var textForPages = ["Zbyněk Michálek — Josef Šaur (eds)                                                                                                        MLADÁ                                                                                                           SLAVISTIKA IV                                                                                                                          MLADÁ  SLAVISTIKA  IV                                                                                                           Výzkum slovanského areálu: generační proměny                                                                                                          Zbyněk Michálek — Josef Šaur (eds)                                        muni                                    muni                                          MASARYKOVA              press                                   arts                                m         UNIVERZITA","","Zbyněk Michálek – Josef Šaur (eds)              MLADÁ              SLAVISTIKA IV               Výzkum slovanského areálu: generační proměny                                                            Masarykova univerzita               Brno 2019","Publikace vznikla v rámci projektu specifického výzkumu MUNI/A/1078/2018           Výzkum slovanského areálu: generační proměny.              Odborné recenzentky:           Mgr. Eva Kudrjavceva Malenová, Ph.D.           Mgr. Michaela Pešková, Ph.D.            © 2019 Masarykova univerzita            ISBN 978-80-210-9403-1           ISBN 978-80-210-9402-4 (brožováno)","OBSAH                                     Úvodem (Josef Šaur) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5               Generace v literární vědě, jejich sláva a traumata (Ivo Pospíšil) . . . . . . . 7             Čefuři v soudobé slovinské literatuře: Fužinski bluz a Čefurji raus!            (Iveta Bůžková) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 27            Aleksis Kivi a srbská princezna (Eliška Jiráňová) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 47             Formování ukrajinské literární postavy na přelomu 20. a 21. století:            od fenoménu „homo sovieticus“ k permanentnímu hledání            (Krystyna Kuznietsova) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 57             Několik poznámek ke vztahu pravopisu, interpunkce a typografie            a k termínu interpunkční znaménka v češtině a ruštině            (Zbyněk Michálek) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 69             Motiv snu a Dostojevského Deník spisovatele (Lenka Paučová) . . . . . . .85             Изучение города и городского пространства на примере            повести Г. Белых и Л. Пантелеева «Республика Шкид»            (Светлана Олеговна Садикова) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 97                                                                              3","","Úvodem                                 aké v roce 2019 se přidržujeme již zažité tradice a dáváme možnost doktorandkám            T a doktorandům slavistických oborů prezentovat své badatelské výsledky ve speci-            ální publikaci. Ta předkládaná je již sedmou, kterou takto Ústav slavistiky Filozofické                                          1            fakulty Masarykovy univerzity vydává. Knihu uvozuje studie vedoucího zmíněného            pracoviště profesora Ivo Pospíšila Generace v literární vědě, jejich sláva a traumata,            v níž autor téma generací promýšlí na několika příkladech spojených jednak s českým            rusistickým prostředím – paměti Milana Hraly a Radegasta Parolka, jednak s ukrajin-            skou literární vědou a badateli starší generace – Mychajlo Najenko, Ihor Kozlyk, Leonid            Frizman.               Dále je zařazeno šest studií, jejichž autorkami a autory jsou doktorandky a dokto-            randi různých slavistických oborů. Ti se ve svých textech věnují konkrétním vybraným            tématům slovanských literatur, jazyků a kultur. Jejich výzkum vychází z připravovaných            disertací a publikace je tak prezentací aktuálních badatelských témat řešených brněnský-            mi mladými slavisty a zároveň také naznačují trendy, které toto nastupující pokolení            badatelů přináší do současného slavistického výzkumu.               Část autorek zařazených do sborníku je dobře známa čtenářům předchozích svazků,            neboť jejich příspěvky tu více tu méně navazují na jejich dřívější studie. Lenka Paučo-            vá dlouhodobě publikuje o F. M. Dostojevském a zejména o jeho Deníku spisovatele,            přičemž tentokrát se věnuje analýze snů, které Dostojevskij vložil do tohoto svého díla.            Krystyna Kuznietsova pokračuje ve zkoumání současné ukrajinské prózy a zaměřila se              1  PRZYBYLSKI, M. – ŠAUR, J. a kol.: Podoby a proměny města ve slovanských a vybraných neslovanských               kulturách, literaturách a jazycích. Brno 2013. PRZYBYLSKI, M. – ŠAUR, J. a kol.: Mladá slavistika:               Současné trendy ve výzkumu slovanských literatur, jazyků a kultur. Brno 2014. POSPÍŠIL, I. – PRZY-               BYLSKI, M. – ŠAUR, J. a kol.: Slovanské literatury a jazyky v objetí politiky (20. století). Brno 2015.               POSPÍŠIL, I. – ŠAUR, J. a kol.: Generační konflikt ve slovanských literaturách a kulturách. Brno 2016.               GUNIŠOVÁ, E. – ŠAUR, J. (eds): Mladá slavistika II. Vnější a vnitřní vazby a souvislosti ve slovanských               literaturách, jazycích a kulturách. Brno 2017. PAUČOVÁ, L. – ŠAUR, J. (eds): Mladá slavistika III.               Slavistika mezi generacemi. Brno 2018.                                                                             5","Úvodem             zachycení proměn literárních hrdinů na přelomu tisíciletí, hledání jejich nového ztvárně-           ní a postupného „umírání“ tzv. homo sovieticus. Eliška Jiráňová přispěla do publikace           další studií z oblasti srbsko-finských vztahů. Ty tentokrát nahlíží skrze román Aleksis           Kivi a srbská princezna, který napsal finský spisovatel Osmo Antero Viinikainen, jenž           v něm oba vzdálené světy (balkánský a severský) spojuje. Do slovinského prostředí nás           opět zavádí Iveta Bůžková, jež se ve svém rozsáhlém příspěvku zaměřuje na zobrazení           stereotypů o dalších jihoslovanských národech v současné slovinské literatuře. Problema-           tice města (konkrétně Petrohradu) se věnuje začínající doktorandka Světlana Sadikova.           Pro svůj první publikační výstup zpracovala dané téma na příkladu (dosud do češtiny           nepřeložené) novely Respublika Škid. Jediným lingvistickým příspěvkem v předkládané           publikaci je text Zbyňka Michálka Několik poznámek ke vztahu pravopisu, interpunkce           a typografie a k termínu interpunkční znaménka v češtině a ruštině. V době počítačů, kdy           už dávno neupravují texty jen sazeči a osoby poučené o jejich formálních náležitostech, se           povědomí o některých typografických zásadách rapidně vytrácí. Michálkův text přináší           řadu praktických výsledků s vysokou mírou aplikovatelnosti.                                                  6","GENERACE V LITERÁRNÍ VĚDĚ,             JEJICH SLÁVA A TRAUMATA             Ivo Pospíšil                         Generations in Literary Criticism, Their Fame and Traumas            The author of the present article deals with the lives of several generations of literary            scholars and critics in the Czech, Ukrainian and Russian environment in hard times of            Stalinism and post-Stalinist periods (the periods of thaw, glasnost and perestroika, after            the fall of the U.S.S.R.) covering the time span from the 1950s up to the present day. The            main aim of this treatise consists in the comparison of all the three cultural and scholarly            environment under approximately the same regimes, the analysis of the ideological            impact interfering in the intrinsic methodology of literary criticism at the material            of the memoirs of several Czech, Ukrainian, and Russian literary scholars and critics.            Though the working conditions of literary criticism in all the mentioned countries were            not favourable, the critics have more or less successfully overcome various ideological            obstacles and reached the scholarly results which cannot be ignored even nowadays;            due to their quality, the contemporary critics cannot do without them. The memoir            texts written by two outstanding Czech specialists in Russian studies, by an Ukrainian            literary scholar and by a Russo-Ukrainian literary critic demonstrate the complicated            social and working conditions, the confused functioning of “thick“ literary journals in            Soviet times during the thaw period and after 1970. The author of the present article            comes to the conclusion that every scholarly generation has its fame and traumas; it            has always depended on the quality of its work, creativity and vital energy and on all            the social and political obstacles so that the results of scholarly work might preserve its            inspiring value worth attention for both present and forthcoming generations.            Key words: fame and traumas of literary criticism; Czech, Ukrainian, and Russian            literary critics in post-Stalinist period (the period of thaw, Brezhnevism/neo-Stalinism,            glasnost and perestrojka, the fall of the U.S.S.R.); the ability of overcoming ideological            obstacles; the working conditions and the scholarly results                                                                              7","Ivo Pospíšil                 článku Generační princip obecně a ve vývoji literatury (ruské) zvláště (obecné                                                                       1           V úvahy a srovnávací mezislovanská reflexe s několika případovými sondami) jsem           se snažil postihnout hybné síly generací obecně v dávné minulosti i v žhavé přítomnosti           také a hlavně v literatuře a její literárněkritické reflexi. Vycházel jsem přitom především           ze situace ruské a české literatury: na ruské literatuře konce 20. století se demonstrovalo           více literárních vrstev z různých období: byla to situace paradoxní připomínající „zácpu“           ve velkoměstské dopravě. To vedlo k ztrátě časoprostorových souvislostí, k chaosu hod-           notových kritérií a také k celkovému rozpadu celistvého literárního procesu a k oslabení           integračních snah ve vývoji literatury. Několikeré gradované návraty k literatuře minulos-           ti, kromě klasiky k stříbrnému věku moderny a revoluční avantgardě, potlačení svobody           literatury na straně jedné, usnadnění realizace estetických doktrín v literárních skupinách           20. let 20. století na straně druhé, unifikace na základě principů socialistického realismu,           zákazy a navrácená literatura za Gorbačovovy glasnosti a perestrojky, vyvolaly reakce           v podobě undergroundové literatury, samizdatového oběhu, polooficiální písňové kultu-           ry a kultu autorské písně, jenž do značné míry přetrvává, a navíc je tu dominantní linie           ruského postmodernismu, která trvá od roku 1969, kdy se objevuje „alkoholický román“           Venědikta Jerofejeva (1938–990) Moskva-Petušky. Aféra almanachu Metropol ukázala,           že je tu hranice mezi grupováním kolem nějakého projektu a jeho ideově estetického           zaměření a generačního pocitu, který stmeluje i bez společné publikační platformy. Met-           ropol vznikl v roce 1979 v Moskvě a byl pokusem o legalizaci alternativní literatury. Mezi           iniciátory figurovali Vasilij Aksjonov (1932–2009), Andrej Bitov (1937–2018), Viktor           Jerofejev (* 1947), Fazyl Iskander (1929–2016) aj., kteří zorganizovali vydání v několika           výtiscích a poté v USA (vydavatelství Ann Arbor). Třiadvacet autorů almanachu (mj.           Vasilij Aksjonov, 1932–2009, Bella Achmadulinová, 1937–2010, Juz Aleškovskij, vl. jm.           Iosif Jefimovič Aleškovskij, * 1929, Andrej Bitov, 1937–2018, Vladimir Vysockij, 1938–1980,           Fridrich Gorenštejn, 1932–2002, Fazyľ Iskander, 1929–2016, Jevgenij Popov, * 1946, Gen-           rich Sapgir, 1928–1999) bylo zčásti nuceno emigrovat, zčásti ztratilo možnost publikovat.           V almanachu se objevila i opoziční publicistika. Podobně, leč krotčeji, byly předtím           koncipovány almanachy Litěraturnaja Moskva (1956) nebo Tartusskije stranicy (1961). 2              Jak jsme ve stati poznamenali, generace od sebe odděluje zážitek kruciální události           nebo událostí. Když ještě neopustíme pole ruské literatury a posuneme se dále do minu-           losti, je zřejmé, že takovými událostmi na počátku 19. století, tedy v době, kdy se začíná           formovat raná fáze ruské klasiky, je rok 1812 a Vlastenecká válka s Napoleonem a 1825,           totiž vystoupení šlechtických povstalců, později zvaných děkabristé. Zážitek roku 1812,           například útěk významných ruských rodin z Moskvy, spojoval Puškina s jeho vrstevníky,            1  POSPÍŠIL, I.: Generační princip obecně a ve vývoji literatury (ruské) zvláště (obecné úvahy a srovnávací              mezislovanská reflexe s několika případovými sondami). In: POSPÍŠIL, I. – ŠAUR, J. a kol.: Generační              konflikt ve slovanských literaturách a kulturách. Brno 2016, s. 11–29.           2  Tamtéž.            8","Generace v literární vědě, jejich sláva a traumata              zatímco ještě nenarozený Lermontov (1814–1841) tento zážitek mít nemohl, stejně jako            jinak přijímal zvěsti o děkabristech, když mu bylo jedenáct, než jejich přítel a inspirátor            Alexandr Puškin.               Vcitovanémčlánkujsmetakéupozornilinazvláštnífungovánígeneračníhoprincipu            v ruské emigrační literatuře: zatímco literární emigrace první generace žije spíše z toho, co            tvořila v původní vlasti (v ruské literatuře např. Ivan Bunin, 1870–1953, Alexej N. Tolstoj,            1883–1945, Dmitrij S. Merežkovskij, 1865–1941, aj.), druhá generace nebo mladší z první            generace se již více přizpůsobují poměrům v nové vlasti, její představitelé se často stávají            biliterárními nebo polyliterárními (Vladimir Nabokov, 1899–1977, kněžna Zinaida Ša-            chovskaja, 1906–2001, čerkeský Armén A. Truajja / Henri Troyat, vl. jm. Lev Aslanovič            Tarasov, 1911–2007, Vladimir Varšavskij, 1906–1978, Nina Berberova, 1901–1993, Irina            Odojevceva, vl. jm. Iraīda Heinike, 1895–1990, Boris Poplavskij, 1903–1935 aj.).               Poznamenali jsme, že čím menší, sevřenější literatura, tím silnější generační princip,            neboť literární prostor není tolik rozptýlen jako v literaturách velkých, navíc vícenárod-            ních, kam vstupuje řada dalších faktorů – k nim patří i ruská literatura. Jinak řečeno,            silněji se generační princip uplatnil v české než v ruské literatuře, zejména v poezii. Součas-            ně působení generačního principu ovlivňují společenské podmínky. Bio-psychologický            princip je silný v liberálním nebo liberálnějším prostředí, například v české i ruské mo-            derně, kde se vše koncentruje kolem časopisů, almanachů, manifestů generační povahy,            v literárních skupinách spojených také generačně a tím často i esteticky a ideově; slab-            ší je to v autoritářských nebo přímo totalitních systémech, v nichž hraje dominantní            roli ideologie, jež generační princip oslabuje, ale neničí zcela. V podstatě generačními            projekty byly mimo jiné ideové tendence, prezentované manifesty nebo kvázimanifes-            ty v literaturách západoevropských, středoevropských i východoevropských; v české            literatuře máme takových příkladů víc (moderna, Almanach na rok 1914, poetismus,            surrealismus), v slovenské jsou to spíše jen davisté a nadrealisté, později šlo výslovně o ge-            nerační skupinové projekty – „osamelí bežci“; v české také, jak už uvedeno, soustředění            např. kolem periodik Květen, Tvář, Literární noviny aj.). Vzpomeňme v této souvislosti            např. dávného přátelství Václava Havla (1936–2011) a Jiřího Kuběny (vl. jm. Jiří Paukert,            1936–2017) na zlomu 50. a 60. let 20. století, byť se jistě v mnoha ohledech podstatně            lišili: společná jim byla v umělecké sféře široká tolerance.               Zejména v slovanských literaturách – v důsledku historického vývoje příslušných ná-            rodů a států – je vždy velmi silná role politiky a politického kontextu, také jinde to může            býtpodobné;generačnísociálnícítění–vBritániinapř.literaturarozhněvanýchmladých            mužů (angry young men) nebo dělnická literatura proti establishmentu v 50.–60. letech            minulého století, v USA to bylo bouření proti establishmentu v podobě beatnického            nonkonformismu, hnutí proti vietnamské válce v podobě „květinových dětí“ (hippies).            Jak jsem napsal, generační sdružování lze charakterizovat jako důležité vývojové podloží            literárního vývoje, na nějž se roubují další faktory, principy a fenomény jako organizující                                                                             9","Ivo Pospíšil             základna a hybná síla, motor literatury, v otevřené, deklarativní, ale i víceméně skryté,           utajené podobě. Generační princip je zjevný, stabilní a silný spodní proud, ale současně           jev nejistý, křehký, neboť generace se rozpadají, ztrácejí svou integritu. 3              Generační sdružování jde často ruku v ruce s ideovou a životní spřízněností, s po-           dobnými soudy. Takto byl například koncipován Sborník pětadvacíti Václava Černého. 4           Aniž by se iniciátoři sborníku, jenž vyšel roku 2019, chtěli k tomuto slavnému projektu           nějak přirovnávat, přesto ve svém východisku ukázali v jistém smyslu na návaznost, byť           jde nikoli o generační, ale mezigenerační výtvor, kde pojítkem jsou spíše vztahy a institu-                                                                    5           ce; generační princip tu textovou síť prostupuje spíše jako čerchovaná čára. V dopise,           jenž vědomě navazuje na podobný dopis ze Sborníku pětadvacíti, se mimo jiné praví:          „Vážení přátelé, možná si ještě jako pamětníci vzpomenete na tzv. Sborník pětadvacíti           uspořádaný Václavem Černým na základě dopisu z 15. března 1967. Oslovil lidi generačně           blízké, lidi různých osudů a proměnlivých i stabilních názorů, aby přispěli do sborníku,           který by měl vyjadřovat charakter jejich doby. Nakonec jich přispělo 25, někteří oslo-           vení z různých důvodů nepřispěli (Robert Konečný, Karel Konrád, Bohumil Novák,           Ladislav Novomeský, Jiří Voskovec a Vilém Závada) naopak většina přispěla (Edvard           Valenta, Jaroslav Seifert, Jan Čep, Josef Knap, Vladimír Holan, Bedřich Fučík, Václav           Renč, Jan Werich, Miloš Dvořák, Josef Kostohryz, Egon Hostovský, Čestmír Jeřábek, Jan           Šnobr, František Křelina, Zdeněk Kalista, František Nechvátal, Zdeněk Bár, A. C. Nor,           František Lazecký, Josef Heyduk, Jan Patočka, Ladislav Stehlík, Miloslav Nohejl, sám           Václav Černý a Jaroslav Bednář). Sborník vyšel v tehdejším Československém spisovateli           vlastně poslední rok, kdy mohl tehdy vyjít – 1969. Aniž bych se chtěl s těmito veličinami           poměřovat nebo se jim jakkoli blížit, je takový generačně a místně koncipovaný sborník           smysluplný i dnes, kdy je knih mnoho a stejně je čte jen málokdo nebo vůbec nikdo. To,           co nás víceméně – kromě generační blízkosti – spojuje, je Filozofická fakulta brněnské           univerzity (dříve Univerzita Jana Evangelisty Purkyně, dnes opět Masarykova). Samozřej-           mě se takový příspěvek nezapočítává do RIV a sborník patrně nebude v žádné důležité           mezinárodní databázi, jež se dnes vyžaduje, ale předpokládám, že ve svém věku a při           svých zkušenostech jste už nad tyto věci povzneseni.“ 6              Společnými místy oněch třinácti není tedy společný nebo blízký osud, ani názory           estetické nebo politické, ale spíše místo a často i osobní vazby, tedy, jak jsme již napsali           výše, vztahy a instituce. Sborník je kromě toho vysoce heterogenní: poezie, eseje, lite-           rární historie, literární portrét, kulturní ekologie, lingvistika, filozofie. Navíc jde, jak již           uvedeno, o sborník nikoli výslovně generační, jde tedy nikoli o generační, ale mezigene-           rační vazby, jistě i společné zážitky, což je dáno právě oněmi vztahy a institucemi, jak se            3  Tamtéž.           4  ČERNÝ, V. (ed.): Sborník pětadvacíti. Praha 1969.           5  POSPÍŠIL, I. (ed.): Sborník třinácti: mezi generacemi. Brno 2019.           6  Tamtéž, s. 8–9.            10","Generace v literární vědě, jejich sláva a traumata              píše v průvodním slově Sborníku třinácti. Doba od vydání Sborníku pětadvacíti však            pokročila, nepřeje takovým projektům tak silně jako v minulosti, kdy se někdy doslova            čekalo na taková kolektivnější nebo – chcete-li – týmovější vyjádření, která měla někdy            i patrnou společenskou váhu. Zde jde o lidi různě veřejně známé: od užšího drobného            seskupení (v případě čistých akademiků) až k širší čtenářské obci (v případě básníků), ale            společná je snaha promlouvat různými způsoby k širší veřejnosti.               Jak jsme uvedli v titulu: každá generace má svou slávu, ale také svá traumata. U ně-            kterých z českých literátů je to v případě let 1968–1969 často současně obojí: rok 1968            přinesl slávu, ale také traumata, jež pak pokračovala v dalším roce, kdy bylo hnutí tzv.            Pražského jara v podstatě po částech potlačeno. Sláva spočívala v pokusu o spojení socia-            listického a demokratického systému, což bylo jistě možné, v rámci sovětských satelitů            však neproveditelné, a to nejen z vnějších, ale také z vnitřních důvodů: nikdo nevěděl,            jak to může fungovat a kam je možné dojít – mnozí ve světě však pokládali tento pokus            za nadějný. Nicméně doma tehdy a hlavně později bylo mnoho kritiků, kteří poukazo-            vali na utopičnost tzv. třetí cesty v ekonomice, tedy na tzv. Šikovu reformu, i v politice.            Považovali změny roku 1968 jen za projev boje dvou skupin uvnitř komunistické strany,            což byla vnějškově pravda; zejména chování některých nositelů reforem po srpnu 1968            potvrzovalo nerealizovatelnost projektu v dané personální konstelaci a nemožnost uvá-            děné syntézy. Nicméně emotivně šlo o pokus nadnášený eticky a esteticky, který zasáhl            tehdy zejména mladou generaci ve spojitosti s rozkvětem kultury, umění, s novými vl-            nami v literatuře a filmu, skupinovými projekty apod. Výročí vzpomínané v roce 2018            ukázalo, že i na tento rok a jeho události a postupy jsou různé názory. Shrnul bych to asi            tak, že výše popsané bylo spíše iluzí, neboť v zemi byly různé politické síly, které měly            různé cíle: od obnovy stalinského socialismu, přes ekonomický a politický reformismus            a tzv. samosprávný socialismus jugoslávského (titovského) typu, přes okřídlený výraz            „socialismus s lidskou tváří“ až k návratu ke kapitalismu a převrat vracející vývoj před            rok 1948 a snad i 1945, což se nakonec v jiných podmínkách do značné míry realizovalo            po roce 1989 včetně nejrozsáhlejších majetkových změn za posledních několik set let.            Tedy nejen vnější překážky vrcholící obsazením země vojsky tehdejších spojenců bez            souhlasu oficiálních státních orgánů, ale také vnitřní nejasnosti, jež vyvstaly silněji právě            po 21. srpnu 1968, a vedly proto k rychlé porážce reformátorů nebo jejich ústup a u ně-            kterých zradu původních ideálů: jistě tu sehrála svou roli i deziluze společnosti, souhra            různých psychosociálních faktorů. Bylo to trauma pro špičkové politiky a ovlivnilo to            někdy zásadně jejich osudy, ale hlavně pro „řadové“ občany, především pro intelektuály,            kteří byli často nositeli nových nebo staronových myšlenek, zejména spisovatele, literární            kritiky apod. To mělo ovšem své předehry zhruba od roku 1963, kdy v československé            společnosti dochází k zásadnímu vývojovému zlomu. Z tohoto hlediska události roku            1969, například potlačení demonstrací při prvním výročí 21. srpna 1968, tzv. pendrekový            zákon (oficiálně: Zákonné opatření předsednictva Federálního shromáždění č. 99/1969                                                                            11","Ivo Pospíšil             Sb. z 22. srpna 1969 o některých přechodných opatřeních nutných k upevnění a ochraně           veřejného pořádku), revize Akčního programu komunistické strany na tzv. listopadovém           plénu 1968, studentská stávka na vysokých školách z podzimu téhož roku, federalizace,           která objektivně v personální rovině směřovala k oslabení reformátorského křídla, oběť           Jana Palacha, jeho osobnost, motivace, politické cíle, názory a životní postoje předsta-           vují výzvu; tyto události zůstávají, jak dokládají různé pokusy v oblasti politologické           a umělecké, i dnes interpretačně otevřeny.              Existují však i jiné než politické události, které spojují generace: jde o společné zážitky           estetické, umělecké, ale také etické, například oživení popularity románů Karla Maye           (1842–1912) a jejich filmová podoba v režii Haralda Reinla (1908–1896) v „zlatých šedesá-           tých“: šlo o obecné polohy humanity, i když dnes se v rámci tzv. politické korektnosti           mnohé z toho reviduje, což by si jistě zasloužilo nějaký zevrubný, detailní, historicky           ukotvený výklad. Toto emotivní směřování k všelidské humanitě, které bylo v romá-           nech reflexí nových myšlenkových proudů konce 19. a počátku 20. století, podobně           ve filmové podobě 60. let 20. století, má i své pozdější paradoxní konsekvence, když si           uvědomíme, že ty pobíhající „indiánské“ děti mohly být za pětadvacet třicet let vtaženy           do bratrovražedné, někdy i genocidní války na Balkáně.              Tyto generační události a zážitky se v českém prostředí literárním projevují v pozd-           níchmemoárech.Jakopříkladjsmevybralidvojememoárydvoučeskýchrusistů.Důvody           jsou zřejmé: právě rusistika byla a zdá se, že i dnes je, jednou z nejsledovanějších sfér           vědecké reflexe po celé 20. století, od poloviny 50. let hlavně jako nositelka progresivních           snah ve smyslu destalinizace a zveřejňování literárních děl dříve perzekvovaných a často           i popravených sovětských spisovatelů, většinou Rusů, ale jistě výběrově podle aktuální           sovětské situace (podobně za Gorbačovovy glasnosti a perestrojky). Za těchto okolností           se československá, přesněji česká rusistika často stávala spojovacím článkem mezi rus-           kou literaturou a západoevropskou/skandinávskou a americkou rusistikou, zejména           při výkladu moderny a avantgardy (osobnosti Zdeňka Mathausera, 1920–2007, Jiřího           Honzíka, 1924–2018, Jiřího Fraňka, 1922–2007, ale i dalších).              Jako první uvádíme memoáry Milana Hraly (1931–2015), který již zpočátku vysvětluje,           kterak se může uctívaný pražský profesor z vysokého učení Karlova, proděkan a vedoucí           ústavu stát u nás takřka bezdomovcem, jak člověk přežije dění na Filozofické fakultě           tohoto učení od 50. let 20. století po první dekádu století následujícího při nejméně dvou           zásadních a několika menších převratech. Styl jeho pamětí je silně ovlivněn satirou, jejíž           ruské sovětské větvi 20. let 20. století se mimo jiné odborně věnoval. Slušnost, korektnost,           schopnost ostré ironie, ale i sebeironie, umění textové koláže a smysl pro absurditu až           nonsens jsou dominantními znaky jeho memoárové prózy.              Hralův text, k němuž se odhodlal až v českotřebovském exilu, kde se ocitl poté, kdy           ho vyhnali z jeho pražského bytu noví majitelé, o nichž zde barvitě a sarkasticky píše, kdy           ho – jeho jako „sovu“ – budí ranní popeláři a kdy se mu před jeho duševním zrakem            12","Generace v literární vědě, jejich sláva a traumata              objevují výjevy – žertovné, groteskní, smutné, radostné a veselé, jak je přinesl život, je            pozoruhodným konglomerátem, různožánrovým dílem, které maně tvoří alternativu            některým jiným textům – svědectvím o dění na pražské Filozofické fakultě v posledních            desetiletích, knih vydaných však v jiných nakladatelstvích a za jiné peníze: Hrala mu-            sel odejít do provincie jako Ovidius a vydání a „honorář“ si samozřejmě zaplatit sám.            Neberme jeho stylizovaně žertovné vzpomínky na lehkou váhu: najdeme zde partie            sice humorné a groteskně absurdní, ale také pochmurně vážné – nehledě na autorovu            civilnost – až úpějící, fakta do nebe volající bez naděje, že nějaké nebe vůbec je, pasáže            plné zoufalství, kanadských žertíků i šibeničního humoru. Je to čtení, které sice nepřinese            úlevu ani jen pobavení, není ani akční, neobsahuje ani pomluvy a běžné pseudoideolo-            gické štvaní a bulvární nechutnosti: v tom je střídmé a věcné, i když někdy nelítostné,            jak nelítostný, ale i uměřený je sám život. Hrala – nehledě na své vědecké výkony, na            zasloužené a všeobecně respektované akademické pozice a nutnost jistého taktizování            a hledání kompromisů – neztratil nic z dobrého lidového vychování, které se neskloní            před nadutostí autorit jakékoli doby, ponechává si od všeho dění odstup a nadhled,            ačkoliv mu jistě mnohokrát nebylo z dění u nás dobře a není ovšem dosud. Jestliže jedna            z vlivných koncepcí českých dějin hovoří o novodobém plebejském základě českého            národa, nehledě na slavnou státotvornou aristokratickou minulost, musím přiznat, že            takovými plebejskými polohami je Hralovo vzpomínání prosyceno.               Struktura Hralových „pamětí“, které nejsou klasickými pamětmi, ale spíše shlukem            barvitých asociací, je poměrně složitá: na prvním místě jsou epizody vyprávěné takříkajíc            in medias res, tedy současné poměry, potom se skoky ocitáme na Filozofické fakultě            UK, později zase v autorově dětství a mládí, se vzpomínkami na rodný Humpolec,            a potom se zde objevují portréty osob a osobností, více či méně vstoupivších do jeho            života.               Vědecká činnost literárního vědce Milana Hraly, rusisty a také translatologa, je roz-            sáhlá a hlavně podnětná. Kromě různých doslovů a předmluv, zejména k M. Zoščenkovi            (na setkání s jeho manželkou tu také vzpomíná), M. Bulgakovovi, I. Ilfovi a J. Petrovovi            aj., je tu zmiňovaná kniha napsaná s M. Drozdou Dvacátá léta sovětské literární kritiky:            LEF – RAPP – Pereval (Praha 1968), editorství sborníku Kapitoly z dějin českého            překladu (Karolinum, Praha 2002), dále spoluautorství Malého slovníku sovětských            spisovatelů (Praha 1964), Problémy sovětské prózy 20. a 30. let (Praha 1983), editorství            odeonského Slovníku spisovatelů: Sovětský svaz (1977), kam přispěli snad všichni tehdy            oficiální čeští rusisté, editorství různých výborů ruské prózy a hlavně jeho opus magnum            Ruská moderní literatura 1890–2000 (Karolinum, Praha 2007).               V Hralově generační paměti ožívají postavy a postavičky, které tu nebudeme jmeno-            vat: dílem to dělá i sám autor tak, že jim ponechává jen křestní jména nebo je identifikuje            jen v narážkách, jindy neváhá přijít i se jmény celými. Jinak řečeno: Hralův vzpomínkový            text je tak určen spíše zasvěceným nebo alespoň zpola zasvěceným, i když třeba připustit,                                                                            13","Ivo Pospíšil             že ty nezasvěcené nutí pídit se po dešifraci. Text je tedy možná zcela nezáměrně rafino-           vaným útvarem s hádankou nebo tajemstvím. To se týká zejména slavistiky a rusistiky           a potom Ústavu translatologie. Ožívají tu slavné postavy včetně Jana Mukařovského           a Bohuslava Havránka, ale viděné Hralovýma očima, tedy z odstupu, nadhledu a hlavně           podhledu, z „ptačí“ i „žabí“ perspektivy – to činí z jeho vzpomínek text značné poznávací           hodnoty, nehledě na jejich subjektivitu, nebo právě proto.              Žánrově jsou jeho „paměti“ opravdu heterogenní: anekdotické příběhy, které vymys-           lel sám život (Příběh dvou Hájků), mezitím gurmánská črta (Tajemství cibulové omáčky           a jiné záhady). Kromě toho mnoho digresí, v nichž autor vyjadřuje své lidské i politické           názory, řekl bych velmi samostatné. Neměl to Hrala lehké v podstatě nikdy: jako všichni,           kteří chtějí zůstat aspoň trochu samostatní ve svých názorech, dokázal lidsky zaujmout           i oponenty a získat je někdy na svou stranu. Pěkná je pasáž o návštěvě významného           sovětského hosta (někdy kolem roku 1985), jenž s hrůzou zjistil, že revizionista Hrala je           na fakultě proděkanem, když jeho kniha s M. Drozdou byla označena takřka za zločin –           nebyli v tom ostatně sami: to pro většinu znamenalo těžké problémy a často zničený celý           život.              Hrala tu nešetří ani své generační druhy, ukazuje je často v směšných polohách, ale           nešetří ani sebe a nemyslí to zle, jedovatě. I vůči těm, kteří mu ublížili nebo k nimž           nechová sympatie, je korektní, ale neretušuje. Je také otevřený také k novým generacím,           ale nerad vidí, když se stará schémata opakují.              Je tu dost smutných věcí: nespravedlivých a pitoreskních habilitačních řízení, intrik,           je tu takřka vše, čím akademické prostředí vždy oplývalo a oplývá. Ale je tu líčena i řada           dobrých věcí, kdy se rozumní lidé spojili – v jakékoli době – a uhájili spravedlnost. Neboť           takzvané boží mlýny melou sice trestuhodně pomalu, ale jistě.              Hralovy „zápisky“ nejsou, jak už uvedeno, paměťmi v pravém slova smyslu, ale           dokonale z nich vyrůstá celek, komplexní pohled na řadu desetiletí československého           a českého vývoje, možná i vývoje střední a východní Evropy vůbec očima českého intelek-           tuála zatlačovaného ke zdi – a to stále. Jako by tu chyběla aspoň špetka nostalgie, kterou           jsou například přeplněny – zejména v plačtivých a velmi působivých jeseninovských           partiích – rozsáhlé, vědecké, bohatě dokumentované memoáry Václava Černého, o němž           se autor také zmiňuje. Jako by se Hrala poučil z konciznosti a „ostrého“ syžetu ruských           formalistů a ruské prózy 20. let minulého století: drobty, ale skvěle zakomponované,           detaily, ale dokonale zřetězené, fragmenty, leč brilantně vytvářející celek, ducha doby           a národa. A nakonec epilogová recese: nejenže všechno bylo trochu jinak, ale hlavně           všechno trochu jinak bude.              Knížku by si měli přečíst zejména mladí, aby se trochu nakazili autorovou skepsí           a odstupem, aby trochu ztlumili svůj radikalismus a sebevědomí, ale tato rada bude asi           oslyšena; abychom zůstali v poloze lehkého tónu Hralova: knihu si možná v nějakém an-           tikvariátu najdou, až na dveře zaklepe stáří a s ním existenciální, ale možná u někoho ještě            14","Generace v literární vědě, jejich sláva a traumata                                          7            dříve pouhopouhé existenční starosti. Ve volném pokračování je Hrala fragmentárnější,            ale stejně anekdotický a ironický jako v první memoárové knize. 8               To, co je podstatné, je Hralova koncentrace na okolí spíše než na sebe samého: je            ironický k okolí, ale také silně sebeironický, dává se na vše s nadhledem, ze strany, což            zase snižuje vážnost situace, neboť vážnost autentičnost memoárů oslabují.               Přesněopačnépostojezaujímájehorusistickýkolega,aletakévýznamnýčeskýbaltista                                   9            Radegast Parolek (1920–2019) Jeho paměti totiž vyprávějí nejen o době, ale hlavně            o něm. Takže se čtenář často dozví víc o autorovi než o prostředí, v němž se pohyboval.            V každém případě je Radegast Parolek živoucí legendou české rusistiky a baltistiky            a jeho svědectví objímá rozsáhlé časové pásmo, a to právě ve střední Evropě, kde se            vyskytli memoaristé, kteří pro jistotu napsali a postupně ve vhodné době uveřejnili            dvojí memoáry – každé pro jiný režim. V tom je Parolek ovšem zcela jiný: jeho výpověď            je v podstatě uceleným, i když trochu čerchovaným proudem dobře uspořádaných            vzpomínek: ratio je tu silné a často se kladně projevuje. Jako skoro každý Pražák je            autor rodem Moravan, navíc napůl lotyšského původu – a jako každý Moravan v Praze            usazený je tak trochu pragocentrista: v tom ho prozrazuje jazyk, typologie univerzit na            pražské a mimopražské; kdysi jsem glosoval jeho výrok o dnes již zvěčnělém olomouckém            rusistovi, který je podle Parolka „znalcem ruské literatury v moravským poměrech“.            Dává tak mimoděk za pravdu těm, kteří hovoří o Praze a České republice jako o dvou            státech. Paměti jsou relativně cenným dokladem československého a českého vývoje ve            20. století, včetně normalizace/konsolidace a období, jež příznačně nazývá „posametové“.            Hodnocení je ostře generační: studuje v SSSR a i když se to z jeho líčení nezdá, je zřejmé,            že takoví studenti museli mít za Slánského i po jeho zatčení prověření té nejvyšší třídy.            Minimálně se dovídáme o době, kdy intelektuálové hromadně schvalovali politické            popravy,víceodobě,ježautornazývá„druhýmprotektorátem“(asiževletech1948–1968            to bylazcela svobodnárepublika?), tedy o konsolidaci či normalizaci, kdy se místo poprav            propouštělo z práce a likvidovalo se psychicky a sociálně – to se však autora týkalo            opravdu jen zčásti. Nejzajímavější partie: líčení baltských republik, pražského sjezdu              7  POSPÍŠIL, I.: Vzpomínkové varování letošního osmdesátníka Milana Hraly (Milan Hrala: Všecko by-               lo/bude trochu jinak. Ústí nad Orlicí 2010). Proudy 2011, č. 2. [online]. [Cit. 5. 9. 2019]. Dostupné z:               <http://www.phil.muni.cz/journal/proudy/filologie/recenze/2011/2/Hrala.php#articleBegin>.            8  HRALA, M.: Všecko bylo trochu jinak. Dodatky. Ústí nad Orlicí 2014. Viz naši recenzi: POSPÍŠIL, I.:               Spoza Moravy (Milan Hrala: Všecko bylo trochu jinak. Dodatky. Oftis, Ústí nad Orlicí 2014). Petr Novák:               Kamínky. Akcent, Třebíč 2010. Vydáno pro Lubomíra Kressu. Hana Opleštilová – Lukáš Babka: Zmizelý               svět Podkarpatské Rusi ve fotografiích Rudolfa Hůlky (1187–1961). Národní knihovna České republiky –               Slovanská knihovna, Praha 2014. Anna Blažíčková: Teď něco ze života. Triáda, Praha 2012). Slovenské               pohľady 2015, č. 11, s. 150–155. Příslušná recenze na knihu Milana Hraly na s. 150–151.            9  PAROLEK, R.: Kruté i krásné dvacáté století. Memoárová mozaika v pěti dílech. Praha 2013. Viz naši               recenzi: POSPÍŠIL, I.: Radegast Parolek: Kruté i krásné dvacáté století. Memoárová mozaika v pěti dílech.               Proudy, 2014, č. 1. [online]. [Cit. 5. 9. 2019]. Dostupné z: <http://www.phil.muni.cz/journal/proudy/               filologie/recenze/2014/1/Pospisil_Parolek_Krute_i_krasne_dvacate_stoleti.php#articleBegin>.                                                                            15","Ivo Pospíšil             slavistů v roce 1968. Je to trochu jako Deník spisovatele F. M. Dostojevského: odborný           text, vzpomínky, historky. Jedna je dost komická. Po příchodu spojeneckých armád           v roce 1968 se autor na radu svého sovětského přítele skrývá mimo Prahu a potom se           ho (je to kdysi dobře známý literární vědec, archívní badatel a kulturolog, slavista Lev           Kiškin, 1918–2000) poněkud bezradně ptá, co má dělat, když ho „sověti“ pokládají na           nepřítele, a ten mu „zcela správně“ odpověděl: Poctivě pracovat a získat si znovu důvěru.           Kouzlo nechtěného. Páteří pamětí jsou portréty několika osobností: ruského emigré           Leontije Kopeckého, Jurije Lotmana, Vladimíra Barneta, Miroslava Drozdy, delší i kratší           zmínky jsou o desítkách dalších. Jiné osobnosti zůstaly pod jeho rozlišovací schopností.           Slabinou knihy jsou chyby a chtěné nebo nechtěné (bůhsuď) nepřesnosti (např. tvrzení,           že Parolkova a Honzíkova Ruská klasická literatura vyšla prý bez jmen autorů). Nicméně           jde zaujaté osobní svědectví, galerii významných osobností, vývoj člověka v sevření dějin,           osobité odborné i obecné postřehy.              Paměti, které v případě Hralově i Parolkově reflektují jejich osobnosti a jejich naturel,           spojuje generační zážitek, byť patří každý k jiné generaci: tou styčnou plochou jsou           60. léta 20. století a zejména zážitek roku 1968 a tzv. normalizace (historicky správně:           konsolidace).                                         10              Podívejme se na situaci na Ukrajině. Radikálnější obrat ukrajinské literární vědy           k vlastním tradicím a nové přezkoumávání vlastní literatury v rámci celkové národní           emancipace přináší také osvícené pokusy o rekapitulaci vývoje posledních tří desetiletí.           Reaguje na to i ukrajinistické zahraničí: ve Vídni se objevil svazek německy psaných statí                      11           Ivana Franka, v Brně péčí Ústavu slavistiky za redakce doc. Halyny Myronové a mé           vycházejí Dějiny ukrajinské literární kritiky (19. a počátek 20. století) z pera Mychajla           Hnatjuka. 12              Kyjevský literární vědec a historik ukrajinské literatury Mychajlo Najenko (* 1938)           napsal řadu učebnic dějin ukrajinské literatury: od 90. let 20. století se snaží nově tvaro-           vat pohled na ukrajinskou literaturu a literární kritiku a vědu. V jedné ze svých zatím                                                                    13           nejnovějších publikací příznačně nazvaných Po vysloveném a mimo záznam analyzu-           je a sumarizuje styky ukrajinské literární vědy se zahraničím od vzniku samostatného           ukrajinského státu, vývoj ukrajinské literární kritiky a vědy a komentuje díla význačných           osobností. Je to důležitá kniha již proto, že vytváří most od minulosti k přítomnosti a do           budoucnosti. Často se ve zvratových momentech vývoje společnosti jednoznačně neguje,           a to zcela nediferencovaně, vše spojené s minulostí: právě zde je Najenko nezastupitelnou            10  Viz POSPÍŠIL, I.: Ukrajinská literární věda v analýzách a portrétech. Proudy, 2019, č. 1. [online]. [Cit.              5. 