var textForPages = ["DIGITÁLNÍ                           ARCHIVNICTVÍ                                                       Stanislav Bárta (red.)                                                 Hana Brzobohatá                                                  Radana Červená                                                      Jiří Jelínek                                                 Zbyšek Stodůlka                                              Michaela Zemánková                                                                                                     Masarykova                                                    univerzita","","Digitální archivnictví                                                           Stanislav Bárta (red.)                                                   Hana Brzobohatá                                                   Radana Červená                                                        Jiří Jelínek                                                   Zbyšek Stodůlka                                                Michaela Zemánková                                                                                     Masarykova                                                    univerzita                                                        Brno 2019","Publikace vznikla v rámci projektu FR MU:            MUNI/FR/0965/2017 Digitální archivnictví a Informační technologie v archivnictví             Recenzovali:            PhDr. Karel Koucký (Státní oblastní archiv v Praze, Státní okresní archiv Kladno)            Mgr. Radek Pokorný (Státní oblastní archiv Zámrsk)                                                    © 2019 Masarykova univerzita             ISBN 978-80-210-9450-5            https://doi.org/10.5817/CZ.MUNI.M210-9450-2019","Obsah                                  1  Úvodem  ........................................................................................................................................5             2  Elektronická spisová služba: praktické užití standardů a norem (Hana Brzobohatá)  ...........7              3  Digitální archivy (Zbyšek Stodůlka)  .........................................................................................28             4  Evidence Národního archivního dědictví a program PEvA (Jiří Jelínek)  ..............................53             5  Elektronické zpracování archiválií a pořádací program ELZA (Michaela Zemánková) ........64              6  Digitalizace a tvorba bezpečnostních kopií v archivech (Radana Červená)  ...........................88             7  Summary  ..................................................................................................................................110              8  Slovníček vybraných pojmů  ....................................................................................................111             9  Přílohy  ......................................................................................................................................114             10  Seznam literatury a použitých zdrojů  ....................................................................................131                                                                                                              3","","1 Úvodem                                 Dnes je pro nás již zcela přirozené, že informace mezi sebou sdílíme v elektronické podobě a stej-             né médium používáme i pro zcela běžnou komunikaci. Není nic snazšího, když celou písařskou             dílnu nosíme povětšinou ve své kapse. A stejně tak tam nalezneme i celou knihovnu nabitou daty             a informacemi a zdánlivě již nemusíme zatěžovat vlastní hlavu. S obdobnou lehkostí také o data             přicházíme. Jeden za druhým nahrazujeme jejich nosiče a ani příliš netruchlíme nad jejich ztrá-             tou, stejně jsme je nikdy neměli hmatatelně ve svých rukách. Nicméně elektronická data máme             k dispozici možná déle, než si představujeme.                 První elektronické počítače jsou s námi od 40. let 20. století s rapidním rozvojem technologií             pro vojenské účely v probíhající světové válce nebo v posléze se rozvíjející studené válce. Jednalo             se kupříkladu o britský elektronkový počítač Colossus pro prolamování německých šifer Enigma             nebo americký ENIAC pro výpočty trajektorií dělostřelectva, další generace našly využití v ja-             derném výzkumu, kosmickém programu atd. Strojové zpracování informací od té doby proniklo             do všech oblastí lidské činnosti a mění trvale naše vnímání světa novými formami komunikace,             využitím automatizace, robotizace, virtuální reality i umělé inteligence.                 V  našich  podmínkách je potýkání se s  digitálními daty  urychleno  vizí elektronizace  stát-             ní správy, která s sebou přináší otázky, s nimiž se ještě donedávna archiváři museli potýkat             jen okrajově. Přestože někteří zaměstnanci tehdejšího Státního ústředního archivu pošilhávali             po výpočetní technice již od sklonku 60. let minulého století, iniciativu v oblasti práce s elektro-             nickými zdroji převzaly především knihovny. V posledních letech však elektronizace prostupuje             téměř všechny archivní činnosti. A zdaleka již nejde jen o vytváření studijních a bezpečnostních             kopií archiválií, zpracování a vytváření elektronických pomůcek, či o využití digitalizace jako             nástroje pro zpřístupnění archivního materiálu. Nově se archiváři musejí také potýkat s digital-             -born dokumenty, spisovou službou v elektronické podobě, digitální archivací a problematikou             dlouhodobého uchování dat. To s sebou pochopitelně přináší celou řadu otázek, které zdaleka             přesahují obzor předkládané knihy.                 Ta se zaměřuje především na podchycení a vysvětlení základních činností spojených s di-             gitálním archivnictvím. Pod tento pojem zahrnujeme jednak práci s  digital-born dokumenty,             která souvisí s jejich životním cyklem od vzniku, přes výběr za archiválie až po jejich dlouhodobé             uložení  a  zpřístupnění.  Proto  jsou  do  knihy  zahrnuty  kapitoly  věnované  elektronické  spisové             službě a digitálnímu archivu. Dále pod tento pojem zahrnujeme i oblast digitalizace analogových             archiválií či celých archivních souborů, která je spojena s vytvářením bezpečnostních a studij-             ních kopií, se zpřístupňováním a vytěžováním archivního materiálu. Konečně sem zahrnujeme             i oblast využití výpočetní techniky v jednotlivých archivních činnostech a to zejména při evidenci             a zpracování archiválií. Jsme si vědomi toho, že popisovat funkcionality konkrétních programů             může být ošidné, zvláště když lze očekávat jejich brzké nahrazení softwarem jiným. Nicméně             jsme se pokusili o zachycení obecnějších pravidel vycházejících z aktuální praxe českého archiv-             nictví s tím, že ukázky konkrétních programů mohou do budoucna představovat paměť na stav             v jednom období, ale také mohou být v aktualizovaných vydáních snadno přepracovány. To je             také jeden z důvodů, proč tato kniha vychází pouze v elektronické podobě.                                                                     Text byl obsahově uzavřen k 31. 12. 2018.                                                                  5","","2  Elektronická spisová služba:                    praktické užití standardů a norem                                 2.1 Legislativní východiska elektronické spisové služby               Povinnost výkonu spisové služby jako odborné správy dokumentů v celém jejich životním cyklu             přinesly od 1. 1. 2005 zákon č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě a o změně některých             zákonů (dále jen „archivní zákon“) a vyhláška č. 646/2004 Sb., o podrobnostech výkonu spisové             služby. Obecná ustanovení předchozí archivní legislativy, zejména pak zákona č. 97/1974 Sb.,             o archivnictví, ve znění pozdějších právních předpisů, tak byla nahrazena konkrétními postupy,             které musí původci zajistit v rámci příjmu, označování, evidence, rozdělování, oběhu, vyřizová-             ní, vyhotovování, podepisování, odesílání, ukládání a vyřazování dokumentů. Dokument, který             nahradil do té doby používaný pojem písemnost, byl nově definován jako každá písemná, obrazo-             vá, zvuková nebo jiná zaznamenaná informace, ať již v podobě analogové (zejména listinná for-             ma) nebo digitální, která byla vytvořena původcem nebo byla původci doručena. V případě původ-             ců (každý, z jehož činnosti dokument vznikl; za dokument vzniklý z činnosti původce se považuje             rovněž dokument, který byl původci doručen nebo jinak předán) se nově objevuje jejich rozdělení                                                                   1             na původce veřejnoprávní a původce soukromoprávní  s tím, že povinnost výkonu spisové služby             byla (a stále ještě je) uložena archivním zákonem pouze původcům veřejnoprávním (dále pouze             „původce“). Co v původním znění archivního zákona z roku 2004 ještě nebylo zakotveno, byla             povinnost výkonu spisové služby v elektronické podobě. V § 63 odst. 1 se sice uvádělo, že „spisová             služba se vykonává písemnou formou nebo elektronickou formou za použití výpočetní techniky“,             jak konkrétně, to již řešeno nebylo. Pouze ve vyhlášce č. 646/2004 Sb. se uvádí, že dokumenty             skartačního znaku „A“ se vyhotovují na trvanlivém papíru určeném pro dokumenty, v případě             digitálních dokumentů se skartačním znakem „A“ a „V“ je požadováno jejich uložení ve formátu,             který zaručí jejich neměnnost a umožní jejich následné čtení. Pokud nemohla být tato podmín-             ka splněna, musely být dokumenty nejpozději před zařazením do skartačního řízení vytištěny             a opatřeny náležitostmi originálu odpovídajícímu době jejich vyřízení (v praxi to znamenalo, že             dokument musela podepsat osoba, která byla v rámci vyřízení dokumentu k podpisu oprávně-             na. Vzhledem k tomu, že v době před zařazením dokumentu do skartačního řízení nebylo jisté,             zda taková oprávněná osoba bude ještě u původce zaměstnána, doporučovalo se v praxi, oproti             vyhlášce, tisknout a podepisovat tyto dokumenty již v rámci jejich vyřízení). Stejná pravidla se             uplatňovala i na základní pomůcku, do které veřejnoprávní původce eviduje doručené i vlastní             dokumenty (tj. dokumenty vzniklé z jeho činnosti). Tou je podací deník a jeho případné rejstříky.             Legislativa sice nevylučovala možnost jejich vedení v digitální podobě, musel však být umožněn             jejich následný tisk.                1    V současném znění archivního zákona patří mezi soukromoprávní původce obchodní společnosti a družstva s vý-                  jimkou  bytových  družstev,  politické  strany,  politická  hnutí,  spolky,  odborové  organizace,  organizace  zaměst-                  navatelů, církve a náboženské společnosti, profesní komory, nadace, nadační fondy, ústavy, obecně prospěšné                  společnosti a notáři.                                                                7","I přesto, že archivní legislativa upřednostňovala listinnou podobu dokumentů, jiné legisla-            tivní předpisy této doby již reagovaly na postupnou elektronizaci. Příkladem může být přijetí            zákona č. 365/2000 Sb., o informačních systémech veřejné správy a o změně některých dalších            zákonů, či zákona č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu a o změně některých dalších zákonů.            Postupy orgánů veřejné moci (státní orgány, územní samosprávné celky a fyzické nebo právnické            osoby, pokud těmto osobám byla svěřena působnost v oblasti veřejné správy) při příjmu a odesí-            lání e-mailových zpráv prostřednictvím elektronické podatelny upravovala vyhláška č. 496/2004            Sb., o elektronických podatelnách. V této souvislosti je třeba uvést, že z pohledu elektronické            komunikace byl daleko zásadnějším až zákon č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autori-            zované konverzi, který od 1. 7. 2009 spustil doručování dokumentů prostřednictvím informačního                                         2            systému datových schránek.  Informační systém datových schránek je informačním systémem            veřejné správy, který obsahuje informace o datových schránkách a jejich uživatelích. Správcem            systému je ministerstvo vnitra, jeho provozovatelem je Česká pošta. Systém slouží pro zaruče-            nou elektronickou komunikaci mezi orgány veřejné moci a dalšími uživateli datových schránek            a mezi orgány veřejné moci navzájem.                Rozvoj elektronické komunikace musel zákonitě přinést i změnu archivní legislativy, která            tak v rámci své novelizace v roce 2009 začala klást daleko větší důraz na dokumenty v digitální            podobě. Stejně jako zákon č. 300/2008 Sb. nabyl k 1. 7. 2009 účinnosti i zákon č. 190/2009 Sb.,            kterým byl archivní zákon upraven. Ten doplnila nová vyhláška č. 191/2009 Sb., o podrobnostech            výkonu spisové služby, která nahradila do té doby platnou vyhlášku č. 646/2004 Sb. V archiv-            ní legislativě se nově objevuje problematika vedení elektronické spisové služby. Konkrétně se            hovoří  o  povinnosti  výkonu  spisové  služby  v  elektronické  podobě  v  elektronických  systémech            spisové služby. Požadavky na tyto systémy stanovil Národní standard pro elektronické systémy            spisových služeb, publikovaný ve Věstníku ministerstva vnitra čá. 76/2009. Povinnost výkonu            elektronické spisové služby byla uložena pouze části původců s tím, že zbývající si mohli vybrat            mezi výkonem spisové služby v listinné nebo elektronické podobě. Elektronická spisová služba se            tak stala v roce 2009 povinnou pro organizační složky státu, ozbrojené síly, bezpečnostní sbory,            státní příspěvkové organizace, státní podniky, kraje a Hlavní město Prahu, vysoké školy, školy            a školská zařízení s výjimkou mateřských škol, výchovných a ubytovacích zařízení a zařízení            školního stravování, zdravotní pojišťovny, veřejné výzkumné instituce a právnické osoby zřízené            zákonem. Tito původci museli začít vykonávat elektronickou spisovou službu nejpozději do 30. 6.            2010 a v případě, že předtím nevykonávali elektronickou evidenci dokumentů, přejít na ni nej-            později do 31. 12. 2009. Přechodná ustanovení archivního zákona zároveň obsahovala tříleté pře-            chodné období, během něhož musely být elektronické systémy spisových služeb uvedeny do sou-            ladu s archivní legislativou. Všechny dokumenty v digitální podobě určené k vyřazení v tomto            přechodném období měly být převáděny do podoby analogové. Podrobnosti převodu stanovovala            vyhláška č. 191/2009 Sb.                Po skončení tříletého přechodného období došlo k další úpravě archivní legislativy. Ta jednak            nově ošetřila problematiku digitálních archiválií a digitálních archivů, jednak upravila některé            povinnosti spojené s elektronickou spisovou službou tím, že zohlednila praktické zkušenosti pů-            vodců a archivů z předchozího období. Na jejich základě byl mj. snížen počet původců povinně            vykonávajících elektronickou spisovou službu, kdy z této povinnosti byly vyjmuty školy a školská            zařízení, státní podniky a veřejné výzkumné instituce. Od 1. 7. 2012 tak začal platit nejen nove-            lizovaný archivní zákon, ale i nová, v pořadí již třetí, vyhláška č. 259/2012 Sb., o podrobnostech            výkonu spisové služby (dále jen „vyhláška o spisové službě“).                Poslední zásadnější novelizací archivního zákona byla jeho úprava vyvolaná přijetím záko-                                                                                            3            na  č.  297/2016,  o  službách  vytvářejících  důvěru  pro  elektronické  transakce.   Jeho  cílem  byla            adaptace právního řádu České republiky na přijetí evropského nařízení eIDAS, který mj. řeší            problematiku elektronických podpisů, elektronických pečetí a elektronických časových razítek,            tedy autentizačních prvků digitálních dokumentů.             2   Od 1. 7. 2009 bylo zapojení do systému dobrovolné, od 1. 11. 2009 pak pro dotčené subjekty povinné.            3   Zákon č. 298/2016 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona č. 297/2016, o službách                vytvářejících důvěru pro elektronické transakce.                                                              8","Zatímco elektronický podpis mohou vytvářet pouze fyzické osoby a je tudíž chápán jako pro-             jev  jejich  vůle  vůči  dokumentu,  elektronickou  pečeť  mohou  naopak  vytvářet  pouze  právnické             osoby (mezi ně patří mj. i všichni veřejnoprávní původci) a v případě jejího použití nejde o projev             vůle, ale o vyjádření původu dokumentu (lze ji přidat pouze na něco vlastního, čeho je právnická             osoba původcem). Pro elektronické podepisování lze použít kvalifikovaný elektronický podpis, za-             ručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu, zaručený elektronický podpis             či „prostý“ elektronický podpis. Nejvyšší formu elektronického podpisu představuje kvalifikovaný             elektronický podpis. Jedná se o zaručený elektronický podpis, který je založen na kvalifikovaném             certifikátu pro elektronické podpisy a je vytvořen pomocí kvalifikovaného (bezpečného) prostřed-             ku pro vytváření elektronických podpisů (čipové karty a USB tokeny, které prošly potřebnou             certifikací). Zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu se od kvalifiko-             vaného elektronického podpisu liší pouze absencí požadavku na použití kvalifikovaného prostřed-             ku (tedy čipové karty nebo tokenu). Na certifikát, na kterém je založen zaručený elektronický             podpis, nejsou kladeny žádné požadavky, stejně jako na „prostý“ elektronický podpis, kterým             může být cokoliv, co má elektronickou podobu a co někdo použije jako svůj podpis. Obdobné je to             s terminologií elektronických pečetí, kdy tou nejvyšší formou je kvalifikovaná elektronická pečeť.                 Kvalifikovaný certifikát, na kterém jsou elektronický podpis, elektronická pečeť i elektronic-             ké časové razítko založeny, musí být vydán kvalifikovaným poskytovatelem služeb vytvářejících             důvěru, který působí na území Evropské unie. V České republice existovali k 15. březnu 2018             tři poskytovatelé, kteří splnili požadavky nařízení eIDAS – První certifikační autorita, Česká             pošta (služba PostSignum) a společnost eIdentity. Zjištění, zda certifikát byl vydán právě důvě-                                                                                                              4             ryhodným poskytovatelem, se provádí pomocí informací vedených v důvěryhodných seznamech.             Dle nařízení eIDAS nesmějí být elektronickému podpisu, elektronické pečeti a elektronickému             časovému razítku upírány právní účinky a nesmí být odmítány jako důkaz v soudním a správním             řízení pouze z důvodu, že mají elektronickou podobu nebo že nesplňují požadavky na kvalifikova-             né elektronické podpisy, kvalifikované elektronické pečetě či kvalifikovaná časová razítka. Kva-             lifikovaný elektronický podpis má právní účinek rovnocenný vlastnoručnímu podpisu. U kvali-             fikované elektronické pečeti platí domněnka integrity dat a správnosti původu těch dat, s nimiž             je kvalifikovaná elektronická pečeť spojena. U kvalifikovaného časového razítka platí domněnka             správnosti data a času, které udává, a integrity dat, s nimiž jsou toto datum a tento čas spojeny.                 Pravidla  elektronického  podepisování,  elektronického  pečetění  a  opatřování  dokumentů             elektronickými časovými razítky v ČR upravuje zákon č. 297/2016 Sb. Ten rovněž stanovuje,             že veřejnoprávní podepisující (stát, územní samosprávný celek, právnická osoba zřízená záko-             nem nebo právnická osoba zřízená nebo založená státem, územním samosprávným celkem nebo             právnickou osobou zřízenou zákonem) a jiná osoba při výkonu své působnosti musí v případě, že             podepisuje elektronický dokument, kterým právně jedná, použít pouze kvalifikovaný elektronic-             ký podpis nebo kvalifikovanou elektronickou pečeť a kvalifikované elektronické časové razítko,             které se v rámci podepisování (či pečetění) připojuje vždy jako poslední. Ostatní podepisující pak             mohou využívat v komunikaci s výše uvedenými kromě kvalifikovaných prostředků i „nižší“ typ             podpisu a pečeti, kterým je zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu             pro elektronický podpis a zaručená elektronická pečeť založená na kvalifikovaném certifikátu pro             elektronickou pečeť. Pro oba typy podpisů a pečetí pak zákon č. 297/2016 Sb. používá souhrnný             název uznávaný elektronický podpis, či uznávaná elektronická pečeť.                2.2 Národní standard pro elektronické systémy spisových služeb               Jak již bylo uvedeno výše, rok 2009 přinesl do archivní legislativy pro veřejnoprávní původce po-                                   5             vinnost nebo možnost  výkonu spisové služby v elektronické podobě v elektronickém systému spi-              4    Služba, která certifikát vydala, musí být vedena v seznamu důvěryhodných certifikačních služeb jako služba, pro                  jejíž poskytování je poskytovatel certifikačních služeb akreditován, nebo jako služba, nad jejímž poskytováním je                  vykonáván dohled.             5    Formu výkonu spisové služby si mohou podle aktuálního znění archivního zákona z veřejnoprávních původců                                                                9","6            sové služby (dále jen „eSSL“ ). Ten je definován jako specializovaný systém na podporu příjmu,            evidence, zpracování, oběhu a ukládání dokumentů v digitální podobě a také metadat (data po-            pisující souvislosti, obsah a strukturu dokumentů a jejich správnost v průběhu času) dokumentů            v podobě analogové. Činnosti v tomto systému kopírují klasické postupy s listinnými dokumenty,            o všech krocích zpracování dokumentu se vedou záznamy v historii, takže je možno zpětně určit            kdo, kdy a jak s dokumentem pracoval. Systém tak podporuje osobní zodpovědnost za zpracování            dokumentů. V historii se zaznamenává nejen funkční místo, které činnost provedlo, ale i jméno            konkrétního uživatele.                Co musí splňovat eSSL, definuje Národní standard pro elektronické systémy spisových služeb             (dále jen „národní standard“). Je určen nejen původcům, ale jejich prostřednictvím také obchod-            ním společnostem, které se zabývají vývojem a aplikací příslušných programových a technologic-            kých prostředků, zajišťujících správu dokumentů. Jeho původní znění vycházelo z mezinárodní-            ho standardu MoReq2 (Modelové požadavky pro správu dokumentů v digitální podobě – Model            Requirements for the management of electronic records). Ten stanovuje minimální požadavky,            které  musí  splňovat  konkrétní  elektronický  systém  pro  správu  dokumentů,  aby  byl  funkční            a kompatibilní s jinými systémy. Dále obsahuje souhrnný model metadat použitelný pro správu            dokumentů. Vznik této mezinárodní normy je úzce spojen s mezinárodní organizací Fórum DLM,            která se zabývá všemi aspekty nakládání s dokumenty v digitální podobě. Právě v jejím rámci                                                                                                           7            vznikla pracovní skupina pro tvorbu specifikace MoReq2, která navázala na standard MoReq.                Národní standard spisových služeb upravuje MoReq2 na české podmínky. První jeho znění            bylo publikováno ve Věstníku ministerstva vnitra čá. 76/2009, a to na základě zmocnění § 70            odst. 2, které bylo do archivního zákona doplněno jeho novelizací v roce 2009. Původcům, kte-            ří již eSSL používali, bylo uloženo dát tyto systémy do souladu s národním standardem, a to            nejpozději do 1. července 2012. Na základě praktických zkušeností původců, dodavatelů a archi-            vářů, byl text národního standardu postupně upravován. Výsledkem této intenzivní spolupráce            veřejného a soukromého sektoru, kterou zastřešuje občanské sdružení CNZ, je již několik ver-            zí národního standardu. Poslední, aktuálně platné, znění zveřejněné ve Věstníku ministerstva                                                       8            vnitra čá. 57/2017 je tak již verzí čtvrtou.  Má 11 kapitol a je k němu připojeno celkem 6 příloh            obsahujících schémata XML (1. – schéma pro výměnu dokumentů a jejich metadat mezi eSSL            a jiným informačním systémem pro správu dokumentů, 2. – schéma pro zaznamenání popisných            metadat uvnitř datového balíčku SIP, 3. – schéma pro vytvoření datového balíčku SIP, 4. – sché-            ma pro zasílání seznamu dokumentů a spisů vybraných za archiválie nebo dokumentů a spisů            určených ke zničení a pro zaslání identifikátoru digitálního archivu po předání vybraných archi-            válií do archivu k jeho zaznamenání do eSSL, 5. – schéma pro export a import spisového a skar-            tačního plánu, 6. – schéma pro export a import transakčního protokolu).                V České republice najdeme řadu elektronických systémů spisových služeb od různých vý-            robců.  Vzhledem  ke  skutečnosti,  že  není  veřejnoprávním  původcům  stanoveno,  jaký  eSSL  by            měli používat, může si původce zakoupit jakýkoliv z nabízených produktů. Vždy by však měl            přihlížet k tomu, nakolik tento systém splňuje požadavky archivní legislativy včetně národního            standardu, jak zapadá technicky do jeho infrastruktury a zda je uživatelsky přívětivý a nepříliš            komplikovaný.                eSSL je informační systém určený ke správě dokumentů v digitální podobě a metadat doku-            mentů v analogové podobě v celém jejich životním cyklu. Dokument z pohledu národního stan-            dardu tvoří jedna nebo více komponent, kterou se v digitální podobě rozumí jednoznačně vyme-            zený proud bitů tvořící počítačový soubor. V analogové podobě je komponentou dále nedělitelná                  vybrat státní podniky, města, obce, organizační složky územních samosprávných celků, právnické osoby založené                nebo zřízené územními samosprávnými celky, školy a školská zařízení a veřejné výzkumné instituce.            6   Do vydání národního standardu v roce 2017 se používala zkratka ERMS (Electronic Record Management Sys-                tem). Protože systém nespravuje pouze dokumenty, ale i koncepty, byla nahrazena obecnější zkratkou eSSL.            7   Projekt byl zahájen v roce 1999 s cílem vyvinout vzorovou specifikaci funkčních požadavků pro správu elektronic-                kých dokumentů.            8   Jednotlivé verze národního standardu byly zveřejněny ve Věstníku ministerstva vnitra čá. 79/2009, čá. 101/2000,                čá. 64/2012 a čá. 57/2017.                                                              10","část dokumentu (např. průvodní dopis má připojeny přílohy). Dokument lze zaznamenat na ja-             kémkoliv médiu a v jakémkoli datovém formátu. Klíčovou vlastností dokumentu je jeho neměn-             nost a trvalost jeho informačního obsahu. Dokument vytvořený původcem vzniká jako koncept             a do okamžiku jeho deklarování za finální dokument existuje v eSSL jako rozpracovaný doku-             ment. Dokument a rozpracovaný dokument patří mezi tzv. entity, které eSSL spravuje. Dalšími             entitami jsou věcná skupina, spis, typový spis, součást a díl.               2.3 Spisový řád, spisový a skartační plán               Z  pohledu  výkonu  spisové  služby  veřejnoprávního  původce  je  zcela  zásadní  vydání  vnitřního             předpisu, ve kterém původce stanoví pravidla při nakládání s dokumenty a při jejich vyřazování             ve skartačním řízení. Tímto předpisem je spisový řád a dle § 66 archivního zákona ho musí vy-             dat všichni veřejnoprávní původci. V něm mj. původce deklaruje, zda vykonává spisovou službu             v listinné podobě nebo v elektronické podobě v eSSL. Velmi důležitou součástí tohoto předpisu je             spisový a skartační plán. Jedná se o seznam typů dokumentů, s nimiž původce pracuje (zahrnuje             jak dokumenty původci doručené, tak vzniklé z jeho činnosti), roztříděných do věcných skupin.                                       Obr. 1 – Schéma věcných skupin v rámci spisového plánu (převzato z národního standardu, s. 9).                   V rámci věcných skupin se vyznačují spisové znaky, skartační znaky a skartační lhůty. Spi-             sovým znakem je označení, které zařazuje dokument do věcné skupiny pro účely jeho budoucího             vyhledávání, ukládání a vyřazování.                                                                Obr. 2 – Schéma spisových znaků (převzato z národního standardu, s. 25).                                                                11","Na Obr. 2 jsou pro ilustraci znázorněny jednoduché spisové znaky, které jsou samy o sobě ne-            jednoznačné. Jedinečné jsou až spisové znaky zohledňující hierarchii spisového plánu prostřed-            nictvím dědění jednoduchých spisových znaků z mateřských věcných skupin. Například spisový            znak věcné skupiny „001-001-002“ se sestavuje tak, že se začne u spisového znaku v hierarchii            nejvýše postavené věcné skupiny (001 „Vedení a organizace“), přidá se jednoduchý spisový znak            následující věcné skupiny směrem dolů v hierarchii (001 „Statutární dokumenty“), vzniká tak            spisový znak „001-001“, předchozí krok se opakuje až do dosažení nejbližší mateřské věcné sku-            piny, přidá se jednoduchý spisový znak věcné skupiny (002 „Reorganizace instituce“), a tím je            vytvořen v tomto příkladu spisový znak „001-001-002“.                Skartačním znakem je označení dokumentu, podle něhož se dokument posuzuje ve skartač-            ním řízení. Vyjadřuje hodnotu dokumentu podle jeho obsahu, kdy skartační znak „A“ (archiv)            označuje dokument trvalé hodnoty, který bude navržen k vybrání za archiválii, skartační znak            „S“  (skartace,  stoupa)  označuje  dokument  bez  trvalé  hodnoty,  který  bude  navržen  ke  zničení            a skartační znak „V“ (výběr) označuje dokument, který bude posouzen a na základě posouzení            bude buď navržen k vybrání za archiválii, nebo ke zničení.                Skartační  lhůtou  je  doba,  během  níž  musí  být  dokument  uložen  u  původce.  Vyjadřuje  se            číslem doplněným za skartačním znakem. Skartační lhůtu stanovuje původce buď v souladu s le-            gislativním předpisem, pokud takový předpis pro daný dokument existuje, nebo na základě své            provozní potřeby. Současně původce stanovuje okamžik rozhodný pro plynutí skartační lhůty,            tzv. spouštěcí událost. Tou může být vyřízení dokumentu, ale také např. i ztráta jeho platnosti.                                                           Obr. 3 – Ukázka spisového a skartačního plánu.                  Skartační znaky, skartační lhůty a odpovídající spouštěcí události se obecně nazývají skar-            tačním režimem. Povinností původce s eSSL je zpracovat spisový a skartační plán rovněž v elek-            tronické podobě ve struktuře určené pro zaslání podle schématu XML pro export a import spiso-            vého a skartačního plánu stanoveného národním standardem. Spisový a skartační plán je jedním            z číselníků, se kterým uživatelé eSSL pracují. V případě, že původce spisový a skartační plán            změní, musí tuto úpravu zohlednit rovněž v eSSL jeho novou verzí. eSSL podporuje vytvoření            a současné využívání více spisových plánů s tím, že v rámci vyřízení dokumentu (nebo uzavření            spisu) lze použít vždy pouze jeden spisový a skartační plán, který je k datu vyřízení aktuální.              2.4 Výkon spisové služby v elektronické podobě v eSSL             2.4.1 Příjem dokumentů              Pro zajištění příjmu musí veřejnoprávní původci zřídit místo, které se obecně nazývá podatelnou.            Příjem dokumentů je zahajován po doručení dokumentů prostřednictvím různých komunikač-            ních kanálů – e-mailem, informačním systémem datových schránek, prostřednictvím elektronic-            kého formuláře z portálu, provozovatele poštovních služeb či doručených osobně. Z toho vyplývá,            že v podatelně jsou přijímány jak dokumenty v analogové podobě, tak v podobě digitální. Údaje            o příjmu dokumentů zveřejňuje veřejnoprávní původce na své úřední desce (nebo na interneto-            vých stránkách, pokud úřední desku nezřizuje) s tím, že musí uvést alespoň následující informace:                                                               12","–   adresu pro doručování dokumentů v analogové podobě (slouží současně pro doručování doku-                 mentů na technických nosičích dat) a její úřední hodiny,             –   kontakty pro elektronické doručování (elektronická adresa podatelny, identifikátor datové                 schránky, příp. další možnosti elektronické komunikace),             –   přehled datových formátů digitálních dokumentů, které původce přijímá (alespoň formáty,                 které jsou ve vyhlášce o spisové službě stanoveny jako výstupní a formát PDF verze 1.7 a vyš-                 ší, který je výstupem z autorizované konverze), včetně jejich technických parametrů,             –   způsob nakládání s datovými zprávami, u kterých bude zjištěn škodlivý kód, důsledky vad                 doručení neúplného nebo poškozeného dokumentu.                 V rámci příjmu jsou doručené dokumenty kontrolovány, zda jsou úplné a splňují požadavky             původce na doručené dokumenty. V případě příjmu datových zpráv, který je součástí eSSL nebo             má  na  něho  alespoň  automatizovanou  vazbu,  probíhá  rovněž  ověření  přítomnosti  a  platnosti             elektronického podpisu, elektronické pečeti a elektronického časového razítka. Výsledek ověření             se ukládá do eSSL a obsahuje název akreditovaného poskytovatele certifikačních služeb, údaje             o době, na kterou byl certifikát vydán, příp. datum a čas jeho zneplatnění (pokud jsou známy),             jméno a příjmení, název nebo obchodní firmu držitele certifikátu, výsledek, datum a čas ověře-             ní  platnosti  certifikátů, platnost  a  náležitosti  elektronického časového  razítka,  číslo  seznamu                                        9             zneplatněných certifikátů , vůči kterému byla platnost certifikátů ověřována, bylo-li seznamu             zneplatněných certifikátů k ověření užito.                                                                                       Obr. 4 – Ukázka výsledku ověření a jeho zaznamenání v eSSL.               9    Certifikační  autority  vydávají  v  pravidelných  intervalech  tzv.  seznam  zneplatněných  certifikátů.  V  něm  jsou                  zapsány informace o certifikátech, které jejich vlastníci prohlásili za neplatné (nechali je zneplatnit). K tomu                  dochází například tehdy, když je zcizen soukromý klíč vlastníka nebo skončí podmínky pro používání certifikátu.                                                               13","Kromě toho eSSL zaznamenává datum a čas příjmu datových zpráv a automaticky vyjímá            i další údaje, pokud jsou obsaženy v hlavičce e-mailové zprávy nebo na obálce datové zprávy z da-            tové schránky (například datum a čas odeslání e-mailu, identifikace odesílatele, předmět).                                                                                             Obr. 5 – Ukázka automaticky zaznamenávaných údajů do eSSL z obálky datové schránky.                                                                             14","2.4.2 Označování dokumentů               Doručené dokumenty v analogové podobě (popř. jejich obálky) se označují otiskem podacího razít-             ka, popř. jiným technologickým prostředkem, který má náležitosti podacího razítka.                                                                      Obr. 6 – Ukázka podacího razítka.                  Dokumenty v digitální podobě doručené a přijaté do eSSL se prostřednictvím tohoto systému             označují jednoznačným identifikátorem, který zajišťuje nezaměnitelnost takto označeného doku-             mentu v eSSL.                                                                Obr. 7 – Ukázka označování dokumentu v digitální podobě prostřednictvím eSSL.                   Jednoznačný identifikátor obsahuje označení původce popř. zkratku jeho označení a alfanu-             merický kód (například MZARX0035VNT). Dle národního standardu se jednoznačné identifiká-             tory přidělují všem entitám uloženým v eSSL, každá má svůj jedinečný identifikátor (v systému             tak například neexistují dva doručené digitální dokumenty, které by měly identifikátor stejný).             Důvodem je možnost tyto entity zpracovávat, vyhledávat, odkazovat na ně a využívat je. Jedno-             značné identifikátory se v eSSL generují při založení záznamu o nové entitě, uživatel je do systé-             mu nevkládá ručně, pokud se pro to sám nerozhodne. Jednoznačný identifikátor musí být pevně                                                                15","spojen s entitou, ke které se váže. V praxi tak například na doručeném analogovém dokumentu            evidovaném v eSSL musí být kromě vyplněného otisku podacího razítka vyznačený i jednoznačný            identifikátor z eSSL.                                                                                Obr. 8 – Ukázka označování dokumentů v analogové podobě a odpovídajícího záznamu v eSSL.               2.4.3 Převody (konverze) dokumentů              Pokud původce vykonává spisovou službu v elektronické podobě v eSSL, doručované i vlastní            dokumenty v digitální podobě zpracovává a uchovává prostředky tohoto systému. V případě, že            tomuto původci je doručen analogový dokument, který podle jeho spisového řádu musí být za-            evidován v eSSL, původce zpravidla převede tento dokument do digitální podoby (naskenuje ho).            Z toho vyplývá, že není povinností původce všechny doručené listinné dokumenty skenovat, může            s nimi dále pracovat v jejich listinné formě a do eSSL poznamenat pouze evidenční údaje o tomto            dokumentu (podrobněji dále, viz Tab. 1).                Pokud se již původce pro převod analogových dokumentů do dokumentů v digitální podobě            rozhodne, což uvede se svém spisovém řádu, může ho realizovat třemi způsoby. První možností            je autorizovaná konverze dle zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované                                                               16","konverzi dokumentů, v platném znění. Výstup této konverze má stejné právní účinky jako do-             kument, jehož převedením výstup vznikl. Volí se v případě, kdy je pro další nakládání s doku-             mentem nutné zachovat pokud možno nejvyšší míru autenticity (vlastnost dokumentů charakte-             rizující jejich originální původnost a hodnověrnost, autentický dokument je pokládán za pravý,             aniž by byla zkoumána jeho důvěryhodnost). Autorizovaná konverze se provádí prostřednictvím             systému Czech POINT a to jednak z moci úřední (orgány veřejné moci si ji pomocí formulářů             dostupných v rozhraní CzechPOINT@office pro výkon své působnosti provádí samy) nebo na žá-             dost (na kontaktních místech veřejné správy – Czech POINT). Technické parametry skenovacího             zařízení a formáty výstupu jsou stanoveny vyhláškou č. 193/2008 Sb., o stanovení podrobností             provádění autorizované konverze. Součástí výstupu je systémem Czech POINT vygenerovaná             doložka, která má náležitosti podle § 25 zákona č. 300/2008 Sb. a mj. musí obsahovat kvalifikova-             ný elektronický podpis osoby, která konverzi provedla, nebo kvalifikovanou elektronickou pečeť             subjektu, který konverzi provedl, byla-li konverze provedena automatizovaně. O provedených             autorizovaných konverzích musí původce vést evidenci.                 Další možností je převod dokumentu dle § 69a archivního zákona. Výstup tohoto převodu má             stejné právní účinky jako ověřená kopie dokumentu, jehož převedením výstup vznikl. Součástí             výstupu je doložka, která má náležitosti podle § 24 vyhlášky o spisové službě a musí obsahovat             kvalifikovaný elektronický podpis osoby, která převod provedla, nebo kvalifikovanou elektronic-             kou pečeť subjektu, který převod provedl, a připojené kvalifikované časové razítko. Tento způsob             převodu se využívá i u doručených digitálních dokumentů, pokud tyto nejsou ve výstupním for-             mátu dle vyhlášky o spisové službě. V těchto případech nejpozději při jejich vyřízení (pokud je             dokument zařazen do spisu, pak při uzavření spisu) musí dojít k převodu digitálního dokumentu             do předepsaného výstupního formátu. Děje se tak právě převodem podle §69a archivního zákona             se všemi jeho náležitostmi. Poslední možností převodu dokumentu v digitální podobě je prosté             naskenování doručeného dokumentu v analogové podobě, kdy takto pořízený výstup nemá žádné             právní účinky, navíc nemá ani oporu v archivní legislativě.                2.4.4 Evidence dokumentů               Doručené dokumenty, stejně jako dokumenty vlastní, musí původce zaevidovat. Výjimku před-             stavují pouze dokumenty označené spisovým řádem jako neevidované. Dokumenty se zapisují             do evidencí dokumentů vzestupně v číselném a časovém pořadí, v němž byly doručeny nebo vznik-             ly. Číselná řada v evidencích dokumentů začíná na začátku zvoleného časového období (zpravidla             kalendářní rok) pořadovým číslem 1, je složena z celých kladných čísel nepřetržitě po sobě jdou-             cích. Evidencí dokumentů rozumíme eSSL, samostatnou evidenci a sběrný arch spisu.                 eSSL je základní evidenční pomůckou spisové služby, slouží k zajištění evidenčních údajů             (metadat) dokumentů, spisů a typových spisů a navazuje na tradici evidenčních pomůcek v ana-             logové  podobě  (zejména  podací  deník).  Kromě  toho  zaznamenává  proces  vyřízení  dokumentů             nebo uzavření spisů. eSSL musí umožnit ztvárnění podstatných evidenčních údajů do samostat-             ného dokumentu, a to za časové období, které si původce zvolí. Toto ztvárnění následně původce             opatří elektronickým podpisem nebo elektronickou pečetí a kvalifikovaným elektronickým časo-             vým razítkem.                                                                                10                 Zaevidováním v eSSL je dokumentu přiděleno číslo jednací.  Číslo jednací obsahuje vždy             označení nebo zkratku označení původce, pořadové číslo zápisu dokumentu v eSSL a označení             určeného časového období, v němž byl dokument zaevidován (například MZA 35/2018).                 Stanoví-li původci nějaký legislativní předpis mít pro určité typy dokumentů samostatnou             evidenci, může ji původce vést v listinné nebo elektronické formě. Stejně tak se může původce             rozhodnout sám, že určité typy zpracovávaných dokumentů nebude evidovat v eSSL, ale v samo-             statné evidenci, což uvede ve svém spisovém řádu. Důležité je, aby tato evidence splňovala poža-             davky vyhlášky o spisové službě. Pokud je samostatná evidence vedena v elektronické podobě,              10  Číslo jednací nenahrazuje v eSSL použití jednoznačného identifikátoru – dokument je tak označen jednoznačným                  identifikátorem a zaevidováním je mu navíc přiděleno číslo jednací.                                                               17","musí být tento informační systém určený ke správě dokumentů v digitální podobě a metadat do-            kumentů v analogové podobě (dále jen „ISSD“) v souladu s požadavky národního standardu. Do-            kument zaevidovaný v samostatné evidenci je označován evidenčním číslem, které musí splňovat            minimálně podmínky stanovené pro jednoznačný identifikátor, tedy musí obsahovat označení,            případně zkratku původce a alfanumerický kód (doporučuje se doplnit tyto údaje o identifikaci            typu dokumentů, pro které je samostatná evidence vedena. Evidenční číslo faktury, která je evi-            dovaná v samostatné evidenci pak může vypadat následovně – MZA/Fa 35/2018).               Popisné údaje (metadata)                      eSSL     Samostatná evidence   Samostatná evidence                                                                      v listinné podobě  v elektronické podobě             Jednoznačný identifikátor dokumentu                                                              Pořadové číslo dokumentu, pod kterým je evi-                dován             Informace o tom, zda je dokument v digitální                                                     nebo analogové podobě             Datum (případně čas) doručení nebo datum                                                        vytvoření vlastního dokumentu             Údaje o odesílateli v rozsahu údajů jmenného                                                    rejstříku; Vlastní             Identifikace dokumentu z evidence dokumentů                 odesílatele (je-li jí dokument označen)             Údaje o kvantitě dokumentů:                                 Listinný dokument – počet listů, počet listů             nebo počet svazků příloh             Nelistinné přílohy – počet a druh             Přílohy v digitální podobě – počet a druh             (pokud lze určit)             Stručný obsah dokumentu                                                                         Označení vyřizujícího útvaru, jméno a příjmení                vyřizujícího zaměstnance             Údaje o vyřízení – způsob, pokud je dokument                odesílán – adresát, datum odeslání, počet             a druh odesílaných příloh             Spisový znak a odpovídající skartační režim                                                     Informace, zda byl dokument zařazen do výbě-                                                     ru archiválií a zda byl vybrán jako archiválie             Identifikátor přidělený digitálním archivem,                                                     pokud byl dokument vybrán za archiválii                                           Tab. 1 – Povinné evidenční údaje dokumentu.                  Pokud ISSD sám nesplňuje požadavky národního standardu, může je naplnit i tak, že je            integrován prostřednictvím rozhraní s provozovaným eSSL. V tom případě musí vzájemné in-            tegrační  rozhraní  plně  podporovat  požadavky  a  funkce  podle  národního  standardu.  Rozhraní            je řešeno na bázi webových služeb, přičemž má dvě části. Jednak je to část synchronní, která je            založena na okamžitém zpracování jednoho požadavku předaného voláním webové služby. Poža-            davek je jako celek volanou stranou okamžitě zpracován (úspěšně nebo neúspěšně, o výsledku je            uživatel ihned informován). Synchronní služby se využívají pouze v nezbytně nutné míře, neboť            jsou vždy závislé na on-line dostupnosti obou provázaných systémů. Druhou část tvoří služby            asynchronní, založené na dávkách, které se v určitých časových periodách na straně odesílatele            připravují. Poté se prostřednictvím komunikačního kanálu odešlou protistraně. Příjemce v rámci            příjmu dávky nezahájí její okamžité zpracování, pouze překontroluje formální správnost dávky                                                                18","a uloží ji pro následné zpracování. Ke zpracování přijatých dávek dojde odloženě, a to většinou             v předem zvolených časových periodách. Obsah dávek se zpracuje a výsledky zpracování se ode-             šlou jako dávka zpět. Protistrana, opět odloženě, zpracuje dávku obsahující výsledky zpracování             dříve odeslaných dávek a teprve po potvrzení úspěšného zpracování tyto dávky může považovat             za převzaté a zpracované protistranou.                                                           