem převažujícím nad ochranou přírody           a krajiny je však zřejmé až z konkrétních případů řešených v praxi, neboť           základním nárokem vážení konkurujících zájmů je bezpochyby zohlednění           skutkových okolností, které jsou představovány zejména povahou zamýšle-           ného záměru a jeho předpokládanými přínosy na straně jedné - a konkrét-           ními chráněnými hodnotami, které budou realizací záměru dotčeny, na straně           druhé.           Cílem této kapitoly je podat přehled závěrů soudní judikatury k vyvažování           veřejných zájmů v ochraně přírody a krajiny. Jde tak o doplnění základní           teorie veřejného zájmu (viz kapitola H. Müllerové) o výše zmíněný prak-           tický prvek na půdorysu konkrétních případů posuzovaných českými soudy           (zejména  NSS)  a  Soudním  dvorem  Evropské  unie.  Právě  unijněprávní           rozměr problematiky je v následujícím textu záměrně akcentován, protože           je nutné dbát na jednotný výklad obecného právního pojmu, kterým veřejný           zájem je, napříč členskými státy, a vedle toho je zřejmá i potřeba neroz-           porného  výkladu  tohoto  pojmu  v  rámci  úpravy  obsažené  v  jednotlivých           ustanoveních  ZOPK,  která  poměřování  konkurujících  veřejných  předpo-           kládají. Nároky na vyvažování veřejných zájmů, které vyplývají z judikatury           Soudního dvora, jsou tak podstatné i z pohledu ustanovení ZOPK, která           unijní úpravu neprovádějí.           Při zohlednění specifik jednotlivých ustanovení se jeví judikatorní závěry,           které  budou  citovány,  jako  z  velké  míry  přenositelné  a  aplikovatelné           ve  vztahu  ke  všem  uvedeným  i  dalším  ustanovením  ZOPK.  Analogicky           lze využít také závěry judikatury ke zmíněným ustanovením, které se týkají           nároků na odůvodnění odchylného režimu nebo splnění dalších stanove-           ných podmínek. Na rozdíl od obvyklého přístupu, kterým je výčet judikatury           k jednotlivým ustanovením zákona nebo unijních směrnic, je proto násle-           dující text strukturován podle nároků na vyvažování veřejných zájmů, které              26","Vyvažování veřejných zájmů vůči ochraně přírody a krajiny v judikatuře NSS a SDEU              by měly být v zásadě totožné. Že existuje spojení mezi vážením veřejných             zájmů podle jednotlivých ustanovení ZOPK, vyplývá i z judikatury. Ta však             není  zcela  jednotná  v  závěru,  nakolik  jsou  závěry  posouzení  navzájem             závazné. Například již počátkem roku 2010 NSS uvedl, že „(u)dělení výjimky             ze zákazu podle určitého ustanovení automaticky nepředurčuje, že v řízení o udělení             výjimky z jiného zákazu bude také pozdější výjimka udělena. S ohledem na odlišný             předmět  každého  řízení  o  udělení  výjimky  musí  příslušný  orgán  uvážit,  převažují-li             hodnoty daným zákazem chráněné nad veřejným zájmem, případně je-li tomu naopak.“                                                                             1             Ovšem o několik měsíců později stejný soud dospěl k závěru odchylnému:             „Řízení  o  udělení  výjimky  podle  § 56 zákona  č. 114/1992 Sb. předcházelo řízení             o povolení výjimky ze zákazu stavět dálnice podle § 43 téhož zákona, v němž byl posu-             zován veřejný zájem na výstavbě dálnice a zájem na ochraně přírody a krajiny, a které             bylo ukončeno vydáním pravomocného rozhodnutí žalovaného (…). Tímto rozhodnutím             je správní orgán vázán potud, že veřejný zájem na výstavbě dálnice v CHKO České             středohoří výrazně převažuje nad zájmem ochrany přírody. V řízení o povolení výjimky             podle § 56 zákona č. 114/1992 Sb. jde pak o posouzení, zda navrhovaná trasa dálnice             představuje optimální řešení pro ochranu zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů“ 2              2  ZOPK a vyvažování veřejných zájmů             Základním ustanovením ZOPK, jehož výkladem se zabývá česká judika-             tura ve vztahu k vyvažování veřejných zájmů, je § 56. Co se týče judika-             tury  Soudního  dvora,  zasluhují  pozornost  zejména  týkající  se  ochrany             území v soustavě Natura, v českém kontextu zejm. § 45i ZOPK. Judikatura             k dalším ustanovením ZOPK (např. § 10 odst. 2 a § 43 odst. 1 ZOPK),             která podmiňují realizaci zámětu převažujícím veřejným zájmem, již není             ve vztahu k výkladu konkurujících veřejných zájmů nijak zvlášť obsáhlá.             Vedle vyvažování veřejného zájmu na ochraně přírody a krajiny a jiných,             blíže nespecifikovaných veřejných zájmů, pracuje ZOPK i s vyvažováním             zájmů, které pro účely jednotlivých ustanovení upřesňuje – a rovněž v těchto             případech se jedná o zájmy veřejné. Příkladem budiž vymezení podmínek             pro odchylný postup při ochraně ptáků v § 5 b ZOPK, které uvádí důvody             zájmu  veřejného  zdraví  a  veřejné  bezpečnosti,  bezpečnosti  leteckého              1   Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 1. 2010, č. j. 1 As 91/2009 - 83.             2   Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2011, č. j. 6 As 8/2010 - 323.                                                                            27","OCHRANA PŘÍRODY PŘI ROZVOJOVÝCH ČINNOSTECH A JINÉ STŘETY ZÁJMŮ PŘI VYUŽITÍ ÚZEMÍ            provozu, prevence závažných škod nebo různé účely spojené s ochranou           přírody a krajiny. Proto zasluhují pozornost rovněž závěry judikatury, která           se  týká  i  tohoto  ustanovení  (resp.  unijního  práva,  které  toto  ustanovení           provádí).           Nutno však dodat, že ani požadavky na vážení konkrétních veřejných zájmů           nekončí výčet případů, ve kterých je možno či nutno vážit veřejné zájmy           v souvislosti s dotčením zájmů ochrany přírody a krajiny. Již ustanovení § 1           ZOPK totiž ukládá povinnost zohlednit hospodářské, sociální a kulturní           potřeby  obyvatel  a  regionální  a  místní  poměry.  Ačkoliv  se  zjevně  jedná           o ustanovení programové a obecné, stanovící zejména výkladová východiska           pro další části zákona – a v příslušných částech zákona blíže konkretizované,           nemusí se jednat o konkretizaci výslovnou, která na tyto veřejné zájmy odka-           zuje. Jak například dovodil NSS ve vztahu k řízení podle § 12 odst. 2 ZOPK,           „k  otázkám  ekonomické  povahy  nepochybně  lze  při  tomto  rozhodování  přihlédnout;           ekonomickou stránku stavby však nelze vyvyšovat nad vlastní předmět řízení, tedy zacho-           vání hodnot krajiny a harmonického měřítka v krajině. (…) Ekonomický přínos může           odůvodnit zásah do krajinného rázu, avšak nikoliv zásah excesivní. (…) předmětem           řízení dle § 12 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny je především zkoumání vlivu           umísťované či povolovaní stavby na krajinný ráz, přitom je možné vzít v úvahu i ekono-           mický přínos stavby či veřejný zájem na energetické bezpečnosti a výrobě elektrické energie           z obnovitelných zdrojů, ovšem nikoliv do té míry, že by pro tyto zájmy bylo možné zcela           obětovat právě zájem na zachování krajinného rázu, tj. přírodní, kulturní a historické           charakteristiky krajiny, k jejíž ochraně je orgán ochrany přírody podle citovaného usta-           novení přímo povolán“.  Podobně lze ve vztahu k § 12 odst. 2 a k § 44, ovšem                           3           tentokrát k veřejnému zájmu na provádění vědeckého výzkumu bez přímé           vazby na § 1 ZOPK, odkázat na rozsudek MS v Praze ze dne 3. 11. 2010,           č. j. 5 Ca 233/2007 – 68, a také závěry navazujícího rozsudku NSS ze dne           6. 1. 2012: „Městský soud tedy přiléhavě a v souladu s citovanou judikaturou poukázal           na fakt, že přesvědčení stěžovatele o existenci jím tvrzených důvodů veřejného zájmu           na  zachování  další  existence  řešené  stavby  je  v  řízení  podle  § 44  zákona  o  ochraně           přírody a krajiny marginální, ve vztahu k veřejnému zájmu na ochraně přírody a krajiny.           Předmětem řízení o udělení souhlasu dle § 12 odst. 2 a § 44 odst. 1 zákona o ochraně           přírody a krajiny je právě ochrana přírody a krajiny; veřejné zájmy, kterých se dovolává            3   Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 11. 2007, č. j. 2 As 35/2007 - 75.              28","Vyvažování veřejných zájmů vůči ochraně přírody a krajiny v judikatuře NSS a SDEU              stěžovatel, mohou být váženy v rámci samotného řízení o umístění stavby či jejím povolení,             změně užívání apod., tedy v navazujícím řízení, kde otázky ochrany přírody a krajiny             představují jen jednu z oblastí veřejných zájmů.“  4             Zdá se, že tímto interpretačním přístupem dochází k nastavení hierarchie             vyvažování veřejných zájmů, která směřuje od užití výkladového korektivu             v podobě zohlednění dalších existujících veřejných zájmů až po možnost             převážení určitých veřejných zájmů nad ochranou přírody a krajiny. Logicky             se nicméně vždy jedná o případy výjimečné ve vztahu k režimům ochrany,             které jsou nastaveny jako výchozí.              3  Rámec unijní úpravy pro hodnocení veřejných zájmů              Předně je možné zmínit případy, ve kterých Soudní dvůr nehodnotil správnost             využití mechanismu poměřování veřejných zájmů stanoveného v unijním             právu, ale kdy posuzoval odchylné režimy zavedené členskými státy, které             se  již  dostaly  mimo  rámec  vymezený  prováděnými  unijními  směrnicemi.             Z těchto případů je patrné pole uvážení, které členským státům svědčí –             a tedy i určitý výchozí bod předcházející samotnému vyvažování veřejných             zájmů při aplikaci ustanovení ZOPK, která unijní směrnice provádějí.             Výše uvedené je zejména podstatné ve vztahu k čl. 16 směrnice o stanovi-             štích a čl. 9 směrnice o ptácích, které obsahují výčet veřejných zájmů, které             odchylný režim odůvodňují (a tedy které jediné mohou být brány v potaz).             Za nesprávnou označil Soudní dvůr například polskou praxi, která výjimku             ze  zákazů  sloužícím  ochraně  druhů  umožnila  ve  prospěch  racionálního             hospodaření v oblasti zemědělství, lesnictví a rybolovu (taková výjimka není             obsažena v čl. 16 odst. 1 směrnice o stanovištích), která výjimku z důvodů             prevence závažných škod rozšířila nad rámec čl. 16 odst. 1 písm. b) směr-             nice o stanovištích a která umožnila odchyt a usmrcování vyder (lutra lutra),             které se vyskytují v oblasti rybníků označených jako chovné oblasti, ačkoliv             se  přitom  jedná  o  druh  vyžadující  přísnou  ochranu  ve  smyslu  přílohy                                      5             IV  směrnice  o  stanovištích.   Podobně  vytkl  Soudní  dvůr  Irsku,  že  jeho             úprava odchylek od ochrany ohrožených druhů přesahovala čl. 16 směrnice               4   Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 1. 2012, č. j. 2 As 18/2011 - 97.             5   Viz rozsudek SDEU ze dne 15. 3. 2012, Komise v. Polsko (C-46/11, ECLI:EU:C:2012:146).                                                                            29","OCHRANA PŘÍRODY PŘI ROZVOJOVÝCH ČINNOSTECH A JINÉ STŘETY ZÁJMŮ PŘI VYUŽITÍ ÚZEMÍ            o stanovištích,  Rakousku, že jeho úprava mimo jiné nepřihlížela k poža-                       6           davku příznivého stavu z hlediska ochrany,  Finsku, že povolovalo preven-                                               7           tivní lov vlka, aniž by bylo prokázáno, že takový lov umožňuje prevenci           závažných škod. 8           Výklad,  který  Soudní  dvůr  zastává  ve  vztahu  k  citovaným  ustanovením,           je  záměrně  restriktivní.   Nároky  na  úpravu  výjimek  vyplývající  z  judika-                               9           tury SDEU lze shrnout tak, že musí být přesná a jasná,  nesmí umožňovat                                                          10           odchylný postup nad rámec unijní úpravy, a že „vnitrostátní ustanovení, která           váží povolení výjimek ze zákazů stanovených články 12 až 14 a čl. 15 písm. a) a b)           směrnice nikoli na všechna kritéria a podmínky uvedené v jejím článku 16, ale neúplným           způsobem  na  některé  jejich  prvky,  nemohou  představovat  režim,  který  je  v  souladu           s posledně uvedeným článkem“.  Správní praxe v souladu s ustanoveními směr-                                 11           nice není dostatečná pro zajištění správného provedení.           Podobné závěry je možné vysledovat i k čl. 9 směrnice o ptácích. Důvody           pro uplatňování odchylného postupu vymezuje § 5 ZOPK shodně se směr-           nicí. Neuvádí přitom vždy, zda musí být splněna podmínka určité intenzity           ohrožení veřejných zájmů, nebo zda je možné odchylný postup uplatňovat           v zásadě vždy, pokud se jedná o důvod uvedený v § 5 odst. 1 nebo odst. 2.           Takovým  požadavkem  je  například  závažnost  škod  na  úrodě,  zvířatech           či hospodářství, nicméně ani v tomto případě není jasné, zda se odchylka           týká  všech  případů  závažných  škod,  ani  jak  posuzovat  závažnost  škody.           S přihlédnutím k bodu 12 odůvodnění směrnice, podle kterého je účelem           odchylného postupu reagovat na „některé specifické situace“, je patrné, že člen-           ským státům svědčí poměrně široké uvážení, které případy pod režim čl. 9           směrnice podřadí, nicméně tento postup nesmí být v rozporu s cíli směr-           nice a v důsledku oslabovat ochranu volně žijících ptáků. Uzavřený výčet           možných  důvodů  pro uplatňování  odchylného  postupu  je  tak  zapotřebí            6   Viz rozsudek SDEU ze dne 11. 1. 2007, Komise v. Irsko (C-183/05, ECLI:EU:C:2007:14).           7   Viz  rozsudek  SDEU  ze  dne  10.  5.  2007,  Komise  v.  Rakousko  (C-508/04,              ECLI:EU:C:2007:274).           8   Viz rozsudek SDEU ze dne 14. 6. 2007, Komise v. Finsko (C-342/05, ECLI:EU:C:2007:341).           9   Viz  např.  rozsudek  SDEU  ze  dne  20.  10.  2005,  Komise  v.  Spojené  království  (C-6/04,              ECLI:EU:C:2005:626, bod 111).           10   Viz  např.  rozsudek  SDEU  ze  dne  23.  3.  1995,  Komise  v.  Řecko  (C-365/93,              ECLI:EU:C:1995:76, bod 9).           11   Rozsudek SDEU ze dne 11. 1. 2007, Komise v. Irsko (C-183/05, ECLI:EU:C:2007:14, bod              112).              30","Vyvažování veřejných zájmů vůči ochraně přírody a krajiny v judikatuře NSS a SDEU              vnímat  jako  rámcový  s  tím,  že  vymezuje  možné  případy,  mezi  kterými             se  takové  specifické  situace  mohou  nejčastěji  vyskytnout.  Jinými  slovy,             odchylný postup nemůže být využíván jako plošný nástroj ochrany uvede-             ných veřejných zájmů.  Konkrétně řečeno, čl. 9 odst. 1 směrnice o volně                                 12             žijících ptácích nelze vykládat takovým způsobem, že by se z výjimky stalo             pravidlo. Svůj smysl by tak totiž do značné míry ztratily zásadní povinnosti             stanovené v článcích 1 a 2. 13             Podobné případy se prakticky neobjevují ve vztahu k čl. 6 odst. 4 směr-             nice  o  stanovištích,  což  je  pochopitelné,  protože  toto  ustanovení  toliko             široce odkazuje na naléhavé důvody převažujícího veřejného zájmu, včetně             důvodů sociálního a ekonomického charakteru. Odlišná situace platí tehdy,             pokud se na dotyčné lokalitě vyskytují prioritní typy přírodních stanovišť             a/nebo prioritní druhy. Pak mohou být uplatněny pouze důvody souvise-             jící s ochranou lidského zdraví a veřejné bezpečnosti nebo důvody týkající             se příznivých důsledků nesporného významu pro životní prostředí nebo jiné             naléhavé důvody převažujícího veřejného zájmu podle stanoviska Komise.             Nutno poznamenat, že ZOPK v tomto ohledu vymezuje podmínky odchyl-             ného režimu lehce odlišně od českého znění čl. 6 odst. 4 směrnice o stano-             vištích,  a  to  ve  vztahu  k  důvodu  důsledků  pro životní  prostředí.  Podle             striktně jazykového výkladu směrnice se totiž nejedná o samostatný důvod,             ale o součást důvodů zbývajících (formulace „pouze důvody související s ochranou             lidského  zdraví  a  veřejné  bezpečnosti  s  nesporně  příznivými  důsledky  mimořádného             významu pro životní prostředí“). Jde však pouze o chybu v českém překladu             směrnice, protože z dalších jazykových znění je zřejmé, že se jedná o důvody             samostatné (srov. ang. „those relating to human health or public safety, to beneficial             consequences of  primary importance for the environment or, further to an opinion from              12   K  tomu  viz  např.  rozsudky  SDEU  ze  dne  8.  7.  1987,  Komise  v.  Itálie  (C-262/85,                 ECLI:EU:C:1987:340,  bod  14)  ze  dne  15.  3.  1990,  Komise  v.  Nizozemsko  (C-339/87,                 ECLI:EU:C:1990:119, bod 15), nebo ze dne 12. 7. 2007, Komise v. Rakousko (C-5074/04,                 ECLI:EU:C:2007:427), body 113–115: „…je sice pravda, že předcházení škod na vinné révě                 může v zásadě umožnit na základě čl. 9 odst. 1 písm. a) třetí odrážky směrnice přijetí odchylných                 opatření. Toto posledně uvedené ustanovení nicméně neposkytuje právní základ pro to, aby byl určitý                 druh, byť časově omezeně, úplně vyloučen z režimu ochrany stanoveného směrnicí. Úplné vyloučení                 druhu ptáků z režimu ochrany stanoveného směrnicí, byť během omezeného období, totiž může ohrozit                 samotnou existenci tohoto druhu.“             13   Obdobně viz rozsudek SDEU ze dne 21. 12. 2016, Tele2 Sverige a Watson a další (C-                 203/15 a C-698/15, ECLI:EU:C:2016:970, bod 89).                                                                            31","OCHRANA PŘÍRODY PŘI ROZVOJOVÝCH ČINNOSTECH A JINÉ STŘETY ZÁJMŮ PŘI VYUŽITÍ ÚZEMÍ            the Commission” nebo franc. „considérations liées à la santé de l‘homme et à la sécurité           publique ou à des conséquences bénéfiques primordiales pour l‘environnement»). Spojení           důvodů ostatně ani neodpovídá smyslu ustanovení. České znění čl. 6 odst. 4           není ani zcela souladné s formulací „příznivých důsledků nesporného významu           pro životní prostředí“, neboť pracuje s „nesporně příznivými důsledky mimořádného           významu pro životní prostředí“. V jednom případě je tak vyžadován nesporný           význam, ve druhém nesporná příznivost. V obou případech se však jedná           o nadbytečný požadavek, který nemá ve směrnici oporu a v ostatních jazy-           kových zněních se nevyskytuje (srov. např. slovenské znění: „ktoré sa týkajú           zdravia alebo bezpečnosti ľudí, priaznivých dôsledkov primárneho významu na životné           prostredie alebo tiež stanoviska Komisie k ďalším nevyhnutným dôvodom vyššieho verej-           ného záujmu“).           Rovněž  článek 6  odst.  4  uvedené  směrnice  musí  být,  jakožto  výjimka           ze schvalovacího kritéria uvedeného ve druhé větě odstavce 3 uvedeného           článku, vykládán striktně. 14            4  Identifikace veřejného zájmu           Problematikou  veřejného  zájmu  v  souvislosti  s  uplatněním  výjimky  dle           § 56 se NSS více zabýval např. ve svém rozsudku ze dne 10. 5. 2013, kde           mimo jiné uvedl, že veřejný zájem musí být přesvědčivě odlišen od zájmu           soukromého či kolektivního: „Orgány ochrany přírody tudíž mají při povolování           výjimek za úkol v kontextu každého jednotlivého případu identifikovat, zda tam veřejný           zájem odlišný od zájmu na ochraně přírody je či není, a případně u evropsky význam-           ných druhů konkretizovat v § 56 obecně formulované veřejné zájmy“.  Ústavní soud                                                             15           k otázce definování veřejného zájmu ve správním řízení uvedl, že „veřejný           zájem v konkrétní věci by měl být zjišťován v průběhu správního řízení na základě           poměřování nejrůznějších partikulárních zájmů, po zvážení všech rozporů a připomínek.           Z odůvodnění správního rozhodnutí pak musí zřetelně vyplynout, proč veřejný zájem           převážil nad řadou jiných partikulárních zájmů. Veřejný zájem je třeba nalézt v procesu           rozhodování…“.   Existenci  veřejného  zájmu  v  konkrétním  případě  proto                       16            14   Viz rozsudek SDEU ze dne 20. 9. 2007, Komise v. Itálie (C-304/05, ECLI:EU:C:2007:532,              bod 82).           15   Rozsudek  Nejvyššího  správního  soudu  ze  dne  10.  5.  2013,  č. j. 6 As 65/2012 - 161,              č. 2879/2013 Sb. NSS.           16   Nález Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 24/04.              32","Vyvažování veřejných zájmů vůči ochraně přírody a krajiny v judikatuře NSS a SDEU              nelze předjímat, naopak je potřeba posoudit, zda zjištěný skutkový stav lze             pod veřejný zájem podřadit. 17             Zásada ochrany veřejného zájmu neznamená, že by správní orgány měly             veřejný zájem, přesněji řečeno veřejné zájmy, samy formulovat, to je zásadně             úkolem moci zákonodárné. Úkolem správních orgánů je při aplikaci zákonů,             které jednotlivé veřejné zájmy definují, v jednotlivých případech takto obecně             formulované  veřejné  zájmy  konkretizovat.   To  neznamená,  že  je  orgán                                                  18             ochrany přírody odkázán na poměřování zájmů, které jsou zákonodárcem             výslovně za veřejné zájmy označeny. Veřejné zájmy je možné ztotožnit s cíli             zákona (včetně unijní a mezinárodní úpravy), vyjádřenými výslovně i odvo-             ditelnými ze znění zákona za využití základních výkladových metod včetně             výkladu systematického a teleologického.             Pro posouzení splnění podmínek existence převažujícího veřejného zájmu             je rozhodující stav před udělením výjimky, což je podstatné z hlediska zajiš-             tění relevantních důkazních prostředků, respektive vyhodnocení podkladů             předložených žadatelem. V tomto ohledu lze odkázat na závěry NSS k § 56             ZOPK v rozsudku ze dne 23. 9. 2014: „Opodstatněné nejsou ani námitky stěžova-             telů, že nebyly provedeny jimi navrhované důkazy týkající se výskytu rostlin na dotčeném             území v minulosti a po provedení terénních úprav. Jak soud zdůraznil výše (zejm. bod             28 tohoto rozsudku), pro posouzení povolení výjimky byl rozhodující výskyt zvláště chrá-             něných rostlin v době bezprostředně předcházející provedení terénních úprav. Pro rozhod-             nutí o výjimce proto nemohlo být relevantní, jaké byly výsledky botanických průzkumů             z let 1998, 2006 a 2008, či jaký je stav po provedených úpravách. Tyto důkazy totiž             nezachycují aktuální výskyt zvláště chráněných rostlin v době před provedením dotčených             terénních úprav.“ 19               5  Nároky na vážení veřejných zájmů             Je zřejmé, že orgán ochrany přírody nemůže pouze konstatovat existenci             (jiného) veřejného zájmu, který opravňuje provedení zásahu, ale musí být             zároveň prokázáno a zdůvodněno, v čem tento veřejný zájem převažuje nad             zákonnou ochranou.               17   Viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 8. 2012, č. j. 9 As 30/2012 - 88.             18   Viz citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 65/2012 - 161.             19   Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2014, č. j. 1 As 100/2014 - 36.                                                                            33","OCHRANA PŘÍRODY PŘI ROZVOJOVÝCH ČINNOSTECH A JINÉ STŘETY ZÁJMŮ PŘI VYUŽITÍ ÚZEMÍ            K § 56 ZOPK lze odkázat rovněž na závěry rozsudku NSS ze dne 23. 9. 2014:           „V rámci řízení o výjimce dle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny je nejprve nutné           posoudit, zda existuje veřejný zájem na záměru či činnosti, pro které je výjimka poža-           dována. Tento veřejný zájem musí zároveň převažovat nad veřejným zájmem ochrany           přírody. Bez prokázání této převahy nemůže orgán ochrany přírody výjimku udělit.“                                                                         20           Novela  provedená  zákonem  č.  349/2009  Sb.  zrušila  podmínku  výrazné           převahy jiného veřejného zájmu nad veřejným zájmem na ochranu přírody           a podle soudní judikatury se jednalo o nikoli nevýznamný posun v před-           mětné  právní  úpravě.   Není  proto  již  nutné  prokazovat  výrazně  převa-                             21           žující  veřejný  zájem,  ale stále  musí  být  zřejmá  převaha  tohoto  veřejného           zájmu  nad  ohranou  dotčených  zájmů.  Rovněž  v  tomto  ohledu  však  leží           důkazní břemeno na žadateli. NSS např. v rozsudku ze dne 6. 2. 2015 uvedl:           „V  kasační  stížnosti  ani  v  předcházejícím  řízení  však  stěžovatelka  neuvedla,  jaký           veřejný zájem v projednávané věci představuje stavba provozovny, případně jak by zamýš-           lená stavba mohla svědčit ve prospěch zájmu ochrany přírody. Při udělování výjimek           dle citovaného ustanovení je přitom stěžejní, aby zde uvedený zájem existoval (…). Jak           konstatovaly i správní orgány, rovněž z tohoto důvodu nemohla mít stěžovatelka ve věci           úspěch.“ Stejný závěr vyplývá i z rozsudku NSS ze dne 23. 8. 2012: „Ostatně ani           ve správním řízení stěžovatel nepředložil důkazy, z nichž by bylo možné dovodit výraznou           převahu sociálních a ekonomických zájmů souvisejících s realizací daného záměru nad           zájmem ochrany přírody deklarovaným přímo ze zákona o ochraně přírody a krajiny.           (…) Důkazní břemeno však leželo na stěžovateli a nutno konstatovat, že jej neunesl.“ 22            Veřejný zájem musí být opravdu převažující. Z pohledu požadavků unijního           práva nepostačuje například existence zásadních důvodů veřejného zájmu,           protože by tím docházelo k nepřípustnému rozšíření možnosti výjimky upra-           vené ve směrnici o stanovištích.  V případě vážení dvou veřejných zájmů,                                      23           které jsou v kolizi, obdobně jako v případě kolize základních práv, tak musí           orgán ochrany přírody nejprve řádně určit a individualizovat na konkrétní           případ  oba  veřejné  zájmy,  které  jsou  ve  hře,  a  poté  porovnat  závažnost           obou v kolizi stojících veřejných zájmů s tím, že zásah do žádného z obou           chráněných veřejných zájmů nesmí svými negativními důsledky přesahovat            20   Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2014, č. j. 1 As 100/2014 - 36.           21   Viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 8. 2012, č. j. 9 As 30/2012 - 88.           22   Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2015, č. j. 8 As 91/2014 - 37.           23   Viz např. analogicky žaloba podaná Komisí proti Řecku ve věci C-494/07.              34","Vyvažování veřejných zájmů vůči ochraně přírody a krajiny v judikatuře NSS a SDEU              pozitiva.  Při  řešení  kolize  veřejných  zájmů  je  třeba,  aby  bylo  zachováno             maximum z obou kolidujících zájmů, přičemž by mělo být identifikováno             jádro a periferie kolidujícího veřejného zájmu a z obou veřejných zájmů,             které jsou ve hře, by mělo být zachováno alespoň jejich jádro. 24             Aby byl dodržen soulad se zásadami procesní ekonomie, hospodárnosti a rych-             losti řízení, je nutné dodržovat uvedenou posloupnost, tedy nejdříve posoudit,             zda je záměr ve veřejném zájmu, a poté zda tento veřejný zájem převažuje             nad veřejným zájmem na ochraně přírody, popřípadě zda jsou splněny i další             podmínky.  Jiný  postup  by  byl  ze  strany  orgánu  ochrany  přírody  nelogický             a nehospodárný. Tento přístup odpovídá ustálené judikatuře NSS, který napří-             klad v rozsudku ze dne 23. 8. 2012 uvedl: „Pouze v případě, že správní orgán shledá             existenci veřejného zájmu, lze posoudit, zda tento zájem výrazně převažuje nad zájmem             ochrany přírody a zda jsou splněny i další podmínky v podobě neexistence jiného uspokojivého             řešení a udržení populace daného druhu v příznivém stavu z hlediska ochrany. Následně             na základě posouzení těchto podmínek správní orgán v rámci svého správního uvážení vyjá-             dřeného v předmětném paragrafu dikcí „může… povolit“ rozhodne, zda v daném případě             výjimku povolí či nepovolí. Při takto širokém prostoru pro úvahu správního orgánu je však             o to více třeba trvat na podrobném a zejména přesvědčivém odůvodnění každého vyda-             ného rozhodnutí.“  Podobně v rozsudku ze dne 12. 11. 2015 NSS konstatoval,                          25             že „logika § 56 velí v řízeních o povolení výjimky posuzovat žádost o výjimku v něko-             lika krocích. (…) Pokud stěžovatel tvrdí, že při posuzování žádosti o výjimku zkoumá             nejprve dvě dílčí otázky, jednak zda je záměr žadatele, tzn. v posuzovaném sporu žalob-             kyně, ve veřejném zájmu, jednak zda tento veřejný zájem na realizaci záměru žalobkyně             převažuje nad veřejným zájmem na ochraně přírody, je takovýto výklad v plném souladu             s § 56. V nynějším sporu tedy stěžovatel mohl již při posuzování první a druhé podmínky             § 56 odst. 1 (existenci jiného veřejného zájmu, resp. jeho převahy nad veřejným zájmem             na ochraně přírody) zamítnout žádost o výjimku. (…) pokud by snad stěžovatel přezkou-             matelným způsobem shledal, že na straně žalobkyně vůbec žádný konkurující veřejný zájem             není, respektive že tento (existující) veřejný zájem zjevně nemůže převážit nad zájmem             na ochranu přírody, další úvahy o vlivu záměru na jednotlivé zvlášť chráněné živočichy             by již vskutku byly nadbytečné.“  Ze stejného rozsudku vyplývá, že orgán ochrany                                    26             přírody musí i závěr o nedostatku veřejného zájmu či převaze veřejného zájmu             24   Viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 5. 2013, č. j. 6 As 65/2012 - 161.             25   Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 8. 2012, č. j. 9 As 30/2012 - 88.             26   Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2015, č. j. 10 As 2/2015 - 251.                                                                            35","OCHRANA PŘÍRODY PŘI ROZVOJOVÝCH ČINNOSTECH A JINÉ STŘETY ZÁJMŮ PŘI VYUŽITÍ ÚZEMÍ            opřít o patřičné úvahy ve vztahu k spornému záměru: „V napadeném rozhodnutí           stěžovatel vysvětlil, že v řízení o výjimce proti sobě stály celkem čtyři kategorie veřejných           zájmů. Jednotlivé aspekty takto rozčleněných veřejných zájmů také pečlivě vyjmenoval. (…)           Při hodnocení střetu těchto aspektů reprezentujících jednotlivé kategorie veřejných zájmů byl           stěžovatel bohužel velmi strohý. Obecně uvedl, že se „všemi důsledně zabýval, a to každým           samostatně i v jejich vzájemných souvislostech“ a že početní porovnání faktorů „samo o sobě           nepostačuje“, nicméně kromě této zcela obecné a vágní rétoriky žádné vážení konkrétních           takto  vyjmenovaných  aspektů  neprovedl.“  Úvahy  ohledně  vážení  konkurujících           veřejných zájmů tak nemohou být nahrazeny pouhým přehledem veřejných           zájmů, které připadají v úvahu. Nejvyšší správní soud přitom uznal určitou           relevanci nesouhlasných usnesení obcí se zamýšlenou činností: „Pokud místní           samospráva změní postoj k realizaci záměru, tj. např. vydá usnesení, v němž obnovení těžby           odmítne, je takový dokument třeba při posuzování žádosti o výjimku dle § 56 zákona           o ochraně přírody a krajiny vzít v potaz. Obdobně je třeba zacházet také s peticemi záměrem           dotčených  obyvatel  nebo  také  s  projednávanými  návrhy  na  změnu  územního  plánu“.           Protože je poměřování veřejných zájmů součástí rozhodovací činnosti orgánu           ochrany přírody, je v tomto směru opět vázán svojí předchozí rozhodovací           činností, případně svými stanovisky či závaznými stanovisky vydanými k téže           či podobné činnosti, takže musí přinejmenším zdůvodnit, proč se od svých           předchozích závěrů hodlá odchýlit. A pochopitelně je nutné nejprve vyjasnit,           kterých konkrétních zájmů se má veřejný zájem vztahovat, což platí nejen           pro veřejný  zájem  převažující,  ale i  pro  veřejný  zájem  na  ochraně  ohrože-           ných druhů a památných stromů, a nejen pro orgán ochrany přírody, ale i pro           samotného žadatele, případně další účastníky řízení. 27           Podobné  závěry  platí  i  pro  stanovení  odchylného  postupu  podle  § 5 b           ZOPK. Bez ohledu na formu stanovení odchylného postupu zejména platí           shodné  nároky  na  odůvodnění,  které  jsou  poměrně  přísné.  Jak  dovodil           SDEU v rozsudku ze dne 8. 6. 2006, WWF Italia a další, „při vykonávání svých            27   K  tomu  viz  např.  rozsudek  Nejvyššího  správního  soudu  ze  dne  29.  11.  2012,              č. j. 5 As 115/2011 - 193: „Stěžovatel však svou argumentací k nesprávnému výkladu § 50 a 56              zákona č. 114/1992 Sb. nenapadá závěry městského soudu učiněné v napadeném rozsudku ve vztahu              k hlavnímu rozhodovacímu důvodu, to je k prvořadému veřejnému zájmu na zachování populace tet-              řívka obecného v uvedené lokalitě. Jeho kasační námitka, že pro celou ptačí oblast je odhadován výskyt              např. čápa černého na 1-2 páry, motáka pilicha 0-1 hnízdící pár, že však není řádně zjištěn aktuální              stav živočichů a že pro pouhý odhad těchto živočichů by neměla být nepovolena výjimka, o kterou žádal,              nemůže být úspěšná, protože stěžovatel v kasační stížnosti zcela pomíjí prvořadý veřejný zájem na za-              chování populace tetřívka obecného v uvedené lokalitě“.              36","Vyvažování veřejných zájmů vůči ochraně přírody a krajiny v judikatuře NSS a SDEU              pravomocí ke stanovení odchylek v souladu s článkem 9 směrnice musejí brát orgány             členských států v úvahu řadu posuzovacích prvků, které se týkají údajů geografické,             klimatické, environmentální a biologické povahy, jakož i zejména situace, pokud jde             o celkovou roční reprodukci a úmrtnost živočišných druhů přirozenou smrtí“.  Důkazní                                                                    28             břemeno, co se týče dodržení uvedených požadavků pro každou odchylku,             přísluší vnitrostátnímu orgánu, který o ní rozhoduje. 29              Citované závěry jsou problematické ve vztahu k již překonaným způsobům             stanovení  odchylného  režimu  prostřednictvím  vyhlášky  MŽP,  které             se v praxi uplatňují, a to z důvodu nedostatečného odůvodnění. To je případ             vyhlášky č. 152/2006 Sb., o odchylném postupu při ochraně ptáků a výjimce             ze  základních  ochranných  podmínek  zvláště  chráněných  druhů  ptáků             pro jejich značení, a vyhlášky č. 294/2006 Sb., o odchylném postupu při             usmrcování  špačka  obecného  na  vinohradech  na  Moravě.  Uvedené  platí             i s ohledem na skutečnost, že podle uvedeného rozsudku SDEU ve věci             WWF Italia a další směrnice vyžaduje, aby rozhodnutí orgánů příslušných             k povolování lovení na základě odchylky, tak způsob, jakým jsou uvedená             rozhodnutí používána, byly podřízeny efektivní kontrole vykonávané včas. 30             Ve  vztahu  ke  změnám  formy  stanovení  odchylného  postupu  se  uplatní             i závěry NSS, podle kterého je nutné vyložit přechodná ustanovení ZOPK             tak, že „nedotčenost“ dřívějších rozhodnutí o výjimkách ze zákazu podle             tohoto  zákona  znamená,  že  osoba,  která  podle  dřívější  právní  úpravy             legálně držela ptáky na základě registračního listu, nemusela pro tyto ptáky             mít rozhodnutí o odchylném postupu podle úpravy nové (§ 5 b), a proto             ani nebyla povinna o ně žádat (viz rozsudek NSS ze dne 9. 7. 2009, č. j. 7             As 17/2009 – 61).               6  Soukromé projekty a veřejný zájem             Žádná činnost nemůže typově, bez konkrétního posouzení, být vždy označena             za činnost ve veřejném zájmu a splnit tak podmínky pro povolení výjimky.              28   Rozsudek SDEU dne 8. 6. 2006, WWF Italia a další (C-60/05, ECLI:EU:C:2006:378,                 bod 25).             29   Viz  rozsudek  SDEU  ze  dne  12.  7.  2007,  Komise  v.  Rakousko  (C-507/04,                 ECLI:EU:C:2007:427, bod 198).             30   Rozsudek SDEU dne 8. 6. 2006, WWF Italia a další (C-60/05, ECLI:EU:C:2006:378,                 bod 47).                                                                            37","OCHRANA PŘÍRODY PŘI ROZVOJOVÝCH ČINNOSTECH A JINÉ STŘETY ZÁJMŮ PŘI VYUŽITÍ ÚZEMÍ            V tomto ohledu je možné odkázat na závěry nálezu ze dne 28. 6. 2005,           ve kterém ÚS konstatoval rozpor tehdejšího § 3a zákona č. 114/1995 Sb.,           o vnitrozemské plavbě, s Úmluvou o ochraně evropských planě rostoucích           rostlin,  volně  žijících  živočichů  a  přírodních  stanovišť:  „Napadené  ustano-           vení § 3a zákona o vnitrozemské plavbě tedy vylučuje, aby správní orgán ve správním           řízení zjišťoval veřejný zájem na rozvoji a modernizaci předmětné vodní cesty, neboť           ten je již určen samotným zákonem. Takovéto řešení, tj. deklarování veřejného zájmu           v konkrétně určené věci zákonem, pokládá Ústavní soud za protiústavní. (…)Veřejný           zájem v konkrétní věci je zjišťován v průběhu správního řízení na základě poměřování           nejrůznějších partikulárních zájmů, po zvážení všech rozporů a připomínek. Z odůvod-           nění rozhodnutí, jehož ústředním bodem je otázka existence veřejného zájmu, pak musí           zřetelně vyplynout, proč veřejný zájem převážil nad řadou soukromých, partikulárních           zájmů. Veřejný zájem je třeba nalézt v procesu rozhodování o určité otázce (typicky           např. o vyvlastňování), a nelze jej v konkrétní věci a priori stanovit. Z těchto důvodů           je zjišťování veřejného zájmu v konkrétním případě typicky pravomocí moci výkonné,           a nikoliv zákonodárné.“ 31           Mezi zájmy, které se dostávají do střetu se zvláštní ochranou přírody, je však           možné vyčlenit kategorii záměrů, jejichž realizace spíše odpovídá hlediskům           převažujícího veřejného zájmu, kategorii záměrů, která zahrnuje činnosti,           o jejichž přínosu z hlediska veřejného zájmu je možné pochybovat a kate-           gorii záměrů, které zjevně nesměřují k zajištění veřejného zájmu.           Do první kategorie budou často spadat záměry výstavby dopravní infra-           struktury,  především  té  dálniční,   nebo  výroby  energie  z  obnovitelných                                       32           zdrojů.  I v tomto případě však soud uvedl, že nelze bez dalšího stanovit,                33           že by stavba větrných elektráren a priori a zcela automaticky veřejný zájem           31   Nález Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 24/04.           32   Viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2011, č. j. 6 As 8/2010 - 323.           33   Viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 1. 2017, č. j. 2 As 207/2016 - 46:              „Co je takovým veřejným zájmem, lze v praxi vysledovat zejména z politických a zákonodárných aktů              legitimních orgánů, z politického diskursu, veřejného diskursu k nejrůznějším odborným otázkám aj.              Ochrana životního prostředí je z tohoto pohledu v obecné rovině nepochybně veřejným zájmem. V rám-              ci ochrany životního prostředí je za současného stavu politického a odborného diskursu považováno              za žádoucí, jakkoli to může být z řady odborných (zejména ekonomických a ekologických) hledisek              považováno za mimořádně sporné, podporovat výrobu elektrické energie z tzv. obnovitelných zdrojů.              V současné době tedy existuje rámcová většinová politická shoda vyjádřená nejrůznějšími politickými              i legislativními akty na světové, evropské i národní úrovni, že výroba energie z obnovitelných zdrojů              směřuje k vyšší míře ochrany životního prostředí, a že je proto v zájmu celé společnosti, aby byly za při-              měřených podmínek uskutečňovány záměry tomuto přispívající.“              38","Vyvažování veřejných zájmů vůči ochraně přírody a krajiny v judikatuře NSS a SDEU              naplňovala a že vždy bude záležet na konkrétní situaci a konkrétním poměru             „nákladů“ a „výnosů“ takového záměru z pohledu aktuálně vnímaného veřej-             ného zájmu, tj. z pohledu střetu různých hodnot považovaných za veřejné             zájmy, které si v daném konkrétním případě budou konkurovat a které budou             v dané situaci považovány za tak či onak hodnotné. Z téhož rozsudku vyplý-             vají i nároky na komplexnost posouzení existence a povahy veřejného zájmu             na vybudování větrných elektráren, neboť soud mezi „náklady“ výstavby             a  provozu  větrné  elektrárny  zahrnul  zejména  zásah  do  krajinného  rázu             a „industrializaci“ dané lokality postavením vizuálně výrazných technických             zařízení, negativní zásahy spojené se samotnou stavbou a případným budo-             váním navazující infrastruktury a riziko usmrcování ptáků točícími se rotory.             Při poměřování veřejných zájmů (v tomto případě podle § 56 ZOPK) tak             proti sobě nestojí výhradně zájmy na realizaci zamýšlené činnosti na straně             jedné a zájmy ochrany ohrožených druhů rostlin a živočichů nebo památ-             ných stromů na straně druhé. Je nutné zvažovat i další negativní důsledky             pro životní prostředí, které s sebou zamýšlená činnost přinese. Konkrétní             posouzení veřejných zájmů ve vztahu k výstavbě větrných elektráren apro-             boval NSS v rozsudku ze dne 17. 9. 2009, když uvedl, že „vhodný kompromis             mezi uvedenými konfliktními zájmy lze spatřovat v tom, že v dané lokalitě bude umístěna             jedna vyšší větrná elektrárna společnosti ECOENERGY, s. r. o. a tři nižší větrné             elektrárny stěžovatele“. 34             Podobně lze do této první kategorie zařadit i činnosti spojené s realizací             protipovodňových opatření. V rozsudku ze dne 25. 5. 2009 například NSS             nevyloučil,  že  převažujícím  veřejným  zájmem  může  být  právě  realizace             protipovodňových  opatření:  „V  dané  věci,  za  dosavadního  stavu  řízení,  nebylo             sporné, že zájem na ochraně přírody – biotopu a přirozeného vývoje zvláště chráněných             druhů živočichů – byl dán, a že navrhovaná těžba štěrků by mohla do tohoto zájmu             zasáhnout. Na „druhou misku vah“ při posuzování, který ze zájmů převažuje ve smyslu             § 56 odst. 1 zákona o ochraně přírody, byl kladen „jiný veřejný zájem“ – ochrana před             povodněmi. Aby bylo možné dospět k závěru, že tento jiný veřejný zájem je nejen dán,             ale navíc výrazně  převažuje, muselo by  být  doloženo, že  pro ochranu před  povodněmi             je těžba štěrků vůbec potřebná (a v kladném případě, že neexistuje „jiné uspokojivé             řešení“). Toho – konkrétně, že štěrk není překážkou v korytě zmenšující průtočnou              34   Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 9. 2009, č. j. 5 As 63/2008 - 78.                                                                            39","OCHRANA PŘÍRODY PŘI ROZVOJOVÝCH ČINNOSTECH A JINÉ STŘETY ZÁJMŮ PŘI VYUŽITÍ ÚZEMÍ            kapacitu koryta Ostravice – se právě odborné vyjádření zpracované Mgr. J. H. týkalo.           Se  zřetelem  na  uvedené  nebyl  dán  důvod  k  odmítnutí  návrhu  na  provedení  důkazu           odborným vyjádřením ze dne 12. 1. 2005 tím méně s argumentací použitou v rozhodnutí           i kasační stížnosti žalovaného. Po provedení tohoto důkazu pak bylo na správním orgánu,           aby v souladu s § 34 odst. 4 a 5 správního řádu důkaz řádně zhodnotil a posoudil,           zda není nutné provést další důkazy.“   Podobně ve vztahu k ochraně území                                        35           v soustavě Natura 2000 v rozsudku ze dne 28. 2. 1991, Komise v. Německo,           SDEU posuzoval stavební práce prováděné za účelem zpevnění pobřežních           hrází u Leybuchtu, jejichž důsledkem bylo zmenšení plochy zvláště chrá-           něné oblasti. Dospěl k závěru, že důvody opravňující k takovému zmenšení           musí odpovídat obecnému zájmu, který převáží obecný zájem zastoupený           ekologickým cílem směrnice. Nebezpečí zatopení a ochrana pobřeží jsou           podle Soudního dvora vážnými důvody, které opravňují práce na hrázích           a zpevňování pobřežních konstrukcí, pokud jsou taková opatření omezena           na nejnižší možnou míru.  Je však nutno zmínit, že soud zohlednil i pozi-                                 36           tivní důsledky, které měl mít realizace záměru na ptačí stanoviště. 37           Do druhé kategorie náleží činnosti, o jejichž přínosu z hlediska veřejného           zájmu  je  možné  pochybovat,  nebo  které  přinejmenším  vyžadují  velmi           důsledné posouzení okolností své realizace.            Sem  spadá  například  již  zmíněné  obnovení  těžby  v  kamenolomu  nebo                                                                    38           vypouštění důlních vod do vod podzemních z kamenolomu.  Dále napří-                                                               39           klad v rozsudku ze dne 10. 5. 2013 se NSS zabýval záměrem výstavby obyt-           ného souboru budov, jehož následkem by došlo k porušení zákazu rušit           a poškozovat živočichy užívaná sídla, a to pro několik kriticky a silně ohro-           žených druhů. Soud uvedl, že „(v) posuzovaném případě je nesporným veřejným           zájmem  ochrana  zvláště  chráněných  živočichů,  neboť  napadené  správní  rozhodnutí           je  rozhodnutím  o  udělení  výjimky  pro soukromou  společnost,  která  hodlá  realizovat            35   Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 5. 2009, č. j. 8 As 5/2008 - 93.           36   Rozsudek SDEU ze dne 28. 2. 1991, Komise v. Německo (C-57/89, ECLI:EU:C:1991:89,              zejm. bod 23).           37   Tamtéž, bod 25.           38   Viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2015, č. j. 10 As 2/2015 - 251,              ve kterém však NSS neposuzoval, zda se v dané věci jedná o veřejný zájem, protože              shledal rozhodnutí správního orgánu nepřezkoumatelným.           39   Viz rozsudek ze dne 30. 10. 2015, č. j. 57 A 10/2014 – 57, ve kterém Krajský soud              v  Plzni  dospěl k závěru, že byla podmínka  existence převažujícího  veřejného zájmu              splněna.              40","Vyvažování veřejných zájmů vůči ochraně přírody a krajiny v judikatuře NSS a SDEU              svůj investiční záměr, jehož cílem je s největší pravděpodobností její zisk. Skutečnost,             že vedlejším důsledkem podnikatelské činnosti osoby zúčastněné na řízení ad 1) je uspo-             kojení bytové potřeby jejích zákazníků, ještě nemusí vytvářet odpovídající sociální veřejný             zájem. (…) i kdyby žalovaný přesvědčivě odůvodnil, že stavební činnost osoby zúčastněné             na řízení ad 1) je skutečně prováděna ve veřejném zájmu, bylo by třeba vycházet z toho,             že veřejný zájem je kategorie, „která má u každého rozhodnutí svůj konkrétní obsah,             jenž je spojen s okolnostmi řešeného případu“. Je proto nezbytné, „aby veřejný zájem             byl správním orgánem výslovně formulován ve vztahu ke konkrétně řešené záležitosti.             Je třeba jej vyvodit z právní úpravy a jejích dílů, z právní politiky a posouzením různých             hodnotových  hledisek  podle  úkolů  správy  v  příslušných  oblastech  (sociální,  kulturní,             ochrany životního prostředí apod.)“ (Hendrych, D., citováno výše, s. 83 a s. 358).“                                                                            40             NSS tak zcela neodmítl závěr, že by bytová výstavba mohla být převažujícím             veřejným  zájmem,  ale podmínil  jej  řádným  posouzením  všech  okolností.             Realizace výstavby však jen těžko bude splňovat požadavky převažujícího             zájmu, protože je možné ji zpravidla zajistit i způsobem, který dotčení chrá-             něných zájmů vylučuje (na jiném místě). Podobně problematická je i reali-             zace  rozvoje  průmyslových  zón,  u  které  je  veřejný  zájem  zdůvodňován             tvorbou pracovních míst,  nebo uplatňování obecné argumentace veřejným                                   41             zájmem na splavnění řek. K tomu viz zejm. závěry rozsudku NSS ze dne             23. 8. 2012: „Při srovnání obou státem chráněných zájmů se rozhodujícím správním             orgánům jevilo jako zřejmé, že zatímco přínos pro lodní dopravu i pro řešení dopravy             v kraji byl v případě realizace záměru malý a nejistý, újma na ochraně přírody by byla             zřejmá a neoddiskutovatelná. (…) Posléze byl uvedený zájem ekonomické a sociální             povahy  ze  strany  Správy  CHKO  připuštěn,  nicméně  byl  vyhodnocen  tak,  že  přínos             pro lodní dopravu i pro řešení dopravy v kraji obecně by byl malý a nejistý, naproti tomu             újma na ochraně přírody a krajiny by byla zřejmá a neoddiskutovatelná. Tomuto postupu             správních orgánů nelze vytýkat nezákonnost, neboť pro aplikaci ustanovení § 56 zákona             o ochraně přírody a krajiny je podstatná právě identifikace veřejného zájmu ve vazbě             na zájmy uvedené v ustanovení § 56 odst. 3 uvedeného zákona.“  42             Podobný přístup lze vysledovat i v judikatuře Soudního dvora k ochraně             oblastí  v  soustavě  Natura  2000,  zejména  v  závěrech  rozsudku  ze  dne              40   Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 5. 2013, č. j. 6 As 65/2012 - 161.             41   Viz  věc  dosud  nerozhodnutá  Krajského  soudu  v  Ústí  nad  Labem  pod  sp.                 zn. 15 A 21/2016.             42   Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 8. 2012, č. j. 9 As 30/2012 - 88.                                                                            41","OCHRANA PŘÍRODY PŘI ROZVOJOVÝCH ČINNOSTECH A JINÉ STŘETY ZÁJMŮ PŘI VYUŽITÍ ÚZEMÍ            16. 2. 2012, Solvay a další, ve kterém SDEU uvedl k záměru vybudování infra-           struktury určené k umístění administrativního centra soukromé společnosti:           „Zájem, který by ve smyslu čl. 6 odst. 4 směrnice o „stanovištích“ odůvodňoval prove-           dení plánu nebo projektu, musí být „veřejný“ a současně „převažující“, což znamená,           že je natolik významný, že je možno jej zvážit oproti cíli ochrany přírodních stanovišť,           volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin sledovanému touto směrnicí. Práce určené           k vybudování či rozšíření podniku v zásadě splňují tyto podmínky pouze ve výjimečných           případech. Nelze vyloučit, že tomu tak může být v případě, kdy projekt, ač soukro-           mého charakteru, skutečně představuje jak svou povahou, tak ekonomickým a sociálním           kontextem, do něhož spadá, převažující veřejný zájem, prokáže-li se, že neexistují alter-           nativní řešení. S přihlédnutím k těmto kritériím pouhá výstavba infrastruktury určené           k  umístění  administrativního  centra  nemůže  v  zásadě  představovat  naléhavý  důvod           převažujícího veřejného zájmu.“   V rozsudku ze dne 11. 9. 2012, Nomarchiaki                                  43           Aftodioikisi Aitoloakarnanias a další, SDEU oproti tomu uvedl, že „(z)avlažo-           vání a zásobování pitnou vodou v zásadě tyto podmínky splňují, a pokud neexistuje           alternativní řešení, mohou tedy odůvodnit uskutečnění záměru odklonění vod. Pokud           však jde o LVS, kde se vyskytují prioritní typy přírodních stanovišť nebo prioritní druhy,           na základě čl. 6 odst. 4 druhého pododstavce směrnice 92/43 mohou být uplatněny           pouze důvody související s ochranou lidského zdraví a veřejné bezpečnosti nebo s nesporně           příznivými  důsledky  mimořádného  významu  pro životní  prostředí  nebo  jiné  naléhavé           důvody převažujícího veřejného zájmu podle stanoviska Komise. Komise v projednávaném           případě nevydala stanovisko, a proto je nutno zkoumat, zda zavlažování a zásobování           pitnou vodou spadá do důvodů uvedených v předchozím bodě. Zavlažování patrně nelze           v zásadě spojovat s důvody souvisejícími s ochranou lidského zdraví a veřejné bezpeč-           nosti. Za určitých okolností by však zavlažování mohlo mít příznivé důsledky mimořád-           ného významu pro životní prostředí. Zásobování pitnou vodou naopak v zásadě patří           mezi důvody související s lidským zdravím. Předkládajícímu soudu v každém případě           přísluší, aby posoudil, zda má záměr dotčený v původním řízení skutečně nepříznivý vliv           na celistvost jedné či více LVS, kde se vyskytují prioritní typy přírodních stanovišť nebo           prioritní druhy. S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba na dvanáctou otázku odpovědět           tak, že směrnice 92/43 a zejména její čl. 6 odst. 4 musí být vykládán v tom smyslu,           že odůvodnění spjaté jednak se zavlažováním a jednak se zásobováním pitnou vodou             43   Rozsudek SDEU ze dne 16. 2. 2012, Solvay a další (C-182/10, ECLI:EU:C:2012:82, body              75–78).              42","Vyvažování veřejných zájmů vůči ochraně přírody a krajiny v judikatuře NSS a SDEU              uplatňované na podporu záměru odklonění toku může být naléhavým důvodem převažu-             jícího veřejného zájmu, který je s to ospravedlnit uskutečnění záměru, jenž má nepříznivý             vliv na celistvost dotčených lokalit. Má-li záměr nepříznivý vliv na celistvost LVS, kde             se vyskytují prioritní typy přírodních stanovišť nebo prioritní druhy, lze jeho uskuteč-             nění v zásadě ospravedlnit důvody spjatými se zásobováním pitnou vodou. Za určitých             okolností může být uskutečnění záměru odůvodněno příznivými důsledky mimořádného             významu, které má pro životní prostředí zavlažování. Zavlažování však nelze v zásadě             spojovat s důvody souvisejícími s ochranou lidského zdraví a veřejné bezpečnosti, kterými             lze odůvodnit uskutečnění takového záměru, jako je záměr dotčený v původním řízení.