9. 2019]. Dostupné z: <http://www.phil.muni.cz/journal/proudy/filologie/materialy/2019/1/pospisil_              ukrajinska_literarni_veda.php#articleBegin>.           11  PASLAVSKA, A. – VOGEL, T. – WOLDAN, A.: Vivere momentum!: Anthologie der deutschsprachiger              Werke von Ivan Franko. Wien–Ľviv 2016.           12  ГНАТЮК, М.: Історія української літературної критики (ХІХ – поч. ХХ ст.). Львів–Брно 2013.           13  НАЄНКО, М.: Після сказаного… і поза записом. Київ 2018.            16","Generace v literární vědě, jejich sláva a traumata              postavou, která nejen diferencuje v hodnotách, které přinesli ukrajinští literární vědci v 19.            a 20. století (a byly to hodnoty neopominutelné, nehledě na to, že se ukrajinský původ            vědců často skrýval zcela přirozeně pod ruským jazykem a ruskými variantami jmen),            současně uvádí ukrajinskou literaturu do mezinárodního kontextu, přičemž postupuje            nikoli metodou „odezdikezdismu“, jež je tak oblíbena u nás, ale zase hledá skutečné            hodnoty, tedy buduje vztahy k střední a západní Evropě, aniž by opomíjel tradiční vazbu            na východoslovanské teritorium, zejména na ruský a také běloruský kulturní prostor            a bývalý sovětský kontext, v němž si Ukrajinci odedávna hledali spřízněné souvislosti.            Budování vlastní svébytné kultury si dal Najenko za hlavní cíl své práce od počátku                                                                   14            90. let 20. století. Některé její výsledky jsme zachytili ve vlastních recenzích, spolupráce                                                          15            na Slovensku je doložena projektem slovanského romantismu a nového, revidovaného            pohledu na dějiny ukrajinské literatury; šlo o učebnice, texty, jichž se nedostávalo a které             14  POSPÍŠIL, I.: Vznik a vývoj ukrajinské literární vědy. (НАЄНКО, М. Українське літературознав-               ство. Школи, напрями, тенденції. Київ 1997.). Slavica litteraria, X 1, 1998, s. 116–118; POSPÍŠIL, I.: Styl               literatury a Dmytro Čyževskyj. (НАЄНКО, М. (ed.) Філологічні семінари. Література як стиль               і спогад. Київ 2003.). Opera Slavica, 2005, č. 1, s. 55; POSPÍŠIL, I.: Nové uchopení ukrajinské krásné               literatury (НАЄНКО, М. Художня література України. Частина перша. Від міфів до реальності.               Київ 2005.). Slavica litteraria, X 9, 2006, s. 287–288; POSPÍŠIL, I.: Tři knížky z Kyjeva (НАЄНКО, М.               Теорія і літературна творчість. 50-ліття теоретичної кафедри плюс… Київ 2011; Філологічні               семінари. Література та паралітература: де межа? Київ2001; Філологічні семінари. Художні стилі,               течії, напрями: історико-теоретичний аспект. Київ 2001.). Opera Slavica, 2013, č. 1, s. 55–57; POSPÍ-               ŠIL, I.: Ukrajinská literární věda v analýzách a portrétech. In: SOLEIMAN POUR HASHEMI, M. –               POSPÍŠIL, I. (eds): Kontexty literární vědy IX. Brno 2019, s. 146–160.            15  Viz naši knihu a stati ve společných sbornících vydávaných v Banské Bystrici, na nichž M. Najenko parti-               cipoval: POSPÍŠIL, I.: Studie o literárních směrech a žánrech. Banská Bystrica 2004; ПОСПИШИЛ, И.:               Литературные направления в России и романтизм. In: ČERVEŇÁK, A. – MAKARA, S. (eds):               Slovanský romantizmus. Banská Bystrica 1999; POSPÍŠIL, I.: Postmodernistický romantismus Oxany Za-               bužko v románu Terénní průzkum ukrajinského sexu. In: BABOTOVÁ, Ľ. (ed.): Slovanský romantismus –               Poetika romantična v slovanských literaturách. Banská Bystrica 2002, s. 127–137; ПОСПИШИЛ, И.:               Романтизм и проблема литературных жанров. In: BABOTOVÁ, Ľ. (ed.): Slovanský romantizmus –               o žánrovosti. Banská Bystrica 2002, s. 20–33; POSPÍŠIL, I.: Romantismus a triadickost (MAKARA, S. –               KYSEĽOVÁ, N.: Výhonky triadickosti. Всходы романтического. Banská Bystrica 2002). Filologická revue               (Banská Bystrica), 2003, č. 2, s. 57–60; POSPÍŠIL, I.: Problém narativní básně. In: ČERVEŇÁK, A. –               POSPÍŠIL, I. (eds): Slovanský romantismus – estetično genologických kategórií. Banská Bystrica 2003,               s. 26–36; POSPÍŠIL, I.: Terminológia romantična. Časť 1. In: ČERVEŇÁK, A. – POSPÍŠIL, I. (eds):               Slovanský romantismus – estetično genologických kategórií. Banská Bystrica 2003, s. 109–114; POSPÍ-               ŠIL, I.: Literatura – člověk – postava: spory kolem věčného tématu. In: ČERVEŇÁK, A. (ed.): Slovanský               romantizmus – obraz človeka v slovanskom romantizme. Banská Bystrica 2005, s. 22–29; POSPÍŠIL, I.:               Romantismus slovanský, evropský a světový: šíře a hloubka. In: ČERVEŇÁK, A. (ed.): Slovanský ro-               mantizmus v európskych súvislostiach. Banská Bystrica 2006, s. 8–21; POSPÍŠIL, I.: Nové žánrové tvary               v současné próze: prolegomena a několik příkladů. In: ROMAN, M. – MAKARA, S. (eds): Konštanty               romantizmu a Sergej Makara. Banská Bystrica 2006, s. 285–299; ПОСПИШИЛ, И.: Проблема со-               временной литературной компаративистики (еще несколько замечаний по поводу методологии,               терминологии, аксиологии и новых связей и контекстов). In: SZYMONIK, D. (ed.): Conversatoria               Litteraria. Aktualne problemy komparatystyki. Teoria i metodologia badań literaturoznawczych. Banská               Bystrica 2010, s. 23–28.                                                                            17","Ivo Pospíšil             vyplnily bílá místa, zejména s ohledem na přehodnocování dosavadních akcentů ome-           zovaných do té doby ideologicky a často také v souvislosti s marginalizací specifického           ukrajinského vývoje. To vše se snažil a snaží M. Najenko měnit, včetně opětovného           začlenění některých ukrajinských literárních vědců a estetiků do nových souvislostí,           např. Dmytra Čyževského. Zmíněná publikace ukazuje M. Najenka také jako budovatele           ukrajinského univerzitního školství a jako akademického funkcionáře a obnovitele jeho           vlastního literárněvědného oboru.              V několika oddílech knihy mapuje M. Najenko svou činnost, zejména prostřednic-           tvím poučených statí o ukrajinské literární kritice, neoklasicích (modernistech), o ukra-           jinské postmoderně a univerzitní teorii literatury. V druhém oddíle najdeme studie           o ukrajinských klasicích, např. o T. Ševčenkovi, o Gogolovi a ukrajinském dramatu,           o Ivanovi Frankovi, Mykolovi Chvyljovém a Olesu Hončarovi. Základním postupem           Mychajla Najenka jako literárního vědce je známý Tacitův výrok „sine ira et studio“,           a to je i dnes velmi podstatné a bohužel spíše výjimečné. Třetí oddíl obsahuje analýzy           ukrajinské literární kritiky, také však polemiky vnitřně ukrajinské i mimoukrajinské, např.           s pojetím ruské literární vědy. Čtvrtý oddíl je záznamem televizních pořadů, v nichž se           Najenko vyslovoval k otázkám literatury, kultury a literární kritiky, pátý oddíl obsahuje           studie spřízněných literárních vědců, kteří o Najenkovi a jeho tématech psali. V pasážích           o zahraniční spolupráci jsou i zde přítomny texty a jména pracovníků Ústavu slavistiky           Masarykovy univerzity. Lze bez hyperbolizace tvrdit, že bez tvorby Mychajla Najenka si           lze jen stěží představit vývoj ukrajinské literární vědy posledních třiceti let i cíle, jichž me-           zitím ukrajinská literární věda dosáhla při novém formování ukrajinské literární kritiky           a její vědecké reflexe jako takové.              Na Přikarpatské univerzitě Vasyla Stefanyka v Ivano-Frankivsku (dříve Stanislavov/           /Stanisławów, později Stanislav/Stanisław) působí Ihor Kozlyk (* 1961), který v jarním           semestru 2019 přednášel brněnským ukrajinistům o analýze literárního díla. Jeho tvorba                                                                         16           je mnohostranná: jako rusista se v mládí zabýval lyrikou Fjodora Ivanoviče Tjutčeva. Ji-           nak se zabývá reflexivní lyrikou a hlavně metodologií literární vědy a analýzou literárního                  17                                                       18           artefaktu. Vknizezroku2016Profese prizmatem humanity jdeoportrétyvýznamných           ukrajinských literárních vědců, mj. J. Sultanova (sám Kozlyk založil tradici tzv. sultanov-           ských čtení), O. Čyčerіna, M. Giršmana, N. Kopystjanské, R. Hromjaka, S. Pavlyčkové.           Demonstruje portréty osobností, s nimiž byl sám nejvíce spjat (M. Teplinskij, Nina Kru-           tikova, B. Bjalokozovič/Białokozowicz, R. Hromjak); s některými jsem se také odborně             16  КОЗЛИК, І.: В поэтическом мире Ф. И. Тютчева. Ивано-Франковск 1997.           17  КОЗЛИК, І.: Теоретичне вивчення філософської лірики і актуальні проблеми сучасного літерату-              рознавства. Івано-Франківськ 2007; КОЗЛИК, І.: Методологічні аспекти теорії літературного              стилю О. В. Чичеріна (Repetitorium до теми). Івано-Франківськ 2010; КОЗЛИК, І.: Світова літера-              тура доби Середньовіччя та епохи Відродження: навч. посібник. Івано-Франківськ 2011.           18  КОЗЛИК, І.: Професія крізь призму людяності. Івано-Франківськ 2016.            18","Generace v literární vědě, jejich sláva a traumata                   19            stýkal. Kozlyk zkoumá hodnoty jejich díla, komentuje nejen jejich metodologii, ale            vyjadřuje vlastní názory na jejich tvorbu. Kdybychom měli shrnout Kozlykovy přístupy,            museli bychom zdůraznit zejména umění analýzy a interpretace, důraz na strukturu            metod a na sledování nejnovějších literárněvědných trendů. Současně však zjevně – v in-            tencích těch, kteří byli jeho učiteli nebo s nimiž se stýkal a jichž si vážil – navazuje na to,            co bylo v ukrajinské literární vědě vytvořeno: psychologické přístupy a komparatistiku                                                         20            (Nonna Kopystjanská, s níž mě pojila dlouholetá spolupráce ), zkoumá i problematiku            multikulturalismu; souběžně věnuje mnoho pozornosti literárněvědné komunikaci, or-            ganizaci literárněvědného sympozia (již zmíněná Sultanovská čtení na počest jeho kolegy            Jurije Ibrahimovyče Sultanova, 1948–2003, předčasně zesnulého ivano-frankivského            literárního vědce a metodika).               Dalším z ukrajinských literárních vědců, kteří psali především rusky, tedy ruskoja-            zyčný rusista a germanista, jenž se posléze zabýval i ukrajinskou literaturou, byl Leonid            Frizman (1935–2018), autor a spoluautor 45 knih a stovek vědeckých studií. Narodil            se a studoval v Charkově. Pamatuji se na jeho knihu o ruské elegii z počátku 70. let                                         21            20. století (1973), která vyšla v Moskvě. Frizman byl skutečným sovětským literárním            vědcem známým po celé velké zemi, tedy i za hranicemi dnešní Ukrajiny. Zabýval se mj.            J. A. Boratynským/Baratynským, děkabristy, Deľvigem, jako Žida ho zaujaly židovské            motivy v ruské literatuře: byl to především rusista, což dokládají témata jeho knih a statí,            ale napsal také knihu o Ivanu Frankovi a jeho pohledech na literaturu, která ukazuje,            jak široké znalosti světové literatury Ivan Franko měl. Zabýval se také A. Tvardovským,            A. Galičem, psal portréty blízkých literárních vědců. 22              19  Viz naši recenzi na Białokozowiczova blízkého badatele P. Ivinského: POSPÍŠIL, I.: Teorie a dějiny epopeje               (IVINSKIJ, P. Epopeja. Lublin 1980). Československá rusistika, 1981, č. 4, s. 182–183.            20 Viz naše recenze: POSPÍŠIL, I.: Problémy literárního prostoru, času a rytmu. (КОПИСТЯНСЬКА, Н.               (ed.): Іноземна філологія. Український науковий збірник. Львів, 2003.). Slavica litteraria, X 7, 2004,               s. 175–176; POSPÍŠIL, I.: Žánr, žánrový systém a česká literatura (КОПИСТЯНСЬКА, Н.: Жанр,               жанрова система у просторі літературознавства. Львів 2005.). Slovak Review 15, 2006, č. 2, s. 188–190;               viz naši studii v posmrtném sborníku na počest Nonny Kopystjanské: POSPÍŠIL, I.: Проблема времени               и пространства в литературе: ностальгия и реальность. In: МАЦЕНКА, С. П. (ред.): Діалогічні               обертони. Науковий збірник на пошану памʼяті професора Нонни Копистянської. Львів 2014,               s. 35–42.            21  ФРИЗМАН, Л.; Жизнь лирического жанра: Русская элегия от Сумарокова до Некрасова. Москва               1973.            22  Z jeho díla uvádíme zde jen některá: ФРИЗМАН, Л.: Творческий путь Баратынского. Москва 1966;               ФРИЗМАН, Л.: Жизнь лирического жанра: Русская элегия от Сумарокова до Некрасова. Москва               1973; ФРИЗМАН, Л.: Поэзия декабристов. Москва 1974; ФРИЗМАН, Л.: 1812 год в русской поэзии.               Москва 1987; ФРИЗМАН, Л.: Декабристы и русская литература. Москва 1988; ФРИЗМАН, Л.:               «С чем рифмуется слово истина…»: О поэзии А. Галича. Санкт-Петербург 1992; ФРИЗМАН, Л.:               Такая судьба: Еврейская тема в русской литературе. Харьков 2015; ФРИЗМАН, Л.: В кругах лите-               ратуроведов. Мемуарные очерки. Киев 2017; ФРИЗМАН, Л.: Иван Франко: взгляд на литературу.               Киев 2017.                                                                            19","Ivo Pospíšil                Jeho kniha je souborem portrétů různých literárních vědců, s nimiž se setkával                                                          23           nebo s nimiž si dopisoval, většinou věcně, pracovně, ale i jinak. Frizmanovy generační           paměti reflektují relativně přesně svět, jenž je už minulostí, ačkoliv ne zcela, jako se           nikdy všechno z minulosti neztrácí. Je to minuciózní analýza tehdejšího literárního           života v SSSR, deptaného cenzurou a autocenzurou, ale také ostrými dobovými spory,           osobními půtkami, to, co k nám zavál sovětský vliv od 50. let 20. století a co nám do jisté           míry zůstalo i v 70.–80. letech: měl jsem možnost tuto atmosféru, jistě transponovanou           do našeho prostředí, zažít na vlastní kůži, včetně nositelů těchto „zvyklostí“, kteří po           různých převratech stanuli opět na výši doby.              Nikoli náhodou začíná tato portrétní galerie osobností Alexandra Tvardovského           (1910–1971), neboť Frizman se stýkal spíše s literárními historiky a kritiky a redaktory než           přímo se spisovateli, takže Tvardovskij byl tím, kdo obě činnosti spojoval. Ukazuje, jak           těžce se prosazoval Žid z ukrajinsko-ruského Charkova v Moskvě, zároveň demonstruje           Tvardovského otevřenost a jeho úporný boj o větší míru svobody, jeho boj doslova s větr-           nými mlýny (jeho děd byl polským šlechticem). Portréty mísí osobnosti velké, všeobecně           známé nejen v Rusku, s těmi, kteří byli odborníky na určitou oblast ruské literatury,           takže vedle Dmitrije Sergejeviče Lichačova (1906–1999) je tu Leonid Michailovič Batkin           (1932–2016). Nejde však jen o podobizny, jde také o sledování autorovy tvůrčí cesty. Na-           příklad osud drobné noticky, kterou Frizman nabídl do novin Litěraturnaja gazeta, kde           však nevyšel: týkal se deformace překladu v ruském a sovětském prostředí zbožňovaného           románu anglické spisovatelky Ethel Lilian Voynich (1864–1960), dcery George Boolea           (1815–1864), matematika, fyzika, zakladatele informatiky, jehož celá rodina byla velmi                24           slavná, Střeček (The Gadfly, 1897) o Itálii pod rakouským panstvím, dílo, jež bylo v Rus-           ku jinotajně chápáno jako apoteóza revolučního hrdinství (spisovatelka byla manželkou           Wolfrida Michaela Voyniche/Wojnicze/Vojniče, 1865–1930, polského obchodníka a lite-           ráta, dočasného majitele podle něho nazvaného tajuplného tzv. Voynichova rukopisu).           Mezi literárními vědci té doby (50.–90. léta 20. století a dále), s nimiž si Frizman psal           nebo s nimi pravidelněji osobně komunikoval, byli Kirill Vasiljevič Pigarjov (1911–1984),           potomek F. I. Tjutčeva, muž šlechtického původu, autor knih o Fonvizinovi a Tjutčevovi,           Boris Nikolajevič Dvinjaninov (1911–1987), autor knihy o Slově o pluku Igorově, Lermon-           tovovi, Jeseninovi aj., Boris Solomonovič Mejlach (1909–1987), klíčový sovětský literární           vědec, jenž psal o ruských klasicích, mj. o A. Puškinovi a L: Tolstém, Vadim Erazmovič           Vacuro (1935–2000), přední sovětský puškinolog, jehož předky byli kozáci, Ukrajinci           a Gruzíni, Jevgenij Alexandrovič Majmim (1921–1997), především autor publikací o ruské           poezii, reflexivní lyrice, romantismu a Fetovi, Michail Pavlovič Alexejev (1896–1981), kom-            23  ФРИЗМАН, Л.: В кругах литературоведов. Мемуарные очерки. Киев 2017.           24 TESAŘÍK, B.: Zakladatel moderní informatiky George Boole. Třípol: e-zin popularizující vědu a techni-              ku. [online]. [Cit. 5. 9. 2019]. Dostupné z: <https://www.3pol.cz/cz/rubriky/biografie/95-zakladatel-              moderni-informatiky-george-boole>.            20","Generace v literární vědě, jejich sláva a traumata              paratista, jenž se mimo jiné zabýval vztahy západoevropských literatur k ruské, Dmitrij            Dmitrijevič Blagoj (1893–1984), puškinolog, kazašský básník Olžas Omarovič Sulejmenov            (* 1936), znalec ruské poezie Nikolaj Leonidovič Stěpanov (1902–1972), norský rusista            Geir Kjetsaa (1937–2008), autor monografie o J. Boratynském/Baratynském, ale také            člen norsko-švédského týmu, který v 80. letech 20. století na základě speciálního compu-            terového programu vyvrátil tehdejší podezření, že autorem Tichého Donu byl kozácký            spisovatel Fjodor Krjukov (1870–1920), autor desítek románů (současné ruské prameny            se tomuto výzkumu zcela vyhýbají a uvádějí hlavně Krjukovovo autorství podle původně            anonymní pařížské publikace pod označením autora *Д Стремя Тихого Дона; autorkou            byla Irina Nikolajevna Medvedeva-Tomaševskaja za spolupráce A. Solženicyna jako seri-            ózní hypotézu) a skvělý rusko-francouzský versolog Jefim Grigorjevič Etkind (1918–1999),            mimo jiné tvůrce psychopoetiky, Georgij Michailovič Fridlender (1915–1995), odborník            na Dostojevského, Alexej Vladimirovič Čičerin (1900–1989), původem ze starobylé šlech-            tické rodiny, ve 30. letech 20. století vězněný, odborník na ruský a evropský román, autor            knihy o románovém eposu (роман-эпопея). Frizman se blíže stýkal především s těmi,            s nimiž ho spojoval odborný zájem, s puškinology, lermontovology, teoretiky literatury,            a bylo jich ještě mnoho, např. Michail Giršman, Viktor Manujlov, Alla Žuk(ová), Boris            Jegorov, Alexandr Anikst (1910–1988), anglista, shakespearolog, jehož texty jsme jako            začínající anglisté studovali, Solomon Rejser, Nikolaj Skatov, Andrej Grišunin, Michail            Gasparov, Jurij Družnikov (1933–2008), autor knih o Puškinových pokusech o útěk            z Ruska, aj.               L. Frizman patřil k mladší generaci sovětských literárních vědců, navíc k ukrajinsko-            -ruským, i když v svých knihách dával přednost ruštině, ale slavná je jeho kniha o Ivanu            Frankovi, ale píše hlavně o starších, kteří prošli desítkami let tvrdého stalinismu, ale            také chruščovovskou oblevou, spojoval je v mládí také zážitek Velké vlastenecké války.            Mohli bychom tedy jeho podobizny literárních vědců nazvat personálními dějinami            ruské sovětské literární vědy 50.–60. let 20. století, neboť všichni jmenovaní se zabývali            takřka výlučně ruskou literaturou, v podstatě klasickou, 18. a především 19. stoletím. To            byl ostatně i odborný zájem autorův.               Ruská sovětská a československá či česká zkušenost byla v té době poměrně blízká,            i když podstatné byly také rozdíly dané jinou tradici. Ceremonie kolem obhajob kan-            didátských prací, osobní animozity, všudypřítomná ideologie – to vše se projevovalo            v různých dobách s různou silou, ale nestírá to nijak vysokou odbornou náročnost těchto            obhajob a procedur, jen stěží srovnatelnou s dnešní úrovní humanitních věd. Dnes již            mladí rusisté jen stěží čtou uvedené autory, je zde řada dalších autorů, jejichž publikace            jsou nověji pojaté, nesvázané tehdejšími ideologickými kritérii nebo vymezené dnes ideo-            logicky jinak. Generace, které svým generačním pohledem nahlíží právě Frizman, se však            snažila, často velmi úspěšně, vtlačit do ideologickému schématu, tu pevnějšího, tu pruž-            nějšího, své vlastní vědecké hledisko, takže její knihy a studie nelze beztrestně ignorovat;                                                                            21","Ivo Pospíšil             většinou dokonce dnešní výzkumy svou kvalitou překonávají, přičemž současná bádání           někdy opakují a znovu objevují již dávno objevené. Generace rusistů, které dozrávaly           v 70. letech 20. století, je však dobře znají z dobových časopisů, z nichž některé vycházejí           dodnes, např. Voprosy literatury, Russkaja literatura, Literaturnoje obozrenije / Novoje           literaturnoje obozrenije aj. Srovnávání generačních děl českých, ruských a ukrajinských           literárních vědců/rusistů má z tohoto hlediska nejen historickou hodnotu; snad také upo-           zorňuje na jistou vývojovou kontinuitu a často – bohužel nebo bohudík – demonstruje           platnost rčení, že „nihil novi sub sole“.               Bibliografie            ČERNÝ, V. (ed.): Sborník pětadvacíti. Praha 1969.           HRALA, M.: Všecko bylo trochu jinak. Dodatky. Ústí nad Orlicí 2014.           PAROLEK, R.: Kruté i krásné dvacáté století. Memoárová mozaika v pěti dílech. Praha              2013.           PASLAVSKA, A. – VOGEL, T. – WOLDAN, A.: Vivere momentum! Anthologie der              deustchprachiger Werke von Ivan Franko. Ľviv 2016.           POSPÍŠIL, I.: Spoza Moravy (Milan Hrala: Všecko bylo trochu jinak. Dodatky. Oftis,              Ústí nad Orlicí 2014). Petr Novák: Kamínky. Akcent, Třebíč 2010. Vydáno pro              Lubomíra Kressu. Hana Opleštilová – Lukáš Babka: Zmizelý svět Podkarpatské              Rusi ve fotografiích Rudolfa Hůlky (1187–1961). Národní knihovna České republiky –              Slovanská knihovna, Praha 2014. Anna Blažíčková: Teď něco ze života. Triáda, Praha              2012). Slovenské pohľady 2015, č. 11, s. 150–155.           POSPÍŠIL, I. (ed.): Sborník třinácti: mezi generacemi. Brno 2019.           POSPÍŠIL, I.: Generační princip obecně a ve vývoji literatury (ruské) zvláště (obecné úvahy              a srovnávací mezislovanská reflexe s několika případovými sondami). In: POSPÍ-              ŠIL, I. – ŠAUR, J. a kol.: Generační konflikt ve slovanských literaturách a kulturách.              Brno 2016, s. 11–29.           POSPÍŠIL, I.: Literatura – člověk – postava: spory kolem věčného tématu. In: ČERVE-              ŇÁK, A. (ed.): Slovanský romantizmus – obraz človeka v slovanskom romantizme.              Banská Bystrica 2005, s. 22–29.           POSPÍŠIL, I.: Nové uchopení ukrajinské krásné literatury (НАЄНКО, М. Художня              література України. Частина перша. Від міфів до реальності. Київ: Просвіта,              2005.). Slavica litteraria, X 9, 2006, s. 287–288.           POSPÍŠIL, I.: Nové žánrové tvary v současné próze: prolegomena a několik příkladů.              In: ROMAN, M. – MAKARA, S. (eds): Konštanty romantizmu a Sergej Makara.              Banská Bystrica 2006, s. 285–299.            22","Generace v literární vědě, jejich sláva a traumata              POSPÍŠIL, I.: Postmodernistický romantismus Oxany Zabužko v románu Terénní prů-               zkum ukrajinského sexu. In: ČERVEŇÁK, A. (ed.): Slovanský romantismus – Poeti-               ka romantična v slovanských literaturách. Banská Bystrica 2002, s. 127–137.            POSPÍŠIL, I.: Problém narativní básně. In: ČERVEŇÁK, A. – POSPÍŠIL, I. (eds): Slo-               vanský romantismus – estetično genologických kategórií. Banská Bystrica: Univerzi-               ta Mateja Bela, 2003, s. 26–36.            POSPÍŠIL, I.: Problémy literárního prostoru, času a rytmu. (КОПИСТЯНСЬКА, Н.               (ed.) Іноземна філологія. Український науковий збірник. Львів, 2003.). Slavica               litteraria, X 7, 2004, s. 175–176.            POSPÍŠIL, I.: Radegast Parolek: Kruté i krásné dvacáté století. Memoárová mozaika               v pěti dílech. Proudy, 2014, č. 1. [online]. [Cit. 5. 9. 2019]. Dostupné z: <http://               www.phil.muni.cz/journal/proudy/filologie/recenze/2014/1/Pospisil_Parolek_               Krute_i_krasne_dvacate_stoleti.php#articleBegin>.            POSPÍŠIL, I.: Romantismus a triadickost (MAKARA, S. – KYSEĽOVÁ, N. Výhonky               triadickosti. Всходы романтического. Banská Bystrica: Univerzita Mateja Bela,               2002). Filologická revue (Banská Bystrica), 2003, č. 2, s. 57–60.            POSPÍŠIL, I.: Romantismus slovanský, evropský a světový: šíře a hloubka. In: ČERVE-               ŇÁK, A. (ed.): Slovanský romantizmus v európskych súvislostiach. Banská Bystrica               2006, s. 8–21.            POSPÍŠIL, I.: Studie o literárních směrech a žánrech. Banská Bystrica 2004.            POSPÍŠIL, I.: Styl literatury a Dmytro Čyževskyj. (НАЄНКО, М. (ed.) Філологічні               семінари. Література як стиль і спогад. Київ: Київський національний універ-               ситет імені Тараса Шевченка, 2003.). Opera Slavica, 2005, č. 1, s. 55.            POSPÍŠIL, I.: Teorie a dějiny epopeje (IVINSKIJ, P. Epopeja. Lublin, 1980). Čs. rusistika,               1981, č. 4, s. 182–183.            POSPÍŠIL, I.: Terminológia romantična. Časť 1. In: ČERVEŇÁK, A. – POSPÍŠIL, I.               (eds): Slovanský romantismus – estetično genologických kategórií. Banská Bystrica:               Univerzita Mateja Bela, 2003, s. 109–114.            POSPÍŠIL, I.: Tři knížky z Kyjeva (НАЄНКО, М. Теорія і літературна творчість.               50-ліття теоретичної кафедри плюс… Київ: Київський національний універ-               ситет імені Тараса Шевченка, 2011; Філологічні семінари. Література та               паралітература: де межа? Київ: Київський національний університет імені               Тараса Шевченка, 2001; Філологічні семінари. Художні стилі, течії, напрями:               історико-теоретичний аспект. Київ: Київський національний університет               імені Тараса Шевченка, 2001.). Opera Slavica, 2013, č. 1, s. 55–57.            POSPÍŠIL, I.: Ukrajinská literární věda v analýzách a portrétech. Proudy, 2019,               č. 1. [online]. [Cit. 5. 9. 2019]. Dostupné z: <http://www.phil.muni.cz/journal/               proudy/filologie/materialy/2019/1/pospisil_ukrajinska_literarni_veda.php#article               Begin>.                                                                            23","Ivo Pospíšil             POSPÍŠIL, I.: Ukrajinská literární věda v analýzách a portrétech. In: SOLEIMAN              POUR HASHEMI, M. – POSPÍŠIL, I. (eds): Kontexty literární vědy IX. Brno 2019,              s. 146–160.           POSPÍŠIL, I.: Vznik a vývoj ukrajinské literární vědy. (НАЄНКО, М. Українське              літературознавство. Школи, напрями, тенденції. Київ: Академія, 1997.). Slavica              litteraria, X 1, 1998, s. 116–118.           POSPÍŠIL, I.: Vzpomínkové varování letošního osmdesátníka Milana Hraly (Milan              Hrala: Všecko bylo/ bude trochu jinak. Ústí nad Orlicí 2010). Proudy 2011, č. 2.              [online]. [Cit. 6. 7. 2019]. Dostupné z: <http://www.phil.muni.cz/journal/proudy/              filologie/recenze/2011/2/Hrala.php#articleBegin>.           POSPÍŠIL, I.: Žánr, žánrový systém a česká literatura (КОПИСТЯНСЬКА, Н. Жанр,              жанрова система у просторі літературознавства. Львів: ПАІС, 2005.). Slovak              Review 15, 2006, č. 2, s. 188–190.           POSPÍŠIL, I.: Проблема времени и пространства в литературе: ностальгия и ре-              альность. In: МАЦЕНКА, С. П. (ред.): Діалогічні обертони. Науковий збірник              на пошану памʼяті професора Нонни Копистянської. Львів 2014, s. 35–42.           TESAŘÍK, B.: Zakladatel moderní informatiky George Boole. Třípol: e-zin popularizují-              cí vědu a techniku. [online]. [Cit. 5. 9. 2019]. Dostupné z: <https://www.3pol.cz/              cz/rubriky/biografie/95-zakladatel-moderni-informatiky-george-boole>.            ГНАТЮК, М.: Історія української літературної критики (ХІХ – поч. ХХ ст.).              Львів–Брно 2013.           КОЗЛИК, І.: В поэтическом мире Ф. И. Тютчева. Ивано-Франковск 1997.           КОЗЛИК, І.: Методологічні аспекти теорії літературного стилю О. В. Чичеріна              (Repetitorium до теми). Івано-Франківськ 2010.           КОЗЛИК, І.: Професія крізь призму людяності. Івано-Франківськ 2016.           КОЗЛИК, І.: Світова література доби Середньовіччя та епохи Відродження: навч.              посібник. Івано-Франківськ 2011.           КОЗЛИК, І.: Теоретичне вивчення філософської лірики і актуальні проблеми суча-              сного літературознавства. Івано-Франківськ 2007.           НАЄНКО, М.: Після сказаного… і поза записом. Київ 2018.           ПОСПИШИЛ, И.: Литературные направления в России и романтизм. In:              ČERVEŇÁK, A. – MAKARA, S. (eds): Slovanský romantizmus. Banská Bystrica              1999.           ПОСПИШИЛ, И.: Проблема современной литературной компаративистики              (еще несколько замечаний по поводу методологии, терминологии, аксиологии              и новых связей и контекстов). In: SZYMONIK, D. (ed.): Conversatoria Litteraria.              Aktualne problemy komparatystyki. Teoria i metodolgia badań literaturoznawczych.              Banská Bystrica 2010, s. 23–28.            24","Generace v literární vědě, jejich sláva a traumata              ПОСПИШИЛ, И.: Романтизм и проблема литературных жанров. In: ČER-               VEŇÁK, A. (ed.): Slovanský romantizmus – o žánrovosti. Banská Bystrica 2002,               s. 20–33.            ФРИЗМАН, Л.: 1812 год в русской поэзии. Москва 1987.            ФРИЗМАН, Л.: «С чем рифмуется слово истина…»: О поэзии А. Галича. Санкт-               -Петербург 1992.            ФРИЗМАН, Л.: В кругах литературоведов. Мемуарные очерки. Киев 2017.            ФРИЗМАН, Л.: Декабристы и русская литература. Москва 1988.            ФРИЗМАН, Л.: Жизнь лирического жанра: Русская элегия от Сумарокова до Некра-               сова. Москва 1973.            ФРИЗМАН, Л.: Иван Франко: взгляд на литературу. Киев 2017.            ФРИЗМАН, Л.: Поэзия декабристов. Москва 1974.            ФРИЗМАН, Л.: Творческий путь Баратынского. Москва 1966.            ФРИЗМАН, Л.: Такая судьба: Еврейская тема в русской литературе. Харьков               2015.              Prof. PhDr. Ivo Pospíšil, DrSc., Ústav slavistiky Filozofické fakulty Masarykovy            univerzity, předseda celostátní komise pro doktoráty věd (DrSc., 1999–2001), dlouho-            letý předseda oborové rady Filologie doktorského studia na FF MU, předseda a člen            oborových rad doktorského studia na FF MU a FF UP, předseda a člen doktorských,            habilitačních a profesorských komisí v ČR a SR, školitel DS, rusista a slavista, literární            teoretik a historik, komparatista, zabývající se také genologií, metodologií literární vědy            a dějinami slavistiky; autor a spoluautor desítek knižních publikací a časopiseckých studií            publikovaných v jedenácti jazycích a dvanácti zemích. E-mail: Ivo.Pospisil@phil.muni.cz.                                                                                                   25","","ČEFUŘI V SOUDOBÉ SLOVINSKÉ             LITERATUŘE: FUŽINSKI BLUZ            A ČEFURJI RAUS!             Iveta Bůžková                      Chefurs in Contemporary Slovenian Literature: Fužine Blues and            Southern Scum Go Home!             The coexistence of the majority Slovenian population and the immigrants from the            southern states of the former Yugoslavia, who are derogatorily called chefurs (čefurji) in            Slovenian, has long been a topic of discussion and, as such, has found its way into litera-            ture. The paper compares two major novels that revolve around this theme, Fužine Blues            by Andrej Skubic and Southern Scum Go Home! by Goran Vojnović, and the differences            and similarities in the way they approach this sensitive topic. In the introduction, the            paper discusses the izbrisani, or the “erased”, which is a group of people heavily involved            in the tensions between native Slovenians and chefurs. The main section of the paper            presents and analyses the stereotypes around the chefurs and the Fužine housing estate            in Ljubljana known for its strong presence of the chefur minority. The final part of the            paper examines the unique language used in both novels.             Key words: chefur; immigrants; Andrej E. Skubic; Goran Vojnović; Fužine blues; Sou-            thern Scum Go Home!                                                                                             27","Iveta Bůžková            Čefuři a „izbrisani“                ozpad Jugoslávie a vznik samostatného Slovinska v červnu 1991 přinesl kromě           R euforie z nově vzniklého státu také řadu problematických otázek. Jednou z nej-           palčivějších představovalo postavení obyvatel z nově již bývalých „bratrských“ republik                                1                                                            2           žijících na slovinském území, z nichž se takřka přes noc stali cizinci. Slovinské občanství           automaticky získali ti obyvatelé, kteří ke dni osamostatnění 25. června 1991 byli občany           Socialistické republiky Slovinsko. Obyvatelé s občanstvím ostatních svazových republik           Jugoslávie a trvalým bydlištěm ve Slovinsku pak mohli ve lhůtě šesti měsíců požádat           o slovinské občanství. K vyhrocení politické situace došlo v únoru 1992, kdy slovinské                                                 3           Ministerstvo vnitra přeřadilo přes 18 tisíc obyvatel z bývalých jugoslávských republik                                                               4           do rejstříku cizinců, čímž je de facto připravilo o jejich občanská práva. Dle oficiálního           vysvětlení tito lidé nestihli včas požádat o slovinské občanství, skutečných důvodů bylo                  5           však více. Situace, která přerostla v politický skandál, ostře rozdělila slovinskou spo-           1  Podle informací statistického úřadu ze sčítání lidu žilo ve Slovinsku roce 1991 1 913 355 obyvatel, z čehož              se 135 564 lidí přihlásilo k některému z národů bývalé Jugoslávie (přičemž dalších 12 075 se označilo za              Jihoslovany). V roce 2002 to bylo 1 964 036 obyvatel, z čehož Slovinci představovali 1 631 363 obyvatel,              113 254 lidí se přihlásilo k některé z národnostních skupin bývalé Jugoslávie (527 se prohlásilo za Jihoslovany              a 8062 za Bosňany). V roce 2011 žilo ve Slovinsku 1 967 443 Slovinců a 72 595 lidí (87,7 % ze všech cizích              státních příslušníků) hlásících se k některé z národností bývalé Jugoslávie. Data pro rok 2019 pak udávají              106 838 obyvatel (77,3 % ze všech cizinců). Za bývalou Jugoslávii jsou považovány její nástupnické země,              statistika tak nezahrnuje Albánce, třebaže lze předpokládat, že řada obyvatel Kosova se za ně označila.              Srov. Statistični urad Slovenije. [online]. [Cit. 1. 8. 2019]. Dostupné z: <https://pxweb.stat.si/SiStat>.           2  V podobné situaci se samozřejmě ocitli také Slovinci žijící na území států bývalé Jugoslávie. Pro politiky              nově vznikajícího státu však situace slovinských občanů v zahraničí nebyla prioritou a příliš se jí nevěnovali,              přestože se nejednalo o nezanedbatelné číslo. Srov. HACIN LUKŠIČ, M. – UDOVIČ, B.: »Rajšʼ ko              Talijana, sem zbrala Slovana«: analiza preseljevanj Slovencev na ozemlje držav nekdanje Jugoslavije              in njegove posledice. Prispevki za Novejšo Zgodovino 54, 2014, č. 2, s. 190. Dle aktuálních informací žije              v zahraničí několik tisíc Slovinců, z čehož přibližně 10 500 v Chorvatsku, 4000 v Srbsku, 5000 v Bosně,              500 v Makedonii a Černé Hoře. Srov. V državah bivše Jugoslavije se jih vse manj izreče za Slovence. Delo.si.              [online]. [Cit. 1. 8. 2019]. Dostupné z: <https://www.delo.si/novice/slovenija/v-bivsi-jugoslaviji-se-jih-              vse-manj-izrece-za-slovence-166300.html>.           3  Ve slovinštině jsou označováni jako „izbrisani“ (vymazaní), což není zcela přesný termín, neboť ve sku-              tečnosti nebyli vymazáni, ale ztratili právo na trvalý pobyt. Teprve v roce 2009 byl zveřejněn skutečný              počet lidí, jichž se toto opatření týkalo, který se vyšplhal k číslu 25 761 (14 775 mužů, 10 896 žen, z toho              5360 dětí). Více k tématu např. v publikaci KOGOVŠEK, N. a kol.: Brazgotine izbrisa. 2010. [online].              [Cit. 1. 8. 2019]. Dostupné z: <http://www.mirovni-institut.si/izbrisani/wp-content/uploads/2012/              02/brazgotine_izbrisa_mirovni_institut_2010.pdf> nebo tematickém čísle časopisu Časopis za kritiko              znanosti, domišljijo in novo antropologijo. [online]. [Cit. 1. 8. 2019]. Dostupné z: <http://www.mirovni-              institut.si/izbrisani/wp-content/uploads/2012/02/CKZ_izbris_studentska_zalozba_2008.pdf>.           4  Zajímavé je, že dalším cizincům žijícím v té době na území Slovinska (např. Rakušanům, Němcům              a dalším) zůstal status cizince s trvalým bydlištěm. Srov. LIBNIK, V.: Izbrisani: kaj je res in kaj ni. siol.net.              2019. [online]. [Cit. 1. 8. 2019]. Dostupné z: <https://siol.net/novice/slovenija/izbrisani-kaj-je-res-in-kaj-              ni-493149>.           5  Někteří lidé skutečně o občanství nepožádali, domnívajíce se, že jsou i nadále občany země, neboť se              ve Slovinsku narodili, jiní si chtěli ponechat bosenské, srbské a další občanství. Protože informování            28","Čefuři v soudobé slovinské literatuře: Fužinski bluz a Čefurji raus!                                                      6            lečnost. Slovinský Ústavní soud opakovaně potvrdil, že se ze strany slovinského státu            jednalo o protiprávní jednání. Část dotčených lidí v roce 2002 založila spolek a společně            podala žalobu k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku, který v roce 2012 7            shodně s ÚS rozhodl o protiprávnosti jednání Republiky Slovinsko a nařídil, aby bylo            poškozeným vyplaceno odškodné. 8               Komplikované vztahy mezi většinovým slovinským obyvatelstvem a přistěhovalci            z ostatních jugoslávských republik se odrazily také v literatuře. Problematice přistěhoval-            ců se poprvé výrazněji věnoval Andrej E. Skubic v některých svých povídkách a románech            Grenki med azejménaFužinski bluz (2001,českyFužinské blues vpřekladuPetraMainuše,            2004). Mnohem výraznější mediální pozornost však vzbudil román Gorana Vojnoviće            Čefurji raus! (2008, Proč na tebe každej sere aneb Čefurové, raus! v překladu Aleše            Kozára, 2011). Oba zmíněné romány se shodně věnují tématu čefurů a stereotypům 9            s nimi spojeným a odehrávají se na Fužinách, nechvalně známém lublaňském sídlišti, na            němž oba autoři také několik let žili. Svého času kontroverzní díla vzbudila pozornost            mezi literárními vědci i širokou veřejností. 10                o žádostech o občanství probíhala pouze prostřednictvím médií, část lidí se o „výmazu“ dozvěděla až ve               chvíli, kdy jim bylo občanství odebráno a přiznán status cizince. Někteří pak byli zbaveni občanství pro               podezření ze spolupráce s bývalou Jugoslávskou lidovou armádou (JLA) v době tzv. desetidenní války ve               Slovinsku (jednalo se o přibližně 500 osob), jiným byla žádost zamítnuta např. pro nedostatečné sympatie               k nově vznikající republice atd. Srov. tamtéž.            6  Viz rozhodnutí slovinského ústavního soudu. Odločitve US. [online]. [Cit. 1. 8. 2019]. Dostupné z:               <http://odlocitve.us-rs.si/sl/odlocitev/US19309> či <http://odlocitve.us-rs.si/sl/odlocitev/US22240>.            7  Viz Case of Kurić and others v. Slovenia (No. 26828/06). [online]. [Cit. 1. 8. 2019]. Dostupné z: <https://               hudoc.echr.coe.int/eng#%22itemid%22:[%22001-111634%22]>.            8  Dosud byl status vrácen přibližně 11 tisícům vymazaných, případy zbylých 15 tisíc lidí zůstaly nedořešeny,               neboť tito lidé již opustili zemi. K březnu tohoto roku bylo vyplaceno odškodné ve výši 24,5 mil. eur).               Srov. např. LIBNIK, V.: Izbrisani: kaj je res in kaj ni. siol.net. 2019. [online]. [Cit. 1. 8. 2019]. Dostupné               z: <https://siol.net/novice/slovenija/izbrisani-kaj-je-res-in-kaj-ni-493149>.            9  V literární vědě se tématu stereotypům věnuje imagologie, která prostřednictvím obrazu cizího a vlastního               zkoumá obraz „jiného“ v literárních textech. Tyto obrazy mají charakter nejen stereotypů a mýtů, ale také               předsudků nebo klišé. Neodrážejí přitom přímo realitu, ale spíše jsou výrazem intelektuálního diskurzu               nejrůznějšíchetnickýchčisociálníchskupin.KtomupodrobnějiZELENKA, M.:K teórii komparatistickej               imagológie (Úvodné tézy). In: ZELENKA, M. – TKÁČ-ZABÁKOVÁ, L. (eds): Imagológia jako výskum               obrazov kultury. K reflexii etnických stereotypov krajín V4. Nitra 2018, s. 8.            10  Z příspěvků věnujících se jednomu či oběma románům jmenujme např. PAVIČIĆ, M.: Deveta dežela,               podobi pojugoslovanske sedanjosti in antiutopična podoba (evropske?) prihodnosti. Slavia Centralis 2, 2009,               č. 2, s. 182–192; PAVIČIĆ, M.: Odnosi med Slovenci in prišleki s področja nekdanje Jugoslavije v romanih               Fužinski bluz Andreja Skubica in Čefurji raus! Gorana Vojnovića. In: VOJTECHOVÁ POKLAČ, S. –               VOJTECH, M. (eds): 90. výroče vzniku Univerzity Komenského v Bratislave a Univerzity v Ľubľanie /               90. letnica ustanovitve Univerze v Ljubljani in Univerze Komenskega v Bratislavi. Zborník príspevkov               z medzinárodnej vedeckej konferencie konanej v dňoch 22. 10. – 23. 10. 2009 pri príležitosti jubilea oboch               univerzít / Zbornik prispevkov z mednarodne konference, ki je potekala 22. 