Obr. 9 – Procesní schéma komunikace eSSL a ISSD (převzato z národního standardu, s. 58).                   Do eSSL se tak díky integraci přenáší všechna povinná metadata. V opačném případě musí             být dokumenty spravovány v eSSL.                2.4.5 Rozdělování a oběh dokumentů               Doručený dokument se podle spisového řádu předává k vyřízení příslušnému útvaru a v rámci             útvaru pak osobě pověřené jeho vyřízením. Dokument zpracovávaný v eSSL se předává prostřed-             nictvím tohoto systému s tím, že pokud se jedná o dokument v analogové podobě, předává se             pouze záznam o tomto dokumentu (jeho metadata) a vedle toho fyzicky i analogový originál. eSSL             umožňuje sledovat veškeré úkony s dokumenty, identifikovat osoby, které úkon provedly, a určit             datum, kdy byly úkony provedeny (tzv. historie dokumentu).                                                                Obr. 10 – Ukázka historie dokumentu v eSSL.                                                                 19","2.4.6 Vyřizování a vyhotovování dokumentů, tvorba spisu              Vyřízení dokumentu může být realizováno různými způsoby, a sice:            – dokumentem,            – vzetím věci na vědomí,            – postoupením,            – záznamem na dokumentu a            – dalšími způsoby, které veřejnoprávní původce stanoví ve spisovém řádu.                                                                         Obr. 11 – Ukázka zadání způsobu vyřízení do eSSL.                 Při vyřízení dokumentem vyhotovuje veřejnoprávní původce vlastní dokument. Vlastní do-            kumenty vznikají nejen jako reakce na doručené dokumenty, ale i jako dokumenty iniciované            samotným původcem, kdy část z nich je odesílána mimo organizaci původce, část zůstává původci            jako dokument interní. Při vyhotovování dokumentu musí zaměstnanec, který dokument vyho-            tovuje, vždy rozhodnout o jeho finální podobě, tj. bude-li vyhotoven v analogové nebo v digitální            podobě.  Při  rozhodování  se  postupuje  podle  způsobu  odesílání  dokumentu  a  jeho  charakteru,            v případě interních dokumentů pak podle jejich obsahu. Dokumenty vznikají jako rozpracované            dokumenty (koncepty), kdy ve výsledku jedna nebo více verzí rozpracovaného dokumentu jsou            deklarovány jako dokument, ke kterému jsou dle jeho obsahu připojeny příslušné autentizační            prvky (podpis oprávněné osoby, razítko apod.). To, jaké typy dokumentů je nutné podepsat a kdo            je k tomu oprávněn, řeší spisový řád původce, případně jiné jeho vnitřní předpisy (například řád            podpisový). Pokud je dokument odesílán v digitální podobě, k dokumentu připojí osoba opráv-            něná jej podepsat elektronický podpis a označí ho kvalifikovaným časovým razítkem. Zákon č.            297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce obsahuje obecná pravi-            dla podepisování elektronickým podpisem, pečetění elektronickou pečetí a označování elektronic-            kým časovým razítkem, pokud jde o výběr jejich typů (viz výše). Veřejnoprávní původce si v pří-            padě odesílaných dokumentů ponechá prvopis (originální dokument zaznamenávající projev vůle            osoby, který je osvědčen jejím vlastnoručním podpisem), popřípadě jeden ze stejnopisů (jedno ze            shodných násobných vyhotovení dokumentu nesoucí s tímto dokumentem shodné autentizační            prvky). Za stejnopis dokumentu v analogové podobě se považuje rovněž doslovně shodné vyho-            tovení dokumentu v digitální podobě a naopak, pokud autentizační prostředky k nim připojila            tatáž osoba.                                                                  20","Obr. 12 – Ukázka vyhotoveného dokumentu v digitální podobě, určeného k odeslání.                                           Obr. 13 – Ukázka vyhotoveného dokumentu v digitální podobě, určeného k odeslání – autentizační prvky.                  Pokud v rámci vyřizování věci vzniká více dokumentů, tyto se spojují ve spis. Dokumen-             ty v analogové podobě se vzájemně spojují fyzicky, dokumenty v digitální podobě se vzájemně             spojují prostřednictvím metadat. Vzájemné spojení dokumentu v digitální podobě a dokumentu             v analogové podobě se zajišťuje pomocí odkazů. Spis vždy musí obsahovat soupis všech vložených             dokumentů a jejich čísel jednacích (případně čísel ze samostatné evidence, pokud jsou dokumen-             ty evidovány v samostatné evidenci).                 Dokumenty v analogové podobě se ve spisu řadí chronologicky, a to buďto vzestupně (v jeho             spodní části je uložen dokument nejstarší, tzv. iniciační, nahoře pak dokument nejmladší), nebo                                                                21","sestupně (od nejstaršího dokumentu v horní části až po nejmladší dokument v části spodní). Spis            lze vytvářet spojováním dokumentů, kdy dokumenty mají různá čísla jednací nebo pomocí sběrné-            ho archu, kdy dokumenty mají stejná čísla jednací doplněná o číslo pořadí, v jakém byly zařazeny            do spisu (například MZA 53/2018-1, MZA 53/2018-2, MZA 53/2018-3 apod.). V případě, že novým            číslem jednacím se omylem opatří dokument, který měl být vložen do již existujícího spisu, je            společně s přetříděním opatřen správným číslem jednacím doplněným o pořadové číslo zařazení            do spisu. Jeho původní (nesprávně přidělené) číslo jednací ale zůstane uchováno v metadatech            dokumentu a eSSL umožňuje jeho znázornění a vyhledání. Proto je nutné v praxi dbát na to, aby            dokumenty patřící do spisu tvořeného formou sběrného archu nebyly opatřovány novým číslem            jednacím. Původci to tak často řeší způsobem, kdy podatelna doručeným dokumentům evidova-            ným v eSSL přiděluje pouze jednoznačný identifikátor, zatímco přidělení čísla jednacího řeší až            vyřizující zaměstnanec, který ví nejlépe, zda v dané věci již byl spis založen.                Vyžaduje-li to jiný právní předpis (např. zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozděj-            ších právních předpisů, zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších právních před-            pisů, zákon č. 328/1999 Sb., o občanských průkazech, ve znění pozdějších právních předpisů)            nebo to z jiných důvodů považuje původce za účelné, označuje se spis spisovou značkou, která            zpravidla vychází z čísla jednacího zakládajícího dokumentu. V eSSL (případně v ISSD) se o spi-            su vedou následující metadata: jednoznačný identifikátor spisu, stručný obsah spisu (předmět,            věc),  spisová  značka  spisu,  datum  založení  spisu,  datum  uzavření  spisu,  spisový  znak  spisu,            skartační režim spisu, údaje o uložení spisu (počet uložených listů dokumentů v listinné podobě            tvořících spis, popř. svazků příloh v listinné podobě tvořících spis), informace o tom, zda spis            obsahuje dokumenty v analogové podobě a jejich fyzické umístění, informaci o výběru archiválií,            identifikátor, který spisu vybranému za archiválii přidělil digitální archiv, označení organizační            součásti, která spis vyřizuje, identifikace vlastníka, schvalovatele a zpracovatele spisu, odkazy            na dokumenty do něho vložené a zpravidla též počet dokumentů obsažených ve spisu.                                                                                   Obr. 14 – Ukázka spisu zaevidovaného v eSSL.                 Pokud má spis svoji analogovou část, tato se opatří spisovou obálkou, která část z uvedených            metadat rovněž obsahuje.                                                                22","Obr. 15 – Ukázka spisové obálky – tiskový výstup z eSSL.                    Zvláštní kategorií spisů jsou spisy typové. V archivní teorii se jedná o nový pojem, který             se poprvé objevuje v textu národního standardu, v praxi jde však o záležitost poměrně častou,             dlouhodobě využívanou. Typové spisy původci často vedou např. pro stavební spisy budov, kdy             pro každou z budov je vytvořena složka a do ní se vkládají obsahově různé dokumenty (napří-             klad stavební dokumentace, územní řízení, kolaudace apod.). Obdobné spisy vznikají například             u zdravotnické dokumentace (složka obsahově různých dokumentů vztahujících se k jednomu             pacientovi) nebo personálních spisů (složka obsahově různých dokumentů vztahujících se k jed-             nomu zaměstnanci). Jedná se tak o soubory dokumentů s předem stanovenou strukturou, které             jsou  členěny  věcně,  podle  obsahu  na  stanovené  části,  tzv.  součásti  (například  u  spisu  stavby             jsou součástmi územní řízení, stavební dokumentace, kolaudace atd.). Součásti mohou mít různé             skartační režimy, členění však není nutnou podmínkou existence typového spisu (v praxi může             existovat jen jedna jeho součást). Součásti jsou dále členěny na díly (každá součást musí obsaho-             vat alespoň jeden díl), do kterých se zatřiďují dokumenty nebo vkládají křížové odkazy na spisy.             Díly jsou vytvářeny kvůli lepšímu zvládnutí obsahu spisu. Mechanicky tak vznikají manipulační             jednotky, které nejsou příliš velké. Jsou založené například na počtu dokumentů, kdy je předem             stanoven maximální počet vkládaných dokumentů či velikost vkládaných komponent, nebo časo-             vém rozdělení, kdy díl je veden třeba pro jeden kalendářní rok. Po splnění podmínky pro naplnění             dílu se díl uzavře a začne plynout jeho skartační lhůta. Díl tak lze uzavřít i v případě, že typový             spis nebo jeho součást, do kterých patří, zůstává dlouhodobě otevřen. Po uzavření dílu se otevře             díl nový, který opět zůstává otevřen jen do doby jeho naplnění. V eSSL se o typovém spisu ve-             dou následující metadata: jednoznačný identifikátor typového spisu, název spisu (například číslo             popisné stavby u stavebního spisu, jméno, příjmení a datum narození pacienta u zdravotnické                                                                23","dokumentace, jméno a příjmení zaměstnance u personálního spisu), datum založení typového            spisu, datum uzavření typového spisu, spisový znak.                Dokument/spis se nejpozději při vyřízení/uzavření označí spisovým znakem a skartačním re-            žimem podle spisového a skartačního plánu platného v době vyřízení dokumentu nebo uzavření            spisu. Dokumenty v digitální podobě se nejpozději v tomto okamžiku převedou do výstupního            datového formátu. Výstupní datové formáty dokumentů v digitální podobě stanovuje vyhláška            o spisové službě.               typ dokumentu                                    výstupní formát             statické textové dokumenty; statické kombinované tex- PDF/A, ISO 19005             tové a obrazové dokumenty             statické obrazové dokumenty                      PNG, ISO/IEC 15948; TIF/TIFF, revize 6 – nekomprimovaný;                                                              JPEG/JFIF, ISO/IEC 10918             dynamické obrazové dokumenty                     MPEG-2, ISO/IEC 13818; MPEG-1, ISO/IEC 11172; GIF             zvukové dokumenty                                MPEG-1  Audio  Layer  II;  MPEG-2  Audio  Layer  II  (MP2);                                                              MPEG-1 Audio Layer III; MPEG-2 Audio Layer III (MP3);                                                              WAV; PCM             databáze                                         XML, kde součástí předávaného dokumentu v datovém                                                              formátu XML je popis jeho struktury pomocí schématu                                                              XML nebo DTD                       Tab. 2 – Výstupní datové formáty dle vyhlášky o spisové službě (podrobněji viz Příloha č. 1).                  Metadata, jimiž jsou opatřovány dokumenty v eSSL, pak musí být ve formátu Extensible            Markup Language Document (XML) podle schématu XML pro výměnu dokumentů a jejich meta-            dat mezi eSSL stanoveného národním standardem nebo podle schématu XML pro vytvoření dato-            vého balíčku SIP stanoveného národním standardem, který obsahuje metadata podle schématu            XML pro zaznamenání popisných metadat uvnitř datového balíčku SIP.               2.4.7 Odesílání dokumentů              Odesílání dokumentů veřejnoprávního původce zajišťuje výpravna (zpravidla součást podatel-            ny), která opatřuje dokumenty náležitostmi potřebnými k jejich odeslání. O způsobu odesílání            dokumentu rozhoduje zaměstnanec pověřený jeho vyřízením, a to podle charakteru odesílaného            dokumentu a podle adresáta. Dokumenty se odesílají do datové schránky příjemce, pokud ji má            zřízenou a aktivní (povinný komunikační kanál pro orgány veřejné moci, pokud datová zpráva            není větší než 20 MB), na e-mailovou adresu určenou pro příjem dokumentů, prostřednictvím po-            skytovatele poštovních služeb, případně se doručují osobně či veřejnou vyhláškou. Datum a způ-            sob odeslání se vždy poznamená do eSSL nebo do samostatné evidence.              2.4.8 Uchovávání dokumentů a spisů              Veřejnoprávní původci jsou povinni dokumenty a spisy uchovávat tak, aby nedošlo k jejich zne-            hodnocení či ztrátě. To se týká nejen dokumentů v analogové podobě, ale také dokumentů v po-            době digitální. Původce tak musí zajistit pravidelné zálohování metadat a dokumentů zpracová-            vaných v eSSL, aby v případě jejich ztráty, při poruše systému, nepředvídatelné události nebo            narušení bezpečnosti systému byly neprodleně obnovitelné. eSSL vždy zajišťuje, aby při obnově            informací ze zálohy byla zachována plná integrita dat, včetně transakčního protokolu (viz níže).            Zároveň podle § 3 odst. 5 archivního zákona musí být až do skartačního řízení dokumentů v di-            gitální podobě zajištěna věrohodnost jejich původu, neporušitelnost obsahu a čitelnosti, tvorba            a správa metadat náležejících k těmto dokumentům v souladu s archivním zákonem a připoje-            ní údajů prokazujících existenci dokumentů v čase. Pokud původce vykonává spisovou službu                                                               24","v elektronické podobě v souladu s archivní legislativou a v eSSL (příp. ISSD) splňujícím požadav-             ky národního standardu, neměl by mít s naplněním výše uvedených povinností problém. V pří-             padě zajištění věrohodnosti původu dokumentů je toto splněno zaevidováním údajů o odesílateli             doručeného dokumentu, uvedením zpracovatele a schvalovatele dokumentů a spisů a uložením             výsledků ověření elektronických podpisů, pečetí a časových razítek v eSSL. Zajištění neporuši-             telnosti obsahu zabezpečuje původce správným nastavením oprávnění pro jednotlivé uživatele             systému, aby v něm mohli provádět jen jim povolené operace a zobrazovat si pouze ty dokumenty             a spisy, ke kterým jim byla přidělena práva. Přístupy k dokumentům a jednotlivým operacím             v systému jsou vždy poskytovány v souvislosti s pracovní pozicí, kterou fyzická osoba (zaměst-             nanec) u původce plní. eSSL následně neumožní žádné osobě provést jakoukoli operaci, není-li             tato  osoba  oprávněným  uživatelem.  V  případě  vyhledávání  dokumentů  pak  systém  nezahrne             do výsledku hledání ty dokumenty, ke kterým nemá uživatel povolený přístup. Uživateli tak buď             nejsou poskytnuty žádné informace o dokumentu (nebo jiné entitě), případně je existence potvr-             zena s tím, že jsou mu zobrazena pouze omezená metadata.                 Nástrojem pro zaručení záznamů o všech operacích prováděných s dokumenty (včetně pří-             padného porušení jejich obsahu) je v eSSL transakční protokol. Ten zahrnuje přehled nejen o ope-             racích provedených uživateli nebo správci eSSL, ale také o operacích automaticky iniciovaných             eSSL na základě parametrů systému. Transakční protokol umožňuje dohledat, identifikovat, po-             případě rekonstruovat činnost eSSL, jednotlivých uživatelů v systému a stav entit v minulosti.                                                                   11             Vzhledem k tomu, že eSSL musí být auditovatelným  a důvěryhodným systémem, je stanovena             povinnost exportu transakčního protokolu za stanovený časový úsek (nejdéle však 1 den), uložení             jeho ztvárnění do datového formátu PDF/A nebo XML dle přílohy č. 6 národního standardu a jeho             opatření elektronickým podpisem nebo elektronickou pečetí a elektronickým časovým razítkem.             Zajištění čitelnosti realizuje původce ukládáním dokumentů ve výstupních formátech stanove-             ných vyhláškou o spisové službě (viz výše). Tvorba a správa metadat náležejících k dokumentům             v  souladu  s  archivním  zákonem  je  splněna  řádným  vyplňováním  povinných  popisných  údajů             v eSSL. Připojením údajů prokazujících existenci dokumentu v čase je myšleno nejen elektronic-             ké časové razítko připojované k elektronicky podepsaným či zapečetěným dokumentům, ale také             transakční protokol, který na základě informací o operacích provedených s dokumenty umožňuje             rekonstrukci jejich historie a kontrolu provedených operací.                 Dokumenty a spisy uchovává původce po dobu skartační lhůty, kterou stanovil ve svém spi-             sovém a skartačním plánu. V případě analogových dokumentů je prvním ukládacím místem pro             vyřízené, stále ještě běžně využívané dokumenty a spisy příruční (případně útvarová) registratu-             ra (kancelář vyřizujícího zaměstnance). Ačkoliv toto ukládací místo archivní legislativa neuvádí,             v praxi původců je běžnou záležitostí. Dokumenty a spisy jsou tu uloženy zpravidla 1–2 roky             od  spouštěcí události a následně se předávají  do dalšího ukládacího místa, kterým je spisov-             na. Spisovna je určena k uložení, vyhledávání a předkládání dokumentů pro potřebu původce             a k provádění skartačního řízení. Pro uložení analogových dokumentů slouží „klasická“ spisovna,             kterou představuje místnost splňující požadavky § 68 odst. 4 archivního zákona.  Digitální do-                                                                                                12             kumenty jsou ukládány do elektronické spisovny, která tvoří funkční složku eSSL (nebo ISSD).             Kromě digitálních dokumentů jsou do ní předávána i metadata analogových dokumentů, které             jsou v eSSL (ISSD) evidovány, ale fyzicky jsou uloženy v „klasické“ spisovně. Také elektronická             spisovna je určena k uložení, vyhledávání a předkládání dokumentů pro potřebu původce. Sou-             časně je i velmi důležitým nástrojem k provádění elektronického skartačního řízení digitálních             i analogových dokumentů evidovaných v tomto systému.                       11  Tj. musí existovat záznamy o tom, kdo, kdy a jakým způsobem s dokumenty manipuloval.             12  Spisovnu jako samostatnou místnost nemusí zřizovat školy a školská zařízení, obce 1. typu, organizační složky                  územních samosprávných celků a právnické osoby zřízené nebo založené územními samosprávnými celky.                                                               25","2.4.9 Vyřazování dokumentů              Po uplynutí skartační lhůty, která počíná běžet dnem 1. ledna roku následujícího po spouštěcí            události, se dokumenty a spisy zařazují do skartačního řízení. Skartační řízení lze po dohodě            s příslušným archivem provést i později, pokud původce potřebuje dokumenty pro další vlast-            ní činnost. Skartační řízení se provádí na základě skartačního návrhu, který původce zpracuje            a zašle k posouzení příslušnému archivu. Návrh je tvořen průvodním dopisem a seznamem doku-            mentů a spisů s uvedením jejich spisového znaku, obsahu, období, z něhož pocházejí, skartačního            režimu a celkového rozsahu. Pokud jsou předmětem vyřazení dokumenty v analogové a digi-            tální podobě evidované v eSSL (nebo ISSD), sestaví původce seznam dokumentů, spisů a dílů                                                                                                            13            typových spisů z tohoto systému v podobě SIP balíčků dle příloh č. 2 a 3 národního standardu.            Tento seznam zpravidla neobsahuje komponenty digitálních dokumentů, pouze jejich metadata.            Na základě skartačního návrhu provede příslušný archiv v „klasické“ spisovně původce posouze-            ní navrhovaných analogových dokumentů, v případě digitálních dokumentů si vyžádá od původ-            ce příslušné komponenty. O výsledku tohoto řízení následně vyhotoví protokol. Na jeho základě            původce dokumenty vybrané za archiválie předá k uložení do archivu (archiválie v analogové            podobě do příslušného archivu, metadata analogových archiválií a repliky digitálních dokumentů            a spisů vybraných za archiválie do digitálního archivu). Dokumenty v analogové podobě, které            nebyly vybrány za archiválie, znehodnotí původce tak, aby byla znemožněna jejich rekonstrukce            a identifikace jejich obsahu. V případě, že jsou dokumenty evidovány v eSSL, po předání archi-            válií do archivu smaže veškeré komponenty (a to včetně replik dokumentů a spisů předaných            do digitálního archivu) a odmaže i většinu metadat dokumentů a spisů. V eSSL zůstanou pouze            hlavičky metadat popisujících spisy, součásti, díly, nebo dokumenty, které byly zničeny nebo pře-            dány do archivu. Hlavička metadat vždy obsahuje jednoznačný identifikátor, datum vzniku, číslo            jednací (evidenční číslo ze samostatné evidence), datum zničení nebo přenosu, datum exportu            nebo přenosu do digitálního archivu k trvalému uložení, spisový znak, název entity, popis, ozna-            čení uživatele odpovědného za zničení nebo přenos, důvod zničení nebo přenosu, odkaz, do kte-            rého byly dokumenty přeneseny, identifikátor digitálního archivu v případě, že byly dokumenty            exportovány nebo přeneseny k trvalému uložení, evidenční číslo z ISSD, jestliže byl do tohoto            systému dokument přenesen.              2.4.10 Dokumentace eSSL              O každém eSSL a ISSD, který původce provozuje, musí být původcem vedena dokumentace, jejíž            požadavky  specifikuje  národní  standard.  Jejím  účelem  je  dokumentovat  základní  skutečnosti            provozu systému, a to jak pro vlastní potřebu původce, tak pro plnění povinností vyplývajících            z působnosti kontroly (například kontrolní činnost příslušného archivu). Dokumentace systému,            tzv. typový spis eSSL (nebo ISSD), se vede v analogové podobě po celou dobu provozu systému            a její obsah tvoří:            –  evidenční list (v něm se uvádí například název systému, obchodní firma dodavatele, datum                uvedení do zkušebního a řádného provozu, informace o významných změnách systému, datum                ukončení provozu, technická charakteristika systému, přehled správcovských rolí a správců                systému a jejich zařazení v organizační struktuře původce, přehled uživatelských rolí a jejich                charakteristika),            –  doklady o nabytí, právním titulu a podmínkách užívání systému (licence),            –  dokumentace o zavedení systému u původce,            –  systémová příručka,            –  údaje rozhodné pro konfiguraci systému (zejména popis uživatelských a správcovských rolí),            –  údaje o způsobech a použití šifrování,              13  Stanovisko Národního archivu z 23. 4. 2015 – pro spisy a dokumenty uzavřené, resp. vyřízené do 31. 7. 2012 včet-                ně jsou povinná metadata minimalizována dle přílohy č. 1 tohoto stanoviska, komponenty vyřízené do uvedeného                období nemusí být převáděny do výstupního datového formátu.                                                              26","–  popis vazeb na jiné eSSL nebo ISSD a externí software,             –  uživatelské příručky pro všechny uživatelské a správcovské role,             –  vnitřní předpisy, jimiž jsou stanovena pravidla pro provoz systému (např. spisový řád, spiso-                 vý a skartační plán, vnitřní předpisy původce pro oběh účetních údajů),             –  bezpečnostní dokumentace popisující zejména způsoby zálohování, obnovy ze zálohy a ulože-                 ní záložních dat.               2.5 Závěr               Výše uvedené legislativní povinnosti původců jsou sice základem pro nastavení interních procesů             při správě dokumentů u původce, samy o sobě však bezchybný výkon spisové služby nezajistí.             Správná implementace eSSL a následné dodržování stanovených zásad zaměstnanci jsou tak             zcela klíčové. Nezbytná je v této souvislosti metodická pomoc pracovníků zodpovědných za spi-             sovou službu u původce a samozřejmě také metodická podpora a kontrolní činnost příslušných             archivů. Fungující spisová služba původce je z pohledu archivů základním předpokladem pro             bezproblémový  výběr  archiválií  a  jejich  následné  trvalé  uložení  v  archivech.  Bezpochyby  tak             ovlivňuje kvalitu v archivech ukládaných informací.                                                                                                                            27","3 Digitální archivy                                3.1 Úvod              Informace, reprezentované pomocí dat, se s nástupem informační společnosti na počátku 21. sto-            letí  staly  nejžádanější  komoditou.  Dle  odhadu  informačního  teoretika  Martina  Hilberta  bylo            v roce 2007 celosvětově uloženo 300 exabajtů dat, z toho pouze 7% v analogové podobě a to včetně            knih a fotografií (MAYER-SCHÖNBERGER – CUKIER 2014, s. 16–17). V roce 2018 publiko-            vala výzkumná společnost IDC zprávu, v níž odhadla celkovou velikost uložených dat na světě                                      21            na 33 zetabajtů (1ZB = 10 B) s tím, že v roce 2025 bude naše civilizace ukládat 175 zetabajtů dat            (REINSEL – GANTZ – RYDNING 2018, s. 3). Pro představu 175ZB odpovídá hodnotě 175 mili-            ard terabajtů. Jestliže, dle kvalifikovaných odhadů, bude žít v té době na planetě přibližně 8 mi-            liard lidí, připadne na každého včetně novorozenců téměř 22 terabajtů dat.                                            Obr. 16 – Odhadovaný nárůst počtu dat do roku 2025 (dle REINSEL – GANTZ – RYDNING 2018).                 Problematika dlouhodobého ukládání a zpřístupňování dat nepřekračovala od 50. do 70. let            20. století dílčí aktivity zaměřené na péči o fyzické nosiče dat nebo řešení nekompatibility hard-            ware a software v nových a výrazně výkonnějších technologických řešeních. Kupříkladu v ame-            rické legislativě upravující činnost tamních archivářů a jejich původců se definice dokumentu (re-            cord) rozšířila o strojově čitelné materiály (machine readable materials) již v roce 1976 (US Code            44). Tyto dokumenty v podobě databází či geodat vznikly výhradně digitálně a jejich případným            převodem do analogové podoby (např. vytištěním na papír) by došlo k nenávratné ztrátě obsaže-            ných informací a vztahů. Označují se proto jako digital-born (nebo také born digital dokumen-            ty). V říjnu 2003 vydalo UNESCO Chartu o uchování digitálního dědictví, která konstatovala,            že digitální dědictví je unikátním zdrojem lidského vědění a vyjádření. Ať již se jedná o texty,            databáze, statické a pohyblivé obrázky, zvuk, grafiku, software a webové stránky v široké škále            formátů, jsou často pomíjivé a vyžadují účelnou správu, aby mohly být uchovány. UNESCO vy-            zývalo členské státy, aby zajistily právní a institucionální rámec k zajištění ochrany digitálního            dědictví. Pro jeho zachování je „zapotřebí přijmout opatření v celém životním cyklu digitálních                                                                28","informací, od vytvoření až po přístup. Dlouhodobé uchování digitálního dědictví začíná vytvářením             spolehlivých systémů a postupů, které vytvoří autentické a stabilní digitální objekty.“ (UNESCO             2003). Novějšími apely je pak Doporučení Evropské komise (2011/711/EU) z října 2011 o digita-             lizaci kulturního materiálu a jeho dostupnosti on-line a o uchovávání digitálních záznamů, dále             deklarace navazující na konferenci UNESCO Paměť světa v digitálním věku: digitalizace a ucho-             vávání v září 2012 ve Vancouveru (tzv. Vancouverská deklarace) nebo Doporučení týkající se             uchovávání a přístupu k dokumentovému dědictví včetně digitální podoby přijaté na 38. zasedání             Generální konference UNESCO v listopadu 2015 v Paříži (UNESCO 2015).                 Skutečnost, že dlouhodobé uchovávání informací má hodnotu nejen historickou, ale také ko-             merční, vedla v 80. letech a zejména na počátku 90. let 20. století k hledání společné cesty dvou             zdánlivě nesourodých skupin. Na jedné straně stáli tvůrci dat v podobě datových center vědec-             kých institucí nebo korporátní sféry a na straně druhé paměťové instituce v podobě knihoven             a archivů, které se již v té době orientovaly na strojové zpracování a zpřístupňování informací             (LEE 2010, s. 4020). Vzájemná spolupráce se završila po osmi letech v roce 2002 vydáním refe-             renčního rámce Otevřeného archivačního informačního systému (OAIS: Open Archival             Information System) a to pod záštitou Poradního výboru pro systémy pro data z kosmického pro-             storu (CCDS: Consultative Committee for Space Data Systems). V roce 2003 se toto doporučení             stalo mezinárodní normou standardu ISO pod označením 14721:2003. Díky všeobecnému přijetí             se referenční rámec OAIS stal fakticky linguou francou vyvíjejícího se oboru dlouhodobé archiva-             ce (LAVOIE 2015, s. 8). O jeho životnosti svědčí i to, že je aktualizován a dochází k jeho revizím.                3.1.1 Terminologie               Referenční rámec OAIS používá termín dlouhodobé uchovávání (long-term preservation), kte-             ré definuje jako „dlouhodobé udržování informací v podobě, která je určené skupině srozumitelná             sama o sobě, a dokladů o jejich hodnověrnosti“. K uchovávání digitálních objektů má užší vztah             termín digitální archivace, překládaný také jako ochrana digitálních dokumentů (digital             preservation) (CUBR 2010, s. 17). Britské sdružení Digital Preservation Coalition (DPC) jej defi-             nuje takto: „Řada řízených činností, které jsou nezbytné k zajištění trvalého přístupu k digitálním             materiálům tak dlouho, jak je potřeba. Digitální archivace se v širší definici vztahuje na všechny             akce potřebné pro zachování přístupu k digitálním materiálům za hranice selhání média nebo             technologických a organizačních změn. Tyto materiály mohou být záznamy vytvořené během kaž-             dodenní činnosti organizace, digitální materiály vytvořené pro určitý účel (např. výukové materi-             ály), nebo produkty digitalizačních projektů.“ (Digital Preservation Handbook 2015).                 Synonymně je s termínem digitální archivace používán i anglický termín digital archiving.             Zatímco v oblasti IT se tak označuje krátkodobé zálohování, zejména archiváři poukazují na sku-             tečnost, že se jedná o termín, který přesněji vystihuje praxi archivů, které musí sledovat životní             cyklus dokumentu (např. ve spisové službě) již před výběrem archiválií a reflektovat jej při jejich             zpracování (CUNNIGHAM 2007, s. 1–2).                 Je tak možné se setkat s přístupem, že digitální archivace se vztahuje pouze na provádění             ochranných opatření pro zajištění přístupu k digitálním objektům a je pouze jednou ze složek             širší oblasti označované jako digitální kurátorství (digital curation), které pokrývá celý životní             cyklus digitálního objektu. „Digitální kurátorství se zabývá aktivní správou dat po dobu, dokud             trvá akademický, vědecký, výzkumný, administrativní a/nebo osobní zájem s cílem podpořit re-             produkovatelnost, opětovné využití a obohacení těchto dat, a to od jejich vzniku až do doby, kdy             je rozhodnuto o jejich nepotřebnosti s cílem zajistit jejich přístupnost, uchovávání, autenticitu             a integritu v průběhu času.“ (OLIVER – HARVEY 2017, s. 11). Tyto činnosti a jejich provázanost             zachycuje model životního cyklu digitálního objektu vytvořený Digital Curation Centre (DCC)             (HUTAŘ 2012, s. 37–38):                                                                      29","Obr. 17 – Model životního cyklu digitálního objektu (DCC Curation Lifecycle Model 2018).               3.1.2 Repozitář a archiv             Referenční rámec OAIS hovoří o archivu, „…který tvoří uskupení lidí a systémů, jež přijalo odpo-            vědnost za uchovávání informací a jejich zpřístupňování určené skupině, přičemž toto uskupení            může být součástí většího celku.“ (ČSN ISO 14721:2014, s. 7). Synonymně k termínu digitální            archiv (digital archive) se v komunitě paměťových institucí používá obecnější termín digitální            repozitář (digital repository), který je také někdy překládán jako úložiště (CUBR 2010, s. 32).            Příkladem takového užití může být český překlad mezinárodní normy pro hodnocení důvěryhod-            nosti digitálních repozitářů TRAC (Trustworthy Repositories Audit \& Certification) v podobě            „Audit a certifikace důvěryhodných digitálních úložišť“ (ČSN ISO 16363:2014). Jakkoli je v od-            borné debatě běžná záměna těchto termínů, je možné se orientovat dle toho, za jakým účelem            instituce digitální objekty uchovává a zpřístupňuje. V zásadě platí, že každý digitální archiv            je zároveň repozitář (úložiště). Pro elektronickou spisovnu v rámci eSSL nebo interní úložiště            vědeckých dat univerzity, které dodržují referenční rámec OAIS, aby nastavenými postupy prů-            kazně zajistili jejich autenticitu, je na místě pojem repozitář (úložiště). Při ukládání archiválií            v digitální podobě ve smyslu archivního zákona, je na místě použít označení digitální archiv.            Pokud se tedy v textu hovoří o repozitáři dle OAIS, vztahuje se popis na obecné procesy společné            jak repozitářům, tak archivům. V případě, že je použit termín digitální archiv, jedná se o činnosti            vlastní pouze archivům.                V České republice tak v současnosti provozuje digitální archiv ve smyslu archivního zákona            Národní archiv (§ 46 odst. 3), digitální repozitář pak mj. Národní knihovna (projekt Národní di-            gitální knihovna), Moravská zemská knihovna, Národní technická knihovna (Národní úložiště            šedé literatury), Knihovna Akademie věd ČR (projekt ArcLib), Národní filmový archiv nebo Čes-            ká televize. Můžeme sem zahrnout i repozitáře vědeckých dat některých akademických institucí            (např. Univerzita Karlova, Akademie věd ČR atd.)                                                                      30","3.1.3 Od nosiče k informaci               S nástupem digitálních objektů končí doba, kdy bylo cílem zachovat fyzický nosič (listina, ru-             kopis, úřední kniha, fotografie atd.) a těžiště péče se přesouvá k uchování informace bez ohle-             du na nosič nebo prostředí. Průkopník digitální archivace v Národním archivu Spojených států             amerických (NARA) Kenneth Thibodeau konceptualizoval podmínky, které je třeba dodržet při             uchovávání digitálního objektu. V jeho pojetí se digitální objekt skládá ze tří vrstev. Fyzický ob-             jekt (physical object) představují binární znaky, tedy bity, které jsou zapsány na nosiči. Logický             objekt (logical object) je pak tvořen posloupností bitů, které je možné z nosiče přečíst a odpovída-             jícím softwarem zpracovat (CUBR 2010, s. 42). K tomu je nutné, aby software rozpoznal formát             souboru. Pokud není formát znám nebo odpovídající software není k dispozici, pak není možné             informaci smysluplně zrekonstruovat (nestor Handbuch 2010, Kap. 7.6).                                                                                    Obr. 18 – Příklad logického objektu – binární zápis souboru ve formátu HTML (nahoře)                                         a konceptuálního objektu – webová stránka (dole).                  Třetí vrstvou je konceptuální objekt (conceptual object), který odpovídá smysluplné jed-             notce informace, kterou lidský uživatel dokáže rozpoznat a rozumět jí (CUBR 2010, s. 43). Jeden             konceptuální objekt může mít různé logické a fyzické vrstvy, např. kniha je jednou reprezento-             vána ve formátu PDF pomocí programu Adobe Reader, v jiném případě ve formátu TIFF. Cílem                                                                31","digitální archivace je uchování konceptuálního objektu tak, aby uživatel mohl v budoucnu přistu-            povat k jeho obsahu, přestože se fyzická vrstva (datový nosič) a logická vrstva (formát souboru)            v čase změní (nestor Handbuch 2010, Kap. 7.6).              3.1.4 Objekty a metadata v digitální archivaci              Předpokladem uchovávání informací dle referenčního rámce OAIS je jejich vymezení. Informace            jsou „jakékoliv znalosti, které mohou být předmětem vyměněny…[a] jsou při výměně vždy vyjád-            řeny (tj. reprezentovány) určitým typem dat“. Například informace v knize jsou vyjádřeny jako            znaky (ČSN ISO 14721, s. 26). Datový objekt dle OAIS může být buď fyzický (např. měsíční            hornina nebo listina) nebo digitální (jedna nebo více posloupností bitů, např. soubor ve formátu            PDF). K porozumění těmto informacím je nezbytné, aby osoba nebo systém disponovali znalostní            základnou (knowledge base). Jedná se o množinu informací, které si osoba nebo systém osvojil            a díky níž může porozumět přijímaným informacím (např. jazyk) (ČSN ISO 14721:2014, s. 21).            V případě, že jí příjemce informací nedisponuje, je nutné data opatřit vysvětlujícími infor-            macemi (representation information). Kupříkladu text v jazyce, kterému příjemce nerozumí, by            musel být opatřen slovníkem a mluvnicí takového jazyka. V případě digitálních objektů existují            následující typy vysvětlujících informací (LAVOIE 2015, s. 28):                1) informace o uspořádání (structure information) odkazuje na mapování mezi tokem            bitů a datovými strukturami (formátem), které umožňují načíst bity do srozumitelné infor-            mace (např. obrázek, text atd.)                2) informace o významu (semantic information) umožní objasnit význam nebo inter-            pretaci datového objektu s obsahem (např. glosář, datový slovník nebo dokumentace k soft-            warové aplikaci atd.)                Datový objekt spolu s přidruženými vysvětlujícími informacemi, díky kterým je možná jeho            interpretace, se nazývá informační objekt.                Metadata,  tedy  „data  o  datech“,  označují  strukturované  informace,  které  popisují,            osvětlují, lokalizují a různými způsoby usnadňují vyhledávání a využívání informač-            ního  zdroje  (BRATKOVÁ  2012,  s.  15).  Metadata  se  v  oblasti  správy  dokumentů  a  digitální            archivace využívají při: 1) popisu informačních objektů; 2) označení vztahu mezi jedním infor-            mačním objektem a jinými objekty; 3) stanovení technických vlastností informačních objektů; 4)            odpovědnosti za řízení a uchovávání informačních objektů; 5) zajištění vyhledání informačních            objektů, bez ohledu na to, kde jsou uloženy; 6) popisu, jak může být informačních objekt využí-            ván (např. právní omezení); 7) popisu požadavků na opětovné zobrazení informačních objektů;            8)  zaznamenání  historie  informačních  objektů  a  9)  doložení  autenticity  informačních  objektů            (HARVEY 2012, s. 83).                Při zajištění výše uvedených činností se obecně rozlišují tyto základní typy metadat (BRAT-            KOVÁ 2012, s. 15; podrobně také HUTAŘ 2012, s. 77–84):                1) Popisná metadata (descriptive metadata) reprezentují vlastnosti informačních ob-            jektů za účelem jejich identifikace a vyhledávání – např. údaje o tvůrci, názvu, vydavateli,            roku vydání, evidenci dokumentu ve spisové službě, popisu archiválie v archivní pomůcce atd.            Popisná metadata zachycují metadatová schémata Dublin Core, MARC 21, MODS, EAD aj. (viz            Příloha 2).                2) Administrativní metadata (administrative metadata) zachycují procesy v rámci di-            gitálního repozitáře a umožňují tak správu digitálních objektů. Následující podtypy metadat            bývají někdy uváděny i samostatně:                a) Ochranná (též archivační či preservační) metadata (preservation metadata) deklarují            procesy související s uchováváním a ochranou digitálních objektů v repozitáři. Jejich            úkolem  je  zajistit  integritu  a  kontext  objektu  s  cílem  umožnit  jeho  zpřístupnění.  Slouží  také            k podpoře odpovídajících opatření při realizaci ochranných činností vycházejících z uchovávací            strategie (migrace, emulace atd.). Zahrnují např. historii objektu, vztahy k dalším informačním            objektům, údaje o hardwaru a softwaru potřebném k jeho zobrazení atd. Nejčastěji je pro tyto            účely využíván standard PREMIS.                                                               32","b) Technická metadata (technical metadata) popisují technické vlastnosti digitálních             objektů – např. datový formát, velikost, hardware a software sloužící k vytvoření objektu, komu-             nikační protokol, komprese, kontrolní součet atd. Slouží kupříkladu k vyhledání objektů ve sta-             noveném formátu, který má být převeden. Tyto metadata zachycuje např. sekce <mets:fileSec>             standardu METS.                 c) Metadata o možnostech přístupu a duševních právech (rights metadata; access me-             tadata) poskytují informace o omezení přístupu k objektu s uvedením zdroje tohoto omezení             (např. omezení přístupnosti archiválie, osobní a citlivé údaje, právo duševního vlastnictví, au-             torské právo, obchodní tajemství aj.), případně také o podmínkách omezení přístupu uživatelům             (kopírování atd.). Tyto údaje pak slouží k automatickému vyhodnocení při přístupu k objektům.             K zaznamenání je možné využít kupř. standard PREMIS nebo metadatové schéma METS.                 3) Strukturální metadata (structural metadata) reprezentují informace o vztazích či             struktuře digitálního objektu nebo více digitálních objektů tvořících komplexní digitální             objekt a to jak pro jeho správu, tak zejména pro jeho zpřístupňování. Slouží k vyjádření struktury             fyzické (např. různé reprezentace jednoho objektu) nebo logické (např. entity zatříděné v hierar-             chii spisového plánu, kapitoly jedné knihy atd.). Ve standardu METS slouží pro zachycení těchto             metadat tzv. strukturální mapa v sekci <mets:structMap>.                 Popis vybraných metadatových schémat používaných v oblasti digitální archivace poskytuje             Příloha č. 2.               3.1.5 Rizika uchovávání informací               Vliv na dlouhodobé uchovávání informací v digitální podobě má řada faktorů. Z pohledu techno-             logických změn se jedná o nosiče ukládaných informací a zastarávání nebo selhávání hardwaro-             vých technologií. Rizika v této oblasti jsou následující (CUBR 2010, s. 46–50):                 a) degradace nosičů: vlivem prostředí a opotřebení dochází v čase k narušení fyzické vrst-             vy zápisu dat (např. u optických disků k oxidaci metalické reflexní vrstvy nebo u magnetických             nosičů opotřebením kontaktem se čtecím zařízením).               Datový nosič                                   Odhadovaná životnost v letech              HDD                                            5              SSD, Flash                                     10              CD±RW, DVD±RW                                  10–30              CD±R, DVD±R                                    10–30              CD-ROM, DVD, BD                                30–50              Magnetická páska                               30–50              Ultra density optical                          30–50              Mikrofilm                                      500                          Tab. 3 – Životnost datových nosičů (zpracováno dle nestor Hanbuch 2010, Kap. 10:17).                   b) technologická selhání: technologické selhání hardware nebo poruchy (např. výpadky             elektrického proudu, selhávání čtecích zařízení aj.) nebo také vliv lidského faktoru (chybný úkon,             úmyslné poškození atd.). Do této kategorie patří i selhání zálohovacích procesů, poškození počí-             tačovými viry nebo vliv přírodních katastrof.                 c) technologická zastaralost: se zrychlujícím se vývojem zaniká podpora dřívějších tech-             nologií. Příkladem jsou třeba diskety (floppy disk), které se přestaly vyrábět kolem roku 2005,             ačkoli se stále využívají v medicíně, provozu bankomatů nebo dokonce při provozu naváděcích             systémů mezikontinentálních balistických raket vyrobených v 70. letech 20. století.                 Rizika pro uchovávání plynoucí z oblasti zpracování prostřednictvím software: (CUBR 2010,             s. 50–52):                 a) zastaralost formátu: obdobně jako u hardware zastarávají v čase také formáty a soft-             ware.                                                                 33","b) vlastnictví formátu: k určitým formátům i k software se vážou práva duševního vlast-            nictví, které omezují možnosti nakládání s nimi. Označují se jako proprietární. V praxi tak může            být možné zobrazit soubor určitého formátu pouze určitým softwarem, ke kterému se váže ur-            čitá licence (omezující vlastnictví nebo šíření). Tento software mohl být vytvořen v čase pouze            pro určitý operační systém, případně využívající hardware specifických vlastností. Bez přístupu            k původnímu software se takový soubor stává pro archiv nereprodukovatelný.                c) specifikace formátu: pokud je volně přístupná dokumentace formátu je možné zkusit            v případě potřeby reprodukce bez příslušného software přijmout opatření k možnému převodu            do jiného formátu nebo jej zpřístupnit napodobením (emulací) příslušného software (více v části            Emulace viz kapitola 3.3.4).                d) podpora formátu: pokud není formát dále rozvíjen, může klesat jeho rozšířenost mezi            uživateli.                e) robustnost formátu: soubor, u kterého došlo k poškození, může být stále reprodukova-            telný, záleží na významu bitů ve struktuře souboru a odolnosti formátu proti absenci některých            bitů (tzv. bit rot).                