“  44             Poslední kategorii dobře vystihují závěry rozsudku NSS ze dne 23. 9. 2014,             který se týká provedení terénních úprav: „Nejvyšší správní soud se zcela ztotož-             ňuje s městským soudem, že v posuzované věci nebylo kritérium převažujícího veřejného             zájmu naplněno. Stěžovatelé ve své kasační stížnosti jako veřejný zájem uvádí zejména             lepší přístupnost ke svým nemovitostem, což jednoznačně představuje pouze soukromý             zájem těchto osob, neboť stěžovatelé již nezbytný přístup mají a nyní si ho pouze chtěli             upravit či rozšířit. Ve správním řízení ani nebylo prokázáno, že by terénní úpravy byly             nezbytné pro příjezd složek Integrovaného záchranného systému, což stěžovatelé uváděli             ve správním řízení jako podpůrný argument. Vzhledem k tomu, že zájem stěžovatelů             na provedení terénních úprav nelze shledat jako zájem veřejný, není ani nutné zkoumat,             zda existovalo jiné uspokojivé řešení potřeby stěžovatelů a jestli byl zásah šetrný a prove-             dený v nezbytné míře.“  45             Podobné  jsou  závěry  NSS  v  rozsudku  ze  dne  30.  3.  2017,  který  se  týká             neudělení  výjimky  dle  § 43  ZOPK  pro trvalé  umístění  obytného  přívěsu             na  pozemku  situovaném  na  území  chráněné  krajinné  oblasti.  Správní             orgány v tomto případě vycházely z toho, že obytný přívěs svou barvou,             tvarem a rozměry tvoří v krajině zcela cizorodý prvek a v prostředí vesnické             zástavby  působí  rušivě;  správní  orgány  také  vysvětlily,  proč  nebyly  napl-             něny  další  podmínky  pro udělení  výjimky  –  umístění  obytného  přívěsu             na vlastním pozemku je zájmem soukromým, nikoliv veřejným, a umístění             není ani v zájmu ochrany přírody. Krajský soud a později i NSS potvrdily             tyto závěry, ovšem není možné je přebírat zcela kategoricky, a to zejména               44   Rozsudek SDEU ze dne 11. 9. 2012, Nomarchiaki Aftodioikisi Aitoloakarnanias a další (C-                 43/10, ECLI:EU:C:2012:560, body 122–128).             45   Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2014, č. j. 1 As 100/2014 - 36.                                                                            43","OCHRANA PŘÍRODY PŘI ROZVOJOVÝCH ČINNOSTECH A JINÉ STŘETY ZÁJMŮ PŘI VYUŽITÍ ÚZEMÍ            s přihlédnutím k vyjádření MŽP, podle kterého „(n)ení pravdou, že by jaký-           koli obytný přívěs byl a priori považován za, neumístitelný“, je nutno posuzovat vždy           konkrétní okolnosti (materiál, provedení, tvar barvu).“ NSS nadto jako obiter dictum           poznamenal, že „tímto rozsudkem ani předcházejícím rozsudkem krajského soudu           není do budoucna vyloučeno novým rozhodnutím vydaným na základě jiného skutkového           stavu žádanou výjimku stěžovateli.“  46             7  Vážení veřejných zájmů a existence              jiného uspokojivého řešení            Podmínka neexistence jiného uspokojivého řešení se objevuje v § 56 ZOPK           toliko ve vztahu k ochraně ohrožených druhů chráněných právem EU. NSS           ji však při výkladu zákona podřazuje i pod posuzování existence převažu-           jícího veřejného zájmu, takže lze dovodit, že spolu tyto podmínky nejen           souvisí, ale že zvážení možností realizace zamýšlené činnosti je nezbytným           krokem pro udělení jakékoliv výjimky podle § 56 ZOPK. Zajímavé bude           sledovat, zda se níže citované úvahy objeví i v případech týkajících se vážení           veřejných zájmů podle jiných ustanovení ZOPK, ovšem vzhledem k tomu,           že se jedná o obecné úvahy směřující k přesnějšímu vymezení situace, kdy lze           konkurující veřejný zájem možné považovat za převažující, tedy bez vazby           na konkrétní chráněné zájmy ohrožených druhů a památných stromů, nic           nebrání jejich obdobnému využití i v dalších případech. Z tohoto důvodu           je zajímavá i judikatura podmínkám pro odchylný postup při ochraně ptáků           (§ 5 b ZOPK a příslušná unijní úprava) a k ochraně území v soustavě Natura           2000, které se věnuji následně - a ze které vyplývají podobné závěry.           Nejvyšší  správní  soud  například  v  rozsudku,  v  němž  se  zabýval  proble-           matikou povolení výjimky ze zvláštní ochrany z důvodu výstavby dálnice,           výslovně požadoval, aby při vážení kolize veřejného zájmu na výstavbě této           dálnice  a  veřejného  zájmu  na  ochraně  zvláště  chráněných  druhů  rostlin           a  živočichů  došlo  k  „posouzení,  zda  navrhovaná  trasa  dálnice  představuje  opti-           mální řešení pro ochranu zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů“.  Obdobně                                                                47           MS v Praze dospěl k závěru, že výrazná převaha jiného veřejného zájmu           nad zájmem ochrany přírody podle § 56 může být dána pouze tam, kde jiný            46   Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2017, č. j. 10 As 252/2015 - 77.           47   Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2011, č. j. 6 As 8/2010 - 323.              44","Vyvažování veřejných zájmů vůči ochraně přírody a krajiny v judikatuře NSS a SDEU              veřejný zájem nemůže být uspokojen jinak, tedy aniž by došlo ke škodlivému             zásahu do přirozeného vývoje zvlášť chráněných druhů, popř. byl takový             zásah  minimalizován.  Je  přitom  povinností  správního  orgánu  posoudit             důsledky škodlivosti stavebního zásahu ve vztahu ke konkrétním ohroženým             druhům a posoudit konkrétní skutečnosti ve větší míře, a to v souvislosti,             resp. v návaznosti na existenci výrazně převažujícího jiného veřejného zájmu             nad zájmem ochrany přírody. 48             Při  existenci  veřejného  zájmu  je  tak  třeba  vážit,  zda  provedení  určitých             zásahů do území s výskytem zvláště chráněných rostlin představuje opti-             mální řešení pro ochranu přírody. Orgán ochrany přírody musí posoudit,             zda by se tento jiný veřejný zájem nemohl naplnit bez zásahu do zvláště             chráněných rostlin, resp. s menšími zásahy. K tomu lze odkázat i na závěry             rozsudku NSS ze dne 23. 9. 2014: „Je-li tento jiný veřejný zájem naplněn, musejí             dále  zhodnotit,  jestli  bude  předmětná  intervence  do  ochrany  ohrožených  druhů  opti-             málním řešením pro ochranu přírody. Orgány ochrany přírody tedy musí vzít v úvahu,             jestli by posuzovaný veřejný zájem nemohl být uskutečněn jinak, ideálně bez zásahu             do  základních  ochranných  podmínek  ohrožených  druhů“.   Podobně  NSS  uvedl                                                         49             v rozsudku ze dne 10. 5. 2013, č. j. 6 As 65/2012 - 161: „Pokud by pak snad             i existoval naléhavý veřejný zájem na výstavbě bytů, nebylo prokázáno, že jej nelze uspo-             kojit jiným řešením, které by realizovalo požadovaný záměr na výstavbě bytů a současně             minimalizovalo případný zásah do zákonné ochrany zvlášť chráněných druhů živočichů.“             Výše uvedené neznamená, že by po orgánu ochrany přírody rozhodujícím             o výjimce dle § 56 ZOPK mohlo být požadováno, aby například fakticky             zpracovával  alternativní  stanoviska  k  již  existujícímu  stanovisku  EIA             za účelem vyloučení existence jiné vhodné varianty a aby rovněž objektivním             způsobem zohlednil existenci kumulativních a synergických vlivů přesahují-             cích území příslušného kraje. Takový požadavek zjevně podle NSS neodpo-             vídá povaze a smyslu řízení o výjimce ze zákazů u zvláště chráněných druhů             rostlin a živočichů, které jsou předmětem ochrany podle práva Evropské             unie.  V  tomto  řízení  požadavek  neexistence  jiného  uspokojivého  řešení             po ukončení fáze koncepčního hledání trasy směřuje především ke zvažování                48   Viz rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2006, č. j. 11 Ca 41/2006 – 61.             49   Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2014, č. j. 1 As 100/2014 - 36.                                                                            45","OCHRANA PŘÍRODY PŘI ROZVOJOVÝCH ČINNOSTECH A JINÉ STŘETY ZÁJMŮ PŘI VYUŽITÍ ÚZEMÍ            konkrétních  opatření  k  minimalizaci  dotčení  zvláště  chráněných  druhů.                                                                         50           V opačném případě by podle NSS orgán ochrany přírody překročil meze           své působnosti, pokud by posuzoval možnosti udělení výjimky zcela bez           ohledu na obsah žádosti a závěry předchozích fází. Kritériem pro posou-           zení reálnosti konkrétní varianty nejsou toliko hlediska ochrany zvláště chrá-           něných druhů rostlin a živočichů, nýbrž musí být zvažovány i jiné okol-           nosti a jejich vzájemné vlivy, k jejichž posouzení není správní orgán v řízení           o výjimce dle § 56 ZOPK oprávněn. Nemá-li tedy doloženo, že pro daný           úsek prokazatelně existuje jiná reálná varianta trasy, není v rámci posuzování           „existence jiného uspokojivého řešení“ povinen ani oprávněn komplexně posoudit           reálnost alternativních dopravních tras, které nebyly v předchozích fázích           posouzeny, či naopak již byly odmítnuty. V rozsudku ze dne 20. 2. 2015           NSS v této souvislosti dále shrnul, že „poté, co bylo příslušnými orgány rozhod-           nuto o výběru varianty dálnice D8, nelze po orgánu ochrany přírody v řízení podle § 56           zákona o ochraně přírody a krajiny požadovat, aby se znovu vracel o krok zpět a vedle           varianty trasy, s níž přichází žadatel o výjimku, zkoumal i to, jaký dopad na zvláště           chráněné druhy by měly i varianty jiné, v předchozích procesech již ‚vyloučené‘. Tím           by se popírala logická návaznost jednotlivých kroků a procesy SEA a EIA by ztrácely           smysl, pokud by jejich výsledek neměl být závazný pro další postupy. Tyto úvahy by se též           odehrávaly zcela mimo předmět příslušného správního řízení, který je vymezován žada-           telem, odvíjí se od plánovaného umístění konkrétní stavby. V daném řízení chybí jakýkoli           prostor pro zvažování jiných variant stavby (v daném případě jiné trasy dálnice). Na tom           nic nemění ani podmínka uvedená v § 56 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny           spočívající v neexistenci jiného uspokojivého řešení. Tím měl zákonodárce na mysli řešení           (včetně konkrétních opatření k minimalizaci zásahů dotčení zvláště chráněných druhů),           které je v době rozhodování správních orgánů skutečně reálné, nikoliv hypotetické, tedy           takové, které již bylo v předcházejících zmiňovaných procesech jakožto možná alterna-           tiva posuzovaného záměru vyloučeno“.  V rozsudku ze dne 16. 5. 2017 pak NSS                                      51           poznamenal, že „(v) řízení dle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny není prostor           pro zkoumání jiných variant trasy, neboť námitky ve vztahu k výsledkům procesu SEA           lze uplatňovat v průběhu územního plánování, případně v návrhu na zrušení příslušné             50   Srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2014, č. j. 5 As 10/2013 - 38.           51   Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 2. 2015, č. j. 5 As 54/2013 – 78. Srov.              rovněž rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 5. 2009, č. j. 1 As 111/2008 - 363,              a ze dne 10. 10. 2014, č. j. 5 As 6/2013 - 97.              46","Vyvažování veřejných zájmů vůči ochraně přírody a krajiny v judikatuře NSS a SDEU              územně plánovací dokumentace, a námitky ve vztahu k výsledkům procesu EIA pak             mají své místo v územním řízení, resp. v žalobě proti vydanému územnímu rozhodnutí“.                                                                            52             Ve stejném rozsudku vyložil povinnost prověření existence jiného uspoko-             jivého řešení v případech zamýšleného zásahu do biotopů zvláště chráně-             ných druhů, které jsou předmětem ochrany podle práva Evropské unie, tak,             že „(u)vedený závěr je ovšem třeba vykládat v mezích zákonné pravomoci a působnosti             rozhodujícího správního orgánu, neboť pouze v tomto rámci může předmětný správní             orgán existenci jiného uspokojivého řešení reálně posuzovat. (…) nezbytnou podmínkou             toho, aby mohla být v řízení dle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny zvažována             nová varianta, je její reálnost a uskutečnitelnost a zároveň musí být věrohodně doloženo,             že daná varianta může představovat menší zásah do přirozeného vývoje zvláště chráněných             druhů rostlin a živočichů (…). Nejsou-li dané podmínky splněny, nemůže správní orgán             v řízení o udělení výjimky „svévolně“ posuzovat reálnost jiných potenciálních variant,             k jejichž posouzení jsou určena jiná řízení a jež spadají do působnosti jiných orgánů.             (…) Stěžovatelem navrhovaná „levobřežní“ varianta dle studie Ing. Kalčíka nemohla             být dle správních orgánů považována za reálnou alternativu rovněž proto, že nenava-             zuje na ostatní úseky 5509 a 5511 a neshoduje se ani se Zásadami územního rozvoje             Zlínského kraje.“   Tento závěr lze považovat za souladný s unijní úpravou                           53             jedině  tehdy,  pokud  v  předchozích  fázích  plánovacího  a  povolovacího             procesu opravdu došlo k hodnocení dopadů a možností řešení negativních             vlivů zamýšleného záměru na dotčené zájmy, ve vztahu ke kterým je výjimka             podle § 56 požadována.              Podmínku  neexistence  jiného  uspokojivého  řešení  nalezneme  rovněž             v  § 5 b  ZOPK.  Směrnice  například  připouští  možnost  povolit  při  dodr-             žení  podmínek  lov  vymezených  druhů  zejména  během  období  jejich             návratu na hnízdiště. V případě povolování lovu musí být rovněž splněna             podmínka neexistence jiného uspokojivého řešení. Nemůže být považována             za splněnou, pokud se výjimečné období lovu, aniž by to bylo nezbytné,             shoduje s obdobími, pro která směrnice stanoví zvláštní ochranu. Taková             nezbytnost by neexistovala zejména tehdy, pokud jediným účelem opatření,             povolujícího výjimečně lov, je prodloužit období lovu určitých druhů ptáků             na území, kde se již vyskytují během období lovu stanovených v souladu               52   Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2017, č. j. 5 As 180/2015 - 51.             53   Tamtéž.                                                                            47","OCHRANA PŘÍRODY PŘI ROZVOJOVÝCH ČINNOSTECH A JINÉ STŘETY ZÁJMŮ PŘI VYUŽITÍ ÚZEMÍ            s článkem 7 směrnice.  V rozsudku ze dne 9. 6. 2005, Komise v. Španělsko,                              54           vytkl  SDEU  Španělsku,  že  povolilo  lov  holuba  hřivnáče  „a  contrapasa“           (během  období  jeho  návratu  na  hnízdiště)  v  provincii  Guipúzcoa.  Podle           Soudního dvora není možné odůvodnit odchylný postup mimo jiné veřejnou           poptávkou  a  tlakem  na  využívání  tradičního  způsobu  lovu.  SDEU  také           přisvědčil Komisi, že nebyla splněna podmínka neexistence jiného uspo-           kojivého řešení, protože účelem povolení lovu bylo prodloužení běžného           období lovu tohoto druhu na území, kde se tento druh v tomto období již           vyskytuje. Důvody, že se nejedná o ohrožený druhem a navíc že je v jiných           státech loven po celý rok, nejsou relevantní, protože nesouvisí s podmínkou           spočívající v neexistenci jiného uspokojivého řešení. 55           V rozsudku ze dne 15. 12. 2005, Komise v. Finsko (C-344/03, vzal SDEU výše           uvedený způsob stanovení malého množství v souladu s pracemi výboru           ORNIS za nesporný, nicméně připustil možnost prokázání opaku: „I když           je pravda, že kritérium malého množství, tak jak je vypracováno výborem ORNIS, není           právně závazné, může být v tomto případě z důvodu vědecké vážnosti, které požívají           stanoviska tohoto výboru, a pokud nebyl předložen jakýkoliv vědecký důkaz opaku,           užito Soudním dvorem jako referenční základ…“  Ve stejném rozsudku Soudní                                                56           dvůr dospěl k závěru, že jarní lov různých druhů volně žijících ptáků není           uspokojivým řešením, pokud se tyto druhy na území jarního lovu vysky-           tují v nezanedbatelném množství jedinců od počátku podzimu (bod 35),           ač je toto množství znatelně menší než na jaře (bod 41). SDEU také neuznal           podružné důvody, které měly ospravedlňovat lov ptáků v období jejich hníz-           dění: „Konečně, i když je pravda, že lovci provádějí s ohledem na správu přírodního           prostředí užitečnou činnost, když na jaře loví malé predátory, aby hnízdění kajky mořské           bylo úspěšnější, nezdá se, že by taková činnost mohla být prováděna pouze za podmínky,           že je povolen lov kajky mořské na jaře (…) i když lze připustit, že zřizováním kukaní           během jarní lovecké sezóny provádějí lovci činnost užitečnou pro rozmnožování tohoto              54   Viz v tomto smyslu rozsudek SDEU ze dne 16. 10. 2003, Ligue pour la protection des oiseaux              a další (C-182/02, ECLI:EU:C:2003:558, body 9 až 11 a bod 16).           55   Viz rozsudek SDEU ze dne 9. 6. 2005, Komise v. Španělsko (C-135/04, ECLI:EU:C:2005:374).           56   Rozsudek SDEU ze dne 15. 12. 2005, Komise v. Finsko (C-344/03, ECLI:EU:C:2005:770,              bod 54). Co se týče relevance vědeckých údajů v ornitologické oblasti, viz také rozsudky              SDEU ze dne 19. 5. 1998, Komise v. Nizozemsko (C-3/96, ECLI:EU:C:1998:238, body 69              a 70), a ze dne 7. 12. 2000, Komise v. Francie (C-374/98, ECLI:EU:C:2000:670, bod 25).              48","Vyvažování veřejných zájmů vůči ochraně přírody a krajiny v judikatuře NSS a SDEU              druhu, nejeví se naopak, že by tato činnost mohla být prováděna pouze za podmínky,             že je povolen lov tohoto ptáka na jaře“ (body 35 a 38).             K podmínce neexistence jiného uspokojivého řešení se vyjádřil i NSS, který             v rozsudku ze dne 18. 6. 2009 dospěl k závěru, že „(n)eexistence jiného uspo-             kojivého řešení jistě neznamená povinnost správního orgánu zabývat se absolutně všemi             možnými způsoby plašení špačka obecného, které byť i jen teoreticky připadají v úvahu.“                                                                            57             To znamená, že jiným uspokojivým řešením je třeba rozumět především             běžné a standardně užívané metody (v tomto případě plašení). K podmínce             závažných škod soud v obecné rovině uvedl, že „přípustnost odchylného postupu             ve smyslu § 5 b odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny není podmíněna již existu-             jící škodou na úrodě, ale prevencí, tedy předcházením, této škodě. Jinými slovy, aplikace             tohoto zákonného ustanovení se odvíjí od hrozby vzniku škody, nikoliv od tohoto vzniku             samotného. V návaznosti na konkrétní podmínky různých případů si lze jistě před-             stavit řadu důkazů, jimiž může být hrozba vzniku škody prokázána, a jejich zobec-             nění není dost dobře možné.“ V konkrétní rovině však posoudil NSS podklady             pro stanovení odchylného postupu tak, že „dva dopisy samotného subjektu, který             žádal o povolení odchylného postupu, a zcela obecné povrchní zjištění při místním šetření,             představují dostatečnou oporu pro závěr o hrozící závažné škodě na úrodě.“             Pokud jde o splnění podmínek odchylného postupu pro odchyt, držení nebo             jiné (rozumné) využívání ptáků v malém množství podle tohoto ustanovení,             zákon nespecifikuje, jaké množství je možné považovat za malé. Z judika-             tury Soudního dvora vyplývá, že se v podstatě jedná o množství co nejmenší.             Jak vyjasnil Soudní dvůr v rozsudku ze dne 8. 7. 1987, Komise v. Itálie, „pokud             „neexistuje žádná záruka, že odchyt určitých druhů ptáků bude omezen na nezbytné             minimum (…) nebo že prostředky, zařízení nebo metody odchytu nebudou používány             ve velkém měřítku nebo nevýběrovým způsobem nebo že jejichž použití nemůže způsobit             vymizení druhů v určitých územích“, nejsou splněny „podstatné náležitosti“ článku 9“. 58             V rozsudku ze dne 9. 12. 2004, Komise v. Španělsko, podle kterého Španělsko             porušilo povinnosti vyplývající ze směrnice o ochraně volně žijících ptáků             tím, že trpělo lov různých druhů drozda na lepidla na území Valencijského             regionu metodou známou jako „parany“, Soudní dvůr dovodil malé množ-             ství ze zprávy Komise o uplatnění směrnice o ochraně volně žijících ptáků.              57   Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 6. 2009, č. j. 8 As 33/2009 - 56.             58   Rozsudek SDEU ze dne 8. 7. 1987, Komise v. Itálie (C-262/85, EU:C:1987:340, bod 39).                                                                            49","OCHRANA PŘÍRODY PŘI ROZVOJOVÝCH ČINNOSTECH A JINÉ STŘETY ZÁJMŮ PŘI VYUŽITÍ ÚZEMÍ            Komise v této zprávě z roku 1993 odkazuje na práce výboru ORNIS s tím,           že v souladu s jejich závěry „je třeba shledat jako „malé množství“ jakýkoli vzorek           pod 1 % celkové roční úmrtnosti dotčené populace (průměrná hodnota) pro druhy, které           nemohou  být  loveny,  a  přibližně  1 %  pro druhy,  které  mohou  být  předmětem  lovu,           přičemž „dotčenou populací“ se rozumí, co se týče migrujících druhů, populace z regionů,           které dodávají hlavní kvótu stěhovavých ptáků přelétajících přes region, kde se použije           výjimka v průběhu období jejího uplatnění.“  Ohledně úmrtnosti a počtu drozdů,                                          59           kteří mohou být závadnou metodou loveni, vyšel Soudní dvůr ze zprávy           SEO/BirdLife a z nesporných skutečností. Z rozsudku vyplývá, že pokud           se odchylný postup v rozporu se směrnicí vztahuje na větší než malé množ-           ství ptáků, pak není nutné zabývat se splněním podmínky neexistence jiného           uspokojivého řešení nebo podmínek jiných. To je samozřejmě podstatné           z  hlediska  unesení  důkazního  břemene,  respektive z  hlediska  efektivního           přezkumu  zákonnosti  rozhodnutí  či  opatření  obecné  povahy,  kterým  byl           odchylný postup stanoven. Prostý výpočet se v případě dostupných dat jeví           jako jednodušší postup než hodnocení jiných alternativ řešení bezpečnost-           ního ohrožení.           Naopak jako jednodušší se jeví posuzování splnění podmínky, že neexis-           tuje  jiné  uspokojivé  řešení,  v  případě  odchylného  postupu  spočívajícího           ve využití jinak zakázaných způsobu lovu. Šetrnější způsoby lovu totiž lze           v zásadě vždy považovat za uspokojivé řešení. Podobně je tomu i v případě           různých druhů tradičního způsobu lovu spojených se zbytečnou krutostí,           nebo používání zmrzačených živých ptáků k plašení. 60           Malé množství se nicméně nemusí vztahovat pouze k velikosti dotčené popu-           lace, ale také k účelu, pro který je odchylný postup stanoven, takže blízce           souvisí s podmínkou neexistence jiného uspokojivého řešení. Z ustanovení           článku 9 směrnice, jakož i z obecné zásady proporcionality totiž vyplývá,           že zamýšlená odchylka musí být přiměřená potřebám, které ji odůvodňují.                                                                         61           Stejný závěr vyplývá i z rozsudku ze dne 12. 12. 1996, LRBPO a AVES,            59   Rozsudek SDEU ze dne 9. 12. 2004, Komise v. Španělsko (C-79/03, ECLI:EU:C:2004:782,              bod 36).           60   Viz rozsudek SDEU ze dne 8. 7. 1987, Komise v. Itálie (C-262/85, ECLI:EU:C:1987:340,              body 43–44).           61   Viz  rozsudek  SDEU  ze  dne  10.  9.  2009,  Komise  v.  Malta  (C-76/08,  EU:C:2009:535,              bod 57).              50","Vyvažování veřejných zájmů vůči ochraně přírody a krajiny v judikatuře NSS a SDEU              ve kterém SDEU dospěl k závěru, že belgická úprava volně žijících odchytu             ptáků za účelem jejich množení obstojí, je-li jejich množství pevně stano-             veno na úrovni nezbytně nutné k zajištění dostatečné genetické rozmani-             tosti.  Reprodukce druhů v zajetí podle Soudního dvora odůvodňuje stano-                  62             vení odchylného postupu, zvláště pokud je technicky proveditelná a byla již             úspěšně provedena, proto „nelze mít za to, že chov a reprodukce v zajetí nepředsta-             vují ‚jiné uspokojivé řešení‘, ledaže by bylo prokázáno, že by takové činnosti nebyly možné             úspěšně vykonávat bez odchytu volně žijících ptáků. Skutečnost, že chov a reprodukce             dotyčných druhů v zajetí nejsou dosud proveditelné ve větším měřítku z důvodu exis-             tence zařízení a zažitých zvyklostí chovatelů, kdy dané zvyklosti byly navíc podporo-             vány vnitrostátními právními předpisy odchylnými od obecné systematiky směrnice, sama             o sobě nezpochybňuje uspokojivost relevantní alternativy k odchytu volně žijících ptáků“.             Nemusí se přitom jednat o předchozí odchov ve velkém měřítku. Zásadní             však je, zda výsledkem takového postupu je užitek pro dotčený ptačí druh. 63              Neplatí tak, že uspokojivým řešením ve smyslu čl. 9 odst. 1 směrnice může             být  pouze  řešení,  na  které  nenahlíží  (dle  „zažitých  zvyklostí“)  s  nelibostí             stávající komunita osob, které se zabývají odchytem živých ptáků. Naopak,             členský  stát  se  nemůže  dovolávat  odporu  místního  obyvatelstva,  by  tím             odůvodnil nesplnění povinností vyplývajících z unijního práva. 64              Stanovené minimální množství s sebou musí nést jistotu, že nebude překro-             čeno. Jak uvedl SDEU v rozsudku ze dne 12. 7. 2007, Komise v. Rakousko,             „členské státy musejí při přijímání prováděcích opatření k tomuto posledně uvedenému             ustanovení zajistit, že ve všech případech použití odchylky v něm stanovené a pro všechny             chráněné druhy nepřekročí povolené úbytky způsobené lovením strop, který je v souladu             s omezením uvedených úbytků způsobených lovením na malá množství, přičemž tento strop             musí být určen na základě přesných vědeckých údajů“.  Doplnil, že v tomto ohledu                                                     65             nepostačuje  prosté  podřízení  všeobecnému  plánování  odstřelů:  „V  tomto               62   Viz  rozsudek  SDEU  ze  dne  12.  12.  1996,  LRBPO  a  AVES  (C-10/96,                 ECLI:EU:C:1996:504, bod 26).             63   Ibid., body 19–21. Skutečnost, že je chov v zajetí možný, pokud se jeví jako prove-                 ditelný, vyplývá již z  rozsudku SDEU  ze  dne  8.  7.  1987, Komise v. Belgie  (C-247/85,                 ECLI:EU:C:1987:339, bod 41).             64   Viz např. rozsudek SDEU ze dne 4. 3. 2010, Komise v. Itálie (C-297/08, EU:C:2010:115,                 body 81 až 85).             65   Rozsudek SDEU ze dne 12. 7. 2007, Komise v. Rakousko (C-5074/04, ECLI:EU:C:2007:427,                 bod 199).                                                                            51","OCHRANA PŘÍRODY PŘI ROZVOJOVÝCH ČINNOSTECH A JINÉ STŘETY ZÁJMŮ PŘI VYUŽITÍ ÚZEMÍ            ohledu ačkoli je pravda, jak to tvrdí žalovaná, že lov tetřeva a tetřívka obecného podléhá           všeobecnému plánování odstřelů, výše uvedené vnitrostátní ustanovení nicméně neupřes-           ňuje, v čem spočívá v tomto rámci pojem „malá množství“ ve smyslu čl. 9 odst. 1 písm. c)           směrnice“. 66           Co se týče pojmu „rozumné využívání“, již v roce 1987 SDEU v rozsudku           ze dne 8. 7. 1987, Komise v. Itálie, bez dalšího osvětlení uvedl, že „odchyt a prodej           ptáků (…) pro účely jejich použití jako živé návnady nebo rekreační účely na výstavách           a trzích může představovat rozumné využívání přípustné podle čl. 9 odst. 1 písm. c)“.                                                                         67           V pozdějších věcech Soudní dvůr obdobně bez další analýzy uznal, buď           konkludentně nebo výslovně, že „lov volně žijících ptáků pro rekreační účely během           období uvedených v čl. 7 odst. 4 směrnice“  nebo takový odchyt pro rekreační účely,                                        68           jaký umožní chovatelům doplnit stavy v jejich voliérách, a za účelem řešení           problémů s pokrevním příbuzenstvím při chovu ptáků pro rekreační účely                                                                         69           mohou rovněž představovat „rozumné využívání“ ve smyslu čl. 9 odst. 1           písm. c) směrnice o ptácích. Zádrhel spočívá v tom, že za určitých okolností           lze za rozumné považovat různé způsoby využití, které jsou svojí podstatou           racionální a většinou také spojené s jiným veřejným zájmem, než jaký před-           stavuje ochrana volně žijících ptáků. S ohledem na výše uvedené závěry,           které výrazně akcentují nezbytnost hledání alternativního řešení a zachování           udržitelného  stavu  druhů,  je  zřejmé,  že  ani  prostřednictvím  interpretace           kritéria rozumného využívání není možné rozšiřovat hranice pro stanovení           odchylného postupu natolik, aby byl konstituován režim neslučitelný s cíli           ochrany sledovanými směrnicí. Toto kritérium, pokud je na něm postavena           žádost o stanovení odchylného postupu, je proto nutné řadit spíše „před           závorku“, za účelem případného vyloučení činností, které udělení výjimky           z ochranného režimu neumožňují.           Rovněž ve vztahu k ochraně lokalit v soustavě Natura 2000 platí, že neexis-           tence alternativního řešení přitom musí být prokázána. Pokud nejsou zpra-           covány dostatečné varianty řešení, má se za to, že k prokázání existence            66   Rozsudek SDEU ze dne 12. 7. 2007, Komise v. Rakousko (C-5074/04, ECLI:EU:C:2007:427,              bod 200).           67   Rozsudek SDEU ze dne 8. 7. 1987, Komise v. Itálie (C-262/85, EU:C:1987:340).           68   Viz rozsudky SDEU ze dne 7. 3. 1996, Associazione Italiana per il WWF a další (C-118/94,              EU:C:1996:86), a ze dne 16. 10. 2003, Ligue pour la protection des oiseaux a další (C-182/02,              EU:C:2003:558).           69   Viz rozsudek SDEU ze dne 12. 12. 1996, LRBPO a AVES (C-10/96, EU:C:1996:504).              52","Vyvažování veřejných zájmů vůči ochraně přírody a krajiny v judikatuře NSS a SDEU              alternativního řešení nedošlo.  Zajímavý pohled však nabízí generální advo-                                      70             kátka Juliane Kokott ve svém stanovisku ze dne 27. 4. 2006, Beemsterboer:             „Mezi alternativními řešeními přicházejícími do užšího výběru se nutně nemusí volba             uskutečnit podle toho, které alternativní řešení méně nepříznivě ovlivní dotčenou lokalitu.             Naopak, výběr vyžaduje zvážení mezi nepříznivým účinkem na ZCHÚ a příslušnými             důvody převažujícího veřejného zájmu. Nezbytnost zvážení vyplývá zejména z pojmu             ‚převažující‘, ale i ze slova ‚naléhavých‘. Důvody veřejného zájmu mohou nutně převa-             žovat nad ochranou lokality pouze tehdy, jestliže mají větší váhu… Rozhodující je tedy             to, zda naléhavé důvody převažujícího veřejného zájmu vyžadují uskutečnění právě této             alternativy, nebo zda je možno jim vyhovět i jiným – ZCHÚ méně poškozujícím –             alternativním  řešením.  Toto  porovnání  předpokládá,  že  na  základě  porovnatelných             vědeckých kritérií byla přezkoumána různá alternativní řešení užšího výběru v souvis-             losti s jejich vlivy na dotčenou lokalitu a v souvislosti s příslušnými důvody veřejného             zájmu“.  Generální advokátka přitom odkazuje mimo jiné na názor Komise                   71             v její příručce z roku 2000.  Každopádně platí, že i pro zvážení naléha-                                     72             vých důvodů je nezbytná znalost konkrétních poměrů v chráněném území.             Přezkum  případných  naléhavých  důvodů  převažujícího  veřejného  zájmu             a přezkum alternativních řešení, která by lokalitu poškodila méně, totiž vyža-             duje porovnání s poškozením lokality, které by způsobil posuzovaný záměr             nebo koncepce. 73              8  Závěr              Z výše uvedeného je patrné, že se soudy již několikrát musely zabývat vyva-             žováním veřejných zájmů v ochraně přírody a krajiny. Nutno však podotk-             nout, že předkládaná analýza má pouze omezenou vypovídající hodnotu,             a to z důvodu, že do fáze soudního přezkumu se dostává pouze drobná             část případů, ve kterých dochází k identifikaci a poměřování jednotlivých             veřejných zájmů. Několik kontroverzních a zejména z pohledu interpretace               70   Viz  rozsudek  SDEU  ze  dne  26.  10.  2006,  Komise  v.  Portugalsko  (C-239/04,                 ECLI:EU:C:2006:665, body 36 a 39).             71   Stanovisko generální advokátky Juliane Kokott ze dne 27. 4. 2006, Beemsterboer (C-293/04,                 ECLI:EU:C:2006:255, body 44–46).             72   Evropská komise. NATURA 2000 – Gebietsmanagement, Die Vorgaben des Artikels 6 der                 Habitat-Richtlinie 92/43/EWG, s. 47 a násl.             73   Viz rozsudek SDEU ze dne 24. 11. 2011, Komise v. Španělsko (C-404/09, EU:C:2011:768,                 bod 109).                                                                            53","OCHRANA PŘÍRODY PŘI ROZVOJOVÝCH ČINNOSTECH A JINÉ STŘETY ZÁJMŮ PŘI VYUŽITÍ ÚZEMÍ            veřejných  zájmů  potenciálně  významných  případů  skončilo  v  minulosti           odmítnutím žaloby. 74           S ohledem na požadavek individuálního posouzení je tak možné vyvozovat           obecnější závěry teprve na základě většího množství podobným případů.           V tomto ohledu se nabízí například bližší pohled na judikaturu vnitrostát-           ních  soudů  ostatních  členských  států  a  také  na  případy,  které  z  důvodu           převažujícího zájmu akceptovala Evropská komise jako souladné s unijní           úpravou. Využitelné závěry k vyvažování veřejných závěrů nabízí také judi-           katura Evropského soudu pro lidská práva. To vše by však již přesahovalo           rozsah této kapitoly.           Lze nicméně konstatovat, že jiné naléhavé důvody převažujícího veřejného           zájmu mohou mít různou povahu včetně různých sociálních nebo ekono-           mických  zájmů,  ovšem  stále  se  musí  jednat  o  veřejné  zájmy,  bez  ohledu           na to, zda jsou podporovány veřejnými nebo soukromými subjekty. Může           se například jednat o různé záměry vedoucí ke snížení dopravního zatížení,           emisí a znečištění ovzduší, výstavbu dopravní infrastruktury s cílem zajiš-           tění dopravní obslužnosti a podporu zaměstnanosti, výstavbu vodní nádrže           za účelem zajištění dostatku vody pro určitou oblast a podobně. Veřejný           zájem  musí  být  vždy  posuzován  ad  hoc  a  nikoliv  odůvodněn  samotným           typem záměru nebo koncepce. Musí být vždy převažující nad zájmy ochrany           dotčených  lokalit  a  především  musí  jít  o  zájem  dlouhodobý,  i  v  rámci           základních politik státu nebo zvláštních závazků veřejné služby vykazující           znaky nezbytnosti. Je přitom zejména na předkladateli, aby doložil potřebné           podklady a zdůvodnil, proč jím předkládaný záměr nebo koncepce splňuje           požadavky převažujícího veřejného zájmu. Úkolem orgánů ochrany přírody           je  pak  konkurující  veřejné  zájmy  poměřit  a  jasně  odůvodnit  své  závěry,           z nichž musí být zejména zřejmé, které závěry a jakým způsobem převažují           nad ochranou přírody a krajiny. Součástí posouzení by mělo být i zhodno-           cení existence jiného uspokojivého řešení.                74   Viz např. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2005, č. j. 5 Ca 4/2005 – 33,              a navazující rozsudek NSS ze dne 19. 6. 2007, č. j. 5 As 19/2006 - 59, k provozu lyžařské-              ho vleku a sjezdové trati v CHKO na základě převažujícího veřejného zájmu spočívají-              cího v tradičním sportovním využití dané lokality.              54","Vyvažování veřejných zájmů vůči ochraně přírody a krajiny v judikatuře NSS a SDEU              Možno doplnit, že soudní přezkum těchto úvah je do určité míry omezen,             neboť  soud  nesmí  svým  uvážením  nahradit  správní  uvážení  náležející             správnímu orgánu.  Orgán ochrany přírody však nemůže ani postupovat                              75             tendenčně a předpoklady správní úvahy k vážení veřejných zájmů zpraco-             vávat účelově.  Na rozdíl od správního uvážení však podléhají závěry správ-                         76             ního orgánu týkající se výkladu neurčitého právního pojmu a jeho aplikace             na zjištěný skutkový stav soudnímu přezkumu v rámci námitek uplatněných             v žalobě v plném rozsahu.  Před soudy tak stojí důležitý úkol – zajistit,                                     77             aby přístup k vyvažování veřejných zájmů byl konzistentní napříč úpravou             ochrany přírody a krajiny.              Literature             EVROPSKÁ KOMISE. NATURA 2000 – Gebietsmanagement, Die Vorgaben                des Artikels 6 der Habitat-Richtlinie 92/43/EWG. Lucemburk, 2000, 77 s.                ISBN 92-828-8988-2.             Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2006, č. j. 11 Ca 41/2006 – 61.             Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2005, č. j. 5 Ca 4/2005 – 33.              Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 10. 2015, č. j. 57 A 10/2014 – 57.             Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2004, č. j. 3 As 24/2004                - 79, č. 739/2006 Sb. NSS.              Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 6. 2007, č. j. 5 As 19/2006 - 59.             Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 11. 2007, č. j. 2 As 35/2007 - 75.             Rozsudek  Nejvyššího  správního  soudu  ze  dne  20.  5.  2009,  č.  j.                1 As 111/2008 – 363.              Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 5. 2009, č. j. 8 As 5/2008 - 93.             Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 6. 2009, č. j. 8 As 33/2009 - 56.             Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 9. 2009, č. j. 5 As 63/2008 – 78.             Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 1. 2010, č. j. 1 As 91/2009 - 83.              Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2011, č. j. 6 As 8/2010 - 323.               75   Viz rozsudek NSS ze dne 30. 11. 2004, č. j. 3 As 24/2004 - 79, č. 739/2006 Sb. NSS.             76   Viz rozsudek NSS ze dne 27. 10. 2011, č. j. 6 As 17/2011 - 232.             77   Viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 22. 4. 2014, č. j. 8 As 37/2011 - 154.                                                                            55","OCHRANA PŘÍRODY PŘI ROZVOJOVÝCH ČINNOSTECH A JINÉ STŘETY ZÁJMŮ PŘI VYUŽITÍ ÚZEMÍ            Rozsudek  Nejvyššího  správního  soudu  ze  dne  27.  10.  2011,             č. j. 6 As 17/2011 – 232.           Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 1. 2012, č. j. 2 As 18/2011 - 97.           Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 8. 2012, č. j. 9 As 30/2012 - 88.            Rozsudek  Nejvyššího  správního  soudu  ze  dne  29.  11.  2012,             č. j. 5 As 115/2011 - 193.           Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 5. 2013, č. j. 6 As 65/2012 - 161,             č. 2879/2013 Sb. NSS.           Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2014, č. j. 1 As 100/2014 - 36.           Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 10. 2014, č. j. 5 As 6/2013 - 97.            Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2014, č. j. 5 As 10/2013 - 38.           Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2015, č. j. 8 As 91/2014 - 37.           Rozsudek  Nejvyššího  správního  soudu  ze  dne  20.  2.  2015,  č.  j.  5             As 54/2013 – 78.            Rozsudek  Nejvyššího  správního  soudu  ze  dne  12.  11.  2015,             č. j. 10 As 2/2015 - 251.           Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 1. 2017, č. j. 2 As 207/2016 - 46.            Rozsudek  Nejvyššího  správního  soudu  ze  dne  30.  3.  2017,             č. j. 10 As 252/2015 - 77.           Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2017, č. j. 5 As 180/2015 - 51.           Usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2014,             č. j. 8 As 37/2011 - 154.           Nález Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 24/04.           Rozsudek  SDEU  ze  dne  8.  7.  1987,  Komise  v.  Belgie  (C-247/85,             ECLI:EU:C:1987:339).           Rozsudek  SDEU  ze  dne  8.  7.  1987,  Komise  v.  Itálie  (C-262/85,             ECLI:EU:C:1987:340).           Rozsudek  SDEU  ze  dne  15.  3.  1990,  Komise  v.  Nizozemsko  (C-339/87,             ECLI:EU:C:1990:119).            Rozsudek  SDEU  ze  dne  28.  2.  1991,  Komise  v.  Německo  (C-57/89,             ECLI:EU:C:1991:89).               56","Vyvažování veřejných zájmů vůči ochraně přírody a krajiny v judikatuře NSS a SDEU              Rozsudek  SDEU  ze  dne  23.  3.  1995,  Komise  v.  Řecko  (C-365/93,                ECLI:EU:C:1995:76).             Rozsudek SDEU ze dne 7. 3. 1996, Associazione Italiana per il WWF a další (C-                118/94, EU:C:1996:86).             Rozsudek  SDEU  ze  dne  12.  12.  1996,  LRBPO  a  AVES  (C-10/96,                ECLI:EU:C:1996:504).             Rozsudek  SDEU  ze  dne  19.  5.  1998,  Komise  v.  Nizozemsko  (C-3/96,                ECLI:EU:C:1998:238).              Rozsudek  SDEU  ze  dne  7.  12.  2000,  Komise  v.  Francie  (C-374/98,                ECLI:EU:C:2000:670).             Rozsudek SDEU ze dne 16. 10. 2003, Ligue pour la protection des oiseaux a další                (C-182/02, EU:C:2003:558).             Rozsudek  SDEU  ze  dne  9.  12.  2004,  Komise  v.  Španělsko  (C-79/03,                ECLI:EU:C:2004:782).              Rozsudek  SDEU  ze  dne  9.  6.  2005,  Komise  v.  Španělsko  (C-135/04,                ECLI:EU:C:2005:374).             Rozsudek  SDEU  ze  dne  20.  10.  2005,  Komise  v.  Spojené  království  (C-6/04,                ECLI:EU:C:2005:626).             Rozsudek  SDEU  ze  dne  15.  12.  2005,  Komise  v.  Finsko  (C-344/03,                ECLI:EU:C:2005:770).             Rozsudek  SDEU  dne  8.  6.  2006,  WWF  Italia  a  další  (C-60/05,                ECLI:EU:C:2006:378).             Rozsudek  SDEU  ze  dne  26.  10.  2006,  Komise  v.  Portugalsko  (C-239/04,                ECLI:EU:C:2006:665).             Rozsudek  SDEU  ze  dne  11.  1.  2007,  Komise  v.  Irsko  (C-183/05,                ECLI:EU:C:2007:14).             Rozsudek  SDEU  ze  dne  10.  5.  2007,  Komise  v.  Rakousko  (C-508/04,                ECLI:EU:C:2007:274).             Rozsudek  SDEU  ze  dne  14.  6.  2007,  Komise  v.  Finsko  (C-342/05,                ECLI:EU:C:2007:341).             Rozsudek  SDEUZ  ze  dne  12.  7.  2007,  Komise  v.  Rakousko  (C-5074/04,                ECLI:EU:C:2007:427).                                                                              57","OCHRANA PŘÍRODY PŘI ROZVOJOVÝCH ČINNOSTECH A JINÉ STŘETY ZÁJMŮ PŘI VYUŽITÍ ÚZEMÍ            Rozsudek  SDEU  ze  dne  20.  9.  2007,  Komise  v.  Itálie  (C-304/05,             ECLI:EU:C:2007:532).           Rozsudek SDEU ze dne 10. 9. 2009, Komise v. Malta (C-76/08, EU:C:2009:535).           Rozsudek SDEU ze dne 4. 3. 2010, Komise v. Itálie (C-297/08, EU:C:2010:115).            Rozsudek  SDEU  ze  dne  24.  11.  2011,  Komise  v.  Španělsko  (C-404/09,             EU:C:2011:768).           Rozsudek  SDEU  ze  dne  16.  2.  2012,  Solvay  a  další  (C-182/10,             ECLI:EU:C:2012:82).           Rozsudek  SDEU  ze  dne  15.  3.  2012,  Komise  v.  Polsko  (C-46/11,             ECLI:EU:C:2012:146).           Rozsudek SDEU ze dne 11. 9. 2012, Nomarchiaki Aftodioikisi Aitoloakarnanias             a další (C-43/10, ECLI:EU:C:2012:560).            Rozsudek SDEU ze dne 16. 10. 2003, Ligue pour la protection des oiseaux a další             (C-182/02, ECLI:EU:C:2003:558).           Rozsudek SDEU ze dne 21. 12. 2016, Tele2 Sverige a Watson a další (C-203/15             a C-698/15, ECLI:EU:C:2016:970).           Stanovisko generální advokátky Juliane Kokott ze dne 27. 4. 2006, Beemsterboer             (C-293/04, ECLI:EU:C:2006:255).            Žaloba podaná Evropskou komisí proti Řecku ve věci C-494/07.            Contact – e-mail           vomacka@mail.muni.cz                                  58","DALŠÍ OMEZENÍ VLASTNICKÉHO PRÁVA             K POZEMKŮM Z DŮVODU OCHRANY PŘÍRODY             A KRAJINY: KROK SPRÁVNÝM SMĚREM?              Jakub Hanák             Právnická fakulta, Masarykova univerzita, Česká republika               Abstract in original language             Příspěvek  analyzuje  změny,  které  se  týkají  vlastnického  práva,  provedené             v zákoně o ochraně přírody a krajiny jeho novelou č. 123/2017 Sb. Popisuje             důvody změn a  snaží  se odhadnout jejich  důsledky pro praxi.  Pozornost             je  věnována  zákazu  zcizovat  státní  půdu  v  národních  parcích,  právům             a povinnostem vlastníků při vyhlašování zvláště chráněných území, před-             kupnímu právu a náhradám za omezení vlastnického práva.              Keywords in original language             Ochrana přírody; vlastnické právo; předkupní právo; chráněná území; státní             vlastnictví; kompenzace.              Abstract             The paper analyses changes dealing with property rights that were made             in Nature Protection Act by amendment no. 123/2017 Coll. It describes             the reasons of the changes and tries to predict their consequences. The             attention  is  focused  on  the  ban  of  transferring  property  rights  of  state             land in national parks, rights and duties of land owners during the process             of creating new protected areas, preemptive right and compensation for             limited property rights.              Keywords             Nature  Protection;  Property  Rights;  Preemptive  Right;  Protected  Areas;             Property of the State; Compensation.                                                                                  59","OCHRANA PŘÍRODY PŘI ROZVOJOVÝCH ČINNOSTECH A JINÉ STŘETY ZÁJMŮ PŘI VYUŽITÍ ÚZEMÍ            1  Úvod           Zákonem č. 123/2017 Sb. (dále také jen „novela“), který nabyl účinnosti           1. června 2017, byl zásadním způsobem změněn zákon č. 114/1992 Sb.,           o ochraně přírody a krajiny (dále také jen „zákon“). Tato změna s sebou           přinesla další omezení vlastnického práva. Spolu s odmítnutím návrhů, které           odstraňovaly nebo zmírňovaly dosud existující omezení, byl potvrzen trend           dalšího  omezení  vlastnického  práva  z  důvodu  ochrany  přírody  a  krajiny.           Tento příspěvek se snaží prostřednictvím právní analýzy změněných usta-           novení upravujících vlastnictví pozemků v národních parcích, předkupního           práva, vyhlašování zvláště chráněných území a náhrad za ztížení hospoda-           ření odpovědět na otázku, zda jde o krok správným směrem. Tedy, jestli větší           zátěž vlastníků zároveň znamená vyšší nebo efektivnější ochranu přírody           a krajiny.             2  Zákaz privatizace státní půdy v národních parcích           Předpokládá  se,  že  veřejný  zájem  na  ochraně  přírody  a  krajiny  lze  velmi           účinně zajistit výkonem vlastnického práva ke státním pozemkům v územích                                     1           se zvýšeným stupněm ochrany.  Správa chráněných území může být totiž           na  pozemcích  státu  vykonávána  levněji,  protože  nebude  nutné  vyplácet           kompenzace či příspěvky jiným vlastníkům (v národních parcích jich je však           minimum) a zároveň bude jednodušší (efektivnější), neboť stát jako vlastník                                                    2           bude moci uplatnit jednotný management území.  V neposlední řadě se poté           na státní půdě nemůže stát nic, s čím by stát nesouhlasil.           Na  území  národních  parků  proto  nelze  dle  § 23  odst.  1  zákona  zcizit           pozemky, které jsou ve vlastnictví státu. Novela významně zpřísnila exis-           tující zákaz, neboť do června 2017 se vztahoval pouze na pozemky určené           k plnění funkcí lesa a pozemky koryt vodních toků a vodních ploch. Nyní             1   Podrobněji srov. např. FRANKOVÁ, M. Stát jako vlastník pozemků při ochraně národ-              ních parků. In: JANČÁŘOVÁ, I. a kol. Vlastník a podnikatel při ochraně životního prostředí.              Brno: Masarykova univerzita, 2015, s. 211–221; KONEČNÁ, M. Vlastnictví ve zvláště              chráněných územích. In: Sborník z konference Dny práva 2012. Brno: Masarykova univerzi-              ta, 2013.           2   Hospodaření v národních parcích si stát zjednodušil též tím, že jak výkon vlastnického              práva k pozemkům v národním parku, tak výkon státní správy na úseku ochrany přírody              a krajiny svěřil správě národního parku. Na této koncepci setrval, i když je popsané po-              stavení správy dlouhodobě kritizováno jako nevhodné a netransparentní.              60","Další omezení vlastnického práva k pozemkům z důvodu ochrany přírody a krajiny: krok správným směrem?              se vztahuje na všechny pozemky ve vlastnictví státu, přičemž je též neroz-             hodné, kdy stát pozemek do svého vlastnictví nabyl. Pro úplnost lze dodat,             že se uplatní také omezení založené jinými předpisy: např. podle § 6 odst. 1             písm. f) zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu (SPÚ) není             možné převést zemědělské pozemky, se kterými hospodaří SPÚ, v I. a II.             zóně národního parku. Stejný smysl má také podmínka souhlasu Ministerstva             životního prostředí (MŽP) s převodem pozemku v ostatních zvláště chrá-             něných územích.             Takto přísná úprava je poněkud překvapivá, neboť MŽP původně sice chtělo             rozšířit zákaz na veškeré pozemky ve vlastnictví státu, ovšem s významnou             výjimkou v podobě pozemků mimo zastavěná a zastavitelná území obcí.                                                                             3             MŽP tedy navrhovalo, aby pozemky, na kterých územně plánovací doku-             mentace připouští stavební činnost, mohl stát převést obcím,  krajům nebo                                                                 4             soukromým investorům. V této souvislosti nelze zapomínat na skutečnost,             že orgán ochrany přírody musí s vymezením zastavitelné plochy na území             národního parku v zásadě souhlasit (srov. § 4 odst. 2 zákona č. 183/2006             Sb., stavební zákon). V průběhu projednávání návrhu novely ovšem získal             převahu názor, že pokud „chceme mít co největší kontrolu nad tím, co se v národních             parcích děje, bylo by správné, abychom měli pod kontrolou co nejvíce té rozlohy národních             parků, a asi by nebylo v pořádku, abychom se tam jako stát případně půdy a pozemků             zbavovali.“  To odpovídá chápání vlastnického práva státu jako opatření proti                      5             dalším spekulacím s pozemky, tlaku na novou výstavbu a opětovné vyostřo-             vání sporů, k čemuž by údajně vedl rozprodej pozemků. 6                3   Důvodová zpráva k návrhu zákona č. 123/2017 Sb. Sněmovní tisk č. 501, 7. volební                 období. [cit. 3. 9. 2017]. Dostupné z: http://www.psp.cz             4   Je vhodné připomenout skutečnost, že podle zákona č. 503/2012 Sb. převedl stát po roce                 2013 bezúplatně na obce téměř 15 hektarů zastavitelných zemědělských pozemků ve III.                 zónách národních parků. KRÁLOVÁ, T. Zcizená Šumava: Stát se chce dál zbavovat                 pozemků v národním parku. [online] Deník.cz. [cit. 3. 9. 2017]. Dostupné z: http://www.                 denik.cz/z_domova/zcizena-sumava-stat-se-chce-dal-zbavovat-pozemku-v-narodnim-                 -parku-20160620.html             5   Prohlásil poslanec Jiří Junek jako předkladatel pozměňovacího návrhu. Srov. stenogra-                 fický záznam z jednání. [cit. 3. 9. 2017]. Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/2013ps/                 stenprot/047schuz/bqbs/b06601701.htm             6   Ochrání zákon divokou přírodu a krajinu národních parků? [online] Hnutí Duha. [cit.                 4. 9. 2017]. Dostupné z: http://hnutiduha.cz/sites/default/files/publikace/2016/09/                 ochrani_zakon_divokou_prirodu_a_krajinu_narodnich_parku_250299353.pdf                                                                            61","OCHRANA PŘÍRODY PŘI ROZVOJOVÝCH ČINNOSTECH A JINÉ STŘETY ZÁJMŮ PŘI VYUŽITÍ ÚZEMÍ            Vedle zákazu zcizovat státní pozemky v nejcennějších chráněných územích           je  zásada  státního  vlastnictví  půdy  ve  zvláště  chráněných  územích  též           důvodem  existence  zákonného  předkupního  práva  k  nezastavěným           pozemkům mimo zastavěné území obcí ve vybraných chráněných územích           a k pozemkům souvisejících s jeskyněmi dle § 61 zákona. Předkupní právo           má totiž umožnit orgánům ochrany přírody získání pozemků v nejcenněj-           ších  chráněných  územích,  pokud  je  jejich  stávající  vlastník  chce  prodat.           Ačkoliv tak nebylo původně zamýšleno, je dnes také předkupní právo pova-           žováno především za nástroj bránící stavební činnosti (zejména v národních           parcích, kde je stavební činnost na rozdíl od národních přírodních rezervací           a památek méně omezena a je v posledních letech velmi intenzivní), protože           umožňuje  zabránit  převodu  vlastnického  práva  k  pozemku  ve  prospěch           developerů.           