10. do 23. 10. 2009 ob jubi-               leju obeh univerz. Bratislava 2010, s. 293–305; STABEJ, M.: Prišleki in čefurji. In: ZUPAN SOSIČ, A.               (ed.): Obdobja 29: Sodobna slovenska književnost (1980–2010). Ljubljana 2010, s. 297–304; MALTA-               RIĆ, B.: Reflexe problematiky přistěhovalců z republik bývalé Jugoslávie v současné slovinské literatuře.                                                                            29","Iveta Bůžková                A kdo je vlastně čefur? Podle Slovinského etymologického slovníku je čefur (-ja, m)           přistěhovalec z jižních republik bývalé Jugoslávie ve 20. století, psáno také čifúr, čufúr;           čefúrka, čifúrka, čufúrka, čefúrski, čifúrski, čufúrski, vše hanlivé. Pravděpodobně převzato           z chorvatštiny, srbštiny Čìfut, Čìvut (Žid). Slovinská koncovka -ur místo původního -ut           byla po vzoru nemčur (česky Němčour) zavedena coby příznak hanlivosti. 11                                                           12              Vlastní definici čefura přináší Robert Pešut alias Magnifico, podle něhož je čefur           osoba žijící na území jistého státu, ale není příslušníkem tamní národnostní majority.          „V našem případě to jsou lidé, kteří pocházejí z krajů jižně nebo východně od řeky Kolpy. 13           K čefurům ve většině případů počítáme také jejich potomky. Ve své fyziognomii se od           příslušníků většinové části populace odlišují nízkým čelem, srostlým obočím, výraznými           lícními kostmi a mohutnou spodní čelistí. Jejich základní charakterové rysy jsou: mi-           lují pohodlný život, nadávají, mají rádi alkohol, něžné pohlaví, fotbal. Zbožňují kýč           a zlaté řetězy. Líbí se jim bojová umění a nezřídka jsou agresivní i bez zjevného důvodu.                                                        14           Jejich aklimatizační doba je ve většině případů velmi dlouhá.“ Urban Zorko v doslovu           Vojnovićova románu Čefurji raus! hovoří o vnímání čefurů v 90. letech coby rvoucích           se mladících původem z jižních zemí s přiíjmením na -ić a typickým oblečením: pru-           hovanými tepláky, bomberem, přesně určenou značkou bot a typickým účesem. Sám           autor románu na čefury nahlíží v nejobecnějším smyslu jako na přistěhovalce či potomky           přistěhovalců z bývalé Jugoslávie s nízkým vzděláním a životním standardem (viz dále). 15           Sami příslušníci této sociální skupiny však označení čefur nevnímají vždy s negativním           nádechem, podobně jako např. v našem prostředí Romové sami sebe často označují za           cikány, třebaže je slovo cikán vnímáno převážně hanlivě.            Fužinské blues           Andrej E. Skubic (* 1967) je slovinský spisovatel, překladatel a jazykovědec. Svého času           žil na Fužinách, kde také vzniklo jeho dosud nejznámější dílo Fužinské blues, v němž se           coby jeden z prvních autorů věnoval problematice přistěhovalců z postjugoslávských           republik a jejich soužití s většinovým slovinským obyvatelstvem na známém lublaňském               In: ZEMANOVÁ, Z. – POŘÍZKOVÁ, L. (eds): Cizinec – vyhnanec – přistěhovalec. Sborník příspěvků              z mezinárodního sympozia Umění a kultury střední Evropy 2011. Olomouc 2012, s. 307–314; CURK, M.:              Dialog sodobnih literarnih ustvarjalcev z večkulturnostjo evropske družbe. Slavistična revija 65, 2017, č. 3,              s. 487–499.           11  SNOJ, M.: Slovenski etimološki slovar. [online]. [Cit. 1. 8. 2019]. Dostupné z: <https://fran.si/193/marko-              snoj-slovenski-etimoloski-slovar/4285519/cefur?FilteredDictionaryIds=193\&View=1\&Query=%c4              %8defur>.           12  Robert Pešut, známý spíše pod pseudonymem Magnifico, je slovinský zpěvák a herec slovinsko-srbského              původu.           13  Kolpa je přírodní hranicí mezi Slovinskem a Chorvatskem.           14  Z písně Čefur Roberta Pešuta Magnifica. Cit. dle VOJNOVIČ, G.: Proč na tebe každej sere aneb Čefurové,              raus! Praha 2011, s. 7.           15  ZORKO, U.: Vodič po vesti neke večine. In: VOJNOVIĆ, G.: Čefurji, raus! Ljubljana 2008, s. 186.            30","Čefuři v soudobé slovinské literatuře: Fužinski bluz a Čefurji raus!              sídlišti. Sám Skubic přitom považuje Fužiny za krásné sídliště s architektonicky pěkně            umístěnými a solidně postavenými paneláky, dobrou infrastrukturou, domácími lokály            a jedinečnou atmosférou a identitou, která se liší od té lublaňské, přičemž podotýká, že            mýt o Fužinách je pak zcela něco jiného. 16               Pestrost fužinského sídliště je patrná i ve Skubicově knize. Fužinské blues je román,            který vyprávějí čtyř hlavní postavy žijící v jednom domě, příslušníci různých generací,            sociálních tříd, vzdělání, pohlaví a národnosti, jejichž příběhy se vzájemně proplétají.            Děj se odehrává v jednom dni, 13. července 2000, kdy se hrálo kvalifikační fotbalové            utkání mezi Slovinskem a Jugoslávií o postup na mistrovství Evropy. Politické a později            vojenské střety mezi kdysi bratrskými státy se tak přenesly na fotbalové hřiště, přičemž na            multinárodnostnímsídlištilze fotbalvnímat jakopokračovánísporů jinýmiprostředky. 17            K napětí mezi obyvateli přispívá také fakt, že v daném dni bylo vedro a v panelovém            domě, kde všichni bydlí, kvůli havárii neteče voda.               Knihu otevírá příběh Petra (Pera) Sokiče, Slovince (třebaže jeho příjmení zní výrazně            neslovinsky), bývalého heavymetalového zpěváka a alkoholika, který nostalgicky vzpomí-            ná na svou partu a mejdany z 80. let. Nemůže se smířit s tím, že zlaté časy jsou už dávno            pryč a jeho přátelé buď zemřeli, sedí ve vězení, fetují (což se mu velice příčí), anebo se tzv.            institucionalizovali, tedy opustili ideály mládí a žijí spořádaný, dospělý život se stálým            zaměstnáním a rodinou. Sokič spíše pozoruje a komentuje dění a ve vzpomínkách se            vrací k minulosti, alkoholovým večírkům a také přemýšlí nad nikdy nenaplněnou láskou            k Ireně. Z vyprávění není vždy zcela zřejmé, které události se skutečně staly a které jsou            jen výplodem jeho fantazie či alkoholového deliria.               Pozorovacírolimávrománutakédruhávypravěčka,VeraErjavec,trochustaromódní,            rozvedená bývalá profesorka slovinštiny a toho času důchodkyně. Vera se nedokázala            vyrovnat s tím, že pro muže byla často spíše sexuálním objektem než respektovanou            intelektuálkou. V románu se vedle své sexuality a ne zcela jasného vztahu k Adamovi,            starému příteli, zabývá především otázkou slovinštiny a klišé o ohrožení jazyka a tím            národní identity jako takové. „Vždyť lidé potřebují nějaké standardy. Nějakou společnou            identitu.“ 18               Třetím vypravěčem je Igor Ščinkovec, Slovinec, bývalý řidič autobusu a nyní majitel            realitní kanceláře, pragmatický otec od rodiny a příslušník nižší (dle vlastních slov vzmá-                                                  19            hající se podnikatelské) třídy. Je „přílišný Slovinec“ , s přehnaným národním vědomím,            hraničícím až s nacionalismem a šovinismem. V případě jakýchkoli problémů (ať už se            slovinskou policií, nebo sporů s Paškovićem a černohorskou mafií v místní hospodě)              16  JAVORŠEK, J. J.: Socialni nadrealizem. Fužinski bluz. Gledališki list SNG Drama. Ljubljana 2005, s. 69.            17  BOGATAJ, M.: Onoho horkého dne. In: SKUBIC, A.: Fužinské blues. Brno 2004, s. 297.            18  SKUBIC, A.: Fužinské blues. Brno 2004, s. 78.            19  BOGATAJ, M.: Bluz (na tri gole). Literatura, 2006, č. 175/176, s. 164.                                                                            31","Iveta Bůžková             raději zbaběle ustupuje do pozadí. Je přesvědčen o tom, že jedná zcela správně, v zájmu           svém i své rodiny a okolí.              Poslední a nejdůležitější postavou je šestnáctiletá puberťačka Janina Pašković, po           otci Černohorka (matčin původ není v románu vyjasněn). Janina většinu volného času           podobně jako řada jejích vrstevníků tráví na mejdanech či poflakováním po sídlišti nebo           řeší své problémy s opačným pohlavím a postavení v partě, hledá svou identitu, a to           včetně té národní. Touží po tom, aby ji lidé respektovali a měli rádi, což se jí ne vždy daří,           a také po lásce: její hledání kluka vyústí v lesbickou zkušenost s nejlepší kamarádkou,           Slovinkou Dašou, kde celý příběh končí. I přes zvláštně příjemný zážitek brzy poté           zpanikaří a myslí především na ostudu, kdyby se o tom, co se mezi nimi stalo, dozvěděl           někdo z její party. Víc než svůj původ řeší postavení mezi vrstevníky a příslušnost ke          „svému“ sídlišti, které hájí např. při sporech s partičkami mladých z jiných lublaňských           čtvrtí.           Proč na tebe každej sere aneb Čefurové, raus!            Goran Vojnović (* 1980) je slovinský spisovatel, scénárista a filmový režisér bosensko-           -chorvatského původu. Za svou prvotinu Proč na tebe každej sere aneb Čefurové, raus!           získal cenu Kresnik za nejlepší knihu roku a vzbudil pozornost u široké veřejnosti, do-           konce i té části, která se o literaturu příliš nezajímá. Některé kapitoly knihy (zejména           Proč sme skončili na policejní stanici a Proč je slovinská policie v prdeli) totiž rozzuřily                                                                20           slovinskou policii, která Vojnoviće obvinila z hanobení a nactiutrhání, obvinění však           nakonec byla stažena. Kontroverze ovšem vzbuzovala také u čtenářů, neboť se dotýkala           citlivého tématu přistěhovalců z „jihu“ a navíc v jazyce, který nebyl pro řadu Slovinců           zcela přijatelný. 21                                               22              Příběh vypráví sedmnáctiletý Marko Đorđič, potomek přistěhovalců z Bosny, který           žije na Fužinách, kde se také většina románu odehrává. Marko je čefur a v tom dle jeho           názoru tkví příčina všech problémů nejen doma, ale také ve škole, v basketbalovém klubu,           zkrátka v celém jeho „podělaném“ životě. V jednotlivých kapitolách, jejichž názvy mají           podobu otázek, čtenáře postupně seznamuje se stereotypy a problémy, týkajících se jeho            20 Srov. např. KRANJC, B.: Vojnovića zaradi romana Čefurji raus zaslišali policisti. Mladina. 2009. [online].              [Cit. 1. 8. 2019]. Dostupné z: <https://www.mladina.si/80012/vojnovica-zaradi-romana-cefurji-raus-              zaslisali-policisti>.           21  K jazykové stránce románu viz dále. Názory na knihu mezi čtenáři se zabývá např. STABEJ, M.: Prišleki in              čefurji. In: ZUPAN SOSIČ, A. (ed.): Obdobja 29: Sodobna slovenska književnost (1980–2010). Ljubljana              2010, s. 297–304.           22  Dle M. Stabeje se v Markovi silně odráží osobnost autora románu, třebaže sám Vojnović několikrát              prohlásil, že nejde o autobiografický román a jeho vzpomínky jsou možná vzdáleně podobné (bosenský              původ, život na Fužinách, basketbal), ale v detailech zcela odlišné od Markova příběhu. Srov. STABEJ, M.:              Prišleki in čefurji. In: ZUPAN SOSIČ, A. (ed.): Obdobja 29: Sodobna slovenska književnost (1980–2010).              Ljubljana 2010, s. 279.            32","Čefuři v soudobé slovinské literatuře: Fužinski bluz a Čefurji raus!              menšiny. Příznačné názvy buď evokují negativní postoj k většinové slovinské společnosti            (Proč mně Slovinsko pije krev, Proč je slovinská policie na hovno), nebo především k vlastní            skupině, kdy vysvětlují typické vlastnosti a chování čefurů (Proč čefuři nemluví o sexu,            Proč čefur pouští muziku v autě na plný koule, Proč čefurové sedí v posledních lavicích) či            vlastní motivaci k určitému chování (Proč sme zapálili domovní odpad, Proč sem nerad            sám, Proč v neděli nevstávám z postele atd). Třebaže si je Marko všech stereotypů vědom            a nahlíží na ně se značnou ironií, nepokouší se je nijak bourat, právě naopak, svým            chováním je často spíše potvrzuje.               Markomáproblémsvlastníidentitou,neboťstojínapomezídvousvětů:slovinského            a čefurského, a ani s jedním se nedokáže zcela ztotožnit. Ve škole je outsider, propadá            z několika předmětů a jako „správný čefur“ sedí v poslední lavici. Líbí se mu sousedka,            mladá televizní moderátorka, ale nikdy se na ni neodváží ani přímo podívat, natož ji            oslovit. Jediné, v čem vyniká, je basketbal. Kvůli nesportovnímu chování a kouření jej            však trenér vyhodí z klubu, což Marka vyvede z míry, třebaže si to nechce přiznat, a před            svými nerozlučnými čefurskými kamarády Acem, Adim a Dejanem frajeří, že jej sport už            nezajímá. Ve skutečnosti je však rozhozený a navíc dostane strach z otcovy reakce, neboť            ten jej vidí v roli úspěšného sportovce. Basketbal je přitom pro Marka jediná možnost,            jejíž pomocí by mohl získat respekt a uznání okolí. Otec s ním přestane mluvit a Marko            místonávratukesportuzačnemožnátaktrochuvšemnavzdoryvyvádětadokazovat,žeje            „pravý čefur“: s kumpány se opijí, zdemolují loveckou chatu, s Acem se vydají zbít řidiče            autobusu Damjanoviće (ačkoliv Marko je zde pouze v roli pozorovatele), který je udal            policii za výtržnictví, zapálí domovní odpad… Damjanović skončí po napadení v kómatu,            což je příslovečná poslední kapka pro Markova otce, který se rozhodne poslat svého            syna k příbuzným do Bosny, aby jej tak skryl před policií a zachránil před případným            stíháním. Nemůže jej však zachránit před ním samotným. I v Bosně je totiž Marko ten            jiný, který nezapadá do nového prostředí, a uvědomí se, že „[b]ejt čefur ve Slovinsku,                                                                     24                                           23            na to sem celkem zvyklej, ale bejt Janezek v Bosně, to je pořádná pakárna“. Přesto je            však přesvědčen, že mohl dopadnout daleko hůř, kdyby na Fužinách zůstal, tudíž nad            svým osudem nezoufá, neboť není vše ještě zcela ztraceno.            Stereotypy o Fužinách             V obou knihách se vícekrát hovoří o sídlišti Fužiny. Fužiny (slov. Nove Fužine nebo jen            Fužine) jsou lublaňské sídliště, které je proslulé především díky vysokému počtu obyvatel            pocházejících z postjugoslávských republik. Vznikalo v 70. a 80. letech 20. století právě            v době nejintenzivnější vlny přistěhovalectví. Tehdejší přistěhovalci patřili nejčastěji            k sociálně slabším vrstvám obyvatelstva (zároveň zde však dostávali byty také příslušníci            23  Janezek nebo Janez je hanlivé označení pro Slovince.            24 VOJNOVIČ, G.: Proč na tebe každej sere aneb Čefurové, raus! Praha 2011, s. 240.                                                                            33","Iveta Bůžková             JLA a v menší míře také Slovinci s vyšším vzděláním a příjmy), proto je sídliště spojeno           s řadou stereotypních představ jako vysoká míra kriminality, nevzdělanost tamějšího           obyvatelstva, chudoba, drogy, vandalismus atd. Ke zmírnění negativního pohledu široké           veřejnosti na Fužiny nepomohla ani skutečnost, že zde žili nebo žijí bývalá primátorka           Lublaně Danica Simšič, televizní hvězda Matjaž Tinko nebo profesorka z lublaňské                               25           slovenistiky Erika Kržišnik. Otázka kriminality na Fužinách byla v posledních letech ně-           kolikrát zkoumána a podle statistik Fužiny nejsou o nic horší než jiné části Lublaně, spíše           naopak, řada studií z posledních let považuje Fužiny v této otázce za zcela průměrné. 26              Většinu výše uvedených stereotypů o problematičnosti Fužin najdeme také ve Skubi-           cově románu. První zmínku při sporu Ščinkovce s policisty: „Aspoň by mohl držkovat                                             27           na stanici, že jsou Fužiny nebezpečný místo.“ A dále při jeho práci realitního makléře:          „Ne jak ti šmejdi, kterým se zmíníš – a co třeba krásnej byt na Fužinách – a oni se na tebe           dívají, jak kdybys spadl z měsíce. Ani si netroufají přijet se podívat, jako kdyby je, co já                                                               28           vím, někdo v momentě odkrágloval, když budou vystupovat z auta.“ Nebo: „‚Vždyť           víte, to není vůbec pravda, co se říká o Fužinách, že tady není ani slyšet slovinština,‘ říkám.           Bude třeba nějak zachránit situaci. ‚Před léty tady byly sociální a kádrové byty, ale to                                29           je teď už deset let privátní.‘“ A jinde: „‚Ta střelba posledně, ta mně ale nahnala strach.           To je hrozné, že po sobě takhle střílejí na ulici.‘ Podíváme se na sebe ze Zokim. Krucifix,           takoví dva nóbl lidi se ti přestěhují do Fužin a někoho jim oddělají přede dveřmi. […]                      30           ‚ale v Kosezích jsem nikdy nepřemýšlela, jestli je to petarda nebo pistole.‘ […] ‚Ale           hlavně, Fužiny nejsou v žádném případě taková idyla, jak jste nám to vylíčil vy, pane,‘           říká Erjacovka, jako by ji ten rozhovor nějak podráždil […]. ‚Paní, já žiju na Fužinách           už šestnáct let,‘ říkám autoritativně, tak na takové. ‚Já jsem tady už od úplnýho začátku.           Když postavili tyto paneláky. Když tady kolem ještě Bosňáci rožnili selata. A řeknu vám,                                        31           kolik jsem měl v té době šlamastyk?‘“ „Nic. Ani ne. Auto mně během šestnácti let           vykradli jen jednou, a to ne ve Fužinách, ale když jsem ho měl zaparkovaný v Trnovu. 32                25  Srov. PAVIČIĆ, M.: Deveta dežela, podobi pojugoslovanske sedanjosti in antiutopična podoba (evropske?)              prihodnosti. Slavia Centralis 2, 2009, č. 2, s. 184.           26 Otázka kriminality na Fužinách byla v posledních letech několikrát zkoumána a podle statistik Fužiny              nejsou o nic horší než jiné části Lublaně, spíše naopak. Srov. např. DELIĆ, A.: Fužine so varnostno bolj              dolgočasne kot Ljubljana. Delo.si. [online]. [Cit. 1. 8. 2019]. Dostupné z: <https://www.delo.si/ozadja/              fuzine-so-varnostno-bolj-dolgocasne-kot-ljubljana.html>.           27 SKUBIC, A.: Fužinské blues. Brno 2004, s. 32.           28  Tamtéž, s. 37.           29 Tamtéž, s. 40.           30 Koseze jsou čtvrť v Lublani.           31  SKUBIC, A.: Fužinské blues. Brno 2004, s. 113–114.           32  Zde Skubic popsal svou vlastní zkušenost. Srov. JAVORŠEK, J. J.: Socialni nadrealizem. Fužinski bluz.              Gledališki list SNG Drama. Ljubljana 2005, s. 69.            34","Čefuři v soudobé slovinské literatuře: Fužinski bluz a Čefurji raus!              Hele, v sousední čtvrti. Víte, jaký jsou tam ceny za čtvereční metr? Ve Fužinách ale ani            jednou.“ 33               O Fužinách a jejich špatné pověsti se zmiňuje i Janina: „Gordan. Jo, prý se hodně            zajímal o drogy. Hrál si na hipíka, a když poznal bandičku z Fužin, zahlásil, jasně, jako že                                         34            Fužiny,známýdrogovýcentrumatak.“ Nebo:„Jetomaláryba,kdybynebyl,nekupoval                           35            by byt na Fužinách.“ Předsudky vůči Fužinám vyjadřuje též Verin přítel Adam, jemuž se            Vera marně snaží vysvětlit, že nežije někde v ghettu: „‚Mohli jste si vzít hypotéku a splácet            ji,‘ pokračuje Adam. ‚A ne že ses musela přestěhovat… do Fužin.‘ […] ‚Co je s Fužinami            v nepořádku?‘ ozvu se. ‚No, není to zrovna nejblahobytnější, neříkám, že nejvíc nóbl část            Lublaně – pro profesorku v důchodě, jen to,‘ říká Adam. ‚Nóbl,‘ usměji se, nóbl, Adame,            a jsme zase u toho. ‚Adame, bydlím u Lublanice, v bezprostřední blízkosti Golovce. 36            Nedalekoodobchvatu.Vjedenáctémpatře,vysokonadhlukem,svýhledemnalublaňské            panoráma.‘ Mluvím jako ten šibal Ščinkovec, který bydlí na konci chodby, když prodává            svoje šlendriánské byty ze své šlendriánské kanceláře u Kolínské. […] ‚Fužiny jsou čisté,            tak jako každé jiné lublaňské sídliště. Nebo jakékoliv jiné místo v Lublani.‘“ 37               O Fužinách v drtivé většině záporně hovoří Vojnovićův román prostřednictvím            Marka, podle kterého „Fužiny sou divný sídliště. Stačí, abys kousek popošel a ksichty            sou hned jiný a už tě všichni přeměřujou a pozorujou, co si za kokota, a dělaj, že sou                                                                   38            nebezpečný a že bude lepší, když vypadneš, a jestli ne, dostaneš po držce.“ Uvádí řadu            běžných, typicky fužinských aktivit, jako je například posedávání před panelákem, pálení            odpadu či nadměrného popíjení alkoholu. Nespokojenost tamního obyvatelstva dle            Marka spočívá především v jejich sociálním postavení a vyloučení z většinové společnosti.            „To sou ty fužinský rodinný scény. V každým z těch milionů bytů může každou chvíli            někomu rupnout v bedně a je hotovo. Všichni sou nasraný, vydeptaný, nešťastný, špatně            placený, všichni sou po krk v hovnech, jak by řek Radovan. […] Na Fužinách nejsou            spokojený a šťastný, protože kdyby byli spokojený a šťastný, nežili by na Fužinách. To je            realita. Protože není na světě jedinej člověk, kterej by jako dítě snil o tom, že bude žít na            předměstí Lublaně ve dvanáctým patře ve 2 + 1 s pětičlennou rodinou a výhledem na                         39            protější panelák.“ I přes svůj kritický postoj se však zamýšlí nad tím, proč jsou Fužiny            vnímány tak negativně. „Proč sou Fužiny tak pitomý sídliště, kde na tebe všichni koukaj            jako na zločince? Měli sme Rašeho, hráče v NBA, měli sme starostku, ombudsmana,            fotbalisty, házenkáře, kandidáta na prezidenta, moderátorku, všechno máme, nejsme            všichni zločinci, zatraceně. Fužiny sou největší sídliště v bejvalý Jugošce. Máme všechno.             33  SKUBIC, A.: Fužinské blues. Brno 2004, s. 114–115.            34  Tamtéž, s. 57.            35  Tamtéž, s. 69.            36  Golovec je vrch a lesopark v Lublani.            37  SKUBIC, A.: Fužinské blues. Brno 2004, s. 135–136.            38  VOJNOVIČ, G.: Proč na tebe každej sere aneb Čefurové, raus! Praha 2011, s. 135.            39  Tamtéž, s. 194–195.                                                                            35","Iveta Bůžková             Slovince, Chorvaty, Bosňáky, Srby, Černohorce, Makedonce, Šiptary, cikány, taky nějakej           negr se najde a Palestinci, smíšený manželství, všechno možný. To sou normální lidi.“ 40           Stereotypy o čefurech            Čefuři, jak bylo uvedeno výše, jsou hanlivým označením pro přistěhovalce z „barbar-           ského jihu“, z bývalých jugoslávských republik. Jugoslávie se především v souvislosti                                                            41           s etnickými boji v 90. letech 20. století stala symbolem balkánské nekulturnosti a za-           ostalosti. Slovinci se vůči tomuto „barbarskému jihu“ snažili vymezit a v době snah           o odtržení se intenzivně hlásili k ideji střední Evropy, k níž měli blíže i historicky. 42           Nutno podotknout, že ve stereotypních představách neslovinských obyvatel Jugoslávie           byli Slovinci civilizovaný, pracovitý, ale zároveň podřízený, otrocký a podlézavý národ,                                                           43           což vycházelo z jejich postavení ještě v době Rakousko-Uherska, přičemž Slovinci po-           važovali ostatní jugoslávské národy za pravý opak, tedy za nekulturní, necivilizované           a agresivní.              Ve Skubicově románu se objevuje slovo čefur a také jeho jemnější podoba južnjak,           případně jugovič. Každá z postav má k této skupině obyvatel odlišný postoj. Pero s nimi           očividně nemá žádný zásadní problém, resp. ne větší než s ostatními obyvateli Fužin.           U Very není její vztah k čefurům zcela jednoznačný. Obvykle je kritická ke všem mladým           lidem a zejména studentkám bez ohledu na jejich původ. V jedné části, kdy potká Janinu,           však uvažuje nad čefurskými dívkami: „Po pravdě jsou všechny ty jižanské slečinky           náramně tradicionální. Nenajdeš tradicionálnější. […] Dřív nebo později skončí všechny           do jedné s muži, kteří se budou prohánět po hospodách a kasínech a opilí je budou           bít a dělat jim dítě za dítětem; s nekonečnou oddaností budou vařit fazolové lusky           a péct papriku a maso a prebranec. Ano, budou přesně vědět, kde je jejich místo.“ 44           Z uvedeného je cítit spíše negativní postoj k čefurům a tradiční stereotypní představa,           že čefurské ženy jsou ženami v domácnosti, plně oddané svým mužům, kteří tráví svůj           volný čas po hospodách.           40 Tamtéž, s. 144.           41  Balkánský poloostrov je od válek v letech 1912 a 1913 dále stereotypně považován za nekulturní, barbarskou              část světa s agresivními, po boji prahnoucími národy, které mají násilí v krvi. Srov. např. ŠABEC, K.: Kdo              je čefur za kranjskega Janeza: stereotipi in kulturne razlike v sodobnem evropskem kontekstu. In: NOVAK              POPOV, I. (ed.): 43. SSJLK: Stereotipi v slovenskem jeziku, literaturi in kulturi. Ljubljana 2007, s. 112.           42 To se týkalo intelektuálů angažovaných v evropských integračních procesech a předních slovinských              historiků či spisovatelů, jako byli N. Grafenauer, P. Vodopivec, R. Šeligo, A. Debeljak nebo D. Jančar.              Více k tématu např. v mém příspěvku BŮŽKOVÁ, I.: Koncept střední Evropy ve slovinské esejistice:              Příklad Draga Jančara. In: GUNIŠOVÁ, E. – ŠAUR, J. (eds): Mladá slavistika II. Vnější a vnitřní vazby              a souvislosti ve slovanských literaturách, jazycích a kulturách. Brno 2017, s. 41–52.           43  ŠABEC, K.: Kdo je čefur za kranjskega Janeza: stereotipi in kulturne razlike v sodobnem evropskem              kontekstu. In: NOVAK POPOV, I. (ed.): 43. SSJLK: Stereotipi v slovenskem jeziku, literaturi in kulturi.              Ljubljana 2007, s. 113–114.           44 Prebranec je tradiční srbské fazolové jídlo.            36","Čefuři v soudobé slovinské literatuře: Fužinski bluz a Čefurji raus!                 Nejvýrazněji negativní postoj k čefurům zaujímá Ščinkovec, což je značně ironické,            jelikož jeho jediným zaměstnancem je čefur Zoki. „Koneckonců on je taky jugovič, i když            je už úplně náš. […] Já nemám nic proti čefurům, když jsou kulturní, tak jako Zoki. Když            mluví pěkně slovinsky a nepouštějí mně ty svoje duc duc zpěvačky na plný kule z aut            pod oknem.“ 45               „‚Díval jsem se na zvonky na začátku chodby,‘ říká, ‚a zdá se mně, že tam nebyl žádnej            jugovič.‘ No, to sice jo, to je chvályhodný, týpek je zmatenej a na injekcích, ale vlastenecký            vědomí má nezkažený, tvrdý jak kámen.“ „‚Jo,‘ říká Iršič, má najednou nějak přivřený            oči, ‚díky bohu, že je skinheadi, kteří tady bydlí o dveře dál, všechny srovnali.‘ No, hele.            Jak má pak člověk s takovýma lidma pracovat? Zoki je jugovič a nic neřekne, bude teď            dělat bojovníka za práva čefurů? Ať jdou takoví hňupi do prdele.“ 46               O svém čefurském původu a vztahu mezi Slovinci a čefury uvažuje také Janina, která            je kritická k sobě i druhým. „Nakonec se eště dovím, že mě půlka Fužin nemusí. […]                                                               47            Ale proč by mě měli mít rádi – já su malá zlomyslná Černohorka.“ A jinde: „Kdyby            viděli mě, kdo sem, byla bych hnedka přes noc za katrem. Já nemám na takový fórky to                          48            správný příjmení.“ „Ne, kurva, esli mě něco sere, tak je to ten fotbal dneska. Myslím,            fotbal je v pohodě. Ale to Slovinsko – Jugina, se mně zdá, to je horor. Teďka budou jedni            machrovat před druhýma. Dobře, víceméně celý Fužiny ví, komu kdo bude fandit.“ 49            „Dobře, chápu to, jak otec může fandit Jugině, ale nevím, kde vzal Željo takovej nápad.            Jugoslávii viděl jenom v televizi. A to především, když na ňu padaly bomby. Pokud je                                           50            tady někdo náš člověk, pak je to Zahović. Je stejnej jako my, slovinskej čefur.“  51               Ve Vojnovićově románu se označení čefur objevuje daleko častěji a převážně je také            vnímáno negativně. Marko postupně představuje všechny hlavní stereotypy o čefurech            coby méněcenných obyvatelích bez vzdělání a (dobré) znalosti slovinštiny, kteří vykoná-            vají podřadnou práci a žijí svůj nespokojený život v malých bytech na Fužinách. Ženy            doma vždy vaří a chodí drbat k sousedkám, zatímco muži se opíjejí rakijí, sledují fotbal ne-            bo basket, kšeftují se vším možným, rádi pouštějí hlasitou hudbu v autech s otevřenými            okny, hvízdají na ženy na ulici a jsou často agresivní.               „Něco na tom prostě je, na tý muzice v autě, s votevřenýma voknama, pomalá jízda            a tohle všechno. Sledovat lidi, jak vobracej voči v sloup, je maximální rozkoš. Dyť víš, že            tu muziku nesnášej, že by nás všecky nejradši vyhladili a poslali zpátky do Bosny […] 52            A jinde: „Žádná pořádná čefurská rodina nechodí na obědy do restaurace. […] Jednak je              45  SKUBIC, A.: Fužinské blues. Brno 2004, s. 40.            46 Tamtéž, s. 40–41.            47 Tamtéž, s. 152.            48 Tamtéž, s. 156.            49 Tamtéž, s. 155.            50  Zlatko Zahović je bývalý slovinský fotbalista.            51  SKUBIC, A.: Fužinské blues. Brno 2004, s. 156.            52  VOJNOVIČ, G.: Proč na tebe každej sere aneb Čefurové, raus! Praha 2011, s. 131.                                                                            37","Iveta Bůžková             to moc drahý, jednak bysme se museli dvě hodiny o něčem bavit, což je pro čefurskou           rodinu peklo. Doma za deset minut dojíš a deš se dál dívat na telku. Nebo umývat nádobí.           To podle pohlaví.“ 53              Nejčastěji je k čefurům značně kritický a odsuzuje „bratříčkování“ s dalšími čefury.          „[…] jenom je důležitý, jestli je někde někdo na -ič a pak je důležitý, kdo ho zná, protože           když je na -ič, pak je to čefur a čefura samozřejmě zná nějakej další čefur. A stejně tak,           když se rozbije pračka, nekoupíš novou nebo ji neodvezeš do servisu, ale voláš Krkovićovi,           kterej to zadarmo spraví. Všechno marný. Čefur čefurovi. Pračka funguje a za dva dni                       54           je zase v hajzlu.“ Zároveň však na čefurech shledává i cosi, s čím se identifikuje: „Ten           čefurskej primitivismus, střelenej, vulgární, odpornej, úchylnej, ten balkánskej morbidní           narcismus ti připadá nějakým podivným způsobem vždycky cool, když ho tak živočišně           prožíváš nebo když si ožalej jak dán. Je to něco genetickýho v nás, aspoň v nás čefurech.“ 55              Bezvýhradně kritický postoj zastává k většinové slovinské společnosti, která na čefury           pohlíží s despektem a apriori jako na zločince, což je patrné například při scéně, kdy           s přáteli utečou z restaurace bez placení. „Už od začátku se na nás dívala, jako bysme byli           nějaký zločinci. Jenom proto, že vypadáme jako nějaký čefuráčči, nebo co? Dobře si viděl           její pohled, když nás sledovala a myslela si, že po obědě zdrhnem. Dyť sme taky zdrhli, ale           to neni to. Vtip je v tom, že ona nemohla vědět, že zdrhnem, a stejně se na nás tak dívala           a přinesla nám mizernou porci a tak. […] A v tom to je. […] V tom, že se na tebe dívá,           jako bys byl zloděj, ještě než se tím zlodějem staneš. A tak se na nás vždycky všichni dívaj.           Vždycky všichni sledujou, co šlohnem a co rozmlátíme a komu roztřískáme držku.“ 56           Paradoxně tak kritizuje většinovou společnost za předsudky, které vůči čefurům má, aby           vzápětí svým chování zcela potvrdil jejich reálný základ.              Na jiném místě se věnuje citlivému tématu přepisování čefurských příjmení: „A nej-           víc mě naštve, když mě napíšou Marko Djordjič. Hovada jedny negramotný. […] Mě           v tý škole pořád pruděj s těma pádama a vzorama, žena ženy ženě a tydle kraviny, a oni           neumějí napsat jedno příjmení. Ðorđić. […] Ale to je holt ten nacionalismus. Oni nás           čefury nemaj rádi a potom to jako naschvál napíšou takhle. Schválně se tváří, jako že           nemůžou đ a ć najít na klávesnici. Protože když čteš černou kroniku v novinách, krádeže           a vloupání a mafie a takový, sou tam všichni Hadžihafisbegovićové a Ðukićové a všichni           čefurové maj krásný đ i ć. Ještě by rádi ty naše písmenka natiskli tučně, aby se jó vědělo, že           sme my čefurové lumpové. A když čteš sport, tam maj všichni Nesterovićové najednou           tvrdý č.“ 57              53  Tamtéž, s. 39.           54  Tamtéž, s. 50.           55  Tamtéž, s. 20.           56  Tamtéž, s. 41–42.           57  Tamtéž, s. 87–88.            38","Čefuři v soudobé slovinské literatuře: Fužinski bluz a Čefurji raus!                 Propast mezi slovinským a čefurským obyvatelem je dle Markova názoru příliš veliká            na to, aby si mohli navzájem rozumět: „My a Slovinci nemáme nárok […]. Každej si            jde svým směrem a ani za boha to nejde spojit. Můžeme se jakože kámošit a rozumět si            a tak různě si jeden ze druhýho utahovat, ale nemůžeme si skutečně porozumět. Tak            jako bratři. Nemáme v krvi tytéž věci a tečka. My sme čefurové a oni sou Slovinci, to je            všechno.“ 58               Přes řadu výše uvedených negativních výroků o Fužinách však v obou románech ani            v jednom ve skutečnosti nenastane větší konflikt mezi Slovinci a čefury. Ve Fužinském            blues během fotbalového utkání sice dojde v místním lokálu k hádce mezi Ščinkovcem            a Paškovići (Janininým otcem a strýcem), nicméně jádro problému nemá nacionální            podtext a navíc celý verbální střet obejde bez rvačky, zbytek zápasu tak probíhá v poměr-            ně smířlivé atmosféře. Menší problémy Janininy party s obyvateli jiných částí Lublaně            pak také nejsou ovlivněny její národností, ale příslušností a loajalitou k místě bydliště,            tedy Fužinám, což dokládá i skutečnost, že Janinina nejlepší kamarádka Daša je Slovinka.            Negativní názor na čefury se (kromě předsudků vedlejších postav) nejvýrazněji projevuje            u šovinistického Slovince Igora Ščinkovce, jehož nejbližší spolupracovník Zoki je para-            doxně také čefur. Nicméně jak Ščinkovec podotýká, jedná se o čefura „asimilovaného“            a kulturního, který se na rozdíl od druhých začlenil do většinové společnosti.               Ani ve Vojnovićově knize pak k zásadním střetům nedochází mezi čefury a většino-            vým obyvatelstvem, ale v rámci menšiny samotné (nejčastěji pak v rámci rodin, kdy spolu            jednotlivý členové domácností nedokáží otevřeně komunikovat jako v případě Marka            a jeho rodičů). To potvrzuje i fakt, že po výtržnostech Marka a jeho přátel v autobusu je            to právě „jejich“ člověk, fužinský čefur, který na ně zavolá policii. Zrada tak (pro Marka            možná trochu překvapivě) přichází z vlastní menšiny.             Jazyková stránka             Jazyk obou románů je poznamenán původem jeho hrdinů, což je nejvýrazněji patrné            u dvojjazyčné mluvy Janiny a Marka, patřících do skupiny tzv. druhé generace přistěho-                                                   59            valců, kteří tak míchají svůj rodný jazyk a slovinštinu. Skubicovo Fužinské blues je navíc            kaleidoskopem čtyř zcela rozdílných lidí s odlišným jazykovým diskurzem, kteří jsou            jeden s druhým v neustálém konfliktu, čímž se autor dle vlastních slov pokusil o jakýsi                                   60            „sociolingvistický experiment“. A tak zatímco bývalá profesorka slovinštiny Vera hovoří            až přehnaně spisovným jazykem, Igor a Pero mluví nespisovně a v lublaňském dialektu,            často používají vulgarismy a prvky jiných jazyků a dialektů, Janina pak míchá hovorovou             58  Tamtéž, s. 88–89.            59  Hlubší analýzu jazyka přináší např. PAVIČIĆ, M.: Deveta dežela, podobi pojugoslovanske sedanjosti in               antiutopična podoba (evropske?) prihodnosti. Slavia Centralis 2, 2009, č. 2, s. 182–192.            60 HORVAT, M.: Andrej E. Skubic. Mladina.si. 2014. [online]. [Cit. 1. 8. 2019]. Dostupné z: <https://www.               mladina.si/158006/andrej-e-skubic/>.                                                                            39","Iveta Bůžková             slovinštinu s černohorštinou. Překladatel Petr Mainuš za výchozí jazyk románu použil           hovorovou brněnskou mluvu i s její substandardní slovní zásobou a morfologií, jazy-           ková pestrost románu se v českém překladu bohužel neprojeví do takové míry jako ve           slovinštině. 61                                                                62              Ščinkovcův jazyk je plný hovorových výrazů: lej místo glej (s. 22), zdajle místo           zdaj (s. 26), tukajle (s. 90), mafijaš (s. 27), pokzigmar (s. 23), fuzbal (s. 29), tip (s. 30),           špegle (s. 22) atd. Objevují se hovorové podoby infinitivu (nategnit místo nategniti, s. 93,           pobegnit, s. 22, gobcat, s. 24, stisnit, s. 24 atd.) nebo určitý člen ta- u přídavných jmen           nespisovně psaný dohromady (tamala, s. 94, tapravi, s. 29). Co se týče lexiky, obsahuje           jeho mluva velké množství germanismů: parkplac (s. 22), frajla (s. 32), luft (s. 33), fajercajg           (s. 25), nabasan (s. 33), glih (s. 158), folk (s. 158), cajt (s. 159), šans (s. 84), švoh (s. 84), ziher           (s. 29), ksiht (s. 89), cimer (s. 31), foter (s. 129), fejst (s. 129), tavžent (s. 91), v menší míře           se vyskytují i anglicismy jako ful (s. 157), šoping center (s. 93), lift (s. 35), keš (s. 35), šit           (s. 93). Ščinkovec také používá výrazy převzaté z chorvatštiny či srbštiny: džeparac (s. 24),           komad (s. 27), nejčastěji pak při nadávkách a kletí: jebemti (s. 24), pizda mu materina           (s. 24), kurac (s. 31), pizda ti materina (s. 94), popizdit (s. 94).              Ještě výrazněji je slangová mluva patrná v projevu Pera Sokiče. Vedle hovorových           výrazů bajta (s. 6), pojstla (s. 7), pir (s. 185), gajba (s. 7), nespisovného používání infinitivu           poscat, prepričat (s. 10), nebo určitého člen ta- u přídavných jmen nespisovně psaného           dohromady (tamali, s. 184, tazadnja, s. 72) se i zde objevuje velké množství opakujících se           vulgarismů (pizda, jebat, spizdit, kurc). Především pak lze pozorovat výraznou hláskovou           asimilaci mogu (mogel, s. 9, reku (rekel, s. 8) a redukci samohlásek, typickou pro lublaňské           prostředí: kaplce (místo kapljice, s. 5), tud (tudi), samga (samega), pr men (pri meni, s. 71),           enga (enega, s. 224), spomnt (spomniti, s. 87). Lublaňský dialekt se projevuje také výrazy           jako kva (s. 189), zakva (s. 11) a užíváním hovorového lokativu: na unmu koncertu (s. 143),           v temu tvojmu stanovanju (s. 145). Také Sokičův jazyk podobně jako Ščinkovcův obsahuje           řadu germanismů ziher (s. 6), fertik (s. 11), folk, cajt (s. 185), fuzbal (s. 184), švoh (s. 70),           glih (s. 73), foter (s. 79), vufl (s. 70), fajercajg (s. 9) a anglicismů (včetně citátů z jeho           oblíbených heavymetalových písní), např. frend (s. 8), filing (s. 224), fak (s. 148), šit           (s. 146), faca (s. 220), bejba (s. 147), aut (220), ful (s. 149), kul (s. 152). Často se vyskytují           také balkanismy jako kučni ljubimec (s. 6), usred (s. 5), šta (s. 5), gužva (s. 185), komad           (s. 75), sada (s. 7), přičemž většinu opět tvoří nejrůznější nadávky typu pizdu mater (s. 70),           jebemti (s. 223), pizda vam materina, pizda (s. 206).              Nejzajímavější je jazyk Janiny Pašković, která používá černohorštinu a slovinštinu           a oba jazyky také kombinuje. Její vyprávění začíná v černohorštině, teprve ve čtvrtém            61  Např.podleAlešeKozárajetoproto,žečeštinanemátakovéjazykovézdroje,kterébypřímonáleželyurčité              sociální skupině a charakterizovaly ji. KOZÁR, A.: Skubic, Andrej. Fužinské blues. iLiteratura.cz. [online].              [Cit. 1. 8. 2019]. Dostupné z: <http://www.iliteratura.cz/Clanek/17687/skubic-andrej-fuzinske-blues>.           62 Všechny další citované strany jsou z SKUBIC, A.: Fužinski bluz. Ljubljana 2004.            40","Čefuři v soudobé slovinské literatuře: Fužinski bluz a Čefurji raus!              odstavci poprvé promluví slovinsky. Její slovinština je přitom velmi hovorová a vulgární,            často se objevují nadávky typu jebo mater (s. 38), u pičku materinu (s. 35), kurac (s. 38),            jebemti (s. 113), jebote (s. 123). Lublaňská redukce samohlásek je pak mnohem výraznější            než u Ščinkovce nebo Pera. „Blo bi ful bolš, če bi bli zdele not pa neb mogli ven.“ (s. 35).            Objevuj se také lublaňské výrazy kva (s. 36), zakva (s. 115), užívání hovorového lokativu:            v unmu klubskem prostoru (s. 39), po celmu placu (s. 127) nebo nesprávně použitý duál:            Ob šestih smo obedve, K miz so pršle Danila pa Sanela (s. 40). Vedle řady germanismů            cajt (s. 36), šiht (s. 37), folk (s. 39), švic (s. 41), fuzbal (s. 46), glih (s. 114), foter (s. 129),            šajze (s. 188), herc (s. 224) užívá velkého množství anglicismů, typických pro její věkovou            skupinu: ful (s. 35), kul, filing (s. 36), etitjud (s. 40), lajf (s. 113), keš (s. 113), šit (s. 113),            frendi (s. 117), džanki (s. 119), sori (s. 120), simpl (s. 123), bulšit (s. 127).               Ve chvíli, kdy Janina myslí nebo hovoří slovinsky, často vkládá do slovinských vět            výrazy z černohorštiny: „A onda je niko nije jebao ni pet posto, a meni je postalo dosadno            s trojico tipova, vsi so bli še zmeri zadeti ko afne.“ (s. 43), „Še k Samiri na ljubavni sestanak            ni mogu prit […]“. (s. 55). Jak upozorňuje Pavičić, použití jazyka určuje to, na co zrovna            myslí nebo s kým mluví. Slovinština zde zastupuje racionální myšlenky, vnitřní pocity            pak černohorština. Ve chvíli, kdy hovoří se svou slovinskou kamarádkou Dašou, je její            uvažování psáno slovinsky. Když však Janina s Dašou přijde domů a potká tam otce se                                                                63            strýcem, začne najednou přemýšlet (a pak i hovořit) v černohorštině. Před Dašou se            přitom stydí černohorštinu používat: „Ove moje riječi mu zvuče malo čudno pred Dašom,            ali jebiga, šta se tu može.