Při hodnocení, zda je příslušný formát vhodný pro digitální archivaci, vychází digitální ar-            chivy z vlastní nastavené politiky plánování uchovávání. Příklad těchto kritérií představuje na-            příklad katalog archivních datových formátů zveřejněný švýcarskou platformou Koordinierungs-            stelle für dauerhafte Archiverung elektronischer Unterlagen (KOST):               Kritérium                        Popis             Otevřenost                       specifikace formátu je úplná a veřejně přístupná             Licenční omezení                 použití formátu není licenčně omezeno             Rozšíření                        formát je široce rozšířen, lze očekávat dlouhé migrační cykly             Funkčnost                        formát reprezentuje podstatné vlastnosti ve své kategorii             Implementace                     existuje vícero implementací daného formátu             Množství záznamu informace       formát umožňuje vysokou úroveň záznamu informace             Ověřitelnost                     existují metody a nástroje pro rozpoznání formátu a jeho validaci             Složitost                        formát je co možná nejméně složitý             Vlastní dokumentovatelnost       formát zahrnuje metadata a umožňuje jejich využití             Příklady dobré praxe (stav využití   formát se již využívá v archivech             v archivech)             Perspektiva                      formát je z archivního hlediska perspektivní i v budoucnosti a má potenciál                                              dalšího rozvoje                 Tab. 4 – Přehled hodnocení vhodnosti datových formátů dle stanovených kritérií (Bewertungsmatrix 2017).                  Přehled formátů vhodných k dlouhodobému uchovávání, které stanoví archivní legislativa,            je uveden v Příloze č. 1.               3.1.6 Cíle a strategie digitální archivace              Aby se digitální repozitář vyrovnal s výše uvedenými riziky a skutečně naplnil svůj smysl ucho-            vat informace po stanovenou dobu pro určenou skupinu, musí mít stanoveny cíle a politiky k je-            jich dosažení. Americká informační vědkyně Priscilla Caplanová je shrnula do přehledného sché-            matu v podobě tzv. pyramidy pro uchovávání (viz Obr. 19). Základem je zajistit dostupnost dat,            tedy repozitář nad nimi musí mít kontrolu (availability); poskytnout dostatečný popis objektu            prostřednictvím jeho identifikace (identity) – např. v podobě popisných metadat; zajistit srozu-            mitelnost informace pro různé uživatelské skupiny (understandability) – např. jejich rozšířením            o vysvětlující informace; prokázat integritu (fixity) před řadou rizik jak na technologické, tak            i informační rovině; aktivní správou médií zajistit životaschopnost objektu (viability) – možnost            jej z nosiče přečíst; mít k dispozici hardwarové a softwarové nástroje, které umožní objekt zob-            razit (renderability). Na samém vrcholu pyramidy je pak cílem zajistit autenticitu (authenticity)                                                               34","objektu, vycházející jak z jeho neporušenosti, tak z jeho provenience (CAPLAN 2008, s. 7–9; ob-             dobně PAVLÁSKOVÁ 2016, s. 6).                                              Auten-                                            ticita                                                                                     Autentifikace                                         Reproduko-                                          vatelnost                                                                                      Formátové strategie                                      Životaschopnost                                                                                      Správa médií                                          Integrita                                                                                      Bezpečné uložení                                       Srozumitelnost                                                                                      Dokumentovatelnost                                        Identifikace                                                                                       Popis                                         Dostupnost                                                                                      Výběr, předání                                   Obr. 19 – Tzv. Pyramida pro uchovávání (dle CAPLAN 2008, s. 9).                   K zajištění těchto činností slouží uchovávací strategie. Pro krátkodobý horizont je možné             využít  strategie,  které jsou  založeny  na  ochraně  bitového  streamu (bit-level  preservation),             tedy zálohování. Opomíjí však technologickou zastaralost nejen hardware, ale i software k jejich             reprezentaci. Pro středně a dlouhodobé uchovávání je třeba komplexnější přístup a to v podobě             logické ochrany. Jan Hutař a Marek Melichar jí definují následovně: „Logická dlouhodobá             ochrana digitálních dat je aktivní, systematická a plánovaná. Spočívá v činnostech provádě-             ných během životního cyklu digitálního objektu tak, aby byla zajištěna trvalá použitelnost infor-             mačního obsahu. Použitelnost je obecný pojem pro vyhledatelnost, zobrazitelnost, pochopitelnost             a autentičnost obsahu. K zajištění trvalé použitelnosti musí být dokumenty v archivu stále „živé“,             musí reflektovat změny v globálním technickém prostředí a reagovat na změny, které vyžaduje             správa dokumentů. Vedle ochraňovaných objektů musí být uchovávána také odpovídající metada-             ta (o vlastnostech, kontextu, původu, krocích během archivace aj.), která jsou v průběhu životního             cyklu neustále doplňována. Každá událost či změna archivního objektu má být zaznamenána             v metadatech.“ (HUTAŘ – MELICHAR 2015, s. 60).                 Volba vhodné strategie uchovávání může být ovlivněna následujícími faktory: 1) provedi-             telnost (existuje software /hardware k provedení); 2) udržitelnost (jak dlouho dané řešení vydr-             ží); 3) praktičnost (lze jej využít s rozumnými náklady); 4) vhodnost (jaké typy objektů uchovat             a za jakým účelem) (HARVEY 2012, s. 108).                 Pro krátkodobé, střednědobé i dlouhodobé uchovávání informačního obsahu je vždy nutné             zvolit odpovídající strategii, která zajistí přístup ke spravovaným objektům. Její součástí jsou             i případná ochranná opatření. Mezi primární patří: a) migrace, b) emulace, mezi sekundární:             a) zachování technologie (označované též jako HW muzeum), b) spoléhání na standardy, c) zpět-             ná kompatibilita, d) zapouzdření, e) persistentní identifikátory, f) převedení na stabilní analogo-             vý formát a g) digitální archeologie (Digital Preservation Handbook 2008, s. 111–120; obdobně             HUTAŘ 2012, s. 55–57).                 K naplnění cílů uchovávání je třeba pravidelně sledovat a hodnotit obecný technický vývoj             a technologické možnosti, referenční rámec OAIS používá označení sledování technologií (mo-             nitor technology nebo také technology watch). Stanovené standardy a procesy pomáhají předem                                                                35","upozorňovat na informační objekty, které již nejsou použitelné, a také upozornit na možné nové            technické využití (Leitfaden 2012, s. 27).               3.1.7 Digitální archivace a proměny archivních činností             V oblasti předarchivní péče u původců je nutné stanovení a dodržování pravidel, která by měla            zajistit přístupnost dokumentů před jejich případným předáním archivu k trvalému uložení            (eSSl nebo informační systémy, péče o formáty, zálohování, opatřování metadaty, možnost expor-            tu z databáze dle potřeb archivu atd.).                Při výběru dokumentů za archiválie vzniká celá řada nových možností efektivního převzetí            a uložení dokumentů, které zajistí kvalitativně vyšší úroveň při zpřístupnění, kupříkladu převze-            tí databáze sčítání obyvatel namísto enormního množství dokumentů.                Péče o fyzický stav archiválií spočívající v zajištění vhodných podmínek pro ukládání se            mění na nutnost důkladného zálohování úložišť a jejich technologické obměny. I v digitálním            prostředí zůstává stejné omezení přístupu k archiválii a omezení při nakládání s archiválií. Klí-            čovou roli v této oblasti hraje nasazení důvěryhodných systémů pro ukládání v podobě repozitářů            respektujících příslušné standardy. Na archivy jsou také kladeny vysoké nároky z oblasti kyber-            netické bezpečnosti.                Díky připojeným metadatům a možnosti automatizovaného sestavování pomůcek bude vý-            razně  rychlejší  zpřístupňování  archiválií.  Portály  knihoven  a  archivů  jsou  již  etablovanou            vstupní branou pro zájemce o studium. Zároveň poroste zájem veřejnosti o využívání archivních            pramenů. Klasické studium v badatelně může být u digitálních archiválií nahrazeno zajištěním            dálkového přístupu za předpokladu využití elektronické identity badatele. To umožní badatelům            komfortnější nahlížení, které však zůstane limitováno ochranou osobních údajů nebo práv tře-            tích stran omezující přístup k archiváliím. Cestou k většímu badatelskému zájmu je agregace            metadat pro vyhledávání, stejně jako aktivní prezentace možností využití archivních pramenů,            kupříkladu virtuálními tematickými průvodci.                Ačkoli se praxe v řadě činností napříč archivy liší, skutečnost, že digitální objekty i techno-            logie nejsou limitovány národními hranicemi, přispívá ke standardizaci postupů v rámci řady            mezinárodních standardů a využívání shodných nástrojů pro zajištění dlouhodobé ochrany digi-            tálních objektů. Zároveň více než kdy jindy roste význam a sdílení zkušeností archivů v rámci            mezinárodních komunit a výzkumných projektů.               3.2 Otevřený archivační informační systém              Referenční rámec Otevřeného archivačního informačního systému (OAIS) zahrnuje 1) informač-            ní model, 2) funkční modelu a 3) terminologický slovník sjednocující termíny v oblasti digitální            archivace (HUTAŘ – MELICHAR 2015, s. 64).                Jedním z prvků referenčního rámce OAIS je popis prostředí, ve kterém probíhají činnosti            spojené s repozitářem a také charakteristiky jejich aktérů:                1) vedení (management): stanovuje pravidla a vynucuje obecný rámec řídící činnosti            repozitáře. Jedná se o zajištění strategického plánování a odpovědnosti za uchování svěřených            dokumentů nebo archiválií. Vedení může také zodpovídat za financování činnosti, dohled, pravi-            delné vyhodnocování postupů a rizik (LAVOIE 2015, s. 18).                2) tvůrci (producers): zahrnuje jednotlivce, organizace nebo systémy, které předávají in-            formace k dlouhodobému uchování. Jaký obsah repozitář bude uchovávat a s jakými meta-            daty ho tvůrce předá, se stanoví ve formalizované podobě dohodou o dodávání dat (submission            agreement) (LAVOIE 2015, s. 18). Z pohledu digitálního archivu vystupují v roli tvůrců nejčastěji            původci, u kterých dochází k výběru dokumentů za archiválie.                3) koncoví uživatelé (consumers): osoby nebo systémy, které repozitář využívají za úče-            lem vyhledávání a získávání příslušných informací (ČSN ISO 14721:2014, s. 25). Zvláštní                                                                36","skupinou koncových uživatelů je určená skupina (designated community), přičemž za určitých             okolností může být určených skupin i více. Jejich vymezení je jedním z klíčových úkolů archivu             OAIS. Koncoví uživatelé „by měli být schopni porozumět množině informací“. Určená skupina             nebo skupiny by se však neměly zaměňovat se současnými uživateli. Cílem je odhadnout a po-             psat spíše nároky budoucích uživatelů a tomu přizpůsobit uchovávané informace tak, aby in-             formace byly v budoucnu srozumitelné (např. rozdíly v nárocích na pramennou základnu mezi             skupinami „historici“, „sociální historici“ nebo „sociální historici konce 20. století“). Příkladem je             uložení databáze, u které jsou zaměstnanci původce schopni rozlišit význam jednotlivých tabu-             lek, zatímco budoucí badatel jejich významu již nebude vůbec rozumět. Proto je nutné takovou             databázi opatřit dokumentací, nebo kupříkladu popisy tabulek s využitím formátu SIARD, příp.             screenshoty z původního aplikačního prostředí.                 Při stanovení určených skupin a uživatelských skupin je možné zohlednit následující aspek-             ty: 1)  očekávání vůči archivu; 2) předcházející odborné a technické znalosti určených skupin;             3) technické vybavení určené skupiny; 4) právní omezení (např. omezení přístupnosti archivní             legislativou,  autorské  právo  atd.);  5)  velikost  určené  skupiny; 6)  frekvence využití  (Leitfaden             2012, s. 20).               3.2.1 Principy               Repozitář, který je vytvářen a provozován dle OAIS je ve své činnosti vázán následujícími prin-             cipy (ČSN ISO 14721, s. 31):                 1) vyjednávat s tvůrci (původci) informací a přijímat od nich příslušné informace;                 2) získávat možnost s poskytnutými informacemi dostatečně nakládat, aby bylo možné             zajistit jejich dlouhodobé uchování;                 3) určit, at‘ již samostatně nebo ve spolupráci s dalšími stranami, které skupiny by se měly             stát určenými skupinami, a tudíž by měly být schopny porozumět poskytovaným informacím;             tím je vymezena znalostní základna dané skupiny;                 4) zajistit, aby informace určené k uchovávání byly pro určenou skupinu srozu-             mitelné samy o sobě; určená skupina by měla být schopna informacím porozumět bez využití             odborných zdrojů, například bez rady odborníků, kteří informace vytvořili;                 5) dodržovat zdokumentovaná pravidla a postupy, které zajistí, že informace budou             chráněny před všemi možnými nepředvídatelnými událostmi (včetně zániku archivu), a zajistit,             že informace nebudou nikdy smazány (s výjimkou případu, kdy jejich smazání bude součástí             schválené strategie);                 6) zpřístupňovat uchovávané informace určené skupině a umožňovat šíření informací             v podobě kopií původně dodaných datových objektů s dokumentací o jejich hodnověrnosti nebo             v takové podobě, aby bylo možné zjistit, ke kterým původně dodaným datovým objektům se vzta-             hují.                3.2.2 Informační model               Jak již bylo uvedeno v části Objekty a metadata v digitální archivaci (3.1.4) cílem repozitáře             OAIS je uchovat svěřené informace reprezentované datovým objektem a v návaznosti na zna-             lostní základnu určené skupiny stanovit rozsah vysvětlujících informací. Ty tvoří skupinu meta-             dat, která dokládají historii, vlastnosti a autenticitu uchovávaného objektu. Repozitář se musí             rozhodnout, jaké množství vysvětlujících informací bude udržovat a v případě změny znalostní             základny určené skupiny musí tyto údaje aktualizovat, aby zajistil porozumění uchovávané in-             formaci i v budoucnu (ČSN ISO 14721:2014, s. 26).                 Tento informační objekt, tedy datový objekt spolu s přidruženými vysvětlujícími informace-             mi, rozlišuje referenční rámec OAIS na čtyři typy (třídy):                                                                   37","1.  Informační  obsah (content  information) je  množina  informací, která je  určena            k uchovávání nebo která obsahuje část těchto informací nebo všechny tyto informace; jedná se            o informační objekt složený z datového objektu s obsahem (content data object) a z vysvět-            lujících informací (represenattion information) (ČSN ISO 14721:2014, s. 20). Jedná se o tech-            nická metadata (velikost, formát, prostředí pro zobrazení), která se při změně těchto vlastností            (např. při migraci) musí aktualizovat (HUTAŘ 2012, s. 82).                2. Informace o uchovávání (preservation descriptive information; PDI) jsou nutné k dosta-            tečnému uchovávání informačního obsahu.“ (ČSN ISO 14721:2014, s. 18-23). Jedná se o popisná            a strukturální metadata (mj. identifikátory, bibliografické nebo evidenční údaje, historii, omeze-            ní přístupu) (HUTAŘ 2012, s. 82).                Může být rozdělena na:                2.1. Informace o původu (provenance information), které dokumentují historii informač-            ního obsahu. Vypovídají o původu nebo zdroji informačního obsahu, o veškerých změnách,            které mohly od doby jeho vzniku nastat, a o tom, kdo o něj od doby jeho vzniku pečoval. Repozitář            nese odpovědnost za vytvoření a uchovávání informací o původu od okamžiku příjmu; nicméně            informace o původu z dřívější doby by měl poskytnout tvůrce. Slouží k prokázání hodnověrnosti            informačního obsahu.                                                                             Obr. 20 Schéma struktury datového balíčku AIP (ČSN ISO 14721:2014, s. 63).                  2.2. Informace o identifikátorech (reference information), které jsou využívány pro iden-            tifikaci informačního obsahu (např. jednoznačný identifikátor dokumentu ve spisové službě,            identifikátor archivního balíčku v digitálním repozitáři, ISBN, ISSN, URN, DOI, a další interní            nebo externí identifikátory).                2.3. Informace o neporušenosti (fixity information) dokumentuje procesy tak, aby objekt            s informačním obsahem nebyl nezdokumentovaným způsobem změněn.                                                                38","2.4. Informace o souvislostech (context information) dokládají vztah informačního ob-             sahu k jeho okolí. Patří mezi ně důvod vytvoření informačního obsahu a jeho vztah k dalším             objektům s informačním obsahem.                 2.5. Informace o přístupových právech (access rights information) udávají omezení tý-             kající se přístupu k informačního obsahu a to včetně právního rámce, licenčních podmínek             a řízení přístupu. Informace o přístupových právech zahrnují přístupové podmínky a podmínky             šíření uvedené v dohodě o dodávání dat.                 3. Informace o zabalení (packaging information; PI), která slouží k propojení a popisu             součástí informačního balíčku.                  4. Popisná informace (descriptive information; DI), která se skládá především z informací             o informačním obsahu, informací o uchovávání s cílem umožnit repozitáři vyhledání prostřed-             nictvím svých nástrojů.                 Výše uvedené informační objekty tvoří pojmovou schránku označovanou jako informační ba-             líček (ČSN ISO 14721:2014, s. 27). Rozlišují se jeho tři typy:                 1) Vstupní informační balíček (submission information package; SIP), který do repozi-             táře zasílá tvůrce. Jeho podoba a vlastní obsah jsou obvykle výsledkem jednání mezi tvůrcem             a repozitářem. Může se jednat o strukturovaná data jako je např. datový balíček vzniklý výstu-             pem z eSSl podle přílohy č. 2 a č. 3 NSESSS nebo nestrukturovaná data, u nichž musí vstupní             informační balíček vytvořit repozitář během příjmu. Většina balíčků SIP je tak tvořena určitým             informačním obsahem a určitými informacemi o uchovávání.                 2) Archivní informační balíček (archival information package; AIP) vzniká převodem             jednoho nebo více balíčků SIP do jednoho nebo více balíčků AIP. Obsahuje všechny in-             formace o uchovávání vztahující se k přidruženému informačnímu obsahu. Může též obsahovat             sbírku dalších balíčků AIP.                 3)  Výstupní  informační  balíček  (dissemination  information  package;  DIP)  vzniká  jako             odpověď na požadavek koncového uživatele. Může se jednat o kompletní balíček AIP nebo             jen jeho část v podobě výstupního balíčku DIP. Může, ale nemusí obsahovat všechny informace             o uchovávání, jejich rozsah se může lišit podle oprávnění, resp. potřeb koncového uživatele.               3.2.3 Funkční model               Jednou z klíčových komponent referenčního rámce OAIS je návrh funkčního modelu repozitá-             ře. Tvoří jej šest částí, které se označují jako funkční celky:                 1) Příjem (ingest) zajišťuje: a) příjem balíčku SIP (od tvůrců, tj. původců nebo od vnitřních             prvků); b) přípravu obsahu na uložení a správu v archivu; c) provedení kontroly kvality balíčku             SIP; d) vytváření archivního informačního balíčku AIP; e) výběr popisných informací z balíčku             AIP; f) sladění aktualizací funkčních celků, archivní uložení a správa dat.                 2) Archivní uložení (archival storage) zajišťuje: a) příjem balíčků AIP od Příjmu; b) přidání             balíčků AIP do trvalého úložiště; c) správu struktury úložiště; d) obnovu datových nosičů, na kte-             rých jsou archivní jednotky uloženy; e) provádění běžných a zvláštních kontrol chyb; f) poskyto-             vání balíčků AIP Zpřístupnění.                 3)  Správa  dat  (data  management)  zajišťuje:  a)  služby  a  funkce  pro  vkládání,  udržování             a zpřístupňování popisných informací k identifikaci a popisu archivních jednotek a také adminis-             trativních dat využívaných při správě archivu; b) správu funkcí archivní databáze (údržba šablon             a definic pro zobrazení a integritu); c) provádění aktualizací databáze (načítání nových popisných             informací a administrativních dat); d) provádění dotazů týkajících se dat za účelem vytváření             odpovědí na tyto dotazy.                                                                         39","Obr. 21 – Schéma funkčních celků dle OAIS (ČSN ISO 14721:2014, s. 35).                    4) Správa (administration) zajišťuje: a) služby a funkce sloužící k provozu archivního sys-            tému; b) nabízení a vyjednávání dohod o dodávání dat s tvůrci; c) provádění kontroly vstupních            dat k dodržení stanovených standardů; d) údržbu správy a nastavení systémového hardwaru            a softwaru; e) sledování a vylepšování provozu archivu.                5) Plánování uchovávání (preservation planning) zajišťuje: a) služby a funkce k doporu-            čení zajištění dlouhodobé přístupnosti a srozumitelnosti informace uložené v archivu (např. při            zastarání původního počítačového prostředí); b) vyhodnocování obsahu archivu a pravidelné do-            poručení aktualizace archivovaných informací; c) doporučení přesunů stávajících archivních jed-            notek; d) přípravu doporučení standardů a pravidel; e) poskytování pravidelných zpráv o analýze            rizik a sledování změn v technologickém prostředí; f) návrh šablon informačních balíčků a pod-            poru k jejich přizpůsobení; g) vytváření plánu přesunů prototypu softwaru a plánu testování (cíle            stanovuje Správa).                6) Zpřístupnění (access) zajišťuje: a) služby a funkce k podpoře koncových uživatelů při            zjišťování existence, popisu, umístění a dostupnosti informací uložených v archivu a umožňující            koncovým uživatelům požadovat a získávat informační produkty; b) komunikaci s koncovými            uživateli ve věci příjmu požadavků; c) uplatnění opatření k omezení přístupu k informacím; d)            vytváření odpovědí v podobě výstupních informačních balíčků DIP; e) předávání odpovědí konco-            vým uživatelům.                Vedle toho OAIS předpokládá existenci základní služby (common services), což jsou podpůrné            služby pro provoz repozitáře (síťová infrastruktura, adresářové služby, dočasná úložiště, bezpeč-            nost atd.).              3.2.4 Podstatné vlastnosti a určené skupiny z pohledu archivních činností              Jak již bylo uvedeno výše, referenční rámec OAIS předpokládá, že repozitář definuje své ur-            čené skupiny, přičemž jejich vymezení se může v průběhu času změnit. Zároveň předpokládá,            že v případě příjmu balíčků SIP a vytváření balíčku AIP ověřuje srozumitelnost pro určenou sku-            pinu (ČSN ISO 14 271:2014, s. 44). Pokud však dojde ke změně znalostní základny této skupiny            natolik, že „podstatné stránky těchto informací již nebudou snadno srozumitelné… může být pro            archiv OAIS nezbytné vylepšit přidružené vysvětlující informace tak, aby byly pro určenou sku-            pinu opět snadno srozumitelné“ (ČSN ISO 14 271:2014, s. 33). Příkladem je databáze, ke které                                                                40","existuje aplikační software. Bez něj je obsah srozumitelný jen původním tvůrcům, kteří již po ně-             jaké době nemusí být k dispozici. Pro uživatele mimo tento okruh je pak obsah polí a vztahy mezi             nimi nesrozumitelný.                 Činnost, u které referenční rámec OAIS předpokládá zprostředkovaný vliv určené skupiny,             souvisí se stanovením podstatných vlastností (significant properties) uchovávaných objektů,             dle OAIS označovaná jako převáděná vlastnost informace (transformational information proper-             ty). Jedná se o stanovení vlastnosti informace, u které je její zachování nutné, aby byl při             jakémkoliv nevratném převodu dostatečně zachován informační obsah. Takto definova-             ná vlastnost může podstatným způsobem dokládat hodnověrnost. Zapojení nearchivních aktérů             do archivních činností je novým faktorem v archivářské práci. Objevují se proto i nesouhlasné             argumenty, že tradiční archivy jsou otevřeny veřejnosti a koncept určených skupin tento přístup             oklešťuje nebo že toto teoretické pojetí neodráží soudobou archivní praxi (KEITEL 2018, s. 29).                 Repozitář však musí zohlednit skutečnost, že se mohou objevovat další určené skupiny             a jiné mohou zmizet, případně změnit své požadavky. Proto je nutné v pravidelných inter-             valech kontrolovat, zda k takové změně došlo. Tento úkol se nazývá sledování určené skupiny             (monitor designated community nebo také zkráceně community watch). Možné způsoby jejího             provádění zahrnují roční rozhovory, průzkumy nebo workshopy se zástupci určených obcí, ale             také receptivní postupy, jako je účast na akcích určených skupin nebo cílené vyhodnocení žádostí             a požadavků uživatelů (Leitfaden 2012, s. 29–41). Skutečnost, že v průběhu času dochází ke změ-             ně vnímání hodnoty dokumentů pro původce (primární hodnota) od jejich hodnoty pro badatele             v budoucnu (sekundární hodnota), vyplývá ostatně z klasické teorie výběru archiválií Theodo-             ra Schellenberga (SCHELLENBERG 2003, s. 16). Typickým příkladem jsou pobytové přihlášky             z 19. století ve fondu Národního archivu Policejní ředitelství Praha I - konskripce, které původci             sloužily k evidenci pobytu osob v daném čase. Nyní jsou pramenem socioekonomického výzkumu             sledujícího sociální skladbu daného místa a jeho vývoj v čase (migrace, zaměstnání členů rodiny,             počet dětí atd.). Zapojení původců a badatelů má v českém archivnictví spíše neformální podobu             na rozdíl od zahraniční praxe (např. User Advisory Group v britském Národním archivu nebo             program Diskutieren Sie mit! Švýcarského spolkového archivu). Archivy díky tomu rozšiřují svůj             přehled o nových druzích dokumentů a potencionálních archiváliích u původců, které dosud ne-             znaly, neboť nebyly součástí spisové služby (např. různé informační systémy).                Z1: Zájemce o vizuální stránku              Z1.1: Zájemci o umění              Z2: Vědci                                   Z2.1: Historici                                                          Z2.2: Sociální vědci                                                          Z2.3: Historici umění / zájemci o fotografickou historii                                                          Z2.4: Přírodní vědci              Z3: Zájemci o historii                      Z3.1: Lokální historici                                                          Z3.2: Genealogové              Z4: Profesionální uživatelé                 Z4.1: Novináři / publicisté                                                          Z4.2: Komerční společnosti (např. reklama)                                                          Z4.3: Umělci / módní návrháři                                                          Z4.4: Pedagogové                      Tab. 5 – Ukázka možných určených skupin u dvoudimenzionálního obrázku (Leitfaden 2012, s. 37).                                                                                 41","E1:Integrita  E2:Metadata  E3:Podoba  E4:Velikost / rozlišení  E5:Orientace  E6:Barevný mód  E7:Složení barev  E8:Průhlednost  E9:Škálovatelnost  E10:Rozlišení vrstev  E11:Použití vrstev  E12:Zpracování vrstev                 N1.1                 X            X      X     X      X     X             Vizuální vnímání             N2.3                 X      X     X      X     X      X     X            X      X      X     X             Rešerše podle vlast-             ností             N3.1                 X            X      X     X      X     X             Další vizuální nebo             ilustrativní využití             N3.3                 X            X      X            X     X      X     X      X      X     X             Zpracování pomocí             technických nástrojů             Podstatné vlast-     X      X     X      X     X      X     X      X     X      X      X     X             nosti                                   Většinově   zachováno  Zachováno  Zachováno  Zachováno  Zachováno  Zachováno  Zachováno  Zachováno  Zachováno  Zachováno  Zachováno  Zachováno              Stupeň implemen-             tace                Tab. 6 – Příklad popisující podstatné vlastnosti u dvoudimenzionálního obrázku. Objektem je v tomto případě di-             gitální umělecké dílo (grafický soubor), přičemž určené skupiny tvoří zájemci o umění (Z1.1), historici umění (Z2.3)              a umělci (Z4.3). Pravděpodobné cíle využívání jsou: N1.1 vnímání uměleckého díla, dále rešerše podle vlastností –             např. výzkum dějin umění (N2.3) a možné další umělecké zpracování informačního objektu – např. technickými pro-                                         středky (N3.1 a N3.3) – dle Leitfaden 2012, s. 42.              3.2.5 Důvěryhodnost digitálního repozitáře              V návaznosti na vydání referenčního rámce OAIS byla v podobě několika standardů upravena            i otázka věrohodnosti procesů digitálního repozitáře. Jejich cílem je umožnit repozitáři do-            ložit, že objekty jsou uchovávány průkazně a nedochází k jejich změně jinak než skrze nastave-            né a dokumentované procesy (např. migrace do jiného formátu). Zároveň slouží i vedení repo-            zitáře k odhalení slabých míst, které představují riziko pro naplnění cílů uchovávání (např. jeden            z prvních nástrojů DRAMBORA – Digital repository audit method based on risk assessment).                Evaluační nástroje pro digitání repozitáře sestávají z katalogu požadavků, ve kterých se ově-            řuje mj. strategie repozitáře a jeho mandát k uchovávání, dlouhodobá finanční stabilita, dostateč-            né personální obsazení, nastavení postupů v oblasti definice přijímaných dat, jejich zpracování            a  případné  poskytování,  definice  určených  skupin  atd.  Postupně  se  etablovaly  tyto  evaluační            nástroje: 1) Data Seal of Approval (nověji jako CoreTrustSeal); 2) DIN 31644 Kriterien für ver-            trauenswürdige digitale Langzeitarchive; 3) ISO 16363:2012 (v ČR jako ČSN ISO 16363:2014)            Audit a certifikace důvěryhodných digitálních úložišť.                V roce 2010 došlo z iniciativy EU k dohodě správců těchto standardů na rozlišení následují-            cích evaluačních, resp. certifikačních úrovní (Vysvětlující informace 2018, s. 1):                1) základní certifikací (basic certification) se rozumí jednoduchá sebeevaluace dle Data Seal            of Approval                                                                 42","2)  rozšířená  certifikace  (extended  certification)  zahrnuje  ověřitelnou  sebeevaluaci  dle  ISO             16363 nebo DIN 31644 v návaznosti na již získanou základní certifikaci nebo externími experty             ověřenou sebeevaluaci dle DIN 31644 (Pečeť nestoru)                 3) formální certifikace (formal certification) představuje ověření externími experty na zákla-             dě normy DIN 31644 nebo ISO 16363.                3.3 Procesy pro podporu dlouhodobého uchovávání              3.3.1 Identifikace formátů               Při identifikaci formátů je cílem zjistit, o jaký digitální objekt se skutečně jedná. Vycházet pouze             z deklarace formátu je nedostatečné, tato hodnota se může měnit nebo nemusí být uvedena. Je             možné využít tyto vnitřní nebo vnější znaky objektu (nestor Handuch 2010, Kap. 7:13-7:14):                 1) typ internetového média (Multipurpose Internet Mail Extensions, zkráceně MIME): de-             klarace formátu v hlavičce e-mailové zprávy, webové stránky, datovém balíčku SIP dle NSESSS             atd. Správcem standardu MIME je Autorita pro přidělování čísel na Internetu (Internet Assigned             Numbers Authority, zkráceně IANA).                 2) signatura (signature): vnitřní charakteristika formátu, nejčastěji v podobě deklarace na za-             čátku, příp. na konci souboru. Nazývá se též magické číslo (magic number).                 3) přípona formátu (extension): deklarace formátu v podobě přípony (např. soubor.pdf).                 Nejlépe vypovídající hodnotu má určení podle vnitřních znaků, kde je zkoumán přímo obsah             příslušného souboru. Identifikace se využívá k rozpoznání formátů datových souborů při příjmu             do digitálního repozitáře, kde tvoří základ dalších činností (např. podklad pro migraci do formá-             tu pro dlouhodobé uložení). Uplatňuje se dále v celém životním cyklu dokumentu (např. v eSSL             příjem na podatelně, převod do výstupního formátu při vyřízení/uzavření atd.). K identifikaci             formátů se využívají formátové registry, z nichž celosvětové akceptace dosáhl technický registr             formátů PRONOM, který vyvíjí britský Národní archiv od roku 2002. Popisy signatur využívá             řada programů pro identifikaci soborů (např. DROID, FIDO, Sigfried atd.). V současnosti obsa-             huje popis a signatury 1700 formátů (včetně různých verzí). Zahrnuje popisy struktury souborů             včetně unikátních charakteristik pro identifikaci formátů (magické číslo), životního cyklu formá-             tů, migračních strategií, software pro zobrazení atd.                 Dostupný na adrese: https://www.nationalarchives.gov.uk/PRONOM/default.htm                 Dostupné nástroje (výběr): DROID, FIDO, Sigfried (Podrobně viz Příloha 3).                3.3.2 Validace formátů              Validace formátů je nezbytný úkon před uložením digitálních objektů. Jedná se o porovnání se             stanovenou specifikací formátu s cílem zjistit, zda objekt této specifikaci odpovídá, případně vy-             hodnotit, jak závažné může být její nedodržení. Taková chyba může vést k nemožnosti objekt             zpracovat nebo jej zobrazit (např. chyba v uvedení barevného profilu může mít za následek v bu-             doucnu zobrazení jiné barvy). Výsledkem validace pak může být rozhodnutí o opravě přijímaných             dat, příp. po dohodě s tvůrcem i dodání nových dat (např. znovu provedení převodu do výstupního             datového formátu z originálních souborů).                 Dostupné nástroje (výběr): JHOVE, Jplyzer, VeraPDF, MediaConch (Podrobně viz Příloha 3).                3.3.3 Extrakce metadat               Při extrakci metadat jsou získávána nejen technická metadata pro uchovávání, ale u některých             formátů také metadata popisná (např. s využítím údajů ve struktuře Exif, které jsou vkládány             do formátů JPEG, TIFF atd.).                                                                 43","Dostupné nástroje (výběr): Metadata Extraction Tool, ExifTool, MediaInfo (Podrobně viz Pří-            loha 3).               3.3.4 Migrace a emulace             Jednou ze strategií digitální archivace je převod souboru do formátu vhodného pro dlouhodobé            uchovávání (migrace). Zvolené nástroje a cílové formáty by měly odpovídat stanovenému cíli při            plánování ochranných opatření. Je zřejmé, že v některých případech dojde při převodu ke ztrátě            uchovávané informace v původním rozsahu (např. nahrazení původních fontů a změna vzhledu            dokumentu).                Migrace představuje jednu z metod digitální archivace, založenou na přesunu digitálních            informací v rámci repozitáře s cílem zajistit jejich ochranu. Důvody k provedení migrace            dle referenčního rámce OAIS jsou následující: 1) zvýšení hospodárnosti (zvětšování velikosti úlo-            žišť s technologickou obnovou); 2) nové požadavky na služby koncovým uživatelům (např. studij-            ní kopie); 3) znehodnocení datového nosiče (ČSN ISO 14721:2014, s. 74).                Migrace může probíhat v různých okamžicích životního cyklu digitálního dokumentu nebo            archiválie v digitální podobě:                a) při příjmu dokumentu u původce, nejpozději však při vyřízení dokumentu nebo uzavření            spisu, pokud původce vykonává spisovou službu v elektronické podobě v eSSl (v souladu s § 19            vyhlášky č. 259/2012 Sb.).                b) při příjmu do repozitáře, kdy v souladu s pravidly uchovávání může být nutné přistoupit            k ochranným opatřením (např. migrace do formátu vhodného pro dlouhodobé uchovávání).                c) při zastaralosti formátu uloženého v repozitáři může dojít v souladu s pravidly uchovávání            k potřebě provést převod dokumentu do nového formátu.                Referenční rámec OAIS rozlišuje čtyři druhy migrace, první dvě nezpůsobují změnu posloup-            nosti bitů, druhé dvě posloupnost bitů mění:                1) Obnova (refreshment, též renovační migrace): přesun digitálního obsahu, jehož výsledkem            je náhrada konkrétního datového nosiče jeho dostatečně přesnou kopií provedená tak, aby byla            zachována funkčnost veškerého hardwaru a softwaru používaného při archivním uložení.                2) Kopírování (replication, též duplikační migrace): přesun bitů v rámci jednoho datového            nosiče nebo na nový datový nosič bez jakékoliv změny informací o zabalení, informačního obsahu            nebo informace o uchovávání. Může však dojít ke změně informací o uchovávání, což má za ná-            sledek změnu archivního balíčku.                3) Přebalení (repacking, též balíčkovací migrace): přesun digitálního obsahu uvnitř digitál-            ního archivu, při němž dochází ke změně informací o zabalení vztahujících se k balíčku AIP.                4) Převod (transformation): přesun digitálního obsahu, při němž dochází ke změně infor-            mačního obsahu nebo informací o uchovávání balíčku AIP. Specifickým typem převodu je formá-            tová normalizace, při níž jsou všechny soubory určitého typu konvertovány do jednoho vybraného            formátu  (např.  PDF/A).  Je  prováděna  před  uložením  do  repozitáře  v  souladu  s  jeho  pravidly            uchovávání.                Při obnově je riziko ztráty informací nejmenší, neboť nedochází ke změně žádných bitů vyu-            žitých k uložení informací obsažených v balíčku AIP nebo k podpoře vyhledávání a zpřístupnění            balíčků AIP. Při kopírování je riziko ztráty informací také malé, ovšem může vzrůst s novým            typem datového nosiče. Přebalení spočívá v tom, že sice dojde k určitým změnám bitů, ale tyto            změny se omezí převážně na informace využívané k vymezení informačního obsahu a informa-            cí o uchovávání, přičemž existuje obvyklá míra výskytu chyb. Nejrizikovější je převod, protože            při něm dochází ke změnám jak informačního obsahu, tak informací o uchovávání (ČSN ISO            14721:2014, s. 76).                Při provádění migrace by měl repozitář respektovat následující kroky, které by měly být sta-            noveny v příslušné dokumentaci: 1) posouzení vstupu a rozhodnutí o podstatných vlastnostech,            které by měly být po migraci zachovány; 2) výběr vhodných formátů pro dlouhodobé uchovávání,            přičemž je třeba vzít v úvahu specifické vlastnosti potenciálních formátů souborů jako migrační            schopnost, otevřená dokumentace, nejlépe žádné licenční omezení, dostatečná rozšířenost, sta-                                                               44","bilita atd.; 3) migrace souborů do nových formátů souborů; 4) posouzení výsledku; 5) ověření             pomocí srovnání vstupu a výstupu (Leitfaden 2012, s. 26).                 Při  výkonu  spisové  služby  u  určených  původců,  kteří  mají  povinnost  vykonávat  spisovou             službu v elektronickém systému spisové služby, předpokládá archivní zákon a jeho prováděcí             předpisy aktivní provádění migrace do výstupních datových formátů pro stanovené kategorie             dokumentů a to dle § 23 odst. 1 vyhlášky č. 259/2012 Sb. při a) výstupu z elektronického sys-             tému spisové služby, b) ukládání ve spisovně, která je součástí elektronického systému             spisové služby (tj. nejpozději při vyřízení dokumentu nebo uzavření spisu), c) při předávání             do digitálního archivu.                 Ačkoli tedy legislativa stanovuje digitálnímu archivu uchovávací strategii založenou na uklá-             dání a ochraně omezeného množství podporovaných formátů, které se snadněji udržují, musí mít             pro ně připravenou strategii i ve chvíli, kdy se samy stanou zastaralé, nebo dojde ke změně po-             žadavku na podstatné vlastnosti určenou skupinou. Také musí být archiv připraven na příjem             digitálních objektů mimo tyto stanovené formáty a to u formátů, které nemají stanoven výstupní             datový formát (např. vektorová grafika) nebo u původců (např. soukromoprávních), kteří nejsou             vázaní těmito legislativními požadavky.                 Emulace (někdy též napodobení, emulation) je další ze strategií digitální archivace, zalo-             žená na principu vytvoření hardwarového a softwarového prostředí nutného k zpří-             stupňování digitálního objektu. Virtualizace původního hardwarového prostředí může být             značně složitá, zejména pokud byl dobový software závislý na využití specifických hardwarových             komponent. Navíc při předpokládané změně současné architektury hardwarového a softwarové-             ho prostředí bude potřeba příslušným způsobem změnit i emulátor. Při uplatnění emulace může             být využita metoda enkapsulace (encapsulition), kdy je k digitálnímu objektu zároveň přibalen             i program k jeho reprodukci, případně i původní softwarové prostředí (operační systém). Součástí             musí být ale také dokumentace poskytující relevantní informace pro nastavení nového prostředí             (CUBR 2010, s. 81).                 Strategie nachází uplatnění zejména při dlouhodobém uchovávání software s cílem za-             jistit nejen přístup k programům včetně operačních systémů. Výzkum se soustředil i na využití             virtualizovaného prostředí pro zpřístupňování dokumentů bez nutnosti jejich migrace do formá-             tů vhodných pro dlouhodobé uložení. Jedním ze zásadních problémů pro snadnou aplikaci této             strategie je pro příslušný repozitář vyřešení ochrany duševního vlastnictví k emulovaným pro-             gramům, neboť jejich využití může být omezeno licenčními podmínkami, se kterými je původce             nabyl (ROSENTHAL 2015, s. 1).                 Z  novějších  výzkumných  projektů  zabývajících  se  využitím  emulace  je  možné  zmínit  pro-             jekt KEEP (Keeping Emulation Environments Portable), na kterém participovaly mj. Národní             knihovny Nizozemska a Německa a technologická společnost Tesella mezi lety 2009–2012. Vý-             sledný program Emulation Framework pokrývá šest platforem: x86, C64, Amiga, BBC Micro,             Amstrad, Thomson TO7 (Emulation Framework 2012). Nejvýrazněji však k propagaci emulace             přispívá  americký  projekt  Internet  Archive,  který  od  roku  2013  prostřednictvím  svých  webo-             vých stránek zpřístupňuje desítky tisíc her a programů vytvořených od 70. let 20. století mj. pro             platformy Atari, C64, Apple II, Macintosh, ZX Spectrum, MS-DOS, Windows 3.x. Využívá řadu             emulátorů, které souhrnně označuje The Emularity (SCOTT 2018).                 Některá technologická řešení v této oblasti nenašla praktické uplatnění nebo byla překonána             rychlým vývojem. Nepochybně zajímavou ideu naplňoval projekt Universal Virtual Computer, který             vyvíjel Raymond A. Lorie ze společnosti IBM od roku 2001 a na testování se podílela nizozemská             Národní knihovna. Jednalo se o virtuální počítač pracující pouze s pamětí, registry a nízkoúrov-             ňovými instrukcemi, který s pomocí speciálního programu pro každý formát napodoboval chování             dokumentu bez ohledu na původní hardwarové a softwarové prostředí (CUBR 2010, s. 82).                                                                         45","Obr. 22 – Textový soubor ve formátu 602 z roku 1997, zobrazený prostřednictvím programu Text602 v. 3.0                                       (emulováno prostřednictvím programu DOSBox 0.72).                3.4 Digitální archivy v ČR              O možnostech digitální archivace se v českém archivnictví začalo uvažovat v polovině devadesá-            tých let 20. století. Za účasti Ministerstva vnitra, Českého vysokého učení technického, Národ-            ního archivu a Archivu hl. města Prahy došlo mezi léty 2001–2008 k realizaci několika výzkum-            ných projektů (SULITKOVÁ – POKORNÝ 2015, s. 21). Ty sledovaly aktuální vývoj problematiky            a jednotlivá národní řešení, které nejvyspělejší země v této oblasti rozvíjely (Spojené státy, Aus-            trálie, Spolková republika Německo ad.). Koncepce digitálního archivnictví v České republice            byla proto založena na jednotných a závazných základních postupech a pravidlech tak,            aby bylo dosaženo optimalizace a garance veškerých procesů v rámci sítě veřejných (povinně stát-            ních) archivů a současně, aby bylo dosaženo co nejvyšší míry informační využitelnosti archiválií            v digitální podobě. V návaznosti na vládní usnesení č. 11/2004 (technologický projekt), č. 447/2008            (financování ze strukturálních fondů Evropské unie), č. 536/2008 (strategické projektové záměry)            byla zkoumána řešení centralizovaná (národní pracoviště) i decentralizovaná (pracoviště ve stát-            ních oblastních archivech). S ohledem na potřebu kvalifikovaných kapacit a potřebného zázemí            bylo rozhodnuto vybudovat centrální pracoviště při Národním archivu v Praze, souhrnně označe-            né jako Národní digitální archiv.                Výrazný impuls pak v rozvoji digitalizace veřejné správy přinesla strategie rozvoje eGover-            nemtu 2007–2015 s cílem zvýšení efektivity a transparentnosti ve veřejné správě, zavedení ná-            strojů elektronické komunikace v podobě Informačního systému datových schránek, vybudování            sítě kontaktních míst pro občany Czechpoint, vytváření základních registrů veřejné správy a bu-            dování komunikační infrastruktury v podobě Centrálního místa služeb (CMS). Při elektronizaci            spisové služby byla stanovena vybraným veřejnoprávním původcům povinnost provádět ji v elek-            tronické podobě v elektronických systémech spisové služby.                                                                  