Popsané  změny  dokládají  stupňující  se  snahu  více  využívat  k  ochraně           přírody a krajiny soukromoprávních prostředků. Obecně vzato je to chvá-           lyhodné. Vlastnické právo státu (včetně práva předkupního) však dle mého           názoru nemůže být státem (na rozdíl od ostatních osob) využíváno jako           nástroj nahrazující jiné prostředky k regulaci hospodářských a jiných aktivit           ve zvláště chráněných územích. Nelze totiž přehlížet, že příslušné orgány           veřejné  moci  mají  dostatek  právních  prostředků  k  tomu,  aby  činnosti           pro přírodu v národním parku škodlivé, nepovolily. Jsem přitom přesvědčen,           že k regulaci stavební a jiné hospodářské činnosti v národním parku jsou           zákonem  určeny  právě  jiné  nástroje  než  vlastnické  právo  státu:  základní           a bližší ochranné podmínky národního parku a působnost správy národního           parku jako dotčeného orgánu.           Nesprávnou praxi orgánů ochrany přírody lze ilustrovat na projektu prodlou-           žení lanovky v lyžařském areálu Samoty v Železné Rudě.  Za tímto účelem                                                           7           by  nejprve  změněn  územní  plán  obce  (vymezena  zastavitelná  plocha),           následně  proběhlo  zjišťovací  řízení  v  rámci  procesu  EIA  se  závěrem,           že záměr nepodléhá dalšími posuzování, přičemž byla získána také výjimka           MŽP  (zřejmě  dle  § 56  zákona).  Územní  rozhodnutí  však  nemohlo  být            7   Tisková zpráva Správy NP Šumava ze dne 16. 6. 2017. [online] Správa NP Šumava [cit.              24.  9.  2017].  Dostupné  z:  http://www.npsumava.cz/en/5692/10080/clanek/sprava-              -np-sumava-ze-zakona-nemuze-lyzarskemu-arealu-samoty-na-zeleznorudsku-poskyt-              nout-pozemek-pro-jeho-rozsireni/.              62","Další omezení vlastnického práva k pozemkům z důvodu ochrany přírody a krajiny: krok správným směrem?              vydáno, neboť stavebník se nestal vlastníkem pozemku ve II. zóně národ-             ního parku, na kterém chtěl lanovku stavět. Přitom státní orgány nejprve             investorovi sdělily, že prodej pozemku nebo jeho směna za jiný přírodo-             vědně hodnotný pozemek je možná.             Zřejmě ještě výmluvnější je spor mezi R. Kreuzigrem starším a Správou             Národního parku Šumava. R. Kreuziger koupil pozemky na území Národního             parku Šumava, aniž by prodávající pozemek státu nabídl, jak mu ukládal § 61             zákona. Stát se proto soudně domáhá, aby na něj byly pozemky převedeny,             což mu obecná úprava předkupního práva v občanském zákoníku umož-             ňuje.  Pro účely  tohoto  příspěvku  není  rozhodné,  zda  uplatnění  tohoto             nároku shledá soud za oprávněné.  Podstatná je naopak skutečnost, že před-                                          8             kupní právo bylo orgány ochrany přírody uplatněno až poté, co vyšel najevo             stavební záměr kupujícího. Navíc v situaci, kdy územní plán na předmětném             pozemku připouští stavební činnost.             Nemožnost  standardními  postupy  získat  vlastnické  právo  ke  státnímu             pozemku zbavuje orgány ochrany přírody nutnosti důsledně chránit zájem             ochrany  přírody  a  krajiny  v  jednotlivých  správních  procesech,  pokud             se týkají záměrů, jejichž realizace se neobejde bez pozemků státu. Význam             výše uvedených nástrojů se tak fakticky devalvuje na ochranu národního             parku před státem samým. Příznačné je, že také zastánci absolutního zákazu             zcizovat státní pozemky byli donuceni nutností ohlížet se na nálady veřej-             nosti a reprezentantů obcí konstatovat, že „případné oprávněné potřeby obcí lze             řešit zřízením věcných práv na pozemcích v majetku státu, není nutné pozemky převádět.“  9             Zcizením se v právní teorii rozumí přenechání vlastnického práva nabyva-             teli na základě projevu vůle dosavadního vlastníka, tj. převod vlastnického                  10             práva.  Zcizením tudíž není zřízení služebnosti ani práva stavby. Přitom             pomocí  těchto  právních  institutů  lze  získat  soukromoprávní  oprávnění             ke zřízení stavby na cizím pozemku. Dle mého názoru sice § 26 odst. 2 zákona             č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních             vztazích (dále jen ZMS), vylučuje zřízení služebnosti ve prospěch lanovek,               8   Okresní soud v Klatovech se rozsudkem ze dne 26. 6. 2017, č. j. 8 C 155/2015-290                 přiklonil na stranu vlastníka pozemku.             9   Hnutí Duha, op. cit., s. 3.             10   FIALA,  J.  Zcizení.  In:  HENDRYCH,  D.  a  kol.  Právnický  slovník.  Praha:                 Nakladatelství C. H. Beck, 2009.                                                                            63","OCHRANA PŘÍRODY PŘI ROZVOJOVÝCH ČINNOSTECH A JINÉ STŘETY ZÁJMŮ PŘI VYUŽITÍ ÚZEMÍ            aquaparků, viladomů apod., protože nejde o veřejně prospěšné stavby  ani                                                                      11           síť technického vybavení, takové omezení však neplatí u práva stavby. Podle           § 25 ZMS lze totiž právo stavby zřídit ke státnímu pozemku pouze tehdy,           není-li možné nebo účelné vztah k pozemku uspořádat se stavebníkem jinak.           Tyto podmínky splněny budou. Za zcizení podle § 23 odst. 1 zákona se dále           nepovažují směny pozemků odůvodněné zájmy ochrany přírody. Je proto           nadále zřejmě možná např. výměna pozemku nacházejícího se ve třetí zóně           národního  parku  ve  vlastnictví  státu  za  obecní  pozemek  v  první  zóně.                                                                         12           I  tímto  způsobem  se  tak  lze  stát  majitelem  pozemku  v  národním  parku           a postavit na něm stavbu.           Je zjevné, že ani zákaz zcizovat státní pozemky nezabrání realizaci škod-           livé stavby, pokud budou chtít orgány veřejné moci vyjít investorovi vstříc.           Zavedené omezení nevymýtí korupci ani zneužití práva či chybné postupy           státních orgánů. Uskutečnění staveb, u kterých se podařilo vyvážit zájmy           ochrany přírody s jinými zájmy (ekonomickými, obecními) však zpřísnění           zkomplikovalo.             3  Omezení při vyhlašování nového zvláště chráněného území           Vyhlášení nových zvláště chráněných území a jejich ochranných pásem musí           proběhnout procesem podrobně upraveným § 40 a 41 zákona a prováděcí           vyhláškou č. 64/2011 Sb., o plánech péče, podkladech k vyhlašování, evidenci           a označování chráněných území. Jednou z nezbytných podmínek je informo-           vání vlastníků o takovém záměru, neboť vyhlášení nového chráněného území           bude mít za následek omezení jejich vlastnického práva. Vlastníci se k záměru           mohou vyjádřit prostřednictvím písemných námitek, přičemž proti rozhod-           nutí o námitce mohou podat odvolání, případně se poté obrátit na soud.           Podmínkou sine qua non pro uplatnění námitek je skutečnost, že se vlastník           o  záměru  na  vyhlášení  chráněného  území  včas  dozví.  Avšak  podle  § 40           odst.  3  zákona  se  vlastníkům  nemovitých  věcí  dotčených  záměrem            11   Tím padá také možnost získat vlastnické právo rozhodnutím vyvlastňovacího úřadu.              Je vhodné připomenout, že § 23 zákona nevylučuje, aby pozemky v národním parku              vlastnily i jiné subjekty než stát (jako je tomu např. ve vojenských újezdech dle § 34              zákona č. 222/1999 Sb., o zajišťování obrany ČR).           12   Nebude  zřejmě  vylučovat  zákaz  převodu  § 6  zákona  č.  503/2012  Sb.,  tj.  v  případě,              že by s ním hospodařil SPÚ.              64","Další omezení vlastnického práva k pozemkům z důvodu ochrany přírody a krajiny: krok správným směrem?              na vyhlášení národního parku či chráněné krajinné oblasti písemné ozná-             mení o předložení záměru k projednání doručuje pouze formou veřejné             vyhlášky: text oznámení se vyvěsí na úřední desce po dobu 15 dnů. Není jim             tedy doručováno dopisem písemné oznámení, jak se dělo dříve a jak se stále             děje v případě vlastníků pozemků, které mají být zahrnuty do maloplošného             chráněného území. MŽP se takto snaží snižovat náklady, přičemž z tohoto             důvodu již v roce 2009 individuální písemné oznámení omezilo jen na vlast-             níky nemovitostí v nejpřísněji chráněných zónách (I. a II.).             Ačkoliv  by  bylo  možné  tuto  změnu  pravidel  označit  za  pouhé  snížení             komfortu  a  drobnost,  tak  dle  mého  názoru  leccos  naznačuje  o  přístupu             MŽP. Ten je především nejednotný, neboť bez zřejmého důvodu vzniklo             rozdílné postavení vlastníků nemovitých věcí v území, které má být zahr-             nuto do maloplošného a velkoplošného zvláště chráněného území, ačkoliv             dopady na vlastníky jsou identické. Citovaná úspora nákladů bude při nákla-             dech 50 Kč za dopis, se kterými MŽP počítá, přitom zanedbatelná, neboť             vyhlášení  národního  parku  je  jednorázovou  záležitostí  a  nelze  očekávat,             že by v řešené ploše byly desítky tisíc vlastníků (v případě změny zonace             národních parků, která podléhala do června 2017 také režimu § 40, šlo dle             MŽP  o  2 000  dopisů  ročně,  což  činí  úsporu  nanejvýš  100 000 Kč  ročně,             přičemž  na  kampaně  na  propagaci  chráněných  území  jsou  vynakládány             minimálně srovnatelné částky). 13             Závažnější dopady má znovuzavedení tzv. předběžné ochrany vyhlašova-             ného území, která se od prosince 2009 až do června 2017 neuplatňovala.             K tomuto kroku přistoupilo MŽP přesto, že z důvodové zprávy nevyplývá,             že absence povinnosti zdržet se na území navrhovaném ke zvláštní ochraně             všech zásahů, které by negativně měnily nebo poškozovaly dochovaný stav             přírody, vedla k poškozování navrženého území před zřízením jeho ochrany.             Ačkoliv  § 40  odst.  5  ukládá  tuto  povinnost  každému,  domnívám  se,             že přestupek spočívající v porušení této povinnosti mohou spáchat pouze                                             14             vlastníci a nájemci/pachtýři pozemků,  protože ostatní osoby nemají šanci ani             při vynaložení veškeré opatrnosti, kterou po nich lze požadovat, se dozvědět              13   Na věci nic nemění, že to odpovídá pravidlům pro zveřejňování návrhu opatření obecní                 povahy, kterými bude u národního parku prováděna zonace.             14   Shodně MIKO, L. Zákon o ochraně přírody a krajiny: komentář. Praha: C. H. Beck, 2007,                 s. 193.                                                                            65","OCHRANA PŘÍRODY PŘI ROZVOJOVÝCH ČINNOSTECH A JINÉ STŘETY ZÁJMŮ PŘI VYUŽITÍ ÚZEMÍ            o tom, že probíhá proces směřující k vyhlášení zvláště chráněného území.           Zakázané  činnosti  nejsou  zákonem  (logicky)  konkretizovány  a  v  návrhu           na vyhlášení tomu není jinak. Měly by však zřejmě odpovídat navrženým           bližším ochranným podmínkám. Ty běžně omezují také zemědělské a lesní           hospodaření  v  dotčeném  území:  srov.  zákaz  používat  biocidy,  hospodařit           způsobem  vyžadujícím  intenzivní  technologie,  měnit  druh  pozemku  atd.           V důsledku těchto omezení může vlastníkovi vzniknout majetková újma.           Poněvadž  jde  o  újmu,  která  vlastníkovi  vznikne  nebo  trvá  v  důsledku           omezení vyplývajícího z části třetí až páté zákona, domnívám se, že vlastník           je oprávněn uplatnit u příslušného orgánu ochrany přírody nárok na vypla-           cení náhrady za ztížení zemědělského nebo lesního hospodaření postupem           podle § 58 zákona. V opačném případě by mohlo dojít k porušení čl. 11           odst. 4 Listiny, který podmiňuje omezení vlastnického práva ve veřejném           zájmu poskytnutím náhrady. Proto institut předběžné ochrany území zvýší           náklady na ochranu přírody, ačkoliv se návrh na vyhlášení nového zvláště           chráněného území poté může ukázat jako bezdůvodný.           Naopak nesdílím obavy, že předběžná ochrana nabízí prostor pro zneužití           v konkurenčním boji.  Riziko zneužití je zde dle mého nízké, neboť záměr                             15           musí být odůvodněn a vlastník současně disponuje dostatkem opravných           prostředků včetně soudní ochrany. Újma, která by mu vznikla v důsledku           omezení vyplývající z předběžné ochrany, mu pak bude uhrazena za stejných           podmínek jako v již vyhlášeném zvláště chráněném území.             4  Náhrady za ztížení hospodaření           Pro úplnost je třeba zmínit i neúspěšné snahy upravit podmínky poskytování           náhrad za ztížení zemědělského a lesního hospodaření. Návrh na zrušení           vyplácení  náhrad  za  omezení  na  státních  pozemcích  byl  neúspěšný.                                                                         16           Ačkoliv akademická sféra se jednoznačně kloní k tomu,  aby náhrady vyplá-                                                         17           ceny  nebyly,  domnívám  se,  že  tomuto  kroku  by  měla  předcházet  hlubší            15   Viz obava agrárního analytika P. Havla. Všeho moc škodí, i v ochraně krajiny. [online]              Asociace soukromých zemědělců. [cit. 10. 9. 2017]. Dostupné z: http://www.asz.cz/cs/aktu-              alne-z-asz/vseho-moc-skodi-i-v-ochrane-krajiny.html           16   Sněmovní tisk č. 739, 7. volební období. [cit. 3. 9. 2017]. Dostupné z: http://www.psp.cz           17   STEJSKAL, V. Zákon o ochraně přírody. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2016, s. 346;              MLČOCH, S. Dvacet pět let zákona na ochranu přírody a krajiny. Ochrana přírody, 2017,              č. 3, s. 5.              66","Další omezení vlastnického práva k pozemkům z důvodu ochrany přírody a krajiny: krok správným směrem?              analýza,  než  kterou  provedlo  MŽP  jako  předkladatel  návrhu.  Nelze  dle             mého názoru pouze vyčíslit administrativní náklady na podání, posouzení             a proplacení žádostí o podporu, jelikož existují názory, že pokud nejsou             vlastníkům vypláceny náhrady, dochází k nadužívání regulace: tj. k vyhlášení             zvláště chráněného území v příliš velkém rozsahu.  Je tudíž třeba důkladněji                                                       18             vyvrátit námitku státního podniku Lesy ČR, že náhrady slouží jako nezbytný             regulační  mechanismus,  protože  nutí  orgány  ochrany  přírody  k  racionál-             nímu počínání a hledání jiných nástrojů k ochraně přírody.  I tento návrh                                                                19             dokládá, že se MŽP snaží k ochraně přírody a krajiny využít v co největší             míře  pozemky  ve  vlastnictví  státu.  To  je  v  principu  správné,  ale i  těmto             omezením musí dle mého názoru předcházet důkladná analýza podporující             zavedení nových omezení.              5  Závěr              Je evidentní, že novela zákona znamená větší omezení vlastnického práva             k  nemovitým  věcem  nacházejícím  se  ve  zvláště  chráněném  území.  Tuto             skutečnost nelze bagatelizovat skutečností, že omezení se týkají převážně             pozemků  ve  vlastnictví  státu,  resp.  že  jde  o  povinnosti  zanedbatelné.             Domnívám  se,  že  výše  popsaná  nová  omezení  vlastnického  práva,  která             zákonodárce  zavedl,  nebyla  dostatečně  promyšlena.  Zvýšení  efektivity             ochrany přírody a krajiny totiž nepřináší, neboť jejich účinek lze snadno             (u předkupního práva dle § 61), nebo obtížněji (u zákazu privatizace státní             půdy)  vyloučit.  Přitom  komplikují  uskutečňování  i  žádoucích  projektů             (např.  postavení  informačního  centra  či  přístřešku  na  území  národního             parku územně samosprávným celkem).             Nová omezení jsou současně nesystematická, protože přehlíží, že sledova-             ných cílů lze již dosáhnout jinými existujícími nástroji. Tyto mohou být navíc             v důsledku spoléhání se na nová omezení v praxi nedůsledně aplikována,             čímž by se ochrana paradoxně oslabila.                18   COOTER,  R.  a  T.  ULEN.  Law \& Economics.  Boston:  Pearson,  2008,  s. 185  a  187;                 JOSEPH,  P.-A.  Property  Rights  and  Environmental  Regulation.  Resource  Management  Law                 Association Annual Conference. 2001, s. 13.             19   Stanovisko Dozorčí rady státního podniku Lesy ČR ze dne 24. 3. 2016 či projevy P.                 Bendla a J. Zahradníka v prvním čtení návrhu zákona. Sněmovní tisk č. 739, 7. volební                 období. [cit. 3. 9. 2017]. Dostupné z: http://www.psp.cz                                                                           67","OCHRANA PŘÍRODY PŘI ROZVOJOVÝCH ČINNOSTECH A JINÉ STŘETY ZÁJMŮ PŘI VYUŽITÍ ÚZEMÍ            V době, kdy nelze opomíjet vnímání nových povinností veřejností (adresáty           právních norem), je pak kontraproduktivní, pokud nové povinností přináší           malý prospěch a velkou negativní publicitu. Na tom nic nemění, že tato kritika           je často neoprávněná (např. není pravdou, jak bylo tvrzeno při projednávání           novely, že si vlastník pozemku v národním parku nemůže kvůli předkupnímu           právu státu vzít hypotéku, protože § 61 zákona se vztahuje pouze na úplatné           převody vlastnického práva, nikoliv zřízení zástavního práva).            Literature           COOTER, R. a T. ULEN. Law \& Economics. Boston: Pearson, 2008, 576 s.             ISBN 978-0-13-254065-0.           FRANKOVÁ, M. Stát jako vlastník pozemků při ochraně národních parků.             In: JANČÁŘOVÁ, I. a kol. Vlastník a podnikatel při ochraně životního prostře-             dí. Brno: Masarykova univerzita, 2015, 400 s. ISBN 978-80-210-7951-9.           HAVEL, P. Všeho moc škodí, i v ochraně krajiny [online]. Asociace soukromých             zemědělců. [cit. 10. 9. 2017]. Dostupné z: http://www.asz.cz/cs/aktualne-             -z-asz/vseho-moc-skodi-i-v-ochrane-krajiny.html           HENDRYCH, D. a kol. Právnický slovník. Praha: Nakladatelství C. H. Beck,             2009.           HNUTÍ DUHA. Ochrání zákon divokou přírodu a krajinu národních parků?             [online]. Hnutí Duha. [cit. 4. 9. 2017]. Dostupné z: http://hnutiduha.cz/             sites/default/files/publikace/2016/09/ochrani_zakon_divokou_priro-             du_a_krajinu_narodnich_parku_250299353.pdf           JOSEPH, P.-A. Property Rights and Environmental Regulation. Resource Management             Law Association Annual Conference. 2001.           KONEČNÁ,  M.  Vlastnictví  ve  zvláště  chráněných  územích.  In:  Sborník             z  konference  Dny  práva  2012.  Brno:  Masarykova  univerzita,  2013.             ISBN 978-80-210-6319-8.           MIKO, L. a kol. Zákon o ochraně přírody a krajiny. Komentář. 2. vyd. Praha:             C. H. Beck, 2007, 600 s. ISBN 978-80-7179-585-8.           MLČOCH, S. Dvacet pět let zákona na ochranu přírody a krajiny. Ochrana             přírody. 2017, č. 3, s. 2–5. ISSN 1210-258X.           STEJSKAL,  V.  Zákon  o  ochraně  přírody.  Komentář.  1.  vyd.  Praha:  Wolters             Kluwer, 2016, 576 s. ISBN 978-80-7552-229-0.            Contact – e-mail           jakub.hanak@law.muni.cz              68","OCHRANA PŘÍRODY PODLE VLASTNICTVÍ?              Jiří Kšica, Ivana Gajová             Vojenské lesy a statky ČR, s. p.               Abstract in original language             V příspěvku vycházíme z praktické aplikace souladu hospodářské činnosti             a ochrany přírody a krajiny podnikatelského subjektu. Podle našeho poznání             nemusí  být  obě  zmíněné  aktivity  nutně  v  rozporu.  Součástí  příspěvku             je  zamyšlení  nad  častými  snahami  státu  o  selektivní  přístup  k  ochraně             přírody  a  krajiny  podle  vlastnictví.  Zejména  v  rámci  institutu  finančních             náhrad za omezení zemědělského nebo lesního hospodaření podle zákona             č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů.             Je snad ochrana životního prostředí pro příslušné orgány státní moci na stát-             ních pozemcích snadněji dosažitelná?              Keywords in original language             Ochrana přírody a krajiny; vlastnictví; omezení hospodaření; finanční náhrada.              Abstract             In  the  paper  we  proceed  from  practical  application  of  compliance             of  economic  activities  with  nature  and  landscape  protection  of  a  busi-             ness  entity.  Under  our  cognition  both  mentioned  activities  do  not  have             to be necessarily in contradiction. The paper includes reflection on frequent             efforts  of  the  state  to  approach  nature  and  landscape  protection  selec-             tively according to ownership. In particular within the institute of finan-             cial compensations for limitation of farming practice and forest manage-             ment under Act No. 114/1992 Coll., on Nature and Landscape Protection,             as amended. Is environmental protection achievable more easily for compe-             tent state authorities?             Keywords              Nature and Landscape Protection; Ownership; Limitation of Management;             Financial Compensation.                                                                              69","OCHRANA PŘÍRODY PŘI ROZVOJOVÝCH ČINNOSTECH A JINÉ STŘETY ZÁJMŮ PŘI VYUŽITÍ ÚZEMÍ            1  Úvod           Základním  segmentem  práva  životního  prostředí  je  ochrana  přírody           a krajiny. Naopak jedním z nejdůležitějších pojmů soukromého práva, jehož           stěžejním  předpisem  je  občanský  zákoník,  je  vlastnické  právo.  Ochrana           vlastnictví a ochrana přírody a krajiny jsou hodnoty důležité pro jednotlivce,           právnické osoby i společnost. Tyto hodnoty proto opodstatněně nacházejí           v právním řádu České republiky zakotvení na ústavní úrovni. Avšak oba           instituty – vlastnické právo a ochrana životního prostředí – se při výkonu           práv mohou dostat do rozporného postavení. Protože je vlastnické právo           ústavní  hodnotou,  je  nezbytné  velmi  přesně  stanovit  podmínky  omezení           tohoto práva a zakotvit případnou kompenzaci za tato omezení.           Ochrana  životního  prostředí  se  neuplatňuje  pouze  na  základě  zákona           č.  114/1992  Sb.,  o  ochraně  přírody  a  krajiny,  ve  znění  pozdějších  před-           pisů (dále jen „ZOPK“), ale rovněž na základě dalších právních předpisů,           např.  zákon  č.  289/1995  Sb.,  o  lesích  a  o  změně  a  doplnění  některých           zákonů  (lesní  zákon),  ve  znění  pozdějších  předpisů.  Ochranu  vlastnictví           obecně upravuje zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozděj-           ších předpisů (dále jen „o. z.“), a jiné speciální právní předpisy, např. naklá-           dání se státním majetkem upravuje zákon č. 77/1997 Sb., o státním podniku,           ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o státním podniku“).           V tomto příspěvku bychom chtěli porovnat dosavadní postavení a veřejné           vnímání státního vlastnictví a občasné snahy o vyjmutí tohoto vlastnictví           z obecné „ochrany“ institutu vlastnického práva. Cílem této práce je snaha,           aby ve shodě s právním řádem se dosáhlo „zrovnoprávnění“ státního vlast-           nictví s vlastnictvím ostatních subjektů (právnických osob, územně samo-           správných  celků  apod.)  také  na  úseku  ochrany  přírody  a  krajiny.  Nebo           selektivní přístup k ochraně přírody a krajiny podle (dopadů) na vlastnictví           je  legislativně  konformní?  K  tomu  by  měla  sloužit  analýza  dosavadního           legislativního novelizačního procesu ustanovení § 58 ZOPK a s postavením           státního  podniku  jako  subjektu  sui  generis  včetně  jeho  legálních  limitů           hospodaření při nakládání se státním majetkem.                    70","Ochrana přírody podle vlastnictví?              2  Základní instituty a jejich vymezení                2.1  Vlastnické právo             O vlastnickém právu platí, že je nesnadné ho definovat, ačkoli legislativa,             právní praxe i odborná literatura s ním bez větších potíží pracují. Nejčastěji             používaná definice vymezuje vlastnické právo tak, že je to právo ovládat             věc,  tj.  zejména  ji  držet,  užívat,  požívat,  nakládat  s  ní,  a  to  svou  mocí,             tj. mocí nezávislou na současné existenci moci kohokoli jiného k téže věci .                                                                            1             Současný o. z. vlastnické právo nedefinuje. Konsolidovaná důvodová zpráva             k němu se přitom přidržuje klasického pojetí obsahu vlastnického práva.             Jednotlivými  oprávněními  vlastnického  práva  jsou  ius  possidendi  (držet),             ius  utendi  (užívat),  ius  fruendi  (požívat),  ius  abutendi  (zničit),  ius  dispo-             nendi (nakládat). Přitom vlastnické právo je třeba vnímat jako omezitelné             jen v rámci principů demokratického právního státu za podmínek stanove-             ných zákonem. Vlastnické právo jako subjektivní právo s minimem omezení             je právo věcné, kdy právě věc je jeho předmětem. Věcí je podle ustanovení             § 489 o. z. vše, co je odlišné od osoby a slouží potřebě lidí. Patří sem jak věci             hmotné, nehmotné, tak věci movité i nemovité.              Jedna ze základních zásad občanského práva (§ 3 odst. 2 písm. e) o. z.) uvádí,             že vlastnické právo je chráněno zákonem a jen zákon může stanovit, jak vlast-             nické právo vzniká a zaniká. Vlastnické právo jako právo věcné má absolutní             povahu, tedy působí vůči každému. Jde o právo absolutní, které působí vůči             všem ostatním osobám (erga omnes). Mezi obecně akceptované rysy vlast-             nického práva patří jeho nezávislost na moci kohokoliv jiného (ne však abso-             lutní), jednotnost (právo vlastníka s věcí nakládat a zároveň ostatní z toho             vyloučit), úplnost (právo může působit jak pozitivně, tak negativně rozuměj             nepůsobit),  elasticita  (vlastnické  právo  nezaniká,  ani  když  je  omezeno,             pomine-li omezení, vrací se vlastnické právo zpět do své původní podoby)             a trvalost (k zániku práva dochází pouze ze zákonem stanovených důvodů             a ne pozbytím jednoho z oprávnění) . Znakem vlastnického práva je tedy                                             2             to, že vlastník vykonává svá oprávnění k věci, pokud mu právo umožňuje              1   SPÁČIL, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). Komentář. 1. vyd. Praha:                 C. H. Beck, 2013, 135 s.             2   ŠVESTKA, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek III. Praha: Wolters Kluwer, 2014.                 1328 s., s. 57–58.                                                                            71","OCHRANA PŘÍRODY PŘI ROZVOJOVÝCH ČINNOSTECH A JINÉ STŘETY ZÁJMŮ PŘI VYUŽITÍ ÚZEMÍ            je vykonávat svou mocí nezávisle na současné moci kohokoli jiného. Jinými           slovy řečeno vlastnické právo je přímé a výlučné právní panství vlastníka           (určité individuálně určené osoby) nad konkrétní věcí.           Ochrana vlastnictví je zakotvena již na ústavní úrovni a vlastnickému právu           je tak přisuzován zásadní význam, což potvrzuje jedna z úvodních zásad           uvedených v občanském zákoníku. Vlastnické právo jako subjektivní právo           je základem hospodářských vztahů. Vlastník potřebuje mít jistotu, že může           se svou věcí volně nakládat tak, jak sám uváží při respektování zákonem           stanovených povinností či omezení.           Je praktické vzpomenout, že současný občanský zákoník nesměšuje ani neza-           měňuje  pojmy  vlastnictví  a  vlastnické  právo,  jak  to  činil  předchozí  civilní           kodex. Vlastnické právo je nyní třeba chápat jako subjektivní právo vlastníka           k předmětu tohoto práva, které se označuje jako vlastnictví. Nicméně v teorii           i praxi se pojmy vlastnické právo a vlastnictví používají ve stejném významu.             3  Stát            3.1  Stát jako právnická osoba            Podle § 20 odst. 1 o. z. je právnická osoba definována jako organizovaný útvar,           o kterém zákon stanoví, že má právní osobnost, nebo jehož právní osob-           nost zákon uzná. Právnická osoba může bez zřetele na předmět své činnosti           mít práva a povinnosti, které se slučují s její právní povahou. Toto základní           vymezení  sleduje  funkční  a  organizační  hledisko.  Organizační  útvar  lze           chápat jako strukturu, která existuje jakožto nástroj lidské činnosti nezávisle           na právu. Právní osobnost poté značí způsobilost vystupovat v právních vzta-           zích vlastním jménem a nést majetkovou odpovědnost z těchto vztahů vzni-           kající.  Právnická osoba má právní osobnost (způsobilost mít práva a povin-               3           nosti) už od okamžiku svého vzniku, a to v plném rozsahu, ledaže je omezena           zákonem.  Uvedené doplňuje zákonné ustanovení, které stanoví, že pokud stát                   4           vystupuje jako účastník právních vztahů, je právnickou osobou. 5             3   ELIÁŠ, Karel a kol. Občanské právo pro každého: Pohledem (nejen) tvůrců nového občanského              zákoníku. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2013, s. 316.           4   § 118 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění.           5   § 6 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních              vztazích, v platném znění.              72","Ochrana přírody podle vlastnictví?                3.2  Stát jako vlastník             Pro  hospodaření  státu  s  majetkem  obecně,  a  tedy  i  pro  hospodaření             s pozemky, má význam vymezení pojmu státu jako vlastníka věcí. Obecné             vymezení nakládání s majetkem jako předmětem vlastnického práva lze najít             zejména v občanském zákoníku. Občanský zákoník definuje obecně základní             principy vlastnického práva, která se vztahují i na stát jako subjekt právních             vztahů. Z občanského zákoníku a z právních principů vlastnického práva             vyplývá,  že  stát  je  oprávněn  v  mezích  zákona  předmět  svého  vlastnictví             držet, užívat požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním. Stát má ve věcech             vlastnických rovné postavení. Vlastnické právo státu proto požívá stejnou             ochranu jako vlastnické právo ostatních subjektů. Stejně jako ostatní subjekty             právních vztahů, má i stát právo domáhat se ochrany proti tomu, kdo do jeho             vlastnického práva neoprávněně zasahuje. Je povinen strpět, aby jeho věc             (např.  pozemek)  byl  v  naléhavém  veřejném  zájmu  a  na  nezbytnou  dobu             a za náhradu použit, nelze-li účelu dosáhnout jinak. Vlastnické právo ke stát-             nímu pozemku lze omezit, je-li to ve veřejném zájmu a nelze-li dosáhnout             účelu jinak. Tedy vlastnické právo státu je přímé a výlučné právní panství             vlastníka (státu jako právnické osoby) nad konkrétní věcí.              4  Státní podnik                4.1  Pojem státní podnik              Pojem  veřejný  ústav  (podnik)  je  teorií  definován  jako  souhrn  věcných             a osobních prostředků, s nimiž disponuje subjekt veřejné správy za účelem             trvalé služby zvláštnímu veřejnému účelu . Základní právní úprava státního                                                6             podniku je obsažena v zákoně o státním podniku.             Zakladatelem státního podniku je vždy stát. Jménem státu vykonává funkci             zakladatele  ministerstvo,  do  jehož  působnosti  spadá  předmět  podnikání             státního podniku , zabezpečuje-li státní podniku v určitém rozsahu úkoly                            7             pro obranu státu, pak funkci zakladatele plní vždy Ministerstvo obrany nebo             jiné ministerstvo po předchozím souhlasu Ministerstva obrany.               6   HENDRYCH, D. Právnické osoby veřejného práva. Správní právo, 1996, roč. XXIX, č. 1, s. 9.             7   Zákon č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy                 České republiky, ve znění pozdějších předpisů.                                                                            73","OCHRANA PŘÍRODY PŘI ROZVOJOVÝCH ČINNOSTECH A JINÉ STŘETY ZÁJMŮ PŘI VYUŽITÍ ÚZEMÍ             4.2  Vystupování státního podniku jako                vlastníka a majetek podniku            Státní podnik je dle § 2 zákona o  státním podniku definován jako státní           organizace  a  právnická  osoba,  jejímž  prostřednictvím  vykonává  stát  svá           vlastnická  práva.  Podnik  provozuje  svým  jménem  a  na  vlastní  odpověd-           nost podnikatelskou činnost za účelem plnění významných strategických,           hospodářských, společenských, bezpečnostních nebo dalších zájmů státu.           Státní podnik nemá vlastní majetek, ale má právo hospodařit s majetkem           státu.  Také  při  nabývání  majetku,  nabývá  státní  podnik  majetek  pro stát           a státnímu podniku vzniká právo s tímto majetkem hospodařit. Majetkem           podniku se dle zákona rozumí majetek státu, s nímž má státní podnik právo           hospodařit, jmění pak zahrnuje jak majetek podniku, tak dluhy podniku.           Při podnikatelské činnosti, při hospodaření a při řízení před soudy a jinými           orgány ve věcech týkající se majetku podniku je státní podnik nadán stejnými           právy jako vlastník, jedná vlastním jménem a na vlastní odpovědnost. Státní           podnik tak s majetkem státu nakládá jako vlastník, avšak je limitován omeze-           ními, jež stanoví zákon. Samostatnost a nezávislost na státu se projevuje také           v tom, že státní podnik neručí za dluhy státu a stát neručí za dluhy podniku,           výjimky stanoví jen zákon.             4.3  Právo hospodaření s majetkem podniku a jeho omezení           Při nakládáním s majetkem je státní podnik limitován především omeze-           ními, jež stanoví zákon o státním podniku nebo rozhodnutími zakladatele           a dozorčí rady, jakožto obligatorně zřízeného kontrolního orgánu státního           podniku. S majetkem podniku musí být nakládáno s péčí řádného hospo-           dáře, účelně a efektivně k jeho podnikání a v souladu s pravidly veřejné           podpory.  Státní  podnik  rovněž  musí  pečovat  o  zachování  majetku,  jeho           údržbu,  zlepšení  nebo  rozmnožení  a  chránit  tento  majetek  před  poško-           zením, zničením, ztrátou, odcizením nebo zneužitím. S tím souvisí i povin-           nost  využít  všechny  právní  prostředky  při  uplatnění  a  hájení  práv  jako           např. vymáhání práva na náhradu škody, bezdůvodného obohacení, vymá-           hání dluhů, úroků z prodlení nebo smluvních pokut, pokud takový postup           není v rozporu s péčí řádného hospodáře. Za dluhy odpovídá státní podnik           majetkem podniku.               74","Ochrana přírody podle vlastnictví?              5  Veřejný zájem             Veřejný zájem je naukou definován jako obecný zájem, veřejně respektive             obecně  prospěšný,  jeho  nositelem  je  neurčitý,  avšak  rámcově  určitelný                       8             okruh osob . Veřejný zájem je možno rovněž chápat jako ztotožnění s kate-             gorií veřejného nebo obecného blaha, kdy veřejný zájem je dán tehdy, pokud             se naplněním určitého účelu sleduje vyhovění životním potřebám širšího                                                    9             celku (např. státního, územního, sociálního) . Podle čl. 11 odst. 4 Listiny             základních práv a svobod (dále jen „LZPS“) je vyvlastnění nebo nucené             omezení  vlastnického  práva  možné  ve  veřejném  zájmu,  a  to  na  základě             zákona a za náhradu. Proto i ve světle těchto legálních pravidel právního             státu je třeba pohlížet na ustanovení, že ochrana přírody a krajiny je veřejným             zájmem, a že každý je povinen při užívání přírody a krajiny strpět omezení             vyplývající z tohoto zákona. Přičemž vlastníci pozemků ve zvláště chráněných             územích se dostávají do nerovného postavení vůči vlastníkům týchž typů             pozemků mimo zvláště chráněná území. Musejí snášet intenzívní omezení             vlastnického práva, avšak z ochrany předmětných území mají užitek všichni,             celá  společnost,  jelikož  se  jedná  o  statek,  z  jehož  požívání  nelze  nikoho             vyloučit .  Pokud  vlastníkům  nemovitostí  vznikne  nebo  trvá  v  důsledku                    10             omezení vyplývajícího z části třetí až páté (rozuměj ZOPK) včetně provádě-             cích právních předpisů nebo rozhodnutí vydaného na jejich základě anebo             z omezení vyplývajícího z opatření v plánech systémů ekologické stability             krajiny podle § 4 odst. 1 újma, má nárok na její finanční náhradu .                                                                    11             6  Náhrada za ztížené hospodaření                 v důsledku ochrany přírody                6.1  Ohlédnutí do minulosti             Právní úprava náhrady újmy za ztížené zemědělské nebo lesní hospodaření             v důsledku ochrany přírody a krajiny byla založena v dubnu 2004, kdy nabyl             účinnosti zákon č. 218/2004 Sb., kterým se novelizoval zákon č. 114/1992              8   PRŮCHA, P. Základní pojmy a instituty správního práva. Brno: Masarykova univerzita, 1998,                 355 s.             9   ELIÁŠ, K. veřejný zájem (Malá glosa k velkému tématu). Ad notam, 1998, č. 5, s. 104–105.             10   KOCOUREK, T. Omezení vlastnického práva k pozemkům ve prospěch ochrany životního prostředí.                 1. vyd. Praha: Leges, 2012, 115 s.             11   § 58 zákona č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů.                                                                            75","OCHRANA PŘÍRODY PŘI ROZVOJOVÝCH ČINNOSTECH A JINÉ STŘETY ZÁJMŮ PŘI VYUŽITÍ ÚZEMÍ            Sb. v tehdy platném znění. Náhrada za ztížení zemědělského nebo lesního           hospodaření podle ustanovení § 58 ZOPK je formou finanční kompenzace,           kterou poskytuje stát vlastníkovi zemědělské půdy, lesního pozemku nebo           rybníka s chovem ryb nebo vodní drůbeže, či nájemci, který tyto pozemky           oprávněně užívá za to, že mu v důsledku určitého omezení vznikne újma.           V průběhu účinnosti této specifické právní úpravy byly v letech 2014  a 2016                                                                    12           vyvinuty iniciativy o její změnu spočívající v eliminaci nároku na finanční           náhradu  za  újmu  vzniklou  či  trvající  na  pozemcích  ve  vlastnictví  státu.           V podstatě se jednalo o snahu zamezit poskytování náhrad za újmy vzniklé           v důsledku ochrany přírody a krajiny státním podnikům .                                                          13            6.2  Současný stav            Institut  náhrady  za  ztížení  hospodaření  je  upraven  v  § 58  ZOPK.  Bližší           specifikace  podmínek,  další  podrobnosti  uplatnění  nároku  a  zejména           způsoby výpočtu výše náhrady jsou definovány v navazujících prováděcích           právních předpisech. Konkrétně se jedná o společné vyhlášky Ministerstva           životního prostředí a Ministerstva zemědělství (vyhláška č. 432/2005 Sb.,           kterou se stanoví podmínky a způsob poskytování finanční náhrady za újmu           vzniklou omezením zemědělského hospodaření, a vyhláška č. 335/2006 Sb.,           kterou se stanoví podmínky a způsob poskytování finanční náhrady za újmu           vzniklou omezením lesního hospodaření).           V ustanovení § 58 ZOPK jsou formulovány základní podmínky pro uplat-           nění nároku na náhradu újmy. Náhrada se poskytuje formou finanční platby           žadateli  a  týká  se  pouze  zemědělské  půdy,  lesních  pozemků  a  rybníků           s chovem ryb nebo vodní drůbeže. O náhradu může žádat pouze vlastník           pozemku nebo nájemce pozemku. Omezení, které je příčinou vzniku újmy,           musí vyplývat např. z ochrany zvláště chráněných území, soustavy Natura           2000  a  památných  stromů,  zvláště  chráněných  druhů  rostlin,  živočichů           a nerostů, z opatření v plánech systémů ekologické stability krajiny, nebo           z rozhodnutí, závazného stanoviska nebo souhlasu vydaného podle ZOPK.             12   Návrh novely zákona č. 114/1992 Sb. [online] Vláda ČR. [cit. 4. 9. 2017] Dostupné z:              https://apps.odok.cz/veklep-detail?pid=KORN9NF9N9TU           13   Sněmovní tisk 739. Novela z. o ochraně přírody a krajiny. Důvodová zpráva [online]              Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky. [cit. 4. 9. 2017] Dostupné z: http://www.              psp.cz/sqw/historie.sqw?o=7 \& T=739              76","Ochrana přírody podle vlastnictví?                6.3  Teoretické dopady omezení poskytování náhrad                   za ztížení hospodaření na státní podniky              Přijetí výše navrhované novely ZOPK (sněmovní tisk č. 739 z roku 2014),             jež by zamezila poskytování náhrad za újmy vzniklé v důsledku ochrany             přírody a krajiny státním podnikům, by znamenalo selektivní přístup k vlast-             nictví vybraných subjektů. Předkládaný záměr se setkal s negativními ohlasy,             jež vyslovily ve veřejné diskusi nebo připomínkovém řízení k této novelizaci             profesní  komory  z  této  oblastí  hospodaření  (Lesnicko-dřevařská  komora             ČR,  Agrární  komora  ČR)  a  rovněž  ministerstva  (Ministerstvo  obrany,             Ministerstvo zemědělství) a další.             Jednu z důležitých myšlenek vyslovil Ing. Pavel Pešout, statutární náměstek             ředitele řídící sekci ochrany přírody a krajiny: „Institut hrazení újmy za ztížení             zemědělského nebo lesního hospodaření je třeba vnímat jako pozitivní nástroj             ochrany přírody a krajiny. Zmírňuje ztráty vlastníků a hospodářů vzniklé             v důsledku omezení ve veřejném zájmu a také vstupuje do procesu rozho-             dování orgánů ochrany přírody. Orgán ochrany přírody by totiž při pláno-             vání i rozhodování měl zvažovat ekonomické a sociální aspekty. Vyplácení             újem tak orgánům ochrany přírody umožňuje lépe pochopit a do své správní             úvahy zahrnout i ekonomické dopady na vlastníky a hospodáře.“ 14             Dovolíme  si  vzpomenout  i  jeden  z  důvodů  ze  strany  předkladatelského             ministerstva pro odstranění možnosti nároku na úhrady újmy pro hospo-             dáře na státní půdě, a to požadavku na odstranění zbytečné administrativy             (přesun finančních prostředků mezi státem a státními podniky) u pozemků             na nichž stát sám deklaroval veřejný zájem na ochraně přírody. Z logiky             této argumentace by bylo možné nadneseně tvrdit, že jsou rovněž zbytečné             opačné  přesuny  finančních  prostředků  mezi  státními  podniky  a  státem             z důvodu hrazení daní (např. z nemovitostí, ze zisku apod.) těmito státními             organizacemi.             Pro odstranění pochybnosti o tom, zda státní podnik může být příjemcem             finanční náhrady za újmu vzniklou v důsledku ochrany přírody a krajiny lze             odkázat na několik soudních rozhodnutí. Soudní praxe hovoří ve prospěch              14   PEŠOUT, P. a J. HŮLKOVÁ. Současný stav vyplácení újmy za ztížení hospodaření [online].                 Ochrana přírody 5/2011. [cit. 4. 9. 2017] Dostupné z: http://www.casopis.ochranaprirody.                 cz/pravo-v-ochrane-prirody/soucasny-stav-vyplaceni-ujmy-za-ztizeni-hospodareni/                                                                            77","OCHRANA PŘÍRODY PŘI ROZVOJOVÝCH ČINNOSTECH A JINÉ STŘETY ZÁJMŮ PŘI VYUŽITÍ ÚZEMÍ            státních  subjektů  hospodařících  na  pozemcích  státu,  kterým  v  důsledku           ochrany přírody vznikla újma, a tedy i nárok na náhradu za takovou újmu           ve smyslu § 58 ZOPK. K tomu např. rozhodovací praxe Nejvyššího soudu           ČR vyjádřená v usnesení ze dne 27. 8. 2013 č. j. 25 Cdo 2558/2012-123           a v rozsudku 25 Cdo 3837/2011: „Zákonné omezení hospodaření v lese           je omezením vlastnického práva z důvodu veřejného zájmu a právě usta-           novení  § 58  odst.  2  zákona  o  ochraně  přírody,  které  bylo  s  účinností           od 28. 4. 2004 do zákona včleněno, zajišťuje za ně náhradu, jak ji ostatně           garantuje i čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (podle tohoto           ustanovení je vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva možné           ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu). Jestliže jednou           z  významných  funkcí  lesa  je  těžba  dřevní  hmoty,  může  každý  vlastník           důvodně očekávat zisk z této činnosti; je-li jeho vlastnické právo zákonem           omezeno právě v této oblasti, náleží mu odpovídající náhrada bez ohledu           na to, že již v době, kdy se vlastníkem stal, tu omezení bylo a on o něm věděl.           Výjimku z ústavně zaručené nedotknutelnosti vlastnictví nelze totiž vykládat           tak, že by se Listinou předvídaný kompenzační prostředek vztahoval jen           na ty subjekty, jejichž vlastnictví bude omezeno teprve následně po přijetí           této ústavní či zákonné úpravy, a že by z možnosti náhrady byli provždy           vyloučeni ti, kdo byli ve výkonu svých vlastnických práv omezeni již před           přijetím právní úpravy řešící důsledky společensky odůvodněného zásahu           do rozsahu vlastnického práva.“             7  Závěr           Je možné konstatovat, že dosavadní právní úprava náhrady za ztížení hospo-           daření je v souladu s právním pořádkem České republiky a nezakládá diskri-           minaci  žádného  subjektu.  Samozřejmě  pokud  pomineme  výše  zmíněné           případy nerovnosti, kdy vlastníci pozemků ve zvláště chráněných územích           se dostávají do nerovného postavení vůči vlastníkům týchž typů pozemků           mimo  zvláště  chráněná  území.  Návrhy  na  novelizaci  předmětného  usta-           novení  směřující  k  vyloučení  vlastníků  nebo  uživatelů  státních  pozemků           z okruhu příjemců náhrad za ztížené hospodaření lze spatřovat jako účelové           kroky porušující ústavní pořádek České republiky.                 78","Ochrana přírody podle vlastnictví?              Na rozdíl od nesystémového doplnění věty do zákona o ochraně přírody             a  krajiny,  vylučujících  nárok  na  náhradu  újmy  za  omezení  na  pozemcích             v  majetku  státu,  je  třeba  hledat  taková  opatření,  jež  zajistí  dostatečnou             ochranu dochovaných přírodních, krajinných a dalších hodnot při aplikaci             principů udržitelného hospodaření v přírodě. Velmi málo je např. využíván             institut smluvní ochrany , zakotvený již od roku 1992. A to přesto, že nejen                                  15             např. ze strany Vojenských lesů a statků ČR, s. p. zájem o smluvní ochranu             namísto  vyhlašování  zvláště  chráněných  území  vždy  byl  a  nadále  trvá,             o čemž svědčí, že na pozemcích tohoto státního podniku je vyhlášeno na 60             zvláště  chráněných  území  (50 tis.  ha)  a  39  evropsky  významných  lokalit             (téměř 52 tis. ha) 16             Nelze  přehlížet,  že  státní  podniky  jsou  právnické  osoby  založeny  státem             k uspokojování významných celospolečenských, strategických nebo veřejně             prospěšných  zájmů,  ale jinak  jsou  to  podnikatelské  subjekty  oddělené             od státu, neboť provozují podnikatelskou činnost sice s majetkem státu,             ale vlastním  jménem,  na  vlastní  odpovědnost.  Přičemž  si  nelze  nevšim-             nout, že lze účelně a udržitelně hospodařit vedle kvalitní ochrany přírody.             Legislativní snahy o selektivní přístup k poskytování náhrad za hospodářské             újmy v důsledku ochrany přírody podle subjektu vlastnického práva je naru-             šení  rovnovážného  postavení  představující  zájmy  státu  v  oblasti  ochrany             životního  prostředí  na  straně  jedné  a  k  zajištění  udržitelného  obhospo-             dařování  krajiny  a  dalších  činností  na  základě  společenské  objednávky             na straně druhé. Rovněž uvedený postup přivodí diskrepanci v posuzování             ekonomické výkonnosti jednotlivých druhů činnosti podle podnikatelských             subjektů,  kdy  zejména  v  oblasti  lesního,  zemědělského  nebo  rybářského             hospodaření jsou tato statistická čísla pod drobnohledem odborné i laické             veřejnosti. Nelze si nevšimnout, že se tak staví do opozice jeden veřejný             zájem (na ochraně přírody a krajiny) a další významné celospolečenské nebo             veřejně prospěšné zájmy zajišťované státními podniky.             Lze uzavřít, že selektivní přístup k poskytování finančních náhrad za újmy             v důsledku ochrany přírody a krajiny podle vlastnického práva je nesysté-             movým krokem porušující ústavní pořádek České republiky.              15   § 39 zákona č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů.             16   Http://www.vls.cz                                                                            79","OCHRANA PŘÍRODY PŘI ROZVOJOVÝCH ČINNOSTECH A JINÉ STŘETY ZÁJMŮ PŘI VYUŽITÍ ÚZEMÍ            Literature           ELIÁŠ,  K.  a  kol.  Občanské  právo  pro každého:  Pohledem  (nejen)  tvůrců  nové-             ho občanského zákoníku. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2013, 360 s.             ISBN 978-80-7478-013-4.           ELIÁŠ, K. Veřejný zájem (Malá glosa k velkému tématu). Ad notam, 1998,             č. 5, s. 104–105. ISSN 1211-0558.           HENDRYCH D. Právnické osoby veřejného práva. Správní právo, 1996, roč.             XXIX, č. 1, s. 9. ISSN 0139-6005.           KOCOUREK, T. Omezení vlastnického práva k pozemkům ve prospěch ochrany život-             ního prostředí. 1. vyd. Praha: Leges, 2012, 278 s. ISBN 978-80-87576-10-6.           PEŠOUT, P. a J. HŮLKOVÁ. Současný stav vyplácení újmy za ztížení hos-             podaření  [online].  Ochrana  přírody  5/2011.  [cit.  4.  9.  2017]  Dostupné             z:    http://www.casopis.ochranaprirody.cz/pravo-v-ochrane-prirody/             soucasny-stav-vyplaceni-ujmy-za-ztizeni-hospodareni/            PRŮCHA,  Petr.  Základní  pojmy  a  instituty  správního  práva.  1.  vyd.  Brno:             Masarykova univerzita, 1998, 420 s. ISBN 80-210-2002-4.           SPÁČIL, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). Komentář. 1.             vyd. Praha: C. H. Beck, 2013, 1280 s. ISBN 978-80-7400-499-5.           ŠVESTKA, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek III. 1. vyd. Praha:             Wolters Kluwer, 2014, 1328 s. ISBN 978-80-7478-546-7.            Sněmovní tisk 739. Novela zákona o ochraně přírody a krajiny. Důvodová             zpráva [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky. [cit. 4. 9.             2017] Dostupné z: http://www.psp.cz/sqw/historie.sqw?o=7 \& T=739           Návrh novely zákona č. 114/1992 Sb. [online] Vláda ČR. [cit. 4. 9. 2017] Dostupné             z: https://apps.odok.cz/veklep-detail?pid=KORN9NF9N9TU            Webové stránky Vojenských lesů a statků ČR, s. p. [cit. 4. 9. 2017] Dostupné             z: http://www.vls.cz            Contact – e-mail           jiri.ksica@vls.cz                      80","PROCESNÉ ASPEKTY SPRÁVNEHO             TRESTANIA V OCHRANE PRÍRODY                    1              Soňa Košičiarová             Právnická fakulta, Trnavská univerzita v Trnave, Slovenská republika               Abstract in original language             Správne  trestanie  je  nepriamym  nástrojom  ochrany  verejného  záujmu.             Aktuálnym legislatívnym problémom na Slovensku je absencia všeobecného             zákona o správnom trestaní, ktorý by upravil hmotnoprávne a procesno-             právne aspekty stíhania osôb za správne delikty podľa zákona č. 543/2002 Z. z.             o ochrane prírody a krajiny, a to v súlade s požiadavkami na dodržanie princípov             podporovaných  medzinárodnou  úpravou.  Cieľom  referátu  je  navrhnúť             de lege ferenda úpravu, ktorá by tieto princípy podporovala v rozhodovacej             činnosti orgánov verejnej správy.              Keywords in original language             Správne trestanie; ochrana přírody; kritériá pre ukladanie sankcií.              Abstract             Administrative  punishment  is  an  indirect  tool  for  protecting  the  public             interest. The absence of a general act on administrative punishment, which             would provide for the substantive and procedural aspects of administrative             offense prosecution under the Act no. 54/2002 Coll. on nature and landscape             protection, in accordance with the requirements of the principles supported             by international regulation, is an actuall legislative problem in Slovakia. The             aim of the paper is to formulate de lege ferenda propositions, which would             support these principles in the decision-making activities of public authorities.             Keywords              Administrative  Punishment;  Nature  Protection;  Criteria  for  Imposing             Sanctions.               1   Táto  práca bola  podporovaná Agentúrou na  podporu  výskumu a  vývoja  na  základe                 Zmluvy č. APVV-0024-12.                                                                            81","OCHRANA PŘÍRODY PŘI ROZVOJOVÝCH ČINNOSTECH A JINÉ STŘETY ZÁJMŮ PŘI VYUŽITÍ ÚZEMÍ            1  Úvod           Princíp subsidiarity trestného postihu vo verejnom práve vyjadruje požia-           davku obmedziť trestanie (sankcionovanie) na prípady, keď je to odôvod-           nené závažnosťou a spoločenskou škodlivosťou protiprávneho správania.           Uvedené sa uplatňuje tak pri postihu osôb za trestné činy, ako aj pri postihu           osôb za správne delikty. 