“ (s. 160). Při erotickém zážitku s Dašou se ovšem pod vlivem            pocitů neudrží a ke kamarádčině velkému překvapení na ní promluví černohorsky. 64               Proplétání dvou jazyků lze pozorovat také v románu Gorana Vojnoviće. Jazyk, kte-            rým Marko promlouvá, je označován jako čefurština, resp. fužinština podle výše zmiňo-            vaného sídliště. Jeho základem je hovorová nespisovná lublanština obohacená o bosenské            lexikální i gramatické prvky. V českém překladu se podobně jako v případě Fužinského            blues se jazyková rozdílnost často ztrácí, někde jsou naopak ponechány původní pasáže            v bosenštině bez překladu. 65               Marko tedy užívá převážně hovorový lublaňský dialekt s již výše uváděnou hláskovou                                66            asimilací vidu (videl, s. 29) , pršou (prišel, s. 30), která se projevuje zejména v dialozích.            Podobně jako ve Fužinském blues se objevují germanismy: fuzbal (s. 10), foter (s. 48), štuk            (s. 41), folk (s. 57), zic (s. 72), značný počet anglicismů: fakin šit (s. 16), sfajtal (s. 10), lajf,            faca (s. 16), kul (s. 18), tu mač, simpl (s. 32), bed (s. 53), filing (s. 59), šejkati (s. 41), dizaster             63  PAVIČIĆ, M.: Deveta dežela, podobi pojugoslovanske sedanjosti in antiutopična podoba (evropske?) prihod-               nosti. Slavia Centralis 2, 2009, č. 2, s. 186.            64 SKUBIC, A.: Fužinski bluz. Ljubljana 2004, s. 226.            65  K českému překladu románu např. MŽOURKOVÁ, H.: Čefurové, raus! aneb O překládání jazykově               heterogenního textu. Plav. Měsíčník pro světovou literaturu. 2013, č. 12. [online]. [Cit. 1. 8. 2019]. Dostupné               z: <https://www.svetovka.cz/2013/12/12-2013-kritika/>.            66 Všechny následující strany jsou z VOJNOVIĆ, G.: Čefurji raus! Ljubljana 2008.                                                                            41","Iveta Bůžková             (s. 26) a balkanismů jako šamar, papak (s. 10), njuške (s. 12), mozak (s. 47), zejména pak           v nadávkách: kurac (s. 12), Pička jim materna (s. 23), Jebali vas nigerji in pičke! (s. 47)           apod.              S rodiči Marko hovoří bosensky, s přáteli se však baví hovorovou slovinštinou a bal-           kanismy užívají, zejména pokud jde o citáty např. písní. Ve zvlášť vypjatých chvílích však           Marko hovoří i přemýšlí bosensky, v jeho mluvě se objevují idiomy, fráze, ustálená spojení.           Např. ve chvíli, kdy se situace doma vyhrotí a on se začne prát s otcem a nakonec pláče           u matky na rameni, přejde ze slovinštiny do bosenštiny: „Ranka me poskuša ustavit, a ne           more. Naenkrat nešto u meni pukne i rasplačem se skoz.“ 67  Starší generace fužinských           čefurů, jako jsou Markovy rodiče, přátelé a sousedé, hovoří převážně bosensky, přičemž           do své mluvy začleňuje (často zkomolené) slovinské výrazy, např. Jembem jim jst mater!           (s. 24), Što se nisi javio, da te vpraša? (s. 60), Zvio sam si gležanj! (s. 15) apod.            Závěr            Komplikované vztahy mezi slovinským obyvatelstvem a přistěhovalci z „bratrských“           jugoslávských republik hanlivě označovaných jako čefuři našly své místo také v literatuře.           Dvěma stěžejními romány, které se tomuto tématu věnují, jsme se zabývali v předlože-           ném článku. Fužinské blues in Proč na tebe každej sere aneb Čefurové, raus! se shodně           odehrávají na Fužinách, problematickém sídlišti spojeném s řadou stereotypů o vyso-           ké kriminalitě, nevzdělanosti tamějšího obyvatelstva, vandalismu či drogách. Většina           hlavních i vedlejších postav v obou románech má k Fužinám poměrně záporný vztah,           který se zřejmě nejvýrazněji projevuje v případě Marka, podle kterého jsou Fužiny divné           sídliště s ještě podivnějšími obyvateli, kde je každý ihned podezřelý.              Přes veškerý kritický postoj je však i Marko, podobně jako Janina ve Fužinském           blues, do jisté míry k Fužinám loajální, neboť je oba považují za „své“ sídliště. Navzdory           řadě negativních výroků o Fužinách v obou románech ani v jednom ve skutečnosti           nedojde k zásadnímu konfliktu mezi Slovinci a čefurskou menšinou, většina sporů také           nemá nacionální podtext. Verbální střet mezi Ščinkovcem a Paškovići ve Fužinském           blues se nakonec obejde bez rvačky stejně jako konflikty Janininy party s obyvateli jiných           částí Lublaně. Podobně i ve Vojnovićově románu Proč na tebe každej sere ke střetům           nedochází mezi čefury a většinovým slovinským obyvatelstvem, ale v rámci menšiny           samotné. Podobně tragické jsou vztahy ve většině v knize popisovaných čefurských rodin,           zejména v té Markově, jejíž členové spolu nedokáží dostatečně komunikovat.              Čefuři jsou v obou románech převážně nahlíženi s despektem coby primitivní, ne-           kulturní a nevzdělaní lidé s přehnaným vztahem ke sledování fotbalu, zálibou v popíjení           alkoholu a s agresivitou „v krvi“. Ve Fužinském blues se negativní názor na čefury nejpatr-           něji projevuje u šovinistického Slovince Igora Ščinkovce, jehož nejbližší spolupracovník            67 Tamtéž, s. 104.            42","Čefuři v soudobé slovinské literatuře: Fužinski bluz a Čefurji raus!              Zoki je ironií osudu také čefur. Nicméně jak Ščinkovec podotýká, jedná se o čefura            „asimilovaného“ a kulturního, který se na rozdíl od druhých začlenil do většinové spo-            lečnosti. V Proč na tebe každej sere jsou čefurové popisováni daleko důkladněji i se            všemi zápornými vlastnostmi a projevy, kterými jsou kromě výše zmíněného ještě např.            hvízdání na ženy, pouštění hlasité hudby v autě, posedávání před panelákem, kšeftování            s jinými čefury nebo právě neschopnost komunikace v rámci rodiny. Marko na svou            menšinu nahlíží se značnou ironií a kritikou, zároveň se s ní však identifikuje, obzvlášť            ve chvílích, kdy kritizuje většinovou slovinskou společnost za předsudky vůči čefurům.            Svým chováním však paradoxně všechny uvedené stereotypy jen potvrzuje.               Co se týče jazykové stránky, jsou oba romány poznamenány původem jeho hrdinů,            což je nejvýrazněji patrné u dvojjazyčné mluvy Janiny a Marka, patřících do skupiny tzv.            druhé generace přistěhovalců, míchajících slovinštinu a černohorštinu, resp. bosenštinu.            Fužinské blues staví do kontrastu jazyk čtyř postav ze zcela odlišného prostředí, díky            čemuž se střetávají čtyři specifické jazykové diskurzy. S výjimkou Very, hovořící přehnaně            spisovnou slovinštinou, mluví ostatní postavy hovorovou lublanštinou s řadou pro            ni typických znaků, jako je užívání velkého počtu germanismů a anglicismů, krácení            infinitivů či hlásková redukce, všechny navíc používání značné množství vulgarismů,            především srbochorvatských. Nejzajímavější je mluva hlavní hrdinky Janiny, která je            nejvýrazněji hovorová a značně vulgární. Janina střídá, či dokonce míchá oba jazyky, ve            slovinských větách tak často používá výrazy z černohorštiny a naopak. Použití jazyka            je ovlivněno tím, na co zrovna myslí či s kým mluví. Podobně i Vojnovićův hrdina            Marko míchá dva jazyky, hovorovou slovinštinu a bosenštinu svých rodičů. Zatímco            se svými rodiči hovoří bezvýhradně bosensky, s přáteli, třebaže jsou taktéž čefurského            původu, hovoří v lublaňském dialektu, a to méně vulgárním, než jaký užívá Janina.            Jak u Marka, tak u Janiny je přitom shodně slovinština racionálním jazykem, zatímco            černohorština, resp. bosenština jazykem pocitovým, který oba užívají při vypjatých            situacích či popisováním vnitřních procesů a dojmů.              Bibliografie              BOGATAJ M.: Onoho horkého dne. In: SKUBIC, A. E.: Fužinské blues. Brno 2004,               s. 297–300.            BOGATAJ, M.: Bluz (na tri gole). Literatura, 2006, č. 175/176, s. 164–176.            BŮŽKOVÁ, I.: Koncept střední Evropy ve slovinské esejistice: Příklad Draga Jančara.               In: GUNIŠOVÁ, E. – ŠAUR, J. (eds): Mladá slavistika II. Vnější a vnitřní vazby               a souvislosti ve slovanských literaturách, jazycích a kulturách. Brno 2017, s. 41–52.            Case of Kurić and others v. Slovenia (No. 26828/06). [online]. [Cit. 1. 8. 2019]. Dostupné               z: <https://hudoc.echr.coe.int/eng#%22itemid%22:[%22001-111634%22]>.                                                                            43","Iveta Bůžková             CURK, M.: Dialog sodobnih literarnih ustvarjalcev z večkulturnostjo evropske družbe.              Slavistična revija 65, 2017, č. 3, s. 487–499.           Časopis za kritiko znanosti, domišljijo in novo antropologijo. [online]. [Cit. 1. 8. 2019].              Dostupné z: <http://www.mirovni-institut.si/izbrisani/wp-content/uploads/2012/              02/CKZ_izbris_studentska_zalozba_2008.pdf>.           DELIĆ, A.: Fužine so varnostno bolj dolgočasne kot Ljubljana. Delo.si. [online]. [Cit.              1. 8. 2019]. Dostupné z: <https://www.delo.si/ozadja/fuzine-so-varnostno-bolj-              dolgocasne-kot-ljubljana.html>.           HACIN LUKŠIČ, M. – UDOVIČ, B.: »Rajšʼ ko Talijana, sem zbrala Slovana«: analiza              preseljevanj Slovencev na ozemlje držav nekdanje Jugoslavije in njegove posledice.              Prispevki za Novejšo Zgodovino 54, 2014, č. 2, s. 178–194.           HORVAT, M.: Andrej E. Skubic. Mladina.si. 2014. [online]. [Cit. 1. 8. 2019]. Dostupné              z: <https://www.mladina.si/158006/andrej-e-skubic/>.           JAVORŠEK, J. J.:Socialni nadrealizem. Fužinski bluz.GledališkilistSNGDrama.Ljublja-              na 2005, s. 66–70.           KRANJC, B.: Vojnovića zaradi romana Čefurji raus zaslišali policisti. Mladina. 2009.              [online]. [Cit. 1. 8. 2019]. Dostupné z: <https://www.mladina.si/80012/vojnovica-              zaradi-romana-cefurji-raus-zaslisali-policisti>.           KOGOVŠEK, N. a kol.: Brazgotine izbrisa. 2010. [online]. [Cit. 1. 8. 2019]. Do-              stupné z: <http://www.mirovni-institut.si/izbrisani/wp-content/uploads/2012/              02/brazgotine_izbrisa_mirovni_institut_2010.pdf>.           KOZÁR, A.: Skubic, Andrej. Fužinské blues. iLiteratura.cz. [online]. [Cit. 1. 8. 2019]. Do-              stupné z: <http://www.iliteratura.cz/Clanek/17687/skubic-andrej-fuzinske-blues>.           LIBNIK, V.: Izbrisani: kaj je res in kaj ni. siol.net. 2019. [online]. [Cit. 1. 8. 2019]. Do-              stupné z: <https://siol.net/novice/slovenija/izbrisani-kaj-je-res-in-kaj-ni-493149>.           MALTARIĆ, B.: Reflexe problematiky přistěhovalců z republik bývalé Jugoslávie v sou-              časné slovinské literatuře. In: ZEMANOVÁ, Z. – POŘÍZKOVÁ, L. (eds): Cizinec –              vyhnanec – přistěhovalec. Sborník příspěvků z mezinárodního sympozia Umění              a kultury střední Evropy 2011. Olomouc 2012, s. 307–314.           MŽOURKOVÁ, H.: Čefurové, raus! aneb O překládání jazykově heterogenního textu.              Plav.Měsíčníkprosvětovouliteraturu.2013,č. 12.[online].[Cit.1.8.2019].Dostupné              z: <https://www.svetovka.cz/2013/12/12-2013-kritika/>.           Odločitve US. [online]. [Cit. 1. 8. 2019]. Dostupné z: <http://odlocitve.us-rs.si/sl/              odlocitev/US19309> či <http://odlocitve.us-rs.si/sl/odlocitev/US22240>.           PAVIČIĆ, M.: Deveta dežela, podobi pojugoslovanske sedanjosti in antiutopična podoba              (evropske?) prihodnosti. Slavia Centralis 2, 2009, č. 2, s. 182–192.           PAVIČIĆ, M.: Odnosi med Slovenci in prišleki s področja nekdanje Jugoslavije v romanih              Fužinski bluz Andreja Skubica in Čefurji raus! Gorana Vojnovića.In:VOJTECHOVÁ              POKLAČ, S. – VOJTECH, M. (eds): 90. výroče vzniku Univerzity Komenského            44","Čefuři v soudobé slovinské literatuře: Fužinski bluz a Čefurji raus!                 v Bratislave a Univerzity v Ľubľanie / 90. letnica ustanovitve Univerze v Ljubljani in               Univerze Komenskega v Bratislavi. Zborník príspevkov z medzinárodnej vedeckej               konferencie konanej v dňoch 22. 10. – 23. 10. 2009 pri príležitosti jubilea oboch               univerzít / Zbornik prispevkov z mednarodne konference, ki je potekala 22. 10. do               23. 10. 2009 ob jubileju obeh univerz. Bratislava 2010, s. 293–305.            SKUBIC, A.: Fužinski bluz. Ljubljana 2004.            SKUBIC, A.: Fužinské blues. Brno 2004.            SNOJ, M.: Slovenski etimološki slovar. [online]. [Cit. 1. 8. 2019]. Dostupné z:               <https://fran.si/193/marko-snoj-slovenski-etimoloski-slovar/4285519/cefur?               FilteredDictionaryIds=193\&View=1\&Query=%c4%8defur>.            STABEJ, M.: Prišleki in čefurji. In: ZUPAN SOSIČ, A. (ed.): Obdobja 29: Sodobna               slovenska književnost (1980–2010). Ljubljana 2010, s. 297–304.            Statistični urad Slovenije. [online]. [Cit. 1. 8. 2019]. Dostupné z: <https://pxweb.stat.si/               SiStat>.            ŠABEC, K.:Kdo je čefur za kranjskega Janeza: stereotipi in kulturne razlike v sodobnem ev-               ropskem kontekstu. In: NOVAK POPOV, I. (ed.): 43. SSJLK: Stereotipi v slovenskem               jeziku, literaturi in kulturi. Ljubljana 2007, s. 102–116.            V državah bivše Jugoslavije se jih vse manj izreče za Slovence. Delo.si. [online]. [Cit. 1. 8.               2019]. Dostupné z: <https://www.delo.si/novice/slovenija/v-bivsi-jugoslaviji-se-jih-               vse-manj-izrece-za-slovence-166300.html>.            VOJNOVIČ, G.: Čefurji, raus! Ljubljana 2008.            VOJNOVIČ, G.: Proč na tebe každej sere aneb Čefurové, raus! Praha 2011.            ZELENKA, M.: K teórii komparatistickej imagológie (Úvodné tézy). In: ZELENKA, M. –               TKÁČ-ZABÁKOVÁ, L. (eds): Imagológia jako výskum obrazov kultury. K reflexii               etnických stereotypov krajín V4. Nitra 2018, s. 7–16.            ZORKO, U.: Vodič po vesti neke večine. In: VOJNOVIĆ, G.: Čefurji, raus! Ljubljana               2008, s. 184–199.              Mgr. Iveta Bůžková (* 1984) pod vedením doc. dott. Giuseppeho Maiel-            la, Ph.D., zpracovává disertaci s názvem Drago Jančar ve středoevropském prosto-            ru. Ve své odborné činnosti se věnuje zejména současné slovinské literatuře. E-mail:            iveta.buzkova@gmail.com.                                                                                      45","","ALEKSIS KIVI A SRBSKÁ PRINCEZNA             Eliška Jiráňová                            Aleksis Kivi and the Serbian Princess            Osmo Antero Viinikainen, born in 1941 in Kotka, is a Finnish author and artist whose            novel Aleksis Kivi ja serbian prinsessa (“Aleksis Kivi and the Serbian Princess”, 1996)            connects two vastly different worlds using the figure of Aleksis Kivi, who is considered            to be the father of Finnish literature. The novel is based on Kivi’s greatest work and            the first novel written in Finnish, Seven Brothers. Besides Aleksis Kivi himself, the char-            acters in Viinikainen’s grotesque novel include the characters from Kivi’s novel and            a number of historic figures, including Serbian historic figures from the Obrenović            and the Karađorđević dynasties. The paper examines the novel from the thematic and            historical perspective and focuses on the perception of the historical figures in the novel            and the credibility of the novel itself. As the novel is not dated, the paper also explores            the historical events mentioned in the novel and their accuracy to establish a timeline.            Key words: Serbia; Finland; literature; Aleksis Kivi; Obrenovic; Karadjordje; Bakunin                                                                                                47","Eliška Jiráňová                 městnat do jednoho příběhu dvě srbské dynastie, ruského anarchistu, největšího           V finského spisovatele a fiktivní literární postavy? Přesně o to se pokusil ve svém           díle Osmo Antero Viinikainen (* 1941). Spojení srbského a finského světa v jednom           románovém díle je výjimečné, proto se v zájmu zkoumání srbsko-finských literárních           vztahů autorka rozhodla zaměřit na vnímání srbských, finských a dalších historických           postav očima finského spisovatele a rozhodla se analyzovat román Aleksis Kivi a srbská           princezna. Román je svým tématem na poli srbsko-finských vztahů ojedinělý. Je však           nutno zmínit, že román je fikcí, je tedy sice založen na reálných historických postavách,           ty jsou však stavěny do situací, které historicky nebyly možné a mnohdy jsou absurdní,           groteskní.              Osmo Antero Viinikainen se narodil v Kotce, později však přesídlil do Helsinek,           kde také vystudoval politologii na helsinské univerzitě Helsingin yliopisto. Jeho další           kroky ale směřovaly mimo toto pole, pracoval jako učitel na základní škole, dokonce           působil v cirkuse, věnoval se i počítačové vědě a investičnímu poradenství. Jako jeho           největší dílo je hodnocen román Aleksis Kivi ja Serbian prinsessa: seitsemän kertomusta,           näytelmä ja alleviivatut selitykset: fiktio (Aleksis Kivi a srbská princezna: sedm příběhů,           her a podtržených vysvětlivek: fikce) vydaný v roce 1996. Román byl ve stejném roce                                                 1           nominovaný na finskou literární cenu Finlandia. Román je psán formou divadelní           hry. Jedná se o narativní fikci, sled určitých fiktivních událostí. Každé dějství je uvedeno           krátkým popisem prostředí a situace, vypravěč není přítomen, děj plyne prostřednictvím           rozmluv hrdinů. Román nikdy nebyl přeložen do českého jazyka.              Autor byl značně ovlivněn vypravěčským stylem španělského romanopisce Miguela           de Cervantese y Saavedry a jeho pikareskním románem Důmyslný rytíř Don Quijote de                    2           la Mancha. Cervantes se rozhodl nejít cestou vyprávění prostřednictvím první osoby či           vševědoucího vypravěče, zvolil proto postup „líčení historie“ a vysvětluje a poskytuje           fakta o tom, co je v příběhu přítomno. Nevnucuje svému čtenáři žádné názory, ale po-           skytuje dostatek informací, aby byl čtenář schopen závěry vyvodit. Uvedl také postavu           historika Cida Hamedta Benengaliho, aby vyprávění dodal důvěryhonost. Tento aspekt           napomohl růstu romanopisce spolu s jeho postavami; Cervantes jako první využil techni-           ky objektivního tvůrce, který stojí stranou svých postav, přesto je však s jejich činy pevně                                                                    3           svázán. Tento aspekt položil základ moderní estetiky pro umění románu. Mancing           hodnotil Cervantesův postup takto: „Simultaneous simplicity and complexity of the            1  Finlandia-palkinto, finské literární ocenění udělované každoročně autorům nejlepších románových děl.              Do roku 1992 byla cena udělována i za jiné literární žánry. Srov. Finlandia palkinto. Suomen kirjasäätiö              2010. [online]. [Cit. 6. 7. 2019]. Dostupné z: <https://web.archive.org/web/20100827123318/http://www.              kustantajat.fi/kirjasaatio/palkinnot/>.           2  Samotný Don Quijote a Sancho Panza se ve Viinikainenově románu také objevují.           3  Cílem této práce není zabývat se Cervantesovým narativním postupem, existuje však řada významných              studií. Více o těchto narativních postupech viz např.: John Jay Allen, Ruth El Saffar, Santiago Fernández              Mosquera, R. M. Flores, Thomas Lathrop, Santiago A. López Navia, Martín Morán či Paz Gago.            48","Aleksis Kivi a srbská princezna                                      4            narrative strategies in the text“ a narativu věnoval celou studii. Obdobný postup lze            vypozorovat i ve Viinikainenově díle, který v románu využívá reálných historických po-            stav, aby doložil „pravdivost“ příběhu; připisuje jim však fiktivní vlastnosti a také oživuje            románové postavy a staví je na pozici reálných. Jeho styl komentuje Vainikkala-Kejo-            nen následovně: „Salaperäinen väliin tuleva kertoja kiusoittelee lukijaa, ennakoi, epäröi            mutta katsoo kuitenkin velvollisuudekseen hankkia todisteet esittämälleen tarinalle.“ 5                          6               Intertextualita (či dle některých českých autorů – Jiřího Homoláče nebo Daniely            Hodrové – intertextovost) zde hraje výraznou roli; využívání jiných literárních děl a jejich            citování implikuje literární vzdělanost autora a rozšiřuje také obzory vnímání jeho textu.               Viinikainenovo dílo je provázané s románem Sedm bratří největšího finského spiso-                             7            vatele Aleksise Kiviho. Román je považovaný za první finskojazyčný román, sám autor            jej však označoval jako kertomus, tedy vyprávění, ne jako román. Dílo vypráví o životě             4  MANCING, H.: Cervantes as Narrator of Don Quijote. Cervantes: Bulletin of the Cervantes Society of               America XXIII, 2003, č. 1, s. 3. [online]. [Cit. 8. 7. 2019]. Dostupné z: <https://www.h-net.org/~cervant/               csa/artics03/mancing.pdf>.            5  „Tajemný intervenující vypravěč dráždí čtenáře, předvídá, váhá, avšak považuje za svou povinnost získat               důkazy o příběhu, který je vyprávěn.“ VAINIKKALA-KEJONEN, M.-R.: Sankarilla on aina kertoja.               [online]. [Cit. 6. 7. 2019]. Dostupné z: <http://kirjastolinkit.ouka.fi/kaleva/maalis05/3101681.xml>.            6  Myšlence intertextuality se věnoval Michail Michajlovič Bachtin, věnoval se také stavbě románů a za-               měřoval se zejména na jazyk a jeho použití, nepoužíval však ještě pojem intertextualita. Ten poprvé               použila Julia Kristeva. Intertextualitu vnímala jako součást každého textu, nejen románu (Bachtinovo               pojetí): „jakýkoliv text se utváří jako mozaika citací […], je utvářen absorpcí a transformací nějakého               jiného textu.“ (KRISTEVA, J.: Slovo, dialog a román: texty o sémiotice. Praha 1999, s. 9). Stejně k textu               přistupuje i Ronald Barthes, dle kterého je intertextem každý text, protože jsou v něm v různých rovinách               přítomny jiné (ať už předchozí či současné) texty (cit. dle HOMOLÁČ, J.: Intertextovost a utváření               smyslu v textu. Praha 1996, s. 11). Je však nutno zmínit, že vnímání intertextuality se napříč autory liší.               Mezitextové vztahy spadají dle Genetta pod tzv. transtextualitu a lze tak rozlišovat několik úrovní: inter-               textualitu v užším slova smyslu (citační praxe mezi texty), paratextualitu jako vztahy mezi textem a jeho               rámcem (např. předmluva, název,…), metatextualitu (komentář jednoho textu k jinému), hypertextuali-               tu (transformace jednoho textu v jiný – např. adaptace), architextualitu (vztah textu k jeho žánrové či               druhové charakteristice) (TRPKA, V.: Intertextualita. In: KARLÍK, P. – NEKULA, M. – PLESKALO-               VÁ, J. (eds): CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny. [online]. [Cit. 30. 9. 2019]. Dostupné z:               <https://www.czechency.org/slovnik/INTERTEXTUALITA>). Ve zkoumaném textu se setkáváme               s tzv. metatextualitou.            7  Aleksis Kivi (1834–1872), vlastním jménem Alexis Stenvall. Literát pocházející z rodiny chudého ven-               kovského krejčího, který studoval v Helsinkách finštinu, literaturu a historii; studium však nedokončil.               Do literatury vstoupil básněmi, jež mají zásadní význam pro další vývoj finské lyriky. Věnoval se také               psaní her, tragédie Kullervo či realistická komedie Ševci z Nummi (Nummisuutarit) byly přijaty kladně;               nejvýznamnější hrou je biblické drama Lea, které je považováno za počátek finského divadla – premiéra               byla uvedena roku 1869. Mistrovské dílo Sedm bratří (Seitsemän veljestä, 1870) psal téměř 20 let a třikrát               jej přepsal a jedná se o syntézu Kiviho uměleckých a životních názorů. Román je složen ze 14 kapitol               a každá z nich je uvedena krátkým vyprávěním, následuje několik „scénických poznámek“ a pak již začíná               dialog, který tvoří více než polovinu díla a připomíná tak divadelní hru. Kritika jej přijala s rozpaky a až               po vydání románu se autora zastal Johan Vilhelm Snellman a Frederik Sygnaeus. Kivi podlehl duševní               chorobě – neúspěchem zkroušený a s chatrným zdravím krátce před smrtí vydal tragédii Margareta (1871);               hra je jakýmsi poetickým sbohem světu, který k němu byl krutý. Srov. HARTLOVÁ, D. – ČERNÍK, Z.:               Slovník severských spisovatelů. Praha 1998, s. 289.                                                                            49","Eliška Jiráňová             na finském venkově a zejména se věnuje psychologickému aspektu – hlavní hrdinové,                    8           sedm bratrů – osiří a musí se naučit žít v souladu se svým okolím, sousedy na vesnici           a s přírodou. Zpočátku bratři vystupují jako značně divocí a problematičtí, neustále se           dohadují s obyvateli vesnice, vikářem a také s chlapci z vedlejší vesnice, Toukoly; matky           všech dcer v okolí je považují za špatné protějšky pro své dcery. Poté, co jsou bratři nuceni           naučit se číst, aby mohli přijmout svátost biřmování, a tedy být oficiálně prohlášeni za           dospělé, raději se rozhodnou utéct a žít v lese. Ocitnou se tak na statku Impivaara a snaží           se hospodařit a přežít, čelí však mnohým nástrahám. Až po deseti letech života v divočině           se rozhodnou vrátit zpět do vsi a nastěhovat se zpět do Jukoly, odkud utekli. V závěru           je vyzvdiženo mužství všech bratrů, kteří se stali oporou místní společnosti a hlavami           rodin. Přesto je však nutno zmínit, že tón románu není moralistický a jeho cílem není           zdůraznit fakt, že i když je možné vzdorovat, vždy je nutné racionálně zvážit rozhodnutí           a uznat chybu.              Tento příběh upoutal Viinikainena natolik, že se rozhodl využít jeho postavy a idey           ve vlastním díle. Sedm bratří se zde setkává se svým autorem, dalšími vypravěči, histo-           rickými i fiktivními postavami z evropských dějin, a to jak na poli imaginativním, tak           reálném, v okamžicích života i smrti. Narativní a ontologické úrovně se prolínají jako           v postmodernismu, metafyzika je kombinována s metalepsemi. Multidimenzionalita                                            9           románu jakoby uctívala formu Sedmi bratří. Román byl představen také jako divadel-           ní hra – v roce 2007 byla uvedena ve finském Jyvaskylä v letním divadle Harju a byla           opakovaně hrána po dobu měsíce a půl, od 20. června do 4. srpna. 10              KdesivosaměléfinskékrajiněmužjménemAleksisKivipíšesvůjromán,kterýsevšak           stává mnohem víc než divadelním dílem, protože zde je založen na reálných postavách.           Příběh o bratrství a soužití s přírodou a okolím je narušen dopisem od ruských anarchistů,           kterýjenacestězeStockholmuavyjadřujesenospolečnostibezsystému–ruštíanarchisté                                                                      11           jsou v románu prezentováni prostřednictvím postavy Michaila A. Bakunina, tvůrce           8  „Jejich jména od nejstaršího dolů jsou tato: Juhani, Tuomas, Ápo, Simeoni, Timo, Lauri a Éro. Tuomas              a Ápo jsou dvojčata a rovněž Timo a Lauri. Juhani, nejstarší, má pětadvacet let, kdežto Éro, nejmladší,              prožil sotva osmnáctkrát proměnu roku. […] Jejich otce, vášnivého lovce, stihla náhlá smrt v nejlepším              mužnémvěku,kdyžbojovalslítýmmedvědem.“KIVI, A.:Sedm bratří.Praha,1941,s. 9.Všechnypřeklady              z finštiny jsou dílem autorky článku.           9  ESKELINEN, M.: Kolmannen asteen yhteys. Mahdollisen kirjallisuuden seura, 2014, s. 3. [online].              [Cit. 9. 7. 2019]. Dostupné z: <http://mahdollisenkirjallisuudenseura.net/wp-content/uploads/MKS-              Eskelinen-Kolmannen-asteen-yhteys.pdf>.           10  Aleksis Kivi ja Serbian prinsessa. Jyvaskylän Kansannäyttämö, 2007. [online]. [Cit. 17. 7. 2019]. Dostupné              z: <https://www.kansannayttamo.fi/vanhatsivut/pages/serbian_prinsessa.htm>.           11  Michail A. Bakunin (1814–1876), ruský revolucionář a tvůrce anarchismu, který se během studií v Moskvě              sblížil s obdobně smýšlejícími mladými lidmi, zejména se členy ilegálního revolučního kroužku vedeného              ruským filozofem Nikolajem V. Stankevičem, spisovatelem Alexandrem I. Gercenem a publicistou Vissa-              rionem G. Bělinským. Srov. VLČEK, R.: Kapitoly z obecných dějin 19. století II. Brno 2017, s. 20. [online].              [Cit. 13. 7. 2019]. Dostupné z: <https://is.muni.cz/auth/el/phil/jaro2017/HIAK109a/um/Kapitoly_              2.pdf>. V mládí působil Bakunin jako publicista a diplomat a kritizoval politickou situaci, za což byl            50","Aleksis Kivi a srbská princezna              anarchismu a ruského revolucionáře, který bratry kvůli útěku do lesa a životu v odloučení            vnímá jako anarchisty a oslavuje Kiviho za propagaci tohoto myšlení: „Mutta kuitenkin            kertomukset uroteoistanne seitsemän miehen kapinaryhmän kärjessä ovat kiirineet            kautta Venäjän maan, Baltiaan ja Puolaan asti, ja lietsoneet maaorjien keskuuteen uskoa            sorron yön väistymisestä ja anarkismin aamunkoitosta. Saanko vielä puristaa kättänne,            toveri Hiiden Kivi!“ 12               Čím dále století postupuje, tím těžší je pro Kiviho vyrovnávat se s vlastním výtvorem            a s tím, jaký směr události nabraly. Do toho všeho dorazí do jeho domu skupina krásně            oblečených cizinců… srbská delegace.               V prvním dějství Kivi spolu se svým bratrem Alperttim a jeho ženou Karuliinou            sedí ve světnici a Kivi se věnuje literatuře. Čas není specifikován, uvedeno je pouze, že            se vše odehrává v 19. století. Přestože přesné datové určení není známo, je patrné, že            se jedná o počátek století, a to dle komentáře Kyöstiho, Kiviho bratra: „Siispä aloitta-            kaame! Seuraava tarina liittyy niihin taisteluihin, joita Serbian kansa parhaillaan käy            itsenäisyytensä puolesta. Mehän tiedämme, että meidän täällä oljennellessamme hyvän            tsaarimme Aleksanterin kelpo alamaisina joutuvat serbialaiset veljemme kamppailemaan            ase kädessä vapautuakseen Turkin pakana-sulttaanin vuosisataisen sorron ikeestä. Sitä            jaloa kamppailua on käyty vuoroin Obrenovits-suvun, vuoroin Karadjordjevits-suvun            johdolla, sillä niin yhtäläisen kipakasti mielivät molempien sukujen ruhtinaat kansansa            vapaussankareiksi, että ovat he kuin kissat ja koirat yhteisen kupin ympärillä: sovussa            ja yhteistuumin ei vapuden asian ajaminen ota luonnistuakseen. Mutta kohtapa saam-            me kuulla miten noiden kaukaisten, keskenään juonittelevien sukujen vehkeilyt mitä            merkillisimmin säikein kutoutuvat kotitanhuviemme tapahtumiin.“ 13                     pronásledován. Na jaře 1849 působil také na revoluční dění v Praze; spiknutí však bylo odhaleno a vše               tak vyústilo v jeho zatčení a věznění v Rusku. Srov. URBAN, O.: Česká společnost 1848–1918. Praha 1982,               s. 82–83.            12  „I přesto se zkazky o činech sedmičlenné povstalecké skupiny rozšířily po ruském území, do Pobaltí               a Polska, a povzbudily nevolníky, aby věřili v boj proti útlaku a úsvit anarchismu. Rád bych potřásl Vaší               rukou, drahý soudruhu Kivi!“ VIINIKAINEN, A.: Aleksis Kivi ja Serbian prinsessa. Helsinki 1996,               s. 128–129.            13  „Tak tedy začněme! Následující příběh se pojí k těm bojům, které národ srbský právě svádí za svou nezá-               vislost. Jak je nám známo – zatímco my si tady žijeme jako řádní poddaní našeho dobrého cara Alexandra,               naši srbští bratři jsou nuceni bojovat se zbraní v ruce za osvobození se ze stoletého otrockého útlaku               tureckého pohanského sultána. Tento ušlechtilý boj vede tu rod Obrenovićů a tu zase rod Karađorđevićů,               jelikož knížata obou rodů se touží stejně horlivě stát hrdiny osvoboditeli pro svůj národ, že jsou jako               kočky a psi u jedné misky: ve shodě a pokoji se nezdá býti možné svobody dosáhnout. Ale zakrátko se               dozvíme, jak jsou pletichy těchto dalekých, vzájemně intrikujícíh rodů jakkoli neobvyklým způsobem               propleteny s událostmi naší vlastní domoviny.“ VIINIKAINEN, A.: Aleksis Kivi ja Serbian prinsessa.               Helsinki 1996, s. 104–105.                                                                            51","Eliška Jiráňová                Z proslovu vyplývá, že v oné době probíhá boj o srbskou nezávislost (tzn. první a dru-                         14           hé srbské povstání . Za povšimnutí stojí Kyöstiho hodnocení cara Alexandra: „Tsaari           Aleksanteri ja äiti Venäjä olkoot meidän ja vapautemme turva! Toisiimme ei meillä ole                     15           luottamista“ – právě on se zasloužil o finskou nezávislost a byl finským lidem vnímán                       16           velmi pozitivně. Na základě těchto specifik lze stanovit, že děj probíhá ve 20. letech           19. století, tedy v době srbských povstání a po prohlášení Finska velkoknížectvím v roce           1809. Jak finská, tak srbská historie byla ovlivněna napoleonským tažením Evropou –           v srbském případě v podobě rusko-tureckých válek (kdy Srbsko stálo na ruské straně,           nicméně po ukončení ruské války s Tureckem bylo ponecháno „napospas“), které vy-           ústily ve stanovení Srbska knížectvím; ve finském případě to bylo v podobě setkání           Napoleona a cara Alexandra I. v Tylži roku 1807 a následného švédsko-ruského konfliktu,                                                               17           který ovlivnil další dění ve Finsku a vyústil v prohlášení velkoknížectví. V rozporu s tím-           to tvrzením je však fakt, že Aleksis Kivi své dílo Sedm bratří tvořil až v průběhu 60. let           19. století a vydáno bylo v konečné podobě, po trojnásobném kompletním přepsání, až           v roce 1870. Vzniká tak zde nesoulad mezi využitou datací a historicky doložitelnými fakty.           Lze však předpokládat, jak je i v románu několikrát zmíněno, že Kivi již dříve uvažoval           o napsání epického výpravného díla, nicméně vytvořil jej až mnohem později. Navíc            14  První srbské povstání proti turecké nadvládě bylo podmíněno slábnutím Osmanské říše, kdy se konflikty              s Ruskem nevyvíjely pro Osmany dobře, navíc Srbové jako členové rakouské armády získali vojenské              schopnosti během rakousko-turecké války na konci 18. století. Zpočátku šlo pouze o povstání dahiů              v bělehradském pašaliku, nicméně postupem času se povstání rozrostlo proti Osmanské říši jako celku              a vyústilo v boj o nezávislost. V čele povstání stál Karađorđe Petrović, zakladatel dynastie Karađorđevićů.              Když 1806 propukla turecko-ruská válka, srbská strana pod příslibem nezávislosti od Ruska bojovalo              v Bělehradském pašaliku proti Turkům. Po ukončení války (ze strany Ruska kvůli francouzské hrozbě –              možnému napadení Napoleonem) byla válka s Tureckem roku 1812 ukončena bukurešťským mírem.              Srbové sice měli za pomoc Rusku přislíbenou autonomii, to se však nestalo. Následně vypuklo druhé              srbské povstání (1815), jehož vůdcem byl Miloš Obrenović, které skončilo uzavřením dohody s Turky –              Obrenovićovi totiž bylo jasné, že sám nemůže nepřítele porazit, proto se uchýlil k diplomatickému jednání.              Turecko navíc bylo v ohrožení ruského útoku, neboť válka s napoleonským vojskem byla ukončena, proto              přijalo kompromisní řešení. Miloš Obrenović byl uznán bělehradským pašou za vrchního knížete Srbů;              Srbové však akceptovali svrchovanost tureckého sultána. Srov. PELIKÁN, J. a kol.: Dějiny Srbska. Praha              2013, s. 163–172.           15  „Car Alexandr a matka Rusko budiž bezpečím pro nás i naši svobodu! Nikomu jinému důvěřovat              nemůžeme.“ VIINIKAINEN, A.: Aleksis Kivi ja Serbian prinsessa. Helsinki 1996, s. 114.           16  Car Alexandr I. Pavlovič (1777–1825), ruský imperátor, finský velkokníže, polský král (jako Alexandr II.).           17  Car měl po setkání s Napoleonem zapojit Švédsko do protianglické koalice, což se však nestalo, proto              došlo ke konfliktu Ruska se Švédskem, který se odehrával z velké části na finském území – tehdejším              území Švédska; Rusové obsadili Helsinky a postupovali dále. Švédská strana byla po krvavé porážce              uOravainennucenauzavřítpříměří(1808).RuskýmcílembylopůvodněpřinutitŠvédsko,abysepřipojilo              k protianglické koalici, protože ale chtěli posílit i svou pozici, bylo rozhodnuto o připojení Finska. To              bylo vyhlášeno už roku 1808, následně car Alexandr I. vydal manifest o postavení Finska – protože cílem              cara bylo zajistit si loajalitu nově nabytého území, svolal finský zemský sněm (1809) a finské stavy zde              přísahaly věrnost carovi. Finům bylo slíbeno, že budou zachovány staré svobody a Finsko tak získalo              rozsáhlou autonomii a bylo prohlášeno velkoknížectvím. Srov. HEJKALOVÁ, M.: Finsko. Praha 2003,              s. 49–51.            52","Aleksis Kivi a srbská princezna              vzhledem k roku narození (1834) dílo ve 20. letech tvořit nemohl. V románu Kivi několi-            krát naráží na fakt, že jeho inspirace, dílo, které vytvořil – myšleno jednotlivé postavy            bratrů, statek Impiraava a Joukola – jsou ve skutečnosti odlišné od jeho představ, jak si je            vysnil; s jeho vizí se neshoduje ani chování bratrů, kteří vystupují aktivněji a agresivněji            a prosazují své vlastní názory na úkor společnosti. Zde je proto patrná neshoda mezi            časovým určením srbských událostí a mezi Kiviho skutečnou prací na románu.               Zatímco Alpertti čte Bibli, Kivi mluví o svých knihách. Ovlivnění Viinikainena            Cervantesem je patrné z několika zmínek v románu, např. když Kivi označuje Dona            Quijota za „[…] suruhahmoinen sieluveljeni“. 18               Z krásně oděné skupiny cizinců, která se objeví před Kiviho dveřmi, se vyklube            srbská delegace složená ze zástupců dynastie Karađorđevićů a Obrenovićů, přestože jsou            prvně považováni za pocestné, kteří na chalupu zabloudili. Jejich příchod, a zejména            princeznu, komentuje Kivi teatrálním citováním ze svého vlastního díla: „Usein hänen            silmänsä, jalot ja laupiaat, lepäsivät uneksuen vienon tyttösen päällä, joka orpona ja                                                     19            suojatonna kerran oli joutunut heidän huoneeseensa“ – stále není odhalena pravda            a cizinci jsou považováni za chudé. Neustále se jich vyptává, jak se daří bratrům na            Impivaaře a nedochází mu zpočátku, s kým má tu čest. Zde je zarážející společný postup            dvourodů,kteréveskutečnostihistorickyčelilymnohakonfliktůmabylynesmiřitelnými            konkurenty. Miloš Obrenović poté, co se stal srbským knížetem roku 1815, aktivně            potíral jakoukoliv opozici, a to včetně rodu Karađorđevićů. Už v době prvního srbského            povstání byl Karađorđe Petrović nucen uprchnout do Rakouska (1813) a následně do                    20            Besarábie, načež se vůdcem druhého srbského povstání stal Miloš Obrenović. Když se            Karađorđe potajnu vrátil zpět do Srbska, původně se záměrem posílit povstání, došlo            všakkdiplomatickédohoděMilošeObrenovićesTurkyaKarađorđesestalobětíatentátu.            „Na Milošův příkaz byl Karađorđe v okolí Smedereva, kde se ukrýval, zavražděn. Jeho            useknutou hlavu poslal Miloš sultánovi do Istanbulu jako výraz své loajality.“ 21               Vyhnanství je další částí románu, která se vymyká historickým faktům – Viinikainen            zde za vyhnance chybně označil Miloše Obrenoviće: „Olisiko puolen toistakymmentä            vuotta ehtinyt kulua siitä, kun Oolannin sodan mainingit nostaessaan Itävallan tuke-            mat Karadjordjevitsit vapaustaistelun johtoon paiskasivat vastaavasti ruhtinas Milos             18  „[…] duševního bratra se smutnou duší.“ VIINIKAINEN, A.: Aleksis Kivi ja Serbian prinsessa. Helsinki               1996, s. 99.            19  „Často její oči, bystré a laskavé, ulpěly na dívence, která kdysi přišla do jejich domu jako sirotek bez               ochrany.“ KIVI, A.: Sedm bratří. Praha 1941, s. 260; překlad Vladimíra Skaličky.            20 Prvně byl Karađorđe rakouskými úřady internován, nakonec mu ale bylo povoleno vycestovat do               Ruska. Srov. RYCHLÍK, J.: Mezi Vídní a Cařihradem 1 / Utváření balkánských národů. Praha 2009.               [online]. [Cit. 16. 7. 2019]. Dostupné z: <https://books.google.cz/books?id=_VZuDwAAQBAJ\&pg=               PT212\&lpg=PT212\&dq=karadjordje+utekl+ze+srbska\&source=bl\&ots=fA1KQ9w9jR\&sig=ACfU3U3               w2rtJL2dIRl9AAo8QgmvJxrZoRQ\&hl=en\&sa=X\&ved=2ahUKEwjnwazymtXjAhUBaVAKHVWM               Dm0Q6AEwBHoECAkQAQ#v=onepage\&q=karadjordje%20utekl%20ze%20srbska\&f=false>.            21  PELIKÁN, J. a kol.: Dějiny Srbska. Praha 2013, s. 173.                                                                            53","Eliška Jiráňová             Obrenovitsin maanpaon kunniattomaan hämärään, mistä tämä yllättäen ilmestyy takai-           sin historian valokeilaan kesken vaivihkaista rämpimistään suomalaismetsien suojissa           kohti Pietaria ja tsaarin hovia aikomuksenaan juonia siellä sukunsa värit takaisin vapaus-                          22           taistelun viireihin.“ Již výše je však vysvětleno, že do vyhnanství byl donucen odejít           Karađorđe. Je pravda, že Obrenović preferoval Rusko, byl přesvědčen, že právě tato           velmoc je nejvíce zainteresována na vývoji na jihu Balkánu a bude podporovat myšlenku                                                 23           dalšího rozšíření samosprávy pro pravoslavné Srby, nebyl zde však ve vyhnanství. Poté,           co byla sultánem vyhlášena – se souhlasem Ruska – ústava autonomního Srbska, byla           zřízena na knížeti nezávislá státní rada, kterou sultán jmenoval a která byla složena vý-           hradně z Milošových odpůrců. Kníže proto rezignoval na knížecí stolec a emigroval na           svůj soukromý statek ve Valašsku (v dnešním Rumunsku). 