46","Tato koncepce, vtělená do novely archivního zákona a jeho prováděcích předpisů v roce 2009             (zejm. Národního standardu pro elektronické systémy spisové služby), přinášela výrazný kvali-             tativní skok v důvěryhodné a transparentní správě dokumentů. Ačkoli řada původců využívala             již v té době řadu informačních systémů pro evidenci dokumentů, faktický stav vedení evidence             mnohdy reflektoval celkový úpadek činností v oblasti správy dokumentů, který probíhal po celou             2. polovinu 20. století.                 Archivnictví  mohlo  v  té  době  využít  financování  výstavby  pracoviště  digitálního  archivu             z prostředků ESF v rámci Integrovaného operačního programu, vládní usnesení č. 611/2013 po-             sléze ošetřilo financování jeho standardního provozu. Klíčovým bodem realizace projektu, který             byl s ohledem na použité financování plánován mezi léty 2011–2013, byla dodávka kompletního             informačního systému digitálního archivu včetně potřebného hardware a software. S ohledem             na složitost a časovou náročnost veřejné zakázky byl Národní archiv nucen koncem roku 2013             zvolit přímější a finančně méně náročnou cestu k dosažení cíle projektu a tou byl vývoj vlastní-             ho informačního systému digitálního archivu. Inspirací se stal modulární systém, který vyvíjejí             státní archivy spolkových zemí Bavorska, Hesenska a Bádenska-Württemberska DIMAG.                 Jako jádro svého řešení přijal kanadský open-source LTP systém Archivematica. Jedná se             o open-source LTP systém vyvíjený kanadskou společností Artefactual System Inc. od roku 2009.             Iniciátorem vývoje byl program UNESCO Memory of the World, dnes je systém nasazen v desít-             kách archivů a knihoven zejména ve Spojených státech amerických a Kanadě, jeho popularita             roste i v Evropě. Národní archiv sám vyvinul aplikační rozhraní pro výběr dokumentů z elek-             tronických systémů spisových služeb a v květnu 2014 mohl proběhnout první výběr archiválií             ve skartačním řízení, v dubnu 2015 pak došlo k prvnímu uložení vybraných archiválií (STODŮL-             KA 2016, s. 34). V průběhu roku 2016 byl dosavadní tým v Národním archivu rozšířen o meto-             diky pro elektronické dokumenty v oblastních archivech, díky kterým se podařilo během krátké             doby pro provádění skartačních řízení proškolit přes 150 archivářů státních archivů, některých             archivů samosprávných celků nebo specializovaných archivů. Na počátku dubna 2017 byl spuš-             těn v produkční verzi Národní archivní portál, který umožňuje původcům i archivům provádět             činnosti dálkovým způsobem (BERNAS – STODŮLKA 2017).                                                                         Obr. 23 – Schéma modulů Národního digitálního archivu.                                                                      47","3.4.1 Digitální archivy v legislativě              Současná legislativa stanoví v oblasti digitální archivace nejrozsáhlejší úkoly Národ-            nímu archivu (§ 46 odst. 3 archivního zákona), který: a) ukládá archiválie v digitální podobě            náležející do jeho péče a archiválie v digitální podobě náležející do péče Archivu bezpečnostních            složek, státních oblastních archivů a archivů, které nejsou digitálními archivy a neukládají ar-            chiválie v digitální podobě na základě písemné dohody v jiném digitálním archivu; b) spravuje            národní portál; c) plní pro archivy metodickou a poradenskou funkci v oblasti předarchivní péče            o dokumenty v digitální podobě a v oblasti digitalizace archiválií v analogové podobě; d) provádí            vědeckou a výzkumnou činnost na úseku životního cyklu dokumentů v digitální podobě; e) posky-            tuje archivům údaje potřebné pro evidenci archiválií v digitální podobě a služby pro shromažďo-            vání a zpřístupňování popisů archiválií v digitální podobě a replik archiválií v digitální podobě; f)            vydává závazné stanovisko k žádosti o udělení oprávnění k ukládání archiválií v digitální podobě.                Prostřednictvím Národního portálu zajišťuje Národní archiv v souladu s § 18 odst. 4 archiv-            ního zákona: a) výběr a příjem archiválií v digitální podobě a jejich metadat; b) vedení a zpřístup-            ňování evidence Národního archivního dědictví; c) příjem metadat popisů původců; d) příjem me-            tadat popisů archivů a kulturně vědeckých institucí; e) příjem a prezentaci archivních pomůcek            v digitální podobě; f) přístup k archiváliím v digitální podobě a dokumentům v digitální podobě            vzniklým jako digitální reprodukce z archiválií v analogové podobě; g) ve spolupráci s archivem,            do jehož péče archiválie v digitální podobě náleží, vytváření, správu a zpřístupnění skupin me-            tadat obsahujících: i) základní identifikaci archiválie; ii) popis archiválie; iii) evidenci subjektů            oprávněných k přístupu k archiválii včetně rozsahu oprávnění (§ 18c odst. 1 archivního zákona).                Archiv, který splní podmínky stanovené v § 60a archivního zákona, může získat oprávně-             ní k ukládání archiválií v digitální podobě. Archiválie jsou pak zpřístupňovány způsobem            umožňujícím dálkový přístup prostřednictvím portálu pro zpřístupnění archiválií v digitální po-            době, jehož správcem je tento digitální archiv (§ 18b odst. 2 archivního zákona). Jednou z posu-            zovaných náležitostí je provozní řád digitálního archivu, jehož vzor je zveřejněn v podobě            Vzorového  provozního řádu  digitálního  archivu (Věstník MV  č. 65/2012).  Sestává  z  popisu  1)            řídících a organizačních vazeb začlenění digitálního archivu do archivu, 2) organizační struktury            digitálního archivu, a to minimálně v rozsahu popisu funkčních celků (pracovišť): a) portál pro            zpřístupnění archiválií v digitální podobě; b) příjem replik dokumentů vybraných jako archivá-            lií, popřípadě archiválií v digitální podobě; c) administrace; d) správa dat; e) úložiště; f) přístup            (výdej); g) plánování ochrany a 3) struktury komunikačních vazeb digitálního archivu s původci            a dalšími archivy. Provozní řád dále obsahuje 4) seznam pracovních rolí podílejících se na provo-            zu digitálního archivu, 5) popis náplní činností jednotlivých pracovních rolí.                Digitální archiv může zajišťovat uložení i archiválií jiného archivu, s nímž uzavře dohodu            o ukládání. V případné spolupráci s ním vytváří, spravuje a s výjimkou bezpečnostního archivu            též zpřístupňuje prostřednictvím jím provozovaného portálu skupiny metadat dle § 18 odst. 3            archivního  zákona,  které  sestávají  z  a)  základní  identifikace  archiválie;  b)  popisu  archiválie;            c) evidence subjektů oprávněných k přístupu k archiválii včetně rozsahu oprávnění. Tyto údaje            zpřístupňuje prostřednictvím funkčního vyhledavače s odkazem na národní portál (§ 18c odst. 4            archivního zákona).               3.4.2 Vybrané postupy Národního digitálního archivu             Výběr archiválií            Prostřednictvím Národního archivního portálu (NArP) je zajištěn doložitelný způsob předání do-            kumentů od původce k výběru a k trvalému uložení. V souladu se zněním § 20 odst. 5 vyhlášky            č. 259/2012 Sb. datové balíčky SIP nahrává původce (výjimečně archivář) a vygeneruje podklady            pro skartační návrh (ve formátu PDF/A), který zasílá s průvodním dopisem příslušnému archivu            (podání skartačního návrhu). Nahráním datových balíčků SIP dochází k jejich technické kont-            role, která v praxi odhalí řadu chyb v obsahu (data uzavření spisů/vyřízení dokumentů vs. skar-                                                               48","tační lhůta atd.). Archivář příslušného archivu provede výběr v prostředí portálu (včetně možné             prohlídky na místě), případně si může vyžádat doplnění komponent prostřednictvím zaslání pří-             lohy č. 4 NSESSS a o provedení skartačního řízení vydá protokol, jehož součástí je i rozhodnutí             ve strojově zpracovatelném formátu XML (pro eSSL původce) a lidsky čitelném PDF/A.                                                                                               Obr. 24 – Příklad výstupů se seznamy po výběru dokumentů z archiválie ve formátu PDF a XML.                   Po předání vybraných archiválií prostřednictvím datových balíčků SIP obdrží původce se-             znam s identifikátory entit eSSL a k nim doplněné identifikátory digitálního archivu.                 Při  výběru  nestrukturovaných  dat  mimo  eSSL,  kupříkladu  z  činnosti  soukromoprávních             původců, poskytuje NArP možnost v aplikaci provést roztřídění souborů a doplnit základní meta-                                                                49","data (včetně např. strojového vytěžování názvů souborů atd.). Nejčastěji se funkcionalita uplatní            při výběru mimo skartační řízení v souladu se zněním § 11 archivního zákona. Archivář může            popis ponechat či opravit, finalizací vznikají datové balíčky SIP. Výsledkem je seznam souborů            s identifikátory digitálního archivu.                                                                                                       Obr. 25 – Příklad třídění a opatřování metadaty popisu souborů.            Ukládání vybraných archiválií            Ukládání datových balíčků SIP probíhá automatizovaně po převzetí dávky příslušného řízení            z prostředí portálu. V průběhu zapracování dochází k identifikaci formátů, validaci a extrakci            metadat, kterými je obohacen datový balíček AIP. LTP systém Archivematica poskytuje možnos-            ti nastavení případných migračních procesů během zpracování balíčků SIP. Při migraci do for-            mátu pro dlouhodobé uchovávání je zachován i původního objekt.                                                                 50","Obr. 26 – Ukázka procesů v LTP systému Archivematica při vytváření datového balíčku AIP.                   Uložení datového balíčku AIP probíhá na více úložišť, která mají nastaven plán zálohování             a musí splňovat podmínky stanovené v § 61 archivního zákona (ochrana před účinky elektromag-             netického pole a požadavek nejméně dvou plnohodnotných úložišť vzdálených od sebe vzdušnou             čarou nejméně 50 km).              Zpřístupňování             Z výše uvedeného plyne, že jen část úkolů Národního archivního portálu je vázaná na dlouhodobé             ukládání digitálních archiválií. Neméně podstatnou složku tvoří podpora jednotné (celorepubli-             kové) prezentace archivního popisu – archivních souborů, archivních pomůcek, původců a vlast-             ních archivů. Poslední bod, vnímaný kontroverzně, rozhodně neznamená, že Národní archiv bude             spravovat a zajišťovat zpřístupnění digitálních reprodukcí z archiválií v analogové podobě ze             všech archivů, takový přístup je ostatně v dnešní době zastaralý. Moderní řešení spočívají ve zpro-             středkování odkazů na zdroje (např. v podobě harvestování metadat). Tímto směrem ve zpřístup-             ňování digitálních archiválií půjde i Národní archivní portál. Hlavními zdroji dat Národního ar-             chivního portálu jsou: 1) program PEvA (export evidence jednoho nebo více archivních souborů),             2) systémy pro zpracování archiválií v jednotlivých archivech (archivní pomůcky ve standardech             ApeEAD a SUZAP), 3) popis archivů vytvořený v speciální aplikaci, 4) infrastruktura INTERPI             (popis původců) a 5) vlastní uchovávané objekty vzniklé výběrem dokumentů za archiválie.                                                                          51","Obr. 27 – Příklad zobrazení archivní pomůcky v prostředí Národního archivního portálu.                 V dalších letech budou možnosti zpřístupňování rozšiřovány zejména směrem k umožnění            autentizace uživatelů prostřednictvím elektronické identity.                                                           Obr. 28 – Komunikační kanály při zpřístupňování archiválií (přeloženo z STODŮLKA 2018, s. 122).                                                                        52","4  Evidence Národního archivního dědictví                    a program PEvA                                 Archivnictví a spisová služba v České republice je v současnosti upravena zákonem č. 499/2004             Sb., o archivnictví a spisové službě a o změně některých zákonů. Mezi jednu z důležitých proble-             matik, kterou archivní zákon řeší, patří evidence archiválií uložených v jednotlivých archivech             a kulturně vědeckých institucí. Právě přesná evidence spravovaných archiválií se řadí mezi zá-             kladní činnosti každé z nich. Evidence archiválií a program PEvA, prostředek umožňující vést             evidenci i v digitální podobě, spolu úzce souvisejí a jsou vzájemně zcela provázány. Následující             text je proto spíše popisem evidence Národního archivního dědictví a program PEvA je předsta-             ven především jako technická podpora této činnosti, která umožňuje vést co nejdokonalejší evi-             denci, sloužící nejen archivářům, ale zejména badatelské veřejnosti.               4.1 Evidence Národního archivního dědictví               Evidence archiválií, v archivním zákoně uváděná jako evidence Národního archivního dědictví,             je upravena §§ 16–18a archivního zákona. Tyto paragrafy určují základní parametry celé pro-             blematiky. Termín Národní archivní dědictví (dále jen NAD) se začal používat až s platností             archivního zákona od 1. ledna 2005 a nahradil do té doby požívané označení Jednotný archivní             fond (JAF), který znal zrušený zákon č. 97/1974 Sb., o archivnictví. V této souvislosti je dobré             připomenout, že označení Jednotný státní archivní fond (JSAF) bylo zavedeno již v roce 1954             vládním nařízením č. 29/1954 Sb., o archivnictví.                 Dále celou problematiku evidence NAD podrobně rozpracovala, v současnosti již několikrát             novelizovaná, vyhláška č. 645/2004 Sb., kterou se provádí některá ustanovení zákona o archiv-             nictví a spisové službě a o změně některých zákonů. Konečně pak ještě agendu evidence archivá-             lií zpřesňuje Metodický návod č. 1 odboru archivní správy a spisové služby MV k vedení evidence             Národního archivního dědictví, č. j. MV–73402–1/AS–2012.                 Základní vysvětlení a vymezení evidence NAD se nalézá v § 16, odst. 2 archivního zákona, kde             se uvádí, že: „Archiválie, které jsou evidovány na území České republiky, tvoří Národní archivní             dědictví. Národní archivní dědictví je vedeno v základní, druhotné a ústřední evidenci“. Základní             evidence NAD zahrnuje evidenci přírůstků a úbytků archiválií, evidenční listy NAD a evidenci             archivních pomůcek (Zákon č. 499/2004, § 16, odst. 3). Evidence přírůstků a úbytků archiválií             je dále členěna na evidenci vnějších změn a evidenci vnitřních změn (Vyhláška č. 645/2004, §             3, odst. 1). Povinnost vést základní evidenci mají všechny archivy a kulturně vědecké instituce,             které spravují archiválie, tato evidence je vždy v listinné podobě (Vyhláška č. 645/2004, § 1, odst.             1). Vedou ji všechny veřejné archivy, které jsou uvedeny v § 42, odst. 2 archivního zákona, dále             soukromé (akreditované) archivy a kulturně vědecké instituce.                 Digitální podoba základní evidence je sice podle vyhlášky oficiálně uváděna vedle listinné podo-             by jako další možnost vedení (Vyhláška č. 645/2004, § 1, odst. 1), ale ve skutečnosti je v tuto chvíli             již pro veřejné archivy povinná. Důvodem je ta skutečnost, že všechna data zasílaná do ústřední                                                                53","evidence se exportují pouze v digitální podobě a také, že archivům slouží přinejmenším jako pro-            středek k vytvoření evidenčního listu NAD v listinné podobě. Národní archiv a státní oblastní ar-            chivy současně vedou základní evidenci archiválií uložených mimo archivy, tzv. AUMA.                Kulturně vědecké instituce mohou požádat Ministerstvo vnitra o prostředek k vedení digi-            tální evidence, tj. program PEvA, v případě, že počet jejich archivních souborů přesáhne 100.            Archivy soukromé pak vedou základní evidenci v digitální podobě.                Druhotnou evidenci, vedenou v digitální podobě (Vyhláška č. 645/2004, § 1, odst. 2), vede            Národní archiv a příslušné státní oblastní archivy v rozsahu evidenčních listů NAD a evidence            archivních  pomůcek  (Zákon  č.  499/2004,  §  16,  odst.  5).  Data  přebírají  ze  základních  evidencí            ostatních archivů a kulturně vědeckých institucí, které mají povinnost jednou ročně příslušná            data těmto archivům zasílat (Vyhláška č. 645/2004, § 9; Metodický návod 2012, čl. 2). Předávání            probíhá v digitální podobě, pouze kulturně vědecké instituce, pokud nevedou digitální evidenci,            a dále držitelé archiválií mimo archivy ji předávají v listinné podobě.                Ústřední evidenci NAD, která zahrnuje evidenční listy NAD a evidenci archivních pomůcek,            vede Ministerstvo vnitra – odbor archivní správy (Zákon č. 499/2004, § 16, odst. 6). Do této evi-            dence zasílají jednou ročně data ze základních evidencí v digitální podobě Národní archiv, státní            oblastní archivy a Archiv bezpečnostních složek. Současně Národní archiv a státní oblastní archi-            vy zasílají v digitální podobě všechna data z jimi vedených druhotných evidencí. Aktualizovaná            Ústřední evidence NAD je následně předávána k využití jednotlivých archivům prostřednictvím            programu PEvA. Současně jsou získaná a každoročně aktualizovaná data zveřejněna na interne-            tových stránkách Ministerstva vnitra ČR na adrese http://www.mvcr.cz/clanek/archivni-fondy-            -a-sbirky-v-ceske-republice-386553.aspx, v databázi Archivní fondy a sbírky v České republice.            Tento výstup určený široké veřejnosti obsahuje nejdůležitější údaje o jednotlivých archivních            souborech, avšak z důvodů bezpečnosti nejsou přístupná všechna data z programu PEvA.                                                                     Obr. 29 – Schéma vedení evidence NAD (převzato z Metodický návod č. 1/2012, příloha1).                                                                  54","Každá evidence je tvořena předem nadefinovanými daty, která určují její obsah. Stejné je to             i v případě evidence NAD, do které je nutné dodat požadované množství údajů, které nám následně             vytváří celek. Základními položkami, kvůli kterým se v podstatě celá evidence vyplňuje, jsou evidenční             jednotky. Dělíme je na hlavní a dílčí. V současnosti vykazujeme sedmnáct hlavních evidenčních jed-             notek. Deset hlavních evidenčních jednotek se pak dále rozepisuje na jednu a více dílčích evidenčních             jednotek. Pokud některou z těchto hlavních evidenčních jednotek vykazujeme jako zpracovanou,             pak se při evidenci vždy povinně musí dílčí evidenční jednotka vykázat. U nezpracovaných archi-             válií není dílčí členění požadováno a je dobrovolné. Hlavní evidenční jednotka Fascikl se vykazuje             pouze u zpracovaných evidenčních jednotek a naopak evidenční jednotka Balík a její dílčí evidenční             jednotka Pořadače se mohou vykazovat pouze u nezpracovaných evidenčních jednotek.                 Evidenční jednotky dále členíme na množstevní jednotky a na jednotliviny. Mezi množstevní             jednotky patří balík, pořadač, karton, fascikl, dataset (datový balíček) a digitální archivní jednot-             ka. Všechny ostatní patří mezi jednotliviny (viz následující přehled).              Hlavní a dílčí evidenční jednotky jsou tyto (Vyhláška č. 645/2004, Příloha č. 1):             –  Listiny do roku 1850             –  Listiny po roce 1850             –  Úřední knihy a rukopisy                 –  Úřední knihy                 –  Rukopisy             –  Registraturní pomůcky                 –  Podací protokoly nebo podací deníky                 –  Indexy                 –  Elenchy                 –  Repertáře             –  Kartotéky             –  Typáře a jejich samostatné otisky                 –  Pečetidla                 –  Razítka                 –  Samostatné pečetě, odlitky pečetí a otisky typářů             –  Kartony (množstevní evidenční jednotka)             –  Fascikly (množstevní evidenční jednotka)             –  Mapy, atlasy, technické výkresy, grafickém listy, kresby                 –  Mapy                 –  Atlasy                 –  Technické výkresy                 –  Grafické listy                 –  Kresby             –  Fotografické archiválie                 –  Fotografie na papírové podložce                 –  Fotografické desky                 –  Listové filmy                 –  Svitkové filmy                 –  Kinofilmy                 –  Mikrofilmy                 –  Mikrofiše                 –  Fotoalba                 –  Digitální fotografie             –  Kinematografické filmy                 –  Filmové pásy                 –  Jiné nosiče analogových záznamů                 –  Nosiče digitálních záznamů                 –  Kinematografické záznamy v analogové i digitální podobě             –  Zvukové archiválie                                                                55","–  Fonografické válečky                –  Fonografické dráty                –  Gramofonové desky                –  Matrice                –  Magnetofonové pásky                –  Audiokazety                –  Kompaktní disky                –  Zvukové záznamy            –  Tisky                –  Tisky do roku 1800                –  Tisky od roku 1800                –  Pohlednice                –  Plakáty                –  Cenné papíry                –  Štočky            –  Balíky (množstevní evidenční jednotka)                –  Pořadače (množstevní evidenční jednotka)            –  Digitální datasety (datové balíčky) (množstevní evidenční jednotka)            –  Digitální archivní jednotka (množstevní evidenční jednotka)            –  Jiné                –  Předměty numismatické povahy                –  Předměty faleristické povahy                –  Jiné                 Při zpracování evidenčních jednotek se dokumenty nerozdělují pouze na zpracované nebo ne-            zpracované. Ze zpracovaného archivního materiálu ještě dále můžeme vykazovat evidenční jed-            notky inventarizované. Hodnota této položky nesmí být nikdy větší než je hodnota zpracovaných            evidenčních jednotek. Obě hodnoty se však nemusejí rovnat. Jestliže vykazujeme nějaký archivní            materiál jako zpracovaný, znamená to, že k němu máme vyhotovenou archivní pomůcku. Pokud            se však nejedná o inventář, který patří mezi základní pomůcky, potom se neuvádí žádné údaje            v položce inventarizované. K takovém archivnímu fondu však musí existovat buď manipulační            seznam prvního nebo druhého typu, případně prozatímní inventární seznam, který vznikal podle            původních základních pravidel a od 1. 7. 2012 se již nesmí při novém zpracování vytvářet.                Jak je z předchozího textu možné vypozorovat, tak evidenční jednotky mají hlavní slovo při            samotném zpracování (inventarizaci) archivních fondů. Na jejich základě vznikají archivní po-            můcky a jejich vliv ještě vzrostl s přijetím nových základních pravidel pro zpracování archiválií            (WANNER a kol. 2015). Problematice pořádání se blíže věnuje kapitola 5 Elektronické zpracová-            ní archiválií a pořádací program ELZA.                Vedle evidenčních jednotek patří mezi důležitou povinnou položku evidence NAD, o které je            nutné se na tomto místě zmínit, časový rozsah, vymezující časově jednotlivé evidenční jednotky            i celý archivní soubor. V neposlední řadě to je pak metráž, díky níž se určí rozsah fondu. V tomto            případě můžeme využít dvě možné varianty měření, které nám potom slouží jako podklad pro            zápis do evidence. Buď evidujeme pouze celkovou metráž archivního suboru, nebo metráž každé            evidenční jednotky. Při použití druhé varianty pak součtem metráže dílčích evidenčních jednotek            získáme metráž hlavní evidenční jednotky a následným součtem hlavních evidenčních jednotek            vznikne celková metráž archivního souboru.                Veškeré archiválie měříme na běžné metry (bm), přičemž nejnižší možnou mírou je jeden cen-            timetr, tj. 0,01 bm. Digitální formu evidenční jednotky vykazujeme v megabajtech (MB). Způsob            měření vychází z předem stanovených zásad. Převážně se ukládací jednotky měří na šířku (šířku            hřbetu), na výšku spíše u speciálních krabic, map apod. Hloubka se měří pouze u kartotéčních            zásuvek (Metodický návod 2012, čl. 6).                Výše uvedené položky nejsou jedinými informacemi, které je nutné v evidenci NAD uvádět,            ale jsou na tomto místě zmíněny především proto, že se jedná o ty nejzákladnější údaje, bez kte-            rých se tato evidence neobejde.                                                               56","Pro evidenci archivních pomůcek je základní hodnotou samotná existence pomůcky a pře-             devším její druh. Dělíme je na základní, které mají vliv na podobu údajů v evidenci a speciální,             (Vyhláška č. 645/2004, Příloha č. 2).             Mezi základní pomůcky patří:             –  manipulační seznam prvního a druhého typu             –  dílčí inventář             –  inventář             –  katalog             Mezi speciální pomůcky řadíme:             –  rejstřík             –  tematický katalog             –  soupis archiválií             –  tematický rejstřík                 Poslední skupinou jsou pomůcky referenční, které se vytvářely podle dřívějších pravidel. Jed-             ná se o soupisy fondů, popisy fondů, průvodce a edice.                 Druh  základní  pomůcky  má  vliv  na  to,  jakým  způsobem  vykazujeme  evidenční  jednotky.             Vlastní podoba archivní pomůcky není pro tento text podstatná, ale je nutné alespoň připome-             nout, že je přesně určen obsah a náležitosti, zejména formální, na které nesmí archivář při jejím             zpracování zapomenout (Vyhláška č. 645/2004, Příloha 2).                4.2 Program PEvA               Od počátku devadesátých let minulého století se stále více začala prosazovat výpočetní technika             i v archivní činnosti. Již od roku 1993 se začala budovat vedle listinné (fyzické) evidence JAF             také databázová evidence. Od 15. června 1994 bylo státním archivům na všech úrovních na zá-             kladě metodického pokynu archivní správy čj. AS/1 – 2354/94 nařízeno vést databázovou evidenci             JAF, přičemž archivní správa od tohoto data začala shromažďovat data pouze prostřednictvím             disket, které jí byly zasílány. Vznikl tak zárodek dnešní ústřední evidence v digitální podobě.             V polovině 90. let již byly používány dva samostatné programy, Evidence listů JAF a Archivní             pomůcky (ARKY). Tyto dvě databáze byly koncem 90. let spojeny do nového systému Program             pro evidence archivu (PEvA). K používání ho dostala archivní síť koncem 90. let a první data se             do něj začala plnit od roku 1999. Tato aplikace i nadále vycházela ze způsobu dosavadního vedení             evidence archiválií v listinné podobě a z podoby tehdejších listů JAF a jejich rubrik. Přelomovým             okamžikem vedení evidencí i programu PEvA byla generální inventura 2001. Všechny archivy             měly za povinnost veškerá data zpřesnit a uvést do náležitého pořádku. Díky této akci se podařilo             zásadním způsobem všechny povinné evidence opravit a doplnit. Následná generální inventura             2012 pak odstranila většinu zbylých nedostatků.                 Celý projekt programu PEvA zaštiťuje Archivní správa Ministerstva vnitra, která, jako insti-             tuce vedoucí ústřední evidenci, díky tomuto programu získala účinný nástroj, jak v elektronické             podobě shromažďovat data ode všech archivů a kulturně vědeckých institucí a zpřístupňovat             na  internetových  stránkách  badatelské  veřejnosti  informace  o  archivních  fondech  a  sbírkách             v České republice. Archivy a kulturně vědecké instituce pak získaly aplikaci, která jim významně             ulehčila práci s evidencí. Program PEvA není určen k nahlížení široké veřejnosti, ale slouží pouze             k vnitřní potřebě jednotlivých archivů. Badatelské obci je přístupný výstup z tohoto programu             na stránkách Ministerstva vnitra. Podoba aplikace se postupem času značně proměnila, zejména             uživatelská přívětivost se výrazně zlepšila. Protože se však musí základní evidence NAD vést             v listinné podobě, je program sice pro většinu archivů povinný, ale především slouží jako prostře-             dek, jehož pomocí archivy evidenci vedou a na konci každé změny v archivních souborech z něj             získají požadovaný listinný výstup.                 V současnosti, v roce 2018, je k dispozici PEvA verze 1 (09). Program sám je v tuto chvíli             již zastaralý a jeho další údržba bude stále složitější nebo dokonce nebude brzy možná. Proto             zaměstnanci Archivní správy Ministerstva vnitra pracují na programu PEvA 2, který by odstra-             nil systémové nedostatky a současně reagoval na změny, se kterými se naše archivnictví musí                                                                57","vypořádávat. Ať je to připravovaný Národní archivní portál, nová metodika pro archivní zpra-            cování nebo elektronizace veřejné správy. Především samotná existence digitálních archiválií se            významně podílí na změnách ve vedení evidence NAD i programu PEvA.                S ohledem na rozsah programu PEvA budou v následujícím textu představeny jednotlivé evi-            dence, tiskové výstupy a číselníky. Pro případné zájemce o hlubší poznání samotné práce s pro-            gramem lze doporučit instalační a základní uživatelské příručky, které nepravidelně pro potřeby            archivářů připravuje Archivní správa Ministerstva vnitra a zasílá je při ročních aktualizacích            programu PEvA.                PEvA je soubor evidencí, sloužící k vedení základních evidencí NAD. V rámci programu jich            je vedeno pět, čtyři základní a jedna doplňková.            Základní jsou:            •   Evidence listů NAD,            •   Evidence archivních pomůcek,            •   Evidence vnějších změn,            •   Evidence vnitřních změn.                Jako doplňková je Lokace. Všechny jsou propojeny a lze se mezi nimi vzájemně přepínat.                Práce s programem PEvA je závislá na typu uživatele a jeho přístupových právech. Pro práci            s ním jsou určeny tři možné přístupy. Nejběžnější je typ Host, který soubory evidencí využívá            jen ke čtení, má omezený přístup k některým údajům a možnostem využívat některé tisky. Dru-            hým typem je Operátor. Ten má zpravidla veškerá práva k nahlížení a současně k editační práci            s jednotlivými evidencemi. Nejvyšší úroveň oprávnění má Správce. Má povoleno veškeré nahlí-            žení a editaci jednotlivých evidencí, provádí další práce s evidencemi (např. zálohování, údržbu)            a systémovou správu.                Při zahájení práce s vlastním programem se uživateli nejprve nabídne úvodní okno, ve kte-            rém je panel Strom evidence NAD konkrétního souboru evidencí. Jak sám název panelu napo-            vídá, jedná se o stromový odkaz, na kterém je evidence listů NAD a k ní jsou navázány ostatní            evidence. Současně s tímto panelem lze ještě v tomto okně otevřít panel Volby, ve kterém lze            přepínat v záložce Evidence PEvA do jednotlivých evidencí a v záložce Nástroje mezi evidencí            příslušné instituce a každoročně rozesílanou Ústřední evidencí NAD. Poslední částí na tomto            úvodním okně je panel O souboru evidencí.                                                                                 Obr. 30 – Úvodní okno programu PEvA.                                                                 58","4.2.1 Evidence listů NAD               Evidenční list NAD je základní evidencí a vytváří se pro každý archivní soubor. Všechny pově-             řené instituce vedou vždy svoji vlastní číselnou řadu, počínající číslem 1. Číslo je nezaměnitelné             a v případě zrušení archivního souboru se již nesmí znovu obsazovat. Evidence listů NAD obsa-             huje všechny základní informace o souboru, jeho prostřednictvím je popisován a jsou zazname-             návány veškeré změny, které se s ním udály. Ty jsou buď uváděny přímo na listu NAD, nebo             v dalších evidencích, z nichž se následně data na list NAD přenášejí. Z této evidence se pak také             generuje tiskový výstup na předepsaném formuláři listů NAD. V rámci každého evidenčního lis-             tu lze vytvořit dílčí listy. Ty se vytvářejí zpravidla k částem rozsáhlejších archivních fondů. Mají             podobu evidenčního listu NAD a liší se pouze existencí čísla za lomítkem.                 Samotné zobrazení listu NAD v evidenci PEvA je rozčleněno do tří oken, přičemž druhé a tře-             tí se otevírají v rámci toho prvního. V posledních letech se několikrát měnila podoba jednotlivých             oken, přibyly některé funkce, položky a rubriky, zejména číselník původců, jiné byly naopak na-             hrazeny nebo dokonce odstraněny. Evidence listů NAD je v současnosti rozdělena do třiceti rub-             rik, přičemž rubrika 10a. Původce – doplnění je postupně nahrazována nově budovanou evidencí             původců (rubrika č. 10 Původci).                 Některé  položky  jsou  vždy  povinné,  jiné  je  nutné  vyplnit  pouze  v  případě,  že  je  archivní             soubor vykazován jako zpracovaný. Týká se to především textových rubrik v okně List NAD (3).             Některé položky jsou pak zcela libovolné a mají především doplnit a prohloubit informace o ar-             chivním souboru (např. Literatura).                                                                                      Obr. 31 – Evidenční list NAD.                4.2.2 Evidence archivních pomůcek               Patří mezi základní evidenci každého archivu a obsahuje veškeré archivní pomůcky a jejich dru-             hopisy. Pro každý archiv a vědeckou instituci vždy začíná číslem 1. Pokud se v minulosti evidoval             Sdružený a skupinový inventář, od roku 2001 již nevytvářená pomůcka, potom se evidenční číslo             pomůcky ještě lomilo pořadovým číslem části. Pomůcku pokaždé nejprve eviduje instituce, která             ji vytvořila, případně převzala, např. při delimitaci archivního souboru. Evidenční číslo, které je             totožné s číslem v programu PEvA, je nezaměnitelné. V případě, že je pomůcka zrušena, zůstane                                                                59","číslo již neobsazené a nesmí se znovu použít. Archivní pomůcky zasílané do druhotné a ústřední            evidence jsou vždy evidovány pod čísly, která jim přidělily archivy a kulturně vědecké instituce,            mající pomůcky ve své základní evidenci.                Obsah  evidence  je  zaměřen  na  popis  pomůcky,  její  typ,  formu  (např.  strojopis)  a  autory.            V této evidenci se většina položek musí povinně vyplnit. Velice důležitou je položka Listy NAD,            přes kterou operátor zápisu propojí evidenci archivních pomůcek s evidencí listu NAD. Základní            údaje z této evidence se přenesou do listu NAD a díky tomu umožní vykazovat archivní soubor            jako zpracovaný. Při neexistenci tohoto propojení by evidence listů NAD při ověřování zápisu            vykazovala chybu ve vyplnění.                                                                                Obr. 32 – Evidence archivních pomůcek.               4.2.3 Evidence vnějších změn (přírůstků a úbytků)              Tato evidence slouží k zachycení veškerých změn, které nastaly s archiváliemi příslušného ar-            chivního souboru ve vztahu archivu k jiné fyzické nebo právnické osobě. Nejčastěji k původci ar-            chiválie. Záznamy jsou přímo napojeny na jednotlivé evidenční listy NAD. Archivy tuto evidenci            vedou v základní evidenci.                Každá vnější změna je označena pořadovým číslem v daném roce, a to vždy od čísla 1. Toto            číslo je nezaměnitelné a nemůže být přiděleno jiné vnější změně. Dále se v evidenci vyplňují tyto            zpravidla povinné údaje: datum změny, číslo archivu nebo kulturně vědecké instituce, číslo listu            NAD, typ vnější změny, původce archiválií, název archivního souboru, sídlo původce, druh pří-            růstku, kým předáno, časový rozsah, metráž vnějších změn, číslo jednací vnější změny, jiné číslo            vnější změny, evidenční jednotky, místo uložení přírůstku a poznámka.                Výše uvedené údaje jsou maximálním rozsahem popisu a drobně se liší v návaznosti na typu            vnějších změn, kterých je celkem sedm (Metodický návod 2012, čl. 15):            –  1 přírůstek výběrem – k existujícímu archivnímu souboru            –  2 přírůstek výběrem – nový archivní soubor            –  3 přírůstek delimitací – k existujícímu archivnímu souboru            –  4 přírůstek delimitací – celého archivního souboru            –  51 úbytek delimitací – části archivního souboru                                                                60","–  52 úbytek delimitací – celého archivního souboru             –  54 úbytek vydáním – celého archivního souboru                 Po zapsání vnější změny je nutné převést ji do evidenčního listu NAD, který se tímto aktuali-             zuje nebo také zruší. Pokud by se totiž již zapsaná a uložená vnější změna nepřevedla, nebylo by             možné s evidenčním listem NAD příslušného archivního souboru dále pracovat a nedošlo by také             k potřebným aktualizacím celé evidence. Tato evidence se neexportuje do druhotné nebo ústřední             evidence, to se týká pouze údajů, které se přenesly do evidence listů NAD.                 Stejně jako v ostatních evidencích, i zde s ní lze dále pracovat. Je možné vygenerovat různé             přehledy, tisky, statistiky a především knihu vnějších změn označenou v programu PEvA jako             Sestava pro vedení evidence vnějších změn v listinné podobě. Každý archiv má povinnost po uza-             vření příslušného roku tuto sestavu vytisknout a vyvázat. Tento tisk nahrazuje v minulosti ručně             vedenou knihu přírůstků a úbytků.                                                                                              Obr. 33 – Evidence vnějších změn.                4.2.4 Evidence vnitřních změn              Patří mezi základní evidence a slouží k vedení veškerých změn, které se udály v rámci archivu.             Záznamy z této evidence jsou napojeny na jednotlivé listy NAD a při přepisu se na nich příslušné             hodnoty mění. Provedená změna musí být vždy přepsána do evidenčního listu NAD. Podobně             jako u vnějších změn totiž nelze s příslušnými listy NAD dále pracovat, pokud se zapsaná vnitřní             změna nepřevede. Data v této evidenci se nepřenáší do druhotné nebo ústřední evidence, do nich             se přenáší jen ty údaje, které se zobrazují při přepisu v evidenci listů NAD.                 Pro každý archivní soubor jsou vnitřní změny vedeny samostatně, tj. každý má svoji číselnou             řadu začínající číslem 1. Na každý list NAD se přenáší ta změna, která byla na ní provedena.                                                                  61","Kupříkladu při přesunu části archiválií je na jedné kartě NAD uveden vnitřní přesun jako úby-            tek a na té, která zaznamenala přírůstek, je vnitřní změna jako přírůstek.            Vnitřní změny, včetně kódu typu změny, jsou následující (Metodický návod 2012, čl.16):            –  01 obecná [zpravování, přemanipulování]            –  02 obecná [GI 2012]            –  11 vnitřní úbytek – části archivního souboru [zničení, nedohledání, vnitřní skartace]            –  12 vnitřní úbytek – celého archivního souboru [zničení, přehodnocení významu]            –  13 vnitřní úbytek – celého archivního souboru [nedohledání]            –  21 vnitřní přesun – části archivního souboru [zde úbytek] do jiného souboru            –  22 vnitřní přesun – části archivního souboru [zde úbytek] se vznikem nového souboru            –  23 vnitřní přesun – celého archivního souboru do jiného souboru [zde přírůstek]            –  31 vnitřní přírůstek – části archivního souboru [dohledání]            –  32 vnitřní přírůstek – celého archivního souboru [dohledání]                V evidenci se vyplňují zpravidla tyto údaje: číslo archivu nebo kulturně vědecké instituce,            typ vnitřní změny, čísla listů NAD, názvy archivních souborů, archivní zpracování, číslo jednací,            metráž vnitřní změny, evidenční jednotky a poznámka. S ohledem na následné vykazování je            důležitá položka archivní zpracování, pokud totiž je v této rubrice uvedeno ano, program sám            ve statistikách celého souboru evidencí uvádí metráž a počty evidenčních jednotek, které byly            zpracovány.                                                                                         Obr. 34 – Evidence vnitřních změn.              4.2.5 Lokace              V současnosti se jedná o jedinou nepovinnou evidenci v programu PEvA. Jinak je lokace povin-            nou a běžnou součástí života archivů a slouží k přesnému určení uložení archivních souborů. Je            však na každém archivu, jakou hloubku popisu uložení jednotlivých archivních souborů si zvolí                                                                  62","a také, v jaké podobě bude tuto evidenci vést. S ohledem na volitelnost této evidence je využívána             v menším rozsahu.                 Pokud se archiv rozhodne pro elektronickou evidenci v programu PEvA, pak mu umožňuje             vést lokaci po jednotlivých ukládacích místech. Uložení jednotlivých ukládacích jednotek lze roze-             psat v následující podobě: budova-patro-místnost-sektor-regál-paprsek-police. Současně je možné             ještě dále v poznámce popsat další důležité informace k jednotlivým ukládacím jednotkám. Tato             evidence slouží pouze k vnitřní potřebě příslušné instituce a data z ní se nepřenáší do druhotné             ani ústřední evidence.                4.2.6 Tiskové výstupy              Tiskové výstupy z programu PEvA, v předchozím textu již několikrát zmíněné, rozdělili jeho             autoři na tisky z celého souboru evidencí a na tisky z jednotlivých evidencí. Nejdůležitějším vý-             stupem z první skupiny jsou statistiky, které slouží archivům jako podklady pro roční výkazy.             Jedná se o statistiku Základní souhrnné informace ze základní evidence NAD, statistiku Archiv-             ní soubory členěné podle evidenčních statusů, statistiku Výběr archiválií, delimitace archiválií,             úbytky a celkové vnější změny a statistiku Archivní zpracování a další vnitřní změny, celkové             zpracování. Poslední dvě uvedené statistiky je nutné pro jejich generování časově ohraničit. Ved-             le těchto přehledů je možné ještě na tomto místě nalézt a vytisknout číselníky archivů a kultur-             ních institucí, archivních pomůcek a skupin tematické evidence.                 Také v jednotlivých evidencích jsou tisky standardní součástí. Jsou rozděleny na přehledy,             statistiky, formuláře a grafy. Jejich další podoba se liší podle funkce té které evidence. Využívané             bývají především řádkové přehledy a statistické výstupy. Nejdůležitějším tiskem pro všechny ar-             chivy je tisk Evidenčního listu NAD, který musí být v listinné podobě a již také zmíněná Sestava             pro vedení evidence vnějších změn v listinné podobě (kniha přírůstků a úbytků).                 Evidence NAD také vedle tiskových výstupů dává možnost exportu (výstupu) dat do formátu             XML. V tomto formátu pak lze data publikovat nebo s nimi dále pracovat.               4.2.7 Číselníky               V rámci programu PEvA je vedeno několik číselníků. Některé jsou předem nadefinovány a ar-             chivy si z nich pouze vybírají a povinně přejímají do svých záznamů. Jedná se o číselník archivů,             druhů archivních pomůcek, forem pomůcek (strojopis, rukopisná pomůcka apod.), evidenčních             jednotek, evidenčních statutů, fyzického stavu archivního fondu, charakteru poškození archivní-             ho souboru, skupin tematické evidence, typu vnějších změn, druhu přírůstků (skartační řízení,             mimo skartační řízení, depozitum apod.), typu vnitřních změn, ukládacích jednotek, úplnosti ar-             chivního souboru. Tyto číselníky jsou nadefinovány v platné legislativě. Některé se v posledních             letech téměř při každé aktualizaci částečně upravují nebo i mění. To se týká zejména číselníku             skupin tematické evidence a také číselníku archivů.                 Druhou skupinou číselníků jsou ty, které si vytvářejí přímo jednotlivé archivy prostřednic-             tvím svých operátorů při aktualizacích evidence NAD a následně jsou přebírány a sehrávány             v ústřední evidenci. Jedná se o číselník míst vzniku, míst uložení, operátorů, zpracovatelů, drži-             telů/vlastníků a původců.                 Posledně  jmenovaný  číselník  vychází  z  nově  budované  evidence  původců,  který  reaguje             na nová základní pravidla. Všechny výše zmíněné číselníky mají svoji předem danou podobu             a stanovené zásady zápisu, které musí jednotliví operátoři NAD respektovat a řádně vyplňovat.                                                                         63","5  Elektronické zpracování archiválií                   a pořádací program ELZA                                5.1 Elektronické zpracování archiválií             5.1.1 Počátky zavádění elektronického zpracování archiválií ve státních archivech              Každý dokument se po převzetí do archivu stává součástí jednoho archivního souboru (archivní-            ho fondu nebo archivní sbírky). V rámci těchto celků se pak archiválie zpracovávají a zpřístupňu-            jí veřejnosti, což patří ke stěžejním úkolům každého archivu.                Výsledkem procesu zpracování archiválií a zároveň prostředkem pro zpřístupnění archiválií            badatelům jsou již od konce padesátých let 20. století, kdy byla vydána první základní pravidla            pro zpracování archivního materiálu, jasně definované archivní pomůcky. Podle hloubky popisu            archiválií rozlišujeme několik typů archivních pomůcek, přičemž za ty základní dnes považujeme            manipulační seznam 1. a 2. typu, inventář, dílčí inventář a katalog. Speciální typy archivních            pomůcek, jako jsou tematické katalogy či rejstříky, se vyhotovují výjimečně a pouze v případech,            kde je vytvoření takového typu archivní pomůcky účelné.                Archiválie vedené v manipulačním seznamu 1. nebo 2. typu se považují za zpracované, ni-            koliv však inventarizované. Tento typ pomůcky má prozatímní charakter a předpokládá se jeho            nahrazení zpravidla inventářem. Manipulační seznam 1. typu je nejjednodušší základní archivní            pomůckou a vytváří se k jednomu přírůstku, popřípadě k jeho části. Podkladem jsou předávací            soupisy vytvořené původcem. Tuto archivní pomůcku nelze prohlubovat. Manipulační seznam            2. typu se vytváří k celému archivnímu souboru nebo jeho části, má již struktury, které se v pří-            padě potřeby dají rozšiřovat a prohlubovat, což může vést až k vytvoření inventáře, který tento            manipulační seznam 2. typu nahradí. Tvorba manipulačního seznamu 2. typu je účelná v přípa-            dě, kdy archivní soubor není uzavřen a předpokládá se jeho doplňování.                