2           Jeho existencia sa odvodzuje z čl. 1 ods. 1 Ústavy Slovenskej republiky, podľa           ktorej je Slovenská republika právny štát. Je špecifickým premietnutím princípu           proporcionality, ktorý vyžaduje, aby obmedzenie základných práv jednotlivcov           v dôsledku sankcií bolo primerané a súladné s účelom trestania v právnom štáte.           Teória  správneho  práva  zaraďuje  princíp  subsidiarity  trestného  postihu           medzi  princípy  správneho  trestania.  Napriek  tomu  bol  dlhodobo  na  okraji           jej záujmu. Začala si ho všímať až v posledných rokoch. Dôsledkom je,           že odborných vedeckých výstupov na Slovensku aj v Českej republike veno-           vaných jeho uplatňovaniu je nedostatok. Zatiaľ nie je známe ani rozhodnutie           orgánu verejnej správy či súdu v rámci správneho súdnictva, ktoré by expli-           citne argumentovalo princípom ultima ratio.           Problémy  v  praxi  v  súvislosti  s  jeho  aplikáciou  orgánmi  verejnej  správy           sú najčastejšie zapríčinené absenciou znalosti o obsahu princípu ultima ratio.           V situácii, keď osobitné zákony upravujúce starostlivosť o životné pros-           tredie, neupravujú inštitúty uplatňujúce sa v súvislosti s princípom subsi-           diarity trestného postihu, negatívnu úlohu zohráva aj absencia všeobecného           zákona o správnom trestaní.           Princíp subsidiarity trestného postihu sa musí uplatňovať aj v rozhodovacej           činnosti orgánov ochrany prírody, ktoré na Slovensku postupujú pri prejed-           návaní  správnych  deliktov  fyzických  osôb  –  podnikateľov  a  právnických           osôb podľa zákona č. 543/2002 Z. z. o ochrane prírody a krajiny v znení neskorších           predpisov a zákona č. 71/1967 Zb. o správnom konaní (správny poriadok) v znení           neskorších predpisov.           Špeciálnym  prejavom  uplatnenia  princípu  subsidiarity  trestného  postihu           osôb sú osobitné pravidlá, ktoré sa musia uplatňovať pri ukladaní sankcií            2   Bližšie  k  tomu  tiež  JANČÁŘOVÁ,  I.  Komparace  vybraných  aspektů  správního              a  soudního  trestaní  v  oblasti  ochrany  přírody.  In:  STEJSKAL,  Vojtěch  (ed.).  ACTA              UNIVERSITATIS CAROLINAE – IURIDICA, 1/2015, Vol. LXI, Praha: Univerzita              Karlova v Prahe Nakladateľstvo Krolinum, 2015, s. 57 a nasl.              82","Procesné aspekty správneho trestania v ochrane prírody              v prípade tzv. súbehu. Ide o situáciu, keď páchateľ spáchal dva a viac správnych             deliktov predtým, než o nich rozhodol orgán verejnej správy. Prostredníctvom             osobitných  pravidiel,  uplatňujúcich  sa  na  základe  princípu  ultima  ratio,             sa má dosiahnuť spravodlivosť pri vyvodzovaní zodpovednosti za správne             delikty v situácii, keď nie je dotknutý princíp ne bis in idem.             Pri nedostatku explicitnej zákonnej úpravy postupu orgánov verejnej správy             dochádzalo najmä v minulosti k pochybeniam, ktoré odstraňovala súdna judi-             katúra. Vzhľadom na obdobný stav právnej úpravy na Slovensku i v Českej             republike, obdobné boli aj prípady a závery súdov v týchto otázkach.             V referáte poukážeme na niektoré z nich a porovnáme súčasnú zákonnú             úpravu na Slovensku a v Českej republike s tým, že sformulujeme návrhy             na legislatívne zmeny v slovenskej úprave ochrany prírody a krajiny.               2  Inštitút súbehu a judikatúra správnych súdov             Princíp  ultima  ratio  sa  uplatňuje  tak  v  prípade  jednočinnéhom  súbehu,  keď             páchateľ spácha jedným skutkom viac správnych deliktov, ako aj pri viac-             činnom súbehu (ide o situáciu, keď páchateľ viacerými skutkami spáchal viac             správnych deliktov pred tým, než o nich rozhodol orgán verejnej správy).             S inštitútom súbehu (najmä jednočinného) sa možno veľmi často stretnúť             práve v oblasti ochrany životného prostredia. Nie je to zapríčinené len tým,             že právne predpisy chránia jednotlivé zložky životného prostredia, prírodné             zdroje a ekosystémy a ich ochrana patrí do kompetencie rôznych vecne prís-             lušných orgánov (ochrana prírody, vody, pôdy, oblasť nakladania s odpadmi             atď.). Stret záujmov je podmienený už samotnými vlastnosťami životného             prostredia a vzájomnými interakciami ekosystémov a zložiek. V dôsledku             toho dochádza nezriedka k tomu, že ak páchateľ poruší zákonnú povinnosť,             ohrozí alebo poruší súčasne aj niekoľko objektov právnej ochrany a s nimi             spojené verejné záujmy na ich zachovaní.             Príkladom  jednočinného  súbehu,  ktorým  sa  napĺňajú  skutkové  podstaty  správnych             deliktov  podľa  identického  zákona,  je  konanie  páchateľa,  ktorý  vypustením             vodnej nádrže bez súhlasu príslušného orgánu (činnosť v rozpore s § 12             písm. e) zákona NR SR č. 543/2002 Z. z. o ochrane prírody a krajiny v znení neskor-             ších predpisov) zapríčinil rušenie prirodzeného vývinu chráneného živočícha                                                                              83","OCHRANA PŘÍRODY PŘI ROZVOJOVÝCH ČINNOSTECH A JINÉ STŘETY ZÁJMŮ PŘI VYUŽITÍ ÚZEMÍ            ropuchy bradavičnatej (činnosť zakázaná podľa § 35 ods. l písm. b) zákona           NR SR č. 543/2002 Z. z.) .                                3           Príkladom jednočinného súbehu, ktorým sa naplnili skutkové podstaty správnych deliktov           podľa rôznych zákonov, je konanie páchateľa, ktorý pri asanácii náhodilej ťažby           v  I.,  II.  a  III.  zóne  chránenej  krajinnej  oblasti  pojazdom  ťažkej  techniky           vytvoril koľajové ryhy, v dôsledku čoho došlo k narušeniu pôdneho povrchu,           narušeniu vodného režimu, zvýšeniu rizika erózie a k poškodeniu niektorých           nesanovaných stromov (tým sa dopustil správneho deliktu podľa § 88 ods. 1           písm. b) zákona ČNR č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny). Páchateľ bol           za toto konanie súčasne stíhaný podľa § 4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb.,           o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa na tom skutkovom           základe, že ako spracovateľ kalamity použil nevhodnú technologiu, čím došlo           k  dlhodobému  poškodeniu  stavu  pôdneho  profilu,  poškodeniu  stromov           odrením kmeňov a koreňových nábehov, k zníženiu stability porastov. 4           V  prípade  Kralice  nad  Oslavou  proti  Ministerstvu  životného  prostredia  Českej           republiky  (rozsudok  Najvyššieho  správneho  súdu  Českej  republiky,           č. k. 1 As 125/2011 - 163  zo  dňa  11.  januára  2012)  šlo  dokonca  o  oveľa           „košatejší“ súbeh správnych deliktov (v tomto prípade obec bola pokuto-           vaná za správne delikty podľa zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně někte-           rých zákonů, zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých ďalších zákonů           a zákona ČNR č. 114/1992 Sb.).           Podľa právnej teórie súbeh deliktov nie je situáciou, ktorú by bolo možné           vopred v platnom právnom poriadku vylúčiť. Spoločné v takejto situácii           je to, že protiprávnym a spoločensky škodlivým správaním páchateľa deliktu           je dotknutý viac než jeden záujem chránený zákonom a na túto skutočnosť           musí  orgán  vyvodzujúci  zodpovednosť  ex  offo  prihliadnuť.  V  opačnom           prípade by konal v rozpore s princípom ultima ratio.           Možnosť výskytu prípadov, ktoré právna teória označuje názvom súbeh,           je z legislatívneho hľadiska možné znížiť obmedzením množstva priveľmi           široko a zovšeobecňujúcim spôsobom formulovaných skutkových podstát           správnych deliktov.            3   Pozri rozsudok Najvyššieho súdu Slovenskej republiky zo dňa 6. 3. 2008, sp. zn. 8 Sžo              28/2007.           4   Pozri  rozsudok  Najvyššieho  správneho  súdu  Českej  republiky  zo  dňa  10.  2.  2011,              č. k. 9 As 67/2010 - 74.             84","Procesné aspekty správneho trestania v ochrane prírody              Trend  v  zákonoch,  upravujúcich  ochranu  ekosystémov  a  ochranu  život-             ného prostredia pred zdrojmi ohrozenia a poškodenia, je však, žiaľ, opačný.             Zákonodarca v snahe pokryť možnú škálu negatívnych dôsledkov proti-             právneho správania osôb, ustanovuje široko formulované („všeobjímajúce“)             skutkové podstaty správnych deliktov, ktoré sa dostávajú do konkurenčného             vzťahu so špeciálnejšie formulovanými skutkovými podstatami alebo skut-             kovými podstatami chrániacimi špeciálnejší objekt ochrany. Nie je tak vylú-             čený súbeh vo vzťahu k skutkovým podstatám správnych deliktov uprave-             ných v rôznych zákonoch, ako aj v tom istom zákone.             Uvedená  legislatívna  prax  je  nevhodná.  Upozornil  na  ňu  nepriamo             v odôvodnení svojho rozsudku Najvyšší správny súd Českej republiky, keď             uviedol, že ňou môže byť dotknutý princíp nullum crimen sine lege certa. Z tohto             dôvodu je nevyhnutná diferenciácia trestnej zodpovednosti pri súčasnom             zachovaní predvídateľnosti práva prostredníctvom formálneho zákonného             vymedzenia  jednotlivých  skutkových  podstát  trestných  činov  a  sankcií.             V opačnom prípade by „pro právo životního prostředí postačovalo vymezit             v zákoně jednu generální skutkovou podstatu správního deliktu a ponechat             širokou diskreci správním orgánům při její aplikaci. Taková situace by však             zakládala stav nepřípustné právní nejistoty pro jednotlivce“. 5               3  Totožnosť skutku             Pre ustálenie otázky, či má orgán verejnej správy aplikovať princíp ultima             ratio z dôvodu súbehu, je nesmierne dôležité vymedzenie totožnosti skutku.             Osobitný význam zohráva zodpovedanie si tejto otázky na účely jednočin-             ného súbehu. Pri viacčinnom súbehu je otázka totožnosti skutku právne             irelevantná.             Zákony  pojem  skutok  používajú,  ale ho  nedefinujú.  Jeho  vymedzenie             sa preto prenechalo trestnoprávnej teórii, resp. praxi. Tie zhodne pojmom             skutok  rozumejú  udalosť  vo  vonkajšom  svete,  ktorá  je  charakterizovaná             určitým konaním osoby a následkom, ktorý bol týmto konaním spôsobený,             ak je tento následok relevantný z hľadiska trestného postihu.                5   Rozsudok  Najvyššieho  správneho  súdu  Českej  republiky  zo  dňa  11.  1.  2012,                 č. k. 1 As 125/2011 - 163.                                                                            85","OCHRANA PŘÍRODY PŘI ROZVOJOVÝCH ČINNOSTECH A JINÉ STŘETY ZÁJMŮ PŘI VYUŽITÍ ÚZEMÍ            Skutok môže vykazovať znaky jedného, dvoch ale i viacerých deliktov. Skutkom           sa teda rozumie súhrn opísaných skutkových okolností, nie ich právne posúdenie           (kvalifikácia). Ako skutok je táto udalosť vymedzená v rozhodnutí orgánu.           Vymedzenie skutku má pri prejednávaní správneho deliktu veľký význam,           nakoľko nepresnosť a tým aj zameniteľnosť skutku páchateľa, o ktorom           sa rozhodlo, môže spôsobiť porušenie nielen princípu subsidiarity trestného           postihu, ale aj princípu ne bis in idem. Okrem toho by nezákonným postupom           správneho orgánu mohlo byť dotknuté aj právo na obhajobu.           Z procesného hľadiska je preto potrebné, aby orgán ochrany prírody dbal           v konaní o správnom delikte na dodržanie nasledujúcich požiadaviek, bez           ohľadu na to, či ich zákon explicitne formuluje a vyžaduje:             •  v  oznámení  o  začatí  konania  o  správnom  delikte  musí  vymedziť                skutok,  ktorý  bude  predmetom  prejednania  (pri  formulácii  bude                vychádzať  z  podkladov,  ktoré  má  k  dispozícii,  a  predmet  konania                vymedzí jednoduchým opisom skutku),             •  v  priebehu  konania  bude  dbať  na  to,  aby  sa  vymedzený  predmet                konania v oznámení o začatí konanie podstatným spôsobom neodli-                šoval od jeho vymedzenia vo výroku rozhodnutia),             •  ak  by  v  priebehu  konania  došlo  k  zisteniu  ďalšieho  skutku,  ktorý                by  mal  orgán  ako  vecnej  príslušný  prejednať,  orgán  oznámi  túto                skutočnosť  obvinenému,  a  prejedná  ho  v  jednom  konaní  (prípad                tzv. viacčinného súbehu),             •  vo  výroku  rozhodnutia  uviesť  popis  skutku  s  označením  miesta                a času spáchania správneho deliktu. 6           Podstata skutku spočíva v konaní a v jeho následku.            6   Podľa  odôvodnenia  rozsudku  Najvyššieho  správneho  súdu  Českej  republiky  zo  dňa              12. 4. 2017, č. k. 1 As 17/2017: „V rozhodnutí, jímž se trestá za spáchaný přestupek, je nezbytné              postavit najisto, za jaké konkrétní jednání je subjekt postižen. To lze zajistit jen dostatečnou konkreti-              zací údajů, které skutek charakterizují. Taková míra podrobnosti je nezbytná pro celé řízení, a to ze-              jména pro vyloučení překážky litispendence, dvojího postihu pro týž skutek, pro vyloučení překážky              věci rozhodnuté, pro určení rozsahu dokazování a pro zajištění řádného práva na obhajobu. Přitom              je třeba vycházet z významu výrokové části rozhodnutí, která je schopna zasáhnout práva a povinnosti              účastníků řízení a jako taková pouze ona může nabýt právní moci. Pouze z řádně formulovaného              výroku lze zjistit, zda a jaká povinnost byla porušena a jaká sankce byla uložena, pouze porovnáním              výroku lze usuzovat na existenci překážky věci rozhodnuté, jen výrok rozhodnutí (a nikoli odůvod-              nění) může být vynucen správní exekucí (srov. např. usnesení rozšířeného senátu ze dne 15. 1. 2008,              č. j. 2 As 34/2006 - 73, č. 1546/2008 Sb. NSS, a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne              24. 4. 2013, č. j. 1 As 180/2012 - 43, ze dne 28. 5. 2015, č. j. 9 As 291/2014 - 39, nebo ze dne              10. 12. 2014, č. j. 9 As 80/2014 - 37).“              86","Procesné aspekty správneho trestania v ochrane prírody              Totožnosť  skutku  bude,  podľa  teórie  a  praxe,  zachovaná  v  nasledujúcich             prípadoch:                •  pri úplnej zhode konania s rozdielnym následkom,                •  pri úplnej zhode následku s rozdielnym konaním alebo                •  pri  čiastočnej  zhode  v  konaní  či  následku,  pričom  táto  čiastočná                   zhoda sa musí týkať podstatných skutkových okolností charakterizu-                   júcich konanie alebo následok z hľadiska právnej kvalifikácie. 7             Podstatnými okolnostiami sa pritom, podľa súdnej judikatúry, rozumejú predo-             všetkým  skutkové  okolnosti,  charakterizujúce  konanie  alebo  následok             z hľadiska formálnych znakov skutkových podstát deliktov (a to aj deliktov rôznych             druhov – napr. trestných činov a priestupkov fyzických osôb). 8             Návodom, ako vyhodnotiť, či v konkrétnom prípade ide o súbeh deliktov,             poskytuje  aj  prípad,  keď  kasačnou  žalobou  bola  spochybňovaná  zákon-             nosť rozhodnutia súdu v situácii, keď sťažovateľovi bola uložená pokuta             za  priestupok  podľa  § 87  ods.  3  písm.  d)  zákona  ČNR  č.  114/1992  Sb.,             o ochraně přírody a krajiny, ktorého se dopustil tím, že bez povolenia orgánov             ochrany prírody vyrúbal 5 stromov rastúcich mimo les, a trestným príkazom             bol odsúdený za trestný čin krádeže podľa § 247 Trestného zákona za odcu-             dzenie drevnej hmoty. Sťažovateľ se domnieval, že samotný výrub stromov             je už súčasťou objektívnej stránky trestného činu krádeže, t. j. prisvojovania             si cudzej veci, a preto výrub je nevyhnutné považovať za znak objektívnej             stránky skutkovej podstaty trestného činu krádeže.             Najvyšší správny súd Českej republiky pripustil, že vo vzťahu k vecne iden-             tickému konaniu nie je vo všeobecnosti a priori vylúčené prekrývanie vecnej             pôsobnosti viacerých právnych predpisov, ani pôsobnosti viacerých orgánov             štátnej  moci.  Sťažovateľovi  bola  uložená  pokuta  za  priestupok,  ktorého             objektom je spoločenský záujem na ochrane prírody a krajiny. Objektom             trestného činu krádeže je spoločenský záujem na ochrane majetku. Nemožno             preto hovoriť o totožnosti skutku, pretože nejde ani o totožnosť jednania, ani o totožnosť             následkov. Prisvojiť si drevnú hmotu vyrúbaných stromov mohol sťažovateľ             i bez toho, že by se na výrube stromov podieľal. 9              7   Nález Ústavného súdu Českej republiky zo dňa 10. 7. 2002, sp. zn. II ÚS 143/02.             8   K tomu pozri znesenie Najvyššieho súdu Slovenskej republiky zo dňa 30. 5. 2012, sp.                 zn. 5 Tdo 26/2012.             9   Rozsudok Najvyššieho správneho súdu zo dňa 29. 3. 2007, č. k. 7 As 6/2006 - 68.                                                                            87","OCHRANA PŘÍRODY PŘI ROZVOJOVÝCH ČINNOSTECH A JINÉ STŘETY ZÁJMŮ PŘI VYUŽITÍ ÚZEMÍ            Uvedený prípad ukazuje aj na to, že ani v prípade súbehu nie je správny orgán           zbavený  povinnosti  vyhodnocovať  z  právneho  hľadiska,  či  skutkom  bola           naplnená konkrétna skutková podstata správneho deliktu, resp. trestného činu.           Už sme uviedli, že totožnosť skutku zohráva dôležitú úlohu nielen pri uplat-           není princípu ultima ratio, ale aj pri uplatnení princípu ne bis in idem. Rozdiel           spočíva  v  tom,  že  kým  sa  o  skutku  právoplatne  nerozhodne,  dovtedy           nemôže byť dotknutý princíp ne bis in idem (ak výnimočne zákon neusta-           novuje opak) . V prípade súbehu však nemôže byť princíp ne bis in idem                      10           dotknutý ani vtedy, keď sa už o skutku právoplatne rozhodlo .                                                              11           Najvyšší správny súd Českej republiky preto nepriamo označil predchádza-           júcu prax súdu za nesprávnu v prípadoch, keď sa za dôvod nezákonnosti           rozhodnutia a postupu správneho orgánu považovalo porušenie princípu           ne bis in idem a neprihliadlo sa na skutočnosť, že v danom prípade šlo o prípad           jednočinného súbehu.             4  Hmotnoprávne a procesnoprávne aspekty              aplikácia princípu ultima ratio            Predpisy  správneho  práva  na  Slovensku  i  v  Českej  republike  nerozlišujú           jednočinný a viacčinný súbeh. Zmieňuje sa o nich len judikatúra v rámci           správneho súdnictva. 12           Zákony z odvetvia správneho práva v tejto súvislosti používajú dikciu „viac           priestupkov toho istého páchateľa“ (§ 12 ods. 2 zákona SNR č. 372/1990 Zb.             10   Pozri § 77 ods. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, podľa              ktorého „nikdo nemůže být obviněn z totožného přestupku za skutek, o němž již bylo              proti téže osobě zahájeno řízení podle tohoto zákona nebo trestní řízení“.           11   Súdna judikatúra predmetný rozdiel zdôrazňuje s poukazom na čl. 4 Protokolu č. 7              Dohovoru o ochrane ľudských práv a základných slobôd, ktorý nehovorí o opätovnom stíhaní              pre ten istý skutok (act), ale o opätovnom stíhaní pre ten istý čin. Podľa odôvodnenia              uznesenie Najvyššieho súdu Slovenskej republiky sp. zn. 5 Tdo 26/2012 zo dňa 30.              mája 2012: „Charakteristickou črtou súbehu je, že jediný kriminálny čin predstavuje dva samostatné              trestné delikty. V takýchto prípadoch prísnejší trest zvyčajne absorbuje menej prísny. Neexistuje nič,              čo by v takej situácii porušovalo čl. 4 Protokolu č. 7, pretože toto ustanovenie zakazuje súdiť ľudí              dvakrát za ten istý trestný delikt, zatiaľ čo v prípade ideálneho súbehu jeden skutok predstavuje viac              trestných deliktov.“           12   Rozsudok  Najvyššieho  súdu  Slovenskej  republiky  zo  dňa  16.  6.  2008,  sp.  zn.  8  Sžo              57/2008, rozsudok Najvyššieho súdu Slovenskej republiky zo dňa 6. 3. 2008, sp. zn. 8              Sžo 28/2007. Bližšie pozri BABIAKOVÁ, E. a J. HAJDINOVÁ. Judikatúra vo veciach              priestupkového práva. Bratislava: IURA EDITION, 2012, s. 229–238.              88","Procesné aspekty správneho trestania v ochrane prírody              o  priestupkoch v  znení  neskorších  predpisov),  „viac  iných  správnych  deliktov“             (§ 91 ods. 14 zákona č. 543/2002 Z. z. o ochrane prírody a krajiny v znení neskor-             ších predpisov) atď. Taká dikcia zahŕňa oba prípady súbehu správnych deliktov             rovnakej kategórie.             Najvýznamnejším hmotnoprávnym aspektom súbehu je, že za viac správnych             deliktov toho istého páchateľa sa ukladá sankcia podľa ustanovenia vzťahujúceho             sa na najprísnejšie postihnuteľný delikt.             Uvedená  požiadavka  expressis  verbis  vyplýva  z  § 12  ods.  2  zákona  SNR             č. 372/1990 Zb., podľa ktorého sa za viac priestupkov toho istého páchateľa             prejednávaných v jednom konaní uloží sankcia podľa ustanovenia vzťahujúceho             sa na priestupok najprísnejšie postihnuteľný. Výnimočne je tento hmotno-             právny aspekt trestania správnych deliktov výslovne upravený aj v osobit-             ných  predpisoch.   Ak  nie  je,  vyvodzuje  ho  súdna  judikatúra  na  základe                            13             analógie  zákona  s  odôvodnením,  že  „mlčanie  zákonodarcu  o  tom,  ako             právne posúdiť súbeh deliktov, nemožno riešiť v prospech sčítacej zásady             (quod  delicta  tot  poenae),  nakoľko  by  to  nebolo  spravodlivé  rozhodnutie“. 14             Dôvodom je prílišná tvrdosť súčtu trestov, pokiaľ by sa ukladali samostatne             za každý zbiehajúci sa správny delikt, čo by bolo v rozpore s princípom             ultima ratio a znižovalo by to preventívny účel trestu. 15             Použitie tzv. absorpčnej zásady (poena maior absorbet minorem) v súvislosti s určením             rozsahu sankcie, uloženej za správne delikty spáchané v súbehu, však nezna-             mená, že by páchateľ nemal byť – z procesného hľadiska – uznaný vinným             za spáchanie všetkých správnych deliktov, ktorých sa dopustil v súbehu. 16             Zákony z odvetvia správneho práva na Slovensku nepomenúvajú špeciálnym             názvom  sankciu,  ktorú  správny  orgán  ukladá  v  prípade  súbehu  tak,  ako              13   KOŠIČIAROVÁ, S. Rada Európy, princípy správneho trestania a správne disciplinárne                 delikty. In: POTÁSCH, Peter (ed.). Správne delikty a správne trestanie v stredoeurópskom práv-                 nom priestore – súčasnosť a vízie. Zborník príspevkov z odborného seminára s medzinárodnou účasťou                 konaného dňa 26. októbra 2010. Bratislava: Eurokódex, 2010, s. 88 a nasl.             14   KOŠIČIAROVÁ, S.: The non bis in idem principle – general principle of judicial and                 administrative  punishment.  In:  MASLEN,  Michal  a  Nataša  HRNČÁROVÁ  (eds.).                 Trestnoprávna a administratívnoprávna zodpovednosť. Zborník príspevkov z konferencie: medziná-                 rodná vedecká konferencia 12. november 2013. Trnava: Typi Universitatis Tyrnaviensis, spo-                 ločné pracovisko Trnavskej univerzity v Trnave a Vedy, vydavateľstva Slovenskej akadé-                 mie vied, 2014, s. 125–134.             15   PRÁŠKOVÁ, H. Základy odpovědnosti za správní delikty. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 364.             16   Bližšie k tomu KOŠIČIAROVÁ, S. Princípy dobrej verejnej správy a Rada Európy. Bratislava:                 IURA EDITION, 2012, s. 353–356.                                                                            89","OCHRANA PŘÍRODY PŘI ROZVOJOVÝCH ČINNOSTECH A JINÉ STŘETY ZÁJMŮ PŘI VYUŽITÍ ÚZEMÍ            to  robí  Trestný  zákon  (úhrnný,  spoločný,  súhrnný  trest),  i  keď  výnimka           sa nájde i v tomto prípade. 17           Na základe analógie Trestného zákona treba považovať za porušenie absorpčnej           zásady aj situáciu, ak by po právoplatnosti rozhodnutia vecne príslušného správ-           neho orgánu vyšli dodatočne najavo nové skutočnosti, ktoré mohli mať podstatný           vplyv na uloženie sankcie (napr. páchateľ spáchal skutok tvoriaci ďalší čiast-           kový útok pokračovacieho správneho deliktu alebo spáchal aj ďalší správny           delikt, o ktorom sa nerozhodovalo v konaní) za predpokladu, že prejednanie           tohto deliktu patrí do vecnej pôsobnosti orgánu, ktorý vo veci právoplatne           rozhodol.           Právoplatné rozhodnutie o všetkých správnych deliktoch páchateľa spácha-           ných  v  súbehu,  za  ktoré  uložil  správny  orgán  sankciu  s  prihliadnutím           na absorpčnú zásadu, tvorí prekážku rei iudicatae. Táto prekážka však nepô-           sobí voči iným orgánom vecne príslušným na prejednanie správnych deliktov,           chrániacim odlišný verejný záujem. V tomto prípade nebude princíp ne bis           in idem dotknutý, nakoľko chýba totožnosť záujmu chráneného zákonom.           Rôzne  druhy  vecne  príslušných  orgánov  verejnej  moci  sú  pri  súbehu  správnych           deliktov  rovnakej  kategórie,  v  záujme  spravodlivosti,  povinné  prihliadať           na skutočnosť, že správny delikt toho istého páchateľa už bol prejednaný           a bolo o ňom rozhodnuté. Je to v súlade s odporúčaním Výboru ministrov R (91)           1 o správnych sankciách, podľa ktorého „ak to isté správanie zakladá právomoc dvoch           alebo viacerých orgánov verejnej správy konať na základe zákonných pravidiel chránia-           cich rozdielne spoločenské záujmy, každý z týchto správnych orgánov bude brať na zreteľ           každú sankciu, ktorá už bola za to isté správanie uložená“.           Predmetná  povinnosť  nie  je  na  Slovensku  v  zákonoch,  upravujúcich           právomoc  vykonávateľov  verejnej  správy  vyvodzovať  administratív-           noprávnu zodpovednosť explicitne, ustanovená. S odvolaním sa na čl. 1 ods.           1 Ústavy Slovenskej republiky je však potrebné ju – ako ďalšie kritérium pre           určenie druhu sankcie a jej výmery – odvodiť výkladom.           Princíp  subsidiarity  trestného  postihu  zohráva  významnú  úlohu           nielen  v  prípade  súbehu  správnych  deliktov  rovnakej  kategórie             17   Pozri § 155a zákona č. 563/2009 Z. z. o správe daní (daňový poriadok) a o zmene a do-              plnení niektorých zákonov v znení neskorších predpisov, ktorý upravuje úhrnnú pokutu.              90","Procesné aspekty správneho trestania v ochrane prírody              (priestupok  –  priestupok,  iný  správny  delikt  fyzickej  osoby  postihovaný             na  základe  zavinenia  –  iný  správny  delikt  fyzickej  osoby  postihovaný             na základe zavinenia atď.), ale aj v prípade súbehu správnych deliktov rôznej             kategórie (pokiaľ súbeh nie je ex lege vylúčený na základe zásady špeciality).             Ak sa právoplatne rozhodlo o delikte s nižšou závažnosťou, nemôže byť             takéto právoplatné rozhodnutie prekážkou následného stíhania a potrestania             za delikt s vyššou závažnosťou. Orgán verejnej moci prihliadne na skutoč-             nosť, že páchateľ už bol potrestaný iným orgánom pri ukladaní sankcie.             Procesnoprávny aspekt princípu subsidiarity trestného postihu má v predpisoch správ-             neho práva legislatívne vyjadrenie v podobe:                •  zásady oportunity stíhania správnych deliktov,                •  zásady špeciality,                •  inštitútu  spoločného  konania  v  prípade  súbehu  deliktov  rovnakej                   kategórie.             Inštitút spoločného konania je procesnoprávnym ekvivalentom právomoci vecne             príslušného  vykonávateľa  verejnej  správy  trestať  páchateľa  za  správne             delikty, ktorých sa dopustil v súbehu.             Inštitút spoločného konania vo veciach správnych deliktov – okrem § 57             ods. 1 zákona SNR č. 372/1990 Zb. o priestupkoch v znení neskorších predpisov –             neupravuje žiadny osobitný zákon. Neupravuje ho ani zákon č. 71/1967 Zb.             o správnom konaní (správny poriadok) v znení neskorších predpisov.             Sama  procesnoprávna  úprava  § 57  ods.  1  zákona  SNR  č.  372/1990 Zb.             je navyše veľmi strohá. Zákon ustanovuje len to, že:                •  sa ním rozumie jedno konanie a                •  jeho obsahom je prejednanie priestupkov, ktorých sa dopustil páchateľ                   a ktoré je príslušný prejednať ten istý orgán.             Inštitút spoločného konania podľa § 57 ods. 1 zákona SNR č. 372/1990 Zb.             je prelomením pravidla, že správny orgán prejednáva každú vec v samo-             statnom  konaní  (pokiaľ  zákon  neustanovuje  inak).  Spoločné  konanie             je možné, ak to umožňuje zákon, najmä z dôvodu hospodárnosti, urýchlenia             konania. V tomto prípade špeciálnym dôvodom pre spojenie vecí, o ktorých             sa rozhodne jedným rozhodnutím, je princíp subsidiarity trestného postihu.                                                                               91","OCHRANA PŘÍRODY PŘI ROZVOJOVÝCH ČINNOSTECH A JINÉ STŘETY ZÁJMŮ PŘI VYUŽITÍ ÚZEMÍ            Absencia  povinnosti  správneho  orgánu  prejednať  správne  delikty           v spoločnom konaní v osobitnom zákone nezbavuje správny orgán tak urobiť,           a to s odvolaním sa na čl. 1 ods. 1 Ústavy Slovenskej republiky. Správne           delikty prejednáva v správnom konaní bez toho, aby ho nazval spoločným           konaním. Príkladom takejto úpravy je § 91 ods. 14 zákona č. 543/2002 Z. z.           o ochrane prírody a krajiny v znení neskorších predpisov, podľa ktorého „za viac           iných  správnych  deliktov  tej  istej  právnickej  osoby  alebo  fyzickej  osoby           oprávnenej na podnikanie prejednávaných v jednom konaní sa uloží sankcia           podľa  ustanovenia  vzťahujúceho  sa  na  iný  správny  delikt  najprísnejšie           postihnuteľný“. Predmetné ustanovenie bolo vložené novelou zákona pod           vplyvom judikatúry v správnom súdnictve.           Takáto úprava je však nedostatočná, lebo neupravuje procesný postup orgánu           ochrany prírody (povinnosť spojiť vec a prejednať ju v jednom konaní).           O  konkrétnom  postupe  v  takýchto  prípadoch  sa  nedozvedáme  nič  ani           zo špeciálnych pravidiel konania podľa § 81 a nasl. zákona č. 543/2002 Z. z.           o  ochrane  prírody  a  krajiny  v  znení  neskorších  predpisov,  ani  z  platného  znenia           zákona  č.  71/1967 Zb.  o  správnom konaní  (správny  poriadok)  v  znení  neskorších           predpisov, ktorý sa uplatňuje subsidiárne a taktiež neustanovuje všeobecné           pravidlá postupu v spoločnom konaní.             5  Vecná pôsobnosť správneho orgánu              a trestanie v prípade súbehu           Vecná  pôsobnosť  vykonávateľov  verejnej  správy  je  rôzna,  odvíja           sa od jednotlivých oblastí administratívnoprávnych vzťahov, v ktorých reali-           zujú svoju kompetenciu.            Zákonodarca  zakotvuje  vecnú  príslušnosť  správnych  orgánov  na  prejed-           nanie deliktov podľa objektu správnych deliktov, t. j. podľa druhu zákonom           chráneného verejného záujmu v rámci jednotlivých oblastí výkonu verejnej           správy, ktorý je protiprávnym správaním páchateľa ohrozený alebo poru-           šený. Malo by byť preto pravidlom, že správny orgán v spoločnom konaní prejednáva           len správne delikty, vyskytujúce sa v jednej oblasti verejnej správy. Hmotnoprávnym           dôsledkom je, že vykonávateľ verejnej správy má právomoc trestať v súbehu           správne  delikty  rovnakej  kategórie  s  totožným  objektom  ochrany  (napr.           v rámci ochrany prírody).              92","Procesné aspekty správneho trestania v ochrane prírody              Nie je však vylúčené, aby de lege lata bol ten istý správny orgán vecne prís-             lušný  prejednať  správne  delikty  vzájomne  nesúvisiace,  t.  j.  také,  ktoré             nespája  spoločný  objekt  ochrany.  Takouto  výnimkou  je  úprava  zákona             SNR č. 372/1990 Zb. Podľa nej je dôležité len to, že je daná vecná prísluš-             nosť správneho orgánu; vzájomná súvislosť správnych deliktov nie je zákonnou             podmienkou, ktorá musí byť naplnená.  Rovnako je tomu tak i v prípade                                               18             Slovenskej inšpekcie životného prostredia, ktorá – podľa § 9 ods. 1 písm. b)             zákona č. 525/2003 Z. z. o štátnej správe starostlivosti o životné prostredie a o zmene             a doplnení niektorých zákonov v znení neskorších predpisov – ukladá pokuty vo veciach             starostlivosti o životné prostredie. Dôsledkom je, že má túto právomoc v oblasti             ochrany prírody, ovzdušia, nakladania s odpadmi atď.             Vecná príslušnosť správneho orgánu na uloženie sankcie za správne delikty             spáchané  v  súbehu  je  základným  procesnoprávnym  predpokladom  uplatnenia             absorpčnej zásady pri ich postihu. Ak sú na rozhodovanie o správnych delik-             toch spáchaných v súbehu vecne príslušné rôzne správne orgány, ukladá každý             z nich samostatnú sankciu.               6  Komparácia právnej úpravy princípu                 subsidiarity trestného postihu správnych                 deliktov v Českej republike a na Slovensku             V porovnaní s českou právnou úpravou je právna úprava princípu subsidia-             rity trestného postihu vo veciach správnych deliktov nedostatočná preto,             lebo na Slovensku:                •  chýba všeobecný zákon, ktorý by upravoval správne trestanie (ekviva-                   lent českého zákona č. 250/2016 Sb. o odpovědnosti za přestupky a řízení                   o nich),                •  chýba  úprava  inštitútu  spoločného  konania  v  zákone  o  správnom                   konaní (ekvivalent českého § 140 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád).             Akým spôsobom by mal postupovať orgán ochrany prírody podľa zákona             č. 543/2002 Z. z. o ochrane prírody a krajiny v znení neskorších predpisov a podľa               18   To potvrdil aj Najvyšší správny súd Českej republiky vo svojom rozsudku zo dňa 18. 6.                 2009, sp. zn. 1 As 28/2009. Dôvodil, že ustanovenie § 57 ods. 1 zákona o priestupkoch                 nerozlišuje medzi rôznorodosťou možných priestupkov prejednávaných v spoločnom                 konaní. Preto nemohla obstáť námietka o nesúvislosti priestupkov v situácii, keď bol vo                 všetkých prípadoch príslušný rozhodnúť ten istý správny orgán.                                                                            93","OCHRANA PŘÍRODY PŘI ROZVOJOVÝCH ČINNOSTECH A JINÉ STŘETY ZÁJMŮ PŘI VYUŽITÍ ÚZEMÍ            zákona č. 71/1967 Zb. o správnom konaní (správny poriadok) v znení neskorších pred-           pisov? Aké právne možnosti mu v tomto ohľade poskytuje Ústava Slovenskej           republiky? Pre názornosť zhrnieme súčasný právny stav do komparatívnej           tabuľky s tým, že porovnáme stav s platnou úpravou v Českej republike.            7  Princíp ultima ratio v slovenskej a českej              úprave zodpovednosti za správne delikty  19           legislatívne   zákon      zákon SNR           zákon č. 250/2016           vyjadrenie   č. 543/2002 Zb.  č. 372/1990 Zb.   Sb., o odpovědnosti           princípu    o ochrane     o priestupkoch      za přestupky           ultima ratio  prírody a krajiny               a řízení o nich           upustenie                 § 11 ods. 3 - Od uloženia  § 42 Podmíněné           od uloženia               sankcie možno       upuštění od uložení           sankcie                   v rozhodnutí o priestupku  správního trestu                                     upustiť, ak k náprave   § 43 Upuštění od uložení                                     páchateľa postačí samotné  správního trestu                                     prejednanie priestupku.  § 44 Mimořádné snížení                                                         výměry pokuty                                                         § 59 Upuštění                                                         od uložení správního                                                         trestu mladistvému           kritériá pre   § 91 ods. 1 - Pri   § 12 ods. 1 - Pri určení   § 37 Určení           ukladanie   určení výšky   druhu sankcie a jej   druhu a výměry           sankcií     pokuty za iný   výmery sa prihliadne   správního trestu                       správny delikt   na závažnosť priestupku,  Při určení druhu                       sa prihliadne   najmä na spôsob jeho   správního trestu a jeho                       na jeho závažnosť, spáchania a na jeho   výměry se přihlédne                       najmä na spôsob  následky, na okolnosti,   zejména                       jeho spáchania   za ktorých bol spáchaný,   a) k povaze a závažnosti                       a na jeho     na mieru zavinenia,   přestupku,                       následky vrátane  na pohnútky a na osobu   b) k tomu, že o některém                       vzniknutej ujmy,   páchateľa, ako aj na to,   z více přestupků,                       na rozsah a mieru  či a akým spôsobom   které byly spáchány                       hroziacej ujmy   bol za ten istý skutok   jedním skutkem                       alebo ohrozenej   postihnutý v kárnom alebo  nebo více skutky,                       spoločenskej   disciplinárnom konaní.  nebylo rozhodnuto                       hodnoty (§ 95)   § 19 – Osobitné   ve společném řízení,                       a na okolnosti,   ustanovenia o mladistvých § 56 Ukladání správního                       za ktorých bol                    trestu mladistvému                       spáchaný.                19   Tabuľka  zohľadňuje  skutočnosť,  že  kým  v  Slovenskej  republike  sa  rozlišuje  medzi              priestupkami fyzických osôb a inými správnymi deliktmi právnických osôb a fyzických              osôb - podnikateľov, v Českej republike sa pojmom priestupky označujú všetky správne              delikty okrem disciplinárnych deliktov.              94","Procesné aspekty správneho trestania v ochrane prírody               zásada                    § 11 ods. 2 - pokarhanie   § 36 Ukládání správních              nezlučiteľnosti           nemožno uložiť      trestů. Správní trest lze              určitých druhov           spolu s pokutou.    uložit samostatně nebo              trestov                                       spolu s jinými správními                                                            tresty; napomenutí nelze                                                            uložit spolu s pokutou.              zásady      § 91 ods. 14 -   § 12 ods. 2 - Za viac   § 41 Ukládání správních              ukladania   Za viac iných   priestupkov toho istého   trestů za více přestupků              trestov     správnych     páchateľa prejednávaných  (1) Za dva nebo více              v prípade   deliktov tej istej   v jednom konaní   přestupků téhož              súbehu      právnickej osoby  sa uloží sankcia podľa   pachatele projednaných                          alebo fyzickej   ustanovenia vzťahujúceho  ve společném řízení                          osoby oprávnenej  sa na priestupok   se uloží správní trest                          na podnikanie   najprísnejšie postihnuteľný; podle ustanovení                          prejednávaných   zákaz činnosti možno   vztahujícího                          v jednom konaní  uložiť, ak ho možno   se na přestupek                          sa uloží sankcia   uložiť za niektorý   nejpřísněji trestný.                          podľa ustanovenia  z týchto priestupkov.  Jsou-li horní hranice                          vzťahujúceho                      sazeb pokut stejné, uloží                          sa na iný správny                 se správní trest podle                          delikt najprísnejšie              ustanovení vztahujícího                          postihnuteľný.                    se na přestupek                                                            nejzávažnější.                                                            (2) Jsou-li společně                                                            projednávány dva                                                            nebo více přestupků,                                                            správní orgán může                                                            uložit pokutu ve vyšší                                                            sazbě, a to tak, že horní                                                            hranice sazby pokuty                                                            za přestupek nejpřísněji                                                            trestný se zvyšuje                                                            až o polovinu, nejvýše                                                            však do částky, která                                                            je součtem horních                                                            hranic sazeb pokut                                                            za jednotlivé společně                                                            projednávané přestupky.                                                            (3) Spolu se správním                                                            trestem uloženým                                                            podle odstavce 1 nebo                                                            2 lze uložit i jiný druh                                                            správního trestu, jestliže                                                            by jej bylo možno uložit                                                            za některý ze společně                                                            projednávaných                                                            přestupků.                                                                                   95","OCHRANA PŘÍRODY PŘI ROZVOJOVÝCH ČINNOSTECH A JINÉ STŘETY ZÁJMŮ PŘI VYUŽITÍ ÚZEMÍ            spoločné    § 91 ods. 14 -   § 57 ods. 1 - Ak sa páchateľ § 88 Společné řízení           konanie     Za viac iných   dopustil viacerých   (1) Pokud se podezřelý                       správnych     priestupkov, ktoré   dopustil více přestup                       deliktov tej istej   je príslušný prejednať   ků, jejichž skutková                       právnickej osoby  ten istý orgán, prejednajú  podstata se týká porušení                       alebo fyzickej   sa tieto priestupky   právních povinností                       osoby oprávnenej  v jednom konaní;   vyskytujících se ve stejné                       na podnikanie   v jednom konaní však   oblasti veřejné správy,                       prejednávaných   nemožno prejednať   a k jejich projednání                       v jednom konaní  priestupok páchateľa   je příslušný týž správní                       sa uloží sankcia   podľa § § 88aa ods. 1   orgán, projednají                       podľa ustanovenia  a súčasne iný priestupok.  se ve společném řízení.                       vzťahujúceho                      (3) Ve společném                       sa na iný správny                 řízení se neprojedná                       delikt najprísnejšie              přestupek, který byl                       postihnuteľný.                    spáchán po zahájení                                                         řízení o jiném přestupku.           zásada      § 90 ods. 1 -   § 11 ods. 1 - Za priestupok  § 35 – Za přestupek           oportunity  Orgán ochrany   možno uložiť tieto sankcie: lze uložit správní trest                       prírody môže   § 66 ods. 2 – Správny   § 76 (5) Správní orgán,                       uložiť pokutu  orgán vec ďalej odloží, keď aniž řízení zahájí,                       § 90 ods. 2 -   b) o skutku sa vedie   může věc usnesením                       Za priestupok   trestné stíhanie  dále odložit, jestliže a)                       možno uložiť…  d) o skutku        podezřelý z přestupku                                     sa už právoplatne   spáchal jedním skutkem                                     rozhodlo v kárnom alebo  více přestupků, které                                     disciplinárnom konaní   nebyly projednány                                     a uložené opatrenie   ve společném řízení,                                     sa považuje za dostačujúce a správní trest uložený                                                         za některý z nich lze                                                         považovat za postačující,                                                         nebo b) správní trest,                                                         který lze za přestupek                                                         uložit, je bezvýznamný                                                         vedle trestu, který                                                         byl podezřelému                                                         z přestupku uložen                                                         v trestním řízení                                                         za jiný skutek;           zásada                    § 71 písm. a) Správny   § 64 Předání věci           špeciality                orgán postúpi vec   (1) Správní orgán věc                                     prokurátorovi alebo   bezodkladně i v průběhu                                     orgánu Policajného zboru,  řízení předá                                     ak skutočnosti nasvedčujú,  a) orgánu činnému                                     že ide o trestný čin,  v trestním řízení,                                                         nasvědčují-li zjištěné                                                         skutečnosti tomu, že byl                                                         spáchán trestný čin                   96","Procesné aspekty správneho trestania v ochrane prírody               zastavenie   Orgán ochrany   § 76 ods. 1 - Správny orgán  § 86 Zastavení řízení              konania     prírody konanie   konanie o priestupku   (1) Správní orgán                          podľa tohto   zastaví, ak sa v ňom zistí,  usnesením zastaví                          zákona zastaví,   že g) o skutku už bolo   řízení, jestliže                          ak a) dôvod   právoplatne rozhodnuté   j) o skutku již bylo                          na konanie    orgánom činným      pravomocně rozhodnuto                          odpadol       v trestnom konaní,  správním orgánem                                        ch) o skutku        nebo orgánem činným                                        už bolo rozhodnuté   v trestním řízení                                        v disciplinárnom alebo   způsobem uvedeným                                        kárnom konaní a toto   v § 77 odst. 2,                                        rozhodnutie sa považuje   l) o skutku již bylo                                        za postačujúce      rozhodnuto jako                                                            o disciplinárním deliktu                                                            a uložené opatření lze                                                            považovat za postačující,                                                            (4) Správní orgán řízení                                                            o přestupku usnesením                                                            zastaví, jestliže                                                            se o totožném skutku                                                            vede trestní řízení.                                                            Řízení lze po ukončení                                                            trestního řízení                                                            o tomto skutku znovu                                                            zahájit, ledaže bylo                                                            o skutku rozhodnuto,                                                            že se nestal, nespáchal                                                            jej obviněný, spáchání                                                            skutku se nepodařilo                                                            obviněnému prokázat                                                            nebo že skutek                                                            je trestným činem,                                                            trestní stíhání bylo                                                            podmíněně zastaveno,                                                            trestní stíhání bylo                                                            zastaveno na základě                                                            schválení narovnání,                                                            bylo podmíněně                                                            odloženo podání návrhu                                                            na potrestání nebo bylo                                                            odstoupeno od trestního                                                            stíhání mladistvého.                                                            (5) Správní orgán                                                            může usnesením                                                            zastavit řízení, jestliže                                                            správní trest, který lze                                                            za přestupek uložit,                                                            je bezvýznamný                                                            vedle trestu, který                                                            byl obviněnému                                                            uložen za jiný skutek                                                            v trestním řízení.                                                                              97","OCHRANA PŘÍRODY PŘI ROZVOJOVÝCH ČINNOSTECH A JINÉ STŘETY ZÁJMŮ PŘI VYUŽITÍ ÚZEMÍ            napomenutie   § 75 ods. 1 – Člen  § 84 ods. 2 - Priestupok   § 91 (1) Správní orgán           v blokovom   stráže prírody   možno vybaviť   může příkazem na místě           konaní      je pri plnení úloh  aj napomenutím, ak zaň   uložit pouze napomenutí                       podľa tohto   podľa tohto zákona   nebo pokutu, pokud                       zákona oprávnený  nemožno uložiť zákaz   obviněný nebo osoba                       vo svojom obvode  činnosti alebo prepadnutie  jednající za obviněného,                       pôsobnosti q)   veci… Napomenutie   který je právnickou                       ukladať a vyberať  sa nepovažuje za sankciu.  nebo podnikající                       za priestupky   § 45 Priestupky   fyzickou osobou,                       na úseku      na úseku ochrany    souhlasí se zjištěným                       ochrany prírody   životného prostredia  stavem věci, s právní                       a krajiny pokuty   (1) Priestupku sa dopustí   kvalifikací skutku,                       v blokovom    ten, kto porušením   s uložením pokuty                       konaní v rozsahu  všeobecne záväzných   a její výší a s vydáním                       a za podmienok   právnych predpisov   příkazového bloku.                       ustanovených   o ochrane životného   Příkazem na místě lze                       osobitným     prostredia iným spôsobom, uložit pokutu nejvýše                       predpisom,    než ako vyplýva     10 000 Kč. Mladistvému                       ak tento zákon   z ustanovení § 21 až 44,   obviněnému lze                       neustanovuje inak, zhorší životné prostredie.  příkazem na místě                       § 92 ods. 5 -   (2) Za priestupok podľa   uložit pokutu nejvýše                       V blokovom    odseku 1 možno uložiť   2 500 Kč; to neplatí, je-li                       konaní        pokutu do 99 €.     mladistvý podnikající                       za priestupky   § 86 V blokovom konaní   fyzickou osobou.                       podľa tohto   môžu prejednávať                       zákona možno   e) orgány štátneho                       uložiť pokutu   dozoru vo veciach                       do 66,38 eura.  životného prostredia                                     priestupky podľa § 45           Z uvedeného prehľadu je zrejmé, že princíp subsidiarity trestného postihu           má oveľa bohatšie formy prejavu, než v súčasnosti môže, na základe zákona           č. 543/2002 Z. z. o ochrane prírody a krajiny v znení neskorších predpisov, uplat-           ňovať orgán ochrany prírody pri postihu iných správnych deliktov právnic-           kých osôb a fyzických osôb oprávnených na podnikanie alebo pri postihu           priestupkov fyzických osôb.           V prípade postihu priestupkov fyzických osôb orgán ochrany prírody postu-           puje podľa zákona č. 543/2002 Z. z., ktorý obsahuje špeciálne ustanovenia           o  zodpovednosti  za  priestupky.  Tie  majú  prednosť  pred  úpravou  zákona           SNR  č.  372/1990 Zb.  o  priestupkoch  v  znení  neskorších  predpisov.  V  prípade           postihu  správnych  deliktov  právnických  osôb  a  fyzických  osôb  –  podni-           kateľov orgán ochrany prírody postupuje podľa zákona č. 543/2002 Z. z.,           ktorý obsahuje špeciálne ustanovenia o zodpovednosti za iné správne delikty           hmotnoprávnej  povahy,  ako  aj  procesnoprávnej  povahy.  Pri  prejednávaní                98","Procesné aspekty správneho trestania v ochrane prírody              týchto deliktov postupuje subsidiárne podľa zákona č. 71/1967 Zb. o správnom             konaní (správny poriadok) v znení neskorších predpisov.             