24              V románu je však, oproti historickým faktům, několikrát zmíněno spojení obou           rodů s cílem dosažení stability v zemi. Lze to vidět například ve vyjadřování Karađorđeho,           který oslovuje Obrenoviće jako drahého přítele: „Milos Obrenovits! Jalo maanmieheni!                        25           Rakas ystäväni!“ či v jeho proslovu na dvoře statku Impivaara. Ten je při slavnostní           příležitosti vyzdoben v balkánském stylu a připomíná tržiště, je plný hudebníků, pro-           dejců a všudypřítomné hudby. Ve svém projevu označuje znesváření rodů za ukončené:          „Arvoisa yleisö, olkaa tervetulleet todistamaan tätä suurta historiallista sovintoa. Jatkuvan           keskinäisen tukkanuottasilla olon uuvuttamina olemme me Serbian kaksi uljasta sukua           päättäneet yhdistää voimamme jalossa taistelussa kansamme vapauttamiseksi turkkilais-           ten vääräoppisesta ikeestä […] Me kiitämme tätä kelpo pariskuntaa, joka on vaivojaan           ja varojaan säästelemättä luonut tänne viheliäiseen takapajulaansa tämän suurenmoi-           sen virikkeellisen kasvuympäristön ja siten taannut prinsessallemme hänen säätynsä                                  26           mukaiset elämisen puitteet…“ Bylo totiž rozhodnuto o spojení obou znesvářených           rodů a nabídnutí ruky srbské princezny ruskému carovi na důkaz úcty a za účelem spoje-            22  „Asi patnáct let stačilo uplynout od dob, kdy se rod Karađorđeviců podporován Rakouskem při vypuk-              nutí Ålandské války vyšvihl do vedení boje o svobodu a odpovídajícím způsobem uvrhnul knížete Miloše              Obrenoviće do hanebného stínu vyhnanství, ze kterého se však tento překvapivě znovu vynořuje na              výsluní historie plíže se kradmě ve skrytu finských lesů vstříc Petrohradu a carskému dvoru s úmyslem              dostat barvy svého rodu pomocí intrik zpět na praporce boje o svobodu.“ VIINIKAINEN, A.: Aleksis              Kivi ja Serbian prinsessa. Helsinki 1996, s. 105.           23  ĆOROVIĆ, V.: Istorija srpskog naroda: Srbija kao samoupravna država. [online]. [Cit. 28. 8. 2019].              Dostupné z: <http://www.rastko.rs/rastko-bl/istorija/corovic/istorija/7_8_l.html>.           24 ŠESTÁK, M. a kol.: Dějiny jihoslovanských zemí. Praha 2009, s. 193.           25  „Miloši Obrenovići! Drahý krajane! Milý příteli!“ VIINIKAINEN, A.: Aleksis Kivi ja Serbian prinsessa.              Helsinki 1996, s. 107.           26 „Vážené publikum, buďte vítáni jako svědci tohoto velkého historického smíru. Unaveni neustálými              vzájemnými šarvátkami jsme se my, dva srbské chrabré rody, rozhodly spojit své síly v tomto ušlech-              tilém boji za osvobození našeho národa z heretického tureckého otroctví… Jako pokrevní zpečetění              této dohody jsme se teď vydali přivést zpět domů naši malou ztracenou princeznu, ve které se krásným              a dříve neviděným způsobem spojují oba naše vznešené rody… Děkujeme tomuto dobrému páru, který              nedbaje vynaloženého úsilí a prostředků dokazál vytvořit v této mizerné díře toto báječné a působivé            54","Aleksis Kivi a srbská princezna              ní národů, aby ruská říše mohla chránit srbské zájmy a zajišťovala srbskou autonomii.                                                                27            S tímto měl vypomoci i největší finský básník Johan Ludvig Runeberg, který měl svou            vybranou řečí cara o kráse a hodnotách princezny přesvědčit. Jeho vybrané básnické            umění komentuje Lauri, hrdina Sedmi bratří, následovně: „Suuri suomalainen runoilija!            Runoilee pahkakuppejakin runoilemalla niille tekijän. Vaarat runoilee ja kylät vaarojen            laelle. Kaukametsän vaarojen ympärille. Ja maailman. Ja maailmalle reikäiset rajat.“ 28               Přestože dílo Viinikainena vyniká svým tématem, díky čemuž je ve finské literatuře            naprosto ojedinělé, z pohledu historického není přesné a setkání zmíněných postav za            uvedených skutečností nebylo reálné a ani k němu nikdy nedošlo. Lze však předpokládat,            že historická přesnost nebyla záměrem autora, primárním cílem hry je pobavit a prezen-            tovat odlišnou srbskou kulturu; groteskní spojení historických postav a událostí tomu            zdatně napomáhá a představuje finskému čtenáři (či divákovi) balkánský svět. Všechny            postavy sice žily v 19. století, což je spojuje, nicméně není dokázáno ani známo, že by            členové dynastie Obrenovićů či Karađorđevićů kdy cestovali do finských končin, stejně            tak jako není známo, že by se Aleksis Kivi věnoval jakékoliv oblasti srbského prostředí či            se dokonce setkal se srbskými představiteli – ať už na finské půdě, či ve svém domově.            Ani v srbské, ani ve finské literatuře není dílo, které by se natolik věnovalo srbsko-fin-            ským, byť fiktivním, vztahům, proto se autorka zaměřila na detailní rozbor právě tohoto            románu.             Bibliografie             Aleksis Kivi ja Serbian prinsessa. Jyvaskylän Kansannäyttämö 2007. [online]. [Cit. 17. 7.               2019]. Dostupné z: <https://www.kansannayttamo.fi/vanhatsivut/pages/serbian_               prinsessa.htm>.            ĆOROVIĆ, V.: Istorija srpskog naroda: Srbija kao samoupravna država. [online]. [Cit.               28. 8. 2019]. Dostupné z: <http://www.rastko.rs/rastko-bl/istorija/corovic/istorija/               7_8_l.html>.            Djordje Petrović, known as Karadjordje. Belgrade 1997. [online]. [Cit. 15. 7. 2019]. Do-               stupné z: <https://web.archive.org/web/20080824031053/http://www.royalfamily.               org/album/portraits/port200.htm>.                 prostředí pro její vývoj a tudíž zajistili naší princezně život v rámci standardů hodných jejího titulu…“               VIINIKAINEN, A.: Aleksis Kivi ja Serbian prinsessa. Helsinki 1996, s. 133–134.            27 Johan Ludvig Runeberg (1804–1877), finskošvédský básník. Sám se považoval za finského básníka,               přestože psal švédsky – jako veškerá tehdejší finská inteligence. Autor sbírky Příběhy praporčíka Ståla               (1848–1860), jejíž první báseň, Naše zem, se stala finskou hymnou. HARTLOVÁ, D. – ČERNÍK, Z.:               Slovník severských spisovatelů. Praha 1998, s. 412.            28  „Velký finský básník! Dokáže zrýmovat dřevěné hrnečky tak, že jim vybásní tvůrce. Zalesněné vrchy               vybásní a na těch vrších vísky. Širé lesy okolo vrchů. A svět. A světu neucelené hranice. Není-li toto               básník!“ VIINIKAINEN, A.: Aleksis Kivi ja Serbian prinsessa. Helsinki 1996, s. 141.                                                                            55","Eliška Jiráňová             ESKELINEN, M.: Kolmannen asteen yhteys. Mahdollisen kirjallisuuden seura, 2014.              [online]. [Cit. 9. 7. 2019]. Dostupné z: <http://mahdollisenkirjallisuudenseura.net/              wp-content/uploads/MKS-Eskelinen-Kolmannen-asteen-yhteys.pdf>.           Finlandia palkinto. Suomen kirjasäätiö 2010. [online]. [Cit. 6. 7. 2019]. Dostupné              z: <https://web.archive.org/web/20100827123318/http://www.kustantajat.fi/kirja              saatio/palkinnot/>.           HARTLOVÁ, D. – ČERNÍK, Z.: Slovník severských spisovatelů. Praha 1998.           HEJKALOVÁ, M.: Finsko. Praha 2003.           HOMOLÁČ, J.: Intertextovost a utváření smyslu v textu. Praha 1996.           KIVI, A.: Sedm bratří. Praha 1941.           KRISTEVA, J.: Slovo, dialog a román: texty o sémiotice. Praha 1999.           MANCING, H.: Cervantes as Narrator of Don Quijote. Cervantes: Bulletin of the              Cervantes Society of America XXIII, 2003, č. 1, s. 117–140. [online]. [Cit. 8. 7. 2019].              Dostupné z: <https://www.h-net.org/~cervant/csa/artics03/mancing.pdf>.           OAKES, D.: Finnish Pronunciation Guide. Phantom Ranch 2014. [online]. [Cit. 19. 7.              2019]. <http://www.phantomranch.net/folkdanc/alphabet/finnish.htm>.           PELIKÁN, J. a kol.: Dějiny Srbska. Praha 2013.           RYCHLÍK, J.: Mezi Vídní a Cařihradem 1 / Utváření balkánských národů. Praha 2009.              [online]. [Cit. 16. 7. 2019]. Dostupné z: <https://books.google.cz/books?id=_VZu              DwAAQBAJ\&pg=PT212\&lpg=PT212\&dq=karadjordje+utekl+ze+srbska\&sour              ce=bl\&ots=fA1KQ9w9jR\&sig=ACfU3U3w2rtJL2dIRl9AAo8QgmvJxrZoRQ\&              hl=en\&sa=X\&ved=2ahUKEwjnwazymtXjAhUBaVAKHVWMDm0Q6AEwBH              oECAkQAQ#v=onepage\&q=karadjordje%20utekl%20ze%20srbska\&f=false>.           ŠESTÁK, M. a kol.: Dějiny jihoslovanských zemí. Praha 2009.           TRPKA, V.: Intertextualita. In: KARLÍK, P. – NEKULA, M. – PLESKALOVÁ, J. (eds):              CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny. [online]. [Cit. 30. 9. 2019]. Do-              stupné z: <https://www.czechency.org/slovnik/INTERTEXTUALITA>.           URBAN, O.: Česká společnost 1848–1918. Praha 1982.           VAINIKKALA-KEJONEN, M.-R.: Sankarilla on aina kertoja. [online]. [Cit. 6. 7. 2019].              Dostupné z: <http://kirjastolinkit.ouka.fi/kaleva/maalis05/3101681.xml>.           VIINIKAINEN, A.: Aleksis Kivi ja Serbian prinsessa. Helsinki 1996.           VLČEK, R.: Kapitoly z obecných dějin 19. století II. Brno 2017. [online]. [Cit. 13. 7. 2019].              Dostupné z: <https://is.muni.cz/auth/el/phil/jaro2017/HIAK109a/um/Kapitoly_              2.pdf>.            Bc. Mgr. Eliška Jiráňová, DiS., (* 1989) zpracovává pod vedením doc. PhDr. Vác-           lava Štěpánka, Ph.D., disertační práci s názvem Srbsko-finské vztahy od 19. století po           současnost a své bádání orientuje zejména na srbskou a finskou literaturu, překlady děl           a kulturu obecně. E-mail: 341768@mail.muni.cz.            56","FORMOVÁNÍ UKRAJINSKÉ LITERÁRNÍ             POSTAVY NA PŘELOMU 20. A 21. STOLETÍ:            OD FENOMÉNU „HOMO SOVIETICUS“            K PERMANENTNÍMU HLEDÁNÍ              Krystyna Kuznietsova                   The Shaping of the Ukrainian Literary Character at the Turn of the            21st Century: From the Phenomenon of “Homo Sovieticus” to            Permanent Searching             The literary process in any culture and country continues to evolve due to political, social            and historical factors; another important factor in the modern era is the popularisation            of trends. The changeable nature of literary genres, topics and character prototypes            is, therefore, a given. This paper reconstructs the shaping of the fictional characters in            Ukrainian literature at the turn of the 21st century—from the characters of Ukrainian            modernism, “Homo Sovieticus” and the underground up to the present day. The shaping            of Ukrainian fictional characters during this time was not easy. With the arrival of            Ukrainian postmodernism, the characters became uncertain and were forced into endless            searching with no real hopes for the future. The main protagonists of the current            Ukrainian novels have changed: they look to the past to assess and understand the world            they live in but are perhaps still searching and have to follow a path of self-discovery to            be able to finally stop and fully understand their identity.             Key words: Ukrainian fiction; contemporary fiction; post-Communist literature; cha-            racter; contemporary character                                                                                          57","Krystyna Kuznietsova                iterární proces v jakékoli kultuře a státě vždy prochází změnami ovlivněnými           L politickou a společenskou situací, historií a v dnešní době často i popularizací           trendů. A proto proměnlivost žánrů a témat v literatuře musíme považovat za zřejmou,           stejně tak i proměnlivost prototypů postav. Samozřejmě že nemluvíme o jediném vyhra-           něném typu, ale o transformaci postavy, která může zaujmout čtenáře, autorova součas-           níka.              Postava v literární vědě byla vždy otevřenou otázkou o postupech její teoretické           analýzy a jejího samotného vnímání sebe sama a jejího místa v literárním díle. Dnes se           však přikláníme k tzv. teorii fikčních světů, kde postavu nemůžeme ztotožnit s opravdu           existujícím člověkem, jelikož nežije ve skutečném světě, ale v autorem vymyšlené umělec-           ké realitě. Je důležité ale podotknout, že se v případě takovéhoto nahlížení na postavu           fikční svět stvořený spisovatelem často a nevyhnutelně prolíná s tím naším skutečným. 1           A tudíž postavy próz svým vzhledem, povahou, jednáním a úvahami, vnitřním a vnějším           světem odráží charakteristiku člověka, osobnosti, kterou bychom mohli považovat za           jednoho z nás.              Bez ohledu na to, jakým jazykem je dílo napsáno, zobrazuje autor svět, jehož postavy           patří k určité společnosti, dokonce i když neuvádí místo a čas událostí, stejně se vyskytují           v určitém období kalendářního času historie na určitém území a hrdinové vždy budou           představiteli určitého národa. Autor vytváří neexistující svět skrze realitu, jehož součástí                                                              2           jsou i čtenáři, kteří sebe a své okolí rozpoznávají na stránkách románu. Navíc v současné           próze autorský vypravěč často splývá s postavou, což ještě více přibližuje text k realitě.           A z tohoto důvodu můžeme vnímat fikční svět jako odraz toho našeho a literární postavu           jako odraz nás samotných.              V proměnlivosti ukrajinská literatura není žádnou výjimkou a na začátku 20. století           vidíme výraznou změnu nejenom uměleckých stylů, směrů a témat, ale i samotné postavy.           Ve 20. letech 20. století přichází do ukrajinské literatury zcela nové téma města, což           vyžadovalo i žánrovou proměnu a próza tíhla k intelektuálnímu románu. Pochopitelně           že ukrajinská moderna a román těchto let byly docela odlišné od moderny světové a od           intelektuálního románu v jiných evropských zemích, ale ukrajinský intelektuální román           a moderna přinesly s sebou zcela novou postavu. Jestliže novelisti Hryhorij Kosynka           a Volodymyr Vynnyčenko zůstávají u tématu vesnice a popisují životní dramata a duševní           hledání vesničanů, Valerjan Pidmohylnyj přichází se svým prvním urbanistickým romá-           nem Město (1928), kde hlavní hrdina-vesničan prochází bouřlivým vývojem. Toto téma je           něčím novým a v ukrajinské prozaické tvorbě dosud neznámým. Osudová krize hledání              1  FOŘT, B.: Úvod do sémantiky fikčních světů. Brno 2005.           2  ANDERSON, B.: Pomyslná společenství. In: HROCH, M. (ed.): Pohledy na národ a nacionalismus.              Praha 2004, s. 239–269.            58","Formování ukrajinské literární postavy na přelomu 20. a 21. století: od fenoménu „homo…              sebe sama ve velkém městě vytváří osobnost nejistou a zároveň precizní v dosažení svých            cílů. 3               Podobné postavy pro svou prózu vybírá i ukrajinský novelista Hnat Mychajlyčenko,            kterýliterárněpůsobilmezilety1915a1922.VnoveláchPolibek,Město,Prostitutka,Vězení            a v dalších líčí osobnosti, které neznámá vůle vhodila do světa utrpení a duševních otřesů.            Žijí v podmínkách absolutního odcizení od reality, osamělí, nuceni každou minutu            svého živobytí řešit existenciální problémy. 4               Zcela novým pro ukrajinskou literaturu byl i popis prostředí uměleckého a vědecké-            ho. Jím spisovatelé ve svých dílech dávali prostor postavám intelektuálním a seznamovali            čtenáře s jejich složitým vnitřním světem. Například román Jurije Janovského Strážce            lodi (1928) před námi otvírá tvůrčí proces natáčení filmu a hlavní hrdina se často zamýšlí            nad otázkou života a smrti, nad smyslem života umělce a tajemstvím lidské duše, hledá                                                                5            harmonii a krásu, snaží se definovat poslání následující tvůrčí generace. Z tohoto hledis-            ka je zajímavým i román Doktor Serafikus (1929) od Viktora Domontovyče, který vybírá            jakožto hlavní postavu vědce-podivína, jehož způsob života a světonázor tkví v popírá-            ní „přirozeného“ ve prospěch „kulturního“, reality ve prospěch abstrakce a popírání            bezprostřednosti ve prospěch umělého chování. Je asociální a nezapadá do společnosti,            opečovává svůj vnitřní filozofický svět, ale nakonec se začíná zabývat i lidskými vztahy,            jelikož jim moc nerozumí. 6               Byl to vánek západoevropské moderny s výzvou „umění pro umění“ a s úsilím o „čis-            té umění“. Spisovatelé se snažili svého protagonistu vzdálit od mas a politiky a zaměřit            jeho myšlenky na vývoj vnitřního světa a hledání odpovědí na své psychologické a filo-            zofické otázky. Tyto postavy stály na začátku zrození intelektuála, kterého potkáváme            v ukrajinské literatuře i na konci 20. století, jelikož právě modernistický obraz byl vlivný            a atraktivní pro postsovětskou generaci. 7               Proměny prozaických postav 20.–30. let 20. století by určitě byly zajímavé i v dalších            desetiletích a nemusely by čekat na svůj „návrat“ v 70.–80. letech, ale komunistické            pohledy a očekávání od kultury byly poněkud jiné. A proto byl na začátku třicátých let            za jediný přijatelný umělecký směr prohlášen socialistický realismus. Spisovatelé byli            postaveni před hotovou věc – museli tvořit podle modelu a pravidel socialistického            myšlení, kde jakákoli postava má vykonávat svoji funkci – být vzorem pro čtenáře            a vyvolávat touhu po napodobování. Taková postava byla sovětským ideálem, jednalo se            o správného občana – budovatele světlé budoucnosti lidstva, „homo sovieticus“ nebo             3  КУЗЬМЕНКО, В. І. (ред.): Історія української літератури XX – початку XXI століття. У трьох               томах. Том 1. Київ 2013, s. 389–392.            4  Tamtéž, s. 377–380.            5  Tamtéž, s. 427–429.            6  ДОНЧИК, В.: Історія української літератури XX століття. У 2 кн. Кн. 1.: 1910–1930-ті роки.               Київ 1993, s. 647–648.            7  АНДРЕЙЧИК, М.: Інтелектуал як герой української прози 90-х років XX століття. Львів 2014.                                                                            59","Krystyna Kuznietsova                                                                    8          „nového“ člověka, kterého popisoval kolektiv autorů v knize Sovětští lidé (1974) jako           člověka, pro kterého je nejdůležitější věcí práce, který je zároveň nesmírně oddaný své           vlasti, je součástí kolektivu, je nezdravě zvědavý a nadměrně se zajímá o život svých           sousedů a nemusí se starat o nic, protože zodpovědnost za něj na sebe přebral stát. 9           Podobně se vyjadřuje i ruský filozof a sociolog Alexandr Zinovjev: „[Homo sovieticus] je           zvyklý žít v relativně špatných podmínkách, připraven čelit obtížím, neustále čeká na to           nejhorší; schvaluje činnost vlády; snaží se zasahovat do života těch, kteří porušují obvyklé           formy chování; zcela podporuje vedení vládních orgánů; má standardní ideologické           vědomí; má pocit odpovědnosti za svou zemi; nebrání se sebeobětování a je připraven           odsoudit i jiné k obětavosti.“ 10              Není divu, že tvůrčí práce tohoto období neměla uměleckou hodnotu a úspěch na           vydání měla jenom díla prosáknuta propagandistickou falšovaností a umělými obrazy.           Odchylnost od stanovených pravidel byla přísně trestána. Dokonce i v 60. letech v obdo-           bí Chruščovovského tání došlo k uvolnění režimu jen „na oko“, částečně se vydávala dříve                                                                       11           zakázaná literatura, vybírala se ale pod přísným dohledem komunistické cenzury. Část           ukrajinských spisovatelů přestávala ve své veřejné činnosti, v literárněvědných pracích se           o nich hovoří jako o autorech, kteří psali „do šuplíku“, jiní vytvářeli syžety nezaangažova-           né, které mohly být povolené k tisku, a tak získávali možnost opatrně psát bez zásahu do           politiky. V tomto možná dobře vynikala próza z medicínského prostředí. Doktoři byli           postavami, které měly šanci na existenci. Jejich vnitřní svět zasahoval jenom do problémů           lidskosti a morálního dobra, hodnot života a přehodnocování životních priorit a huma-           nita nebyla v sovětské mentalitě důvodem k zákazu, byla naopak morálním ponaučením.           Jurij Ščerbak svými romány Život pro druhé (1966), Hranice imunity (1971) a Příčiny           a následky (1986) obohatil ukrajinskou literaturu intelektuální prózou a zajímavými           lékařskými postavami. Jeho lékaři jsou zcela apolitičtí, autor odmítá kult sovětského           člověka a prosazuje ve svých románech důležitost rozvoje duchovního a vnitřního světa           jedince. Podobnou cestou se vydal i ukrajinský spisovatel Jurij Mušketyk v románě Kapka           krve (1964), ale na rozdíl od Ščerbaka tento autor zasahuje i do problému národnosti           skrze popis ruskojazyčného lékařského prostředí Kyjeva, kde ukrajinština zněla uměle           a maloměšťácky. I když to nebylo zamýšleným hlavním tématem díla, v němž najdeme                                   12           i problém lidskosti a svědomí. Po rozpadu SSSR mnoho ukrajinských spisovatelů           bylo v literárním diskursu opomíjeno, protože byli nedostatečně protlačovaní a byli to            8  Советские люди. Коллектив авторов. Москва 1974. Cit. dle: ГЕЛЛЕР, М.: Машина и винтики.              История формирования советского человека. Лондон 1985.           9  ГЕЛЛЕР, М.: Машина и винтики. История формирования советского человека. Лондон 1985,              s. 25–33.           10  ЗИНОВЬЕВ, А.: Гомо советикус. Мой дом — моя чужбина. Москва 1991, s. 207.           11  НАЄНКО, М.: Історія українського літературознавства і критики. Київ 2010, s. 449–458.           12  ДОНЧИК, В.: Історія української літератури XX століття. У 2 кн. Кн. 2.: 1960–1990-ті роки.              Київ 1995, s. 320–326, 404–407.            60","Formování ukrajinské literární postavy na přelomu 20. a 21. století: od fenoménu „homo…              inteligenti jiného typu, nebyli také pronásledováni komunistickým režimem. Postavy            jejich próz nebyly nešťastnými umělci, kteří nemohou vyjadřovat svůj názor a identitu.            Názory občanů tohoto, jak ho někdy nazývá A. Zinovjev, „experimentálního“ státu se            velmi lišily a protagonisté próz Ju. Ščerbaka a Ju. Mušketyka nejspíš měli i stranický lístek            a chtěli žít co možná nejlépe, nehledě na dobovou situaci. To však není odsouzeníhod-            né, jelikož se jedná o touhu vlastní lidské povaze. Jejich profesní postavení vyžadovalo            kompromisy, jakož například i být součástí komunistické strany, nevyžadovalo se však            aktivní zapojení. Asi by nebylo správné považovat zastírání historické skutečnosti, že            Sovětský svaz existoval, za vhodné. Tyto postavy jsou sovětští občané, kteří ale vynikají            na pozadí jiných, jedná se o intelektuály, kteří přijali dobovou změnu a naučili se s ní žít,            navzdory všemu se snažili zachovat a rozvinout v sobě to, co z nás dělá člověka, a mít            hluboký vnitřní svět, což je vylučuje z kategorie sovětského modelu.               Podobné obrazy a téma lidské duše a humanity vybírali nejenom tito autoři, obdobu            například najdeme i ve tvorbě Olesja Hončara. Právě tyto postavy, jak je nazývá americký                                                                      13            literární badatel a ukrajinista Marko Andrejčyk – „marginální intelektuálové“ , se staly            prototypem pro vytvoření nové osoby zachycené v uměleckém literárním díle. Byli to, jak            už bylo řečeno výše, apolitičtí, občansky neangažovaní inteligentní lidé, kteří nejčastěji            byli zaměřeni na město a kteří ještě před rozpadem Sovětského svazu způsobili zrod nové            postavy, tedy hlavního hrdiny-umělce neustále hledajícího svůj životní účel a místo ve            světě. 14               Je ale zapotřebí podotknout, že v ukrajinské literatuře této doby, tedy v letech zrození            postmoderny, můžeme vidět nejednoznačný pohled na umělecké hodnoty, který způso-            bil vznik různorodých uměleckých děl a rozdělil ukrajinskou literaturu na tzv. „školy“ –            stanislavovskou a kyjevsko-žitomírskou. Představitelé první (Jurij Andruchovyč, Taras            Prochasko, Jurij Izdryk, Jurij Vynnyčuk) se vydali cestou za undergroundem, zatímco            druzí chtěli zachovávat tradice ukrajinské literatury (Jevhen Paškovskyj, Oles Uljanenko,                          15            Vjačeslav Medviď). V mnohých smyslech byla postmoderna jedinou správnou cestou            po pádu totalitního režimu. Jenom ona se mohla na přelomu století stát rozhodujícím            popudem k výrazné změně, která měla být realizovaná jedině tímto směrem, jenž bořil            hranice mezi výmyslem a realitou, mísil žánry a texty, odhaloval dříve zakázané, a tak se            stával provokující hrou. Nehledě na to, že se spisovatelé obou škol rozešli v názorech,            možná právě postmodernistické prvky je spojovaly, jelikož touha autora i samotného čte-            náře spočívala v tématech, postavách a situacích, které nemohly být znázorněné v době            komunistických zákazů a cenzury.               V nekomunistické části Evropy a v Americe byl pop-art a underground rozšířeným            jevem už v 60. letech minulého století, kdy se rozvíjelo nové povědomí, v němž se prolínal            13  АНДРЕЙЧИК, М.: Інтелектуал як герой української прози 90-х років XX століття. Львів 2014.            14  Tamtéž.            15  ДАНИЛЕНКО, В.: Лісоруб у пустелі. Письменник і літературний процес. Київ 2008, s. 292–317.                                                                            61","Krystyna Kuznietsova             romantický protest, nonkonformismus, vizionářství a život na okraji společnosti. Na           Ukrajině však měl šanci na aktivní prosazení až koncem 90. let 20. století s přesahem           do začátku nového tisícletí. A jedním z jeho příznačných prvků , jakožto reflexe nového           povědomí, je rozvoj mládežnických subkultur, které se přirozeně objevují i v textech           autorů tehdejší doby. 16              A proto se spisovatelé vycházející na tvůrčí dráhu v 80. letech 20. století (často v ukra-           jinských literárněvědných titulech označování jako „osmdesátníci“) „snažili přezkoumat           roli intelektuála v ukrajinské společnosti. Nahrazovali tradiční kulturní modely, které           zdůrazňovaly politický aktivismus, občanskou odpovědnost a stabilitu, za modely, kte-           ré podporovaly svobodu, hru a neustálé hnutí. Nové přístupy k próze vytvořily nové           druhy postav, zejména jednoho z klíčových hlavních hrdinů v dílech osmdesátých let –           ukrajinského intelektuála postsovětské éry.“ 17              Vzhledem k tomu, že v posledních letech Sovětského svazu a několika dalších letech           po jeho rozpadu byla ukrajinská velká města poznamenána dobou nejrůznějších hudeb-           ních, divadelních a také i literárních festivalů, vznikla nová postava, kterou můžeme po-           tkat například ve tvorbě Ju. Andruchovyče. Byl to umělec zúčastňující se bouřlivých večír-           ků, koncertů a festivalů, populární autor uzavřených nebo tajemných literárních setkání           a čtení. Próza Ju. Andruchovyče je prosáknuta bohémským životem a městem evropské-                                           18           ho typu, což se reflektuje i v jeho postavách. Zcela jinak je to například u O. Uljanenka,           který nás seznamuje s nižšími vrstvami společnosti – s bezdomovci, prostitutkami, zlo-           činci apod., zároveň ale podtrhává bohatý vnitřní svět svého protagonisty. Bezdomovci           a osudoví smolaři tohoto spisovatele jsou postavami nezabývajícími se svým vzhledem,           popularitou nebo poznáváním své sexuality, hledají živly pro rozvoj své duchovnosti,                                                          19           nehledě na pesimismus a zklamání, do kterého jsou vhozeni. Marko Andrejčyk ve           své práci Intelektuál jako hrdina ukrajinské prózy 90. let 20. století poznamenává, že           ukrajinští spisovatelé se po oslavě nezávislosti potkávají s velkým zklamáním a nespl-           něnými očekáváními. V jejich dílech se objevují postavy s „nemocnou duší“, s jakousi           psychickou odchylkou, a proto nezapadávají do nové reality, která neodpovídá jejich           dřívějším touhám a představám o svobodném státě. Často tak podléhávají alkoholu, bez           kterého prostě nemohou vyřídit své každodenní záležitosti. Jestliže poezie a tajemné           literární schůze a čtení byly předtím útěkem od socialistických všedních dnů, po roce                              20           1992 se jím stává alkohol. Nalezneme zde postavy poznamenané předešlou dobou,           které se nestaly vzornými občany USSR, neodpovídaly modelu „nového“ člověka, ale            16  ГУНДОРОВА, Т.: Післячорнобильська бібліотека. Український літературний постмодерн. Київ              2005.           17  АНДРЕЙЧИК, М.: Інтелектуал як герой української прози 90-х років XX століття. Львів 2014,              s. 36.           18  ДАНИЛЕНКО, В.: Лісоруб у пустелі. Письменник і літературний процес. Київ 2008, s. 292–317.           19  ПУНІНА, О.: Самотній геній: Олесь Ульяненко: літературний портрет. Київ 2016, s. 33–47.           20 АНДРЕЙЧИК, М.: Інтелектуал як герой української прози 90-х років XX століття. Львів 2014.            62","Formování ukrajinské literární postavy na přelomu 20. a 21. století: od fenoménu „homo…              byly tou dobou nakažené a ta v nich zanechala něco, co mohly odmítat, ale nemohly se            toho zbavit.               Sovětský historik a disident Michail Heller, který v roce 1963 emigroval do Francie,            dobře popisuje člověka poznamenaného sovětským režimem. Píše o emigrantech, kteří            sice odjeli do ciziny, ale „nepřestali dýchat ‚sovětský‘ vzduch. Samozřejmě ta skutečnost,            žeopustilisvůjstát,hovoříodefektechvjejichkomunistickévýchově,avšakjejichmyšlení            zůstalo odlišné a při styku s nesovětským prostředím hned začaly být vidět odlišnosti            v pohledu na svět a rozdíly mezi sovětskou a nesovětskou mentalitou.“ 21               Možná,žejetopodobné,aspisovateléajejichpostavynehleděnasvobodudoopravdy            byli nakaženi tím „sovětských“ vzduchem, následky čehož potrvají ještě dalších několik            desítek let. Výstižně o tom píše ukrajinský spisovatel Volodymyr Dibrova ve svém cyklu            povídek Mukumenty z roku 1990: „Моє «Я» не обмежується даним тілом службовця            та мешканця вулиці Імені Роковин Вихідного Дня, а міцно сидить у моїх нащадках            та предках, в той час, як вони, відповідно, сидять у мені. Відтоді я переродився            і став новою людиною. Втім, стара людина зовсім не зникла, а лиш причаїлася, бо            боротьба між новим та старим — це і є джерело мого розвитку. Кожного ранку            у своїх тисячах перевтілень, які ланцюгом обіп’яли, ми прокидаємося.“ 22                                        23               Hledání „sebe sama v toku dějin“ přetrvává i u autorů novější generace, jako napří-                                              24            klad u Serhije Žadana a Oleksandra Uškalova , kteří na začátku 21. století představují            postavu národně ambivalentní a možná místy i příliš materialistickou, zvyklou na „kon-            zumaci“ pop-kultury. Často to jsou protagonisté ze společenského okraje, zklamaní            mladí lidé bez perspektivní budoucnosti. Jejich jazyk je často vulgární a hovorový, ale            v proudu myšlenek stále nacházíme prvky inteligence a vzdělanosti vypovídající o jejich            hlubokém vnitřním světě. Lyrické odstupy a poetické metafory hovoří i o zvýšené citlivos-            ti těchto jedinců, což je donucuje k častému útěku do alkoholového opojení. Formování            fragmentárního vědomí těchto postav můžeme do jisté míry považovat za důsledek            totalitní komunistické výchovy.               Ukrajinská literární vědkyně Tamara Hundorova dobře popisuje postavu, která            se objevuje v dílech autorů na přelomu 20. a 21. století a je poznamenána předchozí            dobou. Podotýká, že tyto postavy jsou vhozené do depresivního, ohroženého, k životu             21  ГЕЛЛЕР, М.: Машина и винтики. История формирования советского человека. Лондон 1985,               s. 28–29.            22  Překlady původních textů provedla autorka článku: „Moje Já se neomezuje daným tělem úředníka               a obyvatele ulice Imeni Rokovyn Vychidnoho Dnja, ale napevno se ukrývá v mých potomcích a předcích,               zatímcoseonipatřičněukrývávajívemně.Odtétodobyjsemseznovuzrodilastaljsemsenovýmčlověkem.               Nicméně starý člověk nezmizel, jenom se schovává, jelikož boj mezi starým a novým je zdrojem mého               rozvoje. Každé ráno se budíme v tisíci svých ztělesněních, které nás ovinuly jako řetězy.“ ДІБРОВА, В.:               Вибране. Київ 2002, s. 265.            23  KRÁLÍKOVÁ, A.: Autorské tváře v knižních zrcadlech. Obrazy autorů současné české literatury v perspek-               tivě kulturního transferu. Příbram 2015, s. 173.            24 Například v románech Depeš Mod S. Žadana a BŽD O. Uškalova.                                                                            63","Krystyna Kuznietsova             neuzpůsobeného a neuspořádaného prostoru, kde na ně číhají každodenní nebezpečí           a pasti, kde cesty vedou do neznáma, železniční koleje nečekaně začínají a hned mizí           uprostředprázdnotyametropodivnýmzpůsobemspojujesvětživýchamrtvých.Domov           jako posvátné útočiště pro tyto postavy neexistuje, nemohou se nikde zastavit, usadit se,           uspořádat své prostředí podle svých potřeb, požadavků a zálib. Znejistění existence nelze           nepropojit s dobovými změnami v postkomunistických zemích, přičemž těžkomyslnost           vzniká většinou z touhy po dětství a mládí, která v novém světě, v čerstvě vzniklém státě           už nebudou moci znovu prožít. Často je právě toto pohonem pro neustálé hledání té           správné životní cesty. 25              Podobně jako i v ostatních literaturách, i v té se ukrajinské postmoderna rychle           vyčerpává a už nestačí ani čtenáři, ani autorovi. Výstižně o tom hovoří česká literární           vědkyněAlenaFialová:„Pomalu se vyčerpával také boom postmoderních experimentálních           próz: postmoderna ztratila punc překvapujícího a provokujícího gesta a stala se – vedle           jiných poetik a výrazových prostředků – organickou součástí individuálních literárních           stylů .“ 26              A proto ukrajinská próza po první dekádě 21. století hledá nové směry a tenden-           ce. Spisovatelé možná částečně i přehodnocují předchozí období, podobně jako jejich           předchůdci zahodili za hlavu všechno socialistické, vzdávají se prudkého zájmu o svou           tělesnost a nadměrnou sexualitu v textech. Odmítají být uzavřeni před kritickým pro-           cesem, kde každý může být géniem. Snaží se tak vytvářet kvalitní a pracný text a s tím           i postavy zajímavé pro dnešního čtenáře. 27              Proto v současné ukrajinské literatuře potkáváme postavy, které se s odstupem           času dívají na minulost, přehodnocují události dějin, které nevratně poznamenaly jejich           životy, a jenom oni je dokážou bez předsudků a bez souzení pochopit. Právě minulé           události nám umožní nastínit, kdo jsme doopravdy a částečně poznat svět našich rodičů           a prarodičů a možná dokonce i lépe porozumět současnosti.              Hledání sebeidentifikace v dnešní próze se těsně prolíná s hledáním národní identity,           která se stává pomocníkem v nalezení svého životního účelu a místa k usazení. Možná           proto tady zůstává neustálé hledání vlastního domova, které bylo příznačné pro postavy           na přelomu staletí. Řada současných autorů se proto obrací k tématu rodiny. Například           mladá spisovatelka Viktorija Amelina ve své knize Dům pro Doma (2017) popisuje rodi-           nu sovětského generála, jež se přestěhuje z východní Ukrajiny do socialistického Lvova,           a jehož potomci vyrůstají v novém prostředí, ve kterém se musejí přizpůsobovat. Je to           příběh o složitosti zapadnout do cizího světa a o nepříslušnosti v něm, o neporozumění            25  ГУНДОРОВА, Т.: Післячорнобильська бібліотека. Український літературний постмодерн. Київ              2005.           26 FIALOVÁ, A. (ed.): V souřadnicích mnohosti. Česká literatura první dekády jednadvacátého století              v souvislostech a interpretacích. Praha 2014, s. 341.           27 АНДРЕЙЧИК, М.: Інтелектуал як герой української прози 90-х років XX століття. Львів 2014.            64","Formování ukrajinské literární postavy na přelomu 20. a 21. století: od fenoménu „homo…              mezi lidmi, kteří mají stejné občanství, ale rozdílnou výchovu a zvyky. Lze podotknout,            že je to i tragédie osudů lidí, kteří se necítí nikde doma, nemají žádnou vlasteneckou            příslušnost, a proto ztrácejí jakoukoliv identitu. Často se nechtě stávají outsidery nejprve            vlastního života, a pak i politicko-sociálních, kulturních a dalších procesů. Tato proble-            matika je citlivá a pochopitelně může působit klamavým dojmem, že jsou skutečnosti            popsané jednostranně a subjektivně; možná proto si spisovatelka pro zachování svého            nestranného postoje vybírá jako vypravěče svého prozaického díla psa, protože: „Чи            болить собакам проблема політичної нації та добровільно обраної ідентичності?“ 28            Podobně rodinný příběh na pozadí historických a politických událostí je těžištěm pozor-            nosti nového románu Natalky Sňadanko Spořádané spisy arcivévody Viléma (2017), kde            se na území Haliče střetávají multikulturní světy.               Podobně jako i v předchozích letech, důležitým aspektem v ukrajinské próze zůstá-            vá město. Autoři stále vnímají vliv metropole jako nedělitelnou součást člověka, jeho            vnímání světa a také i formování jeho názorů. Městu není přidělena vlastní role postavy,            jako tomu bylo třeba u V. Pidmohylného, ale má velký vliv na formování vnitřního            charakteru protagonisty a jeho světonázoru.               Důležitou roli hraje i minulost. Jak vidíme ve výše zmíněném románě V. Ameliny,            následky komunistického režimu přetrvávají dodnes a ukrajinští prozaici po roce 2014            stále více využívají tohoto tématu ve svých knihách. Proto by bylo chybné opomíjet            zde návrat k socialistické minulosti v literatuře posledních let za účelem přehodnocení            tohoto období a možná i lepšího pochopení současnosti. Tato tendence v dnešní době            nabírá na popularitě, a to nejenom v ukrajinské kultuře, vzpomeňme si třeba na dra-            matický seriál Černobyl, který vznikl v koprodukci amerického HBO a britské Sky. 29            Stejným směrem se například vydává i ukrajinský spisovatel Stepan Procjuk ve svém            románě Byliny nemohou umřít (2017). Vzhledem k možnosti využití své biografické            minulosti a nepříjemných zkušeností s komunistickými orgány se autor v tomto romá-            ně, podobně jako i v předchozí knize Desátý řádek z roku 2014, věnuje popisu doby            socialistické. Příběh románu Byliny nemohou umřít se odehrává v roce 1970 v Kyjevě            a jeho postavy jsou poznamenány touto dobou, jejich psychika je ovlivněná totalitním            režimem. S. Procjuk se snaží vylíčit metody činnosti represivních orgánů, jak sám uvádí            „metody provokací KGB a psychiatrie za účelem trestu“, chce poukázat na postavení            umělce v sovětské společnosti a také v milostné zápletce znázorňuje hodnoty mladých                          30            lidí tehdejších let. Názory literárních kritiků na tento román se liší, ale možná právě             28  „Copak trápí psy problém politického národa a dobrovolně zvolené identity?“ АМЕЛІНА, В.: Дім для               дома. Львів 2017, s. 77.            29 ŠTEFL, J.: HBO uvádí minisérii o tragédii v Černobylu. Nabízí realistický pohled i osudy zasažených lidí.               iRozhlas. [online]. [Cit. 20. 7. 2019]. Dostupné z: <https://www.irozhlas.cz/kultura/televize/hbo-serial-               chernobyl-premiera-cz_1905070803_jak>.            30 ПРОЦЮК, С.: Травам не можна помирати. Київ 2017.                                                                            65","Krystyna Kuznietsova             taková próza nám dává impuls k zamyšlení, že následky historického dění přetrvávají           ještě mnohá desetiletí a možná právě snaha se podívat na minulost střízlivě a bez emocí           nám umožní pochopit dnešní svět lépe a dát šanci národní literatuře být aspoň trochu           bližší nebo srozumitelnější pro jiné národy a státy. A možná že právě postavy takových           knih nám mají připomínat, kdo jsme a kým se máme stát.              Informační svět a dostatečně vysoká životní úroveň nutí jedince dnešní společnosti           k neustálým změnám. Proto v moderním světě pozorujeme křehké hranice mezi hod-           notami, náboženstvími, kulturami, tradicemi atd., což vede k rozmazávání národních           rysů. To posléze vytváří základ pro budoucí globalizaci. Ale nebude v takovém případě           budoucí identifikace jednotlivce pouze porozuměním sobě samému, smyslu své exis-           tence a nalezení svého individuálního místa v tomto světě a v této globální společnosti,           formováním individuálního pohledu na tento svět s odmítnutím aspektu příslušnosti           k jakékoli národnosti? Nevíme, je možné, že i toto je budoucí úspěch lidstva a kultury,           jenž bude měnit literaturu, a především i budoucí postavu prozaických děl a jeho autora           jako zástupce světové literatury.              Jak vidíme, formování postavy ukrajinských prozaických děl od konce 20. století           do současnosti nebylo lehké. Postmoderna s sebou přinesla postavu nejistou, nucenou           k neustálému hledání, často znejistěnou a bez výhledů do budoucnosti. Hlavní hrdinové           dnešního ukrajinského románu se proměnili, vzhlíží k minulosti pro přehodnocení           a pochopení tohoto světa, ale možná ještě nepřestali ve svém hledání a potřebují projít           další cestu sebepoznání, aby se zastavili a zcela určili svoji identitu.             Bibliografie            ANDERSON, B.: Pomyslná společenství. In: HROCH, M. (ed.): Pohledy na národ              a nacionalismus. Praha 2004, s. 239–269.           