Nejčastějším typem archivní pomůcky, která se v archivech vytváří k archivnímu souboru, je            inventář. U neuzavřeného archivního souboru lze vypracovat dílčí inventář k uzavřené části to-            hoto souboru. Inventář obsahuje titulní list, úvod členěný do pěti kapitol, inventární seznam za-            hrnující soupis archiválií a tiráž se souhrnnými údaji o archivním souboru a vytvořené pomůcce.            Obdobné schéma mají manipulační seznamy a rovněž katalog, což je nejpodrobnější typ archivní            pomůcky. Ve struktuře archivních pomůcek jsou pouze minimální rozdíly, které se odvíjejí právě            od jejího typu. Katalog se vytváří k archivnímu souboru nebo jeho části a archiválie jsou v něm            popsány pomocí katalogových záznamů. Tvorba katalogů je spíše výjimečná a k popisu archiválií            prostřednictvím tohoto typu archivní pomůcky se přistupuje v případě speciálních typů archivá-            lií, jako jsou např. pečetě či veduty, které si zaslouží zvláštní pozornost.                Zatímco první kapitola úvodu inventáře je věnována původcům archivního souboru a jejich            charakteristice, kapitoly dva až pět se vztahují k popisovaným archiváliím. Druhá kapitola ob-            sahuje informace o tom, co se s materiály dělo před uložením do archivu a kdy došlo k jejich            převzetí archivem. Třetí kapitola rozebírá způsob uspořádání archivního souboru a je využívána            především pro snadnější orientaci ve struktuře archivní pomůcky. Ve čtvrté kapitole zpracovatelé                                                               64","inventáře upozorňují na zajímavé archiválie, které jsou obsahem fondu či sbírky. Konečně pátá             kapitola sděluje, kdo a kdy archivní pomůcku vypracoval.                 Archivní pomůcky tedy byly a v současné době stále jsou vstupní branou k dokumentům,             které se staly součástí Národního archivního dědictví (dále NAD). Podoba archivních pomůcek je             však velmi různorodá, liší se v menší či větší míře a rozdílně je také v různých archivech vnímána             jejich role, což platí zejména pro ty tištěné.                 Celosvětový  rozvoj  moderních  informačních  technologií  vedl  od  devadesátých  let  minulé-             ho století k hledání cest, jak na nové možnosti reagovat a vytvářet archivní informační báze             dosud vázané na tištěnou platformu v elektronické podobě. Informace předkládané badatelům             prostřednictvím tištěných archivních pomůcek nemohly být východiskem pro jejich zamýšlené             propojování, sdílení a výměnu, které očekává nejen veřejnost, ale i ostatní paměťové instituce.             Archivy se tak postupně snaží najít způsoby, jak transformovat proces zpracování archiválií pro-             střednictvím elektronických systémů, umožňujících efektivní využívání moderních technologic-             kých možností při vyhledávání informací v archivních bázích.                 V devadesátých letech se objevilo hned několik nových komerčních produktů, které se snažily             na tuto potřebu českých archivů zareagovat. Bohužel se ukázalo, že náš trh je příliš malý na to,             aby dokázal absorbovat více aplikací tohoto druhu. K pokusu využít některý z nemnoha zahra-             ničních pořádacích programů se kvůli nekompatibilitě archivních systémů napříč Evropou a vy-             soké pořizovací ceně nepřistoupilo vůbec. Jediným dlouhodobě rozvíjeným komerčním systémem,             který prokázal svoji funkčnost, tak je software firmy Bach systems, s.r.o. Olomouc. Nemalou roli             hrálo a hraje úzké napojení firmy Bach na Zemský archiv v Opavě, který stál od počátku u vývoje             tohoto systému a i nadále se intenzivně podílí na jeho rozvoji. Výhodou tohoto propojení je, že             samotný archiv přistoupil ke koncepční proměně tvorby pomůcek, které již od roku 2006 vznikají             výhradně v elektronickém systému. Díky spolupráci s firmou Bach systems došlo nedlouho poté             k postupnému zpřístupňování elektronických pomůcek na internetových stránkách Zemského             archivu v Opavě v rámci uceleného systému nazvaného archivní Vademecum.                 Pořádací programy zmíněné firmy více využívá například i Státní oblastní archiv v Třeboni,             Státní oblastní archiv v Litoměřicích a Archiv hlavního města Prahy. Rovněž u těchto archivů             došlo k propojení vnitřní databáze s on-line prostředím. Obdobnou cestou se vydalo několik ar-             chivů využívajících pořádací program JanusArchiv. Přestože je tento produkt stále v několika             archivech používán, přestal být kolem roku 2013 udržován a rozvíjen. Tyto archivy tak v součas-             nosti musí řešit otázku převodu dat do jiného funkčního systému a tím jsou momentálně silně             limitovány v efektivním využívání elektronických dat a jejich zpřístupňování badatelské veřej-             nosti. Vzhledem k tomu, že zavádění systémů elektronického zpracování archiválií v jednotlivých             archivech bylo založeno na dobrovolnosti a ochotě učit se novým metodám, některé archivy se             zatím spokojují s tištěným inventářem jako jediným informačním výstupem směrem k veřejnos-             ti. Tyto pomůcky vytvářejí v textových nebo tabulkových editorech, aniž by s elektronickými daty             jakkoliv koncepčně dále pracovaly.                5.1.2 Základní pravidla pro zpracování archiválií a nové pořádací aplikace               Novým impulzem pro rozvoj elektronického zpracování archiválií se stala Základní pravidla pro             zpracování archiválií vydaná roku 2013 a hned o dva roky později novelizovaná. Archivní pomůc-             ka je v nich definována jako informační systém (souhrn informací), který se vytváří při archivním             zpracování a slouží pro evidenci a orientaci v obsahu a rozsahu archivního souboru, části archiv-             ního souboru nebo jeho série a který podává informaci o souvislostech (kontextu) archiválií. Popis             archiválií se již nechápe jako tvorba jednotlivých, navzájem oddělených archivních pomůcek, ale             jako postupné doplňování a prohlubování souboru informací o nejvyšší jednotce popisu, archiv-             ním souboru (WANNER a kol. 2015).                 Výsledkem  tohoto  procesu  je  propojení  popisu  archiválií,  který  zpřístupňuje  jejich  obsah,             s informacemi o původcích, které zachycují jejich vývoj a existenci v souvislostech, dále s přístu-             povými body, které jsou navázané na popis archiválie či původce, a konečně s detailní charakte-             ristikou instituce, která o archiválie pečuje. Hovoříme zde o komplexním archivním popisu, který                                                                65","nyní chápeme jako informační systém. V tomto kontextu pak je archivní pomůcka pojímána jako            jeden z informačních systémů, jejímž prostřednictvím se archiválie zpřístupňuje v reálném či            digitálním prostředí.                Nejvýznamnější změnou ve vztahu k předchozí praxi vedoucí ke vzniku archivní pomůcky je            práce s původci, což jsou korporace, rody či osoby, z jejichž činnosti archiválie vznikly. Zatímco            dříve se archivní fond ztotožňoval s jedním původcem, kterého můžeme označit jako hlavního,            nově se k archivnímu souboru přiřazují všichni původci, kteří se podíleli na jeho vzniku. Ukáz-            kovým příkladem je archivní fond Archiv obce XY, jehož součástí jsou materiály týkající se dané            obce do roku 1945. Tyto fondy jsou kmenovými archivními soubory okresních archivů.                V dřívější praxi se věnovala popisu původce kapitola 1 úvodu a omezovala se vesměs na popis            dějin obce do roku 1945. Za původce se jednoduše považovala obec. Podle nových základních pra-            videl je povinností uvést všechny původce, jejichž materiály se ve fondu dochovaly. Fond Archiv            obce má většinou dva původce: obec do roku 1850 a obecní úřad vymezený roky 1850–1945. Pouze            v případě, že se nedochovaly archiválie do roku 1850, má pouze jednoho původce. Na druhou stra-            nu, pokud jsou součástí fondu i písemnosti po roce 1945, které z něho nelze vyčlenit (například            zápisy v pamětní knize), je nutné popsat i původce místní národní výbor.                Díky tomu, že původci se nyní popisují odděleně od archivního souboru, vytváří se charakte-            ristika každého původce pouze jednou. Pokud tedy při zpracování fondu Archiv obce XY vytvoří-            me z výše uvedených důvodů rovněž původce Místní národní výbor XY, pak tvůrce archivního po-            pisu fondu Místní národní výbor XY již znovu popis původce Místní národní výbor XY nevytváří,            ale pouze napojí ten stávající na archivní popis jím zpracovávaného fondu.                Obdobným způsobem se sdílejí i přístupové body. Jednou vytvořený přístupový bod se stá-            vá závazným pro všechny uživatele databáze, kteří jej chtějí využít. V Základních pravidlech            z roku 2015 je zakotvena povinnost využívat při tvorbě přístupových bodů databázi paměťových            institucí INTERPI (Interoperabilita v paměťových institucích). Vizí celého projektu směřujícího            ke vzniku znalostní databáze INTERPI bylo sjednotit práci paměťových institucí, jako jsou ar-            chivy, knihovny, muzea a galerie, s autoritními záznamy. Bohužel současná praxe ukazuje, že            pro potřeby archivářů je databáze INTERPI nevyhovující, ať už z pohledu struktur a obsahových            informací přístupových bodů, nebo, a to především, z důvodu ustrnutí celého projektu a tím způ-            sobené nefunkčnosti.                Roku 2018 byl po řadě jednání zahájen vývoj projektu Centrálního archivního modulu (CAM),            který by měl INTERPI pro potřeby archivářů nahradit. Do nasazení hotové databáze CAM, které            je plánováno na rok 2020, musí archiváři využívat databázi INTERPI dle platných základních            pravidel. Při přechodu z jedné aplikace do druhé bude bezpochyby významný identifikátor IN-            TERPI, který se váže na každý záznam, a v budoucnu se stane vodítkem pro sjednocování přístu-            pových bodů ze všech aplikací, které jsou v současné době využívány k pořádání.                Koncepce směřující k vytváření komplexního archivního popisu samozřejmě klade vyšší ná-            roky na dodržování formálních principů a pravidel popisu, než tomu bylo dosud. Základním prin-            cipem, který je nutno dodržovat, je princip víceúrovňové struktury, kdy každá archiválie nebo            skupina archiválií musí být v jejím rámci popsána prostřednictvím úrovní popisu. Archivní sou-            bor se popisuje od nejvyšší úrovně popisu (archivní fond nebo sbírka) přes střední úroveň (série),            až k nejnižší úrovni (složka, jednotlivost).                Plná implementace platných základních pravidel pro zpracování archiválií se již neobejde bez            úpravy a vývoje archivních softwarových systémů, mimo jiné i aplikací pro elektronické zpraco-            vání archiválií, které jsou pro zmíněnou implementaci nezbytné. Ještě před vydáním základních            pravidel pro zpracování archiválií roku 2011 podal Odbor archivní správy a spisové služby Mi-            nisterstva vnitra ČR (dále jen Odbor archivní správy) žádost o přidělení podpory Technologické            agentury ČR (dále TA ČR) na řízení projektu vývoje softwaru pro popis archiválií. V srpnu 2012            předsednictvo TA ČR seznam výzkumných potřeb doporučených k zadání schválilo. Během roku            2013 byla dodána a stále upravována technická specifikace projektu, v následujícím roce pak            TA ČR projekt v rámci programu BETA zahájila. V červnu 2015 dostala nově vyvíjená aplikace            na bázi otevřené licence název ELZA (elektronické zpracování archiválií).                Vývoj softwaru ELZA v rámci projektu BETA byl ukončen 21. února 2017. Plynule na něj            navázal  projekt  ELZA+  pod  hlavičkou  programu  BETA  2,  který  rovněž  řídí  TA  ČR.  V  rámci                                                               66","tohoto projektu, který skončí roku 2019, probíhá pilotní ověření softwaru ELZA, na jehož základě             probíhá další vývoj vycházející z potřeb archivářů zapojených do spolupráce s vývojáři. Hledají se             rovněž cesty pro zajištění jeho dlouhodobé udržitelnosti. Archivy, které mají zájem o využívání             této aplikace k elektronickému zpracování archiválií, již zažádaly a stále mohou zažádat o licenci             Odbor archivní správy.                 Vzhledem k tomu, že Odbor archivní správy, který řídí výkon správy v oblasti archivnictví,             nevydal závazné rozhodnutí o výlučném používání softwaru ELZA ve státních archivech, nebude             ani do budoucna systém elektronického zpracování archiválií jednotný. Samostatnou kapitolou             jsou pak specializované archivy, kde zavedení databázových systémů záleží výhradně na vedení,             popřípadě zřizovateli archivu. Co by však mělo být závazné, je dodržování Základních pravidel             pro zpracování archiválií z roku 2015. V současné době se souběžně vyvíjejí dva software pro             elektronické zpracování archiválií, již zmiňovaná ELZA a nová pořádací aplikace ProArchiv fir-             my Bach systems.                 Moravský zemský archiv v Brně (dále MZA) požádal o licenci softwaru ELZA a zapojuje se             do jeho vývoje. Klade si za cíl v aplikaci nejen zpracovávat všechny nově pořádané fondy, ale             do jeho struktur převést i většinu svých stávajících pomůcek. Z tohoto důvodu využil část projek-             tu ELZA+ a v rámci jednoho z minitendrů, které průběžně probíhají, inicioval úpravu aplikace,             která umožní do ELZA v režimu „starší pomůcka“ převést či přepsat již hotové archivní pomůcky.             Ty jsou v rámci MZA zpracovány v databázích JanusArchiv nebo ProArchiv, v programech Word             a Excel, popřípadě existují jen v analogové podobě. Implementací aplikace ELZA dojde ke sjedno-             cení postupů při zpracování archiválií v jednotlivých odděleních MZA (oddělení centrály, státní             okresní archivy) a především k získání dat pro plánované on-line zpřístupnění archivních pomů-             cek.                5.1.3 Základní pojmy               Předpokladem pro efektivní elektronické zpracování archiválií je znalost Základních pravidel pro             zpracování archiválií z roku 2015 a rovněž metodických pokynů pro popis jednotlivých typů ar-             chivních souborů. Metodické pokyny vznikají na základě zadání Odboru archivní správy průběž-             ně a při jejich tvorbě je brán ohled především na badatelskou vytíženost jednotlivých typů fondů.             Prioritu mají tak zvané kmenové fondy, jako jsou fondy politických, soudních či samosprávných             institucí. Cílem je dosáhnout pokud možno jednotného systému tvorby archivního popisu, který             by byl srozumitelný veřejnosti bez ohledu na místo uložení archiválie.                 Při tvorbě archivního popisu jsou klíčové následující pojmy:                 1.  entity                 2.  evidenční jednotky/typ archiválie                 3.  úroveň popisu                 4.  jednotka popisu                 5.  prvek popisu.              Entity             Spolu s novými základními pravidly vstoupil do archivního světa pojem entita, který je z pohledu             informatiky definován jako objekt reálného světa zachycený v datovém modelu. S ohledem na vy-             tváření nového informačního systému je třeba nahlížet na archiválie rovněž jako na předmět po-             pisu právě podle zásad informatiky. Pro paměťové instituce se tak entitou stal každý informační             objekt, jako je osobnost, instituce, akce, trojrozměrný předmět, událost, umělecké a jiné výkony             i jejich textové, obrazové a zvukové interpretace, které jsou předmětem jejich odborné činnosti.             Archiváři vnímají jako entity všechny původce, které v rámci tvorby archivní pomůcky popisují,             stejně jako přístupové body, které jsou povinni vytvářet, aby dostáli úkolu kladeného na ně nový-             mi základními pravidly. Entitou je obec jako původce, ale i obec jako geografický objekt. Entitami             jsou vydavatelé listin, zpracovatelé archivních souborů, sídla firem, autoři fotografií apod.                                                                   67","Evidenční jednotky            Evidenční jednotky jsou základní, obecné jednotky pro počítání a vykazování množství archivá-            lií. Zabezpečují návaznost archivních pomůcek na evidenci NAD. Podrobný rozbor evidenčních            jednotek je součástí kapitoly 4 Evidence Národního archivního dědictví a program PEvA. Z hle-            diska  elektronického  zpracování  archiválií  je  nutné  dodržovat  rozlišení  evidenčních  jednotek            pro množstevní evidenční jednotky a jednotliviny. U množstevních evidenčních jednotek, pomocí            nichž evidujeme především spisy, známe pro zpracovaný materiál pouze tři druhy: karton, fascikl            a digitální archivní jednotka. Pro jednotliviny, jako jsou listiny, úřední knihy, podací protokoly            a další archiválie evidenčně definované jako jednotlivina, slouží nepoměrně více druhů evidenč-            ních jednotek. Druh evidenční jednotky odpovídá typu archiválie.            Úroveň popisu            K vytvoření archivního popisu, který je výsledkem procesu zpracování archiválií, využíváme tak            zvané úrovně popisu. Nejvyšší úrovní popisu je archivní soubor, tedy archivní fond nebo archivní            sbírka. Od této úrovně pak postupujeme dolů směrem k nižším celkům, což mohou být části ar-            chivních souborů rozdělené tematicky či časově. V rámci těchto nižších celků pak archivní popis            prohlubujeme, čili postupujeme v popisu až na úroveň jednotlivých archiválií. Podle základních            pravidel pro zpracování archiválií rozlišujeme tři úrovně popisu:                1.  archivní soubor                2.  série                3.  složky a jednotlivosti.                Archivním souborem rozumíme archivní fond nebo sbírku. Série podle definice základních            pravidel vyjadřuje souvislosti mezi skupinami archiválií v rámci archivního souboru, což v praxi            znamená, že nahrazuje dříve běžně používané nadpisy označující části archivního souboru. Sé-            rie je podřazena úrovni archivní soubor a je možné ji členit do více úrovní. Jejich počet vychází            z vnitřního uspořádání fondu. Složitější a členitější fond zpravidla vyžaduje vytváření sérií niž-            ších úrovní, tedy druhé, třetí, případně další. Až pod sérií nejnižší úrovně jsou zaznamenány            konkrétní archiválie. Každý archivní soubor musí obsahovat minimálně jednu sérii.                Úrovní složka nebo jednotlivost se popisují konkrétní archiválie. Úroveň složka se využívá            pro popis množstevních archiválií evidovaných prostřednictvím evidenčních jednotek karton, fas-            cikl nebo digitální archivní jednotka. Rovněž v případě složek lze popis prohlubovat a vytvářet            složky nižších úrovní, dle základních pravidel označovaných jako podsložky.                Na úrovni jednotlivost zaznamenáváme archiválie evidované přímo prostřednictvím samo-            statné evidenční jednotky, což jsou z hlediska evidence archiválií jednotliviny (listiny, úřední            knihy, mapy, technické výkresy apod.). Vzhledem k tomu, že na úrovni jednotlivost popisujeme            rovněž každou archiválii, jejíž další fyzické členění na části by znamenalo porušení její integrity,            ale zároveň není základními pravidly takový typ archiválie zařazen mezi jednotliviny (protokol            ze spisu, výuční list, domovský list apod.), nemůžeme dát významově mezi pojmy jednotlivost            a jednotlivina rovnítko. Podle charakteru jednotlivosti je jí nadřazena úroveň série nebo složka.            V případě potřeby lze prohloubit popis jednotlivosti na část jednotlivosti. Tato část je entitou,            kterou sice nelze od jednotlivosti oddělit, ovšem lze ji samostatně popsat (veduta, podpis, razítko            apod.).            Jednotka popisu            Jedná se o každý záznam v informačním systému archivní pomůcky. Jednotkou popisu je jak            každá archiválie či její část, tak každá úroveň popisu.                                                                            68","Úroveň                    Jednotka popisu                        Evidenční jednotka              Archivní soubor           Archiv města Vyškov              Série 1. úrovně           Manipulace do roku 1850              Série 2. úrovně           Knihy              Jednotlivost              Purkrechtní kniha                      UKN (úřední kniha)              Část jednotlivosti        Kresba na první straně knihy              Série 2. úrovně           Spisy              Složka                    Korespondence s vrchností              KAR (karton)              Podsložka                 Z let 1820–1822              Série 1. úrovně           Manipulace po roce 1850              Série 2. úrovně           Úřední knihy              Jednotlivost              Zápisy schůzí obecního výboru          UKN              Část jednotlivosti        Otisk razítka obecního výboru              Série 2. úrovně           Spisový materiál              Série 3. úrovně           Registraturní pomůcky              Jednotlivost              Podací protokol                        PPR (podací protokol)              Jednotlivost              Index k podacímu protokolu             IND (index)              Série 3. úrovně           Spisy              Složka                    Domovské listy                         KAR              Jednotlivost              Domovský list Aloise Nováka            neevidovaná                                 Tab. 7 – Příklady úrovní popisu, jednotek popisu a evidenčních jednotek.              Prvek popisu             Každá jednotka popisu je charakterizována prostřednictvím prvků popisu, tedy údajů, které da-             nou jednotku popisu jasně definují. Jedná se například o obsah, dataci, ukládací jednotku, rozměr             apod. Ke každé jednotce popisu se vztahují povinné prvky popisu (PPP), které musí být vyplněny.             Jiné povinné prvky popisu má například listina, kniha nebo složka spisů. Vedle povinných prvků             popisu lze podle potřeby u každé jednotky popisu vyplňovat i nepovinné prvky popisu (NPP).               Série            PPP úroveň, obsah              Složka           PPP úroveň, typ složky, obsah, datace vzniku, druh kalendáře, ukládací číslo (s výjim-                               kou logické složky)              Jednotlivost     PPP úroveň, typ archiválie, obsah, datace vzniku, druh kalendáře, ukládací číslo plus                               další povinné prvky popisu pro jednotlivé typy archiválií, pro listinu například způsob                               a forma dochování, rozměry, hmotnost, velikost a množství, technika záznamu, ja-                               zyk, písmo a další                                              Tab. 8 – Příklady povinných prvků popisu.                PPP úroveň popisu                                jednotlivost              PPP typ archiválie                               úřední kniha              PPP obsah                                        Zápisy schůzí obecního výboru              NPP formální název                               Kniha o sezení obecního výboru              PPP datace vzniku                                1853–1856              PPP druh kalendáře                               gregoriánský              PPP ukládací číslo                               10              NPP fyzický stav                                 poškozena vazba              NPP rozměry, hmotnost, velikost, množství        šířka 210 mm, výška 340 mm              NPP existence kopií                              studijní kopie předkládaná veřejnosti                                  Tab. 9 – Povinné a nepovinné prvky popisu na příkladu úřední knihy.                                                                      69","5.2 Práce s pořádacím programem ELZA              5.2.1 Úvodní informace o aplikaci             V projektu, který směřoval k vývoji nového pořádacího programu ELZA, bylo od počátku stěžejní            propojení práce odborníků v oboru informačních technologiích a archivářů z praxe. Stejně tak je            velmi důležitá další spolupráce obou odvětví při nasazování aplikace v archivním prostředí i při            její údržbě a jejím rozvoji. Software ELZA je webová aplikace s vícevrstevnou architekturou.            Data jsou ukládána do relační databáze. Je od počátku programovaná tak, aby byla schopná            komunikovat i s jinými, již existujícími systémy, jakým je například databáze pro správu přístu-            pových bodů INTERPI, a byla rovněž otevřená různým řešením budoucího vývoje, ať už se bude            týkat systému pro práci s digitalizáty, či prezentačních webů.               5.2.2 Vstup do aplikace a domovská stránka              Práce v databázi je podmíněna přihlášením. Uživatelské jméno a heslo zadává do ELZA admini-            strátor, který rovněž uživateli přiděluje přístupová práva. Jakmile začne uživatel v pořádacím            programu pracovat, může si heslo změnit. Vyplnit přihlašovací údaje je nutné, kdykoliv chceme            databázi spustit. Po delší nečinnosti se ELZA automaticky odhlásí a je třeba se znovu přihlásit.                Po vyplnění přihlašovacích údajů se objeví domovská stránka s nabídkou modulů, v nichž lze            pracovat (viz Obr. 35). Pro snažší přístup k entitám, s nimiž jsme pracovali před posledním uza-            vřením databáze, nabízí ELZA na této stránce naposledy otevřené archivní soubory či zobrazené            osoby a přístupové body, které lze jedním klikem myší otevřít přímo z této domovské stránky.            V případě, že dosud neproběhly v databázi žádné operace nebo máme zájem otevřít jiný archivní            soubor, osobu či přístupový bod, který se nám přednostně nenabízí, musíme využít přepínání            mezi moduly umístěnými na horním panelu obrazovky.                                                                                      Obr. 35 – Domovská stránka aplikace ELZA.                                                               70","Domovská stránka aplikace ELZA je tvořena několika panely, jejichž rozvržení je následující             (viz Obr. 35):             –  horní panel: moduly aplikace                 o   Archivní soubory: modul pro tvorbu archivního popisu                 o   Přístupové body: modul pro tvorbu přístupových bodů vyjma fyzických osob                 o   Osoby: modul pro tvorbu popisu původce a přístupových bodů pro fyzické osoby                 o   Administrace: modul určený pouze administrátorům             –  horní panel: část za oddělovačem                 o   ovládací prvky pro právě zvolený modul                 o   mění se v závislosti na vybraném modulu             –  spodní panel                 o   naposledy otevřené archivní soubory                 o   naposledy zobrazené osoby                 o   naposledy zobrazené přístupové body                5.2.3 Modul Archivní soubory               V režimu Archivní soubory tvoříme archivní popis fondu či sbírky s výjimkou popisu původce,             který se provádí v modulu Osoby. Ve výstupu archivní pomůcky se údaje vložené do systému             v tomto modulu promítnou do kapitoly 2 až 5 úvodu a do popisu archiválií. Na úvodní obrazovce             máme možnost si založit nový archivní soubor, máme-li k tomu oprávnění. Ta uděluje uživate-             li administrátor. Pokud nemáme právo zakládat archivní soubory, požádáme osobu, která toto             oprávnění má. V případě, že je již archivní soubor založen, vybereme si ho z nabídky a otevřeme.             Obdobná pravidla platí i za předpokladu, že chceme archivní soubor smazat. Do aplikace ELZA             lze importovat archivní soubory z jiných elektronických systémů a rovněž do nich exportovat             archivní soubory z této aplikace. Importy a exporty je možné provádět i v rámci různých verzí             aplikace ELZA.              Úvodní obrazovka                                                      Obr. 36 – Úvodní obrazovka: horní, levý a prostřední panel administrátora.                                                                               71","Obr. 37 – Úvodní obrazovka: horní, levý a prostřední panel uživatele s právem editace archivního souboru.                                                              Obr. 38 – Úvodní obrazovka: pravý panel administrátora i uživatele.             Popis úvodní obrazovky (viz Obr. 36–38):            –  horní panel: prvky pro základní správu archivních souborů                o  Nový AS: slouží k přidání nového archivního souboru (zde má oprávnění pouze administ-                rátor)                o  Import: slouží k přidání nového archivního souboru z externího souboru (zde má oprávně-                ní pouze administrátor)                o  Upravit vlastnosti: umožňuje změnit základní údaje o archivním souboru                o  Změnit pravidla: umožňuje změnit pravidla používaná při pořádání archivního souboru                o  Nová verze AS: vytvoří novou verzi archivního souboru a uzavře verzi předešlou                o  Smazat AS: smaže archivní soubor (zde má oprávnění pouze administrátor)                o  Export: vytvoří soubor, který je poté možno importovat            –  levý panel: výpis všech uživateli přístupných archivních souborů            –  prostřední panel: základní informace o archivním souboru vybraném v levé části            –  tlačítko Otevřít: otevírá aktuální verzi archivního souboru            –  pravý panel: přehled vytvořených výstupů a verzí vybraného archivního souboru             Pořádání            Jakmile otevřeme archivní soubor, objeví se obrazovka s režimy umožňujícími tvorbu archivního            popisu: Pořádání, Tabulkové zobrazení, Přesuny, Výstupy, Funkce, Požadavky a Digitální entity.                                                                 72","Při přepínání mezi režimy se mění prvky umístěné na horním panelu za oddělovačem, které slou-             ží k provádění akcí vztahujících se ke konkrétnímu režimu.                 Výchozí pozice je automaticky v režimu Pořádání. Abychom mohli začít pracovat, musíme se             vždy přepnout do režimu úprav (klikneme na text Povolit úpravy v pravém horním rohu obra-             zovky). Barva lišty se změní ze zelené na růžovou. Údaje vyplňujeme vesměs v prostřední části             obrazovky. Odtud se informace automaticky promítnou do levé a pravé části obrazovky.                                                                        Obr. 39 – Úvodní obrazovka v režimu Pořádání.              Popis úvodní obrazovky v režimu Pořádání (viz Obr. 39):             –  horní panel: jednotlivé režimy modulu Archivní soubory             –  horní panel za oddělovačem: prvky pro navigaci v rámci archivního souboru                 o   Rejtříky k AP: zapnutí režimu přidávání přístupových bodů k jednotkám popisu                 o   Digitální entity k JP: zapnutí režimu přidávání digitálních entit                 o   Nastavení zobrazení: otevře dialog pro nastavení zobrazení v modulu pořádání                 o   Historie změn: otevře dialog pro správu historie změn                 o   Předchozí chyba, Další chyba: umožňuje pohyb v seznamu chyb             –  levý panel: stromové znázornění archivního souboru                 o   symbol dvou šipek směřujících k sobě Sbalit vše: skryjí se všechny jednotky popisu na úro-                 veň kořene souboru                 o   symbol překřížených oboustranných šipek: maximalizuje levý panel na úkor prostředního                 panelu             –  prostřední panel: slouží k zápisu a úpravě jednotek popisu             –  pravý panel: slouží k práci s ukládacími jednotkami, připojování příloh, sledování nesrov-                 nalostí a kontrole archivního popisu; obsahuje čtyři záložky: uložení, přílohy, nesrovnalosti,                 kontroly                                                                                  73","Obr. 40 – Prostřední panel: tvorba víceúrovňového popisu pomocí ikony + v modrém čtvercovém poli.             Popis prostředního panelu (viz Obr. 40):            –  ikona + v modrém čtvercovém poli: po najetí myší na tuto ikonu se otevře směrové menu pro                přidání jednotky popisu (viz Obr. 41)            –  číslo s lomítkem: pořadové číslo jednotky popisu v rámci uzlu (série) lomeno celkový počet                jednotek popisu v rámci uzlu            –  symbol ukazováčku směřujícího dolů: po zadání pořadového čísla umožní přechod na jednot-                ku popisu s tímto pořadovým číslem v rámci uzlu            –  symbol dvojitých šipek vlevo a vpravo: posun o padesát záznamů vzad a vpřed            –  symboly pod názvem jednotky popisu:                o  +Prvek popisu: otevírá formulář pro výběr prvku popisu                o  symbol otevřeného zámku: odemkne všechny uzamknuté prvky popisu                o  symbol ozubených kol: nastavuje míru kontroly chyb v jednotkách popisu                o  symbol hodin: otevře dialog historie změn v kontextu pro právě otevřenou jednotku popisu                o  symbol popelnice: smaže vybranou jednotku popisu            –  symboly u prvků popisu (objeví se po najetí myší na název prvku popisu)                o  symbol listu na černém podkladu: zkopíruje hodnotu prvku popisu z jednotky popisu, kte-                rá je v seznamu umístěná před současnou                o  symbol dvou listů: při jeho zapnutí se do každé nové jednotky popisu zkopíruje tento prvek                popisu i s jeho zadanou hodnotou                o  symbol uzavřeného zámku: uzamkne prvek popisu proti úpravám                o  symbol popelnice: smaže hodnotu prvku popisu u povinných prvků popisu, u těch nepo-                vinných smaže celý prvek i s hodnotou, pouze hodnota nepovinného prvku popisu se smaže                křížkem umístěným za vyplňovaným polem                o  symbol + u přidaného prvku popisu: umožňuje přidat stejný prvek popisu vícekrát                o  symbol vykřičníku v trojúhelníku: upozornění, že prvek popisu obsahuje chybu; na chybu                v celé jednotce popisu upozorňuje symbol vykřičníku v kruhu umístěný na konci řádku s ná-                zvem jednotky popisu; charakter chyby se objeví při najetí kurzoru na tyto symboly                                                                         74","Obr. 41 – Přidání jednotky popisu.                                                                                   Obr. 42 – Pravý panel v režimu úprav.              Popis pravého panelu v režimu úprav (viz Obr. 42):             –  horní panel: výběr ze čtyř záložek                 o   záložka Uložení: slouží k tvorbě a úpravě ukládacích jednotek                 o   záložka Přílohy: slouží k připojení přílohy; umožňuje vyhledat přílohu                 o   záložka Nesrovnalosti: zobrazuje chyby nacházející se v celém archivním souboru                 o   záložka Kontroly: zaznamenává kontrolu archivního souboru             –  záložka Uložení                 o   symbol plus: přidá ukládací jednotku, a to buď jednotlivě, nebo hromadně                 o   symbol papíru s tužkou: otevře formulář pro úpravu ukládací jednotky                                                                75","o  symbol ozubených koleček: nastaví rozšíření popisu ukládací jednotky                o  pole pro vyhledávání: vyhledá konkrétní ukládací jednotky; možnost hledat ve všech uklá-                dacích jednotkách nebo jen v těch otevřených či uzavřených                o pravým klikem myší na konkrétní ukládací jednotku se nabídne možnost změnit stav,                upravit nebo odstranit ukládací jednotku (viz Obr. 43)                                                                   Obr. 43 – Nabídka možnosti práce s ukládací jednotkou.                                                                                  Obr. 44 – Ukázka části hotového archivního popisu.                                                                      76","Popis ukázky části hotového archivního popisu (viz Obr. 44):             –  v levé části kmen archivního souboru             –  v prostřední aktuálně vyplňovaná jednotka popisu s rodiči a potomky             –  v pravé části údaje o vytvořených ukládacích jednotkách             –  referenční označení a pořadové číslo si tvoří aplikace sama; tyto identifikátory je nutné si                 vygenerovat v režimu funkce či výstupy (viz dále); na Obr. 44 jsou již tato čísla vygenerována                 v prostředním panelu; číselné hodnoty s lomítky v levém panelu nevyjadřují referenční ozna-                 čení, ale číslo jednotky popisu              Tabulkové zobrazení             Tvorbu archivního popisu lze provádět i v režimu Tabulkového zobrazení, v němž se nám popi-             sovaný archivní soubor znázorní formou tabulky. Prioritně však slouží toto zobrazení k hromad-             ným úpravám prvků popisu. V tabulce lze nastavit zobrazení sloupců, a to kliknutím na ikonu             znázorňující sloupce v pravém horním rohu. Symbol tužky nad každým sloupcem slouží k hro-             madné úpravě prvků popisu, přičemž lze prvek popisu nejen upravit, ale i celý smazat. Úpravy             lze provádět buď pro všechny záznamy na stránce, nebo pro záznamy celého archivního souboru.             V rámci jednotlivých sloupců lze filtrovat údaje podle kritéria, které si zvolíme. Symbol filtru je             umístěn vedle symbolu tužky.                                                                                Obr. 45 – Tabulkové zobrazení části archivního popisu.              Popis tabulkového zobrazení části archivního popisu (viz Obr. 45):             −   panel nad tabulkou: textové pole pro vyhledávání             −   symbol lupy se znakem plus: rozšířené vyhledávání             −   symbol dvou šipek v kruhu: aktualizuje data v tabulce podle zadaných filtrů             −   symbol popelnice: odebere filtry ze všech sloupců v tabulce             −   symbol sloupců: umožňuje vybrat sloupce, které se zobrazí v tabulkovém zobrazení             −   symbol filtru: otevírá formulář pro přidání filtru             −   symbol tužky: zapíná režim úprav                                                                  77","−   spodní hrana tabulky: tlačítka pro procházení stránek výpisu a možnost výběru počtu vybra-                ných záznamů na stránku                                                                           Obr. 46 – Formulář pro provedení hromadné úpravy prvku popisu.                                                             Obr. 47 – Formulář pro nastavení filtru pro prvek popisu Úroveň.             Přesuny            V rámci archivního souboru lze záznamy přesouvat. Tomuto účelu slouží režim Přesuny. Jed-            notku popisu, kterou chceme přesunout, si zvolíme v levém sloupci. Z prostřední nabídky si vy-            bereme způsob, jakým chceme záznam přesunout. V nabídce je Přesunout před, Přesunout pod            a Přesunout za. V pravém sloupci pak podle zvoleného způsobu přesunu vybereme nové umístění            přesouvané jednotky popisu. Funkcí Přesuny lze měnit i úrovně popisu.                                                                 78","Obr. 48 – Archivní popis v režimu Přesuny.              Popis režimu Přesuny (viz Obr. 48):             −   symbol lupy a pole Vyhledat: pole pro vyhledávání v jednotkách popisu             −   levý panel: kmen archivního popisu, z něhož se jednotka popisu přesune             −   prostřední panel: způsob přesunu             −   pravý panel: kmen archivního popisu, do kterého se jednotka popisu přesune               Výstupy             Režim Výstupy slouží k tvorbě výstupů z archivního souboru a k práci s nimi. Pro vytvoření nové-             ho výstupu je třeba vždy použít prvek +Nový výstup na horním panelu za oddělovačem.                                                                          Obr. 49 – Úvodní obrazovka v režimu Výstupy.                                                                          79","Obr. 50 – Založení nového výstupu.             Popis založení nového výstupu (viz Obr. 50):            –  horní panel za oddělovačem: ovládací prvky pro tvorbu a úpravu výstupů                o  +Nový výstup: umožňuje přidat nový výstup                o  symbol šipky v obdélníku: spustí generování výstupu                o  +Přidat volitelný prvek: otevře dialog pro přidání prvku popisu navázaného na výstup                o  symbol popelnice: smaže aktuálně vybraný výstup                o  symbol kopie: vytvoří kopii aktuálně vybraného výstupu            –  levý panel: seznam již vytvořených výstupů, lze je filtrovat pomocí stavu            –  prostřední panel: pole pro vyplňování hodnot            –  pravý panel: obsahuje tři záložky                o  Funkce: uvedeny funkce spustitelné nad tvořeným výstupem                o  Šablony: výpis nastavení šablony                o  Výstupy: zobrazeny soubory, do nichž byl výstup vygenerován (PDF)                                                                            Obr. 51 – Napojení na archivní soubor.                                                                80","Po založení výstupu (+Nový výstup) je nejdříve nutné provést napojení na archivní soubor             tím, že klikneme na symbol + (viz červená šipka na Obr. 51). Objeví se nabídka uzlů, z kterých             lze vytvořit výstup. Pokud jej chceme vytvořit z celého archivního souboru, vybereme úroveň             archivní soubor (viz Obr. 51). Výstup lze provést i z jeho části. Po napojení na uzel provedeme             funkce nabízené v pravém panelu (kliknutím na šipky): agregace úvodu, generátor pořadového             čísla, generátor referenčního čísla a kontrola archivního popisu.                 Jakmile program provede všechny funkce, změní se stav funkce na Dokončeno. Do polí v pro-             středním panelu se přenesou údaje z archivního popisu, který jsme provedli v režimu Pořádání             (modul Archivní soubory) a v modulu Osoby. U většiny polí lze přepnout režim automatického             generování hodnoty do režimu, ve kterém je možné ručně upravit automaticky vygenerovanou             hodnotu. Některá pole se negenerují automaticky, musí se doplnit ručně (například fyzický roz-             sah archiválií).                 Pro vytvoření souboru k vytištění archivní pomůcky je třeba spustit funkci Generovat výstup,             která je umístěna v horním panelu za oddělovačem (symbol šipky v obdélníku). Tento PDF vý-             stup archivního souboru nalezneme v pravém panelu v záložce Výstupy.              Funkce             Režim  Funkce  slouží  pro  spouštění  hromadných  akcí:  kontrola  archivního  popisu,  generá-             tor pořadového čísla, generátor referenčního označení, generátor testovacích dat, zneplatnění             inventárního čísla, generátor inventárního čísla a agregace úvodu. Pro vytvoření nové akce je             vždy třeba použít prvek +Nová akce na horním panelu za oddělovačem. Hromadnou akci spustí-             me po nadefinování typu akce a připojením na uzel prvkem Spustit na horním panelu za oddělo-             vačem (viz Obr. 53).                                                                   Obr. 52 – Úvodní obrazovka v režimu Funkce.                                                                    Obr. 53 – Formulář pro vytvoření nové akce.                                                                81","Popis formuláře pro vytvoření nové akce (viz Obr. 53):            –  horní panel za oddělovačem:                o  symbol šipky Spustit: spustí právě otevřenou akci                o  symbol popelnice Vymazat: vymaže právě otevřenou akci            –  levý panel: obsahuje seznam již proběhlých akcí            –  prostřední panel: definujeme požadovanou akci                o  typ akce: vybereme z nabídky                o  napojení na uzly: vybereme uzel                                                                        Obr. 54 – Výběr jednotek popisu pro provedení hromadné akce.             Požadavky a Digitální entity            Dosud nebyla ověřována funkčnost režimů Požadavky a Digitální entity v modulu Archivní sou-            bory. Režimy budou využívány při digitalizaci archiválií v prvním případě, v druhém pak při            tvorbě archivního popisu, jehož součástí budou digitální entity.               5.2.4 Modul Přístupové body             V režimu Přístupové body provádíme tvorbu a popis přístupových bodů pro geografické entity            a pojmy. Pro fyzické osoby, rody, korporace a události slouží modul Osoby (viz kapitola 5.2.5).            Přístupové body jsou jména, termíny, klíčová slova, fráze nebo kódy, které slouží k vyhledávání,            identifikaci a lokalizaci jednotek popisu. Z přístupových bodů lze vytvářet rejstříky k archivní            pomůcce, které slouží k podrobné orientaci v obsahu archivního souboru.                Nutnost tvořit přístupové body pro geografické entity vyplývá z povinnosti tvorby přístupo-            vých bodů k původcům archivních souborů v případě elektronické podoby archivní pomůcky. Při            popisu původce je jedním ze základních popisovaných vztahů sídlo korporace, popřípadě místa            vztahující se k osobě, rodu či události. Bez vytvořeného geografického přístupového bodu nelze            tyto vztahy vyjádřit.                                                                    82","Tvorba přístupových bodů pro pojmy není povinná, v případě potřeby věcného rejstříku však             nutná. Pojmy jsou entity popisované obecnými názvy, například „řeky“, „války“, „spisovatelé“             apod.                                                     Obr. 55 – Pole pro vyplnění geografické entity při popisu původce: nelze vyplnit ručně, je třeba vybrat entitu                                                   z geografického rejstříku.                                                                       Obr. 56 – Přístupový bod pro geografickou entitu.              Popis pole přístupové body (viz Obr. 56):             –  horní panel: prvky pro tvorbu a správu přístupových bodů uložených v systému                 o   Nový přístupový bod: slouží k přidání nového přístupového bodu                 o   Import ze souboru: slouží k přidání nového hesla či hesel ze souboru                 o   Import ze systému: slouží k přidání nového hesla či hesel ze systému (například INTERPI)                 o   Místa použití: vyhledá jednotky popisu s hledaným přístupovým bodem                 o   Smazat: smaže vybraný přístupový bod                                                                83","–  levý panel: slouží k vyhledávání v rejstříku, zobrazuje seznam přístupových bodů vypsaných                podle vybraného rejstříku a kritérií vyhledávání včetně přístupových bodů pro fyzické osoby,                korporace a události, které se vytváří v modulu Osoby            –  prostřední panel: informace o vybraných přístupových bodech, zde se provádí úpravy přístu-                pových bodů a přepíná na přístupové body vytvořené v modulu Osoby            –  pravá  část:  ikony  pro  úpravu  přístupových  bodů  a  přepnutí  do  modulu  Osoby  v  případě                přístupových bodů pro fyzickou osobu, rod, korporaci a událost (viz Obr. 57).                       Obr. 57 – Ikony pro úpravu přístupových bodů a přepnutí do modulu Osoby v případě přístupových bodů pro fyzic-                                              kou osobu, rod, korporaci a událost.              