Z platnej právnej úpravy ochrany prírody a krajiny na Slovensku vyplýva, že:                •  orgán  ochrany  prírody  nemá právomoc upustiť od uloženia sankcie                   v správnom konaní, keď prejednáva správne delikty fyzických osôb –                   podnikateľov  a  právnických  osôb  (takú  právomoc  má  len  v  prípade                   priestupkov fyzických osôb),                •  nemá zákonom explicitne uloženú povinnosť pri určovaní druhu a výmery                   sankcie prihliadnuť na skutočnosť, že správny delikt alebo priestupok                   tej istej osoby bol spáchaný v súbehu a že o ňom už právoplatne                   rozhodol vecne príslušný správny orgán,                •  zásada  nezlučiteľnosti  určitých  druhov  trestov  nie  je  v  zákone                   č.  543/2002 Z. z.  vôbec  premietnutá,  ak  ide  o  zodpovednosť                   za správne delikty právnických osôb a podnikajúcich fyzických osôb,                •  je povinný aplikovať pri ukladaní sankcií tzv. absorpčnú zásadu,                •  je  povinný  prejednať  správne  delikty  alebo  priestupky  spáchané                   v  súbehu  v  jednom  konaní,  pričom  procesná  úprava  postupu  správ-                   neho  orgánu  v  tomto  prípade  chýba  a  neobsahuje  ju  ani  zákon                   č. 71/1967 Zb.,                •  je povinný prejednať všetky delikty, ktoré boli spáchané v súbehu,                   a to až do nadobudnutia právoplatnosti rozhodnutia,                •  prejednanie priestupkov je ovládané zásadou legality stíhania, ukla-                   danie sankcií za priestupky a iné správne delikty je ovládaná zásadou                   oportunity, keďže právomoc orgánu uložiť sankciu nie je zákonmi formulo-                   vaná ako jeho povinnosť,                •  zásada  špeciality  sa  uplatňuje  len  podľa  § 2  ods.  1  zákona  SNR                   č.  372/1990 Zb.,  t.  j.  súbeh  vo  vzťahu  k  trestným  činom  je  vylúčený                   v prípade priestupkov, nie v prípade správnych deliktov právnických                   osôb a fyzických osôb – podnikateľov,                •  prekážka  rei  iudicatae  je  na  účely  vyvodzovania  administratív-                   noprávnej zodpovednosti explicitne formulovaná len v zákone SNR                   č. 372/1990 Zb., v zákone č. 543/2002 Z. z. na účely prejednávania                   správnych deliktov právnických osôb a fyzických osôb – podnika-                   teľov ustanovená špeciálnym spôsobom nie je,                •  priestupok podľa podľa zákona č. 543/2002 Z. z. nie je možné blokovom                   konaní vybaviť napomenutím, lebo to predmetný zákon vylučuje.                                                                            99","OCHRANA PŘÍRODY PŘI ROZVOJOVÝCH ČINNOSTECH A JINÉ STŘETY ZÁJMŮ PŘI VYUŽITÍ ÚZEMÍ            8  Záver           Princíp subsidiarity trestného postihu je v platnom zákone č. 543/2002 Z. z.           o ochrane prírody a krajiny v znení neskorších predpisov transponovaný v rôznom           rozsahu, a to podľa toho, o ktorú kategóriu správneho deliktu ide.           Z  hmotnoprávneho  hľadiska  je  najväčším  problémom  to,  že  orgán  ochrany           prírody  nemá  zákonom  explicitne  uloženú  povinnosť  pri  určovaní  druhu           a  výmery  sankcie  prihliadnuť  na  skutočnosť,  že  o  správnom  delikte  alebo           o  priestupku  tej  istej  osoby  spáchanom  v  súbehu  už  právoplatne  podľa           osobitného predpisu rozhodol vecne príslušný správny orgán iného druhu.           Tu je potrebné argumentovať pri určení druhu a výšky sankcie princípom           ultima ratio podľa čl. 1 ods. Ústavy Slovenskej republiky.           Absencia  úpravy  sa  prejavuje  v  procesnoprávnej  regulácii  postupu  orgánu           ochrany prírody. Chýba predovšetkým úprava:             •  pravidiel prejednávania deliktov v spoločnom konaní,             •  precízne  formulované  dôvody  pre  zastavenie  konania  o  správnom                delikte z dôvodu existencie prekážky rei iudicatae.           Otvorenou je otázka, či ponechať nedotknutú doterajšiu úpravu a viazať           povinnosť orgánu prejednať správne delikty do nadobudnutia právoplat-           nosti  rozhodnutia  alebo  ustanoviť  zákonom  jeho  povinnosť  tak  urobiť           do vydania rozhodnutia prvostupňovým orgánom.            Literature           BABIAKOVÁ, E. a J. HAJDINOVÁ. Judikatúra vo veciach priestupkového práva.             Bratislava: IURA EDITION, 2012, 414 s. ISBN 978-80-8078-462-1.           JANČÁŘOVÁ,  I.  Komparace  vybraných  aspektů  správního  a  soudního             trestaní v oblasti ochrany přírody. In: STEJSKAL, Vojtěch (ed.). Acta             Universitatis Carolinae Iuridica, 1/2015, Vol. LXI, Praha: Univerzita Karlova             v Prahe Nakladateľstvo Krolinum, 2015, 136 s. ISSN 2336-6478.           KOŠIČIAROVÁ, S. Princípy dobrej verejnej správy a Rada Európy. Bratislava:             IURA EDITION, 2012, 556 s. ISBN 978-80-8078-519-2.                      100","Procesné aspekty správneho trestania v ochrane prírody              KOŠIČIAROVÁ, S. Rada Európy, princípy správneho trestania a správne                disciplinárne delikty. In: POTÁSCH, Peter (ed.). Správne delikty a správ-                ne trestanie v stredoeurópskom právnom priestore – súčasnosť a vízie. Zborník                príspevkov  z  odborného  seminára  s  medzinárodnou  účasťou  kona-                ného dňa 26. októbra 2010. Bratislava: Eurokódex, 2010, 208 s. ISBN                9788089447350.             KOŠIČIAROVÁ, S. The non bis in idem principle – general principle of ju-                dicial  and  administrative  punishment.  In:  MASLEN,  Michal  a  Nataša                HRNČÁROVÁ  (eds.)  Trestnoprávna  a  administratívnoprávna  zodpovednosť.                Zborník  príspevkov  z  konferencie:  medzinárodná  vedecká  konferen-                cia  12.  november  2013.  Trnava:  Typi  Universitatis  Tyrnaviensis,  spo-                ločné pracovisko Trnavskej univerzity v Trnave a Vedy, vydavateľstva                Slovenskej akadémie vied, 2014, s. 125 – 134. ISBN 978-80-8082-777-9.              PRÁŠKOVÁ,  H.  Základy  odpovědnosti  za  správní  delikty.  1.  vyd.  Praha:                C. H. Beck, 2013, 420 s. ISBN 978-80-7400-456-8.              Contact – e-mail             sona.kosiciarova@truni.sk                                                                                                           101","OCHRANA PŘÍRODY PŘI ROZVOJOVÝCH ČINNOSTECH A JINÉ STŘETY ZÁJMŮ PŘI VYUŽITÍ ÚZEMÍ            ODPOVĚDNOST ZA ÚPLNÉ           A AKTUÁLNÍ POZNÁNÍ PŘÍRODY            Jaroslav Chyba           Povodí Moravy, s. p.             Abstract in original language           Velké  množství  rozvojových  činností  v  území  je  podmíněno  souhlasem           orgánu  ochrany  přírody.  V  případě  ohrožení,  poškození  nebo  zásahu           do biotopu zvláště chráněných rostlin a živočichů je zpravidla nutné udělení           výjimky podle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny. Pro udělení takové           výjimky  je  nezbytné  specifikovat,  které  zvláště  chráněné  druhy  mají  být           dotčeny, jakým způsobem a v jakém rozsahu. To předpokládá úplné a aktu-           ální poznání všech zvláště chráněných druhů v dotčené lokalitě. V předlo-           ženém referátu je diskutována otázka, zda takové úplné a aktuální poznání           přírody je prakticky dosažitelné, a to zejména s ohledem na Bohrův princip           komplementarity. Pozornost je věnována rovněž právní relevanci přírodo-           vědného průzkumu a biologického hodnocení podle § 67 zákona o ochraně           přírody a krajiny.           Keywords in original language           Ochrana  přírody;  biologické  hodnocení;  odpovědnost  za  monitorování           stavu přírody.            Abstract           Many  activities  such  as  construction  of  roads  or  water  dams  are  condi-           tioned by the agreement of the Nature Protection Authority. The agree-           ment  is  required  whenever  protected  species  of  animals  or  plants  may           be  disturbed.  To  this  aim,  a  specification  of  the  concerned  species  and           specification  of  disturbance  is  necessary.  The  question  arises,  whether           a complete and up-to date knowledge of all protected animals and plants           living in the concerned area is possible. It follows from Bohr’s principle           of complementarity and from many practical examples that the knowledge           of the nature is mostly incomplete and thus the liability has the character               102","Odpovědnost za úplné a aktuální poznání přírody              of objective liability and mostly even absolute liability since there is no possi-             bility of exculpation.              Keywords             Nature Protection; Biological Assessment; Liability for Monitoring of the             State of Nature.              1  Úvod              Otázka  poznatelnosti  objektivní  reality  byla  od  nejstarších  dob  jedním             z  hlavních  témat  filosofického  bádání.  Platón  považoval  veškerý  smysly             vnímatelný svět za pouhý odlesk přímo nepoznatelného světa idejí;  na toto                                                                      1             pojetí navázal po více než dvou tisíciletích Kant tvrzením o nepoznatelnosti             „Ding an sich“ (tj nelze poznat věc samu o sobě, bez vazeb k okolnímu             světu). Toto tvrzení na první pohled vypadá banálně – věc mimo okolní             svět vůbec neexistuje, takže úvahy o její poznatelnosti jsou bezpředmětné.             Nicméně  v  pojetí  moderní  fyziky  získává  Kantovo  tvrzení  netriviální             význam. Extrémní a dnes již spíše antikvární je pesimistické pojetí solipsistů             (Berkley), podle nichž vše, co poznáváme, jsou jen subjektivní představy.             Za opačný a stejně překonaný lze považovat optimistický Engelsův  názor,                                                                       2             podle něhož veškeré poznání lze redukovat na zvládnutí dialektické metody.             Whitehead  charakterizuje lidské poznání jako posloupnost aproximací, což                       3             lze bez podstatných výhrad akceptovat, ale neřeší se tím otázka, zda taková             posloupnost aproximací má nějakou limitu a zda je možno se v konečném             čase limitě přiblížit libovolně blízko. Zásadní pokrok v řešení takto formu-             lované otázky přinesla až fyzika dvacátého století Einsteinovou teorií relati-             vity a kvantovou mechanikou. Einstein objevil, že rychlost světla ve vakuu             je nejvyšší dosažitelná rychlost, a tedy veškeré informace o vesmíru získá-             váme se zpožděním (např. informaci o tom, co se dějě na Slunci, se zpož-             děním  přibližně  osmi  minut).  Tento  objev  má  fundamentální  význam             pro řadu  vědních  oborů,  ale zatím  není  zřejmé,  že  by  měl  nějaké  právní             důsledky. Naproti tomu nelze zanedbat právní důsledky Bohrova principu               1   TVRDÝ, J. Průvodce dějinami evropské filosofie. Brno: Komenium, 1947, s. 62.             2   ENGELS, F. Dialektika přírody. Praha: Svoboda, 1950, s. 41, 77.             3   WHITEHEAD, A.N. Essays on Science and Philosophy. New York: Philosophical Library,                 1948, s. 49–50.                                                                           103","OCHRANA PŘÍRODY PŘI ROZVOJOVÝCH ČINNOSTECH A JINÉ STŘETY ZÁJMŮ PŘI VYUŽITÍ ÚZEMÍ            komplementarity, který původně byl objeven v rámci kvantové mechaniky,           ale jeho platnost lze rozšířit i do rozměrů světa vnímaného lidskými smysly.             2  Princip komplementarity jako zobecnění              Heisenbergova principu neurčitosti           Německý  fyzik  Werner  Heisenberg  objevil  v  roce  1927  slavnou  rovnici,           která se v literatuře označuje jako prncip neurčitosti: Δx*Δp>= h, tj. součin           neurčitosti  polohy  a  neurčitosti  hybnosti  elementární  částice  (elektronu)           je větší nebo roven Planckově konstantě.  Vysvětlení lze vyvodit buď z fyzi-                                             4           kální podstaty elementárních částic nebo z procesu měření. V prvém případě           jde o to, že elementární částici nelze beze zbytku popsat jako pevné těleso,           protože v některých situacích se projevuje jako elektromagnetická vlna. Při           druhém přístupu je neurčitost vykládána jako nevyhnutelný důsledek inter-           akce mezi zkoumaným objektem a měřicím přístrojem: elektron zkoumáme           prostřednictvím fotonů, ale ty fotony v procesu měření ten zkoumaný elek-           tron nevyhnutelně ovlivňují. Právě tento druhý přístup se stal podkladem           pro zobecnění, které jeho objevitel Niels Bohr (sám nositel Nobelovy ceny           za fyziku) označil jako princip komplementarity a které tvrdí, že každým           zkoumáním  je  zkoumaný  předmět  nějak  ovlivněn  a  nikdy  nelze  všechny           charakteristiky  zkoumaného  předmětu  zjistit  úplně  a  současně.  V  tom                                                                   5           je  možno  spatřit  netriviální  aktualizaci  Kantova  poznatku  o  nemožnosti           poznání „věci o sobě.“ Je třeba podotknout, že Heisenbergův princip neur-           čitosti je striktně matematicky formulovaný přírodní zákon, který je přímo           aplikován  v  teoretické  i  experimentální  fyzice  i  v  technických  aplikacích;           naproti tomu princip komplementarity je spíše filosofická poučka, jejíž apli-           kaci v konkretní situaci je třeba vždy znovu promýšlet. Pro ilustraci lze uvést           několik zvláště výmluvných příkladů z oboru práva životního prostředí –           u všech příkladů je třeba mít na paměti povinnost správních orgánů zjistit           v potřebném rozsahu stav věci (§ 3 správního řádu) a taktéž povinnost všech           subjektů znát důsledky případného poškození životního prostředí (§ 17, 18           zákona o životním prostředí).              4   BEISER, A. Perspectives of  Modern Physics. New York: McGraw-Hill, 1969, s. 106.           5   BOHR, N. Physique atomique et connaissance humaine. Paříž: Gauthier-Villars, 1961, s. 15.              104","Odpovědnost za úplné a aktuální poznání přírody              Příklad  1:  Ovlivnění  režimu  podzemních  vod.  Při  jakémkoliv  nakládání             s podzemními vodami, zejména při povolování jejich odběru nebo povolo-             vání vypouštění odpadních vod do vod podzemních, by měl žadatel a nezá-             visle na něm i věcně a místně příslušný vodoprávní úřad prověřit, že nedojde             k ovlivnění kvantity ani kvality podzemních vod v dané lokalitě. Při striktním             dodržení takového požadavku by měl být sledován režim (množství, směr             proudění, kvalita) podzemních vod ve velmi husté síti vrtů po velmi dlouhou             dobu. Jenže vybudování husté sítě vrtů, a tím spíše ve spojení s odběrem             vzorků pro analýzy, může samo o sobě režim podzemních vod negativně             ovlivnit ještě dříve, než by bylo shromážděno dost podkladů pro rozhod-             nutí. Různé neinvazivní náhražky vrtného průzkumu (zejména geofyzikální             měření) poskytují výsledky, které lze interpretovat pouze s větší nebo menší             mírou neurčitosti, takže stoprocentní jistota nemůže být nikdy dosažena.             Příklad  2:  Zásah  do  biotopu  zvláště  chráněných  živočichů.  Podle  § 50             zákona  o  ochraně  přírody  a  krajiny  jsou  chráněni  nejen  zvláště  chránění             živočichové, ale i jejich sídla a biotopy. Přitom někteří zvláště chránění živo-             čichové, včetně silně a kriticky ohrožených, nejsou mnohdy prostým okem             zjistitelní – např. velevrubové ukrytí v bahně nebo ryby ve vodě. Samo nale-             zení  těchto  zvláště  chráněných  živočichů  je  proto  nevyhnutelně  spojeno             se zásahem do jejich biotopu, nehledě na praktické potíže spojené s vyhle-             dáváním např. velevrubů v bahně na dně mnohakilometrového toku.             Příklad 3: Měření znečištění ovzduší. Tento příklad se nevztahuje k platné             právní  úpravě,  ale k  některým  úvahám  de  lege  ferenda  předcházejícím             nedávnou novelu zákona o ochraně ovzduší. Ve sdělovacích prostředcích             i  v  parlamentu  proběhla  debata,  zda  by  nebylo  možno  nahradit  přímou             kontrolu topenišť kontrolou kouře z komína pomocí dronů. Navrhovatelé             tohoto řešení nevzali v úvahu, že sám pohyb dronu by ten kouř ovlivnil             tak,  že  by  žádné  reprezentativní  měření  nebylo  možno  provést.  Kromě             pohybu dronu by samozřejmě byl výsledek měření ovlivněn i sebeslabším             větrem. Ovlivnění pohybu kouře se řídí nelineárními parciálními diferenci-             álními rovnicemi; je známo, že nelinearity generují chaos, takže nemá smysl             uvažovat  o  vylepšení  spolehlivosti  výsledků  pomocí  nějakých  dodatečně             zaváděných korekcí.                                                                              105","OCHRANA PŘÍRODY PŘI ROZVOJOVÝCH ČINNOSTECH A JINÉ STŘETY ZÁJMŮ PŘI VYUŽITÍ ÚZEMÍ            3  Aktuálnost poznání přírody           Předchozí  odstavec  se  zabýval  poznáním  přírody  jako  statické  entity.           Ve skutečnosti je věc ještě daleko složitější, protože příroda je dynamický           systém, který se neustále mění. Zásahy do biotopu silně a kriticky ohrožených           živočichů a rostlin lze realizovat jen na základě výjimky podle § 56 zákona           o ochraně přírody a krajiny; z logiky věci plyne, že žádost o udělení takové           výjimky musí vycházet ze stavu věci, který byl zjištěn s určitým časovým           předstihem (týdny až měsíce) před udělením výjimky a který se následně           mohl změnit. Je také možné, že v době průzkumu se v dané lokalitě zvláště           chráněné druhy nevyskytovaly a přistěhovaly se až v průběhu terénních prací.           Příklad 1.: Výskyt zvláště chráněných druhů obojživelníků v lokalitě, kde           probíhá těžba nerostů. Takový případ se vyskytuje poměrně často, protože           jezírka na dně lomů a těžebních jam vznikají až jako důsledek těžby, takže           před zahájením těžby lokalita ani nemohla být biotopem obojživelníků.           Příklad  2.:  Výskyt  zvláště  chráněných  druhů  ptáků  se  může  měnit  velmi           rychle a nelze vyloučit, že se nějaký zvláště chráněný pták objeví (případně           i zahnízdí) v místě, kde se předtím nevyskytoval. Z praxe je přitom známo,           že kontrolní orgány interpretují jakýkoliv výskyt zvláště chráněného druhu           živočicha tak, že lokalita je biotopem tohoto živočicha.           Je tedy otázka, jak postupovat v situaci, kdy je v průběhu prací zjištěn výskyt           nějakého zvláště chráněného druhu. Obvyklá odpověď na takovou otázku           zní, že je třeba práce neprodleně přerušit a požádat o udělení výjimky. Takový           postup je ale problematický jak z důvodů praktických, tak i principielních.           Praktické  problémy  vyvěrají  ze  skutečnosti,  že  jakékoliv  práce  jsou  vždy           (nebo téměř vždy) realizovány na základě smluv, výsledků výběrových řízení,           časově  omezených  povolení,  povětrnostních  podmínek,  agrotechnických           period a podobně; přerušení prací nejen vyvolá zvýšené náklady, ale může           způsobit i rozpor s podmínkami dotace a vznik dalších ekonomicky a právně           neřešitelných situací. Principielní problém je v tom, že koincidence probí-           hajících prací s výskytem zvláště chráněného druhu (pokud nebyla udělena           výjimka) sama o sobě představuje protiprávní situaci. Jinak řečeno: probíhá-           -li těžba nánosů z koryta vodního toku, a přitom dojde k nálezu velevruba           malířského a úhynu několika jedinců, pak eo ipso již došlo k deliktu podle           § 88 odst. 2 písm. e) zákona o ochraně přírody a krajiny, a to i v případě,              106","Odpovědnost za úplné a aktuální poznání přírody              že práce byly ihned přerušeny. Přitom vzniku takové situace nelze spolehlivě             předejít dokonce ani v případě, že by po celou dobu prací průběžně probíhal             biologický průzkum, nehledě na to, že takový průzkum je již z bezpečnost-             ních důvodů nepřípustný např. v místech pohybu těžké techniky, těžby dřeva             nebo nerostů apod.              4  Právní charakter odpovědnosti podle                 zákona o ochraně přírody a krajiny             Ze  všeho,  co  výše  uvedeno,  jednoznačně  vyplývá,  že  vznik  protiprávní             situace podle § 50 odst. 2 a navazující sankce podle § 88 odst. 2 písm. e)             zákona o ochraně přírody a krajiny nelze zcela vyloučit ani při vynaložení             jakéhokoliv úsilí; odpovědnost podle těchto ustanovení má tedy charakter             odpovědnosti objektivní, a dokonce odpovědnosti absolutní, protože zákon             nenabízí  žádnou  možnost  exkulpace.  Při  objektivní  odpovědnosti  absen-             tuje subjektivní stránka, tj. deliktní chování, a to nejen úmysl, ale i nedba-             lost. Tento typ odpovědnosti se v systému práva České republiky vyskytuje             řídce a uplatňuje se převážně v občanskoprávních vztazích, typicky např. při             provozu motorových vozidel. Objektivní odpovědnost má občanskoprávní             charakter i v případě, že je stanovena v předpise, který má jinak veřejno-             právní povahu – např. odpovědnost za ztrátu podzemní vody podle § 29             odst. 2 vodního zákona. Sankcí je v takových případech vždy pouze nápravné             opatření  nebo  náhrada  škody,  nikdy  pokuta  nebo  jiná  penalizace.  V  této             souvislosti snad stojí za obecnější úvahu funkce sankce v odpovědnostním             vztahu. Ze tří základních funkcí ukládané sankce (tj. funkce punitivní, repa-             rační a preventivní) je v případě objektivní odpovědnosti punitivní funkce             vyloučena, protože sankcionovaný subjekt se nedopustil žádného deliktu,             za  který  by  bylo  možno  trestat.  Lze  souhlasit  s  objektivní  odpovědností             jako s nástrojem reparační funkce odpovědnostního vztahu, a zákonodárce             zpravidla (s výjimkou zákona o ochraně přírody a krajiny) považuje náhradu             škody za dostatečný nástroj i pro plnění preventivní funkce odpovědnosti.             Charakterizujeme-li  objektivní  odpovědnost  jako  odpovědnost  za  riziko,             pak prevence by měla spočívat v tom, že jednající subjekty by měly být odra-             zeny nebo aspoň mírněny v činnostech, které nejsou protiprávní, ale mohou             způsobit škodu. Pokud bychom hledali nějaké logické zdůvodnění pro sankci                                                                            107","OCHRANA PŘÍRODY PŘI ROZVOJOVÝCH ČINNOSTECH A JINÉ STŘETY ZÁJMŮ PŘI VYUŽITÍ ÚZEMÍ            ve formě pokuty podle zmíněných ustanovení zákona o ochraně přírody           a krajiny, pak by snad toto zdůvodnění mohlo spočívat ve zcela mimořádně           vysokém zájmu společnosti na ochraně zvláště chráněných druhů živočichů           (v případě rostlin je problém méně naléhavý), a tedy snaze o eliminaci jaké-           hokoliv rizika. Takové vysvětlení je však odtrženo od reality, protože by –           domyšleno do důsledků – představovalo snahu o utlumení všech ekonomic-           kých aktivit v území, a navíc nebere v úvahu, že některé činnosti potenciálně           ohrožující zvláště chráněné živočichy jsou jednajícím subjektům stanoveny           jako povinnost podle jiných právních předpisů, např. údržba vodních děl           podle vodního zákona. V této souvislosti je navíc třeba připomenout, že ani           udělená výjimka podle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny neposkytuje           dostatečnou právní jistotu, protože výjimka je vždy vázána na podmínky,           jejichž dodržení může být věcí dodatečné interpretace.           Příklad:  Státní  podnik  Povodí  Moravy,  s.  p.,  jako  správce  vodního  toku           Strhanec a jezu Osek, prováděl v roce 2008 údržbu vodního díla a těžbu           nánosů z vodního toku; pro tuto činnost získal výjimku pro zásah do biotopu           zvláště  chráněného  živočicha  velevruba  malířského.  Tato  výjimka  byla           vázána na provedení záchranného přenosu. Po přenosu přibližně patnácti           tisíc exemplářů přivolaný expert našel na dvanáctikilometrovém toku 120           nevysbíraných exemplářů, tj. průměrně jeden na sto metrů délky toku (jde           o mlže žijícího v bahně, jehož povrch má plochu jeden nebo několik málo           centimetrů  čtverečních).  Tento  nález  byl  vyhodnocen  jako  nedodržení           podmínek výjimky, a tedy delikt zakládající důvod k uložení pokuty.            5  Právní relevance přírodovědného průzkumu              a biologického hodnocení           Podle § 67 zákona o ochraně přírody a krajiny jsou závažné zásahy, které           by se mohly dotknout zájmů chráněných podle tohoto zákona, podmíněny           provedením přírodovědného průzkumu a biologického hodnocení, pokud           takovou  povinnost  uloží  orgán  ochrany  přírody.  Provedení  přírodověd-           ného průzkumu a písemné zpracování biologického hodnocení jsou drahé           a časově náročné činnosti a je tedy na místě otázka, jeký je jejich právní           význam.                 108","Odpovědnost za úplné a aktuální poznání přírody              Příklad: Správce vodního toku a vodního díla Baťův kanál provedl v roce             2012 v rámci údržby jezu Spytihněv snížení hladiny ve vzdutí jezu. Před             snížením hladiny bylo na základě rozhodnutí příslušného orgánu ochrany             přírody provedeno biologické hodnocení. Po snížení hladiny ČIŽP při kont-             role  zjistila  neurčené  množství  uhynulých  jedinců  velevruba  malířského;             pro identifikaci  byly  odebrány  tři  exempláře.  Přitom  biologický  průzkum             výskyt  tohoto  zvláště  chráněného  druhu  nezjistil.  ČIŽP  uložila  investo-             rovi akce pokutu, přičemž v prvé fázi k výsledku biologického hodnocení             nepřihlédla vůbec a po proběhlém odvolacím řízení výsledek biologického             hodnocení uznala jako polehčující okolnost, ne však exkulpační důvod.             Z  tohoto  příkladu  je  možno  vyvodit  zobecňující  poznatek,  že  nezjištění             přítomnosti  nějakého  zvláště  chráněného  druhu  nevytváří  pro investora             právní  jistotu;  nanejvýš  takový  negativní  výsledek  může  (ale  nemusí)  být             uznán jako polehčující okolnost. Je otázka, zda lze spravedlivě požadovat             po investorovi zjištění výskytu zvláště chráněného druhu, když to nedokáže             ani oprávněná osoba, tedy odborník, který má k tomuto účelu potřebné             vzdělání a prošel příslušnými zkouškami.              6  Závěr              Přijmeme-li základní tezi o inherentní neúplnosti přírodovědného poznání,             pak se odpovědnost podle § 50 a navazujících sankčních ustanovení podle             části sedmé zákona o ochraně přírody a krajiny jeví jako odpovědnost objek-             tivní, tedy odpovědnost za vznik protiprávní situace, kterou jednající subjekt             nezavinil ani úmyslně ani nedbalostí. Jde dokonce o odpovědnost absolutní,             protože zákon nenabízí žádnou možnost exkulpace. Z tohoto hlediska jde             o zcela výjimečný institut v rámci celého právního řádu České republiky,             protože  ve  všech  jiných  případech  objektivní  odpovědnosti  má  sankce             podobu náhrady škody, nikoliv pokuty, a navíc zpravidla existuje možnost             exkulpace. Taková právní úprava nezbytně vyvolává pocit nespravedlnosti,             zejména když k zásahu do biotopu zvláště chráněných druhů dochází při             činnostech,  k  nimž  je  investor  povinen  na  základě  jiných  zákonů.  Bylo             by žádoucí při nejbližší novele zjednat nápravu například ustanovením, umož-             ňujícím  exkulpaci  při  splnění  určitých  kumulativně  splněných  podmínek             (negativní  zjištění  přírodovědného  průzkumu  a  biologického  hodnocení,                                                                            109","OCHRANA PŘÍRODY PŘI ROZVOJOVÝCH ČINNOSTECH A JINÉ STŘETY ZÁJMŮ PŘI VYUŽITÍ ÚZEMÍ            údaje o zvláště chráněných druzích nejsou v Ústředním seznamu ochrany           přírody, v rámci správního řízení na výskyt zvláště chráněného druhu nikdo           neupozornil  apod.).  Dále  by  bylo  vhodné  podrobně  upravit  podmínky           záchranných  přenosů,  např.  definovat  toleranci  zbylých  (nepřenesených)           živočichů,  protože  stoprocentní  přenos  všech  jedinců  z  mnohatisícové           populace je evidentně nemožný.            Literature           BEISER, A. Úvod do moderní fyziky. Praha: Academia, 1975, 628 s.           BOHR, N. Physique atomique et la connaissance humaine. Paříž: Gauthier-Villars,             1961, 183 s.           ENGELS, F. Dialektika přírody. Praha: Svoboda, 1950, 343 s.           TVRDÝ, J. Průvodce dějinami evropské filosofie. Brno: Komenium, 1947, 491 s.           WHITEHEAD, A. N. Essays on Science and Philosophy. New York: Philosophical             Library, 1948, 125 s.            Contact – e-mail           chyba@pmo.cz                                           110","OCHRANA NÁRODNÍCH PARKŮ ČESKÉ             REPUBLIKY Z PRÁVNÍHO POHLEDU                     1              Milan Damohorský             Právnická fakulta Univerzity Karlovy, Česká republika               Abstract in original language             Příspěvek se zabývá minulostí, současností a budoucností některých částí             právní  úpravy  ochrany  přírody  v  národních  parcích  České  republiky.             Je zaměřen zejména na změny, které přinesl zákon č. 123/2017 Sb. do právní             regulace národních parků.             Keywords in original language             Národní parky; zonace; pozemkové vlastnictví.              Abstract             The contribution deals with the past, present and future of some elements             of  the  legal  regulation  of  the  nature  conservation  in  the  national  parks             of the Czech Republic. It focuses especially on the changes, created by the             amendment  to  the  Nature  Conservation  and  Landscape  Protection  Act             (No. 114/1992 Coll.) by the Act No. 123/2017 Coll.              Keywords             National Parks; Zoning; Land Ownership.               1  Úvod             Ve  svém  stručném  příspěvku  bych  se  rád  zabýval  některými  vybranými             aspekty  nové  právní  úpravy  ochrany  přírody  v  národních  parcích  České             republiky. Zaměřuji se zejména na logičnost a správnost některých změn,             které přinesla novela zákona o ochraně přírody a krajiny, která byla prove-             dena zákonem č. 123/2017 Sb.              1   Tento příspěvek vznikl v rámci Programů rozvoje vědních oblastí na Univerzitě Karlově                 - PROGRES Q 02 „Veřejné právo v kontextu europeizace a globalizace“, jehož hlavním                 koordinátorem je Prof. JUDr. et PhDr. mult. Michal TOMÁŠEK, DrSc. a je výstupem                 činnosti Katedry práva životního prostředí Právnické fakulty Univerzity Karlovy.                                                                            111","OCHRANA PŘÍRODY PŘI ROZVOJOVÝCH ČINNOSTECH A JINÉ STŘETY ZÁJMŮ PŘI VYUŽITÍ ÚZEMÍ            2  Územní členění národních parků           Národní parky patří nejen v České republice, ale všude na světě k nejhod-           notnějším částem dosud zachovalé či jen velmi málo pozměněné přírody,           a to nejen mírou této zachovalosti a podílem opravdové divočiny, ale i veli-           kostí svého území. Jsou tak parky velké jako celé malé státy, ale na druhé           straně i parky mající i jen několik málo kilometrů čtverečních a velké jako           malá obec. Území národních parků je tak jednoznačně z hlediska hodnot           přírodních  a  jejich  zachovalosti,  ale i  s  přihlédnutím  k  jiným  zájmům           (zejména  vlastnickým  a  návštěvnickým)  třeba  dále  členit  a  právní  režim           ochrany podstatněji diferencovat.           Česká právní úprava založená zákonem č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody           a krajiny, byla dosud postavena na dělení území do tří zón ochrany přírody           v  národních  parcích  (§ 17  dosavadního  znění  zákona),  přičemž  režimy           ochrany nebyly diferencovány podle toho, zda směřovaly vůči vlastníkům,           nájemcům a dalším uživatelům území v národních parcích či vůči fyzickým           osobám  -  návštěvníkům  národních  parků.  Nejpřísnější  ochrana  byla           v zóně první (jádrové), nejmírnější pak v zóně třetí.  Čtvrtá zóna (na rozdíl                                                       2           od chráněných krajinných oblastí) nebyla stanovována a její funkci plnilo           buď ochranné pásmo národního parku, nebo přiléhající chráněná krajinná           oblast.   Nebylo  tudíž  vůbec  nijak  diferencováno  mezi  „velkou  a  malou                3           ochranou přírody“. Jednotlivé zákazy tak splývaly a měly i zcela jednotný           (společný) procesní právní režim. To nebylo z hlediska účinnosti ochrany           vždy správné a dostatečné. Zatímco vůči vlastníkům byla regulace poměrně           mírná, vůči návštěvníkům byla někdy dosti přísná.           Hlavním ohrožením národních parků je v současnosti zjevně výstavba ne/           regulovaná územním plánem a dále lesní hospodaření, zejména nadměrná           těžba.  Neúměrné  množství  návštěvníků  na  druhé  straně  může  být  též           závažné, lze je však poměrně účinně regulovat a tyto změny jsou zpravidla           vratné a napravitelné, což o první skupině zásahů tvrdit nelze.           Novela zákona o ochraně přírody a krajiny, provedená zákonem č. 123/2017           Sb.,  která  byla  poměrně  dlouho  připravována  Ministerstvem  životního            2   DAMOHORSKÝ,  M.  a  kol.  Právo  životního  prostředí.  3.  vyd.  Praha:  C. H. Beck  2010,              s. 377.           3   Ibid., s. 378.              112","Ochrana národních parků České republiky z právního pohledu              prostředí a následně projednávána vládou ČR, proto přinesla dosti razantní             změny a diferenciaci těchto situací a následných právních režimů.             Nová zonace je rozlišena do čtyř zón diferencované ochrany přírody a kra-             jiny (§ 18), a to na:                a)  zónu přírodní,                b)  zónu přírodě blízkou,                c)  zónu soustředěné péče o přírodu,                d)  zónu kulturní krajiny.             Vymezení  nových  zón  bude  stanovovat  Ministerstvo  životního  prostředí             vyhláškou, přičemž toto vymezení bude poměrně konstantní a nesmí být             minimálně po dobu 15 let měněno.             Na druhé straně přináší zákon (§ 17) zcela nový institut tzv. klidových území,             které stanoví Ministerstvo životního prostředí opatřením obecné povahy.             Jsou to území s omezeným pohybem osob z důvodu umožnění nerušeného             vývoje ekosystémů nebo jejich složek, které jsou citlivé na nadměrný pohyb             osob a zranitelné vlivem rušivých vlivů s ním spojených. Hranice těchto             území se vyznačují viditelně v terénu. V těchto územích je v zásadě zakázán             pohyb osob mimo cesty nebo trasy vyhrazené orgánem ochrany přírody.             Vyhlášena  jistě  mohou  být  na  území  kterékoliv  zóny  národního  parku,             dle aktuální potřeby ochrany přírody, převažovat však z podstaty věci jistě             budou v prvních dvou zónách národních parků, které jsou nejzachovalejší.              3  Přísnost právních podmínek ochrany přírody             Nová právní úprava národních parků tak zavádí větší diverzitu v míře přís-             nosti ochrany národních parků v rámci jejich zonace. Nakolik je to v souladu             s praktickými potřebami i biologickým dochovaným stavem přírody v těchto             parcích, to je otázkou?! Přínosem však jistě je, že všechny změny byly dosa-             ženy pro všechny čtyři národní parky, a zákon tak dále hraje jakousi koordi-             nující a unifikující roli.             Samostatná úprava Národního parku Šumava ve speciálním zákoně, který             by řešil samostatně konkrétní problémy, by jistě popírala obecnost základ-             ních právních norem a zasahovala by do moci výkonné. Je tedy dobře a jen             správně,  že  Národní  park  Šumava  je  řešen  v  zákoně  o  ochraně  přírody                                                                            113","OCHRANA PŘÍRODY PŘI ROZVOJOVÝCH ČINNOSTECH A JINÉ STŘETY ZÁJMŮ PŘI VYUŽITÍ ÚZEMÍ            a krajiny spolu s ostatními národními parky, a to jak na obecné, tak i na speci-           ální úrovni.           Návštěvní řády národních parků také doznaly novelou podstatných změn.           Původně  byly  vydávány  formou  obecně  závazného  právního  předpisu           (vyhláškami  správ  národních  parků),  následně  až  do  současnosti  formou           opatření obecné povahy, které vydával orgán ochrany přírody (§ 19 dosavad-           ního znění zákona). Nově již návštěvním řádem nejsou konstituovány žádné           podmínky omezení a výčet turistických a rekreačních činností, které jsou           na území národního parku zakázány nebo omezeny. Tyto podmínky i některé           další vyplývají z právních předpisů, opatření obecné povahy nebo rozhod-           nutí podle zákona o ochraně přírody a krajiny. Orgán ochrany přírody tato           pravidla pouze v návštěvním řádu národního parku zveřejňuje. Návštěvní           řád tak ztrácí svoji konstitutivní a decizní povahu a stává se jen nástrojem           informačním. Pokud by zákon nestanovil povinnost zveřejňovat omezení           a  zákazy  formou  návštěvního  řádu,  nebylo  by  tohoto  ustanovení  vůbec           potřeba, protože jistě i jiné orgány ochrany přírody (a nejen ony) mohou           jako  informační  materiály  vydávat  jakékoliv  výchovně  poučné  a  preven-           tivní dokumenty a nazývat je návštěvními řády. Platí to třeba pro chráněné           krajinné oblasti, rezervace, jeskyně, památky, skalní města atd.            Návštěvní řády národních parků tak do značné míry ztrácejí svůj původní           význam  a  stávají  se  jen  instrumentem  elektronické  informovanosti,  což           považuji za krok špatným směrem.             4  Diverzita národních parků České republiky           Na rozmanitost národních parků reaguje novela tím, že nejen přehlašuje           jednotlivé národní parky přímo zákonným textem, ale i ve svých přílohách           a ruší jejich původní zřizovací předpisy, ale zejména v nově vložených § 16a           až 16d upravuje samostatné základní či bližší ochranné podmínky. V § 16a           u  Národního  parku  České  Švýcarsko  navíc  dle  mého  názoru  nesprávně           užívá pojem bližších ochranných podmínek, když část v něm obsažených           ustanovení stanoví zákazy. Vhodnější by tak bylo označení další (míněno           přídavné a speciální k základním) ochranné podmínky a bližší ochranné           podmínky.                114","Ochrana národních parků České republiky z právního pohledu              5  Vlastnictví k pozemkům v národních parcích             Zákon  rozumně  reaguje  na  zachovanou  strukturu  vlastnického  práva             k pozemkům v národních parcích tím, že nově zakotvuje zákaz zcizování             těch pozemků, které jsou ve vlastnictví státu (§ 23 nového znění zákona).             To  však  může  být  výjimečně  prolomeno  ve  smyslu  zajištění  potřebných             směn  pozemků  odůvodněných  zájmy  ochrany  přírody.  Jde  opět  o  zákaz             „mírně relativní“.             Nová dikce § 23 zákona o ochraně přírody je tak ve srovnání s textem dosa-             vadním zjevně širší a přírodě prospěšnější. Nově jsou upraveny také otázky             myslivosti,  rybářství,  lesů  a  zemědělských  pozemků  v  národních  parcích             (§ 21 až 22 b).             Český stát by tak do budoucna nejen právními, ale i věcnými, ekonomickými             a  politickými  prostředky  měl  směřovat  k  tomu,  aby  co  nejvíce  pozemků             na území národních parků a snad i jejich ochranných pásem bylo v jeho             vlastnictví.               6  Obce a národní parky             Jedním z nejspornějších bodů novely zákona bylo právní postavení obcí.             Je skutečností, že pokud jde o zastoupení vnitřního zastavěného a zastavi-             telného území obcí (intravilánu), tedy sídelních útvarů na území národních             parků v České republice, nacházíme v praxi obě krajní pozice. Jsou národní             parky,  na  jejichž  území  zastavěné  území  obce  vůbec  není  či  je  obec  jen             jedna (Národní park České Švýcarsko či Národní park Podyjí), jsou národní             parky, na jejichž území také obce nejsou, ale významné sídelní útvary jsou             v jejich ochranném pásmu (Krkonošský národní park – Pec pod Sněžkou,             Špindlerův mlýn atd.), ale je i národní park, na jehož území je hned několik             sídelních útvarů obcí (Národní park Šumava).             Problém  je  tudíž  v  přísnosti  režimu  ochrany  pro tato  zastavěná  území.             Novela zákona zajišťuje podíl obcí na rozhodování zejména tím, že rede-             finuje úkoly, pravomoci a složení rady národního parku a dává zde obcím             poměrně širokou možnost zapojení. Na druhé straně, národní park je nejvý-             znamnější  kategorií  zvláště  chráněného  území  v  České  republice,  a  není             v něm tudíž možné vše podřídit rozvoji obcí. Obce získávají svůj význam                                                                             115","OCHRANA PŘÍRODY PŘI ROZVOJOVÝCH ČINNOSTECH A JINÉ STŘETY ZÁJMŮ PŘI VYUŽITÍ ÚZEMÍ            i ekonomické přínosy do svých rozpočtů právě z faktu, že jsou v unikátním           území  národního  parku  či  alespoň  v  jeho  bezprostřední  blízkosti.  Musí           se s tímto faktem naučit žít, nakládat i podnikat.           Senátní  pozměňovací  návrh,  který  však  nebyl  naštěstí  nakonec  přijat,           přinášel právě v tomto směru značné průlomy ve směru k rozvolnění územ-           ního plánování i ochrany přírody a lesa (těžba) právě pro obce v národ-           ních  parcích.  V  podstatě  však  byl  „šit  na  míru“  podmínkám  developerů           a  vlastníků  pozemků  v  Národním  parku  Šumava  a  ostatních  národních           parků se v podstatě netýkal. Je proto jistě dobré, že tento návrh byl nakonec           zamítnut. 4           Senátní návrh tak nezlepšoval, ale naopak zhoršoval postavení obcí. Jistě           by však velmi vyhovoval některým developerům, vlastníků a investorům,           pokud jde o jejich záměry. Obdobně pak bylo zřejmě motivováno i veto           prezidenta republiky, které bylo také následně Poslaneckou sněmovnou PČR           přehlasováno (viz usnesení č. 124/2017 Sb.).           Postavení a právní i věcné roli obcí na území národních parků v ČR i v zahra-           ničí by pak do budoucna měla být jistě věnována zvýšená pozornost, a to jak           na  úrovni  praktických  řešení,  tak  i  na  úrovni  teoretických  akademických           studií.             7  Závěr           Novela zákona o ochraně přírody a krajiny, která po všech věcných, právních           a hlavně politických peripetiích nakonec prošla všemi stupni legislativního                 5           procesu  a byla vyhlášena pod číslem 123/2017 Sb., nabyla účinnosti dnem           1. června 2017. Jde jistě o sice poměrně malý krok, avšak správným směrem.           Bylo by chybou tuto novelu zákona o ochraně přírody a krajiny prezen-           tovat  jako  nějaké  ohromné  a  převratné  vítězství  ochrany  přírody.  Ani           z hlediska právního nejde o normu nějak perfektní. Spíše lze ocenit jednotu           Ministerstva životního prostředí a ostatních úřadů jeho resortu, nevládních           ekologických  organizací,  akademické  sféry,  pokrokové  veřejnosti  i  části             4   Srov.  Senátní  tisk  č.  25.  Dostupný  na:  http://www.senat.cz/xqw/xervlet/pssenat/              historie?action=detail \& value=4014           5   Srov.  Sněmovní  tisk  č.  501.  Dostupný  na:  http://www.psp.cz/sqw/historie.              sqw?o=7 \& t=501              116","Ochrana národních parků České republiky z právního pohledu              sdělovacích prostředků, které vytvořily dostatečný tlak na to, aby v obou             případech verze vrácené sněmovně (Senátem i vetem prezidenta republiky)             byly  nakonec  odmítnuty  a  bylo  definitivně  přijato  původní  vládní  znění             novely zákona.             Až nejbližších několik let ukáže a prověří tuto těžko vybojovanou novelu             z hlediska jejích dopadů do praxe. Připomenout je však třeba, že novelizuje             i některá s národními parky zcela nesouvisející ustanovení zákona o ochraně             přírody a krajiny. Označovat ji tak za novelu o národních parcích je tím             pádem do jisté míry zavádějící.             Velkým krokem zpět však byla až další novela téhož zákona přijatá v souvis-             losti s velkou novelizací stavebního zákona, a to zejména pokud jde o § 70             týkající  se  účasti  veřejnosti  ve  správních  řízeních.  Zatímco  první  novela             se týká jen zhruba 1,5 % státního území, na němž leží národní parky, pak             druhá  novela  se  týká  celých  100 %  státního  území.  Jde  tak  jednoznačně             o největší regres nejen v právu ochrany přírody, krajiny a životního prostředí,             ale i o nově vzniklý demokratický deficit, po 25 letech účinnosti zákona.             Literature             DAMOHORSKÝ, M. a kol. Právo životního prostředí. 3. vyd. Praha: C. H. Beck,                2010, 629 s. ISBN 978-80-7400-338-7.             DAMOHORSKÝ, M. a T. SNOPKOVÁ. Role obce v ochraně životního prostředí.                Praha: PF UK, 2015, 222 s. ISBN 978-80-87975-31-2.             GERLOCH, A. Teorie práva. 6. vyd. Plzeň: Nakladatelství Aleš Čeněk, 2013,                310 s. ISBN 978-80-7380-454-1.             HENDRYCH, D. a kol. Správní právo. Obecná část. 9. vyd. Praha: C. H. Beck,                2016, 570 s. ISBN 978-80-7400-624-1.             MLČOCH, S. Dvacet pět let zákona na ochranu přírody a krajiny. Ochrana                přírody, č. 3/2017, s. 2–5. ISSN 1210-258X.             STEJSKAL,  V.  Zákon  o  ochraně  přírody  a  krajiny.  Komentář.  Praha:  Wolters                Kluwer, 2016, 532 s. ISBN 978-80-7552-229-0.               Contact – e-mail             damohors@prf.cuni.cz                                                                             117","OCHRANA PŘÍRODY PŘI ROZVOJOVÝCH ČINNOSTECH A JINÉ STŘETY ZÁJMŮ PŘI VYUŽITÍ ÚZEMÍ            OCHRANA PŘÍRODY A STAVEBNÍ           ČINNOST (NĚKOLIK OBECNÝCH           POZNÁMEK A POSTŘEHŮ)            Milan Pekárek           Právnická fakulta, Masarykova univerzita, Česká republika             Abstract in original language           Příspěvek  je  zaměřen  na  současnou  snahu  co  nejvíce  zkrátit  a  urychlit           procesy povolující stavební činnost a s tím související postupné vylučování           dalších a dalších typů staveb z povolovacích procesů. Řadu těchto záměrů           stačí stavebnímu úřadu jen ohlásit, anebo dokonce ani to ne. Cílem tohoto           příspěvku  je  poukázat  na  to,  že  příroda  jako  součást  životního  prostředí           je jednou z nejvyšších hodnot a že řešení, která navrhují a schvalují české           zákonodárné orgány, jsou často v rozporu se snahou o její ochranu. Zejména           poslední novela stavebního zákona z června r. 2017 je toho jednoznačným           důkazem. Přitom čl. 7 Ústavy České republiky ukládá státu povinnost dbát           o šetrné využívání přírodních zdrojů a o ochranu přírodního bohatství.            Keywords in original language           ochrana přírody; povolování staveb; zásady práva životního prostředí.            Abstract           The  contribution  is  focused  on  current  effort  to  speed  up  construction           permitting processes and trends to exclude more and more construction           activities from the scope of permitting procedures. Many of these proj-           ects must be just reported to the Construction Authority and moreover,           number of building activities which may be carried out without any permit           or even without any notification is increasing. The aim of this contribution           is to refer to the nature as the highest asset and to show that legislative solu-           tions adopted by the Czech Parliament are contradictory to its protection           and conservation. At the same time, pursuant to the Article 7 of the Czech           Constitution the state has a duty to care about the sustainable use of natural           resources and protect natural heritage.              118","Ochrana přírody a stavební činnost (několik obecných poznámek a postřehů)              Keywords             Nature Protection; Construction Permit; Environmental Law Principles.              1  Úvod             Úvodem několik slov o pojmech, jimiž v nadpise vymezuji šíři záběru svého             příspěvku. Jsou to pojmy „příroda“ a „stavební činnost“. Vymezit obsah             každého z nich by si vyžádal rozsáhlou studii. A proto jen velmi stručně.             Navíc  to  bude  vymezení  z  pozice  právníka,  resp.  vymezení  vycházející             z platné právní úpravy, v nichž se i tyto pojmy často vyskytují.              Nejprve k pojmu „příroda“. V českém právu máme dokonce zákon o ochraně             přírody č. 114/1992 Sb. ve znění řady dalších právních aktů. Uvedený zákon             obsahuje § 3, v kterém vymezuje „…některé základní pojmy.“, avšak pojem             „příroda mezi nimi není. Co jím rozumí se však přesto ze zákona dozví-             dáme, a to již z § 2 a zejména z jeho prvního odstavce vymezujícího ochranu             zákona. Dozvídáme se zde, co je předmětem této ochrany, a tedy nepřímo             i co tento zákon za přírodu považuje. Je to péče státu a fyzických a právnic-             kých osob o volně žijící živočichy, planě rostoucí rostliny a jejich společenstva, o nerosty,             horniny, paleontologické nálezy a geologické celky, péče o ekologické systémy a krajinné             celky, jakož i vzhled a přístupnost krajiny“. Do jisté míry je tento příkladmý výčet             doplněn ještě i dalšími odstavci cit. paragrafu, i když v nich se již hovoří             spíše o prostředcích této ochrany. Zjednodušeně se dá příroda vymezit jako             ta část ekologických systémů na území českého státu, v nichž převažují přírodní procesy             nad aktivitami lidské populace.             Podobně jako pojem „příroda“ český právní řád nevymezuje ani pojem „stavební             činnost“, a to přesto, že i zde máme speciální zákon, který tzv. stavební činnost             komplexně právně upravuje. A nejen samu tuto činnost, ale i její přípravy, které             často probíhají s velkým předstihem před jejím vlastním zahájením. Tímto             zákonem je zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu             (dále jen „stavební zákon“) ve znění pozdějších předpisů, který sice také vyme-             zuje základní pojmy (v § 2 a 3), nicméně pojem stavební činnost opět mezi             nimi není. Co je obsahem pojmu stavební činnost proto i v tomto případě             můžeme dovodit pouze nepřímo z vymezení z některých pojmů v cit usta-             novení. Zřejmé je, že jde o činnosti, resp. aktivity člověka související s pořizo-             váním staveb a případně zařízení a s jejich umisťováním v území.                                                                           119","OCHRANA PŘÍRODY PŘI ROZVOJOVÝCH ČINNOSTECH A JINÉ STŘETY ZÁJMŮ PŘI VYUŽITÍ ÚZEMÍ            Stavební  činností  se  tedy  rozumí  především  pořizování  staveb.  Stavbou           stavební  zákon  v  cit.  § 2  odst.  3  rozumí  veškerá  stavební  díla  vznikající           stavební nebo montážní technologií, bez zřetele na její stavebnětechnické           provedení, použité stavební výrobky, materiály a konstrukce, na účel jejich           využití a dobu trvání. Za stavbu je považován i výrobek plnící funkci stavby.           Některé  specifické  skupiny  staveb  spolu  a  dalším  zařízením  a  pozemky           zákon zde (v cit. paragrafu, odst. 1 písm. k) vymezuje jako veřejnou infra-           strukturu, kterou člení na dopravní infrastrukturu, technickou infrastruk-           turu a občanské vybavení. 1           Vedle pojmu stavba vymezuje stavební zákon v § 3 odst. 3 ještě pojem „stave-           niště“, a to jako místo, na kterém se provádí stavba nebo udržovací práce           na ní nebo na kterém se stavba odstraňuje.           Stavby (ve shora uvedeném smyslu), resp. stavební činnost, stejně jak všechny           ostatní  lidské  aktivity,  jsou  neoddělitelně  spojeny  s  zemským  povrchem,           resp. jeho určitými částmi označovanými jako pozemky. Totéž ovšem platí           i o životním prostředí včetně těch jeho částí, na nichž převládají přírodní           procesy, jinými slovy řečeno jde o prostředí přírodní. Od počátků vývoje           lidské  civilizace  se  rozvíjí  stavební  činnost.  Se  zvyšováním  počtu  obyva-           telstva, jeho vzrůstající technické a technologické vyspělosti zejména pak           od počátků bouřlivého vědeckotechnického rozvoje se nároky na umisťo-           vání staveb a zařízení do území nepředstavitelně zvýšily. Je to již dávno,           co se stavby pořizovaly především za účelem bydlení. Dnes jsou prakticky           všechny lidské aktivity provázeny stavební činností.           Proto vedle staveb obytných, se běžně setkáváme s širokou škálou staveb,           s nimiž jsou spojeny výrobní procesy prakticky všech výrobních odvětví,           se stavbami sloužících ke skladování a obchodní činnosti či opravárenské           činnosti. Nezastupitelné a velice rozšířené jsou stavby dopravní (všech exis-           tujících druhů dopravy), stavby sloužící vodnímu hospodářství, dobývání           nerostů, energetice, a tak bychom mohli ještě dlouho ve výčtu pokračovat. 2            1   Zatím poslední novela stavebního zákona č. 225/2017 Sb. pojem stavby doplňuje ještě              pojmy „soubor staveb“ a „stavba hůavní souboru staveb“ – viz jeho § 2 odst. 8 a 9.           2   Na  tomto  místě  je  třeba  dodat,  že  právní  režim  řady  z  těchto  účelově  specifikova-              ných skupin staveb nevyplývá jen ze shora zmíněného stavebního zákona, ale vztahují              se na ně i jim speciálně určené zákony – viz např. energetický zákon, zákon o drahách,              zákon o pozemních komunikacích, vodní zákon, zákon o vodovodech a kanalizacích,              horní zákon, zákon o civilním letectví aj.             120","Ochrana přírody a stavební činnost (několik obecných poznámek a postřehů)              Zapomenout nelze ani na stavby sloužící zdravotnictví, umění a vědě, vzdě-             lávání, využívání volného času. Ale také stavby, v nichž se realizuje politická             a státní správa společnosti, stavby sloužící obraně státu. Jistě by se našly ještě             i další skupiny staveb, a tedy i s nimi spojených stavebních činností.             