FIALOVÁ, A. (ed.): V souřadnicích mnohosti. Česká literatura první dekády jednadvacá-              tého století v souvislostech a interpretacích. Praha 2014.           FOŘT, B.: Úvod do sémantiky fikčních světů. Brno 2005.           KRÁLÍKOVÁ, A.: Autorské tváře v knižních zrcadlech. Obrazy autorů současné české              literatury v perspektivě kulturního transferu. Příbram 2015.           ŠTEFL, J.: HBO uvádí minisérii o tragédii v Černobylu. Nabízí realistický pohled i osudy              zasažených lidí. iRozhlas. [online]. [Cit. 20. 7. 2019]. Dostupné z: <https://www.              irozhlas.cz/kultura/televize/hbo-serial-chernobyl-premiera-cz_1905070803_jak>.             АМЕЛІНА, В.: Дім для дома. Львів 2017.           АНДРЕЙЧИК, М.: Інтелектуал як герой української прози 90-х років XX століт-              тя. Львів 2014.            66","Formování ukrajinské literární postavy na přelomu 20. a 21. století: od fenoménu „homo…              ГЕЛЛЕР, М.: Машина и винтики. История формирования советского человека.               Лондон 1985.            ГУНДОРОВА, Т.: Післячорнобильська бібліотека. Український літературний               постмодерн. Київ 2005.            ДАНИЛЕНКО, В.: Лісоруб у пустелі. Письменник і літературний процес. Київ               2008.            ДІБРОВА, В.: Вибране. Київ 2002.            ДОНЧИК, В.: Історія української літератури XX століття. У 2 кн. Кн. 1.:               1910–1930-ті роки. Київ 1993.            ДОНЧИК, В.: Історія української літератури XX століття. У 2 кн. Кн. 2.:               1960–1990-ті роки. Київ 1995.            ЗИНОВЬЕВ, А.: Гомо советикус. Мой дом — моя чужбина. Москва 1991.            КУЗЬМЕНКО, В. І. (ред.): Історія української літератури XX – початку XXI               століття. У трьох томах. Том 1. Київ 2013.            НАЄНКО, М.: Історія українського літературознавства і критики. Київ 2010.            ПРОЦЮК, С.: Травам не можна помирати. Київ 2017.            ПУНІНА, О.: Самотній геній: Олесь Ульяненко: літературний портрет. Київ               2016.              Mgr. Krystyna Kuznietsova (* 1989) pod vedením prof. PhDr. Iva Pospíšila, DrSc.,            zpracovává disertaci Reflexe národa v literárních postavách prozaických děl druhé poloviny            20. st. (na materiálech ukrajinské, české a bulharské literatury). Ve své odborné činnosti            se věnuje zkoumání národní identity a jejímu odrazu v literárních postavách prozaických            děl současné české, ukrajinské a bulharské literatury. E-mail: 282051@mail.muni.cz.                                                                                                   67","","NĚKOLIK POZNÁMEK KE VZTAHU             PRAVOPISU, INTERPUNKCE A TYPOGRAFIE            A K TERMÍNU INTERPUNKČNÍ ZNAMÉNKA            V ČEŠTINĚ A RUŠTINĚ              Zbyněk Michálek                   Some Notes on the Relationship of Orthography, Punctuation and            Typography and on the Term of Punctuation Marks in Czech and            Russian             The author of the paper introduces several basic terms from the sphere of orthography            and punctuation and reflects their mutual relationship in Czech and Russian. In the            paper the author mentions some of their definitions that are not always unambiguous,            comments on them and compare to each other, which includes comparing between            languages. Greater attention is paid to punctuation and punctuation and other marks            as well as to other tendencies and problematic phenomena that are not captured in codi-            fication manuals. He points out the different understanding of punctuation in Czech            and Russian. There are also presented some terms and definitions from the typography            sphere, that has close relationship with orthography and punctuation. However, typog-            raphy and the visual side of the text is in the background among linguists, although the            differences (especially in practice) between the languages are significant and there is the            high level of interference between them. Based on some sameness between orthography            and typography there is established a new term, typographic-orthographic phenomenon,            which should connect the spheres of orthography, punctuation and typography.            Key words: typography; typographic-orthographic phenomenon; punctuation;            punctuation marks; alphabet; script; orthography; writing system; grapheme                                                                                      69","Zbyněk Michálek            Základní termíny: abeceda, psací soustava, pravopis, písmo, typografie                zápisu běžných textů – pomineme-li těsnopis apod. – se v současnosti v ruštině                                           1           K a češtině užívá abecedy (алфавит), což jsou grafémy (písmena, litery, буквы)           určená k zápisu hlásek (přesněji fonémů), přičemž obvykle jednomu fonému odpovídá                      2           jeden grafém. Každý jednotlivý grafém-písmeno má obvykle čtyři základní podoby:                                  3           velkou a malou, tiskací a psací. Abeceda je v obou jazycích doplněna i o jiné grafické           značky a znaky několikerého charakteru. Jsou to především:            1. arabské číslice (cifry, арабские цифры), kterými zapisujeme číselné pojmy; těch je              konečný počet, a lze je tak definovat výčtem: 0, 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9; 4            2. znaky/značky především matematické, fyzikální apod., ale i jiné (např. +, −, %, §, \&,              @, £, α, † aj.), jichž je velké množství – nelze tudíž podat jejich úplný výčet; 5             1  Český termín azbuka, jímž se označuje nejčastěji ruská abeceda, případně jiné cyrilské písmo (KRAUS, J.              a kol.: Nový akademický slovník cizích slov A–Ž. Praha 2009, s. 91; HAVRÁNEK, B. a kol.: Příruční              mluvnice ruštiny pro Čechy. I, Hláskosloví a tvarosloví. Praha 1961, s. 115.), se v ruské lingvistice (азбука)              užívá ve dvou významech: 1. pro označení cyrilského písma, 2. častěji pro označení slabikáře. (КУЗНЕ-              ЦОВ, s. А. (отв. ред.): Большой толковый словарь русского языка. Санкт-Петербург 2000, s. 30.)              Existuje ještě termín cyrilice (кириллица), jímž se označuje staré slovanské písmo, v ruštině však někdy              označuje moderní abecedy založené na cyrilském písmu, tedy psací soustavu, o ní viz dále. Českou psací              soustavou je latinka založená na latinské abecedě s některými doplněními v podobě spřežek, diakritiky              apod. Psací soustavy, jejich typologii, vztah k jednotlivým jazykům atd. zkoumá věda gramatologie; jedná              se o nepříliš rozšířený termín, jejž zavedl v roce 1952 lingvista Ignace Gelb. Také se užívá termínu grafémika.           2  Toto tvrzení samozřejmě neplatí stoprocentně. V češtině např. existuje spřežka (digrafém) ch, jíž se              označuje jeden foném (tedy [x]). Považuje se za jedno písmeno a v abecedním řazení je umístěna mezi h a i              (na rozdíl od jiných jazyků vyjma slovenštiny, kde je řazena po c), je tak také chápáno např. v křížovkářské              praxi. V ruštině spřežky neexistují, pokud za ně nepokládáme staré grafémy typu ы, ю apod., které jsou              však spíše ligaturami. Naopak (cizí) grafémy q, x označují spojení dvou fonémů ([kv], [ks], příp. [gz]).              Některé fonémy v češtině nemají svůj odpovídající grafém: foném [ʤ] se zapisuje spojením dvou písmen              dž (nikoliv spřežkou!) (džbán) (na rozdíl od slovenštiny, jejíž abeceda obsahuje spřežky dz, dž). V ruštině              grafémy я, ё aj. vyjadřují buď spojení dvou fonémů ([ja], [jo] aj.) – a to po pauze (и я), samohlásce (ия)              nebo souhlásce již změkčené měkkým znakem (тья) –, nebo předešlou souhlásku změkčují, je-li to možné              (да ×дяvs.шу ×шю).Někdyseprotomluvíotzv.slabičném principu,kdysesouhláskastávájednoznačnou              až ve spojení s následující samohláskou. V češtině tento princip platí omezeně, srov. dě [ďe], di [ďi] (ovšem              diktát [dikta:t]). HAVRÁNEK, B. a kol.: Příruční mluvnice ruštiny pro Čechy. I, Hláskosloví a tvarosloví.              Praha 1961, s. 116. Toto je daň za tzv. fonologický pravopis, kdy, jednoduše řečeno, v písmu zaznamenáváme              pouze fonémy. To nám pomáhá slova začleňovat do morfologických a etymologických souvislostí. Proto              nezaznamenáváme např. asimilaci znělosti (na rozdíl např. od srbštiny). Jednotlivé zvuky zaznamenává              tzv. fonetický pravopis, jež se v praxi u živých jazyků nepoužívá; je však použit pro Mezinárodní fonetickou              abecedu. Není účelem příspěvku podávat podrobné výklady o principech pravopisu, ať už češtiny, nebo              ruštiny. Ještě poznamenáváme, že hlásky/fonémy lze vyjadřovat i jinak než písmeny, srov. např. Morseovu              abecedu (B = − · · ·).           3  Podob je samozřejmě mnohem větší množství v závislosti typu písma a řezu písma atd. (patkové, bezpat-              kové, strojopisné,tučné, kurzivní, kapitálkové, …).           4  Vedle toho používáme ještě číslice římské, což jsou ovšem velká písmena latinské abecedy s číselným              významem (jako tomu bylo např. i u původní cyrilice), nejde tedy o speciální grafémy.           5  V textech můžeme vidět i jiné grafické značky: • nebo jiný znak jako znak konce článku v časopisech, noty                a jiné značky 7, →, které se běžně jako součást psací soustavy nechápou.            70","Několik poznámek ke vztahu pravopisu, interpunkce a typografie a k termínu interpunkční…                                   6             3. interpunkční znaménka (знаки препинания) a jim podobné znaky používané na               úrovni slov, o nich podrobněji dále.                                                            7               Grafémy typu 1 a 2 se od grafémů typu 3 liší: jde o ideogramy značící celé jednotlivé            pojmy, které se „čtou“: ideogram 3 tedy znamená pojem (slovo, lexém) ‚tři‘, ideogram §            značí ‚paragraf‘. Řecké písmeno α tudíž v českém nebo ruském textu nečteme foneticky            jako v řečtině [a], nýbrž jako ‚alfa‘/‚альфа‘, jelikož nejde o označení hlásky, ale pojmu.            Grafémy typu 3, interpunkční znaménka, oproti tomu nečteme, nevyslovujeme nijak. 8            V písmu slouží ke strukturaci, organizaci, spojování a rozdělování textu (slov, slovních            spojení, vět i nadvětných úseků), při čtení nám pomáhají s modulací výpovědi, s intonací            apod., případně naopak: pomáhají tyto modulace a intonace zaznamenat v psaném textu;            záleží, která forma pro nás je primární. M. Sedláček poznamenává, že mezi umístěním            interpunkce v textu (např. čárkami) a pauzami ve výpovědi často sice nalézáme shody,                                                    9            nejde však o vzájemnou závislost, nýbrž o paralelnost. Interpunkční znaménka tak mají            víceméně pouze pomocnou funkci. 10                 6  Termín členicí znaménka, který se také v jazykovědné literatuře používá, tu chápeme jako synonymum               k termínu interpunkční znaménka. Termín členicí znaménka užívá např. základní česká kodifikační               příručka Pravidla českého pravopisu (dále PČP). HLAVSA, Z. a kol.: Pravidla českého pravopisu: s Do-               datkem Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky. Praha 2002. Setkáváme se také se               synonymním termínem rozdělovací znaménka. HUBÁČEK, J. a kol.: Čeština pro učitele. Opava 2010;               BALCAR, M.: Příručka ruského pravopisu. Praha 1983, s. 90; BAUER, J. – MRÁZEK, R. – ŽAŽA, S.: Pří-               ruční mluvnice ruštiny pro Čechy. II, Skladba. Praha, 1960, s. 431; ADAM, K. – JAROŠ, V. – HOLUB, J.:               Český slovník pravopisný a tvaroslovný. Praha 1953, s. 83. Mimochodem, naopak velmi široce chápal inter-               punkci např. A. A. Reformatskij: „Под пунктуацией надо понимать все то, что в «графике» (опять               кавычки потому, что пробел — тоже графика) идет поверх букв и особых иероглифов (§, №, %,                 и т. п.).“ РЕФОРМАТСКИЙ, А. А.: О перекодировании и трансформации коммуникативных               систем. In: МОЛОШНАЯ, Т. Н. (отв. ред.): Исследования по структурной типологии. Москва               1963, s. 214.            7  ERHART, A.: Základy jazykovědy. Praha 1984, s. 164.            8  Výjimkou je samozřejmě např. diktování textu, kde často interpunkční znaménka vyslovujeme, především               pak ta, jež nejsou podmíněna gramatickou stavbou věty: je tak nutné například číst závorky. Nutnost číst/               /vyslovovat interpunkci vyvstává v poslední době také kvůli rozmáhajícímu se počítačovému zpracování               přirozeného jazyka, konkrétně při rozpoznávání řeči, jež se využívá při hlasovém ovládání počítače,               diktování atd.            9  SEDLÁČEK, M.: K základním otázkám interpunkce v češtině. Naše řeč 69, 1986, č. 3. [online]. [Cit.               21. 7. 2019]. Dostupné z: <http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=6621>. S. Žaža poznamenává: „Inter-               punkční znaménka jsou ovšem jen zčásti protějškem těch prostředků, které máme k disposici pro členění               projevu mluveného (jako např. zdůraznění některých částí projevu, zrychlení nebo zpomalení přednesu,               zvláštní intonaci atpod.). Je-li nezbytně nutno vyznačit toto členění i v projevu psaném, dosahujeme               toho cíle různými jinými grafickými prostředky (v tištěném textu např. různými druhy písma, prolože-               ním, v psaném projevu podtržením aj.).“ ŽAŽA, S.: Ruská interpunkce ve srovnání s českou. Praha 1958,               s. 6.            10  Zcela výjimečně mění užití/neužití interpunkčního znaménka – zde čárky značící pauzu – význam               výpovědi: Učitel řekl, abych to dopsal a odešel. × Učitel řekl, abych to dopsal, a odešel.                                                                            71","Zbyněk Michálek                Abeceda a ostatní grafické značky se souhrnně nazývají psací soustava (система                  11           письма). Pravidla pro užívání psací soustavy se nazývají pravopis/ortografie (правописа-                         12           ние/орфография). Systém psací soustavy a pravopisu se nazývá písmo (письмо).              Typografie (типографика) je 1. obor, jenž zahrnuje sazbu a knihtisk, 2. výtvarné                                                13           a technické řešení tiskoviny (tzv. makrotypografie). V naší oblasti budeme tento termín           používat ve druhém významu. Typograficky správná tiskovina musí být nejen esteticky           konformní, ale konformní také jazykově. Tím, že říkáme, že typografie řeší také jazyko-           vou stránku tiskoviny, nemáme na mysli to, že například určuje, kde má stát v závislosti           na gramatické stavbě věty čárka apod. To je zcela jazykovědná problematika. Typografie           určuje, jak se interpunkční a jiná znaménka chovají vůči sobě navzájem při jejich styku,           určuje především jejich vztah k mezerám (jimž se naopak málo věnuje literatura jazyko-           vědná), říká nám, jak mají jednotlivá interpunkční znaménka vypadat a kdy používat           jejich různé varianty apod. Z tohoto hlediska se proto v některých místech protíná s teorií           pravopisu.            Interpunkce a interpunkční znaménka v češtině a ruštině                                                                  14           Protože plynulý, nepřerušovaný text by bylo velmi obtížné číst i chápat, je nutné ho           členit. Členění se provádí několikerým způsobem, např. odstavci, kapitolami, tzv. fleu-                      15           rony (флерон) apod. Takové členění se nazývá vertikální a obvykle se do interpunkce           nezařazuje. 16              Text je však také možné – a nutné – členit horizontálně, a to interpunkčními znamén-           ky. Jak jsme uvedli výše, interpunkční znaménka se liší od písmen a mají také jinou funkci.           11  KARLÍK, P. – NEKULA, M. – PLESKALOVÁ, J. (eds): Nový encyklopedický slovník češtiny. N–Ž.              Praha 2016, s. 1516; ЯРЦЕВА, В. Н. (ред.): Большой энциклопедический словарь. Языкознание. Москва              2000, s. 375. Někdy také soustava písma. HAVRÁNEK, B. a kol.: Příruční mluvnice ruštiny pro Čechy.              I, Hláskosloví a tvarosloví. Praha 1961, s. 115. Existuje ještě termín grafika ‚způsob zaznamenávání hlásek              písmem‘. KRAUS, J. a kol.: Nový akademický slovník cizích slov A–Ž. Praha: Academia, 2009, s. 285.           12  KARLÍK, P. – NEKULA, M. – PLESKALOVÁ, J. (eds): Nový encyklopedický slovník češtiny. N–Ž.              Praha 2016, s. 1258; ЯРЦЕВА, В. Н. (ред.): Большой энциклопедический словарь. Языкознание. Москва              2000, s. 350.           13  KRAUS, J. a kol.: Nový akademický slovník cizích slov A–Ž. Praha 2009, s. 832; МИЛЬЧИН, А. Э.:              Издательский словарь-справочник. Москва 2003, s. 465. Typografie se také zaobírá vytvářením písem              (шрифт) – v takovém případě mluvíme o mikrotypografii.           14  Zde srovnej tzv. scriptio continua – nepřerušovaný zápis textu verzálkami bez mezer a interpunkce, s nímž              se setkáváme ve starodávných řeckých a římských rukopisech: „NEQVEPORROQVISQVAMESTQ-              VIDOLOREMIPSVMQVIADOLORSITAMETCONSECTETVRADIPISCIVELIT“. Moderním              latinským pravopisem přepsáno: „Neque porro quisquam est qui dolorem ipsum quia dolor sit amet,              consectetur, adipisci velit.“ Scriptio continua. In: Wikipedia, The Free Encyclopedia. [online]. [Cit. 22. 7.              2019]. Dostupné z: <https://en.wikipedia.org/wiki/Scriptio_continua>.           15  Např. P, ❦. Флерон (типографика). In: Википедия, свободная энциклопедия. [online]. [Cit. 22. 7.              2019]. Dostupné z: <https://ru.wikipedia.org/wiki/Флерон_(типографика)>.           16  S. Žaža nazývá např. mezeru, ale právě i nový odstavec („alinea“) jako „negativní“ interpunkční znaménka.              ŽAŽA, S.: Ruská interpunkce ve srovnání s českou. Praha 1958, s. 6.            72","Několik poznámek ke vztahu pravopisu, interpunkce a typografie a k termínu interpunkční…              Jsou to ty grafémy, které se užívají na větné úrovni, strukturují psaný text a slouží k zá-            znamu/reprodukci větné modality, intonace apod. Kladení interpunkčních znamének            pak nazýváme interpunkcí. 17               Lze vysledovat jisté zásady, jimiž se řídí kladení interpunkce. Vhodné pro praxi se                                                                  18            nám jeví dělení, jež přebíráme z Akademické gramatiky spisovné češtiny: 1. princip for-            mální, např. oddělování závislých a řídících vět, 2. princip významový, např. (ne)kladení            čárky u několikanásobných či postupně rozvíjejících přívlastků, 3. princip zvukový, např.            kladení čárek u oslovení či psaní otazníku v otázkách, a 4. princip autorský, který je            závislý na záměrech autora. O autorské interpunkci se mluví často i v ruském prostředí            (авторская пунктуация). 19               Jak jsme uvedli výše, vztah mezi interpunkcí v textu a pauzami, intonací ve výpovědi            není vztah závislostní, ale vztah paralelní. Rozlišujeme dva základní typy interpunkce: 20            1.typněmecký(ruský),formálnější,jenždůsledněoddělujenapř.vedlejšívětyodhlavních            (Я знаю, когда ты уезжаешь), a 2. typ francouzský (anglický), který je naopak volnější            a oddělování např. vedlejších vět nevyžaduje (I know when you leave). Česká interpunkce            se řadí k prvnímu typu. Nicméně např. ruská interpunkce je formálnější nežli česká, srov.            např. zápisy Čau, Marie!; To se, myslím, pleteš; Vařila, poslouchajíc rozhlas, kde česká                                           21            kodifikace umožňuje psát i nepsat čárku, přestože základní pravidla znějí 1. oslovení            se odděluje čárkami, 2. vsuvky se oddělují čárkami, 3. přechodníkové obraty se oddělují            čárkami. Jde o to, že zmíněné gramatické jevy jsou natolik oslabené, že ve výslovnosti            nepozorujeme pauzu; proto jsou správné i zápisy Čau Marie; To se myslím pleteš; Vařila            poslouchajíc rozhlas. Srov. jediné správné ruské zápisy Привет, Мария; Думаю, ты            ошибаешься; Она готовила, слушая радио.               Interpunkce se v české jazykovědné tradici řadí k pravopisu. Protože se však do jisté            míry vymyká, jak jsme ukázali výše, často se vyděluje jako samostatná disciplína. Tak je            tomu např. v angličtině, kde se pro ni užívá termínu punctuation. Zahrnuje „nejen užívá-            ní vlastních interpunkčních znamének, nýbrž i velkých počátečních písmen, spojovníku,            apostrofu, mezer mezi slovy, dále členění na odstavce i některé pokyny typografického                17  SEDLÁČEK, M.: K základním otázkám interpunkce v češtině. Naše řeč 69, 1986, č. 3. [online]. [Cit. 21. 7.               2019]. Dostupné z: <http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=6621>.            18  ŠTÍCHA, F. a kol.: Akademická gramatika spisovné češtiny. Praha 2013, s. 51.            19  Např. ВАЛГИНА, Н. С. – СВЕТЛЫШЕВА, В. Н.: Орфография и пунктуация. Справочник для               абитуриентов, студентов, редакторов. Москва 2008, s. 339.            20 ŽAŽA, S.:Ruská interpunkce ve srovnání s českou.Praha1958,s. 5;SEDLÁČEK, M.:K základním otázkám               interpunkce v češtině. Naše řeč 69, 1986, č. 3. [online]. [Cit. 21. 7. 2019]. Dostupné z: <http://nase-rec.ujc.               cas.cz/archiv.php?art=6621>.            21  HLAVSA, Z. a kol.: Pravidla českého pravopisu: s Dodatkem Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy               České republiky. Praha 2002, s. 67; PRAVDOVÁ, M. – SVOBODOVÁ, I. (eds): Akademická příručka               českého jazyka. Praha 2019, s. 152, 154, 158.                                                                            73","Zbyněk Michálek                                         22           rázu (užívání různých typů písma)“. Podobně je tomu v ruském prostředí, i když se           interpunkce nechápe takto široce, až např. na již zmíněného A. A. Reformatského. 23           Základní kodifikační příručkou, co se týče pravopisu, jsou tu Правила русской орфо-                             24           графии и пунктуации. Jak už sám název příručky napovídá, interpunkce se tu chápe           jako samostatná oblast. Část pravopisná se tak věnuje těmto pravidlům:              • pravidla užívání písmen (о/ё, ь a ъ, н/нн atd.);             • pravidla užívání nepísmenných znaků (spojovník, lomítko, apostrof, znak přízvuku);             • pravidla pro psaní dohromady, se spojovníkem a odděleně (v české terminologii              hranice slov v písmu);             • pravidla užívání velkých a malých písmen;             • pravidla pravopisu zkratkových slov a grafických zkratek;             • pravidla dělení slov.               V části interpunkční:              • interpunkční znaménka na konci věty a na jejím začátku; koncová interpunkční              znaménka uprostřed věty;             • pomlčka mezi větnými členy;             • interpunkční znaménka u „nominativu tématu“ (speciální funkci nominativu);             • interpunkční znaménka u několikanásobných větných členů;             • interpunkční znaménka u volně připojených větných členů;             • interpunkční znaménka u vsuvek a vložených konstrukcí;             • interpunkční znaménka u oslovení;             • interpunkční znaménka u citoslovcí a citoslovečných vět;             • interpunkční znaménka u potvrzovacích, záporných, tázacích a zvolacích slov;             • interpunkční znaménka v souvětí;             • interpunkční znaménka u přímé řeči a citátů;             • spojování interpunkčních znamének, posloupnost jejich rozmístění; vzájemný vztah              znamének ve složitých konstrukcích;             • interpunkční znaménka u výčtů a pravidla členění textu.               V PČP oproti tomu najdeme: 25           22  SEDLÁČEK, M.: K základním otázkám interpunkce v češtině. Naše řeč 69, 1986, č. 3. [online]. [Cit. 21. 7.              2019]. Dostupné z: <http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=6621>.           23  РЕФОРМАТСКИЙ, А. А.: О перекодировании и трансформации коммуникативных систем. In:              МОЛОШНАЯ, Т. Н. (отв. ред.): Исследования по структурной типологии. Москва 1963, s. 214.           24 ЛОПАТИН, В. В. (отв. ред.): Правила русской орфографии и пунктуации. Полный академический              справочник. Москва 2018.           25  HLAVSA, Z. a kol.: Pravidla českého pravopisu: s Dodatkem Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy              České republiky. Praha 2002.            74","Několik poznámek ke vztahu pravopisu, interpunkce a typografie a k termínu interpunkční…                • označování hlásek písmeny (i/í/y/ý, s/z, th atd.);              • zkratky a značky;              • psaní velkých písmen;              • hranice slov v písmu (psaní spřežek, spojovací čárka [spojovník], dělení slov);              • členicí znaménka (tečka, čárka, středník, otazník, vykřičník, dvojtečka, uvozovky,               pomlčka, tři tečky, závorky, odsuvník).              Klasifikace interpunkčních znamének             Interpunkční znaménka se dají klasifikovat dle různých parametrů а prakticky v každé            příručce věnující se pravopisu můžeme nalézt jejich odlišnou typologii a terminologii.            Často se setkáváme příkladně s následujícím dělením:               • parametr párovosti: znaménka nepárová (одиночные знаки препинания – otazník,               čárka, …) a znaménka párová (парные знаки препинания – uvozovky, závorky); 26              • parametr pozice: znaménka, jež se užívají na konci věty (otazník, tečka), znaménka,               jež se užívají uprostřed věty (čárka, pomlčka), a znaménka, jež se užívají na začátku               věty (tři tečky, uvozovky); některá znaménka lze užívat na různých pozicích; 27              • parametr funkce: např. rozdělovací, která oddělují věty a jednotlivé větné členy,               a vyčleňovací, která vyznačují jejich hranice. 28                Zařazení těch kterých grafémů k interpunkčním znaménkům se rovněž u různých            autorů, příruček apod. liší. Nejčastěji se k nim řadí:               • tečka (точка) .              • čárka (запятая) ,              • středník (точка с запятой) ;              • dvojtečka (двоеточие) :              • otazník (вопросительный знак) ?              • vykřičník (восклицательный знак) !              • uvozovky (кавычки) „“ ‚‘ »« ›‹, resp. «», ‹›              • závorky (скобки) () a [] 29             26 Знаки препинания. In: Википедия, свободная энциклопедия. [online]. [Cit. 22. 7. 2019]. Dostupné z:               <https://ru.wikipedia.org/wiki/Знаки_препинания>.            27 ЛОПАТИН, В. В. (отв. ред.): Правила русской орфографии и пунктуации. Полный академический               справочник. Москва 2018.            28  HLAVSA, Z. a kol.: Pravidla českého pravopisu: s Dodatkem Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy               České republiky. Praha 2002, s. 58.            29 Setkáváme se i s jinými typy závorek než s kulatými a hranatými, nicméně v běžném textu sporadicky:               složené {}, lomené hi, špičaté <> aj.                                                                            75","Zbyněk Michálek               • pomlčka (тире) –, resp. —             • tři tečky (výpustka) (многоточие) …              K interpunkčním znaménkům se naopak zpravidla neřadí:               • spojovník (дефис/черточка) - 30             • lomítko (косая черта) / 31             • apostrof (odsuvník) (апостроф) ʼ               Spojovník, lomítko a apostrof se neřadí k interpunkčním znaménkům, neboť se           uplatňují na úrovni slov, nikoliv vět. Nemění také modalitu výpovědi, intonaci apod.           Často se k interpunkci neřadí ani užití interpunkčních znamének na jiné než větné úrovni,                                      32           např. tečka ve zkratkách: prof., проф. Je-li však zkratky užito na konci věty, píše se tečka           pouze jedna, a splývá tak tečka „neinterpunkční“ a interpunkční.              V ruské teorii pravopisu se od roku 2006 tyto znaky (tedy spojovník, lomítko a apo-           strof) oficiálně nazývají небуквенные (орфографические) знаки a řadí se k nim ještě знак                                      33           ударения (tedy znaménko přízvuku). Toto znaménko se používá k naznačení přízvuku           ve specifických případech: systematicky ve slovnících, knihách pro cizince apod. a pak           také v případech, kdy a) přízvuk rozlišuje slova (большу́ ю × бо́льшую) nebo b) je neob-           vyklý, neznámý apod. (ю́кола), c) případně když chceme naznačit dvojí možný přízvuk                  34           (тво́ро́г). Jedná se v principu o diakritické znaménko, a je tak mimo oblast našeho           zájmu. 35              V PČP je apostrof v rozporu s tímto principem zařazen mezi interpunkční znamén-             36           ka, v Akademické příručce českého jazyka jsou v oddíle interpunkce zařazeny dokonce                    37           všechny tři. ČSN 01 6910 oddíl o interpunkčních znaménkách nazývá „Interpunkční           30 Podle Sedláčka značí „příznakovou mezeru“, vyjadřuje těsné spojení slov. SEDLÁČEK, M.: K základním              otázkám interpunkce v češtině. Naše řeč 69, 1986, č. 3. [online]. [Cit. 21. 7. 2019]. Dostupné z: <http://              nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=6621>.           31  Např. PČP užití lomítka neřeší vůbec. HLAVSA, Z. a kol.: Pravidla českého pravopisu: s Dodatkem              Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky. Praha 2002.           32  ŽAŽA, S.: Ruská interpunkce ve srovnání s českou. Praha 1958, s. 7; ЛОПАТИН, В. В. (отв. ред.): Пра-              вила русской орфографии и пунктуации. Полный академический справочник. Москва 2018, s. 170.           33  ЛОПАТИН, В. В. (отв. ред.): Правила русской орфографии и пунктуации. Полный академический              справочник. Москва 2018, s. 97.           34  Tamtéž, s. 100.           35  Diakritické (rozlišovací) znaménko jsou „čárky, tečky, kroužky ap. nad písmeny n. pod nimi sloužící              k rozlišení růz. platnosti téhož písmene“. KRAUS, J. a kol. Nový akademický slovník cizích slov A–Ž.              Praha: Academia, 2009, s. 170. Této definici by znak přízvuku nevyhovoval, neboť nemění platnost              písmene, nicméně tato definice je nedostatečná: zaprvé, existují diakritické znaky nejen nad a pod písmeny,              nýbrž i přes ně (ł, ø) aj., ale např. tečka nad i nebo j také nemění platnost písmene.           36  HLAVSA, Z. a kol.: Pravidla českého pravopisu: s Dodatkem Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy              České republiky. Praha 2002.           37  PRAVDOVÁ, M. – SVOBODOVÁ, I. (eds): Akademická příručka českého jazyka. Praha 2019.            76","Několik poznámek ke vztahu pravopisu, interpunkce a typografie a k termínu interpunkční…                                38            znaménka a spojovník“, čímž vyděluje spojovník, nicméně bez komentáře zařazuje lo-            mítko i apostrof. V Českém slovníku pravopisném a tvaroslovném je apostrof řazen taktéž                                               39            k rozdělovacím (interpunkčním) znaménkům. A např. Pravidlá slovenského pravopisu            na s. 12 k interpunkčním znaménkům řadí spojovník, apostrof i lomítko (lomka), kdežto            na s. 52 již uvádějí: „V rámci pomenovania sa používa spojovník (-) a apostrof (ʼ).“ 40               V některých případech – především na internetu – se setkáváme s termínem roz-            dělovník. Jde o označení spojovníku ve funkci, kdy nespojuje slova, nýbrž je rozděluje,            a to nejčastěji na konci řádku. Je však možné ho užít i jinde než na konci řádku, např.            ve slovnících při naznačení dělení (oko-lo), při zápisu přerývané řeči (ma-kej, ma-kej!)                41            apod. Zajímavostí české kodifikace je, že je-li nutné rozdělit slovo v místě, kde se nachází            spojovník (např. malíř-lakýrník), je nutné spojovník zdvojit, respektive užít rozdělovní-                                      42            ku a spojovníku: malíř-|-lakýrník. Tímto se předchází případům, kdy by nevhodné            rozdělení slova mohlo způsobit nedorozumění, byť je tato možnost spíše hypotetická.            Srov. slova jako československý a česko-slovenský, která budou na konci řádku rozdělena            jako česko-|slovenský a česko-|-slovenský. V ruské kodifikaci je toto pravidlo pouze fakulta-                43            tivní. Příruční mluvnice ruštiny mluví o spojovací čárce (tedy spojovníku), dělicí čárce            (tedy rozdělovníku) a spolu s apostrofem je řadí ke znaménkům užívaným na slovní            úrovni. 44               Nadto ČSN 01 6910 rozlišuje „povinný spojovník; spojovník vyžadovaný pravopisem            slova nebo víceslovného výrazu nezávisle na poloze slova nebo víceslovného výrazu na            řádku“, „nerozdělitelný spojovník; spojovník, před nímž ani za nímž textový procesor            nemůže provést zalomení řádku. […] Nerozdělitelný spojovník se někdy označuje ja-            ko pevný spojovník“ a „podmíněný spojovník; znak vložený do slova k označení místa,            kde lze slovo rozdělit; jestliže je slovo na konci řádku kvůli nedostatku místa textovým            procesorem rozděleno, zobrazí se tento znak jako rozdělovací znaménko […] Podmíně-            ný spojovník se někdy označuje jako volitelné rozdělení“ [kurzivou zvýrazněno námi –            Z. M.]. 45             38  ČSN 01 6910 Úprava dokumentů zpracovaných textovými procesory. Praha 2014.            39  ADAM, K. – JAROŠ, V. – HOLUB, J.: Český slovník pravopisný a tvaroslovný. Praha 1953, s. 83. Tato               příručka je však spíše popularizačního charakteru, teoreticky interpunkci příliš nerozebírá a řadí k ní např.               tečku ve zkratkách aj.            40 Pravidlá slovenského pravopisu. Bratislava 2000, s. 12, 52.            41  HLAVSA, Z. a kol.: Pravidla českého pravopisu: s Dodatkem Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy               České republiky. Praha 2002, s. 55.            42 Tamtéž; ČSN 01 6910 Úprava dokumentů zpracovaných textovými procesory. Praha 2014, s. 15; PRAVDO-               VÁ, M. – SVOBODOVÁ, I. (eds): Akademická příručka českého jazyka. Praha 2019, s. 186.            43  ЛОПАТИН, В. В. (отв. ред.): Правила русской орфографии и пунктуации. Полный академический               справочник. Москва 2018, s. 173.            44 BAUER, J. – MRÁZEK, R. – ŽAŽA, S.: Příruční mluvnice ruštiny pro Čechy. I, Hláskosloví a tvarosloví.               Praha 1961, s. 119.            45  ČSN 01 6910 Úprava dokumentů zpracovaných textovými procesory. Praha 2014, s. 13.                                                                            77","Zbyněk Michálek                Obvykle se k interpunkci neřadí ani používání mezery nebo psaní velkých písmen                      46           na začátku vět. Souhlasíme tu však s M. Sedláčkem, že užívání velkých písmen bychom           měli chápat jako zvláštní typ interpunkce, „neboť nemá žádnou jinou funkci nežli signali-                                                           47           zovat začátek výpovědi, tak jako např. tečka signalizuje její konec“. Je však v této funkci           podle našeho názoru poněkud redundantní, jelikož by bylo možné bez problémů psát           text bez velkých písmen na začátku vět, aniž by vznikly potíže při jeho čtení a chápání. 48           M. Sedláček také správně podotýká, že existují jazyky – např. španělština –, které některá           znaménka (otazník nebo vykřičník) v některých případech opakují na začátku vět, avšak           v převrácené podobě: ¿, ¡. Stávají se tak do jisté míry párovými interpunkčními znaménky,           byť se od sebe poněkud liší. To je dle našeho mínění dobrá praxe: je vhodné signalizovat           modalitu výpovědi už na jejím počátku. Pakliže ve větě není tázací zájmeno, které značí           otázku, je při čtení těžké „uhodnout“, zda se jedná o tázací větu (otázka doplňovací),           či nikoliv, aniž bychom očima pohlédli na konec věty: Přišel sám. × Přišel sám? (Он           пришел один. × Он пришел один?). Příkladové věty jsou krátké a nečiní tak problém,           nicméně otázka může být velmi dlouhá a to, zda výpověď začneme intonovat od začátku           správně, či chybně, může být někdy velmi důležité.              Běžné kodifikační příručky se dosud příliš nezabývají psaním znaků jako podtržítko           (подчеркивание, подчерк) _, zavináč (коммерческое at, „собака“) @, zpětné lomítko           (обратная косая [черта], обратный слеш, бекслеш) \\, mřížka (решетка) # atd., přestože           frekvence jejich užití stoupá. 49           Termín bílý znak            Na tomto místě bychom se ještě rádi zmínili o termínu bílý znak (angl. whitespace                                      50           character, ruský termín se neužívá). Nejedná se o interpunkční ani jiný ideografický           znak. Termín bílý znak vychází z jeho reprezentace při tisku/zápisu, což je bílé místo.            46 Někteří autoři však mezery a psaní velkých písmen za specifický interpunkční znak počítají. ŽAŽA, S.:              Ruská interpunkce ve srovnání s českou. Praha 1958, s. 6.           47 SEDLÁČEK, M.: K základním otázkám interpunkce v češtině. Naše řeč 69, 1986, č. 3. [online]. [Cit. 21. 7.              2019]. Dostupné z: <http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=6621>.           48 Zajímavé je, že současné kodifikační příručky zatím neřeší psaní slov typu iPad, iOS, iČesko. Problém              vyvstávávechvíli,kdyjenutnéjepsátnazačátkuvěty.Zatímcopravopisnépravidlovelípsátnazačátkuvěty              velké písmeno, tato slova jsou víceméně registrované značky a nelze je psát jinak (×IPad, ×IOS, ×IČesko              apod.). Pokud se taková slova vyskytnou na začátku věty, je podle nás vhodné větu přeformulovat, tak              jako se doporučuje ji přeformulovat v případě, že by začínala číslicí apod. Podotýkáme, že v ruštině taková              slova fungují transplantovaně – psána v latince.           49 Např. užití znaku @ je všeobecně známé v e-mailových adresách. Avšak srov. název pořadu ČT @onli-              ne, název běloruského rádia @Plus Radio aj. Znaku # se užívá na sociálních sítích pro odkazování na              profily, v tzv. hashtazích apod. Je tedy zřejmé, že užití těchto původně speciálních technických znaků              (v programování apod.) se rozšiřuje i do běžného vyjadřování uživatelů.           50  Bílý znak. In: Wikipedie: Otevřená encyklopedie. [online]. [Cit. 22. 7. 2019]. Dostupné z: <https://cs.              wikipedia.org/wiki/Bílý_znak>.            78","Několik poznámek ke vztahu pravopisu, interpunkce a typografie a k termínu interpunkční…              Bílých znaků je několik typů, většinou se dělí na vertikální a horizontální. Nejtypičtějším            zástupcem je mezera nebo tabulátor. Je zajímavé, že ačkoliv se mezera (ve svém nejobyčej-            nějším významu) používá v kombinaci s abecedou k zápisu textů snad ve všech jazycích            světa, a to k oddělování slov, jazykové příručky s ní většinou příliš podrobně neoperu-            jí a jaksi intuitivně a automaticky u mluvčích předpokládají znalost jejího používání.            Bylo by podle nás vhodné v jazykových příručkách termín mezery zavést alespoň ve            dvou funkčních podobách: „obyčejné“ a „pevné“ (či „nezlomitelné“, „nepřerušující“            nebo „nedělitelné“ – všechny tyto názvy se používají, неразрывный пробел). Často se tak            setkáváme např. s formulacemi typu „zpravidla se neodděluje spojení neslabičné před-                          51            ložky se jménem“, aniž by byla vysvětlena problematika mezer nebo bylo vysvětleno,            jak tohoto nerozdělitelného spojení dosáhnout. Typografické příručky naopak operují            s mnoha různými typy mezer, jejichž rozlišování pro praktické potřeby pravopisu je                       52            zcela zbytečné. V praxi jsou tak nutné pouze tři typy mezer: „obyčejná“ (která je tzv.            roztažitelná a umožňuje zlom řádku), nezlomitelná (která je rovněž roztažitelná, avšak            zlom neumožňuje – např. mezi jednopísmennou neslabičnou předložkou a následujícím            slovem) a nezlomitelná úzká (která je neroztažitelná, navíc zúžená, a neumožňuje zlom –            např. mezi číslicí a příslušnou jednotkou). ČSN 01 6910 však rozlišuje pouze tzv. pevnou            mezeru: „mezera konstantní šířky, která odpovídá výchozí šířce běžné mezislovní mezery                                                53            a zabraňuje zalomení řádku v místě této mezery“, a to proto, že „s ohledem na předmět            normy, technický stav a snadno využitelné možnosti textových procesorů tato norma            nerozlišuje pevnou mezeru a nerozdělitelnou mezeru“. 54             Termín typograficko-pravopisný jev             Pro potřeby zkoumání interpunkčních a jiných znamének jsme proto na základě výše            uvedeného v práci Algoritmizace hromadných oprav vybraných typograficko-pravopis-            ných jevů českého jazyka definovali termín typograficko-pravopisný jev (chyba, pravidlo                  55            apod.). Krátce řečeno jde o ty jevy, jež jsou společným předmětem zájmu pravopisu            a typografie. Typograficko-pravopisný jev tak není například psaní předpon s-/z- v češti-            ně nebo роз-/рос-/раз-/рас- v ruštině, neboť pravidla pro psaní předpon nespadají do            oblasti typografie, a naopak typograficko-pravopisným jevem také není například užití             51  HLAVSA, Z. a kol.: Pravidla českého pravopisu: s Dodatkem Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy               České republiky. Praha 2002, s. 57.            52  V podstatě různé kombinace funkce (zlomitelná/nezlomitelná) a šířky (roztažitelná, en, em, třetinová,               číselná, vlasová, nulová apod.). Názvy se většinou odvozují od velikosti tzv. kuželky, což vychází ze staré               ruční sazby. MICHÁLEK, Z.: Algoritmizace hromadných oprav vybraných typograficko-pravopisných jevů               českého jazyka. Bakalářská práce. Brno 2016, s. xi.            53  ČSN 01 6910 Úprava dokumentů zpracovaných textovými procesory. Praha 2014, s. 13.            54  Tamtéž.            55  MICHÁLEK, Z.: Algoritmizace hromadných oprav vybraných typograficko-pravopisných jevů českého               jazyka. Bakalářská práce. Brno 2016, s. 24.                                                                            