5.2.5 Modul Osoby              V modulu Osoby se vytváří popis původce a rovněž popis všech fyzických osob zmíněných v ar-            chivním popisu. Pro popis původce definovala Základní pravidla 2015 čtyři kategorie: korporace,            osoba, rod a dočasná korporace. Při tvorbě popisu původce v ELZA musíme tedy nejdříve zadat,            do které kategorie původce daného archivního souboru patří. Nabídka odpovídá typům původců            dle Základních pravidel 2015. Všechny informace týkající se původce a vyplněné v modulu Osoby            pak ve výstupu archivní pomůcky tvoří kapitolu 1 úvodu této pomůcky. Každý archivní soubor            má minimálně jednoho původce a vytvoření záznamu k němu je povinné.                                                                                Obr. 58 – Prvky popisu korporace.             Popis pole Osoby (viz Obr. 58):            –  horní panel: prvky pro tvorbu a správu osob typu osoba, rod, korporace a dočasná korporace                o  Nová osoba: slouží k přidání nové osoby                o  Import osob: slouží k přidání osob z externího souboru                o  Smazat osobu: smaže vybranou osobu                o  Použití osoby: vyhledá jednotky popisu s hledanou osobou                                                               84","–  levý panel: výpis všech osob zaznamenaných v systému společně s vyhledávacím polem             –  hlavní panel: informace o osobě vybrané v levém panelu, zde se tvoří nová osoba či upravuje                 již založená                                                                                  Obr. 59 – Navázání původce na archivní soubor.                  K propojení popisu původce a konkrétního archivního souboru dochází pomocí prvku popisu             Původce v modulu Archivní soubory a režimu Pořádání. Tento prvek popisu se v ELZA automa-             ticky nezobrazuje a musí se na tuto úroveň přidat přes prvek +Prvek popisu. Původce lze připojit             na úrovni archivní soubor, série, složka i jednotlivost. Vyhodnotit správné a účelné napojení pů-             vodce musí zpracovatel archivního popisu.                                                                   Obr. 60 – Založení nového původce typu korporace.                                                                    85","Nejčastějším typem původce je korporace. Při jejím založení vyplňujeme základní údaje, při-            čemž v případě typu rejstříku vycházíme z typologie korporativního rejstříku. Rozlišujeme tyto            skupiny korporací:                a)  administrativně vymezená území s vlastní správou,                b)  kulturní, výchovné, výzkumné a zdravotnické organizace a instituce,                c)  náboženské organizace a instituce,                d)  nadace a nadační fondy,                e)  organizace založené za účelem podnikání,                f)  orgány, organizační složky a příspěvkové organizace veřejné správy,                g)  politické organizace,                h)  profesní a zájmové organizace,                i)  sdružení organizací,                j)  spolky, společenské organizace,                k)  vojenské a bezpečnostní jednotky.                Rozlišujeme hlavní a vedlejší část jména, přičemž jako hlavní část jména se obvykle uvádí            první část názvu včetně označení korporativnosti (s. r. o., n. p., a. s.). Jako vedlejší část se uvádí            název podřízené korporace nebo části korporace. Ke jménu lze vytvořit doplněk. Typ formy jména            se vybírá z nabídky. Nejčastěji se používá typ „jméno, pod nímž je entita nejvíce známá“.                Po založení korporace vyplňujeme následující prvky popisu:                a)  formy jména: uvádí se preferovaná a variantní formy jména, u obou forem pak jeho hlavní            a vedlejší část, doplněk a typ formy jména,                b)  charakteristika: stručný nástin činnosti korporace, funkce korporace,                c)  normy: legislativní akty, podle nichž byla korporace zřízena a kterými se řídí její činnost,            legislativní akty, které původce vydal a popis vnitřních organizačních částí korporace,                d)  životopisné údaje/historie: vznik a zánik korporace, dějiny původce,                e)  vztahy: vyznačují se zde vazby na další entity, jako je například sídlo korporace, vazbu lze            vyznačit pouze na entity, pro které je v databázi vytvořeno heslo,                f)  zdroje informací, autoři: seznam použitých pramenů a literatury, autor se vybírá z rejst-            říku fyzických osob.                S výjimkou norem se stejné prvky popisu vyplňují i u původce typu osoba, rod a dočasná kor-            porace. U fyzických osob se v rámci charakteristiky nevyplňují funkce a samozřejmě odlišné jsou            i nabízené vztahy, které jsou zaměřeny na rodinu, manželství či zaměstnání. Obdobně se obsah            prvků popisu přizpůsobuje i typu původce rod a dočasná událost.                V modulu Osoby se rovněž vytváří záznamy o všech fyzických osobách zmíněných v ar-            chivním popisu (autoři archivní pomůcky, vydavatelé listin, autoři fotografií apod.), i když nejsou            původci archivního souboru. Osobní rejstřík v modulu Přístupové body tyto fyzické osoby sdružu-            je, tvorba a úprava takových hesel však probíhá v modulu Osoby.                I v případě, že nejsou vytvářeny rejstříky k archivní pomůcce, je vždy povinné v elektronické            podobě této pomůcky vytvářet přístupové body k původcům archivního souboru a k rolím entit            (vydavatelé, pečetitelé, autoři fotografií apod.).               5.2.6 Závěrem             Projekt ELZA+ pod hlavičkou programu BETA 2 stálé probíhá a jeho ukončení se předpokládá            na konci roku 2019. Během tohoto období bude pořádací program ELZA stále procházet vývojem,            u kterého se však již nepočítá s většími zásahy do základních funkcionalit aplikace. Již na pod-            zim roku 2018 připravovaná verze 1.0 by měla být plně funkční a odpovídat nárokům, které            na zpracování archiválií kladou nejen Základní pravidla pro zpracování archiválií z roku 2015,            ale i samotní archiváři.                Práce s databázovým programem pro pořádání archiválií postupně povede ke změně pohledu            na to, co je považováno za schválenou pomůcku. V současné praxi archivů je stále běžné, že po-            můcka zpracovaná v pořádacím programu je po svém schválení vytištěna, podepsána zodpovědnou                                                                86","osobou a v badatelnách předkládána badatelům. S přibývajícím množstvím archivních pomůcek             vytvořených v pořádacím programu ELZA a s jejich zpřístupněním na prezentačním webu se             v  budoucnu  předpokládá  postupné  opouštění  tvorby  tiskových  výstupů  pro  potřeby  badatelů.             Pořádací program ELZA umožňuje dynamickou správu archivních souborů, což v praxi zname-             ná, že lze do popisů podle daných pravidel zasahovat, měnit je, či doplňovat. Jakýkoliv tiskový             výstup se tak již nyní stává časovým otiskem, který fixuje archivní pomůcku v daném okamžiku.             Lze očekávat, že bude vytvořen nový mechanismus pro schvalování pomůcek, který již nebude             považovat tištěnou formu archivní pomůcky za úředně schválený výstup.                                                                                                                                             87","6  Digitalizace a tvorba bezpečnostních kopií                   v archivech                                Digitalizace archivních dokumentů patří mezi nejdůležitější a v současné době nejpoužívanější            metody jejich ochrany. Zároveň je díky ní možné řešit problematiku předkládání archiválií veřej-            nosti. Povinnost řádně pečovat o archiválie jako součásti národního kulturního dědictví ukládá            archivům zákon č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě a o změně některých zákonů (dále            jen archivní zákon). Digitalizace tedy náleží do skupiny informačních technologií, pomocí kterých            je archiv schopen plnit úkoly v oblasti odborného zpracování, zpřístupňování a zejména uchová-            vání archiválií pro příští generace.               6.1 Ochrana archiválií              Už od počátků institucionalizovaného archivnictví byla řešena potřeba ochrany a zabezpečení            vzácných archiválií, které patří mezi archivní kulturní památky (dále jen AKP) či národní kul-            turní památky (dále jen NKP), vybraných rukopisů, listin či vzácných tisků, ale i dalších spole-            čensky a historicky cenných dokumentů. Přispíval k tomu fakt, že většina takovýchto archiválií            je v archivech uložena pouze v jednom originálním exempláři, k němuž neexistuje jiná alterna-            tiva. Ochrana archiválií byla, je a bude dlouhodobě základním tématem, vinoucím se archiv-            ní problematikou a ovlivňujícím činnost archivů. Úkoly s ní spojené vedou odborné pracovníky            ke sledování nejnovějších trendů a k jejich postupné integraci do archivářovy práce.                Jedním ze způsobů ochrany archivních dokumentů je zhotovování bezpečnostních (zajišťova-            cích) kopií, dalším vytváření reprodukcí, které slouží k badatelským účelům. K jejich tvorbě se            zpočátku přistupovalo především pomocí fotografických a reprografických technik. V archivech            jsou pro oba účely fotografie uloženy na pozitivech, negativech, mikrofilmech, mikrofiších, s vyu-            žitím nových technologií i na CD, DVD, externích discích a datových úložištích, má-li je příslušný            archiv k dispozici. Zároveň bývá takto uložena i fotodokumentace restaurátorských či knihař-            ských zásahů na archivním materiálu.                V minulosti se tyto techniky využívaly zejména při ochraně cenných archiválií nebo v přípa-            dech, kdy hrozilo jejich fyzické poškození vlhkostí, světlem, prachem, znečištěním či v důsledku            špatného uložení v depozitářích. Počítalo se s tím, že v krajním případě bude pořízená kopie            schopna informačně nahradit originál. Postupně se však tato množina rozšířila o další typy ar-            chiválií v souvislosti s jejich předkládáním veřejnosti. Bylo nutné brát v potaz fakt, že neustálou            manipulací s archiváliemi dochází k jejich postupné degradaci. Zároveň bylo třeba najít takový            způsob zhotovování kopií, který by byl efektivní pro archivy a badatelsky přijatelný.                                                                        88","6.1.1 Mikrografie               Vedle fotografických a reprografických technik se ke zhotovování bezpečnostních kopií v archi-             vech  užívá  mikrografie.  Jde  o  technologii  ochranného  reformátování,  pomocí  kterého  dochází             k převedení dokumentu na svitkový film, mikrofilm nebo mikrofiš. Výsledné formáty jsou vhodné             pro dlouhodobé uchovávání informací. Při respektování podmínek, definovaných příslušným me-             zinárodním standardem, je tak možné zajistit čitelnost informací na mikrofilmu v řádu několika             stovek let. Mikrografii jako metodu dlouhodobého uchování dat podporovala též platná dobová             legislativa. Reprodukce bylo nejprve nutno zhotovovat u archiválií prohlášených za NKP a u ar-             chiválií uznaných za kulturní památky, následně ke všem archiváliím I. kategorie, na základě              tzv.  kategorizace  archiválií,  podle  níž  byly  archiválie  rozděleny  do  kategorií  I,  II,  III (Zákon,             č. 97/1974, §9; Směrnice č. 2/1975, § 15). Po zrušení kategorizace archiválií je v současném archiv-             ním zákoně uveden požadavek na zhotovování bezpečnostních kopií k archiváliím prohlášeným             za AKP (Zákon č. 499/2004, § 30). Díky výše uvedeným nařízením se podařilo zhotovit reproduk-             ce nejcennějších archiválií, které jsou uloženy v jednotlivých archivech České republiky. Většina             z nich se nachází právě na mikrofilmech či mikrofiších.              Vývoj mikrografické techniky             Techniky mikrofotografie navazovaly na vývoj fotografie, a to už od poloviny 19. století. Experi-             mentováním v tomto oboru se zabýval například anglický fotograf John Benjamin Dancer (1812–             1887), který na svoji kameru umístil objektiv umožňující snímkování předmětů ve 160tinásob-             ném zmenšení. Šlo o zmenšení, pozorovatelné pouze mikroskopem, nicméně už v roce 1853 byla             tato metoda doporučena k archivaci dokumentů. Použita však byla až v roce 1871 ve Francii,             kdy byly z důvodu dlouhodobé archivace mikrofilmovány spisy pojišťovny. Poté její používání             stagnovalo, a to až do 20. let 20. století. V roce 1925 byl mikrofilm použit ve Spojených státech             amerických při registraci šeků kvůli ochraně proti jejich padělání. Firma KODAK zde založila             společnost jménem RECORDAK, která se podílela na vývoji a výrobě mikrografické techniky.             Mikrofilmování  se  pak  využívalo  zejména  v  bankách,  obchodních  domech,  ve  veřejné  správě,             v novinářských závodech a také v knihovnách. Běžněji využívaným nosičem se mikrofilm stal až             po roce 1945. Výroba přístrojů a materiálů pro mikrografii se rozvíjela zejména v 50. a 60. letech             20. století a souběžně docházelo také k uplatňování mezinárodních norem ISO, v mnoha zemích             transformovaných v národní normy (standardy) pro mikrografii (NOVOTNÝ 2007, s. 8–9).              Mikrografie v paměťových institucích              V našem prostředí se mikrografie jako reprodukční technologie v paměťových institucích začalo             hojněji využívat ve 40. letech 20. století. Přistoupila k ní v tomto období například Národní a uni-             verzitní knihovna, dnešní Národní knihovna České republiky, která získala od Rockefellerovy             nadace darem kameru RECORDAK (Digitalizace 2018). Zajímavostí je, že v Československu byl             v té době konstruován podobný přístroj, zvaný REPROMAT, který měl pořizovat snímky z knih             a časopisů. Nehodil se však pro fotografování rukopisů, vázaných tisků či velkoformátových no-             vin kvůli silnému přítlaku skla, jež mohlo při fotografování poškodit vzácné vazby. Používaly se             tedy přístroje americké nebo francouzské výroby, konstruované tak, aby snímání předlohy umož-             ňovalo volně otevřený svazek (NOVOTNÝ 2007, s. 10). Mikrofilmovány byly v té době nejvzácněj-             ší rukopisy, později noviny, časopisy a knihovní katalogy. Rozvoj těchto postupů přišel zejména             v 60. letech minulého století a v následujícím období. Kvalitativní změnu přinesl v knihovnách             od roku 1992 projekt Kramerius zaměřený na ochranné mikrofilmování zejména dokumentů de-             gradujících kvůli kyselosti papíru. Projekt se zpočátku soustředil na technickou obnovu mikrogra-             fických pracovišť, nicméně později byl rozšířen o segment digitalizace a mimo jiné díky němu vznik-             lo v České republice první pracoviště pro digitalizaci mikrofilmů a mikrofiší (Digitalizace 2018).              Mikrofilmování v archivech             Mikrografická pracoviště v archivech bývala součástí fotografických oddělení nebo byla umístěna             v těsném sousedství konzervačních dílen. Podle možností dané instituce byla opatřena speciál-             ním vybavením, k němuž patřila kroková mikrografická kamera pro předlohy malých i velkých                                                                89","formátů, dále průběžné mikrofilmové kamery, snímající předlohy formátu A4 a později i mikro-            fišové kamery na předlohy formátu A6. Vysoké pořizovací náklady těchto přístrojů a potřeba do-            statečně zaškoleného personálu však mnoha archivům nedovolovaly si tato oddělení zřídit a byly            tak odkázány na externí služby profesionálních ateliérů. V 80. letech 20. století se součástí těchto            pracovišť stávaly také linky a kopírky na zhotovování mikrofiší. Mikrofiše, považované za vhod-            nou náhradu tradičních mikrofilmů, si výraznější místo v archivní praxi nenašly. Mikrofilmy byly            v archivech zhotovovány jednak jako bezpečnostní kopie a podle tohoto jejich účelu byly ukládány            a jednak jako studijní kopie, které byly určeny k předkládání veřejnosti a k tomuto účelu byly            příslušné studovny a badatelny vybavovány čtecími přístroji, čtečkami mikrofilmů.             Mikrofilm – je mikrografický nosič dat, který má podobu svitku nebo proužku, strany dokumen-            tu jsou na něm umístěny za sebou v jedné nebo ve dvou řadách.             Mikrofiš – je listový mikrografický nosič dat s mikrozáznamy uspořádanými do řádek a sloupců.            Je čitelný pouhým okem.             Čtecí přístroj (čtečka mikrofilmů) – slouží ke čtení zvětšených mikrozáznamů, které se pro-            mítají na odraznou promítací plochu nebo na průsvitné stínítko.                 Novější mezinárodní standardy pro mikrografii byly vydány v roce 1991. V našem prostře-            dí vyšla norma v roce 1996 jako ČSN ISO 6199 (013845) Mikrografie. Snímkování dokumentů             na 16 mm a 35 mm halogenidostříbrný mikrografický film. Pracovní postupy. Norma striktně pře-            depisuje podmínky vytváření, ukládání, kontroly a využívání mikrografických záznamů. Na ni            navazují další vydané normy, zabývající se touto tematikou.                                                                                Obr. 61 – Mikrografické pracoviště (Národní archiv).                  Moderní a funkční mikrografické pracoviště bylo vybudováno například v Národním archi-            vu v Praze (BARTL – PAULUSOVÁ – STRAKA 2004). Bezpečnostní reprodukce zde vyhotovují            od roku 1954. Kopie originálních archiválií jsou ukládány na speciální typ archivního mikrofilmu,                                                               90","který je schopen nahradit originál v případě jeho zničení. Dále jsou zhotovovány tzv. studijní             kopie, ve formě 35 mm mikrofilmu, které umožňují badatelům nahlížení do kopií archiválií, urče-             ných k uživatelské práci. Chrání se tak především vzácné dokumenty před častým používáním,             neboť nadále už jejich originály veřejnosti předkládány nejsou a pokud jsou vyžádány, předloženy             bývají jen s předchozím souhlasem ředitele archivu a pro konkrétní badatelský účel. V roce 2004             bylo pracoviště vybaveno třemi mikrografickými kamerami DA 5 a Zeutschel, které snímkují             na 35mm neperforovaný černobílý mikrofilm. Sejmuty takto byly nejohroženější archivní fondy,             například Desky zemské nebo Židovské matriky. V Národním archivu pracoviště spadá do Od-             dělení foto-, fono-, kinodokumentů a služeb veřejnosti (8. oddělení), jehož úkolem je zajišťování             veškerých fotografických prací, a to jak pro badatele (včetně pořizování digitálních reprodukcí),             tak pro potřeby archivu (výstavy, katalogy, edice, fotodokumentace archiválií před a po konzer-             vaci ad.). Dlouhodobý úkol oddělení představuje pořizování bezpečnostních reprodukcí archiválií             (35mm mikrofilmy, velkoformátové negativy, studijní kopie).                 Používání mikrofilmů však není příliš badatelsky přívětivé, protože technologie neumožňuje             vyhledávání, naopak je třeba procházet celý mikrofilm po jednotlivých políčcích, než je nalezena             požadovaná informace, jde tedy o časově náročný proces. V současné době je využívání mikrofilmů             pro badatelské účely ztíženo tím, že málokterý archiv dosud disponuje funkčním přístrojem, čtečkou             mikrofilmů. Firmy, původně se zabývající výrobou mikrografických zařízení a jejich servisem, se             časem orientovaly na progresivnější trendy. Pořízení nových či oprava starých zařízení je finančně             náročná a mizí také odborné znalosti pracovníků, kteří s touto technologií dokáží pracovat.                 Mikrofilmy by měly být coby zajišťovací kopie uchovávány v archivech a dalších paměťových             institucích v předepsaných podmínkách. Dřívější uložení v plechových schránkách s kotouči mi-             krofilmů  v  nevhodných  prostorách,  by  měly  nahrazovat  depozitáře  se  zvláštním  klimatickým             režimem relativní vlhkosti a teploty vzduchu. V archivech i knihovnách se mikrografie hojně             využívalo mimo jiné ke zhotovování bezpečnostních kopií novin, které byly a jsou takto zpřístup-             něny veřejnosti. Při jejich častém používání bohužel dochází k postupnému poškozování předlohy             a následné zhotovování kopií z mikrokopií není efektivní, neboť se snižuje rozlišení i čitelnost             následně vyrobeného mikrosnímku. Stejně tak dochází v rámci kontroly k identifikaci vadných             mikrografických nosičů, které byly nesprávně uloženy nebo jimi bylo špatně manipulováno. Zde             je tedy nespornou výhodou fakt, že mikroformáty lze jednoduše digitalizovat. Mikrografická tech-             nika byla a je i přes vše výše uvedené používána jako archivním zákonem stanovená technika             zhotovování zajišťovacích kopií v archivech a dalších paměťových institucích, nicméně je postup-             ně vytlačována obrovským potenciálem digitalizace. Neznamená to tedy, že by mikrografie v pa-             měťových institucích skončila. V dnešní době je totiž stále častěji, zejména v knihovnách, využí-             váno tzv. hybridního snímkování, které kombinuje techniky mikrofilmování a digitalizace.                6.1.2 Digitalizace v paměťových institucích               Vývoj nových technologií a působení novodobých trendů se postupně promítá do většiny činností             archivů, a tedy i do sféry péče o archiválie. Stále se používají tradiční fotografické techniky, méně             už je využívána mikrografie, považovaná dnes za zastaralou a neprogresivní. Paměťové insti-             tuce hledající za ni náhradu přijaly koncem 20. a počátkem 21. století poměrně rychle za svou             novou metodu digitalizace jako další potenciální zajištění bezpečnosti archivních dokumentů.             Digitalizace navíc oproti starším technologiím zahrnuje možnosti efektivní práce s archivními             dokumenty, zaručuje možnost přenosu i kopírování bez ztráty kvality a podněcuje zájem širší             badatelské veřejnosti o zpřístupnění archivního bohatství, ukrytého v českých archivech i jiných             paměťových institucích. Tyto podněty i zájem veřejnosti jsou velmi důležité, protože přispívají             ke zlepšení informovanosti o komplikovanosti archivní práce. V prostředí českých archivů plní             digitalizace především ochrannou funkci, neboť zájemcům o předložení originálu je podle archiv-             ního zákona předkládána jeho studijní kopie, je-li k dispozici, přičemž tuto roli může plnit i digi-             talizát. Důležitou se ovšem jeví také v oblasti uchovávání dat pro budoucí generace.                 Stejně jako u mikrografie si můžeme také v případě digitalizace povšimnout, že mezi prvními             paměťovými institucemi, které začaly tento proces používat, byly knihovny. První digitalizační                                                                91","projekty se totiž u nás objevily v 90. letech 20. století právě v knihovnách. Velký rozmach tohoto            typu ochranného reformátování však nastal počátkem 21. století, kdy se technologie digitalizace            a metody ukládání dat staly dostupnějšími. Již v roce 2000 spustily Národní knihovna České            republiky ve spolupráci s Moravskou zemskou knihovnou projekt WebArchiv zaměřený na archi-            vaci českého webu. Od roku 2004 je v provozu Manuscriptorium – digitální knihovna zaměřená            zejména na rukopisy a staré tisky. Od roku 2012 jsou pak ve zmíněných knihovnách v provozu            digitalizační pracoviště v rámci projektu Národní digitální knihovny (Digitalizace 2018).                Z archivních řad byl první vlajkovou lodí digitalizace bezesporu Národní archiv, jehož pro-            jekty nastartovaly zájem ostatních archivů, a tak se digitalizace archivních dokumentů postupně            stala běžnou náplní práce archivářů.              6.1.3 Digitalizace v archivech              Úvahy o možnosti digitální archivace se v českém prostředí objevily už v polovině 90. let 20. století.            Konkrétní výzkumné projekty v této oblasti se následně řešily v letech 2001–2005. Byly realizová-            ny ve spolupráci Odboru archivní správy Ministerstva vnitra České republiky, Českého vysokého            učení technického a Národního archivu a vedly ke vzniku a postupné realizaci projektu Národního            digitálního archivu (dále jen NDA), jehož úkolem je řešit dlouhodobé uchovávání a zpřístupňování            dokumentů v digitální podobě (viz kapitola 3.4 Digitální archivy v ČR). Konkrétní digitalizační pro-            jekty jsou pak v gesci jednotlivých archivů, z nichž mnohé mají na tomto poli již bohaté zkušenosti            (viz kapitola 6.2 Digitalizační projekty a zpřístupňování archiválií on-line).                Digitalizace  je  technologií,  umožňující  zhotovování  kopií  (reprodukcí)  originálu,  a  to  pro-            střednictvím specializované techniky, nejčastěji skeneru nebo digitálního fotoaparátu s příslu-            šenstvím. K jejím přednostem patří také možnost zaznamenávání a uchovávání barev, což je                                                                                        14            důležité zejména u archiválií, u nichž je barva přímým nosičem informace.            Fáze digitalizace             Samotný proces digitalizace lze rozdělit do několika fází, z nichž skenování dokumentů je pouze            jedním z jeho kroků.                                                               Obr. 62 – Příprava archivního materiálu k digitalizaci (Archiv města Brna).             14  Například u kolorovaných map nebo v případě, kdy je barva jednoznačným atributem archiválií, jako je tomu                u rukopisů nebo listin, barevných kreseb, plakátů apod. Proto je také jedním z důležitých kritérií při výběru sní-                mací techniky jeho práce s barvami – barevná hloubka, vzorkovací frekvence apod.                                                              92","V první fázi je nutné vybrat dokumenty, které budou digitalizovány s ohledem na několik             dopředu stanovených kritérií, přičemž nejdůležitějším z nich je jejich ochrana. V příslušných me-             todikách jsou některá z těchto kritérií přímo stanovena: „K tzv. bezpečnostní digitalizaci archiv             vždy vybere: 1. Jednotlivé archiválie anebo úzce vymezené celky archiválií, které svým obsahem             anebo formou představují z historického, společenského nebo jiného hlediska významné dokumen-             ty, jejichž případná ztráta či zničení by znamenaly podstatnou ztrátu pro společnost. 2. Archiválie             ohrožené degradací svého nosiče.“ (Metodika 2015, s. 8–9). Hlediska výběru nejsou limitována             v čase, vybírají se archiválie s trvalým významem stejně jako ty, jejichž význam je podmíněn             současným nebo budoucím zájmem veřejnosti. S ohledem na tato kritéria následuje příprava              archiválií na digitalizaci, zahrnující kontrolu fyzického stavu archiválií, řeší se konzervace nebo             potřebné restaurátorské zásahy. Součástí přípravy jsou například tyto činnosti: odstranění ko-             vových sponek, rozlepení slepených stránek, vyrovnání pomačkaných listů a ohnutých rohů, od-             stranění nečistot. Následuje nutná kontrola úplnosti souboru archiválií, jejich správného řazení,             foliace. V případě, že něco chybí, je třeba to zaznamenat do popisných metadat. K první fázi však                                                                                        15             patří i promýšlení, jakým způsobem bude daná předloha digitalizována,  je třeba vypracovat             metodiku, která zahrnuje výběr snímací techniky, ukládací formáty, příslušný metadatový stan-             dard apod.                 V druhé fázi probíhá převod dokumentu do digitální podoby, jeho případné úpravy (ořez),             kontrola kvality výsledku, tedy jeho úplnosti, čitelnosti, správnosti, tvorba a kontrola metadat             a následně jeho uložení. Pracovníci vykonávající digitalizaci musí být seznámeni se zásadami             provozu digitalizačního pracoviště, která je nutno dodržovat (Metodika 2015, s. 11).                                                                         Obr. 63 – Převod archiválie do digitální podoby (Archiv města Brna).                   Ve třetí fázi dochází ke zpřístupnění digitalizovaných dokumentů, a to buď na webovém pro-             hlížeči/portálu nebo, pokud jde o interní digitalizaci, o zpřístupnění v rámci interní intranetové             sítě.                 15  Například zda budou skenovány prázdné strany a listy. U listin je vždy digitalizován také revers, i když neobsa-                  huje žádný text.                                                               93","Čtvrtá fáze se zabývá dlouhodobou správou a ochranou digitalizovaných dokumentů, v pří-            padě projektů jejich udržitelností.                Toto rozdělení fází platí především pro jednodušší digitalizace, které se odehrávají přímo            v archivu, jedná-li se o dlouhodobé digitalizační projekty většího rozsahu, je třeba jednotlivé fáze            ještě více propracovat, zejména z hlediska metodiky, financí, řešení externími dodavatelskými            firmami apod.             Metoda a formy digitalizace            Existuje více forem digitalizace. Jednou z nich je digitalizace plná, pomocí níž se převádí nejen            forma předlohy, ale také její obsah. Příkladem je převádění plného textu metodou OCR nebo di-            gitalizace trojrozměrných předmětů. Těchto technologií se používá v archivech minimálně. V na-            šem prostředí se prosadila hlavně digitalizace pomocí tzv. reformátování, v němž jde o převod            analogových dokumentů, tedy archiválií, v listinné, obrazové nebo zvukové podobě, do podoby            digitálních dat. Vznikají tak digitalizáty, které jsou obrazem viditelných informací předloh a zá-            roveň v sobě nesou data, která podrobně informují o vzniku a dalším digitálním životě těchto            kopií (tzv. metadata). Digitalizací analogových dokumentů nezískáváme plnohodnotnou náhradu            originálu. Digitalizát je stále pouhou kopií, nesoucí informace o originálu, který však nedokáže            absolutně nahradit. Jeho nespornou výhodou je ovšem fakt, že s ním lze dále pracovat v digi-            tálním prostředí a jsou díky němu daleko překonávány možnosti využití původního originálu.            Přínosem je samozřejmě rychlá, snadná dosažitelnost informací, možnost jejich dalšího odbor-            ného zpracování a zaručení stálé kvality digitálně vyrobeného záznamu, vyznačujícího se svou            neměnností. Toho lze dosáhnout správným uložením dat na příslušných médiích. Je nezbytné            zabezpečit jejich životnost, která je ovšem kratší než u analogových dokumentů. Data je třeba            v souvislosti s novými technologiemi migrovat na nové nosiče a pro jejich zpřístupnění používat            aktualizovaný software, nebo zajistit jejich dlouhodobé uchování jiným způsobem (viz kapitola            3.3.4 Migrace a emulace). Činnosti spojené se získáváním a uchováváním dat jsou finančně ná-            kladné, nicméně se zdají být efektivní, a do budoucna, při zachování správných postupů, zaruču-            jící možnost s digitálními informacemi nadále pracovat. Zabezpečení dat je tedy dalším z velkých            úkolů, se kterými se archivnictví bude muset potýkat.                Vedle digitalizátů, o které je třeba správně se postarat, v archivu přibývá také dokumentů,            které  vznikly  primárně  jako  elektronické,  tzv.  born-digital  dokumenty.  Těchto  exponenciálně            přibývá v souvislosti s dnes již zcela běžnou prací s elektronickými dokumenty ve všech sférách            společnosti (srovnej kapitoly 2 a 3).             Digitalizační politika archivů            Tlak ze strany veřejnosti, postupně si zvykající na zpřístupňování vybraných archivních fondů            jednotlivými archivy, je v dnešní informační společnosti velký. Zřizování digitalizačních praco-            višť v archivech v rozsahu, který by odpovídal jejich potřebám je však poměrně velkou finanční            zátěží. Archivy tuto záležitost často řešily a řeší v rámci větších digitalizačních projektů, financo-            vaných buď z evropských či jiných mezinárodních projektů nebo dotacemi z ministerských, kraj-            ských, městských, dříve i okresních či obecních rozpočtů. Některé archivy využily také soukro-                                     16            mých finančních zdrojů.  Tento typ projektů je často využívám právě k vybavení či dovybavení            digitalizační linky příslušného archivu. Ke klasickým požadavkům v praktické části takovýchto            projektů patří:              16  Dlouhodobé projekty digitalizace matrik například iniciovala americká genealogická společnost Family Search,                což je organizace zřízená církví The Church of Jesus Christ of Latter-day Saints, známá také jako Mormoni. Infor-                mace dostupné z: http://www.genealogie.cz/aktivity/digitalizace/ Cit. 6. 9. 2018. Mormoni shromažďují informace                o všech osobách, které kdy na zemi žily. Potřebují totiž znát jejich datum narození a úmrtí, aby mohli vykonat                takzvaný křest za mrtvé. Podle nich je pouze mormon hoden spásy. Vykonávají proto obřady za katolíky, židy                i bezvěrce. Věří, že mrtvý má stále právo se rozhodnout, zda jejich křest přijme, či nikoli. Takto zhotovené kopie                ukládají na amerických serverech. V Česku měli v roce 2017 v paměťových institucích instalovaných 11 kamer.                Celosvětově mají k dispozici 300 stanovišť v archivech, muzeích a knihovnách. Do výše uvedeného roku investo-                vali do projektu asi 6 milionů eur. Dostupné z: https://www.lidovky.cz/mormoni-plati-digitalizaci-ceskych-matrik-                -fjz-/zpravy-domov.aspx?c=A170623_222355_ln_domov_sij. Cit. 6. 9. 2018.                                                              94","1. Vybudování digitalizačního pracoviště;                 2. Pořízení digitalizátů a řešení jejich uložení;                 3. Tvorba metadat;                 4. Zpřístupnění digitálních kopií;                 5. Rozšíření povědomí o možnostech využívání digitalizovaných archiválií směrem k veřej-                 nosti;                 6. Udržitelnost a dlouhodobé uchování pořízených snímků.                   O zájmu výše jmenovaných participovat na projektech archivů a vytvářet tak „zálohu národ-             nímu archivnímu dědictví“, svědčí množství digitalizačních podniků, které se úspěšně realizovaly             a archivy se jimi mohou bez obav prezentovat. Na druhou stranu je nutno říct, že digitalizace             v archivech není dosud centrálně řízena, a to ani ze strany Odboru archivní správy Ministerstva             vnitra České republiky, ani ze strany Národního archivu či Státních oblastních archivů. Zname-             ná to, že archivy jsou ve svém rozhodování v oblasti digitalizace nezávislé (Metodika 2015, s. 4).             Samy si stanovují v rámci výběru typ archiválií, náležejících do jejich kompetence, ze kterých             budou zhotovovány kopie, volí metodu bezpečnostního reformátování i použití konkrétní snímací             techniky, zajišťují financování. Procházejí všemi fázemi digitalizace samostatně, řídí a dozorují             potřebné činnosti až po ukládání a uchovávání digitalizátů v rámci udržitelnosti. Digitalizační             politika archivů je tedy samostatná, avšak závislá na výše uvedených kritériích, zohledňuje nut-             nost ochranné digitalizace a zároveň se řídí potřebami veřejnosti. S ohledem na to je tedy samot-             nou realizaci digitalizace archivního materiálu nezbytné plánovat. Platí to i v případě zapojení             archivu do celostátního nebo mezinárodního digitalizačního projektu. Ovšem, nastane-li případ,             v němž jde o záchranu fondů, je samozřejmě potřeba konat. Proto je dobré, když má příslušný             archiv k dispozici potřebnou techniku a prostor pro provedení záchranné digitalizace.              Digitalizační linka             Vybavení  digitalizačních  pracovišť  v  archivech  odpovídá,  jak  už  bylo  řečeno,  jejich  finančním             možnostem. Z hlediska přístrojové techniky sem patří snímací zařízení tvořené profesionálními             fotoaparáty, většinou se jedná o digitální zrcadlovky. Někde se používá i kombinovaných tech-             nologií skeneru a fotografické optiky. Plošné skenery jsou využívány pro formáty A4, A3, A2.             Některé z nich disponují automatickými podavači předloh, nástavci či zásuvkami pro skenování             transparentních předloh, například negativů, diapozitivů či filmů. Mezi speciální skenery patří             kinofilmové, mikrofilmové, knižní, průchodové nebo bezdotykové. Větší pracoviště nebo ta, která             byla vybavena pomocí dotací, disponují knižními skenery formátu A1 nebo mapovými skenery             formátu A0. Knižní skenery jsou opatřeny kolébkou pro knižní vazby, takže přítlak skla lze re-             gulovat, aby nedošlo k poškození knižních vazeb zejména u vzácných rukopisů. Mapové skenery             jsou pak určeny pro velké formáty, samozřejmě jejich výhodou je co největší skenovací plocha,             z důvodu úspory místa mohou být také průchodové, nicméně v archivech jsou preferovány plošné             skenery. Existují také hybridní kamery, které jsou schopny záznamu na mikrofilm i vytváření di-             gitálních kopií. V nabídce firem jsou i takzvané archivátory, které naopak převádějí digitální zá-             znamy na mikrofilmy nebo mikrofiše, a to s ohledem na životnost mikrofilmu. Pro archivní práci             nepřípustné je však užívání bubnových skenerů, u nichž se předlohy upevňují na rotující buben.             Důvodem je opět ochrana archivního materiálu, aby například nedošlo k popraskání materiálu,             na němž je originál vyhotoven. V knihovnách najdeme velmi pestrou škálu knižních skenerů,             přístrojů pro zhotovování reprodukcí vzácných tisků, případně větších formátů. Některé ovšem             fungují tak, že při skenování knih je odstraněna vazba. Příhodně se takové typy skenerů nazý-             vají destruktory. Skenování se tak urychlí, nicméně využití v archivu by nebylo možné. Zatímco             knihovna disponuje několika výtisky knih, v archivech pracujeme většinou s originály.                 Digitalizační pracoviště musí být pochopitelně vybaveno výkonnými počítači, v nichž je insta-             lován příslušný software. Na některých pracovištích nalezneme také reprografické stoly a fotosto-             lice, na nichž je digitalizace prováděna pomocí digitálního fotoaparátu a kalibrovaných monitorů             pod přítlačným sklem (Záňová 2017, s. 40). Princip skenování je takový, že snímaná předloha je             postupně nasvěcována a odražené světlo je ve snímacím prvku přeměněno na elektrické signály,                                                                 95","data. Ta jsou v počítači převáděna do formátů, se kterými umí pracovat grafické programy. Při            digitalizaci by archiválie měly být vystaveny osvětlení relativně neškodným studeným světlem            po dobu nezbytně nutnou pro sejmutí předlohy. I u světla je třeba dát pozor na doporučené hodnoty.            Za přípustné se považuje krátkodobé osvětlení (při expozici) s maximální intenzitou 1 000 luxů.            Vysokou intenzitou světla jsou ohroženy zejména písemnosti psané syntetickými barvami, inkousty            na bázi anilinových barev. Při digitalizaci archiválií je třeba se vyhnout přístrojům s ultrafialovým            nebo infračerveným zářením (Metodika 2015, s. 14). Princip snímání je u těchto přístrojů podobný,                                                                                       17            liší se většinou jen způsobem pohybu snímače a manipulací s originálem.  V současné době již            existují metodiky, které se zabývají výběrem vhodného snímacího zařízení pro konkrétní archivní            účely. Tyto přístroje by měly při použití splňovat požadavky eliminace rizik dalšího poškození            archiválií. Papír postižený ztrátou pevnosti se častěji natrhne, nedoporučují se tedy automatické            podavače, psací látka poškozená degradací může obsahovat trhliny, chybějící místa, přehyby. Při            výběru techniky je třeba brát ohled také na typ materiálu, který jí bude zpracováván. Při jejich            pořizování se přihlíží například také ke konstrukci zařízení, jeho velikosti a váze, skladbě a kva-            litě optických členů, typu a velikosti snímacích prvků, maximálnímu optickému rozlišení, barev-            né hloubce, denzitě (rozpoznávání různých intenzit světla), velikosti skenovací plochy, rychlosti            zpracování, možnostem správy barev, typu datového rozhraní a výstupním datovým formátům,            vybavení příslušným softwarem pro správu řízení a zpracování obrazu.                                                                                Obr. 64 – Vytěžování dat (Archiv města Brna).             Práce s digitálními dokumenty            Digitalizace je procesem, který zahrnuje nejen vyhotovení kopie, ale také návazné činnosti, jaký-            mi jsou tvorba metadat, jejich zařazení do nějaké struktury, ať už databázové nebo jiné, a vytěžo-            vání dat z kopií pro různé další účely.                Metadata obsahují data popisující souvislosti, obsah a strukturu dokumentu a jeho správu            v průběhu času. Jsou to data o datech, zpravidla hierarchicky strukturovaná podle předepsa-            ných standardů v databázi. Ukládána jsou v otevřeném formátu, nejčastěji v XML. Rozlišujeme                17  Pohybuje se buď snímací hlava vůči předloze jako u knižního skeneru nebo předloha vůči snímači například                u průchodového skeneru.                                                              96","metadata popisná, administrativní, strukturální a technická (podrobněji viz kapitola 3.1.4 Ob-             jekty a metadata v digitální archivaci).                 Obecnou strukturu informačního objektu v oblasti uchovávání digitálních dokumentů pře-              depisuje referenční model OAIS – Open archival information system. Tato struktura je složena             z datového objektu (reprodukce) a informací, které zajišťují porozumění objektu jeho uživatelům             (metadata). Podle tohoto modelu se vytváří informační balíček, představující komplexní soubor,             složený z reprodukce a metadat, určený k dlouhodobému uchování (podrobněji viz kapitola 3.2             Otevřený archivační informační systém).                 Vytěžováním rozumíme excerpci dat z digitalizovaného obsahu, nejedná se tedy o pouhé             zpřístupnění digitalizovaných kopií. Příkladem může být digitalizace evidenčních fondů (matrik,             sčítání lidu, pobytových přihlášek, fondů domovské evidence apod.), která umožňuje vytáhnout             (vytěžit) z digitalizátů potřebné údaje (jména, data, bydliště apod.). Takto vytěžená data se pak             zpřístupňují pomocí internetových portálů spolu s vyhledávači a jsou nadstavbou, kterou vítají             nejen badatelé, ale i samotní archiváři. Faktem však zůstává, že tato činnost je časově náročná,             vyžaduje odborné archivní znalosti i letité dovednosti, a to zejména v případech, kdy jsou data             vytěžována ze staršího archivního materiálu a není tedy možné k této činnosti použít nějaké au-             tomatizované programy, které v dnešní době nabízejí firmy, zabývající se právě vytěžováním dat.              Ukládání digitálních dokumentů             Pro ukládání digitalizovaných dokumentů jsou předepsány tzv. otevřené formáty, které garan-             tují dlouhodobý přístup k datům prostřednictvím licencovaných tzv. open source nástrojů s ote-             vřeným zdrojovým kódem a disponují úplným veřejným technickým popisem. Mezi ně patří pro             archivní účely uznané formáty TIFF, JPG 2000, PNG. Ke snížení objemu dat lze použít neztráto-             vé kompresní formáty s veřejně přístupným popisem. Formátů se ztrátovou metodou komprese             se využívá pouze pro tvorbu uživatelských kopií, protože ztrátová komprese nezaručuje uchování             všech informací získaných digitalizací. Grafické soubory by měly být vytvářeny v souladu s pří-             slušnou specifikací (standardem), je dobré mít k dispozici také spolehlivý validační nástroj (ově-             ření shody) (Metodika 2015, s. 21–23; k formátům podrobněji viz Příloha 1).                 Problematika dlouhodobé archivace je stále předmětem výzkumu, neboť všechna média jsou             příliš mladá na to, aby se dala prohlásit za spolehlivá a bezchybná. V dnešní době se pro archivaci             používají v prvé řadě pevné disky, ale z hlediska jejich životnosti jsou nejlépe hodnocenými magne-             to-optické disky a magnetické pásky LTO. Běžnější praxí je ukládání na CD-R a DVD disky, údaje             výrobců o jejich životnosti jsou však jen teoretické. Média může ovlivnit celá řada faktorů, například             kvalita disku, způsob vypalování, ukládací podmínky. V současné době jsou za kvalitnější z obou             považovány disky CD-R ve své novější podobě, případně i se zlatou vrstvou namísto hliníkové, pro-             tože je odolnější vůči negativním vlivům. Nevhodné pro uchovávání dat jsou přepisovatelné disky             CD-RW a DVD-RW. Z hlediska udržitelnosti je nejlepším médiem stále mikrofilm, ten ale bohužel             nedisponuje vlastnostmi digitálního dokumentu. Každý archiv si musí stanovit, jakým způsobem             v něm bude probíhat ukládání a správa digitálních dat. Je třeba přitom vycházet ze zkušeností             v jiných archivech a dodržovat doporučené standardy. Tyto otázky souvisí se strategickým plánem             rozvoje archivu, konkrétně na úseku digitálních činností s budováním systému zálohování dat, je             třeba počítat v něm s udržitelností digitálních objektů, zabezpečením odborně zaškolených osob,             které budou provádět kontrolu a potřebnou migraci digitálních dokumentů s ohledem na jejich             dlouhodobé uchovávání. Digitální dokumenty, ze své podstaty neměnné, jsou ohroženy zastarává-             ním hardware, software a médií. Jedním ze způsobů ochrany získaných dat je migrace, v níž jde             o převedení digitálních dat do datových formátů, které bude možné za použití aktuálně dostupných             software v budoucnu zobrazit a pracovat s nimi (další možnosti dlouhodobé archivace viz kapitola             3.3 Procesy pro podporu dlouhodobého uchovávání). Zvolená varianta migrace však může ovlivnit             podobu konvertovaných reprodukcí, připojená metadata, integritu digitálního objektu či autenticitu             dokumentu. Autenticitou rozumíme prokazatelnost, vypovídající o stupni důvěry uživatele vůči             celistvosti a spolehlivosti dokumentu. Uživatel potřebuje znát původ digitálního dokumentu, zda             byl od svého vytvoření změněn a kým. Tyto údaje nalezne v metadatech. Na základě požadavku             autenticity je tedy třeba provádět periodické kontroly neporušitelnosti digitalizovaných objektů.                                                                 97","Uchovávání digitálních kopií znamená pro archivy dlouhodobou odpovědnost za digitální soubory.            Je třeba eliminovat rizika ztráty jakýchkoliv informací, které soubory nesly již při svém vzniku            a zároveň dosáhnout toho, aby jejich obsah zůstal stále přístupný a čitelný. K tomu slouží budované            důvěryhodné repozitáře/archivy, které by měly zabezpečovat migraci médií a datových formátů            a zároveň i uchování informací o digitálních objektech, o jejich struktuře i prostředí (kontextu),            aby byla zajištěna smysluplnost jejich dalšího využití.             