Pro úplnost je třeba dodat, že podle platné právní úpravy je za stavební             činnost  považováno  nejen  pořizování,  údržba  a  případně  i  rekonstrukce             staveb a zařízení, ale i jejich bourání (odstraňování). A nejen to, ale za stavební             činnost stavební zákon považuje i terénní úpravy. Vymezuje je v § 3 odst. 1             jako zemní práce a změny terénu, jimiž se podstatně mění vzhled prostředí             nebo odtokové poměry, těžební a jim podobné a s nimi související práce             (pokud se v posledně jmenovaném případě nejedná o hornickou činnost             nebo činnost prováděnou hornickým způsobem – v tomto případě by byly             tyto činnosti v režimu těchto speciálních předpisů). Jako příklad terénních             úprav, která má cit. ustanovení na mysli zákon uvádí skladovací a odstavné             plochy,  násypy,  zavážky,  úpravy  pozemků  pro zřízení  hřišť  a  sportovišť,             těžební práce na povrchu.             Stavební  činnost  a  její  výsledky  (stavby)  zabírají  stále  více  a  více  území,             bohužel i toho, na němž dosud převažovaly přírodní ekosystémy. Situace             se přitom trvale zhoršuje. Nejen proto, že činnosti provozované ve stavbách             a zařízeních stále ještě produkují velká množství odpadu (jím se dokonce             stanou i samy cílené produkty činností v nich provozovaných), ale i tím,             že prostě jen zabírají další a další územní, a to právě na úkor toho dosud             „přírodního.  Třeba i jen tím, že je rozdělují a vytvářejí překážky pro pohyb,                        3             zejména volně žijících živočichů (pozemní komunikace, dráhy apod). Kromě             toho z částí, které vzájemně propojuje výměna látek, tok energie a předávání             informací, a které se vzájemně ovlivňují a vyvíjejí v určitém prostoru a čase –             srov. § 3 zákona č. 17/1992 Sb., o životním prostředí. Člověk je nedílnou             součástí tohoto ekosystému. Jeho vývoj a proměny se ho týkají bez ohledu             na to, zda si to uvědomuje či nikoli. Ekosystém Země se proměňuje i nezá-             visle  na  člověku.  Dokazuje  to  skutečnost,  že  ekosystém  na  Zemi  vznikl               3   Je vcelku běžným jevem, že investoři (subjekty financující stavení činnost) raději staví                 na volných dosud nezastavěných plochách namísto toho, aby dožívající stavby v zastavě-                 ném území rekonstruovali, případně dosavadní stavby zcela nahradili stavbami novými.                 Výsledkem je neustálé rozšiřování zastavěného území měst i venkovských obcí na úkor                 dosud tzv. „volné krajiny“.                                                                           121","OCHRANA PŘÍRODY PŘI ROZVOJOVÝCH ČINNOSTECH A JINÉ STŘETY ZÁJMŮ PŘI VYUŽITÍ ÚZEMÍ            a vyvíjel se dávno před tím, že se v něm objevil člověk, resp. jeho nejbližší           předchůdce. Na straně druhé člověk, přesněji lidstvo, se do jisté míry vyčle-           nilo z ostatních forem života svou schopností abstraktního myšlení a schop-           ností předem domýšlet důsledky svých činů. Na jedné straně dokáže své           aktivity usměrnit tak, aby jejich nepříznivé důsledky pro životní prostředí           zmírnilo, na straně druhé straně jeho chování ovlivňují i ekonomické zájmy.           Především  snaha  o  dosažení  co  nejvyššího  zisku,  navíc  co  nejrychleji,           dokáže potlačit mnohé i dobré úmysly včetně těch, které se týkají ochrany           životního prostředí. Právě pro své výjimečné schopnosti, jejichž důsledkem           mj. je, že svými aktivitami dokáže vědomě a cíleně životní prostředí ovliv-           ňovat (negativně i pozitivně) mnohem více než jiné formy života na Zemi,           by si měl člověk neustále připomínat, že je za stav životního prostředí odpo-           vědný, a to nejen za stav příznivý pro něj, ale i pro co nejširší spektrum           forem života na Zemi.            V důsledku toho teorie práva životního prostředí považuje životní prostředí           za nejvyšší hodnotu, kterou člověk musí neustále chránit, a to s pomocí           právních norem nejvyšší právní síly. Proto legislativa zařadila právo na příz-           nivé životní prostředí mezi základní lidská a občanská práva – viz čl. 35           Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina). Jeho odst. 3 dokonce           říká, že „Při výkonu svých práv nikdo nesmí ohrozit ani poškozovat životní           prostředí, přírodní zdroje, druhové bohatství přírody a kulturní památky nad           míru stanovenou zákonem“.           Podobný text nacházíme v Listině v odst. 3 čl. 11. Uvedený článek zakot-           vuje  právo  vlastnit  majetek.  Současně  ale nesmí  být  zneužito  na  újmu           práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy.           Jmenovitě Listina zde zakazuje poškozování lidského zdraví, přírody a život-           ního prostředí nad míru stanovenou zákonem.           Z výše citovaného odst. 3 čl. 15 listiny především plyne i závěr, že Listina           zde nadřazuje právo na příznivé životní prostředí nad práva ostatní, včetně           těch, které sama jako základní zakotvuje.           Určitým omezením možnosti přímé soudní ochrany je její čl. 41 odst. 1,           podle  něhož  se práv  uvedených  v  tam  vyjmenovaných  článcích  (a  čl.  35           je  mezi  nimi)  lze  domáhat  jen  v  mezích  zákonů,  které  tato  ustanovení           provádějí. V důsledku toho, že zákony, které by přímo čl. 35 prováděly, jsou              122","Ochrana přírody a stavební činnost (několik obecných poznámek a postřehů)              v českém právu stále jenom dva, a to ještě v omezeném rozsahu (zákoník             práce – pracovní podmínky a občanský zákoník v ustanoveních upravujících             tzv. sousedské vztahy), musí se osoba domáhající se práva na příznivé životní             prostředí obrátit nejprve na orgány veřejné správy, kterým je ochrana život-             ního prostředí, a tedy i práva každého na jeho příznivý stav, zákony svěřena.             O ochranu soudní se tak mohou ucházet až teprve tehdy, když u těchto             správních orgánů úspěšní nebyli. Takže soudní ochrana je i v tomto případě             dosažitelná,  jen  dosáhnout  jí  je  složitější.  Kromě  toho  procesní  správní             právo není dnes o nic jednodušší než to civilní (občanskoprávní).             Zdá se, že větší problém je jinde. A to právě v již shora připomínaném             dodatku k v závěru čl. 35 odst. 3 a obdobného dodatku v čl. 11 odst. 3.             Že  totiž  při  výkonu  svých  práv,  včetně  práva  vlastnického,  nesmí  jedna-             jící  subjekt  poškozovat  mj.  přírodu  (a  nakonec  i  životní  prostředí,  jehož             nedílnou součástí příroda je) nad míru stanovenou zákonem. Problém je v tom,             že mez přípustného negativního působení na uvedené chráněné hodnoty,             a tedy i zasahování a omezování práva na příznivé životní prostředí, je vždy             dána příslušným zákonem, resp. by měla jím být dána.             Zákony,  jak  je  obecně  známo,  schvaluje  a  vydává  parlament.  Zatímco             všechny  ostatní  subjekty  musí  tyto  v  nich  stanovené  meze  respektovat,             neplatí to zcela úplně právě pro parlament. Ten je sice rovněž musí respek-             tovat, ale jen do té doby, než začne projednávat a schvalovat nový zákon,             který omezení pro negativní působení na životní prostředí (tedy i přírodu)             oproti dosavadní právní úpravě sníží. Pokud by takový zákon měl existovat,             musel by to být zákon ústavní, a i ten může parlament svou kvalifikovanou             většinou změnit. Ledaže by právo na příznivé životní prostředí, a tedy opět             i ochrana přírody, byla zahrnuta do podstatných náležitostí demokratického             právního státu (viz čl. 9 Ústavy České republiky). 4              4   Na tom nic nemění ani čl. 7 Ústavy ČR, v němž ústava ukládá státu dbát o šetrné využí-                 vání přírodních zdrojů a ochranu přírodního bohatství. Problém tohoto ustanovení totiž                 spočívá právě v podobě uložené povinnosti – stát „dbá“. I když teorie říká, že konkre-                 tizace tohoto ustanovení je obsahem zákonů zajišťujících ochranu životního prostředí,                 problém je v závaznosti, resp. vynutitelnosti této povinnosti tehdy, když jménem státu                 koná parlament, tedy když vydává nový zákon, kdy nově stanoví míru (stupeň) přípust-                 ného zasahování do životního prostředí. Aby toto pravidlo platilo i pro zákonodárce                 samotného, musela by ústava výslovně stanovit, že žádný nový zákon nemůže dosavadní                 omezení zákony již vydanými novým zákonem snížit. Leda snad z důvodů velmi váž-                 ných – ohrožení života – a jen na omezenou dobu.                                                                           123","OCHRANA PŘÍRODY PŘI ROZVOJOVÝCH ČINNOSTECH A JINÉ STŘETY ZÁJMŮ PŘI VYUŽITÍ ÚZEMÍ            2  Principy práva životního prostředí a ochrana              přírody v souvislosti se stavební činností            Tento poněkud širší úvod jsem zvolil proto, abychom si uvědomili zásadní           význam  příznivého  životního  prostředí  jako  hlavního  existencionálního           předpokladu života na Zemi včetně života člověka, a to nejen jako jednot-           livce, ale i jako druhu. Z hlediska základních práv člověka právo na příz-           nivý stav životního prostředí člověka je ústavně zajištěným předpokladem           pro možnost reálně uplatňovat všechna ostatní základní práva, včetně práva           na zdraví i na život. Tato práva budou je prázdnou ústavní proklamací, jest-           liže nedojde k vytvoření reálných podmínek pro jejich zajištění v podobě           příznivého životního prostředí.           Životní prostředí na Zemi představuje společný ekosystém (funkčně prová-           zaný systém neživých a živých částí této planety). Příznivý stav životního           prostředí ostatních živých forem, které sdílí životní prostředí s člověkem,           má i ten význam, že tyto formy života jsou současně i významné zdroje           (přírodními) pro člověka, ať již dnes využívané nebo dosud člověkem nepo-           znané natolik, aby jejich užitečnost i pro sebe již dnes mohl využít.            Navíc,  i  když  životní  prostředí  představuje  jeden  systém,  jeho  vlastnosti           nejsou ve všech částech Země stejné. Tato různorodost jednotlivých složek           ekosystému Země se rozhodujícím způsobem podílela i na vývoji vlastností           v nich vznikajících a vyvíjejících se forem života. Takže i pojem příznivé           životní prostředí má rozdílný obsah i podle toho, k jaké formě života jej           právě vztahujeme.           Ochrana přírody, právě proto, že jde o významnou část ekosystému, v němž           dosud převažují přírodní procesy (dnes se na Zemi prakticky nevyskytují           místa, která by nebyla, více či méně, poznamenána lidskou činností nebo           jejími  důsledky),  je  předmětem  soustředěné,  i  když  ne  vždy  dostatečné           a důsledné, ochrany ze strany společnosti, a to nejen české, ale i mezinárodní.            Jedním z významných nástrojů je i právní regulace vztahů lidí, jednotlivců           i  právnických  osob,  k  přírodě.  Základním  předpisem  v  českém  systému           právní ochrany přírody je zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny           (ve znění dalších předpisů). Ten na jedné straně navazuje na mezinárodní           právní  akty  vztahující  se  k  ochraně  přírody  nebo  na  příslušné  směrnice                124","Ochrana přírody a stavební činnost (několik obecných poznámek a postřehů)              a nařízení Evropské unie, jíž je Česko členem. Na straně druhé mnohé části             přírody jsou ve vnitrostátním právu z působnosti zákona o ochraně přírody             vyčleněny a tvoří obsah zákonů dalších – např. lesy, vodní zdroje, země-             dělská půda, zvěř a další.             Základním, nebo spíše nejobecnějším právním předpisem pro oblast život-             ního  prostředí  je  stále  zákon  č.  17/1992  Sb.  o  životním  prostředí.  Jde             o zákon rámcový, proto velmi stručný. Vedle vymezení obsahu pojmů, které             zákon považuje za základní a základních povinností při ochraně životního             prostředí, vnáší do právního systému České republiky novou formu právní             odpovědnosti (odpovědnost za ekologickou újmu) a formuluje, bohužel jen             některé, zásady ochrany životního prostředí. 5              O zásadě „nejvyšší ochrany“ jsem v podstatě hovořil výše, když jsem zdůraz-             ňoval význam životního prostředí a právo na příznivé životní prostředí jako             zajištění reálného předpokladu zajištění i všech základních práv ostatních.             Další zásadou ochrany životního prostředí (a tedy i práva životního prostředí)             je zásada trvale udržitelného rozvoje. Zákon o životním prostředí ji sice neuvádí             v  části  vyhrazené  zásadám  ochrany  životního  prostředí,  ale v  části  věno-             vané  vymezení  základních  pojmů.  To  ovšem  nic  nemění  na  skutečnosti,             že jde o více než jen pojem. Cit. zákon ji formuluje v § 6 jako „…takový             rozvoj,  který  současným  i  budoucím  generacím  zachovává  možnost  uspokojovat  jejich             základní životní potřeby a přitom nesnižuje rozmanitost přírody a zachovává             přirozené  funkce  ekosystémů“.  Uvedené  ustanovení  se  objevilo  v  uvedeném             zákoně v době, kdy se velmi diskutovalo o tom, zda v územích, kde ještě             byl stav životního prostředí včetně přírody uspokojivý, tento stav zakon-             zervovat a žádný rozvoj, včetně výstavby, v nich nepovolit, anebo i tam jej             připustit, ale regulovat jej. Nakonec zákonodárce přijal druhé z uvedených             řešení. Zákon o životním prostředí sám regulační mechanismus nepřinesl.             Omezil se jen na vymezení obecných limitů rozvoje společnosti – jeho rych-             losti a intenzity. Prvním z uvedených je připuštění takového rozvoje, který             současným i budoucím generacím zachovává možnost uspokojovat jejich             základní  životní  potřeby.  Druhým  omezením  je  ochrana  ostatních  forem             života na Zemi – ostatních ekosystémů. Dokonce stanoví způsob, jak zjistit,              5   JANČÁŘOVÁ, Ilona a kol. Právo životního prostředí: obecná část. Masarykova univerzita,                 2016, 715 s. ISBN 978-80-210-8366-0.                                                                           125","OCHRANA PŘÍRODY PŘI ROZVOJOVÝCH ČINNOSTECH A JINÉ STŘETY ZÁJMŮ PŘI VYUŽITÍ ÚZEMÍ            zda rozvoj společnosti toto omezení již překračuje anebo se k jeho překro-           čení velmi přibližuje. Tímto „signalizačním zařízením“ je stav, kdy se začíná           snižovat v daném území rozmanitost přírody (biodiverzita). Proto je třeba           stav životního prostředí, zejména přírody, neustále sledovat a vyhodnocovat           podle tohoto kritéria a v situaci, kdy jsou zjištěny známky toho, že určité           rostlinné nebo živočišné druhy z území mizí, rozvoj území (včetně stavební           činnosti) utlumit případně zcela zastavit, a to alespoň do doby, než budou           nalezena řešení, jak nepříznivé důsledky dalšího zamýšleného rozvoje oslabit           nebo dokonce vyloučit.           Zásadou  ochrany  životního  prostředí,  a  tedy  i  práva  životního  prostředí           je i zásada prevence. Jde o jednu z obecných zásad práva jako takového. V ochraně           životního prostředí, a tedy i v související části systému práva však tato zásada           oproti jiným oblastem práva nabývá na významu. Jde opět o důsledek výji-           mečnosti objektu ochrany – životního prostředí. Ta se mj. projevuje i tím,           že újmy způsobené člověkem na životním prostředí (přírodě) se odstraňují           velmi obtížně, nákladně a mnohdy jsou dokonce neodstranitelné. O to důle-           žitější je, pokud možno, se negativním důsledkům lidských aktivit na životní           prostředí vyhnout, nebo je alespoň co nejvíce minimalizovat.           Jedním  z  prevenčních  nástrojů,  jejichž  prostřednictvím  je  určován  příští           rozvoj určitého území, je územní plánování. Jeho právní úprava je v současné           době součástí zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním           řádu (dále jen stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů. Jde o právní           předpis, který na úrovni zákona upravuje stavební činnosti od fáze příprav           a schválení dokumentace obsahující v závazné podobě (závazné zejména           pro všechny orgány, které v dalších fázích budou o využití území rozho-           dovat) představy o budoucím využití určitého území.           Pro  územně  plánovací  dokumenty  je  typické,  že  v  zákonné  úpravě  tvoří           ucelenou čtyřstupňovou soustavu – politika územního rozvoje – pro území           celého státu, zásady územního rozvoje – pro území kraje, územní plán –           území  obce,  regulační  plán  –  pro část  území  obce  nebo  i  kraje).  První           dva  stupně  jsou  pořizovány  povinně,  zbývající  dva  podle  potřeby  obce.           Dokument vyššího stupně je závazný pro pořizovatele plánovacích doku-           mentů nižšího stupně.                126","Ochrana přírody a stavební činnost (několik obecných poznámek a postřehů)              Pro každý typ územně plánovacích dokumentů je v zákoně upraven speciální             proces, kterým musí projít až do jejich schválení a vyhlášení. Procesu pořizo-             vání a schvalování této dokumentace se účastní vedle pořizovatelů přísluš-             ných orgánů územní samosprávy i řada orgánů státní správy, jimž zvláštní             předpisy svěřují ochranu částí životního prostředí, ale také obce i občané             (veřejnost). Dokonce se mohou těchto procesů zúčastnit i ti občané, kteří             v dotyčném území nežijí. Mohou se účastnit jako jednotlivci, anebo orga-             nizovaní v občanských (ekologických) iniciativách (seskupení občanů bez             právní subjektivity) anebo organizovaní do ekologických spolků (s právní             subjektivitou).             Koncepce,  resp.  návrhy  pořizovaných  dokumentů  jsou  povinně  zasílány             obcím, dotčeným správním orgánům a zpřístupněny veřejnosti. Ti naopak             mohou, resp. musí, ve lhůtách stanovených zákonem, poslat pořizovateli svá             stanoviska (dotčené orgány), námitky (dotčené obce, vlastníci, oprávněný             investor), připomínky (veřejnost). Před schválením návrhu musí být o stano-             visko požádán i nadřízený orgán územního plánování.             Skutečnost, že další rozvoj určitého území se připravuje a závazný doku-             ment schvaluje se značným předstihem, než se začne nejen s vlastní reali-             zací  těchto  projektů,  ale dokonce  i  s  řízeními  o  povolení  této  realizace,             je projevem zmíněné zásady prevence. Možné střety různých do určitého             území  směřujících  zájmů  a  jejich  realizace  jsou  řešeny  relativně  dlouho             předtím, než se s uskutečňováním přijatých a do území umístěných záměrů             skutečně začne.             Právě  v  části  obsahu  stavebního  zákona  věnované  územnímu  plánování             nachází  své  uplatnění  i  zásada  trvale  udržitelného  rozvoje.  Jmenovitě             to vyplývá z § 18 odst. 1 stavebního zákona. Jde o úvodní odstavec para-             grafu,  který  vymezuje  cíle  územního  plánování.  V  té  souvislosti  hned             v první větě říká, že „Cílem územního plánování je vytvářet předpoklady pro výstavbu             a pro udržitelný rozvoj území, spočívající ve vyváženém vztahu podmínek pro příznivé             životní prostředí, pro hospodářský rozvoj a pro soudržnost společenství obyvatel území,             a který uspokojuje potřeby současné generace, aniž by ohrožoval podmínky života generací             budoucích“.             Je evidentní, že chápání pojmu (a zásady současně) trvale udržitelný rozvoj             území, nabylo od jeho prvního zakotvení v zákoně o životním prostředí                                                                           127","OCHRANA PŘÍRODY PŘI ROZVOJOVÝCH ČINNOSTECH A JINÉ STŘETY ZÁJMŮ PŘI VYUŽITÍ ÚZEMÍ            na šíři. Ve stavebním zákoně se totiž již nezaměřuje jen na stránku ekolo-           gickou,  ale k  řešení  dalšího  vývoje  území  přistoupilo  mnohem  komplex-           něji  –  rozšířilo  je  o  dvě  další  oblasti,  které  jsou  s  každým  územím  více           či méně rovněž spojeny. Kromě toho je z uvedené definice zřejmé, že vyvá-           žený  vztah  podmínek  pro všechny  tři  uvedené  oblasti  bude  muset  být           výsledkem  kompromisu.  I  přesto  však,  a  nyní  to  opět  musím  zdůraznit,           vzhledem k nenahraditelnosti příznivého životního prostředí musí být jeho           ochrana vždy prioritní. Problém, který však zřejmě nikoho netíží, je skuteč-           nost,  že  stavební  zákon  sice  v  citovaném  ustanovení  rozšířil  posuzování           vlivů koncepcí nebo záměru o další dvě oblasti (hospodářský rozvoj území           a soudržnost společenství obyvatel území), avšak nedává žádnou odpověď           otázku, kdo a podle jakých pravidel a hledisek a v jaké podobě bude tyto           části komplexního posouzení koncepce nebo záměru zpracovávat.           Jak  při  pořizování  územně  plánovacích  dokumentů,  tak  v  řízeních  podle           stavebního  zákona  navazujících  na  územně  plánovací  procesy  (řízení           stavebních úřadů), které rovněž probíhají za účasti řady dalších, tzv. dotče-           ných orgánů, dotčených vlastníků a v neposlední řadě i veřejnosti, má být           co nejobjektivněji posouzeno a rozhodnuto o tom, které zájmy směřující           do určitého území v něm budou nakonec realizovány. Přitom prvořadou           povinností všech zúčastněných je brát zřetel na důsledky, které realizace jimi           vydaných  dokumentů  bude  mít  pro životní  prostředí  v  dotčeném  území.           Pochopitelně s obvyklou výjimkou – subjektu, který bude chtít svůj záměr           do území za každou cenu prosadit. Obvykle i přesto, že i on má stejnou                                         6           povinnost.              6   Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že jsem se setkal i s vedoucím stavebního úřadu,              který v případě společného územního a stavebního řízení, v němž se stavebník domáhal              povolení umístění stavby sice do již zastavěného území městské části s jednoznačnou              převahou rodinných domů a vil, jejichž uspořádání vytváří vnitrobloky naplněné za-              hradami, tak, že by novostavba jednak byla o 2 patra vyšší než okolní domy, především              však mnohem víc než okolní domy by zasahovala do vnitrobloku, zejména umístěním              balkonů a teras, na námitku vznesenou z pléna, že navrhované umístění stavby v pří-              padě, pokud by bylo realizováno, jednak výrazně zastíní okolní zahrady, zejména však              silně sníží stávající úroveň soukromí obyvatel okolních domů, prohlásil, že oni přece              jsou stavebním úřadem, a že proto jejich úkolem je povolovat stavby a nikoli řešit pro-              blémy jiných domů, resp. jiných vlastníků. Ten člověk očividně nevěděl nic o úkolech              stavebního úřadu, a ještě méně o dalších právních předpisech chránících práva vlastníků              sousedících nemovitostí, včetně práva na příznivé prostředí a práva na určité soukromí.             128","Ochrana přírody a stavební činnost (několik obecných poznámek a postřehů)              3  Právo na příznivé životní prostředí a účast                 veřejnosti na jeho ochraně              Jedním ze zásadních rozdílů mezi procesy územního plánování a procesy             navazujícími,  počínaje  územním  řízením,  spočívá  v  rozsahu,  v  jakém             se  územně  plánovacích  procesů  může  zúčastňovat  veřejnost.  Zatímco             přístup  do  územně  plánovacích  procesů  je  poměrně  široký,  v  procesech             před stavebními úřady přístup veřejnosti omezen jen na subjekty označené             v duchu správního řádu jako účastníci těchto řízení. Těmito osobami jsou             kromě samotného žadatele o vydání příslušného stavebního nebo dalšího             realizačního rozhodnutí, vlastník pozemku, na kterém má být stavba prová-             děna, jestliže není již účastníkem jako žadatel, osoby, jejichž vlastnické nebo             jiné věcné právo k sousedním pozemkům nebo stavbám může být rozhod-             nutím přímo dotčeno, a konečně i osoby, o nichž to stanoví zvláštní zákon.             V případě územního řízení je účastníkem i obec, na jejímž území má být záměr             realizován. I ona má mít zájem na tom, aby životní prostředí v její působnosti             bylo pro její obyvatele příznivé a povinnost o to v mezích zákonů usilovat.             Skupina účastníků označená jako „osoby, o nichž to stanoví zákon“ umož-             ňuje účastenství ve správních řízeních vedených podle stavebního zákona             i veřejnosti institucionalizované do podoby spolků (dříve občanských sdru-             žení) zaměřených na ochranu životního prostředí, v našem případě přírody.             Jde o příklad nerovného uplatňování dalšího z principů ochrany životního             prostředí, a to princip práva na přístupu k informacím o životním prostředí             a účasti veřejnosti na rozhodování o životním prostředí, jak náš stát k tomu             zavazuje Aarhuská úmluva (Úmluva o přístupu k informacím, účasti veřej-             nosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně životního prostředí). 7             Povinnost posuzovat vliv realizace staveb a zařízení, a dokonce i činností,             které v nich budou po dokončení výstavby probíhat, nezakládají jen usta-             novení  stavebního  zákona.  Již  výše  jsem  zmínil  řadu  speciálních  zákonů             zaměřených  na  ochranu  jednotlivých  částí  životního  prostředí,  které             obvykle obsahují i ustanovení o okruhu orgánů, jimž tyto zákony svěřují             jednak ochranu těchto částí životního prostředí, na straně druhé jim jako             tzv. orgánům dotčeným ukládají povinnost aktivní účasti na řízeních podle             stavebního  zákona.  V  případě  koncepcí  a  záměrů  uvedených  speciálním              7   Uveřejněná pod č. 124/2004 Sb. m.s.                                                                           129","OCHRANA PŘÍRODY PŘI ROZVOJOVÝCH ČINNOSTECH A JINÉ STŘETY ZÁJMŮ PŘI VYUŽITÍ ÚZEMÍ            zákonem dokonce existuje speciální proces posuzování koncepcí a záměrů           na životním prostředí – zákon č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní           prostředí. Původně probíhalo posuzování vlivů i koncepcí jako samostatný           proces  vedle  procesu  pořizování  návrhu  koncepce.  Především  z  důvodu           urychlení  procesu  pořizování  územně  plánovacích  dokumentů  byly  oba           procesy ve stavebním zákoně propojeny. Proces posuzování vlivů návrhu           koncepce na životní prostředí končí stanoviskem k návrhu koncepce, které           zpracovává  příslušný  úřad.  Bez  stanoviska  nemůže  být  návrh  koncepce           schválen.  Schvalující  orgán  zohlední  požadavky  a  podmínky  vyplývající           ze stanoviska. Pokud je neakceptuje nebo je akceptuje jen zčásti, musí svůj           postup zdůvodnit. V případě posuzování záměrů byl po určité době právní           charakter závěrečného stanoviska k posouzení vlivů změněn. Původně šlo,           podobně jako v případě koncepcí, pouze o stanovisko (něco jako odborná           expertíza  nebo  znalecký  posudek),  který  sice  orgán  vedoucí  navazující           řízení musel ve spise mít, aby mohl v řízení pokračovat, stanoviskem však           nebyl vázán. Změna spočívala právě v tom, že původní „stanovisko“ bylo           změněno  na  „závazné  stanovisko“.  Dodatečně  byly  do  tohoto  zákona           doplněny i § 9 b, 9c, 9d a 9 e. První z nich upravuje nakládání s uvedeným           závazným stanoviskem v navazujícím řízení, pro které je závazné stanovisko           závazným  podkladem,  ust.  § 9c  pak  upravuje  účast  veřejnosti  v  navazu-           jícím řízení, zejména její možnost uplatňovat k záměru, který je předmětem           navazujícího řízení, své připomínky a případně se proti rozhodnutí správ-           ního orgánu odvolat, a to i v případě, že nebyla účastníkem řízení v prvním           stupni. V § 9d zákon opravňuje „dotčenou veřejnost „domáhat se zrušení           rozhodnutí vydaného v navazujícím řízení a napadat hmotnou nebo procesní           „zákonnost“ (správně by snad mělo být „nezákonnost“) tohoto rozhodnutí.           V odst. 2 cit. § 9d pak zákon stanoví lhůtu, v níž musí soud rozhodnout           o žalobě podané proti rozhodnutí v navazujícím řízení. Kromě toho soud           žalobě přizná odkladný účinek nebo nařídí předběžné opatření, a to i bez           návrhu, jestliže hrozí nebezpečí, že realizací záměru může dojít k závažným           škodám na životním prostředí.           Konečně v ust. § 9e zákon upravuje režim tzv. „podporujících podpisových           listin“, resp. stanoví náležitosti, které musí splňovat. Prostřednictvím těchto           listin  (jejich  podpisem)  mohly  další  osoby  podpořit  podání  písemného               130","Ochrana přírody a stavební činnost (několik obecných poznámek a postřehů)              oznámení, kterým se dotčená veřejnost přihlašovala k účasti v navazujícím             řízení, nebo odvolání proti rozhodnutí ve zjišťovacím řízení, že záměr nebo             jeho změna nebudou podle zákona č. 101/2001 Sb. posuzovány, nebo odvo-             lání proti rozhodnutí vydanému v navazujícím řízení.             Institut posuzování vlivů však je zakotven i v samotném zákoně o ochraně             přírody (z.č. 114/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a to v souvis-             losti se zvláštní ochranou těch částí přírody a krajiny, kterou jsou v režimu             Natura  2000  –  kategorie  „evropsky  významné  lokality“  a  ptačí  oblasti“.             Kromě toho zákon o ochraně přírody a krajiny ve svém § 67 ukládá inves-             torům, resp. každému, kdo v rámci výstavby nebo jiného užívání krajiny             zamýšlí uskutečnit závažné zásahy, které by se mohly dotknout zájmů chrá-             něných zákonem o ochraně přírody v jeho části druhé (přírody v režimu             ustanovení tzv. „obecné ochrany“), v části třetí (v režimu zvlášť chráněných             území) a v části páté (v režimu Natura 2000 – evropsky významné lokality             a ptačí oblasti), předem zajistit na svůj náklad provedení přírodovědného             průzkumu  dotčených  pozemků  a  písemné  hodnocení  vlivu  zamýšleného             zásahu  na  rostliny  a  živočichy  (dále  jen  „biologické  hodnocení“),  pokud             o jeho nezbytnosti rozhodne orgán ochrany přírody příslušný k povolení             zamýšleného zásahu.              Poslední novela stavebního zákona č. 225/2017 Sb. mj. změnila i text cito-             vaného  zákona.  Doposud  bylo  uvedené  ustanovení  interpretováno  tak,             že  se  vztahuje  na  situace,  kdy  umístění  zamýšleného  záměru  směřovalo             do území, které bylo zcela dosud neprozkoumané, nebo chyběly aktuální             informace, případně některé dílčí informace, které byly k dispozici, nazna-             čovaly, že by, dovozováno z dosavadních informací o zamýšleném záměru,             mohlo  mít  negativní  důsledky  na  biotopy  dotyčného  území.  Především             ale šlo o záměr, který podle platných zákonů nepodléhal posuzování vlivů             na životní prostředí a zdraví obyvatelstva. Nový text odst. 2 cit. paragrafu             poslední  novely  však  výslovně  říká,  že  hodnocení  popsané  v  odstavci  1             se použije jako součást posouzení vlivů na životní prostředí podle zákona             o posuzování vlivů na životní prostředí, pokud splňuje požadavky tohoto             zákona. Za prvé z uvedeného textu není zřejmé, o kterém textu označením             „tohoto“ zákona hovoří. Zda o zákonu o ochraně přírody anebo o zákoně             o posuzování vlivů na životní prostředí. Pokud by šlo o druhý z uvedených,                                                                            131","OCHRANA PŘÍRODY PŘI ROZVOJOVÝCH ČINNOSTECH A JINÉ STŘETY ZÁJMŮ PŘI VYUŽITÍ ÚZEMÍ            pak by to ovšem znamenalo, že novela provedla další rozšíření působnosti           zákona o posuzování vlivů na životní prostředí na další skupinu případů.           Prostě by se postupovalo podle zákona č. 100/2001 Sb., s tím, že by se posu-           zování zahajovalo zjišťovacím řízením. Další rozdíl oproti obecnému posu-           zování záměrů by spočíval v tom, že příslušným vést proces posuzování           by byl vždy orgán ochrany přírody, zatímco dosud to byl vždy byly vždy buď           Ministerstvo životního prostředí nebo orgány kraje.           Tak bychom mohli pokračovat ve výčtu dalších ustanovení zákonů nejen           již  jmenovitě  zmíněných,  ale dlouhé  řady  dalších,  jejichž  ustanovení           se na ochranu přírody v souvislosti se stavební činností v krajině více či méně           dotýkají. Jak jsem uvedl již v úvodu, jde o téma, jehož zpracování by mohlo           být obsahem početné řady rozsáhlých publikací. Proto se v závěru omezím           již jen na jediný, zato již delší dobu velmi aktuální problém. A to tím spíš,           že tento problém bude v budoucnu zřejmě ještě naléhavější.           Jde o to, že již po určitou dobu se v legislativě, jejíž oblastí právní regu-           lace je stavební činnost, prosazuje snaha procesy, které souvisí se staveními           činnostmi, zkrátit, resp. urychlit. Např. již výše zmiňovaná novela staveb-           ního zákona zkracuje lhůty v procesu pořizování politiky územního rozvoje           (viz § 33 odst. 3 a odst. 4), v případech řízení o aktualizaci zásad územního           rozvoje, územního plánu nebo regulačního plánu zavádí dokonce zkrácené           postupy při těchto procesech. Již dříve stavební zákon přinesl zjednodušené           územní řízení, územní souhlas, společný územní souhlas a souhlas s ohlá-           šením stavby. Poslední novela stavebního zákona (již výše několikrát zmíněná)           rozšířila i již tak široký okruh staveb, které ke své realizaci nejen nevyža-           dují stavební povolení, ale stačí jejich pouhé ohlášení. A dokonce rozšířila           i okruh případů staveb, jejich realizaci není třeba ani ohlašovat. Všechny tyto,           a ještě řada dalších změn, k nimž ve stavebním zákoně, případně i v záko-           nech dalších, v posledních letech došlo, snad mohou tato řízení urychlit,           ale za jakou cenu? Je zjevné, že když příslušné úřady nezvládají včas své           úkoly, lze jen těžko očekávat, že je budou lépe zvládat v kratších lhůtách.           Naopak. Budou mít méně času na to, aby se s každým případem důkladně           seznámily a vytvořily si na něj správný právní názor. Ve zkrácených řízeních           a zvlášť při realizaci staveb pouze ohlašovaných jsou na tom sice časově           lépe, ale zato se případům podrobněji nevěnují, takže po skutkové stránce               132","Ochrana přírody a stavební činnost (několik obecných poznámek a postřehů)              o takto realizovaných záměrech mají jen velmi zevrubné informace. V přípa-             dech, kdy zákon nevyžaduje ani ohlášení, o těch neví vůbec nic, dokonce ani             to, že se nějaké záměry realizují. Je zřejmé, že za těchto podmínek nebude             ochrana dalších práv a zákonem chráněných zájmů dostatečná. A to platí             i o právech, jejichž ochrana je současně i ochranou životního prostředí včetně             přírodního životního prostředí. Zde je zkracování dílky procesů dosahováno             i tím, že je často omezována i účast veřejnosti, zejména ekologických spolků.             Za pozornost stojí i skutečnost, že těmto zásahům do procesního práva, resp.             té jeho části, která je aplikována v oblasti „stavebního práva“, a to zejména             aplikovaného v souvislosti s dopadem na životní prostředí, nebyly prove-             deny  žádné  průzkumy,  jejichž  cízem  by  bylo  zjistit  skutečně  na  tyto             procesy působící faktory a jejich dopad na délku těchto procesů a současně             také  na  ochranu  životního  prostředí.  Zvlášť  by  bylo  třeba  přihlédnout             např. ke skutečnosti, že jednou z hlavních příčin toho, že realizace staveb             neprobíhá dostatečně rychle, je i dlouhá léta trvající řešení majetkoprávních             vztahů, zejména vztahů k pozemkům, na nichž mají být zamýšlené stavby             umístěny.             Zatímní vrchol nepřiměřeného omezování ochrany zájmů přírody a krajiny             v řízeních vedených podle stavebního zákona představuje již shora zmíněná             novela stavebního zákona č. 225/2017. To bylo také důvodem pro členy             akademických  obcí  právnických  fakulty  Univerzity  Karlovy,  Univerzity             Masarykovy, Univerzity Palackého v Olomouci a Západočeské Univerzity             v Plni pro zpracování stanoviska k návrhu uvedené novely a jeho rozeslání             členům senátu, předsedovi vlády, ministrům životního prostředí a pro místní             rozvoj. Bohužel se tak stalo až poté, co poslanecká sněmovna již návrh novely             schválila. Tato intervence však nakonec, jak o tom svědčí dosud konečné             a ve Sbírce zákonů publikované znění uvedené novely stavebního zákona,             však  již  úspěšná  nebyla.  Přesto  bych  kolegům-autorům  stanoviska,  aby,             pokud dosud takový záměr sami nepřijali, aby stanovisko, třeba v podobě             komentáře k novele, publikovali.               4  Závěr             Vzhledem k velké šíři problematiky, kterou zvolené téma v sobě zahrnuje,             jsem se rozhodl zaměřit se jen na několik jeho základních aspektů. Všechny                                                                           133","OCHRANA PŘÍRODY PŘI ROZVOJOVÝCH ČINNOSTECH A JINÉ STŘETY ZÁJMŮ PŘI VYUŽITÍ ÚZEMÍ            ale směřují k problematice, která je již další dobu v českém prostředí aktu-           ální. Jde o trvající snahy co nejvíce zkrátit, resp. zrychlit procesy souvisejí-           cími se stavební činností, procesy územně plánovacími počínaje a procesy           samotné stavební činnosti konče. Navíc nejde jen o krácení těchto procesů,           ale v dokonce i postupným uváděním dalších a dalších případů stavebních           činnosti, které stačí stavebnímu úřadu jen nahlásit anebo dokonce ani to ne,           a  ty  jsou  pak  realizovány  bez  vědomí  stavebních  úřadů.  Přitom  životní           prostředí, a příroda je stále jednou z jeho nejcennější součástí, je jednou           z nejvyšších hodnot, na jejíž příznivý stav má každý i Listinou základních           práv  zaručené  právo,  dokonce  s  předností  před  jinými,  také  základními,           právy. Jeho ochrana musí být proto zajištěna i před negativními důsledky           stavebních činností. Řešení, která navrhují a schvalují české zákonodárné           orgány, jsou však často s touto povinností v rozporu.           Přitom čl. 7 Ústavy České republiky ukládá státu povinnost dbát o šetrné           využívání přírodních zdrojů a o ochranu přírodního bohatství. Když zde           Ústava hovoří o státu, má současně na mysli především všechny státní orgány,           a tedy i parlament. V posledních letech jím schvalované zákony však plnění           této  povinnosti  parlamentem  nepotvrzují.  Totéž,  jenom  s  tím  rozdílem,           že již jednají „s požehnáním“ zákonodárce, činí státní orgány, které rozho-           dují v procesech týkajících se stavebních činnosti. Zejména poslední novela           stavebního zákona z června r. 2017 je toho důkazem.            Literature           JANČÁŘOVÁ, Ilona a kol. Právo životního prostředí: obecná část. Masarykova           univerzita, 2016, 715 s. ISBN 978-80-210-8366-0.            Contact – e-mail           milan.pekarek@law.muni.cz                          134","OCHRANA PŘÍRODY A MYSLIVOST             PODLE POLSKÉHO PRÁVA              Wojciech Radecki             Oddělení práva ochrany životního prostředí, Ústav právních věd Polské             akademie věd, Polsko              Abstract in original language             Zákon o mysliveckém právu, který byl přijat 13. října 1995, uznává myslivost             jako nedílnou součást ochrany přírody. Na příkladech péče o vhodné životní             podmínky  zvěře,  boje  proti  pytláctví,  eliminace  cizích  invazních  druhů             se podává, že uvedená deklarace není jen mottem, ale že vyjadřuje podstatu             soudobé myslivosti a mysliveckého hospodaření.              Keywords in original language             Myslivost; myslivecké hospodaření; zvěř; ochrana přírody; ochrana život-             ního prostředí.              Abstract             The Act passed on 13th October 1995 – Hunting Law recognizes hunting             as a component of the nature environmental protection. On the examples             of care on condition of games life, struggle against poaching, elimination             of alien species it may be provided, that this declaration is not only motto,             but shows an essence of the contemporary hunting and hunting economy.              Keywords             Huntig; Game; Hunting Economy; Nature Protection; Environmental Protection.              1  Úvod             Moderní polské myslivecké zákonodárství prošlo cestu čtyř etap určených             následujícími normativními akty:                1.  nařízením (zákonné povahy) Prezidenta Polska ze 3. prosince 1927                   o mysliveckém právu, 1              1   Rozporządzenie Prezydenta Rzeczypospolitej z 3. 12. 1027 o prawie łowieckim (DzU                 č. 110, pozn. 934).                                                                          135","OCHRANA PŘÍRODY PŘI ROZVOJOVÝCH ČINNOSTECH A JINÉ STŘETY ZÁJMŮ PŘI VYUŽITÍ ÚZEMÍ              2.  dekretem Rady ministrů, schváleném Státní radou, z 29. října 1952                o mysliveckém právu, 2             3.  zákonem ze 17. června 1959 o chovu, ochraně zvěře a mysliveckém                právu, 3             4.  platným zákonem z 13. října 1995 – Myslivecké právo. 4           Ústřední pojmovou kategorií podle předválečného nařízení byl lov defino-           vaný v čl. 2 jako přivlastnění zvěře a jejích užitečných částí a plodů, stopo-           vání, stíhání a lovení zvěře, její střílení a jiné obdobné činnosti směřující           k jejímu přivlastnění. Ustanovení nařízení se zaměřovala k lovu, který podle           čl. 4 byl spojen s vlastnictvím pozemku a patřil k vlastníkovi pozemku.           Nařízení platilo v meziválečném období a v prvních letech Lidového Polska,           posléze bylo nahrazeno nejprve dekretem z roku 1952, později zákonem           z roku 1959. Dekret a zákon byly založeny na stejné koncepci, jejíž pod-           statou bylo odtržení práva k lovu od vlastnictví pozemku. Nejzřetelnějším           vyjádřením této koncepce bylo v čl. 2 zákona z roku 1959 prohlášení zvěře           volně žijící za státní vlastnictví. Dekret zavedl a zákon potvrdil čtyři nejpod-           statnější pojmové kategorie, které uvádím podle zákona z roku 1959:             •  myslivost  znamenala  plánovité  obhospodařování  zvěře  v  souladu                s potřebami národního hospodářství a požadavky ochrany přírody,             •  hospodaření se zvěří probíhalo na základě schváleného chovatelského                plánu a zahrnovalo chov a ochranu zvěře, lov a uvedení ulovené zvěře                na hospodářský trh,             •  chovem bylo třeba rozumět plánovité řízení rozvoje zvěře,             •  lov byl definován jako stopování, stíhání, střílení a lovení dovolenými                způsoby živé zvěře, směřující k jejímu přivlastnění, a to s výhradou,                že  uvedené  činnosti  v  ohrazených  oborách,  národních  parcích                a některých přírodních rezervacích nejsou lovem ve smyslu zákona.            Jedním z nejdůležitějších řešení zavedených nejprve dekretem z roku 1952           a následně zákonem z roku 1959 bylo předání mysliveckého hospodářství           do gesce jen jediné myslivecké organizace, kterou byl a je Polský myslivecký             2   Dekret Rady Ministrów, zatwierdzony przez Radę Państwa, z 29. 10. 1952 o prawie              łowieckim (DzU č. 44, pozn. 300).           3   Ustawa z 17. 6. 1959 o hodowli, ochronie zwierząt łownych i prawie łowieckim (úplný              text DzU 1973, č. 33, pozn. 197).           4   Ustawa z 13. 10. 1995 – Prawo łowieckie (úplný text DzU 2017, pozn. 1295).              136","Ochrana přírody a myslivost podle polského práva              svaz, zřízený v roce 1952 namísto několika organizací již dříve existujících,             a také učinění práva lovit závislým v podstatě na členství v Polském mysli-             veckém svazu.             Posléze na začátku procesu transformace státního zřízení na přelomu 80.             a 90. let minulého století vzplanul v Polsku spor o místo myslivosti a mys-             liveckého  práva  v  nových  politických,  společenských,  hospodářských             a  právních  podmínkách.  Propozice  byly  různé,  uvažovalo  se  i  o  návratu             k meziválečným řešením a opětovného spojení myslivosti a lovu s vlast-             nictvím pozemku. Nakonec však zvítězila koncepce udržitelných principů             vypracovaných v letech 1952 a 1959, ale s nesrovnatelně větším důrazem             na ochranné prvky. Bylo to pochopitelné, jestliže zvážíme, že nikdo v roce             1952 či v roce 1959 nesnil o významu, jaký získala na přelomu 60. a 70. let             minulého století otázka ochrany životního prostředí, označovaného tehdy             často  jako  přírodní  prostředí.  V  Polsku  třemi  nejdůležitějšími  právními             kroky v tomto směru byly:                •  novelizace Ústavy, uskutečněná v únoru 1976, která určila přírodní                   prostředí jako všenárodní dobro, a zajištěni jeho ochrany a racionální                   tvorby uznala za úkol státu (čl. 12 odst. 2 Ústavy Polské lidové repub-                   liky z roku 1952). Také zavedla právo občanů požívat hodnoty přírod-                   ního prostředí a občanskou povinnost jeho ochrany (čl. 71 Ústavy                   Polské lidové republiky z roku 1952),                •  přijetí  zákona  o  ochraně  a  tvorbě  životního  prostředí  dne                                                                        5                   31. ledna 1980,                •  přiznání  zvláštního  významu  ochraně  životního  prostředí  během                   jednání  Kulatého  stolu  na  jaře  1989,  což  přineslo  mj.  schválení                   nového zákona o ochraně přírody  dne 16. října 1991.                                                6             Dále je třeba zmínit dále i mezinárodní kontext reprezentovaný především             přijetím Konvence o biologické rozmanitosti, která byla přijata 5. června 1992             v Rio de Janeiro  a jež je považována za průlom na úseku ochrany přírody                           7             ve smyslu přechodu od ochrany částí přírody k ochraně přírody jako celku.               5   Ustawa z 31. 1. 1980 o ochronie i kształtowaniu środowiska (DzU č. 3, pozn. 6; pozdějši                 úplný text DzU 1994, č. 49, pozn. 196).             6   Ustawa z 16. 10. 1991 o ochronie przyrody (DzU č. 114, pozn. 492; pozdějši úplný text                 DzU 2001, č. 99, pozn. 1079).             7   Polský text DzU 2002 č. 184, pozn. 1532.                                                                           137","OCHRANA PŘÍRODY PŘI ROZVOJOVÝCH ČINNOSTECH A JINÉ STŘETY ZÁJMŮ PŘI VYUŽITÍ ÚZEMÍ            Od  výše  uvedeného  národního  a  mezinárodního  kontextu  se  odvíjejí  tři           důležité normy platného Mysliveckého práva z 13. října 1995:             •  vymezení  myslivosti  jako  elementu  ochrany  přírodního  prostředí                představujícího ochranu zvěře a hospodaření s jejími zdroji v souladu                s principy ekologie a zásadami racionálního zemědělského, lesního                a rybářského hospodaření (čl. 1),             •  uznání volně žijící zvěře za všenárodní dobro (zřejmý odraz zruše-                ného čl. 12 odst. 2 Ústavy Polské lidové republiky z roku 1952 v znění                z roku 1976) a udržení zásady, že je vlastnictvím státu (čl. 2),             •  určení účelů myslivosti (čl. 3), k nimž se řadí:             1.  ochrana a zachování rozmanitosti populací zvěře a racionální hospo-                daření se zvěří,             2.  ochrana a tvorba přírodního prostředí ve prospěch zlepšení podmí-                nek existence zvěře,             3.  podpora co nejlepší kondice jedinců a kvality trofejí a příslušné počet-                nosti populací jednotlivých druhů zvěře při udržení rovnováhy pří-                rodního prostředí,             4.   naplňování společenských potřeb na úseku výkonu myslivosti, pěsto-                vání tradic a šíření myslivecké etiky a kultury.           Jestliže srovnáme tuto právní úpravu s tím, co bylo o myslivosti stanoveno           v ustanoveních dekretu z roku 1952 a zákona z roku 1959, zpozorujeme           několik důležitých rozdílů:             •  primo,  zatímco  podle  dekretu  z  roku  1952  a  zákona  z  roku  1959                myslivost byla především hospodářskou činností, pak myslivost podle                platného zákona z roku 1995 je považována především za ochrannou                činnost,             •  secundo, dekret z roku 1952 a zákon z roku 1959 přikazovaly mysli-                vost vykonávat v souladu s požadavky ochrany přírody, ale tyto poža-                davky měly jakousi „vnější“ povahu vůči myslivosti, zatímco podle                platného zákona z roku 1995 je myslivost situovaná „uvnitř“ ochrany                přírodního prostředí a je uznávaná jako element jeho ochrany,             •  tertio, zákonodárce, vymezujíc v platném zákoně z roku 1995 účely                myslivosti,  sáhnul  k  terminologii  používané  v  nejvýznamnějších                  138","Ochrana přírody a myslivost podle polského práva                    ochranářských zákonech, (což nebylo ani v dekretu z roku 1952, ani                   v zákoně z roku 1959). Jednalo se zejména o termíny:                      ▫ rozmanitost,  což  není  nic  jiného  než  biologická  rozmanitost                      ve smyslu Konvence o biologické rozmanitosti,                      ▫ přírodní prostředí, což je podle definice obsažené v čl. 5 bod 20                      zákona  o  ochraně  přírody   ze  16.  dubna  2004  krajina  spolu                                              8                      s  přírodními  výtvory  neživé  přírody  a  přírodními  a  přetvoře-                      nými stanovišti spolu  s rostlinami,  živočichy a  houbami  v nich                      se vyskytujícími,                      ▫ rovnováha  přírodního  prostředí  není  nic  jiného  než  přírodní                      rovnováha ve smyslu čl. 3 bod 32 zákona Právo ochrany životního                      prostředí  z 27. dubna 2001, což je stav, ve kterém na určeném                              9                      území existuje rovnováha ve vzájemném působení člověka, částí                      živé přírody a soustavy sídlištních podmínek neživé přírody.             Tolik  o  ideových  základech  platného  mysliveckého  práva.  Je  třeba  ještě             doplnit, že myslivost je prováděna v honitbách, tj. v územích o celkovém             povrchu ne menším než 3000 ha (pouze výjimečně je možné se souhlasem             Ministra životního prostředí tvořit menší honitby). Rozdělení území státu             na honitby je v kompetenci vojvodských sněmů (samosprávy). Honitby jsou             propachtovány mysliveckým kroužkům - organizačním jednotkám Polského             mysliveckého svazu s právní subjektivitou - s výjimkou honiteb vyloučených             z propachtování a určených pro střediska chovu zvěře.               2  Myslivecké právo v právním systému                 ochrany životního prostředí              Podstatný  ochranný  zákon,  kterým  je  zákon  z  27.  dubna  2001  –  Právo             ochrany životního prostředí, vymezuje zásady ochrany životního prostředí             a podmínky využívání jeho zdrojů, se zřetelem na požadavky udržitelného             rozvoje. Titul II tohoto zákona „Ochrana zdrojů životního prostředí“ v čl. 81             odst. 1 stanoví, že ochrana přírodních zdrojů je uskutečňovaná na základě             zákona (tj. zákona – Právo ochrany životního prostředí) a zvláštních před-             pisů. Pokud jde o samotný zákon – Právo ochrany životního prostředí, pak             velký význam je třeba připsat směrným normám obsaženým v oddílu VIII              8   Ustawa z 16. 4. 2004 o ochronie przyrody (úplný text DzU 2016, pozn. 2134).             9   Ustawa z 27. 4. 2001 – Prawo ochrony środowiska (úplný text DzU 2017, pozn. 519).                                                                           139","OCHRANA PŘÍRODY PŘI ROZVOJOVÝCH ČINNOSTECH A JINÉ STŘETY ZÁJMŮ PŘI VYUŽITÍ ÚZEMÍ            „Ochrana zvířat a rostlin“ jeho titulu II. Samozřejmě v kategorii „zvířata“           se nachází také „zvěř“ ve smyslu mysliveckého práva, a tudíž pravidla týka-           jící se obecně ochrany zvířat se vztahují také na ochranu zvěře. Z čl. 127           Práva ochrany životního prostředí vyplývá, že obecné účely vymezené jako           zachování biologické rozmanitosti a udržení přírodní rovnováhy, vytváření           podmínek  řádného  vývoje  a  optimálního  plnění  biologické  funkce  zvířat           v  životním  prostředí  či  předcházení  nebo  omezení  negativních  působení           majících vliv na zvířata jsou realizovány mj. omezením možnosti získávání           volně žijících zvířat, znovuvytvářením populací zvířat a zajištění reprodukce           volně  žijících  zvířat,  zalesňováním,  osazováním  stromů  nebo  vytváření           skupin rostlin, pokud jde o potřeby zvířat.           