79","Zbyněk Michálek             ligatur nebo proporcionálních či tabulkových, skákavých (minuskových) či verzálkových           číslic, jelikož pravidla jejich užití pro změnu nespadají do oblasti pravopisu. Mluvíme-li           o typograficko-pravopisných jevech, jde především o:              • pravidlasazbyinterpunkčníchznaménekajinýchpísmennýchinepísmennýchznaků,              které jsou součástí písma kromě abecedy (nikoliv však noty, speciální matematické              a jiné symboly apod.);             • pravidla sazby různých značek, zkratek, číslic a smíšených i nesmíšených výrazů              a zápisů;             • pravidla pro sazbu mezer, zvláště pro sazbu jednopísmenných předložek a jiných              slov, znaků, značek a zkratek na konci řádků;             • pravidla pro dělení slov;             • pravidla pro psaní velkých písmen mimo propria. 56             Některé hlavní typograficko-pravopisné odlišnosti češtiny a ruštiny            Na základě výše uvedeného bychom na závěr rádi připojili zcela praktický seznam nej-           důležitějších typograficko-pravopisných odlišností mezi češtinou a ruštinou, v nichž se           v editorské a autorské praxi nejčastěji chybuje. Jde o nevědomé přenášení typograficko-           -pravopisných pravidel z češtiny do ruštiny a vice versa, tzv. mezijazykovou interferenci,           která má za následek jazykově/pravopisně nesprávné texty.              • Ruské složené znaky ?.. a !.. se v češtině neužívají.             • V češtině je základní větná pomlčka „krátká“ – (půlčtverčíková, n-space, U+2013),              výjimečně a spíše ve starších textech i „dlouhá“ — (čtverčíková, m-space, U+2014).              V ruštině je základní větná pomlčka pouze dlouhá.             • V češtině jsou základní vnější uvozovky „“ (tzv. 9966), základní vnitřní jednoduché              ‚‘, sekundární vnější jsou dvojité »« a sekundární vnitřní ›‹. V ruštině jsou základní              vnější «» (tzv. francouzské, ovšem bez mezer [!], obráceně než v češtině), základní              vnitřní ›‹, sekundární vnější „“ (9966) a sekundární vnitřní ‚‘.             • Vkládáme-li do uvozovek část věty, celou větu nebo několik vět (tzn. nikoliv slovo              nebo slovní spojení), klade se v ruštině interpunkce vyjma otazníku, vykřičníku a tří              teček za uvozovky: «Xxx»., «Xxx»,, avšak «Xxx?», «Xxx!», «Xxx…». Srov. české             „Xxx.“, „Xxx,“, „Xxx?“, „Xxx!“, „Xxx…“.             • V ruštině je možné vynechat jednu z páru uvozovek, jestliže jsou na styku vnější              a vnitřní uvozovky: Статья называется «Парус» М. Ю. Лермонтова» (ale              56  Tamtéž, s. 25.            80","Několik poznámek ke vztahu pravopisu, interpunkce a typografie a k termínu interpunkční…                 i Статья называется «„Парус“ М. Ю. Лермонтова»). V češtině se užívá odlišné-               ho tvaru uvozovek: Článek se nazývá „‚Na obzoru plachta bílá‘ M. Ju. Lermontova“               (příp. Článek se nazývá „»Na obzoru plachta bílá« M. Ju. Lermontova“).              • V češtině pro vypuštěný text užíváme značky […] nebo (…), v ruštině nejčastěji <…>.              • V ruštině jsou zcela správné zápisy 20-й век, 20-го века (ale i 20 век, 20 века; ovšem               pouze XX век, XX века [!]), v češtině jsou tyto zápisy zcela nepřípustné (×20té,               20-té století).              • V ruštině se za řadovými číslovkami nepíše tečka (1 абзац, příp. 1-ый абзац, srov. č.               1. odstavec).              • V češtině se apostrof kromě cizích slov (d’Artagnan) užívá k naznačení vypuštěné               hlásky (pad’ = padl), případně k označení letopočtu (’89). V ruštině pouze v cizích               slovech (Жанна д’Арк). 57              • V ruštině se užívá lomítka při tvorbě grafických zkratek (б/у = бывший в употребле-               нии, к/т = кинотеатр), v češtině se tento způsob neužívá. 58              • V ruštině je možné připojovat koncovku k procentním zápisům (10%-ый раствор,               20%-му раствору), tento zápis je v češtině zcela nepřípustný. 59              • V češtině se užívá znaku hvězdičky (*) a křížku (†) pro označení data narození a úmrtí               (* 10. 12. 1914, † 2. 8. 1986), ruštině je tento zápis neznámý.              • Ruština využívá znaku hvězdičky (hvězdiček) * pro naznačení nevyřčeného nebo               neznámého, především v názvech básní: «К ***».              • V ruštině se používá znaku № k označení čísla, kdežto čeština používá zkratku č.,               výjimečně znaku mřížky #.              • V ruštině se při sazbě veršů řádek píše tradičně s počátečním velkým písmenem,               v češtině velká písmena odpovídají začátkům vět: 60                    Играют волны — ветер свищет,                    И мачта гнется и скрипит…                    Увы! Он счастия не ищет                    И не от счастия бежит!               Srov. č.:             57  Existují ještě dvě výjimky: zaprvé, apostrof se v ruštině užívá k připojení koncovky ke slovu psanému               latinkou (c-moll’ный). Podobně apostrof funguje v polštině, kde někdy slouží k připojení koncovky               k cizímu slovu. Zadruhé, nenormativně je možné v ruštině vidět apostrof místo tvrdého znaku (под’езд).               To má své kořeny v pravopisné reformě v letech 1917–1918, kdy byla v tiskárnách zabavována litera ъ coby               protireformní, protisocialistický znak. ЛОПАТИН, В. В. (отв. ред.): Правила русской орфографии               и пунктуации. Полный академический справочник. Москва 2018, s. 100.            58  Výjimkou je zastaralý zápis, který je dodnes možné vidět na ukazatelích apod.: Ústí n/L apod.            59  Kupodivu Mluvnice češtiny 1 uvádí obskurní zápis 20%ní. Mluvnice češtiny: Fonetika: Fonologie: Morfo-               nologie a morfemika: Tvoření slov. 1. Praha 1986, s. 520.            60 ЛОПАТИН, В. В. (отв. ред.): Правила русской орфографии и пунктуации. Полный академический               справочник. Москва 2018, s. 144. Jedná se skutečně spíše o tradici, nikoliv závazné pravidlo.                                                                            81","Zbyněk Michálek                    Slyším to, co jiní neslyší,                  bosé nohy chodit po plyši.                  Vzdechy pod pečetí v dopise,                  chvění strun, když struna nechví se.             • V ruštině se názvy děl apod. vkládají do uvozovek («Мертвые души» Н. В. Гоголя),              v češtině se užívá kurzivy bez uvozovek (Gogolovy Mrtvé duše).             • V ruštině se značky (obvykle čísla, ale i jiné) poznámek pod čarou (сноски), pokud se              vážou k celé větě, kladou před interpunkční znaménka (kromě otazníku, vykřičníku                           1                                    1 61                                                     1                                                1              a výpustky): Xxx . (Ale Xxx? ). Srov. č. Xxx. , Xxx? .           Bibliografie           ADAM, K. – JAROŠ, V. – HOLUB, J.: Český slovník pravopisný a tvaroslovný. Praha              1953.           BALCAR, M.: Příručka ruského pravopisu. Praha 1983.           BAUER, J. – MRÁZEK, R. – ŽAŽA, S.: Příruční mluvnice ruštiny pro Čechy. II, Sklad-              ba. Praha, 1960.           ČSN 01 6910 Úprava dokumentů zpracovaných textovými procesory. Praha 2014.           ERHART, A.: Základy jazykovědy. Praha 1984.           Grammatology. In: Wikipedia, The Free Encyclopedia. [online]. [Cit. 22. 7. 2019]. Do-              stupné z: <https://en.wikipedia.org/wiki/Grammatology>.           HAVRÁNEK, B. a kol.: Příruční mluvnice ruštiny pro Čechy. I, Hláskosloví a tvarosloví.              Praha 1961.           HLAVSA, Z. a kol.: Pravidla českého pravopisu: s Dodatkem Ministerstva školství, mlá-              deže a tělovýchovy České republiky. Praha 2002.           HUBÁČEK, J. a kol.: Čeština pro učitele. Opava 2010.           KARLÍK, P. – NEKULA, M. – PLESKALOVÁ, J. (eds): Nový encyklopedický slovník              češtiny. N–Ž. Praha 2016.           KRAUS, J. a kol.: Nový akademický slovník cizích slov A–Ž. Praha: Academia, 2009.           MICHÁLEK, Z.: Algoritmizace hromadných oprav vybraných typograficko-pravopisných              jevů českého jazyka. Bakalářská práce. Brno 2016.           Mluvnice češtiny: Fonetika: Fonologie: Morfonologie a morfemika: Tvoření slov. 1. Praha              1986.           PRAVDOVÁ, M.–SVOBODOVÁ, I.(eds):Akademická příručka českého jazyka.Praha              2019.           Pravidlá slovenského pravopisu. Bratislava 2000.             61  МИЛЬЧИН, А. Э., ЧЕЛЬЦОВА, Л. К.: Справочник издателя и автора. Москва 2014, s. 638.            82","Několik poznámek ke vztahu pravopisu, interpunkce a typografie a k termínu interpunkční…              Scriptio continua. In: Wikipedia, The Free Encyclopedia. [online]. [Cit. 22. 7. 2019].               Dostupné z: <https://en.wikipedia.org/wiki/Scriptio_continua>.            SEDLÁČEK, M.: K základním otázkám interpunkce v češtině. Naše řeč 69, 1986, č. 3.               [online]. [Cit. 21. 7. 2019]. Dostupné z: <http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=               6621>.            ŠTÍCHA, F. a kol.: Akademická gramatika spisovné češtiny. Praha 2013.            ŽAŽA, S.: Ruská interpunkce ve srovnání s českou. Praha 1958.             ВАЛГИНА, Н. С. – СВЕТЛЫШЕВА, В. Н.: Орфография и пунктуация. Справоч-               ник для абитуриентов, студентов, редакторов. Москва 2008.            Знаки препинания. In: Википедия, свободная энциклопедия. [online]. [Cit. 22. 7.               2019]. Dostupné z: <https://ru.wikipedia.org/wiki/Знаки_препинания>.            ЛОПАТИН, В. В. (отв. ред.): Правила русской орфографии и пунктуации. Полный               академический справочник. Москва 2018.            МИЛЬЧИН, А. Э.: Издательский словарь-справочник. Москва 2003.            МИЛЬЧИН, А. Э., ЧЕЛЬЦОВА, Л. К.: Справочник издателя и автора. Москва               2014.            КУЗНЕЦОВ, s. А. (отв. ред.): Большой толковый словарь русского языка. Санкт-               -Петербург 2000.            РЕФОРМАТСКИЙ, А. А.: О перекодировании и трансформации коммуникатив-               ных систем.In:МОЛОШНАЯ, Т. Н.(отв.ред.):Исследованияпоструктурной               типологии. Москва 1963, s. 208–215.            Флерон (типографика). In: Википедия, свободная энциклопедия. [online]. [Cit. 22. 7.               2019]. Dostupné z: <https://ru.wikipedia.org/wiki/Флерон_(типографика)>.            ЯРЦЕВА, В. Н. (ред.): Большой энциклопедический словарь. Языкознание. Москва               2000.               Mgr. Zbyněk Michálek (* 1987) pod vedením doc. PhDr. Jiřího Gazdy, CSc., při-            pravuje disertaci na téma Rusky psaný text v editorské a typografické teorii a praxi. Me-            zi oblasti jeho zájmu patří ruský a český pravopis, interpunkce, typografie, počítačo-            vá úprava a sazba textů, ale také čeština pro překladatele a čeština pro cizince. E-mail:            zmichalek@phil.muni.cz.                                                                                      83","","MOTIV SNU A DOSTOJEVSKÉHO             DENÍK SPISOVATELE             Lenka Paučová                         The Motif of a Dream and Dostoyevsky’s Diary of a Writer            Dream and dreaming belong to the components of works written by Fyodor            Mikhailowich Dostoyevsky (1821–1881) which have been remained a long time under-            rated. In the present paper the author deals with a motif of a dream that appears, except            for another motifs, for instance the motif of an accidental family, four elements, suicide            or a tortured horse, in Dostoyevsky’s Diary of a Writer. The author of the study tries to            answera question howthe motif of a dream in Dostoyevsky’sworksevolves, characterizes            its place in the Diary of a Writer and shows on other relations in which are dreams from            the Diary of a Writer with Dostoyevsky’s works published before, during and after his            Diary of a Writer.            Key words: F. M. Dostoyevsky; Diary of a Writer; motif; dream and dreaming; typo-            logy and function of dreams                                                                                                 85","Lenka Paučová            Sen a snění v perspektivě času              ny a sněním byli lidé fascinováni již odpradávna. Věřili, že s jejich pomocí navazují           S kontakt s jiným světem nebo s Bohem. Lidé se také zajímali významem snů, protože           se s jejich pomocí častokrát snažili předpovědět budoucí události. Svědčí o tom i postava           Josefa z Bible, který vykládal faraónovy sny a sen, jenž se zdál Jákobovi. 1              O inklinaci ke snům a snové realitě můžeme mluvit v souvislosti s obdobím roman-           tismu, což se v literatuře projevilo zobrazováním postav, unikajících před realitou do           světa fantazie a snů. Zdůrazňování emocionality, vnitřního světa postav a také jejich           oscilace mezi snem a realitou patří k nejdůležitějším postulátům romantismu a jeho           vymezení se vůči myšlenkově upjatému racionalismu.              Teoretický zájem o sny s sebou přináší až přelom 19. a 20. století. V tomto období           se etablovala psychologie jako věda, ale co je nejdůležitější, vznikají stěžejní monografie,           zabývající se interpretací snů, Výklad snů (Die Traumdeutung, 1900) Sigmunda Freuda           a O podstatě snů (Traumanalyse. Nach Aufzeichnungen der Seminare, 1928–1930) z pera           Carla Gustava Junga.              Cílemnašíprácejeanalýzasnů,kteréseobjevujívDostojevskéhopozdnímdíleDeník           spisovatele. Z hlediska metodologie využíváme komparativní metodu, v souvislostech           s životem F. M. Dostojevského byla použita biografická metoda.            Motiv snu            Pokusme se nejdříve definovat pojmy sen a motiv, s nimiž budeme pracovat. Na pojem           motiv se v minulosti nahlíželo různě. Jeho vymezení se váže k počátku 20. století, kdy se                                            2                                                          3           objevují práce představitelů tzv. etnografické a formální školy .              AlexandrVeselovskij,autorslavnéHistorické poetiky (Историческая поэтика,1907),           viděl motiv jako nejednoduší jednotku vyprávění. Jeden ze stěžejních představitelů           ruské formální školy Boris Tomaševskij definoval motiv jako nejmenší část tématu nebo           také vyprávění, jež může odrážet jeho charakter, okolnosti působící na rozvíjení děje či             1  Ve Starém zákonu (1. kniha s názvem Genezis) se připomíná sen, který se zdál druhorozenému synu Izáka,              Jákobovi, když usnul na kameni. Jákob uprchl z domova po tom, co zradil svého bratra Ezaua tím, že jej              připravil o prvorozenství. Ve snu viděl žebřík, vedoucí až do nebe, jak po něm chodili andělé. Uslyšel              hlas Hospodina, říkající proroctví o budoucnosti. Místo, na němž se Jákobovi zdál prorocký sen, bylo              pojmenováno Dům Boží. Jednomu z dvanácti synů Jákoba, Josefovi, se už v dětství zdály sny, ve kterých              se mu otec a bratři klaněli. Josef byl Jákobovým nejmilejším synem, ale jeho bratři mu otcovu náklonnost              záviděli. Využili příležitost a Josefa prodali do egyptského otroctví. V zajetí se o Josefových schopnostech              dozvěděl egyptský faraón, jehož prorocké sny (sen o sedmi tlustých a hubených krávách, sen o sedmi              vyzrálých klasech obilí a sedmi prázdných klasech) Josef vykládal. Blíže viz Biblia. Písmo sväté Starej              a Novej zmluvy. Tranoscius 1999.           2  A. Veselovskij a další.           3  Jedná se o heterogenní skupinu vědců, jejíž jádro tvořili B. Tomaševskij, V. Šklovskij, B. Ejchenbaum,              V. Žirmunskij a další.            86","Motiv snu a Dostojevského Deník spisovatele              vzájemné vztahy postav: „Мотив является простейшей повествовательной eдиницей,            выражающей отдельные повествовательные положения, отношения гepoeв друг            к другу, простейшие обстоятельства, изменяющие положение или ход действия.“ 4            V naší práci budeme vycházet zejména z definice motivu podle Tomaševského. Ruský            folklorista Vladimir Jakovlevič Propp v monografii Morfologie pohádky (Морфология            сказки, 1928) píše o motivech a motivaci v tzv. kouzelné pohádce.               Německé prostředí rozlišuje pojmy látka (něm. Stoff), motiv (něm. Motiv), téma            (něm. Thema) a obsah (něm. Inhalt). Nejmenší významovou jednotku představují moti-            vy, jejichž různým kombinováním je složena látka, téma přitom představuje základní                         5            myšlenku textu. V definici motivu dochází k propojení látky a vyprávění, Elisabeth            Frenzel v práci Stoff-, Motiv- und Symbolforschung uvádí: „Im Deutschen bezeichnet            das Wort Motiv eine kleinere stoffliche Einheit, die zwar noch nicht einen ganzen Plot,            eine Fabel, umfaßt, aber doch bereits ein inhaltliches, situationsmäßiges Element dars-                 6            tellt.“ Co je zajímavé, za motivy nepovažuje obrazy sloužící k charakteristice některé            z jednajících postav, na druhou stranu však zdůrazňuje vzájemnou propojenost motivů            a v souvislosti s postavou návaznost na určitou situaci. 7                                                    8               V českém prostředí se motivy a motivací v pracích věnovaných primárně kompozici            zabýval František Všetička, jenž rozlišuje dle funkce a charakteru celkově osm typů            motivů–signální,deflektivní,paradoxní,deziluzívní,falešný,imperfektivní,mysteriózní            a metamorfovaný. 9               Co se týče typologie motivů z hlediska tématu, tradičně se setkáme s definicí motivů,            jako například láska, nenávist, s motivy ročních období, návratů, domova, živlů, ale také            snů, jejichž analýza má v současnosti v teorii literatury své místo.               V románové, ale i jiné, například esejistické, tvorbě nebo v deníkových zápiscích                                                              11                                       10            spisovatele se rozvíjejí motivy živlů, motiv snu, nahodilé rodiny, motiv sebevraždy            a další. K jejich interpretaci přispěly kromě prací ruských badatelů ve značné míře práce            4  TOМАШЕВСКИЙ, Б. В.: Краткий курс поэтики. Mocква 2006, s. 108.            5  Srov. NÜNNING, A.: Lexikon teorie literatury a kultury. Praha 2006, s. 530.            6  Srov. FRENZEL, E.: Stoff-, Motiv- und Symbolforschung. Stuttgart 1970, s. 28.            7  V dané souvislosti Frenzel píše: „Einzelstehende sog. Züge und Bilder, die der näheren Charakterisierung,               dem Schmuck, Stimmung oder auch der geistigen Erhellung des Inhalts dienen, sind keine Motive. […]               Die Motive zeigen Personen und Sachen nicht isoliert, sondern in einen Zusammenhang, d. h. eine               Situation, gestellt, z. B. ‚Heimkehrer‘, ‚Testamentsklausel‘ oder ‚heimliche Heirat‘. Auch bestimmte               menschliche Typen, in deren Existenz etwas Situationsmäßiges liegt, etwa der Bramarbas, der Misanthrop,               der Sonderling, haben die Funktion von Motiven.“ Tamtéž, s. 29.            8  Viz například Kompoziciána: o kompozičnej výstavbe prozaického diela (1986), Stavba prózy (1992) aj.            9  Srov. PAVERA, L. – VŠETIČKA, F.: Lexikon literárních pojmů. Olomouc 2002, s. 235.            10  Blíže viz studie PAUČOVÁ, L.: Motivy živlů v Dostojevského Deníku spisovatele. In: POSPÍŠIL, I. –               PAUČOVÁ, L. – ZELENKA, M. (eds): Česká slavistika 2018. Brno 2018, s. 129–136.            11  Blíže viz studie PAUČOVÁ, L.: Motiv tzv. nahodilé rodiny v Deníku spisovatele ve vztahu k ostatní tvorbě               F. M. Dostojevského. In: PAUČOVÁ, L. – ŠAUR, J. (eds): Mladá slavistika III. Slavistika mezi generacemi.               Brno 2018, s. 109–117.                                                                            87","Lenka Paučová             německých, českých, ale i slovenských vědců. Ve srovnání s uvedenými motivy v tvorbě           F. M. Dostojevského, zůstávalo zkoumání snů dlouho v důsledku zdůrazňování sociolo-           gizujících přístupů stranou zájmu. 12              Problematice snů v tvorbě F. M. Dostojevského se věnoval německý vědec Otto                                                                     14               13           Kaus, z ruských vědců připomeňme především Romena Gafanoviče Nazirova a Taťja-                          15           nu Kasatkinovovou. V českém prostředí se této problematice věnovali ruský emigrant           Aľfred Ljudvigovič Bem ve stěžejní monografii Tajemství osobnosti Dostojevského (1928),           František Kautman v několikrát vydané práci Dostojevskij – věčný problém člověka (pův.           1976, vyd. 1992 a 2004) a Milan Exner v monografii Afekt, sen a skutečnost. Osobnost           a ontologická hodnota fikce (2013).              Přímo o snech pojednává monografie slovenského dostojevskologa Andreje Červe-                                  16           ňáka Dostojevského sny (1999). Červeňák si v ní klade otázku, jaká je podstata a smysl           snů, protože dosavadní výzkumy se soustředily především na jejich interpretaci a ne           ontologii. 17            Co je sen?            Chtěli bychom poukázat na to, že v ruském jazyce má slovo „сон“ dva významy, a to nejen                          18          „sen“, ale i „spánek“. V ruském jazyce se významy slova „сон“ prolínají a z uvedeného           důvodu vznikají při překladu Dostojevského děl z ruského jazyka do češtiny posuny.              Z hlediska psychologie je sen definován jako fantazijní zážitek optické nebo akustické           povahy vznikající v průběhu spánku. Jedná se o informaci, která se vytváří v podvědomí            12  Opomíjení snů jako složky literárního díla však přetrvává dodnes, Andrej Červeňák na tuto skutečnost              poukazuje slovy: „Predtým sa od románu Zločin a trest a jeho snov utekalo do kapitalistických džunglí,              teraz sa uchyľujeme do kláštorov, pustovní a cirkevných obrazární.“ ČERVEŇÁK, A.: Dostojevského sny.              Pezinok 1999, s. 83.           13  KLAUS, O.: Die Träume in Dostojevskys „Raskolnikoff“. München 1926.           14  НАЗИРОВ, P. Г.: Творческие принципы Ф. М. Достоевского. Саратов 1982.           15  КАСАТКИНА, Т. А.: Характерология Достоевского. Москва 2006.           16  František Kautman (1927–2016) objevil v tvorbě F. M. Dostojevského dokonce nový motiv, který po-              jmenoval motiv odhalené nožky. Andrej Červeňák (1932–2012) se věnoval ontologii snu a jeho funkci              v Dostojevského povídkách, novelách a románech.           17  O snech v tvorbě Dostojevského Červeňák píše v částech: Človek sníva celý život, Sen a zmysel, Človek              a sen o nesmrteľnosti, Sen a generačný zmysel, Tri sny Rodiona Raskoľnikova, Sen Aľošu Karamazova, Sen              smiešneho človeka, Sen a snový základ umeleckej tvorby.           18  S. I. Ožegov definuje dva základní významy slova „сон“, jako první uvádí „spánek“: „То, что снится,              грезится спящему, сновидение.“ Druhým významem je „sen“: „Наступающее через определенные              промежутки времени физиологическое состояние покоя и отдыха, при к-ром полностью или частич-              но прекращается работа сознания.“ ОЖЕГОВ, С. И.: Словарь русского языка. Москва 2008, s. 733.              Doplňme, že v ruském jazyce se hovorově se slovem „сон“ (ve významu „sen“) používají frazeologismy,              například „Ни сном ни духом не виноват“ nebo „Сна ни в одном глазу нет“. Slovy „Ни сном ни духом“              člověk přísahal na svou nevinu. Jedná se přitom o frazeologismus, který pochází z dob, kdy lidé věřili, že se              jim budoucnost může odhalit prostřednictvím snů nebo duchů. Srov. ГАЛЫНСКИЙ, М. С.: Словарь              крылатых слов и выражений. Москва 2006, s. 331.            88","Motiv snu a Dostojevského Deník spisovatele              člověka v tzv. REM fázi spánku (Rapid Eye Movement). Společným jmenovatelem snů            je mnohovýznamnost, souvislost s realitou, ale také nepřesnost v časovém a prostorovém            vymezení. Podle rakouského psychologa Sigmunda Freuda vznikají sny pod vlivem            tří elementů, a to pocitů formujících se v průběhu spánku, potlačovaných představ            a myšlenek, které souvisí s denními zážitky. Zvláštní typ snů představuje tzv. denní snění,            tedy neskutečná přání a prožitky člověka unikajícího před realitou. 19               Dostojevského člověk osciluje mezi snem a realitou, snění se tak stává jeho typic-            kým charakterovým rysem. Sny se zdají postavám napříč celou Dostojevského tvorbou,            Makaru Děvuškinovi, Nětočce Nězvanovové, Rodionu Raskolnikovovi, Dmitriju Ka-                                                                20            ramazovi a dalším. Podle nás se téměř vždy jedná o ústřední postavu díla, nebo také            o postavu, která svým konáním hlavní postavu připomíná, představuje jejího dvojníka                                   21            či tzv. deformovanou emanaci. V románu Zločin a trest se ústřední postavě románu,            studentu Rodionu Raskolnikovovi, zdají tři sny, jeho dvojníkovi Svidrigajlovovi se také            zdají tři sny, přičemž tyto sny anticipují další rozvíjení syžetu. Sny, které se Dostojevského            postavám zdají, jsou v dílech zobrazovány explicitně, nebo implicitně, když se o nich            postava jen zmíní, ale podrobněji je nerozvádí.               Z hlediska psychologizace zejména sny představují nejlepší nástroj, jak proniknout            do hlubin duše postavy. Jaké je ale místo snů v literárním díle? Andrej Červeňák na            tuto otázku odpovídá následovně: „Sú akoby vloženými novelami (epizódami), nepatria            ani do naratívnej, ani do deskriptívnej línie románu, ale vnášajú do ich napätí s témou            toľko umeleckej informácie (psychologickej, iracionálnej, pneumonálnej), že zásadne            ovplyvňujú ďalší vývin témy, sujetu a postavy v diele – uvedené entity pred a po snoch                                           22            tvoria noetickú a estetickú kvalitu diela.“ Sny zaujímají v dílech výjimečné místo, bez            nich by bylo dílo rozhodně chudší o další možnosti interpretace.             Sny a Deník spisovatele             Sen propojuje celou Dostojevského tvorbu od Chudých lidí po Bratry Karamazovy.            V Deníku spisovatele, syntetickém díle, sestávajícím z žánrů uměleckých (novela, povídka,            črta aj.), věcných (kritická stať, nekrolog aj.) i pomezních (fejeton, vzpomínka aj.), mají             19  Blíže viz DANIEL, J.: Prehľad všeobecnej psychológie. Nitra 2002, s. 67–68.            20 V případě románu Bratři Karamazovi se v centru díla nacházejí postavy třech bratrů, z nichž nejdůležitější               roli sehrává Aljoša. Jeho cesta se jeví správnější než cesty bratrů Dmitrije a Ivana. V pokračování románu,               které Dostojevskij již bohužel napsat nestihl, měl být hlavní postavou právě Aljoša.            21  Termín Andreje Červeňáka, jenž byl použit v souboru studií s názvem Rozjímanie o Veľkom Inkvizítorovi.               Červeňák tak označuje nevlastného bratra Dmitrije, Ivana a Aljoši Karamazových: „Zamlčaný brat               Smerďakov nie je samostatnou ontologickou veličinou (dominantou), ale iba deformovanou emanáciou               Ivana Karamazova, možným dôsledkom jeho myšlienky, ktorej sa zmocní ulica.“ ČERVEŇÁK, A.: Na               margo Veľkého Inkvizítora. In: ČERVEŇÁK, A. a kol.: Rozjímanie o Veľkom Inkvizítorovi. Bratislava 2005,               s. 36.            22  ČERVEŇÁK, A.: Dostojevského sny. Pezinok 1999, s. 85.                                                                            89","Lenka Paučová             sny také své důležité místo. Nacházíme je v prvních dvou fázích vydávání Deníku, v letech           1873–1878, dokonce i v názvech dílčích částí. 23              Sen o týrané kobylce se původně objevuje v románu Zločin a trest. Zdá se Raskolni-           kovovi před vykonáním vraždy lichvářky Aljony Ivanovny a její sestry Lizavety. Obraz           týrané kobylky se v Deníku spisovatele mění ze snu na vzpomínku umožňující interpre-           taci Raskolnikovova snu z románu Zločin a trest v souvislosti s osobností spisovatele.           Objevuje se v části Ruský spolek na ochranu zvířat (Русское общество покровитель-           ства животным. Фельдъегерь. Зелено-вино. Зуд разврата и воробьев. С конца или                    24           с начала?). Jak můžeme vidět, Dostojevskij v Deníku spisovatele zaznamenával také           události, které se svým charakterem mohou jevit marginální, ale souvisejí s problémy           ruské společnosti. Například událost, kdy Ruský spolek na ochranu zvířat slavil desetileté           výročí svého založení. Představitelé spolku se osvětou proti týrání zvířat snažili zabránit           domácímu násilí páchanému na ženách. Ke spolku spisovatel zaujímá ambivalentní           stanovisko. Na jedné straně podporuje myšlenku zakládání podobných spolků, na straně           druhé projevy násilí člověka k člověku se tím nevyřeší, čímž zdůrazňuje řešení problémů           od začátku.              Jako příklad Dostojevskij uvádí příhodu, která se stala v době, když jej jako patnácti-           letého spolu se starším bratrem doprovázel otec z Moskvy do Petrohradu do školy pro           důstojníky: „Между тем к почтовой станции подкатила новая переменная лихая           тройка, и ямщик, молодой парень лет двадцати, держа на руке армяк, сам в красной           рубахе, вскочил на облучок. Тотчас же выскочил и фельдъегерь, сбежал с ступенек           и сел в тележку. Ямщик тронул, но пе успел он и тронуть, как фельдъегерь припод-           нялся и молча, безо всяких каких-нибудь слов, поднял свой здоровенный правый           кулак и, сверху, больпо опустил его в самый затылок ямщика. Тот весь тряхнул-           ся вперед, поднял кнут и изо всей силы охлестнул коренную. Лошади, рванулись,           но это вовсе не укротило фельдъегеря. Тут был метод, а не раздражение, нечто           предвзятое и испытанное многолетним опытом, и страшный кулак взвился снова           и снова ударил в затылок. Затем снова и снова, и так продолжалось, пока тройка не                          25           скрылась из виду.“ Příhodu z cesty si mladý Dostojevskij zapamatoval na celý život. 26              Ve srovnání se snem Raskolnikova však dochází k posunu v tom, že ve stati z Deníku           spisovatele jsou týrány tři koně, ne jeden. Negativní zážitek z dětství, sen Raskolnikova            23  Sen najdeme v názvech statí Sny a přeludy, Sen o smíru za hranicemi doktrín a v názvu novely Sen              směšného člověka.           24 Deník spisovatele z února roku 1876, III. kapitola, část 1.           25  ДОСТОЕВСКИЙ, Ф. М.: Полное собрание сочинений в тридцати томах. Том двадцать второй.              Ленинград 1981, s. 28.           26 Dále v textu se vyjadřuje slovy: „Эта отвратительная картинка осталась в воспоминаниях моих на              всю жизнь. Я никогда не мог забыть фельдъегеря и многое позорное и жестокое в русском народе              как-то поневоле и долго потом наклонен был объяснять уж, конечно, слишком односторонне.“              Tamtéž, s. 29.            90","Motiv snu a Dostojevského Deník spisovatele              z románu Zločin a trest a zároveň Dostojevského reminiscence umístěna v Deníku spiso-            vatele je důkazem propojenosti Deníku a ostatní tvorby spisovatele. Sen Raskolnikova            tak získává autobiografický rozměr, čímž se podle nás Deník spisovatele stává klíčem            sloužícím k interpretaci tvorby F. M. Dostojevského.                                                                          27               V povídce Chlapec u Ježíškova vánočního stromku (Мальчик у Христа на елке) se            malému, asi šestiletému chlapci zdá sen o lepší budoucnosti. Jeho maminka zemřela a on,            toužící po vánočním stromečku, vykročil do ulic chladného města: „[…] о, какой свет!            О, какая елка! Да и не елка это, он и не видал еще таких деревьев! Где это он теперь:            все блестит, все сияет и кругом все куколки, — но нет, это все мальчики и девочки,            только такие светлые, все они кружатся около него, летают, все они целуют его,            берут его, несут с собою, да и сам он летит, и видит: смотрит его мама и смеется                           28            на него радостно.“ Jedná se o chlapečkovu touhu, z tohoto důvodu sen nazveme            sen-touha.                                             29               V části Sny a přeludy (Мечты и грезы) F. M. Dostojevskij srovnává Rusko a Zá-            pad, poukazuje na rozdíly a touhu je ze strany Ruska dohnat: „Все это мои мечты,            разумеется; но … повторяю, невольно мечтается иногда в этом смысле, а потому                             30            и продолжаю мечту.“ . Dále píše o alkoholismu. Alkoholismus přitom ve druhé polo-            vině 19. století patřil k jednomu z nejvážnějších společenských problémů Ruska, k němuž                                                                 31            se Dostojevskij kriticky vyjadřoval v několika statích v Deníku spisovatele. Sny vystupují            v metaforické poloze, jde o Dostojevského sen-touhu osvobodit lid od alkoholového            opojení: „Матери пьют, дети пьют, церкви пустеют, отцы разбойничают; бронзовую            руку у Ивана Сусанина отпилили и в кабак снесли; а в кабак приняли! Спросите            лишь одну медицину: какое может родиться поколение от таких пьяниц? Но пусть,            пусть (и дай боже!), пусть это лишь одна мечта пессимиста, в десять раз преувеличив-                     32            шая беду!“ Pokračování v dosavadním způsobu života by mohlo mít fatální důsledky,            zkaženost a mravní rozklad národu, proto spisovatel věří, že se tento katastrofický sen            nikdy nevyplní: „Явятся мелкие, подленькие, развратнейшие буржуа и бесконечное            множество закабаленных им нищих рабов — вот картина! Жидки будут пить на-            родную кровь и питаться развратом и унижением народным, но так как они будут             27 Deník spisovatele z ledna roku 1876, II. kapitola, část 2.            28  Tamtéž, s. 16.            29 Deník spisovatele za rok 1873, 11. část.            30 ДОСТОЕВСКИЙ, Ф. М.: Полное собрание сочинений в тридцати томах. Том двадцать первый.               Ленинград 1980, s. 93.            31  Například v kritické stati O novém dramatu, ve které Dostojevskij vyzdvihoval ideovou hodnotu tragédie               D. Kišenského Kdo do dna dopívá, dobře mu nebývá a jeho výchovní cíl zejména kvůli kritice alkoholismu.               Opilce na petrohradských ulicích a jejich oplzlé vyjadřování popisuje ve fejetonu Drobné obrázky, obraz               opilých vězňů se objevuje také ve vzpomínce spisovatele na nucené práce vložené do povídky Mužik Marej.               Jak jsme již uvedli, alkoholismu je jedno z nejdůležitějších a zároveň nejpalčivějších témat zachycených               v Deníku spisovatele.            32  Tamtéž, s. 94.                                                                            91","Lenka Paučová             платить бюджет, то, стало быть, их же надо будет поддерживать. Мечта скверная,           мечта ужасная, и — слава богу, что это только лишь сон! Сон титулярного советника           Поприщина, я с этим согласен. Но не сбыться ему!“ 33                                                                     34              V další stati z Deníku spisovatele s názvem Vize o Evropě (Мечты о Европе) Dosto-           jevskij rozvíjí srovnání Evropy a Ruska, zdůrazňující fakt, že Rusové mají o Evropě mylné           představy. Nakonec konstatuje, že v Evropě může být situace ještě horší než v samotném           Rusku: „Да, на вид там, пожалуй, еще хуже нашего; разве только историческая                                                                    35           причинность обособлений виднее; но тем, пожалуй, там и безотраднее.“ Kritická           vyjádření spisovatele se dotýkají Francie a Německa, za největší nebezpečí však považuje                                  36           komunismus šířící se více a více. Změna společenského zřízení na komunismus se podle           Dostojevského bude dát jen stěží zničit. O vlivu sociálních idejí píše: „Уж и теперь соци-                                37           ализм проел Европу […]“ Tyto sny nazveme sny kritickými. V kritickém srovnání           Ruska a Evropy Dostojevskij pokračuje také statí Sen o smíru za hranicemi doktrín                                         38           (Примирительная мечта вне науки) , ve které vyjadřuje víru v lidstvo, konkrétně                                                 39           v odstranění překážek, které lidem brání v poznání. Sen z této části spadá do kategorie           snů, které jsme pojmenovali sny-touhy.                                                        40              Novelu Sen směšného člověka (Сон смешного человека) Michail Bachtin považo-                                                    41           val za encyklopedii motivů z ostatní tvorby spisovatele. Sen se zdá vypravěči příběhu,           člověku, který sám sobě říká „směšný člověk“. Již rozhodnut spáchat sebevraždu, od-           mítne pomoci malé holčičce. Nereálný, fantastický sen vypravěče pojednává o tom, jak           sebevraždu doopravdy spáchá a dostává se na planetu, kde žijí lidé neznající hřích. Svým           chováním však jejich charaktery zkazí do takové míry, až lidé začnou lhát a vzájemně           si ubližovat. Sen nabývá podle nás katarzní funkci, protože po probuzení vypravěč na           základě tohoto snu změní svůj postoj a rozhodne se pomoct malé holčičce, jejíž prosbu na           33  Tamtéž, s. 95.           34  Deník spisovatele za březen roku 1876, I. kapitola, část 4.           35  ДОСТОЕВСКИЙ, Ф. М.: Полное собрание сочинений в тридцати томах. Том двадцать второй.              Ленинград 1981, s. 84.           36  „А между тем это всё мираж — и республика провозглашена именно для войны, если не с Германией,              то с еще более опасным соперником, — соперником и врагом всей Европы, — коммунизмом,              и этот соперник теперь, при республике, восстанет гораздо раньше, чем было бы при всяком другом              правительств.“ Tamtéž, s. 84.           37  ДОСТОЕВСКИЙ, Ф. М.: Полное собрание сочинений в тридцати томах. Том двадцать второй.              Ленинград 1981, s. 87.           38  Deník spisovatele za leden roku 1877. II. kapitola, část 1.           39  „В самом деле, чему вы верите? Вы верите (да и я с вами) в общечеловечность, то есть в то, что падут              когда-нибудь,передсветомразумаисознания,естественныепреградыипредрассудки,разделяющие              до сих пор свободное общение наций эгоизмом национальных требований, и что тогда только              народы заживут одним духом и ладом, как братья, разумно и любовно стремясь к общей гармонии.“              ДОСТОЕВСКИЙ, Ф. М.: Полное собрание сочинений в тридцати томах. Том двадцать пятый.              Ленинград 1983, s. 19.           40 Novela vložená do Deníku spisovatele za duben roku 1877. II. kapitola.           41  Blíže viz BACHTIN, M. M.: Dostojevskij umělec. K poetice prózy. Praha 1971.            92","Motiv snu a Dostojevského Deník spisovatele              začátku odmítl: „Главное — люби других как себя, вот что главное, и это все, больше                                                       42            ровно ничего не надо: тотчас найдешь как устроиться.“ V důsledku vložení snu do            syžetu novely ji už Dostojevskij v podtitulu nazval fantastickou. My nazveme tento sen            snem-fantazií. Myslíme si, že motiv snu ve vztahu k ostatní tvorbě Dostojevského vrcholí            zejména v této novele, stává se v ní centrálním motivem, který sám o sobě zaujímá více            než tři čtvrtiny díla.            Typologie snů             Z hlediska typologie můžeme na sny nacházející se v Deníku spisovatele nahlížet různě.            Co se týče vztahu snů k realitě, rozlišujeme sny autobiografické a fiktivní. Ke snům s au-            tobiografickým základem řadíme sen-vzpomínku o týrání kobylky vážící se k osobnosti            spisovatele. Epizoda vložená do stati z Deníku spisovatele má interpretační funkci. K auto-            biografickému typu snů patří také sny se společenskopolitickým dosahem, jejichž funkce            v analyzovaných statích je kritická, například Sny a přeludy, Sny o Evropě. Za fiktivní            sny považujeme sen-touhu chlapečka z krátké povídky Chlapec u Ježíškova vánočního            stromku a také sen hlavní postavy z novely Sen směšného člověka.               Podle charakteru nebo také povahy definujeme sen-vzpomínku, sen-touhu (chla-            peček z krátké povídky Chlapec u Ježíškova vánočního stromku, touhy spisovatele po            lepší budoucnosti Rusů ze statí Sny a přeludy, Vize o Evropě a Sen o smíru za hrani-            cemi doktrín), sen-fantazie (sen vypravěče novely Sen směšného člověka). V souvislosti            s ostatní tvorbou Dostojevského rozlišujeme sny analogické, opakující se, jako například            sen-vzpomínka, nebo gradující, tedy sen, který se zdá „směšnému člověku“ z novely            vložené do Deníku spisovatele.             Funkce snů, sny a žánr             V Dostojevského románech jsou sny nástrojem psychologizace postav, které, jak jsme            uvedli výše, oscilují mezi snem a realitou. V románu Zločin a trest dochází k propojení            motivu snu s kompozicí díla. Co je však nejdůležitější, v díle získávají anticipační funkci,                               43            anticipují katarzi postavy . Analogii Raskolnikova apokalyptického snu představuje            podle nás sen Dmitrije Karamazova v románu Bratři Karamazovi o spálené vesnici, který            otevírá této postavě cestu ke katarzi v posledním románu spisovatele Bratři Karamazovi.               Co se týče funkce snů v Deníku spisovatele, sen-vzpomínka ve stati Ruský spolek            na ochranu zvířat má funkci interpretační, protože se vztahuje ke snu Raskolnikova              42 ДОСТОЕВСКИЙ, Ф. М.: Полное собрание сочинений в тридцати томах. Том двадцать пятый.               Ленинград 1983, s. 119.            43  Slovy Andreje Červeňáka jsou sny „navigátori katarzie“. ČERVEŇÁK, A.: Dostojevského sny. Pezinok               1999, s. 152.                                                                            93","Lenka Paučová             z románu Zločin a trest. Interpretace románu v souvislosti s biografií spisovatele tak           získává nový rozměr.              SnyzestatíSny a přeludy,Vize o Evropě aSen o smíru za hranicemi doktrínmajípodle           nás funkci společenskokritickou, což se projevuje zejména v kritickém postoji spisovatele           k nejvážnějším společenským problémům, kterými byly alkoholismus, negramotnost,           projevy násilí a další. Fantastický sen vypravěče z novely Sen směšného člověka má stejnou           očisťující funkci jako sen Raskolnikova nebo Dmitrije Karamazova, postavu „směšného           člověka“ tak přivádí ke katarzi.              