Bezpečnostní digitalizace a metodiky            Digitalizace, jak už bylo výše několikrát řečeno, se používá také jako metody pro zhotovování bez-            pečnostních (zajišťovacích) kopií, a to pomocí tzv. bezpečnostní digitalizace. Bezpečnostní kopie            vzniklá digitalizací je definována jako kopie, která v případě poškození, zničení nebo ztráty archi-            válie nahradí její originál. Obsahuje všechny podstatné vnitřní i vnější znaky a charakteristiky            původní předlohy, ukládá se na bezpečném místě a způsobem zaručujícím maximální a časově            neomezené uchování. K digitalizaci většiny typů archiválií, uložených v archivech je již k dispo-            zici podrobná metodika. Existují tak metodiky digitalizace analogových dokumentů, například            listin, úředních knih a rukopisů, registraturních pomůcek, map, atlasů, technických výkresů,            grafických listů a kreseb, tisků, pohlednic, plakátů, části spisového materiálu, kinematografic-            kých a zvukových záznamů a fotografických archiválií na transparentních podložkách (film, sklo)            (Metodika 2015, s. 4).              6.2 Digitalizační projekty a zpřístupňování archiválií on-line              Výběr dokumentů, které by měly být v určitém projektu digitalizovány, je úzce spjat s možnostmi            jejich zpřístupnění, případně i zveřejnění na internetovém portálu a také s již svrchu zmíněnou            digitalizační politikou jednotlivých archivů.                V oblasti zpřístupňování archivních dokumentů je důraz kladen na digitalizaci materiálů,            které jsou badatelsky nejvyužívanější, a u nichž je zároveň využití této metody možné. Zohled-            ňuje se především míra rizik spojených s tímto procesem, v první řadě hledisko ochrany NAD            a fyzický stav archiválií. Postupuje se podle platných zákonů a nařízení, k nimž, mimo archivní            zákon, patří zejména ochrana osobních údajů, autorské právo a následně i licenční politika, při-            hlíží se ke standardům a v neposlední řadě se do digitalizačních úvah promítají právě badatelské            zájmy. Výběr archiválií k digitalizaci se řídí také jejich rozsahem, mírou jejich archivního zpra-            cování a zpracovatelnosti v rámci zpřístupnění, tedy zda je možné z archiválií vytěžovat meta-            data, která badatelům usnadní další práci s nimi. Digitalizace fondů však neslouží jen potřebám            veřejnosti, jsou vítanou pomocí v práci také samotným archivářům. Digitalizační politika je plně            v gesci jednotlivých archivů, které samostatně rozhodují, které jimi spravované fondy a sbírky            budou digitalizovat, jakým způsobem a do jaké míry je budou zpřístupňovat. Zvažují se možnosti,            které digitalizace konkrétního fondu skýtá, potenciální nadstavba, vedoucí k plnohodnotnému            využívání digitalizátů při jejich zveřejnění. Výstupem digitalizačních projektů cílících na širokou            badatelskou veřejnost je spuštění internetového portálu, na němž jsou digitalizované dokumenty            zpřístupněny. Tyto portály jsou provozovány a spravovány příslušným archivem nebo ve spolu-            práci s IT firmami. Mohou a nemusejí být výsledkem většího projektu.                K zveřejnění se také využívá kopií postupně digitalizovaných archiválií v rámci tzv. ochranné            digitalizace. Pokud je digitalizát jednou zhotoven, je možné jej použít vícero způsoby. Jak k ulože-            ní v rámci ochrany archiválie, tak v podobě kopie určené ke studijním účelům nebo ke zveřejnění            na internetu. Předpokládá se tedy, že digitalizát je vyhotoven v co nejvyšší kvalitě, ve které je            také uložen a jeho další využití je možné podle potřeby se snížením jeho kvality. Takto jsou v ar-            chivech uloženy digitalizované AKP nebo NKP, rukopisy, listiny a pečeti. Digitalizace a zpřístup-            nění těchto cenných fondů proběhla v mnoha archivech díky některému z větších digitalizačních            projektů.                Následující přehled digitalizačních projektů je nutně výběrový a zahrnuje zejména podniky,            které osvědčily svoji životaschopnost nebo jsou významné z badatelského hlediska.                                                                98","Monasterium je název projektu, jehož cílem je prostřednictvím webových stránek www.monas-             terium.net zpřístupnit široké badatelské veřejnosti historické dokumenty, zachycující politický,             hospodářský a kulturní vývoj v Evropě především ve středověku a raném novověku, a to bez-             platně. Projekt zahájil Diecézní archiv v Sankt Pölten v Rakousku. Kromě Rakouska a České             republiky (v roce 2005 Národní archiv, v roce 2007 Moravský zemský archiv a další) do projektu             vstoupilo mimo jiné Bavorsko, Slovinsko, Maďarsko, Chorvatsko, Slovensko, Itálie, Švýcarsko             a řada dalších zemí. Jde tedy o mezinárodní projekt, v jehož čele stojí konsorcium mezinárodních             vědeckých institucí ICARUS. Zveřejněny jsou zde listiny, rukopisy nebo aktový materiál přede-             vším ze středoevropských klášterů a biskupství.                                                                                           Obr. 65 – Portál Monasterium.                  Ad fontes byl projektem hromadné digitalizace, komplexní digitální ochrany, záchrany a obec-             ného zpřístupnění nejvzácnějších historických dokumentů hlavního města Prahy, který probíhal             v letech 2007–2010. Jeho cílem byla záchrana a trvalé uchování historicky nejvýznamnějších,             památkově nejcennějších a fyzicky nejvíce ohrožených archiválií ze sbírek a fondů Archivu hlav-             ního města Prahy, významných pro národní i evropské dějiny a jejich zpřístupnění v digitální             podobě pro badatele a širokou veřejnost (Hanousek 2010). Digitalizovány byly matriky, soupis             pražského obyvatelstva, listiny, heraldická sbírka, rukopisy, spolkové archiválie apod. Zpřístup-             nění získaných digitalizátů je v současné době zajištěno prostřednictvím archivního katalogu.                                                                                 99","Obr. 66 – Projekt Ad fontes (Archiv hlavního města Prahy).                                             18                Systém Archivní katalog,  vyvinutý firmou Bach Systems s. r. o., umožňuje zpřístupnění            archivních pomůcek Archivu hl. města Prahy a také slouží ke zpřístupnění digitálních reproduk-            cí archiválií, spadajících do jeho péče. Mimo sbírky matrik zde nalezneme také badatelsky ceněné            fondy obrazových archiválií, například digitalizovanou sbírku fotografií, vedut, portrétů, sbírku            map a plánů, listiny, rukopisy a typáře. Také jsou zde k nalezení digitalizované školní nebo farní            a obecní kroniky a mnohé jiné fondy. Stejná firma se spolu se Zemským archivem v Opavě také            dlouhodobě podílí na tvorbě Archivního Vademeca, umožňujícího zpřístupnění informací o ob-            sahu zpracovaných archivních fondů a sbírek Zemského archivu v Opavě a jeho organizačních            jednotek – státních okresních archivů, všem uživatelům. Přes tento portál je možné digitalizova-                                          19            né dokumenty také prohlížet.  Mezi zveřejněné digitalizované fondy zde patří například listiny,            matriky, kroniky, mapy a plány, sčítací operáty, pozemkové knihy, třídní výkazy apod.                                                                             Obr. 67 – Archivní katalog (Archiv hlavního města Prahy).             18  Dostupný z: http://katalog.ahmp.cz/pragapublica/. Cit. 10. 11. 2018.            19  Dostupné z: http://digi.archives.cz/da/. Cit. 10. 11. 2018.                                                             100","Obr. 68 – Archivní Vademecum (Zemský archiv v Opavě).                  Moravský zemský archiv zpřístupňuje digitalizované soubory prostřednictvím portálu Bada-             telna. Jde o výstup ze systému ARCHIV 8 firmy COMIMPEX−SOFTWARE spol. s. r. o., který             byl ve spolupráci s Moravským zemským archivem vyvinut a spuštěn v letech 1990–2013. Na-             jdeme zde jednak odkazy na portál Acta Publica (viz níže), nově je také možné pro přístup k ma-             trikám využít zobrazení původců na mapy.cz a dále do aplikace, která zpřístupňuje indikační             skici Stabilního katastru z let 1824–1931. V rámci této webové aplikace bude archiv postupně             prezentovat digitalizované inventáře a katalogy archivních fondů. Součástí některých z nich jsou             i digitalizované ukázky vlastního archivního materiálu.  20                                                                        Obr. 69 – Portál Badatelna (Moravský zemský archiv).                20  Dostupné z: http://www.mza.cz/a8web/a8apps1/a8apps1.htm. Cit. 10. 11. 2018.                                                              101","21                DigiArchiv  SOA v Třeboni je webová aplikace sloužící ke zpřístupnění digitalizovaných            materiálů. Je součástí Digitálního archivu Státního oblastního archivu v Třeboni, systému pro            bezpečné uchování, správu a zpřístupnění digitalizovaných materiálů. Kromě všeho výše uvede-            ného, poskytuje například elektronickou verzi periodika Archivum Trebonense. V nabídce na-            lezneme také vítané cizojazyčné slovníky, slovník archivní terminologie nebo zeměpisný rejst-            řík, elektronickou pomůcku, vztahující se k lokalitám obsaženým v digitalizovaných materiálech            Státního oblastního archivu v Třeboni.                                                                         Obr. 70 – Digiarchiv (Státní oblastní archiv Třeboň).                 Mimo vzácné archiválie jsou badateli nejčastěji žádány v archivech uložené a pro genealogy            nepostradatelné evidenční fondy, jakými jsou v prvé řadě matriky, dále fondy sčítání lidu, do-            movské listy, pobytové přihlášky, soupisy obyvatelstva nebo národnostní či spolkové katastry.            Tyto dokumenty byly vždy hojně využívány a bylo tedy logické přistoupit k jejich digitalizaci co            nejdříve. Nadstavbu u tohoto typu dokumentů skýtá možnost vytěžování dat, která jsou pak po-            mocí vyhledávače vodítkem k hledané informaci. Digitalizace matrik umožnila konzervaci těchto            cenných archiválií, které v archivech již nadále nejsou badatelům předkládány. Digitalizované            matriky lze dnes procházet už jen na internetu. Zpřístupněny jsou matriční knihy, které splnily            zákonem předepsané skartační lhůty (100 let pro knihy narozených a 75 let pro knihy oddaných            a zemřelých). Tento typ archivního materiálu, spadající do péče oblastních archivů, byl digitalizo-            ván v rámci několika projektů a příslušné odkazy je možné nalézt na webových stránkách těchto            archivů. Židovské matriky jsou uloženy v Národním archivu.    22                 Matriky veřejnosti zpřístupňuje Moravský zemský archiv přes portál Acta publica (http://            actapublica.eu/). Jedná se o společnou přeshraniční spolupráci s Rakouskem. Finančně byla zpo-            čátku  zaštítěna  penězi  z  Evropské  unie  v  rámci  programu  European  Territorial  Cooperation            – Austria – Czech Republik 2007–2013, v současné době, v rámci udržitelnosti, portál spravuje            Moravský zemský archiv. Digitalizované matriky prezentují veřejnosti na svých stránkách přes            příslušné odkazy také Archiv hlavního města Prahy, Státní oblastní archiv Praha, Státní oblast-            ní archiv Třeboň, Státní oblastní archiv Litoměřice, Státní oblastní archiv Plzeň, Státní oblastní            archiv Zámrsk, Zemský archiv v Opavě. Matriční rozcestník lze nalézt na stránkách Digitálního                21  Dostupné z: https://digi.ceskearchivy.cz/ Cit. 10. 11. 2018.            22  Odkazy na digitalizované matriky jsou dostupné z: http://www.genealogie.cz/aktivity/digitalizace/. Cit. 6. 9. 2018.                                                             102","archivu Státního oblastního archivu Třeboň (https://digi.ceskearchivy.cz/matriky-matricni_roz-             cestnik_ceske_republiky). Židovské matriky zpřístupňuje přes internetový portál Národní archiv.                                                                                        Obr. 71 – Portál Acta publica (Moravský zemský archiv).                   Mezi další fondy evidenčního charakteru, které již byly veřejnosti zpřístupněny, patří poby-             tové přihlášky a fondy sčítání lidu.                   V Národním archivu byly zpřístupněny pobytové přihlášky pražského policejního ředitelství             (konskripce) z let 1850–1914. Projekt digitalizace tohoto obsáhlého archivního fondu se podaři-             lo realizovat v letech 2006–2011 a zpřístupňuje badatelům 664 651 policejních přihlášek. V data-             bázi je uloženo 2 054 852 záznamů o osobách, jejichž jména se na konskripcích vyskytla. Databázi             a všechny potřebné informace lze nalézt přímo na stránkách NA. Důvody ke zpřístupnění fondu             veřejnosti jsou zde shrnuty takto: „Údaje zachycené v konskripcích jsou samozřejmě badatelsky             velmi žádané, protože umožňují sledovat pobyt konkrétních osob, změny bydliště, rodinné poměry             apod. Tento zvýšený badatelský zájem a špatný fyzický stav archiválií byly důvodem k uzavření             fondu pro badatele, kteří nešetrně rozlepovali na řadě míst slepené, křehké a lámavé konskripční             archy. S ohledem na ochranu unikátního souboru archiválií a na nutnost jejich zpřístupnění byla                                                  23             zvolena metoda jejich digitalizace.“  Vytěžována jsou jména všech osob na přihláškách uvede-             ných, orientace v databázi je badatelsky vstřícná a na webových stránkách je k dispozici také             manuál k jejímu použití.                   23  Dostupné z: http://www.nacr.cz/fondy-a-pomucky/digitalni-badatelna/konskripce/. Cit. 10. 11. 2018.                                                              103","Obr. 72 – Digitalizované pobytové přihlášky (Národní archiv).                                                                        24                V Archivu města Brna byla přes portál Digiarchiv  zpřístupněna část fondu sčítání lidu            z období 19. století. Projekt Digitalizace Archivu města Brna byl spolufinancován z prostředků            Evropského fondu pro regionální rozvoj prostřednictvím Integrovaného operačního programu.            Sčítací archy obsahují jedinečné informace o osobách, které v městě Brně, jeho předměstích a při-            pojených obcích žily. Jedná se o významný historický pramen pro potřeby sociologického a demo-            grafického výzkumu a zároveň o badatelsky velmi využívaný fond. Současně s digitalizací bylo            provedeno také vytěžení základních identifikačních údajů ze sčítacích operátů o osobách a do-            mech a byl vytvořen potřebný vyhledávací formulář, který badatelům práci na webu usnadňuje.            Sčítací operáty byly restaurovány, zakonzervovány a nejsou již předkládány veřejnosti.                                                                 Obr. 73a – Digitální archiv Sčítání lidu – vyhledávací formulář (Archiv města Brna).                  24  Dostupné z: http://digiarchiv.brno.cz/home. Cit. 10. 11. 2018.                                                             104","Obr. 73b – Digitální archiv Sčítání lidu – zobrazení ščítacího operátu (Archiv města Brna).                  Zpřístupňované jsou postupně také archivní sbírky zahrnující obrazové materiály, jako jsou             veduty, mapy a plány, fotografie, pohlednice, grafiky, plakáty, vyhlášky apod. Obecní, farní či             školní kroniky jsou dalšími zajímavými fondy, které se v poslední době často objevují na portá-             lech zpřístupňujících NAD.                  Portál  Badatelna.eu,  provozovaný  firmou  LemonBone,  zpřístupňuje  jednak  archivní  po-             můcky a jednak digitalizované fondy některých českých archivů. Národní archiv prostřednic-             tvím tohoto portálu zpřístupnil například digitalizáty Matrik židovských náboženských obcí                               25             z let 1784–1949.  V roce 2011 zde byly zpřístupněny všechny digitalizované svazky matrik ži-             dovských náboženských obcí uložené v Národním archivu.  Přes portál je přístupno také prvních                                                                        26             260 knih z fondu Desky zemské větší. Na tomto portálu zpřístupňují své archivní pomůcky a také             digitalizované fondy Archiv ministerstva zahraničních věcí, Památník národního písemnictví,             Knihovna národního muzea a Archiv univerzity Karlovy.                                         25  Dostupné z: http://www.badatelna.eu/fond/1073. Cit. 10. 11. 2018.             26  Dostupné z: http://www.badatelna.eu/fond/2098. Cit. 10. 11. 2018.                                                              105","Obr. 74 – Portál Badatelna.eu.                                                                           Obr. 74 – Portál Badatelna.eu.                 Mezi badatelsky přitažlivé a pro archiváře vítané patří zapojení archivů do projektů, které            zveřejňují bohatství mapových sbírek v paměťových institucích a prostřednictvím sofistikova-            ných nástrojů umožňují těmto archiváliím další život a využití ve virtuálním světě. Jedním z prv-            ních byl projekt Staré mapy online,  jehož cílem byl vývoj technologie, která by umožňovala                                                   27            zpřístupňovat na internetu kvalitně georeferencované mapy a další dokumenty grafické povahy.            Do projektu, který stále běží, je možné se zapojit a stát se tak jedním s mnoha, kteří pomáhají            k virtuálnímu zobrazení zpracované staré mapy ve 3D prostoru.    28                                                                                       Obr. 75 – Portál StareMapy.cz.             27  Prvotní  projekt  vznikl  v  Moravské  zemské  knihovně,  dnes  už  přesahuje  hranice  naší  republiky.  Dostupné  z:                http://www.oldmapsonline.org/. Cit. 10. 11. 2018.            28  Dostupné z: https://staremapy.cz/. Cit. 10. 11. 2018.                                                             106","Archivy se zapojily také do výzkumu nových metodik a technologií digitalizace, zpřístupně-             ní a využití starých map, plánů, atlasů a glóbů. Projekt s názvem Kartografické zdroje jako             kulturní dědictví byl financovaný Ministerstvem kultury a zaměřený na digitalizaci a zpři-             stupňování historických dat, navazující aplikace (např. GIS), a na vyhodnocování výpovědní hod-             noty kartografických pramenů z hlediska rekonstrukce historické krajiny a sídelních struktur.             Řešitelem projektu byl Výzkumný ústav geodetický, topografický a kartografický, v.v.i. (VÚGTK             ) a Historický ústav Akademie věd České republiky, v. v. i. Zapojili se také Státní oblastní archi-             vy v Třeboni, Plzni a Zámrsku. Své archiválie archivy poskytly v digitalizované podobě na web             Virtuální mapové sbírky.  29                  Je zde také třeba zmínit projekt Digitalizace archivních materiálů komunistických             bezpečnostních  složek.  Byl  to  jeden  z  úkolů  stanovených  zřizovacím  zákonem  Ústavu  pro             studium totalitních režimů (dále jen ÚSTR) a jemu podřízenému Archivu bezpečnostních slo-             žek (dále jen ABS). Mělo jít o urychlený převod převzatých dokumentů do elektronické podoby.             Projekt byl spuštěn hned v roce 2007. Soubory jsou přístupné přes portál eBadatelna, kam jsou             zařazovány plně digitalizované fondy, k nimž existují alespoň základní popisné informace, které             umožní badatelům samostatnou orientaci.    30                  Společným projektem odboru archivní správy a spisové služby Ministerstva vnitra ČR, odbo-             ru archívov a registratúr Ministerstva vnútra SR, Archivu hlavního města Prahy a firmy Bach             systems s. r. o. je projekt internetového zveřejnění digitalizovaných Vedut v českých a slo-             venských archivech. Databáze vznikla s využitím dat shromažďovaných od 90. let 20. století             v rámci Soupisu vedut vzniklých do roku 1850. Ten byl po řadu let vytvářen českými archiváři             a publikován odborem archivní správy a spisové služby MV. Vytváření soupisu pokračuje i v sou-             časnosti. V roce 2009 došlo k dohodě mezi odborem archivní správy a spisové služby Ministerstva             vnitra (data), Archivem hlavního města Prahy (server) a firmou Bach Systems (aplikace) o zpří-             stupnění těchto záznamů a obrazů vedut, které pořídily jednotlivé archivy v České republice. Ap-             likace zpřístupňuje záznamy v doposud publikovaných svazcích soupisu a doposud digitalizované             obrazy těchto předloh. Datová i obrazová základna zpřístupňovaná touto aplikací je průběžně             aktualizována a rozšiřována.  31                                                                     Obr. 76 – Portál Veduty v českých a slovenských archivech.              29  Dostupné  z:  http://www.chartae-antiquae.cz/cs/?view=49.9954,14.3536,8\&year=1200,2000\&scale=100,7500000.                  Cit. 10. 11. 2018.             30  Více dostupné z: https://www.ebadatelna.cz/. Cit. 10. 11. 2018.             31  Informace převzaty z: http://www.veduty.cz/veduty/. Cit. 10. 11. 2018.                                                              107","Výše uvedené digitalizační projekty a způsoby jejich zveřejnění jsou pouhou ilustrací sou-            časného stavu, protože projektů se od počátku 21. století podařilo realizovat daleko více, ale to            je již na badateli samém, aby si potřebné údaje našel zpřístupněné na internetu. K tomu mohou                                                                                         32            sloužit různě vytvořené webové rozcestníky, které mu pomohou v orientaci.            Konference o digitalizaci a co po nás zbude            Digitalizace je i nadále tématem, které archiváře, knihovníky, informatiky a další odborné pra-            covníky z oboru zajímá a vzniká tak stálá potřeba sdělovat si vzájemné postřehy, nápady, pro-            mýšlet společné projekty, konfrontovat názory a sdílet zkušenosti v této oblasti. Platformou toho-            to sdružování bývají periodicky se konající setkání, konference, semináře, kulaté stoly a panelové            diskuse v rámci jednotlivých odborných akcí, které pořádají jednak samy archivy, tradičněji však            knihovny, a je to také stále živé téma na konferencích pořádaných Českou archivní společností,            Sdružením Co po nás zbude  a dříve i Českou informační společností, pobočkou při Národním                                         33                    34            archivu . K tématu mají samozřejmě co říci také semináře pořádané oborovými katedrami pří-            slušných vysokých škol a univerzit.                Tradičním místem setkávání se stala konference pořádaná Svazem knihovníků a informač-            ních pracovníků ČR (dále jen SKIP), Národním archivem a Národní knihovnou ČR s názvem                                                          35            Archivy, knihovny, muzea v digitálním světě.  Na webu SKIP je možné nalézt elektronické verze            všech přednesených příspěvků od roku 2010 a projít si tak vývoj v této oblasti. Právě zde totiž            archivy často prezentují nejnovější výsledky své činnosti v oblasti digitalizace archiválií.                                                                          Obr. 77 – Stránky konference Archivy, knihovny, muzea v digitálním světě.               32  Dostupné z: http://www.badame.cz/. Cit. 10. 11. 2018. Odkazy na další viz v poznámkách tohoto textu.            33  Více o sdružení dostupné z: http://www.cnz.cz/. Cit. 10. 11. 2018.            34  Dostupné z: http://cesarch.cz/cis/2016/02/. Cit. 10. 11. 2018.            35  Dostupné  z:  https://www.skipcr.cz/akce-a-projekty/akce-skip/archivy-knihovny-muzea-v-digitalnim-svete.  Cit.                10. 11. 2018.                                                             108","6.3 Závěr               Digitalizace archivům usnadňuje práci v oblasti ochrany a zpřístupňování archiválií široké ve-             řejnosti, umožňuje s příslušným softwarem vyhledávání digitalizovaných dokumentů a tím zpře-             hledňuje práci archivářům, je velkým přínosem také při vydavatelské činnosti archivů, přispívá             k modernizaci archivnictví jako oboru a rozšiřuje tak jeho možnosti v rámci předepsaných činnos-             tí. Zároveň však patří mezi nákladné a dlouhodobé závazky. Proto by měl být celý tento proces             v archivech dobře promýšlen a z hlediska legitimizace nákladů by mělo být co nejvíce digitalizo-             vaných dokumentů zpřístupňováno široké veřejnosti prostřednictvím uživatelských kopií. Ne-             méně pozornosti však je třeba věnovat také ochraně bezpečnostních digitálních kopií. Důležitým             úkolem zůstává zajištění integrity a autenticity dat s využitím příslušných standardizovaných             formátů, určených pro dlouhodobé ukládání dat, správná volba ukládacích médií, kvalitní správa             uložených dat a zabezpečení jejich dlouhodobého uchování. Zcela klíčové pro další využití digita-             lizátů je pak jejich opatření kvalitními metadaty.                                                                                                                                 109","7. Summary                                Digital archiving                  This monograph summarizes the issues of digital archiving in the Czech environment. The            term digital archiving is used in a broader sense, which covers not only the handling of born-dig-            ital documents throughout their life cycle (from their creation, selection, registration, and perma-            nent storage, through to the processing of them and making them accessible to researchers), but            also the digitizing of analogue documents, accessing archival material in virtual space and  using            information technologies in archives in general.                The first chapter contains an analysis of the standards and their use in practice in records            management. It describes the responsibilities of the creators of documents and the implementa-            tion of a national standard in their electronic records management systems. The second chapter            describes the project of National Digital Archives and Archival Portal, including the selection            of electronic records, validation, and the long term preservation of data. It focuses on the open            archival information system (OAIS) and its implementation in the National Digital Archives            and also introduces the relevant legislation. The following two chapters introduce the basic tools            for the electronic registering of archival documents and the processing of them. Two programs            are described in detail, namely, PEvA and ELZA. The final chapter is devoted to the protection            of archival documents by means of creating microfilms and digitalization. It also focuses on the            digitizing of archival material in order to make it accessible through various archival portals            (Monasterium, Vacemecum, Digiarchiv etc.).                There are three appendices at the back of the book. They describe document formats for            long term preservation, the use of metadata schemes in memory institutions and selected tools            supporting long term preservation. Another important feature is the glossary of basic terms on            digital archiving that are used in the text.                                                                                          110","8 Slovníček vybraných pojmů                                     Analogový dokument je takový dokument, který není možné bez ztráty informace oddělit             od svého nosiče (na rozdíl od dokumentu digitálního). Mezi analogové dokumenty nepatří diske-             ty, CD, DVD média nebo přenosné USB nosiče dat.                 Autenticita je vlastnost dokumentů charakterizující jejich originální původnost a hodnověr-             nost.                 Autentizační prvky digitálních dokumentů jsou nástroje ověřující originální původnost             a hodnověrnost dokumentů a prokazující jejich existenci v čase. Jedná se o elektronický podpis,             elektronickou pečeť a elektronické časové razítko.                 Autorizovaná konverze je převedení dokumentu z analogové podoby do digitální nebo na-             opak, které je spojeno s ověřením shody obsahu obou dokumentů připojením ověřovací doložky.             Dokument vzniklý konverzí má stejné právní účinky jako ověřená kopie původního dokumentu.                 Czech POINT (Český Podací Ověřovací a Informační Národní Terminál) je univerzální kon-             taktní místo veřejné správy poskytující občanům zejména ověřené výpisy z informačních systé-             mů veřejné správy, např. Výpis z Rejstříku trestů, Výpis z Katastru nemovitostí, Výpis z bodové-             ho hodnocení řidiče, Výpis z Veřejných rejstříků atd. a řadu dalších služeb, např. podání Žádosti             o zřízení datové schránky nebo autorizovanou konverzi dokumentů. Jeho služby jsou dostupné             na více než 7 212 místech, převážně v České republice (např. Česká pošta, krajské a obecní úřady,             notáři), ale též na některých zastupitelských úřadech po celém světě.                 Datová schránka je speciální datové úložiště, které slouží k doručování elektronických do-             kumentů mezi orgány veřejné moci a fyzickými a právnickými osobami.                 Datová zpráva je v rámci eSSL taková zpráva, která je doručovaná na elektronickou adresu             podatelny, do datové schránky, na technických nosičích, příp. jinou formou elektronické komu-             nikace.                 Digitalizace je převod informace z analogové podoby do podoby digitální, tedy spojitého zá-             znamu do nespojité posloupnosti digitálních údajů.                 Digitalizát je digitální dokument, který je výsledkem digitalizace.                 Digitální dokument je takový dokument, který umožňuje oddělení v něm obsažených infor-             mací od nosiče, na kterém je uložen, například tzv. migrací, která je žádoucí, protože včas prove-             dený přepis dat na jiný nosič (médium) dokáže potřebné informace uchovat v nezměněné podobě.                 Dlouhodobé uchovávání viz LTP.                 eIDAS (electronic IDentification, Authentication and trust Services) je nařízení Evropského             Parlamentu a Rady (EU) č. 910/2014 ze dne 23. července 2014 o elektronické identifikaci a služ-             bách  vytvářejících  důvěru  pro  elektronické  transakce  na  vnitřním  trhu  a  o  zrušení  směrnice             1999/93/ES. Toto nařízení patří mezi nejvýznamnější iniciativy v oblasti budování jednotného             digitálního trhu. Jeho cílem je zvýšit důvěryhodnost elektronických transakcí v rámci vnitřního             trhu EU.                 Elektronická pečeť je prostředek sloužící k označení a prokázání původu a pravosti digi-             tálního dokumentu. Jedná se o údaje v elektronické podobě, které jsou připojeny k digitálnímu             dokumentu nebo jsou s ním logicky spojené, s cílem zaručit jeho původ a integritu. Elektronickou             pečeť využívají právnické osoby.                                                                111","Elektronická podatelna je informační systém (tedy technické vybavení, jeho obsluha, pra-            vidla pro jeho fungování a vlastní data), který plní úlohu přijetí datové zprávy, jejího uložení, evi-            dence, ověření některých náležitostí, zejména elektronického podpisu, a jejího předání k dalšímu            vyřízení, a na druhé straně uložení a evidenci vypravovaných datových zpráv, jejich podepisování            a odeslání.                Elektronické  časové  razítko  je  jeden  z  autentizačních  prvků  digitálního  dokumen-            tu, který potvrzuje jeho existenci v čase. Prokazuje čas vytvoření dokumentu a lze ho připojit            i k elektronickému podpisu. Jedná se o službu zaštítěnou certifikační autoritou.                Elektronický podpis je prostředek sloužící k ověření jednoznačné identity podepisující oso-            by ve vztahu k digitálnímu dokumentu. Představuje tak jeden z autentizačních prvků digitálních            dokumentů. Jedná se o údaje v elektronické podobě, které jsou připojeny k digitálnímu dokumen-            tu nebo jsou s ním logicky spojené.                Elektronický systém spisové služby (eSSL) je specializovaný systém na podporu příjmu,            evidence, zpracování, oběhu a ukládání dokumentů v digitální podobě a také metadat (data po-            pisující souvislosti, obsah a strukturu dokumentů a jejich správnost v průběhu času) dokumentů            v podobě analogové.                Entita je v informační technologii obecně libovolný objekt reálného světa zachycený v dato-            vém modelu. V rámci eSSL jsou mezi entity zařazeny dokument, rozpracovaný dokument, věc-            ná skupina, spis, typový spis, součást a díl. V rámci archivního popisu entity zahrnují původce            a všechny přístupové body vytvářené během zpracování archivního fondu.                ICR (Intelligent Character Recognition) je technologie rozpoznávání znaků ručně psaného            textu.                Informační systém datových schránek je informačním systémem veřejné správy, který            obsahuje informace o datových schránkách a jejich uživatelích. Správcem systému je minister-            stvo vnitra, jeho provozovatelem je Česká pošta. Systém slouží pro zaručenou elektronickou ko-            munikaci mezi orgány veřejné moci a dalšími uživateli datových schránek a mezi orgány veřejné            moci navzájem.                Jednoznačný  identifikátor  dokumentu  je  v  elektronické  spisové  službě  znak  neoddě-            litelně spojený s dokumentem, který zajišťuje nezaměnitelnost a jedinečnost takto označeného            dokumentu. Jednoznačný identifikátor musí obsahovat minimálně označení, případně zkratku            původce a alfanumerický kód.                LTO (Linear Tape Open) je technologie, používaná pro záznam dat na magnetické pásky.            Vznikla ve spolupráci firem IBM, Hewlett-Packard a Seagate. Jde o otevřený formát pro páskové            produkty určené pro použití ve středně náročných systémech a na ostatních serverech.                LTP (Long Term Preservation) představuje dlouhodobou ochranu digitálních dokumentů,            jejímž cílem je zajistit pokud možno jejich trvalou udržitelnost.                Metadata jsou data popisující jiná data (tedy „data o datech“). Označují strukturované infor-            mace, které popisují, osvětlují, lokalizují a různými způsoby usnadňují vyhledávání a využívání            informačního zdroje.                Migrace dat je proces, ve kterém dochází ke kompletnímu přesunu dat z jednoho systému            (případně aplikace či diskového pole) do druhého.                MoReq  (Model Requirements for the Management of Electronic Records) je mezinárodní            standard stanovující minimální požadavky, které musí splňovat konkrétní elektronický systém            pro správu dokumentů, aby byl funkční a kompatibilní s jinými systémy.                OAIS (Open Archival Information System) neboli referenční model Otevřeného archivního            informačního systému je model dlouhodobého archivu popisující jeho základní komponenty, vaz-            by a funkce.                OCR (Optical Charakter Recognition) je technologie optického rozpoznávání znaků, kdy se            program z naskenovaného obrázku snaží rozpoznat znaky, a ty převést do editovatelné podoby.                Transakční protokol je soubor informací o všech operacích v eSSL (ať již automatických            nebo provedených jednotlivými uživateli), které ovlivnily nebo změnily dokument resp. jednotlivé            entity.                                                                 112","Zkratky:             AIP               Archival Information Package             DCC               Digital Curation Centre             DIP               Dissemination Information Package             DOI               Digital Object Identifier             DPC               Digital Preservation Coalition             eIDAS             electronic IDentification, Authentication and trust Services             ERMS              Electronic Record Management Systém             eSSL              elektronický systém spisové služby             ISBN              International Standard Book Number             ISO               International Standard Organization             ISSD              Informační systém pro správu dokumentů             ISSN              International Standard Serial Number             MoReq             Model Requirements for the Management of Electronic Records             NArP              Národní archivní portál             NSESSS            Národní standard pro elektronické systémy spisové služby             SIP               Submission Information Package             URN               Uniform Resource Name                                                                                                                           113","9 Přílohy                                Příloha č. 1 – Formáty souborů a digitální archivace              Vyhláška č. 259/2012 Sb., o podrobnostech výkonu spisové služby, stanovuje v § 23 pro určité            kategorie dokumentů výstupní datové formáty, které mají zajistit udržitelnost formátů pro střed-            nědobé a dlouhodobé uložení a to při:                a) výstupu z elektronického systému spisové služby,                b) ukládání ve spisovně, která je součástí elektronického systému spisové služby,                c) při předávání do digitálního archivu.                Tento prováděcí právní předpis rozlišuje různé skupiny dokumentů, ke kterým stanoví pří-            slušné formáty vhodné pro dlouhodobé uchovávání:            Statické textové dokumenty a statické kombinované textové a obrazové dokumenty            (§ 23 odst. 2)                Jedná se o záznamy vytvořené textovým editorem. Statickým kombinovaným textovým a ob-            razovým dokumentem je pak záznam obsahující obrazový dokument nebo jej kombinující s texto-            vou vrstvou (např. jako výsledek převodu jakéhokoli dokumentu v analogové podobě do digitální            podoby s využitím technologie OCR).            Stanovený formát:            a) Portable Document Format for the Long-term Archiving (PDF/A, ISO 19005)             PDF/A            PDF/A je datový formát speciálně vytvořený pro potřeby dlouhodobého uchovávání dokumentů            a celosvětově se jedná o datový formát nejvíce používaný pro dlouhodobé ukládání dokumentů            v digitální podobě. Specifikován je normou ISO 19005-1:2005 „Document management – Electro-            nic document file format for long-term preservation“. Formát PDF vyvinula společnost Adobe            Systems Inc. vychází z jazyka PostScript s cílem zajistit stejnou reprezentaci výstupů pro tiskové            účely. Verze 1.0 byla vydána v roce 1993, v roce 2008 byl formát PDF standardizován v podo-            bě ISO 32000-1:2008. Formát PDF/A omezuje využít možností formátu PDF v oblastech, které            mohou ohrozit dlouhodobé ukládání (například audio a video, skripty, spustitelný kód, šifrová-            ní atd.). Zásadní výhodou datového formátu PDF/A je možné uložení textové vrstvy dokument            a skutečnost, že obsahuje všechny informace potřebné pro správnou interpretaci (např. u fontů,            specifikace barevného prostoru atd.). Specifikace rozlišovala nejprve dva, od roku 2011 tři úrovně            požadavků (conformance level) označovaných malým písmenem za příslušnou verzí (např. PDF/            A-1b). Úroveň a (accesible) plný soulad se specifikací (včetně textové vrstvy, deklarované struktu-            ry dokumentu, popisu obrázků atd.), úroveň b (basic) požaduje vizuální shodu bez textové vrstvy.            Úroveň u (Unicode) má stejný rozsah jako úroveň b, požaduje navíc textovou vrstvu v kódování            Unicode. Nejnovější verze formátu PDF/A-3 zatím vzbuzuje v archivní komunitě rozpačité reakce            a některými digitálními archivy je odmítán vzhledem k možnosti vložení libovolné komponenty,            jejíž identifikace a validace může být problematická (Empfehlungen 2017).                                                                 114","Přehled změn jednotlivých verzí formátu PDF/A:              Formát                             Odvozeno z                      Podstatné změny              PDF/A-1 (ISO 19005:2005)           PDF 1.4 – výchozí verze              PDF/A-2 (ISO 19005:2011)           PDF 1.7                         - podpora JPEG 2000                                                                                 - fonty OpenType                                                                                 - podpora elektronického                                                                                 podpisu PAdES                                                                                 - nová úroveň souladu u (Uni-                                                                                 code)              PDF/A-3 (ISO 19005:2012)           PDF 1.7                         - vložení jiného souboru (XML,                                                                                 DOC, XLS aj.)                   Další formáty využívané v paměťových institucích: TXT, ODF (Open Document Format; ISO             26300:2015; např. ODS, ODT, ODP atd.), OOXML (Office Open Extensible Markup Language;             ISO/IEC 29500:2016; např. DOCX, PPTX atd.).              Statické obrazové dokumenty (§ 23 odst. 3 vyhl. č. 259/212 Sb.)             Jedná se o záznamy vytvořené obrazovým editorem nebo technickým zařízením (např. digitálním             fotoaparátem nebo skenerem).                 Stanovený formát:                 a) datový formát Portable Network Graphics (PNG, ISO/IEC 15948),                 b) datový formát Tagged Image File Format (TIF/TIFF, revize 6 – nekomprimovaný),                 c) datový formát Joint Photographic Experts Group File Interchange Format (JPEG/JFIF,             ISO/IEC 10918)              PNG             Datový formát PNG byl vyvinut v roce 1996 skupinou PNG Development Group. Je standardizo-             ván normou ISO/IEC 15948. Podporuje barevnou hloubku od 1-bitové po 48-bitovou a vždy uklá-             dá obraz v komprimované formě použitím bezztrátového algoritmu LZ77 (je založený na Deflate             kompresním algoritmu, který není patentován a je volně přístupný k použití). Tento datový for-             mát je jedním ze tří datových formátů nejvíce rozšířených v prostředí Internetu. Ke kladům při             posouzení vhodnosti pro digitální archivaci patří rozšířenost, otevřenost, standardizace a kvalit-             ní komprimace.              TIFF             Datový formát TIFF je rozšířeným a široce používaným datovým formátem pro uložení rastrové             grafiky.  Třebaže  není  standardizován  mezinárodní  organizací  ISO,  jde  o  standard  „de  facto“.             Specifikace formátu je veřejná, přístupná a formát je podporován řadou aplikací a konverzních             nástrojů. Nejedná se o formát v plném slova smyslu, ale spíše o kontejner obsahující jednotlivé             objekty rastrové grafiky. Grafická data mohou být kódována podle mnoha schémat (nekompri-             mována, LZW, JPEG, CCITT Group 4 apod.), z nichž některá schémata jsou proprietární. Rozší-             řenost datového formátu a dostupnost specifikace řadí TIFF mezi datové formáty vhodné k uklá-             dání statických obrazových dokumentů. Pro dlouhodobé uložení se jako nejvhodnější jeví jeho             nekomprimovaná verze, která je velmi přehledná. Některé komprimované verze jsou licencova-             né, navíc jsou všechny méně efektivní v komprimaci dat než preferovaný datový formát PNG.             JPEG/JFIF             Datový formát JPEG/JFIF je nejvíce rozšířeným a nejpoužívanějším datovým formátem pro ulo-             žení rastrové grafiky. Jde o datový formát se ztrátovou kompresí, jež je standardizována prostřed-             nictvím ISO/IEC 10918. Tento datový formát je široce používán díky kvalitnímu kompresnímu             mechanismu, který výrazně snižuje datovou náročnost obrazových dokumentů. Jeho podpora je             nativně integrována v řadě aplikací, konverzních nástrojů a internetových prohlížečích. Datový             formát je rovněž široce používán v oblasti digitální fotografie.                 Další možné formáty využívané v této oblasti: DNG, SVG (pro vektorovou grafiku).                                                               115","Dynamické obrazové dokumenty (§ 23 odst. 4 vyhl. č. 259/212 Sb.)            K dynamickým obrazovým dokumentům řadíme dokumenty označované jako tzv. videa a anima-            ce. Výběr vhodného formátu komplikuje vysoká datová náročnost těchto dokumentů a dynamický            vývoj ve způsobu ukládání dat. To, co je mnohdy označováno jako datový formát, je ve skutečnos-            ti souborový kontejner pro uložení kódovaných (komprimovaných) dat nebo jen algoritmus pro            způsob kódování (komprimace) dat („kodek“). Je reálné, že v blízké budoucnosti rozšíří skupinu            těchto formátů např. formát MPEG-4.                Stanovené formáty:                a) datový formát umožňující uložení komprimovaných dat kódovaných podle standardu Mo-            ving Picture Experts Group Phase 2 (MPEG-2, ISO/IEC 13818),                b) datový formát umožňující uložení komprimovaných dat kódovaných podle standardu Mo-            ving Picture Experts Group Phase 1 (MPEG-1, ISO/IEC 11172),                c) datový formát Graphics Interchange Format (GIF).              MPEG-1            Kodek MPEG-1 je rozšířený předchůdce kodeku MPEG-2. Zahrnuje přenosové, obrazové a zvuko-            vé kódovací standardy pro vzduchem šířené televizní vysílaní ATSC a DVB, digitální satelitní TV            přenos, digitální kabelový TV signál a disky Video CD a Super Video CD. Je definován normou            ISO/IEC 11172. Vzhledem k možné existenci audiovizuálních dokumentů uložených v nižším            rozlišení nebo dokumentů již nativně uložených za pomocí tohoto kodeku byl MPEG-1 navržen            pro dlouhodobé uchovávání.             MPEG-2            Kodek MPEG-2 je všeobecně rozšířený pro kódování pohyblivého obrazu a přidruženého zvuku.            Zahrnuje přenosové, obrazové a zvukové kódovací standardy pro vzduchem šířené televizní vy-            sílaní ATSC a DVB, digitální satelitní TV přenos, digitální kabelový TV signál a (s některými            změnami) disky DVD Video. Je definován normou ISO/IEC 13818. Pro dlouhodobé uchovávání            hovoří zejména rozšířenost a všeobecné použití formátu.             GIF            Datový formát GIF je rozšířeným a široce používaným formátem pro uložení rastrové grafiky            a  jednoduchých  animací.  V  případě  rastrové  grafiky  je  nahrazován  datovým  formátem  PNG.            Vzhledem k tomu, že formáty s výše uvedenými kodeky pokrývají oblast jednoduchých anima-            cí příliš komplikovaně, je žádoucí, aby bylo možné použít datový formát GIF pro zaznamenání            jednoduchých animací. Tento datový formát je podporován řadou aplikací, konverzních nástrojů            a internetových prohlížečů.                Další možné formáty využívané v této oblasti: MPEG-4, MKV (FFV1 v kontejneru Matroska).             Zvukové dokumenty (§ 23 odst. 5 vyhl. č. 259/212 Sb.)            Výběr zvukových kodeků vychází ze zvukových složek uvedených audiovizuálních kodeků a je            doplněn o variantu bezztrátového datového formátu.                Stanovené formáty:                a)  datový  formát  umožňující  uložení  komprimovaných  dat  kódovaných  podle  standardu            MPEG-1 Audio Layer II nebo MPEG-2 Audio Layer II (MP2),                b)  datový  formát  umožňující  uložení  komprimovaných  dat  kódovaných  podle  standardu            MPEG-1 Audio Layer III nebo MPEG-2 Audio Layer III (MP3),                c) datový formát Waveform audio format (WAV), modulace Pulse-code modulation (PCM).            