Vrátím se k čl. 81 Práva ochrany životního prostředí. Je třeba uvést, že podle           jeho odst. 4 bod 3 zvláštní zásady ochrany volně žijících zvířat určují – vedle           předpisů o rybářství a o mořském rybolovu – předpisy zákona Myslivecké           právo. Pokud bereme v úvahu obecně přijímané rozdělení právní materie           ochrany  životního  prostředí  mezi  obecnou  část  a  zvláštní  část,  které           se v Polsku označují jako sektorové úpravy, myslivecké regulace se nacházejí           v rámci užitkové ochrany zdrojů biosféry. 10           V tak pojaté části práva ochrany životního prostředí se prolínají úpravy tyka-           jící se jak užívání zdrojů zvěře, tak úpravy na jejich ochranu; v dnešní realitě           užívání bez ochrany není možné, a ochrana bez užívání by byla v rozporu           s mnohasetletou podstatou myslivosti.             3  Právní ochrana zvířat           Zvířata a v jejich rámci zvěř, patří ke kategorii obnovitelných přírodních           zdrojů,  které  –  jako  všechny  ostatní  přírodní  zdroje  –  vyžadují  ochranu           zajišťovanou také právními předpisy, mezi něž vedle již uvedených práv-           ních  úprav  obsažených  v  zákonu  Právo  ochrany  životního  prostředí           a v zákonu o ochraně přírody patří i ustanovení zákona na ochranu zvířat                                                                         11           z 21. srpna 1997. Na základě těchto předpisů je možné rozlišit dva modely           ochrany.  Prvním  je  druhová  ochrana,  která  je  právní  formou  ochrany             10   MIŁKOWSKA-RĘBOWSKA,  J.  Korzystanie  z  zasobów  zwierzyny  łownej,  In:              GÓRSKI, M. (ed.). Prawo ochrony środowiska. Warszawa, 2014, s. 596–603.           11   Ustawa z 21. 8. 1997 o ochronie zwierząt (úplný text DzU 2013, pozn. 856).              140","Ochrana přírody a myslivost podle polského práva              přírody ve smyslu čl. 6 odst. 1 bod 10 a podrobnějších pravidel čl. 46-60             zákona o ochraně přírody a ustanovení prováděcího nařízení Ministra život-             ního prostředí ze 16. prosince 2016 o druhové ochraně zvířat.  To je nejdále                                                                 12             jdoucí  ochrana,  jejíž  podstatou  jsou  zákazy  zabíjet,  mrzačit,  odchytávat             zvířata,  ničit  podmínky  jejich  života  apod.  Z  těchto  zákazů  je  možné             odstoupit pouze za podmínek určených obecně normativním aktem nebo             individuálně správním rozhodnutím. Na protilehlém pólu se nachází obecná             ochrana, která přísluší veškerému zvířectvu a jejímž základem je na jedné             straně čl. 125 zákona o ochraně přírody, podle něhož zabití jakýchkoli zvířat             nezahrnutých do jiných forem ochrany přírody je obecně zakázané, ledaže             přichází  v  úvahu  některá  z  deseti  výjimek  tímto  ustanovením  určených,             a na druhé straně čl. 6 odst. 1 zákona na ochranu zvířat, podle něhož zabití             obratlovce  je  obecně  zakázané,  ledaže  přichází  v  úvahu  některá  z  devíti             výjimek tímto ustanovením určených. Mezi výjimkami čl. 125 bod 3 zákona             o ochraně přírody uvádí racionální hospodaření a čl. 6 odst. 1 bod 1 uvádí             přímo lov, odstřel a omezení populace zvěře. Dva seznamy výjimek vytvářejí             podstatu pro odlišení přechodného stupně ochrany zvířat, který je možné             nazývat jako užitková ochrana, jež vůči zvěři má formu myslivecké ochrany.             Její  podstatou  je  přísná  reglementace  podmínek  získávání  zvěře,  včetně             vymezeni dob hájeni pro jednotlivé druhy zvěře.             Toto  dělení  ochranných  modelů  se  ještě  komplikuje  kategorií  humánní             ochrany,  tj.  ochrany  zvířat  před  týráním.  Tato  ochrana  již  má  absolutní             povahu: čl. 6 odst. 1 zákona na ochranu zvířat zakazuje týrání a čl. 6 odst. 2             definuje  pojem  týrání.  Ze  zákazu  týrání  zvířat  neexistuje  žádná  výjimka.             Je třeba zdůraznit, že humánní ochrana se vztahuje na veškerá zvířata (včetně             druhově chráněných) a zvěř.             Jestliže pozorujeme rozvoj polských mysliveckých úprav od nařízení z roku             1927  do  současně  platného  právního  stavu,  vidíme  postupný,  nicméně             zřejmý  přesun  těžiště  ochrany  zvířat  od  myslivecké  ochrany  k  druhové             ochraně. Seznam zvěře je systematicky zkracovaný a podle platného nařízení                  12   Rozporządzenie  Ministra  Środowiska  z  16.  12.  2016  w  sprawie  ochrony  gatunkowej                 zwierząt (DzU pozn. 2183).                                                                           141","OCHRANA PŘÍRODY PŘI ROZVOJOVÝCH ČINNOSTECH A JINÉ STŘETY ZÁJMŮ PŘI VYUŽITÍ ÚZEMÍ            Ministra životního prostředí z 11. března 2005 o seznamu druhů zvěře                                                                         13           seznam zahrnuje už pouze následující druhy:             •  pět  druhů  spárkaté  zvěře:  los  evropský,  jelen  evropský,  jelen  sika,                daněk skvrnitý, srnec obecný,             •  prase divoké a muflon,             •  devět druhů dravců: liška obecná, psík mývalovitý, jezevec lesní, kuna                lesní, kuna skalní, norek americký, tchoř tmavý, mýval severní a šakal                zlatý, ale ten poslední až od 1. března 2019,             •  ondatra pižmová, zajíc polní, králík divoký,             •  jeřábek lesní, bažant, koroptev polní,             •  tři druhy hus: husa velká, husa polní, husa běločelá,             •  čtyři druhy kachen: kachna divoká, čírka obecná, polák obecný, polák                chocholačka,             •  holub hřivnáč, sluka lesní, lyska černá.           V  seznamu  zvěře  už  nejsou  druhy,  které  ještě  nedávno  byly  předmětem           obhospodařování lovem; jako příklady uvádím následující druhy: vlk, rys,           vydra, tetřev hlušec, tetřev obecný; tyto druhy jsou dnes druhově chráněné.           Přírodovědci  poukazují  na  to,  že  druhová  ochrana,  myslivecká  ochrana           a rybářská ochrana jsou tři doplňující se části, které jsou obsaženy v pojetí           druhové ochrany sensu lato s diferencovaným stupněm restrikce a ochranné           váhy. 14           Není zřejmé, zda druhová ochrana je pro některá zvířata skutečně „lepší“           než myslivecká ochrana. Posloužím s příkladem ochrany kamzíků v Tatrách           v  druhé  polovině  19.  století.  Na  polské  (přesně  –  haličské)  straně  Tater           byl  kamzík  od  1869  roku  druhově  chráněný  se  zákazem  lovu,  zatímco           na slovenské (přesně – maďarské) straně Tater byl předmětem myslivecké           ochrany s povolením lovu mimo dobu hájení. Přinejmenším z kvantifikač-           ního hlediska byl stav slovenských kamzíků lepší než polských.           Je mnoho pravdy ve zjištění, že účinnou ochranu zvěře může zajistit jenom           lovec jsoucí zároveň chovatelem. Pochybená by byla námitka, že lovci pečuji           o zvěř proto, aby měli co lovit. Tak to skutečně je, ale co by z toho mělo             13   Rozporządzenie Ministra Środowiska z 11. 3. 2005 w sprawie ustalenia listu gatunków              zwierząt łownych (DzU č. 45, pozn. 433).           14   GŁOWACIŃSKI, Z. A. Zwierzęta chronione w Polsce. Przyroda Polska, 1996, č. 8, s. 26.              142","Ochrana přírody a myslivost podle polského práva              vyplývat? Kdyby nemohli lovit, pak z jakého vlastně důvodu by měli pečovat             o zvěř? Zákaz lovu, o němž se zdá některým poněkud „šíleným“ ekologům             by  v  dnešní  realitě  znamenal  rozsudek  pro zvěř,  jejíž  degradace  by  byla             pouze otázkou času.              4  Myslivecké hospodaření              Mysliveckým hospodařením se podle čl. 4 odst. 1 zákona o mysliveckém             právu rozumí činnosti na úseku ochrany, chovu a získávání zvěře. Myslivecké             hospodaření vedou v honitbách jejich pachtýři nebo správci (čl. 8 odst. 1)             na  základě  zásad  určených  zákonem  podle  ročních  mysliveckých  plánů             a mnohaletých chovatelských mysliveckých plánů (čl. 8 odst. 3). Zvláštní             význam pro pochopení současné myslivosti má čl. 11 předmětného zákona,             podle nějž myslivost je realizována v souladu se základními principy užívání             zemědělských, lesních a rybářských pozemků za podmínek stálého zlepšo-             vání životního prostředí zvěře (čl. 11 odst. 1), a hospodaření populacemi             zvěře podle čl. 11 odst. 2 vyžaduje zejména:                1.  tvorbu trvalých i dočasných úkrytů pro zvěř (lesy, dřeviny, remízky,                   úkryty líhňových míst),                2.  obohacení přirozené potravy pro zvěř v lesích,                3.  vytváření nových a udržení stávajících přirozených vodních nádrží,                   včetně jejich rekonstrukce,                4.  racionální používání chemických přípravků v zemědělství a v lesnictví,                5.  použiti agrotechnických lhůt a technik, které neohrožuji výskyt zvěře                   na daném území,                6.  udržení ekologických tahů pro zvěř,                7.  zachování vhodné věkové a pohlavní skladby a početnosti populací                   zvěře pro zajištění rovnováhy ekosystémů a realizace hlavních hospo-                   dářských účelů v zemědělství, lesnictví a rybářství,                8.  ochrana  zvěře  před  ohrožením  působeným  motorovými  vozidly                   na státních a vojvodských pozemních komunikacích.                                                                                  143","OCHRANA PŘÍRODY PŘI ROZVOJOVÝCH ČINNOSTECH A JINÉ STŘETY ZÁJMŮ PŘI VYUŽITÍ ÚZEMÍ            Smysl  moderní  myslivosti  nejlépe  vyjadřuje  čl.  11  odst.  3  zákona,  podle           kterého pachtýři a správci honiteb a také orgány místní samosprávy a nadlesní           Státního lesního hospodářství – Státní lesy spolupracují ve věcech obhospo-           dařování honiteb, zejména na úseku ochrany a chovu zvěře. Vyplývá z něj,           že ochrana a chov zvěře není pouze věci pachtýřů a správců honiteb, včetně           lovců, ale také orgánů samosprávy a lesní správy. Takovým možná nejzřetel-           nějším příkladem, o co jde v čl. 11 odst. 3, je vydávání povolení ke kácení           dřevin rostoucích mimo les, což je v kompetenci orgánu místní samosprávy           (fojt, primátor, prezident města). Mám na mysli situace, kdy povolení žádá           zemědělec,  který  chce  pokácet  dřeviny  rostoucí  uprostřed  pole.  Orgán           projednávající žádost je povinen brát v potaz také to, že dřeviny jsou místem           úkrytu živočichů, a se zřetelem k tomu se může zdržet neuváženého vydá-           vání povolení.           Myslivci však nemohou počítat pouze s dobrou vůlí orgánu a jeho pochope-           ním podstaty myslivosti. Jsou povinni využít možnosti, jaké jim dává právo,           zejména zákon z 14. června 1960 – Kodex správního řízení.  Polský mysli-                                                              15           vecký svaz jako celek a také jeho jednotky, včetně myslivecké kroužky, jsou           společenskými organizacemi ve smyslu čl. 5 § 2 bod 5 Kodexu správního           řízení. Přísluší jim tedy oprávnění, jež kodex uděluje všem společenským           organizacím.  Mám  na  mysli  především  čl.  31  tohoto  kodexu,  podle  kte-           rého společenská organizace může ve věci týkající se jiné osoby vystoupit           s žádostí o:             1.  zahájení řízení,             2.  připuštění k účasti v řízení,           pokud je to opodstatněné ve stanovách vymezenými účely teto organizace           a je to ve prospěch veřejného zájmu.           Jestliže předmětem řízeni je žádost o povolení ke kácení dřevin, které jsou           úkrytem pro zvěř, pak vymezení účelu činnosti Polského mysliveckého svazu           podle stanov opodstatňuje žádost mysliveckého kroužku podílet se na řízení,           a  o  tom,  že  řízení  bylo  zahájeno,  se  myslivecký  kroužek  může  dozvědět           z webových stránek obecního úřadu. O možnosti podílet se na řízení rozho-           duje sice orgán, který hodnotí, zda je to ve veřejném zajmu, ale jestliže orgán            15   Ustawa z 14. 6. 1960 – Kodeks postępowania administracyjnego (úplný text DzU 2017              pozn. 1257).              144","Ochrana přírody a myslivost podle polského práva              odmítne žádosti o účast, myslivecký kroužek může podat odvolání a potom             žalobu  ke  správnímu  soudu.  Myslivecký  kroužek  připuštěný  do  řízení             má všechna práva účastníka řízení, může předkládat argumenty proti kácení             dřevin, a jestliže organ vydá povolení, může podat odvolání proti rozhodnutí             a potom soudní správní žalobu.             Vím, že v myslivosti jde především o organickou práci zřizování nebo podpo-             rování takových činnosti, jako je tvorba úkrytů, remízků apod., ale chtěl bych             zdůraznit také právní možnosti.             Posloužil jsem příkladem povolení ke kácení dřevin, ale obdobných situací             může být víc. Jiným příkladem je správní řízení vedoucí ke stavebnímu povo-             lení, jehož realizace má zlikvidovat vodní „očko“ velice užitečné pro zvěř.             Aktivita mysliveckých kroužků by mohla sehrát významnou roli při obraně             proti jeho likvidaci.             V následujících částech mého příspěvku bych chtěl pojednat několik vybra-             ných otázek o myslivosti jako elementu ochrany přírodního prostředí:                •  řízení populace zvěře,                •  zabraňování pytláctví,                •  eliminace nepůvodních druhů zvířat,                •  potlačovaní toulavých psů a koček v honitbách.               5  Řízení populací zvěře             Právním základem managementu zvěře jsou předpisy o mysliveckém pláno-             vání zahrnující roční myslivecké plány a mnohaleté myslivecké chovatelské             plány, které jsou předmětem čl. 8 zákona – Myslivecké právo a provádě-             cího nařízení Ministra životního prostředí z 13. listopadu 2007 o ročních             mysliveckých plánech a mnohaletých mysliveckých chovatelských plánech,                                                                            16             a  také  zásady  selekce  jak  individuální,  tak  populační.  Činnosti  směřují             k účelu udržení přírodní rovnováhy a biologické rozmanitosti; to je možné             ukázat mj. na příkladech větší exploatace prasete divokého, což v podstatě             má zabránit jejich nadměrnému přírůstku, jež ohrožuje přírodní rovnováhu.             Jiným příkladem je zintenzivnění lovu lišek obecných, což může mít vliv             na lepší stav koroptví, což v důsledku slouží biologické rozmanitosti.              16   Rozporządzenie  Ministra  Środowiska  z  13.  11.  2007  w  sprawie  rocznych  planów                 łowieckich i wieloletnich łowieckich planów hodowlanych (DzU č. 221, pozn. 1646).                                                                           145","OCHRANA PŘÍRODY PŘI ROZVOJOVÝCH ČINNOSTECH A JINÉ STŘETY ZÁJMŮ PŘI VYUŽITÍ ÚZEMÍ            6  Zabraňování pytláctví           Pojem pytláctví je používán již několik století, v platné právní úpravě se jím           rozumí podle čl. 4 odst. 3 zákona – Myslivecké právo činnosti směřující           k získání zvěře způsobem, který není lovem nebo je prováděn v rozporu           s podmínkami legálního lovu.           Pozorujíce přeměny polského mysliveckého práva vidíme postupné zpřís-           ňování předpisů, týkajících se pytláctví. V platném právním stavu je třeba           poukázat zejména na trestný čin podle čl. 52 bod 1 Mysliveckého práva,           kterého se dopustí ten, kdo hromadí, má v držení, uschovává nebo uvádí           na trh nástroje a zařízení předurčené k pytláctví (sankcí je pokuta, omezení           svobody nebo odnětí svobody až na jeden rok), a také na typické trestné           činy pytláctví podle čl. 53 Mysliveckého práva (sankcí je odnětí svobody           až na 5 let), mezi nimi lov neoprávněného k lovu (čl. 53 bod 4), lov v době           hájení (čl. 53 bod 3), získávání zvěře nedovolenými prostředky nebo zakáza-           nými metodami (čl. 53 bod 5).           Orgány  trestního  stíhaní  a  soudy  získaly  vhodné  nástroje  umožňující           dostatečně  přísné  trestání  pytláků.  Ale zásadně  chybné  by  bylo  mínění,           že  postupné  zpřísňováni  trestů  za  pytláctví  umožní  proti  němu  účinně           bojovat.  Pytláctví  bylo,  je  a  bude,  protože  vždy  doprovázelo,  doprovází           a bude doprovázet myslivost. Samotnými tresty, dokonce i těmi nejpřísněj-           šími, není možné mu zabránit. Byly doby, že za pytláctví hrozil trest smrti.           Je známo, že to nepřineslo požadovaného efektu, a ani nemohlo přinést.           Je proto třeba zanechat fantazie, že zlikvidujeme pytláctví, a úsilí nasmě-           řovat  na  omezení  jeho  rozsahu,  a  podle  možností  na  jeho  předcházení.           Velkou  roli  zde  hrají  lovci.  Velkou  chybou  by  byl  předpoklad,  že  pytlác-           tvím  se  má  zabývat  Státní  myslivecká  stráž,  policie,  prokuratura  a  soud,           a že lovci se o to nemají starat. Tak to není. Samotná přítomnost lovců           v lesních a polních honitbách v určitém stupni odstrašuje pytláky a je jedním           ze způsobů, jak zabraňovat pytláctví. Doplním ještě otázku snímání ok, což           je  velmi  důležité  opatření  proti  účinkům  pytláctví.  Někdy  se  v  myslivec-           kých časopisech můžeme setkat s názorem, že jestliže lovec snímá oka, tak           se stává majitelem ok, a to je trestný čin podle čl. 52 bod 1 Mysliveckého           práva. Samozřejmě je to názor čistě absurdní.                146","Ochrana přírody a myslivost podle polského práva              Bohužel soudy podceňují společenskou škodlivost pytláctví, ale to už je věc             soudů. Schématické „podmíněné odnětí svobody na půl roku a nepatrná             pokuta“ – to je výsměch spravedlnosti. Trestání musí být značně přísnější.               7  Eliminace nepůvodních druhů zvířat             Významným ohrožením biologické rovnováhy je zavádění cizích, zejména             invazních druhů, které jsou konkurencí pro původní druhy. Polský zákono-             dárce se tomu snaží zabránit, vyjádřením čehož je čl. 120 zákona o ochraně             přírody, jenž:                •  zakazuje zavádět do přírodního prostředí a přemísťovat v něm rost-                   liny, zvířata nebo houby cizích druhů (čl. 120 odst. 1),                •  činí  dovoz  cizích  druhů,  které  v  případě  uvolnění  do  přírodního                   prostředí  mohou  ohrozit  původní  druhy  nebo  přírodní  stanoviště,                   ze zahraničí, a také držení, chov, rozmnožování, nabízení k prodeji                   a  přenechání  cizích  druhů  závislým  na  povolení  Hlavního  ředitele                   ochrany  životního  prostředí  nebo  regionálního  ředitele  ochrany                   životního prostředí (čl. 120 odst. 2),                •  zavazuje Ministra životního prostředí ke stanovení seznamu rostlin,                   zvířat a hub cizích druhů, které v případě uvolnění do přírodního                   prostředí  mohou  ohrozit  původní  druhy  nebo  přírodní  stanoviště                   (čl. 120 odst. 2f).             Na  základě  tohoto  posledního  ustanovení  Ministr  životního  prostředí  vydal             9. září 2011 nařízení o seznamu rostlin a zvířat, které v případě uvolnění do přírod-             ního prostředí mohou ohrozit původní druhy nebo přírodní stanoviště. 17             Pokud jde o zvířata, seznam obsahuje dva druhy, které v Polsku jsou zařa-             zeny mezi zvěř:                1.  jelen  sika,  pro něhož  Ministr  životního  prostředí  nařízením                   z 16. března 2005 určujícím doby lovu vymezil dobu lovu  od 1. října                                                                   18                   do 15. ledna, což znamená, že od 16. ledna do 30. září jelen sika                   má dobu hájení,                17   Rozporządzenie Ministra Środowiska z 9. 9. 2011 w sprawie listy roślin i zwierząt ga-                 tunków obcych, które w przypadku uwolnienia do środowiska przyrodniczego mogą                 zagrozić gatunkom rodzimym lub siedliskom przyrodniczym (DzU č. 210, pozn. 1260).             18   Rozporządzenie Ministra Środowiska z 16. 3. 2005 w sprawie określenia okresów polo-                 wań na zwierzęta łowne (DzU č. 48, pozn. 459).                                                                           147","OCHRANA PŘÍRODY PŘI ROZVOJOVÝCH ČINNOSTECH A JINÉ STŘETY ZÁJMŮ PŘI VYUŽITÍ ÚZEMÍ              2.  mýval severní, jenž nemá dobu hájení, ale spolu s norkem americ-                kým a psíkem mývalovitým (dva poslední druhy nejsou na seznamu                nařízení z 9. září 2011) jsou zvěří, avšak bez doby hájení, ale zvěří,                což znamená, že jim přísluší myslivecká ochrana ve smyslu zákona –                Myslivecké právo.           Není tedy důvodu k tvrzení, že polský zákonodárce zavedl povinnost elimi-           novat cizí druhy, jako je mýval severní, norek americký a psík mývalovitý.           Dovoluje pouze jejich lov, ale s dodržením všech (s výjimkou doby hájení)           zásad spojených s lovem.             8  Potlačování toulavých psů a koček v honitbách           Důležitým ohrožením zvířat, nejen zvěře, ale také živočichů druhově chrá-           něných jsou toulaví psi (často zdivočelí) a kočky v honitbách. Možnost jejich           potlačování (za určitých podmínek) byla zavedena nařízením z roku 1927           a dekretem z roku 1952. Ještě dál zašel zákonodárce v mysliveckém zákonu           z  roku  1959,  kterého  čl.  23  zavazoval  osoby  oprávněné  k  lovu,  tehdejší           Občanskou milici, loveckou stráž, zaměstnance státních lesů a oprávněné           zaměstnance  státních  zemědělských  hospodářství  ke  střílení  psů  a  koček           potulujících se v honitbách. Takové řešení však nebylo platným mysliveckým           zákonem z roku 1995 převzato.           Tato mezera trvala až do roku 2002, kdy zákon na ochranu zvířat byl doplněn           článkem 33a, který v odstavci 3 stanovil, že zdivočelé psy a kočky pobývající           mimo péči člověka v honitbách ve vzdálenosti větší než 200 m od bytových           staveb, ohrožující volně žijící zvířata včetně zvěře, mohou potlačovat pach-           týři nebo správci honiteb. Bylo to řešení promyšlené a vyvažované, a před-           poklady potlačování byly dostatečně přísné:             1.  stav zdivočení psa nebo kočky; sice byl to neurčity pojem, ale srozu-                mitelný pro většinu etických myslivců,             2.  pobývání  bez  péče  a  dozoru  člověka  ve  vzdálenosti  větší  než                200 m od bytových staveb,             3.  ohrožení volně žijících zvířat, včetně zvěře.           Tato úprava byla namířena na pachtýře a správce honiteb, kterými jsou mysli-           vecké  kroužky  (pachtýři)  nebo  organizační  jednotky  vedoucího  střediska           chovu zvěře (správce). Hlavní správa Polského mysliveckého svazu vydala              148","Ochrana přírody a myslivost podle polského práva              9. záři 2002 nařízení ve věci realizace některých předpisů zákona na ochranu             zvířat,  kterým zavázala správy mysliveckých kroužků k úpravě potlačování                   19             toulavých psů a koček v honitbách formou usnesení.             Zkoncentrovaný útok hysterických obhájců psů a koček vedl v roce 2011             k novelizaci odstavce 3 v čl. 33a zákona na ochranu zvířat, který získal násle-             dující znění:                   Čl. 33a. (…) 3. Pachtýř nebo správce honitby může dělat činnosti, předcházející                   toulání se psů v honitbách přes:                   1) poučení vlastníka psa o povinnosti kontroly nad zvířetem,                   2) odlovení psa a předání ho vlastníkovi a pokud určení této osoby není možné,                   předání psa útulku pro zvířata; odlovení a předání psa je na náklady vlastníka.             Toto ustanovení vyžaduje nejostřejší kritiku. Zákonodárce omezil úpravu             na  psy,  nikoli  kočky;  nikdo  neví  proč.  Ale nejdůležitější  je  to,  že  čl.  33a             odst. 1 bod 1 zesměšňuje zákonodárce, a bod 2 vykazuje jeho bezmyšlen-             kovitost, protože hlavním problémem jsou toulaví psi, jejichž vlastníka není             možné určit.             Jak to obvykle bývá, praxe si našla řešení v čl. 6 odst. 1 bod 5 zákona na ochranu             zvířat, který do zákazu zabíjení zvířat zavádí výjimku dovolující eliminaci             jedinců přímo ohrožujících lidi nebo jiná zvířata, jestliže není možný jiný             způsob odstranění ohrožení. Ukazuje se, že lovec může střelit psa pronásle-             dujícího srnce, dokonce i když tento pes není zdivočelý, má svého pečova-             tele, který ho právě pustil z vodítka, a případ se stal ve vzdálenosti menší než             200 m od bytové zástavby. „Šlechetné“ intence obhájců psů se obrátily proti             nim, protože situace psů je horší, než byla v období platnosti čl. 33a odst. 3             zákona na ochranu zvířat ve znění před novelizaci z roku 2011.             Otázka je velmi delikátní. Z toho, že je do psa pronásledujícího zvěř možno             střílet, nevyplývá, že střílet je třeba. Podmínkou legality výstřelu jsou přímé             ohrožení zvěře a nedostatek jiné možnosti odstranění ohrožení; tyto mají             být přísně dodržovány. Rozhodně je třeba se postavit proti názoru, že když             čl. 166 zákoníku o přestupcích  obsahuje skutkovou podstatu přestupku                                        20             puštění psa volně do lesa (mimo činností spojených s lovem) se sankcí pokuty             do 5000 zlotých (asi 1250 €) nebo důtky, tak lovec, který vidí psa běhajícího              19   Łowiec Polski, 2002, č. 10, s. 5.             20   Ustawa z 20. 5. 1971 – Kodeks wykroczeń (úplný text DzU 2015, pozn. 1094).                                                                           149","OCHRANA PŘÍRODY PŘI ROZVOJOVÝCH ČINNOSTECH A JINÉ STŘETY ZÁJMŮ PŘI VYUŽITÍ ÚZEMÍ            volně  po  lese,  jej  může  zastřelit,  protože  jeho  vlastník  nebo  pečovatel           se dopustil přestupku. Tak tomu není. Ani lovec, ani člen Státní myslivecké           stráže, ani lesní strážník si nemůže uzurpovat oprávnění jakéhosi „potres-           tání“ člověka, který se dopustil přestupku, zastřelením jeho psa. Je pravdou,           že vlastník nebo chovatel psa má být potrestán, ale soudem nebo orgánem           blokového řízení za přestupek podle čl. 166 zákoníku o přestupcích pokutou           nebo důtkou, nikoli ztrátou psa, jež čl. 166 zákoníku o přestupcích nezná.            9  Myslivost v judikatuře Ústavního tribunálu            V  posledních  letech  byly  otázky  mysliveckého  práva  dvakrát  projedná-           vané polským Ústavním tribunálem. Předmětem prvního nálezu z 6. listo-           padu 2012 bylo disciplinární řízení v Polském mysliveckém svazu.  Při této                                                                  21           příležitosti  Tribunál  vyjádřil  názor,  že  Polský  myslivecký  svaz  vykonává           úlohu  státní  správy  spojenou  s  povinností  ochrany  životního  prostředí,           obsaženou  v  čl.  5  a  čl.  74  odst.  2  Ústavy  Polské  republiky.   Podle  čl.  1                                                               22           zákona  – Myslivecké právo - myslivecké hospodaření  je totiž elementem           ochrany přírodního prostředí. Tímto způsobem Tribunál zdůraznil význam           myslivosti pro ochranu životního prostředí.           Předmětem druhého nálezu z 10. července 2014 bylo rozdělení území státu           na honitby.  Tribunál potvrdil nesoulad čl. 27 odst. 1 zákona – Myslivecké                    23           právo  s  ústavními  zárukami  vlastnictví.  Tento  článek zákona  dovo-           luje  zapojit  pozemek  do  honitby  bez  jakéhokoli  podílu  vlastníka  tohoto           pozemku. Tribunál však nezpochybnil polský model myslivosti jako celek           a  nezpochybnil  práva  k  lovu  na  cizím  pozemku;  zhodnotil  řešení  přijaté           v mysliveckém právu jako přispění k realizaci ochrany životního prostředí.           Intencí Tribunálu bylo pouze ukázat, že oprávnění vlastníků pozemků zapo-           jovaných do honitby by měla být lépe chráněna. To znamená, že v řízeních           o vytváření honitby by vlastníci pozemků měli mít možnost předkládat svoje           stanoviska, ale to vůbec neznamená, že jejich názory jsou závazné, protože           Tribunál  uznal  omezení  vlastnického  práva  spojené  s  tvorbou  honitby           a snahu k tomu, aby to bylo území dostatečně velké a souvislé, umožňující            21   Wyrok  Trybunału  Konstytucyjnego  z  6.  11.  2012  –  K  21/11,  OTK-A  2012,  č.  10,              pozn. 119.           22   Konstytucja Rzeczypospolitej Polskiej z 2. 4. 1997 (DzU č. 78, pozn. 483).           23   Wyrok Trybunału Konstytucyjnego z 10. 7. 2014 – P 19/13, OTK-A 2014, č. 7, pozn. 71.              150","Ochrana přírody a myslivost podle polského práva              racionální myslivecké hospodaření, jako mající zákonný základ a opodstat-             něnost jak vzhledem k požadavkům ochrany životního prostředí, tak i k jeho             nezbytnosti v demokratickém právním státu.               10  Závěr             Na konec mého příspěvku bych chtěl položit vážnou otázku: zda dikce čl. 1             Mysliveckého práva, že myslivost je elementem ochrany přírodního prostředí             je pouze jakýmsi „zákonným ornamentem“ nebo projevem „myšlenkového             přání“,  nebo ještě hůře zoufalým pokusem zábrany  myslivosti před zesi-             lujícími se útoky ekologů nebo pseudoekologů, a naopak – zda skutečně             vyjadřuje podstatu moderní myslivosti. Myslím, že úvahy, které jsem před-             stavil, dovolují hájit teze, že uznání myslivosti elementem ochrany přírod-             ního prostředí není žádné „sypání písku do očí“, ale skutečné spatřování             v  myslivosti  nejen  exploatace,  ale především  ochrany.  Vyjděme  na  chvíli             z předpokladu, že opravdu je možné myslivost zlikvidovat, protože nemá             takový  význam,  jaký  měla  před  stoletím  (není  nenahraditelným  zdrojem             zvířecí bílkoviny) a naprostá empatie vůči zvířatům odporuje jejich zabíjení.             I když se pokusíme přijmout ony zřejmě demagogické argumenty, vyvstává             dramatická otázka: ano, zakazujeme myslivost, ale co výměnou? Kdo bude             pečovat o zachování nejhodnotnějších druhů zvířat, kdysi zvěře, v náležité             kondici? Kdo bude pečovat o zajištění podmínek jejich života? Kdo bude             bojovat s protiprávním získáváním zvířat? Kdo bude snímat oka? Na takové             dotazy nejsou rozumné odpovědi, protože vývody protivníků myslivosti                                                                            24             jsou prostě naivní. Přesvědčení, že stačí nechat zvěř v klidu, aby sama příroda             navrátila rovnováhu, protože tak je v národních parcích, nelze brát vážně.             Odpůrci myslivosti asi zapomínají, že národní parky se rozkládají jen na 1 %             území státu a také v nich redukční odstřely jsou občas nezbytné.              Nechci  polemizovat  se  všemi  argumenty  protivníků  myslivosti,  omezím             se proto na pohled na myslivost v kontextu ochrany přírodního prostředí.             Nemám žádné pochybnosti o tom, že eliminace lovců neodstraní pytláky.             Uvedl jsem již, že pytláctví existovalo po staletí vedle myslivosti, ale kdyby             se zakázal lov, pak pytláctví by existovalo ne vedle, ale namísto myslivosti,              24   Jako přiklad názorů protivníků je možné uvést článek: MICIŃSKA, M. Istota problemu                 współczesnego łowiectwa. Prawo i Środowisko, 2012, č. 4, s. 88–95.                                                                           151","OCHRANA PŘÍRODY PŘI ROZVOJOVÝCH ČINNOSTECH A JINÉ STŘETY ZÁJMŮ PŘI VYUŽITÍ ÚZEMÍ            a nikdo nemůže mít žádné iluze, že pytlák bude používat zásady selekce.           Aby bylo možno bojovat proti pytláctví, bylo by třeba zřídit zvláštní službu,           jistě státní. Kolik členů by musela mít taková služba? Myslím, že tolik, kolik           dnes máme lovců, což znamená asi 110 tisíc. Někdo by musel za to zaplatit           a nevidím jiný zdroj než státní rozpočet. Jestliže doplním, že z rozpočtu           by bylo třeba platit náhrady škod způsobených zvěří, nést náklady nezbytných           redukčních odstřelů a zaplatit za vytvoření kdysi zvěři příznivých podmínek           života  pro zvířata,  tak  se  stane  zřejmým,  že  žádný  rozpočet  to  neunese.           Likvidace lovu by znamenala nejen nutnost financování toho, co dnes díky           myslivosti  máme  zdarma,  ale byla  by  také  úderem  do  příslušně  chápané           ochrany přírodního prostředí. Je tedy třeba myslet na zlepšení a zesílení role           myslivosti jako elementu ochrany přírodního prostředí, ale neobstojí fantas-           magorie  o  likvidaci  myslivosti,  což  by  mělo  výrazně  nepříznivé  následky           pro přírodu samotnou.            Literature           GŁOWACIŃSKI,  Z.  A.  Zwierzęta  chronione  w  Polsce.  Przyroda  Polska,             1996, č. 8, s. 26. ISSN 0552-430X.           Łowiec Polski, Polski Zwiazek Łowiecki, 2002, č. 10, s. 5. ISSN 0137-1266.           MICIŃSKA,  M.  Istota  problemu  współczesnego  łowiectwa.  Prawo             i Środowisko, 2012, č. 4, s. 88–95. ISSN 1234-8937.           MIŁKOWSKA-RĘBOWSKA, J. Korzystanie z zasobów zwierzyny łownej.             In:  GÓRSKI,  M.  (ed.).  Prawo  ochrony  środowiska.  Warszawa,  2014,             s. 596–603. ISBN 978-83-264-4556-9.           Polský text DzU 2002 č. 184, pozn. 1532.           Dekret Rady Ministrów, zatwierdzony przez Radę Państwa, z 29. 10. 1952             o prawie łowieckim (DzU č. 44, pozn. 300).           Konstytucja Rzeczypospolitej Polskiej z 2. 4. 1997 (DzU č. 78, pozn. 483).           Rozporządzenie Ministra Środowiska z 11. 3. 2005 w sprawie ustalenia listu             gatunków zwierząt łownych (DzU č. 45, pozn. 433).            Rozporządzenie  Ministra  Środowiska  z  16.  3.  2005  w  sprawie  określenia             okresów polowań na zwierzęta łowne (DzU č. 48, pozn. 459).                  152","Ochrana přírody a myslivost podle polského práva              Rozporządzenie Ministra Środowiska z 13. 11. 2007 w sprawie rocznych                planów łowieckich i wieloletnich łowieckich planów hodowlanych (DzU                č. 221, pozn. 1646).             Rozporządzenie Ministra Środowiska z 9. 9. 2011 w sprawie listy roślin i                zwierząt gatunków obcych, które w przypadku uwolnienia do środowis-                ka przyrodniczego mogą zagrozić gatunkom rodzimym lub siedliskom                przyrodniczym (DzU č. 210, pozn. 1260).             Rozporządzenie Ministra Środowiska z 16. 12. 2016 w sprawie ochrony ga-                tunkowej zwierząt (DzU pozn. 2183).             Rozporządzenie  Prezydenta  Rzeczypospolitej  z  3.  12.  1027  o  prawie                łowieckim (DzU č. 110, pozn. 934).             Ustawa  z  17.  6.  1959  o  hodowli,  ochronie  zwierząt  łownych  i  prawie                łowieckim (úplný text DzU 1973, č. 33, pozn. 197).             Ustawa z 14. 6. 1960 – Kodeks postępowania administracyjnego (úplný text                DzU 2017 pozn. 1257).             Ustawa z 20. 5. 1971 – Kodeks wykroczeń (úplný text DzU 2015, pozn. 1094).              Ustawa z 31. 1. 1980 o ochronie i kształtowaniu środowiska (DzU č. 3,                poz. 6; pozdější úplný text DzU 1994, č. 49, pozn. 196).             Ustawa z 16. 10. 1991 o ochronie przyrody (DzU č. 114, pozn. 492; pozdějši                úplný text DzU 2001, č. 99, pozn. 1079).             Ustawa z 13. 10. 1995 – Prawo łowieckie (úplný text DzU 2017, pozn. 1295).             Ustawa z 21. 8. 1997 o ochronie zwierząt (úplný text DzU 2013, pozn. 856).             Ustawa z 27. 4. 2001 – Prawo ochrony środowiska (úplný text DzU 2017,                pozn. 519).             Ustawa z 16. 4. 2004 o ochronie przyrody (úplný text DzU 2016, pozn. 2134).             Wyrok Trybunału Konstytucyjnego z 6. 11. 2012 – K 21/11, OTK-A 2012,                č. 10, pozn. 119.             Wyrok Trybunału Konstytucyjnego z 10. 7. 2014 – P 19/13, OTK-A 2014,                č. 7, pozn. 71.                                                                                  153","OCHRANA PŘÍRODY PŘI ROZVOJOVÝCH ČINNOSTECH A JINÉ STŘETY ZÁJMŮ PŘI VYUŽITÍ ÚZEMÍ            PRÁVO VSTUPOVAŤ NA LESNÉ           POZEMKY A VYUŽÍVANIE LESOV           VEREJNOSŤOU V STRETE ZÁUJMOV            Denis Bede           Právnická fakulta, Trnavská univerzita v Trnave, Slovenská republika             Abstract in original language           Príspevok  sa  venuje  analýze  aktuálnej  právnej  úpravy,  ktorá  stanovuje           pravidlá prístupu do krajiny a využívania lesov verejnosťou. Autor zvolil           danú problematiku najmä z dôvodu častých stretov záujmov, ktoré nastávajú           medzi vlastníkmi lesných pozemkov, prípadne ich správcami a verejnosťou.           Upozorňuje na nedostatky právnej úpravy rozdelenej medzi niekoľko kľúčo-           vých predpisov upravujúcich na jednej strane ochranu lesa a ochranu prírody           a na strane druhej ochranu vlastníckeho práva a výkonu práva poľovníctva.           Zároveň  pristupuje  k  porovnaniu  s  právnou  úpravou  v  Českej  republike           a Veľkej Británii a taktiež s právom Allemansrätten a Allemannsrett v škan-           dinávskych krajinách. Na záver predkladá možné riešenia de lege ferenda,           ktoré by viedli k jasnejšiemu stanoveniu pravidiel vo výkone jednotlivých           kolidujúcich práv s dôrazom na ochranu prírody a verejného záujmu.           Keywords in original language           Verejné  užívanie;  vlastnícke  právo;  verejný  záujem;  les;  lesné  pozemky;           prístup do krajiny.            Abstract           The contribution deals with an analysis of the current legislation, which sets           out rules for access to the landscape and public use of forests. The author           had chosen this issue because of frequent conflicts of interests, that occur           between forest landowners of their manages and the public. He draws atten-           tion to the shortcomings in the legislation divided between several key rules           governing forest and nature protection on the one hand and the protection           of the right to property and the exercise of the right to hunt on the other           hand. At the same time he compares with legislation in Czech Republic and              154","Právo vstupovať na lesné pozemky a využívanie lesov verejnosťou v strete záujmov              United Kingdom, as well as Allemanrätten and Allemannsrett in Skandinavian             countries. At the end the author presents eventual solutions de lege ferenda,             that would lead to a clearer definition of rules in the exercise of particular             colliding rights with a focus on nature protection and public interest.              Keywords             Public Use; Right to Property; Public Interest; Forest; Forest Lands; Right             of Public Access.               1  Úvod             Vzhľadom ku komplexnosti právneho režimu lesov ako zložky životného             prostredia  vyžadujúcej  ochranu,  predmetu  vlastníctva  aj  objektu  podlie-             hajúcemu  hospodárskej  činnosti  vyplývajúcej  z  funkcie  lesov  je  právna             úprava  súvisiacich  vzťahov  rozdelená  do  viacerých  zákonov.  Základným             predpisom upravujúcim najmä vymedzenie lesných pozemkov, vlastníctvo             lesných  pozemkov  a  ich  využívanie  a  hospodárenie  v  lesoch  je  zákon             č. 326/2005 Z. z. o lesoch v znení neskorších predpisov (ďalej len „zákon             o  lesoch”).  Predpisom  upravujúcim  ochranu  lesa  ako  dôležitého  ekosys-             tému a pravidlá prístupu do krajiny je zákon č. 543/2002 Z. z. o ochrane             prírody a krajiny v znení neskorších predpisov (ďalej len „zákon o ochrane             prírody”).  Súvisiacim  predpisom,  ktorý  upravuje  právne  vzťahy  vyplýva-             júce  z  poľovníckeho  hospodárenia  na  lesných  pozemkoch,  ktoré  tvoria             súčasť poľovných revírov vymedzených na základe tohto predpisu je zákon             č. 274/2009 Z. z. o poľovníctve a o zmene a doplnení niektorých zákonov             (ďalej len „zákon o poľovníctve”). V každom z uvedených predpisov záko-             nodarca obsiahol právnu úpravu niektorého z aspektov prístupu do krajiny             alebo  užívania  lesov.  Tieto  ustanovenia  sú  pritom  do  istej  miery  proti-             chodné a vytvárajú možnosť rozdielnej interpretácie zámeru zákonodarcu.             Nasledujúci  text  sa  venuje  analýze  týchto  ustanovení,  upozorňuje  na  ich             vzájomnú koreláciu a prináša návrh riešenia, ktorého prijatie by zabezpečilo             jednoznačnejšie vymedzenie práv a povinností verejnosti pri výkone práva             na vstup a prechod cez lesné pozemky a verejné užívanie lesov s ohľadom             na zachovanie a posilnenie tejto právnej tradície, s ohľadom na potrebnú             mieru ochrany lesov ako najdôležitejších ekosystémov v krajine.                                                                             155","OCHRANA PŘÍRODY PŘI ROZVOJOVÝCH ČINNOSTECH A JINÉ STŘETY ZÁJMŮ PŘI VYUŽITÍ ÚZEMÍ            2  Verejné užívanie           Právo vstupovať na lesné pozemky je súčasťou slobody pohybu, ktorú zaru-           čuje ústava Slovenskej republiky. Rovnako ako aj právo na využívanie lesov           verejnosťou sú však zároveň formami obmedzenia vlastníckeho práva vlast-           níka lesného pozemku vo vzťahu k iným osobám. Právo vlastniť majetok           taktiež garantuje ústava. Do kolízie sa teda dostávajú dve základné ľudské           práva garantované ústavou – sloboda pohybu a vlastnícke právo. Podľa čl. 20           ods. 4 je možné vlastnícke právo nútene obmedziť „iba v nevyhnutnej miere           a vo verejnom záujme, a to na základe zákona a za primeranú náhradu”. Ústavodarca           teda ponecháva úpravu foriem obmedzenia tohto práva na zákon, pričom           zákonodarcovi  stanovuje  štyri  ústavné  podmienky  takéhoto  obmedzenia.           Podľa čl. 23 ods. 3 môže byť sloboda pohybu obmedzená zákonom, okrem           iného, „ak je to nevyhnutné na ochranu práv a slobôd iných a na vymedzených územiach           aj v záujme ochrany prírody”. Je teda v kompetencii zákonodarcu, aby upravil           právne  vzťahy  vyplývajúce  z  obmedzenia  vlastníckych  práv  pri  vstupe           na lesné pozemky a využívaní lesov verejnosťou.           Zákonná úprava rieši takéto prípady kolízie vlastníckeho práva so základným           právom iného tak, že výkon zákonných práv tretích osôb ide vždy na ťarchu           vlastníka .  Vlastník  ich  musí  strpieť  bez  nároku  na  náhradu.   Právo                  1                                                                    2           vstupovať  na  lesné  pozemky  a  právo  voľného  prechodu  cez  pozemky           sú  príkladmi  takýchto  prípadov,  upravené  v  predpisoch  environmen-           tálneho  práva.  V  týchto  prípadoch  pritom  nejde  o  nútené  obmedzenie           výkonu vlastníckeho práva, pretože chýba trvalosť obmedzenia výkonu ius           utendi et  fruendi.  Z  právneho  hľadiska  ide o verejné užívanie vecí, t. j.                          3           užívanie všeobecne prístupných materiálnych statkov, ktoré zodpovedá ich           účelovému  určeniu,  vopred  neobmedzeným  okruhom  užívateľov.  Podľa           spôsobu vzniku právnej možnosti verejného užívania sa rozlišuje všeobecné            1   KOŠIČIAROVÁ, S. Právne postavenie vlastníka environmentálne významného pred-              metu v Slovenskej republike. In: DAMOHORSKÝ, M. (ed.). Právo životního prostředí –              Vlastnické  právo,  trestní  právo  a  ochrana  životního  prostředí.  Sborník  z  konference.  Rýchory:              KRNAP, 2000, Praha: PF UK, 2000, s. 21.           2   Pozri:  KUSÁK,  M.  Omezení  vlastnického  práva  z  důvodu  ochrany  životního  pro-              středí  a  přírodních  zdrojů.  In:  České  právo  životního  prostředí,  2005,  č.  1,  s. 21  a  nasl.              ISSN 1213-5542.           3   KOŠIČIAROVÁ,  S.  a  kol.  Právo  životného  prostredia.  2.,  zmenené  a  rozšírené,  vyd.              Bratislavská vysoká škola práva, Poradca podnikateľa, Vydavatelství a nakladatelství Aleš              Čeněk, 2009, s. 183.              156","Právo vstupovať na lesné pozemky a využívanie lesov verejnosťou v strete záujmov              užívanie a osobitné užívanie. Oba tieto druhy majú verejnoprávnu povahu,             to  znamená,  že  na  konkrétne  užívanie  materiálneho  statku  určeného             na verejné užívanie jednotlivými užívateľmi nemá vplyv prejav vôle vlast-             níka.  Všeobecné  užívanie  vzniká  priamo  zo  zákona,  s  jeho  vznikom  pre             konkrétneho  užívateľa  teda  nie  je  spojený  žiadny  prejav  vôle  vykonáva-             teľa verejnej správy.  Predmetom verejného užívania sú materiálne statky.                               4             Môžu to byť prírodné statky aj veci vytvorené ľudskou činnosťou. Rovnako             môže ísť o veci vo verejnom vlastníctve ale aj vo vlastníctve súkromnom.             U niektorých materiálnych statkov vôbec nezáleží na tom, kto je subjektom             vlastníckeho práva k nim. Príkladom je práve aj verejné užívanie lesa, ktoré             sa vzťahuje ako na lesy vo vlastníctve štátu, tak aj na lesy súkromné. 5               3  Verejné využívanie lesov podľa zákona o lesoch             Využívanie lesov verejnosťou na Slovensku upravuje zákon o lesoch. Podľa             § 30 ods. 1 tohto zákona má „každý právo na vlastnú zodpovednosť a nebezpečen-             stvo vstupovať na lesné pozemky”. Pod pojmom využívanie lesov verejnosťou             však  rozumieme  nielen  právo  vstupovať  na  lesné  pozemky  ale aj  s  ním             spojené  právo  pohybu  po  takýchto  pozemkov,  keďže  právo  vstupu  bez             práva pohybu alebo prechodu nemá praktický význam. Podľa druhej vety             citovaného odseku 1 tým nie sú dotknuté ustanovenia osobitných predpisov.             Zákonodarca tu odkazuje najmä na ustanovenia zákona o ochrane prírody,             ktoré vymedzujú činnosti zakázané na územiach s tretím a vyšším stupňoch             ochrany, v národných parkoch a prírodných rezerváciách. Zákon o lesoch             stanovuje len jedinú všeobecnú výnimku z využívania lesov verejnosťou,             a tou je ustanovenie § 30 ods. 3 druhá veta, podľa ktorého „využívanie lesov             verejnosťou sa nevzťahuje na uzavreté a ohradené lesné pozemky vo vojenských lesoch.”             Zároveň však stanovuje povinnosti, ktoré je potrebné dodržiavať pri využí-             vaní lesov verejnosťou. Tie spočívajú predovšetkým v povinnosti chrániť             a  nenarušovať  lesné  prostrediea  rešpektovať  práva  a  oprávnené  záujmy             vlastníkov, správcov a obhospodarovateľov lesa a pokyny obhospodarova-             teľov, členov lesnej stráže a orgánov štátnej správy lesného hospodárstva.               4   HENDRYCH,  D.  a  kol.  Správní  právo.  Obecná  část.  8.  vyd.  Praha:  C. H. Beck,  2012,                 s. 307–309.             5   Ibid., s. 313.                                                                           157","OCHRANA PŘÍRODY PŘI ROZVOJOVÝCH ČINNOSTECH A JINÉ STŘETY ZÁJMŮ PŘI VYUŽITÍ ÚZEMÍ            Podľa § 30 ods. 4 navyše „orgán štátnej správy lesného hospodárstva môže na žiadosť           vlastníka,  správcu  alebo  obhospodarovateľa  lesa  alebo  z  vlastného  podnetu  zakázať           alebo obmedziť využívanie lesov verejnosťou na dobu nevyhnutne potrebnú, ak to vyža-           duje ochrana práv a oprávnených záujmov vlastníka, správcu a obhospodarovateľa lesa,           ochrana lesa alebo iný verejný záujem.” Orgánmi štátnej správy lesného hospodár-           stva sú podľa § 56 zákona o lesoch najmä okresný úrad, okresný úrad v sídle           kraja a ministerstvo. Príslušný orgán štátnej správy tak na základe zákona           o lesoch môže obmedziť vstup do lesa prakticky kedykoľvek v prospech           práv  a  záujmov  nielen  vlastníka  ale aj  správcu  a  obhospodarovateľa  lesa           a z dôvodov ochrany prírody a verejného záujmu. Bolo by pritom potrebné           dbať  o  to,  aby  k  takýmto  obmedzeniam  dochádzalo  najmä  z  dôvodov           ochrany  prírody  a  verejného  záujmu,  nie  záujmov  vlastníkov,  správcov           a  obhospodarovateľov  lesov.  Za  prekážku  považujeme  aj  nedostatočné           časové ohraničenie pre takýto zákaz alebo obmedzenie na“dobu nevyhnutne           potrebnú”. Nevyhnutnosť je s ohľadom na konkrétnu situáciu často veľmi           zložité preukázať a preto môže dochádzať k nevynútenému trvaniu zákazov           a obmedzení.           Zákon  o  lesoch  pod  § 31  ods.  1  vymenúva  činnosti  zakázané  na  lesných           pozemkoch. Pod písm. e) osobitne zakazuje „vstupovať do lesných škôlok alebo           do oplotených miest, ako aj miest označených zákazom vstupu”. Toto ustanovenie rozši-           ruje výpočet obmedzení práva vstupovať na lesné pozemky, nakoľko umož-           ňuje predchádzať vstupu oplotením alebo označením priestoru aj bez vyme-           dzenia hospodárskeho účelu ako je tomu pri lesných škôlkach alebo zverni-           ciach. Na toto ustanovenie pritom odkazuje aj § 57 ods. 2 zákona o ochrane           prírody a krajiny, ktoré upravuje právo na voľný prechod cez pozemky.           V mnohých prípadoch sa v lesoch stretávame tiež s obmedzeniami vo forme           pokynov zo strany vlastníkov, správcov alebo obhospodarovateľov lesných           pozemkov.  V  rámci  využívania  lesov  verejnosťou  je  dôležité  vedieť           a pamätať na to, že zákon o lesochpod § 30 ods. 2 ukladá každému, kto           vstúpi na lesné pozemky“rešpektovať práva a oprávnené záujmy vlastníka, správcu           a obhospodarovateľa lesa a pokyny obhospodarovateľa lesa, člena lesnej stráže a orgánu           štátnej  správy  lesného  hospodárstva.”  Zo  znenia  tohto  ustanovenia  je  jasné,           že zo zákona je na vydávanie pokynov oprávnený len obhospodarovateľ,           člen lesnej stráže a orgán štátnej správy, nie vlastník ani správca lesa.               158","Právo vstupovať na lesné pozemky a využívanie lesov verejnosťou v strete záujmov              Treba teda rozlišovať osobu správcu a osobu obhospodarovateľa.             Správcom je podľa § 2 písm. q) „právnická osoba, ktorej jej zakladateľ alebo zria-             ďovateľ zveril do správy lesný majetok vo vlastníctve štátu” a tiež „právnická osoba,             ktorá má takéto postavenie podľa osobitných predpisov”. Týmito predpismi je jednak             zákon č. 281/1997 Z. z. o vojenských obvodoch, zákon č. 229/1991 Z. z.             o  úprave  vlastníckych  vzťahov  k  pôde  a  inému  poľnohospodárskemu             majetku a zákon č. 543/2002 Z. z. o ochrane prírody a krajiny.             Obhospodarovateľom  je  podľa  § 2  písm.  p)  „právnická  alebo  fyzická  osoba,             ktorá hospodári na lesných pozemkoch”.              V čom môžu spočívať pokyny obhospodarovateľa lesa zákon nevymedzuje,             v § 53 ods. 2 však stanovuje oprávnenia člena lesnej stráže, ktoré viac-menej             spočívajú v kontrole dodržiavania zákazov stanovených v § 31 ods. 1. Z taxa-             tívneho výpočtu oprávnení člena lesnej stráže, ktoré tu zákonodarca pred-             kladá pritom nevyplýva, že by bol oprávnení kohokoľvek z lesného pozemku             vykázať alebo vyviesť alebo ho dokonca obmedziť na slobode. Výnimkou             je  situácia,  ak  ide  o  osobu  dôvodne  podozrivú  z  protiprávneho  konania.             V takomto prípade je podľa § 53 ods. 2 písm e) zákona o lesoch oprávnený             „zisťovať totožnosť osôb podozrivých zo spáchania trestného činu, priestupku alebo iného             správneho deliktu”. Podľa písm f) je dokonca oprávnený „vyzvať osobu, aby upus-             tila od protiprávneho konania, ak je dôvodné podozrenie, že osoba pácha trestný čin alebo             priestupok na úseku lesného hospodárstva a v prípade, že neuposlúchnevýzvu a ak nemožno             zistiť jej totožnosť, obmedziť jej osobnú slobodu a predviesť ju na útvar Policajného zboru”.             Zákon o lesoch ďalej v § 53 ods. 5 stanovuje, že „každý je povinný v určenom             obvode pôsobnosti člena lesnej stráže uposlúchnuť jeho výzvu, pokyn, príkaz a požia-             davku”, pričom opäť nestanovuje, v čom môžu spočívať. Aj keď to z textu             ustanovenia  priamo  nevyplýva,  pri  extenzívnom  výklade  možno  dôjsť             k záveru, že okrem povinnosti strpieť výkon jeho povinností a oprávnení             je každý povinný podrobiť sa akémukoľvek pokyn či príkazu člena lesnej             stráže,  ktorý  môže  spočívať  aj  vo  vykázaní  z  lesného  pozemku.  Takáto             voľnosť  a  absencia  presnejšieho  vymedzenia  obsahu  spomínanej  výzvy,             pokynu, príkazu a požiadavky môže viesť k potláčaniu práv vstupu a pohybu             na lesných pozemkoch, ktoré priznáva § 30 ods. 1 zákona o lesoch.             Problematickým  zostáva  aj  obsah  pokynov  obhospodarovateľa  lesa.             Vo všeobecnosti však možno zo znenia zákona vyvodiť, že takéto pokyny                                                                           159","OCHRANA PŘÍRODY PŘI ROZVOJOVÝCH ČINNOSTECH A JINÉ STŘETY ZÁJMŮ PŘI VYUŽITÍ ÚZEMÍ            by nemali ísť proti právam a oprávneniam, ktoré tento a ďalšie súvisiace           zákony priznávajú a mali by slúžiť výhradne na ochranu práv a oprávne-           ných záujmov vlastníkov, správcov a obhospodarovateľov lesa, na ochranu           lesa  a  verejného  záujmu.  Vstup  a  pohyb  verejnosti  po  lesnom  pozemku           by pritom nemalo byť považované za porušenie takýchto záujmov.           V porovnaní s predchádzajúcou právnou úpravou zákonom č. 61/1977 Zb.           o  lesoch,  v  znení  zákona  č.  229/1991 Zb.  a  zákona  č.  183/1993 Z. z.           vidíme, že došlo k výrazneužšiemu vymedzeniu užívania lesov verejnosťou.           Spomínaný zákon totiž stanovoval, že „každý môže vstupovať na lesné pozemky           a do lesných porastov, zbierať pre vlastnú potrebu lesné plodiny a raždie”. Zákonné           vymedzenie všeobecného užívacieho práva verejnosti k lesom v takomto           rozsahu však zakladalo obmedzenie vlastníkovho práva pokojne užívať svoj           majetok, nakoľko v prospech tretích osôb ex lege čiastočne obmedzovalo           ius fruendi, t. j. právo vlastníka brať plody a iné úžitky z predmetu svojho           vlastníctva, a to bez akejkoľvek náhrady.  