Z hlediska propojenosti snů a konkrétního literárního žánru představuje námi ozna-           čený sen-vzpomínka ze statě Ruský spolek na ochranu zvířat krátkou vzpomínku nebo           reminiscenci vloženou do společenskokritické statě. Sny-touhy ze statí Sny a přeludy,           Vize o Evropě a Sen o smíru za hranicemi doktrín jsou propojeny s žánrem společensko-           kritické statě. Fiktivní sny, tedy sny, které Dostojevskij vložil do krátké povídky Chlapec           u Ježíškova vánočního stromku a novely Sen směšného člověka, mají charakter fantastické-           ho vyprávění.            Závěr            Sny a snění jsou obohacujícím prvkem, který se pojí s Dostojevského tvorbou před           vydáním Deníku spisovatele, po jeho vydání i v Deníku samotném. V příspěvku jsme           se věnovali interpretaci snů, které Dostojevskij integroval do svého Deníku spisovatele           v souvislosti s ostatní jeho tvorbou.              Jak jsme mohli vidět, na sny v Deníku spisovatele můžeme nahlížet různě: z hlediska           jejich vztahu k realitě (autobiografické, fiktivní), charakteru (sen-vzpomínka, sen-tou-           ha, sen-fantazie) nebo souvislosti s ostatní tvorbou F. M. Dostojevského (opakující se,           gradující), ale také z hlediska jejich funkce (interpretační, společenskokritická, katarzní)           nebo propojenosti s žánrem (vzpomínka, společenskokritická stať aj.).            Bibliografie            BACHTIN, M. M.: Dostojevskij umělec. K poetice prózy. Praha 1971.           Biblia. Písmo sväté Starej a Novej zmluvy. Tranoscius 1999.           ČERVEŇÁK, A.: Dostojevského sny. Pezinok 1999.           ČERVEŇÁK, A. a kol.: Rozjímanie o Veľkom Inkvizítorovi. Bratislava 2005.           DANIEL, J.: Prehľad všeobecnej psychológie. Nitra 2002.           EXNER, M.: Afekt, sen a skutečnost. Osobnost a ontologická hodnota fikce. Liberec 2013.           FRENZEL, E.: Stoff-, Motiv- und Symbolforschung. Stuttgart 1970.           KAUS, O.: Die Träume in Dostojevskys „Raskolnikoff“. München 1926.           NÜNNING, A.: Lexikon teorie literatury a kultury. Praha 2006.            94","Motiv snu a Dostojevského Deník spisovatele              PAUČOVÁ, L.: Motiv tzv. nahodilé rodiny v Deníku spisovatele ve vztahu k ostatní               tvorbě F. M. Dostojevského. In: PAUČOVÁ, L. – ŠAUR, J. (eds): Mladá slavistika III.               Slavistika mezi generacemi. Brno 2018, s. 109–117.            PAUČOVÁ, L.: Motivy živlů v Dostojevského Deníku spisovatele. In: POSPÍŠIL, I. –               PAUČOVÁ, L. – ZELENKA, M. (eds): Česká slavistika 2018. Brno 2018, s. 129–136.            PAVERA, L. – VŠETIČKA, F.: Lexikon literárních pojmů. Olomouc 2002.             ГАЛЫНСКИЙ, М. С.: Словарь крылатых слов и выражений. Москва 2006.            ДОСТОЕВСКИЙ, Ф. М.: Полное собрание сочинений в тридцати томах. Том               двадцать второй. Ленинград 1981.            ДОСТОЕВСКИЙ, Ф. М.: Полное собрание сочинений в тридцати томах. Том               двадцать первый. Ленинград 1980.            ДОСТОЕВСКИЙ, Ф. М.: Полное собрание сочинений в тридцати томах. Том               двадцать пятый. Ленинград 1983.            КАСАТКИНА, Т. А.: Характерология Достоевского. Москва 2006.            ОЖЕГОВ, С. И.: Словарь русского языка. Москва 2008.            НАЗИРОВ, P. Г.: Творческие принципы Ф. М. Достоевского. Саратов 1982.            TOМАШЕВСКИЙ, Б. В.: Краткий курс поэтики. Mocква 2006.            УШАКОВ, Д. Н.: Большой толковый словарь современного русского языка. Москва               2007.              PaedDr. Lenka Paučová (* 1986) zpracovává disertac ̌ ní práci pod vedení m            prof. PhDr. Iva Pospí s ̌ ila, DrSc., na té ma Filiace Deníku spisovatele v tvorbě            F. M. Dostojevského a jeho ž ánrové metamorfózy v ruské literatuře počátku 20. stole-            tí. Ve své m výzkumu se zame ̌ r ̌ uje na ruskou literaturu 19. století , pr ̌ edevs ̌ í m na osob-            nost a tvorbu F. M. Dostojevské ho a z ̌ ánr dení ku ve slovanských literaturách. E-mail:            lenka.paucova@mail.muni.cz.                                                                                              95","","ИЗУЧЕНИЕ ГОРОДА И ГОРОДСКОГО             ПРОСТРАНСТВА НА ПРИМЕРЕ ПОВЕСТИ            Г. БЕЛЫХ И Л. ПАНТЕЛЕЕВА            «РЕСПУБЛИКА ШКИД»              Светлана Олеговна Садикова                   The Research of the Image of the City and City Space Using the            Example of G. Belych and L. Panteleev’s Novel The Republic of Shkid             The city is one of the main topics of the modern reality, and literature is not an exception.            While studying the city in literature, researchers pay their attention to anatomy, physi-            ology and psychology of the city, as well as its chronotope etc. We tried to show some            of these aspects basing on Republic of Shkid by G. Belykh and L. Panteleev. After some            basic facts about the book and its authors there follows the description of Petrograd in            the book. The dominant of the city space here is the school itself and surrounding streets.            From the authors’ point of view there is some connection between the school, its pupils            and the city so that they can influence each other. The city for them is predominantly the            school, and the main city monuments are not so attractive for them. It is very important            that even if the atmosphere of the epoch is so negative, the authors see the city in happy            colours.             Key words: G. Belykh; L. Panteleev; Republic of Shkid; Petrograd; Leningrad; city text;            text about the city; city space; urban literature; city in literature                                                                                             97","Светлана Олеговна Садикова               русской литературе городская тематика занимает важнейшее место. Город, бу-           В дучи самостоятельным организмом, способен влиять на человека и этим он           интересен. Особенное внимание писателей и литературоведов привлекают, ко-           нечно, такие крупнейшие города, как Москва и Санкт-Петербург. Образ различ-           ных городов ярко представлен в произведениях классиков русской литературы           (А. С. Пушкин, А. Н. Островский, М. Ю. Лермонтов, Л. Н. Толстой, А. С. Блок           и др.). Более того, написано множество работ, в том числе и литературовед-           ческих, которые посвящены изучению города в литературе. Среди литературо-           ведов большой вклад в изучение художественной литературы о городе внесли           Н. П. Анциферов («Проблемы урбанизма в русской художественной литерату-           ре: опыт построения образа города — Сакнт Петербурга Достоевского — на основе           анализа литературных традиций», 2009, «Душа Петербурга», 1922, 1990, «Пу-           ти изучения города как социального организма», 1925, 1926 и др.), В. Н. Топоров           («Петербургский текст русской литературы», 2003, «Пространство и текст»,           1983), Ю. М. Лотман («Символика Петербурга и проблемы семиотики города»,           1992), Д. Годрова («Чувствительный город», 2006) и другие. Исследуются такие           явления, как «сверхтекст», «петербургский текст» (или другие городские тексты),           диалог двух столиц, диалог столицы и провинции и многое другое.              Однако исследователи, изучающие города в русской литературе, чаще все-           го анализируют творчество самых известных писателей XIX века (Н. В. Гоголя,           А. С. Пушкина, Ф. М. Достоевского, Л. Н. Толстого), меньшее внимание уделяется           произведениям менее известных писателей XX и XXI вв., таким, как, например,           «Республика Шкид», написанная Григорием Белых и Леонидом Пантелеевым, речь           о которой и пойдет далее.              При изучении любого города необходим междисциплинарный подход, ведь           изучением города, помимо литературоведения, занимаются также краеведение,           искусствоведение, гуманитарная география, история, культурология, а также новая           наука XX века — урбанистика, которая изучает закономерности «возникновения           и развития городов». 1              Скажем несколько слов о методологии исследования т. н. городских текстов.           О. С. Шурупова в статье «Особенности методологии исследования городского сверх-           текста» пишет о «методике анализа культурных значений и смыслов»: «В ходе           комплексного анализа функционирования культурных смыслов в пределах конкрет-           ного теста возможно рассмотреть такие этапы этого крайне сложного процесса,           как форсирование микросмыслов на основе культурно-специфичных значений, их            1  СМИРНОВ, С. Б.: Московско-петербургское взаимодействие в контексте современных подходов              к изучению города. Известия РГПУ им. А. И. Герцена, 2005, № 11, с. 226. [online]. [Cit. 28. 6. 2019].              Dostupné z: <https://cyberleninka.ru/article/n/moskovsko-peterburgskoe-vzaimodeystvie-v-kontekste-              sovremennyh-podhodov-k-izucheniyu-goroda>.            98","Изучение города и городского пространства на примере повести Г. Белых и Л. Пантелеева…             комбинирование, в результате которого образуются культурные смыслы, а также                                               2            формирование макросмысла сего текста». Такой подход хорош при изучении            и сравнивании нескольких текстов о городе: выявляются отдельные реализации            «культурных значений» (топонимы, известные жители, описание политической            ситуации, прецедентные феномены и т. д.). Например, при исследовании литера-            турного Санкт-Петербурга — это Медный Всадник, Нева, Невский проспект, Петр            Первый, Исаакиевский собор и т. п. 3               При изучении нескольких городских текстов также применяется компаратив-            ный подход, который является основным. Заключается он в том, что сравнивается            один город в произведениях разных писателей. При помощи определенных крите-            риев, например, пространственно-временная характеристика, авторская оценка,            жанровая характеристика и др., находятся общие тенденции и различия описания            этого города.               При анализе конкретного текста/произведения о городе нужно в начале            изучить «анатомию», «физиологию» и «психологию» города. По словам            Н. П. Анциферова, к анатомии города относится рельеф, почва, растительность            и т. д., т. е. само место, «план города», «система улиц», главные и второстепен-            ные объекты и др. Физиология — это сам «город, пульсирующий всеми своими                                             4            органами через деятельность общества». И, наконец, психология — это «душа            города», т. е. «единство всех элементов, составляющих городской организм, как                                       5            конкретную индивидуальность». В начале исследуется внешний облик города,                                                            6            потом уже детали (улицы, проспекты, мосты, здания и пр.). После этого можно            перейти к жителям города и к тому, как город на них влияет.               Часто исследователи упоминают «духа-хранителя» города. Например, для            Санкт-Петербурга,какпишетвсвоемтруде«Душа Петербурга»Н. П. Анциферов,                                       7            «genius loci» — это Петр Великий. Однако, когда город именовался Ленинградом,            его духом-хранителем был В. И. Ленин.               При изучении города важное место занимает городской хронотоп. Существу-            ют различные классификации городских хронотопов. Например, Е. Я. Бурдина            выделяет «историко-бытийный хронотоп», связанный с местом и временем воз-            никновения города и его становления, с предназначением города, с изменением             2  ШУРУПОВА, О. С.: Особенности методологии исследования городского сверхтекста. Известия               ТулГУ. Гуманитарные науки, 2014, № 2, с. 297. [online]. [Cit. 29. 6. 2019]. Dostupné z: <https://               cyberleninka.ru/article/n/osobennosti-metodologii-issledovaniya-gorodskogo-sverhteksta>.            3  Там же, с. 297–298.            4  АНЦИФИРОВ, Н. П.: Пути изучения города как социального организма. Опыт комплексного               подхода. Ленинград 1926, с. 23.            5  Там же.            6  Там же, с. 21–23, 28–29.            7  АНЦИФИРОВ, Н. П.: Душа Петербурга. Москва 2014, с. 15.                                                                            99","Светлана Олеговна Садикова            города на протяжении времени под влиянием все новых «трендов». Далее ис-           следовательница выделяет «профанный хронотоп», т. е. повседневность, которая           играет огромнейшую роль в развитии города, благодаря ней можно увидеть город           «живым», его каждодневное состояние. Под «глобальным» Бурдина понимает           хронотоп, который указывает на важность города для цивилизации, на то перспек-           тивен ли город, разнообразен и притягивает ли к себе людей. 8              Среди чешских литературоведов, изучающих проблематику городского про-           странства, особое место занимает Д. Годрова. В произведении «Чувствительный           город» исследовательница во многом опирается на московско-тартускую школу           (особенно на Ю. М. Лотмана и В. Н. Топорова). Посвящено оно Праге, которая           у исследовательницы живая, динамичная, а главное — способная чувствовать. Год-           рова рассматривает различные аспекты городского пространства и текста: мотив           идущего по городу человека, топосы города (кладбище, музей, библиотека, храм). 9           Храм или крепость могут быть центрами города; такие города понятны даже ино-           странцам, ведь город с ярким центром воспринимается лучше, здесь есть некая           «точка опоры». 10              Н. П. Анциферов также пишет о двух типах городов: первые развиваются сво-           бодно, стихийно (Москва, Рим), они находятся «в центре мира», вторые же были           построены по определенному плану (Санкт-Петербург, Нью-Йорк) и находятся                    11           «на крае». Они лишь надеются, что когда-нибудь окажутся в центре, в случае           завоевания соседних территорий. 12              Изучением города как живого организма занимался и Ю. М. Лотман, писав-           ший о том, что, изучая город как статическую точку (например, Санкт-Петербург           Пушкина или Достоевского), мы не поймем его полностью. Город меняется в зави-           симости от того, кто и как на него смотрит. 13              Изучая городские тексты, нельзя обойти В. Н. Топорова, который, возможно,           наиболее сильным образом повлиял на изучение города, особенно Санкт-Петер-           бурга, в литературе и создал понятие «петербургский текст». Это «[…] некий           синтетический сверхтекст, с которым связываются высшие смыслы и цели. Только           через этот текст Санкт-Петербург совершает прорыв в сферу символического и про-            8  БУРДИНА, Е. Я.: «Что ни город, то хронотоп». Пространственно-временная диагностика города.              Международный научно-исследовательский журнал, 2017, № 9 (63), с. 103–108. [online]. [Cit. 29. 6.              2019]. Dostupné z: <https://research-journal.org/culture/chto-ni-gorod-to-xronotop-prostranstvenno-              vremennaya-diagnostika-goroda>.           9  HODROVÁ, D.: Citlivé město (eseje z mytopoetiky). Praha 2006, с. 19.           10  Там же, с. 17.           11  АНЦИФЕРОВ, Н. П.: Душа Петербурга. Москва 2014, с. 11–13, 18.           12  ЛОТМАН, Ю. М.: Избранные статьи в трех томах. Т. 3. Статьи по истории русской литерату-              ры. Теория и семиотика других искусств. Механизмы культуры. Мелкие заметки. Таллин 1993,              с. 9–10.           13  ЛОТМАН, Ю. М.: Город и время. Метафизика Петербурга. Санкт-Петербург 1993, с. 84.            100","Изучение города и городского пространства на примере повести Г. Белых и Л. Пантелеева…                            14            виденциального». Составляющими петербургского текста, по словам Топорова,            являются: климатически-метеорологический и ландшафтный, материально-куль-                                                        15            турный, духовно-культурный и исторический элементы. Все эти элементы важны            не только при изучении петербургского текста, но и любого другого городского            текста.               Итак, нами были перечислены некоторые общие характеристики изучения горо-            да в литературе, а также литературоведы, занимающиеся проблематикой изучения            городского текста и города в литературе в общем. Теперь перейдем непосредствен-            но к «Республике Шкид» Л. Пантелеева и Г. Белых и образу Петрограда в ней.               Для начала скажем несколько слов о «Республике Шкид» и ее авторах. По-            весть, изданная в 1927 году, уже несколько десятилетий является одним из любимых            произведений русских детей. Она рассказывает нам о жизни детей и подростков            в школе для беспризорников, воришек, трудных подростков в постреволюционном            Петрограде. Леонид Пантелеев (настоящее имя Алексей Еремеев) и Григорий Бе-            лых, будучи сами воспитанниками этой школы, знали такую жизнь не понаслышке,            и тем повесть представляется нам еще более интересной. Редакторами произве-            дения юных авторов (одному было 19, второму 17 лет) были известные писатели                                        16            Евгений Шварц и Самуил Маршак. «Республику Шкид» любили не только дети,            о ней писали такие современники писателей, как уже упомянутый С. Я. Маршак,            М. Горький и К. И. Чуковский. 17               Повесть является автобиографической, поэтому нельзя обойти стороной неко-            торые факты из жизни ее создателей. Первый, старший, автор — Григорий Белых —            родился в Санкт-Петербурге. После смерти отца семья оказалось в трудном поло-            жении, и мальчик был вынужден помогать матери зарабатывать любыми способами:            начал подворовывать и попал в школу социально-индивидуального воспитания            им. Ф. М. Достоевского. Здесь они и познакомились с Л. Пантелеевым. Последний            также родился в Санкт-Петербурге в семье дворянина, который во время рево-            люции пропал без вести. Семья мальчикa скиталась, переезжая из города в город,            а мальчик, который пытался зарабатывать подобно Г. Белых, попадал в колонии            и детские дома, так он и оказался в школе им. Ф. М. Достоевского. «Республика            Шкид», которая изначально должна была называться «Королевство Шкид», была            издана уже после выпуска мальчиков из школы. Переиздавалась она ежегодно, пока              14  ТОПОРОВ, В. Н.: Петербургский текст (Памятники отечественной науки XX век). Москва               2009, с. 659.            15  Там же, с. 665–666, 669–670.            16  ПУТИЛОВА, Е. О.: Началось в республике Шкид. [online]. [Cit. 29. 6. 2019]. Dostupné               z: <https://libking.ru/books/nonf-/nonf-biography/441355-7-evgeniya-putilova-nachalos-v-respublike-               shkid.html#book>.            17  САДИКОВА, С.: Многоликий город: Санкт-Петербург в литературе разных исторических эпох.               Магистерская дипломная работа. Брно 2018, с. 60–61.                                                                           101","Светлана Олеговна Садикова            Г. Белых не был репрессирован за насмешливые стихи о Сталине в 1936 году. Умер           Г. Белых в тюрьме от туберкулеза в 1938 году. Л. Пантелееву предлагали издавать           повесть только под своим именем, но он отказывался, в результате чего произведе-           ние было переиздано лишь в 1961 году. Последним произведением Л. Пантелеева           были мемуары «Верую!», изданные по завещанию писателя через 3 года после его           смерти, в 1991 году. 18              Жанр «Республики Шкид» неоднозначен. С одной стороны — это повесть,           именно так произведение именовали авторы, но с другой стороны такую «про-           зу новой формации» можно обозначить как роман в рассказах. Связана такая           форма, во-первых, с нормальным творческим процессом — изображением ярких           моментов действительности, а, во-вторых, с самим временем написания, време-                                             19           нем исканий истины и жизненного пути. Более того, это произведение носит           мемуарный характер, это значит, что события, описанные здесь, либо происходи-           ли с героями в действительности, либо создается впечатление их реалистичности.           Современные городскиe тексты в целом нередко носят форму «романа в расска-           зах» и являются автобиографичными. Примерами таких городских текстов могут           быть романы А. Аствацатурова, проза М. Веллера, сборники «В Питере Жить»           и «Москва — место встречи». В последних, однако, образ города возникает не           на основе рассказов одного конкретного писателя, а нескольких художественных           деятелей (писателей, режиссеров, актеров, художников и др.).              Так произведение Г. Белых и Л. Пантелеева состоит из 32 глав, и каждая глава           представляет собой новый завершенный рассказ. Связаны они между собой сюжет-           ной линией, местом действия, персонажами, а также художественным временем,           последовательность которого нарушается лишь ретроспективными «вставками»,           например, о прошлом героев. Главные герои — это авторы Григорий Черных           (Г. Белых) и Ленька Пантелеев и их друзья, при чем одни и те же персонажи мо-           гут в одной главе быть главными, в других — второстепенными. В основном это           ученики школы, которые либо остались во время революции без родителей, ока-           зались на улице, начали воровать, либо просто трудные подростки или же те, кто           попал сюда из тюрьмы. «Шкид» была открыта для перевоспитания таких детей           и подростков. 20              Начнем с описания важнейших составляющих анатомии города. Центром Пет-           рограда в повести является сама школа им. Ф. М. Достоевского. Это главный локус           произведения. С нее же и начинается повествование. Находится она прямо в цен-           тре уже Ленинграда на Старо-Петергофском проспекте: «[…] среди сотен других           каменных домов затерялось облупившееся трехэтажное здание. […] До революции           18  Там же, с. 61–63.           19  Там же, с. 65.           20 Там же, с. 67.            102","Изучение города и городского пространства на примере повести Г. Белых и Л. Пантелеева…             здесь помещалось коммерческое училище. Потом оно исчезло вместе с ученика-                           21            ми и педагогами». Такое описание сразу вводит нас в атмосферу того времени.            Здание школы в очень плохом состоянии: «Ветер и дождь попеременно лизали            каменные стены опустевшего училища, выкрашенные в чахоточный серовато-жел-            тый цвет. Холод проникал в здание и вместе с сыростью и плесенью расползался                                    22            по притихшим классам […]». Оно, мертвое, противопоставлено другим домам            и местам, живым: «Так и стоял посеревший дом со слезящимися окнами. Улица            […] словно не замечала его пустоты, да и некогда было замечать. Жизнь кипела            в других местах: в совете, в райкоме […]». 23               Еще одной важной составляющей анатомии Петрограда-Ленинграда Г. Белых            иЛ. ПантелееваявляетсяАлександро-Невскаялавра.Этохудшее,чтомоглослучить-            ся с малолетним преступником. «Отсюда было только две дороги: либо в тюрьму,                                        24            либо назад в нормальный детдом». Как правило, самые тяжелые воспитанники            попадали в «Шкид» именно из «последней ступени исправительной системы»,            которой их пугали и наказывали за плохое поведение. 25               И, наконец, третья важная для героев анатомическая точка города — это школь-            ная дача. Центр города в повести — не главное. Здесь встречаются и «деревянные                                                         26            домики заставы», и «зеленые поля», и дачные домики. Дача есть и у шкидцев            и с ней связаны теплые воспоминания. Благодаря путешествию на дачу шкидцы еще            лучше познают город. «Ее почти не коснулись ни время, ни разруха минувших лет.            Правда, местные жители уже успели, как видно, не один раз навестить этот бывший            графский или княжеский особняк, но удовольствовались почему-то двумя-тремя            снятыми дверьми, оконными стеклами да парой медных ручек. […] Дача стояла на            возвышенности; с одной стороны проходило полотно ораниенбаумского трамвая,            а с трех сторон были парк и лес, видневшийся в долине. Рядом находился пруд —            самое оживленное место летом». 27               Привычные петербургские «локусы-мотивы», такие как Медный всадник,            Нева, Исаакиевский собор, Эрмитаж, здесь почти не встречаются. Под «локусом-            -мотивом» следует понимать «устойчиво повторяющийся пространственный образ            втворчествекакого-либописателяилимногихавторов,выражающиесявразличных                                                                 28            аспектах с помощью варьирования наиболее значимых элементов». Для авторов            21  БЕЛЫХ, Г. – ПАНТЕЛЕЕВ, Л.: Республика Шкид. Санкт-Петербург 2016, с. 7.            22  Там же.            23  Там же.            24 Там же, с. 15–16.            25  Там же.            26 Там же, с. 130–131.            27 Там же, с. 132–133.            28  ПЫХТИНА, Ю. Г.: Теория и методика анализа художественного текста: пространственный               аспект. Оренбург 2007, с. 62.                                                                           103","Светлана Олеговна Садикова            повести они не являются главным в Петрограде, загадочность, таинственность —           это не есть цель их описания города.              Перейдем к описанию «физиологии» и «души» города, т. е. его деятельности           людей, жизни в городе, атмосфере и др. Атмосферу, описанную в повести, можно           определить следующими словами: гражданская война, голод, революция, бродяж-           ничество, т. е. начало 20-х гг. XX века. Описано все очень реалистично именно           потому, что описывают авторы свою реальность, а не прошлое, описанное кем-то           другим. Более того, само название повести передает этот характер: «Шкид», как           уже было сказано, значит «Школа имени Достоевского», что символично, ведь           именно этот писатель занимался темой детей беспризорников, воришек, людей,           «упавших на дно». Другими словами, здесь совмещены страшные события прошло-           го века с шутливым описанием, сделанным детьми. 29              Как было сказано выше, школа была создана для перевоспитания трудных детей,           многие из которых, например, воровали не из нужды, а скорее из привычки к та-           кому образу жизни: «Часть ребят […] шла „крохоборствовать“, собирать окурки,           другая часть просто гуляла по окрестным улицам, попутно заглядывая и на рынок,           где, между прочим, прихватывала с лотков зазевавшихся торговцев незначительные                      30           вещицы […]». Уже то, что и здесь так много детей-воришек, заставляет нас пред-           ставить атмосферу, царившую в городе. Истории почти всех учеников «Шкиды»           похожи: все они вынуждены воровать из-за разрухи и голода. Кто-то начинает           воровать не сразу, а честно пытается заработать, и только постепенно приходит           к воровству. Здесь были дети из разных слоев общества, по той или иной причине           начавшие воровать, оказавшиеся на улице и т. п.              Вся физиология Петрограда в повести зависит от происходящего в школе или           от настроения учеников и учителей школы. В качестве примера приведем радостное           настроение директора школы, Викниксора, которого также можно назвать душой           «шкидского» Петрограда-Ленинграда, ведь в его лице ребята обрели отца. «[…]           Радость забилась в груди. Теплым, родным показалось все — питерские извозчики,           газетчики, носильщики. И даже Александр III с „венцом посмертного бесславья“                              31           показался красавцем». Видно, что вернувшийся в Петроград директор воспри-           нимает все иначе, чем обычно. Вещи, которые, очевидно, нормально бы вызвали                                                                  32           раздражение, стали другими под воздействием радостного настроения. Наоборот,           примером «грустного города» может быть влияющее на него плохое настроение           ребят, выгнанных из школы: «Прекрасный весенний день не доставил им обычного            29 Там же, с. 63–64.           30 Там же, с. 10.           31  Там же, с. 384.           32  САДИКОВА, С.: Многоликий город: Санкт-Петербург в литературе разных исторических эпох.              Магистерская дипломная работа. Брно 2018, с. 72.            104","Изучение города и городского пространства на примере повести Г. Белых и Л. Пантелеева…                                                     33            удовольствия. Шли медленно — куда глаза глядят» или «На улице было холодно            и темно. Фонари уже погасли, луны не было, и звезды неярко мигали в просветах                                                            34            туч. […] Ребята уже чувствовали голод. Дошли до Невского». Тут все совершенно            другое, унылое, задумчивое и мрачноватое. 35               Для героев повести все, что происходит в их школе, равняется тому, что про-            исходит в целом Петрограде. Другими словами, физиология Петрограда есть фи-            зиология школы. Например, один из героев, Слаенов, давал другим ученикам            хлеб в долг «под проценты», и таким образом стал самым богатым в школе, но            для авторов повести он был самым обеспеченным не только в школе: «Слаенов            был первым богачом не только в Шкиде, но, пожалуй, и во всем Петрограде». 36            Или другой пример: «Весь Старо-Петергофский, от Фонтанки до Обводного, был                                                             37            усеян фланирующими шкидцами и гудел веселым смехом», т. е. для ребят весь            проспект веселится вместе с самими ребятами. И, наоборот, город также влиял            на них, и дети подражали Петрограду и стране. Они создали свои органы власти,            герб — подсолнух, вели свои гражданские войны против «халдеев», т. е. препода-            вателей, пытались создать равноправие, которое, как им казалось, было вокруг или            должно было быть: «Пускай ты барон, нас не касается. У нас — равноправие». 38            Они хотят, чтобы все названия были «сокращенными», потому что это «по-совет-            ски». Примером может быть само название школы — «Шкид», имена учителей            Викниксор (Виктор Николаевич Сорока-Россинский), Эланлюм (Элла Андреевна            Люмберг). То есть все, что происходит в стране, а для учеников школы страна — это,            прежде всего, Петроград, отражается на школе и школьной жизни ребят и наиболее            яркий образ Петрограда передан именно через описание школы.               Петроград в повести чаще всего описан в движении, когда ребята куда-нибудь            идут или едут. «Вот уже Петергофское шоссе. Блестят трамвайные рельсы. […]            У Нарвских ворот ребята вылезли, ожидая дальнейших распоряжений. […] Пошли            по знакомым улицам. В городе осень чувствовалась еще больше. Панели потемнели                                                                39            от дождя и грязи, с крыш капала вода, хотя дождя уже не было» или «Быстро            сбежали по лестнице, татарин-дворник Мефтахудын открыл ворота, и ребята вы-            скочили на Курляндскую. […] Вокруг царила тишина, на улицах не видно было ни            души — было время самой глубокой ночи. Бежали долго по прямому, как стрела,            Старо-Петергофскому проспекту. Проскочили мимо ярко освещенной фабрики.              33  БЕЛЫХ, Г. – ПАНТЕЛЕЕВ, Л.: Республика Шкид. Санкт-Петербург 2016, с. 354.            34  Там же, с. 352.            35  САДИКОВА, С.: Многоликий город: Санкт-Петербург в литературе разных исторических эпох.               Магистерская дипломная работа. Брно 2018, с. 73.            36  БЕЛЫХ, Г. – ПАНТЕЛЕЕВ, Л.: Республика Шкид. Санкт-Петербург 2016, с. 113.            37  Там же, с. 300.            38  Там же, с. 169.            39  Там же, с. 157.                                                                           105","Светлана Олеговна Садикова            […] Оба взглянули на развалины дома и увидели серую тень, спешившую перерезать           им дорогу. […] Пришли в часть. Едва успели подняться на второй этаж и сообщить           о пожаре, как ребят уже позвали вниз. […] Когда подъехали к школе, там уже стояла           довольно большая толпа зевак. Почти одновременно приехала еще одна пожарная           часть. […] С улицы доносился шум работы, и шкидцам не сиделось на месте, но           у дверей стоял Мефтахудын, которому строго-настрого запретили выпускать уче-                         40           ников за ворота». Город живой, активный, изменчивый в зависимости от ребят           и их настроения. Он меняется и движется вместе со шкидцами.              В «Республике Шкид» мы читаем не только непосредственно о героях повести,           но также и о неопределенных, случайных жителях города, которые и являются           главным элементом физиологии Петрограда, его «фоновом пространством»: «Со           всех сторон чирикали торговки семечками […] Около приземистых, широких,                                                                  41           как киты, пакгаузов суетились грузчики, сваливая мешки с зерном», «На углу           улицы рыжеусый милиционер в шлеме хаки улыбался солнцу и стряхивал дождевые                                       42           капли с непромокаемого плаща», «Изредка в их речь врывается лай собаки,           свист милиционера или пьяный шальной выкрик забулдыги, которого хмель завел                               43           в неизвестные ему края» и др.              Время в повести не только перспективно, но часто встречаются ретроспектив-           ные вставки, связанные с описанием прошлого того или иного героя. Течение вре-           мени в повести отражает события, происходящие в городе. Например, в начале —           это атмосфера войны: «К городу подступали белые. Шли войска, тянулись обозы,           артиллерия. Рассыпалась колония по огородам, и, пользуясь случаем, запасались           воспитанники картошкой, капустой, редькой и прочей зеленью. […] Тревожно           было в городе. Ухали совсем близко орудия, и стекла дзинькали в окошках. Оку-                                                  44           тались улицы проволокой и мешками с песком». Позже это уже мирная жизнь:           «Гражданская война кончилась. Вступила в свои права мирная жизнь. В городе           один за другим открывались новые клубы и домпросветы». 45              В повести отражена не только послереволюционная эпоха, но также и период           до революции. Так актовый зал в школе назывался Белым, как во дворце. Вместо           привычного нам сейчас Нового года в «Шкиде» празднуется рождество: «По пер-           вопутку неисправимые обыватели тащили по домам рождественские елки. Елочные           ветки куриным следом рассыпались по белому снегу; казалось, что в городе умерло           много людей и их хоронили. […] А двадцать пятого декабря, на рождество, ртуть             40 Там же, с. 180–186.           41  Там же, с. 54.           42 Там же, с. 345.           43  Там же, с. 395.           44 Там же, с. 30.           45  Там же, с. 81.            106","Изучение города и городского пространства на примере повести Г. Белых и Л. Пантелеева…             в Реомюре опустилась на десять черточек вниз, ночью метелью занесло трамвайные                                 46            пути, и улицы побелели». Однако период до революции в повести отражен не            так ярко, как современная юным писателям эпоха.               В повести хорошо передан и городской фольклор в виде некоторых песенок, по-            словиц, стишков и т. д. Например, песня «Ай! Ай! Петроград — / Распрекрасный                                                      47            град. / Петро-Петро-Петроград — / Чудный град!..», пародия на хор «Славься»            на музыку М. Глинки, частушки, переделанная питерская уличная песня «Шел            трамвай десятый номер» и переделанная под Петроград полушутливая песенка            «Цыпленок жареный», а также матросская песня «Эх, яблочко» и т. п. Так, в тексте            представлен разговорный язык Петрограда послереволюционного периода, а так-            же воровской жаргон: уже упомянутые «халдеи», «сламщики» — близкие друзья,            «цацы» — девушки, «шамать» — есть, «хрять» — ехать и т. д. 48               Таким образом, Петроград в «Республике Шкид» отличается от Петербурга            классиков XIX века. Здесь не важна ни красота города, ни его таинственность, ав-            торы сосредотачивают свое внимание главным образом на школе. И именно она,            а не Невский проспект, является его центральным и главным локусом. Душа го-            рода — это не Петр Великий, а директор школы Викниксор. Город неоднозначен            и разнообразен. Во-первых, эпоха, описанная в повести — это, главным образом,            времяреволюции,гражданскойвойныипослереволюционноевремя.Однаковстре-            чаются и элементы, напоминающие нам о предшествующей тогда еще не совсем            ушедшей эпохе. Во-вторых, в голодном, мрачном, «побитом» послереволюцион-            ном городе мы всё видим радостно через детское восприятие, в котором город            предстает радостным и живым. Он как будто наивен и меняется в зависимости от            их настроения. Кроме того, хорошо передан городской разговорный язык в виде            песенок, пословиц и поговорок, приспособленным городским топонимам. «Рес-            публика Шкид» в целом является интересным произведением как для взрослых,            так и для детей, но также и ценным источником информации о жизни, в том числе            и детей-беспризорников в Петрограде постреволюционной эпохи. 49             Библиография             АНЦИФИРОВ, Н. П.: Душа Петербурга. Москва 2014.            АНЦИФИРОВ, Н. П.: Пути изучения города как социального организма. Опыт               комплексного подхода. Ленинград 1926.            БЕЛЫХ, Г. – ПАНТЕЛЕЕВ, Л.: Республика Шкид. Санкт-Петербург 2016.             46 Там же, с. 286–287.            47 Там же, с. 90.            48 САДИКОВА, С.: Многоликий город: Санкт-Петербург в литературе разных исторических эпох.               Магистерская дипломная работа. Брно 2018, с. 71–72.            49 Там же, с. 76.                                                                           107","Светлана Олеговна Садикова            БУРДИНА, Е. Я.: «Что ни город, то хронотоп». Пространственно-временная диа-              гностика города. Международный научно-исследовательский журнал, 2017, № 9              (63). [online]. [Cit. 29. 6. 2019]. Dostupné z: <https://research-journal.org/culture/              chto-ni-gorod-to-xronotop-prostranstvenno-vremennaya-diagnostika-goroda>.           ЛОТМАН, Ю. М.: Город и время. Метафизика Петербурга. Санкт-Петербург              1993.           ЛОТМАН, Ю. М.: Избранные статьи в трех томах. Т. 3. Статьи по истории рус-              ской литературы. Теория и семиотика других искусств. Механизмы культуры.              Мелкие заметки. Таллин 1993.           ПУТИЛОВА, Е. О.: Началось в республике Шкид. [online]. [Cit. 29. 6. 2019].              Dostupné z: <https://libking.ru/books/nonf-/nonf-biography/441355-7-evgeniya-              putilova-nachalos-v-respublike-shkid.html#book>.           ПЫХТИНА, Ю. Г.: Теория и методика анализа художественного текста: про-              странственный аспект. Оренбург 2007.           САДИКОВА, С.: Многоликий город: Санкт-Петербург в литературе разных              исторических эпох. Магистерская дипломная работа. Брно 2018.           СМИРНОВ, С. Б.: Московско-петербургское взаимодействие в контексте              современных подходов к изучению города. Известия РГПУ им. А. И. Герцена,              2005, № 11. [online]. [Cit. 28. 6. 2019]. Dostupné z: <https://cyberleninka.ru/              article/n/moskovsko-peterburgskoe-vzaimodeystvie-v-kontekste-sovremennyh-              podhodov-k-izucheniyu-goroda>.           ТОПОРОВ, В. Н.: Петербургский текст (Памятники отечественной науки              XX век). Москва 2009.           ШУРУПОВА, О. С.: Особенности методологии исследования городского сверхтек-              ста. Известия ТулГУ. Гуманитарные науки, 2014, № 2. [online]. [Cit. 29. 6.              2019]. Dostupné z: <https://cyberleninka.ru/article/n/osobennosti-metodologii-              issledovaniya-gorodskogo-sverhteksta>.            HODROVÁ, D.: Citlivé město (eseje z mytopoetiky). Praha 2006.             Mgr. Svetlana Sadikova (* 1996), pod vedením prof. PhDr. Iva Pospíšila, DrSc.,           připravuje disertaci na téma Obraz města v moderní ruské urbánní literatuře (konec           20. a 21. století). Ve své odborné činnosti se věnuje zkoumání města v moderní ruské           literatuře. E-mail: 439878@mail.muni.cz.                   108","Editoři: Zbyněk Michálek – Josef Šaur            Autor vstupní studie: Ivo Pospíšil             Iveta Bůžková – Eliška Jiráňová – Krystyna Kuznietsova – Zbyněk Michálek –            Lenka Paučová – Ivo Pospíšil – Světlana Sadikova             MLADÁ SLAVISTIKA IV            Výzkum slovanského areálu: generační proměny               Technická redakce a sazba v LuaLT E Xu písmy EB Garamond,                                      A            CMU Sans Serif a Latin Modern Sans: Zbyněk Michálek            Návrh obálky: Pavel Pilch              Vydala Masarykova univerzita, Žerotínovo nám. 617/9, 601 77 Brno            1., elektronické vydání, 2019             ISBN 978-80-210-9403-1","Zbyněk Michálek — Josef Šaur (eds)                                                                                                        MLADÁ                                                                                                           SLAVISTIKA IV                                                                                                                          MLADÁ  SLAVISTIKA  IV                                                                                                           Výzkum slovanského areálu: generační proměny                                                                                                          Zbyněk Michálek — Josef Šaur (eds)                                        muni                                    muni                                          MASARYKOVA              press                                   arts                                m         UNIVERZITA"];