MP2 a MP3            Formáty MP2 a MP3 jsou zvukovou složkou rozšířených a široce podporovaných kodeků MPEG-1            a MPEG-2. Jedná se o formáty ztrátové komprese zvuku.                                                                    116","WAVE (WAV)             Datový formát WAV je pravděpodobně nejjednodušším z datových formátů pro ukládání zvuku.             Na rozdíl od ostatních komprimovaných datových formátů ukládá WAV vzorkovaný zvuk v su-             rové podobě za použití pulzně kódované modulace. WAV byl vytvořen ve spolupráci společností             Microsoft a IBM. Datový formát WAV je široce používán v profesionálních programech pracují-             cích s digitálním zvukem ve vlnové formě. Jako datový formát pro dlouhodobé uložení digitálního             zvuku zůstává v současné době „de facto“ standardem. Jedná se v zásadě o nejrozšířenější bez-             ztrátový formát pro uložení zvuku.               Databáze (§ 23 odst. 6 vyhl. č. 259/212 Sb.)             Stanovené formáty:                 Extensible Markup Language Document (XML) s popisem jeho struktury pomocí schématu             XML nebo Document Type Definition (DTD), o kterém veřejnoprávní původce vede dokumentaci.                 Další možné formáty využívané v této oblasti: SIARD, CSV, SQL.                                                                                                                                  117","Příloha č. 2 – Vybraná metadatová schémata využívaná v oblasti paměťových            institucí              Následující přehled popisuje vybraná metadatová schémata využívaná v oblasti správy doku-            mentů (např. v elektronických systémech spisové služby) nebo při digitální archivaci v paměťo-            vých institucích.             PREMIS            Datový model a sémantický slovník pro rozvíjející se model otevřeného archivního informační-            ho systému, prvotně se záměrem poskytnout přesnější metadatový popis při digitální archivaci            v knihovnách a archivech. Odtud i akronym v názvu: PREservation Metadata: Implementation            Strategies. Datový model PREMIS slouží k popisu vazeb mezi jednotlivými objekty a jako datový            slovník ke standardizaci popisu vztahů.                Pracovní skupina PREMIS při jeho vytváření navazovala na dřívější výsledky pracovní sku-            piny Preservation Metadata Framework (PMF) a v roce 2004 shromáždila výsledky průzkumu            ze 70 organizací zabývajících se digitální archivací. Výsledkem průzkumu byla první verze zprá-            vy Implementing Preservation Repositories for Digital Materials: Current Practice and Emerging            Trends in the Cultural Heritage Community, v roce 2005 pak byla zveřejněna první verze dato-            vého modelu a slovníku s názvem PREMIS Data Dictionary for Preservation Metadata. Zatím            poslední verze 3.0 byla vydána v roce 2015.                Datový  model  PREMIS  rozlišuje  čtyři  entity,  které  se  navzájem  ovlivňují.  Jejich  význam            je vyjadřován sémantickou jednotkou, která může a nemusí tvořit kontejner s typem a k němu            náležející hodnotou. Typicky se jedná o jednoznačné identifikátory; popisná metadata k historii            a původu; formát a velikost souboru; použitý software; šifrování, kompresi atd.                1) Objekt (object): samostatná informační jednotka v digitální podobě. Ve vztahu k objek-            tu sehrává roli také prostředí (enviroment) představující technologii (software nebo hardware)            podporující objekt (například jeho zobrazením). Prostředí může být vyjádřeno jako intelektuální            entita a zachyceno a uchováno v repozitáři jako reprezentace, soubory, případně toky bitů.                a) Intelektuální entita (intellectual entity): intelektuální obsah, který je základní jednotkou            správy a popisu (např. kniha, mapa, fotografie, databáze atd.) při dlouhodobém uchovávání.                b) Reprezentace (representation):  sestává  z  datových  souborů  včetně  jejich  strukturálních            metadat s cílem umožnit úplné zobrazení intelektuální entity (např. článek, který může být v jed-            nom případě reprezentován jedním souborem ve formátu PDF a ve druhém skrze vícero souborů            ve formátu TIFF).                c) Soubor (file): pojmenovaná a uspořádaná sekvence bytů známá operačnímu systému. Má            formát, přístupová oprávnění a charakteristiky souborového systému jako je velikost a datum            poslední změny.                d) Tok bitů (bitstream): sousedící nebo nesousedící data v souboru, které mají smysluplné            společné vlastnosti za účelem uchovávání. Kupříkladu jeden soubor ve formátu TIFF mohou tvo-            řit dva obrázky, tedy dva rozdílné toky bitů.                2) Událost (event): činnost, kterou vykonává alespoň jeden objekt nebo činitel nebo která            ovlivňuje alespoň jeden objekt nebo jednoho činitele (např. typ události – vznik, příjem objektu,            jeho migrace; popis události; datum a čas; výsledek zpracování atd.).                3) Činitel (agent): osoba, organizace nebo software spojená s událostmi nebo duševními právy            vztahujícími se k objektům.                4) Duševní práva (rights): práva, náležející objektu nebo činiteli.                Dokumentace standardu je dostupná na adrese: http://www.loc.gov/standards/premis/v3                                                                         118","Příklad popisu migrace souboru ve formátu RTF do formátu PDF/A v prostředí LTP Archive-             matica s využitím rozhraní unoconv 0.6:                                                                                                                                                      119","METS            Standard  vytvořený  Kongresovou  knihovnou  ve  Washingtonu  založený  na  jazyce  XML,  který            slouží pro výměnu popisných, administrativních a strukturálních metadat s ohledem na objekty            uvnitř digitálního repozitáře. Odtud i akronym v názvu: Metadata Encoding and Transmission            Standard. Tento kontejnerový systém umožňuje zahrnout i další metadatová schémata např.            Dublin Core, MODS, PREMIS atd. Jako výměnný formát jej od roku 2012 využívá i Národní            standard pro elektronické systémy spisové služby (jeho příloha č. 3).                Struktura sestává z těchto částí (KUNT 2010, s. 46–51):                1. <METS:metsHdr> Hlavička záznamu METS, může obsahovat např. určení strany (agen-            ta) a role role vzhledem k METS dokumentu (např. tvůrce, editor, archivář atd.).                2. <METS:dmdSec> Sekce popisných metadat, kdy každý element odkazuje identifikátorem            na své zatřídení ve <structMap/>. Metadata mohou být obsažena přímo nebo odkazem na jiný            XML dokument.                3. <METS:amdSec> Sekce administrativních metadat, která může obsahovat technická me-            tadata (techMD), práva k metadatům (rightsMD), analogový nebo digitální zdroj (sourceMD),            a digitální původ metadat (digiprovMD).                4. <METS:fileSec> Sekce souborů dokumentu, zahrnuje reprezentaci jednoho digitálního ob-            jektu včetně možných dalších metadat (MIMETYPE, CHECKSUM atd.).                5.  <METS:structMap>  Sekce  strukturální  mapy  (povinná  část  záznamu),  popisuje  hlavní            komponenty uvnitř objektu a to, jak spolu hierarchicky souvisí.                6. <METS:structLink> Sekce strukturálních odkazů zahrnuje specifikace hyperlinků mezi            různými částmi METS.                7. <METS:behaviorSec> Sekce pravidel chování zaznamenává proveditelná chování spojená            s obsahem METS.                Materiál je dostupný zde: http://www.loc.gov/standards/mets.            MODS (Metadata Object Description Schema)            Standard MODS  je  popisné  metadatové  XML  schéma  odvozené  z  formátu  pro  bibliografický            popis MARC 21 (akronym pochází z názvu MAchine-Readable Cataloging). Vyvinula jej v roce            2002 Kongresová knihovna ve Washingtonu. Na rozdíl od MARC 21 využívá textové tagy místo            číselných a umožňuje tak popis i komplexních datových objektů. Výhodou je sémanticky širší roz-            sah než u Dublin Core a jednodušší použití oproti formátům typu MARC. MODS tak může sloužit            jako rozšíření schématu METS, reprezentovat metadata pro harvesting, reprezentovat zjednodu-            šený záznam metadat z formátu typu MARC ve formátu XML nebo popis zdroje ve formátu XML            včetně případného zapouzdření digitálního objektu. Elementy v první úrovni i jejich atributy jsou            volitelné a opakovatelné, podelementy se musí řadit v daném pořadí, atributy nikoliv a jsou navíc            neopakovatelné (BRATKOVÁ 2012, s. 38–39).                Dokumentace poslední verze 3.7 (2018) přístupná na adrese: http://www.loc.gov/standards/mods.                Příklad 20 atributů MODS první úrovně (tučně) a jejich ekvivalentu vyjádřeného pomocí            schéma Dublin Core (MODS to Dublin Core 2012):             MODS                                                       Dublin Core             <titleInfo><title>                                         Title                                                                        Creator             <name><namePart>                                                                        Contributor             <subject><topic><name><occupation>             <classification>                                           Subject             <abstract>             <note>                                                     Description             <tableOfContents>             <originInfo><publisher>                                    Publisher             <originInfo><dateIssued>¨             <originInfo><dateCreated>             <originInfo><dateCaptured>                                 Date             <originInfo><dateOther>                                                              120","<typeOfResource>              <genre>                                                     Type              <physicalDescription><internetMediaType>              <physicalDescription><extent>                               Format              <physicalDescription><form>              <identifier>                                                Identifier              <location><url>              <language><languageTerm type=“text“>              <language><languageTerm type=“code“>                        Language              <relatedItem>                                               Relation              <subject><temporal><geographic><hierarchicalGeogra-              phic><cartographics>                                        Coverage              <accessCondition>                                           Rights              <recordInfo>              Dublin Core             Standard pro metadatový popis digitálních objektů, který byl od roku 1995 vyvíjen k usnadnění             vyhledávání v prostředí Internetu. Měl poskytnout jednoduchý strukturovaný záznam (popisu)             nového typu, který doplňoval popisy metadat knihovnických katalogizací typu MARC, složitěj-             šího obsahu (např. formát TEI) a také umožňoval indexaci plných textů webových dokumentů             (BRATKOVÁ 2012, s. 18). Obsahuje 15 základních prvků označovaných jako Dublin Core Me-             tadata Element Set. Zahrnují identifikaci a popis (tvůrce, název, vydavatel aj.), údaje o formátu             nebo typu digitálního objektu, jazyce atd. Další rozvoj přinesl rozšíření o tzv. kvalifikované prv-             ky, které umožnily rozšířit popisné možnosti tohoto standardu. V průběhu vývoje došlo ke stan-             dardizaci formátu prostřednictvím IETF RFC 5013, ISO Standard 15836:2009 (nejnověji 2017)             nebo NISO Standard Z39.85. Rozvojem a propagací standardu se zabývá Dublin Core Metadata             Iniciative (http://www.dublincore.org).             Základní přehled prvků:             Datum (date)             Formát (format)             Identifikátor zdroje (identifier)             Jazyk (language)             Název (title)             Pokrytí (coverage)             Popis (description)             Předmět a klíčová slova (subject)             Přispěvatel (contributor)             Práva duševního vlastnictví (rights)             Tvůrce (creator)             Typ (type)             Vydavatel (publisher)             Vztah (relation)             Zdroj (source)              EAD (Encoded Archival Description)             Standard EAD je mezinárodně uznávaný standard XML pro tvorbu strukturovaných archivních             pomůcek užívaných v digitálním prostředí založený na archivním popisném standardu ISAD(G).             V současné verzi EAD3 jej představuje XML schéma ve třech možných syntaxích: XSD, Relax NG             a XSD. EAD umožňuje zachytit strukturovaný popis obsahu archiválií uvnitř archivních fondů či             sbírek bez ohledu na jejich rozsah a složitost vnitřní struktury (KUNT 2010, s. 29).                 Počátky vývoje standardu sahají do roku 1993 v rámci projektu knihovny kalifornské univer-             zity v Berkeley pod vedením Daniela Pittiho. Cílem bylo nabídnout popisný strojově čitelný stan-             dard pro archivní pomůcky jako jsou inventáře, rejstříky a další dokumenty vytvořené archivy,                                                                121","knihovnami a muzei nad rámec v té době tradičního strojově čitelného standardu MARC a to            s následujícími cíli (KUNT 2010, s. 29):                a) prezentovat rozsáhlé popisné informace z archivních pomůcek včetně jejich kontextu;                b) zachytit hierarchické souvislosti mezi jednotlivými úrovněmi popisu;                c) znázornit popisné informace, které se dědí z nadřazených hierarchických úrovní na podří-            zené;                d) měnit hierarchickou strukturu uvnitř archivních pomůcek;                e) podporovat specifické elementy umožňující indexaci a vyhledávání.                Na vývoji prvních zkušebních verzí, uveřejněných v roce 1996, pracovala pracovní skupina            EAD, zároveň se Kongresová knihovna ve Washingtonu zavázala spravovat tento standard spo-            lu se Společností amerických archivářů (Encoded archival description 2018). V roce 1998 došlo            ke zveřejnění první oficiální verze standardu EAD, která byla nahrazena v roce 2002 verzí EAD            2002. V roce 2015 byla vydána pod záštitou Společnosti amerických archivářů zatím poslední            verze označovaná jako EAD3.                Pomůcka v EAD se skládá ze dvou elementů pod hlavním elementem <ead>:                1. <control> rodičovský povinný element obsahující metadata popisu pomůcky. V dřívějších            verzích označován jako <eadheader>. Obsahuje minimálně těchto pět povinných elementů:                <recordid>element k jednoznačné identifikaci;                <filedesc>element k zachycení bibliografických údajů (autor, název, vydání, vydavatel atd.);                <maintenancestatus> element určený k popisu verze pomůcky (nová, revidovaná, odvozená            atd.);                <maintenanceagency>  element  k  identifikaci  instituce  nebo  služby  zodpovědné  za  vznik            a správu pomůcky;                <maintenancehistory> element zachycující historii vzniku, revizí, úprav pomůcky.                2. <archdesc> rodičovský element zachycující prvky popisující obsah, kontext a rozsah ar-            chivního souboru, jakož i administrativní a doplňující informace, které usnadní využívání. Prvky            jsou uspořádány v hierarchických úrovních, které poskytují popisný přehled o celku, případně            následuje podrobnější popis jednotlivých částí. Popisné informace jsou zděděny z jedné hierar-            chické úrovně do druhé. Musí obsahovat minimálně jeden dětský element <did>, které poskytuje            základní informace o jednotce, která je popsána v pomůcce. Element <archdesc> může obsahovat            informace o podřízených jednotkách, které jsou vázány dohromady v rámci elementu <dsc> obsa-            hující jednu nebo více úrovní podřízených komponent. Datové prvky dostupné v <archdesc> jsou            opakovatelné v komponentách s atributem level (<c> nebo <c01> - <c12>). Element <bioghist>            zachycuje informace o historii původce a může odkazovat na popis vytvořený pomocí standardu            EAC-CPF. Využitím elementu <dao> je možné ke každé jednotce popisu připojit pomocí odkazu            libovolné množství digitálních objektů (např. reprodukce archiválií).            Příklad s popisem vybraných elementů (Návod 2014, s. 5–6):            <c>            <did>            <container>Ukládací jednotka</container>            <dao>Digitální objekt</dao>            <langmaterial>Jazyky</langmaterial>            <materialspec>Specifické informace</materialspec>            <note>Poznámkovýaparát</note>            <origination>Původ</origination>            <physdesc>Fyzický popis</physdesc>            <physloc>Lokace</physloc>            <repository>Instituce</repository>            <unitdate>Datace</unitdate>            <unitid>Identifikace</unitid>            <unittitle>Název</unittitle>            </did>            <accessrestrict>Přístupnost</accessrestrict>                                                               122","<accruals>Budoucí přírůstky</accruals>             <altformavail>Reprodukce</altformavail>             <appraisal>Výběrarchiválií</appraisal>             <bibliography>Publikace</bibliography>             <bioghist>Dějinypůvodce</bioghist>             <controlaccess>Přístupové body</controlaccess>             <custodhist>Dochování</custodhist>             <odd>Další informace</odd>             <otherfindaid>Další vyhledávacípomůcky</otherfindaid>             <phystech>Fyzický stav</phystech>             <processinfo>Informace ozpracování</processinfo>             <relatedmaterial>Související archiválie</relatedmaterial>             <scopecontent>Obsah</scopecontent             <userestrict>Použití</userestrict>             </c>                 Díky víceúrovňovému popisu je možné zachytit další uvozené úrovně popisu až do dvanácté             úrovně a to i slovním označením (např. fond, série, spis, jednotlivina). V každé úrovni popisu se             pak aplikuje sada elementů pro popis dané jednotky, která odpovídá právě jednomu záznamu             archivní pomůcky. Jednotka popisu je základním stavebním kamenem hierarchického popisu             všech archiválií uvnitř fondu nebo sbírky (KUNT 2010, s. 29–30):                 <did>             <unitid type=“inv. č.“>34</unitid>             <unittitle>Nové poznatky o chování zvířat</unittitle>             <unitdate>1952</unitdate>             <physdesc>23 s.</physdesc>             <langmaterial>čes.</langmaterial>             <container type=“kartón“>3</container>             </did>                  V českém prostředí se standard EAD prosadil v podobě standardu apeEAD, který Minister-             stvo vnitra zvolilo s cílem využívat softwarově nezávislý formát pro výměnu a ukládání archiv-             ních pomůcek v digitální podobě (Metodický návod č. 1/2014).                  Dokumentace je dostupná na adrese https://www.loc.gov/ead.                  EAC-CPF (Encoded Archival Context for Corporate Bodies, Persons, and Families)                 Spolu se vznikem standardu EAD vznikal také XML standard pro značkování autoritních             záznamů EAC s cílem poskytnout komunikační standard pro výměnu autoritních záznamů zalo-             žených na mezinárodně uznávaném popisném standardu ISAAR (CPF). O více než desetiletém             vývoji a testování zveřejnila Společnost amerických archivářů finální verzi. V současnosti stan-             dard udržuje speciální technický podvýbor této organizace spolu s berlínskou státní knihovnou.             Je k dispozici v syntaxi Relax NG a XSD.                 Autoritní záznamy mají 1) umožnit přístup k archiváliím a dokumentům na základě popisu             kontextu vzniku dokumentů spojených s popisem vlastních archiválií často různých a fyzicky             roztroušených (slouží jako přístupové body); 2) pochopit pozadí kontextu vzniku a využívání ar-             chiválií a dokumentů ze strany uživatelů tak, aby mohli lépe interpretovat jejich sdělení a vý-             znam;  3)  precizovat  identifikaci  původců  dokumentů  zahrnutím  popisů  vztahů  mezi  různými             entitami, především dokumentací administrativních změn uvnitř korporací nebo změn poměrů             u osob a rodů; 4) výměnu těchto popisů mezi institucemi, systémy nebo sítěmi (ISAAR (CPF)             2009, s. 9).                 EAC-CPF  obsahuje  tři  základní  elementy  pod  hlavním  elementem<eac-cpf>:  1.  <control>             zachycující informace o původu popisu; 2. <cpfDescription> s vlastním popisem entity, přičemž             skrze element <cpfRelation> se zahrnují vztahy mezi entitou a dalšími korporacemi, osobami                                                                123","a rody; 3)<multipleIdentities> v případě, že je nutné označit vice identit jedné entity nebo společ-            nou identitu více jednotlivců.                Dokumentace je dostupná na adrese: https://eac.staatsbibliothek-berlin.de/                 Ukázka úvodu autoritního záznamu vytvořeného knihovnou univerzity Yale:                                                                                                                                                124","Další významná metadatová schémata v paměťových institucích               MARCXML (MAchine-Readable Cataloging XML): standardizovaný XML formát k výměně bib-             liografických záznamů uložených v MARC 21 (http://www.loc.gov/standards/marcxml).               VRA CORE (Visual Resources Association CORE): standardizovaný XML formát k formalizova-             nému záznamu popisu uměleckých objektů (http://www.loc.gov/standards/vracore).               MIX (Metadata for Images in XML): standardizovaný XML formát k formalizovanému záznamu             technických metadat u obrazových dat (http://www.loc.gov/standards/mix).                                                                                                                                        125","Příloha č. 3 –  Přehled vybraných nástrojů pro podporu dlouhodobého                             uchovávání              Níže uvedené nástroje byly vybrány s ohledem na jejich licencování v podobě svobodného soft-            ware, vzhledem k jejich akceptaci jsou běžnou částí i komerčně nabízených řešení (např. elektro-            nických systémů spisové služby, digitálních repozitářů atd.). Výčet slouží pro základní orientaci,            podrobnější přehled poskytuje např. registr komunitou spravovaných nástrojů digitální archiva-            ce (Community Owned digital Preservation Tool Registry, COPTR) dostupný na stránce http://            coptr.digipres.org.                Pro odbornou veřejnost se zájmem o validaci výstupů datových balíčků SIP, vytvořených dle            Národního standardu pro elektronické systémy spisové služby, nabízí Národní archiv webový ná-            stroj Validátor SIP dostupný na stránce: https://validatorsip.nacr.cz. Obdobně poskytuje i mož-            nost ověřit soulad souboru ve formátu PDF/A vůči několika validátorům (3-Heights, Callas) a to            na stránce https://digi.nacr.cz/validatorPDF.             A – Identifikace formátů            DROID            Akronym pro Digital Record Object Identification. Program vyvíjí britský Národní archiv a dis-            tribuuje jako svobodný software pod licencí BSD. Napsán je v jazyce Java. Slouží k identifikaci            souborů buď dle signatury (s využitím tzv. magického čísla) nebo dle přípony formátu. Využí-            vá technického registru PRONOM. Program umí identifikovat soubory i v adresářové struktu-            ře. Ovládání probíhá přes GUI nebo příkazovou řádku. Standardně program prohledává pouze            úvodní sekvence souboru, což je např. při identifikaci PDF/A nedostatečné. V těchto případech je            nutné pro prohledání celého souboru nastavit počet byte pro skenování na hodnotu -1. Program            je  dostupný  na  stránce  http://www.nationalarchives.gov.uk/information-management/manage-            -information/policy-process/digital-continuity/file-profiling-tool-droid.                                                                                                            126","Příklad identifikace formátu programem DROID zahrnující zobrazení souboru stránky v jazyce HTML (včetně zápisu                            v šestnáctkové soustavě) a porovnání se signaturou zapsanou v registru PRONOM.              Siegfried             Program pro identifikaci formátů, který vyvinul australský archivář Richard Lehane jako al-             ternativu k dosavadním nástrojům. Využívá vícevláknového zpracování. Zdrojem dat je registr             PRONOM, informace o MIMEtype z projektu freedesktop.org a signatury agregované Kongre-             sovou knihovnou v jejím registru datových formátů, případně si lze vytvořit i vlastní signaturu.             Program se ovládá z příkazové řádky. Distribuován je jako svobodný software pod licencí Apache             2.0. Dostupný je na stránce https://www.itforarchivists.com.              FIDO             Akronym pro Format Identification for Digital Objects. Slouží k identifikaci formátů, zejména při             automatizovaném hromadném zpracování. Využívá technický registr PRONOM. Vyvíjen od roku             2010, od roku 2015 jej udržuje v rámci Open Preservation Foundation kanadská společnost Arte-             factual Systems Inc. Distribuován je jako svobodný software pod licencí Apache 2.0. Dostupný je             na stránce http://openpreservation.org/technology/products/fido.              B – Validace formátů             JHOVE              Akronym z názvu JSTOR/Harvard Object Validation Environment. Projekt původně rozvíjela di-             gitální knihovna JSTOR s harvardskou univerzitní knihovnou, od roku 2015 jej převzala do sprá-             vy Open Preservation Foundation. Umožňuje identifikaci souborů, jejich validaci i extrakci ur-             čitých metadat. Podporuje formáty AIFF, ASCII, Bytestream, GIF, HTML, JPEG, JPEG 2000,             PDF, TIFF, UTF-8, WAV a XML. Ovládán je přes GUI nebo přes příkazovou řádku. Distribuován             je jako svobodný software pod licencí LGPL. Dostupný je na stránce http://jhove.openpreservati-             on.org.              VeraPDF             Nedostatek  volně  dostupných  validátorů  formátu  PDF/A  vedl  v  rámci  projektu  PREFORMA             (http://www.preforma-project.eu) k vytvoření nástroje pro validaci, který by odpovídal potřebám             paměťových institucí. Na projektu se vedle archivů podílela i odborná sdružení Open Preserva-                                                               127","tion Foundation, Digital Preservation Coalition a PDF Association. Verze 1.0 byla zveřejněna            v roce 2017. Validátor vedle porovnání se stanoveným validačním profilem umožňuje také opravu            některých metadat. Distribuován je jako svobodný software pod licencí MPL v2+ a GPLv3+. Do-            stupný je na adrese http://verapdf.org.                                                         Výsledky srovnávacích testů validátorů PDF/A provedené švýcarským konsorciem KOST k dubnu 2018                                       (https://kost-ceco.ch/cms/pdfa_validatoren_de.html).             Jplyzer            Program k validaci a extrakci metadat u grafických souborů ve formátu JP2 (1. část standar-            du JPEG2000 ISO/EIC 15444-1). Na jeho vývoji participovala Národní knihovna Nizozemska            a Open Preservation Foundation. Je distribuován jako svobodný software pod licencí LGPLv3.            Dostupný je na stránce http://jpylyzer.openpreservation.org.             Bad Peggy            Program v jazyce JAVA k validaci, resp. identifikaci poškození u formátů JPEG, PNG, BMP            a GIF. Je distribuován jako svobodný software pod licencí GPLv3 a dostupný na stránce https://            www.coderslagoon.com/#/product/badpeggy.             Mediaconch            Program k validaci audiovizuálních souborů Matroska, Linear Pulse Code Modulation (LPCM)            a FF Video Codec 1 (FFV1). Umožňuje rozsáhlé nastavení validačního profilu. Je distribuován            jako svobodný software pod 2-bodovou BSD licencí. Dostupný je na stránce https://mediaarea.            net/MediaConch.             KOST-Val            Program poskytovaný švýcarskou platformou KOST- Koordinationsstelle für die dauerhafte Ar-            chivierung elektronischer Unterlagen. Kombinuje několik validátorů a poskytuje tak ověření pro            formáty TIFF, PDF/A, JP2, JPEG a databáze ve formátu SIARD. Je distribuován jako svobodný            software pod licencí GPL3+ a dostupný na stránce https://kost-ceco.ch/cms/kost_val_de.html.                                                                  128","Přehled validačních nástrojů v programu Kost-Val (https://kost-ceco.ch/cms/kost_val_de.html)             C – Extrakce metadat             Metadata Extraction Tool (New Zeland Metadata Extractor)             Program vyvinutý Národní knihovnou Nového Zélandu od roku 2003, zveřejněn byl v roce 2007.             Poslední verze je z roku 2016. Umožňuje získat údaje o názvu souboru, jeho velikosti, cestě k sou-             boru, zda se jedná o soubor či adresář, atributy souboru, datum jeho změny atd., Výstup ve for-             mátu  XML  je  možné  využít  pro  strojové  zpracování.  Pokrývá  následující  formáty  BMP,  GIF,             JPEG, TIFF, MS Word, Word Perfect, Open Office, MS Works, MS Excel, MS PowerPoint, WAV,             MP3, BFW, FLAC, HTML, XML, Epub a ARCE. Je distribuován jako svobodný software pod li-             cencí APLv2 a dostupný na stránce https://github.com/DIA-NZ/Metadata-Extraction-Tool.              ExifTool              Jedná se o knihovnu v jazyce Perl a o program ovládaný z příkazové řádky pro čtení, zápis a vý-             borný u více než 180 formátů (vedle řady obrazových také formáty MS-Office, PDF atd.). Extra-             huje vedle např. názvu, velikosti, data vytvoření a změny, mime-type souboru, charakteristiky             obrázků v případě uvedení (např. typ zařízení, ISO, barevný prostor atd.), v případě textových             souborů (např. MS-Word) autora, počet stran, počet slov a počet znaků atd. Program je distri-             buován jako svobodný software pod licencí Perl a je dostupný na stránce https://www.sno.phy.             queensu.ca/~phil/exiftool/#supported.              MediaInfo             Program v podobě pro identifikaci a extrakci metadat řady multimediálních formátů, např. z ob-             lasti videa MPEG-1/2 Video, H.263, MPEG-4, H.264/AVC, H.265/HEVC aj., u audia MPEG Audio             (i MP3), AC3, DTS, AAC, Dolby E,AES3, FLAC aj. i kontejnerové formáty MPEG-4, QuickTime,             Matroska, AVI, MPEG-PS (DVD), MPEG-TS (Blu-ray), MXF, GXF, LXF, WMV, FLV aj. Posky-             tuje informace mj. o formátu, kodeku, snímkové frekvenci, bitrate, barevném schéma atd. K dis-             pozici je s grafickým rozhraním pro ovládání z příkazové řádky či v podobě knihovny. Program je             distribuován jako svobodný software pod licencí BSD a je dostupný na stránce https://mediaarea.             net/cs/MediaInfo.                                                                 129","D – Migrace a emulace            Ghostscript            Multiplatformní překladač jazyka PostScript pro grafický popis dokumentů při tisku a souborů            ve formátu PDF vyvíjený od konce 80. let 20. století. Jedná se o soubor programů, které slouží            k převodu PostScriptu a PDF do jiných formátů (např. PDF/A) nebo rastrové grafiky. Distribuo-            ván je pod licencí AGPL jako svobodný software a také v licenci pro komerční použití. Dostupný            je na stránce https://www.ghostscript.com.             Unoconv             Program v jazyce python, který využívá lokální instalaci kancelářského balíku LibreOffice/Ope-            nOffice k převodu podporovaných formátů (v současnosti 117) a to včetně formátů MicrosoftOffi-            ce. Ovládá se z příkazové řádky a může být využit při strojovém převodu např. textových for-            mátů do formátu PDF/A. Distribuován pod licencí GPLv2 jako svobodný software. Dostupný je            na stránce http://dag.wiee.rs/home-made/unoconv.             ImageMagick            Multiplatformní soubor programů k úpravám a převodu rastrové grafiky u více než 200 formátů            (např. PNG, JPEG, GIF, TIFF, SVG aj.). Vyvíjen od konce 80. let 20. století. Ovládá se pomocí            GUI nebo přes příkazovou řádku. Distribuován jako svobodný software pod licencí Apache 2.0.            Dostupný je na stránce https://www.imagemagick.org.             FFmpeg            Soubor  programů  ke  kódování,  dekódování,  úpravám  a  streamování  zvukových  a  obrazových            souborů. Využívá řadu knihoven projektu libav. Distribován jako svobodný software pod licencí            LGPLv2.1. Dostupný je na stránce https://www.ffmpeg.org.             DOSBox            Program k emulaci operačního systému MS-DOS napsaný v jazyce C++ v prostředí řady platfo-            rem: Windows, Linus, Mac OS X aj. Distribuován jako svobodný software pod licení GNU GPL.            Dostupný je na stránce https://www.dosbox.com.             Keep Emulation Framework            Program v jazyce JAVA pro emulaci vybraných operační systémů vyvinutý v projekt KEEP (Kee-            ping Emulation Environments Portable). Na vývoji participovaly mj. Národní knihovny Nizozem-            ska a Německa a technologická společnost Tesella. Jedná se o soubor emulátorů, které pokrývají            šest platforem: x86, C64, Amiga, BBC Micro, Amstrad, Thomson TO7. Distribuován jako svobod-            ný software pod licencí Apache 2.0. Dostupný je na stránce http://emuframework.sourceforge.net.                                                                                          130","10 Seznam literatury a použitých zdrojů                                 10.1 Směrnice, normy a metodiky               ČSN ISO 14721. Systémy pro přenos dat a informací z kosmického prostoru – Otevřený archivač-                 ní informační systém – Referenční model. Praha 2014.             ČSN ISO 16363. Systémy pro přenos dat a informací z kosmického prostoru – Audit a certifikace                 důvěryhodných digitálních úložišť. Praha 2014.             ČSN ISO 6199 (013845). Mikrografie. Snímkování dokumentů na 16 mm a 35 mm halogenidostříbrný                 mikrografický film. Pracovní postupy. Praha 1996.             ISAAR (CPF): International Standard Archival Authority Record for Corporate Bodies, Persons                 and Families, 2nd Edition. Dostupné z: https://www.ica.org/en/isaar-cpf-international-stan-                 dard-archival-authority-record-corporate-bodies-persons-and-families-2nd. Cit. 22. 11. 2018.             Metodický návod č. 1 odboru archivní správy a spisové služby MV k vedení evidence Národního                 archivního dědictví, č. j. MV–73402–1/AS–2012.             Metodický návod č. 1/2014 odboru archivní správy a spisové služby Ministerstva vnitra, kterým                 se vydává standard apeEAD pro vytváření a zasílání archivních pomůcek v digitální podobě                 podle schématu XML apeEAD. Dostupné z: https://www.mvcr.cz/clanek/archivni-standardy.                 aspx?q=Y2hudW09NA%3D%3D. Cit. 22. 11. 2018.             Metodika pro vytváření bezpečnostních kopií archiválií v digitální podobě. Tomáš Dvořák, Karel                 Koucký, Jaroslav Šulc, Jiří Vichta, Milan Vojáček. Národní archiv, Státní oblastní archiv                 v Praze, 2015, verze 1.0. Dostupné z: http://www.nacr.cz/wp-content/uploads/2015/11/meto-                 dika2015.pdf. Cit. 6. 8. 2018.             Návod na vytvoření archivní pomůcky v digitální podobě podle schématu XML apeEAD (2014).                 Dostupné  z:  http://www.mvcr.cz/soubor/navod-na-vytvoreni-archivni-pomucky-v-digitalni-                 -podobe-podle-apeead-pdf.aspx. Cit. 22. 11. 2018.             Národní standard pro elektronické systémy spisové služby. Věstník Ministerstva vnitra – částka                 57/2017.             Směrnice MV ČR č. 2/1975, o ochraně a kategorizaci archiválií.             US  Code  44  Public  Printing  and  documents.  Dostupné  z:  https://www.law.cornell.edu/uscode/                 text/44. Cit. 22. 11. 2018.             Věstník Ministerstva vnitra – částka 65/2012: Vzorový provozní řád archivu oprávněného k uklá-                 dání archiválií v digitální podobě.             Vyhláška č. 259/2012 Sb., o podrobnostech výkonu spisové služby.             Vyhláška č. 645/2004 Sb., kterou se provádí některá ustanovení zákona o archivnictví a spisové                 službě a o změně některých zákonů.             Vyhláška č. 646/2004 Sb., o podrobnostech výkonu spisové služby.             Zákon č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě a o změně některých zákonů.             Zákon č. 97/1974 Sb., o archivnictví.                                                                     131","10.2 Literatura a další zdroje              BARTL, Benjamin – PAULUSOVÁ, Hana – STRAKA, Roman. Ochrana archivních fondů a sbí-                rek. In: Aby na nic a na nikoho nebylo zapomenuto. K jubileu ústředního archivu českého                státu 1954–2004, Praha 2004, s. 219–236.            BERNAS, Jiří – STODŮLKA, Zbyšek. Národní archivní portál – brána k digitálnímu archivu.                Prezentace konference Internet ve státní správě a samosprávě 2017. Dostupné z https://www.                isss.cz/archiv/2017/download/prezentace/na_bernas.pdf. Cit. 22. 11. 2018.            Bewertungsmatrix zur Archivtauglichkeit von Dateiformaten (2017). Dostupné z: https://kost-ce-                co.ch/cms/Bewertungsmatrix.html. Cit. 22. 11. 2018            BRATKOVÁ, Eva. Metadata a jejich hlavní schémata. Učební materiál pro posluchače ÚISK.                Praha 2012.            CAPLAN, Priscilla. Chapter 1: What is digital preservation? Library technology reports. 2008,                44(2),  s.  7–9.  Dostupné  z:  https://journals.ala.org/index.php/ltr/article/view/4224/4808.  Cit.                22. 11. 2018.            CUBR, Ladislav. Dlouhodobá ochrana digitálních dokumentů. Praha 2010.            CUNNINGHAM, Adrian. Digital Curration/Digital Archiving: A View From The National Archi-                ves of Australia. Paper for DigCurr2007 Conference, Chapel Hill, North Carolina. Dostupné                z: https://ils.unc.edu/digccurr2007/papers/cunningham_paper_7.pdf. Cit. 22. 11. 2018.            DCC Curation Lifecycle Model (2018). Dostupné z: http://www.dcc.ac.uk/resources/curation-life-                cycle-model. Cit. 22. 11. 2018.            Digitalizace. Heslo na internetovém portálu wikisofia.cz (2018). Dostupné z: https://wikisofia.cz/                wiki/Digitalizace. Cit.6. 9. 2018.            Digital Preservation Handbook (2008). Dostupné z: https://www.dpconline.org/docs/digital-pre-                servation-handbook/299-digital-preservation-handbook/file. Cit. 22. 11. 2018.            Digital Preservation Handbook (2015). Dostupné z: http://handbook.dpconline.org/. Cit. 22. 11. 2018.            eGOVERMENT. Dostupné z: http://www.mvcr.cz/egovernment.aspx. Cit. 22. 11. 2018.            Empfehlungen  zur  Anwendung  von  PDF/A  bei  der  Aufbewahrung  elektronischer  Unterlagen                in Behörden und Gerichten. Erarbeitet vom Ausschuss „Digitale Archive“, Version 1.1 (Juli                2017). Konferenz der Leiterinnen und Leiter der Archivverwaltungen des Bundes und der                Länder (KLA). Dostupné z: https://www.bundesarchiv.de/DE/Content/Downloads/KLA/pdfa-                -aufbewahrung-elektronischer-unterlagen.pdf?__blob=publicationFile. Cit. 22. 11. 2018.            Emulation  Framework  (2012).  Dostupné  z:  http://emuframework.sourceforge.net/.  Cit.  22.  11.                2018.            Encoded Archival Description Tag Library Version EAD3 1.1.0 (2018). Dostupné z: https://www.                loc.gov/ead/EAD3taglib/EAD3.html. Cit. 22. 11. 2018.            HAJZLEROVÁ, Irena. Spisová služba ve školství. Jak naložit s listinnými a digitálními doku-                menty. Karviná 2017.            HANOUSEK, Tomáš. Projekt digitalizace v Archivu hlavního města Prahy Ad fontes. In: Digita-                lizace aneb konec oslích uší. Sborník vydaný u příležitosti stejnojmenné konference konané                14.–16. 6. 2010 v Městské knihovně v Praze. Praha 2010, s. 32–35.            HARVEY, Ross. Preserving Digital Materials. Berlin 2012. https://doi.org/10.1515/9783110253696            HUTAŘ, Jan – MELICHAR, Marek. Dlouhodobá archivace digitálních dat – od teoretických úvah                k praktické realizaci? Knihovna: knihovnická revue, 2015, 26(2), s. 58–68. Dostupné také                z:  http://knihovnarevue.nkp.cz/aktualni-cislo/knihovny-a-informace/dlouhodoba-archivace-                digitalnich-dat-2013-od-teoretickych-uvah-k-prakticke-realizaci. Cit. 22. 11. 2018.            HUTAŘ, Jan. Digitalizace, popis pomocí metadat a jejich formáty. Disertační práce. Praha: 2012.                Dostupné z: https://is.cuni.cz/webapps/zzp/detail/25756/. Cit. 22. 11. 2018.            HUTAŘ, Jan. Optické nosiče v knihovnách: jejich struktura a ochrana, Knihovna, 2005, ročník                16, číslo 2, s. 83–88.            KEITEL, Christian. Der einzige Kompass, den wir haben: Zielgruppen und Nutzungsziele in der                digitalen Archivierung. Informationswissenschaft: Theorie, Methode und Praxis, Bd. 5 (2018),                Nr. 1, s. 25–37. Dostupné z: https://bop.unibe.ch/iw/article/view/4245/6333. Cit. 22. 11. 2018.                                                               132","KUNT, Miroslav (red.). Možnosti a formy zpřístupnění archivních fondů nebo jejich součástí veřej-                 nosti v elektronické podobě. Výzkumná zpráva projektu výzkumu a vývoje VE20072009004.                 Praha  2010.  Dostupné  z:  http://www.nacr.cz/wp-content/uploads/2015/11/moznosti_02.pdf.                 Cit. 22. 11. 2018.             KUNT, Miroslav – LECHNER, Tomáš. Spisová služba. 2. vyd. Praha 2017.             LAVOIE,  Brian.  Úvod  do  referenčního  modelu  otevřeného  archivačního  informačního  systé-                 mu  (OAIS)  [online].  LTP-pilot  (Fond  rozvoje  CESNET,  výzkumný  projekt  LTP-pilot,  č.                 516R1/2014),  2015.  Dostupné  z:  https://drive.google.com/file/d/0BzOLuOh094X8ejZ0N-                 HVOY3VuOTg/view. Cit. 22. 11. 2018.             LEE, Christopher A., Open Archival Information System (OAIS) Reference Model, in: Bates, M.                 (Ed.), Maack, M. (Ed.). Encyclopedia of Library and Information Sciences, Third Edition.                 Boca Raton 2009, s. 4020–4030. https://doi.org/10.1081/E-ELIS3-120044377             Leitfaden zur digitalen Bestandserhaltung. Vorgehensmodell und Umsetzung, Version 2, nestor-                 -Materialien 15, Frankfurt am Main: nestor a Deutsche Nationalbibliothek 2012. Dostupné                 z: https://d-nb.info/1047612364/34. Cit. 22. 11. 2018.             MAYER-SCHÖNBERGER, Viktor – CUKIER, Kenneth. Big Data. Brno 2014.             MODS to Dublin Core Metadata Element Set Mapping Version 3 (2012). Dostupné z: https://                 www.loc.gov/standards/mods/mods-dcsimple.html. Cit. 22. 11. 2018.             nestor Handbuch: Eine kleine Enzyklopädie der digitalen Langzeitarchivierung - Version 2.3.                 Hg. von H. Neuroth, A. Oßwald, R. Scheffel, S. Strathmann, K. Huth. Boizenburg 2010. Do-                 stupné z: https://nestor.sub.uni-goettingen.de/handbuch/. Cit. 22. 11. 2018.             NOVOTNÝ, Jan. Obrazová dokumentace historických fondů a její možné využití. Bakalářská                 práce. Praha 2007.             OLIVER, Gillian – HARVEY, Ross. Digital Curation. 2nd editon. Chicago 2016.             PAVLÁSKOVÁ, Eliška. Analýza výzkumných dat na základě fondu disertačních prací Univer-                 zity Karlovy v Praze s ohledem na dlouhodobé uložení digitálních objektů. Disertační práce.                 Praha: Univerzita Karlova, 2016. Dostupné z: https://is.cuni.cz/webapps/zzp/detail/103851/.                 Cit. 22. 11. 2018.             PETERKA, Jiří. eIDAS a elektronické podpisy: jak poznáme, o jaký podpis jde? (2016). Dostupné                 z:  https://www.lupa.cz/clanky/eidas-a-elektronicke-podpisy-jak-pozname-o-jaky-podpis-jde/.                 Cit. 22. 11. 2018.             REINSEL, David – GANTZ, John – RYDNING, John. Data Age 2025: The Digitization of the                 World. From Edge to Core. IDC White Paper 2018. Dostupné z: https://www.seagate.com/fi-                 les/www-content/our-story/trends/files/idc-seagate-dataage-whitepaper.pdf. Cit. 22. 11. 2018.             ROSENTHAL, Colin – BLEKINGE-RASMUSSEN, Asger – HUTAŘ, Jan. Průvodce plánem dů-                 věryhodného digitálního repozitáře (PLATTER). Praha 2009.             ROSENTHAL, David S. H. Emulation \& Virtualization as Preservation Strategies, 2015. Dostup-                 né z: https://mellon.org/media/filer_public/0c/3e/0c3eee7d-4166-4ba6-a767-6b42e6a1c2a7/ro-                 senthal-emulation-2015.pdf. Cit. 22. 11. 2018.             SCOTT, Jason. Emulation in the Browser adds WebAssembly, 2018. Dostupné z: https://blog.                 archive.org/2018/02/13/emulation-in-the-browser-adds-webassembly. Cit. 22. 11. 2018.             SCHELLENBERG, Theodore Roosevelt. Modern Archives. Principles and Techniques. Chicago                 2003.             Spisová služba v otázkách a odpovědích (2018). Dostupné z: http://www.nacr.cz/predarchivni-pe-                 ce/predarchivni-pece/spisova-sluzba-v-otazkach-a-odpovedich/. Cit. 22. 11. 2018.             STODŮLKA, Zbyšek. Digitales Archiv mit eigenen Kräften? Erfahrungen und Herausforderun-                 gen. In: Digitale Archivierung. Innovationen – Strategien – Netzwerke. Mitteilungen des                 österreichischen Staatsarchivs, Bd. 59 (2016), s. 33–38.             STODŮLKA, Zbyšek. E-Identität als Schlüssel zu den Dienstleistungen des digitalen Archivs.                 Informationswissenschaft: Theorie, Methode und Praxis, Bd. 5 (2018), Nr. 1, s. 119–124. Do-                 stupné z https://bop.unibe.ch/iw/article/view/4254. Cit. 22. 11. 2018             SULITKOVÁ, Ludmila – POKORNÝ, Radek. Archivní teorie a metodika. Ústí nad Labem 2015.                 Dostupné z: http://ff.ujep.cz/archivnictvi/archivni_teorie.pdf. Cit. 22. 11. 2018.                                                                 133","UNESCO  –  Charter  on  the  Preservation  of  Digital  Heritage  (2003).  Dostupné  z:  http://www.                unesco.org/new/fileadmin/MULTIMEDIA/HQ/CI/CI/pdf/mow/charter_preservation_digital_                heritage_en.pdf. Cit. 22. 11. 2018.            UNESCO – Recommendation concerning the Preservation of, and Access to, Documentary Heri-                tage Including in Digital Form (2015). Dostupné z: http://portal.unesco.org/en/ev.php-URL_                ID=49358\&URL_DO=DO_TOPIC\&URL_SECTION=201.html. Cit. 22. 11. 2018.            Vysvětlující informace k Pečeti nestoru pro důvěryhodné digitální archivy (verze 2.0), nestor-Ma-                terialien  17,  2018.  Dostupné  z  http://files.dnb.de/nestor/materialien/nestor_mat_17_cs.pdf.                Cit. 22. 11. 2018.            WANNER, Michal a kol. Základní pravidla pro zpracování archiválií. 2. vyd. Praha 2015.            ZÁŇOVÁ, Sandra. Digitalizace dokumentů v archivech a jejich zpřístupnění na internetu. Diplo-                mová práce. Hradec Králové 2017.                                                                                                                                    134","Digitální archivnictví                       Stanislav Bárta (red.)             Hana Brzobohatá               Radana Červená             Jiří Jelínek               Zbyšek Stodůlka             Michaela Zemánková                 Vydala Masarykova univerzita,              Žerotínovo nám. 617/9, 601 77 Brno              Vydání první, elektronické / 2019              Sazba / Dan Šlosar                ISBN 978-80-210-9450-5              https://doi.org/10.5817/CZ.MUNI.M210-9450-2019",""];