V súčastnosti právna úprava zber                                             6           lesných  plodov  v  žiadnom  zákone  neupravuje,  z  vyššie  uvedeného  však           jednoznačne vyplýva, že takéto konanie je z právneho hľadiska protiprávnym           konaním, ktorým sa neoprávnene zasahuje do vlastníkovho práva užívať           svoj majetok. Zber na zemi ležiaceho dreva patrí medzi činnosti na lesných           pozemkoch zakázané, a to na základe § 31. ods. 1 písm. j) zákona o lesoch.           Spomínaný zákon zároveň stanovoval, že „orgán štátnej správy lesného hospo-           dárstva  alebo  s  jeho  súhlasom  užívateľ  môže  zakázať,  prípadne  obmedziť  užívanie           lesov uvedené v odseku 1, ak to vyžaduje ochrana lesov alebo iné dôležité záujmy spoloč-           nosti”. Zákon teda v tom čase neupravoval ako dôvod obmedzenia verej-           ného užívania lesov ochranu práv a oprávnených záujmov vlastníka, správcu           a obhospodarovateľa lesa ale iba verejné záujmy spoločnosti.            4  Prístup do krajiny podľa zákona o ochrane prírody a krajiny            Zákon o ochrane prírody upravuje v § 57 ods. 1 prístup do krajiny nasle-           dovne: „Každý má právo pri rekreácii, turistike a obdobnom užívaní prírody na voľný           prechod cez pozemky vo vlastníctve, správe a nájme štátu, obce, právnickej osoby a fyzickej           osoby, ak tým nespôsobí škodu na majetku alebo zdraví inej osoby.” Zákon zároveň            6   KOŠIČIAROVÁ, S. Ústavnoprávne princípy obmedzenia vlastníckeho práva z dôvodu ochrany ži-              votného prostredia. In: JANČÁŘOVÁ, Ilona, Jakub HANÁK, Ivana PRŮCHOVÁ a kol.              Vlastník a podnikatel při ochraně životního prostředí. Brno: Masarykova univerzita, 2015, s. 84             160","Právo vstupovať na lesné pozemky a využívanie lesov verejnosťou v strete záujmov              vymenúva výnimky, keď v ods. 2 stanovuje, že sa toto právo nevzťahuje             na „zastavané pozemky alebo stavebné pozemky, dvory, záhrady, sady, vinice, chmeľ-             nice, lesné škôlky, zvernice a na miesta, na ktoré sa vzťahuje zákaz vstupu podľa tohto             zákona alebo osobitných predpisov”. Jedná sa o pozemky, ktoré sú zväčša využí-             vané na hospodársky alebo iný účel a pre tento sú obvykle aj náležite ozna-             čené, prípadne ohradené. Ďalej sú z práva voľného prechodu vylúčené orná             pôda, lúky a pasienky, avšak len „v čase keď môže dôjsť k poškodeniu porastov alebo             pôdy, ako aj vtedy, keď sa na nich pasie dobytok”.             Ustanovenie  § 57  ods.  3  vlastníkovi,  správcovi  alebo  nájomcovi  ukladá             povinnosť v prípade oplocovania pozemku, ak tento nie je z práva voľného             prechodu vylúčený podľa ods. 2, zabezpečiť možnosť voľného prechodu             na  vhodnom  mieste  pozemku.  Účelom  tohto  ustanovenia  by  mala  byť             ochrana  verejnosti  pred  svojvoľným  obmedzovaním  voľného  pohybu             na lesných pozemkoch v súkromnom vlastníctve alebo v nájme súkromnej             osoby  formou  ohradzovania  či  oplocovania  lesných  pozemkov.  Dôležité             je však upozorniť, že stavanie plotov spadá pod výpočet činností zakázaných             na lesných pozemkoch podľa § 31 ods. 1 písm. a) a zároveň je priestupkom             na úseku lesného hospodárstva podľa § 63 ods. 1 písm. g), za ktorý hrozí             sankcia do výšky 1000 €. Zákaz stavať ploty na lesných pozemkoch však             nie je absolútny. Zákon stanovuje hneď niekoľko výnimiek. Tento zákaz             sa podľa § 31 ods. 3 nevzťahuje na obhospodarovateľa lesa pri zabezpe-             čovaní  hospodárenia  lesa  a  využívaní  ostatných  lesných  produktov  a  pri             činnostiach na odvrátenie ohrozenia života a zdravia alebo bezprostredného             poškodenia majetku. Výnimku zo zákazu môže udeliť štátny orgán správy             lesného hospodárstva po písomnom súhlase vlastníka alebo správcu aj iným             právnickým  alebo  fyzickým  osobám.  Zákaz  podľa  § 31  ods.  1  písm.  a)             sa nevzťahuje ani na činnosti vykonávané v lesoch podľa osobitných pred-             pisov na základe § 32 ods. 1  a so súhlasom vlastníka alebo správcu lesa                                      7             sa nevzťahuje ani na výkon práva poľovníctva.              7   Napríklad  § 54  až  57  zákona  č.  50/1976 Zb.  v  znení  neskorších  predpisov,  zákon                 č. 44/1988 Zb. v znení neskorších predpisov, zákon Národnej rady Slovenskej repub-                 liky č. 215/1995 Z. z. o geodézii a kartografii v znení zákona č. 423/2003 Z. z., zákon                 č. 656/2004 Z. z. o energetike a o zmene niektorých zákonov, zákon č. 610/2003 Z. z.                 o elektronických komunikáciách v znení neskorších predpisov, zákon č. 276/2001 Z. z.                 o regulácii v sieťových odvetviach a o zmene a doplnení niektorých zákonov v znení                 neskorších predpisov, zákon č. 281/1997 Z. z. v znení zákona č. 172/2003 Z. z.                                                                           161","OCHRANA PŘÍRODY PŘI ROZVOJOVÝCH ČINNOSTECH A JINÉ STŘETY ZÁJMŮ PŘI VYUŽITÍ ÚZEMÍ            Za formu obmedzenia vstupu a prechodu lesným pozemkom možno pova-           žovať  aj  zákaz  pohybovať  sa  mimo  vyznačeného  turistického  chodníka           alebo náučného chodníka za hranicami zastavaného územia obce v oblas-           tiach s tretím a vyšším stupňom ochrany prírody podľa § 14 ods. 1 písm. c),           § 15 ods. 1 písm. a) a § 16 ods. 1 písm. a) zákona o ochrane prírody a krajiny.           Zákon o ochrane prírody a krajiny taktiež v § 19 ods. 4 umožňuje orgánu           ochrany prírody, ktorým je podľa § 64 ods. 1 najmä ministerstvo, Slovenská           inšpekcia  životného  prostredia,  okresný  úrad,  okresný  úrad  v  sídle  kraja           a obec, „na území národného parku obmedziť rozsah a spôsob dopravy a vstup verejnosti           do národného parku alebo do jeho časti, ak je to v záujme ochrany prírody a krajiny”.           Rovnako aj v prípade ohrozenia prírodnej alebo národnej prírodnej rezer-           vácie  návštevnosťou  je  podľa  § 22  ods.  5  možné  „rozhodnúť  o  jej  uzavretí           alebo uzavretí jej časti pre verejnosť alebo dočasne obmedziť vstup do nej alebo do jej           časti”. Zákon však ukladá orgánu ochrany prírody povinnosť vopred takéto           rozhodnutie prerokovať s dotknutými obcami.            5  Obmedzenia podľa zákona o poľovníctve           Isté obmedzenia vstupu a pohybu po lesných pozemkoch upravuje aj zákon           o poľovníctve. Ten vymedzuje v § 2 odlišné delenie pozemkov ako zákon           o lesoch, a to na nepoľovnú plochu, poľovný pozemok a poľovný revír.           Nepoľovnou  plochou  je  podľa  písm.  f)  „zastavané  územie  obce,  zastavaný           pozemok, cintorín, nádvorie a dvor, ihrisko, ohradená záhrada, ovocinárska a  lesná           škôlka, vinica, sad, park, pozemok slúžiaci na farmový chov zveri, dráha, diaľnica, cesta           I., II. a III. triedy, letisko a prístav, ostatný oplotený pozemok, ak nie je zvernicou, iný           pozemok podľa rozhodnutia okresného úradu”. Poľovným pozemkom je potom           na základe písm. o) každá plocha, ktorá nie je nepoľovnou plochou podľa           písm. f), a potom poľovným revírom „poľovný pozemok alebo súbor súvislých           poľovných pozemkov jedného alebo viacerých vlastníkov vymedzených v rozhodnutí orgánu           štátnej správy poľovníctva, v ktorom možno vykonávať právo poľovníctva; za poľovný           revír sa považuje aj samostatná zvernica a samostatná bažantnica”.            Aj  napriek  častým  medializovaným  prípadom  obmedzovania  verejnosti           zo strany poľovníkov, nie je voľný pohyb osôb v poľovnom revíri podľa           zákona zakázaný. Nepriamo to vyplýva zo znenia ustanovenia § 24 ods. 4           zákona  o  poľovníctve,  podľa  ktorého  „na  žiadosť  užívateľa  poľovného  revíru              162","Právo vstupovať na lesné pozemky a využívanie lesov verejnosťou v strete záujmov              a odporúčania okresného úradu vydá obec v čase hniezdenia, kladenia mláďat alebo             z dôvodu ich ochrany všeobecne záväzným nariadením a) obmedzenie alebo zákaz vstupu             do poľovného revíru alebo jeho časti, b) zákaz vstupu do zvernice alebo bažantnice, alebo             ich časti nepovolaným osobám”. Potvrdzuje to aj rozhodnutie okresného úradu             Bratislava, podľa ktorého ak ide o oplotené miesto – samostatnú zvernicu,             povolenie  či  zákaz  vstupu  do  samostatnej  zvernice  je  vo  vecnej  pôsob-             nosti zákona o poľovníctve, čo znamená, že voľný pohyb v samostatnej             zvernici  je  možné  obmedziť  len  všeobecne  záväzným  nariadením  obce,             v ktorej katastrálnom území sa samostatná zvernica nachádza, a to v súlade             so zákonom o poľovníctve podľa § 24 ods. 4 písm. c) .                                                           8             Aj  napriek  tomu,  že  podľa  zákona  o  poľovníctve  je  možné  obmedziť             alebo zakázať vstup do spomínaných miest len na základe nariadenia obce,             ak  by  zvernica  alebo  bažantnica  na  lesnom  pozemkuboli  oplotené  alebo             označené zákazom vstupu, mala by sa na ne vzťahovať výnimka z práva             voľného prechodu podľa § 57 ods. 2 zákona o ochrane prírody a krajiny             s odkazom na § 31 ods. 1 písm. e) zákona o lesoch.               6  Právna úprava v Českej republike             Právna  úprava  danej  problematiky  v  Českej  republike  je  rovnako  ako             na  Slovensku  rozdelená  do  zákona  č.  289/1995  Sb.  o  lesích  a  o  změně             některých zákonů (ďalej len „lesní zákon”) a zákona ČNR č. 114/1992 Sb.             o ochraně přírody a krajiny (ďalej len „zákon o ochraně přírody”). Rozdiely             v znení samotných ustanovení sú však značné.             Podľa § 19 odst. 1 lesního zákona“každý má právo vstupovat do lesa na vlastní             nebezpečí, sbírat tam pro vlastní potřebu lesní plody a suchou, na zemi ležící klest.”             Právo zbierať lesné plody a nazemi ležiace drevo sa zo znenia slovenského             zákona vytratilo prijatím nového zákona o lesoch v roku 2005. Zákonom             výslovne zakázané však nie je.             Rozhodnúť o dočasnom obmedzení alebo vylúčení vstupu do lesa môže             podľa § 19 ods. 3 spomínaného zákona „na návrh vlastníka lesa nebo z vlastního             podnetu orgán státní správy lesůz důvodu ochrany lesa nebo v zájmu zdraví a bezpeč-             nosti občanů”, pričom stanovuje, že tak môže urobiť nanajvýš na dobu troch              8   Pozri rozhodnutie okresného úradu Bratislava, odbor opravných prostriedkov, referát                 pôdohospodárstva č. OU-BA-OOP4-2016/035881 zo dňa 5. 4. 2016.                                                                           163","OCHRANA PŘÍRODY PŘI ROZVOJOVÝCH ČINNOSTECH A JINÉ STŘETY ZÁJMŮ PŘI VYUŽITÍ ÚZEMÍ            mesiacov, s možnosťou túto dobu predĺžiť najviac o tri mesiace. Rovnakú           právomoc lesní zákon priznáva obci s rozšírenou pôsobnosťou. Zo zákona           teda nemožno právo vstupu obmedziť alebo vylúčiť z dôvodu ochrany práv           a záujmov vlastníkov či správcov lesa tak, ako to umožňuje slovenský zákon           o lesoch. Český zákonodarca zároveň v snahe predchádzať dlho trvajúcim           zákazom presne stanovuje maximálnu možnú dĺžku trvania takýchto obme-           dzení na rozdiel od slovenskej právnej úpravy, ktorá túto dobu stanovuje           len ako dobu nevyhnutne potrebnú, čím umožňuje svojvoľne predlžovať           trvanie takýchto obmedzení pod zámienkou nevyhnutnosti.           Odlišnosť  v  právnej  úprave  Českej  republiky  spočíva  aj  v  zákaze  nájmu           a podnájmu štátnych lesov za účelom hospodárenia v lese podľa § 5 odst. 1           lesního  zákona,  ale aj  vo  vyňatí  pozemkov  vo  vlastníctve  fyzických  osôb           zo zoznamu pozemkov, ku ktorým sa viaže právo voľného prechodu podľa           § 63 odst. 2 ZOPK. Toto ustanovenie totiž stanovuje, že „každý má právo           na volný průchod přes pozemky vevlastníctví či nájmu státu, obce neho jiné právnické           osoby,  pokud  tím  nezpůsobí  škodu  na  majetku  či  zdraví  jiné  osoby  a  nezasahuje-           -li do práv na ochranu osobnosti či sousedských práv”. Podľa znenia ustanovenia           vyplýva, že toto právo sanetýka pozemkov vo vlastníctve fyzických osôb.           Český zákonodarca tak v podstate nepriznáva právo voľného prechodu cez           lesné pozemky, ktoré sú v súkromnom vlastníctve fyzických osôb.           Rozdiel v právnej úprave, aj keď len nepatrného významu, možno nájsť           aj v prípade výnimiek z práva voľného prechodu, ktoré sú upravené v § 63           odst. 3 zákona o ochraně přírody. Tento zoznam je relatívne konečný a ako           jednu z výnimiek menuje aj pozemky určené k farmárskemu chovu zvierat,           pričom však nezahŕňa lesné škôlky a zvernice ako v prípade slovenského           predpisu. Posledná veta citovaného ustanovenia však tento výpočet umož-           ňuje rozšíriť, keď stanovuje, že „zvláštní předpisy nebo tento zákon mohou opráv-           ňění podle odstavce 2 omezit nebo upraviť odchylně.” 9           Podľa § 63 odst. 1 zákona o ochraně přírody“veřejně přístupné účelové komu-           nikace, stezky a pěšiny mimo zastavěné území není dovoleno zřizovat nebo rušit bez           souhlasu  příslušného  orgánu  ochrany  přírody.”  V  prípade,  že  vlastník  lesného             9   V poznámke sa uvádza napr. § 16 zákona ČNR č. 96/1977 Sb. a vyhláška č. 99/1989 Sb,              oba tieto predpisy však už boli medzičasom zrušené. Podľa nášho názoru však príkla-              dom zvláštneho predpisu je aj zákon č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny.              164","Právo vstupovať na lesné pozemky a využívanie lesov verejnosťou v strete záujmov              pozemku teda príslušnú lesnú cestu alebo chodník akýmkoľvek spôsobom             uzavrie bez toho, aby mal na to povolenie od príslušného orgánu ochrany             prírody, dopustí sa porušenia zákona. 10             Rovnako ako v prípade slovenskej právnej úpravy, myslí český zákonodarca             aj na ďalšiu ochranu pred vplyvmi ľudí, keď v § 64 zákona o ochraněpřírody             stanovuje,  že  „hrozí-li  poškozování  území  v  národných  parcích,  národních  přírod-             ních rezervacích, národních přírodních památkách a v první zóně chráněných krajin-             ných oblastí nebo poškozování jeskyně, zejména nadměrnou návštěvností, může orgán             ochrany přírody po projednání s dotčenými obcemi omezit nebo zakázat přístup veřejnosti             do týchto území nebo jejich částí.”              7  Právna úprava vo Veľkej Británii             Právna úprava vo Veľkej Británii je obsiahnutá v zákone označovanom ako             „Countryside and Rigths of Way Act” z roku 2000 (ďalej len „CROW”)             a  „Wildlife  and  Countryside  Act”  z  roku  1981.  Tieto  predpisy  upravujú             prístup do krajiny a právo prechodu verejnosti.             Podľa  článku 2  ods.  1  CROW  má  každá  osoba  právo  vstúpiť  a  zostať             na  akomkoľvek  prístupnom  pozemku  za  účelom  rekreácie  vo  voľnej             prírode pod dvoma podmienkami, a to, že pritom nepreruší alebo nepo-             škodí žiadny múr, plot či ohradu a zároveň rešpektuje všeobecné obme-             dzenia uvedené v Prílohe 2 tohto predpisu a tiež akékoľvek ďalšie obme-             dzenia uložené v súvislosti s pozemkami v kapitole II CROW. Za prístupný             pozemok (z angl. „access land”) je podľa článku 1 ods. 1 považovaná otvo-             rená krajina a registrovaná obecná pôda vo verejnom vlastníctve, označené             tak  na  mapách  vypracovaných  príslušnými  úradmi,  naopak  prístupným             pozemkom nie sú pozemky vymenované v Prílohe 1, a to napríklad obhos-             podarovaná pôda, zastavané pozemky, parky, záhrady, pozemky na ktorých             prebieha ťažba, ale aj golfové ihriská, dostihové dráhy a letiská, pozemky             slúžiace na vojenské účely a pozemky ohradené za účelom chovu dobytka.             Príloha  2  stanovuje  obmedzenia  pri  výkone  práva  vstupu  na  pozemky.             Nespočíva  v  stanovení  zákazov  ako  v  prípade  slovenskej  právnej  úpravy               10   JARMIČ, L. Voľný přístup do krajiny a veřejné komunikace [online]. [cit. 15.8.2017] Dostupné                 z:  http://frankbold.org/poradna/kategorie/ochrana-prirody-a-krajiny-ochrana-lesa-a                 -pudy/rada/volny-pristup-do-krajiny-a-vere                                                                           165","OCHRANA PŘÍRODY PŘI ROZVOJOVÝCH ČINNOSTECH A JINÉ STŘETY ZÁJMŮ PŘI VYUŽITÍ ÚZEMÍ            ale určuje, v ktorých prípadoch sa na osobu nevzťahuje ustanovenie čl. 2           ods.  1. Článok  2 ods. 1 CROW  napríklad  neoprávňuje  osobu  vstupovať           alebo  zdržiavať  sa  na  prístupnom  pozemku,  ak  na  takomto  pozemku           v spojitosti so zákonnou aktivitou akýmkoľvek spôsobom zastrašuje ľudí,           prekáža alebo im bráni, so zámerom odradiť ich od tejto aktivity alebo tak           robí bez takéhoto zámeru.            Podľa článku 14 ods. 1 ak niekto umiestni na prístupnom pozemku alebo           na ceste vedúcej k takémuto pozemku oznam obsahujúci nepravdivé alebo           zavádzajúce informácie, ktoré by mohli odradiť verejnosť od výkonu svojho           práva podľa čl. 2 ods. 1, možno mu uložiť pokutu. Za týmto ustanovením           možno  hľadať  najmä  zámer  zamedziť  umiestňovaniu  zákazových  alebo           iných tabúľ, ktoré by mali odradiť verejnosť od vstupu na lesný alebo iný           prístupný pozemok tam, kde toto právo skutočne majú.            8  Škandinávske koncepty Allemannsretten a Allemansrätt            Koncept voľného pohybu na pozemkoch v súkromnom vlastníctvea slobod-           ného  využívania  lesov  pochádza  zo  Škandinávie.  Napriek  dlhej  tradícii           týchto práv, nie v každej zo škandinávskych krajín sú právne definované           alebo dokonca kodifikované na úrovni zákona.           Právo verejného prístupu do krajiny (Allemannsretten) je v Nórsku pokla-           dané  za  súčasť  nórskeho  kultúrneho  dedičstva,  vychádzajúc  zo  stáročia           dlhej  tradície,  kedy  boli  ľudia  oprávnení  vstupovať  alebo  sa  zdržiavať           na  pozemkoch  vo  vlastníctve  druhých  osôb  a  zbierať  plody  prírody  pre           vlastné potreby. V takmer nezmenenej forme sa táto právna tradícia zacho-           vala dodnes. V polovici 20. storočia, boli tieto práva kodifikované v zákone           č.  16  z  28.  júna  1957  o  vonkajšej  rekreácii.   Predmetný  zákon  pritom                                                  11           rozlišuje tzv. „obrábanú pôdu” a „neobrábanú pôdu”. Podľa § 1a zákona,           „obrábanou pôdou alebo rovnocennou s obrábanou pôdou pre účely tohto zákona sú:           dvory, pozemky okolo domov a chát, obrábané polia, kosené luky, kultivované pasienky,           mladé výsadby a obdobné oblasti, kde by verejný prístup neprimerane bránil vlastní-           kovi  alebo  užívateľovi  vo  výkone  ich  práv.  Malé  neobrábané  pozemky,  ktoré  ležia             11   Pozri  Outdoor  Recreation  Act  (Act  of  28  June  1957  No.  16  Relating  to  Outdoor              Recreation), v znení platnom k 21. 6. 1996. [cit. 22.8.2017] Dostupné z: https://www.              regjeringen.no/en/dokumenter/outdoor-recreation-act/id172932/              166","Právo vstupovať na lesné pozemky a využívanie lesov verejnosťou v strete záujmov              na obrábaných poliach, kosných lúkach alebo sú oplotené spolu s takýmito plochami             sa tiež považujú za rovnocenné obrábanej pôde. To isté platí aj pre plochy vyčlenené             na priemyselné alebo iné osobitné účely, kde by verejný prístup neprimerane bránil vlast-             níkovi,  užívateľovi  alebo  iným  osobám.”  Zákon  o  vonkajšej  rekreácii  následne             v § 2 stanovuje, že každý má právo vstupu a prechodu cez neobrábanú pôdu             počas celého roka, za podmienok preukázania náležitého ohľadu a prime-             ranej starostlivosti. To isté platí rovnako pre prístup a prechod na koňoch             alebo s koňmi, na saniach, na bicykli alebo im podobných, za predpokladu,             že obec so súhlasom majiteľa alebo užívateľa pozemkov prechod na vyme-             dzených trasách nezakázala. Rozhodnutie obce v takýchto prípadoch navyše             podlieha  schváleniu  okresného  guvernéra.  Pre  obrábanú  pôdu  podľa  § 3             platí,  že  prístup  a  prechod  cez  takúto  pôdu  je  povolený  v  období,  kedy             je zmrznutá alebo pod snehovou prikrývkou, nie však v čase od 30. apríla             do 14. októbra. Okresný guvernér môže rozhodnutím toto obdobie prime-             rane predĺžiť alebo skrátiť. Toto oprávnenie sa však nevzťahuje na dvory,             pozemky okolo domov a chát, ohradené záhrady alebo parky alebo oplotené             pozemky vyhradené pre osobitné účely, ak by verejný prístup na ne v zime             neprimerane bránil vlastníkovi alebo užívateľovi vo výkone ich práv. Podľa             § 3 ods. 2 môže pritom vlastník alebo užívateľ zakázať prechod cez záhrady,             mladé výsadby, na jeseň zasiate polia a novozaložené lúky, aj v prípadoch             ak je pôda zamrznutá alebo pokrytá snehom, ak prechod môže spôsobiť             významné škody.              Podľa § 13 zákona o vonkajšej rekreácii vlastník alebo užívateľ „nesmie, formou             bariér alebo akýmkoľvek iným spôsobom, brániť prístupu, ktorý tento zákon povoľuje,             pokiaľ tak nerobí v prospech svojich oprávnených záujmov a nebude tým zároveň nepri-             merane brániť prístupu verejnosti.” Podľa ods. 2 nikto nesmie bez osobitného             povolenia tabuľou alebo iným spôsobom oznamovať zákaz prístupu verej-             nosti alebo kúpania sa na miestach, kde to tento zákon povoľuje. Zároveň             však podľa § 11 je vlastník alebo užívateľ pôdy oprávnený „vykázať osoby,             ktoré konajú neoprávnene alebo ktoré neprimeranými správaním sa spôsobia škodu alebo             nepríjemnosti na jeho majetku alebo oprávnených záujmoch.”             Z uvádzaných ustanovení nórskej právnej úpravy vyplýva, že „základným             princípom práva na prístup verejnosti je to, že nesmie viesť k poškodeniu                                                                              167","OCHRANA PŘÍRODY PŘI ROZVOJOVÝCH ČINNOSTECH A JINÉ STŘETY ZÁJMŮ PŘI VYUŽITÍ ÚZEMÍ            pôdy alebo vyrušovaniu domácich zvierat, voľne žijúcich živočíchov alebo           ľudí – či už sú to vlastníci pôdy alebo iní užívatelia krajiny”. 12           V takmer rovnakej podobe je právo prístupu verejnosti do krajiny – alleman-           srätten – súčasťou švédskej kultúry. Švédsky inštitút definoval allemansrätt           ako „právo na spoločný prístup, ktoré napriek tomu, že nie je kodifikované           je uznané za obyčajové právo a znamená, že každý má právo voľného pohybu           v prírode a právo prechodu cez pozemky vo vlastníctve druhých a právo           prenocovať na takýchto pozemkoch, za predpokladu, že na majetku vlastníka           nedôjde ku žiadnej škode. Každý má zároveň právo zbierať bobule, kvety           a huby. Vodné plochy v cudzom vlastníctve je možné využívať na plavbu,           kúpanie  a  naberanie  vody.  Toto  právo  sa  však  nevzťahuje  na  súkromné           pozemky, parky, ornú pôdu alebo záhrady.”  Limitom výkonu tohto práva                                                13           je povinnosť prírodu neničiť a nenarúšať jej existenciu. Obmedzenia jeho           výkonu sú v zásade závislé od územnej a druhovej ochrany. Výkon tohto           práva nie je možný v chránených oblastiach a v prípadoch zberu divokých           rastlín a húb vtedy, keď ide o chránené druhy.  Napriek tomu, že toto právo                                                 14           je garantované švédskou ústavou v čl. 15 ods. 4, podľa ktorého „každý musí           mať prístup do prírody v súlade s právom na prístup verejnosti, bez ohľadu na vyššie           uvedené ustanovenia”, nie je zakotvené v žiadnom zákone a neexistuje žiadny           právny  predpis,  ktorý  by  presne  definoval  jeho  rozsah.  Nie  vždy  je  teda           možné určiť, čo sa v rámci výkonu tohto práva v prírode môže a čo nie.           Zatiaľ čo súdy majú právomoc interpretovať právo na prístup verejnosti           do krajiny, judikatúra v tejto oblasti chýba. 15            9  Záver           Na základe analýzy ustanovení jednotlivých zákonov, ktoré v rámci sloven-           ského  právneho  poriadku  upravujú  právo  vstupovať  na  lesné  pozemky           a využívanie lesov verejnosťou sme dospeli ku nasledujúcim záverom.           12   Peter Scott Planning Services 1991. Countryside access in Europe: a review of access              rights, legislation and provision in selected European countries. Scottish National Heritage              Review, United Kingdom, No. 23, 1991, s. 93. ISSN 1350-3111.           13   Ibid., s. 100.           14   MASLEN, M. Verejná správa a právo na priaznivé životné prostredie. 1. vyd. Praha: Leges,              2016, s. 156.           15   Bližšie  pozri:  This  is  the  Right  of   Public  Access.  [cit.  27.8.2017]  Dostupné  z:              http://www.swedishepa.se/Environmental-objectives-and-cooperation/              Swedish-environmental-work/Work-areas/This-is-the-Right-of-Public-Access/              168","Právo vstupovať na lesné pozemky a využívanie lesov verejnosťou v strete záujmov              Právo vstupu a prechodu cez pozemky upravuje na Slovensku zákon o lesoch             a zákon o ochrane prírody, ktoré z praktického pohľadu vytvárajú dva prelí-             najúce sa právne režimy. Zatiaľ čo v zahraničných právnych úpravách je táto             právna tradícia označovaná a upravená jednotne (allemansretten/allemann-             srätt – tzv. „právo každého”, right of public access – „právo prístupu verej-             nosti”), v prípade slovenskej právnej úpravy možno hovoriť o samostatnom             práve  vstupovať  na  lesné  pozemky  a  samostatnom  práve  prechodu  cez             pozemky v cudzom vlastníctve. Vzhľadom na skutočnosť, že lesné pozemky             na Slovensku tvoria 41,1% rozlohy krajiny , právo na voľný prechod cez                                                  16             pozemky  upravené  v  zákone  o  ochrane  prírody  je  obsahovo  širšie  ako             právo  vstupovať  na  lesné  pozemky.  Oba  zákony  samostatne  vymedzujú             zakázané činnosti aj výnimky z takýchto zákazov. Zákon o lesoch v § 31,             zákon o ochrane prírody v tretej časti, prvej hlave, ktorá upravuje územnú             ochranu prírody a krajiny a jej stupne. Takýto prístup sa javí ako proble-             matický aj v otázke rozhodovania príslušných orgánov. Z dostupnej judika-             túry je zrejmé, že orgány príslušné rozhodovať o udeľovaní výnimiek, resp.             zákazov často prekračujú svoju vecnú pôsobnosť alebo udelenie výnimiek,             resp. zákazov opierajú o nesprávny právny predpis. Za dôvod považujeme             práve rozdelenie právnej úpravy predmetných práv do dvoch, resp. troch             právnych predpisov.             Z  vyššie  uvedených  dôvodov  považujeme  za  potrebné  zjednotiť  právnu             úpravu  pod  jeden  právny  predpis  alebo  v  samostatnom  predpise  podľa             vzoru nórskeho zákona o vonkajšej rekreácii z roku 1957. Takáto právna             úprava by mala zahŕňať jasné stanovenie obsahu týchto práv a zodpoveda-             júcich povinností v rozsahu, v akom táto právna tradícia pretrvala v škandi-             návskych krajinách a vymedzenie okolností za ktorých sú prípustné výnimky,             ktoré by mali sledovať najmä zvýšenú ochranu prírody a krajiny a verejného             záujmu. Takýto prístup by prispel k právnej istote verejnosti pri využívaní             práva  na  verejné  využívanie  lesov  a  práva  prechodu,  ktorá  na  Slovensku             v súčastnosti absentuje.                  16   Platné pre r. 2015, podľa údajov dostupných na https://gis.nlcsk.org/IBULH/Vymery/                 GVymery [cit. 18.8.2017].                                                                           169","OCHRANA PŘÍRODY PŘI ROZVOJOVÝCH ČINNOSTECH A JINÉ STŘETY ZÁJMŮ PŘI VYUŽITÍ ÚZEMÍ            Literature           HENDRYCH, D. a kol. Správní právo. Obecná část. 8. vyd. Praha: C. H. Beck,             2012, 826 s. ISBN 978-80-7179-254-3.           JARMIČ, L. Volný přístup do krajiny a veřejné komunikace [online]. Dostupné             z:  http://frankbold.org/poradna/kategorie/ochrana-prirody-a-krajiny             -ochrana-lesa-a-pudy/rada/volny-pristup-do-krajiny-a-vere           KOŠIČIAROVÁ, S. Právne postavenie vlastníka environmentálne význam-             ného predmetu v Slovenskej republike. In: DAMOHORSKÝ, M. (ed.).             Právo životního prostředí – Vlastnické právo, trestní právo a ochrana životního             prostředí. Sborník z konference. Rýchory: KRNAP 2000, Praha: Univerzita             Karlova, Právnická fakulta, 2000, 172 s. ISBN 80-85889-37-4.            KOŠIČIAROVÁ, S. Ústavnoprávne princípy obmedzenia vlastníckeho prá-             va  z  dôvodu  ochrany  životného  prostredia.  In:  JANČÁŘOVÁ,  Ilona,             Jakub  HANÁK,  Ivana  PRŮCHOVÁ  a  kol.  Vlastník  a  podnikatel  při             ochraně životního prostředí. Brno: Masarykova univerzita, 2015, s. 75–106.             ISBN 978-80-210-7951-9.           KOŠIČIAROVÁ, S. a kol. Právo životného prostredia. 2., zmenené a rozšírené,             vyd. Bratislavská vysoká škola práva, Poradca podnikateľa, Vydavatelství             a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009, 673 s. ISBN 978-80-89363-13-1.           KUSÁK, M. Omezení vlastnického práva z důvodu ochrany životního pro-             středí a přírodních zdrojů. In: České právo životního prostředí, 2005, č. 1,             s. 3–81. ISSN 1213-5542.           MASLEN, M. Verejná správa a právo na priaznivé životné prostredie. 1. vyd. Praha:             Leges, 2016, 248 s. ISBN 978-80-7502-198-4.           Peter Scott Planning Services 1991. Countryside access in Europe: a review             of access rights, legislation and provision in selected European countries.             Scottish National Heritage Review, United Kingdom, No. 23, 1991, 113 s.             ISSN 1350-3111.             Contact – e-mail           bede.denis@gmail.com                      170","LITERATURA A DALŠÍ POUŽITÉ ZDROJE              ALEXY, R. Individual Rights and Collective Interests. In: NINO, C. (ed.).                Rights. New York: New York University Press, 1992, 340 s., s. 163–181.                ISBN 0-8147-5771-5.              BABIAKOVÁ, E. a J. HAJDINOVÁ. Judikatúra vo veciach priestupkového práva.                Bratislava: IURA EDITION, 2012, 414 s. ISBN 978-80-8078-462-1.             BARAK, A. Proportionality: constitutional rights and their limitations. Cambridge:                Cambridge University Press, 2012, 638 s. ISBN 9781107401198.             BARRY, B. The Public Interest. In: QUINTON, A. (ed.). Political Philosophy.                Oxford: Oxford University Press, 1967, 208 s. ISBN 9780198750024.              COOTER, R. a T. ULEN. Law \& Economics. Boston: Pearson, 2008, 576 s.                ISBN 978-0-13-254065-0.             DAMOHORSKÝ, M. a kol. Právo životního prostředí. 3. vyd. Praha: C. H. Beck,                2010, 329 s. ISBN 978-80-7400-338-7.             DAMOHORSKÝ, M. a T. SNOPKOVÁ. Role obce v ochraně životního prostředí.                Praha: PF UK, 2015, 222 s. ISBN 978-80-87975-31-2             ELIÁŠ, K. Veřejný zájem (Malá glosa k velkému tématu). Ad notam, 1998,                č. 5, 104-105 s. ISSN 1211-0558.             ELIÁŠ,  K.  a  kol.  Občanské  právo  pro každého:  Pohledem  (nejen)  tvůrců  nové-                ho občanského zákoníku. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2013, 360 s.                ISBN 978-80-7478-013-4.              EVROPSKÁ KOMISE. NATURA 2000 – Gebietsmanagement, Die Vorgaben                des Artikels 6 der Habitat-Richtlinie 92/43/EWG. Lucemburk, 2000, 77 s.                ISBN 92-828-8988-2.             FRANKOVÁ, M. Stát jako vlastník pozemků při ochraně národních parků.                In: JANČÁŘOVÁ, I., J. HANÁK, I. PRŮCHOVÁ a kol. Vlastník a pod-                nikatel při ochraně životního prostředí. Brno: Masarykova univerzita, 2015,                400 s. ISBN 978-80-210-7951-9.              GERLOCH, A. Teorie práva. 6. vyd. Plzeň: Nakladatelství Aleš Čeněk, 2013,                310 s. ISBN 978-80-7380-454-1.             GŁOWACIŃSKI.  Z.  A.  Zwierzęta  chronione  w  Polsce.  Przyroda  Polska,                1996, č. 8, s. 26. ISSN 0552-430X.                                                                             171","OCHRANA PŘÍRODY PŘI ROZVOJOVÝCH ČINNOSTECH A JINÉ STŘETY ZÁJMŮ PŘI VYUŽITÍ ÚZEMÍ            HENDRYCH, D. a kol. Správní právo. Obecná část. 9. vyd. Praha: C. H. Beck,             2016, 570 s. ISBN 978-90-7400-624-1.           HENDRYCH, D. a kol. Právnický slovník. Praha: Nakladatelství C. H. Beck,             2009.           Hendrych,  D.  Právnické  osoby  veřejného  práva.  Správní  právo,  1996,             roč. XXIX, č. 1, s. 9. ISSN 0139-6005.           HENDRYCH, D. a kol. Správní právo. Obecná část. 8. vyd. Praha: C. H. Beck,             2012, 826 s. ISBN 978-80-7179-254-3.            JANČÁŘOVÁ,  I.  Komparace  vybraných  aspektů  správního  a  soudní-             ho  trestaní  v  oblasti  ochrany  přírody.  In:  STEJSKAL,  Vojtěch  (ed.).             ACTA UNIVERSITATIS CAROLINAE – IURIDICA, 1/2015, Vol.             LXI, Praha: Univerzita Karlova, Nakladateľstvo Krolinum, 2015, 136 s.             ISSN 2336-6478.           JARMIČ, L. Voľný přístup do krajiny a veřejné komunikace [online]. Dostupné             z:  http://frankbold.org/poradna/kategorie/ochrana-prirody-a-krajiny             -ochrana-lesa-a-pudy/rada/volny-pristup-do-krajiny-a-vere           JOSEPH, P.-A. Property Rights and Environmental Regulation. Wellington, New             Zealand: Ninth Annual Conference of the Resource Management Law             Association for New Zealand, 4 October 2001.           KOCOUREK, T. Omezení vlastnického práva k pozemkům ve prospěch ochrany život-             ního prostředí. 1. vyd. Praha: Leges, 2012, 278 s. ISBN 978-80-87576-10-6.           KONEČNÁ,  M.  Vlastnictví  ve  zvláště  chráněných  územích.  In:  Sborník             z  konference  Dny  práva  2012.  Brno:  Masarykova  univerzita,  2013.             ISBN 978-80-210-6319-8.           KOŠIČIAROVÁ, S. a kol. Právo životného prostredia. 2., zmenené a rozšírené,             vyd. Bratislavská vysoká škola práva, Poradca podnikateľa, Vydavatelství             a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009, 673 s. ISBN 978-80-89363-13-1.           KOŠIČIAROVÁ, S. Právne postavenie vlastníka environmentálne význam-             ného predmetu v Slovenskej republike. In: DAMOHORSKÝ, M. (ed.).             Právo životního prostředí – Vlastnické právo, trestní právo a ochrana životního             prostředí. Sborník z konference. Rýchory: KRNAP, 2000, Praha: Univerzita             Karlova, Právnická fakulta, 2000, 172 s. ISBN 80-85889-37-4.           KOŠIČIAROVÁ, S. Princípy dobrej verejnej správy a Rada Európy. Bratislava:             IURA EDITION, 2012, 556 s. ISBN 978-80-8078-519-2.                172","Literatura a další použité zdroje              KOŠIČIAROVÁ, S. Rada Európy, princípy správneho trestania a správne                disciplinárne delikty. In: POTÁSCH, Peter (ed.). Správne delikty a správne                trestanie v stredoeurópskom právnom priestore – súčasnosť a vízie. Zborník príspe-                vkov z odborného seminára s medzinárodnou účasťou konaného dňa 26. októbra                2010. Bratislava: Eurokódex, 2010, 208 s. ISBN 9788089447350.             KOŠIČIAROVÁ, S. The non bis in idem principle – general principle of ju-                dicial and administrative punishment. In: MASLEN, Michal  a Nataša                HRNČÁROVÁ  (eds.).  Trestnoprávna  a  administratívnoprávna  zodpovednosť.                Zborník príspevkov z konferencie: medzinárodná vedecká konferencia 12. novem-                ber 2013. Trnava: Typi Universitatis Tyrnaviensis, spoločné pracovisko                Trnavskej univerzity v Trnave a Vedy, vydavateľstva Slovenskej akadémie                vied, 2014, s. 125–134. ISBN 978-80-8082-777-9.             KOŠIČIAROVÁ, S. Ústavnoprávne princípy obmedzenia vlastníckeho prá-                va  z  dôvodu  ochrany  životného  prostredia.  In:  JANČÁŘOVÁ,  Ilona,                Jakub  HANÁK,  Ivana  PRŮCHOVÁ  a  kol.  Vlastník  a  podnikatel  při                ochraně životního prostředí. Brno: Masarykova univerzita, 2015, s. 75–106.                ISBN 978-80-210-7951-9.             KRÁLOVÁ, T. Zcizená Šumava: Stát se chce dál zbavovat pozemků v ná-                rodním parku. [online] Deník.cz. [cit. 3. 9. 2017]. Dostupné z: http://                www.denik.cz/z_domova/zcizena-sumava-stat-se-chce-dal-zbavovat-                -pozemku-v-narodnim-parku-20160620.html             KUSÁK, M. Omezení vlastnického práva z důvodu ochrany životního pro-                středí a přírodních zdrojů. In: České právo životního prostředí, 2005, č. 1,                s. 3–81. ISSN 1213-5542.             MASLEN, M. Verejná správa a právo na priaznivé životné prostredie. 1. vyd. Praha:                Leges, 2016, 248 s. ISBN 978-80-7502-198-4.             McHARG,  A.  Reconciling  Human  Rights  and  the  Public  Interest:                Conceptual Problems and Doctrinal Uncertainty in the Jurisprudence                of the European Court of Human Rights. The Modern Law Review, 1999,                č. 5, s. 671–696. ISSN 1468-2230.              MICIŃSKA,  M.  Istota  problemu  współczesnego  łowiectwa.  Prawo                i Środowisko, 2012, č. 4, s. 88–95. ISSN 1234-8937.             MIŁKOWSKA-RĘBOWSKA, J. Korzystanie z zasobów zwierzyny łownej.                In: GÓRSKI, M. (ed.). Prawo ochrony środowiska, Warszawa, 2014, s. 596–                603. ISBN 978-83-264-4556-9.                                                                              173","OCHRANA PŘÍRODY PŘI ROZVOJOVÝCH ČINNOSTECH A JINÉ STŘETY ZÁJMŮ PŘI VYUŽITÍ ÚZEMÍ            MIKO, L. a kol. Zákon o ochraně přírody a krajiny. Komentář. 2. vyd. Praha:             C. H. Beck, 2007, 600 s. ISBN 978-80-7179-585-8.           MLČOCH, S. Dvacet pět let zákona na ochranu přírody a krajiny. Ochrana             přírody, 2017, č. 3, s. 2–5. ISSN 1210-258X.           Peter Scott Planning Services 1991. Countryside access in Europe: a review             of access rights, legislation and provision in selected European countries.             Scottish National Heritage Review, United Kingdom, No. 23, 1991, 113 s.             ISSN 1350-3111.            PEŠOUT,  P.  a  J.  HŮLKOVÁ.  Současný  stav  vyplácení  újmy  za  ztí-             žení  hospodaření  [online].  Ochrana  přírody,  5/2011.  Dostupné  z:             http://www.casopis.ochranaprirody.cz/pravo-v-ochrane-prirody/             soucasny-stav-vyplaceni-ujmy-za-ztizeni-hospodareni/            PRÁŠKOVÁ,  H.  Základy  odpovědnosti  za  správní  delikty.  1.  vyd.  Praha:             C. H. Beck, 2013, 420 s. ISBN 978-80-7400-456-8.           PRŮCHA, P. Základní pojmy a instituty správního práva. 1. vyd. Brno: Masarykova             univerzita, 1998, 420 s. ISBN 80-210-2002-4.           RADECKI, G. Opłata za wstęp na tereny znajdujące się w granicach ob-             szarowych form ochrony przyrody. In: KOŠIČIAROVÁ, S. (red.). Právo             na životné prostredie a nástroje jeho presadzovani. Trnava: Trnavská Univerzita,             Právnická fakulta, 2016, 272 s. ISBN 9788080829896.            SPÁČIL, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). Komentář.             1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013, 1280 s. ISBN 978-80-7400-499-5.           STEJSKAL,  V.  Zákon  o  ochraně  přírody.  Komentář.  1.  vyd.  Praha:  Wolters             Kluwer, 2016, 576 s. ISBN 978-80-7552-229-0.           SYLLOVÁ, J. Čl. 7 [Ochrana přírody]. In: SLÁDEČEK, V. a kol. Ústava             České republiky. Komentář. 2. vyd. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2016,             1320 s. ISBN 978-80-7400-590-9.           ŠVESTKA, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek III. 1. vyd. Praha:             Wolters Kluwer, 2014, 1328 s. ISBN 978-80-7478-546-7.            Ostatní zdroje           HAVEL, P. Všeho moc škodí, i v ochraně krajiny. [online] Asociace soukromých             zemědělců. [cit. 10. 9. 2017]. Dostupné z: http://www.asz.cz/cs/aktualne-             -z-asz/vseho-moc-skodi-i-v-ochrane-krajiny.html                174","Literatura a další použité zdroje              Návrh novely zákona č. 114/1992 Sb. [online]. Vláda ČR. Dostupné z: htt-                ps://apps.odok.cz/veklep-detail?pid=KORN9NF9N9TU             Ochrání zákon divokou přírodu a krajinu národních parků? [online] Hnutí                Duha. [cit. 4. 9. 2017]. Dostupné z: http://hnutiduha.cz/sites/default/                files/publikace/2016/09/ochrani_zakon_divokou_prirodu_a_krajinu_                narodnich_parku_250299353.pdf             Outdoor Recreation Act (Act of 28 June 1957 No. 16 Relating to Outdoor                Recreation), v znení platnom k 21. 6. 1996. [cit. 22.8.2017] Dostupné z:                https://www.regjeringen.no/  en/dokumenter/outdoor-recreation-act/                id172932/             Senátní tisk č. 25. Dostupné z: http://www.senat.cz/xqw/xervlet/pssenat/                historie?action=detail \& value=4014              Sněmovní tisk č. 501. Důvodová zpráva k návrhu zákona č. 123/2017 Sb.,                7. volební období. Dostupné z: http://www.psp.cz             Sněmovní tisk 739. Novela zákona o ochraně přírody a krajiny. Důvodová                zpráva  [online].  Dostupné  z:  http://www.psp.cz/sqw/historie.                sqw?o=7 \& T=739             Stenografický  záznam  z  jednání  dostupný  z:  http://www.psp.cz/eknih/                2013ps/stenprot/047schuz/bqbs/b06601701.htm             This  is  the  Right  of   Public  Access.  [cit.  27.8.2017]  Dostupné  z:                http://www.swedishepa.se/Environmental-objectives-and-                cooperation/Swedish-environmental-work/Work-areas/                This-is-the-Right-of-Public-Access/             Tisková  zpráva  Správy  NP  Šumava  ze  dne  16.  6.  2017.  [online]  Správa                NP  Šumava  [cit.  24.  9.  2017].  Dostupné  z:  http://www.npsumava.cz/                en/5692/10080/clanek/sprava-np-sumava-ze-zakona-nemuze-lyzarske-                mu-arealu-samoty-na-zeleznorudsku-poskytnout-pozemek-pro-jeho-                -rozsireni/              Judikatura – Česká republika             Nález Ústavního soudu Českej republiky ze dne 10. 7. 2002, sp. zn. II ÚS                143/02.              Nález Ústavního soudu ČR sp. zn. Pl. ÚS 15/96.             Nález Ústavního soudu ČR ze dne 10. 7. 1997 sp. zn. III. ÚS 70/97 (N 96/8                SbNU 375).                                                                            175","OCHRANA PŘÍRODY PŘI ROZVOJOVÝCH ČINNOSTECH A JINÉ STŘETY ZÁJMŮ PŘI VYUŽITÍ ÚZEMÍ            Nález  Ústavního  soudu  ČR  ze  dne  17.  3.  2009,  sp.  zn.  Pl.  ÚS  24/08             (č. 124/2009 Sb., N 56/52 SbNU 555).           Nález  Ústavního  soudu  ČR  ze  dne  28.  6.  2005,  sp.  zn.  Pl.  ÚS  24/04             (N 130/37 SbNU 641; č. 327/2005 Sb.).           Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 10. 2015, č. j. 57 A 10/2014 - 57.           Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2006, č. j. 11 Ca 41/2006 - 61.           Rozsudek  Nejvyššího  správního  soudu  ze  dne  10.  10.  2014,             č. j. 5 As 6/2013 - 97.           Rozsudek  Nejvyššího  správního  soudu  ze  dne  10.  12.  2014,             č. j. 9 As 80/2014 - 37.           Rozsudek  Nejvyššího  správního  soudu  ze  dne  10.  2.  2011,             č. k. 9 As 67/2010 - 74.            Rozsudek  Nejvyššího  správního  soudu  ze  dne  10.  5.  2013,             č. j. 6 As 65/2012 - 161, č. 2879/2013 Sb. NSS.           Rozsudek  Nejvyššího  správního  soudu  ze  dne  11.  1.  2012,             č. j. 1 As 125/2011 - 163.           Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4, 2017, č. j. 1 As 17/2017.           Rozsudek  Nejvyššího  správního  soudu  ze  dne  12.  11.  2015,             č. j. 10 As 2/2015 - 251.           Rozsudek  Nejvyššího  správního  soudu  ze  dne  13.  1.  2017,             č. j. 2 As 207/2016 - 46.            Rozsudek  Nejvyššího  správního  soudu  ze  dne  16.  5.  2017,             č. j. 5 As 180/2015 - 51.           Rozsudek  Nejvyššího  správního  soudu  ze  dne  17.  9.  2009,             č. j. 5 As 63/2008 - 78.           Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 6. 2009 č. j. 1 As 28/2009.           Rozsudek  Nejvyššího  správního  soudu  ze  dne  18.  6.  2009,             č. j. 8 As 33/2009 - 56.           Rozsudek  Nejvyššího  správního  soudu  ze  dne  19.  1.  2010,             č. j. 1 As 91/2009 - 83.           Rozsudek  Nejvyššího  správního  soudu  ze  dne  19.  12.  2014,             č. j. 5 As 10/2013 - 38.               176","Literatura a další použité zdroje              Rozsudek  Nejvyššího  správního  soudu  ze  dne  19.  6.  2007,                č. j. 5 As 19/2006 - 59.             Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 2. 2015, č. j. 5 As 54/2013 - 78.             Rozsudek  Nejvyššího  správního  soudu  ze  dne  20.  5.  2009,                č. j. 1 As 111/2008 - 363.             Rozsudek  Nejvyššího  správního  soudu  ze  dne  23.  6.  2011,                č. j. 6 As 8/2010 - 323.             Rozsudek  Nejvyššího  správního  soudu  ze  dne  23.  8.  2012,                č. j. 9 As 30/2012 - 88.             Rozsudek  Nejvyššího  správního  soudu  ze  dne  23.  9.  2014,                č. j. 1 As 100/2014 - 36.             Rozsudek  Nejvyššího  správního  soudu  ze  dne  24.  4.  2013,                č. j. 1 As 180/2012 - 43.             Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 5. 2009, č. j. 8 As 5/2008 - 93.             Rozsudek  Nejvyššího  správního  soudu  ze  dne  27.  10.  2011,                č. j. 6 As 17/2011 - 232.             Rozsudek  Nejvyššího  správního  soudu  ze  dne  28.  5.  2015,                č. j. 9 As 291/2014 - 39.              Rozsudek  Nejvyššího  správního  soudu  ze  dne  29.  11.  2012,                č. j. 5 As 115/2011 - 193.             Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2007, č. j. 7 As 6/2006 - 68.              Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2004, č. j. 3 As 24/2004                - 79, č. 739/2006 Sb. NSS.             Rozsudek  Nejvyššího  správního  soudu  ze  dne  30.  3.  2017,                č. j. 10 As 252/2015 - 77.             Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 1. 2012, č. j. 2 As 18/2011 - 97.             Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2015, č. j. 8 As 91/2014 - 37.             Rozsudek  Nejvyššího  správního  soudu  ze  dne  9.  11.  2007,                č. j. 2 As 35/2007 - 75.             Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2015, č. j. 6 As 73/2015.             Rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 26. 6. 2017, č. j. 8 C 155/2015                - 290.                                                                           177","OCHRANA PŘÍRODY PŘI ROZVOJOVÝCH ČINNOSTECH A JINÉ STŘETY ZÁJMŮ PŘI VYUŽITÍ ÚZEMÍ            Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2005, č. j. 5 Ca 4/2005 - 33.           Usnesení  rozšířeného  senátu  Nejvyššího  správního  soudu  ze  dne  15.  1.             2008, č. j. 2 As 34/2006 - 73, č. 1546/2008 Sb.           Usnesení  rozšířeného  senátu  Nejvyššího  správního  soudu  ze  dne  22.  4.             2014, č. j. 8 As 37/2011 - 154.           Usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 13. 10. 2015, sp. zn. IV. ÚS 2068/15.           Usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 792/13.             Judikatura – Slovenská republika           Rozsudok Najvyššieho súdu Slovenskej republiky zo dňa 6. 3. 2008, sp. zn. 8             Sžo 28/2007.           Uznesenie Najvyššieho súdu Slovenskej republiky sp. zn. 5 Tdo 26/2012             zo dňa 30. mája 2012.           Uznesenie Najvyššieho súdu Slovenskej republiky sp. zn. 5 Tdo 26/2012             zo dňa 30. mája 2012.            Rozsudok Najvyššieho súdu Slovenskej republiky zo 16. júna 2008, sp. zn. 8             Sžo 57/2008.           Rozsudok Najvyššieho súdu Slovenskej republiky zo 6. marca 2008, sp. zn. 8             Sžo 28/2007.            Judikatura – Polsko           Wyrok Trybunału Konstytucyjnego z 6. 11. 2012 – K 21/11, OTK-A 2012,             č. 10, pozn. 119.           Wyrok Trybunału Konstytucyjnego z 10. 7. 2014 – P 19/13, OTK-A 2014,             č. 7, pozn. 71.            Judikatura – EU           Rozsudek  SDEU  ze  dne  8.  7.  1987,  Komise  v.  Belgie  (C-247/85,             ECLI:EU:C:1987:339).           Rozsudek  SDEU  ze  dne  8.  7.  1987,  Komise  v.  Itálie  (C-262/85,             ECLI:EU:C:1987:340).           Rozsudek  SDEU  ze  dne  15.  3.  1990,  Komise  v.  Nizozemsko  (C-339/87,             ECLI:EU:C:1990:119).                178","Literatura a další použité zdroje              Rozsudek  SDEU  ze  dne  28.  2.  1991,  Komise  v.  Německo  (C-57/89,                ECLI:EU:C:1991:89).             Rozsudek  SDEU  ze  dne  23.  3.  1995,  Komise  v.  Řecko  (C-365/93,                ECLI:EU:C:1995:76).             Rozsudek SDEU ze dne 7. 3. 1996, Associazione Italiana per il WWF a další                (C-118/94, EU:C:1996:86).             Rozsudek  SDEU  ze  dne  12.  12.  1996,  LRBPO  a  AVES  (C-10/96,                ECLI:EU:C:1996:504).              Rozsudek  SDEU  ze  dne  19.  5.  1998,  Komise  v.  Nizozemsko  (C-3/96,                ECLI:EU:C:1998:238).             Rozsudek  SDEU  ze  dne  7.  12.  2000,  Komise  v.  Francie  (C-374/98,                ECLI:EU:C:2000:670).             Rozsudek SDEU ze dne 16. 10. 2003, Ligue pour la protection des oiseaux a další                (C-182/02, EU:C:2003:558).              Rozsudek  SDEU  ze  dne  9.  12.  2004,  Komise  v.  Španělsko  (C-79/03,                ECLI:EU:C:2004:782).             Rozsudek  SDEU  ze  dne  9.  6.  2005,  Komise  v.  Španělsko  (C-135/04,                ECLI:EU:C:2005:374).             Rozsudek SDEU ze dne 20. 10. 2005, Komise v. Spojené království (C-6/04,                ECLI:EU:C:2005:626).             Rozsudek  SDEU  ze  dne  15.  12.  2005,  Komise  v.  Finsko  (C-344/03,                ECLI:EU:C:2005:770).             Rozsudek  SDEU  dne  8.  6.  2006,  WWF  Italia  a  další  (C-60/05,                ECLI:EU:C:2006:378).             Rozsudek  SDEU  ze  dne  26.  10.  2006,  Komise  v.  Portugalsko  (C-239/04,                ECLI:EU:C:2006:665).             Rozsudek  SDEU  ze  dne  11.  1.  2007,  Komise  v.  Irsko  (C-183/05,                ECLI:EU:C:2007:14).             Rozsudek  SDEU  ze  dne  10.  5.  2007,  Komise  v.  Rakousko  (C-508/04,                ECLI:EU:C:2007:274).             Rozsudek  SDEU  ze  dne  14.  6.  2007,  Komise  v.  Finsko  (C-342/05,                ECLI:EU:C:2007:341).                                                                             179","OCHRANA PŘÍRODY PŘI ROZVOJOVÝCH ČINNOSTECH A JINÉ STŘETY ZÁJMŮ PŘI VYUŽITÍ ÚZEMÍ            Rozsudek  SDEUZ  ze  dne  12.  7.  2007,  Komise  v.  Rakousko  (C-5074/04,             ECLI:EU:C:2007:427).           Rozsudek  SDEU  ze  dne  20.  9.  2007,  Komise  v.  Itálie  (C-304/05,             ECLI:EU:C:2007:532).           Rozsudek SDEU ze dne 10. 9. 2009, Komise v. Malta (C-76/08, EU:C:2009:535).           Rozsudek SDEU ze dne 4. 3. 2010, Komise v. Itálie (C-297/08, EU:C:2010:115).           Rozsudek  SDEU  ze  dne  24.  11.  2011,  Komise  v.  Španělsko  (C-404/09,             EU:C:2011:768).           Rozsudek  SDEU  ze  dne  16.  2.  2012,  Solvay  a  další  (C-182/10,             ECLI:EU:C:2012:82).           Rozsudek  SDEU  ze  dne  15.  3.  2012,  Komise  v.  Polsko  (C-46/11,             ECLI:EU:C:2012:146).            Rozsudek SDEU ze dne 11. 9. 2012, Nomarchiaki Aftodioikisi Aitoloakarnanias             a další (C-43/10, ECLI:EU:C:2012:560).           Rozsudek SDEU ze dne 16. 10. 2003, Ligue pour la protection des oiseaux a další             (C-182/02, ECLI:EU:C:2003:558).           Rozsudek SDEU ze dne 21. 12. 2016, Tele2 Sverige a Watson a další (C-203/15             a C-698/15, ECLI:EU:C:2016:970).            Stanovisko generální advokátky Juliane Kokott ze dne 27. 4. 2006, Beemsterboer             (C-293/04, ECLI:EU:C:2006:255).           Žaloba podaná Evropskou komisí proti Řecku ve věci C-494/07.                                    180","","Vědecká redakce MU           prof. MUDr. Martin Bareš, Ph.D.; Ing. Radmila Droběnová, Ph.D.;           Mgr. Michaela Hanousková; doc. Mgr. Jana Horáková, Ph.D.;           doc. PhDr. Mgr. Tomáš Janík, Ph.D.; doc. JUDr. Josef Kotásek, Ph.D.;           Mgr. et Mgr. Oldřich Krpec, Ph.D.; prof. PhDr. Petr Macek, CSc.;           PhDr. Alena Mizerová; doc. Ing. Petr Pirožek, Ph.D.;           doc. RNDr. Lubomír Popelínský, Ph.D.; Mgr. David Povolný;           Mgr. Kateřina Sedláčková, Ph.D.; prof. RNDr. David Trunec, CSc.;           prof. MUDr. Anna Vašků, CSc.; Mgr. Iva Zlatušková;           doc. Mgr. Martin Zvonař, Ph.D.            Ediční rada PrF MU           doc. JUDr. Josef Kotásek, Ph.D. (předseda)           prof. JUDr. Josef Bejček, CSc.; prof. JUDr. Jan Hurdík, DrSc.;           prof. JUDr. Věra Kalvodová, Dr.; prof. JUDr. Vladimír Kratochvíl, CSc.;           doc. JUDr. Petr Mrkývka, Ph.D.; doc. JUDr. Radim Polčák, Ph.D.;           prof. JUDr. Petr Průcha, CSc.; doc. JUDr. Markéta Selucká, Ph.D.               OCHRANA PŘÍRODY PŘI ROZVOJOVÝCH ČINNOSTECH           A JINÉ STŘETY ZÁJMŮ PŘI VYUŽITÍ ÚZEMÍ            Ilona Jančářová, Jana Dudová (eds.)            Vydala Masarykova univerzita           Žerotínovo nám. 617/9, 601 77 Brno            Spisy Právnické fakulty MU č. 605 (řada teoretická, Edice Scientia)             1. vydání, 2017            ISBN 978-80-210-8838-2           www.law.muni.cz","Konferenci finančně podpořili:                                        Vojenské lesy a statky ČR, s.p.                                       Lesy České republiky, s.p.                                       K-TRON PLUS, spol. s r.o.                                        FOLTAN a spol.                                       D.D.D. SERVIS OPAVA v.o.s.                                       Bodne to s.r.o.","ISBN 978-80-210-8838-2            9 788021 088382"];